Hlas na poušti

2019 (2)

Slovo úvodem

Ať se to stane, řekne doposud neznámá dívka a stane se známounavěky. Její jméno, Maria, nedozní nikdy ... Žena je v ohniskunejdůležitějšího okamžiku dějin lidstva a bude ve středupozornosti navždy. Co rok se bude vzpomínat narození jejíhoSyna, každou neděli na jeho Zmrtvýchvstání, ale Zvěstování jehopříchodu si budou lidé připomínat denně, ba třikrát denně a zazvuku zvonů. Bůh se vydá do tísně prostoru a času. Projde všemifázemi lidského života, i tou nejtěžší.

P. Jan RybářPřevzato z časopisu Adalbert 1/2019

Zamyšlení Skončila doba adventní a vánoční. Uzavřel se rok 2018 a vše cojsme nestihli nebo pokazili, nemůžeme vrátit zpět.Byl to rok, kdy jsme si připomínali pro náš stát velmi důležitávýročí: rok 1618,1918,1938,1948,1968. Někdo měl obavy z tajuplných osmiček, jiný čekával něcovelkého. Někomu se jeho očekávání vyplnila, jiný ještě na svojipříležitost čeká. Někteří lidé si dávají do nového roku různá předsevzetí .Já si je raději nedávám. Proč se trápit pro svoji nedostatečnost.

Myslím si, že mnohem důležitější je, zkoumat uplynulý den asnažit se vyhodnocovat, co bylo správné, v čem jsme udělalichybu a komu jsme ublížili.Každý nový den je velkou příležitostí něco udělat nebo toodmítnout. Někoho potěšit nebo jít svou cestou.V jedné písni se zpívá: “Nečekej na svůj velký den, každá chvílese Ti nabízí ...". Stále více si uvědomuji, jak je Bůh milosrdný, když nám nabízístále nový začátek.Katolická církev má k tomu i svůj velkolepý nástroj – církevní rok.Slova Písma se opakují a záleží jen na nás, zda se na něbudeme dívat “novými očima”. Pokud potlačíme své "já", můžemepochopit slova, kterými k nám promlouvá Bůh. Mnohokrát sejedná o drobné události, kterých si ani ve “své velikosti"nevšimneme. Může jít o pozdrav, úsměv, podání ruky,poděkování ...Pro nás je to maličkost, ale pro druhého to může být velká věc.Jeho bolest se změní v radost. Mnohdy musíme udělat zásadní rozhodnutí nebo obětovat něcona čem nám velmi záleží. To znamená obětovat sám sebe. Svojipohodlnost, svoji práci, své “lásky”. Bohužel bez obětí se dopředunepohneme. Slova o oběti a obětování se nám nelíbí. Radějiřekneme: “To nezvládnu.” "Dnes nemám čas, snad zítra.” “Proč já,ať to udělá někdo jiný."Máme v zásobě mnoho výmluv, ale před Boží tváří, nám tonepomůže. Mějme na paměti Ježíšova slova „Buďte připraveni, protože Synčlověka přijde v hodinu, kdy se toho nenadějete.“(Lk12.40).Přeji nám všem požehnaný nový rok 2019. Ohlednutí za VánocemiHorní ŽďárDne 21.12. 2018 se uskutečnila akce pěveckého sdruženíNaŽďár v kostele sv. Jana Křtitele v Horním Žďáru.Při návštěvě této velmi vydařené akce se mi mimoděk vybavilyslova písně Václava Neckáře:„Ježíš na kříži ztrápený, občas se usměje.Na ty co v zázrak uvěří, na ty co zpívají".

Bylo nevlídno a pršelo, přesto zde bylo plno lidí, ktreří se chtělisejít. Chtěli zpívat.Kostel voněl hořícími svíčkami a sychravostí oprýskaných stěn.Ježíš v opuštěném kostele opět uvítal ty, kteří na Něho téměřzapomněli. Na oplátku si odnesli do svých domovů radost zesetkání s lidmi a Bohem.

Hotel Pod Zvičinou Kdo navštívil ve dnech 26.12 a 27. 12. 2018 toto kouzelné místo,mohl se setkat s ovcemi, osly, kozami a poníky, ale předevšími seSvatou rodinou a třemi králi.Při zpěvu vánočních písní jsem si uvědomil, že toto Marianskémísto se zázračnou vodou, opět ožilo, aby přineslo do srdcí těch,kteří přišli, trochu pohody a klidu.

Kostel Navštívení Panny Marie U StudánkyDne 29.12.2018 se uskutečnilo již tradiční setkání dětía dospělých se Svatou rodinou. Tři králové přivezli dary a bylipřivítáni slavnostními fanfárami lesních rohů.Všichni společně jsme si potom s „Vítěznáčkem“ zazpívalivánoční koledy.

Co měly všechny tyto akce společného?Organizovali to lidé, kteří do kostela nechodí, ale chtěli udělatradost sobě a ostatním.V tom všem je ta vánoční doba skutečně kouzelná, protože otvírásrdce tam, kde bychom to mnohdy ani nečekali.Lidé hledají něco nebo Někoho, kdo je převyšuje. Hledají smyslsvého života.Možná čekají na někoho z nás, kdo se zastaví a pomůže jimhledat.Papež František nás k tomu stále vybízí a letošní rok by měl býtzačátkem našeho otevření.

Toulky po okolíV dobách poměrně nedávných, kdy jsme se ještě mohlipravidelně těšit ze sněhové pokrývky ve Dvoře Králové a okolí, semnoho lidí vydávalo na běžkách na oblíbenou trasu Výšinka –Dubový Dvůr – Záboří – Komárov – Dvůr Králové.Při těchto výletech nebylo možno přehlédnout několik kaplí akapliček, které neodmyslitelně patří ke krajině, do které je němečtíobyvatelé bývalých Sudet umístili, aby zde společně chválili Bohaa sdělovali mu své starosti. A že jich nebývalo při těžkém životěv chudém podhůří málo.Kaple na Výšince (Weiberkränke) se nachází na soukromémpozemku a její zkáza se patrně již nedá odvrátit. Paní EdithNiepel, která se narodila na Výšince v roubené chalupě stojícídodnes po pravé straně silnice za kamenným křížem, vzpomíná,jak se vždy v květnu denně chodívali s maminkou a s ostatnímiženami a dětmi modlit do kapličky růženec. Dnešní motorest bývaluž tehdy hospodou a patřil rodině Anders. V únoru 1945 maláEdith s hrůzou pozorovala z okna zubožené vězně v pochodusmrti z koncentračního tábora Groß-Rosen. V květnu 1945 se posilnici přesouvala ruská armáda, lidé se báli chodit do kapličky, alemodlili se dál, v lese u mariánského obrázku při cestě na DubovýDvůr. Vpředu klečely děti a nesměly vyrušovat. Netušily tehdy, žese velice brzy a rychle budou muset s domovem rozloučit.Kaple v Dubovém Dvoře (Eichelhof), zasvěcená Svaté rodině,stojí na svém místě od roku 1901. Tehdy se ještě na místědnešního rybníka nacházely vlhké, ale obhospodařované louky.Rybník byl zbudován až po druhé světové válce. Lidé se v kaplishromažďovali na májové a jiné pobožnosti, zvonek ve věžičcezvonil ráno, v poledne a večer a vyzýval k modlitbě Anděl Páně.Ohlašoval i úmrtí vesničanů. Za obou válek stavěly zoufalé matkydo kaple obrázky svých do armády odvedených synů. Zvonek bylza první světové války zrekvírován a v roce 1920 byla za něj ulitanáhrada. Ta ovšem nepřečkala druhou válku (možná zvonekzmizel až po ní, nevím přesně). Možná se povede ho nahradit,aby připomínal, že je třeba si vážit života v klidu a míru.

Dubový Dvůr 2009Ještě před několika lety byla kaplev dost bědném stavu. O její opravuse zasloužili místní lidé z okolípodporovaní obcí Hajnice, rekreantiz Dubového Dvora a zejména zdejšírodák, pan Helmut Koch. Přímo protikapli se narodil v roce 1930 FranzNiepel. Žil v bývalé NDR, kde působiljako katolický kněz, a pravidelně,pokud to bylo možné, svou starouvlast navštěvoval. Pravidelnědoprovázel německé poutníky připoutích ke studánce v Kocléřově.Bohužel už není schopen cestovat,ale na Dubový Dvůr často vzpomíná. Bratr pana Helmuta Kocha,již zesnulý Horst Koch, věnoval kapli křížek pověšený nastěně.Obraz Svaté rodiny opatřil pro kapli vloni na jaře P. JanCzekala. Kaple, o kterou se starají místní lidé, je celoročněotevřená, je možné se v ní zastavit.Kolem velkého, většinou opuštěného stavení v holandskémvlastnictví vlevo u cesty nad kaplí (bývalý hostinec - GasthausSchnabel) se vydáme směrem na Záboří (Söberle). Záboří je pro mnohé spojeno s oblíbenou hospodou u Šulců. Taaž do roku 1945 patřila hostinskému a zároveň místnímu rolníkovipanu Antonu Andersovi. Narodil se v roce 1878, oženil ses Abinou Simmler z Kocléřova, měl s ní tři dcery a jelikož zemřeltěsně před definitivním odsunem celé rodiny do Německa, bylještě rychle pohřben do hrobu svého švagra Rudolfa Simmlera.Tento hrob se zachoval na kocléřovském hřbitově a poznáte hopodle lucerny, kterou na něj vždy při pouti ke Studánce umístívnuk pana Antona Anderse, Peter Hopp z Berlína.Nedaleko hostince na Záboří a bývalé školy stojí kaple NejsvětějšíTrojice. Na fasádě nad dveřmi je vyznačeno datum 1920. Má zvonek a je v relativně dobrém stavu. Oltářní obraz chybí.Bohužel z hlouposti jeden chlapec rozbil kamenem vitrážováokna. Kapli pro každoroční májovou pobožnost připravuje rodinaSíbrova z Kocléřova.

Vzpomínám si i na několikrát zopakovanou mši v kapli na Štědrýden odpoledne, v roce 2005 s idylickou sněhovou nadílkou améně idylickou cestou autem na Záboří. Paní Síbrová tehdyupekla perníkový betlém a mši slouženou P. Janem Czekaloudoprovázela tehdy úplně „mladá“ skupina Mozaika pod vedenímsestry Dagmar. Kaple je zamčená, ale je možné do ní nahlédnoutoválnými otvory ve dveřích.Z domu přímo za kaplí pocházela babička již zmíněného panaHelmuta Kocha, pána, který se stále velmi zajímá o veškeré děnív našich končinách a pravidelně přijíždí na pouť ke Studánce.Byla to paní Maria Koch, rozená Hoffmann. Provdala se zavdovce se čtyřmi dětmi, chudého rolníka Franze Kochaz Dubového Dvora, krátce po té, co jeho první žena, také Marie,zemřela při porodu svého posledního dítěte. Život tehdy nebylvůbec snadný.Jistě je možné odbočit ještě k malé, opravené a udržovanékapličce na Novém Záboří, do které lze nahlédnout skrz mřížu vchodu.Lidé, kteří dnes o kapličky pečují, do nich často umisťujínejrůznější „svaté obrázky“, množství sošek a krucifixů, kteréněkde našli. Občas se v kaplích dochovaly i zbytky dřívějšívýzdoby. Tato místa se tak stávají výrazem odvěké touhy lidí poněčem, co je možno uctívat, po něčem, co člověka přesahuje.Obraz Boha může mít v naší mysli tu nejrůznější podobu. Jednímz nich může být i malebná krajina s kříži a kapličkami, otisk dobminulých. Nebo zamyšlení a zastavení, ke kterému právě kapličkyvybízejí. Je dobré si jich vážit a přispívat v rámci možností k jejichzachování. A kromě toho procházky přírodou v každou roční dobunebo vyjížďky na kole ozdraví tělo i duši.

Zuzana Kazmirowská

Snímekz rodinného archivupana Petera Hoppaz Berlína, vlevo sedícípan Anton Anders,hostinský ze Záboří,kolem roku 1930

Dubový Dvůr červen 2018, výlet gymnazistů ze Dvora Královéa z partnerského německého katolického gymnázia Cloppenburg

Dopis

Při zařazování knih v naší farní knihovně mi spadl do klína modrýlist, který je dopisem pro ty, kteří se chtějí dívat a naslouchat.

Miluj a dělej si, co chceš.V prvním listu Korintským se píše, že vše je dovoleno, ale nevšechno prospívá. To znamená, že pro křesťana je možnévšechno, ale má si zvolit jen to, co je mu ku prospěchu. Z tohovyplývá, že věřící není ovládán strachem z hříchu, ale obavou,aby si vybral, co je vhodnější, a prožíval tak Pánovo požehnání.Podobně se vyjadřuje také sv. Augustin: „Miluj a dělej si, cochceš!“Jeho výrok je více než kdy jindy aktuální a plný prorockéhonáboje. Žijeme v době, pro niž je typické úzkostlivé hledáníjistoty. Častokrát slyšíme: „Dřív, než se pro něco rozhodnu,musím si být jist.“ Všichni jsme tak trochu postiženi mánií věcizkoumat a ověřovat, milujeme preciznost, jsme dokonalí analyticia neoblomní soudci, spoutaní strachem z omylu. Takový postojnás připravuje o život, o lásku. Člověk chce milovat, ale mástrach, aby nezhřešil. Chce věřit, ale bojí se, aby se nedopustilchyby. Kristus nás však osvobodil! Prožívejme tuto svobodu!Nedělejme si těžkou hlavu s tím, zda jsme omylní či nikoli,musíme milovat a věřit. Jen tehdy si dokážeme vlastní chybuuvědomit. Mnohým se to může zdát přehnané, příliš liberální,zatímco ve skutečnosti se tato myšlenka rodí z vědomí, že nikdoa nic nás nemůže odloučit od Boží Lásky (Ř8:31-39). A opětAugustin – při výkladu tohoto biblického úryvku prohlašuje: „OdPána nás nemůže odloučit ani hřích!“ Proto nejprve miluj av lásce pochopíš, co je ku prospěchu. Uvěř a porozumíšpravdě. Pak už nebudeme svázáni strachem aúzkostí, starostmi o budoucnost. Budeme lidmi Evangelia,budeme svobodní, pozitivní, neotřesitelní v naději, jistí v Lásce aotevření v Duchu.

P. Ricardo ArgaňarazDoporučuji si tento dopis přečíst několikrát.

Miloslav Šmíd

V měsíci lednu se křesťané, více než kdy jindy, modlí za jednotukřesťanů. Velmi často slýcháváme slova ekumenismus aekumena. Pro hlubší pochopení významu těchto slov, jsme provás připravili článek, který vysvětluje důležitost modliteb zajednotu křesťanů. Ekumenismus a ekumenaSlovo ekumenismus vzniklo z řeckého oikúmené, tj. „celekobydleného světa“, a je jím označována snaha o sjednoceníkřesťanů.Úkolem ekumenického hnutí je snaha o sbližování, spoluprácia případně i sjednocování křesťanských církví.Ekumenou se pak rozumí společenství všech křesťanských církvía jejich spolupráce. Proces sbližování začal v protestantských církvíchKe sbližování jednotlivých protestanských církví došlo polovině19. století, a to zejména v Anglii, kde vznikly vzdělávacíorganizace mládeže YMCA (1844) a YWCA (1855). Dálenásledovaly Světová konference o misiích (1910 v Edinburgu) aSvětová konference církví (1925 ve Stockholmu) a mohl tak začítproces sbližování a spolupráce roztříštěnýchprotestantských církví a skupin. V Československu se v roce 1918 na společném sněmu v Prazespojily luterská a reformovaná církev a vytvořily takČeskobratrskou církev evangelickou.Za průkopníka ekumenismu je považován francouzský kněz PaulIrénée Couturier, na jehož popud se od roku 1939 koná každý rokTýden modliteb za jednotu křesťanů, určený pro všechnypokřtěné v křesťanské víře, včetně ortodoxních, anglikánských adalších křesťanských skupin.K dalšímu kroku ve sbližování došlo v roce 1948, kdy bylav Amsterdamu založena Světová rada církví (SRC). Jedná seo mezinárodní mezicírkevní organizaci, jejímiž členy je většinahlavních křesťanských církví, nikoliv ovšem římskokatolickácírkev, která vysílá na její jednání oficiální pozorovatele. Vestanovách SRC je uvedeno: „Světová rada církví je společenstvícírkví, které vyznávají Pána Ježíše Krista jako Boha a Spasitele,a proto společně usilují o slávu jediného Boha, Otce, Syna aDucha Svatého.“

Ke Světové radě církví dnes přísluší i Komise pro víru a řád, kterávede teologický dialog o pojetí církve, svátostí a duchovnímúřadu. V této komisi působí i katolická církev. V roce 1955 vzniklav bývalé ČSSR Ekumenická rada církví (ERC), která sdružujepředevším nekatolické církve, ale spolupracujei s Římskokatolickou církví a Federací židovských obcí.Druhý vatikánský koncil prolomil odmítavý postoj katolické církve.Nový impulz ekumenismu dal Druhý vatikánský koncil, kterýzahájil v roce 1962 papež sv. Jan XXIII. a v roce 1965 ho dokončiljeho nástupce sv. Pavel VI. Již dva roky před zahájením koncilubyl založen Sekretariát pro jednotu křesťanů a byl tak prolomendlouhodobě odmítavý postoj katolické církve. Na koncilu pak bylpřijat Dekret o ekumenismu - Unitatis Redintegratio (1964)a Deklarace o náboženské svobodě - Dignitatis humanae (1965).Katolická církev se sice nevzdala svého nároku být církvívšeobecnou čili katolickou, zároveň však přestala označovatvěřící jiných křesťanských církví jako heretiky, omluvila se zakřivdy, které v souvislosti s rozdělením napáchali někteří jejíčlenové, a vyzvala k široké spolupráci.

Společné tezeV předmluvě k Ekumenickému katechismu, který vyšel v českémpřekladu v roce 1999, uvádí bývalý předseda ČBK Miloslavkardinál Vlk, že v průběhu let byly vytvořeny podmínky prospolečné hledání pravdy a můžeme se tak přibližovat blížek okamžiku, po kterém toužíme: „Aby všichni byli jedno“ (J 17,21).Z tohoto Ekumenického katechismu vybíráme teze, založené nanejstarších vyznáních víry - Apoštolskéma Nincejskocařihradském, a které jsou společné pro všechnykřesťanské církve:1. „Jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech“Ekumenické vyznání víry - shoda v ústředních pravdách víry;Společné Písmo svaté; Jeden křest - působí přijetí do jedinécírkve; Společná modlitba a chvála; Cílem je plné společenstvívíry a církve

2. Společně věřit a vyznávatVíra je rozhodnutím se pro Boha; Víra je Boží dar, milost3. Věříme v jednoho BohaBůh je nevystižitelné tajemství; Bůh se zjevuje sám; Křesťanévyznávají trojjediného Boha, Otce, Syna a Ducha Svatého; Bůh jeláska4. Věříme v Boha, Otce, Všemohoucího, který všechno stvořil5. Věříme v jednoho Pána, Ježíše Krista6. Věříme v Ducha Svatého7. Věříme v jednu, svatou, všeobecnou a apoštolskou církev8. Vyznáváme jeden křest na odpuštění hříchů9. Očekáváme vzkříšení mrtvých a život budoucího věku10. AmenVyslovením „amen“ vyhlašuje a stvrzuje obec shromážděnák bohoslužbě své společenství ve víře s celou církví.Jak s bratry a sestrami z jiných církví spolupracovat?Všichni křesťané, vyznávající víru v trojjediného Boha a vevtěleného Božího Syna, našeho Vykupitele a Pána, jsou pozváni,aby společným úsilím ve vzájemné úctě vydávali svědectví našínaději.Přestože nelze zatím dosáhnout této jednoty v plnosti a slavitnapř. společně eucharistii, velmi se rozšířila např. spolupráce napoli sociálním, kde jsou všichni lidé bez výjimky voláni kspolečnému dílu lásky. V praktickém životě místních církví sejedná o společné ekumenické bohoslužby slova, dále např. ospolupráci v nemocnicích a penzionech čiškolkách a školách, společnou organizaci Noci kostelů, živéhoBetléma, večerů chval či dalších akcí otevřených širší veřejnosti.Není dobré zapomínat ani na tzv. sektorální pastoraci, tedyekumenickém působení kaplanů varmádě, nápravných zařízeních, zdravotnictví, či mediálníspolupráci a výměnu zkušeností.„Touto spoluprací se mohou všichni, kteří věří v Krista, snadnonaučit, jak se navzájem lépe poznávat a mít se v úctě a jakpřipravit cestu k jednotě křesťanů,“ uvádí dále Dekreto ekumenismu (UR 12). Redakce.

Mariánská studánka Lázně pod ZvičinouPoutní místo vzniklo na konci Třicetileté války v roce 1646. Ranění

císařští vojáci se vraceli domů okolo Zvičiny. U studánky si omyli aochladili své rány, které se rychle uzdravily. Jeden z vojáků z vděčnostizavěsil na strom u studánky obrázek Panny Marie, který měl u sebe. Díkyobrázku dostala studánka název Mariánská a pramen byl označen zaléčivý. Tato historka se stala 2. října 1646, kdy se od Žirče až po BílouTřemešnou udála bitva mezi 8.000 císařskými a švédskými vojáky. O dvě stě let později, během prusko-rakouské války v roce 1866, zdebyla uzdravena manželka dřevorubce z Dolní Brusnice. Byla skoro slepá,výstup po svazích pro ni byl namáhavý, a proto se cestou jednou osvěžila ustudánky. Umyla si oči a najednou viděla.

Studánka se stala poutním místem. K léčivému prameni se lidéchodili osvěžovat a vodu si odnášeli domů. Procesí chodívala až zeSlezska. Krejčí Jan (Johann) Hetfleisch z Dolní Brusnice toho využil a začalu studánky prodávat občerstvení. U stánku nad pramenem postavil v roce1866 dřevěnou kapličku, od roku 1891 kamennou se sochou Panny Marie(altán) a dřevěnou kapli (kostelík). Kaplička byla v roce 1903 vysvěcena a vroce 2016 opravena. V roce 1928 byl na místě dřevěné kaple postavenzděný kostelík Panně Marii Sedmibolestné. Od roku 2008 je zrenovován ikostelík a opět slouží několikrát za rok duchovnímu účelu. V roce 2012 bylvymalován dětmi ze ZŠ Nemojov. V kostelíku se pořádá řada akcí, např.:velikonoční mše, Noc kostelů, živý betlém.

Jan Hetfleisch v roce 1887 postavil u Mariánské studánky skromnýhostinec. Jmenoval se Lázně u studně Mariánské pod Zvičinouv Podkrkonoší, německy Bad Mariabrunn.

V roce 1948 byly lázně znárodněné a přejmenovány na „LázněZdeňka Nejedlého“ (ministr školství), později „Zotavovna ROH v lázníchpod Zvičinou“. Kostel zchátral, střecha se propadla a kostel se dostal naseznam ohrožených památek. Ale to už dávno nebyly Lázně poutnímmístem k úctě Panny Marie.

V roce 1994 se vrátil název Lázně pod Zvičinou. Minerální voda zestudánky Panny Marie má od roku 2012 označení „Podkrkonoší, regionálníprodukt: Pramenitá voda ze Studně mariánské v Lázních pod Zvičinou“.

(z různých pramenů J. Langfelner)