ŽIVOTNÍ STYL SEVEROAMERICKÝCH INDIÁNŮ - marecek.czmarecek.cz/storage/lida/Seminarky/Indiani...

Gymnázium Buďánka

Seminární práce – Dějepis vedoucí práce – Míša Pavelková

školní rok - 2007/2008

ŽIVOTNÍ STYL SEVEROAMERICKÝCH INDIÁNŮ

OD DÁVNOVĚKU AŽ PO SOUČASNOST

Ludmila Marečková Sekunda C

Ludmila Marečková –Životní styl severoamerických indiánů 2

OBSAH

OBSAH .................................................................................................................................................................. 2

ÚVOD..................................................................................................................................................................... 3

PŮVOD A HISTORIE.......................................................................................................................................... 3

NÁBOŽENSTVÍ A POVĚSTI .............................................................................................................................. 3

KMENY A JEJICH RITUÁLY............................................................................................................................. 6 VYBRANÉ OBŘADY.................................................................................................................................. 6

STAVBY ................................................................................................................................................................ 7

INDIÁNSKÉ OBYDLÍ - TÝPÍ ............................................................................................................................. 7 Místo pro týpí ................................................................................................................................................ 7 Tyče ............................................................................................................................................................... 8 Jehlice............................................................................................................................................................ 9 Kolíky............................................................................................................................................................ 9 Vázací materiál .............................................................................................................................................. 9

Stavba týpí.......................................................................................................................................................... 9 Připevnění pláště k zemi.............................................................................................................................. 11 Lining .......................................................................................................................................................... 12 Ozan ............................................................................................................................................................ 13 Oheň v týpí .................................................................................................................................................. 13

NAŠE TÝPÍ ....................................................................................................................................................... 15

STAVBA INITIPI – indiánské potní chýše ........................................................................................................ 17

STRAVA .............................................................................................................................................................. 20

POTRAVINY POCHÁZEJÍCÍ Z AMERIKY...................................................................................................... 20 Rajče neboli rajské jablko............................................................................................................................ 20 Paprika......................................................................................................................................................... 20 Kukuřice ...................................................................................................................................................... 21

OBLEČENÍ ......................................................................................................................................................... 21

NÁŘADÍ A NÁSTROJE .................................................................................................................................... 23

ZBRANĚ ........................................................................................................................................................... 24 ATLATL ..................................................................................................................................................... 24 LUK A ŠÍPY ............................................................................................................................................... 24 PRAK .......................................................................................................................................................... 25

NÁDOBÍ ........................................................................................................................................................... 25

KOŠÍKY............................................................................................................................................................ 26

OZDOBNÉ PŘEDMĚTY - ŠPERKY................................................................................................................ 26

ZÁVĚR ................................................................................................................................................................ 28

SUMMARY (SOUHRN)..................................................................................................................................... 28

ZDROJE .............................................................................................................................................................. 28


ÚVOD Tohle téma jsem si vybrala, protože už odmalička jezdím na tábor, kde se bydlí jenom v týpí, a indiánská kultura mě zajímá, předně proto, že je naprosto odlišná od té evropské a také proto, že se mi líbí jejich šperky a vázy a připadají mi mnohem zajímavější a nápaditější, než většina těch našich.

PŮVOD A HISTORIE V říjnu 1492 Kolumbus spatřil „Nový svět“, a protože si myslel, že doplul do Indie, nazval domorodé obyvatele Indiány. Jméno „Amerika“ dostal nový kontinent až později, podle cestovatele Ameriga Vespucciho. První indiáni přišli do Ameriky asi před 20-30 tisíci lety ze severní Asie přes Beringův průliv. Původním náboženstvím indiánů byl animismus (nejnižší stupeň vývoje náboženského myšlení), kult předků, šamanismus, zbytky totemismu, dnes jsou věřící většinou křesťané.

NÁBOŽENSTVÍ A POVĚSTI Mýty severoamerických indiánských kmenů vyprávějí o bohu stvořiteli, který stvořil lidi i zvířata, nebo o předcích, kteří se vracejí do světa živých. Fungování celého světa lidí je určováno dobrými a zlými duchy. Uctívá se mnoho posvátných zvířat, ve všech přírodních fenoménech jsou spatřovány nadpřirozené síly. Hovoří se o obrovských netvorech, o lidožroutech, jsou zmiňováni duchové mrtvých, hadi duší a duchové hromu. I v tomto případě zrcadlí mýty symbolickým způsobem reálný svět a stupeň vyspělosti kultury. Nejvýznamnější sociální úlohu měl v těchto kulturách šaman, který navazoval ve snu nebo ve stavu extáze spojení s ochrannými bohy. Pomocí magických sil musel také léčit nemoci a zahánět různá nebezpečí. U zemědělských kmenů musel rovněž provádět dešťové obřady nebo řídit kult předků. U některých kmenů existovali obětní kněží. V životě a mýtech domorodých obyvatel Severní Ameriky hrají podstatnou roli zvířata: Lidé a zvířata žijí společně ve světě hor a lesů, nad nímž se rozprostírá svět duchů, kde přebývají i duše předků. Zcela nahoře je svět ochranných bohů, zatímco pod lidským světem žijí zlí démoni a jezerní, říční a mořští netvorové. V podsvětí žijí i duše mrtvých. Velký svět lidí, duchů a zvířat má šest směrů a šest příslušných bodů. Každému směru je přiřazena jiná barva, přičemž se zvířata dělí podle oněch šesti směrů. Na počátku žila na světě jen zvířata, která osídlila hory, lesy a vodstvo. Chovala se jako lidé, musela tvrdě pracovat a volit své náčelníky. Zvířatům se říkalo „přetvářeči”, protože uměla vytvářet nové postavy ze starých. Když byli lidé stvořeni v nebi bohy, tak sestoupili na zem, rozmnožili se tam a žili v míru společně se zvířaty. Zvířata přinesla lidem také kulturní hodnoty, ukázala jim, jak lovit ryby, jak pokládat pasti a jak vykřesat z kamene oheň. Lidé jim od té doby projevují velkou úctu. U některých kmenů se mýty z velké části shodují, mezi jinými však existují velké rozdíly. Pueblané věří, že bohové stvořili člověka ve čtvrtém poschodí pod zemí. Lidé měli černou


kůži a dlouhé ocasy jako zvířata a chtěli vystoupit na zem, kde bylo světlo a teplo. Zvířata jim pomáhala, aby mohli dosáhnout svého, což jim však trvalo velice dlouho. Na této cestě jim byla vůdkyní bohyně kukuřice. Jiný mýtus vypráví, že se lidé narodili v nitru země velké Matce lidí. I zde vystoupili na zem s Matkou kukuřicí, přičemž jim pomáhal jezevec prohrabat díru zemskou skořápkou. Tento otvor uctívají lidé dodnes a považují ho za střed světa. Podle Algonkinů žil na počátku válečný hrdina Nanabazho, který chránil lid před zlými nepřáteli. Jeho bratra zabili duchové a po smrti se z něj stal vládce podsvětí. Jelikož jednou z hlavních plodin severoamerických indiánů byla kukuřice, chovají k ní tito lidé velkou úctu. Matka kukuřice se proto často objevuje v mýtech jako průvodkyně na dlouhých cestách. Lidé, zvířata, stromy a přírodní úkazy mají podle indiánů tedy společný původ. Jak vypovídá jiný pueblanský mýtus, tak lidé nemusí pocházet jen od bohů, ale mohli být stvořeni proměnou ze zvířat. Na počátku žila na zemi jen zvířata, která bydlela na „zahnutém břehu” ve dvou vesnicích. V první vesnici byli náčelníky havran a norek, ve druhé vesnici měli jako ochranná zvířata vlky. Obě vesnice proti sobě bojovaly, nakonec zvítězili havran a norek. Začali tedy tvořit svět. Nejprve přinesli sluneční světlo, potom hodili lososy do řek a stvořili vítr. Nakonec stvořili ze zvířat lidi, přičemž se část zvířat proměnila v lidi, ale druhá část zůstala ve zvířecí podobě. Zvířata jsou tedy prapředky lidí a jsou uctívána v mnoha kultovních slavnostech. Pevném sepjetí s přírodou je patrné také v irokézském mýtu o stvoření světa: Na počátku žily všechny bytosti v nebi. Jednalo se o bohy, nebeského náčelníka, zvířata, rostliny, den a noc a lidi. Existoval jelen, srnec, medvěd, bobr, vítr, světlo, hvězdy, slunce a voda. Nebeský náčelník se chtěl oženit s lidskou dcerou jménem Awenhai, jejíž otec dal svolení ke svatbě. Jeho dcera otěhotněla pouhým dechem nebeského náčelníka. Nato popadl náčelníka hněv, jelikož se domníval, že jeho ženu přivedl do jiného stavu ohňový drak nebo polární záře. V hněvu pak vyrval z kořenů nebeský strom, dírou, která vznikla po vyvrácení stromu, svrhl ženu, zvířata a rostliny dolů na zem. Každý tvor však mohl nechat v nebi jednoho sourozence. Tak žili na zemi jeleni, srnci, medvědi, větry, světlo, hvězdy, slunce a voda. Každá voda však měla sourozence žijící v nebi. Awenhai porodila dvojčata, dva syny, z nichž jeden byl mírný a jemný, druhý byl hněvivý a divoký. Mírný bratr stvořil ptáky, stromy a hory, divoký bratr ho při tom ale rušil. Když společně vytvářeli člověka, dařily se jim jen vratké postavy. Dobrý bratr pak ale svého protihráče zabil a hodil slunce a hvězdy na nebeskou klenbu, kde zůstaly viset. Tak byl svět dokončen, byl stvořen dle obrazu nebes. Velmi rozsáhlý je navažský mýtus o stvoření světa, jenž není dodnes mrtvý - vycházejí z něj nejdůležitější „náboženské” obřady. Představy Navahů dlouho čerpaly z představ Pueblanů. Rozvinul se dlouhý a bouřlivý příběh, spadající do oblasti nadpřirozena. Na počátku žil Lid hmyzu - vážky, mravenci, chroust, vruboun, chrobák a sarančata - na ostrově uprostřed Prvního světa pod zemí, v jádru Země, který měl červenou barvu. „Hmyzí lid“ hlídali čtyři dobří bohové: Vodní příšera, Bílá volavka, Žába a Hrom z bílé hory. Bohové však zjistili, že jejich chráněnci se dopouštějí smilstva a cizoložství, a proto seslali na Hmyz potopu. Lid hmyzu se však zachránil a dostal se do Druhého světa, tentokrát modrého. Zde je uvítal Lid vlaštovek. Vlaštovky bydleli (stejně jako pueblanští indiáni) v domech, do kterých se vstupovalo pouze střechou. Hmyz se spojil s Vlaštovkami. Jeden Hmyz však svedl náčelníku Vlaštovek manželku. Hmyz musel tedy hned odejít. Trhlinou v nebeské klenbě se


dostal do Třetího světa - do žlutého světa kobylek. I zde se však Hmyz dopustil hanebností a byl vyhnán do Čtvrtého světa, černého s bílými okraji. Zde žili lidé, kteří se nazývali Kisani, v jejichž světě neexistovalo slunce, měsíc ani hvězdy. Lidé Kisani Hmyz přívětivě přijali. Za nějakou dobu přeměnili bohové Hmyzí lid v opravdu lidské bytosti. Kisaniové a Hmyzí lid se mezi sebou začali množit a vznikli tak posvátní lidé (Holy People). Vyhnání Hmyzího lidu, který podléhal chtíči, ze všech světů, lze přirovnat k vyhnání Adama a Evy z ráje. Stejně tak potopu seslanou na Hmyz bohy lze přirovnat k biblickým motivům. Odkud se vzala tato nápadná podobnost, na to nelze odpovědět, neboť představy určitého národa čerpají, odkud jen mohou. Indiáni Severní Ameriky také věří, že smrt je přechod k novému životu, „k životu ve věčných lovištích“, jak říkával Mayův Vinnetou. Jeden pueblanský mýtus vypráví o statečném muži, jemuž zemřela žena. I on však nechtěl zůstat naživu, proto zemřel a odvedl svou ženu do podsvětí, kde žijí duše mrtvých, a musel tam podstoupit mnoho zkoušek. Až když ve všech obstál, směla se jeho žena vrátit spolu s ním zase na zemi. Tak zůstala dvojice nakonec pohromadě. Stejně jako následoval muž ženu do smrti, jdou také válečníci dobrovolně na smrt, aby ochránili svůj kmen před nepřáteli. I oni se vrátí do života, když padnou v boji. Některé kmeny, jako například Algonkinové či Delawarové, věří, že zvířecí plemeno mělo vždy svého nejvyššího pána kromě medvěda. Lovci museli pronést mnoho modliteb k pánům zvířat, než se směli vydat na lov. Stejně tak věří indiáni v jakéhosi stvořitele, kterým byl buďto bůh nebo duch a který stál ještě výše nad pány zvířat. Vládl všem zvířatům a lidem a dával živým tvorům světlo. Lovci mu říkali „velký duch”, „stvořitel” nebo praotec. Byli přesvědčeni, že všichni pocházejí z nejvyššího ducha. Velký duch se zjevoval lidem ve slunci, měsíci, ve hvězdách, v oblacích, v horách a v lesích. Byl spojován se světlem a sídlil v severním nebi. Když vycházelo slunce, zdravili lidé velkého ducha, protože jim posílal světlo a teplo. Každý rok pořádali velkou slavnost na počest velkého ducha a prosili ho o ochranu před nepřáteli a o dlouhý život. Během tance se dostávali do extáze, aby se mohli spojit s velkým duchem. Svět bohů byl přísně uspořádán a každý z nich musel plnit svůj úkol. Existoval nejvyšší „sluneční otec”, který přinášel do nebe světlo a teplo, a bůh deště Uwanami. Na všech světových stranách žili také ochranní bohové zvířat. Pak existovali bohové s maskami, kteří sídlili u jezera a lidem se zjevovali při kultovních slavnostech, a dva velcí bohové války, což byli synové slunečního otce a dávali válečníkům zbraně a vedli je do boje. Svět bohů byl uspořádán podobně jako svět lidí. Lidé měli málo práv, nevlastnili žádnou zemi, žádné lesy ani vodu, protože vše patřilo bohům a všechno si museli od bohů vyprosit. Měli tak stejná práva jako jeleni, zajíci a myš. Uctívali však své předky a přinášeli jim oběti. V budově světa docela nahoře bydlí mraky, slunce, ranní červánky a velký pták Bouřňák. Uprostřed žijí lidé a zvířata a ve spodní budově sídlí duše mrtvých. U různých kmenů Severní Ameriky, i třeba v odlišných koutech kontinentu, lze najít mytologii nápadné paralely. Mýty buďto pochází z jediného zdroje, nebo se navzájem ovlivnily během dlouhých staletí. Podobnosti v tomto prvku kultury lze najít dokonce i mezi severoamerickými a jihoamerickými domorodci. Příkladem mohou být mýty indiánů ze severozápadní části USA (Skitwišové, Šuswapové, Kutenajové atd.) jako např. Příběh Rysa a Příběh zlodějek kelnatek, které se až podivuhodně tvarově shodují s vyprávěním některých domorodých kmenů Brazílie a Peru. Tyto mýty se však vyskytovaly v případě brazilských Tupinambů už v 16. století. Jelikož je nepravděpodobné, že by se jednalo jen o náhodnou


podobnost, nebo že by se tyto kmeny ovlivnily přes vzdálenost několika tisíc kilometrů, lze tyto shody použít jako důkaz toho, že se obyvatelé Ameriky rozšiřovali z jednoho konce kontinentu na druhý. Nejde však o jediný příklad. Byly zjištěny i shody mezi indiánskými mýty a francouzskými či španělskými pohádkami. Lze jen těžko zjistit, kdo koho ovlivnil. I přes tuto skutečnost lze považovat indiánskou mytologii za velice pestrou a je v nich možno nalézt nejedno ponaučení do života.

KMENY A JEJICH RITUÁLY Kultura, hodnoty a tradice amerických Indiánů jsou více než jen umění a sochy. Úcta ke starším, odpovědnost za rodinu, která se týká vlastně celé komunity, cítění pro okolní přírodu a potřeba o všechno se rozdělit se udržuje v indiánské kultuře i přesto, že byla často nucena tyto hodnoty opustit. Stále jdu raději do parní lázně, kouřím posvátnou dýmku a hovořím s našimi staršími, než abych šla do kostela, říká starší kanadská Indiánka. Indiáni nenazývají svoje rituály vírou, ale raději říkají, že jsou součástí jejich bytí. Mnoho různých přírodních podmínek a prostředí způsobilo, že se na území Ameriky vyvinulo mnoho různých rituálů odpovídajících životnímu stylu jednotlivých kmenů. Jejich obřady se odvíjejí od zemědělství a lovu, které provázejí jejich každodenní život. Ve většině kmenů se uctívá velký stvořitel. V mnoha kmenech se vypráví, že svět byl nejdříve obsazen lidmi, z nichž se pak někteří přeměnili na zvířata. Odtud pramení jejich blízký vztah ke zvířatům s výjimkou psa. I zvířata mají vždy svého duchovního vůdce, velký jelen je vůdcem všech jelenů. Na jihozápadě se věří, že svět se skládá z mnoha temných vrstev, které musely být lidmi překonány. Zjevili se potom na světě malou dírou, pupkem. Jiné kmeny věří, že jejich předkové vždy žili v Americe, již od té doby, co se stali lidmi. Mnoho kmenů používá písmo, jiné ústní tradici pro zachování svých mýtů. Indiáni většinou nevěří v posmrtný život, někteří věří v reinkarnaci. Jiní uctívají duchy předků, kteří se po smrti vracejí na zem. Kombinace různých tradic je běžná. Šamani jsou zároveň léčiteli a odhánějí zlé duchy. K tomu využívají bubnování a rytmický zpěv. Indiáni objevili asi 200 léčivých bylin včetně antikoncepce.

VYBRANÉ OBŘADY Hledání sebe sama. Malí chlapci nebo dorostenci odcházejí do divočiny na období hladovění a meditace. Cílem je najít svého životního vůdce, který jim pak vždy pomáhá. Dívky se většinou nesmějí účastnit. Znovuzrození, tanec slunce. Představuje hru na návrat k původu a opětovné zrození. Slouží jako poděkování Stvořiteli, posílení zdraví, ale i obnovení přátelství a života komunity.


Parní chýše (intipi). Používá se k očištění duch i těla a dodání energie před tanci a oslavami. Lovecké obřady. Přestavují lov na určené zvíře a směřují k jeho ovládnutí a smíření s ulovením.

STAVBY Tradiční indiánské stavby jsou tee-pee, dlouhé domy, zemljanky, puebla nebo skalní obydlí, které jsou často postaveny podle představy o vesmíru.

INDIÁNSKÉ OBYDLÍ - TÝPÍ Příprava všeho, co ke stavbě potřebujeme, trvá poměrně dlouho. Zvláště začínajícím táborníkům může stavba týpí včetně přípravy zabrat celý den i déle. Podívejme se teď, co všechno potřebujeme, nebo si musíme rozmyslet:

Místo pro týpí Pokud možno vyberte rovné, suché místo trochu vyšší než je okolí, aby mohla voda při dešti stékat. Místo má být co nejrovnější. Pařezy, kořeny a kameny by měli být odstraněny. Nejlépe je netábořit přímo pod stromy kvůli nebezpečí při větru a bouřce a protože na stan kape ještě dlouho po dešti. Protože uprostřed týpí budeme mít ohniště, není vhodná taková louka, na níž by se nám za deště do vyhloubeného ohniště prosákla voda. Pro manipulaci s chlopňovými tyčemi potřebujeme trochu místa i kolem týpí, proto je nestavíme těsně ke stromům nebo k dalšímu týpí. Indiáni otáčeli své stany vždy (s jedinou výjimkou) vchodem k východu, případně k jihovýchodu. Mělo to svůj hluboký význam praktický i symbolický - vítr vane především ze západu nebo severozápadu. Pomocí chlopní lze uspokojivě regulovat tah při všech směrech větru, kromě případu, kdy vítr fouká do chlopní přímo zepředu. Východní vítr je na prériích i u nás nejméně obvyklý a proto východní orientace týpí zaručuje možnost dobrého odvodu kouře v naprosté většině případů. I když oheň nehoří, je stan ušetřen náporu větru ode dveří. Východ je strana, z níž přichází životodárné slunce, kterého si Indiáni velice vážili. Stan otočený k východu vyjadřuje svou úctu ke slunci a ráno je otevřen prvním paprskům. Proto bychom měli i my tuto orientaci týpí vždy respektovat. Také se nestaví vedle „áčka,“ ale trošku opodál normálních stanů. Je to výjimečný stan a potřebuje výjimečné místo.


Pro postavení vyberte tři nejtěžší tyče na trojnohu (S, J, D). Nechte stranou jednu další těžší tyč jako zvedací (Z – touto tyčí se zvedne plášť) a dvě lehké tyče na kouřové chlopně. Změřte tyče trojnohy pro svázání lodním uzlem podle pláště + 10cm. Provaz by měl být dost dlouhý (15m). Vztyčí se svázaná trojnoha a pokládají se tyče (vpravo, vlevo pak vzadu). Poté se obíhá (objíždí na koni) a pevně stahuje „drdol“ visícím provazem od trojnohy. Nyní se zvedne zvedací tyč (Z) s plachtou. Plachtu svážeme a sepneme jehlicemi. Roztáhneme tyče do konečné polohy. Očka zatočíme, aby neklouzala a připevníme kolíky. Nasuneme chlopňové tyče a nastavíme podle větru. Na nejdelší tyč (Z) si můžete pověsit skalp, kus látky, brko, snadněji tak zjistíte směr větru.

Tyče Ušít týpí nebylo pro indiánské ženy velkým problémem - bizonů, kteří poskytovali kůži na plášť , bylo všude dost. Zato tyče měly v krajině bez lesů ohromnou cenu. Za tyčemi putovali Indiáni někdy i stovky mil do Skalistých hor, kde rostla borovice Murrayova (anglický název - Lodgepole Pine - znamená "borovice na tyče na obydlí"), jejíž štíhlé, rovné kmeny byly pro

tyče na týpí ideální. Často jedna sada tyčí přežila i několik plášťů, které se postupně rozpadly. Smrk, který je u nás k dispozici, nemá tak vynikající vlastnosti jako indiánská borovice - není tak štíhlý a má více suků. Zato pro něj nemusíme jezdit stovky mil, ale prakticky v každém lese najdeme soušky vhodné pro naší potřebu. Pro týpí třímetrové a čtyřmetrové nám stačí 11 tyčí (to znamená 9 do kostry + 2 chlopňové), pro pětimetrové a týpí pět a půl metru 14 tyčí, pro šestimetrové a sedmimetrové týpí 17 tyčí a pro největší stany až 20 tyčí. Tento přehled je jen přibližný - pro dokonalý vzhled týpí na táboře můžeme použít (zvláště u menších stanů) o tři tyče více, pro rychlou stavbu na jednu noc můžeme vzít tyčí méně. 11 tyčí je naprosté minimum.

Pro výrobu tyčí potřebujeme soušky aspoň o metr delší, než je velikost týpí (ale radši ještě delší), rovné a pokud možno ne silnější než 10 cm. Důležité je dokonale osekat větve a suky. Na tyčích nesmí být žádný ostrý suk či výčnělek. Za mokra totiž suky ještě více vylezou a látka stanu, stavěného na nedokonale opracovaných tyčích, se velice rychle ničí. Stan pak začíná být podobný řešetu a po pár letech ho můžeme vyhodit. Proto osekané tyče vždy zkontrolujeme přejetím dlaní, nezůstal - li na nich žádný ostrý výčnělek. Obecně není nutné loupat kůru. Pokud si s tím však dáme práci, nebudeme muset za deště svádět po tyčích pramínky, které nám jinak ze všech odchlípnutí kůry kapají za krk. Delší tyče nezkracujeme, nepravidelná "koruna" tyčí vypadá hezky. Na konce tyčí navážeme barevné praporky, které nám určují směr větru.


Tři silnější tyče vybereme na trojnohu. Jednu tyč dáme stranou jako zvedací (stavíme - li náčelnický stan, použijeme nejdelší tyč jako zvedací a na její konec přivážeme "skalp" či podobnou ozdobu) a dvě další tyče si necháme jako chlopňové.

Jehlice Spínací jehlice si pokud možno připravíme již předem. Potřebujeme k tomu rovné klacíky nebo pruty asi 30 cm dlouhé, v průměru 1 cm. Oloupeme je a upravíme podle obr.1. Hotové jehlice můžeme ozdobit vypalováním a omalováním jejich konců černou a červenou barvou. Je praktické při balení týpí vložit jehlice vždy dovnitř. Pak se nám nemůže stát, že bychom je na tábořišti museli honem vyrábět znovu.

Kolíky Připravíme si 20 až 40 (podle velikosti týpí) dřevěných kolíků asi 40 cm dlouhých a 2 až 3 cm silných (kromě praktického účelu budou plnit i účel estetický), stejný počet půlmetrových kousků konopného provazu a oblázků (kamínků bez ostrých hran, případně špalíčků dřeva o průměru kolem 2 cm.

Vázací materiál Kromě šňůry již našité na plášti budeme potřebovat pro svázání trojnohy celé klubko bavlněné prádelní šňůry (nejlépe máme - li touto šňůrou svázané sbalené týpí, máme ji pak vždy po ruce), asi dva metry řemínku nebo šňůry pro zavěšení dveří a několik metrů provázku na vyměření poloměru. Týpí je stavba bez hřebíků! Ten, kdo si zvykl na táboření v týpí, se snaží většinou postavit celý tábor bez hřebíků a tábory plné hřebíků již pro něho nejsou příliš estetickým zážitkem. Naproti tomu kožené řemínky, případně konopné provazy nebo prádelní šňůra jsou materiálem, který používáme v hojné míře. Budeme je potřebovat při výrobě proutěných lůžek, na šňůrách napnutých v týpí nad ohněm rychle oschne mokrý oděv.

Stavba týpí Máme - li vše připraveno, můžeme začít stavět. Pro Indiána nebo zkušeného táborníka je stavba týpí záležitostí několika minut. Nemáme - li dostatek zkušeností, počítejme aspoň s hodinou, abychom postavili stan opravdu perfektně. Vedle vhodného rovného místa, kde bude stát týpí, rozprostřeme látku a položíme na ní tři nejsilnější tyče podle obrázku č. 2.


Vzhledem k tomu, že týpí stavíme vždy dveřmi k východu (nejvýše k jihovýchodu), budeme nadále hovořit o jižní tyči, severní straně apod., přičemž budeme vždy mít na mysli stan otočený k východu. Musíme totiž rozlišovat, která tyč trojnohy bude po vztyčení - dveřní (D), jižní (J) či severní (S). Křížení tyčí v trojnoze má být přesně dodrženo, stejně jako pořadí kladení dalších tyčí na trojnohu. Tím získá týpí nejen správný dakotský vzhled, ale zároveň bude vrcholový otvor mnohem menší než při náhodném kladení tyčí, které se u nás často z neznalosti používá. Pro svázání tyčí použijeme jednoho konce celého klubka bavlněné prádelní šňůry. Tyče vážeme přesně v místě, kde se položené tyče na plášti kříží - v místě jazýčku (trojúhelníkového cípu látky mezi kouřovými chlopněmi, kterým je provlečena šňůra) - dolní konce tyčí jsou u okraje pláště (obr.č.2). možná bude třeba úvaz o pár cm výše nebo níže (záleží na tloušťce tyčí, na tom, jak je látka opotřebovaná a na dalších vlivech), to nás naučí praxe. Musíme počítat s tím, že nebude - li napoprvé týpí vzorně vypnuté, nezbude než vše rozebrat a stavět znovu. Svazování začneme lodní smyčkou (obr.č.3) a pokračujeme v omotávání. Úvaz musí být pevný, aby při vztyčování trojnohy nesklouzl, ale musí dovolit roztažení tyčí. Zbytek šňůry necháme volný. Pak zvedneme trojnohu, na to je zapotřebí více lidí (dva až pět - podle velikosti týpí) a postavíme ji na určené místo (obr.č.8). zvedáme tak, jak tyče leží - J a S jsou u sebe, D je zvlášť. Tyč D přijde na východní stranu - tam, kde budou dveře. Pro snadnou stavbu umístíme tyče o pár centimetrů blíže ke středu, než bude jejich konečná poloha. Polohu zajistíme nejlépe pomocí provázku; na položeném plášti naměříme provázkem vzdálenost od jazýčku k okraji pláště, provázek přeložíme napůl a od kolíku zatlučeného do středu jím odměřujeme polohu tyčí. Průměr půdorysu týpí ve směru V - Z odpovídá přibližně délce tyče D odspoda k úvazu, průměr ve směru S - J odpovídá délce tyčí S,J. Další postup je určen pro menší týpí s počtem 12 tyčí + 2 chlopňové. V tomto případě jsou v mezeře jen dvě tyče (vypadnou tedy tyče č.3, 6, 8), u větších týpí přidáme do každé mezery jednu nebo dvě tyče.


V našem případě klademe tyče na trojnohu v pořadí 1 - 8 (obr.č.4) tak, že prvních šest tyčí přijde do přední vidlice, tedy na dveřní tyč a jedině zadní tyče 7 - 8 do zadní vidlice! Většina tyčí se potom kříží na východ od úvazu trojnohy. Toto uspořádání, charakteristické pro dakotská týpí má řadu výhod. (U týpí s patnácti tyčemi v kostře přijde do přední vidlice osm tyčí, u největších stanů s osmnácti tyčemi bude vpředu deset tyčí). Aby tyče nesklouzly dolů, musí se všechny v místě překřížení "drdolu" svázat šňůrou, která dosud visela z úvazu dolů. Indiáni objížděli s koncem šňůry týpí na koni, my to budeme muset udělat pěšky. Počet oběhů týpí je dán vždy číslicí čtyři, pro Dakoty významnou. V krajích, kde hrozily vichřice, ukotvili Indiáni konec šňůry ke kolíku, nebo dvěma zkříženým kolíkům zatlučeným asi metr za ohništěm. Na letním táboře nám bude stačit šňůru po omotání "drdolu" uvázat k jedné tyči. Nyní je na řadě vztyčení pláště. Zvedací tyč (Z) položíme na plášť tam, kde dříve ležely tyče S a J a přivážeme k ní jazýček pláště. Látku shrneme ke zvedací tyči a vše vztyčíme na kostru. Podle velikosti týpí k tomuto úkonu potřebujeme dvě až čtyři osoby. Plášť roztáhneme po kostře a můžeme jej (shora dolů) sepnout jehlicemi. K dosažení nejvyšších otvorů si Indiáni pomáhali břevnem jako na obr.č.5. (Pozor - kraj pláště s větší roztečí dírek musí jít přes kraj s dírkami blíže u sebe). Po sepnutí pláště roztáhneme tyče do konečné polohy a taháním za látku se přesvědčíme, zda plášť dosáhne všude až k zemi. Pokud stavíme týpí poprvé, nebude nejspíš dokonalé. Například mohou nastat tyto závady: - pokud spodek pláště nedosáhne k zemi (zvláště v zadní části) a nepomůže posunutí tyčí ke středu, je zpravidla plášť uvázán na zvedací tyči příliš vysoko. Náprava je snadná i bez sundání pláště - uřízneme kousek zvedací tyče. - Opačnou závadu (spodek pláště leží na zemi) způsobuje navázání pláště příliš nízko. Plášť musíme sundat a navázat znovu. - Pokud je plášť po roztažení tyčí v dolní části napnutý, ale nahoře je volný (krabatí se), je nejspíš trojnoha svázána příliš nízko. Nutno vše sundat a stavět znovu. - Je - li naopak plášť nahoře napnutý a dole volný (při kolíkování se roztahuje "do zvonu"), je trojnoha svázána příliš vysoko. I v tomto případě nám nezbývá než stavět znovu.

Připevnění pláště k zemi U týpí z bizoní kůže nebyl s upevněním spodního okraje problém - spodek pláště se jednoduše zavalil kameny, nebo přibodl kolíkem k zemi. Plátno však vyžaduje trochu jemnější zacházení. I tady si Indiáni poradili způsobem, který je mnohem jednodušší než našívání poutek nebo přidělávání nýtků. Z rubu přiložíme k látce oblázek asi 5 až 7 cm nad spodním okrajem, obalíme látkou, ovážeme provázkem (lodní smyčkou - vyhoví i liščí smyčka nebo ambulanční uzel) a volné konce provazu svážeme do poutka pro navlečení na kolík. Pokud se provázek přetrhne, uhnije nebo v zimě zamrzne v ledu, stačí navázat nový. Další výhodou tohoto způsobu je, že uchycením poutka nad spodním okrajem látky se zabrání vytvoření mezery, kterou by do stanu nepříjemně táhlo.


Poutka děláme dostatečně blízko u sebe, nejvýše asi každých 70 cm. Menší počet poutek by

mohl vést k vytahání látky mezi kolíky do oblouku. Po zakolíkování stanu zbývá navléknout zbývající dvě tyče do kapes na chlopních. Připomínám, že dakotské týpí má vždy kapsy na tyče, vraní týpí (stavěná na čtyřnohu) mají díry v chlopních a na konci chlopňové tyče příčné ráhénko. Kapsy by měly být dostatečně velké,

protože navlékání tyčí je jinak zdlouhavá záležitost. Chlopňové tyče raději ponecháme delší a až po vztyčení je zkrátíme tak, aby dolní konec tyče se opíral o zem těsně u stanu. Zkracování je nutno dělat opatrně a postupně - tyč, která se zkrátí příliš a nedokáže chlopeň napnout, je k nepotřebě. Příliš dlouhá chlopňová tyč ovšem napíná chlopeň pod nesprávným úhlem, takže stan není dokonale vypnutý a (zvláště za mokra) hrozí nebezpečí roztržení chlopně. Šňůry od spodních cípů chlopní navážeme vždy na aspoň metr vysoký kůl, zabodnutý do země u týpí. Chlopně se tak dobře vypnou a o provaz se nezakopává jako při jeho upevnění na kolíky, které se u nás někdy používá.

Lining Pokud jste ochotni vynaložit něco úsilí navíc, abyste v týpí tábořili s větším komfortem, určitě potřebujete lining. Většina lidí, kteří u nás táboří v týpí se domnívá, že postavením kostry a pláště je celé týpí hotové. Není to však docela pravda. Od spodku pláště nám u ohně táhne na záda. Pokud spodní okraj utěsníme, je zase v týpí kouř, při prudším lijáku není ochrana před deštěm dokonalá. V zimě je takové týpí dost studené, v létě je v něm horko. Tyto problémy hodně lidí od táboření v týpí odradí. K dokonalému táboření v týpí, které nám přinese opravdový požitek, potřebujeme Lining. Je to vnitřní pás látky kolem celého stanu, sahající od země do výšky asi 160 cm. Budeme se držet anglického názvu lining (čti lajnyng), dakotský název unhugaška se trochu hůře vyslovuje a někdy používaný název rosná plachta je delší a ne zcela výstižný. Výhody liningu jsou: - ochrana před vodou stékající po tyčích při dešti - lepší vedení vzduchu a odvod kouře (vzduch k ohni proudí štěrbinou mezi liningem a pláštěm, takže netáhne na záda a oheň má lepší tah) - dokonalejší tepelná izolace stanu a příjemnější prostředí jak v mrazu, tak v parném létě


- lining zůstává za deště i při rose suchý, vnitřek stanu je pak daleko sušší - v noci nejsou na stěně týpí ostré stíny od ohně, takže nás nepřítel nemůže zvenčí zastřelit šípem (dnes se tato výhoda uplatní méně). Pro připevnění liningu potřebujeme několik klubek prádelní šňůry, případně silného konopného provazu. Šňůru natáhneme uvnitř postupně přes všechny tyče (kromě prostoru u dveří) ve výšce odpovídající šíři liningu, podle obr.č.6. Abychom nebránili stékání vody po tyčích, můžeme podložit šňůru u každé tyče dvěma klacíky. Poté přivazujeme lining za horní tkanice na šňůru od dveřní tyče kolem dokola (pole, kde jsou dveře týpí se nezakrývá), načež lining napneme přivázáním spodních tkanic ke kolíkům, které zarazíme do země (místo kolíků je možno natáhnout ještě jednu šňůru kolem tyčí těsně u země). Lining by měl být o něco delší než je třeba (kdybychom jej dělali přesně na míru, nemusel by nám při trochu odlišném stavění nebo po vytahání stanu stačit). Zbývající část liningu (u dveří týpí) zahrneme za dveřní tyč, při zimním táboření jej můžeme na noc natáhnout i přes dveře. Lining by měl svým dolním okrajem ležet na zemi, aby vzduch proudil prostorem mezi pláštěm a liningem. Lining můžeme ozdobit malováním.

Ozan Při dlouhodobém táboření v týpí se usazuje popel z ohně na všech věcech, které máte v týpí uloženy - abyste se tomu vyhnuli, je tu další důmyslný doplněk stanů starých Indiánů - OZAN. Je to plachta, která tvoří jakýsi "strop" nad liningem a nejen že chrání před ušpiněním všech věcí od popela, ale v zimě navíc výborně izoluje teplo v "obytné" části týpí. Stavba ozanu je následující: 1. Najít střed ozanu (přeložit na půl). 2. Od středu týpí (plachtová tyč naproti dveřím) se začíná ozan navazovat. 3. Nejprve se musí na středu odvázat lining a spodek ozanu se navazuje na volnou šňůru po liningu. 4. Postupuje se od středu do stran, přičemž se postupně odvazuje lining. 5. Na ozanu jsou poutka, kterými se protáhne další šňůra a na tu se zpátky naváže lining. 6. Pro horní část ozanu potřebujete navázat další šňůru na týpiové tyče ve výšce asi 50 cm nad liningem a ozan se přiváže. 7. Ozan musí jít za liningem.

Oheň v týpí Největší výhodou týpí je otevřený oheň. I malý oheň stačí stan příjemně vyhřát, za deště je v týpí teplo a sucho. Večery u ohně v týpí a usínání v mihotavém světle dohasínajících plamenů patří k nezapomenutelným zážitkům. Zimní táboření v týpí se díky ohni může změnit ze strádání v krásný zážitek. Při respektování základních tábornických pravidel je oheň v týpí zcela bezpečný. Pokud se někdy někde týpí propálilo, vždy to bylo od svíčky umístěné blízko látky (což se stává i u podsadových stanů). Pro ohniště vytvoříme, asi čtvrt metru od středu týpí směrem ke dveřím, vybráním drnu jamku o průměru cca 40 cm, hlubokou ne více než 10 cm a její strany vyložíme placatými kameny. Díky asymetrii kužele týpí je tak ohniště přímo pod středem kouřového otvoru. Je


dobré dávat kameny ze stran jamky, protože jinak se hlína vypaluje a drolí. Snad ani nemusím připomínat, že ohniště je středem našeho obydlí a nepatří do něj žádné odpadky. Mít smetiště uprostřed pokoje by bylo více než podivné. V týpí by měla být vždy dostatečná zásoba dřeva pro případ deště. Na našem letním táboře bylo hodnocení této zásoby vždy nedílnou součástí bodování pořádku ve stanech. Podobně jako Indiáni uskladňujeme dřevo ve stanu vedle vchodu, jižně od dveří. Máme - li lining, můžeme jej v této části stanu nechat splývat volně dolů (příp.upevnit dole kolíkem) a dřevo skládat za něj. Výborným dřevem do týpí je dřevo bukové, které má velkou výhřevnost. Nemáme - li je k dispozici, dáme přednost suché borovici před smrkem, který vystřeluje jiskry. Před zapálením ohně je většinou nutné spustit dveře a nastavit chlopně. Chlopně se pomocí chlopňových tyčí natočí po směru větru podle obr.č. 25 tak, aby mezi nimi byla mezera asi 30 až 40 cm. Plné rozevření chlopní, kreslené na většině ilustrací týpí, není při ohni funkční. Pokud fouká vítr právě zepředu, máme smůlu a týpí plné kouře. Je - li týpí natočené na východ, pak máme smůlu málokdy. Abychom snadno při nastavování chlopní poznali směr větru, můžeme přivázat při stavbě na špičky několika tyčí tenké proužky látky, jak to dělali Indiáni. Týpí tak dostane i zajímavý vzhled. Při správně nastavených chlopních, zavřených dveří a aspoň malé škvíře mezi pláštěm a zemí vzadu by měl kouř řádně vystupovat kouřovým otvorem. Většinou platí pravidlo, že kouř se drží v horních třech metrech týpí. To znamená, že při běžných podmínkách v třímetrovém týpí zpravidla nemáme šanci, ve čtyřmetrovém můžeme v čistém vzduchu jen sedět nebo ležet a až v pětimetrovém týpí se můžeme bez obav z kouře i postavit.


NAŠE TÝPÍ Indiáni původně šili týpí z bizoních kůží, proto, že jejich způsob zpracování kůží umožňoval získat její téměř bílou barvu. Z tohoto důvodu volíme nejčastěji barvu béžovou, krémovou, bílou, světle okrovou, nebo přírodní režnou. Týpí se většinou šije z pruhů látky do tvaru půlkruhu, a potom se k němu přišijí chlopně a často také dolní poutka na přikolíkování stanu k zemi (někdy se také zevnitř vloží oblázek, který se zvenku omotá provázkem a kolíkem připevní k zemi) Takhle vypadalo naše nové týpí, které ušila máma, když jsme jej rozprostřeli na naší chalupě, nedaleko místa kde mělo být poprvé postaveno

Táta přivezl stromy s ořezanými větvemi, a my jsme z nich vyrobili hladké týpíové tyče.

Na fotce je můj nejmladší bratr Jeník, který samozřejmě musel taky přispět k výrobě našeho prázdninového obydlí.


Tady je vidět že jsme už začali se svazováním trojnohy, a na další fotce už stojí celá kostra týpí, omotaná a ukotvená, ale stále bez plachty.


A naše nové týpí už stojí, dveře má na východ, aby bylo vidět na vycházející slunce. Je sice trochu zkrabacené, ale to je určitě proto, že jsme ho stavěli poprvé a navíc ve svahu☺.

STAVBA INITIPI – indiánské potní chýše Vždy je potřeba, aby stavbu potní chýše i samotný obřad vedl jeden člověk. U Indiánů to bývá šaman či šamanka, případně ten nejzkušenější či ten, kdo má nejlepší schopnosti vcítit se do jemných nuancí Přírody. Dobrým vodítkem k výběru správné osoby může být i úcta ostatních. Dále je potřeba pomocník, který se initipi nezúčastní a bude udržovat oheň. To je čestné postavení a vyžaduje ochotu dodržovat příkazy. Strážce ohně je odpovědný nejen za udržování ohně, ale i za odběr kamenů a jejich přenesení do initipi. Dalším významným úkolem Strážce ohně je dohlédnout na účastníky obřadu při fázi ochlazování.


Initipi by měla být umístěna poblíž potoka, řeky, jezera nebo rybníka, aby po potní kúře mohla následovat koupel. Vždy dejte přednost přírodní nádrži. Důležité je také okolí, nikdo by vás neměl rušit. Přesné místo initipi se vybírá intuitivně. Šaman se obvykle chvíli prochází tiše po okolí a soustředí se na uzly, kde se křižují hlavní čtyři síly vesmíru. Takový uzel se údajně poznává podle modré „energie“ z něho vystupující. Já myslím, že nejlepší je se na dané místo posadit a chvíli se soustředit. Sami poznáte, zda je vhodné či nikoliv. Jakmile máte vybráno pravé místo, můžete přistoupit ke stavbě. Skutečný šaman by se však předtím ještě pomodlil k duchovním bytostem Přírody. Posadil by se na střed uzlu směrem k severu. Promluvil by ke každé ze čtyř sil vesmíru a požádal je, aby pro obřad zapůjčila svoji energii. Začal by na severu se Vzduchem, pak by se obrátil k východu (Oheň), jihu (Země) a nakonec k západu (Voda). Nezapomněl by samozřejmě obětovat listy tabáku, což byste měli udělat také. Obvykle se tak děje buď kouřením posvátného amuletu, nebo rozdrolením listů a posypáním země. A teď už k samotné stavbě: vezmete dvě tyčky a provázek a nakreslete kruh ve směru hodinových ručiček přibližně čtyři stopy od středu uzlu. Pak nakreslete ještě jeden kruh, asi tak stopu v průměru. Podle něho vykopejte jámu na žhavé kameny, asi stopu a půl hlubokou (někdy nazývanou iniowaspe). Hlína se umisťuje mimo kruh východním směrem, tam pak poslouží jako základ pro oltář (nazývaný unči). V indiánském náboženství oltář symbolizuje Otce Nebe, Velkého Ducha. Jáma uvnitř je Matkou Zemí. Pára, která stoupá z kamenů, je jejím dechem. Cestička, která spojuje oltář a jámu, je symbolickým znázorněním spojení Nebe se Zemí. Tato cestička se nikdy nepřekračuje, protože to údajně přináší smůlu (tvrdí woodcrafteři) a přerušuje spojení mezi Nebem a Zemí (tvrdí Indiáni). Indiánský šaman by samozřejmě ještě před začátkem hloubení jámy nabídl uzlu tabák a omluvil by se, že poškodí jeho povrch. Podobně, jako existuje více typů potní chýše, existuje i více způsobů uspořádání jejího okolí. Někdy cestička směřuje přímo na východ a je zakončena zmíněným oltářem, jindy propojuje chýši přímo s ohništěm a oltářík stojí stranou. Někdy bývá cestička vydlabána v zemi, jindy bývá naopak zemí vysypána, takže tvoří nízký pruh. O oltář bývá opřena bizoní lebka, někdy se však opírá o větvičku položenou přes cestičku na dvou zapíchnutých vidlicích. Ještě v jiném případě jsou tyto vidlice zapíchnuty přímo do oltáře a příčná větévka slouží pouze k opírání posvátné dýmky. Někdy také bývá přítomna černobílá větvička symbolizující den a noc. Druhý krok s sebou přináší shromažďování materiálu, což je obvykle asi dvanáct kmínků vrby jeden až dva palce silných. Všechny odřezané větvičky byste měli zasadit opět do půdy s přáním, aby dobře rostly. Indián by se také vrbě předem omluvil, že ji zbaví života.

Vrby se přinesou na místo stavby a oloupe se z nich kůra. Pomocí pevného kolíku se vyhloubí v zemi na kružnici osm otvorů asi tři palce hlubokých. Do nich se zasadí tlustší konce prutů a dobře utěsní. Pak se k sobě pomalu ohnou horní konce tak, aby initipi měla výšku prsou


stojícího muže. Ohnuté pruty se svážou vrbovou kůrou, koženými řemínky nebo je možné použít nějaké provázky z přírodních vláken. Kolem boků se pak zapletou dvě až tři vrbové obruče, aby byl trup pevnější. Nakonec se ohne jeden krátký kmínek do tvaru podkovy a na východní straně se vytvoří vchod. Dále se konstrukce initipi pokryje kůžemi, plachtou nebo celtami. Jakmile je initipi hotová, můžeme začít pracovat na posvátném ohništi, ve kterém se ohřívají kameny. Napočítejte deset stop od vchodu východním směrem a udělejte čáru. Pak jděte sedm stop k jihu a udělejte druhou čáru. Mezi nimi najděte střed a opět pomocí provázku nakreslete po směru hodinových ručiček kruh. Zemi a broukům nabídněte tabák a vykopejte šachtu asi stopu hlubokou. Půdu použijte na ochranný val. Nyní se dostáváme ke kamenům. Všechny by měly být pevné a tvrdé, posbírané z pěkných čistých míst v přírodě. Pískovec puká a trhá se a je lépe se mu vyhnout. Teď už vás možná ani nepřekvapí, že i vybírání správných kamenů je složité. Indiáni věřili, že i kameny jsou živé. Proto je třeba i jim obětovat tabák. Šaman by se opět posadil a kamenům by vysvětlil, nač je potřebuje. Vybral by jen ty kameny, u kterých cítí, že jsou ochotné při obřadu obětovat své léčivé kouzlo. Chladné a jakoby do sebe stažené kameny netouží po tom být obtěžovány, teplé a vibrující kameny dychtí po tom, aby se jich použilo. Velké kameny se poskládají okolo ohniště, menší o velikosti lidské pěsti až dětské hlavy se rozžhaví pro obřad. Nikdy se však nepoužívají kameny, jež byly použity již dříve k jinému obřadu! Pokud to jde, je nejvhodnější použít kombinaci tří druhů dřev. Dřevo suché měkké, suché tvrdé a syrové tvrdé. Druh stromů, jejich věk, stavba a umístění, stejně jako volba různých kombinací ovlivňuje obřad a slouží jako recepty k léčení různých nemocí. Indiáni tvrdí, že živý strom do směsi přispívá různými druhy energie a vyvolává tak různé druhy síly. Z těchto důvodů si každý šaman své receptury chrání. Nakonec se staví posvátný oheň. Ze čtyř špalků dřeva se vytvoří čtvercový oltář, na který se umístí kameny. Kolem se pak do kruhu skládá dřevo, počínaje suchým měkkým, které přechází do vnějších vrstev suchého tvrdého a syrového tvrdého dřeva. Ve stavbě ohně se nechává otvor východním směrem, kudy má vstupovat světlo a pozitivní síla. Ještě několik závěrěčných přípravných kroků: před zapálením ohně Indiáni na kamenný oltář umisťovali několik šalvějových listů nebo jehlic cedru. To by mělo držet zlé duchovní bytosti stranou a vábit dobré. Oheň hoří obvykle asi dvě až čtyři hodiny. Jakmile máte kameny přiraveny, můžete přistoupit k samotnému obřadu.


STRAVA Z výzkumů badatelů 19. a 20. Století víme, že největší význam pro vývoj severoamerických kultur měly dvě oblasti – Jihozápad a Východ. Na Jihozápadě (přibližně dnešní Nové Mexiko, Arizona a Colorado) je dnes většinou vyprahlá poušť, ale před 10 000 lety tu byl vláhy dostatek, což podmiňovalo růst bujné vegetace, přítomnost lovné zvěře a později také pěstování kulturních rostlin. Strava sestávala převážně z masa, zvěř původně lovili atlatlem (viz. kapitola zbraně) a přibližně od počátku našeho letopočtu se v jejich výstroji objevil i luk a šípy. Doplňkovou potravou k ulovené kořisti byly nejrůznější jedlé plody, semena a kořínky získané sběrem. Asi 3500 let před n. l. se Paleoindiáni naučili od obyvatel dnešního Mexika pěstovat kukuřici. Tak zde vynikla první severoamerická kultura, které říkáme cochiská

POTRAVINY POCHÁZEJÍCÍ Z AMERIKY

Rajče neboli rajské jablko Lycopersicum esculentum Původ: Peru, Ekvádor Koření: plody Užití: rajče tvoří základ všech kečupů, kterým dodává osobitou chuť a zářivě červenou barvu, a proto má právo být zařazeno mezi koření. Tento plod zajímající postavení mezi zeleninou, salátem, kořením a barvivem se stal jednou z nejrozšířenějších plodin světa, s všestranným využitím ve studené i teplé kuchyni

Paprika Capsicum annuum L. V našem sortimentu najdete koření pod názvem: paprika lahůdková mletá a paprika pálivá mletá. Jako koření se používají zralé, sušené a mleté lusky kořenné papriky, ne lusky zeleninové či rajské papriky. Před mletím se odstraní dělící stěny a semena obsahující ostře chutnající látky. Melou se odděleně od dužiny a opět se k ní přidávají podle požadovaného stupně ostrosti. Paprikový prášek se prodává v několika stupních kvality, lišících se co do barvy a ostrosti: je to lahůdková, sladká, gulášová a pálivá paprika. Vedle paprikového prášku se používají také zelené a červené paprikové řízky, vločky a granulát. Pro kvalitu papriky je rozhodujícím kritériem barva (ASTA) a jemnost. Čím větší je podíl dělících stěn a semen, tím ostřejší je výrobek. Mletá paprika je na český trh uváděna ve čtyřech jakostních a chuťových variantách. Paprika je jemná, má ohnivě červenou barvu, intenzivní vůni a sladkou chuť a sladká paprika je sytě červená, aromatická a má sladkou či nepatrně nahořklou či pálivou chuť. Gulášová paprika je hnědočervená, s


kořeněnou a ne příliš výraznou vůní, chuťově sladká až mírně pálivá zatímco pálivá paprika je barvy červené až červenohnědé, má kořeněnou chuť a ostře pálivou, slabě nahořklou chuť. Jelikož byly již v předkolumbovské Americe pěstovány různé četné a částečně lokální kultivary papriky, nelze zemi původu rostliny bezpečně zjistit; jihoamerický původ platí však pro všechny druhy rodu Capsicum za prokázaný. Druh C. annuum pochází pravděpodobně z Kolumbie. Paprikové rostliny rostou v každém klimatu a proto jsou pěstovány skoro na celém světě. Do určité míry teplé podmínky jsou však pro vytvoření silného aroma nezbytné; proto má v Evropě nejlepší pověst maďarská a španělská paprika. Paprika přišla do Evropy dvěma směry - jednak jako "turecký pepř" z Východu a také jako indický nebo "indiánský pepř" s Kolumbovou výpravou z Ameriky. V té době se v Evropě paprika z Ameriky nepovažovala za koření, ale spíše za zajímavou okrasnou rostlinu. V Evropě se paprika začala šířit v 16. a 17. století. Paprika je národní koření v Maďarsku a Španělsku. Jako koření je rozšířena prakticky po celém světě - pro Francouze je to cayennský pepř, pro Latinskou Ameriku chilli nebo chile; používá se však i v Asii a Africe. U nás dostupné koření z papriky jsou rozemleté sušené plody druhu Capsicum annuum, což je jednoletá rostlina, mající svůj původ pravděpodobně v Jižní Americe, odkud přišla do celého světa

Kukuřice Původní je v tropických a subtropických oblastech Jižní a Střední Ameriky. Sběrem byla využívána již před 12 000 lety. S pěstováním kukuřice začali Aztékové, Mayové a Inkové před 5 600 lety. V roce 1930 se začali využívat první hybridy, které umožňují lepší využití kukuřice pro jednotlivé technologie. V současné době je rozšířená po celé Zemi. Setkat se s ní můžeme od 40° jižní šířky až po 56° severní šířky.

OBLEČENÍ Původně bylo v Severní Americe mnoho různých stylů oblékání. Skoro každý kmen měl svůj odlišný styl šatů a příslušník kmene se dal podle oblečení poznat. Ve většině kmenů nosili muži bederní roušku a něco jako kožené leginy ve chladnějším počasí. V některých kmenech nosili muži krátkou suknici a kožešinové kalhoty. Většinou nenosili košile, ale Indiáni z planin měli válečné košile ozdobené hranostajími kožešinami, korálky a výšivkami. Většina žen nosila sukně a leginy, i když délka, styl a materiál se lišil. Někdy nosily ženy i šaty nebo tuniky. Většina Indiánů se obouvala do mokasínů a nebo holinek, ale styl se zase lišil od kmenu ke kmeni. Ve chladném počasí se oblékaly kabáty a některé severnější kmeny nosily kožichy. Nejproměnlivější byly ozdoby hlavy a oblečení na slavnostech. Po příchodu Evropanů se začaly smívat rozdíly mezi kmeny a adaptovalo se evropské oblečení a ozdoby. Nyní se většina Indiánů obléká moderně, ale indiánský styl oblečení stále existuje. Většinou se ale tradiční šaty nosí jen při slavnostech.


Bederní rouška dámské šaty

Válečná košile

Mokasíny


Čelenka

NÁŘADÍ A NÁSTROJE Původní nástroje byly vyráběny z kamenů jako všude na světě v době kamenné a sestávaly se z kladiv, nožíků a vrtáčků. Později se začaly vyrábět z kovů a rozšířil se jejich sortiment. Začaly se používat velké sekery. Indiáni nikdy neměli kolo ani nevyužívali přírodní energie k nějaké práci. Na jihu měli různé speciální nástroje například pro sběr kaktusů a jejich plodů. Na severu se naopak mnoho věcí vyrábělo z kůry a k tomu také byly příslušné nástroje. Jídlo


se vařilo, peklo i udilo v koších na horkých kmenech, nádobách nad ohněm a nebo na udicích sítkách. Rybaření bylo oblíbené a tak i kánoe, pádla a kotvy, ale i harpuny byly běžným vybavením. Indiáni těžili i nerosty a kovy a tak měli i hrubší kopací nářadí podobné krumpáčům a lopatám. K jídlu používali nože a lžíce vyrobené většinou z různých škeblí. Měli vybavení i do sněhu, perné boty a sněžnice, které vyráběli z ohýbaných dřev.

ZBRANĚ

ATLATL Je to vrhač kopí, a tvoří ho krátký, nanejvýš šedesáticentimetrový kus tvrdého dřeva, který má na jednom konci smyčku, do které se zaklesnou prsty. Na druhém konci je hluboký zářez, do něhož se vloží krátké kopí. Potom se lovec rozmáchne atlatlem, který je prodloužením jeho paže, obloukovitým pohybem zezadu dopředu; ve vrcholném bodě tohoto pohybu se odstředivou silou vymrští kopí, které má teď mnohem větší energii, než obyčejné vrhací kopí.

V hodu atlatlem se soutěži i na mistrovstvích světa. Světový rekord dělá 258,64m, což je 2,6x víc než světový rekord Jana Železného v hodu obyčejným oštěpem (98,48m).

LUK A ŠÍPY Vynález luku a šípu spadá podle vědeckých odhadů do starší doby kamenné, takže stáří luku a šípu je asi 50 000 let. Podle knihy „První Američan“, která se zabývá vývojem lidstva na americkém kontinentu, jehož počátek se datuje asi 15 tisíc let před naším letopočtem, došlo v Severní Americe k objevu luku a šípu až v 1. tisíciletí př. n. l. Je tedy s podivem, že první „Američané“, kteří přišli přes „vyschlou“ Beringovu úžinu z Asie, si sebou, spolu s jinými zbraněmi, nepřinesli i luk a šípy, když by na „starém kontinentě“ již existovaly 35 tisíc let před jejich migrací. Názory na to, kdy byl luk objeven, se různí a to v řádu desítek tisíc let (50 – 10 tisíc let). Severoameričtí Indiáni byli velmi dobrými střelci a výrobci luků. Délka luků byla až dva metry a byly zhotovovány z tisu, hicori, někdy z cedru. Na kratší vzdálenosti byly velmi přesné, neměly však velký dostřel. Luk indiánů z orinockých pralesů je velmi dlouhý – asi 2 metry a stejně tak dlouhé jsou i jeho šípy s otráveným hrotem. Jak je již v poznámce výše uvedeno, objevily se luky a šípy v Severní Americe až v 1. tisíciletí př. n.l. Jejich předchůdcem byl jednoduchý vrhač oštěpů či


kopí, tzv. atlatl. Tím se vymršťovaly kratší oštěpy a kopí s větší účinností, než kdyby se vrhala běžným způsobem. Na atlatlu, který nemá s lukem po technické stránce nic společného, je ale zajímavé, že vrhací síla nepůsobí v těžišti, ale na konci vrhaného kopí nebo oštěpu. Totéž se děje i u luku, resp. u šípu. V roce 1911 léčil americký lékař Saxton Pope nemocného indiána z kmene Yani, od kterého se později naučil střílet z luku a lovit jím. Jeho kniha „Lov lukem a šípem“ a filmy, které byly o lovu lukem natočeny, vzbudily opět zájem americké veřejnosti o lukostřelbu. Je pravdou, že velká část amerických lukostřelců se věnuje lovu zvěře i dnes.

PRAK Ruční metací zbraň užívaná v různých částech světa k lovu (Indiáni, Sanové) nebo k boji (starověké armády, částečně ve středověku, metání granátů v 16. a 17. století). Skládal se z řemene s rozšiřující se střední částí, do které se vkládala kamenná nebo kovová střela. Uvolněním jednoho konce řemene, kterým lovec nebo bojovník točil nad hlavou, byla střela vymrštěna. Viz také obléhací praky.

NÁDOBÍ Výrobu nádobí amerických Indiánů je těžké popsat, protože se vyvíjela odlišně u různých kmenů. Nádoby byly nejprve vyráběny ke skladování kukuřice. Nejznámější je keramika z jihozápadu USA. Vyznačuje se barevnou kresbou a zajímavými tvary jako je třeba svatební nádoba se dvěma hrdly, nebo černě vypalované nádobí. Kmeny jihozápadu bezpochyby nejlépe zachovaly svoje umění a to především proto, že stále žijí na svém původním území.

V jiných místech severní Ameriky, kde byli Indiáni přinuceni odstěhovat se do rezervací, se vzdali svého tradičního zemědělství a po příchodu Evropanů se kmeny jako Sioux nebo Cheyenne stali kočovníky. Začali využívat evropských koní, lovit bizony a potřeba nádobí se postupně zmenšovala. Ovšem před příchodem Evropanů, se keramika vyráběla téměř všude na americkém kontinentě. Některé kmeny, jako Cherokee, Iroquis nebo Shoshoni se postupně

vracejí k tomuto umění svých předků a obnovují tradiční výrobu. Keramika se v Americe vyrábí výhradně bez použití hrnčířského kruhu z proužků zpracované hrnčířské hlíny, které se slepují jemnou hlínou rozmělněnou ve větším množství vody. Nádoby se tvarují podle šablony a uhlazují hladícími kamínky. Zdobení se velice liší podle oblasti, ze které keramika pochází.


KOŠÍKY

OZDOBNÉ PŘEDMĚTY - ŠPERKY Šperky se liší podle indiánského kmenu, ze kterého pocházejí, ale rozdíly v designu jsou menší než u jiných umění, protože materiál na výrobu šperků byl často vyráběn jednotně pro větší oblast a navíc byl postupně dovážen z Evropy a časem se stal významným obchodním artiklem. I po evropské kolonizaci zůstalo šperkařské umění živé a postupně se rozvíjely o další materiály a techniky. Začaly se například dovážet skleněné korálky a ještě dnes jsou často z České republiky. Rozlišují se dva základní typy indiánských šperků, korálkové a kovové. Před příchodem Evropanů bylo zpracování kovů poměrně jednoduché a sestávalo se především z výroby měděných plíšků a jejich rytí, nebo z výroby měděných a stříbrných korálků. Používaly se pak jako různé přívěsky. Poté, co se kmeny Navajo, Hopi a Pueblo naučili kovotepectví od Španělů v začátku 19. stolení, začaly vznikat výrazné a krásné styly šperků právě v oblasti jihozápadu. Naopak korálkové šperky, které dosahovaly dokonalosti před příchodem Evropanů a zahrnovali nejjemnější opracování tyrkysů, korálu, perleti, ale i vzácného dřeva, kostí nebo dikobrazích ostnů, se postupně vytrácí. Stále se ale udržuje výroba korálkových šperků z dovezených pestrých (českých) korálků.



ZÁVĚR Díky této práci jsem se dozvěděla spoustu věcí o indiánském náboženství, rituálech a designu šperků, které mě moc zajímají a také mě inspirovaly k vlastní výtvarné tvorbě.

SUMMARY (SOUHRN) Historie Indiánů se počala rozvíjet od jejich předpokládaného příchodu na americký kontinent. Jejich samostatný vývoj skončil s příchodem bělochů na jejich území. Mýty severoamerických indiánských kmenů vyprávějí o bohu stvořiteli, který stvořil lidi i zvířata, nebo o předcích, kteří se vracejí do světa živých. Indiáni nenazývají svoje rituály vírou, ale raději říkají, že jsou součástí jejich bytí. Původně bylo v Severní Americe mnoho různých životních stylů. Před ovlivněním Evropany měl skoro každý kmen svůj odlišný styl šatů, šperků, nádobí, ale i obydlí a příslušník kmene se dal podle toho poznat. Běloši sice změnili jejich život a umění, ale neovlivnili jejich úctu ke starším, odpovědnost za rodinu, cítění pro okolní přírodu a potřebu o všechno se rozdělit. History of the American Indians started after their presumed arrival to the American continent. Their independent development ended with the appearance of the Europeans. Their myths talk about the Creator who made People and animals, or about ancestors who come back to their lives. Indians do not call their rituals religion rather they say, rituals are part of their everyday being. Originally there were many life styles in America. Before the influence from Europe, each tribe had its style of dressing, jewelry, pottery or buildings and members can recognize each other. White men changed Indian life and art but they could not alter their respect for elders, responsibility for the family and a need to share.

ZDROJE Táboříme v týpí: Jíří Macek (obrázky z kapitoly stavba týpí) Indiánské týpí: R. a G. Laubin První Američan

Vypracovala Ludmila Marečková

V Praze, dne 1. 5. 2007

Date post:	27-Sep-2019
Category:	Documents
Upload:	others
View:	8 times
Download:	0 times

ŽIVOTNÍ STYL SEVEROAMERICKÝCH INDIÁNŮ - marecek.czmarecek.cz/storage/lida/Seminarky/Indiani...

Documents