VNITŘNÍ PREDIKTOR SSSR

Ford a Stalin: O tom, jak žít lidsky

Alternativní principy globalizace

Petrohrad2002

Stránka, vyhrazena pro výstupní tiskařské údaje

© Publikované materiály jsou vlastnictvím Ruské kultury aproto vůči nim nikdo nemůže uplatňovat autorská práva.V případě, že si nějaká právnická nebo fyzická osoba zákonemstanoveným způsobem tato autorská práva přivlastní, pocítíodplatu za tuto krádež v podobě velmi nepříjemné „mystiky“přesahující hranice právní vědy. Nicméně každý, kdo budechtít, má plné právo na základě svého vlastního chápáníveřejného prospěchu kopírovat a vydávat tyto materiály jakv plném rozsahu, tak i v podobě jejich částečných citací a tovčetně pro komerční účely, všemi jemu dostupnýmiprostředky. Každý, kdo tyto materiály použije v podobě jejichčástečných citací, úryvků nebo odkazů ponese osobníodpovědnost, pokud to povede ke změně jejich smyslovéhokontextu, tedy k překroucení jejich celkového smyslu, avystaví se tak možnosti střetnout se s „mystickou“ odplatoupřesahující hranice právní vědy.1

1 Tento © Copyright neodstraňujte v případě, že budete knihu publikovat, neboť je to v rozporu s jeho smyslem. V případě nutnosti za ním můžete umístit ještě jeden © Copyright vydavatele. TUTO POZNÁMKU V PŘÍPADĚ PUBLIKOVÁNÍ KNIHY ODSTRAŇTE.

2

ObsahPředmluva .................................................................................................... 5

1. Globalizace jako prostředek globalizace .................................................. 8

2. Henry Ford a industrializace v SSSR ........................................................ 11

3. Marxismus o „fordismu“ ........................................................................ 15

4. Agitace za co? Za kapitalismus nebo za socialismus? ............................. 19

4.1. Humanismus v životě a v řečích ...................................................... 19

4.2. V čem je záruka zkázy? .................................................................... 27

Odbočení od tématu 1: O systémově závažných chybách .................. 43

Odbočení od tématu 2: Axiomatika současné ekonomické vědy ....... 50

4.3. Fordismus – první příchod bolševismu do Ameriky ......................... 54

Odbočení od tématu 3: Objektivní práva a subjektivní zákony .......... 56

Odbočení od tématu 4: Mravně-etické důsledky proburžoazních reforem v Rusku ................................................................................. 68

4.4. Etika bolševismu: svědomitá práce na blaho pracujících ................ 77

Odbočení od tématu 5. Bezprostředně produktivní práce a práce pomocná; řídící práce a mzda ............................................................ 87

Odbočení od tématu 6: politická ekonomie industriální civilizace . . . 106

4.5. Plánované hospodářství bolševiků – hospodářství socialistické .... 136

Odbočení od tématu 7: Post-stalinský SSSR byl antisocialistický stát ......................................................................................................... 138

5. Důsledky „fordizmu“ jako amerického pokusu o bolševismus ve 20. století ....................................................................................................... 173

3

6. Smysl a důsledky stalinského bolševismu ............................................ 194

6.1. Konkrétnost významů terminologie – klíč k chápání epochy ......... 194

6.2. O pozadí revoluce roku 1917 ......................................................... 209

6.3. Nový kurs „světového zákulisí“: socialismus v jedné samostatné zemi ...................................................................................................... 215

6.4. Nepřipravenost Rusku k socialismu a její důsledky ...................... 230

6.5. „Socialistický realismus“ jako prostředek překonání moci marxismu ............................................................................................................. 237

6.6. „Světové zákulisí“ a sovětský bolševismus v druhé světové válce 20. století. .................................................................................................. 265

6.7 Obrana budoucnosti před “světovým zákulisím“ ........................... 285

6.8. Odkaz J.V.Stalina budoucím generacím bolševiků ......................... 324

6.8.1. Zřeknout se marxismu ............................................................ 324

6.8.2. Překonat ateizmus .................................................................. 340

6.8.3. Vyřešit problémy .................................................................... 356

7. Perspektivy bolševismu ........................................................................ 405

Přílohy ...................................................................................................... 408

1. Biblická doktrína zavedení otrokářství v globálním měřítku ................ 408

2. Rozhovor s Josephem E. Stiglitzem ...................................................... 418

4

PředmluvaV této práci bude řeč o pohledech dvou velmi odlišných lidí (jak je zvykemhodnotit) na ekonomiku a život společnosti:

Henryho Forda, zakladatele a šéfa „Ford Motors“, jedné ze světověnejmocnějších korporací automobilového průmyslu; a Josifa VissarionovičeStalina, politika, sociologa a ekonoma, jehož chápání světa a vůle seprojevily ve zformování a rozkvětu Svazu sovětských socialistickýchrepublik – „supervelmoci č. 2“ 20. století, státu-superkoncernu.

Navzdory tomu, co lze připustit na základě všeho, co nás učili ve škole oboji „kapitalismu“ a „socialismu“, pohled na běžný život společnosti majítito dva lidé v podstatě stejný. Rozdíl je jen v tom, že H. Ford se zaměřujepředevším na mikroekonomickou úroveň a vztahy lidí jako zaměstnanců

5

jednoho podniku a vyhýbá se rozboru otázek organizace makroekonomikya budování státních institutů, a J. V. Stalin se soustřeďuje na problémyrozvoje politické ekonomie jako vědy, přeměny kultury a organizacemakroekonomiky jako státního superkoncernu, a přenechávámikroekonomické otázky svobodné tvořivosti samotné společnosti.

Tak se v podstatě tito dva lidé navzájem doplňovali, odkrývajícesvou činností cestu k jednotě národů Ruska a Ameriky a takéostatního světa ve vší jeho kultuře, vyjadřující mravnost a etikupoctivého člověka, člověka Tvůrce.

Nicméně jejich současníci a potomci neměli zájem je pochopit. A za tennezájem svět zaplatil druhou světovou válkou 20. století, za ní následující„studenou válkou“ mezi NATO a SSSR, a také nyní probíhající zvrácenou„globalizací“.

I když jsou v této práci nevyhnutelnou měrou uváděny citáty z vystoupeníH. Forda a J. Stalina v tisku, jsou to jen citáty. Je nutné studovat jejichodkaz nikoli z úryvků, ale z jejich prací, abychom měli ucelenou představuo tom, kdo z nich zejména v čem měl pravdu a také v čem se mýlil.

Pochopíme-li, rozvineme-li a budeme-li v životě následovatodkaz H. Forda a J. V. Stalina, potom historická perspektivavšech národů získá novou, lepší kvalitu…

6

Část I.

SPOLEČENSKY UŽITEČNÉ principyhospodaření byly již dávno vyjádřeny.

7

1. Globalizace jako prostředek globalizace„Antiglobalisté“ jsou lidé, kteří z různých příčin vystupují proti

„globalizaci“. Avšak většina z nich se neobtěžuje pochopit, za co přesně aproti čemu přesně vlastně bojují a proto se jim nedaří nic kromě masovéhopouličního chuligánství. A s takovým, v podstatě neurčitým a výhradněbezalternativně-nihilistickým protestním postojem ke „globalizaci“-„antiglobalizaci“ představují sami o sobě nemenší zlo, než historicky reálná„globalizace“, proti které protestují. Abychom se vyvarovali toho i onohozla, je nezbytné pochopit jak společenský význam slov, tak i životních jevů,které se těmito slovy označují.

„Globalizace“ je politologický termín, který se stal majetkem vědomítěch, kteří se zajímají o politiku a ekonomiku v posledních několika letech.„Globalizací“ začali nazývat souhrn ekonomických a společensko-kulturních jevů, které mají vliv na historicky se rozvíjející kultury, jenžjsou v různých národních oblastech (včetně jejich ekonomickéhouspořádání), částečně je ničící, a také částečně integrující do nějaké, zatímse teprve formující globální kultury, od které se v historické perspektivěočekává sjednocení celého lidstva.

Bude tato kultura dobrá nebo špatná? To je dosud otázka z velkéčásti otevřená.

Ale hlavně tato otázka nezajímá „antiglobalisty“, proto, že jednajís předpojatostí: globalizace je bezalternativně špatná. Avšak takový přístupje špatný sám o sobě. Jde o to, že:

Globalizace pramení historicky reálně z různorodé činnostimnožství lidí, sledujících své osobní a skupinové zájmy. A tytozájmy jsou z velké části zcela neglobálních měřítek.

To, co se nyní nazývá „globalizací“, se dělo i v minulosti, ale nebylo to

8

tak pojmenováno. Během celé známé historie se „globalizace“ projevovalajako proces vzájemného společného prolínání národních kultur.V minulosti ji stimuloval mezinárodní obchod a dobyvačná politika, a nyníje podporována přímo technicko-technologickým sjednocením národníchhospodářství různých států do jednoho světového hospodářství lidstva.Ekonomická složka tvořící tento proces znamená sama o sobě koncentraciřízení výrobních sil společnosti. Současné lidstvo nemůže existovat bezurčitým způsobem řízených systémů výroby a přerozdělování. Jinýmislovy, globalizace je historicky objektivní proces a probíhá nezávisle napřáních a vůli kohokoli z protivníků „globalizace obecně“.

A protože globalizace pramení z činnosti mnoha lidí, vytvářejících svouiniciativou zabezpečení soukromých, a nikoli globálních, zájmů, je protoreálně nemožné s ní bojovat: proto, aby se zastavila globalizace, je třebavšude ukončit exportní a importní operace, zlikvidovat turismus, migraciobyvatel, turné umělců různých odvětví umělecké tvorby, umělecké aostatní výstavy, překlady obchodní korespondence z jazyka do jazyka,uměleckých děl a vědeckých pojednání, snížit na minimum diplomatickoučinnost a vykořenit mafii.

V souladu s takovým pohledem, upřímné pokusy boje protiglobalizaci obecně, jako neoddělitelného životního principu rozvojecivilizace na planetě, představují samy o sobě jednu z odrůdšílenství. Nicméně i smířit se s globalizací v té podobě, v jakéreálně historicky probíhá, znamená vystavit budoucnost lidstvatěžkým pohromám.

Podstatou je, že ačkoli globalizace pramení ze sociálního živlusoukromé činnosti mnoha lidí, kteří sledují své osobní cíle zcelaneglobálních měřítek, historicky reálně má řízený charakter. To jevýsledkem toho, že společně s běžnými lidmi, zaměstnanými životnímshonem a vyhýbajícími se posuzování globálních měřítek svých osobních acelospolečenských záležitostí, v lidstvu odnepaměti existují více či méně

9

početné sociální skupiny, jejichž účastníci v průběhu generací sledují určitécíle, pokud jde o lidstvo jako celek a rozpracovávají a používají prostředkyke splnění jimi určených úkolů. Poněvadž výběr cílů a prostředků určujesubjektivní morálka „globalistů“, znamená to, že globalizace jako takovámůže být různými lidmi orientována na dosahování vzájemně sevylučujících cílů, a může se realizovat vzájemně se vylučujícími prostředkya vzájemně se vylučujícími scénaři.

Poněvadž globalizaci způsobuje činnost mnoha lidí, kteří nejsouglobalisté, a není možné jí zabránit, zbývá jediné: globalizaci, rozvíjející senežádoucím směrem a realizovanou podle nežádoucího scénářenežádoucími prostředky, je třeba čelit kvalitativně jinou globalizací –přijatelnou z hlediska konečného cíle, výběru prostředků pro jeho dosažení,scénářů, ve kterých se s pomocí těchto prostředků dosahuje vytčených cílů.

A takový přístup k problému historicky reálné globalizace a jejíchmožných alternativ vede bezprostředně k otázce o objektivním, tj. člověkua lidstvu Shora předurčeném Dobru, a také o objektivním Zlu.

10

2. Henry Ford a industrializace v SSSRVe 20. století, minimálně po jeho větší část, se při posuzováním otázek

o objektivním Dobru a Zlu v životě lidstva v globálním měřítku historickykonkrétně věc redukovala na otázku, kterou z těchto kategorií lépepředstavuje „americký způsob života“ a „americký sen“, a kterou „sovětskýzpůsob života“ a „ideály bolševismu“.

Mnozí, jako představitelé velmi sečtělé inteligence, žijí i po 11. září20012 v přesvědčení, že historie dala na tuto otázku konečnou ajednoznačnou odpověď: „americký způsob života“ a „americký sen“, víceodpovídají lidské přirozenosti a lidské společnosti, a proto jsou právě onyuniverzální a životaschopné; a sovětský způsob života a ideály bolševismujsou plodem vylhaného sociálního experimentu, tudíž neživotaschopné, cožtaké našlo svůj, pro mnohé přesvědčivý, důkaz ve státním, sociálním ispolečensko-kulturním krachu SSSR. A pozice „bývalého SSSR“ a „USA“na začátku 21. století je jedním z faktorů globalizace definující její dalšíperspektivy.

Spolu s tímto, od poloviny 19. století do současnosti, je průběhglobalizačního procesu a jeho kvalita (cíle, prostředky jejich realizace,scénáře) podmíněn tím, nakolik obyvatelstvo USA a Ruska využívámožnosti vzájemné pomoci a spolupráce v rozvoji kultur obou států. Proto:

2 Den, kdy „americký způsob života“ a „americký sen“ podlehly útoku „mezinárodního terorismu“: budovy WTO v New Yorku a jedna z budov Pentagonu byly zničeny přímým útokem pomocí unesených linkových letadel. Čtvrté unesené letadlo, jak referovala média i oficiální místa USA, udajně nic nezničilo, spadnuvše v okolí Pitsburgu na pole, prý z důvodu ztráty kontroly během přepadení.

Mohlo to celé projít bez souhlasu nebo dokonce přímé účasti tajných služeb USA? To nechť každý posoudí sám.

11

abychom pochopili perspektivy globalizace a odhalili variantu, která jeobjektivně uskutečnitelná pro dobro všech národů světa, není dostatečnéomezit se na deklaraci o krachu SSSR a zdánlivě růžových perspektiváchUSA (hlavně po 11. září 2001); za tím účelem je nezbytné obrátit se kminulosti v naší společné historii.

Obvykle, když je třeba uvést příklad pozitivní zkušenosti spolupráceRuska a USA, vzpomíná se na druhou světovou válku 20. století. Nicméněv tomto období spolupráce Ruska (SSSR) a USA, dle našeho názoru, nenískutečnost, která by měla být ukazována jako příklad současnýma budoucím politikům obou států. Příčinou je, že soudržnost SSSR a USAběhem druhé světové války 20. století byla zabezpečena všehovšudy jenexistencí společeného nepřítele, jehož hypoteticky možné vítězství byznamenalo konec dějin obou států a jejich národů. A pro odhaleníperspektiv světlé budoucnosti všech národů lidstva je nezbytná odpověď naotázku nikoli „proti komu se spolčit?“, ale „ve jménu jakých ideálů sespojit a jak tyto ideály uvést do života?“ Proto je třeba v minulosti hledatjiný příklad plodné spolupráce.

Industrializace SSSR, to znamená vznik nových a předevšímrekonstrukce existujících odvětví státního průmyslu, začala v období „velkéhospodářské krize“ v USA a světové ekonomické krize. V krizovýchpodmínkách, paralyzujících ekonomiku všech průmyslově rozvinutýchstátů, byla práce na sovětských trzích pro zabezpečení industrializace SSSRpro mnohé západní firmy způsobem jejich ekonomického přežití. Takzvané„třídní zájmy“, „třídní solidarita“ kapitalistů v boji se „světovýmkomunistickým zlem“ ustupovaly pro mnohé z nich na druhou kolej, a bylipřipraveni podílet se na socialistickém budování v SSSR kvůli ochraněsvých firem a svého společenského postavení.

V letech, předcházejících „velké hospodářské krizi“, se ještě

12

neprojevila antimarxistická podstata stalinského bolševismu3, v důsledkučehož boj trockistů a stalinistů uvnitř mocenského aparátu VKS(b)4 a jejichboj mimo něj o vliv na vědomí v sovětské společnosti byl mnohýmipřijímán (i v zahraničí) jako obyčejný boj lídrů a jejich stoupenců, tak čionak vlastní všem politickým stranám. Protože přeměna života v Rusku naprincipech marxistického „socialismu“ byla součástí globálního projektupřeměny světových vnitrospolečenských vztahů, je důvod se domnívat, že isamotná „velká hospodářská krize“ r. 1929 byla záměrně vyvolána„světovým zákulisím“5, aby hrozbou devastace přinutila soukromý kapitálprůmyslově rozvinutých zemí spolupracovat na budování výkladní skříně„socialismu“ v SSSR podle receptů Marxe. Takové byly nejbližší cíle„globalistů“ v této historické epoše.

Díky tomu industrializace SSSR probíhala za aktivní zákulisní politicképodpory části zednářů6 a za účasti zahraničního soukromého kapitálu,zahrnujícího i soukromý kapitál USA, které oficiálně diplomaticky uznalySSSR až v listopadu 1933. Za takových podmínkek měla Sovětská vládamožnost vybírat z mnoha firem, přejících si účastnit se socialistickéhobudování SSSR, ty nejrozvinutější ve svých oborech. V konstrukci

3 Viz práce VP SSSR „Nastal čas o Stalinovi pohovořit…“ a „Krátký kurs“. Materiály VP SSSR jsou v češtině a slovenštině dostupné na stránce leva-net.webnode.cz, v ruštině na stránce dotu.ru.

4 Všesvazová komunistická strana (bolševiků)

5 O tom, co a jak je schopno vyvolat finančně-ekonomickou krizi na zakázku, viz práce VP SSSR „Krátký kurs“, „Kýla“ ekonomiky se musí „vyříznout“, teze „K pochopení makroekonomiky státu a světa“.

6 Fakta, vztahující se k tomuto tématu, přináší Douglas Reed ve své knize „Spor o Sionu“.

13

http://leva-net.webnode.cz/http://leva-net.webnode.cz/http://leva-net.webnode.cz/products/nastal-cas-o-stalinovi-pohovorit-finalni-verze/

automobilů firma „Ford Motors“ (založená r. 1903) zaujímala stabilnípostavení ve skupině vedoucích firem během celé první čtvrtiny 20. století,a z toho důvodu není nic překvapivého na tom, že byla upřednostněna abyla jí poskytnuta možnost napomáhat vzniku automobilového průmysluv SSSR.

V důsledku toho byl automobilový a traktorový průmysl SSSR v epošestalinismu zformován za aktivní technické a učebně-metodické účastiHenryho Forda (1863 – 1947), jednoho ze světově nejznámějšíchsoukromých podnikatelů první poloviny 20. století: první sériový sovětskýtraktor, „Putilovec“ (1923), byl přepracovaný fordovský traktor „Fordson“,vytvořený a spuštěný do výroby během let první světové války 20. století;vybudování Gorkovského automobilového závodu (1929 – 1932),rekonstrukce Moskevského ZiLu7 v první pětiletce a příprava personálu prooba závody byly realizovány za všestranné klíčové pomoci H. Forda aspecialistů firmy „Ford Motors“.

Nicméně z celé plejády soukromých firem, účastnících seindustrializace SSSR, „Ford Motors“ zaujímá zvláštní postavení díkyosobnosti jejího zakladetele H. Forda, řídícího její činnost ve více nežčtyřicetiletém období. Toto vyčlenění osobnosti H. Forda na pozadíostatních kapitalistů-průmyslníků první poloviny 20. století mělospecifickou odezvu v propagandě sovětské epochy.

7 Lichačevův závod, v té době ZiS (Stalinův závod), jehož ředitelem byl v letech 1929 – 1939, 1940 – 1950, Ivan Alexejevič Lichačev (1896 – 1956), člověk rolnického původu; od r. 1908 pracující v Putilovském závodě, během První světové války námořník Baltické flotily, během občanské války krasnogvardějec, velitel Rudé armády, spolupracovník Čeky (Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží při Radě lidových komisařů RSFSR), od r. 1953 ministr autodopravy a silničních cest SSSR.

14

3. Marxismus o „fordismu“„FORDISMUS je systém organizace masové pásové výroby,vznikl v USA během první čtvrtiny 20. století. (…) Základemfordismu a jím určených nových metod organizace výroby apráce se stala montážní linka. (…) Každý z pracovníků,rozmístěný podél linky, provádí jednu operaci, skládající sez několika (nebo také jednoho) pracovních pohybů (napříkladutahování matice), k jejichž plnění není potřeba mít praktickyžádnou kvalifikaci. Podle Fordova tvrzení, pro 43% pracujícíchpostačovala doba přípravy v délce jednoho dne, pro 36% odjednoho dne do týdne, pro 6% jeden až dva týdny, pro 14% odměsíce do jednoho roku8.

Zavedení pásové výroby spolu s některými dalšímitechnickými novinkami (typizace produkce, standardizacedílů, jejich zaměnitelnost apod.) vedlo k prudkému zvýšeníproduktivity práce a snížení výrobních nákladů9, položilozáklad masové výroby (…). Spolu s tím fordismus vedlk nebývalému zvýšení intenzity práce, jejímu zjednodušení,automatizaci. Fordismus spoléhá na proměnu pracujících

8 Statistická data, uváděná v této větě, jsou převzata z knihy H. Forda „Můj život,mé úspěchy“. Jak bude následně zřejmé, sama o sobě představují zdokumentované důkazy toho, že marxisté díky tomuto článku H. Forda pomlouvají, znajíce pravdu, protože v opačném případě by se ukázalo, že jsou slaboduší a není v jejich silách pochopit smysl ani z textu, ani z proudu životních událostí.

9 V porovnání s jeho konkurenty v té době.

15

v roboty a vyžaduje minimální duševní a fyzické úsilí. Nucenýpracovní rytmus, určovaný dopravníkem, vyvolal nutnostvýměny úkolové mzdy za mzdu časovou. Fordismus, jako předním taylorismus, se stal synonymem metod vykořisťovánípracujících, vlastních monopolní fázi kapitalismu, s cílemzabezpečit zvýšení zisků kapitalistických monopolů.

Ve snaze potlačit nespokojenost pracujících a nedopustitjejich organizovaný boj za ochranu svých práv a zájmů, zavedlFord v podnicích kasárenskou disciplínu, rozšiřoval mezipracujícími systém špionáže, udržoval vlastní policii za účelempotrestání pracujících-aktivistů. Po mnoho let Fordv podnicích nedovoloval činnost odborů.

V knize „Můj život, mé úspěchy“ Ford usiloval o roli jakéhosi„sociálního reformátora“ a prohlašoval, že jeho metodyorganizace výroby a práce mohou změnit buržoazníspolečnost na „společnost bohatství a sociální harmonie“.Ford velebil svůj systém jako péči o pracující, obzvláště vyššímzdu ve svých podnicích, než byl průměr v oboru. Nicméněvyšší výdělky souvisely především s obzvláště vysokýmpracovním tempem, rychlým opotřebováváním pracovní síly,s úkolem lákat stále nové pracující namísto odcházejících.

Vystoupení pracujících proti destruktivním následkůmfordismu je hodnoceno buržoazními ideology jako protiveníse technickému pokroku. Ve skutečnosti pracující třídanezápasí a nebojuje proti technickému pokroku, ale protikapitalistickému vykořisťování jejích úspěchů. V podmínkáchsoučasné věděcko-technické revoluce a zvyšování všeobecně-

16

vzdělávací úrovně přípravy pracující třídy, posílením jejíhoboje, se fordismus stal překážkou růstu produktivity práce.

Začátkem sedmdesátých let provádějí některé kapitalistickéfirmy experimenty s modifikací pásové výroby za účelemsnížení jednotvárnosti, zvýšením smysluplnosti a přitažlivostipráce, a tím i její efektivnosti. Z toho důvodu se rekonstruujídopravníkové linky: zkracují se, praktikuje se přemísťovánípracovníků podél dopravníku pro uskutečnění cyklu operacíatp. Podobná opatření jsou často ukazována buržoaznímisociology jako projevy starosti podnikatelů o „humanizacipráce“. Leč ve skutečnosti jsou vedeny snahou přizpůsobitfordismus současným podmínkám a tím zlepšit metodyvykořisťování pracujících.

Jen v socialismu se dosahuje skutečné humanizace práce:člověk se stává tvůrčí osobností, jistý si společenskouhodnotou své činnosti; chápe řízení výroby, státu, společnosti.Libovolné formy technického pokroku, jako dopravník, seaplikují v podmínkách průměrné společensky přijatelnéintensity práce a jsou doprovázeny zmírněním a zlepšenímjejích podmínek.“ (Velká sovětská encyklopedie“, 3. vyd., sv.27, str. 537-538)

Pro třetí vydání „Velké sovětské encyklopedie“ (dále VSE) jecharakteristická hojnost článků, ze kterých je možné se výhradně dozvědět,jakých názorů je dobré se držet na ty či ony přírodní jevy nebo jevyspolečenského života pro to, aby čitatel byl loajální režimu, ale ze kterýchse není možné dozvědět, co v podstatě představuje jev samotný, kterému ječlánek zasvěcen.

17

K množství takových článků náleží i výše uvedený, nepatrně krácený,článek „Fordismus“. Ve skutečnosti v něm není ani slovo poděkováníH. Fordovi za jím prokázanou podporu ve věci mechanizace zemědělství aza vklad do založení automobilového průmyslu SSSR na principech„fordismu“, odsuzovaného marxistickými žvanily. Na základě logikyautorů článku ve VSE to vychází následovně: v podnicích samotnéhoH. Forda jsou principy „fordismu“ špatné, ale na Gorkovském závodě, vekterém je výroba od začátku organizována na principech „fordismu“, jsoudobré, i když tam i tam je to to samé: dopravník, udávající rytmus prácecelého kolektivu, rychlost pohybu, již se administrativa snaží zvýšit;potřeba disciplíny ve výrobě, protože v opačném případě se dopravník buďzastaví, nebo z něho budou vycházet zmetky; technologický proces jerozdělen na jednoduché operace, k jejichž plnění během jednotvárnéhopracovního dne a k zácviku není třeba dlouhého času a vysoké úrovněvzdělávání atd.

Uvedený článek sám o sobě představuje typický příklad marxisticképomluvy vůči těm, kdo nemyslí pod pantoflem marxismu, ale samostatně, aproto jsou schopni tvůrčím způsobem řešit problémy, které přináší život. Ato je jen jedna z okolností, která spojuje H. Forda a J. Stalina. Pokudbudeme věřit pěstovanému historickému mýtu, pak H. Ford a J. Stalin byliod sebe velice vzdálení lidé, které spojuje snad jen to, že žili ve stejné době.Ve skutečnosti je spojuje něco jiného: záměry jejich duší a jejich završenádíla se v panující kulturní tradici buď předávají zapomnění, nebo jsouskrývány v mlze lži. A za důvěrou ve lživé mýty o nich následujenepochopení cílů jejich života a činnosti, vlastní jak těm, kdo je vyzdvihujena piedestal, tak i těm, kdo jimi opovrhuje nebo je nenávidí.

Abychom pochopili historické místo a důležitost snah a činů každéhoz nich pro budoucnost, je třeba se zaměřit na to, co řekli oni sami. A tentoapel otevírá možnost pro globalizaci kvalitativně jiného typu, proti kterémohou vědomě vystupovat jen sociální parazité.

18

4. Agitace za co? Za kapitalismus nebo za socialismus?

4.1. Humanismus v životě a v řečíchZaměříme se na knihu H. Forda „Můj život, mé úspěchy“, která vyšla

v USA v r. 1922 a v SSSR byla v ruštině poprvé vydána už v roce 1924.Začneme jednodušší otázkou o „humanizaci práce“ a budeme mít napaměti, že sám H. Ford nebyl „fordistou“ přesně tak, jako K. Marx nebyl„marxistou“ a Mohamed nebyl „mohamedánem“.

Jinými slovy, tvůrčí přístup samotného H. Forda k životu a práci hoodlišuje od plejády těch, kteří ho napodobovali, používali dopravník,„vědecké metody“ organizace práce atp., ale nezamýšleli se nad tím, žev činnosti samotného H. Forda byla vyjádřena jeho skutečná starost ozlepšení života prostých lidí s pomocí prostředků kterými disponoval, a nepokrytecká touha šklebícího se finančníka prezentovat se jako humanista,reformátor a „dobrodinec“.

Vztahy zdravých členů společnosti k nemocným a invalidům a reálnýživot nemocných a invalidů mezi zdravými lidmi je jedním ze všeobecněuznávaných ukazatelů „humanismu“ společnosti, a také humanismu prácev ní. O tomto problému, který se stává stále aktuálnějším pro současnoucivilizaci, kvůli zvyšujícím se možnostem udržet lidskou duši při životěv nemocném nebo zmrzačeném těle, píše H. Ford následující:

„Nemocné a invalidy nalezneme všude. Většinou vládnecelkem ušlechtilý názor, že všichni, neschopní práce, musízatížit břemenem společnost a být vydržováni na účetspolečenské dobročinnosti. Pravda, jsou případy, například seslabomyslnými, kde pokud vím se nelze obejít bezspolečenské dobročinnosti, nicméně to je výjimka, a při řaděfunkcí, existujících v našem podniku, se nám podařilo téměř

19

každému zabezpečit činnost v prospěšných aktivitách. Slepýnebo invalida, pokud ho postavíte na vhodné místo, můžeudělat prakticky to samé a dostat ten samý plat, jako úplnězdravý člověk. Neupřednostňujeme invalidy, ale předvedlijsme, že si mohou vydělat plnou mzdu.

To by šlo proti všem našim principům, pokud bychompovolávali lidi kvůli jejich nedostatkům, dávali jim menšívýplatu a spokojili se s nižší produktivitou. Byl by to takézpůsob jak pomáhat lidem, ale daleko horší. Lepší způsobvždy spočívá v tom, aby se schopné osoby rozmisťovaly nazcela adekvátní úroveň se zdravými, produktivnímipracovníky. Domnívám se, že na světě zůstane málo místa prodobročinnost, minimálně pro dobročinnost ve forměrozdávání milodarů. V každém případě práce a dobročinnostjsou neslučitelné; cílem fabriky je výroba.

Výroba špatně slouží společnosti, pokud nepracuje na hranicisvé kapacity. Přespříliš časté jsou tendence si myslet, že velkáfyzická síla je základní podmínkou pro maximální efektivitu vevšech druzích práce. Abychom přesně stanovili podmínky,nařídil jsem detailně klasifikovat různé funkce v našempodniku z pohledu potřebné práceschopnoti, je-li fyzickápráce lehká, střední nebo těžká, ve vlhku nebo suchu, ale taképokud je vlhká, s jakou kapalinou je spojena; čistá nebošpinavá, v blízkosti pece jednoduché nebo vysoké, na čistémnebo jiném vzduchu; pro dvě ruce nebo jednu, ve stoje nebov sedě; hlučná nebo tichá, za přirozeného nebo uměléhoosvětlení; potřebuje-li přesnost; počet hodin pro obráběníjednotlivých dílů, váha pracovního materiálu, nezbytné úsilí zestrany pracujícího.

20

Ukázalo se, že v určitém okamžiku bylo ve fabrice 7882 funkcírůzného druhu. Z nich 949 bylo označeno jako těžká práce,potřebující absolutně zdravé, silné lidi; 3338 potřebovalo lidis normálně vyvinutou fyzickou silou. Ostatních 3595 funkcínevyžadovalo žádnou tělesnou námahu; mohly by býtvykonávány nejneduživějšími, slabými muži a dokonce sestejným úspěchem i ženami nebo teenagery. Tyto lehképráce, co se mě týče, byly klasifikovány, aby určily, kteréz nich potřebují normální funkci končetin a smyslovýchorgánů, a konstatovali jsme, že 670 prací můžeme obsaditbeznohými, 2637 lidmi jednonohými, 2 bezrukými, 715jednorukými, 10 slepými. Ze 7882 různých druhů činnosti4032 lidí potřebovali jistou, i když ne úplnou fyzickou sílu.Tudíž plně rozvinutý průmysl je schopen dát maximálnězaplacenou práci většímu množství pracujících se sníženoupracovní schopností, než jich je možné najít v lidskéspolečnosti. Může se stát, že analýza práce v jinémprůmyslovém odvětví nebo výrobě přinese jiné proporce;nicméně jsem přesvědčen, že pokud se jen udělá dostatečnérozdělení práce, a hlavně, do vyšších hranic hospodárnosti,nikdy nebude nedostatek práce pro fyzicky omezené lidi,která by jim dala za plnou práci i plnou mzdu. Z hlediskanárodního hospodářství je maximálně nehospodárné nakládatna společnost břemeno zaopatřování fyzicky neplnocennýchlidí, učit je vedlejším pracem jako pletení košíků nebo jinýmnízkopříjmovým ručním pracem, ne proto, aby měliprostředky k životu, ale pouze zbavit je nudy.

Když naše osobní oddělení příjímá člověka na určité místo,vždy si dává za úkol ukázat mu práci odpovídající jeho

21

fyzickým schopnostem. Pokud už práci má a zdá se, že není vestavu ji plnit, nebo odporuje jeho dispozicím, dostávápřevodní posudek pro přechod na jiné oddělení a pozdravotním vyšetření se testuje na práci, která více odpovídájeho tělesnému stavu a předpokladům. Lidé s podprůměrnýmfyzickým stavem jsou postavení na odpovídající místo, kde simohou vydělat tolik jako ti, kteří jsou nad touto úrovní. Tak,například jeden slepý byl přidělen do skladu, aby počítalšrouby a matice, určené k odeslání do výstupního oddělení.Touto prací byli zaměstnáni dva jiní zdraví lidé. Za dva dnyvedoucí dílny poslal žádost o výměnu a prosil, aby oběmazdravým lidem byla určena jiná práce, protože slepý bylschopen na svém místě zastat tyto zdravé pracovníky.

Tento ekonomický systém pomoci a úspor může být i dálerozšířen. Celkem se rozumí samo sebou, že v případě zraněnípracující musí být uznán pracovně neschopným a musí mu býtpřidělen důchod. Ale skoro vždy existuje obdobírekonvalescence, obzvláště při zlomeninách, kdy je plněschopen pracovat, a také obvykle o práci usiluje, protože aninejvyšší důchod za úraz se přece nemůže rovnat běžnémukaždodennímu výdělku. Jinak by to znamenalo dalšínepřijatelné zvýšení nákladů výroby, které by nepochybněmělo vliv na tržní cenu výrobku. Produkt by měl menší odbyt,a to by vedlo ke snížení poptávky po práci. Toto jsounevyhnutelné důsledky, které je třeba mít na zřeteli. Dělalijsme pokusy s ležícími v posteli, s pacienty, kteří mohli sedětve vzpřímené poloze. Rozprostřeli jsme na posteli černé olejo-odolné pokrývky a navrhli lidem, aby připevňovali šrouby namalé svorníky, práce, která se musí dělat rukama, a kterou je

22

obvykle zaměstnáno 15 – 20 lidí na oddělení magneto. Ležícív nemocnici se ukázali stejně dobří jako zaměstnaní ve fabricea vydělávali si tímto způsobem svou obvyklou výplatu. Jejichefektivita byla dokonce, nakolik je mi známo, 20% nadobvyklou výkonností v továrně. Nikoho pochopitelně nenutilik práci, ale všichni o ni usilovali. Práce pomohla ukrátit čas,zlepšila se chuť k jídlu a spánek, uzdravení šlo rychlými krokyvpřed.

(…) Během posledního statistického sčítání u nás pracovalo9563 lidí, jejichž fyzický stav byl nižší než průměrný. 123 z nichbylo se zmrzačeným či amputovaným zápěstím nebo rukou.Jeden přišel o obě ruce, 4 byli zcela slepí, 207 téměř slepí najedno oko, 37 hluchoněmých, 60 epileptiků, 4 zbaveníchodidla nebo nohy. Ostatní měli méně významná zranění“(kapitola 7, „Teror stroje“).

Bezostyšný marxistický propagandista po přečtení řekne, že hnusnýkapitalista se přiživoval na práci invalidů, zastíraje svůj zisk úvahamio lidské důstojnosti zaměstnávaných invalidů, srovnávaje „své“ invalidys invalidy, kteří jsou na plném sociálním zabezpečení (jak je to údajně vespolečnosti vítězného socialismu a komunismu).

Ale v realitě, úplné sociální zabezpečení při nezájmu o osobnostnítvůrčí potenciál invalidy, to znamená rozklad, kterému mohou čelit jensilné osobnosti. Je tomu tak proto, že člověk je tvor společenský a pokudnení přesvědčením parazit, cítí se normálním člověkem pouze pokudspolečnost příjímá jeho práci a uznává výsledky jeho práce. Osobnostnínevyužitost, odmítnutí okolím akceptovat přání pracovat a jejichneschopnost a neochota pomoci invalidovi se realizovat v plnocené práciv podmínkách údajného „plného sociálního zabezpečení“ dovedla mnohonemocných a invalidů k osobnostní degradaci; a tak je v podstatě sociální

23

zajištění dorazilo, nemluvě už o tom, že historicky reálně se „dobročinnéfondy“ stávají dost často „pračkou“ pro „praní“ peněz a krmítkemvšelijakých parazitů bez ohledu na to, zda v kapitalismu nebo v socialismu.

Ve svém přístupu k pracovnímu zařazení nemocných a invalidů jeH. Ford spravedlivější než byrokratická praxe sovětského sociálníhozabezpečení, velmi ironicky popsaná již v r. 1927 Ilfem a Petrovem ve„Dvanácti židlích“. Z druhé strany, značný podíl marxistické politicképráce (propagandy) je parazitismus na práci jiných při plném sociálnímzabezpečení přiměřeně místu v hierarchii hodnostářů stranicko-byrokratické vlády a společenskovědních oborů vědy a systému vzdělávání.Proto je pochopitelné, že marxisté pomlouvají H. Forda, nepřejícího podrouškou „sociálního zabezpečení“ a „odborů“ pěstovat parazitismus, kde byse pod rouškou nějaké činnosti dostali ke korytům.

Kromě toho, H. Ford pracoval i na tom, aby podnik nacházející se podjeho vedením sám nerozmnožoval řady nemocných „nemocemi z povolání“a invaliditami. Mnozí znají vtip o tom, že v provozech závodů H. Fordavisely plakáty: „Pracující, pamatuj: Bůh stvořil člověka, ale nestvořilk němu náhradní díly!“. Pokud by tyto plakáty v provozech i visely, pakbyli jen součástí systému zajištění bezpečnosti člověka v provozu, ale neuniverzálním „prostředkem“ zajištění bezpečnosti a výmluvou skrblíka, prokterého je šetření na bezpečnosti personálu jeden z důležitých principůvedení byznysu.

Ford přistupoval k otázce bezpečnosti člověka při práci zcela jinak:

„Pomůcky preventivní ochrany na strojích, to je celá zvláštníkapitola. Ani jeden náš stroj, bez ohledu na velikost výkonu,není vhodný, pokud není absolutně bezpečný. Nepoužívámeani jeden stroj, který nepovažujeme za bezpečný, nehledě nato, že nešťastné události se občas stávají. Speciálně pro tourčený, vědecky vzdělaný pracovník vyšetřuje příčiny každého

24

neštěstí a stroje se podrobují novému zkoumání, aby sev budoucnu vyloučila možnost takových událostí.

(…)

Práce v továrně nemusí být bezpodmínečně nebezpečná.Pokud je pracovník nucen se příliš snažit a příliš dlouhopracovat, dostává se do stavu duševního oslabení, kterévyloženě vyvolává nešťastné události. Jedna část úkoluprevence nešťastných událostí spočívá v tom, abychom sevyhnuli tomuto duševnímu stavu; druhá pak v tom, abychomzabránili lehkomyslnosti a ochránili stroje před rukamahlupáků“ (kapitola 7, „Teror stroje“).

Bezostyšní marxisté mohou říci, že i toto je pustá lež a prázdnéžvanění. Nicméně H. Fordem vyjádřený základ k vybudováníprůmyslového zařízení a organizace jeho používání v sobě zahrnuje oběčásti hesla hlásaného KSSS v 60-tých letech: „Od techniky bezpečnostik bezpečné technice!“ Přitom H. Ford, na rozdíl od žvanilů ÚV KSSS zobdobí stagnace nestaví „bezpečnou techniku“ proti „technice bezpečnosti“(tj. bezpečným způsobem organizace práce a používáním průmyslovýchzařízení), ale vidí v nich dvě části zajištění bezpečnosti člověka při výrobě,kde musí být jak bezpečná technika, tak i normální organizace práce.Kromě toho, H. Ford skutečně pracoval nad problémem bezpečné technikya dosahoval v tom úspěchu půl století před tím, než KSSS vymyslela tenslogan, aniž by ho ale realizovala v praxi. Ti kdo obviňují fordismussamotného H. Forda z protilidskosti, by si také měli uvědomit, že H. Fordkončí kapitolu 7 následujícími slovy:

„Pracovníci nechtějí ani za nic odložit nevhodné oblečení,například kravaty, široké rukávy, které se zachytávají o rotujícíčásti. Musí na ně dohlížet dozor a z větší části odchytávat

25

hříšníky. Nové stroje se testují ze všech úhlů pohledu, předtímnež se zavádí do výroby. V důsledku toho u nás téměř nikdynedochází k těžkým úrazům. Průmysl nevyžaduje lidskéoběti.“

Fordem popsaný postoj personálu ke své vlastní bezpečnosti ukazuje,že skutečný humanismus práce a společenských vztahů nezávisí celkověa kompletně na kterémkoli majiteli nebo členu vedení toho či onohopodniku, ale určuje se rozvojem kultury celkově a kulturou plnění prací,která se v tom konkrétním podniku zformovala, konkrétně.

Ale jestli pracovník považuje za možné pracovat v nevhodnémoblečení, opilý nebo „trochu opilý“; ignorovat ochranné prostředky (masky,respirátory, brýle atp.) a narušovat technologickou a organizační disciplínuvýroby (normy „techniky bezpečnosti“) pod záminkou zrychlení práce scílem zvýšit si tak příjmy „přímo hned“ nebo „zjednodušit“ si technologii aorganizaci práce s cílem „ulehčit“ si vlastní práci na úkor kvality nebobezpečnosti; považuje za možné produkovat zmetky, které mají potenciálpoškodit nebo usmrtit druhé, - pak není opodstatněné vinu nájemnéhopersonálu, takového, jaký reálně je (včetně pracující třídy, která se vmarxismu idealizuje, bez jakéhokoliv opodstatnění k tomu), za úrazy napracovišti, „nemoci z povolání“, produkci zmetků atd., svalovat na vedenínebo kapitalisty, bez rozdílu zda je to v socialismu nebo kapitalismu.

H. Ford byl na rozdíl od marxistů, kteří ovládli hospodářský systémRuska a kteří dali vzniknout celé kultuře skrývání masových pracovníchúrazů a nemocí, skutečně humanista, protože přímo začleňuje mezipovinnosti hlídačů-pozorovatelů povinnost „lovit hříšníky“, čímž se stará ozachování zdraví samotných „hříšníků“ a o prosperitu jejich rodin navzdorysamolibému nezodpovědnému chápání bezpečnosti ze strany samotných„hříšníků“. A to je velmi těžký úkol – ochránit blbce před jimi samými apodporovat proces jejich zmoudření podle možností.

26

4.2. V čem je záruka zkázy?To, že Ford byl průmyslníkem v oblasti aut, vědí všichni. Proto u

někoho může vzniknout dojem, že Fordovi se povedlo včas obsaditvznikající trh, načež ho téměř monopolně využíval po celá desetiletí, amimo této „mikroekonomické“ niky jsou jeho postupy nepoužitelné, vdůsledku čehož se u něho není čemu učit. Avšak Ford uspěl nejen jakoautoprůmyslník, ale i jako železničár, ačkoliv pod tlakem okolností a ne zvlastní iniciativy soukromého podnikatele. Jde o to, že výrobního cyklu„Ford Motors“ se účastnila Detroit-Toledo-Irontownská železnice, jejížtransportní služby zabezpečovaly spojení navzájem vzdálenýchspecializovaných výrob do jediného technologického procesu výrobyautomobilů. O kvalitě těch transportních služeb píše Ford následující:

„Před několika lety jsme se pokoušeli po té trati poslatprodukci, kvůli jejímu velmi výhodnému situování, ale kvůlizpožděním jsme ji nikdy nemohli využívat ve větším měřítku.Doprava čehokoliv trvala 5-6 týdnů. V důsledku toho jsmepřicházeli o celkem velké sumy a kromě toho ta zdrženínarušovala náš výrobní plán. Není žádný důvod, aby železnicenemohla dodržovat konkrétní plán. Zpoždění vedla kvyšetřováním (o ztrátách způsobených železnicí jejímzákazníkům) a železnice regulérně vyplácela náhrady. Aletakto vést firmu je k ničemu. My jsme vnímali jakékoli zdrženíjako kritiku naší práce a starali se o to, aby byl zjištěn důvod.To já nazývám prací“ (kapitola 16, „Železnice“).

Kvůli problémům, kterou způsobovala problémová železnice ji H. Fordnakonec koupil:

„Koupili jsme železnici proto, protože její pravidla stála v cestěněkterým našim zlepšením v River-Rouge. Koupili jsme ji nikolikvůli umístění kapitálu, nikoli jako pomocný prostředek pro

27

náš průmysl a dokonce nikoli kvůli jejímu strategickémuumístění. Výjimečně výhodné umístění té železnice jsmeobjevili až po naší koupi. Ale to nemá vztah k věci. Takže,koupili jsme železnici proto, protože překážela našim plánům.Nyní s ní bylo třeba něco udělat. Jedinou správnou věcí bylajejí transformace na produktivní podnik aplikací těch samýchprincipů, které fungovaly ve všech našich výrobách.“

O existenci železnice a její situaci v období „před“ a „po“ jejím získáníze strany Ford Motors H. Ford píše následující:

„Detroit-Toledo-Irontownská železnice byla vybudována před20 lety a od té doby byla reorganizována každé dva roky.Poslední reorganizace se odehrála v roce 1914. Válka akontrola Svazu Států reorganizační cyklus přerušily. Železnicemá 343 mil dráhy, 52 mil větví a 45 mil cizích drah v cizímvlastnictví.

Jde téměř přímo na jih od Detroitu, podél řeky Ohio doIrontownu a tak se dotýká uhelných dolů Západní Virginie.Kříží většinu velkých železničních drah a z obecného pohleduby měla být velmi zisková. Byla zisková – pro finančníky. Vroce 1913 její kapitál dosahoval 105 000 dolarů na míli. Přinásledující změně vlastníků ta suma spadla na 47 000 dolarů.Nevím, kolik celkově půjček bylo vzato na tuto dráhu. Vím jen,že akcionáři byli při reorganizaci roku 1914 nuceni vložittéměř 5 milionů dolarů, sumu, kterou jsme zaplatili za celoudráhu. Zaplatili jsme 60 centů za dolar základních závazků,ačkoli cena nedávno před koupí byla v rozmezí 30-40 centů zadolar (nominální ceny akcií). Navíc jsme zaplatili za obyčejnéakcie jeden, a za zvláštní akcie 5 dolarů za kus, z čehož plyne,

28

že jsme vyplatili velmi slušnou sumu, pokud vezmeme vúvahu, že akcie nikdy nepřinášely zisk. Vozový park dělal 70lokomotiv, 27 osobních vagónů a 2800 nákladních. Všechnobylo ve velmi žalostném stavu a z větší části celkověnevhodné k používání. Všechny konstrukce byly špinavé,nenabarvené a celkově zarostlé. Železniční kolejepředstavovaly něco jen málo odlišitelného od pásu rzi.Servisní dílny měly velmi mnoho lidí a málo strojů. Všechnavýroba byla orientována na maximální nehospodárnost, zatoexistovalo přebobtnalé administrativní a finanční oddělení asamo sebou právní oddělení. To samotné stálo více než 18000 dolarů měsíčně. Železnici jsme převzali v březnu 1921 ahned začali uvádět do praxe naše principy. Dosud existovalo vDetroitu Řídící oddělení. Zrušili jsme ho a předali veškeroupráci člověku, který zabíral polovinu pracovního stolu v jednékanceláři. Právní oddělení se vzápětí odebralo za Řídícím.Železnice nepotřebuje mnoho právníků. Naši zaměstnanciuzavřeli mnoho případů táhnoucích se mnoho let. Všechnynové námitky se řeší obratem, podle okolností, tak, ženáklady na ně málokdy převyšují 200 dolarů za měsíc. Veškeráškoda spojená s provozem nabobtnalých právních a řídícíchoddělení byla hozena přes palubu a počet zaměstnanců bylsnížen z 2700 na 1650. V souladu s naší pracovní politikoubyly všechny hodnosti a pozice, s výjimkou těch stanovenýchzákonem, zrušeny.

Celkově byla organizace železnice velmi strohá, každý příkazmusí projít skrz řadu instancí a nikdo nesmí konat bezkonkrétního příkazu svého nadřízeného. Jednou ráno jsem seocitl na železnici a našel připravený vlak hotový k odjezdu,

29

který půl hodiny čekal na příkaz k odjezdu. Došli jsme, kamjsme potřebovali a vyřídili všechno potřebné dříve, než tenpříkaz přišel; to bylo ještě předtím, než si tam našla cestumyšlenka osobní odpovědnosti. Ze začátku nebylo vůbeclehké zlomit ten zvyk k „příkazům“, lidé se báli odpovědnosti.Ale s postupem času se plán rýsoval stále jasněji a jasněji anyní se nikdo neschovává za hradby svých povinností. Lidéjsou placeni za osmihodinový pracovní den, ale vyžaduje se odnich, aby celou dobu pracovali naplno. Pokud je daný člověkstrojvůdcem a své povinnosti splní za 4 hodiny, zbylé 4 hodinypracuje tam, kde je to v daný okamžik třeba. Pokud někdopracoval déle než 8 hodin, nedostává více peněz, alejednoduše odečítá odpracovanou dobu z následujícíhopracovního dne nebo shromažďuje přesčasovou dobu, dokudnezíská celý volný den, který má plně placen. Náš 8-hodinovýpracovní den je skutečně 8-hodinovým pracovním dnem,nikoliv základem pro přepočet mzdy.

Nejmenší plat je u nás 6 dolarů za den. Mimořádný personálnemáme. Omezili jsme počet lidí zaměstnaných v kancelářích,dílnách a na trase. V jedné dílně nyní 20 lidí zastane vícepráce, než dříve 59. Před nějakou dobou jedna z našichpojízdných dílen, skládající se z jednoho vedoucího a 15pracovníků, pracovala poblíž jiné, paralelní linie, na kterédílna 40 lidí dělala naprosto stejnou práci na renovaci kolejí.Během dne naše dílna předehnala sousední na délku dvoutelegrafních sloupů.

Dráha se postupně začala vzpamatovávat; téměř všechnykoleje bylo nově opraveny a bylo položeno mnoho milnových. Lokomotivy a vagóny se opravují přímo v našich

30

dílnách a jen s malými náklady. Zjistili jsme, že zásobynakoupené předchůdci jsou nevhodné k použití; nyní pečlivěhospodaříme, pracujeme s kvalitními materiály a dbáme nato, aby nic nepřišlo nazmar. Personál je vždy připravenpomáhat v díle úspor. Co je výhodné, to se zavádí. Položilijsme železničářovi otázku: „Co je možné dostat zlokomotivy?“ - a on odpověděl rekordem bezporuchovosti.Přitom do podniku nevkládáme velké sumy, vše se pokrývá znašich příjmů.

Vlaky musí jezdit přímo a včas. Časy dopravy se podařilo snížitna jednu třetinu původní hodnoty. Vagón, který stojí načekací koleji, je něco mnohem většího, než jen vagón: je tovelký otazník. Někdo musí znát, proč tam stojí. Předtím bylotřeba 8-9 dní, aby se zboží přepravilo z Philadelphie do NewYorku, nyní stačí 3 a ½ dne. Organizace běží jako hodinky“(kapitola 16, „Železnice“).

Pokud se rychlost dopravy nákladu z bodu A do bodu B hodnotí jakojeden z ukazatelů produktivity železnice, pak pod řízením H. Forda vzrostl2-2,5 krát, nemluvě už o snížení počtu personálu o více než polovinu.Ačkoliv H. Ford neuvádí údaje o objemu transportu, je třeba předpokládat,že potřeba transportu, která v regionu byla při daných cenách za transport,byla plně uspokojována.

Zdálo by se, že je to krásná záminka pro agitaci za volnotržníkapitalismus... ale napřed bychom museli zapomenout, co se na té drázedělo v podmínkách stejného volnotržního kapitalismu před vstupemH. Forda do řízení.

USA v poslední čtvrtině 19. a první čtvrtině 20. století, kdy bylypokryty sítí železnic, byly zemí bezvýhradně volnotržní ekonomiky, ve

31

které se vládní úředníci státní nebo federální úrovně málo vměšovali dozáležitostí soukromého byznysu. Takový stav je podle ruských liberálůjedním z ideálů, který se snaží realizovat v Rusku, a jehož nerealizacívysvětlují neúspěch jejich reforem, které v Rusku provádějí z roku 1991.

Ale z toho, co píše H. Ford o stavu věcí na Detroit-Toledo-Irontownskéželeznici před její koupí ze strany Ford Motors, je zřejmé, že tržnímechanismus v údajně ideálních podmínkách fungování, jaké byly v USAna přelomu 19/20. století, není automaticky garantem kvality nabízenýchslužeb, stejně jako není bezpodmínečným stimulem k efektivnímu vedeníděl na základech rentability, zabezpečení dividend akcionářům. Toznamená, příčiny úspěchů a neúspěchů v díle, včetně jejich finančníhovyjádření, leží vně vztahů více či méně svobodné koupě a prodeje.

V daném konkrétním případě liberálové objasňují úspěchy železnicepod řízením H. Forda tím, že se změnila konjunktura na trhu a „objevil sezisk namísto deficitu“, což je zaměňování příčiny a následku. Před koupífirmou Ford Motors nenesla železnice zisk vůbec ne proto, že byla špatnátržní konjuktura, a zisk po koupi se také neobjevil proto, že nastala jinákonjunktura. O příčinách žalostného stavu Detroit-Toledo-Irontownskédráhy v období před její koupí píše H. Ford následující:

„Nejhorším příkladem toho, jak dalece se může podnik vzdálitod principu užitečné služby, jsou železnice. U nás je železničníotázka stále na pořadu dne, jejímu řešení je zasvěcenonemálo času a myšlenek. S železnicí není spokojen nikdo. Neníspokojena veřejnost, protože jak osobní ceny, tak nákladníceny jsou velmi vysoké. Nejsou spokojeni železničáři, protožejejich platy jsou příliš nízké a pracovní doba dlouhá. Nejsouspokojeni majitelé, protože tvrdí, že jejich investice nenesouzisky. Při správně fungujícím podniku by však měli býtspokojeni všichni. Pokud, nemluvě o veřejnosti, z podniku

32

nemají prospěch zaměstnanci ani majitelé, pak to znamená,že v řízení je něco špatně.

Naprosto ze sebe nechci dělat odborníka na železničníodvětví. Pravda, existují zasvěcení do jeho podstaty, alepokud je služba [společnosti], kterou poskytují americkéželeznice výsledkem těchto nahromaděných vědomostí, pakmusím říct, že můj respekt k nim není až tak velký. Naprostonepochybuji, že vlastní ředitelé železnic, lidé, kteří slouží naželeznici, ji jsou schopni řídit k všeobecnému prospěchu. Aletaké nejsou žádné pochyby, že ti skuteční ředitelé nemají díkyřetězu okolností žádnou reálnou moc. A zde je zakopán pes.Protože lidé, kteří skutečně v železničním díle něco chápou,jsou [zformovaným systémem] odstraňováni z vedení nebo kněmu nejsou připuštěni.

(…) Ředitelem železničního díla byl nikoli ředitel, ale finančník.Do té doby, dokud měly železnice vysoký kredit a důvěru, bylovíce peněz vyděláno emisí akcií a spekulacemi s nimi, nežslužbou veřejnosti. Jen zanedbatelná část získaných penězbyla nasměrována na posílení skutečného určení [doželeznic]. Pokud se díky kvalitnímu řízení zvedaly čisté ziskynatolik, že bylo možné vyplácet dividendy, pak rozmazleníspekulanté a hodnostáři železnic používali dividendy na to,aby napřed své akcie pozvedli, potom je snížili a nakonec nazákladě povýšené důvěry investorů a veřejnosti vypustili novéakcie. Pokud zisky přirozeným nebo nepřirozeným způsobempadaly, pak spekulanti skupovali akcie zpět, aby časeminscenovali nové zvýšení a nový prodej. V celých SpojenýchStátech se najde možná jedna železnice, která by jednou nebovícekrát nezměnila své majitele, zatímco zainteresovaní

33

finančníci kupili hromady akcií do té doby, dokud systémneztratil rovnováhu a nezřítil se. Pak se analogické finančníkruhy za hubičku zmocnily železnic na úkor lehkovážnýchakcionářů a znovu se pustily do budování předchozíchpyramid.

Přirozeným spojencem lichváře je právník. Triky prováděné sželeznicemi by nebyly možné bez konzultací s právníky.Právník, stejně jako finančník, v samotném díle nic nechápe.Oni předpokládají, že dílo se vede správně v tom případě,pokud nepřekračuje zákony nebo pokud mohou být zákonyzměněny nebo vyloženy tak, že se hodí k danému cíli. Právnícižijí podle hotových norem. Lichváři vyrvali z rukou ředitelůželeznic finanční politiku. Instalovali své důvěrníky, pověřenédohlížet na to, aby železnice porušovaly zákony jen zákonnýmzpůsobem. Za tím účelem zavedli ohromná právní oddělení.Místo toho, aby pracovali v souladu se zdravým lidskýmrozumem a podle okolností, všechny železnice muselypracovat podle pokynů svých advokátů. Všechny částiorganizace zatížili oběžníky. K tomu se přidaly ještě státní afederální zákony, a nyní vidíme, jak se železnice motají v sítíchparagrafů. Právníci a finančníci [tj. lichváři a burzovníspekulanti] z jedné strany a vláda z druhé strany naprostosvázali ruce ředitelům drah. Věci nejde řídit shora [a zvenku,bez proniknutí do jejich podstaty, což je vlastní státnímúředníkům v jejich většině, a lichvářům, finančníkům,spekulantům].” (kapitola 16, „Železnice“)

„Až příliš mnoho drah není řízeno železničáři-praktiky, alebankovními institucemi [tj. lichvářskými domy a jejich

34

právníky]; všechny pracovní metody, způsob chápání – vše jeorganizováno podle finanční, a nikoliv transportní techniky.

Krach „železničního odvětví“ proběhl proto, že hlavnípozornost byla zaměřena nikoli na úžitek, který železnicepřináší lidem, ale na jejich hodnotu na akciových trzích.Zastaralé myšlenky se úporně drží, zatímco technický aorganizační pokrok je téměř uškrcen, a lidem, schopnýmzabývat se železničním dílem, je zamezeno rozvíjet se.

Může miliarda dolarů odstranit ztráty? Ne, miliarda dolarů jenzvýší potíže o miliardu dolarů. Miliarda dolarů má za cíl jenzabetonovat dosud panující metody ve vedení železnic,zatímco úbytky právě z těch metod pramení (zvýrazněnonámi).

Všechny chyby a hlouposti, dopuštěné před mnoha lety, senám nyní mstí. Když byly ve Spojených státech zaváděnyželeznice, veřejnost se měla nejdříve seznámit s jejichužitečností podobně, jako tomu bylo u telefonu. Kromě toho,nové železnice měly být zaváděny a řízeny tak, abyprosperovaly. A protože financování železnic následovalo zajednou z ekonomicky nejtěžších epoch naší minulosti,zakořenilo se velké množství chyb a „zneužití“, které od tédoby sloužily jako vzor všemu železničnímu dílu“ (kap. 16,„Železnice“).

Henry Ford vyjádřil svůj názor na příčiny problémů v železničnímodvětví, na to, jak byly překonány na základě zdravého rozumu, VŽDYorientovaného na přinesení užitku společnosti, a shrnul své zkušenosti seželeznicemi následovně:

35

„V tom je zásluha vše srovnávající spravedlivosti, že podnik,který nedělá skutečnou službu, nežije dlouho.

Zjistili jsme, že díky naší obvyklé pracovní politice se stalomožným zlevnit ceny na Detroit-Toledo-Irontownské dráze akromě toho poskytovat lepší služby. Proto jsme mnohokrátsnižovali ceny, ale Všesvazová Obchodní Komise (tj. americkáobdoba sovětské a ruské Státní komise sazeb a cen) námodmítala nižší ceny povolit. Je možné za takové situacepovažovat železnice za prostředek služby veřejnosti?“(kap. 16, „Železnice“)

Na jiném místě knihy H. Ford píše o parazitickém panováníbankovního a lichvářského kapitálu nad ekonomikou států Západu,především USA, ještě konkrétněji a více tvrdě:

„Nejsme proti tomu půjčovat si peníze, nejsme také ani protibankéřům. Jsme jen proti pokusům postavit dluh na místopráce. Jsme proti každému bankéři, který se dívá najakéhokoliv podnikatele jako na možnost vykořisťování [tj. cíllichvářského parazitismu]. Je nutné peníze, půjčky akapitalizaci držet ve vnitřně určených hranicích a za tímúčelem je nutné si přesně promyslet, na co jsou peníze třebaa jakým způsobem je bude možné splatit. Peníze nejsou nicjiného než prostředek výroby. Jsou jen část fabriky. Je zcelajedno, zda si v těžké situaci půjčíte 1000 soustruhů nebo100.000 dolarů. Pozitivní efekt ve formě strojů je stejně takmálo schopen napravit situaci, jako efekt ve formě peněz. Jenpozitivní efekt mozku, rozvážnost a ostražitá odvaha jeschopna změnit situaci.

36

Podnik, který špatně využívá své vlastní prostředky, využívášpatně i půjčky. Hlavní je odstranit chyby [špatné využíváníprostředků]. Pokud to bude uděláno, podnik bude znovugenerovat zisk, naprosto stejně, jako vyléčené lidské těloprodukuje dostatečné množství krve.

Půjčky se lehce proměňují v lest, aby nebylo třeba hledět doočí ztrátám. Cizí peníze často podporují zahálku. Mnozípodnikatelé jsou příliš líní na to, aby si nasadili pracovnízástěru a vyšetřili do základu, kde se skrývají ztráty, nebo jsoupříliš hrdí, aby přiznali, že se jim nějaký záměr nepovedl.Avšak zákony vedení díla jsou podobné zákonům gravitace:kdo se jim protiví, je přinucen pocítit jejich moc.

Vzít si půjčku pro založení podniku nebo díla je něco zcelajiného, než půjčovat si za účelem nápravy špatného stavu aplýtvání. Peníze se k tomu nehodí, z toho prostého důvodu, ženičemu nemohou pomoci. Plýtvání se napravuje jenhospodárností, špatné hospodaření – zdravým rozumem.Peníze pro to nejsou nutné. Peníze jsou při takových situacíchdokonce překážkou. (…) Zaštupovat díry a nedostatky v díle jestokrát výhodnější, že libovolná půjčka na úrok 7% ročně.

Právě vnitřní nemoci podniku zasluhují největší vnímání.„Dílo“ ve smyslu obratu zboží s lidmi spočívá z větší části vuspokojování potřeb lidí. Pokud vyrábíme něco, co potřebujevětšina lidí, a prodáváme to levně, pak budeme ve hřeneustále. Lidé kupují to, co je jim užitečné, to je stejnápravda, jako že lidé pijí vodu.“ (Kap 11. “Peníze a zboží”)

37

„Pokud bychom získali peníze za 6% ročně, pak jen úroky přikaždoroční produkci 500.000 automobilů by způsobilyzdražení 4 dolary na jedno auto. Krátce, namísto zlepšenímetody výroby bychom získali jen těžký dluh. Naše auta bystála přibližně o 100 dolarů více než nyní, naše výroba by bylamenší, protože kruh zákazníků by se zúžil. Mohli bychomzabezpečit prací méně lidí a tím pádem méně sloužitspolečnosti. Bylo řečeno, že finančníci chtěli napravit škodupeněžní půjčkou namísto zvýšení výrobního obratu. Chtěliposlat nikoliv inženýra, ale pokladníka. Pro průmysl je spojenís lichváři neštěstím. Bankéři myslí jen v peněžníchformulkách. Podnik je pro ně nikoli strukturou pro výrobuzboží, ale pro výrobu peněz (zvýrazněno námi) . Nemohoupochopit, že podniky nikdy nestojí na místě, vždy se buďrozvíjí nebo upadají. Snížení cen je vnímáno bankéři jakozahozený zisk, namísto jako základ pro zlepšení díla.

Lichváři hrají v průmyslu příliš velkou roli. To tajně přiznávávětšina podnikatelů. Otevřeně se to přiznává zřídka kvůlistrachu před lichváři organizovanými na principech .Je jednodušší získat peníze finančními spekulacemi nežvýrobní prací (zvýrazněno námi, stejné podmínky vytvořilireformátoři-lumpové v Rusku v 90. letech). Úspěšný lichvář jev průměru hloupější a méně prozíravý než úspěšný podnikatela přesto v reálu prakticky panuje ve společnosti nadpodnikatelem prostřednictvím panování nad půjčkami.

Moc bank (tj. lichvářských korporací) za posledních 15–20 let,zvláště během války, velmi vzrostla a Federální rezervnísystém jim poskytl během války téměř neohraničený kredit.Lichvář, díky své přípravě a především díky svému postavení,

38

naprosto není schopen hrát vedoucí roli v průmyslu. Neníproto ten fakt, že vládci úroků v poslední době dosáhliohromné moci, symptomem, že v našem finančním systémuje něco shnilého? Lichváři začali ovládat a řídit průmysl vůbecne kvůli své industriální prozíravosti. Spíše tam byli téměřproti své vůli zavlečeni systémem. Proto, co se týká mě, chciříct, že finanční systém ve kterém pracujeme není zdaleka tímnejlepším.

Musím upozornit předem, že moje výtky vůbec nemají osobnícharakter. Nemám nic proti bankéřům jako takovým. Naopak,umné, zkušené lidi vyznající se ve finanční technicepotřebujeme. Potřebujeme peníze a potřebujeme půjčky,jinak by nešel realizovat koloběh zboží. Otázka však je, zdajsme náš bankovní a úvěrový systém postavili na správnézáklady.

Není mým záměrem napadat náš finanční systém. Nejsem vsituaci člověka, který byl tím systémem poražen a nyní hledámstu. Mně osobně může být zcela jedno, co budou dělatfinančníci, protože jsme dosáhli možnosti vést naše dílo bezpomoci bank. V celém svém výzkumu se proto nebudu říditnějakými osobními pohnutkami. Chci jen vyjasnit, zdaexistující systém dává maximum užitku většině obyvatel.“(kapitola 12, “Peníze – pán nebo sluha“?)

Není těžké spatřit, že H. Ford ve své knize na příkladu špatného stavuDetroit-Toledo-Irontownské dráhy v době její koupě ze strany Ford Motorsa na vlastním příkladu interakce s lichvářským sektorem a sektoremburzovních spekulací dává vyčerpávající vysvětlení, proč v Rusku všechnyreformy po roce 1991 běžnému člověku nepřinášejí užitek: „finančníci“ a

39

právníci ve své většině, tj. jako profesionální korporace, které vzaly věci dosvých rukou, nejsou schopni zajistit ani mravně-etický, ani technicko-technologický pokrok, jednoduše proto, že samotní „finančníci“ a právnícineznají ani přírodní vědy a z nich plynoucí technologie, ani vnitřníorganizaci podniků a jejich systémy vnějších vztahů s každým odvětvím zmnožství odvětví, ani psychologii personálu a společnosti jako celku, a keslovům skutečných znalců ve zmíněných oblastech jsou arogantně hluší.

Tím, že vyjádřil tento názor, H. Ford prakticky vystoupil protisamotným principům organizace finančního systému USA a tím vystoupilproti kapitalizmu západního typu. Jeho slova o tom, že „nemá záměrnapadat“ jejich finanční systém, je daň formální slušnosti a hlouposti určitéčásti jeho čtenářů, daná jim až poté, co obnažil všechny neřesti kreditně-finančního systému biblického typu, pečlivě skrývané nebo prezentovanéjako dobro ze strany panující tradice ekonomické vědy.

Na několika stránkách v námi zvýrazněných citátech řekl H. Ford okapitalismu to hlavní, co skryl v zamlčeních a prázdných formulacíchsvého „Kapitálu“ K.Marx a co v zamlčeních, prázdných tlaších a také díkysvé nevědomosti dodnes skrývají marxisté, představujíce sebe v roliprotivníků kapitalismu jako systému parazitování menšiny na většině, alesvou nevědomostí a prázdným tlacháním ten parazitismus podporují.

Ta odhalení H. Forda o systémotvorné roli lichvy a burzovníchspekulací v ekonomice západního kapitalismu je také jedna z příčin, vdůsledku které skuteční marxisté-esoteristé a jejich pánové, mírně řečeno,neměli Forda rádi za jeho života a pokračují v tom i půl století po jehosmrti. Proto marxisté tak usilovně vytvářejí Henrymu Fordovi obraztvrdého vykořisťovatele dělnické třídy.

Z druhé strany se v lepší situaci nenachází ani liberální „tržaři“buržoazní „demokracie“: to, co píše H. Ford dokazuje, že udělat z nějpropagandistickou ikonu kapitalisty-podnikatele, „selfmademana“ azosobnění uskutečnitelnosti „amerického snu“ v „americkém způsobu

40

života“, je možné … ale jen vylhaním falešného obrazu H. Forda avytvořením falešných představ o něm, o jeho vztahu k lidem, práci a jehočinnosti jako takové. Ale oni velmi chtějí získat jeho autoritu pro své účely:osobnost H. Forda je až příliš výrazná. A tržní liberálové se snaží, čehož jepříkladem článek „Henry Ford v Rusku“ Alexandra Livšice v novinách„Izvestija“ z 11.1.2002:

„Američan Henry Ford proměnil cyklistickou dílnu vautofabriku. Vynalezl posuvník. Zavedl produkci levných aut.Motorizoval národ, takže se musely stavět cesty. A za niminásledovala veškerá ekonomika. Sám Ford se stal bohatýmčlověkem. Kdyby se narodil v SSSR, nejspíš by se ocitl v závoděobranného průmyslu. Co dál? Nejlepší obrněný transportér nasvětě. Řád. Čtvrtletní prémie. Obchodní duch a tah na brankuby se musel potlačit, jinak by to skončilo rubáním dřeva naSibiři. Ford by to neměl lehké ani v současném Rusku. Jakvyrábět auta, když banky nedávají dlouhodobé úvěry? Ale tonení to hlavní. Forda by zadávila ruská byrokracie. Ona neníjen sveřepá, žádá ještě i nemalé peníze. To, co byznys utrácína hodnostáře, kompenzuje cenou. (…)

Pro civilizovaný kapitál jsou to nepřijatelné částky. Proto takéRusko obchází. A investice jsou třeba jako sůl. Vláda si toúdajně uvědomila a přijala tři antibyrokratické balíčky. (...)

Co jsme získali z vládních inovací? Zatím je jen jasné, že jsouto kroky správným směrem. Zbytek je zatím těžké hodnotit,vše závisí na tom, zda se budou nové zákony plnit. Ještědůležitější je, zda regiony nezačnou přemalovávatbyrokratická pravidla podle principu: „federální zákon

41

zakazuje a náš místní povoluje“. Jistě, v jiných formách, jinýmimetodami. (...)

Nejsem zpátečník, věřte mi. Ani antireformátor. Jednodušejsem přesvědčen, že běžný člověk má vždycky pravdu. Pokudse mu díky reformám bude dařit lépe, vše bylo provedenosprávně. Pokud hůře – naopak.

Život ukáže. Není však vyloučeno, že časem bude třebazpřísnit registraci i licencování. Nic hrozného v tom není.Systém státní kontroly se buduje léta. I v Americe to tak bylo.A když se úřady nakonec dohodly, objevil se Henry Ford a věcise daly do pohybu.“

Naskýtá se otázka: Livšic předtím, než toto napsal, četl prácesamotného Forda a proto lže záměrně? Nebo ho nečetl a SPROSTĚ – kvůlisvé nevědomosti a mdlému rozumu, jsa v zajetí pomluv a mýtů o Fordovi –píše nesmysly o vzniku a fungování Ford Motors navzdory tomu, co napsalsamotný Ford?

A to je doktor věd, profesor... A takových doktorů-profesorů je v Ruskumnoho, „elita“. Není načase zrušit Nejvyšší atestační komisi a celý systémhierarchie vědeckých titulů, aby vědečtí pracovníci neměli žádné tituly,kromě vlastního dobrého jména?

Ve skutečnosti osobní realizace H. Forda v roli organizátora průmyslu arealizace „Ford Motors“ v roli prosperující výrobně-bankovní korporace, ane finančně-“průmyslové“ skupiny, proběhly bez dlouhodobýchbankovních půjček, na principu rentability společensky prospěšného díla. Vté době byly úrokové míry v USA umírněné, díky čemuž koupěschopnápoptávka obyvatel dovolovala kvalitně rozvíjet byznys a rozšiřovat jehomožnosti na základě efektivního řízení, což zabezpečovalo soběstačnost.

42

Ale i v takových relativně příznivých podmínkách pro obnovování arůst výroby Henry Ford spatřil paralyzující vliv parazitického charakterukreditně-finančního systému, postaveného na principech svobody mafiózněorganizovaných burzovních spekulací a bankovního lichvářství.

Ale ani A. Livšic (bývalý ekonomický poradce prezidenta RF, pakmimořádný poradce vlády RF), ani často se měnící předsedové Centrálníbanky, ani ekonomická věda a tradiční sociologie Ruska celkově nevidí tenparalyzující vliv lichvářství a burzovních spekulací na ekonomiku jak namikro, tak i makro úrovni. Proto v podmínkách úrokových sazeb (kterébyly po celé období reforem), mnohokrát převyšujících možné tempo růstuvýroby, počítané v neměnných cenách, jakkoliv efektivní řízení neníschopné proměnit „garážovou dílnu“ v pokrokový podnik celostátního neboglobálního významu. Kromě toho, při takových úrokových sazbách atakovém rozmachu operací s „cennými papíry“, je každá pokroková (vtechnologické a organizační rovině) výroba odsouzena k degradaci.

* * *

Odbočení od tématu 1: O systémově závažných chybách

Ve spojení s touto otázkou by bylo chybou nepřipomenout systémotvornýcharakter vědy a vysokého školství:

Slepota k paralyzující roli úroků a spekulací s „cennými papíry“ vůčinárodnímu hospodářství, nejen A. Livšice, ale i dalších úředníků, politiků,podnikatelů, ekonomických komentátorů, vědců-ekonomů a těch, kdopřednášejí ekonomicko-finanční obory na vysokých školách – to je jejichupřímný omyl, podmíněný mdlým rozumem? Je to jejich nevědomosta neprofesionalita? Nebo je to zlý úmysl profesionálů-darebáků kteří sezaprodali, který má za cíl držet zbytek společnosti v situaci nevolníků ve

43

finanční oprátce oligarchie bankéřů-lichvářů, burzovních spekulantů ajejich zákulisních pánů? Nechť si každý udělá závěry sám, a chová se vživotě v souladu se svými závěry...

Je také užitečné obrátit pozornost na to, že finančně-ekonomická „slepota“činitelů politiky, vědy, vysokého školství nese výběrový charakter:prakticky titíž „slepci“ projevují udivující ostříží zrak a aktivitu vevýpadech na stát za jeho daňově-dotační politiku. Během celé doby reforemmédia na základě autorit vědy křičí o tom, že vysoké daně vybírané státemdusí podnikatele, vlečou za sebou odliv kapitálu, vyvolávají odchod částiekonomiky do šedé zóny atd. Proto otázku o daních a její vazby na úrokovésazby (tj. lichvu) je třeba také adekvátně vysvětlit.

Principiální rozdíl mezi „daňovým útiskem“ ze strany státu a lichvářskýmvampirismem protilidské mafie spočívá v tom, že, když existují peníze jakosměnný prostředek:

• daně zabírají u výrobce nějakou část (v cenovém vyjádření) toho,co reálně vyprodukoval, přičemž se ta část, pokud není rozkradena,používá na zájmy státu. Pokud stát vyjadřuje zájmy drtivé většinysvědomitě pracujících obyvatel, pak vše, co se společnosti ve formědaní vezme, se vrací téže společnosti ve formě různé státněorganizované sociální zajištěnosti jedince. Jinými slovy, v takovémstátě „daňový útisk“ nikoho neutiskuje, protože vše vzaté na daníchse tak či onak vrací téže společnosti.

• lichvářství odsává ve finančním vyjádření ze společnosti dopředuurčenou část produkce, která je historicky reálně téměř vždy vyšší,než užitečný efekt v jeho nominálním účetním vyjádření, dosaženýdíky úvěru. V důsledku toho se společnost ocitá v postavenínevolníka u nadnárodní lichvářské korporace parazitů.

Slepota k tomuto rozdílu vlivu daňových sazeb a úrokových sazeb naprodukci a spotřebu, který nemůže být odstraněn zdaněním bankovníhosektoru, hovoří o tom, že ekonomická věda a tradiční sociologie v Rusku

44

mají protistátní a protilidský charakter, protože vyjadřují zájmy nadnárodnílichvářské mafie a „vědecko-teoreticky“ pravdě podobným (ale nikolivpravdivým) způsobem zdůvodňují žádoucí (pro nadnárodní mafii)finančně-investiční a politické strategie.

Přitom ve společnosti je široce rozšířen svou podstatou neadekvátní názor,že úroková sazba u úvěrů je ve finančním systému údajně nutná jako zdrojfinancování skutečně společensky nutné bankovní činnosti.

V souladu s tím, požadavek principiálního zákonného zákazu úroků (včetnětoho i zákaz zhodnocování vkladů v bance úročením) je podle názoru těch,kdo se drží podobného úhlu pohledu: antisystémový požadavek„nevzdělaných extremistů“, údajně schopný zlikvidovat institut úvěrování amakroekonomiku celkově. Ruských 240% ročně (úroková sazba, pozn.překl.) z časů Černomyrdina a Livšice, je z jejich úhlu pohledu jedenextrém, a 0% ročně jako systémotvorný požadavek na finanční systémbudoucnosti celého lidstva, a nejen Ruska, je podle nich druhý extrém.

V „normální“ makroekonomice mají být podle jejich názoru nějaké„umírněné“ úrokové sazby, z jedné strany dovolující bankám financovatsvou činnost při řešení jim vlastních úkolů, a také platit vkladatelům úrokyz jejich vkladů, pro stimulování lidí za účelem úspor, aby jejich vkladybyly zdrojem financování rozvoje podniků, tvořících celkověmakroekonomický systém společnosti; a z druhé strany, umožňující býtrentabilními většině podniků ve všech odvětvích průmyslu a nedusící kupnísílu obyvatel.

Konkrétní hodnoty maximálně přípustných sazeb se obvykle uvádějív rozmezí 5-7% ročně.

Ve skutečnosti stoupenci takových pohledů míchají dvě svou podstatouzcela odlišné otázky:

• otázku financování fungování infrastruktury společnosti, kam patříi bankovní infrastruktura, přes kterou se uskutečňují platby a další

45

převody peněžních prostředků a které vede globální účetnízáznamy makroúrovně ve výrobně-spotřebním systému;

• otázku o právu kohokoliv na příjmy, které ve své podstatě nejsoudůsledkem práce, a které díky tomu nemají vztah k zaplaceníminulého a budoucího pracovního vkladu lidí v růst blahobytuspolečnosti a k sociálnímu zabezpečení, nepodmíněnému účastí napráci.

Pracují lidé, ne peníze. Lidé produkují výrobky a služby, jejichž spotřebase platí penězi.

Pokud na to pamatujeme, pak je mimo diskusi míchání dvou výšeuvedených různých otázek stoupenci uvedených názorů. V životěspolečnosti, v politice státu, v společenských vědách je takové míchánínepřípustné, protože zaměňuje otázku otrokářství, které ve společnosti rodí„umírněné“ úrokové sazby (které se historicky reálně realizujíprostřednictvím systémového bankovního lichvářství), otázkou nutnostifinancování bankovní infrastruktury. Tak se tato principiální otázkaorganizace života společnosti, skrze smíchání dvou otázek do jedné, stavímimo diskusi.

Kromě toho, že systémové bankovní lichvářství je prostředek realizacefinančního otrokářství, v důsledku toho, že institut úvěru s úrokem je „hrana jednu branku“, ve které jsou vždy ve finančním zisku věřitelé-lichváři, aprohrává celá společnost, „umírněné“ úrokové sazby jsou pro společnostzhoubné ještě z jiných důvodů.

Ve společnosti s bankovním systémem, pracujícím s úroky, rodí statistikaúspor, vložených do bank občany, statistiku růstu těch úspor díky úrokům zvkladů. Tato procenta z vkladů se u určité části účastníků dostávají naúroveň pracovního příjmu. A pro některé vkladatele převyšují význampříjmů, nutných pro zaplacení spotřeby vysokého životního standardu,dokonce při „umírněných“ úrokových sazbách, nepředstavujících nebezpečípro stabilitu fungování systémové celostnosti makroekonomiky. Kromě

46

toho, vklady dědí potomci prvotních vkladatelů. A ačkoliv potomcinevložili do vytvoření úvodních vkladů žádnou svou práci, zdědili vklady amají zákonné právo na nepracovní parazitické příjmy.

Pokud tedy souhlasíme s „umírněnými“ úrokovými sazbami (včetněúročení vkladů) a uzákoníme je, společnost namísto kultivovaného respektuke svědomité práci a podpory svědomité práce podporuje parazitismusnejbohatší části vkladatelů bank, a přiznává jim právo na nepracovní příjmya přerozdělení produkce v jejich prospěch (ve formě úročení jejich vkladů),vytvářené prací těch, kdo vklady nemá nebo má v bankách relativně maléčástky, z nichž úroky mají malý význam v jejich osobním rodinnémrozpočtu.

V mravně zdravé společnosti mohou příjmy patřit výlučně k jedné znásledujících kategorií:

• mzdy a odměny za účast v pracovní činnosti;

• platb