Fórum/I/2015 ://profandu.webnode.cz/_files/200000226... · Anton Hykisch, romanopisec, publicis-ta...

1Fórum/I/2015 http://spisovatelejih.blog.cz

2 www.epika.cz Fórum/I/2015


editorial

editorial

Vážení a milí čtenáři,

neustále vás přibývá, z čehož máme radost.

Návštěvnost našich webových stránek a blogu, kde si můžete aktuální číslo přečíst nebo i stáhnout do svého

čtecího zařízení, je měsíc od měsíce stále vyšší. Jako bonus jsou pro vás k dispozici také starší vydání, a to od čísla I/2013.

A co vám přinášíme v tomto čísle? Kromě aktualit z kulturního a literárního dění

nebo pravidelných rubrik přicházíme s novinkou, ve které pod názvem „Literární rektoskopie“ netradiční formou představuje Jiří Sivok a HSF klub díla českých autorů v oblasti hororu, scifi a fantasy. Nejde zde o recenze v klasickém slova smyslu, ale o takový neotřelý, až přidrzlý monolog zaměřený na autora a vybrané dílo. V tomto čísle nás čekají čtyři z nich: Karel Čapek, Miroslav Žamboch, Štěpán Kopřiva a Miroslav Švandrlík.

Začíst se můžete také do příspěvků autorů, kteří v Literárním fóru publikují poprvé. Jsou to Ladislav Beran mladší, Jindřich Malšínský a Klára Gabrielová. Přesto, že se jedná o nováčky na našich stránkách, mohu jejich dílo jen doporučit.

O grafickou „výzdobu“ se formou fotoreprodukcí tentokráte zasloužila jihočeská výtvarnice Renata Štolbová. Její obrazy vhodně doplňují mnohé stránky dnešního vydání.

Těšit se můžete také z pořádné dávky knižních novinek a ukázek z tvorby jihočeských autorů.

Ať už vás zaujme to, či ono, přeji vám jménem celé redakční rady a všech autorů příjemné čtení.

Fanda :) Tylšar

Literární fórum – časopis pro literaturu a kulturuVydává: Jihočeský klub Obce spisovatelůŽižkova 3, 370 01 České BudějoviceVychází s finanční podporou Jihočeského krajeE-mail: [email protected]Časopis je vydáván Jihočeským klubem Obce spisovatelů pro jeho členy, spřátelené osoby a instituce a je volně neprodejný. Časopis je připravován v DTP programu Adobe InDesign a využívá volnou licenci písma Lido Střešovické písmolijny.

Redakce: František Tylšar (šéfredaktor a editor, typografická úprava)Jan Bauer, Stanislava Bumbová, Hanka Hosnedlová, František Niedl, Miloslav Král Český, Jan Míka.


literatura

obsah

dění

umění

Hanka Hosnedlová Multiautogramiáda měla úspěch ...................................... 4

Petr Šulista Velice milé a poučné setkání ........................................... 6

Hanka Hosnedlová Odešel básník a novinář od třeboňských rybníků ........... 7

Hanka Hosnedlová Návrat do krajiny dětství ................................................... 8

Miloslav Král Český Kreslený humor ............................................................... 44

František Tylšar Fotohumor ........................................................................ 44

František Tylšar Vladimír Šindelář .............................................................. 12

Hanka Hosnedlová Jak píší knížky patrioti ..................................................... 14

Vladimír Kostiha Úspěch jihočeského básníka .......................................... 16 František Tylšar Staňte se i vy literátem na trati ........................................ 16

Jaroslava Pixová Procházka po blanických mlýnech s Českým rozhlasem . 17

Vladimír Janda Utrum neboli šmitec ......................................................... 18

Miloslav Král Český … a přece neodvolal ....................................................... 19

Ladislav Beran ml.„Jakobýni“ v Čechách aneb Jako by se vlastně nic nestalo . 20

Miloslav Král Český Peklo na zemi .................................................................. 20

Jiří Sivok O Literární rektoskopii ..................................................... 21

Jiří Sivok Kája Čapků se svým fanaticky nadčasovým absolutnem . 22

Jiří Sivok Žambochův mrtvý jazyk a nemrtvý hrdina ...................... 22

Jiří Sivok Štěpán Kopřiva a jeho masakroidní Asfalt ..................... 23

Jiří Sivok Drákulův švagr a Švandrlíkův Miroslav ............................ 23

Stanislava Bumbová Kavky nad městem ........................................................ 24

Vladimír StiborAlmanach českých básníků 2015 .................................... 24

Hanka Hosnedlová Nové knihy ............................................................... 25 - 28

Knihkupectví Kanzelsberger časté dějiště literárních akcí


Kultura

obsah

autorská tvorba

Hanka HosnedlováBoření mýtů s Dorou Němcovou ..................................... 10

Jiří HovorkaPozdrav, ptáku! ................................................................ 30

Ladislav BeranHospodské rekviem .......................................................... 31

Josef ŠkopekNepovedený velikonoční košt .......................................... 32

Jan BauerVražedná mše .................................................................. 33

Jindřich MalšínskýOndřej a Tyl ..................................................................... 34

František Niedl Skleněný vrch .................................................................. 36

Vladimír Janda Cesta vyvolených ............................................................ 37

František Tylšar První cena, Příběh kolejí, Superstar, Daň ........................ 40

Petr ŠulistaPo útoku, Kamarát ............................................................ 41

Jitka Košťálová Noční óda, Odlesky ......................................................... 42

Klára Gabrielová Blízká setkání druhu N, Tobě ......................................... 43

Ilustrační doprovod čísla Renata Štolbová

Stáhněte si elektronickou verzinašeho časopisu zdarma na:

http://jihocesky-klub-obce-spisovatelu.webnode.cz/novinky/

Jaroslava Červenková na snímku Petra Neuberta


dění | jižní Čechy

Multiautogramiáda měla úspěch◊ Hanka Hosnedlová / foto františek tylšar

Úplně na počátku celého projektu stál nápad aktivního Jana Bauera – udělat předvánoční auto-gramiádu, kde by se prezentovalo vícero jihočeských autorů najednou. K jeho rychlé realizaci velkou měrou přispěly vstřícnost a pochopení Petra Pistulky, vedoucího českobudějovického Domu knihy Kanzelsberger, kde se tato velká setkání konají.

Už v první fázi byla multiautogramiáda úspěšná, také díky scénáři přitažlivé-ho komponovaného programu s hudbou a dalšími případnými vstupy. A tak se po-stupně z původně příležitostné akce po-stupem času stala příjemná a očekávaná tradice. Takže i letošní adventní autogra-miáda v tomto velkém českobudějovickém knihkupectví, kterou jsem pod názvem 7+1 moderovala, měla velice pozitivní ohlas v návštěvnosti a spontánnímu zájmu pří-tomných čtenářů. Těch bylo nakonec tolik, že se na polovinu z nich ani nedostala mís-ta k sezení. Nicméně mnozí vydrželi onu podvečerní hodinku stát a sledovat živý program, který měl pestrou náplň a spád, přestože jeden z plánovaných bodů pořadu - vystoupení historického šermu - se pro zaneprázdněnost aktérů nekonal. A zájem o zařazení do tohoto předvánočního dění byl i ze strany literátů. Jako skutečně pozi-tivní vnímám navíc také skutečnost, že se dostavila i média a následně se pak zmínka o akci objevila v denním tisku.

Z původně avizovaných osmi jihočes-kých autorů jeden bohužel chyběl – Hynek Klimek se totiž vinou nepřízně počasí pro-stě ze svých šumavských hvozdů do města nedostal. Nicméně i tak porce literárních

informací o aktuálních spisovatelských počinech byla dostatečná a také svým ob-sahem dostatečně různorodá. Nejplodnější český a možná i evropský autor Jan Bauer představil hned dvě své knihy z poslední produkce, a to knihy se společným jmenova-telem šlechtického rodu Rožmberků – Rožm-berské dědictví a Rožmberkové, první po králi. Tak si na své přišli milovníci historic-kých detektivek i překvapujících odhalení na scéně dějepisných faktů. František Niedl, jehož literární hvězda v poslední době stále stoupá, přišel s napínavým, více než čtyřset-stránkovým románem Hráč, který mnohde našel své místo pod vánočním stromečkem. Dámská dvojka z Písecka - Jaroslava Pixová a Radka Velková přijely s knihami od vody, a to s tituly - Tam, kde zpívala řeka (Pixová) a Lidé od vody (Velková). Všichni čtyři jsou členy Jihočeského klubu Obce spisovate-lů. Novinkou pak byla účast zatím nepříliš známého autora Dalibora Váchy, který za svou knihu o československých legionářích s názvem Červenobílá získal letos prestižní cenu Knižního klubu. Další prezentova-ný – Jiří Hájíček, který je již renomovaným spisovatelem a držitelem dokonce dvou cen Magnezia litera, se tentokrát uvedl úspěš-nou povídkovou knihou Vzpomínky na jed-

nu vesnickou tancovačku. Překvapením byl ovšem nejmladší z přítomné spisovatelské skupiny – Jan Štifter, mimo jiné šéfredak-tor exkluzivního měsíčníku Barbar. Jeho knížečka Kathy, v níž se inspiroval životem své babičky, jednak přináší zpracované stá-le živé téma odsunu německých obyvatel a jednak vzbudila zájem zejména českobu-dějovických pamětníků, protože její děj je zasazen do předválečných, válečných a po-válečných let v jihočeské metropoli a vrací na scénu spoustu míst, které již dneska neexistují.

Příjemným zpestřením mluveného slo-va v podobě krátkých životopisných shrnutí o jednotlivých autorech a jejich odpovědí na někdy záludné otázky byly hudební vstupy zpěvačky Pavlíny Jíšové s dcerou Adélou, v některých písničkách posílených jejich hu-debním kamarádem z Frýdku Místku. Ani závěrečnou podpisovou smrští do zakou-pených knih však toto adventní setkání ne-skončilo, protože čtenáři si chtěli se svými oblíbenými autory popovídat, sdělit jim své dojmy a dozvědět se ještě něco navíc, co v knize nebylo. A právě i z těchto důvodů stojí zato ve zmíněných, byť poměrně náročných prezentačních setkáních pokračovat i v dal-ších letech.

Autoři (zleva) Jan Bauer, František Niedl, Jaroslava Pixová, Dalibor Vácha, Jiří Hájíček a Jan Štifter.



Pavlína Jíšová s dcerou zajistily hudební doprovod

Ženy zastupovaly spisovatelky Jaroslava Pixová a Radka Velková

O vystavené knihy byl veliký zájem

Byla podepsána nejedna kniha



Velice milé a poučné setkání◊ Petr šulista

K nedílné součásti Dnů slovenské kul-tury v Českých Budějovicích patřilo i v letošním 15. ročníku již tradiční setkání slovenských a českých spisovatelů, které se stejně jako v loňském roce uskutečnilo v sa-lónku hotelu Budweis v pondělí 23. února. Náš dlouholetý přítel Vladimír Skalský na setkání i tentokrát přivedl velice zajímavé li-teráty – Antona Hykische, Milana Richtera a Katarinu Seherovou.

Anton Hykisch, romanopisec, publicis-ta a dramatik zaujal nejen svým vyprávěním o své cestě k roli slovenského velvyslance v Kanadě po rozpadu Československa, ale i o svých životních peripetiích, které zpra-coval ve svém rozsáhlém autobiografickém a multižánrovém románu Rozkoše dávných časů.

Milan Richter básník, dramatik, překla-datel, vydavatel a také nejlepší znalec Fran-ze Kafky na Slovensku, zavzpomínal na své jmenování do funkce vedoucího velvysla-nectví Slovenské republiky v Norsku a na vše, co tomu předcházelo. Zmínil i školení v Praze, které absolvoval spolu s Antonem Hykischem. Dále se rozpovídal o své drama-tické a především velice bohaté překladatel-ské práci. V jeho překladatelském díle, které čítá více než šest desítek titulů, je zastoupe-na švédština, norština, dánština, němčina, angličtina a dokonce i čínština.

Katarina Seherová, překladatelka z němčiny, nás seznámila se svými pře-kladatelskými začátky a současnými zku-šenostmi. Nejraději se věnuje překladům románů ze současnosti a na svém kontě má téměř tři desítky překladů.

Toto velmi příjemné setkání, na které budeme jistě dlouho rádi vzpomínat, nám nejen přiblížilo tvorbu našich slovenských kolegů, ale současně pro nás bylo neobyčej-ně poučné a inspirující.

Na fotografiích ze setkání Františka Tylšara (2x) a Petra Šulisty (1x):(nahoře zleva) Anton Hykisch, Vladimír Skalský, Milan Richter; (uprostřed zleva) Josef Vrba, Jarmila Mandžuková, Petr Šulista; (dole zleva) František Niedl a František Tylšar.


dění | vzpomínka

Odešel básník a novinář od třeboňských rybníků◊ Hanka Hosnedlová / foto - arcHiv j. Bauera

V březnu loňského roku jsme gratulovali Janu Schneiderovi ke kulatým 80. narozeninám a vyslovili upřímné přání týkající se upevnění jeho zdraví. To bohužel vyslyšeno nebylo a s prvním prosincovým dnem odešel Jan Schneider na svou poslední cestu bez návratu.

Výčet literárních specifikací vážících se k jeho jménu je nesmírně košatý. Byl označován nejen jako uznávaný textař a básník, ale také jako prozaik, dramatik, scénárista, překladatel a v neposlední řadě i jako novinář se širokým rozhledem. Půso-bil rovněž jako divadelní organizátor a jeho spoluúčast zaznamenalo také předávání cen Thálie. Méně známé je, že svá literární díla vydával i pod pseudonymem Jan Chum. V době emigrace se prosadil jako redaktor rádia Svobodná Evropa, kde pracoval přes dvacet roků – až do začátku 90.let. Neustá-le, i v posledních letech, se snažil mít přehled o dění v literárních a kulturních kruzích, ak-tivně se zapojoval i do programů Jihočeské-ho klubu Obce spisovatelů.

Třebaže Schneiderovo dílo mělo celore-publikový i přeshraniční dosah, jeho život byl až osudově propojen s jižními Čechami. Narodil se v Písku a jeho klukovské roky byly spojeny s Táborem, kde také na tamějším gymnáziu maturoval. Za studiemi na Vysoké škole ekonomické s oborem statistika však musel již do Prahy a do života pak vstoupil s titulem inženýra. Po sametovém převratu se na jih Čech vrátil a za svůj nový domov si zvolil rybníky obklopenou Třeboň, podpo-rován svou tolerantní a umění slova rovněž oddanou ženou Libuškou.

Schneiderova tvůrčí scéna se odvíjí již od studentských let. Paradoxem je, že jako českého básníka si jej poprvé zřetelněji po-všimli v zahraničí, a to v roce 1956. Nejdříve v polském literárním kabaretu Žoltodziob v Poznani a hned nato v časopise pařížské Sorbony. Teprve o dva roky později se jeho verše objevily v českých časopisech Květen a Kultura. Výrazněji se zviditelnil provoka-

tivním pořadem „Vo co de“ v roce 1961. Toto pásmo tzv. chuligánských veršů bylo uve-deno na scéně populárního Semaforu, kde také s Waldemarem Matuškou a Pavlínou Filipovskou účinkoval. A právě s Matuškou, Evou Pilarovou a Karlem Štědrým odešel rok nato do divadla Rokoko a za krátký čas se stal jeho kmenovým autorem. Vedle úspěšných komediálních her se na jeho tvůrčím kon-tu objevily také oblíbené pořady s názvem „Rokokokoktejl“.

V divadle Na Zábradlí uváděl společ-ně se skladatelem Jaroslavem Jakoubkem šansony, které zpívala především Ljuba Herrmanová. Pardubické divadlo Stop bylo později místem, kde se potkal s tehdy ještě neznámou Martou Kubišovou a následoval ji po čase i do plzeňské Alfy. Tady ve spo-lupráci s Bohuslavem Ondráčkem vznik-ly písničky pro Martu a také pro Václava Neckáře, uváděné v komediích „Francimor a Edudant“ a „Černej sen“. Po čase přivedl oba zpěváky zpět do Prahy a do Rokoka. a pro něho se pak otevřelo Divadlo E. F. Buriana, kde se s velice vlídným ohlasem setkala jeho autorská burleska „Poetikon“. Daleko širší okruh ohlasů však vzápětí zís-kaly populární rozhlasové pořady „Mikro-fóra“ nebo „Písničky pro Petra a Lucii“ se Schneiderovými texty. A v roce probouze-jících se nadějí – 1967 se zrodili také jeho „Gentlemani“ s Ondráčkovou hudbou, což byl první český divadelní muzikál. Hrál se nejen v Praze a Brně, ale i v Budapešti nebo západoněmeckém Giessenu.

Pražská tvůrčí etapa Jana Schneidera byla navíc korunována řadou ocenění v pís-ničkových soutěžích – jmenujme alespoň bronzový a zlatý Klíč Intervize, stříbrnou

a zlatou Lyru v Bratislavě, zlatou Synkopu či Grand Prix v Sopotech. Posluchači jeho tex-ty skutečně milovali, méně pak oficiální linie tehdejšího režimu. Například v roce 1969 sice jeho text „Musím dál zpívat“ získal cenu novinářů, ale zároveň byl důvodem, proč se nesměl uskutečnit televizní přenos z tohoto festivalu. Političtí představitelé L.Štrougal a V.Bilak otevřeně kritizovali Schneiderovu tvorbu, která se tak dostala na celých dvacet let na index. Navíc podmínila i Schneiderův odchod do Německa.

Za dvě desítky let v emigraci Schneider napsal a vydal šest zajímavých knižních ti-tulů. Po návratu do jižních Čech, zhruba od roku 1998 se však jeho autorské tempo zrychlilo. Každým rokem vyšly dvě nebo tři knihy, ve kterých zdařile střídal i žánry – od veršů přes přemýšlivé eseje až po flexibilní novinářské práce. Sám si své knihy také ilu-stroval. Jako by onen tvůrčí přetlak musel přenést na papír a odeslat ke čtenářům. Tak se jeho autorské konto rozrostlo o více než tři desítky knih. Na divadelní scénu se po-tom vrátil v r. 2005 recitálem „Vítej, lásko“, který napsal vysloveně pro Martu Kubišovou a který uvedl pražský Ungelt. Stejné zpě-vačce v roce jejích sedmdesátin věnoval text nazvaný příznačně Sedm křížků. V témže roce získal literární ocenění Zeyerův hrnek a byl i mezi žhavými kandidáty na udělení Číše Petra Voka - jihočeské literární ceny za celoživotní dílo.

Na stolku přede mnou stojí barevný ko-mínek Schneiderových knih, na které jsem pravidelně psávala recenze do tisku. Nikdy nezapomněl zavolat a poděkovat – bohužel za tenhle článek na rozloučenou už poděko-vat nemůže...


Návrat do krajiny dětství – ano, tak by se dala nazvat současná životní etapa jihočeské výtvar-nice Renaty Štolbové, která zhruba před třemi roky zakotvila v jedné holubovské chalupě pod Kletí, kde si vybudovala, stejně jako ve svém domku na Dobré Vodě u Českých Budějovic, vy-hovující ateliér.

Našla tady nejen klid a vyrovnání po rozchodu s partnerem, ale zároveň také vlídnou sousedskou komunitu a ne-konečnou studnici inspirace. A v nepo-slední řadě i útěšné setkání s místy svého dětství. Podstatné však je především to, že se tady i se svým buldočkem Quidem cítí šťastná.

Narodila se a vyrůstala sice v Českých Budějovicích, nejdříve v Rudolfovské uli-ci a později poblíž Malše, na gymnázium pak dojížděla do Kaplice, ale díky četným výletům s rodiči se už tehdy zamilovala do krajiny Blanského lesa a hlavně kolem oblíbené Kleti. Nyní, v přelomové fázi svého života, si nejen naplnila svůj dlou-ho odkládaný sen, ale dokázala také bez problémů splynout s okolím a lidmi kolem

sebe. Dokonce se stala členkou úzké Spo-lečnosti Žebříkového kamene, zahrnující vytrvalé milovníky Kleti, opravuje zde staré litinové křížky a chystá se na obraz svatého Prokopa do jednoho kamenného objektu v lokalitě.

Osobní, emoční a výtvarné linky se u Renaty proplétají tak úzce, že někdy spolu až splývají. Ostatně, vždyť všechny procházejí především srdcem, které má malířka otevřené skutečně doširoka...

Jaké byly tvé další kroky po středoškolských studiích?

Studovala jsem českobudějovickou Pedagogickou fakultu a pak Vysokou ško-lu umělecko-průmyslovou v Praze, atelier ilustrace a grafiky. V Praze jsem strávila

asi deset let. Krátce jsem působila jako asistentka na Pedagogické fakultě v Plz-ni, ale záhy jsem si uvědomila, že prostě nechci řešit výtvarné problémy jiných lidí, a odešla jsem na volnou nohu.

Vzpomínáš si na první prodej svých obrázků?

Jako všichni absolventi VŠUP jsem se automaticky stala členkou tehdejšího Svazu výtvarných umělců, a tak jsem pod-le daného postupu zanesla své obrázky do pražské prodejny Díla. Když jsem tady po pár dnech nenašla své obrázky vystavené, vybafla jsem vyčítavě na vedoucí prodej-ny, jak je to možné. Ta si mne s lidovým klidem vychutnala a pak odpověděla, že je to prostě proto, že je všechny prodala.

Návrat do krajiny dětství◊ Hanka Hosnedlová / foto arcHiv renaty štolBové

umění | výtvarno

Renata Štolbová


Máš hodně osobitý styl, měla jsi s tím někdy potíže?

V minulosti občas s kolegy, kteří ten lehce naivistický projev považovali za nepatřičný. Ale byla to už od dětství má mluva štětcem, nemohla jsem prostě ji-nak, zradila bych sama sebe. Abstrakce mě nebavila – nevěřila jsem jí... Takže jsem stále víc posilovala tu svou osobní linku, prohlubovala formu a byla stále odvážnější a hlavně jistější.

Vzpomínám si na určité rozpaky kolem dobrovodské křížové cesty, kterou jsi malovala v polovině 90. let...

Bylo to zkrátka něco jiného než ob-vyklé tradiční zpodobnění, tak si lidi museli nejdřív zvyknout a přehodnotit svůj přístup. Ale podle dalšího vývoje a ohlasů to přijali za své a dneska se jí vlastně i chlubí. Předloni jsem obrazy v kapličkách opravovala a došlo mi, že cesta končí Božím hrobem, že to není jaksi uzavřené. Tak jsem nabídla kostelu pokračování... Díky přístupu dobrovod-ského starosty a autu darovaných starých cihel vznikla u kostela nová tříboká kaple a v ní našly své místo další mé tři obrazy – Vzkříšení, Zvěstování a Seslání Ducha svatého. ČT 2 o téhle křížové cestě natá-

čela nedávno dokument, vlastně už dru-hý v pořadí - bude uvedený někdy kolem Velikonoc.

Další moje křížová cesta je v Úsil-ném. Ta vyšla dokonce knižně nejen pro český trh, ale také pro Francii a Quebeck.

Věnuješ náboženské tématice ve svých obrazech hodně prostoru?

Nikoliv prvoplánově (kromě Madon s Ježíškem, samozřejmě), ono si to téma vždycky nějak najde do mých obrazů cestu – někdy zjevně, někdy jen v názna-cích... Neupřednostňuji ani krajinomal-bu, ani figurální téma – prostě se mi to tak nějak všechno samozřejmě prolíná včetně zvířátek...

Osobně mám pocit, že tvé obrázky jsou takové malované příběhy...

Asi ano, do značné míry je to vlastně o mně, o mém vnitřním světě, ale také střípky ze života a v poslední době mi tam také hodně naskakuje dětství, staronové téma domova. Malovala jsem v severních Čechách, na Moravě, na Sardinii... Jako Blíženec jsem si myslela, že můžu být kdekoliv, ale teprve teď, tady pod Kletí, mám přesvědčivý pocit, že jsem dosedla na své místo...

Vystudovala jsi ilustraci – kolik knih jsi zatím ilustrovala?

Asi dvě desítky titulů – pro česká i za-hraniční nakladatelství. Kromě jiného i své vlastní pohádky s kresleným betle-mem, které vyšly i v německé verzi. Pyšná jsem také na účast v nové publikaci, kte-rou před Vánocemi vydal Sváťa Mlčoch pod názvem Malíři Kleti – od 18.století až po dnešek, kde mám tři obrázky.

Kde jsi vystavovala naposledy?Teď dvakrát a velice úspěšně ve Švý-

carsku, v románském kostele a v jedné galerii poblíž Basileje. Jinak mojí kmeno-vou galerií je Galerie U Schelů v Panské, tam vystavuji pravidelně. Teď, jako ve znamení toho mého návratu, bych si přá-la velkou výstavu v Českých Budějovicích a ráda bych ji nazvala třeba Krajina mého dětství. Možná příští rok...

Už na jejím obsahu pracuješ?Z loňska už mám řadu obrázků – něco

jako lidi v krajině, teď jsem ale byla hod-ně zaneprázdněná s dokončením ateliéru a malování jsem musela odsunout. Ale strašně mi chybí a už se zase těším na štětec a paletu. Nemohla bych bez toho být...

umění | výtvarno

Renata Štolbová v galerii - Švýcarsko Renata Štolbová- Lidová ´madona


kultura | divadlo

Boření mýtů s Dorou Němcovou◊ Hanka Hosnedlová

Jednou z nejzajímavějších českobudějovických premiér bylo nesporně monodrama Osamělé ve-čery Dory N., které uvedlo Jihočeské divadlo v první polovině března tohoto roku na své nové studiové scéně Na Půdě. Hru napsala Milena Štráfeldová, kterou zaujal životní příběh málo zná-mé dcery Boženy Němcové – Theodory Wilhelmy Rozálie Němcové (1841-1920), třetí ze čtyř dětí slavné spisovatelky.

Dora byla samotářská a uzavřená bytost a k výpovědi o jejím životě a vzpomín-kám na slavnou matku ji přiměl až roku 1912 profesor Lelek v Jičíně, kde také Dora půso-bila jako učitelka. Přestože byla těžce nemoc-ná, přežila všechny své tři bratry o mnoho let. U ní také pak skončila korespondence Boženy Němcové, obsahující přes šest sto-vek listů.

A právě hra M. Štráfeldové dává prostor Dořiným vzpomínkám na slavnou matku, které se tak odlišují od učebnicových kapitol o této obdivované literární osobnosti. Dora –

stydlivá, plachá a také nehezká, zohyzděná jizvami po tuberkulóze mízních uzlin – s trp-kostí odhaluje nejen zákulisí spisovatelčina života, ale i svou pozici nepříliš milovaného dítěte, přestože prožívala s matkou všechna její světlá i smutná období. Padesát let po mat-čině smrti se probírá jejími dopisy a před-stavuje divákovi slavnou spisovatelku v neli-chotivém světle svých prožitků s ní. Divák si pak s Dorou připomene jak bídu, kterou ro-dina zažívala, tak matčiny vrtochy, milence, hádky a bitky s otcem. Stejně tak i to, jak se na Boženu dívali někteří její současníci. Přes

veškeré boření mýtů o literární ikoně naší minulosti to není hra drsná a k určitému smí-ření s matkou dochází na konci i sama Dora.

V českobudějovické inscenaci této hry, kterou režírovala Jana Kališová za drama-turgické spolupráce Olgy Šubrtové, Doru ztvárnila Jaroslava Červenková. Jak sama uvedla, je to její první monodrama, třebaže působí na scéně Jihočeského divadla více než pětatřicet let. A není pochyb o tom, že je to hra náročná po všech stránkách – včet-ně té divácké. V každém případě ale stojí za zhlédnutí.

Jaroslava Červenková Foto: Petr Neubert http://www.jihoceskedivadlo.cz/


Z prací Renaty Štolbové

ilustrační doprovod


literatura | profil osobnosti

Vladimír Šindelář◊ františek tylšar

Typograf, voják, šermíř, ředitel Milevského muzea, spisovatel, milovník barokní hudby a dýmky naplněné holandským tabákem…

Narozen v Písku 2. května 1959, v sou-časné době žije a pracuje v Milevsku. Původně vyučený typograf. Následně ab-solvent Střední knihovnické školy v Brně.

Už od mládí se živě zajímal o staré zbra-ně a šerm. Ukázkám starého renesančního šermu a tanců se při občasných vystoupe-ních svého souboru Collegium 1570 věnuje až dodnes. Kromě šermířských aktivit pů-sobil zejména v osmdesátých a devadesá-tých letech minulého století v brněnském klubu vojenské historie. Zde se v uniformě příslušníka rakouského granátnického pluku č. 1 Kaiser účastnil celé řady rekon-strukcí napoleonských bitev doma i v za-hraničí (Slavkov 1988 – 2000, Waterloo 1990, 1995, Marengo 1992, Lipsko 1993). V rámci své muzejní činnosti koná po ce-

lém jihočeském regionu přednášky na his-torická témata: dějiny katů a poprav, staré válečnictví, ale třeba i dějiny odívání nebo historii stolování a vaření.

Publikovat začal počátkem osmde-sátých let, nejprve v regionálním tisku (Písecký týdeník Zítřek, krajský deník Ji-hočeská pravda). Jeho články o zbraních se záhy začaly objevovat např. v časopise ABC vědy a techniky mládeže, ve Střelecké revui, ve Střeleckém magazínu, v týdeníku Signál, v historické revui Otavín, v Listech Písecka a v Táborském deníku, v poslední době pak v magazínu 21. století a v časopi-su Policista. Historické kriminální povídky mu vycházejí i v měsíčníku Jedním dechem, Krimi signál a Stalo se a v historické revui Přísně tajné, v poslední době také v týdení-

ku Chvilka pro tebe. Od novinových článků byl už jen krůček k první vydané publikaci.

O tom, že to byl krok správným smě-rem, svědčí i skutečnost, že v září 2006 převzal za svou knihu Po bitevních polích jižních Čech mezinárodní cenu E. E. Ki-sche, udělovanou za literaturu faktu. Poté následovala další ocenění: roku 2007 autor obdržel Cenu Miroslava Ivanova za ob-sáhlou publikaci Velká kniha o soubojích a roku 2013 pak následovala Hlavní regio-nální cena E. E. Kische za dvoudílnou kni-hu o dějinách evropských katů s názvem Cesta na popraviště.

Je členem Jihočeského klubu Obce spi-sovatelů od roku 2003, od roku 2004 čle-nem Klubu autorů literatury faktu (KALF) a členem Obce spisovatelů od roku 2007.

Vladimír Šinelář (uprostřed) na fotografii z archivu JčKOS


literatura | rozhovor

Vladimíre, vyjmenovat všechny tvoje knihy by bylo nad rámec možností našeho Fóra. V některých letech by se jejich počet nevešel na prsty jedné ruky. Přesto prozradíš nám, kolik jich do dnešního dne bylo a které jsou tvoje nejoblíbenější?

Pokud bychom to měli počítat na vy-dané tituly, bylo jich zatím 14, ale některé knihy vyšly ve více vydáních, např. Cesta na popraviště vyšla třikrát. Celkový počet vydaných knih tedy dnes dosahuje číslice 17 a další knihy jsou na cestě. Která kniha je moje nejoblíbenější? To je těžká otázka, každý otec přece má všechny svoje děti stejně rád. Ale pokud by šlo o to, kterou považuji za nejvýznamnější, jmenoval bych asi tři své knihy: Šermíři, rváči, due-lanti (dějiny šermu a soubojů v Evropě), Po bitevních polích jižních Čech (známé i neznámé jihočeské historické bitvy) a Cesta na popraviště I. a II. (dějiny čes-kých a evropských katů). Tam je uloženo základní penzum mých poznatků.

***Na čem nyní pracuješ. Můžeme se těšit na další knihu?

Patrně ještě letos by měla vyjít menší kniha o starých kriminálních zločinech na Šumavě, jedná se o rozmezí let 1753 – 1924. Zároveň mne nakladatel požádal o knihu různých šumavských historic-kých zajímavostí (bitvy, souboje, živelní pohromy atd.). Na tom tedy pracuji teď, ale mám také už z dřívějška hotovou větší část knihy o zločinech z doby Rakouska-Uherska, takže časem se snad odhodlám to dokončit.

***Které historické období a které místo v něm máš nejraději?

Už dlouhou dobu mám rád renesanci, zejména rudolfínskou dobu. Mám celou řadu renesančních učebnic šermu a už od klukovských let se snažím proniknout do tajů tohoto rytířského umění. V posled-ní době jsme v souboru Collegium 1570 začali studovat i dobové tance a vůbec tehdejší etiketu chování, což se snažíme předvádět při našich vystoupeních na ji-hočeských zámcích. Jinak ale mám rád i období závěru starého Rakouska-Uher-ska. Tehdejší státní byrokracie byla na dost vysoké úrovni, takže kriminální pří-běhy z tohoto období se v archivech vcelku snadno hledají.

Představ si, že jsem začínající spisovatel, zájemce o historii. Jakou bys mi dal radu?

Řekl bych mu, že musí počítat s fak-tem, že jeho rukopis možná nebude chtít nikdo vydat. Takhle to prostě chodí. Řekl bych mu ještě, zda si dobře rozvážil, jest-li téma, které zajímá jeho, bude zajímat i ostatní čtenáře. A ještě bych mu řekl, že by se neměl při hledání historických faktů spoléhat, jak je dnes módou, jen na internet, ale že musí jít také do knihoven a archivů.

***Co pro tebe psaní znamená a co ti přináší?

Především se člověk odpoutá od prob-lémů dneška a přenese se do jiného času, do historického světa, kde se mu líbí. Na-víc když píšu knihu, nikdy dopředu přes-ně nevím, co a jak mí hrdinové provedou. O Alexandru Dumasovi se traduje násle-dující historka: jednou k němu přišel na návštěvu nějaký jeho přítel a ve chvíli, kdy mu sluha v předsíni sundával kabát, ozval se z Dumasovy pracovny hlučný smích. Návštěvník projevil obavu, jestli snad nepřichází nevhod do tamní společnosti, ale sluha mu vysvětlil, že tam není nikdo kromě pana Dumase, který se právě baví tím, co jeho hrdinové mušketýři zrovna vyvedli. Rozhodně se nechci srovnávat

s tímto velikánem francouzské literatury, ale i mně se někdy stane, že jsem potěšen tím, jak se mi podařilo vykreslit tu kterou zápletku nějakého starého příběhu. To je ta pravá radost každého autora.

V případě spisovatelské práce nejde o peníze. Honoráře jsou dnes spíše sym-bolické a psaním se až na výjimky nedá uživit. Ale když vidíte svou knihu za vý-lohou knihkupectví, potěší vás to a ještě větší radost mám třeba na nějaké besedě, kde se vás lidé ptají na různé podrobnos-ti z vašich knih a vy vidíte, že tu knížku opravdu četli. To je skoro lepší než nějaký dobrý honorář.

***Máš nějaký nesplněný sen?

Kdysi jsme s manželkou měli velký sen, dělat správce na hradě Zvíkov. Zbyla nám z toho jen hořká pachuť z podfuků při vý-běrovém řízení. Dneska je mi padesát šest let a žádné velké sny už nemám. Hlásí se první zdravotní problémy, a tak mi k životu úplně stačí má rodina, která má pro mé li-terární sklony pochopení, syn Jakub, který jde v mých šermířských stopách, a také to, že dělám práci, která je pro mne koníčkem. To se v životě podaří jen málokomu.

***Co bys vzkázal našim čtenářům?

Jako spisovatel mohu čtenářům vzká-zat jen jediné: Lidé, čtěte!

Foto z archivu Vladimíra Šineláře


literatura | literární osobnost

Jak píší knížky patrioti◊ Hanka Hosnedlová

Téměř devět českobudějovických Černých věží až po špičku by se na výšku vešlo do sloupu, který by vytvořily knihy vydané Milanem Binderem a položené na sebe. Zmíněný netradiční údaj zahr-nuje 17 titulů s celkovým počtem 40 650 výtisků, z nichž 16 bylo věnováno výhradně milovaným Českým Budějovicím (ten zbývající zabrala Hluboká). Už uvedená statistika jasně napovídá, že padesátiletý fotograf a autor je zanícený českobudějovický patriot, který svému městu staví při-tažlivý a historicky cenný pomník z knížek. A jak to vypadá, ani zdaleka ještě nevyčerpal téma...

Všechno to vlastně začalo sbír-kou starých pohlednic Českých Budějovic, kterou si Milan založil už jako kluk a kterou průběžně společně s tatínkem systematicky doplňoval. „Když otec náhle zemřel, měl jsem po-cit, že bych měl s tou nashromážděnou kolekcí nesporně zajímavých pohledů něco udělat, přinejmenším je ukázat i ostatním. Zároveň přišla myšlenka prohlédnout si zobrazovaná místa, jak vypadají dneska, co se za ty roky změ-nilo. A když mi kamarádi řekli, abych porovnávané lokality nafotil, byl to v podstatě první, i když ještě ne úplně vyhraněně jasný krůček k vydání knihy. Tu první a také nejúspěšnější jsem při-pravoval dva roky a cesta k jejímu vy-dání byla těžká a trnitá. Nicméně teh-dejší vstřícnost budějovických patriotů z řad podnikatelů mi pomohla a kniha Když století městem proletí aneb České Budějovice ve 100 porovnáních spatři-la roku 2005 světlo světa. A potěšující je, že byla zcela vyprodána a dokonce i trochu vydělala,“ vzpomíná na své za-čátky M. Binder.

Pro další publikaci navázal Milan Binder kontakt s Janem Schinkem, s nímž spolupracuje dodnes. Počáteč-ním společným projektem bylo vydání Schinkova rukopisu, který pro nezá-jem nakladatelů dlouho ležel v šuplíku, v publikaci České Budějovice 1948-1989 - Když se psalo, co se smělo. Zmapování vymezených let je vlastně takovým volným pokračováním Když se psalo c.k. a Když se psalo T.G.M. a o jeho úspěšnosti není pochyb. Pro čtenáře jsou důležité detailní údaje, co se v krajském městě událo v každém ze zahrnutých let, co se zbouralo a co vy-stavělo, ale i dokumentární fotografie či mapky na předsádkách knihy. Zájem vy volaly i další knihy, ať už zaměřené monotématicky, či porovnávající minu-

lost a současnost – ale vždycky s vazbou na České Budějovice. Řeč je např. o vě-žích a věžičkách, mostech a lávkách,

českobudějovické dopravě, Motoru Ji-kov, hotelu Budweis, Okresním domě, Zátkově reálce anebo technických pa-


literatura | literární osobnost

mátkách města. Nejčerstvějším titu-lem je pak Českobudějovická teplárna. Největší zájem však bezesporu vzbudi-la kniha o zaniklých hospodách, stejně jako následná výstava v radniční výstav-ní síni nebo kalendáře na toto téma.

A zmiňované výstavy jsou dalším, poměrně širokým okruhem Binderových aktivit. Poslední z nich měla vernisáž loni před Vánocemi a příjemným pře-kvapením pro návštěvníky bylo i využití trojrozměrných exponátů. Pozornosti se těší rovněž letní výstavy velkoplošných porovnávacích fotografií, instalované pod širým nebem na náměstí Přemysla Otakara II. Ta letošní, v pořadí již třetí, bude pochopitelně věnovaná 750. jubi-leu města a jeho historii. A opomenout by se neměl ani dlouhodobý Binderův výstavní seriál nahoře v radniční bu-dově, mapující architektonické slohy v krajské metropoli. Současná výstava je věnována osobě nadčasového architekta Bohumila Böhma a jeho realizovaným (např. Koldům, plovárna) i nerealizova-ným projektům.

Kromě knih a kalendářů však vy-cházejí z Binderova vydavatelství i po-hlednice, pozoruhodné jsou zejména 3D pohledy, nálepky na sirky a další drobné tiskoviny

„Loni jsem šel na volnou nohu, takže jsem získal větší časový prostor. A nadá-le spolupracuji nejen s Janem Schinkem, ale i s historikem Danielem Kovářem. Lidi se často ptají, zda mi už nedošla českobudějovická témata – mohu je ujistit, že námětů na další publikace i výstavy mám nejen plný šuplík, ale i pl-nou hlavu. Už teď mám rozpracovanou řadu projektů... Připravuji brožurku a také výstavu České Budějovice – měs-to v nejlepších letech a tenhle slogan s mým souhlasem převzalo město i pro letošní oslavy 750. výročí. V rámci Edice českobuděj(ovi)ckého městopisu se nyní zaobírám Palackého náměstím, což bý-valo v minulosti centrum sportu od fot-balu, přes hokej až po tenis, dokonce tam byl bazén... Knižní prezentaci by si zasloužilo i Gymnázium v České, které má dlouholetou historii, a v souvislosti

s tím se chci věnovat i otázce vzdělávání ve městě. To ostatně dělám vždycky, že místopisný námět rozšířím o souvisejí-cí téma z historického hlediska. Už asi dva roky pracuji také na podkladech pro publikaci o současných budějovických hospodách, na kterou by pak navazova-la zase výstava. Ostatně i další výstava v radniční síni, která bude otevřená na sklonku tohoto roku, by měla být o Bu-dějovicích jako městu piva. Opětně počí-táme s prostorovými exponáty, ale i do-plňky jako nálepky, známky, předměty s tímto motivem a podobně,“ předestírá své plány úspěšný autor a fotograf, je-hož knihy našly své pravidelné zájemce a putují i do zahraničí.

Myslím, že stopa, kterou za sebou Mi-lan Binder zanechal, je už nyní – po de-seti plodných letech - dost široká. A kdo ví, třeba budou v téhle cestě pokračovat i jeho děti – dva synové a dcera, kteří při otcových projektech účinně pomáhají, přes počítačové zpracování, natáčení nebo grafiku a aranžování. Takže tahle stopa určitě hned tak nezaroste...

Některé z knih Milana Bindera


literatura | literární dění

Úspěch jihočeského básníka◊ vladimír kostiHa (Petřvaldské listy)

Skutečně napínavé bylo prosincové hod-nocení české části polské mezinárodní literární soutěže. O vítězství se ucházelo deset básníků a básnířek z různých koutů země. Básně hodnotili porotci, kteří se vzá-jemně neznají, a teprve poslední rozhodl, komu bude patřit první místo. Určil ho dlou-holetý spolupracovník nakladatelství Alisa ze slovenských Michalovců, který nahradil v roli hlavního porotce nedávno zesnulého profesora Leona Juřicu.

Jak tedy dopadlo vyhodnocení, které se konalo v sále nového kulturního zařízení v družebním Strumieni? Vavříny vítězství si za báseň „Pojď, vypij si se mnou“ odvez-la Renáta Pancer z Fort Wayne v Indianě ve Spojených státech amerických. Na druhém místě se s básní „Po útoku“ umístil Petr Šu-lista ze Strakonic a třetí byla báseň „Rock ń roll“ Daniela Marcikána z Kadaně. Cenu města Strumieně dostal Petr Šulista za slovensky psanou báseň „Kamarát“, Cenu

města Petřvaldu Jarmila Spáčilová z Ostra-vy za báseň „Jsi“.

Mezinárodní literární soutěž každoroč-ně vyhlašuje Miejsko-Gminny Ośrodek Kul-tury ve Strumieni ve spolupráci s městskými úřady ve Strumieni a v Petřvaldě, naklada-telstvím Alisa a rodinou básnířky Emilie Michalské.

Obě úspěšné básně naleznete v tomto čísle (poznámka redakce)

Staňte se i vy literátem na trati◊ františek tylšar / foto jiří adolf

Je tomu právě rok od doby, kdy odstartoval železniční literární projekt, jehož cílem bylo vydání antologie píšících železničářů. Vše dobře dopadlo - kniha je na světě, a pro-tože byla úspěšná, chceme letos pokračovat druhým dílem. Přidejte se k nám a staňte se i vy jejím spoluautorem!

Stejně jako vloni zajistím veškeré práce a náklady spojené s přípravou, editací a tis-kem ve vlastní režii, za mediální podpory železničního tisku. Na vás je pouze dodání jedné až deseti stran textu a odkoupení ale-spoň jednoho výtisku knihy. Vytvořme tedy

společně druhý díl antologie známých i ne-známých literárních autorů na naší železnici!

Uvítáme ukázky z knih, články, poezii i prózu, pohádky, povídky, s železniční i ne-železniční tématikou. Přidat se může každý! Jedinou podmínkou je naplnění názvu kni-hy – jsme „Literáti na trati“. Ať už profesí či láskou k železnici. A je jedno, zda jste ostří-lený autor nebo si píšete jen tak pro radost. Podělte se o svoje dílo s ostatními!

Přestože si vyhrazuji právo určitého vý-běru, věřím, že se na podzim všichni sejde-me na autogramiádě.

Seberte tedy odvahu a pojďme do toho! Po loňských zkušenostech mohu říct: „Stojí to za to!“

Další informace získáte na e-mailové ad-rese: [email protected] nebo na tel. čísle 776 58 2331, popř. na webu http://profandu.webnode.cz/literarni-projekty/.

Někteří z autorů na besedě se čtenáři v knihovně města Česká Třebová



Procházka po blanických mlýnech s Českým rozhlasem◊ jaroslava Pixová

V říjnu loňského roku jsem se už potřetí vypravila s redaktorkou Českého rozhlasu stanice České Budějovice Hanou Soukupovou po mlýnech na řece Blanici.

V předchozích letech již dvakrát vysílala Hana Soukupová ve svém pořadu Vlta-vín, který se zabývá historickými a vlasti-vědnými zajímavostmi, seriál o blanických mlýnech, který navazoval na první a dru-hý díl trilogie s názvem Na břehu Blanice. V prvním jsme se vydaly po březích Blanice od Putimi po Milenovice a ve druhém po mlýnech ve Vodňanech a blízkém okolí. Na třetí díl, který míří k šumavskému prameni a vyšel v roce 2012, došlo až nyní.

V tomto třetím díle jsem popsala třicet mlýnů od Svinětic až po poslední mlýny (dnes již zaniklé) ve Spálenci, které se na-cházejí už jen několik kilometrů od pramene Blanice. Musela jsem proto pro rozhlasový seriál vybrat jenom několik zajímavých ob-jektů. Nejlépe takové, které jsou dosud obyd-lené, aby i jejich majitel nám mohl říci něco zajímavého do mikrofonu. Zajeli jsme proto do Bavorova, kde historicky stály mlýny tři, ale navštívily jsme jeden zvaný Na Drahách, který je dnes technickou památkou. Jelikož nový majitel mlýna Antonín Duchač v roce 1912 začal vyrábět elektřinu a zavedl ji do celého města, kromě vodní turbíny si jako záložní zdroj energie pořídil parní kotel a ještě další na dřevoplyn. To vše tam zůsta-lo dodnes zachováno a majitel mlýna a poto-mek mlynáře, Josef Koutský, nás ochotně po mlýně i strojovně provedl a rozhodně svým vyprávěním prospěl i samotnému pořadu.

Druhé zastavení bylo v malé vesničce Blanice hned za Bavorovem, velmi staro-bylé, která tak jako mne před lety uchvátila i nyní Hanu Soukupovou. Mlýn, jehož první zmínky sahají až do roku 1359, je nyní ve vel-mi zbědovaném stavu, nicméně přesto jeho současný majitel Pavel Kubec tu žije a snaží se tu alespoň něco opravit.

Asi nejdelší zastavení bylo ve strunko-vickém mlýně u Theodora Pártla, který je velmi známý také jako sbormistr Pěveckého

sboru jihočeských učitelek. Ten se u svého otce ještě mlynářem vyučil, takže toto ře-meslo zná velmi dobře a dbá na to, aby ve mlýnici se všechno zařízení uchovalo. Jeho vzpomínky jsou samozřejmě velmi bohaté i barvité.

Cesta pokračovala do Těšovic, kde stojí hned u cesty Hanušův mlýn s krásným re-nesančním štítem, ale býval tu také hamr, z něhož se později stal rovněž mlýn. Majitel právě tohoto mlýna Emil Nachlinger za-vzpomínal, jaké slasti i strasti jeho předkové prožívali.

Poslední navštívený mlýn se nachází pod vesnicí Zábrdí, proto se mu říká Pod-zábrdský. Už na první pohled působí velmi starobyle a romanticky a návštěva uvnitř nás také přesvědčila o tom, že se tam trochu zastavil čas. Až do současnosti se tam na-cházela čtyři stará česká mlýnská složení,

která se v jiných mlýnech začátkem 20. sto-letí šmahem rušila a nahrazovala moderněj-šími válcovými stolicemi. Dvě z těchto stolic jsou dnes v muzeu. Bývala tu také pila, tzv. šindelka, protože se tu vyráběly dřevěné šin-dele na střechu. Majitel mlýna Pavel Dubov-ský bydlí v blízkých Drslavicích, ale mlýn má vzorně opravený, udržovaný a vyrábí si zde elektřinu.

Výsledkem našeho putování byl pě-tidílný seriál v pořadu Vltavín v Českém rozhlase, který začal 15. listopadu a skon-čil 13. prosince loňského roku. Redaktorka Hana Soukupová je velmi příjemná a ochot-ná paní. Od letošního roku však tento pořad dostal na starost už někdo jiný. Naštěstí Haně Soukupové zůstalo alespoň nedělní Literární matiné o nových knihách. Takže doufám, že alespoň tam nám spisovatelům zachová věrnost.

Mlýnice foto z archivu Jaroslavy Pixové



Utrum neboli šmitec◊ vladimír janda

V období od konce měsíce ledna do za-čátku března se mi podařilo uskuteč-nit tři pořady pro veřejnost. Zajímalo mě, jakým způsobem budou lidé přecpaní svát-ky reagovat na moji nabídku po loňském prosinci, našlapaném kulturními událost-mi včetně Vánoc a Silvestra.

Ani jeden z uvedených měsíců neza-ručil pro můj záměr jistotu zdaru, jelikož nastoupila prázdninová sezóna a lyžařská sezóna spojená s dlouhodobými zájezdy do horských středisek s následným poby-tem ve zdravotním zařízení, redukujícím řady publika na minimum. Bez nebezpečí pro smělý plán nebyla ani plesová sezóna a klidně se mohlo stát, že přemíra tělesné-ho pohybu nemusela zrovna vyvolat hlad po nějaké kultuře a z neustálého poskako-vání a náročných oslav boha tance nastou-pila únava. A zase publikum na minimu.

Zcela záměrně jsem zvolil průřez ve třech rovinách, abych si udělal obrázek o možnostech při eventuálním pokračová-ní v jiných měsících gregoriánského kalen-dáře. Tím chci naznačit, že nehodlám své duševní přebytky vyvážet do míst jiného kalendářního členění.

22. 1. 2015: Jako místo své první nabíd-ky jsem zvolil již chvalně známý Rudolfov a jeho bezchybný perkmistrovský dům s dokonalou soustavou míst k provozová-ní kulturních akcí všeho druhu. Snad jen mimo tancovaček. Večer hladce proběhl ve spolupráci s Městskou knihovnou a Měst-ským úřadem v Rudolfově. Zahájení, což jsem nečekal, se překvapivě chopil krát-kým projevem starosta Vít Kavalír.

Spolu s kolegou Ivanem Rybníčkem jsem uvedl pořad Mlynáři a hastrmani na Zlaté stoce. Oba jsme byli pro tuto příleži-tost patřičně převlečeni v příslušných kos-týmech. Vyprávění mlynářského krajánka za pomoci kytary a vodníka s houslemi je určené pro dospělé posluchače, ale podle potřeby i se zaměřením pro děti. Dále jsou použity vlastní obrázky a ilustrace z mých vydaných knih Z vodnických splavů jižních Čech a Mokrou stezkou. Vystoupení nevy-znělo naprázdno a k mému překvapení přišlo do sálu víc než čtyřicet posluchačů. Publikum bylo skvělé a vyžádalo si další pokračování.

Existuje v Českých Budějovicích mís-to, kam občas chodím s kytaristou a pís-ničkářem Pepíkem Jaklem jako výpomoc při jeho poetických a hudebních večerech.

Tam dělám jakési křoví a vyprávím příběhy z mých knih nebo z různých situací a doklá-dám je mými ilustracemi. Tím bohulibým místem pro umělecké rejdy různých žánrů je kavárna Gregorka, která vznikla v mís-tě někdejšího knihkupectví Gregorius. Na přání provozovatelky jsem tedy zvolil další způsob realizace.

24. 2. 2015: Autogramiáda knih Z vod-nických splavů jižních Čech a druhé vol-ně navazující části Mokrou stezkou. Ani tentokrát jsem na pořad nezůstal sám, ale zvolil jsem spolupráci s kytaristou, pís-ničkářem, fotografem a kapelníkem multi-žánrové hudební skupiny Rybníkáři Jirkou Krškou. Jelikož na tomhle projektu o vod-nících spolupracujeme už řadu let /Jirka je organizátorem vodnických pořadů v Chlu-mu u Třeboně a na Slezské Hartě/, měli jsme co ke knihám vyprávět oba a také oba jsme pořad doprovázeli na kytary.

Někdy se stane, že přijde začarovaný den a nic nejde hladce podle plánu. To se stalo i při našem pořadu. Předpokládám, že z výše uvedených důvodů. Omluvy po-zvaných pršely ze všech stran. Přicházely mejlíkem, jako SMS nebo dokonce i osob-ně. ale i přes tu smůlu bylo v kavárně asi dvanáct návštěvníků /říkám asi, jelikož nevidím za roh/ a zábava se protáhla až do 22 hodin budějovického času. A je tu mož-nost pokračování. Snad bude lepší konste-lace hvězd.

Třetí akce proběhla na půdě Základní školy v Bezdrevské ulici na sídlišti Vltava, rovněž v Čes-kých Budějovicích. Odlišovala se od předchozích tím, že věkový rá-mec publika byl jasně daný, ne žád-ný „pelmel“.

3. 3. 2015 jsem vybalil svoje saky paky jako chudý král, když jede do boje. To znamená vodnic-kou síť na zavěšování obrázků, kolíky na prádlo dřevěné, jelikož plastové mají až příliš pouťové barvy, kufřík s originály ilustrací, tašku s knihami a kytaru. Doma jsem nechal jen oblečení mlynář-ského krajánka, protože to už krá-čí o verzi výše uvedeného pořadu s houslemi.

Dětské publikum je velmi kri-tické a tvrdé. Pokud by se stalo pouhým pasivním divákem, má to každý, byť sebepropracovanější

umělecký záměr spočítané a má tím pádem utrum neboli šmitec. Z letitých zkušeností při práci s veřejností vím, že je dobré vzít publikum hned na začátku hákem a příliš dlouho neoprašovat a neupravovat cesty vedoucí k cíli – to znamená hned zpočátku všechny zapojit do děje a vyvarovat se po-dání stylu suchopárné přednášky s klasic-kými prvky.

Zahájil jsem hudbou, což nikdy není marné, a vybral písničky vhodné k věku dětí. Šlo o dvě spojené druhé třídy, tedy přibližně o čtyřicet párů vykulených očí, čekajících, co se bude dít. Po několika písničkách, a věřte mi, že děti zpívat umí, zvlášť když nejde o klasifikaci, pacifikaci nebo jinou amputaci jejich volného cítění.

Atmosféra tedy byla v tom okamžiku daná a bylo jen třeba lehkým přiléváním oleje informací do plamenů zvídavosti udržovat oheň, aby nepošel na úbytě. Zdej-šímu ohni naštěstí nic takového nehrozilo a vesele plápolal přibližně půl druhé hodi-ny. Z takového publika vychází radost, a ta je prostě znát. A jak znát!

Můj průzkum období a k tomu přísluš-ného publika pro uvedený časový úsek a na různých místech skončil. A pokud by se mělo něco změnit, pak jsem to já. Abych mohl říct – byla to zábava a ne utrpení, mu-sím stále přemýšlet co nabídnout a jak vy-lepšit. Jinak bude, jak už jsem uvedl, utrum neboli šmitec.



Není dobré pomíjet fakt, že při výročích se připomíná něco, co se odehrálo nejen v jiné době, ale přečasto i v jiných kulisách. Potom ovšem věrohodnost výkladu některých subdějů může být menší než mizivá.

Nejdřív si myslitel Jan z Husince sou-středěně prohlédl celou kapli zvenčí. Možná to proběhlo trochu jinak, tím se ale na sku-tečných důsledcích nic nemění. Potom na vybrané místo na fasádě nasprejoval docela prosté „Milujte se“ a v klidu odešel domů. Vytvořil tak první polovinu jakési ne úplně sourodé dvojvýzvy, která byla o pár stovek roků později vytesána na jeho pomníku. To samozřejmě nemohl tenkrát vědět – a taky nevěděl. Avšak mohl na to začít myslet – a to taky začal.

Ještě téhož dne při večerním rozjímání se mu jasně vyjevilo, že ten nápis je banál-ní, myšlenkově chudý, a tudíž univerzitní-ho mistra nehodný. A že by se tedy hodilo, aby k tomu připsal ještě něco významově hlubšího. Navíc si dodatečně uvědomil, že nějaké (určitě nejednosmyslné) doplnění by k tomu zakrátko stejně načmáral někte-rý z okapucovaných tuláků z okolí. A tak, coby vyhlášený investigativní kazatel, přijal neodkladné připsání vhodného dodatku za další ze svých poslání.

Vydal se tedy hned zrána opět ke kapli, vy-baven sprejem (mohla to taky být jen obyčejná křída) a rozhodnutím, že kvůli případnému budoucímu tesání se omezí v počtu slov. Při-sprejoval tedy důstojné i jakž takž výmluvné „Pravdy každému přejte!“.

Ten čtvrtopádový tvar s „y“ v singuláru sice připadá novověkému uchu malinko cizí, až archivně zatuchlý, ale v té době to i sám inová-tor pravopisu považoval za normální. Budiž. Opravdu relevantní totiž dnes je, že samotné to slovo „pravda“ nám pořád ještě tolik cizí není. No… jistěže je trochu unavené, zohýbané a scvrklé, přesto pořád docela lákavě zní: Prav-da… Pravdu každému… Ono to celé vyznívá tak poctivě a spravedlivě: Každému stejně!

Zároveň ovšem platí, že i méně ostra-žitý jedinec to může vnímat jinak: Dopřát milostivě každému luxus jedné jediné a ne-zpochybnitelné pravdy? A pokud možno s hooodně velkým „P“? A „darované“ mu nota bene někým – kdovíkým?? To se určitě jedná o nějakou vypočítavou zlomyslnost.

Potom se celkem přirozeně nabízí pod-manivější výkladová varianta. Přát kaž-dému pravdu jinou – právě tu jeho vlastní. Aby mu vyhovovala. To už má přece aspoň zřetelnější logiku: dopřát mu ji = nebrat mu ji. A byl by pokoj. Optimální rozložení opti-málních pravd - a Orwell by si ve své době klidně mohl psát třeba kuchařky s barevný-mi obrázky.

Jenomže ani tato interpretace není moc čirá a jednoznačná. Svou bezbranností pro-ti strategickému překroucení je totiž při-tažlivá i pro všelijaké agresivní demagogy, spolčené často s (funda)mentálně zdefor-movanými vraždofily do jednoúčelové „pře-silové menšiny“.

Tak nějak můžou vypadat úskalí pře-hnané stručnosti. Té plakátové heslovitosti, té bubliny, která se při prvním dotyku rozprskne v nechtěné uslintané nic. Patří to zkrátka už do jiné ka-tegorie než obyčejná stručnost nepřehna-ná. I když i ta je v jis-tém smys lu „křehkým zbožím“. Pro něco se hodí obzvlášť dob-ře, a pro jiné něco se třeba už tolik nehodí. Žádná hra-nice rozlišení pocho-pitelně není. A pak se snadno stane, že těchto několik rela-tivně upovídaných odstavečků zdaleka nemůže vystihnout ducha slov a činů po-

krokového tradicionalisty, věřícího proticír-kevního rebela, internacionálního vlastence a nesporně odvážného Nadjihočecha Jana Husa. Takové nevystihnutí je však pořád ještě přijatelné ve srovnání s uvíznutím v kleštích nesmlouvavě nabádavé sloganizace.

Mělo by se tedy od ní navždycky upus-tit? Nebo by ještě stálo za pokus ji nějak transformovat? To už asi ne… I když já jsem, právě díky své až zhoubné nedůvěřivosti, jednu metodu našel: včlenit do zdánlivě neomylné „totálpravdy“ vždycky alespoň zrníčko skepse. Potom už stačí jenom ne-nechat se odradit mizernými výsledky po-čátečních pokusů. Mně se například málo vydařil hned ten první. Ani to snad raději nebudu konkretizovat. Stejně to nic tak ve-lezásadního nebylo. A nebo, schválně: Uve-du to odděleně, doslova pod čarou (*). A kdo to nebude chtít číst, tak to číst nebude. Musí ovšem počítat s tím, že je vlastně už teď na konci.

--------------------------------------------------(*) „Učit se, učit se, ale vopatrně!“

… a přece neodvolal ◊ miloslav král Český

literatura | esej



Jako by ho opařil. Jako by ho zarazil do země. Jako by se vznášel. Jako by se roz-plynul. A tak dále… a tak dále. Ano, slovo se v jazyce českém vždy používalo pro přirovnání. (Seděl jako přikovaný. Seděl jakoby přikovaný. Seděl, jako kdyby ho ně-kdo přikoval.)

Přestože se význam slova, myslím, nijak nezměnil, čím více Čechů používá za každým x-tým slovem a celkově to tedy vyznívá, že se vlastně skutečně nic nestalo. Všechno je jen jako. Příklad: „No, já jsem šla včera jakoby do města a potkala jsem jakoby kámošku. Tak jsme šly spolu jakoby na kafe a tam mi řekla, že se bude jakoby vdávat.“ Přeloženo: Ona nešla do města a potkala jinou, která není kamarádka. Nešly spolu na kafe a vdávat se nikdo nebude. Takto nemluví jen lidé na ulici, ale i na úřadech, v parlamentu. Jako by to byl nějaký virus. Zrovna včera jsem telefonicky zjišťoval ně-jaké informace na jednom pražském úřadu a dotyčný referent mi sdělil, že on se touto problematikou jakoby nezabývá a mám se obrátit na jiný odbor. Neodpustil jsem si otázku, jestli se touto problematikou tedy skutečně nezabývá, nebo jenom jakoby, tak-

že vlastně zabývá? Dlouhé ticho jsem musel přerušit poznámkou, že to byl žert. Pánovi se ale nelíbil. Zcela nesmyslné používání slova jsem zaslechl už i v rádiu a ve veřejnoprávní televizi. Když jsem z úst meteorologa uslyšel informaci, že začátkem týdne bude jakoby mrazivo, tak mě skutečně zamrazilo. Už i tady?!

Stejně jako vše i náš rodný jazyk se vyvíjí. To je samozřejmě nevyhnutelné a logické. Používáme nová slova, profesní slang, přijatá a počeštěná slova z angličti-ny, němčiny apod. I jazyk podléhá jakým-si trendům a nejedná se samozřejmě jen o češtinu. Inu, pánové Palacký či Dobrov-ský by se asi nestačili diviti. I takový Jára Cimrman (…a to především zásluhou pana Svěráka…) si všímá, jak se tu mluví. Musím se přiznat, že od té doby, co jsem slyšel hru „Akt“, dávám si pozor, co říkám a hlavně jak to říkám. V této hře upozorňuje náš ge-niální Jára ústy pana učitele na střední rod. „Dvojčata byly roztomilá.“ Na tuto větu ve hře pak reaguje pan učitel tiše a opatrně: „…byla…“ A to byl ten moment, kdy jsem si uvědomil, že střední rod zrovna také moc nešetřím. Děkuji, pane Cimrmane. Je

pravda, že když používám střední rod tak, jak správně mám, připadám si často dost podivně. V žádném případě nemluvím jako kniha, ale v konfrontaci s okolím se cítím, jako kdybych skutečně spadl z jiné planety. Člověk se díky slovíčkům , a kolikrát toho moc nedozví anebo čeká strašně dlouho, než se samot-ná myšlenka vůbec vyklube na svět. Slova a jsou ale další samo-statnou kapitolou současné češtiny.

Co s tím? Kdo tomu pomůže a jak tomu dál zabránit? Osobně si myslím, že je to jen o nás samotných. Jde jenom o naši lenost a pohodlnost hlídat si, jak člověk mluví a jaký slova používá. A dál pak také to, že bude člověk více naslouchat svému oko-lí. (To byl chyták! Jaká slova!). Ano, je to i o pozornosti. Prostě trošku práce na sobě samém. Jednoduchá a levná medicína proti zmutovanému viru. Ne však úplně pohodl-ná. Povinné to sice není, ale pokud nechce-me společně dopustit, že budeme časem mluvit jako „Pašíci“ a přidáme se k „Jakobý-nům“, tak je právě čas začít něco dělat. Co vy na to? Přidáte se k záchraně češtiny? Nebo je vám to jedno?

„Jakobýni“ v Čechách aneb Jako by se vlastně nic nestalo ◊ ladislav Beran ml.

literatura | zamyšlení

Už nějakou dobu nestál o nekonečno. Něco totiž tušil. Skoro to už věděl… Stačilo by mu pár krásných let někde na zemi. Přistoupil by i na pár měsíců. Pak mu doktor natvrdo oznámil nezměnitelný ortel: Půjde už jen o týdny!Poprvé se zamyslel nad tou podivností: Co to vlastně je - to nebe na zemi?

Byl v tom sám. Byl sám i tam, kde nebyl sám. Nerad umíral, věřte mi. Kdeco by v těch dnech za život dal. Ale zrovna život…? A zrovna ten svůj?

Pro toho, kdo chce za každou cenu žít, je na světě ještě víc krás, než jen plno. „A z těch krás nebe mít záleží jenom na vás…“ Znamená to, že i na něm?

Nezní to v jeho situaci zlomyslně? Na něm že záleží, kdy přijde čas…?! Když vám povídám, že jemu to znělo až surově, pravdu mám. Věřte nebo ne.

Peklo na zemi◊ miloslav král Český


literatura | literární soutěž, Hsf klub

O Literární rektoskopii◊ jiří sivok

Zdravím vás, milí čtenáři Fóra. Už na těchto stránkách, ale i v dalších vydáních, se budete setkávat s novým seriálem HSF klubu, který jsem poetic-ky nazval Literární rektoskopie. Tento projekt má seznamovat dnešního čtená-ře žánrové literatury s knihami, které si myslím, by neměl minout žádný geek či nadšenec. Nepůjde o recenze v klasic-kém slova smyslu, ale o takový neotřelý, přidrzlý monolog zaměřený na autora a vybrané dílo.

Můžete se těšit na novodobé mistry fantastiky, například Miroslava Žam-bocha nebo Jiřího Kulhánka, čeká nás ale i tajemný Kotleta. Na přetřes se ale dostanou i klasici, jako Karel Čapek. Překvapit může jméno, které si české čtenářstvo spíše spojí s humorem, ale i Miroslav Švandrlík se může pochlubit hororovou tvorbou.

Hlavním popudem pro vytvoření to-hoto seriálu bylo zjištění, že spousta mých vrstevníků vůbec nezná české autory.

A to nemám na mysli lidi, kteří používají knihy jen jako podložku pod nohy stolu. Dokonce to není tak dávno, co i v mém repertoáru převažovali borci cizojazyčné literatury. Jenže jak vtipkuje Jiří Walker Procházka, další z velikánů české moderní fantastiky: „Lidi, nečtěte jen brak z ciziny. My si ten brak umíme napsat sami.“ A to má pravdu. Tedy pokud mistr Procházka mínil brakovou literaturu a nehodnotil tak samotnou úroveň textů. S tímto názorem bych potom nemohl souhlasit.

Nová šance pro prozaiky◊ redakce

„Skoč, křídla roztáhneš cestou.“(Ray Bradbury)

Nakladatelství STOPA v Praze vy-hlašuje pro rok 2015 u příležitosti Měsíce knihy první ročník soutěže pro autory všech věkových kategorií s ná-zvem Literární STOPA.

Literární soutěž, pro kterou bylo vybráno motto: Skoč, křídla roztáhneš cestou (Ray Bradbury), není tematicky nijak omezena. Jejím smyslem je dát pří-ležitost všem autorům, kteří se literární tvorbě věnují, ale dosud se jim nenaskyt-la šance představit svou práci čtenářům.

Nejlepší literární příspěvky vydá Nakladatelství STOPA v listopadu 2015 v knize povídek.

Podmínky soutěže:

• Do soutěže můžete zaslat povídku, novelu, romaneto v rozsahu maxi-málně 10 stran formátu A4 (30 řád-ků na stránku).

• Jeden autor může zaslat maximálně dva soutěžní příspěvky, které dosud nevyšly knižně a nebyly oceněny v jiné soutěži.

• Termín uzávěrky soutěže je 21. září 2015.• Soutěžní práce budou vyhodnoco-

vány:a) ve třech věkových kategoriích:

I. do 20 let věku autora, II. do 35 let věku autora, III. nad 35 let věku autora

b) v kategoriích podle krajů ČR.

• Z každé věkové kategorie a z každé-ho kraje postoupí nejlepší práce do finále, ve kterém už budou vybráni vítězové bez ohledu na věk a kraj.

• Všichni finalisté z jednotlivých vě-kových kategorií a z jednotlivých krajů budou pozváni do Prahy na závěrečné vyhlášení výsledků.

• Složení poroty a ceny pro vítěze bu-dou upřesněny v průběhu soutěže.

SOUTĚŽNÍ PRÁCE POSÍLEJTE NA ADRESU: [email protected] najdete na www.naklada-telstvistopa.cz • Nakladatelství STOPA, Krňovická 985, Praha, 190 14


literatura | literární rektoskopie Hsf - připravuje jiří sivok

Je načase na to dupnout! Pojďme se poba-vit o Miroslavu Žambochovi a jeho knize s latinským názvem Visio in extremis. (To je přesně ten výraz, který použijete, když má někdo copyright na bulett time). I když to moc nesouvisí s autorem samotným, chtěl bych také pochválit tvůrce obálky, protože je opravdu super.

Vraťme se k příběhu. Jedná se o upírský příběh, šmrcnutý troškou Maxe Paynea. Hlavní hrdina, ozubený krvesaj Mathias Majer, se dostává do nezáviděníhodné po-zice. Představte si, že jste pohledný upír, který si chce vybrat nějakou tu roštěnku (příměr s jídlem je nasnadě) v baru a místo toho se dostane do klanové války.

Náš hrdina je samotář, který se neú-častní takových půtek a většinou bývá ne-stranný. Ale ruku na srdce, jak může být nestranný, když po něm jdou snad všichni posluhovači velkých upírských hráčů na šachovnici. Zajde to tak daleko, že už se Mathias nemůže spolehnout jen sám na sebe, a tak se obrací na dobytek. Tedy par-don, na nás lidi.

Kniha se čte sama. Tempo je svižné jako pánevní výpady jezevčíka, myslícího si na hárající fenu. Občas člověk musí polk-nout nějakou tu ptákovinu typu - Mathias se zázračným chvatem dostane ke klíčům od pout na zápěstí, za které visí ze stropu. Tomu je třeba se zasmát a nechat to být.

Ačkoli je kniha plná akce, občas se neu-stálé bitky zdají monotónní, ale to je prob-lém všech dnešních autorů, píšících žánr, který já nazývám prostým označením actionfunnycrazyfantasywithfuck (vampires only). Myslím, že víte, co mám na mysli.

A co je to tedy Visio in extremis? Pro ty, kteří nepochopili narážky v úvodu, každý upír v nouzi zažívá stav, kdy se čas zpomalí, a tak se může bránit proti nepřátelům. Zku-šenější borci dokážou uhýbat kulkám sviští-cím vzduchem. Nakrátko se jim taky zvyšuje síla a zvětšuje… no to je jenom domněnka.

Není to nejlepší Žambochova práce, ale určitě vás neurazí. Pokud tedy nejste kon-sternováni z každé sebemenší prkotiny.

Žambochův mrtvý jazyk a nemrtvý hrdina

Proč jen do tý zatracený povinný četby nedaj něco pořádnýho? Tak touhle otázkou jsem si na základce a na střední lámal dlouho hlavu - a odpověď? Ono to tam je! Jen otevřít oči a hledat!

Jasně, u Čapka se tomu neříká sci-fi, ale antiutopie, což nás, nepolíbené náctileté mladíky (už dávno ne), kteří všechno vědí a všude byli, může zmást, ale když si člověk dá práci, anebo tou prací pověří strýčka goo-gla, tak to každý pochopí.

Je úplně jedno, která z prací literárního mistra Káji přijde na přetřes, protože v každé najdeme báječné příběhy se skvělou atmo-sférou a barvitými pointami. Za všemi ale najdeme jedno pojítko, a to je vztyčený pro-středník… pardon, myslím ukazovák. Velký vykřičník, který má varovat před budoucími válkami. Dalo by se říct, že tupé lidstvo nepo-slouchalo a po Velké válce vznikla další, kvůli kterým světové vojny číslujeme. To už ale ši-kula Čapek naštěstí nebyl na světě.

Vybral jsem Továrnu na absolutno, i když se možná v dalších dílech vrátím k mechanic-kým R. U. R. nebo k žabincem zapáchajícím stranám od mloků. Zkrátka a dobře si mys-lím, že je dobré si připomenout, co všechno

může fanatismus způsobit. Zvláště v dnešní době, když vidíte idioty z islámského státu ni-čit životy a z nudy taky likvidovat jejich vlast-ní historické a kulturní bohatství.

O čem tedy Továrna na absolutno je? Představte si vědce, díky němuž přijde na svět malý, obyčejný přístroj, který kromě kafe umí také stvořit toho jediného a pravého boha! Dě-lám si srandu, kafe nedělá. Super, ne?

Jenže, co se stane, když přístroj přejde do oběhu? No, přece vytváří další a další pravé a jediné bohy. Jak je vám asi jasné (pokud vám netransplantovali mozek čivavy), potíže na sebe nenechají dlouho čekat.

Lidé mají v sobě něco prohnilého, a po-kud někdo zpochybní jejich víru, tak je na-snadě se navzájem pozabíjet. Ne si o tom poklábosit nad lahvinkou rulandy modré a vyřešit to klidnou domluvou. Fuj tajksl, to by bylo nenormální!

A tak vznikne nová Válka. Válka s velkým V. Válka s mnoha stranami a mnoha vítězi, kteří se jako v nějaké pomyslné sportovní lize snaží probít přes všechny zápasy až k samot-nému poháru. Schválně používám sportovní příměr, protože sám autor má v knize tyto luxusní věty:

Sparta prohlásila za jediného boha starořeckého Dia, kdežto Slávie je pro Svantovíta. V neděli bude mač na Letné mezi oběma bohy, oba kluby se ozbrojí krom kopaček také ručními granáty, Slávie má prý mimoto kulomety a Sparta jedno dvanácticentimetrové dělo. Ohromný nával na lístky, stoupenci obou klubů se ozbrojují.

Řekněte sami! Kdyby nám na školách ne-drtili jen holá fakta a pokusili se nás trochu vtáhnout do děje, nebyl by o literaturu větší zájem? Poslouchejte, jak libozvučně to zní: Čapek v této útlé knize stihne mimo jiné vy-bít většinu populace planety, za což by se ani Stephen King nemusel stydět.

Nebo: Milé děti, věřily byste, že tento klasik do řádků kraťounkého sešitku dů-myslně vložil i fotbalový zápas pražských S a obohatil ho palnými zbraněmi? Ne? Vy jste čekali nudu? Tak to mě mrzí. Pokud chcete číst něco nudného, přečtěte si vý-tah ze čtenářského deníku, protože jen tak může být Čapek nuda, když ho nečteme, ale jen znásilňujeme ve stručném popisu děje. Tak to nedělejte a vydejte se do knih-kupectví, dneska už mají i skvěle zvládnuté obálky.

Kája Čapků se svým fanaticky nadčasovým absolutnem


literatura | literární rektoskopie Hsf - připravuje jiří sivok

Řekněme si to na rovinu. Kopřivův Asfalt není vysoká literatura. Není to autor, kterého bychom vyhledávali pro jeho bri-lantní imaginaci. Ani nepatří mezi vypra-věčské bohy (Zdravím, Stephene Kingu), kteří si postupně vytváří desítky nitek příbě-hu, jež se na posledních stránkách dokonale propletou do kulervoucí pointy.

Ale to on být nechce! Teda myslím, já se ho totiž neptal. A to jsem ho poctivě pět týdnů stalkroval. Pokud bych měl jeho dílo přirovnat k filmařině, jako první mě napad-ne Quentin Tarantino. Tenhle chlapík pový-šil filmová béčka na řemeslně vypracovanou zábavu. Zábava. To je slovo, kterým bych charakterizoval Asfalt.

Už první věta vás nenechá na pochy-bách, že půjde o řezničinu plnou hlášek. První úder utrhne Kauffenbachovi obličej. Mějme na paměti, že řečený Kauffenbach je jednou z hlavních postav. No, a když mu prosviští kulka hlavou na prvním řádku

knihy, dostane se jeho „post mortem Já“, společně s jeho grupou ostřílených žoldáků, do pekla. Kam jinam chodí borci z elitního komanda nebo pojišťováci, že jo?

Co musím ocenit, je originalita Kopři-vova pekla. Jediným stavebním materiá-lem a vůbec základním prvkem jsou těla mrtvých obětí, které se po smrti dostávají do péče démonů, jež svědomitě obsluhují obří masomlýnky. Smál jsem se, až mi faldy cuka ly nad popisem „asfalťáckého porsche“, které autor popisuje takhle: Osmnáctipalcové větrané kotouče brzd z porcelánované zubní skloviny. Sklivcové světlomety, šlachová stabilizace podvozku, ostřikovače ze slzných kanálků, plicní airbag. Zaklápěcí dveře vyřezané z těla zápasníka sumo… Vidíte tu káru?

Všichni obyvatelé přeplněného peklo-města si žijí své neživoty a vzpomínají na zlaté časy druhé světové války, kdy nebylo o stavební prvky nouze. Pak se ale obsluho-vači mlecích nástrojů pokusí rozšmelcovat

hochy od Kauffenbachovy grupy. Stane se nečekané… no vlastně očekávané. Mlecí kameny ochutnají démoní maso a žoldáci, které si rád představuju jako Arnieho ko-mando z filmu Predátor, utečou hrobníkovi z lopaty.

Nechci brousit do hloubky příběhu a stát se nenáviděným spoileristou, kterého chcete strčit do mikrovlnky a otočit cifer-níkem na maximální ohřev. Proto vám jen prozradím, že kniha na celých šesti stech třiceti čtyřech stranách nenudí. Na každém listu na vás vyskočí minimálně jedna hláška nebo nějaká úchylná postava, někdy obojí. Pokud si rádi odpočinete u něčeho lehčího, nad čím není třeba rozžhavovat mozkové závity, nebo beznadějně milujete Tarantina a jste tak trochu blázni, tak patříte do škatul-ky geeků, kteří by měli otevřít knihu Asfalt.

Není to Kulhánek, není to Žamboch. Je to Kopřiva! A to je záruka zábavy! Tak se teda bavte!

Štěpán Kopřiva a jeho masakroidní Asfalt

Mnozí z vás si zaťukají na čelo a řeknou si: Kurňa, co tu dělá Švandrlík? Prav-da je taková, že tento komickosaurus Rex napsal sborník hororových povídek, o kte-rém bych rád prohodil pár slov.

Na rovinu, většina příběhů jsou takové jednohubky na cestu vlakem či vesmírem. A jednohubka jen těžko zasytí tučného, vy-žraného geeka, jako jste vy, já nebo můj ima-ginární kamarád Gusta.

Naštěstí je tu ale… Když použijeme síto (protože je tu povídek jako čarodějnic na sabatu), nalezneme pár skvostných kusů. Zapomeňme tedy na jednostránkové povíd-ky, kolem kterých prošla pointa asi tolikrát, kolik má zombie mléčných zubů.

Soustřeďme se v Drákulově švagrovi na ty vážně výborné, atmosféricky zvlád-nuté kusy. Takové, po kterých už nebudete prahnout po stříbře, protože ho budete mít vetkané ve vlasech. Pojďme se tedy věnovat těm pár povídkám, které by si podle mě měl přečíst každý milovník strachu.

Imitátor – Žádné nadpřirozeno, jen chladná chuť po vendetě. Motivace hlavní postavy, pana Koněry, je tak silná jako po-stava Haliny Pawlowské.

Kdo by ostatně nechtěl pomstít syna, který si kvůli nějaké ženštině (no fuj!) vezme život. A proč u toho nevyužít své imitátorské umění, že?

Mistr Koněra vyděšené dámě, zaseknu-té ve výtahu, způsobí malý šok. Hrůza obe-jme slečnu Táňu i čtenáře, když zhrzený otec promluví hlasem svého zesnulého syna a dá tak uvězněné ženě na výběr. Zemřít mra-zem, anebo děsem? Klaustrofobie. Stěny se přibližují a hlas mrtvého dál promlouvá do nastalé tmy… super!

Omlouvám se. Já vím, spoilery, ale stalo se to naposledy. Jen si celým svým červivým srdcem přeji, abychom zapomněli na ška-tulky. A Švandrlíkova povídka Imitátor vám z paměti vymaže všechny Kopyty a Mňou-ky i slovní zásobou oplývajícího majora Terazkyho.

Další z příběhů, který sice nemá kdejak originální pointu, ale hororovou atmosfé-rou crčí jako krev z rány, se jmenuje Milenka mrtvého.

Tentokrát si zde vyřizuje účty nebožtík s mužem, který ho vystřídal na poli lásky. Konec, možná zbytečně, vykračuje po stez-ce romaneta, takže prakticky popírá pravid-la hororu, ale ta atmosféra, kdy pan Pešat sleduje kremaci nebožtíka… brrrrr. Ten mráz na zádech za to stojí!

Název povídky Poprava na Kramber-ku mluví sám za sebe. V tomto příběhu je zastoupen osobitý humor, neodmyslitelně patřící ke Švandrlíkovu dílu. Přesto i tato povídka, ač předvídatelná, se mi opravdu líbila.

To není vše. V knize najdeme i skvěle vypointované příběhy jako Uškrcená labo-rantka, Břitva nebo Guláš. To je Švandrlík, jakého neznáme. Je to Švandrlík, kterého byste měli číst! Tak neseďte nad recenzí a jděte!

Drákulův švagr a Švandrlíkův Miroslav


Napsat poprvé v životě román je beze-sporu velikým krokem obnášejícím nelehkou spisovatelskou práci a sebeká-zeň. Vlasta Dušková je především vynika-jící básnířka s poetickou duší. Přiznám se, že jsem k četbě její románové prvotiny při-stupovala spíš jako ke hledání oné křehké básnické poetiky v nezadatelném prozaic-kém žánru.

Dovoluji si soudit, že v sobě dílo bás-nickou obrazovost, ono neopakovatelné osobité vidění světa, skutečně nezapře. Autorka navíc bravurně ovládá jednotlivé vrstvy jazyka s citem pro sociální i národ-nostní rovinu postav a přirozeně tak dokre-sluje prostředí a umocňuje dopad textu.

Je před námi předestřen osud rodi-ny fatálně poznamenané dobou se vše-

mi důsledky sahajícími do osobních, ba i intimních rovin života člověka. Přes veškerou hrůznost válečné a poválečné doby je to však jen pouhý člověk, který jednou nerozvážností, ale především neschopností osobnostně se vyrovnat s důsledky svého poklesku, ovlivnil ne-blaze své blízké. Ne onen morální přečin je vinou kolotoče tragického selhávání citů a vztahů. Je to osobní postoj matky, která zasáhne celou rodinu vědomou ab-sencí lásky. Pěstuje si svou zlobu domní-vajíc se, že pochází z nepřízně osudu, a svou zoufalost nad stavem věcí snad i nevědomě zaměňuje za vlastní neocho-tu přijmout životní roli a zodpovědnost. Je tragikou této ženy, že si svou vinu uvědomuje pozdě. Téměř na konci života

už nemůže výrazně zasáhnout do pozna-menaných životů dospělých dětí, svých zemřelých rodičů, ve válce padlého bra-tra, do životů rodinných příslušníků od-sunutých za hranice či roztroušených po republice.

Velice chápu důležitost hlavní hrdinky pro samotnou autorku. Samotné uchope-ní takového tématu a jeho brilantní zpra-cování lze možná chápat i jako vypořádání se s vlastním životním údělem a cestou, jak se touto katarzí postavit svým stínům a vykročit dál.

Každopádně bude jistě velmi zajímavé pozorovat cestu Vlasty Duškové v někte-rém z dalších literárních počinů. Zajisté budou neméně zdařilé jako Kavky nad městem.

Kavky nad městem ◊ stanislava BumBová

literatura | literární recenze, literární příležitost

Na základě přání několika autorů z loň-ského českého básnického almana-chu Pastýři noci, který měl křest v červenci 2014 na Portheimce v Praze, by mohla vzniknout nová poetická antologie. Je již domluven renomovaný nakladatel, zajiště-no grafické i ilustrační zpracování, nabíd-nuta společenská podpora této knižní vize. Bude-li dostatek vážných zájemců, alma-nach české poezie 2015 by vyšel na začátku příštího léta. Bližší informace na kontaktní adrese: [email protected].

Almanach českých básníků 2015 ◊ vladimír stiBor

Almanach

2015

???

Nikde nenajdete poezii, jestliže ji nenosíte v sobě. Alexandr Sergejevič Puškin


Věnováno kráse skla a hlíny

Dvě útlé knížečky na mém stole spojují hned dva společní jmenovatelé. Tím prvním je hold vzdávaný výtvarnému umě-ní, tím druhým pak textové autorství Karla Příhody, českobudějovického keramika, malíře a příležitostného spisovatele. Jeho činorodost a neustálé hledání a zkoušení cest jsou obdivuhodné o to víc, že v roce 2015 slaví ze všech stran kulatou osmdesát-ku. Když voda před třinácti roky zpustošila jeho keramický ateliér, vrhl se na malování, krátce nato se vrátil k tvůrčí poezii, kterou doprovází své malby, teprve před několika měsíci si vyzkoušel hravé kouzlo limeriků a mezi přáteli i docela neznámými čtenáři neúnavně kolují jeho sepsané svazky vzpo-mínek na dětství a mládí.

Nové knížečky, o nichž je řeč, jsou dokla-dem výše řečeného. V prvém případě k ba-revným fotografiím nápaditých a křehkých výtvorů uměleckého skláře Jana Gabrhela napsal Karel nedávno verše, které slovně do-plňují poetickou ladnost tvarů a dojímavou krásu zakletou v křehkosti. Škoda jen, že se titul omezil na přesné určení obsahu: Skle-něné plastiky Jana Gabrhela doplněné verši

Karla Příhody, a neodvázal se ve vzletnějším a třeba metaforickém názvu.

Druhým svazkem, symbolicky nazva-ném Život a oheň, se Příhoda vrací k pokra-čování svých memoárových vzpomínek, jejichž vznik připisuje v úvodu mimo jiné i vlivu mé osoby. Tentokrát začíná druhou po-lovinou padesátých let a popisuje své životní kroky po návratu do Českých Budějovic. Většina tohoto životopisného vyprávění je však spojena s Jihotvarem, keramickým zá-vodem v jihočeských Hrdějovicích, kde vznikly Karlovy nejúspěšnější a nejzajímavější projekty, zejména pak v tvůrčím tandemu s Antoní-nem Škodou, a kde v průběhu let postoupil až na post ředitele. Jen tak okrajově zmiňuje na strán-kách knížky své sportovní aktivity a s nadhledem i úsměvem popisuje například osobitou odtučňovací kúru. Paralelně s pracovními úspě-chy se etabloval také individuálně jako umělec, i když občas to bylo tak trochu potajmu. O tom, že to ale byl správný krok, svědčí řada dodnes

uznávaných a mimořádných výstav. U hlíny a keramiky zůstal i po listopadovém převra-tu až do doby, kdy mu jeho plány a nadšení doslova vzala voda. Povodeň v roce 2002! Od tohoto data se pak začal věnovat malo-vání a tvůrčímu psaní, díky čemuž vlastně vznikla mimo jiné i tato knížečka... Takže i ze špatného může vyrůst něco dobrého, byla by totiž škoda, kdyby Příhodovy knížečky nikdy nespatřily světlo světa, protože ještě stále má okolnímu světu co říct...

literatura | nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová

Skleněný vrch je opět tady

V únoru letošního roku vyšel román Františka Niedla Skleněný vrch, kte-rý je současně jeho prvotinou, jež spatřila světlo světa v roce 1989. Toto druhé vydání vychází tedy po dvaceti šesti letech, bez ja-kékoliv úpravy a bude zajímavé, bude-li čte-náři přijato stejně vřele, jako to první.

Lidská duše je, jak známo, nezničitel-ná nebo, chcete-li, nesmrtelná. Občas trpí, a když její nositel zemře, stěhuje s

Date post:	18-Feb-2021
Category:	Documents
Upload:	others
View:	0 times
Download:	0 times

Fórum/I/2015 ://profandu.webnode.cz/_files/200000226... · Anton Hykisch, romanopisec, publicis-ta...

Documents