IKS-PSYCHOMOTORIKA Vážení studenti,

těší mne, že jste se rozhodli rozšířit si své teoretické vědomosti z oblasti tak atraktivního

pohybového programu jako je psychomotorika. Sami poznáte, že se vám pak bude lépe

organizovat a řídit cvičební jednotka s psychomotorickým obsahem, ke spokojenosti vaší i

vašich klientů.

Text předmětu obsahuje šest kapitol a každá je zakončena tzv. dlouhým úkolem. Jsem

ovšem přesvědčena, že po prostudování textu kapitoly, bude pro vás hračkou odeslat

správně vypracovanou odpověď.

1 Trochu teorie úvodem

Ikona1

V této kapitole se seznámíte s teoretickými východisky psychomotoriky a obohatíte se o další

termíny z odborné terminologie dané oblasti.

Teoretický prolog

Ikona5

Podle celistvé koncepce by měl být vývoj dítěte chápán jako proces neustále rostoucí

diferenciace, strukturalizace a organizace k vyšší funkční komplexnosti, a sice v těsném

vzájemném vztahu s okolním světem. Toto, jak kvantitativní, tak i kvalitativní zvyšování

kapacity dětského organizmu na jedné straně, závisí na kvalitě vlastních smyslových a

pohybových orgánů. Na druhé straně je ale nutné, aby vnější svět s veškerým svým

bohatstvím podnětů a svým informačním obsahem byl plně účinný. Člověka a okolní svět je

podle toho třeba chápat jako protilehlé členy jednoho kruhového celku viz obrázek níže.

Tento kruh lze využít jako názorný model mnohavrstevných působících souvislostí.

Smysluplné pohybové reakce vyžadují spolupůsobení smyslů, stejně jako motorika tříbí

smysly a zvyšuje jejich výkonnost. Vědomi si tohoto vzájemného účinku hovoříme o

senzomotorice jako o funkční jednotě vnímání a pohybování se. Termín psychomotorika

posouvá chápání této funkční jednoty ještě dále, když k ní přičleňuje i emociální rovinu.

Člověk tedy vnímá, zaujímá citovou pozici a jedná. Je známou skutečností, že pohyb má vliv,

ať již pozitivní nebo negativní na naši psychiku a následně naše stavy psychické mají

přirozeně vliv na naši motoriku. Na základě tohoto faktu může odborník prostřednictvím

psychomotoriky pozitivní působit na jedince, čili rozvíjet komplexně jeho procesy psychické,

senzorické i motorické.

Co je to psychomotorika

Ikona10

Psychomotorika je ucelený pohybový program postavený na těsném spojení mezi percepcí,

pohybem, prožitkem. V užším smyslu představuje psychomotorika souhrn pohybových aktivit

člověka, které jsou projevem jeho psychických funkcí a jeho psychického stavu, je to tedy

integrovaná součinnost psychiky a motoriky.

Duševní a tělesná složka jsou v těsném vzájemném vztahu, takže je na ně třeba nahlížet jako

na dvě stránky jednoho jediného jevu. Pohybové aktivity psychomotorického charakteru

zlepšují tělesnou zdatnost. Duševní obsahy jako nálady, city a afekty pronikají při nich na

povrch a projevují se držením těla a pohybem. Všechny pohyby jako např. úsměv, mávnutí

ruky, ochablý postoj, mnutí rukou, vyjadřují duševní pochody, které se odehrávají v mysli

člověka. Děti často spontánně hopsají a tancují, když se na něco těší, bezděčně prožívají

radost z pohybu, ze hry a z tělesných cvičení. A naopak lze u nich rozladěnost, hněv a smutek

pozitivně ovlivnit psychomotorickými cvičeními radosti. Psychomotorika ale nezdůrazňuje

jen aspekty přítomnosti citu během pohybového zážitku. Jsou v ní obsaženy také kognitivní

podíly v závislosti na tom, jak silnou výzvou je konkrétní pohybový úkol pro řešení problému

v rámci pohybového chování dítěte. Směřuje tedy k vytvoření tzv. bio – psycho - sociální

komfortu jedince.

Výlet do historie

První náznaky záměrného psychomotorického působení na klienty můžeme datovat do let

1780 – 1789 do Francie, a to v koncepci Abbe‘ de l’Eppee. Tato koncepce byla následně

rozvinuta francouským lékařem Jeane Mare Itardem (1818 – 1880). Kořeny psychomotoriky

coby zábavné výchovy pohybem spadají do období 20. let minulého století, kdy se ve Francii

formulovala tělesná výchova pro mentálně postižené. Cílem léčebné tělesné výchovy nebyl

výkon, ale právě prožitek z pohybu, na jehož základě se zlepšovaly některé psychické funkce

nemocných i osob s postižením. Z tohoto postupně vznikla psychomotorika jako pohybový

program nejen pro osoby nemocné, ale i zdravé a termín psychomotorika se ujal i u nás.

Vycházelo se z přirozených tělesných cvičení, rytmické gymnastiky, pantomimy za podpory

podnětů pedagogů, terapeutů, ale i psychologů a sociologů. V 50. letech se rozšířila v

Německu, kde došlo k transformaci do dvou obdobných směrů: psychomotorika a

motopedagogika.

Motopedagogika

Ikona3

Základní mottem motopedagogiky je výchova prostřednictvím pohybu.

Jedná se o koncepci jednotné výchovy a vzdělávání osobnosti prostřednictvím motorických

učebních procesů a změn chování. Snahou je rozvinout schopnosti dítěte tak, aby bylo

schopno vyrovnávat se se sebou samým, okolním světem věcí a osob, a odpovídajícím

způsobem jednat. Tyto učební procesy se odehrávají v motorické, kognitivní, afektivní a

sociální oblasti. Pohyb je chápán jako jisté médium k dosahování výchovně vzdělávacích cílů.

Přitom se disponibilní pohybové vzory stále uzpůsobují podle obměny nových požadavků.

To se děje tím adekvátněji, čím komplexněji je příslušná pohybová situace vnímána

mezisenzorickou vazbou vnímání. To znamená, že senzorický vstup, schopnost vnímat,

spoluurčuje psychomotorické chování. Z toho vyplývá, že před výběrem cviků se primárně

stanoví pedagogické aspekty cvičení, jako např. zdokonalování spolupráce ve skupině.

Mototerapie používá stejné učební obsahy jako motopedagogika. Jenom jejich používání

v kontextu terapie klientů s postižením je mnohem obtížnější než v oblasti zdravé populace.

Proto je třeba v mototerapii uplatňovat diferencovanější didakticko-metodická opatření pro

dosažení stejných motopedagogických cílů. Pro motopedii, obor zabývající se pohybem dětí,

jsou základem poznatky z běžného vývoje a vývoje s poruchami s poruchami velmi důležitým

a základním předpokladem toho, aby bylo možné nabídnout adekvátní pohybová působení.

Termín motologie se nabízí analogicky k termínu psychologie. Zatímco obsahem termínu

psychologie je zkoumání duševních procesů, je motologie naukou o lidském pohybu. Obě

disciplíny se zabývají lidským chováním. Toto chování se odehrává neviditelně, duševně, v

citové a duševní oblasti. Viditelné je teprve tehdy, projeví-li se formou pohybu. Jinými slovy:

Člověk může být „pohnutý“ jak zevně, tak vnitřně. Vždyť slovo emoce doslova znamená

„pohyb ven“. Ve skutečnosti pronikají vnitřní citová pohnutí ven, chtějí se vyjadřovat,

motoricky realizovat. A to je podstata motologie.

Cíle psychomotorických cvičení

Ikona10

Psychomotorika je výchovný program a z toho plyne i hlavní cíl: harmonická osobnost z

hlediska fyzického, psychického i společenského.

Specifické cíle psychomotorického programu lze soustředit do tří základních kompetencí:

kompetence interakce s prostředním, kompetence sociální interakce, osobní kompetence.

Kompetence interakce s prostředním

Snahou je, aby dítě získalo co nejvíce zkušeností vnímání pohybu z oblasti materiální, aby se

adaptovalo na okolní svět věcí s jeho hmotnými předměty, přístroji a překážkami a tento svět

aktivně uzpůsobovalo podle sebe. Dítě se přitom nejen učí zacházet s objekty, ale i chápat

fyzikální zákony.

Manipulace s věcmi a předměty, a to zejména s přírodními materiály, předměty denní

potřeby, sportovním náčiním a nářadím, specifickými psychomotorickými

pomůckami.

Orientace v prostředí a v prostoru.

Kompetence sociální interakce

Další kompetencí je oblast společenská. Sociální kompetencí rozumíme učit se přizpůsobit se

jiným osobám, přitom ale ve skutečné komunikaci prosazovat i vlastní potřeby.

Navazování kontaktů.

Rozvoj verbální a neverbální komunikace.

Rozvoj kooperace ve dvojici, ve skupině.

Vytváření připravenosti pomáhat; odpovědnost, schopnost iniciativního převzetí

odpovědnosti.

Respekt ke druhým.

Sociální vnímání, empatie.

Odstraňování bariér ostýchavosti mezi jedinci různého pohlaví a s další jinakostí.

Osobní kompetence

Osobní kompetence, tj. získávat informace o sobě a svém tělu, o schématu těla, jeho velikosti,

o jednotlivých částech a afektivně je užívat.

Vlastní síla, identita.

Uvědomování vlastních citů a pocitů.

Ovládání vlastního těla v čase a v prostoru.

Regulace svalového napětí a uvolnění.

Zlepšování hrubé a jemné motoriky.

Zvyšování kreativity, originality, spontánnosti a flexibility.

Podpora vjemových funkcí.

Podpora řeči.

Principy psychomotorických cvičení

Takto pojatý pohybový program je cílený a odpovědný, ale i hravý, zábavný, podporující

iniciativu, samostatnost, tvořivost a respektující individualitu každého jedince.

Jaké jsou základní principy:

Psychomotorické aktivity a hry tvoří témata a pohybové úkoly, které cvičenci řeší

samostatně nebo ve spolupráci s ostatními cvičenci v malých i velkých skupinách.

Cvičení charakterizují hravost a zábavnost, prožitek.

Je respektována individualita každého dítěte, volnost.

Cviky jsou spojeny s bezprostřední tělesnou interakci, kooperací a emocionální

komunikací.

Aktivity mají nesoutěživý charakter, cvičenci se ze hry zásadně nevylučují.

Děti si vzájemně pomáhají, mají odpovědnost za druhého.

Důraz je kladen na uvědomování si vlastních pocitů a citů.

Je pracováno se zpětnou vazbou.

Motivace probíhá prostřednictvím zajímavých cvičebních pomůcek.

Významná je barevnost prostředí i pomůcek.

Originalita a jednoduchost cvičení umožňuje rychlé osvojení si pohybů.

Cvičenec má možnost seberealizace a realizace vlastních podnětů.

Využití psychomotorických cvičení

Pohybový program nachází uplatnění jako možnost podpory rozvoje dětí, ale i dospělých

zejména:

V zařízeních a institucích, v nichž jsou umístěné děti se speciálními vzdělávacími

potřebami, tedy ve speciálních školách, v sociálně pedagogických zařízeních atd.

U žáků méně pohybově nadaných.

U klientů s postižením, nemocných, v rekonvalescenci apod.

U klientů v seniorském věku.

S profilaktickým záměrem a pro zpestření hodin tělesné výchovy na všech stupních

škol.

Ikona4

V této kapitole jsme si ukázali jednu věc: i když se vaši klienti těší na psychomotoriku,

protože si tam budou hrát, vy víte, že jim dáváte mnohem více než jen zábavu.

Vyberte si libovolnou publikaci s klíčovým slovem Psychomotorika a po jejím prostudování na

ni napište půlstránkovou recenzi.

Literatura

Ikona7

Adamírová, J. (1995). Hravá a zábavná výchova pohybem. Praha: Unie zdravotnictví TV

ČASPU.

Adamirova, J. (2000). Základy psychomotoriky. Praha: ČASPV.

Blahutková, M. (2006). Psychomotorika pre každého. Prešov: MP Centrum.

Blahutková, M. (2007). Psychomotorika. Brno: MU.

Ehrich, P., Heimann, K. (1995). Bewegungsspiele für Kinder. Dortmund: Verlag modernes

lernen.

Kol. (2010). Psychomotorika. Hradec Králové: UHK.

Majewski, A., Majewska, J. (2011). Zarys Psychomotoryki. Gdańsk: Harmonia.

Marktscheffel, M. (2007). Fitte Kids in Spiel & Sport: Kinderturnen. Aachen: Meyer &

Meyer Verlag.

Sekułowicz, M., Kruk-Lasocka, J., Kulmatycki, L. (2008). Psychomotoryka ruch pełen

znaczeń. Wrocław: Wydawnictwo Naukowe Dolnośląskiej Szkoły Wyższej.

2 Pedagogické aspekty psychomotorických cvičení

Ikona1

Dobrý tělocvikář si uvědomuje, že neučí tělocvik, ale učí žáky. Pokud chcete, aby se žáci cítili

ve vaší hodině dobře, měli byste si osvojit alespoň základní pedagogické aspekty. A to bude

cílem této kapitoly.

Teoretický prolog

Ikona5

Významným rysem psychomotoriky je, že její nároky zvládne každý. Šikovný učitel umí

jednotlivá cvičení přizpůsobit úrovni a požadavkům dané skupiny, se kterou pracuje. I jedinci,

kteří při běžném sportu nebo tělesné výchově nebývají úspěšní, nacházejí v psychomotorice

seberealizaci. Jsou zde chváleni, povzbuzováni, což je pro ně samotné i pro jejich další vztah

k pohybu velmi důležité. Pro většinu žáků je daleko významnější proces okamžitého zážitku

než dlouhodobé zlepšování pohybových výkonů. Důležitá je bezprostřední zkušenost, kterou

při pohybových aktivitách získávají, zážitek a vědomí, že dosáhly určitého výsledku, který i

ostatní zaregistrovaly. V psychomotorice se naskýtá prostor právě pro navození příjemných

pocitů a ventilaci či odstranění těch negativních, které mohou brzdit následný rozvoj v

různých oblastech.

Psychomotorika je pohybový program různorodých a pestrých činností prováděných ve

speciálně zaranžovaném scénáři cvičební hodiny. Tělocvična se tak stává přirozeným polem

pro experimenty v oblasti potřeb žáka. O tom, zda se splní všechna uvedená očekávání – o

tom rozhoduje především učitel.

Role učitele

Vedení hodiny tělesné výchovy s psychomotorickým obsahem vyžaduje od učitele nejen

specifické oborové znalosti, ale i vyšší míru schopnosti vcítit se do problémů žáků. Pro učitele

je velkým závazkem, být zodpovědný za způsob, jakým žáci prožívají a pociťují hodinu

tělesné výchovy s psychomotorickým zaměřením. Samostatné jednání a vlastní aktivita žáků

je závislá na pozitivním emocionálním vyučovacím prostředí a na učiteli, který se vyznačuje

trpělivostí, porozuměním, akceptováním a respektováním žáka.

Ikona10

Místo povelů a kritiky učitel radí, pomáhá tam, kde je potřeba pomoci, zainteresovaně

se podílí na činnosti žáků. Jeho řízení se vztahuje hlavně na přípravu hodiny, témata

navrhuje, přijímá nápady a návrhy žáků. Průběh hodiny řídí nedirektivně, přátelsky, se

zájmem, s humorem a tolerancí. Navozuje příjemnou a sbližující atmosféru.

Zajišťuje bezpečnost a ochranu zdraví žáků, vytváří vhodné skupiny.

Poskytuje zpětnou vazbu, nejlépe po ukončení činnosti vyhodnotí její průběh, klady i

nedostatky a nechá žáky vyjádřit vlastní pocity (libosti, nelibosti), prožitky a názory.

A ještě 5 rad navíc:

Ikona10

Před započetím hodiny nezapomeňte připravit všechny pomůcky.

Před započetím vlastního cvičení seznamte žáky s používaným nářadím nebo náčiním.

Cvičení dobře vysvětlete, nechte žáky dotazovat se a začněte s činností až tehdy, když

ji všichni pochopí. Náměty pohybových aktivit musí být vysvětleny srozumitelnou

formou, to znamená, že učitel musí umět použít žákům srozumitelnou formu řeči.

Provedení by nemělo být svazováno přesnými pravidly. Nechte žákům nechat dostatek

volného prostoru ke kreativitě. Tímto způsobem může být rozhodujícím způsobem

ovlivněna motivace každého žáka zapojit se aktivně do činnosti.

V neposlední řadě chci poukázat na to, že se ukázalo jako velmi důležité zapojení

dospělého nebo dospělých do hry. Právě při hře má žák možnost manipulovat se svoji

silou nejen při činnosti s vrstevníky, nýbrž získává zkušenosti v hraní si také s

dospělými, kteří mu ulehčují nalezení jeho „já“. A v neposlední řadě je to i pro

dospělé zážitek znovu obnovit zapomenuté prožitky z dětství.

Organizační podněty

Didakticky nejvhodněji je začít formou hry; pohybové aktivity nejprve cestou

individuální motoriky, později ale stále více motoriky sociální.

V průběhu hodiny není žádoucí spěch a překotná aktivita, protože narušují pohodu a

nedovolují žákům „prožití“ cvičení.

Při dělení žáků do skupin upřednostňujeme řady před zástupy.

Pokud se chceme organizovat činnost jako soutěž, soupeřící skupiny vybíráme tak,

aby měly rovnocennou šanci na úspěch.

Při společném cvičení celé skupiny se doporučuje organizace v kruhu pro pocit

skupinové sounáležitosti.

Nepoužíváme příjmení, tvoří bariéry v komunikaci, naučme se oslovovat žáky

křestními jmény.

Používáme vhodný hudební doprovod se správným tempem.

Psychomotorika se žáky se zdravotním postižením

Ikona3

Před vlastní cvičební hodinou si připravíme cvičební náčiní v potřebném množství a kvalitě.

Dbáme na to, aby se žáci převlékly do volného oblečení, přezuly do obuvi s pevnou patou,

aby byly vymočené. Pokud žák nosí brýle, zkontrolujeme čistotu skel.

V průběhu cvičební hodiny zařazujeme raději více různých druhů činností než jednu činnost

ve více obměnách. Vybíráme zásadně taková cvičení, která jsou adekvátní tělesné, psychické

a sociální úrovni žáka. Výběr cvičení do cvičební hodiny není ovlivňován ani tak věkem a

pohlavím žáků, ale spíše jejich individuálními možnostmi. Zásadně vylučujeme cvičení, při

kterých hrozí nebezpečí zranění.

Každou novou činnost žákům srozumitelně vysvětlíme, názorně ukážeme, případně se

kontrolní otázkou přesvědčíme o tom, zda nám žáci porozuměly. Pokud použijeme cvičební

náčiní, necháme žáky, aby si pomůcku osahaly, vyzkoušely její vlastnosti. Pomáhají otázky

typu „Kdo umí…?“ „Kdo dokáže…?“ Obvykle postupujeme od cvičení jednotlivce s náčiním,

ke cvičení ve dvojicích a ve skupinách, kdy je nutná nejen dovednost ovládat náčiní, ale i

komunikace a spolupráce.

Pro žáky pohybově lépe disponované volíme cvičení složitější, fyzicky náročnější,

smysluplná a emocionální. Příliš triviální činnosti ztrácí brzy na přitažlivosti a žáci se začnou

nudit.

Pro žáky pohybově méně disponované volíme nejprve cvičení bez náčiní, posléze se snadno

ovladatelným náčiním. Volíme cvičení jednoduchá, při nichž výkon není pro výsledek

rozhodující. Žákovi tak umožníme zažít pocit úspěchu, který přirozeně komentujeme.

Před realizací konkrétních cvičení doporučujeme nejprve najít s žáky společnou řeč. Tím

máme na mysli, že žáky nejprve připravíme tak, aby byly schopné správně reagovat na

základní povely: otočíme se, stoupneme si proti sobě, vytvoříme řadu, kruh apod.

Náplň cvičební hodiny můžeme obměňovat nejen různými pohybovými obsahy, ale i

didaktickými formami. Například činnosti jednotlivce je možno provádět současně, ale i

postupně (štafeta, vstřícná štafeta). Při společném cvičení celé (ne příliš početné) skupinky

žáků doporučujeme prostorovou organizaci v kruhu, protože kruh formuje u žáků pocit

skupinové sounáležitosti. Soutěže jednotlivců nedoporučujeme, protože vítěz je jen jeden. Při

soutěžích vybíráme do soupeřících družstev žáky sami tak, aby družstva měla rovnocennou

šanci na úspěch. Při štafetových soutěžích je vhodnější organizovat družstva žáků do řad nežli

do zástupů. Pokud by hrozilo riziko, že neúspěšný žák může být terčem posměchu kamarádů,

soutěžení raději vyloučíme.

Ne vždy reagují žáci na cvičení tak, jak očekáváme. Nenecháme se zaskočit, berme žáky

takové, jaké jsou. Pružně přizpůsobíme pohybový obsah, využijeme spontánně vzniklých

pedagogických situací. Pokud se nám ovšem nepodaří odhadnout přiměřenost cvičení

adekvátně k možnostem žáků, pak se cvičení žákům nedaří a ztrácejí o ně zájem. V takovém

případě nemá smysl setrvávat u této činnosti příliš dlouho.

V každé cvičební hodině maximálně usilujeme o příznivou atmosféru. Radost a veselí nutně

patří do tělocvičen a do cvičebních místností. Vyjadřování pocitů je součástí citového života

žáků. Proto navenek projevované prožitky nebudeme pokládat za projev nekázně. Nechejme

žáky, aby se zasmály, aby si sdělily dojmy ze cvičení.

Nechejme se sami vtáhnout do dění ve cvičební hodině. Když žáci vidí, že i my jsme

činnostmi zaujati, samy se ochotněji zapojí. Nebojme se cvičit se žáky, nebojme se tělesného

kontaktu s nimi.

Atmosféru v hodině ovlivňuje i naše verbální chování. Vhodné je například oslovovat žáky

křestními jmény, protože žákům se líbí, když jejich jméno vyslovuje někdo jiný. Také pojmy

šťastný, smutný, veselý, rozhněvaný nejsou projevem naší slabosti, ale naopak patří do

slovníku učitele, vychovatele.

V přátelské a radostné atmosféře se žák cítí příjemně, bezpečně, akceptovaně. Získává odvahu

překonávat eventuální ostych při společných cvičeních. Mají-li žáci sami nápady a podněty

ke cvičení, využíváme jich.

Každý učitel i vychovatel má prakticky ověřené způsoby stimulace konkrétních žáků k

činnosti. U žáků stavíme častěji na okamžité situaci než na dlouhodobé perspektivě. I dobře

míněná stimulace ze strany učitele musí být adekvátní individualitě žáka. Překročí-li svoji

hranici, stává se nátlakem, zejména v situacích, kdy se žákovi činnost nedaří.

Někteří žáci se obtížně zbavují strachu, např. při cvičeních s překonáváním překážek nebo při

pobytu v uzavřeném prostoru. Pomoci může vlídné slovo, zjednodušené podmínky, ukázka

cvičení statečnějším kamarádem nebo souběžné provedení cvičení učitele se žákem.

Vysoce stimulující a vysoce frekventované je užití pochvaly. Chvalme, ale nepřechvalme.

Nebezpečí nadměrně frekventovaných pochval je především ve vzniku závislosti žáka na

souhlasu dospělého a ve vzniku nereálného sebeobrazu žáka.

Hudba je vítaným zpestřením zvukové kulisy ve cvičební hodině. Navozuje příjemnou

atmosféru, nenásilně vede žáka při pohybových činnostech, pomáhá při relaxaci.

Připomínáme, že hudbu vybíráme v předstihu podle charakteru pohybových činností.

Mějme vždy na paměti, že radost a příjemné prožitky z prováděné činnosti jsou pro žáky

podstatnou informací. Jsou-li pohybové aktivity spojovány s příjemnými emocemi, je to

motiv pro vyhledávání pohybových aktivit i mimo školu či zařízení.

Ikona4

V této kapitole jsme si zdůraznili hlavní aspekty pedagogické činnosti učitele při organizaci a

řízení psychomotorických aktivit. Pokud spojíte tyto vědomosti s praktickými zkušenosti,

pedagogický úspěch vás nemůže minout.

Absolvovali jste již pedagogickou praxi a máte vlastní zkušenosti s řízením pohybových

aktivit. Popište obtížnou pedagogickou situaci, se kterou jste se setkali i to, jak jste ji vyřešili!

Literatura

Ikona7

Blahutková, M., & Koubová, J. (1995). Psychomotorika aneb prožitek z pohybu. Brno:

CDVU MU.

Blahutková, M. a kol. (2007). Psychomotorické hry. Brno: MU.

Ehrich, P., & Heimann, K. (1995). Bewegungsspiele für Kinder. Dortmund: Verlag modernes

lernen.

Karásková, V. (2009). Zábavná cvičení. Olomouc: UP.

Kol. (2010). Psychomotorika. Hradec Králové: UHK.

Zimmer, R., & Cicurs, H. (1993). Psychomotorik. Verlag Hofmann Schorndorf.

3 Cvičební pomůcky v psychomotorice

Ikona1

Již víme, že v psychomotorice používáme množství rozmanitých cvičebních pomůcek. A

právě tomuto tématu se budeme věnovat v následující kapitole. Seznámíme se s dělením

cvičebních pomůcek a některé si názorně představíme.

Teoretický prolog

Ikona5

Přitažlivost psychomotorických cvičení spočívá mimo jiné i v používání pestrých cvičebních

pomůcek. Motivující prostředí lze vytvořit z klasického tělovýchovné náčiní a nářadí, z

atraktivních psychomotorických pomůcek, ale i z nenáročných pomůcek, známých z běžného

života. Mnoho z toho, co můžeme ve výuce použít, se dá zhotovit. Například rollbrett nebo

pytlík s pískem lze s trochou šikovnosti vyrobit ve školní dílně. A v neposlední řadě je pro

děti zážitek, když pomáhají a vytváří sami cvičební pomůcky.

Dospělí často vyhazují bezmyšlenkovitě věci, které mají pro děti vysoký herní potenciál:

noviny, papírové role, kelímky od jogurtů, pivní tácky a šňůry na prádlo – všechny tyto věci

jsou ve fantazii dětí hodnoceny zcela jinak, než si my dospělí vůbec můžeme představit. Jako

sportovně-herní objekty se dají také použít i větší materiály denního užití, které dospělí již

vyřadili, např. i věci ze staveniště (trámy, prkna, roury, drenážní roury, polystyrenové bloky,

dřevěné špalky, provazy a plachty, duše, vědra, krabice). Všechny tyto materiály se společně s

pomocí dospělých dají přetvořit v úžasné pohybové pomůcky. Tak mohou například

vzniknout různé dráhy či cvičební zařízení, které se mohou mnohostranně kombinovat.

Současně dostávají předměty v psychomotorické hře symbolický charakter: prostěradlo se

stává strašidlem, pivní tácek kamenem, na který se může stoupnout, abychom překonali řeku.

Předností je, jestliže jsou pomůcky všestranněji využitelné. Tak může například lano dobře

sloužit k přetahování, na uzlování, k vytvoření figury na podlaze, stejně jako druh překážky.

Obdobně lze použít i domácí potřeby (plastové talířky, šálky, mísy, kbelíky apod.) ke

srovnávání zvuků, ale také při hře na role nebo jako materiál pro souboje. Rollbrett může

představovat zároveň auto, loď i letadlo, vedle toho však může v kombinaci s jinými

pomůckami plnit nějakou zcela jinou funkci. Cvičební náčiní lze tedy obecně podle jeho

možností využívat i jako stavební materiál, hudební nástroj, dopravní prostředek, jako

překážku, k házení, k přenášení, k balancování apod.

Dělení pomůcek v psychomotorice

Ikona10

Psychomotorické pomůcky, přesněji náčiní lze rámcově rozdělit do tří hlavních skupin:

Typické pomůcky

V psychomotorice se užívají pomůcky běžně známé z tělocvičného prostředí. Z náčiní jsou to

především míče, švihadla, tyče atd. Z tělocvičného nářadí jsou to zejména žíněnky, lavičky,

žebříky atd.

Netypické pomůcky

Do této skupiny pomůcek řadíme především předměty denní potřeby a předměty známé z

běžného života, které si přenášíme do cvičební místnosti. Mohou to mít různé noviny,

kelímky, krabičky, zipy, peříčka, trubičky, špagety atd.

Specifické pomůcky

Specifickými pomůckami rozumíme pomůcky, vyrobené speciálně pro účely psychomotoriky.

Cenově jsou ovšem náročnější. V dnešní době je jich již celá řada a jejich počet a rafinovanost

neustále roste.

Příklady typických a netypických pomůcek

Ikona5

Kolíčky

Prádelní kolíčky jsou svým mnohostranným využitím oblíbeným a pro děti poutavý předmět.

Doporučujeme pro jedno dítě 10 barevných, plastikových nebo obarvených dřevěných

kolíčků. Používáme k činnostem s připínáním a odepínáním kolíčků, k plošným obrazcům,

k přenášení předmětů, v kombinaci se švihadlem, novinami apod. Využíváme je i při

upevňování znalosti barev.

Manipulace s kolíčkem cíleně zvyšuje úroveň jemné motoriky dítěte. Přispívá k procvičení

stisku ruky, zde zejména tzv. „pinzetového stisku“ (stisk palcem a ukazováčkem). Pozor,

menším dětem se to ze začátku bez častého procvičování hned nepodaří.

Malá deka

Malá deka, ale i prachovka nebo utěrka (obdélníky z prostěradel, koberců) je nejvhodnější z

barevného materiálu, protože kromě funkce cvičebního náčiní má i další výchovné využití.

V nouzi dobře poslouží i zbytky záclonoviny. Při cvičeních využíváme klouzavosti deky na

podlaze, v kombinaci s drátěnkou k házení apod.

Velká deka

Jako velkou deku použijeme méně kvalitní nebo vyřazenou deku přikrývkové velikosti. Při

cvičení dbáme ve zvýšené míře na bezpečnost dětí. Využíváme klouzavosti na podlaze,

k přenášení, v kombinaci s míčem apod.

V této souvislosti chci upozornit, že stejnou funkci může plnit i síť proti ptákům, kterou lze

koupit v různých velikostech. Materiální vlastnosti této sítě z ní dělají ideální náčiní pro děti.

Jsou lehké, elastické, dětské ruce je výborně udrží, jsou průhledné a dají se flexibilně upravit

podle počtu dětí. Díky velmi nízké váze sítě se s ní dá lehce mávat a vznáší se.

Obr. 2

Kelímek

Ke cvičení používáme kelímků od jogurtů, od rostlinného másla apod. Pro každé dítě

počítáme nejméně se dvěma kelímky. Používáme k balancování, přenášení předmětů, jako

hudební nástroj, využíváme klouzavosti po podlaze. Lze používat v kombinaci s míčkem.

Vhodný je míček pro stolní tenis, pro některá cvičení je vhodnější dřevěná kulička.

Noviny

Noviny mají velké množství uplatnění podle toho, kterou z jejich vlastností využijeme. Máme

na mysli např. tvar, velikost, hmotnost, variabilitu tvaru atd. Podle toho se noviny mohou stát

překážkou, cvičebním náčiním, částí oděvu, dalekohledem, telefonem či hudebním nástrojem.

Papírová plata

Papírová plata jsou zbytkový materiál po přepravě vajec. Jedná se tedy o cvičební pomůcku

finančně nenáročnou a přitom bezpečnou. Cvičení kombinujeme s míčky pro stolní tenis.

Využíváme je především pro odbíjení, házení a chytání. Po barevné úpravě lze využít k

výuce poznávání barev. Pro každé dítě připravíme dvě papírová plata.

Papírové (pivní) tácky

Papírovými tácky rozumíme kolečka z tvrdého papíru (tzv. pivní tácky). Používáme je

zejména při zdokonalování taktilního vnímání a při cvičeních pro poznávání vlastního těla,

k házení, k balancování, jako mety apod. Děti je ze všeho nejdříve používají jako disk a hází

s nimi. Využíváme především tvar a velikost tácků, ale i barvu, povrch apod. U některých

cvičení lze se stejným efektem nahradit tácky plechovými víčky od zavařenin. Na každé

zúčastněné dítě musí být minimálně deset pivních tácků.

Zvoneček

Zvoneček si vyrobíme následujícím způsobem: do dna kelímku (od rostlinného másla)

uděláme malý otvor, kterým provlékneme asi 1 m dlouhý provázek. Uvnitř kelímku konec

provázku zajistíme, např. knoflíkem, uzlem. Zvoneček držíme za provázek tak, aby se

kelímek lehce dotýkal podlahy a mohl vést míček položený na podlaze uvnitř kelímku.

Lapátko

Jednoduchým způsobem si lze z kelímku vyrobit lapátko. Do dna kelímku uděláme malý

otvor, kterým provlékneme provázek. Uvnitř kelímku jej zajistíme přivázáním ke knoflíku.

Na druhý konec provázku upevníme kuličku (s otvorem). Kývavý pohybem se dítě snaží

umístit kuličku do kelímku.

Hrkátko

Do kelímku vložíme pingpongový míček, horní část kelímku potřeme kvalitním lepidlem a

přiložíme horním dílem druhý kelímek, nejlépe stejného průměru. Lze použít v průpravné

části hodiny, ke cvičení s vyloučenou zrakovou kontrolou apod.

Hadice

Hadice je z průhledné umělé hmoty o délce asi 4 m. Do hadice vložíme kuličky (korálky),

konce hadice zasuneme do sebe (slepíme).

Klubíčka

Používáme klubíčka se zbytky barevné vlny. Používám k namotávání na části těla, k házení

v kruhu, ke kutálení apod.

Plovací kolo

Plovací kolo (většího průměru) nebo duši z kola osobního automobilu nafoukneme.

Používáme k házení, k válení, k přenášení, v kombinaci s jiným náčiním apod.

Slepenec

Dvě větší plovací kola dobře nafoukneme, položíme na podlahu a horní strany potřeme

lepidlem. Obě kola pak přitiskneme potřenými stranami k sobě, položíme na podlahu a

zatížíme do zaschnutí.

Využíváme jako metu, k házení, k válení, k válení s míčem apod.

Pytlíčky

Pytlíčky zhotovíme z pevné plátěné a barevné látky o rozměrech asi 15x15 cm. Naplníme

korálky (kuličkami) a sešijeme. Používáme k přenášení, házení, házení na cíl, vedení tyčí po

podlaze, využíváme i barevnost náčiní.

Papírové pytle

Pro každé dítě použijeme jeden velký papírový pytel, do kterého vystřihneme otvory pro paže

a hlavu (podle velikosti dětí). Dítě vzpaží a přes hlavu mu pomůžeme papírový pytel obléct.

Pytel sahá asi po kolena. Při pohybu (varianty chůze a běhu, poskoky, tanec, převaly apod.)

dítěte vydává šustivý zvuk.

Peříčka

Přinést si peříčko (a) dostanou děti jako domácí úkol. Využíváme lehkosti peříčka

při foukáním, chytání ve vzduchu, plácání na podlahu za peříčkem, šimrání apod.

Vor

Několik papírových trubek (5 - 10) položíme vedle sebe na podlahu, potřeme po stranách

lepidlem, přitiskneme k sobě a necháme zaschnout. Používáme pro chůzi (bosky),

k přenášení, jako překážky apod.

Víčka od plastových lahví

Barevná víčka od plastových lahví používáme k házení, přenášení, kutálení, ke cvičením

s poznáváním barev, k sestavování plošných obrazců atd.

PET láhve

Bezpečným a finančně nenáročným náčiním jsou PET lahve. Na vyzvání nám je děti jistě rádi

přinesou z domu. PET lahve můžeme použít jako mety, k přenášení, k házení a trefování nebo

mohou florbalové hokejky. Výchovně můžeme využít barevnosti PET lahví, podle účelů je

můžeme i plnit korálky nebo pískem. Za všechny činnosti s lahvemi uvedeme alespoň tuto

soutěž: Na podlahu položíme množství PET lahví. Děti rozdělíme do dvou družstev. Úkolem

jednoho družstva je lahve povalit na podlahu, úkolem druhého družstva je lahve postavit.

Dlouhé (balanční) lano

Dlouhým lanem rozumíme vlastně delší švihadlo v délce asi 3-5 m. Nedoporučujeme používat

svázaná krátká švihadla ani lana pro šplh (zejména ne k přeskokům). Při cvičení s dlouhým

lanem důsledně respektujeme bezpečnostní zásady a volíme jen takové činnosti, které jsou

adekvátní fyzickým a psychickým možnostem dětí. Používáme k podbíhání, poskokům,

přeskokům, k chůzi apod.

Dlouhá guma

Dlouhá guma jako cvičební náčiní je neprávem opomíjená. Předností jejího využití jsou nízké

pořizovací náklady a vysoká efektivnost cvičení, zejména při rozvoji koordinace pohybů.

Některé děti mohou mít problémy s prováděním poskoků či přeskoků přes gumu a s

plynulostí při návaznosti. Ke cvičení používáme gumu o délce asi 5 m, konce jsou spojené

(uzel, šev).

Nafukovací míček

Nafukovací míčky patří ke známým a oblíbeným cvičebním pomůckám. Můžeme je použít v

průpravné i v hlavní části cvičební hodiny. Nafukovací míčky se líbí i proto, že jsou barevné.

Tuto přednost využíváme při pohybových činnostech s rozlišováním barev. Protože pomalu

létají, jsou snadno ovladatelné i pohybově méně disponovanými dětmi. Počítáme obvykle

s jedním míčkem pro každé dítě, ale vždy máme několik míčků v rezervě. Nafukování míčků

pokládáme za součást cvičení dětí.

Nafukovací míček vyžaduje od dětí díky svému materiálu opatrné zacházení. Vlastní

dynamika, pomalé a tiché pohyby míče působí často uklidňujícím způsobem na chování dětí.

Děti mohou dobře sledovat let míče a mají tak relativně dlouhou dobu na přípravu k dalšímu

pohybu. To přispívá ke zlepšení jejich orientačních a řídících schopností.

Hra s nafukovacím míčem vyžaduje jen minimum instrukcí ze strany učitele, nehrozí zde

žádné nebezpečí zranění a nemusí být dodržovány přesné organizační formy.

Vedle malých míčků jsou vhodné i velké nafukovací míče s průměrem od cca 55 cm do 115

cm. Ty jsou ve svém pohybu ještě pomalejší a také díky odolnějšímu materiálu déle vydrží.

Vajíčko

Pro zatraktivnění hry s balónky se může do něj dát skákací kulička, případně u velkého

balónku i dvě až tři kuličky. Tím se naprosto změní dráha letu i rychlost balónku.

Vajíčko si vyrobíme tím způsobem, že do nenafouknutého míčku A vložíme malý míček B.

Míček B je naplněn vodou a zavázán. Pak míček A nafoukneme a zavážeme. Vzniklo

„vajíčko“, které má překvapivé letové vlastnosti. Používáme k házení ve dvojici, v kruhu.

Kometka

Kometku vyrobíme z barevné igelitové tašky, z níž vystřihneme obdélník asi 10x30 cm.

Jednu z kratších stran nastříháme na úzké pásy do hloubky asi 20 - 25 cm. Druhou, kratší

stranu omotáme kolem korkové zátky běžné velikosti a přilepíme. Používáme k házení na

vodorovný nebo svislý cíl, na pohyblivý cíl, na dálku apod.

Příklady specifických pomůcek

Plachta

Plachta je kruhová, o průměru 3 - 7 m, z dílů několika opakujících se barev se všitým

provazem na okraji k lepšímu uchopení. Je ušitá z tenkého a pevného materiálu. Uprostřed

plachty je otvor o velikosti tenisového míčku. Cvičení s plachtou je založeno na souhře, a

proto někdy doplňujeme slovní dopomocí, např. nahoru, dolů atd. Abychom zajistili

bezpečnost dětí při některých cvičeních, umístíme pod plachtu žíněnky. Využíváme

k podbíhání, hledání se pod plachtou, v kombinaci s míčem apod.

Místo plachty můžete vyzkoušet i použití jiného materiálu, který má podobně vlastnosti:

krycí folie, rybářská síť, prostěradlo, vlněná pokrývka.

Papírová trubka, válec

Vděčným náčiním jsou papírové trubky. Lze je snadno získat v prodejnách bytových doplňků

jako střed po odmotání balíku záclon nebo koberců. Délka trubky je asi 1,5 - 2 m, průměr asi

10 cm. Také vnitřní role toaletního papíru nebo papírové role z domácnosti slouží velmi

dobře jako herní a pohybový předmět. Aby vyjádřili děti něco ze sebe, mohou si je přinést již

nějak pomalované.

Válec na cvičení lze zakoupit nebo vyrobit smotáním a slepením molitanového pásu.

Nejvhodnější je délka 1 - 1,2 m, průměr asi 40 cm. Lze použít i válcového dílu z molitanové

stavebnice.

Trubky i válce využíváme jako cvičební náčiní, nářadí, k balancování, přenášení, k úpolovým

cvičením, k házení apod. Papírovou rolí se může pohánět míč nebo se může použít jako

kukadlo či megafon. Výhodou při jejich aplikaci je relativní bezpečnost.

Balanční desky (Obr. 18)

Balanční desky slouží k rozvoji odvahy, obratnosti a rovnovážných schopností dítěte. Podle

konstrukce umožňuje deska balancování ve směru předozadním, pravolevém nebo ve všech

směrech. Je možno ji zakoupit nebo vyrobit vlastními silami. Cvičení začínáme od nízkých

poloh (leh, sed) k vyšším. V případě, že se dítě bojí, ale i z důvodu bezpečnosti, cvičíme

nejprve ve dvojici s držením se za ruce, kdy jedno dítě stojí na podlaze.

Rollbrett

Rollbrett je pevná dřevěná deska (asi 40 x 60 cm) opatřená zdola kolečky, která umožňují

pohyb rollbrettu všemi směry. Rollbrett je možno zakoupit, případně vlastnoručně zhotovit.

Při cvičení více dětí je třeba dbát ve zvýšené míře na bezpečnost, protože vzájemné vyhýbání

může být příčinou střetů a srážek (kolize dvou rollbrettů, prsty pod kolečky, náraz do stěny

apod.). Na rollbrettu necvičíme nikdy bez obuvi.

Při cvičení s rollbrettem jsou aktivizovány a procvičovány především koordinační schopnosti,

obzvláště rovnováha, vizuální vnímání a orientace v prostoru. Děti získávají zkušenosti s

regulací brzdících a zrychlovacích procesů, z prožitku rychlosti, z řízení pohybů.

Rollbrett má velmi silný motivační náboj, protože jeho ovládnutí je otázkou několika vteřin.

Nevyžaduje žádné velké pohybově-technické předpoklady a většina dětí ho velmi brzy ovládá

tak, že je schopna sama najít různé variace použití. Vynikající je zejména při práci

s hyperaktivními dětmi, se slabší koncentrací, ale i s dětmi motoricky zdrženlivými nebo děti

bez přílišného nadšení. Začínáme jízdou od nejnižších poloh v lehu na břiše s odrážením se

rukama od podlahy, přes jízdu vsedě, v kleku, až ve stoji. Rollbrett můžeme používat jako

transportní prostředek pro náčiní, spolužáka, lze jej tlačit i táhnout. Cvičení lze organizovat

individuálně, ve skupinách, štafetovým způsobem, jako soutěž atd. Kombinační možnosti

rollbrettu s jiným nářadím a jeho použití ve velkoplošných pohybových situacích umožňují

neustálé obměny.

Pedalo

Pedalo nepatří k nejlevnějšímu cvičebnímu nářadí, avšak jeho obliba neustále vzrůstá a jsme

přesvědčeni, že za několik let nebude chybět v žádné tělocvičně. Tvoří jej tři dřevěná kolečka

s gumovým ráfkem spojená naproti sobě dvěma pedály v opačné úrovni. Pedalo se pohybuje

protichůdným šlápnutím na pedály okolo prostřední osy.

V současné době se vedle klasického pedala vyrábí (Obr. 23) i tandemová pedala pro 2 a více

dětí za sebou i paralelní pedala se třemi deskami pro dvě děti vedle sebe. Funguje na stejném

principu, pouze stupátka jsou spojena 6 kolečky a tím se dosáhne větší stability. Zatímco

jednoduché pedalo vyžaduje lepší koordinaci a smysl pro rovnováhu, má dvojité pedalo širší

plochu mezi kolečky, takže je manipulace s ním značně ulehčena. Na rozdíl od rollbrettu,

který umožňuje jízdu všemi směry, pedalo lze používat pouze k jízdě vpřed a vzad. Pedalo

může být kombinováno s jinými pomůckami, což umožňuje další způsoby využívání.

Igelitový pás

Igelitový pás je vlastně nekonečný pás. Připravíme jej z igelitového pásu asi 1 m širokého a 7

m dlouhého, jehož konce sešijeme. Používám k chůzi, cvičení v kruhu, k převalům apod.

Strachový tunel

Tunel ušijeme z neprůhledného, ale prodyšného materiálu a délce asi 3 - 4 m, o průměru asi 1

m, nebo jej koupíme hotový. Tunel používáme k rozvoji odvahy dětí, tj. k prolézání

samostatně, pozpátku, proti sobě, přes nerovnosti atd.

Šlapátka

V přírodě používáme chůdy, v tělocvičně nám stejnou funkci splní šlapátka. Šlapátka lze

vyrobit ze dřeva nebo z vhodných prázdných nádob, které obrátíme dnem vzhůru. Pod dno

uděláme proti sobě dva otvory, kterými protáhneme provázek. Délka provázku závisí na

výšce dětí.

Lyže s dvojitým (trojitým) vázáním (Obr. 26)

Potřebujeme dvě hladké úzké desky. Do třetiny každé desky napříč položíme řemínek

s přezkou a na něj obdélník z umělé hmoty, který je jen o málo větší než chodidlo dítěte.

Obdélník přilepíme k desce. Stejným způsobem upevníme i druhý (třetí) řemínek do dvou

třetin desek. Samozřejmě, že lyže si můžeme zakoupit nebo si je nechat vyrobit. Používáme

pro synchronní pohyby dvojice (trojice) dětí vpřed, do stran, vzad apod. Pokud nemáme lyže

v dispozici, mohou nám podobnou službu udělat i papírové krabice od bot.

Stopy chodidel

Obr. 1

Stopy chodidel (i rukou) jsou z neklouzavého umělého materiálu. Po rozložení na podlahu

přechází děti tak, že chodidla pokládají přesně na stopy na podlaze. Vhodná je obuv

s odolnou protiskluzovou podrážkou. Rozvíjíme především vizuální a taktilní vnímání,

vjemové aktivity, rovnováhu, sociální aktivity, koordinaci rukou a očí.

Balanční válec

Balanční válec je pomůcka, se kterou formou zábavy a různých her získávají děti větší pocit

jistoty při držení rovnováhy. Zpočátku doporučujeme chůzi v uličce mezi dvěma lavičkami.

Vhodné je chodit po válci naboso, neboť dochází k prokrvení a reflexní masáži chodidel.

Pokud je válec dutý, lze dovnitř umístit předměty vydávající zvuk, cvičení bude ještě

zábavnější.

Pomůcky pro žonglování

Pro počáteční výuku žonglování se obvykle používají šátky. Jsou z velmi jemňoučkého

materiálu a díky jejich nízké váze se déle vznášejí ve vzduchu. Lze je zakoupit v základních

barvách červené, modré, zelené a žluté a tím jsou i mnohostranně využitelné.

K žonglování používáme i měkké míčky. Vyrobíme si je z nafukovacích balónků, které

naplníme moukou a zavážeme. Můžeme použít nejen pro začínající žongléry, ale také dále

k přenášení, k házení, k trefování apod.

Pro šikovnější děti lze použít žonglovací kruhy. Princip žonglování s kruhy je totožný, jako

s míčky, ale výsledek je daleko efektnější!

Ikona4

Teď již víte, že v psychomotorice lze využít ke cvičení prakticky vše. I moment překvapení je

v psychomotorice významným motivačním prvkem.

Fantazii se meze nekladou. Sami jistě naleznete ve svém okolí nějaký předmět zužitkovatelný

ke cvičení. Vymyslete s ním tři cvičení psychomotorického charakteru. Takže: mnoho zábavy

při zkoušení a objevování!

Literatura

Ikona7

Blahutková, M. a kol. (2007). Psychomotorické hry. Brno: Masarykova univerzita.

Gegier, B. (2007). Aber ich kann doch gar nicht Sport unterrichten! Iserlohn: Verlag an der

Ruhr.

Gerling, I. E. (2006). Kinder turnen. Aachen: Meyer & MeyerVerlag.

Karásková, V. (2007). Zábavná cvičení ve škole i doma. Olomouc: Vydavatelství UP.

Vopel, K. W. (2005). Gry i zabawy interakcyjne dla dzieci i mlodziezy. Kielce: Jedenosc.

Zimmer, R., Cicurs, H. (1993). Psychomotorik. Schorndor: Verlag Hofmann.

4 Senzorické vnímání – příklady cvičení

Ikona1

V této kapitole již konečně přejdeme k příkladům psychomotorických cvičení. Představíme si

příklady cvičení, která významně přispívají ke zvýšení senzorické citlivosti, konkrétně

kinestetického a auditivního vnímání.

Teoretický prolog

Ikona5

Žáci se učí celým svým tělem, všemi svými smysly a tyto informace jsou podstatným

poznávacím zdrojem pro příjem a zpracování okolních vlivů, neboť představují pro děti

přístup ke světu. Smyslové podněty jsou kořenem každé zkušenosti, pomocí které si mohou

uspořádávat svět a více mu porozumět. Pro mladší žáky existuje pouze to, co mohou vnímat

vlastními smysly. Neznámý předmět ohmatávají, čichají k němu. Ty nejmenší děti ho berou

do pusy, aby ho lépe poznaly (ústa jsou první vjemový orgán). Všechny smyslové systémy

ukazují pozoruhodnou plasticitu, čím víc jsou používány, tím jsou diferenciovanější v jejich

funkčních schopnostech. To činí vnímání v určité míře trénovatelné.

V průběhu času se žáci učí vybrat z množství smyslových stimulů, které na ně působí, pouze

ty důležité a na ty nedůležité nehledět. Takto se jim například daří, přes silné „ruchy“ v

bezprostředním prostředí koncentrovaně naslouchat hlasu učitelky, která něco vysvětluje.

V realitě je vnímání zřídka omezeno na smyslovou modalitu. Vizuální, taktilní, auditivní a

kinestetická vnímání jsou integrována do jednoho komplexního celku, aniž by tomu, kdo je

přijme, byly známé jednotlivé prameny informace. Abychom při pohybových aktivitách

snížili dominanci vizuálních informací nad ostatními a dali jim šanci se rozvíjet, je účelné

zrak omezit nebo úplně na určitou dobu vyřadit.

Kinestetické vnímání

Ikona5

Ve všeobecném chápání je vnímání spojováno většinou s akustickými a vizuálními

smyslovými podrážděními. Přitom představují právě taktilní a kinestetické smysly základ

rozvoje vnímání. Tyto smysly nám dávají informace o vlastním těle a jeho vztahu k

přitažlivosti Země.

Kinestetické vnímání je schopnost registrovat a uvědomovat si pohyby vlastního těla nebo

jejich částí a jejich vzájemné postavení. Je umožněno čidly ve svalech, šlachách a kloubech –

proprioreceptory, které mozku předávají informace o napětí svalů a postavení kloubů. Rozvoj

kinestetického vnímání se může uskutečňovat prostřednictvím psychomotorických aktivit, při

kterých jsou proprioreceptory aktivovány silným tahem nebo tlakem na šlachy a klouby.

Stejně tak mohou tuto schopnost zvyšovat i uvolňovací cvičení se změnami napětí.

My se však nyní budeme věnovat tělu jako výrazovému prostředku. Prostřednictvím řeči těla

můžeme imitovat např. pohyby určité věkové skupiny lidí a nebo skupiny lidí s jistým

povoláním, zvířata, situace atd. A přitom nejen karikovat typické projevy, ale také poznávat

své vlastní tělo a objevovat jeho komunikační a vyjadřovací schopnosti.

V dalším textu uvádíme příklady cvičení bez náčiní, i když jsme si vědomi, že: Používání

různých pomůcek v prvních fázích učení sice pohybovou vyjadřovací schopnost trochu

snižuje, nicméně žáci tak snáze překonávají počáteční obtíže a překážky v neobvyklých

pohybových situacích, pociťují totiž potřebu „něčeho se držet“, aby se pak později mohly na

vlastní pohybový projev plně spolehnout.

Příklady cvičení jednotlivce

Jestliže se rozhodnete zařadit cvičení na rozvoj kinestetického vnímání, doporučuji vám

zařadit nejdříve cvičení jednotlivce a teprve potom cvičení ve dvojici, v trojici, ve skupině.

Ikona10

Chůze vpřed, vzad, pomalu, rychle, chůze po vnitřní části chodidel, po vnější části chodidel,

chůze po špičkách, chůze po patách, to jsou činnosti, které většina učitelů běžně ve svých

hodinách používá. Náročnější jsou různé formy chůze, při nichž se žáci pohybují po prostoru

tělocvičny a podle našich pokynů provádí např. chůzi s dupáním, loudání se, pochodování,

vrávorání, línou chůzi, spěch apod.

Zajímavá jsou cvičení, kdy se žáci pohybují po prostoru tělocvičny a podle našich pokynů

pohybově imitují chůzi různých lidí, které viděli v běžném životě nebo v televizi např. jdeme

tak, jak chodí stará paní, námořník, opilec, máma s kočárkem, voják, potápěč apod. Žáci

imitují další obměny chůze dle našich pokynů: stoupáme do vysokého kopce, sestupujeme s

kopce, lezeme na skálu, vystupujeme po žebříku, přeskakujeme potok apod. Obdobně imitují

žáci chůzi v různém prostředí: Přecházíme na druhou stranu tělocvičny jako: po kamenech, po

úzké lávce, po krk ve vodě, v nízké jeskyni, v úzké jeskyni chůzi stranou, po ledu, v blátě, po

kolena ve sněhu apod.

Velkou představivost žáků vyžadují pokyny: jdeme jako bychom byli o půl metru menší, o

půl metru vyšší, jako tlustější, jako chudší, jako bez sedacích svalů, jakoby tělo bylo ze skla,

ze železa nebo z měkké gumy. A ještě větší představivost žáků vyžaduje znázornění

protikladů pohybem: rovný - křivý, krátký - dlouhý, tlustý - tenký, malý - velký apod.

Protiklady můžeme zadávat my nebo sdělíme jen jeden výraz a žáci sami naleznou protiklad.

Vynikající činností je vyjadřování rčení nebo přísloví pohybem. Žáci se rádi vtělují do

různých rolí nebo představují jiné osoby. Přitom nacházejí a osvojují si nové možnosti

vyjadřování, učí se vcítit se do různých situací, musí zapojit představivost a fantazii.

Zdokonalují se i kognitivní procesy spojené s pochopením podstaty a obsahu rčení. V

neposlední míře se rozšiřuje i slovní zásoba žáka. Čeština je na rčení a přísloví bohatá: nosit

někoho na rukou, vodit někoho za nos, běžet hlavou proti zdi, jít na vzduch, vzít nohy na

ramena, chodit v bludném kruhu, vlézt někomu na záda, chodit s klapkami na očích, popadat

se za břicho, lézt únavou po čtyřech apod.

Dále v textu uvádíme jen příklady rčení s využitím označení části těla. Při této činnosti si pak

žák upevňuje i názvy jednotlivých částí těla: Drží hlavu vzhůru; zatnul zuby; svěsil hlavu;

má z toho těžkou hlavu; ohrnuje nad tím nos; zachoval kamennou tvář; zavírá před tím oči;

spadla mu brada; sklopil oči; má svázané ruce; složil ruce v klín; má stažený zadek; má nohy

jako z olova; strká do všeho nos; vodit někoho za nos; proklouzlo mu to mezi prsty; přivítal

ho s otevřenou náručí; mávl nad tím rukou; dělá na něho ramena; má z toho zamotanou hlavu;

postavil se k tomu čelem; pověsil se mu na krk; drží se toho zuby nehty; podlamují se mu

kolena; stojí nohama pevně na zem; vlézt na záda; vzít nohy na ramena; popadat se za břicho;

mít někoho v hrsti; ztrácet půdu pod nohama; srazit někoho na kolena; lézt někomu po zádech

apod.

Příklady cvičení ve dvojici

Ikona5

Spoustu legrace si žáci užijí při cvičení ve dvojici s námětem - zrcadlo. Uvedeme si několik

příkladů, ale jistě vás napadne řada dalších variant.

Dva žáci stojí (sedí) čelem k sobě a dotýkají se lehce dlaněmi (jedním prstem). Jeden

provádí pomalu kroužky, nejprve malé, pak větší až veliké, druhý zrcadlovitě

napodobuje.

Dva žáci stojí čelem k sobě. Jeden vykonává různé pohyby končetinami nebo trupem,

druhý zrcadlovitě napodobuje.

Dvojice stojí čelem k sobě, uchopí se za ruce. Jeden provádí různé druhy poskoků,

např. dva poskoky na pravé a druhý žák totéž zrcadlovitě na levé; obdobně poskoky s

unožováním apod.

Zajímavou obměnou bude, když si žáci stoupnou za sebe. První provádí různé pohyby

na místě a druhý žák „jako stín“ napodobuje. Jinou obdobou předchozího cvičení je

změna výchozí polohy např. žáci zaujmou vzpor klečmo čelem k sobě. Jeden provádí

úkroky stranou, vpřed, vzad – druhý žák zrcadlovitě opakuje.

Zkusit můžete i následující zábavné cvičení: Dva žáci stojí čelem k sobě. Jeden dělá

různé grimasy obličeje, druhý jako v zrcadle napodobuje.

Zrcadlo může odrážet i ozvěnu. Dvojice žáků stojí čelem k sobě. Jeden říká různým

hlasem libovolná slova, vykřikuje apod., druhý bezprostředně opakuje stejným

způsobem. Pokud jsou žáci velmi šikovní, mohou vyzkoušet těžší variantu: Dva žáci

stojí čelem k sobě, jeden z nich provádí různé pohyby pažemi, druhý opakuje, ale o

jeden krok pozadu.

Větší prostor potřebujeme k následujícím cvičením:

Dva žáci jdou těsně za sebou (hlavička a ocásek hada), druhý drží prvního v pase.

První žák střídá rytmus a směr chůze, druhý se přizpůsobuje. Šikovnější žáci to

dokážou bez držení se.

Dva žáci jdou (běží) těsně vedle sebe (šéf a strážce). První mění rytmus a směr běhu,

druhý jej těsně sleduje.

Dva žáci jdou těsně vedle sebe, jeden střídá dlouhé a krátké kroky, druhý se snaží

napodobovat. Obměna: chůze po špičkách – po patách.

Příklady cvičení ve skupině

Žáci si v zástupu sednou roznožmo těsně jeden za druhým. První žák provádí (podle

pokynů učitele nebo vymýšlí sám) různé klony a pohyby pažemi, ostatní postupně

napodobují to, co cvičí žák sedící před nimi. Vznikne pěkná vlna. Pokud můžeme,

provádíme toto cvičení před zrcadlem.

Žáci si v zástupu sednou roznožmo těsně jeden za druhým, nohy napnuté. Každý žák

drží v pase spolužáka, který sedí před ním. Zástup žáků nyní zkouší pohyb vpřed „po

zadečku“, aniž by se žáci pustili.

Žáci v zástupu jdou k metě a zpátky tak rychle, jak jen můžou. To by však bylo příliš

jednoduché. My jim to ztížíme následujícím úkolem: musí se neustále dotýkat

špičkami svých chodidel obou pat před sebou jdoucího spolužáka.

Žáci stojí v zástupu ve stoji rozkročném. Každý provede předklon, jednu ruku natáhne

dopředu, druhou ruku mezi kolena vzad a takto se za ruce uchopí navzájem celá řada.

Nyní se řada pohybuje vpřed chůzí, volným poklusem, vpřed, do stran.

Žáci utvoří kruh a posadí se na podlahu. Uchopí se za ruce a nyní se snaží všichni

současně vstát, aniž by se pustili.

Žáci stojí v kruhu. Na náš pokyn předpaží a každou rukou chytí jednu ruku

libovolného spolucvičence. Vznikne uzel, který se snaží žáci rozmotat do kruhu,

ovšem nikdo se nesmí pustit. Náročné cvičení, které se ne vždy podaří.

Zadáme nebo žáci si sami vyberou libovolný dopravní prostředek nebo stroj (např.

letadlo, traktor, parník apod.). Každý žák si sám vybere některou z jeho součástí (kolo,

volant, výfuk, okno apod.). První žák začne pohybem představovat danou součást a

ostatní se postupně přidávají, až všichni společně vytvoří zadaný stroj. Stroj se nyní

pohybuje vpřed, žáci současně vydávají patřičný zvuk.

Auditivní vnímání

Ikona5

Sluchový analyzátor přijímá zvukové podněty, a tato kvalita je významným předpokladem

jakékoliv pohybové činnosti žáka. Auditivní vnímání tvoří nedílnou součást vnímání pohybu

zejména při tvorbě tzv. specifických pocitů.

Určité zvuky a tóny jsou vnímány a rozlišovány z jistého akustického pozadí. Abychom

dosáhli lepší koncentrace na auditivní vnímání, měli bychom mít vyloučenou zrakovou

kontrolu. V následujících příkladech cvičení je tedy lepší mít oči zavázané (šátkem), aby se

prodloužila fáze koncentrace.

Příklady cvičení

Ikona10

Všichni žáci mají zakryté oči. Předpaží a chodí volně po prostoru. Každý vydává

nějaký zvuk (brm-brm, bzz-bzz apod.). Zvuky slouží k bezpečné orientaci v prostoru a

vzájemnému vyhýbání se.

Žáci leží na podlaze na zádech, mají vyloučenou zrakovou kontrolu. Všichni jsou

zcela potichu. Po chvíli ticha vyzveme žáky, aby vyjmenovali všechny zvuky, které

slyšeli.

Žáci dělají co největší hluk (dupáním, křikem apod.). Na naše písknutí ztichnou.

Učíme je vnímat rozdíl mezi tichem a hlukem.

Žáci sedí v kruhu a mají vyloučenou zrakovou kontrolu. Stojíme mimo kruh a

vydáváme různé zvuky (tleskáme, pískáme apod.), přitom měníme své místo. Žáci

rukou ukazují místo, kde stojíme.

Žáci sedí v kruhu a vytleskávají nebo vydupávají rytmus, který jsme jim předtím

zadali. Obměna: Ztížením cvičení je, mají-li 2-3 skupinky žáků vyjadřovat rozdílný

rytmus a udržet jej.

Žáci sedí ve větším kruhu, dvojice žáků stojí uprostřed, oba mají zakryté oči. Jeden -

Romeo, druhý žák – Julie. Romeo volá: „Julie, kde jsi?“ Julie odpovídá a dvojice se

snaží setkat. Všichni žáci se postupně vymění.

Žáci stojí v kruhu, jeden žák s vyloučenou zrakovou kontrolou, stojí uprostřed.

Jednomu ze žáků dáme budík a středový žák podle sluchu budík hledá.

Žáci stojí v kruhu. Uprostřed stojí žák, který má vyloučenou zrakovou kontrolu.

Předpaží a jde k libovolnému spolužákovi stojícímu v kruhu. Řekne: „Pepino pípni!“

Vybraný žák pípne a středový žák se snaží uhodnout podle hlasu, kdo to je.

Ve dvojici žáků má jeden žák vyloučenou zrakovou kontrolu, druhý žák (vidící) stojí

před ním a vydává určitý zvuk, např. syčí, píská, tleská apod., a pomocí tohoto zvuku

vodí nevidícího žáka po prostoru tělocvičny.

Žáci utvoří dvojice. Jeden žák má vyloučenou zrakovou kontrolu, druhý stojí za ním a

slovně jej převádí na druhou stranu tělocvičny. Obměna: Lze ztížit překonáváním

vodorovných a svislých překážek.

Žáci vytvoří dvojice a domluví si společně jedno zvíře. Jeden žák z každé dvojice jde

na druhou stranu tělocvičny a vydává zvuk domluveného zvířete. Druhý žák s

vyloučenou zrakovou kontrolou jde přes plochu tělocvičny po zvuku směrem ke

svému „bráškovi“.

Dvě řady žáků sedí zády k sobě, 2-3m od sebe. Libovolný žák z první řady řekne:

„Dobrý den.“ Žáci z druhé řady hádají, kdo to řekl. Pokud uhodnou, následuje

výměna.

Ikona4

Ukázali jsme si několik příkladů cvičení k rozvoji senzorického vnímání. Samozřejmě, že je

v praxi nemusíte aplikovat přesně dle popisu. Spíše to chápejte jako inspiraci a náměty, které

si v praxi přizpůsobíte dle možností vašich žáků.

Popište 3- 4 cviky, které by rozvíjely vnímání žáka v oblasti: Dotek v odlišných kvalitách,

jako nositel různých informací.

Literatura

Ikona7

Blahutková, M. (2006). Psychomotorika pre každého. Prešov: MP Centrum.

Karásková, V. (2009). Zábavná cvičení ve škole i doma. Olomouc: UP.

Karásková, V. (2010). Neučím tělocvik, učím žáky. Olomouc: UP.

Marktscheffel, M. (2007). Fitte Kids in Spiel & Sport : Kinderturnen. Aachen: Meyer &

Meyer Verlag.

Zimmer, R., Cicurs, H. (1993). Psychomotorik. Verlag Hofmann Schorndorf.

Zimmer, R. (2009). Kreative Bewegungsspiele : psychomotorische Förderung im

Kindergarten. Freiburg im Breisgau : Herder.

http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/fsps/js07/psychom/index.html

5 Psychomotorické aktivity s didaktickými náměty

Ikona1

Jak zaujmout žáky, jak motivovat žáky k učení, to je problém, se kterým se musí učitel

neustále potýkat. Jedním z přístupu k výuce je využívání možností, které poskytují

psychomotorické aktivity s didaktickými náměty. V této kapitole se dovíte jak na to.

Teoretický prolog

Ikona5

Spojení didaktických námětů s pohybovou aktivitou je výsledkem sympatické snahy o inovaci

vyučovacích prostředků. Toto spojení evokuje emočně přitažlivé prostředí, inspirující k

tvořivé, samostatné i kooperující činnosti; tedy ideální prostředí pro vzdělávání žáků.

Současně akcent na integrační, interdisciplinární povahu, odpovídá moderním přístupům k

vyučování ve škole. Umožňuje horizontální, mezipředmětovou propojenost osvojovaných

poznatků vymezených kurikulárním rámcem příslušného vzdělávacího programu „napříč“

jednotlivými předměty.

Hovoříme-li o psychomotorických aktivitách s didaktickými náměty, pak máme na mysli

pohyb jako prostředek sebevyjádření, prostředek interakce s materiálním a sociálním

prostředím, prostředek k poznání sebe sama. Výběr funkční pohybové aktivity závisí na

věkových, psychických a motorických dispozicích žáků i na faktoru prostoru, který může být

často faktorem limitujícím.

Činnost učitele při psychomotorických aktivitách s didaktickými náměty lze charakterizovat

takto: „vysvětlit, ukázat, povzbuzovat a pak postupně rezignovat z vedoucí úlohy".

Ikona10

Jako příklady uvedeme náměty psychomotorických aktivit s didaktickými náměty z

matematiky a jazyka českého. Příklady, které dále uvádíme, byly v různých souvislostech

ověřovány v praxi základní školy. Můžeme je odpovědně doporučit především k procvičování

a opakování učiva. Svůj didaktický smysl mohou mít ovšem také i při prvotním seznamování

s novým učivem, využívajícím zkušeností dětí z reálného životního prostředí.

Psychomotorické aktivity s didaktickými náměty z matematiky

Ikona5

Psychomotorické aktivity s didaktickými náměty z matematiky jsou obvykle založeny na

vlastním pohybu dítěte a aktivní manipulaci s předměty, doprovázené hlasitým „počítáním“ –

spojují se tak např. předmětné představy počtu a operace s jeho pohybovými, hmatovými,

sluchovými a citovými prožitky. Různé druhy pohybových aktivit umožňují žákovi rovněž

rozeznávat a formulovat problémy a úlohy, porovnávat věci a jevy, určovat rozdíly, učit se

rozumět vztahům a závislostem, odhadovat a určovat výsledek a kontrolou výsledku se

přesvědčovat o reálnosti svého odhad.

Budík

Žáci ve stoji znázorňují pomocí horních končetin čas, jak jej ukazují hodinové

ručičky. Např. tři hodiny, šest hodin, půl druhé apod.

Hodiny

Žáci utvoří řadu. Třetina žáků v řadě představuje malou ručičku, další žák je střed

hodin, zbytek řady je velká ručička. Na pokyn učitele znázorňují žáci svým

postavením zadaný čas.

Umíme to?

Skupina žáků vleže na podlaze vytváří svými těly tvary číslic zadaných učitelem.

Číslíčka

Rozdáme žákům startovní čísla (libovolná čísla v probíraném oboru numerace). Podle

pokynů učitele pak žáci tvoří různé, resp. různě uspořádané soubory, např. od

nejmenšího čísla po největší, od největšího po nejmenší, skupina sudých nebo lichých

čísel, skupina násobků čísla 3, 4,…

Kdo víc?

Žáci jsou rozděleni do dvou soupeřících družstev. V určité vzdálenosti před žáky

umístí učitel kartičky od 1 do 20. Kartičky jsou otočeny číslem dolů. Na pokyn učitele

začnou z každého družstva žáci po jednom vybíhat, otočí jednu kartičku, číslo ukáží

družstvu a vrací se s ním zpět. Jedno družstvo sbírá kartičky od 1 uspořádané

vzestupně, druhé od 20 uspořádané sestupně. Každý žák přináší jen jednu kartičku ve

správném pořadí. Vítězí družstvo, které získá více kartiček.

Délka jména

Žáci stojí v zástupu (na lavičce). Jejich úkolem je seřadit se podle počtu hlásek

křestního jména, aniž by sestoupili s lavičky.

To jsem já

Žáci si v kruhu dřepnou, učitel jim přidělí čísla (od 1). Učitel pak jmenuje čísla a žák,

jehož číslo je o 1 (o 2, o 3) nižší (vyšší) rychle provede výskok z dřepu.

Spolu

Učitel pustí hudbu, žáci ve dvojicích se volně pohybují po prostoru tělocvičny. Po

zastavení hudby řekne učitel číslo, např. 8. Každá dvojice se musí dotýkat podlahy

osmi body.

Číselný koš

Žáci sedí v kruhu, učitel žákům přidělí čísla od 1. Učitel vyvolává různá čísla a určení

žáci si navzájem vyměňují svá místa, např. sudá čísla, lichá čísla, násobky 4,

obsahující v zápisu číslo 1 apod.

Obměna: uprostřed kruhu stojí žák, který se snaží zaujmout některé z uvolněných

míst.

Molekuly

Učitel pustí hudbu, žáci se volně pohybují po prostoru tělocvičny. Po zastavení hudby

zvolá učitel číslo (např. 5) a žáci rychle utvoří stejně početné skupinky (např. po 5

žácích).

Světýlko

Učitel znázorňuje laserovým ukazovátkem na strop číslice, symboly početních

výkonů, geometrické tvary a žáci v lehu na zádech počítají, popisují, označují

znázorněné tvary.

Na čísla

Žáci sedí ve dvou řadách čelem k sobě uprostřed místnosti. V každé řadě jsou žáci

stejným způsobem „očíslovaní“, nejlépe vzestupně od 1. Učitel vysloví zadání

matematického příkladu, např. 2+2, 3.2, a žáci, kteří mají přiděleno číslo rovnající se

výsledku (součet 4, součin 6) vstanou, běží ke stěně a zpět. Kdo se posadí sedí dříve

na své místo, získává pro družstvo bod.

Více – méně

Před učitelem stojí dvě skupiny žáků. Učitel řekne směrem ke každé skupině jedno

číslo (může přitom vždy na skupinu ukázat). Všichni žáci ve skupině, jejíž číslo je

menší, dřepnou, všichni žáci ve skupině, jejíž číslo je vyšší, vzpaží.

Zlomky

Žáci se podle pokynů učitele rozdělují počet žáků ve třídě na třetiny, čtvrtiny, šestiny,

osminy (podle počtu žáků).

Psychomotorické aktivity s didaktickými náměty z jazyka českého

Ikona5

Moje písmenko

Na pokyn učitele každý znázorní pomocí svého těla začáteční písmenko svého

křestního jména nebo příjmení (ve stoji, v lehu).

Na písmenka

Na pokyn učitele každý znázorní pomocí svého těla písmenko, které učitel řekne.

Obměna: Písmenko znázorní společně dvojice žáků.

Udělej písmenko

Žáci utvoří dvojice. Jeden žák z dvojice v lehu (ve stoji), druhý s ním manipuluje tak,

aby vytvořil písmenko (libovolné nebo určené učitelem).

Kolik slabik

Žáci stojí v kruhu, ruce v bok (drží se za ruce). Učitel říká libovolná slova a žáci vždy

udělají tolik dřepů, kolik slabik slovo má.

Y a I

Žáci zaujmou turecký sed (sed na židli), prsty ze strany na ramena. Učitel říká různá

slova, obsahující měkké i nebo tvrdé y, např. dítě, rýma, sýr atd. Je-li ve slově měkké i

- žáci vzpaží, je-li ve slově tvrdé y - žáci upaží povýš.

Na písmena

Skupina žáků se uchopí za ruce a na pokyn učitele vytvoří svými těly určité písmeno.

Lze organizovat jako soutěž dvou skupin žáků.

Kdo dřív

Žáci vytvoří dvě družstva. Na pokyn učitele soutěží družstva o nejrychlejší seřazení

žáků podle abecedy prvního písmena křestního jména nebo příjmení. Lze ztížit stojem

na lavičce, přičemž nikdo nesmí z lavičky sestoupit.

Rodina hlásek

Žáci utvoří čtyřčlenné řady. V každé řadě představuje jeden žák samohlásku, jeden

tvrdou souhlásku, jeden měkkou souhlásku a poslední obojetnou souhlásku. Učitel

vysloví libovolnou hlásku, např. C. Žáci, kteří představují měkké souhlásky rychle

oběhnou svou rodinu hlásek a vrátí se zpět na své místo. Lze obměnit jiným

pohybovým úkolem, např. výskok apod.

Počítej slabiky

Nejvíce šestičlenná družstva žáků vytvoří v rozestupu řady. V každém družstvu jsou

žáci očíslovaní od 1 do např. 6. Učitel řekne slovo (př. osel) a podle počtu slabik (př.

2) vybíhá z každého družstva jeden žák (př. s číslem 2) a oběhne svou řadu. Kdo je

dřív na svém místě, získává bod pro družstvo.

Na slabiky

Žáci ve dvojicích se drží za ruce a běhají po prostoru. Učitel řekne slabiku a žáci se

zastaví a ztvární ji svými těly. Pohyb po prostoru lze doplnit hudbou.

Abeceda

Každému žákovi dáme kartičku s písmenem. Podle pokynů učitele pak tvoří žáci různé

skupiny, např. souhlásky a samohlásky, měkké, tvrdé, obojetné a samohlásky, seřazení

podle abecedy A-Z nebo Z-A apod.

Na značky

Na podlaze místnosti napíšeme křídou velká písmena. Žáci se pohybují volně po

prostoru místnosti a podle pokynu učitele pak zaujímají místo na různých písmenech,

např. na samohlásky, na tvrdé souhlásky, apod.

Slovo

Žáci utvoří dvě družstva. Učitel zadá určité slovo a žáci po jednom z každého družstva

vybíhají štafetovým způsobem k metě, kde každý napíše křídou na podlahu jedno

písmeno z určeného slova. Lze ztížit překonáváním překážek při běhu k metě.

Ikona4

Ukázali jsme si, jak spojit pohyb s opakováním učiva z tzv. „naukových“ předmětů. Kdo

z vás má v sobě aspoň kapku kantorské krve, tomu se cvičení musela zalíbit a ostatním se

zalíbí, až si je se žáky vyzkouší v praxi.

Zpracujte příklady minimálně tří psychomotorických aktivit s didaktickými náměty: abych

vám úkol ulehčila, můžete si vybrat: z přírodopisu nebo zeměpisu.

Literatura

Ikona7

Karásková, V. (2007). Zábavná cvičení ve škole i doma. Olomouc: UP.

Krejčová, E., Volfová, M. (1994). Inspiromat matematických her. Praha: Prometheus.

Smith, Ch. (1994). Třída plná pohody. Praha: Portál.

Tywoniuk-Malysz, A., Panczyk, W. (1996). Terenowe zabawy i gry dydakticzne o charaktere

ruchowym. Zamosc: ODN.

6 „Adrenalinové“ aktivity

Ikona1

V této kapitole se vám pokusím ukázat, že i v podmínkách školní tělesné výchovy lze

realizovat cvičení nejen fyzicky náročná, ale i emočně přitažlivá a zábavná. Budeme se

věnovat tzv. „adrenalinovým“ a úpolovým aktivitám s psychomotorickým nábojem.

Teoretický prolog

Ikona5

Každý pracovník, který se profesně orientuje na edukaci žáků v prostředí tělesné výchovy ví,

že dnešní žáky již nebaví cvičení, která vykonávali v tělesné výchově jejich rodiče a

prarodiče. Chtějí cvičení zajímavá a zábavná. Primární potřebou žáků dnešní doby je potřeba

dobrodružství. Proto ve svém volném čase sedí u adrenalinových počítačových her a

televizních thrillerů. Domovní dveře zůstávají kvůli zodpovědnosti rodičů zavřené, neboť

před domem vede silnice, která představuje nebezpečí. Ještě horší verzí je, když rodiče

nesledují obsah volnočasových aktivit svých dětí. Hrozí nebezpečí, že budou aktivně

vyhledávat a vymýšlet rizikové činnosti, žel často spojené i s ohrožením života. Naskakují na

jedoucí vlaky, „surfují“ na jejich střechách, vozí se mezi tramvajemi. Přirozeně, že by si děti

neměly hrát na železničním náspu nebo poblíž vodního jezu, ale měli bychom jim pomoci

uspokojit potřebu „nervového vzrušení“, kterou jim jejich běžný život upírá.

Co je pro „adrenalinové“ pohybové aktivity charakteristické?

„Adrenalinové“ pohybové aktivity úzce souvisí s formováním osobnostní a sociální stránky

osobnosti žáka. Vedle nesporných benefitů v oblasti pohybové jsou tyto činnosti zaměřeny

především na rozvoj odvahy a sebevědomí žáka, ale také na rozvoj zodpovědnosti. Jako

takové vyžadují přirozeně od žáků vyšší nasazení, než na jaké jsou zvyklí.

Pro uvedená cvičení je charakteristické:

evokují činnost nadledvinek produkující adrenalin,

navozují stav euforie,

podněcují psychofyzické vzrušení,

dodávají energii k akci,

žák není divákem, ale přímý účastníkem činnosti,

cvičení jsou spojena s napětím, kdy žák přesně neví, co se stane,

žák sám se vystavuje přiměřenému riziku (strach, neúspěch, zesměšnění apod.).

Co musí respektovat učitel?

Ikona10

Aby se žák cítil při cvičení alespoň emočně bezpečně, potřebuje příznivé a přátelské klima v

tělocvičně. Předpokladem jsou pečlivé verbální instrukce učitele, průběžná motivace a slovní

dopomoc, jasná organizace a příprava pomůcek, znalost dopomoci a záchrany. Neméně

významné je společné prožívání činnosti se žáky, prožívání jejich úspěchu a pochvala za

každé individuální zlepšení či projevenou snahu. Tak je můžeme postupně získat pro cvičení a

jak známo, chuť ke cvičení je nakažlivá.

Přirozeně, že realizace „adrenalinových cvičení“ klade vyšší nároky na pedagoga.

Upozorníme alespoň na některé aspekty:

volit cvičení podle věku a individuálních dispozic žáků,

zajistit dopomoc a záchranu,

materiálně a prostorově zajistit bezpečnost pohybových aktivit,

trvat na respektování pravidel a pokynů,

předvídat obtíže při cvičení,

povzbuzovat nesmělé žáky,

nekárat a neironizovat žáky za nedostatek odvahy,

vést žáky k odpovědnosti za sebe i za své spolužáky,

respektovat nápady žáků k obměnám pohybových aktivit.

Pozor ovšem na hranici, která je u jednotlivců individuální. I když motorická úroveň není u

těchto druhů pohybových aktivit rozhodující, co pro jednoho je ještě dobrodružstvím a

příjemnou výzvou, může evokovat u jiného pocit ohrožení a nebezpečí. Z toho vyplývá

nutnost diferencovat v nárocích, aby každý žák musel vyvinout odvahu a podstoupit riziko

jemu přiměřené.

Velká důslednost je nutná při zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví žáků, neboť někdy

někteří žáci mohou reagovat naprosto nepředvídatelně. Pedagog stojí vždy v nejkritičtějším

místě cvičení, pokud poskytuje záchranu žák, musí být pedagogem jednoznačně instruován.

Vyžadujte kázeň, nikoliv však klid a ticho, nechte žáky sdělit si své pocity ze cvičení, zasmát

se.

Co je charakteristické pro úpolové pohybové aktivity?

Nedílnou součástí „adrenalinových“ pohybových aktivit jsou cvičení úpolového charakteru.

Souboje a rvačky mají motivující charakter od předškolního věku až po dospělost.

Spojování dovedností na jedné straně a sociální výchova na straně druhé vyžaduje zásadně

nějaké konání, které se zaměřuje na zodpovědnost za sebe samého a možnost řádně se zapojit

do výuky. Otevřené pohybové úkoly motivují žáka přijít samostatně na nějaké kreativní

řešení. Takže méně rozhodující je výsledek nebo produkt, spíše jde o procesně orientovaný

průběh, při kterém neexistuje žádné „špatně” či „správně”. Pouhé předvádění a napodobování

technické dovednosti nebo zadaného pohybového cvičení by nespělo k žádnému užitku.

Výhodou je, že neexistuje nutnost dodržovat nějaké požadované limity standardních

sportovních disciplín jako je např. judo nebo zápas, a v tomto vidím velký plus.

Možné přínosy hodin tělesné výchovy s úpolovými pohybovými aktivitami, tj. s tématy boje

a souboje jsou:

Zlepšení schopnosti vnímání.

Rozšiřování pohybových zkušeností, vyjadřování se tělem.

Riskování něčeho a následné zodpovídání.

Zažití nějakého výkonu a reflektování na něj.

Společné jednání, soutěžení a dorozumívání se.

Oční kontakt umožňuje získání naprosto nových zkušeností a přes základní optický

smysl také akustické, kinestetické a emocionální vnímání.

Ikona3

U chlapců lze již od raného dětství pozorovat všeobecné přidělení rolí, které se díky okolí a

výchově pevně zakořenily v chování. Zatímco pro dívky jsou rvačky a bitky společensky

nepřijatelné, chlapci často stojí před tlakem být těmi silnějšími, ačkoliv zevnějškem ne vždy

tomuto obrazu odpovídají.

Právě hry, které jsou zaměřeny na tělo a pohyb, nabízejí chlapcům získat cit pro rozvíjení

jejich těla. Mohou si zakusit atributy připisované chlapcům, jako síla, moc, odvaha, riziko a

poměr již zmiňované blízkosti a vzdálenosti a eventuálně je nově definovat. Jde v podstatě o

speciální pohybové výzvy zaměřené na procvičení síly, odvahy a snášení rizika.

To jsou právě ty pohybové zkušenosti, jimž se dívky mnohdy sami vyhýbají, nebo jsou jim

společensky zakázány. Mají však přímý vliv na sebezáchovu a zdravé sebevědomí, proto

bychom je i v jejich výchově neměli ignorovat.

Rozdíly mezi souboji chlapců a dívek

Při porážkách se dívky navzájem utěšují. Ve skupině vyhledávají kontakt s jinými

dívkám, aby si s nimi vyměnili nabyté zážitky.

Chlapci se spíše izolují a porážku se snaží před ostatními spolužáky utajit.

Souboje mezi chlapci jsou zpravidla kratší než mezi děvčaty. Protože jim jde

především o co nejrychlejší rozhodnost.

Dívky při skupinových hrách raději hledají spojence a postupují více takticky.

Dívky jdou do soubojů obezřetněji.

Aby vůbec došlo k soubojům, zdá se být u dívek obzvlášť důležitá svobodná volba

partnera.

Co musí respektovat učitel?

Ikona10

Formy organizace vyučování musí odpovídat věku a stupni samostatnosti žáků. To znamená,

že začínáme s cvičeními v menších skupinách nebo pouze s jedním partnerem.

Osvědčená pravidla a rituály

Nejvyšší pravidlo zní: „Nikomu nesmí být ublíženo!“ V detailu to znamená nekopat,

nedávat údery, neškrábat, neštípat, netahat za vlasy, netahat za oblečení apod.

Omluvit se při každém porušení předem daných pravidel.

Nelechtat.

O volbě partnera rozhodují žáci. Volba partnera by měla zásadně být svobodná. Se

vzrůstající důvěrou začínají žáci akceptovat svého soupeře více než náhodný princip.

Aspekty motorické a sociální

Na začátku i na konci každého souboje pozdravit partnera, a tak mu vyjádřit respekt.

Každý má právo souboj předčasně ukončit několikerým plácnutím na žíněnku, či

partnerovo tělo resp. hlasitým zvoláním „stop“.

Doba trvání souboje by se měla obměňovat podle stáří a obtížnosti úkolu.

Učitel může souboj kdykoliv ukončit, zdají-li se mu bojující příliš zarputilí a

agresivní.

Osvědčila se otázka, zda-li je žák ke cvičení připraven.

Po souboji by si měli oba soupeři vyměnit své pocity a postřehy.

Aspekty sociálně-emocionální

Z velkých skupin přes malé, k souboji v páru.

Od svobodně vybraného partnera k náhodnému.

Od volných k přísnějším pravidlům a přesným pohybovým úkolům.

Z malé odpovědnosti k důsledné zodpovědnosti (přesun částečné učitelské pravomoci

na žáky).

Z malého resp. nepřímého kontaktu k většímu resp. přímému.

Vyrovnaná bilance vítězství a porážek, vedoucí ke zvýšení tolerance k frustraci.

Ikona3

Existuje mnoho úpolových her a cvičení, která se dají střídat a obměňovat. Např. užití

handicapu dává soubojů zcela nový směr i u zhruba stejně silných partnerů (např. s jednou

rukou za zády, pohybovat se pouze na jedné noze apod.). U nerovnocenných partnerů mohou

proti sobě nastoupit i dva proti jednomu, potom se postupuje tak, že výhra toho silnějšího se

počítá dvojnásobně. Je-li v souboji dívka proti chlapci, dostává zpravidla bodový náskok.

Ikona10

Příklady „adrenalinových“ pohybových aktivit

Žáci v zástupu zaujmou sed roznožný, těsně k sobě a vzpaží. Jeden žák si lehne (s dopomocí)

na paže sedících a vzpaží. Sedící spolužáci si jej podávají nad hlavou vzad (Obr. 1).

Obr 1

Žáci drží lavičku na obou koncích a zvednou ji do výše pasu. Jeden žák si lehne na břicho do

středu lavičky a pevně se jí drží rukama i nohama; pod něj umístíme žíněnku. Stojící žáci

opatrně obrací lavičku kolem podélné osy – „grilování“ (Obr. 2).

Obr. 2

Dvě gymnastické žíněnky postaví žáci na hranu naproti sobě. Jeden žák se snaží prolézt

soutěskou na druhou stranu, ostatní mu úkol ztěžují tím, že tlačí z obou stran na žíněnky (Obr.

3).

Obr. 3

Jeden žák si stoupne na žíněnku, ostatní žáci si dřepnou kolem žíněnky, uchopí každý jednu

úchytku a posunují žíněnku po podlaze různými směry. Stojící žák se snaží udržet se na

žíněnce (jako na rodeu) (Obr. 4).

Obr. 4

4 – 6 žáků zaujme vzpor klečmo na žíněnce (jeden vedle druhého). Na jejich záda položíme

žíněnku (vznikne tzv. „hamburger“). Všichni ostatní žáci vymýšlejí co nejvíce způsobů

překonání žíněnek. Možné varianty nápadů jsou přelezení, přeběhnutí, také valivým

pohybem podélně a příčně (žádná salta), kotouly apod. (Obr. 5). Další možností je, že si na

horní žíněnku lehne další spolužák. Klečící žáci se pohybují do stran, vpřed a vzad a ležící se

pohybuje jako na vlnách. Ležícímu poskytujeme záchranu.

Obr. 5

Příklady úpolových pohybových aktivit

Jeden žák leží na břiše na podlaze (na žíněnce), druhý si na něj kolmo lehne na břicho. Spodní

žák se snaží vyprostit (Obr. 6).

Obr. 6

Jeden žák si lehne na podlahu, pokrčí upažmo a dlaněmi se „přilepí“ k podlaze. Druhý žák jej

uchopí za kotníky a snaží se jej posunout, tedy „odlepit“ jeho dlaně od podlahy (Obr. 7).

Obr. 7

Různé způsoby přetlačování, přetahování ve dvojici (Obr. 8 a 9), ve skupině (Obr. 10 a 11).

Obr. 8 Obr. 9

Obr. 10 Obr. 11

Jeden ze dvojice žáků upaží. Druhý se snaží jeho horní končetiny připažit (Obr. 12).

Obr. 12

Jeden žák skrčí horní končetinu v lokti, druhý se mu ji snaží natáhnout (Obr. 13). Obdobně

můžeme cvičit s dolními končetinami.

Obr. 13

Čtyři žáci stojí v rozích pomyslného čtverce. Dva proti sobě stojící po diagonále drží každý

jeden konec švihadla. Švihadla v místě křížení dvakrát překřížíme přes sebe. Na pokyn se

začnou všichni žáci přetahovat (Obr. 14).

Obr. 14

Ikona4

Věřím, že vás tato kapitola zaujala. Pokud chcete získat další informace z této oblasti,

podívejte se do doporučené literatury.

Uveďte tři cvičení „adrenalinového“ charakteru s využitím plných míčů.

Literatura

Ikona7

Karásková, V. (2010). Pohybem k odvaze a zodpovědnosti. Olomouc: UP.

Karásková, V. (2012). Adrenalin v tělocvičně. Olomouc: UP.

Müller, C. (2003). Bewegte Grundschule. Aspekte einer Didaktik der Bewegungserziehung als

umfassende Aufgabe der Grundschule. Sankt Augustin: Academia.

Vetter, M. a kol. (2008). RisKids. Basel: SolArgent Media AG.