Interpretace etických a lidsko-právních principů v etických kodexech

sociálních pracovníků. Příspěvek k růstu mravní kompetence

Cílem etické reflexe je interpretovat étos povolání sociálních pracovníků obsažený v etických

kodexech sociálních pracovníků na základě etických a lidsko-právních principů. Tento étos a

jeho základy tvoří předmět etické reflexe. Pohlédneme na materiální objekt a cíl sociální práce,

jak jej nabízejí etické kodexy, a na materiální objekt a cíl etiky. Obé k sobě přiřadíme a

ukážeme možnost vzájemného obohacování obou disciplín. Interpretace etických základů

sociální práce může přispět k porozumění profesionální sociální práce. Etická reflexe má na

mysli i vlastní různé těžkosti a etické problémy při aplikaci dober, hodnot a norem

v každodenní praxi i situace, kdy jsou dané principy v konfliktu či je možno dokonce zvolit už

jen menší zlo. Etika by zde ráda poskytla své zkušenosti a aspekty pro eticky zodpovědné

rozhodnutí a jednání: různé modely etického jednání a kritéria zvažování. Tím by ráda přispěla

k růstu mravní kompetence sociálních pracovníků a role existence, respektování a dodržování

etických kodexů ve dvou spojených kompetencích (odborně mravní) jednoho povolání.

Úvodem

Tématem příspěvku v návaznosti na texty kolegyň a kolegů umístěných v tomto manuálu

budou etické kodexy vztažené k sociální práci. Kontext zvoleného názvu celého manuálu

(etika, lidská práva) určí i směr pohledu: totiž reflexi vědecké disciplíny etika, včetně hlediska

principů, znaků a rozdělování lidských práv. Nepůjde nám tedy jen o to konstatovat, že existují

etické kodexy sociálních pracovníků na mezinárodní, národní úrovni, ale i na úrovni

jednotlivých organizací v rámci ČR, a vyjmenovat některé z nich. V této fázi rovněž nebude

ještě hlavním cílem ukázat jejich možnou aplikaci na konkrétních případech z každodenní

sociální práce. Chceme se ale nejprve ptát, proč a k čemu jsou takové kodexy, zda nám vystačí

spolu s odborností k mravnímu rozhodování a jednání v praxi, zda dostatečně a plně řeší otázku

– a teď právě čeho: etiky či mravnosti či morálky v sociální práci? – etické reflexe problémů,

konfliktů či dilemat v dané konkrétní sociální práci a dále mravní kompetence konkrétní

pracovnice či pracovníka. Stačí tedy odbornost, zkušenost a etické kodexy pro zodpovědné

řešení problémů, rozhodování, jednání či nekonání v daných případech a vůči různých

zúčastněným aktérům? Ano, a kde máme právo, resp. relevantní právní normy? A jaký je vztah

právní úpravy, práva jako celku vůbec a takového etického kodexu a potažmo etiky, morálky a

mravnosti? Dovolím si trochu předběhnout, ale takové otázky najdeme v kodexech, i když spíše

skrytě, jestliže je odhalíme přemýšlením o obsahu kodexů a jejich analýzou i odbornou reflexí.

Taky může zaznít námitka, že jsou takové kodexy obecné, že nejsou schopny zahrnout všechny

aspekty konkrétního případu sociálního pracovníka, včetně společenských, politických, soci-

kulturních, právních, ekonomických, místních souvislostí a podmínek. Mají přesto své místo

v praxi a reflexi sociální práce? Lze je nějak využít při své práci? Při jejich čtení se může

rovněž někomu přihodit, že plně nerozumí uváděným principům bez předchozích znalostí

z oblasti etiky a lidských práv...Angažované kritické čtení konkrétních osob i společné v týmu

může při zohlednění pravidel hermeneutiky a poznatků zúčastněných disciplín přinést mnoho

zajímavých otázek, otazníků, námitek, zkušeností, potvrzení i nesouhlasů a tím i návrhů pro

případné změny a posuny i pro hledání zodpovědného rozhodování a jednání v oblasti vlastní

sociální práce.

Proto si některé základní etické kodexy představíme, přihlásíme se k jejich pojetí sociální

práce a budeme se snažit je krátce interpretovat z hlediska etiky fundamentální, individuální i

sociální, z hlediska lidských práv a v rámci vztahu nadepisovaného právo a morálka. Budeme

sledovat jejich roli a vůbec místo etiky, étosu povolání a mravní kompetence v sociální práci a

v této souvislosti silné i slabé stránky takových kodexů (analogicky např. s rolí a postavením

lékařských přísah ve vykonávání povolání lékaře, tzn. v napětí kompetencí odborné a mravní,

biomedicínské etiky, lidských práv v této oblasti, právní úpravy, socioekonomického kontextu,

étosu povolání obsaženém v kodexech, resp. přísahách). Tím by tento text rád přispěl k větší

orientaci čtenáře v oboru etika, v oblasti lidských práv, k hlubšímu porozumění etickým

kodexům v sociální práci a jejich (omezené) využitelnosti v každodenní sociální práci a ne v

posledku k růstu mravní kompetence sociální pracovnice či pracovníka a jejich týmů, tzn.

odůvodněnému eticky zodpovědnému smýšlení, rozhodování a jednání v jeho profesi. Současně

chce takový přístup poskytnout nástroje pro řešení jednotlivých případů, problémů, morálních

konfliktů a dilemat v sociální práci (a třeba i v osobním životě).

1. Pojetí sociální práce v etických kodexech sociálních pracovníků

V nadpisu se objevil plurál ohledně kodexů, tzn. že nenahlédneme jen do jednoho, ale do

vícero, resp. do hlavního mezinárodního, dále pak do českého etického kodexu sociálních

pracovníků, do kodexů určitých organizací v ČR i do kodexu ze zahraničí a srovnáme je. Takto

budeme postupovat i při reflexi dalších principů a témat obsažených v kodexech.

1.1 Mezinárodní rovina

Nejprve tedy Ethics in Social Work, Statement of Principles (Etika v sociální práci, prohlášení

principů), označovaný jako Mezinárodní etický kodex sociální práce – principy, ze společné

dílny International Federation of Social Workers (IFSW) (Mezinárodní federace sociálních

pracovníků) a International Association of Schools of Social Work (IASSW) (Mezinárodní

asociace vzdělavatelů v sociální práci) schválený valným shromážděním těchto organizací

v australské Adelaide v říjnu 2004.1

Definici sociální práce zde najdeme v čl. 2, kde se uvádí, že se profese sociální práce

zasazuje za sociální změnu, řešení problémů v lidských vztazích a také za zplnomocnění

(empowerment), způsobilost a osvobození lidí a podporuje je s cílem, aby napomáhala blahu

(wellbeing, Wohlergehen, dobrému lidskému bytí). Sociální práce zasahuje v místech, kde

dochází k vzájemnému působení lidí a jejich prostředí. Využívá k tomu teorie lidského chování

a sociálních systémů. Základem sociální práce jsou principy lidských práv a sociální

spravedlnosti.

Doporučení (2001) Rady Evropy o sociálních pracovnících2 řadí mezi stěžejní lidsko-

právní dokumenty Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv. Toto Doporučení ve své

preambuli uznává, že „sociální práce byla a nadále je významným příspěvkem k odpovědi na

ekonomické a sociální změny a k podpoře bezbranných lidí a společenství v období změn“, že

„podporuje sociální blaho jednotlivců, skupin a komunit, zjednodušuje sociální soudržnost

v období změn a podporuje a ochraňuje zranitelné členy společnosti tím, že spolupracuje

s uživateli služby, s komunitami a jinými profesemi (...) Někteří potřebují pomoc a vedení (...)

péči, podporu a ochranu. Sociální pracovníci odpovídají na tyto potřeby“, že „podstata

profesionální sociální práce vyžaduje nejvyšší úroveň odpovědnosti při rozhodovacím procesu a

zralý úsudek ze strany sociálních pracovníků (...)“, že „je profese s těsnými vazbami na další

sociální profese. Odvozuje své znalosti z humanitních a sociálních věd a ze systematického

oceňování své vlastní praxe...“

Příloha tohoto Doporučení (2001)1 obsahuje mezi zásadami, které mají regulovat podíl

sociálních pracovníků na udržování sociální soudržnosti v těsné spolupráci se svými odbornými

orgány, že mají „sociální pracovníci společně s dalšími profesionálními agenturami a vládami

hlavní odpovědnost za identifikaci a prevenci zneužívání dětí a dospělých příjemců péče“ a že

„by měla být sociální práce poskytována způsobem, který respektuje společenství i kulturní

tradice a také práva a přání uživatelů služeb.“3

K těmto zásadám se ještě vrátíme, když budeme hledat místo etických kodexů v sociální

práci a roli lidských práv v nich a v ní.

1.2 České kodexy

1 Srov. www.ifsw.org/en (3. 3. 2008), www.sozialarbeit.at/eticint.htm (10. 10. 2005), http://sspcr.cz (3. 3. 2008). Z těchto odkazů je již patrné, že budeme mít před očima anglický originál, odborný německý překlad a verzi českého překladu uvedenou na www Společnosti sociálních pracovníků České republiky.2 Srov. Doporučení Rec (2001)1 Výboru ministrů členským státům o sociálních pracovnících přijaté dne 17. ledna 2001 na 737. schůzi náměstků ministrů, http://radaevropy.cz (3. 3. 2008).3 Tamtéž.

Etický kodex sociálních pracovníků České republiky, který byl schválen plénem Společnosti

sociálních pracovníků dne 19. 5. 2006 a nabyl účinnosti dnem 20. 5. 20064 se přímo neodvolává

na mezinárodní kodex (mluví o dokumentech relevantních pro praxi sociálního pracovníka a

zmiňuje zejména Všeobecnou deklaraci lidských práv, Chartu lidských práv, Úmluvu o právech

dítěte a obecně další mezinárodní deklarace a úmluvy, Ústavu ČR

a Listinu základních práv a svobod a další zákony ČR, které se „od těchto dokumentů

odvíjejí“), nicméně v čl. 1 Etické zásady odst. 1.1. konstatuje, že je „sociální práce založena na

hodnotách demokracie, lidských práv a sociální spravedlnosti“, že „sociální pracovník

respektuje právo každého jedince na seberealizaci v takové míře, aby současně nedocházelo

k omezení stejného práva druhých lidí“, že takový pracovník svými znalostmi, dovednostmi a

zkušenostmi „pomáhá jednotlivcům, jednotlivým skupinám, komunitám

a sdružení občanů při jejich rozvoji a při řešení konfliktů jednotlivců se společností a jejich

následků“.

I přes chybějící odvolání se na mezinárodní kodex však můžeme číst sociální práci

založenou na lidských právech a sociální spravedlnosti ve srovnání s fundamentem sociální

práce v principech lidských práv a sociální spravedlnosti dle mezinárodního kodexu;

respektované právo každého člověka na seberealizaci (či snad lépe sebeuskutečňování) bychom

mohli vidět v souvislosti s principem empowerment (zplnomocnění, způsobilost)

a osvobozováním lidí v mezinárodním kodexu; důležitá poznámka o zajištění tohoto práva

i druhých osob a o pomoci druhým lidem při řešení konfliktů se společností a jejich následků

by mohla korespondovat s problematikou lidských vztahů a interakce s prostředím, jak ji

pozorujeme v definici sociální práce mezinárodního kodexu. Český kodex tedy začíná rovnou

etickými zásadami a nemá na rozdíl od mezinárodního kodexu explicitně uvedenou definici

sociální práce a nevyjadřuje svůj vztah k Mezinárodnímu etickému kodexu sociální práce.

Na skutečnost, že Etický kodex sociálních pracovníků v ČR vychází z Mezinárodního

etického kodexu sociální práce, poukazuje i předsedkyně Společnosti sociálních pracovníků

v ČR.5 Zmíněným názvem článku jsme se již určitým způsobem předem dotkli tématu role

etického kodexu v sociální práci. Zatím se ale ještě vrátíme k problematice této kapitoly.

Podobně jako Etický kodex sociálních pracovníků ČR postupuje i Etický kodex A Kluby

ČR.6 Ten v první své části 1) odst. 1.1 uvádí, že je „sociální, psychologická a zdravotní péče

založena na hodnotách demokracie a lidských práv“, a zmiňuje v této souvislosti Chartu

lidských práv, Úmluvu o právech dítěte a etický kodex Práv pacientů. Ty doplňuje platnou

4 Srov. http://sspcr.unas.cz (3. 3. 2008).5 Srov. Etický kodex je základ při aplikaci metod sociální práce, říká Věra Novotná, http://socialnirevue.cz (3. 3. 2008).6 Srov. http://www.akluby.cz (3. 3. 2008).

legislativou ČR, která se od uvedených dokumentů odvíjí. V tuto chvíli pomineme, že se

objevují jen tyto tři dokumenty (a s tím v souvislosti, které by mohly být ještě uvedeny), a

všimneme si opět základu lidských práv a hodnot demokracie (o nich zatím nevíme, co se jimi

myslí), vazby státní legislativy na lidsko-právní dokumenty7 a rozšíření o etický kodex práv

pacientů, jestliže se zabývá i zdravotní péčí (proto se nám v textu objeví principy, které známe

z lékařské etiky, a viz dále). Odst. 1.4 obsahuje prostřednictvím negativního vymezení opět

právo každého člověka na seberealizaci a jeho možné omezení. Není zde tedy přímo definice

sociální práce jako v mezinárodním kodexu, ani odvolání se na mezinárodní či český etický

kodex sociálních pracovníků. Ovšem na příslušné internetové stránce s tímto kodexem pod

heslem etické kodexy narazíme na odkaz na oba kodexy. Kromě toho i najdeme odkaz na

Etický kodex internetové poradny vypracovaný Českou asociací pracovníků linek důvěry a

schválený XIII. sněmem ČAPLD dne 28. 5. 2005 v Liberci. V úvodu kodexu se dozvíme, že

„internetová poradna umožňuje informační kontakt s klienty a kvalifikovanou pomoc klientům

v tísni pomocí internetových technologií.“8 Vezmeme-li klíčová slova informační kontakt,

kvalifikovaná pomoc v tísni můžeme zahlédnout odraz prvků definice sociální práce

z mezinárodního dokumentů (viz výše).

Etický kodex společnosti TyfloCentrum Brno, o.p.s.9 v první části Etické zásady odst. a)

přejímá přesné znění z Etického kodexu sociálních pracovníků ČR (dále jen EKSP) a vůbec

celou tuto část etických zásad. Stejně tak postupuje Etický kodex SPMP ČR Centrum služeb

Hvozdy. V souladu s Etickým kodexem sociálních pracovníků České republiky jen s tím, že

vynechává Všeobecnou deklaraci lidských práv, další mezinárodní deklarace a úmluvy, Ústavu,

Listinu a další zákony a dále větu, že je sociální práce založena na hodnotách demokracie,

lidských práv a sociální spravedlnosti.10 Je tam však zmínka, že „sociální pracovník dbá na

dodržování lidských práv u skupin a jednotlivců“, a když poskočíme již do další části kodexu

nadepsané Pravidla etického chování sociálního pracovníka a podbodu Ve vztahu ke klientovi,

dočteme se, že „sociální pracovník vede své klienty k vědomí odpovědnosti sám za sebe“ a že

„jedná tak, aby chránil důstojnost a lidská práva svých klientů“; a v podbodu Ve vztahu ke

společnosti se kromě jiného dozvídáme o působnosti sociálního pracovníka „na rozšíření

možnosti a příležitosti ke zlepšení kvality života pro všechny lidi, a to ze zvláštním zřetelem ke

znevýhodněným a postiženým jedincům a skupinám.“11 V tomto znění bychom rovněž mohli

zaslechnout slova definice sociální práce z mezinárodního etického kodexu (fundament

7 O tomto vztahu a postupu pojednává ve svém příspěvku paní Helena Kumstová.8 Srov. http://www.akluby.cz.9 Srov. http://www.tyflocentrum-bm.cz/doc/eticky-kodex.pdf (3. 3. 2008). Jedná se o krajské středisko sociálních služeb pro zrakově postižené.10 Srov. http://www.sdm-hvozdy.cz (3. 3. 2008). 11 Tamtéž.

v principech lidských práv, empowerment, způsobilost, osvobozování a na základě termínů

možnost a příležitost ke zlepšení kvality života všech lidí pojem blaho či dobré lidské bytí).

Etický kodex pracovníka, který používá při své práci s klienty jako metodu intervence

videotrénink interakcí (dále jen Etický kodex VTI trenéra) vychází, jak se píše v jeho odst. 3

úvodu, „z etického kodexu sociálních pracovníků ČR“.12 V části II. Definice profese VTI

trenéra objasňuje, že takový trenér pracuje s klienty (uživateli služby i kolegy) a využívá této

metody jako „intervence a pomoci klientům s problémy v oblasti chování, učení, vztahů

a komunikace“, dále, že „přijímá roli pomáhajícího pracovníka“ a že „kontrolní aspekty jeho

činnosti vstupují do hry pouze a jedině tehdy, když je vážně ohroženo zdraví nebo psychická

integrita klienta nebo jemu svěřených osob.“ Jestliže tomu tak je, podléhá takový pracovník

„oznamovací povinnosti podle příslušných platných právních předpisů ČR.“13 Můžeme si zase

položit vedle sebe tuto definici profese a definici sociální práce v mezinárodním etickém

kodexu, zvláště když text pokračuje částí III. Obecné etické principy, kde stojí, že je VTI

„obecně uznávanou metodou sociální práce a poradenství, která je založena na respektu

k hodnotě a důstojnosti každého člověka a na právech, která z toho vyplývají“, takový

pracovník „podporuje a chrání fyzickou, duševní, emocionální a duchovní integritu a blaho

každého člověka“, což zde hlavně znamená:

„a) respektuje právo na sebeurčení klienta, tzn. respektuje a podporuje právo klienta na vlastní

volby a rozhodnutí, nezávisle na hodnotové orientaci klienta, za předpokladu, že ten neohrozí

práva a legitimní zájmy druhých, zejména vlastních či do výchovy svěřených dětí;

b) podporuje aktivní zapojení a účast osob (...) takovým způsobem, aby mohli dosáhnout

zplnomocnění v takových aspektech rozhodování a jednání, které ovlivňují jejich život;

c) jedná s každým člověkem jako s celostní a jedinečnou bytostí, zajímá se o něj v rámci

rodiny, skupiny, týmu, komunity a společenského a přirozeného prostředí;

d) identifikuje a svými intervencemi rozvíjí silné stránky jednotlivců, skupin a týmů a tak

podporuje jejich zplnomocnění.“14

Svou metodu sociální práce a poradenství zakládá tedy v souladu s mezinárodním

etickým kodexem a s EKSP na důstojnosti člověka a na právech, která z ní vyplývají. I když

není doslova uvedeno „na lidských právech“, je to z kontextu patrné. Je zajímavé, co myslí

autoři tím, že kromě důstojnosti hovoří ještě o hodnotě každého člověka. Nechceme předbíhat,

nicméně si dovolíme udělat poznámku, že by z hlediska etiky určitě lidská důstojnost stačila,

protože ona znamená absolutní vnitřní hodnotu každého člověka na základě jeho lidského bytí.

12 Srov. http://www.spin-vti.cz/etika.html (3. 3. 2008). Byl přijat jako platný na jednání schůze supervizorů v Praze dne 9. 5. 2006. SPIN je nestátní nezisková organizace pro rozvoj metody VTI v ČR.13 Tamtéž.14 Tamtéž.

Podnětná a důležitá je vyslovená podpora a ochrana celistvě chápané integrity lidské osoby

(celistvé pojetí člověka, tzv. obraz člověka s různými rozměry jeho existence). Bylo by opět

zajímavé, kdyby autoři odpověděli na otázku, proč tak činí a kam řadí mravní rozměr

osobnosti, nebo zda ho vynechali či opomněli.

Autoři považují každého člověka za celostní a jedinečnou bytost15 v síti jejích různých

vztahů a společenského prostředí a tím svůj kodex antropologicky ukotvují.

Sociální práce se dle tohoto kodexu snaží identifikovat a svými intervencemi rozvíjet

silné stránky jedinců, skupin i týmů a touto cestou podporovat jejich zplnomocnění. Zaznívá

zde tedy princip empowerment, posilování způsobilosti k svébytnému zodpovědnému

rozhodování a jednání (zdůraznění autonomie), kromě principu personality (zanesená lidská

důstojnost, obraz člověka) i princip subsidiarity (aktivní zapojení a účast osob), je určena role

lidských práv.

Etický kodex Ústavu sociální péče Kytlice16 stanovuje povinnost pracovníka tohoto

zařízení, aby dodržoval při výkonu služby práva skupin i jednotlivců, která jsou zakotvena

v různých lidsko-právních dokumentech a – to již stojí v části 3. Závaznost etického kodexu –

v EKSP, Etickém kodexu sester, Právech pacientů, Právech tělesně postižených, Právech

duševně postižených, Právech lidí ve stáří, v Evropské chartě práv a svobod pro staré občany.

Při své službě respektuje jako v předešlém kodexu jedinečnost každého člověka bez ohledu na

jeho různé charakteristiky a postavení. Ozývá se tak určitý obsah pojmu lidská důstojnost.

Z EKSP vychází i Etický kodex České asociace streetwork sdružující nízkoprahové

sociální služby17 a v části 1. Etické zásady obecně představuje, že je „sociální, psychologická a

zdravotní péče založena na hodnotách demokracie a lidských právech, které jsou vyjádřena

v Chartě Spojených národů, Úmluvě o právech dítěte a v etickém kodexu Práv pacientů. Dále

se řídí zákony tohoto státu, které se od uvedených kodexů odvíjejí.“18 Jedná se o obecné lidsko-

právní vymezení poskytované péče a o úzký výběr dokumentů. Neřeší však situaci, kdyby byly

platné zákony v rozporu s lidsko-právními dokumenty závaznými pro ČR či neřešily nebo jen

zatím nedostatečně upravovaly konkrétní praktické situace péče.

Nám se tím otevírá zajímavé téma pro etickou reflexi, resp. pro etiku práva, a sice vztah

práva a mravnosti včetně otázky, zda je eticky přípustné porušit za určitých okolností při

výkonu sociální práce platnou právní normu ve jménu vyšších principů (viz dále). Problematika

těchto vztahů se týká i dalších kodexů, které kromě principů lidských práv odkazují na zákony

své země.

15 Jak zde koresponduje toto pojetí člověka s obrazem člověka v židokřesťanské tradici a potažmo v teologické etice, resp. v její křesťanské podobě.16 Srov. http://www.uspkytlice.cz (3. 3. 2008).17 Srov. http://www.streetwork.cz/old/docs/eticky-kodex.rtf (3. 3. 2008).18 Tamtéž.

V uvedených českých kodexech se nedostalo – kromě znění „a další dokumenty“ –

konkrétně na Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, na Mezinárodní pakt

o hospodářských, sociálních a kulturních právech, na Úmluvu o odstraňování všech forem

rasismu, na Úmluvu o odstraňování všech forem diskriminace žen a na evropskou Úmluvu

o ochraně lidských práv a svobod a na revidovanou Sociální chartu EU. Na některé z těchto

prohlášení a úmluv se odvolává jako na zvláště relevantní cílová měřítka pro sociální práci

Mezinárodní etický kodex IFSW i Doporučení (2001)1 Rady Evropy.

1.3 Pohled do německy mluvícího sousedství19

Dříve než přistoupíme k tématu další kapitoly, dotkneme se přece jen ještě tzv. Vídeňské

deklarace,20 pro niž je sociální práce profesí, která uschopňuje jednotlivé lidi

a skupiny k tomu, aby stále více sami určovali svůj život a své soužití a zvládali ho

v solidárních vztazích. Sociální práce má podle této deklarace podporovat osobní a sociální

kompetenci i sociální prostředí a její přístup je celistvý – potřeby jednotlivých lidí, skupin

a obcí (státu) se pojímají v celku. Dokument dále deklaruje, k čemu je dle něj sociální práce:

zpřístupňuje zdroje a mnohotvární sociální služby (materiální podpora, osobní péče a sociální

integrace), rozvíjí a zlepšuje systémy sociální pomoci a přístup k nim, provádí prevenci

a profylaxi k zachování a podpoře humánních a sociálních kompetencí a přispívá k prosazování

společenských norem v souladu s uznávanými principy lidsko-právních dokumentů a sociálních

chart.

Deklarace si odpovídá i na otázku „s kým“: vykonává se v různých oblastech a zaměřuje

se na celek obyvatelstva. Pracuje v sociální, hospodářské a politické oblasti. To se konstatuje už

v prezentaci „jak“, kde se kromě jiného sděluje, že se sociální práce vykonává na základě

společenských smluv, vědeckých poznatků a etiky sociální práce.

Podepsané autorské skupiny blíže interpretují definici sociální práce z Mezinárodního

etického kodexu v rámci bodů komentář, hodnoty, teorie, praxe:21

v komentáři píší, že se profesionální sociální práce v jejích různých formách orientuje na

rozmanité a komplexní vztahy mezi lidmi a jejich prostředím (okolím). Jako úkol vidí

uschopňovat lidi, aby rozvíjeli své celkové možnosti, obohacovali svůj život a předcházeli 19 Neobjeví se tedy často uváděné kodexy z Velké Británie a Nového Zélandu. Ne pro nezájem, ale vzhledem k rozsahu příspěvku, k odkazu na jejich představení v jiné publikaci – srov. NEČASOVÁ Marie: Profesionalismus obecně a v sociální práci: etické kodexy (geneze a aplikace z pohledu kritické sociální práce, in: FISCHER Ondřej, MILFAIT René (eds.): Etika pro sociální práci, Praha: Portál, Jabok 2008 (připravuje se k tisku); dále vzhledem ke zpracování jim blízké problematiky v tomto manuálu – MOREÉ Dana: Multikulturalismus.20 Srov. Trinationales Dokument der Berufsverbände DBSH (Deutscher Berufsverband für Soziale Arbeit), NVMW (Nederlandse Vereniging van Maatschappelijk Werkers) und ÖBDS (Österreichischer Berufsverband Diplomierter SozialarbeiterInnen): Wiener Deklaration, http: //www.dbsh.de/html/publikationen.html (6 . 3. 2008). Jedná se o dokument tří národních profesních svazů sociálních pracovníků: Německa, Holandska a Rakouska vypracovaný pro německy mluvící oblast. Bohužel nenajdeme v dokumentu datum sepsání.21 Srov. www.dbsh.de (6. 3. 2008).

dysfunkcním. Těžištěm takové praxe je řešení problémů a změna. Profesionální sociální práce

představuje síť hodnot, teorií a praxe.

Zakládá se na humanitárních a demokratických ideálech a tyto hodnoty vyplývají z respektu

k rovnosti a důstojnosti všech lidí. Zaměřuje se na lidské potřeby a přednostně podporuje rozvoj

silných stránek lidí. Jako motivace jejího jednání slouží lidská práva a sociální spravedlnost.

Profesionální sociální práce usiluje o zmirňování chudoby, osvobozování zraněných

vyloučených a utlačovaných lidí, o poznávání silných stránek a o podporu integrace. Hodnoty

jsou obsaženy v etických kodexech.

A v odstavci s nadpisem teorie pokračují autoři v představování profesionální sociální práce,

která se zakládá na systémických vědomostech, které pocházejí z výzkumu i praxe. Využívá

vědeckých disciplín o lidském rozvoji jedinců a sociologii, aby analyzovala těžké situace

a usnadňovala individuální, organizační, sociální a kulturní změny.

A nakonec pod heslem praxe je posláním profesionální sociální práce, aby pojmenovávala

hranice, nerovnost a nespravedlnost ve společnosti, odpovídala na krize a nebezpečí, na

každodenní osobní a sociální problémy. Zaměřuje se na jednotlivého člověka i na prostředí, její

intervence sahá od čistě osobních psychosociálních procesů až k účasti na sociálním

zákonodárství, plánování a rozvoji. Těžiště může být jiné dle dané země, doby a souvisí

s kulturními, historickými a sociálně ekonomickými podmínkami. Profesionální sociální práce

se zde chápe jako dynamická a dále se rozvíjející, proto nelze považovat žádnou definici za

konečnou.

Konstatování poslední věty může být výzvou i pro jednotlivé sociální pracovníky i pro

jejich týmy, aby se pokoušeli sami definovat, jak rozumí (své) sociální práci, a tak mohou

přispívat k případnému dalšímu dynamickému rozvoji definice na mezinárodní i národní úrovni.

Vysvětlující text mezinárodní definice, Vídeňská deklarace a nakonec vlastně i další

etické kodexy staví se samozřejmostí i na poznatcích relevantních vědeckých disciplín

a zkušenostech pracovníků, což nás vede k poznámce, že je jedním ze znaků etické reflexe je

její interdisciplinární způsob práce. Nejprve se snaží problematiku poznat a popsat z různých

úhlů zúčastněných disciplín a aktérů, zde objevuje důležitá témata, konflikty, dilemata pro svou

reflexi, kde použije své odpovídající nástroje, včetně vyjasnění si otázky, kdo je člověk. Tato

reflexe je ve služně dalšímu kroku, a sice výsledku, který můžeme nazvat, jak je potřeba proto

jednat (či nejednat), prostě, co dělat. Tento trojkrok se označuje slovesy vidět-posoudit-jednat.

A opravdu nechci předbíhat, přesto mi to nedá zde nevyslovit myšlenku, že etické reflexi

podléhají i různé etické kodexy a mohou z ní samozřejmě i čerpat, proto taky jen odborné

znalosti a dodržování etického kodexu nezajistí samo sebou mravní kompetenci

(i ) sociálních pracovníků a nevyřeší otázku mravnosti v sociální práci.

Dále nám tyto texty skýtají zajímavé ukazatele pro etickou reflexi: mají ve svém středu

člověka, jeho sebeurčení, jeho různé vztahy, potřeby, starosti, nouzi, ale nezapomínají na

kontext prostředí, tedy různých vazeb a souvislostí, které přesahují jednotlivého člověka a jeho

vztahy (zákonodárství, struktury, hranice, nespravedlnosti ve společnosti). Z toho plyne, že

bude a měla by etická reflexe zahrnovat nejen témata fundamentální a individuálně meziosobní

etiky, nýbrž i principy a témata etiky sociální (obé viz dále). Stejné platí pro souvislost lidských

práv: nejen občanská práva a svobody, ale i politická, sociální, kulturní, hospodářská a solidární

práva. A profese sociální práce se nahlíží jako velmi angažovaný aktér změny opět nejen změn

v životě jedince a jeho vztahů, ale i celospolečenských změn, právě různých struktur, institucí,

zákonů, mechanismů. Jako takový aktér tak nesnadných rozmanitých úkolů je přece rovněž

sociální pracovník nositelem lidských práv výše načrtnutých rozměrů, kategorií.

Usnesení generálního shromáždění Rakouského pracovního svazu diplomovaných

sociálních pracovníků (ÖBDS) uvede lapidárně hned v prvním článku svých Etických

standardů-povinností povolání sociálních pracovníků,22 že jsou sociální pracovníci zavázáni

lidským právům a že odmítají smlouvy, které lidským právům odporují.

Po tomto krátkém shrnutí a zhodnocení – a připravení si další půdy pro etickou reflexi

obsahů – navážeme ještě podobnými tóny Profesních etických principů Německého profesního

svazu pro sociální práci.23 Jako člen IFSW se v preambuli odvolává na příslušný dokument

IFSW24 a snaží se ho prosazovat. Sociální práce se zde popisuje jako instituce solidarity s lidmi

vykonávaná jako povolání, a to zejména s lidmi v různé sociální nouzi. Jako ve Vídeňské

deklaraci zaznívají solidární vztahy (viz dále sociální a právní princip solidarita) a zvláštní

zájem o lidi nejvíce nějak trpící či jinak potřebné (viz dále princip opce pro chudé).

Společensky zadané pověření sociální práce se spatřuje v odhalování sociálních problémů, ve

zveřejňování jejich příčin a podmínek a v provádění jejich řešení. Hranice sociální práce jsou

určeny strukturálními, právními a materiálními danostmi. Profesní sociální práce se zakládá na

univerzálních hodnotách, které se například vyjadřují v katalogu lidských práv či osobnostních

právech a v ústavním příkazu sociálního státu. Bezpodmínečnou a všeobecnou orientaci pro své

jednání spatřují členové DBSH v důstojnosti lidské osoby a prostřednictvím solidarity a

strukturální spravedlnosti se zavazují hodnotám, které zajišťují začlenění osoby do společnosti a

její ochranu ve společnosti.

Ze všeobecných zásad profesní sociální práce německého svazu ještě na tomto místě

zmíníme prohlášení, že členové DBSH svým profesním jednáním solidárním způsobem

22 Srov. Ethische Standards – Berufspflichten für SozialarbeiterInnen. Generalversammlungsbeschluss des OBDS, 17.10.2004 in Salzburg, http: //www.obds.at (21. 3. 2008).23 Srov. Berufsethische Prinzipien des DBSH. Beschluß der Bundesmitgliederversammlung vom 21. – 23.11.97 in Göttingen, http://www.dbsh.de (6. 3. 2008).24 Vzhledem k datu přijetí ještě ne na nejnovější definici a dokument, ale na dokument IFSW z roku 1994.

umožňují a podporují iniciativu zúčastněných lidí, jejich vlastní řešení a spolupůsobení, jejich

zapojení do sítě uspokojujících a pomáhajících vztahů, jejich postoje a schopnosti, s nimiž

mohou přispívat ke zlepšování světa. Členové mají pověření, jak se již konstatovalo v části 1

Výchozí situace, odhalovat, zveřejňovat a potírat strukturálně podmíněné příčiny sociální

nouze, zastávat se veřejně uskutečňování práv sociálně znevýhodněných, rozbíhat, spoluutvářet

politické procesy i mobilizovat pro potřebné síly a aktivně se podílet na sociálním plánování.

Sociální nouzi mají zkoumat na individuální i kolektivní úrovni a mají přitom spolupracovat na

lokální, národní i mezinárodní úrovni.

Prezentované široké a náročné pojetí profesní sociální práce nám potvrzuje nutnost etické

reflexe fundamentální, individuálně-meziosobní a sociální. Z témat fundamentální etiky nelze

přehlédnout lidskou důstojnost, autonomii, svobodu, svědomí, zodpovědnost, tajemství lidské

osobní viny a možnost proměny (smíření, odpuštění), z etiky individuálně-meziosobní např.

vztahy mezi pohlavími, sexuální orientaci, život s postižením a ve stáří a vztahy k němu, a

z reflexe sociální etiky její základní principy personality, solidarity, subsidiarity, trvale

udržitelného rozvoje, ale i témata strukturální či sociální vina, lidská práva, politická morálnost,

vztah práva a etiky, morálky, mravnosti. V textu se objevilo slovo postoje, takže se dostává při

hledání a posuzování mravně dobrého a správného rozhodování a jednání a při tématice mravní

kompetence slovo na smýšlení, motivace, úmysly, niterné procesy zúčastněných aktérů.

Etické principy DBSH – etické základy sociální práce se považují za nutný základ

sociální práce, představují na jedné straně národní konkretizaci mezinárodně platných Etických

základů sociální práce – principy a standardy IFSW a zároveň chtějí nabídnout své etické

principy v mezinárodním kontextu, kde se mohou i dále rozvíjet.

Pojetí profesní sociální práce postavené na etických a lidsko-právních principech

a kategoriích , jak jsme se dozvěděli z etických kodexů, i prohlášené postavení etických kodexů

v Doporučení (2001)1 o sociálních pracovnících: „Kodexy etiky a chování sociálních

pracovníků a agentur jsou pro podporu účinné sociální práce nezbytné a zajišťují respekt

k lidskému životu“,25 ukazuje, že téma etika neznamená pro sociální práci něco, co stojí mimo

profesní sociální práce či je jen doplňkem odborných poznatků, ale že se jedná o dvě

rovnocenné kompetence jednoho výkonu povolání sociálního pracovníka: o odbornou

a mravní. Z toho plyne, že by mělo vzdělávání v oboru etika a lidských práv nedílnou součástí

vzdělání a dalšího vzdělávání sociálních pracovníků. Toto nakonec připomíná i citované

Doporučení (2001)1 Rady Evropy, když doporučuje vládám členských států „podporovat

zahrnutí povinných kurzů lidských práv do osnov sociální práce a zajistit zejména jejich

25 Doporučení Rec (2001)1 Výboru ministrů členským státům o sociálních pracovnících, http://radaevropy.cz.

zavádění do praxe sociální práce“; „podporovat produkci výukových materiálů o lidských

právech a otázkách menšin a překlad dokumentu Lidská práva a sociální práce: manuál pro

školy sociální práce (Středisko lidských práv OSN) do jazyků ve vztahu k místní sociální

praxi;“ „podporovat rozvoj etických kodexů spojených s existujícími mezinárodními nástroji a

vyžadovat po agenturách, aby podporovaly prospěšnou praxi začleňováním etických kodexů do

dojednávání dodávek služeb a zajištění pracovních podmínek odpovídajících takovým etickým

požadavkům;“ a Příloha Doporučení ještě taky připomíná: „Pracovní prostředí sociálních

pracovníků by mělo být příznivé pro zavádění etických principů a prospěšné praxe.“26

Z předchozích vět je patrné, že chtějí autoři tohoto manuálu na daném prostoru

a vydavatel v tomto smyslu přispět.

Dále proto krátce představíme vědeckou disciplínu etika a její základní pojmy

a následně hlavně přiblížíme obsah základních etických a lidsko-právních principů etických

kodexů relevantních pro sociální práci.

Etické kodexy v sociální práci

Věnujeme-li se normativním fundamentům etických kodexů sociálních pracovníků, dotkneme

se alespoň lehce postavení etických kodexů v sociální práci a jejich silných i slabších stránek:27

etické kodexy obsahují zformulované standardy, principy a ustanovení závazků sociálních

pracovníků vůči dalším zúčastněným aktérům, včetně samozřejmě zejména adresátům jejich

profesního jednání. Spojují tak doporučená jednání s profesní morálkou s cílem aplikovat

a eticky reflektovat principy a standardy povolání. Chtějí poskytnout základ a orientaci pro

identifikaci a zhodnocení morálních dilemat. Kodifikace normativních principů a standardů se

tím stává - spolu s rozvojem specifické vědeckosti, odbornosti či profilování organizačních

forem a forem vlastního zastoupení - podstatnou součástí profesu profesionalizace. Etické

kodexy se proto mohou považovat za výraz etické reflexe profesní morálky i za morální výraz

profesního jednání, vůči němuž je třeba zaujmout kriticky konstruktivní odstup. Přesto sjednaná

a kodifikovaná profesní morálka či étos povolání stále vyžaduje etickou reflexi etických

kodexů.

Etické kodexy se systematicky vztahují k individuálnímu a interpersonálnímu jednání,

k roli povolání a k výkonu povolání i k nadřazeným normám a společenským strukturám.

nabízejí určité etické nástroje pro rozhodování v konfliktních případech. Tím se potvrzují

souvislosti mezi étosem povolání, etickou argumentací a kodexem chování. Ovšem étos

povolání není pouze produktem racionálních argumentů, které nelze vyčerpat v kodexu. Kodex

26 Tamtéž. Rovněž odkáži zejména ohledně materiálu Lidská práva a sociální práce uvedeného v Doporučení na příspěvek Aleny Kroupové v tomto manuálu a Petra Jandejska v tomto manuálu i v připravované publikaci FISCHER Ondřej, MILFAIT René (eds.): Etika pro sociální práci.27 Srov. např. BOHMEYER Axel und KURZKE-MAASMEIER: Ethikkodizes und ethische Deliberationsprozesse in der Sozialen Arbeit, in: HÜDEPOHL-LOB Andreas / LESCH Walter (Hg.): op. cit., 163-164, 172-174.

taky nemůže zachytit kulturně a dějinně podmíněnou rozmanitost a měnitelnost étosu povolání.

Snaha o strnulé dodržování pravidel by odporovala myšlence etické reflexe

a mravní způsobilosti. Mravní autonomie subjektu se nemůže a nesmí delegovat na jiné

subjekty a už vůbec ne jen na dodržování předpisů.

Současně víme, že znalost principů, norem, standardů, kodexů, hodnost, metod ještě

neznamená jejich uskutečňování, prosazování a hlavně zvnitřnění. Za slovy o hodnotách,

standardech, etických kodexech může být klidně prázdno, vnitřní neúčast, neuzdravené nitro

(„srdce“) člověka a jemu odpovídající motivy, hnutí, zájmy, kompenzace při zacházení

s druhými, různá politikaření, řevnivosti, touhy po moci, zášti. Takové postoje a rozpoložení

mohou znečišťovat atmosféru a překážet skutečné službě druhým.

Vztah etiky a sociální práce

Etika jako vědecká disciplína i sociální práce mají svůj předmět a cíl. Sociální pracovník hledá

ve své činnosti odůvodnění etického rozhodnutí a jednání.

Jestliže pojmeme sociální práci jako institucionalizovanou formu společenské solidarity,28

dojdeme k předmětu sociální práce, a sice k člověku z hlediska jeho začlenění do společnosti.

Zkušenosti sociální práce nabízejí poznatky o významu, hodnotách a možnostech

společenského soužití. Tyto poznatky se pokouší empiricky podložit a rozšiřovat sociální věda.

Materiálním objektem sociální práce je člověk. Určením předmětu sociální práce není ještě ale

zadán její cíl. Cílem a tím formálním objektem sociální práce, tedy oním specifickým úhlem

pohledu, podle něhož se materiální objekt zkoumá, je zabraňování sociálním problémům, jejich

odhalování a zvládání. Sociální práce se snaží pomáhat lidem v sociálně znevýhodněných

situacích a tím je uschopňovat k tomu, aby svůj život a své soužití utvářeli na základě

sebeurčení. Lze proto hovořit o institucionálním pověření sociální práce stát s profesionálními

prostředky solidárně při lidech v jejich sociálně těžkých situacích a nouzi, aby mohli dosáhnout

stavu svého lidského bytí, kdy jsou schopni se sami přijímat se sebeúctou, pozitivně vyladěným

sebehodnocením a vést samostatný život. Společnost tím institucionálně odpovídá na nutnost

solidární pomoci nejslabším členům. To se stává také měřítkem individuálního i

institucionálního jednání v sociální práci. Takto pojaté sociální práci jako osobně

zprostředkované formě společenské solidarity jde proto o účinnou praxi pomoci a podpory

lidem v těžkých sociálních situacích a vylučuje se tím pouhá sociální technologie či

pragmatismus. Ve hře jsou proto také motivy sociálních pracovníků.29

28 Srov. GRUBER Hans-Günter: op. cit., 7-11.29 Srov. tamtéž 10-11.

Etiku zde představíme jako disciplínu, která je reflexí morálního chování a mravního jednání,

úsudku, postojů, motivů, charakteru, institucí, struktur z pohledu toho, co je eticky dobré a zlé,

správné a nesprávné. Dozvídáme se, že etika nerovná se morálka, ani étos. Ale že je reflexí

různých přesvědčení, postojů, pravidel, norem, uspořádání a chování, které si kladou nárok na

to se nazývat morálkou. Morálek je proto v pluralitní společnosti a multikulturním světě vždy

víc, jsou skupinové a mohou být v napětí. S tím souvisí otázka, zda existují bezpodmínečně

platné principy, jimž musí každá taková „morálka“ odpovídat, aby se mohla považovat za

humánní morálku. Etiku zajímá proto vztah morálek a měřítka, které označuje jako moralitu. A

právě lidská důstojnost založená v autonomii člověka a z ní vyplývající základní lidská práva

představují ony bezpodmínečně platné principy, o nichž je racionální shoda ohledně humanity a

humánního utváření naší společnosti a našeho světa. Moralitě aplikované a konkretizované na

osobní i institucionální jednání se říká mravnost. Jako mravné jednání se označuje jednání, které

je vědomě zavázáno moralitě. Jde tedy o plně vydařený lidský život a lidské soužití.

Snahou etiky je dát odpověď na otázky typu „co mám konat?“, „jaký mám být a jak mám

jednat?“, aby se můj život zdařil. Předmětem, materiálním objektem je lidské jednání. Cílem a

tím formálním objektem je otázka, zda je toto jednání morálně dobré nebo zlé, správné či

nesprávné. Sleduje se, zda určité jednání přispívá ke zdaru lidského života a soužití.

K takovému rozlišování poskytuje etika orientaci a poradenství pomocí hodnot a norem,

zkoumá společensky dané étosy podle zkušeností vydařené praxe, odvozuje z ní odůvodněné

hodnoty a normy či je zpochybňuje. Pomáhá dále při tom, jak je možno hodnoty a normy

zodpovědně uskutečňovat v konkrétním jednání. Nabízí rovněž kritéria a pravidla pro případy,

kdy jsou hodnoty v konfliktu, když lze nějakou hodnotu uskutečňovat jen postupně nebo když

už je možné zvolit jen menší zlo.30

Etika tak upozorňuje sociální práci na základy a cíle jednání. A naopak sociální práce

poskytuje etické reflexi zkušenosti své praxe o možnostech a významu sociálního života pro

zdařilý lidský život a ona je pak může zahrnout do nalézání hodnot a norem. Další pomocí ze

strany etické reflexe je výše zmíněný příspěvek pro zodpovědné prosazování těchto hodnot

a norem v konkrétních situacích. Jak například zdůvodnit odejmutí dětí rodičům, kteří se

zapojili do trestných činů (komerčního) sexuálního zneužívání svých dětí? Které aspekty je

třeba v konfliktních situacích zohlednit, aby se jednalo o eticky zodpovědné rozhodnutí? Etika

zde může nabídnout určitá kritéria a orientační body.

30 Srov. např. tamtéž 12-20.

Upozorní (zejména ta se svými žido-křesťanskými východisky) např. na několik

skutečností:31

že je nutno respektovat lidskou důstojnost jako nejvyšší morální princip a paradigma právního

systému, nabídne určitý obraz (pojetí) člověka a umožní kritiku porušování tohoto obrazu;

může vysvětlit, co znamená závazek lidské důstojnosti a sociální spravedlnosti (to je náš hlavní

zájem);

může následně vyvodit i z opce pro ty nejslabší, nejzranitelnější, poškozené, aby se

podporovalo zmocnění (empowerement) slabých a slabými učiněných, stigmatizovaných,

přehlížených a nerespektovaných či určovaných cizími. A může z toho vyjít profesionální

koncept jednání ve smyslu vytváření možností pro sebeurčení;

přispěje k tomu, aby se lidé a skupiny lidí stávali subjekty utváření svých životních podmínek

a sociálního prostoru;

vidí tak potřeby lidí i jejich politický potenciál a způsoby každodenní solidarity. V pozadí toho

je uznání druhých v jejich jinakosti, respekt k autonomii člověka, respektování jeho důstojnosti,

zodpovědnosti a rozhodnutí svědomí;

připustí možnost viny, zajištění odpuštění a umožnění nového začátku. S tím bude souviset

i potřeba náhrady škody;

nebude se přitom bát poukázat na zkušenosti utrpení a jejich příčiny a posoudí společenské

fenomény a procesy z perspektivy vyloučených, zranitelných a poškozených. Spolu se

sociálními pracovnicemi a pracovníky pozvedne hlas proti nespravedlnosti a stane se obhájkyní

těch, kdo jsou obětí strukturální chudoby, násilí, zanedbání, sexuálního vykořisťování a

vyloučení;

poskytne naději na humanizaci systému a životních podmínek ve smyslu společných cílů,

motivace a solidárně kritického doprovázení.

Pojem étos v etice

Étosem rozumíme ve vědecké disciplíně etika (i teologická) konkrétní podobu mravního života,

a sice objektivně souhrn mravních norem a normativních obsahů, které se uznávají jako platné

v určité společnosti i s ohledem na určité sociální role a odpovídající zvláštní skupiny (např.

étos lékaře, sociálního pracovníka, učitele, soudce...); a subjektivně postoj

a smýšlení, mravní charakter jedince. Z toho je již patrné, že nás bude hlavně zajímat étos

povolání sociálního pracovníka. V étosu obecně se tedy konkretizují morální požadavky do 31 Srov. LIENKAMP Andreas: Parteinahme für eine Solidarität mit den Armen. Impulse einer Theologie Sozialer Arbeit für die Gesellschaft, in: KROCKAUER Rainer, BOHLEN Stephanie, LEHNER Markus (Hrsg.): Thelogie und Soziale Arbeit. Handbuch für Studium, Weiterbildung und Beruf, München: Kösel 2006, 267-273.

normativního vzorce jednání. Tento vzorce odpovídá určitému kulturnímu porozumění světu a

smyslu, institucionálnímu zřízení (rodina, právo). Navazuje na mravy, zvyklosti, tradice

a ukazuje vzorce vedení (způsobu) života, vzory a ideály. Ve společnosti lze rozlišovat různé

formy étosů. Například étos určitých etnických či náboženských skupin, étos sociálních rolí,

funkcí a povolání. Formy étosu posledních tří jmenovaných skupin v rámci rámcového

(společenského) étosu ukazují na fakt, jak se na určité povolání či funkci váží etické požadavky,

které vyplývají hlavně z věcného úkolu či lépe z oboru či tematické oblasti. Étos povolání

umožňuje zachytit odborné jednání („technické, metodické“) dejme tomu lékaře či zde hlavně

sociálního pracovníka v jeho morálním významu a objektivně zavázat subjektivní svědomitost.

Rovněž se ukazuje, že se výkon určitého povolání chápe jako spojení dvou rovných

kompetencí: té odborné a mravní. Vidíme tedy, že se pojmem étos označuje celek všech

postojů, přesvědčení, hodnot a norem, který pro své jednání uznává jako závazný určitá osoba

či skupina lidí, instituce, společenství. Někdy se proto taky hovoří o tzv. vnitřních sociálních

morálkách. V pojmu étos zachycujeme společenské i individuální prvky, celek morálního

chování a jednání lidí ve společnosti. Étos povolání je vztažen ke skupině (lékaři, sociální

pracovníci), zahrnuje ale i vnitřní přesvědčení jednotlivých členů: vezměme např. asi

nejznámější Hippokratovu přísahu lékařů (a její další aktualizace), kde se lékaři zavazují, že

budou podle svého nejlepšího vědomí a svědomí pečovat o tělesné blaho a zdraví svých

pacientů. Vnímáme zde odborné poznatky i morální rozměr, proto můžeme étos definovat takto

na závěr ve zkratce jako způsoby života jedince nebo skupiny (v našem případě především

skupiny povolání sociálního pracovníka), které jsou utvářeny určitými základními postoji a

určitou racionalitou.32

Napadne nás, co když se ale dostanou jednotlivé formy étosu do rozporu? Jak zajistit

v pluralitní společnosti a multikulturním světě přece jen bezpečné soužití a sociální soudržnost?

Existují nějaké bezpodmínečně platné a závazné principy, jimž musí odpovídat všechny étosy

ve společnosti i étosy skupinové, resp. povolání? A na základě historických zkušeností (20. stol.

a zneužívání nacionálně socialistického a komunistického režimu i étosu povolání lékařů a

právníků) se můžeme ptát, zda nehrozí nebezpečí zneužití při vytváření či aplikaci étosů

povolání, jestliže by už dále nepodléhaly dalšímu možnému přezkoumání...Co když by se

dostal do rozporu s principy demokratického právního státu? A nakonec, Hippokratova přísaha

při vší úctě už nevystačí pro řešení všech moderních biomedicínských problémů...

32 Srov. KLUXEN Wolfgang: Ethos, in: Lexikon der Bioethik, Band 1 (A-F), Gütersloh: Gütersloher Verlagshaus, 2000, s. 693-694; GRUBER Hans-Günter: Ethisch denken und handeln. Grundzüge einer Ethik der Sozialen Arbeit, Stuttgart: Lucius, 2005, s. 25, 46; LAUBACH Thomas: Zugänge. Grundaspekte der ethischen Reflexion, in: HUNOLD Gerfried/LAUBACH Thomas/GREIS Andreas (Hrsg.): Theologische Ethik. Ein Werkbuch, Tübingen: A. Francke, 2000, s. 30.

Proto étosy představují pro vědeckou disciplínu etika (i teologickou) předmět reflexe

a nestanovují automaticky, co je morálně dobré a špatné, správné a nesprávné jednání,

a nezaručují svou existencí mravní kompetenci člověka i člena určité profese, např. mravní

kompetenci sociálního pracovníka při výkonu jeho povolání.

Do etické reflexe tak spadají etické kodexy sociálních pracovníků jako výrazy étosu

povolání či profesní morálky. A vzhledem k tomu, že tento étos tvoří podstatnou součást praxe

sociálních pracovníků, zařadíme do etické reflexe nutně i mravní kompetenci těchto

pracovníků.

Proto se setkáme s tím, že se v oblasti etiky sociální práce mluví o profesní morálce jako

o „profesionálním zacházení s morálkou“.33 Myslí se tím, že etická reflexe normativních

závazků praxe profesní sociální práce zprostředkovává kompetenci, která se projevuje tím, že

prokazuje profesionální zacházení s otázkami etiky, morálky a étosu. A tato způsobilost se

považuje za integrální součást profesní morálky či étosu povolání a znamená to, co jsme

označili pojmem mravní kompetence. Konstruktivně a kriticky reflektuje i podmínky realizace

požadavků profesní morálky. Má před sebou morální zodpovědnost, která bere vážně osobní i

strukturální podmínky jednání člověka v tomto světě a snaží se zabraňovat morálnímu

přetěžování, morálnímu nedostatečnému vytížení i „hrdinské morálce“ nějakých nejvyšších

morálních výkonů aktérů profesionálního jednání.

Z tohoto důvodu se rozlišují tři způsoby profesní morální zodpovědnosti:34

individuální zodpovědnost osoby v jejím bezprostředně individuálním jednání; intermediární

zodpovědnost osoby v sociálně propojeném jednání společenství s ohledem na sociální řád

a procesy; korporativní zodpovědnost v jednání organizace, které je vztaženo k rolím.

Organizace je zodpovědná za strukturální aranžmá pro jednání sociálních pracovníků i za

utváření veřejného rámce (např. vnímáním společensko-politického mandátu pro sociálně

znevýhodněné lidi). Role vedení zahrnuje z hlediska profesní morální zodpovědnosti rovněž

úkol etického rozvoje organizace. Míní se jím především zodpovědnost za etickou kulturu

zvažování a sporů, v níž mohou spolupracovníci se společnou zodpovědností projednávat,

interpretovat a rozhodovat situace morálních konfliktů a dilemat, které znají se své každodenní

praxe. Organizace má vytvářet vhodné struktury pro tyto příležitosti, které mají zabezpečit, že

se konstruktivní a kritická etická reflexe morálních závazků praxe profesionální sociální práce

účinně uskuteční v každodenním jednání a že zabrání libovůli a nahodilosti. Současně se jedná

o cestu, jak se vyhýbat nebezpečí, že budeme redukovat profesi sociálního pracovníka na

33 Srov. HÜDEPOHL-LOB Andreas: Berufliche Soziale Arbeit und die ethische Reflexion ihrer Beziehungs- und Organisationsformen, in: HÜDEPOHL-LOB Andreas / LESCH Walter (Hg.): Ethik der Sozialer Arbeit. Ein Handbuch, Paderborn: Ferninand Schöningh, 2007, s. 159-161.34 Srov. tamtéž, 160.

techniku, technologii a věc uklidňování a uchlácholení, a přitom může docházet k porušování

lidských práv.

Etickou reflexi praxe profesionální sociální práce – na reflexi pracovníka i týmu - proto

považujeme za integrální součást profese, která je zavázána dle svých dokumentů reálnému

uskutečňování lidských práv v životě lidí. K profesi tak patří, že zná etické a lidsko-právní

principy obsažené v etických kodexech sociálních pracovníků, rozumí jim a dovede je použít

při řešení konkrétních problémů, konfliktů a dilemat.

V následujících řádcích si představíme tyto základní principy představíme a v souvislosti

s tím pojetí sociální práce, jak to najdeme v etických kodexech sociálních pracovníků.

Definice sociální práce

Chceme-li zjistit relevantní a závaznou definici sociální práce, nahlédneme zde do příslušných

etických kodexů sociálních pracovníků:

nejprve Ethics in Social Work, Statement of Principles (Etika v sociální práci, prohlášení

principů), označovaný jako Mezinárodní etický kodex sociální práce – principy, ze společné

dílny International Federation of Social Workers (IFSW) (Mezinárodní federace sociálních

pracovníků) a International Association of Schools of Social Work (IASSW) (Mezinárodní

asociace vzdělavatelů v sociální práci) schválený valným shromážděním těchto organizací

v australské Adelaide v říjnu 2004.35 Již v nadpisu dokumentu se objevuje prezentace etických

principů.

Definici sociální práce zde najdeme v čl. 2, kde se uvádí, že se profese sociální práce

zasazuje za sociální změnu, řešení problémů v lidských vztazích a také za zplnomocnění

(empowerment), způsobilost a osvobození lidí a podporuje je s cílem, aby napomáhala blahu

(wellbeing, Wohlergehen, dobrému lidskému bytí). Sociální práce zasahuje v místech, kde

dochází k vzájemnému působení lidí a jejich prostředí. Využívá k tomu teorie lidského chování

a sociálních systémů. Základem sociální práce jsou principy lidských práv a sociální

spravedlnosti. Podtrhli jsme to, co je podle definice pro sociální práci tím fundamentálním

a čím se budeme v příspěvku zabývat.

Signatáři dokumentu před tím v preambuli vyznávají, že považují etické vědomí za

základní část praxe povolání sociálních pracovníků a jejich způsobilost a závazek eticky jednat

za podstatný aspekt kvality služby. Jako cíl práce IASSW a IFSW označují podporu debat o

etice a etických reflexí v členských asociacích, mezi poskytovateli sociální práce 35 Srov. www.ifsw.org/en (3. 3. 2008), www.sozialarbeit.at/eticint.htm (10. 10. 2005), http://sspcr.cz (3. 3. 2008). Z těchto odkazů je již patrné, že budeme mít před očima anglický originál, odborný německý překlad a verzi českého překladu uvedenou na www Společnosti sociálních pracovníků České republiky.

a studujícími obor sociální práce. Tento dokument zůstává na rovině všeobecných principů

a zároveň respektuje specifické výzvy a problémy jednotlivých zemí, a proto chce povzbudit

sociální pracovníky v různých místech, aby reflektovali jim vlastní výzvy a dilemata a činili

ohledně nich eticky informovaná rozhodnutí.

Uvádějí se přitom jen některé problematické oblasti:

loajalita, poctivost se odehrává často v napětí odporujících si zájmů,

naplňování role pomáhajícího a kontrolujícího zároveň,

konflikt mezi povinností chránit zájmy lidí, s nimiž pracují, a společenskými požadavky

efektivnosti a užitečnosti (prospěšnosti),

zdroje společnosti jsou omezené.

Etický kodex sociálních pracovníků České republiky36 se přímo neodvolává na mezinárodní

kodex (mluví o dokumentech relevantních pro praxi sociálního pracovníka a zmiňuje zejména

Všeobecnou deklaraci lidských práv, Chartu lidských práv, Úmluvu o právech dítěte a obecně

další mezinárodní deklarace a úmluvy, Ústavu ČR a Listinu základních práv a svobod a další

zákony ČR, které se „od těchto dokumentů odvíjejí“), nicméně v čl. 1 Etické zásady odst. 1.1.

konstatuje, že je „sociální práce založena na hodnotách demokracie, lidských práv a sociální

spravedlnosti“, že „sociální pracovník respektuje právo každého jedince na seberealizaci

v takové míře, aby současně nedocházelo k omezení stejného práva druhých lidí“, že takový

pracovník svými znalostmi, dovednostmi a zkušenostmi „pomáhá jednotlivcům, jednotlivým

skupinám, komunitám a sdružení občanů při jejich rozvoji a při řešení konfliktů jednotlivců se

společností a jejich následků.“

I přes chybějící odvolání se na mezinárodní kodex však můžeme číst sociální práci

založenou na lidských právech a sociální spravedlnosti ve srovnání s fundamentem sociální

práce v principech lidských práv a sociální spravedlnosti dle mezinárodního kodexu;

respektované právo každého člověka na seberealizaci (či snad lépe sebeuskutečňování) bychom

mohli vidět v souvislosti s principem empowerment (zplnomocnění, způsobilost)

a osvobozováním lidí v mezinárodním kodexu; důležitá poznámka o zajištění tohoto práva

i druhých osob a o pomoci druhým lidem při řešení konfliktů se společností a jejich následků

by mohla korespondovat s problematikou lidských vztahů a interakce s prostředím, jak ji

pozorujeme v definici sociální práce mezinárodního kodexu. Český kodex tedy začíná rovnou

etickými zásadami a nemá na rozdíl od mezinárodního kodexu explicitně uvedenou definici

sociální práce a nevyjadřuje svůj vztah k Mezinárodnímu etickému kodexu sociální práce.

36 Srov. http://sspcr.unas.cz (3. 3. 2008). Byl schválen plénem Společnosti sociálních pracovníků dne 19. 5. 2006 a nabyl účinnosti dnem 20. 5. 2006.

Na skutečnost, že Etický kodex sociálních pracovníků v ČR vychází z Mezinárodního

etického kodexu sociální práce, poukazuje i předsedkyně Společnosti sociálních pracovníků

v ČR.37 Zmíněným názvem článku jsme se již určitým způsobem předem dotkli tématu role

etického kodexu v sociální práci. Zatím se ale ještě vrátíme k problematice této kapitoly.

O podpoře lidské důstojnosti a lidských práv a o sociální soudržnosti hovoří rovněž

Doporučení (2001) Rady Evropy o sociálních pracovnících.38

Doporučení se ve své preambuli odvolává kromě jiného Vídeňskou deklaraci,39 kterou více

ještě představíme v rámci sociální spravedlnosti. Nyní alespoň načrtneme, že sociální práce je

pro ni profesí, která uschopňuje jednotlivé lidi a skupiny k tomu, aby stále více sami určovali

svůj život a své soužití a zvládali ho v solidárních vztazích;

má dále podporovat osobní a sociální kompetenci i sociální prostředí a její přístup je celistvý –

potřeby jednotlivých lidí, skupin a obcí (státu) se pojímají v celku;

zpřístupňuje zdroje a mnohotvární sociální služby (materiální podpora, osobní péče a sociální

integrace);

rozvíjí a zlepšuje systémy sociální pomoci a přístup k nim;

provádí prevenci a profylaxi k zachování a podpoře humánních a sociálních kompetencí a

přispívá k prosazování společenských norem v souladu s uznávanými principy lidsko-právních

dokumentů a sociálních chart.

Jeden se signatářů tohoto trojnárodního dokumentu, se jako člen IFSW ve svých Profesních

etických principech Německého profesního svazu pro sociální práci40 v preambuli odvolává na

příslušný dokument IFSW41 a konstatuje, že bezpodmínečnou a všeobecnou orientaci pro své

jednání spatřují členové DBSH v důstojnosti lidské osoby a prostřednictvím solidarity a

strukturální spravedlnosti se zavazují hodnotám, které zajišťují začlenění osoby do společnosti

a její ochranu ve společnosti (viz více sociální spravedlnost).

Usnesení generálního shromáždění Rakouského pracovního svazu diplomovaných sociálních

pracovníků (ÖBDS) uvede lapidárně hned v prvním článku svých Etických standardů-37 Srov. Etický kodex je základ při aplikaci metod sociální práce, říká Věra Novotná, http://socialnirevue.cz (3. 3. 2008).38 Srov. Doporučení Rec (2001)1 Výboru ministrů členským státům o sociálních pracovnících přijaté dne 17. ledna 2001 na 737. schůzi náměstků ministrů, http://radaevropy.cz (3. 3. 2008).39 Srov. Trinationales Dokument der Berufsverbände DBSH (Deutscher Berufsverband für Soziale Arbeit), NVMW (Nederlandse Vereniging van Maatschappelijk Werkers) und ÖBDS (Österreichischer Berufsverband Diplomierter SozialarbeiterInnen): Wiener Deklaration, http: //www.dbsh.de/html/publikationen.html (6 . 3. 2008). Jedná se o dokument tří národních profesních svazů sociálních pracovníků: Německa, Holandska a Rakouska vypracovaný pro německy mluvící oblast. Bohužel nenajdeme v dokumentu datum sepsání.40 Srov. Berufsethische Prinzipien des DBSH. Beschluß der Bundesmitgliederversammlung vom 21. – 23.11.97 in Göttingen, http://www.dbsh.de (6. 3. 2008).41 Vzhledem k datu přijetí ještě ne na nejnovější definici a dokument, ale na dokument IFSW z roku 1994.

povinností povolání sociálních pracovníků,42 že jsou sociální pracovníci zavázáni lidským

právům a že odmítají smlouvy, které lidským právům odporují.

K tomu všemu ale potřebují mít sociální pracovníci kromě své metodiky, odborných

vědomostí, dovedností a zkušeností i etické nástroje. Proto se navzájem potřebují sociální

práce a disciplína etika.

Na tento vzájemný vztah se nyní podíváme, čímž se dostaneme postupně i k pojmu étos

povolání a následně přiblížíme ony základní etické principy, jak zazněly v definici sociální

práce v etických kodexech sociálních pracovníků.

Lidská důstojnost

Respektování nedotknutelné důstojnosti a integrity každého člověka poskytuje rovněž nástroj

pro kritiku každé formy společenské exkluze (vyloučení) nějaké skupiny obyvatelstva, její

diskreditaci a stigmatizaci. Eticko-lidskoprávní princip lidská důstojnost představuje nejvyšší

etický princip a stěžejní paradigma právního systému. Lidská důstojnost se považuje za základ

a cíl lidských práv. Zatímco ona je v singuláru, lidská práva jsou v plurálu. Lidská práva

konkretizují nezpochybnitelný princip lidské důstojnosti do struktury, která umožňuje lidsky

důstojný život. Lidská práva mají zabezpečit lidskou důstojnost či plnit její garanci. Máme zde

co do činění s bezpodmínečnými morálními požadavky a normativním fundamentem sociální

práce. Napadne nás ovšem, co tato lidská důstojnost vlastně znamená, jak ji odůvodnit, jaký má

obsah a jak působí na jednání a základní postoje v sociální práci.

Etické kodexy sociálních pracovníků názorně ukázaly, že je spojena řeč o fundamentech

sociální práce s tematizací základních hodnot a práv demokratických právních států. Proto se

této souvislosti nejprve dotkneme, jak se o ní ostatně v kontextu etiky pro sociální práci

uvažuje:43 souvisí to s otázkou, jak přes zmíněnou pluralitu společenských forem étosu

(skupinových či vnitřních morálek) zajistit bezpečné soužití, sociální soudržnost a kulturní

identitu, když ještě k tomu není jednotně uznávané porozumění světu a člověku…Z toho

důvodu se zakládá právní řád i lidskoprávní dokumenty za zvláštní stejné nedotknutelné

důstojnosti každého člověka. Konstatuje se báze společných základních hodnot a práv, které

mají garantovat bezpečné soužití lidí. Za základní hodnoty se považují zásada rovnosti a respekt

ke svobodě každého, spravedlnost a solidarita. Jedná se určitý minimální etický standard pro

vnitřní soudržnost společnosti. Tyto základní hodnoty formulované jako základní práva se

odvozují právě z lidské důstojnosti, která představuje zásadní nezpochybnitelné kritérium pro

42 Srov. Ethische Standards – Berufspflichten für SozialarbeiterInnen. Generalversammlungsbeschluss des OBDS, 17.10.2004 in Salzburg, http: //www.obds.at (21. 3. 2008).43 Srov. např. GRUBER Hans-Günter: op. cit., 46-50.

každé etické jednání a závaznou etickou povinnost pro každého. Proto není blíže odůvodněna

pomocí určitého světového názoru. Tyto základní hodnoty a tato základní práva poukazují na

základní osobní a sociální potřeby a nároky, bez jejichž uspokojení by bylo těžko představitelné

zdařilé lidské bytí. Rovněž tvoří rámec, v němž nachází sociální práce své etické měřítko.

Jestliže jsme si vymezili sociální práci jako osobně zprostředkovanou,

institucionalizovanou formu společenské solidarity s cílem, aby se lidé pomocí prevence

a intervence zmocňovali k tomu utvářet svůj život a soužití autonomně a s vlastní

zodpovědností, předpokládá to na jejich straně určité osobní a sociální kompetence a na straně

společnosti zase spravedlivé struktury, které tento rozvoj podporují. Krystalizačním bodem

pojetí člověka a nejvyšším cílem a měřítkem zodpovědného jednání v sociální práci je osobní

důstojnost každého člověka, tzn. toho, kdo pomáhá, adresáta pomoci a doprovázení, dalších

zúčastněných aktérů, včetně kolegyň a kolegů. Nedotknutelná důstojnost člověka se zakládá

v mravní autonomii, tj. ve způsobilosti lidské osoby jako svobodné a rozumové bytosti

k závaznému mravnímu sebezákonodárství.

Bezpodmínečnou důstojnost člověka založenou v mravní autonomii můžeme ilustrovat

morálněfilozofickou tradicí Immanuela Kanta: pojmenovává nejvyšší hodnotu a teprve tím

dokončuje svůj systém morální filozofie, přičemž formuluje třetí znění kategorického

imperativu: „jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého

vždy jako účel a nikdy pouze jako prostředek.“44 Rozlišuje taky mezi cenou a důstojností. Mít

cenu znamená, že mohu být něčím jiným nahrazen a tím používán jako prostředek pro něco

jiného, oproti tomu mít důstojnost znamená být účelem sám o sobě. Podle Kanta je důvodem

důstojnosti mravní autonomie člověka. Tím se myslí jeho možnost se ve svobodě podřídit

mravnímu zákonu, tedy moci být mravním. Mít důstojnost pro Kanta znamená vlastnit nárok

nebýt instrumentalizován v jádru své osoby. S žádným člověkem se tak nesmí zacházet pouze

jako s prostředkem pro uskutečňování účelů druhých. Ze subjektu lidské důstojnosti se nesmí

učinit pouhý objekt použití cizí vůle. Dále se důstojnost každého člověka nesmí přepočítávat,

zúčtovat za jiné účely, protože by jinak nebyla důstojností, ale jen hodnotou mezi jinými.45

Takto kantovsky podložená autonomie se interpretuje jako klíčový pojem

a fundamentální norma sociální práce:46 člověk se na základě svobodného náhledu závazně váže

na zákon mravního jednání, který je platný pro všechny a který si sám jako rozumová bytost

ukládá. Spojují se zde dva nezbytné požadavky morálního jednání, a sice svoboda a tím

nedisponovatelnost člověka, kterou lze respektovat jen stejnou (rovnou) závaznou („zákonnou“)

44 KANT Immanuel: Základy metafyziky mravů, Praha: Nakladatelství Svoboda, 1990, 91. 45 Srov. Srov. DEUTSCHER BUNDESTAG: Enquete-Kommission Recht und Ethik der modernen Medizin. Schlussbericht, Zur Sache 2/2002, Berlin: Referat Öffentlichkeitsarbeit (Herausgeber), 23-24.46 Srov. např. HÜDEPOHL-LOB Andreas: op. cit., 126-129.

úctou všech. Ze zkušeností víme, že sebeurčení člověka, taková autonomie, se vždy nemůže

vyjádřit aktivním způsobem, tzn. aktuální způsobilostí k svobodnému rozhodnutí, projevu vůle

a jednání. Proto se rozlišuje ještě pasivní stránka autonomie, tzn. každý člověk jako

bezpodmínečný účel sám o sobě, který je třeba taky bezpodmínečně respektovat. Jedná se o

lidskou bytost kvůli ní samé.

A aby nám určití lidé či skupiny lidí nevypadli z přiznání lidské důstojnosti (např. ti, kdo

ještě nejsou způsobilí k autonomním projevům, nebo už nejsou, či momentálně nejsou),

rozlišuje se mravní autonomie uznaná každé lidské bytosti bez ohledu na momentální schopnost

ji vyjádřit či využít, a aktuální způsobilost autonomie.

Tím se vracíme ke kontextu sociální práce. Pomocí mravní autonomie se konkretizuje

porozumění autonomnímu způsobu života. Autonomie zde znamená způsob života s vlastní

zodpovědností, který nějak souhlasí s jeho konceptem života. V tomto smyslu je každý člověk

subjektem svého jednání a tvůrcem svého životního příběhu. Takový způsob života musí být

přitom ale závazný a zodpovědný vůči stejně autonomnímu způsobu života druhých.

Respektování vlastního sebeúčelu zahrnuje nutně respekt k životnímu způsobu lidí, s nimiž je

jedinec spojen v sociálních sítích společného světa, a kteří mu umožňují, aby byl svébytným

člověkem s naplněným životem. Příkaz respektovat lidskou důstojnost obsahuje úctu k lidské

osobě i bezpodmínečnou povinnost podporovat takové schopnosti, které umožňují zralý,

svébytný a zodpovědný život u těch, kteří ještě nevykazují svébytný a zodpovědný způsob

života či vykazují mnohá jeho omezení.

Můžeme se dále v kontextu sociální práce ptát, jaké to má etické důsledky:47 pomocí

principu lidské důstojnosti se tak stanovují hranice, omezující podmínka pro individuální i státní

jednání: každý člověk kvůli sobě samému má právo na úctu a nikdo nesmí být obětován

výlučně jako prostředek pro účely druhých. Každá lidská osoba je jedinečnou, neopakovatelnou

skutečností. Každý má takovou bezpodmínečnou hodnotu sám o sobě,

i když nějak zaostává na svými možnostmi díky postižení, nemoci, věku či procesu umírání

a dokonce – a to je náročné přijímat a na tom stojí program zacházení s odsouzenými ve vězení

– když selhal a spáchal např. závažný trestný čin, jimž porušil důstojnost oběti, ale jednal i pod

svou důstojnost. Lidskou důstojnost prostě nelze ztratit, nelze ji nikomu odebrat či jen na určitý

čas propůjčit.

Sociální pracovníci i adresáti jejich pomoci mají nárok na to, aby byli vnímáni

a respektováni celostně jako osoby se svými hodnotovými představami a potřebami. Zacházet

s člověkem v nouzi jako s pouhým objektem či případem nebo někoho jen zneužívat jako

objekt pomoci by představovalo provinění proti důstojnosti člověka. Každý sociální pracovník a

47 Srov. např. GRUBER Hans-Günter: op. cit., 56-59.

pracovnice má jako osoba rovněž nezadatelnou, nezúčtovatelnou důstojnost, která přesahuje

výkony, které přináší pro tým, zaměstnavatele či lidi, s nimiž profesionálně pracuje. Je tedy víc

než jen pracovní síla. Má právo na odměnu, na respekt, uznání, ocenění své práce.

Dalším etickým důsledkem principu lidské důstojnosti je konstatování, že je lidská osoba

základem, nositelem a cílem sociální práce a různých zařízení a institucí. Říká se tomu princip

personality.

Lidská osoba ve své bezpodmínečné hodnotě – důstojnosti je tedy posledním,

nezpochybnitelným měřítkem společenského řádu a utváření sociálních struktur. Tímto

měřítkem tak není relativní, v zásadě zúčtovatelná hodnota vlastností a výkonů. Různé instituce

ve společnosti prokazují své etické oprávnění tím, že zajišťují a umožňují - ne potlačují nebo

maří - funkční podmínky uskutečňování a rozvoje lidského osobního bytí. Z tohoto důvodu se

hovoří o principu personality jako o sociálním principu či jako principu sociální etiky. O

správném a nesprávném jednání tak musí být řeč na rovině jedince i na rovině společenských

struktur, které svými normami, institucemi, zákony a předpisy toto chování určují. Jako lidské

produkty se pak mohou a mají měnit.48

Nyní je otázkou, jaké je konkrétní obsahové utváření pojmu důstojnosti a jaká je jeho právně

závazná platnost. Akceptace důstojnosti zahrnuje ve své radikalitě maximální morální

komponentu závazku. Aby garantovala univerzální platnost, potřebuje ale transformaci z čistě

etické roviny na právní úroveň, aby se z morálního závazku stala závazná právní pozice ve

smyslu subjektivního práva. Exekutivní funkce právního řádu tak navazuje na etické paradigma

lidské důstojnosti a rozvíjí na něm právní legitimaci a normativní působnost. Zatímco se etický

závazek může na základě prvku dobrovolnosti formulovat radikálně, protože adresát má volbu,

zda jej uzná, nebo odmítne, v právu se naopak formuluje nárok, který otevírá normativní nutnou

platnost také pro ty, kdo neakceptují - nebo ne v tomto rozsahu - morální konzistenci obsaženou

v právní normě.49

Dále se ptáme, jaký pojmový obsah má právní pojem důstojnosti, protože se jedná při

analýze rozsahu subjektivního práva na důstojnost o neurčitý pojem, který dostává konkrétní

právní závaznou dimenzi prostřednictvím odpovídajících kroků konkretizace. Tyto kroky jsou

opět vázány na kontext a musí vzít na vědomí relevantní mimoprávní etické

a antropologické aspekty, aby se dosáhlo všeobecně platné definiční báze. Také je třeba

zkoumat, v jaké fázi procesu vývoje člověka existuje důstojnost jako subjektivní právo. Právní

48 Srov. BAUMGARTNER Alois: Personalität, in: HEIMBACH-STEINS Marianne (Hg): op. cit., 265-267.49 Srov. KILZ Gerhard: Die Geltung des Menschenwürdeparadigmas im Rechtssystem, in: NICHT Manfred, WILDFEUER Armin (Hg.): Person – Menschenwürde – Menschenrechte im Disput, Münster: LIT Verlag, 2002, 178-179.

řád totiž musí zabezpečit optimální ochranu právního dobra důstojnosti, a musí proto zamezit

mezerám v platnosti a volit extenzivní přístup interpretace zajištěný odbornými poznatky.50

Lidská důstojnost jako ústavní princip

V preambuli Ústavy České republiky vyjadřují občané České republiky v Čechách, na Moravě

a ve Slezsku odhodlání „budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných

hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných svobodných občanů, kteří jsou si

vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a

demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti…“51

K tomuto odhodlání je třeba vychovávat a vůbec s ním seznamovat

i v kontextu vzdělávání v oblasti sociální práce.

Listina základních práv a svobod jako součást ústavního pořádku České republiky

v článku 1 hlavy první Obecná ustanovení uvádí: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i

v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a

nezrušitelné“;52 v čl. 3 odst. (1) se pak praví: „Základní práva a svobody se zaručují všem bez

rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení,

národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku,

rodu nebo jiného postavení“; čl. 7 hlavy druhé Lidská práva a základní svobody oddílu prvního

konstatuje, že: „(1) Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být

jen v případech stanovených zákonem. (2) Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému,

nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu“; v čl. 9 odst. (1) se píše: „Nikdo nesmí

být podroben nuceným pracím nebo službám“; čl. 10 zajišťuje, že: „(1) Každý má právo, aby

byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. (2)

Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného

života. (3) Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním

nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě“; v čl. 13, že „nikdo nesmí porušit listovní tajemství

ani tajemství jiných písemností a záznamů.“53

Lidská důstojnost jako princip mezinárodního práva

50 Tamtéž 179-180. 51 Úplné znění zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, jak vyplývá ze změn a doplnění provedených ústavními zákony č. 347/1997 Sb., č. 300/2000 Sb., č. 395/2001 Sb., č. 448/2001 Sb. a č. 515/2002 Sb., in: ÚZ, č. 368, podle stavu k 14. 2. 2003, Sagit, 5.52 Úplné znění usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky, jak vyplývá ze změny provedené ústavním zákonem č. 162/1998 Sb., in: ÚZ, č. 368, podle stavu k 14. 2. 2003, Sagit, 16.53 Tamtéž 16.

Koncept lidské důstojnosti zaujímá přednostní místo v mezinárodních dokumentech, v ústavách

a zákonodárství mnoha zemí.

Tak prohlašuje lid spojených národů v preambuli Charty spojených národů „znova svou

víru v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti…“54 Preambule

Všeobecné deklarace lidských práv připomíná tato slova a začíná už tím, „že uznání přirozené

důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv všech členů lidské rodiny je základem svobody,

spravedlnosti a míru ve světě.“55 Na Všeobecnou deklaraci lidských práv navazuje Mezinárodní

pakt o občanských a politických právech, v jehož úvodu státy, které jsou smluvní stranou

tohoto Paktu, uznávají v souladu s Chartou Organizace spojených národů „vrozenou důstojnost

a rovná a nezcizitelná práva všech členů lidské rodiny za základ svobody, spravedlnosti a míru

ve světě a tato práva odvozují od přirozené důstojnosti lidské bytosti.“56 Univerzalistické

chápání lidské důstojnosti uznávají státy i v preambuli Mezinárodního paktu o hospodářských,

sociálních a kulturních právech.57 Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové

diskriminace také bere v úvahu, že je „Charta Organizace spojených národů založena na

zásadách důstojnosti a rovnosti všech lidí … a že Všeobecná deklarace lidských práv

prohlašuje, že všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv … a že je

nezbytné rychle zajistit porozumění pro důstojnost lidské osobnosti a úctu k ní.“58

Podle preambule Charty základních práv Evropské unie se „při vědomí svého duchovně-

náboženského a mravního dědictví Unie zakládá, jak bylo již uvedeno, na nedělitelných a

univerzálních hodnotách důstojnosti člověka, svobody, rovnosti a solidarity:“59 Kapitola I této

Charty je nazvána Důstojnost člověka a článek 1 [důstojnost člověka] uvádí: „Důstojnost

člověka je nedotknutelná. Je ji nutno respektovat a chránit.“ Tato kapitola dále obsahuje článek

2 [právo na život], článek 3 [právo na nedotknutelnost], kde odstavec (1) stanovuje, že „každá

osoba má právo na tělesnou a duševní nedotknutelnost“, a odstavec 2 je vyhrazen – to bude

důležité zejména pro zdravotní personál a sociální práci v souvislosti se zdravotnictvím –

tématům medicíny a biologie, článek 4 [zákaz mučení a nelidského nebo ponižujícího trestání

či zacházení] a článek 5 [zákaz otroctví a nucené práce]. Kapitola III Rovnost konstatuje

54 Charta spojených národů. Sjednána na konferenci Spojených národů o mezinárodní organizaci, konané ve dnech 25. dubna až 26. června 1945 ve San Francisku, a dne 26. června 1945 podepsána, in: Mezinárodní dokumenty o lidských právech, 19.55 Všeobecná deklarace lidských práv. Přijata Valným shromážděním dne 10. prosince 1948 rezolucí č. 217/III-A, in: Mezinárodní dokumenty o lidských právech, 27.56 Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. Přijat dne 16. prosince 1966 rezolucí Valného shromáždění Organizace spojených národů, in: Mezinárodní dokumenty o lidských právech, 41.57 Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Přijat dne 16. prosince 1966 rezolucí Valného shromáždění Organizace Spojených národů, in: Mezinárodní dokumenty o lidských právech, 91.58 Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace. Přijata rezolucí Valného shromáždění Organizace spojených národů dne 21. prosince 1965, in: Mezinárodní dokumenty o lidských právech, 123.59 Charta der Grundrechte der Europäischen Union. Nizza 2000, in: K. P. Fritzsche: Menschenrechte. Eine Einführung mit Dokumenten, Paderborn: UTB, 2004, 343-348.

rovnost všech před zákonem (čl. 20), zákaz diskriminace (čl. 21), respektování rozmanitosti

kultur, náboženství a jazyků (čl. 22), rovnost mužů a žen (čl. 23), specifická práva dítěte (čl.

24), kde můžeme konkrétně uvést odst. 3, podle něhož má „každé dítě nárok na pravidelné

osobní vztahy a přímé kontakty s oběma rodiči, jestliže to neodporuje jeho blahu“; dále práva

starších lidí (čl. 25) na „důstojný a nezávislý život a na účast na sociálním

a kulturním životě“; a nakonec čl. 26 o integraci lidí s postižením, podle něhož se „uznává

a respektuje nárok lidí s postižením na opatření zajišťující jejich svébytnost, jejich sociální

a pracovní zapojení a na účast na životě společnosti.“

Poslání Rady Evropy „chránit důstojnost všech lidí a práva, jež z ní lze odvodit“

připomíná v kontextu posledního úseku lidského života Doporučení Parlamentního

shromáždění Rady Evropy 1418 (1999) 1.60 Čl. 5 konstatuje, že „povinnost respektovat

a chránit důstojnost všech smrtelně nemocných a umírajících osob je odvozena

z nedotknutelnosti lidské důstojnosti ve všech obdobích života. Respekt a ochrana nacházejí

svůj výraz v poskytnutí přiměřeného prostředí, umožňujícího člověku důstojné umírání.“ Čl. 7

pak vypočítává faktory, které dnes ohrožují základní práva odvozená z důstojnosti smrtelně

nemocných nebo umírajících osob. A čl. 8 zase v mnoha bodech vyjadřuje, čím se má ve všech

ohledech zajistit respektování a ochrana důstojnosti smrtelně nemocných nebo umírajících lidí.

Uznání lidské důstojnosti s povinnostmi a odpovědnostmi

Lidská důstojnost má své místo i ve Všeobecném prohlášení lidských povinností prohlášených

Generálním shromážděnímOSN.61 Také proto, jak se uvádí v preambuli, „že je uznání

důstojnosti všech členů lidské rodiny a stejných a nezcizitelných práv základem svobody,

spravedlnosti a míru ve světě a že zahrnuje povinnosti a odpovědnosti (‚responsibilities‛).“

Signatářům jde o zajištění rovnováhy práv a zodpovědností. Snahou tohoto dokumentu je

obnovit a posílit proklamované závazky Všeobecné deklarace lidských práv: plné přijetí

důstojnosti všech lidí, jejich nezcizitelné svobody a rovnosti a jejich vzájemné solidarity. Hned

článek 1 první části Fundamentální principy pro lidskost obsahuje, že „každá osoba, bez

ohledu na pohlaví, etnický původ, sociální status, politické přesvědčení, jazyk, věk, národnost

nebo náboženství, má povinnost zacházet se všemi lidmi lidsky.“ Následující článek

pokračuje: „Žádná osoba nesmí podporovat nelidské chování bez ohledu na jeho způsob, lidé

mají naopak povinnost zasazovat se o důstojnost a sebeúctu všech ostatních lidí.“ Čl. 3

60 Výňatek z oficiálnícho věstníku Rady Evropy, červen 1999. Rozprava Parlamentního shromáždění Rady Evropy z 25. června 1999, Zpráva Komise pro sociální, zdravotní a rodinné záležitosti, http://www.umirani.cz; www.cestadomu.cz (2. 5. 2008).61 Srov. SCHMIDT Helmut (Hrsg.): Allgemeine Erklärung der Menschenpflichten. Ein Vorschlag, München: Piper Verlag, 1997. Prohlášení vydáno v roce 1998 InterAction Council k 50. výročí Všeobecného prohlášení lidských práv.

konstatuje, že „žádná osoba, skupina nebo organizace (...) nestojí mimo dobro a zlo“, ale že

„podléhá morálním měřítkům.“ V další části nazvané Nenásilnost a úcta k životu se uvádí

povinnost každé osoby respektovat život a to, že nikdo nemá právo zraňovat jinou lidskou

osobu...(čl. 5). Část Vzájemný respekt a partnerství se věnuje hlavně vztahu mezi muži

a ženami, manželství a rodičovské zodpovědnosti: „všichni muži a ženy mají povinnost

prokazovat ve svém partnerství vzájemnou úctu a porozumění. Nikdo nesmí jinou osobu

sexuálně vykořisťovat nebo ji podrobovat závislosti“ (čl. 16); „rozumné plánování rodiny je

zodpovědností každého páru. Vztah mezi rodiči a dětmi má odrážet vzájemnou lásku, úctu,

cenění a péči. Rodiče ani jiní dospělí nesmějí děti vykořisťovat, zneužívat či týrat

a zanedbávat“ (čl. 18). Předchozí část je dokonce nadepsána Pravdivost a tolerance

a obsahuje např. tyto povinnosti: „každý člověk má povinnost pravdivě mluvit a jednat.

Nikdo nesmí lhát. Musí se respektovat právo na soukromou sféru a osobní či pracovní

důvěrnost. Nikdo není zavázán říci každému v každou chvíli plnou pravdu“ (čl. 12); „žádná

povolání nejsou zproštěna všeobecných etických měřítek a zvláštních povinností vůči těm,

s nimiž pracují. Etické kodexy určitých povolání mají obrážet přednost všeobecných měřítek,

jako je třeba pravdivost a férovost“ (čl. 13); „musí se zabraňovat senzacechtivým zprávám

medií, které by ponižovaly lidskou osobu nebo důstojnost“ (čl. 14).62

Pojednáním o prohloubení myšlenky lidských práv prostřednictvím souvisejících

zodpovědností a povinností jsme potvrdili, jak specificky morální závazný obsah lidských práv

odkazuje na vzájemný vztah práv a povinností, a přece jen jsme se krátce dotkli - vedle

hlavního tématu fundamentálních principů – základních postojů, které jsou důležité pro sociální

práci. Z takových základních postojů profesní morálky můžeme jmenovat pozornost,

obezřetnost, vcítění, asistenci, zastupování, včetně v případě potřeby zástupných rozhodnutí

a jednání.63

Ze vzájemného vztahu práv a povinností taky pěkně vyplývá solidarita, a proto

sociálněetický i právní princip solidarita, který poukazuje na dvojí charakter nároku každého

lidského práva, totiž na vlastní nárok a v tom na požadavek na druhé. Z toho důvodu můj nárok

na lidsky důstojný život zakládá povinnost uznat nároky druhých na lidsky důstojný život a

povinnost přebírat i tvůrčí zodpovědnost za utváření humánních životních podmínek druhých.

A v těchto konstruktivně solidárních složkách každého lidskoprávního nároku se spatřuje

eticko-lidskoprávní odůvodnění profesionální sociální práce, kterou je třeba společensky

organizovat.64

62 Tamtéž 25-27. 63 Srov. HÜDEPOHL-LOB Andreas: op. cit., 138-145.64 Srov. tamtéž 124.

Obsahové prvky pojmu důstojnosti

Při používání pojmu lidské důstojnosti je potřeba se také zaměřit na způsoby života, v nichž se

důstojnost člověka zpřítomňuje ve své plnosti, a pak je i chránit, protože důstojnost není jen

dobrem mezi ostatními dobry, ale podmínkou možnosti, že se člověk uskutečňuje jako člověk a

že je sám život něčím hodnotným a že vnímáme, že je pro člověka nezbytností zpřítomňovat

ve svém životě to, co je dobré a spravedlivé.65

Lidská důstojnost je úzce spojena s mravností, přičemž lze na základě toho říci, že kdo

respektuje tuto důstojnost, nemůže jednat jinak než morálně, a z druhé strany je možno říci, že

se v uskutečňování mravnosti respektuje lidská důstojnost. Morální jednání tak respektuje

důstojnost rovnocenné rozumové a svobodné bytosti. Lidé se tím principiálně zříkají toho, že se

budou zneužívat a zvěcňovat.66 (příkladem zvěcňování lidské bytosti, jejího zneužívání

a komercializace, kdy nabývá pro pachatele jedinečná lidská bytost zbožního charakteru, jsou

např. praktiky obchodu s lidmi, zejména žen a dětí a zvláště ještě do sexuálního průmyslu).

Vypracování obsahových prvků lidské důstojnosti patří k fixaci jádrové oblasti důstojnosti.

Na tyto prvky se vztahuje garantování důstojnosti. Je tak třeba garantovat nutné podmínky pro

postavení subjektu, což jsou bazální funkční podmínky, bez nichž se již předem nemůže rozvíjet

svoboda jednání uložená v podstatě člověka. V tomto případě se rozlišují roviny podmínek,

které garantují existenci, subjekt a příležitosti:67

•podmínky garantující sociálně biologickou existenci - člověk má subjektivní právo na

respektování svého života. Takto ústavněprávně zaručená lidská důstojnost má charakter

obranného práva i charakter výkonu. To znamená, že je stát také zavázán zajistit univerzální

lidskou důstojnost, tedy činit aktivní opatření k její realizaci a k jejímu zabezpečení.

Nevylučuje se tím legitimování práva zasáhnout do pozice tělesné nedotknutelnosti, resp.

života (např. zatknout pachatele, zabití v nutné sebeobraně), aby se odvrátily újmy na jiných

právních dobrech. Tím se také rozlišuje, že ne každé poškození právního dobra život, resp.

tělesné nedotknutelnosti, představuje zároveň porušení lidské důstojnosti. Lidský život je

v každé fázi svého vývoje odejmut dispoziční kompetenci státu i jiných osob. Garance lidské

důstojnosti zavazuje stát, aby vytvořil právní rámcové podmínky, které tuto ochranu

zabezpečí, a to včetně ochrany a umožnění příležitostí celostního rozvoje člověka. Týká se

to i aspektu materiálního zabezpečení. Proto zahrnuje garance lidské důstojnosti i

65 Srov. HEUSER Stefan: Menschenwürde. Eine theologische Erkundung, Ethik im Theologischen Diskurs, Band 8, Münster: LIT Verlag, 2004, 159, 163, 175.66 Srov. HEIMBACH-STEINS Marianne (Hg.): Christliche Sozialethik. Ein Lehrbuch. Band 1: Grundlagen, Regensburg: Friedrich Pustet, 2004, 41-42.67 Srov. KILZ Gerhard: op. cit., 180-195; GRUBER Hans-Günter: op. cit., 56-59; HEUSER Stefan: op. cit., 137-138.

komponenty sociálního zabezpečení, aby se občanům zajistila základna pro vedení života i

v ekonomickém ohledu. Cílem takového poskytnutí pomoci je vedení lidsky důstojného

života. Základní vybavení ekonomickými prostředky poskytuje prostřednictvím státu právně

závazné základní zajištění všech občanů, kteří nejsou schopni si zabezpečit zachování života.

Zaručení lidské důstojnosti má tedy význam pro zabezpečení sociálně biologické existence

člověka. Stát je zavázán tento nárok aktivně realizovat prostřednictvím právního řádu,

například trestního zákona.

•podmínky garantující subjekt - jádrem zaručení lidské důstojnosti je ochrana člověka před

jeho zvěcněním, při němž se používá jako prostředek k dosažení cíle. Člověk nesmí být

vystaven procesům nebo rozhodnutím, které principiálně zpochybňují jeho postavení

subjektu ve smyslu autonomní bytosti. Je vyloučeno zacházení, které obecně upírá osobě

autonomii rozhodování (citlivé a náročné téma v otázkách lékařské etiky, resp.

biomedicíncké etiky: autonomie, informovaný souhlas, povinnost péče, zásada neškodit,

pravdivost, mlčenlivost…). Zamezuje instrumentalizování člověka (křiklavým případem

takové instrumentalizace jsou např. praktiky novodobého otroctví, jak se někdy označuje

obchod s lidmi). Zabraňuje se dále ekonomizaci, komercionalizaci lidského bytí. Ta probíhá,

když se člověku dostává stále více funkce zboží. Na trojúhelníku sociálních výkonů v

sociální péči se podílí státní instituce, ti, kdo poskytují služby, a osoby, které péči potřebují.

Jestliže by v této souvislosti byla ze strany státu nastolována pravidla, která vedou k tomu,

že se dopředu ztěžuje nebo dokonce vylučuje humánní péče orientovaná na potřeby člověka,

bylo by otázkou, zda je to ještě slučitelné s ústavní garancí lidské důstojnosti. Zaručení

lidské důstojnosti naopak zavazuje zákonodárce k tomu, aby vytvářel rámcové podmínky,

které předem vylučují takovou ekonomizaci jedince a které při výkonech sociální práce

zohledňují specifickou důstojnost člověka. Dalším zabezpečením postavení člověka jako

subjektu je uznání všeobecného práva na osobnost. Právo na osobnost má rozsáhlou funkci

zajistit rámcové struktury, které jsou nezbytné pro realizaci individuálního rozvoje.

•podmínky garantující příležitosti - znamená, že se člověku poskytnou podmínky, které mu

nabízejí možnost, aby vnímal své potenciální příležitosti rozvoje a participace. Na prvních

dvou úrovních se formulovaly a normovaly primárně absolutní minimální standardy

pro základní zabezpečení autonomie člověka, zde se jedná o aktivní povinnost podpory a

pomoci. Také právo na dětství obsahuje normování podmínek garantujících příležitosti, které

se zaměřují na dosažení optimálního rozvoje dítěte. Aktivní role dítěte v rodině se posiluje

procesně-právní pozicí v soudním řízení. Stát zasahuje do rodičovské zodpovědnosti jen

v tom případě, kdy je ohroženo blaho dítěte. To platí tam, kde už rodiče nejsou garantem

podpory dítěte, ale zabraňují právě uskutečňování příležitostí. Při strategii řešení konfliktů

jde o to, zabezpečit právní pozici dítěte, která vyplývá z jeho lidské důstojnosti. Stát tak

musí u podmínek garantujících příležitosti vykonávat aktivní politiku intervence a podpory.

Platí to i při zjištění, že je tento odpovídající závazek spojen se značnými finančními

prostředky.

Lidsky důstojný způsob života se stává podobou osobního blaha. Za účelem tohoto osobního

blaha podporuje sociální práce uschopnění a osvobozování člověka. Předpokladem lidsky

důstojného způsobu života je jedna ze základních potřeb člověka, a to sociální jistota (překonání

strachu, spolehlivé sociální vztahy a perspektivy budoucnosti, sebeúcta

a sebedůvěra, určitý řád života, ochrana před poškozením a nerespektováním tělesně psychické

integrity či jejím pohrdáním). Tato jistota má existenčně osobní a institucionálně společenský

rozměr. Proto znamená pro sociální práci podstatnou hodnotu pro formy vztahů i pro formy

institučního zprostředkování. Sociální jistota se proto považuje za lidské právo a za pevné body

pro možnost osobně zodpovědného způsobu života.68

Sociální spravedlnost

Princip sociální spravedlnosti v etických kodexech sociálních pracovníků

Nejprve si připomeneme, že se ve druhé podkapitole kapitoly 4 Principy Mezinárodního

etického kodexu sociální pracovníci zavazují, že budou podporovat sociální spravedlnost

s ohledem na společnost i na lidi, s nimiž pracují. Přiblížení toho, oč se jedná, zahrnuje pět

bodů:

1.odmítat jakoukoli negativní diskriminaci – myslí se tím povinnost postavit se negativní

diskriminaci páchané na základě schopností, věku, kultury, sociálního, resp. biologického

pohlaví, rodinného stavu, socioekonomického statusu, politického názoru, barvy pleti, rasových

či jiných tělesných znaků, sexuální orientace nebo spirituální víry;

2. uznávat různost – sociální pracovníci mají vnímat a respektovat etnické a kulturní rozdíly

společností, v nichž působí, a brát v potaz rozdíly mezi jedinci, rodinami, skupinami

a společenstvími (komunitami);

3. spravedlivě rozdělovat zdroje – mají zajistit, že se zdroje, které mají k dispozici, rozdělují

spravedlivě, tzn. podle potřeb;

4. odmítat nespravedlivou politiku a praktiky – vyjadřuje se tím povinnost upozorňovat

zaměstnavatele, nositele rozhodnutí (veřejné činitele), politiky a veřejnost na situace, v nichž je

nedostatek zdrojů nebo jsou jejich rozdělování, opatření a praktiky utlačovatelské,

nespravedlivé či škodlivé;

68 Srov. HÜDEPOHL-LOB Andreas: op. cit., 145-146.

5. pracovat solidárně – rozumí se povinnost odmítat sociální podmínky, které napomáhají

sociálnímu vyloučení, stigmatizaci či utlačování, a pracovat naopak na inkluzivní společnosti.

Na první pohled převažuje způsob negativního vymezení podpory sociální spravedlnosti:

uvažme častý výskyt sloves odmítat (negativní diskriminaci – viz bod 1; nespravedlivou

politiku a praktiky – viz bod 4; určité sociální podmínky – viz bod 5, jinak formulovaný

pozitivně). Nicméně při bližším pohledu zjišťujeme, že se jedná i při negativním vymezení o

aktivní pozitivní výzvu ke konání: postavit se diskriminaci, tzn. zase předpoklad respektování

lidské důstojnosti a z ní vyplývající dimenze lidských práv; dále přímo pozitivně vyslovený

závazek uznávat, vnímat a respektovat různost (viz bod 2), spravedlivě rozdělovat zdroje podle

odpovídajících potřeb (viz bod 3), pracovat solidárně s výzvou budovat inkluzivní společnost,

podporovat integraci (viz bod 5) a – i přes celkovou negativní formulaci – povinnost

upozorňovat na nespravedlivé situace (viz bod 4).

Již z těchto řádků je zřejmé, že role sociálního pracovníka překračuje pouhou pozici

pomocníka „nějakému klientovi, zákazníkovi či pacientovi“ a znamená důležitého politického

činitele či chcete-li společenského hráče. Nic to nemění na námitce, zda to tak sociální

pracovníci chápou, zda jsou na to připraveni a zda se jim v tomto smyslu naslouchá. Vidíme

tedy, že je třeba reflektovat eticky nejen individuální, meziosobní jednání, ale i struktury,

vazby, instituce, mechanizmy, normy, které toto jednání přesahují. Proto hovoříme rovněž

o sociální etice či etice struktur nebo institucí a třeba taky nejen o individuální vině, ale i

o vině sociální či vině struktur. Proto také mluvíme o principu spravedlnosti, resp. sociální

spravedlnosti jako o sociálním principu, resp. o jednom ze základních principů sociální etiky.

Dříve než si tento princip více vysvětlíme, připomeneme, že i Etický kodex sociálních

pracovníků České republiky v čl. 1 Etické zásady odst. 1.1. zmiňuje sociální spravedlnost.

V podobném duchu náročného společenského angažmá, které přesahuje individuální

jednání, tím více dodržování „pouhých“ pracovních povinností a etického kodexu,

a meziosobní rovinu, vyznívá také Doporučení (2001) Rady Evropy o sociálních pracovnících,69

které ve své preambuli uznává, že je „sociální soudržnost jednou z hlavních potřeb širší

Evropy a zásadním doplňkem podpory lidských práv a důstojnosti“, že „globalizace, politická

a sociální transformace a šíře a rychlost změn vytvářejí sociální napětí“, že „sociální práce

byla a nadále je významným příspěvkem k odpovědi na ekonomické a sociální změny a

k podpoře bezbranných lidí a společenství v období změn“, že „podporuje sociální blaho

jednotlivců, skupin a komunit, zjednodušuje sociální soudržnost v období změn a podporuje a

ochraňuje zranitelné členy společnosti tím, že spolupracuje s uživateli služby, s komunitami a

jinými profesemi (...) Někteří potřebují pomoc a vedení (...) péči, podporu a ochranu. Sociální 69 Srov. Doporučení Rec (2001)1 Výboru ministrů členským státům o sociálních pracovnících přijaté dne 17. ledna 2001 na 737. schůzi náměstků ministrů, http://radaevropy.cz (3. 3. 2008).

pracovníci odpovídají na tyto potřeby“, že „podstata profesionální sociální práce vyžaduje

nejvyšší úroveň odpovědnosti při rozhodovacím procesu a zralý úsudek ze strany sociálních

pracovníků (...)“, že „je profese s těsnými vazbami na další sociální profese. Odvozuje své

znalosti z humanitních a sociálních věd a ze systematického oceňování své vlastní praxe...“

Uvedená Vídeňská deklaraci v kontextu sociální spravedlnosti a vůbec porozumění

sociální práci si ještě klade tyto otázky a odpovídá na ně:

na otázku „s kým“si odpovídá takto: sociální práce se vykonává se v různých oblastech

a zaměřuje se na celek obyvatelstva. Pracuje v sociální, hospodářské a politické oblasti. To se

konstatuje už v prezentaci „jak“, kde se kromě jiného sděluje, že se sociální práce vykonává na

základě společenských smluv, vědeckých poznatků a etiky sociální práce.

Již představený signatář tohoto dokumentu70 v preambuli objasňuje, že společensky

zadané pověření sociální práce se spatřuje v odhalování sociálních problémů, ve zveřejňování

jejich příčin a podmínek a v provádění jejich řešení. Hranice sociální práce jsou určeny

strukturálními, právními a materiálními danostmi. Profesní sociální práce se zakládá na

univerzálních hodnotách, které se například vyjadřují v katalogu lidských práv či osobnostních

právech a v ústavním příkazu sociálního státu. Prostřednictvím solidarity

a strukturální spravedlnosti se zavazují hodnotám, které zajišťují začlenění osoby do

společnosti a její ochranu ve společnosti.

Členové mají pověření, jak se již konstatovalo v části 1 Výchozí situace, odhalovat,

zveřejňovat a potírat strukturálně podmíněné příčiny sociální nouze, zastávat se veřejně

uskutečňování práv sociálně znevýhodněných, rozbíhat, spoluutvářet politické procesy

i mobilizovat pro potřebné síly a aktivně se podílet na sociálním plánování. Sociální nouzi mají

zkoumat na individuální i kolektivní úrovni a mají přitom spolupracovat na lokální, národní i

mezinárodní úrovni.

Skutečnost, že je sociální spravedlnost jedním ze základních etických principů etických

kodexů sociálních pracovníků i jedním ze základních principů sociální etiky, ještě neznamená,

že mu musejí všichni hned rozumět a že se někdy setkali s jeho vysvětlením. Proto tak nyní

v rámci sociální etiky učiníme.

Sociálněetický princip sociální spravedlnost

Můžeme pro zamyšlení předeslat, že mluvíme-li o sociální spravedlnosti, tak asi

předpokládáme, že existuje i sociální nespravedlnost. Zatím však nevyčteme, co znamená

sociálně spravedlivý či nespravedlivý, i když můžeme nějak cítit a uvedli jsme body blíže

osvětlující zásadu sociální spravedlnosti v mezinárodním etickém kodexu. A nelze moc počítat

70 Srov. Profesní etické principy Německého profesního svazu pro sociální práci.

s tím, že se mnoho čtenářů setkalo s disciplínou sociální etika a jejími základními normativními

principy.

Proto si zde dovolíme tento princip stručně, ale snad dostatečně v souvislosti se sociální

prací představit:71

Princip spravedlnosti se označuje jako etické měřítko pro přiměřené rozdělování dober,

služeb a nákladů (zatížení). Nahlíží se na něj jako na mravní postoj i na jako sociálně

spravedlivý řád, což má obé důsledky pro praxi sociální práce. V konceptu spravedlnosti se

názorně ukazuje sociálněticky důležitá odkázanost individuálních postojů (ctností)

a společenských struktur. Proto se spravedlnost chápe jako měřítko vnějších vztahů osob

a sociálních struktur i jako ctnost (trvalý stálý postoj člověka, osvědčený vzorec dobrého

života).

Jestliže jsme vyšli z fundamentální normy sociální práce, totiž z principu autonomie

(lidská důstojnost) jako z neomezeného požadavku, podle něhož musejí veškeré profesionální i

dobrovolné formy podpory a pomoci respektovat, zajišťovat a posilovat svébytný

a respektovaný způsob života člověka s vlastní zodpovědností, slouží k jejímu provádění

v praxi sociální práce etický princip – spolu s principy solidarita, trvale udržitelný rozvoj,

subsidiarita – spravedlnost, který se zaměřuje rovné zacházení se členy společnosti, kteří jsou si

rovni na základě své lidské důstojnosti. Pomocí tohoto, resp. těchto principů se může celkově

posuzovat a směřovat konkrétní jednání jedince i utváření institučních

a celospolečenských struktur.

Kromě toho, že počítáme i zde s tím, že mají lidé v pluralitní společnosti a

multikulturním světě rozdílné názory, koncepty života, přesvědčení, postoje, uznáváme, že mají

současně vlastní zájmy, přání a potřeby, které jsou neoddělitelně spojené s osobní důstojností

člověka. Zmíněné férové zacházení s respektem vyžaduje, aby se na tyto nároky a zájmy bral

ohled v sociálním soužití. A právě pojem spravedlnost vystihuje tuto připravenost uvedené

nároky

a zájmy dojednat a rozdělovat tak, aby každý člen společnosti dostal to, co mu náleží.

Za sociálně spravedlivé se – abychom se vrátili k výše položené otázce - v důsledku toho

považuje to, co

•zakládá stejná práva a povinnosti,

•zajišťuje přiměřené vyrovnání vzájemných služeb a

71 Srov. např. HÜDEPOHL-LOB Andreas: Berufliche Soziale Arbeit und die ethische Reflexion ihrer Beziehungs- und Organisationsformen, in: HÜDEPOHL-LOB Andreas / LESCH Walter (Hg.): Ethik der Sozialer Arbeit. Ein Handbuch, Paderborn: Ferninand Schöningh, 2007, 129-131; GRUBER Hans-Günter: Ethisch denken und handeln. Grundzüge einer Ethik der Sozialen Arbeit, Stuttgart: Lucius, 2005, 89-93; VEITH Werner: Gerechtigkeit, in: HEIMBACH-STEINS Marianne (Hg.): Christliche Sozialethik. Ein Lehrbuch, Band 1: Grundlagen, Regensburg: Friedrich Pustet, 2004, 315-326.

•pro všechny minimální výbavu základními dobry a

•odstraňuje strukturální příčiny nerovně (nestejně, rozdílně) přidělovaných možností účasti

na společenském rozvoji.

Pojem sociální spravedlnost navazuje na dějinné pojetí spravedlnosti u Platóna72, Aristotela73

a u Tomáše Akvinského.74 Zde se jim ale více nemůžeme věnovat. Moderní pojem

spravedlnosti spočívá na třech základních rozměrech:

všeobecná či zákonná spravedlnost (iustitia legalis)

výměnná, smluvní spravedlnost či spravedlnost výkonu (iustitia commutativa)

spravedlnost rozdělování, účasti, podílu, spravedlnost distributivní, vyrovnávající

(kompenzující) (iustitia distributiva).

Dvě posledně jmenované skupiny se označují také jako tzv. partikulární či zvláštní

spravedlnost.

Všeobecná spravedlnost reguluje vztah jednotlivého člověka ke společenství (celku) a týká se

výkonů, které má jedinec přinášet k dobru celku (spravedlnost společného dobra). Můžeme

uvést např. rovné (stejné) dodržování zákonů, placení daní i převzetí zodpovědnosti za utváření

společenského života. Zákony hrají důležitou roli, přesto se vychází z předpokladu, že platné

zákony (tzv. pozitivní právo) hned neznamenají automaticky spravedlivé právo, které musí

splňovat určitá kritéria. Závazný nárok spoluutvářet různé oblasti společenského života se

orientuje podle různých schopností a dané pozice jedince ve společnosti. Pro nás bude vhodné

poukázat konkrétně na to, že stejné prekérní životní situace lidí zakládají stejné nároky na státní

podporu v té míře, v jaké mají stejné schopnosti výkonu (výkonnosti, způsobilosti) za následek

stejné povinnosti solidarity.

Výměnná, smluvní spravedlnost či spravedlnost výkonu má jako základní motiv výpověď, že je

třeba zacházet ve společenském životě skutečně rovně (stejně) s tím, co je stejné. Upravuje

vztahy mezi osobami a společenskými skupinami, které jsou tvořeny výměnou dober či služeb

(výkonů). Důležité jsou požadavky typu vykonávat to, k čemu jsem zavázán, dodržovat

smlouvy a nezasahovat do práv druhých např. znevýhodněním, oklamáním, podvedením,

krádeží, použitím násilí či nátlakem. Proto se o ni také hovoří jako o základu vzájemné úcty a

férovosti, na který se nahlíží nejen jako na projev individuálního vnitřního postoje (ctnosti), ale

jako na funkční podmínky a požadavky moderní společnosti.

Tento typ spravedlnosti proto reguluje i vztah mezi dvěma soukromými osobami. Vyžaduje pro

výměnu dober a výkonů (služeb) rovnocennost a žádné zásahy do právní sféry druhého bez

72 Srov. PLATON: Politeia (Ústava).73 Srov. ARISTOTELES: Etika Níkomachova, V.74 Srov. TOMÁŠ AKVINSKÝ: Summa theologiae II-II 57-61.

jeho souhlasu, resp. bez odpovídající protislužby. Pro utváření vztahu služby a protislužby je

měřítkem úcta či vzájemné cenění.

Spravedlnost distributivní vyžaduje, aby se každému člověku dostalo to, co mu náleží a je nutné

na základě jeho důstojnosti, nebo mu vůbec umožnit, aby se stal (opět) způsobilým

k práci či osobní úkonům. Tato druhá forma partikulární spravedlnosti upravuje vztah mezi

společenským celkem a jednotlivými osobami či skupinami. Jedná se o rozdělování dober,

služeb (výkonů) i nákladů (zatížení, povinností) ze strany státu vůči osobám. Jinými slovy se

z druhé strany jedná o požadované nároky na státní pomoc. Jde tedy o otázku, čím je

společenství povinováno jedinci. Jedinci tak náleží nezbytná osobní základní práva, které musí

společenství chránit a respektovat. Jedinec má rovněž právo na podporu od společenství ve

formě pozitivní pomoci i na nápravu (náhradu) za určitá poškození. Tato forma spravedlnosti

zavazuje zejména státní orgány, které mají ve jménu společenství stanovovat jedincům a

skupinám právní dobra a povinnosti. Takové služby podpory a pomoci pro každého potřebného

mají za cíl jej opět přivést do stavu, jenž náleží jeho důstojnosti.

Čteme v těchto řádcích souvislost s lidskou důstojností a lidskými práva, osvobozování

člověka nejen od něčeho (špatného stavu nezdařilého života), ale i k něčemu (naplňovat své

závazky, povinnosti, tzn. práva druhých i celku).

Můžeme na tomto místě konstatovat, že v demokratickém právním státu vycházejí

základní principy (včetně spravedlnosti) a lidská práva z rovnosti všech lidí ve smyslu

bezpodmínečně stejné důstojnosti. Zákonná spravedlnost může proto požadovat stejné (rovné)

zacházení před zákonem a v hospodářském a sociálním řádu stejná (rovná) nároková práva při

stejné potřebnosti či životní situaci.

Představená spravedlnost s jejími třemi formami či dimenzemi znamená základní kostru

či podpůrnou tkáň sociálního soužití. Zajišťuje každému členovi společnosti určitou oblast,

v níž se může svobodně a nedotčeně rozvíjet. Je zaměřena na rozvoj osoby ve společenství

a představuje nejvyšší meziosobní hodnotové měřítko, podle něhož je třeba rozhodovat

konflikty mezi dobry. Ovšem nesmíme zapomínat na to, že nerovnosti mohou mít svůj původ i

v nespravedlivých společenských strukturách. To nás přivádí k tématu spravedlnosti jako

sociálně spravedlivému řádu a k dalšímu osvětlení sociální spravedlnosti.

Zde vstupuje do středu zájmu otázka spravedlnosti společenského řádu. Proto se začalo

uvažovat o sociální či strukturální spravedlnosti (iustitia socialis). Společenský řád má všem

lidem poskytovat pokud možní stejné společenské životní možnosti a nemá předem poškozovat

žádné skupiny. Opět nám v ní zaznívá příkaz rovnosti. Tím se myslí ve společnosti, v níž

převládá důraz na výkon a soutěž, i na ty lidi, kteří jsou slabí, nemocní, postižení, staří, chudí,

kteří nedisponují produkčními prostředky a vzděláním. Společenské struktury jsou přece

produkty lidí, kteří jsou za ně zodpovědné, jsou měnitelné, je možné je utvářet a posuzovat

podle kritérií spravedlnosti. Souvisí s tím i závažné otázky typu, jak se může zabraňovat

strukturálním nespravedlnostem, jak se může zajistit sociální spravedlnost.

Neznamená to ale, že se zapomíná na různé životní situace či že se jedná o rovnostářství

bez uznání např. spravedlnosti výkonu. Spravedlnost rozdělování znamená spravedlnost

potřeby a možností (šancí), přičemž se první jmenovaná zaměřuje na kvantitativně

i kvalitativně stejné uspokojování základních životních potřeb (základních existenčních funkcí)

a ta druhá na stejné (rovné) možnosti přístupu, pomocí nichž se může získat uschopnění

(zplnomocnění) a účast (podíl) na sociokulturních kompetencích i na socioekonomických

zdrojích společnosti.

Sociální spravedlnost tedy požaduje

rovné zacházení,

výměnnou spravedlnost,

uspokojování základních životních potřeb,

vybavení materiálními i nemateriálními dobry, které uschopňují k svébytnému způsobu

života a zapojují dotyčné do společenského a ekonomického života.

Někdy se sociální spravedlnost označuje jako objektivizovaná „ctnost sociálních institucí“.75

John Rawls ve své teorii spravedlnosti považuje za spravedlivé ty sociální instituce, které

respektují svobodu jednotlivých osob a částečně připouštějí nerovnosti. Ovšem nerovnosti za

předpokladu, že přispívají ke zlepšenému postavení těch, kteří jsou na tom nejhůř.

Vracíme se tím ke zmíněnému měřítku sociální spravedlnosti, totiž k otázce, zda je daný

společenský řád schopen vytvořit pro všechny lidi pokud možná stejné společenské životní

možnosti, aby nebyly předem některé společenské skupiny nepatřičně poškozeny.

Dále rozvineme,76 že rovnost výchozích možností znamená startovní podmínky, v nichž

jedinec dostává možnost, aby svými výkony dělal pokroky v životě a dosahoval společenského

postavení, které si přeje a jež odpovídá jeho schopnostem. Současně se realisticky uznává, že

takovou úplnou rovnost šancí není možno uskutečnit vzhledem k velké rozdílnosti výchozích

bodů a schopností, výchozích situací a těžkostí při praktickém provádění přerozdělování.

Sociální spravedlnosti je tedy možno rozumět jednak jako spravedlnosti šancí

a odstraňovat proto extrémní nerovnosti šancí, které by předem oddělovaly celé skupiny od

přístupu k důležitým životním dobrům.

75 Srov. RAWLS John: Teorie spravedlnosti, 1975.76 Srov. KERBER Walter: Gerechtigkeit, in: Christlicher Glaube in moderner Gesellschaft, Teilband 17, Freiburg i. Br.: 1981, 30-59, in: GRUBER Hans-Günter: op. cit., 87.

Vyjdeme-li ze základních potřeb člověka, můžeme sociální spravedlnost představit jako

spravedlnost ohledně potřeb, kterou se myslí stejný nárok všech na základní vybavení určitými

materiálními a nemateriálními dobry, která každý potřebuje k lidsky důstojnému životu.

Vyplývá z toho či je toho předpokladem, že společnost přiznává všem svým členům nejen

základní liberální práva na svobodu a politická práva na spolupůsobení

a spolurozhodování, ale zajišťuje jim rovněž naplnění základních potřeb. Každý má proto právo

na určitá fundamentální sociální základní práva (např. právo na veřejnou podporu, na práci, na

vzdělání – všem lidem se má nezávisle na příjmu a na příslušnosti k určité společenské vrstvě

umožnit přibližně stejná šance na vzdělání). Každý má tak v právním státě právní nárok na

sociální pomoc v případě potřeby, rozvíjí se systém sociálního zabezpečení pro případ nemoci,

nezpůsobilosti pracovat, nezaměstnanosti, stáří a tím se zajišťuje, že určitá životní rizika

nenesou na svých bedrech jen jedinci, ale i solidární společenství.

Použitím pojmu solidární společenství se již dotýkáme dalšího stěžejního principu

solidarity. Ještě před tím ale uvedeme určitý shrnující výsledek sociální spravedlnosti, kde

zhodnotíme tři klasické rozměry i aspekty aktuálního kontextu pojmu spravedlnosti,

a následně blíže důsledky principu sociální spravedlnosti pro praxi sociální práce.

Požadavky principu sociální spravedlnosti jsou směřovány na společenské struktury ohledně

udělování politických práv a socioekonomických dober, které jsou nutné pro individuální

koncept života člověka i pro jeho účast na společenském životě:

uskutečňování občanských práv na svobodu a na demokratické spolupůsobení; jedná se o

předpoklad celospolečenské diskuse, která se zaměřuje na společné dobro, jež se stále znovu

obsahově určuje (viz iustitia legalis)

férové a tím symetrické utváření výměnných vztahů na všech rovinách společenské

interakce; odmítají se vztahy s jednostrannou dominancí s cílem zajistit důstojnost

a vzájemný respekt osob i funkční podmínku společenských dílčích systémů (viz iustitia

commutativa)

je nutno zohlednit jako takové individuální, navzájem se odchylující a nestejné schopnosti,

předpoklady, vlohy, potřeby a životní plány lidí; proto je třeba rozlišovat mezi spravedlností

potřeb, šancí (principiální rovnost výchozích situací a odmítání každé formy diskriminace) a

výkonů (stimulující struktury, které posilují jedince v tom, aby se angažoval podle svých

individuálních možností a schopností)

pohled na situace, v nichž se nezajišťuje účast, resp. podíl velkých skupin obyvatelstva na

aktuálním sociálním rozvoji (tzv. kontributivní, podílnická spravedlnost, spravedlnost účasti

a podílu: lidé mají povinnost aktivní a produktivní účasti na společenském životě

a společnost závazek jedinci tuto účast umožnit. Běží o etický program, který se snaží

vzájemně utvářet vztah mezi členy společnosti a státem: má se tak uskutečňovat socialita

lidské existence v zodpovědnosti za celek a vytvořit zase ze strany celku předpoklady pro

odpovídající účast na společenských procesech;77 nezapomínat přitom na to, že se má

jednání a rozhodování ve společnosti, politice a ekonomice zabývat otázkou, nakolik

prospívá taky těm, kdo se takto neúčastní, jak jim pomáhá k jednání s vlastní zodpovědností

a jak jim umožňuje společenské zapojení78; solidarita i vlastní zodpovědnost, větší šance na

trhu práce, vzdělání a kvalifikace, rámcové podmínky pro to všechno i iniciativy podniků;

perspektiva, která zohledňuje hledisko zvláště vyloučených, znevýhodněných a chudých) a

v nichž jsou ohroženy rozmanité základy života pro současné i budoucí generace (tzv.

generační spravedlnost: individuální jednání

i strukturální rozhodování, ti, co ještě nežijí nebo nejsou ještě dospělí, zajištění ve stáří,

nezaměstnanosti, nemoci, ochrana životního prostředí, vzdělávání příští generace)

úzce spojena s důstojností člověka: základní postoj, který usiluje o to zajistit osobě

člověka důstojné místo ve společnosti, připravenost udělit každému člověku ze strany celku

to, nač má nárok na základě své důstojnosti; odstraňovat (závazek jedince

i společnosti) extrémní nerovnosti šancí a vytvářet spravedlivé společenské struktury -

formulují se tak dva základní požadavky profesní sociální práce:

odstraňování nespravedlností všeho druhu a spolupráce na utváření sociálně spravedlivých

společenských struktur (např. sociální pracovnice či pracovník jako obhájce chudých,

vyloučených a sociálně znevýhodněných, jenž usiluje při své práci poradenství či

doprovázení o to, aby se těmto lidem dostalo ze strany společnosti to, nač mají jako lidé

a členové společnosti nárok. Činí toto tak, aby se tito lidé mohli podle svých možností ve

společnosti prosadit s vlastní zodpovědností a účastnit se sebeurčeně na společenských

vymoženostech a dobrech. Princip sociální spravedlnosti tím poskytuje sociálnímu

pracovníkovi „jen“ směr a cíl, kterého se snaží svou prací (jednáním) dosáhnout, zaměřuje

77 Srov. National Conference of Catholic Bishops (USA): A Pastoral Message: Economic Justice For All, November 1986, http://www.osjspm.org/cst/eja.htm (21.04.2008). Národní konference katolických biskupů USA: Hospodářská spravedlnost pro všechny. Katolické sociální učení a americká ekonomika.

78 Srov. Deutsche Bischofskonferenz: Mehr Beteiligungsgerechtigkeit. Beschäftigung erweitern, Arbeitslose integrieren, Zukunft sichern – Neun Gebote für die Wirtschafts- und Sozialpolitik. Memorandum einer Expertengruppe berufen durch die Kommission VI für gesellschaftliche und soziale Fragen der Deutschen Bischofskonferenz, Bonn: 1998, 6. Více spravedlnosti podílnictví. Rozšiřovat zaměstnání, integrovat nezaměstnané, zajistit budoucnost – Devět přikázání pro hospodářskou a sociální politiku.

jeho smýšlení, vnitřní postoj a stanovisko na tento cíl. K tomu, jaká opatření a jaké kroky

jsou potřeba, aby se tohoto cíle dosáhlo, co je vůbec v dané situaci realizovatelné, slouží

odborné znalosti a dovednosti sociálního pracovníka při setkávání a dohodě s těmi, s nimiž

pracuje. Princip spravedlnosti udává základní cíl, má směřovat smýšlení sociálních

pracovníků na tento cíl, ale neříká, jakou cestou se může tohoto cíle dosáhnout a které další

hodnoty, které dílčí cíle jsou s tím spojeny. Tento úkol konkretizace a obsahového naplnění

je závazkem pro daného sociálního pracovníka v konkrétních případech s danými

zúčastněnými osobami, za daných okolností a podmínek. Mohou dokonce nastat situace,

v nichž nedostačuje, chybí či je nespravedlivá zákonná úprava. Pak nemůže být spravedlivé

jednání už vůbec pouhým strnulým (tvrdým) dodržováním etických a právních norem. Je

třeba hledat tzv. lepší spravedlnost.79

tím se dostáváme i k výzvě, která zazněla v mezinárodním etickém kodexu: usilování

o lepší spravedlnost překračuje jednotlivé případy a stává se politickým mandátem tam, kde

se ukazují nespravedlivé struktury nebo změněné společenské poměry. Sociální pracovníci

tak mají na základě své sociální a etické kompetence a citlivosti upozorňovat společnost a

politiky na sociální nespravedlnosti a nerovnosti šancí a spolupodílet se na jejich

odstraňování. Sociální znevýhodnění a nespravedlnosti se mohou týkat okrajových skupin,

lidí s postižením, v jakékoli déletrvající či náhlé nouzi, žen, dětí, rodin atd. Sociální práce se

prezentuje s politickou dimenzí, stává se lobby prací, solidarizuje se ve jménu spravedlnosti

se sociálně znevýhodněnými a bojuje s nimi a za ně za spravedlivé poměry.

A to už se skutečně dostáváme ke slíbenému principu solidarity, který můžeme představit jako

naplňování etického nároku každého člověka na možnost žít důstojně.

Všeobecné prohlášení lidských povinností, s nímž jsme seznámili v kapitole o lidské

důstojnosti, zahrnuje i část Spravedlnost a solidarita: podle ní „má každá osoba povinnost

jednat poctivě (důvěryhodně), upřímně a férově“ (čl. 8); „všichni lidé, kteří mají potřebné

prostředky, mají povinnost podnikat opravdové úsilí, aby se překonávala chudoba, podvýživa,

nevzdělanost a nerovnost. Mají všude na světě podporovat trvale udržitelný rozvoj, aby se pro

všechny zajistila důstojnost, svoboda, bezpečí a spravedlnost“ (čl. 9); „všichni lidé mají

povinnost rozvíjet své schopnosti prostřednictvím píle a snahy; mají mít stejný přístup ke

vzdělání a smysluplné práci. Každý má podporovat potřebné, znevýhodněné, postižené a oběti

diskriminace“ (čl. 10); „veškeré vlastnictví a bohatství se musí zodpovědně používat v souladu

se spravedlností (...) Hospodářská a politická moc se nesmí používat jako prostředek k ovládání,

ale ve službě ekonomické spravedlnosti a sociálního řádu“ (čl. 11).

79 Nabízí se zodpovědné užití starobylého etického nástroje nazývaného epikie pro zodpovědné zacházení s morálními a právními normami v mimořádných situacích.

Zajímavé souvislosti a inspiraci v kontextu étosu povolání a jeho etických fundamentů,

lidských práv i prohlášení o povinnostech představuje Prohlášení ke světovému étosu:80

světovým étosem se zde rozumí „základní konsensus ve vztahu k existujícím závazným

hodnotám, neměnným měřítkům hodnot a základním osobním postojům“. Základním

požadavkem je, aby se s každým člověkem zacházelo lidsky. Signatáři chtějí přispět tímto

projektem k tomu, aby se dosáhlo „změny vnitřního nastavení, celé mentality, lidského srdce“.

Tedy toho, čeho nelze dosáhnout pouze „ekonomickými plány, politickými programy nebo

právními nařízeními“. Každému člověku bez rozdílu se uznává nezcizitelná

a nedotknutelná důstojnost a všichni – jednotlivci, stát – jsou povinni ji ctít a zajistit její

účinnou ochranu. Z hlediska étosu chtějí zástupci různých náboženských, kulturních,

filozofických a etických tradic potvrdit a prohloubit to, co bylo vyhlášeno na rovině práva ve

Všeobecné deklaraci lidských práv. A sice „plnou realizaci nedotknutelné lidské osoby,

nezcizitelnosti svobody, principiální rovnosti lidí a nutné solidarity a vzájemné závislosti všech

lidí.“ Nabízí se osobní i dějinné zkušenosti, že „lepší řád světa nelze vytvořit nebo dokonce

vnutit pouhými zákony, nařízeními a konvencemi; uskutečnění míru, spravedlnosti

a uchování Země závisí na tom, jak budou lidé schopni a ochotni uskutečňovat právo; boj za

právo a svobodu předpokládá vědomí zodpovědnosti a povinnosti, a je tudíž třeba oslovovat

lidské srdce a rozum.“81

Jeden z hlavních čtyř závazků již prezentovaného Prohlášení ke světovému étosu zní

Závazek ke kultuře založené na solidaritě a spravedlivém hospodářském uspořádání, které

v popisu celkové situace poukazuje na vinu nejen jednotlivců, ale i nespravedlivých

společenských struktur. V této souvislosti připomíná příkaz „Jednej spravedlivě a čestně!“ Být

skutečně lidským znamená dle tohoto závazku, že „hospodářská a politická moc slouží člověku;

je třeba probouzet ducha soucítění s trpícími a zvláště se starat o chudé, poškozené, staré,

uprchlíky, opuštěné; má zavládnout vzájemný respekt, rozumné vyvážení zájmů, vůle

k prostřednictví a k ohleduplnosti; je třeba nalézt smysl pro míru a skromnost.“82

80 Srov. např. KÜNG Hans, KUSCHEL Karl-Josef: Prohlášení ke světovému étosu. Deklarace Parlamentu světových náboženství, Brno: CDK, 1997. Prohlášení pochází z roku 1993.81 Tamtéž 14-18.82 KÜNG Hans, KUSCHEL Karl-Josef: op. cit., 20-22.