II/09 zpravodaj 45. Mezinárodního festivalu...

45. Mezinárodníhofestivalu poezie

zpravodaj

dnes večer

Pozdrav z TeonatuSoňa Horňáková a Slide & Udu

II/09

dnes večer

OSTR.UŽ.I.NY. vs. PRA.L.I.NY

Festival pořádá Kulturní zařízení města Valašského Meziříčí, Občanské sdružení Valašské Athény a Město Valašské Meziříčí, za finanční podpory Ministersva kultury ČR, Fondu kultury Zlínského kraje a sponzorů ve spolupráci s NIPOS ARTAMA Praha a Národným osvetovým centrom Bratislava.

pátek 20. 11.

4% příspěvek

Příjemné prožití zbytku festivalu, Vánočních a snad i Velikonočních svátků vám za Ligu československých transvestitů přeje grafik

Jack

Editorial

Milí spiklenečkové,středobododíkem a nosným tématem druhého čísla je ohlednutí se za historií MFP, ale též hledání odpovědi, kam by festival poezie měl dále směřovat. Chtěl bych poděkovat oslo-veným porotcům, kteří zareagovali na moji prosbu a ve svých příspěvcích přináší svůj osobitý názor a další cenné informace. Nebu-deme se pouze ohlížet a motati v historickém kroužku, můžete se těšit i na aktuální články a rozhovory snažící se uchopit aktuální atmosfé-ru letošního MFP. Na závěr připomínám, že třetí číslo zpravodaje vyjde jen v elektronické podobě na stránkách www.mfp.kzvalmez.cz. Hloubavé a ničím nerušené počteníčko přeje

Mirek Kyšák editor

Obsah

Trocha historie, část I 1Festival poezie není jen o poezii 5Omluva 5Obzerať sa či tvoriť vízie? 6Glosa 7Festival s nezaměnitelnou atmosférou 8Obzretie sa ...iba malý pokus... 8Nad Tatrou sa blýska. Kde domov můj? 10Prečo má MFP svoje miesto pod Slnkom 12V zátiší s kopírkou 14Konec srandy, začínáme 15Před startem – rozhovor s J. Oľhovou 16Večer se do sebe pustí Praliny a Ostružiny 17Poprask v Dolnom Kubíně 18Festivalové menu 18

45. Mezinárodní festival poezie

1festivalový zpravodaj II/2009

Napsal jsem minule, že slavit 45. výročí nebudeme, nicméně pár dat a informací by-chom připomenout měli. Náš festival poe-zie vymyslel a s členy valašskomeziříčského Divadla poezie v prosinci 1965 uvedl v ži-vot Jiří Broll. Festival se konal v malém sále Klubu pracujících na náměstí, kde je dnes Komerční banka. Již od prvního ročníku měl tento festival své specifikum v hodnocení, hodnocení ihned po přednesu číselnými ta-bulkami. Účast byla omezena pouze dolní hranicí 16 let, délka přednesu zase časovým limitem 7 minut. Soutěž je od počátku dvou-kolová, ale teprve od sedmého ročníku se vý-sledky obou kol sčítají. Po skončení soutěže se koná její rozborový seminář.

Protože se festival konal pod patronací Svazu československo-sovětského přátelství, který

věnoval vítězi zájezd do SSSR, traduje se, že byla v prvním kole festivalu povinná báseň ruského či sovětského autora, ale v 1. ročníku to tak nebylo. Festivalu se zúčastnilo devě-tapadesát recitátorů z devíti okresů Severo-moravského kraje a jeden recitátor z kraje Jihomoravského. V průběhu festivalu vyšla 4 čísla zpravodaje, bohužel byl ale v prvních dvou letech tištěn tehdejší lihovou technolo-gií „ormig“.

K roku 1966 se nám podařilo dohledat také festivalové propozice, v nichž byla stano-vena horní věková hranice účastníků soutěže ve výši třiceti let, což zůstalo beze změny až do zavedení věkových kategorií. V porotě po-prvé usedli jeho pozdější dlouholetí porotci PhDr. Vladimír Justl a Julie Charvátová. Počet soutěžících z jižní Moravy stoupl na

Trocha historie, část Izleva: Libor Vacek, Jan Buzássy, Ivan Němec


2 festivalový zpravodaj II/2009

osm. Zajímavou skutečností je, že od prvního čísla zpravodaje 2. ročníku festivalu v něm byly publikovány básně mladých autorů. Prv-ním autorem, jehož básně byly ve zpravodaji zveřejněny, byl Petr Jandl, režisér karlovar-ského divadla Kapsa, v druhém čísle vyšly básně šéfredaktora zpravodaje Miroslava Ky-šáka st. a v dalším mladého pražského bás-níka Karla Majera.

zleva: Dana Ernestová, Tomáš Sláma, Jiří Broll

V roce 1967 byl poprvé a naposledy porotcem festivalu Tomáš Sláma, který se do Valaš-ského Meziříčí později vracel jako rozhla-sový pracovník. Od roku 1968 se festival stal festivalem Moravským, ale současně již hra-nice Moravy překročil, neboť se ho zúčast-nilo pět recitátorů z Východočeského kraje a jeden recitátor ze Středočeského kraje, v roce 1969 pět recitátorů ze Severočeského a dva z Východočeského kraje a v roce 1970 sedm recitátorů z Východočeského, pět ze Severo-českého a tři z Jihočeského kraje. V tomto roce se předsedou poroty stal na dlouhá léta PhDr. Vladimír Justl, který se výrazným způsobem podílel na dalším vývoji festivalu. V tomto roce také skončil s porotováním básník J. R. Pick, který se festivalu nemohl zúčastnit ze zdravotních důvodů a potom již nesměl. Začala také normalizace zpravodaje, z něhož musel odejít Miroslav Kyšák st. a ve-dení redakce se ujal Jiří Demel.

V roce 1971 v porotě festivalu zasedly jeho někdejší vítězky Dagmar Jaklová – Oravová a Jana Zikmundová a Vít Závodský, který pak byl několik let náhradníkem poroty. Jeho zásluha o festival však spočívá v dlouholeté popularizaci festivalu v tisku. Zpravodaj fes-tivalu dostal poprvé desky z tvrdšího papíru. Osmého ročníku festivalu v roce 1972 se již zúčastnili recitátoři ze všech českých a mo-ravských krajů a objevil se zde i „průzkum-ník“ ze Západoslovenského kraje V. Šejnoha, který slíbil, že na příští festival přijedou i Slováci. V materiálech ročníku se sice poprvé obje-vuje termín „humanistická, pokroková a so-větská poezie“, ale o povinné recitaci básně od ruského či sovětského autora v tomto roč-níku důkaz neexistuje. Ve zpravodaji začalo narůstat množství uvítacích projevů, zdravic a dalších „myšlenek“ malých i velkých po-litiků o poezii a kultuře a do dění festivalu poprvé znatelně zasáhl cenzor a později i po-rotce Karel Dittler. V dalších letech však již zasahoval pouze sporadicky, neboť začala fungovat autocenzura.

Devátého ročníku se v roce 1973 zúčastnil první slovenský porotce PhDr. Rudolf Lesňák a prvních sedm slovenských recitátorů: Jozef Fabuš (Sereď), Eva Jenčíková (Košice), Má-ria Jobbová (Senica), Viliam Raček (Žilina), Darina Suchancová (Kysucké Nové Město), Marcel Šustek (Trnava) a Viola Zubáková (Trnava). Špatné bylo, že funkci předsedy or-ganizačního výboru festivalu musel opustit zakladatel festivalu Jiří Broll, že byla v propo-zicích stanovena povinná báseň ruského nebo sovětského autora pro první kolo soutěže a že téměř celý festivalový zpravodaj, s výjimkou několika projevů a nezbytných informací, byl vyplněn „vybranými událostmi z kalendáře padesáti let české a sovětské tvorby a česko-sovětských kontaktů v umění přednesu Pět



desetiletí živého slova“. Jeho úroveň nemohlo zachránit ani to, že v něm poprvé (a nadlouho i naposled) byly publikovány také fotografie. Také již na festivalu fungovala cenzura. Ve čtvrtek ráno přijel cenzor, zkontroloval při-hlášené texty a buď jejich přednes schválil, zakázal nebo omezil zápisem:

Valérie Zawadská

„Texty básní jsem prověřil jak v obsahu, tak z hlediska autorského. Převaha básní je od sovětských a ruských autorů, dále od autorů českých a slovenských. Ze západní produkce jsou vesměs voleny básně autorů pokroko-vých. Z kulturně politického hlediska jsou výhrady jen k jedné básni spisovatele Jana Skácela, jehož sbírka Metličky byla vyřazena z knihoven. Báseň Zrza, která má být reci-tována, je reminiscencí na odvážení dětí do koncentračních táborů.Doporučuji připustit recitaci této básně do

soutěže s tím, že nebude zařazena do výběru pro slavnostní matiné a upozornit KKS Zá-padočeského kraje, aby věnovalo větší pozor-nost výběru textů.“ (Karel Dittler)

První slovenští recitátoři a cenzuraPropozice Moravského festivalu poezie při-nesly v roce 1974 významnou změnu v loso-vání účastníků druhého kola, které se provádí ve dvou skupinách, a to podle umístění v I. kole. Festivalu se poprvé zúčastnili recitátoři ze všech krajů republiky a nastala tak éra vzá-jemného obohacování českého a slovenského uměleckého přednesu. V tomto ročníku festi-valu se sice Slováci teprve rozkoukávali, ale jak jsou dobří, ukázali už o rok později. Fes-tival se po devíti letech odstěhoval z klubu na náměstí do nového klubu podniku Osvětlo-vací sklo a oficiálně všude zněla na toto stě-hování jenom chvála, ale bylo evidentní, že pro festival poezie to je prostředí nevhodné, a tak se za rok festival potichu odstěhoval do zámku Žerotínů, kde se koná, s výjimkou je-diného ročníku v době celkové rekonstrukce zámku, od té doby neustále.

V roce 1975 byl Moravský festival poezie rozšířen o soutěž družstev krajů. Ty měly ten-krát čtyřčlenná družstva a součet hodnocení nejlepších tří členů každého družstva v prv-ním kole tvořil bodovou hodnotu kraje, která se do soutěže započítávala. Soutěž družstev krajů vydržela až do zrušení krajů. Zámecký M-klub se ukázal pro umělecký přednes skvě-lým prostředím, a tak se v něm koná dodnes.Příliš těsná festivalová vesta Slovákům od prvních účastí nevyhovovala, a tak jen co se trochu na festivalu rozkoukali, začali prosa-zovat její povolování. Již od dvanáctého roč-níku v roce 1976 bylo na přání poroty, ale ve skutečnosti na přání změny prosazujících Slo-váků, povoleno na festivalu recitovat ucelené



úryvky nebo montáže z prací jednoho au-tora. A byl to krok správným směrem. Vzá-jemná konfrontace a vzájemné obohacování českého a slovenského přednesu úspěšně po-kračovalo. A tak se čeští recitátoři stávali od-vážnějšími a slovenští se zase od nich učili větší pokoře vůči autorům. Vydělaly na tom obě strany, ale hlavně amatérský umělecký přednes v obou našich zemích.

Divadlo poezie

Na patnáctý ročník festivalu byli pozváni všichni jeho vítězové a většina z nich sku-tečně přijela. Oslavy výročí byly laděny v li-dovém duchu a závěrečný večer proběhl ve znamení valašského folklóru, od šestnáctého ročníku v roce 1980 Jiří Demel opustil funkci vedoucího redakce zpravodaje a stal se před-sedou organizačního výboru festivalu.

Jiří Hruška zpovídá Vladimíra Justla

31. ledna roku 1981 zemřel zakladatel festi-valu Jiří Broll a na jeho počest je udělována Cena Jiřího Brolla za osobitý dramaturgický výběr a odpovídající interpretaci. Podle pro-pozic měla být udělena již roce 1981, ale udě-lena nebyla. K jejímu schválení totiž nebylo moc chuti, a tak k ní byla politickými orgány jako protiváha připojena cena MěstV SČSP za nejangažovanější báseň, ale ta angažova-nost byla zase nepřijatelná pro organizátory festivalu, a tak se, byť to bylo v propozicích, neudělovala v roce 1981 ani jedna z nich. Udělovalo se až v roce 1982, kdy se povedlo cenu MěstV SČSP změnit na cenu za nejlepší přednes básně ruského či sovětského autora, což bylo pro obě strany přijatelné. SČSP tam měl své sovětské autory a pořadatelé věděli, že se nejčastěji recituje Jesenin, Cvetajevová a jim podobní, s nimiž si určitě nezadají.

10. listopadu 1982, jen den před zaháje-ním festivalu, zemřel generální tajemník ÚV KSSS Brežněv, a tak se v době příjezdu účastníků hlavně řešilo, zda by neměl být festival zrušen. Nakonec nebyl, neboť bylo uznáno, že poslat účastníky domů, by nadě-lalo víc škody, než je nechat recitovat v době smutku sovětské básně. Dvacátý ročník byl o něco slavnostnější, byli na něj pozváni jeho bývalí vítězové a byl vydán první almanach Moravského festivalu poezie, shrnující té-měř vše podstatné o tomto festivalu. (Pocho-pitelně způsobem jaký umožňovala tehdejší politická situace a nepochopitelně s několika faktografickými omyly.)

Pokračování v třetím čísle zpravodaje...

Josef Fabián



Festival poezie není jen o poezii

Mezinárodní festival poezie, který pro-běhne ve dnech 19.–21. listopadu, dospěl letos ke svému 45. ročníku. S jeho existencí jsou spojeny zajímavé příběhy stovek lidí. Jeden z nich se nabízí přímo u jednoho z hlavních pořadatelů, v Kulturním zařízení města Va-lašského Meziříčí. Dráhy osudu se zde pro-tnuly u nejmladší a nejstarší zaměstnankyně KZ.

„Kdy přesně jsem soutěžila, už si ani přesně nevybavuji. Bylo to někdy na přelomu 70. a 80. let,“ říká Mirka Kohoutová, která v sou-časnosti pracuje jako vedoucí kina Svět. Před třiceti lety postoupila do druhého kola, do kterého měla připravenu báseň Jana Skácela. Tehdejšímu režimu byl Skácel nepohodlný, proto Kohoutová nemohla recitovat vybranou báseň. „Původně jsem byla rozhodnuta do druhého kola už nejít. Na žádost zakladatele festivalu Jiřího Brolla jsem se ale ještě v před-večer dalšího kola učila jinou báseň. Jak to dopadlo, si asi umíte představit,“ uvedla ny-nější vedoucí kina, která i přes neúspěch na festival nezanevřela a přes dalších dvacet let

pracovala v redakci tradičního zpravodaje festivalu. O ten nebudou návštěvníci ochu-zeni ani letos.

O 37 let mladší je současná nejmladší za-městnankyně KZ Kristýna Skotnicová. I přes tento poměrně velký věkový rozdíl si ani ona nedokáže přesně uvědomit, ve kte-rém roce soutěžila. Odhaduje to na dobu před osmi lety. Zároveň si všímá jiné věci: „Když paní Kohoutová na festivalu soutěžila, nebyla jsem ještě ani na světě.“

Lukáš Martinek

Omluva

V prvním čísle zpravodaje MFP jsme opo-mněli uvést Marcela Šustka jako člena poroty. Za toto vážné pochybení se co nejuctivěji omlouvá editor Miroslav Kyšák.



Obzerať sa či tvoriť vízie?

Štyridsaťpäť ročníkov stretávania reci-tátorov už prináša peknú plejádu jednotliv-cov, ktorí vytvárajú nielen hodnoty, ale celé vlny a trendy. Aj keď vstup slovenských re-citátorov do tohto podujatia a vlastne česko-slovenského hnutia amatérskeho prednesu nastal o čosi neskôr, ako vznik a formova-nie Moravského festivalu poézie vo Valaš-skom Meziříčí, slovenskí recitátori sa k nemu hlásia ako k svojmu. Chápu ho ako pokračo-vanie a vyvrcholenie každoročnej sezóny slo-venského amatérskeho prednesu na podujatí, kde sa v konfrontácii s českými recitátormi potvrdzujú, alebo naopak, spochybňujú, či nebodaj vyvracajú hodnoty, ktoré nastolili slovenské súťažné prehliadky, najmä Hviez-doslavov Kubín. Najstaršie, najvyššie a na-jrozšírenejšie slovenské hnutie a podujatie má takto v Medzinárodnom festivale poézie svoje zrkadlo a niekedy aj korektora.

Ešte dôležitejšiu úlohu však slovenským re-citátorom spĺňa MFP vo Valašskom Meziříčí

ako zdroj nových recitátorských inšpirácií v podobe českých a moravských interpretov, keďže návšteva českého Wolkrovho Prostě-jova je pre drvivú väčšinu nemožná; o spo-znávaní českej a svetovej literatúry, najmä takej, ktorá do slovenčiny nebola preložená, ani nehovoriac. Slovákom, aspoň tým, ktorí sa umeleckému prednesu venujú, jednozna-čne najbližšia kultúra tak má šancu zostať blízkou aj pre najmladšie generácie, čo sa, žiaľ, v iných oblastiach života predsa len už vytráca.

Navyše, cestu za hranice do príjemného mo-ravského mestečka pokladajú recitátori za akúsi formu odmeny po celej sezóne a vážia si ju. Na Slovensku teda panuje jednoznačný pozitívny príklon k tomuto podujatiu medzi recitátormi, neprekáža im ani bodový systém, ktorý v slovenských pomeroch nemá obdobu (okrem pár pokusov I. Kováča na Štúrovej Modre v 80. rokoch). Naopak, mnohí si ho, na rozdiel odo mňa, pochvaľujú.

Ako odborná pracovníčka pre umelecký prednes Národného osvetového centra na Slo-vensku jednoznačne chválim túto jedinečnú možnosť, ktorú organizátori a Kultúrne zari-adenie mesta Valašské Meziříčí aj so svojím krásnym zámkom vytvára. Živí tak nielen tradíciu, ale aj budúcnosť česko-slovenských kultúrnych kontaktov.

Z pohľadu spoluorganizátorky, ktorá po-dujatie pozná už nielen pár, ale aj pár desi-atok rokov, musím povedať, že hoci festival nadobudol prívlastok medzinárodný, stráca na prezentačno-konfrontačnej sile, záujme miestnej aj širšej verejnosti, o medzinárod-ných novinkách a inováciách ani nehovoriac. Nové adjektívum v názve festivalu by určite



unieslo, ba možno aj očakáva porovnanie s inými recitátorskými školami a hnutiami aspoň z najbližšieho medzinárodného okolia, aby slovenskí a českí recitátori nemali po-cit, že sú v Európe naj. V praxi totiž festival zostáva jednoznačne „len“ česko-slovenskou súťažnou prehliadkou najlepších a dobrých amatérskych recitátorov oboch krajín.

Aj zaradenie podujatia do kategórie festi-val, predpokladá nielen bohatšie divácke zá-zemie, ale aj pestrejší program, ktorý súvisí s poéziou z rôznych uhlov pohľadu. V po-sledných rokoch teda dochádza k istej dis-harmónii v súvislosti s novým pomenovaním podujatia - medzi očakávaniami obyčajného návštevníka a realitou podujatia.

Nie je dnes jednoduché v záplave rôznych kultúrnych podujatí udržiavať tradíciu, na-vyše ju aj sústavne oživovať a spestrovať. A tiež nemusí byť cieľom organizátorov spĺňať chúťky širokej verejnosti. Pokojne môže zostať toto podujatie len a len záleži-tosťou českého a slovenského amatérskeho prednesu. No aj v tomto cieli by mu nezaško-dila ďalšia inšpirácia, inovácia, prehĺbenie a rozšírenie kontaktov - o vzdelávanie, tvo-rivé dielne, či slobodné, porotou nezaťažené pokusy.

V každom prípade Medzinárodný festival poézie vo Valašskom Meziříčí je pojmom ni-elen pre recitátorov, ale pre celú slovenskú amatérsku kultúru; záleží len na organizáto-roch, ale aj na jeho účastníkoch, či si ho budú naďalej opakovať, alebo mu pripisovať aj ďal-šie, nové významy.

Jaroslava Čajková

Glosa

Možná to vypadá, že se festival uzavírá sám do sebe, ale pro ty, kteří se ho účastní, je rozhodně velkým přínosem. Vždyť kde dnes nalezneme tak pozorné a soustředěné publi-kum pro přednes. Všichni společně jsou na jedné lodi. Jsou zároveň účinkujícími a zá-roveň diváky a prožívají dobrodružství a napětí, jak dopadne výsledek. Pokud přijde divák „z venku“, tak raději ten, který má sku-tečný zájem, než takový, který je tam donu-cen jít společně třeba s celou třídou.

Jistě by nebylo na škodu udělat něco pro to, aby se o festivalu víc vědělo, propagovat ho nejen ve městě, ale i v médiích s širokou po-sluchačskou základnou.

Nina Martinková

Letos 22. 4. se dožil 90 let známý americký básník Lawrence Ferlinghetti, neprávem řa-zený mezi beatniky. Jeho básně jsou velmi ob-líbené mezi recitátory MFP

Byla to tvář kterou mohla tma zabít...

Byla to tvář kterou mohla tma zabítv jediném okamžikusvětlem či smíchem snadno zranitelnátvář mé milenkyJednou mi řekla„V noci máme jiné myšlenky“když půvabně uléhalaA Cocteaua mi citovala„Cítím že mám v sobě andělaa toho to šoku je snad vždycky“Pak se usmála a potom zardělazapálila mi cigaretu povzdechla si vstalaupustila punčochua protáhla se rozkošnicky



Festival s nezaměnitelnou atmosférou

Možnost napsat malé ohlédnutí u příleži-tosti jubilejního ročníku festivalu využívám velice rád. Moje první setkání se zdejší ma-gickou atmosférou proběhlo v roce 1993. Ko-nal se 29. ročník tehdy ještě „Moravského“ festivalu poezie, na němž poprvé soutěžili slovenští a čeští recitátoři jako zástupci dvou samostatných republik. Ze vzpomínek se mi vybavuje sychravé počasí, jímž mě Val-mez počastoval při cestě z nádraží, ale také znamenité svařené víno, kterým jsem si lé-čil zánět nosohltanu. Číselných tabulek jsem se jako jeden z mála nováčků soutěže nebál; zdejší zvyklosti mi podrobně popsal festiva-lový prezident Jiří Demel, s nímž jsem se té-hož roku seznámil na Šrámkově Sobotce.

Od té doby jsem měl to štěstí přijet do Val-mezu ještě mnohokrát; v devadesátých letech jako soutěžící, v posledních letech jako host či porotce. Vždy ale znovu ožila ona čarovná atmosféra, v níž recitace básní přestává být libůstkou podivínů a stává se zcela přiroze-nou součástí života, tak jako třeba dýchání. V podzemí zasněženého zámku se sejdou přátelé, kteří se možná potkávají jen jednou za rok a právě tady. Vdechují poezii plnými doušky, jako by si jí chtěli naplnit plíce do zásoby, aby měli z čeho brát, až jim v prů-běhu roku dojde dech.

Věřím, že festival má právě díky této výji-mečné atmosféře budoucnost. Nejde jen o to, že se recituje ve skvělém komorním sále a že tu pamětníci uplynulých festivalových roč-níků sentimentálně vzpomínají nad vínem. Jde především o to nezaměnitelné soutěžní napětí, které setkání nejlepších recitátorů z České republiky a ze Slovenska tradičně doprovází. Právě díky této zdravé rivalitě za-žil meziříčský M-klub nejedno překvapení. Ostatně sám jsem si na vlastní kůži vyzkou-šel, že není větší motivace, než touha vyrov-nat se vydařenému výkonu ostatních.

Přeji festivalu k jeho pětačtyřicetinám, aby byl – paradoxně – stále stejný. Aby si zacho-val svou zvláštní kouzelnou náladu, aby no-váčky vítal s vlídným demlovským úsměvem a aby čísla nad hlavami porotců nevzbuzo-vala strach, ale pomáhala odkrývat dosud ne-tušené možnosti…

David Kroča

Obzretie sa ...iba malý pokus... Čím som starší, tým sa mi viac zdá, že rekapitulovanie spomienok je čoraz ťažšie.Neviem, čomu mám dať prioritu. Či tomu, že v roku 1972 ku mne pristúpil Jirko Potáč (vtedy mne utajený tajomník MFP a oslovil ma, či by som zorganizoval účasť Slovákov. Nuž – a odvtedy mi festival doslova uhranul. Boli to krásne pocity, keď sme v súťaži ne-pretržite niekoľko rokov vyhrávali...ale boli silné aj vtedy, keď sme neodišli so „štítom“.

Nám učarovalo aj prísne číselné hodnotenie. Nikdy sme ho neatakovali. Bolo nám záru-kou objektivity. Rešpektovali sme ho, a do-konca sme ho prenášali aj na Slovensko. Pán



inžinier Broll vymyslel naozaj úžasnú „ma-šinu“ na hodnotenie cituplného umeleckého prejavu.

Ja osobne mu vzdávam česť za to! Mal som možnosť pracovať v desiatkach porôt, avšak najviac si cením porotovanie tu. Aj keď sme ťahali veľakrát protichodné známky, rešpek-tovali sme osobitosť hodnotenia toho dru-hého. Tu sa to očividne totiž dá! Nazeranie na výtvor toho druhého musí rešpektovať právo na subjektivitu. Je to veľmi krehká platforma, ale neskutočne omamná a magická.

Mal som sa tu možnosť zoznámiť – a veľmi intenzívne – s Halasom, Holanom, Hrabětem, Hrubínom, Seifertom a celou radou úžasných českých básnikov. Ach, ako ma vždy nadchli, keď ich sugestívne recitovali súperiaci recitá-tori. Rozochvený som ťahal v porote tie de-viatky a desiatky s radosťou a nadšením. Tu by som musel vymenovať aspoň dve desiatky mien skvelých interpretov...tak za všetkých

aspoň dve: S. Ullmanovú a P. Horáka.

Stretol som sa s tu s toľkými naslovovzatými odborníkmi – za všetkých poviem aspoň pána (pre mňa profesora) Vladimíra Justla. Bol pre mňa fenoménom. Všetka česť! Učil som sa pri ňom po celý čas. Ale aj pri Hanke Kofránkovej. Vzdávam poctu aj pánovi Já-novi Demlovi, úžasne vzdelanému, srdečne obetavo pracovitému organizátorovi, ktorý Slovákov vyprevádzal ešte aj v nedeľu ráno na cestu...

Je mi jasné, že najväčí prínos tohoto nášho festivalu je v tom, že desiatky odborníkov (porotcov, lektorov, metodikov, učiteľov) ovplyvnilo svojim prínosom a tvorivou kri-tikou stovky mladých talentov a naopak, oni ich prinútili zamyslieť sa nad vlastnou tvori-vou interpretáciou náročných textov. V tejto fúzii a podobe MFP nezanikne. Je originál-nym laboratóriom umeleckého prednesu! V tom je jeho budúcnosť, hľadím na ňu bez obáv.

A ak môžem byť aj osobný, tak som veľmi rád, že som tu stretol s množstvom nádher-ných ľudí, ktorí sa stali mojimi priateľmi (v porotách, v organizačnom štábe, medzi recitátormi...).

Víťazil som tu so svojim Plastickým diva-dlom a družstvom Západoslovenského kraja. A zasnúbil som sa tu aj s mojou manželkou Dášou.

Bolo tu vždy pre mňa poctou byť.Prísť a vnímať.

S úctou Ivan Kováč



Nad Tatrou sa blýska. Kde domov můj?Jednému z najmenších, jednému z najväčších festivalov

Bolo to šokujúce poznanie pre obe strany. Mnohí v sále neveriacky krútili hlavami, iní to horúčkovito predýchavali na chodbách. Normalizácia sa plazivo udomácňovala vo všetkých sférach života, Československo sa po krátkom období relatívne slobodného na-dýchnutia opäť otáčalo smerom na východ. Obe zložky federálneho štátu však žili v pev-nom zväzku a nič nenaznačovalo, že by to niekedy malo byť inak. A predsa.

Keď v roku 1973 prišli slovenskí recitátori prvýkrát do Valašského Meziříčí, vyzeralo to, akoby sa stretli súťažiaci z dvoch výrazne odlišných - ani nie štátov, ale priam - sve-tov. Ešte mnoho rokov potom sa na tomto (až do rozdelenia spoločného štátu v roku 1993 jedinom celoštátnom) festivale úzkostlivo registrovali špecifiká oboch prístupov, analy-zovali bonusy i riziká jednotlivých interpre-tačných škôl.

Slovenský prednes, voľne nadväzujúc na in-špirácie atmosféry z konca šesťdesiatych ro-kov (Karol Horák, Dana Špaleková, Jana Straková, Žarka Ambrušová a ďalší), práve

vstupoval do svojho mimoriadne silného ob-dobia, ľudsky i umelecky postupne dozrievali generácie, ktoré zásadným spôsobom ovplyv-nili jeho vývoj v sedemdesiatych a osemdesi-atych rokoch minulého storočia. Zo všetkých slov, ktoré by bolo možné použiť, je zrejme najvýstižnejším „hľadačstvo“ – vášnivé, vy-trvalé, tvrdohlavé hľadačstvo. Bolo v tom toľko paradoxov! Čím zákernejšie postupoval režim proti prejavom slobody a voľnosti, čím viac sa v celospoločenskej atmosfére udo-mácňoval pocit pasivity a bezmocnosti, tým provokatívnejšie, kreatívnejšie a s väčším na-sadením hľadali mladí slovenskí recitátori priestor na vyjadrenie mnohorozmernosti, rôznorodosti sveta a ľudského osudu. Hľa-dali svojich literárnych bratov, hľadali témy, obrazy, posolstvá, ktoré im umožňovali inak vnímať „veci a vecičky sveta“, ktoré provo-kovali ich fantáziu a oslovovali ich vábivej-ším jazykom, než socialistické učebnice. Postupne sa objavovali nevšedné dramatur-gické koncepcie, zaužívaná škála interpretač-ných prostriedkov bola pre niektorých zrazu priúzka.

Českí recitátori samozrejme tiež hľadali. S rovnakou naliehavosťou lúskali text za tex-tom, skúmali a zvažovali parametre potenci-álneho zblíženia autora a interpreta, poctivo dolaďovali podobu výsledného tvaru. Práve tú nesmiernu, obdivuhodnú poctivosť, bez-vyhradnú odovzdanosť, s akou pristupovali k príprave svojich súťažných vystúpení, bolo z ich prednesov často cítiť. A predsa.

Keď Viola Zubáková z Trnavy zarecitala báseň Gunnara Ekelöfa „Absentia animi“, všetko bolo inak. „Je jeden svet, a predsa dva sú svety“, povedal by v tej chvíli básnik. Nikto netušil, nikto v sále si v tom oka-mihu netrúfol odhadnúť, čo je viac, čo je lepšie. Všetci sme si však uvedomovali, že



český prednes vychádza z priam manifes-tačnej úcty k básnikovi, že recitátor zväčša túži splynúť so svojím milovaným autorom a čo najpresnejšie a najkomplexnejšie sa usi-luje vyjadriť jeho videnie sveta. Pokora, úcta a odovzdanosť – v tých lepších prednesoch samozrejme nie pasívna, nie mechanická (za všetkých z tých rokov aspoň nezabudnuteľný Petr Horák a jeho vzrušujúci Halas). Limity autora však boli zvyčajne aj limitmi recitá-tora. Ani len v náznaku nebolo možné klopať na dvere, ktoré autor viditeľne neotváral. „Ctít si verš“ – toto krédo (ale aj jedno z kľúčových hodnotiacich kritérií) počuli slovenskí recitá-tori v takejto koncentrovanej podobe prvý-krát. Na prvý pohľad sa mohlo zdať, akoby bol prednes českých kolegov o čosi chudob-nejší, nevýraznejší, menej moderný a atrak-tívny. Ale to naozaj len na prvý pohľad.

Slovenské súťažné vystúpenia zaskočili do-mácich hostiteľov (vrátane tých hodnotia-cich) nečakanou agresívnosťou, burcujúcim nasadením a opovážlivou snahou recitátorov o rovnocenný dialóg s autorom. Bolo zrejmé, že aj slovenský recitátor svojho básnika mi-luje, že mu verí, že z neho vychádza. Mies-tami to však vyzeralo tak, že si mu popri tom kde-tu dovolí klásť aj otázky, že skúma a – varuj bože! – trochu aj relativizuje niektoré sekvencie, že s ním diskutuje i polemizuje, že je vášnivo s ním, preňho a zaňho, že však na inom mieste dokáže mať aj odstup a schop-nosť sebavedome zostať sám sebou. Neraz riskantne, často povrchne, občas príliš von-kajškovo. Na prvý pohľad to mohlo pôsobiť ako neúcta, drzosť, zvrátenosť, neprípustné vybočenie z overených (a tak trochu akoby jedine správnych) postupov. Ale to tiež len na prvý pohľad. Láskavý čitateľ mi hádam odpustí, že okol-nosti tohto vzrušujúceho stretnutia dvoch in-terpretačných prístupov spred vyše tridsiatich

piatich rokov tu podávam trochu zjednodu-šene, len v základných skicách. Podstatné je totiž čosi iné.

Krehké, zraniteľné, vnímavé duše recitáto-rov z jednej i druhej časti bývalého Česko-slovenska rozniesli posolstvo o fascinujúcich možnostiach nových, komplexnejších prístu-pov do svojich domovov. Vzájomná konfron-tácia nás naučila pozornejšie vnímať jeden druhého, rozumieť aj iným umeleckým po-stupom, učiť sa abecedu nepoznaných drama-turgických i interpretačných prvkov. Český prednes nestratil nič zo svojich tradičných pi-lierov, naďalej uchvacuje schopnosťou hlbo-kých ponorov do textu, súzvuku s autorom, úplne prirodzene však prevzal aj výraznú chuť experimentovať, podstatne odvážnejšie a tvorivejšie hľadať posolstvo prednesu ako fúziu autorovho a interpretovho poznania. Slovenský prednes vďaka každoročným va-lašskomeziříčskym inšpiráciám obohatil svoj výrazový arzenál predovšetkým o schopnosť interpretačnej pokory a poctivejší, vnútorne rozmernejší kontakt s autorom. Možno kon-štatovať, že slovenský a český prednes nemal k sebe nikdy tak blízko, že nikdy tak opojne nečerpal jeden z druhého ako práve dnes, pa-radoxne po šestnástich rokoch od rozdelenia spoločného štátu.



Mladí, nastupujúci recitátori musia samo-zrejme vždy nanovo prejsť cestou vzostu-pov a pádov, poznaní a omylov, a tak logicky v mnohom opakujú chyby svojich predchod-cov. Tie tri dni pravidelného jesenného spo-lužitia českých a slovenských recitátorov obohatili však počas štyridsatich štyroch ro-kov trvania tohto jedinečného festivalu ge-netickú výbavu oboch recitátorských škôl spôsobom, ktorý nemožno prehliadnuť. Umelecká úroveň viacerých ročníkov bola skutočne impozantná a mnohé z prednesov, ktoré tu odzneli, predstavujú to najlepšie, čo sa v oboch častiach bývalého spoločného štátu podarilo v tejto sfére vytvoriť.

Kdesi na polceste medzi letom a zimou ponúka atmosféra pôvabného moravského mestečka každoročne prívetivú zmes je-sennej nostalgie, netrpezlivo očakávaných kontaktov a súťažného napätia. Popri vzru-šujúcich parametroch súťažného zápolenia však neopakovateľné zážitky významne do-tvára množstvo ďalších faktorov. Neobyčajná koncentrácia osvietených, prívetivých a obe-tavých usporiadateľov, originálny spôsob hodnotenia, komorné prostredie M - klubu i celého komplexu renesančného zámku Žerotínů.

Vo chvíľach opojného vzopätia, v tých vzác-nych okamihoch, keď „šťastie zachytí nás svojím lesklým blatníkom“, máme tendenciu preháňať. Zjednodušovať a zveličovať. Zob-údzať sa s pocitom, že všetko dokážeme. Plní energie. Silní, usmiati, pripravení na všetko. Ale čas je fascinujúci svojou vyváženosťou a zvyčajne nám už vzápätí dopraje vychutnať si aj láskanie s odvrátenou tvárou - aby nás chvíle kolísania, neistoty a bolesti bezpečne vrátili na zem, k reflexiám a pokore.

Povedzme teda skromne na záver, že valaš-skomeziříčsky festival patrí možno počtom účastníkov k tým najmenším medzinárod-ným stretnutiam. Svojím významom však nepochybne prekračuje hranice, predovšet-kým hranice povrchnosti, apatie a ľahostaj-nosti, pretože ponad ne otvára to múdrejšie, šľachetnejšie, láskavejšie v nás.

Marcel Šustek

Prečo má MFP svoje miesto pod Slnkom

Nerátala som, po koľký krát prichádzam do Valašského Meziříčí. Po mnohých návra-toch to človek prestane počítať, známy pries-tor a radosť zo stretnutia s priateľmi sa zlejú do jedného „festivalového času“. Pamätám si svoj prvý rok. Kvôli rekonštrukcii M - klubu sa vtedy súťaž konala v iných pries-toroch. Prišli sme z východu medzi prvými



a neznámych, osamelo sediacich pri stole sa nás ujal vzácny muž, dlhoročný čestný predseda organizačného výboru Jiří Demel. Jeho srdečnosť a múdre rozprávanie mi na-vždy ostanú akousi vstupnou bránou do Va-lašských Atén. Jeho príhovory i chvíľky pri večernej debate a víne zas obrazom hlbokej životnej skúsenosti, nadšenia, ktoré premáha vek, a úprimného dávania sa.

Možno nezačnem tým najviditeľnejším, no Valmez je pre mňa hodnotou i vďaka mocným nitkám priateľstiev a ľudského stretania sa. Ozajstné tvorenie sa deje iba na pozadí ľud-skej blízkosti a prajnosti a tú som na MFP zakaždým pocítila. Začína sa to takmer ro-dinným privítaním organizátorov, pokračuje ústretovým a vôbec nie oficiálnym hodno-tením poroty a uzatvára sa kamarátskymi vzťahmi medzi recitátormi oboch krajín. Or-ganizátori vedia byť srdeční ak do poduja-tia vkladajú viac ako iba svoj pracovný čas. Porota môže byť ústretová, lebo jej členovia majú za sebou vlastné recitačné skúsenosti a svoju prácu nevnímajú ako mentorské poú-čanie, ale ako dobre mienené sprevádzanie, odovzdávanie svojho pohľadu a to nielen na seminári ale i pri osobných rozhovoroch po-čas celého festivalu. Medzi recitátormi môže vzniknúť uvoľnená kamarátska atmosféra i preto, že vďaka číselnému hodnoteniu od-padá zákulisné špekulovanie o spôsobe roz-hodovania a umiestnení.

Áno, to najviditeľnejšie na festivale poézie je slovo, ktoré sa v interpretácii stáva živým. A MFP má svoje miesto pod Slnkom aj preto, aby nás vracal k poctivému, sústredenému a presnému hľadaniu významu slov. Je to akási ekológia jazyka. Lebo ak nás prestane zau-jímať či vieme, aké významy slovami odo-vzdávame, prestaneme si rozumieť najprv

navzájom, neskôr i sami sebe. Pri prednese sa ponárame do reči celou bytosťou. Mysľou do významu, srdcom do emócií, telom, hla-som do zvuku. A až keď sa nám podarí toto všetko zosúladiť, vzniká zážitok. Cez tvorenie zážitku z prednesu tak nebadane pracujeme na celostnosti samých seba. Útulný priestor zámockej pivnice takémuto jemnému vníma-niu praje. Spája javisko s hľadiskom tak, že si recitátor uvedomí, koľko z výkonu sa „deje“ i vďaka vnímavému publiku. A tak nás Val-mez učí i počúvať sa navzájom.

Dalo by sa písať o mnohých ďalších dôvo-doch, ktoré dávajú festivalu zmysel a opod-statnenie. O význame spoznávania sa oboch národov, národných literatúr, recitačných štýlov. O obohacovaní sa príbuznou kul-túrou, ktorej vďaka blízkosti jazykov vieme tak ľahko rozumieť, o overovaní vlastných hodnôt v porovnaní s hodnotami priateľov. Ale predsa mi vyvstáva ako najdôležitejšia tá rovina festivalu, ktorá nás vedie cez umenie umeleckého prednesu k spoznávaniu samých seba. Aj na Valmeze som sa učila pokorne a s porozumením prijímať odozvu na svoju tvorbu, odvážne nazerať do vlastných nedo-konalostí a premeniť to poznanie na odvahu posunúť sa o rok (i skôr) znova o kúsok k ide-álu, ktorý niekde v diaľke svieti.

Čo popriať festivalu k jeho malému jubileu zrelého veku? Aby sa neprestal láskavo sta-rať o každého človeka, ktorý naň prichádza, a vnímať jeho podiel na tvorení atmosféry po-dujatia, aby zachoval vľúdnosť priateľského prostredia, sústredenosť v načúvaní všetkým umeleckým výkonom, aby bol otvorený in-špiráciám a svoju tradíciu uchovával živú a sviežu.

Soňa Pariláková



První zpravodajský rozhovor letošního roč-níku vznikl tak trochu náhodou. Kroky de-vatenáctileté Zuzany Borovičkové z Bánovce nad Bebravou náhodou vedly do redakce našeho zpravodaje. Ačkoli jsme na festivalu poezie, důvod jejího příchodu do našeho in-formačního úlu byl spíše prozaický – po-třebovala okopírovat několik dokumentů. Minirozhovor byl o to snazší, že šlo o pově-domý obličej z Dolného Kubína. Zuzana tam letos skončila druhá. Ve Valašském Meziříčí je už potřetí.

S jakými ambicemi přijíždíš na MFP? Přijela jsem se sem hlavně zabavit. Po-kud postoupím do druhého kola, tak se zlobit nebudu.

Jak se budeš bavit po večerech? Jsme tady ještě s učitelkou, tak nevím (smích). Vím, že má v pátek být v rámci do-provodného programu improliga, na tu se moc těším. Ještě se tu musím trochu rozkou-kat a podívat se, kdo z děcek tu letos je.

V Kubíně jsi interpretovala báseň o chláp-kovi, co kličkoval mezi stromy. Co sis při-pravila pro nás? Ona je to próza a přednesu ji i tady. Jejím autorem je Laco Kerata. Povídka se jmenuje „Jožo bol slušný člověk“.

Proč právě Laco Kerata? Dalo by se říct, že je to tvůj nejoblíbenější autor? Už jsem jej recitovala vícekrát, jeho styl

V zátiší s kopírkou



poprvé zastává mladičká Kristýna Skotni-cová. Marková tato personální škatulata ob-hajovala nutností celkově omladit festival. S dravým mládím se musela přitom popaso-vat hned v zápětí, když ohlašovala prvního předskokana Herberta Ulricha. Ten neváhal a dvakrát opravil výslovnost svého příjmení. Písmeno „L“ totiž dramaturgyni KZ ve vy-slovování příjmení místního jinocha opa-kovaně nechtěně uteklo. Mladý Ulrich pak v uvolňování napjaté atmosféry nezaviněně pokračoval také zvolenou básní, když něko-likrát vtipným textem přinutil publikum i po-rotu k úsměvu.

Druhým předskokanem, podle kterého po-rotci v následující přestávce kalibrovali svá bodování, byla Jana Vémolová. Konec leg-race přišel po krátkém oddychu, kdy si po-rota domlouvala hodnotící strategii. Když po gongu vyletěly poprvé ke klenutému stropu M-klubu terčíky s čísly, festival skutečně začal.

Lukáš Martinek

se mi moc líbí. Osobně jsem se s ním už i po-tkala. Ale nejoblíbenější? To se asi říct nedá. Mám ráda Bukowského, Baudelaira nebo Co-hena… Ale úplně nejradši mám Pána Prstenů od Tolkiena.

Jaká byla cesta do Valmezu? Cesta byla fajn, až na to, že mi ujel jeden autobus. V Púchově jsem proto musela čekat hodinu. Ale je to mnohem lepší, než minulý rok, kdy jsme se zapovídali a Púchov jsme přejeli. Pak jsme se museli odněkud vracet.

Věnuješ se kromě recitování i „normálněj-ším“ věcem? Tohle není normální?

Ale ano je, ale něčemu více civilnějšímu. A co děláš ve volném čase? Hraju ještě v divadle. A se psem cho-dím na procházky. To třeba dělá hodně lidí (smích). Sportu se nevěnuju.

Lukáš Martinek

Konec srandy, začínáme

Mezinárodní festival poezie byl sice for-málně zahájen už včera, většina zúčastně-ných však ostrý start zažila až dnes. Delegaci z města zastupoval místní místostarosta Jiří Pernický, který poměrně přesně vystihl své teoretické šance v případě, že by se klání re-citátorů zúčastnil. „Do poslední chvíle jsem spoléhal na to, že zde vystoupí starosta. Před-nesem stejně nikoho tady nepředstihnu, tak vám popřeji snad jen hodně úspěchů,“ poky-nul davům druhý muž zdejší radnice.

Hana Marková z organizačního týmu poté představila složení poroty a nezapomněla se zmínit na změně na postu tajemnice. Tu letos



Před startem – rozhovor s Juliánou Oľhovou

Je čtvrteční večer, den zahájení MFP a já se procházím zatím ještě poloprázdným kultur-ním zařízením. Doufám, že bych už mohl najít někoho z účinkujících, kteří se už pomalu sjíž-dějí a udělat s nimi případně rozhovor. V ka-várně sedí u stolů jen dvě ženy, a když se jdu zeptat jestli tady náhodou nebudou v násle-dujících dnech vystupovat, zjistím, že jedna z nich je Juliána Oľhová. Ještě je všude klid, tak si mohu přisednout a začít se ptát.

Úvodem bych se vás zeptal jestli jste na MFP poprvé ? Ano, tady ve Valašském Meziříčí jsem poprvé. Letos jsem ještě vystupovala v Dol-nom Kubíně a tam to vlastně bylo taky poprvé.

Jaké byly vaše úspěchy v Dolnom Kubíně ? Skončila jsem druhá ve čtvrté kategorii v próze.

A co jste si připravila na MFP? Stejně jako v již zmiňovaném Dolnom Kubíně to bude povídka od Antona Pavlo-viče Čechova Tatínek. Pokud bych se dostala i do druhé kola, tak tam jsem si připravila

od Andrea Bozesenského Monolog Marylin Monroe.

Takže na co se můžeme v prvním kole tě-šit, o čem je ta povídka? Je to vlastně o tom, že tatínek na podnět manželky přemlouvá učitele, aby dal jeho synovi lepší známku. Snaží se ho tedy různě uplácet, ale vlastně jen proto, aby se zavděčil manželce a neměl doma problémy. Je to ta-ková úsměvná povídka

Bude to zábavné? Ano, pokud se mi to tedy povede tak dobře podat (smích).

A jak tedy na tuto povídku reagovalo pub-likum v Dolnom Kubíně? Tam se právě smáli. Když jsem ještě byla v okresním přeboru, tak byla atmosféra ta-ková vážná, všichni jako by to brali moc vážně, ale v Dolnom Kubíně už to bylo více uvolněné.

A jak na vás reagovala porota ? Dalo by se říct, že to bylo docela ne-příjemné, protože při recitaci byla vidět jen porota, jelikož její členové měli u stolů roz-svícené lampičky. Ale jakmile se diváci za-čali smát, tak už to bylo mnohem lepší.

Takže hlavní je pro vás aby se bavili diváci? Určitě, když se to bude líbit divákům, je v podstatě jedno, jak se nakonec umístím. I když dobré hodnocení od poroty by mě sa-mozřejmě také potěšilo (smích).

Děkuji za rozhovor.

ptal se Tomáš Kocián



Divácky velmi atraktivní divadelní im-provizace se objeví ve Valašském Meziříčí. Ostravský soubor OSTR.UŽ.I.NY. zde v pá-tek 20. listopadu od 20.00 hodin v M-klubu poměří své síly se svými pražskými pro-tějšky PRA.L.I.NY. v rámci doprovodného programu Mezinárodního festivalu poezie.

Divácký faktor je pro divadelní improvi-zaci zásadní. Jsou to právě diváci, kteří ur-čují, jaké téma budou improvizátoři rozvíjet a v jaké formě – jestli se bude zpívat, hrát pantomima atd. V neposlední řadě hodnotí samotné výkony aktérů a posuzují výroky rozhodčího.

„Divadelní improvizace je trochu sportovní disciplína, ale od sportu se liší především v tom, že není jejím cílem soupeře porazit, ale spíše vzájemně spolupracovat tak, aby improvizace diváky bavila a aby spěla do

úspěšného konce, pokud možno s výraznou pointou. V M-klubu proti sobě nastoupí tří-členné týmy,“ prozradila produkční M-klubu Magda Siekliková.

Se sportem improvizaci pojí také již zmiňo-vaný rozhodčí. Jsou vymezena pevná pra-vidla, nad jejichž dodržováním bdí více či méně nezávislý sudí. Herci jsou například penalizováni za přílišné přehrávání, za uží-vání klišé, za nedodržení zadaného tématu a dalších.

„Oba soubory jsou členy České improvi-zační ligy a diváci je měli příležitost vidět na začátku letošního roku během Setkání di-vadel - Malé jevištní formy. Právě díky vře-lým diváckým ohlasům jsme je nyní pozvali znovu,“ uzavřela Siekliková.

Lukáš Martinek

Večer se do sebe pustí Praliny a Ostružiny

Sponzory festivalu jsou

Zpravodaj 45. Mezinárodního festivalu poeziepro účastníky festivalu vydává

Kulturní zařízení města Valašského MeziříčíRedakce: Lukáš Martinek - šéfredaktor, Mirek Kyšák - editor,

Jakub Vémola - grafik, Daniel Kadlec - foto, PavelStojar, Josef Fabián, Tereza Kyšáková, Tomáš Kocián - redakce

Festivalové menu Zámecký guláš 55 KčSmažený kuřecí řízek, bram. salát 60 KčKlobása 25 Kč2 ks dietních párků 20 KčValašská kyselice 25 KčPečivo 1ks 3 Kč

Dobrou chuť vám přeje šéfkuchař Terry Gilliam!!!

Mediálním partnerem festivalu je

Poprask v Dolnom Kubíně

Od našeho slovenského zpravodaje – při pracovním pobytu našeho drahého šéfredak-tora Lukáše Martinka v Dolnom Kubíně jsme zjistili šokující informaci o jeho rodokmenu. Ukázalo se, že genofond slavného sloven-ského básníka Pavola Orságha Hviezdoslava stojí v pozadí jak Martinkova nezměrného literárního talentu, tak i jeho donjuanského vzhledu. Lukášovi se však stále nedaří do-pátrat se příbuzenského poměru k slavnému poetovi – jde snad o jeho prastrýce, prasy-novce, prabratrance či dokonce pratetu? Po-kud byste měli nějaké bližší informace, sdělte je prosím neprodleně redakci zpravodaje.

Karol Žalobaba

Date post:	30-Mar-2021
Category:	Documents
Upload:	others
View:	1 times
Download:	0 times

II/09 zpravodaj 45. Mezinárodního festivalu...

Documents