Informovanost o první pomoci a jejím poskytování mezi studenty … · 2017. 4. 19. · výzkum....

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

PEDAGOGICKÁ FAKULTA

Katedra antropologie a zdravovědy

Diplomová práce

Marie Štěchová

Učitelství sociálních a zdravovědných předmětů pro střední a vyšší odborné

školy

Informovanost o první pomoci a jejím poskytování

mezi studenty vybrané střední školy

Olomouc 2017 vedoucí práce: Mgr. Petr Zemánek, Ph.D.

Prohlášení

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma „Informovanost o první pomoci

a jejím poskytování mezi studenty vybrané střední školy“ vypracovala samostatně

pouze s pouţitím pramenů a literatury uvedených v seznamu citované literatury.

V Olomouci dne Podpis

Poděkování

Děkuji Mgr. Petru Zemánkovi, Ph.D., za odborné vedení diplomové práce,

poskytování rad a materiálových podkladů k práci. Děkuji své rodině a blízkým za

podporu během celého studia. Rovněţ děkuji vedení SŠ a JŠ ve Volyni a všem

respondentům za ochotu a spolupráci při výzkumném šetření.

OBSAH

ÚVOD ............................................................................................................................... 6

1 CÍL PRÁCE ................................................................................................................... 7

2 TEORETICKÉ POZNATKY ........................................................................................ 8

2.1 První pomoc ............................................................................................................ 8

2.2 Právní úprava vztahující se k první pomoci ............................................................ 9

2.3 Zdravotnická záchranná sluţba a integrovaný záchranný systém ......................... 10

2.4 Důleţitá telefonní čísla a tísňové volání ............................................................... 12

2.5 Polohy a transport poraněného .............................................................................. 13

2.5.1 Transport poraněného ..................................................................................... 13

2.5.2 Polohy poraněného ......................................................................................... 16

2.6 Akutní stavy vyţadující první pomoc ................................................................... 19

2.6.1 Základní neodkladná kardiopulmonální resuscitace ...................................... 19

2.6.2 Poruchy vědomí .............................................................................................. 26

2.6.3 Obstrukce dýchacích cest ............................................................................... 28

2.6.4 Šok .................................................................................................................. 30

2.6.5 Zástava krvácení ............................................................................................. 32

2.6.6 Rány ................................................................................................................ 35

2.6.7 Termická poranění .......................................................................................... 37

2.6.8 Poranění kostí a kloubů .................................................................................. 41

2.6.9 Intoxikace ....................................................................................................... 43

2.6.10 Křečové stavy ............................................................................................... 44

2.6.11 Diabetes melitus ........................................................................................... 46

2.6.12 Akutní infarkt myokardu .............................................................................. 48

2.6.13 Cévní mozková příhoda ................................................................................ 48

2.7 Problematika z pohledu jiných autorů ................................................................... 49

3 PRAKTICKÁ ČÁST ................................................................................................... 51

3.1 Metodika výzkumu ................................................................................................ 51

3.1.1 Teoreticko-praktická příprava ........................................................................ 51

3.1.2 Výzkumné problémy ...................................................................................... 52

3.1.3 Charakteristika výzkumného souboru ............................................................ 52

3.1.4 Pouţitá metoda ............................................................................................... 53

3.1.5 Organizace výzkumu ...................................................................................... 54

4 VÝSLEDKY ................................................................................................................ 55

4.1 Vyhodnocení výzkumu ......................................................................................... 55

4.2 Celkové vyhodnocení .......................................................................................... 103

5 DISKUZE .................................................................................................................. 107

ZÁVĚR ......................................................................................................................... 115

SOUHRN ...................................................................................................................... 117

SUMMARY .................................................................................................................. 118

REFERENČNÍ SEZNAM ............................................................................................ 119

Seznam pouţité literatury .......................................................................................... 119

Seznam pouţitých symbolů a zkratek ....................................................................... 123

Seznam obrázků ........................................................................................................ 124

Seznam tabulek ......................................................................................................... 125

Seznam grafů ............................................................................................................. 126

Seznam příloh ............................................................................................................ 129

ANOTACE ................................................................................................................... 143

6

ÚVOD

Ţivot a zdraví člověka jsou moderní společností řazeny mezi nejvyšší hodnoty.

Poskytnutí pomoci člověku v tísni nebo ohroţení je proto v povědomí společnosti

projevem kladných mezilidských vztahů a je povaţováno za samozřejmou povinnost

svědků postiţení. (Lejsek a kol., 2013, s. 7)

Náhlá porucha zdraví či změna zdravotního stavu můţe kdykoli a kdekoli

postihnout kaţdého člověka a to bez rozdílu věku, pohlaví nebo znalostí. Nikdo neví,

kdy on sám, jeho blízcí či úplně neznámí lidé budou potřebovat zajištění laické pomoci,

která můţe zachránit ţivot ještě před příjezdem odborné péče. O poskytování první

pomoci toho bylo napsáno a vyřknuto mnoho. Jedná se však o sféru, která prochází

neustálou obměnou a je vhodné její poznatky stále připomínat.

Téma diplomové práce jsem si zvolila záměrně, jelikoţ mě tato problematika

vţdy zajímala. Jako studentka střední školy jsem prošla kurzem první pomoci pod

záštitou zdravotnické záchranné sluţby. V rámci bakalářského studia jsem pak

absolvovala předmět První pomoc. Impulzem k mapování této oblasti byly rovněţ

rozhovory se známými, jeţ pracují u zdravotnické záchranné sluţby. Jejich výpovědi

o mnohdy fatální neznalosti, neochotě či strachu poskytnout první pomoc jsou aţ

zaráţející.

Svou pozornost jsem zaměřila na ţáky střední školy, konkrétně Střední školy

a Jazykové školy ve Volyni. Takto jsem volila hned ze dvou příčin. Jednak proto, ţe

právě na střední škole se většinou lidé poprvé setkávají s informacemi o první pomoci,

ať jiţ v rámci některých předmětů, školení před odbornou praxí nebo v autoškole. Dále

jsem si tuto školu vybrala pro její rozmanitost. Poskytuje vzdělání jednak

v ekonomických oborech, ale také v oboru zaměřeném na pomoc lidem.

Počáteční část práce je věnována teoretickým poznatkům, kdy se zaměřuji na

první pomoc jako takovou a na její legislativu. Dále zmiňuji aktivity zdravotnické

záchranné sluţby a integrovaného záchranného systému, pokyny pro tísňové volání,

postupy polohování a transportu raněných. Na to navazuje realizace první pomoci

v některých vybraných stavech.

V praktické části jiţ popisuji celý průběh svého výzkumného šetření. Jeho

přípravu, realizaci a organizaci, pouţitou metodu a vyhodnocení. Konkrétně jsem

pouţila kvantitativní metodu šetření, kdy byl dotazník výzkumným nástrojem.

7

1 CÍL PRÁCE

Hlavním cílem diplomové práce je zjistit, zda ţáci vybrané střední školy mají

základní informace o poskytování první pomoci. V návaznosti na tento hlavní cíl,

vznikly tři dílčí cíle. První z nich se zaměřuje na to, zda existují rozdíly ve znalostech

z dané problematiky mezi ţáky jednotlivých studijních oborů školy, kde probíhal

výzkum. Druhý dílčí cíl chce zjistit, lze-li prokázat hlubší vědomosti o poskytování

první pomoci u ţáků absolventských ročníků oproti ţákům ročníků niţších. Poslední

dílčí cíl se věnuje znalostem ţáků s řidičským oprávněním a předpokládá je podrobnější

neţ u osob, jeţ jej nevlastní.

Všechny výše uvedené cíle byly naplňovány pomocí kvantitativního

výzkumného šetření, konkrétně se jednalo o techniku dotazník. Rovněţ byly sestaveny

výzkumné otázky a hypotézy. K jejich ověřování bylo vyuţito výsledků výzkumného

dotazníkového šetření.

Výstupy výzkumného šetření mají poukázat na míru potřebnosti základních

informací o postupech v rámci první pomoci, které by měl znát kaţdý člověk.

8

2 TEORETICKÉ POZNATKY

Teoretická část práce se jednak věnuje problematice první pomoci jako oboru

takovému, ale také popisuje konkrétní stavy či onemocnění a postupy laické první

pomoci v jejím aktuálním pojetí. Poskytování první pomoci je poměrně dynamická

sféra lidského vědění, která se stále a průběţně vyvíjí. Doporučené postupy, návody

a opatření jsou inovovány v souladu s nejnovějšími poznatky a ve snaze zpřístupnit je

co nejširšímu okruhu osob.

2.1 První pomoc

Za první pomoc je označován soubor několika jednoduchých, ale účelných

opatření a postupů, které primárně směřují k záchraně zdraví a ţivota postiţeného

jedince. Jde o počáteční ošetření, pomoc a odvrácení hrozící smrti u člověka, jeţ utrpěl

úraz či náhle onemocněl. První pomoc je poskytována širokou veřejností a to vţdy před

příchodem kvalifikovaných zdravotníků, zpravidla na místě vzniku události a bez

specializovaného vybavení (Bydţovský, 2011).

Lejsek a kol. (2013) uvádí několik základních cílů, které by měli být

poskytnutím první pomoci naplněny. Zejména se jedná o zachování ţivota všech

přítomných osob, nejen samotného postiţeného, ale i zachránce a přihlíţejících. Dále

zajištění bezpečného prostředí, zabránění dalšímu zhoršování zdravotního stavu

postiţeného a mírnění jeho bolesti a utrpení. V neposlední řadě také zajištění podmínek

pro transport, popřípadě transport samotný.

Poskytovanou první pomoc lze rozdělit na několik druhů, respektive na sebe

navazujících fází pomoci. Jedná se o technickou první pomoc a zdravotnickou první

pomoc, která se ještě dále člení na laickou a odbornou první pomoc.

Technická první pomoc představuje naprostý základ pro jakoukoli další činnost

a aplikaci kroků zdravotnické první pomoci. Její podstatou je odstranění zevních příčin,

které způsobily narušení zdraví nebo zhoršují stav postiţeného (Štětina a kol., 2014).

Do této oblasti například spadá omezení automobilového provozu v místě nehody,

odstranění zdroje otravných plynů a odvětrávání, uzavření přívodu elektřiny nebo plynu

či uhašení ohně. Dále samozřejmě také vyproštění zraněného a jeho přemístění na

bezpečné místo (Lejsek a kol., 2013). Technickou první pomoc nemusí vţdy zajišťovat

9

sám zachránce, mnohdy jsou mu nápomocny další sloţky, jako je Hasičský záchranný

sbor, Horská sluţba nebo Vodní záchranná sluţba (Bydţovský, 2008).

Laická první pomoc je poskytována jakoukoli osobou, laikem i zdravotníkem.

Typické pro ni je, ţe je poskytována s minimálními, často jen improvizovanými

prostředky a pomůckami. Tato péče by měla trvat aţ do doby, kdy postiţeného do

ošetřování přebírají odborní zdravotničtí pracovníci. Nedílnou součástí laické první

pomoci je také pouhé přivolání odborné zdravotní pomoci (Tomanová, Kopecký, 2013;

Bydţovský, 2008).

Na laickou první pomoc navazuje jiţ odborná. Odborná první pomoc zahrnuje

přednemocniční neodkladnou péči zajišťovanou výjezdovými jednotkami zdravotnické

záchranné sluţby, a to na místě události i během transportu do zdravotnického zařízení.

Tým zdravotníků poskytuje jiţ lékařskou a zdravotnickou první pomoc k čemuţ

vyuţívá dostupných diagnostických a léčebných přístrojů. Dále také provádějí ţivot

zachraňující výkony a v případě potřeby aplikují léky (Kelnarová a kol., 2012).

2.2 Právní úprava vztahující se k první pomoci

Poskytnout první pomoc osobě, která jeví známky nemoci, úrazu či jiné poruchy

zdraví je občanskou povinností kaţdého člověka, v případě zdravotnických pracovníků

je samozřejmostí. To znamená, ţe kaţdý občan je povinen podle svých moţností

a schopností poskytnout první pomoc a to bez ohledu na stupeň a charakter jeho

vzdělání či věk (Scheinarová, 2004).

Oblast poskytování první pomoci je zmiňována v několika zákonech.

Neposkytnutí první pomoci – zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník

§ 150 – Neposkytnutí pomoci

První odstavec tohoto paragrafu říká, ţe ten, „kdo osobě, která je v nebezpečí

smrti nebo jeví známky váţné poruchy zdraví nebo jiného váţného onemocnění,

neposkytne potřebnou pomoc, ač tak můţe učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného

bude potrestán odnětím svobody aţ na dvě léta“.

Druhý odstavec se zaměřuje na neposkytnutí pomoci v případě zdravotnických

pracovníků, „kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky váţné poruchy

zdraví nebo jiného váţného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač je podle

povahy svého zaměstnání povinen takovou pomoc poskytnout, bude potrestán odnětím

svobody aţ na tři léta nebo zákazem činnosti“.

10

§ 151 – Neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku

Tento paragraf říká, ţe „řidič dopravního prostředku, který po dopravní nehodě,

na níţ měl účast, neposkytne osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebnou

pomoc, ač tak můţe učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného, bude potrestán odnětím

svobody aţ na pět let nebo zákazem činnosti“

Dalším významným právním předpisem je zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních

sluţbách a jeho § 49, který udává povinnosti zdravotnických pracovníků a dalších

odborných pracovníků.

Odstavec jedna udává, ţe „zdravotnický pracovník je povinen poskytovat

zdravotní sluţby, ke kterým získal odbornou nebo specializovanou způsobilost podle

jiných právních předpisů, v rozsahu odpovídajícím jeho způsobilosti, zdravotnímu stavu

pacienta, na náleţité odborné úrovni a řídit se etickými principy“.

Dále tento odstavec ukládá, ţe „zdravotnický pracovník je povinen poskytovat

neprodleně odbornou první pomoc kaţdému, jestliţe by bez této pomoci byl ohroţen

jeho ţivot nebo váţně ohroţeno zdraví a není-li pomoc včas dosaţitelná obvyklým

způsobem, a zajistit mu podle potřeby poskytnutí zdravotnických sluţeb

Z výše uvedených ustanovení trestního zákona vyplývá, ţe řidič dopravního

prostředku má uloţenou zvláštní povinnost poskytnout pomoc vţdy, kdyţ se stane

účastníkem dopravní nehody. Na rozdíl od toho neposkytnutí pomoci ve všech jiných

případech je trestným činem jen v situaci kdy je zraněná osoba v nebezpečí ţivota nebo

jeví známky váţné poruchy zdraví či jiného závaţného onemocnění. (Tomanová,

Kopecký, 2013).

O trestný čin se jedná tehdy, pokud se dokáţe úmysl. Musí být prokázáno, ţe

pachatel úmyslně opomenul poskytnout první pomoc. Někdy však také postačuje

nepřímý úmysl, coţ je tehdy, kdy byl pachatel srozuměn se skutečností, ţe potřebná

pomoc nebude poskytnuta (Stolínová, Mach, 2010).

2.3 Zdravotnická záchranná sluţba a integrovaný záchranný

systém

Integrovaný záchranný systém je zákonem č. 239/2000 Sb., o integrovaném

záchranném systému definován jako koordinovaný postup jeho sloţek při přípravě na

mimořádné události a při provádění záchranných a likvidačních prací. K jeho základním

11

sloţkám patří Hasičský záchranný sbor České republiky a jednoty poţární ochrany

zařazené do plošného pokrytí kraje jednotkami poţární ochrany, Policie České

republiky a poskytovatelé zdravotnické záchranné sluţby. Tyto jednotlivé sloţky spolu

vzájemně komunikují a spolupracují. Zabezpečují permanentní pohotovost pro přijetí

hlášení o mimořádné události, její vyhodnocení a okamţitý zásah. Z toho vyplývá, ţe

zdravotnická záchranná sluţba je jednou ze základních sloţek integrovaného

záchranného systému.

Jak uţ bylo uvedeno v kapitole 2.2 Právní úprava vztahující se k první pomoci,

veškerá činnost zdravotnické záchranné sluţby je řízena zákonem č. 374/2011 Sb.,

o zdravotnické záchranné sluţbě. Stěţejním úkolem zdravotnické záchranné sluţby je

zajistit zdravotnickou první pomoc v závaţných úrazových i chorobných stavech a to

v rámci tak zvané přednemocniční neodkladné péče. Jak uvádí Lejsek a kol. (2013), při

přednemocniční neodkladné péči jde o poskytnutí odborné zdravotnické první pomoci

všem osobám se závaţným poškozením zdraví a osobám v přímém ohroţení ţivota a to

přímo na místě jejich vzniku i během dopravy k dalšímu odbornému ošetření. Nejčastěji

se jedná o náhle vzniklá onemocnění, úrazy a zhoršování zdravotního stavu, ale také

o náhlou intenzivní bolest nebo náhlé změny chování, které mohou na ţivotě či zdraví

ohroţovat samotného postiţeného nebo jeho okolí.

Významnou úlohu v řetězci zdravotnické záchranné sluţby sehrávají operační

střediska, kde jejich školení dispečeři nepřetrţitě přijímají, vyhodnocují a následně řeší

tísňová volání. Dále jiţ samotnou realizaci přednemocniční neodkladné péče zajišťují

výjezdové skupiny, které mají různý charakter dle sloţení posádky. Právě zmiňovaný

dispečer operačního střediska rozhoduje o druhu výjezdové posádky, dle získaných

informací o postiţeném (Štětina a kol., 2014).

Mezi nejčastěji vysílané typy výjezdových skupin patří rychlá zdravotnická

pomoc (RZP) a rychlá lékařská pomoc (RLP). Rychlou zdravotnickou pomoc poskytuje

nejméně dvoučlenný tým, který tvoří řidič - záchranář a střední zdravotnický pracovník

– záchranář. Posádka rychlé lékařské pomoci bývá trojčlenná, doplněná o lékaře, jeţ je

vedoucím výjezdové skupiny. V rámci činnosti těchto dvou jednotek se také uplatňuje

tak zvaný setkávací systém (rendr – vous). V praxi to znamená, ţe na místo příhody je

vyslán plně vybavený osobní automobil s lékařem a řidičem (tj. RLP) a podle potřeby

(event. aţ po zhodnocení situace lékařem na místě) i vůz RZP schopný zajistit transport

postiţeného do zdravotnického zařízení (Lejsek a kol., 2013, s. 234).

12

Po příjezdu se lékař na základě zdravotního stavu pacienta rozhoduje, zda při

transportu postačuje doprovod středního zdravotnického pracovníka, nebo vyţaduje

přítomnost lékaře. Moţná je rovněţ i obrácená situace, kdy si posádka rychlé

zdravotnické pomoci vyţádá přítomnost lékaře. Dále výjezdové skupiny mohou mít

charakter letecké záchranné sluţby (LZS). Ta se uplatňuje zejména při transportu těţce

zraněných, nebo při výskytu raněných v obtíţně přístupném terénu. Zdravotnickou

posádku vrtulníku tvoří lékař a záchranář (Bittner, 2014; Bydţovský, 2008).

2.4 Důleţitá telefonní čísla a tísňové volání

V předchozí kapitole 2.3 Zdravotnická záchranná sluţba a integrovaný

záchranný systém bylo řečeno, ţe důleţitým oddílem zdravotnické záchranné sluţby je

jejich operační středisko, které přijímá tísňové výzvy. Základem úspěšného tísňového

volání je zachráncova znalost správných telefonních čísel, ale také určitých pravidel pro

komunikaci s dispečerem.

Bezplatné telefonní číslo pro tísňová volání při nebezpečí ohroţení zdraví či

ţivota je jednotné v celé České republice: 155. Při aktivaci této linky je hovor spojen

s nejbliţším krajským střediskem zdravotnické záchranné sluţby. Výhoda volání tohoto

čísla spočívá ve skutečnosti, ţe komunikace probíhá s členem zdravotnické záchranné

sluţby, který je speciálně vyškolen v asistované první pomoci. To znamená, ţe by měl

být schopen volajícího po telefonu instruovat tak, aby sám zvládl vyšetření a ošetření

postiţeného jedince (Jukl, Juklová, 2013; Bittner, 2014).

Dalším telefonním číslem, které lze pro účel první pomoci pouţít je evropské

mezinárodní tísňové číslo 112. Uvedené číslo je jednotné pro celou Evropu a na našem

území tuto výzvu přijímá dispečink Hasičského záchranného sboru, jenţ dále informuje

další potřebné sloţky integrovaného záchranného systému. Stejně jako linka 155 i 112

je volatelná bezplatně, dokonce i bez SIM karty v mobilním telefonu nebo místo jeho

PIN kódu (Bydţovský, 2008).

Od konce roku 2012 je moţné v odlehlých horských oblastech vyuţívat telefonní

číslo přímo na Horskou sluţbu: 1210. Toto číslo je však nutné vţdy uvádět

s mezinárodní předvolbou, tedy + 420 1210 (Bittner, 2014).

Lejsek a kol. (2013) zdůrazňuje nejdůleţitější skutečnosti, jeţ by měl zachránce při

hovoru s dispečerem zdravotnické záchranné sluţby sdělit:

jméno volajícího a telefonní číslo, ze kterého volá,

13

co se stalo a rozsah situace (dopravní nehoda, náhlý kolaps, tonutí atd.),

přesný místopis (město, čtvrť, ulice, číslo domu, poschodí, jméno na zvonku,

popřípadě dobře patrný orientační bod, příjezdová komunikace, křiţovatka atd.),

počet a stav postiţených (stav vědomí, dýchání a krevního oběhu, přibliţné stáří

osob atd.),

zdravotní kondici postiţeného před nehodou (jsou-li tyto informace zachránci

známy – cukrovka, onemocnění srdce atd.),

nutnost přítomnosti dalších sloţek integrovaného záchranného systému.

Při komunikaci s operačním střediskem zdravotnické záchranné sluţby je důleţité

zachovávat klid, mluvit jasně, srozumitelně a věcně. Nikdy volající nesmí hovor ukončit

jako první. Vţdy musí čekat na ověření zprávy z dispečinku a jejich pokyn k zavěšení

telefonu. Dispečer můţe ještě pokládat doplňující otázky, popřípadě podávat doporučení

pro další postup. Dále by zachránce po skončení hovoru neměl nikdy telefon vypínat

nebo jej blokovat dalšími hovory, pro případ, ţe jej operační středisko bude ještě

kontaktovat (Dorková, 2007).

2.5 Polohy a transport poraněného

Kromě správného a včasného zásahu neodkladné pomoci sehrává stejně

důleţitou úlohu také uloţení postiţeného do vhodné polohy a jeho transport na

bezpečné místo k definitivnímu ošetření. Nesprávným nebo opoţděným poskytnutím

první pomoci či nešetrným odsunem můţe být ohroţen ţivot poraněného (Scheinarová,

2004). Při zajišťování první pomoci u závaţných stavů je vţdy vhodné s raněným co

nejméně manipulovat. Pokud je to moţné, ošetření by mělo proběhnout na místě

události, kde je dotyčný následně předán do péče odborníků (Jukl, Juklová, 2013).

2.5.1 Transport poraněného

V rámci první pomoci se sice doporučuje s transportem raněného vyčkat do

příjezdu záchranné sluţby, ale mohou nastat situace, kdy je neodborný odsun nutný.

Jedná se zejména o situace, v nichţ je při setrvání ohroţen ţivot zraněného nebo jeho

zachránce. Například hrozí-li zával, zřícení či výbuch, postupující poţár nebo únik

zdraví škodlivých látek (Vildomec, Humpl, 2008). Naopak u lehčích případů je

neodborný transport do zdravotnického zařízení nezbytnou součástí laické první pomoci

(Lejsek a kol., 2013).

14

2.5.1.1 Rautekův manévr

Rautekův hmat představuje nejvhodnější a nejméně namáhavý manévr pro

vyprošťování zraněného nebo osoby v bezvědomí z havarovaného automobilu, ale také

pro jeho odsunutí do bezpečí, spíše jen na kratší vzdálenost (Madian, Matthiessen,

2007). Nedoporučuje se u osob s poraněním páteře, zlomeninami obou předloktí či

s mnohočetnými zlomeninami dolních končetin (Srnský, 2010).

V obou případech, vyuţití Rautekova manévru pro vyprošťování z vozidla nebo

transport postiţeného do bezpečí, platí stejná pravidla a postup. Zachránce přistupuje

k raněnému zezadu, uchopí jej za ramena, popřípadě za oděv a natočí si jej tak, aby se

ocitl za jeho zády. Pod paţemi raněného provleče zachránce své horní končetiny, pevně

jej uchopí za nezraněné předloktí, to je v lokti ohnuto do pravého úhlu a přitisknuto na

břicho. Po té se zachránce s raněným zvedne nebo jej mírným záklonem s drobnými

kroky vytahuje z vozidla. Postiţeného si nadlehčuje opřením o svá stehna, opatrně

táhne, aby se hlava dostala na hruď zachránce. Couváním a úkroky nazad je zraněný

odsunut do bezpečí (Srnský, 2010; Kelnarová a kol. 2012).

Obrázek 1: Poloha rukou při Rautekově manévru (zdroj: Beránková,

Fleková, Holzhauserová, 2007)

Podobnou jednoduchou technikou je odtaţení raněného jen za ramena, kdy

dotyčný leţí zády a hýţděmi na zemi, a tak je taţen pryč. Obdobou tohoto odsunu je

transport pomocí přikrývky, plachty nebo spacího pytle (Madian, Matthiessen, 2007).

15

2.5.1.2 Odsun doprovodem

V případě, ţe je postiţený schopen chůze, pouţijeme tento nejjednodušší

a nejméně namáhavý způsob přemístění. Tento způsob se vyuţívá, pokud je postiţený

při vědomí a je schopen chůze s oporou. Při lehčích poranění hlavy nebo končetin, kdy

nepředpokládáme větší krevní ztrátu (Srnský, 2010).

Zachránce se postaví k zdravému boku poraněného, uchopí jej za bliţší horní

končetinu, kterou si poloţí zezadu kolem svého krku a přidrţuje ji vpředu za zápěstí.

Druhou rukou jistí postiţeného úchopem zezadu kolem pasu (Lejsek a kol., 2013).

2.5.1.3 Odnesení postiţeného v náručí

Tento způsob se vyuţívá zejména u transportu osob s nízkou hmotností, na kratší

vzdálenost. Dotyčný jedinec musí být při vědomí (Kelnarová a kol., 2012).

Zachránce poklekne z boku k leţícímu zraněnému na jedno koleno. Jednu horní

končetinu podsune do poloviny stehen zachraňovaného a druhou mu podpírá záda

zhruba ve výši dolního okraje lopatek. Nesený, pro lepší stabilitu pak uchopí zachránce

kolem ramen. Ten se pomalu zvedá a odchází v mírném záklonu (Srnský, 2010).

2.5.1.4 Odnesení postiţeného přes ramena

Tak zvaný transport „na jelena“ je moţno aplikovat při odsunu na delší

vzdálenost. Dá se vyuţít u poraněných při vědomí i v bezvědomí, ale není přípustný

u poranění páteře, břicha a hrudníku (Madian, Matthiessen, 2007).

K postiţenému se zachránce postaví čelem. Svou levou rukou uchopí raněného

za jeho pravé zápěstí a skloní se k němu tak, aby mu pravé rameno směřovalo

k rozkroku postiţeného. Druhou rukou uchopí transportovaného podhmatem pod

koleny. Zachránce se pomalu vzpřimuje a tahem za horní končetinu se zraněný umístí

na jeho obě ramena a šíji. Nakonec rukou, jeţ podpírá postiţeného pod koleny, ještě

zachránce uchopí nesenému levé zápěstí visící podél jeho těla (Kelnarová a kol., 2012).

2.5.1.5 Odnesení postiţeného na sedadle z rukou

Transport za pomoci stoličky ze spletených rukou zachránců je nutné provádět

vţdy ve dvou lidech. Nejčastěji je tento druh odsunu pouţíván, pokud je zraněný při

vědomí, ale není zcela schopen chůze (Lejsek a kol., 2013).

Oba dva zachránci se postaví naproti sobě za poraněného a kaţdý uchopí svou

pravou rukou své levé zápěstí. Po té volnou levou rukou uchopí zápěstí druhého

16

zachránce a vytvoří tak čtvercovou plochu k posazení. Na takto spojené ruce obou

zachránců se postiţený sám posadí a pro svou stabilitu se oběma rukama přidrţuje

kolem jejich ramen (Kelnarová a kol., 2012).

2.5.2 Polohy poraněného

Rovněţ volba vhodné polohy je pro zraněného a jeho zdravotní stav velmi

důleţitá. Správná pozice často přispívá ke sníţení bolesti a přináší úlevu, zabraňuje

dalšímu rozvoji šoku nebo podporuje dýchání (Scheinarová, 2004). Samozřejmě to platí

i naopak, kdy uvedení do nesprávné polohy můţe v některých stavech vést k přímému

ohroţení ţivota zraněného. Pokud změna pozice nemá nějaký konkrétní důvod, je

vhodné ponechat postiţeného v poloze, kterou sám aktivně zaujímá, tudíţ je mu

příjemná či ulevující. Změna polohy většinou bývá nutná z léčebných nebo

preventivních důvodů (Franěk, 2015).

2.5.2.1 Stabilizovaná a zotavovací poloha

Jedná se o dvě navzájem si podobné polohy, které se rozcházejí pouze

v několika prvcích uloţení, ale jejich funkce jsou v zásadě stejné. Díky oběma těmto

polohám je poraněnému zajištěna stabilní poloha těla a zachována průchodnost

dýchacích cest. Sniţují riziko zapadnutí kořene jazyku, umoţňují volný odtok

případných tekutin z dutiny ústní a tak i předchází jejich moţnému vdechnutí. Jak do

stabilizované, tak i do zotavovací polohy můţe být uveden pouze pacient se zachovalou

normální dechovou aktivitou (Bydţovský, 2008; Bydţovský, 2011).

Při stabilizované poloze se pacient nachází na boku a hlavu má zakloněnou

dozadu. Vrchní horní končetinu má v lokti pokrčenou a vsunutou pod tvář, udrţujíc

zakloněnou hlavu. Níţe uloţená horní končetina je ponechána nataţená za tělem.

Spodní dolní končetina je rovně nataţená a horní je v koleni pokrčená a zajišťuje

stabilní polohu. (Lejsek a kol., 2013; Vildomec, Humpl, 2008).

Zotavovací poloha funguje jako jednoduší verze zmíněné stabilizované polohy,

mnohdy doporučované pro laickou první pomoc. V konečném výsledku se zotavovací

poloha liší od stabilizované jen v uloţení spodní horní končetiny. Ta se nenachází

podélně za tělem postiţeného, ale v pravém úhlu před tělem (Pokorný a kol., 2010).

Ani po uloţení zraněného do jedné z uvedených poloh práce zachránce nekončí.

Ten musí mít na paměti, ţe postiţeného v bezvědomí nesmí nechat samotného. Stále

17

kontroluje ţivotní funkce, především tep, dech a stav vědomí, dále ošetřuje přidruţená

méně závaţná onemocnění a zajistí rychlé lékařské ošetření (Srnský, 2010).

V případě, ţe odborná péče není dostupná a pacient musí v těchto polohách

setrvat delší dobu, je vhodné jej zhruba po půl hodině stejným způsobem otočit na

druhý bok (Pokorný a kol., 2010). Rovněţ existují situace, kdy stabilizovaná ani

zotavovací poloha není vhodná a můţe komplikovat základní poranění. Jde především

o poranění páteře, těţká pohmoţdění hrudníku a břicha či mnohočetné zlomeniny

horních a dolních končetin (Srnský, 2010).

Obrázek 2: Zotavovací poloha na boku (zdroj: Srnský, 2007)

2.5.2.2 Protišoková poloha

Protišoková poloha, jak název napovídá, se pouţívá v případech, kdy postiţený

vykazuje známky šokového stavu. Mezi tyto projevy řadíme bledost, pocení, zmatenost,

malátnost, které se nejčastěji dostavují při rozsáhlých poranění nebo při masivních

ztrátách krve (Malá, Peřan, 2016).

V těchto situacích uloţíme postiţeného rovně na záda a zvedneme mu obě dolní

končetiny, zhruba 30 aţ 50 centimetrů nad podloţku. Tento manévr přispívá k odkrvení

svalstva v dolních končetinách a k přemístění krve k ţivotně důleţitým orgánům.

V případě, ţe máme podezření na zlomeninu dolních končetin, pánve nebo obratlů je

vhodnější uvést do šikmé polohy celé tělo postiţeného. Pokud protišoková poloha

nepřináší zlepšení stavu, lze ji nahradit silnější autotransfuzní polohou. Při

autotransfuzní poloze zvedneme pacientovi všechny čtyři končetiny kolmo k tělu nad

úroveň srdce (Scheinarová, 2004; Tomanová, Kopecký, 2013).

18

Obrázek 3: Dvě varianty protišokové polohy (zdroj: Beránková, Fleková,

Holzhauserová, 2007)

2.5.2.3 Fowlerova poloha

Fowerova poloha se nejčastěji vyuţívá při jakýchkoli potíţích při dýchání

a dušnosti. Postiţený ji mnohdy vyhledává sám, jelikoţ mu usnadňuje samotné dýchání.

Dále se také pouţívá při poraněních obličeje, krku nebo hrudníku, pokud nedochází

k masivnějšímu krvácení. Zmiňovaná poloha je pozice v polosedě či v sedu, kdy hlava

a trup musí být dostatečně podepřeny a zvednuty v úhlu 15 aţ 45 stupňů, popřípadě aţ

90 stupňů. Dolní končetiny jsou buď rovně nataţeny, nebo ohnuty a podepřeny

v kolenou (Lejsek a kol., 2013; Malá, Peřan, 2016).

Obrázek 4: Dvě varianty Fowlerovy polohy (zdroj: Beránková, Fleková,


19

2.6 Akutní stavy vyţadující první pomoc

Následující oddíl práce se v jednotlivých podkapitolách věnuje vybraným

stavům a nemocem. Následně také pojednává o doporučených způsobech poskytování

první pomoci, a to vţdy v souladu s aktuálními informacemi.

2.6.1 Základní neodkladná kardiopulmonální resuscitace

Základní neodkladná resuscitace (ZNR) je soubor opatření směřujících k obnově

oběhu okysličené krve v organismu postiţeném náhlým selháním jedné nebo více

základních ţivotních funkcí – vědomí, dýchání a krevního oběhu (Pokorný a kol. 2010,

s. 7). Tento soubor postupů zahrnuje jednoduché a naučitelné činnosti, které primárně

směřují k odvrácení smrti postiţeného. Jejich vyuţití je platné jak pro laické zachránce,

tak i pro zdravotníky bez potřebného vybavení (Klementa, Marcián, Klementová,

2014).

Jinými slovy je resuscitace technika směřující k co nejrychlejšímu obnovení

základních ţivotních funkcí, především dýchání a krevního oběhu. Neodkladnost

vychází z poznatku, ţe zhruba po pěti minutách bez dodávky kyslíku dochází

k odumírání mozkových buněk. Tím je mozek doţivotně poškozen a dokonce hrozí

i smrt. Jak název kardiopulmonální resuscitace napovídá, jedná se o postupy týkající se

dvou lidských orgánů. Kardio, neboli srdce a pulmo čili plíce. Proto je nutné v rámci

první pomoci zajistit funkčnost dýchacích cest pomocí umělého dýchání z plic do plic

a činnost krevního oběhu prostřednictvím nepřímé srdeční masáţe (Brázdil, Fellnerová,

2011; Pokorný a kol., 2010).

Kardiopulmonální resuscitace lze v podstatě dělit do tří úrovní. První je základní

neodkladná resuscitace, kterou provádí laický zachránce bez speciálních pomůcek

přímo v terénu. Dále je základní neodkladná resuscitace prováděná zdravotníkem nebo

školeným zachráncem rovněţ v terénu bez zvláštních pomůcek. Poslední je jiţ rozšířená

neodkladná resuscitace vykonávaná odborným zdravotním personálem, jeţ má

k dispozici speciální vybavení. Ve dvou vyšších úrovních, kdy resuscitaci provádí

školený zachránce či zdravotnický personál, je její postup dělen zvláště pro děti a pro

dospělé (Brázdil, Fellnerová, 2011).

Přesný algoritmus pro provádění resuscitace vychází z doporučení Evropské

resuscitační rady. Ta kaţdých pět let vydává aktualizovanou podobu provádění

neodkladné resuscitace, která je závazná pro všechny evropské země. V současné době

20

je platný postup vydaný v říjnu roku 2015, který podle nejnovějších výzkumů z oblasti

medicíny upravuje předešlou verzi z roku 2010 (www.resuscitace.cz).

Nejvhodnější podmínky pro přeţití při náhlém selhání oběhu vytváří zachránce

tehdy, kdyţ ve správné návaznosti aplikuje všechny čtyři články tak zvaného řetězce

přeţití. Řetězec přeţití zahrnuje čtyři základní kroky. Prvním je podání časné výzvy,

kdy zachránce musí rozpoznat závaţnost situace a urychleně přivolat odbornou pomoc.

Dále se jedná o okamţité zahájení kardiopulmonální resuscitace a časné defibrilace pro

obnovení srdeční činnosti. Řetězec uzavírá postresuscitační péče. Ta zahrnuje

rozšířenou resuscitaci v odborné lékařské péči, jejímţ úkolem je obnovení lidského

ţivota (Bydţovský, 2008).

Obrázek 5: Řetězec přeţití (zdroj: K. Monsieurs a kol. 2015)

2.6.1.1 Postup základní neodkladné resuscitace

Nalezne-li zachránce člověka leţícího na zemi je jeho povinností dotyčnému

poskytnout první pomoc. Algoritmus pro neodkladnou resuscitaci je sloţen z několika

stěţejních prvků, které by měl zachránce znát a dodrţovat.

V prvé řadě se musí zachránce ujistit, ţe jemu ani postiţenému na místě události

nehrozí ţádné další nebezpečí. Případné nebezpečí můţe být v podobě úniku plynu,

proudění elektřiny, zřícení či sesuvu. Pokud zúčastněným nic nehrozí, můţe se

zachránce plně věnovat první pomoci. Nejprve by měl pacienta hlasitě oslovit,

popřípadě mu zatřást rameny, aby odhalil, zda reaguje a je při vědomí. V případě, ţe

zraněný reaguje, je vhodné jej ponechat v poloze, v níţ byl nalezen. Za pravidelného

21

kontrolování ošetřit jeho poranění a dle potřeby přivolat zdravotnickou záchrannou

sluţbu (Hasík, 2012).

Pokud postiţený na podněty nereaguje, značí to bezvědomí. Nyní by měl

zachránce zraněného otočit opatrně na záda a zprůchodnit dýchací cesty. K tomu slouţí

jednoduchý manévr záklon hlavy a zvednutí brady. Zachránce poloţí svou dlaň na čelo

pacienta a jemným pohybem provede záklon hlavy dozadu. Špičkami prstů druhé ruky

nadzvedne jeho bradu. Tento záchranný prvek uvolní dýchací cesty, v niţ byla překáţka

v podobě tak zvaného zapadlého kořene jazyka. Proto se jiţ neprovádí manuální

vyjímání jazyka z dutiny ústní rukou či špendlíkem (Klementa, Marcián, Klementová,

2014; Malá, Peřan, 2016).

Obrázek 6: Zprůchodnění dýchacích cest (zdroj: K. Monsieurs a kol. 2015)

Po zprůchodnění dýchacích cest je nezbytné, aby zachránce rychle zhruba v 10

sekundách zhodnotil, zda je přítomno normální dýchání. Vyšetření se provádí

pohledem, poslechem a pocitem. Zachránce pozoruje pohyby hrudníku, jak se zdvihá

a klesá. Dále přiloţí svou tvář k ústům postiţeného. Jednak poslouchá dýchací šelesty,

ale také vnímá vydechovaný proud vzduchu. U poraněného musí být přítomno normální

pravidelné dýchání, jeţ by nemělo být zaměňováno s tak zvaným lapavým dýcháním.

To můţe být přítomno ještě několik minut po zástavě krevního oběhu, ale pro výměnu

plynů v organismu je naprosto neúčinné. Zdali si zachránce není zcela jistý přítomností

normálního dýchání, doporučuje se jednat tak, jako kdyţ postiţený normálně nedýchá

(Pokorný a kol., 2010).

Vyhodnotí-li zachránce dechovou aktivitu pacienta jako normální, naváţe dalším

krokem první pomoci, a to ţe dotyčného uvede do stabilizované nebo zotavovací polohy

na boku. Také nyní musí postiţeného aţ do příjezdu zdravotnické záchranné sluţby

22

neustále sledovat, kontrolovat jeho základní ţivotní funkce. Ovšem v opačném případě,

kdy se člověk nachází v bezvědomí a má jinou neţ normální dechovou činnost je

nezbytné zahájit kompletní resuscitaci. Vzápětí co zachránce zjistí, ţe se zraněný

nachází v bezvědomí a normálně nedýchá, musí urychleně volat zdravotnickou

záchrannou sluţbu a zahájit resuscitaci nejlépe sloţenou z obou jejích prvků, srdeční

masáţe a umělého dýchání (Brázdil, Fellnerová, 2011; Bydţovský, 2008).

Nepřímá srdeční masáţ zaloţená na pravidelných kompresích hrudníku

představuje hlavní prvek neodkladné resuscitace. Pro její efektivní provádění by měl být

pacient umístěn na tvrdou podloţku v poloze na zádech. Pro výkon masáţe je

nejvýhodnější, aby zachránce klečel u boku postiţeného a byl nakloněn nad jeho

hrudník. Do středu hrudníku, zhruba mezi prsní bradavky, poloţí zachránce zápěstní

hranu dlaně jedné ruky. Na ni taktéţ umístí dlaň své druhé ruky a prsty obou vzájemně

proplete. Následně se zachránce nakloní rameny nad hrudník postiţeného a paţemi

propnutými v loktech provádí pravidelná stlačení hrudní kosti. Komprese jsou

prováděny tíhou celé horní poloviny těla zachránce, nejlépe do hloubky přibliţně

5 centimetrů a frekvencí 100 aţ 120 stlačení za minutu. Po kaţdém stlačení by mělo na

stejně dlouhou dobu nastat uvolnění tlaku, ale ruce zachránce by neměly ztrácet kontakt

s hrudníkem pacienta (Klementa, Marcián, Klementová, 2014, Lejsek a kol., 2013).

Obrázek 7: Poloha rukou při resuscitaci (zdroj: K. Monsieurs a kol. 2015)

V případě, ţe je k tomu zachránce proškolen a zároveň ochoten, měl by

k nepřímé srdeční masáţi připojit také druhou součást resuscitace a to umělé dýchání.

Ideální je, aby docházelo k pravidelnému střídání 30 kompresí hrudníku a dvou

umělých vdechů. Po 30 stlačení hrudníku zachránce znovu zprůchodní dýchací cesty

23

pomocí záklonu hlavy a vytaţením brady vzhůru. Hrana zachráncovi ruky spočívá na

čele postiţeného, ukazováčkem a palcem této ruky stiskne jeho nosní křídla, a tím

uzavře obě nosní dírky. Na to se zachránce zcela normálně nadechne, pevně obejme

svými ústy pootevřená ústa poraněného a plynule po dobu asi jedné vteřiny do něho

vydechuje. Zároveň musí sledovat, zda se hrudník resuscitovaného zdvihá. Následně by

se měl zachránce oddálit, aby se mohl znova nadechnout a pacient mohl vydechnout.

Stejným postupem je pak proveden i druhý umělý vdech. Vţdy platí, ţe se okamţitě bez

prodlení musí pokračovat v srdeční masáţi. Proto by umělé dýchání nemělo zabrat více

jak 10 vteřin. Zachránce by měl provést jen dva vdechy a neopravovat neúspěšné

pokusy (Hasík, 2012; Beránková, Fleková, Holzhauserová, 2007).

Obrázek 8: Nepřímá srdeční masáţ (zdroj: K. Monsieurs a kol. 2015)

Obrázek 9: Umělé dýchání (zdroj: K. Monsieurs a kol. 2015)

Při provádění umělého dýchání z úst do úst mnohdy nastává situace, kdy

zachránce odmítá orální kontakt s neznámým postiţeným jedincem. Rovněţ můţe

vzniknout stav, kdy vdechování není moţné nebo je neúspěšné. Tehdy se doporučuje

24

provádět srdeční masáţ samostatně bez střídání s umělými vdechy. V tomto okamţiku

se vychází ze zásady, která říká, ţe je vhodnější vykonávat samotnou srdeční masáţ,

neţ nedělat nic (Brázdil, Fellnerová, 2011).

Primárním úkolem kardiopulmonální resuscitace je záchrana ţivota postiţeného,

ale při jejím vykonávání také vzrůstá riziko poškození pacienta. Mezi častá poranění

patří různé oděrky a modřiny na krku a v obličeji, zranění hrtanu, hltanu, průdušnice

nebo plic. Tlak působící na hrudník při srdeční masáţi můţe způsobit různé zlomeniny

ţeber nebo kosti hrudní. Výjimkou není ani krvácení do sítnice či do mozku nebo

vzduchová a tuková embolie. Uţ jen zřídka dochází k poranění břišních orgánů

(Klementa, Marcián, Klementová, 2014).

Resuscitace dětí se v základu řídí stejnými pravidly jako resuscitace dospělých

(Malá, Peřan, 2016, s. 45). V současných platných doporučeních se vyskytují jen

drobné odchylky. U dětí se doporučuje resuscitaci zahájit pěti úvodními umělými

vdechy, jelikoţ u nich dochází k srdeční zástavě nejčastěji v důsledku dušení. Po té opět

celý proces probíhá v poměru 30 kompresí hrudníku na 2 vdechy při frekvenci 100 aţ

120 stlačení za minutu. Dýchání se vzhledem k tělesné konstrukci dítěte můţe provádět

souběţně do úst i nosu. Také komprese hrudníku by měly odpovídat fyzickým

proporcím dítěte. U kojenců do prvního roku ţivota se doporučuje k masáţi vyuţít

pouze dvou prstů a u dětí starších pouze jedné ruky. Dále se také uvádí, ţe pokud je

zachránce sám, měl by nejprve po dobu jedné minuty provádět resuscitaci, a aţ po té

sehnat další pomoc (Malá, Peřan, 2016).

2.6.1.2 Automatická externí defibrilace

Automatický externí defibrilátor neboli zkráceně AED je přenosný a počítačem

řízený přístroj, který vyhodnocuje křivku EKG postiţeného a instruuje zachránce

k bezpečné defibrilaci během kardiopulmonální resuscitace. Zařízení můţe vyuţívat

i naprostý laik, jelikoţ je při své práci přístrojem verbálně i graficky naváděn

k jednotlivým úkonům. Defibrilátory by měly být dostupné na veřejných místech, kde je

velká koncentrace osob a horší dostupnost zdravotnické záchranné sluţby. Jde

především o letiště, nádraţí, nákupní centra nebo různé úřady a instituce. Měl by být

lehce dostupný a viditelně označený příslušným jednotným znakem (Bittner, 2014;

Lejsek a kol., 2013).

25

Obrázek 10: Automatická externí defibrilace (zdroj: K. Monsieurs a kol. 2015)

Pouţívání automatických defibrilátorů má ale také své limity. Nejlépe je jej

aplikovat u postiţeného v bezvědomí, který nedýchá a nevykazuje nepřímé znaky

krevního oběhu. Klasické druhy defibrilátorů se nedoporučuje pouţívat u dětí mladších

8 let. Některé přístroje obsahují dětský typ nalepovací elektrody nebo se přímo jedná

o pediatrickou verzi defibrilátoru. U dětí do jednoho roku ţivota je defibrilace pomocí

AED nevhodná. Stejně tak jako pouţití na neosušenou kůţi, nebo pouţití ve výbušném

prostředí (Hanušová, 2014).

Při pouţívání automatického defibrilátoru je počáteční postup resuscitace jako

bez něho. Jen s tou výjimkou, ţe někoho z přítomných pověříme přinesením přístroje.

Zachránce vykonává srdeční masáţ a umělé dýchání do okamţiku, neţ jsou

postiţenému nalepeny elektrody. Po přinesení přístroje jej zachránce zapne stisknutím

tlačítka „zapnout / on“ nebo pouze odkrytím víka. Tím se zařízení aktivuje, podává

hlasové a obrazové instrukce jak postupovat. Zachránce je naváděn k tomu, aby nalepil

na hrudník pacienta dvě elektrody. Jedna se nachází vpravo pod klíční kostí a druhá

vlevo pod prsem. Následně na to po stisknutí tlačítka či automaticky, proběhne analýza

srdeční akce. V tento okamţik by se neměl nikdo pacienta dotýkat nebo sním

manipulovat. Výsledkem analýzy je pak doporučení či nedoporučení výboje. Není-li

výboj indikován, musí zachránce pokračovat v základní neodkladné resuscitaci.

Zařízení po 2 minutách opět provede analýzu srdeční činnosti a vše se opakuje.

V opačném případě se defibrilátor začne nabíjet a před podáním výboje upozorní, aby

se nikdo postiţeného nedotýkal. Po podání výboje musí zachránce ihned navázat

srdeční masáţí a umělým dýcháním. Pokud základní ţivotní funkce nebyly obnoveny,

26

přístroj po 2 minutách defibrilaci opakuje (Brázdil, Fellnerová, 2011; Lejsek, a kol.,

2013).

Obrázek 11: Aplikace AED (zdroj: K. Monsieurs a kol. 2015)

2.6.1.3 Ukončení základní neodkladné resuscitace

Základní laickou neodkladnou resuscitaci lze ukončit pouze v přesně

vymezených situacích. Nejpříznivější situací je, kdyţ dojde u postiţeného k obnovení

základních ţivotních funkcí, dotyčný začne dýchat, hýbe se nebo otevře oči. Dále

v případech, kdy je pacient předán do odborné zdravotnické péče a výkon resuscitace

převezme odborník nebo jiný zachránce. Na konec lze resuscitaci také přerušit ve stavu

neprostého fyzického vyčerpání na straně zachránce. V rámci odborné neodkladné

resuscitace se KPR ukončuje po uplynutí pevně stanovených časových intervalů

(Bydţovský, 2008).

2.6.2 Poruchy vědomí

Vědomí je jednou ze základních vitálních funkcí kaţdého člověka. Opakem

vědomí je stav nazývaný jako bezvědomí. Jedná se právě o poruchu vědomí, kdy si

postiţený neuvědomuje, co se aktuálně děje kolem něho, a nelze jej z tohoto stavu tak

jednoduše probudit. Rozvoj bezvědomí můţe mít mnoho příčin, pro které bývá společné

poškození mozku nebo porucha jeho funkce. K nejčastějším příčinám bezvědomí patří

úrazy, především hlavy, intoxikace či nedostatek kyslíku v krvi a dušení (Hanušová,

2014; Hugo, Vokurka, 2015).

27

Změny ve vědomí lze rozlišovat na poruchy kvality i kvantity. Při kvalitativní

poruše se jedná o tak zvané obluzené vědomí, kdy je dotčen jeho obsah. Postiţený je

dezorientovaný, neklidný, můţe být i úzkostný a bezradný, vykazuje poruchy v přijímání

podnětů i ve vysílání signálů do okolí. Nesouvisle hovoří, věty jsou neaktuální, bez

návaznosti a smyslu (Beránková, Fleková, Holzhauserová, 2007, s. 85). Rovněţ se

u dotyčného můţe vyskytovat netypické chování, kdy neustále kamsi utíká, bojuje proti

ošetření a mívá bludy. Zachránce musí s postiţeným jednat klidně a zabránit jeho

poranění, ale také ohroţení jeho okolí (Beránková, Fleková, Holzhauserová, 2007).

Kvantitativní poruchy postihují hloubku vědomí a lze je rozdělit do tří úrovní

podle jejich závaţnosti. Lehkou formou je somnolence neboli spavost, kdy je sníţená

a zpomalená bdělost. Je zachována reakce na běţný podnět, postiţený se na oslovení

nebo dotek přivede k plnému vědomí. Sopor je jiţ závaţnější stav. Pacient jiţ nereaguje

na oslovení, ale pouze na silné a bolestivé podněty. Nejhlubší formou poruchy vědomí

je kóma, při němţ postiţený vůbec nereaguje ani na bolestivé podráţdění (Málek,

Dvořák, Knor, 2012).

V případě nalezení člověka v bezvědomí je nutné v rámci první pomoci zajistit

následující kroky. Doporučuje se, aby zachránce postiţeného hlasitě oslovil, případně

mu jemně zatřásl rameny. Kdyţ dotyčný nijak nereaguje, je nezbytné přivolat pomoc,

ale i nadále se věnovat zraněnému. Zachránce by měl pacienta otočit do vodorovné

polohy na záda a dále zkontrolovat jeho dechovou aktivitu. Pokud postiţený dýchá

normálně, je uloţen do stabilizované polohy na boku se záklonem hlavy. Toto je

nezbytné pro zachování průchodnosti dýchacích cest. Do příjezdu zdravotnické

záchranné sluţby je nutné u osoby v bezvědomí průběţně kontrolovat základní ţivotní

funkce. V opačném případě, kdy postiţený nedýchá nebo nedýchá zcela normálně,

přichází na řadu klasická kardiopulmonální resuscitace (Bydţovský, 2008).

Do kategorie poruch vědomí rovněţ spadá tak zvaná mdloba či kolaps. Jedná se

o krátkodobou ztrátu vědomí, jeţ bývá způsobena nedostatkem okysličené krve

v mozku. Toto můţe nastat v důsledku prudkého vstání, dlouhého stání nebo některých

duševních stavů. Průvodním znakem mdloby můţe být celková nevolnost, která

přechází v pád těla. Jindy pád přichází nečekaně. Při kolapsu je tedy nutné uvést

postiţeného do protišokové, popřípadě autotransfuzní polohy na zádech. Dále uvolnit

těsný oděv a zajistit přívod čerstvého vzduchu. Pokud pacient přichází k vědomí, není

nutné volat zdravotnickou záchrannou sluţbu. Ta přichází v úvahu tehdy, kdyţ se

28

postiţený rychle neprobouzí nebo jsou dotčeny základní ţivotní funkce (Málek, Dvořák,

Knor, 2012).

2.6.3 Obstrukce dýchacích cest

Při obstrukci dýchacích cest se nejčastěji jedná o situaci, kdy došlo k aspiraci,

neboli vdechnutí cizího pevného tělesa. Nejčastěji dochází k vdechnutí sousta potravy,

drobných předmětů nebo u dětí částí hraček. Ty pak vytvářejí částečnou nebo úplnou

uzávěru dýchacích cest, a zapříčiňují dušení, v krajním případě aţ smrt postiţeného

(Pokorný, 2010). Dušení se nejčastěji projevuje silným kašlem, dotyčný tak zvaně sípe,

nemůţe se nadechnout, drţí se za krk a ztrácí přirozenou barvu kůţe. V této situaci je

také ohroţen rozvojem bezvědomí (Brázdil, Fellnerová, 2011).

Uzavření dýchacích cest můţe tedy vést k mírné nebo závaţné obstrukci

dýchacích cest. Při mírném zneprůchodnění dýchacích cest ihned nastoupí reflexní

obranný mechanismus v podobě silného kašle. Úkolem zachránce je tedy vybízet

postiţeného k usilovnému kašli, jeţ cizí těleso vypudí. Pokud je kašel neúčinný, nebo

dotyčný jiţ nemůţe kašlat, většinou jde o závaţnější stav, který je nutné řešit pomocí

tak zvaných vypuzovacích manévrů. Mezi tyto postupy je zařazen Gordonův

a Heimlichův manévr (Lejsek a kol., 2013).

Gordonův manévr je technika zaloţená na razantních úderech mezi lopatky.

Zachránce stojí u postiţeného z boku, ten je mírně předkloněný, zachránce mu jednou

rukou podpírá hrudník a druhou rukou provádí údery. Doporučuje se vykonat 5 silných

úderů patou dlaně, jeţ jsou směřovány mezi lopatky postiţeného a po kaţdém z nich

zkontrolovat, jestli nebylo těleso vypuzeno do dutiny ústní. Tento zákrok lze také

vykonávat u leţícího pacienta a to nejlépe na boku (Brázdil, Fellnerová, 2011).

29

Obrázek 12: Gordonův manévr (zdroj: K. Monsieurs a kol. 2015)

V situaci, kdy není pro vypuzení tělesa účinný ani Gordonův manévr nastupuje

pouţití Heimlichova manévru. Nyní stojí zachránce těsně za postiţeným, obejme jeho

hrudník a ruce spojí nad nadbřiškem. Po té provádí krátká a intenzivní stlačení této

oblasti směrem dovnitř a nahoru. V oblasti hrudníku se vytváří značný přetlak, který

napomáhá vytlačit vdechnutý předmět (Hugo, Vokurka, 2015). Opět se doporučuje

tento úkon vykonat pětkrát za sebou, a pokud selţe i tento způsob uvolnění dýchacích

cest, vrací se zachránce k silným úderům mezi lopatky. Střídání obou manévrů se

provádí aţ do okamţiku vytlačení cizího tělesa nebo upadnutí postiţeného do

bezvědomí (Lejsek a kol., 2013). Upadne-li dusící se pacient do bezvědomí, je

povinností zachránce neprodleně přivolat zdravotnickou záchrannou sluţbu

a pokračovat podle algoritmu resuscitace. Dále by měl zahájit masáţ hrudníku a umělé

dýchání. Pravidelný přerušovaný tlak vyvíjený na hruď napomáhá k odstranění cizího

tělesa z dýchacích cest (Bydţovský, 2008).

Obrázek 13: Heimlichův manévr (zdroj: K. Monsieurs a kol. 2015)

30

Aspirace cizího tělesa můţe ještě častěji neţ u dospělých vzniknout u dětí.

U nich platí, ţe vlastní kašel je bezpečnější a mnohdy účinnější neţ vypuzovací

manévry. Ovšem v závaţných případech, kdy je kašel neefektivní, dítěti se výrazně zúţí

dýchací cesty a rychleji se začne dusit, je nutné k těmto manévrům přikročit. Rovněţ

u dětí se provádí Gordonův manévr v podobě pěti přiměřeně silných úderů mezi

lopatky. Pokud se jedná o kojence do jednoho roku ţivota, je nutné, aby si jej zachránce

poloţil na své předloktí. Dítě leţí na břiše a hlavu má umístěnou níţe neţ zadeček.

Ruka, na které dítě leţí, musí obejmout krk dítěte a zároveň zajišťovat jeho otevřená

ústa. Druhou rukou provádí zachránce údery do zad. Především u dětí starších jednoho

roku se doporučuje, aby si zachránce dítě opřel o svá kolena, a tím tak zamezil moţnosti

pádu (Klementa, Marcián, Klementová, 2014; Saibertová, 2014).

Rovněţ i nyní platí, ţe pokud tyto pokusy o vytlačení cizího tělesa nejsou

efektivní, je nutné přistoupit ke kompresi hrudníku nebo nadbřišku. Kojenci je překáţka

v dýchacích cestách nejlépe odstraněna stejným postupem jako při zevní srdeční

masáţi. Uvádí se pět razantních stlačení hrudníku. Na děti starší lze aplikovat postup

pouţívaný při Heimlichově manévru (Klementa, Marcián, Klementová, 2014).

2.6.4 Šok

Šok představuje způsob určitého reagování organismu na sníţený objem

proudící náplně v krevním řečišti. Dá se tedy říci, ţe se jedná o poruchu krevního

oběhu, kdy dochází k nepoměru mezi potřebou okysličené krve a jejím přísunem v těle

poraněného. Šok je poměrně dynamický a ţivot ohroţující stav, který při neléčení vede

k selhání krevního oběhu a celého organismu, popřípadě končí aţ smrtí postiţeného

(Hanušová, 2014; Tomanová, Kopecký, 2013).

Primárním posláním krevního oběhu je transport kyslíku a ţivin tkáněmi. Pokud

dojde k jeho selhání a následně k šoku, můţe to být důsledek mnoha příčin. Odborníci

je však nejčastěji dělí do čtyř základních skupin. První příčinou je ztráta cirkulujícího

objemu krve a jedná se o tak zvaný hypovolemický šok, jehoţ rozvinutí hrozí při

masivním krvácení, popáleninách nebo dehydrataci. K dalším příčinám patří zvýšení

kapacity cévního řečiště z důvodu prudké alergické reakce, bolesti, strachu nebo uţití

léků, kdy se jedná o distribuční šok. Dále také porucha funkce srdce, jeţ přečerpává

menší mnoţství krve a vyvolává kardiogenní šok. Nebo mechanická překáţka

31

v krevním řečišti, coţ se nazývá obstrukční šok (Lejsek a kol. 2013; Beránková,

Fleková, Holzhauserová, 2007).

Postiţený nacházející se v šokové situaci prochází třemi základními fázemi

šoku, které jsou typické rozvojem určitých příznaků. V první počáteční fázi se tělo

postiţeného snaţí udrţet přiměřenou dodávku kyslíku a ţivin pro nejdůleţitější orgány,

srdce a mozek. V tento okamţik se objevuje neklid, třes, zimnice, ţízeň, bledost,

studený lepkavý pot, zrychlený a dobře hmatatelný tep. Při druhé fázi v důsledku

nedostatku kyslíku dochází k poklesu energetických zásob a to vede k patologickým

změnám. Typické je promodrání okrajových částí těla (cyanóza), studený lepkavý pot,

zrychlený, ale špatně hmatatelný tep, povrchní a zrychlené dýchání. Konečná třetí fáze,

jeţ končí naprostým metabolickým a energetickým rozvratem organismu a jeho

následným selháním. Nyní je tep na periferii nehmatný a na centrálních tepnách

nepravidelný. Dotyčný upadá do bezvědomí, kde mu selhává dýchání i krevní oběh

(Beránková, Fleková, Holzhauserová, 2007; Kelnarová a kol., 2012).

V případě, kdy je jiţ šokový stav rozvinutý stává se situace pro zachránce laika

velmi komplikovaná. Zachránce musí postupovat rychle a rozhodně, aby nedošlo

k tkáňové hypoxii a dalšímu poškození orgánů. Z tohoto důvodu se při váţných

traumatických stavech, v nichţ hrozí riziko rozvinutí šoku, doporučuje zajistit v rámci

první pomoci tak zvaná protišoková opatření. Mezi tato opatření řadíme zajištění tepla,

ticha, tekutin, transportu a tlumení bolesti (Bittner, 2014; Štětina a kol., 2014).

Při zajišťování tepla se usiluje o udrţení pacienta v suchu a zabránění tepelným

ztrátám. Dbáme na to, aby postiţený neleţel přímo na holé zemi, vţdy je vhodné jej

podloţit částmi oděvů či alufolií. Dále je také důleţité ticho a zajištění celkově klidného

prostředí. Postiţený je uklidňován a je s ním klidně rozmlouváno. U protišokového

opatření zajištění tekutin je velmi důleţité podotknout, ţe v případě rozvíjejícího se

šoku nikdy nepodáváme tekutiny přímo ústy. Při laické první pomoci je dovoleno pouze

zvlhčování rtů a ústní sliznice mokrým kusem látky. Dalším opatřením je transport,

pomocí něhoţ se dotyčný přesune do zdravotnického zařízení a ten je vţdy závislý na

aktuálním stavu postiţeného člověka. Veškerá manipulace musí být pozvolná a šetrná.

Posledním protišokovým opatřením je tišení bolesti. Opět v rámci laické první pomoci

se nepodávají ţádné léky na tlumení bolesti. Její tišení se provádí především uvedením

do vhodné úlevové polohy, znehybněním poraněných částí těla a ošetřením poranění.

Přítomnost bolesti celkově zhoršuje šokový stav (Bittner, 2014; Kelnarová a kol., 2012).

32

Kromě zavedení protišokových opatření obsahuje laická první pomoc i další

nezbytné kroky. V první řadě je důleţité odstranit příčiny vyvolávající šok, tedy ošetřit

poranění či zastavit masivní krvácení. Rovněţ je nezbytné obnovení ţivotních funkcí

a jejích neustálé sledování. Dalším prvkem je také uvedení postiţeného do protišokové

nebo autotransfuzní polohy se zvednutými dolními končetinami nad úroveň srdce.

Nezbytným krokem je přivolání rychlé záchranné sluţby (Tomanová, Kopecký, 2013).

2.6.5 Zástava krvácení

Krvácení je pojem, který označuje únik krve z cév, a to především pro jejich

poranění nebo poruchu funkce. Při masivním krvácení, kdy dochází k velkým ztrátám

krve, poklesne její objem. V důsledku toho můţe dojít k rozvoji hemoragického šoku

nebo aţ ke smrti vykrvácením. Jedná se o ţivot ohroţující situaci. Proto je zástava

silného krvácení jedním z nejhlavnějších kroků první pomoci (Kašáková, Hugo,

Vokurka, 2015).

Existuje několik způsobů třídění krvácení. Nejčastěji je uváděno dělení podle

druhu a směru krvácení. Dle druhu krvácení rozlišujeme cévy, ze kterých krev uniká.

Tepenné neboli arteriální krvácení vzniká v důsledku poškození tepny. Krev vystřikuje

v pravidelných intervalech a je jasně červená. Tento druh krevního úniku je ţivot

ohroţující, jelikoţ ztráta krve bývá značná a velmi rychle dochází k rozvoji šoku.

K ţilnímu či venóznímu krvácení dochází při porušení ţíly. Krev mívá jiţ tmavší odstín

a z rány nevystřikuje, ale plynule vytéká. Při rozsáhlejších a hlubších poraněních se

můţe objevovat tak zvané smíšené krvácení. To nastává tehdy, kdyţ dojde

k současnému poškození tepny i ţíly (Lejsek a kol., 2013; Pokorný a kol., 2010).

Podle směru krvácení dále rozlišujeme krvácení vnitřní a vnější. Pro vnější únik

krve je typické, ţe krev vytéká z rány nebo tělního otvoru mimo prostor těla.

U vnitřního krvácení uniká krev do tkání či tělních dutin. Jedná se o závaţnější druh

krevní ztráty, jelikoţ je obtíţně rozpoznatelné. Začne se projevovat aţ po určitém čase

a to především bolestí v postiţené oblasti, bledostí, rychlým tepem i dýcháním aţ apatií.

Při poskytování první pomoci při vnitřním krvácení je nemoţné jej zastavit, proto se

doporučuje vţdy neprodleně přivolat odbornou rychlou záchrannou pomoc. Do jejího

příjezdu je nutné udrţovat základní ţivotní funkce postiţeného, zajistit protišoková

opatření a omezit hybnost (Lejsek a kol., 2013; Pokorný a kol., 2010).

33

Způsobů k ošetření zevního krvácení je hned několik. Zřejmě nejjednodušším

úkonem k omezení úniku krve je tak zvaná elevace neboli zvednutí rány nad úroveň

srdce, čímţ se sníţí tlak krve na porušenou cévu. Prvním způsobem zástavy po nalezení

krvácejícího je také stlačení cévy rukou přímo v krvácející ráně na cévě. Tento postup je

pouţíván spíše nouzově, v situacích, kdy nelze aplikovat jinou moţnost zástavy.

Například při poranění velkých tepen, jako je tepna krční nelze přiloţit tlakový obvaz

ani zaškrcovadlo a manuální stlačení se stává jediným způsobem řešení. Zachránce by

měl vţdy myslet i na ochranu svého zdraví, a pokud je to moţné, pouţít jednorázové

rukavice. Rovněţ by se neměl pokoušet zastavit krvácení pomocí tvrdého cizího

předmětu, jako jsou kamínky či mince. Naopak k lepšímu utěsnění rány je dobré ji

stlačovat přes kus jakékoli látky (Bernatová, 2014; Malá, Peřan, 2016).

Další moţností je stlačení tak zvaných tlakových bodů. Tlakových bodů má

člověk na těle rozmístěno několik a jedná se o místa, ve kterých lze tepnu přitisknout na

kost a tím tak uzavřít proud krve. Toto místo se zásadně vţdy stlačuje v úrovni mezi

srdcem a místem poranění. Spánkový tlakový bod se nachází na spánkové části hlavy

a je důleţitý při jejím krvácení. Lícní tlakové body se nalézají na lících při dolní čelisti.

Pouţívají se u krvácení z tváře a úst. Na obou stranách krku se nachází krční bod, jenţ

se tlačí při poranění krční tepny či krvácení z jazyka. Nikdy však nesmí dojít k útlaku

obou tepen současně, jinak dochází k omezení přítoku krve do mozku a následně

k bezvědomí. Podklíčkový tlakový bod se nachází pod klíční kostí a stlačuje se při

amputaci horní končetiny nebo poranění v oblasti ramene. Stlačení paţních tlakových

bodů je nejúčinnější v místě nad úrovní hlavy při zvednutí končetiny. K tomuto se

přistupuje při krvácení ze spodní části horní končetiny. Nad pupíkem se nachází břišní

tlakový bod, který se tiskne krouţivým pohybem pěsti. Tlakový bod stehenní je hmatný

v třísle či na vnitřní straně stehna. Své uplatnění nachází při krvácení z této oblasti nebo

při amputaci dolní končetiny (Kelnarová a kol., 2012; Stelzer, Chytilová, 2007).

34

Obrázek 14: Tlakové body (zdroj: Beránková, Fleková, Holzhauserová, 2007)

Přiloţení tlakového obvazu můţe následovat předešlé způsoby zástavy krvácení,

které omezily průtok krve. Tento obvaz je specifický tím, ţe má několik nezbytných

vrstev, krycí a tlakovou, a tyto přidrţují pevné otočky obinadla. Nejprve je vhodné ránu

překrýt nejlépe sterilním materiálem. Na ten se dále přikládá tlaková vrstva, k jejímuţ

vytvoření nejčastěji slouţí celé nerozvinuté obinadlo. Obinadlo je nutné vtisknout přímo

do rány a pevně fixovat otočkami dalšího obvazu či trojcípého šátku. V případě, ţe

první tlaková vrstva prosakuje krví, přistupuje se k přiloţení druhé, popřípadě i třetí

vrstvy (Jukl, Juklová, 2013).

35

Obrázek 15: Talkový obvaz (zdroj: Srnský, 2007)

V případech, kdy krev prosakuje i přes druhou aţ třetí vrstvu tlakového obvazu,

nebo došlo k otevřené zlomenině či k amputaci končetiny, je moţné přistoupit k pouţití

tak zvaného zaškrcovadla. Jeho pouţití v laické první pomoci je povaţováno za

extrémní prostředek, který by měl provádět spíše člověk s určitou znalostí první

pomoci. Škrtidlo by nemělo být uţší neţ 5 centimetrů, a mělo by být nakládáno

výhradně na masivně krvácející končetiny. Součástí lékárničky je gumové škrtidlo, ale

lze jej nahradit silnějším pruhem látky, šátkem, páskem a podobně. Vţdy se aplikuje na

paţi či stehno nad místem krvácení a co nejblíţe k srdci. Není vhodné jej přikládat

přímo na kůţi, doporučuje se podloţení látkou. Ihned po naloţení škrtidla je nutné do

jeho blízkosti zaznamenat čas přiloţení, a v průběhu působení nesmí být povolováno.

Takto provizorně ošetřený postiţený musí být bez prodlení dopraven k odbornému

lékařskému ošetření (Bittner, 2014; Hasík, 2012).

2.6.6 Rány

Rána vzniká porušením celistvosti koţního krytu nebo sliznice. Nemusí být

poškozena jen kůţe, ale také svaly, nervy a cévy, popřípadě vnitřní orgány. Vznikají

různými způsoby, především působením zevního násilí, ale také vlivem vysokých či

nízkých teplot nebo chemických látek. Rány bývají nejčastější příčinnou zevního

krvácení a ohroţují organismus proniknutím infekce. Po zasaţení infekcí, dojde

k zarudnutí v okolí rány. Ta je bolestivá a často s hnisavým výtokem (Lejsek a kol.,

2013).

36

Rány je moţné dělit na tak zvaně čisté a znečištěné, které jsou charakteristické

výskytem nečistot, kamínků, prachu či hlíny. Další moţností dělení je dle způsobu

jejich vzniku. To se jedná o rány řezné, sečné, trţné, bodné a střelné. Rány řezné

a sečné se vyznačují ostrými a rovnými okraji. Vznikají působením tlaku a tahu ostrého

předmětu na povrch těla a je zvýšené riziko přenosu infekce do rány z předmětu. Trţné

rány ty jsou naopak charakteristické nepravidelnými okraji. Doprovází je značný pocit

bolesti a různě velká ztráta tkáně. Hůře se hojí. Mechanismem vzniku bodných ran je

průnik ostrého předmětu do tkáně. Mnohdy bývají hluboké a vzrůstá zde riziko

poškození cév či vnitřních orgánů nebo zanesení infekce. Střelné rány jsou způsobeny

vniknutím projektilu ze střelné zbraně do tkáně. Poznávacím znakem je úzké místo

vstřelu a širší prostor výstřelu. Obvykle méně krvácejí a vţdy hrozí poškození vnitřních

orgánů a únik krve do dutin. Dále jsou velmi časté tak zvané rány kousné. Jedná se

o ránu, kdy dojde v důsledku pokousání zvířetem či člověkem ke zhmoţdění a mnohdy

je také narušen koţní kryt (Pokorný a kol., 2010).

Při ošetřování ran je v prvé řadě nutné myslet rovněţ na bezpečnost ošetřujícího,

proto by měl vţdy pouţít ochranné rukavice. Ránu a její okolí je vhodné nejprve ošetřit

dezinfekcí. Pokud se jedná o znečištěnou ránu, je nezbytné ji zbavit nečistot, nejlépe

výplachem proudem čisté vody a pak dezinfikovat. V případě hojného krvácení je nutné

jej nejprve zastavit. Doporučuje se ránu stáhnout tak zvaným náplasťovým stehem.

Tento je moţné vytvořit z kusu náplasti, nebo je jiţ hotové zakoupit. Dalším krokem

ošetření je sterilní krytí rány, jeţ má zabraňovat vniknutí infekce. Podle hloubky

a rozsahu rány je ţádoucí zajistit odborné lékařské ošetření (Malá, Peřan, 2016).

Také můţe nastat situace, kdy se v ráně vyskytuje cizí těleso. Tím se myslí různé

střepy, projektily či bodné zbraně. Pokud jsou pouze volně leţící, je moţné je bez obav

vyjmout. Naopak zaklíněná tělesa je nutné v ráně ponechat, jelikoţ mnohdy vykonávají

funkci tampónu a brání velkým únikům krve. V těchto případech se doporučuje cizí

těleso v ráně fixovat proti pohybu a ránu jemně sterilně krýt. Ke stabilizaci tělesa se

v první pomoci pouţívají celá stočená obinadla nebo věnečky z trojcípého šátku. Vţdy

je vhodné vyhledat zdravotnické ošetření (Bydţovský, 2008).

Do skupiny těchto poranění bývá zařazována rovněţ amputace. Při traumatické

amputaci dochází v důsledku úrazu k oddělení části těla. Nejčastěji se jedná o prsty,

celé končetiny, nos či ušní boltce. Oddělená část se nazývá amputát, a místo kde došlo

k odnětí je pahýl. První pomoc se jednak zaměřuje na záchranu ţivota postiţeného, ale

také na uchování amputátu pro jeho další pouţití. Nejpodstatnějším zásahem laické

37

první pomoci je zastavení obvykle masivního krvácení. Většinou tlakový obvaz není tak

účinný a je nutné přiloţit škrtidlo. Po té se rána sterilně překryje, a pokud moţno celé

postiţené místo se znehybní. Také je nezbytné ošetřit samotnou amputovanou část. Tuto

rovněţ sterilně zabalíme do obvazového materiálu a igelitového sáčku, a ten dále

vloţíme do nádoby s ledem či studenou vodou. Amputát by neměl přijít do přímého

styku s ledem, aby nedošlo k jeho omrzlinám (Bernatová, 2014; Thygerson a kol.,

2011).

2.6.7 Termická poranění

Pojem termická poranění zahrnuje celou řadu poškození organismu. Především

mezi ně řadíme poranění organismu nadměrným teplem, chladem, působením

chemických látek a elektrického proudu.

2.6.7.1 Termické úrazy horkem

Tuto skupinu poranění dělíme do dvou skupin. Jedná se o celkové postiţení

organismu, kam spadá úpal a úţeh a o lokální poranění, která zahrnují různá popálení

a opaření. Jednotlivé druhy poškození organismu mají různé příčiny, ale způsob jejich

léčby je vţdy zaloţen na podobném principu, a to chlazení (Malá, Peřan, 2016).

K úpalu dochází vlivem nadměrného horkého a vlhkého vzduchu, nebo vlivem

nadměrné fyzické námahy a nedostatku hydratace. Jedná o stav aţ ohroţující ţivot,

který je způsoben selháním termoregulace. V takovém případě není nadměrné teplo

odčerpáváno z organismu. Mezi základní příznaky úpalu patří pocit horka a pocení,

ţízeň, pocit slabosti, zvracení či pocit na zvracení aţ ztráta vědomí (Beránková,

Fleková, Holzhauserová, 2007; Hanušová, 2014).

Úţeh, na rozdíl od úpalu vzniká v důsledku přímého působení slunečního záření

na organismus, kdy dochází k přehřívání a překrvení mozkových obalů. V krajním

případě je dotyčný ohroţen otokem mozku. Tento stav se projevuje bolestmi hlavy,

zvracením či pocitem na zvracení, zrychleným tepem a povrchním dýcháním, případně

křečemi (Bydţovský, 2008).

V obou výše uvedených případech je primárním krokem první pomoci

přemístění postiţeného do chladnějšího prostředí. Nezbytné je rovněţ doplnění tekutin

v organismu. Po malých dávkách podáváme studený nápoj s kuchyňskou solí nebo

vitamínem C. Dále postupné sniţování tělesné teploty, nejlépe pomocí studených

obkladů. Tyto přikládáme na týl postiţeného či do jeho třísel. Pokud není pacient při

38

vědomí, uvedeme jej do stabilizované polohy, a případně přivoláme zdravotnickou

záchrannou sluţbu (Beránková, Fleková, Holzhauserová, 2007; Malá, Peřan, 2016).

Dalším druhem termického poranění organismu jsou popáleniny a opařeniny.

Jde o místní postiţení vysokou teplotou. O popálení se jedná v případě kontaktu těla

s nadměrně suchým teplem, horkým předmětem či s plamenem. Pokud dojde ke

kontaktu s horkou vodou nebo párou jiţ se jedná o opaření (Bernatová, 2014).

Závaţnost těchto zranění se odvíjí od celkového rozsahu zasaţeného místa, od

stáří postiţeného a od hloubky popálení. Pro posouzení rozsahu poranění u dospělého

člověka se pouţívá tak zvané palmární pravidlo, kdy se uvaţuje, ţe dlaň postiţeného

zaujímá 1 % povrchu těla. Rovněţ se uplatňuje tak zvané pravidlo devíti. Tato pomůcka

orientačně rozděluje tělo člověka do oblastí o rozsahu 9 % povrchu kůţe. Děti mají

odlišný poměr mezi povrchem hlavy a krku a dalším povrchem těla, proto se pro jejich

hodnocení rozsahu popálení vyuţívá spíše tabulka dle Lunda a Browdera (Tomanová,

Kopecký, 2014).

Obrázek 16: Wallaceho pravidlo devíti (zdroj: Beránková, Fleková,


Hloubka popálení se dělí do tří stupňů dle závaţnosti. První stupeň představuje

povrchní popálení, jelikoţ je zasaţena pouze horní vrstva kůţe. Kůţe je zarudlá, oteklá,

bolestivá. Prognóza bývá dobrá, k hojení dochází maximálně do týdne a nezůstávají

jizvy. Druhý stupeň neboli částečně hluboké popálení zasahuje celou horní vrstvu

39

i vnitřní vrstvy kůţe a kapiláry v pokoţce. Typický je výskyt puchýřů, otoků a silná

bolestivost. Hojení probíhá i několik týdnů. Třetí stupeň je jiţ hluboké popálení.

Popáleniny prostupují jiţ všemi vrstvami kůţe a postihují svaly, případně i kosti. V této

fázi je jiţ tkáň šedá či zuhelnatělá. Zraněný nepociťuje tak silnou bolest, jelikoţ jsou

zničeny receptory pro vnímání bolesti (Stelzer, Chytilová, 2007; Saibertová, 2014).

Prvním úkonem první pomoci v těchto případech je technická pomoc, tedy

přerušení působení tepla, odsunutí zraněného či uhašení hořícího oděvu. Také

odstranění všech kovových šperků a předmětů, které mohou škrtit. To je nutné proto,

aby se předešlo dalším komplikacím. Samotná první pomoc je zaloţena na lokálním

chlazení postiţeného místa. Ochlazování tlumí bolest a sniţuje moţnost vzniku šoku.

Dále je důleţité zraněná místa sterilně krýt. Vzniklé puchýře či přiškvařené části nikdy

nestrháváme, rovněţ místo nezasypáváme, ani nemaţeme mastí. Pokud se jedná

o rozsáhlé popáleniny nad 2 % povrchu těla nebo popáleniny hluboké, přivoláme

zdravotnickou záchrannou sluţbu (Bernatová, 2014; Malá, Peřan, 2016).

2.6.7.2 Termické úrazy chladem

Rovněţ i poranění způsobená chladem lze dělit na lokální, coţ jsou omrzliny

a celková, coţ je podchlazení celého těla.

Při podchlazení dochází opět k narušení termoregulace, kdy tělesná teplota

postiţeného klesá výrazně pod fyziologickou normu. Tento stav nastává nejčastěji po

dlouhodobém pobytu v chladu a vlhku. U podchlazeného dochází k postupnému útlumu

jeho ţivotních funkcí, pokles tělesné teploty, ale také frekvence tepu a dýchání. Kůţe

získává voskově bílé zbarvení a na dotyk je chladná. Zvyšování tělesné teploty, jako

postup první pomoci musí být pozvolné a nebolestivé. Zraněného nejprve přemístíme

do tepla a zbavíme jej mokrého ošacení, to nahradíme několika vrstvami suchého. Také

platí, ţe by se s dotyčným mělo co nejméně manipulovat, proto jej nenecháme chodit

ani jej nezahříváme třením. Pokud je dotyčný při vědomí je moţné podávat teplé nápoje

a potraviny s rychle vyuţitelnou energií. Alkohol se však nedoporučuje. U pacientů

v bezvědomí je nutné sledovat a udrţovat základní ţivotní funkce (Jukl, Juklová, 2013;

Scheinarová, 2004).

Omrzliny představují lokální postiţení kůţe a hlubších vrstev, jeţ je způsobeno

intenzivním chladem. Při takovém působení dochází ke smrštění cév a omezení průtoku

krve v okrajových částech těla, které tak nejsou dostatečně zásobovány kyslíkem

a ţivinami. V důsledku těchto procesů mohou následovně odumírat buňky. Právě

40

zmíněné koncové části těla, nos, uši, prsty na rukou a nohou, jsou k tomuto náchylnější.

Ke vzniku omrzlin rovněţ přispívá vystavení části těla tlaku pro přiléhavý oděv či obuv

(Kelnarová a kol., 2013; Malá, Peřan, 2016).

Omrzliny, stejně jako popáleniny je moţné rozdělit do tří skupin podle hloubky

poškození tkáně na lidském těle. První stupeň se projevuje sníţenou citlivostí kůţe,

která je chladná, bledá aţ do fialova zbarvená. Častý je otok, pocit píchání a samotné

zahřívání můţe být aţ bolestivé. Při druhém stupni omrznutí dochází k poškození všech

vrstev kůţe. Ta je jiţ necitlivá a získává aţ naţloutlý odstín. Výjimkou není ani

přítomnost puchýřů. U třetího stupně dochází k hlubokému poškození nejen podkoţí,

ale i svalů, cév a nervů aţ nastane nekróza tkáně (Bydţovský, 2008; Tomanová,

Kopecký, 2014).

První pomoc je vhodné neodkládat a zahájit ji jiţ v terénu. Pokud je to moţné jiţ

během transportu, je vhodné omrzlé části těla zahřívat, například vloţením prstů do

podpaţí či do třísel. Omrzlá místa se nedoporučuje třít sněhem. Dále je nezbytné

zajištění teplého prostředí a suchého oděvu. Pozitivní účinek má také přikládání teplých

obkladů, podávání teplých nápojů a teplá koupel. Jejich teplota musí být přiměřená,

zhruba 37 aţ 40 °C a nesmí u postiţeného vyvolávat bolest. Váţnější stupně omrzlin se

sterilně kryjí a zajistí se transport do zdravotnického zařízení (Beránková, Fleková,

Holzhauserová, 2007; Jukl, Juklová, 2013).

2.6.7.3 Poleptání

Poleptání sliznic a kůţe vzniká působením rozmanité chemické látky, ať jiţ se

jedná o kyselinu nebo o zásadu. V případě zasaţení těla kyselinou dojde k vytvoření tak

zvaného příškvaru. Kůţe je vysušená a získává tmavou barvu. Naopak po styku se

zásadou je rána do hloubky rozbředlá se ţlutozeleným zbarvením. V obou situacích

poranění doprovází silná bolest (Kelnarová a kol., 2013).

U chemických látek platí, ţe působí tak dlouho, dokud nejsou úplně

zneutralizované a opláchnuté z povrchu kůţe. Proto je důleţité zahájit první pomoc

neprodleně. Nezbytné je zamezit dalšímu působení chemikálií na organismus.

Bezprostřední první pomoc je zaloţena na oplachování postiţeného místa vodou.

Současně s tím je nutné zraněného zbavit potřísněného i čistého oděvu. Pokud jsou

chemickou látkou zasaţeny oči je ţádoucí celé oko opakovaně vyplachovat mírným

proudem vody tak, aby vyplavená tekutina zasahovala nejmenší část okolní pokoţky

(Štětina a kol., 2014).

41

Výjimkou nejsou ani situace, kdy dojde k poleptání sliznice úst nebo jícnu

a ţaludku po poţití chemické látky. Pokud jsou postiţena jen ústa, provádí se

opakované výplachy dutiny čistou vodou. Voda se nikdy nesmí polykat. V případě, ţe

došlo k polknutí chemické látky a k poleptání sliznice jícnu a ţaludku, musí postiţený

vypít velké mnoţství čisté vody. V ţádném případě se nedoporučuje vyvolávat

u zraněného zvracení, aby nedošlo k vdechnutí ţaludečního obsahu nebo k dalšímu

poškození sliznice. V těchto situacích je ţádoucí zajistit odborné lékařské ošetření (Jukl,

Juklová, 2013).

2.6.7.4 Zasaţení elektrickým proudem

Poranění elektrickým proudem v jakémkoli rozsahu můţe vést k váţným

vnitřním zraněním, nebo dokonce aţ ke smrti zasaţeného. Dotyčný můţe být zasaţen

elektrickým proudem nízkého napětí, které je lokálního typu, specifikované na část těla,

kde došlo ke kontaktu. Nejčastěji to bývají prsty či ústa. Závaţnější je kontakt

s elektrickým proudem vysokého napětí. Po zasaţení elektrickým proudem dochází

k narušení normálního srdečního rytmu, k poruše vědomí a dýchání, popřípadě aţ

k zástavě srdeční činnosti. Mnohdy vznikají vnitřní i vnější popáleniny nebo další

poranění. V první řadě, při poskytování první pomoci, je nejdůleţitější zajistit

bezpečnost nejen pro zraněného, ale i jeho zachránce. To znamená vypnout či odpojit

elektřinu, nikdy se nedotýkat kabelů ani postiţeného před odpojením. Dále je nezbytné

sledovat ţivotní funkce, konkrétně vědomí, tep a dýchání a provádět protišoková

opatření. Odborná literatura také doporučuje zajištění odborného lékařského ošetření

(Stelzer, Chytilová, 2007; Štětina a kol., 2014).

2.6.8 Poranění kostí a kloubů

Podle svého charakteru jsou tato poranění rozdělována do čtyř skupin. Jedná se

o zlomeniny neboli fraktury, vymknutí čili luxace, luxační zlomeniny kostí nebo kloubů

a distorze neboli podvrtnutí kloubu. Ke zranění dochází nejčastěji v důsledku působení

násilí, jeţ je neúměrné pevnosti kosti nebo pruţnosti kloubu (Scheinarová, 2004).

2.6.8.1 Zlomeniny

Zlomenina vzniká při narušení celistvosti kostní tkáně právě vlivem

nepřiměřeného tlaku či násilí. Způsob jejího vytvoření můţe být přímý či nepřímý.

Pokud se jedná o přímý mechanismus vzniku, dojde ke zlomení kosti přímo v místě,

42

kde tento působí. Naopak nepřímý mechanismus způsobí, ţe přenosem síly dojde

k lomu kosti jinde neţ v místě působení, nebo je zlomena jiná kost (Hirt a kol., 2011).

Zlomeniny nejčastěji dělíme dle poškození kůţe v místě poranění na otevřené

a uzavřené. U uzavřené zlomeniny je kůţe neporušená a není patrna ţádná rána.

Otevřená fraktura se vyznačuje poškozením kůţe v místě poranění. Rána vznikne buď

úderem, který poškodí kůţi nebo kostí, jeţ z ní vyčnívá ven. Nejmarkantnějším

příznakem zlomeniny je bolest a citlivost dostavující se okamţitě po jejím vytvoření.

Dále se objevuje tak zvaná deformace, výrazné zhmoţdění končetiny s otoky

a modřinami. Tyto faktory výrazně narušují správnou funkci a běţný pohyb (Duff,

Gormly, 2012; Stelzer, Chytilová, 2007).

Jak uţ bylo uvedeno, pokud se jedná o otevřenou zlomeninu, je patrna rána, ze

které vyčnívá úlomek kosti. Je porušena celistvost kůţe, a rovněţ je přítomno krvácení

rány. Tehdy také narůstá riziko vniknutí infekce do poranění. Jedinec s jakoukoli

frakturou kosti je ohroţen rozvojem šoku, ať jiţ pro vnitřní nebo vnější krvácení

z poraněných okolních cév. Druhotně rovněţ můţe dojít k poškození tkáně, nervů

a šlach v okolí kosti (Tomanová, Kopecký, 2013).

Zlomenina kosti sama o sobě není stavem přímo ohroţujícím ţivot pacienta.

Proto před jejím ošetřením je dávána přednost závaţnějším zraněním. Obnovení

a udrţení základních ţivotních funkcí, nebo zástava masivního krvácení. Prvním

krokem laického ošetření fraktury je znehybnění zlomené kosti a zamezení jejího

zatěţování. U otevřené zlomeniny je nejprve nutné zastavení krvácení, sterilní krytí

rány, aby se eliminovalo zanesení infekce do rány a následně také její fixování. Kost je

nevhodné jakýmkoli způsobem rovnat, napravovat nebo dokonce vtlačovat zpět do

rány. Dále je ţádoucí provádění protišokových opatření a zajištění odborné lékařské

péče (Bernatová, 2014; Hasík, 2012).

Z výše uvedeného je patrno, ţe základem první pomoci je stabilizace postiţené

končetiny, která je důleţitá pro znemoţnění nadměrného pohybu a minimalizaci dalších

poranění. K fixaci se nejčastěji vyuţívají různé druhy tak zvaných dlah. Dlaha je

jakýkoli předmět (např. sloţené noviny, kus dřeva, deska) pouţitý ke stabilizaci

zlomeniny nebo vykloubeniny. Dlaha by měla být dostatečně dlouhá. Aby mohla dobře

zajistit místo nad i pod zraněním (Stelzer, Chytilová, 2007, s. 94). Rovněţ je moţné

anatomické fixování, kdy je jako dlaha vyuţita jiná neporaněná část těla postiţeného

člověka. Nejúčinnější je oporu pevně přivázat po obou stranách zlomené kosti (Stelzer,

Chytilová, 2007).

43

2.6.8.2 Podvrtnutí a vykloubení

Podvrtnutí, neboli distorze, je stav kdy kloubní hlavice opustí kloubní jamku, ale

vlivem tlaku kloubního pouzdra je navrácena zpět. Kloubní obal bývá mnohdy porušen.

Distorze se projevuje zejména bolestí a otokem v místě kloubu, omezenou hybností

a krevním výronem. Naopak vykloubení čili luxace vzniká tehdy, kdyţ kloubní hlavice

opustí kloubní pouzdro a tak setrvá. Často dochází k prasknutí kloubního pouzdra,

porušení vazů a krvácení. Tento stav doprovází silná bolest, otok, krevní výron.

Končetina je zkrácená nebo prodlouţená s deformovaným kloubem. Stejně jako

u zlomeniny i luxace můţe být otevřená. To dochází k poškození koţní vrstvy a ke

krvácení na povrch těla (Beránková, Fleková, Holzhauserová, 2007; Hanušová, 2014).

Při poskytování první pomoci v těchto případech, je na prvním místě důleţité

zmínit, ţe není ţádoucí postiţený kloub napravovat, nebo jej zpět vsazovat do kloubní

jamky. Laické ošetření je zaloţeno na tlumení bolesti a otoku pomocí chlazení a dále

znehybňování kloubu. Moţností fixace je několik. Jedná se o elastická obinadla,

trojcípé šátky nebo dlahy. Vţdy je nutné klouby fixovat ve fyziologické poloze, nikdy

ne v napnuté pozici, nýbrţ mírně ohnuté. U podvrtnutí i vykloubení platí, ţe je vhodné

následně vyhledat odborné lékařské ošetření (Jukl, Juklová, 2013).

2.6.9 Intoxikace

Intoxikace je jiný termín pro pojem otrava. K intoxikaci můţe dojít poţitím jedu,

jeho vdechováním, popřípadě intoxikace nitroţilním podáním či rozsáhlým

vstřebáváním kůţí. Toxicky působí ve větších dávkách i mnohé léky. (Hugo, Vokurka,

2015, s. 476).

Pro otravu jsou příznačné chorobné změny, které jsou u jednotlivých otravných

látek charakteristické. Tyto pak významně narušují zdravotní stav postiţeného jedince,

nebo mohou vést aţ k jeho smrti. Jedovaté látky mohou mít plynné, kapalné nebo pevné

skupenství a lze je různě dělit. Podle účinku na organismus rozlišujeme látky působící

lokálně, jen v místě kontaktu či působící centrálně. Nebo podle rychlosti pronikání do

organismu dělíme otravy akutní, subakutní a chronické (Ševela, Ševčík a kol., 2011).

K intoxikaci organismu můţe dojít několika způsoby, náhodně i záměrně.

Náhodné otravy vznikají nejčastěji v důsledku záměny látek, jejich chybného

uchovávání a označení či při pracovních úrazech. Ty nenáhodné jsou většinou

způsobeny pokusem o spáchání sebevraţdy. K otravě ale dále můţe dojít také při

44

předávkování návykovými látkami, léky, nebo po poţití některých potravin. Stejně tak

existuje i několik moţných vstupních cest jedu do organismu. Nejčastěji je to poţitím

přes zaţívací trakt, vdechnutím přes respirační ústrojí, nebo kontaktem s kůţí a sliznicí.

Do poslední ze zmíněných skupin jsou zahrnovány i kousnutí jedovatými zvířaty

(Lejsek a kol., 2013; Hasík, 2012).

Pro přednemocniční první pomoc je nezbytná znalost základních klinických

příznaků pro jednotlivé skupiny otrav. V situacích, kdy otravná látka prochází dýchacím

systémem postiţený je dušný, unavený, špatně se mu dýchá a často kašle. Po delším

působení můţe upadnout do bezvědomí. V případě poţití toxické látky jsou projevy

různorodé podle druhu jedu. Ovšem všeobecně se uvádí, ţe dochází k bolestem břicha,

nevolnosti, zvracení, průjmu, celkové slabosti, někdy také k halucinacím. Při zásahu

kůţe a sliznic se objevuje jejich zarudnutí a poškození (Malá, Peřan, 2016).

Zachránce poskytující první pomoc musí v první řadě dbát na vlastní bezpečí,

aby nepřišel do přímého kontaktu s jedovatou látkou. Důleţité je, co nejrychleji

eliminovat působení této látky, neţ se začne vstřebávat do krve a tkání. To zahrnuje

urychlené odsunutí postiţeného ze zamořeného prostředí, vyvětrání a zajištění

dostatečného dýchání při inhalačních otravách. Při kontaktu jedu s kůţí a sliznicí je

nutné odstranění kontaminovaného oděvu a omytí kůţe a sliznic proudem vody nebo

fyziologického roztoku. Vyvolání zvracení je jedním z moţných řešení při pozření jedu.

Toto je však účinné pouze do jedné hodiny od konzumace a u osob při vědomí. Ovšem

nedoporučuje se po vypití kyselin nebo pěnivých prostředků. Následně je ţádoucí

kontrola, popřípadě obnovení základních ţivotních funkcí postiţeného. Rovněţ je

vhodné kontaktovat a situaci konzultovat s Toxikologickým informačním střediskem

a přivolání odborné zdravotní péče (Lejsek a kol., 2013; Pelclová a kol., 2009).

2.6.10 Křečové stavy

Souhrnné pojmenování křečové stavy označuje situace a onemocnění, u nichţ je

typickým projevem výskyt křečí. Křeče jsou stahy kosterního svalstva, které postiţený

člověk není schopen ovládat svou vůlí. Ty se projevují jako tonické křeče, kdy nastává

trvalá kontrakce svalstva, klonické křeče, coţ jsou přerušované záškuby svalů, nebo

jako tonicko-klonické křeče, smíšené. K nejčastějším příčinám křečových stavů patří

epilepsie, špatné prokrvování mozku, dehydratace, intoxikace, nebo u dětí náhlý nárůst

tělesné teploty (Bydřovský, 2008; Hasík, 2012).

45

2.6.10.1 Epilepsie

Vhodnější označení pro epilepsii je epileptický syndrom, jelikoţ se jedná

o skupinu chronických poruch mozku, při nichţ dochází k opakovaným epileptickým

záchvatům různé povahy. Ty vznikají na podkladě patologické činnosti mozkové kůry.

V rámci onemocnění epilepsie můţe nastat několik typických stavů. Jde o lokalizované

či parciální záchvaty, generalizované záchvaty a velké epileptické záchvaty. Parciální

záchvaty jsou situovány pouze do jedné mozkové hemisféry a jejich výskyt je častější

u dospělých jedinců. Záchvat začíná postupně vzrůstajícím svalovým napětím,

stereotypními pohyby a automatismy, jako mlaskání či olizování. Pokud je

u postiţeného zachováno vědomí jedná se o simplexní jednoduché záchvaty.

V opačném případě, kdy dojde k poruše vědomí, hovoříme o komplexním parciálním

záchvatu. U generalizovaných záchvatů dochází k zasaţení obou hemisfér současně, coţ

má za následek různé formy poruch vědomí a motoriky (Kadaňka, 2010; Povýšil,

Šteiner a kol., 2007).

Pro velký epileptický záchvat je jiţ charakteristickým znakem náhlá ztráta

vědomí a pád na zem, který doprovází křeče. Nejprve dojde k napnutí svalstva

a následným záškubům všech částí těla. Jelikoţ je zasaţen také obličej mnohdy dojde

k pokousání jazyku či rtů a k nadměrné produkci slin, jeţ připomíná pěnu. V některých

případech se postiţený pomočí či pokálí. Vzniku epileptického záchvatu můţe

předcházet tak zvaná aura. Jedná se o stav přicházející několik sekund či minut před

samotným záchvatem, který postiţeného upozorní. Aura můţe být v podobě zrakových

či sluchových halucinací, zvláštní chuti v ústech nebo specifické bolesti břicha. Záchvat

obvykle trvá jen několik minut a po jeho odeznění je mnohdy pacient v bezvědomí nebo

výrazně vyčerpaný, spavý a zmatený (Srnský, 2007; Stelzer, Chytilová, 2007).

Pro poskytování první pomoci při epileptických záchvatech stále přetrvává mezi

veřejností řada milných informací. Jednou z nich je mýtus, ţe postiţený musí být

v záchvatu zklidňován, tlumen jeho pohyb, nebo mu má být něco vloţeno do úst. Opak

je však pravdou. Při velkém epileptickém záchvatu nesmí zachránce omezovat

přirozený průběh záchvatu. Proto při realizaci laické první pomoci by postiţený neměl

být nijak omezován, jen z jeho okolí odstraněny všechny předměty, aby nedošlo

k sekundárním poraněním. Rovněţ zachránce nevkládá nic do úst ani nepodává ţádné

tekutiny ani stravu. Po té co křeče ustanou, je vhodné pacienta uloţit do stabilizované

polohy. Zdravotnickou záchrannou sluţbu je nutné přivolat tehdy, pokud zraněný

46

dlouhou dobu nepřichází k vědomí, nebo se jedná o první epileptický záchvat

(Hanušová, 2014; Tomanová, Kopecký, 2014).

2.6.10.2 Febrilní křeče

Febrilní křeče se vyskytují nejčastěji u dětí kojeneckého a batolecího věku, jeţ

jsou postiţeny vysokou horečkou nad 38°C. Prudký nárůst tělesné teploty dráţdí

nezralou dětskou centrální nervovou soustavu a vyvolává záchvaty křečí. Křeče

z horečky přicházejí náhle a mohou se vyskytovat i opakovaně. Základním projevem

bývá ztuhnutí a napnutí celého těla. Postiţené dítě zaklání hlavu dozadu a je tak zvaně

prohnuté do luku. Následně se dostavují záškuby trupu, všech končetin i obličeje. Častý

je nepřítomný pohled dítěte, oči vytočené vzhůru, prsty zatnuté v pěst, nebo aţ ztráta

vědomí. K dalším příznakům patří i omezené dýchání, zamodrání kůţe a rtů či

nadměrné slinění. V důsledku vysoké horečky je pacient horký, zpocený a začervenalý

v obličeji. Za normálních okolností by neměl záchvat křečí trvat déle neţ 15 minut.

Pokud se však situace nelepší ani po 25 minutách narůstá riziko otoku mozku

(Nováková, Humpl, 2008).

Pokud se u dítěte vyskytnou křeče z horečky, je nutné, aby rodič zachoval klid

a poskytl mu první pomoc. V prvé řadě je důleţité zajistit pro dítě bezpečné prostředí.

Nejlépe jej uloţit na zem, obloţit jej měkkým materiálem, a nechat volně proběhnout

křečové příznaky. Dále je vhodné sniţovat horečku, a to nejlépe pomocí antipyretik

(léky na sniţování tělesné teploty) nebo chladných obkladů. Rovněţ se doporučuje dítě

vţdy po záchvatu uvést do zotavovací polohy a přivolání zdravotnické záchranné

sluţby. Zachránce nesmí zapomínat stále kontrolovat základní ţivotní funkce

a v případě jejich selhání zahájit neodkladnou resuscitaci (Srnský, 2007).

2.6.11 Diabetes melitus

Diabetes melitus, mezi lidmi známý spíše jako cukrovka, je chronickým

onemocněním, které se rozvíjí na podkladě nedostatečného účinku inzulínu. Inzulín

primárně napomáhá tělu efektivně vyuţívat energii z potravy a štěpit cukry. Absolutní

či relativní nedostatek tohoto hormonu doprovází porucha látkové přeměny nejen cukrů,

ale i bílkovin a tuků. V odborné literatuře jsou popisovány tři nejčastější druhy diabetu.

Diabetes prvního typu je onemocnění, kdy se stalo tělo postiţeného závislé na uměle

dodávaných dávkách inzulínu. U diabetu druhého typu je pouze narušena sekrece

inzulínu, nebo na něj tělo nemocného neumí dostatečně reagovat. Hojně se také

47

vyskytuje tak zvaný gestační diabetes, jehoţ vznik je typický u ţen v období těhotenství

(Pelikánová, Bartoš a kol., 2011).

Příčiny vzniku diabetu mohou být jak genetického základu, tak se můţe jednat

o exogenní vlivy. K těm patří špatné stravovací návyky a obezita, nedostatek pohybu,

kouření, nadměrná konzumace alkoholu. Stejně tak má toto onemocnění i pestrou škálu

klinických projevů. Charakteristický je častý pocit ţízně a zvýšený příjem tekutin,

v důsledku toho se objevuje časté a noční močení. Dále dochází k patrnému hubnutí při

nezměněné chutí k jídlu, zvýšené únavnosti aţ malátnosti, nebo změnám zrakové

ostrosti. Člověk, u něhoţ je diabetes melitus diagnostikován musí pravidelně uţívat

předepsané medikamenty a dodrţovat léčebný reţim. V opačném případě se u pacienta

mohou vyskytovat akutní stavy, které jej mohou v krajním případě ohroţovat na ţivotě

(Malá, Peřan, 2016; Seifert, Beneš, Býma a kol., 2013).

Fyziologická hladina cukru v krvi se pohybuje zhruba v rozmezí 3,5 aţ 6,5

milimolu na jeden litr krve. K rozvratu můţe dojít na obou stranách. Častěji je moţné

setkat se s hypoglykémií, coţ je sníţená hladina cukru v krvi, klesající pod 3,5 mmol na

litr krve. K jejímu rozvoji dochází při vynechání, zpoţdění či podání malé dávky

potravy, po větší fyzické námaze, nebo po nadměrném mnoţství inzulínu.

Hypoglykémie má náhlý nástup příznaků, do nichţ patří nevolnost, hlad, třes, bledost,

pocení, zmatenost aţ bezvědomí, tak zvané hypoglykemické kóma. Opačným staven je

hyperglykémie, kdy se jedná o zvýšenou hladinu cukru v krvi, a to nad 15 mmol v litru

krve. Zdravotní komplikace spojené s hyperglykémií bývají prvotními znaky

neléčeného diabetu. Nejčastěji vniká při nedostatku inzulínu nebo nadměrném příjmu

stravy. Také její začátek je pozvolný, spíše dlouhodobý a projevuje se jiţ zmiňovanou

ţíznivostí, nadměrným příjem tekutin a močením, nevolností aţ bezvědomím. Dech

postiţeného mívá typický pach po acetonu (Pelikánová, Bartoš a kol., 2011; Srnský,

2007).

Při poskytování první pomoci si laický zachránce ve většině případů není jistý,

zda se jedná o hypoglykémii či hyperglykémii. Proto se doporučuje, vţdy kdyţ je

postiţený při vědomí podat cukr. Buď přímo v kostkách nebo v podobě sladkého nápoje

či čokolády. Tento krok při sníţené hladině cukru pacientovi výrazně pomůţe, a při

hyperglykémii nijak zdravotní stav nezhorší. V případě, ţe se nemocný nachází

v bezvědomí nesmí zachránce podávat ţádné tekutiny ani stravu. Tehdy musí

postiţeného uvést do stabilizované polohy a kontrolovat ţivotní funkce. Vţdy se

doporučuje vyhledání lékařské péče (Bydţovský, 2011).

48

2.6.12 Akutní infarkt myokardu

Pojmem akutní infarkt myokardu je označován stav loţiskové ischemické

nekrózy, odumření srdečního svalu. Dochází k němu v důsledku vzniku tak zvaného

intrakoronárního trombu, který okamţitě uzavírá věnčité tepny a omezuje tak krevní

zásobení srdce. Nastane poškození elektrického systému srdce a to se zastaví.

V mnohých případech můţe být pro laického zachránce velmi obtíţné rozpoznat, zda se

opravdu jedná o infarkt myokardu. Existuje však několik příznaků, které jsou pro

infarkt typické. Prvním projevem bývá bolest, tlak či svírání na hrudi, přesněji za hrudní

kostí. Pro postiţeného má krutý aţ šokující charakter a přetrvává bez odezvy aţ několik

minut. Bolest vystřeluje do levé části těla, do krku, ramene či celé horní končetiny aţ do

zad mezi lopatky. Dále dochází k silné dušnosti a pocení, pocitům závratě a pocitům na

zvracení. Všechny tyto projevy pak mají za následek přetrvávající úzkost a strach, jeţ

zdravotní stav pacienta ještě zhoršují (Seifert, Beneš, Býma a kol., 2013; Stelzer,

Chytilová, 2007).

Pokud má zachránce podezření, ţe by se mohlo u postiţeného jednat o infarkt

myokardu, musí jednat velmi rychle, aby došlo k co moţná nejmenšímu poškození

srdečního svalu. Základním krokem první pomoci je bez prodlení přivolat

zdravotnickou záchrannou sluţbu, jiný způsob transportu se v těchto případech ani

nedoporučuje. Do jejího příjezdu je nutné pacientovi zajistit naprostý fyzický

i psychický klid. K tomu přispívá uklidňování, uvedení nemocného do úlevové polohy

v polosedě či v sedu, a uvolnění těsného oděvu přes hruď a krk. Rovněţ by se neměl

nadměrně hýbat, chodit, jíst, pít ani kouřit. Důleţité je stále sledovat základní ţivotní

funkce, a pokud dojde k jejich selhání rychle zahájit základní neodkladnou resuscitaci.

V případě, ţe má postiţený u sebe léky, které mu předepsal lékař při bolestech na hrudi,

musí je dostat a to nejlépe pod jazyk (Beránková, Fleková, Holzhauserová, 2007;

Seifert, Beneš, Býma a kol., 2013).

2.6.13 Cévní mozková příhoda

Název cévní mozková příhoda bývá mnohdy nahrazován pojmem infarkt mozku,

nebo lidovým označením „mrtvice“. Při tomto stavu dochází k postiţení určité části

mozkové tkáně z důvodu cévní poruchy. Tato část mozkové tkáně není vyţivována krví,

jelikoţ vzniká neprůchodnost ucpaných cév, nebo narušení celistvosti cévní stěny.

Prasknutí pak vyvolává krvácení do okolní mozkové tkáně. Ucpání tepen zásobujících

49

mozek je častější příčina cévní mozkové příhody a postihuje spíše starší

a dehydratované osoby. K poruše celistvosti dochází méně často, ale bývá

progresivnějšího rázu a vzniká zejména u mladších lidí (Bydţovský, 2011; Kašáková,

Hugo, Vokurka, 2015).

Mozkový infarkt má několik patrných projevů, které by měly zachránce

upozornit na to, ţe není vše v pořádku. Alarmující by měly být poruchy hybnosti

a pokles síly. Nejčastěji nastává obrna jedné poloviny těla, opačné od té, která byla

zasaţena příhodou. Kromě nehybnosti končetin k projevům patří necitlivost obličeje

s poklesnutím koutku úst. Dále dochází ke zmatenosti, poruchám myšlení, porozumění

a řeči. Postiţený není schopen hovořit, nebo jeho projev nedává smysl. Také jsou

popsány méně závaţné příznaky, jako jsou závratě, nestabilita či bolesti hlavy (Malá,

Peřan, 2016).

Stejně jako u infarktu myokardu, tak i při cévní mozkové příhodě je důleţité

jednat pokud moţno co nejrychleji a prioritně přivolat zdravotnickou záchrannou

sluţbu. Při čekání na její příjezd je vhodné, aby zachránce pro postiţeného zajistil opět

celkový klid a uvedl jej do pohodlné polohy. Uvádí se pacienta poloţit na záda s mírně

podloţenou hlavou a rameny popřípadě i hrudníkem. Hlavu je moţné chladit. Rovněţ je

doporučováno, aby zachránce sledoval ţivotní funkce nemocného a byl připraven

zahájit neodkladnou resuscitaci v případě jejich selhání (Bydţovský, 2008).

2.7 Problematika z pohledu jiných autorů

Při psaní diplomové práce a především při tvorbě otázek do dotazníkového

výzkumného šetření bylo čerpáno z několika jiţ vzniklých závěrečných prací a jejich

výzkumů. Velkou inspirací byla bakalářská práce Zelinkové M. (2015) na téma

„Informovanost ţáků českobudějovických středních škol o první pomoci a o pouţívání

AED“. Zde autorka zkoumá znalosti ţáků středních škol různého charakteru a dále je

také podle jejich zaměření porovnává. Zdůrazňuje, ţe v komplexním pojetí jsou

výsledky ţáků na dostatečné úrovni, ale v dílčích oddílech jsou jiţ patrny značné

nedostatky. Za oblast, ve které mají respondenti největší obtíţe, uvádí neodkladnou

kardiopulmonální resuscitaci. Dále také zmiňuje, ţe podle očekávání nejlepšího

hodnocení dosáhli ţáci střední zdravotnické školy, ale ve srovnání s dalšími školami

nejsou výsledky příliš rozdílné.

50

Dalším zdrojem byla diplomová práce Honzejkové B. (2015) na téma „První

pomoc z pohledu ţáků a učitelů středních zdravotnických škol“ a bakalářská práce

Janíčkové D. (2013) s názvem „První pomoc – úroveň znalostí a dovedností u ţáků 7.

a 9. tříd ZŠ“. Obě autorky došly k závěru, ţe jak ţáci středních, tak i základních škol

mají povědomí o první pomoci na vytyčené úrovni, ale nedostatky jsou zjevné.

51

3 PRAKTICKÁ ČÁST

V praktické části diplomové práce popisuji a celkově shrnuji problematiku

výzkumu, který je nezbytnou součástí práce. Výzkumné šetření navazuje na teoretické

poznatky uvedené v předchozí kapitole práce (viz kapitola 3).

3.1 Metodika výzkumu

Základní specifika výzkumného šetření:

Základní pojetí: Kvantitativní výzkum

Výzkumná metoda: Dotazování

Technika sběru dat: Dotazník

O jednotlivých částech celého výzkumného šetření pojednávají následující podkapitoly.

3.1.1 Teoreticko-praktická příprava

Základními podklady pro napsání této diplomové práce, a pro uskutečnění jejího

samotného výzkumu, se stala řada rozmanitých zdrojů. Jednalo se jak o zdroje tištěné,

tak i elektronické a to v co nejaktuálnější podobě. Teoretická příprava byla především

zaloţena na studiu odborných publikací a právních předpisů, které se věnují jednak

problematice poskytování první pomoci, ale i sběru dat. Dále bylo hojně vyuţito

rozhovorů s pracovníky zdravotnické záchranné sluţby a také důvěryhodných

elektronických zdrojů.

Příprava v praktickém pojetí byla zaměřena na přípravu dotazníkového šetření

mezi ţáky vybrané střední školy. Při formulaci jednotlivých dotazníkových poloţek

a tvorbě dotazníku jako celku, by měly být dodrţovány nejdůleţitější poţadavky

a pravidla, která vymezil Chráska M. (2007). Při stavbě jednotlivých otázek musí tvůrce

dbát na jejich jednoznačnost a srozumitelnost, formulovat je co moţná nejstručněji.

Rovněţ musí dát pozor, aby dotazník nebyl nadměrně rozsáhlý nebo sugestivní a ptal se

jen na nezbytné informace. Také samotné pokyny pro vypracování dotazníků musí být

vyjádřeny jasně. V neposlední řadě by měl výzkumník tvořit a řadit otázky tak, aby byly

pro něj co nejsnadněji zpracovatelné a tříditelné.

52

3.1.2 Výzkumné problémy

V souvislosti s obecným výzkumným cílem diplomové práce byly sestaveny

dílčí výzkumné otázky a hypotézy.

Výzkumná otázka č. 1:

Jsou znalosti ţáků Střední školy a Jazykové školy ve Volyni v oblasti poskytování první

pomoci vynikající?

Výzkumná otázka č. 2

Mají ţáci navštěvující obor Sociální péče vyšší znalosti o poskytování první pomoci neţ

ţáci ostatních oborů?


Jsou znalosti ţáků 4. ročníků z oblasti poskytování první pomoci vyšší neţ u ţáků

niţších ročníků?


Jsou znalosti o poskytování první pomoci u drţitelů řidičského oprávnění na lepší

úrovni neţ u osob bez řidičského oprávnění?

3.1.3 Charakteristika výzkumného souboru

Základním výzkumným souborem pro diplomovou práci se stali ţáci Střední

školy a Jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky ve Volyni. Tato škola byla

vybrána záměrně, jelikoţ nabízí středoškolské vzdělání jak v oborech humanitních –

Sociální činnost, tak i ekonomických – Veřejnosprávní činnost a Ekonomika

a podnikání. Kdy lze podle zaměření u ţáků oboru Sociální činnost předpokládat širší

znalosti z oblasti poskytování první pomoci neţ u ţáků jiných oborů. Dále jsou názvy

těchto oborů v grafech uváděny pod zkratkami. Obor Sociální činnost – SC,

Veřejnosprávní činnost – VS a obor Ekonomika a podnikání – EL.

Mnoţství respondentů bylo ovlivněno poţadavky vedení školy. Výzkumného

šetření se měli účastnit jen ţáci, kteří s tím souhlasili, a byli ochotni dotazník vyplnit.

Stanovenou podmínkou bylo jen, ţe šetření musí proběhnout u nadpoloviční většiny

ţáků studujících maturitní obor. Takto studujících navštěvuje tuto školu zhruba 250

53

ţáků. Gavora P. (2010) uvádí, ţe pokud je velikost základního souboru 300 osob,

postačí 169 vybraných subjektů. Od ţáků, kteří svolili ke spolupráci, se podařilo získat

186 správně a úplně vyplněných dotazníků, tudíţ byl stanovený limit dodrţen. Celkové

mnoţství respondentů a zastoupení v jednotlivých vzdělávacích oborech a ročnících

znázorňuje tabulka 1.

Tabulka 1. Mnoţství respondentů

OBOR 1. ročník 2. ročník 3. ročník 4. ročník celkem

Sociální činnost 30 18 22 21 91

Veřejnosprávní činnost 14 12 13 9 48

Ekonomika a podnikání 12 8 9 18 47

celkem 56 38 44 48 186

zdroj: vlastní

3.1.4 Pouţitá metoda

Pro dosaţení stanoveného cíle diplomové práce bylo vyuţito kvantitativního

výzkumného šetření. Přesněji se jednalo o metodu dotazování, jejímţ výzkumným

nástrojem byl dotazník. Podle Chrásky M. (2007) jde o soubor písemných otázek, které

má výzkumník předem připravené a promyšlené, a na něţ očekává rovněţ písemnou

odpověď. Kladení otázek pomocí dotazníku bývá povaţováno za poměrně snadný

nástroj, který umoţňuje relativně rychle získat informace od většího počtu oslovených

osob. Proto byl dotazník zvolen i v tomto konkrétním případě. Při mapování znalostí

ţáků v poskytování první pomoci bylo nutné oslovit co největší počet respondentů.

Z tohoto důvodu by kvalitativní metoda rozhovoru byla extrémně časově náročná.

Při tvorbě jednotlivých poloţek dotazníku jsem pracovala s odbornou literaturou

a nejnovějšími doporučeními pro poskytování první pomoci. Jistou inspiraci rovněţ

představovaly jiţ realizované výzkumy na podobné téma.

Dotazník byl pro všechny oslovené respondenty jednotný a zcela anonymní. Jak

doporučuje Chráska M. (2015) dotazník má několik oddílů. Na začátku se nachází

průvodní část, která stručně vysvětluje význam dotazníku a poţadavky na vyplnění.

Úvodní část se zaměřuje na získání informací o dotyčném ţákovi. O ţáka jakého oboru

a ročníku se jedná, jeho věk, pohlaví, zda vlastní řidičské oprávnění, a zda absolvoval

nějaký kurz první pomoci. Další otázka zjišťuje, jaký mají ţáci na sebe názor, jestli si

54

myslí, ţe by byli schopni správně poskytnout první pomoc. Následující, jiţ odborná část

dotazníku obsahuje 22 uzavřených otázek. Kaţdá z nich nabízí 3 moţné odpovědi, kdy

je správně vţdy jen jedna z uvedených moţností.

3.1.5 Organizace výzkumu

Výzkumné šetření bylo realizováno na přelomu měsíců listopad a prosinec roku

2016. Cílovou skupinou, na kterou bylo šetření zaměřeno, byli ţáci Střední školy

a jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky ve Volyni. Jak jiţ bylo výše

uvedeno, sběr dat proběhl pomocí předem vytvořených dotazníků s uzavřenými

otázkami s moţností výběru správné odpovědi.

Nejprve jsem oslovila paní ředitelku školy a obeznámila jí se svou prací

a zkoumanou problematikou. Paní ředitelka s realizací výzkumného šetření souhlasila

za předpokladu, ţe ţáci dotazníky vyplní na základě dobrovolnosti. Následně jsem

osobně obešla vyučující a poţádala je o spolupráci a moţnost rozdání dotazníků v jejích

vyučovacích hodinách. Navštívila jsem všechny obory zakončené maturitní zkouškou

i jednotlivé ročníky. Ţákům, jeţ byli ochotni dotazník vyplnit, byl poskytnut a k němu

podány informace na jeho vyplnění. Na vypracování nebylo přesně stanoveno časové

rozmezí, ale časová náročnost se pohybovala okolo 15 aţ 20 minut.

Vrácené dotazníky byly překontrolovány, zda jsou vyplněny správně a úplně

a následně zpracovány do grafů.

55

4 VÝSLEDKY

Jednotlivé otázky v dotazníkovém šetření byly sestavovány tak, aby se dotýkaly

základních znalostí v oblasti poskytování první pomoci. Jednalo se o mapování

informovanosti o základní neodkladné resuscitaci, o zástavě krvácení, o polohách, léčbě

šoku a dalších chorobných stavů.

Celkové výsledky výzkumného šetření jsou přehledně uspořádány do tabulek

a grafů. Jednotlivé varianty jsou vţdy barevně odlišeny a správná odpověď je

znázorněna tučně.

4.1 Vyhodnocení výzkumu

Po shromáţdění vyplněných dotazníků proběhla kontrola správnosti a úplnosti

vypracování a jejich roztřídění. Celkem bylo získáno 186 dotazníků. Jak ukazuje

tabulka 1 (viz kapitola 3.1.3 Charakteristika výzkumného souboru) převaţovali

respondenti z řad ţáků oboru Sociální činnost a to celkem 91 osob, z toho pouze jeden

muţ. Za obor Veřejnosprávní činnost dotazník odevzdalo 48 respondentů, opět

s převahou ţen, pouze 6 muţů. Nakonec 47 ţáků z oboru Ekonomika a podnikání, kde

se šetření zúčastnilo 12 muţů. Nejvíce ţáků, kteří vyplnili dotazník, bylo z 1. ročníku

a to celkem 56 osob, jejichţ věk se pohyboval mezi 15. a 16. rokem ţivota. Z 2. ročníků

se zúčastnilo pouze 38 ţáků ve věku 16 aţ 17 let, ze třetího 44 respondentů ve stáří

17 aţ 19 let a ze 4. ročníku to bylo 48 ţáků ve věkovém rozmezí 18 aţ 20 let.

Dotazovaných, jeţ jsou vlastníky řidičského oprávnění, bylo z celkového počtu jen 38

a z toho pouze 7 muţů.

Na další stránce se nacházejí vizualizace. Následující graf 1 znázorňuje

procentuální zastoupení podle pohlaví respondentů, graf 2 vytyčuje mnoţství osob

s řidičským oprávněním. Tabulka 2 komplexně shrnuje odpovědi na jednotlivé otázky

v dotazníku a tabulka 3 vypovídá o celkových výsledcích respondentů s řidičským

oprávněním.

56

Graf 1. Pohlaví

zdroj: vlastní

Graf 2. Řidičské oprávnění

zdroj: vlastní

89,8%

10,2%

Pohlaví

ženy muži

20,4%

79,6%

Řidičské oprávnění

řidičské oprávnění bez řidičského oprávnění

57

Tabulka 2. Souhrnné výsledky

Otázka (zkrácené znění)

Odpovědi

A) B) C)

nᵢ fᵢ (%) nᵢ fᵢ (%) nᵢ fᵢ (%)

1. telefonní číslo 185 99,5 0 0,0 1 0,5

2. IZS 19 10,2 3 1,6 164 88,2

3. definice první pomoci 182 97,8 4 2,2 0 0,0

4. povinnost první pomoci 6 3,2 177 95,2 3 1,6

5. ţivotní funkce 65 34,9 0 0,0 121 65,1

6. poměr při KPR 30 16,1 140 75,3 16 8,6

7. poloha při KPR 172 92,5 11 5,9 3 1,6

8. ukončení KPR 30 16,1 53 28,5 103 55,4

9. zahájení KPR 7 3,8 178 95,7 1 0,5

10. zprůchodnění dých. cest 134 72,0 2 1,1 50 26,9

11. stabilizovaná poloha 6 3,2 158 84,9 22 11,8

12. tepenné krvácení 31 16,7 5 2,7 150 80,6

13. nůţ v ráně 152 81,7 33 17,7 1 0,5

14. zástava krvácení 15 8,1 11 5,9 160 86,0

15. protišoková opatření 21 11,3 42 22,6 123 66,1

16. protišoková poloha 97 52,2 55 29,6 34 18,3

17. hypoglykémie 70 37,6 87 46,8 29 15,6

18. bolest na hrudi 5 2,7 168 90,3 13 7,0

19. epileptický záchvat 86 46,2 94 50,5 6 3,2

20. otevřená zlomenina 7 3,8 17 9,1 162 87,1

21. opaření horkou vodou 170 91,4 8 4,3 8 4,3

22. vypití ţíraviny 57 30,6 89 47,8 40 21,5

zdroj: vlastní

58

Tabulka 3. Souhrnné výsledky drţitelů řidičského oprávnění

Otázka (zkrácené znění)

Odpovědi

A) B) C)

nᵢ fᵢ (%) nᵢ fᵢ (%) nᵢ fᵢ (%)

1. telefonní číslo 38 100,0 0 0,0 0 0,0

2. IZS 1 2,6 1 2,6 36 94,7

3. definice první pomoci 37 97,4 1 2,6 0 0,0

4. povinnost první pomoci 2 5,3 36 94,7 0 0,0

5. ţivotní funkce 11 28,9 0 0,0 27 71,1

6. poměr při KPR 4 10,5 32 84,2 2 5,3

7. poloha při KPR 34 89,5 3 7,9 1 2,6

8. ukončení KPR 7 18,4 15 39,5 16 42,1

9. zahájení KPR 1 2,6 37 97,4 0 0,0

10. zprůchodnění dých. cest 21 55,3 1 2,6 16 42,1

11. stabilizovaná poloha 2 5,3 32 84,2 4 10,5

12. tepenné krvácení 5 13,2 1 2,6 32 84,2

13. nůţ v ráně 35 92,1 3 7,9 0 0,0

14. zástava krvácení 3 7,9 1 2,6 34 89,5

15. protišoková opatření 5 13,2 8 21,1 25 65,8

16. protišoková poloha 25 65,8 11 28,9 2 5,3

17. hypoglykémie 20 52,6 13 34,2 5 13,2

18. bolest na hrudi 1 2,6 36 94,7 1 2,6

19. epileptický záchvat 15 39,5 22 57,9 1 2,6

20. otevřená zlomenina 1 2,6 2 5,3 35 92,1

21. opaření horkou vodou 37 97,4 0 0,0 1 2,6

22. vypití ţíraviny 14 36,8 15 39,5 9 23,7

zdroj: vlastní

Otázka č. 1 zjišťovala, zda ţáci znají správný tvar telefonního čísla pro přivolání

rychlé zdravotnické pomoci. Z celkového počtu 186 oslovených ţáků (100,0 %)

správnou moţnost a) 155 nebo 112 označilo 185 osob (99,5 %). Variantu b) 150 nebo

112 neuvedl nikdo (0,0 %) a moţnost c) 158 nebo 112 vybral pouze jeden ţák (0,5 %).

Toto zachycuje níţe přiloţený graf 3.

59

Graf 3. Znalost tel. čísel tísňového volání

zdroj: vlastní

Další uvedené grafy znázorňují znalost telefonních čísel tísňového volání podle

jednotlivých vzdělávacích oborů (graf 4) a ročníků (graf 5). Zde nebyla zjištěna ţádná

statistická významnost.

Graf 4. Znalost tel. čísel tísňového volání dle oborů

p = 0,238

zdroj: vlastní

99,5%

0,0% 0,5%

Žáci celkově

a) 155 nebo 112 b) 150 nebo 113 c) 158 nebo 112

100% 97,9% 100%

0% 0% 0% 0% 2,1% 0% 0%

20%

40%

60%

80%

100%

SC VS EL

Pro

cen

tuál

ní z

asto

up

en

í

Obory

Zastoupení dle studijních oborů

a) 155 nebo 112 b) 150 neno 112 c) 158 nebo 112

60

Graf 5. Znalost tel. čísla tísňového volání dle ročníků

p = 0,508

zdroj: vlastní

Otázka č. 2 zjišťovala znalost ţáků základních sloţek integrovaného

záchranného systému. Jak ukazuje graf 6, z celkového mnoţství 186 osob (100,0 %)

vybralo moţnost a) 19 ţáků (10,2 %), variantu b) 3 respondenti (1,6 %) a správnou

moţnost c) zvolilo 164 ţáků (88,2 %).

98,2% 100,0% 100,0% 100,0%

0,0% 0,0% 0,0% 0,0% 1,8% 0,0% 0,0% 0,0% 0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%

1. ročník 2. ročník 3. ročník 4. ročník

Pro

cen

tuál

ní z

asto

up

en

í

Ročníky

Zastoupení dle ročníků

a) 155 nebo 112 b) 150 nebo 112 c) 158 nebo 112

61

Graf 6. Znalost základních sloţek ISZ

zdroj: vlastní

Následující grafická znázornění přinášejí informace o distribuci podle

vzdělávacích oborů (graf 7) a podle ročníků (graf 8). U této otázky nebyla zjištěna

ţádná statistická významnost.

10,2% 1,6%

88,2%

Žáci celkově

a) Hasičský záchranný sbor ČR a jednotky požární ochrany, Horská služby,poskytovatelé zdravotnické záchranné služby

b) Policie ČR, Horská služba, poskytovatelé zdravotnické záchranné služby,Armáda ČR

c) Hasičský záchranný sbor ČR a jednotky požární ochrany, Police ČR,poskytovatelé zdravotnické záchranné služby

62

Graf 7. Znalost základních sloţek ISZ dle oborů

p = 0,689

zdroj: vlastní

Graf 8. Znalost základních sloţek IZS dle ročníků

p = 0,055

zdroj: vlastní

7,7% 14,6% 10,6%

2,2% 0,0% 2,1%

90,1% 85,4% 87,2%

0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%

SC VS EL

Pro

cen

tuál

ní z

asto

up

en

í

Obory





10,7% 13,2% 15,9% 2,1% 0,0% 5,3% 2,3% 0,0%

89,3% 81,6% 81,8%

97,9%

0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%

1. ročník 2. ročník 3. ročník 4. ročníkPro

cen

tuál

ní z

asto

up

en

í

Ročníky





63

Otázka č. 3 se zaměřovala na znalost definice první pomoci a povědomí toho

k čemu se přesně vztahuje. Z kompletního počtu 186 respondentů (100,0 %) zvolilo

správnou odpověď a) 182 oslovených (97,8 %). Další variantu b) označili 4 ţáci (2,2 %)

a moţnost c) neuvedl nikdo z dotazovaných (0,0 %). To je patrno na grafu 9.

Graf 9. Znalost definice první pomoci

zdroj: vlastní

Dále jsou přikládány grafy vystihující distribuci podle vzdělávacích oborů (graf

10) a jednotlivých ročníků (graf 11). V rámci této otázky nebyla zjištěna ţádná


97,8%

2,2% 0,0%

Žáci celkově

a) První pomoc je soubor opatření, která může poskytnout kdokoli akdykoli za účelem okamžité pomoci při náhlém postižení zdraví

b) První pomoc je soubor zdravotní pomoci, která je určená pro rodinu anejbližší osoby postiženého

c) První pomoc je soubor finanční a sociální pomoci, která je určena prorodinu, nejbližší osoby a samotného postiženého

64

Graf 10. Znalost definice první pomoci dle oborů

p = 0,999

zdroj: vlastní

Graf 11. Znalost definice první pomoci dle ročníků

p = 0,653

zdroj: vlastní

97,8% 97,9% 97,9%

2,2% 2,1% 2,1% 0,0% 0,0% 0,0% 0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%

SC VS EL

Pro

cen

tuál

ní z

asto

up

en

í

Obory


a) První pomoc je soubor opatření, která může poskytnout kdokoli a kdykoliza účelem okamžité pomoci při náhlém postižení zdraví

b) ) První pomoc je soubor zdravotní pomoci, která je určená pro rodinu anejbližší osoby postiženého

c) První pomoc je soubor finanční a sociální pomoci, která je určena prorodinu, nejbližší osoby a samotného postiženého

96,4% 97,4% 97,7% 100,0%

3,6% 2,6% 2,3% 0,0% 0,0% 0,0% 0,0% 0,0% 0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%


Pro

cen

tuál

ní z

asto

up

en

í

Ročníky


a) První pomoc je soubor opatření, která může poskytnout kdokoli a kdykoliza účelem okamžité pomoci při náhlém postižení zdraví

b) První pomoc je soubor zdravotní pomoci, která je určená pro rodinu anejbližší osoby postiženého

c) První pomoc je soubor finanční a sociální pomoci, která je určena pro rodinu,nejbližší osoby a samotného postiženého

65

Otázka č. 4 odhalovala, zda ţáci vědí, kdo je podle naší současné právní úpravy

povinen poskytnout první předlékařskou pomoc. Moţnost a) označilo 6 osob (3,2 %)

z celkového počtu 186 respondentů (100,0 %). Správnou odpověď, coţ byla varianta b)

uvedlo 177 ţáků (95,2 %) a zbývající 3 lidé (1,6 %) odpověděli c). O tomto vypovídá

graf 12.

Graf 12. Znalost povinnosti poskytnout první pomoc

zdroj: vlastní

Na dalších dvou grafech je znázorněna distribuce podle studovaných oborů (graf

13) a ročníků (graf 14). U této otázky v případě zastoupení podle oborů nebyla zjištěna

statistická významnost. Naopak u distribuce dle ročníků byla statistická významnost

odhalena. Na grafech je patrno, ţe z oborů nejlépe odpovídali ţáci studující obor

Veřejnosprávní činnost (97,9 %) a nejhůře zástupci Ekonomiky a podnikání (91,5 %).

Překvapivě nejvíce správných odpovědí bylo zaznamenáno mezi respondenty

navštěvující 1. ročníky a naopak nejméně u ţáků 4. ročníků.

3,2%

95,2%

1,6%

Žáci celkem

a) pouze osoba, která prošla zdravotnickým výcvikem

b) každý občan, pokud tím neohrozí zdraví a život svůj či někoho jiného

c) pouze osoba starší 15 let věku

66

Graf 13. Znalost povinnosti poskytnout první pomoc dle oborů

p = 0,347

zdroj: vlastní

Graf 14. Znalost povinnosti poskytnout první pomoc dle ročníků

p = 0,043

zdroj: vlastní

3,3% 0,0% 6,4%

95,6% 97,9% 91,5%

1,1% 2,1% 2,1%

0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%

SC VS EL

Pro

cen

tuál

ní z

asto

up

en

í

Obory





1,8% 2,6% 0,0% 8,3%

98,2% 94,7% 95,5% 91,7%

0,0% 2,6% 4,5% 0,0%

0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%


Pro

cen

tuál

ní z

asto

up

en

í

Ročníky





67

Otázka č. 5 zkoumala znalost základních ţivotních funkcí, které je nutné

zajišťovat při poskytování první pomoci. Z celkového počtu 186 osob (100,0 %)

moţnost a) vybralo 65 respondentů (34,9 %) a variantu b) nezvolil nikdo

z dotazovaných (0,0 %). Graf 15. dále znázorňuje, ţe správnou moţnost c) označilo 121

ţáků (65,1 %).

Graf 15. Znalost základních ţivotních funkcí

zdroj: vlastní

Následující graf uvádějící distribuci podle oborů vzdělání (graf 16) ukazuje, ţe

nejlépe odpovídali ţáci oboru Sociální činnost (69,2 %) a nejhůře ţáci Ekonomiky

a podnikání (57,4 %). Další graf 17 vypovídá o rozloţení dle ročníků, kdy respondenti

z 1. a 4. ročníků odpovídali podobně (cca 73,0 %) a nejméně správných odpovědí se

vyskytovalo u ţáků 2. ročníků (50,0 %). U otázky č. 5 nebyla zaznamenána ţádná


34,9%

0,0%

65,1%

Žáci celkem

a) tělesná teplota, dýchání, vědomí, krvácení

b) dýchání, vylučování, krevní oběh

c) vědomí, dýchání, krevní oběh

68

Graf 16. Znalost základních ţivotních funkcí dle oborů

p = 0,464

zdroj: vlastní

Graf 17. Znalost základních ţivotních funkcí dle ročníků

p = 0,082

zdroj: vlastní

30,8% 35,4%

42,6%

0,0% 0,0% 0,0%

69,2% 64,6%

57,4%

0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%

SC VS EL

Pro

cen

tuál

ní z

asto

up

en

í

Obory





26,8%

50,0% 40,9%

27,1%

0,0% 0,0% 0,0% 0,0%

73,2%

50,0% 59,1%

72,9%

0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%


Pro

cen

tuál

ní z

asto

up

en

í

Ročníky





69

Otázka č. 6 se dotazovala na znalost poměru stlačení srdce a umělých vdechů při

kardiopulmonální resuscitaci. Variantu a) záleţí na počtu zachránců a stáří postiţeného

zvolilo 30 ţáků (16,1 %) z celkového počtu 186 (100,0 %). Správnou moţnost b) 30:2

vybralo 140 osob (75,3 %) a moţnost c) 15:2 označilo 16 respondentů (8,6 %). Výše

uvedené výsledky vykazuje graf 18.

Graf 18. Znalost poměru při KPR

zdroj: vlastní

Graf 19 znázorňuje výsledky v jednotlivých oborech, kde je zřejmé, ţe nejvíce

správných odpovědí zaznělo od ţáků z oboru Sociální činnost (82,4 %) a nejméně

správných odpovědí od respondentů z oboru Veřejnosprávní činnost (62,5 %).

V jednotlivých ročnících nebyly zaznamenány ţádné markantní rozdíly (graf 20).

Rovněţ nebyly zjištěny statistické významnosti.

16,1%

75,3%

8,6%

Žáci celkem

a) záleží na počtu zachránců a stáří postiženého b) 30:2 c) 15:2

70

Graf 19. Znalost poměru při KPR dle oborů

p = 0,608

zdroj: vlastní

Graf 20. Znalost poměru při KPR dle ročníků

p = 0,922

zdroj: vlastní

11,0%

22,9% 19,1%

82,4%

62,5%

74,5%

6,6% 14,6%

6,4%

0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%

SC VS EL

Pro

cen

tuál

ní z

asto

up

en

í

Obory



17,9% 18,4% 15,9% 12,5%

75,0% 71,1%

75,0% 79,2%

7,1% 10,5% 9,1% 8,3%

0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%


Pro

cen

tuál

ní z

asto

up

en

í

Ročníky



71

Otázka č. 7 zjišťovala, zda respondenti vědí jaká je nejvhodnější poloha pro

provádění kardiopulmonální resuscitace. Z celkového počtu 186 oslovených (100,0 %)

uvedlo správnou odpověď a) 172 ţáků (92,5 %). Moţnost b) označilo 11 osob (5,9 %)

a variantu c) 3 ţáci (1,6 %). To vše v grafu 21.

Graf 21. Znalost polohy pro KPR

zdroj: vlastní

V rámci jednotlivých vzdělávacích oborů nebyly zjištěny velké rozdíly

v mnoţství správných a nesprávných odpovědí (graf 22). Z grafu 23 je patrno, ţe

nejméně správných odpovědí (85,7 %) uvedli respondenti z 1. ročníků a nejlépe

odpovídali ţáci 3. ročníků (97,7 %). U této otázky nebyla zjištěna ţádná statistická

významnost.

92,5%

5,9% 1,6%

Žáci celkem

a) vleže na zádech na tvrdé podložce

b) na boku s oporou zad

c) v polosedě s oporou zad

72

Graf 22. Znalost polohy pro KPR dle oborů

p = 0,536

zdroj: vlastní

Graf 23. Znalost polohy pro KPR dle ročníků

p = 0,129

zdroj: vlastní

92,3% 89,6% 95,7%

6,6% 8,3% 2,1% 1,1% 2,1% 2,1%

0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%

SC VS EL

Pro

cen

tuál

ní z

asto

up

en

í

Obory





85,7% 94,7% 97,7% 93,8%

12,5% 2,6% 2,3% 4,2% 1,8% 2,6% 0,0% 2,1%

0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%


Pro

cen

tuál

ní z

asto

up

en

í

Ročníky





73

Otázka č. 8 se ptala na to, v jakých z uvedených případů nesmí zachránce přestat

s kardiopulmonální resuscitací. Z celkového počtu 186 ţáků (100,0 %) označilo 30

(16,1 %) z nich moţnost a) po té co začne postiţený normálně dýchat. Správnou

variantu b) po uplynutí 30 minut uvedlo pouze 53 respondentů (28,5 %) a moţnost c) po

příjezdu RZP vybralo celých 103 osob (55,4 %). To dokládá graf 24.

Graf 24. Znalost ukončení KPR

zdroj: vlastní

U zastoupení dle vzdělávacích oborů nebyla zjištěna statistická významnost, ale

u distribuce podle ročníků byla odhalena významná statistická významnost. Jak je

patrno z následujících grafů 25 a 26 z oborů překvapivě nejlépe odpovídali ţáci oboru

Veřejnosprávní činnost (33,3 %). Nejmenší mnoţství správných odpovědí podali ţáci

1. ročníků (16,1 %) a naopak nejvíce respondenti z 3. ročníků (47,7 %).

16,1%

28,5% 55,4%

Žáci celkem

a) po té, co začne postižený normálně dýchat

b) po uplynutí 30 minut od zahájení

c) po příjezdu rychlé záchranné pomoci

74

Graf 25. Znalost ukončení KPR dle oborů

p = 0,089

zdroj: vlastní

Graf 26. Znalost ukončení KPR dle ročníků

p = 0,000*

zdroj: vlastní

12,1% 22,9%

17,1% 27,5%

33,3% 25,5%

60,4%

43,8%

57,4%

0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%

SC VS EL

Pro

cen

tuál

ní z

asto

up

en

í

Obory

Zastouepní dle studijních oborů




1,8%

26,3% 18,2%

22,9% 16,1%

31,6%

47,7%

22,9%

82,1%

42,1% 34,1%

54,2%

0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%


Pro

cen

tuál

ní z

asto

up

en

í

Ročníky





75

Otázka č. 9 se zaměřovala na znalost případů, kdy je nutné zahájit

kardiopulmonální resuscitaci. Moţnost a) uvedlo 7 osob (3,8 %) z celkového počtu 186

respondentů (100,0 %). Dále graf 27 dokládá, ţe správnou variantu b) označilo 178

ţáků (95,7 %) a tvrzení c) vybral pouze jediný účastník šetření (0,5 %).

Graf 27. Znalost zahájení KPR

zdroj: vlastní

Následující grafická znázornění vypovídají o zastoupení podle jednotlivých

oborů vzdělávání (graf 28) a ročníků (graf 29). Mezi odpověďmi nebyla nalezena ţádná


3,8%

95,7%

0,5%

Žáci celkem

a) postižený je v bezvědomí, tep je hmatný a dýchání normální

b) postižený je v bezvědomí, tep je nehmatný a není přítomna normálnídechová aktivita

c) postižený masivně krvácí

76

Graf 28. Znalost zahájení KPR dle oborů

p = 0,754

zdroj: vlastní

Graf 29. Znalost zahájení KPR dle ročníků

p = 0,589

zdroj: vlastní

4,4% 4,2% 2,1%

95,6% 93,8% 97,9%

0,0% 2,1% 0,0% 0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%

SC VS EL

Pro

cen

tuál

ní z

asto

up

en

í

Obory



b) postižený je v bezvědomí, tep je nehmatný a není přítomna normálnídechová aktivitac) postižený masivně krvácí

7,1% 0,0% 4,5% 2,1%

91,1% 100,0% 95,5% 97,9%

1,8% 0,0% 0,0% 0,0% 0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%


cen

tuál

ní z

asto

up

en

í

Ročníky



b) postižený je v bezvědomí, tep je nehmatný a není přítomna normálnídechová aktivitac) postižený masivně krvácí

77

Otázka č. 10 se zaměřovala na znalost respondentů, jakým manévrem je

nejvhodnější zprůchodnit dýchací cesty postiţeného. Graf 30 dokazuje, ţe z celkového

počtu 186 ţáků (100,0 %) vybralo správnou moţnost a) 134 osob (72,0 %). Moţnost b)

označili pouze 2 respondenti (1,1 %) a variantu b) zvolilo 50 oslovených ţáků (26,9 %).

Graf 30. Znalost manévru pro zprůchodnění dýchacích cest

zdroj: vlastní

U otázky č. 10 byla zjištěna statistická významnost v případě zastoupení dle

oborů a významná statistická významnost v případě distribuce dle ročníků. Rozloţení

odpovědí v jednotlivých oborech odkrývá graf 31. Z něho je zřejmé, ţe nejlépe

odpovídali ţáci oboru Sociální činnost (82,4 %) a nejhůře respondenti z oboru

Veřejnosprávní činnost (58,3 %). Graf 32 zase ukazuje, ţe v jednotlivých ročnících je

rozdělení odpovědí velmi různorodé. Nejvíce správných názorů bylo zjištěno u ţáků

1. ročníků (98,2 %) a nejméně u zástupců 2. ročníků (47,4 %). V 3. ročnících

odpovědělo správně 75,0 % dotázaných a ve čtvrtých 58,3 %.

72,0%

1,1%

26,9%

Žáci celkem

a) zakloněním hlavy a tahem za bradu

b) otočením hlavy na stranu

c) vytažením jazyku z úst

78

Graf 31. Znalost manévru pro zprůchodnění dýchacích cest dle oborů

p = 0,006

zdroj: vlastní

Graf 32. Znalost manévru pro zprůchodnění dýchacích cest dle ročníků

p = 0,000*

zdroj: vlastní

82,4%

58,3% 66,0%

1,1% 2,1% 0,0%

16,5%

39,6% 34,0%

0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%

SC VS EL

Pro

cen

tuál

ní z

ato

up

en

í

Obory





98,2%

47,4%

75,0%

58,3%

0,0% 2,6% 2,3% 0,0% 1,8%

50,0%

22,7%

41,7%

0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%


Pro

cen

tuál

ní z

asto

up

en

í

Ročníky





79

Otázka č. 11 zjišťovala, do jaké pozice by měl zachránce uvést postiţeného,

pokud jeho stav vyţaduje tak zvanou stabilizovanou polohu. Z celkového počtu 186

osob (100,0 %) vybralo tvrzení a) 6 ţáků (3,2 %). Správnou variantu b) označilo 158

respondentů (84,9 %) a moţnost c) zvolilo 22 ţáků (11,8 %). Tyto výsledky

reprezentuje graf 33.

Graf 33. Znalost uvedení do stabilizované polohy

zdroj: vlastní

Grafy 34 a 35 znázorňují zastoupení jednotlivých otázek v rámci vzdělávacích

oborů a ročníků. U této otázky nebyla zjištěna ţádná statistická významnost.

3,2%

84,9%

11,8%

Žáci celkem

a) vsedě s podepřenými zády a pokrčenými dolními končetinami

b) na boku s podloženou a zakloněnou hlavou a zapřením o pokrčenoudolní končetinuc) vleže na zádech s podloženými a nadzvednutými dolními končetinami

80

Graf 34. Znalost uvedení do stabilizované polohy dle oborů

p = 0,354

zdroj: vlastní

Graf 35. Znalost uvedení do stabilizované polohy dle ročníků

p = 0,222

zdroj: vlastní

1,1% 6,3% 4,3%

85,7% 85,4% 83,0%

13,2% 8,3%

12,8%

0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%

SC VS EL

Pro

cen

tuál

ní z

asto

up

en

í

Obory



b) na boku s podloženou a zakloněnou hlavou a zapřením o pokrčenoudolní končetinuc) vleže na zádech s podloženými a nadzvednutými dolními končetinami

0,0% 5,3% 4,5% 4,2%

85,7% 86,8% 77,3%

89,6%

14,3% 7,9%

18,2% 6,3%

0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%


Pro

cen

tuál

ní z

asto

up

en

í

Distribuce podle ročníků



b) na boku s podloženou a zakloněnou hlavou a zapřením o pokrčenou dolníkončetinu

c) vleže na zádech s podloženými a nadzvednutými dolními končetinami

81

Otázka č. 12 zkoumala, zda respondenti umí rozpoznat tepenné krvácení od

ţilního. Graf 36 ukazuje, ţe z celkového počtu 186 ţáků (100,0 %) označilo tvrzení a)

31 osob (16,7 %), moţnost b) vybralo jen 5 respondentů (2,7 %) a správnou variantu c)

uvedlo 150 dotázaných ţáků, tedy 80,6 %.

Graf 36. Znalost určení tepenného krvácení

zdroj: vlastní

V rámci této otázky nebyla odhalená ţádná statistická významnost. Graf 37

dokazuje, ţe odpovědi mezi jednotlivými obory vzdělávání se vzájemně mnoho neliší

a odpovídají průměru. Graf 38 uvádí, ţe největší počet správných odpovědí byl

zaznamenán u ţáků 3. ročníků (84,1 %) a naopak nejméně správných reakcí měli

respondenti z 2. ročníků (71,1 %).

16,7% 2,7%

80,6%

Žáci celkem

a) tmavě červená krev volně vytéká z rány

b) světle červená krev volně vytéká z rány

c) světle červená krev z rány vystřikuje v pravidelných intervalech

82

Graf 37. Znalost určení tepenného krvácení dle oborů

p = 0,918

zdroj: vlastní

Graf 38. Znalost určení tepenného krvácení dle ročníků

p = 0,405

zdroj: vlastní

16,5% 16,7% 17,0%

3,3% 6,3% 2,2%

80,2% 77,1% 80,9%

0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%

SC VS EL

Pro

cen

tuál

ní z

asto

up

en

í

Obory





16,1% 26,3%

11,4% 14,6% 5,4% 2,6% 4,5% 2,1%

78,6% 71,1%

84,1% 83,3%

0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%


Pro

cen

tuál

ní z

asto

up

en

í

Ročníky





83

Otázka č. 13 se zaměřovala na to, zda ţáci vědí, jak reagovat v případě bodné

rány noţem, který se stále nachází v ráně. Moţnost a), jeţ je správná označilo 152

respondentů (81,7 %) z celkového počtu 186 ţáků (100,0 %). Variantu b) vybralo 33

dotázaných (17,7 %) a moţnost b) uvedl pouze jediný člověk, tudíţ 0,5 %. Toto

dokazuje graf 39.

Graf 39. Znalost ošetření bodné rány

zdroj: vlastní

Následující graf 40 znázorňuje reakce na otázku podle vzdělávacích oborů. Zde

byla zjištěna statistická významnost. Nejlépe odpovídali ţáci studující obor Sociální

činnost (89,0 %) a nejméně správných odpovědí bylo získáno od ţáků Veřejnosprávní

činnosti (72,9 %). Podle grafu 41 zaznělo nejvíce správných odpovědí od respondentů

ze 4. ročníků (89,6 %) a nejhůře by situaci řešili ţáci 1. ročníků, pouze 73,2 %

správných odpovědí. V rámci zastoupení podle jednotlivých ročníků nebyla zjištěna


81,7%

17,7%

0,5%

Žáci celkem

a) nůž z rány nevytahujeme, ošetříme a obvážeme okolí, zajistíme transport

b) nůž z rány vždy vytáhneme, aby nedošlo k zanesení infekce, ošetříme ránu

c) nůž z rány vytáhneme, abychom zjistili sílu krvácení, v případě potřeby nůžvrátíme zpět

84

Graf 40. Znalost ošetření bodné rány dle oborů

p = 0,046

zdroj: vlastní

Graf 41. Znalost ošetření bodné rány dle ročníků

p = 0,075

zdroj: vlastní

89,0%

72,9% 76,6%

9,9%

27,1% 23,4%

1,1% 0,0% 0,0% 0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%

SC VS EL

Pro

cen

tuál

ní z

asto

up

en

í

Obory





73,2% 76,3% 88,6% 89,6%

25,0% 23,7% 11,4% 10,4%

1,8% 0,0% 0,0% 0,0% 0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%


Pro

cen

tuál

ní z

asto

up

en

í

Ročníky





85

Otázka č. 14 se dotazovala na způsob, kterým se nezastavuje tepenné krvácení.

Z celkového mnoţství 186 respondentů (100,0 %) vybralo variantu a) manuální stlačení

rány 15 dotazovaných (8,1 %) a moţnost b) přiloţení tlakového obvazu (popř. škrtidla)

označilo 11 ţáků (5,9 %). Správné tvrzení c) přelepením náplasťovým obvazem zvolilo

160 jedinců (86,0 %).

Graf 42. Znalost zástavy tepenného krvácení

zdroj: vlastní

U otázky č. 14 nebyla zjištěna ţádná statistická významnost. Následující

grafická znázornění vypovídají o podílu jednotlivých odpovědí podle oborů (graf 43)

a podle ročníků (graf 44).

8,1% 5,9%

86,0%

Žáci celkem

a) manuálním stlačením rány

b) přiložením tlakového obvazu (v krajním případě aplikace škrtidla)

c) přelepením rány náplasťovým obvazem

86

Graf 43. Znalost zástavy tepenného krvácení dle oborů

p = 0,458

zdroj: vlastní

Graf 44. Znalost zástavy tepenného krvácení dle ročníků

p = 0,548

zdroj: vlastní

7,7% 10,4% 6,4% 9,9% 0,0% 4,3%

82,4% 89,6% 89,4%

0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%

SC VS EL

Pro

cen

tuál

ní z

asto

up

en

í

Obory





8,9% 7,9% 9,1% 6,3% 10,7%

2,6% 4,5% 4,2%

80,4% 89,5% 86,4% 89,6%

0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%


Pro

cen

tuál

ní z

asto

up

en

í

Ročníky





87

Otázka č. 15 zjišťovala u respondentů znalost tak zvaných protišokových

opatření. Jak ukazuje graf 45 z celkového počtu 186 ţáků (100,0 %) vybralo moţnost a)

21 osob (11,3 %) a tvrzení b) označilo 42 respondentů (22,6 %). Správnou variantu c)

zvolilo 123 dotazovaných jedinců (66,1 %).

Graf 45. Znalost protišokových opatření

zdroj: vlastní

O odpovědích mezi jednotlivými obory informuje graf 46. Ten ukazuje, ţe ţáci

oboru Sociální činnost na tuto otázku odpovídali nejlépe (74,7 %) a nejhůře pak ţáci

oboru Ekonomika a podnikání (55,3 %). Na grafu 47 je pak vidno, ţe ze všech ročníků

poskytli nejvíce správných odpovědí ţáci studující 2. ročníky (76,3 %). Mezi

odpověďmi na tuto otázku nebyla zjištěna ţádná statistická významnost.

11,3%

22,6%

66,1%

Žáci celkem

a) žádná taková opatření neexistují

b) teplo, ticho, tlak, tekutiny, výživa

c) teplo, ticho, tekutiny, transport, tišení bolesti

88

Graf 46. Znalost protišokových opatření dle oborů

p = 0,102

zdroj: vlastní

Graf 47. Znalost protišokových opatření dle ročníků

p = 0,448

zdroj: vlastní

11,0% 16,7%

6,4% 14,3%

22,9%

38,3%

74,7%

60,4% 55,3%

0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%

SC VS EL

Pro

cen

tuál

ní z

asto

up

en

í

Obory





3,6% 7,9%

15,9% 18,8%

32,1%

15,8% 20,5%

18,8%

64,3%

76,3%

63,6% 62,5%

0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%


Pro

cen

tuál

ní z

asto

up

en

í

Ročníky





89

Otázka č. 16 se ptala na to, do jaké pozice by měl zachránce uvést postiţeného,

pokud jeho stav vyţaduje tak zvanou protišokovou polohu. Správnou variantu a)

označilo z celkového počtu 186 osob (100,0 %) 97 oslovených ţáků, tudíţ 52,2 %.

Moţnost b) zvolilo 55 respondentů (29,6 %) a odpověď c) vybralo 34 ţáků (18,3 %). To

dokládá graf 48.

Graf 48. Znalost protišokové polohy

zdroj: vlastní

Dle oborů vzdělávání (graf 49) nejhůře reagovali ţáci oboru Sociální činnost,

a to pouze 44 % správných odpovědí. Naopak nejvíce správných odpovědí bylo

zaznamenáno u ţáků oboru Veřejnosprávní činnost (60,4 %). Podobné výsledky měli

rovněţ ţáci Ekonomiky a podnikání (59,6 %). Nebyla však zjištěna statistická

významnost.

Rovněţ mezi jednotlivými ročníky je patrný značný nepoměr (graf 50). Nejhůře

odpovídali ţáci studující první ročník, jen ve 28,6 %. Jiţ lepší výsledky měli

respondenti z 2. ročníků (55,3 %) a z 3. ročníků (61,4 %). Nejlépe reagovali 4. ročníky

(68,8 %). Zde byla odhalena významná statistická významnost.

52,2% 29,6%

18,3%

Žáci celkem

a) vleže na zádech s podloženými a nadzvednutými dolními končetinami

b) v polosedě s podepřenými zády a pokrčenými dolními končetinami

c) na boku s podloženou a zakloněnou hlavou a zapřením o pokrčenoudolní končetinu

90

Graf 49. Znalost protišokové polohy dle oborů

p = 0,095

zdroj: vlastní

Graf 50. Znalost protišokové polohy dle ročníků

p = 0,000*

zdroj: vlastní

44,0%

60,4% 59,6%

34,1% 20,8%

29,8% 21,9%

18,8% 10,6%

0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%

SC VS EL

Pro

cen

tuál

ní z

asto

up

en

í

Obory





28,6%

55,3% 61,4%

68,8%

44,6%

21,1% 27,3%

20,8% 26,8% 23,7%

11,4% 10,4%

0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%


Pro

cen

tuál

ní z

asto

up

en

í

Ročníky





91

Otázka č. 17 zjišťovala, zda respondenti vědí, za jakých okolností vzniká tak

zvaný hypoglykemický šok. Z grafu 51 vyplývá, ţe z kompletního počtu 186 ţáků

(100,0 %) zvolilo správnou variantu a) pouze 70 osob (37,6 %). Moţnost b) uvedlo 87

dotazovaných (46,8 %) a odpověď c) vybralo 29 ţáků (15,6 %).

Graf 51. Znalost hypoglykemického šoku

zdroj: vlastní

U otázky č. 17 byla zjištěna statistická významnost jak v zastoupení dle oborů,

tak i jednotlivých ročníků. Graf 52 dokládá, ţe s touto otázkou si nejlépe poradili ţáci

studující obor Sociální činnost (41,8 %) a nejhůře respondenti z oboru Veřejnosprávní

činnost (29,2 %). Graf 53 zase vypovídá o vzestupné tendenci správných odpovědí mezi

jednotlivými ročníky. Nejméně jich poskytli ţáci 1. ročníků (25,0 %) a 2. ročníku

(26,3 %). Ve 3. ročnících správně reagovalo 47,7 % a ve čtvrtých 52,1 %.

37,6%

46,8%

15,6%

Žáci celkem

a) při nedostatku cukru a nadbytku inzulínu

b) při nadbytku cukru a nedostatku inzulínu

c) při masivním krvácení

92

Graf 52. Znalost hypoglykemického šoku dle oborů

p = 0,013

zdroj: vlastní

Graf 53. Znalost hypoglykemického šoku dle ročníků

p = 0,021

zdroj: vlastní

41,8%

29,2% 38,3%

48,4%

35,4%

55,3%

9,9%

35,4%

6,4%

0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%

SC VS EL

Pro

cen

tuál

ní z

asto

up

en

í

Obory





25,0% 26,3%

47,7% 52,1%

60,7% 50,0%

38,6% 35,4%

14,3% 23,7%

13,6% 12,5%

0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%


Pro

cen

tuál

ní z

asto

up

en

í

Ročníky





93

Otázka č. 18 popisovala příznaky – silná bolest na hrudi, která vystřeluje do levé

paţe a odhalovala, zda dotazování jedinci vědí, o jaké onemocnění se jedná. Tvrzení a)

alergická reakce vybralo 5 respondentů (2,7 %) z celkového počtu 186 (100,0 %).

Správnou variantu b) infarkt myokardu označilo 168 ţáků (90,3%) a moţnost c) astma

bronchiale zvolilo 13 osob (7,0 %). O tomto vypovídá graf 54.

Graf 54. Znalost příznaků infarktu myokardu

zdroj: vlastní

Následující graf 55 znázorňuje rozloţení odpovědí v jednotlivých oborech a graf

56 v ročnících. V rámci této otázky nebyla zjištěna ţádná statistická významnost.

2,7%

90,3%

7,0%

Žáci celkem

a) alergické reakce infarktu myokardu astma bronchiale

94

Graf 55. Znalost příznaků infarktu myokardu dle oborů

p = 0,535

zdroj: vlastní

Graf 56. Znalost příznaků infarktu myokardu dle ročníků

p = 0,825

zdroj: vlastní

3,3% 2,1% 2,1%

91,2% 87,5%

91,5%

5,5% 10,4%

6,4%

0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%

SC VS EL

Pro

cen

tuál

ní z

asto

up

en

í

Obory


a) alergické reakce b) infarktu myokardu c) astma bronchiale

5,4% 2,6% 0,0% 2,1%

82,1%

92,1% 95,5% 93,8%

12,5% 5,3% 4,5% 4,2%

0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%


Pro

cen

tuál

ní z

asto

up

en

í

Ročníky


a) alergické reakce b) infarktu myokardu c) astma bronchiale

95

Otázka č. 19 se dotazuje na nejvhodnější a v současné době doporučovaný

postup reagování při epileptickém záchvatu. Graf 57 ukazuje, ţe moţnost a) vybralo 86

respondentů (46,2 %) z celkového počtu 186 (100,0 %). Správné tvrzení b) zvolilo 94

ţáků (50,5 %) a moţnost c) označilo 6 osob (3,2 %).

Graf 57. Znalost první pomoci při epileptickém záchvatu

zdroj: vlastní

Rozloţení správných a nesprávných odpovědí mezi vzdělávacími obory

nevykazuje ţádné výkyvy od celkového průměru (graf 58). Z grafu 59 ovšem vyplývá,

ţe nejvíce správných odpovědí poskytli ţáci studující 4. ročníky (60,4 %) a naopak

nejméně respondenti z 1. ročníků (42,9 %). U této otázky nebyla zjištěna ţádná


46,2%

50,5%

3,2%

Žáci celkem

a) postiženého se snažíme držet v jedné poloze a tlumit projevy epileptickéhozáchvatu

b) z okolí postiženého odstraníme nebezpečné předměty a vyčkáme, dokudzáchvat neustoupí

c) vždy se snažíme podávat tekutiny, aby nedošlo k dehydrataci postiženého

96

Graf 58. Znalost první pomoci při epileptickém záchvatu dle oborů

p = 0,979

zdroj: vlastní

Graf 59. Znalost první pomoci při epileptickém záchvatu dle ročníků

p = 0,361

zdroj: vlastní

46,2% 45,8% 46,8% 49,5% 52,1% 51,1%

4,4% 2,1% 2,1% 0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%

SC VS EL

Pro

cen

tuál

ní z

asto

up

en

í

Obory


a) postiženého se snažíme držet v jedné poloze a tlumit projevyepileptického záchvatu



50,0% 50,0% 50,0%

35,4% 42,9% 50,0% 50,0%

60,4%

7,1% 0,0% 0,0% 4,2%

0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%


cen

tuál

ní z

asto

up

en

í

Ročníky


a) postiženého se snažíme držet v jedné poloze a tlumit projevy epileptickéhozáchvatu



97

Otázka č. 20 zjišťovala, zda dotazovaní respondenti vědí jak postupovat

v případě otevřené zlomeniny dolní končetiny. Dle grafu 60 z celkového počtu 186 osob

(100,0 %) moţnost a) zvolilo 7 ţáků (3,8 %) a tvrzení b) 17 oslovených (9,1 %).

Správnou variantu c) vybralo 162 respondentů, tudíţ 87,1 %.

Graf 60. Znalost první pomoci při otevřené zlomenině

zdroj: vlastní

Graf 61 vyjadřuje zastoupení odpovědí v jednotlivých oborech, kde nebyly

shledány výrazné odchylky od celkového průměru a nebyla zjištěna ani statistická

významnost. U distribuce podle ročníků byla zjištěna statistická významnost. Graf 62

dokazuje, ţe nejlépe na tuto otázku odpovídali ţáci 3. ročníků (95,5 %). Protipólem byli

respondenti studující 1. ročníky (75,0 %).

3,8%

9,1%

87,1%

Žáci celkem

a) nedělám nic a dotyčného sám urychleně dopravím k lékařskému ošetření

b) končetinu se snažím narovnat, po té sterilně krýt a fixovat, zajistit transport

c) končetinu nikdy nerovnám, pouze sterilně kryji a fixuji, zajistit transport

98

Graf 61. Znalost první pomoci při otevřené zlomenině dle oborů

p = 0,820

zdroj: vlastní

Graf 62. Znalost první pomoci při otevřené zlomenině dle ročníků

p = 0,013

zdroj: vlastní

3,3% 4,2% 4,3% 9,9% 6,3% 10,6%

86,8% 89,6% 85,1%

0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%

SC VS EL

Pro

cen

tuál

ní z

asto

up

en

í

Obory



b) končetinu se snažím narovnat, po té sterilně krýt a fixovat, zajistittransport


5,4% 5,3% 0,0% 4,2%

19,6%

5,3% 4,5% 4,2%

75,0%

89,5% 95,5% 91,6%

0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%


Pro

cesu

áln

í zas

tou

pe

ní

Ročníky



b) končetinu se snažím narovnat, po té sterilně krýt a fixovat, zajistittransportc) končetinu nikdy nerovnám, pouze sterilně kryji a fixuji, zajistit transport

99

Otázka č. 21 se zaměřovala na poskytování první pomoci v případě, kdy osoba

na sebe vylije nádobu s vroucí vodou a vznikne opaření. Správnou moţnost a) označilo

170 dotázaných (91,4 %) z celkového mnoţství 186 ţáků (100,0 %). Následující

varianty b) a c) vybralo shodně po 8 respondentech (4,3 %). Uvedené výsledky

zaznamenává graf 63.

Graf 63. Znalost první pomoci při opaření

zdroj: vlastní

Následující vizualizace přinášejí informace o výsledcích podle oborů a ročníků,

kdy nebyla zjištěna ţádná statistická významnost. Graf 65 informuje o tom, ţe nejhůře

na tuto otázku odpovídali ţáci oboru Veřejnosprávní činnost (85,4 %). Graf 65 zase

vypovídá o nejlepších reakcích ţáků studujících 4. ročníky (97,9 %).

91,4%

4,3% 4,3%

Žáci celkem

a) popálená místa chladíme studenou vodou, puchýře nestrháváme asterilně kryjeme

b) popálená místa promazáváme mastným krémem, puchýře vždy strháváme

c) popálená místa chladíme studenou vodou, puchýře strhneme a promažemekrémem

100

Graf. 64 Znalost první pomoci při opaření dle oborů

p = 0,222

zdroj: vlastní

Graf 65. Znalost první pomoci při opaření dle ročníků

p = 0,335

zdroj: vlastní

93,4% 85,4%

93,6%

3,3% 6,3% 4,3% 3,3% 8,3%

2,1% 0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%

SC VS EL

Pro

cen

tuál

ní z

asto

up

en

í

Obory


a) popálená místa chladíme studenou vodou, puchýře nestrháváme a sterilněkryjemeb) popálená místa promazáváme mastným krémem, puchýře vždy strháváme

c) popálená místa chladíme studenou vodou, puchýře strhneme a promažemekrémem

89,3% 89,5% 88,6% 97,9%

5,4% 5,3% 6,8% 0,0%

5,4% 5,3% 4,5% 2,1%

0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%


Pro

cen

tuál

ní z

asto

up

en

í

Ročníky


a) popálená místa chladíme studenou vodou, puchýře nestrháváme asterilně kryjemeb) popálená místa promazáváme mastným krémem, puchýře vždy strháváme

c) popálená místa chladíme studenou vodou, puchýře strhneme apromažeme krémem

101

Otázka č. 22 zjišťovala, zda ţáci vědí jak postupovat v situaci, kdy dotyčný

člověk vypije ţíravinu. Z celkového počtu 186 oslovených ţáků (100,0 %) označilo

moţnost a) bez prodlení vyvoláme zvracení 57 osob (30,6 %). Variantu b) podáme

velké mnoţství vody, která je správná, vybralo 89 respondentů (47,8 %) a moţnost c)

podáme velké mnoţství mléka, zvolilo 40 ţáků (21,5 %).

Graf 66. Znalost první pomoci při poţití ţíraviny

zdroj: vlastní

V rámci otázky č. 22 nebyla odhalena ţádná statistická významnost. Graf 67,

znázorňující distribuci podle oborů dokládá, ţe nejvíce správných odpovědí zaznělo od

ţáků studujících obor Ekonomika a podnikání (55,3 %). Dle ročníků nejlépe reagovali

respondenti třetích ročníků (59,1 %) a nejhůře ţáci 2. ročníků pouze ve 36,8 % (graf

68).

30,6%

47,8%

21,5%

Žáci celkem

a) bez prodlení u postiženého vyvoláme zvracení

b) postiženému podáváme velké množství pitné vody

c) postiženému podáváme velké množství mléka

102

Graf 67. Znalost první pomoci při poţití ţíraviny dle oborů

p = 0,567

zdroj: vlastní

Graf 68. Znalost první pomoci při poţití ţíraviny dle ročníků

p = 0,217

zdroj: vlastní

30,7% 29,2% 31,9%

45,1% 45,8% 55,3%

24,2% 25,0%

12,8%

0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%

SC VS EL

Pro

cen

tuál

ní z

asto

up

en

í

Obory



b) postiženému podáme velké množství pitné vody

c) postiženému podáme velké množství mléka

32,1% 36,8%

15,9%

37,5%

48,2% 36,8%

59,1%

45,8%

19,6% 26,3% 25,0%

16,7%

0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%


Pro

cen

tuál

ní z

asto

up

en

í

Ročníky



b) postiženému podáváme velké množství pitné vody

c) postiženému podáváme velké množství mléka

103

4.2 Celkové vyhodnocení

Hypotéza 1: Ţáci Střední školy a Jazykové školy ve Volyni mají vynikající znalosti

v oblasti poskytování první pomoci.

Pro přijetí či odmítnutí této hypotézy byl vytvořen parametr vynikajících

znalostí, a to jako hranice minimálně 73 % správných odpovědí u 73 % znalostních

otázek. Tento limit vznikl z předpokladu, ţe 50% úspěšnost vypovídá o průměrných

vědomostech, ale zde předpokládáme informovanost vyšší. Celkový počet znalostních

otázek byl 22, tudíţ podmínkou je, aby alespoň 16 otázek splňovalo stanovené

kritérium.

Tabulka 4 dokládá, ţe daného poţadavku 73 % správných odpovědí bylo

zaznamenáno pouze u čtrnácti otázek, coţ představuje 63,6 % z celkového počtu

znalostních otázek. Vzhledem k tomuto výsledku musíme říci, ţe daná hypotéza se nám

nepotvrdila.

Tabulka 4: Zastoupení otázek přesahujících 73 % správných odpovědí

nᵢ fᵢ (%)

73 % a více správných odpovědí 14 63,6

méně neţ 73 % správných odpovědí 8 36,4

celkem 22 100,0

zdroj: vlastní

Hypotéza 2: Ţáci navštěvující obor Sociální činnost budou na otázky z poskytování

první pomoci odpovídat ve větší míře správněji neţ ţáci dalších oborů.

Kritériem pro přijetí této hypotézy se stala hranice 50 % z celkového mnoţství.

To znamená, ţe minimálně u poloviny otázek, to je 11 otázek, by měl být počet

správných odpovědí ţáků studujících obor Sociální činnost vyšší neţ u respondentů

z dalších oborů.

Podle výsledků z výše uvedených grafů vypovídajících o zastoupení odpovědí

ve vzdělávacích oborech bylo odhaleno následující. Nejvíce správných odpovědí od

dotazovaných z oboru Sociální činnost bylo zaznamenáno jen u devíti otázek z 22, coţ

znamená pouze 40,9 %. Naopak na zbývajících 13 otázek reagovali lépe ţáci jiných

104

studijních oborů a to je tedy 59,1 %. Toto dokládá tabulka 5. Na základě těchto zjištění

musíme konstatovat, ţe ani druhá hypotéza se nám nepotvrdila.

Tabulka 5: Mnoţství správných odpovědí oboru SC vzhledem k jiným oborům

nᵢ fᵢ (%)

nejvíce správných odpovědí u oboru SC 9 40,9

více správných odpovědí u jiných oborů 13 59,1

celkem 22 100,0

zdroj: vlastní

Hypotéza 3: Ţáci 4. ročníků budou vzhledem k ostatním ročníkům odpovídat na

otázky z první pomoci ve větší míře správněji.

Jako v předešlém případě, také u třetí hypotézy byly nastaveny stejné podmínky

a určena 50% hranice správných odpovědí, tentokrát však u respondentů ze 4. ročníků.

Opět jsme vycházeli z výsledků výše předloţených grafů znázorňujících

distribuci podle jednotlivých ročníků. Jak ukazuje tabulka 6, byla zde zjištěna shoda.

V 50 % (11 znalostních otázek) byly odpovědi respondentů 4. ročníků nejlepší ze všech

a ve zbývajících 50 % byly lepší rekce u niţších ročníků. Nicméně, stanovená hranice

byla však splněna, a proto můţeme tuto hypotézu přijmout.

Tabulka 6: Mnoţství správných odpovědí 4. ročníků vzhledem k niţším ročníkům

nᵢ fᵢ (%)

nejvíce správných odpovědí u 4. ročníků 11 50,0

více správných odpovědí u jiných ročníků 11 50,0

celkem 22 100,0

zdroj: vlastní

Hypotéza 4: Drţitelé řidičského oprávnění z řad ţáků vybrané střední školy mají

lepší znalosti o poskytování první pomoci neţ osoby bez řidičského oprávnění.

V rámci hodnocení této hypotézy byly srovnávány dvě skupiny respondentů.

Jednou byly ţáci vlastnící řidičské oprávnění, kterých bylo celkem 38. Druhou skupinu

105

tvořilo zbývajících 148 respondentů, jeţ řidičský průkaz nevlastní. Následně bylo

hodnoceno a porovnáváno mnoţství správných odpovědí v obou skupinách.

Graf 69: Srovnání znalostí řidičů a osob bez řidičského oprávnění

zdroj: vlastní

Graf 69 sice znázorňuje, ţe procentuální rozdíly u jednotlivých otázek nejsou

výrazné, ale tabulka 7 dokazuje, ţe mnoţství otázek, na které drţitelé řidičského

průkazu odpověděli správně je značně vyšší. Řidiči lépe odpověděli na 15 znalostních

otázek z celkového počtu 22, coţ činní 68,2 %. Z tohoto důvodu můţeme říci, ţe se

nám hypotéza potvrdila a můţeme přijmout tvrzení, ţe drţitelé řidičského oprávnění

mají lepší znalosti neţ osoby, které řidičský průkaz nemají.

0,0%

20,0%

40,0%

60,0%

80,0%

100,0%

Pro

cen

tuál

ní z

asto

up

en

í sp

rávn

ých

od

po

věd

í

Otázky

Srovnání znalostí respondentů s řidičským oprávněním a bez řidičškého oprávnění

Řidiči

Neřidiči

106

Tabulka 7: Srovnání znalostí respondentů s řidičským průkazem a bez řidičského

průkazu

Otázky s ŘP bez ŘP

ot.1 100,0% 99,3%

ot.2 94,7% 86,5%

ot.3 97,4% 98,0%

ot.4 94,7% 95,3%

ot.5 71,1% 63,5%

ot.6 84,2% 73,0%

ot.7 89,5% 93,2%

ot.8 39,5% 25,7%

ot.9 97,4% 95,3%

ot.10 55,3% 76,4%

ot.11 84,2% 85,1%

ot.12 84,2% 79,7%

ot.13 92,1% 79,1%

ot.14 89,5% 85,1%

ot.15 65,8% 66,2%

ot.16. 65,8% 48,6%

ot.17 52,6% 38,5%

ot.18 94,7% 89,2%

ot.19 57,8% 48,6%

ot.20 92,1% 85,8%

ot.21 97,4% 89,9%

ot.22 39,5% 50,0%

zdroj: vlastní

Tabulka 8: Mnoţství správných odpovědí u řidičů ve srovnání s osobami bez ŘP

nᵢ fᵢ (%)

nejvíce správných odpovědí u osob s ŘP 15 68,2

nejvíce správných odpovědí u osob bez ŘP 7 31,8

celkem 22 100,0

zdroj: vlastní

107

5 DISKUZE

Kapitola diskuze slouţí k pojednání nad výsledky výzkumného šetření, jeţ jsou

porovnávány s výsledky jiných výzkumů a s informacemi z různých publikací. Podoba

této části je podle Hendla (2008) závislá na předchozí prezentaci dat z šetření. Pokud

výzkumník své poznatky jen stroze interpretoval, nyní by je měl rozvést hlouběji.

V případě, ţe jiţ dříve výsledky ozřejmil, na tomto místě by je měl hodnotit ve srovnání

s jinými autory. My se zde pokusíme o kombinaci obou variant.

Dotazníkové šetření se uskutečnilo na Střední škole a Jazykové škole ve Volyni

a do výzkumného vzorku byli zahrnuti ţáci ze všech ročníků a maturitních oborů. Co se

týká zastoupení podle pohlaví respondentů, panuje značný nepoměr s převahou ţen.

Ţeny představovaly celých 90 % a muţi jen zbývajících 10 % zúčastněných. Tato

skutečnost je podmíněna typem školy a obory, které pro studenty nabízí. Rozdíly

v procentuálním podílu jsou patrny i u rozloţení dle oborů. Početně nejvíce byl

zastoupen obor Sociální činnost, a to 48,9 %, dále obor Veřejnosprávní činnost (25,8 %)

a Ekonomika a podnikání (25,3 %).

Stěţejní myšlenkou práce byl hlavní výzkumný cíl a odvozené dílčí cíle, na

jejichţ základě vznikly čtyři hypotézy. Hlavním cílem bylo zjistit, zda ţáci vybrané

střední školy mají vynikající znalosti o poskytování první pomoci. Dílčí cíle se jiţ

zaměřovaly na rozhled v této oblasti podle oboru, ročníku a vlastnictví řidičského

oprávnění. V návaznosti na hypotézy byly rovněţ formulovány čtyři výzkumné otázky,

na něţ jsme pomocí znalostních otázek hledali odpověď.

Hypotéza 1: Ţáci Střední školy a Jazykové školy ve Volyni mají vynikající

znalosti v oblasti poskytování první pomoci. Pro přijetí této hypotézy byla nastavena

hranice minimálně 73 % správných odpovědí u nejméně 73 % znalostních otázek. Tento

parametr byl postaven na předpokladu vynikajících znalostí, nikoli jen dostačujících či

průměrných. Poţadovaná hranice byla překonána pouze u 63,6 % poloţených

znalostních otázek. Na základě informací z tabulky 4, se první hypotéza nepotvrdila.

Tudíţ odpověď na první výzkumnou otázku: Jsou znalosti ţáků Střední školy

a Jazykové školy ve Volyni v oblasti poskytování první pomoci vynikající? je záporná.

Ţáci vybrané střední školy nemají vynikající vědomosti o této problematice.

Druhá hypotéza ve znění: Ţáci navštěvující obor Sociální činnost budou na

otázky z poskytování první pomoci odpovídat ve větší míře správněji neţ ţáci dalších

108

oborů, se taktéţ nepotvrdila. U této nebyly očekávány vynikající závěry, ale jen lepší

výsledky jedné skupiny, proto byla nastavena 50% hranice správných odpovědí

z celkového počtu. Ţáci oboru Sociální činnost poskytli více správných odpovědí neţ

respondenti z jiných oborů pouze ve 40,9 % znalostních otázek. Z tohoto důvodu nebyla

ani tato hypotéza přijata. Výzkumná otázka zněla: Mají ţáci navštěvující obor Sociální

péče vyšší znalosti o poskytování první pomoci neţ ţáci ostatních oborů? Na základě

výše uvedených informací musíme konstatovat, ţe tomu tak není. Ţáci studující obor

Sociální činnost nemají lepší znalosti z první pomoci oproti respondentům z jiných

oborů.

Hypotéza 3: Ţáci 4. ročníků budou vzhledem k ostatním ročníkům odpovídat na

otázky z první pomoci ve větší míře správněji. Stejná procentuální hranice, jako

u předešlé hypotézy byla nastavena také u této. V tomto případě byly však srovnávány

výsledky ţáků 4. ročníků s odpověďmi dotazovaných v niţších ročnících. Tabulka 6

dokládá shodu, kdy počet správných odpovědí u respondentů 4. ročníků dosáhl rovných

50 %. Nastavená podmínka tedy byla splněna, a proto lze třetí hypotézu přijmout. Třetí

výzkumná otázka zněla: Jsou znalosti ţáků 4. ročníků z oblasti poskytování první

pomoci vyšší neţ u ţáků niţších ročníků? Po přijetí související hypotézy je tedy moţné

říci, ţe vědomosti ţáků 4. ročníků jsou na vyšší úrovni oproti studujícím v niţších

ročnících.

Hypotéza 4: Drţitelé řidičského oprávnění z řad ţáků vybrané střední školy mají

lepší znalosti o poskytování první pomoci neţ osoby bez řidičského oprávnění. Poslední

výzkumná otázka tedy zněla: Jsou znalosti o poskytování první pomoci u drţitelů

řidičského oprávnění na lepší úrovni neţ u osob bez řidičského oprávnění? Z výsledků

uvedených v grafu 69 i tabulek 7 a 8 vyplývá, ţe poslední hypotéza byla taktéţ

potvrzena a přijata. Zde byly srovnávány správné odpovědi dvou skupin – drţitelů

řidičského průkazu a respondentů bez řidičského průkazu. Vlastníci řidičského

oprávnění uvedly na znalostní otázky správné odpovědi častěji neţ osoby bez průkazu,

a to v 68,2 %. Proto odpověď na výzkumnou otázku je pozitivní. Ano, drţitelé

řidičského průkazu mají lepší znalosti z první pomoci neţ osoby bez oprávnění.

Konkrétním nástrojem pro získávání potřebných dat byl dotazník. Ten kromě

úvodních informací pro lepší identifikaci a dělení ţáků obsahoval 22 znalostních otázek

z oblasti první pomoci. Dotazníkové poloţky zkoumaly teoretické i praktické znalosti

týkající se kardiopulmonální resuscitace, zástavy krvácení, polohování i laické pomoci

v různých situacích. Dotazník byl pro všechny respondenty jednotný.

109

První znalostní otázka šetření zjišťovala znalost telefonních čísel pro přivolání

rychlé zdravotnické sluţby. Tato otázka byla shledána jako poloţka s největším

mnoţstvím správných odpovědí. Úspěšnost činila 99,5 %, coţ lze povaţovat za velmi

dobrý výsledek. K podobnému, byť o něco niţšímu údaji (94,6 %) dospěla také

Honzejková (2015) ve své diplomové práci.

Následující otázka se zaměřovala na znalost základních sloţek integrovaného

záchranného systému. Zde odpovědělo správně 88,2 % dotázaných, proto i tato otázka

byla hodnocena jako úspěšná. Jak uvádí Lejsek (2013), v současné době výrazně

narůstá mnoţství mimořádných událostí, kdy je nutný zásah nejen zdravotnické sluţby,

ale také dalších sloţek. Jedná se především o váţné dopravní nehody nebo katastrofy

různého charakteru, kterých můţe být jedinec obětí či svědkem.

Otázka č. 3 se dotazovala na znalost hrubé definice slovního spojení první

pomoc, potaţmo čeho se přesněji týká. Graf 9 ukazuje, ţe správnou variantu

z nabízených moţností logicky správně odvodilo 97, 8% respondentů a jen 2,2 % se

zmýlilo. Tyto tři počáteční otázky pokládáme za jednodušší, proto zahajovaly kladení

znalostních otázek.

Čtvrtá otázka zkoumala, zda respondenti vědí, kdo je podle naší platné právní

úpravy povinen poskytnout první předlékařskou pomoc. Také zde byla úspěšnost na

poměrně vysoké úrovni, a to 95,2 % správných odpovědí. Scheinarová (2004) uvádí, ţe

poskytnutí první pomoci je občanskou povinností kaţdého člověka. Dále tuto

problematiku nepřímo ošetřuje zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jeţ tuto povinnost

ukládá kaţdému, kdo tak můţe učinit, aniţ by ohrozil na zdraví či ţivotě sám sebe nebo

jiné osoby.

Následující otázka se dotazovala na znalost základních ţivotních funkcí, které

sledujeme v rámci první pomoci. Jak vyplývá z grafu č. 15, správnou moţnost označilo

65,1 % oslovených ţáků. Tuto hodnotu nepovaţujeme za příliš vysokou. Znalost těchto

funkcí je nezbytná pro zajištění kvalitní první pomoci. Hasík (2012) udává, ţe právě

první vyšetření, při kterém kontrolujeme přítomnost základních ţivotních funkcí,

zachránci pomůţe lépe zhodnotit váţnost zdravotního stavu a stanovit si další postup

práce. Rovněţ průběţná kontrola dýchání, vědomí a krevního oběhu přispívá

k předcházení zhoršení zdravotního stavu nebo smrti. Ovšem zachránce musí vědět, na

co se má zaměřit.

Otázka č. 6 se zaměřovala na informovanost o poměru kompresí srdce

a umělých vdechů při kardiopulmonální resuscitaci. 75,3 % respondentů odpovědělo

110

správně 30:2. Z nesprávných odpovědí se nejčastěji vyskytovalo tvrzení, ţe záleţí na

počtu zachránců a stáří postiţeného jedince. Podle nejaktuálnějších doporučení

vydaných Evropskou resuscitační radou v roce 2015, je pro laickou první pomoc vţdy

stanovený poměr 30 stlačení na 2 vdechy. Toto pro neodborníky platí za kaţdých

okolností, ať jiţ se jedná o různý počet zachránců nebo věk zraněného. Domníváme se,

ţe špatné odpovědi jsou výsledkem zastaralých informací. V některých předešlých

verzích doporučení byl uváděn rozličný postup KPR u dětí a dospělých a při pomoci ve

více zachráncích. V současné době platí odlišný postup u dětí a dospělých pouze při

profesionální první pomoci.

Sedmá otázka mapovala povědomí respondentů o poloze, do níţ by postiţeného

uloţili pro nejefektivnější výkon kardiopulmonální resuscitace. Celkově tuto otázku

hodnotíme jako úspěšnou, jelikoţ procentuální zastoupení správných odpovědí činilo

92,5 %. Lejsek (2013) jednoznačně doporučuje před zahájením KPR umístit pacienta na

tvrdou podloţku v poloze na zádech, jelikoţ srdeční masáţ prováděná na měkké

podloţce nebo dokonce v jiné poloze ztrácí významně na účinnosti.

Oblasti kardiopulmonální resuscitace se taktéţ věnovala otázka č. 8, která zněla:

V jakém z uvedených případů nesmíme přestat s kardiopulmonální resuscitací (KPR)?

Tato poloţka byla shledána jako s největším počtem špatných odpovědí. Správně

reagovalo pouze 28,5 % tázaných, proto lze otázku hodnotit jako neúspěšnou.

Bydţovský (2008) zdůrazňuje, ţe KPR lze ukončit jen v přesně stanovených situacích.

Tehdy pokud jsou u postiţeného obnoveny základní ţivotní funkce, výkon resuscitace

za zachránce převzal někdo jiný, nebo ve stavu naprostého fyzického vyčerpání

samotného zachránce.

Otázka devátá ptající se na případy, kdy je nutné vţdy zahájit kardiopulmonální

resuscitaci, nepřímo souvisí s otázkou pátou, jeţ se dotazovala na základní ţivotní

funkce. Rovněţ i tato otázka je hodnocena pozitivně, jelikoţ správně na ni odpovědělo

95,7 % oslovených ţáků. Také na tomto místě se ztotoţňujeme s výroky Hasíka (2012),

ţe zachránce po základním vyšetření a posouzení situace musí vědět jak dále postupovat

a jaké úkony podniknout k záchraně postiţeného.

Otázka č. 10 zjišťovala znalost jednoduchého manévru pro zprůchodnění

dýchacích cest postiţeného. Z grafu č. 30 je zřejmé, ţe správnou odpověď – záklon

hlavy a tah za bradu, vybralo rovných 72,0 % respondentů. Ovšem druhou nejčastější

odpovědí (26,9 %) bylo vytaţení jazyka z úst. Malá a Peřan (2016) uvádějí, ţe

nejčastější příčinou neprůchodnosti dýchacích cest je zapadlý kořen jazyku, který lze

111

snadno uvolnit pouhým zakloněním hlavy a nadzvednutím brady zraněného jedince.

Podotýkají, ţe jiţ není nutné přímo rukou nebo jinou pomůckou jazyk z úst vyjímat, jak

se se doporučovalo dříve. Domníváme se, ţe i tato zastaralá informace stále v populaci

přetrvává a proto se v takové míře objevila mezi odpověďmi.

Další otázka se zaměřovala na stabilizovanou polohu, konkrétně na to v jaké

pozici se pacient nachází. Tuto otázku lze řadit k těm úspěšnějším. Správnou odpověď

poskytlo 84,9 % ţáků. Dle Bydţovského (2008, 2011) je stabilizovaná poloha do jisté

míry totoţná s tak zvanou zotavovací polohou. Kaţdopádně obě jsou velmi podobné

a slouţí k zajištění stability těla postiţeného v bezvědomí. V neposlední řadě také

podporují volné dýchací cesty a případný odtok neţádoucích tekutin, coţ jiné pozice

nezabezpečují.

Rozpoznání tepenného krvácení bylo ústředním motivem dvanácté otázky.

80,6 % respondentů na tuto otázku dokázalo odpovědět správně. 16,7 % ţáků zaměnilo

tepenné krvácení ze ţilní. Hanušová (2014) jasně říká, ţe při tepenném krvácení krev

vystřikuje z rány v pravidelných intervalech, oproti tomu z ţíly volně vytéká na povrch

těla. Dále také zmiňuje, ţe tepenné krvácení bývá masivního charakteru a také náhlým

stavem, který poraněného ohroţuje nejen rozvojem šoku, ale popřípadě aţ smrtí

vykrvácením. U poranění velkých tepen je riziko vykrvácení jiţ do devadesáti sekund

při neposkytnutí pomoci.

Třináctá otázka se ptala na to, jak se zachránce zachová v případě bodné rány

noţem, který se stále nachází v ráně. Z grafu 39 je patrno, ţe většina ţáků (81,7 %)

zvolila správnou moţnost. Navzdory tomu 17,7 % respondentů označilo variantu, ve

které by nůţ z rány vytáhli, aby nedošlo k zanesení infekce. Jak zdůrazňuje Lejsek

(2013) vyjímání velkých cizích předmětů z rány, právě jako je nůţ, je předmětem

odborného ošetření a pokusy o jeho odstranění by neměly být nikdy prováděny.

Nejenomţe by tím mohlo dojít k dalším nechtěným poraněním, ale cizí těleso se můţe

stát uzávěrou rány a po jeho vyjmutí je postiţený ohroţen masivním krvácením.

Rovněţ otázka č. 14 spadala do okruhu zástavy krvácení. Zjišťovala jaký je

nejméně vhodný způsob pro zástavu tepenného krvácení. Přestoţe šlo, dle našeho

názoru, správnou moţnost logicky odvodit, tak 14,0 % dotázaných na otázku reagovalo

špatně. Nejrychlejším krokem při zástavě tepenného krvácení je přímé stlačení tepny

prsty v ráně, uvádí Jukl a Juklová (2013). Dále se nejčastěji k zástavě krvácení pouţívá

tak zvaný tlakový obvaz, pokud není jeho účinnost dostatečná, přistupuje se k naloţení

škrtidla. Je však vhodné zmínit, ţe k tomuto se v laické první pomoci přistupuje jen

112

výjimečně. Z tohoto tedy jednoznačně vyplývá, ţe přelepení tepenného krvácení pouze

náplasťovým obvazem je nejméně efektivní řešení krvácení.

Otázka č. 15 se věnovala znalostem protišokových opatření. Tato otázka byla

zařazena k těm méně úspěšným, jelikoţ správně na ni odpovědělo pouze 66,1 %

dotazovaných osob. Nejčastěji uváděnou špatnou moţností byla ta, která uvaţovala jako

jedno z protišokových opatření podání výţivy (22,6 %). Srnský (2007) vymezuje první

pomoc proti rozvoji šoku pomocí tak zvaného pravidla 5T, čímţ myslí zabezpečení

tepla, ticha, tišení bolesti, tekutin a transportu. Také podotýká, ţe zajištění tekutin by

mělo být pouze ve formě otírání rtů a obličeje namočeným kapesníkem. Nikdy

nepodáváme tekutiny, stravu ani léky ústy. Poskytnutí organismu ztracených látek je

vţdy záleţitostí odborné lékařské péče.

Následující otázka ještě zůstává u šokových stavů a konkrétně se ptá na podobu

protišokové polohy. Ani zde nebyly výsledky příliš povzbudivé. Pouze 52,2 %

respondentů dokázalo poskytnout správnou odpověď, ţe postiţený leţí na zádech

s nadzvednutými dolními končetinami. 29,6 % účastníků výzkumného šetření zaměnilo

protišokovou polohu za Fowlerovu polohu v polosedě s podepřenými zády. Principem

protišokové polohy je nadzvednutí obou dolních končetin, aby v nich došlo k odkrvení

svalstva a krev se dostala k ţivotně důleţitým orgánům, uvádí Tomanová a Kopecký

(2013). Toto opatření, společně s 5T omezuje rozvoj šoku, jeţ můţe být aţ příčinou

smrti zraněného.

Sedmnáctá otázka se dotazovala na to, kdy dochází k rozvoji tak zvaného

hypoglykemického šoku. Jedná se o otázku, na kterou zaznělo více odpovědí špatných

neţ správných. Správně reagovalo pouhých 37,6 % zúčastněných ţáků. Největší

mnoţství odpovědí (46,8 %) bylo zaznamenáno u varianty, která říká, ţe hypoglykémie

nastává při nadbytku cukru a nedostatku inzulínu. O hypoglykémii hovoříme tehdy,

pokud u postiţeného klesne hladina krevního cukru. To se projeví nevolností,

zmateností aţ ztrátou vědomí. Jak uvádí Pelikánová a Bartoš (2011) můţe v organismu

nastat i opačná situace, neboli hyperglykémie, kterou respondenti popisovali častěji. Dle

našeho názoru usuzujeme, ţe většina odpovídajících si byla schopna z pojmu odvodit,

ţe se jedná o zdravotní komplikace spojené s diabetem, ale jiţ nedokázali určit, o jakou

situaci se přesně jedná.

Otázka osmnáctá je věnována infarktu myokardu. Jsou zde popsány příznaky

a respondent měl rozhodnout, o jakou poruchu zdraví jde. U této otázky jsou výsledky

pozitivní, 90,3 % oslovených odpovědělo správně. Holeš a Humpl (2008) podotýkají, ţe

113

přes 82 % náhlých zástav oběhu je způsobeno onemocněním srdce, především

nedokrvením srdeční svaloviny, tedy srdečním infarktem. V důsledku srdeční zástavy se

neokysličuje mozek a nevratně odumírá. S ohledem na tyto poznatky máme za to, ţe

schopnost rozpoznat nastupující infarktový stav by měla být vlastní kaţdému člověku.

Otázka č. 19 se ptá na to, co je nejvhodnější udělat v situaci, kdy člověk dostane

epileptický záchvat. Z grafu 57 vyplývá, ţe tato problematika není příliš v povědomí

dotazovaných. Správnou variantu – odstraníme z okolí nebezpečné předměty

a vyčkáme, neţ záchvat odezní, zvolilo pouze 50,5 % respondentů. Moţnost, ve které

postiţeného drţíme v jedné poloze a tlumíme projevy záchvatu, vybralo 46,2 % osob.

Ovšem Hanušová (2014) upozorňuje na to, ţe mezi lidmi stále přetrvává dříve uváděný

mýtus, který doporučuje pacienta zklidnit, zabránit křečím, nebo mu vkládat něco do

úst, aby se nepokousal. Při záchvatu však nesmí být zasahováno do jeho přirozeného

průběhu. Naše výsledky se výrazně liší se závěry Honzejkové (2015). Ta ve své

diplomové práci uvádí, ţe na podobně orientovanou otázku odpovědělo 83,7 % ţáků

správně.

Další otázka mapovala názor, jak by zachránce měl postupovat v případě

pacienta s otevřenou zlomeninou dolní končetiny. Dvacátou dotazníkovou poloţku

hodnotíme spíše pozitivně, v této situaci by se správně zachovalo 87,1 % účastníků

výzkumu. Pokládáme za nutné zmínit, ţe stále 9,1 % respondentů by se snaţilo

zlomeninu rovnat. Bernatová (2014) jednoznačně podotýká, ţe kost není v ţádném

případě vhodné jakýmkoli způsobem narovnávat nebo dokonce zpět do rány vtlačovat.

Pouze doporučuje zastavit silné akutní krvácení, poranění sterilně zakrýt, aby nedošlo

k vnuknutí infekce, popřípadě končetinu fixovat.

Jednadvacátá otázka se zaměřovala na termická poranění, ošetření zraněného po

polití se vroucí vodou. Výsledek hodnotíme jako dobrý, jelikoţ správný postup by v této

situaci zvolilo 91,4 % šetřených ţáků. Zbývající respondenti se přikláněli k názoru, ţe

je vhodné vzniklý puchýř strhnout a poraněná místa promastit krémem. Tomuto však

oponuje Malá a Peřan (2016), zdůrazňující nikdy nestrhávat puchýře, případně ani

přiškvařené části oděvu. Při otevření poranění narůstá riziko zavlečení infekce do rány.

Autoři doporučují popálená místa lokálně chladit tekoucí vodou, aby se mírnila bolest

a eliminovala moţnost rozvoje šoku, a dále sterilně krýt.

Poslední otázka zjišťovala, jak by dotazování postupovali za okolnosti, kdy

člověk vypije ţíravinu. Jak ukazuje graf 66, výsledky nelze povaţovat za dobré. Pouze

47,8 % respondentů reagovalo správně a postiţenému by podali velké mnoţství vody.

114

30,6 % osob by u dotyčného bez prodlení vyvolalo zvracení. Juk a Juklová (2013)

jednoznačně uvádějí, ţe pokud jiţ taková situace nastane, jedná se o závaţný stav

vyţadující odbornou pomoc. V rámci první pomoci však doporučují, aby postiţený

dostal vypít větší mnoţství vody a zásadně se nepokoušel vyvolat zvracení. Jednak

můţe dojít k perforaci poleptaného jícnu, ale také k druhotnému poleptání. Námi

získané výsledky do jisté míry korespondují se závěry Honzejkové (2015). Ve výzkumu

její diplomové práce bylo zjištěno na podobnou otázku 41,9 % správných odpovědí od

ţáků.

115

ZÁVĚR

Diplomová práce s názvem Informovanost o první pomoci a jejím poskytování

mezi studenty vybrané střední školy se primárně věnuje problematice první pomoci

a její realizace.

Cílem práce bylo za pomoci dotazníkového šetření prozkoumat vědomosti

o výše zmíněném tématu u ţáků Střední školy a Jazykové školy ve Volyni. Výzkumný

vzorek 186 osob čítal ţáky ze všech ročníků i maturitních oborů. Pomocí čtyř hypotéz

a s nimi souvisejících výzkumných otázek jsme usilovali o naplnění hlavního i dílčích

cílů. Získaná data byla rozpracována tak, aby poskytla co nejvíce informací o sledované

skupině respondentů.

Hypotéza č. 1 a potaţmo výzkumná otázka č. 1 zjišťovaly, zda jsou znalosti ţáků

vybrané střední školy na vynikající úrovni. Dotazníkové šetření a nastavená hodnotící

kritéria ukázali, ţe tomu tak není a ţáci mají zřejmá slabá místa ve svých znalostech

o poskytování první pomoci.

Hypotéza č. 2 a výzkumná otázka č. 2 se orientovaly na vědomosti ţáků

navštěvujících obor Sociální činnost vůči ostatním oborům. Zde bylo zjištěno, ţe

studijní zaměření (obor) nemá na dosaţené výsledky vliv. Ţáci zmíněného oboru nemají

vyšší znalosti oproti respondentům z jiných oborů.

Třetí hypotéza a výzkumná otázka se zaměřovaly na informovanost o první

pomoci u ţáků 4. ročníků oproti niţším ročníkům. Zjištěné výsledky se sice pohybovaly

na hranici přijatelnosti, ale podmínky byly splněny. Tudíţ stáří respondentů má vliv na

znalosti z dané problematiky.

Hypotéza č. 4 a k ní vytvořená výzkumná otázka č. 4 zjišťovaly, zda mají

vlastníci řidičského oprávnění lepší znalosti vůči osobám bez něj. Z výsledků výzkumu

je patrno, ţe tomu tak je. Drţitelé řidičského průkazu prokázali vyšší znalosti neţ osoby

bez řidičského oprávnění.

Domníváme se, ţe na všechny výzkumné otázky bylo odpovězeno a tudíţ byly

splněny vytyčené cíle práce. Podrobné rozpracování jednotlivých dotazníkových

poloţek a výsledky výzkumného šetření jsou uvedeny v kapitole 4.1 Vyhodnocení

výzkumu a 4.2 Celkové vyhodnocení.

Jak jiţ bylo v této práci několikrát uvedeno, první pomoc je dynamický obor, jeţ

se neustále vyvíjí a upravuje. Proto je důleţité, aby nejen ţáci, ale i ostatní lidé své

116

vědomosti permanentně doplňovali a aktualizovali. K tomuto jim mohou velmi dobře

poslouţit různě náročné kurzy první pomoci zprostředkované mnohými organizacemi

(např. zdravotnické záchranné sluţby, Český červený kříţ atd.). Rovněţ v dnešní

technické době lze řadu doporučení a instruktáţních videí dohledat na internetu (např.

webové stránky zdravotnických záchranných stanic, Evropská resuscitační rada,

kampaň „Ty to zvládneš“ atd.).

Tato diplomová práce nemusí slouţit jen jako projekce vědomostí ţáků vybrané

školy. Můţe být zdrojem informací pro kohokoli, kdo se chce dovědět něco o první

pomoci nebo se můţe stát inspirací pro další autory či výzkumná šetření.

117

SOUHRN

Ústředním motivem diplomové práce byla laická první pomoc. Sféra lidského

vědění, která by měla být součástí znalostí kaţdého člověka. Hlavním cílem práce bylo

odhalit vědomosti ţáků vybrané střední školy o problematice poskytování první pomoci.

V souvislosti s tím byly také vytyčeny dílčí cíle. Ty se zaměřovaly jednak na míru

znalostí u ţáků studujících obor Sociální činnost vzhledem k dalším oborům, ale také

respondentů ze 4. ročníků s přihlédnutím k niţším ročníkům. Dále také na souvislost

informovanosti s vlastnictvím řidičského oprávnění.

O výsledcích výzkumného šetření podrobněji vypovídá praktická část diplomové

práce. To proběhlo u ţáků Střední školy a Jazykové školy ve Volyni a konkrétním

výzkumným nástrojem byl dotazník. Vůči hlavnímu cíli práce byly sestaveny čtyři

hypotézy. Na základě získaných výsledků bylo moţné 2 hypotézy přijmout a 2

odmítnout. Ukázalo se, ţe ţáci vybrané střední školy nemají tak vynikající znalosti

z první pomoci jak se předpokládalo. Rovněţ nebylo dokázáno, ţe by druh studovaného

oboru měl markantní vliv na znalosti o poskytování první pomoci. Naopak na hranici

své přijatelnosti byla potvrzena třetí hypotéza, ţe jsou tyto vědomosti respondentů ze

4. ročníků na lepší úrovni neţ dotazovaných ţáků z niţších ročníků. Taktéţ bylo

doloţeno, ţe o dané problematice jsou lépe informování drţitelé řidičského průkazu

oproti osobám bez řidičského oprávnění.

Klíčová slova: první pomoc, znalost, resuscitace, ţáci, střední škola

118

SUMMARY

The main theme of my dissertation was a non-professional first aid. A sphere of

human knowledge, which should be a part of every human knowledge. The major aim

of my dissertation was to reveal knowledge of students at selected secondary school

about the problems of providing the first aid. In connection with that there were set

separate sub-goals. Those focused both on the level of knowledge among students

which field of study is Social work relative to other branches but also on respondents

from the 4th

classes taking into account the lower classes. As well as for finding

information relating to ownership of a driving licence.

About results of the research reflects in detail the practical part of my

dissertation. The research was held for Secondary School and Language School students

in Volyně and the specific research instrument was a questionnaire. Towards the main

objectives of the thesis were compiled four hypotheses. Based on results could be

accepted two hypotheses and refused other two hypotheses. It turned out that students of

the selected secondary school don´t have such an excellent knowledge of providing the

first aid as assumed. It hasn´t been also proven that the type of studied field had marked

influence on knowledge of first aid provision. On the contrary, on the limit of the

acceptability has been confirmed the third hypotheses that the knowledge of the 4th

classes respondents were at a better level than among surveyed students from lower

classes. It was also demonstrated that about the given problems are better informed

driving licence holders.

Key words: first aid, knowledge, resuscitation, pupils, secondary school

119

REFERENČNÍ SEZNAM

Seznam pouţité literatury

1. BERÁNKOVÁ, Monika, Anna FLEKOVÁ a Blanka HOLZHAUSEROVÁ,

2007. První pomoc. Praha: Informatorium. ISBN 978-80-7333-054-5.

2. BERNATOVÁ, Eva, 2014. Příručka první pomoci pro celou rodinu. Praha:

Mladá fronta. ISBN 978-80-204-3396-1.

3. BITTNER, Václav, 2014. První pomoc – principy, techniky, evakuace. Liberec:

Technická univerzita v Liberci. ISBN 978-80-7494-109-2.

4. BRÁZDIL, Milan a Ivana FELLNEROVÁ, 2011. Urgentní medicína lidského

ţivota, resuscitace. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. ISBN

978-80-244-2725-6.

5. BYDŢOVSKÝ, Jan, 2008. Akutní stavy v kontextu. Praha: Triton. ISBN

978-80-7254-815-6.

6. BYDŢOVSKÝ, Jan, 2011. Předlékařská první pomoc. Praha: Grada. ISBN

978-80-247-2334-1.

7. ČESKO. Zákon č. 239 ze dne 28. června 2000, o integrovaném záchranném

systému a o znění některých zákonů.

8. ČESKO. Zákon č. 372 ze dne 6. listopadu 2011, o zdravotních sluţbách

a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních sluţbách).

9. ČESKO. Zákon č. 40 ze dne 8. ledna 2009, trestní zákoník.

10. DORKOVÁ, Zlatica, Marek JUKL a Martina CICHÁ, 2007. Průvodce první

pomocí pro pedagogy. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. ISBN

978-80-244-1982-4.

11. DUFF, Jim a Peter GORMLY, 2012. Pocket First Aid and Winderness

Medicine. Singapore: KHL Printing. ISBN 978-85284-715-9.

12. FRANĚK, Ondřej, 2015. První pomoc nejsou ţádné čáry, ale dokáţe zázraky.

Praha: Ondřej Franěk. ISBN 978-80-254-5911-9.

13. GAVORA, Petr, 2010. Úvod do pedagogického výzkumu. Brno: Paido. ISBN

978-80-7315-185-0.

14. HANUŠOVÁ, Jaroslava, 2014. Zásady předlékařské první pomoci. Praha:

Univerzita Karlova v Praze. ISBN 978-80-7290-647-5.

120

15. HASÍK, Juljo, 2012. Standardy první pomoci. Praha: Český červený kříţ. ISBN

978-80-87729-00-7.

16. HENDL, Jan, 2008. Kvalitativní výzkum: Základní teorie, metody a aplikace.

Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-485-4.

17. HIRT, Miroslav a kol., 2011. Tupá poranění v soudním lékařství. Praha: Grada.

ISBN 978-80-247-4194-9.

18. HOLEŠ, David a Lukáš HUMPL, 2008. Zástava dýchání a srdeční činnosti

u dospělých. [online]. [cit. 2017-03-10]. Dostupné z:

http://www.uszsmsk.cz/Default.aspx?clanek=1521

19. HONZEJKOVÁ, Barbora. První pomoc z pohledu ţáků a učitelů středních

zdravotnických škol. Olomouc, 2015. Diplomová práce. Univerzita Palackého

v Olomouci, Pedagogická fakulta, Katedra antropologie a zdravovědy.

20. CHRÁSKA, Miroslav, 2007. Metody pedagogického výzkumu. Praha: Grada.

ISBN 978-80-247-1369-4.

21. CHRÁSKA, Miroslav a Ilona KOČVAROVÁ, 2015. Kvantitativní metody sběru

dat v pedagogických výzkumech. Zlín: Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně. ISBN

978-80-7454-553-5.

22. JANÍČKOVÁ, Dana. První pomoc – úroveň znalostí a dovedností u ţáků 7. a 8.

tříd ZŠ. Brno, 2013. Bakalářská práce. Masarykova univerzita v Brně, Lékařská

fakulta, Katedra ošetřovatelství.

23. JUKL, Vladimír a Renata JUKLOVÁ, 2013. Zdravotník zotavovacích akcí.

Praha: Český červený kříţ. ISBN 978-80-87729-03-8.

24. KADAŇKA, Zdeněk, 2010. Učebnice speciální neurologie. Brno: Masarykova

univerzita v Brně. ISBN 978-80-210-5320-5.

25. KAŠÁKOVÁ, Eva, Jan HUGO a Martin VOKURKA, 2015. Výkladový slovník

pro zdravotní sestry. Praha: Maxdorf. ISBN 978-80-7345-424-1.

26. KELNAROVÁ, Jarmila a kol., 2012. První pomoc I: pro studenty

zdravotnických oborů. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-4199-4.

27. KELNAROVÁ, Jarmila a kol., 2013. První pomoc II: pro studenty

zdravotnických oborů. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-4200-7.

28. KLEMENTA, Bronislav, Pavel MARCIÁN a Olga KLEMENTOVÁ, 2014.

Resuscitace. Olomouc: Epava. ISBN 978-80-86297-47-7.

29. LEJSEK, Jan, 2013. První pomoc. Praha: Karolinum. ISBN 978-80-246-2090-6.

121

30. MADIAN, Asisa a Kai MATTHEISSEN, 2007. První pomoc na cestách. Praha:

Grada. ISBN 978-80-247-1878-1.

31. MALÁ, Lucie a David PETŘAN, 2016. První pomoc pro všechny situace.

Praha: Vyšehrad. ISBN 978-80-7429-693-2.

32. MÁLEK, Jiří, Antonín DVOŘÁK a Jiří KNOR, 2012. První pomoc [online].

Praha: Lékařská univerzita Univerzity Karlovy v Praze. [cit. 2016-12-20].

Dostupné z: http://www2.lf3.cuni.cz/cs/pracoviste/anesteziologie/vyuka/studijni-

materialy/prvni-pomoc/

33. MONSIEURS, Koenraad a kol., 2015. European Resuscitation Council

Guidelines for Resuscitation 2015 Section 1. Executive Summary. [online].

[cit. 2017-02-06]. Dostupné z: http://genoplivning.dk/wp-

content/uploads/2015/10/Executive-summary.pdf

34. Nová doporučení pro resuscitaci ERC 2015 [online]. [cit. 2017-01-13].

Dostupné z: http://www.resuscitace.cz/wp-content/uploads/2015/10/Guidelines-

Press-Release-2015-CZ.pdf

35. NOVÁKOVÁ, Martina a Lukáš HUMPL, 2008. Febrilní křeče. [online]. [cit.

2017-01-31]. Dostupné z: http://www.uszsmsk.cz/Default.aspx?clanek=1302

36. PELCLOVÁ, Daniela a kol., 2009. Nejčastější otravy a jejich terapie. Praha:

Galén. ISBN 978-80-7262-603-8.

37. PELIKÁNOVÁ, Tereza a Vladimír BARTOŠ a kol., 2011. Praktická

diabetologie. Praha: Maxdorf. ISBN 978-80-7345-244-5.

38. POKORNÝ, Jan a kol., 2010. Lékařská první pomoc. Praha: Galén. ISBN

978-80-7262-322-8.

39. POVÝŠIL, Ctibor a Ivo ŠTEINER a kol., 2007. Speciální patologie. Praha:

Galén. ISBN 978-80-7262-494-2.

40. SAIBERTOVÁ, Simona, 2014. První pomoc. Brno: Masarykova univerzita

v Brně. ISBN 978-80-210-7020-2.

41. SEIFERT, Bohumil, Václav BENEŠ a Svatopluk BÝMA a kol., 2013.

Všeobecné praktické lékařství. Praha: Galén. ISBN 978-80-7262-93-4-3.

42. SCHEINAROVÁ, Adolfa, 2004. První pomoc. Olomouc: Univerzita Palackého

v Olomouci. ISBN 80-244-0849-X.

43. SRNSKÝ, Pavel, 2007. První pomoc u dětí. Praha: Grada. ISBN

978-80-247-1824-8.

122

44. SRNSKÝ, Pavel, 2010. Základní norma zdravotnických znalostí. Praha: Český

červený kříţ. ISBN 978-80-87036-45-7.

45. STELZER, Jiří a Lenka CHYTILOVÁ, 2007. První pomoc pro kaţdého. Praha:

Grada. ISBN 978-80-247-2144-6.

46. STOLÍNOVÁ, Jitka a Jan MACH, 2010. Právní odpovědnost v medicíně. Praha:

Galén. ISBN 978-80-7262-686-1.

47. ŠEVELA, Kamil a Pavel ŠEVČÍK a kol., 2011. Akutní intoxikace a léková

poškození v intenzivní medicíně. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-3146-9.

48. ŠTĚTINA, Jiří a kol., 2014. Zdravotnictví a integrovaný záchranný systém při

hromadných neštěstích a katastrofách. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-4578-7.

49. THYGERSON, Steven a kol., 2011. Advanced First Aid, CPR and AED.

Sudbury: Jones & Bartlett Learning. ISBN 978-1-4496-0946-7.

50. TOMANOVÁ, Jitka a Miroslav KOPECKÝ, 2013. Úrazy a první pomoc u dětí.

Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. ISBN 978-80-244-3506-0.

51. TOMANOVÁ, Jitka a Miroslav KOPECKÝ, 2014. Vybrané kapitoly z první

pomoci. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. ISBN 978-80-244-4036-1.

52. VILDOMEC, Jiří a Lukáš HUMP, 2008. Polohování postiţených v rámci první

pomoci. [online]. [cit. 2016-09-30]. Dostupné z:

http://www.uszsmsk.cz/Default.aspx?clanek=2241

53. VOKURKA, Martin a Jan HUGO a kol., 2015. Velký lékařský slovník. Praha:

Maxdorf. ISBN 978-80-7345-456-2.

54. WALKER, Ian, 2013. Výzkumné metody a statistika. Praha: Grada. ISBN

978-80-247-3920-5.

55. ZELINKOVÁ, Monika. Informovanost ţáků českobudějovických středních škol

o první pomoci a o pouţívání AED. Brno, 2015. Bakalářská práce. Masarykova

univerzita v Brně, Fakulta sportovních studií, Katedra kineziologie.

123

Seznam pouţitých symbolů a zkratek

% procento

§ paragraf

AED automatická externí defibrilace

atd. a tak dále

č. číslo

EKG elektrokardiograf

EL Ekonomika a podnikání (studijní obor)

event. eventuálně

ISBN International Standard Book Numbering

ISSN International Standard Serial Numer

IZS integrovaný záchranný systém

kol. kolektiv

LZS letecká záchranná sluţba

mmol milimol

např. například

°C stupeň Celsia

RLP rychlá lékařská pomoc

RZP rychlá zdravotnická pomoc

s. strana

Sb. sbírka (sbírky zákonů)

SC Sociální činnost (studijní obor)

VS Veřejnosprávní činnost (studijní obor)

ZNR základní neodkladná resuscitace

124

Seznam obrázků

Obrázek 1: Poloha rukou při Rautekově manévru

Obrázek 2: Zotavovací poloha na boku

Obrázek 3: Dvě varianty protišokové polohy

Obrázek 4: Dvě varianty Fowlerovy polohy

Obrázek 5: Řetězec přeţití

Obrázek 6: Zprůchodnění dýchacích cest

Obrázek 7: Poloha rukou při resuscitaci

Obrázek 8: Nepřímá srdeční masáţ

Obrázek 9: Umělé dýchání

Obrázek 10: Automatická externí defibrilace

Obrázek 11: Aplikace AED

Obrázek 12: Gordonův manévr

Obrázek 13: Heimlichův manévr

Obrázek 14: Tlakové body

Obrázek 15: Tlakový obvaz

Obrázek 16: Wallaceho pravidlo devíti

125

Seznam tabulek

Tabulka 1: Mnoţství respondentů

Tabulka 2: Souhrnné výsledky

Tabulka 3: Souhrnné výsledky drţitelů řidičského oprávnění

Tabulka 4: Zastoupení otázek přesahujících 73 % správných odpovědí

Tabulka 5: Mnoţství správných odpovědí oboru SC vzhledem k jiným oborům

Tabulka 6: Mnoţství správných odpovědí 4. ročníků vzhledem k niţším ročníkům

Tabulka 7: Srovnání znalostí respondentů s ŘP a bez ŘP

Tabulka 8: Mnoţství správných odpovědí u řidičů ve srovnání s osobami bez ŘP

126

Seznam grafů

Graf 1: Pohlaví

Graf 2: Řidičské oprávnění

Graf 3: Znalost tel. čísel tísňového volání

Graf 4: Znalost tel. čísel tísňového volání dle oborů

Graf 5: Znalost tel. čísel tísňového volání dle ročníků

Graf 6: Znalost základních sloţek IZS

Graf 7: Znalost základních sloţek IZS dle oborů

Graf 8: Znalost základních sloţek IZS dle ročníků

Graf 9: Znalost definice první pomoci

Graf 10: Znalost definice první pomoci dle oborů

Graf 11: Znalost definice první pomoci dle ročníků

Graf 12: Znalost povinnosti poskytnout první pomoc

Graf 13: Znalost povinnosti poskytnout první pomoc dle oborů

Graf 14: Znalost povinnosti poskytnout první pomoc dle ročníků

Graf 15: Znalost základních ţivotních funkcí

Graf 16: Znalost základních ţivotních funkcí dle oborů

Graf 17: Znalost základních ţivotních funkcí dle ročníků

Graf 18: Znalost poměru při KRP

Graf 19: Znalost poměru při KRP dle oborů

Graf 20: Znalost poměru při KRP dle ročníků

Graf 21: Znalost polohy pro KRP

Graf 22: Znalost polohy pro KRP dle oborů

Graf 23: Znalost polohy pro KRP dle ročníků

Graf 24: Znalost ukončení KRP

Graf 25: Znalost ukončení KRP dle oborů

Graf 26: Znalost ukončení KRP dle ročníků

Graf 27: Znalost zahájení KRP

Graf 28: Znalost zahájení KRP dle oborů

Graf 29: Znalost zahájení KRP dle ročníků

Graf 30: Znalost manévru na zprůchodnění dýchacích cest

Graf 31: Znalost manévru na zprůchodnění dýchacích cest dle oborů

127

Graf 32: Znalost manévru na zprůchodnění dýchacích cest dle ročníků

Graf 33: Znalost uvedení do stabilizované polohy

Graf 34: Znalost uvedení do stabilizované polohy dle oborů

Graf 35: Znalost uvedení do stabilizované polohy dle ročníků

Graf 36: Znalost určení tepenného krvácení

Graf 37: Znalost určení tepenného krvácení dle oborů

Graf 38: Znalost určení tepenného krvácení dle ročníků

Graf 39: Znalost ošetření bodné rány

Graf 40: Znalost ošetření bodné rány dle oborů

Graf 41: Znalost ošetření bodné rány dle ročníků

Graf 42: Znalost zástavy tepenného krvácení

Graf 43: Znalost zástavy tepenného krvácení dle oborů

Graf 44: Znalost zástavy tepenného krvácení dle ročníků

Graf 45: Znalost protišokových opatření

Graf 46: Znalost protišokových opatření dle oborů

Graf 47: Znalost protišokových opatření dle ročníků

Graf 48: Znalost protišokové polohy

Graf 49: Znalost protišokové polohy dle oborů

Graf 50: Znalost protišokové polohy dle ročníků

Graf 51: Znalost hypoglykemického šoku

Graf 52: Znalost hypoglykemického šoku dle oborů

Graf 53: Znalost hypoglykemického šoku dle ročníků

Graf 54: Znalost příznaků infarktu myokardu

Graf 55: Znalost příznaků infarktu myokardu dle oborů

Graf 56: Znalost příznaků infarktu myokardu dle ročníků

Graf 57: Znalost první pomoci při epileptickém záchvatu

Graf 58: Znalost první pomoci při epileptickém záchvatu dle oborů

Graf 59: Znalost první pomoci při epileptickém záchvatu dle ročníků

Graf 60: Znalost první pomoci při otevřené zlomenině

Graf 61: Znalost první pomoci při otevřené zlomenině dle oborů

Graf 62: Znalost první pomoci při otevřené zlomenině dle ročníků

Graf 63: Znalost první pomoci při opaření

Graf 64: Znalost první pomoci při opaření dle oborů

Graf 65: Znalost první pomoci při opaření dle ročníků

128

Graf 66: Znalost první pomoci při poţití ţíraviny

Graf 67: Znalost první pomoci při poţití ţíraviny dle oborů

Graf 68: Znalost první pomoci při poţití ţíraviny dle ročníků

Graf 69: Srovnání znalostí řidičů a osob bez řidičského oprávnění

129

Seznam příloh

Příloha 1: Dotazník

Příloha 2: Ukázka vyplněného dotazníku

Příloha 3: Ţádost o povolení výzkumu

130

Příloha 1: Dotazník

Dotazník

Informovanost o první pomoci a jejím poskytování mezi studenty

vybrané střední školy

Dobrý den milá studentko / milý studente,

jmenuji se Marie Štěchová a jsem studentkou navazujícího magisterského oboru

Učitelství sociálních a zdravovědných předmětů pro SŠ a VoŠ na Univerzitě Palackého

v Olomouci. Předkládaný dotazník bude součástí mé diplomové práce, která se

zaměřuje na zkoumání znalostí ţáků střední školy v oblasti poskytování první pomoci.

Dotazník je zcela anonymní, obsahuje jen otázky nezbytně nutné pro mou práci

a rovněţ i výsledky budou pouţity jen pro tyto účely. V úvodní části, prosím vyplňte

poţadované informace o Vaší osobě, pro snadnější kontrolu a třídění. Další oddíl jiţ

obsahuje 22 otázek z oblasti poskytování první pomoci. Kaţdá otázka rovněţ nabízí 3

moţné odpovědi, vţdy je správně jen jedna z nich. Svou odpověď označte kříţkem nebo

krouţkem a zaznamenávejte je přímo do dotazníku. V případě, ţe se v průběhu

vyplňování rozhodnete svou původní odpověď změnit, přeškrtněte ji a novou napište

přímo k otázce.

Tím to Vás chci poţádat o co nejsvědomitější a úplné vyplnění mého dotazníku

a zároveň Vám i poděkovat za věnovaný čas.

Úvodní část

Studovaný obor a ročník:

Věk:

Pohlaví:

muţ ţena

Vlastníte řidičské oprávnění:

a) ano b) ne

131

Absolvoval/a jste kurz první pomoci, popř. měl/a byste o takový kurz zájem?

a) ano b) ne

Domníváte se, ţe by jste byl/a v případě potřeby schopen/a včas a správně

poskytnout první pomoc?

a) ano

b) ne

c) nejsem si jistý/á

Odborná část

1) Jaká jsou telefonní čísla pro přivolání rychlé záchranné sluţby (RZS)?

a) 155 nebo 112

b) 150 nebo 112

c) 158 nebo 112

2) Jaké jsou základní sloţky Integrovaného záchranného systému (IZS)?

a) Hasičský záchranný sbor ČR a jednotky poţární ochrany, Horská sluţby,

poskytovatelé zdravotnické záchranné sluţby,

b) Policie ČR, Horská sluţba, poskytovatelé zdravotnické záchranné sluţby, Armáda

ČR,

c) Hasičský záchranný sbor ČR a jednotky poţární ochrany, Police ČR, poskytovatelé

zdravotnické záchranné sluţby

3) Jak definujeme termín první pomoc?

a) První pomoc je soubor opatření, která můţe poskytnout kdokoli a kdykoli za účelem

okamţité pomoci při náhlém postiţení zdraví.

b) První pomoc je soubor zdravotní pomoci, která je určená pro rodinu a nejbliţší osoby

postiţeného.

c) První pomoc je soubor finanční a sociální pomoci, která je určena pro rodinu,

nejbliţší osoby a samotného postiţeného.

132

4) Kdo je podle právní úpravy ČR povinen poskytnout první předlékařskou první

pomoc?


b) kaţdý občan, pokud tím neohrozí zdraví a ţivot svůj či někoho jiného


5) Jaké základní ţivotní funkce zajišťujeme při poskytování první pomoci?




6) Jaký je poměr stlačení srdce a vdechů při kardiopulmonální resuscitaci (KPR)?

a) záleţí na počtu zachránců a stáří postiţeného

b) 30:2

c) 15:2

7) Jaká je nejvhodnější poloha pro výkon kardiopulmonální resuscitace (KPR)?

a) vleţe na zádech na tvrdé podloţce



8) V jakém z uvedených případů nesmíme přestat s kardiopulmonální resuscitací

(KPR)?

a) po té, co začne postiţený normálně dýchat



133

9) V jakých případech vţdy zahajujeme kardiopulmonální resuscitaci (KPR)?

a) postiţený je v bezvědomí, tep je hmatný a dýchání normální

b) postiţený je v bezvědomí, tep je nehmatný a není přítomna normální dechová aktivita

c) postiţený masivně krvácí

10) Jakým jednoduchým manévrem zprůchodníme dýchací cesty postiţeného?



c) vytaţením jazyku z úst

11) V jaké poloze se nachází postiţený, je-li uveden do stabilizované polohy?


b) na boku s podloţenou a zakloněnou hlavou a zapřením o pokrčenou dolní končetinu

c) vleţe na zádech s podloţenými a nadzvednutými dolními končetinami

12) Jak v případě poranění poznáme, ţe se jedná o tepenné krvácení?




13) Jak se zachováme v případě bodné rány noţem, který se stále nachází v ráně?

a) nůţ z rány nevytahujeme, ošetříme a obváţeme okolí, zajistíme transport

b) nůţ z rány vţdy vytáhneme, aby nedošlo k zanesení infekce, ošetříme ránu

c) nůţ z rány vytáhneme, abychom zjistili sílu krvácení, v případě potřeby nůţ vrátíme

zpět

134

14) Jakým způsobem nezastavujeme tepenné krvácení?


b) přiloţením tlakového obvazu (v krajním případě aplikace škrtidla)


15) Mezi základní protišoková opatření řadíme?

a) ţádná taková opatření neexistují

b) teplo, ticho, tlak, tekutiny, výţiva


16) Pokud postiţeného uvedeme do protišokové polohy, nachází se v poloze?

a) vleţe na zádech s podloţenými a nadzvednutými dolními končetinami


c) na boku s podloţenou a zakloněnou hlavou a zapřením o pokrčenou dolní končetinu

17) Hypoglykemický šok nastává?




18) V případě, ţe si osoba stěţuje na silné bolesti na hrudi, které vystřelují do levé

paţe, se můţe jednat o příznaky?

a) alergické reakce

b) infarktu myokardu

c) astma bronchiale

135

19) Při epileptickém záchvatu je vhodné?

a) postiţeného se snaţíme drţet v jedné poloze a tlumit projevy epileptického záchvatu

b) z okolí postiţeného odstraníme nebezpečné předměty a vyčkáme, dokud záchvat

neustoupí

c) vţdy se snaţíme podávat tekutiny, aby nedošlo k dehydrataci postiţeného

20) Jak postupovat v případě otevřené zlomeniny dolní končetiny?


b) končetinu se snaţím narovnat, po té sterilně krýt a fixovat, zajistit transport


21) Jak se zachováme v případě, kdyţ osoby na sebe vylije nádobu s vroucí vodou

(kůţe je zarudlá, bolestivá a vytváří se puchýře)?

a) popálená místa chladíme studenou vodou, puchýře nestrháváme a sterilně kryjeme

b) popálená místa promazáváme mastným krémem, puchýře vţdy strháváme

c) popálená místa chladíme studenou vodou, puchýře strhneme a promaţeme krémem

22) Jak se zachovat v situaci, kdy osoba vypije ţíravinu?

a) bez prodlení u postiţeného vyvoláme zvracení

b) postiţenému podáváme velké mnoţství pitné vody

c) postiţenému podáváme velké mnoţství mléka

136


137

138

139

140

141

142


143

ANOTACE

Jméno a příjmení: Bc. Marie Štěchová

Katedra: Katedra antropologie a zdravovědy

Vedoucí práce: Mgr. Petr Zemánek, Ph.D.

Rok obhajoby: 2017

Název práce: Informovanost o první pomoci a jejím poskytování mezi

studenty vybrané střední školy

Název v angličtině: Awareness on first aid provision of students of selected

high school

Anotace práce: Hlavním cílem práce bylo odhalit vědomosti ţáků vybrané

střední školy o problematice poskytování první pomoci.

V souvislosti s tím byly také vytyčeny dílčí cíle. Ty se

zaměřovaly jednak na míru znalostí u ţáků studujících

obor Sociální činnost vzhledem k dalším oborům, ale také

respondentů ze 4. ročníků s přihlédnutím k niţším

ročníkům. Dále také na souvislost informovanosti

s vlastnictvím řidičského oprávnění.

Vůči hlavnímu cíli práce byly sestaveny čtyři hypotézy.

Ukázalo se, ţe ţáci vybrané střední školy nemají tak

vynikající znalosti z první pomoci jak se předpokládalo.

Rovněţ nebylo dokázáno, ţe by druh studovaného oboru

měl markantní vliv na znalosti o poskytování první

pomoci. Naopak na hranici své přijatelnosti byla potvrzena

třetí hypotéza, ţe jsou tyto vědomosti respondentů ze

4. ročníků na lepší úrovni neţ dotazovaných ţáků z niţších

ročníků. Taktéţ bylo doloţeno, ţe o dané problematice

jsou lépe informování drţitelé řidičského oprávnění oproti

osobám bez něj.

Klíčová slova: první pomoc, znalost, resuscitace

144

Anotace v angličtině: The major aim of my dissertation was to reveal knowledge

of students at selected secondary school about the

problems of providing the first aid. In connection with that

there were set separate sub-goals. Those focused both on

the level of knowledge among students which field of

study is Social work relative to other branches but also on

respondents from the 4th

classes taking into account the

lower classes. As well as for finding information relating

to ownership of a driving licence.

Towards the main objectives of the thesis were compiled

four hypotheses. It turned out that students of the selected

secondary school don´t have such an excellent knowledge

of providing the first aid as assumed. It hasn´t been also

proven that the type of studied field had marked influence

on knowledge of first aid provision. On the contrary, on

the limit of the acceptability has been confirmed the third

hypotheses that the knowledge of the 4th

classes

respondents were at a better level than among surveyed

students from lower classes. It was also demonstrated that

about the given problems are better informed driving

licence holders.

Klíčová slova

v angličtině:

first aid, knowledge, resuscitation

Přílohy vázané v práci: Příloha 1: Dotazník



Rozsah práce: 129 stran

Jazyk práce: Český jazyk

Date post:	31-Aug-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	0 times
Download:	0 times

Informovanost o první pomoci a jejím poskytování mezi studenty … · 2017. 4. 19. · výzkum....

Documents