Rebecca Hagan Lee

jeho na celý život

Přeložila Zuzana Pavková

Copyright © Rebecca Hagan Lee, 2005

Translation © Zuzana Pavková, 2007

Copyright © KMa, s. r. o., 2007

ISBN 978-80-7309-492-8

Mé matce, Alici H. Bolstridgeové,

která vždy chtěla být svým dětem tou nejlepší mámou a která ví, že pouto matčiných modliteb dokáže spojit její děti s Bohem,

a která rozumí mé spisovatelské duši a sdílí ji se mnou.

S láskou.

Prolog„Dokonalá odvaha spočívá v tom, dělat beze svědků věci, které můžeme dělat před očima celého světa."

— Francois, hrabě Rochefoucauld, 1613-1680

Dům HavershamůJaro 1813

Už od svých sedmi let toužil stát se členem Společenství svobodných mužů. Přál si zařadit se mezi ně od první chvíle, kdy mu jeho bratranec Manners řekl o Společenství a o tom, jak vzniklo.

Uchváceně naslouchal, když mu Manners prozrazoval tajemství malé bandy pokrevních bratří — studentů na Škole pro mladé rytíře —, jejich tajné plány a skvělé cíle. Svobodní mužové — Griffin, vikomt Abernathy, Colin, vikomt Grantham, a Jarrod, hrabě z Westmoru přísahali, že zůstanou svobodní, dokud to bude možné, aby tak uhájili svoji svobodu a mohli bojovat za krále a vlast proti Napoleonovi, a tak se stát největšími hrdiny Anglie. Naslouchal svému bratranci, jak obšírně líčí dobrodružství, která zažili členové Společenství, až se Daniel, devátý vévoda ze Sussexu pevně rozhodl, že se musí stát součástí Společenství svobodných mužů, nehledě na to, jaké oběti ho to bude stát a jak dlouho to bude trvat.

A na slib, který si dal již tak dávno, Daniel nikdy neza-pomněl. Sedával sám ve svém pokoji v Etonu a hrál si na to, že je součástí onoho slavného kroužku hrdinů, a nevěnoval pozornost tomu, že Společenství svobodných mužů je uzavřeno všem, kromě zakládajících členů. Podplácel Mannerse, aby mu poskytl úplně každičkou informaci o Společenství svobodných mužů, jakou jen mohl odtajnit, a

nakonec se podle Mannersova příkladu začal připravovat na svou první misi.

Daniel se usmíval. Trvalo to osmnáct let, ale konečně získal důvěru Společenství a stal se jedním z nich. Skoro tři léta poté, co obdržel provizorní členství ve Společenství svobodných mužů, chystal se přijmout rozkaz v operaci Kanál. Byl připraven stát se řádným členem bandy pašeráků, kterou dali dohromady on, Jarrod a Colin, aby zakryli životně důležité operace.

To znamenalo, že stráví mnoho dlouhých nocí křižováním kanálu La Manche.

Naneštěstí to také znamenalo dlouhé hodiny v člunu. A Daniel nesnášel čluny. Voda mu nevadila. A opravdu měl rád mořské pobřeží. Ale nesnášel čluny. Všechny čluny. Cítil k nim nenávist obvykle vyhrazenou jen pro prznitele malých dětí nebo zvířat.

Ale ještě více nesnášel slabost — obzvláště svou vlastní slabost. Daniel ještě musel zdolat onu nevolnost, která se jej zmocnila pokaždé, když vstoupil do člunu.

Právě proto se chystal strávit odpoledne plavbou po jezeře na svém pozemku.

Stal se členem Společenství svobodných mužů, ale musel zvítězit ještě nad jedním strachem, než se bude moci po-važovat za skutečného svobodného muže, za skutečného hrdinu...

Kapitola 1„Jen napni odvahu, co stačí šroub, a uspějem."

— William Shakespeare, 1564 — 1616 Macbeth

Kanál La ManchePřed čtrnácti dny

„Zatraceně!" hlasitě zaklel Daniel, devátý vévoda ze Sussexu, když mu nad pravým ramenem zasvištěla kulka, těsně minula jeho ucho a šplouchla do zčeřené vodní hladiny kanálu La Manche na pravoboku Mademoiselle.

„Pobřežní hlídka nás zpozorovala, pane!" zařval Billy Beekins, prošedivělý starý námořník, zatímco hlídka vypálila na člun další projektil. „Ti žábožrouti na nás střílejí!"

Daniel za sebe vrhl letmý pohled. Zdálo se to téměř nemožné. Noc byla jako stvořená pro pašování. Bylo již po půlnoci, ale měsíc nevyšel a hvězdy byly skryty za závojem mraků. Jediné světlo na vodě byly mdlé záblesky pocházející od fosforeskujících mořských živočichů pod hladinou. Loď za sebou nechávala jen nepatrnou stopu zpěněné vody a doposud mise probíhala bez nesnází. Malá pašerácká banda tiše vklouzla do kryté zátoky jižně od francouzského přístavu Calais. Tam naložila spojence, tajný náklad a vojenské depeše, jež jim tam zanechal poručík Grant, načež se vydala na zpáteční cestu.

Daniel a Jarrod plánovali mise pečlivě až úzkostlivě, a Daniel je se svou posádkou až doposud vykonával zcela bezchybne, když se dostali pod palbu z francouzské strany Kanálu.

Další kulka zazvonila za nimi — odněkud z přístaviště. „Nestřílejí na nás," zakřičel Daniel a ukázal na temnou masu, která jim vplula do výhledu. „Střílejí na ně!"

„Marie, Matko Boží!" Billy Beekins se pokřižoval. Britská fregata — jedna z mnoha takových plavidel, jejichž úkolem je střežit část pobřeží nacházející se mezi Doverem a Brightonem — vyklouzla z oblaku mlhy a její příď projížděla vlnami jako nůž máslem.

Malý člun byl chycen v přestřelce mezi francouzskou pobřežní hlídkou a fregatou britského námořnictva, která se nyní řítila přímo na mnohem menší plavidlo.

Daniel si nejdříve pomyslel, že je fregata spatřila, když se tak náhle zvedla mlha, ale rychle si uvědomil, že to asi nebude pravda. Přesto jejich vyhlídky byly bezútěšné. Pokud Mademoiselle zůstane na současném kursu, srazí se s těžkou fregatou. Pokud z kursu uhne, ocitne se pod palbou z pušek a mušket námořníků na palubě fregaty i hlídky na francouzském pobřeží. „Na pravobok!" Sotva zakřičel varování na ostatní členy posádky, už se musel přikrčit, když mu nebezpečně blízko kolem ramene hvízdla další kulka.

„To bude těsně!" Beekins se opřel do kormidla.„Všichni dolů!" velel Daniel. „ Chyťte se něčeho!"Mademoiselle prudce zatočila na pravobok, aby se vyhnula

srážce s fregatou. Vodní brázda za fregatou se přelila přes boky malého škuneru, až se naklonil, nebezpečně vychýlil a málem převrátil, ale nakonec se zase narovnal. Opakující se záblesky výstřelů z hlavní na francouzském břehu a z paluby fregaty krátce zbarvily nebe. Zvuk svištících kulek je upozornil na nebezpečí.

„Kriste na nebi!" zaklel námořník, když se počet záblesků střelby vycházejících z boků fregaty ztrojnásobil. „Jsme na té špatné straně!"

Byli. Ale Královské námořnictvo nemělo ani ponětí o existenci malého člunu a jeho posádky. A Daniel věděl, že

pokud by se o nich dozvěděli, byli by zatčeni a obviněni z pašeráctví. Skutečnost, že tomuhle zvláštnímu člunu a jeho prapodivné posádce velí anglický vévoda ze Sussexu na příkaz samotné britské vlády, by teď kapitána fregaty asi příliš nezajímala. Jeho úkolem totiž naopak bylo zastavit veškerá podezřelá plavidla a učinit přítrž pašeráctví. A malý člun s čtyřčlennou posádkou, zmítaný vlnami a okolnostmi uprostřed noci na vodách kanálu, se jako docela podezřelý rozhodně jevil.

Stali se pašeráky ve prospěch svého národa, přesto to byli pašeráci. A čekal by je stejný osud jako jakoukoliv jinou pašeráckou bandu zadrženou britským námořnictvem. Ta hrstka gentlemanů a vládních úředníků, která ví o jejich existenci, bezpochyby všechno popře, pokud by Mademoiselle se svou posádkou byla polapena.

Daniel byl tak napjatý, že úplně pustil vesla. Naslouchal zvukům kulek dopadajících na mořskou hladinu a syčení, když voda prudce zchladila rozpálený kov. Zalapal po dechu, když jedna zbloudilá olověná kulka minula zamýšlený cíl a našla a propálila si cestu skrze jeho tenký vlněný kabát, vestu, plátěnou košili, křehké maso jeho boku, trhající se kůži a zadřela kousky vlny, plátna a hedvábí do rýhy mezi žebry. Rána bolela jako čert a pálila dvakrát tolik. Daniel sevřel rty, aby nevyjekl bolestí, když olověná kulka opustila jeho tělo a narazila do podlahy člunu. Cítil, jak se rána vyplňuje horkou krví, která se vsakuje do oblečení, stejně jako lesklý pot, jenž mu nyní vyrazil po celém těle. Sesunul se na dno člunu a modlil se, aby se člun dokázal vymotat z bouře, prolétnout vlnami i deštěm olova, modlil se, aby zůstali nezpozorováni, aby se posádka fregaty dál soustředila jen na střelbu na francouzské pobřeží.

„Čistý vzduch, pane!" oznámil Beekins, když byla vzdá-lenost mezi fregatou a šalupou dostačující, a oni tak zanechali bitevní vřavu daleko za sebou.

„Je někdo zraněn?" zeptal se Daniel, když vstával a vracel se na své místo, sténaje a skřípaje zuby. Levou ruku si vsunul pod kabát a přitlačil ji na ránu. Cítil jak se rozlévá horká tekutina a mračil se na díru a skvrny, jež znehodnotily brokát.

„Shavers chytil jednu do ruky, pane," odpověděl námořník, „a Pepper má poněkud nový účes, ale všichni ostatní jsou v pořádku."

„Dobře." Danielův hlas zněl zvláštně a neobvykle slabě.„A co vy, pane?" otázal se Beekins. Předchozí Danielova

odpověď jej zneklidnila, jeho hlas byl tenký a slabý. Z celé pašerácké bandy jenom Billy Beekins věděl, že muž známý své čtyřčlenné posádce pod jménem Danny Arthur je ve skutečnosti Daniel, devátý vévoda ze Sussexu.

„Dostal jsem kulku do boku," odpověděl Daniel, bolestí lapající po dechu a vydechující s lehkým sípěním.

„Je to zlé?" zeptal se Beekins.„Jsem si skoro jist, že střela minula životně důležité orgány,

ale obávám se, že ztrácím příliš mnoho krve." Poprvé v životě měl Daniel strach, aby se neponížil tím, že omdlí, a tak bojoval, aby se udržel při vědomí a pevně si tiskl ruku na ránu, aby zastavil proud teplé krve.

„Zdvihněte vesla," nařídil Beekins zbytku posádky. „A pořádně zaberte, chlapci. Potřebujeme dosáhnout břehu tak rychle, jak jen to bude možné. Danny nutně potřebuje lékaře."

„Ne," vypravil ze sebe Daniel.„Ale, pane...," začal Beekins.„Lékaře ne," opakoval Daniel jistěji. „Zde ne."„Ale, pane...," znovu protestoval Beekins.Daniel ho přerušil: „Znáte nějakého důvěryhodnéholékaře?"„Ne."„V tom případě jsou vaše námitky zodpovězeny," prohlásil

Daniel. „Riziko je příliš veliké. Nevíme, komu můžeme věřit,

a je nesmírně důležité dopravit náš náklad do Londýna co nejdříve."

„Zamýšlíte jet celou tu cestu až do Londýna?" Beekins byl tím nápadem přímo zděšen. „Dnes v noci?"

„Musím," odvětil Daniel. „Mám své povinnosti. Nemůžu zklamat."

„Náš náklad může do Londýna dopravit někdo jiný," řekl mu Beekins.

„Dopravení onoho nákladu není má jediná naléhavá povinnost," tvrdil Daniel. „Mám dnes večer i jisté společenské povinnosti, které vyžadují mou přítomnost." Nezmínil markýzu, kterou osobně pozval.

„Ale vaše rána..."„Pokud ji vaše drahá paní dobře a pevně ováže, bude to pro

mne dostatečné, abych mohl vykonat zpáteční cestu do města, tam již naleznu někoho, kdo o mne bude pečovat." Ačkoliv jej ve tmě nemohl dost dobře vidět, obrátil se přímo na námořníka. „Musím se vrátit do města. Nemohu zameškat onu zvláštní povinnost." Pozvat Mirandu do lvího doupěte a pak ji tam zanechat samotnou, ať se stará sama o sebe, bylo nesvědomité. Přes bolest se na jeho tváři objevil krátký úsměv. Miranda byla víc než vévodkyně. Avšak on ji pozval na večírek a bylo na něm sledovat, jak se tam sama velmi dobře baví. A není pochyb o tom, že by si z jeho vnitřností udělala podvazky, kdyby ji opustil. Slavnostní taneční večírek u vévodkyně ze Sussexu byl bezkonkurenční a zúčastnila se ho jen hrstka londýnských mužů, mezi nimiž měl to štěstí i on, a s ním Miranda mohla tančit bez obav z netaktnosti a nemístností. Pokud Daniel mohl říci, jediná věc, která Mirandu bavila víc než tanec s ním, bylo vzájemné špičkování.

Beekins potřásl hlavou. „Nebudete ve stavu, abyste si to mohl užít," varoval.

„Nemusím si to užít," řekl mu Daniel. „Ale musím tam přijít."

Beekins si povzdechl: „Když myslíte."„To tedy ano."„Pak jsem tedy zvědav, jak vás milostpaní dá dohromady, a

zda máte někoho, komu můžete věřit, kdo bude po vašem boku a bude vám hlídat záda." Beekins byl přesvědčen, že nic jiného než předstoupení před krále nebo pozvání ke stolu v Carlton House s princem regentem je nemůže přimět absolvovat celou dlouhou cestu do Londýna těsně poté, co se přeplavili přes Kanál tam a zpět a málem při tom byli zastřeleni, ale on nebyl aristokrat a nebyl zatížen společenskými závazky a povinnostmi, jimž čelil mladý Sussex.

„To mi stačí. Děkuji vám, Beekinsi." Daniel zavřel oči a soustředil se na měkké údery vesel rozrážejících vodu, jež nesla posádku Mademoiselle ke břehu.

Chtěl si jen trochu odpočinout, ale když znovu oči otevřel, spatřil paní Beekinsovou, jak na něj shlíží. Probuzen pokusil se posadit. Stále měl nazuty své boty a byl oblečen do svých jezdeckých kalhot, ovšem zcela postrádal košili, vestu i kabát. „Kde to jsem? Jak? Co...?"

„Ne tak rychle, pane," nakázala paní Beekinsová. „Zbývá mi ještě pár stehů, než to budu moci obvázat." Dokončila šití a opatrně zavázala a zkrátila nit, načež se ohlédla přes rameno: „Tady, pomozte mi ho zvednout, ať ho můžu obvázat."

„Beekinsi," Daniel dýchal tak, že námořník a nějaký mladý muž pospíchali splnit povel paní Beekinsové tak rychle, jak se ještě v životě k žádné povinnosti nehnali.

„Jo, pane," odpověděl Beekins, zatímco zdvíhal Daniela do sedu a podpíral jej, když mu paní Beekinsová ovazovala ránu dlouhým pruhem bílé látky poté, co strávila takřka hodinu jejím čištěním a zašíváním. Mladý vévoda měl štěstí, že přežil. Kulka vytvořila na jeho pravém boku ošklivou a hlubokou ránu, vnikla na zádech a vyšla vpředu pod žebry, kde zanechala škaredou díru. Beekins kývnul hlavou směrem ke své ženě. „Moji ženu znáte. Tohle je můj syn Micah."

„Paní. Micahu." Z Danielovy tváře se vytratila barva a celý se opotil, jak na něm Beekinsová žena pracovala. „Jak dlouho jsem byl v bezvědomí?"

„Něco málo přes dvě hodiny," odpověděl Beekins. „Přivedl jsem vás k sobě domů," vysvětloval. „Nesl jsem vás na zádech."

Daniel zachroptěl bolestí. „Kde je náklad?"„Vaky jsou tu," řekl Beekins, „stejně jako vaše osobní věci."

Ukázal na Danielův kožený měšec a vak ležící na stole. „A zbytek nákladu jsem bezpečně uložil." Námořník mávl rukou, aby předešel námitce, o níž věděl, že přijde. „Klidně odpočívejte, pane. Můj druhý syn, Jonah, jej hlídá, všechno je v bezpečí."

Daniel si vydechl úlevou. „Budu muset jít."„Uděláte lépe, když zůstanete tady a odpočinete si,"

varovala jej paní Beekinsová a utáhla obvaz pevně kolem jeho hrudi a pasu a zavázala oba konce tkaniny. „Nejsem si jistá, ale kulka vám asi zlomila žebro." Paní Beekinsová se právě pokoušela konce obvazu zajistit nějakým bezpečným uzlem. „Nejlepší, co teď můžete udělat, je to, že nebudete několik dní zdvíhat paži. Jinak mi zničíte moji výšivku."

Daniel přikývl, uznával moudrost jejích slov, pak se však začal neústupně dožadovat své košile.

„Tuhle ne." Paní Beekinsová sebrala Danielovu potrhanou a zakrvácenou košili z nohou postele. „Nestrávila jsem takovou dobu čištěním té rány, abyste si přes ni přetáhl zpátky tu špinavou košili." Přitáhla k posteli lodní kufr a otevřela víko. Našla jednu čistou bílou košili a přetáhla ji Danielovi přes hlavu. „Není tak fajnová jako ta vaše, ale je čista.

„Děkuji vám," řekl Daniel jemně. „Za tu košili i za vaši laskavou péči."

„Hlavně se snažte, abyste tu košili zas neušpinil tím, že se vám znovu otevře rána a všechno zakrvácíte," zabrblala. „A

taky koukejte, ať nezmaříte tu moji laskavou péči tím, že umřete na cestě do Londýna."

Když mu zapínala knoflíky a pomáhala mu do prosté černé vesty a kabátu, který patřil jejímu synovi, podařilo se mu vykouzlit na tváři i nepatrný úsměv. „Vynasnažím se."

„Tohle budete potřebovat." Podala mu jeho těžký kožený vak a hodinky a pak mu vtiskla do ruky cínovou nádobu.

Daniel tázavě zvedl obočí.„To je whisky. Na bolest. Řekla bych, že to vypijete

všechno."„A jestli toho chcete víc, řekněte si Micahovi," dodala paní

Beekinsová.Daniel se vypotácel z postele. Na chvíli zaváhal, když se mu

pod vlastní vahou podlomila kolena, ale nakonec donutil své tělo k poslušnosti. Stiskl ruku Billy Beekinsovi a řekl: „Ještě jednou vám děkuji." Pohlédl na Beekinse, jeho ženu a syna, uchopil svůj měšec, vyňal z něj tři zlaté guineje a dal je námořníkově ženě. „Pro vás, madam. Za péči a zapůjčení šatů."

„To není nut...," chtěla říct paní Beekinsová.„Prosím," trval na svém Daniel, „přijměte to jako znamení

mých díků a mé úcty."„Děkuji vám, pane." Paní Beekinsová z vděku dokonce

udělala neumělé pukrle.„A vy, Beekinsi," otázal Daniel, „mohu pro vás něco udělat?

Cokoliv? Mohu vám něco přivézt z Londýna?" Ačkoliv Daniel zaplatil posádce před odjezdem na misi nemalý obnos, pro Billyho Beekinse chtěl udělat víc, mnohem víc, protože se ukázal jako více než důvěryhodný i schopný; osvědčil se jako skutečný přítel a spojenec.

Beekins se zasmál: „Je tu jedna věc, pane."„Cokoliv," odvětil Daniel.„Říkejte tomu třeba všetečnost," Beekins pozoroval špičky

svých bot a pak vzhlédl k vévodovi, „ale velmi rád bych věděl,

jaká že to společenská povinnost byla natolik důležitá, že jste byl ochoten riskovat svůj život, jen abyste mohl přijít. Setkáte se s premiérem či snad budete obědvat se samotným princem regentem?"

„Ne," Daniel zakroutil hlavou, ale hned toho litoval. „Někdo mnohem důležitější a mnohem méně milosrdný — vévodkyně ze Sussexu dnes pořádá výroční taneční večírek." A markýza ze St. Germaine tam na něj bude čekat.

Beekins svraštil čelo. „Ale, pane, to je vaše matka."„Vskutku, to je," připustil Daniel. „A nikdy by mi

neodpustila moji nepřítomnost, nebo alespoň do té doby, než by poznala její příčinu." A stejně tak Miranda.

Beekins jej soustředěně pozoroval.„Takže se k jejím uším nesmí donést ani slovo o mých

nočních aktivitách..."

Kapitola 2„Neskákejte po lákavé návnadě, dokud si nejste

jisti, že v ní není nastražený háček."— Thomas Jefferson,

1743 -1826

Dům Sussexů, LondýnPozději téhož večera

„Dobrý večer, Mirando." Daniel se odrazil od mramorového sloupu, o nějž se opíral, a nemotorně se poklonil markýze ze St. Germaine, když opouštěla taneční parket, a pak pokynul i lordu Hollisterovi, který byl jejím tanečním partnerem i doprovodem. „Hollistere! To je ale náhoda."

„Vaše Milosti," odvětil lord Hollister, zatímco doznívaly poslední tóny skladby.

„Mohu?" Daniel vzal z Mirandiny ruky taneční pořádek, otevřel ho a zdvihl právě tak, aby z něj mohl číst a nemusel se přitom shýbat. „Myslím, že tohle měl být můj tanec..." Ze všech sil se snažil, aby nevypadal příliš zklamaný. Miranda mu vždy slibovala první a poslední tanec na vévodkynině výročním gala večeru.

„Přišel jste pozdě," řekla mu Miranda. „A lord Hollister laskavě zaujal vaše místo."

Daniel spatřil, jak se Miranda usmála na čerstvě ovdovělého vikomta.

Při tom pohledu se mu úplně sevřely vnitřnosti.Ta bolest neměla co do činění s jeho zraněním, ale pouze se

způsobem, jímž se Miranda dívala na Patricka Hollistera. A jak se Hollister díval na ni.

Daniel se pootočil a letmým dotykem zavadil svými rty o Mirandinu ruku, ukrytou v rukavičce. Již viděl Mirandu usmívat se na jiné muže. Při nespočetných příležitostech se jí

obdivoval, když tančila s jinými muži. Ale tohle bylo jiné. Miranda byla o tři nebo čtyři palce vyšší než Hollister, ale zdálo se, že jí to vůbec nevadí. Dokonce se zdálo, že jí nevadí ani Danielův pozdní příjezd, přestože až do dnešního večera nikdy nevěnovala první tanec nikomu jinému než jemu. Daniel podržel Mirandinu ručku o zlomek vteřiny déle, než bylo nezbytné, a přitom se setkal s Hollisterovým upřeným pohledem. „V tom případě jsem vám zavázán, lorde, že jste mne zastal a doprovodil lady Mirandu na taneční parket."

Nebylo možno neporozumět, ale lord Hollister odmítl tiše odejít. „Rádo se stalo, Vaše Milosti," zamumlal. „Ačkoliv jsem netušil, že jen dočasně zastávám vaše místo. Popravdě řečeno, využil jsem vaší nepřítomnosti, abych si mohl s lady zatančit, protože jsem to chtěl." Hollister se usmál na Mirandu. „A byl jsem odměněn tím, že mne neodmítla."

Danielovy vnitřnosti se sevřely snad ještě pevněji. Stále pozorován Hollisterem ještě jednou políbil Mirandě ruku, stoupl si blíže k ní a nabídl jí rámě. „Potom jistě nebudete nic namítat, když mne poctí dalším tancem."

„Ne," odtušil lord Hollister a přejížděl pohledem z Mirandy na Daniela a zase zpátky. „Myslím, že nebudu. Děkuji za tanec, lady Mirando."

„Já děkuji vám, lorde Hollistere," odvětila. „Za doprovod, jímž jste mne zachránil."

Hollister se jí poklonil a pomalu odkráčel, nechávaje ji v péči vévody ze Sussexu.

„Zachránil?" Danielova elegantní tvář neskrývala údiv.„A jak byste to nazval?" zeptala se rozzlobeně, když lord

Hollister zmizel z doslechu. „Vaše matka byla velmi překva-pená a snad nikdo nebyl rád, že mne tu vidí."

Zasmál se.„To není legrační, Danieli!" Vytrhla svou ruku z po-

skytnutého rámě. „Vévodkyně dala zcela jasně najevo, že mé jméno není na seznamu hostů."

„Ne na jejím seznamu," opravil ji Daniel.„Ten je ale jediný, na kterém skutečně záleží," obořila se na

něj Miranda.„Ale ne mně," odvětil. Ztišil hlas a zadíval se jí do očí. „A já

jsem vás pozval."„Pak byste měl mít tu slušnost a oznámil to svojí matce,

protože její seznam hostů používají u předního vchodu."Škubnul sebou.Miranda se zamračila. „Děláte mi to každý rok, Danieli,

přestože víte, že mne tu nevidí ráda."To byla pravda. Jeho matka Mirandu nikdy neměla ráda a

její přítomnost na večírku neschvalovala. Pro vévodkyni bylo jaksi nepřijatelné, aby dívka Mirandina věku mohla podědit titul peera po svém zemřelém otci. Připadalo jí šokující, říkala, když se mladá žena považuje za rovnocennou mužům peerům. Daniel svou matku podezříval, že spíše žárlí, než aby jí to skutečně vadilo, neboť vévodkyně svůj vysoký titul získala, když se jako počestná dívka provdala za vévodu, zatímco Miranda svůj titul prostě zdědila. A tak Daniel Mirandu zval na výroční gala večer každý rok s vědomím, že její jméno matka pokaždé v seznamu hostů záměrně vynechá.

Začalo to vlastně jako jakási náprava matčiny nespra-vedlnosti, ale Daniel v tom pokračoval dále rok za rokem, protože si oblíbil Mirandinu společnost. Chtěl ji znovu spatřit, slyšet její hlas a nadále se věnovat slovním šarvátkám, jimiž se oba bavili po čas své krátké známosti — známosti, která měla tak náhle skončit, neboť se začínal plnit jeho sen o tom, že se stane členem Společenství svobodných mužů.

Zkrátka, Miranda svůj titul zdědila. A jeho náklonnost k ní jej tak trochu děsila. Vyhledával její společnost a nezávazné koketování.

Ale Miranda si zasloužila mnohem více, než by jí on mohl nabídnout. Samozřejmě, že ji chtěl. Ale ona byla lady a jeho svědomí mu nedovolilo vzít si, po čem touží, aniž by jí

oplátkou za to nenabídl snubní prsten. A on nenašel ve svém srdci odvahu, aby ji požádal, ať na něj čeká nebo ať se spokojí s něčím menším. Říkal si, že jedná tak, jak je to je nejlepší pro ně oba. Přesvědčoval se, že by se s ní měl přestat stýkat, dříve než se do ní bláznivě zamiluje, dříve než dojde tak daleko, že jí nabídne sňatek, když on sám ještě není připraven se usadit a plnit manželské povinnosti, a být tak takovým manželem, jakého si Miranda zaslouží.

Ale když tak učinil, stali se z něj a Mirandy, rádoby milenců, doslova přes noc absolutní nepřátelé.

Tehdy ji měl úplně opustit a snažit se na ni zcela zapome-nout. Měl ignorovat matčin malicherný protest a nechat Mirandu, ať si to s vévodkyní vyřídí po svém. Ale místo toho vždy využil možnosti do toho zasahovat. Každý rok ji vytrvale zval na matčin společenský gala večer a každý rok Miranda pozvání přijímala. A Daniel byl přesvědčen, že to nebylo jen proto, aby se vyhnula tomu ponížení, že by byla jedinou prominentní osobností, která by chyběla na vévodkynině večírku, jehož se účastnili všichni, kdo chtěli alespoň trochu držet krok s módou. Chtěla jej vidět, být s ním, bavily ji jejich slovní potyčky, právě tak jako jeho.

„A přesto jste přišla," přemítal Daniel.„Musím být opravdu pošetilá. Asi tak jako vy, když jste

mne pozval," nedala se Miranda. „A slibuji vám, že se to již nebude opakovat, protože tento rok Její Milost vydala nařízení namířené proti mně a komukoliv, kdo nosí livrej St. Germaine." Pohlédla na Daniela. „Kdyby mi byl lord Hollister milostivě nenabídl, že mne doprovodí dovnitř, vaše matka by nechala své lokaje, ať mne naopak doprovodí zpět do mého kočáru."

„Pak jsem Hollisterovi skutečně zavázán," zamumlal. „Protože pokud by to matka skutečně dopustila, znamenalo by to konec jejích gala večerů a také její role hostitelky zde v domě Sussexů."

Miranda na něj překvapeně pohlédla. Na horním rtu se mu perlila tenká čára potu a pohled jeho očí byl tvrdý a nesmiřitelný. „Danieli, to nemůžete myslet vážně."

Tvrdost Danielova pohledu se náhle vytratila, když se podíval na Mirandu. „Ale ano, mohu," řekl. „Koneckonců, tohle je můj dům. A dokud budu vévodou, vy v něm budete vždycky vítána."

Miranda poznala v jeho hlase jistotu a přesvědčení a cítila, jak jí v hrudi buší srdce. „Může to být váš dům," připomněla mu Miranda, náhle tak velkomyslná, „ale vaše matka jej má přeci jen poněkud déle. A je to vévodkyně."

„Vdova po vévodovi," opravil ji Daniel.„Každopádně je to pořád vévodkyně," povzdechla si

Miranda. „A ač se domnívám, že vaše matka mne nemá ráda, stále je to vaše matka a mne vskutku netěší přicházet sem nepozvána."

„Nepřišla jste nepozvána."„Kolik hostů jste pozval?"„Žádného," opověděl popravdě, „jen vás."„Čím jsem si to zasloužila, že jsem jediná, k níž je vévoda

ze Sussexu tolik štědrý?"Daniel se usmál. „Jste inteligentní žena, Mirando. Jistě by

pro vás nemělo být obtížné na to přijít..."Poslední slova již jen tence šeptal, ale přestože Mirandino

srdce již úplně bouřilo, když se mu dívala do očí, přece jen je zachytila a porozuměla jim. Zlehka se zasmála. „Protože všichni ostatní obdrželi pozvání od vévodkyně a vy jste tu nechtěl trpět sám?"

Zvuk Mirandina nejistého smíchu jej očaroval. Bylo to něco zcela odlišného od toho, co s ní doposud prožil. Miranda v jeho společnosti nikdy nebyla nervózní. Nikdy nebyla stydlivá a ostýchavá. Věděl, že čeká, co na to řekne, ale Daniel se k ní jen více naklonil. Náhle tolik chtěl... potřeboval... ji mít nablízku. „Už nechme toho mluvení, Mirando."

„Vždycky mluvíme."„Dnes ne."Znovu se zasmála a úžasný, trošku chraptivý smích naplnil

jeho představivost svůdnými obrazy nahé a usmívající se Mirandy.

Pokrčila rameny a jako by tím pohybem ze sebe setřásla veškerou sebekontrolu, byla náhle více než jen trochu uchvácena Danielovou úžasnou proměnou z šíleného odpůrce, se kterým strávila poslední roky v neustálých půtkách, ve fantasticky přitažlivého gentlemana, do nějž se beznadějně zamilovala. „Nejsem si úplně jistá, jestli toho mohu jen tak zanechat." Pohlédla na něj. „Co bychom mohli dělat namísto toho?"

„Jsem tu," řekl a uchopil ji za ruku. „Vy jste tu také. I kapela je tu. Proč mne nepoctít tancem?" Popostrčil ji do rohu tanečního parketu.

Miranda na něj překvapeně pohlédla. Nebyla si zcela jistá, zda dobře slyšela. „Žádáte mne o tanec?"

„Žádám." Zdvihl taneční pořádek a tenkou tužku, visící jí u zápěstí, vepsal své jméno k příštímu tanci a ke všem tancům následujícím. Lehkovážně přeškrtal všechna jména již zaznamenaná a napsal tam to své. Ačkoliv byl lord Hollister zapsán hned na prvním řádku, u posledního tance večera bylo Danielovo jméno. Podíval se na ni. Nevzdala to s ním tak docela. „A jak se zdá, udělal jsem to již před nějakou chvílí, ještě než byl váš pořádek zcela obsazený."

„Chcete tančit na tohle?" Zamračila se. Orchestr právě vyhrával čtverylku a za ty roky, co ho Miranda znala, nikdy neviděla Daniela Sussexe účastnit se čtverylky.

„Znám lepší." Věnoval jí ten nejúchvatnější úsměv. Otočil se směrem ke kapele a třemi a pak čtyřmi prsty ukázal, že chce, aby zahráli tříčtvrteční valčík.

„Danieli, to nemůžete!" začala Miranda protestovat, jakmile prohlédla jeho záměr. „Dobře víte, že vaše matka na svých večírcích valčík nepovoluje."

„Projednou to strpí," odpověděl Daniel a znovu signalizoval svou žádost o valčík. Kapelník nejprve pohlédl na vévodkyni a následně Danielovi rozhodně odmítl.

Miranda se otočila na Daniela se samolibým výrazem ve tváři, který jakoby říkal „já jsem ti to říkala".

Ale vévoda ze Sussexu byl neoblomný. „Nehodlám vás obdivovat pouze z té ohromné vzdálenosti, již je nutno dodržovat při oněch staromódních tancích. Dnes večer budeme tančit tak, že položím ruku na váš pas a ucítím horkost vašeho těla."

Samolibý úsměv jí zamrzl na rtech, když Daniel vyslovil své přání. Zrychlil se jí dech a srdce začalo bušit jako o závod, zatímco Daniel zdvihl do výšky svou pravou ruku, aby ukázal pečetní prsten s vévodským erbem a znovu stejným způsobem zažádal o valčík v tříčtvrtečním rytmu. Držel ruku ve vzduchu, dokud nešťastný kapelník nepřikývl na souhlas. „Tak. Vidíte, Mirando?" Otočil se na ni s takovým úsměvem, že jí z toho bez ustání běhal po zádech nahoru a dolů prazvláštně příjemný mráz. „Se správnou motivací lze dosáhnout nemožného."

„To doufám," zamumlala, „protože jakmile vaše matka uslyší hudbu, zcela jistě se tomu pokusí učinit přítrž."

„Pak je to naše jediná šance."„Šance na co?"„Utéct."„Utéct?" Miranda se zamračila.„Utéct si navzájem do náručí," dodal a sklonil se tak blízko,

že cítila, jak se jeho dech rozpouští ve vlasech na jejích spáncích.

Vzdychla a bojovala, aby nepodlehla nutkání udělat to, co Daniel zamýšlel, a roztát v jeho objetí. Myšlenka na to, že ji drží ve svých rukou a společně krouží tanečním sálem v dech

beroucím tempu, ji vzrušila. Daniel byl zatraceně krásný a Miranda věděla, že když chce, umí být i skutečně okouzlující. A věděla, že má zdravý smysl pro humor — mnohokrát jej viděla a slyšela, jak si dělá legraci sám ze sebe a svého vysokého postavení ve společnosti. Ale tohle bylo něco úplně nového. Za ty roky, co ho znala, se Daniel vždy naprosto ovládal a vždy to byl dokonalý gentleman.

Ještě nikdy jej nespatřila z této jeho nebezpečné stránky, ani nezažila takové nemravné a nestydaté flirtování. A Bůh jí pomoz, rozhodne-li se mu alespoň na zkoušku podlehnout. Miranda v tom byla až po uši zapletená a mnohem víc než jen trochu vzrušená. Táhlo ji to k němu jako můru k plameni, a ona byla více než ochotná popálit si křídla... Dokud náhle nezachytila závan jeho dechu. „Danieli, vy jste opilý!"

„To tedy ano," potvrdil a zakymácel se. A zatímco bojoval o znovunabytí rovnováhy, nepřestával obdivovat její hluboký dekolt.

„Ale proč?"„Protože jsem pil."„Ano, opravdu jste pil." Miranda se přemáhala, aby se

nepřestala usmívat, ale nepodařilo se. „Řekla bych, že whisky. A ne zrovna málo."

„Zrovna ne," přikývl Daniel a znovu se zapotácel. „Naštěstí to dokážu vždycky zvládnout."

„To vidím." Miranda jej podepřela, aby mu pomohla získat aspoň nějakou stabilitu, a ucítila podivnou vlhkost pod vestou. Zasténal. Očividně bolestí. „Danieli?"

Daniel se podíval dolů. „Zatraceně." Sáhl si pod vestu a znovu potichu zaklel. „Paní Beekinsová nebude mít radost. Říkala mi, ať nezvedám ruku."

Miranda zbystřila sluch, když zaznamenala jméno, které neznala a které určitě nepatřilo nikomu z rodiny. „Kdo je paní Beekinsová?"

„Dáma, která mě šila," odpověděl Daniel věcně.

„Šila?" Miranda zmateně zdvihla obočí.Daniel přitakal. „Hezkými, dovednými stehy." Zamračil se.

„Ale zdá se, že to bylo na nic, protože zřejmě opět krvácím." Snažil se udržet na nohou, ale byl nucen se stále více a více opírat o Mirandu. „Čtverylka už skončila. Pojďte, Mirando, chci si s vámi zatančit valčík. Hned."

„Přišel jste o rozum?" bránila se a zapírala se v podpatcích, když se pokoušel ji nasměrovat na parket. „Byl jste zraněn natolik vážně, že vás musel někdo šít, a chcete jít tančit valčík?"

„Pst!" upozornil ji Daniel, „někdo by vás mohl slyšet!"Rozhlédla se kolem, aby se ujistila, že je nikdo nezaslechl, a

ztišila hlas. „Řekl jste, že opět krvácíte. Jak to opět? Co se stalo? Jak vážně jste zraněn? Do čeho jste se zapletl?"

„Do ničeho, co bych nezvládal," odpověděl samolibě. „Tak jako zvládnu opustit taneční sál, aniž by na to někdo další přišel."

„Aniž by někdo další přišel na to, že jste opilý? Nebo na to, že krvácíte a máte strašné bolesti?" zašeptala Miranda.

„Ano," procedil mezi pevně stisknutými zuby a nabídl jí rámě. „Připojíme se k ostatním na parketu?"

„Dobré nebe, Danieli!" Zblízka mohla vidět lesknoucí se pot na jeho tváři. „Nejste ani trochu ve stavu, kdy byste mohl tančit."

„Nechcete se mnou tančit?" přemlouval ji.„Samozřejmě, že chci," odpověděla.„Protože já s vámi tančit chci..."„Tím to není," řekla Miranda. „Neměl byste tu být."Pohlédl na ni, jako kdyby právě ranila jeho city. „Sa-

mozřejmě, že tu mám být. Jaký bych to byl gentleman, kdybych vás pozval do tohoto vlčího doupěte a nechal vás zde samotnou, abyste se stala hlavním chodem?"

„Ale Danieli..."

Nepokrytě jí zíral do výstřihu. „Ačkoliv se domnívám, že byste jistě byla velmi chutný oběd."

Miranda zalapala po dechu, byla si vědoma dvojsmyslnosti jeho slov. Na chvíli zapomněla, co chtěla vlastně říct, ale pak si to vybavila. „Měl byste být v posteli."

Daniel se zlomyslně ušklíbl. „A doufám, že se tam dostaneme."

„Mluvím vážně," odsekla Miranda. V jejím hlasu se snoubila účast s malou špetkou nesouhlasu.

„To já také," odvětil. „Chci do postele — ale nejdřív si zatančíme valčík a vytančíme pryč odsud a do kočáru, který jste, doufám, nechala čekat." Pohlédl jí do očí. „Povězte mi, krásná Mirando, vezmete mě do postele?"

Mirandu zalil ruměnec. Sotva se držel na nohou, ale svým slovům dal sílu a přesvědčivost. „Vaše postel je nahoře, Vaše Milosti."

„Osmašedesát schodů, to nemohu popřít," připustil. „Avšak i kdyby se mi podařilo dostat do postele, aniž by si toho někdo tady všiml, jak dlouho myslíte, že by trvalo, než začnou kolovat řeči o tom, že ležím v posteli místo toho, abych si užíval na večírku? A jak dlouho by trvalo, než by ona objevila pravou příčinu mé nepřítomnosti?" Doslova ji hltal očima. „Tedy pokud mne neodmítnete doprovodit nahoru a nedáte mi tak lepší záminku opustit večírek."

„Danieli!" Polil ji ještě větší příval horka. „Je to vaše matka," připomněla mu. „Měla by vědět, že jste zraněný."

„Ne, to by tedy neměla." Kladl důraz na každé slovo. „Nikdo to nesmí vědět." Naklonil se dopředu a opřel se jí čelem o temeno hlavy. „Nikdo. Kromě vás."

„Proč kromě mě?"„Protože vám věřím," řekl jí. „A..."V Mirandině srdci jeho přiznání vzbudilo opravdovou

pýchu. „A..."

„Jste jediná žena natolik vysoká a silná, abyste to dokázala zvládnout."

Mirandiny bláhové sny se rozprskly v bílých plamenech s příchutí popela. „Děkuji, že jste mne informoval, Vaše Milosti." Mirandina odpověď byla ostřejší, než zamýšlela, ale musela se přemáhat, aby skryla svou bolest a také palčivé slzy, které se jí již draly do očí. „Bezpochyby jsem potřebovala připomenout, že jsem ta největší, nejneohrabanější a nejnešikovnější holka široko daleko," zabrblala znechuceně.

Jeho slova vyzněla naprosto špatně. Vůbec se jí nechtěl dotknout. Všechno, co zamýšlel, bylo odpovědět jí na otázku. Daniel se zamračil. Již před lety se naučil pít tak, že dokázal spořádat mnohem více alkoholu než většina mužů jeho postavení. Mohl pít přes míru a přesto se dokázal udržet na nohou, a dokonce mohl i tančit, bylo-li to nevyhnutelné. Mohl i hrát karty a nepřijít o svůj karbanický um. Mohl sedět na koni a nespadnout přitom, mohl i řídit svůj kočár. I když toho vypil opravdu hodně, mohl vykonávat veškerou každodenní rutinní činnost zcela samostatně a jako by se nic nedělo.

Mezi jeho přáteli byla jeho odolnost vůči alkoholu legendární.

Daniel by byl velmi rád, kdyby měl pod vlivem alkoholu podobnou kontrolu i nad svým prostořekým jazykem a dokázal krotit své milostné touhy. Ale tak tomu nebylo. I když byl opilý, mohl se milovat s obdivuhodnou výkonností, což ovšem u něj nebyla žádná výjimka, a měl tendence laskat a hladit nahé tělo své partnerky, jak jen to bylo možné, bez ohledů na požadavky slušného vychování a zákazy společnosti. A po celý čas si povídal — vlastnosti poněkud znepokojující a nečekané u muže, který je po právu hrdý na svou rozvážnost a sebekontrolu.

Alkohol, který po celý večer otupoval bolest v boku, otupil také jeho zábrany a slušné chování. A naneštěstí jediné, co s

tím mohl dělat, bylo co nejméně mluvit a držet ruce u těla, dokud nevystřízliví. Daniel vydechl. „Mirando..."

„Ne," odpověděla a uhnula jeho upřenému pohledu.„Omlouvám se."Jeho omluva byla ryzí a upřímná, takže se na něj Miranda

podívala, ale stále pochybovala.„Špatně se mi mluví."„To je zvláštní," řekla, „protože já rozumím docela dobře."„Rozumíte tomu, co říkám, ale ne tomu, co tím myslím."„Pak doufám, že to vysvětlíte."„Vytančete odsud se mnou a vysvětlím vám to všechno,"

požádal.Váhala.Daniel zopakoval svou prosbu důrazněji. „Prosím, Mirando,

nedokážu odsud odejít bez pomoci, a vyčtverylkovat dost dobře nejde. Valčík je jediná možnost, jak se dostat na terasu..."

Terasa. Tančit s Danielem romantický valčík na terase pod hvězdami... Nebylo nic romantického na způsobu, jakým to podal, ale představa, jak spolu vytančí ven, byla natolik troufalá a v rozporu s dobrými mravy, že se to Mirandě chtělo prostě udělat. I přes očekávané následky.

Protože bude-li spatřena, jak tančí valčík s Danielem a jak odtančí ven na terasu, může rovnou svému dobrému jménu a své reputaci říct sbohem.

Zahrady u domu Sussexů se nacházely hned za terasou a rozlehlé plochy obklopené živými ploty a vyzdobené množstvím soch skýtaly nesčíslně příležitostí ukradeným polibkům a rychlým rendezvous, přestože vévodkyně nařídila je osvítit loučemi a plynovými lampami. „Jste osel, Vaše Milosti..."

„Já vím," odpověděl. Kapela začala hrát valčík. „Ale pokud se mne budete držet a já se budu držet vás, dokážeme to. Vím to..."

„Protože já jsem jediná žena natolik vysoká a silná, abych to dokázala zvládnout'," připomněla mu, když ji bral do rukou a vedl ji při prvních krocích tance. „Máte štěstí, že vás nenechám krvácet na mramorové podlaze vaší matky."

„Já vím." Jeho schopnost donutit tělo, aby poslouchalo jeho příkazy se oslabovala s alarmující rychlostí. Daniel zhluboka dýchal, sbíral poslední zbytky sil. „Jste jediná žena natolik vysoká a silná, abyste to dokázala zvládnout," odpověděl jemně. „Ale nikdy jsem si nemyslel, že jste nešikovná a neohrabaná. Vždycky jsem vás viděl jako zosobnění grácie a elegance."

Miranda měla knedlík v krku. „To proto, že jste tak vysoký a shovívavý. Měl byste mě vidět s jinými partnery."

„Viděl jsem vás s jinými partnery," připomněl jí. „A nikdy jsem nespatřil půvabnější ženu." Kajícně se usmál. Tančit a přitom konverzovat bylo pro něj velmi namáhavé. „A radím vám, abyste si ušetřila názory na mé úspěchy v této oblasti."

Miranda cítila třas v jeho rukou a snažila se nést jeho váhu, jak jen mohla. „Dobré nebe, Danieli, vy snad vážíte tunu."

Zabručel v odpověď a ze všech sil se pokoušel nepřenášet na ni tolik svoji váhu. Tuhle bitvu nemohl vyhrát a oba si to uvědomovali.

Miranda mohla jenom hádat, kolik úsilí jej stálo takhle tančit, a dělala to jediné, o čem si myslela, že jej udrží na nohou a v rytmu. „Jestli zakopnete a upadnete nebo mi stoupnete na nohu, přísahám Bohu, že okamžitě odejdu a nechám Její Milost, ať si to s vámi vyřídí po svém."

Váhal, měl oči zavřené, aby se ubránil návalu závrati.Miranda ucítila čerstvý závan vzduchu z otevřených dveří

na terasu, vítězství bylo na dosah. Přitiskla se k němu, aby jej mohla více podpírat, a zašeptala: „Držte mě pevně..."

„Už... teď... příliš..." Každé slovo pro něj teď bylo utrpením. „Vaše rep..."

„Čert vem mou reputaci! Krev vám prosakuje skrz vestu na mé nové plesové šaty. Takže teď to nesmíte vzdát, Danieli. Protože až tohle bude za námi a vy se uzdravíte, doprovodíte mne k mému krejčímu a koupíte mi ty nejnádhernější plesové šaty, jaké kdy svět viděl..."

Daniel pohlédl na její bledě zelené šaty. „Pomozte mi a já vám koupím šaty jako pro královnu," slíbil.

„To byste raději měl," varovala ho, „protože tyhle plesové šaty byly jako pro královnu." Miranda si povšimla, že Danielova tvář změnila barvu na šedobílou a jeho horní ret se perlil potem. Obávala se, že by se mohl skácet na podlahu každým okamžikem, vklínila mu tedy koleno mezi jeho a vystrčila ho dveřmi na terasu. „Královna a já máme stejného krejčího."

Noční vzduch pomohl zchladit jeho horečnaté čelo a Daniel zamumlal krátkou modlitbu jako poděkování, přičemž se přistihl, že jeho skleslý pohled je namířen do Mirandina výstřihu, a on upřeně hledí na její hruď, jíž se k němu tiskla. Byla to skutečně báječná podívaná a on byl potěšen, že ji objevil. Ačkoliv mlha bolesti jej obklopovala stále více, doposud dokázal ocenit pohled na onen velkolepý hrudník. „Jsem si jist, že vaše krejčová není příliš šťastná, že je též vaší krejčovou, protože pochybuji, že by se ošacení královny dalo srovnat s ošacením vaším." Nebo s vaším obnažením, dodal v duchu.

„Lichocení vás odsud nedostane, Danieli," odtušila Miranda. „Myslíte si, že se nad vámi slituji a vy prostě zaplatíte účet, protože jste byl opilý a zraněný, když jsme uzavřeli naši dohodu, ale ať už řeknete či uděláte cokoliv, vy mne doprovodíte k mému krejčímu a koupíte mi šaty podle mého výběru."

Daniel zavřel oči, aby zahnal pohled do Mirandina výstřihu i palčivou bolest v boku. „Stane se tak, jak říkáte a jak stojí v naší dohodě, a teď mi odsud pomozte." S radostí by ji

doprovodil k tomu nejdražšímu krejčímu na zemi, pokud ho jen dostane z domu Sussexů, dříve než padne na obličej. Daniel otevřel oči a několikrát zamrkal, než se mu podařilo zaostřit její milou tvář — obě její milé tváře.

„Vydržte," poručila. Sundala mu ruku z ramene a uchopila jej pevně kolem těla.

Daniel se pokusil polknout výkřik bolestí, ale nepodařilo se.„Omlouvám se," zašeptala a sevřela jej ještě pevněji. Cítila

vlhkost prosakující mu na zádech vestou a napůl táhla, napůl jej nesla přes terasu. Dvakrát zakopnul a málem se skutáleli ze schodů vedoucích z terasy do zahrady, ale Miranda jej zase udržela vestoje, i po celou dobu, kdy kráčeli po štěrkem vysypané pěšině skrze zahrady na ulici. Najednou byla ráda, že doposud překonala bez úhony všechny své povrchní známosti. Ale chvěla se vyčerpáním a propotila hedvábné šaty, třebaže byla mlha a vál studený vánek, který jí profukoval sukně. „Beru to zpátky," stěžovala si, „beru to zpátky, Danieli, vy vážíte tunu a půl."

„To je dobře, že sama nejste muší váha," zamumlal.„Ještě jednou řekněte něco takového a budete mi k těm

šatům kupovat ještě šperky."„Snad jsem neřekl nic tak strašného," prohlásil.„A jaké myslíte, že to je, když řeknete dámě, že je větší a

těžší než průměr?" otázala se.„Je to kompliment." Daniel lapal po dechu. „Skutečnost, že

nejste žádná pápěrka, je jedna z věcí, které mám u vás nejraději. Jste ztělesněná solidnost, důvěryhodnost i spolehlivost."

„Namísto toho, abych byla krásná a záhadná a romantická," zašeptala Miranda.

„Svět je plný krásných, záhadných a romantických žen," řekl, „solidní, důvěryhodné a spolehlivé ženy jsou vzácností."

„Ale pro mne, Vaše Milosti," sdělila mu, „tohle není kompliment."

„Měl by být," zamručel, vědom si toho, že Miranda je to jediné, díky čemu ještě stojí na nohou. „Hrome, Mirando, copak nevíte, že jste krásná? Byl jsem tak nedbalý? Nikdy jsem vám neřekl, jak moc krásná jste?"

Slyšela správně? Myslí si, že je krásná? Zprudka zastavila a Daniel se o ni opřel, aby neupadl. „Ne, Vaše Milosti," odpověděla, „nikdy jste ani slovíčkem nenaznačil, že mne shledáváte pohlednou. Stačilo to jen říct, byl jste nesmírně nevšímavý."

Miranda se domnívala, že již má na bedrech největší nápor jeho váhy, ale v příštích několika okamžicích Daniel potřeboval více podpory, než si vůbec dokázala představit. Netrvalo dlouho a Miranda vypustila z úst nadávky zcela nevhodné u mladé dámy, neboť Daniela náhle zcela opustily síly a tlak na její ramena se zdesateronásobil.

„Dovolte mi napravit mou chybu." Pokusil se o úklonu a málem ji při tom porazil. „Mirando, vy jste nádherná.

Od vaší kaštanové hlavy až po palce u nohou a obzvlášť to všechno mezi tím." Daniel se předklonil, prohlížel si přední část jejích šatů a uznale se usmíval. „Tedy ne že bych všechno mezi viděl... Ale jsem muž s velmi velkou imoga...imagino... představivostí a stačí pohlédnout na tyhle roztomilosti a vím, že to ostatní je právě tak pěkné."

Miranda se červenala.Daniel se zamračil. „A teď, jak je to ještě daleko?" zeptal se.„Asi deset stop," odpověděla.Danielem projela nová vlna bolesti a nevolnosti. „Myslím,

že to dokážu."„Aspoň jeden z nás," prohlásila bez obalu Miranda.

„Protože nevím, jestli to dokážu já.". Kolena se jí třásla a srdce jí úplně bláznilo v důsledku fyzické námahy a také jeho slov. „Obzvlášť nebezpečná bude ta část cesty, která vede přes trávník, kde nás mohou spatřit pozdě příchozí návštěvníci." Posadila jej na kamennou lavici a sama si sedla vedle něj.

Daniel si opět povzdechl. Krucifix, zapomněl na zpozdilé návštěvníky! „Musíte," nařídil, „dokážu to jenom s vaší pomocí, sám ne."

Miranda se zhluboka nadechla — tak zhluboka, jak jen jí to dovoloval korzet —, donutila se vstát a otočila se na něj. „V tom případě tu musíte počkat," nařizovala mu, „než dojdu dovnitř pro pomoc."

V Danielově tváři se muselo zračit jeho zděšení, jež vy-volalo Mirandin pohoršený pohled. „Rozumím nutné dis-krétnosti, Vaše Milosti, ale potřebujeme pomoc, a Alyssa mi říkala, že sem s Griffem dnes večer přijedou. Jestli nebudu moci nalézt Alyssu s Griffem, podívám se po lordu Granthamovi či lordu Shepherdstonovi nebo po vašem bratranci Barclaym. Ti by tu jistě měli být." Jmenovala muže, s nimiž Daniela viděla, muže, o nichž věděla, že jim Daniel důvěřuje, a zároveň si byla jistá, že by si vévodkyně nedovolila vynechat je v seznamu hostů. „Odpočiňte si trochu," pobízela ho. „Vrátím se co nejdříve."

Daniel nepatrně pokývnul hlavou a z vesty vyňal cínovou placatku.

Miranda na ni nevraživě pohlédla. Jednoduchá nádoba byla v ostrém kontrastu k Danielovu jinak elegantnímu zevnějšku, což ovšem nic neměnilo na tom, že ji skutečně měl. Nikdy předtím ji u něj neviděla — dokonce ani za chladných rán, když ve slatinách při místní oblíbené zábavě lovili tetřevy a bažanty. A když už by s sebou nosil placatku, Miranda by spíše očekávala stříbrnou, něž prostou cínovou.

„Co to je?" Zeptala se. Otevřel láhev a dlouze se napil.Vyslovila nahlas, o čem doposud jen potichu přemýšlela.

„Nikdy, za celá ta léta jsem u vás nic takového neviděla."„Za celá ta léta jste mne také nikdy neviděla postřeleného a

krvácejícího jako píchnuté prase, jak se děje teď, navzdory maximálnímu úsilí paní Beekinsové. Mimo to —," pomalu artikuloval a mračil se na láhev, „je už skoro prázdná."

„Postřeleného?" Mirandin hlas vyskočil o oktávu výš. „Mluvil jste jen o přetrhaných stezích," osočila ho, „nic jste neřekl o tom, že jste postřelen."

„Kdybych nebyl postřelen, neměl bych ani žádné stehy, které by se tak nemohly zpřetrhat." Zhluboka si lokl z lahve a vrátil ji zpět do náprsní kapsy, udiven svou obratností, protože přes strašné bolesti to dokázal celkem snadno. Navíc během posledních dvanácti hodin spořádal ohromující množství whisky. Bylo to nezbytné, pokud se chtěl cestou do Londýna alespoň trochu prospat, nicméně i přesto ho stále budila bolest a byl tak několikrát nucen požádat Micaha, aby láhev doplnil. Daniel si vybavoval, že naposledy se tak stalo, když stáli s Micahem u bočního vchodu do domu Sussexů, načež Micah odjel, aby doručil kožené vaky do londýnské rezidence markýze Shepherdstona.

Daniel byl opilý, avšak ne natolik, aby necítil bolest. Zároveň mu bylo zřejmé, že rána na boku nebude jediné, co jej bude bolet zítra ráno. Bude mít hlavu jako meloun a plnou divokých bubeníků.

Upřel pohled na Mirandu. Pořád byly dvě, ale obě viděl naprosto jasně. „Co jste si myslela, že se stalo?"

„Nevím, co jsem si myslela," odvětila. „Že jste se zapletl do nějakého neštěstí. Že jste si zlomil žebro nebo že jste se pořezal o mříže, když jste se pokoušel vyšplhat do ložnice tajemné paní Beekinsové..." Upřeně se na něj dívala. „Ani by mne nenapadlo, že jste byl postřelen."

„Zlomené žebro nekrvácí, Mirando. A i když řezná rána zcela jistě krvácí, nikdy jsem se nepokoušel vyšplhat do ložnice žádné ženy. A i kdyby ano, pochybuji, že by pořezání způsobené šplháním po mřížoví takhle krvácelo." Daniel ukázal na velkou karmínovou skvrnu rozpíjející se mu na vestě a táhnoucí se až dolů k jejím sukním.

„Dobré nebe!" Miranda se vyjeveně dívala na své šaty. Krvavá skvrna na jejích plesových šatech se rozšířila. Vyrostla

ze skvrny velikosti mince a rozvila se do fleku zvícího mužské ruky. Když si tak Miranda prohlížela svůj oděv, uvědomila si, že jsou na něm vlastně dvě skvrny. Kromě té původní, objevila na boku a kolem pasu ještě takřka dokonalý otisk té z Danielovy vesty. Věděli, že krvácí a že krev mu prosakuje vestou, ale byla si jistá, že ani ona, ani Daniel neměli ponětí, že krvácí tak moc.

„Překvapená?" Podíval se na svou vestu. Na tmavém brokátu nebyla krev skoro vůbec vidět, ale látka jí byla úplně prosáklá. „To já také."

„Potřebujete pomoct." Vydechla. Vlastně si přitom uvě-domila, že už dlouho zadržuje dech. „Potřebujete někoho zkušeného. Někoho, kdo bude vědět, co dělat..."

„Nemůžete se tam vrátit," řekl a pohlédl na dům Sussexů. „Ne, když vypadáte takhle. Vzbudila byste pozornost."

„Ale, Danieli, vy potřebujete..."„Kulka vešla zády a vpředu zase vyšla ven a paní

Beekinsová ránu vyčistila a zašila," řekl. „Budu v pořádku. Jen si potřebuji trochu odpočinout."

„Pokud tu vykrvácíte, tak vám žádný odpočinek už nepomůže."

Daniel sebou trhnul. „Nevykrvácím. Jen si musím odpočinout. Ale odpočinek je to poslední, čeho se mi dostane, pokud někdo tam uvnitř začne mít podezření, že jsem zraněný. Pak by mě čekala jen spousta zvědavých otázek, na které nemohu odpovědět, a proto bych se jim raději vyhnul." Uchopil ji důvěrně za ruku. „Vy máte přece srdce na pravém místě a celé léto jste strávila pomáháním Alysse Abernathyové a vařila jste s ní ty všelijaké léčivé odvary. Vím, že jste se něco přiučila, a přese všechny naše dřívější neshody, Mirando, já vám věřím, že dokážete udržet naše tajemství."

„Danieli, já nemohu," zajíkala se. „Nedokážu udržet tajemství, které by mohlo ohrozit váš život. Nepůjdu předním vchodem. Obejdu dům zezadu, použiji vchod pro služebnictvo

a požádám o rozmluvu s vaší matkou... Řeknu, že se to týká vás..."

„To je plýtvání slovy," povzdechl si Daniel. „Neuvěří ničemu z toho, co jí řeknete."

„Nemůže přehlédnout krev na mých šatech," namítla Miranda.

„Ovšemže může," Danielovi se na tváři objevil křivý úsměv. „Její syn je přeci vévoda a každý ví, že šlechtická krev je modrá."

„Danieli, tohle není vtipné."„Ne, to není," souhlasil. „Je to otázka života a smrti. Mého

života. A věřte mi, má drahá lady St. Germaine, můj život nebude mít cenu zlámané grešle, jestli se informace o mém zranění rozšíří. A to se rozšíří, pokud se takhle vrátíte do domu. Najdou se lidé, kteří si toho všimnou a začnou pokládat otázky, které nechci, aby byly položeny, a o to méně se mi chce na ně odpovídat."

Miranda věděla, že má pravdu. Nemohla se vrátit na večírek ve zkrvavené róbě a neměla nic, čím by skvrny mohla zakrýt. Nenosila šál a její večerní plášť visel v šatně spolu se stovkou dalších večerních plášťů, uložených tam lokaji a služkami, kteří je odebírali hned u dveří, kterými na ples vcházeli vévodkynini hosté. Bez pláště nebylo možné zakrýt škody, jež Mirandin oděv utrpěl, a tak jediná možnost byla se šatů vzdát a vrátit se zpět do domu Sussexů jen ve spodním prádle.

Jako plnoprávná peerka byla Miranda vždy poněkud více nezávislá a odvážná, než by se hodilo pro neprovdanou dámu. Měla svůj podíl na klepech, jež se o ní rozšiřovaly, až přišla k reputaci věčné družičky. Byla jistě nekonvenční, avšak v nitru byla Miranda pravá dáma a vzdát se oblečení nebyla možnost, o níž by mohla vážně uvažovat. Naneštěstí takovou krvavou skvrnu, jako byla ta na jejích plesových šatech, nebylo možné nijak zamaskovat.

Ale nemohla jen tak pustit z hlavy, o čem mluvil Daniel. Miranda by si nikdy neodpustila, kdyby se ukázalo, že měl pravdu a nějaký bystrozraký host by spustil povyk a dožadoval by se vysvětlení toho, co se stalo. Nebo kdyby někdo připomněl skutečnost, že nádherné plesové šaty markýzy ze St. Germaine rozhodně byly bez poskvrny, dokud nepřijala výzvu k tanci od vévody ze Sussexu — bezprecedentní událost na výročním gala večeru jeho matky.

Miranda zklamaně skřípala zuby. Kdyby si jen uvědomila, jak je opilý, dříve než ji požádal o tanec, než nařídil orchestru zahrát valčík, mohla ho přesvědčit, aby odešel poněkud nenápadnějším způsobem, ale naivně podlehla pokušení, že ji znovu bude držet ve svých rukou, a nyní kvůli tomu oba musí trpět. Ale až budou bezpečně odtud a Daniel bude ležet v posteli, Miranda bude požadovat vysvětlení.

Pohlédla na Daniela. „Máte pravdu," řekla věcně a natáhla k němu ruku, aby jej postavila na nohy. „Bohužel, nemáme jinou šanci, než utéct. Tak, jdeme na to, Vaše Milosti, dříve než vám úplně dojdou síly a nebudete se moci udržet na nohou nebo tady vydechnete naposled."

Kapitola 3

„Ted nebo nikdy." — Lawrence Sterne,1713-1768 Tristram Shandy

Daniel se zhluboka nadechl, aby nabral silu na poslední zkoušku, která je teď čekala. Přitiskl si ruku na vestu v marném pokusu potlačit bolest a nabídl Mirandě rámě, když opouštěli štěrkovou pěšinu. „Nemohu slíbit, že to zvládnu," řekl, vykročil na trávník, sundal ruku z vesty a sáhl si do kapsy pro kapesník. „Ale udělám všechno pro to, abyste nemusela nést zátěž mé váhy."

„Zvládnete to," odvětila rozumným tónem, o němž doufala, že zakryje strach, který cítila. „Nemáte na výběr. Jestli jen zaškobrtnete, nechám vás ležet tam, kam upadnete, a půjdu pro pomoc." Pohlédla na něj znepokojeně zpod dlouhých řas a kradmo se dívala, jak si kapesníkem otírá korálky potu z čela.

„Co vás přimělo k rozhodnutí neohrozit můj život?" zeptal se a přitom se mračil na čtverec kapesníku zamazaný krví v místech, kde jej uchopil.

„Jak to vidím já, váš život je ohrožený tak jako tak. Začalo to vaším nápadem, že vytančíme ze sálu, abychom se dostali z dosahu všetečných pohledů," připomněla mu Miranda. „A dokud se nám nepodaří dostat vás pryč, budete hrát důstojnou roli vévody, jímž jste. Přejdete ten trávník, jako kdybyste se vůbec nezajímal o svět kolem sebe. A jestli narazíme na opozdilé návštěvníky večírku nebo na nějaké brzké odcházející, zachrání vás jen důvtip nebo rychlé nohy. Cokoliv bude namístě."

„Jsem sice otupělý, ale věřte tomu nebo ne, Mirando, dobře chápu svou situaci," suše zamumlal a stále svíral v pěsti kapesník. A v jeho rukou byla i jejich záchrana. „Koneckonců, to já kr..."

„Dobrý večer, Vaše Milosti."Daniela pozdrav zmrazil a Miranda udělala krok zpět a

doufala, že tak skryje své šaty pohledu toho muže.Ale bylo takřka nemožné skrýt dnes cokoliv v domě

Sussexů. Vše bylo jemně osvětleno jako narozeninový dort se zapálenými svíčkami — a to pro blaho hostí, kteří se dostavili na výroční gala večer vévodkyně ze Sussexu.

Celý dům planul světlem ze stovek svic a zahrady a jejich okolí byly též dobře osvětleny přiměřeným množstvím lu-ceren. Vévodkyně trvala na instalování několika řad plyno-vých lamp před a u vstupu do domu Sussexů, poté co před nedávnem ozbrojený lupič přepadl lady Gentryovou a její dceru, když se vracely domů z opery. Skutečnost, že Gentryovi bydleli na opačném konci Park Lane, než stál dům Sussexů, se nezdála být pro vévodkyni nijak podstatná.

Nakázala dělníkům ze společnosti Gas-Light a Coke pracovat dnem i nocí, aby stihli položit plynové potrubí a nainstalovat lampy, ještě než začne gala večer. Vévodkyně také najala opravdovou armádu rozžínačů a obsluhovačů lamp a luceren, jejichž úkolem bylo rozsvěcet a obsluhovat svíčky a olejové lampy uvnitř v domě a plynové lampy a olejové lucerny venku, a udržovat světlo až do půl třetí ráno, kdy všechna světla mají být uhašena, aby vévodkyně mohla potěšit ve tři hodiny probouzející se Londýn velkolepým ohňostrojem. A po ohňostroji armáda rozsvěcečů měla osvítit cestu pro odjíždějící hosty.

Daniela to nestálo zrovna málo. Ale žádný náklad nebyl příliš vysoký, žádný rozmar příliš extravagantní, pokud se jednalo o výroční gala večer jeho matky.

Daniel téměř litoval kapsáře, zloděje, lupiče a lapky, kteří dnes večer v Park Lane vyhledávali stíny. Okolo domu Sussexů nebyl žádný stín, do nějž by se mohli schovat zloději, ale také žádný stín, v němž by se skryli milenci. Světlo znemožnilo, aby vévodkynin večírek byl narušen krádeží,

nepřístojným chováním či tajnými aktivitami jejího šlechtického syna.

Zaskřípal zuby a dovolil zadržovanému dechu uniknout. Po celou dobu věděl, že nejlepším okamžikem k opuštění večírku bude ona hodina a půl mezi zhašením lamp a jejich opětovným rozsvícením kvůli odjíždějícím hostům, ale to znamenalo vytrvat po celý večer. Daniel si byl docela jistý, že protrpět matčin večírek bylo něco, na co on nebyl připraven — pokud chtěl udržet své zranění v tajnosti.

Daniel zamýšlel požádat o podporu svého bratrance a člena Společenství svobodných mužů, hraběte z Barclay, leč vědomě opozdil svůj příchod, neboť se chtěl vyhnout tomu, aby byl dotlačen k tomu stát po boku své matky a přijímat hosty. A poněvadž byl příliš zaměstnán tím, aby unikl své matce, propásl i Jonathana. A ačkoliv jej několikrát zahlédl, neměl sílu opustit své útulné útočiště a vydat se za ním narůstající tlačenicí. Rozhodl se tedy vyčkat, až Jonathan nebo někdo jiný, komu může věřit, bude procházet dostatečně blízko.

Mirandin včasný příchod byl dar z nebes.Daniel ji pozval, přestože věděl, že je jen malá šance, že

nakonec opravdu přijde. Ale Miranda jej nezklamala. Přijala pozvání.

Daniel si vydechl úlevou, když ji spatřil — přestože právě tančila první tanec večera — jeho tanec — s Patrickem Hollisterem. A ještě více si oddychl, když Miranda souhlasila s tím, že s ním vytančí ze sálu. Vykonat cestu přes trávník, aniž by je někdo spatřil, bylo složitější, ale měli štěstí, a tak byli oba již skoro u cíle.

Ale Štěstěna je vrtkavá a teď, když se dostali až k dlouhé řadě vozidel zaparkovaných po obou stranách ulice a střetli se tváří v tvář s lordem Espym, který právě vystupoval ze svého kočáru, se zdálo, že budou muset utéct.

Když stáli tváří v tvář lordu Espymu, Daniel jej nemohl ignorovat. Dobře se s ním znal. Vikomt byl jeden ze sekretářů

lorda Bathhursta a byl často zván jako prostředník na jednání mezi Bathhurstem a premiérem vlády. Daniel nemohl předstírat, že jej neviděl a neslyšel, nemohl se tvářit, jako by lord Espy oslovil někoho jiného. Ne když bylo naprosto jasné, že Daniel je jediný gentleman, kterého lord Espy mohl pozdravit, a že tedy oslovení bylo namířeno přímo na něj.

„Dobrý večer, Espy," Daniel opětoval pozdrav a doufal, že to bude dostatečné a že se lord Espy zdrží pokusů o další konverzaci.

„Krásná noc na večírek."„Docela." Daniel téměř zasténal nahlas. Zaměřil svou

pozornost na bod za mužovým ramenem, na dosti zdobené svítilny dekorující kočár. Jeho krátká strohá odpověď měla být jakýmsi signálem pro Espyho, že Daniel nemá zájem na pokračování rozhovoru.

Ale Espy se zdál natolik zaujatý konverzací, že nepochopil skrytou narážku Danielovy jednoslovné odpovědi. „Nečekal jsem, že vás tu dnes večer uvidím."

„Proč ne?" zeptal se Daniel. „Účastním se vévodkynina gala večeru každým rokem."„A vévodkynin výroční gala večer zdaleka předčí všechny ostatní události celé sezony. Celý Londýn doslova bzučí vzrušením. Skoro se tu nedá odstavit kočár, kolik přijelo návštěvníků. Myslím, že večírek už začal." Hleděl na Daniela. „Přijel bych včas, v oznámenou hodinu, leč ztratil jsem příliš mnoho drahocenného času, když jsem čekal v docích na loď mého bratra. Ale i tak mám teprve nepatrné zpoždění. Pochopitelně, vás už nepředeženu, ale noc je ještě mladá a já jsem se zařekl, že nemohu vévodkynin gala večer propásnout. Jistě ještě neodcházíte? Je to taková pocta, přijmout pozvání, jež jsem každý rok tak dychtivě očekával..."

Miranda potichu, skoro neslyšitelně zakašlala.Daniel tiskl zuby tak silně, že mu začaly škubat svaly v

čelisti. Mělo mu dojít, že Miranda nezůstane nepovšimnutá

moc dlouho. Byla nejméně o hlavu vyšší než ostatní přítomné dámy, což ji spolu s jejími světle kaštanovými vlasy činilo okamžitě identifikovatelnou. A požádat ji, aby zůstala naprosto zticha, bylo jako žádat hvězdy, aby v noci nesvítily.

„U Jóviše!" zvolal Espy a civěl na předek Mirandiných plesových šatů. „Odpusťte mi můj slovník, má paní, ale vaše šaty! Stalo se něco. Jste zraněná?"

„Spustila se mi krev z nosu," oznámila lordu Espymu Mi-randa a chňapla po kapesníku, který Daniel svíral v pěsti a rychle si jej přitiskla k nosu. „Moje rodina je již dlouhé generace náchylná na krvácení z nosu a obávám se, že mně se to přihodilo právě ve chvíli, kdy jsem tančila s Jeho Milostí."

Lord Espy věnoval Mirandě soucitný úsměv.„A on mi laskavě nabídl, že mne doprovodí domů,"

pokračovala a stoupla si blížeji k Danielovi. Kapesník trochu tlumil její slova.

Lord Espy hleděl na Daniela a uvědomil si, že se vévoda ze Sussexu galantně pokoušel vymanit z jeho společnosti, aby nebyl nucen představit dámu právě ve chvíli, kdy je indisponována. Nicméně lord Espy ji přesto poznal a nyní obdivoval vévodu pro jeho shovívavost. Nikdo, kdo ve spo-lečnosti něco znamenal, by si nemohl myslet, že by mohlo být něco jako láska mezi Danielem, vévodou ze Sussexu, a Mirandou, markýzou ze St. Germaine. Ačkoliv nikdo neměl tušení, co způsobilo jejich nepřátelství, vévoda a markýza stáli na různých stranách barikády již po léta. Jejich vzájemný nesoulad a slovní bojůvky se již staly námětem pro legendy a bezpochyby mohly být příčinou i mohutného krvácení z nosu. A nic menšího si markýza pravděpodobně nezasloužila. Pověsti říkaly, že markýza nikdy nebyla oficiálně pozvána na výroční gala večer vévodkyně ze Sussexu, leč vždy se uchýlila k tomu, že se tam vetřela coby nezvaný host. A také se říkalo, že vévoda měl tu nezáviděníhodnou úlohu vyprovodit ji z večírku již více než jedinkrát.

„Jaká to smůla vás stihla, má lady," brebentil Espy, „že přijdete o největší večírek sezony."

„Ovšem," zamumlala.„A stejně tak i zklamání pro vás, Vaše Milosti," pokračoval

lord Espy.Daniel se pozorně podíval na postaršího gentlemana, užaslý

nad tím, že se ten muž snad skutečně domnívá, že lituje toho, že zamešká matčin večírek — obzvláště kvůli indisponované taneční partnerce.

Čeho doopravdy litoval, bylo to, že lord Espy zřejmě trpěl nedostatkem taktu, vlastního všem skutečným gentlemanům.

Miranda nebyla indisponována. To on byl indisponován. Ale Miranda prokázala, že je výjimečnou herečkou, a lord Espy uvěřil její báchorce. Pokud by ta pohádka totiž byla pravdivá a indisponována by byla Miranda, Daniel by ji byl velmi rád vyprovodil z večírku jeho matky a také z jakékoliv jiné společenské činnosti bez sebemenšího zaváhání či známek lítosti. „Rozhodně." Daniel chápal, ačkoliv by s tím většina návštěvníků nesouhlasila, že lidé účastnící se večírku, byli vždy mnohem důležitější než jejich úřady. „Pokud nás již omluvíte, Espy," řekl jistě a uchopil Mirandu za paži. Svíral ji však mnohem pevněji, než by chtěl, aby se mohl sám udržet vestoje. „Myslím, že dáma už by ráda šla."

Miranda přitakala.„Ano, samozřejmě, Vaše Milosti." Espy ustoupil stranou,

aby jim umožnil projít. „Prosím, pozdravujte ode mne vaši milou matku, lady St. Germaine."

Miranda zírala na lorda Espyho přes okraj Danielova kapesníku, rozhořčená jeho nestydatostí, s níž ji oslovil jménem, ačkoliv ji Daniel záměrně nepředstavil. Miranda bojovala s Danielovou váhou, aby podpořila pohádku, že indisponována je ona, a nikoliv on.

„Doufám, že jistě rozumíte, že v situaci, která mladé dámě připadá jaksi úzkostná a..."

„Ponižující," doplnila jej Miranda, její slova zněla skrze kapesník tlumeně.

„Trapná," řekl Daniel. „Věřím, že můžeme počítat s vaší diskrétností, až uslyšíte jakékoliv poznámky či bude-li se vás někdo ptát na náš brzký odchod." Sklonil se k Espymu. „Nechtěl bych rozlítit Její Milost vévodkyni, což by se dozajista stalo, kdyby se dozvěděla, že jsem z jakéhokoliv důvodu promeškal její originální slavnost."

Miranda se zajíkala za zmačkanou látkou kapesníku.Daniel si poněkud zahrával, když se nakláněl k lordu

Espymu tak blízko, aby mu dal možnost zjistit, jak je vlastně opilý.

„Samozřejmě, Vaše Milosti," ujistil jej Espy, „na to můžete vžít jed."

Daniel se zazubil. „To snad nebude nutné."

Kapitola 4Něco mezi překážkou a pomocí." — William Wordsworth, 1770-1850

„Krvácení z nosu!" podivil se nahlas Daniel, jakmile lord Espy zmizel z doslechu a on i Miranda se vydali na cestu různorodou směsicí vozidel ke svému kočáru. „Bystrá mysl, má paní."

Miranda se usmála. „Děkuji vám, Vaše Milosti."„Přiznávám, že jsem byl v rozpacích," řekl. „Vymlouvat se

na krvácení z nosu byl skvělý nápad."„Nejsem si tak jistá," namítla. „Dost na tom, jak jsem

paličatá a navíc nazrzlá a vyšší než skoro všichni muži, které znám. A teď jsem ještě prohlásila, že naše rodina je již po generace stižena náhlým krvácením z nosu. Jak přitažlivé! Každý svobodný mládenec v Londýně si teď bude myslet, že kromě toho, že mám vyšší postavení než on a jsem vyšší a větší i fyzicky, takže na většinu z nich shlížím seshora, že zakrvácím pokaždé, když mne vyzvou, abych si s nimi zatančila valčík. Takže děkuji za pochvalu, Vaše Milosti, ale obávám se, že jsem právě zničila veškeré své naděje na to, že bych na konci sezony mohla jít na svatbu, ne jako družička někoho jiného, ale pro jednou jako nevěsta."

„Tak to byla vaše mysl zatraceně rychlá," odvětil Daniel, znovu si vzal svůj kapesník a opět si jej přitiskl na čelo. „Obzvláště pro mou otupělou mysl."

„Jste opilý," připomněla mu Miranda, „a velmi otupělý. Nebo jste se nesklonil k lordu Espymu natolik blízko, aby ucítil váš dech. To jste zešílel bolestí? Nebo jste se vědomě pokoušel dohnat k šílenství mě?" Nečekala na jeho odpověď a místo toho jej opřela o bok kočáru stojícího hned vedle nich.

Bylo to ještě daleko k jejímu kočáru, ale Miranda byla ráda, že stál až na samém konci dlouhé řady vozidel. Díky tomu mohli potichu zmizet, aniž by museli čekat na stovky ostatních, kteří by jim svým odjezdem teprve uvolnili cestu. To byla jedna z nemnoha výhod toho, že přijela na gala večer bez vévodkynina pozvání. „Tady si odpočiňte. Já zatím dojdu pro Neda, aby vám pomohl."

„Kdo je Ned?" zeptal se Daniel.Mirandu potěšila nepatrná špetka žárlivosti, již se

domnívala, že zaslechla v Danielově hlasu, a byla v pokušení říci, že to byl její milenec. Nakonec neochotně přiznala pravdu. „Můj sluha."

„Nepotřebuji pomoc od vašeho lokaje," protestoval Daniel, nezamlouvala se mu představa, že jej někdo další spatří v jeho současném stavu.

„Před deseti minutami jste si byl jistý, že to bez pomoci nedokážete."

„Ale vaší pomoci," odvětil a unaveně si uvědomil, že on a Miranda zase dělají to, co jim jde nejlépe — hádají se. „Nikoho jiného."

„Obávám se, že nemohu vaší žádosti vyhovět, Vaše Milosti," řekla Miranda měkce. „Možná si myslíte, že to dokážete bez Nedovy pomoci, ale já to vidím docela jinak. A ačkoliv se vám to nezdá, já ho požádám o pomoc v každém případě." Zaklepala na dveře kočáru a zamávala na svého sluhu.

Vyveden z míry její sobeckou lhostejností k jeho nepohodlí, Daniel natáhl ruku a s překvapující něžností pohladil Mirandě tvář. „Odpusťte mi," řekl a přiblížil se tak, že přitiskl své rty na její tvář.

Miranda si vychutnávala dotyk chladných Danielových rtů na své tváři a jeho dech ve svých vlasech. Poddala se touze a přitiskla se k němu, když v tom z kočáru vystoupil Ned. Zakopl o její nohu, jak spěchala, aby je nenačapal v intimním

objetí. Odstoupila od Daniela a pokušení, které představoval. „Má paní, co se stalo? Jste v pořádku?" Sluha vykulil oči, když viděl, jak vypadají její šaty.

„Mně je dobře, Nede," ujistila jej Miranda.„Ale vaše šaty..."„Nečekané krvácení z nosu," vykrucovala se Miranda. „Já

už jsem docela v pořádku, ale Jeho Milost na tom není úplně růžově." Uchopila Daniela kolem pasu. „Pomozte mi jej odnést do kočáru."

Mirandino hodnocení jeho stavu bylo mírné. Jeho Milost na tom vskutku nebyla úplně růžově. Daleko spíše na tom byla docela bledě a možná by se dalo hovořit i o jiné barvě. Ať už to znamená cokoliv. Daniel sípavě zalapal po dechu, jeho dýchání teď znělo spíše jako sykot. Miranda a její lokaj jej vysadili do kočáru. Kdyby si měl sám pro sebe zvolit nějakou barvu, mohl se domnívat, že by to nejspíše byla šedá. A každým okamžikem byl stále popelavější.

„Pozor na jeho bok!" upozornila Miranda. Pustila jej a pospíchala na opačnou stranu kočáru. „Vy tlačte a já budu táhnout," nařídila a společnými silami s Nedem dostávali Daniela na sedadlo.

Daniel zasténal. Ani nebyl schopen plně ocenit, jak Miranda odhalovala svou krajkovanou spodničku a spodní prádlo, když se přes něj natáhla a zatáhla záclonku v okně, o něž jej pak opřela, když nasměrovala jeho tělo tak, aby si mohl natáhnout nohy. „Mohl byste se aspoň pokusit trochu mi pomoci," odtušila, když se sápala zpět a zvedala mu nohy na protější sedadlo.

Daniel zavřel oči a zakroutil sem a tam hlavou opřenou o sametem potažené opěradlo. „Nemohu," řekl. „Jsem úplně vyřízený."

Miranda mu položila nohy na protější sedadlo a poté si sedla vedle něj a ukázala Nedovi, aby zavřel dveře.

„Kam to bude, má paní?" otázal se lokaj, připraven předat její příkazy Ruppertovi, kočímu.

Miranda upřela pohled na Daniela. „Danieli?"Ten pouze zachroptěl v odpověď.„Kam chcete jet?"„Pryč odsud," zamručel. „Někam hodně daleko od slídivých

pohledů."„Haversham House?" zeptala se Miranda a navrhla

Danielův venkovský dům v Northamptonshire.Znovu jen zavrtěl hlavou ze strany na stranu. „To je příliš

daleko," zamumlal. „Nemohu opustit město."Miranda ironicky potřásla hlavou. Seděli v kočáře na ulici u

domu Sussexů — jeho domu — a přemýšleli, kam by mohl odjet, aby si odpočinul a zotavil se v soukromí. „Myslím, že bychom měli jednoduše zajet zpátky k domu a vynést vás do vašeho apartmánu."

„Ne."Miranda se zamračila, pak našpulila rty a poklepala si na ně

ukazováčkem. „Dobrá," mluvila pomalu a přitom se na něj dívala zpod víček. „Mohla bych vás odvést domů k matce, ale to by znamenalo, že musíme ve všech zítřejších novinách oznámit naše zásnuby a..."

Jeho víčka vážila snad tunu, ale přesto Daniel našel dostatek sil na jeden dlouhý a upřený pohled.

„To nemyslím vážně," řekla měkce.„Vy ne," zašeptal. „Ale já ano. Každý muž by..."Miranda mu položila ruku na ústa, aby mu zabránila

vyslovit to, co se chystal říci. Věděla, co by to bylo, ještě dříve, než vůbec začal mluvit. Každý muž by byl poctěn,

kdyby si jej vzala... Každý muž by byl šťasten, kdyby s ní mohl sdílet své jméno, výměnou za její štěstí... Každý muž by byl potěšen, kdyby tak velká a zdravá žena byla matkou jeho dětí...

Každý muž, kromě devátého vévody ze Sussexu.

Ale věděla, že není k mání, ačkoliv to ono odmítnutí ne-činilo snesitelnějším. Rozuměla jeho nechuti přijít o svou svobodu, chápala, že byl vlastně celkem spokojen s tím, jak žil, plně mu vyhovoval status quo. Ve své hlavě věděla, že jeho odmítnutí nebyla nic osobního. Její něžné srdce to cítilo jinak. Miranda nebyla překvapena, když zjistila, že Daniel nezměnil svůj názor na manželský svazek. Co ji překvapilo, bylo to, jak moc ji to bolelo a jak moc si přála slyšet něco jiného. Povzdechla si. Jak dlouho bude ještě nosit srdce na dlani, a to jen kvůli němu a pro něj? A jak dlouho bude on předstírat, že to nevidí? „Ano, Vaše Milosti, já vím," řekla unaveným tónem. „Jsem dokonalá. A vy jste dokonalý osel."

Mirandin lokaj vyjekl šokován její odvahou a drzostí, s níž nazvala vévodu oslem.

„Ničeho se neobávejte, Nede," uklidňovala svého za-městnance. „Nevyzrazuji žádné státní tajemství a Jeho Milost nepovažuje pravdu za přečin. Jeho Milost ví, že je dokonalý osel. A tvrdě pracuje na tom, aby si tento titul udržel."

Daniel nemohl sebrat síly k odpovědi. Zmohl se maximálně na chabé zkroucení rtů.

Těžká mlha, která visela ve vzduchu poslední čtvrthodinu se rozpustila ve vydatném dešti. Miranda se kousla do rtů, aby už udržela jazyk za zuby, zatímco chladný a vlhký noční vzduch pronikal hedvábím jejích plesových šatů. Třela si dlaněmi paže nahoru a dolů, aby si je trošku zahřála. Poté se sklonila nad Danielem — tak blízko, že mohla zaznamenat jeho velkou snahu odpovědět, a to, že navzdory nočnímu chladu se Danielovo čelo a horní ret stále perlily krůpějemi potu. „Tak dobře, Vaše Milosti, zůstaneme ve městě. Kam to bude? Mám vás odvézt ke Griffovi a Alysse? Nebo ke Colinovi a Gillian?" Její výběr jmen byl logický, neboť dobře věděla, že Griffin Abernathy, první vévoda z Avonu, a Colin McElreath, vikomt Grantham, navštěvovali vévodkyniny večírky — nebo spíše věděla, že je navštěvují Griff s Alyssou, a předpokládala, že

lord a lady Granthamovi přijdou též — poněvadž oba páry byly velice blízkými přáteli a pozvání na vévodkynin gala večer bylo tím nejkýženějším v celé sezoně. Zdálo se nepravděpodobné, že by kdokoliv, kdo obdržel pozvání, jej odmítl a nepřijel, vyjma Jarroda, markýze ze Shepherdstonu, pochopitelně. A ten byl znám odmítáním lákavých pozvání, neboť si raději udržoval zdravý odstup od společnosti matek, doufajících v polapení bohatého markýze.

„Ne."„Proč ne?" zeptala se. „Musíte někam jít, Danieli. Nemohu

vás celou noc schovávat ve svém kočáře."Daniel věděl, že má Miranda pravdu. Měl by jít do domu

některého člena Společenství svobodných mužů. Ale váhal a bránil se tomu. Ačkoliv Daniel nedbal nástrah moře, přeci jen jej děsila myšlenka na další misi, a Jarrod se nijak netajil tím, že nesnášel, když na ně musel Daniela posílat. Vévodové byli vzácností a Koruna a dvůr si všímali příchodů a odchodů vévody ze Sussexu. Jistě by zaznamenali jeho nepřítomnost ve městě právě na vrcholu sezony — obzvláště pokud by se neobjevil při těch hlavních a nejdůležitějších událostech. To byla také významná příčina toho, že se málem sám zahubil, když jako o závod pospíchal do Londýna, aby byl včas zpátky ve městě a na matčině gala večeru. Kdyby Jarrod přišel na to, že je Daniel vážně zraněn, Danielova spoluúčast na pašeráckych akcích by byla omezena a on by byl namísto toho přinucen pomáhat pouze organizováním a financováním misí z bezpečí svého domova. A všechen čas, který strávil plachtěním a veslováním, aby se naučil překonat mohutné zvedání žaludku, jímž trpěl, kdykoliv vstoupil na člun, by vešlo vniveč. Samozřejmě by již nikdy nesměl vstoupit do člunu. Ale představa toho, že by byl opět odsouzen do role pouhého pozorovatele a dohlížitele, byla prostě nesnesitelná.

Bylo by to o tolik jednodušší, kdyby Mirandě mohl říct oSpolečenství svobodných mužů...

Ale slíbil mlčenlivost — a to se týkalo i jí. Ani na vteřinu nepochyboval, že by ho Miranda mohla někdy zradit, ob-zvláště když teď riskovala takřka stejně jako on, když dala v sázku svou reputaci, aby mu pomohla. Ale jedno prořeknutí — jediné slovíčko o jeho tajných aktivitách, které by se dostalo ke špatné osobě — a celé dílo Společenství svobodných mužů by bylo ve smrtelném nebezpečí.

Avšak udržovat ji v nevědomosti mohlo rovněž přerůst v problém...

Miranda jej znala příliš dlouho a příliš dobře, aby se dala odbýt lehkovážnými výmluvami. Věřil Mirandě mnohem více, než kdy věřil jakékoliv jiné ženě, a věděl, že jí na něm záleží. Nikdy se netajila s tím, že ji strašlivě ranilo, když tak náhle ukončil své námluvy s ní.

Kdyby jen byl nějaký způsob, jak zaručit, že mezi ním a Mirandou zůstanou ty nejlepší vztahy... Způsob, jak ji ochránit, a stejně tak i jeho... Kdyby tu jen bylo něco, co by mohl udělat... Nějaká možnost, jak zajistit, aby to, že Miranda ví o jeho zranění, nemohlo ublížit ani jednomu z nich...

Kdyby jenom...Daniel si náhle vybavil Mirandinu tvář, když mu říkala, že

„to by znamenalo, že musíme ve všech zítřejších novinách oznámit naše zásnuby". A vybavil si také její pohled, když z jeho výrazu vyčetla odpověď a potvrdila ji. „To jsem nemyslela vážně."

Byla tu možnost. Možnost, která jim poskytovala ochranu, již by potřebovali, kdyby se někdo dozvěděl jejich tajemství.

Není pochyb, že to byla jeho první volba — ale byla to ta nejlepší. A Mirandě poskytovala veškerou ochranu, jíž jí mohl poskytnout.

Jeho přátelé si zasloužili veškerou ochranu, kterou mohl poskytnout.

„Zatraceně!" Jeho whisky nasáklý mozek se držel jediného nápadu jako klíště. Mohl dát Mirandě to, co chtěla, a přitom se sám zachránit.

„Danieli, co se děje? Je něco špatně?"„Všechno je špatně," řekl. „Ale brzo už to bude v pořádku."

Opilecky se Mirandu usmál. „Všechno bude brzy v pořádku."Ze všech sil se snažila upřímně oplatit úsměv a skoro se jí to

povedlo. „Jste si jistý?"Daniel jen přitakal, namísto namáhavého plýtvání slovy.„Rozhodl jste se, kam chcete jet?"„Náměstí svatého Michala, dům číslo čtyři."„Číslo čtyři?" Miranda se zamračila. „To je..."Daniel přikývl. „Palác svatého Michala." Vedle paláce stál

kostel svatého Michala, kde byl pokřtěn. K tomuto kostelu jako farník patřil, a zároveň tento kostel vévodové ze Sussexu podporovali již tak dlouho, kam jen paměť sahala.

Miranda se natáhla a položila mu ruku na čelo. „Máte horečku. Potřebujete lékaře. Myslím, že bych vás měla odvézt do nemocnice."

Daniel otevřel oči. „Žádná nemocnice. Žádný lékař. Pouze biskup Manwaring a vy."

Mirandina ústa se překvapením vytvarovala do dokonalého „O". „Jste opilý, Danieli. Velmi opilý. Nevíte, co říkáte a děláte."

„Jsem opilý," souhlasil Daniel. „Velmi opilý. Ale dobře vím, co říkám a co chci udělat."

Miranda se mimovolně třásla a její hlas se chvěl, když šeptala: „Prosím, Danieli, nedělejte to." Kousla se do rtu a sklopila oči do klína, na své pevně sevřené ruce. „Nedělejte věci horší, než jsou."

„Horší?" Škubnul sebou. Jak může napravování situace dělat cokoliv horší?

„Stala jsem se předmětem soucitu a věčnou družičkou, když jste naše námluvy tak náhle utnul. Jestli se o tomhle někdo

dozví, bude to ještě mnohem horší. A není to nic, co byste mohl vzít zpět, tak to, prosím, neříkejte, pokud to nemyslíte vážně."

„Provdejte se za mne," řekl. „Hned."Miranda zatřásla hlavou. „Až se ráno probudíte střízlivý,

nebudete si tohle pamatovat," varovala ho.„Budu si to pamatovat."„Pokud si to tedy budete pamatovat," předpovídala, „budete

toho litovat."Daniel se jí podíval do očí. „Slibuji, že toho nebudu litovat,

pokud si to nepřečtu zítra ráno v novinách," řekl jí. „Já chci, abyste si mne vzala."

„Dnes večer?"Přitakal. „A musí to po nějakou dobu zůstat tajemstvím."„Na jak dlouho?" zeptala se.„Nevím," odpověděl.Miranda se bála doufat. Bála se snít. Bála se uvěřit, že to

myslí vážně. „Proč?"„Proč?" zazněl jako ozvěna.Přikývla. „Proč si mne chcete vzít?"Daniel zaváhal. Uvažoval, zda jí říci pravdu nebo vy-

myslenou pohádku. Pravda byla, že se vždy cítil hanebne kvůli zakončení jejich prvních námluv, jímž z ní učinil předmět soucitu, pohybující se v kruhu, jak se to stává. Pravda byla, že jako gentleman byl připraven přinést oběť na svatební oltář, aby ochránil její dobré jméno a reputaci, neboť byl tím mužem, který je tak bezohledně dal v sázku. Ne zrovna dnes, kdysi dávno.

Pravda byla, že okamžitá svatba s ní jim oběma nabídne soukromí a ochranu. Žena nemůže být povolána, aby svědčila proti svému manželovi, pokud by jeho zranění vešlo ve známost. Ale pravda byla vypočítavá a ani trochu romantická, a tak se Daniel rozhodl pro pohádku. „Myslel jsem si, že všechny mladé dívky sní o tom, že uprchnou s vévodou."

„A já si myslela, že jste si vzal více ponaučení z toho, že si Alyssa Carrolltonová zvolila za muže Griffina Abernathyho, a nikoliv vás."

„Alyssa byla výjimka," namítl. „Nechtěla být vévodkyní."Ironií samozřejmě bylo, že vikomt, kterému dala Alyssa

přednost před vévodou, se poté, co se vrátil z války jako národní hrdina, stal taktéž vévodou. „Jako Griffova vévodkyně je naprosto šťastná," připomněla mu Miranda. „Jen nechtěla být vaše."

„A co vy, Mirando, vy byste chtěla?" zašeptal podmanivě. „Nebo o sobě můžete čestně prohlásit to samé?"

To nemohla. A Daniel to věděl.„Copak se stalo?" zeptal se. „Ztratila jste svůj ostrý

jazýček?"„Proč jste najednou tak krutý?" odpověděla Miranda

otázkou.„Nejsem krutý." Sáhl si do kabátu a nemotorně tápal rukou

v jedné z vnitřních kapes. „Nabízím vám to, po čem vaše srdce touží."

Miranda sledovala, jak Daniel vyňal cínovou placatku, otevřel ji a dlouze se napil, načež ji odložil vedle. „Jsem si jist, že nám biskup dá zvláštní požehnání. Přemýšlejte o tom, Mirando. Rozhodl jsem se, že dnes večer si vezmu svou vévodkyni. Hned." Odmlčel se, sumíroval si myšlenky. Když je pak vyslovoval, stále víc a víc se choulil a krčil. „Nechtěla byste být nevěstou? Nebo vám vyhovuje představa, že na konci sezony půjdete na svatbu jako družička někoho jiného?"

Pohlédla na Neda. „Odvez nás do čísla čtyři na náměstí svatého Michala."

Kapitola 5„Kde je láska, žádný převlek ji neschová;

kde není, nic ji nepřivolá."— Francois, hrabě de la Rochefoucauld,

1613-1680

Ruppert zastavil kočár před číslem čtyři na náměstí sv. Mi-chala chvilku po půlnoci. Biskupově obydlí se říkalo palác, ale nebylo znatelně větší než ostatní domy lemující náměstí. Byl to okázalý dům z červených cihel, který obývali biskupové ze sv. Michala již déle než sto let. Ostatní domy na náměstí byly temné a tiché a okolní ulice byly pusté a prázdné, nebyla tu žádná vozidla, ani chodci.

Bylo to, což Miranda musela připustit, dokonalé pro tajnou svatbu, ačkoliv se nejednalo o takovou svatbu, jak si ji představovala ve svých snech. Čekala s Danielem v kočáře, zatímco Ned spěšně vyběhl zazvonit na zvonek, aby vzburcoval biskupa a přivedl jej ke kočáru.

„Nepůjdeme dovnitř?" zeptala se Miranda.Daniel zdvihl kožený závěs a vyhlédl ven okénkem ve

dveřích kočáru. Měřil si vzdálenost z ulice k domovním dveřím, počítal kroky, a pak pomalu zavrtěl hlavou. „Bohužel ne. Nemyslím, že mám dost sil, abych se dostal dovnitř vlastními silami, a nechci být dovnitř donesen. Nechtěl bych poskytnout biskupu Manwaringovi důvod k tomu, aby nám nedal své požehnání." „Jaký důvod by mohl mít?"

„Nátlak," odpověděl Daniel takřka nezřetelně.„Na koho? Na mne nebo na vás?"Danielův pokus o úsměv se změnil v bolestivou grimasu,

když se zvedal ze sedadla, aby mohl zaujmout nějakou pohodlnější pozici. „Já jsem tu jediný zraněný."

„Už vidím ty titulky," řekla Miranda. „Šílená markýza postřelila švarného vévodu v zoufalém pokusu přinutit jej k ženitbě."

„Modlete se, ať v novinách nenajdeme ani zmínku," po-znamenal Daniel. „Skandál je to, čemu se chceme vyhnout."

Miranda se pokoušela vyhladit zmačkané a zakrvácené hedvábné šaty. „To ale není všechno, čemu se chceme vyhnout, že? Je to tak Danieli?"

„Ze všech sil se teď snažím vyhnout především té ponuré dámě s kosou..."

Jeho úsměv byl už jen stínem onoho obvykle tak okouz-lujícího úsměvu a Miranda si náhle uvědomila, jak slabý vlastně je. „A vyhýbání se našim matkám je stejně tak odvážné a úctyhodné."

„Rozumím tomu, že se vyhýbáte své matce," řekla mu Miranda, „ale nevím, proč se chcete vyhýbat i té mé. Moje matka je srdečná, přívětivá a z celého srdce vás schvaluje."

„Většina matek mne schvaluje, má drahá markýzo," odříkával. „Jsem totiž vévoda."

„Cumberland je také vévoda," připomněla mu Miranda, „a matka jím opovrhuje."

„Vaše matka má vzorově dobrý úsudek," připustil. „Na rozdíl od té mé, jejíž vkus ve věcech módy je bezpříkladný, avšak jejíž schopnost posoudit charakter člověka je přinejmenším diskutabilní."

„Její Milost se náhodou výborně vyzná v lidských charakterech," nesouhlasila Miranda. „Proto mne také nemá ráda."

Daniel předstíral, že je šokován. „Chcete snad říct, že nemáte charakter, lady Mirando?"

„Naopak, říkám, že jsem až příliš charakterní a vaše matka by si přála, aby to tak nebylo," povzdechla si Miranda. „Chce pro vás jen to nejlepší a věří, že tím by byla krásná, drobounká a poddajná mladá nevěsta."

„Jak jsem řekl, schopnosti mé matky posoudit charakter člověka jsou přinejmenším diskutabilní. Obzvláště pokud se domnívá, že by mi bylo zapotřebí takové vévodkyně. Tak by si mou nevěstu představovala ona, leč nikoliv já." Odmlčel se a stiskl si rukou ránu na boku. „Naštěstí to já mám poslední slovo."

„Ano, a představte si, jak bude Její Milost nadšená, až se dozví, koho jste si zvolil."

„Jste více než schopná se s mou matkou vypořádat," řekl jí Daniel.

„Doufejme," povzdychla si Miranda a vyhlédla ven zpoza závěsu právě včas, aby spatřila Neda, nesoucího deštník nad hlavou zjevně ve spěchu oděného duchovního v noční čepičce, jež držel v rukou svou modlitební knihu, Bibli a něco, co vypadalo jako farní matrika, kterak scházejí dolů ke kočáru. „Máte poslední příležitost si to rozmyslet," řekla mu. „Jste si jist, že tohle je to, co chcete udělat?"

Daniel se zhluboka nadechl — tak zhluboka, jak mu to jen umožňovala pevně ovázaná žebra — a pak pomalu vydechl. „Nedá se říci, že tak nějak jsem si to představoval, ale poté, co jsme vyhnali biskupa z teplé postele, už asi není cesty zpět."

Ani ona si svou svatbu takhle nepředstavovala. Ani ve snu by ji nenapadlo, že bude oddána v kočáře stojícím před kaplí, za bubnování jarního deště, a s lokajem a kočím jako svědky. Ale byla to zákonná svatba s ženichem, jakého by si vybrala sama, a Miranda se tedy chopila příležitosti.

Z nebe padaly provazce vody a bušily do střechy kočáru s takovou silou, že biskup musel téměř křičet, aby byl slyšet. Naklonil se do kočáru a pozdravil Daniela. „Jste to vy, Vaše Milosti?" Kněz mžoural do nitra kočáru.

„Ano, otče," odpověděl Daniel.„Váš lokaj mi sdělil, že vyžadujete mou pomoc."„Vskutku, je tomu tak, biskupe Manwaringu."„Jak vám mohu být nápomocen?"

„Chtěl bych si vzít tuto dámu," oznámil Daniel. „A ona laskavě svolila."

„Chcete se oženit dnes v noci, Vaše Milosti?" otázal se biskup.

„Pochopitelně," odvětil Daniel záměrně tajnůstkářským tónem. „Čekal jsem velmi dlouho na její souhlas a nechci ji teď nechat uniknout."

Biskup se zazubil. „Velmi uvážlivé, Vaše Milosti. Neboť ve světě, v němž žijeme, je opravdová láska vzácná a drahocenná."

V Mirandiných očích se zaleskly slzy. Daniel mohl být sebevětší osel, ale chvíle, kdy se choval takto galantně a rytířsky, to zcela vynahrazovaly. Tahle zbrklá a rychlá svatba nebyla jako vystřižená z dívčích romantických snů, ale to se biskup nikdy nedozví.

„Nepůjdete dovnitř, pryč z tohoto počasí?" otázal se biskup Manwaring a ukazoval směrem ke kostelu.

„Děkujeme vám, otče, ale byli bychom raději, kdybyste nás oddal zde," usmál se Daniel. Jedná z prvních věcí, které se naučil, když podědil po svém otci šlechtický titul, bylo to, že muži nižšího postavení nikdy nespekulují nad vévodovými požadavky, jakkoliv jim ty požadavky mohou připadat podivné a prazvláštní. „V kočáře. Nebudete-li mít námitek," dodal jako zdvořilost. „Já i má dáma bychom se rádi vyhnuli dešti a pokračovali v naší cestě pohodlně suší."

„Ano, samozřejmě, Vaše Milosti," souhlasil biskup.„Budeme, samozřejmě, potřebovat zvláštní povolení," řekl

Daniel.„Už jste někdy předtím žádal o zvláštní povolení, Vaše

Milosti?" zeptal se biskup Manwaring.Daniel pohlédl na Mirandu. „Ne."„Jsou zde nějaké překážky, jež by mohly bránit uzavření

manželství, Vaše Milosti?"

„Ne," odpověděl Daniel. „A později pošlu své muže, aby rozvezli oznámení o sňatku."

Biskup přitakal. „Z moci svěřené mi arcibiskupem canterburským, zde a v jeho úřadovnách v Lambeth Palace a Doctor's Commons, prohlašuji, že mám veškeré podklady nutné pro žádost i pro vydání povolení."

„Pak tedy vstupte na palubu," pozval jej Daniel a skřípal zuby, aby nevykřikl bolestí, jež jím projela poté, co se kočár zhoupnul pod knězovou váhou.

Miranda se nervózně usmála a nabídla biskupovi ruku na pozdrav, když se ten vyškrábal do kočáru a usadil se na protějším sedadle.

Ned vykročil, aby za biskupem zavřel dveře, ale duchovní jej pohybem ruky zastavil. „Budeme potřebovat dva svědky. Upozornil jsem svou ženu a vikáře, když váš lokaj zazvonil u dveří. Jsou připraveni," pokračoval. „Stačí zajít zpět do domu a říct, že si je žádáte."

Ned pohlédl na Mirandu s otázkou v očích.Přitakala.„Hned je přivedu, slečno,"Lokaj byl tak rychlý, jak slíbil, a již za okamžik se vrátil s

paní Manwaringovou a vikářem, kteří se rovněž připojili ke skupince skryté v útrobách vozidla.

Miranda seděla mezi Danielem a vikářem na jedné sedačce, zatímco biskup a paní Manwaringová obsadili tu druhou.

Paní Manwaringová poskytla svému choti, biskupu Manwaringovi, dostatek prostoru, aby mohl začít recitovat: „Drazí snoubenci, sešli jsme se tu dnes, před tváří Boží a před zraky těchto svědků, abychom tohoto muže a tuto ženu spojili svátostí manželskou..."

Daniel se ze všech sil snažil soustředit na biskupova slova a ne na bolest vycházející z rány na boku, na svou lehkovážnost a na krev, vytrvale prosakující skrze obvaz, košili i vestu. Daniel nebyl příliš věřící, ale teď vzdal malou modlitbu jako

dík za to, že svítilny v kočáře osvětlovaly sice dost prostoru, aby mohl biskup předčítat ze své modlitební knížky, ale zároveň zanechávaly dost stínů na to, aby se v mohlo ukrýt, že je zraněný a krvácí, a nadto je ještě dosti opilý.

„Danieli, devátý vévodo ze Sussexu, berete si tuto ženu za svou zákonitou manželku, abyste spolu žili podle Božích zákonů ve svatém stavu manželském? Budete ji milovat, chránit a ctít, budete při ní stát v nemoci i ve zdraví? Nebudete mít jiných žen než jen ji, zůstane s ní, dokud vás smrt nerozdělí?"

Daniel neodpovídal. Když čekali poněkud déle, než je obvyklé u nervózních ženichů, biskup Manwaring si dovolil jej pobídnout. Koneckonců, nebudili jej v brzkou ranní hodinu proto, aby předvedl svatební obřad, kdyby se ten gentleman skutečně nechtěl oženit. „Vaše Milosti, teď musíte odpovědět. Berete si tuto ženu za svou zákonitou manželku?"

Opět to chvilku trvalo, ale pak Daniel konečně odpověděl hlasem znějícím silně a odhodlaně. „Ano."

Miranda i kněz si svorně vydechli úlevou. Nemusel to tak myslet. Nemusel si ji chtít vzít — a Miranda hluboko ve svém srdci tušila, že nechtěl — ale znělo to, jako že netouží po ničem jiném. Odpustila mu jeho chvilkové váhání. Ona jediná věděla, jak moc podroušený Daniel byl, a jak slabý, a také proč. Chápala, že pro něj muselo být velice obtížné ignorovat bolest a soustředit se na to, co se děje.

Miranda se ohlédla a spatřila v Danielově tváři pevné odhodlání. Myslel to vážně, uvědomila si. Nechtěl se oženit, ale byl odhodlaný učinit ji Svou vévodkyní, aby ji ochránil od skandálu, jímž ji bezděčně ohrozil. A Miranda mu byla vděčná. Byla by vytrvale snášela jakékoliv pomluvy a očerňování, aby uchránila Daniela, ale ulevilo se jí, že to nebude muset podstoupit. Ona věděla, že ji nemiluje. Věděla, že si nechtěl vzít ji, ani žádnou jinou. Sdělil jí to jen velmi krátce před tím, než jí nabídnul sňatek.

Miranda si nedělala o Danielových citech k ní žádné iluze. Doufala, že by se do ní Daniel snad mohl časem zamilovat, ale uvědomovala si, že se možná nikdy nenaučí cítit k ní něco víc než obdiv a náklonnost. Ale nyní se jí dával před Bohem a před svědky a poskytoval jí možnost stát se pro jednou nevěstou, a nikoliv družičkou. V základech mnoha šťastných a úspěšných manželství stálo podstatně méně.

Daniel ji nemiloval, ale měl ji rád. Důvěřoval málokomu, ale jí skutečně věřil. A byl přesvědčený, že právě ona bude tou nejlepší vévodkyní, a nikoliv nějaká, kterou se mu jeho matka pokoušela vnutit.

Ona se stane vévodkyní a on bude jejím manželem. Dokud je smrt nerozdělí. A to bude, dá-li Bůh, až za hodně dlouhou dobu. Dost času, aby se Miranda naučila být Danielovi ženou, jakou si zasluhuje.

„Má paní..." Biskup pohlédl na Daniela a čekal, až vévoda doplní jméno své vyvolené.

Ale Daniel se nezúčastnil dostatečného počtu svatebních obřadů, aby mohl tušit, co bude následovat. Miranda, na druhou stranu, byla za družičku při více příležitostech, než by dokázala spočítat. Navštívila tolik svateb a tolikrát slyšela svatební slib, že by jej mohla odříkat zpaměti.

Pohlédla na Daniela a prozradila biskupovi své jméno. „Miranda, pátá markýza ze St. Germaine."

Biskup Manwaring překvapením vytřeštil oči, když se dozvěděl její jméno a titul. „Lady Mirando, berete si tohoto muže za svého zákonitého manžela, abyste spolu žili podle Božích zákonů ve svatém stavu manželském? Budete jej poslouchat..."

Miranda vzhlédla k biskupovi. „Nemohu slíbit, že jej budu poslouchat," přiznala poctivě. „Ale slibuji, že se vynasnažím."

Biskupem to zacukalo, ale přemohl se a nezačal se smát. Za celou tu dobu, co byl ženatý, mu jeho žena neprojevila ani zrníčko té slepé poslušnosti, kterou mu byla přislíbila. A za

celou tu dobu, co oddával mladé páry, doposud žádna žena nepřipustila pochybnosti o své schopnosti poslouchat svého nastávajícího manžela. Ale u markýzy to biskup Manwaring po právu nepovažoval za příliš nepravděpodobné. Potřásl hlavou. Alespoň Jeho Milost ví, do čeho jde. „Dobrá. A teď, kde jsme to skončili?"

„Budete mu sloužit...," napověděla Miranda.„Ó, ano," chytil se reverend. „Budete mu sloužit, milovat jej

a ctít, stát při něm v nemoci i ve zdraví, nebudete mít jiných mužů než jej a zůstanete s ním, dokud vás smrt nerozdělí?"

„Ano," odpověděla Miranda slavnostním tónem.Biskup Manwaring se potom obrátil na Daniela a požádal

ho, aby manželský slib zopakoval, načež o to samé požádal i Mirandu. Když skončili s opakováním manželského slibu, požádal pastor o prsten.

„Máte prsten, Vaše Milosti?"Neměl — ne pro Mirandu —, ale nosil zlatý prsten od té

doby, co zdědil vévodský titul. Daniel si stáhl z prstu svůj zlatý pečetní prsten a podíval se na Mirandu. „Tohle bude teď muset stačit."

Miranda se kousla do spodního rtu a pak neznatelně přikývla.

„Nasaďte jí prsten na prsteníček levé ruky, Vaše Milosti, a opakujte po mně." Biskup Manwaring počkal, dokud Daniel neučinil vše podle jeho pokynů. „Tímto prstenem si tě beru za ženu, svou bytostí tě uctívám a vším svým světským majetkem tě obdarovávám. Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen."

Daniel zopakoval slavnostní slib a poté natáhl Mirandě na prst krytý v rukavičce svůj zlatý prsten nesoucí vévodský znak.

Prsten byl těžký a ona automaticky sevřela ruku v pěst, aby jí nesklouzl.

„Co Bůh spojil, člověk nerozděluj," pokračoval duchovní. „A nyní vás prohlašuji za muže a ženu. Můžete políbit nevěstu, Vaše Milosti."

Miranda stále měla pěst sevřenou kolem Danielova pečetního prstenu a teď si ji tiskla k hrudi, když se otáčela tváří k Danielovi připravená přijmout jeho polibek — jejich první polibek jako muže a ženy. Daniel se svými rty sotva dotkl koutku jejích úst. Slabě si povzdechla a zapudila hořké zklamání. Jejich svatbu bylo jen těžko lze považovat za slavnost a Danielův letmý dotyk rtů stejně tak bylo těžko považovat za polibek. Obojí tedy bylo v dokonalé shodě.

Biskup Manwaring vyňal své pero a inkoust a také zvláštní povolení vystavené arcibiskupem canterburským, umožňující majiteli oddávat kdykoliv a kdekoliv, a vydané na jméno Daniel, devátý vévoda ze Sussexu. Biskup vepsal Mirandino jméno, a když se podepsal sám se všemi ozdůbkami a kudrlinkami a připojil i pečeť svého úřadu, nabídl pero Danielovi, aby mohl podepsat farní matriku.

Daniel se ani nepohnul, aby si vzal pero. „Nepřeji si ještě, aby se naše svatba stala věcí veřejnou."

Biskup Manwaring pokýval hlavou. „Domyslel jsem si, že to je tajná svatba."

„Pro tuto chvíli," řekl Daniel. „Ačkoliv si oba ze srdce přejeme být manželé, není dosud vhodná doba k tomu to vyjevit."

„Aha." Reverend pohlédl na vévodu ze Sussexu a na jeho novou vévodkyni. „Buďte ujištěn, Vaše Milosti, že svatba je zákonná, i když není zaznamenaná. Vaše zvláštní povolení je toho důkazem. A církev vede své farníky k tomu, aby zaznamenávali důležité události svých životů v pokud možno co nejvhodnějším čase."

„A to je kdy?" otázala se potichu Miranda.„Dříve než uplyne měsíc."

Pohlédla na Daniela. „Pak bychom se tedy měli do třiceti dnů vrátit, abychom podepsali záznam ve farní matrice, že, Vaše Milosti?"

Daniel biskupovi rychle přikývl, sáhl po kabátu a začal šmátrat v kapsách.

Miranda se obávala, že Daniel hledá svou láhev s whisky, a neskutečně se jí ulevilo, když viděla, jak vyndává měšec. Otevřel jej, vysypal několik zlatých a stříbrných mincí a podal je biskupovi. „Za povolení a za potíže, které jsme vám způsobili."

„Platíte pouze za povolení, Vaše Milosti. Mou diskrétnost již máte zaručenou. Vaše mecenášství vůči kostelu svatého Michala bylo vždy během těch let velice velkorysé." Napřáhl ruku a nabídl, že vrátí zpět peníze, jež mu Daniel před okamžikem daroval.

Daniel se zamračil. Nevěděl, co si má myslet, a to se vždy pyšnil tím, že zvládá ošemetné či nepříjemné situace sebevědomě a jistě.

Miranda mu přišla na pomoc. „Prosím, přijměte to," řekla mu. „Udělal jste nám velikou laskavost, otče, a Jeho Milost i já bychom byli velmi rádi, kdybyste tyto peníze použil tam, kde jich bude nejvíce zapotřebí, jako oplátku za naše štěstí."

„Bude mi potěšením, Vaše Milosti," řekl biskup a pevně a srdečně stiskl Mirandě ruku. „A dovolíte-li, rád bych byl prvním, kdo vám na vaší svatbě popřeje štěstí."

Miranda zamrkala překvapením. Vaše Milosti. Ať už to bylo dobře či špatně, dnes se stala Danielovou ženou a vévodkyní.

Kapitola 6„Lepší část rekovnosti jest opatrnost, kteroužto

lepší částí jsem zachránil svůj život." — William Shakespeare, 1564-1616

Jindřich IV

„Kam to bude, slečno... paní?" zeptal se Ned, když se vrátil do kočáru poté, co doprovodil biskupa a paní Manwaringovou zpět do paláce.

„Nevím." Miranda se podívala na svou ruku, kde se na prsteníčku blýskal Danielův prsten, poté jej pomalu stáhla a otočila se, aby ho odevzdala zpět svému novému manželovi. „Danieli, kam chcete jet? Danieli?" Miranda se sklonila docela blízko nad Daniela a začala se jí zmocňovat panika, poněvadž dost dlouho neodpovídal. „Danieli ?" Miranda otevřela síťovanou taštičku, již měla omotanou kolem zápěstí, a upustila do ní vévodův pečetní prsten, aby jej neztratila, pak Daniela uchopila za ramena a jemně jím zatřásla.

„Slibte...," zašeptal Daniel.Miranda se k němu nahnula ještě blíže, aby jej lépe slyšela.

„Co mám slíbit?"„Slibte... mi..." Daniel zase zavřel oči a zhluboka vydechl.„Danieli Sussexi, neopovažujte se mi tu umřít!"„Není mrtvý, slečno," řekl Ned měkce. „Jenom ztratil

vědomí."„Dobrá tedy," odvětila Miranda poněkud ostřeji, než

zamýšlela, když teď věděla, že Daniel nevydechl naposledy. Když teď věděla, že z ní neučinil vdovu dříve, než by z ní učinil řádnou manželku. Teď věděla, že ztratil vědomí z bolesti, z přílišné ztráty krve nebo přílišného množství vypité skotské whisky. Teď věděla, že ji Daniel nechal na holičkách, ať se sama rozhoduje mezi čertem a ďáblem, ať se sama

pokusí nalézt rozřešení jejich problému. „Co teď budu dělat? Sice jsme si vyměnili manželské sliby, ale dokud to má zůstat tajemstvím, neznám žádné místo, kam bych jej mohla vzít, aniž by bylo nutné vše vysvětlovat, tedy kromě toho, že bych jej odvezla nazpět do domu Sussexů, ale dala jsem mu své slovo, že právě tohle neudělám." Sklonila se k němu tak blízko, že cítila jeho mělký dech, a zamumlala: „To se nám ta svatba pěkně vyvíjí. Snad bude nejlepší, když vás teď zavezu domů k mé matce a nechám vás, abyste jí to pak všechno sám vysvětlil. Jak se vám tohle pozdává, Vaše Milosti?"

Mirandu beztak nenapadalo žádné jiné řešení, a když takhle dala průchod svému vzteku a rozmrzelosti, alespoň se jí ulevilo — obzvlášť, když bylo na slunce jasné, že Daniel na to nemůže říct ani slovo. Otočila se na Neda.

„Myslíte si, že pokud bychom se vrátili do domu Sussexů, mohl byste tam nepozorovaně proniknout a nalézt vévodu z Avonu, či lordy Granthama, Shepherdstona nebo Barclaye?"

„Shepherdston tam není."„Ale?!" Miranda se ani neobtěžovala maskovat své

překvapení. „A jak to víte?"Ned se zhluboka nadechl. „Prosím o prominutí, mylady,

ech, Vaše Milosti..."„Mylady je naprosto v pořádku, Nede," řekla mu Miranda.

„Byl jste sice svědkem obřadu, z něhož jsem vzešla jako vévodkyně, nicméně pro všechny ostatní bych měla zůstat markýzou ze St. Germaine, přinejmenším dokud Jeho Milost nerozhodne jinak."

„Dobře, má paní." Ned se zlehka poklonil. „Poté, co jste ukázala svou pozvánku a vstoupila do domu, zaslechl jsem jednoho z vévodkyniných lokajů, jak říká, že markýz Shepherdston se nedostaví na dnešní gala večer, ačkoliv jej vévodkyně pozvala, a markýza ze St. Germaine se dostavila, ačkoliv pozvání neobdržela."

Miranda zamrkala, ale strávila pichlavou poznámku. „Myslíte, že byste mohl vklouznout do domu Sussexů a vyhledat tam vévody z Avonu či lordy Barclaye nebo Granthama?"

„Kterýkoliv jiný večer snad ano, ale dnes nikoliv. Ne v této livreji." Pohlédl na charakteristickou livrej St. Germaine. „Nedokázal bych projít kontrolou u předních dveří, ledaže bych nalezl nějakého jiného lokaje, který by byl ochoten buď si se mnou livrej vyměnit, nebo tam jít místo mě."

„Nikdo tam nemůže jít místo vás," řekla Miranda přísně. „Musíte tam jít vy sám. Nikomu jinému nevěřím."

„Mohu se o to pokusit, jestliže vám na tom tolik záleží, mylady."

Miranda si kousala spodní ret. Daniel ji požádal o pomoc a věřil, že pro něj udělá jen to nejlepší. Hledání lokaje, který by byl ochoten vyměnit si s Nedem livrej, by zabralo pěknou dobu. A možná by to bylo nakonec i marné, nebyla si totiž vůbec jistá, že by takovou dobu Daniel přečkal. Přitiskla ruku na Danielovu vestu. Byla nasáklá krví, ale zdálo se, že proud už slábne. „Chtěla bych vzít Jeho Milost pryč z chladného nočního vzduchu a dostat ho někam do teplé, měkké postele," řekla. „Naneštěstí nemám nejmenší tušení, kam by to mělo být." Sedla si zpátky na polstrované sedadlo a přejížděla si zuby po spodním rtu. Kam by jen mohla odvézt svého manžela, aby se nikdo nedozvěděl, že je opilý, zraněný a čerstvě ženatý? Kde v Londýně je takové místo? No jistě! „Dům na Curzonské ulici." Pohlédla na Neda. „Dostaneme se odtud na Curzonskou ulici?"

Ned se na chvilku zamyslel. „Musíme se otočit a jet přes Reeves Mews, ale půjde to."

Miranda vlastnila dům na Curzonské ulici již léta, ale vlastně ani nevěděla, že ho má, dokud jí před šesti měsíci rodinný právník nevrátil krabici lejster a papírů, již jí měl předat v den pátého výročí otcovy smrti, dle jeho instrukcí.

Smlouva k domu byla mezi množstvím jiných smluv k rozličným londýnským nemovitostem, jež poslední markýz vlastnil.

Při pročítání listin se Miranda dozvěděla, že její otec začal skupovat zajímavé nemovitosti v Londýně a okolí velmi záhy poté, co zdědil titul markýz ze St. Germaine. Většina nemovitostí byla zakoupena od gentlemanů, k nimž se štěstí náhle obrátilo zády. Některé pak prodával zpátky původním majitelům, jen s nepatrným poplatkem. Ostatní si ponechával, neboť mu zajišťovaly nějaký příjem.

V dopise jí otec vysvětlil, že význam těchto nemovitostí spočíval v jejich nezávislosti na majetku markýzů ze St. Germaine, a tak mohly po pět let sloužit jako jakási jistota pro Mirandu. Pokud by se ukázala jako dobrý správce dědictví a přínosná pro titul, tyto nemovitosti by se staly základem pro růst jejího bohatství. Pokud by se ukázala být špatným správcem titulu i majetku, byly by tyto nemovitosti použity pro udržení jejího společenského postavení, aby se tak zabránilo rozpadu panství markýzů ze St. Germaine, a to tak mohlo přejít na její potomky.

Markýz ze St. Germaine vše zanechal ověřenému dů-věryhodnému právníkovi, který měl rozhodnout, zda Miranda má schopnosti na to, aby spravovala sama i tyto nemovitosti, a měl pět let času, aby mohl sledovat její počínání coby markýzy.

Naštěstí se potvrdilo, že Miranda je dcerou svého otce. Byla excelentní obchodnicí a sama sebe chápala jako strážkyni zděděného bohatství a postavení. Když pan Thompson, její právník, navrátil do jejích rukou krabici s listinami, byla Miranda příjemně překvapena zjištěním, že jí patří nemálo nemovitostí v Londýně a okolí, včetně několika budov pronajatých vládám cizích států, jež sloužily jako velvyslanectví.

Rovněž vlastnila blok lukrativních skladišť v docích a také několik městských obytných domů v luxusních čtvrtích, včetně vily zbudované architektem Johnem Nashem v regentském parku, kam se hodlali s matkou v nejbližší době přestěhovat. A dům v Curzonské ulici.

Dům v Curzonské ulici Mirandu od začátku fascinoval, neboť její otec jej zakoupil pro milenku — milenku, jež byla po jeho smrti penzionována a která se již přestěhovala k jinému chlebodárci.

Skutečnost, že měl její otec milenku, pro ni nebyla žádným velkým překvapením. Mezi smetánkou to bylo obvyklé. A Miranda nikdy nepochybovala o upřímnosti citů, jež její otec choval k ní a její matce. Žena, již si vydržoval v domě na Curzonské ulici, byla jeho dlouholetou družkou a jejich vztah předcházel jeho titulu i jeho manželství. A Mirandin otec byl velmi otevřený, co se týče její matky, tak při přípravě předmanželské smlouvy, a i vůči Mirandě, vzhledem k dopisu doprovázejícímu smlouvy k nemovitostem, jež Mirandě vrátil právník po otcově smrti.

A když si o tom po přečtení tohoto dopisu Miranda chtěla promluvit s matkou, ta se ukázala neméně sdílná, když jí vysvětlovala svůj pohled na jejich manželství a mužovu milenku. „Nikdy jsem se nezeptala na její jméno," prozradila jí. „Ani na to, kde bydlí. Nechtěla jsem to vědět. Věděla jsem všechno, co jsem vědět potřebovala — a co jsem vědět chtěla. Byla mnohem starší než já. Nejdříve byla guvernantkou, pak se provdala za armádního důstojníka. Ten ale byl zabit ve službách koruně a ona a tvůj otec navázali přátelství. Měli společné zájmy. Měl ji velmi rád, ale tuto část svého života přísně odděloval od té, jíž sdílel se mnou. Nebyla jsem hrozbou pro jejich přátelství a ona nijak neohrožovala naše manželství." Pohlédla na Mirandu. „Popravdě řečeno, oddychla jsem si, když jsem tě počala a porodila, protože to

znamenalo, že s tvým otcem už nebudu muset sdílet manželské lože."

Miranda si pamatovala, jak zalapala po dechu, když vyslechla matčina upřímná slova, ale lady St. Germaine to přehlédla. „Musíš si uvědomit, má drahá, že jsem byla sedmnáctiletá dívenka a mému choti bylo dvaačtyřicet. A zatímco jsem byla od jisté doby všemi ujišťována, že manželské lože poskytuje jistá potěšení, já i tvůj otec jsme to celé shledávali spíše jako trapné, špinavé, nemravné a nepříjemné. Naštěstí královský patent zajišťující následnictví markýzů ze St. Germaine umožňuje nejstaršímu legitimnímu potomku zdědit titul, ať už se jedná o chlapce či o dívku. Tvůj otec to pochopitelně věděl a slíbil mi, že jakmile jednou počnu a porodím jeho dítě, bude si hledat uspokojení jinde a já mohu dělat totéž."

Miranda vyhrkla očekávatelnou otázku. „A dělala jste?"Lady St. Germaine se na svou dceru tajnůstkářsky usmála.

„Před lety jsem si jednou či dvakrát zaflirtovala a nezapírám, že mi to činilo potěšení, nicméně mám to daleko raději bez toho všeho osahávání a dloubání, které doprovází intimní vztahy." Uchopila Mirandu za ruku. „Neříkám, že bys měla nebo že to budeš cítit stejně jako já. Mám za to, že je to docela jiné s mužem přiměřeného věku, do nějž jsi bláznivě a vášnivě zamilovaná."

„Vy jste tatínka nemilovala?"„Naučila jsem se jej milovat a milovala jsem velice,"

odpověděla lady St. Germaine, „Ale nikdy jsem do něj nebyla zamilovaná — alespoň ne takovým způsobem, jak to popisují básníci. Náš sňatek byl domluvený. Tvému otci bylo čtyřicet, když zdědil titul po svém starším bratru. A nový markýz potřeboval ženu v plodném věku. Uviděl mě na hudebním večírku lady Shacklefordové a kontaktoval mého otce. Tatínek byl jen vikomt, takže byl velice potěšen skutečností, že o mne projevil zájem markýz, a přešťastný z naskýtající se příležitosti

naplnit rodinné truhlice." Usmála se. „Já jsem samozřejmě byla zamilovaná do představy, že se stanu markýzou. Byl to dobrý obchod a vycházeli jsme spolu celkem dobře. A nikdy nebylo nejmenších pochyb o tom, že mne tvůj otec měl rád a že tebe úplně zbožňoval. Byla jsem velmi hrdá, že jsem jeho ženou. Nikdy jsem nelitovala, že jsem se za něj provdala, a nikdy jsem mu nedala nejmenší důvod, aby litoval, že si mne vzal. Když se po tvém narození navrátil do ložnice své přítelkyně, učinil tak s mým požehnáním a vděčností."

V domě na Curzonské ulici. Miranda pohlédla na svého lokaje. Dům na Curzonské ulici byl zavřený a Miranda tam ani nikdy nebyla, takže neměla potuchy, zda se jim podaří vstoupit, aniž by vzbudili sousedy, ale byla odhodlaná se o to pokusit. „Povězte Ruppertovi, ať změní směr, a postarejte se, ať dojedeme na Curzonskou ulici, a já se zatím pokusím přijít na to, jak se dostaneme dovnitř."

„To je snadné, mylady," řekl Ned s vítězoslavným úsměvem na rtech a vytáhl z kapsy kabátu cinkající svazek klíčů. „Včera se tam uklízelo," dodal na vysvětlenou. „Pan Hawkins mi dal klíče, abych mohl vpustit personál. Nějak jsem je opomněl vrátit."

Miranda potřásla hlavou ohromením nad tím, že byla tak zaměstnaná přípravou na vévodkynin večírek a zejména na setkání s vévodkyniným synem, aby byla co nejkrásnější, že zcela zapomněla na to, že nakázala svému sluhovi, aby poslal Neda, ať dohlíží na plánovaný úklid v domě. „Díky Bohu, že jste je nevrátil," řekla. „Jinak bychom se pro ně museli vrátit domů, a to by vyžadovalo více času a vysvětlování, než jsem teď ochotná obětovat."

„Rozumím, madam," přitakal Ned a pak se otočil, aby mohl předat pokyny Ruppertovi.

„Ó, a Nede..."„Ano, mylady?"

„Pevně věřím, že vy i Ruppert udržíte události dnešního večera v naprosté tajnosti — a to i před mou matkou."

„Nemáte se čeho obávat, mylady," ujistil ji Ned. „Vaše tajemství je u nás v bezpečí."

„Děkuji vám, Nede."„Není zač, mylady. Upozorním vás, až dorazíme do cíle." * * *

A jak Ned řekl, tak i učinil. „Curzonská ulice, má paní," oznámil o několik minut později a sesedal z kozlíku, zatímco kočár pomalu brzdil a zastavoval u zadního vchodu do domu. Otevřel dveře kočáru a vysunul schůdky pro Mirandu. Poté odběhl rovnou odemknout zadní dveře.

„Danieli, vstávejte. Už jsme dorazili." Miranda do Daniela jemně šťouchla.

Nesouhlasně zasténal.Šťouchla tedy trochu víc a pak se natáhla a zlehka ho

poplácala po tváři rukou v rukavičce. „Danieli, musíte vstávat. Už jsme dorazili do cíle a já vás nemohu nést do domu."

Otevřel oči a zamrkal na ni. Pokoušel se pochopit, co mu sděluje. „Nemějte strach, má krásná, sladká Mirando. Já ponesu vás," řekl, načež jí upadl tváří na prsa.

„Já ho odnesu, mylady," řekl jí Ned. „Pokud stáhnete Jeho Milost na podlahu kočáru, tak abych ho mohl vhodně chytit, pokusím se jej odnést tak, že ani nepocítí žádné zvláštní nepohodlí."

„Dobrá," souhlasila vděčně Miranda a sundala Danielovy nohy z protějšího sedadla, načež jej začala tahat za paži, až se jí podařilo domanévrovat bezvládné tělo do rohu sedačky. Když ho již Miranda měla tam, kde ho chtěla mít, pořádně se opřela ramenem o jeho rameno a zatlačila ze všech sil.

Sussex se skutálel ze sametových podušek a upadl na zmačkaný hadr na podlaze kočáru.

„Velmi dobře, mylady," Ned se nahnul do kočáru a urovnal si Danielovo bezvládné tělo, aby jej pak vzal na rameno, stejným způsobem, jakým nosí řezníci na Market Square půlky prasat či krav.

Miranda stála jako přikovaná a zírala, jak mocný vévoda ze Sussexu zcela bezmocně visí z ramen jejího lokaje a ruce i nohy mu bezvládně vlají.

„Byla byste velmi laskavá, kdybyste mi svítila na cestu, mylady." Ned kývnul hlavou směrem ke svítilně pověšené na dvéřích kočáru.

Miranda sejmula svítilnu ze dveří a sestoupila z kočáru. Kráčela několik kroků před Nedem a svítila mu na cestu po celou dobu, co nesl Daniela do domu.

Ned potom Mirandu navigoval až ke schodišti ve středu domu. „Napravo jsou dva pokoje pro hosty a nalevo rovněž dva," řekl, když vystoupala do druhého poschodí a shlížela do haly.

Ačkoliv Miranda tenhle dům vlastnila, uvnitř nikdy nebyla. Zato Ned, coby hlavní sluha, byl v domě v průběhu minulých šesti měsíců již vícekrát, aby dohlížel na údržbu. Miranda prošla kolem pokojů pro hosty a mířila ke dveřím na konci chodby.

Ned jemně zakroutil hlavou. „To je hlavní ložnice," řekl jí.„To jsem předpokládala," odvětila Miranda a otevřela dveře.

„Můj manž... Jeho Milost je vévoda a z toho titulu má právo na nejlepší ložnici v domě."

„Ale domnívám se, mylady, že vévodovi by bylo mnohem lépe někde jinde..."

„Je tu snad někde jinde nějaká větší a lepší ložnice?"Ned chvíli váhal, ale pak odpověděl: „Ne, mylady, tahle je

ta nejmodernější a nejlépe vybavená."„Pak bude mít tu nejlepší." Pokrčila rameny. „Koneckonců,

je výše postavený a navíc indisponovaný."

„Cokoliv řeknete, mylady." Ned počkal, až Miranda odklidí z cesty haldu vyšívaných podušek a odhrne přehoz, a poté uložil vévodu ze Sussexu do postele. Ned byl jemný, jak jen mohl být, nicméně Daniel zaúpěl, když se ponořil do hloubky měkkých péřových matrací.

V pokoji bylo chladno a když Miranda zouvala Danielovi boty a pokládala je vedle postele, bezděčně se třásla zimou. Rozvázala mu tkanice u punčoch a už se chystala punčochy stáhnout z nohou, když Ned významně zakašlal.

„Pokud počkáte venku, mylady, dohlédnu na to, aby byla Jeho Milost pohodlně uložena v posteli a také rozdělám oheň."

Miranda již vykročila ke dveřím, ale pak si vzpomněla na Danielovo zranění. Ned viděl krev na jejích plesových šatech a rukavičkách, a věděl, že je vévoda opilý a horečnatý a že vystavoval na odiv svá poraněná žebra, ale neměl tušení o povaze jeho zranění. A ačkoliv Miranda svému lokajovi věřila, nebyla si jistá, zda by Daniel schvaloval, že bude Ned obeznámen s tím, že jeho bolavá žebra jsou důsledkem toho, že byl postřelen. „Rozdělejte oheň," poručila. „Já dohlédnu na to, aby Jeho Milost byla pohodlně uložena v posteli."

Ned nesouhlasně zdvihl obočí a odešel k ohništi a zapálil troud ležící poblíže nádoby na uhlí.

„Nemusíte mít obavy o můj delikátní jemnocit. Jsme man-želé." Miranda si rozepnula rukavičky, sundala si je a položila na noční stolek vedle své síťované tašky. „A není to tak, že bych nikdy předtím neviděla nahého muže," připomněla lokajovi. „Pomáhala jsem matce pečovat o mého otce."

„Váš otec byl starý muž," opáčil Ned. „To se o Jeho Milosti nedá říci."

„Jaký je v tom rozdíl?" namítla Miranda. „Anatomie je pořád stejná."

Ned vstal a oprášil si ruce od popela. „Myslím, že pro Jeho Milost by to představovalo rozdíl značný."

„Pakliže na něco narazím, snad se s tím dokážu vyrovnat," prohlásila Miranda a vzala z nočního stolku svou síťovanou tašku.

„Jste-li si tím jista, mylady..."Miranda se zhluboka nadechla. „To jsem. Děkuji vám,

Nede. Vy i Ruppert máte po zbytek noci volno a můžete se vrátit domů."

„Ale, mylady, nemůžeme vás tu nechat samotnou," protestoval Ned.

„Nejsem sama," připomněla mu Miranda. Otevřela síťovanou tašku a vyňala dvě zlaté guineje a podala je svému lokaji. „Pro vás a pro Rupperta."

„Děkuji vám slečno... Chtěl jsem říct paní... Ale..."„Nemějte strach Nede. Jeho Milost je tu se mnou." Usmála

se na lokaje a pohlédla na kyvadlové hodiny stojící na krbové římse. Čas na nich byl nastaven a hodiny šly. „Je to správný čas?"

Ned přitakal. „Včera jsem je nařídil."„Pak běžte domů a trochu se prospěte. Dnes jste mi byl k

službám přespříliš dlouho." Otevřel ústa k námitce, ale Miranda jej umlčela. „Budu vás potřebovat ještě dnes ráno, až prohlédnu spíž a sepíšu seznam věcí, jež bude potřeba nakoupit."

„Mohu tu zůstat a udělat to, slečno..."„Jsem v naprostém bezpečí. Jeho Milost je můj manžel a

navíc dokonalý gentleman." Pokrčila rameny. „Nehledě na to, že zdaleka není v takové kondici, aby si mohl dovolit pouštět se se mnou do křížku. Moje matka bude mít nepochybně starosti. Potřebuji, abyste jí ode mne doručil vzkaz."

Ned pohlédl na postel a musel uznat, že jeho paní má pravdu. Uctivě přikývl. „Správně, mylady."

„Kdyby se matka při zítřejší snídani ptala po příčinách mé nepřítomnosti, povězte jí, že jsem podlehla okamžiku a rozhodla se strávit noc u dávné přítelkyně." Na chvilku se

zamyslela. „Řekněte jí, že jsem odjela se svou přítelkyní a poslala jsem vás a Rupperta, abyste mi přivezli šaty na víkend. To není nic neobvyklého. Už jsem to udělala dřív."

Miranda to udělala již mnohokrát. Před třemi lety strávila téměř celou sezonu na panství Abernathyů, když se Alyssa Carrolltonová provdala za Griffina Abernathyho krátce před tím, než odjel na Pyrenejský poloostrov. A v častých návštěvách panství Abernathyů pokračovala i poté, když se Griffin vrátil z války jako hrdina a získal titul vévoda z Avonu. Cestovala tak často, že si její matka začala stěžovat, že si Miranda navykla utíkat z domova. „Moje matka to pochopí. Vyřiďte mé komorné, ať zabalí nezbytné oblečení, a vraťte se po snídani tak rychle, jak jen to bude možné. A přineste jídlo. Jeho Milost bude hladová, až se probudí. A já už teď umírám hlady."

„Ano, mylady."„A Nede," upozornila jej Miranda, „chci, abyste vy a

Ruppert přijeli v obyčejném kočáře a bez livreje. Taky vypráhněte grošáky." Stáje markýzů ze St. Germaine byly proslavené svými kočáry se spřeženími grošáků.

„Pošlu Rupperta zpátky ještě dnes." Lokaj zdvihl ruku, aby zabránil jejím protestům. Miranda s ním zcela zjevně nesouhlasila. „Jeho Milost je chorá. Můžete potřebovat kočár, abyste mohli poslat pro lékaře."

„Slyšel jste Jeho Milost," připomněla mu Miranda. „Žádného lékaře."

„Ale možná budete potřebovat poslat Rupperta pro pomoc," opáčil Ned. „A on bude potřebovat kočár."

„Dohodnuto," svolila Miranda. „Můžete poslat Rupperta zpátky, ale pamatujte, že se nikdo nesmí dozvědět, co se dnes v noci stalo. Nikdo nesmí vědět, že Jeho Milost a já jsme zde. Absolutně nikdo."

„Můžete se na mne spolehnout, mylady."

„Děkuji, Nede." Podívala se mu do očí. „Já na vás spoléhám. Mé dobré jméno a vévodův život závisí na vás."

* * *Miranda počkala, dokud Ned neopustil pokoj, a vrátila se k

úkolu vysvléknout vévodu ze Sussexu. Už jen při té představě se Miranda musela usmát. Chtěla svléknout Daniela již léta. Nyní byl její manžel, ale jeho svlékání nebylo právě takové, jak si to občas představovala. Není vůbec nic romantického na tahání, strkání a zvedání muže v bezvědomí, jemuž chcete sundat jeho oblečení. Byla to těžká a namáhavá práce, a když mu přetahovala přes ramena jeho prvotřídní vestu, snad desetkrát si pomyslela, že je úplný blázen, když nechtěla pomoc a odeslala Neda pryč.

Vysvlékla Daniela z černé brokátové vesty, rozvázala mu jeho elegantní a módní kravatu, rozepnula černé onyxové knoflíčky na košili, vytáhla košili z kalhot a přetáhla mu ji přes hlavu...

Jako v transu zírala na jeho nahou hrud. Ned měl pravdu. Pohled na osmadvacetiletého muže naprosto nebyl srovnatelný s pohledem na pětašedesátiletého.

Miranda viděla nahý trup svého otce jen jedinkrát, ale pamatovala si to velmi dobře. Když vyrostla, představovala si, že jeho ramena jsou široká a silná, ale byla si vědoma toho, že markýz velmi profituje ze schopností svého krejčího. Její otec měl sice ramena celkem široká, ale svaly na nich byly ochablé a slabé. Hrudník měl propadlý a bledý a jeho kůže se zdála na omak vlhká a lepkavá. Kolem plochých růžových koláčů bradavek měl kroužek šedých chlupů, jež byly jako jemný poprašek rozptýleny i po celé jeho hrudi. Svaly na jeho žebrech a na břiše byly měkké a těstovité, pupík měl veliký a hluboký.

Danielův nahý trup byl od vzpomínky na otcovo tělo tak odlišný jako noc a den. Ramena měl široká a obalená svalstvem, takže do kabátu nepotřeboval žádné vycpávky.

Jeho kůže byla snědá, zlatavé barvy, a zdála se být opálená sluncem jako tělo námořníka, který strávil mnoho horkých dní mezi plachtovím, nebo jako tělo cikána, kteří nosí vesty, aniž by si pod ně vzali košili, a shání povolení k táboření s celými rodinami na svých cestách po Anglii.

Danielovy svaly se vlnily a hrály s každým jeho pohybem, a chlupy na jeho hrudi byly zlatavě hnědé a úhledně uspořádané do malých klínů, pokrývajících celý hrudník, včetně tmavých plochých bradavek. Ta barva ostře kontrastovala se sněhobílými pruhy obepínající jeho žebra a čtvercem stejné lněné látky potřísněné jeho červenou krví.

Miranda se kousla do spodního rtu, aby nevzdychla, když zahlédla jeho svalnaté břicho a boky. Na tomhle těle nebylo nic měkkého a těstovitého. Danielovo břicho bylo zvlněné dvěma řadami napjatých svalů, pupík byl přepůlený pasem kalhot.

Bylo to tělo řeckých a římských soch, tělo Davidovo, jež Michelangelo tak láskyplně vysvobodil z mramoru, v němž bylo uvězněno, a při tom pohledu Mirandě divoce a prudce tlouklo srdce. Vyjma zakrvácených obvazů na jeho boku a pruhů lněné látky pevně ovázaných kolem žeber bylo Danielovo tělo čistá dokonalost.

Nikdy v životě neviděla nic tak úchvatného. Ani ve snu by ji nenapadlo, že jeho elegantní a skvěle padnoucí oblečení skrývá takovou sílu a takovou krásu.

A nikdy by se jí nesnilo, že by Daniel, mohutně krvácející z rány na boku, mohl najít ještě dost síly na to, aby s ní valčíkem vytančil pryč ze sálu, přešel rozlehlý trávník, zastavil se a dosti dlouhou dobu konverzoval s bodrým gentlemanem, nastoupil do kočáru a přetrpěl kodrcavou jízdu po kočičích hlavách až na náměstí svatého Michala a oženil se s ní, a až po tom všem ztratil vědomí.

Když Miranda pohlédla na košili, již dosud svírala v rukou, spatřila místa, kde byla potřísněna krví z obou stran. Podívala

se na čtverec lněné látky pokrývající ránu na jeho boku a na knoflíky na pasu jeho kalhot. Ty knoflíky ji lákaly jako luzný zpěv sirén vábících námořníky na nebezpečná skaliska, vybízely ji, ať je provlékne knoflíkovými dírkami a rozepne tak kalhoty, aby mohla ukojit svou obrovskou zvědavost a objevit tělo ukryté pod černou prvotřídní látkou. Miranda si však zvolila cestu poctivosti.

Zhluboka a jistě se nadechla. Pevné obvazy kolem žeber ponechala netknuté, ale rychle rozvázala uzlíky na zakrváceném obvaze a opatrně je sejmula z rány.

Kulka se prorvala jeho bokem a podél žeber a zanechala po sobě zubatou ránu. Miranda nebyla odborník, ale i přesto viděla, že paní Beekinsová odvedla při šití jeho těla skvělou práci. Miranda žasla nad schopnostmi té ženy, neboť tady nebylo žádné nadbytečné maso, s nímž by šlo pracovat, a stehy paní Beekinsové byly malé, jednotné a úhledné. Naneštěstí, když Daniel zvedl ruku, aby tak zažádal o valčík, zničil výšivku paní Beekinsové, neboť si vytrhal asi tak půl tuctu z dlouhé řady stehů.

Malý pramínek krve pomalu, ale vytrvale vytékal z míst, kde byly vytrhané stehy, ale Mirandě se ulevilo, poněvadž krvavý proud se znatelně zpomalil, když se teď Daniel nemusel hýbat a namáhat se. Až se rána uzdraví, bude tam mít jizvu. Jizvu, která bude navždy hyzdit dokonalý vzhled svalů a šlach pokrývajících jeho trup. Ale rána se uzdraví, jen pokud bude znovu zašita. Naneštěstí pro Daniela ji musela zašít Miranda sama, ačkoliv nikdy neprojevila výrazný talent pro vyšívání.

Při tom pomyšlení skřípala zuby. Vyměnila Danielovi zkrvavený obvaz, uchopila svítilnu stojící vedle postele a vydala se hledat potřebné pomůcky. Nechala dveře do ložnice otevřené, aby slyšela, kdyby ji volal. Miranda pospíchala ze schodů, kudy předtím přišla, a byla potěšena, když zjistila, že Ned rozsvítil světla po celé délce chodby až ke kuchyni.

Dům byl kompletně vybaven nábytkem a zařízením a množstvím osobních předmětů a vymožeností, jež by člověk mohl nalézt v krásném elegantním domě. A protože každý takový dům čas od času přeci jen potřebuje něco jako ošetřovnu, Miranda se modlila, aby i zde nalezla všechno, co potřebovala k tomu, aby mohla vykonat to, co vykonat musela.

Její modlitby byly vyslyšeny, když našla košík s vyšíváním a roli lněného plátna, několik kousků voskovaného plátna a na polici v domovní špižírně kostku francouzského mýdla. Plátno trochu zapáchalo zatuchlinou, jak bylo dlouho skladováno, ale bylo čisté a použitelné, a Miranda byla nesmírně vděčná, že tedy nemusí použít své hedvábné plesové šaty nebo obětovat své hedvábné spodničky, aby mohla ovázat Danielovi ránu. Plesové šaty byly zamazané krví, ale přesto mohly být ještě zachráněny, a nadto to bylo jediné oblečení, které tu Miranda měla, alespoň do té doby, než se vrátí Ned.

V košíku s vyšíváním byly špendlíky a jehly, několikero nůžek rozličných velikostí a bavlněná, vlněná a hedvábná vlákna a nitě. Sebrala košík, voskované plátno a plnou náruč lněné látky a umístila vše na křeslo u dveří, kde si to mohla vzít, až půjde nahoru, a obezřetně se vydala do kuchyně. V duchu poděkovala a pomodlila se za Alyssu a její vášeň pro zahradničení a vyrábění všelijakých hojivých mastí, léčivých lektvarů, tinktur a mazání, a taky za to, že si z rad a ponaučení své přítelkyně vybavovala více, než si myslela. Díky tomu věděla Miranda naprosto přesně, co všechno potřebuje, aby utišila jeho bolest a horečku.

Ve směsi koření a bylinek ve skřínce na koření našla skle-nici sušené bílé vrbové kůry. Z poličky hned vedle vzala mramorový hmoždíř a paličku, poté odsypala přiměřené množství vrbové kůry do hmoždíře a rozemlela ji na jemný prášek, přičemž používala paličku přesně tak, jak ji to Alyssa učila. Když Miranda roztloukla všechnu sušenou vrbovou kůru na jemný prášek, vysypala ji do cínového korbelu a do měděné

konvice napustila čistou vodu z čerpadla v kuchyni. Od krbu Miranda odnesla železnou trojnožku a společně s korbelem a konvicí ji položila na křeslo u dveří, napříč přes všechny ostatní věci, které tam dala už předtím.

Na několikrát vynosila po schodech nahoru všechny pomůcky, které posbírala, a dvě konvice vody. Když se Miranda vrátila do ložnice s poslední náručí pomůcek a začala vše připravovat, Daniel tvrdě spal.

Položila korbel na římsu nad krbem a jednu konvici s vodou na vykachlíčkovaný krb. Potom Miranda odsunula stranou krbovou zástěnu, bránící jiskrám vyletět ven do pokoje, a umístila trojnožku do ohniště, tak blízko žhnoucím uhlíkům, jak jen to bylo možné. Konvici položila na vrchol trojnožky, aby se voda v ní ohřála. Vodu z druhé konvice vylila do lavoru, ukrytého ve zvláštní skřínce k tomu sloužící.

Sundala všechny věci ze stolku u postele a přehodila přes něj jako ubrus jedno z haldy lněných pláten. Pak tam Miranda začala vyskládávat všechny věci, o nichž si myslela, že by je mohla potřebovat — jehly, nitě, mýdlo, cínový korbel s práškem ze sušené vrbové kůry a lavor s vodou.

Na jedné straně postele Miranda natáhla voskované plátno a přes něj ještě jedno jako prostěradlo, potom sňala Danielovi zakrvácený obvaz a opatrně jej převalila. Pracovala rychle, vyhoupla se na postel a rozprostřela voskované plátno a svrchní prostěradlo. Potom se jí s velikým úsilím podařilo Daniela překulit zpátky na jeho místo, kde teď už ale bylo čisté prostěradlo, a navíc i svítilna poskytující dostatečné množství světla na práci.

Když bylo vše hotovo, vzala Miranda několik složených lněných pláten z hromady, již vynesla zezdola, vzala z košíku s vyšíváním drobné ozdobné nůžky a sedla si do houpacího křesla blízko krbu. Při práci se lehce pohupovala dopředu a dozadu, a přitom stříhala plátno na pruhy, motala pruhy látky

jako obvazy a vyráběla větší čtverce, které měly posloužit místo vaty, a čekala, až se začne vařit voda v konvici.

Už rozstříhala první plátno na pruhy a nadělala čtverce z druhého, když si všimla, že se voda v konvici už vaří a že je čas pustit se do vlastní práce. Miranda vstala z křesla, jedno složené plátno použila jako rukavice, přešla k ohni a sejmula konvici z trojnožky. Podržela nůžtičky nad lavorem a přelila přes ně vroucí vodu. Vybrala si z balíčku jehel jednu zlatou a přemýšlela, jakou by měla použít nit. Alyssa jí říkala, že hedvábí je nejlepší. Miranda ovšem velice pochybovala, že by Daniel měl obzvláštní radost, kdyby zjistil, že je sešitý nití některé z barev, jež měla na výběr. Přesto tedy navlékla do jehly hedvábné vlákno a vše ponořila do lavóru s horkou vodou.

„Je velmi důležité všechno vyčistit alkoholem nebo vroucí vodou," odříkávala Miranda, co si pamatovala z Alyssiných ponaučení ohledně otevřených ran. Alyssa vždy všechny lékařské instrumenty propírala ve vroucí vodě nebo alkoholu, vše důkladně omývala vodou a mýdlem, včetně pacienta, což se vždy projevilo na tom, že se pacient rychle zotavil. Alyssa nevěděla, jak to funguje, věděla jen, že to funguje, a to bylo to, na čem jí záleželo. „Vždycky měj na paměti staré přísloví: čistota — půl zdraví. Obzvláště u lidí, kteří mají otevřené rány nebo hnisavé boláky." Miranda jinými nůžkami opatrně vylovila nůžtičky, jehlu a nit z horké vody a položila je na ubrus. Potom v lavoru namočila jeden čtverec plátna a sáhla po mýdlu.

Namydlila plátno až bylo pokryté pěnou, vyždímala z něj přebytečnou vodu, a donesla jej k posteli, kde ležel klidně spící Daniel.

Miranda omyla krev z okolí rány, a také z břicha, boků a beder. Snažila se nepřekročit hranici jeho kalhot, pokoušela se nevnímat potůčky krve, které vytekly z rány a zmizely v tajemné oblasti skryté v kalhotách, klouzala rukou s hadrem

blizoučko Danielova pasu, ale co naplat, jestliže je čistota půl zdraví, nemá na vybranou a bude muset provléknout knoflíky jejich knoflíkovými dírkami a zbavit Daniela i té poslední části jeho večerního obleku.

Kapitola 7„Pohled ke snění, nikoli k vyprávění."

— Samuel Taylor Coleridge, 1772-1834

Když se tak dívala na Danielovo tělo, nahé jako v den, kdy se narodil, musela Miranda pozměnit svůj dřívější názor na mužskou krásu.

Byla v Římě a byla i ve Florencii. Užasla nad nádherou Michelangelových maleb na stropě Sixtinské kaple a nad jeho zobrazením Piety. Navštívila Florencii a spatřila Michelangelovu sochu Davida, stojící na Piazza Signoria.

Socha se pro ni stala standardem, podle nějž pak po-měřovala veškerou mužskou krásu, a až dodneška, kdy obnažila Danielův trup, neviděla nic takového, co by sneslo srovnání s mramorovým tělem Davida. A jestliže Danielova tvář a ramena i trup se vyrovnaly velkoleposti těchto částí Davidovy anatomie, spodní část jeho těla ji zdaleka předčila.

Nyní Miranda věděla naprosto nepochybně, že živý a dýchající Daniel, devátý vévoda ze Sussexu, Michelangelova Davida zcela zahanbil.

Když omývala opatrně jeho tělo, zčervenala až po kořínky vlasů, ale brzy přemohla svou přirozenou cudnost a uspokojila svou palčivou touhu udělat to, v co vždycky doufala, že jednoho dne bude mít příležitost udělat — starat se o jeho tělo a dotýkat se jej, pečovat o něj, jako to dělávají ženy a milenky.

Ne přesně takhle, samozřejmě. Ne o zraněného. Ne trpícího bolestmi. Ale darovanému koni na zuby nehleď, a Miranda ochotně přijímala to, co se jí nabízelo. Jestli tohle byla jediná možnost, jak se dívat na Daniela a jak se jej dotýkat, byla s radostí k službám, hrdá a potěšená, že jí svěřil své tajemství. A tak o něj důkladně pečovala a starala se, otírala jeho tělo

horkým namydleným plátnem, užaslá nad tím, jak plátno klouže přes jeho tvrdé svaly. Nedotýkala se jej tam, kde se tak bolestně toužila jej dotýkat, kromě smývání zaschlých pramínků krve, tvořících kaňky a loužičky v chloupcích obklopujících nejintimnější část jeho těla.

Miranda naplno využila výhody jeho zranění a jeho bezvědomí, aby uspokojila tužbu svého srdce, a ačkoliv ji trápilo svědomí za to, že obnažuje jeho tělo a nenasytně je hltá pohledem, zatímco on spí, nakonec se rozhodla, že je to jen malá odměna za všechno, co pro něj udělala.

Namočila plátno do lavóru, vymáchala z něj krev a vyždímala je. Už nemohla déle odkládat nevyhnutelné. Daniel byl tak čistý a omytý, jak to jen jedna jediná žena s kusem látky, kostkou mýdla a lavorem horké vody mohla dokázat. Jeho rána potřebovala šití stejně mocně, jako jí ta představa děsila. Scházela jí jenom odvaha zapíchnout jehlu a nit do pohmožděného a rozšklebeného masa kolem rány a udělat tak to, co bylo třeba.

Miranda proklínala svou hloupost, s níž shromáždila vše, co by mohla potřebovat, dole pod schody, a svou odvahu, která se náhle kamsi vytratila. Žaludek měla jako na vodě a ruce se jí hrozně třásly. Pivo. Medovinu. Víno. Sherry. Brandy. Koňak. Whisky. Cokoliv. Zhluboka dýchala. Miranda nebyla žádný pijan, ale stejně tak jí bylo jasné, že není ani žádný léčitel. A když došlo na propíchnutí Danielova těla jehlou, potřebovala sebrat všechnu svou odvahu. Miranda si náhle vybavila Danie-lovu cínovou láhev, odložila lavor na stranu a běžela ji vytáhnout z kapsy jeho kabátce.

Daniel nenechal v placatce více než jeden či dva hlty whisky, a to bylo jedině dobře, protože ji Miranda všechnu vypila. Mirandě vyhrkly slzy do očí a rozkašlala se, když si silný nápoj hledal svou cestu jícnem do žaludku. Ale i kdyby láhev byla plná, Miranda by ji jistojistě vyprázdnila. Zaklapla víko láhve a vrátila ji do Danielova kabátu. Sama si znovu

sedla k jeho posteli a byla natolik potěšená tím, co vidí, že se jí ruce přestaly třást. A v ten moment uchopila jehlu a nit, zhluboka se nadechla, sklonila se nad Danielem, opatrně vbodla jehlu do jeho těla a začala šít.

Kdyby ucuknul, zasténal nebo jinak projevil bolest, nebyla by schopná pokračovat, ale Daniel tvrdě spal po celou dobu, co zarputile napravovala škody, které utrpěla úhledná a pravidelná výšivka paní Beekinsové. Její stehy nebyly tak úhledné a jednotné jako ty od paní Beekinsové, ale i tak byla Miranda s výsledkem spokojena. Vydechla si úlevou, když mohla za posledním stehem udělat uzlík a přetrhnout nit; Neměla žádnou mastičku či lektvar, kterým by ránu ošetřila, ale Alyssa jí jednou řekla, že takovéhle mastičky nejsou vždycky nezbytné. Pokud je rána čistá a pacient má dostatek spánku a vydatnou stravu, tělo se vyléčí samo.

Miranda vzala několik čtverců lněného plátna a přivázala je na ránu několika pruhy tkaniny. Rozprostřela čisté prostěradlo a přehodila je přes spodní polovinu Danielova těla, načež si klekla na zem vedle postele a modlila se, aby Alyssa měla pravdu.

Příval slz jí zaslepil oči a spolykané slané kapky jí štípaly v krku. Zabořila tvář do prostěradla u Danielových nohou a zoufale vzlykala. Miranda věděla, že její slzy jsou důsledkem strachu o Daniela a mnoha hodin neustálého napětí, které měla za sebou. Věděla, že pláč je způsoben uvolněním proudu emocí, které držela přísně pod kontrolou. A Miranda si myslela, že to jen Daniel ji dokáže takhle znervóznět a napínat, protože si už ani nemohla vzpomenout, kdy naposledy byla donucena okolnostmi schovat si obličej a plakat. Avšak to, že znala pravé důvody a příčiny té záplavy slz, nijak nezmenšilo jejich množství ani intenzitu.

Miranda plakala, dokud si nevyplakala všechny slzy, plakala, dokud ji nezačala bolet a třeštit hlava, ucpal se jí nos a oči měla napuchlé a jakoby plné písku. Plakala, dokud ji

nezačala bolet kolena a neztuhly svaly od klečení na podlaze. Až pak se zase postavila na nohy a začala uklízet nepořádek, který nadělala.

Měla před sebou dlouhou noc, nemohla jít spát, dokud nebylo jasné, že Daniel bude v pořádku. Sklonila se nad ním a pohladila ho po hlavě. Čelo měl stále zrosené potem, tváře zarudlé a jeho kůže byla na dotek horká. Stále byl horečnatý, ale zda to bylo způsobeno zraněním, které utržil, či množstvím alkoholu, který vypil, Miranda nebyla schopná posoudit. Protože ho rozhodně nechtěla budit z posilujícího spánku, jediné co mohla dělat, bylo dátvařit další konvici vody a čekat.

* * *

„Horko.“Když ze sebe Daniel chraptivým hlasem vydal tohle jediné

slůvko, Miranda otevřela oči a posadila se v křesle.„Tady." Miranda vzala cínový korbel s nápojem z vody a

nadrcené vrbové kůry, který připravila, zatímco Daniel spal, a donesla jej k rohu postele. Posadila se vedle něj, a když Daniel odhazoval veškeré ložní prádlo a vystavoval její cudnost dalšímu nebezpečí, dávala dobrý pozor, aby nestáhl i prostěradlo, jež mu zakrývalo dolní polovinu těla.

„Horko," mumlal Daniel. „Strašné horko."„Já vím," odpověděla Miranda a podpírala mu hlavu a

ramena, aby dosáhl rty k okraji korbelu. „Ale musíte přestat takhle sebou mlít, sice si znovu vytrháte stehy." „Páli."

„Vypijte tohle," pobízela ho. „Po tom vám bude lépe."„Co?"„Odvar ze sušené vrbové kůry," řekla mu. „Vypijte to

všechno jako hodný chlapec a já vás pak ochladím heboučkou mycí houbou."

„Žádnou vrbovou kůru," protestoval.

„Ale ano, vrbovou kůru," trvala na svém Miranda. „Alyssa říká, že je to pro vás dobré. Tak to vypijte a já vás omyji příjemnou osvěžující studenou houbou. To se vám bude líbit." Přitiskla znovu korbel k jeho rtům.

Daniel se zašklebil a pokusil se odmítnout lék, ale Miranda mu nedala na výběr. Zatlačila na korbel a on mohl buď pít a nebo se utopit.

„Všechno špatné je k něčemu dobré, Vaše Milosti," při-pomněla mu. „Bez tmy by nebylo světlo. Takový už je život."

Daniel vyprázdnil korbel a zamrkal na ni. Jeho překvapení, že ji vidí vedle sebe, bylo evidentní. „Miranda?"

„Ano, jsem to já, Miranda." Pomalu jej položila zpět na polštář, stoupla si a přešla k oknu. Trošku pootevřela okno, aby do místnosti mohl proniknout chladivý noční vzduch, naplnila umyvadlo vlažnou vodou a došla pro čistý hadřík.

Miranda skryla zklamání, jež ji bodlo u srdce, vrátila se k posteli a položila umyvadlo na stolek. Namočila hadřík ve vodě a vyždímala ho. Pevně stiskla rty a zaměřila veškerou pozornost jen na šetrné otírání blýskajících se kapiček potu z Danielovy hrudi. Byl zjevně překvapený, když ji spatřil sedět na posteli vedle sebe. Daniel zcela zřejmě očekával někoho jiného.

„Mirando?"Zaslechla v jeho hlase naléhavý tón a podívala se mu do

obličeje. Měl šedozelenou barvu a počet kapiček potu na čele se mu snad ztrojnásobil. „Jsem tady." Postoupila o krok blíže k čelu postele.

„Je mi zle." Daniel se otočil na bok a opřel se o loket a předloktí, svěsil hlavu z postele a vydávil veškerý obsah žaludku na Mirandinu hedvábnou sukni.

„K čertu, Danieli!" vykřikla Miranda, když viděla, jak zaneřádil její šaty. „Nejdříve mne celou zakrvácíte a pak ještě tohle!" Nádherné bledě zelené plesové šaty, jež jí modistka upravila přesně na míru, takže si Miranda byla jistá, že na

tanečním večeru bezpochyby upoutá pohled vévody ze Sussexu, upoutaly všechno možné, jen ne vévodův pohled. Věděla, že si nemohl pomoci, ale to neměnilo nic na skutečnosti, že Daniel jí její krásné šaty zakrvácel, potom pozvracel, ale zdálo se, že si ani nepovšimnul, jak jí šaty zkrášlují postavu, dokonale zdůrazňují ňadra a dlouhé nohy, či jak světle zelená barva báječně ladí s jejími kaštanovými vlasy a její oči vypadají mnohem zelenější. Její úžasné plesové šaty byly zničeny, ale Miranda neměla čas truchlit nad jejich zkázou. Rychle utíkala pro nočník, kdyby Daniel zvracel ještě jednou.

Miranda mu držela hlavu, dokud nevolnost neodezněla, potom mu otřela tvář a krk chladným hadříkem. Zápach, který se zvedal všude kolem, ji málem přemohl. Žaludek se jí bouřil, a zatímco nalévala vodu z umyvadla do nočníku, Miranda bojovala, aby se sama neznemožnila. Nočník pak přiklopila víkem a zašoupla pod postel.

Pomohla Danielovi znovu si lehnout na polštář, naplnila korbel teplou vodou a nabídla mu.

„Už ne," řekl Daniel zadýchaným hlasem.„To není vrbová kůra," sdělila mu. „Je to teplá voda. Na

vypláchnutí úst."Daniel si vypláchl ústa teplou vodou a odplivl do lavóru,

který tam kvůli tomu Miranda přidržela. To ho zcela vyčerpalo. Lehl si a začal drkotat zuby. Miranda znovu vytáhla nočník, sundala víko a vodu z lavóru do nočníku vylila. Poté nočník opět přiklopila víkem a zasunula pod postel. Natáhla jediné prostěradlo Danielovi až k bradě, v nohách postele rozložila přehoz a Daniela jím přikryla. Prostěradlo i přehoz pak založila kolem jeho ramen.

„Zima," zamumlal.Miranda zavřela okno a přešla k ohništi, kde rozhrábla

hromádku nakupených uhlíků, aby se oheň ještě rozhořel. Stačil jí jediný pohled na Daniela a bylo jí jasné, že střídavě

trpí návaly horečky a zimnice. Oči měl zavřené a drkotal zuby. Miranda s ním soucítila. Věděla z vlastní zkušenosti, že jakmile se dost ohřeje, bude zas hnedle trpět nesnesitelným horkem, a jakmile se úspěšně zchladí, bude hned promrzlý na kost.

Miranda si sáhla na záda a rozepnula si šaty. Spustila je dolů přes boky a nechala si je spadnout k nohám. Rozvázala šňůrky od krátkého korzetu, a povšimla si, což u ní nikoho nemůže překvapit, že korzet i spodničky a prádlo jsou lehce pošpiněné. Malé skvrnky se nalézaly v místech, kde Danielova krev prosákla skrz vrstvy hedvábí. Miranda si svlékla korzet, stejně tak i spodničku, stáhla si z nohou punčochy, takže tam stála v drahých hedvábných kalhotkách, zdrcená tím, že veškeré její oblečení je pocákané zvratky a zapáchá natrávenou whisky a pozůstatky Danielova posledního jídla.

Miranda zadržela dech, ohnula se v pase a smotala své šatstvo do jednoho balíku, který nechala ležet na podlaze. Narovnala se a přešla pokoj směrem k masivní francouzské almaře. Byla velice potěšena, když zjistila, že almara obsahuje kolekci nočních košilek a spodního prádla, ovšem jen do té doby, než seznala, že žena, jež zde oblečení zanechala, byla oproti ní asi tak polovičního vzrůstu. Miranda vyndala jemnou noční košilku. Nebyla větší než dětské pyžamo a byla pravděpodobně nošena velice malým, drobným, křehkým stvořením, vedle nějž by Miranda vypadala jako ženská verze Goliáše.

Miranda přesto neustávala v hledání. Byl to dům jejího otce. Jistě tu po něm něco zůstalo. Avšak její průzkum nepřinesl nic, co by si mohla obléct.

Danielův kabát byl z jeho oblečení nejméně zkrvaven, ale díky svému módnímu střihu by nedokázal zakrýt ani to nejnutnější. To samé platilo i o jeho vestě. Jeho košile by ji snad mohla zakrýt, ale Miranda do ní ve spěchu zabalila vlastní špinavé oblečení. Ale jeho kalhoty budou její záchrana.

Potřebovala něco, aby mohla sejít po schodech dolů, a tak po nich sáhla. Protože byla jenom o dva až tři palce menší než Daniel, a jak jí neopomenul připomenout „vysoká a silná", byla naděje, že jí kalhoty jakžtakž padnou.

Ta myšlenka nebyla příliš povzbudivá, ale byla odhodlána nějak se ustrojit, a Danielovy kalhoty byly dobrým řešením.

Zadržela dech a postavila se do jeho skvělých večerních kalhot. „Jestliže mi padnou," přísahala Miranda, „do konce života se nedotknu sladkého".

Nepadly.Miranda byla potěšena a překvapena zároveň. Nyní věděla,

že i když jeho kalhoty dělají Danielovy boky štíhlé, ona je štíhlejší. Kalhoty, které jeho obepínaly jako druhá kůže, Mirandě padaly. Otočila se k posteli a s dětskou radostí vyplázla na Daniela jazyk. Možná není jako peříčko, ale není ani tlustá. Nebyla na ní špetka tuku. Na ženu byla vysoká a nebylo pochyb, že v případě jejích ňader byla příroda štědrá. Ale její břicho bylo ploché a boky, zadek a stehna měla výrazně štíhlejší než on.

Navíc jí tu nechal bez možnosti něco si obléknout, dokud... Natáhla se pro jedno ze dvou zbývajících prostěradel, kterými chtěla původně Daniela obvázat. Obtočila si jej kolem těla a uvázala pomocí Danielovy vázanky přes rameno.

Když se do prostěradla zabalila jako do tógy, posbírala svoje oblečení a odnesla ho z ložnice dolů do kuchyně.

Položila své zničené šaty do velké dřevěné kádě. Nebyla žádná možnost, jak je ještě zachránit. Miranda ovládala mnoho domácích prací — mnohem více než se u ženy jejího postavení předpokládá — a bylo to hlavně zásluhou její matky a Alyssy Abernathyové. Ale jak dobře věděla, ani dovednosti její matky nebo Alyssy by si nedokázaly poradit se špinavou kupou v dřevěné kádi.

Několik posledních hodin, které strávila péčí o Daniela, jí připomnělo, kolik úsilí musí vynaložit její personál, aby jí

zajistil pohodlný život. Snažila se jim život co nejvíce ulehčit, ale teď zjistila, že pro ně za jejich tvrdou práci nedělá dost. Ale to změní hned, jak se vrátí domů a začne znovu žít život markýzy St. Germaine.

Jestli se vrátí domů a začne žít život markýzy St. Ger-maine... Miranda se podívala na svou holou levou ruku. Minulou noc — tedy spíše velmi brzy ráno — si vyměnila s Danielem svatební přísahy. Nyní je z ní vévodkyně ze Sussexu, ale zatím jí to přineslo pouze zkažený ples a bezesnou noc. Ne že by od Daniela čekala zásnubní nebo svatební prsten, ale bylo by hezké, kdyby jej měla. A to i přesto, že by ho nemohla nosit...

Miranda opustila kuchyň a pospíchala po schodech nahoru, kde prohledala ostatní komnaty v naději, že objeví nějaké oblečení. Tentokrát se její přání splnilo. Našla brokátové roucho a bavlněnou noční košili s iniciály jejího otce. Objevila je v tmavé, ohromné místnosti, která byla plná knih a velkého nábytku — otcova pracovna.

Zavřela dveře skříně, setřásla ze sebe prostěradlo a přetáhla si přes hlavu noční košili. Zhluboka se nadechla a doufala, že jí košile nějakým zázrakem připomene vůni jejího otce. Ale bavlna voněla pouze po cedru, z kterého byla skříň postavena. Vůně jejího otce — nevšední kombinace bergamotu a borovice — byla pryč. Tedy jestli tam vůbec někdy byla. Noční košile i brokátové roucho vypadaly nově. Jako by byly objednány ve Westonu, ale nikdy nenošeny. Skříně v ostatních místnostech byly prázdné. Našla pouze náhradní polštáře a deky.

Podívala se dolů na košili. Možná jí otec nikdy nenosil, ale byla šita pro něj. Miranda si tím byla jistá, protože lem košile dosahoval k jejím kolenům místo k lýtkům. Během posledního roku otcova života měla pocit, že se otec pomalu zmenšuje, zatímco ona roste. Nakonec byla o hlavu větší. Pokrčila rameny. Její lýtka byla vidět, ale nebyl tu nikdo, kdo by je spatřil. Mimo Daniela, ale ten nyní tvrdě spal.

A Neda.A Rupperta.Miranda se ušklíbla. Zapomněla, že se její vozka a lokaj

během několika hodin vrátí. Zhluboka se nadechla. Nevadí. Ned a Ruppert jsou jí neskonale oddáni a nebudou se nikdy zmiňovat o jejím nevhodném oblečení. Ona si tyto šaty nevybrala. Všechno ženské oblečení bylo příliš malé a mnohem více odhalující než otcova košile. Byla sice krátká, ale zahalovala vše podstatné a nebyla od krve ani zvratků — alespoň tak dlouho, dokud se nevrátí do ložnice.

Miranda se poprvé za dlouhé hodiny usmála. Kdo z vyšší společnosti by si pomyslel, že jí vždy elegantní vévoda ze Sussexu znečistí oblečení? Bez toho, aby spolu sdíleli lože?

Stiskla rty a přemýšlela. To, že on s ní nesdílí její lože, neznamená, že ona nemůže sdílet jeho. Jsou spolu sami v celém domě. A jsou oficiální manželé. Nikomu to neublíží. Proč by nemohla strávit zbytek noci vedle něj v posteli? Proč nebýt trochu sobecká a nechytit šanci, jak uklidnit své srdce plné touhy? Na několik hodin. Zatímco bude spát.

Proč ho nedržet v náručí alespoň jedenkrát, než se probudí a připomene jí, že ji nemiluje?

Kapitola 8„Její odhalené končetiny roztomile odpočívaly."

— Samuel Taylor Coleridge, 1772-1834

Její novomanžel mluvil ze spaní.Miranda vždy snila o tom, že bude ležet vedle Daniela ve

velké pohodlné posteli. Snila o společném milování, o tom, jak jí svírá v náručí, jak jí šeptá sladká slůvka, jak si spolu povídají, jak společně sdílí vlastní tajemství...

Sdílejí jméno.Ale Daniel nevypadal, že by s ní rád sdílel její představu

společného domova. Jednou před lety jí řekl, že nezáleží na tom, jak příjemnou má společnost nebo jak je mu milá, raději spí sám.

Mirandu toto prohlášení překvapilo a navíc jí mátl jeho malý zájem o důvěrnosti. Daniel byl štědrý a přátelský muž. Rád se smál a působil dojmem, že má rád ženskou společnost.

Teď to pochopila.Mluví ze spaní. A Daniel sám sobě nevěřil natolik, aby s

někým mohl strávit celou noc. Nevěřil sám sobě, že neusne a nebude mluvit. Tím by vyjevil všechny své zlé sny, nejtajnější obavy a temná tajemství.

Tak, jak to dělal právě teď.Miranda nevěděla, zda se má smát nebo plakat. Byla tak

unavená, že neměla chuť dělat ani jedno. A nebo obojí. Jak zvláštní svatební noc! Podívala se na hodiny nad krbem a zjistila, že má jen čtyřicet minut na zasloužený spánek vedle Daniela. Pak jej znovu zbudí horečnaté blouznění.

„Musím se dnes dostat do Londýna! Mám tam naléhavé povinnosti."

Nadzvedla se, opřela o loket a dotkla se ho. Jeho pokožka byla horká a vlhká. Prostěradla okolo něj byla nasáklá potem — stejně tak jako přední část vypůjčené noční košile. Miranda si nevědomky odtáhla propocenou košili od hrudníku a myslela na to, o co by bylo lepší, kdyby měla prsa menší, tak jak se ostatně sluší na jemné dámy z vyšší společnosti.

Přála si, aby jí Daniel znovu řekl, že je krásná...Teď už nemohla nic dělat. Co se stalo, stalo se. Vzít si

Daniela, mít ho pro sebe, více než hodinu jej držet v náručí — to vše je vyvrcholením jejích tužeb a nevyslovených přání. Ale její krásný sen se rozplynul, když Daniel znovu ze spánku promluvil.

Když přišla do jeho ložnice, aby si lehla vedle něj, sváděl zápas s chladem a celý se pod přikrývkami třásl. Nyní byl rozpálený a horečnatý. „Danieli?"

Oči měl otevřené a mluvil, ale Miranda věděla, že není vzhůru a nemluví k ní.

„Děkuji za vaši pohostinnost, paní Beekinsová, ale nemůžu tu zůstat."

Zamračila se. Měla by jej vzbudit, jinak jí vyzradí věci, které by za denního světla nikdy nevypustil z úst. Byla ale zvědavá, vyhrálo její horší já. Zdá se mu o včerejší noci, kdy mu paní Beekinsová zašívala ránu? Co pro něj znamenala? Byla to dobrosrdečná ošetřovatelka, která o něj pečovala stejně jako teď Miranda, nebo pro něj znamená něco víc? Důvěřuje paní Beekinsové stejně jako jí?

Důvěra. Daniel jí věří. Věří, že neprozradí jeho tajemství. Věří, že vše, co ona udělá bude správné. Díky svojí zvědavosti mohla Miranda zradit jeho důvěru.

„Musím se vrátit do města," blouznil Daniel. „Mám v Londýně schůzku, která vyžaduje mou osobní účast. Musím tam být a musím tam být viděn."

„Danieli, probuďte se," naléhala Miranda. „Vy jste v Londýně."

„Musím se dostat do Londýna," protestoval. „Nesmím zklamat. Musím dokončit úkol."

„Vy jste v Londýně," opakovala. „A jestliže tou zmíněnou schůzkou myslíte gala ples vaší matky, tak jste to zvládl."

Odkopal přikrývky. „Je strašné horko!"Miranda vyklouzla z postele a došla k blízkému stolku.

Neměla v úmyslu dávat mu další vrbovou kůru a neměla také nic, čím by zklidnila jeho horečku. Naplnila tedy umyvadlo vodou a namočila látku. „Zkusíme toto." Přiložila vlhkou látku na jeho rozpálené čelo a přejížděla mu po čele a krku. „Není to lepší?"

„Micahu, máme ještě whisky?" Otevřel oči a podíval se na ní. Miranda se musela kousat do spodního rtu, aby se nerozplakala. Nebo nerozkřičela. Danielovi se zdálo o paní Beekinsové, ale podíval se na Mirandu a nazval ji mužským jménem. Řekl jí Micahu.

Otřela mu vlhkou látkou krk a šíji a na chvíli ji tam nechala. Jemně ho objala kolem pasu a odtáhla jeho ruce z obvazu, který měl kolem žeber. Myslela si, že bude protestovat, ale Daniel byl poslušný. Miranda mu začala otírat tělo vlhkou látkou. „Omluvám se, Vaše Milosti," odpověděla popravdě, „ale nemáme žádnou whisky."

„A co náklad? Doručili jste jej na adresu, kterou jsem vám dal?"

„Náklad?"„Náklad, který jsme vyzvedli během naší cesty.

Shepherdston na něj čeká." Odpověděl Daniel. „Dejte Shepherdstonovi ty vaky. Bude je potřebovat na zítřejší schůzce ve Whitehallu."

Miranda ztuhla a nevěřila svým uším. Na náklad se zeptala jen ze zvědavosti a byla udivena, že jí vůbec odpověděl. Slyšela o lidech, kteří mají tak živé sny, že mluví ze spaní, ale nikdy tomu nevěřila. Až doteď.

„Shepherdston?" Naklonila se k němu blíže a vzala jeho hlavu do svých rukou. „Jarrod Shepherdston?"

Daniel na ní zamžoural. „Samozřejmě. Musíte mu ty vaky bezodkladně dodat."

„Jaké vaky?"Daniel se zamračil. „Kožené poštovní vaky," odpověděl

nevraživě. „Očekává je dnes večer."„Ale Danieli, je pozdě."„To nevadí." Daniel se začal ošívat a Miranda byla

přesvědčena, že delirium pominulo a že již zcela vzhůru. „Merlin potřebuje velmi málo spánku. Bude vzhůru."

„Ale já nevím, jak se k němu dostat. Park Lane je od začátku plesu vaší matky přeplněn kočáry i chodci," odpověděla. „A já nemám, jak se tam dostat. Ruppert se s kočárem ještě nevrátil. A já přeci nemůže v tuto hodinu navštěvovat pány. Ne takhle oblečená."

Daniel chytil Mirandu za košili a přitáhl si ji k sobě, ale v jeho očích nebylo známky toho, že by ji poznal. „Sakra, člověče, když nemáte kočár, tak jděte pěšky. Shepherdston je sice gentleman, ale není snob. Vůbec mu nezáleží na tom, co máte na sobě."

Miranda smýšlela přesně opačně. Lorda Shepherdstona by určitě zaujala markýza v pánské noční košili před jeho dveřmi.

„Ale Danieli..."„Člověče, musíte jít!" Daniel byl jak posedlý. „Nemáme

jinou možnost. Čeká na doručení." Odmlčel se, aby popadl dech. „Musíte jet místo mne a doručit ty vaky."

„Nebojte se, Vaše Milosti," tišila jej. „Vaky byly doručeny. Jste unavený, zraněný a sníte."

„S otevřenýma očima?" protestoval. „To si nemyslím," odsekával jednotlivá slova příkazu. Zněl přesně jako vévoda, kterým byl, i když u toho spal. „Dejte mi čestné slovo, že ty vaky okamžitě doručíte."

„Ale, Vaše Milosti..."

„Dobrá tedy." Odstrčil ji od sebe a posadil se na posteli. „Když to neuděláte vy, nezbývá, než abych je doručil já."

„Ne!"Daniel pozvedl obočí překvapením, že mu odporuje.„Způsobíte si další zranění, Danieli."„Lépe, když budu trpět dalšími zraněními, než aby mě

trápilo nedoručení vaků."Miranda se jej snažila násilím zatlačit do postele, ale Daniel

byl tvrdohlavý, ať už spal nebo bděl, a dokázal se postavit na nohy. Miranda se podívala na jeden obvaz kolem jeho žeber a druhý kolem čerstvě zašité rány. Protože se bála, že by mohl poškodit její šití a způsobit si další zranění, vzdala to. „Dohlédnu na to, aby byly doručeny."

„Očekávám, že je doručíte osobně," opravil ji.„Dobře, Vaše Milosti."„Mám vaše slovo?"„Máte mé slovo, Vaše Milosti."Daniel pomalu vydechl, padl s bolestí do polštářů a od-

počíval. „Vaše čestné slovo, že mě zastoupíte a půjdete k lordu Shepherdstonovi s bochníkem sýra..."

„Ano, Vaše Milosti."„Velmi dobře, člověče," řekl blahosklonně. „Pamatujte, že

jste dal své slovo vévodovi, a tak ho musíte dodržet." Podíval se ní. „Na co čekáte? Jděte!"

„Ano, pane," odpověděla rázně, „nezklamu vás."„Ne," odpověděl. „Nezklamete."Miranda se musela usmát. Přestože spal, musel mít poslední

slovo. A ona byla stejná. Neměla přestat přísahat a dávat čestné slovo Danieli Sussexovi?

Neměla a dobře to věděla. Ne dokud má její srdce a Daniel jej má od prvního okamžiku, kdy se setkali. Dnes se s ní oženil a vydělal na tom — její loajalitu a čestné slovo. A ona mu je ráda dala, i když věděla, že spí a že ji považuje za muže jménem Micah.

Nad poslední myšlenkou zauvažovala déle. Daniel byl postřelen. Co se stalo Micahovi? Kdo to byl? A co je důležitější — kde teď je? Na gala večírku se o něm Daniel nezmínil. Byl snad přímo tam? Nebo odjel doručit markýzi Shepherdstoni kožené vaky?

Sevřela rty a přemýšlela. Ať už je v těch vacích cokoliv, je to očividně pro Daniela velmi důležité. Tak moc, že o tom v horečce blouzní., bojí se o úspěch své mise a požaduje po Micahovi čestné slovo, že on — tedy ona — dohlédne na to, aby se vaky dostaly do Shepherdstonových rukou.

Miranda dostala od blouznícího Daniela dostatek informací, aby pochopila, že je nějak zapleten do obchodů Jarroda Shepherdstona. Obchody ostatně spojují se Shepherdstonem i Griffina Abernathyho a Colina McElreatha. Ale Griffin, Jarrod a Colin byli od dětství přátelé. Na tom, že mají společné zájmy a obchody, nebylo nic divného. Ale Daniel nebyl přítel ani Abernathyho ani McElreatha ani Shepherdstona. Nevyrůstali spolu. On navštěvoval Eton, kdežto ostatní získali vzdělání ve Škole pro mladé rytíře.

Když o tom Miranda přemýšlela, uvědomila si, že Daniel nebyl přítel ani jednoho z nich. Neměli se rádi a to obzvláště, když se pokoušel před třemi lety ucházet o Alyssu Carrolltonovou. Griffin s ním nemohl zůstat ani v jedné místnosti, jaký na sebe měli vztek. S těmi třemi se snad mohl spřátelit, když se Griffin vrátil z války domů a Daniel mu pomohl. Pomohl i Colinovi a jeho komtese vyhnout se skandálu.

Jak se mohli stát Griffin, Colin a markýz Shepherdston natolik blízkými přáteli Daniela, aby s nimi sdílel obchody? A co je to za obchod, že jej vévoda sdílí s markýzem?

Je možné, aby Griffin a Colin nevěděli o Danielově a Shepherdstonově záležitosti?

Miranda přikývla. Bylo to možné. Ve světě obchodu je možné vše, ale je to velmi nepravděpodobné. Abernathy,

McElreath a Shepherdston si byli blízcí jako bratři — možná ještě bližší. Pokud Miranda věděla, neměli před sebou tajemství. Jestliže měl Daniel něco předat Shepherdstonovi, je pravděpodobné, že ostatní o tom nejenom věděli, ale že byli přímými aktéry celého podniku.

Podniku, při kterém byl Daniel postřelen. Mirandě přišla myšlenka, že tito čtyři muži mají mezi sebou nějaké partnerství, úžasná a zároveň nemožná. Jaký podnik by mohl zajímat čtyři nejpodnikavější muže království? Takových by mohlo být mnoho. Ale při jakém obchodu se střílí?

Zvedla ze země znovu Danielovy kalhoty. Rozhodla se jít ven. Rozepnula knoflíky a začala si kalhoty oblékat. Zastrčila do nich otcovu košili, kterou měla stále na sobě. Vzala Danielovou kravatu a provlékla ji poslední knoflíkovou dírkou, obtočila si ji kolem pasu jako pásek a uvázala na ni pevný uzel. Přestože měla na dámu velkou nohu, věděla, že jí Danielovy boty budou příliš velké. Našla tedy svoje taneční střevíčky, obula si je na holou nohu a zavázala stuhy. Nakonec se zachumlala do Danielova zkrvaveného kabátu a vesty.

Uviděla se v zrcadle, které viselo nad truhlou na prádlo. Miranda zjistila, že v otcově košili a Danielových kalhotách a kabátu vypadá jako ošuntělý muž. Usmála se. Určitě bude jediným mužem v Park Lane, který má místo pásku kolem pasu kravatu a místo tmavých kožených bot taneční střevíčky. Pozvedla ruce a sundala si z vlasů diamantové spony a položila je na truhlu. Pak si vyčesala vlasy do pevného uzle a zajistila jej obyčejnou sponkou. Nakonec si vzala Danielovu hedvábnou čepici.

Miranda se na zkoušku prošla a zjistila, že je jí příjemné nebýt omezována sukní. Nosit kalhoty se jí líbilo. Dokonce uvažovala, že si nějaké nechá ušít a bude je doma nosit. Slu-žebnictvo bude samozřejmě pobouřeno a matka významně pozvedne obočí, ale zachovají to v tajnosti. Kalhoty jí slušely. Byla vysoká a měla dlouhé nohy. Markýza má stejná práva

jako markýz. Je ostudou, že není ženám dovoleno nosit kalhoty. Co by si asi pomyslel Daniel, kdyby ji takhle viděl?

Podívala se přes rameno na postel. Daniel tiše spal. Přestože byla Miranda ráda, že blouznění a horečka ustupují, stejně by jí zajímal jeho názor na její nezvyklý úbor. Dokazoval, že sice není jako peříčko, ale také není jako vévodkyně z Devonshiru.

To, že byla vyšší než většina mužů z její společnosti, bylo nyní — v nejnerozvážnějším činu jejího života — velkou výhodou. Miranda zavrtěla hlavou a tím shodila Danielovu čepici. Jako by nestačilo, že pomohla Danielovi uniknout z plesu jeho matky, ještě ke všemu se musí vydat do temných ulic Londýna, aby splnila slovo, které mu dala. Připadala si jako v pasti. Když bude mít štěstí a nikdo si jejího podivného úboru nevšimne, možná se v pořádku dostane k markýzi Shepherdstonovi.

Co se stane potom, se neodvážila ani domýšlet. Ať už je důvod spojení Daniela a Shepherdstona jakýkoliv, jedno věděla Miranda jistě — nebylo to kvůli penězům. Daniel, Griffin a Jarrod jsou z tak bohatých rodin, že by jejich jmění ani nešlo za lidský život utratit. A Colin se oženil s bohatou dědičkou. Takže v jejich podniku šlo o něco víc než jen o peníze.

Miranda věděla, že Griffin, vévoda z Avonu, koupil Školu pro mladé rytíře a upravuje jak ji, tak i přilehlé pozemky. Rád by vybudoval nový druh školy pro vojáky a mladé muže. Griffin bojoval na Pyrenejském poloostrově a pochopil, jak velký je rozdíl mezi válečnou teorií a praxí. Bonaparte nezměnil jenom mapu Evropy, ale i způsob vedení války a vítězství. Na tažení po Pyrenejském poloostrově nebylo nic romantického, ušlechtilého nebo urozeného.

Válka byla špinavá, nelítostná a smrtící. Griff pochopil, že aby mohla britská armáda vzdorovat Bonapartovi a tyranům, kteří jej budou následovat, musí se modernizovat. A tím nejsou myšleny pouze zbraně, ale i vojenská taktika. To

znamená naučit vojáky uvažovat jinak. Proto se rozhodl reformovat Školu pro mladé rytíře na moderní výcvikové centrum britských vojáků.

Miranda o tom slyšela Griffa mnohokrát mluvit, ale nikdy ve spojitosti se školou nezaslechla Danielovo jméno. Přestože s Griffem a Alyssou strávila mnoho času, nikdy nezaslechla sebemenší poznámku o tom, že by se Daniel na přebudování školy nějak finančně nebo osobně podílel.

Když tedy důvodem společného podniku nebyly peníze na renovaci školy, co spojovalo Daniela, Griffina, Colina a Jarroda?

Jaký druh podniku mohl zajímat tak skvělé muže?Miranda se ušklíbla. Není to obchod, rozhodla se nakonec.

Je to dobrodružství. Jaké dobrodružství to může být? Při jakém dobrodružství se převáží náklad, vozí kožené poštovní vaky a střílí?

Miranda zalapala po dechu nad svojí neuvěřitelnou naivitou a Danielovou nezodpovědnou, bláznivou, hloupou a nekonečně romantickou touhou po dobrodružství.

Při všech svatých! Co vlastně čekala? Její nový manžel je pašerák — a ona se k tomu dobrodružství připojí a stane se komplicem. A to vše jen proto, aby dodržela slovo, které Danielovi dala.

Kapitola 9„Nemá den záhy vzhůru býti, jak já, bych na zítřek se o zdar pokusil."

— William Shakespeare, 1564-1616 Král Jan

Byla blázen.Blázen, který vstoupí do manželství s pašerákem. Blázen,

který si nevšímal deště, když vyběhla z domu na Curzonské ulici, aby splnila, co slíbila. Teď stála schovaná ve stínu pod okapy městského domu vikomta Walcotta. Popoběhla a skryla se za velký rozkvetlý keř šeříku. Opatrně vykoukla a přes ulici sledovala dům markýze Shepherdstona. V Danielově kabátě se třásla zimou. Když se vyplížila z domu na Curzonské ulici a nenápadně prošla Park Lane, vůbec nevnímala, že prší. Ale teď jí byla zima, byla promoklá a nešťastná. Danielova čepice ji ochránila před svrchu se snášejícím vlhkem, ale neposkytovala žádnou ochranu proti šikmo dopadajícímu dešti nebo větru, který ji po celou dobu její bláznivé výpravy šlehal spolu s deštěm do tváře. Její vypůjčené šaty byly úplně nasáklé a poprvé v životě mohla Miranda popravdě prohlásit, že nemá nic na sebe.

Brokátové roucho, které našla ve skříni v otcově pracovně, byl jediný kus suchého oděvu v celém domě. Miranda. se rozhodla, že ho schová pro Daniela. Svoje nároky již snížila na prostěradlo, které by okolo sebe omotala a bosé nohy. Takhle by počkala na Neda, dokud jí nepřiveze čisté oblečení. Miranda se zamračila. Daniel bude mít čisté brokátové roucho a suché boty. Všechno, co měla dnes na sobě ona, je zničeno — a to včetně zelených, hedvábných tanečních střevíčků.

Vlastně jí déšť pomohl. Kromě toho, že jí přinesl zimu a mokro, smyl z Danielova kabátu krev a rozehnal dav, který ještě před hodinou zcela zaplňoval Park Lane. Miranda poslouchala, jak věžní hodiny odbíjejí. Tři čtvrtě na tři, ulice byly zcela opuštěné — vyjma zahalené postavy, která spěchala k domovním dveřím markýze Shepherdstona...

Miranda mžourala do deště a setřela si hřbetem ruky kapky z řas, v marné snaze lépe vidět na brzkého návštěvníka Shepherdstonova domu.

Je to Micah?Nikdy jej neviděla: Jak mohla vědět, zda je to on? Miranda

mírně postoupila dopředu a zase rychle ucukla zpátky, když jí za límec na záda stekl proud ledové vody z okraje její vypůjčené čepice. Miranda sledovala, jak se Shepherdstonův návštěvník ohlédl přes rameno, pak sklopil hlavu a drobnými až ženskými kroky pospíchal k domu. Podle Daniela by měl markýz očekávat Micaha, ale přicházející návštěvník rozhodně působil ženským dojmem...

Shepherdstonova návštěva mohl být muž, ale který muž nosí plášť s kapucí? A která dáma by v tomto počasí a v tento čas chodila na návštěvu? Miranda se ušklíbla. Samozřejmě kromě ní. Ale ona tady nebyla z vlastní vůle, ale kvůli Danielovi. Proč by tu jinak takto ustrojená stála v nesmyslnou hodinu na dešti a čekala, až bude moci navštívit markýze?

Miranda využila momentu, kdy vítr mírně odhalil plášť záhadného návštěvníka, a pořádně si jej prohlédla. Uviděla bílou batistovou noční košili a tmavé taneční střevíčky ne nepodobné těm jejím. Mirandě se rozšířily oči údivem. Shepherdston je vskutku gentleman!

Dobrý bože, vybrala si k návštěvě Shepherdstonova domu stejnou chvíli jako jiná mladá žena. Miranda se málem začala smát té ironii. Vypadá to, že se dvě mladé dámy potulují v dešti ulicemi Mayfairu, obě jsou skandálně oblečeny — jedna

do noční košile a druhá do mužských šatů. Důvodem návštěvy jedné je obchod a důvodem návštěvy druhé je zřejmě potěšení.

Miranda se málem rozplakala zklamáním. Kdyby tak přišla o několik minut dříve nebo kdyby se ta druhá žena někde zpozdila, možná by dosáhla audience u markýze Shepherdstona.

Ale teď už to bylo nemožné. Dveře se otevřely, neznámá žena vstoupila a markýz Shepherdston už je jistě zaneprázdněn.

Sevřela rty do úzké linky a byla zklamaná. Nedokázala to. Celá její cesta byla k ničemu. Byla stejně daleko od zjištění, zda Micah doručil vaky nebo v jakém pašeráckém podniku je markýz s Danielem namočen, jako byla na Curzonské ulici.

A Miranda potřebovala znát odpovědi. Pašování je zločin a je trestáno vězením nebo smrtí. Daniel možná bude požadovat ochranu, ale ona jej nemůže chránit, když o jeho aktivitách nic neví.

A on by nemohl ochraňovat ji, kdyby o jeho aktivitách věděla.

Ta myšlenka ji samovolně napadla a nemohla ji dostat z hlavy. Daniel tvrdil, že jí důvěřuje, a přesto se o pašování ani slovem nezmínil. A to ani když jí vyprávěl, jak byl postřelen nebo jak se snažil dorazit včas na matčin ples. Je to něco důležitého, jinak by zůstal s paní Beekinsovou, která mu to ostatně navrhovala. Neprozradil jí o svých aktivitách víc proto, aby jí chránil? Nebo se s ní oženil, aby je ochránil oba?

V obou případech by to znamenalo, že se jí pokouší chránit. Děkovala nebesům, že před odchodem přemístila jejich potvrzení o svatbě z Danielova kabátu do šuplíku u stolu. Kdyby tak neučinila, byl by jediný důkaz jejich svatby, který společně podepsali, nečitelně rozpitý a promáčený.

Přitáhla si kabát blíže k tělu, zastrčila zmrzlé ruce do kapes a znovu se schovala ve stínu šeříku. Sledovala, jak Shepherdstonova návštěvnice vešla do dveří. Když se za ní

dveře zavřely, dala se na dlouhou cestu zpátky do Curzonské ulici a přemýšlela, jak to Danielovi řekne, jak mu vysvětlí, že selhala.

Za předpokladu, že si Daniel bude tuto cestu pamatovat... Za předpokladu, že si bude pamatovat, jak na ní naléhal... A jak se s ní oženil...

Ne že by na tom záleželo, pomyslela si Miranda a přidržela si rukou bradu, aby zabránila zubům v neustálém drkotání. Nemůže obviňovat Daniela z dočasného rozčarování. Donutil ji přísahat, že navštíví markýze, a za zbytek si může sama. Neměla poslouchat instrukce a slibovat něco muži, který blouznil.

Patřilo by jí, aby jí tu našli zmrzlou. Ze všech nezod-povědných, bláznivých a hloupých věcí si musí vybrat zrovna tuhle. Nejenom, že si ji vybrala, ještě ji skutečně chtěla splnit. Proč? Protože ji Daniel požádal. Protože ji potřeboval. Protože si ho, ať už je to dobře nebo ne, vzala za muže. A protože mu chtěla pomoct.

Miranda se zhluboka nadechla a pomalu vydechla. A svoje slovo dodržela. Šla k domu markýze Shepherdstona. Naneštěstí tu nebyla jediná, kdo chtěl s markýzem mluvit. Miranda pokrčila rameny. Byla odvážná, ale zase ne tolik, aby si troufla rušit markýze během schůzky.

Shepherdston měl určitě romantickou schůzku. Byl to přeci hezký a svobodný muž, který má zdravou a pochopitelnou slabost pro opačné pohlaví. Má nárok na společnost, na schůzky i na zachování tajemství, kdo je ta mladá žena. Vytrpěl si toho už dost. Zaslouží si tolik štěstí, kolik bude chtít.

Nechtěla je rušit. Sama má na Curzonské ulici společnost — svého manžela, Daniela, devátého knížete ze Sussexu. Mirandu tato myšlenka vzrušila. Daniel byl její — alespoň dokud se neprobudí.

Ráda by věřila, že bude její napořád a že myslel svou manželskou přísahu vážně, ale věděla, že s tím nemůže příliš počítat. Daniel uměl ničit a zklamávat její naděje. Miranda doufala, že tentokrát to bude jinak, ale jeho snaha utajit svatbu jí nedávala velkou naději.

Daniel jí dnes v noci pojal za manželku, ale bude si to ráno pamatovat? Byla jeho nevěstou, ale nebyla si jista, zda jí někdy dovolí, aby se stala jeho manželkou.

Co ale věděla jistě, je, že má ještě několik málo hodin, které může před Nedovým návratem strávit s Danielem sama. Miranda byla odhodlána této situace využít.

Vydala se navzdory deští do Curzonské ulice a potichu vklouzla do domu zadními dveřmi. Spěšně vyběhla po schodech do otcova pokoje a zvedla ze země prostěradlo, které jí dříve posloužilo jako úbor, a vydala se za Danielem.

Znovu si odkopal přikrývky a jeho pokožka byla na dotek velmi horká. Mirandě stouplo srdce až do krku, když otevřel oči a podíval se na ní. Čekala, že jí něco poví, ale on jí vůbec nepoznal. Položila mu ruku na čelo, přestala zadržovat dech a vydechla.

Měl znovu horečky. Miranda měla pocit, že nepálí tolik jako předtím, ale jistá si tím nebyla. Skoro hodinu strávila ve studeném dešti. Byla promrzlá na kost a měla ledové ruce.

Tvořili správný pár — on potřeboval ochladit a ona se potřebovala ohřát.

Miranda si sundala Danielovu čepici, vytáhla z vlasů sponku, která držela uzel, a setřásla ze sebe mokré šaty. Pak nahá vklouzla vedle něj do postele. Přitiskla se k jeho neporaněnému boku, vstřebávala teplo jeho těla a nasávala jeho vůni — jedinečnou směsici citrusů, exotického koření a jemného závanu skotské whisky.

Vůni citrusů a exotického koření znala z Danielovy kolínské vody, kterou pro něj připravovali u Taylorů na Old Bondské ulici. Používá tuto vůni od dob, co jej zná. Ucítila jemný závan

této vůně, když si brala jeho kabát a vestu, ale vůni kolínské přebil kovový zápach krve. Déšť smyl z látky nejen krev, ale i Danielovu kolínskou. A nyní byla obklopena nejen jeho vůní, ale i jeho hebkou pokožkou a ne nepříjemným aromatem skotské whisky.

Přitiskla své tělo co nejblíže jeho, zavřela oči a upadla do hlubokého, bezesného a zaslouženého spánku.

Kapitola 10„Několik čestných mužů vydá za tisíce."

— Oliver Cromwell, 1599-1658

„Jak to myslíš, že se zpozdí?" řekl s údivem Colin, vikomt Grantham, když mu Griffin, první vévoda z Avonu oznámil, že mu markýz Shepherdston poslal vzkaz, v němž se omlouval za zpoždění. „Jarrod nikdy nechodí pozdě."

„Shepherdston mi jenom poslal vzkaz," odpověděl Griffin. „Něco jej zdrželo a přijde později."

Členové Společenství svobodných mužů se setkali ve své jednací místnosti u Whiteů ve čtvrtek ráno po gala plese u Sussexů. V místnosti byla připravena káva, alkohol a cigarety pro šest mužů: pro tři zakládající — Griffina, Colina a Jarroda — a pro tři nové členy — Daniela, vévodu ze Sussexu, Jonathana Mannerse, hraběte z Barclay a Alexandra, markýze z Courtlandu.

Barclay se usadil do křesla blízko krbu. Courtland se posadil na jeden konec velké kožené pohovky a Griffin na druhý. Colin byl rozvalen na svém oblíbeném velkém křesle blízko stolu s pitím. Pouze Shepherdstonovo obvyklé místo bylo prázdné.

Griffin si přiložil dlaň k uchu, aby lépe slyšel odbíjení stolních hodin. „Vše je jednou poprvé. A dnes je na řadě Jarrod. Opozdí se."

„Není jediný." Colin se rozhlédl. Oblíbené křeslo vévody ze Sussexu, které stálo naproti Barclayho, bylo zatím prázdné. „Kdepak je Jeho Milost? Ještě se nevrátil z výpravy na pobřeží?"

„Viděl jsem ho na gala plese jeho matky, takže se musel vrátit už včera," dedukoval Griff. „Bylo tam tolik lidí, že jsem s ním nemluvil, ale viděl jsem ho."

„Já také," dodal Barclay.„Tak kde je?" zeptal se Colin.Courtland pokrčil rameny a nahnul se dopředu, aby si mohl

vzít ze stříbrného tácku šálek s kávou. „Byl jsem na včerejším plese také, ale přijel jsem později a už jsem Daniela neviděl."

„Sussex ví, že máme dnes ráno schůzku," řekl Colin. „A ví, že nás má informovat o pokroku v našem podniku. To se mu nepodobá — nepřijít."

„Shepherdston se opozdil a o Sussexovi nikdo nic neví," shrnul Barclay. „To je skutečně zvláštní ráno."

Přestože původně začínali jako tajný spolek malých chlapců, zapojili později Společenství do boje proti Bo-napartovi a spolupracovali velmi úzce s válečným štábem a Ministerstvem zahraničí.

Tajná práce Colina, Jarroda a Sussexe spadala do pravomoci absolventů Královské vojenské školy a plukovníka Colquhouna Granta. Zatímco Grant získával válečné informace z Pyrenejského poloostrova, Jarrod, Colin a Sussex operovali na mnohem větším území. Všechny zprávy byly analyzovány, zašifrovány, odšifrovány a zaslány pravidelnou vojenskou poštou Griffinovu otci, hraběti z Weymouthu.

Když se Griffin stal národním hrdinou, ministerský předseda a princ regent vyhověli jeho žádosti, aby mohl pluk opustit. Ale to, že opustil pluk, neznamenalo, že se přestane o nepřítele zajímat.

Griffin, Jarrod a Sussex zastávali ve společnosti významné postavení, museli se zapojovat do společenských akcí a byli všem na očích mnohem více než ostatní členové Společenství. Měli tedy omezené možnosti jak plánovat, provádět a financovat tajnou válku proti Bonapartovi, ale skutečně se snažili.

I když byl Griffin veřejně oceněn za službu vlasti, zůstalo Společenství stále tajné. Griff, Jarrod a Sussex byli součástí tajného dobrodružného pašování, ale Colin jako nedůležitý a chudý vikomt byl skutečným pěšákem na bojišti a z celého Společenství nejvíce riskoval.

To vše se změnilo, když se Colin oženil s bohatou dědičkou. Protože se dva ze zakládajících členů Společenství oženili, bylo nutno Společenství rozšířit. Když Griffin bojoval na Pyrenejském poloostrově, přijali Jarrod a Colin do Společenství Sussexe. A na druhou stranu, když byl Colin na svatební cestě, přijali Griffin, Jarrod a Sussex mezi sebe Jonathana Mannerse, jedenáctého hraběte z Barclay a Alexandra, markýze z Courtlandu.

Jarrod, Griffin a Colin byli rádi, že Společenství má pokračovatele, a Sussexovi, Barclaymu a Courtlandovi bezmezné důvěřovali.

Jako nejnovější členové nahradili Colina na bitevním poli ve válce s francouzskými protivníky v roli pěšáků Barclay a Courtland. Sussex a Jarrod na sebe brali většinu pašovacích podniků, aby ženatí členové Společenství mohli zůstávat blíže Londýna a mohli plnit společenské i obchodní povinnosti a věnovat se svým manželkám.

Poslední dva dny strávil Sussex na pašerácké misi do Francie, ale vše bylo naplánováno tak, aby se stihl vrátit do matčina plesu.

Jarrod poslal vzkaz, že se opozdí, ale o Sussexovi nevěděli nic. Stalo se to poprvé a bylo to velmi nepříjemné.

„Jsi si jistý, že jsi viděl Daniela na tom plese?" zeptal se Colin Griffa. '

„Jsem si zcela jist," odpověděl Griffin.„Ale říkal jsi, že tam bylo hodně lidí." Colin začal chodit

sem a tam, přesně jak to míval ve zvyku Jarrod.

„To bylo," Griff se podíval zamračeně na Colina. „To je také důvod, proč jsem tebe ani Gillian za celý večer ani nezahlédl."

„Nezahlédl jsi mě ani Gillian, protože jsme tam nebyli," odpověděl Colin.

„Vy jste tam nešli?" řekl Griff s úžasem.„Nebyli jsme pozváni," reagoval rychle Colin.„Jak to myslíš, že jste nebyli pozváni?" zeptali se Courtland

a Barclay naráz.„Jsem jenom vikomt."„No a?" zeptal se Barclay. „Na plese byly tucty vikomtů a

komtes."„Fůra," přitakal Griffin. „A mnoho z nich s menším titulem

než máš ty. Patříš k jedné z nejstarších skotských rodin. Rod Granthamů a McElreathů pochází z dob Macbetha."

„Jóó," řekl se silným přízvukem Colin. „Ale to jsou skotské tituly a kdo se v současné Anglii zajímá o skotské tituly?" Pokrčil rameny. „Navíc každý ví, že můj titul není podepřen žádnými penězi."

„To byla dřív pravda," připomněl Griff, „ale teď už je vše jinak. Tvrdě jsi pracoval a navíc ti sňatek s Gillian přinesl dost peněz. Měl jsi velké štěstí, Coline." Griff si projel rukou vlasy. Colin se oženil s Gillian Davisovou, dcerou barona Cartera Davise, kupce s hedvábím, kterému patřilo několik lodí a tucty výnosných obchodů po celém světě. Gillianin otec byl jedním z nejbohatších mužů v Anglii a za své služby vlasti byl povýšen na barona, ale někteří členové společnosti jej mezi sebe odmítali přijmout. „Spousta peněz samozřejmě nic neznamená pro vévodkyni se Sussexu. Je strašný snob. Ale nic si z toho nedělej. Jsi v dobré společnosti — mojí matku také nemá ráda." Usmál se. „Vévodkyně měla zamlada políčeno na vévodu a mého otce. Nakonec si vzala vévodu, ale otci nikdy neodpustila, že jí nepožádal o ruku. A znáš mou matku..."

Mrknul na Colina a ušklíbl se. „Nemá ráda nikoho, kdo nemá rád mého otce."

Colin znal Griffovy rodiče velmi dobře. A každý, kdo je někdy viděl, poznal, že manželství lorda a lady z Weymouthu je založeno na skutečné lásce. Colin také věděl, že jediným člověkem, kterého lady Weymouthová milovala více než manžela, byl Griffin, její jediné dítě.

„A," pokračoval Griffin, „navíc Její Milost ještě nepřenesla přes srdce fakt, že si Alyssa vybrala místo Daniela mne. Vévodkyně mě s Alyssou pozvala jenom proto, že jsem hrdinou z bitvy u Fuentes de Oňoro a že mne Jeho Výsost povýšila na vévodu." Pozorně se zahleděl na své přátele a pokoušel se číst mezi řádky. „A víš stejně jako já, že kdyby Daniel věděl, že tě jeho matka nenapsala na seznam hostů, trval by na tom, aby tě tam doplnila."

„To já přeci vím," přikývl Colin. „Ale mně to nevadilo. Raději jsem strávil poklidný večer s Gillian doma, než se prodírat davy na gala večeru. A přestože Gillian nemohla předvést všechny své šperky, myslím, že byla také ráda, že tam nejdeme." Dříve by jej taková nezdvořilost od vévodkyně mrzela, ale co se oženil, je všechno jinak. Nyní už netoužil proniknout do vyšší společnosti a vévodkynino nepozvání mu upřímně nevadilo. Mrzelo ho pouze to, že se Daniel bude za svou matku stydět, až zjistí, že nepozvala jednoho z jeho přátel. Ale slavil s Gillian první výročí svatby a vzájemná společnost jim byla milejší než davy lidí na nej důležitějším bále sezóny. „Jestli skutečně něčím opovrhuje, je to hraběnčino snobské uvažování. "

„Takže jsem to já s Danielem, kdo potřebuje politovat." Griff rozhodil pažemi. „Máš velké štěstí, že tvoje tchýně nepatří ke stejné vrstvě jako vévodkyně. Já takové štěstí bohužel nemám." Pokrčil rameny. „Také bychom s Alyssou raději zůstali doma. A jak znám Daniela, také by se rád tomu

blázinci vyhnul, ale... není vyhnutí. Vévodkyně je jeho matka, a tak se nemá na co vymluvit."

Colin přikývl. „Neumím si představit, že se vrátil z dů-ležitého úkolu a musel jít na ples."

„U mne je to podobné," řekl sklíčeně Jonathan. „Vévodkyně ze Sussexu je moje teta a nikdy by mi neodpustila, kdybych na její ples nepřišel. Když je nešťastná moje teta, je nešťastná i matka. Naneštěstí k sobě mají obě sestry velmi blízko a obě jsou schopné mi velmi znepříjemnit život."

Členové Společenství si byli blízcí jako bratři, ale pouze Sussex s Mannersem byli skuteční příbuzní. Jejich matky byly sestry. Jonathanova matka si vzala mladšího syna hraběte. Daniel s Jonathanem se často žertem nazývali vzdálení příbuzní, protože dokud Jonathan nečekaně nezdědil po strýci titul, snažila se vévodkyně omezit kontakt s mnohem chudším a nešlechtickým chlapcem na minimum. Vévodkyně považovala za samozřejmé, že nebudou chodit do stejné školy. Jonathan byl poslán do Školy pro mladé rytíře — stejně jako Griffin, Colin a Jarod. Daniel musel po vzoru svého otce absolvovat Eton.

Naštěstí pro Jonathana vyhledával Daniel, vždy když to bylo možné, jeho společnost a bohatě se mu odměňoval za jakékoliv informace o Společenství svobodných mužů. Jo-nathan měl postel hned vedle Jarroda a často zaslechnul nějaké zprávy o tajném Společenství, které založili tři chlapci po vzoru krále Artuše a rytířů kulatého stolu. Dychtivě vše, co zjistil, donesl Danielovi, a ten se mu odvděčil prostřednictvím mincí a drobností. Bratranci chtěli odhalit tajemství Společenství svobodných mužů a stát se jeho členy.

Trvalo to roky, ale nakonec se Sussex a Barclay stali rovnocennými členy Společenství a obdrželi tajná jména. Shepherdston byl Merlin, Avon Lancelot, Grantham Galahad a Sussex Artuš. Barclay přijal jméno Bediver a Courtland Tristram.

„Začíná mě to děsit," otřásl se Alex.„Mě též," přidal se Colin. „Plavil jsem se tolikrát, že už to ani nedokážu spočítat, a vím, že i když jde vše podle plánu, je cesta do Francie a zpátky za dva dny skutečně riskantní."„Daniel by se klidně spřáhnul s ďáblem, jenom aby stihnul matčin ples. A to není nic v porovnáním s tím, co by se stalo, kdyby včas nepřijel. Je to vévoda. Je to jeho dům a co víc, nyní v něm žije." Griffův úsměv přešel do ušklíbnutí. „Přemýšlejte o tom. Třeba se dostal domů až pozdě. Není pochyb, že zaspal."„Tak tomu není."Členové Společenství se otočili za hlasem a uviděli ve dveřích Jarroda.„Shepherdstone!" vítali jej.„Moje zpoždění není způsobeno tím, že bych zaspal," řekl ostře Jarrod. „Zpozdil jsem se o pouhou čtvrt hodinku, což je dobrý výkon vzhledem k tomu, že jsem v noci vůbec nespal."„Mluvili jsme o Sussexovi," řekl Colin. Přešel ke stolu s kávou, nalil jeden šálek a spolu s podšálkem jej podal Jarrodovi. „Vypij to. Vypadáš zničeně."Byla to pravda. Jarrodovy hnědé oči byly podlité krví a ozdobeny černými kruhy. „Díky," řekl a s vděkem přijal Colinem nabízenou kávu.„Co jsi dělal, Shepherdstone? Šel jsi na ples tety Lavinie a pak v noci studoval listiny?" zeptal se zvědavě Barclay.Jarrod zavrtěl hlavou. „Na rozdíl od vás jsem pozvání odmítl." Setkal se s Colinovým pohledem a usmál se. „Jaký byl ples Jeho Milosti? Dobře jsi se se svou krásnou komtesou pobavil?"„Měl jsem se skvěle," řekl mu Colin. „Ale ne u Sussexů."Jarrod se zamračil. „Vy jste nešli?"„Colin s Gillian zůstali doma," opověděl kvapně Griffin, aby zabránil Colinovi ve vysvětlování.„Proč?" nedal se odbýt Jarrod. „Je Gillian nemocná?"

„Ne," ujistil ho Colin. „Je v pořádku."„Tak proč jsi jí, sakra, nevzal na ples? Gillian by se to určitě líbilo. Je to největší a nejvybranější ples sezóny."„Až příliš vybraný," odpověděl Colin.Jarrod se zamračil.„Colin a Gillian nedostali včas pozvání," snažil se o diplo-matické vysvětlení Griffin.„A k děsu, proč?" Jarrod zíral do prázdného křesla, kde jinak sedával Daniel.Jonathan zachytil jeho pohled. „Znáš vévodkyni."„Ano," přikývl Jarrod. „Znám vévodkyni. To je také důvod, proč jsem její pozvání odmítl. Pozvala mne jenom proto, že jsem svobodný, a snažila by se mi někoho dohodit."„Pozvala tě, protože ví, že na plesy nechodíš," opravil jej Alex Courtland. „Chtěla dokázat, že její pozvání neodmítneš."„Je to hezká dáma a na svůj věk vypadá dobře." Jarrod předstíral, že nerozuměl. „Ale na můj vkus je trošku stará a tyranizující. Příliš mě nepřitahuje a nikdy mi to neopustí."Courtland se zakuckal do šálku s kávou při představě, že vévodkyně ze Sussexu s někým sdílí lože — a nemusel by to být ani Shepherdston. Byl vlastně udiven tím, že s ní vůbec někdo zplodil Daniela.Jarrod se podíval na Colina a nemohl si pomoci a musel jej poškádlit. „Však tys dříve taky nikam nechodil. Myslím, že se spíš rozhodla potrestat tě za to, že jsi se vždy obešel bez její pomoci a vzal sis ženu, kterou neschvaluje. Jinak bys pozvánku dostal."Colin se zasmál. Podíval se na Griffa, který byl spolu s ním jediným ženáčem v místnosti. „Rád jsem vyměnil Gillian za vévodkynino pozvání."„A já jsem rád, že mohu zůstat svobodný." Jarrod mrkl na Barclay a Courtlanda. „Ne jako tihle dva, kteří přijali její pozvání a dostali se tak do velmi nebezpečné oblasti." Napil

se kávy a podíval se na ostatní. „Včera jsem celý večer trávil dešifrováním."

„Nějaké nové zprávy?" optal se Colin.„Nevím. Naneštěstí jsem byl vyrušen dříve, než jsem to

doluštil." Jarrod nevysvětlil, čím byl vyrušen, a ostatní se neptali.

Griff zvedl ruce na znamení, že se vzdává. „Myslel jsem, že válečný štáb chtěl doručit dešifrované dokumenty dnes ráno."

„To ano." Jarrod se otočil na Colina. „Myslíš, že by Gillian vadilo...?"

Brzy po svatbě Colin náhodou zjistil, že jeho žena je mi-mořádně šikovná v luštění anagramů, hádanek a francouz-ských šifer. Její talent byl velmi příjemným překvapením. Colin byl zkušený dešifrovač, ale Gillian byla skutečně výjimečná. Věřil jejímu talentu stejně jako jí samotné.

„Byla by zklamaná, kdybys jito nenabídl," ujistil jej Colin.Byla to pravda. Colinova manželka neznala historii

Společenství svobodných mužů nebo záležitosti, jimiž se zabývali. Ale věděla, že on a jeho přátelé plní životně důležité válečné úkoly. Její dar rozluštit všechny šifry a její cit pro čísla z ní dělaly tajnou a velmi účinnou zbraň Společenství. Gillian byl poctěna, že má příležitost bojovat proti Bonapartovi. A všichni věděli, že by raději zemřela, než aby zradila svého manžela nebo jeho přátele.

Jarrod sáhl do kapsy, vyňal klíč od zásuvky svého pra-covního stolu a podal jej Colinovi. „Listiny jsou zamknuté v první zásuvce mého stolu. Byl bych ti zavázán, kdyby sis je vzal a odnesl je své komtese. Řekni Hendersonovi, že tě posílám."

Colin přikývl a schoval klíč do své kapsy.„Zastavím se u tebe zítra ráno, až pojedu na schůzku s

Scovellem do Whitehallu, a vezmu si je zpátky," pokračoval Jarrod. „A teď, kde je Sussex?" Rozhlédl se. „Rád bych věděl,

proč nepozval Colina a Gillian na matčin ples, a chci slyšet jeho zprávy z cesty."

„To nejsi jediný," řekl Griff.Jarrod se zamračil.„Ale jak vidíš, Daniel tu ještě není," dodal Courtland.

„Strávili jsme poslední čtvrt hodinku čekáním na vás oba."„Omluvám se, že jsem přišel pozdě," řekl Jarrod. „Ale stalo

se něco nepředvídatelného a nemohl jsem tomu zabránit, ale poslal jsem vzkaz Jeho Milosti, že se zdržím," kývl směrem ke Griffovi. „Jestli to dobře chápu, Sussex se neomluvil."

Griff zavrtěl hlavou. On a Sussex měli nejvyšší společenské postavení ve Společenství, ale jeho vůdcem byl Jarrod. Oba vévodové se mu z přátelství rádi podrobovali.

„Neviděl si ho?"„Naposledy včera večer," vysvětloval Griffin. „A to jen

velmi letmo přes celou místnost. Než jsem se k němu přes davy probojoval, byl už pryč." Otočil se k Jonathanovi. „Barclay ho také viděl."

„Takže se určitě v pořádku vrátil z výpravy." Jarrodovi se viditelně ulevilo. Nerad posílal vévodu ze Sussexu na tajné výpravy. Kdyby se mu něco stalo, musel by zodpovědět tisíce nepříjemných otázek.

„Viděl jsi ho, když ti přivezl ty vaky?" zeptal se Barclay.Jarrod zavrtěl hlavou. „Místo mne je převzal Henderson." I

Jarrod preferoval jejich osobní převzetí, nebylo to vždy možné. Svému komorníkovi Hendersonovi plně důvěřoval. Každý z členů Společenství se vždy snažil předat Jarrodovi získané depeše tak rychle, jak jen to bylo možné, aby měl více času na jejich rozluštění a mohl z nich získané informace přednést ve Whitehallu. Nebylo tedy nezvyklé, že dostal depeše ještě dříve, než uviděl toho, kdo je přivezl. Podíval se na své přátele. „Protože jsem dostal depeše, předpokládal jsem, že se Sussex v pořádku vrátil, ale byl bych rád, kdybyste mne o tom vy nebo on sám ujistili."

Griff přitakal. „Víme, že je ve městě a nic se mu nestalo."„Tak kde je?" zeptal se Jarrod a propichoval je všechny

pohledem.„Ať už se rozhodl doprovodit dámu a zůstat přes noc nebo

zaspal, nevíme to," odpověděl Barclay.„Musíte to zjistit," oznámil Jarrod. „Mám dnes ráno pro-

gram nabitý soukromými záležitostmi, které vyžadují mou pozornost. Za několik hodin mám schůzku ve válečném štábu, kde se očekává, že oznámím, jaké informace jsme od Francouzů získali." Dopil kávu a postavil hrneček s podšálkem na stříbrný podnos. „Uvidíme, zda jste schopni vypátrat ztraceného krále Artuše do jedenácti hodin dopoledne. Bez něj nemá schůzka ve Whitehallu cenu."

„Kde máme začít?" zeptal se Courtland.„Kdekoliv — kromě madam Theodory," odpověděl Jarrod.Zmatený Barclay se zmohl pouze na otázku: „A proč ne ?"Madam Theodoře patřil dům rozkoše, kteří měli členové

Společenství v oblibě. Kdyby byl Sussex se ženou, našli by jej pravděpodobně právě tam. Tedy v případě, že neměl schůzku v soukromí s vysoce postavenou dámou... Kdyby ano, mohl být kdekoliv v Londýně.

„Protože tam se právě sám chystám," odpověděl Jarrod. „Potkáme se tady jako vždy odpoledne."

„No," řekl líně Colin, když za Jarrodem zapadly dveře, „Merlinovy soukromé záležitosti musí být skutečně naléhavé." Podíval se na ostatní. „Slyšeli jste. Je na čase zjistit, kde se skrývá Artuš."

Kapitola 11„Ať už jsem kýmkoliv, jsem pouhá dýchající hmota ovládaná chtíčem." — Marcus Aurelius, 121 — 180

Daniela probudily pichlavé sluneční paprsky, které mu dopadaly na víčka. Za okny svítilo slunce a zaplavilo světlem celý strop a zdi místnosti, ve které ležel a potichu poslouchal údery, které se ozývaly v jeho hlavě a působily mu bolest. Zamžoural do světla a zjistil, že sebemenší pohyb vysílá nesnesitelné pocity bolesti do jeho mozku.

Pevně sevřel oči a pokusil si je zakrýt předloktím, ale zjistil, že se zraněnou rukou to nedokáže.

Jeho levé rameno a paže byly větší vahou přitisknuty k matraci a cítil, že má v celé ruce mravence. Přeleženost ostatních částí těla mu dávala tušit, že měl asi na chvíli snížený krevní oběh. Rozproudění krve v rameni a ruce by mu způsobilo velkou bolest, tak si Daniel raději přitiskl k očím pravou ruku. Ale pravá ruka jej bolela ještě více než levá. Snažil se ji rozhýbat, ale bolest mu vehnala slzy do očí.

Zachvátila ho panika, zda nebude mít obě ruce navždy nepoužitelné. Rozhodl se ignorovat bolest. Zvedl hlavu o několik centimetrů a zjistil, že zátěž, kterou cítil na svém levém rameni a ruce, byla způsobena hlavou, která na ní spala, a rukou, která spočívala na jeho břichu.

Daniel na chvíli zaváhal, zda je možné, že by Francouzi nebo Briti potopili Mademoiselle a on teď ležel pod zraněným námořníkem. Naposledy si pamatoval, jak se po cestě z Francie do Anglie pokouší se svou posádkou vyváznout z přestřelky a uhýbá kulkám.

Ale ruka, která ležela přes jeho břicho, byla štíhlá a bledá a patřila spíše ženě než muži. Daniel se znovu nadzvedl, aby se

lépe podíval. Byl překvapen, ale byl si jist. Znovu si lehl do polštářů a měl jistotu, že majitelkou ruky i hlavy, která na něm leží, je žena.

Pomalu vydechl a uvědomil si, že nevědomky zadržoval dech. Otočil hlavou ze strany na stranu. Na bradě jej zašimraly jemné vlasy a on ucítil čerstvou a jemnou vůni deště a do nosních dírek mu pronikla známá vůně...

Známá vůně příjemné květiny... Ne růže. Ne lilie. Ne fialky. Sakra! Patří mu nejhezčí zahrada v Londýně, možná v celé Anglii, která je každou neděli otevřená pro veřejnost, aby si ji každý mohl prohlédnout. Daniel stále nepřišel na jméno květiny. Ne hyacinty, ani pelargónie...

Zavřel oči, zhluboka se nadechl a soustředil se na vůni. Je to něco jiného... Něco jiného a romantického... Něco, na co rád vzpomíná...

Šeřík. Voněla po čerstvém dešti a šeřících. Daniel se pokoušel přijít na to, která žena z jeho společnosti voní po šeřících. Nemohl si vybavit nikoho, kdo by používal takovou vůni.

Ne že by na tom v tuto chvíli záleželo. Snažil se odhalit její totožnost a uvědomil si, že je to vlastně už hrozně dávno, co se probudil vedle ženy. Snažil se vzpomenout, kdy se mu to naposledy povedlo.

Nebylo to s tou dívkou v Oxfordu? Pracovala v hostinci U Červeného lva. Jak se jmenovala? Helen? Ellen? Zatřásl hlavou, aby si lépe osvěžil vzpomínky, ale velká bolest se mu rychle připomněla. Arden. To je ono. Arden. Jak mohl zapomenout na krásnou malou Arden s mírnýma hnědýma očima a hedvábnými ňadry? Strávil s ní mnoho příjemných nocí a milovali se často až do ranního rozbřesku.

Daniel znovu otevřel oči, zamžoural do sluníčka a skrz řasy zíral na bílo-zlatý rokokový strop ozdobený baculatými sádrovými andělíčky a příšerně růžové saténové tapety na stěnách.

Kde to k čertu je?Doma ne. Určitě. Žádná z ložnic v žádném z jeho domů

nemá tak nevkusný strop. Mnoho jeho domů, včetně sídla Sussexů, má strop ozdobený freskami, ale ty byly vytvořeny mistry a znázorňovaly pastýřské výjevy s modrou oblohou a nadýchanými obláčky nebo příběhy z Bible.

U Červeného lva také nebyl. Když si vybavoval bolestné vzpomínky na svá univerzitní studia a dobu, kdy se scházel s Arden, uvědomil si, že teď nemůže být v jejím pokoji. Hostinec U Červeného lva byl tmavý a obložený dřevem. Pokoj Arden byl také tmavý, s nízkým stropem a s jediným úzkým oknem. Navíc Arden nevoněla po šeřících. Ta voněla po chlebu, pivu a sexu. I když od dob Arden a Oxfordu prošlo jeho životem mnoho žen, nemohl si vzpomenout, zda s některou strávil celou noc a ráno se probudil po jejím boku. Nemohl si vzpomenout na žádnou, která by voněla po jarním šeříku.

Nemohl si vzpomenout, zda některý z pokojů u madam Theodory byl takto křiklavě růžový. Ne že by byl ve všech, ale pokoje madam Theodory v domě číslo 47 na Portmanském náměstí byly mnohem tlumenější a ne tak křiklavě „ženské".

Samozřejmě je možné, že by madam Theo pokoje od jeho poslední návštěvy předělala, ale to se Danielovi nezdálo příliš pravděpodobné. Pomalu otočil hlavu a málem vykřikl bolestí, která mu projela celou hlavou. Vkus madam Theo byl vytříbený a milý a na posteli s rudým přehozem, strašlivě růžovými dekami a zlatě tkanými polštáři nic vytříbeného ani milého nebylo.

Jediná věc, kterou si byl jistý, bylo, že leží na posteli v dámské ložnici. Ale komu patřila? Pomalinku otočil hlavou na druhou stranu a koukal přímo do tváře andělíčka vytkaného do gobelínu. K čertu, kde to je? Nebylo pochyb, že není doma. Nebylo pochyb ani o tom, že žena, která ležela vedle něj, měla

vášnivě ráda polštáře, baculaté andělíčky s dětskou tváří a růžovou.

Vášeň.Daniel začal být zvědavý na obliny jejích prsou, které

ležely na jeho paži, na tvar jejího těla, které cítil na svém, na trojúhelníček jemných chloupků, který se tisknul k jeho boku a na dlouhé nohy, které byly propleteny s jeho. Okamžitě zalitoval, že si jí takto prohlíží.

Vášeň.Oči ho pálily, hlava mu třeštěla, pravý bok jej bolel, údy mu

svírala křeč a v ústech měl vyschlo, ale ta část jeho osobnosti, která jej činila mužem, si nemohla přestat představovat, že se růžová prostěradla stanou svědky čirého potěšení.

To vše kvůli ženě, která ležela vedle něj.Kdo to je? Která z mladých žen od madam Theodory

souhlasila s tím, že mu za trochu zlata nebo stříbra poskytne chvilkové potěšení? Daniel zvedl hlavu odhodlán přiřadit k tělu i tvář a jméno, ale uviděl pouze záplavu kaštanových vlasů.

Daniel se zachmuřil. Kaštanové vlasy. Žádná z jeho oblíbenkyň od madam Theodory neměla kaštanové vlasy. Nikdy by si nevybral ženu s kaštanovými vlasy, protože by mu připomínala...

K děsu! Jeho mysl zaplavila vlna vzpomínek. Nebezpečná cesta přes Kanál. Probuzení v chatě u Beekinsů. Mučivá cesta z Doveru do Londýna. Vklouznutí do rodinného sídla a čekání na zahájení matčina gala plesu. Pozdní příjezd, takže nemůže pomoci matce vítat hosty... Snaha vyhnout se davům návštěvníků... Čekání na...Daniel zaskřípal zuby. Svaté nebe! Jediná žena, která byla přímo posedlá všemi odstíny růžové a kterou znal, byla matka...

Nepamatoval si všechno, co se stalo... Ale myslel si, že většina vzpomínek mu v hlavě zůstala... A poslední věc, kterou si pamatuje je, že drží...Miranda.Daniel zabořil nos do jejích vlasů. Miranda. Ona používala vůni zázvoru a šeříku. Kdy přešla na kombinaci šeříku a jarního deště? A proč začala používat jinou vůni, když jí tamta tak slušela? Tak moc, že nemohl projít okolo šeříku, aby si na ní nevzpomněl?Daniel ani nebyl překvapen, že spí v domě ovdovělé markýzy, Miranda mu nevyhrožovala naplano. Na rozdíl od své dcery, dávala ovdovělá lady St. Germaine svou zálibu v růžové najevo při všech příležitostech. Tato ložnice vypadala přesně jako pokoj, který by si ovdovělá markýza zařídila. V případě, že tomu tak bylo, Miranda mu bude muset odpovědět na mnoho otázek.„Mirando." Vyřkl její jméno s bolestí a hlasem, který sám nemohl poznat.Žena na jeho rameni spala dál.Daniel to zkusil znovu a více nahlas. „Mirando."Prohnula se jako kočka, malátně posunula svou ruku níže na jeho břicho a přitiskla se k němu ještě blíže.Daniel zalapal po dechu a byl vděčný, že je jeho trup zamotaný do obvazů a nedotýká se tak přímo jejího těla.„Hmm?"„Jsme v domě vaší matky?"Miranda potlačila zívnutí, opřela se o loket a odstranila si vlasy z očí. „Cože?"

Daniel zasténal, jak se Miranda zvedla a jemu začala do ramene znovu proudit krev. „Je vaše matka v tomto domé?"

Přikrývka jí spadla z ramen, když se zvedla a podepřela lokty, a Danielovi se naskytl ničím nerušený pohled na její nahá ňadra. „Tady?"

Danielovi vyschlo v ústech, když sledoval její ničím nespoutaný hrudník. Byla to bezpochyby nejkrásnější ňadra, jaká kdy viděl. Krásně tvarovaná, v barvě slonoviny a s růžovými vrcholky. Velká natolik, aby se vešla do dlaně, ale ne příliš, aby byla pokleslá. Věděl, že Miranda je dobře vyvinutá. Móda dnešních dnů s velkými výstřihy činila nemožným nevšimnout si jejích předností, ale Daniela nikdy nenapadlo, jak krásným tělem je Miranda obdařena — až doteď.

Neodpověděl a Miranda zapištěla, když si všimla, jak zírá na její prsa, která měla odhalená jako nějaká Amazonka. Rudá až ke kořínkům vlasů, se zachumlala do deky a obtočila jí kolem těla. „Danieli, říkal jste, že je tu moje matka?" zeptala se znovu a křečovitě svírala deku, která ji zahalovala. Je možné, že by se Ned vrátil na Curzonskou ulici spolu s její matkou?

„Předpokládal jsem to," odpověděl. „Říkala jste to."„A kdy, když jsem se právě probudila?" zeptala se bojovně

Miranda.„Stejně jako já," odvětil.Miranda se zamračila, krajně zmatená touto podivnou

konverzací. „Proč si myslíte, že tu je moje matka?"„Vyhrožovala jste mi, že mě vezmete do domu vaší matky,"

připomněl jí. „Nevěřil jsem, že byste to udělala — dokud jsem se tady s vámi neprobudil."

Upřeně jej pozorovala a začínala pomalu chápat. „Vy jste mi věřil, že bych vás odvezla k matce?"

Daniel sotva znatelně přikývl. „Vždyť jste mi tím vy-hrožovala."„Myslela jsem, že mi věříte." Miranda zněla ublíženě.„Ano."„To máte zvláštní způsob, jak to dokázat, Vaše Milosti," řekla.

„Co si mám myslet," snažil se argumentovat. „Je to poslední věc, co si ze včerejška jasně pamatuji."„Poslední věc...," vyprskla.„Ano." Stiskl si pevně oči a znovu je otevřel. Pamatoval si útržky z včerejšího odpoledne, ale nemohl rozlišit, co se skutečně stalo a co se mu zdálo. „Vše ostatní mám zmatené."„Nepamatujete si nic z toho, co jsem vám potom řekla?"Daniel se zamračil. „Sem tam něco. Ale nic zcela jasně." Něco o kostele svatého Michala. Miranda vypadala v noční košili a kalhotách přitažlivě.Miranda si povzdechla. „Samozřejmě, že ne. Jsem hloupá, že jsem si mohla myslet opak. Proč byste mi měl věřit, když jsem vám nikdy s ničím nepomohla, že?"Její sarkastický tón ho píchl u srdce. Daniel se snažil ignorovat bolest v hlavě i boku a pokoušel se posadit. Miranda se modlila, aby se znovu nezranil, ale nijak mu nepomohla. Nakonec si dokázal sednout. „Co byste si pomyslela vy, kdybyste se vzbudila v posteli vedle osoby, která vám vyhrožuje tím, že vás donutí setkat se svou matkou?" Opřel se hlavou o pelest.„Já jsem se vzbudila vedle osoby, která mě donutila se setkat s jeho matkou,"odvětila briskně Miranda.„Chytil jsem vás dřív, než jste se mohly potkat," odpověděl Daniel bojovně. „Nemusely jste se setkat tváří v tvář."„Vtip je v tom, že vy jste mne pozval na matčin gala ples, i když moc dobře víte, že mě tam nechtěla."„Nemusela jste mé pozvání přijímat."„Štěstí pro vás, že jsem ho neodmítla," odsekla. „Kde byste teď jinak byl?"

Kapitola 12,Přísahy jsou jen slova a slova jsou jen prach."

— Samuel Butler, 1612-1680

„A kde jsem teď?" zeptal se. „Protože tohle určitě není moje ložnice."„Moje taky ne," odpověděla Miranda.„Tak čí?" Daniel postřehl, že zvyšuje hlas a rychle jej snížil. „Podívejte se okolo sebe. Jsem přímo zaplaveni všemi odstíny růžové. Kdo by si, kromě vaší matky, zařídil pokoj takovou barvou?"„Například vaše matka," odsekla jízlivě Miranda. „Jen nebe ví, zda by šaty z těchto skříní slušely vévodkyni."Danielovi se rozšířily oči údivem. „Vy také nevíte, kde jsme?"Miranda byla v pokušení nechat ho v jeho omylu, ale nakonec se rozhodla, že vyzkouší, kolik si toho ze včerejší noci skutečně pamatuje. „Samozřejmě, že vím, kde jsme. Jsme v domě mého otce na Curzonské ulici, který vydržoval pro svou milenku. Tento pokoj byl patrně její."„Curzonská ulice?" Daniel byl zcela zmaten. „Proč jsme spolu leželi v jedné posteli v domě na Curzonské ulici?"Daniel si byl vědom, že domy v jisté části Curzonské ulice sloužily jako exkluzivní domy rozkoše pro nejvyšší členy společnosti — někteří si najímaly pro své milenky celé byty nebo domy. Byl překvapen, že Miranda ví o milence svého otce a možná i tom, co se v tomto domě dělo.„Jaký pár spolu obvykle leží v jedné posteli, Danieli?"„Jak to? Proč?"Miranda pozvedla významně obočí. „Proč ne? Víte snad jak, ne?"

Daniel se jí podíval do očí a až nyní si uvědomil, že vypadá stejně unaveně, jako se on sám cítil. Pod očima měla temné kruhy a v koutcích úst tenkou vrásku strachu. „Chápu, proč bych s vámi mohl sdílet lože. Každý muž by chtěl, aby tomu tak bylo. Co ale nechápu, je to, jak se to stalo?"Miranda se zhluboka nadechla a řekla mu pravdu. „Věřil byste, že jste včera trval na to, abychom jeli k svatému Michalovi a vytáhli biskupa z postele, abyste uchránil moji čest a zabránil mojí matce, aby vás k čemukoliv nutila?"Daniel zbledl. Miranda sledovala, jak z jeho beztak bledého obličeje mizí všechna barva. „Ne, tomu bych nevěřil." Nemohl uvěřit, že by zašel tak daleko a požádal Mirandu nebo kohokoliv jiného, aby si ho vzal. A nezáleží na tom, jak moc byl v horečkách.„To byste ale měl," řekla Miranda měkce.Bolest v Danielově hlavě mu napovídala, že mluví pravdu. „Já jsem vás požádal o ruku?"Miranda přikývla.Daniel se mírně usmál. „Chcete mi říct, že jsem využil zvláštního povolení a chtěl jsem se oženit?"„Záleží na tom...," řekla mu Miranda.„Na čem?"„Záleží na tom, zda jsem vaši nabídku přijala nebo ne." Dívala se do Danielových krví podlitých očí. Nic si nepamatoval.„Tak to není důvod ke starostem." Mnul si spánky v bláhové naději, že ho hlava bude bolet méně. Pak si projel prsty vlasy. „Za těchto okolností byste nikdy nabídku nepřijala." Podíval se do jejího strnulého obličeje. „Že ne?"Nepamatoval si to. Skutečně si nic nepamatoval.

Neměl by to pro ni být šok. Věděla, že má horečku a blouzní. Varovala ho, že se chová ukvapeně a že si to druhý den nebude pamatovat. Nebo ještě hůře — pamatovat si svatbu bude, ale bude jí litovat. Skutečnost, že se splnilo to, co

předvídala, že si nepamatuje na biskupa Manwaringa ani na obřad, by jí nemělo překvapit ani ranit. Ale ranilo.

Před několika krátkými hodinami jí přísahal lásku a úctu. Svoje přísahy sepsali, ale on si je nepamatoval.

„Mirando?" Daniel se nesnažil skrýt napětí ve svém hlase. „Za těchto okolností byste nabídku k sňatku nepřijala, že ne?"

„Nechat se s vámi z rozmaru spojit?" Snažila se předstírat vztek, který necítila. „V dobrém i ve zlém, dokud nás smrt nerozdělí?" Podívala se mu do očí a řekla, co chtěl slyšet, co očekával, že uslyší. „Musíte si dělat legraci."

Daniel vydechl. „Takže vám nebude vadit, když zvláštní povolení uschovám?"

Pohled do jeho tváře mluvil za vše. Miranda byla zvědavá, jak se vyrovná s bolestí, kterou jí přineslo zjištění, jak odporný by mu jejich svazek připadal. „Už jste si jej uschoval."

„Nevěřím tomu." Daniel si třel nos. „Vzal jsem zvláštní povolení a odvezl vás do kostela svatého Michala?"

Miranda se zhluboka nadechla a přála si, aby se neroz-plakala. „Je to tak, Vaše Milosti," odpověděla jemně.

„Na nic si nepamatuji."Miranda se mu podívala do očí a chtěla mu ulevit. „Stalo se,

Vaše Milosti, ale usnul jste v kočáře ještě dříve, než jste mohl zopakovat přísahu, a tím jste o vlásek unikl tomu, abych se vám pověsila na krk."

Danielovo tělo kleslo úlevou. „To vysvětluje, proč si z obřadu nic nepamatuji, proč nevím, jak jsem se dostal sem nebo k vám do postele."Síla whisky je důvodem, proč si nepamatuje, jak opakoval svatební přísahu nebo jak ho vedla to této místnosti. Miranda se ale rozhodla, že mu jeho opilost nebude připomínat. Stejně by jí nevěřil. Protože jí věřit nechce.„Jak jsem se sem dostal?"„Ned a já jsme vás přinesli..."„Ned?"

„Můj sluha," připomněla mu. „Ošklivě jste krvácel a mě nenapadlo jiné místo, kam vás vzít." Miranda sáhla po bro-kátovém rouchu, které leželo v nohách postele. Oblékla si je přes prostěradlo, v kterém byla zabalena, a pak se elegantně postavila. Musí jít, než ze sebe udělá naprostého blázna.„Kam jdete?"„Příroda volá, Vaše Milosti." Miranda se zářivě usmála. Příliš zářivě. Zuřivě polykala slzy, které se jí draly do očí, a její hlas zněl roztřeseně. „Myslím, že nejen mne, ale i vás." Obešla postel, sehnula se a vytáhla z pod postele nočník a podala mu jej.Daniel zamrkal překvapením. „Asi budu potřebovat pomoct," řekl jí. „Můžete mi sem poslat sluhu?"„Kéž bych mohla, Vaše Milosti, ale obávám se, že se bez něj budete muset obejít — a nebo počkat, až se vrátím já a pomohu vám."„Cože?" Byl skutečně šokován.„Kromě nás tu nikdo není, Vaše Milosti."„Ned?" Daniel klopil oči k růžovému prostěradlu. Halí teď jeho nahotu stejně, jako před chvíli halilo její.Samozřejmě, Miranda neměla...„Ned vás sem vynesl, položil vás do postele a pomohl mi svléknout vám plášť a boty. Pak jsem ho poslala domů." Rychle odpověděla na jeho nevyslovenou otázku. „A to kvůli tomu, že čím méně lidí ví o vašem zranění, tím lépe."Daniel se zadíval na čisté obvazy na svém boku a pak na Mirandu. Krvácení bylo zastaveno a přestože rána bolela jako čert a hlava se mu mohla rozskočit, neměl již horečku. „Kdo se o mne staral?"„Já." Miranda pokrčila rameny. „Moje šití není tak dokonalé jako paní Beekinsové, ale povedlo se mi zastavit krvácení a vyčistit ránu."„Vy jste to sešila?"

„Ano. Ale ještě nikdy jsem žádnou živou bytost nešila..." Podívala se na něj. „Řekl jste mi, že jste postřelen, ale nevysvětlil jste mi, jak se to stalo."„Stalo se to tak, že muž na druhé straně zbraně stiskl spoušť."Miranda měla pocit, že se jí zastavilo srdce. „A byl ten muž manželem paní Beekinsové?"„Paní Beekinsová," Daniel se zamračil.„Mluvíte ze spaní, Vaše Milosti."Patrně málo, když si Miranda mohla myslet... Žena stejně stará jako jeho matka a navíc manželka námořníka... „Neflirtuji s ženami jiných mužů, lady Mirando."„Jsem potěšena, že to slyším," odvětila, „ale byl jste postřelen, Vaše Milosti."Daniel se na ní zašklebil.„Přísahejte, že jste se kvůli cti neutkal v souboji."„Přísahám."Zamrkala na něj svýma velkýma nevinnýma očima. „Tak kvůli nějaké ženě?"Danielovi koutky úst se mírně zvedly do lehkého úsměvu. „Chytání ryb..."„Jak můžete být postřelen při chytání ryb?"„To jsem nebyl," odpověděl.„Říkal jste...," začala Miranda.Daniel jí skočil do řeči. „Říkám, že vy chytáte — odpovědi."„Vy mi to nepovíte?" Zeptala se, ale sama už znala dopředu odpověď.„Je to tak," odpověděl.„Myslíte si, že je to fér?" oponovala a připadala si jako malé

dítě, které škemrá o pamlsek, ale nemohla si pomoci. „Po tom všem, co jsem pro vás včera večer udělala?"

Pomalu otočil hlavou ze strany na stranu. „Není. Ale férovost s tím nemá co dělat. Známe se už léta. Jsem rád vaším přítelem a velmi si cením pomoci, kterou jste mi poskytla."

Odmlčel se, aby se nadechl. „Nevím, co bych si bez vaší pomoci počal, ale to, že jste mi pomohla, neznamená, že vám musím prozradit vše o svém životě nebo že chci, abyste mi vy prozradila vše o svém." Sklopil oči k prostěradlu a medově se na ní usmál. „Mám svá tajemství. A muž má právo být trochu záhadný."

Miranda bojovala s pocitem ublíženosti a touhou mu to oplatit a nakonec se neudržela. „Budu si to pamatovat, až se příště budete zmítat v zimnici a horečkách. Připomenu si, že nemám povinnost sdílet s vámi tělesné teplo nebo cokoliv jiného."

„Sdílet tělesné teplo..." Daniel nikdy nebyl nemocný. Měl samozřejmě jako dítě modřiny a boule, jako dospělému mu bývalo zle, když to přehnal s pitím, ale to je vše. Nikdy neměl vážnější nemoc než chřipku. Zjištění, že měl křeče a horečky, aniž by si na to pamatoval, ho udivilo. „Nikdy jsem neměl zimnici nebo horečku."

„Včera ano." Projela si rukou vlasy a snažila si uhladit neposlušné prameny. „Celou noc. Léčila jsem vás vrbovou kůrou a snažila jsem se vám pomoci, ale..."

V údivu pozvedl jedno obočí. „Vrbová kůra mi nedělá příliš dobře." Ani jako lék na kocovinu nebo něco podobného.

„Kéž bych to věděla dříve, než jste ji na mne celou vydávil," odpověděla příkře a vzpomněla si na zničené zelené hedvábné šaty.

Daniel ztišil hlas. „Musíte být vyčerpaná."Znovu pokrčila rameny a upřeně sledovala ružový přehoz,

aby se mu nemusela podívat do očí. „Ano, já... trochu jsem spala."

„U mne?"„Člověk udělá pro přítele všechno," odpověděla ne-

ohrabaně.

„Asi ano," souhlasil, „ale sdílet tělesné teplo..." Svraštil obočí a přemýšlel. „Myslím, že to hodně překračuje rámec přátelství, Mirando."

„Jak jste řekl, Vaše Milosti. Udělá jsem pouze to, co by každá man... přítel udělal."

Daniel přemýšlel o svých přátelích. Držel by Jarrod nebo Colin nebo Griff nebo Jonathan či Alex jeho deku, když by se zmítal v horečkách a sdíleli s ním tělesné teplo? Je to možné, kdyby jejich nebo jeho život byly v ohrožení... Muž položí život pro své přátele... „Přítelkyně, možná," odpověděl Daniel. „O mužích si nejsem tak jist." Projel si rukou vlasy a rošťácky se na Mirandu usmál. „Tak jako tak, vzbudit se ráno a zjistit, že s vámi žena sdílí tělesné teplo, je příjemné. Vzbudit se a najít takto muže, by mě přimělo hodně přemýšlet..." Otřásl se nad tou představou. „Tak jako tak nevím, jak vám poděkovat."

„Nemusíte mi děkovat, Vaše Milosti. Jak už jste zmínil, přátelství neznamená, že mi musíte cokoliv říkat." Miranda se otočila a pospíchala rychle ven z místnosti, aby ze sebe svým pláčem neudělala ještě většího blázna.

Daniel si uvědomil, že ji ranil už ve chvíli, kdy ta slova vyslovoval.. „Mirando...," začal ve snaze zastavit jí a omluvit se.

Ale příliš pozdě.Pokoj byl prázdný.Byl sám a mluvil sám k sobě.

Kapitola 13„Byl to sen o dokonalém blahu, příliš krásny, aby

vydržel!" — Thomas Haynes Bayly,

1797-1839

Když se vrátila do ložnice, měla oči zarudlé a napuchlé. A přestože si v kuchyni opláchla obličej studenou vodou, nebylo pochyb, že větší část poslední hodiny proplakala.

Miranda nechápala, jak je možné, že se jí vždycky Daniel dostane pod kůži. Netrvalo mu to ani den po svatbě a dokázal jí změnit v uplakanou malou holku.

Musela si upřímně přiznat, že kdyby si Daniel pamatoval slib, jímž z ní udělal vévodkyni, slzy by neronila. Nebo kdyby vypadal, že by z jejich svazku mohl mít radost. Ale to bylo od pravdy hodně vzdáleno.

Daniela představa manželství děsila.To, co měl být nejšťastnější den jejího života, se změnilo v

noční můru. Ned ani Ruppert se ještě nevrátili. Byla unavená, hladová a zklamaná a navíc neměla co na sebe. Provdala se za muže, který nechtěl manželku. Vše ještě zhoršila tím, že Danielovi tvrdila, to, co chtěl sám slyšet — že usnul ještě dříve, než je biskup mohl oddat. Měla mu říci pravdu.

Ze svých slz mohla obvinit leda sama sebe. Věděla, že Daniel nebyl ve stavu, aby se ženil nebo aby si to druhý den pamatoval. Využila jeho slabosti. Ale jak mohla odmítnout nabídku, po které celý srdcem toužila už několik let? Jak by mohla odmítnout, když Daniel naléhal, že se okamžitě vezmou?

A teď, když už je po všem, jak dlouho vydrží předstírat, že neřekla „Ano"?

Zhluboka se nadechla a nabrala do plic osvěžující studený vzduch a zaklepala na dveře ložnice. Daniel stál u okna zabalený do růžového přehozu a sledoval Curzonskou ulici.Když vešla, otočil se.„Proč nejste v posteli?"„Vyhovět volání přírody bylo jednodušší ve stoje."Miranda se podívala na otevřené okno, pak na Daniela a pak znovu na okno. „To jste neudělal."„Jistě, že ne," ujistil ji. „Vím, že k tomu čelní okna neslouží."Uklidnila se.Daniel dlouho nezapíral. „Použil jsem nočník a boční okno."Miranda se podívala na boční okno, které předtím přehlédla a na řadu domů, které přes něj viděla. Nočník stál na zemi zakrytý porcelánovým víkem. Nevěděla, zda si z ní utahuje nebo ne.Dokud jí nevěnoval rošťácký úsměv.„Máte štěstí, mylady, že je toto velmi moderní dům. Za těmito dveřmi je velmi dobře vybavená koupelna." Ukázal na dveře, o kterých si Miranda myslela, že vedou do salonu. Ned se jí zapomněl zmínit, že ložnice sousedí s koupelnou, a Miranda to nijak nezkoumala. „S toaletou, vanou, umyvadlem a kohoutky na teplou a studenou vodu." Kvapně se otočil, vyklonil se z okna a hlasitě zapískal. „Hej! Tady nahoře!"„Danieli!" Mirandě se prudce rozbušilo srdce. „Někdo vás pozná."

„Oblečeného do ružového přehozu a s knírkem?" zeptal se a přejel si rukou pod rty, kde mu přes noc vyrašil knírek. „To si nemyslím."

„Já vás poznala," řekla ostře. „A je spousta dalších obyvatel Curzonské ulice, kterým to nebude dělat potíže. Hlavně, když vypadnete z okna na ulici." Zamračila se, když se ještě více vyklonil z okna. „Co to u všech svatých vyvádíte?"

Ohlédl se přes rameno na Mirandu jako by podívaná na polonahého vévodu vyklánějícího se z okna byla běžná věc. „Objednávám snídani."

Miranda byla skutečně překvapená. „Snídani?"Daniel přikývl. „Mám hlad. Jsou to už věky, kdy jsem

naposledy jedl." Odmlčel se. „Už jsem propásl ranního mlékaře a pekaře, ale před domem je naštěstí cukrář. Neslyšela jste ho?"

„Ne, neslyšela." Podívala se na hodiny na římse krbu. Bylo skoro půl osmé. Dům St. Germainů byl v bloku domů na Upper Brookské ulici za Park Lane. Mlékaři tam byli vždy kolem sedmé a následovali je pekaři, cukráři a prodavači ovoce. Miranda předpokládala, že jim musí chvíli trvat než se dostanou na Curzonskou ulici. Hluk z ulice v kuchyni, kde plakala, neslyšela.

„Dobrá," řekl pomalu Daniel. „Chtěla byste koláč?"Miranda přikývla.Daniel vztyčil čtyři prsty. „Dva jablečné a dva třešňové."

Otočil se zpět k Mirandě. „Máme něco k pití? Čaj? Kávu?" Otřásl se. „Limonádu?"

„Nemyslím," odpověděla. „Navíc ani nevím, jak se vaří káva nebo čaj nebo jak se vyrábí limonáda."

„Tss, tss." Daniel vydal nevěřící zvuk. „Já jsem vévoda," připomněl jí, „a vím, jak se vaří káva nebo čaj. Vy jste pouhá markýza... Myslel jsem, že všechny ženy s nižším titulem umějí uvařit kávu nebo čaj."

„Víme, jak se čaj nebo káva servíruje," upřesnila. „A jak požádat nápadníky, aby nám přinesli limonádu. Zaměstnáváme sluhy, kteří to za nás dělají."

„Teď zrovna ne." Daniel se vyklonil z okna a objednal u cukráře dvě černé, silné kávy a porci cukru a smetany. „Naštěstí jsme v Londýně, kde nemusíme čekat na sluhy. Jsou k tomu potřeba pouze peníze..."

Miranda pochopila narážku, přistoupila k nočnímu stolku, vyndala z něj šilink a podala jej Danielovi.

„Díky." Daniel vzal šilink a hodil jej z okna cukráři. „Nechal košík u vchodu. Sejdu dolů a přinesu jej," řekl, když se otáčel k Mirandě. „Dnes je čtvrtek?"

„Ano."„Pak si musím pospíšit. Mám v osm důležitou schůzku."

Očima hledal svoje šaty. Objevil kabát, vestu a kalhoty, jak leží na hromadě v louži na podlaze ložnice. Hned vedle ležela pánská noční košile a zelené taneční střevíčky.

To, že její střevíčky ležely vedle jeho oblečení, které bylo navíc celé vlhké, jej zmátlo. Ohnul se a chtěl je zvednout. Ale bylo to pro něj příliš namáhavé. Měl roztřesená kolena a zdálo se, že nohy neunesou váhu jeho těla. Zatmělo se mu před očima a z tváře se ztratila veškerá barva. Se zelenými střevíčky v ruce Daniel zavrávoral, pokusil se chytit okna, ale minul a padl na kolena.

„Danieli!" Miranda se jej snažila zachytit.Dal jí zničené střevíčky. „Ty jsou vaše, ne?"Miranda odhodila střevíčky stranou.„Budete je potřebovat," oznámil jí Daniel slabých hlasem.

„Někdo musí dojít dolů a přinést naší snídani." Vzhlédl k ní. „Jako gentleman bych měl jít já, ale moje šatstvo je mokré. A navíc se na to necítím." Podíval se na ní. „Popravdě, jsem slabý jako kotě."

„Není divu," odpověděla. „Ztratil jste včera v noci hodně krve a vaše tělo nedostalo dost času ani výživy, aby se uzdravilo." Všimla si perliček potu nad jeho horním rtem a přiložila mu ruku na čelo.Znovu měl horečku.A byla to jenom jeho chyba, řekla si nelítostně Miranda. Tento tvrdohlavý muž nerad zůstává v posteli a raději na sebe otevře okno a objedná snídani.„Zakrvácel jsem vaše plesové šaty," najednou se rozpomněl.

„To nevadí," řekla Miranda. „Mám spoustu jiných šatů."„Nevidím, že byste si nějaké oblékala," řekl suše.„Nikam nejdu," řekla. „A stejně tak vy."„Mám důležitou schůzku," prohlásil. „Musím tam jít."„Natolik důležitou, že budete riskovat, že si někdo všimne vašeho zranění?" zeptala se. „Protože přesně to se stane, když vyjdete ven. A nejenže nevěřím, že na to máte dost síly, navíc vás nemohu nechat jít v růžovém přehozu a nic lepšího na sebe, dokud nepřijde Ned, nemáte."„A kdy přijde?"Miranda pokrčila rameny. „Nemám představu," přiznala. „Už tu měl být, asi se někde zdržel. Patrně moje matka potřebovala Neda a kočár pro svoje schůzky."„Patrně," zašklebil se Daniel nešťastný z nastalé situace.„Můžu se pokusit najít nějakého poslíčka, který donese do Sussexského sídla vašemu komorníkovi příkaz, aby vám donesl šaty," navrhla.„Ne!" protestoval Daniel. „Můj komorník by je chtěl přinést osobně a jestli Malden zjistí, že jsem zraněn, budou to brzy vědět všichni. Během několika minut to bude vědět každý."„Cože?"„Je to tak," ujistil ji Daniel. „Za ty roky vím, že Malden neudrží žádné tajemství. Prostě na to nemá povahu."Miranda tím byla zděšena. Muž v Danielově postavení potřeboval komorníka, na kterého je za všech okolností spolehnutí. Obzvláště, když Daniel mluví ze spaní. „Proč jej máte?"

„Je to skvělý komorník a je se mnou od dob, co jsem opustil univerzitu," odvětil Daniel. „Proč bych ho měl vyhodit? Protože neudrží tajemství? Přiznal se mi k tomu, už když jsem ho přijímal. Nemůžu ho propustit jenom proto, že je to občas na obtíž."

„Sepište seznam toho, co potřebujete, a já pošlu Neda k vašemu krejčímu na Bondské ulici."

„Ned tady není," připomněl jí. „A i kdyby byl, silně pochybuji, že by mi byl schopen doručit šaty včas, abych nezmeškal schůzku."

Setkání členů Společenství bylo důležité, ale zase ne tolik, aby riskoval, že Jarrod uvidí jeho zranění. Informace, které získal o francouzských a španělských vojácích byly skoro totožné s těmi které přivezl Jonathan z minulé mise. Francouzi a Španělé shromažďovali své vojáky na bitvu, a přestože se Salamanka jevila jako nejpříhodnější místo, nikdo si tím nebyl zcela jist. Jediné, co věděli jistě, bylo, že Wellington ustupuje z Burgosi do Venta del Pozo a rád by dosáhl místa, kde se shromažďují francouzští a španělští vojáci.

Další věc, kterou věděl jistě, že i když by měl dost sil na cestu, neví, jak se v růžovém přehozu dostat přes město k Whiteům. „Moje šaty jsou vlhké," řekl, „a vaše..."

„Zničené," odpověděla.„To je škoda," řekl. „Šaty, co jste měla včera, byly moc

hezké. Hodily se k nim tyto střevíčky." Zamračil se. „Slušela vám barva i střih."

Tak moc, že je musel zakrvácet a pozvracet.„Požádám madam Racine, aby mi ušila ještě jedny přesně

stejné," slíbila Miranda. „A pošlu vám účet. Teď mi dovolte, abych vám pomohla do postele." Chytila jej kolem pasu, napůl jej zvedla a táhla jej zpět do postele.

Snažil se jí pomoci a nepřenášet na ní příliš svou váhu, ale byl slabý jako novorozeně. Miranda se s ním dost nadřela. „Možná máte hlad, ale nehrozí, že byste hlady zemřel," řekla s povzdechem. „Dnes ráno jste stejně těžký jako včera v noci."

„Asi tunu, jestli si to dobře pamatuji."Jestli si to dobře pamatuji. Miranda žasla, jak si může

pamatovat její nedůležité poznámky a nevzpomínat si na tu nejdůležitější chvíli. Jak si můžeme pamatovat, že mu se vztekem tvrdila, že váží nejméně tunu, když ho táhla přes

trávník, a nepamatovat si manželský slib? Použila trochu více síly, než bylo nutné, a hodila jej na matraci.

Daniel byl zvyklý rozdávat rozkazy, mít za zády po celý den armádu sluhů, ale nebyl zvyklý, aby se o něj někdo staral tak, jak to dělala Miranda.

Daniel se nenáviděl za to, že podlehl slabosti a byl zcela závislý na Mirandině pomoci i v těch nejzákladnějších věcech. Ale byl jenom člověk — člověk, který byl postřelen, ztratil mnoho krve a vypil pro potlačení bolesti příliš mnoho whisky. Byl jenom člověk, který trpěl bolestí a byl Mirandě neskonale vděčen, když jej dovedla k posteli, ve které bude muset strávit nějaký čas.

„Děkuji Mirando." Uvolnil přehoz, kterým byl obtočen a upadl mezi polštáře a deky. „Jste jediná žena, kterou znám, která je..."

Miranda pozvedla ruce. „Prosím, Vaše Milosti, neděkujte a nesnažte se mi lichotit. Nejsem si jista, zda to snesu." Přikryla jej dekou a naklonila se k němu, podložila mu záda polštáři, aby mohl v posteli pohodlně sedět.

Zadíval se jí pozorně do tváře a všiml si jejích červených, oteklých očí a uvědomil si, že musela plakat. „Promiňte."

„Co?"„Že jsem vás rozplakal."„Nerozplakal jste mne," řekla.„Někdo ano."Miranda na něj upřela pohled. „Nebudu se o tom s vámi

bavit. A jestli budete pokračovat v této konverzaci nebo mi budete chtít lichotit, přísahám, že sním všechny koláče a vypiji všechnu kávu sama, když jsem si to ostatně za vlastní peníze koupila."

„Mirando, to byste neudělala..."„Ano, Danieli, udělala."Věnoval jí jeden ze svých neodolatelných úsměvů. „Jste

pozoruhodná žena."

Mirandě skočilo srdce do krku, když se na ní takhle usmíval, když viděla v jeho tmavě modrých očích upřímnost... „To zní jako lichotka, Vaše Milosti."

„To také byla."Pomalu zavrtěla hlavou. „Já myslela, že máte hlad..."Prohlížel si výraz její tváře a byl zvědav, zda skutečně

udělá, co slíbila.Kdy se naučí, že Miranda St. Germaine není jako ostatní

ženy? Byla jiná. A to se mu na ní líbilo. Byla silná, upřímná, chytrá, čestná a spolehlivá. Nepoužívala žádné ženské triky, nepředstírala a nečekala, že on bude předstírat. On se narodil jako muž a markýz. Ona se narodila jako žena a komtesa. On zdědil vévodský titul. Ona zdědila titul markýzy. A nic z toho ji nezměnilo.

Miranda St. Germaine patřila k hrstce lidí, které znal, kterým nezáleželo na titulech nebo majetku. Nezměnila se, když zdědil vyšší titul. Dívala se mu do očí a mluvila s ním jako rovný s rovným. Daniel zapomněl, jak moc jí má rád, zapomněl, na její výrazné zelené oči, kaštanové vlasy a dlouhé nohy. A že vedle krásného vzhledu má i krásnou duši. A zapomněl, že Miranda nikdy nevyhrožuje planě. „Ach, Mirando, mějte srdce..." Jeho žaludek zakručel na protest proti prázdnotě.

Pozvedla obočí. „Jedno jsem měla," připomněla mu. „Dala jsem ho vám... A vy jste ho zlomil."„Byl jsem mladý a hloupý," řekl. „Teď už jsem starší."„Snažíte se mi navrhnout, abych vám dala ještě jednu šanci, Vaše Milosti?"„Ta lichotka byla upřímná."Zašklebila se a obnažila své bílé zuby. „Ano, věřím, že byla. A protože se říká, že cesta k mužovu srdci vede přes žaludek, měl byste si zapamatovat, že dokud jste odkázán na mou pomoc, cesta k markýzinu srdci vede přes upřímné pochvaly."

Daniel se na chvíli zamyslel. „Jak dlouho myslíte, že na vás budu odkázán?"Miranda pokrčila rameny. „Záleží na tom, jak rychle se uzdravíte, Vaše Milosti."„V tom případě..." Danielovy oči zářily navzdory horečce veselostí. „Dáváte přednost slovním nebo tělesným pochvalám?"Pro jednou nebyla Miranda schopna slov.Daniel toho využil. „Nebo kombinaci obou?"„Proč nedonesu snídani, abyste na to mohl přijít?" navrhla Miranda.

Kapitola 14„Muž říká, co ví; žena říká, co potěší."

— Jean Jacques Rousseau, 1712-1778

Miranda byla stejně dobrá jako její slova.Sešla po schodech do přízemí, zvedla přede dveřmi košík s

ovocnými koláči a kávou a přenesla jej do kuchyně. Postavila košík na pracovní stůl a vydala se do komory, kde našla vše, co potřebovala pro snídani — velký tác, ubrousky, čínský porcelán s malou konvičkou a příbor — a vrátila se k pracovnímu stolu.

Vyprázdnila košík, vzala talíře, které našla v komoře, a na každý položila jeden jablečný a jeden třešňový koláč. Přelila kávu z cukrářovy kovové konve do menší porcelánové. Připravila dva šálky a podšálky, dvě lžičky a vidličky a upravila ubrousky. Pak vše postavila na tác. Do jednoho šálku přidala smetanu a do druhého cukr, vše ze zásob, které jim prodal cukrář. Když tác upravila, zakryla jej čistým lněným ubrusem.

Když bylo vše naaranžováno dle jejích představ, vydala se Miranda s tácem po schodech nahoru.

„Čekal jsem, že budeme jíst z prodavačova koše a pít z měděných džbánků." Daniel spráskl ruce překvapením, když před něj Miranda postavila tác a sňala ubrus, který jej zakrýval.

„V cukrářově koši nebyly žádné měděné džbánky," oznámila mu. „Jenom jeden ošuntělý cínový."„Takto je to mnohem hezčí," uznal Daniel. Sáhl po šálku a snažil se nalít si kávu.

„Dovolte," Miranda se nahnula přes tác. „Neumím sice kávu vařit, ale umím jí výborně podávat." „Rád."Naplnila mu šálek kávou až po okraj bez toho, aby přelila nebo potřísnila lahodnou tekutinou podšálek.„Pro podávání nápojů jste velmi nadaná, mylady," řekl Daniel, pozdvihl šálek kávy z podšálku a pomalu se napil.„To je jen jedno z mnoha mých nadání," odvětila Miranda, dala porcelánovou konvičku zpět na tác a posunula talíř s koláči tak, aby na něj Daniel pohodlně dosáhl. „Počkejte, až uvidíte i ty ostatní."„Co jsem viděl, se mi líbilo," přiznal Daniel.„Pak věřím, že budete okouzlen mým šitím," ušklíbla se. „Až ukončíme náš půst, musím zkontrolovat vaši ránu."Daniel vzdychl.„Jezte," řekla, když si uvědomila, že Daniel zdvořile čeká, aby jí přisunul židli a mohla se usadit. „Vím, že máte hlad. Nemusíte na mne čekat."Nečekal.Zhltnul dva koláče, jablečný a třešňový, a vypil šálek kávy v čase, kdy si Miranda stihla pouze sednout a rozprostřít ubrousek na klíně.Daniel jedl druhý koláč, když si Miranda vzala svůj šálek a jablečný koláč. „Vezměte si ještě třešňový," nabízela.„Koupil jsem ho pro vás."„Jeden koláč mi stačí." Podívala se na něj. „Většinou snídám pouze čaj a topinku," řekla a dojedla svůj koláč. „A navíc nejsem velký přítel třešní. Mám raději jablka. Také jsem včera před plesem snědla lehkou svačinku. Vy evidentně ne."Daniel se zamračil, když mu znovu zakručelo v žaludku. „Naposledy jsem jedl v úterý večer."Miranda polkla doušek kávy, pak postavila šálek na podšálek. Zvedla talíř s posledním koláčem a podávala jej Danielovi. „Vezměte si. Prosím."

„Třešňové mám nejraději." Daniel dlouho neváhal. Vzal koláč z talíře, spořádal jej na tři sousta a začal si olizovat prsty od třešní.Zírala zhypnotizované na jeho ústa. Miranda si ne-vzpomínala, že by někdy viděla někoho dospělého takto si vychutnávat ovocný koláč. Připomínal jí dítě, které poprvé ochutná sladkost.Daniel si všiml, jak na něj upřeně zírá. „Zvětšil se mi nos? Nebo mi najednou vyrostly rohy?"Zavrtěla hlavou. „Máte kousek třešně na tváři."„Kde?"„Tam." Ukázala na levou stranu jeho úst.Snažil se očistit si ústa, ale nakonec se k ní naklonil, aby Miranda mohla špičkou svého prstu očistit jeho koutek. Nabídla mu zbytek ovoce na svém prstě „Měl jste tam ještě tohle," řekla.„Děkuji."Když Daniel olízl její prst, zachvěla se od kořínků vlasů až prstům u nohy. Byla svou reakcí udivena. Když mohl krátký dotek jeho jazyka na jejím prstu vyvolat takovou reakci, co by teprve dokázal polibek. Miranda se při té představě znovu zachvěla. Šálek se na podšálku, který držela, zakymácel.Daniel si ji prohlédl a vědoucně se na ni usmál. „Chutnáte stejně dobře, jako vypadáte, Mirando."Zastyděla se, sklopila oči na brokátové roucho, které měla sobě, a pak automaticky zaklonila hlavu, aby si odstranila vlasy z obličeje. „Jsem neupravená."Daniel dopil svou kávu a vrátil prázdný šálek na tác. „Líbíte se mi po ránu neupravená," řekl.„To je dobré vědět," řekla. „Než se Ned vrátí, nemám stejně nic jiného na sebe."

„To roucho vám sluší. Je příjemné vidět vás i jinak než dokonalou a s nabroušeným jazykem."

Jeho připomínka ji na chvíli umlčela. Zamračila se. „Takhle mě vnímáte? Jako prostořekou?"

„Řekl jsem dokonalou a s nabroušený jazykem," odpověděl. „Vždy když jsme spolu."

Miranda hledala únik ve své kávě. Byla už studená, ale stejně pozvedla šálek a vypila ji. „Nechci být dokonalá nebo prostořeká." Podívala se na něj přes stříbrný okraj šálku. „Snažím se nebýt taková — obzvláště ve vaší přítomnosti, ale vypadá to, že v sobě navzájem probouzíme ty horší vlastnosti."

Daniel se na ní podíval něžně a porozuměním. „Myslíte, že to tak skutečně je?"

Miranda odložila šálek a přikývla. „Jednoduše se srážíme a urážíme navzájem a nezáleží na tom, jak moc se snažíme chovat jinak."

„Já myslím Mirando, že náš problém je přesně opačný," řekl Daniel.

„Tomu nerozumím." Studovala výraz jeho obličeje a hledala skrytý význam slov. Vždyť opakem jejích slov byla harmonie...

„Neuráželi jsme se, když jsem se vám začal dvořit," řekl. „Ani nikdy jindy během námluv."

„Ne," souhlasila, „nemyslím, že bychom se uráželi, ale naše námluvy trvaly jenom pár týdnů..."

„A co ty týdny, které jsme společně s Alyssou strávili na Abernathském panství, když byl Griff ve válce?" zeptal se. „Vycházeli jsme spolu výborně."

To je pravda. Tyto chvíle daly Mirandě opět naději na budoucnost, ale pak se Daniel znovu stáhl a jejich komunikace se vrátila do starých kolejí.

„Vycházeli jsme spolu výborně," uznala Miranda. „Ale nebyli jsme schopni to udržet. Jeden den bylo všechno skvělé a druhý den jste byl pryč. Je to už tři roky, Danieli, a

nepočítám-li katastrofu v podobě gala plesu, sotva jsme spolu promluvili."„Ale mohli bychom být schopni si toto chování udržet," nesouhlasil. „Kdybychom chtěli. Kdybych já chtěl. Proč myslíte, že jsem opustil Abernathské panství?"Miranda pokrčila rameny. „Na to se ptám sama sebe už tři roky."„Pak je na čase dát vám odpověď," prohlásil Daniel.„Která zní?"„Odjel jsem proto, že jsme spolu vycházeli až příliš dobře," přiznal Daniel. „Bál jsem se, že by se mi vaše společnosti příliš zalíbila."„Vy jste odjel, protože se vám líbila moje společnost?" Miranda měla málo času na to, aby pochopila, že se jí právě Daniel přiznal, že má rád její společnost.Daniel přikývl. „Odjel jsem proto, že není pravdou, že se urážíme a nemáme rádi. Je to přesně naopak. Nepošťuchujeme se proto, že bychom se neměli rádi, ale proto, že se máme rádi až moc. Říká se tomu sexuální přitažlivost a tvoří předehru k milování. Bojujeme se vzájemnou přitažlivostí."„Otázkou je proč?" zeptala se Miranda.„Myslím, že vy bojujete, protože jsem vás jednou zranil, a nechcete, aby se to opakovalo."Miranda zamrkala.„Já bojuji, protože se nechci zatížit manželskou zodpo-vědností. Už tak toho mám na starosti moc." Daniel se odmlčel. „A navíc, bojuji s vaší přitažlivostí, protože vás znovu nechci zranit."Příliš pozdě. Miranda se bolestně nadechla, ale Daniel si toho nevšimnul.„Až se ožením, bude to pro dobro sussexského vévodství."

„Shledal jste mne nevhodnou pro vaše vévodství?"

Daniel zavrtěl hlavou. „To není tak jednoduché," Propichoval ji pohledem a přál si, aby pochopila, jak se cítí. „Moji hlavní povinností je pokračovat v rodové linii Sussexů. Potřebuji vedle sebe vévodkyni, která vezme na svá bedra nejen starost o děti, ale i o lidi, kteří jsou na mne závislí. Tomu musí zasvětit celý život."

„Vím velmi dobře, co je povinnost a zodpovědnost, Vaše Milosti," upozornila ho Miranda. „Od chvíle, kdy jsem zdědila titul a majetek. Stejně jako vy se musím postarat o lidi, jejichž obživa závisí na majetku St. Germainů."

„Pak musíte rozumět, proč si musím vybírat hlavou namísto..." Daniel se zamračil. Málem řekl srdcem, ale nebyl si zcela jist, zda v tuto chvíli nepřemýšlí naprostou jinou částí těla, než je srdce nebo hlava. „Jsem vévoda a tento titul s sebou nese velké bohatství a příležitosti, o kterých jiní muži pouze sní, ale také s sebou nese povinnost stavět titul před soukromé touhy. Vévoda si musí za všech okolností udržovat odstup. Musí žít v odříkání a nesmí příliš vyhovovat svým choutkám." Jakoby slyšel svého otce, jak mu tato slova celé dětství opakuje. „Vévoda má málo přátel a ještě méně kamarádů. Nemůže nosit srdce na dlani nebo dávat přednost vlastním touhám před přáními svých poddaných. Nemůže se vyhýbat svojí povinnosti nebo jí zatěžovat někoho jiného. Zodpovědnost je součástí titulu a nikdy je nelze rozdělit. Povinnost leží pouze na něm."

„To vás naučil váš otec?"Daniel přikývl. „To byla pravidla, podle kterých žil.

Pravidla, podle kterých žili všichni vévodové ze Sussexu."„To by byl velmi osamělý život, Vaše Milosti," zamumlala

Miranda.„To je osamělý život." Daniel si shrnul vlasy z čela. „Ni-

komu bych ho nepřál." Pozvedl oči. „Vévoda je vždycky daleko od ostatních. I pro Griffa bylo těžké vyrovnat se z tlakem, kterému je vystaven jako vévoda."

„Griffovi pomáhá Alyssa."„Můj otec měl mou matku," odpověděl Daniel. „A přestože

vím, že tomu těžko uvěříte, byla zdrojem jeho síly."Miranda stáhla obočí. Měl pravdu, bylo pro ni těžké věřit,

že jeho matka mohla být pro někoho zdrojem síly, ale...„Moje matka byla dcerou vikomta a byla pyšná na to, že se

provdala do vysoké společnosti. Velmi se přičinila o rozvoj sussexského sídla a upevnila naší společenskou pozici. Všemožně se snažila pomáhat mému otci s jeho záležitostmi, ale tíha zodpovědnosti jej přivedla brzy do hrobu." Daniel mírně sklonil hlavu a pak se jejich pohledy střetly. „Můj otec byl nejsilnější muž, jakého jsem kdy viděl. Zemřel ve studovně sussexského sídla nad účetními knihami. Bylo mu třicet pět let. Jeden den byl silný, zdravý a plný života, druhý den odpoledne si stěžoval při prohlížení účetních knih na pálení očí a bolení hlavy. Pak náhle padl na stůl a zemřel." Zhluboka se nadechl. „Moje matka se stala vdovou, když jsem byl ještě malý. Rozhodla se uchránit dědictví, dokud nevyrostu. Plnění povinností a život dle otcových pravidel z ní udělaly ženu, kterou znáte dnes."'Schoval její ruku do svých dlaní. „A já si neumím představit, že bych mohl chtít po ženě, která má sama dost starostí se svým majetkem, aby se vzdala svých snů a stala se stejnou ženou, jakou je nyní moje matka. Neumím si představit, že vystavím nějakou ženu takovému tlaku společnosti a veřejnosti, a už vůbec si to neumím představit u ženy, ke které bych choval hluboké city. Nechci, aby se vzdávala svých dětských snů a odhodila svoje povinnosti, jenom aby naplnila závazky vyplývající z mého titulu."

„Každý se musí vzdát dětských snů a obětovat pro toho, koho miluje, Danieli. To je součást dospívání. Takový je život."

„Nechci po ostatních, aby se kvůli mně obětovali jenom proto, že se mnou žijí. Narodil jsem se do této pozice," řekl

jednoduše. „Jsem vévoda. Nikoho jsem nežádal, abych jím byl. Ale stejně jako vy jsem neměl na výběr. Přesto jsem nikdy nepředpokládal, že budu svého titulu litovat." Danielovi se zavíraly oči. „Miloval jsem svého otce. Oba jsme ranní ptáčata."

Miranda se ušklíbla a věnovala mu vševědoucí úsměv.„Dnes ráno to tak možná nevypadá, ale já skutečně jsem

ranní ptáče," protestoval. „A když jsem byl malý, brával mě často otec z dohledu vychovatelky a nosil mě před domem na svých ramenou. Dlouho před tím, než byla objevena hlásná trouba, jsme spolu s otcem volávali oknem na prodejce a objednávali si snídaní."

„Třeba třešňové koláče."„Třešňové jsem měl vždycky nejraději," řekl Daniel.

„Třešňové koláče od pouličních prodejců jsme měli k snídani skoro každý den sezóny, kterou jsme trávili v Londýně. Bylo to naše tajemství a pro mne bylo úžasné mít na chvíli otce jenom pro sebe." Hřbetem ruky si setřel pot z čela. „V Havershamském domě a v jiných našich sídlech jsem nikdy neměl jeho pozornost pouze pro sebe. Bylo tam příliš mnoho lidí, kteří jeho pozornost vyžadovali. Jediný čas, který jsem s otcem opravdu strávil, byly tyto brzké ranní okamžiky v Londýně, kdy jsme si kupovali mléko a horké třešňové koláče od cukráře. Bylo mi třináct let, když zemřel."

„To je mi líto." Miranda a Daniel se pohybovali ve stejné společnosti už od dětství. Daniela poslali do školy, když mu bylo sedm a Miranda se učila doma. Znala historii jeho rodiny, ale ne dopodrobna.

„Od toho dne jsem byl zodpovědný za stovky životů. Najednou každý hledal odpovědi u mne namísto u otce nebo matky. Najednou všechno záleželo na mne." Nadechl se. „A přestože se mě otec snažil připravit, připraven jsem nebyl." Posměšně si odfrkl. „Který chlapec v tomto věku je připraven? Najednou jsem byl zaměstnavatel stovek lidí, jejichž živobytí a

někdy i samotný život záležely na tom, jak se chopím své povinnosti. A nyní jsem dospělý muž a vím, že se neženu k oltáři proto, že už nechci mít zodpovědnost za nikoho jiného. Nejsem připraven, abych se vzdal svých snů nebo to žádal po někom jiném."

A už vůbec po někom tak volnomyšlenkářském jako je Miranda. Obdivoval jejího silného a nezávislého ducha a rebelskou povahu a nesnesl by pohled na to, jak se mění v konvencemi svázanou vévodkyni ze Sussexu. Daniel chtěl, aby navždy zůstala taková, jaká je. Měl rád její urostlou a vysokou postavu, měl ji rád, protože hledí mužům zpříma do očí, a měl ji rád, protože s ním jednala jako se sobě rovným. To nedokázala většina šlechty v Horní sněmovně. Tleskal tomu, že si Miranda zažádala o právo sedět každoročně při otvírání Parlamentu na sedadle v Horní sněmovně, přestože věděla, že jí nikdy nebude povoleno sedět mezi šlechtou. A poté, co zdědila titul, dosáhla svého. Daniel obdivoval, jak okázale ignorovala rozruch, který tím vzbudila. A přál si být více jako ona.

Pronásledovala ho představa, že zemře stejně jako jeho otec. Že zemře zavalen povinnostmi ještě předtím, než začne skutečně žít.

„Mám stále sny," řekl jí Daniel, „a cíle, kterých chci dosáhnout, a mám povinnosti, kterým musím dostát." Abych mohl předčasně zemřít na přepracování jako můj otec.

Chtěl říci Mirandě celou pravdu, ale skutečná pravda připadala, dětinská a pošetilá dokonce i jemu. Pravdou bylo, že ho těšilo být členem Společenství, těšily ho dobrodružné výpravy — byl to zcela jiný život, než který vedl jako vévoda ze Sussexu. „Navzdory matčiným nadějím a přáním nemám v úmyslu se oženit alespoň," odmlčel se a v duchu počítal, „dalších dvacet let."

„Před třemi lety jste byl ke svatbě s Alyssou Carrolltonovou svolný," popíchla jej.

„Byl jsem ochoten o tom svazku uvažovat jenom proto, aby mi matka přestala neustále někoho dohazovat."

„Před třemi lety jste byl ochoten se oženit a teď nad tím nehodláte ani uvažovat dalších dvacet let?"

„Přesně tak," řekl. „Protože před třemi lety jsem se do-mluvil s matkou, že nabídnu sňatek kterékoliv dívce, kterou mi vybere. Samozřejmě v případě, že mě bude sama chtít. Alyssa, jak sama dobře víte, mě z celého srdce odmítla."

„Předstíral jste, že o ni usilujete," pochopila Miranda, „ale ve skutečnosti jste byl potěšen, že vás odmítla."

„Potěšen není to pravé slovo," uznal. „Dlouho jsem tomu nechtěl uvěřit." Sledoval její reakci s vědomím, že mluví se svým nejbližším přítelem.

Zamračila se. „Přesto jste pokračoval v hraní uraženého nápadníka i po jejích vdavkách s Griffem."

„K tomu jsem měl dobré důvody," vysvětloval. „Přeci jenom jsem vévoda a Griffin byl jen vikomt. Musel jsem si chránit pověst."

Miranda se usmála. „Nebylo v tom ani za mák touhy chránit si pověst. Prostě jste chtěl, aby Griffin žárlil."

Daniel váhal s odpovědí. Vzbudit v Griffovi žárlivost nebyl hlavní důvod, proč ve dvoření pokračoval i po Alyssině svatbě. Snažil se jen splnit úkol, který dostal od Colina a Jarroda. Byl to přijímací úkol do Společenství svobodných mužů.

„Hodně jste riskoval," začala Miranda. „Kdyby váš plán selhal, vybrala by si Alyssa třeba vás."

Pozvedl obočí a podíval se na ní. „To si nemyslím. Byla příliš rozumná na to, aby se dobrovolně chtěla stát vévodkyní a snášet tlak společnosti."

„Vždycky máte naději, že najdete někoho, kdo se nezalekne těch strašlivých povinností, které s sebou váš titul nese. Mnoho se toho může změnit za dvacet let." Spojila si v ruce klíně a upřeně je pozorovala. Za dvacet let bude příliš stará na to, aby

porodila dědice a pokračovatele rodů St. Germaine a Sussexů. „Naštěstí."

Daniel přikývl. „Možná budu za dvacet let mnohem zodpovědnější."

Vlastním ani Mirandiným slovům příliš nevěřil. Věděl, že válka s Francouzi určitě skončí dříve než za dvacet let. Možná vypuknou jiné boje, ale současní členové Společenství budou již odvoláni z aktivní služby a nic jim nebude bránit v ženitbě a založení rodiny. Nic kromě Danielova zděšení z toho, že až se podívá svému synovi do očí, zjistí, že on sám brání synovi v naplnění jeho osudu. Protože dokud bude devátý vévoda dýchat, desátý vévoda bude muset vyčkávat na svůj čas a příležitost.

A to přijde ve chvíli, kdy jeho syn bude dost starý na samostatné uvažování. Dost starý na to, aby viděl slabiny svého otce. Danielovi bylo sedm, když ho od sebe začal otec odhánět. Otec vyhledával jeho společnost velmi rád, ale jen do doby, než odjel do Etonu. Daniela dál otcova společnost těšila, ale osmý vévoda viditelně ochladl a začal se mu vyhýbat. Propast mezi nimi se neustále rozšiřovala a prohloubila se s každým rokem, který přiblížil Daniela k dospělosti.

Nebylo pochyb, že osmý vévoda ze Sussexu miluje svého mladého syna, ale z nějakých neznámých příčin nebyl schopen přijmout fakt, že ho jednou nahradí.

Daniel nechápal, proč se otcovo chování tak změnilo. Věděl pouze, že se tak stalo. A Daniel nikdy nechtěl, aby něco podobného zažil jeho syn.

„Tak to funguje, Vaše Milost," připomněla mu Miranda. „Čím jsme starší, tím více máme zodpovědnosti. Až do chvíle, kdy svěříme zodpovědnost a tituly do rukou našich dědiců. Doufáme, že děti, které jsme porodily a vychovaly, jsou na takový úkol připraveny."

„Tak to nevnímám," odporoval.

„Plánujete žít navždy?" Miranda se mu zadívala do očí. „Protože jestli je to vaše touha, Vaše Milosti, měl byste se vyhýbat mužům, kteří na vás střílí."

„Já nechci žít navždy," oponoval.„Jak se na vás dívám, zdá se mi to zřejmé." Miranda upřela

svůj pohled na jeho obvazy.Neprosil se, aby byla ďáblovým advokátem. „O co vám jde,

Mirando?"„Jde mi o to, že za dvacet let vám bude čtyřicet osm let,

budete starší než můj otec, když jsem se narodila. Tomu bylo čtyřicet čtyři. Zdědil titul až ve svých čtyřiceti, takže byl nucen, aby si mohl pořídit dědice, uzavřít svazek s mnohem mladší ženou. Stejně tak to budete muset udělat vy."

Daniel se zachmuřil. Už teď mu lezly mladinké slečny na nervy. Co teprve za dvacet let? Řekl dvacet let jenom proto, že to pro něj bylo za hodně dlouho. Neuvědomil si, že se za ta léta fyzicky změní a změní se i jeho touha po vévodkyni. Byl blázen, že si neuvědomil, že za tak dlouhý čas se změní takřka všechno. Ani on ani Miranda nemohou zůstat mladí navěky.

Nevšímala si jeho škaredění a pokračovala dál. „Můj otec se naučil milovat inou matku, ale neměli skoro nic společného. A přestože moje matka otce uznávala a velmi respektovala, vzala si ho, aby vyhověla rodičům, a ne proto, že by jej milovala." Jejich pohledy se střetly. „Mojí matce bylo sedmnáct a otci více jak dvakrát tolik. Domluvili se, že ji nebude po narození potomka obtěžovat manželskými povinnostmi. Moje matka dostála své povinnosti, otěhotněla a porodila mne. A protože můj otec držel slovo, věděl, že budu jeho jediné dítě a dědic. Ale byla jsem žena, která nemá právo na přežití a bohatství v mužském světě, dokud se jako muž nenaučí přemýšlet a chovat. Můj otec žil skoro tak dlouho, aby mě dovedl k plnoletosti." Zadívala se na něj. „Nepřála bych vám jeho život, Vaše Milosti."

„A jaký život byste mi přála?" zeptal se.

„Dlouhý, zdravý a šťastný," odpověděla. „Abyste byl obklopen lidmi, kteří vám milují a které milujete vy — ženou a dětmi, které vás milují."

Daniel si všiml smutku v jejích očích a zkusil situaci trochu odlehčit. „Momentálně se ani necítím nato, abych se dalších dvaceti let dožil."

Miranda přikývla a přitiskla dlaň na jeho čelo. „A je to tady."

„Co?" Daniel zněl vyděšeně.„Možná zemřete nad knihami ve studovně vašeho sídla ve

věku třiceti pěti let jako váš otec. A nebo podlehnete horečce," připomněla mu. „Vaše paní Beekinsová možná dobře nevyčistila ránu. Možná jste si tam zanesl nečistotu, když jste zpřetrhal její stehy. A nebo jsem udělala něco špatně já, když jsem vám ránu znovu sešívala. Možná zemřete na infekci, i když jsem se jí snažila zabránit."

„Co máte v úmyslu?" Daniel byl obezřetný, protože Miranda vypadala odhodlaně.

„Zamýšlím," pro efekt se na chvíli odmlčela, „dosáhnout svého. Takže si lehněte na záda a nechte mne zkontrolovat vaše zranění."

Kapitola 15„Je vděčná, není vděčná, není hrdá a přece hrdá."

— William Shakespeare, 1564 — 1616 Romeo a Julie

„Nit pastelové barvy?" Daniel sledoval jak Miranda zbavuje jeho bok obvazů a uviděl velkou ránu ve tvaru S, která byla na jednom místě sešita bleděmodrou nití. „Vy jste mě sešila bleděmodrou nití?" Díky Bohu, že to Malden nevidí!

Při pohledu na zranění si zkousla dolní ret. Okolí místa, kde tělem prošla kulka bylo samá modřina, jejíž barva přecházela z tmavě červené do světle modré. Miranda uvolnila a sňala obvazy a začala hledat nějakou čistou látku, kterou by ránu obvázala. Rána byla pět palců dlouhá a vedla od žebra až k pupku. Její bleděmodré stehy držely, a přestože rána hrála všemi barvami, nic nenasvědčovalo tomu, že by v ní byla infekce.

„Buďte rád, že jsem vás vůbec sešila," bránila Miranda výběr nitě. „A buďte rád, že jsem našla hedvábnou nit, protože podle Alyssy drží nejlépe." S posměchem se na něj podívala. „Nebo byste raději růžovou?"

„Nemohla jste to, jako paní Beekinsová, sešít neškodnou černou? Hedvábné nitě se nedělají černé?"

„Jsem si jistá, že ano, Vaše Milosti," vyštěkla Miranda, „ale darovanému koni na zuby nehleď. Byla jsem ráda, že jsem našla jehlu a hedvábnou nit." Otočila se a zvedla mýdlo, které použila již včera a začala jím a vodou, kterou si nalila do džbánu, čistit látku. „Vybrala jsem modrou, protože to odpovídá barvě vaší krve a protože jsem předpokládala, že dáte přednost modré před nití barvy tohoto pokoje." Namočila a vyprala látku, vyždímala přebytečnou vodu a přitiskla kus tkaniny na jeho bok.

Zalapal po dechu. „Sakra, Mirando! Vždyť je to ledové!"„Stejně jako vaše srdce, Vaše Milosti?" zeptala se Miranda

tichým hlasem, který nevěstil nic dobrého. „Mohla by být voda vůbec tak ledová?"

Daniel zamžikal. „Nechápu, co tím myslíte."„Pak mi dovolte, abych vám to vysvětlila, Vaše Milosti."

Miranda pokračovala v omývání rány a potěšilo jí, že její stehy stále drží a krvácení je zastaveno. „Je možné, že vás vaše vysoké postavení natolik zkazilo, že nepřemýšlíte o těch, kdo jsou vám podřízeni?"

„Je možné, abyste posunula nádobu více k ohni, aby se voda ohřála?" navrhl sladce. „Protože možnost, že zemřu na horečku, se s ledovou vodou nebezpečně přiblížila." Trhnul sebou, když Miranda drhla ránu silněji, než bylo potřeba.

„Nemohl jste se projevit lépe." Miranda na něj pohlédla. „Vy jste mě sešila bledě modrou nití?" opakovala jeho tónem hlasu. „Nemohla jste to, jako paní Beekinsová, sešít neškodnou černou? Hedvábné nitě se nedělají černé? Máte vůbec představu, jak pro mne bylo to šití těžké? Máte představu, jak pro mne bylo těžké vzít jehlu a nit jakékoliv barvy a propíchnout tím vaše tělo? Musela jsem dopít zbytek z vaší příruční láhve, aby se mi přestaly třást ruce. A po celý nekonečný čas, kdy jsem vás sešívala bleděmodrou nití, jsem se modlila, abych vám nezpůsobila další zranění... Obávala se, zda budete žít nebo zemřete..." Miranda se rozplakala a zlostně si otírala slzy, které se jí kutálely po tváři. „Jste tak zkažený nebo sobecký, že jste zapomněl, že i ostatní lidé mají city? Nebo jste prostě zapomněl, že já mám city? City, které vás evidentně baví zraňovat." Podívala se na něj a zavrtěla hlavou. „Čert vás vem, Danieli! Stal jste se po těch letech stejný jako vaše matka? A jestli ano, co k děsu chcete po mně?"

Daniel při Mirandině výbuchu zkameněl. Vycházeli spolu tak dobře a teď se všechno zkazilo tímto podivným výstupem. Co záleželo na tom, jakou barvu měla nit, kterou mu sešívala

ránu? Daniel zavřel ústa, která se mu překvapením otevřela. Ale pohled na bledě modré stehy v jeho boku ho překvapil.

Stal se skutečně stejný jako jeho matka? Je skutečně tak necitlivý a nevšímavý k citům ostatních? Nemyslel si to.

Ale byl nevšímavý k Mirandiným citům.Zavinil její pláč. Dnes již podruhé. A Miranda nikdy

nezneužívala slzy, nikdy nepoužívala ženské zbraně, které obměkčují muže. Miranda bojovala rozumem, slovy a moudrostí. Neplakala. Vlastně ji Daniel nikdy neviděl plakat.

Až dodnes...Samozřejmě spolu také nikdy neprožili tolik jako během

včerejšího večera a dneška. Nikdy jej nemusela poponášet, šít ránu nebo u něj bdít celou noc a zahřívat ho vlastním tělem. Ale Daniel věděl, že každému jednou pohár trpělivosti přeteče a zdálo se, že přesně to se stalo Mirandě.

A nebylo divu.Nejenom, že ranil její city, ale žádal ji o mnohem více, než

kdy po někom žádal. Daniel se zašklebil. Nezeptal se. Přikazoval. Ublížil jí a navíc po ní vyžadoval, aby obětovala svoji pověst a city bez toho, aby se zamyslel nad jejími pocity nebo následky, jaké to pro ni bude mít.

Dobré nebe! Nepamatoval si všechny podrobnosti vče-rejšího večera, ale velmi dobře si pamatuje dnešní ráno.Daniel se sám za sebe zastyděl. Miranda měla pravdu. Myslel si o ní jen to nejhorší místo toho nejlepšího. Byl panovačný, nevděčný a nepříjemný. Chtěl to svést na velkou bolest hlavy, ale Daniel si se smutkem musel přiznat, že tím to není. Nakonec ještě bude jako jeho matka!

Čekal, že Miranda dokáže nemožné. A ona to dokázala. Zachvěl se. Miranda ho zachránila před vykrvácením a on se jí odvděčil kritikou barvy nitě, kterou mu zašila ránu. Byla nejlepším přítelem, jakého může muž mít, a on ji pouze haněl.

Daniel zavřel oči. Paní Beekinsové za její péči nejen poděkoval, ještě se jí odměnil penězi. Stejně štědrý k Mirandě

nebyl a odměnit ji bylo mnohem složitější. Daniel se jí pokoušel poděkovat, ale všechny jeho pokusy byly tak nemotorné a povýšené, že Mirandu spíše urazily a zraňovaly.

Paní Beekinsová byla obyčejná žena s manželem a dos-pělým synem, která se připletla k dobrodružné výpravě. Paní Beekinsová byla zkušená porodní bába a ošetřovatelka, která často pečovala a posluhovala u nemocných a zraněných.

Miranda byla dáma a patřila do říše šlechty. Byla to svobodná žena, jež se narodila do bohaté rodiny, která jí obklopila sluhy. Jediná namáhavější aktivita, která se od ní čekala, bylo trhání květin a pletí záhonů. A to pouze, když se jí zachtělo zahradničit.

A nyní jej omývala, čistila ránu, kterou sama zašila, a pomáhala mu s nejintimnější činností. Daniel se znovu zachvěl. Představa, že by měl on propíchnout její jemnou kůži jehlou, mu nahnala husí kůži po celém těle. A přestože není dopodrobna obeznámen s Mirandiným tělem, byl dokonale obeznámen s ženským tělem.

Pokud věděl, Miranda nikdy nahé mužské tělo neviděla, natož, aby jej omývala.

Během chvíle, kdy měl zavřené oči, si Miranda osušila oči a uklidnila se. Daniel otevřel oči a chytil ji za ruku. „Dlužím vám omluvu, Mirando.1*„Přijímám."Daniel čekal, že jej donutí mírně dotírat. „Nechcete ji slyšet?"„Ani ne."„Proč ne?" zeptal se.„Protože vám to moc nejde," odpověděla.„Co vás k takovému závěru vede?" zeptal se s upřímnou zvědavostí Daniel.„Danieli, jste vévoda." „A?"

„Nemáte s tím zkušenosti, protože nikdo nečeká od vévody, že se bude omlouvat nebo že se bude dovolovat, zda se smí omluvit."Miranda mluvila pravdu, protože jí tak cítila. Daniel odměnil její upřímnost úsměvem. Neměl s tím zkušenost stejně jako většina vyšší společnosti z důvodů, které zmínila. Jeho přátelé ze Společenství a Miranda byli výjimkou. „Nikdo nečeká od neprovdané dámy, že udělá to, co jste udělala vy."„Co máte na mysli?"„Omývání nahého muže."Miranda se na něj záhadně usmála.Daniel byl tuze zvědavý. „Neviděla, že?"„Neviděla co?" Sledovala ho škádlivě zpod dlouhých řas.Bylo to poprvé, co Daniel zažil takové Mirandino chování. Flirtování nebyla její silná stránka. „Neviděla nahého muže?"„To je od vás nezdvořilé, Vaše Milosti." Miranda otřela jeho bok a začala jej vysoušet ručníkem.Daniel se znovu usmál. Začínal chápat její chování. Mluvila na něj jeho stylem. „Vaše Milosti," mu říkala pouze, když se zlobila nebo byla rozčilená. „Nezdvořilé nebo ne, na něco jsem se ptal, mylady?"

„Když se to tak vezme, tak viděla."Daniel sevřel rty a přemýšlel. Markýza St. Germaine byla

dnes samé překvapení. „Nevěřím vám."„Je to pravda."„Kdo to byl?" V jeho očích se zračilo šibalství. „Který muž

to byl? No tak," přemlouval jí, „mně to můžete říct. Byl to ten galantní Patrick Hollister, se kterým jste dnes tančila nebo...?"

„Včera večer," upozornila jej Miranda.„Včera večer," opravil se. „Nebo to byl Linton? Carville?

Nash? Nebo ten rakouský arcivévoda?"Daniel jí viděl tančit s lordem Hollisterem, ale ostatní jména

jí natolik zaskočila, že vykřikla překvapením. Byli to šlechtici, kteří si jí všimli minulou sezónu u Almackových a dvořili se jí.

Ani jednoho příliš nevnímala, protože chtěla pouze Daniela. A nikdy by jí nenapadlo, že tomu Daniel věnoval takovou pozornost. „Co víte o těchto pánech?"

„Znám Hollistera jako správného muže, který by vám byl dobrým manželem," odpověděl popravdě. „Vím, že Linton a Nash jsou hazardní hráči a Carville se obklopuje podivnými přáteli. Rakouský arcivévoda je..." Odmlčel se a snažil se najít chybu na mladém a příjemném arcivévodovi. „Rakušan. A vůbec se pro vás nehodí."

„Přísahám, že kdyby vaše mínění o mé osobě bylo ještě vyšší, asi bych zemřela na nedostatek kyslíku."

„Jenom vám chci dobře vybrat."„Máte mě za úplnou husu?" zeptala se. „Vím, že je lord

Hollister správný muž. Byla jsem přítelkyně jeho poslední ženy Cley. A vím, že Linton a Nash jsou hazardní hráči. Každý to ví. Vám a lidem ze společnosti možná připadám posedlá touhou vdát se, ale jejich dvoření jsem vždy odmítala. Netoužím se provdat za někoho, koho absolutně nezajímám ani já ani moje rodinné dědictví — za někoho, kdo by si klidně vzal i kus dobytka, když by měl titul a peníze." Podívala se na Daniela. „Vážně si myslíte, že bych byla ochotna provdat se za někoho, kdo by prohýřil všechno moje jmění a pak by mě opustil? Nebo že bych někdy opustila Anglii a nezáleží na tom, jak atraktivní nebo bohatý je arcivévoda? A co vás vede k myšlence, že nevím o tom, že lord Carville vyhledává společnost mladých mužů?"

Danielovi se překvapením rozšířili oči. „Vždyť jste mu dovolila, aby se vám dvořil."

„Dovolila jsem, aby mě navštívil," opravila jej Miranda. „Nabídl mi velmi štědrou manželskou smlouvu, ale já odmítla."

Daniel byl ohromen. „Carville vás požádal o ruku?"

„Ano, Danieli, Carville mě minulou sezónu požádal o ruku." Sledovala jej tvrdým pohledem. „Je to tak překvapivé? Vy jste mě o to samé požádal včera večer."

„Včera večer jsem byl opilý," bránil se Daniel.„Lord Carville byl střízlivý," oznámila mu Miranda. „Ale

také jsem ho odmítla."Daniel si projel prsty vlasy. „Vůbec jsem nevěděl, že jste

byla cílem Carvillovy náklonnosti. Bylo to velmi dobře utajeno." Bylo to tak dobře utajeno, že kdyby si myslel, že si Miranda skutečně chce tohoto muže vzít, byl by nucen říci jí o jeho podivných sklonech.

„Tss!" vykřikla. „Můj sluha mě upozornil na lorda Carvilla ještě předtím, než se Carville začal dvořit jemu. Přesto nevím, jak mohou dva muži..." Nedopověděla to. Vždyť ani nevěděla, jak se spolu milují muž a žena. „Ale jsou muži, kteří mají rádi muže a přesto chtějí mít manželku a zplodit dědice. A nepotřebuji, abyste se staral o má tajemství, Vaše Milosti. Starejte se raději o svá." Mirandě zrudly tváře a uvědomila si, že nechtěla zajít tak daleko. Aby zmírnila svá tvrdá slova, přiznala se. „A k vaší otázce — pomáhala jsem koupat mého otce, když byl nemocný."„Vašeho otce?" podivil se s posměškem. „Jediné nahé mužské tělo, které jste viděla, patřilo vašemu otci?"„Vyjma obrazů, soch a vás." Znovu se na něj podívala zpod svých řas.„Váš otec byl starý muž, Mirando," řekl. „To já nejsem."„Ned říkal to samé, když mi pomáhal svléknout vás."„Oh?" Rozhlédl se okolo.„Ano," potvrdila. „A také mi řekl, že bych neměla srovnávat svého otce s vámi. Ale já vím, že každé nahé mužské tělo je stejné."Daniel se rozesmál hlučným smíchem, až jej rozbolela zraněná žebra. „Pouze žena s tak velkými zkušenostmi jako

máte vy," řekl pomalu, „může prohlásit takový nesmysl. To je stejné jako říct, že všichni koně jsou v noci černí."Složila čistou látku do čtverce a nahnula se k němu, aby obvázala ránu.Daniel civěl do výstřihu brokátového roucha, které při nahnutí poskytovalo výhled na její obdivuhodný hrudník.„A nejsou, Vaše Milosti?"Nádherné. Oslnivé. Úchvatné. Vzrušující. „Nejsou co?" Danielovi chvíli trvalo, než dal dohromady tuto jednoduchou otázku.„Všichni koně ve tmě černí."Daniel se bez varování narovnal, vjel prsty do Mirandiných vlasů, jemně si přitáhl její hlavu k sobě a políbil ji.První dotek jejich rtů byl váhavý a nesmělý jako dotek motýlích křídel. Líbal ji jemně a pomalu, aby si zvykla na chuť a způsob jeho polibků. Zvolna přejížděl svými rty po jejích, jemně okusoval koutky úst, ochutnával a zkoumal její rty, aby ji navnadil.A jako přitahuje můry světlo, Miranda podlehla Danielově návnadě.

Přejel jazykem po jejích rtech a pronikl dovnitř. Cítil její dech a beze slov ji přesvědčoval, aby mu poskytla větší svobodu.

Miranda jemně naznačila, že se vzdává. Naklonila se k němu blíže a jak si Daniel v duchu přál, mírně se dotkla svým jazykem jeho. Dech se jí zrychlil a srdce zrychleně tepalo, když prozkoumávala jeho ústa a naléhala, aby on pokračoval v objevování jejích.

Cítila, jak jí tělem proudí krev, když přestal prozkoumávat její ústa a soustředil se pouze na citlivé rty. Kopíroval jazykem jejich tvar a Miranda se zachvěla.

Nohy se jí třásly a bála se, že se jí kolena podlomí pod náporem emocí, které ji zaplavily. Přitáhl si ji ještě blíže k sobě a jeho polibky se začaly prohlubovat. Jeho jazyk pronikal

do Mirandiných úst a ona jej v tom podporovala. Jeho jazyk pronikal do jejích úst něžně i dravě. S ohleduplností i vášní.

Daniel uvolnil ruku, kterou měl zabořenu v jejích vlasech a pomalu ji přesunul na Mirandinu šíji. Hladil ji po krku a něžně si pohrával se jejím ušním lalůčkem.

Miranda nikdy nepocítila nic tak jemného a příjemného. Chutnal po třešních, kávě a vlastní specifické chuti. A Miranda věděla, že jí káva a třešně ä la Daniel velmi zachutnaly.

Byla již políbena dříve, ale nikdy takto. Netušila, že polibek může být tak úžasný. Polibky, které dříve dostala, byly pouze letmé doteky rtů na její ruce v rukavičce, nebo krátké přiložení úst na tvář nebo oční víčka. Nejdůvěrnější polibek, který do té doby od Daniela dostala, byl pouhým krátkým dotekem jeho rtů na Mirandiných tvářích při svatebním slibu. Ale to se ani v nejmenším nemohlo rovnat s tím, co právě prožívala.

Žádný div, že matky varují své dcery, aby nikdy nedovolili svým nápadníkům opravdové polibky na rty. A žádný div, že to dívky nedodržují a pak utíkají s vojáky či učiteli tance do Skotska nebo se nepoznány plaví pryč. Jestliže jiní muži líbají jen z poloviny tak jako Daniel a jestliže ostatní dívky cítí jen z poloviny to co ona, je divem, že vůbec nějaké dívky v Anglii zůstávají.

Znovu pronikl do jejích úst svým jazykem a Miranda slastně povzdechla.

Daniel její tichý vzdech slyšel a zcela zapomněl, jak je nezkušená. Dlaní se vydal od vlasů, které jí vyrůstaly na šíji přes rameno k otevřenému výstřihu jejího roucha. Zajel rukou pod látku a pohladil ji po prsou. Jemně zakryl jedno ňadro svou dlaní a stiskl tvrdý hrot na jeho vrcholu. Po chvíli obrátil svou pozornost k druhému hedvábnému kopečku.

Prsa se jí napřímila, vrcholky ztvrdly do malých špiček a volaly po větší pozornosti a jakýsi druh elektřiny projel při jeho laskání jejím tělem a způsobil podivné pnutí v klíně, které

neuměla pojmenovat a od kterého by jí Daniel určitě rád pomohl.

Miranda se nevědomky zachvěla, když ji Daniel stáhl roucho po ramenou dolů a zcela tak odhalil její hrudník.

Znovu ji políbil a pak jí naznačil, aby o krok ustoupila. Chtěl si jí prohlédnout.

„Jste si jist, Vaše Milosti?" zašeptala k jeho rtům.„Velmi jist." Jeho hlas byl hluboký a zastřený. „Stejně jako

vy, má krásná markýzo, vím, že ve tmě nejsou všichni koně černí."

Miranda ustoupila o krůček dozadu, spustila si roucho k bokům a následně jej nechala spadnout na zem.

„Mirando?" zajíkal se Daniel, když sledoval její vysokou, urostlou a bezchybnou postavu — od světlehnědých vlasů přes krásná ňadra, ploché bříško, obliny jejích štíhlých boků až k světlehnědému chomáčku v jejím klíně.

„Je spravedlivé, abyste viděl mé tělo nahé, Vaše Milosti." Mirandu samotnou překvapila její smělost. „Já už jsem vaše viděla. Dalo by se říci, že jsem je přímo prozkoumala."„A?"„Je to nesrovnatelné," řekla lahodným hlasem. „Ve tmě nejsou všichni koně černí, pouze je těžší rozeznat jejich pravou barvu."„A máte vy problém s rozeznáním mé pravé barvy?" Sice otázku položil, ale Daniel viděl odpověď v její tváři. Viděl tu směsici nově probuzené touhy a strachu.Přikývla. „Můj rozum mě varuje, ale srdce povzbuzuje dát vám cokoliv, budete chtít." Podívala se mu do očí. „Co ode mne chcete, Danieli?"„V tuto chvíli si z celého srdce přeji stát se mužem, který vás zasvětí do tajů milování," odpověděl.„Protože mě chcete nebo protože se se mnou chcete milovat?"

Danielovi projela tato otázka celým tělem. Věděl, co chce slyšet. Může to říct a mít jí. Ale Miranda byla čestná a přímá a on se nechtěl zachovat jinak.„Chci se s vámi milovat."„Promiňte," zašeptala a sebrala ze země brokátové roucho. „Ale šetřím se pro svého manžela."Otočila se a odešla ještě dřív, než ze sebe udělá blázna tím, že mu poví, jak moc ho miluje, a že je jeho zákonnou manželkou. Ještě dříve než jí znovu zlomí srdce.Daniel ji políbil jako milenec a Miranda odešla, dokud ji ještě roztřesené nohy nesly.

Kapitola 16 „Rozum a láska nejsou pro sebe stvořeni; jak láska roste, rozum slábne." — Francois de la Rochefoucauld, 1613-1680

Ještě stále si dělala starosti s tím, co bude dělat, když konečně dorazil Ned. Přivezl zásoby jídla, její šaty a poštu. Dostalo se mu Mirandina vřelého uvítaní, a tak ji rychle vysvětlil, proč se zdržel.

„Velmi se omluvám, mylady," řekl, hned jak mu Miranda otevřela zadní dveře. „Když jsem donesl lady St. Germaine tác se snídaní, okamžitě jsem jí vyřídil váš vzkaz. Ruppert a já jsme chtěli odjet hned po snídani, ale vaše matka se rozhodla, že když vy můžete zůstávat u přátel, ona může jet na nákupy." Ned vypadal rozmrzele. „Ruppert řídil a já jsem dělal doprovod." Nadechl se. „Myslím, že jsme zastavili v každičkém podniku na Bondské ulici."

„Rozumím." Lépe než kdokoliv jiný. Miranda věděla, že její matka se chová hrozně, když si něco vezme do hlavy. A vdova St. Germaine milovala nakupování.

Ned se zadíval na Mirandu a zjistil, že má na sobě pouze brokátové roucho. „Přijeli jsme hned, jak jsme mohli, ale jak vidím, v nevhodnou dobu. Prosím, odpusťte, že rušíme vaše líbánky, má paní."

Uvědomila si, že Neda zmátlo její oblečení, tedy spíše jeho nedostatečnost, sklopila pohled k rouchu a začervenala se. „Nerušíte moje líbánky," řekla mu.

Její oblečení však prozrazovalo něco jiného a Ned od ní nemohl odtrhnout pohled. Buď se lady St. Germaine zrovna koupala nebo je něco špatně.

„Jeho Milost spí," oznámila Miranda, pozvedla bradu a narovnala se. „Jeho paměť není nejlepší. Obzvláště co se týká návštěvy kostela svatého Michala."

„Mnoho alkoholu nikomu na paměti nepřidá, paní," řekl s účastí.

„Asi ano," souhlasila Miranda. „Možná si rozpomene, až se probudí."

„Možná."Miranda zavřela na minutku oči a pak je otevřela. „Mohu

vinit jenom sebe samu. Věděla jsem dobře, že nemám přijmout jeho nabídku. Byl opilý a v horečkách. Ale, já..."

„Jeho Milost byla velmi tvrdohlavá, paní," připomněl jí Ned. „Neměla jste moc na výběr."

„Já vím," uznala Miranda, „ale to není omluva. On nevěděl, co dělá, ale já ano. A nechci, aby si myslel, že jsem ho úskokem donutila, aby si mne vzal. Takže dokud si Jeho Milost nevzpomene, budeme předstírat, že se vůbec nic nestalo."

„A co když si nevzpomene nikdy?" Ned se zeptal na to, na co se Miranda ptala sama sebe.

„Budu předstírat, že se nic nestalo."„Velmi se omlouvám, madam, ale nemůžete navěky

předstírat, že se nic nestalo," řekl sluha. „Lady Manwaringová a vikář byli svědkové, já s Ruppertem jsme u toho také byli. Slyšeli jsme, jak biskup říká, že svatba bude zapsána ve farním seznamu do třiceti dnů. Toho si určitě někdo všimne."

„Ne, když jim to neřekneme," trvala na svém Miranda. „Kdo ze společnosti prohlíží farní seznamy u svatého Michala? Budeme to tajit, jak dlouho to jen půjde."

„Jste si jistá, že to půjde, paní?"„Samozřejmě, že ano," odpověděla Miranda a snažila se,

aby její hlas zněl odvážněji, než se cítila.

Ned si odkašlal a utekl před jejím pohledem tím, že sklopil oči k zemi. „Znovu se omlouvám, mylady, ale máte na sobě pouze mužské roucho. Nikdy bych vás s ním nenechal samotnou, kdybych věděl, že se tohle stane..."

„Nic se nestalo," připomněla mu.„Proč tedy nemáte svoje šaty?"Miranda se na něj zašklebila. „Jeho Milosti nebylo dobře od

žaludku." Podívala se na Neda. „Nemohla jsem je nosit, tak jsem je spolu se spodním prádlem nechala v prádelním korytu v kuchyni."

Nedovi se viditelně ulevilo. Byl stejně starý jako Miranda a znali se celý život. Nedův otec byl hajným v Blackstoneském opatství v Northamptonshire, které bylo venkovským sídlem St. Germainů. Ned a Miranda si od dětství společně hráli a stali se skutečnými přáteli. Když mu bylo sedmnáct, přijel jako sloužící do jejich městského domu a okamžitě se stal Mirandiným přítelem a důvěrníkem. Byli mnohem více než sluha a paní. Byli životními přáteli a Miranda mu bezvýhradně věřila. Ned a komorník Crawford tvořili základní pilíře, na které spoléhala Miranda i její matka.

„Našla jsem několik skříní s dámským oblečením, ale žádné mi není," řekla. Sáhla na látku roucha. „Tohle a mužská noční košile je jediné oblečení, které bych mohla obléknout. A košile je mokrá." Mirandě se nezdálo, že by měla vysvětlovat, proč je košile mokrá. „Takže jsem měla na výběr obléknutí tohoto roucha nebo se zabalit do prostěradla."

„A Jeho Milost?"„Také potřebuje oblečení." Nijak blíže to nekomentovala.„Od svého komorníka ze sussexského sídla nebo od svého

krejčího z Bondské ulice?"„Z Bondské ulice." Miranda věděla, že může Nedovi plně

důvěřovat, ale Daniel jí nepověřil, aby o zranění vyprávěla svému sluhovi nebo aby jej poslala za sussexským komorníkem. „Kupte kožené kalhoty a bílou lněnou košili."

Podívala se na Neda. „Víte jaké košile se mi líbí — s límečkem a s manžetami namísto fiží." Poklepala ukazováčkem na svůj horní ret. „Punčochy, spodky, ručníky, břitvu a štětku a kartáč na vlasy. Vše, co může muž potřebovat. Dám vám dostatek peněz, abyste mohl vše nakoupit. A buďte opatrný, Nede. Ani krejčí ani komorník Jeho Milosti nesmějí vědět, kde teď je."

„Samozřejmě, paní," přitakal Ned. „Komorník Jeho Milosti, Malden, je všeobecně znám tím, že si rád pouští pusu na špacír."

„Boty," vyhrkla náhle. „Jeho Milost měl včera společenské boty. Teď bude potřebovat obuv, která se hodí ke koženým kalhotám."

Ned se na svou paní usmál. „Není důvod k obavám. Znám čističe bot Jeho Milosti. Zařídím to."

„Nechám to na vás," ujistila jej Miranda.Ned přikývl, pak se otočil a začal vybalovat košík, který

přinesl. Vůně, které z něj vycházely, byly božské. Mirandě se začaly sbíhat sliny. „Co jste nám donesl?"

„Yorkshirský puding, čerstvou zeleninu a jako zákusek koláč."

„Ať vám Bůh žehná!"„Dovolil jsem si přivést vaši poštu a pozvánky." Ned

dokončil vybalování potravin a podal Mirandě její poštu. „A nařídil jsem Pinder, aby vám zabalila oblečení na týden na venkově."

Miranda se podívala na spoustu dopisů a pozvánek. Znala svou komornou natolik, že věděla, že by ji nenapadlo zabalit plesové šaty, ve kterých by mohla na ples lady Garrisonové v Richmondu. Pinder zabalila jednoduché šaty vhodné na venkov, jedny nebo dvoje do společnosti a možná nějaký jezdecký úbor. Miranda se ovívala pozvánkami jako vějířem. „Ráda bych se podívala na dnešní ples lady Garrisonové, ale

protože matka věří, že jsem na venkově, a protože nemám nic pořádného na sebe, měla bych poslat omluvu."

„Jestli tam opravdu chcete jít, můžu poslat Rupperta do UpperBrooku, aby vám přinesl vhodné plesové šaty," nabídl Ned.Miranda byla na vážkách. „A nechat svého manžela během líbánek samotného? To nemůžu." Potměšile se na Neda usmála. „Ale nikdo neví, že mám manžela a že jsem na líbánkách. Možná bych mohla..."„Myslím, že byste měla poslat omluvu lady Garrisonové a obávat se dalších zítřejších pozvání," radil jí Ned. „Až pojedu domů, vaši omluvu doručím. Za chvíli přijde Ruppert i s vaší truhlou. Kam ji máme dát?"„Do vedlejší ložnice, která sousedí s tou hlavní," odpo-věděla Miranda.„Dobře, paní."„Děkuji vám, Nede."„Už to nezmiňujte, paní. Věnujte se své toaletě a

korespondenci. Já zatím umyji nádobí."„Připravte, prosím, jídlo pro Jeho Milost," požádala. „Ale mohl byste s tím umýváním ještě chvíli počkat?"„Jistě, mylady."„A mohl byste ohřát trochu vody pro mne?"Ned přikývl. „Samozřejmě, má paní."„Ráda bych se vykoupala," vysvětlovala Miranda. „A voda, která teče z kohoutků je studená."„Zapálím oheň pod vodní nádrží," nabídl se. „Bude horká raz dva."

Miranda zaklepala na dveře ložnice a čekala, až ji Daniel pozve dál.

„Bál jsem se, že už nepřijdete," přiznal Daniel, když vešla.„Sama jsem si tím nebyla jistá," odvětila. „Ale vy jste

vévoda ze Sussexu a já si nemohu dovolit nechat zemřít hladem královského vévodu."

„Ani když si to zaslouží?" zeptal se.„Ani tak," odpověděla a vrátila se pro tác, který položila

před dveře. „Přinesla jsem vám něco k jídlu."Daniel poznal, že Miranda je svolná ke smíru. Potěšilo ho

to. „Jídlo voní moc dobře. Co to je?"„Yorkshirský puding, zelenina a koláč jako zákusek."Svraštil obočí a předstíral, že tomu nevěří. „Zázračně

připraveno ženou, která se přiznala, že neumí uvařit ani kávu nebo čaj?"

„A limonádu," připomněla mu. „Nezapomeňte na li-monádu." Posadila mu tác do klína a sňala plátno, kterým bylo jídlo zakryto. „Ned přivezl zásoby."

Daniel uhladil prostěradlo, které jej přikrývalo, nadzvedl se, sedl si a opřel se zády o polštáře. Pozvedl vidličku a nůž. „A oblečení?"

„Pro mne," řekla. „Ne pro vás. Ne dokud nezkontaktujeme vašeho krejčího."

„Už před měsícem jsem si objednal několik obleků," sdělil jí Daniel. „Už by měly být hotovy. Dovolil jsem si napsat vzkaz, který Ned předá Westonovi." Hlavou ukázal k sekretáři a kusu papíru, který na něm ležel. Zprávu psal skoro hodinu a vyčerpal tak poslední zbytky síly. Daniela překvapilo, že dokázal dojít k sekretáři a zpátky. „Původně jsem myslel, že by Ned odnesl můj kabát a košili k opravě, ale kvůli drbům, které by to určitě spustilo, jsem od toho upustil."

Miranda se vyhýbala jeho pohledu. „Se zprávou od vás nebude mít Ned žádný problém s vyzvednutím šatů."

„Vzkaz jsem podepsal a zasypal pudrem, ale nezapečetil," pokračoval s plnou pusou pudingu. „Vypadá to, že jsem ztratil pečetní prsten." Daniel odložil příbor a natáhl pravou ruku, aby se Miranda mohla přesvědčit, že nelže. Na místě, kde byl předtím prsten, byl vidět světlý proužek kůže.

„Neztratil jste ho, Vaše Milosti." Miranda obešla noční stolek a otevřela taštičku, která na něm ležela. „Včera jste mi

ho dal." Otevřela peněženku a ukázala mu prsten. „Abych jej uschovala."

To ho překvapilo. Prsten si stahoval pouze, když trénoval box ve sportovním klubu, a to jej vždy uschoval do sejfu v sussexkém domě. Jinak jej nikdy neodkládal. Podala mu prsten. Daniel se jí dotkl konečky prstů, když si prsten bral. Jemný dotek ho roztřásl po celém těle. „Děkuji vám, Mirando," řekl a nasadil si prsten. „Jsem vám vděčný."

Otočila se a zadívala se na dveře. „Bylo mi potěšením, Vaše Milosti."

„Neodcházíte, že ne?"„Ano, odcházím," odpověděla Miranda.Daniel se zamračil. „Nemáte hlad?"„Mám," přiznala, „ale najím se později. Teď se raději půjdu

vykoupat."„Bezpochyby," souhlasil Daniel.Pohled mu utkvěl na Mirandině nahém rameni, které

vykukovalo z brokátového roucha, a v hlavě mu vířily představy její nahé postavy ve vaně. Snažil se udržet své tělo pod kontrolou, ale jeho rozum okupovaly představy kapek vody stékajících po jejích prsou nebo bocích.

Daniel nebyl schopen přestat myslet na její tělo poté, co mu jej v plné nádheře předvedla a poté, co se vášnivě líbali.

„Byl bych rád, kdybyste přišla," řekl jemně. „Po koupeli. Rád bych vám dělal společnost, až budete večeřet."

„Nejsem si jista, zda je to dobrý nápad, Danieli," řekla klidně.„Proč ne?"„Protože vás chci znovu políbit," odpověděla po pravdě. „A chci, abyste mě znovu líbal. Já chci být manželkou a vy odmítáte být manželem, takže..."Přikývl. „Ano, měla jste právo dnes ráno odejít. Mohlo se nám to vymknout z rukou. A stejně jako jsem si užíval vaše

polibky — a užíval jsem si je moc — jsem se bál, že si vezmu, co je rezervováno pro vašeho manžela..."„Danieli," snažila se vysvětlit. „Vy nechápete..."„Možná nechápu touhu, být k někomu navždy připoután," připustil. „Ale chápu touhu po dočasné společnosti a chci, abyste se pak vrátila zpátky."Miranda váhala. Nechápal nic.Protože mu nebyla schopna říci pravdu.„Prosím."Nechápal nic — kromě toho, že pro něj má velkou slabost. „Uvidíme."„Ani se vás nedotknu," sliboval.Miranda neocenila jeho slib, ani jí příliš netěšila vyhlídka na společné chvíle. Na druhou stranu si myslela, že vzájemné polibky možná vyřeší jejich problém.Daniel pokračoval. „Zírám na růžové tapety celý den a velmi bych ocenil společnost."Zamračila se.„Mirando..."

Přísahala, že ho bude milovat, ctít a ochraňovat. Ale nebyla si jistá, zda se již zcela nevyčerpala. „Uvidíme. Víc vám slíbit nemohu."

Kapitola 17 „Copak jste neslyšeli, že když se muž ožení, zemře nebo se stane asketou, nejlepší přítel o něm už neuslyší?" — Percy Bysshe Shelly, 1792-1822

„Nějaké zprávy o Danielovi?" zeptal se spěšně Jarrod, hned jak se Griffin, Colin, Jonathan a Alex sešli v jejich soukromém pokoji u Whiteů.„Od včerejšího plesu jeho matky ho nikdo neviděl," od-pověděl Colin.„A nikdo o něm také neslyšel," doplnil Griffin.„Celý den jsem vedl soukromé vyšetřování," přidal se Alex, markýz Courtland, nejmladší a nejnovější člen Společenství. „Byl jsem na všech místech, která mne napadla, a musím uznat, že jestli se ten, s kým vévoda je, snaží jeho přítomnost utajit, daří se mu to velmi dobře."Jonathan přikývl. „Kdybych ho včera neviděl na vlastní oči na plese, nevěřil bych, že se vrátil z Francie."„Nemohl se jen tak vypařit. Někdo ho musel vidět." Jarrod vypil šálek kávy, odložil jej na podšálek a vše postavil na stůl. Pak vstal a začal přecházet po místnosti. „Někdo si musel něčeho všimnout."Colin si přehodil nohu přes koženou pohovku a uvolnil tak Jarrodovi místo k přecházení. Přitáhl si pohovku blíže ke Griffovi a vytvořil tak dostatek prostoru, aby mohl Jarrod procházet a nemusel se přitom vyhýbat nábytku. „Souhlasím," odvětil Colin. „Někdo ho musel vidět, ale bohužel se nám tu osobu nepovedlo najít."

„Zeptal jsem se Hendersona, jak byly včera večer listiny doručeny," oznámil Jarrod. „A kým."

„A?" zeptal se Colin kvapně.„Henderson mi řekl, že je Sussex nedoručil. Někoho za sebe

poslal."„Traverse ?" Jonathan zmínil jméno vévodova sekretáře.„Ne," Jarrod nerad zklamával Danielova bratrance, ale

podstatná byla fakta a ne city. „Henderson mi řekl, že toho muže nikdy předtím neviděl, ale znal heslo. Řekl mu jej, v ruce držel bochník sýra, což je Danielovo znamení, a předal mu kožené vaky s listinami. Pak sedl do kočáru a odjel."

„Do vévodského kočáru?" zeptal se Alex.„Ne." Jarrod zavrtěl hlavou. „Přijel sám a v neoznačeném

kočáře."„A co listiny?" zeptal se Colin.„Byly zapečetěny. Nenesly žádné stopy poničení a in-

formace v nich obsažené jsou pravdivé."„A je si Henderson jist, že posel dobře zopakoval heslo a

měl s sebou bochník francouzského sýra?" Griff položil otázku, kterou nikdo jiný položit nechtěl a podíval se na Jarroda.

Členové Společenství se vždy snažili předávat listiny Jarrodovi nebo Hendersonovi osobně, ale někdy to prostě nebylo možné. Proto ve Společenství zavedli hesla, aby bylo zřejmé, že ten, koho za sebe posílají, je spolehlivý. Všechny zprávy z tajných cest se předávaly Jarrodovi a v jeho nepřítomnosti Hendersonovi.

„Henderson se také obával, že možná heslo spletl," řekl jim Jarrod. „Ale zopakoval mi jej a bylo v pořádku. Bylo to přesně to heslo, na kterém jsme se ještě před Danielovou cestou dohodli. A bochník sýra je přeci také Sussexovým tajným znakem."

„Jaký byl Hendersonův dojem?" zeptal se Colin. Před tím, než se oženil s Gillian, sdílel Colin s Jarrodem jeho městský

dům. Colin věděl, že na Hendersona je spoleh a je z celého srdce oddán práci pro Společenství svobodných mužů. A také věděl, že si Henderson umí udělat velmi rychle úsudek o lidech.

„Henderson nevěří, že by Jeho Milost někdy dobrovolně propásla schůzku."

Griff přikývl. „Na tom se všichni shodneme a proto si děláme takové starosti."

„Já si dělám takové starosti, že jsem dokonce odpoledne zašel do sussexského sídla," přiznal se Jonathan. „Daniel tam nebyl a jeho matka ho neviděla od včerejšího večera. Není to nijak překvapivé, protože obývá jiné křídlo."

„Vypadala vyděšeně?" Griff se opřel o pohovku, přenesl na ní váhu a položil si na ní pravou nohu. Sklonil se a začal si masírovat stehno v naději, že to uleví bolesti, kterou do celé nohy vystřelovala starší sečná rána, kterou utržil v bitvě u Fuentes de Oňoro. Je to již dva roky, ale zranění se vždy ozve, když dlouho stojí nebo příliš tancuje. A včerejší večer se svou ženou skoro celý protančil na plese vévodkyně ze Sussexu.

„Nevypadala ani tak vyděšeně jako rozzuřeně," řekl Jonathan. „Teta Lavinie byla podrážděná, protože s ní Daniel nevítal hosty. Navíc se jí prý celý večer vyhýbal, protože se zlobil, že opět nepozvala lady St. Germaine." Podíval se na Colina. „Vypadá to, že teta Lavinie vždy zapomene Mirandu St. Germaine zapsat na svůj seznam hostů a pro Daniela je již pomalu zvykem posílat jí samostatné pozvání — k vzteku tety."

„Miranda nebyla jediná, koho zapomněla vévodkyně napsat na seznam hostů," připomněl Jarrod. „Proč nepozvala Colina a Gillian a proč neposlal Sussex samostatné pozvání každému, koho jeho matinka nepozvala?" Jarrod byl čím dál naštvanější. Nechápal, proč Sussex přidal na seznam markýzu St. Germaine, ale na Colina s Gillian zapomněl. „Kdy přidal Daniel markýzino jméno na seznam?"

„Je mi líto," omlouval se Jonathan za svou tetu a bratrance. „Na to nemám odpověď. Teta Lavinie se nezmínila o Granthamovi a jeho vikomtese. Ale byla pěkně naštvaná, když uviděla markýzu St. Germaine s Danielovým pozváním v ruce."

Griff bubnoval rozčileně prsty na pohovku. „Obávám se, že to do budoucna nevěstí nic dobrého," zamumlal. Lady Miranda St. Germaine byla nejbližší přítelkyní jeho manželky a byla jí svědkem na svatbě. Byla častým hostem v jejich domě na Park Lane i jejich venkovském sídle Abernathy v Northamptonshire. Griff byl svědkem mnoha Mirandiných pokusů ohledně Sussexe. Alyssa byla totiž přesvědčena, že Miranda se skvěle hodí jak k Danielovi tak k funkci vévodkyně.

„Možná ne," zašklebil se Jonathan. „Bitva o markýzinu přítomnost už se bojuje hodně dlouho. Daniel jí posílá zvláštní pozvání každý rok a vždy ji připíše do posledního seznamu hostů. Došlo to už tak daleko, že mu teta zakázala kohokoliv zvát a nedovoluje mu nahlédnout do seznamu hostů. Minulou noc nařídila služebnictvu, že Miranda nesmí být vpuštěna do sussexského sídla, pokud jí nebude doprovázet princ regent. Teta Lavinie zuřila, protože Miranda prošla s Danielovým pozváním kolem všech kontrol i kolem komorníka Weldona."

„To je pobuřující!" vykřikl Courtland. „Lady St. Germaine nikdy neudělala nic, pro co by jí měl být odepřen vstup do vévodského domu."

„Kromě vyhrožování," řekl Griff jemně.„Miranda vyhrožovala tetě Lavinii?" Jonathan se s

uspokojením usmál. „Dal bych celé jmění, abych to mohl vidět."

„Pak měj oči na šťopkách, Barclayi," řekl Colin. „Protože dokud bude Miranda St. Germaine svobodná, je pro vévodkyni hrozbou."

Jonathanovi se rozšířily oči a usmál se, když pochopil. „Myslel jsem, že Danielův zájem o Mirandu skončil před několika lety."

„To si myslí každý," řekl Jarrod. „Kromě Jeho Milosti, vévodkyně ze Sussexu..."

„Která se obává ztráty postavení, vlivu na syna a přenechání moci mladší vévodkyni. Z ní by byla pouhá vdova po vévodovi," dodal Colin

„Ale ona je vdovou po vévodovi," připomněl Courtland.„To je pravda," souhlasil Griff. „Ale nyní je paní sus-

sexského sídla a vše, co Danielovi patří, je, dokud je svobodný, v bezpečí."

„Ale vždyť mu teta Lavinie neustále někoho dohazuje," řekl udiveně Jonathan.

„Zve zástupy mladých slečen každou sezónu, protože ví, že si jich Daniel ani nevšimne. Ví, že ho nezajímají slečny, které sotva dokončily školní docházku," vysvětloval Colin. „Sussex má rád výzvy a na tom, aby získal mladičkou dívku, není nic vyzývavého. Je k smrti znuděn celým tím humbukem a vůbec si jich nevšímá..."

„Kromě Alyssy," dodal Griff a vzpomněl si, jak skoro přišel o svou ženu kvůli Sussexovi. Danielova matka a matka Alyssy byly přítelkyně a plánovaly sňatek dětí od jejich dětství. Ale Griff jim plány překazil, když si jej Alyssa vybrala. „Schvaluji jeho vkus."

„Alyssa byl výjimka," upozornil jej Jarrod. „A ty to víš. Musíš poctivě uznat, že Sussex má pro dvoření Alysse mnoho polehčujících okolností." „To vím teď," souhlasil Griff. „Tenkrát jsem to ani netušil."Chvíli mu trvalo než překonal žárlivost a odpustil Sussexovi, že chtěl udělat z Alyssy vévodkyni, ale nakonec to dokázal. Měl opravdu rád Sussexe jako muže a jako přítele ze Společenství. Griff skutečně obdivoval, jak nesl břemeno zodpovědnosti, kterou s sebou vévodský titul nese. Titul,

který Daniel získal po rodičích a se kterým se Griff stále učí zacházet.„Barclayi, ty jsi jeho bratranec," řekl Jarrod. „Znáš ho z nás nejdéle. Řekni nám, která žena vyjma Griffovy vévodkyně, dokázala upoutat jeho pozornost na déle než dvě noci?"„Napadá mě jen jedna od dob, co opustil univerzitu," odpověděl Jonathan.„A jméno té dámy je...," napovídal Colin.„Miranda, markýza St. Germaine."Jarrod se otočil na Griffina. „Viděl jsi od plesu Mirandu?"Griff se zamračil. „Ne. Ona a její matka nás měly doprovázet k sussexskému sídlu, ale Miranda navrhla, že se potkáme až tam, aby lord a lady Tressinghamovi a moji rodiče mohli jet s námi."„To zní, jako by lady Miranda počítala s tím, že jí možná nevpustí dovnitř a chtěla vás uchránit od trapné chvíle," všiml si Alex.Colin souhlasně pokýval hlavou. „Viděli jste pak Mirandu nebo její matku?"Griff zavrtěl hlavou. „Ne."„Já jsem jí taky neviděl," dodal Jonathan, „ale přijít musela, protože teta Lavinie řádila, že jí Daniel pozval a že se cpe, tam kam nemá."„Všiml jste si někdo Mirandy?" přerušil jej Jarrod.Jonathan zavrtěl hlavou. „Ne."Jarrodův pohled se setkal s Colinovým a oba se podívali na Griffa. „Nezmínila se Alyssa, že se Miranda chystá mimo město?"„Ne."„Jsou spolu." Jarrod se ušklíbl. „Ať už z jakýchkoliv důvodů, Sussex a Miranda jsou spolu."Colin váhal. „Možná."Jarrod upřeně sledoval Colina, ale toho to nezastrašilo.

„Sussex a Miranda jsou možná spolu, ale je stejně možné, že spolu nejsou."„Nikdo ani jednoho z nich neviděl," trval na svém Jarrod.„Nikdo, s kým jsme mluvili, je neviděl," opravil jej Colin. „Ale to ještě neznamená, že utekli do Skotska nebo jsou spolu v jednom domě. Věci nejsou, čím se zdají — a v naší práci to platí dvojnásob."„Grantham má pravdu," připojil se Courtland. „Nemáme jistotu. Můžeme to ale předpokládat, dokud se nám Daniel neozve."Griff se podíval na Jarroda. „Mají pravdu."„Já vím," přiznal Jarrod, „ale raději věřím, že Sussexe zaměstnává Miranda, než že..."„Že má Daniel potíže," Colinovi se zatřásl hlas strachem. „Nemusíme na to myslet, ale to bychom nedbali svých povinností. Máme tajné a nebezpečné poslání a všichni víme, že Francouzi mají své špióny i tady v Londýně..."„A kdyby měli podezření, že je Daniel zapleten do tajného pašování..." Jonathanovy myšlenky se ubíraly stejným směrem jako Colinovy.„Ruch na sussexském plese by byl skvělý pro léčku. Nikdo by si v tom davu ničeho nevšiml," řekl Courtland. Zachvěl se a vzpomněl si, jak blízko proniknutí do Společenství byl nedávno jeden francouzský agent.„Doufal jsem, že se Sussex dostaví a jasně vysvětlí svojí ranní absenci," přiznal Jarrod.„Všichni jsme doufali, že tomu tak bude," dodal Jonathan.„Pak předpokládám, že všichni souhlasíme, že jeho dlouhotrvající absence a informace, které jsme doteď získali, musí vést dnes večer k podrobnému průzkumu společnosti," řekl Jarrod.„Souhlasíme," shodli se všichni členové Společenství.„Naštěstí jsme na to všichni vhodně oblečeni." Jarrod rozhodil rukama, aby naznačil, že všichni členové Spole-

čenství na sobě mají večerní oblek. Nevěřícně se všichni navzájem prohlédli.Courtland se zašklebil. „Doprovázím matku do opery. Kam máte namířeno vy?"„K lady Clevelandové," odpověděl Jonathan.„Colin, Gillian, Alyssa a já jdeme na ples mé švagrové," přidal se Griff.„Já také," řekl upřímně Jarrod.Griff ztuhl. „Cože?"„Já se také chystám na ples lady Garrisonové."„Jsem si jistý, že má švagrová bude potěšena," řekl Griff. „A nechci tě od návštěvy odrazovat, ale jsi si jistý, že tam chceš jít?"„Jistě, že jsem si jist," řekl dotčeně Jarrod. „Lady Garrisonová mě laskavě pozvala a já její pozvání přijal."„Každý v Londýně tě zve na své plesy," připomněl mu smířlivě Griff. „Ale v případě, že to nesouvisí se Společenstvím nebo to není můj a manželčin ples, zřídka ta pozvání přijímáš."„V případě lady Garrisonové jsem udělal výjimku," odsekl Jarrod.„Velkou výjimku," poznamenal Griff. „A co chci vědět, je proč?"Jarrod se usmál. „Řekněme, že je na čase stanout po boku tvé ženě a přijmout pozvání její sestry."Colin jej upřeně pozoroval a nevěřícně kroutil hlavou nad jeho okatými vytáčkami. „Řekněme, že to má spíše co do činění s jednou sázkou, která dnes odpoledne přibyla do knih sázek."Přestože se Colin zřídka sázel, a to i se svými přáteli, jeho otec byl známým hráčem. Colin si osvojil zvyk prohlížet knihu sázek u Whiteů skoro každé ráno a odpoledne. Sledoval, zda se jeho otec nezapletl do sázek.

„Sakra!" vykřikl Jarrod. „Jistě neztrácel čas tím, aby sázku zapsal. Jenom jsem s ním dnes ráno vypil šálek kávy."„Brzy odpoledne už to bylo zapsáno v knize," oznámil mu Colin.„Přijal sázku ještě někdo jiný?"„Jistě," odpověděl Colin. „Sázka takové částky upoutá pozornost."„Pozornost tvého otce?" zeptal se Jarrod.„Naštěstí ne," odpověděl Colin, znovu si naplnil šálek kávou a usrkl.„Tak koho?" dožadoval se Jarrod.„Carvilla, Jacksona, Munforda a sedmi dalších."„Vsadili na mě?"„Ti, které jsem vyjmenoval vsadili na tebe," odpověděl Colin. „Zbytek je proti tobě."„Později jsem se do knihy už nedíval," řekl Jonathan. „Tak nám řekni, s kým se vsadil?"„S lordem Dunbridgem," odpověděl Colin.„Dunbridgem?" Griff se zachmuřil. Dunbridge nepatřil k jejich společnosti. A pokud věděl, Jarrod se jeho společnosti také vyhýbal a neměl ho rád. „Jakou sázku jsi uzavřel s lordem Dunbridgem?"„Sázku o tisíc liber," ozval se Colin.„U Jupitera!" vykřikl Barclay.

„To musí být důležité," dodal Courtland.„Ani ne, řekl bych," odvětil Colin. „Lord Dunbridge vsadil

tisíc liber, že se do konce sezóny ožení s mladou dívkou."„Ještěže má natolik dobré vychování, že nezmínil její

jméno," řekl Jarrod.„Oho, ale zmínil," řekl mu Colin. „Já mám natolik dobré

vychování, že jej tu nezmiňuji, ale Dunbridge napsal její jméno, aby si ho mohli všichni přečíst."

„Tomu nevěřím!" Jarrod byl rozčilen tím porušením etikety. Může se zmínit jméno vdané ženy, vdovy nebo ženy volných mravů, ale nikdy neprovdané mladé dívky z dobré rodiny.

„Věř tomu," řekl Colin. „Je to tam jasně napsáno." Postavil se a zazvonil na sluhu, aby přinesl knihu.

Sluha se za chvíli vrátil i s knihou. Colin jí podal Jarrodovi.Na stránkách bylo vždy uvedeno datum, čas a rok. Několik

gentlemanů připsalo svá jména pod poslední sázku. Někteří sázeli na Dunbridge, jiní včetně mužů, které Colin jmenoval, sázeli na Jarroda.

Jarrod přečetl nahlas sázku, jak byla zapsána do knihy. „Já, Reginald Blanchard, čtvrtý vikomt Dunbridge, potvrzují tímto sázku o tisíc liber s Jarrodem, pátým markýzem ze Shepherdstonu: Sázím se, že slečna Sarah Eckersleyová a já budeme do konce sezóny oddáni Jeho Milostí, arcibiskupem cantenburským ve westminsterském opatství. Lord Shepherdston sází na to, že já a slečna Eckersleyová nebudeme oddáni do konce sezóny ani nikdy jindy. Peníze budou vyplaceny na konci sezony." Jarrod dočetl a zajel si prsty do vlasů. „Zatraceně!"

„Co tě, zatraceně, vedlo k tomu vsadit tisíc liber na sňatek lorda Dunbridge?" Griff byl šokován výškou částky i Jarrodovým neobvyklým chováním.

„Znám se s tou dámou, kterou si chce vzít."„A?" trval na vysvětlení Griff.Colin si protáhl prsty. „Eckersleyová. Není to ta mladá dáma, se kterou jsi tančil minulou sezónu na plese Esmee Harralsonové? Tu noc, co jsem potkal Gillian?"Jarrod neodpovídal.Colin se zamračil. „Jarrode?"„Ano," vyštěkl. „A můžu se ti zaručit, že Dunbridge svou sázku nevyhraje. To nedovolím."„Jak tomu chceš zabránit?" vyzvídal Jonathan.

„Doprovázím ji a její tetu na ples k lady Garrisonové," řekl Jarrod.Byl si výsledkem jist.Ostatní členové se podívali jeden na druhého. Nejdříve se pokusí najít ztraceného přítele a pak se budou věnovat Jarrodově sázce.

Kapitola 18„Vyznání mu viselo na rtech."

— Laurence Sterne, 1713-1768 Tristram Shandy

Miranda se vrátila do hlavní ložnice ustrojena do tmavě modrých šatů s čtvercovým výstřihem, který zdůrazňoval krásu šíje a ramen a krásně vytvaroval její hrudník. Daniel si všiml, že její pleť je stále po koupeli trochu vlhká a zrůžovělá. Sepjala si vlasy vysoko na hlavě a utáhla do pevného uzlu. Přesto se jí kolem obličeje kroutilo několik neposedných pramínků. Daniel na ní mohl oči nechat. Vypadala úžasně a nádherně voněla.

Překulil se z jednoho boku na druhý, rychle sáhl po polštáři a položil si jej do klína. Dělal vše, co bylo v jeho silách,, aby tenké růžové prostěradlo neprozradilo znovu jeho erekci.

Poslední tři čtvrtě hodinku strávil posloucháním šplouchání vody odvedle z koupelny a jeho představivost pracovala na plné obrátky. Poznal zvuk vody, když vystoupila z vany. Představoval si, jak Miranda vystupuje z vody, ohýbá se a otírá si chodidla, pak postupuje ručníkem výš a otírá si svá krásně tvarovaná stehna a jemnou kůži na břiše. Představoval si, jak kapky vody stékají po jejím těle ke kaštanovému trojúhelníčku a září stejně jako diamanty, které měla včera ve vlasech. Daniel si představoval drobné vlhké kapky na jejích ňadrech a v úžlabině mezi nimi.„Užila jste si koupel?" zeptal se.„Velmi," odpověděla.„Už jste jedla?"Přikývla. „Najedla jsem se s Nedem v kuchyni, když jsem čekala, až se ohřeje voda."„Vypadá to, že je vám váš sluha blízký," spekuloval Daniel.

„Ano," řekla mu Miranda. „Jsme stejně staří. Vyrostl na blackstoneském opatství — to je naše letní sídlo. Když jsme se usadili tady, otec povolal Neda, aby mne doprovázel vždy, když půjdu ven. Stali jsme se přáteli ještě jako děti a naše přátelství trvá až dodnes."„To vidím." Daniel se podíval na svůj talíř. „Doufal jsem, že si to rozmyslíte a rozhodnete se pro mou společnost." Snažil se, aby nebylo v jeho hlase slyšet zklamání, ale nepodařilo se.„Sestavila jsem pro Neda seznam a poslala ho ke krejčímu na Bondské ulici."„Pak si tedy nemohu stěžovat, že jste mne tu nechala samotného."„Ne, nemůžete, Vaše Milosti. Něco jsem vám přinesla." Miranda se otočila, sehnula se a zvedla mramorovou šachovnici s vyřezávanými mramorovými figurkami.„Šachy?" Naklonil se blíže, aby si prohlédl šachovnici a nádherné černé a bílé mramorové figurky umístěné na černobílých polích.„Ano," řekla. „Byla dole v knihovně."„Přinesla jste mi šachy?" Daniel nemohl skrýt překvapení nad její pozorností. Odešla z ložnice a nic mu neslíbila a teď se vrátila i s dárkem. „Mohu?"„Samozřejmě." Obešla postel a položila šachy na ložní přehoz.„Děkuji, Mirando." Daniel zdvihl balíček karet. „Já našel toto v nočním stolku."„Aha, tak..." Otočila se k odchodu. „Jestliže máte karty, nepotřebujete mne. Je spousta her, kterými se sám zabavíte."„Přihodilo se, že mě nebaví být už sám." Daniel mluvil pravdu. Poté, co jej Miranda opustila, pouze spal, jedl, hrál sám karty a poslouchal, jak se Miranda koupe. Upravil deku. „Můžeme?"

Miranda přijala výzvu a vlezla si vedle něj do postele. Umístila šachy mezi ně. Byl tak blízko, že cítila žár jeho těla a srdce se jí rozbušilo. „Dobře."Miranda zírala na polštář, který měl v klíně. Daniel se jejího pohledu všiml.„To je hezký nápad," řekl neomaleně. „Ale pochybuji, že bych byl schopen činu, a i kdybych byl, myslím, že bychom oba byli zklamaní."Miranda byla překvapena jeho upřímností. „Tak raději budeme hrát šachy."Daniel přikývl. „Bílé nebo černé?"„Černé," odpověděla. „Měla bych vás varovat Danieli. Hraji výborně."„Pak jste soupeř, na kterého čekám."Miranda se nad výzvou zapýřila, ale Daniel si ničeho nevšiml. Svoji pozornost upřel na šachovnici a opatrně rozestavoval na jednotlivá políčka bílé figurky.„Připravena?" Daniel se na ní podíval.Miranda přikývla.První tah vedl jezdcem. Usmál se na ní. „Jste na tahu."Pohnula černým pěšákem a hra začala.Miranda nelhala. Hrála výborně, ale Daniel byl lepší. Porazil ji za několik minut, ale přijal její výzvu k odvetě. I druhá partie rychle skončila jeho vítězstvím.„Měl byste být gentleman a nechat mě vyhrát," protestovala Miranda, když znovu prohrála. „Alespoň jednou." „Nikdy jsem nečetl o takovém pravidle v etiketě." Daniel se usmál jejímu tahu a pak zasáhl bílým pěšákem do hry. „Nebo v šachách."„Jestliže tam není, tak by být mělo," řekla Miranda, když si rozestavovala figurky pro novou hru. „Občasná prohra mi nevadí," řekla mu. „Jenom tak si člověk zlepší techniku, ale vadí mi prohrát každou partii."

„A jak si zlepšíte svou techniku, když vás nechám vyhrát?" zeptal se a jen tak mimochodem jí sebral jednoho pěšáka.Miranda zasténala. „Nijak," uznala. „Ale cítila bych se lépe. A vy byste se také cítil lépe, protože je negalantní přemoci ženu."„Souhlasím."„Necháte mě vyhrát další hru?"„Vůbec ne."„Ale řekl jste..."„Souhlasím, že je negalantní přemoci ženu. Fyzicky. Nesouhlasím s tím, že je negalantní vyhrát partii šachu." Daniel sledoval jak umisťuje další figurky do riskantního postavení. „Kdo vás učil hrát?"„Můj otec."„Jste velmi dobrá," pochválil jí Daniel. „Příliš riskujete."„Podle vás," řekla Miranda a táhla králem. „To říká ten pravý."Daniel sledoval šachovnici. „Jak to myslíte?" Táhl střelcem.„Vidíte snad na mne nějaké obvazy?"Daniel se k ní naklonil a zašilhal směrem k jejímu výstřihu způsobem, který je za normálních okolností pro gentlemany zapovězen. „Žádné obvazy."„Danieli!"Pozvedl obočí a vypadal jako neviňátko. „Sama jste to chtěla."„Ano," Miranda napodobila jeho rozšířené oči. „Šach."\Daniel se podíval na její tah a pak zpátky na ní. „Zatraceně." Rozptýlila ho natolik, že si dostatečně nechránil krále.Usmála se na něj.Vrátil jí úsměv. Takže takhle se rozhodla hrát. „Máte modré oči," řekl jemně, skutečně překvapen tímto objevem. „Vždycky jsem si myslel, že jsou zelené."„Mění barvu," odpověděla a sledovala, jak se snaží zachránit krále.

S údivem zvedl obočí.„Když mám zelené šaty, vypadají mé oči zeleně, a když mám modré, tak modře." Miranda znovu táhla. „Šach."„Neuvěřitelné." Nesledoval šachovnici. Nebylo to třeba. Nemohl nikam uniknout.„Mat," dodala Miranda a musela se hodně snažit, aby se neušklíbla.Naklonil se, chytil jeden polštář a podál jí ho. „Udělejte si pohodlí. Asi tu chvíli zůstaneme," řekl a začal připravovat šachovnici na další hru.Poslechla jeho radu, podložila se polštářem, uvolnila si sukně a natáhla se na posteli.„To není dovoleno," řekl Daniel, když zjistil, že její nová pozice vystavuje ještě více její ňadra a způsobuje tak ještě větší škody na jeho koncentraci.„Vše je dovoleno...," začala.„V lásce a válce," dokončil rychle pořekadlo Daniel.„Chtěla jsem říci v šachu," řekla mu Miranda.„Šachy jsou druhem boje, Mirando," připomněl jí.„Stejně jako láska, Vaše Milosti."O hodinu později začal hru tahem s pěšcem před králem.Miranda si všimla, že tím otevřel gambit, a rychle toho využila.Daniel se zavrtěl na posteli a opřel svá záda a bolavá žebra o polštáře. Odrazil Mirandin tah a potlačil zívnutí.„Je to společností?" Miranda promluvila poprvé za poslední půl hodinku a posunula jednu ze svých figurek na šachovnici. „Nebo mou strategií?"Podíval se jí přes hlavu na hodiny, které stály na krbové římse v protějším rohu pokoje. „Myslím, že je to hodinou."Miranda následovala jeho pohled. Byli skoro tři hodiny ráno. Začala se zvedat, ale Daniel jí zadržel.Táhl věží. „Ne dokud nedohrajeme partii."„Ale to může trvat hodiny," řekla a táhla střelcem.

„Nemůže," řekl s úsměvem. „Šach."„Sakra!" vykřikla. Pozorně sledovala šachovnici a snažila se přijít na to, jak z toho ven. „Nerada prohrávám."„Mohu vám něco navrhnout?" nabídl se.„Ne."„Jak chcete," řekl suše.„Dobrá," vzdala se. „Jaké je řešení?"Zasmál se a Miranda si všimla pevné linie jeho dolní čelisti, dolíčku v bradě a jemných vrásek kolem očí. „Nechci vám říci řešení. Cílem hry je vyhrát. Já to dokázal."„Zeptal jste se, zda mi smíte něco navrhnout." Chtěla, aby to znělo uraženě, ale nedokázala to.„Můj návrh je, že se musíte více soustředit na hru," odpověděl. „Vaše myšlenky se toulají někde jinde."Miranda se podívala dolů na šachovnici, usmála se a zjistila jak situací vyřeší. Rychle táhla králem.Uznale se na ní podíval. „Tak povíte mi, má paní," řekl jemně, „kde se toulají vaše myšlenky? Kde byste teď byla, kdybyste nemusela celý večer hrát šachy se zraněným?"Pozvedla oči od šachovnice a snažila se v jeho obličeji zjistit, zda si ji pouze dobírá nebo zda myslí svou otázku upřímně. „Ležela bych s rozpuštěnými vlasy na saténových poduškách na přídi loďky, ruce bych měla spuštěné do vody, na sobě nic kromě slunečních paprsků, květů růže a úsměvu, a můj silný a krásný společník by s námi vesloval po jezeře."Daniel se představil tento obrázek s typickou mužskou obrazností. Posunul se na posteli, aby znemožnil přívalu krve dostat se na nejméně vhodná místa. Sáhl po dalším polštáři s andělíčky. Položil si polštář do klína obrázkem dolů a řekl první věc, která ho napadla. „Po jezeře?" '„Samozřejmě, že po jezeře," zakuckala se smíchy. „Nikdy jsem neslyšela, že by někdo vesloval jinde než na jezeře, rybníku nebo řece. Možná jsou ještě přípustné mokřiny nebo blata. Ale myslím, že jezero je nejlepší."

„Pro koho? Pro vašeho silného a krásného společníka, který s vámi vesluje?"„Pro mě samozřejmě," odvětila. „Je to má představa."„Ano, to je. Představa, jak vás někdo vozí po jezeře oděnou pouze v paprscích slunce." Zkoumavě si jí prohlédl. „A když už tak fantazírujete, možná by to mělo být soukromé jezero. Tohle není vhodný druh zábavy pro letní odpoledne v Hyde Parku."Zadívala se na něj zpod svých dlouhých řas.„Nedívejte se na mě takto," varoval jí,„Vy máte soukromé jezero u havershamského sídla," dráždila ho.„Ale já nerad vesluji."Povzdechla si. „Ach tak. Pak tedy jezero v regentském parku. Je taky soukromé."„Ale nebude, až Nash dostaví domy kolem dokola." Podíval se na Mirandu. Když si vzala něco do hlavy, lehko se nevzdávala. „Víte o domech, které staví John Nash okolo regentského parku?"„Samozřejmě, že o nich vím," odpověděla. „Jeden z nich je můj. Spíše bude, až se dostaví a zařídí."„Co je špatného na vašem městském domě v Upper Brookské ulici?"„Nic, ale tatínek trochu investoval do domů v regentského parku a já si myslím, že se tam bude příjemně bydlet. Je to dost daleko od města, aby se to dalo ještě považovat za venkov, a přitom je to celkem blízko městskému dění."

Daniel zamyšleně přikývl. „Takže si musíte najít ještě silného, krásného společníka a květy růží a máte svůj sen kompletní."

„V tom je patrně ten problém," řekla. „Protože žádný muž z mého okolí mě ještě nikdy nepozval na projížďku po jezeře. Přesto, že je to velmi romantická a příjemná činnost pro letní odpoledne. Veslování po jezeře vyžaduje jistou dávku úsilí a

všichni muži, které znám, si tuto činnost šetří pro drobounké dívenky, které měří méně než šest stop." Navlhčila si rty jazykem. „Samozřejmě, je to pouze fantazie. Pravdou je, že kdybych tady s vámi nehrála šachy, byla bych na plese lady Garrisonové v Richmondu." Odmlčela se. „Měla jsem v plánu jít s Alyssou a Griffem a celkem jsem se těšila." Vydechla. „V tuto dobu už to samozřejmě končí a hosté jsou na cestě domů nebo se domů chystají. A co vy?" zeptala se. „Kdybyste nebyl zraněn a nehrál se mnou celou noc šachy, co byste dělal?"

Na chvíli se zamyslel. „Patrně bych strávil poklidný večer doma." Odpočíval bych před další misí.

Miranda nevěřícně pozvedla obočí.„Nebo bych byl na plese lady Garrisonové a tančil s vámi."Nebo bych pašoval přes Kanál. Pomyslela si Miranda, ale

neměla dost odvahy říci to nahlas.„Mrzí mě, že jste promeškala ples."„Bude spousta dalších." Narovnala si záda, protáhla nohy a

dávala při tom velký pozor, aby nezvrhla šachovnici. „A abych řekla pravdu, nejraději jsem tady s vámi hrála šachy."

„Opatrně lady Mirando," varoval jí. „Jste v nebezpečí."Podívala se na šachovnici.„Šach mat," řekl Daniel předtím, než odstrčil šachovnici a

zmenšil vzdálenost, která je rozdělovala.Zakryl její ústa svými. Miranda se poddala vášní, roze-

vřela rty a dovolila mu pronikat stále hlouběji do jejích úst. Třel svá ústa o její, líbal jí jemně i drsně. Zkoušel její reakce, dotýkal se jazykem jejích zubů a něžně zkoumal její vlhká horká ústa.

Daniel ji líbal, jako by na tom záležel jeho život. Nespě-chal na ni. Jejich jazyky se spojovaly a zase rozpojovaly. Miranda následovala jeho polibky a se stejnou vášní mu je vracela.

O co méně měla zkušeností, o to více měla vrozených schopností a nadšení. A její nově objevený talent ho

okouzlil. Daniel se miloval s jejími ústy. Sdílel s ní svoje zkušenosti, které ona hltavě přijímala. Naučil ji vše, co o líbaní věděl.

Miranda vše přijala se stejnou samozřejmostí, s jakou její rty přijaly jeho. Nenasytně přijímala polibky a stejně dychtivě mu je vracela. Začínala s polibky jako začátečník a během minuty se z ní stal přeborník. Napodobovala jeho pohyby jazykem a dávala jim svůj vlastní styl, který Daniela naprosto uchvátil.

Vzrušení, které při polibcích cítil, vycházelo z morku kostí. Nemohl popadnout dech a bál se, že již ztratil veškerou sebekontrolu.

Pod růžovým prostěradlem ztvrdl jako kámen. Krev se mu hrnula do hlavy a jeho tělo se třáslo pod nápory touhy, kterou cítil a která ho nutila přitáhnout si Mirandu co nejblíže a poznat neuvěřitelnou hebkost a teplo jejího těla.

Donutil se zpomalit. S velkým sebezapřením odtrhl svá ústa od jejích a zbytky rozumu mu připomněly, že Miranda nikdy nebyla s mužem.

Odtáhl se.„Danieli?" Miranda se na něj překulila a položila mu ruce

na ramena.Cítil na zádech její studené dlaně a slyšel jak vyslovuje

jeho jméno, ale vše přicházelo jakoby z velké dálky. Zalapal po dechu, protože bolest v jeho tříslech vystřelovala až do břicha. Zatraceně! Jenom pohled na ni mu způsobuje bolest. Daniel se zachvěl, aby ze sebe setřásl vzrůstající touhu. Jeho svaly byly napjaté, jeho mužství bylo tvrdé a sebekontrola napjatá.Miranda přitiskla tvář na jeho záda a objala pažemi jeho

ramena. Daniel zavřel oči a zhluboka vdechoval její parfém broskve a vanilky. Představa nahé Mirandy, jak leží na saténových polštářích na přídi loďky se mu neustále drala na mysl.

Snažil se vypudit tuto představu, když ho začala líbat na odhalená záda. Třásl se pod jejími dotyky. Miranda byla nebezpečná. Nebezpečná pro jeho duševní klid. A mnohem opojnější než whisky, kterou včera večer pil.

Protože ji chtěl s vášní, jež ho ohromila. Chtěl ležet nahý mezi jejími stehny a cítit žár jejího těla. Ale nejprve se jí chtěl dotýkat, ochutnat její chuť a rozetřást ji silou rozkoše, kterou ji mohl dát. Chtěl prozkoumat její hloubku, cítit tep jejího srdce na svém a proniknout až k zázračným kořenům.

A pak to chtěl dělat znovu.Chtěl usínat v jejím náručí a ráno se probouzet vedle ní.Sáhl po její ruce, pozvedl ji a políbil na zápěstí. Pocítil na

svých rtech její silný rychlý tep. „Jděte, Mirando," zašeptal. „Jděte, než bude příliš pozdě."

„Nemohu," zašeptala. „Už je příliš pozdě."

Kapitola 19 „Manželství přináší mnoho bolesti, ale celibát nepřináší žádné potěšení." — Samuel Johnson, 1709-1784

Miranda sklouzla z postele a postavila se vedle ní, chvíli přemýšlela a poté pozdvihla paže, rozepjala si šaty a nechala je sklouznout na zem. Její spodní prádlo následovalo šaty a Miranda na moment pocítila paniku, když se Daniel otočil a zadíval se na ni.Myslela si, že se chystá změnit názor. Myslela si, že jeho vůle bude silnější než touha po ní. Byly to však liché obavy. Překulil se v posteli nezraněným bokem k ní, odkryl přikrývky a pobídl ji k sobě.„Nebudu vám nic slibovat," řekl.„Nepamatuji se, že bych něco takového žádala," připomněla mu.„Jste si jista, že to chcete?" zeptal se ohleduplně, aby mohla využít příležitosti, kdyby změnila názor.Miranda přikývla. „A vy?"Daniel jí věnoval oslňující úsměv. „V tuto chvíli se s vámi chci milovat více, než chci dýchat."„Pak zmlkněte a udělejte to."Poklepal rukou na matraci. „Nechcete jít dál?"Miranda vklouzla mezi přikrývky a Daniel ji popadl do náručí.

„Nevím přesně, co dělat," přiznala se, upřímně hleděla do jeho obličeje a čekala, až se jejich pohledy střetnou. „Takže, kde začít?"

Daniel přejel obrys jejího spodního rtu konečky prstů. „Většinou se začíná polibky." Svá slova ihned naplnil. Jemně

překryl její rty svými a škádlil ji. „Proč nezačneme několika polibky? Uvidíme, kam nás dovedou."

„Opřete se zády o polštářek," navrhla Miranda.Daniel v překvapení svraštil obočí.„A nechte mne, abych vás políbila," dokončila větu a jemně

mu přitlačila záda na polštářek a nahnula se k němu. „Vy jste v této činnosti dobrý, skutečně dobrý, já potřebuji cvičit," rošťácky se na něj usmála. „Navíc vy jste zraněný. Musíte odpočívat."

„Procvičujte dle libosti." Daniel uposlechl její návrh a pohodlně se opřel o polštáře. Miranda se k němu naklonila a zkoušela různé techniky líbání, které ho málem připravily o rozum.

Daniel slastně zavzdychal, když si nad něj Miranda klekla. Na svém hrudníku cítil doteky jejích nahých prsou a projela jím vlna touhy zvrátit ji na záda a proniknout do ní anebo uchopit její boky do rukou a posadit si ji na svou ztvrdlou pýchu.

Přes všechnu její touhu cvičit byla, jak věděl, stále panna a zasloužila si jemné zacházení.

Ale Miranda jej přiváděla do stavu, kdy se přestával ovládat. Jemně okusovala jeho spodní ret, sála jej ústy a pomalu po něm přejížděla jazykem.

„Mirando." Vydechl její jméno.Uchopila jeho tvář do dlaní. „Chcete mne, Danieli?"„Velmi," odpověděl.„Tak si vezměte, co chcete," nabídla mu. „Ale nemilujte se

se mnou jako vévoda ze Sussexu. Milujte se se mnou jako Daniel Sussex, bez ohlížení zpět, bez zábran."

Na chvíli si pomyslel, že snad čte jeho myšlenky, ale když se jí podíval do očí, zjistil, že to tak skutečně cítí a že mu dává neuvěřitelný dar — sebe samotnou. Projel prsty jejími vlasy, přitáhl si ji blíže a políbil ji s vášní, která jej zcela ovládala.

Zcela jej pohltila touha vidět ji, mluvit s ní, dotýkat se jí, cítit její vůni a ochutnat chuť jejího těla. Vůně mýdla, které použila při koupeli, ho nutila probádat všechna zákoutí a záhyby jejího těla a naučit se je nazpaměť. Svými prsty prozkoumával její vlasy, ramena, křivku páteře i boky.

Jemné doteky jeho prstů způsobovaly, že se Miranda nekontrolovatelně roztřásla. Jeho doteky ji rozehřívaly. Když položil svou ruku na její ústa a přitáhl si ji ještě blíže, nemohli se již ohlížet nazpět.

Poddala se mu, obkročmo si klekla nad jeho boky a zarazila se pouze, když jí Daniel jemně přinutil posunout se ještě výše. „To nemůže být dobře..." Zamračila se na něj Miranda.

Rozesmál se. „Tady nejsou žádná pravidla. Žádné zábrany. Žádné ohlížení nazpět. Můžeme dělat vše, co nám činí potěšení. A přinese nám to oběma velkou rozkoš."

Chvíli váhala a pak přisvědčila. „Když jste si jist..."„Jsem si jist," řekl. „Chtěl jsem s vámi tohle dělat skoro od

prvního dne, kdy jsem vás uviděl. Věřte mi." Posunul své ruce z jejích boků na její břicho a přisunul jí blíže k sobě, takže jeho horký dech dosáhl na jemné chloupky mezi jejími stehny. Břichem se mu opírala o přední stranu ramena. Přejel jí dlaněmi po stehnech, s citem jí roztáhl trochu více nohy a mírně natlačil Mirandino tělo dopředu. Nevědomky prohnula pánev a poskytla mu tak správný úhel, aby mohl ležet opřený o polštáře, jak sama navrhla, a přitom je oba potěšit.

Když se jeho jazyk poprvé dotkl nejintimnější části jejího těla, projel Mirandou elektrizující šok, který zasáhl snad všechny nervy těla. Její srdce bilo tak rychle, že se bála, že snad exploduje žárem, který v ní Daniel zažehl. Její tělo se rozpouštělo a hledalo úlevu z rozkoše, kterou jí Daniel působil.

Miranda, která si vždycky zakládala na svém nezávislém duchu, byla ohromena zjištěním, že by více než ochotně vyměnila svou nezávislost za otrockou poddanost své touze.

Daniel se zaměřil svým jazykem na malý pulzující bod. Olizoval tvrdý hrbolek skrytý za jemnými záclonkami a cítil, jak se to Mirandě líbí, když se začala automaticky pohybovat v jeho rytmu a v nejvyšší rozkoši jí ze rtů uteklo jeho jméno. „Danieli..."

Prohnula se v zádech a naplnila ložnici zvuky — od slastných vzdechů až k ostrým výkřikům, když její rozkoš dosáhla vrcholu. Nevěděla o tom. Zhroutila se do jeho náruče, nevědomky se k němu přimkla a zakňučela rozkoší, když ucítila Danielův dech na vlhkých chloupcích a jejím tělem proběhla nová dávka elektrizující slasti.

Zasmál se hlubokým hlasem, kterým se snažil uvolnit napětí, které v něm Miranda svou odezvou vyvolala. Byl omámen silnými pocity a zjištěním, že Miranda prožívá jeho doteky stejně silně, jako on prožívá její.

Chtěl se jí dotýkat. Přál si osahat celé její tělo, ochutnat její sladkou horkou šťávu, proniknout mezi její stehna a pocítit teplo, které by jej obklopilo. Jeho mužství pulzovalo a rostlo tak silně, že Daniel věděl, že se pro tuto chvíli narodil. Byl zrozen proto, aby líbal její rty a polykal její slzy, které vyvolá štěstí, jenž spolu může prožít muž a žena. Narodil se proto, aby ji uvedl do světa vášně a touhy, kde se muž a žena učí přijímat i dávat, být průbojný i na ústupu, potěšit i nechat se potěšit.

„Danieli," zašeptala Miranda opět jeho jméno, když se přitiskla na jeho neuvěřitelně šikovná ústa. Nebyla slova, která by dokázala popsat překvapující rozkoš a zakázané potešení, které prožila, když jí Daniel zasvětil do tohoto kouzla.

Danielova obeznámenost se všemi tajnými místy ženského těla by ji měla šokovat, ale Miranda byla z jeho znalostí nadšená, fascinovaly ji jeho zkušenosti a byla mu vděčná za upřímnost, s níž ji potěšil. Třásla se vášní, když jí Daniel něžně hladil a zahrnul ji mučivou péčí. Nemohla být šokována.

Jak by mohla být šokována a pobouřena mužem, který ji přinesl takový zážitek?

„Prosím," zamumlala. Kroutila se touhou — horkou a nebezpečnou, která naplnila její tělo žádostivostí. Touhou, kterou neuměla pojmenovat, ale která vycházela z míst, na něž upřel Daniel svou pozornost.

Daniel ji něžně hladil způsoby, které pochytil od žen, které sdílely jeho lože. Miranda balancovala na hraně, blížila se k vyvrcholení a on jí chtěl dovést až k samému vrcholu. Nevšímal si vlastní bolesti v pulsujícím mužství.

Miranda vzdychla a pak se nekontrolovatelně roztřásla a ztratila nad sebou kontrolu. Prožívala neuvěřitelné blaho, které jí zaplavilo celé tělo a naplnilo všechny její tužby a touhy — vyjma té, prožít to znovu.

Svírala sloupek postele, o chvíli později otevřela oči a podívala se na něj očima plnýma radosti.

Daniel měl pocit, že mu srdce vyskočí do krku a byl potěšen pocity, které uviděl v její tváři.

Miranda se začervenala. „Byl jste úžasný," zašeptala ještě stále omámená pocity, které právě prožila.

„Vy jste byla úžasná," opravil jí Daniel. „Pojďte teď ke mně, ať vás mohu sevřít v náručí."

Její ruce a nohy byly ochablé a jakoby bez života, ale když si lehala vedle něj, usmála se na něj způsobem, který prozrazoval hluboké uspokojení. Přitiskla své tělo k jeho a propletla své nohy s jeho. Chytila jeho obličej do svých dlaní. „Děkuji vám," řekla jednoduše a nahnula se, aby ho políbila.

„Bylo mi potěšením," zašeptal vteřinu předtím, než přitiskla své rty na jeho a on znovu ucítil chuť jejích úst.

„Hmmmm," zamumlala Miranda a líně se jako kočka protáhla.

„Dobré?" zeptal se, když se odtrhl od jejích úst a políbil jí na špičku nosu.

„Lepší než dobré, ale musím přiznat, že se mi milování zdá trochu jednostranné." Miranda otevřela oči a upřela je na Daniela.

„Jak to?"„Všechnu práci jste udělal sám," vysvětlovala. „Já jsem

nedělala nic. Vyjma toho, že jsem se držela sloupku postele a prožívala nejúžasnější pocit uspokojení, jaký jsem kdy cítila." Zakolébala jeho hlavou ve svých rukách a cítila v dlaních jeho drsné dvoudenní strniště, které ještě před chvílí bylo přitisknuté k vnitřní straně jejích stehen. „Dle mé zkušenosti jsou muži většinou sobecká stvoření. A přestože vypadáte, že jste si to užil, nechápu, co vám to mohlo dát."

„Radost vidět vás," odpověděl. „Potěšení z toho, že vás mohu učinit šťastnou způsobem, který jste ještě nepoznala, a že jste mi to dovolila."

„Která dáma by nechtěla zažít takové potěšení?" zeptala se Miranda.

„Byla byste překvapena, kolik žen a mužů nemá představu o tom, jak se potěšit, a odmítají i jen pouhé myšlenky..."

Miranda zavrtěla hlavou. Vlastně její rodiče byli takoví. Jak jinak vysvětlit, že ji matka říkala, že milování je nepříjemné a trapné? „Jsme obklopeni spoustou nevšímavých a bláznivých mužů a žen. Naštěstí s žádnou z nich nejste." Hříšně se na něj usmála.

„Vy také ne, mylady." Daniel uchopil její ňadro a přiblížil se natolik, aby mohl olíznout jeho špičku.

Zalapala po dechu. „Nemohu se přestat divit, jak jste získal takové znalosti..."

„Stejnou cestou jako všichni osvícení mužové," řekl. „Měl jsem štědré a rozpustilé učitelky, kterým jsem nyní velmi vděčný."

„Já také," odpověděla Miranda. „Přesně nechápu, jak jsem tím, co jsme dělali, mohla ztratit panenství..."

Daniel se rozesmál. „Mirando, má drahá, to, co jsme dělali, je jedním ze způsobů, jak může gentleman potěšit ženu bez toho, aby jí připravil o panenství."

„Aha." Dívala se na něj a Daniel si všiml zklamání v jejích očích. „Ano, samozřejmě, vy jste gentleman. Jak jsem mohla být tak hloupá. Měla jsem si uvědomit, že budete vědět, jak být důvěrný bez toho... Já jenom, že jsem myslela, že se se mnou chcete milovat... Já jsem o tom přemýšlela..." Snažila se najít správná slova. „Jinak."

„Já jsem se s vámi miloval," řekl jí Daniel. „Existuje tolik způsobů milování, kolik je na světě párů. Ženám většinou trvá trochu déle než mužům dosáhnout vyvrcholení. To, co jsem dělal, co jsme spolu sdíleli, je většinou předehra k jiným způsobům milování, které vedou ke ztrátě panenství a možnosti otěhotnět..."

„Je toho tedy..."Četl jí myšlenky. „Více," přísahal. „Ve skutečnosti je toto

pouze začátek," zhluboka se nadechl. „Chci se s vámi milovat tolika způsoby, kolika to jen půjde a kterými mi to dovolíte... Bůh mi pomáhej, ale mám v plánu vás zbavit nevinnosti. Dnes večer. Nyní." Díval se jí do očí, aby nedošlo k nějakému nedorozumění. „Naneštěstí první milování bude pro vás bolestivé a pro mě neuvěřitelně příjemné." Ušklíbl se na ní. „A první milování si sobečtí muži užívají nejvíce."

„Věděla jsem, že to bylo příliš dobré na to, aby to byla pravda," odvětila Miranda mírně zklamaně. „Věděla jsem, že je s prvním milováním spojeno i jisté nepohodlí."

„Ale ne pro vás," řekl a zasypal její rty polibky. „Ne když vám mohu pomoci. Možná jsem v některých ohledech sobec, ale zjistíte, že jsem velmi štědrý milenec."

„Dokažte to," škádlila ho.„Myslel jsem, že jsem to již naší předehrou dokázal,"

odpověděl.

Miranda jej objala kolem krku a přitáhla si jej k sobě pro další vášnivý polibek. „Dokažte to znovu a doveďte to až do konce," naléhala. „A začněte olizováním mých prsou."

S každým jejím slovem se Danielovo tělo napínalo. Zalapal po dechu a zadržel jej, když jeho mužství ztvrdlo a ztuhlo a málem potřísnil séměm prostěradlo pouze při představě toho, co bude následovat.

Miranda se usmála, uchopila svá prsa a nabídla mu je.Danielovi se nahrnula krev do spodní části těla. Napětí v

jeho slabinách se zvyšovalo s každým úderem srdce. Bolestně toužil proniknout do Mirandy a pocítit její teplo, které by ukončilo jeho strádání. Podlehl jejímu naléhání, zvrátil jí na záda a lehl si na ní.

Položil se mezi její nohy a přitiskl se k ní. Když začal laskat její ňadra, čnělo jeho mužství naproti jejímu pahorku zakrytému jemnými chloupky.

Miranda přejížděla prsty po jeho páteři přes pruhy látky, které měl okolo žeber a rány. Pak se její ruce posunuly níže na jeho pevný svalnatý zadek, vrchní část stehen a zabořily se do chloupků v jeho slabinách.

Daniel zapomněl na její prsa, posadil se na paty a vzrušeně zasténal, když se jeho přirození vztyčilo směrem k ní.

Miranda byla překvapena jeho reakcí. Ovinula prsty kolem jeho mužství a vychutnávala si pocit hebkosti i tvrdosti, když pohybovala rukou nahoru a dolů.

Daniel jí však v této činnosti brzy zabránil. Chytil jí za zápěstí a odtáhl její ruku z dosahu svého přirození. Lehl si na ní, pozvedl jí boky a vklouznul do ní.

Jeho průnik byl bezbolestný a jemný. Daniel se kousal do spodního rtu, aby vzrušeně nesténal, když začal něžně tlačit na blanku, která mu stála v cestě.

„Proč jste přestal?" Miranda se vrtěla, aby jej pocítila hlouběji.

„Sš," tišil ji a líbal na oční víčka a koutky úst. „Ležte klidně. Nepospícháme. Není důvod k chvátání."

Ale byl. Naplněna pocitem nedočkavosti, který neuměla pojmenovat, se k němu dychtivá Miranda prudce přitiskla.

„Ne..." Snažil se jí varovat, ale Miranda se k němu přitiskla a Daniel tak strhl poslední překážku, která bránila tomu, aby do ní zcela pronikl.

Bolest z protržení trvala pouze jeden či dva údery srdce, ale přesto se Miranda na chvíli probrala.

„To bolelo," zamumlala mu do ucha chvíli před tím, než se mu zakousla do ušního lalůčku.

Daniel vyjekl.„Teď jsme si kvit," řekla mu.Sklonil hlavu a usmál se na ní. Pak ji políbil se vší vášní,

touhou a výčitkami, které cítil. Líbal ji, dokud její ňadra neztěžkla napětím, dokud se její kosti nezměnily na rosol, dokud už nemohla nic jiného, než se k němu tisknout a vracet mu polibky a náruživě s ním sdílet rytmus, který je stejně starý jako svět.

Udával rytmus a Miranda se mu se vší důvěrou přizpů-sobila. Pevně se Daniela držela, radovala se z pocitu, že cítí jeho tělo, je jím naplněna a obdarována způsobem, o jakém se jí nikdy ani nesnilo.

Slzy radosti jí stékaly z koutků očí po tvářích až k vlasům, když jí projely první návaly slasti.

Přemožena city, které vířily v jejím nitru, je Miranda ve chvíli, kdy do ní Daniel vnikal, vykřikla. Miluji vás, Danieli."„Myslím, že jsem ohluchl na jedno ucho," zašeptal a přejížděl jí rty po tvářích. Prsty zabořil do jejích vlasů a ochutnal sůl jejích slz. „Měla jste mě varovat, že umíte tak křičet."„Jakpak jsem mohla?" zeptala se. „Dnes jsem měla premiéru."

Pozvedl hlavu a zadíval se jí do obličeje. Bože, je tak krásná. Daniel se zachvěl, když jím projel silný nával citu. Měl mluvit slovy lásky místo slov vášně.Miluji vás, Danieli.Řekla to dost nahlas, aby to slyšel. Usmál se. Zakřičela to dost nahlas, aby to slyšeli sousedi. Měl by udělat to samé.Měl jí povzbudit a proniknout do ní opatrněji. Místo toho se dal strhnout vášní. Zasloužila si lepší zasvěcení do milování, než jí dal. Příště jí ho poskytne.Hned jak se sám vzpamatuje z tohoto.

Kapitola 20 „Kdekdo si naříká na slabou paměť, ale nikdo na slabou inteligenci." — Francois, hrabě Rochefoucauld, 1613-1680

Mirandu probudil zvuk přijíždějícího kočáru. Odhrnula si vlasy z očí a rozhlédla se okolo. Závěsy v ložnici byly odhrnuté a místnost naplňoval sluneční svit. Podívala se na hodiny. Bylo několik minut po deváté ráno a Daniel stále hluboce spal.

Zakryla si ústa dlaní a zívla. Vyklouzla z postele a oblékla si spodní prádlo a šaty. Mramorová šachovnice ležela na koberci obklopena rozházenými figurkami. Narovnala ji a začala sbírat figurky ve změti sponek, které se povalovaly na zemi. Obula si pantoflíčky a potichu otevřela dveře. Sešla dolů do haly, kde se snažila vykoupat tak, aby neprobudila Daniela.

Dokončila toaletu, připnula si poslední ze sponek a vešla do kuchyně, kde našla Neda obklopeného mnoha košíky s jídlem a balíčky v hnědém balícím papíře se jménem Danielova krejčího.

„Přijel jsem, jak rychle to jen šlo!" vykřikl neschopen popadnout rozčilením dech. „Myslel jsem, že by o tom Jeho Milost měla vědět. Je toho plné město. Je to i v ranních novinách."

„Jeho matka?" vyptávala se Miranda. „Stalo se něco jeho matce?" Ne že by jí nějak na vévodkyni, která jí nemá ráda, záleželo, ale byla to Danielova matka a on ji miloval. A tak první Mirandiny myšlenky směřovaly k ní.„Ne, mylady."„Naše svatba? Prasklo to?"

„Pokud vím, tak ne," odpověděl Ned.„Tak co se děje?"„Markýz Shepherdston," oznámil Ned. „Měl dnes ráno souboj."„S kým?" Miranda zadržela dech a modlila se, aby neuslyšela jméno Micah.„S lordem Dunbridgem."Miranda se zamračila. „S lordem Reginaldem Dunbridgem?"„Přesně s tím."Ned vrtěl hlavou a bez ladu a skladu vyndával věci z košíků, které přinesl.„Někdo zraněn?"„Ne."„Díky Bohu," vydechla. „Proč se, pro všechno na světě, pouštěl Shepherdston do souboje s někým takovým jako je Dunbridge?"Ned připravil šálky, podšálky, lžičky, malé talířky a ubrousky. Pak sáhl do košíku a vyndal kovovou nádobu s horkou kávou a váček od Guntera, cukráře na Berkleyském náměstí. „Slyšel jsem to, když jsem se zastavil pro kávu v obchodě Kávovník." Vzal z poličky, která byla nad pracovním stolem, šálek s podšálkem a naplnil jej. Postavil jej před Mirandu a podal jí malý talířek s cukrovím a ubrousek. „Začalo to sázkou zaznamenanou v knize sázek u Whiteů. Lord Dunbridge vsadil rovných tisíc liber, že se do konce sezóny ožení s jistou dámou za přítomnosti arcibiskupa z Cantenbury. Lord Shepherdston se vsadil, že se mu to nepovede ani do konce sezóny, ani nikdy jindy."

Mirandě vyvstal před očima obrázek mladé dámy, která před dvěma dny pospíchala deštěm zahalená do pláště k domu markýze Shepherdstona. „Díky Bohu, že lord Dunbridge nezmínil jméno té mladé dámy, jinak by byla její pověst zničena." Miranda nevěděla, kde bere tu jistotu, ale byla

přesvědčena, že dívka, kterou před dvěma dny v noci viděla, je ta samá, o kterou je sázka vedena.

„Och, ale on jej zmínil."Žádný slušný muž by nikdy nezmínil jméno dámy z dobré

rodiny v sázkové knize u Whiteů. Možná iniciály, ale nikdy celé jméno. „Řekni, že ta dáma je něčí milenka nebo vdova."

„Vlastně je to neprovdaná dívka z dobré rodiny," řekl Ned. „V každém případě, spor začal včera v noci na plese lady Garrisonové." Podal jí noviny. „Tady máte, přečtěte si to sama."

Miranda si noviny vzala a všimla si, že jsou již nalistovány na třetí stránce „Senzace ze společnosti". Během četby několikrát vykřikla. „Och, můj Bože! Lady Garrisonová je setrou vévodkyně z Avonu. Alyssa s Griffinem tam šli a já jsem je měla doprovodit." Pozvedla šálek a napila se kávy.

„Buďte ráda, že jste tam nešla," řekl Ned. „Buďte ráda, že jste toho nebyla svědkem. Slyšel jsem, že to bylo skutečně ošklivé."

„Jsem velmi ráda, že jsem tam nebyla." Miranda by u včerejší události nechtěla být ani za všechen čínský čaj. „Lituji, že lord Shepherdston vyzval takového hlupáka, jakým je Dunbridge."

„Lord Shepherdston nikoho nevyzval," opravil jí Ned. „To lord Dunbridge. Slyšel jsem, že udeřil Shepherdstona do tváře rukavicí, když doprovázel na parket mladou dámu, o kterou byla vedena sázka." „Dunbridge je hlupák," prohlásila Miranda a zakousla se do cukroví.„S tím každý ve městě souhlasí," ujistil ji Ned. „A teď je to vyřízený hlupák, když ani nepřišel na souboj, který vyvolal."„Vysvětlil, proč nedorazil?"„To nikdo neví. Prostě nepřišel na smluvené místo. Ale slyšel jsem, že byl v jistém domě rozkoše a hodně tam pil."„Bezpochyby sbíral odvahu postavit se tváří v tvář markýzi."

Ned souhlasně pokýval hlavou a dokončil prostírání tácu se snídaní — kávou a cukrovím pro Daniela. „Každopádně pomluvy a klevety letí celým městem a myslím, že by to Jeho Milost měla vědět."„To máte pravdu," přisvědčila. „Dnes je mu už mnohem lépe. Myslím, že natolik, že bude potřebovat nějaké oblečení."Zvedl jeden z velkých balíčku v hnědém papíru. „Tady jsou. Vyzvedl jsem od krejčího Jeho Milosti dva obleky a ostatní věci, o které jste mě požádala." Pozvedl košík plný pomůcek nezbytných pro mužskou toaletu.Vybalil oblečení z hnědého papíru, aby si Miranda mohla prohlédnout kožené kalhoty, bílou košili, vestu, kabát a nákrčník.Miranda pochvalně pokývala hlavou.„Mám to odnést Jeho Milosti?"Miranda zavrtěla hlavou. „Já mu to donesu. Pojďte se mnou a vezměte tác." Rozhlédla se po kuchyni. „Boty. Přinesl jste Jeho Milosti boty?"Ned se na okamžik zakabonil. „Nebyl jsem schopen tento úkol splnit. Nemohl jsem se dnes ráno dostat k čističi bot bez toho, abych zalarmoval celé sussexské sídlo."„To nevadí," uklidnila ho. „Jeho Milost si obuje večerní boty. Vím, že jste nebyl najat, abyste dělal kuchaře, uklízečku, komornou, komorníka nebo poslíčka, ale jsem vám velmi vděčná, že jste se těchto rolí ujal."Ned se na ní ušklíbl. „To vše je nedílnou součástí mého výcviku, mylady. Jednoho dne, doufám, budu povýšen na vašeho sekretáře nebo majordoma."Miranda mu vrátila úšklebek. „To budete." Spolkla poslední sousto cukroví, otřela si ruce do ubrousku a vzala Danielovy šaty, noviny a košík s toaletními potřebami.Ned uchopil tác se snídaní a vydal se za ní po schodech vzhůru.

„Nechte tác za dveřmi," vybídla ho, když došli k ložnici. „A řekněte Ruppertovi, aby připravil kočár."Tázavě se na ní podíval.„Jak znám Jeho Milost, bude chtít zjistit, co se přesně stalo na duelu dnes ráno. Pro odpověď si pojede rovnou k markýzi Shepherdstonovi nebo k někomu ze svých přátel."

* * *

„Danieli?" Miranda se sklonila nad postel a dotkla se jeho ramene.Zprudka se posadil a vykřikl bolestí, když se mu připomněly bolavé svaly kolem žeber. Zmateně zamrkal a pak ji, když si vzpomněl na včerejší noc a ráno, věnoval okouzlující úsměv. „Dobré ráno."Svůj pozdrav zapředl jako velká kočka a jeho úsměv rozezněl skryté struny v jejím srdci. Zírala na postel ochromena vzpomínkami, co všechno tam dělali a jak ji společně sdíleli.„Omlouvám se, že vás budím, ale Ned přivezl vaše oblečení a no...," váhala. „Něco byste měl vědět."„Vědět co?" Poslední zbytky ospalosti z něj spadly a nyní byl zcela vzhůru. Podíval se na hodiny a pak Mirandě do tváře. „To jsem spal tak dlouho?"Přikývla. „Byl jste unaven."

„To jsem nebyl," protestoval Daniel. „Byl jsem vyčerpán jistým způsobem krásnou hnědovláskou, která křičí jako Siréna, když..." Pozvedl jeden koutek úst a zašklebil se na ní. Slova o jejím křiku mezi nimi visela. Tři slova, na která neodpověděl. Miluji vás, Danieli. Měl by na ně odpovědět nyní. Dnes ráno. Ale nemohl se přinutit říci slova, kterým se vždy vyhýbal, na denním světle. Ne po noci mimořádného milování. S Mirandou. Ne, když ho zná tak dobře. Ne, když se bál, že to bude znít jenom jako planá věta, kterou chce utišit svoje svědomí. Řekne jí to později, až se sám vyrovná s faktem, že se do Mirandy zamiloval. A že ji vždy milovat.

Daniel se bolestivě nadechl. Bude lepší říct své vyznání ve chvíli vášně, kdy nebude mít Miranda čas o tom pochybovat. „Kdo by si pomyslel, že taková malá hezká markýza může být tak neuvěřitelně náruživá v posteli? A neuvěřitelně pozorná?"

Dívala se na podlahu a všimla si, že jedna figurka střelce je napůl schována pod prostěradlem. Řekla mu, že ho miluje a on jí neodpověděl.

Daniel se naklonil a pozvedl jí ukazováčkem bradu. „Už jsem vám poděkoval za nejlepší noc svého života?"

Zavrtěla hlavou. „Potom vám musím i já poděkovat za to samé."

Políbil jí ranním polibkem. „Zvláštní, že?" Zeptal se po upřímném polibku.

„Co?"„Vzbudit se takto vedle vás." Zavrtěl hlavou, aby si utřídil

myšlenky. „Od dob, co jsem studoval na univerzitě, jsem s žádnou ženou nestrávil celou noc. Nikdy jsem se se žádnou ženou nedělil o polštář a s vámi se mi to povedlo dvakrát za pár dní." Jejich pohledy se setkaly. „Jsem zvědavý, co to znamená."

„Možná to znamená, že víte, že mi můžete důvěřovat," řekla.

„Možná ano," souhlasil a stáhl ji k sobě. „Nebo to prostě znamená, že s vámi rád sdílím lože.".

Miranda se od něj rozhodně odvrátila. „Měli bychom..."„To bychom mohli." Spiklenecky se na ni usmál. „Určitě.

Za plného denního světla."Zhluboka se nadechla a pomalu vydechla. „Ne toto ráno."„Proč ne?"„Protože včera večer se stalo hodně věcí ve chvíli, kdy jsme

byli sami sebou zaměstnáni. Například lord Dunbridge vyzval na plese lady Garrisonové markýze Shepherdstona na souboj." Položila jeho oblečení do nohou postele.

„Cože?" Kvapně se posadil a položil nohy na zem. „Jak to víte?"

„Ned o tom slyšel dnes ráno u Kávovníku." Miranda se otočila a na chvilku odešla z místnosti, aby mu donesla tác se snídaní. Když se vrátila, naplnila jeho šálek kávou a podala mu jej. Poté položila tác s konvicí a talířem cukroví na noční stolek a řekla mu vše, co jí Ned vyprávěl v kuchyni. „Je to v dnešních ranních novinách, jestli si o tom chcete přečíst," zamávala před ním svým výtiskem.

„Přečtete mi to, zatímco se budu oblékat." Daniel se zhluboka napil kávy a zhltl cukroví. Pak odložil šálek stranou. Nevšímal si zmuchlaných punčoch, postavil se a vzal si zbrusu nové. Oblékl si kožené kalhoty, které před něj položila.

Miranda četla: „Co se stalo slečně Sarah Eckersleyové, která se překvapivě objevila na včerejším plese lady Garrisonové ve společnosti markýze Shepherdstona? Je snad již zadána? Nikdo to neví jistě, ale slečna Eckersleyová je patrně příčinou včerejšího sporu mezi lordem Dunbridgem, oddaným následovníkem blízkého přítele prince regenta pana George Brummella, a lorda Shepherdstona. Znějí již markýzi Shepherdstonovi svatební zvony? Podlehl zarytý svobodný mládenec vábení pomerančových květů? Bude dcera venkovského faráře příčinou konce jeho svobody? Zatím to nikdo neví jistě... Ale my brzy zjistíme pravdu..."

Miranda dočetla a pozorovala Daniela, jak si obléká punčochy a kalhoty. Sledovala, jak si natahuje kalhoty na své dlouhé nohy, přes boky a zadek. Obepínaly jej jako druhá kůže. Zapnul si dva knoflíky a pak sáhl po lněné košili. „Spodní prádlo?" zeptala se Miranda.

„Ne do těchto kalhot," Daniel na ní vyzývavě mrkl. „Už by se tam nevešlo." Pozvedl košili a chtěl si ji přetáhnout přes hlavu. Ale jeho zranění a naražená žebra mu to nedovolily. Posadil se na okraj postele. „Nevadilo by vám?"

„Samozřejmě, že ne." Odložila noviny stranou, přistoupila k němu a pomohla mu obléci košili. Když se to podařilo, Daniel se postavil, utáhl si pásek a zapnul si zbývající knoflíky na kalhotách.

Vklouzl do vesty a očima hledal vysoké černé boty, které by si obul.

Miranda otevřela zásuvky u nočního stolku, aby si mohl vzít svoje soukromé věci, které tam uschovala. „Ned nemohl přinést nové boty, ale tady máte svoje drobnosti."

„To nevadí," odpověděl. „Vím, kde nějaké boty získám."Miranda nechala zásuvku otevřenou a poodstoupila. Uvnitř

byla jeho peněženka, kapesní hodinky s řetízkem, cínová láhev a její taštička a vějíř.

Daniel se sklonil a vzal si svoje věci. „Taštička a vějíř jsou patrně vaše," řekl s úsměvem, když si zasouval peněženku do kapsy u vesty. Vytáhl hodinky a zkontroloval čas s hodinami nad krbem, připnul si řetízek a uložil hodinky do kapsičky u vesty. Otočil se zády ke stolku a z košíku s toaletními potřebami, který mu donesla Miranda, vzal hřeben, kartáček na zuby a čistící pudr a vydal se do koupelny.

„Co mám udělat s tímto?" Zamávala na něj cínovou lahví.Daniel se otočil. „Dejte to do vnitřní kapsy kabátu."„Je prázdná," upozornila ho.„Vím, kde ji naplnit," řekl, když otvíral dveře od koupelny.„Vypadá to, že dnes po ránu víte hodně věcí," poškádlila ho.„Jsem muž se znalostmi, mylady, který si přeje dokonale

poznat vás." Poslal jí vzdušný polibek.„Víte už více, než kdokoliv jiný," připomněla mu.„To nevadí," odpověděl. „Umírám touhou poznat toho

více." Zašilhal na ní a udělal grimasu, která jí donutila k smíchu.

Miranda se smála ještě, když zmizel v koupelně. Zvedla jeho kabát z postele a uložila láhev do vnitřní kapsy. Chtěla zavřít noční stolek, když si uvědomila, co její taštička

obsahuje. Zhluboka se nadechla, uvolnila šňůrku, kterou byla světle zelená taštička zavázána, a ze dna vytáhla list papíru a dala jej do kapsy vedle láhve. Pak impulsivně sebrala figurku střelce zpod prostěradla a dala ji také do jeho kapsy.

Kousala si dolní ret. Odjíždí. Bez toho, aby jí řekl, co k ní cítí. A ona mu teď dala jediný důkaz toho, že je jeho manželkou. Až to zjistí, možná jej zničí nebo si ho ponechá. Zamrkala, aby zahnala slzy a utřela si tváře hřbetem ruky. Daniel se vrátil z koupelny učesaný a umytý. Přejel si rukou po tvářích a bradě, zkoušel délku svého strniště. Rád by se oholil, ale bohužel neměl čas.

Miranda se zadívala na jeho strniště na bradě a čelistech a připomněla si růžové otlačeniny, které zanechal na jejím břiše a stehnech.

Daniel četl její myšlenky. „Přísahám, že se příště oholím."„A bude nějaké příště?"„Když budete chtít."„Ano." Miranda se nevědomky přikrčila, když vyřknula slovo, které bylo stejné jako slovo, kterým před dvěma dny stvrdila svatební přísahu. Přísahu, kterou si Daniel nepamatoval.Naklonil se, aby ji mohl políbit. „Povězte mi, krásná markýzo, co se stalo se slibem, že se šetříte pro svého manžela?"Skoro mu řekla pravdu, ale bála se porušit něžnou chvilku. „Rozhodla jsem se, že šetřit se pro muže, který si mne možná vezme za ženu, bylo bláznovství. Rozhodla jsem se, že je mnohem rozumnější odevzdat se muži, který se mnou nechce sdílet majetek nebo budoucnost, ale pouze postel."Daniela to rozvášnilo. „Pak jsem ten správný muž."Mirandin úsměv byl stejně záhadný jako svůdný.„Asi vás teď několik dní neuvidím," řekl Daniel. „Ale nechápejte to špatně, chci vás vidět znovu. Brzy."„Budu se těšit."

Její zdvořilá odpověď ho zmátla. „Mirando?"„Jděte." Pohladila jeho tvář dlaní a pak se otočila, aby neviděl její slzy.Daniel šel ke dveřím, ale zastavil se, když na něj zavolala.„A Danieli..."Podíval se přes rameno. „Ano?"„Bylo tak příjemné, když jste mě zasypal upřímnými lichotkami, že bych byla nerada, kdyby to skončilo. Prosím, buďte opatrný."Usmál se. „Nebojte se."„Já se nebojím," řekla mu. „Alespoň dokud se nevrátíte domů s další dírou v těle."Její slova ho odmlčela. Domov. Alespoň dokud se nevrátíte domů... Najednou jeho domovem nebylo sussexské sídlo, ale místo, kde byla Miranda. „Já se vrátím."Otočila se k němu. „Dávejte na sebe pozor."Daniel přikývl. Vyšel z ložnice, sešel po schodech dolů a

vyšel na ulici bez bot, pouze v punčochách. Vlezl do kočáru, který připravil Ruppert a položil si nohy na protější sedadlo.

Nahnul se, aby zatáhl závěsy a všiml si, že nějaký kočár zastavil u protějšího domu. Kočár mu byl povědomý. Zíral na muže, který opouštěl dům a pak zamžikal poznáním. Rychle zatáhl závěsy a zavolal na Rupperta. „Vezměte mě do Albany."

Kapitola 21„Člověk najde hodně společníků pro pití a hodování, ale pro důležité záležitosti jich najde velmi poskrovnu." — Theognis z Megary, přibližně 545 před Kristem

„Kde jsi u čerta byl?" vykřikl Jonathan, jedenáctý hrabě Barclay místo pozdravu na svého bratrance Daniela hned, jak vešel do jeho bytu v Albany. „Všude jsme tě hledali."„Taky tě rád vidím, Jonathane." Daniel si potřásl s bra-trancem rukou a mimovolně vykřikl, když jej Jonathan poplácal po ramenech.„Vyděsil jsi nás."Daniel se usmál. „Měl jsem trochu problémy při návratu z Francie."„To jsem si domyslel," řekl mu Jonathan. „Potřebuješ se oholit a vypadáš, jako bys několik nocí nespal." Sjel pohledem k Danielovým nohám. „Kde máš k děsu boty?"„V sussexském sídle," odpověděl Daniel, „a protože se tam teď nechci ukazovat, rád bych si půjčil tvoje."„Posaď se," Jonathan ukázal na koženou židli. „Přinesu pár."Daniel se posadil na židli a položil si nohy na pohovku. Jonathan mezitím zmizel ve své ložnici a po chvíli se vrátil s párem vysokých bot. Jednou z hezkých věcí na jeho bratranci bylo, že byli stejně staří, vážili stejně a zhruba stejně i měřili. Daniel věděl, že mu jeho boty budou.Jonathan postavil boty před Daniela a zašklebil se.Daniel se na něj podíval. „Díky."Jonathan pokrčil rameny. „Je příjemné, když mohu jednou udělat také něco já pro tebe."

„To je dobře," řekl Daniel pomalu. „Protože tu potřebuji chvíli zůstat." Zvedl jednu botu a předklonil se, aby si ji mohl natáhnout. Velmi záhy jej ale bolest v zádech donutila narovnat.„Zatím si je neobouvej," poradil mu Jonathan. „Dokud tady budeš, nemusíš se obouvat. Až budeš odcházet, pomohu ti." Prohlížel si Daniela. „Teta Lavinie měla pravdu. Skutečně se jí vyhýbáš."Daniel přikývl. „Přesně tak. Vyhýbám se matce, Weldonovi, Traversovi, Maldenovi a každému ze sussexského sídla." Díval se na bratrance. „Hlavně matce a Maldenovi."Jonathan se na něj tázavě podíval.„Vyhýbám se matce, protože nechci, aby se mě ptala na věci, na které nedokážu odpovědět. A komorníkovi se vyhýbám, protože není schopen udržet žádné tajemství, a tohle bych před tím neutajil."„Proč? Co se stalo?" zeptal se Jonathan. „Viděl jsem tě na plese. Teta Lavinie mě donutila zastoupit tě při vítání hostů. Když to bylo za mnou, ty už jsi tam nebyl."„Během plavby přes Kanál mě zasáhla kulka."„Pro Boha!" zaklel Jonathan. „Při cestě tam nebo zpět?"„Při cestě zpět."„Jak zle? Jsi v pořádku? Byl někdo jiný zraněn?" Jonathanův zájem se rychle z bratrance stočil na posádku. Pracoval se statečnými muži, kteří pomáhali Jonathanovi přes Kanál stejně často jako Danielovi a oba věděli, že jsou to muži z vesnic okolo Pymley a Colswateru nepříliš daleko od doverského pobřeží, které najal Colin s Jarrodem.

„Shaversovi prolétla kulka skrz sval na ruce a Pepper bude mít jizvu ve vlasech, ale já jsem to schytal nejhůř," vyprávěl Daniel. „Kulka mi prolétla bokem, zlomila dvě tři žebra, ale minula životně důležité orgány." Usmál se. „Budu v pořádku. Ale před několika dny jsem si tím nebyl tak jist."

Jonathan vydechl. „Nemůžu uvěřit, že jsi tu cestu dokončil. Muselo to strašně bolet."

Daniel zavrtěl hlavou. „Paní Beekinsová mi zašila ránu, ovázala žebra a dala mi láhev whisky. A také se mnou poslala whiskou vybaveného Micaha, svého syna, aby mě doprovodil do Londýna." Ušklíbl se na bratrance. „Rána mě tolik bolela, že jsem vypil příliš mnoho whisky. A protože jsem vypil příliš whisky, donutil jsem Micaha naučit se heslo a poslal jsem ho s vaky a bochníkem sýra do Shepherdstonova domu. Dostal zprávy včas?"

„Ano. Gillian je rozluštila a Jarrod výsledky přednesl jistému muži ve Whitehallu." Usmál se. „Dobře odvedená práce."

„Kromě toho postřelení." Daniel se na chvíli zamyslel. „Ale něco mě na tom zneklidňuje. Ještě se něco stalo. Něco, na co nemohu přijít."

„Dej tomu čas," radil Jonathan. „Brzy si vzpomeneš." Udiveně zavrtěl hlavou. „Vím, že to s alkoholem umíš, ale pít celou cestu z Doveru až do města..."

„Musel jsem," odpověděl Daniel. „To byla jediná možnost, jak přežít cestu."

„Dobrý Bože, Danieli, proč jsi nezůstal u paní Beekinsové?"

„A propásnout ples vévodkyně ze Sussexu?" Zadíval se na bratrance. „Ty bys to dokázal?"

Jonathan zavrtěl hlavou. „A to je jenom moje teta." Usmál se na Daniela. „Ale když jsi přijel na ples, musel jsi být už úplně opilý."„Jak zákon káže," odpověděl Daniel. „V životě jsem toho tolik nevypil." Zasmál se. „Pořád mě z toho bolí hlava a mám výpadky paměti."„Žádný div, že ses vyhýbal matce." Jonathan hvízdl. „Hned jak by tě viděla, by poznala, že jsi nametený."

„To je taky důvod, proč jsem nešel vítat hosty a odnesl jsi to ty," přiznal Daniel. „To je taky důvod, proč jí teď nechci přijít na oči. Na plese mi praskly stehy paní Beekinsové a rána začala krvácet. Nešlo to utajit a tak jsem požádal Mirandu, aby se mnou vytančila ze sálu. A to rychle."„Mirandu?" Jonathan byl skutečně překvapen. „St. Germaine?"„Je to jediná Miranda, kterou znám."„Takže jsi poslední dva dny byl s ní?"Daniel se podíval na nástěnné hodiny. „Opustil jsem jí před půl hodinou."Jonathan zavýskl. „Courtland mi dluží deset liber. Vsadil jsem se, že jsi u Mirandy, a on tvrdil, že jsi v nějakém cizím domě."„Je to nerozhodně," řekl Daniel. „Oba máte pravdu. A řekni mi, že jste nezaznamenali tuto sázku do knihy u Whiteů."„Jako ten tupec Dunbridge?" vysmíval se Jonathan. „Mám lepší výchovu a mravy." Podíval se na Daniela, zda to chápe jako žert. „Jsem gentleman. Dunbridge je hulvát tvářící se jako gentleman."„Hulvát nehulvát, dostal Jarroda do velkých problémů."„To je pravda."„Jak je vlastně Shepherdstonovi?" zeptal se Daniel.Jonathan se podíval na hodiny. „Jsem si jist, že se má dobře. Touto dobou se buďto žení, anebo už je na líbánkách."„Cože!" Daniel byl v šoku. „Shepherdston?" „Říkal jsi, žes četl noviny. Shepherdston je pravý gentleman. Jak jsi čekal, že se zachová?"„Přesně tak jak se zachoval," odvětil Daniel. „Je to prostě jenom šok. Když jsem odjel, byl to zapřisáhlý starý mládenec, a to jsem byl pryč jen několik dní!"„Někdy se to tak přihodí."„Manželství vynucená skandálem?"

Jonathan se usmál. „Ta také. Ale já jsem mluvil o zami-lování."„Shepherdston miluje slečnu Eckersleyovou?"„Dám za to ruku do ohně," ujišťoval ho Jonathan. „Znají se už věky a trvalo mu věky, než si uvědomil, že ji miluje." Sledoval Daniela, zda tím neutrpí další šok. „A to není vše."Daniel byl připraven na další zprávy. Ať už byly jakkoliv špatné.„Lord Rob se dnes ráno oženil."Zpráva o tom, že se jeho kmotr po více jak patnácti letech vdovství znovu oženil, byla pro Daniela ještě větší šok než Shepherdstonův sňatek. Daniel neměl ani ponětí o tom, že by se lord Rob chtěl znovu oženit. „S kým?"„S lady Henriettou Dunbridgeovou."„Dunbridgeovou?"Daniel si matně vzpomněl, že byl před třemi čtyřmi lety představen hezké vdově, kterou syn lorda Roba uváděl do společnosti. „Ano, znám lady Dunbridgeovou. A myslím, že byla příbuznou lorda Dunbridge."Jonathan přikývl. „Je to jeho nevlastní teta."„Lord Rob si vzal tetu Reggieho Dunbridge?"Jonathan se usmál. „Navíc je vlastní tetou slečny Sarah Eckersleyové. Narodila se jako slečna Henrietta Helfordová. Po svatbě se stala lady Calvin Dunbridgeovou, ale moc jim to neklapalo a její muž trval na tom, že není hodna nosit jeho jméno, a tak se stala lady Henriettou Dunbridgeovou."

„Děláš si legraci!"„Vůbec ne," odpověděl Jonathan. „Představ si to, ještě před

několika dny neměl Jarrod, kromě členů Společenstva svobodných mužů a lorda Roba žádnou rodinu. A dnes získal díky sňatku nejen nevěstu, ale i tetu."

Daniel se rozesmál. Byl pryč jen několik dní a vše je vzhůru nohama. Vše se změnilo. Více by ho nepřekvapilo, ani kdyby mu Jonathan oznámil, že se vévodkyně bude vdávat. „Takže

Johnny Mannersi," řekl pomalu Daniel, „vyprávěj mi o všem, co se stalo od chvíle, kdy jsem odjel na svůj výlet na pobřeží. A začni tím soubojem, o kterém jsem dnes četl v novinách." Daniel sundal nohy z pohovky, protáhl si je a znovu je položil.

„Navzdory tomu, co jsi četl v novinách," vysvětloval Jonathan, „se žádný souboj nekonal. Jarrod, Griff a Colin čekali na smluveném místě přes hodinu a Dunbridge se neobjevil."

„To jsem slyšel."Jonathan udiveně pozvedl obočí.„Mirandin sluha to slyšel u Kávovníku, když tam kupoval

kávu dnes ráno. Řekl, že nikdo nechápe, proč Jarroda vyzval a pak nepřišel."

Jonathan si odfrkl. „Někdo to ví."„Přesně to jsem si pomyslel, když jsem se to dozvěděl," řekl

Daniel. „A také je to přesně ten důvod, proč jsem přišel za tebou."

„Ano, existuje ještě jedna rovina tohoto příběhu, o které se neví." Jonathan se podíval na výtisk Morning Chronicle, který ležel na stolku vedle jeho oblíbeného křesla.

„Já to věděl!" vykřikl Daniel.„Věděl co?" Jonathan se snažil vypadat nevinně, ale moc

mu to nešlo.Daniel si všiml výrazu bratrancovy tváře. „Věděl jsem, že

bys nedovolil, aby tvůj hrdina bojoval sám v souboji. A pro-tože jsi nebyl se Shepherdstonem, Avonem a Granthamem na místě souboje, hned jsem vytušil, že musíš být příčinnou toho, proč Dunbridge nepřišel."

Jarrod Shepherdston byl Jonathanův vzor od dob, kdy sdíleli stejnou ložnici ve Škole pro mladé rytíře. Tou dobou byl Jonathan Manners ustrašený a bojácný sedmiletý hoch. Vzlykal a volal svou vychovatelku každou noc. Ostatní chlapci se mu ve Škole posmívali, ale Jarrod Shepherdston a ostatní členové Společenství na něj byli hodní a pomáhali mu.

Naposledy mu Jarrod pomohl, když jej před více jak rokem přijal do Společenství svobodných mužů a navždy tím ukončil Mannersovy úzkosti a strachy.

Jonathan vyrostl v silného, milého, zásadového muže, který byl stejně vysoký jako Jarrod a Colin a jen nepatrně menší než Griffin a Daniel. Nikdy nezapomněl na laskavosti, které mu Shepherdston a ostatní členové Společenství v mládí prokázali, a byl nesmírně potěšen, když se nakonec mohl sám stát členem Společenství. Daniel věděl, že Jonathan udělá pro Jarroda cokoliv, včetně zadržení soupeře pro souboj.

„Takže, Johnny, jak jsi to udělal?"Jonathan se postavil a naznačil Danielovi, aby udělal to

samé. „Pojď se mnou do ložnice. Něco ti ukážu."Daniel následoval Barclayho do ložnice a zjistil, že je

zavalená mužským oblečením všeho druhu. Podlaha, postel, židle, stoly a dokonce i vrchní část skříně byla plná oblečení.

Jonathan zvedl jeden kus oděvu z jedné z hromad — „Škoda, že nepotřebuješ půjčit vestu," řekl a hodil jí po Danielovi. „Mám jich tucty."

Daniel chňapl po vestě. „V takové nouzi, abych musel nosit něco takhle křiklavého, jsem ještě nebyl." Prohlížel si tmavě zelenou látku s fialovým potiskem a pak jí hodil zpátky Jonathanovi.

„Nevadí, je tady spousta jiného oblečení. Je z čeho vybírat," pokračoval Jonathan. „Jak vidíš, je tu tolik oblečení, že si můžeme otevřít obchod s pánským oblečením."

„Ale pouze pro ty, kterým vyhovuje floutkovský styl."Jonathan svraštil obočí. „V jiném městě by to mohl být

problém, ale v Londýně ne."„Bohužel musím souhlasit," odpověděl Daniel a prohlížel si

místnost se směsicí opovržení a údivu. „Vypadá to, jako bys vybrakoval skříně lorda Dunbridge."

„Přesně to jsem udělal," přitakal Jonathan.

„To ti muselo trvat věčnost," řekl Daniel a ukázal na všechno oblečení.

„Trvalo nám to hodiny," Jonathan hodil Dunbridgeovu vestu zpět na hromadu a vyšel z Danielem z ložnice zpátky do obýváku. Zavřel dveře do ložnice, aby skryl nepořádek a usadil se do křesla.

Daniel nalil kávu z připravené nádoby, pak se otočil a nabídl plný šálek Jonathanovi.

„Ano, děkuji." Jonathan podal Danielovi další prázdný šálek, aby si také mohl nalít kávu. „V krabici vedle konvice je nějaké cukroví od Guntera. Vyzvedl jsem ho dnes ráno a ještě jsem to nevybalil. Podej mi tu krabici," vysvětloval Jonathan a dodal: „Vaše Milosti."

Daniel podal Jonathanovi kávu a krabici s cukrovím a pak se vydal znovu ke konvici, aby nalil kávu sobě. Usadil se do křesla, šálek s podšálkem postavil na stolek vedle, vzal si trochu cukroví a položil nohy zpět na pohovku. Zakousl se do třešňového dortíku.

„Říkal jsi, že vám trvalo několik hodiny posbírat všechno Dunbridgeovo oblečení. Kdo ti pomáhal?"

„Alex Courtland."

Kapitola 22 „ Lidé nejsou vždy tím, čím se zdají být." — Gotthold Ephraim Lessing, 1729-1797

„Samozřejmě," ušklíbl se Daniel. „Kdo jiný kromě Courtlanda by ti pomáhal s něčím takovým?"„Díky Bohu souhlasil," řekl Jonathan. „Jinak bych ještě teď sbíral Dunbridgeovo oblečení z trávníku."„Jistě jsi mu nevzal všechno oblečení?"„Jak jinak bychom zařídili, aby se neobjevil včas na smlu-veném místě souboje?" Zakřenil se na svého bratrance. „A přesto jsme si nemohli být jisti, zda se tam neobjeví nahý. Courtland ho chtěl svázat, ale mě připadalo lepší nechat ho, jak byl. Bez ničeho, co by si mohl obléknout."„Ta představa," řekl Daniel. „Takový floutek, a nemá si co obléknout!"„Přesně tak," souhlasil Jonathan. „V tom byl ten vtip. Ale Courtland ani já jsme nepočítali s tím, že má tolik oblečení. Začali jsme oblečení sbírat velmi brzy ráno. Přísahám, že Dunbridge musí mít tisíc nákrčníků a kapesníků."„Nevěřím, že jste mu sebrali i kapesníky a nákrčníky."„Viděl jsi to na vlastní oči."A stejně tomu nemohl uvěřit. Ale Daniel skutečně viděl hromady oblečení na Jonathanově podlaze. „Nechali jste mu něco?"

„Jedny spodky," odpověděl Jonathan. „A to jenom proto, že nám upadly, když jsme vše nakládali do kočáru, a nikdo z nás se pro ně nechtěl vracet."

„Jsem ohromen tvou precizností a nemilosrdností," smál se Daniel. „A hořím zvědavostí, jak jste se s Courtlandem dostali do Dunbridgeova domu a odešli s jeho oblečením?"

„Jeho sluha nás vpustil."„Sluha lorda Dunbridge vás vpustil, abyste ukradli šaty?"

Daniel se usmál. „Vypadá to, že má lord více nepřátel, než se zdá."

„Jsem si jist, že pouze za jeho příšerný vkus v oblékání jej nenávidí stovky lidí v Londýně. Ale abych byl upřímný, jeho sluha nás vpustil, protože si myslel, že prokazujeme lordovi službu a vezeme ho domů."

„Odkud?"„Od madam Theodory," odpověděl Jonathan a pustil se do

šlehačkového zákusku. „Byl u madam Theo noc po plese a chlubil se blížícím se soubojem se Shepherdstonem."

„A?" naléhal Daniel.Jonathan se zašklebil. „Myslel jsem, že madam Theodora

padne do mdlob. Vím, že si Shepherdstona oblíbila, ale musí jej mít opravdu ráda, protože při té zprávě zbledla jako duch."

„Možná má ráda lorda Dunbridge," hrál si na ďáblova advokáta Daniel.

„Za toho by nedala ani zlámaný niklák," řekl Jonathan. „Ale Jarroda má skutečně ráda. Vypadá to, že dům madam Theo původně patřil staršímu lordu Dunbridgeovi, který byl dříve ženat s nynější Robovou nevěstou."

Daniel vyslovil jméno. „Lord Calvin Dunbridge?"Jonathan přikývl. „Říká se, že madam Theo má nějakou

vazbu na slečnu Eckersleyovou a lady Dunbridgeovou a požívá jejich ochrany. Každopádně, když se madam Theo probrala z toho šoku a strachu, začala ihned přemýšlet.Svolala všechna děvčata a oznámila jim, že dokud je lord Dunbridge v domě, jsou noční radovánky a pití zdarma. Muselo jí to stát spoustu peněz, protože veselice trvala až do rána." Potřásl hlavou. „Bylo to opravdu rozmarné."

Daniel si prohlédl Jonathanův bledý obličej a zarudlé oči a souhlasil. „O tom nepochybuji."

„Jak si umíš představit, nikdo ho nechtěl nechat odejít. Vždy, když se rozhodl, že půjde, někdo ho zatáhl zpátky a dal mu pití. Na chvíli přišel s dobrou výmluvou. Řekl všem, že se potřebuje připravit na souboj a jít domů, ale bylo těžké odříct všechny ty, kteří mu přáli úspěch v souboji." Jonathan se odmlčel, aby mohl dojíst zákusek a pak pokračoval. „Když nakonec usnul v náručí jedné z nových dívek, madam Theo za mnou přišla, abych Dunbridge odvezl. Požádal jsem o pomoc Courtlanda." Spiklenecky na bratrance mrkl. „Společně jsme ho vyvlekli po zadních schodech z domu madam Theo a naložili jej do kočáru. Pak jsme ho odvezli domů."

„Kde vás sluha vpustil do domu."„Přesně tak. Se sluhou jsme neměli žádné problémy,

protože byl rád, že nemusí lorda táhnout po schodech do ložnice sám." Jonathan pozvedl šálek a dlouze se napil. „Když už jsme byli uvnitř, propustili jsme sloužícího a odtáhli Dunbridge do postele." Při té vzpomínce se usmál. „Musím říct, že to bylo nejlepší dobrodružství od univerzitních dob, nepočítám-li ta pašerácká."

„Pořádně toho lorda neznám, ale dal bych všechny peníze, abych viděl jak jej s Courtlandem táhnete po schodech do ložnice," smál se Daniel.

„Obzvláště, když jsme ani my nestáli příliš pevně na nohou," Jonathan zaklonil hlavu a rozesmál se. „Museli jsme být opilí na to, abychom udělali, co jsme udělali. A musím říct, že já jsem byl opilý poprvé." Podíval se na Daniela. „Doufám, že to byl poslední opilý lord, kterého jsem svlékal." Otřásl se hnusem. „Dostat ho po schodech nahoru bylo celkem obtížné, ale svléknout mu oblečení, když spal, bylo horší. Přísahal bych, že musel vážit tunu a navíc vůbec nespolupracoval..."

Dobré nebe, Danieli, vy snad vážíte tunu.Mirandinu výtku zaslechl náhle tak ostře, že se divil, že vedle něj nesedí. Beru to zpátky, Danieli, vy vážíte tunu a půl.

„Vyházet jeho oblečení oknem a naložit jej do kočáru, a že to chvíli trvalo, bylo oproti tomu hračkou."„Řekl bych, že máš hodně společného s Mirandou St. Germaine."„Ukradla ti boty?"„Vytančila se mnou ze sussexského sídla a prakticky mě sama odtáhla přes trávník." Podíval se na Jonathana přes okraj šálku. „Jestli si to dobře pamatuji, tvrdila mi, že musím vážit tunu a půl. Nechápu, jak to dokázala."„Miranda je velká holka," připomněl mu Jonathan.Daniel věděl, že jí Jonathan nechtěl urazit. Věděl, že Jonathan nepronesl tuto připomínku, aby někoho zranil, ale stalo se. A Daniel najedou pochopil, jak se asi Miranda musela cítit, když jí opakoval, že není peříčko. „Je to vysoká holka," opravil ho Daniel. „A já jsem vysoký, těžký muž. Svléknout mě a zašít bylo dílo hodné Herkula."Jonathanovi se na tváři objevil výraz údivu. „Ošetřovala tě Miranda?"„Ano." Daniel dopil zbytek své kávy a položil podšálek i s šálkem na stolek.„Sama?"„Ano."„Kde byla její matka?" zeptal se Jonathan. „A co sluha? Kde ten byl?"„Předpokládám, že lady St. Germaine byla ve své rezidenci v ulici Upper Brook. Tam jsme s Mirandou nebyli," přiznal Daniel.„Kde jste byli?"„Na její žádost to nechci zmiňovat."„A sluha?" zeptal se znovu Jonathan.„Nebyl s námi. Přinesl zásoby, udělal pochůzky a pomocné práce. Znají se s Mirandou léta a je jí neobyčejně oddán."„Doufám, že máš pravdu, protože jinak se tady," Jonathan ukázal na noviny ležící na stole, „objevíš hned ráno. Danieli,

co tě to ksakru napadlo, takhle jí kompromitovať? Miranda St. Germaine není jenom lady, je držitelkou titulu. Vím, že se znáte celá léta, ale nemohu uvěřit, že bys byl tak neopatrný. Chceš jí zničit? Chceš zavdat příčinu skandálu?"Daniel zavrtěl hlavou. Rozhodně jí nechtěl kompromitovat. Prostě se tak stalo. „Nikdo neví, že jsem byl u ní. Kromě Mirandy a jejího sluhy a vozky. Oba jsou důvěryhodní."„Jsi si jist?"„Naprosto."„Nikdo jiný tě neviděl?"„Snad pouliční prodavač." Nebylo tam žádné snad a Daniel to věděl. Ale možnost, že by v něm cukrář poznal vévodu ze Sussexu byla velmi malá.Jonathan vzdychl. „A nikdo kromě Mirandy, sluhy a vozky tě neviděl vejít dovnitř?" Hleděl tázavě na Daniela.„Pokud vím, tak ne," odpověděl. „Byl jsem v bezvědomí."Jonathan mu položil poslední otázku. „A co při odchodu?"„Hrome!" Pohlédl na svého bratrance. „Pošli vzkaz Colinovi, Griffovi a Courtlandovi. Musíme se rychle potkat u Whiteů."„Dneska to nepůjde," řekl Jonathan „Jarrod nám před odjezdem na líbánky přidělil úkoly. Griffin má schůzku s ně-kým z Whitehallu kvůli trénování šifrování a to mu zabere celé odpoledne." Souviselo to s poslední zprávou, kterou dešifrovala Colinova manželka. Byl v ní popsán záměr za-vraždit Wellingtona a několik prominentních členů společ-nosti — včetně členů Společenství. „Z vlády unikají infor-mace a Colin se se svou ženou pokouší dešifrovat zbytek zprávy, aby zjistili, kdo může být informátorem. A Courtland se připravuje na další pašeráckou misi do Francie. Všichni se sejdeme, až se Jarrod vrátí ze svatební cesty."

„A to bude kdy?"„Za několik dní. Má v plánu plout do Španělska a setkat se

koncem týdne s Grantem a Scovellem. A osobně chce varovat Wellingtona."

Daniel se na chvíli zamyslel. „Jsme si jistí, že únik pochází z vlády?"

„Nemůžeme si být zcela jistí," odpověděl Jonathan. „Ale když ne z vlády, tak odkud?" Podíval se na Daniela. „Není to nikdo z nás. Sbíráme informace a předáváme je Shepherdstonovi. Informace jsou zasílány na Pyrenejský poloostrov Grantovi a Scovellovi a pak lordu Weymouthovi. Weymouth a Shepherdston sdílejí informace."

„Poskytujeme informace lordu Weymouthovi a mužům z Whitehallu a Abchurch Lane. Lord Weymouth poskytuje informace nám a mužům z Whitehallu a Abchurch Lane. Ale pracujeme nezávisle na vládě a nejsme jediní, kdo sbírají informace," připomněl mu Daniel, když si uvědomil jádro problému.

„Co třeba Scovellovi kurýři, kteří navštěvují lorda Weymoutha? Informují ho o věcech, které jsme my objevili?"

Jonathan zavrtěl hlavou. „Většinou. Ale informace, které Colin s Gillian rozšifrovali, byly mnohem podrobnější než ty, co mají v Abchurch Lane."

„Dokonce i poté, co lady Granthamová zásobuje Abchurch Lane šifrovacími tabulkami?"

„Přesně tak," odpověděl Jonathan. „Nevšimli si věcí, kterých si Gillian všimla."

„Jako jsou pohyby vojsk?" zeptal se Daniel. Věděl, že informace o vojsku nadporučíka Colquhouna Granta byly tajné a že jeho vojáci věděli často více než oni. Grant byl ve Španělsku. Měl informace z první ruky. Informace členů Společenství pocházely ze zahraniční sítě špiónů z Londýna, Edinburghu, Francie, Pyrenejského ostrova nebo přímo od Granta.

„A přání zabít Wellingtona a nás, přestože hlavním úkolem Abchurch Lane je doručit informace od Granta lordu Weymouthovi a lord Weymouth..." Jonathan se odmlčel.

„Podává zprávy lordu Bathhurstovi," dořekl Daniel. „Kdo důvěřuje lordu Bathhurstovi, že přebírá zprávy od Weymoutha? Komu Weymouth důvěřuje, aby je doručoval? Jsou jména lorda Weymoutha a lorda Bathhursta na tom seznamu potencionálních obětí?"

„Lord Bathhurst ano."Daniel se zhluboka nadechl. „Musím mluvit s Colinem,

Griffinem a Weymouthem. S Colinem nejdříve," řekl důrazně. „Pak s Griffinem a Weymouthem najednou."

„Proč?"„Myslím, že jsem narazil na to, odkud unikají z vlády

informace."„Jarrod by o tom měl také vědět," připomněl mu Jonathan.Daniel se usmál. „Nebudeme rušit novomanžele na lí-

bánkách, dokud se moje podezření nepotvrdí. A nepotvrdí se, dokud si nepromluvím s Weymouthem."

„Mám domluvit schůzku na dnešní podvečer?"Daniel si vzpomněl na svůj kvapný odjezd z Curzonské

ulice a zavrtěl hlavou. „Myslím, že zítra ráno to bude stačit." Podíval se bratranci do očí. „Doručil jsem poslední zprávy — nebo spíše Micah je doručil podle mých pokynů. Colin a Gillian je dešifrovali a Jarrod je předal k vyhodnocení do Abchurch Lane. Dokud se Courtland nevrátí s dalšími zprávami, není způsob jak odhalit prosakování z vlády."

Náhle se Daniel zamračil, postavil se a přešel bosýma nohama k oknu. Micah. Střípek z paměti se mu vyjasnil. Daniel si uvědomil, že držel Micaha za límec noční košile. „Sakra, člověče, když nemáte kočár, tak jděte pěšky. Shepherdston je sice gentleman, ale není snob. Vůbec mu nezáleží na tom, co máte na sobě." Micah na sobě neměl noční košili, když opouštěl kočár nebo když přijeli do Londýna. A podobná noční košile ležela vlhká na podlaze v Curzonské ulici... A na ní mokré taneční střevíčky. Zelené, aby ladily k šatům, které měla Miranda na plese.

Daniel pevně sevřel oči. Mluvil ze spaní a nešťastnou náhodou poslal Mirandu k Shepherdstonovi.

Neřekla mu o tom ani slovo.Vše, co mohl udělat, bylo doufat, že se dostala k

Shepherdstonově domu a zpátky bez toho, aby ji někdo viděl. Otevřel oči a podíval se na Jonathana. „Jestli došlo k nějakému průšvihu, už s tím nic nenaděláme."

Kapitola 23 „Láska a pomluva jsou nej lepší sladidla do čaje." — Henry Fielding, 1707-1754

„Viděl jste to?" zeptala se vdova po vévodovi ze Sussexu svého komorníka Weldona, když následujícího rána otevřela Morning Chronicle a všimla si rubriky „Senzace ze společnosti."

„Ano, Vaše Milosti, všiml jsem si toho článku, když jsem žehlil noviny." Jednou z prací Weldona bylo přežehlení novin a vysátí přebytečné tiskařské barvy před tím, než noviny vzala do rukou vévodkyně nebo její syn.

„Bylo dlouhotrvající nepřátelství mezi vévodou ze Sussexu a markýzou St. Germaine ukončeno? Jak jinak vysvětlit, že se nepolapitelný vévoda dnes brzy ráno vyplížil z domu číslo osm na Curzonské ulici, který patří markýze? Vévoda, který se po tanci s markýzou na plese své matky propadl do země, byl spatřen, jak podivně ustrojen, ale spokojen, opouští markýzin dům, kde patrně strávil dvě příjemné noci. Markýza St. Germaine opustila z neznámých důvodů dům až pozdě odpoledne. Stane se nejznámější družička konečně nevěstou? Nebo se markýza, sama držitelka titulu, rozhodla vzdát se obřadu a užívat radovánek nezákonných líbánek? Představí vévoda své matce levobočka a milenku nebo zákonnou manželku a dědice?" Poté, co nahlas přečetla vévodkyně článek, opatrně složila noviny, aby byl daný článek navrchu. Odsunula teplou čokoládu a topinku stranou, odhrnula přikrývku a spustila nohy z postele na zem.

„Co s tím budeme dělat?"Weldon se odvrátil, když vévodkyně odkryla svá nahá lýtka.

„Nevím, co se s tím dá dělat, madam," řekl.

„Myslíte si, že je možné, aby jejich společenské styky dosáhly takové úrovně?"

„Nemám tušení, madam. Neviděl jsem Jeho Milost od toho večera na plese."

Podívala se na komorníka, který zajišťoval chod její domácnosti již přes třicet let a který vždy mluvil upřímně. „Pošlete někoho do pokoje Jeho Milosti a řekněte Jeho Milosti, že s ním chci ihned mluvit."

„Jeho Milost nebyla ve svých pokojích už skoro týden, madam."

„Nechte mi rychle připravit kočár."„Smím se zeptat, kam chce Vaše Milost jet?"„Tam, kde je můj syn." Podívala se na noviny. „Což bylo

evidentně v čísle osm na Curzonské ulici, ale momentálně se bude pravděpodobně nacházet v čísle patnáct na Upper Brooku."

* * *

„Vévodkyně ze Sussexu je tady, mylady," oznámil Crawford, komorník lady St. Germaine, nečekaného ranního návštěvníka.

„Jak milé od vévodkyně, že mě přišla navštívit," řekla pomalu vdova markýza St. Germaine. Podívala se na svou dceru a všimla si jejich zarudlých očí. Věděla, že Miranda strávila před příjezdem do jejich domu v Upper Brookské ulici, kde právě snídala, hodiny pláčem. „A jaká šťastná náhoda, že ses vrátila ze svého výletu na venkov zrovna, když nás přišla navštívit vévodkyně."Miranda měla v plánu svěřit matce pravdu o tom, kde byla, hned jak přijela na Upper Brookskou ulici, ale článek v Morning Chronicle jí v tom zabránil. Matka se na ní ještě stále zlobila. „Možná se přišla omluvit, že tvé jméno vypadlo z pozvánek a seznamu hostů," pokračovala starší markýza.

Miranda se usmála nad matčiným sarkasmem. „Jak jistě víte, já a vévodkyně nemáme vřelý vztah. Přišla, protože četla článek v ranních novinách."„Ten článek je skutečně otevřený," poznamenala markýza. „Pro rodiče není příjemné takto číst o svých dětech, navíc když ví, že to čte při snídani půlka města. Nemyslím, že je ráda, že se to dozvěděla takto."„Mami..."„Samozřejmě mohla přijít proto, že se zajímá o dům číslo osm v Curzonské ulici a ví, že ho vlastníš..." Spekulovala lady St. Germaine.Miranda se usmála. Vztah mezi její matkou a vévodkyní nebyl příliš dobrý. „Nebo obojí."„Mohu ji jít pozdravit s tebou, drahá?" zeptala se lady St. Germaine.„Budete mluvit normálně?" Miranda střelila po matce pohledem.„S ženou, která urazila moje dítě všemi možnými způsoby?" zeptala se lady St. Germaine. „Žertuješ?"„Pak tedy ne. Nemůžete mě doprovodit a pozdravit ji." Miranda odsunula židli od stolu a vstala. „Mám dost starostí s vévodkyní..."„Se vdovou po vévodovi," opravila ji lady St. Germaine.„Se vdovou po vévodovi," pokračovala Miranda, „i bez vašeho přičinění." Obrátila se ke Crawfordovi. „Kde je Její Milost?"„V modrém salonku, slečno."„Děkuji vám, Crawforde." Miranda si uhladila vlasy, upravila neviditelné záhyby na šatech, odhodlaně, se narovnala a vypjala prsa. „Prosím, přineste do salonku nějaké občerstvení."„To je chytré," dodala lady St. Germaine souhlasně. „A Crawforde..."„Ano, madam."

„Podívejte se, zda nenajdete nějaký rychlý účinný jed, kterým byste vylepšil občerstvení pro Její Milost."„Matko!" protestovala Miranda.„Dobrá," řekla starší markýza. „Zkuste najít nějaký pomalý a bolestivý jed." Podívala se na dceru. „Protože vévodkyně pro mé potěšení neumře rychle, budu alespoň s potěšením sledovat její bolesti."„Matinko, možná nemáte ráda Její Milost, ale je to Danielova matka..."„Není úžasné, jak Jeho Milost překonává tuto překážku ?"„Nemyslíte to tak."„Ale ano, myslím," informovala lady St. Germaine svojí dceru.Miranda vrtěla nevěřícně hlavou, ještě když následovala Crawforda do modrého salonku.Připravena na útok se Miranda uklonila hned, jak se otevřely dveře.„Co to má znamenat!" zvolala vévodkyně hned, jakmile se Miranda narovnala z úklony, a mávala výtiskem novin.„Myslím, že je to zcela jasné, Vaše Milosti." Miranda předstírala nenucenost, kterou necítila. „Někdo se rozhodl zničit moje jméno a pověst. A používají k tomu jméno vašeho syna." Podívala se na vévodkyni. „Mohu vám ještě předtím, než bude naše rozprava pokračovat, nabídnout šálek kávy nebo čokolády, Vaše Milosti?"Vévodkyně se zamračila a na chvíli zapomněla, že si mračení zakázala kvůli tomu, aby si zbytečně nepřidělávala vrásky. Nečekala, že jí mladá markýza zdvořile nabídne občerstvení, ani že bude mít oči zarudlé od pláče a nos skoro červený. „Neprišla jsem kvůli kávě nebo čokoládě," odpověděla a rázně tak odmítla Mirandinu nabídku. „Přišla jsem pro odpověď. Popíráte, že byste strávila dva dny a dvě noci s mým synem?"„To ani nepopírám ani nepřiznávám, Vaše Milosti."

„Nehrajte si se slovíčky," vyprskla vévodkyně. „Přišla jsem, abych se dozvěděla pravdu, a taky se ji dozvím."„Nespoléhala bych na důvěryhodnost anonymního článku." Miranda si stála za svým. „A vy byste také neměla."„Vy mi nebude říkat, co mám nebo nemám."„Nebo co, Vaše Milosti?" řekla útočně Miranda. „Vykážete mne na mé místo? Nebo mne budete urážet? Nebo pomlouvat? Potrestáte mě tím, že mě nikdy nepozvete na žádný ples?" Usmála se na vévodkyni. „To vše už jste udělala. Jak více mě chcete potrestat?"„Mohu vám zakázat stýkat se s mým synem," řekla ledovým hlasem vévodkyně.Miranda se zamračila. „Můžete?"„Vyřiďte mému synovi, že s ním chci okamžitě mluvit." Vévodkyně se rozhlédla po místnosti, jako by čekala, že se zde Daniel objeví.„Váš syn tady není," řekla po pravdě Miranda.„Tak kde je?"„To já nevím."Vévodkyně se podívala Mirandě do očí a zvažovala, zda mluví pravdu. „Nevěřím vám."„Ať už mi věříte nebo ne, Vaše Milosti," řekla Miranda, „je to pravda."Vévodkyně si nevěřícně odfrkla. „Myslíte si, že když si počkáte, můj syn se s vámi ožení, ale já vám nikdy nedo-volím, abyste převzala mojí roli vévodkyně ze Sussexu."„Váš syn je dospělý už delší dobu, Vaše Milosti. Nepotřebuje vaše svolení k tomu, aby si vzal kohokoliv. A já jsem nikdy neměla touhu sebrat vám vaše postavení vévodkyně ze Sussexu."

Vévodkyně se potměšile usmála. „Samozřejmě, že měla. Každá mladá dívka si přeje být vévodkyni a oženit se s vévodou. Kdo by nechtěl žít v sussexském sídle a mít jen to nejlepší?" Povzdechla si. „Já jsem to taky chtěla."

„Možná děláte chybu, že všechny posuzujete podle sebe, Vaše Milosti. Já jsem se narodila s vysokým titulem," připomněla jí Miranda. „Možná toužím mít manžela, ale nepotřebuji dosáhnout titulu nebo bohatství. Obojí mám. Byla jsem vychována v tom, že moje povinnosti a práva jsou stejné jako mužů markýzů. Nepotřebuji usilovat o lepší pozici ve společnosti."

Vévodkyně sevřela rty do úzké linky. „Znala jsem vašeho otce a měla jsem ho opravdu ráda. Vaše matka je mi zcela lhostejná, ale vás nebudu mít nikdy ráda, Mirando."

„S tím jsem obeznámena, Vaše Milosti."„Na to být vévodkyni jste příliš svéhlavá. Můj syn potřebuje

mladou, milující a poslušnou dívku. Dívku, která nebude chtít znát odpovědi na některé otázky a která pro něj nebude výzvou. A nebude na něj mít velké požadavky. Potřebuje manželku, která mu ráda poskytne dědice a nebude toho od něj moc chtít."

Miranda se na vdovu po vévodovi usmála. „Hledáte vhodnou nevěstu pro Daniela nebo poslušnou snachu pro sebe? Protože Jeho Milost dává přednost ženám, které jsou výzvou."

„Mám povinnost dohlédnout na synův sňatek a zplození dalšího vévody ze Sussexu," odpověděla vévodkyně. „A pokud syn zatím dává přednost ženám, které jsou výzvou, brzy zjistí, že mít takovou ženu za manželku by znamenalo, že mu bude mluvit do života a radit, co má dělat."

„Což je zatím výhradně vaše právo, Vaše Milosti."Vévodkyně se ostře nadechla a zasyčela. „Jak se opova-

žujete?"„Opovažuji se proto, že miluji vašeho syna. Ale na rozdíl od

vás se domnívám, že si zaslouží něco lepšího, než je hezká, ale neužitečná manželka." Vyhnula se pohledu vévodkyně a nenechala se zlomit. „Myslíte si, že ho mladičká, poslušná manželka neodloudí od vás, ale sama se mu svým chováním

odcizujete. Váš syn ví dobře, co je jeho povinnost. Nechce se jí vyhnout. Miluje vás, Vaše Milosti, a rád by vás potěšil, ale pohrdá vašimi pletichami. Je to muž, který se narodil s vysokým titulem a který ví, co je jeho povinností, a také ví, že na něm závisí živobytí mnoha lidí. Snaží se změnit svět v lepší místo a potřebuje ženu, která při něm bude stát, která mu pomůže nést tíhu zodpovědnosti, která mu pomůže dosáhnout jeho cílů a která pro něj nebude přítěží. Vybírala jste moudře, Vaše Milosti, když jste chtěla po jeho boku Alyssu Carrolltonovou, ale..."

„Také si myslím," přiznala vévodkyně, „ale ona smýšlela jinak. Od doby, co to nevyšlo s Alyssou, se mu poctivě snažím najít správnou ženu, ale on o to vůbec nejeví zájem."

Miranda se usmála jejímu přiznání. „Možná vašeho cíle nejlépe dosáhnete, když necháte svého syna, aby si vybral sám."

Jejich pohledy se setkaly a alespoň na chvíli se shodly. „Kdyby jen chtěl."

Miranda si všimla závoje slz v očích vévodkyně a uvě-domila si, že přese všechno vévodkyně velmi svého syna miluje. A to je spojuje. „On chtít bude, Vaše Milosti," ujistila ji Miranda jemně. „Ale musíte mu dovolit, aby si nevěstu, až přijde správný čas, našel sám."

Vévodkyně ze Sussexu přikývla a otočila se k odchodu. „Chápete, že to mezi námi nic nemění, Mirando."

Miranda se nadechla. „Chápu, Vaše Milosti."Vévodkyně se ohlédla přes rameno. „Pak také chápete, že se nechci ještě stát babičkou. Na to jsem ještě mladá."„Vaše Milosti...," začala Miranda a upřeně pozorovala své střevíčky.„Pokud se samozřejmě moje vnouče nenarodí z právo-platného svazku. A bude to děvče."Miranda vzhlédla a jejich pohledy se setkaly.„Když chlapci vyrostou, vždy zlomí své matce srdce."

* * *

V Albany zatím vešel plně ustrojen hrabě Barclay do pokoje pro hosty, kde před tím spal Daniel. Jeho bratranec se právě holil podivnými pohyby zaviněnými zraněním. Položil čistou košili a nákrčník na dřevěného němého sluhu, vzal Danielovi břitvu z ruky a dokončil jeho holení. „Colin mi napsal, že se máme zastavit na snídani u něj doma a Griff s otcem a Alexem nás čekají brzy dopoledne u Whiteů."Daniel si opláchl z obličeje mýdlo a sáhl po ručníku. „Děkuji."„Ty bys pro mne udělal to samé," řekl s jistotou Jonathan. Prohlížel Danielovi obvazy kolem žeber a znalecky řekl: „Tak a teď se podíváme, co je pod nimi."Daniel chtěl protestovat, ale Jonathan už mu stihl sundat obvazy. „Hezká barva."Daniel se podíval dolů na velkou zelenou, žlutou a tmavě růžovou modřinu okolo rány. „Modřina nebo stehy?"„Stehy," zasmál se Jonathan. „Tvoje rána je ukázkově černomodrá."„Miranda použila hedvábnou nit," bránil jí Daniel. „Protože je podle Griffovy manželky nejlepší na sešívání ran."„Alyssa to ví určitě dobře," uznal Jonathan schopnost vévodkyně z Avonu vyléčit skoro každé zranění.

„Modrá a ružová byly jediné barvy, které měla v tu chvíli na výběr."

„Modrá ti sluší mnohem víc než růžová," popichoval ho Jonathan a pečlivě zblízka zkoumal ránu a hledal zárodky infekce nebo horečky. „Jsem oslněn," řekl. „Miranda má talent na vyšívání."

Daniel sáhl po košili, která ležela přes němého sluhu, a Jonathan mu zatím obvazoval ránu. Daniel vzal košili do rukou a zatvářil se skepticky. „Tvoje nebo lorda Dunbridge?"

Jonathan sledoval, jak se Daniel neúspěšně snaží nasoukat do košile, a pomohl mu. „Pochybuji, že by Dunbridge oblékal tak konzervativní košili. Samozřejmě, že je moje." Usmál se na Daniela. „Ale jak jistě víte, Vaše Milosti — darovanému koni na zuby nehleď."

„To znám." Vzpomněl si na podobnou debatu, která proběhla před několika málo dny.

Hedvábné nitě se nedělají černé? zeptal se. Jsem si jistá, že ano, Vaše Milosti, vyštěkla Miranda, ale darovanému koni na zuby nehleď. „Jenom jsem se zeptal," škádlil bratrance. „Dunbridge nebo jeho kamarádi by mohli košili poznat..." Zašklebil se na Jonathana. „Pak bych byl obviněn z účasti na ukradení šatů. To by byl skandál. A já musím myslet na svou pověst."

„Měl bys myslet i na pověst někoho jiného." Jonathan podal Danielovi noviny.

Daniel si je vzal a začetl se do „Senzací ze společnosti". Rychle přelétl sloupek a pak ztěžka dosedl na židli. „Hrome! Miranda." Daniel se letmo podíval na Jonathana. „Zničit noviny?"

Jonathan věděl, na co se ho bratranec ptá. „Rád bych ti řekl, že jsem získal jeden z prvních výtisků, ale teď," podíval se na hodiny, „už o tom každý čtenář Morning Chronicle ví." Podívali se na sebe. „Měl by ses k ní vrátit."

„Já se vrátím," slíbil. Já se vrátím. Zamračil se. Ta tři slova mu zněla povědomě. Jakoby to už někomu slíbil. „Kolik mám času před schůzkou s Colinem?" Dle poslední módy si připevnil nákrčník a strčil ruce do kabátu, který mu Jonathan, jako by byl sluhou, podržel.

„Moc ne," přiznal Jonathan. „Ale Colin pochopí, když se o chvilku opozdíš."

„Dojdi za ním," poprosil Daniel. „A řekni, že přijdu hned, jak budu moci. Pak vyzvedni Alexe a jděte do klubu. Já pak přijdu s Colinem."

„Dobrá," souhlasil Jonathan. „Mám jim něco říct? Nebo mám počkat na tebe?"

„Počkej na mne," poprosil a sehnul se, aby si podal boty, které mu bratranec půjčil. Zaúpěl, když jej prázdná láhev v kapse šťouchla do bolavých žeber. „Myslím, že bude lepší odkrýt mou teorii, až budeme všichni pohromadě." Strčil ruku do kapsy, aby láhev vyndal a nahmatal nějaký list papíru a něco, co se podobalo šachové figurce. Vyndal vše z kapsy. Prázdnou láhev a figurku odložil stranou a začetl se do listiny. Okamžitě poznal, o co jde.

Bylo to zvláštní svatební povolení s vyplněnými jmény a podpisy. Jeho jméno a jeho podpis a Mirandino jméno a podpis. Byla zde také jména a podpisy biskupa Manwaringa, lady Manwaringové a vikáře Linleyho. Nevěřícně zíral na listinu. Na povrch jeho paměti se draly vzpomínky na jejich podivnou svatbu v kočáře.

Daniel zvedl figurku střelce a podržel jí v dlani. Věděl, co to znamená. Byla to figurka, kterou dal jejímu králi šach mat těsně před tím, než odstrčil šachovnici na stranu a začal Mirandu líbat, jakoby na tom závisel jeho život. Než ji začal líbat, jakoby ji nikdy nechtěl nechat odejít.

Figurkou střelce mu připomněla, že teď je na tahu on.Miluji vás, Danieli.Tahle slova se mu hned připomněla.

Těmi třemi slovy mu nabídla svoje srdce a on, blázen, předstíral, že je neslyšel. Ale ona věděla, že jsou řádně oddáni, a neřekla ani slovo a neuronila ani slzu, když odcházel.Evidentně jej Miranda milovala tolik, že ho nechala jít.„Nevěřil jsem jí." Zavrtěl hlavou. „Řekla mi pravdu a já jí nevěřil."„Kdo? Co?" zeptal se Jonathan.„Miranda," odpověděl Daniel a podal Jonathanovi osudný list papíru. „Moje manželka."

Kapitola 24 „Dobrat' láska v prosbu dána, však lepši, když se poddá nehledána." — William Shakespeare, 1564-1616 Večer tříkrálový

„Přišel jsem za Mirandou," oznámil Daniel sebejistě Crawfordovi, komorníkovi lady St. Germaine, když jej vedl do modrého salonku, kde seděla matka Mirandy — lady Frederick St. Germaine.„Obávám se, že tu není Vaše Milosti," řekla s poklonou.Daniel pozdvihl údivem obočí. Bylo velmi brzy a než přišel do Upper Brookské ulice, zastavil se v domě v Curzonské ulici. Dům byl zamknutý a opuštěný.„Zrovna jste ji minul," oznámila lady St. Germaine. „Miranda odešla krátce poté, co nás navštívila vaše matka."Daniel stál jako opařený. „Moje matka tady byla?"Lady St. Germaine si odfrkla. „Naneštěstí jsme byly poctěny přítomností vévodkyně během snídaně. Nebyla v dobrém rozmaru. A my bychom si raději vychutnaly snídani o samotě místo konverzace s ní." Vzhlédla k Danielovi. „Proč jste ji přivedl do takového postavení?"„Myslím, že víte, co jsem udělal," Daniel se začervenal. „Tedy, co jsme Miranda a já udělali."„Moje dcera nebyla příliš sdílná," řekla mu lady St. Germaine. „Vše, co o té záležitosti vím, jsem se dočetla z novin."

„Pak vám musím něco vysvětlit." Usmál se na svou tchýni. „A byl bych velmi rád, aby u toho byla Miranda."

„To je milé," zamumlala Mirandina matka, „ale jak jsem řekla, Miranda tu není."

„Máte nějakou představu, kde bych ji našel?"

„Před několika dny se zmínila, že pojede za přáteli na venkov."

„Chápu," přikývl Daniel. „To musí být skutečně dobří přátelé, když opustí v půli sezóny město s ženou, jejíž dobré jméno bylo pošpiněno v dnešních novinách."

„Myslím, že o pošpinění dobrého jména toho víte nejvíc vy, Vaše Milosti."

Rozesmál se. „Teď už vím, po kom má moje manželka tak nabroušený jazyk."

„A teď už vím, od koho má Jeho Milost tak skvělé způsoby..." Zastavila se uprostřed věty a pohlédla na Daniela. „Řekl jste manželka?"

„Ano." Stáhl si z prstu pečetní prsten a položil jej lady St. Germaine do dlaně, pak její dlaň pevně sevřel. „Až uvidíte mou ženu, prosím, dejte jí to. Připomeňte jí, že ho má ohlídat. Požádejte, aby byla připravena, že jí dnes odpoledne požádám o ruku, dokončím naší záležitost u svatého Michala a prodiskutujeme naší budoucnost."

„S největší radostí, Vaše Milosti," lady St. Germaine se široce usmála.

„Daniel," opravil ji a naklonil se k ní, aby jí mohl zašeptat do ucha. „Jaký prsten se bude Mirandě líbit?" zeptal se spiklenecky. „S diamanty? Smaragdy? Safíry nebo rubíny?"

„Starý," řekla lady St. Germaine a narážela tak na zásnubní sussexský prsten, který byl velký s krásně vybroušeným smaragdem a posázen diamanty z doby Karla II. Vdova po vévodovi ho nikdy nenosila. Měla raději šperky s velkým diamantem ve společnosti drobných diamantu. S potěšením ale zásnubní prsten ukazovala a byla ráda, že jí patří.

„Jaká náhoda!" rozesmál se znovu Daniel. „Jsem vlastně majitelem mnoha rodinných šperků, které se jí budou líbit."

„Pochybuji, že se o ně vaše matka bude chtít dělit," varovala ho lady St. Germaine.

„Moje matka chápe povinnosti a tradice. Ví, že vzdát se šperků ve prospěch nové vévodkyně je její povinností. Vždy jsou slavnostně předány vévodou nebo jeho dědicem po veřejném oznámení budoucího sňatku, ale protože Miranda a já jsme se vzali bez oznámení, moje matka jí předá všechny šperky hned, jak se dozví o našem manželství."

„Myslím, že vaše ženitba s mojí dcerou jí velkou radost neudělá," řekla lady St. Germaine suše.

Danielovi zamrzl úsměv na rtech. „Měla by," řekl. „Poslední roky se mě pokouší oženit. " Podíval se na svou novu tchyni. „Navíc jí zůstane titul vdovy po vévodovi a nechá si všechny ty neuvěřitelně drahé šperky, které si nakoupila."

„To je ale málo, oproti tomu co ztratí."„Ale bude mít snachu, po jaké toužila." Nečekaně se

naklonil a políbil Mirandinu matku na tvář a měl se k odchodu. „A já budu mít ženu, kterou miluji. Věřte mi," řekl. „Všechno půjde dobře."

* * *

Miranda stála u okna v ložnici a pozorovala, jak Daniel odchází. Zlomilo jí to srdce, ale milovala ho tolik, že ho nechala jít. Roky věděla, že se nechce ženit a neměla žádné právo nutit ho dodržet svatební přísahy. Obzvláště když věděla, že si je ani nepamatuje.

„To je naposledy, co jsem kvůli tobě, Mirando lhala tvému manželovi," řekla její matka, hned jak vstoupila do ložnice.

„Cože?" Miranda se prudce otočila a zírala na ní.„Říkám, že jestli se chceš schovávat před svým manželem,

budeš si muset najít jinou skrýš," odpověděla lady St. Germaine. „Znovu už to neudělám."

„Můj manž...," vykřikla Miranda. „Máti, on není..."„Ano je," prohlásila pevně její matka.„Jak jste se to dozvěděla?"

„Mám to z první ruky. Řekl mi to Daniel." Její matka ji propichovala pohledem. „Promiň, že jsem nebyla na svatbě. Byla bych přišla, kdybys mě pozvala. Ale já jsem přeci jenom tvá matka a tvůj jediný žijící příbuzný."

Miranda zavrtěla hlavou. „Jak vám to mohl říct? Ne-pamatoval si to."

„Tak teď už si to pamatuje." Lady St. Germaine přešla k oknu, pozvedla ruku své dcery a vtiskla do ní pečetní prsten vévody ze Sussexu. „Požádal mě, abych ti to předala a abys jej uschovala."

Miranda otevřela dlaň a zírala na prsten. Pak dlaň znovu sevřela a přitiskla si ji na srdce. „Rozpomněl se."

„Vypadá to tak," přisvědčila lady St. Germaine. „Také chce, abys byla odpoledne připravená, až tě vyzvedne a společně dokončíte nějakou záležitost u svatého Michala.“

Miranda vydechla a uvědomila si, že zadržovala dech. Dokončit záležitost u svatého Michala mohlo znamenat jedině oficiální zapsání jejich sňatku. „Co mám dělat?" zeptala se matky.

Srdce lady St. Germaine poskočilo. Miranda se ji na radu nezeptala už několik let. Přesněji od doby, kdy zdědila otcův titul. „Navrhuji ti, aby ses vykoupala a oblékla si hezké šaty, abys byla připravená až..." Zadívala se na svou dceru. „Tedy v případě, že se mu dále nehodláš vyhýbat a předstírat, že nejste manželé."

Miranda zavrtěla hlavou. „Samozřejmě, že nechci."„Ty zelené šaty, které ti ušila madam Racine, jsou moc

hezké," řekla spíše jen pro sebe lady St. Germaine.„Kdybych byla na tvém místě, vzala bych si je."

* * *

„Díky Bohu, že jsi v pořádku," přivítal Colin Daniela o hodinu později, než bylo původně domluveno, ve svém domě číslo

dvacet sedm na Park Lane. „Rád tě vidím, Danieli. Začínali jsme se o tebe bát."

„Omlouvám se," řekl Daniel a podal komorníkovi svůj klobouk a rukavice. „Za to zpoždění."

„To není třeba," řekl Colin. „Barclay nám vysvětlil, že jsi dnes ráno v časové tísni, takže jsme se už s Gilly nasnídali."

Daniel se rozhlédl a hledal Colinovu ženu Gillian a svého bratrance.

„Gillian je ve vedlejším pokoji a pracuje na těch zašif-rovaných zprávách. Barclay s námi vypil pouze šálek kávy a odjel do klubu," vysvětlil Colin. „Mysleli jsme, že bude nejlepší, když se vrátíme k našim denním činnostem."

„Chtěl jsem se setkat u vás doma, protože bych se rád s tebou a lady Granthamovou podělil o některé nové skutečnosti, které jsem objevil, a podezření, které mám. Začalo to mou cestou do Francie."

Colin si projel prsty vlasy a zamračil se. „Jaké problémy jsi měl při cestě přes Kanál?"

„Anglickou fregatu a pobřežní hlídku v Calais," vysvětlovat Daniel. „Dostali jsem se mezi ně, když po sobě stříleli."

Colin byl chvíli zticha. „Anglická fregata bojující s pobřež-ní hlídkou z Calais?" Colin jezdil do Calais na pašerácké výpravy už skoro tři roky a za tu dobu nikdy britská loď ne-střílela na francouzské pobřeží. Nedávalo to smysl. Anglická loď hlídající na anglické straně Kanálu by nikdy nemohla trefit pohybující se osoby na francouzském pobřeží. „Pěší pobřežní hlídka? Jsi si jist, že nestříleli na tebe?"

„Jistě," odvětil Daniel. „Pobřežní hlídka na nás vystřelila a jedna nebo dvě kulky zasáhly loď, ale fregata nás neviděla."„Takže nikdo nebyl zraněn?"Daniel se ušklíbl. „Utrpěli jsme dvě lehká zranění a jedno vážnější."„Jak vážné?"„Kulka prošla mým bokem a zlomila mi žebra."

„Tvoje žebra?" Colinův skotský přízvuk rozčílením vzrostl.„Jo," odpověděl Daniel. „Moje žebra. Byl jsem střelen zezadu, když jsme veslovali ke břehu."„Zezadu?" Colin byl překvapen. „Ale to by přece znamenalo..."„Že jsem byl střelen někým z anglické strany Kanálu. Patrně někým z fregaty."„Anglická fregata střílející na pobřežní hlídku nebude střílet do vody."„Přesně tak," řekl Daniel.„Nepokoušeli se vás bránit?"„Je to možné," spekuloval Daniel. „Ale kdyby nám chtěli pomoci, museli by vědět, kde jsem. Mlha ale byla tak hustá, že by do nás fregata, kdybychom neuhnuli, narazila, a nezdálo se, že by si nás všimli."„A kdyby si vás všimli, proč vás za pašování nezastřelili nebo nezavřeli?" Colin se zamyslel. „Pokud vím, o našich misích není královské námořnictvo informováno. Ale někdo věděl, že tam jsi... nebo tam můžeš být." Podíval se na Daniela. „Všiml sis jména té fregaty?"„Bohužel ne," přiznal Daniel. „Možná si všiml někdo z posádky."Colin se znovu zamračil. „Bez jména lodi těžko zjistíme, zda o tobě věděli."„Možná znám způsob," řekl Daniel.„Jaký?"„Seznam důstojníků, kteří pracují na pobřežních fregatách. To by nám mohlo dát odpověď."„Máš někoho konkrétního na mysli, viď?" zeptal se s nadějí Colin.„Teď mám pouze podezření," řekl suše Daniel. Přešel k oknu, odhrnul závěsy a podíval se na druhou stranu ulice, kde uviděl kočár s dobře známým znakem.„Podezření?"

Daniel přikývl. „Nepožádáte lady Granthamovou, aby se k nám připojila?"„Ano, jistě." Colin přešel místnost a otevřel dveře, které ji spojovaly s knihovnou. „Gilly? Kdyby ti to nevadilo, Jeho Milost chce s tebou mluvit." Poodstoupil ze dveří, aby mohla jeho žena projít.Colinova žena byla krásná a velmi chytrá. Její inteligence zářila z jejích očí jako paprsky slunce. Navíc svého muže velmi milovala.„Dobré ráno, Vaše Milosti," přivítala Daniela. „Jak vám mohu pomoci?"„Dobré ráno, lady Granthamová." Daniel přešel od okna ke Gillian, podal jí ruku a zvedl ji z její úklony. Usmál se na ni. „Mám jednu nebo dvě otázky ohledně vaší práce."Gillian přikývla.„Zaznamenali jste nějaké mezery v šifrách, které dekódujete? Nějaká slova nebo písmena, která tam nepatří? Něco co nedává smysl?"„Ne," odpověděla Gillian. „Každé písmeno, které jsem dešifrovala, dávalo jasný význam ve společnosti ostatních písmen. Pokud vím, nic nechybělo." „Pokud se nemýlím, poskytujete do Abchurch Lane vždy nejnovější soupis šifer, které jste rozluštili?" zajímal se Daniel.„Ano. Proč?"„Mám pocit, že Abchurch Lane postrádá důležité informace, které by jim chybět neměly."„Také mě to napadlo," řekla mu Gillian.Colin souhlasně přikývl.„Některé šifry byly velmi primitivní," pokračovala, „a jiné zase ne. Vím, že na dešifrování mám talent, ale nechápala jsem, jak je možné, že jsou tak důkladní a pak udělají takové chyby."

„Co když lidé v Abchurch Lane dostávají kompletní informace pouze od nás?" položil Daniel otázku, která jej zneklidňovala.„Tomu nerozumím," přiznal Colin.„Co když zprávy, které s Gillian dešifrujete a předáte Shepherdstonovi, jsou jediné kompletní šifry, které mají?" znovu zopakoval svou teorii Daniel.„To je velmi nepravděpodobné," odpověděl Colin. „Dostávají zprávy z fronty a od kurýrů."„Opravdu?" zeptal se Daniel. „Co když dostávají pouhé útržky a zlomky zdánlivě nesouvislých zpráv?"„Jak?" nevěřil Colin.„Kurýři. Jeden, možná více, který zatajuje informace."„Proč by to kdo dělal?" zeptala se Gillian.„Tím si nejsem jist," řekl Daniel. „Mohou v tom být osobní nebo peněžní důvody, ale já myslím, že jde o politiku." Znovu došel k oknu a podíval se ven. Kočár tam stále stál. Mávl rukou na Colina a Gillian, aby se šli také podívat. „Znáte ten kočár?"Colin zavrtěl hlavou. „A ty?"„Ano," odpověděl. „Myslím, že mě sleduje."„Jsi si jistý?" „Od chvíle, co jsem se vrátil, jsem byl na několika místech a nezdá se mi možné, že by neustálá přítomnost tohoto kočáru byla náhodou." Daniel se zhluboka nadechl. „Viděl jsem kočár včera odpoledne u Albany, v Curzonské ulici dnes ráno a v Park Lane na plese mé matky."A na Park Lane stál zase. Colin tušil, že Daniel má pravdu, ale nechtěl tomu věřit. „V noci, kdy vaše matka pořádala ples, jste mohl na Park Lane vidět každý kočár z města."Daniel se mu podíval do očí. „Kromě vašeho."Colin pokrčil rameny.„Barclay mi řekl, že tě matka s Gillian nepozvala." Daniel byl v rozpacích. „Mrzí mě, že jsem to včas nenapravil."

„To je v pořádku, Danieli. Gillian a já víme, že toto opomenutí je vévodkynino a ne tvoje."„Přísahám, že už se to nikdy nestane." Podíval se na Gillian, napjal ruku a podal ji Colinovi.Colin ji s úsměvem přijal a srdečně si jimi potřásli. „Omluva přijata."„Děkuji."Colin povolil sevření a Daniel se posadil na kožené křeslo blízko krbu. Na sedadle ležel hezký vyšívaný polštář se skotskou krajinou.„Jestli je to všechno, Vaše Milosti, vrátila bych se k luštění šifer," řekla Gillian".Daniel vyskočil na nohy, vzal Gillian za ruku a přiložil ji ke svým rtům. „Jsem vám hluboce zavázán za vaši pomoc, lady Granthamová."„Jsem ráda, že mohu pomoci." Gillian nastavila tvář pro manželův polibek a pak se tiše vrátila do vedlejší místnosti k rozdělané práci.Daniel se s rozkoší zabořil zpět do křesla.„Bolí tě to zranění?" zeptal se Colin. „Mohu ti nabídnout trochu whisky."

„Nejsem ve své kůži, ale myslím, že je to spíše kvůli těm obvazům na žebrech." Daniel se usmál. „Děkuji, ale myslím, že si s whisky dám na chvíli pokoj." Popsal svou strastiplnou cestu kočárem. „V doverských docích jsem viděl ten kočár také."

„Jsi si jistý?" Colinovi se nalila krev do tváří. „Nepochybuji o tom, že si myslíš, žes ho viděl, ale sám jsi říkal, žes hodně pil."

„Viděl jsem ho ještě předtím, než jsem se skoro přiotrávil alkoholem," vysvětloval Daniel. „Předtím, než jsme dojeli do Londýna. Předtím, než mě tak strašně začala bolet rána. Předtím, než mě zranění donutilo zůstat několik dní v po-steli..." Zíral dolů na noviny Morning Chronicle položené na

blízko stojícím stolku, otočené rubrikou „Senzace ze společnosti" vzhůru. Otočil se ke Colinovi. „Vidím, že jsi už četl noviny a tak víš, v čí posteli jsem zůstal."

„Takže je to pravda," řekl zachmuřeně Colin.„Je to pravda," přisvědčil Daniel. „Ale ne tím způsobem, na

který myslíš."„Já mám bujnou fantazii, Vaše Milosti, a dobrou představu

o lidské přirozenosti. Vím, co se může přihodit, když muž stráví noc s mladou a krásnou ženou v posteli. Tedy pokud by zranění dovolilo."

„Zranění dovolilo," odpověděl Daniel.„A teď má zničenou pověst." Colin byl na ženskou pověst

obzvláště citlivý od doby, kdy si musel vzít svou milovanou Gillian za podivných okolností a zachránit tak její pověst. „Jak hodláš lady St. Germaine odškodnit?"

„Myslím, že nebude třeba nějak lady St. Germaine odškodňovat," řekl Daniel. „Vše je zařízeno."

Colin pozvedl zvědavě obočí.„Vzal jsem si ji dříve, než jsem s ní sdílel lože," vysvětlo-

val. „Což je, jak myslím, nejlepší postup. Naneštěstí jsem byl během obřadu tak opilý, že jsem si to až do dnešního rána nepamatoval." Srdečně se na Colina usmál. „Takhle je to zařízeno."

Colin ho poplácal po ramenou a pogratuloval mu. „Něco musí být ve vzduchu. Ty, Jarrod a lord Rob jste se oženili během jediného týdne. Nemohu tomu uvěřit."

„Já sám tomu nemohu uvěřit," přiznal.„Představ si, jak se po tomto článku musí cítit Miranda,"

připomněl mu Colin.„A po návštěvě mé matky." Otřásl se, ale nakonec se usmál.

„Rád bych si myslel, že je rozčilená a bojuje, ale obávám se, že to vzdala a někde si líže rány."

„To by nebyla Miranda."

„Ne, to ne," souhlasil Daniel. „Ale když jsem objevil naší svatební listinu v kapse, šel jsem ji navštívit a nechtěla mě vidět. Donutila svou matku, aby ji zapřela."

Stále nemohl uvěřit, že po všech těch letech vzájemného popichování, škádlení, vyžívání a nabízení sebe sama ho Miranda nechala po jedné společné noci jít. A dala mu jediný důkaz, který dosvědčoval, že je novou vévodkyní ze Sussexu.

Proč se rozhodla dát mu teď volnost? Poté, co o něj tak dlouho usilovala? Nedávalo mu to smysl. Proč ho nechala bez vysvětlení odejít?

Protože dobráť láska v prosbu dána, však lepší, když se poddá nehledána. Vybavil se mu Shakespearův výrok a nemohl na něj přestat myslet. Miranda vždy prosila o jeho lásku a nemohla ani doufat, že ji někdy získá. Vždy tu byla pro něj, čekala a svými skutky dokazovala svou oddanost a loajalitu. Stala se nevěstou, aby ho ochránila před následky jeho jednání a zjistila pouze, že on si nic nepamatuje. A nechala ho odejít beze slova, aby dokázala, že jej k sobě nechce nijak poutat, když on nebude chtít.

Daniel zavřel oči a viděl její obličej, slyšel její kousavé poznámky, cítil příval energie, který mu dala, a jiskry touhy, které se v něm probudily vždy, když byli spolu. Miranda. Vždy ji měl. A on ji vždy zklamal.Vzhlédl ke Colinovi. „Myslím, že se Miranda bojí, že jí zase zklamu." „A zklameš?"„Ne." Usmál se. „Pro jednou hodlám splnit všechna vysoká očekávání markýzy St. Germaine."

Kapitola 25 „Málokterá pravda se hodí ve všech dobách a pro všechny." — Voltaire, 1694-1778

O dvacet minut později opustil Daniel dům Colina a Gillian. Přešel ulici a zavolal na kočího. „Kočí, vezete někoho?"Kočí si pozvedl čepici a zavrtěl hlavou. „Ne, pane."„Čekáte na někoho?"„Ne, pane."„Jste k pronajmutí?"Kočí znovu zavrtěl hlavou. „Ne, pane. Toto je soukromý kočár."„Mohu se tedy zeptat, proč mě sledujete?"„Já vás nesleduji, pane."Daniel nad tou lží pozvedl obočí. „Zajímavé, protože já vás vidím všude, kam se podívám..."„Možná jste si spletl tento kočár s nějakým jiným?" navrhl kočí.„Možná," přiznal Daniel a mávl na kočího, aby se sehnul. „Jak se jmenujete?"„Yates, pane."„Dobře, Yatesi, jestli je toto soukromý kočár, musí vás někdo zaměstnávat, že?"„Ano, pane." „Mohl bych znát jméno vašeho chlebodárce?"„To vám nemohu říci, pane," odpověděl kočí.Daniel se odmlčel. „Jsem vévoda ze Sussexu," oznámil mu, „a tohle je padesát liber, která vám dám, když se vrátíte ke svému zaměstnavateli a když mě přestanete pronásledovat."„Ano, Vaše Milosti," řekl kočí, když mu Daniel podal peníze.„Vypadněte odsud," přikázal. „A ať už vás nikdy nevidím."

„To vám nemohu slíbit, Vaše Milosti," bránil se kočí. „Pracuji, abych měl na jídlo. Vozím svého pána sem a tam. Nyní jsem vám zkřížil cestu a může se to stát znovu. Vy gentlemani se vyskytujete na stejných místech."Daniel přikývl. „Chápu, Yatesi."„Já jsem věděl, že to pochopíte, Vaše Milosti."„Takže upravme moji radu na — Ať už vás nikdy nevidím s prázdným kočárem."Kočí vzdychl.„Nikdy nezapomínám tváře," varoval Daniel, „nebo kočáry. Jestli uvidím vás nebo váš kočár v mé blízkosti, měl byste mít uvnitř svého zaměstnavatele, protože jinak to pro vás bude mít dalekosáhlé následky. Rozumíte pane Yatesi?"„Ano, Vaše Milosti." Kočí smekl čepici.„Dobře," řekl Daniel. „Tady máte dalších deset liber za způsobené problémy." Podal Yatesovi další bankovky a gestem ruky ho propustil.Daniel sledoval, jak Yatesův kočár mizí za rohem. Pak nastoupil do svého kočáru a čekal na Colina, který jej doprovázel na schůzku s Griffem a lordem Weymouthem u Whiteů.„Vidím, že jsi ztratil svůj stín," komentoval to Colin, hned jak vstoupil do kočáru.„Je to tak," připustil Daniel.Colin byl zvědavý. „Bude ti vadit, když se zeptám, jak jsi to dokázal?"„Zaplatil jsem kočímu, aby odjel."„Tak jednoduše?"„Jednou z výhod vévodského titulu je možnost zaplatit většinu kočích ve městě, aby dělali, co já chci — ať už se to jejich zaměstnavatelům líbí nebo ne."„Vrátí se?" zeptal se Colin.Daniel se podíval na přítele a zavrtěl hlavou. „Ne bez svého zaměstnavatele. Na to jsem dohlédl."

* * *

Všichni členové Společenství svobodných mužů, vyjma Jarroda, ale zato včetně lorda Weymoutha, byli shromážděni ve své klubovně u Whiteů.Griffin, lord Weymouth a Alex Courtland byli rádi, že vidí Daniela živého a relativně zdravého. Po objednávce kávy a nápojů se všichni, včetně Jonathana a Colina, usadili.„Požádal jsem vás všechny o schůzku," začal Daniel, „protože mě Barclay dnes ráno informoval o problémech s únikem informací. Když mi vše vysvětlil, došel jsem k závěru, nutno podotknout, že mi pomohla náhoda, že jsem odhalil, kdo za úniky stojí. Ale předtím, než budu pokračovat, musím se ujistit, že všichni souhlasíte s tím, že k úniku dochází, a je tak prozrazena naše totožnost a práce kterou děláme."„Souhlasíme," řekli všichni jako jeden muž.Daniel přikývl. „Chtěl jsem mít jistotu, protože nechci, abychom někoho neprávem obvinili. Poté, co jsem si promluvil s Barclayem, jsem navštívil lorda Granthama, abychom spolu prošli výsledky poslední mise. Řekl jsem o svém podezření Colinovi a ten mi řekl, že on a jeho ž..." Podíval se na lorda Weymoutha a rozhodl se, že Gillian neprozradí. Dešifrovací schopnosti Gillian prokázaly vládě mnoho služeb, ale ve vládě byli i muži, kteří by nikdy nepřipustili, aby se takové činnosti věnovala žena. Nevěděl, jak o tom smýšlí Weymouth, a tak se rozhodl zachovat Gillian v tajnosti. „Pomocník, došli ke stejnému závěru. To potvrdilo moje podezření."

„Jaké podezření?" zeptal se lord Weymouth.„Podezření, že zprávy, které dešifruje lord Grantham, a

zprávy, které se dešifrují v Abchurch Lane, nejsou stejné."„To není možné!" lord Weymouth byl šokován. „Všechny

šifrované zprávy chodí ke mně. Já pořizuji kopie ze všeho, co se dostane na můj stůl. Originály předávám lordu

Shepherdstonovi, který je předává svým dešifrovačům a kopie dostává posel lorda Bathhursta, který je vozí do Abchurch Lane. Podklady jsou vždy identické. Sám je opisuji."

To byla odpověď, v kterou Daniel doufal, ale potřeboval si být jist. „Nikdo jiný listiny neopisuje? Nebo vám nepomáhá?"

„Myslíte si, že jsem hlupák, Vaše Milosti?" Lord Weymouth vyskočil na nohy a začal přecházet po místnosti stejně, jako to míval ve zvyku Jarrod. „Každou zprávu opisuji sám a mám ji při sobě, dokud ji nepředám lordu Shepherdstonovi nebo poslu lorda Bathhursta."

„Nepředáváte je přímo tedy lordu Bathhurstovi?" zeptal se Griffin.

Jeho otec zavrtěl nesouhlasně hlavou. „Samozřejmě bych byl raději, kdyby tomu tak bylo, ale naneštěstí na to má lord Bathhurst jiný názor. A on je mým nadřízeným ve válečném štábu..."

„Jestliže listiny předáváte rovnou Shepherdstonovi nebo poslu lorda Bathhursta, jak vysvětlit ty nesrovnalosti, které obsahují?" zeptal se Daniel.

„Jaké nesrovnalosti?" řekl překvapeně lord Weymouth. „Já o žádných nevím."

Daniel se otočil na Griffina. „On o tom seznamu neví?"Griff zavrtěl hlavou.„O jakém seznamu?" naléhal Weymouth.„Coline, tys tu zprávu rozluštil." Griffin se podíval na

Colina. „Řekni otci, co jsi objevil."Colin rychle všechny seznámil s podrobnostmi zprávy,

kterou společně s Gillian dešifroval a která obsahovala informace o snaze zbavit se Wellingtona a dalších pro-minentních členů anglické společnosti — včetně členů Společenství.

„Propána!" vykřikl Weymouth. „Dokonce i Bathhurstovo jméno je na seznamu a jeho hlavní prací je vést muže z

Abchurch Lane, sbírat jejich informace a předávat je ministerskému předsedovi."

„Zná lord Bathhurst přesně naše odjezdy a příjezdy?" zeptal se Colin.

„Zná zhruba data vašich příjezdů," řekl jim lord Weymouth. „A to proto, že ví, jak na tom jsme. Neví přesně, kdo jste nebo zda pracujete sami nebo ve skupině. A on stejně jako já neví, kdy přesně kdo z vás odjíždí." Podíval se na každého z mladých mužů. „Až doteď jsem sám nevěděl, kdo jste. Shepherdstone je velmi opatrný. Nikdy mi nic neřekl a já se ho na nic neptal. Věřil jsem Shepherdstonovi, že sehnal nejlepší muže." Znovu si je všechny prohlédl. „A jsem rád, že tomu tak skutečně je."

„Jestliže jediným okamžikem, kdy listiny opouští vás a dostávají se k Shepherdstonovi a lordu Bathhurstovi, je jejich předávka, máme vyřešený náš problém," řekl Jonathan. „Jarrod je mimo podezření. Zprávy, které dešifroval, jsou velmi přesné. Jedinou možností je, že ostatní dešifrovači udělali chyby nebo prostě nedostali kompletní zprávy."

„A protože Colin se svým pomocníkem poskytují mužům v Abchurch Lane vlastní dešifrovací klíče, těžko zde mohli udělat dešifrovači chyby," pokračoval markýz Courtland.

„Tím pádem nedostávali ostatní zprávy kompletní." Colin si prohrábl prsty vlasy. „Takže posel lorda Bathhursta musí zatajovat informace."

„Kdo je poslem lorda Bathhursta?" naléhal Daniel.„Jeho tajemník, lordy Espy," přiznal lord Weymouth.„Espy!" Alex Courtland zalapal po dechu. „Jste si jistí?"„Nebyl jsem si jist," začal kvapně Daniel. „Ale nyní jsem si

skoro jist. Bezvadně to zapadá do mé teorie."„Jaké teorie?" zeptal se lord Weymouth.„Teorie, že byste byl obviněn ze smýšlených chyb nebo

úkladné vraždy — ať už úspěšné nebo ne, některého z pro-minentních členů naší vlády, včetně vašeho politického

soupeře a současného spolupracovníka lorda Bathhursta." Daniel se posadil na své oblíbené kožené křeslo a nalil si šálek kávy ze stříbrné konvice, která stála na tácu vedle jeho ruky.

„Já?" řekl nevěřícně lord Weymouth.Daniel se na něj podíval přes okraj šálku a přikývl.„Proč?" zeptal se Griffin a položil svou bolavou nohu na

nejbližší pohovku.„Politika," řekl tiše lord Weymouth. „Lord Bathhurst a já

jsme politickými rivaly již léta. Naneštěstí ministerský předseda nemá lorda Bathhursta rád a raději spolupracuje s jinými lidmi. Bathhurst je můj vedoucí ve válečném štábu, ale mne má rád jak princ regent, tak i ministerský předseda. To mne staví v očích lorda Bathhursta do nepříznivého světla, ale moje práce, kterou za mne jako můj vedoucí prezentuje, staví lorda Bathhursta do lepšího světla v očích ministerského předsedy. Bathhurstovi vadí, že má u ministerského předsedy dobré postavení jenom díky mým informacím. Vždy, když k tomu má příležitost, mi politicky škodí. Naneštěstí to, co vypadá špatně pro mne, je pro něj velkou výhrou, protože mu nebude za těžko shodit veškerou zodpovědnost na má bedra."

Griffin se podíval na otce. „Naštěstí tvá bedra unesou skoro vše."

„Kdyby se některá z informací, které předáváme, ukázala falešnou, anebo kdyby některý z mužů uvedený na seznamu byl skutečně zabit nebo se stal obětí pokusu o zabití, pak by tvůj otec musel nést vinu," dodal Daniel.

„A rezignovat na funkci." Griffinův otec zavřel oči a dlouze a pomalu se nadechl.

„Řekněte mi, lorde Weymouthe," začal Colin, „nejste obeznámen s tím, zda má lord Espy bratra u námořnictva?"

„Myslím, že dokonce dva." Lord Weymouth si stiskl kořen nosu ukazováčkem a palcem. „Jeden je na lodi v Barbadosu a druhý velí na lodi Colchester, která hlídá..."

„Doverské pobřeží," dořekl Jonathan.

„Ano." Lord Weymouth se obrátil na Barclaye. „Je to důležité?"

„Velmi důležité," řekl Daniel a seznámil je se všemi podrobnostmi své poslední mise. Samozřejmě až na ukvapený sňatek a dva dny, které strávil s Mirandou v Curzonské ulici.

Když domluvil, lord Weymouth a členové Společenství se domluvili, jak na krysu nalíčí past. Každému ze Společenství byla přidělena role, ale největší díl práce musí odvést Daniel, kterého Espyho muži poslední dobou sledují.

Domluvili se, že past sklapne, až se Jarrod vrátí z líbánek, a začali pomalu chystat jeho setkání s Wellingtonem, Scovellem a Grantem.

V mezidobí budou mít dost času, který Daniel bude potřebovat pro soukromé záležitosti.

Miranda.Doufal, že unikne ze schůzky bez toho, aby se ho na ni

někdo vyptával. Griff ale četl ranní noviny a chtěl znát další Danielovy úmysly s Mirandou St. Germaine.

„Tak co Miranda?" zeptal se Griffin.„Jak, co Miranda?" odpověděl otázkou Daniel.„Alyssa a já ji máme hodně rádi," řekl Griff. „Hodně mne

zklameš, jestliže budu muset s Alyssou sbírat střípky z jejího srdce, které opět roztříštíš na kousky."

„O Mirandino srdce se nemusíš starat," řekl Daniel. „Je stále celé. Nikdy jsem neměl a nebudu mít zájem zlomit jí srdce."

„Také jsi ji nikdy nechtěl zranit," řekl Griffin. „A přesto jsi to udělal."

„Tentokrát ne," přísahal Daniel. „Miranda se v den matčina plesu stala mou vévodkyní." Podíval se na své přátele a řekl jim pravdu. „Oženil jsem se s Mirandou, abych nás oba ochránil. Jí jsem chtěl ochránit od informací o svém zranění a Společenství a všechny jeho členy od toho, aby Miranda nebyla nucena proti nám vypovídat."

„Myslíš, že to bylo nutné?" otázal se udiveně Alex.„Bylo, lord Espy mě s ní viděl na plese," vysvětlil Daniel.

„Byl jsem sice hodně opilý, ale Espyho poznámky mě zarazily, a navíc jsem se bál, že Mirandina pověst utrpí tím, že nás viděl spolu o samotě."

„Její pověst tím skutečně utrpěla," řekl Weymouth. „Každý ve městě, kdo četl ranní Chronicle, si myslí, že je tvou milenkou a ty jejím milencem," podíval se na Daniela. „A ti, kdo noviny nečtou, si díky drbům a pomluvám budou brzy myslet to samé a ty víš, co se stane. Miranda bude odepsána ze společnosti, dokud se o ni nepostaráš. A tvoje jediná možnost je oznámit váš sňatek co nejdříve."

„Aby každý mohl spekulovat, zda je či není v jiném stavu," doplnil Daniel.

„O tom už všichni spekulují," připomněl mu Jonathan. „Teď jenom spekulují o tom, zda to dítě bude levoboček nebo markýz."

„Jedu za Mirandou hned, jak skončí naše schůzka." Daniel odhalil přátelům plány na odpoledne ne proto, že by chtěl, ale proto, že všichni jeho přátelé se zajímali o nevěstu a její pověst stejně jako on. A poslední, co chtěl udělat, bylo zklamat je. „Pojedeme ke svatému Michalu zapsat se do matriky."

„Máš prsten?" zeptal s Colin, protože z vlastní zkušenosti věděl, že ve zmatku okolo svatby se důležité detaily, jako jsou snubní prsteny, často opominou.

„Ještě ne."„Mohu doporučit klenotnictví Dalrymple?" navrhl lord

Weymouth.„Oceňuji váš návrh," odvětil Daniel, „protože jsem viděl

Darlymplovy skvělé výtvory, ale jsem si jistý, že Miranda bude chtít nějaký rodinný šperk."

Griffin a lord Weymouth se takřka ve stejnou chvíli zachmuřili. Mezi členy společenství bylo známo, že abernathský zásnubní prsten, který patřil babičce lorda

Weymoutha a Griffinově praprababičce byl čtyřicetikarátový kanárkově žlutý diamant obklopený řadami menších diamantů. Bylo v něm skryto velké bohatství, ale Griffin o něm vždy mluvil jako o ptačím vejci. Současná paní Weymouthová měla v oblibě méně honosné šperky a její syn Griffin měl vkus po ní. Než šel požádat o ruku Alyssu, koupil prsten u Dalrympla.

„Rád bych dal Mirandě prsten se sussexským smaragdem," řekl Daniel a sledoval otcův i synův výraz.

Griff nadšeně přikývl. „To se jí bude líbit. Naše ptačí vejce se se sussexským smaragdem vůbec nemůže rovnat. Není příliš okázalý, je velký a výrazný, ale přitom jednoduchý a elegantní. Bude Mirandě skvěle slušet."

Lord Weymouth a ostatní členové Společenství souhlasili.„Ještě něco?" Daniel si nemohl odpustit vnést do rozpravy

trochu humoru, když si uvědomil, že mu jeho přátelé asistují při jeho životním rozhodnutí.

„Nejprve si promluv s tetou Lavinií," radil Jonathan. „Nejlepší bude uvolnit cestu a odstěhovat ji do vdovského sídla ještě před tím, než přivedeš Mirandu jako vévodkyni do sussexského sídla."

Kapitola 26 „Změň cokoliv, vyjma svých lásek." — Voltaire, 1694-1778

Daniel si vzal k srdci radu svého bratrance a navštívil matku.Hned jak ho Weldon uvedl, vešel do přijímací haly a bez okolků svojí matku pozdravil.„Matko, přišel jsem, abych vyzvedl sussexský smaragd a šperky, které k němu náleží. Také bych vám rád oznámil, že se chystám," pohlédl na hodiny, „během hodiny na schůzku s Mirandou St. Germaine."„Dobré odpoledne, Danieli," řekla vévodkyně a nevšímala si jeho hrubé mluvy. „Jak příjemné překvapení."„Vím, že jste četla ten článek v Chronicle, a vím, že jste kvůli tomu navštívila Mirandu, takže bych vám byl velmi vděčný, kdybyste vzala ze sejfu zásnubní prsten."„Aha," vévodkyně upřela na syna nehybný pohled. „Takže to došlo tak daleko, že můj syn, vévoda ze Sussexu, nabízí manželství mladé ženě, aby se vyhnul skandálu..."„Nic takového nemám v plánu," bránil se Daniel.„Tak na co chceš šperky?" Podruhé tento den vévodkyně zapomněla na své předsevzetí a zamračila se.„Chci dát Mirandě zásnubní a svatební prsten, které jsem jí měl dát, když jsem si ji bral. Po vašem plese před třemi dny."„Cože?"

„Ten pomlouvač, který napsal článek do Chronicle, měl špatné informace." Daniel se usmál na svou matku. „Miranda a já jsme se vzali před líbankami v jejím domě v Curzonské ulici."

„Jak jsi mohl...?" začala vévodkyně.„Mám zvláštní povolení," odpověděl. „Vše proběhlo dle

zákona. Biskup Manwaring nás oddal u svatého Michala."

„To je směšné! Mluvila jsem s tou dívkou dnes ráno a ani slovem se nezmínila, že by byla tvou ženou. Chovala se přesně opačně."

Daniel se na matku zadíval. „Ta dívka má jméno, madam. Je to Miranda a mluvte o ní s úctou. Nic jiného si nezaslouží. A hlavně ne od vás."

„Kdyby byla tvou ženou..."„Ona je mou ženou."Vévodkyně hleděla na syna. „Jestliže je tvojí ženou, proč

mi nic neřekla?"„Abyste ji mohla nazvat lhářkou?"„Tomu by se vyhnula, kdyby mi ukázala svatební listinu,"

trvala na svém vévodkyně.„To nemohla," řekl. „Jediný důkaz našeho sňatku dala mně,

abych jej buď zničil a nebo si ho ponechal."„To od ní byla hloupost." Vévodkyně byla překvapená.

Vždycky si myslela, že je Miranda chytrá. Dost chytrá a důmyslná, aby chtěla nejméně vévodský titul. Vévodkyně neviděla, že Mirandu nezajímá majetek a to nejen proto, že je sama velmi dobře zaopatřena. Vévodkyně věděla, že se Miranda o Daniela zajímá, ale myslela si, že je to proto, že její syn je jediný mladý, hezký a svobodný muž v Londýně, který má vyšší postavení a větší majetek než ona. A to nemluví o výšce postavy. Daniel, markýz Shepherdston a rakouský arcivévoda byli jediní tři muži, kteří přicházeli v úvahu. Miranda měla zúžený výběr manžela svým společenským postavením. Pro markýzu St. Germaine by byl sňatek s někým menším než markýzem či vévodou pod úroveň. A přestože si to vévodkyně nechtěla přiznat, obdivovala tu dívku, že nebyla natolik romantická, aby podlehla svodům méně urozeného muže. „Měla si tu listinu uchovat pro případ, že bys nechtěl uznat váš svazek. Já bych to tak udělala."

Daniel si pročísl vlasy prsty a lítostivě se na matku podíval. „To je právě ten rozdíl mezi vámi a Mirandou. Miranda

nemusí dokazovat nic. Ani vám ani nikomu jinému. Vy používáte veškerou sílu, abyste mne nenechala odejít. Ona mne tolik miluje, že mne odejít nechá. Dala mi svobodu a možnost vybrat si."

„A ty sis vybral ji."„Ano, vybral," řekl Daniel. „A mám velké štěstí, že ona si

mne také vybrala. Vybrali jsme si jeden druhého dlouho před naším sňatkem, ale nevěděli jsme o tom."

„Taková spěšná, tajná svatba nutí každého ve společnosti počítat, kdy se vám narodí potomek," varovala ho matka.

„Ať si počítají," odpověděl Daniel. „Nic to nemění. Miranda byla nevinná, než jsme spolu sdíleli lože. A lože jsme sdíleli až po svatebním slibu. Jestli mne obdaruje potomkem, budu nejšťastnější muž na světě. A je jedno, zda to bude devět měsíců nebo devět let po svatbě. Svého syna nebo dceru přivítám s otevřenou náručí a budu děkovat za ten zázrak. Od vás očekávám to samé."

Vévodkyně na něj hleděla s otevřenými ústy. „Ty ji miluješ."

„Samozřejmě, že ji miluji," řekl Daniel jednoduše. „Vždycky jsem ji miloval."

„A ona miluje tebe," pokračovala vévodkyně. „Dost na to, aby se ti stala oporou a učinila tě šťastným. Řekla mi to dnes ráno."

„To chci i já pro ni," řekl. „A modlím se, abych byl takovým manželem." Jejich pohledy se střetly. „Matko, vy jste mě chránila a milovala celý život. Nestůjte mi teď v cestě. Je mi jedno, jak to uděláte, ale přivítejte Mirandu vřele a přejte nám štěstí."

Vévodkyně vstala z křesla a zazvonila na sluhu.Komorník Weldon musel čekat velmi blízko, protože se

objevil v přijímací místnosti téměř okamžitě.„Weldone, přivítáme do naší rodiny novou vévodkyni,"

oznámila komorníkovi, hned jak vstoupil do dveří. „Přineste,

prosím, sussexskou šperkovnici. Jeho Milost si přeje smaragd."

Za několik minut se Weldon vrátil s těžkou dubovou šperkovnici, která obsahovala velké množství drahých šperků, které se u Sussexů za několik generací nashromáždily. Spolu s klíčem jí podal Danielovi.

Daniel otevřel kazetu a podíval se na matku. „Nechci vaše soukromé šperky," řekl. „Chci jenom ty rodinné."

„V této kazetě jsou pouze rodinné šperky," řekla mu. „Své mám uložené jinde." Nakoukla Danielovi přes rameno, aby se ujistila, že je vše v pořádku. „Sussexský smaragd je v krabičce pod třetím patrem prstenů."

Daniel zvedl patro s prsteny a odložil je stranou. Pak vyňal malou černou sametovou krabičku. Otevřel ji a spatřil krásný smaragd zasazený do prstenu.

„Děkuji, máti." Chvíli zkoumal bezchybný kámen, pak zavřel krabičku a dal si ji do kapsy kabátu.

„Nemusíš mi děkovat, synu. Ty šperky nikdy nebyly moje. Vždy patřily tobě." Pokusila se o úsměv. „Nové vévodkyni budou slušet mnohem více než mně."

„Děkuji, že jste se o ně starala." Sklonil se, políbil matku na čelo, narovnal se a namířil si to ke dveřím.

Oči vévodkyně se třpytily slzami. „Danieli?"Tón jejího hlasu ho zastavil. „Začnu s přípravami, abych se

mohla co nejdříve přestěhovat ze sussexského sídla do vdovského domu."

„To není třeba, matinko. Nechci vás vyhodit ze sussexského sídla. Když se rozhodneme tady žít, budeme s Mirandou obývat moje křídlo. Svoje pokoje si můžete ponechat navždy."

„Řekni mi, že nás nehodláš přesídlit do Upper Brooksu," prohlásila vévodkyně teatrálně.

Usmál se. Jeho matka byla dobře předvídatelná. „Ještě jsem se nerozhodl. Ale bylo by hezké, kdyby vnoučata měla obě babičky pod jednou střechou..."

Weldon zakašlal.„A sussexské sídlo je pro nás všechny dost veliké,"

pokračoval Daniel. „Ale je dobře, že jste to navrhla. Lady St. Germaine, v případě že bude chtít, si může vybrat, které křídlo bude chtít obývat. A nemusíte se vůbec vídat. Leda že byste se potkali u vnoučat."

„Nemám nejmenší zájem stát se babičkou nebo sdílet vnoučata s Mariannou," prohlásila vévodkyně. „Jsem ještě mladá."

„Do toho nemáte bohužel co mluvit," řekl suše Daniel. „To záleží pouze na mně a Mirandě. A aby nebylo pochyb, madam, hodlám naplnit tento starý dům láskou, smíchem a dětmi." Podíval se matce do očí. „A doufám, že toho budete součástí."

„Danieli..."„Přemýšlejte o tom." Znovu ji políbil, tentokrát na tvář.

„Miluji vás, matko, a miluji i Mirandu. Obě jste vévodkyně ze Sussexu a obě jste moje rodina."

* * *

Když přijel Danielův kočár do Upper Brookské ulice, čekala na něj již Miranda v modrém salonku. Měla ruce sevřené v klíně. Částečně proto, aby zažehnala nervozitu z toho, že ho znovu uvidí, a částečně proto, aby neztratila pečetní prsten, který měla navlečený na prostředníčku levé ruky.

Čtyřikrát se převlékla, než se definitivně rozhodla pro zelené šaty s černým sametovým lemováním, které navrhla její matka. Miranda věděla, že by měla vypadat skvěle. Zelená barva kontrastovala s její slonovinovou pletí a kaštanovými vlasy. Celé ráno ale strávila pod nánosy studených dílků okurky, které, jak marně doufala, zahladí stopy po napuchlých očích a červeném nose. Podívala se do oválného zrcadla, které viselo nad krbem, a ušklíbla se. Vypadala přesně na to, čím byla — krásně oblečenou dámou, která proplakala celou noc.

„Jeho Milost, vévoda ze Sussexu, mylady."

Jakmile jej Crawford uvedl, vstala. Pohled na Daniela v kožených kalhotách, lněné košili, brokátové vestě, tma-vomodrém kabátě a vysokých botách jí málem vyrazil dech.

„Dobré odpoledne, Mirando."Jeho hluboký hlas způsobil mrazení po celém Mirandině

těle. „Dobré odpoledne, Danieli."„Sluší vám to," řekl najednou.Miranda se začervenala. „Děkuji." Rozpačitě se dotkla

rukou koutku svého oka a přilákala tak pozornost k místům, která chtěla nejvíce maskovat. „Vám také."

Její poklona ho překvapila. „Kdyby oblečení bylo peří, pak by z nás vaše zelené a mé tmavomodré dělalo pávici a páva."

„To doufám, že ne," zachichotala se Miranda. „Protože pávice jsou fádní ptáci."

„Ne pro páva," připomněl Daniel. „A na vás není nic fádního, Mirando. Všechno na vás září." Nabídl jí rámě. „Půjdeme?"

Miranda chvíli váhala a pak položila svou dlaň do jeho rámě. „Kam jdeme?" zeptala se. „Protože moje matka říkala..."

Viděl v jejích očích nejistotu. „Vaše matka vám řekla pravdu. Za čtvrt hodinky máme schůzku s biskupem Manwaringem u svatého Michala. Když si nepospíšíme, přijdeme pozdě." Vyvedl jí z modrého salonku a z celého domu. Před kočárem se zastavili.

„Nerozumím tomu."Daniel si nemohl odpustit úsměv. „Jedeme podepsat

matriční zápis, pamatujete?" Pomohl jí do kočáru a nastoupil za ní. Místo naproti se posadil vedle ní.

„Samozřejmě, že si pamatuji," řekla mu. „Myslela jsem, že vy si nic nepamatujete. Včera ráno jste na sobě nedal nic znát..." Trhla sebou, když její hlava narazila na sametové polstrování, jak kočár vjel do odpoledního provozu.

„K mé velké hanbě si nepamatuji včerejší ráno nebo den předtím." Naklonil se blíže a přejel rty pro černém sametovém

lemu jejího klobouku. „Ale pamatuji si dnešní ráno. Ostatně to, jak jsem mohl zapomenout, že jsem z vás udělal vévodkyni, je mimo moje chápání."

„Proč myslíte?" zeptala se. „Dal jste jasně najevo, že vévodkyni nechcete." Otočila se, aby se na něj podívala. „Tohle nemusíte dělat."

Zamračil se. „Co nemusím dělat?"„Tohle." Miranda rozhodila rukama a málem Daniela

uhodila do tváře jeho pečetním prstenem. „Je jasné, že jste četl článek v ranních novinách a pospíchal zachránit mě a mojí pověst. Ale ujišťuji vás, že to není nutné."

„Já o tom smýšlím jinak," řekl zachmuřeně. „Myslím, že je to velmi nutné."

„Abyste mě ochránil?" zeptala se. „Nebo sebe?"Daniel údivem pozvedl obočí.Miranda se zhluboka nadechla a pomalu vydechla. „Vzal

jste si mě, abyste měl jistotu, že vaše tajemství zůstanou utajena. Já bych je nikdy neprozradila, ani kdybychom nebyli manželé."

„Tajemství?" Daniel to slovo opakoval, jako by ho nikdy předtím neslyšel.

„Vím o vašem pašování, Vaše Milosti. Vím, že velíte skupině mužů, která se pravidelně plaví přes Kanál do Francie. A vím, že se pak do Anglie vracíte s vzácným nákladem a koženými vaky, které předáváte markýzi She-pherdstonovi."

Daniel se opřel o stěnu kočáru, usmál se na ní a čekal na pokračování.

„Mluvíte ze spaní."„Já vím," řekl tiše. „To je také důvod..."„Proč jste nikdy nestrávil celou noc s ženou, že?"Přikývl.„A teď obviňujete sám sebe, protože se obáváte, že jste

prozradil sebe a své kolegy a že je vaše slabost vystavuje

riziku. Ale nemusíte se bát," řekla mu Miranda. „Protože nejste sám. I jiní lidé mluví ze spaní."

„Kdo třeba?"„Griffin," prohlásila Miranda. „Alyssa říkala, že od doby,

kdy se Griffin vrátil z Pyrenejského poloostrova, trápí ho noční můry a mluví ze spaní."

„Griffin prožil hrůzy, které si my ani neumíme představit. Byl bych překvapen, kdyby netrpěl nočními můrami nebo nemluvil ze spaní. Ale já jsem do doby, než jsem byl zraněn, nezažil žádnou trýzeň. Nemám důvod k tomu, abych si nemohl v noci odpočinout. Ale..." Pokrčil rameny. „Jsem stejný jako můj komorník. Tomu také nelze svěřit žádné tajemství." Jejich pohledy se střetly. „Co jsem říkal?"

„Říkal jste mi Micahu," řekla. „A poslal jste mě doručit lordu Shepherdstonovi kožené vaky."

Daniel přikývl a vybavila se mu vzpomínka na Mirandu v kalhotách a noční košili a na mokré oblečení na podlaze ložnice v Curzonské ulici. Mužské oblečení. Jeho oblečení.Kromě noční košile a páru zničených zelených saténových tanečních střevíčků. Oblečení, které pak zmizelo. „Šla jste k Shepherdstonovi. Vzala jste si na sebe moje oblečení a vydala jste se z Curzonské ulice do Park Lane, abyste doručila kožené vaky." Zamračil se. „Ale vy jste žádné kožené vaky neměla, Micah je už mezitím doručil."

Miranda přikývla.„Dobrý Bože, Mirando, mohlo se vám něco stát!" Daniel si

zabořil prsty do vlasů. „Kdyby se vám něco stalo..." Podíval se na ní. „Proč jste to udělala? Neznáte Micaha. Nevíte nic o nebezpečí, kterému jste se vystavila. Nevíte o tom nic."

„Udělala jsem to, protože jste mě o to požádal," řekla jednoduše. „Protože kdybych to neudělala já, pokoušel byste se vstát z postele. Nemohla jsem vám dovolit způsobit si další zranění." Měla ruce pevně položené v klíně, Miranda na ně shlédla a nervózně otáčela Danielovým prstenem na prstě.

„Nevím, co bych udělala, kdybych se setkala s lordem Shepherdstonem nebo jak bych mu to vysvětlila. Ale lorda Shepherdstona zaměstnával jiný návštěvník, takže jsem se mohla vrátit do Curzonské ulice a starat se o vás."

Daniel byl najednou pyšný na to, že se zamiloval zrovna do Mirandy. Pro to, jaká byla. Byla právoplatnou šlechtičnou, která se nemusela vdávat ani kvůli titulu ani kvůli majetku, ale která nikdy nedělala žádné tajnosti s tím, že chce být jeho ženou.

„Mirando." Její jméno sklouzlo Danielovi ze rtů jako modlitba. Naklonil se k ní, uvolnil černou stužku pod její bradou, sundal jí klobouk a odhodil ho na protější sedačku. Pak jí políbil.

„Nemusíte si mě brát," řekla, když popadla po jeho polibcích dech. „Uchovám vaše tajemství." Upřeně mu hleděla do modrých očí. „Raději bych zemřela, než bych vás zradila."

„Nechci, abyste kvůli mně zemřela," řekl s citem. „Chci s vámi žít dalších čtyřicet šedesát let, abych mohl zemřít jako šťastný muž."

„Danieli?" Neodvažovala se doufat.„Zatraceně, vy skutečně trváte na tom, abych to řekl, že?"Miranda přikývla. „A byla bych raději, kdybyste mi to řekl

bez klení."„A co třeba polibky?" Daniel se zeptal pouhý okamžik

předtím, než ji znovu políbil. „Miluji vás, Mirando," zašeptal, když přitiskl své rty na její.

„Od kdy?" zeptala se.„Lepší otázka by byla — kdy jsem vás nemiloval?" Když

kočár odbočil na náměstí svatého Michala, otočil se k ní, uchopil její obličej do dlaní a zadíval se jí do očí. „Od doby, co jsem vás poznal, není dne, abych na vás nenašel něco, co miluji. Vaši tvář. Vaši postavu. Vaši šlechetnost. Vaši upřímnost. Váš ostrý jazyk a důvtip. Vaši moudrost. Váš

soucit. Vaši důstojnost. Vaši loajalitu. Vaše přátelství. Vaši lásku."

„Miloval jste mě? A přesto jste si mě nechtěl vzít?"„Nechtěl jsem si vzít nikoho kromě vás," řekl. „Ale byl

jsem mladý a chtěl jsem ještě počkat." Zamyšleně sevřel rty. „Stále mám sny, které si chci splnit a chci prožívat dobro-družství. Chtěl jsem nabídnout světu více než velké sídlo a krásnou zahradu." Usmál se. „Chtěl jsem být něco víc."

„Pašerák?"Přikývl. „S nákladem cennějším než brandy nebo krajka."Miranda pochopila, co jí naznačuje „Dobré nebe!" vykřikla.

„Vy jste..."Daniel ji umlčel dalšími polibky. A líbal jí tak dlouho,

dokud teplota v kočáře nedosáhla nejvyššího stupně a on musel bojovat s touhou strhat ze sebe šaty a pomilovat se s Mirandou přímo v kočáře na náměstí svatého Michala.

„Oznámíme to oficiálně a očistíme tak vaši pověst?" zeptal se, když jí držel v náručí. „Nebo si to chcete rozmyslet?"

„Byla bych potěšena, kdyby bylo moje jméno očištěno oficiálním oznámením," řekla mu.

Daniel jí pomohl upravit oblečení. Podal jí její klobouk a otevřel dveře.

Miranda si nasadila klobouk, zavázala stužku pod bradou a přijala Danielovo rámě. Společně vešli do kostela, kde na ně čekal biskup Manwaring u matriční knihy.

Daniel zapsal s radostí své jméno a sledoval, jak to samé udělala Miranda. Pak si potřásli rukou s biskupem.

„Obávám se, že chci vrátit svůj pečetní prsten, má drahá," zašeptal Daniel. Stáhl jí prsten z prstu a nasadil ho na svůj prsteníček. Pak rozepjal na Mirandině ruce rukavičku a sundal ji.

„Dal jste mi ho," tiše protestovala Miranda. „Měla jsem ho hlídat."

„Proč neudělat obchod?" Sáhl do kapsy a vytáhl malou krabičku. „Věřím, že tento vám padne mnohem lépe." Otevřel krabičku a ukázal Mirandě sussexský smaragd na zlatém kroužku.

Miranda zalapala po dechu. „Ach, Danieli..." V očích se jí objevily slzy. Jestli předtím váhala, zda k němu skutečně patří, nyní věděla, že alespoň pro veřejnost bude tímto prstenem jeho pravou nevěstou.

Vyňal prsten z krabičky a nasadil jej na Mirandin prst. „Tímto prstenem si tě beru za ženu."

Miranda natáhla ruku, aby si mohla prohlédnout svatební prsten. „Nevím, co říct."

Rozesmál se. „Miranda St. Germaine zbavena slov? Tomu nevěřím!"

„Miranda Sussexová," opravila ho a rychle našla správná slova. „Tohle udělá s dívkou krásný svatební prsten." Vzhlédla k němu. „Nevím, jak vám poděkovat."

„Já ano," řekl Daniel a naklonil se blíže způsobem, který jasně vyjadřoval, jak má dát najevo svou vděčnost. „Proč nejedeme domů, abyste mi mohla svou vděčnost dokázat?"

* * *

Ale byl tady problém.Ani jeden z nich nechtěl jet do Upper Brooku nebo

rodinného sídla Sussexů. Dům v Curzonksé ulici už nebyl tajný a Havershamské sídlo, které měli oba tak rádi, bylo příliš daleko od města.

Hotel Clarendon by jim mohl poskytnou dočasné útočiště, ale to nebylo to, co hledali.

Daniel pomohl Mirandě nastoupit, sedl si vedle ní a odmlčel se, když se ho kočí zeptal, kam chtějí odvést.

„Kam?" zopakoval Daniel otázku. „Ach, to bude těžké. Patří mi mnoho domů, ale nemám sám pro sebe žádné soukromí."

„Nebojte se," řekla a pohladila ho po obličeji. „Vzal jste si ženu s neuvěřitelným majetkem." Otočila se a zavolala směrem ke kočímu. „Jezero v regentském parku."

Kapitola 27 „Nechrne milovat ty, co ještě nikdy nemilovali; nechrne ty, co milovali, milovat ještě víc." — Thomas Parnell, 1679—1718

Dům, který pro Mirandu stavěl John Nash v regentském parku, byl skoro hotov a částečně zařízen. Byl již natolik hotov, že tu byly zámky na dveře a okna. A Miranda přijela z Upper Brooku bez klíče.

Naštěstí byl na takovou situaci Daniel lépe připraven. Sklonil se, vytáhl z boty nůž a začal pracovat na zámku u zimní zahrady. Zámek nedokázal vzdorovat ani minutu.

„Měl bych vás přenést přes práh," řekl Daniel, když otevřel dveře zimní zahrady a uvedl Mirandu dovnitř. „Ale obávám se, že mi to má žebra nedovolí." Zavřel za nimi dveře, znovu je zamkl a rozhlédl se po místnosti. „Prosím, řekněte mi, že je tady postel."

„Ano je." Vzala ho za ruku. „Musíme po schodech do prvního patra. Je tam krásný balkón s vyhlídkou na jezero."

Daniel zklamaně vzdychl při představě schodů, ale Miranda se na něj podívala s takovým příslibem, že byl ochoten vylézt na nejvyšší hrou světa. S radostí ji následoval po schodech do ložnice s krásným balónem a vyhlídkou na jezero.

Tady ho přivítala obrovská postel.Miranda ho k ní dovedla, otočila se a rozepjala si šaty, které

sjely z jejích ramen, přes boky a dlouhé nohy až k zemi. Stáhla si spodní prádlo, uvolnila punčochy a zula zelené střevíčky. Stála před Danielem v celé své nahé kráse.

Viděl ženy, které byly krásnější než ona. Dvořil se jim a spal s nimi. Nikdy ale žádnou nechtěl tolik, jako chtěl Mirandu. Byla mu rovna. Byla jeho partnerem. Část jeho osobnosti nebyla úplná, dokud se do ní nevnořil a nevzal si ji.

Stála od něho pár kroků. Navlhčila si rty jazykem a čekala na Danielův pohyb.

Daniel stál uprostřed místnosti v nohách postele a stále si ji prohlížel. Naklonil se k pelesti a zvědavostí, co Miranda udělá, zatajil dech.

Uvědomil si, že vlastně hrají jistý druh šachové partie, kde ji on pobízí, aby zaútočila. Miranda se mu podívala do očí.

Daniel se snažil ovládnout. Napřímil svůj pohled, až se mu mezi obočím vytvořila hluboká vráska a skoro se mračil. Ale Miranda nebyla pošetilá ani ji nevystrašila jeho zjevná rozladěnost. Sledovala ho stejně jako tygr sleduje svou oběť. Usmála se, když si všimla jak má napjaté svaly na čelisti. Přistoupila k němu blíže, pozvedla ruce, ovinula je kolem jeho krku a přitiskla se svým hrudníkem k jeho.

Daniel okamžitě zapomněl na nějaké hry o moc. Otevřel svou náruč a pevně v ní Mirandu sevřel. Právoplatnou šlechtičnu a nyní jeho vévodkyni, která byla momentálně nahá, jako ve chvíli svého narození.

Pohled na ní mu bral dech. Daniel sklonil hlavu, aby ji mohl políbit a ona mu nastavila rty.

„Omlouvám se, že jsem vás nechal od rána čekat, mylady," zamumlal. „Ale musel jsem vyřídit neodkladné záležitosti."

„Ohledně pašování, předpokládám." Olízla obrys jeho rtů.„Předpokládáte správně," souhlasil, hladil ji po zádech, než

vzal do rukou její prsa. Líbal ji na rty, pak následovaly polibky na bradu, krk a vrcholky ňader. Sál nejprve první a poté druhý nádherný pahorek a nakonec před ní poklekl.

„Chyběla jste mi." Sám byl tím sdělením překvapen. „Myslel jsem na vás každou minutu."

„To je dobře," řekla, zabořila prsty do jeho černých vlasů a přitlačila mu hlavu na své břicho. „Protože jste mi také chyběl. A také jsem na vás stále myslela. Byla jsem zvědavá, zda se ještě vrátíte nebo zda vás ta svatební listina vyděsí."

„Já se jen tak nevyděsím, Vaše Milosti," škádlil ji. „Jsem možná vznešený a jistě pokorný. Jak by mě mohlo něco tak malého, stydlivého a skromného jako jste vy vyděsit?"

„Těší mě, že to slyším," odpověděla. „Protože jsem ve vaší společnosti ještě stydlivější a skromnější."

„Ale jděte," pobízel jí. „Já vás mám prohlédnutou." Daniel jí chytil za zadek a přitáhl blíže k sobě. Sklonil hlavu a začal špičkou jazyka dráždit ztvrdlý bod skrytý v jemném trojúhelníčku ochlupení. „Dáma s nevinnými zvyky i chutí," zamručel. „To se mi na vévodkyni líbí."

Ochutnával a laskal ji ústy a jazykem dokud nevykřičela v návalu rozkoše jeho jméno. Když se postavil na nohy, přitáhl si jí blíže, jemně jí položil na postel a začal ze sebe strhávat oblečení.

Miranda pozorovala jeho nahé tělo a pomalu roztáhla nohy, aby tak přivábila Daniela k sobě do postele. Daniel ani chvíli neváhal a položil se mezí její stehna a jemně do ní pronikl.

Přitiskl rty na její krk a užíval si společné prožitky. Ona byla vlhká, teplá a přívětivá a on byl tvrdý a hořel touhou. Tvořili perfektní pár. Daniel do ní pronikal se vší vášní, kterou v něm vzbuzovala. Miranda odpovídala stejně. Vracela vše, co dostala, a chtěla ještě více.

Celé odpoledne a část noci se sladce a vášnivě milovali. A když vedle sebe padli do polštářů, Daniel věděl, že už se nikdy nemusí bát prozrazení tajemství, protože s ní je v bezpečí. Věděl, že ho navždy Mirandiny doteky změnily, protože očarovala jeho srdce i duši.

Byl si zcela jist, že kdyby žil ještě tisíce let, nikdy by nikoho tolik nemiloval.

Šeptal jí to do ucha, ale mluvil příliš potichu a Miranda byla příliš unavená, aby ho slyšela.

Tvrdě spala.Daniel jí políbil na temeno, držel jí v náručí, vdechovaljejí vůni a snil o společné budoucnosti.

* * *

Když Miranda otevřela oči, bylo venku již světlo. Sáhla po Danielovi a na chvíli ji vyděsilo, že tam nebyl.

Odhodila přikrývku a bosá vyšla na balkón. Otevřela dveře a čekala, že jej tam uvidí.

Ale Daniel tam nebyl.Stál pod balkónem na břehu jezera a pozoroval malou

pramici, která se houpala na černé vodě.Zabalila se do přikrývky, seběhla z ložnice a pospíchala za

ním.Když se jemně dotkla jeho ramene, trhl sebou a nadskočil

úlekem. Miranda mu překvapeně pohlédla to tváře a zjistila, že je v obličeji celý zelený. „Danieli, co tady děláte? Je vám dobře?"

„Měl bych se vám k něčemu přiznat," řekl a pokusil se o úsměv.

„Zkazila jsem překvapení?"Zavrtěl hlavou. „Netrapte mne nyní romantikou," varoval ji.

„Nejsem si jist, zda mohu naplnit vaše romantické představy."Svůdně se na něj podívala. „Máme člun, jezero, jsem tu já i

vy. Vše, co potřebujeme, je sluneční svit, saténové polštáře a nějaké růže. Pak bude má fantazie kompletní."

„Ne tak docela," přerušil ji.„Proč ne?"„Nenávidím čluny."Miranda překvapením zamrkala.„Nenávidím čluny," pokračoval Daniel. „Všechny čluny. Od

malých veslic až po královské jachty."„To je pro vaše povolání velká nevýhoda," řekla soucitně.

„Pašeráci vždy využívali lodě jako hlavní dopravní prostředky."

„Já vím," připomněl jí. „Když jsem byl naposledy v člunu, postřelili mne."

„Aha," Miranda se na chvíli zamyslela. „Umíte plavat?"

„Samozřejmě." Cítil se trochu uražený, že u něj předpokládá další nedostatek.

„Byl byste překvapen, kolik lidí plavat nedovede," řekla mu a překročila bidlo, které Daniel položil na břeh. „Včetně pašeráků a námořníků."

„Kolik znáte pašeráků a námořníků?"„Dva námořníky," odpověděla. „Ani jeden neumí plavat. A

jednoho pašeráka, který plavat umí. Skvělý chlap. Naneštěstí jeho pašerácká kariéra bude mít krátkého trvání, protože nemá rád lodě." Vzala bidlo a položila ho do pramice. „Ne že by mi to vadilo. Samozřejmě ho raději budu mít doma."

Nadechl se. „Za několik dní odjíždím."„Pracovně?" zeptala se.„Tak nějak."„Tímto?" Miranda sledovala člun.„Ano."„Když jste tak naposledy jel, byl jste postřelen."Usmál se na ní. „Ano, já vím." „Ale..."„Je tu práce, kterou je nutno udělat, Mirando. Musíme

vyhrát válku a já k tomu chci přispět." Daniel byl tak blízko, aby Mirandě pověděl pravdu o Společenství svobodných mužů.

„Chápu." Miranda uchopila do rukou a pozvedla dolní část přikrývky, aby ji nenamočila do vody. Pak vkročila do mělké vody a vstoupila do člunu. Shodila ze sebe přikrývku, rozprostřela ji na dně člunu a lehla si na ní. „Řekněte mi, Vaše Milosti, co nemáte na člunech rád?"

„Pohyb," přiznal. „To kývání."„Teď se nekýve," řekla.„Bude," nesouhlasil Daniel. „A to hned jak opustíme břeh a

budeme na otevřené vodě."„Jak jste to udělal na své poslední pašerácké výpravě?"

zeptala se.

„Nemyslel jsem na člun ani na vodu. Myslel jsem pouze na svou důležitou práci."

Miranda se usmála jako kočka, která vypila smetanu a naznačila Danielovi prstem, aby k ní přišel. „Já pro vás mám důležitější práci, Vaše Milosti..."

* * *

Bolelo ho celé tělo. Jeho žebra. Jeho rána. Jeho od slunka spálená pokožka.

Ale vozit Mirandu po jezeře byla pro Daniela nejlepší léčba. Byl tak zaměstnán společným milováním, že dříve než mohl pocítit strach z plavby a nepříjemného houpání, byli již na protějším břehu.

A když se pocit strachu a stísněnosti vrátil, pomilovala se s ním Miranda několika novými způsoby.

Už se nikdy nebude dívat na pramice nebo jakékoliv jiné čluny stejným způsobem. Miranda zcela změnila jeho pocity. Ukázala mu, že i ve věcech, kterých se bál, se dá nalézt potěšení. Ukázala mu, že jejich svatba je příčinnou nekonečného blaha. Naučila ho užívat si manželství a nebát se ho.

Na oplátku jí on splní její sen. Napříště bude vybaven saténovými polštáři a květy růží. Rychle pochopil, že dno loďky není na holá kolena příjemné.

Usmál se na ní. „Budete dnešního rána litovat, mylady."Miranda se srdečně rozesmála a položila ruce do vody.

„Nemožné."„Budete příliš zčervenalá na některých zajímavých mís-

tech," řekl Daniel a pozoroval ji, zatímco směroval loďku zpět ke břehu, odkud před několika hodinami vyjeli.

„Vy také," připomněla mu. „Ale vaše oblečení to zakryje. Ale já mám pouze tu přikrývku, na které ležím."

„Ve vaší fantazii bylo veslování lehčí," řekl a zalapal po dechu, když prorážel člunem vodu.

„To je pravda," přiznala. Posadila se a klekla si. Člun se nebezpečně rozhoupal, když se Miranda vydala z přídě na záď a vyšplhala se vedle Daniela.

„Co to děláte?" Jeho hlas zněl vyděšeně.„Ted já," řekla a sáhla po bidlu. „Vy teď budete odpočívat."Daniel váhal, ale představa nahé, šest stop vysoké ženy,

která ho vozí po jezeře, byla příliš lákavá. Opatrně se přesunul na příď a vyměnil si tak se svou nevěstou místo. Lehl si na záda a užíval si výhled na Mirandu, která je vezla domů.

Kapitola 28 „První krok je nejtěžší." — Marie de Vichy-Chamrond, 1697-1780

O čtyři dny později navštívil Daniel znovu svou matku, vdovu po vévodovi. Přivítala ho, hned jak vešel do obývací haly.

„Dobré ráno, Danieli."„Matko," uklonil se Daniel. „Nemám příliš času. Jedu pryč a

musím odjet během hodiny."„Zdá se mi, že se z toho v tvém případě stal zvyk," řekla.

„Doufám, že nejsou problémy v tvém ráji."„Samozřejmě, že ne," odvětil. „Bohužel mé záležitosti

vyžadují, abych na pár dní Mirandu opustil..."„A co tě takto brzy ráno přivádí ke mně?"„Chtěl jsem vás vidět, než odjedu, a také jsem vás chtěl

požádat o laskavost."Vévodkyně elegantně pozvedla v údivu své obočí. „To už je

podruhé během jednoho týdne, nemýlím-li se. Čím si to zasluhuji?"

„Jste moje matka," řekl a podal ji tlustou složku papírů svázaných v deskách z kozí kůže. „Přinesl jsem vám kopie mých soukromých dokumentů. Uvidíte, že jsou v pořádku. Kdyby se mi cokoliv stalo, byl bych rád, abyste se zachovala dle mého přání."

„Jak to myslíš, kdyby se ti něco stalo?" Zírala na něj. „Jsi můj jediný syn a vévoda ze Sussexu. Raději by se ti nic stát nemělo."

„Moje záležitosti jsou velmi důležité a vážné. Doufám, že se vrátím za několik dní ve stejném stavu, v jakém odjedu, ale slíbit vám to nemohu. Na první stránce jsou napsané instrukce pro vás." Ukázal na desky. „A ocenil bych, kdybyste na tom

začala pracovat už teď." Daniel se na ni usmál. „Je to pro Mirandu."

Sledoval, jak jeho matka pročítá instrukce. „Miranda má kopii všech těchto dokumentů vyjma těchto pokynů. Všechny dokumenty jsou změněny dle mého nového manželského stavu. Včetně mé závěti." Podíval se na matku. „Byl bych velmi vděčný, kdybyste vynaložila všechno úsilí na provedení úkolů dle instrukcí."

„Danieli, nejsem si jistá, zda je vhodné..."„Je to vhodné," řekl. „Měl jsem dost času promyslet si

následky, které by přineslo setrvání v této situaci. A rozhodl jsem se, ať se vám to líbí nebo ne, zvolit jinou cestu."

„Líbí se mi to," řekla jemně. „A musím přiznat, že jsem překvapena, že jsi to neudělal dříve."

„Vy jste moje matka," odpověděl Daniel. „Miranda je láska mého života. Nechci mezi vámi volit. A nechci nutit společnost, aby mezi vámi volila. Už jste se jí, matko, natrápila dost. Teď je čas udělat vstřícný krok."

Vdova po vévodovi si vzpomněla na rozhovor, který s Mirandou vedla před několika dny a rozhodla se řídit pokyny, které jí Daniel dal. „Miranda a já už jsme došly ke shodě."

„To rád slyším," řekl jí. „A očekávám, že to samé uděláte i pro mne."

Poprvé za několik let se v krásné tváři vdovy po vévodovi objevilo znepokojení. „Všechno to zní tak definitivně." Podívala se synovi do očí. „Hodláš se vrátit, že?"

„Samozřejmě, že ano. Hned jak to půjde, ozvu se vám."„Na uskutečnění tvých pokynů mám velmi málo času,"

postěžovala si.„Vy to dokážete. Jste vdova po vévodovi ze Sussexu.

Donutila jste společnost Gas-Light a Coke, aby nainstalovali světla na váš gala ples včas. Původně to vypadalo taky jako nemožné. Dokážete cokoliv."

Nádherně se na něj usmála. „Když se na to díváš takhle, myslím, že to dokážu."

„Já to vím." Daniel se sklonil a políbil matku na tvář. „Dávejte na sebe pozor. Uvidíme se, až se vrátím." Otočil se a šel ke dveřím.

„Danieli?"„Ano?"„Myslela jsem si, že by tvou ženu překvapilo, kdybych

přestavěla tvoje křídlo sídla, aby bylo vhodnější pro vévodu a vévodkyni."

„To je od vás velmi hezké, matinko," řekl. „Klidně je přebudujte, ale o nás si nemusíte dělat starosti. Miranda a já jsme se rozhodli žít v jejím domě v regentském parku."

„Sussexské sídlo bylo ale vždy hlavním domovem vévodů ze Sussexu," protestovala.

„Sussexské sídlo je váš domov. Žijete tu přes třicet let."„Ale..."„A dům v Upper Brookské ulici je tradičním sídlem

markýze St. Germaine — je to domov lady St. Germaine," připomněl jí. „Svatba udělala z Mirandy vévodkyni ze Sussexu, ale narodila se jako pátá markýza St. Germaine. Miranda, já i ty bychom tady mohli žít. Nebo bych mohl s Mirandou a lady St. Germaine žít v Upper Brooku. Ale nemůžeme žít ve dvou domech. Protože nechceme žít ani v sussexském sídle ani v domě lady St. Germaine, rozhodli jsme se usídlit v domě v regentském parku. To bude náš domov." „Pak se domnívám, že by nevadilo, kdybych ti tam zaslala nějaké věci? Obrazy, nábytek, skříňku se sussexskými šperky a..."

„To by nevadilo," Daniel se podíval na svou matku. „Ale jsem si jist, že by Miranda ocenila, kdybyste ji sem pozvala, ukázala jí celý dům, samozřejmě vyjma vašich pokojů, a ona si mohla vybrat, co by chtěla mít v novém domově."

„Líbil se jí smaragd?"

„Ano, velmi."„Domnívám se, že ji mohu pozvat na malou svačinku a

prohlídku půdy a skladů."„Domu, půdy a skladů," řekl přísně Daniel. „Ona je novou

vévodkyni a může si v manželově domě vybrat, co bude chtít. Vy jste vdovou po vévodovi, tak bych očekával, že to pochopíte a budete trochu velkomyslná."

„Dobrá."„Mám vaše čestné slovo, že se budete držet mých instrukcí

a pozvete Mirandu a její matku dnes odpoledne na svačinu a ukážete jim dům, půdu a sklady?"

Přikývla.„Rád bych to slyšel na vlastní uši."„Máte mé čestné slovo, že se budu držet vašich instrukcí a

pozvu Mirandu a její matku dnes odpoledne na svačinu a ukážu jim dům, půdu a sklady." Sledovala jeho přísný výraz a vzdala to. „Pošlu jim hned teď zprávu."

„Děkuji vám, mama." Políbil ji znovu na tvář, rozloučil se a odešel

* * *

Opustit Mirandu bylo mnohem těžší.Neplakala, když ji opouštěl, ale očí se jí leskly potlačo-

vanými slzami a snažila se utajit, že se jí třese hlas, i to, že má pod šaty oblečené jeho kalhoty. Ale vklouzl jí rukama pod sukně a kalhoty objevil.

Daniel pozvedl obočí. „Nová móda, mylady?"„Vezměte mě s sebou," škemrala.„Nemohu," odpověděl a vyhrnul jí sukni výše, aby viděl,

jaké kalhoty si oblékla. „Moje předpokládám?"Miranda se zamračila. „Ano, samozřejmě."Chytil jí za zadek a pohladil přes napnutou látku. „Moc vám

sluší." Zašklebil se. „K jaké příležitosti jste si je oblékla?"

Popuzeně se na něj podívala. „Vy víte, proč jsem si je oblékla. Jedu s vámi."

Zavrtěl hlavou. „Vím, že byste to dokázala, ale na takové výpravě nemáte co dělat."

„Prosím, Danieli," řekla. „Nesnesu pomyšlení, že se plavíte sám ve člunu přes Kanál."

„Nebudu sám," řekl jí.„Ale budete ve člunu. Jak se dozvím, že jste v pořádku?"„Budu v pořádku, musím se k vám přeci vrátit." Přitiskl ji k

sobě a políbil ji na špičku nosu. A znovu žasl, jak se k sobě perfektně hodí. „Za chvíli dostanete zprávu od mé matky, která vás k sobě zve do sussexského sídla. Můžete si tam vybrat, co uznáte za vhodné a co byste ráda měla v našem novém domově. Byl bych velmi rád, kdybyste to pozvání přijala."

„Ale Danieli..."„Nebojte se. Když vše dobře půjde, budu zítra večer

zpátky," řekl jí.„Nemohu si pomoci a musím se bát," přiznala. „Vím, co se

stalo minule."„Budu v pořádku. Jděte do sussexského sídla a pokuste se

přijmout matčin vstřícný krok."Když si povšimla výrazu v jeho očích, kapitulovala.

„Dobrá."„To je moje vévodkyně," zvolal Daniel a věnoval jí polibek,

který v sobě ukrýval všechnu vášeň, kterou cítil, když musel svou ženu opustit.

* * *

Společenství svobodných mužů počkalo, až se Jarrod vrátí z líbánek a pak nalíčilo past.

Jarrod se před několika hodinami nalodil na jednu z kupeckých lodí lorda Daviese a pod rouškou tmy vyplul směrem do Španělska. Alex, druhý markýz Courtland ho

doprovázel a nalodil se brzy ráno v Londýně. Courtlandovým úkolem bylo zajistit to nejnutnější pro síť kurýrů a špiónů, která byla rozptýlena na Pyrenejském ostrově. Jarrod mezitím jednal s Wellingtonem a jeho kolegy.

Daniel a jeho skupina byli volavky. Spolu s Micahem Beekinsem vezli několik soudků brandy z Danielova sklepa a několik kožených vaků plných zfalšovaných zpráv, které Colin s Gillian vyráběli několik dní.

Rozšifrované falešné zprávy by mohly na odsouzení zrádce stačit, ale Společenství se rozhodlo použít je pouze jako pojistku, kdyby něco nevyšlo a past sklapla naprázdno.

Úkolem lorda Weymoutha bylo pustit si trochu pusu na špacír před svým nadřízeným ve válečném štábu. Kožené vaky měly být doručeny odpoledne do Doveru mužem s utajenou totožností.

Jonathan se nechal přidělit k pobřežní hlídce a byl připraven nalodit se na Colchester, kdyby se krysa pokusila utéci po vodě. Colin a Griffin zůstali v Londýně, aby mohli Daniela sledovat. Třeba celou cestu, když to bude potřeba.

Každý měl přidělený úkol. Dokonce i Ruppert a Ned. Daniel jim, poté co doprovodil Mirandu k její matce do Upper Brooku, nařídil, aby na ni dohlédli.

„Nemyslím si, že přijde, Danny," zamumlal ze své pozice na zádi člunu Billy Beekins.

„Přijde." Daniel odpověděl s naprostou jistotou. Seděli ve člunu už hodiny, sledovali pobřeží a čekali na Jonathanův signál, že loď a kočár přijíždí.

„Už je to tady!" zašeptal Shavers. „To je Johnnyho signál."Daniel se podíval nalevo a zjistil, že je to skutečně

bratrancův signál. „Zaberte." Dával pokyny posádce, aby dosáhli pobřeží ve stejný okamžik jako kočár.

„Jak ti je, Danny ?" zeptal se loďmistr. „Bolí tě to zranění?"Daniel se opřel ramenem o veslo. „Pálí to jak čert," přiznal.

„Ale dokážu to."

„Jaj, mladíku, jsem si tím jistý." Billy Beekins se usmál a odhalil tak chybějící zuby. „Netrpělivě jsi na tuhle výpravu čekal. Dokonce jsi už ztratil i svou obvyklou nazelenalou barvu."

Daniel se zašklebil. „Naučil jsem se ocenit čluny," od-pověděl po pravdě. „I činnosti, které v nich muž může provozovat."

„To je pravda, mladíku. Pospěšme, mejdan právě začíná."„Přiražme," řekl Daniel tiše. Položil veslo do lodi, stejně

jako ostatní. Už pouze za pomoci přílivu dosáhli břehu.Vyskočili do mělkých vln, vytáhli na břeh člun a vyložili

francouzskou brandy, kožené vaky a Micaha.„Vezmu to."Daniel se otočil a uviděl lorda Espyho, jak vystupuje z

kočáru, který velmi dobře znal a míří na Peppera, který držel soudek brandy.

„Dostal jste chuť na brandy, lorde Espy?" zeptal se Daniel. „Nebo vaše sklepy vyschly?"

„Používám ji jako platidlo," řekl Espy. „Velitel fregaty má slabost pro dobrou brandy."

„Myslíte svého bratra? Velitele Selwina Espyho?"„Zásah, Vaše Milosti."Daniel kývl na Peppera. „Předejte tomu muži soudek brandy

spolu s mými pozdravy."„Jste gentleman, Vaše Milosti." Lord Espy se uklonil se

zbraní v ruce. „Dejte to támhle."Pepper přenesl soudek před Espyho kočár a položil ho na

zem.„Teď si vezmu i zbytek," nařídil Espy.„Chamtivý? Nebo hodně žíznivý?" dráždil ho Daniel.„Mírná chamtivost je dobrá vlastnost, Vaše Milosti. A stejně

je to i se žízní po krásách života." Oháněl se zbraní. Daniel naznačil Pepperovi, aby dal lordu Espymu všechnu brandy. „A teď zbytek."

„Obávám se, že už všechnu brandy máte," upozornil ho Daniel.

„Nemluvím o brandy," řekl Espy. „Chci toho zvěda a ty zprávy."

„Nepřevážíme zvědy." Daniel se zadíval neústupně na Espyho. „A co vás přivádí na myšlenku, že kdybychom ho vezli, vydám vám ho?"

„Mám něco, co chcete."„Ano?"„Samozřejmě," přisvědčil Espy. „Takto se tyto hry hrají. Já

mám něco, co chcete vy. Vy máte něco, co chci já. Můžeme měnit." Espy namířil na Daniela zbraň, udělal krok zpět a sáhl rukou do kočáru. Vytáhl Mirandu a zkroutil jí ruku za záda. „Mohu vám gratulovat k zásnubám, Vaše Milosti?"

„Ahoj, Danieli." Hlas se jí trochu třásl, ale držela se zpříma a nedávala na sobě znát strach.

„A. já jsem si myslel, že lady Miranda je pouze vaší milenkou," řekl lord Espy. „Představte si mé potěšení a překvapení, když jsem zjistil, že je vaší novou manželkou."

Když ji uviděl, málem se mu zastavilo srdce. Všechno dokonale naplánoval. Pohled na lorda Espyho, který ohrožuje jeho ženu zbraní, ho naprosto ochromil. Musel ale svůj úkol dotáhnout do konce. Sjel pohledem od Mirandiny hlavy až k nohám. „Zranil vás?"

„Ne."„Pak vám tedy mohu říci, že vám tyto šaty sluší stejně, jako

vám to slušelo dnes ráno." To měla oblečeny jeho kalhoty. Nyní na sobě měla krásné šaty. Usmál se na ní. „Nové šaty?"

Přikývla. „Vaše matka mě pozvala do sussexského sídla na svačinu. Chtěla jsem vypadat dobře..."

Danielovi leknutím poskočilo srdce. „Je moje matka... ?"„Mám vychování," oznámil mu Espy. „Nikdy bych vaší

matce neublížil."„Proto jste unesl mou ženu," řekl posměšně Daniel.

„Jenom kvůli naší záležitosti," řekl Espy. „Vaše žena odjížděla ze sussexského sídla zrovna, když jsem přijížděl."

Miranda upřeně sledovala Espyho. „Víte, že dělal spo-lečníka vdově po vévodovi?"

„Věděl jsem, že matka má několik přátel mezi gentlemany " uznal Daniel. „Nevěděl jsem, že má tak žalostný vkus."

„Měl jste být častěji doma," řekl mu Espy. „Pak byste věděl, co se děje přímo před vašima očima. Věděl byste, že jsem s Její Milosti trávil teď hodně času. Je to stále velmi krásná žena a velmi velkorysý společník."

Danielovi se dělalo zle, když si představil, co mohla matka s Espym jako společníkem provádět.

„Každopádně vaše žena udělala chybu. Když opustila sussexské sídlo a hned si zavolala kočár, její kočí mě poznal." Lord Espy pokrčil rameny. „Naneštěstí jsem byl zrovna zaměstnán zneškodňováním jejího sluhy, tak jsem nezpozoroval, že si mě kočí všiml."

„Rupperta jsem neviděla," řekla Miranda Danielovi. „Lord Espy uhodil Neda vycházkovou holí do hlavy a pak ho nechal ležet na ulici." „Trochu jsem pospíchal. Nemohl jsem marnit čas," pokračoval Espy. „Vaše žena není příliš krotká. Přirozeně jsem neměl jinou volbu, než ji samotnou odvézt pryč. Hlavně poté, co mě příšerně nakopla kolenem mezi nohy."

„Moji muži?" zeptal se Daniel.„Váš kočí je svázaný uvnitř kočáru," odpověděl Espy. „A

když jsme odjížděli, sluha stále ležel na ulici." Přitáhl více Mirandinu ruku k jejím zádům.

Zalapala po dechu, jak jí projela bolest rukou a nakopla Espyho do holeně. „Vy darebáku!"

„To stačí!" Espy uvolnil sevření, chytil Mirandu kolem pasu a pevně ji zezadu držel. Chladnokrevně na ni namířil zbraň. „Dejte mi to, co chci, a já vám dám to, co chcete vy. Pospěšte si," křikl a pozoroval Daniela. „Čas běží."

„Dobrá," řekl Daniel klidně. „Dejte mi mou ženu a já vám dám ty vaky." Natáhl za sebe ruku a Micah mu podal vaky.

„A špióna," řekl nervózně Espy a olízl si perličky potu nad horním rtem. „Potřebuji zvěda i vaky."

„Z jakého důvodu?"„Samozřejmě že pro peníze," vyprskl Espy. „Jsou lidé, kteří

mají více než dost, jako vy Vaše Milosti. A jsou lidé, kteří nemají nikdy dost..."

„Jako vy."Espy přikývl. „Přišel jsem na způsob, jak nějaké získat."„Tím, že se oženíte s mou matkou?"Lord Espy se zachichotal. „Znáte vévodkyni. Nikdy by si

nevzala méně urozeného muže. A nezáleží na tom, jak dobrý je v posteli."

„Takže jste se rozhodl stát vyzvědačem a vyděračem," hádal Daniel.

„Samozřejmě," souhlasil Espy. „A špión má pro Francouze mnohem větší cenu než zprávy. Dejte mi jej!"

„Mirando," řekl Daniel tiše. „Víte, že vás miluji?" „Ano," vydechla.

„Věříte, že bych nikdy neudělal nic, co by mohlo ohrozit váš život?"

„Bezvýhradně."„Pak tedy uskočte. Hned!"Miranda udělala, oč jí Daniel požádal. Uskočila ve stejný

okamžik, kdy Daniel hodil Espymu na hlavu kožené vaky a utíkal k němu. Když jej Daniel srazil na zem, Espy vystřelil. Miranda upadla na záda a ležela v písku vedle vaků.

„Jsou všichni v pořádku?" zeptal se Daniel, když se opatrně postavil na nohy. Sledoval, jak Micah, Billy Beekins, Pepper, Shavers, Colin a Griff obstoupili Espyho a zvedají ho na nohy.

„Jsme v pořádku," zavolal Micah. „Střelil do vody."„Mirando?" zašeptal.

„Jsem v pořádku." Vstala, došla k němu a položila mu ruku na rameno.

„Díky Bohu," vydechl. „Rozum věděl, že nebezpečí je minimální, ale srdce..."

„Vaše srdce?" pobízela jej.„Srdce jsem měl v krku," řekl potichu. „Myslel jsem, že na

lásku k vám zemřu." Zavřel oči a padl na písečný břeh.„Danieli? Danieli!" zatřásla s ním. „Jste postřelen?"„Ne," zasténal. „Ale obávám se, že jsem zničil vaše stehy."„Opřete se o mě," nakázala mu, když se ho pokoušela

zvednout a sama padla na kolena. „Stále vážíte nejmíň tunu."Daniel vyjekl. „Vy taky nejste peříčko. Díky Bohu."„Dovolte."Miranda pozorovala, jak Colin s Griffinem pomáhají

Danielovi na nohy.„Teď víte, čím se zabýváme, když jsme z domova a od

svých lásek," řekl Griff s mrknutím.Colin přikývl. „A opravdu bychom ocenili, kdybyste si

nechala toto dobrodružství pro sebe, Vaše Milosti."Usmál se na ni. „Nemusíme děsit naše milované ženy."

Colin ovinul ruku kolem Danielova pasu a společně s Griffem ho dotáhli do kočáru,

„Samozřejmě," odpověděla Miranda. „Měla bych noční můry, kdybych o tom jenom přemýšlela. Vaše tajemství je v bezpečí."

„Výborně, Vaše Milosti." Micah jí podal ruku.„Děkuji."„Já jsem Micah Beekins," řekl, když jí pomohl nastoupit do

kočáru a usadil se vedle ní. „Nemusíte se bát, madam. Vezmeme Dannyho... Chci říci... Jeho Milost... k mojí matce. Ona ví, co dělat. Už to dělala dříve a nebude mít problém sešít ho kdykoliv znovu."

Kapitola 29 „ Líbej mě, než se setmí." — Francis Beaumont, 1584-1616 — John Fletcher, 1579-1625

Londýn, regentský parkO měsíc později

„Ranní pošta už dorazila, Vaše Milosti."„Děkuji, Nede." Miranda zvedla dopis, který jí dával na

stříbrném táce a položila si jej do klína. „Beckham, madam."Miranda zvedla oči od novin, které četla. „Prosím?" „Beckham, madam," trval na svém Ned. „Když jsem váš

komorník, měla byste mi říkat příjmením, Beckham."„Pokusím se, Ne... Beckhame," slíbila. Daniel vešel do

místnosti a políbil ji na krk. „Nějaké potíže?" škádlil ji.Miranda přikývla. „Od té doby, co se uzdravil ze zranění a

byl povýšen na komorníka, trvá Ned na tom, abych ho oslovovala Beckhame." Otočila se s úsměvem na manžela. „Znám ho celý život a vždycky jsem mu říkala Nede." Povzdechla si. „Na Beckhama si budu muset teprve zvyknout."

„Povýšila jste ho na komorníka, Vaše Milosti," připomněl jí Daniel. „A to ho opravňuje k tomu být nazýván

příjmením." Naklonil se jí přes rameno. „Něco zajímavého v Chronicle ?"

Zavrtěla hlavou. „Stále čekám, až v rubrice Senzace ze společnosti odvolají dřívější článek, který o nás vyšel."

„Bez úspěchu?" zeptal se.„Zatím ano."

„To nevadí. Můžeme se s nimi soudit." Daniel se podíval na těžkou obálku, která ležela v Mirandině klíně. „Co je to?"

„Ranní pošta."„Neotevřete to?"Miranda složila noviny a odložila je. Zvedla obálku z klína

a prohlédla si ji. „To je nějaký omyl."„Co se děje?" Daniel se musel kousat do vnitřku tváří, aby

se nezačal ušklíbat.Zamračila se. „Je to od vaší matky."„Tak to otevřete," naléhal. „Ať víme, co chce."Miranda roztrhla obálku a četla: „Její Milost, vdova po

vévodovi ze Sussexu, má tu čest oznámit, že její syn, Jeho Milost Daniel Edward Arthur, devátý vévoda ze Sussexu, pojme za manželku vznešenou Mirandu Margaret, pátou markýzu St. Germaine, ve středu 30. června v devět hodin ráno v kostele svatého Michala, náměstí svatého Michala, Londýn. Svatební hostina bude následovat v rodinném sídle Sussexů." Zmatená Miranda se podívala na svého manžela. „Zve nás na naší svatbu."

Daniel zavrtěl hlavou. „To pozvání bylo adresováno vám," řekl. „Pozvala vás na svatbu, kterou pro nás uspořádá."

„Chce, abychom se znovu vzali?"Daniel se sklonil a políbil ji na rty. „Chce vás odškodnit a

veřejně vás zve na velkou událost sezóny."V Mirandiných očích se objevily slzy. „To nemusí dělat."„Ano, musí."„Třicátého června?" vykřikla Miranda. „To je skoro za

čtrnáct dní. Co si vezmu na sebe?"Daniel se rozesmál. „Zvláštní, že se na to ptáte." Sklonil se,

zvedl krabici se šaty od Madam Racine a podal jí Mirandě. „Jak jsem slíbil, objednal jsem vám šaty, za které se nemusí stydět ani královna."

Miranda uvolnila stužku na krabici, strhla balící papír a úžasem vykřikla nad krémovými šaty.

Vzala je z krabice a přitiskla si je k tělu.To byly šaty jako pro královnu. Byly vyrobeny z metrů

hedvábí a krajek a byly pošity stovkami perel a diamantů.„Skoro jsem objednal zelené šaty, stejné jako jste měla na

naší první svatbě," přiznal. „Ale pak jsem si řekl, že si zasloužíte něco mimořádného."

„Ach, Danieli..."Když takto vyslovila jeho jméno, něco v jeho nitru roztálo a

pak se naplnilo pýchou. „Vezměte si mě znovu, Mirando," řekl jemně. „Chci mít příležitost zopakovat svoje přísahy před celým Londýnem a všem ukázat, jak jsem šťastný a poctěný, že se mnou půjdete k oltáři. Protože vás miluji a jsem nejšťastnější muž na světě, že mám zrovna vás za manželku." Políbil ji a jeho polibek byl dlouhý, vřelý, sladký a plný budoucích příslibů.

„Miluji vás, Danieli," zašeptala. „A bude mi potěšením a ctí vzít si vás, kolikrát budete chtít. Protože jsem vaše. Opravdově a navždy."

Epilog „Jsou to dobré zprávy hodné tohoto označení! A stále ne tak dobré, aby mohly být pravdou." — Matthew Henry, 1662-1714

Ze sloupku „Senzace ze společnosti" z úterý 30. června 1813:

Redaktoři a vydavatelé deníku Morning Chronicle se poníženě omlouvají Jejich Milostem, vévodovi a vévodkyni ze Sussexu, za dřívější článek, který naznačoval, že se začátkem sezóny nevhodně stýkali v domě v Curzonské ulici.

Podle matričního záznamu kostela svatého Michala byli vévoda a vévodkyně ze Sussexu oddáni díky zvláštnímu povolení. Svatbu vedl biskup Manwarning a došlo k ní několik okamžiků předtím, než se novomanželský pár odebral do Curzonské ulice, kde strávili první dvě noci svých líbánek.Redaktoři a vydavatelé deníku Morning Chronicle hluboce litují nepravdivého článku a přejí novomanželům mnoho štěstí do budoucna.

Upravená listina

Společenství svobodných mužůSedmého dne měsíce ledna, léta Páně 1814, jsme se my,

synové a dědicové nej starších a nejváženějších šlechtických titulů z nej lepších rodin Anglie a Skotska, rozhodli upravit Zakládající listinu Společenství svobodných mužů.

Společenství svobodných prohlašuje, že synům vážených rodů a dědicům velkého bohatství, kteří jsou vázáni povinností oženit se, aby mohli zplodit další syny a dědice, by mělo být dovoleno vyhnout se svazku se ženou, dokud nepotkají lásku svého života, protože lásku velkých anglických a skotských hrdinů si zaslouží pouze mimořádné ženy.

Zakládající i nově přijatí členové Společenství svobodných prohlašují, že:

1) Ženitba je přijatelná pouze v případě, nebude-li vyhnutí nebo budeme-li již staří, nebo když v srdci ucítíme, že je to správná věc.

2) Nebudeme již požadovat zaplacení částky pěti set liber šterlinků za ženitbu před třicátým rokem našeho věku. Nerušíme tuto podmínku proto, že by členové Společenství svobodných mužů neměli dostatek peněz, ale protože je již zbytečná.

3)Nikdy nebudeme dobrovolně prospívat matkám a jejich vdavekchtivým dcerám, pokud k tomu nebudeme donuceni. Pokud nebudeme chtít, nebudeme navštěvovat žádné příbuzné, přátele či známé, kteří by se pokoušeli seznámit nás s možnými nevěstami.

4) V případě, že se rozhodneme oženit, bude to pouze se ženou, která nás miluje, nebo se ženou, která nás snad bude milovat, nebo se ženou, u níž se modlíme, aby nás milovala.

5)Nikdy se nezatížíme takovými sentimenty, které jsou lidmi označovány jako láska, stejně jako nepodlehneme ženským svodům, pokud se pro to sami nerozhodneme, protože láska je dar, a ne břemeno, a ženy, které nás očarovaly, nás milují a zaslouží si, abychom my milovali je.

6) Na oltář manželské povinnosti se obětujeme vždy, kdy budeme moci, abychom dostali a rozdali potěšení a zplodili dědice, a doufáme, že v tomto úkonu vždy najdeme zalíbení.

7) Své manželky usadíme v našich srdcích a budeme s nimi žít na venkově, v Londýně nebo kdekoliv, kam nás osud zanese.

8)Budeme pít, jezdit na koni, lovit a stýkat se s přáteli, kdykoliv se nám zachce, a budeme se vracet domů k našim ženám a rodinám s úsměvem na rtech.

9) Nebudeme přikazovat ženám, které nám daly svá srdce, ale budeme je milovat, ochraňovat a respektovat. Budeme se ze všech sil snažit sdílet s nimi svou práci a své životy. Stále si budeme dávat nohy na stůl, lenošku nebo křeslo, když se tak rozhodneme, a naši lovečtí psi budou ležet a potulovat se kdekoliv v domě. To vše pouze v případě, když to nebude vadit našim drahým polovičkám.

10) Naše oddanost a nehynoucí láska budou patřit Anglii a Skotsku a bratrům a druhům ze Společenstva svobodných mužů stejným dílem jako našim manželkám a rodinám, které nás milují a které milujeme my.

Podepsali (vlastní krví) a zapečetili:

Griffin Abernathy, první vévoda z Avonu a první markýz z Abbingdonu, ve věku třiceti let a dvou měsíců. Šťastně ženat od května 1810.

Colin McElreath, dvacátý sedmý vikomt Grantham, ve věku třiceti let a pěti měsíců, nejstarší syn a dědic devátého hraběte McElreatha. Šťastně ženat od června 1812

Jarrod, pátý markýz Shepherdston, dvacátý druhý hrabě z Westmoru, ve věku třiceti jedna let a tří měsíců. Šťastně ženat od května 1813

Daniel, devátý vévoda ze Sussexu, ve věku dvaceti osmi let a osmi měsíců. Šťastně ženat od května 1813.

Jonathan Manners, jedenáctý hrabě Barclay, ve věku dvaceti osmi let a deseti měsíců

Alexander, druhý markýz Courtland, ve věku dvaceti šesti let a jednoho měsíce

Rebecca Hagan Lee

Jeho na celý život

Z anglického originálu Truly a Wife,vydaného nakladatelstvím Berkley Sensation,

v New Yorku roku 2005,přeložila Zuzana Pavková.

Vydalo nakladatelství KMa, s. r. o., v Praze roku 2007. Redakce Slávka Járová.Obálka Milan Jaroš.

Grafickou úpravu a sazbu z písem Sabon a Castleprogramem TgX připravil Bohumil Bednář, PISCES.

Tisk a vazba Těšínské papírny, s. r. o., Český Těšín.

Vydání první.