Geografie obyvatelstva a sídel pro cestovní ruch - VŠPJ/Geografie obyvatelstva a sídel...

VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA

Geografie obyvatelstva a sídel

pro cestovní ruch

Petr Chalupa

Eva Janoušková

Dana Hübelová

2013

Katedra cestovního ruchu

Oponenti: Doc. RNDr. Svatopluk Novák, CSc.

RNDr. et PaedDr. Jaromír Rux, CSc.

Za jazykovou a věcnou správnost obsahu díla odpovídá autor.

Text neprošel jazykovou ani redakční úpravou.

ISBN 978-80-87035-81-8

3

Obsah

Úvodem 4

Organizace předmětu 5 „Geografie obyvatelstva a sídel pro cestovní ruch“

Vývoj vědního oboru geografie obyvatelstva (geodemografie) a geografie sídel. 12

Předmět studia geografie obyvatelstva (geodemografie). Definice, sídelní jednotky, sídla,

metody geografie sídel

Cvičení číslo 1 19 Soupis odborných geografických prací věnujících se sídelní problematice.

Sídelní prostor planety Země a jeho geneze. 20

Fázové společenské změny. Diferenciace společenského vývoje, období a jejich

charakteristika. Agrární období. Industriální období. Přechod do postindustriálního období

Cvičení číslo 2 37

Sídelní prostor planety Země

Vesnická sídla. 38 Vymezení vesnických sídel. Geneze vesnických sídel. Velikostní kategorie vesnických sídel.

Funkční klasifikace neměstských sídel.

Sídla přechodného charakteru 48

Cvičení číslo 3 49

Analýza modelového vesnického sídla

Městská sídla 50 Historický vývoj

Kritéria vymezování měst

Geografická poloha měst

Funkce měst

Prostorová struktura měst 65 Plán - půdorys města

Teorie prostorové struktury měst

Modely růstu

Cvičení číslo 4 68 Základní pojmy

Zázemí měst. 69

Prostorová působnost města, sféry jeho vlivu. W. Christaller, G. Zippf, B. Malisz a jejich

přínos pro rozvoj teorie a praxe sídelní geografie

Cvičení 5 73

Základní pojmy. Základní informace o obyvatelstvu. 74

Antropogeneze, hominizace, sapientace. Rasy, rasismus. Reprodukční proces a faktory, které

ho ovlivňují. Obyvatelstvo České republiky v roce 2012.

Cvičení číslo 6 86 Základní pojmy, vývoj obyvatelstva ČR

4

Úvodem

V praxi se absolventi oborového studia „CESTOVNÍ RUCH“ Vysoké školy polytechnické

Jihlava zabývat také organizační činností při přípravě různých zájezdů a akcí a navíc mnozí

budou pracovat i jako průvodci. Realizace těchto činností probíhá v prostředí, kde tvůrcem a

spotřebitelem materiálních hodnot jsou lidé, kteří žijí na vesnicích a ve městech. Sídelní

systém patří mezi nejstabilnější prvky krajiny a má informační hodnotu historickou, sociální

a ekonomickou.

Základní informace a praktické poznatky získávají během studia v předmětu „Geografie

obyvatelstva a sídel“. Na rozdíl od obsahu, kterému se analogicky věnují studenti jiných

vysokých škol – např. budoucí geografové - jsou učební texty zaměřeny na specifickou

formu studia VŠPJ.

Učební texty „Geografie obyvatelstva a sídel pro cestovní ruch“ jsou teoretickým doplňkem

přednášené problematiky.

S ohledem na časovou dotaci předmětu není možno při přednáškách plně pokrýt obsah učiva.

Přednášena je tedy vybraná část, která vychází z nejnovější literatury, aktuální situace

v daném modelovém regionu a obsahuje také složitější záležitosti, které vyžadují podrobnější

výklad.

Text těchto studijních materiálů rozšiřuje obsah přednášek a obsahuje navíc zadání

praktických úkolů (cvičení), které studenti zpracovávají ve formě protokolů podle zadané

rozšiřující literatury. V textu jsou zařazeny některé vybrané části učebních textů, které

připravili autoři pro studenty Přírodovědecké fakulty UKF v Nitře, Fakulty regionálního

rozvoje a mezinárodních studií MeU v Brně, Pedagogické a Přírodovědecké fakulty MU

v Brně.

Úkoly jsou zaměřené zejména na řešení aktuálních regionálně-geografických záležitostí a

mají spíše než teoretické zaměření orientaci k praktické činnosti a vedou k hlubšímu

proniknutí do specifických problémů kontinentu. Příklady různých typů sídel a příkladné

dokumentační demografické záležitosti jsou zaměřeny zejména na Českou republiku a –

z důvodů desetiletí trvajícího soužití v jednom státě – také na Slovensko a na náš kontinent.

Považujeme za milou povinnost poděkovat recenzentům za připomínky a poznámky, které

přispěly k tvorbě těchto studijních materiálů

5

Organizace výuky předmětu

„Geografie obyvatelstva a sídel pro cestovní ruch“

Na přednáškách bude prezentován základní přehled geografie obyvatelstva (geodemografie)

a sídelní geografie a detailněji vysvětlovány vybrané složitější záležitosti a uváděny novější

poznatky s ohledem na zaměření posluchačů (cestovní ruch).

V seminářích budou podle zadané literatury a pokynů samostatně zpracovávány jednotlivé

protokoly a v průběhu semestru vypracují posluchači závěrečnou semestrální seminární práci.

Řádně vypracované protokoly a na odpovídající kvalitativní úrovni zpracovaná semestrální

práce je podmínkou k udělení zápočtu.

Protokoly budou odevzdávány ke kontrole průběžně, semestrální práce bude předložena

v zápočtovém týdnu.

Studijní literatura pro přípravu ke zkoušce bude zadána na počátku semestru. Pro snadnější

přípravu ke zkoušce, která bude formou testu, jsou v učebních textech uvedeny základní teze.

Cílem učebního předmětu „Geografie obyvatelstva a sídel“ je:

poskytnout základní informaci o počtu obyvatelstva planety Země, zákonitostech

rozmístění obyvatelstva a o jeho struktuře a dynamice

objasnit příčiny regionálních rozdílů hustoty zalidnění, rozdílů ekonomických a

kulturních charakteristik na základě komplexní analýzy ve vztahu s geografickým

prostředím

vysvětlit prostorové aspekty forem, struktury, funkcí, vzájemných vztahů a zvláštností

sídelních jevů, v závislosti na geografickém prostředí a činnosti člověka.

Program přednášek a seminářů

1. týden

Přednáška číslo 1

Vývoj vědního oboru, předmět, metody

Vývoj vědního oboru geografie obyvatelstva a sídel.

Předmět geografie obyvatelstva a sídel.

Přehled základních metod výzkumu geografie obyvatelstva a sídel.

Definice, sídelní jednotky, sídla ve vztahu k cestovnímu ruchu.

2. týden

Cvičení číslo 1

Soupis odborných geografických prací věnujících se geografii obyvatelstva a sídelní

problematice.

6

3. týden


Sídelní prostor planety Země a jeho geneze

Fázové společenské změny a jejich vliv na populační vývoj a sídla.

Diferenciace společenského vývoje, období a jejich charakteristika.

Agrární období - demografická charakteristika a sídelní struktura.

Industriální období - demografická charakteristika a sídelní struktura.

Přechod do postindustriálního období - demografická charakteristika a sídelní struktura.

Sídelní prostor a jeho vymezení.

Regiony vhodné pro cestovní ruch a rekreaci z hlediska obyvatelstva a sídel.

4. týden

Cvičení číslo 2

Sídelní prostor planety Země. Počet obyvatelstva, hustota zalidnění, rozmístění obyvatelstva

planety Země.

5. týden


Vesnická sídla, sídla přechodného charakteru.

Vymezení vesnických sídel. Geneze vesnických sídel. Velikostní kategorie vesnických sídel.

Funkční klasifikace neměstských sídel. Vesnická sídla jako objekty pro realizaci cestovního

ruchu.

6. týden

Cvičení číslo 3

Analýza modelového vesnického sídla.

7. týden


Struktura obyvatelstva, dynamika obyvatelstva

Struktura obyvatelstva podle znaků biologických, ekonomických a kulturních.

Dynamika obyvatelstva - procesy probíhající v obyvatelstvu.

Přirozený pohyb, pohyb mechanický a pohyb sociálně-právní.

Obyvatelstvo a jeho činnost jako valorita pro cestovní ruch.

8. týden

Cvičení číslo 4

Struktura a dynamika obyvatelstva České republiky ve srovnání se situací v Evropě a

ve světě.

9. týden


Populační procesy, populační politika

Populační procesy, populační politika, demografická projekce a prognóza.

7

10. týden


Městská sídla

Historický vývoj.

Kritéria vymezování měst.

Geografická poloha měst.

Makropoloha, mikropoloha.

Funkce měst.

Města jako objekty pro realizaci cestovního ruchu.

11. týden


Prostorová struktura měst

Plán - půdorys města.

Teorie prostorové struktury měst.

Modely růstu.

12. týden

Cvičení číslo 5

Demografická a sídelní analýza vybraného modelového regionu s intenzivním cestovním

ruchem.

Pojmy.

13. týden


Zázemí měst

Prostorová působnost města, sféry jeho vlivu.

W. Christaller, G. Zippf, B. Malisz a jejich přínos pro rozvoj teorie a praxe sídelní geografie.

Významná sídla z hlediska cestovního ruchu.

Odevzdání zpracovaných protokolů (1 až 5) a semestrální seminární práce.

Protokoly

Protokoly (cvičení číslo 1 až 5) jsou odevzdávány k zadanému datu vytištěné a také souhrnně

na CD.

Protokoly mají jednotnou úpravu, která na první straně obsahuje:

Jméno a příjmení studenta, ročník, studijní obor, elektronickou adresu

Číslo protokolu

Název zadaného úkolu

Datum zpracování

8

Každý protokol je doplněn:

- soupisem použité literatury a pramenů

- podle potřeby tabelárním přehledem a grafickými a kartografickými

přílohami.

Semestrální seminární práce

Podmínkou k udělení zápočtu je - kromě v termínu odevzdaných pěti protokolů - také

vypracování rozsáhlejší semestrální seminární práce. Student si zvolí na začátku semestru

z nabízených témat a vypracuje rozsáhlejší práci, která se týká modelové vesnice, města nebo

spíše teoretické problematiky. Téma semestrální práce je možno také volně zvolit

po konzultaci s vyučujícím.

Semestrální seminární práce bude odevzdána vytištěná (+CD) ve 13 týdnu (zápočtovém).

Témata seminární semestrální práce

Česká republika – VESNICE

1. Geneticko-morfologická charakteristika modelového vesnického sídla. (Historický

vývoj sídla a následné změny horizontálního uspořádání.)

2. Rozmístění vesnických sídel modelového okresu v závislosti na počtu jejich obyvatel

a na přírodních podmínkách. (Rozmístění početně různě velkých rurálních sídel

v závislosti na terénní morfologii, nadmořské výšce, hydrologických podmínkách,

zalesnění a dalších přírodních podmínkách.)

3. Typologie obydlí modelového vesnického sídla - charakteristika sídla podle délky

obývání obydlí a jejich velikosti. (Rozmístění trvale a sezónně obývaných domů

modelové vesnice a jejich klasifikace na jednogenerační a dvougenerační.)

4. Funkční klasifikace modelového vesnického sídla na základě demografická struktury

na základě diferenciace obyvatelstva podle ekonomických znaků a prognóza dalšího

vývoje v závislosti na ekonomickém vývoji zázemí. (Trvale bydlící obyvatelstvo

v produktivním věku diferencované podle ekonomických sektorů, monofunkční nebo

polyfunkční vesnické sídlo, předpokládaný vývoj.)

5. Stárnutí obyvatelstva modelového regionu. (Vyhodnocení cenzů 1991, 2001 a 2011

se zaměřením na věkovou strukturu obyvatelstva a proces stárnutí.)

Česká republika – MĚSTO

1. Stávající prostorová struktura modelového města (zóny, jádra) a prognóza dalšího

vývoje. (Územní plán města, prostorová kvalitativní diferenciace – předměstská zóna,

obytné zóny členěné podle kvality bydlení, průmyslová zóna, zóna služeb, zóna

s funkcí rekreační atd..)

2. Vývoj počtu obyvatelstva modelového města od roku ….. v závislosti

na ekonomických a politických podmínkách. (Příčiny změn počtu obyvatelstva

v intercenzálních obdobích od roku …. .)

9

3. Modelové město a jeho detailní makropoloha a mikropoloha. (Podrobná geografická

a topografická poloha městského sídla.)

4. Zippfovo pravidlo a jeho platnost na makroprostoru ČR popř. mezoprostoru kraje.

(Ověření, do jaké míry se v souladu s pravidlem města modelového území přimykají

k přímce probíhající pod úhlem 45 stupňů.)

SVĚT

1. Vyhodnocení sídelního prostoru na Zemi. (Nerovnoměrné rozmístění měst a vztahy

mezi rozmístěním sídel v závislostech na jejich zeměpisné šířce a nadmořské výšce,

vzdálenosti od pobřeží světového oceánu a v závislostech na přírodních

a ekonomických podmínkách.)

2. Proces urbanizace na Zemi. (Početní růst světových velkoměst a jejich rozmístění

na naší planetě, stupeň urbanizace jednotlivých kontinentů, vznik megalopolis

a ekumenopolis, proces ruralizace některých měst, důsledky urbanizace pro životní

prostředí velkoměstského obyvatelstva, deurbanizační procesy… .)

3. Klasifikace hlavních měst jednotlivých států a závislých území obydlených

kontinentů podle počtu obyvatelstva, přímořské a vnitrozemské polohy a nadmořské

výšky. (Tabelární přehled a kartografické vyjádření doplněné výkladem.)

TEORETICKO-METODOLOGICKÉ A INFORMAČNÍ PRÁCE

1. Soupis odborných geografických prací věnujících se sídelní problematice České

republiky, včetně elektronických informačních zdrojů a obhájených habilitačních

a disertačních prací. Uspořádáno diferencovaně abecedně podle autorů

a diferencovaně podle krajů ČR za období posledních deseti roků.)

2. Soupis odborných geografických prací věnujících se geodemografické problematice

České republiky, včetně elektronických informačních zdrojů a obhájených

habilitačních a disertačních prací. Uspořádáno diferencovaně abecedně podle autorů

a diferencovaně podle krajů ČR za období posledních deseti roků.)

3. Geografie sídel – výkladový slovník pro pracovníka v cestovním ruchu. (Soupis

základních odborných termínů podle zadané literatury se stručným výkladem.)

4. Geodemografie – výkladový slovník pro pracovníka v cestovním ruchu. (Soupis

základních odborných termínů podle zadané literatury se stručným výkladem.)

5. Modelový atlas typových vesnických sídel ČR se stručnou charakteristikou.

(S využitím leteckého snímkování, stávajících kartografických zpracování, odborné

literatury a internetu vyhotovit dokumentační materiál s ukázkami silničních vesnic,

ulicovek, silničních řadových vesnic, okrouhlic a lesních návesních vesnic,

hromadných vesnic, řetězových kolonizačních vesnic, volných řetězových

kolonizačních vesnic, řadových a normovaných sídel atd..)

6. Modelový atlas krajských měst ČR s jejich stručnou sídelně-geografickou

charakteristikou jako základní informační materiál pro pracovníka CR. (Plány

krajských měst s doprovodným textem zpracovaným podle odborné literatury,

encyklopedií, turistických průvodců a internetu na základě jednotné osnovy

umožňující jejich srovnání v tabelárním přehledu. Počet obyvatel, rozloha,

nadmořská výška, rok založení, poloha v rámci ČR… .)

10

Pokyny pro zpracování

- Semestrální seminární práce budou doplněny tabelárními a kartografickými

přílohami a soupisem použité literatury a pramenů.

- Seminární semestrální práce budou odevzdány v tištěné podobě a na CD

k zadanému datu.

Struktura seminární práce.

1. strana: záhlaví nahoře - název katedry

uprostřed strany - název seminární práce (zadaný úkol)

- jméno, příjmení studenta, studijní obor

dole na první straně - datum dokončení

2. strana: obsah seminární semestrální práce

3. další strany: úkol, cíl práce, metody zpracování

4. další strany: vlastní zpracování seminární práce, včetně závěru

5. další strany: soupis použité literatury a pramenů

6. tabelární, grafické, kartografické a fotografické přílohy

Teze pro přípravu ke zkoušce

1. Vývoj geografie sídel

2. Předmět geografie sídel

3. Metody geografie sídel

4. Definice, sídelní jednotky, sídla

5. Přehled odborných geografických prací věnujících se sídelní problematice

6. Sídelní prostor planety Země a jeho geneze

7. Fázové společenské změny a jejich dopad na sídelní systém

8. Agrární období a jeho sídelní systém

9. Industriální období a jeho sídelní systém

10. Přechod do postindustriálního období a jeho vliv na sídelní systém

11. Vymezení vesnických sídel

12. Geneze vesnických sídel

13. Velikostní kategorie vesnických sídel

14. Funkční klasifikace neměstských sídel

15. Sídla přechodného charakteru

16. Městská sídla

17. Historický vývoj měst

18. Charakteristika a srovnání měst v různých regionech planety

19. Kritéria vymezování měst

20. Geografická a topografická poloha měst

21. Funkce měst

22. Prostorová struktura měst

23. Teorie prostorové struktury měst

24. Prostorová působnost města, sféry jeho vlivu

11

25. W. Christaller, G. Zippf, B. Malisz a jejich přínos pro rozvoj teorie a praxe sídelní

geografie

26. Plán - půdorys města

27. Modely růstu

28. Zázemí měst

29. Výklad základních pojmů sídelní geografie

30. Informační zdroje, studijní literatura

31. Vývoj geografie obyvatelstva

32. Předmět geografie obyvatelstva

33. Informační demografické zdroje

34. Sídelní prostor a jeho vymezení

35. Struktura obyvatelstva

36. Dynamika obyvatelstva

37. Struktura a dynamika obyvatelstva ČR ve srovnání s Evropou

38. Demografická charakteristika jednotlivých světadílů

39. Urbanizační proces, globální problémy obyvatelstva

40. Populační teorie, populační politika

41. Hlavní města států světa

12

Vývoj vědního oboru geografie obyvatelstva

(geodemografie) a geografie sídel Předmět studia geografie obyvatelstva (geodemografie)

Definice, sídelní jednotky, sídla, metody geografie sídel

Vývoj vědního oboru geografie

Geografie, patřící mezi nejstarší vědní obory, je vědou o krajinné (geografické) sféře planety

Země.

Naše planeta je tvořena z koncentricky uspořádaných vrstev, které jsou vzájemně propojené

svými vztahy. Ve své propojenosti tak tvoří geosféra celostní systém tvořený průnikem

fyzicko-geografické sféry (přírodní) a humánní sféry (socioekonomické).

Předmětem geografie jsou zákonitosti vzniku, vývoje, stavby a fungování krajinné sféry.

Při jejím zkoumání geografie uplatňuje dvě hlediska:

prostorovost - při níž používá regionální anebo strukturální princip

syntetičnost - při níž se zkoumají horizontální anebo vertikální vzájemné vztahy

Abychom správně pochopili současné komplexní pojetí geografie a její význam, je třeba

ve stručnosti prezentovat její vývoj.

Geografie vznikla z praktických potřeb člověka poznat krajinu, v níž žije a vyzkoumat

možnosti jejího ekonomického využití.

Nejstarší poznatky vznikly ve starověkém Egyptě a Mezopotámii, odkud je převzali a dále

rozvinuli v antickém Řecku. Soustavu prvních geografických poznatků najdeme v dílech

Erathostena, Ptolemaia a Strabóna. Řekové již tehdy v prostoru poznaného světa

upozorňovali na nutnost zkoumání odlišností geografických objektů.

Na řeckou geografii navázali Arabové, ale o renesanci geografie můžeme hovořit až od 15.

století. Přes odpor katolické církve znovu převládl názor, že naše planeta má tvar koule a je

součástí Sluneční soustavy. V důsledku toho bylo možno uskutečnit objevné plavby

a největší geografické objevy, které ovlivnily společenský vývoj až do dnešních dnů. Násilná

christianizace obyvatelstva Nového světa, vznik koloniální soustavy, zformování světových

obchodních cest a světových obchodních vztahů by nebyly možné bez geografických

poznatků. Tyto měly v té době především popisný charakter.

Rozvoj geografie, který si vyžádala společenská praxe, znamenal také rozvoj kartografie.

Mapa se stala do dnešních dnů základním informačním geografickým prostředkem, kterému

je možno rozumět bez překonávání jazykových bariér.

Nastupující industriální období si svými společenskými požadavky vynutilo změnu

geografických přístupů.

13

Geografie přestává být popisnou vědou, protože nutnost si žádala studium specifických

přírodních podmínek pro potřeby praxe. Toto nebylo možné bez komplexnějšího studia

symbiotické propojenosti mezi přírodní a společenskou složkou krajiny.

V industriálním období se pro rozvoj společnosti prvořadými staly nerostné bohatství, počet

obyvatel a úroveň průmyslu, zemědělství a dopravy.

Geografie industriálního období tak prodělala:

svoji vnitřní diferenciaci do dílčích fyzicko-geografických a humánních

geografických disciplín, které studují detailně jednotlivé složky krajinné sféry

vzrostl význam člověka jako významného činitele v krajině, tvůrce a spotřebitele

materiálních hodnot, což znamenalo rozvoj humánní geografie

skončilo poznávání tzv. bílých míst na mapě světa“ a nastoupilo komplexní studium

segmentů krajinné sféry (regionů), což znamenalo rozvoj regionální geografie

Současná geografie nastupujícího postindustriálního období se stále více zaměřuje na řešení

úloh, které před ni staví společenská praxe. Zabývá se nejen problémy životního prostředí,

řeší otázky trvale udržitelného rozvoje společnosti, ale studuje také záležitosti noosféry a

zabývá se podmínkami rozvoje lidských zdrojů. Úroveň lidských zdrojů je určována nejen

vzdělanostní úrovní jedince, ale mezi významné hodnoty patří i jeho zdravotní stav.

Důvodem takové kvalitativní změny je to, že v postindustriální společnosti nové hodnoty

vznikají především kreativní silou lidského mozku. A to na rozdíl od industriální epochy,

kdy hybnou silou společenského rozvoje bylo nerostné bohatství, velikost území, počet

obyvatel, strategicky významná poloha a úroveň národní ekonomiky.

Globální ekonomika, informační propojenost a technický rozvoj daly současné geografii

vznik třem vědeckým směrům:

prostorový směr, který se soustřeďuje na studium prostorových aspektů vzniku,

vývoje a vzájemným vztahů geografických prvků. Studuje symbiotické vztahy mezi

přírodním a společenským prostředím dané pohyby lidí a toky surovin, produktů,

energií a informací.

ekologicko-environmentální směr, který řeší prostorové vzájemné vtahy mezi

hospodařící společností a přírodou

regionální směr, který se věnuje komplexnímu studiu vyčleněných segmentů

krajinné sféry

Můžeme tedy říci, že na základě historického vývoje lidské společnosti a vlivem potřeb

společenské praxe se vytvořila dnešní geografie, která leží na pomezí věd přírodních

a společenských a je tedy v podstatě tvořena průnikem věd přírodních, společenských

a technických.

Současný význam geografie vyplývá z jejich třech funkcí:

teoretické - poznávací

praktické - aplikační

vzdělávací – školské, kdy vědecké poznatky a závěry vyplývající z aplikace těchto

poznatků ve společenské praxi jsou transformovány do didaktického systému učiva

geografie. Geografické učivo, vzhledem k věkovým zvláštnostem žáků a studentů, plní

trojí funkci:

14

- informační - vzdělávací

- formativní - výchovnou

- aplikační

Vývoj geografie sídel.

Mezi vývojově nejstarší ekonomicko-geografické disciplíny patří geografie sídel. S ohledem

na její společenský a praktický význam je možno ji zařadit mezi základní disciplíny

humánní geografie. Významu a délce rozvoje odpovídá také velké množství odborné

literatury a zpracovaných studií, které vycházely a vycházejí z odborných geografických

pracovišť.

Popis sídel byl zahrnut v nejstarších materiálech starověkých a středověkých autorů, včetně

různých dobyvatelů, obchodníků a cestovatelů. Můžeme se z nich obvykle dozvědět o poloze

sídel v krajině, jejich velikosti, vzhledu a tvaru, stavebním materiálu domů, systémech

opevnění, tržištích, stavbách náboženského charakteru a počtu obyvatelstva v nich žijícího.

Již z tohoto výčtu vyplývá historicky vzniklý úzký vztah ke geografii obyvatelstva a dalším

disciplínám humánní a fyzické geografie.

Koncem 19. století, kdy došlo k postupné diferenciaci geografie, se jako samostatná

geografická vědní disciplína zformovala také geografie sídel. Zhruba do 90. let předminulého

století byla při studiu sídel pozornost autorů zaměřena především na polohu sídla, jeho

velikost a počet obyvatelstva.

Z důvodů hospodářských (např. daně, možnost obchodu), vojenských (např. počet zde

žijících mužů schopných vojenské služby, charakter opevnění) a dalších (např. církevní

středisko, univerzitní studium) převažoval praktický charakter prací.

S rozvojem industriálního období, které přinášelo nejen výrazné změny hospodářské, ale také

politické došlo k rozvoji vzdělanosti a věd. Geografie se transformovala z vědy popisné

na vědu explikující. Geografie sídel se postupně rozdělila na geografii měst a geografii

venkovských sídel.

Od prakticky prostého popisu sídel, přes geneticko-morfologické přístupy, převahu převážně

monografických studií měst, studií funkcí sídel různé velikosti, znamenalo zavedení

matematicko-statistických metod, aplikace systémového přístupu a užívání výpočetní

techniky a DPZ plnění nových – převážně praktických a prognostických – zadání

pro společenskou praxi.

Geografie sídel, kromě nesporně nejužších kontaktů s geografií obyvatelstva

a demografií, využívá výzkumných metod a terminologie urbanizmu, územního

plánování, plánování regionálního ekonomického rozvoje a poznatků fyzické geografie.

Znalosti z fyzické geografie jsou důležité zejména při vysvětlování základních znalostí

vývoje, rozmístění a polohy sídel.

Ještě větší význam má spolupráce s ostatními disciplínami humánní geografie, protože právě

v sídlech je koncentrována převážná část ekonomické činnosti obyvatelstva. Význam je

v tomto směru dán také historické geografii, zvláště při studiu rozmístění sídel v minulosti,

studiu změn jejich funkcí a vzájemných vazeb s prostředím.

15

Z ostatních věd využívá geografie sídel také poznatků z demografie, sociologie a historie.

Mnoho důležitých faktů poskytuje historie hospodářství, kultury, společenského rozvoje a

etnografie.

Odlišnost geografie sídel od ostatních věd zabývajících se sídly je v odlišném vymezení

předmětu studia, hlavních úkolů a důsledným uplatněním prostorových aspektů

výzkumů.

Sídelní problematikou se zabýval zakladatel antropogeografie Němec F. Ratzel (1844-1904),

který upřednostňuje při studiu geneze sídel význam polohy a její vliv na fyziognomii sídla.

Vliv etnické příslušnosti (Keltové, Germáni, Římané, Finové a Slované) na formu sídel

studoval v závěru 19. století německý historik A. Meitzen. Historickým předělem v geografii

sídel se počátkem 20. století staly práce F. Richthofena, které přinášely poznatky z různých

oblastí světa, především z Číny. Z počátku minulého století pocházejí také práce

R. Gradmanna, a O Schlüttera, který dospěl k závěrům o tom, že sídelní geografie má kromě

popisu sídla ukázat na možnost, jak člověk v daném prostoru využívá přírodní složku ke své

potřebě. Začlenil tak sídlo mezi významné složky krajiny.

Německá geografická škola přispěla zejména ke studiu geneze a morfologie sídel a němečtí

geografové (H. Dörries, W Geisler a K. Hassert) ovlivnili významně vývoj této geografické

disciplíny v první třetině minulého století.

Ve třicátých letech minulého století se objevila práce W. Christallera, který se zabýval

prostorovými a ekonomickými vazbami a jejich vlivem na prostorové rozmístění sídel. Teorii

centrálních míst prezentoval na modelu sídelní sítě Bavorska. Mezi jeho pokračovatele je

možno počítat Němce W. Lösche a povalečnou generaci sídelních geografů z německy

hovořících zemí. Mezi tyto lze zařadit K. Boeslera, O. Boustedta, R. Klöppera, H. Meynena,

G. Niemeirera, G. Schwarze a další z německých, švýcarských a rakouských geografů.

Závěrem 19. století vznikla vlivem Paula Vidal de la Blanche francouzská sídelně-

geografická škola upřednostňující analýzu sídel ve vztahu k širšímu zázemí. V třicátých

letech ve Francii vznikly nejen zajímavé monografie měst, ale probíhal i výzkum zákonitostí

prostorového rozmístění sídel francouzského venkova.

Studium venkovských sídel se rozvinulo zejména v období, kdy v čele Komise IGU

pro studium venkovských sídel stal A. Demangeon. Podařilo se mu rozvinout výzkum

venkovských sídel prakticky v celosvětovém měřítku, což přinášelo nejen praktické

výsledky, ale mělo velký vliv na rozvoj teorie sídelní geografie. Počátkem 50. let minulého

století se do čela formujícího se ekologického směru v geografii sídel postavil M. Sorre.

Průmyslová revoluce, která začala na Britských ostrovech, přinesla nejen místní rozvoj

průmyslu, ale i příliv obyvatelstva do měst, což znamenalo mnoho problémů, k jejichž řešení

přispěla rozvíjející se sídelní geografie. Úbytek zemědělské půdy vlivem rychle rostoucích

měst vedl ke studiu využití půd (land-use). Druhý impuls rozvoje sídelní geografie přinesla

ve Velké Británii druhá světová válka, která znamenala vážné zničení bytového fondu nejen

Londýna, ale i dalších průmyslových měst. Preferovány byly studie zaměřené na výstavbu

a rozvoj měst a krajiny.

Francouzská a německá sídelně-geografická škola ovlivnila rozvoj sídelní geografie

v Polsku. Po druhé světové válce, také vlivem obnovy destrukcí války zcela sídelního

systému, byl vypracován program výzkumu sídelní krajiny a obnovy měst. O rozvoj teorie

a praxe se zasloužil především K. Dziewoński.

16

Obdobná poválečná situace byla v tehdejším Sovětském svazu. Sovětskou geografickou

školu založil N. N. Baranskij a dále rozvinul J. G. Sauškin a I. M. Majergojz. Sovětská

geografická škola přispěla k rozvoji teorie a praxe studiemi zaměřenými na problematiku

městských funkcí a položila základy systémového přístupu v geografii. Nejvíce se o to

zasloužili V. Pokšiševskij, B. Chorev, J. Pivovarov a další.

Specifický způsob kolonizace současného území USA směroval objekt zkoumání americké

sídelní geografie k osídlování venkova a následně k specifickému rozvoji měst.

Ve spolupráci se sociology vznikaly nové koncepce týkající se akčních rozvojových jader,

sociální diferenciace městských sídel a rozvoji terciéru ve městech.

Američtí geografové obohatili sídelní geografii např. o teorii funkční prostorové struktury

a přispěli k užívání matematicko-statistických metod a modelování. V současné době

převažují studie přispívající k rozvoji ekonomické a komerční praxe. Kromě studia vlastního

území se zasloužili o poznání sídelní problematiky jiných zemí a oblastí.

V asijských zemích je díky výstavbě částí měst geografie sídel nejvíce rozvinuta v Japonsku,

a zemích tzv. „asijských tygrů“. Výstavba v ropných zemích Blízkého východu vychází

ze zajímavých architektonických studií.

V Latinské Americe je geografie sídel rozvinuta zejména v Brazílii.

Ještě před vznikem Československa mezi významné studie evropského významu patřila práce

V. Dvorského o poloze českých měst a malých horských sídlech. V meziválečném období

se sídelní problematikou zabývali v tehdejším Československu J. Pohl, F. Koláček,

F. Říkovský, J. Hromádka, J. Král a další.

Po druhé světové válce se prosadil funkcionálně-strukturální směr v geografii sídel, který

pojímá sídla jako socio-geografické jevy, které formují jednak ekonomické poměry místa a

jednak jeho přírodní podmínky. V odborných pracích se objevují ve větší míře matematicko-

statistické a matematicko-kartografické metody, které doplňují dosud spíše užívané

historicko-geografické metody.

V závěru století přibývá studií analyzujících sídelní strukturu ve vztahu k regionální struktuře

širšího zázemí.

Existuje velké množství prací českých a slovenských geografů, kteří se sídly zabývali. Řešili

velké množství praktických úkolů, přispěli k rozvoji teorie a mnozí – jako vysokoškolští

pedagogové – vychovali další generace sídelních geografů. Mezi nejvýznamnější slovenské

a české je možno zařadit např. J. Verešíka, K. Ivaničku, A. Bezáka, O. Bašovského,

V. Barana, C. Votrubce, B. Novákovou, M. Hampla a další.

Předmět geografie sídel.

Existuje celá řada různých definic, které odrážejí přístupy a pojetí různých odborníků

a zástupců různých národních škol. Mnozí považují geografii sídel spolu s geografií

obyvatelstva za jednu disciplinu humánní geografie.

17

V polské a sovětské odborné literatuře najdeme i přístupy (R. Kabo, Kielczewska-Zalewska),

které uvádějí geografii obyvatelstva a sídel – spolu s fyzickou, humánní a regionální

geografií – za samostatnou část geografie, tzv. „geografii člověka“.

Výstižně předmět studia sídelní geografie definují V. Baran a O. Bašovský. Podle nich

geografie sídel zkoumá z časoprostorového aspektu strukturu, vzájemné vztahy

a specifické zvláštnosti sídel.

Uvádějí, že cílem sídelní geografie je na základě hluboké a všestranné analýzy sídelní

struktury předložit náměty, koncepce a metody, kterými je možno dosáhnout co nejúčelnější

strukturu sídel a sídelní sítě, co nejúčelnější rozložení sídel s ohledem na rozmístění

ekonomických aktivit a co nejoptimálnějšího využití přírodního prostředí, ve kterém pracují

a žijí lidé.

Definice geografie sídel, sídelní jednotky, sídla, metody geografie sídel

Definice

Geografie sídel se zabývá studiem prostorových aspektů forem, struktury, funkcí

a specifických zvláštností sídelních jevů. Zkoumá permanentně působící symbioticky propojené, ale s odlišnou okamžitou dynamikou

působící složky, a to:

materiální formy sídla

jeho obyvatelstvo.

Sídelní jednotky, sídla Sídelní jevy jsou materiální formy vznikající na místech trvalého nebo dočasného pobytu

člověka. Tyto materiální formy jsou lidmi k pobytu větší nebo menší měrou přizpůsobovány

a mají velmi rozmanitou podobu.

Patří k nim nejrůznější druhy sídelních jednotek - obydlí, a to od velmi jednoduchých (např.

jeskyně), až po značně diferencované (např. mnohobytové víceúčelové domy).

Pro označení skupin obydlí existuje celá řada různých termínů:

samota

vesnice

osada

městys

město

Každý z nich současně vyjadřuje i dané kvalitativní ohodnocení. Všechny můžeme souhrnně

označit termínem sídlo. Z geografického hlediska považujeme za sídlo každé obydlené místo,

včetně příslušných doplňkových ploch bezprostředně funkčně spojených s obydlími.

18

Sídlo je tedy značně složitým geografickým objektem, který vytváří ucelený kompaktní

areál aktivity obyvatelstva, který poskytuje tomuto obyvatelstvu nutné podmínky

pro život, práci a odpočinek.

Každé sídlo je současně elementárním prvkem určitého sídelního systému se specifickou

a zcela originální sídelní strukturou. Sídelní systém je souborem sídel určitého regionu, který

je propojen vzájemně mezisídelními vazbami a je tvořen sídly různé velikosti, funkce a typu.

Metody geografie sídel, praktické úkoly

Vztahy mezi sídly daného systému mají nejrůznější intenzitu, hierarchii a povahu.

Vztahy mezi sídly daného systému mají různou povahu, např.:

administrativní

dopravní

pracovní

Mají také rozdílnou hierarchii a intenzitu. Hlavním úkolem praxe geografie sídel je poznání

struktury a rozmístění sídelních jevů na zemském povrchu nebo jeho části a objevení

zákonitostí tohoto rozmístění. Využití těchto poznatků přispívá k formování takové struktury

osídlení, která spojuje možnosti dokonalého využití podmínek geografického prostředí

s realizací ekonomických a sociálních potřeb společnosti.

Geografie sídel, kromě nesporně nejužších kontaktů s geografií obyvatelstva

a demografií, využívá výzkumných metod a terminologie urbanizmu, územního

plánování, plánování regionálního ekonomického rozvoje a poznatků fyzické geografie.

Mezi fundamentální metody geografie sídel patří:

historická metoda

metoda terénního výzkumu

komparativní metoda

ekonomicko-kartografická metoda

matematicko-statistická metoda

metody modelování

V současné době, kromě problémů vyplývající z akcelerace urbanizačních procesů

a důsledků demografické revoluce probíhající v ekonomicky méně rozvinuté převážné části

planety Země, se sídelní geografové tradičně věnují monografickému zpracování sídel,

funkční klasifikaci a geneticko-morfologickým charakteristikám sídel.

Nezanedbatelné je množství studií řešících optimální rozmístění výrobních, bytových

a rekreačních aktivit obyvatelstva, studií šetřících symbiotické vztahy mezi určitými sídly

různé hierarchické úrovně, vazby mezi sídly a širším zázemím, transformaci sídel

a formování optimálně funkčních sídelních systémů.

V podstatě můžeme praktickou problematiku řešenou současnou geografií sídel shrnout

do několika základních tematických okruhů:

19

studium územní struktury osídlení a poznání základních mezisídelních vztahů, funkcí

a hierarchie sídel

studium měst se zaměřením na charakter jejich ekonomické základny, funkce

a vzájemného uspořádání

studium vztahů mezi městem a jeho zázemím

poznání specifických rysů urbanizace

studium transformace venkovských sídel v souvislosti se změnami jejich ekonomické

základny a funkce

studium struktury jednotlivých sídel a poznání vztahů mezi jejich dílčími složkami

propracování dílčích metod analýzy sídelních jevů a procesů

využití výsledků sídelně-geografických výzkumů pro potřeby praxe a prognózování

dalšího vývoje sídelních systémů

Cvičení číslo 1

Soupis odborných geografických prací věnujících se sídelní

problematice

Úkol: a) Zpracujte soupis odborných geodemografických a sídelně-geografických prací autorů

uvedených jmenovitě ve výše zařazené kapitole. (Možno vhodně využít učebních textů

BARAN, V., BAŠOVSKÝ, O. (1998): Geografia sídel. Vysokoškolské skriptá, FPV UMB

Banská Bystrica, s. 170, ISBN 80-8055-182-0 a elektronických informačních zdrojů.)

b) Podle elektronických informačních zdrojů zpracujte soupis významnějších publikovaných

odborných geodemografických a sídelně-geografických studií (monografií) týkajících se

obyvatelstva a sídelních poměrů České republiky za období posledních pěti roků.

c) Zpracujte soupis významnějších odborných geodemografických a sídelně-geografických

časopiseckých článků týkajících se České republiky uveřejněných za posledních pět roků

v geografických periodikách, včetně elektronických informačních zdrojů.

20

Sídelní prostor planety Země a jeho geneze

Fázové společenské změny

Diferenciace společenského vývoje, období a jejich charakteristika

Agrární období

Industriální období

Přechod do postindustriálního období

Původ člověka

Původ člověka klademe do východní Afriky, odkud se postupně šířil na další kontinenty.

Po pevninských mostech z Asie proniklo lidstvo do Austrálie a v ledových dobách, při

poklesu hladiny světového oceánu, přes Beringovu úžinu do Severní Ameriky. Odtud se šířil

postupně na jih amerického kontinentu. Existují i teorie o průniku člověka přes Oceánii

na západní pobřeží Jižní Ameriky.

Sídelní prostor – ekumena, subekumena, anekumena

Ekumenou nazýváme území, které je od nepaměti trvale osídlené.

Subekumenou označujeme území, které je osídleno přechodně.

Trvale neobydlené prostory na naší planetě tvoří anekumenu.

Sídelní prostor je území osídlené současným člověkem.

Areál sídelního prostoru.

Areál sídelního prostoru nelze vymezit ostrou nepřetržitou hranicí. Hlavními důvody jsou

vyloučení ploch moří a oceánů ze sídelního prostoru, nestejnorodost osídlení a nízká hustota

sídel v subekumeně.

Člověk dosud nevyužil jako sídelního prostoru rozlohu souše.

Limitujícími hranicemi rozšíření ekumeny jsou i hranice polárních oblastí, vysokohorských

oblastí a hranice suchých oblastí. Neuvažujeme-li vědeckovýzkumné stanice v polárních

regionech – poněvadž nemají vlastní ekonomickou základnu v oblasti výskytu – zasahuje

ekumena do vyšších zeměpisných šířek dále na severní polokouli, např. inuitská sídla

Gróňanů nebo hornické osady na Špicberkách.

Na jižní polokouli zasahují ostrůvky sídelního prostoru nejjižněji na ostrově Jižní Georgie a

na Ohňové zemi.

Na rozdíl od jižní polokoule, na níž i ve větších vzdálenostech od pólů nemůžeme vést delší

souvislou hranici sídelního prostoru, lze na severní polokouli tuto hranici orientačně vymezit.

Místní podmínky, např. oceánské proudy nebo hranice ledových ker, způsobují rozpětí kolem

21

18 šířkových stupňů mezi nejsevernější (západní pobřeží Severní Evropy) a nejjižnější

(východní pobřeží Labradoru) polohu hranice ekumeny na pevnině severní polokoule.

V historickém vývoji v oblastech, v nichž klimatické a půdní poměry umožnily rostlinnou

výrobu, především pěstování obilovin, začínala nejdříve převažovat trvalá sídla. V minulosti

byla hranice trvalých sídel vázána na hranici rolnictví, v současné době se tento vztah

výrazně neprojevuje.

Rozvoj společenské dělby práce a obchodu umožnil existenci sídel i bez vázanosti

na zemědělskou výrobu. Lze tedy říci, že rozvoj techniky a vědy umožňuje osídlovat

i regiony s přírodními podmínkami nepříliš vhodnými k obývání a zcela již neplatí, že

hranice ekumeny je shodná s hranicemi pěstování zemědělských plodin, zvláště obilovin.

Vysokohorská hranice ekumeny (výšková hranice) je ovlivněna především klimatickými

poměry a terénní morfologií. Nadmořská výška hranice ekumeny stoupá od úrovně oceánské

hladiny v polárních oblastech směrem k rovníku.

Obecně lze říci, že se vzrůstající zeměpisnou šířkou se snižuje nadmořská výška sídel.

Nejvýše položená sídla najdeme v horských oblastech tropických šířek v Mexiku, Bolívii,

Peru, Etiopii, Keni, Tibetu a Nepálu, v nichž přesahuje horní hranice subekumeny běžně

i výšku 5 000 m n. m. Nejvíce obyvatel nad 1 000 m n. m. žije v Číně. Z hlediska

maximálních výškových hodnot je možno za nejvíce horský stát světa považovat

jihoamerické Peru. Průběh vysokohorské hranice ekumeny je modifikován topografickou

polohou, např. reliéfem, expozicí svahu, geologickými a půdními poměry.

Hranice styku s aridními oblastmi je vázána na množství dešťových srážek a zásobování

vodou. V pouštních regionech nalézáme ostrůvky sídelního prostoru v oblastech

s vydatnějšími zásobami podzemních vod a územích lemujících řeky s dostatečným

množstvím vody, např. Nil. Při současném stavu techniky je možno získat zdroje vody

pomocí hlubinných vrtů a přiváděním vody na velké vzdálenosti, např. do míst s těžbou ropy

a zemního plynu na severním okraji Sahary.

Vedle zeměpisné šířky a nadmořské výšky je významným faktorem na utváření ekumeny

(hustoty osídlení) vzdálenost od moře. Zhruba 50 % všech obyvatel Země žije ve vzdálenosti

do 200 km od moře. Extrémním případem je Austrálie, kde kolem 80 % obyvatelstva žije

do 50 km od moře. V Africe zase je vlivem přírodních podmínek více obyvatelstva

ve vnitrozemí (500 až 1 000 km od pobřeží).

Menší neobydlené oblasti uvnitř ekumeny nalézáme také uvnitř ekumeny, např.

v rozlehlejších tropických deštných lesích, močálech a bažinách.

Můžeme tedy říci, že ekumena nezaujímá na naší planetě souvislé území, protože je

prostoupena regiony subekumeny a anekumeny. Plocha trvale osídleného prostoru tvoří něco

více než je 20 % plochy světové souše. Asi 75 % obydlené souše má hustotu zalidnění menší

než 1 obyvatel na kilometr čtvereční. Zhruba asi 2,5 % ekumeny má hustotu zalidnění větší

než 100 obyvatel na kilometr čtvereční. Mimo městské státy bychom mezi nejhustěji

zalidněné země mohli počítat např. Maltu nebo Bangladéš a mezi nejhustěji zalidněné

regiony řadit Nilskou deltu, povodí indických veletoků, pobřežní oblasti Číny, ostrovy Jávu,

Honšú, Kešú a Šikou nebo atlantské pobřeží USA.

22

Osídlení, sídelní jednotka

Osídlením označujeme výsledek procesu osídlování krajiny základními jednotkami osídlení,

což jsou obydlí – domy (budovy). Podle úrovně společensko-ekonomického rozvoje se

v obydlích odráží nejen stupeň rozvoje, ale také úroveň vazby k prostředí.

Sídlo je seskupení většího počtu obytných domů a nebytových usedlostí. Seskupení menšího

počtu domů tak ve skutečnosti tvoří vesnické sídlo. Seskupení vysokého počtu domů plnících

městskou funkci vytváří město. V tomto pojetí je sídlo obecným geografickým pojmem.

Rozmístění lidských sídel v krajině označujeme pojmem osídlení.

Sídlo a obec nejsou významově shodné pojmy. Obec považujeme za statisticko-

administrativní prostorovou jednotku. Je složena z jednoho nebo více sídel, vesnic nebo

samot. Ve statistických lexikonech jsou do tohoto pojmu zahrnuta také města. Slučování

některé obce představují teritoriálně rozsáhlé útvary zahrnující několik sídel, popř. blízkých

sídelních solitérů.

Sídelní jednotka je každé, i nestálé lidské obydlí, prostor trvalého nebo jen občasného

pobytu člověka, kde člověk pracuje, přespává, přechovává potraviny, nářadí, zbraně apod.

Sídelní jednotky sestávají budov, které jsou výtvorem lidské činnosti.

Stavebním pozemkem rozumíme pozemek, na kterém stojí stavba mající charakter hlavní

stavby, např. obytný dům. Charakter hlavní stavby nemají ty stavby, které plní doplňkovou

funkci, např. kůlna, studna, plot.

Budovy nebo sídelní jednotky můžeme dělit do různých skupin podle různých kritérií, např.:

a) podle svého účelu:

budovy užitkové – obytný dům, továrna, skladiště

budovy monumentální – divadlo, radnice, palác

budovy občanské – škola, nemocnice

budovy výrobní – dílna, továrna….

b) podle výšky budovy:

přízemní

patrová

c) podle funkce

zemědělské

rybářské

lesnické

turistické

obytné ….

Dům je budova určená pouze k bydlení nebo pro pobyt člověka, pokud se vnějším výrazem

blíží obytným domům.

Diferencujeme je do skupin podle různých kritérií:

a) podle seskupení bytů:

jednorodinný (jednogenerační)

23

vícerodinný (dvougenerační)

bytový soubor (činžovní dům bytový) ……

b) podle konstrukce např.:

zděný dům

kamenný dům

panelový dům

hrázděný dům

dřevěný dům ……

c) podle funkce např.:

obchodní dům

společenský dům

nápravné zařízení …….

d) podle délky obývání

trvale obydlený

občasně obývaný, např. salaše, dřevorubecká obydlí, letní rekreační chaty ….

e) podle tvaru – vertikálního a horizontálního členění

podle horizontálního uspořádání obytného domu a hospodářských stavení = tvar bodu,

formy U, L, O, I

podle vertikálního členění = jednopodlažní dům, dvoupodlažní, třípodlažní ….

Domy v jednotlivých částech Země odrážejí nejen historický vývoj společnosti, dané přírodní

podmínky a ekonomickou vyspělost, ale také danou kulturní vyspělost a etnické zvláštnosti.

Uvedeme si několik příkladů:

V muslimských zemích můžeme vidět dva typy obytných domů – domy dvorové a domy

blokové. Dvorové domy jsou běžné i v subtropických oblastech.

Ve Španělsku a v zemích Latinské Ameriky jsou nejběžnější pátiové domy s vyšší rezidenční

stavbou. Okna a balkóny většinou vedou do patia.

V Centrální Asii Iránu, Iráku a Pákistánu najdeme domy s označením íwán. Mají převýšené

místnosti při jedné straně otevřené do dvora a ze tří stran jsou uzavřené. Cirkulace vzduchu je

zajištěna gradientem teploty podlaha - strop, což je v těchto klimaticky horkých regionech

důležité.

Zcela jiný charakter mají berberské stavby v Africe, indiánská puebla nebo stavby ilitů

na kanadském severu. V andské části Jižní Ameriky jsou na vesnicích nejčetnější stavby

z nepálených cihel tzv. adobe (směs hlíny, slámy a plev), pokryté tradičně trávou.

Také japonský dům vychází z vlastních historických, tvarových, konstrukčních a funkčních

zkušeností, které od XVI. století vytvářejí charakteristický stylový projev japonské kultury.

Obvykle třípokojový dům na japonském venkově postaven ze dřeva, spočívá na sloupech

na kamenné podložce. Dům proto nemá sklepy. Vnitřní prostory jsou odděleny lehkými

24

stěnami ze dřeva a papíru. I v současné době je většinou pokryt slámou, rákosem došky,

šindeli nebo pálenými taškami.

Hustota sídel, zázemí sídel

Počet sídel na jednotku plochy (např. kilometr čtvereční, hektar) se nazývá hustota sídel.

Sídla v krajině mohou být různě uspořádána. Města a vesnice s domy blízko u sebe vytvářejí

osídlení koncentrické.

Samoty a vesnice s rozptýlenými domy tvoří disperzní osídlení.

Nejen v evropském, ale i v celosvětovém měřítku převládá spíše soustředěné osídlení. Je

dáno především společenským charakterem lidské práce, v minulosti hrála důležitou roli také

obranná funkce sídel. Sídelní jednotka je každé, tedy i nestálé lidské obydlí

Prostor tvořící zázemí sídel a obyvatelstvo sídel tvoří symbioticky fungující celek.

Společenské, institucionální, politické a ekonomické změny, technický rozvoj a populační

vývoj se navzájem ovlivňují. Osídlení se vyvíjí dlouhou dobu a odráží se v něm prvky

vzniklé často v poměrně dávné minulosti.

Sídelní struktura se tak stává prostorovým výrazem uspořádání společnosti. Protože má

v sobě v sobě značnou dávku setrvačnosti, můžeme říci, že sídla patří mezi nejstabilnější jevy

v krajině.

Stavební vývoj je v jednotlivých historických dobách výrazně ovlivněn nejen ekonomickými,

společensko-politickými a přírodními podmínkami, ale důležité jsou také vlivy etnické a daná

úroveň stavební techniky. Obecně můžeme říci, že regiony se starým osídlením mají mnohem

jednotnější sídelní ráz než oblasti osídlované později nebo osídlované v přerušovaných

sídelních vlnách.

Stabilita sídelní sítě je důsledkem ekonomické perzistence, protože když na určitém místě

existuje nějaké nákladné, obecně prospěšné zařízení (např. komunikační síť, vodovody,

energovody) je nevýhodné opouštět místo k osídlení již jednou vybrané.

Sídelní perzistenci můžeme zaznamenat např. při obnově válkou zcela zničených měst, která

byla obnovena na původním místě.

Člověk zhruba šest sedmin své existence migroval a teprve v souvislosti s neolitickou

revolucí se začal trvale usazovat v příhodných regionech s dobrými podmínkami

k zemědělské výrobě.

Vznikající agrární společnost dala vznik trvalým sídlům. V průběhu dalšího vývoje

specifické rysy sídelní struktuře vtiskla následná industriální společnost a formuje ji

i nastupující postindustriální období.

25

Fázové společenské změny

Fázové vývojové cykly - Kondratjev, Toffler, vývojové megatrendy

Na roli bazických inovací, které přinášejí zásadní kvalitativní ekonomické a společenské

změny, po nichž následuje poměrně dlouhé zdokonalovací období, poukázal již ve 20. letech

minulého století Nikolaj Dmitrijevič Kondratjev (Kondratěv) /4. 3. 1892 - 1938/. Kondratjev

byl autorem několika významných prací v teorii a analýze vývojových cyklů. Oponoval

násilné kolektivizaci a disproporčnímu vývoji průmyslu a zemědělství v SSSR. Byl popraven

v roce 1938 a plně rehabilitován v roce 1987.

Podle jeho teorie v průběhu vývojového cyklu probíhá kvalitativní přeměna generací

techniky a technologií, která přináší zcela novou kvalitu vyvolávající následně zásadní změny

kulturně společenské. Tyto se samozřejmě odrážejí v sídelní struktuře.

Dlouhý cyklus v sobě zaznamenává několik středních a malých oscilací v závislosti na

vstupujících inovacích odvislých jak na vstupních činitelích ekonomických, tak

vědeckotechnických.

Graf číslo 1

(podle Ivaničky, K.: 1996)

Na Konratjeva navázal a dále jeho teorii rozvinul zejména Alvin Toffler, jeden

z nejvýznamnějších světových futurologů. Tento vědec se narodil v roce 1928 a působil

na univerzitě v Ithace a v New Yorku. Prof. Toffler je jedním z předních členů Americké

asociace pro vědy. Světově nejvíce proslulé jsou jeho knihy “Future Shock”, “Future spasm

Report”, “Previews and promises” a “The Third Wawe”. Toffler je autorem teorie

nadindustriální (superindustriální) společnosti, která nahradí společnost industriálního

období. Vychází z existence vzájemně se střídajících a pohlcujících se civilizačních vln.

Na počátku byla první vlna, která dala vznik agrární společnosti. Postupně - do poloviny

20. století - byly síly první vlny nahrazeny novými, které zformovaly společnost industriální.

V současné době do ní proniká další vlna, která transformuje stávající industriální společnost

v kvalitativně vyšší postindustriální. Toffler také uvádí, že industrialismus, stejně jako

26

agrární období, prošly ve svém vývoji celou řadou menších návazných stádií (působení

malých vln).

Nosnými hybnými elementy třetí vlny budou podle tohoto autora tvořit čtyři ekonomické

skupiny:

výzkum, vývoj a výroba výpočetní techniky

kosmický průmysl, a kosmický výzkum

výzkum a využití dna světového oceánu

biologický výzkum a využívání biologických poznatků v praxi

V návaznosti na periodizaci dějin D. Bella rozlišuje Toffler podle určujících ekonomických

odvětví tyto etapy:

civilizace agrární

industriální

postindustriální.

Období trvající zhruba od poloviny 50. let minulého století do čtvrtiny tohoto století je

označované za postindustriální - informační. Podle Tofflera je tato civilizační vlna

charakteristická velkými změnami, kdy dochází k přechodu od masovosti k individualitě,

od analýzy k syntéze, od “zaměstnanosti v továrnách k zaměstnanosti v domovech”,

od centralizace k decentralizaci.

První vlna byla založena na fyzické síle, druhá na materiálním bohatství a třetí

na informacích a intelektu člověka.

Spolu s přeměnou technosféry, jak tvrdí Toffler, probíhá i revolucionalizace informsféry.

V podmínkách první vlny dítě, které vyrůstalo v rodině, formovalo svůj model světa

na základě nemnohých informačních zdrojů, které poskytovali převážně členové rodiny,

učitelé a faráři.

Ve druhé vlně se objevily noviny a časopisy, ve třetí vlně začal působit rozhlas a ve čtvrté

televize, kterou později doplňují počítačová media. Pochopitelně starší informační zdroje

s limitovaným rozsahem a intenzitou působení zůstávají. Podle Tofflera dochází k tzv.

“přeměně její hlubinné struktury”. Od druhé vlny probíhá vznik specializovaných tiskovin,

které jsou určené konkrétní skupině obyvatelstva, od třetí vlny sice rychle vzrůstá počet

rozhlasových a později televizních stanic, ale také dochází k jejich programové specializaci.

Programy se zaměřují na vybrané skupiny obyvatelstva. Vlivem nárůstu audiokuminakčních

prostředků došlo např. v USA v roce 1997 poprvé k poklesu počtu televizních diváků.

S nárůstem kabelové televize, videoher a internetu lidé přestávají být pasivními posluchači

a diváky a začíná se zvětšovat skupina, která se snaží pomocí těchto technických prostředků

a již existujících informačních zdrojů vytvářet samostatně svůj hodnotový systém.

Individualizace kultury přispívá k individualizaci osobnosti.

V průběhu let je možno zaznamenat od působení druhé vlny nejen zvyšování vlivu masových

sdělovacích prostředků jako celku, ale na druhé straně také jejich individualizování

a zaměření na určitou specifickou skupinu obyvatel.

Modelováním světa pomocí megatrendů se zabývali američtí prognostici John Naisbitt

a Patricie Aburdenová. Období 80. let minulého století považují za přechodné období, kdy

společnost přechází od industriální společnosti k informační. Dochází k intenzifikaci

techniky a k přechodu od extenzivního vývoje k intenzivnímu, k transformaci národních

27

ekonomik do světového komplexu a od krátkodobého plánování k prognosticky

strategickému řízení.

Ve shodě s uvedenými autory se v jejich pracích setkáme dále s tendencemi přechodu

zastupitelské - reprezentativní demokracie k demokracii participační, s posunem

hierarchických struktur k síťovým strukturám, s posunem center inovací od “Severu k Jihu” a

k přechodu od centralizace k decentralizaci.

Zajímavé jsou také jejich úvahy, které se týkají rozvoje tzv. tichomořské oblasti, postavení

žen ve vedoucích funkcích, oživení světových náboženství anebo privatizace státu

všeobecného blahobytu.

Uvedenými záležitostmi se v České republice zabýval např. Pavel Sirůček,

který za stěžejní trendy období 2000 až 2010, které však sahají svými kořeny

hluboko do druhého tisíciletí, pokládá mimo jiné také:

v rozporu s dřívějšími prognózami opožděný a pozvolnější nástup kvalitativně

nových technologií nového dlouhodobého cyklu

ohrožení globální stability zostřením některých globálních problémů

prohlubování nerovnoměrnosti ekonomického vývoje planety, zvětšující se rozdíl

mezi bohatým Severem a chudým Jihem

globalizaci chudoby

sílící odpor proti neoliberální podobě globalizace, zejména v rozvojových zemích

a určitých skupinách obyvatel hospodářsky rozvinutých zemí

rozšíření deregulovaného trhu do všech částí světa

problémy s vojenskou a politickou hegemonií USA ve světě, zvláště v některých

regionech planety

problémy s nárůstem ekonomického a politického významu regionu Rusko – Čína

(možná + Indie), včetně narušení integrace Evropy

Z geografů se jako první záležitostmi fázových společenských posunů zabýval

v 80. A 90 letech slovenský geograf profesor Koloman Ivanička. Vycházel

zejména z prací amerického futurologa a sociologa Alvina Tofflera,

představitele koncepcí transformace kapitalismu, autora teorií postindustriální

společnosti. V pracích Ivaničky i manželů Tofflerových lze nalézt při

hodnocení prvních tří vln určité prvky marxistického materializmu, které se

objeví v případě, že budeme chápat antagonismus vln jako antagonismus tříd.

Odlišnost mezi nimi je v pojetí čtvrté vlny, zejména v přístupech

k centrálnímu plánování, k významu vzdělání a k soukromému vlastnictví.

Zajímavé prognostické studie u nás vznikly již v 80. letech v rámci Sekce

synergetiky při Slovenské ekonomické společnosti a návazně v 90. letech

ve sdružení NEZES, které jich vydalo několik desítek. Ve všech studiích je

zvýrazněn význam inovací pro ekonomický a sociální rozvoj společnosti.

Jako příklady pro toto tvrzení poslouží:

Na to, co koncerny typu Siemens, Thyssen, Krupp či další potřebovaly

generace, dokáží noví podnikatelé téměř za noc.

Šéf Microsoftu Bill Gates, dnes nejbohatší člověk na světě, potřeboval

na získání první miliardy dolarů dvanáct roků. Ale Jarry Yang a David Filo,

vynálezci internetového vyhledávače Yahoo, to dokázali za tři roky a Pierre

Omidyar, zakladatel webové aukční sítě eBay, za několik týdnů

28

Pro doplnění uvádíme, že roli vědomostí pro akceleraci svého ekonomického vývoje jako

první pochopilo Japonsko. V této zemi po druhé světové válce nastala specifická situce.

Poražená demilitarizovaná země nevynakládala velké finanční částky na armádu. Značné

finanční prostředky byly proto vloženy do školské soustavy. Vysoce vzrostla vzdělanost,

zejména žen, což také zcela změnilo jejich tradiční postavení ve společnosti. Japonsko se tak

stalo do značné míry prototypem státu 21. století. Stačí, uvědomíme-li si, že je to ostrovní

stát s vysokým počtem obyvatelstva /hustota obyvatelstva 335 osob/km2/, kde v některých

regionech můžeme hovořit dokonce o přelidnění. Hospodářství se dlouhodobě potýká

s omezenými surovinovými zdroji a s nutností - při rozvinuté průmyslové a zemědělské

výrobě a dopravě - věnovat vysokou pozornost ekologickým záležitostem. Nutná

miniaturizace výroby, s obrovskou přidanou hodnotou, minimální materiální a energetické

náročnosti, si žádá rozsáhlý výzkum, který vyžaduje kvalitně připravené kádry. Toto vše sice

potřebuje značné finanční investice, ale jejich návratnost je vysoká. Následná automatizovaná

výroba rozdělená do značného počtu dílčích operací je už méně finančně náročná.

V současném období fázového společenského přechodu - působení III. civilizační vlny -

najdeme mnohé shodné rysy s obdobím nástupu II. civilizační vlny, která vznikla

v předminulém století.

Pro snadnější pochopení tohoto tvrzení uvádíme několik příkladů:

1. Společnost se tehdy také dostávala do chaotického stavu, protože dané institucionální

uspořádání bylo stále více v rozporu s novými požadavky doby. Nosnými ideovými

pojmy (vycházely z probíhajích ekonomických změn), které se z Evropy šířily, se staly

„rozum, pokrok, svoboda, rovnost”. Tyto působily na změnu stávající politické situace

v mnoha zemích Evropy, včetně Rakouska-Uherska, jehož součástí bylo i naše území.

Již panovnice Marie Terezie byla novou situací nucena částečně uvolnit cenzuru,

kterou její syn Josef II. v roce 1781 úplně zrušil. Nové ideje byly též produktem

rozvíjejícího se studia přirozených zákonů o přírodě a společnosti. V této době např.

Karel Marx (1818 - 1883), filozof a ekonom, který vyšel z Hegelova filozofického

systému, Feuerbachova materialismu, francouzské socialistické teorie a anglické

ekonomie, vydává „Kapitál” /1867/. Charles Robert Darwin (1809 - 1882), britský

přírodovědec a zakladatel evoluční teorie, vydává knihy „O vzniku druhů přirozeným

vývojem” /1859/ a „O původu člověka” /1871/.

Tato převratná historická etapa rozvoje výrobních sil je označována jako první

průmyslová revoluce. (Termín použil jako první B. Engels v knize „Nástin kritiky

politické ekonomie” /1844/.

Nejdříve průmyslová revoluce proběhla ve Velké Británii, a to ve druhé polovině

18. století až ve 30. letech 19. století. První podmínkou realizace průmyslové revoluce

byl vznik volné pracovní síly - zbavení se feudálních povinností. Tímto uvolněním

byl zahájen migrační proces znamenající vylidňování venkova. Další podmínkou bylo

rozšíření a zevšeobecnění výrobních a obchodních vztahů. Prakticky toto probíhá

od 16. století v souvislosti s rozšířením evropského obchodu na celou planetu.

Koloniální systém 16. až 18. století zpočátku spočíval na královském monopolu

Španělska a Portugalska a následně na monopolu privilegovaných společností Anglie,

Francie a Nizozemska.

29

Nastupující II. civilizační vlna si postupně v dalších letech vynutila nejen zásadní

změny v institucionálním uspořádání, ale znamenala kvalitativní změny ekonomické

struktury. V českém zemědělství se objevil trojpolní systém. Potřeba zabezpečit

výživu uvolněného obyvatelstva stěhujícího se z venkova do rychle rostoucích měst

vyvolala masové pěstování brambor. Užívání nově těžených minerálních paliv zase

přispělo k rozvoji hutnictví a návazného strojírenství. Vznikly tak předpoklady

pro rozvoj dopravy, zejména železniční. Rozšiřující se průmysl si následně vyžádal

nutné změny ve stávající profesní přípravě.

Průmyslová revoluce přinesla nejen rozvoj techniky, ale díky zvyšující se životní

úrovni a většímu fondu volného času přinesla také rozvoj cestovního ruchu. (Nové

modernější dopravní prostředky, nárůst fondu volného času, uvědomělé trávení fondu

volného času a cílená regenerace narůstajícího počtu pracovních sil.)

2. Můžeme říci, že akcelerující ekonomický proces výrazně podpořil realizaci

zaváděných školských reforem Marie Terezie a Josefa II., které přispěly k výraznému

zvýšení vzdělanosti obyvatelstva. Toto bylo schopno následně reagovat na požadavky

fázového civilizačního přechodu, který přivedl českou společnost celkem

bezproblémově do industriálního období. Nově vytvořené ekonomické a politické

prostředí a kvalitativně vyšší úroveň vzdělání obyvatelstva přispělo k formování

nového kulturního prostředí. V něm zákonitě vznikaly zcela nové etické hodnoty,

které ovlivnily zrod a rozvoj národního obrození vedoucímu ke vzniku národního

sebeuvědomění.

V této souvislosti - jen jako doplněk - uvádíme, že někteří teoretici kvalitativně

rozlišují národy středověké a novodobé-industriální, vznikající i pod vlivem společné

ekonomiky. V 18. století, kdy se začínají projevovat vlivy existence nastupující

industriální epochy, se začíná u obyvatelstva formovat také citový vztah k národu

a můžeme hovořit o vznikajícím vlastenectví, stejně tak o nacionalismu a šovinismu.

Tabulka číslo 1

Některé objevy a vynálezy lidské historie od počátku 18. století

1705 Newcomen a Savery sestrojili první parní stroj

1745 Vacanson sestrojil tkalcovský stav

1748 Lomonosov vyslovil zákon o zachování hmoty a energie

1752 Franklin objevil bleskosvod

1776 Bushnell spustil na moře první ponorku

1782 Watt zdokonaluje parní stroj

1783 bratři Montgolfierové vzlétli v balonu

1785 Cartwright konstruuje mechanický tkalcovský stav

1797 Garnerin provedl první seskok padákem

1800 Volta vynalezl prototyp galvanického článku

1814 Stephenson postavil první parní lokomotivu

1825 zprovozněna první parní železnice Stockton – Darlington

1826 Niepce zhotovil první fotografii

30

1833 Babbage konstruuje výpočetní stroj na děrovací štítky

1839 buněčná teorie J. E. Purkyně

1843 na vodu spuštěna Great Britain, první velká loď poháněná lodním

šroubem

1866 položen transoceánský podmořský kabel mezi Evropou a Amerikou

1866 Siemens objevil dynamoelektrický princip

1867 Nobel vynalezl dynamit

1869 Mendělejev a Meyer sestavují periodickou soustavu prvků

1876 Bell zrealizoval vynález telefonu

1879 Edison vyvinul žárovku

1881 Pasteur objevuje princip ochranných látek (vakcína proti vzteklině)

1884 Nipkov patentuje první televizi

1887 Hertz objevil elektromagnetický princip

1888 Dunlop vynalezl pneumatiku nové konstrukce

1892 Diesel patentuje benzínový motor

1895 první kinematografická projekce bratří Lumiérů

1900 vznik Planckovy kvantové teorie

1901 objev krevních skupin

1903 první lety bratří Wrightů

1906 první rádiový lampový přijímač

1909 Blériot přelétl kanál La Manche

1911 Ruthefordův objev atomového jádra

1912 postavena první Kaplanova turbína

1913 Fordovy závody zahajují první sériovou výrobu automobilů

1916 postaveny první tanky

1916 vznik Einsteinovy teorie relativity

1918 postavena první helikoptéra

1921 Banting a Best objevují inzulin

1925 objev elektronového mikroskopu

1926 zahájena výroba syntetického kaučuku

1926 Baird představil barevnou televizi

1928 Flemingův objev penicilinu

1933 první záznam zvuku na magnetické pásky

1935 objev izotopu uranu (uran 234)

1942 Fermi řídí stavbu prvního atomového reaktoru

1945 svržení atomové pumy na Hirošimu a Nagasaki

1946 Eckert a Mauchly sestavili první elektronický počítač

1946 první atomová ponorka

1947 první let nadzvukového letounu

1948 vynalezen tranzistor

1951 zrod projektu vodíkové bomby

1954 postavena první atomová elektrárna

1952 vyroben první počítač IBM

1954 vyvinut tranzistorový radiopřijímač

1957 vypuštěna první umělá družice země Sputnik I

1959 Luna – první raketa vyslaná k Měsíci

1960 Maiman sestrojil první laser

31

1961 Gagarin – první člověk ve vesmíru

1969 američtí kosmonauti vystupují na povrch měsíce

1969 zkonstruováno první nadzvukové letadlo Concorde

1972 Hewlett konstruuje první vědecký kapesní kalkulátor

1979 vznikají první kompaktní disky

80. léta

20.století vznik prvních laserových kopírovacích strojů

90. léta 20.století

masový rozvoj internetu

Na přelomu 19. a 20. století byla vytvořena vědecká a kulturní díla, která dala impuls

dalšímu ekonomickému a kulturnímu rozvoji, který ve svém souhrnu vytvořil od poslední

třetiny 20. století předpoklady pro nástup postindustriálního období.

Pro ilustraci uvádíme výběr významných osobností, jejichž obecná známost nevyžaduje další

porobnosti:

Wilhelm Röentgen, Alfred Nobel, Marie Curie-Sklodowská, Albert Einstein, Niels Bohr,

Ernest Rutherdorf, Gugliemo Marconi, Thomas Alva Edison, Edward Charles Pickering,

Georg Cantor, Dmitrij Ivanovič Mendělejev, Jan Evangelista Purkyně, Gregor Mendel,

Louis Pasteur, Thomas Hunt Morgan, Sigmund Freund, Wilhelm Dilthey, Henri

Bergson, Sören Kierkegaard, August Comt, Ernst Mach, Richard Avenari, Wiliam

Morris, Henry van de Velde, Otto Wagner, Adolf Loos, August Rodin, Josef V. Myslbek,

Paul Cézanne, Paul Gaguin, Vincent van Gogh, Alfons Mucha, Henri Matisse, Edvard

Munch, Lev Nikolajevič Tolstoj, Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Anton Pavlovič

Čechov, Guy de Maupassant, George Bernard Shaw, Henrik Ibsen, Mark Twain, Jack

London, Joseph Kipling, Émile Zola, Anatóle France, Oscar Wilde, Hector Berlioz,

Ferenz Liszt, Richard Wagner, Johannes Brams, Petr Iljič Čajkovskij, Richard Strauss,

Gustav Mahler, Igor Stravinskij, Antonín Dvořák a další.

První světová válka, v níž se uplatnila celá řada vědeckých objevů a technických vynálezů, ukázala,

že je možno vědy i zneužít. Týká se to nejen přírodních a technických věd, ale i humanitních, jejichž

poznatky se mohou stát součástí antagonistických ideologií. V období od roku 1918 do konce 30. let

20. století se světově uznávanými stali četní vědci a umělci.

Uvádíme opět výběr některých:

Jules Romain, Emil Durkheim, Pablo Picasso, Guillaume Apollinaire, Arnold Toynbee,

Oswald Spengler, Thorstein Veblen, Alfred Weber, John Dewey, Pitirim Sorokin, J. M.

Keynes, Alfred Marshal, Albert Schwitzer, Thomas Robert Malthus, Joseph Arthur

Gobineau, Fridrich Nietsche, Martin Heidegger, John Watson, Jaroslav Heyrovský, Ivan

Petrovič Pavlov, Alexander Fleming, René Sand, Carl Jung, Alfred Adler, Sigmunf

Freund, Bertrand Russel, Konstantin Ciolkovskij, Leoš Lanáček, Jaroslav Hašek, Karel

Čapek, Franz Kafka, Erich Maria Remarque, Ernest Hemingway, Marc Chagall, Aldous

Huxley, Virginie Woolfová, Francis Scott Fitzgerald, André Gide, Louis Aragon,

Vladimír Majakovskij, Alexandr Blok, Boris Pasternak, Maxim Gorkij, Leonid Leonov,

Alexej Tolstoj, Michail Šolochov, Dmitrij Šostakovič, Georg Gershwin, Bertld Brecht,

Georg Bernard Shaw a další.

V první polovině 40. let, v období druhé světové války, byla vědecká a umělecká díla

výrazně touto událostí ovlivněna. Ve válečném úsilí došlo k úzkému propojení mezi vědou

a výrobou. Umělecká díla nabyla na ideovosti.

32

Svědčí o tom např. práce: Nielse Bohra, Jacoba Roberta Oppenheimera, Alexandra Fleminga, Jeana Paula

Sartera, Louise Aragona, Alberta Moravii, Konstantina Simonova, Ilji Erenburga,

Alexandra Fadějeva a dalších.

V industriálním období došlo nejen k nebývalému technickému rozvoji, ale také ke vzniku

kvalitativně jiné ekonomické, politické a sociální situace na naší planetě. 19. století zahájilo

epochu nástupu demokracie na naší planetě.

Koncem předminulého a počátkem minulého století využíváním elektřiny a výbušných

motorů přešel svět do etapy druhé průmyslové revoluce.

Racionalizovaná výroba, nově se tvořící odbytový systém a zvýšení rolí bank vedlo

k neobvyklému hospodářskému růstu. Za prvních 13 roků 20. století vzrostla světová

průmyslová výroba o téměř 70 %.

Skončila éra klasického liberalismu a nastoupilo období, kdy stát začal stále více zasahovat

do činnosti veřejných služeb, pracovně-právních vztahů, vzdělávání a sociální politiky.

20. století přineslo roztržku mezi politickou a ekonomickou mocí.

Vlivem toho v tomto století proběhly dvě ničivé světové války. V této souvislosti je třeba

připomenout tato fakta:

ekonomicky silné státy USA, Velká Británie a Francie předpokládaly expanzi

Německa na východ do tehdejšího Sovětského svazu

nedocenily vojenskou a ekonomickou sílu tehdejšího Německa

Sovětský svaz byl hlavním podílníkem porážky Německa, což bylo podmíněno reakcí

jeho obyvatel na danou situaci, nikoliv mimopřádnými schopnostmi představitelů

tehdejšího SSSR.

Svět po průmyslové revoluci

Je zajímavé sledovat, jak se svět od počátku průmyslové revoluce kvalitativně změnil.

Vždyť za posledních 45 let se počet lidí na Zemi zdvojnásobil a za dalších 50 let se může

blížit k 10 miliardám.

V současné době, na přelomu tisíciletí, žije v chudých zemích 85 % světové populace, ale

jejich podíl na světovém obchodu je pouze 25 %. Zahraniční zadluženost těchto zemí byla

před čtvrtstoletím zhruba 50 miliard dolarů, dnes činí 2,6 bilionu dolarů. Zdá se to až

neuvěřitelné, ale v letech 1982 až 2003 zaplatil chudý svět 54 miliard dolarů jen za dluhovou

službu, což je zhruba dvojnásobek současné výše jejich dluhu. 85 % populace, která žije

v chudých zemích, spotřebovává pouze 30 % světové energie, 25 % kovů a jen 15 %

vytěženého dřeva. V roce 2003 obdržel „třetí svět” oficiální pomoc 54 miliard dolarů, ale

za dlužnou službu platil 436 miliard dolarů.

Na druhé straně však nejvyspělejší země vynakládají ročně asi 300 miliard dolarů na dotace,

které zabraňují přístupu exportu z chudých zemí na jejich trhy.

Vidíme, že obyvatelstva Země přibývá, ale většině se kvalita života příliš nemění. Před 25

lety hladovělo na Zemi asi 500 milionů lidí, v současnosti asi 800 milionů. 325 milionů dětí

nechodí vůbec do školy, úmrtnost dětí do jednoho roku je v chudých zemích 12krát vyšší než

v zemích bohatých.

Denně v nejchudších rozvojových zemích umírá asi 33 tisíc dětí na nemoci, které jsou běžně

léčitelné. Roční světové vojenské výdaje stouply od roku 1948 (146,3 miliardy dolarů)

33

do období vrcholu tzv. “studené války” několikanásobně a v roce 1987 již dosáhly závratných

701, 4 miliardy dolarů. Tomuto vývoji odpovídají také zisky největších zbrojařských

společností. V roce 1995 např. Lockheed Martin (USA) vykázal zisk 13 800 mil. dolarů,

Mc. Donnel Douglas (USA) 9 620 mil. a British Aerospace (VB) 6 720 mil. dolarů.

Zdá se, že lidstvo při volbě budoucnosti nemá mnoho alternativ jak v současném

neoliberálním a globalizujícím se světě najít cestu z chaosu a krize, které přináší na jedné

straně snahu o co největší zisky a na druhé straně strach rodičů o přežití jejich dětí.

V Evropě v současné době lze zaznamenat dvě poměrně odlišné tendence:

1. snahy o vybudování sociálního státu

2. úsilí o prosazení konzervativního liberalizmu.

V prosazování první formy zatím mezi nejúspěšnější země Evropské unie patří Švédsko,

Finsko a další země, preferující sociální politiku. Tyto snahy jim od 90. let zajišťují produkci

inteligentnějších výrobků a služeb, které byly vytvořeny na základě rozvoje masového

vyššího vzdělání obyvatelstva a tím také návaznější vědecké základny. Země jdou cestou

náročnou na “rozvoj mozku”, ale méně náročnou na půdu, kapitál a práci. Švédsko má jen 6

% obyvatelstva pod hranicí chudoby, konzervativní liberální Velká Británie 16 %. Švédsko

dává z veřejných prostředků na vzdělávání 8 % HDP, Velká Británie kolem 4 % HDP.

Jestliže nosnými ideovými pojmy přechodu společnosti do industriálního období byly

„rozum, pokrok, svoboda a rovnost”, pak hlavní ideou budoucnosti bude úsilí o zachování

důstojného života pro celý lidský druh. Lidé k životu zatím mají jen planetu Zemi, kterou by

měli pro život dalších generací předávat ve stavu, který umožní její další nerušený vývoj.

Od přelomu 50. a 60. let se začala prosazovat třetí průmyslová revoluce s výraznou

“scienfikací hospodářských odvětví”. Výrobní síly a jejich rozvoj překračují nadnárodní

integrací stávající státní rámec, což s sebou přináší vznik dalších problémů, které označujeme

jako globální.

Tak, jako v 19. století ustupovalo zemědělství průmyslu, tak začal průmysl ustupovat expanzi

tercární sféry. Tento trend nenarušily ani dva velké ropné šoky v roce 1973 a 1979. Vědecký

výzkum, zejména v přírodních a technických vědách, vycházel ze scienfikace světové

ekonomiky. Umělecká tvorba ve druhé polovině minulého století reagovala zejména

na vojenský konflikt ve Vietnamu, do něhož byly prakticky zainteresovány obě dominantní

světové velmoci, na ekonomické a ekologické problémy rozvojových zemí, na politický

vývoj v zemích bývalého sovětského zájmového bloku a na jeho rozpad.

Mezi hlavní otázky (problémy) současného lidstva, žijícího v období přechodu

do postindustriálního období, můžeme - s ohledem na uvedené tvrzení – můžeme např.

zařadit:

1. Jak to, že nejsou zeměmi tzv. bohatého Severu /do této skupiny zařazujeme státy G7 a

většinu zemí OECD = Organisation for Economic cooperation and Development/

vytvářeny rovné podmínky pro řešení ekonomických, sociálních a politických

problémů v nejchudších zemích „třetího světa” a podíl těchto rozvojových zemí na

světovém exportu byl např. v roce 1998 menší než v roce 1953?

2. Jak to, že většina zemí bohatého Severu necítí morální odpovědnost za bídu

4,5 miliardy obyvatel zemí „třetího světa”, když tato bohatá a rozhazovačná část

Země si základ své ekonomické nadřazenosti vytvořila na základě práce desítek

milionů deportovaných Afričanů, otrocké práce 70 milionů indiánů, kteří nepřežili

34

conquistu a dlouhodobé exploatace surovinových a energetických zdrojů, jež si

přivlastnily?

3. Proč neexistuje volná soutěž a přístup k určitým technologiím, které jsou

monopolizovány zeměmi bohatého Severu,? Tyto země navíc suroviny a tvůrčí

talenty odčerpávají z nejchudších zemí.

4. Nedochází při globalizaci v důsledku stávající ekonomické nerovnosti k rekolonizaci

nejchudších zemí, po nichž je požadováno zaplacení dluhu ve výši asi 2,7 bilionů

dolarů (což je 33 % toho, co vynaloží USA na kosmetiku). Na druhé straně věřitelské

země každoročně utratí 800 miliard za stále dokonalejší a smrtonosnější zbraně,

400 miliard za omamné drogy a bilion dolarů za komerční reklamu?

5. Proč jsou vynakládány miliardy dolarů na komerční reklamy a zbraně, které by

mnohonásobně mohly zničit život na Zemi, namísto aby byly vynaloženy na vzdělání,

zdraví, zajištění pitné vody, odstranění hladu a bídy a na řešení problémů

nezaměstnanosti?

6. Jak to, že pomocí sdělovacích prostředků celosvětově dochází k ničení národních

kultur, k propagování konzumního stylu života, pojetí vlastenectví dostává jinou

podobu a koketuje s kosmopolitismem, smysl života je harpagonsky orientován

na hromadění peněz a majetku a způsob myšlení a maloměšťácký způsob života se

stávají prostřednictvím masmédií legitimní podstatou života?

7. Jak to, že sílí egoismus silných národů, Organizace spojených národů ztrácí svoji

autoritu a politika přestala být „iluzí ušlechtilého umění”, o němž současní politici

tolik mluví?

8. Proč v konzumní společnosti - s vysoce ziskovými nadnárodními podniky,

s narůstající filozofií egoismu a konkurence mezi lidmi a mezi národy - stále více

slábne smysl pro solidaritu a spolupráci a nevznikají podmínky pro skoncování

s rasismem, rasovou diskriminací a xenofobií?

9. V čích rukou jsou mezinárodní finanční organizace, kdo vlastní největší banky a

rozhoduje o umístění investic?

10. Jak to, že za neoliberální politiky zaznamenala světová ekonomika (v období 1975

až 1998) sotva poloviční globální růst oproti letům 1945 až 1975 s využitím

keynesiánské politiky regulace trhů a aktivní účasti států v hospodářství?

Diferenciace společenského vývoje, období a jejich charakteristika

ve vztahu k obyvatelstvu a sídlům

Agrární období

V období paleolitu mají původ i některá sídla na Slovensku a v České republice (např.

Nemšová, Nitra, Dolní Věstonice, Pavlov). V zemědělských oblastech přinesl hospodářský

rozvoj nezbytnou změnu institucionálního uspořádání a prohloubil společenskou a sociální

diferenciaci obyvatelstva.

Nadprodukce potravin dala vznikl skupinám obyvatelstva, které se nezabývaly zemědělskou

činností. Tyto procesy vytvořily podmínky pro vznik měst v agrárním období. (např. Jericho,

Babylón), jejichž stáří je odhadováno asi na šest tisíc let. Před více než pěti tisíci roky

vznikly např. Théby. Nejstarší sídelní a civilizační vývoj probíhal při hranicích Asie, Afriky

a Evropy. Vznikla tak osídlená oblast táhnoucí se z Mezopotámie přes Palestinu do Egypta.

35

Další obdobné oblasti bychom objevili v té době také v povodí Indu a ve východní Číně.

Následoval vznik sídelních oblastí u Středozemního moře.

Zajímavou dlouhou historii mají na americkém kontinentě města z říše Aztéků, Mayů

(Mexiko, Guatemala) a Inků (Peru, Bolívie, Ekvádor).

V době existence antického Řecka a Říma činil podíl městského obyvatelstva necelá dvě

procenta. Už v té době některá města měla více než 100 000 obyvatel a podle odhadů

odborníků dosahovalo obyvatelstvo tehdejšího Říma milionu obyvatel. Podíl městského

obyvatelstva na celkovém počtu obyvatelstva určitého území je ukazatelem jeho stupně

urbanizace.

Stěhování národů v šestém století a expanze islámu v osmém století rozvrátilo městské

osídlení tehdy známého světa, což zapříčinilo, že sídla po dobu zhruba 700 let zůstala na

nízké úrovni.

Členění tehdejších domů a uspořádání sídel odráželo dané společenské a ekonomické poměry

a dokládají, že se jeho obyvatelé živili buď obděláváním půdy anebo pastevním chovem

hospodářských zvířat. Hlavním stavebním materiálem bylo dřevo, protože se z něho převážně

stavěly konstrukce domů, krovy a někdy i stěny obydlí. Tehdejší stavitelé využívali stavební

kámen pro základy domů a pro výstavbu větších staveb a náboženských objektů. Od

římských dob a pak následně od 19. století se ve stavebnictví používá pálených cihel.

Pilířové stavby byly cihly a kámen doplněny dřevěným trámovím. Na venkově nebylo

neobvyklé, že se stavělo z drnů, využíval se bambus, rákos a sláma. Stavby, jejichž stěny

byly vytvořeny splétáním prutů, byly dále omazávány tzv. maznicí.

Archeologický výzkum dokumentuje obvykle základní a spodní část domů a střecha

je rekonstruována obvykle podle půdorysu nebo na základě statických úvah. Přilehlá pole

jsou rekonstruována obvykle podle nízkých náspů.

Industriální období

Rozvoj hospodářství si nutně vyžádal změny institucionálního uspořádání tehdejší

společnosti. Zrušení nevolnictví a roboty uvolnilo pracovní sílu a umožnilo imigraci do měst.

Rozvoj průmyslu, využívání vodní energie, síly páry a následně elektrické energie si žádal

změnu zemědělské výroby. Objevil se trojpolní systém a rozšířilo se pěstování brambor.

Když se hlavním energetickým zdrojem stalo minerální palivo (uhlí) a jeho doprava do měst

začala zdražovat průmyslovou výrobu, stala se blízkost uhlí lokalizačním faktorem průmyslu,

což znamenalo příliv obyvatelstva do měst v těžebních oblastech. Pára se nejlevněji vyrábí

ve velkém množství a její přenos na větší vzdálenost je obtížný, což zapříčinilo další

koncentraci obyvatelstva v blízkosti velkých továren. Železniční tratě se stavěly v závislosti

na dané terénní morfologii, takže se rozvíjelo osídlení v jejich blízkosti při říčních toků

v údolí a v nížinných plochých krajinách.

Rozvoj průmyslu a růst městského obyvatelstva znamenal výraznější kvalitativní diferenciaci

měst podle sociálního postavení jeho obyvatel. Na periferii, v blízkosti velkých továren a

přístavů se objevila seskupení nouzových obydlí (slum, villas, favellas…). Nouzové kolonie

mnohdy přešly dalším vývojem v periferní čtvrti doplněné zahrádkářskými koloniemi. Nízká

městská zástavba se změnila ve stavbu výškových budov a specificky se změnily centrální

části měst, kde začalo přibývat finančních institucí a správních budov. Imigrace do měst

se stala permanentním procesem.

Přechod do postindustriálního období

36

V průběhu let se v industriální epoše kvalitativně mění charakter ekonomické činnosti.

Zemědělství je stále více mechanizováno a uvolněné pracovní síly směřují do měst.

Dojížďka do měst vzrůstá tak, že v mnoha vesnicích se ekonomicky aktivní obyvatelé

pracující v prvním výrobním sektoru stávají menšinou.

Na vesnicích se objevují víkendová a rekreační sídla, která reprezentují tzv. druhé bydlení

městského obyvatelstva.

V tomto období, které začalo v nejvyspělejších zemích v polovině 50. let minulého století,

lze zaznamenat také opačně probíhající deurbanizační proces.

Rozšiřuje se výstavba obytných domů sociálně výše postavených osob, lokalizovaných

na vesnicích odkud tito lidé - většinou soukromými osobními auty - za prací, nákupy a

kulturou dojíždějí do měst.

Změna technologií výroby a moderní způsob nákupu zboží klade větší požadavky na plochu.

Nové výroby (např. montáž automobilů) a velkoprodejny jsou stavěny na blízká dosud

nezastavěná území na hranicích měst. Podmínkou je kvalitní komunikační síť umožňující

snadnou a především rychlou dostupnost. Urbanizace tak zasahuje stále větší plochy. Města

se rozšiřují na venkov a mění tak ekonomický a kulturní ráz vesnic.

37

Cvičení číslo 2

Sídelní prostor planety Země

Úkol: a) Podle map Školního atlasu vymezte sídelní prostor na naší planetě a oblasti, které lze

na světové souši považovat za ekumenu, subekumenu a anekumenu. Výklad doplňte

kartograficky.

b) Stručně charakterizujte, jak se na rozmístění obyvatelstva světa a rozmístění sídel

projevují vzájemně propojené vlivy dané nadmořské výšky, zeměpisné šířky a

přírodních a ekonomických poměrů?

c) Vysvětlete význam pojmů: sídelní prostor, sídlo, hustota osídlení, ekumena,

anekumena, subekumena, koncentrické osídlení, disperzní osídlení, sídelní

perzistence, stabilita sídelní sítě, bazické inovace, agrární společnost, industriální

společnost, postindustriální společnost, neolitická revoluce, průmyslová revoluce,

urbanizace, stupeň urbanizace, druhé bydlení.

38

Vesnická sídla

Vymezení vesnických sídel. Geneze vesnických sídel

Velikostní kategorie vesnických sídel

Funkční klasifikace neměstských sídel

Vymezení vesnických sídel

Vesnická sídla tvoří podstatnou část obcí naší republiky. Obce jako administrativní jednotky

však neodpovídají geografickým jednotkám.

Neustále se snižuje počet osob v nich žijících, takže dochází k poklesu významu vesnického

osídlení v sídelní struktuře České republiky.

Probíhá rychlá transformace vesnických sídel, protože klesá podíl vesnického obyvatelstva,

které má zdroj obživy ryze v prvním sektoru národní ekonomiky, to je v zemědělství,

lesnictví, rybném a lesním hospodářství.

Stále více vzrůstá podíl osob, které z vesnic za prací vyjíždějí do druhého a třetího sektoru.

Vesnická sídla se tak stávají převážně místy, která slouží zejména k bydlení.

Navíc se mnohé domy na vesnicích mění v rekreační objekty obyvatel měst, což se

nejintenzivněji projevuje v turisticky atraktivních lokalitách v horských a podhorských

oblastech.

Mezi venkovská sídla – vesnice zahrnujeme sídla, v nichž má převážná většina obyvatelstva,

která má svoji ekonomickou základnu v prvním ekonomickém sektoru. Většinou pojem

vesnické sídlo, např. v celosvětovém měřítku, označuje sídlo s převahou obyvatelstva

zaměstnaného v zemědělství.

Součástí těchto sídel jsou nejen obytné domy a hospodářská stavení, ale také příslušné

zemědělsky obdělávané plochy – plužiny.

Plužina

Základní a nejčastěji užívané typy plužin:

a) Pravidelné typy

traťová plužina

záhumenicová plužina

délková plužina

b) Nepravidelné typy

úseková plužina

scelených úseků

39

Hlavním rysem traťové plužiny je rozdělení veškeré obdělávané plochy,

která přísluší k sídlu, do několika velkých částí, tzv. tratí (niv). Při vymezení

jednotlivých tratí se přihlíželo ke kvalitě půdy a každá trať měla půdu stejné

bonity. Tratě pak byly dále děleny na rovnoběžné pásy polí. Tento typ plužiny

je spojený s trojhonným hospodařením a celá trať byla obdělávána společně.

Původně patřilo ke každé usedlosti pole v každé trati určené k osetí ozimem,

jařinami a nechané ležet úhorem.

U záhumenicové plužiny byla půda rozdělena tak, že ke každé usedlosti patřil

pás polí, který sahal od usedlosti až ke hranici plužiny. Jednotlivé záhumenice

(lány) měly zhruba stejnou šířku, (u řadových vsí) nebo se klínovitě

rozšiřovaly (radiální záhumenice u návesních vsí).

Délková plužina je kombinací záhumenicové a úsekové plužiny. Část plužiny

je rozdělena na záhumenice a zbývající část na nepravidelné úseky, které jsou

někdy ještě druhotně děleny na pásy polí.

Rozdělením plužiny na části nepravidelného tvaru tzv. úseky (bloky) vzniká

plužina úseková. U řady vsí byly tyto úseky dále rozděleny na rovnoběžné

pásy polí. Poněvadž toto rozdělení připomíná traťovou plužinu, označuje se

také jako plužina nepravá traťová.

Plužina scelených úseků je charakteristickou plužinou některých forem

rozptýleného osídlení. Vyznačuje se nepravidelným tvarem bloků zemědělské

půdy patřící jednotlivým usedlostem, které jsou obklopeny svými polnostmi.

Venkovská sídla a vliv prostředí

Současný charakter venkovského osídlení je výsledkem dlouhodobého vývoje

a spolupůsobící celé řady faktorů. Projevuje se v něm převládající způsob výroby, forma

vlastnictví půdy anebo specializace zemědělské výroby.

Můžeme říci, že geneze vesnických sídel je úzce spojená s geografickým prostředím, kdy

jednotlivé složky fyzickogeografické sféry měly dominantní vliv na lokalizaci sídel

a formováním sídel.

Pochopitelně, že v rurální struktuře krajiny se projevuje působení také socioekonomických

činitelů. V období po roce 1948 při kolektivizaci zemědělské výroby se v následném období

začaly více stavět velkokapacitní kravíny, vepříny a drůbežárny mimo intravilán obce.

V historickém vývoji topografickou polohu ovlivnila především vazba k terénní morfologii a

k vodě.

Sídelní geografové V. Baran a O. Bašovský (BARAN, V., BAŠOVSKÝ, O.: Geografie sídel.

Vysokoškolské skriptá, FPV UMB, Banská Bystrica 1998) uvádějí tyto příklady diferenciace

vesnic na Slovensku vázaných na přírodní podmínky:

vesnice při pramenech v krasových oblastech

vesnice na náhorních krasových plošinách

vesnice na aluviálních nivách v údolí řek

vesnice na konkávních březích řek

40

vesnice při soutoku toků v ústí dvou údolí

vesnice na náplavových kuželích

vesnice na terénních hranách mezi aluviální nivou a říční terasou nebo pahorkatinou

vesnice v oblasti styku mezi kotlinami pahorkatinami a vrchovinami

Přes velkou rozmanitost typů vesnických sídel na Zemi mají dosud všechna společnou

vlastnost v tom, že ekonomicky aktivní obyvatelstvo pracuje v prvním ekonomickém sektoru

a jejich podstata je převážně v zemědělské funkci a zemědělství je hlavním zaměstnáním

jejich obyvatel.

V žádném případě nemůžeme za hlavní rozdíl mezi venkovskými a městskými sídly pokládat

jejich různou velikost, např. odlišný počet domů nebo počet jejich obyvatel anebo odlišnou

fyziognomii, např. rozdíly v nárysu a půdorysu. Podle ekonomické úrovně venkovské

společnosti se liší také bytové jednotky.

S rozvojem hospodářství rostl i počet budov, hospodářských stavení, z nichž mnohé splynuly

s obydlím. Např. došlo ke spojení s komorou, někdy s chlévem nebo se stodolou pod jednou

střechou.

Další rozvoj polního hospodářství a rozvoj chovu dobytka měl vliv na stavbu větších chlévů a

stodol, oddělených od obydlí. Také rozšíření mechanizace vedlo ke stavbě oddělených

budov, např. garáží.

Geneze vesnických sídel

Z archeologických výzkumů je patrné, že lidé po dlouhou dobu pouze za použití

nejjednodušších technických možností mohli uspokojovat požadavky vlastní existence.

Kromě zajištění potravy (sběr, lov) si budovali zcela primitivní obydlí, která by je ochránila

před nepřízní počasí a kde by bylo možno eventuelně udržovat oheň. Již Homo erectus se

do jeskyň uchyloval před nepohodou.

První přístřešky, které si dávní lidé budovali, můžeme přirovnat k primitivním přístřeškům,

které v současnosti najdeme u Pygmejů anebo u obyvatel Kalahari. V členitém terénu lidé

využívali skalní převisy, popř. jeskyně, kde si uvnitř stavěli primitivní kamenné příbytky

nebo stavby ze dřeva a kůží.

Stany v otevřené přírodě obvykle lidé zpevňovali hliněnými nebo písečnými valy, popřípadě

využívaly kostí velkých obratlovců, např. velryb. Stany, většinou jehlancovité, jsou

typickými stavbami kočovníků. Vnitroasijští kočovníci zase stavějí kruhovité jurty. U vody,

která má v suchých oblastech pro pastevce rozhodující význam, se jurty seskupují v aily.

Kuželovitý kožený stan užívaný u kočovných turkmenských a mongolských pastevců

se nazývá kibitka. Kočovnické stany obyvatel Sahary mají černou barvu, aby byly viditelné

za písečných bouří. V polárních severních oblastech se stavěla sněhová iglú, která

v současnosti jsou jen ojedinělými stavbami.

Na rozhraní starší a střední doby bronzové na vyšších místech stavějí lidé příbytky, které

tvoří hrazené osady se stále dokonalejšími fortifikačními systémy, např. Spišský Štvrtok,

Nitranský Hrádek, Starý Tekov, Boleráz, Devín, Bánov nebo Nitra. Z období, kdy na našem

území žili Keltové, jsou známá oppida.

41

Mezi vesnická obydlí řadíme také chaty, což jsou velmi jednoduché sídelní jednotky

postavené většinou ze dřeva, která mají vnitřek členěn většinou na jednu obytnou místnost

a předsíň.

Je-li chata špatné kvality se stavebním využitím dřeva, plechu, igelitových plachet apod.,

označujeme ji jako chatrč, které ve větším seskupení vytvářejí typické slumy.

Hlavním zaměstnáním kopaničářů se stalo obdělávání půdy. Aby ji mohli řádně obdělávat,

bylo nutno se trvale usídlit. Kromě chýší k bydlení bylo nutností vybudovat přístřešky

k uskladnění potravin a ustájení chovaných hospodářských zvířat. Sídla se začala - s ohledem

na místní podmínky - různým způsobem uspořádávat. Nejstarším typem domu byla v té době

jednopokojová kruhovitá chýše. V současnosti jsou běžné v Africe. Chýše zde jsou také

většinou uspořádány v kruhu a jsou obklopeny trnitými ploty. V Asii, Oceánii a

při veletocích u Orinoka a Amazonky v Jižní Americe se stavějí primitivní stavby na kůlech.

Od středověku a při dělení statků vznikají roubené stavby na nízké podezdívce se zdobenými

lomenicemi. Domy označujeme jako chalupy a mnohé v současnosti slouží k rekreačním

účelům. Vznikající vesnická sídla se od sebe stále více liší velikostí, vnitřním uspořádáním a

stupněm koncentrace sídelních jednotek, z nichž se skládají, i svým půdorysem.

Rozdílů v počtu usedlostí se užívá k dělení na velikostní kategorie venkovských sídel.

Rozdělujeme je na:

samoty

vísky

vesnice

Velikostní kategorie vesnických sídel

Při hodnocení rozmanitostí forem venkovského osídlení vycházíme z rozdílů v členění -

nárysu a uspořádání - půdorysu jednotlivých usedlostí nebo sídel.

Tyto vnější stránky - nárys a půdorys charakterizují jejich fyziognomii.

Fyziognomie vesnických sídel

Ve fyziognomii sídelních forem se určitým způsobem obráží ekonomická činnost obyvatel -

tzn. funkce - dále sociální postavení a majetkové poměry obyvatel, příslušnost k určité

kulturní oblasti a stupeň přizpůsobivosti daným přírodním podmínkám.

Jak nárys, tak zejména půdorys sídel vykazují jejich značnou inercii a jejich úpravu (např.

navýšení počtu podlaží, další přístavba, přestavba), které následují za změnami funkce

s větším či menším zpožděním.

Při charakterizování nárysu venkovských sídelních jednotek si všímáme jejich vertikálního

členění:

výšky,

počtu podlaží,

členění stěn,

tvar střechy.

42

Typické znaky nárysu nejčastěji vycházejí z funkce sídelní jednotky, použitého stavebního

materiálu, technické vyspělosti obyvatel, stavebního slohu a tradičních kulturních prvků.

Obtížnější je hodnocení nárysu jednotlivých venkovských sídel.

Můžeme ho provádět jako pouhou sumarizaci nárysu dílčích usedlostí. Zaměřujeme se

především na hodnocení množství a uspořádání typově blízkých budov a zdůraznění

dominujících prvků.

Při studiu fyziognomie venkovských sídel je hlavní pozornost věnována půdorysu usedlosti,

zejména půdorysným typům sídel.

Hodnocení půdorysného uspořádání usedlostí vychází jednak z tvaru půdorysu - nejčastěji

pravoúhlé tvary a jednak z charakteristiky vzájemné polohy obytné a hospodářských částí,

popř. z tvaru dvora.

Připomínáme, že dříve byla půdorysnému uspořádání venkovských sídel věnována velká

pozornost. Jeho charakteristika je založena především na uspořádání usedlostí a jejich poloze

vzhledem k průběhu komunikací a toků v zastavěné ploše sídla. Při studiu historických

půdorysných forem venkovských sídel se nemůžeme zaměřit pouze na studium zastavěné

plochy - intravilánu, ale musíme přihlížet i k jejich poloze s ohledem na členění plužiny.

Samota

Samota je nejmenší sídelní jednotkou. Obvykle je složena z obytného domu a příslušných

hospodářských budov, které jsou obklopeny pozemky, které k samotě náležejí. Samota má

velký odstup od ostatních zemědělských usedlostí.

Prostor mezi nimi - samotou a nejbližšími domy - však nesmí vyplňovat plochy příslušející

k domům, např. dvory, zahrady, ale musí být tvořen plochami jiného hospodářského využití,

např. pole, louky, les.

V naší sídelní literatuře přiřazujeme k samotám i skupiny dvou až tří usedlostí, v některých

zemích to může být až pět sídelních jednotek. Na samotě obvykle bydlí jedna rodina nebo

tzv. velkorodina se třemi až čtyřmi generacemi.

Samoty jako izolovaná obydlí plní různé funkce. V zemědělských oblastech obvykle jsou to

zemědělské dvorce, např. v jižních Čechách. V muslimských zemích jsou samotami

izolovaná sídla svatých mužů – „marabudů“.

V lesnatých regionech jsou takovými samostatnými sídly hájovny, lesovny, ve vyšších

místech rekreační hotely, víkendové rekreační stavby a na pastvinách salaše.

V 19. století začaly vznikat nové typy samot v souvislosti s rozvojem techniky. Byly to např.

železniční strážní domky, zastávky, nádražní stanice, pily, mlýny, cukrovary. Později se

objevují meteorologické stanice, observatoře, domky pro strážce majáků, turistické útulny,

chaty a hotely, při silnicích motely a u řek botely.

Samoty tvoří disperzní osídlení.

Disperze může být:

prvotná, primární

druhotná, sekundární

Prvotná disperze je první formou osídlení v terénu a nevykazuje relikty jiných osídlení.

Pozná se mimo jiné i tím, že malé bloky přilehlých polí bývají ohrazeny kamennými valy,

popř. zde rostoucími živými ploty. Tyto antropogenní valy bývají v následné kultivaci

obvykle rušeny.

43

Druhotná disperze vznikne v místech, kde již dříve existovaly skupinové vsi. Polnosti byly

nově vyměřeny a byly postaveny rozptýleně nové domy. Tyto změny lze vysledovat

srovnáním starých map se současným mapovým zobrazením. Sekundární disperze je

charakteristická např. pro střední Švédsko.

V této souvislosti připomínáme, že při hodnocení současného stavu osídlení si musíme vždy

ověřit, zda je tento stav původní nebo zda byl vývojově pozměněn. V některých oblastech

bylo totiž území mezi původními seskupenými vesnicemi v pozdějším období zastavěno

samotovými usedlostmi, což označujeme jako vložená disperze, např. v Maďarsku.

Víska

Víska je seskupení čtyř a více budov, horní hranice je do 15 až 20 usedlostí. Plošným

rozvojem spojeným s výstavbou se může víska rozrůstat ve vývojově vyšší sídelní vesnickou

formu – vesnici. Z těchto důvodů ji pokládáme za vývojově starší formu některých

půdorysných typů vsí. Samoty rozrůstáním, vzniklém dělení pozemků a další jejich

výstavbou, vytvářejí předpoklad pro vznik vísek.

Vísky se samotami jsou typické pro velké plochy vyšších nadmořských výšek a

charakteristické jsou pro ně názvy vycházející z daných přírodních nebo společensko-

historických poměrů. (Podle zakladatele např. Josefov, Jánošíkovci, podle přírodních

podmínek např. Blatiny, Žulová, Vápená, Hliny, Březina, Habrůvka, Bukovina, nebo podle

historického vývoje např. Křtiny, Lhota, Lhotka, Žďár).

Vesnice a jejich typologie

Vesnice je tvořena větším počtem zemědělských usedlostí. Větší vesnice mají pochopitelně

i několik domů nezemědělského charakteru, např. školy, domy řemeslníků, administrativní

správní budovu. Připomínáme, že takováto typizace, která je založená pouze na počtu

sídelních jednotek - domů je značně formální. Užíváme ji při porovnávání struktury

v různých oblastech a bývá doplňována charakteristikou půdorysného uspořádání.

Vesnice je stavebně souvislé sídlo střední velikosti, asi s 20 až 250 byty, které se jeví jako

poměrně uzavřené a má poměrně jednotné obyvatelstvo, které obvykle pracuje v prvním

ekonomickém sektoru s výraznější vázaností obživy na půdu, anebo z vesnice za prací

vyjíždí.

Vesnice v určitých oblastech mohou mít mnohem vyšší počet domů a počet obyvatel může

dosáhnout i 10 000.

Půdorys vesnice je mnohem stabilnější než rozdělení pozemků – plužiny. Po dlouhá staletí se

obvykle půdorys vesnice příliš neměnil. Změny nastaly až v minulém století a proces změn

stále více akceleruje. Mnohé vesnice slouží jako rekreační zázemí městským obyvatelům

anebo se mění v tzv. druhé bydlení seniorů, kteří městský byt přenechávají svým dospělým

dětem.

44

Na základě četnosti výskytu samot v určitém území a vzájemného poměru mezi samotami,

případně doplněnými vískami a vesnicemi, rozlišujeme dva základní typy venkovského

osídlení:

seskupené, koncentrické

rozptýlené, disperzní

a) Pro seskupené osídlení je charakteristická naprostá převaha vesnic, které tvoří základní

kostru sídelní sítě. Podle hustoty zástavby mohou mít tyto vesnice dvojí půdorys:

soustředěný

řadový

U sídel se soustředěným půdorysem jsou jednotlivé usedlosti postaveny těsně vedle sebe a

tvoří souvislou domovní frontu. U řadových půdorysů jsou usedlosti seřazeny v nevelkých

vzdálenostech od sebe a bývají odděleny dvory nebo zahradami.

b) Rozptýlené neboli disperzní osídlení tvoří převážně samotové usedlosti, které jsou

rozptýlené v krajině ve značných vzdálenostech a jsou od sebe odděleny zemědělsky

využívanými plochami, jak je tomu např. v oblastech Moravsko-slezských Beskyd, v Bílých

Karpatech - lazy a v okolí Detvy.

Geneticko-morfologická typologie vesnických sídel

Typy vesnic podle dochovaných forem půdorysu v historickém vývoji analyzuje geneticko-

morfologická (historická) typologie.

Vesnice lze následně rozdělit do dvou skupin:

řadové vesnice

návesní vesnice

a) Řadové vesnice

Vsi s řadovým půdorysem tvoří jedna nebo častěji dvě řady usedlostí, které jsou liniově

řazeny podél komunikace nebo vodního toku. Prochází-li řada usedlostí celou plužinou, mají

plužinu délkovou.

Podle toho lze odlišit dva subtypy:

- dlouhé řadové vsi

- krátké řadové vsi

Dlouhé řadové vsi, často označované jako lesní lánové vsi, mají záhumenicovou plužinu.

Vyskytují se např. v České republice v severních Čechách, na severní Moravě a ve Slezsku.

Jestliže řada usedlostí neprochází celou plužinou, bývá jejich půdorys označován jako krátký

řadový. Našli bychom je na stejných místech, kde se vyskytují dlouhé řadové vsi.

Jako podtyp řadových vesnic bývá někdy uváděn ještě typ vsi řetězové označovaný jako typ

valašský řadový- volná řetězová kolonizační vesnice. Vesnice se vyznačují tím, že mají

obytné a hospodářské budovy seskupeny do menších skupinek, které jsou opět liniově řazeny

45

podél komunikace nebo podél toku. Tyto vesnice vznikaly až v pozdějších obdobích

středověké kolonizace v členitějším terénu na v sevřenějších údolích. Najdeme je např.

v oblastech Kysúc, Oravy a Spíše.

Mezi další typy vesnických sídel patří:

Ulicovka je řadová vesnice, která se vytvořila podél ulice a to buď jen na jedné straně

- jednostranná ulicovka nebo na obou stranách - oboustranná ulicovka.

V některých oblastech jsou domy obrácené štítovou stranou (střední Slovensko),

v jiných zase širší stranou domu (ČR v oblasti Hané). Domy stojí hustě vedle sebe a

tvoří souvislou ulici. Ulicovky bývají menší vesnice, které mívají v katastru

okrajovou polohu.

Silniční vesnice je řadová rozvolněná vesnice, která vznikla podél silnice, opět

po jedné straně – silniční jednostranná vesnice nebo oboustranná silniční vesnice.

Silniční půdorys je nejčastěji spojený s traťovou plužinou a u méně pravidelných typů

i s plužinou úsekovou (nepravidelnou traťovou).

Silniční vsi jsou typickým půdorysným typem starého sídelního území a vyskytují se

hojně v Německu, Francii, Maďarsku, na Jihu Polska a v České republice na jižní

Moravě a v moravských úvalech. Ve Slovenské republice je tento typ četný na jižním

Slovensku. V oblastech vrchovin v obou posledně uvedených státech mají méně

pravidelný půdorys než vsi v nížinách.

Potoční řadová vesnice nebo poříční řadová vesnice má namísto silnice jako

kompoziční prvek vodní tok.

Může být opět jednostranná nebo dvoustranná.

b) Návesní vesnice

Návesní vesnice mají náves, kolem níž je soustředěn ekonomický a společenský život

vesnice. Plužinu mají nejčastěji traťovou anebo nepravidelnou traťovou. Vyskytují se

ve starém sídelním území a jsou rozšířeny např. v České republice v nížinném Polabí nebo

na střední Moravě.

Tak, jak jsou pro staré sídelní území charakteristické vsi se silničním nebo návesním

půdorysem, jsou základním typem mladého sídelního území vsi s půdorysem řadovým a lesní

návesní vsi.

Lesní návesní vsi jsou specifickým typem odlišným od návesních vsí starého

sídelního území. Mají poměrně pravidelnou okrouhlou nebo oválnou náves. Převažuje

u nich záhumenicová plužina se záhumenicemi ve tvaru klínu (radiální záhumenicová

plužina). Lesní návesní vsi bychom mohli nalézt např. v Česku na Českomoravské

vrchovině a v příhraničních oblastech na jihozápadě Čech.

Okrouhlice je nevelká návesní vesnice, kde kolem vsi okrouhlého tvaru stojí pevně

k sobě semknuté statky. Vstup je tu zpravidla jen jeden, nanejvýše dva.

Oválnice je obdobný typ návesní vesnice s oválným tvarem a opět s jedním nebo

se dvěma vstupy.

46

c) Hromadná vesnice

Hromadné vesnice jsou nejen nejstarším typem, ale také nejobvyklejší formou. Velké

hromadné vesnice jsou charakteristické pro území bývalých Uher a vyskytuje se prakticky

po celém Slovensku, zejména na jižním Slovensku. Nepravidelnou zástavbu mají poměrně

uzavřenou a mívají dokonce vice než pět tisíc obyvatel.

Vesnice tohoto typu jsou produktem dlouhodobých sídelních procesů a jsou výsledkem

zahušťování sídel. U vesnic s hromadným půdorysem se vyskytují různé typy plužiny,

nejčastěji však najdeme plužinu úsekovou nebo traťovou.

Raabisační vsi jsou normovaným typem vesnic, které vznikaly ve druhé polovině

18. století parcelací polí rušených panských dvorců. Vyznačují se velmi nápadnou

pravidelností v uspořádání usedlostí a dělení plužiny. Nejčastěji mají půdorys silniční,

méně často návesní nebo řadový. Objevíme je např. v jižní části Podunajské nížiny.

Funkční klasifikace neměstských sídel

Úbytek obyvatelstva pracujícího v prvním sektoru národní ekonomiky vyvolává postupnou

transformaci venkovských sídel v sídla přechodného charakteru.

V současných analýzách sídelní struktury najdeme více prací, které se věnují funkční

klasifikaci měst. Např. již v roce 1974 vznikla zajímavá studie zaměřená na analýzu

funkčních typů vesnických sídel a střediskových obcí Slovenska, kterou vypracoval

J. Verešík. (Verešík, J. (1974): Geografia sídel Slovenska. In: Slovensko, Ĺud, I. Část, s. 458

- 644, Obzor, Bratislava).

Základem funkční klasifikace je určení místa jednotlivých sídel v územní dělbě práce.

Vycházíme z toho, zda v nich převažuje funkce obytná nebo výrobní. Dalším krokem je

stanovení odvětví, které se rozhodující mírou podílí na celkové funkci sídla. Většina

charakteristik vychází z údajů o obyvatelstvu ekonomicky aktivního.

Při funkční neměstských sídel vycházíme z jejich rozdělení podle dvou hledisek:

hlediska vlastní ekonomické aktivity obce

hlediska funkční struktury

Hledisko vlastní ekonomické aktivity obce umožňuje rozčlenění neměstských sídel

na základě vzájemného poměru obyvatelstva bydlícího a pracujícího v obci a obyvatelstva

vyjíždějícího za prací mimo své bydliště.

Podle tohoto kritéria lze vyčlenit:

neměstská sídla výrobní

neměstská sídla obytná

neměstská sídla výrobně-obytná, smíšená

Do skupiny obcí výrobních řadíme ty, kde většina obyvatel pracuje v místě svého bydliště.

Obytné obce jsou bez vlastní ekonomické aktivity a většina jejich obyvatel v produktivním

věku za prací vyjíždí mimo své bydliště.

Smíšené obce mají zhruba vyrovnaný poměr mezi vyjíždějícími a pracujícími v místě svého

bydliště. Hranice podílů vyjíždějících a v místě bydliště pracujících je zpravidla volen mezi

47

40 až 45 % zaměstnaných v místě bydliště nebo vyjíždějících z obce a je upřesňována

na základě ekonomického charakteru studovaného regionu.

Hledisko funkční struktury umožňuje stanovit funkční typ obce. Funkční strukturu

neměstských sídel hodnotíme podle podílu pracujících v základních sektorech národní

ekonomiky, případně podle podílů obyvatel pracujících různých ekonomických odvětvích.

Funkční charakteristiky potřebné pro provedení klasifikace zjišťujeme na základě jednoho

ze dvou následujících ukazatelů:

- ekonomické struktury bydlícího obyvatelstva

- ekonomické aktivity obyvatelstva pracujícího v obci

První ukazatel můžeme používat při určení základních funkcí pouze u těch obcí, v nichž

převážná většina ekonomicky aktivních obyvatel pracuje v místě bydliště a vyjížďka z obce

je málo významná. Tento ukazatel nám tedy slouží převážně ke klasifikaci sídel v slabě

industrializovaných regionech.

V regionech ekonomicky silně rozvinutých je vhodnější použití ukazatelů ekonomické

struktury obyvatelstva pracujícího v obci, tj. součtu obyvatelstva v obci bydlícího a

pracujícího a obyvatelstva dojíždějícího sem za prací.

Základem této klasifikace je vyčlenění neměstských sídel těchto typů:

monofunkčních

smíšených

funkčně nevýrazných

U monofunkčních typů převládá výrazně podíl zaměstnaných v jednom sektoru, případně

odvětví nad ostatními.

Vyjdeme-li z klasifikace podle sektorů národní ekonomiky, vyčleníme tři skupiny

neměstských sídel:

- zemědělské

- průmyslové

Při klasifikaci na základě služeb je počet monofunkčních typů větší a je závislý jednak

na charakteru použité klasifikace a jednak záleží na ekonomickém charakteru studovaného

regionu.

Rozdělení na jednotlivé typy, případně podtypy, je u klasifikací prováděných různými autory

a v oblastech nestejného ekonomického charakteru odlišné. Závisí jednak na volbě prahových

hodnot při odlišení převládajících funkcí, jednak na použité klasifikaci v případě použití

odvětvové struktury.

Vycházíme-li při klasifikaci z členění podle sektorů národního hospodářství, je vhodné

vykreslit mezní hodnoty jednotlivých typů i četnost jejich výskytu do trojúhelníkové sítě.

48

Sídla přechodného charakteru

Vesnice rozdělil M. Sorré ve své práci (Les fondaments de la géographie humaine I., III.,

Paris l´Habitat) z roku 1952 ještě na další kategorii, kterou jsou velká vesnická sídla (grands

villages).

Tyto lze členit na:

polovesnická sídla (semirurální)

poloměstská sídla (semiurbánní)

Oba typy představují přechod mezi vesnickými a městskými sídly, protože kromě své

primární vesnické funkce v nich lze vymezit i jiné funkce, např. výrobní, obytnou a další,

které jsou vlastní městům.

V málo urbanizovaných zemích, např. v Africe mají tato sídla především funkci tržní,

v Latinské Americe poloměstský charakter mají původně misijní osady. Počet osob, které

v těchto přebývají, kolísají v závislosti na jejich funkcích a velmi roste např. v době konání

trhů nebo při církevních svátcích a různých fiestách.

Ve vysoce urbanizovaných oblastech v zemích ekonomicky rozvinutých poloměstská sídla -

urbanizované vesnice mají charakter vilových domů nebo vlastních domů pracovníků, kteří

za prací odtud vyjíždějí, např. do blízkého průmyslového závodu nebo do blízkého města.

Specifický poloměstský charakter nabývají specializovaná sídla poloměstského rázu, např.

sídla s velkými léčebnými ústavy anebo rekreačními zařízeními nebo s velkými

výzkumnými ústavy.

U tohoto typu (velká vesnice) je možno zaznamenat na našem území také odlišnější

historický vývoj. U těchto sídel se také mnohde užívá označení pro tato sídla termínem

městys.

Městys

Městys je typické přechodné sídlo s vyšším počtem obyvatel, než je běžné u vesnic, mívají

obvykle centrální náměstí s nějakou dominantní budovou, obvykle radnice nebo kostel.

Domy jsou většinou orientovány boční stranou do náměstí a bývají i patrové.

49

Cvičení číslo 3

Analýza modelového vesnického sídla

Úkol: Vysvětlete význam pojmů:

plužina traťová, záhumenicová, délková, úseková, scelených úseků, slum, hrazená osada,

samota, víska, vesnice, půdorys venkovských sídel, nárys venkovských sídel, samota,

primární disperze, sekundární disperze, vložená disperze, osídlení koncentrické, osídlení

disperzní, půdorys soustředěný, půdorys řadový, řadová vesnice, návesní vesnice, dlouhá

řadová ves, krátká řadová ves, volná řetězová kolonizační ves, ulicovka, oboustranná

ulicovka, jednostranná ulicovka, potoční řadová vesnice, lesní návesní vesnice, okrouhlice,

oválnice, hromadná vesnice, raabisační vesnice, zahušťování sídel, hledisko vlastní

ekonomické aktivity obce, hledisko funkční struktury, sídla přechodnéhom charakteru,

semirurální sídlo, semiurbánní sídlo.

50

Městská sídla

Historický vývoj

Města vznikala v době, kdy lidská společnost začala trvale vyrábět více potravin, než

kolik jich jako přímí spotřebitelé konzumovali a kdy bylo možno soustřeďovat tyto

přebytky potravin bez velkých ztrát do blízkosti spotřebitelů. Vznik měst urychlil další

vývoj techniky a kultury.

Regiony, kde k této kvalitativní změně došlo, můžeme obecně charakterizovat jako

oblasti nížin při pobřeží, v údolí a v deltách velkých řek. Město je také významný sociální

výtvor, který by nebyl myslitelný bez volně organizované rodiny a bez rozsáhlejších

komunikačních prostředků. Nejedná se tedy o pouhé seskupení jednotlivých budov a lidí.

Není to pouhý fyzický mechanizmus s umělou konstrukcí, ale je to navíc komplex tradic,

zvyků, organizovaných názorů a pocitů, které jsou předávány dalším generacím a které

jsou zakotveny v komplexních životních procesech obyvatel měst.

Městský způsob života má tak jiné kvality než život na venkově, protože postupně mění

povahu člověka a jeho chování, včetně vztahů mezi lidmi.

Města provázejí lidskou společnost už několik tisíc let. Abychom porozuměli současným

funkcím a fyziognomii měst, musíme využívat poznatků historické sídelní geografie,

která studuje formy měst v historickém vývoji.

Ke studiu slouží např. historické plány měst, které umožňují posoudit způsob zástavby,

vliv geografického prostředí na způsob výstavby a vedení komunikací, rozmístění

náměstí, velkých budov, církevních staveb, úřadů a průmyslových provozoven.

V zásadě můžeme rozlišit dva druhy výstavby měst:

pravidelná výstavba, která se vyznačuje jednoduchým, pravidelným rozmístěním

ulic a náměstí, často vytvářených na šachovnicovém půdorysu, který je výrazem

pevné urbanistické koncepce

nepravidelná výstavba, kterou charakterizuje křivolaký průběh ulic, které

se kříží v různých úhlech, mohou být i slepé. Náměstí a budovy mají v rozmístění

chaotický charakter. Tento způsob výstavby je obvyklý u historických a

arabských měst, kdy půdorys byl důležitým obranným prvkem. Pod historickými

městy je obvykle složitá spleť podzemních chodeb, např. v českých městech

Táboře, Znojmě, Jihlavě

Každá společnost na Zemi si budovala města podle svých potřeb a v jejich výstavbě se odráží

historický, ekonomický a politický vývoj daného regionu.

V nejstarších dobách se z bezpečnostních důvodů stavěla města na pahorcích,

z nichž mnohé mohou mít i antropogenní původ.

Za nejstarší města považují někteří autoři Jericho a Gaziantep. Také Babylón, který

leží asi devadesát kilometrů od Bagdádu, si nárokuje toto označení. Babylón měl

v době svého rozkvětu kolem 550 tisíc obyvatel. Je zajímavé, že o mnohých městech

je pojednáváno i v Bibli, např. Jericho, Babylón, Sodoma a Gomora. Nejstarším

městem Egypta je Mennofer, později nazývaný Memfis.

51

Mezi nejstarší města náleží také indická města Mánasára a Šipašástra. I v Číně

budovali lidé velice stará města a měli přesné instrukce, jak je stavět.

Nejznámějšími nejstaršími městy západní polokoule jsou bolivijské Tiwanaku, Quito

v Ekvádoru a peruánské Cuzco a některá mayská města v současné Guatemale

a předkolumbovská města ležící na území Mexika.

V Africe nejstarší města zakládali Féničané a nejznámějším je zřejmě Kartágo.

V Evropě bylo antické Řecko územím s vyspělými městskými kulturami. Hlavní

funkci v řeckých městech měla politická, náboženská a obranná funkce, která později

nahradila funkce obchodní a řemeslnická. Mezi nejstarší řecká města patří Trója,

Mikény, Olympia, Delfy, Sparta a Athény. Obchodem Řekové rozšířili svůj vliv

prakticky v celém Středomoří od Gibraltaru po Kavkaz. Koncem 5. století měly

Athény asi 150 tisíc obyvatel. Velkým zakladatelem měst byl v následné epoše

Alexandr Makedonský.

Nesporným nejvýznamnějším střediskem starověku se stal Řím. Řím vznikla jako

středisko rodových společenství a postupně se stal hlavním městem republiky

a později Římské říše. Jeho růst se jen částečně opíral o obchodní a řemeslnické

aktivity. Hlavní význam byl politický, administrativní a náboženský. Stal

se nejvýznamnějším starověkým městem, kde žilo kolem milionu obyvatel. Základem

zde byl atriový dům, který vývojem přešel do patrového domu. Římané s oblibou

budovali města s pravoúhle se křižujícími ulicemi a na křižovatkách hlavních ulic

lokalizovali náměstí. Městům dodávaly vodu dálkové vodovody s četnými akvadukty,

které sloužily i pro zásobování kašen a různých fontán. Střediskem společenského

a politického života bylo tzv. fórum a koloseum, kde se pořádaly různé hry.

Nezbytnou součástí těchto měst byly tržiště a hřbitovy. Mnohá římská města byla

původně vojenskými tábory.

Vojenské obranné tábory tvořily základ měst a navíc chránily hranici na tzv. „limes

romanus“. Na jejich základě vzniky např. Kolín nad Rýnem, Strasbourg, Vídeň,

Budapešť, Barcelona, Marseille, Paříž nebo Londýn.

Zcela jiný charakter měla středověká města, kamenná i dřevěná, která obvykle byla

opevněná. Na evropském kontinentě začala vznikat v 7. až 8. století, na Slovensku

a v České republice ve 12. až 15. století. Města v těchto dvou zemích vznikala

i v důsledku německé kolonizace a přistěhovalců z území dnešní Itálie.

Síť ulic obvykle byla orientovaná ke světské nebo církevní rezidenci. Ve městech

se v průběhu jejich dalšího vývoje navyšoval význam tržišť, protože opevněný

obranný hrad, kostel a klášter se spolu s trhem stávají uzlovými body feudální

ekonomiky. Tržiště mělo obvykle čtvercový nebo obdélníkový půdorys. Na ulicích,

které vycházely z tržiště, žili především řemeslníci. Hrady a následně zámky se stávají

těžišti vznikající správní administrativy.

Na keltská oppida vývojově na území bývalého Československa navázala sídla

městského typu Velkomoravské říše. Vedoucí úlohu mělo nejprve Staré Město

(u Uherského Hradiště v dnešní ČR) a následně pak Nitra, která rozšířila svůj vliv

na území dnešního západního Slovenska. Od roku 886 je Nitra také sídlem biskupství,

což urychlilo také rozvoj jako trhového střediska. Nitra se stala významným

obchodním, kulturním a administrativním centrem prvního státního útvaru, který

se vytvořil na území dnešního Slovenska a Česka.

52

Počátky Bratislavy sice sahají do římských dob, ale jako město byla poprvé

připomínána až v roce 1279.

Staré Město pražské bylo právně konstituované v letech 1232 až 1234 a Hradčany se

staly hradním městem kolem roku 1348. Teprve za vlády Karla IV., který rozšířil –

od roku 1348 - Prahu o Nové Město, se stala Praha významným středověkým

evropským centrem. Pod panovníkovým dohledem bylo za 29 roků účelově postaveno

1 400 domů, plánovitě uspořádaného Nového Města pražského.

Většina starověkých měst neměla příliš obyvatel. Pouze města, která byla centry

velkých říší, přesahovala 100 tisíc obyvatel. Města se stala sídly panovníků

a církevních hodnostářů a středisky vzdělanosti a kultury.

Renesanční města v 16. století vznikala v souvislosti s jejich obrannou funkcí.

Důmyslný systém opevnění a hradeb chránil město. Kolem hradeb probíhala ulice

a ostatní ulice směřovaly do centra měst k ústřednímu náměstí.

Jiným typem renesančních měst byla města s ústřední velkou pevností. Rozsáhlá

náměstí v centru sloužila k vojenským přehlídkám a ke koncentraci církevních

a administrativních staveb. Charakteristické je to u měst, která zakládali Španělé

při kolonizaci Nového světa v dnešní Latinské Americe. Náměstí jsou obvykle

nazývána Plaza de Armas.

Barokní města ze 17 a 18. století jsou typická množstvím reprezentačních

církevních, šlechtických a administrativních budov, početnými kašnami a fontánami

a rozsáhlými parky. Na barokní etapu navázal mnohem stavebně jednodušší

klasicismus s typickými vojenskými stavbami, např. pevnosti v Leopoldově nebo

Špilberkem v Brně.

Průmyslová revoluce ovlivnila charakter měst nejen výstavbou průmyslových

stavebních objektů, ale také vznikem dělnických kolonií. Industriální období dalo

vznik nejen přestavbě měst a vzniku plánovitě stavěným městům (tzv. „na zelené

louce“), ale vtiskla městům určitou uniformitu v uspořádání jejich částí. Sociální

diferenciace městských obyvatel přispěla k diferenciaci uspořádání měst podle kvality

bydlení a funkcí, které určité části města plní. Objevují se vilové čtvrtě majetných

vrstev a periferní kolonie a slumy.

Jádro evropských měst se mění v tzv. „city“ se správní, finanční a obchodní funkcí.

Zanikají obranná opevnění na obvodu měst a nahrazují je průmyslové stavby

a skladiště. Na místě původních hradeb kolem historických jader vznikají také

bulváry a široké ulice. Rozvoj průmyslu, dopravy a obchodu přitahoval do měst

venkovské obyvatelstvo, což způsobilo plošný rozvoj měst.

Mnoho nových měst vzniklo v regionech s těžbou černého uhlí, na níž navázal

později hutnický průmysl a následně strojírenství.

Budování železnic a rozvoj dopravy po železnici znamenal růst měst ležících

při železnici. Původně zemědělské vesnice v nejbližším okolí se stávají srůstáním

s velkými městy jejich předměstími.

V průběhu minulého století proběhla výrazná vnitřní diferenciace měst a města

se začala členit na různé funkční zóny. Industriální období přineslo výraznou

urbanizaci území. V prvních obdobích se jednalo o zcela spontánní proces.

53

Postindustriální období, které začalo v nejvyspělejších zemích postupně ve druhé

polovině minulého století, svojí vývojovou akcelerací znamená také kvalitativní

změnu ve funkcích a uspořádání měst.

Objevují se rozsáhlé sídelní megalopole. Mezi plošně takto urbanizovaný prostor

patří např. východní pobřeží USA, oblast mezi San Franciskem a Los Angeles

na západním pobřeží USA, urbanizovaná oblast Tokijského zálivu v Japonsku.

Urbanizované prostory překračující státní hranice nazýváme ekumenopole. Vznikají

díky tomu, že jejich rozvoj nebrzdí státní hranice, protože jejich omezující vliv

v procesu globalizace a integrace výrazně klesá. Charakter práce vyžadující větší

duševní vypětí a vyšší vzdělanost znamená rozvoj třetího (a čtvrtého) ekonomického

sektoru. Probíhá proces určité dekoncentrace obyvatelstva do příměstských zón, kam

je soustředěn obchod, podniky využívající tzv. „vysokých technologií“ a také nová

bytová výstavba. Tento proces však vyžaduje dokonalou komunikační síť.

Na Zemi přibývá světových velkoměst a mnohá města se počtem obyvatel rovnají

některým zemím.

Členění na městská a venkovská sídla ztrácí na významu, protože oba typy sídel jsou

součástí urbanizované a symbioticky fungující sídelní aglomerace.

V některých regionech totiž kolem tzv. „mateřského velkého města“ vzniká

propojením mnoha funkcemi s dalšími menšími městy plošně velká aglomerace.

Tento proces nazýváme aglomerizací.

Toto seskupení vzniká z atraktivní gravitační síly hlavního města, které ovlivňuje

vývoj druhých sídel ve svém sousedství a deformuje jejich vývoj. Sídla s ním spojená

ale mají výhody z vybavení a z komunikací, které existují kolem dominantního

velkého centrálního města. Vývojem vzniká u centrálního města nakupení menších

sídel - pás sídelního zahuštění, což způsobuje v praxi potíže s udáním počtu obyvatel.

Proto se někdy udává u centrálního města dvojí údaj o počtu obyvatel - počet obyvatel

v administrativních hranicích a počet obyvatel v sídelní aglomeraci.

Blízko ležící administrativně samostatná města se díky plošnému růstu sídelně

propojují a vytvářejí rozsáhlá souměstí - konurbace. Na styčné ploše kontaktu se

u sídel v konurbaci projevuje méně kompaktní zástavba.

Obvykle mají tato města stejné stimuly růstu. Nejčastějším typem konurbace jsou

sídla báňsko-průmyslová nebo přístavní. V konurbaci jsou obvykle zachována

původní sídelní jádra a dobře vyvinuta vnitřní komunikační síť spojující města

v konurbaci.

V souvislosti s rozvojem terciárních aktivit v centrální části města se

v postindustriální epoše ještě více zvýraznily rozdíly mezi počty obyvatel, kteří

pracují ve dne středu města a počtem obyvatel, kteří zde pobývají v nočních hodinách.

Obytné domy většinou nahradily finanční a bankovní ústavy, správní a politické

úřady a obchody s luxusním zbožím. Tento proces označujeme jako citizaci.

V oblastech, ve kterých je hodně velkoměst, se zrychluje proces suburbanizace.

Při ní lidé pracující ve městech za prací dojíždějí z příměstských sídel.

V příměstských zónách počet obyvatel přibývá rychleji než ve vlastním městě.

Určitou modifikací suburbanizace je rurbanizace. Při něm obyvatelstvo původně

54

pracující v prvním ekonomickém sektoru, především v zemědělství, přechází pracovat

do druhého a třetího sektoru aniž mění místo svého bydliště. Do vesnic vlivem

zlepšené komunikační dostupnosti měst proniká městský charakter života a bydlení.

Ruralizací měst označujeme proces, při kterém se vesnické obyvatelstvo

bez příslušné profesní průpravy stěhuje do měst. Je to proces charakteristický

pro rozvojové země, kde kolem velkoměst vzniká prstenec chatrčí bez kanalizace,

elektřiny a zásobování vodou vodovody. Lidé zde žijící v nuzných podmínkách

chovají drůbež a prasata a uplatnění hledají ve městech. Bez kvalifikace se uplatnění

rozšiřují tzv. šedou ekonomiku.

Velkoměsta přesahující 100 tisíc obyvatel rostou rychleji než ostatní menší města.

Podíl tohoto obyvatelstva se zvyšuje rychleji, než roste podíl městského obyvatelstva

země. Procesu koncentrování obyvatelstva do těchto metropolí označujeme jako

metropolizaci. Světová velkoměsta mají vyšší počet než milion svých obyvatel.

V současné době žije ve městech více než třetina obyvatelstva planety Země.

Výraznou koncentraci obyvatelstva do měst nazýváme urbanizací - přímou.

Urbanizace je nejen výsledkem všestranného rozvoje společnosti, ale je také

předpokladem jejího dalšího vývoje. Z toho je zřejmé, že urbanizace je organicky

spjata s materiální výrobou, což mění také způsob života obyvatelstva vesnic. Tento

proces označujeme jako urbanizaci nepřímou

Exaktní měření urbanizace je složitou záležitostí. Sídelní geografové využívají

demografických údajů o podílech obyvatelstva v sídlech různých velikostních

kategorií.

Praxe rozlišuje tři typy urbanizace:

- základní = podíl obyvatelstva měst nad 5 000 obyvatel, popř. menších měst na

celkovém počtu obyvatelstva

- střední = podíl obyvatelstva měst nad 20 000 obyvatel

- velkoměstský = podíl obyvatelstva velkoměst nad 100 000 obyvatel

Města v různých regionech planety

Vlivem odlišného historického, ekonomického, technického a kulturního vývoje společnosti

a působením daných přírodních poměrů se města v různých regionech planety Země liší svojí

fyziognomií, funkcemi a vlivem na svoje zázemí.

Polygenetická města jsou všechna větší města, která prodělala dlouhodobý a složitý

vývoj a jejich výstavba se v průběhu vývoje různě měnila.

Menší města s jednotnou fyziognomií, ve které se projevuje jednorázové založení

města podle určité koncepce, označujeme jako monogenetická.

Města v severní Evropě jsou původně většinou budována z kamene. Města jsou obklopena

zachovalou přírodou, která prostupuje do intarvilánu. Jako příklad mohou sloužit finská

města nebo norské Oslo s rekreačním a sportovním zázemím blízkého Holmenkolenu.

55

Součástí velice čistých měst, do jejichž středů je omezen vjezd soukromých vozidel, jsou

navíc parky.

Technická úroveň zemí západní Evropy se projevuje na výstavbě budov a intenzitě

urbanizačního procesu. Ve městech se projevuje proces citizace, který vyčlenil výrazné jádro

měst s centrálními administrativními budovami, finančními institucemi a obchody s luxusním

zbožím. Kvalitní městská hromadná doprava a dopravní síť zajišťují propojení jednotlivých

zón města a širšího zázemí. Infrastruktura města je na solidní úrovni. Velká západoevropská

města jsou cílem imigrantů z méně rozvinutých zemí, zejména z bývalých koloniálních zemí,

kde se u imigrantů neprojevuje výraznější jazyková bariéra.

Města v zemích bývalé zájmové zóny Sovětského svazu ve střední Evropě, na Balkáně a

ve východní Evropě prošla od konce druhé světové války do konce 80. let minulého století

zhruba stejným vývojem. Válkou poškozené historické části měst byly buď obnoveny, např.

Varšava, nebo na jejich místě vznikly široké ulice a bulváry s několikaposchoďovými,

převážně obytnými domy, např. Minsk, Kijev nebo Drážďany. Na obvodu měst vyrostla

poněkud uniformní bytová sídliště, často vzdálená od středu měst. Nové části měst jsou

budovány obvykle na pravoúhlém půdorysu. Komunikace spojují především bytovou

výstavbu na periferii měst s průmyslovými závody, které zaměstnávaly obyvatele těchto

sídlišť. Rozsáhlá sídliště tvořená několikaposchoďovými panelovými domy byla doplňována

sítí škol, sportovními a kulturními zařízeními. V současné době dochází k rozsáhlejší

výstavbě rodinných domů sociálně lépe situovaných obyvatel v širším zázemí města.

Muslimská a arabská města se vyznačují složitou a poměrně orientačně nepřehlednou sítí

úzkých nepřehledných a ostře lomených uliček, některé mohou být i slepé. Uvnitř je město

ostře diferencované podle sociálních skupin. Speciálními jsou čtvrtě s tržnicemi a obchody.

Uvnitř města, zejména v blízkosti centra s tržnicí a bazarem jsou soustředěny kavárny,

čajovny a restaurace. Dominantními stavbami jsou mešity s minarety. Struktura obyvatelstva

je poměrně ostře diferencovaná. Nejbohatší obyvatelé města si stavějí velké domy patiové

se zdmi bez oken do ulic. Uvnitř domu na patiu je obvykle vodní nádržka, kašna nebo

vodotrysk. Do dvora je však orientován i rodinný život sociálně slabších občanů. Některá

muslimská města se stala středisky náboženského kultu.

Původně koloniální města v Africe jsou charakteristická sociálně diferencovanými částmi a

projevují se v nich vlivy náboženství (např. islám). Nadnárodní instituce budují ve městech

správní mnohaposchoďové stavby, které lokalizují spíše v ústředních částech města.

Na obvodu města vyrůstají čtvrti nuzných obydlí imigrantů. Toto širší zázemí se na své

vnější periferii volně prolíná s venkovským osídlením.

Indická města mají významnou část rezidenční. Ve městech se projevuje vliv náboženství,

např. na severu Indie, kde žijí také muslimové. Ve městech s přístavy a průmyslovými

závody se projevuje vliv těchto ekonomických aktivit stavbami technických zařízení.

Čínská města patří k nejstarším na světě. Už před více než čtyřmi tisíci let existovala

specializovaná obchodní administrativní nebo řemeslnická města. Velká čínská města vznikla

na křižovatkách dopravních cest a na styku přírodně odlišných regionů. Na severozápadě

vznikala opevněná obranná města. Některá města, např. hlavní město, měly určité uzavřené

čtvrtě s odlišnou architekturou a specializovanými rezidenčními a kultovními stavbami,

včetně parkových částí určených k odpočinku. Jinou architekturu mají původní koloniální

města v Číně, např. Hong-Kong nebo Macao.

56

Japonská města můžeme rozčlenit na hradní města s opevněnými sídly místní šlechty,

chrámová města s poutní funkcí, přístavní a tržní města, která žila z obchodu a města

zastávková, která vznikala při dálkových komunikací. Japonská moderní velkoměsta mají

výrazné city s poschoďovými výškovými stavbami. Vlivem seismické činnosti vyžadují

některé stavby v Japonsku stavební úpravy.

Severoamerická města měla původně šachovnicový půdorys a uprostřed náměstí. Nezbytnou

součástí byla pevnost proti indiánům. Po ukončení bojů s původními obyvateli se města

začala zvětšovat a od poloviny 19. století se industrializovala. Charakteristické

pro severoamerická města jsou nákupní střediska na periferii s rozsáhlými parkovišti. Hlavní

dopravní městské tepny procházejí středy měst. City tvoří obvykle mnohaposchoďové stavby

správních průmyslových, bankovních a pojišťovacích institucí, mnohdy nadnárodních

společností. Typické jsou ve městech univerzitní areály a výpadové třídy, na které navazuje

dálniční síť. Hromadnou dopravu zajišťuje podzemní doprava. Ve městech je patrna sociální

diferenciace, kromě rezidenčních čtvrtí zde najdeme i chudinské čtvrtě s vysokou

kriminalitou. Tyto paradoxně mohou být i v blízkosti city.

Latinskoamerická města mají v sobě zafixované prvky své historie z dob španělské

kolonizace. Města jsou výraznými centry urbanizace a mají ve srovnání s celkovým počtem

obyvatel země velký podíl obyvatelstva. Charakteristické je čtvercové náměstí s rezidenčními

a církevními stavbami. Tato náměstí sloužila v dobách kolonizace ke shromažďování armády

a ke konání obřadních aktů. Náměstí tradičně nesla označení Plaza de Armas. Stavby

předkolumbovské éry, zejména náboženského charakteru nahradily na náměstích katolické

církevní stavby. Španělé zakládali města na šachovnicovém půdorysu s pravoúhle

se křižujícími ulicemi. Dominantní roli v sídelní struktuře latinskoamerických velkoměst

mají přístavní města. Rychlý rozvoj ve městech znamenal mnohde také jejich přestavbu

a modernizaci. Nedaleko centrálního náměstí tak můžeme objevit jak rezidenční čtvrti, čtvrti

s charakterem city s výškovými stavbami, tak i chudinské čtvrti. Na obvodu velkoměst jsou

rozlehlé prstence slumu s nejchudšími obyvateli. Tito jsou zapojeni především v tzv. šedé

ekonomice. Také trestná činnost je zde vysoká. Zajímavou architekturou se vyznačuje hlavní

město Brazílie.

Australská města se podobají severoamerickým městům.

Kritéria vymezování měst

V sídelní geografii se u studovaných měst vymezují různé typy hranic, a to např. hranice

geografické, administrativní nebo správní. Poslední dva typy byly vytvořeny uměle

a objektivně nemusí postihovat skutečný prostor města. Následkem rozvoje průmyslu

a dopravy došlo k růstu města do jeho okolí, zejména podél výpadových komunikací. Podél

nich lokalizovaná sídla obvykle vykazují městské znaky, vesnice mění svůj ráz a urbanizují

se.

Určit přesné geografické hranice je také poměrně složitou záležitostí a obtíže rostou přímo

úměrně s velikostí studovaného města. Určitá míra subjektivity je dána volbou kriterií

určených pro vymezení hranic.

Mezi znaky odlišující města a vesnice patří:

57

- statut města

- velikost města

- funkce města

- vzhled města

Mezi kritéria vymezující městské útvary patří:

- administrativně-správní kritérium

- statistické (velikostní) kritérium

- funkční kritérium

- vzhledové (fyziognomické) kritérium

- kritérium způsobu života obyvatel města

Administrativně-správní kritérium je základní vymezovací prvek. Každé město

i v minulosti mělo určité specifické znaky, kterými se odlišovalo od ostatních. Mohla

to být např. panovníkem udělená privilegia nebo statuty náležející hlavním městům,

krajským městům a okresním městům.

V minulosti byla za města považována ta sídla, která obdržela městská práva.

V pozdějším období byla z právního hlediska uznávána za města sídla, která obdržela

doklad na základě právního ustanovení.

Statistické kritérium určuje hodnoty počtů obyvatel a velikosti podílů ekonomicky

aktivních pracujících v sídle ve druhém a třetím sektoru nutných k označení sídla jako

město. Je pochopitelné, že se kriteria mění v závislosti na celkovém počtu obyvatel

země a její ekonomické a kulturní vyspělosti.

Na Zemi tak můžeme v různých státech objevit města, která mají několik stovek

obyvatel nebo na druhé straně mnohatisícové vesnice.

Funkční kritérium využívá toho, že pro města jsou typické určité funkce, které

nenajdeme u vesnic. Mezi základní městské funkce patří např. obchod a další

specializované služby, administrativa nebo průmysl. K objektivitě kritéria lze

poznamenat, že na Zemi můžeme nalézt sídla, kde sice většina obyvatel pracuje

v průmyslu, ale jen s obtížemi bychom tato sídla označili jako města.

Pro zajímavost uvádíme, že na mezinárodním statistickém kongresu v roce 1885 bylo

doporučeno jednotlivým státům, aby za města byla považována sídla nad dva tisíce

obyvatel. Již tehdy toto kritérium např. nevyhovovalo Švédsku a Maďarsku.

Vzhledové kritérium slouží k vymezení měst na základě fyziognomie sídla.

V dřívějších dobách byl značný rozdíl mezi vzhledem vesnic a měst, ale v důsledku

ekonomického a společenského vývoje mnohá města upadla a stala se zemědělskými

sídly při zachování původního městského vzhledu.

Setrvačnost fyziognomie je dána tím, že minulý vzhled je zaznamenám v sídle stejně

tak, jako je jeho přítomnost vtisknuta do jeho budoucího vzhledu.

Současné stavební materiály a architektonické řešení výstavby vesnických domů,

společně se způsobem života obyvatel vesnic poněkud komplikují vypovídací

hodnotu tohoto kritéria.

Mezi významné znaky vnějšího vzhledu sídla můžeme např. zařadit:

- soustředěný půdorys a vytvoření zřetelného jádra města

- větší počet neobývaných budov (továrny, úřady, společenská kulturní,

zdravotnická, vzdělávací a sportovní zařízení …)

58

- různorodá struktura zastavěné plochy (intravilánu), tj. funkční diferenciace

zastavěné plochy

Kritérium městského života sleduje charakter zaměstnání obyvatel města, postavení

v sociální struktuře komunity a rytmus života obyvatel. Stírání sociálních rozdílů

mezi vesnickým obyvatelstvem a městkou populací, charakter práce v postindustriální

společnosti a komunikační propojení vesnic a měst způsobují, že ani toto kritérium

nemůže být bráno jako rozhodující.

Z výše uvedeného tak jednoznačně vyplývá, že při vymezování města je nutno použít více

kritérií, při čemž kvalitativní stránka vymezení je přímo úměrná kvantitě vymezujících

kritérií.

Geografická poloha měst

Geografická poloha obecně vyjadřuje zpětnou vazbou propojený vztah daného bodu

k určitým bodům daného okolního širšího prostoru.

Geografickou polohu můžeme interpretovat s ohledem na velikost prostoru, který tvoří

zázemí města, v němž hodnotíme kvalitativní stránku symbioticky působících vazeb.

Studujeme-li pouze prostorové zákonitosti území města, hovoříme o mikropoloze –

topografické poloze.

Topografickou polohou města potom rozumíme vztah ke geografickým jevům prostoru, kde

se město nachází. Pomocí této polohy prezentujeme specifické fyzickogeografické

a socioekonomické zvláštnosti města a jeho zvláštní individuální osobní rysy.

Mezopolohou rozumíme vztah města ke geografickým jevům užšího zázemí.

Makropolohou charakterizujeme vztahy k rozsáhlejšímu okolí a k jeho geografickým jevům.

Označujeme ji také jako geografickou polohou.

Geografická poloha města je většinou pojímána jako prostorový vztahem města k širšímu

zázemí.

.

Každé město na Zemi má určitou matematicko-geografickou polohu danou geografickými

souřadnicemi. Má také určitou polohu vzhledem k moři, což ovlivňuje klima a komunikace.

Dále má určitou polohu v krajině, s níž je město spjato v systém prostorových a funkčních

vazeb.

Města byla často zakládána na hranicích různých přírodních oblastí, protože tato poloha

umožňovala snadnější výměnu produktů zemědělství a řemeslnických výrobků. Jako příklad

poslouží Praha nebo Brno. Terénní morfologie a říční systém ovlivnil také lokalizaci měst,

protože vhodný terén umožňoval vznik dopravních a obchodních cest.

Města vznikala na přechodu (při brodu) přes velké řeky, při přechodu přes zabahněné území,

na úpatí pohoří při průsmycích a pod sedly, při styku horských údolí, na místech, odkud byl

říční tok splavný a mohlo být odtud zboží a zemědělské produkty dopravovány loděmi.

Stejně významná pro lokalizaci měst byly ústí řek do moří a oceánů a místa vhodná

pro přistávání a kotvení lodí. Mořské úžiny byly také vhodným místem k zakládání měst.

59

V období industrializace byla pro města charakteristická poloha na uzlu dopravních cest,

zejména tam, kde se křížily různé druhy dopravního prostředí.

Také závislost celé řady měst na velikosti ložisek nerostných surovin je prokazatelná.

Charakteristické pro tato města je, že jsou zakládána i v místech, kde terénní morfologie nebo

další přírodní podmínky nejsou příznivé. Při intenzivní exploataci města zaznamenávají

obrovský rozvoj, který klesá s intenzitou těžby a při ukončení těžby obvykle se projevuje

úpadek měst.

Nezanedbatelný význam měla také obranná poloha města, která byla dána kombinací terénní

morfologie a dané úrovně vojenské techniky.

Některá města, která vznikla jako regionální centra, na sebe vážou komunikační sítě, která

i po zničení města v důsledku válečných událostí nebo přírodních a průmyslových katastrof

vedou k obnovení města. Město jakoby si uměle vytvořilo svoji polohu.

V průběhu vývoje nabyly na významu také otázky zdravého životního prostředí

pro obyvatele a otázky kvality života městských obyvatel.

Z výše uvedeného vyplývá, že geografická poloha zahrnuje tyto formy (typy) polohy:

- kartografickou (matematickou) polohu danou souřadnicemi

- fyzickogeografickou polohu, kterou rozumíme vztah k fyzickogeografickým

prostorovým jevům

- socioekonomickou polohu, kterou rozumíme vztah k socioekonomickým

prostorovým jevům

Funkce měst

Každé město je pro své zázemí centrem, v němž si může obyvatelstvo okolních obcí obstarat

práci, nákupy, zajistit návštěvu škol, kulturních zařízení, sportovní vyžití a využít dalších

služeb.

Činnost městských zařízení je podkladem pro utváření dílčích funkcí města, které v souhrnu

vytvářejí střediskovou funkci města. Studium funkce měst má význam praktický

a teoretický.

Geografický výzkum umožňuje stanovit úroveň stupně vývoje, na kterém se dané město

nachází a tím je možno také určit, které funkce je třeba s ohledem na jeho velikost a strukturu

rozvíjet. Městské funkce jsou hlavní činností obyvatelstva měst, na nich závisí život a rozvoj

města.

Hlavní funkce dávají městu jeho specifický ráz a způsobují, že město je ohniskem

různorodých ekonomických a společenských zájmů a činností.

Středisková funkce města (centralita, střediskovost) je souhrnem všech dílčích funkcí a má

proto v centrech s různou vybaveností i rozličnou intenzitu. Musíme si uvědomit, že městské

funkce nejsou stálé, ale mění se v souvislosti s ekonomickým a technickým vývojem

společnosti a že jsou závislé na socioekonomických poměrech města a jeho zázemí.

K základním městským funkcím např. patří:

obranná funkce

správní funkce

60

vzdělávací (školská funkce)

zdravotní funkce

kulturní funkce

kulturní funkce

obchodní funkce

dopravní funkce

průmyslová funkce

funkce dalších služeb

Obranná (militární) funkce měla význam především v minulosti. Původní římské tábory

daly vznik v současnosti mnoha velkým evropským městům. Kolonizátoři v Africe

a především v Americe zakládaly města jako obranné body.

Na strategicky významných místech se stavěly specializované obranné pevnosti, ze kterých

se vyvinula města, např. Brest nebo Verdun. Původně obrannou funkci měla také mnohá

přístavní města, např. Sevastopol nebo Le Havre.

Významné strategické postavení mají v současnosti budované vojenské základy, např.

americký Keflavik na Islandu a některá města, která si svoji obrannou strategickou funkci

zachovala ještě od období existence koloniálních imperií, např. britský Gibraltar.

Správní funkce vzniká působením administrativních zařízení. Výrazně se u ní projevuje

hierarchie intenzity i oblasti jejího působení. Správní rozdělení státu stanoví příslušný řád

administrativního zařízení a přesně vymezí sféru jeho vlivu. Správní jednotky nižšího řádu

tvoří jednotku vyššího řádu.

Správní funkce patří k důležitým funkcím především proto, že ovlivňuje přímo (např.

školství, zdravotnictví, justici) a nepřímo (např. doprava, kultura) i rozsah některých jiných

funkcí. Proto většinou města s administrativní funkcí vykazují větší růst a stabilitu než města,

která ji nemají nebo ji v minulosti ztratila, např. reorganizací správního uspořádání státu.

Funkce zdravotních zařízení vykazuje také výraznou hierarchii. Nejnižším stupněm jsou

praktičtí obvodní lékaři, kteří pracují ve zdravotnických zařízeních, která najdeme

i na větších vesnicích nebo v sídlech přechodného charakteru. Střední stupeň tvoří odborní

lékaři, kteří pracují v zařízeních lokalizovaných převážně ve městech nebo v sídlech

přechodného charakteru. Kromě specializovaných ordinací pracují tito lékaři v zařízeních

typu poliklinik nebo v okresních nemocnicích.

Specielní kliniky, velké nemocnice poskytující komplexní lékařskou péči, zejména fakultní

nemocnice, jsou ve velkých městech a potřebují pro svoji existenci rozsáhlý obvod (sféru

působnosti) s velkým počtem obyvatel.

Obdobné odstupňování vykazuje také funkce školských zařízení. Nejnižší stupně škol mají

malý okruh působnosti a jsou i v celé řadě neměstských sídel.

Střední školy a specializované odborné střední školy získávají svoje studenty z většího

obvodu a jsou umístěny především ve městech, jen výjimečně v sídlech přechodného

charakteru.

Nejvyšší hierarchický stupeň školských zařízení - vysoké školy - mají největší sféru vlivu

a obvykle se vyskytují v centrech vyššího a nejvyššího řádu. Vlivem historického vývoje,

různé kulturní tradice a subjektivních rozhodnutí zřizovatele se s vysokými školami můžeme

setkat i v menších městech. Z těchto důvodů někteří sídelní geografové řadí funkce vysokých

škol mezi funkce kulturní.

Specializovanými univerzitními městy se staly např. Oxford a Cambridge ve Velké Británii

nebo Lund a Uppsala ve Švédsku. Zvláštní postavení mají vědecká města s koncentrací

61

specializovaného výzkumu, např. jaderný výzkum v Los Alamos v USA nebo Akademgorod,

který je centrem výzkumů Sibiřského oddělení Akademie věd Ruské federace.

Do kulturních funkcí patří dále působení nejrůznějších kulturních zařízení, např. divadel,

muzei, galerií apod. Stará historická města a města s významnými kultovními čtvrtěmi

s chrámy, svatyněmi a kláštery gravitují věřící a další zájemce k návštěvě. Toto vyvolává

potřebu vybudování ubytovacích a stravovacích zařízení a přispívá k rozvoji dopravní

infrastruktury.

Mimořádné postavení zaujímá v této souvislosti např. Řím s Vatikánem a muslimská města

Mekka a Medina anebo město Benáres, které je svatým městem hinduistů. Religiózní funkci

mohou mít i malá města s kostelem, která známe především z Latinské Ameriky.

Velmi důležité pro rozvoj města jsou funkce ekonomické, mezi něž počítáme zbývající

funkce:

Obchodní funkce patří tradičním městským funkcím. Byla typická pro většinu

středověkých měst, která velmi ovlivnila, např. hanzovní města.

Nejzřetelnějším projevem městského života bylo v těchto městech tržiště. Vývoj

urychlovala místa, kde se setkávaly různé civilizace s odlišným charakterem

ekonomické činnosti nebo byly výrazně odlišné přírodní podmínky, které ovlivnily

různost hospodaření. Obchodní funkci si města udržují i v současnosti, kdy jsou

středisky maloobchodu i velkoobchodu.

Zvláštní postavení mezi obchodními městy mají města veletržní, kde se pravidelně

konají veletržní akce. Pro tisíce návštěvníků fungují sezónně zaplněné hotely, zábavní

podniky a restaurace.

Města, jejichž vznik ovlivnila obchodní funkce, je možno rozdělit do tří kategorií:

- lokální tržní centra a faktorie

- města kontinentálního obchodu

- města oceánského obchodu

Lokální tržní centra se zakládala pomocí privilegií ve vzdálenosti zhruba 10 až

15 km od sebe. Kromě řemeslníků a obchodníků se zde lokalizovali nižší správní

a administrativní orgány.

Ve faktoriích se v kolonizovaných zemích prováděla výměna domácích produktů,

místních zemědělských plodin, řemeslnických výrobků a úlovků za produkty

mateřské koloniální země.

Města kontinentálního obchodu vznikala na tradičních obchodních cestách, které

existovaly mnohdy po celá staletí. S rozvojem dopravy dominantní roli při rozvoji

původně obchodních měst někdy převzala dopravní funkce.

Zámořský obchod se nejdříve rozvinul ve Středomoří a postupně se rozšířil po celém

světovém oceánu. Námořní doprava předpokládala zásobovací zastávky, které daly

vznik velkým městům, kde mnohde vedoucí postavení před obchodní funkcí nyní

přebrala funkce dopravní.

Dopravní funkce vzniká soustředěním nejrůznějších dopravních zařízení ve městech.

Čím je město větší, tím je větší nejen počet zde fungujících dopravních prostředků,

ale také je zde soustředěno více druhů dopravy. Města jsou tak východisky

dopravních spojů pozemní, vodní a letecké dopravy.

62

V dobách, kdy lidé dopravovali zboží nosiči anebo soumaři, bylo třeba zhruba

po 20 km vytvořit místo k odpočinku. Taková akční jádra se stala místy vzniku

městského života.

Podobně fungovala místa u brodů a u vodních zdrojů aridních oblastí. S rozvojem

dopravy se vzdálenosti vzniku akčních míst prodlužovaly.

Města se rozvíjela také na řekách před úseky s nebezpečnými peřejemi, vodopády

a při soutocích a ústích řek.

Rozvoj železniční dopravy také výrazně ovlivnil vznik a rozvoj měst. Parní

lokomotivy musely být při cestě doplňovány vodou a palivem a tak depa a opravny

vznikaly při železnici v místech zdrojů vody a paliva. Jako příklad poslouží africké

město Nairobi nebo města na Sibiřské magistrále v Ruské federaci, např. Čeljabinsk,

Magnitogorsk anebo Novosibirsk.

Silnou městotvornou funkci má námořní obchod. Kolem přístavů je obvykle

soustředěn život města, protože se zde koncentrují restaurace, hotely, dopravní

a finanční zařízení, zábavní podniky, jsou zde celní úřady, doky, loděnice, sklady,

končí zde železniční tratě a silnice.

Průmyslová funkce města měla velký význam zejména v industriálním období

a velmi ovlivnila uspořádání města a jeho zázemí. Koncentrace průmyslových

zařízení ve městech napomáhalo jeho rozvoji a ovlivnilo zejména růst obyvatel města.

Zvláštní skupinou průmyslových měst jsou z industriální epochy města hornická. Jako

příklad poslouží Ostrava v České republice, původně málo významné malé město.

Mnohá průmyslová města vznikla v souvislosti se vznikem velkého průmyslového

závodu. Jako příklad poslouží Togliatti (Toljatti), Bratsk a Angarsk v Ruské federaci

nebo Havířov v České republice.

Lokalizačními faktory pro umístění průmyslového závodu v krajině mohou různé.

Mohou to být třeba výchozí suroviny (např. palivoenergetický průmysl, průmysl skla

a keramiky, dřevozpracující, papírenský a nábytkářský průmysl), vztah k energetické

základně (např. průmysl barevné metalurgie), k vodě (např. chemický průmysl),

k zemědělské základně (např. průmysl potravinářský), ke kvalifikovaným pracovním

silám (např. průmysl elektrotechnický, elektronika a strojírenství).

Služby jsou charakteristickým zařízením měst. Jejich význam narůstá

v postindustriální epoše. Služby potřebují pro svoji existenci poměrně velký okruh

působnosti a větší počet obyvatel, kteří je využívají. Specifická je také profesní

příprava osob, které ve službách pracují.

Zařazením architektonicky a historicky významných měst do Seznamu světového

kulturního dědictví UNESCO může ovlivnit hierarchii funkcí, které město dosud

plnilo.

Lázeňská města jsou spjata s využitím léčivých účinků minerálních vod. Světově

proslulá lázeňská města mají vytvořenu rozsáhlou síť léčebných ústavů, ubytovacích

a stravovacích zařízení, zábavních podniků, obchodů a domů pro specializovaný

zdravotnický personál.

63

Na příhodných místech s vysokou valoritou přírodních předpokladů pro rozvoj

cestovního ruchu vznikají města s výraznou funkcí rekreační. Rekreační města při

pobřeží s vybaveností na světové úrovni najdeme i v zemích které patří mezi země

rozvojové.

Městům, která mají výhodnou polohu, může být z rozhodnutí politické moci udělen

statut, který je hierarchicky postaví nad ostatní města. Vznikají tak politická

a administrativní střediska se sídly administrativní, správní, soudní a politické moci.

Obyvatelé zde žijící mají obvykle vyšší životní úroveň, čemuž odpovídá také

vybavení města a způsob městského života. Jako typický příklad může sloužit

Washington, Brazília nebo Canberra.

Mnohá hlavní města nemusejí být největšími městy v zemi. Přestože služby můžeme

řadit mezi nejmladší ekonomické funkce, je jejich rozvoj nejrychlejší.

Města primární produkce - zemědělská a rybářská jsou v ekonomicky vyspělých

zemích málo zastoupena. Jsou to města, kde pouze centrální část má městský

charakter a převážná část kolem jejich periferie žije zemědělskou činností.

Na základě analýzy městských funkcí jsou města velmi často tříděna. U většiny měst se

na střediskové funkci podílejí všechny zhruba stejně rozvinuté funkce.

Tato města označujeme jako města se složitým funkčním charakterem - jsou to polyfunkční

města.

Méně často jsou města funkčně specializovaná, u nichž jedna, případně dvě funkce výrazně

dominují, jsou to města monofunkční.

Monofunkční města členíme podle převládajících funkcí na různé typy.

Monofunkční města tak mohou být např.:

- průmyslová

- dopravní

- administrativní a správní

- obchodní

- lázeňská a rekreační

- vzdělávací

Velikost a význam městských funkcí můžeme hodnotit pomocí různých ukazatelů.

Inventarizace městských funkcí vychází zejména z vybavení města institucemi různého druhu

a jejich počtu.

Detailnější členění městských funkcí a stanovení jejich významu vyžaduje podrobné údaje

o ekonomické struktuře obyvatelstva pracujícího ve městě.

Toto ekonomicky aktivní obyvatelstvo se, pro potřeby funkčních klasifikací měst, člení

na dvě základní skupiny:

- obyvatelstvo mýtotvorné

- obyvatelstvo městoobslužné

Skupinu městotvorného obyvatelstva tvoří pracující zařízení, v nichž se vyrábějí výrobky

nebo poskytují služby obyvatelstvu obcí v zázemí města.

K městoobslužnému obyvatelstvu patří pracující zařízení sloužících pouze obyvatelům

města.

64

Toto rozdělení velmi dobře stanoví význam i rozsah jednotlivých funkcí, ale předpokládá

se znalost podrobných údajů ze všech zařízení města. Většina škol, zařízení služeb, dopravy

apod. současně plní funkci městoobslužnou i městotvornou a je obtížné stanovit jejich

vzájemný poměr.

Proto z praktických důvodů dochází často ke zjednodušení a vyčlenění některých zařízení

jako městoobslužných funkcí, např. zemědělské výrobní podniky na území města, podniky

a zařízení místního významu.

65

Prostorová struktura měst

Města se v průběhu svého vývoje vnitřně diferencovala. Úkolem sídelní geografie je

zjišťovat zvláštnosti jednotlivých částí studovaného města a specifikovat jejich postavení

v organizmu města a přispívat tak k formování optimální prostorové struktury.

Čím je město větší, tím je tato záležitost složitější a náročnější. Nejdůkladněji studován bývá

střed měst, protože se zde koncentrují dominantní městské funkce.

Ve velkoměstech se vytváří city v místech, kde jsou soustředěny nejvýznamnější úřady,

zejména finanční. Čím je město větší, tím diferencovanější má i svoje city.

Kolem městského centra se obvykle rozkládá další zóna, obvykle širších ulic a bulvárů

s obchody, které nejsou tak koncentrovány jako obchody s luxusním zbožím v centru města.

Kromě této zóny se vytvářejí další funkčně specifické čtvrtě, např.:

- obytné

- průmyslové

- dopravní

- služeb …

Obytné čtvrtě se liší hustotou a výškou své zástavby.

Průmyslové čtvrtě v období postindustriální epochy mění svůj charakter, protože se změnil

také charakter průmyslové výroby. Nové průmyslové závody vznikají na periferii měst

v dosahu městské dopravy a při napojení na ústřední dopravní systém země. Dopravní čtvrtě

v současném období vytvářejí komplexní systém propojení různých druhů dopravy.

Plán - půdorys města

Podle plánu lze charakterizovat půdorys města a na jeho základě lze města rozčlenit na:

města s nepravidelným půdorysem

města se šachovnicovým půdorysem

města s radiálně koncentrickým půdorysem

lineární města

Města s nepravidelným půdorysem mají mnohá města, zejména ta, která vznikala v období

středověku. V souvislosti s jejich přestavbou se mění jejich půdorys, aby lépe vyhovoval

zejména dopravě, která je v původně úzkých a křivolakých ulic komplikovaná. Má-li město

historické jádro, dopravní problém se většinou řeší obchvatem města a do středu těchto měst

je zakázáno jezdit automobily.

Šachovnicový půdorys mají zejména města, která se vyvinula z římských vojenských

obranných táborů a téměř všechna města vzniklá v období španělské kolonizace Ameriky.

Pravidelný půdorys mají města, která mají ulice, jež se křižují pod pravým úhlem. Moderně

budovaná sídliště a normovaně vzniklá města mají obvykle také šachovnicový půdorys.

Radiálně koncentrický půdorys najdeme u měst, kde ulice vycházejí paprskovitě z hlavního

náměstí a jsou navzájem propojeny kruhovými ulicemi. Jako příklad může posloužit Moskva,

hlavní město Ruské federace s centrálním Rudým náměstím a uspořádáním ulic.

66

Lineární půdorys je ve srovnání s předešlými méně obvyklou formou. Obvykle je typický

pro menší města, jehož osu tvoří významná komunikace, kterou může být i říční tok. Jako

příklad poslouží na obou březích řeky Volhy ležící město Volgograd, které lemuje řeku

v délce kolem šedesáti kilometrů.

Teorie prostorové struktury měst

Teorie prostorové struktury měst vysvětlují vztahy mezi funkčním členěním města a jeho

růstem.

Mezi základní patří teorie klínů – sektorů. Tato prezentuje prostorovou strukturu

města jako sérii klínů - sektorů, které vycházejí ze středu – akčního jádra.

Každý sektor prakticky představuje jinou funkci, přičemž nejrychlejší tempo rozvoje

zaznamenávají sektory, kterými procházejí hlavní komunikace. Sektory rostou

na úkor vnější zóny a jádro zase svůj rozvoj realizuje na úkor z něho vycházejících

sektorů. Vývojem dospívá město k hvězdicovitému půdorysu.

Podle teorie koncentrických zón je město strukturované do pěti zón. Centrum

obchodního, finančního, politického a společenského života tvoří první zónu,

označovanou také jako city.

Obklopuje ji druhá zóna, která tvoří přechod mezi kvalitativně odlišným jádrem

a dalšími zónami. V mnoha zemích je to zóna s nekvalitním bytovým fondem, který

obývají sociálně slabší obyvatelé města.

Kvalifikovaní majetnější pracovníci a specializovaní průmysloví pracovníci obývají

třetí zónu, která je tvořena zejména rodinnými a nižšími činžovními byty.

Na tuto zónu navazuje excentricky čtvrtá zóna, opět obytná, ale s ještě vyšší kvalitou

bytového fondu, který využívají ještě více majetnější obyvatelé. Obývají luxusní

rodinné domy a stejně luxusní činžovní domy.

Mimo město je pátá zóna - předměstská, také obytná, která je spojena s ostatními

zónami fungující dopravou.

Při uplatnění teorie jader si lze funkční strukturu města představit jako vícejadernou

strukturu se zónami. Každá zóna s jádrem se prostorově objevuje tam, kde jsou pro ni

nejlepší podmínky. Na vznik jader působí to, že každá činnost - funkce vyžaduje

specifické podmínky.

Na vznik jader působí tyto faktory:

- vliv specifických podmínek pro určité činnosti (např. průmysl, přístavy)

- vzájemný gravitační vliv některých činností (např. spojení vazbami mezi průmyslem

a službami)

- vzájemný antagonizmus některých činností, které se vylučují (např. těžký průmysl

a zóna bydlení)

- vliv renty, který konkurenčně limituje jiné činnosti (např. bankovní a finanční

instituce)

Na základě výše uvedených teorií v sídelněgeografické praxi obvykle diferencujeme

při analýze struktury měst studovaný prostor na:

- centrální obchodně-správní zónu, city

- zónu bydlení

67

- průmyslovou zónu, která se přesouvá na periferii, podobně jako obchodní zóna

supermarketů

- dopravní zónu, která sdružuje komplex druhů dopravy

- rekreační zónu, spojenou se stavbami pro sport

- ve velkých metropolích mimo uvedené zóny leží zóna vysokého školství,

(vysokoškolské kampusy), vědy a výzkumu

Modely růstu

Intenzifikační model

V období po druhé světové válce, zejména v zemích s centrálně řízenou ekonomikou

byla při městech, převážně průmyslových, stavěna rozsáhlá bytová sídliště. Do jisté

míry bylo opomíjeno organické spojení se starou městskou zástavbou. S průmyslovou

zónou byla tato obytná sídliště propojena dopravně na dobré úrovni. V současné době

dochází zástavbou k zahuštění a k propojení do funkčního prostorového celku.

Additivní model

Postupně dochází k přičleňování nových sídelních struktur k vývojově staršímu

městu. Připojování se realizuje postupně průběžně v závislosti na vzdálenosti

od původního města.

Regionální model

Vlivem ekonomické a dopravní propojenosti dochází ke vzniku symbioticky funkčně

propojených sídelních celků. Při plánování rozvoje měst je tak nutno plánování

realizovat v rámci širšího regionu, kde každé sídlo podle své velikosti a funkcí plní

určitou roli. Cílem je plánovitě vytvořit optimální synergion.

Model aglomerační

Model aglomeračního růstu počítá s tím, že při lokalizaci bytové výstavby je tato

odpovídajícím způsobem doprovázena výstavbou nějaké ekonomické aktivity.

Cílem je snížení dojížďky za prací mezi obytnými a průmyslovými zónami.

Při plánování je třeba mít na mysli, že takové aglomerování nelze realizovat

bez přihlédnutí k životnímu prostředí a daným lokalizačním faktorům ekonomických

aktivit.

68

Cvičení číslo 4

Základní pojmy

Úkol:

Vysvětlete význam pojmů:

Městoobslužné obyvatelstvo, městotvorné obyvatelstvo, monofunkční město, polyfunkční

město, obranná funkce, správní funkce, zdravotní funkce, vzdělávací funkce, kulturní

funkce, dopravní funkce, průmyslová funkce, obchodní funkce, geografická poloha,

topografická poloha, kartografická poloha, fyzickogeografická poloha, socioekonomická

poloha, pravidelná výstavba, nepravidelná výstavba, megalopolis, ekumenopolis,

velkoměsto, světové velkoměsto, aglomerace, konurbace, urbanizační proces,

rurbanizace, ruralizace, citizace, metropolizace, urbanizace přímá, urbanizace nepřímá,

statut města, funkce města, vzhled města, velikost města, administrativně-správní

kritérium, statistické kritérium, funkční kritérium, vzhledové kritérium, kritérium

městského života.

69

Zázemí měst

Žádné sídlo nemůže existovat izolovaně, bez vzájemných vztahů s okolím. Je třeba

připomenout, že tyto vztahy jsou oboustranné. Zhruba od konce 90. let minulého století

přináší zajímavé širší poznatky o formování nehmotného charakteru zázemí měst

(tzv. noosféry) a jejich sfér vlivu geograf prof. J. Vencálek.

Venkovské okolí zajišťuje do jisté míry nejen zásobování města, ale je zdrojem pracovních

sil a regionem, který je využíván městskými obyvateli k regeneraci. Na druhé straně je město

pro venkovské obyvatele místem, kde je možno využít nabídky pracovních míst, obchodní

sítě, zdravotních a vzdělávacích institucí a kulturních městských zařízení.

Kolem každého města se v průběhu vývoje vytvořila oblast ovlivněná městem, pro kterou se

využívá termín zázemí města. Tato oblast se liší od jiných nejen svojí velikostí, ale

i kvalitativní stránkou, včetně její duchovní sféry, na což právě poukazuje J. Vencálek.

Zázemí města tvoří síť všech sídel zde lokalizovaných, které vykazují určité oboustranné

vztahy k tomuto městu. Symbioticky fungující vztahy mohou mít různou podobu a různou

intenzitu.

Prostorová působnost města, sféry jeho vlivu

Spojení mezi městem a jeho zázemím je závislé na kvalitě dopravy a měnil se v průběhu

minulého vývoje. Stačí, porovnáme-li rychlost koně, automobilu nebo rychlé podzemní

kolejové dopravy.

Dobrou informační vypovídací hodnotu má konstrukce izochor a izochron, které, spolu

s dalšími ukazateli, informují o kvalitě dopravní spojitosti mezi městem a jeho zázemím

a umožňují tak vymezit dopravní sféru města.

Město se svými ekonomickými aktivitami, zejména průmyslem, vůči svému zázemí

vymezuje jako významný gravitační faktor. Lidé se snaží najít bydlení co nejblíže svému

bydlišti, což pochopitelně platí i v opačném případě. Podle intenzity imigrace do města

je možno vymezit imigrační sféru.

Velký počet pracovních míst soustředěných ve městech vyvolává ze zázemí vyjížďku

obyvatel ve věku ekonomické aktivity za prací. Vzniká sféra dojížďky za prací a v praxi tak

můžeme vymezit pracovištní okrsek města, popř. konkrétního závodu či instituce služeb.

V souvislosti s nástupem postindustriálního období narůstá dojížďka za prací do služeb.

Na základě dojížďky za nákupy různých druhů zboží, které město nabízí mimoměstským

občanům je možno vymezit obchodní sféru. Stejně tak - s ohledem na jinou formu služeb -

můžeme vymezit další sféry, např. finanční sféru.

Město je nejen spotřebitelem a zpracovatelem zemědělských produktů, ale je pro zemědělství

distribučním centrem produkujícím zemědělské stroje, zařízení, chemická hnojiva

a pesticidy.

Na základě těchto vazeb lze vymezit např. sféru zásobování města určitými zemědělskými

produkty nebo opačně lze vymezit např. sféru zásobování zázemí zemědělskými stroji.

70

Jak je uvedeno v předchozích kapitolách, tak je město střediskem koncentrace

administrativních, kulturních, zdravotnických, vzdělávacích, finančních, pojišťovnických

a mnoha dalších institucí, které uspokojují potřeby obyvatel žijících v zázemí města.

Analýzou prostorových vztahů lze následně vymezovat sféry administrativní, kulturní,

zdravotní, školskou – vzdělávací apod.

Zóny

Velikost a tvar zázemí ovlivňuje celá řada faktorů. Mezi ně je možno zařadit dopravní

faktory, např. hustotu dopravní sítě a vzájemnou dopravní dostupnost centra a dopravní

propojenost sídel mezi sebou.

Dalším možným faktorem může být struktura osídlení a rozmístění obyvatelstva nebo

ekonomický charakter oblasti.

Formování zázemí určitého města je výsledkem vzájemného spolupůsobení městských

zařízení nadmístního významu.

Každé z těchto zařízení vytváří oblast své působnosti, tzv. sféru vlivu. Sféry vlivu městských

zařízení nadmístního významu jsou různé v závislosti na hierarchickém stupni daného

zařízení, např. základní škola, střední škola, vysoká škola nebo lékařská ordinace, poliklinika,

fakultní nemocnice, specializovaný zdravotní ústav.

Obtížně se sféra vlivu určuje u nepravidelně a méně často využívaných zařízení, např.

divadla, výstavní síně, prodejny specializovaného zboží. V praxi se nejčastěji zjišťuje sféra

vlivu dopravních, administrativních, školských, zdravotních zařízení nebo sféra určená na

základě dojížďky za prací.

Podle intenzity vzájemných vztahů mezi městem a okolními sídly lze obvykle zázemí

rozčlenit na několik zón. Zázemí tak tvoří sídla tíhnoucí vazebně k danému městu, které je

v rámci zázemí hlavním střediskem.

V zázemí ležící sídla mají různě intenzivní zpětně působící vazby mezi sebou. Centrální

město a ostatní sídla v rámci jeho regionu mohou mít vazby i s dalšími středisky nebo sídly

ležícími v jeho zázemí a ve sféře působnosti jiného centrálního města.

Nejblíže městu je příměstská zóna, která obklopuje město pásem, ve kterém jsou specifické

podmínky života, který je možno označit jako městsko-venkovský. Tato první zóna má

zástavbu odlišnou nejen od městské, ale i venkovské.

Obvykle je v příměstské zóně více zeleně zahrad a chatových a zahrádkářských kolonií.

Příměstské zemědělství tu má intenzivní charakter, pěstuje se zde také ve větší míře např.

zelenina nebo květiny.

Stavební pozemky zde mají nižší cenu než stavební plochy ve městě a proto se stává, že je

tato zóna zaplavena nenáročnými levnými stavbami a rychle zde přibývá obyvatelstva

a narůstá zde trestná nezákonná činnost.

Neorganizovaná výstavba v této zóně kolem měst v rozvojových zemích vytváří oblasti

bez vodovodů, kanalizací, často bez elektrické energie, kde lidé žijí v nuzotě a bídě.

Společnost se zde mnohdy řídí vlastními pravidly. V ekonomicky rozvinutých zemích se

s těmito jevy nesetkáváme.

Další zónou je širší zázemí s nízkými domy spíše vesnického typu. Vliv města již není

schopen výrazně změnit vzhled oblasti a její krajinný ráz. Dojížďka za prací do města

je odtud poměrně intenzivní.

71

Třetí zónou tvoří vnější zázemí, odkud lidé do města dojíždějí jen za speciálními službami a

dojížďka za prací do města s nárůstem vzdálenosti a přepravní doby klesá.

Někteří autoři, např. přední slovenský sídelní geograf J. Verešík, rozlišují více zón, což je

běžné především u velkých lidnatých měst s plošně rozsáhlým zázemím.

Podle J. Verešíka můžeme na základě analýzy vztahů města a okolní oblasti vymezit tyto

typy zázemí:

zázemí bezprostředně spojené s městem

zázemí velmi úzce spojené s městem

zázemí úzce spojené s městem

zázemí volně spojené s městem

zázemí velmi volně spojené s městem

W. Christaller, G. Zippf, B. Malisz a jejich přínos pro rozvoj teorie a praxe

sídelní geografie

Teoretický základ studia hierarchie sídel podal ve své práci W. Christaller. Jeho teorie

centrálních míst vychází z předpokladu, že základem existence měst je jejich propojení

s určitým počtem okolních sídel. Město existuje proto, že okolní zázemí potřebuje řadu

služeb, které jsou zajišťovány městem.

Služby, které město poskytuje okolním sídlům, označuje jako centrální funkce a sídla,

v nichž jsou tyto služby koncentrovány jako centrální místa.

V ideálním případě mají centra poskytující služby stejného řádu stejný počet obyvatel, jsou

rozmístěna ve stejné vzdálenosti od sebe a mají stejnou rozlohu a počet obyvatel

obsluhovaného zázemí. Zázemí měst má podle této teorie tvar rovnostranného trojúhelníka

a zázemí centrálního místa vyššího řádu je vždy složeno z určitého počtu zázemí centrálních

míst nižšího řádu.

Christallerova teorie centrálních míst z roku 1933 má mezi sídelními geografy nejen mnoho

zastánců, ale také odpůrců. Tito poukazují zejména na neúnosnost pravidelného

geometrického rozložení centrálních měst a omezenost teorie v silně industrializovaných -

průmyslových regionech. Za slabinu považují také určité nedocenění vlivů fyzicko-

geografického prostředí, historického vývoje a určité genetické setrvačnosti ve formování

sídel. Mezi zastánce můžeme považovat např. W. Bungeho, který zejména vyzdvihuje její

teoretický přínos pro rozvoj vědního oboru. Mezi slovenské sídelní geografy, kteří úspěšně

aplikovali Christallerovu teorii můžeme zařadit např. O. Bašovského, J. Mládka, A. Bezáka a

Š. Očovského.

Na zákonitosti v rozložení měst podle velikosti a jejich pořadí upozornil počátkem 40. Let

minulého století G. Zippf. Podstata tohoto pravidla prezentuje vazbu mezi „pořadím

a velikostí města“.

Je- li první město milionové, tak podle tohoto pravidla by druhé město mělo kolem půl

milionu, třetí zase 333 tisíc, atd., tedy mělo by mít velikost prvního města (1 000 000

obyvatel) děleného pořadím, (v tomto případě hodnotou 3).

72

Při znázornění vztahu pořadí a velikosti graficky (na grafu s logaritmickou mierkou),

můžeme šetřit vztahy mezi teoretickými velikostmi měst a pořadím měst a mezi reálným

pořadím a velikostí.

Důležité je, že v případě, když vyhodnotímeo Zippfovo pravidlo v různých letech, můžeme

zjistit dynamiku městského systému v různých časových periodách.

Cílem prahové analýzy, teorie prahů, kterou zformuloval polský sídelní geograf B. Malisz,

je zjištění optimálních možností pro rozvoj města s vyznačením nejen nejlepších variant

rozvoje města, ale i vymezením oblastí v regionech, které je třeba preferovat, protože mají

předpoklady překročit prahové bariéry s nejnižšími náklady.

Autor vychází z poznatku, že města při svém růstu počtu obyvatel jsou ovlivňována mezními

jevy (barierami), které označujeme jako prahy růstu. Pojem prahu a pojem prahových

nákladů je relativní, čím je město větší, tím jsou vyšší náklady na překonání jeho prahové

velikosti.

Omezující bariéry nemají absolutní mezní charakter, jsou překonatelné, ale za využití vyšších

investičních nákladů. Po překonání bariéry - prahu růstu - pokračuje rozvoj ploch a přírůstek

počtu obyvatelstva až do okamžiku, kdy se projeví omezující hranice dalšího prahu růstu.

Z výše uvedeného vyplývá tomu odpovídající etapovitý (kampaňovitý, nelineární) růst počtu

obyvatelstva. Proces lze vyjadřovat graficky, kdy na osu x nanášíme růst počtu obyvatel

města a na osu y zase náklady na překročení prahů.

Bariery - prahy růstu - vznikají z různých příčin a potom je označujeme jako:

funkční bariéry vznikající z existujícího trvalejšího způsobu využití země

technologické bariéry vznikající z daných technických a technologických parametrů

systému infrastruktury, mezi něž zahrnujeme např.: čističky odpadních vod,

vodárenská technická a technologická zařízení, technickou úroveň vodovodů,

energovodů, elektronických informačních sítí atd.

přírodní bariery vyplývající z fyzicko-geografických podmínek a zvláštností města

a zázemí

strukturální bariéry vyplývají z nezbytné přestavby strukturálních elementů místa

73

Cvičení číslo 5

Základní pojmy

Úkol: Vysvětlete význam pojmů:

zázemí, zázemí a jeho členění, funkční bariéra růstu města, technologická bariéra růstu

města, strukturální bariéra růstu města, přírodní bariéra růstu města, Maliszova teorie

prahů, Zippfovo pravidlo pořadí měst, Christallerova teorie centrálních míst, zóny zázemí

města, příměstská zóna, širší zázemí, vnější zázemí, sféry působnosti města, imigrační

sféra města, pracovištní okrsek města, obchodní sféra, finanční sféra, sféra zásobování

města zemědělskými produkty, administrativní sféra města, kulturní sféra města,

zdravotní sféra města, školská sféra města, Sochora, izochrona.

74

Základní informace o obyvatelstvu Antropogeneze, hominizace, sapientace

Rasy, rasismus

Antropogeneze, hominizace, sapientace

Geografie obyvatelstva zkoumá obyvatelstvo jako dílčí část systému geografického

prostoru. Úkolem vědního oboru je odhalit a vysvětlit složité vzájemné vztahy mezi

obyvatelstvem na straně jedné a přírodním a společenským prostředím na straně druhé.

Zabývá se zkoumáním zákonitostí rozmístění obyvatelstva a jeho formováním k územní

diferenciaci v procesu reprodukce společnosti.

Tento vědní obor, který řadíme do humánní geografie, objasňuje příčiny regionálních rozdílů

zalidnění, studuje strukturu a dynamiku obyvatelstva na základě vztahu ke geografickému

prostředí a k socioekonomickému vývoji dané populace. Člověk v tomto pojetí vystupuje

jako hlavní tvůrce materiálních hodnot, tvůrce krajiny a hlavní spotřebitel materiálních

hodnot, které vlastně lidská společnost produkuje.

Předmětem geografie obyvatelstva je obyvatelstvo daného území jako společenský útvar

se znaky:

a) kvalitativními (např. rozdělení podle pohlaví, věku anebo vzdělání)

b) kvantitativními (např. rozdělení území podle počtu obyvatel)

Hlavní metodou geografie obyvatelstva je analyticko-syntetické vyhodnocení vzájemných

vztahů mezi obyvatelstvem a geografickým prostředím a vyvíjející se socioekonomickou

sférou. Pro poznání a objasnění složitých vztahů je třeba mít i kvalitní podkladové materiály

získané metodami výzkumu dalších geografických disciplín a ostatních pomocných vědních

oborů.

Nejužší vazby geografie obyvatelstva s demografií, která specifikuje svůj předmět úžeji.

Demografie se zabývá detailně populační neboli demografickou reprodukcí, včetně

zdravotního stavu studované populace.

Struktura a dynamika obyvatelstva

Obyvatelstvo jako předmět zkoumání má svoji časoprostorovou ohraničenost. Konkrétní

populace může být tedy vymezena jako historická kategorie = časové vymezení, která se

vyskytuje na určitém konkrétním území (sídlo, stát, světadíl). Jindy je sjednocujícím

elementem jinak zvolený znak, např. pohlaví anebo věk. Základním rysem těchto seskupení,

která mohou být přirozená (např. národ) anebo umělá (např. ekonomicky aktivní

obyvatelstvo) je určitý počet těchto jedinců. Zkoumáme-li tento daný počet takto

vymezených jedinců k určitému času (např. k určitému datu), hovoříme o struktuře

obyvatelstva podle znaků. Další skupinou geodemografické problematiky tvoří procesy,

k nimž v obyvatelstvu daného počtu na určitém území za určité časové období dochází.

Obyvatelstvo jako společenský útvar se vyznačuje velikou dynamikou.

75

Do doby neolitické revoluce (cca 5 tis. let př. n. l.) se počet obyvatelstva planety Země

zvyšoval velmi pomalu. Výraznou akceleraci reprodukčního procesu je možno zaznamenat

vlivem ekonomických a sociálních změn 18. století v období transformace agrární

společnosti ve společnost industriální. V průběhu 20. století se demografická revoluce

projevila postupně ve všech ekonomicky vyspělejších zemích a v současnosti zasáhla země

Chudého Jihu. Nadměrný populační růst se stal největším současným globálním problémem

lidstva. Populační prognózy předpokládají určitou stabilizaci až kolem roku 2100.

Největší hustota obyvatelstva Země je zhruba do 50 km od oceánského pobřeží, v nížinách

a v mírném klimatickém pásu. Mezi největší koncentrace obyvatelstva planety patří regiony

při východním pobřeží USA, subtropická oblast a oblast mírného klimatického pásu Evropy

a regiony Jižní a Východní Asie.

Původ člověka byl dosud vysvětlován převážně náboženskými koncepcemi

kreacionalistickými (stvořitelskými) a vědeckými koncepcemi evolučními (vývojovými),

z nichž vycházejí i následující teze. Stáří lidstva se odhaduje minimálně na 1 milion let.

Antropogeneze (vznik člověka) je evoluční proces vzniku, utváření a vývoje člověka

biologické a společenské bytosti. V jejím průběhu se postupně vytváří fyzický typ člověka,

vyvíjejí se prvotní formy lidské pracovní činnosti, začíná se vyvíjet řeč, myšlení a společnost.

Hominizace (polidšťování) je specializační proces postupných tělesných a sociálních změn

od primátů k člověku, neboli evoluční proces polidšťování společného předka lidí.

Sapientace je evoluční proces postupného posilování typicky lidských vlastností už

vzniklého lidského poddruhu Homo sapiens. Až na určité nuance se jeho předvěké skupiny

Homo sapiens sapiens, někdy označované jako Homo sapiens fosilis, v podstatě fyzicky

už neliší od skupin dnešních lidí - někdy označované jako Homo sapiens aktualis.

Rasy, rasismus

Díky vzájemné izolovanosti (stále rostoucí vzdáleností a přibývajícím počtem přírodních

překážek), se v nejkrajnějších populacích nahodilé odchylky i přizpůsobování se různým

geografickým podmínkám, musely začít promítat do formování sice nepodstatných,

(z hlediska fyzické a psychické jednoty lidstva), ale vnějškově výrazným genetickým

rozdílů rasovým. Postupně se tak nejprve zformovaly dva tzv. rasové kmeny – Západní a

Východní. V genetické rovině se tak Západní rasový kmen rozdělil na severní europoidní

velkou rasu a jižní negroidní velkou rasu, Východní rasový kmen se rozdělil na severní

velkou rasu mongoloidní a jižní australoidní velkou rasu. V současnosti tak existují čtyři

velké lidské rasy. Pouhé rozdělování lidských ras podle barvy kůže na černou, bílou a

žlutou, je tudíž zcela nesmyslný přežitek.

Každá ze čtyř velkých ras se dále člení na tzv. "malé rasy", ty se zas dělí na "skupiny

antropologických typů", které se zase člení na jednotlivé "antropologické typy".

Antropologický typ je potom i základní taxonomickou jednotkou rasologie (nauky o rasách).

V realitě samozřejmě nejsou mezi jednotlivými rasami ostré hranice, takže přechod mezi

rasami určitého řádu je tvořen mnoha méně vyhraněnými rasami (nižšího řádu), které

dle způsobu jejich vzniku nazýváme "přechodnými" resp. "smíšenými".

76

Smíšené rasy vznikaly relativně v krátké době při rychlém masovém kontaktu příslušníků

velkých ras. (Např. po objevení Ameriky tak vznikli smíšením europoidů a amerických

mongoloidů mesticové, smíšením europoidů a negroidů mulati a smíšením negroidů

a amerických mongoloidů zambové).

Rasismus vznikl až poměrně pozdě (s nástupem evropského kolonialismu) jako nevědecká

koncepce, předpokládající společenskou nerovnost lidských ras, vyčleňovaných na základě

tělesných znaků zcela nepodstatných z hlediska schopnosti společenského života.

Zhruba 30% lidstva dnes jednoznačně patří mezi přechodné a smíšené rasy a na 90%

lidských populací má v genech větší či menší příměs jiné rasy. Téměř žádnou populaci dnes

tedy nelze označit za "rasově" čistou - žádná "čistá" rasa dnes už neexistuje.

Genetická výbava všech lidských ras je téměř totožná, co se týče znaků jak druhově

podstatných, tak druhově nepodstatných.

Zdůrazňujeme, že rasové znaky jsou druhově nepodstatné a nemají žádnou souvislost

se schopností společenského rozvoje. Proto jsou z tohoto hlediska nejen fyzické, ale i

duševní podstatné vlastnosti různých ras zcela stejné. A byl to právě Charles Darwin, který vždy zdůrazňoval, že projevy vyšší nervové činnosti

u všech lidských ras nejsou různé a příslušníci všech ras mají stejné schopnosti se neomezeně

kulturně rozvíjet, pokud mají dlouhodobě stejné podmínky. Všechny rasy jsou rovnocenné

a rasismus, který odsuzujeme, je jev, který nepatří do 21. století.

Reprodukční proces a faktory, které ho v České republice ovlivňují

Natalita se celosvětově pohybuje v průměru kolem 20 promile.

Mortalita dosahuje v průměru hodnoty asi 9 až 10 promile. V hospodářsky nejméně

rozvinutých zemích je úmrtnost mnohem vyšší. Toto se týká zejména kojenecké úmrtnosti,

kterou považujeme za jeden z nejvýznamnějších ukazatelů zdravotnické úrovně.

Specifická úmrtnost a podíl velikosti jednotlivých věkových kategorií (do 14 roků, 15 až 64

a 65 a více roků věku) je také jednou z hodnot, podle níž můžeme posuzovat ekonomickou,

zdravotní a sociální vyspělost jednotlivých zemí.

Období po roce 1985 bylo v České republice obdobím zlepšování úmrtnostních

poměrů. Tato situace se nejlépe odráží v nárůstu naděje dožití (střední délky

života) při narození mužů. Za patnáct let (1985 až 2000) vzrostla její hodnota

o 4,1 roky na 71,6 let. U žen tento nárůst činil 3,6 roku na 78,3 let. V roce 2000

činil rozdíl naděje dožití žen a mužů 6,7 let, což jen potvrzovalo fakt, že Česká

republika patří k zemím s nejvyšším rozdílem naděje dožití mezi ženami a muži.

Hodnota střední délky života při narození i v nízkém věku je výrazem souhrnu intenzit

úmrtnosti zbývajících starších věkových skupin, které se mohou vyvíjet v souhlasném nebo

opačném směru.

Pohled na vývoj pravděpodobnosti úmrtí podle věku umožňuje blíže vysvětlit změny

v hodnotách střední délky života. Pravděpodobnost úmrtí vychází z úmrtnostních tabulek a

udává riziko osoby v určitém přesném věku ξ zemřít před dosažením věku ξ+n. Vývoj

http://demografie.info/?cz_umrtnosttabulky=

http://demografie.info/?cz_umrtnosttabulky=

77

pravděpodobností úmrtí podle věku v letech ukazuje, že zlepšování úmrtnostních poměrů

probíhá od poloviny 80. let téměř ve všech věkových skupinách.

U mužů došlo k výraznějšímu snížení pravděpodobností úmrtí ve věkové skupině

1 až 14letých až v druhé polovině devadesátých let a rozdíly hodnot mezi muži

a ženami byly v této věkové kategorii již minimální. U děvčat pozorujeme

ve věkových skupinách do 14 let mírné zvýšení hodnot pravděpodobnosti úmrtí,

které napomáhá k minimalizaci rozdílu úmrtnosti žen a mužů v tomto věkovém

období. Rozdíl v pravděpodobnosti úmrtí žen a mužů narůstá po dosažení

dvacátého roku věku. Hodnota pravděpodobnost úmrtí ve věkové skupině 20 až

29letých, byla u žen oproti mužům třetinová. U žen nebyl pokles v jednotlivých

věkových kategoriích již tak výrazný, a to především z důvodu vyčerpání

potenciálu během předcházejících časových období. Dříve u mužů v některých

věkových skupinách docházelo i ke zhoršování úmrtnostních poměrů a potenciál

pro změny tak byl vyšší. Tedy zatímco u mužů došlo ve věku 20-24 let k poklesu

z 5,7 v roce 1985 na 5,2 v roce 2000, u žen je změna hodnoty pravděpodobnosti

úmrtí minimální, a to z hodnoty 1,8 na 1,7. Ve věkové skupině 25-29 let je již

pokles výraznější z 6,3 v roce 1985 u mužů, resp. 2,2 u žen, na 5,0 v roce 2000,

resp. 1,6.

Naděje dožití (též střední délka života) vyjadřuje počet roků, který v průměru ještě prožije

osoba právě x-letá za předpokladu, že po celou dobu jejího dalšího života se nezmění řád

vymírání, zjištěný úmrtnostní tabulkou, zkonstruovanou pro daný kalendářní rok nebo jiné

(zpravidla delší) období. Jedná se tedy o hypotetický údaj, který říká, kolika let by se člověk

určitého věku dožil, pokud by úroveň a struktura úmrtnosti zůstala stejná jako v daném roce.

Ukazatel se nejčastěji používá ve formě „Střední délka života při narození“ nebo „Naděje

dožití při narození“, ve které vyjadřuje průměrnou délku života osoby právě narozené

za předpokladu setrvání úmrtnostních poměrů platných v roce, ve kterém se osoba narodila

a pro který je konstruována úmrtnostní tabulka. Takže například je-li střední délka života

při narození pro muže v roce 2002 v ČR 72,1, mají chlapci narození v tomto roce statistickou

naději dožít se věku 72,1 let. Jen pro srovnání – dívky narozené ve stejném roce mají naději

vyšší - 78,5let.

Naděje dožití při narození vzrostla během let 1985 až 2000 u mužů o 4,1 let

a u žen o 3,6 let. V tomto období došlo k výraznému zlepšení ukazatelů úmrtnosti

mužů a my tak můžeme poprvé zaznamenat vyšší dynamiku růstu prodlužování

střední délky života u mužů. Šedesátá léta jsou charakteristická zhoršováním

úmrtnostních poměrů mužů a léta sedmdesátá jsou označována jako období

stagnace. Je tedy patrné, že u mužů byl větší prostor pro zvyšování naděje dožití

při narození v případě jakékoli pozitivní změny v úrovni úmrtnosti. Zlepšení

situace v úmrtnosti mužů bylo patrné i ze zvýšení naděje dožití ve věku třiceti let,

kdy došlo k růstu o 3,3 let (8,5 %) z hodnoty 39,5 v roce 1985 na 42,9 v roce

2000. Například naproti tomu naděje dožití v přesném věku deseti let vzrostla

pouze o 5,9 % (3,4 let), kdy zatímco v předcházejících obdobích byl percentuální

nárůst v nižších věkových skupinách vyšší než u skupin starších. I u žen můžeme

sledovat vyšší nárůst v relativním vyjádření u starších věkových skupin, i když

zde nebyl rozdíl tak patrný. Naděje dožití žen ve věku třiceti let vzrostla o 6,5 %

(o 3 roky) z hodnoty 46,1 let v roce 1985 na 49,1 let v roce 2000.

78

Naděje dožití žen ve věku deseti let vzrostla sice také o tři roky (což je také

průměrná hodnota nárůstu sledovaných věků), ale tento nárůst představoval jen

4,2 %. Vyšší dynamika růstu naděje dožití mužů se odrazila také ve změně

rozdílu naděje dožití mužů a žen, kdy můžeme poprvé hovořit o snižování tohoto

rozdílu.

Střední délka života neboli naděje dožití je statistický údaj udávající průměrný, tedy

předpokládaný, věk, jehož dosahují členové dané populace

Ve druhé polovině devadesátých let dosahovala dokonce velikost rozdílu e10 a

e15 mužů a žen hodnoty velikosti rozdílu středních délek života při narození

mužů a žen.

Hlavními skupinami příčin úmrtí lidí na území České republiky jsou novotvary a tzv.

vnější příčiny smrti.

V rámci úmrtnosti na vnější příčiny smrti jsme se zvláště zaměřili na úrazy

motorovými vozidly a na sebevražednost. Ve sledovaném období 1985 až 2000

bylo patrné snižování intenzit úmrtnosti mladších věkových skupin, které začalo

již před rokem 1985.

Velice příznivý byl vývoj intenzity úmrtnosti na nemoci oběhové soustavy

ve starších věkových skupinách, přičemž u dětí a mladých lidí je snižování

úmrtnosti na tuto příčinu dlouhodobější. Zlepšování zdravotní péče, pokrok

v léčebných metodách a vyšší dostupnost účinných léků se odrazily ve výrazném

poklesu intenzity úmrtnosti na zvláštní nemoci raného věku a vrozené vývojové

vady, zaznamenaného obou pohlaví. U mladých mužů došlo k výraznému

poklesu intenzity úmrtnosti na novotvary, a to zhruba o 40 %. Úmrtnost mladých

mužů a žen na nemoci dýchací soustavy stagnovala již od počátku osmdesátých

let.

Během sedmdesátých let a v první polovině let osmdesátých výrazně klesala

úmrtnost dětí a mladých lidí na vnější příčiny smrti. V období 1985 až 2000

se tento trend zastavil a u obou pohlaví došlo po roce 1989 k mírnému zhoršení

úmrtnostních poměrů, a to především v důsledku růstu automobilismu a zvýšení

možnosti přístupu mladých lidí k dopravním prostředkům. K ustálení situace

došlo na konci devadesátých let. Ve věkovém intervalu 15-29 let jsou vnější

příčiny nejčastější příčinou smrti. U žen v této věkové skupině představují úmrtí

na vnější příčiny smrti zhruba polovinu všech úmrtí. U mužů je podíl ještě

mnohem vyšší a představuje zhruba tři čtvrtiny všech úmrtí. Nepříliš pozitivní je

fakt, že k nárůstu tohoto podílu došlo koncem devadesátých let, z 66 % v roce

1985 na 76 % v roce 2000. Tento růst byl pozorován jak u mladých mužů, tak

u mladých žen. Ve věkové skupině dvacetiletých je výrazná nadúmrtnost mužů,

umírá zhruba čtyřikrát až pětkrát více mužů než žen. Přesto, že specifická

úmrtnost na vnější příčiny smrti je u dětí nejnižší, jedná se o závažnou příčinu

smrti. Zatímco v celé populaci vnější příčiny způsobují zhruba 7 % všech úmrtí,

u dětí do 14 let zhruba jednu pětinu úmrtí.

Nejvíce úmrtí na vrub vnějších příčin smrti však připadá ve věku 15-24 let, kde

jejich podíl přesáhl v posledních letech 70 %.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Populace

79

Po změně politické situace v roce 1989, otevření hranic a rychlosti ekonomické

transformace došlo k nárůstu automobilismu v České republice. To mělo

za následek nárůst počtu dopravních nehod. Standardizovaná míra úmrtnosti na

dopravní nehody se proto v období 1985 až 2000 zvýšila u mužů o 37 % a u žen

o 34 %. Intenzita úmrtnosti mužů na dopravní nehody během první poloviny

devadesátých let výrazně rostla a kolem roku 1995 dosáhla svého vrcholu v tomto

období. Ve druhé polovině devadesátých let se situace zlepšila a hladina

úmrtnosti na dopravní nehody stagnovala. Zhruba jedna pětina všech úmrtí mužů

v důsledku dopravních nehod se odehraje ve věku 20-29 let. U žen byl

v devadesátých letech zaznamenán podobný trend a podíl věkové skupiny 20-29

let na celkovém počtu úmrtí důsledkem dopravních nehod vzrostl z jedné

desetiny v roce 1985 na jednu pětinu v roce 2000. K nárůstu vlivu dopravních

nehod u mladých žen došlo na úkor sebevražednosti.

Míra sebevražednosti mladých žen ve věku 10 až 29 let poklesla během let 1985

až 2000 téměř o polovinu. Klesající trend sebevražednosti byl nastartován

v průběhu sedmdesátých let. U mužů ve sledovaném období poklesla míra

sebevražednosti o třetinu, u žen pak téměř o polovinu. Díky výraznějšímu

poklesu sebevražednosti u žen se riziko úmrtí mužů ve srovnání se ženami

zvýšilo a bylo v roce 2000 více jak čtyřnásobné (oproti trojnásobnému riziku

v roce 1985). To také vedlo k celkovému nárůstu mužské nadúmrtnosti

na vnější příčiny smrti. U mladých mužů tak příznivá situace zaznamenána

nebyla a jejich míra sebevražednosti dlouhodobě stagnovala. Pozitivním jevem

tohoto období byl pokles míry úmrtnosti na vnější příčiny smrti u obou pohlaví,

který byl patrný v několika posledních letech. Naděje dožití při narození vzrostla

během let 1985 až 2000 u mužů o 4,1 let a u žen o 3,6 let, přičemž v přesném

věku třiceti let se jedná o růst o 3,4 roky u mužů, resp. 3 roky u žen. Ve věkovém

intervalu 0-30 let byla intenzita úmrtnosti mladých žen poloviční oproti mužům.

Česká republika je evropskou zemí a členským státem Evropské unie, ale od roku 1945

do konce 80. let minulého století byla součástí zájmového bloku Sovětského svazu.

Ekonomický a politický vývoj a dané sociální prostředí limitovalo demografické procesy

tehdejšího Československa. Shodná nebo velmi podobná situace se týkala mnoha dalších

zemí tzv. socialistického bloku, přesto lze najít v České republice jisté odlišné rysy

a specifika populačních procesů.

Od vzniku České republiky v roce 1918 se demografický vývoj vyznačuje určitými specifiky

a je ovlivněn především dvěma faktory:

odrážením působení změn, které se realizovaly v rámci sociálního, ekonomického

a politického vývoje,

zakomponováním specifických prvků vlastního průběhu reprodukčního procesu.

Někteří odborníci zabývající se demografií již počátkem 80. let minulého století

upozorňovali na to, že se naděje na dožití při narození od roku 1960 prakticky dvacet roků

neměnila a že se úroveň porodnosti přibližuje prosté reprodukci (Pavlík 1986, s. 577).

Populační prognóza Federálního statistického úřadu z roku 1982 předpokládala, podobně

jako projekce z roku 1977, v podstatě zachování stávajícího počtu obyvatelstva. Uváděla, že

v České republice bude v roce 2000 žít 10,332 mil. obyvatel (projekce1 pro rok 2010 uváděla

1 Projekce nezahrnovala migraci.

80

předpokládaný počet obyvatel 10 053 473). Ve skutečnosti byl v roce 2000 počet obyvatel

10,272 mil., což je o 60 tisíc osob méně než předpoklad projekce. Přirozený přírůstek v roce

2000 činil -18 091 osob. V souvislosti s transformačními změnami došlo také ke změně

populačního chování, kdy nejvýraznějším rysem byl pokles porodnosti. Nejvyšší počet

narozených v období po druhé světové válce byl v roce 1974, kdy se narodilo 191 215 dětí.

Nejnižší dosažená hodnota byla v roce 1999, kdy se narodilo jen 89 471 dětí. Srovnáním

obou hodnot snadno zjistíme, že v roce 1974 se narodilo o 104 744 dětí více. V roce 2006

došlo poprvé od roku 1994 k převýšení hodnoty natality nad mortalitou. Poprvé od roku 1994

se v roce 2006 projevil pozitivní populační přírůstek. S celkovým poklesem počtu

obyvatelstva došlo v průběhu období 1995 až 2005 v České republice k akceleraci stárnutí

obyvatelstva. Nižší podíl obyvatelstva ve věku 0 až 14 let než Česká republika (16,2 %)

měly na přelomu století v Evropě pouze Itálie (13,4 %), Španělsko (14,7 %), San Marino

(14,9 %) a Bulharsko (15,5 %). Nejnovější údaje pro rok 2008 uvádějí hodnotu počtu

obyvatelstva ve věku 0 až 14 let 13,8 %, podíl obyvatelstva ve věku 15 až 64 roků činil

71,2 % a podíl starších 65 let 15,1 %. Při analýze hodnot dokumentujících populační vývoj

Evropy od zlomového roku 1989 je možné konstatovat, že se Česká republika svými

ukazateli pohybuje mezi východní a západní Evropou. Bipolární rozdělení Evropy skončilo

v závěru 80. let minulého století a dalším rozšiřováním Evropské unie směrem na východ

budou odstraněny stávající bariéry politické, ekonomické a migrační. Postupně se

pravděpodobně sníží existující rozdíly demografických procesů mezi staršími zeměmi EU

a zeměmi později rozšiřujícími tuto organizaci. Přesto je pravděpodobné, že bude trvat delší

časové období, než obyvatelstvo sjednocené Evropy bude možno označit za homogenní

ve svém populačním chování, struktuře a své dynamice.

Celkový počet obyvatel byl 10 513 209. Statistici předpokládají, že počet lidí bude růst

do roku 2030, potom by měl mírně klesat. Předpoklad ČSÚ počítá s tím, že hlavní úlohu

budou stále hrát migranti. Rozdíl mezi přistěhovanými a vystěhovanými by měl v roce 2020

činit 25 tisíc lidí.

V České republice od roku 2004 přibývá obyvatel, za období od ledna do září 2012 to bylo

7 800 osob.

Přírůstek způsobuje jednak imigrace, která postupně v období krize slábne a dále stav, kdy

se více dětí rodí, než obyvatel umírá.

Stěhování obyvatelstva z pozice státního území můžeme rozdělit na migrace vnitřní a

zahraniční. Osoby, které se přistěhovaly z ciziny, označujeme jako imigranty, osoby, které

se z republiky vystěhují, jsou emigranti.

Až do počátku 19. století bylo území českých zemí spíše imigrační oblastí, a to zejména

z regionu západní Evropy. Hlavní imigrační vlny přišly ve 13. a 16. století. V první vlně (tzv.

velká kolonizace) bylo systematicky osidlováno české pohraničí Němci, kdy podle odhadů

stoupl počet obyvatel téměř o čtvrtinu. Druhá a pozdější vlna kolonizace znamenala osídlení

především horských oblastí, opět německým, ale také domácím obyvatelstvem (srov. Hora,

1991).

Výrazné vlny emigrací se udály v souvislosti s válkami na našem území – husitskou a

především třicetiletou v 17. století, která znamenala významný odchod protestantů z českých

zemí. Od počátku 19. století pak můžeme o Čechách hovořit jako o ryze emigrační zemi.

Důvody emigrací se odvíjely zejména v historických a ekonomických kontextech, z nichž se

81

jako nejvýznamnější jeví období tzv. zlaté horečky spojené s odchodem (podle diferenční

metody) téměř 1,5 milionu obyvatel z českých zemí do USA.

Z pohledu migrací nastává důležitý zlom po 2. světové válce, kdy byla rozsáhlými

přesuny zasažena celá Evropa. Podle odhadů bylo jen v tehdejším Československu po válce

v pohybu na pět milionů. Bylo odsunuto asi 2,8 milionů Němců, 50 tisíc osob vystěhováno

na Ukrajinu a do SSSR, naopak zejména pohraniční oblasti byly doosídlovány nejen místním

obyvatelstvem, ale i zahraničními imigranty a reemigranty (Volyňští Češi, Rumuni, Bulhaři,

ze Slovenska Romové, političtí uprchlíci z Řecka atp.).

Charakter migrací po roce 1948 se odvíjel v návaznosti na politickou, ekonomickou

a demografickou situaci. Vlny emigrací byly nastartovány politickými změnami a mezníky

v roce 1948 a 1968. V tehdejším Československu však existovala i nepříliš výrazná imigrace,

která byla důsledkem uzavírání řady mezivládních dohod o internacionální pomoci (jednalo

se zejména o Vietnam, Angolu, Kubu, Jižní Koreu nebo Sýrii).

Česká republika uplatňuje po roce 1989 ve vztahu k imigraci poměrně liberální přístup, což

se mimo jiné odráží v relativně rychle rostoucím počtu cizinců. V roce 1990 bylo v ČR

registrováno jen celkem 35 198 cizinců s povoleným pobytem.

Imigrace je velmi složitou problematikou, která si zaslouží hlubší analýzu, neboť počty

cizinců žijících v České republice se postupně zvyšují a současně přibývá těch cizinců, kteří

se na území ČR dlouhodobě nebo trvale usadili. Imigrační situace se odvíjí v návaznosti na

politickou, ekonomickou, sociální i demografickou situaci, navazuje na dané právní

postavení imigrantů a konkrétní podmínky pro jejich postupnou integraci do společnosti.

Legální imigrace je celkově spíše přínosem pro imigrační zemi, protože získává většinou

mladou, aktivní, agilní pracovní sílu, která se často úspěšně zařadí do společnosti a zaplní

mezery na trhu práce (jde obvykle o práce málo atraktivní, špatně placené, o něž není

v majoritní společnosti zájem). Pozitivní dopady aktivní politiky imigrace by se měly mimo

jiné projevit v kompenzaci úbytku domácího obyvatelstva a populačního stárnutí. Pokles

imigrace se stupňuje a jen za prvních devět měsíců roku 2012 byl pokles o 7 700 osob

ve srovnání s předchozím rokem. (V roce 2007 se např. za stejné období do naší republiky

přistěhovalo desetkrát více lidí.)

Mezi imigranty dominují Slováci (leden-září = 2800), dále to jsou Němci (800) a na třetím

místě občané USA (700). V těchto údajích není zachycena nelegální imigrace.

Po vzniku samostatné České republiky a Slovenska žilo v Česku 78 700 cizinců, kteří

představovali jen 0, 75 % obyvatel země. Od tohoto roku se podíl zvýšil šestkrát.

V roce 2001 u nás bylo 212 069 cizinců, v roce 2007 již 394 395. Migrační saldo v roce 2006

bylo 34 720 a v následujícím roce již 83 945, což představuje nárůst o 141 %. V roce 2008 se

k nám přistěhovali 71, 8 tis. cizinců, jejichž počet dosáhl 438, 3 tisíce osob. Slováky (76 tis.

osob), kteří po dlouhé období tvořili početně nejčetnější menšinu, vystřídali Ukrajinci

(132 tis. osob.)

V polovině roku 2012 bylo u nás evidováno 438 000 lidí ze zahraničí. Zhruba tři pětiny tvoří

Ukrajinci, Slováci a Vietnamci.

V té době bylo v České republice evidováno 83 282 Slováků, kteří – na rozdíl od ostatních

zahraničních imigrantů – mohou používat svůj jazyk při jednání s úřady. (Toto platí

i v případě pobytu občanů ČR na Slovensku, kde jich žije 9 040.)

Ke slovenské národnosti se při sčítání obyvatelstva v roce 2011 přihlásilo 149 140 osob,

takže tvoří 1, 4 % populace republiky.

Je však zřejmé, že neoficiálně tvoří největší minoritu v České republice Romové, kterých je

podle odhadů více než 250 000.

82

Porodnost neustále klesá. Ve sledovaném období se narodilo 81 100 dětí, což je ale o 1700

méně, než za stejné období předchozího roku. Největší pokles počtu nastal u prvorozených

dětí (-747), u druhorozených činil pokles 547 a u dalšího pořadí bylo snížení o 422 dětí, které

se rodily jako třetí. Třetích dětí se rodí v České republice stále výrazněji méně a roční pokles

činil 3, 5 %.

Příčinou vývoje přirozeného přírůstku je, že rodí ženy z populačně silných ročníků z první

poloviny 70. let minulého století, kdy díky vládní pronatalitní populační politice došlo

ke zvrácení tehdejšího nepříznivého vývoje. Lze však téměř s určitostí předpokládat, že náš

stávající ekonomický vývoj a zákonitý budoucí pokles počtu žen v reprodukčním věku,

povedou k zastavení tohoto vývoje. Toto potvrzuje i průměrný věk matek, které v současnosti

rodí první dítě (27, 3 roku).

Od začátku devadesátých let klesalo každoročně množství nově narozených dětí.

Ze 150 tisíc dětí ročně, které se rodily ještě v průběhu osmdesátých let, se více než jedno

desetiletí rodilo v průměru méně než 100 tisíc. Jedna žena tak měla za celý život pouze 1,19

dítěte, což nás zařadilo na předposlední místo na světě. Za námi už je pouze Čína, kde je však

porodnost regulována. Evropský průměr pak je 1,42 dítěte na ženu. Z uvedeného je zřejmé,

že v České republice nefunguje účinná pronatalitní politika ani podpora rodiny.

Projevuje se stále mužská nadporodnost. Rodí se více chlapců než děvčat. I tento ukazatel

má sestupnou tendenci. Např. v roce 2008 se ve srovnání s rokem 2012 narodilo o 10 000

více chlapců než děvčat. Naopak se ve vyšších věkových kategoriích projevuje mužská

nadúmrtnost. Vyššího věku se dožívají ženy.

Česká republika zaznamenává už poměrně dlouhou řadu let výrazný nárůst počtu dětí, které

se rodí mimo manželství. Zatímco v roce 2011 představovaly děti narozené nesezdaným

párům anebo svobodným matkám 41, 3 %, tak v roce 2012 to již bylo přes 43 %. Ve srovnání

s rokem 1990 se jedná o neobvyklý vzestup tohoto trendu. V 50. letech minulého století tyto

děti představovaly zhruba 10 % z celkového počtu dětí.

Kojenecká úmrtnost od roku 1990 do roku 2000 klesla z 11 na 4 zemřelé do jednoho roku

na 1000 živě narozených, v roce 2005 pak dosahovala hodnoty 3,9. Pokles je tak výrazný, že

jsme uvedenou hodnotou předstihli bývalé socialistické země a dostali se na úroveň

Německa, Francie, Itálie či Rakouska (4) a přibližujeme se severským zemím Skandinávie.

Úmrtnost dětí za 1. – 3. čtvrtletí 2008 dokonce klesla na hodnotu 2,9 a vykazuje snižování již

tak nízké úrovně kojenecké úmrtnosti.

Počet uzavřených sňatků zůstává zhruba konstantní (cca 39 000 sňatků), což platí i

o rozvodovosti. Rozvádí se téměř každé druhé manželství, např. v roce 2008 to bylo 31,3 tis.

manželství, čímž přibývá žen samoživitelek a dětí v neúplných rodinách. Pokles počtu

dětských jeslí a mateřských škol po roce 1998 se prohloubil, protože jen od roku 1998

za následujících 16 let došlo ke snížení počtu jeslí zhruba o 30 % a mateřských škol asi

o 25 %.

Nejčastěji se rozvádějí lidé po třech až pěti letech trvání manželství. Podíl rozvedených

manželství s nezletilými dětmi vzrůstá a dosáhl 57, 9 z celkového počtu rozvodů.

Výdajovou stránku státního rozpočtu zatíží také zvyšující se nezaměstnanost. Přibývá-li

žadatelů o práci, tak se také úměrně tomu zvyšují výdaje státu na vyplácení podpory

v nezaměstnanosti. Míra nezaměstnanosti se pohybuje pod 10 %. Problém je však

s dlouhodobě nezaměstnanými a žadateli o práci, kteří dosud nebyli v pracovním procesu.

83

Úroveň vzdělání člověka představuje hlavni faktor, který umožňuje jedinci setrvání

na pracovním trhu a také využití možností pracovního trhu pro rozvoj dané společnosti.

Kvalita lidských zdrojů poskytuje zisky (nejen finanční) na všech úrovních stratifikace

společnosti, a to od jednotlivce přes firmy, instituce, obce, regiony a kraje až po stát a

nadnárodní seskupeni. V postindustriální epoše se služby a výroba stávají složitějšími. Vyšší

vzdělání je stále častěji podmínkou pro uplatnění jedince v nových výrobních a obslužných

oblastech s vyššími technologiemi.

Pomineme-li významné kulturní a sociální přínosy, které jsou s dosažením vyššího vzdělání

spojeny, čistě ekonomické zisky ze vzdělání se vztahuji zejména ke schopnosti vyhovět

náročným podmínkám moderní postindustriální ekonomiky a pracovního trhu.

V rámci vývojových trendů českého pracovního trhu bude permanentně ubývat méně

kvalifikovaných pracovních pozic, a že osoby s vyšším stupněm zdělání budou snadněji

měnit profesi, případně se snadněji rekvalifikují. Navíc mají vyšší pracovní mobilitu, čímž

jsou v souhrnu méně ohroženi ztrátou zaměstnání.

K dokumentaci výše uvedeného stručně dále prezentujeme stav v České republice:

Nejnižší míry zaměstnanosti jsou v České republice evidovány u lidí se základním

vzděláním, kde míra zaměstnanosti je 57,1 %, což představuje stav, kdy téměř každý

druhý nepracuje.

U osob se středním vzděláním s výučním listem činí míra zaměstnanosti 78,4 %. Míra

zaměstnanosti osob se středním vzděláním s maturitní zkouškou je 80,5 %.

U osob s terciárním vzděláním vystoupila míra zaměstnanosti na 85,3 %. Pro míry

zaměstnanosti je charakteristické, že rozdíly v míře zaměstnanosti mužů a žen jsou

tím vyšší, čím je nižší stupeň dosaženého vzdělání.

Platí, že čím je nižší úroveň vzdělání, tím jsou vyšší rozdíly v míře zaměstnanosti mužů a

žen, což platí, s malými regionálními rozdíly, prakticky pro celé území České republiky.

Míra zaměstnanosti obyvatel se středoškolským vzděláním a s výučním listem je

v rámci krajského srovnání poměrně vyrovnaná, s rozdílem 5,7 procentního budu

mezi Prahou a Moravskoslezským krajem.

U osob, které dosáhly pouze základního vzdělání, se míra nezaměstnanosti pohybuje

dlouhodobě mezi 20 až 24 %, což znamená, že zhruba každý pátý občan se základním

vzděláním je bez práce.

Příjmy vysokoškoláků ve všech krajích České republiky značně převyšují příjmy osob

se středním vzděláním. Relativně nejnižší příjmy mají osoby se základním vzděláním, které

jsou navíc nejvíce ohroženou skupinou z hlediska uplatnění na trhu práce.

Rozdíl mezi mírou nezaměstnanosti mužů pouze se základním vzděláním a mužů se

středním vzděláním bez maturity je 18, 5 %.

Rozdíl mezi muži s maturitou a vysokoškolsky vzdělanými je už jen 1, 1 %.

Nejvyšších hodnot dosahuje míra celkové neúspěšnosti uplatnění na trhu práce

v současnosti ve společenských oborech (16,2 %).

Absolventi vysokých škol se na trhu práce uplatňují na trhu práce - i ve srovnání

se středoškoláky - v období recese poměrně dobře. Absolvování vysoké školy se tak

v současnosti jeví jako nejlepší předpoklad najít zaměstnání odpovídající kvalifikace. Ovšem

platí, že úspěšnost absolventů při hledání zaměstnání je vázaná na úroveň obecné

nezaměstnanosti v daném regionu.

84

Diferencujeme-li skupinu obyvatel České republiky věkové skupiny 25 až 64 let podle

dosaženého vzdělání, dojdeme, s ohledem na kvalitu lidských zdrojů, k poměrně příznivým

výsledkům:

0, 1 % obyvatel nemá ani základní vzdělání

8, 0 % obyvatel má základní vzdělání

39, 7 % obyvatel má střední odborné vzdělání bez maturity (vlastní výuční

list)

35, 5 % obyvatel má střední vzdělání s maturitou

16, 6 % obyvatel má terciární vzdělání (VOŠ, VŠ)

Přes uvedené problémy ve školství máme v České republice v rámci Evropské unie

nejméně lidí bez základního vzdělání. Evidováno je jen osm procent, přičemž průměr

EU činí 26 %.

Středoškolským vzděláním disponují tři čtvrtiny Čechů, což zemi řadí na první

příčky, i když v roce 2011/12 nezvládlo maturitu 18,6 % studentů maturitních

ročníků.

Propad však nastává, jakmile dojde na univerzitní studia. V ostatních zemích má

vysokoškolské vzdělání v průměru 31 % lidí, ale v České republice se absolutoriem

vysoké školy, včetně bakalářského studia, může chlubit jen zhruba šestina populace.

Toto v rámci Evropské unie řadí Českou republiku na sedmé místo odspodu.

V Evropské unii činí průměrný podíl vysokoškoláků v populaci zhruba 24 %.

Od roku 2000, kdy bylo osob s ukončeným terciárním vzděláváním v populaci 25 až 64 let

11 %, stoupl tento ukazatel na hodnotu 14,5 %. Ještě v roce 2000 přijímaly školy jen 25 %

přihlášených, nyní už je to 60 % uchazečů.

Současná česká společnost prochází dynamickým procesem, přinášejícím i řadu negativních

projevů. Některé z nich se navzájem dokonce zesilují. Patří k nim také stárnutí české

populace a nezaměstnanost. Zvyšující se průměrný věk obyvatelstva je obecným rysem

zejména rozvinutých ekonomik. Rostoucí životní úroveň a zvyšující se kvalita lékařské péče

na jedné straně a klesající porodnost na straně opačné, zapříčiňují postupné stárnutí

obyvatelstva. Jestliže se tato tendence potkává s obecně se zvyšující se nezaměstnaností, je

zřejmé, že výsledkem je předpoklad rostoucího počtu nezaměstnaných osob

v předdůchodovém věku.

Nezaměstnanost je významným jevem s ekonomickými a sociopatologickými důsledky

pro jedince- žadatele o zaměstnání.

Obyvatelstvo můžeme rozdělit na ekonomicky aktivní a ekonomicky neaktivní populaci.

ekonomicky aktivní jsou lidé, kteří jsou zaměstnaní nebo nezaměstnaní, ale práci

si aktivně hledají.

ekonomicky neaktivní jsou lidé, kteří si práci aktivně nehledají.

Ekonomická aktivita obyvatelstva má výrazný prostorový dopad, což je podmíněné

přírodním potenciálem, kulturními a výrobními tradicemi, koncentrací a polohou sídel.

Míra zaměstnanosti resp. nezaměstnanosti odráží situaci na trhu práce a nezaměstnanost

zvyšuje tlak na růst či změnu kvalifikace.

Nezaměstnanost rozdělujeme do tří základních typů:

frikční,

85

strukturální,

cyklická.

Frikční nezaměstnanost je spojena s neustálým pohybem lidí, kteří přecházejí z jednoho

zaměstnání do jiného se stejnou nebo podobnou kvalifikací. Příčinou je snaha získat

výhodnější zaměstnání, zajišťující například vyšší mzdu, lepší pracovní podmínky nebo jiné

požitky. Frikční nezaměstnanost je přechodná a poměrně krátkodobá.

Strukturální nezaměstnanost je vyvolána změnami ve struktuře národního hospodářství,

kdy se některý výroby utlumují nebo ruší či jiné zintenzivňují. Vliv mají také změny

v technologii výroby. Tento typ nezaměstnanosti může trvat i několik let a je pro něj

příznačná nutnost rekvalifikace pracovníků.

Cyklická nezaměstnanost je spojena s poklesem produktu. Čím je pokles produktu větší,

tím je větší nezaměstnanost, která se může projevit v celém hospodářství. Celková poptávka

po práce je nízká, současně dochází ke snižování mezd. Výsledkem je další pokles poprávky

po výrobcích a službách, následně snížení jejich nabídky, což opět vede k poklesu produktu a

růstu nezaměstnanosti (proto označení „cyklická nezaměstnanost“). Tento typ

nezaměstnanosti trvá takovou dobu, dokud opět nezačne růst produkt.

Specifická míra nezaměstnanosti vyjadřuje podíl počtu určité skupiny nezaměstnaných

na shodně vymezené pracovní síle v procentech (např. určitá věková skupina, stupeň vzdělání

apod.). Míra nezaměstnanosti ve věkové skupině 18 až 25 roků a ve věkové skupině 60 a více

let v časovém horizontu od roku 2003 neustále narůstá. Problémem se stává nezaměstnanost

osob v předdůchodovém věku i v souvislosti s perspektivou odkladu zákonné doby

pro přechod do poproduktivního věku. Přestože se procentuální hodnota stále pohybuje

pod celorepublikovým průměrem celkové nezaměstnanosti a vliv mohlo mít také zvýšení

věku pro odchod do důchodu, je nárůst v této věkové skupině poměrně vysoký a především

progresivnější než v mladších věkových skupinách. Populace ve věku 60 a více let se nachází

v tzv. předdůchodovém věku, který je spojen s jistými očekáváními, jako je společenské

ocenění celoživotní práce nebo předpoklad zajištění klidného stáří. Důsledkem

nezaměstnanosti je nejen deprivace základních životních potřeb, ale především významná

změna sociálního postavení jedince, bez výhledu na jeho pozitivní obrat. Rizika spojená

s růstem nezaměstnanosti ve věkové skupině 60 a více let mohou mít dopad nejen na jedince,

ale jsou rizikem pro českou společnost. Mohla by se formovat skupina populace, kterou

společnost v podstatě nepotřebuje, ale současně by byla tato sociální skupina permanentně

závislá na podpoře státu, což dále zvyšuje jeho mandatorní výdaje a naopak snižuje státní

příjmy. Sociální důsledky lze sice jen stěží přesně stanovit, ale již nyní bychom s potvrzenou

tendencí zvyšujícího se počtu nezaměstnaných v předdůchodovém věku měli alespoň být

seznámeni a dostatečně na ni upozorňovat. Vždyť společnost netvoří jen děti a jejich

relativně mladí rodiče, ale stále více lidé ve vyšším věku. A jednou z povinností školy je

připravovat žáky na vstup do společnosti, která se v době jejich školní docházky teprve rodí.

86

Cvičení číslo 6

Základní pojmy, vývoj obyvatelstva ČR

Úkol:

a) Vysvětlete význam pojmů antropogeneze, hominizace, sapientace, porodnost,

úmrtnost, přirozený přírůstek, imigrace, průměrný věk.

b) Vysvětlete, proč odsuzujeme rasismus.

c) Pomocí elektronických informačních zdrojů Českého statistického úřadu (Statistická

ročenka České republiky, oddíl obyvatelstvo) vypracujte tabelární přehled základních

demografických údajů o obyvatelstvu České republiky za poslední tři roky sčítání

(1991, 2001, 2011).

Vývoj počtu obyvatel

Vývoj porodnosti

Vývoj úmrtnosti

Vývoj sňatečnosti

Vývoj rozvodovosti

Vývoj migračního salda (imigrace/emigrace)

Vývoj přirozeného přírůstku/úbytku obyvatel

d) Zpracujte přehlednou charakteristiku okresu svého bydliště (v případě většího počtu

zde bydlících studentů bude zadán jiný modelový okres).

- Na stránkách ČSÚ je mapa ČR rozdělená na kraje, kde si najdete daný kraj,

ve kterém předělený okres leží:

http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/home - Tím se dostanete na stránky dané Krajské správy ČSÚ, kde je nad obrázkem

v červené nabídkové liště možnost "kraj, okresy".

- Podle zadaných níže uvedených tabulek vypracujte demografickou

charakteristiku modelových okresů:

Tabulky:

Rozloha

vypočítat podíl okresu (%) na rozloze kraje

Počet obcí

vypočítat podíl (%) na počtu obcí kraje

z toho měst

vyjádřit poměr mezi počtem měst a ostatních obcí, včetně poměru mezi městským a

vesnickým obyvatelstvem = stupeň urbanizace

Počet částí obcí

Počet obyvatel

http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/home

87

vypočítat podíl (%) počtu obyvatelstva okresu na celkovém počtu obyvatelstva kraje

Ženy

vypočítat poměr mezi počtem mužů a počtem žen = index maskulinity

Obyvatelé ve věku

0 – 14

vypočítat podíl této věkové kategorie (%) z celkového počtu obyvatel okresu

15 – 64


65 a více


Průměrný věk obyvatel

porovnat s průměrným věkem obyvatelstva ČR

muži


ženy


Živě narození

porovnat s hodnotou pro ČR

Zemřelí


Přistěhovalí

Vystěhovalí

vypočítat poměr mezi přistěhovalým a vystěhovalým = migrační saldo

Sňatky

vypočítat poměr mezi sňatky a rozvody v rámci okresu a porovnat s hodnotou pro ČR

Rozvody

na 1 000 obyvatel


Přirozený přírůstek


Přírůstek stěhováním

porovnat s hodnotou pro celý kraj, vyjádřit v %

Celkový přírůstek


Pracovní síla (MPSV)

Uchazeči o zaměstnání


dosažitelní


ženy


se zdravotním

postižením


Míra registr. nezaměstnanosti

porovnat s hodnotou pro celý kraj, a pro ČR v daném roce

Původní metodika

Nová metodika

Volná pracovní místa

88


Uchazeči na 1 volné místo


Děti v mateřských školách

vypočítat podíl z celkového počtu dětí v MŠ kraje (%)

Žáci základních škol

vypočítat podíl z celkového počtu dětí v MŠ kraje (%)

Lékaři na 1 000 obyvatel

porovnat s hodnotou pro celý kraj, a pro ČR v daném roce (%)

Průměrná pracovní neschopnost

porovnat s hodnotou pro celý kraj a pro ČR v daném roce (%)

Příjemci důchodů celkem


z toho starobních


Zjištěné trestné činy

porovnat s hodnotou pro celý kraj (%)

89

Literatura

Baran, V. (1998): Vybrané problémy z geografie sídel. Metodické centrum, Banská Bystrica

Baran, V., Bašovský, O. (1998): Geografia sídel. Vysokoškolské skriptá, FPV UMB,

Banská Bystrica

Bašovský, O., Lauko, V. (1990): Úvod do regionálnej geografie. SPN Bratislava

Bezák, A. (1970): Systém centrálných miest horného Pohronia. In: Acta Geographica UC,

Economico-Geographica, Nr. 9, s. 157-175, Bratislava

Bezák, A. (1990): Funkčné mestské regiony v sídelnom systéme Slovenska. In: Geografický

časopis, roč. 42, s. 57 -73, Bretislava

Blažek, M. (1951): Sídla v Československu. Orbis, Praha

Bunge,W. (1962): Theoretical Geography. Lund Studies in Geography, Serrie and

Mathematical Geography, 1., Lund

Demangeon, A. (1933): Une carte de ĺ habitat. Ann. De Geogr. XLII, Paris

Doberský, J. (1958): Geografie sídel. SPN, Praha

Hampl, M., Gardavský,V., Kühnl, K. (1987): Regionální struktura a vývoj systému osídlení

ČR. Praha

Hoyt, H. (1939): The structure and Growth of Residential Neighborhoods in American

Cities. Covernment Printing Office, Washington

Hübelová, D. (2009): Demografický vývoj České republiky. In BALÁŽ, I. a kol. (eds.):

Mladí vedci 2009. Sborník z konference Vedecké práce doktorandov a mladých vedeckých

pracovníkov [CD ROM] konané 2.- 3. 4. 2009, UKF FPV, Nitra, s. 981 – 986, 2009. ISBN

978-80-8094-499-5

Hübelová, D. (2009): Vývoj počtu obyvatel České republiky. In Geografické informácie 13.

Nitra, : UKF FPV, s. 53 – 57, 2009. ISSN 1337-9453, ISBN 978-80-8094-637-1

Hübelová, D. (2008): Demografický potenciál ČR. Biologie-Chemie-Zeměpis, SPN, Praha,

19, s. 41-43, 52 s. ISSN 1210-3349. 2010

Chalupa, P. (1979): Základy geografie obyvatelstva a demografie. Učební texty. PdF UJEP,

Brno, 45 s.

Chalupa, P. (1980): Geografie sídel. Učební texty. PdF UJEP, Brno, 45 s.

Chalupa, P. (1981): Cvičení z geografie obyvatelstva a sídel. Učební text. PdF UJEP, Brno,

58 s.

90

Chalupa, P., Tarabová, Z. (1983): Základy geografie obyvatelstva, demografie a geografie

sídel. SPN, Praha

Chalupa, P. (1984): Geografie obyvatelstva - cvičení. Učební text. UJEP, Brno, 94 s.

Chalupa, P., Tarabová, Z. (1986): Přehled geografie obyvatelstva a geografie sídel,

základy demografie. Učební text. SPN, Praha 1986, 128 s.

Chalupa, P., Rux, J. (1990): Geografie obyvatelstva ve cvičeních. Učební text. PdF MU,

Brno, 48 s.

Chalupa, P., Tarabová, Z. (1991): Geografie obyvatelstva, demografie a geografie sídel.

Učební text. ESF MU, Brno, 148 s.

Chalupa, P. (1992): Geografie obyvatelstva a sídel v přehledu a cvičeních. Učební texty.

PdF MU, Brno, 109 s.

Chalupa, P. (1992): Socioekonomická geografie I. Učební texty. PdF MU Brno, 108 s.

Chalupa, P. (1992): Socioekonomická geografie II. Učební texty.PdF MU, Brno, 112 s.

Chalupa, P. (1993): Synergetické pojetí globálních problémů lidstva. Učební text. PdF MU,

Brno, 49 s.

Chalupa, P., Ivanička, K. (1993): Synergetický vztah sociálně-ekonomických a populačních

procesů. Spisy PdF MU, sv. 51, MU, Brno, 168 s.

Chalupa, P., Mečiar, J. (1996): Socioekonomická geografie v přehledu. Učební text. MU,

Brno, 156 s.

Chalupa, P., Hübelová, D. (2007): Fázový společenský posun a Česká republika. Spisy PdF

MU, sv. 108, Brno 2007, 236 s.

Chalupa, P., Hübelová, D.: (2011).: Sídelní struktury. Učební texty. Fakulta regionálního

rozvoje a mezinárodních studií, Mendelova univerzita v Brně, Brno 2011, s. 101, ISBN 978-

80-7375-506-5

Chalupa, P., Novák, S.: Geografie a zdraví. Škola a zdraví pro XXI. století. Masarykova

univerzita, Brno 2010, 103 s. ISBN 978-80, 210-5207-9 (MU, Brno), ISBN 978-80-210-

5207-9 (MSD, Brno). (Publikace vznikla v rámci VZ MŠMT -MŠM0021622421).

Chalupa, P., Janoušková, E.: Podíl terénní praxe na tvorbě geografické gramotnosti

pracovníka v cestovním ruchu. Logos polytechnice, Vysoká škola polytechnická Jihlava, roč.

2, č. 2, s. 9-17. Jihlava 2012, ISSN 1804-3682

Christaller, W. (1933): Die Zentralen Orte in Suddeutschland. Jena

Kučera, M. (1994).: Populace České republiky 1918-1991. Praha: ČDS, SÚ AVČR, 1994.

197 s., ISBN 8090167470

91

Malisz, B. (1971): Metoda analizy progowej w zastosowaniu do planowania rozwoju miast i

regionow. In: Malisz, B., Zukowski, J. Metoda analizy progowj. Komitet przestrzennego

zagospodarowania kraju, PAN, Studia Nr. 34, s. 9-111, Warszava

Mládek, J. (1992): Základy geografie obyvatelstva. SPN, Bratislava

Očovský, Š. (1982): Vývoj a funkcie miestnych stredisek na Slovensku. In: Geografický

časopis, roč. 34, číslo 3, s. 221-241, Bratislava

Pavlík, Z. (1986): Základy demografie. Praha: Academia, 1986. s. 719, ISBN

Srb, V. 2004. 1000 let obyvatelstva českých zemí. Praha: Univerzita Karlova, Karolinum,

2004. 275 s., ISBN 8024607123

Ratzel, F. (1981): Antropogeograhie I., II., Stuttgard

Richthofen, F. (1908): Vorlesungen uber allgemeine Siedlungs-und Verkehrsgeographie,

Berlin 262 s.

Srb, V. (2004).: 1000 let obyvatelstva českých zemí. Praha: Univerzita Karlova, Karolinum,

2004. 275 s., ISBN 8024607123

Verešík, J. (1974): Geografia sídiel Slovenska. In: Slovensko, Ĺud, I. časť, s. 458-644,

Obzor, Bratislava

Votrubec, C. (1980): Lidská sídla, jejich typy a rozmístění ve světě. Academia, Praha, 393 s.

(2007).:Vývoj obyvatelstva České republiky v roce 2006. Praha: ČSÚ.

(2006).:Vývoj obyvatelstva České republiky v roce 2005. Praha: ČSÚ

(2005):Vývoj obyvatelstva České republiky v roce 2004. Praha: ČSÚ,

(2004):Demografická příručka 2004. Praha: ČSÚ

(1982):Demografická příručka 1982. Praha: ČSÚ

(2004):Pohyb obyvatelstva v České republice v roce 2003. Praha: ČSÚ,

(2000):Časové řady základních dat demografické statistiky ČR v letech

1900-1999. Praha: ČSÚ

(1989):Tabulky sňatečnosti svobodných ČSSR, ČSR a SSR za roky 1961-

1988. Praha: ČSÚ

(1978):Obyvatelstvo českých zemí v letech 1754-1918. Díl I., II. Praha:

ČSÚ

Date post:	10-Jan-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	5 times
Download:	0 times

Geografie obyvatelstva a sídel pro cestovní ruch - VŠPJ/Geografie obyvatelstva a sídel...

Documents