IKS-ZÁKLADY PSYCHOLOGIE SPORTU

Co je psychologie sportu a čím se zabývá?

V této kapitole se seznámíte se základním vymezením a charakteristikou předmětu

psychologie sportu, jejím začleněním do systému věd, historií a možnostmi praktického

využití.

Psychologie sportu jako vědecká disciplína

Místo psychologie v systému věd

Psychologie se jako vědecká disciplína nachází na pomezí mezi vědami přírodními a

společenskými. Je to dáno jejím historickými kořeny v biologii, fyziologii, filosofii, šířkou

problematiky, kterou se zabývá a v neposlední řadě nejednotností předmětu zkoumání, jak je

vysvětleno v další části textu.

Při pokusech o definování jakékoliv vědecké disciplíny jsme postaveni před dilema. Pokud

má být uvedená definice přesná, tak bude s velkou pravděpodobností obtížně srozumitelná a

zapamatovatelná. Naopak, pokud se zaměříme na stručnost a srozumitelnost, tak zvyšujeme

riziko zjednodušení a nepřesnosti. V našem případě se toto dilema pokusíme obejít.

Použijeme vymezení komplexní a tím poněkud složitější. Jeho účelem však nebude přetěžovat

kapacitu vaší paměti obsáhlou definicí, ale spíše porozumět tomu co psychologie sportu je a

čím se tato věda zabývá.

Psychologie, jako mateřská a v systému věd nadřazená disciplína, je definována jako „Věda a

umění o chování a prožívání, vědomí a nevědomí, a duši člověka. Již toto vymezení v sobě

zahrnuje dvě podstatné informací o charakteru psychologie.

Psychologie není jenom vědou, je současně i uměním. To znamená, že k jejímu

úspěšnému osvojení a praktické aplikaci nestačí znalost dostupných teoretických

informací, ale vyžaduje také specifické dovednosti zahrnované obvykle do pojmu

sociální inteligence.

Nemá jednotné paradigma, tedy neexistuje jednotný přístup, jednotný model toho čím

se psychologie zabývá. V současné době koexistují čtyři základní psychologické školy

(paradigmata), jejichž zaměření naše definice zachycuje. Behaviorismu (psychologie

chování), humanistická psychologie (prožívání), kognitivní psychologie (vědomí) a

dynamická psychologie (nevědomí). Duše, jako poslední pojem zmíněný v naší

definici, reprezentuje jedinečnost a neopakovatelnost osobnosti a zahrnuje v sobě

všechny pojmy předchozí. Nelze ji však změřit, popsat, vysvětlit, proto ji některé

psychologické školy (behaviorismus) odmítají.

Tabulka 1

Paradigma Behaviorismus Humanistická

psychologie

Kognitivní

psychologie

Dynamická

psychologie

Předmět

zkoumání

chování prožívání vědomí

(myšlení)

nevědomí

V souladu s tímto vymezením má psychologie naplňovat především tři základní cíle

popisovat

vysvětlovat

předvídat

lidské chování a prožívání. Získané poznatky v těchto oblastech potom využívat k zlepšení

kvality života a zvýšení osobní spokojenosti člověka.

Jak je z definice psychologie a předmětů jejího zkoumání zřejmé, zabývá se širokým

spektrem témat a problému v nejrůznějších oblastech lidského (a někdy i zvířecího) života.

Jako každá podobně obsáhlá věda se člení na jednotlivé oblasti a disciplíny, které se zaměřují

na konkrétní oblast poznání. Nejčastěji se psychologické disciplíny člení do tří kategorií na

základní psychologické disciplíny

speciální psychologické disciplíny

aplikované psychologické disciplíny.

Náplní základních psychologických disciplín je seznámení se z psychologickými jevy na

nejobecnější úrovni, vytváření systému základních psychologických poznatků, osvojení si

pojmového aparátu jako předpokladu pro získaní psychologických znalostí a dovedností v

dalších disciplínách.

Ve speciálních psychologických disciplínách se zaměřují na konkrétní obory lidské činnosti,

na jejich postižení z teoretického hlediska.

Aplikované psychologické disciplíny tvoří nejrozsáhlejší skupinu. Termín aplikované

znamená praktické využití původně teoretických poznatků psychologie v nejrůznějších

oblastech lidské činnosti.

Tabulka 2

Základní psychologické

disciplíny

Speciální psychologické

disciplíny

Aplikované psychologické

disciplíny

obecná psychologie * patopsychologie * pedagogická psychologie *

vývojová psychologie * psychodiagnostika psychologie sportu *

sociální psychologie * zoopsychologie klinická psychologie *

psychologie osobnosti * neuropsychologie psychologie zdraví *

psychopatologie biopsychologie psychologie práce

experimentální psychologie psychohygiena vojenská psychologie

psychologická metodologie psychometrie inženýrská psychologie

dějiny psychologie diferenciální psychologie poradenská psychologie

psychofyzika forenzní psychologie

farmakopsychologie psychologie trhu

psycholingvistika psychologie umění

právní psychologie

ekologická psychologie

atd. … .

Hvězdičkou označené psychologické disciplíny mají vztah ke kinantropologii a jejich výuka je proto součástí

studijního plánu jednotlivých oborů studovaných na FTK.

Psychologie sportu jako aplikovaná a hraniční disciplína

Psychologie sportu, jak je uvedeno v Tabulce 2, patří mezi aplikované psychologické

disciplíny. Současně je disciplínou mezioborovou, hraniční mezi psychologií a

kinantropologií.

Pokud jde o samotný název, dosud se alternativně užívají i názvy psychologie tělesné

výchovy nebo psychologie tělesných cvičení. Podobné je to i v anglicky mluvících zemích,

kde se obvykle užívají názvy jako „sport psychology“ nebo „exercise psychology”.

S ohledem na fakt, že v roce 1992 byla přijata Evropská charta sportu, která chápe sport jako

všechny formy tělesné činnosti, které si kladou za cíl prověření či zdokonalení fyzické a

psychické kondice, rozvoj společenských vztahů nebo dosažení výsledků v soutěžích na všech

úrovních, můžeme považovat název psychologie sportu za dostatečně výstižný. Takto

definovaný zahrnuje veškerou tělocvičnou aktivitu – rehabilitační a terapeutické cvičení,

zdravotní tělesnou výchovu, školní tělesnou výchovu, rekreační cvičení, výkonnostní i

vrcholový sport.

Tabulka 3

Úroveň sportovní činnosti Dominantní cíle

Vrcholový sport Podání maximálního výkonu (soutěž)

Rozvoj motorické schopnosti (trénink)

Výkonnostní sport Podání maximálního výkonu (soutěž)

Rozvoj motorické schopnosti (trénink)

Učení motorické dovednosti (trénink)

Rekreační sport Intenzita a kvalita zážitku

Preventivní terapeutický efekt

Tělesná výchova Učení motorické dovednosti

Intenzita a kvalita zážitku

Zdravotní tělesná výchova

Pohybová terapie

Terapeutický efekt

Intenzita a kvalita zážitku

Psychologie sportu je aplikací psychologických poznatků do sportovního prostředí. Základní

náplň psychologie sportu tvoří následující okruhy témat.

vnímání, myšlení, emoce, motivace, vůle a jejich změny ve sportovní činnosti

motorické učení

osobnost ve sportovní činnosti

sociálně psychologické aspekty sportu

sportovní profesiografie

psychologická příprava

zdravotní aspekty sportu

patologické jevy ve sportu

sport jako terapeutický prostředek

Kdo může vykonávat profesi sportovního psychologa a co vlastně dělá?

Kvalifikace sportovního psychologa je u nás poněkud neujasněná. Pokud bychom vyšli s

analogie k jiným aplikovaným oborům psychologie (psychologie práce, forenzní

psychologie), měl by mít sportovní psycholog vystudovanou magisterskou psychologii a další

specializované vzdělání v kinantropologii zaměřené na psychologii sportu.

V minulosti, s ohledem na odlišný historický vývoj sportovní psychologie (většina našich

význačných sportovních psychologů pocházela z kinantropologické oblasti a psychologické

vzdělání si doplnila jinou formou) bylo doporučené vzdělání poněkud volnější. Sportovním

psychologem byl uznán ten, kdo:

a) je absolvent oboru psychologie a pracuje v oblasti sportu

b) je absolvent Tělovýchovné nebo Pedagogické fakulty - oboru tělesná výchova, či

výjimečně absolvent jiné vysoké školy s dalším postgraduálním vzděláním v

kinantropologii se zaměřením na psychologii sportu.

S platností od roku 2012 jsou, v souvislosti s přijetím celoevropské normy Eurpsy, kritéria

zpřísněná a sportovním psychologem může být pouze absolvent magisterského studijního

programu psychologie.

Současně se je umožněno vzdělávání v profesi mentální trenér, které je otevřeno všem

absolventů bakalářského studia v oblasti pedagogiky, psychologie a kinantropologie a

držitelům trenérské licence 2 (B) třídy.

Důležité z tohoto hlediska je i rozdělení na terapeutickou a tréninkovou sportovní psychologii.

Intervence, které spadají do oblasti terapeutické sportovní psychologie by měl řešit skutečně

pouze vystudovaný psycholog (tedy absolvent studia psychologie nejlépe s atestací z klinické

psychologie nebo ukončeným akreditovaným psychoterapeutickým výcvikem). Pro oblast

tréninkové sportovní psychologie je z větší části kompetentní i mentální trenér.

Terapeutická sportovní psychologie působí v takových případech a situacích, kdy je narušena

normální úroveň chování a prožívání, objevují se potíže při fungování v běžných životních

situacích nebo se objeví příznaky (symptomy) psychického onemocnění. Psychotrénink

umožňuje vyladění psychiky na vyšší úroveň fungování a také připravuje jedince na zvládání

zátěžových situací, které jsou se sportovní činností spojeny.

Ikona7

Atlet, který zažívá intenzivní pocity úzkost s projevy třesu, nutkání ke zvracení a močení v nejdůležitějším

závodě sezóny, bude jednat o nezvládnutý předstartovní stav a na jeho zvládání bude pracovat pomocí metod

psychotréninku. Pokud ho tyto pocity se stejnou intenzitou zasahují i při tréninkových měřeních, cestě

hromadnými dopravními prostředky a celkově žije ve zvýšeném napětí, svědčí to spíše pro generalizovanou

úzkost nebo sociální fobii a je potřebná intervence v rámci terapeutické sportovní psychologie. Jiným příkladem

rozlišení těchto dvou typů intervencí je využití psychotréninku ve výcvikových seminářích komunikace a

skupinové dynamiky pro práci s klienty v zážitkové pedagogice, kde jsou vysvětleny a prakticky vyzkoušeny

základní způsoby komunikace a vedení vhodné pro aplikaci v zátěžových situacích. Výrazná změna chování

klienta v průběhu intenzivní zážitkové aktivity na kurzu je opět spíše situací, kterou by měl řešit terapeuticky

vzdělaný sportovní psycholog.

Sportovní psychology můžeme podle náplně práce rozdělit na teoretické a praktické (přičemž

je časté, že pracují v obou oblastech). Teoretičtí sportovní psychologové přednášejí na

univerzitách, praktičtí působí u sportovních oddílů nebo poskytují své služby sportovcům na

zakázku. Mimo toto členění je obvyklá také specializace na určitý sport nebo skupinu sportů -

sportovní psychologové zamření na kolektivní hry, úpoly, vytrvalostní sporty.

Základní psychické procesy při sportovní činnosti

Poznávací (kognitivní) procesy

Vnímání

Vnímání (čití, percepci) můžeme rozumět jako přijímání a interpretaci podnětů analyzátory

(zrakem, sluchem, čichem, chutí, kinesteticko-propriocepcí). Člověk je v průběhu svého

života neustále „zahlcen“ obrovským množstvím informací z vnějšího i vnitřního prostředí.

Tyto informace jsou zachyceny pomocí našich analyzátorů a dotvářena na základě aktuální

psychického stavu a osobní zkušenosti jedince v mozku. Jednou z nejzákladnějších lidských

tendencí je nacházet ve vnímaném nějaký řád, doplňovat chybějící informace, dotvářet a

seskupovat celky. Pokud bychom vnímané informace nijak neinterpretovali, žili bychom ve

světě zmatených obrazů a zvuků. Podstatou vnímání je odhalovat smysluplné celky v

chaotických senzorických informacích (Plháková, 2003). Potřeba přijímat velké množství

podnětů je natolik silná, že v situacích omezení jejich přijímání dochází k tomu, že si je

mozek sám vytváří.

Ikona7

V experimentech se zrakovou, sluchovou a kinestetickou deprivací, kdy je pokusným osobám zamezen přísun

vnějších podnětů, se obvykle do 1 hodiny dostaví intenzivní zrakové, sluchové i pocitové halucinace. Tohoto

efektu využívají i některé psychoterapeutické a psychotréninkové metody (floating, dunkelterapie)

Lidé se od sebe liší v tom, který z analyzátorů využívají jako hlavní zdroj informací. Asi 50%

populace orientuje zejména podle zraku, 25% podle sluchu a 25% podle tělesného pocitu

(McDermott a O´Conor, 1999)

Tabulka 4

Vizuální (zrakový) typ Auditivní (sluchový) typ Kinestetický (pocitový) typ

Pohled často směřuje vzhůru

Vzpřímené držení těla

Rychlé tempo řeči

Výše položený hlas

Naklánění hlavy na stranu

Rytmické pohyby

Důrazný hlas

Pohled často směřuje dolů

Uvolněné držení těla, „kulatá

ramena“

Pomalejší tempo řeči

Podrobně je problematika vnímání probírána v obecné psychologii a fyziologii, my se dále

zaměříme na její specifika při sportovní činnosti.

Zrakové (vizuální) vnímání při sportu

V důsledku vysoké emocionality typické pro většinu sportovních situací dochází k některým

změnám ve zrakovém vnímání. Jednou z nich je zúžení vjemového pole, tzv. tunelové vidění,

kdy dochází k narušení periferního vidění. Časté ve sportovních hrách, kdy unikající hráč

vystřelí přímo proti brankáři a „nevidí“ na druhé straně hřiště osamoceného spoluhráče

čekajícího na přihrávku před prázdnou brankou. Stejně tak u klienta (žáka) v rámci

dramatické hry, kdy nepochopitelně vyběhne z vymezeného prostoru a narazí do překážky,

která je zřetelně označená a na jejíž nebezpečí byli všichni před začátkem upozorněni.

Podobně se objevuje selektivní vidění, kdy sportovec v koncentraci na svůj výkon vnímá

natolik specializovaně, že „odfiltruje“ z vidění vše, co s výkonem nesouvisí.

Známým příkladem je v médiích často opakovaný záběr vytrvalkyně, která při rozcvičování

před startem svého závodu vstoupí do dálkařského rozběžiště a srazí se s naplno rozběhnutým

skokanem.

V důsledku únavy dochází také rozostření zorného pole, vidíme „mlhu“ nebo „dvojitě“.

Příčinou tohoto stavu je narušená koordinace okohybných svalů, změní se za normálních

okolností rovnoběžnost očních os (heteroforie)

Velmi důležité je zrakové vnímání pro orientaci v prostoru. Jakákoliv změna v základních

orientačních bodech může znamenat narušení výkonu. Sloupy umělého osvětlení na

fotbalovém stadionu, vykácený les na sjezdovce, nové tribuny na automobilovém okruhu, ale

třeba i změna barvy palubovky v hale nebo nové rozmístění reklam na ledě vyžadují určitý

čas na adaptaci.

Pokud jde o vidění barev, tak receptory pro vnímání žluté a modré části barevného spektra

jsou umístěny periferněji než pro barvy červené a zelené. Prakticky lze tohoto faktu využít při

značení tratí, vymezování prostor nebo u barvy dresů a míčů.

Je potřeba zdůraznit, že veškeré procesy v lidské psychice probíhají koordinovaně a vzájemně

se ovlivňuji, doplňují a podporují. Příkladem vzájemné provázanosti a komplexnosti všech

psychických procesů jsou výsledky výzkumu odpalování v baseballu (Bahill a LaRitz, 1984).

Rychlost letícího míčku u špičkových nadhazovačů je totiž taková, že ji lidské oko nedokáže

zachytit. Pokud tedy záleželo jenom na vnímání, pravděpodobnost úspěšného odpálení míče

by byla téměř nulová. Úspěšnost kvalitních pálkařů je však zhruba 30% (podaří se jim odpálit

každý třetí až čtvrtý míček). Jak je to možné? Je to dáno kombinací procesů vnímání a

myšlení. Pálkař zaměří míček na tisícinu sekundy v momentu, kdy je vypouštěn z

nadhazovačovy ruky. V té chvíli do tohoto procesu vstupuje mozek, který analyzuje

zachycené informace o rotaci a rychlosti míčku a z těchto údajů vypočítá dráhu letu a místo

kam má dopravit v další zlomku vteřiny svou pálku. Pokud sledujeme pohyb očí pálkaře na

zpomaleném filmovém záznamu, tak můžeme vidět, jak v jednom okamžiku zaměřují míček a

v dalším momentu jak oči uhýbají a fixují další místo ve zrakovém poli – místo, kde se v

následujícím okamžiku objeví míček. Podobně se tento princip objevuje ve všech sportech,

kde dochází k rychlému pohybu hraného náčiní – v tenise, stolním tenise, hokeji, lakrosu.

Typický trenérský pokyn „sleduj míč“ je tedy v těchto případech za hranicí lidských

možností.

Sluchové (auditivní) vnímání při sportu

Mimo základní charakteristiky zvuku (výška, hlasitost a frekvence) je při sportovní činnosti

důležitý jeho rytmus a emocionální zabarvení.

Vysoká hlasitost zvuku obecně působí jako stresový faktor. Ve sportu však vliv hlasitosti na

výkon či prožitek není jednoznačný. Hlasitý zvuk v klidném prostředí automaticky upoutá

naši pozornost a může narušit soustředění, hlasité povzbuzování má často efekt na zvýšení

motivace, silnou monotónní hlukovou kulisu po chvíli můžeme přestat během výkonu vnímat.

Někteří atleti – zejména skokani do dálky, výšky, o tyči - sami vyzývají publikum k

hlasitému potlesku a skandování v průběhu pokusu. Jiní však preferují klid, a pokud je

publikum povzbuzuje, sami ho gesty uklidňují. U některých dokonce záleží na tom, jak se

jejich soutěž vyvíjí – pokud se jim daří, tak hlasitou kulisu vítají, pokud ne, tak je jakékoliv

hlasité zvuky ruší. Jiným důležitým „zvukovým“ nástrojem je náš hlas a zejména jeho

efektivní užívání při vedení klientů, výuce a koučování. Podrobně s k práci s hlasem vrátíme v

kapitolách věnovaných komunikaci ve sportu.

Rytmus zvuku ovlivňuje cyklické pohyby. Běžná je tendence přizpůsobit cyklický pohyb

(běh, jízdu na kole, plavání) slyšenému rytmu. Často nám „hlavě“ naskočí oblíbená melodie,

které potom přizpůsobíme rytmus prováděné aktivity. Některé sportovní disciplíny tohoto

vlivu cíleně využívají – veslařům udává rytmus kormidelník, v aerobiku jsou jednotlivé prvky

rozloženy do rytmu hudby. Emociální stimulaci pomocí hudby lze využít jako prostředek

proti monotónnosti vytrvalostních či jiných stereotypních aktivit. Rytmus ovlivňuje i

acyklické činnosti (skok do dálky, cvičení na hrazdě, fotbal). Zde má tzv. signální a

zpětnovazebný význam. Jak je pro správné provedení pohybu funkce sluchu důležitá si

můžete sami vyzkoušet, když si nějakou, vámi dobře zvládnutou aktivitu vyzkoušíte s

vyloučením sluchu. Výzkumy v takovéto situaci ukázaly např. u skokanů do vody zhoršení

koordinace pohybu a vyšší procento chyb (Vaněk, Hošek, Slepička, 1979).

Kinesteticko-proprioceptivní vnímání při sportu

Pocity přicházející z našeho těla jsou výsledkem kombinace informací z vestibulárního

aparátu (poloha hlavy a těla) propriocepce (svalové napětí, pohyb v kloubech) a receptorů v

kůži a vnitřních orgánech registrujících chlad, tlak a bolest. V důsledku kulturně-civilizačního

vývoje člověk částečně ztratil svou schopnost tyto signály přesně vnímat a vyhodnocovat. Ve

sportovní oblasti je však schopnost vnímat svoje tělo velmi důležitým předpokladem

efektivního motorického učení i schopnosti kvalitně podat a prožít výkon. Rozvoj této

komplexní schopnosti je důležitým předpokladem pro rozvoj specifických komplexních

pocitů spojených s některými sportovními činnostmi.

Tabulka 5

Pocity spojené s prostředím Pocity spojené s výzbrojí,

nářadím a náčiním

Pocity spojené s pohybem

pocit vody – tvrdá, měkká,

rychlá,

pocit lyží – vratké, stabilní,

točivé, ostré

rytmus, rovnováha, tempo

Tyto komplexní pocity jsou poměrně dobře trénovatelné, a zkušený sportovec je schopen

rozeznat i velmi jemné rozdíly v kvalitě své výzbroje nebo změny v prostředí, ve kterém se

pohybuje. Takto jednou rozvinutá vnímavost na okolní prostředí je také dobře přenositelná

(transfer) do jiných sportovních i běžných životních oblastí.

Pozornost

Jak už jsme se zmínili v úvodní části kapitoly věnované problematice vnímání, jeho základní

charakteristikou je výběrovost. Tím nástrojem, který ovlivňuje, co a v jaké míře bude

vnímáno, je naše pozornost. Úkolem pozornosti je regulovat vnímání, pouštět do vědomí jen

omezený počet informací a tím ho chránit před zahlcením informacemi. Pozornost umožňuje

monitorovat vnější i vnitřní prostředí a vybírat z něho pouze ty podněty, které si v daném

okamžiku přeji nebo potřebuji uvědomit. Ostatní podněty pozornost ignoruje nebo vytěsňuje.

Pozornost nemá vztah pouze k vnímání, ale ke všem kognitivním (poznávacím) procesům –

paměti, myšlení, učení.

Pozornost při sportovní činnosti

Na všech úrovních sportovní činnosti pozornost zásadně ovlivňuje dosažení cíle (podání

výkonu, intenzitu a kvalita zážitku, učení motorické dovednosti, terapeutický efekt, viz

tabulka 3)

U pozornosti můžeme rozlišit tři úrovně:

1. Nastavení

2. Spontánní pozornost

3. Záměrnou pozornost

ad 1) Nastavení je základní připravenost organismu vnímat a reagovat. Souvisí s

temperamentovými charakteristikami jedince a jeho aktivační úrovní. Není orientována

konkrétní směrem ani na konkrétní podnět.

Ikona7

Nastavení intraindividuálně kolísá např. s denním rytmem. Schopnost vnímat a reagovat na podněty se bude

velmi lišit ráno pět minut po probuzení, půl hodiny před obědem nebo večerní posezení s přáteli.

ad 2) Spontánní pozornost vychází z orientačně pátracího reflexu a umožňuje nám vnímat a

reagovat na podněty. To, co vyvolá spontánní pozornost je ovlivněno jednak charakteristikami

podnětu (intenzita, novost, pohyb, proměnlivost, neobvyklost, kontrast) a jednak

charakteristikami osobnosti sportovce (aktuální psychický stav, potřeby, postoje, vlastnosti).

Ve sportovní činnosti lze charakteristiky podnětů vyvolávající pozornost využít k jejímu

zvýšení v situacích, ve kterých pozornost oslabuje nebo je ji potřeba dostat na vyšší úroveň.

Ikona7

Při vysvětlování postupu slaňování na kurzu zážitkové pedagogiky mluvíme jasným a silným hlasem tak, aby

nás všichni slyšeli. Ve chvíli, kdy chceme zdůraznit nějakou podstatnou část (například věnovanou bezpečnosti)

se můžeme na malou chvíli (2-3 sekundy) odmlčet a pokračovat sníženou hlasitostí. Tato změna hlasového

projevu vyvolá (obvykle) zvýšenou pozornost u klientů.

Při vlastním vykonávání sportovní činnosti působí spontánní pozornost většinou jako rušivý

faktor.

ad 3) Záměrnou pozornost uplatňujeme vždy tam, kde máme nějaký cíl, záměr nebo

povinnost. Vyvolání a udržování záměrné pozornosti potřebuje vynaložení určité námahy,

proto je její regulace spojena s vůlí. U záměrné pozornosti můžeme rozlišit dvě odlišné

mentální aktivity:

ostražitost

pátrání

Ostražitost (pasivní pozornost, vigilance) se projevuje sledováním percepčního pole, čekáním

na „něco“ co se může přihodit. Je typická v situacích, kdy se velmi důležitý podnět vyskytuje

zřídka

Ikona7

Vysoké nároky na ostražitost jsou kladeny např. na fotbalové brankáře, který z devadesáti minut hry kontroluje

míč jenom zlomek času a přesto musí udržet ostražitost po celou dobu zápasu. Podobně náročná na ostražitost je

také práce plavčíka na bazéně.

Pátrání (aktivní pozornost) je vyhledávání nějakého konkrétního podnětu či objektu v

percepčním poli.

Ikona7

Orientační běžec na startu závodu „načte“ mapu do paměti a v průběhu závodu pátrá po klíčových orientačních

bodech.

Aktivní a pasivní pozornost působí v součinnosti a často do sebe vzájemně přecházejí.

Naopak spontánní a záměrná pozornost si vzájemně konkurují, přičemž např. vysoká

motivace záměrnou pozornost zvyšuje, únava naopak snižuje.

Pozornost jako celek má několik důležitých charakteristik, které se různou mírou uplatňují v

jednotlivých sportovních činnostech.

4. Kapacita – množství objektů, které člověk zaregistruje v krátkém časovém intervalu.

Udává tzv. „magické“ číslo 7+-2 objekty. Výsledky výzkumu kapacity pozornosti u

sportovců (Vaněk, 1979) můžete vidět v tabulce č.6

Sportovci Počet vnímaných podnětů

Fotbal 14

Gymnastika 12

Atletika 11

Lyžování 10

Box 8

5. Selektivita – schopnost vybrat významné podněty a současně ignorovat nevýznamné či

rušivé

6. Distribuce – rozdělování pozornosti mezi více podnětů nebo činností. Kvalitní

rozdělování pozornosti mezi více činností je možné pouze při jejich zvládání na úrovni

automatizace.

7. Stabilita – čas, po který jsme schopni soustředěně vnímat jeden podnět (bodová

fixace), průměrná hodnota se udává kolem 0,1 – 5 sekund.

8. Koncentrace – volba omezeného počtu podnětů, na které se zaměříme. Protože je

koncentrace ve sportu považovaná za nejdůležitější charakteristiku pozornosti,

zastavíme se u ní podrobněji. Jedna z definic říká, že koncentrace je schopnost zůstat

všemi smysly v přítomné okamžiku. Je to schopnost soustředit se pouze na vlastní

činnost – cvičení, soutěž, trénink. Koncentrace má dvě základní dimenze – rozsah

(široký a úzký) a zaměření (dovnitř a navenek) viz tabulka č. 7

koncentrace pozornosti zaměření vnější zaměření vnitřní

rozsah široký rychlé vyhodnocení celkové

situace (prostřední,

podmínky, soupeři)

plánování dalšího postupu v

tréninku či soutěži

rozsah úzký sledování konkrétního

podnětu (cíl při střelbě)

zvládání nepříjemného pocitu

(bolest v kotníku)

Některé sporty kladou vysoké nároky na změnu jednoho typu koncentrace pozornosti v typ

druhý – zejména sportovní hry, úpolové sporty, horolezectví.

Lezec ve stěně musí vyhodnocovat změny počasí a podmínek ve skále (široká vnější),

zhodnotit pevnost nejbližšího chytu (úzká vnější), zvažovat kolik sil mu zbývá a zda se nemá

vrátit (široká vnitřní) a zvládat začínající křeče v unavených pažích (úzká vnitřní).

Naopak pro úspěch ve sportovní střelbě je důležité dominantně rozvinout jeden typ

koncentrace pozornosti (vnější úzký).

Jinou důležitou charakteristikou koncentrace pozornosti její nepřímá souvislost s rozsahem

pozornosti. Zjednodušeně lze říci, že čím méně objektů vnímáme, tím vyšší může být

koncentrace pozornosti.

Poslední podstatnou vlastností koncentrace pozornosti spojenou se sportovní činností je

změna její intenzity v průběhu činnosti, respektive schopnost koncentraci v potřebný okamžik

maximálně zesílit a naopak v situaci kdy je to možné ji maximálně uvolnit (relaxovat). Tato

schopnost je důležitá z toho důvodu, že vysokou koncentraci pozornosti je možné udržet jen

omezenou dobu. Poté dochází k její „únavě“ a vypnutí, respektive přepnutí na jinou činnost.

Schopnost relaxace pozornosti v přiměřený okamžik zabraňuje jejímu vypínání v důležitých

situacích. Sportovní činnosti podle svého průběhu vyžadují různé průběhy intenzity

koncentrace pozornosti. V tabulce uvádíme několik příkladů, podrobněji se k této

problematice vrátíme v kapitole věnované sportovní typologii.

Tabulka 8

Sportovní činnost Nároky na koncentraci pozornosti v průběhu soutěže

Skok do dálky V pravidelných, očekávaných intervalech krátkodobá

maximální koncentrace (úzká, vnější) střídána delšími

intervaly úplné relaxace.

Maratónský běh Dominantně dlouhodobá střední hladina koncentrace

zaměřená na zvládání nepříjemných pocitů vlastního těla

(úzká vnitřní) doplňovaná dodržováním taktického plánu

(široká vnitřní) a kontrolou soupeřů (široká vnější).

Fotbal (hráč v poli) Dlouhodobě střední úroveň koncentrace zaměřené na

registraci probíhající hry (široká vnější) střídaná v

nepravidelných, neočekávaných intervalech maximální

koncentrací na konkrétního hráče nebo míč (úzká, vnější).

Sjezdové lyžování Krátkodobá maximální koncentrace na podmínky na trati a

kontrolu vlastního těla (úzká, vnitřní i vnější), delší interval

pro úplnou relaxaci následovaný ještě jednou krátkodobou

maximální koncentrací.

Horská kola (cross country) Dlouhodobě vyšší koncentrace zaměřená na zvládnutí kola v

členitém terénu (úzká, široká vnější) v nepravidelných

intervalech doplňovaná proměnlivou intenzitou taktického

plánování (široká vnitřní), kontrolou soupeřů (široká vnější),

překonáváním únavy a dalších nepříjemných pocitů z

vlastního těla.

Velmi důležitá je schopnost v „jednodušších“ částech závodu

pozornost relaxovat.

Jak už jsme uvedli v úvodu této kapitoly, pozornost považujeme za jednu z nejdůležitějších

psychických determinant pro úspěšné vykonávání činnosti.

Myšlení

Myšlení je vyšší formou poznávání. Umožňuje nám poznávat vnější prostředí, sama sebe,

vztahy mezi jednotlivými jevy. Myšlení operuje s pojmy a obrazy a u člověka je spojeno s

řečí. Naše myšlení se přímo podílí na dosažené úrovni pohybových dovedností a řídí rychlost

a dokonalost jejich osvojení. Myšlení nám dovoluje plánovat naše akce a zvážit (představit si)

jejich důsledky dříve, než je pocítíme na vlastní kůži. Myšlení nám tak umožňuje chránit

svaly před přetěžováním, energetické zásoby před vyčerpáním, přelstít silnější, rychlejší a

vytrvalejší soupeře, zvládnout zdánlivě neřešitelné situace.

Inteligence a sportovní výkon

Schopnost rychle a přesně myslet a efektivně řešit problémy se nazývá inteligence. Její

úroveň vyjadřovaná pomocí IQ (inteligenčního kvocientu) se považuje za jeden z předpokladů

úspěšnosti ve výkonových činnostech. U sportovní činnosti je vztah mezi inteligencí a

výkonností velmi volný. Rozložení IQ se u vrcholových a výkonnostních sportovců neliší od

běžné populace, tj většina (96%) se nachází v rozmezí IQ 70 až 130, přičemž neexistuje

vztah, kdy by se zvyšujícím IQ narůstaly předpoklady ke zvýšené sportovní výkonnosti.

Tabulka 6

Hodnota IQ Název kategorie % Populace

nad 130 vysoce nadprůměrná inteligence 2,15

111 - 130 nadprůměrná inteligence 13,60

90 - 110 průměrná inteligence 68,30

70 - 89 podprůměrná inteligence 13,60

69 - 50 lehká mentální retardace 2,15 sloučit

49 - 35 středně těžká mentální retardace Sloučit

20 - 34 těžká mentální retardace Sloučit

0 - 19 hluboká mentální retardace sloučit

Jen ojediněle se setkáváme s vrcholovými sportovci, jejichž IQ se pohybuje v hraničním

pásmu (80 –70). IQ v oblasti mentální retardace je již vážnou komplikací pro podání

vrcholného výkonu, neboť zde dochází k porušení motoriky – plynulosti a koordinace

složitějších pohybových celků.

Ikona7

Specifickým sportem ve vztahu k inteligenci jsou šachy. Na rozdíl od ostatních sportů se zde jedná o

myšlenkový souboj a IQ (rychlost analytického myšlení, paměť, prostorová představivost, schopnost

kombinovat) je klíčovou schopností a základním předpokladem podání úspěšného výkonu. Mnozí vrcholní

představitelé tohoto sportu (Fischer, Kasparov) jsou známí svou inteligencí výrazně přesahující hranici geniality

(140)

Mimo klasického akademického pojetí inteligence měřitelného testy a vyjadřovaného pomocí

IQ existují také alternativní pojetí, které jsou pro sportovní oblast lépe využitelné. Jedním z

nich je Gardnerovo (1999) pojetí, které vymezuje sedm základních inteligencí:

9. Jazykovou

10. Hudební

11. Logicko-matematickou

12. Prostorovou

13. Tělesně-pohybovou

14. Interpersonální

15. Intrapersonální

Pro sportovní prostředí je nejzajímavější pojetí tělesně-pohybové inteligence. Tu můžeme

definovat jako schopnost vnímat a ovládat své tělo. Mezi příklady popisujícími vysokou

tělesně-pohybovou inteligenci Gardner uvádí box: „Boxer ovládá tělo způsobem, který je

stejně bystrý a vnímavý jako kterékoliv cvičení ducha. Boxerský projev má vtip, styl a cit pro

překvapení. Box je dialog těl, rychlý rozhovor mezi dvěma inteligencemi.“ Taková to

charakteristika platí samozřejmě pro každou mistrovsky zvládnutou sportovní činnost a

vrcholné sportovní výkony lze z tohoto pohledu vnímat jako projevy mimořádně vysoké

tělesně pohybové inteligence - geniality.

Žádná lidská činnost není ovlivňována jen jedinou inteligencí, vždy se jedná o jejich

vzájemné propojení a kooperaci. Ve sportovní oblasti jsou proto důležitá i inteligence

prostorová (šachy, automobilový sport), hudební (schopnost vnímat rytmus zejména ve

sportech jako je gymnastika, krasobruslení, aerobic) a personální inteligence (schopnost

rozumět sám sobě i druhým zejména v týmových sportech a pro trenérskou, učitelskou nebo

instruktorskou profesi)

Tvořivost ve sportu

Tradiční pojetí inteligence je zaměřeno pouze na jeden typ myšlení – na myšlení konvergentní

(hledání nejrychlejšího, jediného správného řešení). Jiným typem je myšlení divergentní

(které je podkladem tvořivosti. Tvořivé myšlení je charakteristické:

vnímavost k problémům

množstvím nápadů

flexibilitou

originalitou

propracovaností

Ve sportovní oblasti využíváme tvořivého myšlení v závislosti na charakteru činnosti buď

v rámci tréninkového procesu

nebo přímo v soutěži.

Tvořivé myšlení v tréninku je nezbytné u sportů jako gymnastika, krasobruslení nebo

akrobatické lyžování. Umožňuje vytvořit originální prvky, jejich nové propojení do sestav,

propracovat detaily (spojení, pohybu hudby a kostýmu). Vlastní soutěž je pak již od větší

tvořivosti oproštěna a je o přesném provedení vymyšleného a zautomatizovaného pohybového

celku. Prostor ke tvořivosti v soutěži se otvírá pouze v situacích, kdy dojde k něčemu

neočekávanému.

Ikona7

Krasobruslař ve své volné sestavě skočí v první kombinaci, která měla sestávat ze dvou trojitých skoků, pouze

trojitý s jednoduchým. Podle aktuálního vyhodnocení situace může sestavu dokončit podle plánu, nebo tvořivě

přeskládat prvky a o kombinaci se znovu pokusit či doplnit jiný prvek podobné obtížnosti.

Při závodech v akrobatickém lyžování dojde k tomu, že největší konkurent udělal chybu ve

svém skoku a získal méně bodů. Akrobat může skočit připravenou náročnou sestavu (s

vyšším rizikem pádu), nebo tvořivě snížit obtížnost a jít na „jistotu“.

U sportovních her, úpolových sportů nebo třeba v silniční cyklistice je tvořivé myšlení

předpokladem úspěchu ve vlastní soutěži. Tyto sporty jsou založeny na předvídání a

bezprostředním reagování na neustále se měnící situaci. Pojmy jako „hráčská inteligence“,

„cit pro situaci“ obsahují právě to, co je odborně zahrnuto do tvořivého myšlení.

Ikona7

Hokejista má perfektně nacvičeno a zautomatizováno několik variant vstupu do soupeřova obranného pásma.

Přesto neustále vnímá, předvídá a vyhodnocuje pohyb soupeře a snaží se vytvořit situaci, na kterou soupeř

nedokáže včas zareagovat.

Tvořivost je také podstatnou součástí taktického myšlení, které v těchto typech sportů zásadně

ovlivňuje výsledek.

Ikona7

Cyklista v průběhu závodu sleduje soupeře, vyhodnocuje pokusy o únik (zda od tohoto soupeře hrozí nebezpečí,

zda stíhat uprchlíka sám, nebo jestli se do stíhání pustí někdo jiný), zvažuje v jakém okamžiku ujet pelotonu

(jestli na to má síly, kolik a jakého terénu zbývá do konce závodu, kdo se za ním pustí do stíhání), či jestli v

úniku pokračovat (kdo je ním ve skupině, jestli má šanci ho porazit ve spurtu )...

Je třeba zdůraznit, že ač to tak možná na první pohled nevypadá, taktické myšlení ve sportu

probíhá velmi rychle a v důsledku směřuje k „jednoduchosti“ a efektivitě.

Jinou možností uplatnění tvořivého myšlení ve sportu jsou nápady, které zásadně (ale v rámci

pravidel) změnili užívanou techniku a tím výrazně posunuly sportovní výkonnost.

Ikona7

Jako dobrý příklad nám mohou posloužit běžci na lyžích Pauli Sittonen a Bill Koch, kteří jako první aplikovali

do té doby nevyužívaný bruslařský krok. Bill Koch jako naprostý outsider díky této technice získal medaili na

MS 1982 v Oslo (všichni ostatní závodníci jeli technikou klasickou) a otevřel tak novou éru běžeckého lyžování.

Podobnou revoluci zaznamenal také hod diskem (otočka), skok do výšky (flop) nebo skok na lyžích (v styl). V

některých případech byla tvořivá změna tak zásadní, že přiměla sportovní federace ke změně pravidel – španěl

Erausquin se v roce1956 inspiroval diskaři a použil diskařskou otočku při hodu oštěpem. Dosáhl do té doby

nevídané délky 83,54. Atletická federace následně zpřesnila pravidla a hod oštěpem z otočky zakázala.

Rekreační sport a jeho vliv na myšlení

Pokud se pokusíme podívat na vztah myšlení a sportu z druhé strany, tak je prokázáno (Baker,

1999) že sportovní aktivita nízké až střední intenzity myšlenkové procesy akutně nezhoršuje a

naopak zlepšuje jejich další funkčnost – kvalitu a rychlost řešení problémů, rychlost

vybavování informací atp. Pozitivní vliv na všechny kognitivní procesy mají zejména

zautomatizované, monotónní činnosti vytrvalostního charakteru – cyklistika, běh, plavání,

jízda na kolečkových bruslích, běh na lyžích. Při těchto činnostech dochází ke změně

zaměření myšlení a v některých případech také ke změnám mozkové aktivity a v důsledku

potom k celkové relaxaci. V průběhu takovéto činnosti si může člověk nechat volně proudit

myšlenky hlavou, uvolněně si přehrávat konfliktní situace, řešit složité problémy nebo prostě

jen myslet na činnost, kterou provádí. Odborně mluvíme o myšlení disociovaném

(odděleném) a asociovaném (sdruženém). Blíže si tyto pojmy vysvětlíme v kapitolách

věnovaných psychologické přípravě ve sportu a terapeutickém využití sportovní činnosti.

Katatymní myšlení jako důsledek sportovní činnosti

Sportovní činnost je typická snahou dosáhnout zvolených cílů doprovázenou zvýšenou

emocionalitou (strachem, úzkostí, radostí, přátelství, nenávisti). Tyto emoce silně ovlivňují

myšlení týkající se spoluhráčů, soupeřů, rozhodčích, trenérů a v podstatě všech činností, které

mají nějaký vztah k cíli.

Fotbalový fanoušek zcela jinak hodnotí shodný zákrok vlastního a soupeřova hráče. V případě

vlastního hráče je to „čistý“ obraný zákrok v rámci pravidel a svíjející soupeř je „simulant“, v

případě soupeřova hráče se jedná o hrubý faul zasluhující minimálně žlutou kartu.

Jiným projevem katatymního (emocemi zkresleného) myšlení je sebestředné chování

sportovních hvězd. Je spojeno s pocity, že je všichni znají a obdivují je, vše musí být

podřízeno jejich potřebám, každý jim musí vyhovět, druzí jsou zde pro to, aby plnili jejich

přání. V rámci objektivity je třeba dodat, že se to zdaleka netýká všech výjimečných

sportovců a u těch, kterých se to týká v tom hraje velikou roli jejich realizační tým.

Ikona7

Legendární americký sprinter a skokan do dálky Carl Lewis, po příletu na letiště, kde bylo velké množství

jásajících fanoušků, kteří jeho příchod ignorovali, nebyl schopen pochopit, že ho neznají a že vítají členy

skupiny Queen, kteří přiletěli ve stejnou dobu jiným letadlem.

Představy

Nedílnou součástí našeho poznávání tvoří představy. V obecné psychologii je tradiční

rozdělení představ na paměťové a fantazijní.

Paměťové představy jsou charakteristické tím, že ve vědomí dochází k vyvolání

obrazu, děje nebo pocitu, který byl vnímán někdy v minulosti.

Fantazijní představy se odlišují tím, že jsou představované děje, osoby, předměty,

zvířata, které nebyli nikdy předtím vnímány. Neznamená to, že naše fantazie je bez

hranic, že si můžeme představit cokoliv bez omezení. Předpokládá se, že i ten

nejfantastičtější obraz je složen z takových elementů, které jsme již někdy vnímali.

„Jenom“ jsme je pozměnili (zvětšili, zmenšili) přeskládali, doplnili, či jinak

zkombinovali.

Paměťové představy většinou vycházejí z podnětů z vnější reality, fantazie především z

vnitřních zdrojů. Hranice mezi nimi je však velmi neurčitá, oba procesy se ustavičně prolínají

a vzájemně ovlivňují.

Význam představ při sportovní činnosti

Představy (společně s pozorností) mají mezi poznávacími procesy pro sportovní činnost asi

největší význam a velká část psychotréninkových metod je zaměřena na rozvoj a využití

představivosti (imaginace, ideomotorika).

Vyplývá to částečně z funkce, která je představivosti přisuzována – umožnit emancipaci

(osvobození) od reality, nabídnout alternativu k prožívané skutečnosti. Představivost může

sloužit:

k snadnějšímu udržování duševní rovnováhy (při utkání na cizím hřišti může pomoci

představa, že diváci povzbuzují mne, nikoliv soupeře)

jako svépomocný terapeutický prostředek (v případě zranění představy dobrého a

rychlého hojení mohou podpořit léčebný proces a urychlit návrat do tréninkového

procesu)

jako vnitřní útočiště v tíživých situacích (při dlouhodobější neschopnosti podat

očekávaný výkon je schopnost udržet vnitřní naději opírající se o představu dřívějších

dobrých výkonů velmi důležitým faktorem pro znovudosažení potřebné výkonnosti)

jako jedna z důležitých součástí tvořivosti (viz. příklady tvořivého myšlení)

Podobně jako u každého psychického nástroje platí i pro využití fantazie jistá rizika a

omezení. Pokud zůstává jasně uvědomována jasná hranice mezi fantazií a vnější realitou, tak

v běžném životě stejně jako ve sportu převažuje pozitivní efekt pro chování i prožívání.

Rizikem je tzv. pohlcení vlastní fantazií. To nastává ve chvíli, kdy se fantazie začne s realitou

prolínat, když se fantazie stává prostředkem úniku od řešení reálných problémů. Taková to

zkušenost může být v některých oborech lidské činnosti (např. v literární tvorbě, hudbě,

malířství) inspirativní, pro sportovní činnost však bývá velmi riziková.

Naše představy jsou také provázány s motivačním systémem, konkrétně s cíli a potřebami.

Tento fakt demonstruje fenomén denního snění.

Ikona7

Můžete si zkusit rozpomenout a uvědomit, jaké jsou témata vašeho denního snění v poslední době (minulém

týdnu). Pro větší názornost doporučuji napsat jejich přehled na papír.

Z těchto představ se dají vysledovat konkrétní témata – nejčastěji spojená se slávou, mocí,

úspěchem, láskou, sexem, vítězstvím, hrdinstvím, odvahou. Podle toho, jaká témata dominují,

můžeme usuzovat na neuspokojené (frustrované) potřeby a zaměření aspirací (cíle). Faktu, že

hlavní hybnou silou našeho denního snění jsou neuspokojená přání, můžeme využít při

cíleném zásahu do motivace (podrobněji v předmětu psychotrénink). Podobně je to i se sny,

které se nám zdají v noci. Jejich analýza je však poněkud složitější a v běžné sportovní praxi

se nevyužívá.

Jak jsme již na začátku této kapitoly uvedly, paměťové představy jsou využívány v tzv.

ideomotorickém tréninku.

Tabulka 7 Možnosti využití představ v psychologické přípravě

PŘEDSTAVY sloučit sloučit

PAMĚŤOVÉ FANTAZIJNÍ

ideomotorický trénink (představování si

provádění pohybu za účelem jeho

zdokonalení)

vizualizace (přenesená představa mapy do

terénu v orientačním běhu)

volné asociace (diagnostika emočně-

motivačních charakteristik)

řízená imaginace (v relaxovaném stavu

prováděná představa vítězství v závodě za

účelem snížení nervozity a posílení

sebedůvěry)

trénink tvořivosti (podpora vyvolávání

představ např. za účelem tvorby volné jízdy v

krasobruslení)

analýza denního snění (diagnostika emočně-

motivačního systému)

Emočně-motivační procesy

Motivace ve sportu

„Všichni nemáme stejně velký talent, ale všichni máme stejnou možnost svůj talent rozvíjet“.

John F. Kennedy

Pokud chceme dosáhnout úspěchu v nějaké činnosti, jedním z nejdůležitějších činitelů je naše

motivace. Je dokonce důležitější než míra talentu. Talentovaný sportovec, který postrádá

motivaci, bude úspěšný pouze do té doby, než se dostane na úroveň, kdy musí začít tvrdě

trénovat a být vytrvalý v překonávání překážek a zvládání výzev výkonnostního a

vrcholového sportu. Motivace má vliv na to, s jakým zaujetím se sportovec svému sportu

věnuje a zda je schopen dosahovat cílů, které si stanoví.

Slovo motivace pochází z latinského výrazu „movere“, které znamená hýbat či měnit.

Motivace je řídící proces, který pohání naše chování a jednání. Dává jim určitý směr, určuje

jejich obsah (to, jaké činnosti se věnujeme) a intenzitu (jak často, po jak dlouhou dobu, a s

jakým úsilím se činnosti věnujeme). Motivace záleží jak na osobnosti sportovce, jeho

potřebách, hodnotách a cílech, tak na prostředí, ve kterém sportovec vyrůstá, trénuje a závodí.

Pro to, abychom mohli motivovat svoje svěřence, je důležité pochopit jejich hodnoty, potřeby

a motivy, které je ke sportování vedou. Pro dobré sebepoznání je důležité ujasnit si svoje

vlastní hodnoty, potřeby a motivy.

Ve sportovním prostředí můžeme využít poznatky o výkonové motivaci. Lidé jsou více

motivování, pokud jsou přesvědčeni, že mohou splnit požadavky, které určitá činnost

vyžaduje, cítí se schopní, úspěšní, a současně mají pocit, že mají kontrolu nad situací

(sportovec ví, že pokud bude poctivě trénovat, je v jeho silách podat výkon, kterého chce

dosáhnout). Zároveň je důležité, aby měli pocit samostatnosti, nezávislosti (autonomie),

možnost svobodně se rozhodnout o určitých záležitostech svého života (např. jakému sportu

se budu věnovat, na jaké úrovni, jakých soutěží se chci účastnit). Dalším důležitým motivem

ve sportovním prostředí je zažít zábavu, která uspokojí potřebu stimulace a vzrušení. Pokud

sport sportovce baví, má z něj radost a zažívá příjemné pocity, je velká pravděpodobnost, že

bude motivován se mu věnovat. Prostřednictvím sportu uspokojujeme také potřebu

mezilidských vztahů a blízkosti.

V následujících kapitolách se seznámíme činiteli v psychice člověka, které mají vliv na

motivaci.

1 Víra ve vlastní schopnosti (sebeúčinnost)

Neuvažuji o tom, že bych nevyhrál – to se mi nikdy nestává. Mám opravdu takovou důvěru ve

své schopnosti. Delay Thomson, 1984 a 1988 olympijský vítěz v desetiboji

Negativní myšlenky vedou ke špatným výkonům; vidím v tom opravdu jasnou souvislost.

Sally Gunnel, držitelka světových rekordů a olympijská vítězka na 400m překážek

Sebe-účinnost je víra jedince ve vlastní schopnosti, přesvědčení, že je schopen podat úspěšný

výkon v určité činnosti. Je ovlivněna očekáváním, která máme o nadcházejícím úkolu, silou

přesvědčení o možnosti podat úspěšný výkon a také přesvědčení o možnosti podat úspěšný

výkon i v dalších oblastech, spojených s daným úkolem („Jsem schopen rychle běhat a

podstoupit trénink a všechny věci s ním spojené, což povede k úspěšnému cíli“).

Vysoká sebe-účinnost je dobrým předpokladem pro osvojení si sportovních dovedností, pro

kvalitní trénink a podání dobrého výkonu v soutěži. Sportovci s vysokou sebe-účinností

vynakládají vyšší úsilí, zažívají častěji pozitivní emoce, jsou méně úzkostní ve výkonových

situacích a mají tendence stanovovat si realistické cíle, které jsou pro ně výzvou. Sebe-

účinnost sama o sobě nezaručuje úspěch, zvyšuje ale výrazně pravděpodobnost, že se

sportovci bude dařit ve věcech, které má pod kontrolou. Pro sportovce i trenéra je důležité

zabývat se upravením sebehodnocení a sebe-účinnosti ve smyslu realistického a

optimistického vnímání vlastních schopností. Pro sportovce je důležité přemýšlet a jednat se

sebedůvěrou, pokud chce podávat optimální výkon. Sportovec může mít sebelépe

natrénováno, ale pokud nevěří vlastním schopnostem, špatná psychika, úzkost a stres mohou

zcela pokazit jeho závodní výkon.

CO DĚLAT pro zvýšení sebe-účinnosti?

16. Nejdůležitějším zdrojem vysoké sebe-účinnosti jsou již dosažené výkony. V důležitém

závodě nebo zápase důvěřujeme více svým schopnostem, pokud jsme již v minulosti

dosáhli mistrovství v podobné situaci. Když se učí nový typ techniky nebo strategie,

nebo získává zkušenosti se závoděním, je pro sportovce důležité postupně zažívat

úspěch a zvládat čím dál náročnější úkoly, aby si vybudoval pocit kompetence

(úspěšnosti). Rozdělení úkolu na zvládnutelné části (zážitek úspěchu při zvládání

krátkodobých postupných cílů)nebo volba méně náročných soupeřů na začátku sezóny

zvýší pravděpodobnost úspěchu při výkonu a tak posílí sportovcovu sebe-účinnost.

17. Další možnost, jak zvýšit sebe-účinnost sportovce je sdílená zkušenost. Například

dívat se na někoho, jak zvládá bravurně danou aktivitu, zvláště pokud je v podobné

situaci (na podobné úrovni, podobný typ atd.), může zlepšit sebe-účinnost pro danou

činnost. Tato možnost je využitelná u mladých, nezkušených sportovců, a také u těch,

kteří nemají zkušenost s danou aktivitou. Sledováním nebo napodobováním ostatních

se může sportovec naučit, jak dělat věci správně. Pokud ukázku provedeme spíše

informativním než srovnávacím způsobem, můžeme sportovci pomoci najít cestu, jak

zvládnout daný úkol („Když to může zvládnout jiný sportovec, zvládnu to také“). Tzv.

modelováním si může sportovec vyzkoušet danou aktivitu při tom, když sleduje svůj

vzor v akci. Můžeme použít video, účast na tréninku úspěšného sportovce, rozhovor s

úspěšným sportovcem, trénink starších sportovců s mladšími apod.

18. Slovní přesvědčení trenéra, sportovního psychologa nebo ostatních důležitých osob ze

sportovcova okolí může napomoci zvýšit sebe-účinnost. Může mít formu zpětné vazby

(„To je ono, tohle byl správně provedený pokus“) nebo motivace („Pojď do toho, máš

na to!“). Když je tato informace podána důvěryhodnou osobou, o které sportovec ví,

že věci rozumí, může to mít opravdu dobrý vliv na sebe-účinnost. Sportovci si sami

mohou napomoci pozitivní vnitřní řečí, aby se ujistili, že na to mají, daný úkol

zvládnout, a důvěřovali svým schopnostem. Protože máme tendenci jednat podle toho,

jak smýšlíme, pozitivní vnitřní řeč o sobě a úkolu, který je před námi, může mít vliv

na zvýšení sebe-účinnosti.

19. Mysl a tělo jsou propojené. Podle toho, jak sportovci vnímají svůj fyziologický stav –

stav nabuzení, strach, bolest, únavu atd. hodnotí, jak jsou připraveni uspět při dané

příležitosti. Techniky jako je např. progresivní relaxace, hluboké břišní dýchání,

autogenní trénink a jiné, které umožňují změnit fyziologický stav, jako např. zvýšený

svalový tonus, srdeční tep, dýchání (spojené se stresovým prožíváním), mohou

pozitivně ovlivnit sportovcovu sebe-účinnost při výkonu. Pro ty sportovce, kteří mají

problém „vyhecovat“ se před výkonem, jsou užitečné aktivační postupy (zrychlené

dýchání, energická hudba, rychlé pohyby). Mohou sportovci napomoci cítit se více

připraveným na závod a zvýšit tak jeho sebe-účinnost.

20. Podobně jako sportovec hodnotí svůj fyziologický stav, může hodnotit svůj psychický

stav nebo náladu před výkonem, což také ovlivňuje jeho sebedůvěru. Sportovec může

použít některé techniky pro ovlivnění svého emocionální rozpoložení jako například

stopnutí negativních myšlenek či imaginace úspěšného výkonu pro zvýšení

sebedůvěry atd., což může napomoci při frustraci, hněvu, nebo jiných negativních

emocích. Dojde ke zlepšení nálady a zvýšení sebedůvěry a sebe-účinnosti.

21. Pozitivní představy mohou zvyšovat sebe-účinnost sportovce. Pokud si sportovec

projde v hlavě způsoby, jak zvládnout situaci v představě před výkonem, nároky této

situace se nemusí zdát tolik ohrožující nebo nezvládnutelné. Vidět a vnímat sebe

sama, jak zvládám určitou situaci před tím, než nastane, může značně napomoci

důvěře ve vlastní schopnosti a vnímání situace jako zvládnutelné.

22. Jednotlivé předpoklady sebe-účinnosti se mohou doplňovat. Například sportovec může

použít imaginaci pro snížení předstartovní trémy (představit si klidné rozpoložení a

uvolněnost ve svalech za účelem snížení aktivace, tato imaginace také zmírní

negativní myšlenky o závodě a zlepší sebevědomí do závodu). Ovlivnění

fyziologického a emocionálního rozpoložení sportovce má obvykle dobrý vliv na

výkon.

2 Důvody, kterým přičítáme sportovní úspěchy nebo neúspěchy: důležitost atribucí

(hodnocení)

Když se nám v zápase nedaří, máme tendenci podléhat negativním myšlenkám, pocitu, že je

zápas již prohraný a všechno je špatně. Ale obvykle je to tak, že je potřeba změnit jednu

malou věc ve hře, aby věci do sebe zapadly a opět se nám začalo dařit. Mia Hamm, členka

amerického ženského fotbalového týmu, vítězky světového poháru 1999

Tvrdá práce je základním kamenem na cestě k dosažení cíle. Bez ní vše ostatní nemá cenu.

Rick Pitino, bývalý NBA coach a současný univerzitní kouč v Louisville, USA

Příčiny, kterým přičítáme své úspěchy nebo neúspěchy, hrají velmi důležitou úlohu v další

motivaci pro činnost. Naše vlastní hodnocení, zda se nám dařilo nebo nedařilo, má pak velký

vliv na naše další chování. Ovlivňuje to naši motivaci dále v této činnosti pokračovat nebo jí

zanechat. Zvláště, pokud je výsledek neočekávaný a považujeme ho za neúspěch, ptáme se:

„Proč tato situace nastala? Jaká je příčina neúspěchu?“

Sportovní výkon je skládankou mnoha různých faktorů. Závodník může na určité situace

reagovat tisíci různými způsoby, může si také vykládat svůj úspěch nebo neúspěch mnoha

různými vysvětleními. Například úspěch může přičítat štěstí: „Dnes jsem měl opravdu kliku“,

nebo „Tým protihráčů hrál dnes opravdu mizerně“. Nebo „Trénoval jsem tvrději než můj

soupeř“, nebo „Ta dnešní hra mi prostě sedla“. Neúspěch může sportovec přičítat „slepým

nebo nespravedlivým rozhodčím“, „Protivník měl opravdu navrch“ nebo „Nedal jsem do toho

všechno“ až po „Já na to prostě nemám, nejsem dost dobrý“.

Úspěch/neúspěch může být přičítán příčinám více či méně stabilním v čase, vnitřním nebo

vnějším, kontrolovatelným nebo nekontrolovatelným.

Mezi stabilní příčiny patří například: „Mám dobrou kondici, jsem dobře připravený, mám

vytrvalostní předpoklady atd.“. Pokud sportovec považuje za příčinu svého úspěchu/

neúspěchu něco stálého, stabilního, má tendenci předpokládat, že by se úspěch/neúspěch mohl

příště opakovat.

Pokud je příčinou úspěchu/neúspěchu něco nestálého, například štěstí, nebo „hloupý

rozhodčí“, nebo „náhodou šlo všechno jako na drátkách“, má sportovec tendenci vnímat

úspěch/neúspěch jako více dynamický (dnes se to podařilo, ale nemusí tomu tak být zítra).

Pokud je za příčinu považováno něco stabilního, má sportovec tendenci očekávat podobný

výsledek v budoucnosti. Pro sportovce je dobré vědět o svých kvalitách a také vědět, že se na

ně může při výkonu spoléhat (např. “mám dobře natrénováno, jsem rychlý ve finiši, mám

dobrý přehled na hřišti, dokážu zmobilizovat síly, i když prohrávám“ atd.). To má dobrý vliv

na sebedůvěru a jistotu. Oproti tomu nestabilní příčina úspěchu nemá efekt pozitivního

očekávání v budoucnu („To byla dnes náhoda, že jsem hrál tak dobře“).

Neúspěch přičítaný stabilním příčinám jako „Jsem opravdu dřevo, nemám talent, nikdy

neuspěji“ nemá dobrý vliv na následující výkon. Pro další motivaci je lepší, když sportovec

vysvětlí neúspěch příčinou, která se může v budoucnu změnit, nemusí to pak nutně ovlivnit

výsledek v dalším závodě nebo utkání („dnes jsem se dobře nerozcvičil, nenajedl, přepálil

jsem začátek …“. Anebo: „Touto dobou pracuji na změně techniky, jsem pravděpodobně

„rozhozený“, je potřeba, aby se nová technika usadila, a opět budu hrát lépe“).

Atribuce do značné míry souvisejí také se sebe-účinností – to jakým příčinám přikládáme

naše úspěchy nebo neúspěchy má vliv na očekávání vlastní úspěšnosti a důvěru ve vlastní

schopnosti. Sportovci, kteří mají nižší čekávání samy od sebe, nevěří tolik svým

schopnostem, mají vyšší předstartovní úzkost než ti, kteří si věří. Negativní očekávání jsou

také častěji spojena s negativními emocemi.

Záleží také na tom, zda úspěch nebo neúspěch přičítáme příčinám vnitřním nebo vnějším tj.

samy sobě nebo okolí. Pokud je úspěch přičítán vnitřním faktorům, sportovec bude mít

pravděpodobně vysokou důvěru ve svoje schopnosti, a bude cítit osobní spokojenost. Pokud

je úspěch přičítán spíše příčinám vnějším, nepodpoří to tolik sebedůvěru.

Pokud sportovec přičítá neúspěch vnitřním faktorům, pravděpodobně se dostaví negativní

emoce jako stud, vina, zklamání. Pokud je neúspěch přičten spíše vnějším faktorům, dostaví

se emoce jako hněv nebo frustrace, které ale nemají tolik neblahý vliv na sebehodnocení.

Záleží také na pohledu sportovce, zda vnímá situaci jako něco, co má pod kontrolou anebo ne.

Motivovaní sportovci mají tendenci přičítat příčiny svých úspěchů faktorům, které jsou

kontrolovatelné, vnitřní a stabilní (např. “Mám dobře natrénováno, vyšla mi taktika, mám

dobré vytrvalostní schopnosti, talent, obvykle se mi v závodech daří – proto se mi dnešní

závod opět podařil“). Pozitivní zkušenost se svými výkony zvyšuje očekávání dobrého

výkonu v budoucnu a zlepšuje také sebehodnocení sportovce. Motivovaní sportovci obvykle

nehází vinu na druhé ani nevnímají situaci jako nezvládnutelnou, pokud se jim zrovna nedaří

v závodě nebo tréninku. Spíše přičítají neúspěch vnitřním, kontrolovatelným a měnitelným

příčinám. Neúspěch není považován za něco nepřekonatelného a stabilního. I když nejsou

zrovna spokojeni s výsledkem, mají tendenci brát na sebe odpovědnost za tento výsledek.

Přičítají neúspěch příčinám jako nedostatečný trénink, taktické nebo mentální chyby,

nedostatečná technika. Toto jsou příčiny, které mají pod kontrolou a dají se ovlivnit nebo

zlepšit. Často se osvědčuje přístup „Věci, které mohu ovlivnit, se snažím udělat co nejlépe, s

věcmi, které ovlivnit nemohu, je zbytečné se trápit“. Mohu ovlivnit přístup a úsilí v tréninku,

životosprávu, přípravu na závod, přípravu materiálu, výběr trenéra apod., ale nemohu ovlivnit

soupeře, počasí, špatnou náhodu, nečekanou poruchu výstroje atd.

Sportovci, kteří mají tendenci připisovat příčiny vnitřním, nekontrolovatelným a stabilním

příčinám, nemají velkou šanci na úspěch. Tento typ motivace se v psychologii nazývá

naučená bezmocnost. Sportovec, ačkoli má možnosti situaci změnit a něco s ní udělat,

pracovat na sobě, změnit některé věci v tréninku a závodění, shazuje ze sebe odpovědnost a

získává dojem, že věci jsou mimo jeho kontrolu, tudíž ani nemá cenu snažit se s nimi něco

dělat. Negativní aspekty jsou stabilní a nepřekonatelné, není možné s tím něco udělat.

(„Nejsem dost talentovaný, dobrý, rychlý, silný a nemohu na tom nic změnit“).

Málokterý člověk, který má motivační nastavení naučené bezmocnosti, dosáhne úspěšného

výkonu. Pokud se takovému sportovci daří a stále vítězí, nemusí to být problém, ale je

nanejvýš pravděpodobné, že první neúspěch takového sportovce odradí.

CO DĚLAT?

Sportovci, kteří berou neúspěch jako něco, co je možné ovlivnit a co se může časem změnit,

mají větší šanci na zlepšení a také pozitivněji prožívají soutěžní situace.

Trenér, rodič, či jiný pro sportovce důležitý člověk může do značné míry ovlivnit to, jaké

příčiny sportovec přičítá úspěchu či neúspěchu a jak následně přistupuje k dalším závodům,

zápasům nebo jiným výkonovým situacím. Trenéři by měli zvažovat, jak hodnotí úspěchy

nebo neúspěchy svých svěřenců. Hodnocení by měla spíše povzbuzovat než shazovat

motivaci sportovce. Sportovci by se měli cítit odpovědní za svoje výkony (ať už dobré či

špatné), trenéři by je měli povzbudit v přesvědčení, že vždy existuje možnost zlepšení, když

se dostaví neúspěch.

Důležité je pracovat se sportovci, kteří mají negativní nastavení, nevěří v možnost dosáhnutí

úspěchu a nejsou přesvědčeni, že předpokladem každého úspěchu je snaha a jednání, které

vede k úspěšnému cíli, který se nemusí ovšem dostavit hned, ale až po určitém čase. Je

důležité vzbudit v těchto sportovcích přesvědčení, že toto jsou věci, které mají pod kontrolou

a vyplatí se na nich pracovat. Důležitá je intervence po neúspěchu, kdy má sportovec tendenci

vysvětlovat si situaci slovy či myšlenkami („Nemám na to, nejsem dost dobrý, nikdy to

nedokážu, … a nic s tím nemohu udělat“ – v tomto případě je užitečné přerámování situace:

„Klid, jeden neúspěch není nic hrozného, nebyl to vůbec špatný výkon, i když nestačil na

medaili. Buď vytrvalý, pokračuj v tréninku, vidíš, jak ses zlepšil od minulého závodu, příště

to bude zase o něco lepší.“ „Řekni, co se ti v dnešním závodě podařilo a co bys mohl pro

příště udělat lépe“).

3 Zaujetí a radost jako důležité motivy pro sportovní činnost? Činitelé vnitřní motivace

Nestojím o slávu. Prostě mám rád hru. Ben Hogan, profesionální golfista, vítěz 63 PGA

turnajů, 9 šampionátů. Hráč roku 1948, 1950, 1951, 1953

Sportovci, kteří jsou vnitřně motivovaní, se věnují sportu proto, že je baví sportovní činnost

jako taková. To znamená, že motivace pro danou činnost pramení ze zaujetí a radosti z dané

aktivity. Někdo jiný nebo něco jiného je nepohání k tomu, aby se sportu věnovali. Při výkonu

je vnitřní motivace spojena s maximální snahou a zaujetím a také s pozitivními emocemi.

Pokud sportovec nachází radost, pozitivní emoce a uspokojení v určité činnosti, má tendenci ji

v budoucnu opět vyhledávat a opakovat chování, které vede k příjemným zážitkům.

Rozlišujeme dva druhy motivace – vnitřní a vnější. Pokud sportovci vnímají jako příčinu

motivace sport samotný a výkony v něm, jsou motivování vnitřně. Pokud se sportovci věnují

sportu za nějakým účelem, ziskem, cílem, chtějí získat nebo dosáhnout to, co si přejí (peníze,

úspěch, slávu), nebo naopak se chtějí vyhnout něčemu, co si nepřejí („Musím sportovat,

abych nezklamal rodiče“, „Sport už mě moc nebaví, ale alespoň mi přináší určité finanční

zabezpečení, jinak bych musel chodit do nudné práce“), jedná se o motivaci vnější.

Zdrojem vnitřní motivace u sportovců různé výkonnostní úrovně může být proces učení ve

sportu, úspěšné dosažení osobního cíle a mistrovství nebo možnost zažít radost a pozitivních

pocity spojené se sportem.

Pro rozlišení vnitřní a vnější motivace je důležité posoudit, kdo „tahá za struny“, co jsou

hlavní motivy sportovce, jestli je to on sám a jeho zaujetí pro danou činnost, nebo právě

odměna nebo pochvala, která je důvodem pro to, aby se snažil a trénoval. Například u

vrcholových sportovců by těžko mohla být motivem pouze finanční odměna. Sportovec, který

je finančně zabezpečen, by nebyl dále motivován tvrdě trénovat, scházela by mu vnitřní

motivace. Ta je obzvlášť důležitá v době, kdy se sportovci nedaří, má před sebou určité

překážky nebo je pod tlakem.

Ve sportu již od nejmladších kategorií převládají vnější odměny. Někteří sportovci se radují z

odměn a trofejí, jiní ze slávy a štěstí. Příliš časté odměny mohou dokonce vnitřní motivaci

poškozovat. Sportovci, kteří dělají daný sport pro uspokojení a radost, a jsou pak za své

výkony již v mladém věku odměňováni honosnými cenami, mohou ztrácet vnitřní motivaci.

Jdou potom do závodu s myšlenkou ne na to, že chtějí podat co nejlepší výkon na hranici

svých možností, ale zajímá je, co za daný výkon dostanou. Na tom nemusí být v daný moment

nic špatného, ale z dlouhodobého hlediska tento přístup může způsobovat problémy v

motivaci a sportovec může trénování zanechat. Důležité je, aby nepřestal brát sport jako

„něco, co mě baví a naplňuje“, místo, aby se účastnil závodu pro to , že „to chtějí rodiče,

dostanu dárek, když se mi zadaří “ atd.

Při udělování cen je důležité, aby ocenění mělo informativní charakter. „Podal jsi dobrý

výkon! A k tomu získáváš cenu“. Ocenění by nemělo mít formu kontroly, např. ze strany

rodiče: „Musíš udělat dobrý výsledek, jinak nedostaneš cenu, dar“. V praxi se pak setkáváme

se sportovci, kteří mají strach z neúspěchu, prožívají výkonové situace velmi úzkostně, jejich

sebevědomí je silně spojeno s výsledkem, mají problémy s motivací. Pro vnitřní motivaci

sportovce je velmi ohrožující, pokud např. trenér ohodnotí výkon, kdy se sportovci přes

veškerou snahu nedaří, slovy: „Jak můžeš hrát tak špatně, platíme tě, abys podával dobré

výkony!“

Sociální prostředí, ve kterém sportovec žije, má velký vliv na hodnocení odměn ve sportu a

následně na vnitřní motivaci. Jiný dopad bude mít na motivaci sportovce věta: „Tak co jsi

dnes vyhrál? Ty jsi ani nedovezl žádnou cenu? To jsi asi moc dobrý nebyl…“ nebo naopak:

„Jak se ti jelo, jaký jsi podal výkon v závodě?“

CO DĚLAT?

Pocit kompetence (úspěšnosti) a kontroly ve sportu jsou pohonem vnitřní motivace. Měly

bychom si dávat pozor na příliš časté odměňování a motivování pouze odměnou, aby si

sportovci nezvykly dělat určitou aktivitu pouze pro odměnu/pochvalu. Do pozadí jde potom

radost ze sportu, touha po zlepšení, dosažení mistrovství, posunutí vlastních hranic. Při

ocenění by měl sportovec vědět, za jaký výkon cenu dostává a že cenu má především výkon

samotný, ocenění je pak bonusem. Důležité je, aby si sportovec nevypěstoval návyk sportovat

pouze za odměnu (tj. „Když udělám tohle, dostanu za to tohle“). Sportovec pak vnímá situaci

kolem sportování, že nemá věci pod kontrolou, sportuje kvůli rodičům, protože to chce trenér,

protože za to dostane stipendium, ne proto, že by to byla jeho vlastní vůle. Vnímá, že je spíše

dílem náhody a jiných dalších vlivů, jestli se mu daří nebo nedaří.

O rozporu mezi vlastní vnitřní motivací věnovat se jinému sportu a vnější motivací pro tenis v

podobě „ donucení“ ze strany otce píše ve své knize „Open“ Andre Agassi. V průběhu kariéry

prožíval tento vnitřní konflikt mezi svými vlastními vnitřními motivy a motivy otce. Nebyl

šťastný a trvalo mu poměrně dlouhou dobu, než si našel k tenisu svoji cestu. Ve své vlastní

tenisové akademii chce pracovat s dětmi a mladými lidmi, pro které je hraní tenisu splněným

snem a jejich motivace vychází z nich samotných.

Pro podporu vnitřní motivace by si sportovec měl za pomoci trenéra stanovit cíle zaměřené na

osobní výkon, osobní posun, zlepšení se, osobní rekord, zlepšení času, podat výkon na hranici

svých možností, udržet dobrou techniku: „Mým cílem je skočit o 2 cm dále, než na minulých

závodech. Chci zlepšit bekhend tak, abych byl schopen míč umístit blíže k zadnímu rohu a to

alespoň v75% úderů. Chci se naučit relaxovat a radovat se ze hry“). Cíle by neměly být

zaměřené pouze na výsledek (medaile, 1. místo, vyhraju cenu, pohár). Cíle by měly být

realistické, optimální výzvou, měla by být oceněna snaha, úsilí a dobrá práce. Dosažení cílů

zaměřených na osobní výkon zvýší vnímání vlastní úspěšnosti. Cíle zaměřené na proces a na

výkon jsou méně manipulativní, sportovec má pocit vlastní vůle a odpovědnosti, odměnou je

pak dobrý pocit z dosažení osobních cílů a pocit vlastní úspěšnosti. Měli bychom se snažit,

aby odměna ve sportu byla chápána jako informace o tom, co se sportovci podařilo, a co by

mohl ještě zlepšit a dosáhnout. Důležitá je osobní výzva, dobrý pocit a vlastní spokojenost s

výkonem. To může odvést pozornost sportovce od soustředění se na vnější odměny, které se

často ve výkonnostním sportu vyskytuje. Soustředění na odměnu má často negativní dopad na

psychiku a následně i výkon.

Trenéři a rodiče by se měli snažit podívat se na motivaci sportovce jeho očima

a chápat jeho motivy pro sportování. Pro sportovce samotného je užitečné zamýšlet se nad

svými vlastními motivy, potřebami a hodnotami v životě, aby rozvíjel svoje sebepoznání a byl

spokojen sám se sebou, svým životem a sportováním. Někoho může motivovat potřeba

dosáhnout maximálních výsledků na hranici svých možností, jiného naopak potřeba setkat se

s ostatními lidmi na tréninku. Je potřeba poskytnout sportovci možnost vlastní volby v

tréninku a soutěžení, což podpoří jeho autonomii (nezávislost). Loajalita a spolehlivost ve

vztahu trenér sportovec a také dobré vztahy v týmu zvýší pocit sounáležitosti a tím pádem i

motivaci sportovce věnovat se danému sportu. Když má sportovec pocit autonomie a

sounáležitosti ve svém sportu, je více motivován a je pravděpodobné, že bude podávat lepší

výkony.

4 Dosažení śpěšných cílů: význam toho, jak posuzujeme vlastní úspěšnost

Nikdy jsem nehrál proto, abych se dostal do Síně slávy. Vždy jsem chtěl být tak dobrý, jak

jsem jen mohl být. Walter Payton, člen Síně slávy americké národní ligy amerického fotbalu

Při sportovní činnosti, výkonu, může sportovec buďto zaměřit pozornost na činnost, kterou

provádí, na postup a na výkon, ty věci, které je potřeba udělat, aby daný úkol co nejlépe

zvládl, anebo sám na sebe, na to jestli bude úspěšnější než ostatní, jestli nad ostatními vynikne

a potvrdí si tak vlastní ego. V prvním případě se sportovec cítí úspěšný, pokud splní úkol a

dosáhne osobního cíle. V druhém případě se cítí úspěšný, pokud poráží ostatní, je nadřazený,

potvrdí si vlastní schopnosti ve srovnání s ostatními.

Pokud se sportovec zaměří na osobní výkon a co nejlepší zvládnutí úkolu, přemýšlí, jedná a

cítí se motivován bez ohledu na to, na jakém stupni vnímá svoje schopnosti. Pokud jsou

schopnosti na nízkém stupni, usiluje o zlepšení.

Sportovec orientovaný sám na sebe a svoje ego je pozitivně motivován do té doby, dokud se

mu vše daří a je si jist svými schopnostmi. Pokud ovšem nevnímá svoje schopnosti jako

dostatečné, jsou negativně ovlivněny jeho emoce a chování, motivace klesá, což může mít

značný vliv na výkonnost a celkově chuť sportovce věnovat se danému sportu.

To, zda se sportovec orientuje na úkol nebo sám na sebe a svoje ego, záleží na jeho osobnosti

a také na tom, jaké mají kritéria hodnocení lidé, na kterých sportovci záleží. Sportovec mohou

být motivování jak k podání co nejlepšího osobního výkonu, tak zároveň k tomu vyhrávat a

porážet ostatní. Obecně vrcholoví sportovci mají vysokou snahu o dosažení mistrovství ve

svém sportu, snaží se o posouvání svých hranic a neustálé zlepšování. Zároveň chtějí vynikat

ve svém sportu, být nejlepší, potvrdit, že jejich schopnosti převyšují ostatní. Tento typ

motivace je nejvíce adaptivní, v konkurenčním boji nejvíce obstojí a prosadí se sportovci s

tímto typem motivace. Mají tu výhodu, že mohou flexibilně přepínat pozornost mezi úkolem a

srovnáváním se, mají více zdrojů pro vnímání úspěšnosti a kompetence. Pokud vyhrávají,

může být zdrojem jejich motivace výhra a úspěch, pokud se dostaví prohra, nebo je potřeba

být trpělivým při učení se nové technice a chápat, že pravděpodobně tentokrát nevyhraji, ale z

dlouhodobého hlediska je nácvik techniky důležitější než krátkodobý úspěch, „zapnou“

pozornost na úkol a netrápí je tolik dílčí neúspěch.

Soustředění se na úkol a výkon je spojeno s pozitivní motivací. Podněcuje u sportovce

přesvědčení, že snaha a úsilí jsou příčinou úspěchu. Pozornost je soustředěna na řešení

problému, tito sportovci se lépe a rychleji učí. Jsou spokojenější, mají zaujetí a vnitřním

zájmem o danou aktivitu. Schopnosti a dovednosti jsou vnímány jako něco, na čem lze

pracovat. Sportovec je motivován trénovat po delší časové období a má důvěru v to, že

systematickým tréninkem dojde ke zlepšení schopností a výkonnosti.

Oproti tomu soustředění na výsledek a potvrzení vlastní nadřazenosti je často spojeno s

vysokou úzkostností ve výkonových situacích, zklamáním nebo nudou. Schopnost je

považována za něco stabilního, daného a neměnného, typu „buď to máš, nebo nemáš, a nedá

se s tím nic udělat.“ Tento postoj snižuje motivaci k dlouhodobému tréninku. Daná schopnost

je předpokladem úspěchu, je to něco, co sportovec nemůže svým úsilím ovlivnit. Pokud je

ovšem ego orientace spojena s vysokou mírou schopnosti, nemusí být škodlivá. Elitní

sportovci jsou zvyklí na vítězství a překonávání druhých. Riziko nastává, pokud dojde ke

zranění nebo propadu výkonnosti. Sportovec se pak cítí méněcenný, srovnává se s ostatními. I

u těch neúspěšnějších sportovců se může dostavit pochybnost o svých schopnostech, pokud se

orientují pouze na výsledek a vítězství a zapomínají na proces zlepšování, posouvání

osobního výkonu a hledání výzvy.

Soustředění se pouze na výsledek může mít tento vliv:

23. Sportovec může mít obavy z toho, že bude vypadat nebo působit jako neschopný,

pokud nevyhraje, což může vést ke zvýšení úzkosti a míry stresu, která pak způsobuje

propadu ve výkonnosti. Za účelem obrany vlastního ega si pak sportovec vybírá příliš

lehké nebo příliš těžké úkoly. Což zároveň zabraňuje rozvoji variability schopností.

Nebo je pravděpodobné, že si sportovec odůvodní neúspěch jako: „Selhal jsem, ale to

by se v takové situaci stalo každému.“

24. Strach z neúspěchu a z toho, že sportovec bude vypadat neschopně, způsobí

nedostatek ochoty vůbec se o něco pokoušet. Např. sportovec na konci závodu, když

už vidí, že jeho šance na umístění je mizivá, závod vzdává, protože „už to nemá cenu“.

25. Strach z neúspěchu a z neschopnosti se stává chronickým. Vede ke zvýšené úzkosti v

každé výkonové situaci. To může vést ke ztrátě motivace nebo naučené bezmocnosti

(„Nedaří se mi a nedá se s tím nic udělat“).

V těchto případech je nejúčinnějším řešením postupně se snažit sportovce navést na to, aby se

soustředil sám na sebe svůj vlastní výkon, proces učení, postupné individuální zlepšování,

snahu a trpělivost. Je možné mu připomenou, jak se za nějaký časový úsek zlepšil, jaký kus

práce už udělal. Také je dobré navést sportovce na to, aby se soustředil na to, aby dokázal

vnímat co nejlépe svoje tělo při výkonu, dokázal vyhodnocovat svůj stav a také učit sám sebe,

jak pohybový úkol co nejlépe zvládnout. Je vhodné, aby si sportovec např. i s pomocí trenéra

stanovil taková kritéria úspěchu, která souvisí s jeho osobním výkonem, přiblížení se vlastním

možnostem, posunutí vlastních hranic, vložení úsilí do výkonu, dodržení stanovené taktiky,

aktivitní přístup, odvaha zkoušet apod. Důležité je, aby trenér a ostatní pro sportovce důležití

lidé podpořili sportovce ve snaze a posupném zlepšování, i když zrovna nevyhrává závod. Je

možné, že sportovec skončí na 4 místě, i v případě, že podal svůj nejlepší životní výkon.

Zapamatovat by si měl to, že podal skvělý výkon na hranici svých možností a ne to, že „měl

smůlu a skončil jako brambora.“

V tréninkové nebo sociální skupině, ve které se člověk pohybuje, je velmi důležité hodnocení

a kritéria úspěchu. Hodnoty, uznávané ve skupině samozřejmě hodně ovlivňují motivaci

sportovce samotného. Pokud trenér uznává a hodnotí vysokou míru snahy a úsilí, spolupráci

mezi členy skupiny, proces učení, zlepšování, týmový úspěch, ovlivní tím také utváření

hodnot sportovců, s kterými pracuje. Podpoří také pozitivní a spolupracující atmosféru v

týmu.

Pokud je jediným kritériem úspěchu ve sportovní skupině výsledek, může být hodnota

sportovce jako člověka vázána hlavně na sportovní výkon. Když se sportovci nedaří ve sportu,

výrazně klesá jeho pocit sebehodnoty jako člověka, což je nebezpečné nejen z hlediska

motivace, ale může to také způsobovat problémy v psychice sportovce.

Kritéria hodnocení úspěchu nebo neúspěchu rodičů mají vliv na motivaci u dětí. Například

rodiče, kteří dětem dávají určité poselství tím, že je učí nacházet ve sportu radost a zaujetí,

podporují proces učení, povzbuzují je do tréninku a snažení i při neúspěchu, chyby hodnotí

jako zpětnou vazbu v procesu učení, úspěch berou jakou opakovatelný a neúspěch jako

překonatelný, pěstují v dětech pozitivní motivaci. Pokud rodiče naopak povzbuzují pouze

nadřazenost a nutnost vynikat nad ostatními, dosažení cíle jakýmikoli prostředky za cenu co

nejmenšího úsilí, trestají chyby nebo neúspěch, zdůrazňují nutnost dosažení výsledku a

neocení snahu, pokud dítě prohrává, povzbuzují negativní motivaci.

CO DĚLAT? Jak povzbudit motivaci orientovanou na činnost?

Velmi důležité pro povzbuzení motivace jsou správně stanovené cíle (které si sportovec

stanoví sám společně s trenérem, aby měl pocit vlastní zodpovědnosti). Pro stanovení cílů

můžeme použít postup, který má zkratku STROM. Dobrý cíl je:

SPECIFICKÝ – jedinečný, atraktivní

TERMÍNOVANÝ – splnitelný v určitém čase

REALISTICKÝ – odpovídající schopnostem sportovce, přiměřená výzva

OBOUSTRANNĚ AKCEPTOVATELNÝ pro obě strany (trenér, sportovec) - je užitečné,

aby si jednou za čas sportovec se trenérem na chvíli sedli a probrali cíle a upřesnili, co je

třeba. Cíle by měli vycházet zejména ze sportovce samotného, pokud to budou cíle pouze

trenérovi a sportovec se nebude cítit s nimi ztotožněn, může motivace naopak utrpět. Cíl by

měl být v souladu s potřebami, hodnotami a přáními sportovce.

MĚŘITELNÝ – dá se změřit, posoudit jeho dosažení

Pro posílení a udržení motivace je také důležitá práce s časovým nastavením cílů. Je užitečné

stanovovat jednak dlouhodobé cíle (např. na sezónu, na olympijský cyklus), střednědobé cíle

(např. na jednotlivé fáze tréninkového cyklu – přípravná, specifická, předzávodní, závodní,

přechodná fáze). Konkrétními kroky ke splnění dlouhodobých a střednědobých cílů jsou cíle

krátkodobé – na týden v tréninkovém cyklu a dále na každou tréninkovou jednotku.

Dlouhodobý cíl můžeme sportovci připodobnit jako vrcholek schodiště, na které chce

vystoupit, vedou k němu postupné kroky v podobě jednotlivých schodů na schodišti. Není

možné vyskočit na vrcholek schodiště, je potřeba projít po jednotlivých stupních. Na začátku

tréninku by mělo být stanoveno, jaký je cíl a na konci by mělo být provedeno krátké

zhodnocení a zpětná vazba, co se podařilo, na čem je potřeba procovat, co je třeba zlepšit.

Hodnocení může provádět také sportovec sám a po té ve spolupráci s trenérem. Je dobré

postupně vést sportovce k vlastní uvědomělosti a zodpovědnosti za plnění cílů. K cílům je

potřeba přistupovat tak, že pokud se změní podmínky, mohou být flexibilně měněny, např.

pokud se v průběhu tréninkového cyklu dostaví nemoc nebo zranění, musíme cíle přizpůsobit.

Je důležité také hodnotit a dávat zpětnou vazbu o tom, jak se sportovci daří a jak se cítí, aby

nedošlo např. k přetrénovaní.

Užitečným nástrojem záznamu cílů a postupu k jejich dosažení je tréninkový deník, kam

může sportovec zaznamenávat obsah tréninkové jednotky, ale také svoje hodnocení, pocity

apod. Tréninkový deník může být dobrým zdrojem zpětné vazby jak pro sportovce, tak

trenéra. Velmi důležité je monitorovat postup dosahování cílů a cíle pravidelně společně se

sportovcem upřesňovat.

Cíle mohou být stanoveny jak v oblasti techniky, kondice, taktiky, tak v oblasti psychických

dovedností. Příkladem cíle pro oblast psychicky může být zlepšení zvládání předstartovních

stavů, postupné zlepšování schopnosti koncentrace, práce na trpělivosti v průběhu zápasu,

zlepšení ovládání negativních emocí, provádění relaxačních cvičení za účelem celkového

zklidnění apod.

Dalším způsobem pro pěstování motivace orientované na činnost je koncentrace na věci

podstatné pro zvládnutí daného úkolu (např. technika, herní strategie, taktika, koncentrace

sám na sebe svůj výkon, dýchání, vlastní pocit při pohybu, sebeinstrukční klíčová slova;

klidný a soustředěný přístup; vyrovnanost a sebedisciplina). V tréninku je dobré zaměřit se na

získání dovedností a znalostí a míru úsilí. Kritéria úspěchu by měla brát v úvahu osobní cíle,

vlastní možnosti a individuální zlepšování sportovce.

Trenér může za relativně krátký časový úsek ovlivnit motivaci sportovce. Stanovením

výkonových cílů, hodnocením úspěchu a interpretací neúspěchu, a také vlastní instrukcí,

kterou dá svěřenci do závodu. Například pro trénink: „Jeď dál, vidíš, daří se ti, zkus to udělat

tak, jak vnímáš, že to bude nejlepší; jak bys to mohl udělat ještě lépe?“, „Vidíš, už jsi udělal

takový pokrok, zkus v dalším pokusu udělat to a to, pečlivěji se soustřeď na to a to, jak se při

jízdě cítíš, kdy zahajuješ oblouk nebo kdy začínáš tlak na lyže, tohle bylo správné, v tom

pokračuj“. „Nevadí, že se ti to nepovedlo, zkus to znova. Neřeš, že ostatní jsou rychlejší.

Soustřeď na sebe, abys měl v dalším pokusu rychlejší čas než v tom předchozím.“

Rodiče nepodpoří motivaci orientovanou na činnost, když se zeptají dítěte po turnaji: „Vyhrál

jsi?“ Interpretace dítěte může být: „Znamená to, že výhra je jediné možné, co si zasluhuje

pochvalu, co na tom, že jsem hrál dobře, opravdu dobrý tenis, když jsem nevyhrál? Nemá

cenu se snažit, když nevyhraji, je to k ničemu. Příště se bojím jet na turnaj, co když

nevyhraji?“

6 Postupy pro zvyšování motivace

Stanovujte realistické postupné cíle

Změňte motivační klima (orientace na dovednosti, výkon vs. na výsledky)

Pokuste se zvýšit sebe-účinnost sportovce – umožněte mu zažít úspěch alespoň v

některých činnostech, volte soutěže přiměřené jeho dovednostem

Uvědomujte si kritéria úspěchu a neúspěchu, která používáte (hodnoťte úsilí, snahu,

dobrou práci, individuální posun, zdůrazňujte proces učení a dlouhodobější hledisko,

povzbuzujte do tréninku a snažení i při neúspěchu, chyby hodnoťte jako zpětnou

vazbu v procesu učení, úspěch berte jakou

opakovatelný a neúspěch jako překonatelný).

Strategie, které rozvíjejí motivaci na zaměřenou na činnost: zkratka z angličtiny TARGET

Kačko, jestli se to vyskytuje i v jiné kapitole, tak ten postup TARGET klidně vyhoď, ale tento

postup je všude v literatuře uveden jako postup pro zvyšování vnitřní motivace, tak nevím, v

jaké jiné kapitole by to mělo být? Nechávám na tvém uvážení.

TASK – VÝBĚR ÚKOLU

AUTHORITY – AUTORITA

REWARDS – JAK ODMĚŇUJEME

GROUPING FACTORS – SKUPINOVÉ FAKTORY

EVALUATION – JAK HODNOTÍME

TIME – ČASOVÝ RÁMEC ÚKOLU

TASK: ÚKOL

= to, jaký úkol sportovec dostane, co se má za určitý úsek tréninku naučit, co zdokonalit

(tréninkové aktivity, struktura podmínek pro trénink).

Umožněte sportovcům pestrý výběr přiměřeně náročných úkolů, které jsou

dostatečnou osobní výzvou a vyžadují aktivní účast.

Pomozte sportovcům se stanovením cílů, ale tak, aby to skutečně byly jejich cíle, ne

pouze vaše, a sportovci cítili vlastní odpovědnost za jejich splnění.

Zajistěte optimální tréninkové prostředí (materiální vybavení, prostory, skladba

tréninku, atmosféra ve skupině), u každého úkolu stanovte, co by který sportovec měl

zvládat (např. starší půjdou 6 kol, mladší 3. Nebo každý si pojede svým tempem a

dodrží tepovou frekvenci na určitém úseku).

AUTORITY: AUTORITA

= centrum zodpovědnosti v situaci učení – do jaké míry zapojí trenéři sportovce do procesu

rozhodování, co se týká tréninkového procesu, stanovování a dodržování pravidel.

Umožněte sportovcům zapojit se alespoň do určité míry do rozhodování o

tréninkovém procesu.

Dejte sportovcům možnost, aby občas vedli trénink nebo se angažovali v organizování

tréninku.

Podpořte rozvoj zodpovědnosti sportovce za vlastní učení a zlepšování výkonnosti a

využití tréninkového času.

Dbejte u svých sportovců na rozvoj sebekontroly, disciplíny a nezávislosti

REWARD – ZPŮSOB ODMĚŇOVÁNÍ

= postupy a praktiky používané pro motivování sportovců a ocenění jejich zlepšení a úspěchů

(např. důvody k odměně, distribuce odměn, příležitost pro odměňování).

Odměny a uznání jsou součástí každého výkonového prostředí, nemusí mít ale

zamýšlený efekt.

Neodměňujte, pokud není za co. Odměna by měla mít informační charakter – udělal

jsi dobře to a to, a za to dostáváš odměnu.

Odměňte individuální pokrok, snahu, úsilí, zlepšení.

Poskytněte i těm slabším odměnu za snahu a povzbuďte je v úsilí o co nejlepší

individuální výkon.

Pokud je to možné, povzbuzení a odměny udělujte individuálně, popřípadě v

soukromí, zaměřte se na ohodnocení individuálního posunu.

Zajistěte stejné podmínky udělování odměn pro všechny.

GROUP – SKUPINOVÉ FAKTORY

= to, v jakém sociálním prostředí se sportovci pohybují, zda trénují samostatně nebo ve

skupině, nebo např. rozdělování do skupin během tréninku.

Používejte flexibilní a promíchané skupiny v tréninku, střídejte menší, větší skupiny,

individuální aktivity.

Skupina může mít motivační i demotivační efekt, zaleží na kritériích úspěchu.

Utvářejte podmínky pro kooperaci a skupinové učení.

Využívejte sociální aspekty a spolupráci v procesu učení (hry, soutěže, závodění, vzor

lepších a zkušenějších, výměna zkušeností, humor, radost).

Podporujte týmovou spolupráci a ducha, dbejte na dodržování pravidel fair play (při

soutěži podpora ostatních z týmu, vzájemná pomoc, slušné a kolegiální vztahy).

Zařazujte team building do tréninku (trénink můžete ozvláštnit netradiční aktivitou,

lanovými aktivitami, společným soustředěním, výletem, organizováním sportovní

akce atd.)

EVALUATION – HODNOCENÍ

= normy stanovené pro učení a výkon a postupy monitorování a posuzování těchto norem.

Volte kritéria hodnocení založená na snaze, zlepšování, vytrvalosti, pokroku směrem k

individuálním cílům.

Zapojte sebehodnocení sportovce – sportovec by si měl pěstovat schopnost sám co

nejobjektivněji posoudit svůj výkon, zapojit i svoje pocity, nespoléhat pouze na

zpětnou vazbu od trenéra.

Dělejte smysluplné hodnocení, buďte důslední a stálí (poskytujte smysluplnou zpětnou

vazbu o výkonu: jak pozitivní, co se podařilo, tak negativní, co je potřeba zlepšit;

dbejte na to, aby sportovci nepovažovali zpětnou vazbu za kritiku, ale za prostředek,

který jim ukáže, co zlepšit, nejlépe jakým způsobem to mají zlepšit; nezaměřujte se při

hodnocení pouze na chyby - to má špatný vliv na sebehodnocení sportovce, zkresluje

objektivní vnímání výkonu, snižuje motivaci do dalších pokusů; zaměřte pozornost

také na to, co se podařilo).

Hodnocení je klíčový faktor ve výkonové motivaci sportovce, mělo by být

orientováno na daného jedince.

Hodnoťte individuální zlepšení a proces učení.

Utvářejte sportovci takové podmínky, aby se mohl dále zlepšovat a posouvat svoji

výkonnost.

Nehodnoťte pouze srovnáváním s ostatními sportovci; můžete dávat příklad jiných, ale

poukazujte také na silné stránky a zdroje daného sportovce.

ČASOVÝ RÁMEC ÚKOLU

= vhodná volba časového rámce pro nároky použité v tréninku a soutěži (např. tempo učení

uzpůsobené věku a stupni vývoje; časový management tréninku a tréninkový plán;

uzpůsobení náročnosti soupeře stupni vývoje daného sportovce, úrovni jeho schopností).

Při tvorbě tréninkového programu bychom měly mít na paměti, že sportovci, dokonce

i na elitní úrovni, nemusí trénovat a nerozvíjejí se stejně rychle.

Poskytněte dostatek času pro posun na další stupeň vývoje schopností a dovedností.

Věnujte sportovcům stejné množství času, pokud trénujete ve skupině.

Pomáhejte sportovcům sestavit si tréninkový rozvrh a rozvrh soutěží.

Přizpůsobte načasování instruktáže danému úkolu a potřebám sportovce.

Sportovcům, kteří mají problém se naučit nové dovednosti, dejte více času.

Dejte svěřencům prostor pro vytvoření vlastního tempa v procesu učení.

7 Motivace dosáhnout úspěchu versus vyhnout se neúspěchu

Někteří sportovci jsou motivování potřebou dosáhnout úspěchu a jiní potřebou vyhnout se

neúspěchu. Sportovci motivovaní potřebou dosáhnout úspěchu zaměřují veškerou svou

energii na to, aby se vypořádali s úkoly, které výkon v daném sportu obnáší, místo toho, aby

se báli nebo o sobě pochybovali. Takoví sportovci věří v úspěch a berou na sebe odpovědnost

za případný neúspěch. Jsou charakterističtí tím, že chápou život jako výzvu, příležitost, jsou

realističtí, soutěží sami se sebou i s ostatními, volí si přiměřené soupeře či úkoly, netrpí

úzkostí ze selhání, úspěchy připisují svým schopnostem, neúspěchy náhodě nebo

nedostatečné přípravě. Tento postoj by měli trenéři u sportovců a starší sportovci sami u sebe

podporovat.

Naopak sportovci podléhající strachu z neúspěchu, jsou často ovládáni pochybami a úzkostí.

Neúspěchy připisují nedostatku schopností a úspěchy štěstí nebo slabosti protivníka. Obviňují

se z neúspěchu a za úspěch si nepřipisují žádné zásluhy. Pro to, aby si ochránili sebeúctu, se

raději vyhýbají soutěžím, kde by mohli zklamat. Jsou úzkostní v situacích, kdy je od nich

očekáván výkon. Volí buď extrémně snadné nebo extrémně obtížné soupeře či úkoly. Tento

postoj se může vypěstovat, pokud jsou děti za neúspěchy rodiči či trenéry trestáni, ať už

přímo, nebo ironií, zklamáním rodičů apod. Je velmi složité tento přístup u sportovců

přebudovat.

Trenér by měl v tréninku vytvářet takové podmínky, které dávají svěřencům příležitost

dosáhnout vnitřního uspokojení, dosáhnout úspěch, zažít zábavu. Trenér nemůže předat

svému svěřenci motivaci nebo mu ji „nalít do hlavy“, může ovšem vytvářet v tréninku takové

podmínky a klima, které motivaci sportovce podněcují. Sportovci sami se mohou soustředit

spíše na to, jak dosáhnout co nejlepšího výkonu, místo aby se zabývali pochybnostmi sami o

sobě a měli o obavy z důsledků, které je potkají, když se jim výkon nepodaří. Např. u tenisty

je užitečné zaměřit se na způsob myšlení „Jak to udělám, abych vyhrál, abych soupeře

porazil“ místo aby přemýšlel ve stylu „Nesmím prohrát, nesmím udělat chybu“.

V následující části kapitoly seznámíme s dalšími možnostmi a doporučeními pro zvyšování a

udržení motivace.

8 Důležitost správných návyků pro motivaci

Pro motivaci sportovce důležité již od mladého věku dbát na vytvoření správných návyků, co

se týče sportovní činnosti. Je vhodné již od útlého věku učit sportovce dodržovat správné

návyky, dbát důsledně na dodržení režimu, pravidel, vytvářet na úkol zaměřené motivační

klima. Pokud se správné tréninkové a soutěžní chování stává pro sportovce dobrým zvykem,

nemusí řešit, zda má chuť určité činnosti vykonat či ne. Správně naučené postupy a zvyklosti

mohou být jedním ze způsobů, jak pěstovat motivaci sportovce. Sportovec má osvojené

postupy v tréninku, které fungují a nemusí se zabývat přemýšlením, co má vlastně dělat.

Může se pak soustředit lépe na taktiku, má více času na regeneraci, může se věnovat jiným

činnostem. Vhodně volené odměny a tresty mohou napomoci vytváření dobrých návyků.

Dobrým příkladem může být samozřejmě trenér, který by měl být důsledný při nácviku

dobrých návyků u sportovců již od nejútlejšího věku.

9 Trenér, jeho přístup a vliv na motivaci svěřence

Trenér je pro sportovce vzorem, chování trenéra je příkladem, který sportovci mohou

napodobovat a přejímat.

Trenér, který má sám problém nacházet motivaci pro svou práci, by si měl dobře uvědomit,

jestli práce se svěřenci je opravdu to, co ho v životě naplňuje, co mu přináší uspokojení z

dobře vykonané práce, zda nalézá v trenérské práci smysl. Pokud tomu tak není, je velmi

pravděpodobné, že jeho přístup bude mít vliv i na motivaci svěřenců a mnohé může od

tréninku odradit a negativně tak ovlivnit jejich vztah k danému sportu.

Oproti tomu trenér, který je sám vyrovnanou osobností, má dobře srovnané životní hodnoty,

má jasno v tom, že chce pracovat s mladými lidmi, vést je směrem k učení se dovednostem

nutným ke zvládnutí daného sportu, k naplnění vlastního potenciálu, a záleží mu také na jejich

osobnostním rozvoji a na tom, aby sport vedl k jejich seberealizaci, naplněnému životu a

zdravému způsobu životu, je dobrým vedoucím pro svěřence. Na prvním místě je třeba dělat

vše pro tělesné a duševní zdraví sportovců – vítězství je až na druhém místě. Příkladem pro

sportovce by měl být také morální a slušný přístup trenéra.

Pokud trenér toleruje nevhodné, nemorální chování u sportovců, přispívá k tomu, že sportovci

budou považovat nevhodné způsoby chování za přípustné či dokonce dobré. To může také

velmi negativně ovlivnit motivaci sportovce. Trenér, který dá sportovci špatný příklad tím, že

bude upřednostňovat ne - fair hru či podvod, může zapříčinit to, že sportovec převezme

podobné způsoby a místo aby bojoval např. o dobré umístění, bude vymýšlet podvodné

způsoby a jeho motivace věnovat se sportu a poctivě trénovat utrpí.

DOPORUČENÍ PRO TRENÉRY, JAK PRACOVAT SE SVOU VLASTNÍ MOTIVACÍ

Pro trenérskou práci je dobré mít jasně stanovené cíle a pravidla práce se svěřenci. Americký

přístup velí sepsat si před započetím jakékoli práce určitou filozofii, tedy zásady, podle

kterých byste chtěli pracovat, co je pro vás důležité, jaké hodnoty jsou pro vás prioritní atd.

Není na škodu si svoji filozofii na stránku v bodech napsat, vyvěsit ji na nástěnku nebo založit

do tréninkového deníku a čas od času se ujistit, jestli pracujete podle zásad, které jste si sami

stanovili.

Klíčovým předpokladem pro práci trenéra by měl být profesionální přístup - v době kdy jste

se svěřenci, se plně věnujte jim a tréninku, nechte svoje osobní starosti před branou stadionu.

To samé by mělo platit i pro sportovce a jejich přístup k tréninku. Buďte dochvilní, využijte

efektivně čas tréninku. Trénink mějte dobře připravený a dodržujte systém. Na tréninku se

svými svěřenci neřešte svoje osobní záležitosti. Zkuste se také vyvarovat protěžování

některých jedinců a naopak shazování nebo zesměšňování těch, kterým se tolik nedaří nebo

nejsou podle vašeho názoru tolik perspektivní. Důslednost a disciplínu nevyžadujte pouze od

svěřenců, ale také od sebe. Vyrovnaný životní postoj a přístup k tréninku, dobře srovnané

životní hodnoty a vlastní životní spokojenost jsou dobrým předpokladem pro udržení vlastní

motivace a prevence vyhoření. Dodržujte zásady psychohygieny. Dbejte na neustálé

sebevzdělávání a sebe-rozvoj - učte se novým metodám, vyměňujte si zkušenosti s ostatními

odborníky ve svém oboru, hledejte nové zdroje informací a také se učte znát svoje svěřence.

Pokládejte si často otázku: jak mohu svým svěřencům nejvíce pomoci ke zlepšení, co mohu

udělat pro zkvalitnění tréninku? Samozřejmostí by měl být pozitivní a na svěřence

orientovaný přístup. Mějte důvěru ve svěřence a jejich schopnosti a potenciál. Zařiďte trénink

tak, aby bavil také vás, nejen to, co se musí, nebo co by mohlo bavit vaše svěřence.

Z hlediska motivace svěřence je velmi důležitý také konzistentní přístup ze strany trenéra.

Trenér by měl být spolehlivý, důsledný v dodržování dohodnutých věcí. Sportovec by měl

mít pocit, že se může na trenéra spolehnout a v případě potřeby se o něj také opřít. To

neznamená, že by trenér měl přejímat odpovědnost za sportovce, ale pokud mezi trenérem a

sportovcem panuje vzájemná důvěra, je to opravdu velmi dobrý vklad pro motivaci sportovce.

Naopak velmi špatný dopad může mít nekonzistentní přístup trenéra, např. trenér nemá čas se

sportovci dostatečně věnovat, je náladový, nedodržuje to, na čem se se sportovcem domluvil,

případně sportovec má pocit nedůvěry, nedocenění, strachu a ohrožení nebo má pochybnosti o

profesionálních kvalitách trenéra. Všechny tyto důvody mohou mít velmi špatný vliv na

motivaci svěřence věnovat se sportu naplno, dávat do tréninku maximum, případně

překonávat překážky, které se v tréninkovém procesu vyskytují. Trenér nemusí dělat sportovci

chůvu, ale v každém případě by měl být spolehlivý. I ten nejzapálenější sportovec, po té co se

vymění několikrát za sezónu trenér např. kvůli tomu, že odejde za lepšími pracovními

podmínkami, může být na pochybách, jestli opravdu chce v daném sportu pokračovat, protože

vždy, když si konečně na nového trenéra zvykne, ten pak odchází.

Pokud sám trenér dokáže sportovce nadchnout, trénink sportovce baví, je zajímavý,

dynamický, trenér dokáže dobře vystihnout sportovcovu „notu“, pak může být trenér

významným motivátorem. Charisma trenéra jistě hraje velmi důležitou roli, ovšem některé

sportovce ani ten nejzábavnější kouč nedokáže pro danou činnost nadchnout. Ideální

kombinací je, pokud má sportovec sám dostatek vnitřní motivace a zároveň jej motivuje

trenér a jeho přístup. Charisma, sociální inteligence a cit pro práci s lidmi nemůžeme očekávat

od všech trenérů, na druhé straně prací na sobě a učením se novým věcem může každý trenér

svou práci zdokonalovat. Nemusíte být nutně super zábavným charismatickým vůdcem,

abyste dokázali udělat zajímavý trénink a dodali sportovcům nadšení do jejich sportu. Je

důležité vycházet ze své podstaty. Pokud jste tichý introvert, můžete být svým klidným

přístupem, dobrým příkladem a dobrými radami sportovcům velmi užiteční. Důležité je mít

dobrou úroveň profesních znalostí a naučit sportovce dobrý „grunt“, dát jim základ dobré

techniky, všeobecnou přípravu, kondiční základ a také pozitivní přístup k tréninku.

10 Techniky mentálního tréninku, které můžeme využít pro budování a udržení motivace

sportovce

Stanovování cílů

Stanovujte cíle společně se svými svěřenci, tím vzbudíte závazek z jejich strany, budou lépe

motivování a budou cítit zodpovědnost za výsledek své práce, svého tréninku.

Dobře stanovené cíle a jasně definované kroky k nim motivují sportovce překonat tvrdé

tréninky a nesnáze na cestě k cíli. Cíle dávají i nepříjemným zkušenostem smysl. Sportovec

přistupuje rozdílně k tvrdé práci a bolesti, pokud v ní vidí smysl, než pokud mu ji trenér pouze

naordinuje, aniž by sportovec měl jasný kontext a přesně věděl, proč se zrovna v tomto

tréninku potřebuje takto dřít. Cíle by měly být pro sportovce dostatečnou výzvou. Zároveň by

měl chápat, že i překonání nesnází je důležité při cestě za úspěchem.

Velmi důležité je stanovit reálné cíle. Trenér i sportovec sám by měl znát svoje limity. Ne

vždy je slabá výkonnost způsobena nedostatkem motivace. Je možné, že sportovec již dosáhl

takové výkonnostní úrovně, která odpovídá jeho geneticky daným předpokladům. V tom

případě zvýšené úsilí a absolutní důvěra ve zlepšení není založena na reálném základě.

Úkolem trenéra je zjistit, zda sportovec vyčerpal svůj výkonnostní potenciál, nebo zda je

možný další rozvoj. Je důležité dělat závěry velmi opatrně, zvláště u mladších sportovců. Již

mnohokrát jsme slyšeli případ, že trenér sportovce již v mladém věku „odepsal“ a ten přes

veškerá negativní očekávání trenéra dosáhl později excelentní výkonnosti. Trenér by neměl

sportovci říkat nesmysly a dávat mu plané naděje. Měl by spíše povzbudit sportovce, aby si

sám určil svoje možnosti a naučil se tak stanovovat reálné cíle. Sportovec se pak vyhne

mnoha zklamáním, zažije více úspěchů a cítí se schopnějším. Získává větší sebedůvěru, může

se naučit dovednostem přiměřeným jeho schopnostem, aniž by pociťoval strach z neúspěchu.

Sportovec zjistí, že výsledkem jeho úsilí je výkonnostní růst. Není dobré zdůrazňovat

vítězství, přednost mají osobní výkonnostní cíle. Sportovec musí vidět a vnímat úspěch, který

je podmíněn dosažením jeho vlastních cílů, a nikoli překonáním výkonů ostatních. Důležité

pro sportovce je také chápat, že chyby a nedostatky jsou přirozenou součástí procesu učení. I

prohru je třeba vnímat jako zkušenost, z které se můžeme poučit, něco nového pochopit a

posunout se tak dále, ať už ve výkonnostním, či osobnostním vývoji.

Vnitřní řeč

Pozitivní vnitřní řeč může sportovci výrazně napomáhat při učení se novým dovednostem, při

zvládání stresu, stereotypu, v závodě. Vnitřní řeč zaměřená na snahu, vytrvalost, trpělivost a

klidný přístup při cestě za dlouhodobým cílem může napomoci udržet motivaci i při

nejnáročnějších situacích. Je důležité, naučit se systematicky používat vnitřní řeč v tréninku,

aby s ní sportovec dokázal pracovat i pod tlakem a ve stresových situacích v závodě. Více k

této technice v kapitole této publikace zaměřené na techniky mentálního tréninku.

Imaginace

Práce s touto technikou může také napomoci zvyšování a udržení motivace. Sportovec si

může vybavit představu úspěšného zvládnutí výkonu, představu sama sebe při minulém

úspěšném výkonu. Důležité je představit si také pozitivní emoce spojené s úspěšným

výkonem. Motivující se i představa úspěšného provedení výkonu někým jiným, nejlépe

vzorem pro sportovce. Velmi motivující může být i představa úspěšného dosažení cíle. Může

se jednat i o cíl dlouhodobý. Práce s imaginací by i v tomto ohledu měla být systematická,

sportovec by měl trénovat imaginaci co nejčastěji v tréninku, aby se vypěstovala schopnost

vybavovat pozitivní představy i v náročných situacích. K obsahu imaginace více v kapitole

zaměřené na tuto techniku.

Z hlediska udržování motivace se mi jeví jako důležité také relaxační a regenerační techniky,

pro to, aby se sportovec odreagoval od náročného tréninku, „vyčistil“ hlavu a mohl tak být

lépe připraven na další trénink. Sportovci jsou často až zahlceni svým sportem a prostředím

okolo něj, někdy je opravu užitečné změnit aktivitu, zcela se věnovat něčemu úplně jinému,

odjet do jiného prostředí, dát si dovolenou atd. pro to, aby se sportovec mohl opět s chutí

pustit do trénování. Pokud je sportovec přetrénovaný nebo jeho motivace klesá, protože má

svého sportu již „plné zuby“, je pro jeho motivaci v některých případech dobré, když si dá

chvíli pauzu a pak pokračuje v tréninku. Více o těchto technikách v kapitole Emoce.

11 Další doporučení pro zvýšení motivace v tréninku

Důležitou potřebou ovládající chování člověka je potřeba stimulace, ve sportu můžeme říci,

že jde o potřebu zážitku a vzrušení. Je důležité, aby stimulace pro svěřence nebylo příliš málo,

ale ani příliš mnoho. Je potřeba citlivě pracovat s náplní a obtížností tréninku tak, aby míra

zatížení a stimulace odpovídala potřebám sportovce. Obtížnost tréninkové jednotky musí být

adekvátní schopnostem sportovce. Úkol musí být dostatečnou výzvou (aby se sportovec

posouval ve výkonnosti), ale zase ne tak těžký, aby ho sportovec nebyl schopen splnit.

Důležité je, aby sport byl pro svěřence zážitkem a našel v něm zaujetí. Můžeme využít efektu

novosti. Trénink by měl stimulovat k rozvoji techniky a taktiky. Neustálé instrukce v průběhu

činnosti nejdou žádoucí, sportovec by měl dostat určitý čas, aby si sám ohodnotil svůj výkon a

vyzkoušel v praxi, co mu funguje a nefunguje. Pokus trenér sportovci do hry neustále mluví,

jednak jej vytrhuje ze soustředění a také to ubližuje rozvoji samostatností. Také neustálé

hodnocení není příliš vhodné. Je lepší hodnotit až po výkonu, a to sice věcně, co se podařilo,

co by se dalo zlepšit, je důležité dát prostor sportovci, aby sám zhodnotil, jak se u výkonu

cítil, co se mu dařilo a co ne. V tréninku rozhodně nepřehánějte teoretické pokyny, dejte

sportovci čas na vyzkoušení nových věcí.

Udělejte trénink zajímavý a zábavný pro svoje svěřence, doplňte trénink o hry, zajímavé

aktivity, netradiční sporty atd. Samozřejmě je důležité, aby sportovci procvičovali jednotlivé

dovednosti pomocí osvědčených drilů, ovšem i drilový trénink se dá udělat zajímavým

způsobem s různými obměnami. Není nutný až přehnaně zážitkový způsob tréninku, sportovci

např. vytrvalostních sportů si potřebují zvyknout na stereotyp a např. dlouhé sezení v sedle u

cyklistů, což se nedá natrénovat jinak než ježděním na kole, ale můžete např. vybírat rozličné

terény, zajet na soustředění do neznámé krajiny atd.

Významným motivem lidské činnosti je naplnění potřeby afiliace, jelikož člověk je tvor

společenský. Trénink ve skupině je zajímavější než samotářský trénink, hry, soutěžení,

soustředění s ostatními a příklad ostatních jsou důležité pro motivaci. Většina zvláště

mladších sportovců trénuje raději ve skupině než o samotě. Nemusíte všechny tréninky

organizovat skupinově, alespoň jeden trénink v týdnu společně s ostatními nebo alespoň s

trenérem je motivující.

Doporučená literatura

Burton, D., & Raedeke, T. (2008). Sport psychology for coaches. Champaing, IL: Human

Kinetics.

Horn, T. (Ed.). (2008). Advances in sport psychology. Champaing, IL: Human Kinetics.

Martens, R. (2004). Úspěšný trenér (I. Soulek, Trans.). Praha: Grada.(Originál vydán )

Roberts, G. C. (2001). Advances in motivation in sport and exersice Champaing, IL: Human

Kinetics.

Slepička, P., Hošek, V., & Hátlová, B. (2009). Psychologie sportu. Praha: Karolinum.

Vealey, R. S. (2005). Coaching for the inner edge. Morgantown: Sheridan Books.

Weinberg, R. S., & Gould, D. (2003). Foundations of Sport and Exercise Psychology (4th

ed.). Champaign, IL: Human Kinetics.

Williams, J. M. (Ed.). (2006). Applied sport psychology: personal growth to peak

Bahill, A. T. and LaRitz, T. (1984). Why can´t batters keep their eyes on the ball? American

Scientist 72: 249-253

Baker, F. (1999). Psychological outcomes of physical education. In. V. Hošek, P. Tillinger, L.

Bílek (Eds.) Psychology of sport and exercise. Prague: Faculty of Physical Education and

Sport.

Dvořák, F., Mašková, L., Weisshautel, J. (1992) Běh na lyžích. Praha: Olympia

Gardner, H. (1999). Dimenze myšlení. Praha: Portál

Plháková, A. (2003). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia

McDermott, I. and O´Conor, J. (1999) Neurolingvistické programování v manažerské praxi.

Praha: Magment press

Vaněk, M., Hošek, V., Rychtecký, A., Slepička, P. (1979). Psychologie sportu.Praha: SPN

Válková, H. (1980). Psychologie tělesné výchovy. Olomouc: UP

Williams, J. M. (Ed.). (2006). Applied sport psychology: personal growth to peak

performance (5th ed.). New York: McGraw Hill.