Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích

Pedagogická fakulta

Oddělení celoživotního vzdělávání

Závěrečná práce

Práce s barvou v hodinách VV na 1.stupni ZŠ

Vypracovala: Mgr. Leona Diwaldova

Vedoucí práce: Mgr. Karel Řepa Ph.D.

České Budějovice 2016

1

Prohlášení

Prohlašuji, že svoji závěrečnou práci jsem vypracoval samostatně pouze s použitím pramenů a literatury uvedených v seznamu citované literatury.

Prohlašuji, že v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb. v platném znění souhlasím se zveřejněním své závěrečné práce, a to v nezkrácené podobě elektronickou cestou ve veřejně přístupné části databáze STAG provozované Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích na jejích internetových stránkách, a to se zachováním mého autorského práva

k odevzdanému textu této kvalifikační práce. Souhlasím dále s tím, aby toutéž elektronickou cestou byly v souladu s uvedeným ustanovením zákona č. 111/1998 Sb. zveřejněny posudky školitele a oponentů práce i záznam o průběhu a výsledku obhajoby kvalifikační práce. Rovněž souhlasím s porovnáním textu mé kvalifikační práce s databází kvalifikačních prací Theses.cz provozovanou Národním registrem vysokoškolských kvalifikačních prací

a systémem na odhalování plagiátů.

V Českých Budějovicích dne 7.1 2016 …………………………………… Podpis

2

Anotace

Závěrečná práce se zabývá tématikou práce s barvou na 1. stupni ZŠ, definicí barev, jejich

rozdělením, psychologickým působením barev na člověka, využíváním různých typů barev ve

školní praxi.

Projektová část je zaměřena na experimentální práci s barvou spojenou s vnímáním

moderního umění. Předkládá podrobnou analýzu jednotlivých projektových lekcí, která je

logicky uspořádána v metodických krocích a navazuje na teoretickou část.

Klíčová slova:

Barva, kontrast, psychologické působení barev, výtvarně-projektové metody, výtvarná

výchova

Abstract

This final thesis deals with the theme of work with colours at 1st grade of Primary School,

the definition of colours, their deal, the psychological effect of colours on human, the

exploitation of different types of colours for school practice.

The practical part focuses on the experimental work with colours which is connected with

the perception of modern art. It brings in a detailed analysis of particular art project lessons

which is logically arranged in methodical steps following the theoretic part.

Key words:

Colours, contrast, the psychological effect of colours, art-project methods,

art classes

3

Poděkování

Děkuji vedoucímu závěrečné práce Mgr. Karlu Řepovi, Ph.D. za odbormou pomoc a cenné

rady při vypracovávání mojí práce. Zároveň děkuji Mgr. Janě Klejnové za pomoc

s počítačovým zpracováním a praktické rady.

V Českých Budějovicích dne 7.1. 2016 Mgr. Leona Diwaldova

4

Obsah

Úvod 5

I: Teoretická část 6

1. Definice a dělení barev 6

1.1 Rozdělení barev 13

1.2 Barevné vztahy a kontrasty 16

2. Psychologický význam barev 20

2.1 Barva jako symbol 20

2.2 Využití barev v psychologické typologii 22

2.3 Působení barev na člověka 26

3. Barevné techniky a materiály 30

3.1 Pastel 30

3.2 Akvarelové (vodové) barvy 30

3.3 Temperové barvy 31

3.4 Typy štětců 31

4. Projektová práce ve výtvarné výchově 32

II: Část projektová 35

5. Výtvarný projekt „Nebojme se barev“ 35

5.1Cíle výtvarné řady 37

5.2Organizace výtvarného projektu a specifikace tříd 37

5.3Charakteristika lekcí výtvarného projektu 37

5.3.1Barevná rozcvička – Roztančené barvy 37

5.3.2Tekoucí barvy 38

5.3.3Barevná spektra 40

Závěr 43

Seznam použitých zdrojů 44

5

Seznam příloh 48

Přílohy I. Struktura přípravy na lekci výtvarné výchovy 48

Přílohy II. Obrazový materiál k projektové části 54

Přílohy III. Fotodokumentace k projektové části 55

6

„Řekni mi, jakou barvu máš rád, a já ti řeknu, kdo jsi.“

Max Lüscher (švýcarský psycholog)

Úvod

Psycholog Daniel Goleman vytvořil teorii šesti emocí – radost, údiv, odpor, úzkost, smutek

a vztek. Všechny tyto emoce lze bez větších problémů vyjádřit pomocí barev, protože kromě

fyzikálních vlastností nás ve výtvarné výchově zajímá hlavně stránka psychologického

působení barev. Zajímá nás proto, že dost často je výtvarná výchova ve školách vnímána jako

předmět nedůležitý, sloužící k doplnění úvazku neaprobovaných vyučujících, na kterých pak

záleží, jak se s výukou „poperou“, zda se poradí s kvalifikovaným učitelem a zda jim bude

ochotný pomoci a poradit. Přitom právě výtvarná výchova je pro některé žáky jediným

vyučovacím předmětem, ve kterém mohou zažít pocit úspěchu a radosti.

Cílem mojí práce je ukázat možnosti práce s vodovými barvami, s různými typy podkladů

a štětců, nabídnout nápady na využití různých postupů a v neposlední řadě vysvětlit, že ani

laik se nemusí barvy bát, pokud nebude nutit děti pečlivě „vybarvovat“, bez přetahů a

rozpíjení, protože z mojí praxe vím, že právě z nižšího stupně žáci přicházejí s obavami a

nechutí

k malbě, což bývá často následkem nesprávného vedení ze strany pedagogů, kterým chybí

základní znalosti.

Je to velká škoda hlavně proto, že na 1. stupni si učitel většinu předmětů učí ve své třídě sám

a tudíž může využívat mezipředmětové vztahy, může si propojit hodiny a hlavně může

výtvarnou výchovu využít k lepšímu poznání žáků.

Z tohoto důvodu jsem se v teoretické části zaměřila na psychologický význam barvy a na její

symbolické působení. Pro doplnění jsem přidala i definici barev a jejich rozdělení, jak se o ně

snažili jednotliví autoři, nejčastěji používané barvy a techniky v hodinách výtvarné výchovy.

V části praktické jsem připravila pro svoje žáky třídílný projekt. Za cíl jsem si kladla naučit

žáky míchat barvy, hravou formou si vyzkoušet práci s vlhkým i suchým podkladem

a kombinaci technik. Současně jsem si připravila i pomůcku sloužící žákům ve třídě pro

prohloubení znalostí o barvách.

V projektu jsem využila inspiraci díly amerických malířů.. Na jejich obrazech jsme si se žáky

nejprve teoreticky vysvětlili, jakým způsobem obrazy vznikaly, ukázali jsme si rozdíly mezi

realitou a uměleckým dílem, mezi individuálním vnímáním barev.

7

Po skončení jsme diskutovali nad výtvarnými výtvory, žáci se pokoušeli vysvětlit ostatním

svoje pocity a důvody barevné volby.

I: Teoretická část

1. Definice a dělení barev

Barvám se věnovalo mnoho autorů, kteří barvu zkoumali v její symbolice, působení na duši

i tělo člověka a samozřejmě se pokoušeli podle svých schopností a možností barvu definovat

a vytvořit smysluplné dělení barev.

Už na počátku renesance napsal malíř Cennino Cennini Knihu o umění (Il libro del´arte):

„Věz, že sedmero barev je přirozených: tj. čtyři barvy vlastní povahy zemité, totiž čerň,

červeň, žlutá a zelená, a tři rovněž přírodní, avšak vyžadující umělou přípravu, jako běloba,

modř ultramarínová a žlutka…“ 1

Na toto pojednání o barvách navázal Leonardo da Vinci (1452-1519) ve svém traktátu

o malířství( Trattato della pittura). Při ohromné šíři svých zájmů věnoval velkou pozornost

studiu optických jevů, světla a stínu, barevnosti. O barvě hovoří jako o optickém jevu, všímá

si nejen barevnosti stínů ale i působení kontrastu. Zabýval se dokonce i závislostí účinku

barev na jejich okolí. Snažil se o postižení zákonistí světa barev: „ Z prostých barev je první

běl, jakkoli filozofové nepřijímají ani běl, ani čerń do počtu barev, poněvadž jedna je vznikem

barev, druhá jejich zánikem. Ale protože malíř bez nich pracovat nemůže, zahrneme je do

počtu ostatních a řekneme, že běl je prvá mezi jednoduchými, žluť druhá, zeleň třetí, modř

čtvrtá, červeň pátá, čerň šestá. A bílou budeme pokládati za světlo, bez něhož žádnou barvu

nelze viděti, a žluť za zemi, zeleň za vodu, modř za vzduch, červeň za oheň a čerň za temnotu,

jež je kolem živlu ohně, protože nad ním není hmoty a hutnosti, kdež by paprsky slunce

mohly pronikati nebo narážeti, a tím osvětlovati. Chceš-li neprodleně viděti rozmanitost všech

barev složených, vezmi barevná skla a skrze ně pohleď navšechny barvy krajiny, která se jimi

vidí, a tak uzříš všechny barvy věcí, které takovým sklem se vidí, všechny namíchané

s barvou onoho skla, a uzříš, jaká je to barva, která se takovým míšením zlepší nebo zkazí.

Bude-li ono zmíněné sklo žluté, pravím, že barevné jevy předmětů, které jím procházejí do

oka, mohou se stejně dobře zkaziti jako zlepšiti. A takové zhoršení onou barvou skla nastane

u modře, u černě, u běle více než u ostatních, zlepšení nastane u žlutě a u zeleně více než

u jiných, a tak budeš okem blouditi po smíšeninách barev, jež jsou nekonečné.“ 2

1 BROŽKOVÁ, Ivana. Dobrodružství barvy. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. s. 23-25.

2 Tamtéž

8

Zabýval se barevnými stíny na zobrazovaných předmětech, mnoho času věnoval vzdušné

a barevné perspektivě. Pro všechna svá tvrzení předkládal důkazy pokusem a zkušeností.

Bohužel ani tak geniální mozek, jakým byl Leonardo da Vinci, nedokázal provést vědecký

pokus, kterým by s naprostou jistotou dokázal barevný rozklad světla.

Už od pradávných dob se totiž lidé zamýšleli nad vztahem světla a barvy, protože bylo jasné,

že barva předmětu se projeví pouze za dostatečného osvětlení, navíc barva předmětu a barva

osvětlení jsou navzájem propojené veličiny. Různé barvy jsou fyzikálně odlišeny pouze

vlnovou délkou (λ, lambda) a kmitočtem světla.

Anglický vědec Isaac Newton (1642-1727) provedl na sklonku 17. století zásadní pokus, při

kterém barvy získané po průchodu světla hranolem soustředil opět na jedno místo pomocí

druhého hranolu. Výsledkem bylo bílé světlo. Tím se prokázalo, že bílé světlo je směsí

jednotlivých barev. Newtona zajímalo zejména to, jak dochází k barevnému vidění.

3

Newton jako první rozdělil škálu barev slunečního spektra na sedm základních barev, které

uspořádal do kruhu a vyjádřil tím jejich příbuzenství - červená, oranžová, žlutá, zelená,

modrá, indigová a fialová. Číslo sedm je prvočíslo s určitými mystickými významy a zároveň

je spojeno s počtem tónů v hudební stupnici a s počtem dosud známých planet.

Obr. 1 Sedm základních barev (I. Newton, Opticks 1730)

Z této Newtonovy teorie vyšel J.C. le Blou, který se pokusil odvodit povahu tří základních

barev ve svém pojednání Traité du coloris (Pojednání o barevnosti): „ Malba může představit

3 BROŽKOVÁ, Ivana. Dobrodružství barvy. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. s. 23-25

9

všechny viditelné předměty pouhými třemi barvami, a to žlutou, červenou a modrou, neboť

všechny ostatní barvy lze složit z těchto tří, které nazývám primitivní barvy.“4

V 19.století se objevil nový vědní obor pokoušející se vytvořit teorii barev – fyziologie.

Překvapivě se do tohoto oboru zapojil i německý básník Goethe.

Johann Wolfgang Goethe (1749-1832) se ve své Nauce o barvách (Farbenlehre, 1810),

postavil proti Newtonově teorii, ale jeho práce má hlavně hodnotu estetickou. V jeho

barevném kruhu jsou vepsány dva trojúhelníky. Na vrcholech jednoho jsou tři primární barvy

(žlutá, červená, modrá), na opačně zakresleném trojúhelníku jsou tři barvy sekundární

( podvojné: fialová, oranžová, zelená), barvy které jsou v kruhu naproti sobě, jsou barvy

komplementární (doplňkové, kontrastní). Tento barevný kruh ale není plně funkční. 5

Ve svých empirických pokusech vycházel ze zjištění,že lidské oko rozlišuje barvy na základě

dvou os, spojujících protikladné barvy: modrá-žlutá a červená-zelená. Správnost jeho zjištění

potvrdili vědci ve 20. století. V lidském oku skutečně dochází ke zpracování rozdílových

signálů červené a zelené a výsledný signál je porovnáván s modrým.

Byl zároveň prvním, který popsal paobraz a barevnou indukci. Rozčlenil barvy na teplé

a studené, na pasivní a aktivní, připsal barvám moc působit na naši duši. 6

Obr. 2 Základní barvy podle J. W. Goethe

4 BROŽKOVÁ, Ivana. Dobrodružství barvy. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. s. 23-25

5 http://www.jirieliska.cz/school-textbooks/graficky-design/

6 BROŽKOVÁ, Ivana. Dobrodružství barvy. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. s. 23-26

10

Z našich učenců té doby se barvou intenzivně zabýval Jan Evangelista Purkyně (1787 –

1869). Objevil a popsal řadu jevů týkajících se barevného vidění ( např. Purkyňův fenomén –

změna viditelnosti barev v šeru, Purkyňova blesková figura – obraz očních cév na sítnici,

který můžeme pozorovat při zavřených očích proti světlu).

Svými výzkumy samozřejmě přispěli i fyzici té doby, kteří se zabývali nejen fyzikálními

podněty ale i vlastnosmi lidského oka.

Thomas Young (1773 – 1829) se vrátil k teorii Christiana Huygense o vlnění světla

a společně s Hermannem Helmholtzem ( 1821 – 1894) vytvořili Youngovu-Helmholtzovu

teorii, která říká, že barevné vjemy vznikají podrážděním tří citlivých složek ve zrakovém

aparátu. 7

James Clerk Maxwell (1831 – 1879) položil základy k přesnějšímu měření barev. Vytvořil

pomůcku – rotující barevný kotouč, pomocí kterého se měřil poměr barevných světel ve

směsích.

Poněkud odlišně přistupoval k problému malíř Philipp Otto Runge (1777-1810), který

uspořádal barvy na povrch pomyslné koule (Farbenkugel), čímž vytvořil první dokonalý

prostorový model. Kolem „rovníku“ umístnil syté barvy, horní polokoule byla pokryta

zesvětlenými odstíny těchto barev, dolní polokoule odstíny ztmavenými. Na „pólech“ byly

barvy bílá (nahoře) a černá (dole).

Na tomto modelu se projevilo praktické zaměření zkušeného malíře, který chtěl uspořádat

nejen čisté barvy, ale i jejich odstíny.8

7 BROŽKOVÁ, Ivana. Dobrodružství barvy. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. s. 23-27

8PODZIMEK, Ondřej. Barva a výtvarná kompozice. Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně

11

Obr. 3 Barevná koule (P. O. Runge, 1809)

V průběhu 19. století nastává prudký rozmach vědních oborů i výroby a to zejména textilního

průmyslu v produkci barevných látek. Z potřeby průmyslu pak vznikla nutnost přesného

měření barevných odstínů a uspořádání barevných vzorků. Nejstarší vzorky, které se

porovnávaly pouhým okem se nazývaly etalony.

Obr. 4 Vzorník barevných pigmentů, 19. stol.

Ve Francii v roce 1839 vydal ředitel barvíren gobelínové manufaktury a chemik Michel

Eugéne Chevreul (1786 – 1889) knihu o barevném kontrastu De la Loi du Contraste

simultané des Couleurs. Kniha obsahuje 27 tabulí vyrytých do mědi a barevně dokonale

12

vytištěných, které systematicky shrnují barevné vzorky vzniklé míšením čistých barev

s bělobou a černí.Toto dílo velice silně ovlivnilo impresionisty a postimpresionisty.9

K velkému rozmachu došlo i v chemii, protože se chemikům podařilo odhalit složení několika

barviv a uměle je vyrobit.

Postupně se objevila nutnost přesnějšího a dokonalejšího prostorového barevného modelu.

Na předchozí výzkumy navázali Albert H. Munsell (1858 – 1918), americký malíř a litevský

Němec Wilhelm Ostwald (1853 – 1932), chemik a fyzik, kteří nezávisle na sobě vytvořili

systém značení barev, ve kterém každý barevný odstín má přesné označení. Oba dva si totiž

uvědomovali rozdílné vnímání barev a to, že pod slovním označením barvy si každý představí

„svoji“ žlutou, červenou atd. 10

Obr. 5 Barevný systém A. H. Munsella

Obr. 6 Barevný systém W. Ostwalda

9 BROŽKOVÁ, Ivana. Dobrodružství barvy. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. s. 36-39.

10 BROŽKOVÁ, Ivana. Dobrodružství barvy. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. s. 36-39.

13

W.Ostwald za základní barvy považoval žlutou, červenou, modrou a zelenou. Jeho barevný

kruh vzniká tak, že se k těmto barvám přidružují další čtyři mezilehlé (oranžová, fialová,

zelenomodrá, zelenožlutá), mezi každou z nich jsou vloženy další půltóny, takže celkově má

jeho kruh 24 barev, které jsou všechny očíslovány a normalizovány.11

V roce 1931 přišla mezinárodní organizace CIE (Commission Internationale de Éclairage –

Mezinárodní výbor pro osvětlení), která na základě dlouhodobých výzkumů navrhla metodu

fyzikálního měření barev – světelných podnětů. Všechny odstíny jsou převedeny matematicky

z prostoru do plochy a umístněny do přibližně trojuhelníkových hranic. Rovná spodní část na

spojnici mezi červenou a fialovou představuje nespektrální barvy.12

Poté vznikla AIC – mezinárodní sdružení odborníků, kteří se zabývají barvou. Jsou v něm

zastoupení odborníci ze všech oborů, kteří mají společný zájem – zkoumání vlastností, účinků

a významu barev a barevného vnímání.13

Obr. 7 Barevné spektrum podle CIE Lab (1936)

Pro výtvarníky je pak nejdůležitější zvýšený zájem o barvu v moderním malířství od počátku

20.století. Rozvoj výroby s sebou přinesl dostupnost sytých a výrazných barev, kterými

umělci daleko odvážněji vyjadřovali svoje pocity a stavy nitra.

11

BROŽEK, J., J. BUREŠ, O. DURROVÁ, L. CHOBOLA, F. KLEINER, B. MALEČEK, Z. MUSIL, J.

NĚMEC, J. PODHAJSKÝ, et al. Výtvarná výchova. 1.vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1962. 12

PODZIMEK, Ondřej. Barva a výtvarná kompozice. Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně 13

BROŽKOVÁ, Ivana. Dobrodružství barvy. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. s. 36-39.

14

1.1 Rozdělení barev

Oceňovat barevnou krásu našeho okolí dokáže nejlépe cvičené oko. To by samozřejmě měli

mít zejména umělci, kteří v sobě vědomě pěstují schopnost vnímat i jemné barevné odstíny.

Cit pro barvu se nezíská naráz, je třeba ho vychovávat, proto je třeba, kromě vlastního

malování, poučit se o podstatě barevného vidění a vzájemného působení barev i teoreticky.

Jak ve své knize píše Petra Pleskotová, barvy splňují ve výtvarných dílech několik funkcí –

první funkce je zobrazovací. Tu využívali ve svých dílech především impresionisté, kteří

dávali přednost něžným a nesmělým barvám ve snaze zachytit prchavost okamžiku.

Pokud se malíř snaží dostat pod povrch věcí, získávají barvy funkci konstruktivní, protože

barvy mají ve stavbě výtvarného díla přesně určené místo.

Jinak přistupují k barvě malíři, kteří se nezajímají ani o realistický vzhled věcí, ani

o racionální uspořádání barev, ale dávají barvám svobodu a možnost vyjádřit jí subjektivní

vztah k zobrazovanému. Ti pak používají expresivní funkci barev.14

Zároveň podle způsobu práce s barvou se malíři dělí do dvou základních skupin – na

koloristy, kteří pro své dílo využívají různou sytost, odstíny, kontrasty aj. a na valoristy ,

kteří pracují s omezenou barevnou škálou a využívají hlavně odstíny – valéry jednotlivých

barev

U některých malířů je typický jejich osobitý malířský kolorit, který působí jako jejich

„poznávací znamení“. Pro Rembrandta byly typické hnědě a žluti, pro Gogha modrá se žlutou

a například pro Špálu modrá a zelená. Samozřejmě, že i umělec je jenom člověk a platí pro

něho stejná pravidla jako pro ostatní smrtelníky. To znamená, že i u něho dochází ke změně

barevného koloritu ve vztahu nejen s uměleckým, ale i s osobnostním zráním. Téměř jako

chameleón může působit třeba Picasso se svými modrými a pak růžovými obdobími.15

Barvy na nás nikdy nepůsobí izolovaně. Vždy záleží nejen na barvě samotné, ale i na barvách

v jejím okolí. Ivana Brožková ve své knize Dobrodružství barvy hovoří o přirozené

posloupnosti barev, kterou známe například z duhy a o které se již v dávných dobách

zmiňovali různí autoři a vycházeli z ní ve svých dílech. Jsou to barvy žlutá, oranžová,

červená, fialová, modrá, zelená a můžeme pokračovat znovu žlutou, oranžovou atd., jelikož

tyto barvy můžeme seřadit do kruhu. 16

14

PLESKOTOVÁ, Petra. Svět barev. Praha : Albatros, 1987. s. 155. 15

BROŽKOVÁ, Ivana. Dobrodružství barvy. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. s. 36-39. 16

BROŽKOVÁ, Ivana. Dobrodružství barvy. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. s. 36-39.

15

Toto pořadí barev pak stanovuje další vzájemné vztahy barev, mezi které patří například

jejich příbuznost. Příbuzné barvy leží v kruhu vedle sebe nebo v těsné blízkosti.

Tak například žlutá je příbuzná s oranžovou a zelenou a všemi jejich tóny.

Žlutá je nejsvětlejší ze všech sytých pestrých barev. Je to ještě teplá barva, která je

z výtvarného hlediska citlivá k ostatním barvám. Již nepatrnou příměsí jiné barvy mění svůj

tón, snadno se zakalí, a pak mění svoji charakteristiku. Stává se nazelenalou, nahnědlou,

špinavou.

Oranžová patří k barvám poměrně jasným, veselým a také barvám nejteplejším. Je aktivní

a směrem k červené její aktivita roste. Pozor si u ní musíme dávat na zakalení, ale může

vytvořit širokou škálu hnědí.

Zelená je poměrně chladná a temná barva. Je protikladem aktivní červené, uklidňuje

a osvěžuje.

Modrá je příbuzná s fialovou a také se zelenou.

Modrá je tmavá barva, pokud se blíží k fialově modré, na rozdíl od zelenomodré, která je

barvou světlou a ze všech nejstudenější. Má tendenci ustupovat, asociuje představu hloubky.

Má schopnost koncentrovat. Má nejširší rodinu barev, lze z ní vytvořit i mnoho světlejších

odstínů.

Fialová je pak příbuzná s červenou a ta s oranžovou.

Fialová je nejtemnější ze všech barev, dovede být až ponurá. Výtvarně je nestálá, snadno se

přechýlí k modré nebo purpurové, může vytvářet bohatou škálu odstínů, které působí lehce až

něžně.

Červená má velmi rozsáhlou barevnou rodinu, což přináší komplikace s názvoslovím. Podle

Goetha je její základní odstín karmín. Je to barva středně světlá a teplá, těžká, ale živá.

Pokládá se za nejaktivnější a nejenergičtější barvu.

Barvy, které jsou v kruhu vzdáleny, jako např. modrá, červená, žlutá nebo fialová, oranžová,

zelená, se nazývají nepříbuzné.

Dále rozlišujeme barvy protikladné (komplementární nebo kontrastní), které jsou naprosto

odlišné. Tyto barvy leží v kruhu vždy naproti sobě. Například žlutá je komplementární

k fialové. Když takové dvě barvy budou ležet vedle sebe, navzájem se zvýrazní. Když ale

takové barvy smícháme, dostaneme neurčitou šedou.

S šedou barvou se dostáváme zároveň i k dalšímu dělení barev na pestré(chromatické) a

nepestré (achromatické). Pestré barvy se především vyznačují světlostí a sytostí.

Světlost je závislá na tom, kolik světelných paprsků daná barva odráží. Sytost určuje to, do

jaké míry převládají ve světelném proudu ty vlnové délky, které jsou rozhodující pro dojem

16

dané barvy. Nejsytější se nám zdají ty barvy, které neobsahují ani bílou a ani černou a vlnové

délky, které odrážejí jsou co nejvíce vyrovnány.17

Barvy, které byly zmiňovány (tj. žlutá, červená, modrá, zelená, oranžová a fialová), spadají do

kategorie barev pestrých, zatímco bílá, černá, šedá a hnědá do kategorie barev nepestrých.

Bílá je barvou nejsvětlejší, má nejblíže ke světlu. Je nezbytná pro míšení a zároveň všechny

barvy ochlazuje.

Černá představuje barvu nejtemnější, těžkou. Někteří výtvarníci ji odmítají jako nebarvu.

Umí zharmonizovat pestré barvy a také je zakalit.

Šedá dává vyznít ostatním barvám, nemá určitou světlost.

Hnědá dokáže být velice mnohotvárná, její charakteristika závisí na zatónování.

Pro všechny nepestré barvy platí, že se mohou na výtvarném díle používat na velkých

plochách a vytvářejí příznivé sousedství pro syté barvy.18

V různých dobách vývoje výtvarné kultury se uplatňovala nejrůznější harmonická spojení

barev. Do 19.století rozhodující úlohu v barevnosti hrálo slohové cítění doby. Například

v období rokoka se za harmonické považovalo spojení bledě modré a zlaté.V době úpadku

slohového cítění se teoretici umění snažili vytvořit barevné sestavy, které by se daly použít

pro barevné zákonitosti výtvarných děl.

Obvykle se hovoří o čtyřech barevných sestavách:

sestava jednobarevná (izochromní) – na díle se uplatňují různé stupně jedné

barvy, které vznikají lomením, zesvětlováním a ztmavováním barev

sestava barev příbuzných (homeochromní) – uplatňují se barvy příbuzné,

ležící v barevném kruhu blízko sebe

sestava souzvučná (merochromní) – jedna barva prostupuje všechny barvy

tvořící barevnou kompozici, např. purpurová – červená – oranžová. Vedoucí

barvou je červená, která je obsažená v purpurové i oranžové. Červená by měla

zároveň převažovat plošně i svou sytostí

sestava pestrobarevná (poikilochromní) – v ní jsou svázány pestré barvy,

které by však měly působit uceleně. Podle Goethovy barevné harmonie u barev

základních by měl být poměr ploch 3(ž) : 5(č) : 8(m)

Ve skutečnosti má mechanické hledání barevného souladu v malířské praxi jen velmi malý

význam, důležitější je jen pro dekoratéry a průmyslové výtvarníky. 19

17

BROŽEK, J., J. BUREŠ, O. DURROVÁ, L. CHOBOLA, F. KLEINER, B. MALEČEK, Z. MUSIL, J.

NĚMEC, J. PODHAJSKÝ, et al. Výtvarná výchova. 1.vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1962. 18

BROŽKOVÁ, Ivana. Dobrodružství barvy. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. s. 36-39.

17

Pro školní práci je asi nejdůležitější členění na barvy základní, podvojné a potrojné.

Základní barvy (primární) jsou žlutá, červená a modrá, díky míšení kterých pak vznikají

barvy ostatní.

Smícháním dvou barev základních vznikají barvy podvojné (sekundární) –

oranžová(smícháním žluté a červené), fialová( smícháním modré a červené)

a zelená(smícháním modré a žluté).

Kombinací dvou barev podvojných, dostaneme barvy potrojné (terciální), někteří autoři tento

termín považují za zastaralý a hovoří o nich nesprávně jako o barvách lomených. Smícháním

oranžové se zelenou dostaneme olivově zelenou, smícháním oranžové s fialovou dostaneme

kaštanově hnědou a smícháním zelené a fialové švestkově modrou.

Naše řeč si musí vypomáhat buď tím, že přímo naznačuje složení barev (např.žlutooranžová)

nebo je přirovnává ke známým barevným tónům v našem okolí (např.žluť slámová, jantarová,

žloutková atd.).20

Jak uvádí Brožková, v malířství si nevystačíme pouze se základními barvami. Každá barva

má mnoho odstínů, a proto se nám ne vždy podaří namíchat krásnou zelenou z libovolné žluté

a libovolné modré.

Pro malíře je nereálné mít k dispozici tolik barev, kolik jich skutečně vidí.

Proto je pro něj mnohem snadnější barvy, které má, rozmnožovat.

Brožková uvádí dva způsoby rozmnožování barev - vzájemné míšení barev a využití

vzájemných vztahů barev.21

Vzájemné míšení barev znamená, že smícháním dvou příbuzných barev nám

vznikne třetí barva. Například smícháním žluté a modré vznikne zelená. Pokud do žluté

vmícháme pouze malé množství modré, výsledná barva bude spíše žlutozelená. A čím

více přidáme modré, tím víc se zelená bude přibližovat modré. Když zkusíme smíchat nově

vzniklou modrozelenou opět se žlutou, vznikne další odstín. Tímto způsobem dokážeme

namíchat nekonečné množství odstínů.

1.2Barevné vztahy a kontrasty

Využití vzájemných vztahů barev se používá, pokud chceme změnit intenzitu barvy pomocí

barev nepestrých, například pokud do červené, budeme postupně přidávat barvu bílou,

dostaneme různé tóny od sytě červené po světle růžovou.Tomuto způsobu míšení barev se

19

BROŽEK, J., J. BUREŠ, O. DURROVÁ, L. CHOBOLA, F. KLEINER, B. MALEČEK, Z. MUSIL, J.

NĚMEC, J. PODHAJSKÝ, et al. Výtvarná výchova. 1.vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1962. 20

Tamtéž 21

BROŽKOVÁ, Ivana. Dobrodružství barvy. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. s.

18

říká zesvětlení. Pokud však do červené budeme postupně přidávat barvu černou, vytvoříme

odstíny od sytě červené přes hnědou až téměř černou. Tomuto způsobu se říká ztmavení.

Třetím způsobem je lomení. Při tomto způsobu přimíšením další barvy zeslabujeme intenzitu

barvy původní. Smícháme-li červenou s šedou barvou, kterou získáme smícháním bílé

a černé, vznikne několik odstínů červené. Tyto odstíny budou téměř stejně světlé, čím více

šedé však přimícháme, tím bude barva méně sytá.22

Lomení barev využíváme při vystihování barevných změn ve skupině předmětů, při malbě

krajiny apod. Čím víc je barva lomená, tím větší plochu může pokrývat.

Již několikrát bylo zmíněno i další dělení barev na barvy teplé a studené. Podíváme-li se na

vícečlenný barevný kruh, musíme si všimnout dvou nápadně odlišených částí – v jedné

převládá barevnost modrá, ve druhé oranžově červená. Barvy první skupiny – zelená,

modrozelená, zelenomodrá, modrá a fialová patří mezi barvy studené. Purpurová, červená,

oranžová, žlutá a žlutozelená z druhé skupiny jsou považovány za barvy teplé. Zelenomodrá

(ledová modř) se nám jeví jako nejstudenější, oranžová jako nejteplejší. Hranice mezi oběma

skupinami přibližně tvoří žlutozelená a purpurově fialová. Samozřejmě, že vzhledem

k rozdílným odstínům jednotlivých barev, mohou barvy vytvářet jak teplé, tak studené

odstíny. Například u modré hovoříme o teplém tónu – kobalt, vedle studeného – pařížská

modř, u červené může být odstín teplejší – do oranžova nebo studenější – do purpurova.

Existuje malířské pravidlo, které říká, že na obraze by měly být teplé i studené barvy

v rovnováze, protože přemíra teplých tónů působí neklidně, studených naopak pochmurně.

Takže například pro vyjádření charakteru denního světla studené tóny proteplujeme –

můžeme využít žlutou podmalbu, apod.23

Barvy samozřejmě mění svůj vzhled i tím, vedle jakých barev leží. Francouzský malíř

Eugéne Delacroix s jistou nadsázkou prohlásil: „Dejte mi bláto z ulice a dovolte, abych je

obklopil vhodnými barvami, a já dokážu, že zazáří jako nejkrásnější pleť Venuše.“24

Tímto sebevědomým prohlášením vlastně definoval barevnou indukci neboli kontrast. Při

kontrastu dochází k některým opačným jevům, než o kterých jsme hovořili v souvislosti

s míšením barev. Například příbuzné barvy položené vedle sebe se ve svém účinku navzájem

oslabují, na rozdíl od barev protikladných, které se navzájem gradují.

22

KLUBUSOVÁ,Eliška<https://is.muni.cz/th/209717/pedf_m/Cesta_deti_k_barve_inspirovana_vytvarnym_ume

nim_Klubusova_Eliska.pdf.> 23

BROŽEK, J., J. BUREŠ, O. DURROVÁ, L. CHOBOLA, F. KLEINER, B. MALEČEK, Z. MUSIL, J.

NĚMEC, J. PODHAJSKÝ, et al. Výtvarná výchova. 1.vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1962. 24

BROŽKOVÁ, Ivana. Dobrodružství barvy. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. s.224.

19

Ve 20.století barevnou indukci detailně zpracoval malíř a výtvarný pedagog Josef Albers.

Své žáky vedl k experimentování s barevnou indukcí, při čemž využíval často místo nátěrů

barevné ústřižky z plakátů a tiskovin. Svoji práci shrnul v knize Vzájemné vztahy barev

(Interaction of Color).25

Adolf Holzel, který vyučoval na umělecké škole ve Stuttgartu a jehož žákem byl Johannes

Itten, o kterém bude řeč ještě později, vypracoval klasifikaci sedmi kontrastů barev.

Na počátku je nutné definovat rozdíl mezi indukcí (fyziologický jev, který nastává

automaticky při dlouhodobějším pozorování dvou barevných ploch) a kontrastem (záměrné

využití tohoto jevu pro malířské účely ). Pomocí kontrastu můžeme tlumit i stupňovat světlost

barev, jejich teplotní kvalitu, sytost, dokonce i zdánlivou velikost barevných ploch.

kontrast světlostní (temnosvitný) – je založen na světlostní indukci vznikající na

místě, kde se setkají dvě nestejně světlé barvy. Světlá se vedle tmavé zdá světlejší,

tmavá je světlou ještě více ztmavována. Malíři tento kontrast využívají pro vyjádření

plasticity a prostoru, k vyjádření dramatičnosti, ke zvýšení napětí. Je to zároveň jediný

druh kontrastu, u kterého nezáleží na tónu barevných ploch.

kontrast komplementární – jeho princip spočívá ve vzájemném působení dvou

komplementárních barev, například nejvyhraněnější komplementární kontrast tvoří

zelená a červená. Jejich kontrast působí tvrdě, až drsně. Navzájem se posilují - zelená

nechá ještě více vyniknout „červenosti“ červené a naopak červená posiluje „zelenost“.

Tuto dvojici měl v oblibě malíř Kubišta, který ji využíval pro zdůraznění prostorovosti

obrazu. Další barevné dvojice mohou mít navíc ještě kontrast teplotní (modrá –

oranžová) nebo světlostní (žlutozelená – fialová).

kontrast teplotní – vzniká mezi dvěma sousedními plochami, které jsou teplotně

rozdílné. Studená ještě více „protepluje“ teplou barvu a naopak teplá barva dojmově

ochlazuje barvu studenou. Tento kontrast dává obrazu rovnováhu a životný výraz, při

čemž není podmínkou, aby barvy ležely v obrazu bezprostředně vedle sebe.

kontrast sytostní – Ittenem nazývaný kvalitativní, je založený na různé sytosti barev

jednoho tónu. Často bývá využíván pro vyjádření duchovní hloubky. Sytější barvy

vedle méně sytých ještě více zazáří, naopak méně syté barvy vedle velmi sytých barev

vypadají jako kalné až neutrální.

kontrast proporční (kvantitativní) – se týká plošného rozsahu různých barev

v kompozici. Barvy syté potřebují v kompozici méně místa než barvy temné, studené

25

BROŽKOVÁ, Ivana. Dobrodružství barvy. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. s.225-228.

20

nebo neutrální. Německý filozof Arthur Schopenhauer, který se zabýval zkoumáním

barevného vidění, stanovil v Goethově šestidílném kruhu proporce jednotlivých

pestrých barev následovně – ž : o : č : z : m = 3 : 4 : 6 : 6 : 8 : 9.

Ale už dávno předtím o tomto kontrastu malíři věděli a používali ho pro dosažení

živého barevného akcentu.

kontrast simultánní (kontrast nepřesně komplementárních barev) – je založen na

kontrastu pouze některých dvojic komplementárních barev, který je daleko složitější

a dynamičtější. Vznikají takto barevné záblesky , které navozují pocit kmitání

a disharmonie, tím zároveň vyvolávají tísnivé a rušivé pocity, které silně namáhají

zrak. Hodně tohoto kontrastu využíval expresionizmus (u Gogha byl tento kontrast

odrazem jeho duševních stavů) a op-art.

kontrast elementární – Itten ho nazýval kontrast barvy o sobě. Jeho účinek se

nachází mezi kontrastem komplementárním a simultánním. Jedná se o kontrast

pestrých barev, často se s ním setkáváme v lidovém umění, působí primitivisticky,

barvy se navzájem indukčně neovlivňují, ani nezesilují svůj účinek.26

Samozřejmě v malířské praxi se jen zřídka vyskytují tyto kontrasty izolovaně a mají význam

především pro teoretické rozbory výtvarných děl, pro hlubší pochopení jejich výrazu

a obsahu.

Ve výtvarné výchově se s kontrastem setkáváme například při volbě pozadí. Barva pozadí

může barevnost zobrazovaného předmětu zesílit nebo zeslabit. Také při složitějším zátiší

učíme žáky nepozorovat každý předmět zvlášť, ale učíme je uvědomovat si vzájemné barevné

souvislosti. Zároveň počítáme i se vzájemným odrážením (reflexem) barev předmětů, které je

tím větší, čím světlejší je zobrazovaná plocha, která se odráží a čím lesklejší a hladší je

předmět, na který odraz dopadá. Nejvyšším stupněm odrážení barev je zrcadlení.

26

BROŽKOVÁ, Ivana. Dobrodružství barvy. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. s.228-234.

21

2. Psychologický význam barev

Jak bylo zmíněno v úvodu, barvy ve výtvarné výuce hrají významnou roli při lepším

poznávání žáků. K tomu, abychom tuto jejich schopnost využili, bychom měli získat alespoň

základní znalosti barevné typologie.

2.1 Barva jako symbol

Lidé si během rozvoje civilizace spojili barvy s nejrůznějšími významy. Důležitou úlohu hrála

i materiálová omezení. První barvou byla krev, pak objevili bílou hlinku, okry a červené

a černé hlinky. Tyto barvy měly pro ně magickou moc, domnívali se, že barva je nositelkou

zázračných a léčivých vlastností, čehož využívali i při přikládání barevných listů a květů na

rány.

Postupně se zdokonalovala výroba barev, ale objevil se problém jejich finanční nedostupnosti,

protože mnohdy byly využívány rozemleté polodrahokamy nebo vzácné rostliny.

Už ve starém Egyptě a Mezopotámii se umělci pokoušeli využívat působení barev na

psychiku. Jednotlivým barvám přikládali specifické významy. Modrá a žlutá, popřípadě zlatá,

byly spojovány s božstvy, protože Bůh a vládce – jeho zástupce na zemi, byli považováni za

nejjasnější bytosti. Proto zlatá nebo přeneseně i žlutá zastupovaly Slunce – nejčastější symbol

Boha. Čas byl pro Egypťany věčnou zelení, červené mraky věštily katastrofu a válku, černé

povodeň, oranžová byla vhodná pouze na vlasy otroků.

Nákladná roucha byla barvena drahocennými barvivy, takže se stala symbolem moci

a bohatsví a přeneseně také moudrosti. Postupně se vytvořila symbolika barev a přesvědčení

o významu a „vlastnostech“ barev.

V 1.století n.l. římský spisovatel Gaius Plinius Secundus sepsal knihu Naturalis historia, ve

které se podrobně zabýval mimo jiné i barvami: „ Jsou barvy tlumené a živé. K obojím

dochází od přírody nebo míšením. Živé jsou minium (suřík), armenium (arménská modř),

cinnabaris (rumělka červená), chrysocolla(zeleň), indicum(indigo), purpurissum (tmavý nach)

– ostatní jsou tlumené. Od přírody vzniká sinopis (sinopská červená hlinka)…. Používá se

k malbě štětcem nebo k barvení dřeva. V lékařství je pak vhodná k náplastem i k obkladům,

… proti vředům na vlhkých místech. Vypálená vysušuje svrabivost oční. Co se týče druhé

červeně (rubrica)…v lékařství se pokládá za skvělou věc. Zmírňuje totiž oční záněty a bolesti,

rozestřená kolem bolestivého místa zabraňuje vředům očních koutků a dává se do pití těm,

22

kdo vyvrhují krev. Pije se též proti vadám sleziny a ledvin, dále při otravě jedem a uštknutí

hadů pozemních i mořských, proto je obvyklou součástí všech protijedů.“27

Jak je vidět, barvy se s naprostou samozřejmostí braly jako výtvarné i léčivé prostředky, díky

svému chemickému složení tak posilovaly víru v nadpřirozené schopnosti jednotlivých barev.

Křesťanství propracovalo symboliku barev ještě dokonaleji. Vše bylo podřízeno víře v boha -

červená je krev prolitá Kristem, fialová a modrá jsou barvy mystické, černá je barva zla

a hříchu. Ani největší učenci té doby se nesnažili o nové poznání pozemského světa, opírali se

nejčastěji o Aristotela. Barvy se považovaly za vlastnosti věcí, které jsou viditelné díky

světlu, které stvořil Bůh a které bylo na počátku všeho. Božské bytosti se zobrazovaly

v rouchu, které symbolizovalo jejich hlavní vlastnosti. Protože barvy časem vybledly, dávala

se přednost zlatu a stříbru, vzácným kovům a drahokamům. Proto také získala tak obrovskou

oblibu mozaika, která byla barevně daleko trvanlivější.

Biskup Bruno Astensis napsal na počátku 12.století o čtyřech barvách velekněžského oděvu

znamenajících čtyři kardinálské ctnosti: bílá je moudrost, purpurová spravedlnost, modrá

odvaha a šarlatová červeň zastupuje střídmost. Zároveň tyto barvy zastupují i čtyři elementy:

vzduch symbolizuje červená, oheň purpurová, voda je modrá a země bílá.

Stejně jako ve starověkém Egyptě byla barvám připisována magická moc, kterou v sobě

nosily zejména drahokamy na klenotech, i moc léčivá.

Jak píše Jiří Eliška ve své práci Vizuální komunikace – Teorie barev: „ Společenské konvence

a významy se nemusí vždy shodovat, stejná barva může mít naprosto opačný význam u dvou

různých kultur ( bílá je barva nevinnosti ale i smrti, nebo význam černé… oslava, také konec

života atd.). Mezi barvami a pocity existují propojené vztahy. Barvy dokonce ovlivňují u lidí

jejich vegetativní systém. Barvy ovlivňují nejen tělo i duši. Asociace z barevného zážitku

bývají dlouhodobé ( žlutá může být příjemná při vzpomínce na letní louku a nepříjemná pro

pacienta při žloutence).28

Dále připomíná neznámější významy barev –

červená = energie, teplo, agresivita, výstraha, láska, živá barva jež opticky

„vystupuje“ před neutrální a studené barvy

oranžová = teplá barva optimistická, zářivá, jasná, přátelská, veselá, vstřícná, někdy

agresivní

27

BROŽKOVÁ, Ivana. Dobrodružství barvy. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. s. 23-25. 28

http://www.jirieliska.cz/school-textbooks/graficky-design/

23

žlutá = dynamická, jasná, volná, vzrušující, teplá, agresivní, barva pýchy, pátá božská

barva, která patřila čínskému císaři – středu světa, posvátná barva buddhismu, svěcená

voda bývá obarvena šafránem, ve středověku to byla barva hanby

modrá = ustupující, někdy pasivní, chladná, klidná, podporující pocit prostoru,

ikonografická barva: vnitřní strana pláště Panny Marie

zelená = ustupující, uklidňující, osvěžující, pokojná, klidná, asociace domova, naděje,

symbol života, znovuzrození, v českých pohádkách je to barva duchů a démonů -

zelený vodník

bílá = barva ctnosti, světla, radosti, nevinnosti, zrození i smrti, barva kouzel a čar,

barva germánských skřítků –elfů

černá = barva smutku a zániku, spojená s pověrami (černá kočka přes cestu), barva

pokory, odříkání, u východních kultur barva plodnosti29

2.2 Využití barev v psychologické typologii

Z předešlého zjednodušeného přehledu symboliky barev je jasné, že se celá řada psychologů

a psychiatrů pokoušela na základě shody u určitých lidských typů o sestavení barevné lidské

typologie. Vždyť už Hippokrates z Kou, řecký lékař z přelomu 5.a 4.století př.n.l., dělil lidi

podle temperamentu na melancholiky, flegmatiky, sangviniky a choleriky. I.P.Pavlov je pak

mnohem později rozdělil podle pohyblivosti, síly a vyrovnanosti vyšší nervové soustavy na

slabé, živé, klidné a prudké. Pro toto dělení pak postupně vznikly snahy i o barevnou

charakteristiku jednotlivých typů. Cholerik = prudký typ = červená barva, sangvinik = živý

typ = žlutá barva, flegmatik = klidný typ = zelená barva, melancholik = slabý typ = modrá

barva.30

Německý psychiatr Ernst Kretschmer (1884 – 1964) rozdělil lidi na dva typy tělesné – na

pykniky a asteniky, na dva typy duševní - na cyklotymy a schizotymy. Cyklotymové jsou

podle něho lidé „citově založení“, kteří snadno podléhají citům a náladám svým i svého okolí.

Z okolního světa na ně působí především barvy, v oblibě mají hlavně červenou a oranžovou.

Schizotymové – to jsou systematici, vnímají z okolního světa především tvary, své city

neustále kontrolují, barvy je rozrušují. Pokud si mají vybrat, tak si vybírají barvy chladné -

modrou a zelenou.

29

http://www.jirieliska.cz/school-textbooks/graficky-design/ 30

BROŽKOVÁ, Ivana. Dobrodružství barvy. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. s. 23-25.

24

Švýcarský psychiatr Carl Gustav Jung (1875 – 1961) zjistil, že lidé, kteří se projevují jako

extroverti, upřednostňují teplé barvy (červenou a žlutou), na rozdíl od introvertů, kteří mají

v oblibě zelenou a modrou.

Anglický badatel Bullough rozeznával u lidí čtyři typy – první typ posuzuje barvu přísně

objektivně jako vlastnost předmětů a není ochoten přiznat jí nějaké asociativní významy.

Druhý typ vnímá barvu naopak především jako nositelku asociací. Třetí typ lidí je vnímavý na

fyziologické účinky barev a poslední čtvrtý typ převážně vnímá krásu a estetické kvality

barev.

Asi nejznámější psychologický test, sestavený na základě zkoumání vztahu mezi barvami

a lidskými city, vytvořil švýcarský psychiatr Hermann Rorschach (1884 – 1922). Test se

skládá z deseti skvrn vzniklých ukápnutím černého nebo barevného inkoustu na bílý papír.

Přeložením papíru vznikají útvary, díky jejichž popisu se dá odhalit celá osobnost člověka.

Extroverti při svém popisu vycházejí z barev, pro introverty je důležitější tvar skvrny a dávají

tzv. „odpovědi pohybové“. Často totiž spatřují ve skvrnách pohybující se postavy.

Z tohoto testu vyšel i jiný švýcarský psycholog Max Lüscher (nar. 1923), který vypracoval

test založený výhradně na rozboru oblíbených a neoblíbených barev. Použil karty ve čtyřech

základních odstínech – tmavomodrou, temnou zeleň s nádechem do modra, červenooranžovou

a světle žlutou a doplnil je ještě barvami pomocnými - fialovou, hnědou, černou a šedou.

Čtyři základní barvy představují podle Lüschera čtyři základní lidské potřeby: modrá – klid

a spokojenost, zelená – sebeuplatnění, červená – činnost, žlutá – naději. Při posuzování

psychiky člověka je rozhodující „osobní poměr k barvě“, protože co může být pro někoho

barva příjemná, pro druhého může představovat pravý opak. Testovaná osoba řadí barvy

podle sympatie, posuzuje se nejen pořadí, ale i barevné kombinace. 31

Jako hlavní určil typ autonomní neboli samostatný, kterému přiřadil preferenci žluté a červené

barvy. Druhý typ je heteronomní neboli nesamostatný a závislý, ten preferuje barvy zelené

a modré.

Johannes Itten se empiricky snažil dokázat vztah „osobní barvy“ s povahou a dokonce

i s tělesným vzhledem člověka. Na základě výzkumů se snažil i o určování budoucího vývoje

člověka a na srovnání fotografií a subjektivních barevných škál došel k závěru, že blonďatí

lidé upřednostňují široký tónový výběr ale s malými rozdíly světlosti, kdežto bruneti si

vybírají ostré protiklady, ale méně tónů.32

31

JANČOVIČ, Adam. <http://www.ped.muni.cz/wphy/publikace/jancovic1.html> 32

BROŽKOVÁ, Ivana. Dobrodružství barvy. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983. s. 23-25.

25

V psychologii se používají i mnohé barvové testy. Například pyramidový test – ve kterém

zkoumané osoby seřazují barvy od nejoblíbenějších po nejméně oblíbené.

barva muži ženy

modrá 18,50% 22%

červená 19,20% 15,60%

zelená 17,80% 14,80%

žlutá 12,20% 13,20%

oranžová 11,10% 8,70%

fialová 6,10% 8,50%

hnědá 6,30% 7,70%

černá 6,10% 5,80%

bílá 2% 2%

šedá 0,70% 1,70%

Tab. 1 – Nejčastěji volené barvy v pyramidovém testu

Ve své práci Adam Jančovič uvádí, že na základě těchto barvových testů došli psychologové

k závěrům, že:

barvu modrou mají rádi lidé citliví, s bohatým vnitřním životem, hledající

lásku a oddanost. Tato barva symbolizuje něhu, věrnost, důvěru, tradici

a oddanost. Dávají ji přednost lidé, kteří touží po klidu – unavení, přepracovaní

a ti lidé, kteří nemají rádi změny. Když někdo modrou barvu odmítá, tak má

strach se ponořit do hlubin svého vlastního nitra, nebo není spokojen se svými

současnými vztahy. S odmítáním modré se často setkáváme u mladých lidí,

kteří touží se osamostatnit.

zelenou barvu upřednostňuje ten, kdo si za všech okolností stojí za svým,

nezalekne se žádných překážek. Má sklon pečovat o druhé, ale také je rád

ovládá a kontroluje. Touží po obdivu a uznání. V Lüscherově testu zelenou,

vlastně modrozelenou, volí lidé stateční, houževnatí, ale také umínění a málo

přizpůsobiví. Tuto barvu odmítají lidé originální, předpojatí, není oblíbenou

barvou lidí zklamaných a vnitřně nejistých. Příčinou odmítání zelené může být

i tělesná slabost – nesympatická je často pro lidi trpící srdečními chorobami.

červenou barvu považujeme za výraz životní síly, aktivity, potěšení z činnosti

a dobrého kontaktu s okolím. Značí touhu po silných a hlubokých zážitcích, po

26

úspěchu. Přednost této barvě dávají lidé cílevědomí, energetičtí, tvořiví,

schopní usilovné práce a soustředěného vypětí, ale také lidé impulsivní

a násilníci. Odmítání červené může být příznakem nedostatku sil, ochablosti,

pasivity, únavy a vyčerpání. Lidem, kteří odmítají červenou se zdá, že

nemohou dosáhnout na cíle , které si dříve stanovili, a že se jim to ani nikdy

nemůže podařit.

fialovou barvu si vybírají lidé nezralí – duševně i citově. Kdo má v oblibě

fialovou, ten chce být především okouzlen a touží také okouzlovat druhé. Je to

barva sentimentálních snílků a romantiků, kteří příliš nezapadají do běžného

praktického života. Jsou to lidé těkaví a nerozhodní. Fialovou ale také často

volí kompromisníci, „diplomaté“, lidé zdrženliví, tajnůstkářští a uzavření. Tuto

barvu odmítají ti, jenž touží po jistotách, po vztazích nekomplikovaných, a také

ti, kdo dobře kontrolují své city. Fyziologicky souvisí obliba fialové

s hormonálním stavem. Je nejoblíbenější pro děti v pubertě, těhotné ženy

a nemocné s poruchami štítné žlázy. Max Lüscher testováním po celém světě

zjistil, že ve fialové nalézají zvláštní zálibu Peršané, černoši z Tanganiky

a Indiáni ze střední Brazílie.

žlutou barvu vnímáme povzbudivě, osvobodivě. Tato barva symbolizuje

změnu a nový začátek. Rádi ji mají lidé bezprostřední, plní nadějí a očekávání.

Lidem jejichž naděje byly zmařeny, se žlutá zdá pokrytecká a licoměrná.

Odmítání žluté prozrazuje zklamání a nedůvěru v budoucnost.

hnědou barvu spojujeme s představou tělesných požitků. Rádi ji mají ti lidé,

které zajímá nejvíce ze všeho jejich vlastní pohodlí, ale také lidé unavení

a vyčerpaní, kteří touží po odpočinku. Hnědou barvu odmítají ti lidé, kteří

touží po aktivním životě, kteří se chtějí odlišit od průměru a být výjimeční.

Vyrovnaný člověk má k hnědé obvykle lhostejný vztah.

šedou barvu považujeme za neutrální, neživotnou. Ten, kdo preferuje tuto

barvu, prozrazuje, že o sobě nechce nic prozradit, že mu vyhovuje postoj

nezúčastněného pozorovatele, je to alibista utíkající před nutností zaujímat

stanoviska, ale může to být i člověk, který je příliš unavený. Ten, kdo šeď

odmítá, touží po vzrušení a dobrodružství, po barvitém životě.

27

černou barvu si oblíbili lidé jako symbol protestu a vzdoru. Pokud někdo dává

přednost černé barvě, dává tím najevo, že odmítá svůj úděl. Pokud v testu

někdo preferuje černou, upozorňuje tím na nějaký závažný vnitřní konflikt.33

Tyto testy dokázaly jednu podstatnou věc – ani nejpodrobnější test není stoprocentní, přesto

jsou mnohdy barevné testy přesnější než grafologické rozbory písma. Navíc existují určité

obecné významy barev, které se utvářely během vývoje lidské společnosti a ty jsou společné.

Jak se píše na stránkách společnosti Zeiss:„Ženy a muži vnímají barvy rozdílně.Ženy vnímají

svět v teplejších barvách a lépe než muži rozeznávají například různé odstíny červené barvy.

Muži, na druhou stranu, lépe vnímají menší kontrast a rychlý pohyb. Předpokládá se, že tento

rozdíl má evoluční základ: v pravěku ženy musely být schopny najít například červené plody

v zeleném lese, zatímco muži lovili divokou zvěř. Určitou roli rovněž hraje testosteron, který

podporuje tvorbu nervových spojení a nervových buněk v mozkovém zrakovém centru

nenarozeného dítěte.“34

Ve své knize Člověk, barva a prostor autoři H. Frieling a X. Auer hovoří o tom, jak se během

života mění barevné preference. Většinou předškolní děti mají nejraději červenou,

v dospělosti je nejoblíbenější modrá, červená se odsunuje na druhé místo. Děti dávají na

rozdíl od dospělých přednost sytým barvám, s rostoucím věkem vzrůstá obliba šedých

a pastelových tónů. Při výběru oblíbených barev hraje svoji roli i to, jestli se oblíbenost

zjišťuje pouze otázkami nebo si vybíráme z předložených konkrétních barevných vzorků.

Samozřejmě svůj význam má i stránka praktičnosti pro volbu dané barvy a to zejména u věcí

užitkových. Je zajímavé sledovat i volbu barev typických pro jednotlivé známé firmy.

Například oranžová barva je poměrně málo oblíbená, ale zvolená pro vhodnou komoditu se

stává firemním symbolem, který neomylně díky barvě přiřazuje jméno patřičné značky.35

2.3 Působení barev na člověka

Pokusy se zjistilo, že člověk nevnímá barvy jen očima, ale i celým povrchem těla, že barvy

mohou způsobit záškuby svalů, zvýšení krevního tlaku, zvýšení, popřípadě snížení únavy. Ve

své práci Adam Jančovič píše, že: „Modré světlo podporuje dýchání a okysličování tkání.

Tzv. teplé barvy, mezi kterými převládají žlutá, červená a oranžová, nás podněcují ke zvýšené

aktivitě, stoupá nám krevní tlak, zrychluje se puls, povzbuzuje se činnost vegetativního

33

JANČOVIČ, Adam. <http://www.ped.muni.cz/wphy/publikace/jancovic1.html> 34

Zeiss.cz [online]. [cit. 2015-10-14].Dostupné na WWW:

< http://www.zeiss.cz/corporate/cs_cz/home.html > 35

člověk, barva a prostor

28

nervstva, zvyšuje se i svalové napětí. Taktéž máme větší chuť k jídlu, zřetelněji vnímáme

hluk, dokonce se nám zdá, že čas jakoby rychleji ubíhá. Studené barevné odstíny, mezi

kterými převládají modrá a zelená, mají účinek právě opačný – uklidňují a vyvolávají útlum

tělesných funkcí.“36

Dokonce se uskutečnilo i několik pokusů, které se zabývaly tím, jestli podobně působí barvy

i na slepého člověka. Lokální reakce je u nevidomých stejná jako u vidících. Podařilo se

dokázat údaje o hloubce průniku základních barev různých vlnových délek do tkání, takže

například červené světlo způsobilo i u nevidomých překrvení tkáně.37

Barvy mají skoro zázračnou moc zvětšovat nebo zmenšovat prostory, mohou zmírňovat pocit

horka nebo chladu, prosvětlovat tmavé prostory nebo naopak potlačovat přesvětlení, dokáží

zlepšit náladu, povzbudit pracovní výkon, napomáhají lepšímu snášení hluku. Zkrátka

podporují dobré psychické klima.

Ve své knize Člověk-barva-prostor autoři píší o některých pravidlech, na která bychom

neměli zapomínat. Například, že prostor se nemá příliš členit na pásma, že pozornost si

zaslouží i barva dveří a jejich lesk, že rozčlenění podlahy může místnost prodloužit nebo

zkrátit, že sice bílá je absolutní barvou čistoty, ale na druhé straně ji psychologie přisoudila

roli nejméně efektní barvy, roli symbolu prázdnoty.

Stejně jako v nás vzbuzuje očekávání pohled na oblíbené jídlo, stejně tak v nás vzbuzují

očekávání i jednotlivé barvy – modrý nábytek vyvolává chladný dojem, takže například

v čekárně lékaře předpokládáme, že v něm nebudeme muset tak dlouho sedět a čekat jako

v nábytku červenohnědém, který nás skoro láká k „zahnízdění“.V oranžové místnosti

podvědomě očekáváme vyšší teplotu než v modrozelené.

Působení barev na psychiku intuitivně využívali už staří Egypťané aniž by tušili, že tato

metoda mnohem později dostane název Colorterapie a aniž by jen tušili něco o tom, že barvy

vyzařují elektromagnetické vlnění.

Barevné vjemy na nás nepůsobí izolovaně, každý je vnímá skrze vlastní zkušenosti,

vědomosti a zážitky, které se pak spojují do celého řetězce asociací. U citlivých jedinců je

vnímání barev zesilováno pomocí hudby a naopak zážitek z hudby se umocňuje přispěním

barev. Vědci dokonce mluví o „barevném slyšení“.

Důležitý je pak pro ně pojem tzv. „vjemové barevné konstanty“. Vysvětlují ji jako adaptační

schopnost lidského oka, kterou se naše psychika brání přemíře barevných vjemů. Oko je po

36

JANČOVIČ, Adam. <http://www.ped.muni.cz/wphy/publikace/jancovic1.html> 37

DYLEVSKÝ, Ivan.Barvy, barevné vnímání a kolorterapie. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích,

Zdravotně sociální fakulta, katedra preklinických oborů.2005

29

celý život vystaveno tolika barevným vjemům, že by nebylo schopno vytvořit si ucelenou

představu o světě. Proto posuzujeme hlavně vzájemné vztahy barev, než přesné barvy

jednotlivých předmětů kolem nás, proto při odrazu světla nevnímáme např. momentální

zabarvení předmětu, které vznikne odrazem světla, ale používáme vjem ověřený zkušeností.38

Tím vznikají často nedorozumění mezi malíři a jejich diváky. Pokud se malíři pokoušejí

zobrazit vlastní obrazové vjemy, narážejí na nepochopení, protože nezobrazují známou

barevnou zkušenost, ale vlastní barevné vidění, svoji zvýšenou barevnou vnímavost, která má

mnohdy velice málo společného s obecně vžitou představou o reálném světě.

V odborné literatuře bývá často uváděn případ nesouladu mezi např. impresionisty a fauvisty

a jejich diváky. Ti první se „provinili“ tím, že zachycovali prchavý okamžik, používali

nemíchané hlavně jasné barvy, které nanášeli jako by nervními krátkými tahy štětce, zatímco

návštěvníci jejich výstav očekávali klasické zobrazení známé skutečnosti. Ti druzí se pak

pokoušeli o čistou barevnou kompozici bez stínování, o zjednodušení tvarů, o harmonický

vztah mezi emocemi a dekorativní kompozicí.

38

JANČOVIČ, Adam. <http://www.ped.muni.cz/wphy/publikace/jancovic1.html>

30

3. Barevné techniky a materiály

V předchozích kapitolách jsme se věnovali převážně teoretické stránce barvy, takže zákonitě

je nutné, zejména ve vztahu ke školní praxi, alespoň stručně se věnovat i typům barev, které

se v hodinách výtvarné výchovy nejčastěji využívají. Během školní docházky se žáci setkávají

především s třemi typy barev – pastelem, akvarelovými a temperovými barvami.

3.1 Pastel

Pastel se nachází na rozhraní kresby a malby, na jeho nanášení nepotřebujeme štětec. Pastel je

tvořen suchou barvou, která je slisovaná do malých válečků. Třením pastelu o papír se barva

uvolňuje a na jeho povrchu tak zůstávají malé částečky. Čím hrubější bude povrch, tím více

barevného prášku na něm zůstane. Vyrábějí se tři druhy pastelů - suchý, mastný a voskový.

Stopy suchého pastelu můžeme roztírat prstem, hadříkem nebo papírovou těrkou a vytvářet

tak měkký, kouřový vzhled, malovat jimi do mokrého podkladu, nebo pastel na papíře

rozmývat vodou. Výsledný obrázek je nutné postříkat fixativem nebo lakem na vlasy, aby se

stopy nestíraly.39

Stopy olejových a voskových pastelů se roztírat nedají. Jejich velkou výhodou je, že se

nemusejí fixovat, jsou tedy vhodné i pro práci v plenéru. Na olejové pastely můžeme použít

různé způsoby práce – např. seškrabávání, můžeme je kombinovat s akvarelovými nebo

akrylovými barvami. Ke změkčování barev se používá terpentýn. Ten se výborně hodí pro

zobrazení atmosférické perspektivy nebo zachycení dálky. U seškrabávání můžeme

postupovat dvěma způsoby – nejprve nanést světlou barvu, přes ni tmavou, nejlépe černou

barvu, kdy nám vyškrabáváním vznikne výrazná kresba, která se pocitově přibližuje linorytu.

Nebo můžeme postupovat obráceně – nejprve nakreslíme lineární kresbu černým pastelem,

pak pokryjeme plochu světlejší barvou, přes ni znovu naneseme černou. Po oškrabání celého

povrchu se objeví černá lineární kresba včleněná do barev na pozadí.40

3.2 Akvarelové (vodové) barvy

Akvarelové nebo-li vodové barvy jsou na základních školách využívány ve velké míře

především pro svoji cenovou dostupnost. Akvarelové barvy jsou rozpustné ve vodě a nemají

krycí schopnost, protože skrz ně prosvítá bílý podklad. Tmavší odstíny je nejlepší vytvářet

postupným vrstvením barev nebo mícháním různých barev , které se mohou míchat přímo

39

ROESELOVÁ, Věra. Techniky ve výtvarné výchově. Praha : Sarah, 1996. s 81 - 83. . ISBN 80-902267-1-X. 40

FUDURICHOVÁ, Barbara, Marilyn GRAMEROVÁ, Geri MEDWAYOVÁ a Lori SIMONSOVÁ. Malujeme

akvarel krok za krokem. 1.vydání. Praha: Slvojtka, 2005.

31

v malbě. Využívá se všech barev kromě bílé, která bývá nahrazena bílým podkladem. Proto

tato technika může být pro některé žáky na 1. stupni poněkud náročná, jelikož vyžaduje

důkladné rozvržení bílých ploch na papíře, kterým se při malování musí vyhnout. Zároveň se

ale mohou uplatnit některé speciální postupy, které pro svůj experimentální charakter mají

u žáků veliký úspěch.

Zvláštních efektů se dá dosáhnout:

odškrabáváním – vlhkou malbu můžeme do spodnějších vrstev odškrábat

zahroceným nástrojem, např. hrotem štětce

posypáním solí – vlhkou malbu posypeme solí, kterou po zaschnutí malby odrolíme,

vznikne drsný, kropenatý povrch

stříkáním – malbu postříkáme např. cvrnknutím do kartáčku na zuby, namočeného do

barvy nebo oklepáním štětce

použitím vosku – velmi oblíbená technika, kdy vosk odpuzuje další vrstvy barvy

houbičkou – barvu nanášíme houbičkou, dosáhneme skvrnitého, pískovitého povrchu

míšením barev stékáním – naneseme dvě vlhké barvy v takovém množství, aby

mohly stékat

použitím technického lihu – vlhký povrch se postříká technickým lihem, kolem

kapek lihu se barva stáhne do zajímavých skvrn41

vymývání houbou – z různě vlhkého podkladu se kouskem houby, hadříku nebo

ubrousku odsaje barva, tento postup se používá např. na vytváření mraků 42

používání arabské gumy – barvě dodá lakový vzhled, spolu s hloubkou a leskem,

někteří autoři však tvrdí, že tento postup jde proti charakteru matového akvarelu43

smíchání barvy s mýdlem – štětec se namočí do husté barvy, pak s ním přejedeme po

mýdle. Barva pak přesně drží stopu, ale neztrácí svoji průsvitnost

smíchání s terpentýnem – štětec se nejprve namočí do terpentýnu, pak do barvy.

Vzniknou brázděné tahy, které jsou způsobeny barvou odpuzenou olejovou složkou

terpentýnu. Dalším způsobem je ukápnutí terpentýnu do ještě vlhké barvy, kdy se

barva začne stahovat k okrajům a vytvoří světlé skvrny. Popřípadě je možné natřít

celý papír terpentýnem, a pak přes něj nanést barvu.44

41

FUDURICHOVÁ, Barbara, Marilyn GRAMEROVÁ, Geri MEDWAYOVÁ a Lori SIMONSOVÁ. Malujeme

akvarel krok za krokem. 1.vydání. Praha: Slvojtka, 2005. 42

HARRISONOVÁ, Hazel. Malování a kresba: Praktická příručka. 1.vydání. Praha: Svojtka, 2003. 43

SMITH, Ray. Encyklopedie výtvarných technik a materiálů. 1.vydání. Praha: Slovart, 2000. 44

HARRISONOVÁ, Hazel. Malování a kresba: Praktická příručka. 1.vydání. Praha: Svojtka, 2003.

32

Akvarelovými barvami můžeme malovat na mokrý nebo suchý podklad. Při malbě do

mokrého podkladu (tzv. mokrým do mokrého)se barvy rozpíjejí a můžeme tak vytvářet

zajímavé efekty. Získáváme měkké okraje a barvy jemně splývají. Nikdy přesně nevíme, jak

výtvarná práce dopadne.

Malba na suchý podklad (tzv. mokrým do suchého) je založena na pečlivém rozplánování.

Musíme si dopředu ujasnit, kde budou odlesky a světlá místa, protože na jejich místě budeme

muset vynechat bílou plochu. Okraje malby jsou ostré, zároveň je snazší uhlídat si rozpíjení

barev.

Výtvarníci většinou obě techniky kombinují.

Pro malbu akvarelu jsou vhodné kulaté štětce s jemnými vlasy různých velikostí. Při malbě je

důležité štětce často vymývat, jelikož se používané barvy mohou snadno smíchat a zakalit.

3.3 Temperové barvy

K výhodám temperových barev patří jejich dobrá krycí schopnost a možnost i po zaschnutí

provádět opravy. Pro malbu jsou vhodné štětinové štětce i špachtle na pastózní malbu. Pro

práci na větším formátu můžeme místo nich zvolit i barvy, které se používají pro tónování

fasád nebo vnitřních omítek, které jsou cenově výhodnější.45

Nejběžnější formou temperové barvy je tempera vaječná, která se v evropském deskovém

malířství využívala až do 15.století před nástupem barev olejových. V dnešní době se jako

nosiče pigmentu využívá hlavně emulze gumová nebo klihová.

Temperové barvy zasychají rychle, po zaschnutí mění sytost. Míchají se na plastových nebo

dřevěných paletách. Jako podklad se využívá kladívková čtvrtka, akvarelový papír vyšší

gramáže, různé typy lepenek, sololitů, překližek, popřípadě plátna, protože nanášíme silnější

barevnou vrstvu a tudíž potřebujeme pevnější podklad, který může zůstat surový nebo si

můžeme podklad připravit šepsem nebo podmalbou. Šeps je hmota skládající se z plavené

křídy, klihu a běloby. Ve školních podmínkách je lepší koupit ve výtvarných potřebách šeps

hotový.46

3.4Typy štětců

Různé typy štětců spoluvytvářejí takzvaný malířský rukopis, protože se více, či méně podílejí

na vzniku různých stop způsobených samotným vedením štětce, širokými nebo naopak

45

ROESELOVÁ, Věra. Techniky ve výtvarné výchově. Praha : Sarah, 1996. s. 66. ISBN 80-902267-1-X. 46

<http://www.vytvarnetechniky.cz/malba-kresba/malba-temperovymi-barvami.php>

33

krátkými, drobnými tahy. Už samotný výběr typu štětce s sebou přináší odlišný typ výtvarné

práce.

Rozlišujeme základní typy štětců podle druhu štětin – s přírodními a umělými štětinami, podle

tvaru – štětce kulaté a ploché, mezi nimi pak typ štětců zvaných „kočičí jazýček“.

Kulaté štětce se v malých velikostech využívají k malbě miniatur. Dlouhé špičaté štětce se

používají k písmomalířství, středně velký kulatý štětec je univerzální, dají se s ním namalovat

tlusté i tenké čáry, ty největší velikosti kulatých štětců pak slouží k pokrývání velkých ploch.

Ploché štětce udrží dostatek barvy, jsou vhodné k tónování nebo pokrývání velkých ploch,

jejich tenký okraj se využívá k vytváření ostrých hran.

Samozřejmě, že existují i speciální druhy štětců, které uvádím jen pro úplnost, protože ve

škole se s nimi pravděpodobně vůbec nesetkáme – šablonové (kulaté štětce pro nanášení

barvy přes otvory v šabloně), tupovací (slouží pro tupování velmi husté barvy), lazurovací

(ploché štětce pro nanášení lazury na olejomalbu).47

47

SMITH, Ray. Encyklopedie výtvarných technik a materiálů. 1.vydání. Praha: Slovart, 2000.

34

4. Projektová práce ve výtvarné výchově

V projektové části svojí závěrečné práce jsem se zabývala třídílným výtvarným projektem,

proto bych se alespoň stručně chtěla věnovat i tématu projektu ve výtvarné výchově.

V současné době jsou podle RVP v předmětu výtvarná výchova na učitele kladeny zvýšené

požadavky. Měl by být schopný nejen odborně pomoci žákům s rozvojem jejich výtvarné

citlivosti, výtvarného vnímání, citového a rozumového prožívání světa, výtvarné

představivosti a fantazie, výtvarného myšlení, dovedností tvůrčích a výzkumných, ale

i hodnotících schopností a komunikačních dovednosti.

Jak toho ale dosáhnout? Jednou z možností je využití výtvarných projektů, které samozřejmě

nejsou samospasitelné a přinášejí s sebou i určité nevýhody. Především kladou velké nároky

na osobnost učitele z hlediska promyšlenosti, organizace a řízení a samozřejmě i schopnosti

improvizace, pokud se v rámci projektu objeví nečekané překážky.

Díky projektové práci se lépe daří jednotlivé výtvarné činnosti propojit do vzájemných

souvislostí a systému.

Podstatou projektů je vytváření řad činností, propojených společnou myšlenkou, úkolem,

řešeným problémem, který je zkoumán z různých hledisek (obecných i individuálních) a ve

větším počtu různých činností.48

Kladem projektové práce je vysoká motivace, přiblížení se k reálnému životu, formování celé

osobnosti, možnost individualizace výuky, podněcování fantazie a intuice.49

Do pedagogické teorie a praxe vstoupily projekty již ve 20. a 30. letech minulého století v

souvislosti s rozvojem pedagogického hnutí, které známe pod názvy nová výchova, reformní

pedagogika, progresivní výchova, aktivismus. Za tvůrce projektové metody je považován

Američan – profesor William Heard Kilpatrick, který ji popsal ve stejnojmenném článku

The Project Method už v roce 1918. Na projektovém vyučování byla založena koncepce

amerického pragmatického pedagoga Johna Deweye. Ten tvrdil, že jádro projektu spočívá

v práci na konkrétním úkolu, přičemž žáci narážejí na obtíže, které musí překonat pomocí

studia. Díky tomuto teoretickému poučení úšpěšně úkol zvládají.

Z tohoto postupu je patrné, že projekt je vlastně opakem tradičního pojetí vyučování. Ideální

projekt by měl vycházet z potřeb a zájmů žáků.Tato koncepce vychází z postřehu, že „čím

větší námahu nás vhled do problému stojí, tím lépe si ho zapamatujeme“ (Zeigarniková).50

48

http://vytvarnatvorba.blog.cz/0901/pojeti-principy-a-cile-vytvarne-vychovy 49

http://vytvarnatvorba.blog.cz/0901/pojeti-principy-a-cile-vytvarne-vychovy

35

V době po druhé světové válce, bylo často používáno slovo “program“ místo projekt.

Český prvorepublikový reformní pedagog Stanislav Vrána definoval projekt jako podnik,

který je spjatý s podnikavostí, aktivitou a spoluzodpovědností žáků a který je zaměřený na

konkrétní výstup.

Jak píše ve své práci J. Valenta: „Důležité je, aby se do projektu aktivně zapojili všichni žáci.

Projekt by měl vycházet z možností jednotlivých žáků, jejich potřeb, zájmů, talentu atd. Učitel

by se měl snažit, aby žák při práci na projektu dosáhl svého vlastního maximálního výkonu.

Zapojení všech žáků do projektu by mělo být co nejintenzivnější.

Projekt by měl obsahovat činnosti skupinové i individuální. Za jeho úspěšnou realizaci jsou

odpovědni všichni žáci. Každý za nějaký konkrétní krok.

Výhodou výstupu z projektu je jeho hmatatelnost. Žáci vidí, že něco konkrétního vytvořili.“51

Právě ona „hmatatelnost“ je něčím, co ve výtvarné výchově nepředstavuje žádný problém,

protože právě díky projektovému způsobu výuky si může učitel připravit vhodné téma

s ohledem na konkrétní třídu a žáci po skončení vidí bezprostředně výsledek svého snažení.

V současném pojetí výtvarné výchovy se kromě dřívějšího, převážně formativního

a výchovného přístupu, který se zabýval hlavně estetickou kultivací žáka, klade důraz na

rozvoj poznání znakového systému umění, na schopnost žáka komunikovat a poznávat

specifické stránky výtvarného umění.52

Markéta Pastorová se ve své práci zamýšlí nad tím, že učitel by měl mít za cíl nejen prosté

předávání poznatků, jako tomu bylo v tzv. transmisivním způsobu výuky, ale i rozvoj

spolupráce, umění diskuze, formulování názoru, tvoření, hledání informací a samozřejmě

i stránku etickou, kdy dochází k rozvoji vnitřní kázně, odpovědnosti a tolerance.

Na rozdíl od dosavadního přístupu k učivu výtvarné výchovy (členěného podle motivačních

názvů tematických okruhů; užívaných prostředků, postupů a technologií či názvů

vyjadřujících metodické přístupy) je obsah učiva v současném RVP členěn do tří obsahových

domén:

Rozvíjení smyslové citlivosti - žáci by neměli být pasivními přijímateli pokynů

učitele, ale aktivně by se měli účastnit nejen tvůrčí stránky výtvarného procesu, ale i

interpretace výsledků. Zjednodušeně řečeno, při práci zapojit všechny svoje smysly.

50

http://www.ctenarska-gramotnost.cz/projektove-vyucovani/pv-tipy/projektove-vyucovani-1 51

http://www.ctenarska-gramotnost.cz/projektove-vyucovani/pv-tipy/projektove-vyucovani-1 52

http://clanky.rvp.cz/clanek/c/p/629/NOVA-POJETI-VYTVARNE-VYCHOVYPLAN-A-VYTVARNE-PROJEKTY.html/

36

Ověřování komunikačních účinků - v této části výuky se sami žáci vyjadřují jako

tvůrci i jako diváci k účinkům obrazného vyjádření. Pokud je vytvořena vstřícná

atmosféra, můžeme očekávat velmi zajímavá a osobitá vysvětlení. Měli by dostat

prostor k obhájení svých názorů. Učitel by měl být natolik silná osobnost, aby zvládl

nabídnout žákům svoji interpretaci, ale nikoliv jako jedinou správnou, ale jen jako

jednu z možností.

Uplatňování subjektivity – žáci se v této části, na základě dosavadních zkušeností,

pokoušejí zhostit zadaného tématu. Pro učitele zde nastává největší problém

s výběrem témat, protože je velice důležité zvolit témata, která logicky vedou

k různorodosti výtvarného zpracování. Samozřejmě se vyskytuje otázka, jaké téma už

působí banálně a jestli vůbec existuje téma, které by automaticky vedlo ke kreativnímu

zpracování.53

Z těchto důvodů jsem se pokusila ve vlastním výtvarném projektu „Nebojme se barev“, využít

formativního působení moderního umění, kdy jsme při hodinách nejen tvořili, ale i zkoumali

výtvarné postupy a, co mi přišlo nejdůležitější, žáci se bez předsudků chopili možnosti

ohodnotit a podle vlastních možností pochopit moderní umělecké dílo. Při zapojení dětské

fantazie se podařilo vžít se do role umělce a vytvořit svébytná obrazová vyjádření a ke

každému vytvořit nejen přiléhavý název, ale i ucelený příběh.

53

http://clanky.rvp.cz/clanek/c/g/43/POJETI-VYTVARNE-VYCHOVY-V-RAMCI-VZDELAVACI-OBLASTI-UMENI-A-

KULTURA.html/

37

II: Část projektová

5. Výtvarný projekt „Nebojme se barev“

„Napřed si stanov cíl, pak k němu hledej cestu.“

Německé přísloví

Výtvarný projekt – „Nebojme se barev“ - se skládá ze tří vyučovacích lekcí. Jednotlivé lekce

na sebe navazují a cíleně vedou žáky k rozvíjení vnímání barevné citlivosti k okolí, všímání si

barevných kontrastů a vznikání nových odstínů při náhodném i řízeném míchání barev.

Experimentováním se stávají žáci odvážnějšími a snadněji se zapojují do abstraktnějšího

pojetí tvorby a komunikace. Inspirací k vytvoření tohoto tematického celku je pro mě více než

dvacetiletá pedagogická práce s dětmi mladšího školního věku. Žáci jsou v hodinách výtvarné

výchovy jakoby spoutáni určitými stereotypy ve vyjadřování vlastních prožitků. Vlivem

počínající puberty zůstávají v ulitách svého vnitřního světa a mají obavu se nonverbálně

projevit.

Setkala jsem se s žákyní 4. ročníku, kterou trápila obava, že tzv. přetáhne předkreslený tvar

štětcem s barvou. Upjatost ve vztahu k vyjadřování okolního světa a lpění na stereotypech

ovlivňuje děti i ve vyšších ročnících základní školy. Prudký nástup rozvoje informačních

technologií, dostupnost mobilních telefonů i počítačové techniky smývá vrozenou potřebu

žáků se výtvarně projevovat.

Prostřednictvím vlastní tvorby se člověk zapojuje do komunikace s přírodou a vnímá sám

sebe jako její součást. Žák je tak ochuzen o prožitky z vlastní tvorby, pokud mu není dán

dostatečný prostor se volně projevit. Experiment v předmětu výtvarná výchova vnáší svěží

vítr do klasického pojetí práce s barvou pomocí štětce. Celým projektem se prolíná snaha

rozvíjet u žáků komunikativní kompetenci a tvořivost žáků vznikající na základě osvojování

si pro ně nových výtvarných technik. Moment překvapení nabíjí děti prožitkem radosti

z něčeho nového. Moment náhody hraje v práci s vodovými barvami nezaměnitelnou roli.

V rámci tohoto projektu se děti seznámily i s abstraktní tvorbou třech malířů. Ve výtvarné

řadě je použito mnoho různých technik-objevování na základě manipulace kuliček s barvou,

stékání barev po vlhké čtvrtce, rozpíjení barevných stop a vznik nových odstínů. Je zde

kladen důraz na spontánní tvorbu žáků.

38

5.1Cíle výtvarné řady

Tvůrčí činnost žáků založená na experimentování s barvou rozvíjí odvahu a chuť zapojit se do

tvorby a komunikovat ve skupině. Během procesu uměleckého osvojování světa dochází

k rozvoji vnímavosti jedince k okolnímu světu, ale i k sobě samému.

Další cíle sledovaly rozvoj schopnosti spolupráce v týmu, posílení sociálních vazeb. Žáci se

učili respektovat jedinečnou tvorbu spolužáků při posuzování děl.

5.2Organizace výtvarného projektu a specifikace tříd

Výtvarný projekt,,Nebojme se barev “se uskutečnil na klasické základní škole v Nové

Bystřici. Projekt probíhal v 5. ročníku, s počtem jednadvaceti žáků, z toho 10 chlapců a 11

dívek. Děti na projektu pracovaly vždy týden jednu vyučovací jednotku. Časová dotace

bohatě postačila k naplnění cílů výtvarné řady. Žáky této třídy vyučuji od 4. ročníku a jeví se

mi jako kamarádský a nekonfliktní kolektiv. Na hodiny výtvarné výchovy se těší a dopředu

vyzvídají, co bude jejich náplní.

5.3Charakteristika lekcí výtvarného projektu

Následující pasáže jsou věnovány rámcové didaktické analýze jednotlivých činností. Lekce

jsou charakterizovány z hlediska konkrétních cílů daných aktivit, popisu motivace a tvoření

s reflexí. Činnosti následují chronologicky za sebou, postupně rozvíjejí téma i obsah.

5.3.1Barevná rozcvička – Roztančené barvy

Inspirací k tomuto námětu mi posloužil obrázek mého syna Andrease, který vytvořil

v mateřské škole. Hodina je postavena na hravé aktivitě roztančených skleněných kuliček

zanechávajících barevnou stopu na papíře, který je umístěný v kartonové krabici a zakryt

víkem. Pohybová kreace dětí ve skupině zásadně ovlivňuje náhodné prolnutí barev

a zanechání stopy. Výuka probíhala v kmenové třídě, pro skupinové práce dobře posloužilo

spojení dvou lavic a prezentace se uskutečňovaly v prostoru před tabulí. Průběh a výsledky

této lekce dokládá obrazová příloha

Cíle činnosti

Cílem bylo uvolnit napětí prostřednictvím hravého experimentu a zažití momentu překvapení

při společném tvoření a podílení se na výtvoru. Žáci rozvíjeli výtvarné vidění, hrubou

i jemnou motoriku a komunikační dovednosti ve skupině.

39

Motivace, formulace úkolu a popis průběhu činnosti

Hodinu jsem zahájila motivačními otázkami směrovanými k žákům, jejichž ústřední

myšlenkou bylo zanechání barevné stopy, s kterou se setkali. Poté jsme se rozdělili do čtyř

libovolných skupin a zaujali své místo u spojených lavic. Zástupce každé skupiny obdržel

kartonovou krabici, tři skleněné kuličky, papír formátu A3 a sadu temperových barev. Děti

podle pokynů vložily papír na dno krabice, položily na něj kuličky s nánosem barvy a celé to

uzavřely víkem. Skupina utvořila kruh a každý žák uchopil kouzelnou krabici oběma rukama

a svým pohybem roztančil kuličky. Moment překvapení byl umocněn čekáním na zacinkání

zvonku, jenž dával signál k odkrytí víka. Po vyndání výtvoru probíhala skupinová diskuse: Co

jim dílo připomíná, jaké nuance barev vznikly. Výsledky byly zapsány skupinovým

zapisovatelem.

Posouzení výtvoru bylo skupinami odprezentováno před ostatními žáky u tabule, kde také

byly vzniklé práce vystaveny. Poté žáci měli možnost zhlédnout obraz malíře Pollocka.

Po krátkém působení díla jsem upozornila děti na podobnost vnímání světa. Každý tým se

v rámci rozvoje tvořivého myšlení pokusil vymyslet umělecké názvy výtvarných děl.

Hodnocení výsledků činnosti

Kritériem hodnocení bylo odprezentování vzniklého díla před ostatními, pokroky žáků

v posuzování vlastní tvorby, osobité posouzení řeči díla. V závěru lekce jsem ohodnotila

výsledky práce skupin.

Reflexe celé lekce

V úvodu lekce jsem zadala žákům otázky: Jakou kresbu zanechávají brusle na ledě? Co vám

připomíná? Už jste někdy pozorovali letadlo na obloze?

Jejich odpovědi byly bystré a probíhala živá diskuse. Děti hořely nedočkavostí, na stole je

oslovovaly především skleněné kuličky, které je lákaly ke hře.

Na skupinovou práci je třída zvyklá, a proto vytvoření smíšených skupin šlo jako po másle.

Všechny týmy obdržely pomůcky a po zadání úkolu se s chutí pustily do práce. Po zhlédnutí

vytvořeného díla se některé děti neubránily radostným emocím. Spontánně diskutovaly o tom,

co jim společný výtvor připomíná a úsudky zapisovaly formou brainstormingu.

Prezentace výsledků skupin byla velmi zajímavá a všechny zaujala. Všechny výtvory jsme si

vystavily na zemi v přední části učebny. Poté jsem žákům na interaktivní tabuli představila

ukázku z díla amerického malíře Jacksona Pollocka a nechala působit jejich atmosféru.

40

Společně jsme došli k závěru, že jeho a naše vnímání světa je podobné. Na závěr hodiny se

žáci pokusili vymyslet umělecké názvy svých výtvarných děl. Některá pojmenovali například:

Rozsvícené město, Vzdálené galaxie, Neznámá souhvězdí, Radost nebo Vzkaz od neznámé

civilizace.

5.3.2Tekoucí barvy

Následující lekce se jmenuje Tekoucí barvy. Podnětem k této činnosti se stal obraz malíře

Paula Jenkinse - Phenomena Buck Island Near, který prohlásil:,, Náhle jsem zjistil, že je to

velmi dobré cvičení pro spontánní práci a to se zpětně odráží v mé tvorbě. Tekoucí a svítící

tóny akvarelu mě fascinují.“

Hlavní činnost spočívá v nánosu barev na okraj papíru a jejich následné stékání po vlhkém

povrchu čtvrtky. Je třeba nezasahovat do procesu tekoucích barev, nechat jim volnost vytvářet

nové barevné tóny. Žáci musí být ochotní experimentovat a překonat potřebu zasahovat do

děje.

Výsledky této lekce dokládá obrazová příloha.

Cíle činnosti

Cílem bylo seznámení se s novou technikou volného plynutí nánosu barvy po kolmo

postaveném papíře bez přímého zasahování štětce. Žáci rozvíjeli hrubou i jemnou motoriku,

schopnost komunikovat ve dvojici, rozvíjeli i svoje prožitky při experimentování.

Motivace, formulace úkolu a popis průběhu činnosti

Pro motivaci žáků jsem použila abstraktní obraz malíře Paula Jenkinse. Žáci měli za úkol

odpovědět na otázku – jakým způsobem autor obrazy vytvořil, k čemuž zdárně dospěli.

Pojmenovali barvy, zařadili je mezi studené a teplé, našli i barvy neutrální.

Úkolem dětí bylo napodobit malíře při práci nad obrazem. Bylo třeba žáky upozornit na

dostatečné zředění barev při nanášení na okraj čtvrtky. Pracovat měli žáci se třemi základními

a jednou barvou dle vlastního výběru.

Během hodiny jsem procházela mezi lavicemi a povzbuzovala děti při práci. Hotové výtvarné

práce byly pokládány na topení. Následující úkol byl totožný, ale měly se použít oblíbené

barevné tóny.

Mezi schnutím prací si žáci uklidili pracovní místa a nad oběma díly živě diskutovali ve

skupinách.

41

Po celou dobu panovala tvůrčí atmosféra a uvolněná nálada.

Hodnocení činnosti

Žáci se shromáždili nad vystavenými výtvarnými pracemi v přední části učebny. Připomněli

jsme si kritéria hodnocení a následně vybrali několik nejzdařilejších projevů. Žáci

vyjadřovali, jak na ně působí a co jim připomínají.

Reflexe

Nad obrazy Paula Jenkinse žáci živě diskutovali. Líbila se jim veselá barevnost a jeden

chlapec podotkl, že jakoby cítí energii, která z nich vyzařuje. Do malování se děti pustily

s nasazením a chutí. Nikdo z dětí nepotřeboval pomoci, kromě jedné žákyně, které jsem

pomohla vysát větší množství vody na lavici. Ještě více si děti užívaly práci nad druhým

dílem, kdy používaly libovolné barvy. Někdo nedokázal odolat sáhnutí do výtvarné práce

prsty nebo aspoň se snažil navést proud barvy jiným směrem.

Při sdílení zážitků ve dvojicích žáci uváděli srovnání s oknem při dešti, se sopkou chrlící

barevnou lávu, se sáčkem ovocných karamel, které někdo zapomněl na slunci. Nazývání

vzniklých barevných odstínů nedělalo dětem problémy.

5.3.3Barevná spektra

Ve třetí lekci uplatňují žáci navozené vnímání, estetické cítění a prožívání z předchozích

hodin. Poměrně banální experimenty s prací s barvou jim dodaly určitou míru sebevědomí, od

kterého se mohou odrazit do procesu vlastní tvorby.

Cíle činnosti

Hlavním cílem je rozvíjení barevné citlivosti, osvojení si práce s rozpíjením vodových barev.

Další cíl sledoval odpoutání se od tradiční schématické barevnosti.

Motivace, formulace úkolu a popis průběhu činnosti

Žáci se zamýšleli nad otázkami týkajícími se barevných proměn podzimní přírody. Společně

jsme si prohlédli tři obrazy amerického malíře Alexe Martina a pokusili se je porovnat

z hlediska použité barevnosti. Došli jsme k závěru, že umělec přenesl atmosféru určitého

přírodního děje – bouřkového nebe při západu slunce. Náplní této lekce bylo vytvořit krajinu

s vysokým nebem v netradičním pojetí. Technika zapíjení barev do vlhkého podkladu čtvrtky

42

toto plně umožňovala. Paletu, vhodnou k míchání barev, nahradil tvrdý karton. Výběr barev

jsem ponechala na osobním rozhodnutí každého dítěte. Čtvrtku formátu A4 mohli použít tzv.

na šířku či na výšku.

Od dolního okraje jsme plochým štětcem naznačili krajinu, přičemž jsem žákům doporučila

použít maximálně dvě barvy. Větší zbytek papíru jsme navlhčili pomocí houbičky a zapíjeli

barvy. Obrys krajiny jsme zvýraznili pomocí kresby tužkou.

Hodnocení výsledků činnosti

Připomněli jsme si kritéria hodnocení. Práce jsme společně vystavili v prostoru před tabulí.

Autoři děl představili svůj záměr, ostatní se k němu vyjadřovali. Nakonec jsme vybrali

několik nejpovedenějších prací.

Během tvůrčí činnosti byli žáci hodnoceni učitelkou.

Reflexe celé lekce

Přesvědčivé odpovědi dětí o barevných změnách v přírodě mě utvrdily, že jsou dobrými

pozorovateli. Barevná proměna nebe v dílech Alexe Martina je zaujala. Bezpečně rozeznávaly

základní barvy i jejich podvojné odstíny. V jednom z umělcových děl přesně odhalily tajemné

ticho před bouří, kterým je obraz prostoupen. Při vlastní tvůrčí činnosti malovali žáci

spontánně, práce je bavila. Pracovní atmosféru jsem zaznamenala u všech dětí.

43

Závěr

Téma mojí závěrečné práce Práce s barvou na 1.stupni ZŠ jsem si nevybrala náhodně. Vždy

mě barvy fascinovaly a nejvíce ze všeho mě bavila malba. Tento svůj zájem o barvu se

snažím předávat i svým žákům.

Při promýšlení koncepce závěrečné práce jsem vycházela z doporučení vedoucího práce, které

se ukázalo jako velice prozíravé. Díky němu jsem si znovu zopakovala teoretické znalosti

o barvách, psychologickém působení barev, jejich rozdělení, objevila jsem mnoho zajímavých

knih a internetových zdrojů. V teoretické části jsem se pokusila alespoň část těchto poznatků

zpracovat tak, aby se daly využít i pro školní praxi, hlavně pro zlepšení poznávání žáků a pro

rozvoj jejich barevného cítění a vnímání světa.

Projektová část se pak uskutečnila na základní škole v Nové Bystřici v 5. ročníku. V tématu

„Nebojme se barev“, jsem se snažila uplatnit všechny tři obsahové domény předmětu

výtvarná výchova, jak se o nich hovoří v RVP. Žáci se stali nejenom tvůrci, kteří aktivně

objevovali na základě předchozích subjektivních zkušeností, ale na obrazech tří amerických

malířů zkoumali výtvarné postupy, snažili se o hodnocení zhlédnutých obrazů, ve skupinách i

individuálně interpretovali vlastní obrazová vyjádření, projevovali tvůrčí schopnosti při

vymýšlení názvů svých děl.

Hlavním přínosem podle mého bylo nejen tvůrčí nasazení, které projevili, ale hlavně jejich

reakce na moderní výtvarné umění, se kterým se většina z nich setkala poprvé v životě a díky

tomuto projektu se jim pootevřela „vrátka“ k umění. Díky svojí bezprostřednosti se dokázali

nadchnout pro barevnost děl a na rozdíl od dospělých nesklouzávali k okamžitému odmítání

nového. Překvapivě se v „uměleckém zápalu“ nebáli diskutovat a obhajovat subjektivní

názory a velice mě potěšila jejich fantazie. Žáci spolupracovali ve skupině a respektovali

individuální zvláštnosti své tvorby. Všichni žáci si osvojili nové experimentální techniky

výtvarné tvorby. I prospěchově slabší jedinci pocítili opravdovou radost ze školní tvořivé

práce.

Myslím si, že cílů, které jsem si na začátku kladla, bylo dosaženo jak v části teoretické, kde

jsem si zopakovala a zároveň doplnila svoje znalosti, tak v části praktické, kde se projevila

spontánnost žáků 1.stupně, ale také až překvapivá vnímavost k modernímu umění.

44

Seznam použitých zdrojů Knižní zdroje:

BROŽEK, J., J. BUREŠ, O. DURROVÁ, L. CHOBOLA, F. KLEINER, B. MALEČEK, Z.

MUSIL, J. NĚMEC, J. PODHAJSKÝ, et al. Výtvarná výchova. 1.vydání. Praha: Státní

pedagogické nakladatelství, 1962. ISBN ISBN 930-38-01.

BROŽOVÁ, Vlasta; PEŘINOVÁ, Marta. Kreslíme, malujeme, modelujeme. Praha :

Fortuna, 1994. 176 s. ISBN 80-7168-018-4.

BROŽKOVÁ, Ivana. Dobrodružství barvy. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1983.

DYLEVSKÝ, Ivan. Barvy, barevné vnímání a koloroterapie. České Budějovice :

Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, katedra

preklinických oborů 7: 1-200, 2005. ISSN 1212-4117

FRIELING, Heinrich a Xaver AUER. Človek-farba-priestor. 1.vydání. Bratislava: Slovenské

vydavateĺstvo technickej literatúry, 1965. ISBN ISBN 302-07-19.

FUDURICHOVÁ, Barbara, Marilyn GRAMEROVÁ, Geri MEDWAYOVÁ a Lori

SIMONSOVÁ. Malujeme akvarel krok za krokem. 1.vydání. Praha: Slvojtka, 2005. ISBN 80-

7209-245-6.

HARRISONOVÁ, Hazel. Malování a kresba: Praktická příručka. 1.vydání. Praha: Svojtka,

2003. ISBN 80-7237-567-9.

HOUŠKA, Tomáš. Škola hrou. 1.vydání. Praha: Mistral, tiskárna skript a brožur, 1987. ISBN

ISBN 80-900704-7-7.

MACKO, Anton a Otília NEVŘELOVÁ. Výtvarná výchova v 3. a 4. ročníku: Metodická

příručka. 4.vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1987. ISBN ISBN 14-368-87.

MACKO, Anton a Otília NEVŘELOVÁ. Výtvarná výchova v 5. a 6. ročníku: Metodická

příručka. 1.vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1980. ISBN ISBN 14-642-80.

MASÁK, Jaroslav. Kreslíme a malujeme. 2.vydání. Praha: Práce, 1971. ISBN ISBN 24-056-

71.

LOSOS, Ludvík. Techniky malby. Praha : Aventinum, 1994. 192 s. ISBN 80-85277-03-

4.

OLMEDO, Salvador G. Jak malovat pastel. Praha : Svojtka a Vašut, 1996. 127 s. ISBN

80-7180-021-X.

PARRAMÓN, José M. Teorie barev. Praha : Svojtka a Vašut, 1995. 112 s. ISBN 80-

7180-046-5.

PLESKOTOVÁ, Petra. Svět barev. Praha : Albatros, 1987. s. 155.ISBN 13-806-87.

45

Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání : s přílohou upravující

vzdělávání ţáků s lehkým mentálním postižením. Praha : VÚP, 2005. 218 s. ISBN 80-

87000-02-1.

POUPA, Vladimír, Jan a VOSEČEK. Výtvarná výchova v 1. a 2. ročníku: Metodická

příručka. 5.vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1988. ISBN ISBN 14-073-88.

ROESELOVÁ, Věra. Techniky ve výtvarné výchově. Praha : Sarah, 1996. s. 66. ISBN 80-

902267-1-X.

ROESELOVÁ, Věra. Proudy ve výtvarné výchově. Praha : Sarah, 2000. 217 s. ISBN

80-902267-36.

SMITH, Ray. Encyklopedie výtvarných technik a materiálů. 1.vydání. Praha: Slovart, 2000.

ISBN 80-7209-245-6.

ŠAMŠULA, Pavel a Vladimír LEŠTINA. Výtvarná výchova v 7. a 8. ročníku: Metodická

příručka. 1.vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1982. ISBN ISBN 14-642-80.

TATAROVÁ-TOMKOVÁ, Marie. Tužkou, uhlem, barvami. 1.vydání. Praha: Mladá fronta,

1973. ISBN ISBN 23-022-73.

UHLÍŘ, Jan. Tvoříme ve stylu známých malířů. Praha : Portál, 2002. 176 s. ISBN 80-

7178-670-5.

Internetové zdroje: BALNEROVÁ, Jitka. Teorie i praxe barev [online]. [cit. 2015-09-11]. Dostupné z WWW:

http://www.rahunta.cz/news/teorie-i-praxe-barev/.

Barva - teorie barev [online]. [cit. 2015-11-14]. Dostupné z WWW: < http://www.gjbspgs.

cz/files/177/barva.pdf >.

ELIŠKA, Jiří. Vizuální komunikace - Teorie barev [online]. Katedra zahradní a krajinné

architektury [cit. 2015-07-03].Dostupné z WWW: <http://www.jirieliska.cz/school-

textbooks/graficky-design/>

JANČOVIČ, Adam. Vnímání barev [online]. Brno, 2005 [cit. 2015-10-02]. Dostupné z

WWW: <http://www.ped.muni.cz/wphy/publikace/jancovic1.html>. Diplomová práce.

Pedagogická fakulta. Vedoucí práce RNDr. Jindřiška Svobodová, PhD. <http://www.ctenarska-gramotnost.cz/projektove-vyucovani/pv-tipy/projektove-vyucovani-

1>.

46

KLAŠKA, Michal. Vliv barvy uživatelského rozhraní na pracovní výkon uživatele [online].

Brno, 2008 [cit. 2015-08-12]. Dostupné z WWW:

<http://is.muni.cz/th/178751/fss_b/>.Diplomová práce. Masarykova univerzita Brno. Vedoucí

práce Mgr. Miroslav Šipula.

KLUBUSOVÁ, Eliška. Cesta dětí k barvě inspirovaná výtvarným uměním [online]. Brno,

2011[cit.2015-08-03].DostupnézWWW:

<https://is.muni.cz/th/209717/pedf_m/Cesta_deti_k_barve_inspirovana_vytvarnym_umenim_

Klubusova_Eliska.pdf.>Diplomová práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce PaedDr.

Hana Stadlerová, Ph.D.

MIKL, Ondřej. Studium barev v estetické výchově [online]. Brno, 2014 [cit. 2015-08-03].

Dostupné z:

<http://is.muni.cz/th/189358/pedf_m/barva_a_jeji_presahy_do_edukacni_cinnosti_mukzkacd.

doc?info>. Diplomová práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Mgr. Karla

Brücknerová, Ph.D

PODZIMEK, Ondřej. Barva a výtvarná kompozice [online]. Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně

[cit.2015-09-11].Dostupné z WWW:

<http://ads.fmk.utb.cz/Contexts/atelier/Documents/Barva%20a%20v%C3%BDtvarn%C3%A

1%20kompozice.pdf>.

Upravený rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání platný od

1. 9. 2013 [online]. 2013 [cit. 2015-06-14]. Dostupné z:

<http://www.msmt.cz/vzdelavani/zakladni-vzdelavani/upraveny-ramcovyvzdelavaci-

program-pro-zakladni-vzdelavani>.

VACEK, Michala. O barvách [online]. Katedra zahradní a krajinné architektury [cit. 2015-07-

03].DostupnézWWW:

<file:///C:/Documents%20and%20Settings/Brojle%C5%99i/Dokumenty/Downloads/METOD

Y%20ZOBRAZOVANI>.

VALENTA, Jakub. Projektové vyučování [online] 2010 [cit. 2015-08-03].Dostupnéz WWW:

<http://www.ctenarska-gramotnost.cz/projektove-vyucovani/pv-tipy/projektove-vyucovani-1>

VEDROVÁ, Veronika. Barva a její přesahy do edukační činnosti [online]. Brno, 2012 [cit.

2015-08-03].Dostupnéz WWW:

http://is.muni.cz/th/189358/pedf_m/barva_a_jeji_presahy_do_edukacni_cinnosti_mukzkacd.d

oc?info. Diplomová práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Doc. PaedDr. Hana

Babyrádová, Ph.D>.

Wikepedie [online]. 2005 [cit. 2015-10-19]. Jackson Pollock. Dostupné z WWW:

<http://cs.wikipedia.org/wiki/Jackson_Pollock>.

Wikipedie [online]. 2007 [cit. 2015-07-15]. Malba. Dostupné z WWW:

<http://cs.wikipedia.org/wiki/Malba>.

47

Wikipedie [online]. 2007 [cit. 2015-07-05]. Výtvarné umění. Dostupné z WWW:

<http://cs.wikipedia.org/wiki/Výtvarné_umění>.

Zeiss.cz [online]. [cit. 2015-10-14].Dostupné z WWW:

< http://www.zeiss.cz/corporate/cs_cz/home.html >

Zdoje obrázků: Obr.1-7 - PODZIMEK, Ondřej. Barva a výtvarná kompozice [online]. Univerzita Tomáše

Bati ve Zlíně [cit.2015-09-11].Dostupné z WWW:

<http://ads.fmk.utb.cz/Contexts/atelier/Documents/Barva%20a%20v%C3%BDtvarn%C3%A

1%20kompozice.pdf>.

Tab.1 - JANČOVIČ, Adam. Vnímání barev [online]. Brno, 2005 [cit. 2015-10-02].

Dostupné z WWW: <http://www.ped.muni.cz/wphy/publikace/jancovic1.html>. Diplomová

práce. Pedagogická fakulta. Vedoucí práce RNDr. Jindřiška Svobodová, PhD. <http://www.ctenarska-gramotnost.cz/projektove-vyucovani/pv-tipy/projektove-vyucovani-

1>.

48

Seznam příloh Přílohy I. - Struktura přípravy na lekci výtvarné výchovy

Přílohy II. - Obrazový materiál k projektové části

Přílohy III. - Fotodokumentace k projektové části

Přílohy Přílohy I. - Struktura přípravy na lekci výtvarné výchovy

Struktura přípravy na lekci výtvarné výchovy

Vypracovala: Leona Diwaldová

Doporučený ročník:

Časový úsek: 1 x 45 min

Námět

Formulace výtvarného úkolu

Kritéria hodnocení

4 5

Barevmá rozcvička – Roztančené barvy

Rozdělíme se do 4 pracovních skupin. Na dno kartónové krabice položíme papír, na něj

umístíme 3 skleněné kuličky s kapkou barvy. Po přiklopení víka každý člen skupiny svým

jedinečným pohybem kuličky roztančí. Po zaznění signálu výtvor vyjmeme. Zapíšeme

všechny názory členů skupiny, které nás v souvislosti s dílem napadnou.

Výtvarná originalita-komu se povede vytvořit nejpůsobivější dílo

Slovní originalita – která skupina nejoriginálněji vyjeví své názory

49

Vzdělávací a výchovný cíl

Motivace

Výtvarně-technické prostředky a postupy

Organizace lekce

Osvojení si nového způsobu zaznanenání barevné stopy, rozvoj představivosti,

Komunikačních a socializačních kompetencí.

Verbální:

Motivační otázky v úvodu lekce: Jakou kresbu zanechávají brusle na ledě? Co vám

připomíná? Už jste někdy pozorovali letadlo na obloze?

objevování při kinetickém experimentu na základě pohybu kuliček v barvě

experimentování s mícháním barev

subjektivní zhodnocení práce s dílem s dílem J. Pollocka

1.Motivace: formulace výtvarného úkolu a vysvětlení postupu – cca 10 min

2. Týmová práce při experimentování: Nejprve vložíme papír formátu A3 na dno krabice.

Na něj umístíme kuličky s barvou. Přiklopíme víko a každý člen týmu s krabicí zatančí.

Poslední žák vyjme hotový výtvor. cca 10 min

3.Diskuze nad výtvarným dílem:

Zamýšlíme se nad působením obsahu díla, komunikujeme, soudy zapisujeme formou

braistormingu. Cca 5 min

4. Prezentování skupin: Představujeme výtvor a zaznamenané reakce žákům třídy. ca 10

min

5. Hodnocení a závěr lekce: Obrázky vystavíme na zemi v přední části učebny . Na

interaktivní tabuli ukážeme žákům práce malíře Pollocka a necháme je jeho dílo

působit.Upozorníme je na podobné vnímání světa.

Na závěr se děti pokusily vymyslet názvy svých výtvarných děl. cca 10 min

Zamýšlíme se nad působením obsahu díla, komunikujeme, soudy zapisujeme formou

braistormingu. Cca 5 min

4. Prezentování skupin: Představujeme výtvor a zaznamenané reakce žákům třídy. ca 10

min

50

Hodnocení

Struktura přípravy na lekci výtvarné výchovy

Vypracovala: Leona Diwaldová

Doporučený ročník:

Časový úsek: 1 x 45 min Námět

Formulace výtvarného úkolu

Kritéria hodnocení

Vzdělávací a výchovný cíl

4 5

Žáci se shromáždí nad vystavenými výtvory,jsou jim připomenuty kritéria hodnocení. Žáci

se vyjadřují k dílům ostatních skupin. Učitel/ka v závěru zhodnotí práci a výsledky skupin.

Tekoucí barvy - plošné výtvarné činnosti - experiment

K hornímu okraji čtvrtky formátu A4 naneseme štětcem 4 odstíny barev-3 základní, 1

libovolný. Zbytek papíru navlhčíme mokrou houbičkou a kolmo ho postavíme.

Barvy necháme volně stéct. Úkol opakujeme ještě jednou na nový papír s použitím

libovolných barev.

Originalita

Kdo vytvoří nejzajímavější obrázek.

- osvojení si nového způsobu práce s barvou

- rozvoj představivosti

51

Motivace

Výtvarně-technické prostředky a postupy

Organizace lekce

Hodnocení

Vizuální

Přímé působení fototografie obrazu malíře Paula Jenkinse

Verbální

Otázky k žákům: Jak na tebe působí barevnost díla? Co představuje? Jakým způsobem

bylo vytvořeno? Chtěli byste podobné dílo vytvořit?

-volné stékání barev po papíře

- náhodné smíchání barev

- experimentování

1. Motivace, formulace výtvarného úkolu a vysvětlení postupu - cca 10 min

2. Vlastní experimentování: K hornímu okraji papíru naneseme širokým štětcem 4 barevné

skvrny – 3 základní barvy a 1 barvu libovolnou. Zbytek papíru navlhčíme houbičkou.

Kolmým postavením čtvrtky necháme barvy stékat. Postup zopakujeme na nový papír, s

použitím libovolných odstínů barev. cca 20 min

3. Sdílení výtvarného zážitku se sousedním žákem v lavici – cca 5 min

4. Hodnocení a závěr lekce. cca 10 min

. Žáci se shromáždí nad vystavenými díly a společně s učitelem /učitelkou si připomenou

kritéria hodnocení. Následně si vybírají nejoriginálnější práce a vyjadřují se k nim.

Zhodnocení výsledků práce žáků učitelem / učitelkou.

52

Struktura přípravy na lekci výtvarné výchovy

Vypracovala: Leona Diwaldová

Doporučený ročník:

Časový úsek: 1 x 45 min Námět

Formulace výtvarného úkolu

Kritéria hodnocení

Vzdělávací a výchovný cíl

4 5

Barevná spektra

Na dolní okraj čtvrtky formátu A4 namalujeme plochým štětcem nízkou krajinu.

Použijeme maximálně 2 barvy. Zbytek papíru, představující nebe, navlhčíme houbičkou..

Pomocí štětce zapíjíme barvy. Obzor krajiny obtáhneme tužkou. Použijeme kombinaci

malby mokrým do mokrého, mokrým do suchého a kresbu tužkou.

* originalita - Kdo namaluje nejpůsobivější barevnost bouřkového nebe?

* rozvoj barevného cítění při míchání barev

* osvojení si práce s rozpíjením vodových barev

* odpoutání se od tradičních barevných stereotypů

53

Motivace

Výtvarně-technické prostředky a postupy

Organizace lekce

Hodnocení

Verbální

Motivační otázky k žákům: Musí být obloha vždy modrá? Jak vypadá nebe před bouřkou?

Jak se zhmění listnaté stromy na podzim? ,

Vizuální

Ukázka krajinomaleb malíře Alexe Martina, porovnání tradičního použití s netradičním

uchopení barev.

-zapíjení vodových barev s pomocí štětce do houbičkou navlhčené čtvrtky

-obrysová kresba tužkou

- míchání barev na pomocném papíru

-malba plochým štětcem

1. Motivace,formulace výtvarného úkolu a vysvětlení postupu cca 10 min

2. Malování štětcem: U dolního okraje papíru namalujeme nízkou krajinu cca 5min

3. Zvlhčení papíru: Pomocí mokré houbičky navlhčíme zbytek čtvrtky cca 5 min

4. Zapouštění barevných skvrn: Pomocí štětce nanášíme barevné skvrny. cca 10 min

5. Hodnocení a závěr lekce. cca 15 min

Společmě jsme si připomněli kritéria hodnocení, práce jsme vystavili na zem v prostoru

před tabulí. Autoři děl představili svůj záměr, ostatní žáci se k němu vyjadřovali. Společně

jsme vybrali několik nejpovedenějších prací.

Průběžně jsem hodnotila děti během tvůrčí činnosti.

54

Přílohy II. - Obrazový materiál k projektové části

obr.1 - Jackson Pollock

obr.2 – Paul Jenkins

obr.3 – Alex Martin

55

Přílohy III. - Fotodokumentace k projektové části

1.lekce – Roztančené barvy

56

2.lekce – Tekoucí barvy

57

3. lekce - Barevná spektra