Globalizace - sociologická reflexe. Pojetí globalizace u ... · globalization by Anthony Giddens,...

Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích

Pedagogická fakulta

Katedra společenských věd

"Globalizace - sociologická reflexe. Pojetí globalizace

u Anthony Giddense, Zygmunta Baumana

a Ulricha Becka."

Diplomová práce

České Budějovice 2011

Autor práce: Veronika Bielková

Vedoucí práce: Mgr. Marek Šebeš, Ph.D.

Studijní obor: ČJ-OV/ZŠ

2

Prohlašuji, že jsem svou diplomovou práci vypracovala samostatně pouze s použitím

pramenů a literatury uvedených v seznamu citované literatury.

Prohlašuji, že v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb. v platném znění, souhlasím se

zveřejněním své diplomové práce, a to v nezkrácené podobě elektronickou cestou ve

veřejně přístupné části databáze STAG provozované Jihočeskou univerzitou v Českých

Budějovicích na jejích internetových stránkách.

V Českých Budějovicích 28.11. 2011

…..........................................

Veronika Bielková

3

Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucímu své diplomové práce Mgr. Marku

Šebešovi, Ph.D., za odborné vedení, připomínky, zájem a cenné rady při psaní této

diplomové práce i za čas, který mi věnoval.

Obsah

Úvod......................................................................................................................................8

1. Globalizace.......................................................................................................................10

1.1 Ke kořenům slova globalizace ..................................................................................10

1.2 Vysvětlení pojmu.......................................................................................................11

2. Historické kořeny globalizace..........................................................................................13

2.1 Historické předpoklady globalizace..........................................................................13

2.2 Rozvoj globalizace....................................................................................................14

3. Globalizace v díle Anthony Giddense..............................................................................16

3.1 Medailonek A. Giddense...........................................................................................16

3.2 Kde se nacházíme?....................................................................................................17

3.3 Modernita...................................................................................................................18

3.3.1 Jak definovat modernitu.....................................................................................18

3.3.2 Ambivalence modernity.....................................................................................21

3.3.3 Modernita X postmodernita...............................................................................23

3.4 Giddensův přístup ke globalizaci..............................................................................25

3.4.1 Globalizace znamená.........................................................................................25

3.4.2 Dimenze globalizace..........................................................................................27

3.4.3 Co je to riziko?...................................................................................................29

3.4.4 Otázka bezpečí a nebezpečí ..............................................................................30

3.4.5 Důvěra................................................................................................................33

3.4.6 Tradice................................................................................................................34

3.5 Globalizace v osobní sféře.........................................................................................35

3.6 Politika a globalizace.................................................................................................38

4. Globalizace v díle Zygmunta Baumana...........................................................................40

4.1 Stručný životopis Z. Baumana...................................................................................40

4.2 Pojetí globalizace.......................................................................................................41

4.3 Vliv globalizačních procesů......................................................................................43

4.3.1 Vnímání prostoru a času....................................................................................43

4.3.2 Vzdálenost..........................................................................................................45

4.3.3 Lokální versus globální......................................................................................46

4

4.3.4 Celosvětový aspekt hierarchie mobility.............................................................46

4.3.5 Glokalizace........................................................................................................48

4.3.6 Otázka zachování identity..................................................................................49

4.3.7 Individualizace...................................................................................................50

4.4 Tekutá modernita.......................................................................................................51

4.4.1 Nestálost a nejistota v tekuté modernitě............................................................52

4.4.2 Tekutý moderní život a jeho nebezpečí..............................................................54

5. Pojetí globalizace podle Ulricha Becka............................................................................58

5.1 Ulrich Beck................................................................................................................58

5.2 Globalizace................................................................................................................59

5.2.1 Globalismus, globalizace, globalita – jaký je rozdíl?........................................59

5.3 Jak popsat současnou společnost?.............................................................................62

5.3.1 Světová společnost ............................................................................................62

5.3.2 Druhá moderna...................................................................................................64

5.3.3 Riziková společnost...........................................................................................66

5.4 Politika a stát.............................................................................................................69

5.4.1 Denacionalizace.................................................................................................70

5.4.2 Kosmopolitní politika, práva a demokracie.......................................................72

6. Komparace přístupů ke globalizaci v dílech A. Giddense, Z. Baumana a U. Becka.......73

6.1 Rozdíly a shody v pojetí globalizace Giddense, Baumana a Becka..........................73

6.2 Definování současné společnosti...............................................................................76

6.3 Rizika a nebezpečí v globálním věku........................................................................78

6.4 Globalizace každodenního života..............................................................................80

6.5 Jak působí globalizace na politiku?...........................................................................83

Závěr....................................................................................................................................86

7. Citované literární zdroje a jiné prameny..........................................................................90

5

Anotace

Diplomová práce nazvaná "Globalizace - sociologická reflexe. Pojetí globalizace

u Anthony Giddense, Zygmunta Baumana a Ulricha Becka." se zabývá otázkou, jak se

soudobé sociologické myšlení vyrovnává s fenoménem globalizace. V úvodní části práce

představuje základní obrysy sociologického pohledu na globalizační procesy a jejich

historické kořeny. Hlavní část práce je věnována porovnání pojetí globalizace u tří

významných sociologických teoretiků, Anthony Giddense, Zygmunta Baumana a Ulricha

Becka, což zahrnuje podrobnou analýzu děl vztahujících se k tématu globalizace.

V příslušných pasážích práce věnuje pozornost stěžejním tématům, která jsou v souvislosti

s globalizací diskutována na poli soudobé sociální teorie (globalizace, lokalizace

a glokalizace; denacionalizace; konvergence globální kultury; apod.). Diplomová práce

vychází z klíčových děl těchto autorů, jejich ohlasu ve vědecké komunitě a z vlastní

kritické analýzy.

6

Annotation

The diploma thesis called „Globalization – sociological reflection. Conception of

globalization by Anthony Giddens, Zygmunt Bauman and Ulrich Beck“ reflects the

question, how sociological thinking deals with the phenomenon of globalization. In the

introduction part of the Thesis is a basic outline of sociological perspective on

globalization issues and this historical roots. The main part is devoted to comparing the

concept of globalization of the three major sociological theorists, Anthony Giddens,

Zygmunt Bauman and Ulrich Beck, which includes a detailed analysis of the works related

to the theme of globalization. The relevant sections of the Thesis pays attention to the key

topics that are discussed in the context of globalization in the field of contemporary social

theory (globalization, localization and glocalization, denacionalization, the convergence of

global culture, etc.). This Thesis is based on the key works of these authors, their reaction

in the scientific community and my own critical analysis.

7

Úvod

Diplomová práce s názvem "Globalizace - sociologická reflexe. Pojetí globalizace

u Anthony Giddense, Zygmunta Baumana a Ulricha Becka." se bude snažit podat ucelený

pohled na koncept globalizace v ohlasech tří významných sociologických teoretiků,

tedy - jak již název napovídá – bude vycházet ze stěžejních děl A. Giddense, Z. Baumana

a U. Becka.

Téma této diplomové práce jsem si vybrala z toho důvodu, že o globalizaci

slýcháme prakticky denně, ale jen málokdo skutečně ví, co je tímto kouzelným slůvkem

myšleno. Téměř každý má pojem globalizace ve své slovní zásobě, ale jen nevelká část

světové populace si ho dokáže správně vyložit. Každý laický pozorovatel si globalizaci

a její procesy spojuje s něčím jiným, jeden vidí pouze globální problémy, ekologickou

otázku, se kterou je globalizace velmi často spojována v médiích, ale to není jediná zásadní

problematika. Druhého zase napadne globalizace v souvislosti s hospodářstvím, se

vznikem multikulturních společností, či s technologickým rozvojem. Ve všech těchto

oblastech, i v mnoha jiných, se projevují globalizační procesy, ale všechny tyto pohledy

jsou pouze dílčí. Tato okleštěnost globalizace na jednodimenzionální hledisko je zdrojem

nedorozumění. Globalizace má multidimenzionální charakter a zaměřit se jen na jednu

oblast není postačující k celkovému pochopení globalizačních procesů. Snažila jsem se

v této práci obsáhnout a popsat proměny ve všech oblastech, kterých se globalizace dotýká.

Kromě kulturních, politických, ekonomických a ekologických aspektů, jsem se také

zaměřila na její důsledky projevující se v běžném, každodenním životě.

Tato práce si klade za cíl podat přehled o názorech na globalizaci tří významných

sociologů, analyzovat jednotlivé koncepty globalizace, a poté vytvořit jejich komparací

pohled na globalizaci zasazenou do kontextu současnosti. Snaží se najít shody a rozdíly

jednotlivých pojetí u A. Giddense, Z. Baumana a U.Becka, z čehož by měl vzniknout

ucelený koncept chápání globalizace a jejích důsledků.

Práce je rozdělena do kapitol a podkapitol, které jsou mezi sebou provázány, i když

by se na první pohled mohlo zdát, že vzájemně nesouvisí. Úvodní část nás seznamuje

s pojmem globalizace obecně, snaží se zjistit, jak a kdy tento termín vznikl a kdy vešel do

odborného i veřejného povědomí. Globalizace jako pojem je značně nejednoznačná. Stejně

nejednoznačný, jako definice pojmu, je také historický vývoj globalizace. Kdy vlastně

8

samotný proces začal? Kde má kořeny? Kdy se naplno projevil? To jsou otázky, které jsem

se zde snažila zodpovědět.

Další kapitola se zaměřuje na rozbor pojetí globalizace v dílech Anthony Giddense.

Nejprve se seznámíme s celkovou tvorbou autora a jeho působením na poli sociologické

vědy, a poté následuje analýza jeho pohledu na současnou společnost (jak se změnila

vlivem globalizačních tendencí) a na to, jak vůbec vysvětluje pojem globalizace. Zaměřuji

se i na popis změn různých institucí, které Giddens označuje jako „skořápkové“, například

transformaci v chápání rodiny, a také změny v pojetí tradic. Posledním tématem v kapitole

týkající se výlučně A. Giddense je globalizace politiky (politické aspekty globalizace).

Následuje část diplomové práce, která je věnována analýze myšlenek Zygmunta

Baumana v jeho stěžejních dílech týkajících se globalizace. Jako hlavní témata této

kapitoly jsem zvolila otázky změny vnímání času a prostoru, ambivalentní charakter

globalizace x lokalizace a vysvětlení pojmu glokalizace, v neposlední řadě pak také změny

společnosti v tzv. tekuté modernitě a samozřejmě i nebezpečí a rizika, která provázejí

globalizovanou společnost.

Předposlední kapitola popisuje téma globalizace v pojetí Ulricha Becka. Jednotlivé

podkapitoly se věnují klíčovým tématům, které jsou nápomocné pro pochopení současného

stavu společnosti, popisují, jakým způsobem a v jakých oblastech se projevují globalizační

vlivy a do jaké formy se koncipuje naše současná společnost. Nevynechala jsem ani teorii

rizikové společnosti, protože narůstající rizika spojená s globalizací nabývají nemalých

rozměrů. Dále se věnuji tzv. denacionalizaci, což ve zkratce znamená oslabování role

národního státu v rámci světové společnosti druhé moderny. Popisuji také možné

východisko, kterým by podle U. Becka měla být snaha o rozšíření národněstátní politiky

o kosmopolitní rozměr.

V závěrečné části diplomové práce jsem se snažila porovnat a analyzovat jednotlivé

přístupy ke globalizaci všech výše zmíněných teoretiků. Pokusila jsem se najít styčné

body, jakási záchytná témata, kterým se věnují vždy alespoň dva ze tří sociologů.

Podkapitoly tedy analyzují globalizaci obecně, stav současné společnosti, nebezpečí

a rizika, která provázejí nově utvářený globalizovaný svět, snaží se zachytit veškeré změny

v každodenním životě světoobčanů a vlivy globalizace na politické dění.

9

1. Globalizace

1.1 Ke kořenům slova globalizace

Zalistujeme-li v naučných či ekonomických slovnících vydaných do 80. let

minulého století, nenalezneme jedinou zmínku k heslu globalizace. Velice podobná je

situace u etymologických slovníků. Slovo globalizace se objevilo až v 80. letech 20.století.

Pravděpodobně k tomu přispěl výrok kanadského sociologa Marshalla McLuhana

o „globální vesnici“ z konce 60. let. Globální vesnice měla znázorňovat formu budoucího

světa. Globální samozřejmě proto, že tento předpoklad zahrnuje celosvětové měřítko,

a vesnice proto, že McLuhan předpokládal, že k sobě lidé budou mít tak blízko, jako

obyvatelé jedné vesnice (v rámci téměř sousedských vztahů). 60. léta v Americe totiž

provázelo především masové rozšíření takových vynálezů jako telefon, televizor, ty se

dokonce dostaly do téměř každé domácnosti, a také nástup masového automobilismu, což

výrazně determinovalo McLuhanovu tezi.1 (Brdička 1998)

Dagmar Jakubíková se zmiňuje o prvním použití pojmu globalizace v odborném

textu. Poprvé se tedy toto slovo objevilo v díle Theodora Levitta (americký ekonom) v roce

1985, který ho spojoval s vývojem světového hospodářství. (Jakubíková 2006)

Václav Bělohradský se zabýval tímto pojmem a došel k závěru, že globalizace jako

pojem byla vtažena do tzv. „velkovýroby instantních kontextů na jedno použití“, které

zprostředkovává jakési prchavé informace. Do této kategorie módních slov bychom mohli

zařadit i průmyslová loga jako je Coca-cola či Microsoft, které se stávají „mýty jednoho

slova“. (Bělohradský 2008)

Z jazykovědného hlediska je základem tohoto termínu latinské slovo globus – tedy

v původním významu koule, jako další význam uvádí Rejzek (2001: 186) také kotouč či

chumáč a potažmo také zeměkoule. Od tohoto slovního základu bylo utvořeno přídavné

jméno globální, které nese význam souhrnný, celkový, či celosvětový přeneseně právě od

glóbu. Dnes již slovo globalizace znají překladové slovníky ve všech jazycích světa.

1 pozn. McLuhan zemřel v roce 1980, nedožil se tak ani rozšíření světové pavučiny ( World Wide Web ) a

jejího pozdějšího přirovnání právě k jeho globální vesnici – byl by zřejmě potěšen, jak je jeho předpoklad

výstižný.

10

1.2 Vysvětlení pojmu

Pojem globalizace zahrnuje především rostoucí propojenost současného světa

(dokonce se mluví o „zmenšování“ světa, a to jak v prostorovém hledisku, tak i časovém)

ve všech oblastech života lidí. Fenomén globalizace prostupuje řadu vědních oborů,

dokonce zdánlivě nesouvisejících odvětví a spekter společenskovědních disciplín, můžeme

se tak setkat s globalizací v oblasti ekonomické, politické, ale i kulturní či sociální.

(Jeníček 2000: 51─56; Mezřický 2003: 9─10) Proces globalizace je velmi rozšířeným

tématem a jako pojem je středem pozornosti různých odborníků v časovém rozmezí

posledních 30. let. Přes všechen zájem o globalizaci prozatím neexistuje žádná ucelená

koncepce diskurzu globalizace.

Globalizace je jedním z módních slov, které mají zvláštní vlastnost: čím více se

vysvětlují, tím ztrácejí na vlastní průhlednosti. (Bauman 1999: 7) Proč je vůbec nutné

snažit se tento pojem ozřejmit? Ulrich Beck k tomuto termínu uvádí: „Globalizace je

bezpochyby nejvíce používané – zneužívané – a nejméně definované, pravděpodobně

nejméně pochopené, nejmlhavější a politicky nejúčinnější slovo (heslo, předmět sporu)

posledních, ale také následujících let.“ (Beck 2007a: 31)

V knize Unikající svět od Anthonyho Giddense se dočteme, že globalizace je

jakýmsi „balíkem změn“, které přetváří způsob našeho života. (Giddens 2000:13─14, 24)

Není to pouze jeden proces, je to složitý soubor procesů, které jsou ve vzájemné interakci.

Nevyvíjí se samozřejmě naprosto rovnoměrně a všechny dopady globalizace rozhodně

nejsou příznivé.

Pojem globalizace povětšinou chápeme jako dlouhodobý a nekonečný proces

vzájemného propojování osudů lidí na naší planetě, který zahrnuje změnu integrace

společnosti. Tato změna integrace vychází z historických předpokladů, je přirozená

a jistým způsobem i nevyhnutelná. Protože společnost se nejprve sjednocovala na úrovni

regionální, později na úrovni národní a v současnosti se musí začít orientovat na

celosvětovou úroveň. Jinými slovy je globalizace definována jako celosvětový společenský

proces, vedoucí ke stále vyšší vzájemné propojenosti a závislosti všech oblastí světa.

Globalizace je proces, který s sebou nese postupné rozšiřování okruhu veřejných statků na

globální úrovni. Zároveň s procesem globalizace se prolíná ještě proces završení lidské

dominance na Zemi. Anthony Giddens vystihl základní podstatu takto: „globalizace může

být definována jako zintenzivnění celosvětových sociálních vztahů, které spojují vzdálené

11

lokality takovým způsobem, že místní události jsou formovány událostmi dějícími se mnoho

mil daleko a naopak“. (Giddens 2003: 62)

International Monetary Fund, Mezinárodní měnový fond definuje globalizaci jako

„rostoucí ekonomickou vzájemnou závislost jednotlivých zemí ve světovém měřítku

v důsledku rostoucího objemu a druhu přeshraničních transakcí zboží a služeb a toku

mezinárodního kapitálu, jakož i rychlejšího šíření technologií.“ (Mezřický 2003: 10)

Často slyšíme nebo čteme o globalizaci jako o neomezené ohromné vnější síle,

která není ničím a nikým řízena. Mohli bychom ji přirovnat stejně jako Zuzana

Lehmannová (2003: 175─177) k „vlaku řítícímu se šílenou rychlostí do tunelu katastrof“.

S tím máme spojené především negativní následky – zhoršování životního prostředí,

amerikanizaci, rozvrat lokálních kultur a společenství, ohrožení tradic i vlastní identity. Na

druhé straně ale globalizace nezapříčiňuje pouze negativní následky, nevyvolává pouze

hrozby katastrofálního vývoje světa, procesy globalizace také umožnily rychlejší cestu

pokroku, rozvoje ekonomické prosperity, multikulturní pestrosti, rozvoje technologií atd.

Abychom pochopili globalizační procesy, které se projevují jako velmi složité společenské

jevy, musíme především přistoupit na neodvratné změny prostoru. Jedná se o zmenšování

pomyslné, v myšlení lidí, což je způsobeno především rozmachem možností, způsobů

a nástrojů společenského překonávání vzdáleností (jak prostorových, tak časových)

a „hranic“. Teoretikové globalizace nehodnotí svět, neříkají, že něco bylo, je, bude lepší,

něco horší, ale snaží se o co nejširší pohled na všechno, co s globalizací souvisí, a pak už

záleží na každém, jak se k tomu postaví.

Jednoznačná definice vysvětlující pojem globalizace vlastně neexistuje, stejně tak

neexistuje ani jednotná teoretická reflexe. Definovat globalizaci, jak trefně popsal Ulrich

Beck, je velmi podobné „pokusu přibít pudink na stěnu“. (Beck 2007a: 32) Pojem

a diskurz globalizace jsou tak neostré právě proto, že vlastně ani jistě nevíme, kdy

globalizace jako taková vůbec začala.

12

2. Historické kořeny globalizace

Termín globalizace se ještě na konci 80. let téměř nepoužíval, „vynořil se odnikud,

aby se ujal bezmála všude“. (Giddens 2000: 18) Globalizace jako taková se stala středem

zájmu teoretiků zhruba od šedesátých let 20. století, ale její projevy lze nalézt již mnohem

dříve.

2.1 Historické předpoklady globalizace

Je zřejmé, že se globalizace jen tak neobjevila z ničeho nic, ale projevovala se

z nejširšího hlediska snad od počátku lidské existence.

Globalizační tendence z tohoto dlouhodobého hlediska jsou nasměrovány již do

počátků neolitické revoluce. Proč? Protože ji samou můžeme brát jako technologickou

revoluci té doby. Přinesla jednak rozvoj zemědělství, jednak rozvoj v oblasti socializace,

protože s touto dobou je spojeno zakládání sídel v podobě budoucích městských osídlení.

Samozřejmě nesmíme zapomenout, že v době neolitu dochází k dělbě práce, do této doby

také datujeme rozvoj řemesel a počátky vědy. Velmi důležitým mezníkem je také vznik

nové „vrstvy“ mezi přírodou a člověkem, a tou je kultura. Důsledkem neolitické revoluce

vlastně vznikly „lokální“ kultury (např.: summerská, egyptská, čínská,..) Tím začal

postupný vývoj lidských kultur. Například i rozrůstání Římské říše je globalizačním

procesem, protože její rozpínavost závisela nejen na lidské mobilitě, ale vlastně i na

komunikaci. Ve středověku se začíná rozvíjet obchod mezi státy a velkým posunem

v tomto odvětví jsou zámořské objevy. Takto vznikl globální koloniální systém.

Bezprostřední předpoklady globalizace se začínají formovat právě od počátku evropského

novověku, je to období počátku rozvoje moderních věd a technologie. (Lehmannová 2003:

9─27)

Pokud uvažujeme jednotlivé dimenze globalizace, tak Ulrich Beck počátek

hospodářské globalizace posazuje do 16. století, kam je také datován počátek kolonialismu.

Ale není to zcela jednoznačné, dalším možným počátkem by mohl být až nástup

mezinárodních koncernů, nebo také odbourání pevných směnných kurzů. Jiní zas považují

za počátek hospodářské globalizace zhroucení východního bloku. Nástup globalizace je

velmi těžké určit, protože každý z těchto mezníků je stěžejní změnou, ale která z nich je

skutečně začátkem? Viz tabulka:

13

Tabulka 1: Počátky globalizace

Autor Počátek TémaMarx 15. století moderní kapitalismusWallerstein 15. století kapitalistický světový systémRobertson 1870-1920 multidimenzionalitaGiddens 18. století modernizacePerlmutter konec konfliktu Východ –

Západ

globální civilizace

(In Beck 2007a: 32)

2.2 Rozvoj globalizace

Zřetelně se tedy globalizace začíná prosazovat přibližně na přelomu 18. a 19. století

s nástupem tzv. průmyslové revoluce. Nejdynamičtější vývoj zaznamenala oblast

vědeckotechnická. (Lehmannová 2003: 27) S nástupem technologických vymožeností je to

velký bod zlomu ve vývoji civilizace. Nastupuje rozvoj dopravy – železnice, lodní

doprava, čímž se propojil svět, ale také rozvoj v oblasti zemědělství, stavebnictví apod.,

což mělo velký vliv na novou dělbu práce. Dalším krokem byl vynález spalovacího

motoru, který byl prvopočátkem sestrojení automobilů2 a letadel. Nejen, že došlo

kvytvoření světové dopravní sítě, ale také dospělo k revoluci v přenosu informací (vynález

telegrafu, telefonu roku 1876 a rozhlasu), a to v celosvětovém měřítku. Technická oblast se

rozšířila takovým způsobem, že se stala jednou z nedílných součástí všedního života

a světa kolem nás. V této souvislosti hovoří Šmajs dokonce o vytvoření jakési technosféry,

kterou rozumíme „nadnárodní planetární systém fungování, produkce (distribuce, užívání),

reprodukce a evoluce techniky.“ (Šmajs 1995: 55)

Je zřejmé, že globalizace nevzniklá náhle, v určitém okamžiku, ale její náznaky

můžeme pozorovat hluboko v historii. Stejně jako neexistuje jednoznačnost v pojetí

globalizace jako takové ani v obsahu tohoto slova, tak není jednoznačný ani její počátek,

což je zmíněno již v kapitole předcházející. Je ale zřejmé, že k dalšímu bouřlivému

2 Prvním spalovací motor byl sestaven již roku 1805, ale skutečný rozvoj automobilů zajistil až spalovací

motor z roku 1863.

14

zrychlení globalizace po průmyslové revoluci došlo na počátku 20. století, kdy dochází

k velkému rozvoji světového ekonomického působení. Pak následovalo období

poznamenané světovou krizí, světovými válkami, které v mnoha zemích velmi ovlivnily

veškeré dění, a samozřejmě s tím souvisejícím rozpadem kolonialismu.

Před koncem II. světové války v roce 1944 byly uzavřeny brettonwoodské dohody,

které obsahovaly pravidla a zásady světového měnového a finančního systému k urychlení

obnovy poválečné Evropy, mezinárodního obchodu a její hospodářské integrace.

Významným krokem ke sblížení zájmů světa bylo vytvoření Mezinárodního měnového

fondu (IMF) a Světové banky (WB). Velký „boom“ kapitalismu od 70. let 20. století

umožnil zejména rozvojovým zemím akumulovat kapitál. Vznikal stále větší počet

nadnárodních společností. Také byl vytvořen široký základ pro různé mezinárodní vztahy.

(Mezřický 2003: 10─12) O současné formě globalizace můžeme hovořit až v posledních

třiceti letech. Globalizační procesy jsou spojeny s ambivalentním a zároveň působícím

procesem lokalizace, v této souvislosti se objevuje termín glokalizace a konvergence

globální kultury, čemuž se věnuje pozornost níže. Dalšími hlavními tématy v diskurzu

globalizace jsou snahy zjistit stav současné společnosti, dále je to otázka náhledu na

národní stát a samozřejmě téma narůstajících rizik společnosti. „Pro některé jde

v globalizaci o to, co musíme udělat, chceme-li být šťastni; pro jiné je příčinou našeho

neštěstí. Pro všechny je však neodvolatelným osudem světa, nevratným během událostí

a zároveň procesem, který každého z nás ovlivňuje stejnou měrou a stejným způsobem.“

(Bauman 1999: 7)

15

3. Globalizace v díle Anthony Giddense

3.1 Medailonek A. Giddense

Anthony Giddens (Šubrt, Balon 2010: 193─203) je jedním z nejznámějších

britských sociologů současnosti. Narodil se v roce 1938 v Londýně. Studium započal

v roce 1956 v Hullu a dokončil na London School of Economics v roce 1961. V průběhu

svého života působil na několika univerzitách, po ukončení svého studia nastoupil svou

profesní dráhu na Univerzitu Leicester, pak do roku 1997 přednášel na Univerzitě Santa

Barbara v Kalifornii a v roce 1997 se vrací na svou alma mater London School of

Economics. Napsal více než třicet knih a většina z nich byla přeložena do mnoha jazyků.

Stal se velmi uznávaným teoretikem v oboru sociologie. Podílel se na založení

vydavatelství Polity Press a mediálně se zviditelnil jako poradce britského premiéra Tony

Blaira.

Jeho dílo se snaží o přepracování sociální teorie a přehodnocení chápání a vývoje

modernity v důsledku nastalých změn ve společnostech celého světa. Rozsáhlé celoživotní

dílo je možné rozčlenit do několika tematických celků. První období, které lze zasadit do

60. let 20. století, je zaměřeno na analýzu kapitalistického systému a rozbor děl

významných autorů, jako byl M. Weber, E. Durkheim a nemalé místo v jeho díle zabírá

K. Marx. Vrcholem prvního období jsou myšlenky obsažené v díle Capitalism and Modern

Social Theory z roku 1971. V první polovině 70. let pokračuje zkoumáním třídní

stratifikace společnosti a postupně se přesouvá z první fáze tvorby do druhé. Stěžejním

dílem druhého období je kniha The Class Structure of the Advanced Societies (1973).

Počátečním dílem třetí fáze je dílo New Rules of Sociological Method (1976). Zde jsou

vytvořeny podklady pro jeho teorii strukturace, která nabývá konkrétní podoby v díle

The Constitution of Society z roku 1984. A následuje prozatím poslední fáze jeho tvorby,

která byla stěžejní inspirací pro napsání této kapitoly. Soustřeďuje se na analýzu

modernosti, globalizace a politiky. Poslední etapa se týká především dopadu modernity na

sociální aspekty a osobní život lidí žijících v současném nestálém světě. V této etapě

vzniká několik děl, příkladem Modernity and Self-Identity (1991), The Third Way: The

Renewal of Social Democracy (1998). Stěžejními díly pro tuto kapitolu jsou Consequences

of Modernity (1990), v českém překladu Důsledky modernity, poprvé vydané v roce 2003.

16

A druhou primární literaturou k analýze globalizace v díle A. Giddense byla kniha

Runaway world: How Globalisation is Reshaping our lives (1999), česky vydaná roku

2000 jako Unikající svět: Jak globalizace mění náš život. Obě publikace obsahují

myšlenky, které se bezprostředně týkají tématu globalizace, jejího vysvětlení a snahy

o pochopení. Jednotlivé podkapitoly jsou vytvořené na základě toho, co podle mého názoru

s procesy globalizace úzce souvisí a co je nezbytné pro pochopení Giddensova pojetí

globalizace.

3.2 Kde se nacházíme?

Na přelomu 20. a 21. století se uvažovalo o tom, že stojíme na prahu nové éry.

Mnozí se snaží nazvat novou epochu, do které jsme vkročili s novým stoletím. Bylo tak

uvedeno nepřeberné množství různých termínů – například informační společnost,

konzumní společnost, nebo taková pojmenování, která naznačují, že se blíží konec

předcházejícího období, jako je postmodernita, postindustriální společnost,

postkapitalismus a podobně. (Giddens 2003: 11─12) Giddens uvádí, že:

„v industrializovaných společnostech, ale i na celém světě, jsme vstoupili do období

rozvinuté modernity“(Giddens 2003: 155) – což podle jeho výkladu znamená, že jsme se

oprostili od zaběhnutého, tradičního způsobu ubezpečování se a hlavně od tolik

přeceňované nadvlády západu. Modernita tedy není západní, jak se velmi často uvádí také

ve spojitosti se samotnou globalizací, modernita je univerzalizující nejen vzhledem ke

svému globálnímu vlivu, ale také s ohledem na reflexivní vědění, které tvoří základ její

dynamiky. (Giddens 2003: 153─156) Existují tři dominantní zdroje dynamického vývoje

modernity, které se navzájem prolínají a souvisí spolu: Dynamika modernity vyplývá

z uspořádání času a prostoru, vlastně z oddělení času a prostoru. V předmoderní době byl

určitý čas vázán ke konkrétnímu místu, což je dnes překonáno. (Giddens 2003: 23─24)

Vytváří se tak způsoby časového a prostorového zónování. Dále je to rozvinutí

vyvazujících mechanismů, o kterých se ještě níže zmiňuji. A posledním zdrojem dynamiky

je reflexivní přivlastňování vědění, tedy vědění o sociálním životě. (Giddens 2003: 52─53)

Nacházíme se v období velkého historického přechodu, protože změny pronikají

napříč celou zeměkoulí, samozřejmě se vše děje vlivem vědy, technologie, myšlení

a velkou měrou také vlivem racionálního chápání světa. Čím racionálněji budeme chápat

sebe i svět, tím více budeme moci utvářet historii podle svých záměrů, pokud se

17

osvobodíme od minulosti, pak budeme moci řídit budoucnost. (Giddens 2000: 11─13) To

je důležité proto, že modernita je především orientovaná na budoucnost, kdy utopický

realismus (ideály musí být vyvažovány realismem) spojuje „otevírání oken“ do

budoucnosti s analýzou probíhajících institucionálních trendů. (Giddens 20003:156)

Použití historických faktů k vytvoření historie samé je základním rysem modernity, není to

obecná zákonitost, kterou by bylo možné aplikovat na jakékoli jiné období. Dokonce

historie jako datování je specifickým způsobem kódování časovosti. Historicita znamená

použití vědění o minulosti a orientuje nás tak do budoucnosti. Dnes se tzv. futurologie

stává důležitější než mapování minulosti. Je třeba uvědomit si, že se nikdy nestaneme pány

své historie, ale je možné najít způsob, jak unikající splašený svět přivést k poslušnosti.

(Giddens 2003: 49─51)

Ovšem tato doba nás rozhodně vyvádí z předpokladu sociálního stabilního

soustrojí, kterým svět tedy měl být - místo toho, abychom měli svět stále více pod

kontrolou, se naší kontrole vymyká, uniká nám.(Giddens 2000: 13) V podmínkách

modernity nemůže sociální svět nikdy vytvořit stabilní prostředí, a to vzhledem k přílivu

nového vědění o svém charakteru a fungování. (Giddens 2003: 136) Anthony Giddens

použil pro označení dnešní celosvětové situace termín Unikající svět3 - „Unikající svět

jako pocit lidí žijících v době rychlých změn“. (Giddens 2000: 7)

My se ovšem musíme zamyslet nad povahou modernity samotné, jestli vůbec byla

dostatečně pochopena a vysvětlena.

3.3 Modernita

3.3.1 Jak definovat modernitu

Modernita je tedy označení jedné z mnoha historických epoch z hlediska existence

celosvětové civilizace. Vývoj světa je často chápán jako jeden proud, který se ubírá jedním

směrem a je ovládán různými dynamickými principy, ale Giddens se domnívá, že přechod

mezi tradičním řádem a vytvářením moderních institucí nelze chápat jako jeden souvislý

příběh. V plynutí dějin se objevuje soubor nespojitostí, které jsou vázané na moderní dobu

a jsou svým působením mnohem hlubší než většina změn vázaných na předcházející

období.

3 Slovní spojení unikající svět si A. Giddens vypůjčil od Edmunda Leache.

18

Diskontinuity se dají vymezit pomocí několika hlavních rysů:

− Rytmus změny, který éra modernity uvádí do pohybu, je charakteristický mnohem

závratnější rychlostí, než v jakémkoli jiném předchozím období.

− Rozsah těchto změn je nejen globální ve smyslu toho, že působí na celé planetě, ale

navíc se dotýkají absolutně všech oblastí lidského života, jak veřejné sféry, tak

soukromé.

− Nově redefinované instituce moderní doby mají osobitý charakter, vznikají nové

obsahy platné pro současnou společenskou situaci. (Giddens 2003:13─15)4

Pokud chceme pochopit samotnou povahu modernity, je potřeba se oprostit od

zaběhnutých existujících sociologických perspektiv a musíme vysvětlit neobvyklou

dynamiku a samozřejmě také globalizující rozsah moderních institucí a objasnit nespojitost

s tradičními kulturami.

Giddens říká, že je možné najít tři hlavní způsoby rozlišení tradiční a moderní společnosti:

1. Rozvoj modernity je v první řadě rozkladem starých forem pospolitosti. Tento

rozpad je výsledkem narušení vztahů v moderních společnostech. Osobní život je

oslabován a zbavován pevných bodů, dochází k obratu směrem k vlastnímu já.5

2. Moderní instituce ovládly téměř celé spektrum sociálního života a způsobily tak

ztrátu původního smysluplného obsahu, který měly, soukromá sféra byla oslabena

a vznikla tak masová společnost.

3. Kritika ideje úpadku pospolitosti – není pravda, že pospolitý život nedokáže

přežívat i v moderních okolnostech, ale je samozřejmé, že je potřeba nahlížet pojem

pospolitosti s ohledem na procesy globalizace, tzn. že musíme upustit od smyslu

pospolitosti jako zakořeněného tíhnutí k určitému místu. (Giddens 2003: 23,

105─106)

Modernita je neoddělitelná od abstraktních systémů (neosobních principů), které

zabezpečují vyvazování sociálních vztahů z prostoru a času a spojují jak socializovanou

přírodu, tak socializovaný svět. (Giddens 2003: 135) Vyvázání sociálních systémů, neboli

vytržení sociálních vztahů z místních kontextů interakce a jejich restrukturaci

v neomezených časoprostorových rozpětích, zachycuje měnící se propojení času 4 Institucím se ještě budeme podrobněji věnovat níže.5 Toto oslabování osobního života a hledání nových záchytných bodů je patrné i u dalších sociologů –

například v otázce individualizace u Z. Baumana

19

a prostoru.

Giddens rozlišuje 2 typy vyvazujících mechanismů: (Giddens 2003: 26─33)

− tvorba symbolických znaků ( např. peníze, které umožňují transakce mezi aktéry,

kteří se mohou pohybovat v naprosto rozdílném prostoru, ale i čase, čemuž

samozřejmě přispělo zavedení nehmotných, elektronických peněz, které umožňují

až neskutečně rychlý a jednoduchý přenos kapitálů v různých prostorech

a v různém čase)

− ustavení expertních systémů (expertní systémy6 jsou vyvazujícími mechanismy

proto, že stejně jako symbolické znaky vytlačují sociální vztahy z jejich

bezprostředního kontextu.)

Lze vymezit 4 základní institucionální dimenze, vytváří se tak institucionální

shluky, které se navzájem ovlivňují a prolínají. (Giddens 2003: 55─60)

• kapitalismus – „Kapitalismus je systémem produkce zboží, který je založen na

6 Expertní systémy jsou zmíněny také na straně 33, ale v podstatě se jedná o takové systémy, zařízení,

postupy, které běžně používáme, aniž bychom jim museli porozumět. Spoléháme na expertní zpracování.

20

(In Giddens, A.: Důsledky modernity, 2003, str.59)

vzájemném vztahu mezi soukromým vlastnictvím kapitálu a nemajetnou námezdní

prací.“ (Giddens 2003: 55) Kapitalismus je charakteristický oddělením ekonomiky

od dalších sfér společnosti, hlavně od politických institucí, a ekonomické vztahy

mají nemalou převahu nad ostatními institucemi. Soukromé vlastnictví výrobních

faktorů (půdy, práce a kapitálu) způsobené privatizací významně přispělo

k oddělení politiky a ekonomiky. Suverenita státu je tak podmíněna množstvím

kapitálu, který nastřádá.

• dohled - Dohled ve smyslu kontroly jednání veřejné politiky jednak přímou formou

v rámci dodržování společenských norem a pravidel a jednak nepřímo pomocí

kontroly dat a informací.

• vojenská síla – Vojenská síla, která by podporovala a prosazovala moc uvnitř státu,

byla výsadou spíše dřívějších, předmoderních společností. V dnešní době je

vojenská síla státu orientována spíše nadnárodně, tedy směrem k dalším státům.

• industrialismus – Industrialismus zahrnuje moderní průmysl, který vzniká

propojením vědy a techniky. Vlivem nových vědeckotechnických poznatků dochází

k přetváření přírodního světa takovým způsobem, který by byl pro generace minulé

naprosto nepředstavitelným. Industrialismus se stává osou vzájemného působení

lidí a přírody v podmínkách modernity. Zásahem člověka do přirozeného prostředí,

především v průmyslových oblastech světa, je vytvářeno umělé prostředí, které je

nadále fyzické, ale již není přirozené.

Na pozadí kapitalismu, industrialismu, dohledu a vojenské síly se nachází i zdroje

dynamiky modernity7 – oddělení času a prostoru, vyvazování a reflexivita, které jsou

součástí těchto institucionálních rozměrů a zároveň je částečně podmiňují. (Giddens 2003:

61─62)

3.3.2 Ambivalence modernity

Moderní organizace jsou tedy schopny spojovat lokální a globální způsobem, který

byl v tradičnějších společnostech nemyslitelný, a touto schopností ovlivňují životy mnoha

miliónů lidí. S vyvázáním úzce souvisí pojem fenomenologie modernity, tedy to, co

vlastně znamená žít ve světě modernity. Giddens uvádí dva rozdílné přístupy, jednak

7 viz kapitola 3.2

21

Weberovo přirovnání ke „kleci jednotvárné byrokratické rutiny“, jednak Marxovu

představu modernity chápané jako monstra (Moloch modernity). (Giddens 2003:124─133)

Rysy fenomenologie modernity podává pomocí 4 dialekticky propojených empirických

rámců, a to jsou:

• Vymístění a znovunavázání jsou ambivalentní zkušenosti, je to základní rozdíl

chápání místa, kdy je nutné si uvědomit protiklady předmoderního a moderního.

Vymístění tedy znamená začlenění do rámce globalizovaného kulturního

a informačního řádu. Stejně jako je níže popisován vztah globalizace a lokalizace,

je vymístění doplňováno znovunavázáním. Tím, že dojde k vymístění, poskytuje

nové možnosti opětovného propojení. Znovunavázání je doplňkem vymístění.

• Intimita a neosobnost – na jedné straně je intimita veřejně prodávána a osobní

vztahy jsou mnohem více prožívány, ale na druhé straně se pohybujeme ve světě

plném cizinců. Urbanizace výrazně přispěla k větší anonymitě většiny.

• Expertiza a znovuosvojení – v moderní době není problém vyhledat expertní názor

na cokoli, a to se také promítá do všech aspektů života, je zcela běžné, že například

jsou ekonomické důvody spouštěcím mechanismem k tomu, že se laik naučí

nějakému řemeslu, či různým dovednostem. Procesy osvojování a následného

ověřování souvisí se snadným získáním všemožných informací, které ovlivňují

naše chování. Laik se může stát expertem, ale pouze v několika oblastech, nikdo

nemůže být expertem na vše.

• Uzavírání se do soukromí a angažovanost – Rizikovost a nejistota současné doby

navozuje pocit bezmoci jedince vůči změnám ve společnosti, část se tak uzavírá do

sebe a snaží se jen přežít. Ale vzhledem k tomu, že nikdo není změnami obejit bez

povšimnutí, se otevírají nové možnosti angažovanosti (různá hnutí, občanské

organizace, …).

Modernita je dvojznačným jevem. Na jedné straně bezpečí, na druhé jeho

nedostatek, totéž platí o důvěře a riziku. Předpokládalo se, že modernita bude v zásadě

probíhat v mírumilovném řádu, ovšem nejen hrozba možnosti použití jaderných zbraní, ale

i možnost vojenského konfliktu se podílí na tvorbě „stinné stránky“ modernity ve

dvacátém století.(Giddens 2003:15─18)

22

Nejvýznamnějšími vlivy, které utváří charakter modernity, jsou:

1. nezamýšlené důsledky

2. reflexivita neboli cirkularita sociálního vědění (Giddens 2003: 136)

Veškeré dopady zavedení nějakého systému nemohou být plně předvídány. Přestože nejsou

patrné žádné projektové chyby, či nedojde k chybě řízení, i přesto mohou nastat takové

situace, které nebyly předpokládány. Cirkularitu sociálního vědění můžeme chápat jako

kolotoč neustálých změn ve společnosti. Společnost tak vlivem nových poznatků neustále

mění svůj charakter.

Pokud cokoli nazveme moderním, jakoukoli věc, představíme si něco nového,

převratného, technicky vyspělého, neokoukaného. Nová a technicky vyspělá je tedy

i modernita. Co by tedy mělo být jejím opakem? Pokud celkově shrneme dnešní moderní

svět, „opakem modernity, jak už každý na této zemi musí vědět, by nebylo nic než republika

hmyzu a trávy nebo shluk poškozených a traumatizovaných lidských společenství.“

(Giddens 2003:152)

Modernita je tedy charakterizována jako jedna z epoch dějinného sledu vývoje

společnosti, před modernou to byla doba předmoderní, otázkou zůstává, zda je tedy

modernita již vyčerpána nebo je pouze nějakým způsobem transformována?

3.3.3 Modernita X postmodernita

Nejprve musíme vysvětlit několik pojmů, a to postmodernismus a postmodernita. Je

důležité si uvědomit rozdíl mezi oběma termíny, na první pohled se zdají totožné, ale opak

je pravdou.

V sociologickém slovníku najdeme u hesla postmodernismus toto: „pojem

pocházející z estetické a filozofické diskuse a označující směry zpochybňující základní

prvky moderny v umění, filosofii, psychologii a sociálních vědách.“ (Jandourek 2001:188)

Ale Giddens upozorňuje na to, že postmodernismus má povahu estetické reflexe

modernity. Jak napovídá přípona -ismus, jedná se o nějaký směr ( stejně jako kubismus,

poetismus,...), je to tedy projev souboru stylů a hnutí v literatuře, užitém umění a dalších

typech umění. Postmodernita znamená, že se posouváme do fáze POSTmodernity. Je

vyjádřením procesu, určitého posunu skutečnosti, změna určitého stavu – sociální vývoj se

odchyluje od institucí modernity a přesouvá se do nového a odlišného typu sociálního řádu.

Je možné používat termín postmodernita, ale v případě, že ji budeme interpretovat spíše

23

jako druh modernity, která začíná chápat sebe sama, nikoli tedy jako překonání modernity

jako takové.(Giddens 2003:46─48)

Civilizace dospívají, vyvíjí se, mají svá období mládí, dospělosti a stáří a jejich

vzájemné nahrazování vždy znamená regionální přerozdělení globální moci – tento proces

můžeme interpretovat jako proces globalizace. Postmodernita se tedy dá analyzovat jako

série vnitřně podmíněných přechodů vzdalujících se, nebo překračujících různé hranice

a bariéry modernity.

Základní projevy postmodernity vidí Giddens především v:

• rozkladu evolucionismu, což znamená, že postmodernita odmítá teze

evolucionismu, odmítá, že by se společnost vyvíjela na základě jedné lineární

posloupnosti. Postmodernita nebere společnost jako reprezentaci různých stádií

jednoho lineárního vývoje, což také úzce souvisí s druhým projevem.

• ústupu teleologie dějin – Teleologie dějin vychází z předpokladu, že zkoumání

historie nám pomůže orientovat se v přítomnosti a vytvářet tak budoucnost, to

ovšem platí vždy pro určitou epochu, například pro modernitu, ale v případě

postmodernity jako zcela nové epochy by musela být vytvořena historie nová.

Postmodernita je tak spojována s „koncem dějin“.(Giddens 2003: 49) Giddens

upozorňuje na rozdíl mezi historií a historicitou8 Historie se váže k určitému

období, kdežto historicita je vnímání minulosti, kterou můžeme promítnout do

přítomnosti, a poučit se z ní.

• uznání důkladné reflexivity – s novou epochou musí být nastolena nová pravidla,

nové postupy, protože s nástupem postmodernity se zcela mění charakter

společnosti. Vzhledem k tomu, že Giddens uznává, že modernita je původem ze

Západu, postmodernita zároveň znamená „vytrácení privilegované pozice Západu“,

protože západní formy institucí se globálně rozšířily a již se tak výrazně neodlišují

od ostatních. (Giddens 2003: 50─51)

Spíše tedy než o vstup do období postmodernity se jedná o to, že se dostáváme do

situace, v níž jsou důsledky modernity radikalizovány a zevšeobecňovány mnohem více,

než tomu bylo dříve. Na konferenci UNRISD Giddens připomínal i práci Martina Albrowa,

jeho kniha The Global Age (Globální věk) prý představuje nejlepší cestu, jak popsat

8 Historicita je vysvětlena na str. 8.

24

koncept toho, kde se právě nacházíme. Říká, že naše generace je teprve tou první, která

vstupuje do „global age“ - nikoli do postmoderní doby. Giddens si stojí za názorem, že se

stále jedná pouze o modernitu. (Giddens 1996)

Neuvažuje se zde tedy přímo o postmodernitě, protože to by zahrnovalo překonání,

vyčerpanost a konec modernity. Giddens nepopírá změnu stavu společnosti, ale tvrdí, že

potenciál modernity ještě není zcela vyčerpán. Uvažuje tak o společnosti jako o pozdní

modernitě (Giddens 2003:192─193) - či radikální, či reflexivní modernitě, jinak nazvané

také jako posttradiční společnost. Otázku určení nové společnosti rozebírá jak Anthony

Giddens, tak Ulrich Beck i Zygmunt Bauman.

Jedním z důvodů, proč tradiční společnost přerostla v modernitu a modernita se

zase posunula do pozdní modernity (pro některé dokonce do postmodernity), je soubor

globalizujících procesů. Zároveň jedním ze základních důsledků modernity je rozvoj

globalizace.

3.4 Giddensův přístup ke globalizaci

3.4.1 Globalizace znamená

Globalizací je myšlen proces rozvolňování. Je patrné, jak se podoby vazeb mezi

různými sociálními kontexty či oblastmi propojují do sítí po celém zemském povrchu.

Dochází tak k zintenzivnění celosvětových sociálních vztahů. (Giddens 2003:62)

Globalizace ovšem není jeden proces, je to složitý soubor procesů ve vzájemné

interakci, které přetváří způsob našeho života. Je pravdou, že přichází od Západu, ale

rozhodně není nadvládou Západu nad celým zbytkem světa. Dokladem toho je fakt, že na

USA působí stejně tak, jako na jiné země. Globalizace může být chápána jako westernizace

pouze do jisté míry. Je samozřejmé, že západní vyspělejší státy na ni budou mít větší vliv,

než jiné státy. Je jisté, že globalizace je stále decentralizovanější a rozhodně není řízena

žádným vyspělým státem se sebesilnější ekonomikou, ani skupinou národů. Důsledky

globalizace jsou v západních zemích cítit stejně jako kdekoli jinde, dokonce se objevuje

i pojem zpětná kolonizace, což znamená naopak ovlivňování západu nezápadními zeměmi.

(Giddens 2000: 14,24,28)

Globalizace je také často spojována s tezí, že dnes žijeme všichni v jednom světě.

Ale jak bylo možné dospět k tomuto závěru? V debatě o globalizačních tendencích existuje

25

dvojí přístup: Anthony Giddens tyto dvě kategorie přístupů nazval skepticismem

a radikalismem.9 Skeptici jsou ti, kteří zpochybňují celou záležitost kolem globalizace

a tvrdí, že například globální ekonomika vlastně vůbec nefunguje a že svět už po řadu let

pokračuje stále stejným tempem a na základě stále stejných principů. Radikálové naopak

upozorňují na fakt, že globalizace je nejenom velmi reálná, ale její důsledky lze pociťovat

naprosto všude, ve všech sférách veřejného i osobního života. Ale hlavně také vystupují

s názorem, že éra národního státu pomalu pominula, ten ztrácí většinu své někdejší

autonomie. Giddens se přiklání k přesvědčení radikalismu. Je nutno podotknout, že úroveň

světového obchodu je dnes mnohem vyšší než kdy dříve. Na trhu se objevuje nepřeberné

množství zboží a služeb. Největší rozdíl v hospodářské oblasti Giddens spatřuje v úrovni

finančních a kapitálových toků. Nová globální elektronická ekonomika umožňuje pro

minulé doby až nepředstavitelně rychlý a snadný převod velkého kapitálu bez jakýchkoli

omezujících hranic. Investoři mohou převádět obrovský kapitál z jednoho konce světa na

druhý pouhým kliknutím myši – globalizace je tedy v mnoha ohledech nejen nová, ale

můžeme říci přímo revoluční. Radikálové i skeptici nahlížejí na fenomén globalizace

výhradně ekonomicky, ovšem ta není pouze ekonomická, ale také politická, technologická,

kulturní.(Giddens 1996, Giddens 2000: 19─22)

Globalizace jako taková by nezažila takový rychlý rozmach nebýt vývoje

komunikačních systémů, jehož počátky datujeme vlastně do doby nedávné, a to do 60. let

20. století. Nejpřevratnějším vynálezem bylo umožnění přenosu informací bez

prostředníka.10 Dvacáté století přenos informací stále zdokonalovalo až do současné

podoby neskutečných možností: vynálezu satelitu v roce 1969, mobilních telefonů,

internetu (elektronická pošta, on-line komunikace,...) atd. Bezprostřední elektronická

komunikace neznamená pouze rychlejší přenos zpráv a informací, její možnosti tak mění

i samotnou povahu našeho působení zde na světě. Elektronický přenos informací také

vytváří tzv. globální celebrity - (př. téměř každý na světě zná tvář a hlas Michaela

9 „At the moment, two schools of thought hold sway, taking quite opposite positions. On the one hand,

there are what might be called the "hyper-globalizers", and on the other, the "globalization skeptics".“( z

projevu A. Giddense ) 10 První pokusy přenosu informací se v začátku uskutečnily v podobě Morseovy abecedy, prostřednictvím

telegrafu se přenesla první věta roku 1844 a od toho okamžiku se zintenzivnily snahy o vytvoření stále

lepší formy přenosu. Přenos hlasových zpráv zajistil telefon. První byl sestrojen v 70. letech století

devatenáctého.

26

Jacksona)- jakožto produkty nových mediálních technologií.

Globalizace není pouze to, co je mimo jednotlivce, je to jev, který je přímo tady,

ovlivňuje osobní a intimní aspekty našeho života např.: proměna tradičního rodinného

systému, ženy uplatňují nárok na větší rovnost, dokonce dochází k proměnám a posunům

ve významu takových tradičních institucí jako přátelství či samotné pojetí intimity.

(Giddens 2000: 23─24)

Nastala globální přeměna každodenního života a její důsledky jsou patrné po celém

světě od sféry práce po politiku.

3.4.2 Dimenze globalizace

V knize Důsledky modernity najdeme 4 základní dimenze globalizace, a to jsou:

„světová kapitalistická ekonomika, systém národního státu, světový vojenský řád

a mezinárodní dělba práce.“ (Giddens 2003: 67) Toto rozdělení úzce souvisí s výše

uvedeným institucionálním rozdělením a stejně jako tak i tato dimenze jsou navzájem

propojeny a vzájemně se ovlivňují.11

11 Institucionální dimenze jsou vysvětleny a popsány výše v kapitole 3.3.1

27

(In Giddens, A.:Důsledky modernity, 2003, str.67)

Pokud připustíme, že národní státy jsou hlavními aktéry globálního politického řádu, tak

potom dominantními činiteli světové ekonomiky jsou korporace, které mají v důsledku

oddělení ekonomické sféry od politické široké pole působnosti pro globální aktivity.

Zvláště obchodní společnosti nadnárodního charakteru jsou díky velké ekonomické moci

schopné ovlivnit nejen domácí politiku, ale také politiku venku. Rozšiřování vlivu

výrobních korporací, finančních firem a bank znamená taktéž rozšiřování trhů nejen zboží,

ale i peněžních trhů v celosvětovém měřítku. Kapitalistické státy jsou hlavními centry

moci v rámci světové ekonomiky. Od toho se odvíjí i míra vlivu jakéhokoli státu,

v globálním politickém řádu je silně podmíněn velikostí jeho bohatství. Působí zde určité

protichůdné tendence, Giddens je specifikuje jako „tlak a tah“, kdy jde o určité

koordinované jednání mezi jednotlivými zeměmi, při němž dochází ke zmenšení

individuální suverenity na jedné straně, ale na druhé straně dojde ke spojení jejich moci,

a tudíž i k nárůstu jejich vlivu v rámci státního systému. A stejné je to i mezi vojenskou

silou a suverenitou států.(Giddens 2003: 68─70)

„Globalizace vojenské síly se obvykle neomezuje jen na zbraňové systémy a aliance mezi

ozbrojenými silami různých států – týká se také samotné války. Dvě světové války potvrdily

způsob, jak se lokální konflikty stávají příčinami globálních konfliktů.“ (Giddens 2003: 71)

Čtvrtá dimenze souvisí s průmyslovým rozvojem. Rozšíření celosvětové dělby práce

a rozšíření strojové techniky ukázalo diferenciaci mezi více a méně průmyslovými

oblastmi světa. K podstatnému rozvoji nové dělby práce došlo po 2. světové válce nejen

v průmyslově silných státech, ale i v zemědělských oblastech, kde nová, moderní technika

mění vztahy mezi sociální organizací lidí a prostředím. Industrialismus znamená na jedné

straně transformaci komunikačních technologií, což významně přispívá a podmiňuje

k smyslu života v „jednom světě“ v kladném slova smyslu, ovšem má i druhou stranu

mince v tom negativnějším a hrozivějším smyslu – svět, ve kterém dochází ke škodlivým

změnám životního prostředí postihujícím každého na této Zemi.

Dalším aspektem, který není uveden mezi čtyřmi základními dimenzemi, je kulturní

globalizace – globalizující vliv médií byl zaznamenán již během období raného rozmachu

novin. „Globální rozšíření institucí modernity by nebylo možné, kdyby neexistovalo sdílené

vědění představované zprávami“. (Giddens 2003: 71─73) Globalizace vytváří uvnitř států

i jimi napříč nové ekonomické a kulturní zóny. (Giddens 2000: 25)

28

Globalizace, která představuje proces nerovnoměrného vývoje, jenž svět rozděluje

tím, že ho koordinuje, zavádí nové formy celosvětové vzájemné závislosti, ve které nejsou

žádní druzí. Někteří ale tvrdí, že globalizace vytváří svět vítězů a poražených s nevelkým

počtem na rychlé cestě k prosperitě a většinou odsouzenou k životu v bídě a beznaději.

(Giddens 2000: 27)

Nejvážnějším z problémů, před nimiž světová společnost stojí, je vedle

ekologických rizik s nimi spřízněná rozrůstající se nerovnost. Dnešní svět není jednoduchý

a bezpochyby také není zcela bezpečný. Vyvstává nám tedy otázka: Jaká jsou konkrétně

rizika globalizující modernity?

3.4.3 Co je to riziko?

Riziko se vztahuje k nejistým situacím, které se aktivně posuzují vzhledem

k budoucím možnostem. Základním přístupem k riziku jako takovému by měl být

především pokus o jeho minimalizaci, a to i přes veškeré nesnáze, které může způsobit

snaha čelit tomuto riziku, vždyť jeden z kořenů slova riziko v portugalštině znamená

„odvážit se“. (Giddens 2000: 50) Původ slova riziko je vázán na určité nebezpečí.

Představa rizika podle všeho zapustila kořeny v 16. a 17. století. Do angličtiny se dostalo

přes španělštinu a portugalštinu, kde se užívalo v souvislosti s plavbami v nezmapovaných

vodách, pak časem (také v bankovnictví a investicích) následovalo výpověďmi o širokém

okruhu dalších nejistých situací. (Giddens 2000: 35─39, 50) Představa rizika byla vždy

součástí modernity, avšak v dnešní době riziko nabývá nové, zvláštní důležitosti. Riziko

předpokládá společnost, která se aktivně snaží odtrhnout od své minulosti – a to je ve

skutečnosti základní charakteristika moderní průmyslové civilizace. Pozitivní přijetí rizika

je navíc zdrojem energie, která vytváří bohatství v podmínkách moderní ekonomiky.

Riziko má dva aspekty, jednak svou negativní stránku, ale také má pozitivní

stránku, což se objevuje už od počátků moderní průmyslové společnosti. Negativní stránka

rizika je asi každému jasná a tou pozitivní stránkou je to, že riziko je ve skutečnosti

zároveň hnací silou společnosti, mobilizuje její síly, aby těmto rizikům předešla.

Společnost chce svoji budoucnost určovat, a ne ji nechávat na náboženství, tradici nebo

rozmarech přírody. Svým postojem k budoucnosti se moderní kapitalismus liší od všech

předcházejících forem ekonomického systému, neustále propočítává budoucí zisky i ztráty

a tedy i rizika. Anthony Giddens (2000:39─40) popisuje dva druhy, typy rizika:

29

1. vnější riziko – je něco, co přichází zvenčí, z daností tradice nebo přírody

2. vyrobené riziko – je to, které vytvořil vliv rozvíjejícího se vědění na světě, to se

týká rizikových situací, s jejichž řešením máme velmi malou historickou zkušenost

Dalo by se říci, že ve všech tradičních kulturách a v průmyslových společnostech si lidé

dělali starosti s riziky přicházejícími z okolní přírody, zvenku (s rizikem záplav, špatné

úrody, morových epidemií nebo nedostatku jídla). V jistém okamžiku, z historického

hlediska velmi nedávném, jsme si ale začali dělat mnohem menší starosti s tím, co může

udělat příroda, a mnohem více nám přidělává starosti to, co jsme udělali my přírodě.

Vyrobené riziko se netýká jenom ekologických katastrof, ale toto riziko se dostává téměř

do všech oblastí našeho každodenního života. Vyrobené riziko také není zcela jednoznačně

vždy prezentované jako riziko. Často dochází k jejich zpochybňování, jak tomu bylo

například u nákaz různého typu, jako byla ptačí chřipka, prasečí chřipka, AIDS, BSE

a další. Pravdou je, že nikdy nemůžeme předem vědět, zda jde o zbytečné šíření paniky,

zda se jedná o skutečné nebezpečí, či nikoli. Ale rizikovost, která provází onemocnění jako

je například AIDS, je nezpochybnitelná.(Giddens 2000: 37─45)

Naše doba není více nebezpečná, není rizikovější, než doby minulých generací,

i když to tak často může vypadat. Ale poměr rizik a nebezpečí se posunul. Ocitáme se ve

světě, který svým rozvojem a pokrokem tato rizika způsobuje. A to rizika taková, že je

můžeme považovat za stejně nebezpečná jako ta, která přicházejí zvenčí, a možná dokonce

i hrozivější. Na škále nebezpečnosti jsou rozhodně na vrcholu žebříčku rizika spojená

s celosvětových dopadem, jako jsou globální ekologické katastrofy způsobené úpadkem

životního prostředí světa, jaderný konflikt a možnost radioaktivního zamoření nebo také

válka celosvětového rozsahu, dále velká světová hospodářská krize spojená se zhroucením

mechanismů celosvětové ekonomiky a další hrozbou je také nárůst totalitní moci. (Giddens

2000: 49, Giddens 2003: 151)

Je třeba vždy snažit se rizika zmenšovat, ale základním prvkem ekonomické

dynamiky a invenční společnosti je aktivně toto riziko podstupovat. „Žít v globálním věku

znamená vyrovnávat se s rozmanitostí nových rizikových situací.“ (Giddens 2000:50)

3.4.4 Otázka bezpečí a nebezpečí

V předmoderním světě je nebezpečí z hlediska existence jako takové (ontologické

nebezpečí) spojeno ve vztahu ke kontextům důvěry a k formám rizika nebo nebezpečí,

30

které jsou zakotveny v místních okolnostech, je to tedy lokalita, která je ohniskem tohoto

ontologického nebezpečí. Globalizace je proces současné transformace subjektivity

a globální sociální organizace na pozadí závažných rizik. (Giddens 2003: 92─94, 155)

Anthony Giddens v Unikajícím světě přirovnává globalizaci k určitému „balíku změn“

(Giddens 2003: 97), kde jsou spolu s inovacemi provázána také i rizika, která tyto

„novinky“ neoddělitelně nesou s sebou jako stín.

Moderní městská prostředí se sice považují za nebezpečná, co se týče přepadení,

okradení, napadení apod., ale ve srovnání s mnoha předmoderními zřízeními celkem

zanedbatelně nebezpečná, protože předmoderní státy vnitřně nedosáhly stavu míru

v takovém rozsahu, jako je standard moderních národních států. Většina obyvatelstva se

dříve nemohla cítit v bezpečí před násilím nebo invazemi nájezdních armád atd. Ovšem,

že nikdo nechce tvrdit, že předmoderní svět byl zcela klidný a moderní je plný rizik.

Rizikovému prostředí tradičních kultur dominovaly nástrahy materiálního světa a obecně

rozšířené lidské násilí. V moderním světě jsou nebezpečná prostředí relativně izolovanými

areály v rámci rozsáhlejšího území zabezpečeného proti násilí než v oblastech

srovnatelného rozsahu tradičního světa. (Giddens 2003: 97)

V současné moderní době nebezpečí, kterým čelíme, nepřicházejí primárně ze světa

přírody, mohli bychom namítnout, že ekologická ohrožení jsou velmi podobná přírodním

pohromám, ke kterým docházelo v předmoderní době, ale je zde značný rozdíl. Ekologické

ohrožení je důsledkem působení průmyslového rozvoje na prostředí – jde tedy o „nový typ

rizika“, které nastupuje až s příchodem modernity. Nový typ rizika Giddens popisuje jako

„zvláštní svazek hrozeb či nebezpečí charakteristických pro moderní sociální život“

(Giddens 2003: 99―100) V důsledku globálního průmyslového rozvoje jsme možná

změnili světové klima a navíc poškodili mnoho dalších součástí našeho přirozeného

prostředí na Zemi. (Giddens 2000: 34)

Technický, vědecký a průmyslový rozvoj na druhé straně poskytuje každodennímu

životu i značnou míru bezpečí, jehož se v předmoderních společnostech nedostávalo.

Například cesta na Zanzibar v 17. století, kdy lodě čekaly půl roku na správný vítr, cesta

trvala dlouhé měsíce a dnes je taková cesta počítána nikoli na měsíce, týdny či dny, ale na

hodiny. Navíc se můžeme spolehnout na znalosti a technické podpory kapitánů lodí

a letadel, takže nemusíme mít ani ponětí, kde vlastně Zanzibar leží, jakou cestou se tam

dostaneme nebo jak se pilotuje letadlo. Navíc dříve taková cesta vyžadovala nejen velký

31

kapitál, znalosti navigace a orientace na moři, ale také dobrodružného ducha a odvahu,

protože to nebylo nic bezpečného.

Když nad tím člověk zapřemýšlí, tak vlastně kdykoli otočí kohoutkem na vodu,

telefonuje či vybírá peníze z banky, tak uznává rozsáhlé oblasti bezpečných

koordinovaných jednání a událostí, které umožňují moderní život.

Giddens (2003: 113―118) vyjmenoval sedm základních oblastí rizik modernity: První

čtyři uvedené jsou v kategorii Objektivní rozložení rizik, což znamená, že jde o globální

dopad, stírají se zde jakékoli rozdíly mezi jednotlivými státy, ať sociální rozdíly či

ekonomické. Důsledky těchto uskutečněných rizik by zasáhly naprosto každého:

1. globalizace rizika ve smyslu intenzity - Spadá sem například možnost jaderné

války, kde se stírají jakékoli sociální rozdíly. Ohrožen je v tomto případě naprosto

každý, nezáleží na stavu bankovního konta, či na nějaké hierarchii ve společnosti.

2. globalizace rizika ve smyslu rostoucího počtu náhodných událostí - Dotýká se

celosvětového rozšíření rizikových prostředí. Globalizované mechanismy sice

poskytují vysokou úroveň bezpečí, ale také vznikají s tím spojená nová rizika.

Příkladem je globální proměna dělby práce.

3. rizika umělého prostředí - Člověk prostřednictvím věděckotechnického rozvoje

přetváří prostředí kolem sebe. Mění se charakter tohoto prostředí, které ztrácí na

přirozenosti. Přestávají zde fungovat pouze přírodní zákony a koloběh přirozené

obnovy.

4. rozvoj institucionalizovaného rizikového prostředí - Příkladem jsou dostatečně

výstižné záludnosti a rizika investičních trhů.

Další tři popisují změnu vnímaní či prožívání rizik

5. vědomí rizika jako skutečného rizika - Mezery ve znalostech o rizikách nemohou

být přeměněny v relativní jistoty pomocí náboženského či magického vědění, tak

tomu bývalo v předmoderní době.

6. dobře distribuované vědomí rizika – Nebezpečí, která nás všechny ohrožují, by

měla být všem dobře známá, což souvisí částečně i s následujícím bodem.

7. vědomí mezí expertizy – I přesto, že známe veškerá nebezpečí avizovaná experty,

musíme si uvědomit, že ani oni nemusí znát celou pravdu, nebo ji ani celou říci

nechtějí

Nabízí se zde také otázka vnímání daného rizika. Je například věděcky dokázané, že

32

vyjmenovávání nebezpečí má tzv. umrtvující efekt, což znamená, že pokud budeme

neustále opakovat, co všechno se může stát, lidé si tak nějak zvyknou na toto

„vyhrožovaní“ a přestanou tato nebezpečí vnímat jako šokující a neustále hrozící

nebezpečí. Navíc spousta globálních rizik, vzhledem k tomu, že naštěstí ještě nenastala,

zatím přetrvává ve formě hypotéz, např: hypotéza nukleární zimy zůstává stále pouze

hypotézou, protože jedině skutečný projev by mohl potvrdit představy v určitém rozsahu,

které zatím přetrvávají ve formě předpokladu.

V modernitě platí, že se nevyhneme žití s nebezpečími, která jsou mimo kontrolu

jednotlivců i velkých organizací, což zahrnuje i stát, tato nebezpečí mají velmi vysokou

míru rizika a ohrožují životy miliónů lidí a potenciálně i celé lidstvo. (Giddens 2003:

118―120) Neodvratitelná globální rizika jsou klíčovými prvky ničivého charakteru

modernity. Navíc dnes žijeme v globálním vojenském řádu, v němž je v důsledku

industrializace války rozsah destruktivní síly zbraní mnohem větší než kdykoli jindy.

Ničivý efekt je modernitě vlastní, některá nebezpečí jsou nevymazatelná. I kdyby byl úplně

zničen jaderný arzenál celého světa, přesto se nedokážeme vrátit v čase zpět před vynález

jaderné zbraně. Je tedy více než pravděpodobné, že by tato ničivá zbraň mohla být kdykoli

znovu sestavena.

3.4.5 Důvěra

Důvěra je rozuměna ve specifickém vztahu k riziku, předpokládá tedy uvědomění si

možnosti určitých rizik (na rozdíl od důvěřivosti, která rizika nepřipouští). Důvěra,

například důvěra v expertní systémy (což jsou např.: mimoúrovňové křižovatky,

mechanismus automobilu, či letadla), je nevyhnutelně spojena s vírou. Věříme, že nás

právě tento mechanismus, právě tento vynález, člověk,... nezklame. Zároveň nelze

zaměňovat důvěru s vírou. Důvěra je tím, co se od víry odvozuje. Ve světě, který je

konstruován především riziky vytvořenými člověkem, je velmi málo místa pro božské

zásahy či jakékoli jiné magické působení. Nelze si nevšimnout, že náboženství a víra mají

dvojznačný vliv, protože na jednu stranu sice poskytují pocit bezpečí a možnost úniku od

běžných denních starostí, ale na straně druhé mohou být zdrojem vnitřního strachu

a úzkosti. (Giddens 2003: 34―35, 97―99)

Riziko a důvěra se navzájem proplétají, riziko předpokládá určení nebezpečí

a důvěra obyčejně slouží k minimalizaci nebezpečí. Důvěra může být definována jako

33

důvěřivost ve spolehlivost osoby nebo systému. Protikladem, antitezí důvěry tedy není

nedůvěra, ale je to jakýsi stav mysli, který můžeme souhrnně nazvat strachem nebo

pocitem úzkosti.( Giddens 2003: 36―38)

Důvěra na osobní úrovni se stává projektem, jenž vyžaduje otevření se jednotlivce

druhému a všechny zúčastněné strany by na tomto projektu měly neustále pracovat. Měl by

probíhat vzájemný proces sebeotvírání. Osobní důvěra musí být ustavována

prostřednictvím sebezkoumání. Objevování sebe sama se stává projektem přímo

zahrnutým do reflexivity modernity, ta je určující charakteristikou veškerého lidského

jednání. Reflexivita moderního života je založena na faktu, že se vše neustále ověřuje

a přetváří s ohledem na nové informace, které tak pozměňují charakter samotných jevů.

(Giddens 2003:110―111) V dalších podkapitolách se budu věnovat těmto změnám.

3.4.6 Tradice

Anglické slovo tradice má původ v latinském termínu tradere, který znamenal

předat, tedy dát někomu něco do ochrany. (Giddens 2000: 54) Pojem tradice ve smyslu, jak

se užívá v dnešní době, je ve skutečnosti produktem evropských událostí posledních dvou

set let, dokladem je, že ve středověku žádná obecná představa tradice vlastně vůbec

neexistovala. Idea tradice jako takové je tedy sama vytvořena až s nástupem modernity.

Nelze říci, že by tradice byla statická, protože s každou novou generací vzniká

úplně nový pohled na tradici, která je tak znovu vytvořena tím, jak generace přebírá

kulturu od generací předcházejících. Dochází tak k nepatrným posunům ve

významech, které si daná nastupující generace přetváří podle obrazu svého, jak jí

konkrétně to vyhovuje. A tradice jako taková neklade velký odpor ke změně, protože

vždycky existuje určitá časoprostorová návaznost a tradice získává pozměněnou

smysluplnou formu pro dané období. Z toho je patrně, že se tradice vyvíjí časem,

mohou být přeměněny nebo zcela vyměněny, „jsou vynalézány a znovuvynalézány“.

(Giddens 2000:56) Je to tedy sama společnost, která přetváří tradice a mění jejich

stav. V souvislosti s rozvojem globalizace a s nástupem kosmopolitního řádu jsou

tradice neustále konfrontovány mezi sebou a jsou nuceny deklarovat samy sebe.

Úplně čistá tradice tedy neexistuje. Pod vlivem globalizace dochází k základním změnám,

tradice ztrácejí svou nadvládu nejen nad veřejnými institucemi zemí Západu, ale také nad

všedním životem lidí. A z tradice se vymaňují i takové společnosti různě po světě, které

34

byly považovány za tradičnější než jiné. Začíná se objevovat myšlenka společnosti žijící

po konci tradice. Ale v takzvané post-tradiční společnosti rozhodně tradice nemizí. A ani

taková síla, jakou mají masové sdělovací prostředky v dnešní době, nemůže tradice zcela

zahladit, ale podílejí se na jejich znovuzakotvení. Post-tradiční tedy neznamená konec

tradic, ale to, že se tradice mění, proměňují svůj status. (Meštrović 1998: 56―57)

V krajních případech je tradice zbavena svého obsahu a komercializována a stává

se buď dědictvím, nebo kýčem. Ovšem je nutné si uvědomit, že tradice jsou potřebné

a budou existovat vždy, a to z toho důvodu, že zaručují určitou návaznost života a podílejí

se na vytváření samotné formy života. Navíc je významným rysem tradice to, že je

nositelkou nějaké pravdy. Tradice tak v sobě obsahují i určitou moc, a to jsou-li záměrně

konstruovány, či nikoli. (Giddens 2000: 55, 57, 60)

Tradice jsou určitou podobou rozčlenění času a zároveň mají přímý vliv na

jednání v prostoru. Určujícími charakteristikami tradice jsou rituál a opakování, což nás

opět přivádí k zamyšlení se nad tezí, že minulost je prostředkem uspořádání budoucnosti.

Tradice přispívá k ontologickému bezpečí12 hlavně tím, že udržuje důvěru v propojení a

soudržnost minulosti, současnosti a budoucnosti (dělalo se to tak, dělá se to tak a dělat

se to bude). Tradice je vnitřně smysluplná rutina, pro kterou je charakteristická právě

orientace na minulost, rutinní činnosti vyplývají z respektu, nebo dokonce můžeme říci

z úcty k tradici a jejího spojení s rituálem. (Giddens 2003: 95―96)

Globalizace ovlivňuje nejen události světového charakteru, ale také události

našeho každodenního života. Stejně tak, jako se proměňuje pojem tradice, dochází ke

změnám chápání institucí, jako je rodina nebo manželství.

3.5 Globalizace v osobní sféře

Vlivem globalizačních procesů se mění všechno kolem nás, dokonce i to, co se

bezprostředně dotýká našeho osobního života. Proměny zasahují do osobní a emocionální

sféry, dalece překračují hranice každé jednotlivé země, což lze dokládat na tom, že

souběžné trendy vidíme téměř všude. Liší se pouze ve stupni a závislosti podle kulturního

rámce. Tato revoluce postupuje nerovnoměrně. V jistém smyslu jde o ty nejsložitější

a nejvíce zneklidňující proměny. (Giddens 2000: 69―70) Mění se stát, pohled na národ

jako takový, na tradice, na práci, na přírodu, ze které se pomalu stává umělé prostředí, 12 Ontologické bezpečí se vztahuje k vlastní existenci, tedy je to pocit bezpečí spojený s naším bytím na

tomto světě.

35

protože dnes již na naší planetě nalezneme jen velmi málo míst, kam lidská noha

nevstoupila a nepřeměnila alespoň část prostředí ke své potřebě. Tyto instituce vlastně

zůstávají navenek stejné, ale mění vnitřní pojetí. Vnitřní charakteristika těchto institucí je

pojmenovává jako „skořápkové instituce“ Anthony Giddens (2000: 30―31). Obal zůstává

stejný, ale posouvá se význam toho, co znázorňují. Důvodem jsou další změny kolem,

které způsobují, že tyto původní významy již nestačí na úkoly, které mají plnit. Vzniká tak

pocit bezmoci, která je právě odrazem neschopnosti našich institucí.

V oblastech osobního života probíhají velké změny, jednak v sexualitě,

v partnerských vztazích, v manželství, v životě rodiny, čímž dochází vlastně ke globální

revoluci. (Giddens 2000: 72―78) Na první pohled je jasné, že pojem tradiční rodiny byl

vždy velmi nejednoznačný, protože se právě vztahoval k určitému kulturnímu kontextu

dané země. Dříve byla rodina brána především jako ekonomická jednotka, protože se

o sebe musela postarat sama, už jen co se potravy a ošacení týče. Každopádně je

neodmyslitelné to, že tradiční rodinu charakterizuje podřazené postavení žen vůči mužům.

V evropském kontextu byly ženy majetkem svých otců a poté manželů, dokonce právně

zakotveným majetkem. Velmi odlišně se pohlíželo i na děti, i ty až v moderních

společnostech získaly své postavení jako individuální bytosti, která mají také svá práva, ale

i povinnosti. Transformací prochází i přístup k dětem celkově. Zatímco dříve děti

představovaly především ekonomický přínos pro rodinu a „pracovní sílu“, tak v dnešní

době ve většině zemí klade dítě na rodiče nemalou finanční zátěž. V předmoderní době, ale

totéž platí i v tradičních společnostech současnosti, byly vztahy mezi mužem a ženou

založeny na principu obchodní smlouvy, manžel získal spolu s manželkou i věno, na

kterém se s otcem dohodl výměnou například za postavení rodiny. I sexuální vztahy byly

v tradiční rodině řízeny potřebou reprodukce. Co se týče sexuality, existovala dvojí norma.

Jinak se pohlíželo na ženy a na muže, platil dualistický pohled na ženy, buďto byly

ctnostné nebo nemravné, sexuálně nevázaná žena byla vždy společensky nepřijatelná.

Ohledně společensky přijatelného či nepřijatelného se zmíním ještě o homosexualitě.

Zejména mužská homosexualita byla tolerována do zasnoubení či oženění, ale samozřejmě

se o tom veřejně nehovořilo. Po sňatku by toto mělo být tabu. Vztahy mezi lidmi

procházejí změnami stejně jako vše ve společnosti. Rodina se tak, stejně jako manželství,

stává onou skořápkovou institucí. Stále se používá výrazu rodina, ale uvnitř dochází

k posunu základního charakteru. Rodina dříve zahrnovala sezdaného otce a matku a jejich

36

děti, dnešním základem rodiny je pár, a to nezáleží na tom, zda manželský či žijící volně.

Také to souvisí s tím, že dnes ve většině případů sňatek není obchodní transakce a vztah

tedy není založen na nějaké výhodnosti či nevýhodnosti,ale do popředí se dostává

romantická láska a sexuální přitažlivost.

Následují tabulka nastiňuje přehled o změnách týkajících se rodiny celkově:

Fáze Sociologický model rodiny Rodinná politikaDo konce 18. století Dvořící se láska Žádný rozvod, pouze

církevní separace, práva

otců k dětem19. století - 1. polovina 20.

století

Romantická láska – rodina je

celoživotní projekt- rozděluje

ji až smrt

Limitovaný rozvod,

nastupuje ideologie

mateřství, mění se právo

na děti po rozvodu

směrem k matce60. léta 20. století - dodnes Souznící láska – změna

představy vztahu jako

důsledek rostoucího

individualizmu ve společnosti

Rychlý rozvod, nastolena

rovnost pohlaví,

fenoménem se stává

partnerství nikoli

manželství

(PF UK 2007)

Změnil se i celkový pohled na manželství, dříve bylo považováno za neoddělitelnou

součást lidského života, byla to určitá fáze, do které se měl dostat každý, jak muž, tak žena.

Na ty, kdo zůstali sami (staré panny a staré mládence) se pohlíželo s určitým despektem.

Změnou neprochází pouze vtahy mezi muži a ženami, ale mění se také kategorie přátelství.

V tradiční společnosti bylo založeno především na upřímnosti a cti, to byly vlastnosti na

prvním místě žebříčku hodnot, dnes je toto nahrazováno loajalitou a za přítele považujeme

toho, který chrání druhého v oblasti emocionální. Je mu oporou. Opakem přítele není

nepřítel, vlastně ani cizinec, ale spíše někdo, koho až tak úplně neznáme, opakem přítele

tedy může klidně být kolega nebo známý. (Giddens 2003: 108―109) Podstatou jakéhokoli

fungujícího vztahu však stále zůstává vzájemná důvěra, kterou ovšem musíme aktivně

vytvářet, nikoli ji očekávat. Základem se stává vzájemná komunikace ( rozhovor, dialog,

37

ne monolog), Giddens hovoří o „emoční demokracii v každodenním životě“ (2000: 81),

takže totéž by mělo platit i v demokratické politice, která by měla být založena na principu

rovnosti, vzájemné úctě, komunikaci, důvěře bez autoritářských přístupů a násilí.

3.6 Politika a globalizace

Globalizační procesy, které vyvolávají celosvětově pokládané otázky, vyžadují

globální řešení, což se nevyhne ani politice a samozřejmě ani dalším oblastem života.

Neskutečný pokrok probíhá v oblasti komunikačních technologií, s čímž souvisí i velký

nárůst moci masových médií. To má vliv právě i na politickou sféru. Média utváří obraz

politických autorit, na jedné straně politiku vlastně vytvářejí, na straně druhé je tu i prostor

pro manipulaci veřejnosti. Ale je pravdou, že politika by se bez médií neobešla. Média se

tak stávají neoddělitelnou součástí politického světa. Je tu také jeden zajímavý fakt, a to

ten, že teprve s rozšiřováním demokracie se objevuje globalizace, která paradoxně odkrývá

meze demokratických struktur. (Giddens 2000: 15, 18)

Lidé jsou obecně spokojeni s demokratickou vládou, věří v demokratické procesy,

ale ve většině zemí poklesla důvěra v politiky, což se projevuje na stále menší účasti ve

volbách. Přitom stále větší procento lidí se zajímá o politiku jako takovou, to je ten

paradox demokracie. V demokratických zemích je zapotřebí prohlubovat demokracii samu.

Giddens hovoří o nutnosti demokratizace demokracie. (Giddens 2000: 95) Politiku mnozí

považují za zkorumpovanou záležitost, ale přesto jim politika není lhostejná.

V současnosti mladí lidé považují za nejdůležitější problémy spojené s ekologií,

lidskými právy, politikou vůči rodině a sexuální svobodou. V prvé řadě se lidé podílejí na

emancipační politice (tu si lze vysvětlit jako angažovanost zaměřenou na snahu

o osvobození od nerovnosti a poddanosti), která potřebuje být spojena s politikou pro

život, neboli s politikou seberealizace (politika pro život je varianta rozlišení svobody od

a svobody k). (Giddens 2003: 143―148) První propojení emancipační politiky a politiky

pro život se promítlo ve feministickém hnutí. Sociální hnutí vůbec jsou prostředkem

angažovanosti. Existují čtyři typy sociálních hnutí: dělnická hnutí (odborová hnutí),

demokratická hnutí (hnutí za svobodu projevu, dohled na činnosti moderního státu, mírová

hnutí (kontrola prostředků násilí), ekologická hnutí (působí na poli umělého prostředí,

„zelená“ hnutí). Všechna sociální hnutí se navzájem ovlivňují, každé má svou moc, moc je

v těchto případech hybnou silou požadovaných změn pokud možno k lepšímu.

38

V momentě, kdy globalizace výrazně nabírá na rychlosti, jde samozřejmě

o maximalizaci příležitostí a minimalizaci závažných rizik, což vyžaduje koordinaci

v používání moci. Totéž platí pro politiku státu, kde je tato koordinace moci tlačena na

transnacionální pole. Státy musí spolupracovat v otázkách, které dříve mohly řešit samy.

Globalizace tedy působí jednak směrem ven, ale i dovnitř. Giddens (2000: 24) cituje

Daniela Bella, který vystihl podstatu vztahu lokálního nacionalismu a globalizačních

tendencí, říká, že „národ je nyní nejenom příliš malý na to, aby mohl řešit velké problémy,

ale také příliš velký, aby vyřešil ty malé.“ Náš unikající svět nepotřebuje omezení vlády,

ale spíše naopak.

Otázkou je, jakou vládu potřebuje? V první řadě vyvstávají dilemata, která je třeba

objasnit. V knize The Third Way: The Renewal of Social Democracy je uvedeno těchto pět

dilemat: Otázka globalizace a její důsledky, jak ovlivní společnost včetně politického pole?

Dalším je individualizace, do jaké míry je společnost individualizovaná? Má ještě vůbec

smysl rozdělení politického spektra na levici a pravici, nepostrádá to smysl v dnešní

globalizované společnosti? Změna politického působení a mechanismů demokracie

a posledním je otázka ekologických problémů, jak by měly být začleněny do sociálně

demokratické politiky? Anthony Giddens věří v přežití sociální demokracie. Ale připouští,

že levice potřebuje revidovat své dřívější názory a přesvědčení důkladněji než dosud.

(Giddens 1998: 7,27―28) Levicové strany jsou nuceny ke změně, protože jádro učení

socialismu je již dlouho nepoužitelné. Musí najít třetí cestu, nebo je možné to vyjádřit

i jinak – modernizovat sociální demokracii. Giddens se ale drží pojmu third way (třetí

cesta), protože tento termín považuje za výstižný. Co se tedy musí změnit? Third way

odkazuje na obnovu sociální demokracie v současných společenských podmínkách. Třetí

cesta se nedá výhradně identifikovat s názorem a politikou jakékoli konkrétní strany, je to

„široký názorový proud s několika přítoky“.(Giddens ed. 2001: 2―3) Politika třetí cesty je

o tom, jak by levicové strany měly reagovat na změny společnosti – nejde tedy o pouhou

proměnu jejich ideologické stránky, ale jde o transformace, které stojí za tímto posunem.

Existují tři transformace, které pozměňují politické pole – je to globalizace, vznik nové

ekonomiky a samozřejmě i nemalé změny v každodenním životě lidí. Pro celou světovou

společnost je nutné si uvědomit, že „politická budoucnost je obsažena v přítomnosti.“

(Giddens 2003: 156)

39

4. Globalizace v díle Zygmunta Baumana

4.1 Stručný životopis Z. Baumana

Zygmunt Bauman se narodil 19. listopadu 1925 v polské Poznani. Vzhledem ke

svému židovskému původu uprchl za druhé světové války do Sovětského svazu a účastnil

se jí také jako frontový voják. Po skončení 2. světové války se věnoval studiu a poté i

vědecké a pedagogické činnosti na varšavské univerzitě, a to až do roku 1968. V tomto

nepříliš šťastném roce je donucen odejít z Polska. Nejprve zakotvil v Izraeli a od roku

1969 vyučuje na univerzitě v Tel Avivu, pak od roku 1971 žije ve Velké Británii, kde

přijímá nabídku univerzity v Leedsu. Zde získává titul profesora sociologie. (Sedláčková

In Šubrt et al.2007: 40─51)

Dílo Z. Baumana významně ovlivnili jeho učitelé Stanislav Ossowski a Julian

Hochfeld, ale také setkání s C. Wrightem Millsem ještě v době jeho pobytu ve Varšavě.

Prvotinou je publikace s názvem Sociologie pro každý den (1962, česky 1966), poté

následovala moderní učebnice sociologie Zarys socjologii (1963, česky jako Sociologie

vydaná 1966). Nejsystematičtější pojetí sociologie sepsal v knize Thinking Sociologically

(1990), v českém překladu jako Myslet sociologicky vyšla v roce 1996. Celý svůj život

zasvětil sociologii a vydal mnoho významných děl, ve kterých reflektuje stav společnosti a

snaží se zachytit zásadní společenské změny již minulého (tedy 20.) století. Moderní dobu

zvláštním způsobem propojuje s holocaustem, ukazuje tak protikladnost, která prostupuje

celou modernitou – Modernity and the Holocaust (1989, česky 2003) a Modernity and

Ambivalence (1991). Věnuje se zejména analýze současné doby, globalizačním procesům a

jejich důsledkům, zkoumá postavení člověka v této éře globálního věku. Snaží se o

reinterpretaci některých sociologických fenoménů, například ve svém díle hovoří o

prostoru a vnímání času, o vztahu práce a spotřeby, také smrti a tělesnosti. Ale hlavním

hlediskem jeho výkladu je kontext s postmoderními podmínkami. K těmto zmíněným

tématům se vztahují především knihy Globalization: The Human Consequences (1998,

česky Globalizace: Důsledky pro člověka vydaná v roce 1999), Liquid Modernity (2000,

Tekutá modernita 2002) a The Individualized Society (1999, česky 2004). Tyto tři

významné publikace slouží jako základ pro kapitolu o názorech Zygmunta Baumana na

globalizaci v této diplomové práci. Dále vycházím ještě z myšlenek obsažených v knize

40

Liquid Times: Living in an Age of Uncertainty (2007, česky Tekuté časy: Život ve věku

nejistoty, 2008)

Za Baumanův hlavní přínos pro sociologii a pro vědu vůbec je považována analýza

takzvané ambivalence modernity a jeho výklad holocaustu. Zygmunt Bauman se výrazně

zapsal do povědomí československé (později i české) sociologické půdy, kdy od poloviny

60. let podporoval rozvoj české sociologie, za což mu Karlova univerzita v Praze udělila

nejvýznamnější akademický titul. (Hájek 2002)

4.2 Pojetí globalizace

Baumanem je globalizace opět vykreslována jako velice nejednoznačný

a nejednoduchý soubor procesů. Tento nejednoznačný pojem je ovšem používán

dennodenně ve všech možných pádech a slovních obratech. Procesy globalizace se

dotýkají všech aspektů dnešního života. Tento módní pojem vyjadřuje nový, nepříjemný

dojem, že se nám záležitosti celosvětového dění vymykají z rukou. Bauman používá

Jowittův termín určení globalizace jako nového světového neřádu, který zahrnuje v první

řadě neuspořádanost světové situace, a hned v závěsu klopýtá absence centra světové

společnosti. (Bauman 1999: 75─81) Řád je závislý na existenci určité teritoriální moci, ale

dnes je moc spíše exteritoriální a dochází tak ke znehodnocování řádu. Globalizovaná

společnost se tak snaží vytvořit řád v globálním měřítku. (Bauman 2004:45─46) Jednou ze

zajímavých myšlenek je také uvažování nad tím, že globalizace zřejmě nahradila pojem

univerzalizace. Proces univerzalizace totiž původně znamenal předem naplánovaný

a hlavně kontrolovaný vývoj, což se ukázalo jako nerealizovatelné. Globalizace znamená

procesy, které jsou vnímány jako samovolné, nepravidelné, určující samy sebe, které nikdo

nekontroluje, ani nemůže kontrolovat, a to samozřejmě platí i v jejich důsledcích. Pokud

není možné pohlídat a řídit jejich vznik, není v lidských silách ani předpokládat celkové

výsledky. Globalizace z tohoto hlediska označuje neuspořádanou povahu procesů, které

nejsou řízeny teritoriálně, tudíž nad nimi nemají moc ani suverénní státy. Prvotní snaha

globalizace byla vyrovnat životní podmínky všech lidí, ovšem z tohoto původního

významu nezbylo opravdu nic v současném diskurzu globalizace. Dnes zahrnuje

především globální účinky nikoli iniciativy. Změnily se priority globalizace, momentálně

se netýká toho, co chceme udělat, ale toho, co se nám děje.

Skutečně mocné síly současnosti jsou bytostně exteritoriální, kdežto prostory

41

politického jednání zůstávají lokální. Moc opustila místní hlasy, zasedací síně, a dokonce

i parlamenty lokálních vlád, jejím působištěm jsou nyní hlavně média a elektronické sítě,

které nejsou místně vázané. To se promítá i do vzniku nové mocenské hierarchie, která se

taktéž vyznačuje schopností rychlého a okamžitého pohybu. Skutečnost, že se moc

oddělila od politiky, se často označuje právě pojmem globalizace, která se stala

„příznakem naturalizace vývoje světa: svět se v podstatě utrhl ze řetězu a vymkl se veškeré

kontrole, stal se kvaziživelným, neplánovaným, nepředvidatelným, spontánním a nahodilým

procesem.“ (Bauman 2004:144)

Na počátku moderních dob byl stát čestnou institucí. Státy sloužily především jako

prostředek k uspořádanosti světa. Globální politika dříve, pokud se vůbec dá hovořit

o celosvětovém rozměru politiky, se zabývala v první řadě udržením svých hranic a snahou

o zabezpečení uzavřených teritorií. Tento rozparcelovaný, rozkouskovaný svět ještě

donedávna ovládaly dva mocenské bloky. Ovšem po pádu tohoto soupeření, po rozpadu

východního bloku, se začala preferovat strategie a princip nadstátní integrace. V globálním

rámci působnosti se neprosazovaly státy jednotlivě, ale spíše koexistence a konkurence

skupin států. V rámci vlád národních států postupně docházelo k poškození trojnožky

svrchovanosti, která zahrnovala vojenskou, ekonomickou a kulturní samostatnost. Samotný

stát si začal uvědomovat, že toto již není únosné, a proto si začíná hledat spojence. S tím

samozřejmě souvisí i částečná ztráta vlastní státní autonomie ve prospěch nadnárodní

spolupráce. Prvotním impulzem byl rozpad ekonomické podpěry, také jinak popisovaná

jako poréznost národních ekonomik. Státu tak zůstala jediná povinnost, a to pokud možno

udržování vyrovnaného státního rozpočtu. Teritoriální princip by měl posiloval globalizaci

ekonomiky a naopak. (Bauman 1999: 78─83) Rychle se globalizující ekonomika, která se

stále více vymaňuje z lokální kontroly, se stala exteritoriální. Je pověstná tím, že vytváří

stále větší rozdíly mezi bohatstvím a chudobou a mezi příjmem nejvyšších a nejnižších

vrstev světové populace.

Narůstá mezispolečenská a vnitrospolečenská polarizace bohatství, příjmu a životní

úrovně. To dokládá i fakt, že 90% celkového bohatství planety je v rukou pouhého

1% obyvatel. A tato polarizace neustále nebezpečně mohutní. (Bauman 2008: 16) Victor

Keegan ve Zprávě o vývoji lidstva (Human Development Report vydaná OSN) uvádí, že

385 „globálních miliardářů“ vlastní bohatství, které připadá na příjmy 2,3 miliardy

nejchudších lidí, což je pro porovnání 45% světové populace. (Bauman 1999: 86) Pravdou

42

je, že globalizace usnadnila bohatnutí bohatých a na chudé má bohužel opačný účinek.

„Globální toky finančních zdrojů jsou snad stejně nehmotné jako elektronická síť, jíž

procházejí, ale lokální stopy jejich cest jsou bolestně hmatatelné a reálné: kvalitativní

vylidňování, destrukce lokálních ekonomik, vyloučení milionů lidí neschopných nechat se

pohltit novou globální ekonomikou“ ( Bauman 1999: 90)

Bauman se domnívá, že všeobecný pocit krize, který si uvědomují jak filosofové,

tak teoretici i praktici vzdělávání, je pocitem života na rozcestí. Nekonečné úsilí definovat

svou vlastní identitu, ke všem těmto pochybnostem a pocitům vede všeobecný rozpad

všech dostupných vzorců chování, ztrátou autorit a následná fragmentace života. (Bauman

2004:151) Globalizace způsobuje změny v celé škále oblastí týkajících se člověka, který se

musí zapojit do současného světového neřádu.

4.3 Vliv globalizačních procesů

V této kapitole se práce snaží zachytit globalizační vlivy na vnímání různých jevů

ve společnosti. V první řadě je velmi zajímavý pohled na změnu chápání vztahu času

a prostoru, od kterého se pak odvíjí i změna v chápání vzdálenosti. Působení

globalizačních procesů vyvolává mnohé protikladné tendence a sama globalizace má svůj

protikladný protějšek, tím je lokalizace. Všichni jsou globalizováni, ale i lokalizováni

zároveň. Převaha jednoho, či druhého vlivu působení vlastně určuje naše zařazení ve

společnosti, a vzniká tak nový způsob hierarchizace společnosti. To znamená, že mobilita

je hlavní vlastností společenské elity. Volný pohyb bez jakýchkoli bariér je příčinou

jakéhosi chaosu a vzniku nepřehledného chumlu namixovaných kulturních zvyků,

etnických prvků, společenských pravidel apod., což vyvíjí velký tlak na jedince a vyvolává

tak otázku vlastního sebeurčení. Jak si zachovat vlastní identitu? Tato otázka je platná jak

pro jedince, tak pro národní státy.

Podkapitoly se snaží podat přehled o jednotlivých změnách, které podle Baumana

globalizace způsobuje.

4.3.1 Vnímání prostoru a času

Ještě v první polovině 20. století u nás měl automobil málokdo. Proto se prostor

měřil tak, že se vzdálenost přepočítávala na to, kolik času zabere, než tam člověk dojde.

Odpověď na otázku Jak je to daleko? typu: „Už byste měli vyrazit, abyste to stihli před

43

soumrakem.“ by dnes málokdo čekal. Vzhledem k tomu, že v současné době se nenajde

rodina bez automobilu a nejsou výjimkou ani tři auta na rodinu, je tato vzdálenost

překonána nejen mnohem rychleji, ale navíc by nevadil ani ten soumrak. Stejným

způsobem se pohlíželo i na čas. Ten byl vysvětlován ve vtahu k prostoru způsobem, kdy

čas byla doba potřebná k překonání určitého prostoru, přesunu z jednoho místa na druhé.

(Bauman 2002: 176─179) Opět je hlavním hybatelem změny chápání času a prostoru

technologický vývoj, který spěchá dopředu až neskutečnou rychlostí. Začal se zkracovat

čas potřebný k překonání určité vzdálenosti a došlo tak k výstižně nazvané časoprostorové

kompresi. Čas se svým plynutím nabourává do procesu zmenšování prostoru. (Bauman

1999: 106)

Vztah prostoru a času, vlastně i prostředky k jejich překonání se tak výrazně

podílely na utváření, stabilitě a zániku sociokulturních i politických společenství.

Dokladem je to, že dříve společenství, či komunitu držela pohromadě možnost téměř

okamžité výměny informací mezi jednotlivými členy uvnitř komunity a materiální i časová

nákladnost komunikace mezi různými lokalitami. (Bauman 1999: 24─27) Dnes jsou

informace v okamžiku dostupné po celém světě, což má značný vliv právě na sociální

soudržnost a rozpad sociálních vazeb. Z tohoto vyplývá, že lze najít celkem úzký vztah

mezi rychlostí přenosu informací, cestování a pohybu vůbec a sociální soudržností.

Omezená trvalost současných společenství je zřejmě důsledkem toho, že komunikace mezi

jednotlivými dalšími komunitami není v žádné nevýhodě oproti komunikaci

vnitrokomunitní, přestávají se lišit, protože jsou obě téměř okamžité. Prostorové vymezení

tedy v současnosti ztrácí na významu, neuvažuje se velký rozdíl mezi tady a tam, protože

se časový úsek přenosu informace zkracuje na délku okamžiku, a to prostřednictvím

elektronického přenosu, hlavně díky celosvětové počítačové síti.

Mluví se o úpadku geografického členění. Prostor kdysi hrál svou roli, nyní je tato

role velmi oslabena a výsledkem je tedy „znehodnocení místa“ jako takového.(Bauman

2004: 49) Prostor se začal jinak definovat, jinak nahlížet, jinak analyzovat. Hlavním

hlediskem jsou již zmíněné technologie a jejich kapacity, které již nezávisí na schopnosti

člověka a přirozené omezenosti jeho těla. Vzniká tak „terotiriálně-urbanistický,

konstruovaný prostor“, který je v důsledku nástupu celosvětové informační sítě ještě

doplněn „prostorem kybernizujícím“ (Bauman 1999: 26), čímž však vyvstal nový problém

objektivního měření času a prostoru. Čas a prostor již nejsou vzájemně provázané. Čas

44

totiž na rozdíl od prostoru mohl být pozměněn či manipulován. Ve dvojici čas a prostor je

čas ten dynamický, kdežto prostor zůstává statický. (Bauman 2002: 22, 179)

Pro postmoderní společnost a sociální situaci je typická ztráta vícerozměrnosti času

a sražení vnímání plynulého toku času do zážitku Jetztzeit, je tím myšleno rozkouskování

toku času na série soběstačných epizod, z nich je každá prožívání intenzivně a teď, v tomto

prchavém okamžiku. Do popředí se dostává snaha, co nejvíce využít této příležitosti a „co

možná nejdokonaleji ji odříznout jak od minulosti, tak od jejích budoucích důsledků“.

(Bauman 2004: 266)

Zygmunt Bauman používá termínu komunity šaten. (Bauman 2002: 313─316)

Tento název je velmi výstižný, zobrazuje v přirovnání k divadelní šatně současnou povahu

dočasných seskupení, komunit. Jedná se stejně jako v té divadelní šatně o výjimečnou

příležitost, kde se odpoutají od běžného života, běžného oblékaní a zapadnou do

uniformního chování divadelní etikety. Všichni zúčastnění mají jeden společný důvod pro

účast, divadelní představení, a pak se vracejí do svých běžně zajetých životů, do

konformity ulic. Toto skvěle vybrané přirovnání předem upozorňuje na pomíjivost,

nestabilitu a koncentraci na jeden účel, nepředpokládá dlouhé trvání, přesto je velmi

intenzivní. Ekvivalentem pro komunity šaten jsou „karnevalové“ komunity, což je jiný

název pro totéž, tedy pro takovou komunitu, která je vnitřně nestálá, zaměřená na

krátkodobé pobavení, útěk od stereotypu, je přímou reakcí na tekutou modernitu. 13

4.3.2 Vzdálenost

Vzdálenost se vzhledem k oddělení času a prostoru ukazuje jako produkt

společnosti, nikoli jako reálná, objektivní danost. Její délka se odvíjí od rychlosti způsobu

překonání dané vzdálenosti, a to v souvislosti s množstvím nutných nákladů. Na fyzikální

vzdálenosti už vlastně nezáleží, stejně tak jako na dalších takových sociálních produktech,

za které můžeme považovat i státní hranice a další mantinely, například ty kulturní, které

můžeme také označit jako důsledky oné rychlosti. S vymizením vzdálenosti a počátkem

závislosti času na technologiích bylo možné překonat existující limity rychlosti pohybu.

(Bauman 1999: 21, Bauman 2002: 21─22)

Zygmunt Bauman se zabývá vysvětlením pojmů blízko a daleko. Na základní škole 13 Tekutá modernita je nazvána tekutou proto, že tato vlastnost vystihuje její proměnlivost. Společnost je

totiž neustále v pohybu. Tekutá modernita je podrobněji popisována níže, viz kapitola 4.4 Tekutá

modernita.

45

se tyto dva výrazy uvádějí jako jeden z příkladů opozit, tedy protikladných slov.

V postmoderním světě nabývají pojmy blízko a daleko lehce přenesených významů.

Význam slova blízko bychom mohli charakterizovat jako prostor pro nás známý,

každodenně využívaný, dalo by se říci i všední či běžný, cítíme se zde tzv. jako ryba ve

vodě, víme, jak se zde máme zachovat, či jak máme v různých situacích jednat. Kdežto

daleko můžeme připodobnit prostoru neznámému, člověk se zde necítí jistý, neví, jak by

měl na různé podněty reagovat, a proto se také o tento prostor moc nezajímá. Dalším

významovým rozměrem je právě v ohledu na míru jistoty a příjemnosti. Daleko je tedy

pocitově vyjádřeno jako nejisté pole působnosti, ve kterém se necítíme příjemně, působit

zde předpokládá jistou dávku odvahy učit se něčemu novému a chytrosti. Být blízko

zahrnuje sebedůvěru a pocit čehosi nám blízkého. (Bauman 1999: 22─23)

To, co Bauman nazývá „lokální komunitou“, existuje v mezích protikladů zde a tam

a samozřejmě také blízko a daleko. Další významnou ambivalencí v jeho díle je protiklad

lokálního a globálního.

4.3.3 Lokální versus globální

Význam pojmů globální a lokální je zřejmý. Lokální tedy zahrnuje spojení

s určitým místem, teritoriem, také se nahrazuje pojmem teritoriální. Kdežto globální (už od

kořenu slova – global) znamená opak lokálního, tedy celosvětový, exteritoriální, působící

všude, ne jen na jednom daném místě. Hledisko teritoriality a exteritoriality se opět

promítá do všech oblastí života a způsobuje znepokojení svou ambivalntností. Globálnost

a lokálnost jsou protikladné vlastnosti, ovšem jako procesy globalizace a lokalizace

probíhají zároveň. Dochází k procesu celosvětové restratifikace, v němž hraje hlavní roli

právě aspekt globálnosti či lokálnosti. Jde tedy o „vzájemné působení procesů integrace a

parcelování, globalizace a teritorializace“. (Bauman 1999: 85) Vytváří se nové rozvrstvení

světa a vzniká nová hierarchie.

4.3.4 Celosvětový aspekt hierarchie mobility

Zygmunt Bauman je jedním z prvních sociologů, který si všiml nové strukturace

budoucího světa. Měřítkem nebo hlediskem toho, kdo bude zařazen do společnosti a kdo

bude považován za outsidera, není ani rasový kontext, ani třídní klasifikace, ani genderové

rozvrstvení, ale hlavním kritériem je schopnost mobility. (Petrusek 2006)

46

Hlavním stratifikačním faktorem postmoderní doby se stala mobilita ve smyslu

svobody pohybu. Polarizace sociálních podmínek se vyznačuje mobilitou na jedné straně

a její absencí na straně druhé, vrchol nové hierarchie je tedy exteritoriální. Znakem elitní

části společností je schopnost být mobilní. Nová exteritorialita elity se svobodou pohybu je

v protikladu s teritorialitou zbytku, ta je pak považována za svazující, čím nápadnější je

svoboda pohybu elit, tím více je teritorialita zbytku ponižující a domácí půda stále více

připomíná vězení. (Bauman 1999: 32─33, 125) Vězení ovšem nezahrnuje pouze

neschopnost pohybu, tedy imobilitu, ale dalším průvodním jevem je i jakési vyvržení,

vypuzení.14 Těm, kdo jsou v novém, globálním světě pohybliví, můžeme říkat „globálové“

a na druhé straně plotu stojí „lokálové“, kteří jsou většinou dělbou práce odsouzeni k tomu,

aby zůstali svázáni se svým místem.

Všichni dnes mohou být cestovateli, otázkou zůstává jejich dostupnost globální

mobility, existují takové dva tábory, pro jedny je cestování známkou privilegovanosti, pro

druhé deprivace, protože jen tak nemohou změnit místo:

1. Lidé globálně mobilní (žijí v čase) - to jsou již zmínění globálové. Znakem této

skupiny je ztráta omezující kvality prostoru. V jejich možnostech je snadné jak

virtuální, tak reálné překonání prostoru. Tito žijí v trvalé přítomnosti a plně

využívají každého okamžiku, času se jim nedostává. Opakem jsou:

2. Lidé lokálně vázaní (žijí v pro ně neuchopitelném prostoru) - lokálové jsou

připoutáni k určitému místu a jsou nuceni snášet změny, které se mohou této

lokality dotknout. Nemají žádnou kontrolu nad časem, jejich čas nic neobsahuje, je

prázdný a monotónní. (Bauman 1999: 105─107)

Elity měly odjakživa kosmopolitnější sklony než zbytek členů společnosti, vždy tak nějak

překračovaly hranice, vytvářely si svou vlastní kulturu a společenské styky probíhaly vždy

bez ohledu na např. geografické hranice, které pro běžné, prosté obyvatelstvo pevně platily.

Mobilita není jen hlavním měřítkem vrchních stupínků mocenského žebříčku, ale

samozřejmě se tyto vlivy promítají i v měřítku společenského strádání. Přímá úměra tak

platí i v souvislosti s nesvobodou. Platí, čím je menší svoboda, tím je větší stupeň

imobility. (Bauman 1999: 21, Bauman 2004: 50)

Globálnost elity znamená, jak zde již mnohokráte zaznělo, mobilitu. Velice důležité

je to, že mobilita znamená schopnost uniknout a vyhnout se ohrožení, nebezpečnosti

14 Více v kapitole Tekutý moderní život a jeho bezpečí

47

a zločinosti, která je spojená právě s lokalitou. Vynucená teritorialita způsobuje separaci

a segregaci, pocit odcizení. Jedinec nemá šanci prosadit svou jedinečnost a zůstává dál

otrokem stereotypu. Lokálové si musí uvědomit, že lístkem pro vstup mezi novou globální

elitu je „odvaha pobývat v nepořádku“ a schopnost „vzkvétat uprostřed zmatku“. (Bauman

2004: 51) Proč uprostřed zmatku? Protože dnešní globalizovaný svět ještě nenašel pravidla

plynulé spolupráce mezi globálními tlaky a lokálními řády. S tím souvisí pojem

glokalizace.

4.3.5 Glokalizace

Pojem glokalizace v sobě propojuje tendence globalizace a zároveň i lokalizace.

Roland Robertson ve své stati Glocalization: Time – space and homogeneity –

heterogeneity obhajuje vzájemné propojení pojmů globání a lokání. Nelze definovat

globální v tom smyslu, že by globální vylučovalo lokání, ale tvrdí, že globalizace –

v nejširším slova smyslu jako zhušťování světa – v sobě obsahuje i vytváření a začleňování

lokálnosti a že tento proces zase na druhou stranu významně ovlivňuje ono stlačení světa

jako celku. Glokalizace jako taková tedy znamená přizpůsobování globálních forem

lokálním obsahům. (Robertson In Global modernities, ed. by Featherstone, M., S. Lash,

R. Robertson 2007: 25−44)

Místo, aby se tyto protikladné tlaky vzájemně vyrušili, nebo jinak řečeno

zneutralizovaly, jak je tomu například u smíchání kyseliny a hydroxidu, velmi často

dochází k přesnému opaku a propasti mezi protikladnými jevy se ještě více prohlubují.

Jeden příklad za všechny: svoboda a bohatství úspěšných a uváznutí, které provází ještě

větší chudoba chudých. Globalizace přináší nové možnosti výdělku peněz, ale to dokáže

využít jen mobilní elita a bohatství tak narůstá již bohatým, kdežto chudí tyto „výhody“

nedokáží a vlastně ani nemohou využít. Vzniká tak paradox globalizace, potažmo

glokalizace jakožto důsledku globalizace. Bohatství je globální, naopak bída je vždy

lokální i přesto, že jsou to globální příčiny, které způsobují lokální chudobu. (Bauman

1999: 86−90) Rychle se globalizující ekonomika, která se stále více vymaňuje z lokální

kontroly a stala se exteritoriální, je pověstná tím, že vytváří stále větší rozdíly mezi

bohatstvím a chudobou a mezi příjmem nejvyšších a nejnižších vrstev světové populace.

Narůstá mezispolečenská a vnitrospolečenská polarizace bohatství, příjmu a životní

úrovně.

48

4.3.6 Otázka zachování identity

Globální svět vzniká na základech lokality, tedy místních kontextů. Místní kontexty

tvoří historie státu, jazyk, politická struktura, původní kultura a podobně. To jsou aspekty,

které nelze přetvořit na globální. Vždy zůstanou zakotvené, ale stávají se globálními

především důsledkem masových mediálních prostředku a také migrací, prostřednictvím

čehož se dostávají do povědomí celého světa. Neznamená to, ale že se například spojením

několika lokálních kultur zrodí jedna globální kultura, jednotlivé kultury jsou

globalizované, ale musí si zachovat určitou částí svou vlastní identitu, stejně jako lidé žijící

v globalizovaných společnostech.

Samotná suverenita národních států se pod tlakem globalizačních procesů rozpadá.

Zaniká snaha o národní sebeurčení státu, státy se stávají multikulturními a multietnickými,

nepřipadá v úvahu jakékoli vynucování začlenění etnických minorit či zánik jejich

svébytné identity. Přesto je globální snahou sjednotit zájmy společností, což zahrnuje

především právo každého na volbu vlastní identity. Problém osobní identity tkví v tom, že

má takovou zvláštní vlastnost, a tou je pomíjivost. Všichni ji zoufale hledáme, ale většinou

vyjde takříkajíc z módy ještě dříve, než s ní plně ztotožníme. V tomto světě se mezilidské

vztahy rozpadají do momentů setkání, identita se mění podle situací, do kterých se člověk

dostává v neustále plynoucím toku prožitků. Bauman uvádí pojem identita palimpsestu,

kdy se jednotlivé identity vrší na sebe v lidském experimentu nových začátků. Podobně je

na tom i lidská paměť, v dnešní době je velmi důležité umět zapomínat. To je dokladem

toho, že osobní identita není určena osudem,ale stala lidským výtvorem. Předurčení

osudem bylo nahrazeno celoživotní snahou a vlastním projektem sebe sama, lidská

přirozenost, do které se lidská bytost rodila, byla nahrazena identitou, která se musí vhodně

utvářet. (Bauman 2004: 96, 108, 169, 250, 267−268)

U Baumana v knize Individualizovaná společnost si můžeme přečíst výrok:

„Lidství musí řešit úkol, najít jednotu v rozmanitosti“. (Bauman 2004: 117) In varietate

concordia - jednota v rozmanitosti - je určitě mnohým známé, je mottem Evropské Unie,

která se snaží o co nejlepší evropskou spolupráci v oblasti hospodářské a politické.

Morálně zralí lidé potřebují rozmanitost a rozdílnost, mají potřebu poznávat neznámé.

Nepřítomnost jiných lidí vytváří uniformitu (falešný pocit bezpečí a jistoty), uniformita

plodí konformitu, také i netoleranci. (Bauman 1999: 60)

49

4.3.7 Individualizace

Lidská přirozenost přestala být vnímána jako fakt, stala se nevyhnutelným,

nezanedbatelným úkolem pro každého člověka, a ten na tento úkol musí vynaložit veškeré

své schopnosti: individualizace - znamená osvobození jedince od předepsaného, zděděného

a vrozeného určení, jako sociální postavení tomu kterému člověku náleží. Individualizace

je nejvýznamnější rys moderní situace. Individualizace v našich časech tekuté modernity,

kdy se nejenom umístění jedince v rámci společnosti, ale i sama místa rychle rozpadávají

a sotva mohou sloužit jako cíle životních projektů, je novou příčinou pocitu nestability.

(Bauman 2004: 171)

Členové moderních společností jsou obsazování do role individuí, což ale nezávisí

na osobní volbě. Individualizace probíhá každý den znova, protože ani jednotlivec, ani

společnost nevydrží dlouho na jednom místě, a tak se smysl individualizace stále mění.

Moderní společnost spočívá v neustálé individualizační činnosti. Nelze uniknout procesu

individualizace a odmítnout účast v tomto procesu, protože individualizace spočívá na

proměnách lidské identity a neustálé pohyblivosti vztahů v tekuté modernitě. (Bauman

2002: 54−55) Otázkou zůstává, zda má člověk zvládat problémy jako jedinec nebo jako

součást nějakého vyššího celku, součást společnosti? Jedinec nahlíží na společnost, jako na

seskupení dalších stejně zatížených obdobnými problémy a může se stát, že se pouze ujistí

o tom, jak ostatní také řeší své problémy jako jednotlivci, a proto pokračuje i on sám.

Navíc „ať už lidé vymyslí společně cokoli, vždy hrozí nebezpečí, že se tím omezí jejich

svoboda sledovat cíle, které si sami vytyčili, v každém případě jim to nijak nepomůže“.

(Bauman 2004:63) Zdá se, že odvrácenou stranou individualizace je postupný rozpad

občanství, a to z toho důvodu, že veřejný prostor zaplnily zájmy a zaujatosti jednotlivců,

nikoli občanů. Důvodem nepřátelství jednotlivce a občana,ale také toho, že individualizace

přináší problému občanství je to, že do veřejných zájmů pronikají zaujatosti soukromí

jednotlivců. Hovoří se kolonizaci veřejného soukromým. Veřejný zájem se zredukoval na

zvědavost týkající se příběhů a osobních pikantností ze života známých celebrit, z umění

veřejného života se stalo umění veřejného vyjevování intimních afér a veřejných vyznání

osobních pocitů. Na veřejné scéně tedy většinou sledujeme detailní popis soukromých

představení.(Bauman 2002: 112) V souvislosti s tímto tématem připomíná Bauman názory

Richarda Sennetta – že vzájemné sdílení důvěrností je dnes preferovanou, možná jedinou

zbývající metodou „ vytváření společenství“. Jsou to společnosti sdílených útrap a nesnází,

50

úzkostí, ale pokaždé z toho vzejde pouze chvilkové seskupení kolem středu, kam

„množství osamělých jedinců směřuje své individuální úzkosti“. (Bauman 2004: 64−65)

Tvoří se tak krátkodobá společenství sdílených emocí, stejně jako v případě komunit

šaten.15

4.4 Tekutá modernita

Nestálost a nezakotvenost je jedním z hlavních znaků komunit utvářených

v globalizované modernitě. Existuje čím dál více nezakotvených jedinců, dokonce

chronicky nezakotvených jedinců. Být v neustálém pohybu se stává životním stylem.

Důsledkem toho je i široké spektrum takzvaně náhražkovitých zábav. Mezi nimi vyniká

posedlost nakupováním. Akt nákupu, je úplně jedno, co je předmětem směnného obchodu,

ale samotný počin je možné nazvat až exorcistickým rituálem. Nakupování pro mnoho lidí

představuje útěk do jiného světa, jako útěk k příjemnému barevnému světu obchodních

domů, kde je nic závažného nepřekvapí. (Bauman 2002: 129−135) Ocitáme se ve

společnosti individualizovaných spotřebitelů. A opět se velkým okruhem vracíme

k identitě, kterou si právě pomocí těchto nákupů většina snaží zajistit. Identitu unikátní

a individuální, kterou si ale buduje na základě masově produkovaného zboží a služeb, které

prodává televizní obrazovka.

Kdo je konzumentem v konzumní společnosti? Konzument je jedinec, který by se

dal nazvat sběratelem prožitků, nejedná se přímo o materiální statky. Jsou neustále

vystavováni novým a novým pokušením. Konzument je v neustálém pohybu. V kapitole

o hierarchii mobility jsem se již zmínila o tom, že každý může být cestovatelem, ale každý

se může této role zhostit úplně jinak. Ne všichni, kteří se posouvají z místa na místo si přejí

opakovaně zažívat poznávání nového a nového prostředí, občas i pocitu stesku po domově.

V tom je rozdíl mezi turistou a tulákem. Turista má postmoderní svobodu, kdežto u tuláka

je to spíše postmoderní obdoba otroctví. Tato protikladnost je jedním z důsledků

globalizace. Tuláci se nemohou, tak jako turisté přesunovat v případě, že se jim chce, že se

jim to líbí. (Bauman 1999: 95−112) Tuláci jsou donuceni okolnostmi a jen přihlížejí pro ně

snovému životu turistů, kteří jsou nezávislí na tlaku prostředí. Ovšem obě tyto skupiny se

soustřeďují na prožitek okamžiku a zde se objevuje termín instantního uspokojení. Bauman

si také vypůjčuje termín George Steinera „kultura kasina“ (Bauman 2002: 252), protože

15 Viz kapitola 4.3.1 Vnímání prostoru a času

51

zde je uspokojení krátkodobé, trvá jen po tu dobu, než začneme toužit po něčem novém,

než se neobjeví další kolo hry. Rozdíl mezi dnešní konzumní společností a minulou

výrobní společností (mezi dvěma stádii modernity) je rozdílem v důrazu a prioritách – čas

určený, potřebný ke konzumaci předmětu touhy je pomíjivý, požadujeme okamžité

uspokojení. Kdo by se divil, že se dnes orientujeme na okamžitý prožitek, tady a teď, když

není vůbec jisté, kdy by se dnes vynaložené úsilí mohlo zúročit později. Opět se dostáváme

k oné rychlosti pokroku, posunu, pohybu – to, po čem toužíme a získáme to velmi rychle

zastarává, takže to opět odkládáme, a to ještě dříve, než si to stihneme plně užít. (Bauman

2004: 97−100, 185) Jenom se tím potvrzuje, jak je vše bráno z pohledu nahraditelnosti.

Bohužel nejen věci a předměty jsou nahraditelné, ale vlastně i lidé.

4.4.1 Nestálost a nejistota v tekuté modernitě

Pomíjivost a zranitelnost téměř všeho v našem světě je důvodem pro udržení

jakékoli víry, protože dnes je téměř jedna třetina populace vlastně ekonomicky neužitečná

a sociálně nadbytečná. U Baumana se dočteme, že ekonomové v Německu píší

o tzv. „Zwei-Drittel Geselschaft“ – tedy o společnosti, kde veškeré uspokojení požadavků

trhu dnes dokáží vytvořit dvě třetiny populace – a očekávají, že nebude dlouho trvat

a budeme hovořit o „Ein-Drittel“ společnosti! (Bauman 2004: 184) Tedy že bude pro

obsažení nároků trhu stačit pouze jedna třetina populace. Samozřejmé je, že jsou všichni

přímo postižení velmi nejistí, ovšem ani zbytek populace si nemůže být jistý tím, že se

neocitne na té nepotřebné straně. Oblast pracovního života je dnes obestřena nejistotou.

Nemůžeme se spolehnout na to, že právě nám se toto rozjeté kolo nadbytečnosti

a nepotřebnosti vyhne a nesemele nás. Již jen zřídka kdy se objeví taková pracovní pozice,

která by se dala považovat za doživotní. Většina pracovních míst je vnímána jako

přechodné bydliště, které se stalo epizodickou záležitostí. Stejné je to s celým životem,

který je taktéž kouskován do jednotlivých epizodických útržků, které přetékají jeden do

druhého. Konečně se dostáváme k vysvětlení toho, co Bauman nazývá tekutou modernitou.

Být tekutým je vlastnost kapalin a sám Bauman hned v předmluvě knihy Tekutá

modernita uvádí argumentaci proti použití tohoto pojmu, ale nakonec vysvětlí toto

přirovnání více než přijatelně. Už jen tím, že tekutost v sobě zahrnuje neustálý pohyb,

který je v této etapě modernity snad nejdůležitějším charakteristickým prvkem vůbec.

Dalším je ona tekutá nestálost, o které jsem se zmiňovala již mnohokráte předtím. Dochází

52

i k tavení pevně daných institucí, kontextů, rozpouštějí se hranice a všemožné bariéry.

Stejně jako kapaliny, nic nedokáže nadlouho udržet svůj tvar i přesto, že samotné

modelování obtížné není. (Bauman 2002: 9−19) Dalším důvodem k použití právě tekutosti

jako vlastnosti současné doby. Bývalá modernita se tak v protikladu současné tekuté

modernity ve zpětném pohledu jeví jako těžká, ještě lépe řečeno jako pevná modernita.

Tato modernita byla zapřísáhlým odpůrcem nahodilosti, různorodosti, dvojznačnosti

a nevypočitatelnosti, které se snažila vyhubit. Hlavním představitelem na poli pracovního

života této pevné modernity byla Fordova továrna. Redukovala lidské činnosti na

jednoduché rutinně se opakující a předvídatelné pohyby a činnosti, u nichž se

předpokládalo, že budou vykonávány mechanicky, aniž by se do celého procesu zapojovaly

duševní schopnosti. Samozřejmě tak byla vyloučena jakákoli spontánnost, či individuální

iniciativa. V průběhu minulé etapy modernity se tento koncept stereotypního chování

a jednání dokonce vyžadoval, jen stručně připomenu například byrokracii, která měla na

vše zařazení v tabulkách, neexistovala jakákoli možnost individuálního přístupu, Bauman

dále uvádí například panoptikon, Velkého bratra, dokonce sem zařazuje i koncentrační

tábory a jejich pozdější obdobu gulagy. (Bauman 2004: 123-131)

Dvacáté století nebylo o nic méně moderní než společnost na prahu století

jednadvacátého, ale lze říci, že je moderní lehce odlišných způsobem. Slovo lehce jsem

použila záměrně, protože lehkost je další charakteristickou vlastností vedle tekutosti. Těžká

moderna je symbolizována továrnami, těžkou strojovou technikou. Snažila se ovládnout

prostor, kdežto lehká podoba modernity se vyznačuje nevázaností a neuchopitelností.

(Bauman 2002: 182−195) Současná „tekutá, plynoucí, rozptýlená, rozprášená

a deregulovaná podoba modernity“ (Bauman 2004: 35) věští uvolnění různých svazků,

a to jak v oblasti pracovních závazků, tak v oblasti osobních vazeb.

Bauman (2004: 187) připomíná i amerického sociologa W. J. Thomase: Pokud se

lidé domnívají, že jejich vzájemné vztahy jsou dočasné a platné jen do odvolání, pak tyto

vazby skutečně začínají být dočasné v důsledku jejich vlastních činů (tzv.Thomasův

teorém). Současná mladá generace žije život přítomnosti, s teniskami na nohou,

jednoduchým, lehkým oblečením, mobilním telefonem v kapse, nezájmem o minulost

a vlastně ani o budoucnost. Stále častější je přístup k životu ve stylu žít život okamžikem.

Což opět vyvolává pocity nejistoty a úzkosti, protože většina lidí nemá v moci svoji vlastní

přítomnost. Důvodem je, že nejdůležitější faktory, které rozhodují o jejich živobytí

53

a společenském postavení (tudíž i o další budoucnosti), leží mino jejich dosah. A neexistuje

téměř nic, co by mohli udělat, ať už jako jednotlivci či skupiny, aby to vše dostali zpět pod

svou kontrolu. „Nejistota je dnes všude“ (Bauman 2004: 48) a stav nejistoty způsobuje, že

nejistá je také budoucnost, která je nezbytná k odporu i proti té nejsnesitelnější

přítomnosti. Doba pevné modernity se snažila o co největší jednoznačnost, průhlednost,

bezpečnost světa bez jakéhokoli překvapení. Dnešní společnost však přichází na to, že

jejich existence závisí na proměnlivých a nepředvídatelných silách, jako jsou světové

finanční trhy a obchodní burzy, a bezmocně přitom přihlížejí, aniž by mohly cokoli

podniknout, neustálému smršťování pracovních trhů, narůstající chudobě, erozi půdy,

mizení lesů a globálnímu oteplování naší planety. (Bauman 2004: 67−69)

Fenomén Prekérnosti, Nejistoty, Rizikové společnosti je sloučeninou tří zkušeností života

v tekuté modernitě: (Bauman 2004: 183)

1. nezajištěnost – ve smyslu nezajištěnosti naší pozice ve společnosti, což souvisí

i s nezajištěností živobytí

2. nejistota – jako nejistota stabilní budoucnosti

3. nebezpečí – v první řadě každodenní nebezpečí, kterému vystavujeme svoje tělo,

nebezpečí, jehož příčinou může být majetek, osobní vazby, komunita

4.4.2 Tekutý moderní život a jeho nebezpečí

Neexistují žádná prázdná místa na mentální mapě, nebo neobjevené krajiny

a neznámé populace. V podobě elektronicky přenášených zpráv, záznamů, videí

a fotografií je možné sledovat téměř bezprostředně cokoli, nevyjímaje ani bídu či

zoufalství kdekoli po světě. Nic není nedotčené, dokonce ani my samotní nemůžeme říci,

že se nás nic z globalizujících tendencí nedotýká a nic nás neovlivňuje. V Tekutých časech

je prezentováno i vyjádření Milana Kundery, který říká: „jednota lidstva znamená, že není

kam utéct.“ (Bauman 2008: 15) Neexistuje místo nebo prostor, kam by se člověk mohl

před fenoménem globalizace a jejími důsledky schovat. Najde si nás všude. Tuto jednotu

samozřejmě způsobila globalizace. Myšlenková i materiální otevřenost všech společností

v krajnosti znamená, že všichni mohou svým jednáním a chováním ovlivnit, i když

neočekávaně a nezamýšleně, všechny ostatní.

Globalizace má dvě strany mince, jako většina věcí. Na jedné straně její pozitivní

dopady ve smyslu technických zdokonalení pro usnadnění života, snazšího a rychlejšího

54

způsobu cestování, překonávání vzdáleností, téměř okamžitého přenosu informací, nových

možností, na straně druhé má globalizace také negativní stránku. Jsou to neočekávané

vedlejší účinky těchto změn. Negativní globalizace znázorňuje nový světový chaos,

nemožnost docílení absolutní bezpečnosti, už jen kvůli nerespektování jakýchkoli hranic,

ať už místních nebo osobních. „Pokrok se změnil v manévry, kdy moment nepozornosti

znamená neodvratnou prohru.“ (Bauman 2008: 19) Místo velkých očekávání a změn

pouze k lepšímu přináší pokrok nutnost neustálé obezřetnosti, protože se vše zrychluje.

Musíme být stále ve střehu, abychom nezůstali pozadu. Základní snahou ve vztahu

k nebezpečí, je snaha minimalizovat rizika, a to i přesto, že většinu skutečně zásadních

rizik ovlivnit vlastně nedokážeme. Proto se tento existenciální strach snažíme dostat pod

kontrolu tím, že si hledáme zástupné kontrolní záchytné body. (Bauman 2008: 15−20)

Například to, že se snažíme zahnat příznaky vysokého tlaku, stresu, či bojujeme s obezitou.

Pijeme zelený čaj pro odstranění škodlivých látek z těla, polykáme vitamíny a doplňky

stravy, snažíme se jíst zdravě a soustředíme se na prevenci proti depresím. Snažíme se o co

největší možný pocit bezpečí pomocí kamerových systémů a airbagů v bezpečných autech.

Toto jednání má však úplně opačný účinek, přispívá k tomu, že se svět jeví ještě

nebezpečnější, než kdy byl. Toto nahrává vzniku kapitálu strachu, který se proměňuje

v množství komerčních a politických výhod. Osobní bezpečí se tak stalo jedním

z významných marketingových tahů.

Dalším aspektem negativní globalizace je úpadek národní solidarity. Bauman

globalizaci přirovnává k cizopasnému a predátorskému monstru, které se přiživuje na

národních státech a jejich občanech. Nadnárodní síly způsobují odumírání národního státu,

tento proces nelze přesně předpovědět a také mu není možno zabránit. Lidé přestávají věřit

v ochranu ze strany státu. Energie národního státu se ztrácí v globálním prostoru. Globální

problémy vznikají na globální úrovni, a proto na ně lokální řešení nestačí. Je nutné, aby se

propojily globalní a lokální síly, což znamená, aby nastoupila již zmiňovaná glokalizace,

kdy se globálně budou řešit problémy s ohledem na důsledky v určité lokalitě. Démon

strachu spolu s nejistotou se rodí z pocitu bezmocnosti, nemohoucnosti. Není možné s tím

nic dělat v případě, že žijeme v nejisté přítomnosti a s absolutně rozmazanou a nejasnou

budoucností. (Bauman 2008: 31−32, Bauman 1999: 72−73) Eliminace násilí, to je jeden

z hlavních cílů dnešních pospolitostí. Otázkou ale zůstává, zda je skutečností, že dochází

ke zmenšování množství násilí oproti bývalým dobám, navíc zda se toto množství násilí dá

55

vůbec změřit. Pak je další otázkou, jestli je v praxi možné, násilí úplně vymýtit, protože

z definice násilí tam spadá i jakýkoli nátlak. Ale nějakým způsobem se přece musí

dosahovat dodržování pořádku. Je nutné si uvědomit, že naše současnost je jakousi

přechodovou fází. Změny probíhají, nedají se zastavit, ale prozatím nemáme vytvořené

nové institucionální rámce, které by nastoupily na místo těch již překonaných. Vzhledem

k rychlosti globalizace s jakou postupuje, je jedinou možnou metodou tzv. metoda pokusu

a omylu. Rozpad tradičních institucí a vzorců chování má ve všech oblastech velmi

podobné důsledky, a těmi je stále větší využívání násilí. „Starý princip si vis pacem, para

bellum ( pokud chcete mír, buďte připraveni na válku) je dnes aktuální jako nikdy dříve,

platí na všech rovinách sociálního systému, vládne globální, lokální i soukromé sféře.“

(Bauman 2004: 249) Například otázka nárůstu domácího násilí, jedná se skutečně o jeho

nárůst? Může to být poněkud zavádějící, protože tyto projevy, jako manželské znásilnění,

zneužívání dětí, sexuální harašení, atd. zde existovaly i předtím, ale až v poslední době se

reklasifikovaly do podoby, jakou mají dnes, tedy jako protiprávní a protispolečenské

jednání. (Bauman 2004: 240−254)

Město dnes se na rozdíl od původního názoru, že poskytuje úkryt před nebezpečím,

bere spíše jako zdroj nebezpečí. Neexistuje zde žádný volný prostor, nejsou volná místa.

Domovská půda jednoho člověka a stává nepřátelským prostředím pro druhého. Svoboda

pohybu v rámci města dnes představuje nejdůležitější stratifikační faktor, úplně stejně jako

v měřítku celospolečenském. Typicky postmoderní formy násilí jsou důsledkem

privatizace, deregulace a decentralizace problémů identity. (Bauman 2004: 111−115) Ve

městech se znásobuje kriminalizace chudoby, ohrožení bezpečnosti a další zdroje

zločinnosti, které jsou jsou lokální a lokalizované. Co je myšleno kriminalizací chudoby –

především je zločin spojován s třídou těch nejchudších. Podle veřejného mínění pochází

většina běžných zločinců ze společenského dna. Nejčastěji se s touto zločinností (tedy

přímým ohrožením osobní bezpečnosti) můžeme setkat v oblastech městských ghett, kam

se ostatní bojí jen vkročit. Na druhou stranu si slušní občané také vytváří jakási ghetta, kde

si za plotem svých domů a čtvrtí snaží udržet pocit klidu a bezpečí. (Bauman 1999: 31,146,

Bauman 2004: 133−138) Bezdomovci a nezvaní mají do této komunity vstup zakázán.

Ubývá tak míst, kde je možné volné setkávání lidí, míst, kde by si obyvatelé mohli volně

předávat informace, debatovat, a tím vlastně i utvářet normy společnosti. Přibývá prostorů

se zakázaných vstupem, soukromých pozemků, i míst, kde se platí vstup. Opět se

56

dostáváme k paralele pohyblivosti, když je exteritorialita svobodou, je vynucená

teritorialita pociťována jako vězení. Separace nahrazuje vyjednávání o společném soužití

a doprovází ji již zmíněná kriminalizace odlišnosti. Pouliční existence se stali

pojmenováním úzkosti. Způsobem, jak se zbavit nebezpečí pocházejícího od ostatních

jedinců, je jejich uvěznění. Trestem je imobilizace, ale také vyloučení ze společnosti

ostatních.

Města se stala křižovatkou, na které se střetávají globálně vytvořené problémy

a pevně zakotvené lokální významy. Na jejich půdu dopadají viditelné důsledky globálních

problémů. Příkladem je případ Dvojčat z 11. září 2001. Problém terorismu má globální

kořeny, ale dopady jsou čistě lokální. Oběti se vždy sčítají dole, útočníků samotných se

tato forma násilí většinou vůbec nedotkne. Teroristický útok odnesou vždy civilisté, stejně

jako pokusy o potlačení terorismu, jak tomu bylo i v případě odvetné války. (Bauman

2008: 24-26) Násilí bylo, je a bude přítomné vždy, ale pokaždé v trochu odlišné formě.

Tekutá modernita se projevuje v neustálém pohybu, svoboda je také definována

možností našeho pohybu a vlastního rozhodování. Jaký tedy je vztah mezi bezpečím

a svobodou? Existuje zde princip přímé úměrnosti, protože svoboda bez záruk bezpečí je

stejně nevhodná jako bezpečí bez svobody. (Bauman 115−116) Člověk v současné době

potřebuje i svobodu i bezpečí. Je zapotřebí najít nový způsob, jak žít v novém věku, což se

může vyřešit jedině jako politický úkol.

57

5. Pojetí globalizace podle Ulricha Becka

5.1 Ulrich Beck

Ulrich Beck je významný německý sociolog. Narodil se 15. května 1944. Studoval

6 let, nejprve na univerzitě ve Freiburgu, a poté na univerzitě v Mnichově. Vystřídal

několik univerzit, kde působil na postu profesora sociologie. Přednášel v Münsteru,

v Bambergu, v roce 1992 se vrací na svou alma mater, Ludwigs-Maxmilian-Universität

v Mnichově, a od roku 1997 také hostuje na London school of Economics. Podílí se také

na časopise Soziale Welt na pozici šéfredaktora a stojí v čele ediční řady Zweite Moderne

v předním německém nakladatelství Suhrkamp, kde bylo vydáno i několik jeho publikací.

(Šubrt, Balon 2010: 204─210)

Je autorem desítek knih týkajících se oboru sociologie. Nejznámější je Riziková

společnost, v originále Risikogesellschaft - Auf dem Weg in eine andere Moderne, kterou

vydalo nakladatelství Suhrkamp Verlag ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 1986. Od té

doby se toto dílo vydalo ve více jak 15 překladech. V českém překladu Otakara Vochoče

vyšla až roku 2004 v Sociologickém nakladatelství. Mezi jeho další významné práce patří

Gegengifte (1988), Das ganz normale Chaos der Liebe (kterou napsal spolu s manželkou

Elisabeth Beck-Gernsheim v roce 1990), Die Erfindung des Politischen (1993), která byla

taktéž vydána v českém překladu v Sociologickém nakladatelství čtrnáct let po vydání

v Německu, tedy roku 2007. Spolu s A. Giddensem a S. Lashem napsal U. Beck knihu

s názvem Reflexive Modernization uvedenou na trh roku 1994. Další jeho dílo, které

vychází knižně je Was ist Globalisierung z roku 1997. Toto je také jedna z knih, které se

dočkaly českého překladu, tentokráte od Marka Pavky v sociologické řadě brněnského

Centra pro studium demokracie a kultury v roce 2007. V roce 1999 vyšla kniha Schöne

neue Arbeitswelt. Macht und Gegenmacht im globale Zeitalter: Neue weltpolitische

Ökonomie byla publikována opět v nakladatelství Suhrkamp roku 2002, do českého jazyka

ji přeložili A. Bakešová a V. Jochmann a u nás vyšla v Sociologickém nakladatelství roku

2007.

Kapitola o přístupu Ulricha Becka ke globalizaci bude vycházet v první řadě

z českých překladů jeho knih, konkrétně – Co je to globalizace? Omyly a odpovědi,

Vynalézání politiky: K teorii reflexivní modernizace, Riziková společnost: Na cestě k jiné

58

moderně a Moc a protiváha moci v globálním věku: Nová ekonomie světové politiky.

V této kapitole se budu snažit o zpracování myšlenkových názorů Ulricha Becka, které se

nějakým způsobem osvětlují velmi nejasný diskurz globalizace.

5.2 Globalizace

V díle Ulricha Becka je globalizace představována jako pozvolně nastupující

procesy, které obzvláště v dnešní době působí s překvapivě silnou razancí. Jednoznačné je,

že globalizační procesy se projevují ve změnách rozličného charakteru. Asi nejvíce

viditelné jsou nové technickovědecké a technologické záležitosti, k nimž samozřejmě patří

rozvoj mediálního odvětví. Velké změny zaznamenává především ekonomická sféra,

samozřejmě v globálním, celosvětovém měřítku. K tomu také přispěl

vědeckotechnologický rozvoj, který umožnil vytvořit existenci nehmotného kapitálu

a usnadnil přenos informací. Ovšem zaměřovat se pouze na proměny v ekonomické sféře

v rámci globalizace nelze. To je rozdíl mezi globalizací, potažmo globalitou

a globalismem. (Beck 2007a: 16−18)

5.2.1 Globalismus, globalizace, globalita – jaký je rozdíl?

Globalismus protlačuje názor, že stát by se eventuálně mohl řídit jako velký podnik,

a přirovnává veškeré změny podle ekonomických měřítek. Nebere v potaz ostatní pole

působnosti změn. Globalismus tedy na první místo staví panství světového trhu, vše se

podřizuje požadavkům trhu.(Beck 2007a: 16−18) Kdežto z pohledu globalizace je možné

podle toho, v jaké oblasti globalizační procesy probíhají, rozlišovat jednotlivé dimenze

globalizace. Zde uvedené oblasti by byly zahrnuty v dimenzi komunikačne-technické

a ekonomické, ovšem to zdaleka nejsou jediné rozměry globalizace, dále můžeme

jmenovat dimenzi pracovně-organizační, ekologickou, kulturní, občansko-společenskou

a podobně. Vzhledem k tomu, že globalizace se skutečně projevuje téměř všude, bylo by

možné těchto dimenzí pojmenovat ještě mnohem více, ale také se tímto vyjevuje vzájemná

propojenost těchto procesů. (Beck, 2007a: 33)

Globalismus je kritizován především kvůli již zmíněnému jednostrannému

povyšování hospodářské dimenze nad ostatní, to ale také podporuje neustálé rozpínání

světového trhu. Globalismus zapomíná na ostatní oblasti, kde velmi výrazně zasahují

procesy globalizace. Není to tak jednoduché, zaměřit se na myšlenku volného světového

59

obchodu, která zapříčiňuje vyšší konkurenci mezi hospodářskými aktéry a využívání

principu komparativních výhod, což by mělo spět k blahobytu zemí. Volný obchod ale

nepředpokládal nekalé snižování nákladů méně majetných států prodávajících levnou

pracovní sílu, aby obstály v takto nastaveném rozsahu konkurence s bohatými zeměmi

Západu. Toto Beck nazývá „návrat(em) do pozdní varianty nadnárodního pirátství.“ (Beck

2007a: 137) Těchto možností využívá především pohybu schopný průmysl, který na

manuální práci, na výrobu využívá možností snížení nákladů na výrobu v zemích třetího

světa a zemích bývalého východního bloku. Tyto aspekty ovšem podkopávají politiku

sociálního státu, protože často nebývají zohledněny standardy důstojné lidské práce. (Beck

2007a: 135−143) Lidé se začínají bát o svou budoucnost, protože vše závisí na

ekonomických kompetencích, a odvracejí se od starosti o politické dění. Opět vyvstává

problém nejisté budoucnosti. Vnímání sociálních problémů narušuje víru v politiku (Beck

2007a: 81, 142). Nejprve se musíme oprostit od myšlenky plné zaměstnanosti, protože to

ani není v možnostech společnosti. Je to fiktivní pojem. Samozřejmé je, že narůstá problém

nedostatku práce, tento problém je lokalizovaný, platí pro určité prostory, je tedy nutné

přerozdělení této nezaměstnanosti a snaha o pokrytí bílých míst. Národní chápání sociální

demokracie by mělo být metamorfováno na kosmopolitní sociální chápání prostřednictvím

užší spolupráce pracovních trhů ve smyslu větší možnosti pohybu a vyšší efektivity. Což

opět upozorňuje na nutnou spolupráci s politikou mezinárodního a nadnárodního

charakteru. Sociální politika by se měla zaměřit na trend náhrady práce věděním a snažit se

o účast práce na vytváření kapitálu. S tím souvisí i větší důležitost vzdělání, protože

konkurenceschopnost státu závisí také na vzdělanosti společnosti, která se pak může

uplatnit v rámci světového trhu.(Beck 2007a: 159-161) „Jedna z velkých politických

odpovědí na globalizaci proto zní: vytváření společnosti vzdělání a vědění, (…); uvolnit

a odstranit jeho fixaci na určitá pracovní místa a povolání a orientovat se na vzdělávací

procesy, na široce aplikovatelné klíčové kvalifikace (…), sociální kompetence, schopnost

týmové práce, schopnost řešit konflikty, kulturní porozumění, síťové myšlení, vypořádávání

se s nejistotami a paradoxy druhé moderny.“ (Beck 2007a: 160)

K problému nedostatku práce je v díle U. Becka navrženo možné řešení ve formě

občanské práce, což dnes zahrnuje péči o postižené, nemocné, staré lidi apod., která spadá

pod neziskové organizace. Za tuto práci by lidé dostávali občanskou mzdu (něco jako

sociální dávky), ale s tím rozdílem, že občanská práce by byla volně přístupná všem. Měla

60

by být atraktivní jak pro nezaměstnané, tak pro všechny ostatní. V současné době je práce

stále levnější, globalizační tendence naproti tomu podporují stále větší atribut vzácnosti

kapitálu, ten je oproti práci stále cennější, což způsobuje ještě větší rozevírání úhlu mezi

chudobou a bohatstvím. (Beck 2007a: 163-165, 176) Velké nadnárodní společnosti

využívají rozdílnosti ekonomických zákonů různých státních politik, a tak dochází

k daňovým ztrátám, protože nadnárodní společnosti samozřejmě platí daně tam, kde to je

pro ně výhodnější. (Beck 2007a: 12) „Politické regulování globalizace předpokládá

kritiku neoliberální ideologie globalismu, její ekonomicistní jednodimenzionality, jejího

lineárního jednosměrného myšlení, jejího politického autoritářství světového trhu, jež se

tváří nepoliticky a jedná na výsost politicky.“ (Beck 2007a: 151) Toto jednání by se dalo

nazvat jako subpolitické. Subpolitika zahrnuje především aktéry tvářící se nepoliticky, ale

přesto mají nemalý vliv na dění v globalizované společnosti. (Beck 2007c: 145)

Ještě je nutné dodat, že tyto změny neprobíhají rovnoměrně a přímočaře, ale jedná

se o změnu, či pohyb silně nerovnoměrný a nepředvídatelný. Hovoří se

o nekontrovatelnosti globalizace. Nelze označit někoho nebo něco konkrétního, co by

procesy globalizace řídilo či kontrolovalo. Beck říká: „Globalizace není volbou, je vládou

nikoho, je to organizovaná neodpovědnost, všichni jsou obětmi, nikdo pachatelem.“ (Beck

2007b:101) V jakém smyslu obětmi? Tyto procesy, stejně jako všechny ostatní, mají své

pozitivní, ale i negativní důsledky. Popravdě řečeno Ulrich Beck již svou první publikací

Riziková společnost dokládá, že procesy globalizace s sebou nesou především

nezanedbatelná rizika, která se týkají absolutně každého na této planetě. Globalizace

způsobuje globalitu, ve smyslu nemožnosti separace jakéhokoli státu či individua.

V současném světě se před účinky globalizace neschová nikdo. Ocitli jsme se na prahu éry

světové společnosti, která má atribut nadnárodnosti. To znamená, že se vytvářejí nové

mocenské a konkurenční vztahy, které již nejsou klasifikovány pod záštitou národního

státu. Jednotlivé státy už nemohou „hrát samy za sebe“, nemohou zůstat v izolaci.

Dokladem toho je, že se žádný stát nepovažuje za uzavřený prostor a na světové scéně už

se neobjevují pouze národněstátní aktéři, ale i nadnárodní identity. S globálními otázkami,

ale vyvstává i potřeba globálně platných odpovědí. Komu jsou adresovány a kdo na ně má

odpovídat? Vlastně všichni, a tím pádem nikdo. Pokud je to otázka globálního charakteru,

nebude stačit odpověď platná pro určitý stát, je zapotřebí otevřít národněstátní diskusi

požadavkům a podmínkám nadnárodní komunikace, ať politické, ekonomické či

61

ekologické. Vstoupením národních států do transnárodního prostoru vzniká světová

společnost. (Beck 2007a: 125-127)

5.3 Jak popsat současnou společnost?

5.3.1 Světová společnost

Světová společnost je souborem nadnárodních vazeb, ale to neznamená, že tím

zavrhuje národněstátní struktury, protože musí zajišťovat vnitřní politiku a geopolitiku

a také politicky formovat a regulovat proces globalizace, pouze vyžaduje rozšíření státní

politiky o světový rozměr. Vzniká nový nadnárodní rámec, kde se mísí politika, kapitál,

technologie i kultura přesahující řád národního státu. Důsledkem je otevření mocenského

rozlišení mezi národněstátní politikou a světověspolečenskými možnostmi jednání, např.

při prosazování nadnárodního práva, nebo boj s nadnárodní kriminalitou a podobně. (Beck,

2007a: 125−127)

S novou, světovou společností přichází určitá krize existence v neznámém

a chaotickém prostředí světové společnosti. M. Albrow tu to krizi popisuje v souvislosti

s tezí o identitě, kde uvádí, že nám „ve druhé moderně vyvěrají klíčové otázky typu, Kdo

vlastně jsem?, Kde se nacházím? a Kam, ke komu patřím?“ „Světová společnost tak

připomíná jakýsi „nový svět, který se nachází v nadnárodním a nadstátním území nikoho.“

(Beck, 2007a:124−125)

Vzhledem k tomu, že tedy světová společnost nemá vymezený prostor, nemůže mít

ani mocenské centrum, ať již politické či ekonomické. Svět bojuje o vytvoření nových

politických pravidel vnitřně platných pro světovou společnost. (Beck:2007c:10) Jedinou

možnou cestou ke změně mocenského postavení, je nově nahlížet na celý svět. Politika

v takovém rozsahu, jak je prezentována nyní, tedy stále ještě v mantinelech

národněstátního působení postupně bude stále méně efektivní a bude zapotřebí politiku

redefinovat. Nebude jiná možnost, protože s pouze národně zaměřenou strategií by

takováto politika silně pokulhávala za ostatními politikami zaměřenými transnacionálně.

Vznikl by tak kosmopolitní stát, který by se snažil prosazovat globální hodnoty a normy.

(Beck:2007b: 27−35)

I když se o kosmopolitním státu začalo hovořit až v posledních desetiletích, pojem

kosmopolita, či kosmopolitní existuje již od dob řecké antiky. Poprvé se objevují v díle

62

Diogena, který vedl polemiku o světě My a Druzí, kde se objevovaly na jeho dobu

myšlenky týkající se i dnešního světa, pojednává o jakési sociální mobilitě, o světě v polis

a mimo polis. Významem slova kosmopolita je tedy ten, kdo je jednak občanem kosmu

(jinak řečeno světoobčanem) a jednak občanem polis, města, státu. Kosmopolis je pak

chápána jako určitá politická jednota, která přesahuje hranice, a to hranice kultur, etnik,

náboženství, tříd... Kosmopolitní by se jinak dalo popsat jako glokalizované. Alespoň

z hlediska kulturní globalizace určitě. Významný teoretik kulturní globalizace Roland

Robertson vedl výzkumy, ze kterých vyplynulo, že globalizace je vždy doprovázena

a doplňována procesem lokalizace. Globalizace vede k rozšíření vzájemných pout mezi

jednotlivými státy, bez ohledu na jakékoli hranice, ale tyto závislosti jsou vždy

specifikovány až v daném prostředí. Neznamená to, že pokud je něco globalizované,

vymaňuje se to z prostorového určení. „Pod vládou „G-word“ dochází naopak všude k

novému zdůraznění lokálního.“ (Beck, 2007a: 60) Tím, že se jednotlivé kultury dostávají

do povědomí všude, po celém světě, mluví se o sbližování kultur. Dovedené do krajnosti je

možné najít termín globální kultura, nebo také jinak nazývanou mcdonaldizaci.

Mcdonaldizace je, myslím, opravdu trefně zvolený název, pokud přihlédneme k tomu, že

právě fast foody McDonald's najdeme skutečně téměř po celém světě a žluté M, jejich

symbol, je možné zahlédnou ve všech koutech světa.16 V tomto ohledu sice vzniká jeden

svět, ale právě ve smyslu uznání stejnosti, nikoli mnohosti. Tyto globální symboly začínají

globálně vytlačovat lokální identity, které jsou postupně vytlačeny, zapomenuty a vznikají

reklamní symboly světa. V této souvislosti je jedná o jeden svět založený na taktikách

marketingových tahů a image velkého celosvětového koncernu jako „svět jednoho zboží“

(Beck, 2007a: 57) Definování lidské bytosti, už nezávisí na tom, jaký člověk je, ale

v důsledku se toto minimalizuje na pouhé prohlášení, že člověk je tím, co může koupit.

Mcdonaldizaci Ulrich Beck považuje za paradox kulturní globalizace, protože je přesným

opakem toho, co by kulturní globalizace měla znamenat, tedy konvergence kultury místo

divergence a vzájemné poznávání mnohosti. Přitom trh a kapitalismus vůbec potřebují

k udržení se v celosvětové konkurenci nějaké zvláštnosti typické jen pro danou lokalitu.

16 Zajímavé je, že společnost McDonald's propagovaná jako ryze americká společnost, není zásluhou

Američana, ale muže narozeného v české rodině. První restaurace patřila bratrům McDonaldovým,ale tu

od nich odkoupil R.A.Kroc, a teprve ten přišel s nápadem rozšíření mnoha dalších restaurací. Na

webových stránkách McDonald's se také dočteme, že statisticky je každých 7 hodin otevřena nová

restaurace někde na naší planetě. http://www.mcdonalds.cz/cs/onas/spolecnost/historie_spolecnosti.shtml

63

Jedině tím, že se budou odlišovat od stejných, typických produktů, poskytovaných služeb

atd. kdekoli jinde, mohou upoutat pozornost v přesyceném tržním prostoru. Principy

lokalismu se stávají jednou z hlavních strategií, aby daný sortiment mohl obstát v globální

konkurenci. Ovšem vlastnost lokálního a globálního se podle Robertsona nepopírá, obojí

vlastně existuje současně, proto je používán termín glokalizace, který je už několikrát

zmíněn výše, právě ve spojitosti s kulturní globalizací. Robertson dokonce navrhuje

nahrazení kulturní globalizace termínem glokalizace. (Beck,2007a: 57,60,72)

Transkulturní pravidla tak narušují vzájemnou závislost mezi národním státem

a národní společností, protože ty mohou tento rámec národnosti přesáhnout. Příkladem

jsou smíšená manželství, kde nejsou výjimkou dvojjazyčné komunikace, stěhování napříč

zeměkoule a různé národnosti dětí v rodině. Překážkou dnes nemusí být ani různé vyznání

u partnerů. Globální kulturu není možné vysvětlovat vzhledem k danému prostoru, není

statická, ale stejně jako globalizace samotná má procesuální charakter, neustále se vyvíjí

podle situace, která ve světové společnosti nastává. Pouze zkoumáním této globální kultury

a jejích projevů v technice, politické vědě nebo průmyslu je možné nějakým způsobem

uchopit sociologii globalizace. (Beck,2007a: 57−64) Změny k vytvoření světové

společnosti se promítly i ve vztahu k modernitě jako takové. Stejně jako Anthony Giddens,

či Zygmunt Bauman i Ulrich Beck se zabývá nastoleným problémem a snahou o určení,

v jaké společnosti vlastně žijeme? Jak se projevila tato změna? Jak můžeme definovat

stádium dějin, které se právě vytváří? Jak označit dobu, ve které se právě nacházíme?

5.3.2 Druhá moderna

V současnosti se neustále hovoří o konečnosti nějakého předchozího stavu –

postindustriální společnost, postmoderna,... Lépe se definuje jaká doba to není. V každém

případě ale zůstáváme v moderní době, Beckem označované jako druhá moderna.

Základním stavebním kamenem teorie druhé moderny je tedy fakt, že se jedná stále

o modernu. Pokud dne žijeme ve druhé moderně, logicky musela existovat i první

moderna, kterou Beck definuje jinak jako industriální modernu. (Beck 2004: 13, Beck

2007c: 218−219)

Dějiny společnosti jsou poháněny nepřímým procesem modernizace. Modernizace

jako označení procesuální změny se objevuje až v 50. letech minulého století. To znamená,

že modernita může měnit svou povahu, dospívá a mění procesem modernizace v globálním

64

rozměru. Pokud odlišujeme první a druhou modernu, národní společnost od světové

společnosti, nepovažujeme tuto společnost jako jinou společenskou epochu, ale jako jiné

chápání společnosti. Jde tedy o reformulaci pojmu společnost. (Beck 2007a: 37,55,118,

Beck 2007c: 12−13) Znakem nové společnosti je reflexivita. Od toho se také odvozuje

další název druhé moderny- reflexivní modernita. Ulrich Beck druhou modernu nijak

nehodnotí vzhledem k první modernitě, neříká, která je lepší nebo horší nebo výhodnější,

ale zdůrazňuje pouze aspekt jinakosti. A jak je to u Ulricha Becka s postmodernitou? Beck

postmodernitu odmítá, protože ta znamená zrušení hranic, ale druhá moderna spíše než

jejich zrušení hlásá konstrukci hranic jiného druhu v hledisku kosmopolitní perspektivy.

„Přechod z první do druhé moderny je i přechodem z místní monogamie do místní

polygamie.“ (Beck, 2007a: 90) Protože život jedince již není svázán s jedním místem,

jedinec se neustále pohybuje, ať už reálně ve smyslu cestování z místa na místo, ale také to

zahrnuje život s telefonem na uchu, každodenně využíváme webovou síť a většina lidí žije

světem představovaným v médiích. Takto prostupuje naši existenci globalizace života.

(Beck 2007a: 90, Beck 2007b: 90−91)

Restrukturalizace společnosti druhé moderny vyžaduje také nové způsoby myšlení,

nové vysvětlení termínů, které se nemění úplně od základu, nevznikají nové, ale redefinují

se. Například jako politika, stále zůstává politikou, jen se musí obnovit podle stávajících

požadavků, Ulrich Beck toto redefinování nazval vynalézáním politiky. Globalizovaná

politika se oprošťuje od státnosti a omezení hranic, kdy dojde sice k zmenšení státní

suverenity v rámci národní politiky, ale na druhé straně stát získá možnost kooperace

a vzájemné závislosti mezi ostatními státy, a tím se jeho suverenita prohloubí

v kosmopolitním rozměru. (Beck 2007c: 17, 183, 260) Současná politická scéna se totiž

bez kosmopolitního nazírání problémů stane neschopnou, protože by pak neviděla příčiny

a důsledky globálních problémů. Politika i stát musí projít změnou nutnou pro fungování

v současné druhé moderně. „Řečeno jedno větou, odumírání plus vynalézání se rovná

metamorfóze státu. Tak se dá naznačit či vykreslit obraz státu, který jako had svléká starou

kůži svých klasických úkolů a dorůstá do kůže nových globálních úloh.“ (Beck, 2007c:

187) Jde o nové sebepojetí státu, který musí zapadnout do soukolí globálního věku a musí

se také naučit nová pravidla mocenské hry, protože státy jako takové již nejsou jedinými

hráči, objevují se i mimostátní, nadstátní aktéři. Éra národního státu je u konce, Ulrich

Beck toto období (19. století a rané 20. století) označuje jako epochu kontejnerové

65

společnosti, kdy se striktně dodržují národní prostory a hranice, což v současné době již

není myslitelné, protože již nelze ztotožnit národní stát a společnost. Technické

vymoženosti nám umožňují žití na více místech, nejsme připoutáni k jedné lokalitě,

neglobalizuje se pouze svět, ale globalizace se tímto dotýká i životů jednotlivců a jejich

možností.(Beck 2007a: 38,119) „Jednota státu, společnosti a individua, kterou

předpokládá první moderna, se rozkládá.“ (Beck 2007a: 119)

Moderna sama je nyní technicky vystavěným světem, a to se technika bude časem

zajisté prosazovat ještě více. V moderní společnosti dochází ke ztrátám důvěry v tradiční

postupy a instituce, vzniká obrovský pocit nejistoty, a tím dochází ke změně celkového

postoje k životu, platí nové podmínky pro život a narůstá spletitost sítí vzájemného

propojení především díky technickému rozmachu. Je důležité mít na paměti, že technika je

neživotná, nestranná, nestojí na dobré, ani na špatné, ale záleží na tom, komu se dostane do

rukou. V jedněch se stává nápomocným prostředkem, ulehčuje naší existenci v chaosu

světa, pomáhá v běžném životě, ale jinak se stává velice nebezpečnou zbraní. Příkladem je

bezesporu jaderná technika, různé chemické zbraně, válečná technika a tak podobně.

Technika není politicky ani kulturně uvědomělá, nemá svědomí, to závisí na těch, kteří ji

využívají. Technologické systémy, které usnadňují činnost lidí, jsou schopné kontrolovat

pouze samy sebe, nikoli toho, kdo s nimi manipuluje, což vyúsťuje v protikladnosti tohoto

technologického pokroku i civilizace samotné, protože na jedné straně mohou zvyšovat

záruky bezpečnosti, na straně druhé ale mohou zapříčinit obrovské riziko. (Beck 2007b:

161, 201, 226) S tím souvisí i další pohled na druhou modernu, jejíž přízvisko je riziková

společnost.

5.3.3 Riziková společnost

Proč právě označení riziková společnost? Ulrich Beck tak demonstruje základní

projev globalizace, kterým je nárůst důležitosti neočekávaných důsledků, prakticky

neexistují vypočitatelné a plně předvídatelné důsledky, vždy se objeví něco, s čím se

nepočítalo, a vyvolává to nové a nové otřesy společnosti. (Beck 2004: 107−108, Beck

2007a: 39)

Pojem rizika17 se objevuje v době Kryštofa Kolumba, tehdy mělo riziko zcela jinou

platnost, vztahovalo se k jedinci a zároveň zahrnovalo i určitý aspekt odvahy, kdežto dnes

17 Pojem rizika je rozebírán také v kapitole 3.6.1 Co je to riziko?

66

je, alespoň zde, bráno jako globální hrozba. Označení dnešní společnosti jako rizikové má

své opodstatnění, protože v současnosti je skutečně nějakým způsobem ohrožen úplně

každý člověk na této planetě. Pocit strachu pochopitelně provázel lidstvo ve všech

dřívějších dobách, ale mění se podmínky vzniku tohoto strachu, protože dříve veškeré

nebezpečí pocházelo z vnějšího prostředí, zahrnující rozmary přírody v podobě krupobití,

velkého sucha a podobně, kdežto dnes je to především riziko vycházející z procesu

modernizace, což předpokládá lidský zásah. Pokrok je tedy hlavní příčinou zvýšené

rizikovosti, a co je hlavní – tato rizika platí v globálním rozměru. Rizika předmoderní doby

se vždy dala nějakým způsobem zaregistrovat, smyslově zachytit, takový hnilobný zápach

měst v dobách neexistence funkční kanalizace je toho dokladem. Paradoxní je, že ta

nejzávažnější rizika dnes vlastně ani nejsou vidět, právě dokud se neprojeví ve svých

nejhrůznějších dopadech. Samozřejmě mám na mysli například radioaktivitu nebo

postupné, plíživé změny klimatu, či výbornou, leč geneticky modifikovanou kukuřici atd.

Typické pro současná rizika je také to, že jejich dopady nejsou okamžité, ale hromadí se,

takže nepředstavují přímé ohrožení právě tady a teď, ale projeví se až v budoucnosti. (Beck

2004: 28−29) „Světová riziková společnost je civilizační epochou, v níž jsou rozhodnutí,

která se netýkají pouze současné generace, ale také generací budoucích, přijímána na

základě vědomého nevědění.“ (Beck 2007b: 162) Co je myšleno pod slovním spojením

vědomé nevědění? Znamená to, že my nedokážeme předem přesně určit skutečné následky

chování a jednání společnosti, rozvoje technologií apod.

Například problém znečištění ovzduší, který je poměrně mladý, nenastal ze dne na

den, jeho příčinou je výroba tepla a energie spalováním fosilních paliv, kdy dochází

k hromadění skleníkových plynů. Faktem je, že toto ohrožení je způsobeno především

bohatými zeměmi Severu, ale největší škody způsobuje chudým státům Jihu. Ale je

samozřejmé, že znečištění ovzduší se projevuje po celém světě. Ulrich Beck popisuje

v díle Riziková společnost tento fakt, tedy to, že se rizika obrací i proti těm, kteří je

způsobily, jako bumerangový efekt. (Beck 2004: 29,48) Ekologické problémy se

nevyhýbají nikomu, nezáleží na třídě, na tučnosti konta, rasové příslušnosti ani

náboženskému vyznání. Jenom nám prozatím nepřipadají dostatečně reálná, protože

prozatím plně nepociťujeme, to co mohou způsobit. V naši přítomnosti se tvoří jakýsi

pytel, kde se hromadí jednotlivá rizika, ale ten se může kdykoli v budoucnosti roztrhnout.

Ekologická otázka je řešitelná pouze z globálního pohledu ekologické politiky. Ta

67

ovšem tak nějak zaostává, lépe řečeno, prozatím nedokáže jednat s předstihem. Snaží se

řešit důsledky dopadů ekologických problémů, což je samozřejmě žádané, ale hlavně by se

měla orientovat na „prevenci“. Celá společnost by měla využívat takové technologie, které

nekontaminují, ale dekontaminují! Nastavit filtrační systémy všude, kde to bude zapotřebí.

(Beck 2004:88) Ekologická politika by se měla stát nedílnou součástí řízení globální

společnosti. Je nutné tzv. „myslet ekologicky“ - tedy dohodnout se na určitých pravidlech.

Spousta lidí na planetě již pochopila, že třídění odpadu není zbytečné, ba naopak se stává

nevyhnutelným pro zachování světa, protože jinak by planeta nebyla přeplněná jen lidmi,

ale i odpadem, který jsou lidé schopni vyprodukovat. Jen si zkuste představit, jaké je to asi

množství například PET lahví, když je obecně známé, že každý člověk by měl denně vypít

alespoň dva litry tekutin, a navíc neustále slýcháme, že minerální vody jsou pro

organismus prospěšnější než voda z vodovodu. Není tomu tak dávno, co světem prolétla

informace o dosažení sedmé miliardy v počtu obyvatel naší Země. Kam se sedmi

miliardami PET lahví denně? „Myslet pouze ekologicky! Třídění odpadu začíná v hlavě!

Pokud tento formát morálky neprobudí politického ducha a instinkt, pak ani není tomuto

světu skutečně pomoci.“ (Beck 2007c: 133)

Společnost tato rizika sama vytváří a sama definuje, čím také definuje samu sebe

jako rizikovou společnost, projevuje se tak její reflexivní charakter. Tím, že jsou rizika

vytvářena přímo společností, vzniká také potřeba jim čelit a svět spotřeby se posunuje na

úplně jiný stupeň, než tomu bylo dosud.(Beck 2004: 30) Proces „dramaturgie rizika“

zahrnuje i dvě různé formy přístupu k riziku. Na jedné straně je možné riziko popírat, což

se děje právě například u rizik spojených s genetickou modifikací potravin, kdy koncerny

prodávající tyto potraviny samozřejmě popírají jakékoli škodlivé vlivy. Na druhé straně

stojí společnost spotřebitelů, která jim může věřit, ale nemusí, přece jenom, jsou to zásahy

do přírody, což by mohlo mít nějaké neočekávané důsledky. (Beck 2007b: 336-338, Beck

2007a: 117,140) Otázkou teď zůstává, co je lepší, nebo horší: bagatelizovat riziko, i když

je možné, že skutečně nějaké existuje, nebo zveličovat důsledky, které možná neexistují?

Stejný ambivalentní přístup bylo možné sledovat u rizik nemocí jako ptačí chřipka, či BSE.

Tato nevypočitatelnost jistot (i nejistot) se stává hlavním znakem rizikové společnosti.

Podle Ulricha Becka existují tři druhy nebezpečí, které se dají označit jako globální

- jednak mohou být podmíněné bohatstvím, dále chudobou, nebo takové nebezpečí, které

vzniká při výjimečné situaci války. (Beck 2007a: 53−56, Beck 2007b: 36−37) Co si pod

68

tím představit. Nebezpečí podmíněné bohatstvím zahrnují nechtěné důsledky prvotně

dobrých úmyslů jako je rozvoj dopravy, s nímž je ovšem také spojené vytváření

výfukových plynů, které způsobují skleníkový efekt, dále by mezi tento typ nebezpečí

spadala také ozónová díra. Druhý typ nebezpečí, tedy nebezpečí podmíněné chudobou

vzniká v důsledku nedostatku finančních prostředků. Příkladem jsou zastaralé

neekologické technologie obzvláště nebezpečné v chemickém a jaderném průmyslu a také

problém ničení zelených plic planety. Kácení tropických deštných pralesů i nadále

pokračuje závratnou rychlostí18, jedni na tom vydělávají, okamžitě na to doplácí

lokalizovaná menšina, ale pozor, i zde se opět připomíná již zmíněný bumerangový efekt.

Třetí typem nebezpečí by mohly zapříčinit zbraně hromadného ničení. Proto je uvedena

výjimečná situace, toto nebezpečí úzce souvisí s terorismem, který je brán jako výjimečný

stav. I když otázkou je, jestli se dá tento stav považovat za válku, protože odjakživa byly

války vedené někým, proti někomu, většinou říše proti říši, stát proti státu, ale hlavně kvůli

nějaké konkrétnosti – boj o území, o moc. Terorismus je výjimečný a zvláštní tím, že se

vymaňuje z prostorového zařazení, jde o nebezpečí způsobené podstátními aktéry, které

způsobuje nadnárodní ohrožení. A zde nastává i paradox terorismu, kdy teroristé využívají

technologicky vyspělých zbraní, sílu masových médií a utváří globální násilnou síť

nevláních aktérů v boji proti globalizaci. Případy všech tří skupin jednotlivých nebezpečí

jsou vlastně anonymní, a to ve smyslu toho, že většinou nemůže určit přesně, kdo je za to

zodpovědný, tudíž se ani nemůžeme dožadovat nějaké náhrady škod. Jednotlivá nebezpečí

mohou být provázána a vzájemně se násobit. Michael Zürn mluví o „spirále nebezpečí“,

čímž popisuje právě možnost nakumulování efektů jednotlivých nebezpečí do velké krize

a nikdo neví, jak postupovat dále, pokud by došlo k nejhoršímu. Od počátku vývoje

lidstva, se člověk snaží zvítězit nad nadvládou přírody. Nové technické možnosti nás

navnadily, že by se člověk konečně mohl vyháknout z vleku přírodních tlaků, ale

neočekávané důsledky rozvoje civilizace způsobily, že člověk i příroda jsou pomalu tráveni

těmito důsledky. To, že je člověk vystaven neustálému riziku, se projevuje v neodbytném

pocitu „no future“. (Beck 2004: 54)

5.4 Politika a stát

Člověk ohrožuje sám sebe. Ovšem nejde o ohrožení jednotlivců, ale o ohrožení 18 Ročně ubývá kolem 17 milionů hektarů deštných pralesů a heslo udržitelného rozvoje zde zůstává

skutečně jen heslem, protože takovou rychlostí se deštné pralesy neobnoví.

69

lidstva jako celku, které je vnímáno jako civilizační sebeohrožení. Civilizační proto, že

právě vývoj civilizace má na svědomí tento všeobecný pocit. Sebeohrožení má tedy

globální charakter, což zapříčiňuje jeho nevyrušitelnost z národněstátního hlediska a stává

se součástí nových, globálních rizik. Stejně jako ostatní rizika spadá do oblasti politické

problematiky. Obrana proti sebeohrožení se stává prostředkem legitimizace moci světové

politiky, čehož využívají aktéři celosvětové politické mapy. Riziková společnost převzala

jako heslo obměnu výroku Thomase Hobbese „... homo homini lupus, člověk člověku

vlkem. Politická teorie rizikové společnosti vychází naproti tomu z pozměněné zásady:

lidstvo lidstvu vlkem. Povaha šelmy, o které Hobbes mluví, se nepřipisuje jednotlivému

člověku, nýbrž lidstvu jako celku.“ (Beck 2007b: 348) Lidstvo je tedy jak dravcem, tak

obětí, jak příčinou, tak předmětem sebeohrožení. (Beck 2007b: 33, 344−353) To

způsobuje, že si společnost uvědomuje nutnost politické změny, uvědomuje si zánik

národního státu a potřebnost nadnárodního uspořádání světa.

5.4.1 Denacionalizace

Zde se objevuje myšlenka konce politiky, o konci národního pohledu politiky

a otevírá se pohled kosmopolitní. Po rozpadu národního vyčlenění dochází k rozšíření

prostorů a horizontů politických možností. Tento proces je nevyhnutelný. Pokud je politika

a potažmo také společnost oproštěna od hranic, můžeme říci, že je odstátňována, což je

označováno jako denacionalizace. Následkem je, že to, co je zaškatulkováno jako národní

a jako mezinárodní, již nelze oddělovat. Vnitřní mocenský prostor národního státu se

otevírá internacionálním, supranacionálním a transnacionálním aktérům. Kategorie pojící

se k národnímu státu, tedy státně centrované moci a politiky jsou nazývány zombie

kategoriemi – protože jsou víceméně mrtvé, nejsou schopné pochopit nové aktéry a jejich

nové strategie, střety o moc a paradoxy druhé moderny. Jde tedy i o přiměřenou změnu

pravidel světové politiky, také o nutnou novou koncepci kategorie a teorie státu. Stát jako

takový nezaniká, ale jako pojem je v tomto případě nutné ho redefinovat. Jako důsledek

denacionalizace vznikají nové možné pojetí formy státu jako globálního, kosmopolitního,

konkurenčního apod. Ulrich Beck v díle Moc a protiváha moci v globálním věku naznačil

možné transformace státnosti pod vlivem dimenzí globalizace. (Beck 2007b: 85−87,

112−113, 354)

70

Tabulka 2: Typologie státu ve druhé moderně:

Suverenita

Globální vzájemné závislosti

(hospodářské, kulturní, vojenské, politické, ekologické)uzavírající/protekcioni

stický

otevírající/otevřený

světunárodní/autonomní etnický stát neoliberální stát

národní/kooperativní

nadnárodní

dohlížitelský stát a

„opevněný“ stát

kosmopolitní stát;

kosmopolitní režim

(in Beck 2007b: 354)

Politika se odpoutává od státně definovaného prostoru, probíhá tzv. proces

depolitizace státu. Nadnárodní aktéři získávají širší pole působnosti, jsou aktivní i skrze

hranice různých států, jejich členové mohou být z různých zemí a jejich činnost je tak

mnohem efektivnější, což podmiňuje vznik jejich vlastní suverenity. Jak se může stát

vyrovnat nadnárodním aktérům, korporacím a institucím? Jedině tak, že si také osvojí

nadnárodní prostor a dosáhne vlastní sebelegitimace. Beck upozorňuje na to, že „(se)

ekonomická moc mění v politickou metamoc.“ (Beck 2007b: 181) Světové hospodářství

nese znaky autarkie, schopnosti vytváření konkurence, monopolizace a dominance. Co to

znamená? Autarkie se vyznačuje získáním nové nadnárodní autonomie ve smyslu

hospodářské soběstačnosti, národní státy by tedy měly zvýšit nabídku pro světový trh,

specializovat a globalizovat výrobu, aby pokryly požadavky světového trhu. Schopnost

konkurovat ostatním národním státům zvyšuje počet alternativ na trhu. Všichni mají stejné

základní podmínky, ale vytěžit maximum lze využitím následné odlišnosti, která se stává

atraktivní pro světový kapitál. Státy se musí snažit o to, aby byly nenahraditelné. Monopol

je samozřejmě automaticky řazen jakou nedílná součást světového trhu. Ten může

vzniknout pokud nahromadí dostatečné množství kapitálu a ovládá nějakou sféru –

technologie, finanční trhy, média, zbraně hromadného ničení nebo má přístup k přírodním

zdrojům (např. ropa). Demokratická dominance v zásadě znamená, že i přesto, že se

oddělila ekonomika od politiky a státu, jedna část bez druhých nemůže existovat. Vláda,

politika i stát se musí naučit vycházet se světovou ekonomikou a jednotliví aktéři by se

71

měli považovat za sobě rovné. Denacionalizace způsobila nepřehlednou změť různých

světových vazeb, prostorů a jednání. (Beck 2007b: 191−238)

5.4.2 Kosmopolitní politika, práva a demokracie

Snahou o politické sjednocení světového chaosu je myšlenka kosmopolitního práva.

To by mělo být založeno na dodržování lidských práv, ochraně slabších a bezmocných

a cílem by mělo být také snižování globálních rizik. Globální povědomí norem lidských

práv a neporušitelnost práva jednotlivce, vzniklo vlastně až na základě brutálního porušení.

Politika lidských práv se začala rozvíjet až po hrůzných událostech druhé světové války,

jako odpověď na fatální selhání mezinárodního práva. Univerzálnost individuálních

lidských práv dnes ruší hranice mezi státy, s podporou vnitřních i vnějších nevládních

organizací obhajuje zejména utlačované skupiny, třídy, etnika, menšiny atd.(Beck 2007b:

79, 114−116, Beck 2007c: 11) „To, jak stát zachází se svými občany, se stalo součástí

obecného zájmu lidstva, přičemž konflikt mezi mezinárodním právem, které garantuje

státní suverenitu, a lidskými právy, které tuto suverenitu omezují, je znamením posunu

vývoje.“ (Beck 2007b: 79) Zastáncem dodržování takto nastaveného kosmopolitního práva

by měla být OSN. (Beck 2007c: 11)

Je ovšem možné považovat toto právo za demokratické, nebo už přesahuje

politickou suverenitu států, jak by mělo být dodržováno a kdo učí, co je a co není

v souladu s tímto právem? Je jednoznačné, že vytvoření světového práva by vyžadovalo

vytvoření světové vlády a v současně době na to svět ještě není připraven. Prozatím je

postačující decentralizování moci a uvědomění si potřeby postupně vytvořit nové politické

struktury, které by tuto politiku usměrňovaly. Demokracie druhé moderny nemůže být

stejná s demokracií první moderny, protože společnost druhé moderny se ještě plně

nestabilizovala. Vzhledem k tomu, že se teprve vytvářejí nová pravidla politické interakce

jednotlivých aktérů, jak národněstátních, tak nadstátních, kosmopolitní společnost ke své

demokracii teprve směřuje. ( Beck 2004: 314−315)

72

6. Komparace přístupů ke globalizaci v dílech A. Giddense, Z.

Baumana a U. Becka

6.1 Rozdíly a shody v pojetí globalizace Giddense, Baumana a Becka

Teoretické úvahy nad diskurzem globalizace jsou velmi složité. Globalizace je

tématem dopodrobna zkoumaným, ale uchopení této problematiky není vůbec jednoduché,

vzhledem k tomu, jak rozsáhlé je pole, kde procesy globalizace působí. Všichni výše

zmínění sociologové se shodují na tom, že procesům globalizace se nelze nijakým

způsobem vyhnout, ani je zastavit a je tedy nutné snažit se o přizpůsobení se nově

vzniklým situacím. Anthony Giddens říká, že globalizace „je způsob, jakým dnes žijeme“.

(Giddens 2000: 31)

Globalizace působí na všechny oblasti žitého světa, a proto je možné rozlišovat

různé dimenze globalizace. Jednotlivé oblasti, kde se promítají důsledky globalizačních

procesů vymezuje Ulrich Beck jako komunikačně – technickou, ekonomickou, pracovně

organizační, ekologickou a občansko-společenskou, ale vzhledem k tomu, že se

globalizační procesy mísí do všech možných aspektů života, existuje těchto dimenzí ještě

mnohem více. A. Giddens rozlišuje globalizaci kulturní, politickou, ekonomickou

a technickou... V podstatě můžeme mluvit klidně o instituční globalizaci, protože i takové

tradiční instituce, jako rodina prochází změnami, které jsou způsobeny globalizačními

tlaky.

Z. Bauman proces globalizace přirovnává k procesu univerzalizace jakožto snahu

o vytvoření globálního řádu. Univerzalizaci také napomáhají nové technologie využívané

k přenosu informací. Tyto technologie se významně podílejí na narušení vazeb prostoru

a času, což také Z. Bauman označuje za jeden z hlavních aspektů globalizace. Místa

ztrácejí svou jedinečnost, univerzalizují se. Svět se jakoby zmenšuje. Vzdálenosti se

zkušenostně zkracují. Co to znamená? Beck dokonce hovoří o „smrti vzdálenosti“ (Beck

2007a: 33, Beck 2007b: 37). Globalizace způsobuje mizení a rušení hranic, především ve

vnímání různých dimenzí globalizace, hranice bez problémů překračuje hospodářství,

informace, technika, ale také peníze a zboží, a to i v oblasti černého trhu, tedy

v záležitostech, kterých by se jednotlivé státy raději zbavily, tím jsou například obchod s

drogami, obchod bílým masem, ale i nelegální přistěhovalci. Anthony Giddens také mluví

73

o stále se zkracujících vzdálenostech, především v souvislosti jednání přes hranice a

spolužití přes tyto vzdálenosti, přes zdánlivě oddělené světy národních států, náboženství,

regionů a kontinentů. (Beck 2007b: 13) Svět se sbližuje, už nemusíme jezdit do Francie, do

Paříže, pokud si přejeme navštívit příjemné prostředí francouzské kavárničky, nebo do

Itálie v případě, že si chceme pochutnat na pravé italské pizze, můžeme si zajít do italské

restaurace, nebo řecké, nebo indické prakticky kdekoli na světě. Pokud chceme vidět

Eiffelovu věž, také nemusíme do Paříže, ale pokud ji chceme vidět „naživo“, je to otázka

několika hodin a ani nás to finančně nezruinuje. Ovládaní prostoru se stalo jednou

z typických vlastností společenských elit – schopnost mobility se stala základní

stratifikačním faktorem novodobé společnosti. (Bauman 1999a: 105−106)

Proces globalizace je doprovázen procesem lokalizace, globální a lokální se

navzájem neruší, neznamená to, že pokud se něco globalizuje, nemůže se lokalizovat, spíše

naopak. To znamená, že se obnovuje identita spojená s určitou lokalitou. Zvyšuje se

nacionalismus, se společně se zvyšující tendencí vše globalizovat. (Giddens 2003: 26)

Lokalizaci a globalizaci jako provázejícím se procesům se intenzivněji věnuje Z. Bauman,

který taktéž vidí tuto ambivalenci globalizace. Na jedné straně rušení jakýchkoli hranic

doprovází na straně druhé lokalizace ve smyslu připoutání k určitému místu. Bauman

vysvětluje globalizaci a lokalizaci na světové chudobě. Chudoba jakožto důsledek

globalizačních procesů je ve svých důsledcích vždy lokální, vždy reálně zasáhne určité

místo. Toto vzájemné ovlivňování a propojení globalizace a lokalizace je nazýváno

glokalizace.19 Ulrich Beck glokalizaci uvádí především ve spojení s vysvětlením kulturní

globalizace. Kultura, která je spojena s určitým místem, jazykem, společnou historií, není

statická, ale proniká do globálního povědomí. (Beck 2007a: 57,60) Z pohledu mnoha lidí

dochází k ničení místní kultury a rozšiřování nerovností.

Procesy globalizace způsobují různé ambivalence a polarizace. Asi

nejdiskutovanější polarizací je stále se zvyšující kontrast mezi bohatými a chudými, s čímž

se pojí i ambivalence globalizace a lokalizace, protože bohatí jsou vždy mobilní a mohou

se svobodně pohybovat po světě, jak se jim zlíbí. Kdežto chudí jsou místně zakotvení,

lokalizovaní. Zygmunt Bauman rozvinul teorii, kde rozděluje obyvatele planety na turisty

a tuláky. Turisté jsou ti svobodní, kteří mohou cestovat, ale nemusí, Kdežto tuláci jsou lidé,

kteří by chtěli být turisty, ale prozatím zůstávají v tahu tlaků společnosti. Nemohou 19 Pojem glokalizace rozebírá R. Robertson, zde je vysvětleno v kapitole Glokalizace a dále v kapitole

Světová společnost.

74

cestovat podle svého uvážení a pokud už se rozhodnout změnit lokalitu, vždy to způsobí

nějaké nesnáze.(Bauman 1999a: 112) Obyvatelstvo světa je tak rozděleno na globalizované

bohaté, kteří žijí v čase, a lokalizované chudé, kteří žijí v prostoru. Ulrich Beck až takový

rozměr polarizace u Baumana kritizuje, protože se oprostila nejen od ohraničenosti

národního státu, ale nemá vůbec žádný vztažný rámec. (Beck 2007a: 73) Mobilní menšina

je chápána jako společenská elita. Globální způsob života se vyskytuje stále častěji.

Přibývá smíšených manželství, které žijí mezinárodně, cestování za prací dnes není žádná

výjimka, ba naopak, kdo v dnešní době získal práci v místě bydliště, má štěstí.

Současná době je v neustálém pohybu, to je jedna z jejích charakteristických

vlastností, je to doba, která se ani na chvilku nezastaví. Globalizační proces také nelze

zastavit, pohyb globalizace je navíc nepředpokladatelný, nerovnoměrný a hlavně

nekontrolovatelný. Nelze jej žádným způsobem řídit, což má za následek jeho

neočekávané důsledky. (Bauman 1999b: 45−46; Beck 2007b: 137) I Anthony Giddens

uvádí, že globalizace postupuje nerovnoměrným vývojem, který na jedné straně sjednocuje

svět na společnost, kde nejsou žádní ostatní (jiní, druzí), ale ekonomické aspekty ho

rozčleňují na „svět vítězů a svět poražených“ (Giddens 2000: 27) Ovšem právě ty

neočekávané důsledky způsobují, že dnešní člověk žije ve světě nejistoty. Tato nejistota je

všudypřítomná. Nevypočitatelná nejistota je osudem lidstva, provází nás ve všech sférách

jako sociální nejistota, existenciální nejistota, nejistota stálého zaměstnání,... (Bauman

1999b: 34,101,183,189; Beck 2007c: 256; Giddens 2003: 118)

Globalizaci lze chápat z různých úhlů pohledu. Například Giddens porovnává

přístup skeptický a radikální. Skeptici globalizaci i její důsledky popírají, kdežto

radikálové tvrdí, že projevy globalizace je možné spatřovat téměř všude. Skeptický a

radikální přístup zkoumá především hospodářskou globalizaci. (Giddens 2000: 19)

Globalizaci pouze z ekonomického hlediska nazírá i Ulrich Beck, který tento přístup

označuje jako globalismus, který rozhodně není kompatibilní s globalizací, potažmo

globalitou. Popisuje tyto termíny jak tři odlišné záležitosti. Tedy globalismus nahlíží na

zákonitosti státu jako na pravidla řízení podniku. Ostatní dimenze globalizace (kulturní,

politickou, občansko- společenskou) globalismus podřizuje ekonomické dimenzi, tedy

staví je jako podřízené pravidlům světového trhu. Globalizaci vysvětluje jako proces stírání

hranic vedoucí ke globalitě. Globalita tedy znamená novou situaci otevřené světové

společnosti. (Beck 2000a: 18−20) Ekonomická globalizace pokračuje až neskutečně rychle

75

a opravdu se může zdát, že světový trh drží nadvládu na celým světem, protože hlavní

aktéři světového trhu, jako nadnárodní firmy a korporace mají takový kapitál, který by

stačil k uživení klidně několika států. S otevřením globálního ekonomického prostoru se

ekonomika odštěpila od politiky a vznikli noví nadnárodní aktéři. Mění se celá mocenská

struktura.

Analýzou níže uvedené literatury lze sestavit alespoň pár shodných bodů, které

vystihují charakter pojmu globalizace. Z myšlenek v dílech A. Giddense, Z. Baumana

i U. Becka vyplývá, že globalizace má procesuální charakter, je provázena pocitem

nejistoty, podílí se na prohlubování sociálních nerovností, zapříčiňuje přerozdělení moci,

působí multidimenzionálně a neexistuje její jednotná a zcela výstižná definice. Proces

globalizace samozřejmě působí na společnost jako celek a i v chodu a jednání společnosti

se projevují změny a celá společnost se přetváří.

6.2 Definování současné společnosti

Zygmunt Bauman začíná pozorovat proměny společnosti od 2. poloviny 20. století.

Současnou společnost nazývá tekutou modernitou. Proč vlastně tekutou? Znakem

společnosti je neutálý a nerovnoměrný pohyb jako například tok vody v řece. Přesto, že

tekutost bývá vlastností kapalin, je celkem výstižně použita i pro tento abstraktní příměr ke

stavu společnosti. Bauman umocňuje tu to změnu ještě porovnáním s minulou epochou

tuhé nebo také jinak řečeno pevné modernity. Použil protikladného příměru pevnosti

a tekutosti, což koresponduje životním stylem členů tehdejší a dnešní globální společnosti.

Dříve byl člověk lokalizovaný, žil na jednom místě, celý život vykonával jedno povolání

a většinou se pohyboval v jednom známém okruhu lidí. Kdežto dnešní postmoderní člověk

žije nestálým životem v neustálém pohybu. Dnes se málokomu poštěstí být zaměstnán po

celý život u jednoho zaměstnavatele, bydlet od narození na jednom místě. K označení této

epochy užívá termínu postmoderna. Tím se také odlišuje od Ulricha Becka a Anthonyho

Giddense, protože ti oba termín postmoderny striktně odmítají, protože jsou přesvědčeni

o tom, že moderna ještě má co předvést. Termín postmodernita totiž evokuje ukončenost

moderny jako takové.

Beck i Giddens se přiklání k názoru, že sice tradiční moderna prošla změnami, ale

ještě ne natolik závažnými, aby byla zavrhnuta. Anthony Giddens se tedy přiklání spíše

k označení pozdní moderna nebo také rozvinutá, radikalizovaná moderna, protože dochází

76

k vyhrocení moderny předešlé. Globální společnost je teprve v začátcích. Rodí se nový

svět, který A. Giddens nazývá jako unikající svět. Trefné pojmenování zdůrazňuje dnešní

uspěchanou dobu. Aniž bychom se mohli zastavit, neustále klopýtáme v závěsu pokroku

a společenského vývoje a nestíháme sledovat veškeré změny, natož abychom je zvládli

předvídat, vlastně se snažíme řešit až jejich důsledky. Svět je neustále o krok před námi,

uniká nám.

Následující tabulka uvádí přehled chápání současnosti u jednotlivých sociologů:

Autor Epocha Označení společnostiA. Giddens modernita Radikalizovaná modernita,

Pozdní modernitaZ. Bauman postmodernita Tekutá modernitaU. Beck modernita Druhá moderna,

Riziková společnost

Modernita a vlastně i globalizace přicházejí původně ze západu, ale není západní,

jak mnozí předpokládají. (Giddens 2000: 14) Na západní země globalizace působí stejnými

vlivy, samozřejmě rozdílným způsobem, protože i projevy globalizace jsou vlastně

v důsledcích lokalizované. Problému westernizace či amerikanizace se v podstatě také

věnuje každý ze zde analyzovaných sociologů. Globalizace je chybně nazývána

amerikanizací, zřejmě z toho důvodu, že americké společnosti a instituce se rozšířily po

celém světě a jednoduše jsou vidět. To souvisí i s Baumanovou tezí, že i lokální problémy

se mnohem snáze řeší až poté, co jsou vidět, co jsou medializované. Pokud se takový

problém „dostane do televize“ je mnohem větší snaha k vyřešení a objevují se i jiné

možnosti. (Bauman 1999b: 49) Westernizace je ještě konkretizována v pojmu

mcdonaldizace, která evokuje světovou rozšířenost žlutého M, tedy znaku americké

společnosti McDonald's. Mcdonaldizace představuje tezi o konvergenci globální kultury,

která také nemůže být brána do důsledku. Sice je pravdou, že se rozšiřuje určitá kultura

celosvětově, ale ta se opět přizpůsobuje místnímu prostředí ve smyslu kulturní glokalizace.

(Beck 2007a: 57) „Globalizace znamená nejen de-lokalizaci, nýbrž předpokládá (také)

re-lokalizaci.“ (Beck 2007a: 60)

Ulrich Beck nastiňuje posun společnosti již názvem dnešní doby, kdy současnou

etapu označuje jako druhou modernu, což předestírá, že také existovala nějaká první

modena. (Beck 2007a: 90,118, Beck 2007c: 252) Zároveň dává najevo své přesvědčení

77

o tom, že ještě stále zůstává modernou a existuje tedy obecně jakási vlastnost modernosti.

Změny jsou nejvíce patrné v přeměnách národního státu a oblastech běžného života jako

například v chápání rodiny, změny dělby práce i v samotné biografii. Vzhledem ke

globalizování celého světa začíná vznikat světová společnost, což je způsobeno

provázaností a sítí narůstající závislosti mezi jednotlivými aktéry světové mapy. Proto je

také nezbytná transformace národního státu, v jehož zájmu je otevřít se kosmopolitnímu

nahlížení, zvláště pro vlastní sebeligitimizaci v novém globálním světě.

Ať už pojmenujeme novou formu společnosti jako světovou společnost, druhou

modernu, radikalizovanou modernu, společnost v unikajícím světě, pozdní modernu či

postmodernu, jejím charakteristickým prvkem je narůstání rizikovosti a globálních hrozeb,

což zohlednil Ulrich Beck ve svém pojetí rizikové společnosti.

6.3 Rizika a nebezpečí v globálním věku

Otázka bezpečnosti či nebezpečnosti světa je na denním pořádku. Většina lidí je

sice v bezpečí ohledně přímého ohrožení života, ale celou naši existenci na tomto světě

provází pocit nejistoty. Máme strach ze ztráty zaměstnání, ze ztráty nejbližších, z ohrožení

civilizačními chorobami, z ekologických katastrof, živelných pohrom, terorismu... Toto

všechno jsou rizika, která nám hrozí dennodenně a většinu z nich jako jednotlivci

nedokážeme žádným způsobem ovlivnit či zažehnat. My jako jedinci se můžeme snažit

plnit veškeré požadavky, které jsou na nás kladeny v zaměstnání, můžeme starat o své

zdraví, upravit si jídelníček, dodržovat zdravou životosprávu, cvičit a relaxovat, ale

ozónová díra se tím nezmenší, nezmizí skleníkový efekt, nezmírníme účinky radioaktivity,

nezmírníme chudobu kdekoli na světě,... Globální problémy se musí řešit globálně,

odpovědi na globální otázky musí být řešeny globálně a my se musíme smířit s tím, že svět

nebude bez rizik, protože pokrok nezastavíme. Pokaždé se vyskytnou nějaké neočekávané

důsledky.

Ekologická rizika jsou dnes považována za základní problémy společnosti. Pokud

si uvědomíme, jak na tom jsou dnešní ekosystémy, není o tom pochyb. Ničení našeho

životního prostředí je velkým problémem společnosti jako celku, to je také nesporným

důkazem toho, že ekologické problémy jsou již ze základu globální, protože se týkají

prostředí na celé planetě. Tím, že se většina prostorů začala přizpůsobovat a měnit v umělé

78

prostředí, (toto označení uvádí Giddens, nebo také socializovanou přírodu, jak to nazývá

Ulrich Beck), došlo k narušení přirozené rovnováhy a principu přirozené obnovy přírody.

Zásahy člověka, ale hlavně techniky, kterou používá, mění prostředí k nepoznání. Hlavními

dopady jsou změny klimatických podmínek v důsledku kácení pralesů, nešetrného

vyčerpání zemědělské půdy, úhynu různých druhů živočichů a rostlin atd. S tím souvisí

i nedostatek pitné vody v některých oblastech světa a vytváření pouští. Nedostatek

neobnovitelných zdrojů je další závažnou mezerou v teorii udržitelného rozvoje. Musíme si

totiž uvědomit, že nemůžeme žít ve stylu „po nás potopa“. Naše činy mají vliv i na

budoucnost příštích generací, protože negativní důsledky současného užívání světa se

nemusí ukázat okamžitě, jejich projevy se hromadí, jako například skleníkové plyny,

a postupně se začnou ukazovat v plné síle, pokud společnost nezačne správně reagovat.

(Beck 2007b: 162)

Vnímání těchto rizik, hrozeb je pro mnohé dosti abstraktní, většina důsledků se

objevuje pouze ve formě různých hypotéz, které naštěstí prozatím nebyly dokázány. Ale

i předpoklady jsou dosti děsivé a nikdo neví, jaké by byly skutečné důsledky. Zároveň tato

nejistota způsobuje fakt, že většinu těchto rizik vlastně začínáme vnímat tak nějak

samozřejmě. Všichni vědí, že existuje jakási ozónová díra a co způsobuje, ale tím, že se

neustále připomíná, tak jsme si na ni nějak „zvykli“ a například bezprostřední ohrožení

typu automobilové havárie nám v důsledku přijde jako mnohem větší nebezpečí. Takováto

nebezpečí bych přirovnala k cukrovce. Na člověku není bezprostředně vidět, že by byl

nějak nemocný, nevykazuje žádné projevy, ale nemoc je usazená přímo v něm a může

využít jakékoli nepřipravenosti, slabosti organismu. Ulrich Beck popisuje nejzávažnější

soudobá rizika jako neviditelná, jsou zachytitelná a vystopovatelná, zjistit je můžeme

pouze pomocí technických přístrojů a různých měření (radioaktivita, globální oteplování,

změny klimatu,...). (Beck 2004: 28) Všechna tato rizika vyvstávají až s novodobou

společností. Riziková společnost je ta, která samotná rizika vytváří. Anthony Giddens

rozděluje rizika na vnější a vyrobené. Předmoderní společnosti ohrožovala především

rizika vnější, tedy taková, která přicházela z vnějšího prostředí, přírodní pohromy, sucha,

neúroda a podobně, kdežto rizika vyrobená jsou těmi, která převážně ohrožují společnost

moderní. (Giddens 2000: 39) Samozřejmě se snažíme o minimalizaci všech rizik. Ovšem z

pohledu těchto globálních hrozeb jsme my osobně bezmocní, což je deprimující a přináší

to další nejistoty existenciálního charakteru. Z. Bauman uvádí, že proto si člověk hledá

79

jisté náhražkovité cíle, které ovlivnit může, aby alespoň minimálně zapudil pocit bezmoci.

Proto se soustřeďujeme na péči o vlastní tělo. (Bauman 2008: 20) Alespoň něco chceme

mít pod kontrolou.

6.4 Globalizace každodenního života

Procesy globalizace způsobují zásadní společenské proměny, nejen že je společnost

nucena odolávat různým tlakům a rizikům, ale mění se i celé její uspořádání. Změny

v sociální stratifikaci společnosti popisuje Zygmunt Bauman, kdy se hlavním měřítkem

hierarchizace společnosti stala schopnost mobility, takže vzniká nová mobilní elita.

Imobilita se tedy stává trestem. (Bauman 2004: 31,32,146, Bauman 2004: 133) Mobilní

způsob života popisuje i U. Beck jako globalizaci biografie (2007a: 89), což znamená, že

všichni žijeme glokálně. Stále jsme někde doma, ale pokaždé to může být jinde. Smíšená

manželství mohou žít střídavě ve dvou státech, děti mohou mít dvojí občanství

a nadnárodní život vlastně spoluvytváří i média. Existuje mnohem větší síť sociálního

propojení.

Nově chápaná společnost vyžaduje i nové definování společenské vědy, a to již od

základu, tedy je nutné redefinovat základní pojmy v souvislosti se stavem současné

společnosti. (Beck 2007a: 129) Tradiční společnost byla založená na prostředích

a institucích vytvářející řád, ale v dnešním globalizovaném chaosu tyto prostředí a instituce

obsahově nevyhovují. O současné společnosti se také hovoří jako o posttradiční, Ulrich

Beck, ani Anthony Giddens nepoužívají tohoto termínu, ale oba ve svých dílem označují

tradiční uspořádání za již překonané, kdy tradice nemají stejnou platnost, jako ve

společnostech minulých. A. Giddens (2000: 30) proměněné instituce označuje jako

„skořápkové instituce“. Nemění se vnější obal, ale jejich obsah. Rodina stále znamená

rodinu, ale změnilo se její pojetí, tradiční rodina byla chápána jako manželský pár a děti,

kdežto v současné době je základem rodiny pouze pár, navíc stále častěji nesezdaný, žijící

ve volném svazku. (Tomášek 2007) Manželství už není zakládáno v podobě předem

dohodnutého směnného obchodu, jak tomu bývalo dříve, ale základem současného soužití

dvou lidí je láska. Mění se základní účel rodiny, dříve byla rodina ekonomickou jednotkou,

což dneska odpadá, protože s novou dělbou práce mezi muži a ženami, jsou ženy zcela

ekonomicky soběstačné a nepotřebují tedy ekonomické zabezpečení skrze manželství.

Tímto způsobem se mění i pohled na děti, dříve byly brány jako přínos do rodinného

80

rozpočtu, ale dnes jsou spíše velkou zátěží pro rodinný rozpočet. Giddens (2000: 69) to

nazývá globální revolucí rodiny, potažmo intimní sféry, protože tyto změny probíhají po

celém světě, i když velmi nerovnoměrně, ale postupně se tradiční formy rodiny začínají

rozvolňovat všude. Proměny rodiny popisuje i Z. Bauman. (2004: 184−186) Tradiční

rodina byla jednou z trvalých hodnot a zároveň individuálních cílů. Manželství vůbec bylo

jednou z očekávaných fází života muže i ženy. Dříve se pohlíželo na ty, kdo se vyhnul

manželství z jakéhokoli důvodu, skrze prsty. Manželství a rodina byly nedílnou součástí

životního cyklu. Záměrně píši rodina, protože se nepředpokládalo, že by bylo zakládáno

více rodin za sebou, což je dnes naprosto běžné. Stále častější jsou také případy, kdy lidé

do manželství nevstoupí vůbec. Zrovnoprávnění mužů a žen, také vede k tomu, že se žena

rozhoduje mezi životem zasvěceným kariéře a životem s dětmi. Proměnou také prochází

„skořápková instituce“ přátelství. Dříve bylo přátelství bráno jako úcta a čestnost vůči

druhému, dnes je přátelství založeno na vstřícnosti a emocionální podpoře. (Giddens

2003: 108)

Dříve byl člověk spojen s jedním místem, což znamenalo vytvořit jeden okruh lidí

kolem sebe, se kterými se setkával a diskutoval, kdežto dnes jsme obklopeni cizinci.

Narůstá určitá anonymita, potkáváme se s ostatními, ale vlastně jsou to setkání nesetkání.

(Bauman 2002: 153) Je samozřejmé, že mnohem větší podíl cizinců v „našem“ prostředí je

ve velkých městech, ale jako cizince můžeme vnímat i osoby, které narušují námi

momentálně obývané místo, protože máme jakýsi teritoriální instinkt. Ulrich Beck říká, že

chráníme i místa, která jsou přechodně naším prostorem, například kupé ve vlaku,

a každého nově příchozího tak považujeme za cizince. (Beck 2007c: 104) Přesto, že

cizince potkáváme dennodenně, máme tendenci se někam zařadit, někam patřit a hledáme

společnost „stejných“ lidí. Stejných ve smyslu podobného názoru na svět, podobných

žebříčků hodnot, stejného smyslu pro humor, atd. Různé komunity se mohou odlišovat

i vzezřením a stylem oblékání svých členů. Jednotlivé skupiny si zabírají své prostory a

vznikají jakási ghetta, a to není myšleno pouze v okruzích společenského dna, ale i naopak

společenské smetánky, která se usidluje v rodinných domcích se zahradou v tichých a

klidných čtvrtích.(Bauman 1999: 31) V díle Tekuté časy se Bauman zabývá i tzv. mixofobií

(2008: 84), což by se dalo vysvětlit jako strach z cizinců, z nějak se odlišujících lidí a

snahou schovat se ve společnosti sobě podobných.

A jak se vytvářejí společenství? I komunity jsou dnes většinou krátkodobé, mají

81

sklon k pomíjivosti stejně jako většina věcí v konzumní společnosti. Komunity šaten, to je

trefný název pro vytváření společenství, který použil Z. Bauman.(2002: 313−316)

Komunitami šaten jsou nazývána taková shromáždění lidí, která jsou víceméně náhodně

poskládána, cílem setkání lidí zde je pobavit se, sundat si svršky běžného života a trochu si

odpočinout od běžného chaosu venku. Lidé se v šatně divadla svléknou ze svých

všednodenních šatů (povinnosti, rutinizované činnosti, …) a alespoň po dobu představení

si užívají zábavy. Pak se zase obléknou a vykročí zpět do běžného stereotypu. S touto

touhou bavit se je spojena i tzv. kultura kasina.(Bauman 2002: 252) Stejně jako v kasinu

čekají lidé na konec jedné hry a okamžik uspokojení, aby vzápětí mohla začít hra nová.

Chvilkové, či instantní uspokojení se stává součástí života, který je rozkouskován do

jednotlivých epizod. Bauman se snaží nastínit pomíjivost života a jeho součástí, což je

provázeno neustálou nejistotou.

Nejistota je propojena i s pracovní oblastí života. Pracovní trh je pomalu přesycen

a nastává paradoxní stav „kapitalismu bez práce“.(Beck 2007a: 75) Pracovní trhy se

smršťují a globalizace také přispívá k nárůstu lokální nezaměstnanosti, protože umožňuje

firmám vybrat si, kde, v jaké lokalitě práci nabídne a kde ne. Nadnárodní firmy tak

přesouvají výrobu tam, kde jsou náklady na ni nižší a nemusí vydávat tolik financí

například na platy zaměstnanců. Vznikají díky tomu i tzv. firmy, co nikdy nespí, protože si

mohou vybírat zaměstnance kdekoli po světě, což jim umožňuje čtyřiadvacetihodinový

provoz za klasickou denní mzdu. (Beck 2007b: 209) je zde tak možné najít další

ambivalenci globalizace, tedy zvětšování pracovního trhu pro globální zaměstnavatele,

kteří mají větší možnost výběru, a zmenšování pracovního trhu pro lokalizované

zaměstnance.

Jak již bylo několikrát zmíněno, globalizace umožňuje bohatým ještě více

zbohatnout, protože nabízí mnohem větší možnosti a dalo by se říci, že tak dvojnásob platí,

že kapitál zvětšuje kapitál, protože ještě navíc mohou nadnárodní aktéři využívat výhod po

celém světě. Ale i zde se objevuje polarizace, která se stále více rozrůstá. Lokalizovaná

chudoba se ještě prohlubuje. „Lidskost společnosti by se měla měřit podle kvality života

jejích nejslabších členů.“ (Bauman 2004: 99) Zároveň zvýšená konkurence

nejdynamičtějších rozvojových zemí připravuje bohatší země o pracovní místa a snižuje

mzdy, čímž výrazně přispívá k nárůstu tzv. new poor, nové chudoby. Nezaměstnanost se již

několik let řadí k jedněm z nejdiskutovanějších otázek na vrcholových summitech G7,

82

OECD či Evropské unie, někdy se dokonce hovoří o jistém typu sociální rakoviny. Toto

přirovnání ke smrtelné, nevyléčitelné chorobě se může zdát přehnané, ale je pravdou, že

toto onemocnění společnosti rozhodně není zanedbatelné a jen tak se tyto problémy

neztratí. (Lebeda In Malý, Riegl et al. 2010: 23−24) Bída je jeden z velkých globálních

problémů. Šedesát milionů lidí podléhá smrti hladem. (Velký sociologický slovník 1996:

127) Rozvoj tzv. welfare státu, což byla strategie státu blahobytu, která byla aplikována

především v 60. letech 20. století, způsobil, že se problém bídy hodně zmenšil, alespoň v

rámci vyspělých zemí. Na globální úrovni ovšem bída stále existuje a počet lidí, jimž je

odepřen důstojný život se pohybuje kolem miliardy obyvatel zeměkoule. O to drastičtější

a paradoxnější je skutečnost, že v západních zemích je jednou z nejoblíbenějších činností

ve volném čase právě nakupování. Bauman dokonce použil výraz posedlost nakupováním.

(Bauman 2004: 178) Lidé se tak snaží uniknout od všednosti do barevného světa

výkladních regálů a snaží se tak utvářet vlastní identitu činností, kterou mohou kontrolovat.

Stáváme se konzumenty v konzumním světě, ale nekonzumujeme jen statky, ale také

mezilidské vztahy. Věci přestávají mít cenu s příchodem nové módy, než se stihnou

okoukat, už zastarávají. A tento konzumerismus se přesouvá i do ostatních oblastí.

Nakonec si i člověk může připadat jako zbytečný, protože už není společnosti nijak

prospěšný. (Bauman 2004: 184) Globalizace v osobní sféře se promítá dokonce

i v proměně chápání intimity. Společně s nestálostí světa se i lidské vztahy stávají

nestálými. Ve všeobecném povědomí už není myšlenka jednoho partnera na celý život. To

souvisí s celkovou změnou společnosti, globalizace tak působí jak na soukromý život, tak

na veřejný život a tyto sféry se vzájemně prolínají. Bauman (2002: 112) hovoří

o kolonizaci veřejného soukromým, což znamená, že veřejný prostor je zaplavován

soukromými tématy konkrétních osob. Místo toho, aby veřejnost zajímalo, co který politik

odsouhlasil a zlepšil pro blaho společnosti, na titulních stranách tiskovin se spíše objeví

jeho snímek u bazénu z dovolené.

6.5 Jak působí globalizace na politiku?

Anthony Giddens, Zygmunt Bauman i Ulrich Beck se v zásadě shodují na

základním problému způsobeným globalizací v politické sféře. Každý sice toto působení

popisuje s mírnými odlišnostmi, ale pokaždé se stejným závěrem, což je oddělení

ekonomiky a politiky, s čímž souvisí i přerozdělení moci. Spouštěcím mechanismem byl

83

okamžik, kdy národní vlády ztratily kontrolu nad finančními trhy. Tento akt nyní zastávají

ekonomické instituce, které tím získaly mocenský monopol. Neexistuje totiž žádný

kontrolní orgán, který by stál nad těmito institucemi. Zygmunta Bauman takto označuje

samotný proces globalizace, tedy jako oddělení moci a politiky. (Bauman 2004: 144)

Giddens popisuje oddělení politiky a ekonomiky na základě existence soukromého

vlastnictví. (Giddens 2003: 56) Je tedy zcela běžné, že nadnárodní koncerny mají mnohem

větší kapitál, než průměrný národní stát. Obchodní společnosti mohou prostřednictvím

akumulovaného kapitálu ovládat moc jednak uvnitř státu, jednak mimo hranice státu,

v rámci celosvětových vazeb. Ekonomické subjekty vlastní moc, která je vyvázána

z teritotiálních vazeb, tudíž nemusí brát na daný prostor ohledy. Ulrich Beck popisuje toto

převzetí politické moci nepolitickými aktéry jako konflikt mezi politikou a subpolitikou.

(Beck 2007c: 145) Vzhledem k tomu, že moc se takto stává exteritoriální a politika

(ve smyslu národněstátní politiky) zůstává lokální, je nutné tuto politiku dostat na globální

úroveň. (Bauman 2004: 45) V takto nastavené realitě je silně podkopávána legitimita

národních vlád.

Oslabení pozice národního státu na globálním poli politického jednání nutí národní

vlády k otevření se kosmopolitnímu hledisku, pokud se nechtějí uzavřít do sebe. Národní

politika tedy má jedinou šanci, jak uspět v prosazování svých požadavků, a to je nabytí

nadnárodního charakteru. Beck tuto metamorfózu politiky nazývá vynalézáním politiky,

protože se musí přizpůsobit novým pořádkům. Proces denacionalizace, jako oslabení

národního státu, neznamená jeho zánik, naopak, národní stát musí být zachován, aby hlídal

národní otázky, řešil lokální problémy a reguloval dopady globalizace ve svém státním

prostoru, ale musí dojít k jeho přeměně právě skrze otevření hranic. (Beck 2007c: 119)

Státní politika se musí rozrůst o světový rozměr. Bauman (2004: 115) také podporuje tezi

o obnovení politiky jako globální politiky, protože tento akt je jedinou možností, jak

zajistit svobodu a bezpečí občanů národního státu. Pokud by se dříve vůbec dalo hovořit

o světové politice, byla zaměřena na mezinárodní jednání o bezpečnosti jednotlivých

národních států ve smyslu udržení a ochrany hranic, ale nyní, v době, kdy hranice

přestávají plnit svou funkci a stávají se oboustranně prostupnými, tento rozměr ztrácí

smysl.(Bauman 1999: 78) Anthony Giddens se přiklání k tezi, že mezinárodní fungování

a řízení státu by se dalo přirovnat k systému fungování velkých obchodních společností,

kde je nutné aktivní občanství k rozvoji demokracie, stejně jako jsou v podniku důležití

84

aktivní zaměstnanci. „Občanská společnost je arénou, ve které se musí rozvíjet

demokratické postoje včetně tolerance.“ (Giddens 2000: 98)

Globalizace umožnila rozšíření demokracie, ale na druhé straně také ukázala její

nedostatky. Paradoxem demokracie je, že lidé v demokratických státech sice věří

v demokratické principy, ale přestávají věřit demokraticky zvoleným politickým

zástupcům. (Giddens 2000: 95) Základními principy demokracie v nově utvářené

kosmopolitní politice by měly být univerzální nároky na dodržování lidských práv. Vlivem

globalizace národní demokracie nepostačuje globálnímu rámci.(Beck 2007b: 107)

85

Závěr

„Globalizace je pro všechny neodvolatelným osudem světa, nevratným během

událostí a zároveň procesem, který každého z nás ovlivňuje stejnou měrou a stejným

způsobem. Všichni jsme ,globalizováni' – a být ,globalizován' znamená pro každého

,globalizovaného' v podstatě totéž.“ (Bauman 1999: 7)

Globalizace - pojem, který se dostává do všeobecného povědomí na celém světě

stejně jako jeho projevy, se již v blízké budoucnosti bude objevovat ještě častěji.

Globalizaci se totiž nevyhne nikdo. Zapříčiňuje změny ve všech sférách života. Mění se

životní prostředí, příroda kolem nás přestává být přírodou, ale přetvořeným umělým

prostředím. Společnost se dostává do nové fáze existence, mění se i naše osobní vztahy,

dokonce i chápání sebe sama je ovlivněno globalizačními procesy. Vše se rozvolňuje

a zbavuje bariér stejně jako jsou rušeny hranice mezi jednotlivými státy. Vzdálenosti se

zkracují, svět se zmenšuje, prostě a jednoduše svět se mění podle nových globálních

pravidel. Veškeré změny jsem se snažila popsat v této diplomové práci.

Svou práci jsem začala shromážděním informací o pojmu globalizace obecně,

zaměřila jsem se na jeho historické kořeny, etymologický původ. Vzhledem k tomu, že

„G-word“20 patří k poměrně mladým termínům, nebylo jednoduché najít alespoň nějaké

podklady pro rozbor slova, protože termín globalizace se objevil až v 80. letech 20. století

a z toho důvodu jsem nemohla používat prameny z let starších. Například mě překvapilo,

že heslo globalizace není k nalezení ani ve Velkém sociologickém slovníku. Největší část

mé práce vychází z primární literatury, tedy přímo z děl A. Giddense, Z. Baumana

a U. Becka, která je uvedena v seznamu použité literatury. Vždy se o hlavních pramenech

zmiňuji na začátku kapitoly v rámci životopisu daného autora. Cílem práce byla analýza

těchto stěžejních publikací týkajících se tématu globalizace. Zaměřila jsem se i na

sociologickou reflexi proměn současné společnosti, u každého sociologa tedy nechybí jeho

názor na současný stav společnosti a její charakteristika. Pomocí rozboru dalších dílčích

témat týkajících se globalizace jsem se pokusila o celkový pohled na problematiku

jednotlivých pojetí globalizace.

Porovnala jsem přístupy ke globalizaci jednotlivých autorů, tedy A. Giddense,

20 Tuto zkratku použil U. Beck v publikaci nazvané Co je to globalizace? (2007a:60), v tomto znění

navozuje pocit až mysteriózní formule.

86

Z. Baumana a U. Becka, jako jedněch z nejuznávanějších teoretiků. Pokusila jsem se najít

společné body, které by v budoucnu mohly být základem pro jednotnou definici

globalizace, což ale nepředpokládám, protože doteď žádná taková neexistuje. Každopádně

z poznatků zjištěných během podrobného zkoumání všech tezí týkajících se globalizace,

jsem došla k závěru, že existuje několik základních znaků, na kterých se shodují zde

jmenovaní sociologové. V první řadě je patrné, že i přes veškeré snahy teoretiků

sociologické vědy neexistuje jednotná definice globalizace, což přiznává jak Giddens, tak

Bauman i Beck. Dále se shodují na tom, že globalizace má procesuální charakter, je

vnímána jako pohyb nerovnoměrný a nepředvídatelný, což způsobuje, že je provázena

pocitem nejistoty. Tato nejistota se projevuje ve všech aspektech života jako nejistota

budoucnosti. Jedním ze základním znaků globalizace je také prohlubování sociálních

nerovností, především chudoby a bohatství. Globalizace zároveň způsobuje přerozdělení

moci. Hlavní příčinou je oddělení ekonomické sféry od politické, což oslabuje pozici

národního státu tím, že již nemá kontrolu nad finančním trhem, jak tomu bývalo v dobách

minulých. A konečně se dostáváme i k tomu, že globalizace musí být chápána především

multidimenzionálně. Nelze na globalizační procesy pohlížet pouze z jednoho hlediska,

například hospodářského, politického, či technologického apod., protože takto nelze

zachytit globalizaci v celé její šíři působnosti. Jednotlivé dimenze jsou úzce provázány,

takže například technologický rozvoj přispěl jednak k rozvoji v ekonomické sféře, protože

až se zavedením nehmotného kapitálu a elektronických financí došlo ke skutečnému

vzdálenostmi neomezenému trhu, taktéž se prostřednictvím masových médií spoluvytváří

politika a veřejný život - kdo dnes není vidět, jako by nebyl. A samozřejmě globalizace

působí i na soukromý život, člověk je neustále v pohybu, a to jak reálně, tak v přeneseném

slova smyslu s telefonem na uchu nebo prostřednictvím připojení na internet. Takto

propojené a provázané jsou vlastně všechny dimenze globalizace.

Jak je i z tohoto stručného náznaku patrné, globalizace jako téma je neskutečně

široké a nebylo jednoduché se zorientovat v tak hutném souboru myšlenek a tezí.

Nejschůdnější variantou pro mne tedy byl v první řadě rozbor prací jednotlivých autorů a z

těchto poznatků a závěrů jsem se následně pokusila sestavit mapu souvislostí, shodných

názorů či naopak kritických postojů vůči jednotlivým teoriím. Vzhledem k tomu, že téma

globalizace je poměrně nové, doufám, že tato diplomová práce bude schopná sloužit

alespoň jako přehled základních poznatků o procesech globalizace a jejích důsledcích.

87

Resumé

Diplomová práce je zaměřena na sociologickou reflexi pojetí globalizačních procesů

a jejich důsledků u Anthony Giddense, Zygmunta Baumana a Ulricha Becka. V první části

se práce zabývá pojmem globalizace obecně, představuje základní teze sociologického

pohledu na globalizaci a její historické kořeny. Hlavní část práce vznikla na základě

podrobné analýzy klíčových děl výše zmíněných autorů, popisuje v jednotlivých

kapitolách nejprve teze každého autora zvlášť a poslední kapitola propojuje a srovnává

jejich pojetí globalizace. Vznikl tak ucelený přehled názorů na chápání globalizace a jejích

důsledků v kontextu současnosti. Je patrné, že i přes veškeré snahy teoretiků sociologické

vědy neexistuje jednotná definice globalizace, což přiznává jak Giddens, tak Bauman

i Beck. Z poznatků zjištěných během podrobného zkoumání všech tezí týkajících se

globalizace, jsem došla k závěru, že existuje několik základních znaků, na kterých se

shodují zde jmenovaní sociologové. Globalizace je proces, který je nepředvídatelný, což

přispívá k tomu, že globalizovaná společnost žije v neustálé nejistotě. Tato nejistota se

projevuje jako nejistota budoucnosti. Globalizace také způsobuje prohlubování sociálních

nerovností, způsobuje přerozdělení moci ve světové společnosti a měla by být chápána

multidimenzionálně. Každý ze tří sociologů pojmenovává a nahlíží současnou společnost

jiným způsobem, Z. Bauman vystupuje jako zastánce postmoderny, kdežto A. Giddens

a U. Beck označení postmoderna odmítají a současnou dobu označují jako

transformovanou modernu. V každém případě je globalizace vnímána jako proces

nevyhnutelný, zasahující skutečně celý svět ve všech oblastech života.

88

Summary

The diploma thesis focused on the sociological reflection on the concept of globalization

processes and their consequences at Anthony Giddens's, Zygmunt Bauman's and Ulrich

Beck's. In the first part, the thesis deals with the concept of globalization in general, is the

basic thesis of sociological perspective on globalization and its historical roots. The main

part of the work was based on detailed analysis of key works of the above mentioned

authors. This part describes in the first instance the thesis of each author separately, and the

last chapter connects and compares their concepts of globalization. It was created as

a comprehesive summary of views on the understanding of globalization and its

consequences in the present context. It is obvious that despite all the efforts of sociological

theorists of science there is no single definition of globalization, which admits Giddens,

Beck and also Bauman. The findings identified during a detailed examination of all theses

relating to the globalization, I came to the conclusion that there are some basic

characteristics which are agreed by here above appointed sociologists. Globalization is

a process that is unpredictable, which contributes to globalized society that lives in

permanent uncertainty. This uncertainty manifests itself as uncertainty of the future.

Globalization also causes deepening of social inequality, causes redistribution of power in

the world society and should be viewed multidimensionally. Each of the three names and

sociologists looks at contemporary society in another way, Z. Bauman, acts as a supporter

of postmodernism, while a. Giddens and U. Beck refuse to label postmodernism and

contemporary period calls as transformed modernism. In any case, globalization is

percieved as an unavoidable process, affecting the real world in all aspects of life.

89

7. Citované literární zdroje a jiné prameny

BAUMAN, Z.: Globalizace: Důsledky pro člověka. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1999.

160s. ISBN: 80-204-0817-7

BAUMAN, Z.: Individualizovaná společnost. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2004. 296s.

ISBN: 80-204-1195-x

BAUMAN, Z.: Tekutá Modernita. 1. vyd. Praha: Mladá fronta , 2002. 344s. ISBN: 80-204-

0966-1

BAUMAN, Z.: Tekuté časy: život ve věku nejistoty. 1. vyd. Praha: Academia, 2008. 112s.

ISBN: 978-80-200-1656-0

BECK, U.: Co je to globalizace? Omyly a odpovědi. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium

demokracie a kultury (CDK), 2007a. 191s. ISBN 978-80-7325-123-9

BECK, U.: Moc a protiváha moci v globálním věku (Nová ekonomie světové politiky). 1.

vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2007b. 460s. ISBN: 978-80-86429-67-0

BECK, U.: Riziková společnost (Na cestě k jiné moderně). 1.vyd. Praha: Sociologické

nakladatelství, 2004. 431s. ISBN: 80-86429-32-6

BECK, U.: Vynalézání politiky (K teorii reflexivní modernizace). 1. vyd. Praha:

Sociologické nakladatelství, 2007c. 273s. ISBN: 978-8086429-64-9

BĚLOHRADSKÝ, V.: Malý příruční slovník globalizace: deset hesel k porozumění a

obraně. [on-line] 15.1.2008, [cit. dne 26.8.2011]. Dostupné z www:

<http://hodinasurrael.wordpress.com/2008/01/15/vaclav-belohradsky-maly-prirucni-

slovnik-globalizace-deset-hesel-k-porozumeni-a-obrane/ >

90

BRDIČKA, B.:Globalizace – pohroma nebo naděje? [on-line] Nedatováno. [cit. dne

07.9.2011]. Dostupné z www: < http://it.pedf.cuni.cz/~bobr/aktual/ak980927.htm >

GIDDENS, A.: Důsledky modernity. 2. vyd., Praha: Sociologické nakladatelství, 2003.

200s. ISBN:80-86429-15-6

GIDDENS, A.: „Globalization.“ [on-line] Essential Matter: Globalization Excerpts from a

Keynote Address at the UNRISD Conference on Globalization and Citizenship, 1.12.1996

[cit. dne 29.10 2011]. Dostupné z www:

<http://www.unrisd.org/80256B3C005BE6B5/%28search

%29/3F2A5BF8EF7300D480256B750053C7EC?

Opendocument&highlight=2,conference,on,globalization,citizenship&fromsearch=yes&qu

ery=Conference+on+Globalization+and+Citizenship>

GIDDENS, A.: The third way: the renewal of social democracy. Cambridge: Polity Press,

1998. ISBN: 0-7456-2266-6

GIDDENS, A.: Unikající svět (Jak globalizace mění náš život). 1. vyd Praha:

Sociologické nakladatelství 2000. 135s. ISBN: 80-85850-91-5

GIDDENS, A. (ed.).: The Global Third Way Debate. Cambridge: Polity Press, 2001. ISBN:

0-7456-2741-2

HÁJEK, V.: Zygmunt Bauman. [on-line] 2002. KU. [cit. dne 2.11.2011]. Dostupné z www :

<http://www.fsv.cuni.cz/UK-1137.html>

JAKUBÍKOVÁ, D.: Globalizace a cestovní ruch (kapitola Na cestě ke globalizaci).[on-

line] 30.5.2006, [cit. dne 24.10.2011]. Dostupné z www: <http://www.cestovni-

ruch.cz/skolstvi/globalizace.php>

JENÍČEK, V.: Globalizace. Praha: Vysoká škola ekonomická, 2000. 65s. ISBN: 80-245-

0039-6

91

LEBEDA, P.: Obchází nás strašidlo globalizace?. str. 22−25, In Ivan MALÝ, Martin

RIEGL et al.: Aktéři v globálních sférách vlivu: (sborník vybraných textů časopisu

Přítomnost).1.vyd. České Budějovice: Karmášek, 2010. ISBN: 978-80-87101-23-0

LEHMANNOVÁ, Z. et al..: Aktuální otázky globalizace. Praha: nakladatelství VŠE, 2003.

408s. ISBN: 80-245-0621-1

MEZŘICKÝ, V.: Globalizace. Praha: Portál, 2003. 148s. ISBN: 80-7178-748-5

MEŠTROVIĆ, S. G.: Anthony Giddens: The last Modernist. London: Routledge, 1998.

256s. ISBN: 0-415-09572-7

PETRUSEK, M.: Zygmunt Bauman, sociolog a filozof naší pozdní doby. [on-line]

2006/10, [cit. dne 30.10 2011]. Dostupné z www: <http://www.vesmir.cz/clanek/zygmunt-

bauman-sociolog-a-filozof-nasi-pozdni-doby>

PF UK, Autor neuveden. Rodinná politika. [on-line] říjen 2007, [cit. dne 5.11.2011]. str. 4.

Dostupné z www:<http://www.vakobobri.cz/e107_files/downloads/rodinn_politika_-

_v._semestr.pdf >

REJZEK, J.: Český etymologický slovník. Voznice: Leda, 2001. 752s. ISBN: 80-85927-85-

3

ROBERTSON, R.: „Glocalization: Time – space and homogeneity – heterogeneity.“ 1995.

str. 25–44 In Global modernities. ed. by Mike Featherstone, Scott Lash and Roland

Robertson. London, 1997. ISBN: 0-8039-7948-7

ŠMAJS, J.: Ohrožená kultura: od evoluční ontologie k ekologické politice, Brno: Zvláštní

vydání, 1995, 106s. ISBN: 80-85436-38-8

ŠUBRT, J. et al.: Soudobá sociologie I (Teoretické koncepce a jejich autoři).1.vyd.

92

Univerzita Karlova v Praze: Nakladatelství Karolinum, 2007. 334s. ISBN:978-80-246-

1275-1

ŠUBRT, J., J. BALON.: Soudobá sociologická teorie. 1. vyd. Grada Publishing, a. s., 2010.

232s. ISBN: 978-80-247-2457-7

TOMÁŠEK, M.: Konec tradiční rodiny? Od tradiční rodiny k singles a zpět k jiným

vztahům. [on-line] 31.10.2007 , Socioweb 11/2007, [cit. dne 20.10. 2011]. Dostupné z

www: < http://www.socioweb.cz/index.php?disp=temata&shw=290&lst=106 >

93

Date post:	19-Feb-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	10 times
Download:	0 times

Globalizace - sociologická reflexe. Pojetí globalizace u ... · globalization by Anthony Giddens,...

Documents