SOUKROMÝ OSTROV

Julia Jamesová

PROLOG

„Pane Petrakisi," ozval se váhavý hlas sekretářky.

„Promiňte, že vás ruším, ale

Maureen Carterová spolkla zbytek věty a nejisté se

zastavila ve dveřích. Muž sedící za mahagonovým stolem

nasupeně vzhlédl.

„Říkal jsem, abyste mě nerušila. V žádném případě,"

pronesl příkře hluboký hlas s řeckým přízvukem.

Na zlomek vteřiny se na ni upíral varovný pohled tem-

ných očí. Pak muž sklopil hlavu a dál se věnoval doku-

mentům rozloženým na kožené desce stolu.

Maureen Carterová zaváhala, ale pak se zhluboka na-

dechla.

„Chápu, pane Petrakisi. Ale když ona... prý je to

naléhavé..."

Alexis Petrakis se napřímil.

„Slečno Carterová," řekl tichým hlasem - tak tichým,

že se jeho sekretářce zježily vlasy hrůzou - „vyřiďte las-

kavě Natálii Feruciové, že mě její záležitosti absolutně

nezajímají."

Jeho pohled byl vražedný, rty sevřené do úzké čáry.

Znovu se sklonil k dokumentům před sebou.

Sekretářka ztěžka polkla a odkašlala si. „Pane Petra-

kisi," začala po třetí. „To není Natálie Feruciová. To je

paní Waltersová ze sarmouthského odboru sociální pé-

če. Prý je to velice důležité," dodala rychle, když k ní

Alexis Petrakis pomalu zvedl oči.

„Týká se to Rhianny Daviesové."

Na vteřinu byl jeho pohled úplně prázdný, jako by to

jméno ještě nikdy v životě neslyšel. Pak se zamračil.

Když promluvil, odsekával každé slovo hlasem ost-

rým jako skalpel. „Vyřiďte paní Waltersové - ať už je to

kdokoli - že mě záležitosti týkající se Rhianny Davieso-

vé nezajímají."

Vzal do ruky zlaté pero a začal psát na jeden z papírů

ležících na stole.

„Ale pane Petrakisi," namítla Maureen Carterová

zoufale, „ona tvrdí, že jde o vašeho syna!"

A konečně se dočkala reakce.

Alexis Petrakis zkameněl.

PRVNÍ KAPITOLA

Rhianna nejisté sestupovala z chodníku na přechod.

Sotva se držela na nohou. Z mraků se valily proudy vo-

dy a silný vítr lomcoval střechou Nickyho kočárku. Roz-

hlédla se na obě strany, ale ve chvíli, kdy oslepená deš-

těm sklonila hlavu před větrem a vykročila, přišlo to

znovu.

Řev motoru, skřípot pneumatik, pak náraz, který ji

zvedá ze země, asfalt, který se závratnou rychlostí při-

bližuje, úder a tma.

Jako už tolikrát, v okamžiku, kdy vize dospěla do bo-

du, kdy ji auto srazilo, Rhianna sebou trhla a vzápětí jí

tělem projela prudká bolest, následovaná mnohem sil-

nější bolestí jiného druhu.

Slyšela křičet nějaký hlas.

Nicky! Nicky! Nicky!

Pořád znovu a znovu.

Zoufalý šílený křik se jí ozýval v hlavě. Její vlastní

křik.

„Nicky! Nicky!"

Čísi ruka se dotkla jejího ramene. Vytřeštila oči. Nad

její postelí se skláněla zdravotní sestra.

„Váš chlapec je v pořádku. Už jsem vám to říkala. Nic

mu není. Nebyl zraněn."

Rhianna úzkostně hleděla do tváře nad sebou.

„Nicky," šeptala sotva slyšitelně. „Nicky - kde jsi?"

ptala se chraptivým hlasem. „Kde jsi?"

„Je o něj postaráno, dokud se neuzdravíte, nebojte

se," konejšila ji sestra. „Teď musíte odpočívat. Dám vám

něco na spaní, chcete?"

Rhianna sevřela rty a pokusila se zavrtět hlavou, ale

nešlo to.

Když byla vzhůru, každý pohyb vyvolával nesnesitel-

nou bolest. Dokonce i dýchání bolelo, plíce měla jako

v ohni.

„Ne, ne, já nesmím spát!" zasípala. „Musím najít Nic-

kyho! Oni mi ho vzali. Oni mi ho nevrátí, já vím, že mi

ho nevrátí!"

Strach jí svíral hrdlo, zajíkala se, nemohla se na-

dechnout.

„Ale jistě, že vám ho vrátí," utěšovala ji sestra. „Jak-

mile se uzdravíte -"

Ale Rhianniny oči byly vytřeštěné hrůzou.

„Ne - ona si ho vzala. Ta ze sociálky. Řekla, že se o něj

nemůžu starat, že půjde do domova." Rhianna zaťala

nehty sestře do paže. „Já ho musím dostat zpátky! Je to

můj syn!"

„Donesu vám něco na uklidnění," řekla sestra a vyšla

ze dveří.

Rhianna ztěžka dýchala a srdce jí plnila úzkost. Nicky

je pryč. Vzali ho do ústavu. Přesně tak, jak ta žena ze so-

ciální péče předpověděla.

Rhianně ještě teď zněl v uších hlas plný opovržení: „Je

jasné, že se nedokážete postarat o dítě! Váš syn vyrůstá

v rizikovém prostředí."

Ach bože, myslela si Rhianna, proč se jen musela ob-

jevit právě tehdy?

Bylo to jen pár dní po otcově pohřbu. Toho rána jí by-

lo strašně špatně. Vzala si dvojitou dávku prášků proti

chřipce a to ji odrovnalo. Když sociální pracovnice za-

zvonila u dveří, otevřel jí Nicky. Byl pořád ještě v pyža-

mu, televize byla puštěná a na podlaze byla rozsypaná

krabice s cereáliemi. Jeho matka ležela bezvládně v po-

steli a nemohla se hýbat.

Rhianně bylo jasné, že ta ženská si na ni zasedla od

chvíle, kdy poprvé navštívila její skromný byt, aby po-

soudila, zda je Rhiannina žádost o pomoc pro jejího ne-

mocného otce oprávněná. Bezohledně Rhianně doporu-

čila, aby svého otce dala někam do ústavu, protože

umírající nesmí být v jednom bytě s dítětem, a upozor-

nila ji, že pokud bude nadále odmítat uvést jméno otce

svého syna, pozbude nároku na státní příspěvek. Pro-

hlásila, že Nicky má být ve školce a Rhianna v práci, pro-

tože tak se to správně dělá.

Nakonec Rhianna ztratila nervy a začala na sociální

pracovnici křičet. Neuvědomila si, že v ruce pořád drží

velký nůž, kterým původně krájela zeleninu. Když ta že-

na uviděla nůž, pohrozila Rhianně, že ji obviní z ozbro-

jeného napadení.

Od té chvíle šlo všechno s kopce, pořád rychleji.

Otci se značně přitížilo, takže ho musela odvézt do ne-

mocnice, kde dostal svůj třetí srdeční záchvat a zemřel.

Rhiannina únava, nemoc, zoufalá snaha chránit Nickyho

před událostmi, které se na ně sypaly - to všechno ji do-

stalo do stavu naprostého vyčerpání, nejhoršího za ce-

lých pět let, které uplynuly od chvíle, kdy se její vesmír

rozpadl a ona se ocitla v bezvýchodné situaci.

Když toho osudného rána sociální pracovnice našla

Nickyho bez dohledu a Rhiannu v bezvědomí, byla to

poslední kapka.

„Váš syn už dále nemůže být svěřen do vaší péče,"

oznámila jí suše. „Stát ho musí chránit před vašimi ná-

silnými sklony a neschopností zodpovědného jednání."

Prstem přejela zbytek bílého prášku proti chřipce,

který se vysypal na noční stolek. Podezíravě si k němu

přičichla a hleděla přitom s opovržením na Rhiannu,

která ležela v posteli a stěží udržela otevřené oči.

„Tohle si vezmu s sebou a nechám to analyzovat, tak-

že se ani nenamáhejte schovávat další drogy, které tu

máte."

Když žena vyšla z místnosti, zděšená Rhianna nějak

dokázala zmobilizovat své síly a vstát z postele. Vrávo-

ravě se vydala do obýváku, ale narazila do dveří, jako

kdyby opravdu byla zdrogovaná, a ne jen nemocná.

Sociální pracovnice ji ujistila, že se co nejdřív vrátí

s příslušnými úředními dokumenty, aby mohla převzít

Nickyho, a odešla. V naprosté hrůze na sebe Rhianna

natáhla šaty, vzala Nickyho a vyrazila za svým lékařem

v naději, že jí dá nějaká antibiotika a také potvrzení, že

není narkomanka ani násilník. Jenže cestou k doktorovi

ji na přechodu srazilo auto.

Když se probrala z bezvědomí, ležela v nemocničním

pokoji. Byla ochromená bolestí, tělo měla v obvazech,

v ruce kapačku, a plíce v ohni.

A Nicky byl pryč.

Nicky - její důvod k žití, jediné světlo v tunelu bez vý-

chodu, v němž už pět let žila.

Ach bože, musím ho dostat zpátky, musím, šeptala

bezhlesně. Bez něj umřu.

Nejhorší ale bylo pomyšlení na to, jak musí být Nicky

vyděšený - všude jenom cizí tváře, máma nikde. Ještě ni-

kdy se od ní neodloučil, ani na chvíli, máma byla vždyc-

ky u něj a chránila ho. Chránila ho před vším - před stre-

sem z neutěšeného prostředí ubohého bytu ve špinavém

domě, před záští umírajícího dědečka, jehož deprese se

rychle měnila v naprostou mentální i fyzickou neschop-

nost, před důsledky totální chudoby, v níž se ocitli, bez

přátel a bez pomoci - kromě té trochy peněz, kterou jim

poskytoval stát.

Nicky! Němé úzkostné výkřiky se jí draly z prsou, stří-

davě blouznila, probouzela se a opět upadala do snů, ve

kterých se objevovalo auto a zabíjelo Nickyho...

Ale Nicky nebyl mrtvý. Děkovala bohu pokaždé, když

se probudila a vzpomněla si, že Nicky je naživu. Naživu,

ale ztracený... Po úlevě následovala hrůza, když si uvě-

domila, že Nickyho odvedli a ona ho už nikdy neuvidí.

Nikdy. Dají ho k adopci, odvezou ho, někam ho za-

vřou... už nikdy ho nenajde...

Ošetřovatelka se jí pokoušela pomoci.

„Copak nemáte nikoho, kdo by se o něj na čas posta-

ral? Přátele, příbuzné, sousedy?"

Rhianna zatínala nehty do prostěradla. „Ne, nemám

nikoho."

Od té doby, co pohřbila otce, neměla žádné příbuzné.

Přátelé byli dávno pryč. V domě, kde bydleli, se sousedů

spíš bála. Děsila se, že jednou by mohla skončit jako oni,

že jednoho dne by se mohla propadnout až na dno.

Ošetřovatelka se zamyslela a pak řekla opatrně:

„A jeho otec?"

Rhiannina tvář se okamžitě zatvrdila.

„Můj syn nemá otce."

Ošetřovatelka na to nic neřekla, ale když odešla

z místnosti, Rhianně její vlastní slova pořád zněla

v uších.

Můj syn nemá otce...

Náhle se z hlubin paměti vynořil obraz.

Jako by ho někdo vypálil žhavým železem do její mys-

li, do jejího těla.

Chtěla ho zaplašit, ale byl tu.

A pálil jako oheň.

DRUHÁ KAPITOLA

Tenkrát jsem byla zoufalá, myslela si Rhianna. Úplně

zoufalá a schopná všeho.

Neměla jsem na vybranou.

Za oknem nemocnice se ozvalo houkání sanitky. Vý-

stražná siréna se prolnula se vzpomínkou - před pěti

lety seděla v houkající sanitce se svým otcem. Právě

dostal infarkt - a byla to Rhiannina chyba. Dostal in-

farkt, protože mu řekla, co právě slyšela od lidí

z Maunder Marině Limited, firmy, která se chystala

koupit otcův malý podnik Davies Yacht Design a za-

chránit ho tak před krachem. Volali, že byli právě sami

zakoupeni velkou korporací Petrakis International,

a jejich investice jsou pozastaveny, dokud je nový ma-

jitel neschválí. Řekli, že schvalování může trvat měsí-

ce, během kterých nebude možné odhadnout, zda

MML otcovu firmu nakonec koupí.

Bylo jasné, že tak dlouho otcovi věřitelé nebudou chtít

čekat, firma mezitím zkrachuje, a to bude konec nejen Da-

vies Yacht Design, ale i pana Daviese. Žil jen pro svůj

podnik, jen pro své jachty. Byla to jeho vášeň, obsese.

V jeho životě už nebylo místo pro nic a pro nikoho jiného.

To Rhianna věděla až moc dobře. Dceřina přítomnost

pro něj nebyla žádnou útěchou.

Jedině snad - kdyby mohla zachránit jeho podnik.

Odešla z jednotky intenzivní péče a zanechala otce

připoutaného k monitorům pod dohledem pochmurně

vyhlížejícího zdravotního personálu.

Sama se vrátila do otcovy kanceláře a odhodlaně

zvedla telefon.

Byla si jistá, že existuje způsob, jak získat okamžitý

souhlas k převzetí Davies Yacht Design firmou MML.

Byl to od začátku její nápad. To ona přesvědčila MML,

že firma jejího otce by byla velmi výhodnou investicí.

Měli řadu objednávek a skvělou reputaci. Jen nešťast-

nou náhodou se stalo, že ve chvíli, kdy měli splatit ban-

ce dluh, jeden klient náhle zrušil již hotovou objednáv-

ku a další nezaplatil. Pan Davies miloval jachty, ale

nebyl nikdy praktický obchodník a banka k němu ztrati-

la důvěru. Bylo jasné, že pokud je někdo jako MML ne-

koupí a nezaplatí jejich dluhy, firma zbankrotuje.

Musím MML přimět, aby nás koupili dřív, než bude

pozdě, opakovala si Rhianna. Jenže rozhodnutí už není

na MML, teď s koupí musí souhlasit společnost Petrakis

International.

A vlastně není důvod, proč by neměli souhlasit. Ta in-

vestice se jim vyplatí, potřebuju jenom mít možnost je

přesvědčit - tak, jako jsem přesvědčila MML.

Jenže tady narazila na kamennou zeď. Bylo jí řečeno,

že je zvykem Petrakis International před udělením sou-

hlasu vždy nejprve prověřovat zamýšlené investice

svých firem. Rhianna se nechtěla smířit s odpovědí a vo-

lala lidi ve firmě výše postavené, jejich šéfy, a nakonec

šéfy šéfů, ale odpověď byla stále stejná.

V posledním zoufalém pokusu zavolala Alexise Pe-

trakise, ředitele korporace.

Vždyť potřebuji jen patnáct minut, říkala si. Za pat-

náct minut dokážu, že výhodné je investovat do firmy

Davies Yacht Design.

Sekretářka pana Petrakise zničila její naději. Ano,

pan Petrakis bude ještě tři dny v Londýně, řekla jí, ale až

do svého odjezdu zpět do Řecka je plně vytížen. Snad

příští měsíc...

Příští měsíc už by bylo pozdě.

Byla tu ještě špetka naděje. Sekretářka se zmínila, že

v poslední den svého pobytu se pan Petrakis zúčastní ob-

chodní večeře v jednom z luxusních hotelů West Endu.

Byla to poslední šance.

Rozjela se do Londýna, kde utratila všechny své pe-

níze za vstupenku na banket, kadeřníka a nové šaty. Do-

konce se jí podařilo změnit zasedací pořádek a usednout

vedle místa se jmenovkou Alexis Petrakis. Jenže to mís-

to zůstalo prázdné.

Srdce jí pokleslo.

Nedalo se už dělat nic jiného než chytit příští vlak,

vrátit se do nemocnice a sedět v čekárně, dokud jejího

otce nepropustí z intenzivní péče.

Ještě váhala, když se objevil číšník a před každého

hosta položil první chod. Nerozhodně zamumlala dík.

V tu chvíli se u stolu objevil další muž, tentokrát niko-

li v bílém smokingu, ale v černém, a sedl si na místo

vedle ní.

„Omluvte mě, prosím, zdržel jsem se," zazněl hlas

s řeckým přízvukem. Pokývl několika hostům a jmeno-

vitě je pozdravil. Pak se otočil k Rhianně a napřáhl

ruku.

„Alexis Petrakis," představil se.

Ale Rhianna na něj jen nevěřícně hleděla.

Tohle nemůže být Alexis Petrakis, běželo jí hlavou.

Alexis Petrakis je přece ředitel mezinárodní korporace,

musí být ve středním věku a při těle, tak jako většina

ostatních hostů.

Ten muž, který si k ní přisedl, byl prostě... zničující.

Jiné slovo ji nenapadalo.

Nemohlo mu být víc než třicet, jeho štíhlé tělo vyni-

kalo v dokonale padnoucím smokingu a běloskvoucí ko-

šile zdůrazňovala jeho černé vlasy a opálenou tvář.

Bezmocně na něj zírala.

Hleděla na ostře řezané rysy jeho tváře, vysoké lícní

kosti, rovný nos a silnou bradu... A na jeho ústa...

Široká, výrazně modelovaná, smyslná.

Mátožně pozvedla zrak... a zjistila, že mu hledí do očí.

Do černých očí s drobnými zlatými tečkami, které ji

sledovaly s absolutní pozorností.

Bez dechu se dívala.

V černých očích to trochu zajiskřilo.

„A vy jste...?" pronesl hluboký hlas se stínem ironie.

Rhianna se zachvěla.

„Rhianna Daviesová," vypravila ze sebe a stále ještě

od něj nemohla odtrhnout oči. Prostě to nešlo.

Mátožně vložila ruku do jeho dlaně.

Byla teplá a pod každým prstem byl náznak mozolu.

Asi od cvičení, pomyslela si.

Měl pevný stisk, ale když ho uvolňoval, ucítila sla-

bounký náznak zaváhání. Jako by ještě nechtěl pustit je-

jí ruku.

Zatočila se jí hlava.

Vtom ho oslovil jeden z hostů.

Ještě na jeden krátký okamžik na ní spočíval jeho po-

hled, pak se konečně odvrátil.

Rhiannino srdce tlouklo jako splašené. Krev jí bouři-

la v žilách, a přesto se cítila slabá jako kotě.

Alexis Petrakis. Tak tohle je Alexis Petrakis.

Nejistými pohyby se pokusila začít jíst. Naštěstí hosté

u stolu udržovali konverzaci a Alexis Petrakis stále ješ-

tě mluvil s mužem, který ho oslovil. Rhianna neměla po-

nětí o čem je řeč. Nezmohla se na nic jiného než na fas-

cinované zírání na Alexise Petrakise.

Ještě nikdy, nikdy nezahlédla nikoho ani vzdáleně tak

přitažlivého.

Samozřejmě viděla řadu hezkých mužů a s několika

z nich i chodila. Měla štěstí, že ji příroda obdařila křeh-

kou krásou, jakou někdy blondýnky oplývají, a odjakži-

va přitahovala pozornost mužů.

Matka ji ale držela zkrátka - z obavy, že by dcera mo-

hla zopakovat její chybu a zaplést se s prvním mužem,

který půjde okolo. Rhianniny zkušenosti tak sestávaly

většinou jen z nezávazných schůzek, při kterých si ná-

padníky držela od těla. V posledních dvou letech, které

uplynuly od matčiny tragické smrti při autonehodě, ne-

měla Rhianna na milostné záležitosti ani pomyšlení.

Nějaký čas strávila hledáním svého otce, který žil

v odloučení od rodiny, a když ho našla, zcela ji zaměst-

nalo úsilí zachránit jeho podnik před krachem.

Otec je důvod, proč jsi tady, musela si připomínat. Je

úplně jedno, jestli je Alexis Petrakis ten nejkrásnější

muž, jakého jsi kdy viděla. Tvým úkolem je přesvědčit

ho, aby dal MML souhlas koupit otcův Davies Yacht

Design.

Jenže s tím nemohla přijít uprostřed formální večeře.

Doufala, že po večeři bude mít příležitost požádat ho

o soukromou rozmluvu.

Takže snad není nic špatného na tom, když si ho zatím

budu trochu prohlížet, řekla si a sáhla po své sklence

šampaňského.

Napila se, ale šampaňské zatím zteplalo.

„Dovolíte?" řekl Alexis Petrakis.

Přerušil konverzaci a vytáhl z kbelíku s ledem láhev

bílého vína. Letmo pohlédl na vinětu, jako by se chtěl

ujistit, že víno je dost dobré, a pak ho nalil Rhianně do

její sklenice na bílé víno.

„Dě - děkuji," vykoktala.

„Rádo se stalo," odtušil.

Jeho oči se zlatými skvrnkami, zastíněné dlouhými řa-

sami, přejížděly Rhiannu od hlavy až k patě.

„Rhianna Daviesová," mumlal si hlubokým hlasem,

jako by se probíral neviditelným seznamem. Nespouštěl

z ní oči. Cítila, jak pod jeho pohledem její napětí zvolna

taje. Jako by se viděla jeho očima, náhle si začala uvědo-

movat každý detail svého zjevu - stříbrné šaty s lehce na-

bíraným živůtkem a tenoučkými ramínky, světlé vlasy

spadající na nahá záda, stříbrný náhrdelník a náušnice.

„Neznáte mě," podařilo se jí říct.

„Zatím ne," odpověděl a dál si ji prohlížel.

Pro Rhiannu jako by se zastavil čas. Seděla vedle to-

ho neobyčejně magnetického muže a koupala se v jeho

pohledu.

Dívala se mu do očí, hluboko a dlouze. Cítila, že se

v ní něco uvolnilo. Neznámé teplo jí proudilo v žilách,

zvolna ji zaplavilo a nechalo ji bez dechu.

Zbývající čas večeře proběhl jako ve snu. Určitě zdvo-

řile konverzovala, jedla a pila víno, ale nic z toho si ne-

pamatovala. Vnímala jen muže, který seděl vedle ní

a občas se k ní obracel s nějakou poznámkou, na kterou

stěží dokázala odpovědět.

Večeře byla nekonečná - a přece uběhla neskutečně

rychle.

Pak kdosi pronesl závěrečnou řeč a ukončil tak for-

mální část banketu. Hosté začali volně konverzovat

a Rhianna si s bolestivým sevřením žaludku uvědomila,

že nastal čas, aby oslovila muže, který jediný může za-

chránit otcovu firmu.

Byla jedinou osobou, která ho o to může požádat.

Jedině dnes večer.

Ostatní hosté u stolu začínali vstávat, loučit se a od-

cházet nebo se bavit s ostatními hosty.

Nesmím ho nechat odejít, lekla se Rhianna. Musím

něco udělat. Jenže co? Nemůžu na něj přece jen tak vy-

bafnout: Prosím vás, zachraňte tátovi firmu!

Její mysl začalo pomalu, ale jistě zaplavovat neblahé

tušení, že to nezvládne.

„Můžu vám nabídnout sklenku portského?" ozvalo se

vedle ní.

Otočila se a viděla Alexise Petrakise, jak se natahuje

po láhvi a nalévá do dvou sklenic portské.

Poslušně se napila. Cítila, jak jí teplá, sladká tekutina

klouže hrdlem jako samet.

Alexis Petrakis se zaklonil na židli. Látka jeho košile

se napjala a zdůraznila široká ramena.

Má nádherné ruce, uvědomila si Rhianna. Pohlédla na

jeho dlouhé prsty, jejichž bílé nehty se odrážely od oli-

vové pleti.

Váhavě se na něj usmála. Byla čím dál tím víc nervóz-

ní. Každou chvíli se může zvednout, říkala si. Zamumlá

něco na omluvu a bude pryč. Nebo za ním přijde někdo

z ostatních a začne s ním mluvit... Musím začít hned.

A nesmím to zkazit.

„Pane Petrakisi -"

Lekla se zvuku svého vlastního hlasu. Kde se probo-

ha vzal ten pisklavý tón? divila se, ale věděla, že musí po-

kračovat. Teď, nebo nikdy.

„Pane Petrakisi, mohla - mohla bych si s vámi o ně-

čem promluvit?"

Hleděla na něj široce rozevřenýma očima.

V jeho výrazu se něco změnilo. Nevěděla, co to bylo,

ale najednou z něho ucítila napětí.

„Myslím - soukromě," dodala udýchaně.

Chvíli se nehýbal a z jeho očí se nedalo nic vyčíst.

Ach bože, on řekne ne, zděsila se.

Pomalu postavil své portské na stůl.

„Samozřejmě," odpověděl a přejel ji očima od hlavy

až k patě.

Vstal ze židle. „Půjdeme někam, kde nás nikdo nebu-

de vyrušovat."

Jeho hlas zněl zdvořile a lehce, ale byla to falešná leh-

kost, pod jakou se ukrývá nebezpečí.

Se zatajeným dechem povstala.

Je vysoký, uvědomila si. Tyčil se nad ní, i když sama

nebyla malá a měla vysoké podpatky. S rozbušeným srd-

cem se nechala vyvést ze společenské místnosti. Když

vyšli do haly, Alexis Petrakis zamířil k výtahům.

Vzhlédla k němu a na okamžik pocítila úlevu.

Dokázala jsem to, pomyslela si. Bude mě poslouchat.

Mám šanci pomoct tátovi.

Vybavil se jí otec ležící v nemocnici, připoutaný k mo-

nitorům, bojující o život.

„Pane Petrakisi, ani nevíte, jak jsem vám"vděčná, že -"

„Tudy," přerušil ji a pokynul jí do výtahu.

Asi jedeme do haly nebo nějakého klidného hotelo-

vého baru, myslela si, a s povděkem nastoupila.

Jenže když se dveře výtahu otevřely, byli v nejvyšším

patře hotelu a Alexis Petrakis magnetickou kartou ote-

vřel dveře svého apartmá.

Na vteřinu zaváhala, ale pak potlačila své obavy

a vstoupila. Zoufale nutně potřebovala s tím mužem

mluvit. Jestli si ji přál vyslechnout zrovna ve svém poko-

ji, nemohla proti tomu dost dobře protestovat.

Když se rozhlédla po luxusní přijímací hale apartmá,

vykulila oči. Kolik proboha takové ubytování stojí? Ti-

síc liber za jednu noc? Určitě! Ta myšlenka jí dodala od-

vahu. Pro tak bohatého muže nebude problém koupit

maličkou firmu jako je Davies Yacht Design.

Nadechla se a sáhla na uzávěr své kabelky. Chystala

se z ní vytáhnout připravený finanční přehled, kterým

hodlala podpořit svou žádost.

V tu chvíli za sebou uslyšela dutý zvuk zátky.

Otočila se.

Alexis Petrakis naléval do dvou vysokých sklenic

šampaňské.

Vykročil k ní.

Na jeho chůzi bylo něco zvláštního. Nutilo ji to mys-

let na jeden dokumentární film o přírodě, který kdysi

viděla. Byl v něm leopard, který se pomalu přibližoval

ke kameře. Zvolna přicházel blíž... ještě blíž... a pak

najednou záběr skončil. Kameraman se raději uchýlil

do bezpečí.

Jenže já se nemám kam schovat, napadlo ji.

Vzápětí ze sebe tu myšlenku setřásla.

Co je to za hlouposti, napomenula se. Nepotřebuju se

schovávat, potřebuju jen patnáct minut z jeho času.

Rozhodně neměla chuť na šampaňské. Jenže se jí zdá-

lo neslušné odmítnout, když kvůli ní právě otevřel láhev.

Nemohla se zbavit pomyšlení na to, kolik asi takový ho-

tel účtuje za minibar.

„Ale já - to jste neměl -" koktala.

Připadala si hloupě. Věděla, že to bude znít divně, až

ve večerních šatech a se šampaňským v ruce vyrukuje

s obchodní nabídkou. Jenže neměla na vybranou a kro-

mě toho spoléhala na to, že cifry, které mu ukáže, bu-

dou mluvit samy za sebe. Buď ho ta čísla přesvědčí, ne-

bo ne, co u toho já budu mít na sobě, to je úplně jedno,

ujistila se.

Pozvedl sklenici.

„Jásasl"

Překvapeně na něj hleděla.

„To je něco jako vaše ,Na zdraví4," vysvětlil.

Rozpačitě se usmála.

„Já - já řecky nerozumím ani slovo. Nikdy jsem tam

nebyla."

Pozvedl obočí. „Nikdy jste nebyla v Řecku?"

„Ne."

Rhiannina matka nerada cestovala. Cítila se dobře

jen ve svém malém domku v Oxfordshiru. Moře přímo

nesnášela. Proč si vzala muže posedlého jachtami, to zů-

stalo pro Rhiannu záhadou. Nebylo divu, že se její rodi-

če záhy rozvedli - i když matka vždycky vinila otce z to-

ho, že je opustil.

„To byste měla napravit. Je to jedna z nejkrásnějších

zemina světě."

Přešel k sofa a vybídl ji: „Nesedneme si?"

Když si váhavě sedala na okraj pohovky, její stříbrné

šaty zašustily. Položila kabelku s drahocennou finanční

rozvahou na stolek před sebou. Alexis Petrakis postavil

láhev a usadil se na druhém konci sofa. Jednou rukou dr-

žel sklenici a druhou nenucené spočinul na opěradle

blízko Rhianny.

Trochu ji to rozrušilo, ale řekla si, že na tom muži ji

rozrušuje úplně všechno.

Způsoboval jí zvláštní neklid, tělem jí probíhaly ne-

známé záchvěvy, které jen částečně měly co dělat s ner-

vy. Ještě nikdy si nebyla tak intenzivně vědoma svého

vlastního těla - nebo těla jiného muže.

Musím se soustředit, zaříkala se. Musím přednést

svou prosbu tak přesvědčivě, aby ji vyslyšel. Musím -

Proč jen nemůže být starý a tlustý, zanaříkala v duchu.

Po očku na něj pohlédla a hned toho litovala.

Ach bože, je tak krásný!

Cítila, jak se jí srdce zase rozbušilo. Zhluboka se na-

pila šampaňského, aby sebrala odvahu.

Nadechla se.

„Pane Petrakisi začala.

Zamračila se, když uslyšela svůj hlas. Zněl rozechvěle

a udýchaně. Jenže o obchodu se mluví chladně a

vyrovnaně.

„Alexisi..." řekl lehce.

Nevěděla, co říct. Moc se jí nechtělo nazývat hlavu

jednoho z největších evropských koncernů křestním

jménem. Navíc zvláštní tón jeho hlubokého hlasu ji zase

rozechvěl až po konečky prstů.

Přestaň! okřikla se. Prostě mu řekni, co jsi mu přišla

říct!

Ale vtom se rozhovořil on.

„Vážně byste se měla podívat do Řecka. Existuje

spousta úžasných míst, kam se turisté nikdy nedostanou.

Teď na začátku jara je v Řecku obzvlášť nádherně. Slun-

ce ještě nepálí, všechno kvete..."

Mluvil bezvýrazným hlasem, ale pohled, který na ni

při mluvení upíral, měl výrazu až dost.

Rhianně se chvěly ruce. Znovu se napila šampaňské-

ho. Bublinky ji zašimraly v nose, a tak rychle polkla. Ucí-

tila, jak ji alkohol rozehřívá. Snažila se vzpomenout, ko-

lik toho už dnes večer vypila. Byla opatrná, ale i malá

množství se mohou nastřádat. A mít následky. Zostřit

vnímání. Zamlžit významy.

Jako například význam pohledu, který na ni Alexis

Petrakis upíral skrze své dlouhé černé řasy. Seděl poho-

dlně opřený, přimhouřenýma očima si ji prohlížel a tu

a tam zvedl svou sklenku ke rtům...

K neobyčejně jemným, výrazným, smyslným rtům.

Chvíli jí trvalo, než od nich dokázala odtrhnout oči.

Cítila sucho v ústech a stiskla rty, aby si je navlhčila.

Zúžily se mu oči. Téměř neznatelně, ale všimla si

toho.

Rychle se zase napila. Bublinky zapěnily a v žilách

ucítila příliv alkoholu. Zhluboka se nadechla a ňadra se

jí přitom nadzdvihla.

„Pane Petrakisi

Hluboký hlas ji znovu přerušil.

„ Alexisi," opravil ji.

Navlhčila si rty.

„Alexisi," donutila se vyslovit jeho jméno. Znělo to

jako vydechnutí.

„Rhianno," odpověděl.

Ještě nikdo nevyslovil její jméno takovým způsobem.

Jako by se s tím slovem zasněně mazlil.

Napil se šampaňského.

„Rhianna," pohrával si se zvukem jejího jména. „Ne-

věděl jsem, že v Anglii existuje takové jméno."

„Je velšské," vysvětlila.

„Jak se to píše?"

„R-h-i-a-n-n-a."

Zamyslel se. „Jako by tam bylo řecké ,rho\"

„Já nevím," odpověděla Rhianna a připadala si

hloupě.

Neměla chuť diskutovat o svém jméně. Rozhodně ne

teď, s Alexisem Petrakisem sedícím pohodlně se šam-

paňským v jedné ruce a druhou rukou položenou nebez-

pecně blízko jejího nahého ramene. S dlouhou nohou

nonšalantně přehozenou přes koleno vypadal nadmíru

uvolněně...

Ale byl opravdu tak klidný? Na okamžik si ho pozor-

ně prohlížela.

Vypadal klidně, ale něco ve způsobu držení těla jí na-

povídalo, že ve skutečnosti tak uvolněný není. Jako by

jím procházela tenká struna napětí a držela ho ve střehu.

Cítila, jak napjaté je její vlastní tělo.

Neměla jsem se na něj dívat, pomyslela si.

Už při večeři, pokaždé, když se na něj podívala, pocí-

tila tu ochromující slabost, začala ztěžka dýchat a tep se

jí zrychlil.

Teď se jí zdálo, že se zdi začínají přibližovat a kyslí-

ku se nedostává. V místnosti bylo ticho. Dvojitá okna

nevpouštěla žádný ruch z ulice ztracené kdesi hluboko

pod nimi.

Zhluboka se nadechla a potřetí se pokusila začít s té-

matem, kvůli kterému sem přišla.

„Mmm... Alexisi," s námahou vyslovila jeho křestní

jméno.

„Rhianno?" opáčil a z jeho výrazu se zdálo, že se mu

líbí vyslovovat to zvláštní jméno.

Upřeně se na ni díval. Viděla zlaté tečky na duhov-

kách jeho temných očí.

„J-já jsem chtěla..." koktala Rhianna udýchaně. Rá-

da by přinutila svůj hlas, aby zněl chladně a vyrovnaně,

ale nešlo to. Celá se chvěla napětím.

„Ano?"

Jeho hlas byl zdvořilý, ale v očích měl zvláštní výraz.

Jakoby si se mnou pohrával, napadlo ji.

Polila ji hrůza. Znovu si lokla šampaňského.

„Dovolíte?" Natáhl se pro láhev.

Zamrkala, otočila se k němu, a než si to stačila uvě-

domit, poslušně nastavila sklenici.

Vtom jí blesklo hlavou, že už nesmí vypít ani kapku.

Prudce ucukla rukou se skleničkou a než Alexis Pe-

trakis stačil zareagovat, perlivá nazlátlá tekutina jí vy-

šplíchla do klína. Studené šampaňské se okamžitě vsák-

lo do látky a zastudilo ji, až nadskočila, a v tu chvíli

přetekla pěna ve sklenici a rozlila se jí po živůtku šatů.

„Ale ne!" vykřikla. Vyskočila a zoufale hleděla na po-

lité šaty. Věděla, že šampaňské zanechává skvrny - a co

bylo ještě horší, pod mokrým materiálem přilepeným na

kůži se jí rýsovala ňadra bez podprsenky tak jasně, jako

by byla nahá. S hrůzou sledovala, jak jí vlivem chladu

tuhnou bradavky a zřetelně vystupují pod látkou.

Zděšeně si přikryla prsa rukou a zatoužila, aby se ze-

mě rozestoupila a pohltila ji.

Alexis Petrakis, který k její úlevě bral celý incident

velmi věcně, jí vzal sklenici z ruky.

„Nechtěla byste se převléknout?" navrhl.

Rhianna po něm střelila oči. Dělá si legraci? Ale ne,

zdálo se, že se jen snaží být taktní.

„Ukážu vám, kde je koupelna."

„Já - děkuju. Strašně se omlouvám, já -" zajíkla se

a hleděla na něj vyděšenýma očima.

„Nic se nestalo," řekl klidně a rozsvítil světlo v

koupelně.

Rychle vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře. Když

se otočila, nad umyvadlem uviděla svůj odraz. Spustila

ruce a prohlédla si šaty.

Bylo jasné, že musí šampaňské okamžitě smýt, jinak

na šatech zůstanou skvrny. Byly to strašně drahé šaty -

věděla, že takové jsou pro dnešní večeři nezbytné, má-li

v takovém prostředí působit přirozeně. Bylo by pro ni

strašné, kdyby je zničila hned první den.

Zaťala zuby a rozepnula zip. Jsou tak mokré, pomys-

lela si, že víc už je namočit stejně nemůžu. Nechala šaty

spadnout na zem, vykročila z nich, a přitom se zase za-

hlédla v zrcadle.

Polonahá vypadala... jinak.

Ňadra měla plnější, pás zdůrazněný podvazkovým pá-

sem vypadal ještě útleji než obvykle, dlouhé nohy vypa-

daly štíhlejší v jemných punčochách a vlasy na holých

zádech se zdály delší.

Nejvíc ji ale překvapila její vlastní tvář.

Šedé oči zastřeně hleděly skrz dlouhé černé řasy, rtěn-

kou lehce přetřené rty se rozechvěle rozevíraly.

Hleděla na svůj odraz.

Vypadala - smyslně.

Když jí to slovo vytanulo na mysli, lekla se a chtěla ho

zaplašit, ale pak se dívala dál.

Všechno se zdálo zamlžené, obrysy splývaly. Všechno

bylo prostě - jiné.

Dívala se na sebe, vědoma si každého detailu svého

polonahého, smyslného, právě objeveného těla. Dívala

se sama sobě do očí a cítila, jak se v ní hluboko uvnitř co-

si probouzí.

Na tohle teď skutečně není vhodná chvíle, vzpama-

tovala se.

Rychle se vrátila k šatům. Všimla si, že vedle umyva-

dla je hotelový fén na vlasy. S úlevou ho vzala a začala

vysoušet mokré šaty.

Tenoučká látka uschla zázračně rychle a zdálo se, že

skvrny na šatech nezůstanou. Když si je znovu oblékla,

byly ještě teplé. Zatáhla zip a zkontrolovala svůj obraz.

Horký vzduch fénu jí vehnal červeň do tváří a zahřál

jí nahá ramena. Světlé vlasy se nadzvedly a v efektně

rozcuchaných pramenech se jí vlnily kolem tváře.

Znovu pocítila vnitřní chvění.

Co se to se mnou děje?

Pohybovala se jako ve snu.

Pomalu otevřela dveře koupelny.

Strnula překvapením.

Alexis Petrakis stál v ložnici.

Svlékl si smoking, košili měl rozhalenou a právě si ro-

zepínal zlaté manžetové knoflíčky.

Když vyšla z koupelny, vzhlédl k ní a při pohledu na

její šaty zdvihl obočí.

„To nebylo nutné. Ale..." - pomalu k ní zamířil -

„...má to své klady."

Zase připomínal leoparda. A zvolna se blížil.

Nedokázala se ani pohnout. V uších jí bušilo srdce.

Věděla, co se stane. Viděla mu to v očích. V očích se

zlatými tečkami.

Mimovolně pootevřela ústa. Viděla, jak přimhouřil

oči a napjal svaly.

Chtěla se pohnout, ale nemohla.

Čekala.

Zastavil se těsně před ní. Ucítila jeho vůni - pižmovou

vůni mužské kůže smíšenou s drahou kolínskou.

Shlížel na ni svýma černozlatýma očima. Nemohla se

hýbat. Mohla se na něj jen dívat.

Vpíjela se do něj očima, vdechovala jeho vůni.

Ach bože, je tak krásný, myslela si.

Mimovolně pohnula rukou, aby se ho dotkla, aby přeje-

la prstem po rovné linii brady, vysokých lícních kostech,

po

oblině rtů... aby ucítila jejich dotek na svých ústech, aby

mu prsty zajela do hustých vlasů a přitáhla ho k sobě...

Snažila se zastavit ten pohyb, ale nedokázala to. Už

o sobě nerozhodovala. Cítila, jak se prohýbá v bocích

a přibližuje se k němu...

Natáhla ruku...

Chytil ji za zápěstí pohybem tak náhlým a prudkým,

že strnula překvapením. Prsty jí pevně sevřel zápěstí

a přitahoval ji k sobě blíž.

Dívala se na něj a cítila, že se topí.

Upíral na ni černozlaté oči.

„Dotkni se mě," řekl tiše.

Druhou ruku nekonečně pomalu vztáhl k jejímu ra-

meni. Vsunul dlouhý štíhlý ukazovák pod tenké ramín-

ko šatů a zvolna, centimetr po centimetru, ho stahoval

dolů, až obnažil její levé ňadro.

Zamumlal něco v cizím jazyce, pustil její zápěstí a stá-

hl jí druhé ramínko.

Ani se nepohnula.

Bez dechu čekala, až Alexis Petrakis pomalu a roz-

košnicky obnaží její hruď.

Dlouze se na ni díval.

„Jsi vážně nádherná," řekl tichým, hlubokým hlasem.

Cítila, jak se jí pod jeho pohledem prsa zvětšují,

naléva-

jí, bradavky tuhnou. Chvěla se čím dál tím intenzivněji.

Znovu se prohnula, zhoupla se v bocích a z hrdla se jí

vydral neznámý zvuk, zárodek výkřiku, sten z hlubin ne-

vědomí.

Svět kolem neexistoval. Zmizel v okamžiku, kdy vy-

šla z koupelny a uviděla Alexise Petrakise, jak se k ní blí-

ží s jediným záměrem, s jasně čitelnou hrozbou v očích.

Usmál se.

„Ano," řekl. „Ano, já vím."

Natáhl ruku a pohybem nekonečně jemným se dot-

kl jejích ňader. Nekontrolovatelně se zachvěla a znovu

zasténala.

Prsa jí natékala, stále více rozbolavělá... zorničky se

jí rozšířily, pulz se zrychlil a boky se znovu prohnuly.

Chtěla... Chtěla..:

Hleděla na něj bezmocně rozšířenýma očima.

V očích se mu zablesklo. Něco divokého se mihlo

a zmizelo.

Beze slova se nechala položit na postel. Tiché steny,

které vydávala, snadno utišil svými ústy. Ale když se je-

ho rty dotkly jejích bradavek a linie břicha, když dlaně-

mi hladil a rozevíral její stehna, výkřiky se ozvaly znovu.

Realita se kamsi vytratila. Starosti, úzkost a bolest zů-

staly v nějakém jiném vesmíru. Tady byla jen blaženost,

o jejíž existenci neměla tušení.

Nevěděla, že lidské tělo může tolik cítit. Že dotek mů-

že být tak nádherný. Tak intenzivní.

A chtěla stále víc, ještě víc, až se celá proměnila

v oheň a hořela, hořela...

.. .teprve když žár vychladl a proměnil se v mírné, leh-

ce pulzující teplo, vyčerpaným, ale plavným pohybem se

překulil na polštář a přitáhl ji k sobě. V uších cítila hor-

ký šepot neznámých slov, kterým nerozuměla.

Vyčerpaně mu usnula v náručí. Spala hlubokým spán-

kem a zdály se jí sny, ve kterých byla blažená a šťastná...

a pak ji někdo líbal...

Rhianna se v polospánku zavrtěla. Tělo měla příjem-

ně ztěžklé únavou. Ještě se jí nechtělo probouzet, ještě

chtěla snít v objetí silných paží, přitisknuta k teplému,

pevnému, spícímu tělu muže.

Sluneční jas se jí dral pod víčka. Neochotně se vyno-

řovala ze sna a otvírala oči.

Alexis se nad ní nakláněl a v očích měl touhu. Cítila,

jak se pod tím pohledem sama rozehřívá. Zvolna a jem-

ně ji líbal teplými rty.

„Dobré ráno," řekl zastřeným hlasem. „Teď bych se

měl zeptat, jestli ses dobře vyspala, ale náhodou vím, že

jsi toho dnes v noci moc nenaspala."

Zpod dlouhých řas si ji prohlížel, jak leží v polštářích,

dlouhé vlasy rozcuchané, rty oteklé a rudé po noci plné

vášně.

„Jsi ještě krásnější než včera," řekl zamyšleně. „Jen

bych si přál, abys..." Nedořekl.

Vstal. Teprve teď si uvědomila, že se musel probudit

dávno předtím. Byl čerstvě oholený a na sobě měl do-

konale padnoucí tmavý oblek.

Podíval se na hodinky.

Pocítila závan chladu a do srdce se jí začala vkrádat

úzkost.

„Bohužel mám dnes ráno obchodní schůzku, kterou

nemůžu zrušit," oznámil jí neosobním hlasem, „takže

teď budu muset odejít."

Slyšela, co říká, ale chvíli nechápala.

Pak ji náhle udeřil význam jeho slov.

Ach bože, on se chystá - zmizet!

Pro něj jsem jenom holka na jednu noc.

To je všechno.

Malý zákusek před spaním. Vyhlédl si mě, sbalil mě,

vyspal se se mnou - a teď jde,

Udělalo se jí mdlo. A pak si vzpomněla.

MML.

Polila ji hrůza. Nejenom, že skočila do postele s mu-

žem, kterého znala sotva pár hodin. Nejenom, že ten

muž se jí ráno hodlal zbavit. Ještě ke všemu si ze všech

mužů na světě vybrala zrovna Alexise Petrakise, jedinou

osobu, která mohla zachránit jejího otce.

A místo aby ho přesvědčila o výhodné investici, spad-

la mu do klína jako zralá hruška...

Nemohla tomu uvěřit.

Z vnitřní kapsy saka vytáhl mobil.

„Každopádně se kolem -"

„Ještě nechoď - prosím!"

Zarazil se. „Rhianno, já -"

„Ne! Prosím tě počkej. Já ti musím něco - chtěla

jsem zajíkla se. Strašně se jí nechtělo pokračovat, ale

věděla, že musí.

Sedla si vzpřímeně a přitáhla si přikrývku. Srdce jí bi-

lo o závod. Bylo strašné muset to říct teď, ale neměla na

vybranou.

„Ještě než půjdeš, musím ti říct - o něčem jsem s te-

bou chtěla mluvit." Nadechla se. „O MML."

Křečovitě si přitahovala přikrývku a hleděla na něj

zděšenýma očima, rozcuchané vlasy na nahých ramenou.

Alexis Petrakis na ni nehnuté hleděl.

„Pokračuj," řekl klidně. Dokonale se ovládal.

Polkla.

„Měli koupit firmu mého otce, Davies Yacht Design,

ale teď potřebují tvůj souhlas. Včera jsem se s tebou při-

šla seznámit, abych tě přesvědčila..." Zlomil se jí hlas.

„Ano? Pokračuj. Abys mě přesvědčila?"

Bezmocně na něj zírala. S jeho tváří se něco stalo.

Úplně ztratila jakýkoli výraz.

Těžce oddechovala. Stáhlo se jí hrdlo.

„Chtěla jsem tě přesvědčit, abys -" Selhal jí hlas. Cíti-

la, jak jí tuhne obličej. „Chtěla jsem tě přesvědčit," za-

šeptala ochraptěle, „abys dal svolení ke koupi. Bylo by

to pro tebe výhodné, opravdu. Můžu ti ukázat..."

Hlas se jí vytratil. Už nedořekla, že finanční rozvahu

má vedle v kabelce. Výraz na jeho tváři ji vyděsil.

S tlukoucím srdcem se dívala, jak vrací mobil do kap-

sy saka.

„Musím tě upozornit, že se dopouštíš omylu," řekl

s ledovým klidem, „velkého omylu." Jeho oči byly vra-

žedně chladné, stejně jako jeho hlas. „V posteli obchody

nedělám. Zásadně. Takže i když jsi podala výkon pří-

mo... hm, obdivuhodný, bylo to úplně zbytečné."

Každé slovo se zabodávalo do Rhianny jako nůž.

„Jsi velmi šikovná, ale měla ses spokojit s hotovostí.

Byl bych ti rád zaplatil. Vlastně..."

Sáhl do kapsy a vytáhl koženou peněženku.

Obřadně ji otevřel.

Hrst padesátilibrových bankovek se šustivě snášela

na postel.

„Drobné si nech," řekl lehce. Otočil se a šel ke dve-

řím. „Máš deset minut na to, abys odešla. Jinak tě vy-

provodí ochranka." Sáhl po klice a na okamžik se zasta-

vil. „Od této chvíle společnost MML o koupi firmy

Davies Yacht Design už nemá zájem," uzavřel bez jedi-

ného pohledu a vyšel ven.

Rhianna hleděla na dveře a začínala se třást.

TŘETÍ KAPITOLA

„Je tady." Žena otevřela dveře vedoucí z úzké haly do

jedné z místností. Byla nesoustředěná a roztržitá a na

jednom boku si přidržovala kňourající dítě, které ji ta-

halo za vlasy.

Alexis Petrakis se snažil ovládnout své emoce. Když

vcházel do místnosti provázen ženou s batoletem na bo-

ku, cítil, jak se mu zatínají pěsti.

Ať to není pravda, říkal si, bože, ať to není pravda.

Zdálo se to tak nepravděpodobné... Pořád ještě nemohl

uvěřit, že mu zavolala sociální pracovnice, aby mu sdělila,

že

když v bytě Rhianny Daviesové balila věci jejího syna, na-

šla obálku s chlapcovým rodným listem a poznámkou, že

ot-

cem dítěte je Alexis Petrakis, ředitel Petrakis

International

Rhianna Daviesová lže, myslel si. To je jediné

vysvětlení.

Žena jako ona by přece neváhala ani den a pokusila

by se ze mě vytáhnout peníze, kdyby to byla pravda.

Takže to musí být lež. Chce dělat nepříjemnosti...

To dítě, které teď uvidím, nemůže být moje, ujišťoval

se.

Očima přelétl místnost. Na koberci se válely dětské

hračky. Dvě děti předškolního věku seděly na gauči a dí-

valy se na pohádky. Alexisovi se na chvíli sevřelo srdce

- a vzápětí se mu ulevilo.

Právě když napřímil uvolněná ramena, zašeplala žena

sotva slyšitelně: „Ještě si tu nezvykl. Snažila jsem se, ale

vůbec nekomunikuje, chudinka malá."

S těmi slovy zamířila k velikému křeslu zpola ukryté-

mu za otevřenými dveřmi.

Alexis se pomalu otočil.

Sledoval ženu, jak se sklání a promlouvá konejšivým

hlasem k malému dítěti schoulenému v křesle.

Dítě nereagovalo, jen pevně svíralo potrhaného med-

vídka. Drobné tělíčko i napůl odvrácená tvář vyjadřova-

ly napětí.

Žena s povzdechem vstala. „Tak to vidíte."

Ale Alexis se na ni nedíval. Vůbec ji nevnímal. Hleděl

na dítě přikrčené v křesle.

Ten profil dobře znal, z mnoha rodinných fotografií.

Svůj vlastní profil. Když byl malý kluk.

Nemohl se ani pohnout, jenom tam stál.

Čas se zastavil.

S údivem pomyslel na tu noc před pěti lety, kdy chlap-

ce počal, a na jeho matku, která je teď údajně v nemoc-

nici. Sociální pracovnice mu řekla, že se to stalo právě

včas - její nehoda usnadnila odebrání chlapce z péče ne-

zodpovědné matky.

Můj syn, znělo mu v hlavě. Můj syn.

Najednou ho zaplavila touha obejmout to malé, ustra-

šené tělíčko a ochránit ho před světem.

Pomalu vykročil směrem ke křeslu. Dítě se ještě víc

přikrčilo a obrátilo k němu strachem rozšířené černé oči.

Alexisovi se sevřelo srdce - bolestí a vztekem.

Nesmím ho vyděsit, pomyslel si.

Přinutil se k úsměvu.

„Ahoj Nicky," řekl tiše.

První slova, která svému synovi řekl.

Rhianna zasténala a otevřela oči.

Překvapeně se rozhlédla kolem. Tohle nebylo sterilní

nemocniční oddělení, v němž usnula. Tohle byl pokoj

s růžově vymalovanými stěnami a ošetřovatelka právě

upravovala dřevěné žaluzie.

„Dobré ráno," řekla vesele. „Jak se cítíte?"

„Kde to jsem?" ptala se Rhianna slabým hlasem.

„V Selmanově budově. To je část nemocnice, kde jsou

soukromé pokoje."

„Ale já nemůžu zaplatit -"

Ošetřovatelka se usmála.

„Nebojte se, o všechno je postaráno. Radši mi řekněte,

jak se cítíte. Je to lepší? Zvládnete krátkou návštěvu?"

„Návštěvu?" Rhianna se najednou rozzářila a úplně

zapomněla na otázku, jak se sem dostala.

„Nicky!"

Pokoušela se zvednout.

Ošetřovatelka k ní rychle přistoupila a uložila ji zpát-

ky do polštářů.

„Kdo je to Nicky?" ptala se.

„No přece můj chlapeček!"

Ošetřovatelka s politováním zavrtěla hlavou. „Obá-

vám se, že je to někdo jiný. Můžu ho už poslat dovnitř?

Je strašně netrpělivý."

Vyšla z pokoje a Rhianna zavřela oči.

Není to Nicky. Ach bože, musím se rychle dostat do-

mů, myslela si.

Bylo jí jedno, že nedokáže ani vstát z postele, že ji

strašně bolí dýchat, že se cítí, jako by ji přejel parní vá-

lec. Věděla, že jestli chce ještě někdy vidět Nickyho, mu-

sí se dostat domů.

Někdo stiskl kliku a Rhianna vyděšeně pohlédla ke

dveřím.

Kdo může být tak netrpělivý, aby mě viděl?

Když s námahou zaostřila zrak na muže vcházejícího

do dveří, na moment si myslela, že ještě spí.

Ale pak s hrůzou připustila, že to není sen, že jakým-

si žertem vesmíru, jakousi zlomyslnou časovou smyčkou

se z hloubi jejích vzpomínek vynořil přízrak a do pří-

tomnosti vkráčel živý a skutečný Alexis Petrakis.

Alexis za sebou zavřel dveře a podíval se na ženu le-

žící na posteli.

Co to má znamenat? Tohle přece není Rhianna

Daviesová!

Nechápavě hleděl na postel.

Rhianna Daviesová byla nejkrásnější žena, kterou

kdy viděl, s takovým sexuálním magnetismem, že z něj

málem udělala naprostého pitomce - doběhla ho, jako

žádná jiná předtím ani potom. Scházelo málo a vydal se

jí na milost a nemilost.

Tahle žena vypadala jako mrtvola. Oči zapadlé v důl-

cích, rýhy kolem úst a propadlé tváře lemovaly bezbar-

vé chomáčky vlasů.

Náhle se mu vybavila její dávná podoba - smyslné

křivky, pulzující kůže, ruměnec a hedvábí vlasů, oči bar-

vy kouře, které slibovaly všechno, všechno co chtěl...

Když ji na té večeři poprvé uviděl, měl dojem, že se

stal zázrak.

Ještě nikdy nic takového při pohledu na ženu nepocí-

til. Ještě nikdy žádnou ženu tolik nechtěl.

Porušil všechna svá pravidla, aby ji měl, aby mohl při-

jmout, co mu nabízela: sama sebe - jako na stříbrném

podnosu.

Ráno objevil, proč to udělala.

Bylo to poprvé, co nějakou ženu tak silně nenáviděl.

Nenáviděl ji ještě dnes. S opovržením a zlobou hleděl

na postel.

Tohle přece není ona.

Sice ji právě porazilo auto, ale to přece nestačí k to-

mu, aby se kráska proměnila v tuhle... v takovou...

Stiskl rty. Vzpomněl si, co mu řekla sociální pracovni-

ce. Drogy. To drogy z krásné pokušitelky udělaly tuhle

čarodějnici.

Na moment pocítil bodnutí lítosti.

Chudák ženská vypadá tak hrozně, že ji člověk musí

politovat... Ale ne, ona si lítost nezaslouží.

Zase v něm narůstal vztek, který poprvé pocítil při

pohledu na svého syna schouleného v křesle dětského

domova.

Takovou matku si nezaslouží žádné dítě!

Nejen, že je to courá, obchodující se svým tělem, je

to taky bezohledná narkomanka, která nechává syna

bez dozoru a nožem ohrožuje lidi, kteří se jí chtějí o dí-

tě postarat...

Taková žena je matkou mého syna!

Vztek v něm sílil, ale nakonec se přece jen ovládl. Dob-

ře věděl, že s ní bude muset jednal jako v rukavičkách. Je-

ho právníci ho varovali. V Británii okove nelegitimních

dě-

tí nemají žádná automatická práva. Získal svěření syna do

péče bude velmi zdlouhavý a komplikovaný proces. Podle

zákona zůstane jeho syn v dětském domove přinejmenším

do té doby, než se jeho matka uzdraví ;i možníí i pak.

Při té myšlence zaťal zuby.

Ne, to nedovolím. Můj syn takhle žil nebude, ať lo sto-

jí, co to stojí. Dokonce i kdyby to melo znamenal posta-

rat se o Rhiannu Daviesovou.

Alexis si prohlížel ztrhanou tvář, které k němu S hrů-

zou vzhlížela z polštářů.

Rhianna Daviesová je možná courá, narkomanka

a nezodpovědná matka, přemýšlel, ale můj syn pro ni

pláče...

Jako bodnutí nožem jím projela vzpomínka na dnešní

ráno, kdy tenounký, ustrašený hlásek šeptal: „Kde je má-

ma? Já chci mámu."

Zatínal nehty do dlaní.

Panebože, dítě plačící pro svou matku... Pro matku,

která se už nikdy nevrátí...

S úsilím potlačil vzpomínku na dětský pláč - ten

z dnešního rána i ten před třiceti lety.

Vzpomínky jsou k ničemu. Teď je potřeba vyjednávat.

Rhianna Daviesová je klíčem k mému synovi. Na ni se

musím soustředit. Emoce by teď byly jen na obtíž.

Když se opanoval, zadíval se znovu na ženu před se-

bou a přemítal, proč mu asi o synovi neřekla. Že to neu-

dělala hned, když zjistila, že je těhotná, znamená jen jed-

no: nebyla si jistá, kdo je otec. U ženy jejích mravů to ani

není nic divného. Snad si nebyla dost jistá na to, aby ho

požádala o test DNA. Snad čekala na to, jestli se svému

otci začne podobat...

Osud zasáhl a pravda vyšla najevo dřív, než plánova-

la. Ztratila svou výhodu - moment překvapení. Vlastně

těch výhod ztratila víc.

Například svou krásu.

A tak je to lepší, řekl si. Při našem posledním setkání

její přitažlivost způsobila, že jsem se přestal ovládat. Po-

rušil jsem všechny svoje zásady, a proto jsem dnes tady.

Ale tahle smrtka mě naštěstí nikdy nemůže přitahovat.

Už nepřitahuje nikoho. Nikdo ji nechce.

S výjimkou - napadlo ho a ta myšlenka ho píchla

u srdce - s výjimkou maličkého chlapce s potrhaným

medvídkem.

Nadechl se a zahájil vyjednávání.

Ještě nikdy nevyjednával o něčem tak důležitém.

V sázce byl jeho syn. Byl rozhodnutý uspět za každou

cenu.

Rhianna nevěřícně třeštila oči. Snad je to jen noční

můra, zadoufala. Alexis Petrakis je přece pryč, navždy.

Pohřben a zahozen do řeky zapomnění. Pět dlouhých

krušných let na něj nemyslela. Měla tolik jiných staros-

tí, které ji zaměstnávaly a vyčerpávaly, že se jí podařilo

dokonale ho zapudit z mysli.

Pud sebezáchovy jí nedovolil na něj myslet, protože

vzpomínat na něj znamenalo vybavit si, co jí udělal - co

mu sama dovolila, aby jí udělal.

Všechno, co jí řekl toho strašného rána.

Jako zloděj se plížila z hotelového apartmá a plakala

přitom hanbou a studem. Přála si zmizet, nadobro, ale

místo toho se musela vrátit k otci a říct mu, že selhala.

Nezachránila jeho firmu, kterou miloval nade vše, na

které jediné mu záleželo.

Kdybych to byla dokázala...

Zase se jí vybavila ta stará výčitka.

Kdybych jen dokázala zachránit to, co mu bylo nej-

dražší, pak by mě otec měl rád, nebo ne? Určitě měl, ří-

kala si a věřila tomu.

Jenže selhala. Ta strašná noc zničila její sebeúctu a po-

topila poslední naději na otcovu lásku, na jeho zdraví.

Strávil svá poslední léta stížnostmi a nadávkami, ne-

mocný a zlomený, stále nevrlejší a obtížnější. Neustále se

litoval, že neměl syna, který by mu byl pomohl s prací

a odvrátil katastrofu, že má jen nemožnou dceru, která

si k dovršení všeho upletla bastarda s bůhví kým.

Krach firmy dal do pochodu neúprosný mechanismus,

který je zvolna drtil a tlačil stále hlouběji na dno, až

skončili v tom mrňavém bytě přiděleném státem, kde ži-

vořili ze státní podpory. Celé dny jen pečovala o malého

syna a invalidního otce, dokud nenastal bolestivý a hoř-

ký konec. Otcova smrt ji stála poslední zbyteček energie,

kterou ještě měla.

Ale to ještě nebylo to nejhorší. Když ležela na ne-

mocničním lůžku a nemohla se hýbat, uvědomila si, že ta

nejhorší rána teprve přijde. Ztratí Nickyho.

A tady stál Alexis. Opanoval celý prostor. Byl ještě

vyšší a tmavší, než si pamatovala, Řek každým coulem -

nejen vzhledem, ale i postojem. Ta arogance, přirozená

dominance ještě znásobená vědomím bohatství a moci...

Moc. To je ono. To je to, co Alexis Petrakis vyzařuje.

Ztuhla strachy.

Proč je tady? Kde se tu vzal?

A hlavně - co proboha chce?

V hlavě se jí okamžitě vynořila odpověď. Mohl chtít

jediné. Nickyho.

Srdce se jí sevřelo hrůzou. Ne, to není pravda, on pře-

ce neví -

Snažila se uklidnit. I kdyby Alexis Petrakis věděl

o Nickym, určitě by o něj nestál.

Snad přišel proto, aby mi to řekl, napadlo ji. Aby se

ujistil, že si to nechám pro sebe a že po něm nebudu chtít

peníze. To by mě ani nenapadlo. Alexis Petrakis je sku-

tečně ten poslední člověk na planetě, se kterým bych

chtěla mít něco společného.

Ale kdyby Nickyho nechtěl, mohl své otcovství přece

jednoduše popřít?

Tak proč je tady?

Alexis si ještě chvíli prohlížel zuboženou tvář na pol-

štáři. Dal ji přestěhovat do soukromého pokoje, aby si

s ní mohl v klidu promluvit. A také aby ji měl pod kon-

trolou. Tady mohl zařídit, aby neměla přístup k telefonu

a nemohla vyprávět kdejakým bulvárním novinám o sy-

novi řeckého magnáta žijícím se svou drogově závislou

matkou ze státní podpory.

Přemýšlel, jak začít. Pamatoval si z jejich minulého

setkání, že je výborná herečka.

Rozhodně jsem ji ale překvapil, pomyslel si s uspoko-

jením. Vypadá skutečně vyděšeně.

„Co tady děláš?" zeptala se slabým, napjatým hlasem.

Měl co dělat, aby se ovládl.

„Ty nevíš?"

Viděl, jak se jí stáhla tvář. Už byla úplně probuzená

a ve střehu. „Jak to mám vědět?" opáčila.

Alexis stiskl rty.

Jak se opovažuje ležet si tu a hrát si se mnou na scho-

vávanou, zatímco můj syn pláče zavřený v dětském

domově?

„Nicky," řekl stručně.

Nastalo hrobové ticho.

Bedlivě sledoval její tvář. Pozorně se díval, dokud ne-

objevil v jejích očích úlek a strach.

Takže jsem měl pravdu, řekl si. Ještě jsem se to neměl

dozvědět, čekala, až bude vhodný čas, až bude moct vy-

hnat sázky nahoru.

Zase pocítil příliv vzrůstajícího vzteku, nic uměl se

dobře ovládat.

Rhianna na něj hleděla se vzrůstající panikou.

Ach bože, on ví o Nickym...

Ale jak - jak se to mohl dozvědět?

Mimovolně pohnula rty. Zřejmé pochopil, na co se

ptá, protože se najednou zamračil a zablesklo se mu

v očích. Když promluvil, jeho hlas byl bezvýrazný.

„Volala mi paní Waltersová ze sociální péče." Od-

mlčel se a nespouštěl oči z její šokované tváře. „Chtě-

la mi povědět, co si myslí o otcích, kteří odmítají fi-

nanční zodpovědnost za své potomky," dodal ledovým

hlasem. „Takové chování ji prý obzvlášť zaráží u muže

s tak velkými finančními možnostmi," pokračoval.

„Měla dojem, že by mi bylo nepříjemné, kdyby mé za-

nedbání otcovské péče vyšlo najevo u soudu nebo bylo

zveřejněno v novinách."

Tak proto je tady, pomyslela si Rhianna. Bojí se

skandálu.

Zaťala nehty do dlaní.

Alexis pečlivě odměřoval slova. „Chci ho vzít z dět-

ského domova, a to okamžitě."

Bezmocně se na něj dívala a snažila se porozumět.

Bojí se, že by o něm psaly noviny, usoudila. Milionářovo

dítě v dětském domově.

„Nepropustí ho, dokud budu v nemocnici," odpově-

děla plochým, prázdným hlasem, který neprozrazoval

nic ze strachu a bolesti, které cítila. Byla odhodlána za

žádnou cenu před tímhle mužem neprojevit žádnou

emoci. Věděla, jak může být nebezpečný.

Alexis jen stěží skrýval svůj hněv. Ani nepřizná, že

Nickyho nepropustí, dokud bude závislá na drogách,

ušklíbl se v duchu. Je jí úplně jedno, že její syn je sám

a opuštěný mezi cizími lidmi. Ale teď jí nesmím nic vy-

čítat, na to bude dost času později. Teď je důležitá jedi-

ná věc: dostat Nickyho z ústavu.

„Z nemocnice tě pustí. To už jsem zařídil."

„Jak - jak jsi to udělal?"

„Řekl jsem doktorovi, že pro tebe zařídím odbornou

domácí péči. Taky jsem najal kvalifikovanou chůvu pro

Nickyho."

Panebože, to znamená, že dostanu Nickyho zpátky?

Rhiannu zaplavila vlna naděje a štěstí.

Sice ji znepokojovalo, že to všechno zařídil Alexis Pe-

trakis, ale řekla si, že jestli jeho přítomnost znamená, že

Nicky se vrátí, pak ho zatím nějak snese.

Jen před ním nesmím dát najevo, jak moc to všechno

pro mě znamená, lekla se. Alexis Petrakis je zlý a bezo-

hledný člověk a teď mě má v hrsti. Navíc mě musí nená-

vidět za to, že jsem ho dostala do téhle situace. Nelegi-

timní syn ohrožuje jeho pověst.

Podívala se do tvrdé, uzavřené tváře muže, který ji

kdysi svedl tak snadno, jako by bral dítěti bonbon.

Jak je možné, že jsme spolu strávili takovou noc,

divila se.

Nejúžasnější noc mého života... ale to ráno...

Otřásla se a zaplašila vzpomínku.

„Takže co teď uděláme?" zeptala se s předstíraným

klidem.

Alexisovy oči se zúžily přívalem hněvu.

Ta chladnokrevná, vypočítavá mrcha!

Cítil, jak se v něm probouzí dávno zasutá vzpomínka,

jako had ukrytý pod kamenem...

Ale žádný sentiment si nepřipustil.

Teď nejde o mou minulost, připomněl si, teď se jedná

o budoucnost mého syna.

„Zítra ráno tě propustí. Přijedu pro tebe spolu s ošet-

řovatelkou a chůvou. Nickyho vyzvedneme cestou na

letiště -"

„Jaké letiště? Co tím myslíš?" skočila mu clo řeči ne-

přirozeně vysokým hlasem. Všechny svaly se |i stáhly, rá-

da by se posadila, kdyby to jen dokázala.

Alexis Petrakis na ni nehnuté hleděl.

„Poletíme do Řecka."

„Cože?"

„Budete bydlet ve vile na jednom menším ostrově,

který vlastním. Je to pohodlné, luxusní ubytování se slu-

žebnictvem, takže se neboj, že bys musela něco dělat."

Rhiannina unavená mysl se dokázala soustředit jen na

to, že budou izolováni na soukromém ostrově. Ovšem,

z hlediska Alexise Petrakise takové řešení mělo logiku -

nebudou nikomu na očích.

Ale co si na takovém místě počnu já s Nickym, děsila

se. Budeme jako ve vězení, střeženi jeho služebnictvem!

Ale dobře věděla, že je to jediný způsob, jak dostat

Nickyho z dětského domova.

Povzdechla si.

Nezáleží na tom, že Alexise Petrakise z duše nenávi-

dím, ani na tom, že nám ten bezcitný chlap pomáhá ze

sobeckých, špinavých důvodů. Důležité je, že může do-

nutit zdravotnický a sociální systém, aby nás s Nickym

nechal na pokoji.

Pak se jí vybavil obraz vily na slunečném pobřeží

Řecka.

Pro Nickyho to budou prázdniny, které nikdy

neměl...

Po tom traumatu, které právě prožívá, to bude jako

odměna.

A navíc - v takovém klimatu se uzdravím mnohem

rychleji než v našem tmavém, vlhkém bytě.

A jakmile mi bude lépe, postarám se o nás.

Pak může Alexis Petrakis jít třeba k čertu!

ČTVRTÁ KAPITOLA

Když Alexis dosedl na zadní sedadlo svého auta, zu-

by měl stále ještě zaťaté němým vztekem. Nenávist jím

proudila jako temná řeka.

Čtyři roky! Celé čtyři roky můj syn žil a dýchal a ona

mi nic neřekla! Ta zdrogovaná troska ho přede mnou ta-

jila, aby mi ho pak mohla lépe prodat!

Sevřel rukama okraj sedadla, jako by to byl její krk.

Myslel na to, že na druhém konci města sedí maličký

chlapec schoulený v křesle, tiskne k sobě méďu a "ne-

prospívá", jak mu chladně oznámila sociální pracovnice.

Jeho vztek zesílil. Věděl, že sílit nepřestane, dokud ne-

bude mít syna u sebe.

Napořád.

Nemocniční zřízenec opatrně vyvezl po rampě Rhian-

nin vozík do čekající limuzíny. Pak nastoupily dvě ženy.

První byla ve středním věku, oblečená do bílé sesterské

uniformy a Rhianně se představila jako sestra Thom-

psonová. Mladší žena s úsměvem vysvětlila, že je chůva

a jmenuje se Karen.

Rhianna je sotva vnímala. Bušilo jí srdce a stěží ovlá-

dala své vzrušení. Ruce měla křečovitě sepjaté a nervóz-

ně si tiskla prsty. Úzkost se střídala se zoufalou nadějí.

Nicky, Nicky, Nicky...

Limuzína se rozjela.

Jeli opatrně, ale každý pohyb auta ji zabolel. Nevědě-

la, jak dlouho jedou, ztratila pojem o čase. Hleděla z ok-

na na pochmurné město pod šedou těžknoucí oblohou.

Jaro bylo ještě v nedohlednu.

Nakonec limuzína zastavila u chodníku rušné ulice.

Stáli přímo před železnou brankou vedoucí na betono-

vou cestu. Ošetřovatelka a chůva vystoupily a Rhiannu

nechaly uvnitř. Nakláněla se v křesle a snažila se aspoň

zahlédnout dveře do domu.

Nevšimla si luxusního stříbrného vozu, který zapar-

koval za limuzínou, ani vysokého muže v tmavém oble-

ku, který z něj vystoupil.

Alexis stál a tiše sledoval celou scénu.

Domovní dveře se otevřely a ven vyšly dvě ženy. Jed-

nu z nich Alexis poznal, na jednom boku si přidržovala

batole. Zůstala stát, zatímco druhá žena, vysoká a nepří-

jemná, vykročila k brance. Kráčela podivně pomalu

a pak si Alexis všiml, že za ruku vede maličkou posta-

vičku, jejíž shrbená ramínka a sklopená hlava ho zasáh-

ly jako rána do srdce. Když žena dorazila k čekající ošet-

řovatelce a chůvě, zastavila se, a na její tváři byl vidět

nesouhlas. Alexis instinktivně vykročil ke skupině, k ma-

lé shrbené postavičce.

Vtom se ozval výkřik, tak pronikavý, že Alexis

nadskočil.

„Nicky!"

Byl to napůl výkřik, napůl vzlyk, a jakmile se ozval,

přikrčená postavička se s vykulenýma očima napřímila

a v okamžení se přehnala jako tornádo k limuzíně a sko-

čila dovnitř.

„Mami! Mami! Mami! Mami!"

Tenký hlásek přeskakoval rozrušením.

Rhianna se naklonila v křesle a bez ohledu na bolest

přitiskla chlapce k sobě, až ho přikryla svým tělem.

„Ach Nicky-Nicky!"

Po tváři jí stékaly slzy, zalykala se štěstím.

„Ty můj drahoušku, moje zlato! Můj nejdražší

chlapečku!"

Celá se otřásala prudkými vzlyky. Téměř uvěřila, že už

ho nikdy neuvidí - a teď ho držela v náručí!

Zdálo se jí, že snad umře štěstím.

Venku na chodníku stál Alexis Petrakis.

Byl naprosto strnulý a tvář měl jako z kamene.

Auto se zase rozjelo, ale Rhianna to ani nevnímala.

Nevnímala nic, jen malou ruku, která ji svírala tak pev-

ně, až jí usedalo srdce.

„Byl jsi hodný, ty můj drobečku?" zeptala se a pohla-

dila syna po tváři.

Nicky seděl vedle ní, připoutaný v dětské sedačce.

S vykulenýma očima přikývl.

„Kde jsi byla?"

„Maminka byla nemocná, zlato," zašvitořila Karen

sedící po chlapcově druhém boku.

„Už je mi lip," řekla rychle Rhianna.

„Jedeme domů?" zeptal se Nicky. Úpěnlivá naděje

v jeho hlase ji bodla u srdce.

Nadechla se k odpovědi, ale sestra Thompsonová ji

předešla. „Tvá matka není ještě úplně zdravá, aby se

o tebe mohla sama starat," řekla pevným hlasem. „Tak-

že nejdřív všichni odjedeme na prázdniny. Máma bude

s tebou, neboj se. Pan Petrakis všechno zařídil."

Nicky vykulil oči.

„Prázdniny? Fakticky? Mami, je to pravda?"

Rhianna slyšela v jeho údivu také úzkost. Bylo toho

na něj moc. Začala si dělat obavy, že cestu špatně pone-

se. Jejich byt byl možná ubohý, ale byl to jejich domov,

jediný, který Nicky poznal.

Pokusila se o úsměv.

„Jedeme daleko!" řekla s nadšením v hlase. „Bude to

dobrodružství! Poletíme letadlem!"

Nicky údivem otevřel pusu.

„Éroplánem?"

„No jo," řekla s úlevou. Viděla, že Nicky to zvládne.

„Éroplánem."

Stiskla mu ruku a cítila, jak jí do očí stoupají slzy.

Měla ho zpátky. Svůj nejdražší poklad, svého syna.

Už nikdy, nikdy nedovolím, aby mi ho někdo vzal, za-

přísahala se. Ať mě to stojí, co chce.

O sedm hodin později se Rhianna cítila, jako by ji au-

to srazilo ještě jednou. Bolela ji každičká kost v těle

a v plicích jako by měla bažinu.

Cestovali sice v luxusním pohodlí - letěli soukromým

le-

tadlem do Londýna, z Atén na ostrov je vezl vrtulník a do

vily ji dopravili na nosítkách - ale i tak byla vyčerpaná.

Uvědomila si, že by se o Nickyho sama nemohla sta-

rat, i kdyby se nějak dostali domů.

Podle pokynů velké ženy v černém, která řekla ang-

licky s těžkým řeckým přízvukem, že se jmenuje Maria,

Karen odvedla Nickyho do jeho pokoje a sestra Thom-

psonová uložila Rhiannu.

Těsně předtím, než se úplně poddala čistým přikrýv-

kám a nadýchaným polštářům, vběhl do pokoje Nicky ve

svém starém, obnošeném pyžamu a s potrhaným med-

vídkem v náručí. Karen ho nadzvedla, aby mohl Rhian-

ně opatrně vtisknout pusu na dobrou noc.

„Dobrou, mami," řekl a pevně ji objal kolem krku.

„Už nikdy beze mě neodejdeš, že ne?"

Šťastně se usmála.

„Už nikdy, miláčku, slibuju," zamumlala a usnula hlu-

bokým spánkem beze snů.

Alexis jí dal týden.

Bylo to přesně o sedm dní víc, než chtěl.

Ze všeho nejvíc teď toužil být se svým synem a na-

hradit mu dobu své nepřítomnosti. Ale byl si vědom to-

ho, že přichází o čtyři roky později, než měl, a že vztah,

který chce navázat, má trvat celý život. Věděl, že nesmí

nic uspěchat, že všechno musí proběhnout správně.

Nemohl se dočkat, až ho uvidí, a také až uvidí Rhian-

nu Daviesovou - i když ji z docela jiných důvodů.

Je to až zavážející, pomyslel si a nepřítomně přitom

hleděl z okna své aténské kanceláře, že je možné mít rád

syna a přitom tak nenávidět jeho matku.

Ale pak si řekl, že Rhianna Daviesová už není pro-

blém. Její přítomnost měla jediný účel: aby byla po ruce,

kdyby ji Nicky chtěl vidět. Alexis byl odhodlán ji kvůli

svému synovi snášet. Sice ho dráždilo, že jí proti své vů-

li poskytuje pohodlný život, který si nezaslouží, ale na

druhou stranu - takhle ji měl naprosto pod kontrolou.

Buď bude hezky v teple, mému synovi k dispozici, ří-

kal si, nebo půjde zpátky do kanálu, odkud přišla. To jí

vysvětlím hned.

Jednu věc ale tolerovat nebudu, zamračil se. Drogy

brát nebude. Odvykne si, na to dohlédnu. Bože, vždyť by

jí aspoň zrcadlo mělo říct, co z ní drogy udělaly!

Vzpomínku na vyzáblou hlavu na nemocničním lůžku

na okamžik vytlačil jiný, dávnější obraz - vidina nádher-

né ženy, která s ním před pěti lety strávila noc. Ten kon-

trast byl až groteskní a činil současnou Rhiannu Davie-

sovou ještě odpudivější.

Zahnal tu myšlenku z hlavy a sáhl po telefonu. Tento

týden měl víc práce než kdykoli předtím - pokoušel se

v Petrakis International vyřešit všechno, co mohl, na mě-

síc dopředu. Ten měsíc chtěl strávit na ostrově se svým

synem. Věděl, že kdyby se pracovní situace nějak zkom-

plikovala, pilot mu může doručit potřebné dokumenty

a ve vile měl samozřejmě plně vybavenou kancelář.

Moc práce si ale neplánoval. Chtěl se soustředit na

svého syna - vždyť on ještě ani nevěděl, kdo je jeho otec.

Při tom pomyšlení Alexis ucítil hněv.

Rhianna ležela v měkkém polohovacím křesle na ka-

menné terase stíněné pergolou. Právě propuklo časné

řecké jaro, odpolední slunce hřálo a hladina moře v zá-

livu zářila měňavými odlesky. Přímo pod terasou byla

pláž, kde Nicky pod dohledem Karen hloubil do písku

tunel a tvářil se spokojeně.

Byl zase s mámou a navíc si mohl hrát u moře - zdálo

se, že jeho štěstí je dokonalé a na prožité trauma si ani

nevzpomene.

Rhianna se už také cítila mnohem lépe. Teď, když po-

levil stres a úzkost, její tělo se začínalo zotavovat. V tep-

lém podnebí Egejského moře, v luxusní vile, kde se

0 všechno starali sloužící a o ni samotnou sestra Thom-

psonová, se jí zdraví vracelo rychle.

Je to nádherný život, povzdechla si.

Chvíli si dělala výčitky - kdyby Alexisovi řekla o je-

ho synovi, mohl Nicky v takovém prostředí vyrůstat.

1 kdyby se k tomu jeho otec neměl, zákon by ho donu-

til přijmout finanční zodpovědnost za dítě, jakkoli by

bylo nechtěné.

Ale pak se jí zatvrdila tvář.

Ne, ani za všechny peníze světa bych Alexisovi Petra-

kisovi o Nickym neřekla! Někteří otcové by se dětem

měli radši vyhnout - jak sama dobře vím ze své zkuše-

nosti, povzdechla si.

Rhiannina matka celé roky marně doufala, že se k ní

její muž vrátí a živila v Rhianně naději a touhu po lásce

otce, který o ni ve skutečnosti neměl zájem.

Pro Nickyho je mnohem lepší žádného otce nemít,

než aby se celý život trápil, že o něj jeho táta nestojí, tím

si byla Rhianna jistá.

Z myšlenek ji vyrušil narůstající hluk. Viděla, jak do-

le na pláži Nicky a Karen vstávají a otáčejí hlavy k nebi.

Vzhlédla a s leknutím si uvědomila, že to je řev helikop-

téry, která se chystá přistát.

To je doktor, pomyslela si nejdřív. Jenže doktor u ní

byl naposled před dvěma dny, byl spokojen s vývojem re-

konvalescence a prohlásil, že další kontrola bude až za

týden.

Kdo to může být?

Nemusela čekat dlouho, aby se to dozvěděla.

Když Alexis vpochodoval na terasu a uviděl před se-

bou Rhiannu ležící v křesle, stiskl rty.

Jen ať si nemyslí, že si tu bude žít v přepychu a nikdo

ji nebude volat k zodpovědnosti!

Pak se podíval za Rhiannino křeslo dolů na pláž

a s údivem zůstal stát.

Jeho syn se brouzdal v klidné vodě zálivu, skákal s vl-

nami, cákal, pištěl a smál se.

Alexis nevěřil svým očím. Bylo to naprosto jiné dítě

než ten zubožený chlapec z dětského domova.

„Co tu děláš?"

Vysoký, nervózní hlas ho vyrušil z myšlenek.

Prudce se otočil a ledovýma očima probodl ženu, kte-

rá dala jeho synovi život, a pak ho před ním čtyři roky

schovávala.

Ve tváři byla úplně bílá, měla propadlé tváře a kruhy

pod očima. Tvářila se vyděšeně.

„Co tady děláš," ptala se znovu tím nepříjemným

hlasem.

Místo odpovědi si sedl do jednoho z proutěných kře-

sel poblíž a upřeně si ji prohlížel, jako by byla nějaký

hmyz.

„Máme pár námětů k diskuzi," řekl zvolna.

„Ach tak. Chceš, abych ti podepsala nějaký papír, že

je to tak? Že po tobě nebudu nic chtít, nebudu mluvit

s novináři, a tak podobně?"

Snažila se, aby se jí nechvěl hlas.

Alexisovy oči potemněly. Aha, takže tohle plánovala,

to jsem si mohl myslet. Bude mi vyhrožovat bulvárem!

Pomalu, aby si dal čas ovládnout hněv, který s ním

znovu zalomcoval, opřel se dozadu do křesla.

„Nikdy o mně s novináři mluvit nebudeš, s papírem

nebo bez papíru," řekl klidně. „Proč si myslíš, že jsem tě

sem přivezl?" Kousavě se ušklíbl. „Kvůli tvému podlo-

menému zdraví?"

„A až se vrátíme do Anglie?" zeptala se. Byla si jistá,

že se ji bude snažit umlčet nějakou legální pohrůžkou.

Byla naprosto ochotná podepsat jakýkoli dokument -

jen když se ho tím zbaví jednou provždy.

„Do Anglie se nevrátíš - a můj syn taky ne." V jeho

hlase nezaznívala žádná emoce, ale Rhiannu obestřela

hrůza. „Zatím budete oba bydlet tady. Později, až do-

roste do školního věku a bude plynně mluvit řecky, za-

vedeme jiná opatření."

„Do školního věku? Plynně mluvit řecky? O čem to

mluvíš?"

Temné, chladné oči na ní na okamžik spočinuly.

„Mluvím o životě svého syna."

Rhianna stiskla rty. „Dej mi ty papíry, ať je podepíšu!

To bude mnohem lepší než ta pitomost, kterou se mi tu

snažíš vyhrožovat!"

Ani nemrkl.

„Žádnou volbu ti nenabízím," odpověděl. Můj syn tu

zůstane. A tak dlouho, dokud tě bude potřebovat, zůsta-

neš s ním. O tom nebudu diskutovat."

Vykulila oči. „Ty jsi blázen. Opravdu si myslíš, že tu

zůstanu uvězněná jenom proto, že si to přeješ?"

Jeho oči se ani nepohnuly, ale viděla, jak se v nich

zablesklo.

„Od tohoto okamžiku budeš dělat, co ti řeknu. Las-

kavě to pochop. Nemáš žádnou možnost vyjednávat."

Prudce se předklonila a v žebrech ji přitom zabolelo.

„Vyjednávat? Ani mě nenapadne!"

„To je dobře. Začínáš chápat situaci."

Rhianně bušilo srdce. Nevěřícně hleděla na Alexise.

„Tak já ti to vysvětlím ještě jednou. Chápu, že sis mys-

lela, že tě usadím někde v Anglii a zahrnu přepychem,

abych mohl svého syna občas navštívit. Ale na to zapo-

meň! Můj syn bude žít se mnou. Ztratil jsem čtyři roky

jeho života a za to bys měla zaplatit. Ale protože je ješ-

tě malý a potřebuje tě, rozhodl jsem se prozatím tolero-

vat tvou přítomnost v jeho životě."

Rhianna otevřela ústa údivem. To se mi jenom zdá, to

není možné! Mám halucinace, napadlo ji. To přece ne-

může opravdu říkat?

„A teď si jdu promluvit se svým synem!" vyštěkl na ni.

Chtěla začít křičet, ale hlas jí selhal.

Dívala se, jak Alexis ve svém drahém, ručně šitém ob-

leku sestupuje se schodů na pláž.

Někde se v ní vzala síla, která ji přiměla překonat bo-

lest, vzepřít se na rukou a vstát z křesla. Svět se s ní za-

čal točit, ale dál se vlekla podél balustrády ke schodům.

Viděla Nickyho, jak si šťastně a bezstarostně hraje ve

vlnách a viděla velkou tmavou postavu, jak se k němu

neodvratně blíží.

Stála na vrcholu schodů. Chtěla vykřiknout a varovat

Nickyho, chtěla vykřiknout, že to, co se teď děje, není

a nemůže být pravda, a vtom ji obestřela temná mlha.

Šlápla do prázdna a pak už jen cítila, jak se řítí přímo do

středu tmy.

Alexis zaslechl tlumený úder. Pak slyšel, jak chůva vy-

jekla, a viděl, jak napůl povstala z deky a zděšeně zírá na

tělo v písku pod schodištěm.

„Postarejte se o chlapce!" vyštěkl na ni a zamířil zpět

k domu.

Rhianna byla v bezvědomí. Zavolal na ošetřovatelku,

shýbl se a zvedl nehybné tělo. Skoro nic nevážila, ale by-

la to mrtvá váha, a tak se špatně nesla. Vyšel po scho-

dech a vešel do domu.

Vyjevená sestra Thompsonová mu běžela naproti.

Když viděla bezvládnou Rhiannu, vykřikla, ale Alexis ji

hned umlčel.

„Kde má pokoj?"

„Tady," odpověděla a otevřela dveře do hlavní ložni-

ce, prostorné místnosti, z níž vedly dveře na terasu.

Alex odložil své břímě na postel, jako by to byla věc,

jíž se chce rychle zbavit.

„Snažila se sejít se schodů a spadla," vysvětlil stručně.

Byl rád, že se ošetřovatelka chová profesionálně

a nedělá zmatek. Změřila Rhianně pulz a narovnala ji

na posteli.

„Potřebuje doktora?" zeptal se jí Alexis.

Ošetřovatelka na něj krátce pohlédla a zavrtěla

hlavou.

„Za chvilku se probere."

Alexis přikývl. Otočil se a vyšel zase na terasu.

Na pláži chůva seděla vedle Nickyho a něco mu po-

vídala - zjevně se snažila odvést jeho pozornost od

Rhianny.

Alexis stiskl rty. Takhle vyděsit malého kluka! Rhian-

na se snad úplně zbláznila. Nebo - nebo to udělala

schválně? Zamračil se. O co se to zase pokouší? O další

srdceryvnou scénu, jako když jeli vyzvednout Nickyho

z dětského domova? Snaží se předstírat mateřské city?

Je stejná jako moje máma...

Ne, ne, jen žádné vzpomínky.

Silou vůle se uklidnil a pak sešel dolů na pláž.

Jak se přibližoval, srdce se mu svíralo ochranitelskou

láskou. Pak si ale připomněl, že pro chlapce je naprostý

cizinec, že Nicky se ho bojí a teď, když viděl Rhiannu

spadnout se schodů, je obzvlášť vystrašený.

Alexis se nadechl a pokusil se o veselý tón.

„Nemusíš se bát," řekl konejšivě. „Máma bude za

chvíli v pořádku."

Nicky na něj bázlivě hleděl a svíral Kareninu ruku.

„Je u ní sestra Thompsonová a říká, že to nic není. Jen

se jí zatočila hlava."

Pohlédl na chůvu a ta se rychle chopila narážky. „Tak

vidíš, mamince se jen trochu zamotala hlava. Maminka

byla nemocná a ještě je trochu slabá, víš? Ale brzy už jí

bude lip. A podívej, kdo za tebou přišel! Pan Petrakis!"

Narovnala se a pohlédla na Alexise.

Je dobrá, řekl si. Profesionálka.

Nebyl si jistý, jestli uhodla, o co tu jde, ale bylo mu to

jedno. Kývl na ni a chůva hned pochopila.

„ Jejda, podívej se, jaký je tu nepořádek," ukázala na

hračky poházené po písku. „Budu tu muset trochu

uklidit."

Začala hračky sbírat a přitom se nenápadně vzdálila

z doslechu.

Nicky ji sledoval pohledem a pak se nejisté obrátil

k Alexisovi.

Alexise bodlo u srdce. Chůva, kterou zná jenom tý-

den, je mu bližší než jeho vlastní otec, pomyslel si trpce.

Já jsem pro něj cizinec. A za to vděčím jeho matce.

Pocítil hořkost, ale i odhodlání.

Tohle je naposled, co mě můj syn vidí jako cizího

člověka!

Jeho první krok byl velmi, velmi opatrný.

„Ahoj Nicky," řekl zlehka. „Líbí se ti na pláži? Co jsi

dnes všechno dělal?"

Nicky zaváhal, ale pak se mu rozjasnila tvářička.

„Já jsem byl v moři!" hlásil hrdě.

Alexis se pokusil přimět svá ústa k úsměvu. Bylo to

těžší, než čekal. Napadlo ho, že už si ani nevzpomíná,

kdy se naposled usmíval.

„Vážně? A co jsi dělal v moři?" zeptal se.

Velké oči se rozzářily.

„Šplíchal jsem!"

„Šplíchal! Ukážeš mi, jak to děláš?"

Nicky bez váhání vzal kyblík, nabral do něj vodu a vy-

šplíchl ji směrem do moře.

„Takhle!" otočil se k Alexisovi.

„Skvělé! A co myslíš, že doletí dál - voda nebo

kámen?"

Nicky položil kyblík a sehnul se pro oblázek.

„Kámen!" vykřikl, když oblázek žbluňkl do moře.

„Znám jeden trik," řekl Alexis. Rychle se sehnul

a hledal v písku vhodný kámen. Když ho našel, narovnal

se a zadoufal, že ještě nezapomněl, jak se to dělá. Zadí-

val se na vlny, soustředil se a hodil.

„On skočil!" Nicky k němu s úžasem a obdivem oto-

čil tvář. „Udělej to ještě jednou!"

Alexis poslechl.

„Teď skočil dvakrát!" křičel Nicky a skákal přitom na-

dšením. Přišla vlna a namočila Alexisovi kalhoty. Bylo

mu to jedno.

„Udělej, ať skočí třikrát!" poručil Nicky.

„Příště," řekl Alexis. Dobře věděl, kdy přestat.

Samotného ho překvapilo, že pořád ještě umí házet

žabky. Naučil se to jako kluk, po tisících a tisících poku-

sů během těch dlouhých letních měsíců, které každý rok

trávil v otcově vile na pobřeží. Vždycky sám. Otec zů-

stával v Aténách a pracoval.

A co se týče matky...

Vzpomínky zakázány, napomenul se.

Jeho syn teď házel do vody kamínky v naději, že

poskočí.

„Mně to nejde!" stěžoval si zklamaně.

„Je to trik. Naučím tě to, až budeš trochu starší."

„Až mi bude pět?" ptal se Nicky.

„Ještě starší. Bylo mi víc než pět, když jsem se to

naučil."

„Kolik?"

Alexis se zamyslel a najednou si vzpomněl, proti své

vůli.

„Osm," odpověděl.

Ano, bylo mu přesně osm. Měl zrovna narozeniny.

Otec byl obchodně v New Yorku a Alexis byl doma sám

se služebnictvem. Strávil celý den na pláži. Házel do vo-

dy kamínky tak dlouho, až začaly skákat po hladině.

„Osm mi bude za..." Nicky soustředěně počítal na

prstech a přivedl Alexise zpět do přítomnosti. „Jeden,

dva, tři, čtyři roky."

„Dobře," pochválil ho Alexis. „Kala. To je řecky dob-

ře." Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval. „Tady jsme

v Řecku. Tohle je řecký ostrov. V Řecku jsou stovky ost-

rovů. Když umíš počítat anglicky, můžeš počítat i řecky.

Ena, thio, tria. Jedna, dvě, tři. Dokážeš to?"

Nicky váhavě zopakoval čísla a Alexise znovu bodlo

u srdce.

Můj syn. Můj syn ke mně mluví řecky.

„Velmi správně," pochválil ho a usmál se.

Tenhle úsměv byl o hodně jednodušší.

PÁTÁ KAPITOLA

Rhianna se ospale zavrtěla. Podívala se na hodinky

a přitom zjistila, že má na sobě noční košili. Usoudila, že

ji sestra Thompsonová musela převléci, i když si to ne-

pamatovala. Hodinky ukazovaly deset třicet. Hlavu mě-

la těžkou a bolelo ji celé tělo.

Museli mi dát sedativa, pomyslela si, a vtom si vzpo-

mněla, proč dostala sedativa. Zachvátila ji panika.

„Nicky!" vykřikla úzkostně.

Sestra Thompsonová hned vešla do pokoje.

„No tak, jen klid," řekla konejšivě. „Nesmíte se zase

rozčilovat."

„Kde je Nicky?" ptala se Rhianna vyděšeně.

„Plave s panem Petrakisem v bazénu," řekla klidně

ošetřovatelka.

Rhianna okamžitě odhodila přikrývku, ale sestra

Thompsonová ji zase přikryla.

„Jen ležte," řekla rozhodně. „Nicky je v pořádku a dob-

ře se baví. Uvidíte ho za chvilku, jen co se nasnídáte."

Rhianna k ní obrátila vyděšené oči.

„Vy to nechápete -"

Sestra Thompsonová jí natřásla polštář.

„Já vím jen jedno: jestli se chcete co nejdřív uzdravit,

nesmíte se takhle rozčilovat. Mohla jste si včera vážně

ublížit, když jste spadla z těch schodů. Tak, teď snězte

snídani a pak vám pomůžu vstát."

Rhianna se podvolila. Poslušně jedla snídani a přitom

se zoufale snažila přimět svůj mozek k jasnému myšlení.

Alexis Petrakis mi Nickyho vzít nemůže, říkala si. Ot-

cové nelegitimních dětí nemají ze zákona žádná auto-

matická práva. Můžu mu odepřít kontakt, můžu požádat

soud, aby mu zakázal se k Nickymu přibližovat...

Myšlenky se jí honily hlavou, ale přitom ji pořád trá-

pila jedna otázka.

Proč? Proč chce Nickyho? Proč ho vzal z ústavu a mě

z nemocnice a přivezl nás až sem? Protože chce zabránit

skandálu, samozřejmě.

Ale proč se tedy tak vzteká, že jsem mu Nickyho čty-

ři roky tajila?

Když byla sestra Thompsonová konečně spokojená

s množstvím snědeného jídla, pomohla jí do šatů. Za-

bralo to celou věčnost, a další věčnost trvalo, než došly

na terasu.

„Chci vidět na bazén," prohlásila Rhianna rezolut-

ně. Z dolní terasy sem doléhalo cákání vody a Nickyho

nadšené výkřiky, na které nezřetelně odpovídal hlubo-

ký hlas.

Ošetřovatelka spolu se Stavrosem, Mariiným

manželem, přemístili její křeslo tak, aby z něj viděla na

bazén.

Když se posadila, zatajil se jí dech. Nicky s barevnými

křidýlky na rukou se pokoušel přeplavat bazén na šířku.

Alexis Petrakis stál před ním v mělké vodě, natahoval

k němu ruce a povzbuzoval ho.

Rhianna hleděla jen na syna, ale na sítnici ji pálil ješ-

tě jiný obraz - muž zvolna postupující k okraji bazénu,

jeho vlhké černé vlasy, svalnatá, dozlatova opálená

hruď, kapky vody třpytící se jako diamanty, zachycené

na chloupcích jeho břicha.

Vzpomínka jí projela jako nůž. Vzpomínka na to, jak

rukama vklouzla pod rozepnutou košili a hladila ta silná

ramena, pánví se tiskla k jeho bokům, dech se jí krátil

vzrušením...

Ne, to nesmíš! okřikla se. Nesmíš vzpomínat. Alexis

Petrakis je muž, který ti chce vzít syna, na to mysli!

Ta myšlenka jí otřásla.

To nedopustím. Nikdo mi nevezme Nickyho, už

nikdy!

Můj syn teď bude žít se mnou, řekl Alexis Petrakis -

ale proč? Proč chtěl mít Nickyho u sebe?

Dole v bazénu se Nicky učil plavat.

„Kopej do vody!" volal Alexis. „Pořádně!"

Nicky kopal a kopal a pomalu se posouval kupředu,

„Kala! Dobře!" povzbuzoval ho Alexis.

Nedávalo to žádný smysl.

Přesto, když se na ně dívala, pocítila na chvíli něco ja-

ko dojetí. Nicky plaval za svým otcem. Jeho drobná tvá-

řička vyzařovala soustředěné úsilí. Kopal a prskal,

a když s posledním vypětím sil hmátl dopředu, nechal se

Alexis chytit za ruku.

„Výborně!" chválil syna.

Nicky zářil štěstím. Pak si všiml Rhianny na horní

terase.

„Mami! Viděla jsi to? Já plavu!"

V jeho černých očích byla radost a pýcha.

Druhý pár očí, který na Rhianně spočinul, byl také

černý. Ale byla v něm jenom nenávist.

Lekce plavání ještě chvíli pokračovala, pak se k ra-

dosti Nickyho změnila v lekci vodního póla a nakonec

v lekci skákání do vody, což se Nickymu líbilo úplně

nejvíc.

Rhianna nehybně seděla v křesle a prázdnýma očima

se dívala, jak si Alexis Petrakis hraje se svým synem.

Konečně přišla Karen a ohlásila, že je čas oběda a Nic-

ky se musí najíst.

Nicky neochotně vylezl z vody a nechal Karen, aby

mu svlékla rukávky a zabalila ho do ručníku. Rhianna

pozorovala Alexise, jak říká něco chůvě, která přiky-

vuje, a pak mluví s Nickym, který rovněž nadšeně

přitakává. Tím rozhovor skončil, Alexis se odrazil od

stěny bazénu a začal brázdit hladinu mocnými, pravi-

delnými tempy.

Nicky vyběhl po schodech k Rhianně.

„Viděla jsi, mami? Viděla jsi to?"

Vyšplhal se jí na klín a celou ji zmáčel svými mokrý-

mi vlasy. Přitiskla ho k sobě. Srdce ji bolelo samou

láskou.

Nicky, můj chlapečku, můj nejdražší...

„Tak už pojď, budeme obědvat." Karen k Nickymu

natáhla ruku. „Ještě tě musíme převléknout."

Usmála se na Rhiannu a odvedla Nickyho dovnitř.

Dole v bazénu stále ještě plaval Alexis. Pokaždé, když

se vynořil nad hladinu, aby se nadechl, sluneční paprsky

se zaleskly na mokré kůži.

Rhianně bylo úzko.

Alexis se hladce vzepřel na rukou a vytáhl se na okraj

bazénu.

Rhianna pořád ještě seděla na horní terase. Nikdo ze

služebnictva nebyl v dohledu.

Sáhl po ručníku a začal se energicky třít. Pak si ručník

přehodil přes rameno a vystoupil po schodech.

Zdálo se mu to, nebo celá ztuhla, když se k ní blížil?

Nebyl si jistý. Nechtěl se na ni dívat. Ale když ji míjel, je-

jí hlas na něj zasyčel jako had.

„Mého syna nedostaneš. Nikdy."

Alexis strnul. Pomalu otočil hlavu.

Zatínala prsy do opěradla a tvář měla jako z kamene.

Alexis se nadechl.

„Něco ti povím," řekl pomalu. „Jestli si myslíš, že mi

budeš vyhrožovat soudem, který prohraju a budu ti mu-

set platit tučné výživné, tak na to zapomeň. Žádný soud

nevydá dítě do péče takové matce, jako jsi ty!"

Zalapala po dechu. „Žádný soud nevydá dítě do péče

otci, jako jsi ty! Stačí, aby slyšeli, jak jsem Nickyho po-

čala, a rovnou tě vyhodí od soudu!"

Alexis začínal vzteky vidět rudě, ale pořád ještě se

ovládal.

„Tý máš tu drzost mluvit o tom, jak jsi ho počala?"

Rhianna zrudla po kořínky vlasů, hanbou i vzteky

„V životě jsem litovala jen jedné věci, jedné jediné: že

jsem byla tak příšerně, otřesně pitomá, a šla jsem s tebou

do postele!"

Bušilo jí srdce, ale nehodlala se vzdát. Vzdorně mu

hleděla do nenávistných očí.

„To tedy máš pravdu, byla jsi pěkně pitomá, když sis

myslela, že se od tebe nechám nachytat!"

„Já jsem -"

„A teď jsi ještě pitomější, jestli si myslíš, že nechám

svého syna napospas narkomance!"

Rhianna otevřela ústa údivem.

„Cože?"

Alexisova tvář byla chladná jako kámen. „Chceš to

snad popřít? Nenamáhej se, už mě informovali. Řekla mi

to ta Waltersová, když mi poprvé volala, že mám syna.

Řekla mi, že tě našla zdrogovanou v posteli a mého čtyř-

letého syna bez dozoru. A pak jsi ho vzala ven, pořád ješ-

tě na drogách, a málem ho přejelo auto! Mohla jsi ho za-

bít! Nejradši bych tě - ty jedna nezodpovědná -"

Rhianně drkotaly zuby. „To nebyly drogy. To byl prá-

šek proti chřipce!"

Úplně ji ignoroval. „A prý jsi jí hrozila nožem -"

„Krájela jsem mrkev! Jenom jsem se rozčílila, proto-

že na mě pořád dorážela, že musím říct, kdo je Nickyho

otec!"

Alexis se ušklíbl. „A to jsi zatím neměla v plánu, že?

Chtěla jsi počkat na vhodnou příležitost, abys ze mě do-

stala co nejvíc peněz! A bylo ti úplně jedno, že můj syn

zatím musí žít v bídě!"

V Rhiannině tváři škublo, jako by ji uhodil. „Jsi blá-

zen. Nechtěla jsem ti o něm říct vůbec nikdy! Neměla

jsem v úmyslu nechat tě někdy se k Nickymu jenom

přiblížit!"

„Tak proto jsi moje jméno a adresu dala do obálky

k jeho rodnému listu?" zasyčel výsměšně.

Rhianna na chvíli přivřela oči. Ruce si tiskla v klíně.

„To bylo pro případ, že se mi něco stane," řekla tiše.

A taky se mi něco málem stalo, myslela si. Kdybych se

v poslední chvíli nezarazila a nestrhla kočárek, kdo ví,

jak by to dopadlo. A co kdyby to Nicky přežil, ale já ne?

„Dala jsem tvoje jméno do té obálky, protože jsem vě-

děla, že máš peníze a že úřady by tě přiměly zaplatit, aby

měl Nicky slušnou péči a... a vzdělání... a budoucnost..."

Alexis měl zaťaté zuby. „No, takže teď má budouc-

nost. A v ní není místo pro žádnou feťačku -"

Rhianna se bez ohledu na bolest vyškrábala z křesla

na nohy. „Takhle se mnou nemluv! Co si to dovoluješ?

Já nejsem feťačka!"

Zamračil se. „Říkej si tomu, jak chceš, ale já ti ručím

za to, že drog se ani nedotkneš, dokud budeš naživu! Můj

syn nebude mít matku narkomanku!"

„Já nefetujuV vykřikla vysokým pronikavým hlasem.

„Nikdy jsem se toho ani nedotkla!"

Chladně šiji měřil. „Ovládej se. Hysterky nesnáším."

Zabodl do ní opovržlivý pohled. „Já vím, co jsi zač, na

mě tu nic nehraj. A teď si zase sedni, než upadneš," uká-

zal panovačně na křeslo. „Nesnaž se mě dojmout, sama

si můžeš za to, v jakém jsi stavu. Nebýt mého syna, mo-

hla bys pro mě za mě umírat, a nehnul bych pro tebe prs-

tem. Ale čtyřletý kluk potřebuje matku. Dokonce i ta-

kovou, jako jsi ty. Kvůli němu budu tolerovat tvou

existenci. Ale jen pokud dodržíš moje podmínky, rozu-

míš? Budeš dělat, co ti řeknu, a služebnictvo na tebe bu-

de dohlížet. Od teď nebudeš dělat nic, co není v zájmu

mého syna!"

Rhianna se chraptivě rozesmála.

„Jdi do háje! Tohle ti žádný soud nedovolí!"

Jeho úsměv mrazil. „A jak se o tobě nějaký soud do-

zví, co? Tohle je můj ostrov, kolem jsou moji zaměst-

nanci." Zvážněl a v očích měl vztek. „Jak se opovažu-

ješ se se mnou hádat? Čtyři roky jsi mi tajila moje dítě

a teď čekáš, že ti poděkuju? Čtyři roky neměl tátu! Ale

teď ho má!"

Rhianna se zapotácela. Svět se s ní točil.

„Proč?" zašeptala. „Proč to děláš? Nerozumím? K če-

mu je ti Nicky?"

Nevěřícně na ni hleděl. „To snad ani není možné. Teď

ses definitivně usvědčila. Právě jsi přiznala, že k svému

synovi vůbec nic necítíš! Ani nechápeš, co to je - mít rád

svoje dítě!" Hlas se mu zlomil. Příval vzpomínek ho na

chvíli zaskočil.

Pak zvedl oči a zabodl je do Rhianny.

„Jdi pryč. Nechci tě mít na očích. Kliď se odtud."

Otočil se a odešel.

Slabostí se zapotácela. Musela se chytit balustrády,

aby neupadla. Všechno se s ní točilo, nemohla se

nadechnout.

„Nicky," zašeptala.

Poobědvat v klidu se synem, jako by se nic nestalo,

stálo Alexise všechny síly.

Byl to omyl, pomyslel si. Měl jsem být sám.

V žilách mu pořád ještě lomcoval vztek.

Ona se ještě odvažuje bránit! Popírat svou závislost!

Tenhle druh žen by se měl bez milosti vyhladit. Ženy,

které lžou, využívají muže a pak se vykrucují, tvrdí, že

černá je bílá a bílá je černá...

Najednou se mu vybavila jeho vlastní matka. Její lha-

ní, její milenci...

Vzpomněl si, jak jednou jako malý kluk utekl chůvě

a vběhl k mámě do ložnice. Vyšplhal na postel a matka

za-

čala vztekle křičet na chůvu, která přiběhla a táhla ho

pryč. Brečel, kopal a držel se přikrývky jako klíště. Chů-

va s ním smýkla, přikrývka se smekla a on v posteli uviděl

nahého Demose, muže, kterého obdivoval, protože uměl

čistit bazén tajemnou hadicí, která Alexise fascinovala...

Alexis se prudce nadechl a zapudil vzpomínku.

Naproti němu seděl Nicky a hltavě pil šťávu z barev-

ného kelímku s obrázkem medvídka Pú.

Můj syn, pomyslel si Alexis. Můj syn.

Jeho matka je k ničemu, stejně jako byla ta moje.

Ale můj syn bude mít mě.

Bude mít mě.

Sestra Thompsonová vyšla na terasu a pomohla Rhi-

anně vrátit se do pokoje.

Slyšela tu hroznou scénu? Asi se těžko dala přeslech-

nout, říkala si Rhianna. Nejspíš ji slyšeli úplně všichni.

Sestra Thompsonová nedávala nic najevo. „Do poste-

le," řekla stručně. „Musíte ležet. Jestli takhle budete po-

kračovat, vrátíte se zpátky do nemocnice."

Rhianna si poslušně lehla. Cítila se tak slabá, tak ne-

mocná. A hlavně sama. Ležela nehnuté na posteli a hle-

děla do stropu.

Musím se nejdřív uzdravit, připustila si konečně. Až

budu silná, pak s ním budu moct bojovat.

Alexis seděl u psacího stolu ve své pracovně a dohá-

něl svou denní dávku pracovních povinností.

Celý den strávil se svým synem. Jakmile se Nicky pro-

bral z odpoledního spánku, šli zase plavat, pak stavěli

hrad z písku a nakonec hráli fotbal. Povečeřeli spolu

a Alexis mu přečetl pohádku na dobrou noc.

Teď se probíral faxy a e-maily, vyřizoval telefony. Kle-

pání na dveře ho vyrušilo z práce.

„Pane Petrakisi?"

Na prahu stála sestra Thompsonová a ve tváři měla

rozhodný výraz.

Alexis se narovnal. „Ano?"

Beze spěchu vkročila do místnosti a zavřela za sebou

dveře. „Musím s vámi mluvit," prohlásila.

„Prosím," přikývl.

Sestra Thompsonová se zhluboka nadechla. „Jak víte,

jsem osobně zodpovědná za stav své pacientky," začala.

„Proto vás musím požádat, abyste paní Daviesovou nevy-

stavoval takovému..." Na okamžik zaváhala. „...emocio-

nálnímu vypětí, jako v posledních dvou dnech. Podobné

incidenty mají špatný vliv na její rekonvalescenci. Její

stav

se rychle zlepšoval, ale nyní hrozí zhoršení. Musela jsem

jí opět dát sedativa a to jejímu stavu nijak nepomáhá."

Alexisova tvář byla jako maska. Pečlivě volil slova.

„Vážím si vaší péče, paní Thompsonová, ale musím

vás upozornit, že nejlepší způsob, jak zajistit... klid... va-

ší pacientce, je držet ji ode mě stranou." Zatímco mluvil,

tiskl pero tak silně, že mu zbělely prsty. „Když už jste ta-

dy, rád bych se vás zeptal na dosavadní výsledky léčby.

Jistě chápete, že mi záleží hlavně na tom, aby přestala

brát ty... léky."

Sestra zvedla obočí. „Dávky léků se samozřejmě sni-

žují, ale nemůžeme je vysadit najednou, aniž by se její

stav prudce zhoršil."

Alexisovi potemněla tvář. „To je tak závislá?"

Sestra vykulila oči. „Závislá? Já vám nerozumím."

Její tón Alexise popudil.

„Kdybyste si dala tu práci a podívala se do lékařské

zprávy, zjistila byste, o čem mluvím!"

Zbledla.

„V lékařské zprávě není nic o drogové závislosti!"

„Vždyť byla zfetovaná, když vběhla rovnou pod auto!"

Sestra Thompsonová se zhluboka nadechla. „Pane

Petrakisi, když byla paní Daviesová přijata na úrazové

oddělení sarmouthské Všeobecné nemocnice, bylo pro-

vedeno důkladné celkové vyšetření. V její krvi byly ob-

jeveny stopy jediného léku, a to volně dostupné medicí-

ny proti chřipce. Ani další testy provedené v nemocnici

neukazují na možnost, že by paní Daviesová zneužívala

léky. A jestli mi nevěříte, zeptejte se svého doktora, pa-

na Paniotise!"

„Musela být zdrogovaná, když vešla slepě rovnou pod

auto!"

Sestra Thompsonová na něj zírala, jako by nemohla

uvěřit svým uším.

„Vždyť byla na přechodu! A to auto jelo moc rychle,

řidič byl opilý - jsou na to svědkové! Proč se nezeptáte

na policii?"

Alexis na ni nechápavě hleděl.

„Chcete říct," řekl pomalu, „že není narkomanka?"

„Samozřejmě, že není. Co je to za nesmysl?"

„Ale ta sociální pracovnice říkala, že Rhianna má zá-

znam o drogové závislosti a násilném chování," namítl

Alexis.

Sestra Thompsonová jen zavrtěla hlavou.

„Za mnoho let své praxe jsem nasbírala zkušenosti

snad se všemi druhy lidí. Pokud se týče paní Davieso-

vá, můžu říct s určitostí, že není ani narkomanka, ani

násilnice."

„Tak proč vypadá jako chodící mrtvola?"

„Asi proto, že se skoro mrtvolou stala," řekla sestra

Thompsonová upjatě. „Když ji přivezli do nemocnice,

zjistili, že trpí vážnou plicní infekcí, delší dobu neléče-

nou a kombinovanou s chronickou únavou a vyčerpáním

organismu. Kvůli té infekci teď bere léky, o nichž jsem

mluvila. Když ji to auto srazilo, byla tak nemocná, že se

divím, že vůbec chodila!"

Alexis mlčel. Sestra Thompsonová před ním stála

a ztěžka oddechovala.

Alexis si ji dlouze měřil. Vypadala věrohodně.

Ale co když lže?

Odvrátil se k oknu a zadíval se na tmavnoucí moř-

skou hladinu. Pomalu na něj začaly dorážet nepříjem-

né myšlenky.

Co když...

Potřeboval být sám.

„Děkuji vám, paní Thompsonová. Můžete jít," řekl

nepřítomně.

Co když říká pravdu?

Co když Rhianna říká pravdu?

„Mami!"

Nicky vyšplhal Rhianně na klín a uvelebil se tam. Po-

koušela se nevnímat bolest, kterou působil tlak drobné-

ho tělíčka na její žebra. Něžně mu uhladila vlasy. „Ahoj,

zlatíčko. Vyspal ses dobře?"

„Půjdeme na pláž, jo?"

„Nemůžu, miláčku. Snad zítra."

Nicky se zamračil. „Ne! Já chci dneska!"

„Nicky, tvá matka potřebuje odpočívat. Čím víc bude

odpočívat, tím dřív bude zdravá." Hluboký hlas Nicky-

ho nenapomínal, ale byl rozhodný a pevný.

Rhianna zalétla očima ke dveřím na terasu. Alexis

Petrakis tam stál, díval se na ně a v očích měl nezvyklý

výraz.

Díval se pozorně. Zkoumavě.

Instinktivně objala Nickyho, jako by ho chtěla

chránit.

Od včerejší hádky Alexise neviděla a teď se jí auto-

maticky zrychlil tep.

„Máma pořád leží, jako děda. Děda taky pořád odpo-

číval. A potom... on... on..." Nickymu se zkřivila pusa.

Rhianna ho rychle objala.

„Ale ne, zlatíčko, já nejsem nemocná jako děda. Mně

je každý den o trošku lip, nevšiml sis? Tak já s tebou pů-

jdu na pláž, ano? Nejdřív slez na zem."

„Moment."

Než si uvědomila, co se děje, Alexis se sehnul a zvedl

Nickyho z jejího klína. Rychle chlapce pustila, ale už ne-

mohla zabránit letmému doteku své ruky a Alexisovy

holé paže.

Bylo to jako rána elektřinou.

Alexis postavil chlapce na zem.

„Řekni Karen, že jdeme na pláž," řekl a prohrábl Nic-

kymu vlasy. Ani nevěděl, odkud se to gesto vzalo.

„S mámou?" ptal se Nicky. Alexis přikývl a Nicky

odběhl.

Alexis se otočil k Rhianně.

„Co to říkal o dědovi? Byl nemocný a neuzdravil se?"

„Ne, neuzdravil." Hrdlo měla sevřené. Nechtěla vzpo-

mínat na svého otce a jeho pomalé, zoufalé umírání.

A už vůbec o něm nechtěla mluvit s Alexisem.

„Nicky si na něj pamatuje?"

„Jistě."

„Kdy umřel?"

Rhianna chvíli neodpovídala. Hrdlo se jí stáhlo a ne-

mohla ze sebe vypravit ani hlásku.

„Minulý měsíc," řekla po chvíli.

„Cože?" Alexisův hlas zněl šokované. „Tobě minulý

měsíc umřel otec?"

Rhianna ztěžka polkla. V krku jí narůstal knedlík.

„Byl hodně nemocný. Dalo se to čekat."

„Jak dlouho byl nemocný?"

„Několik let."

„Několik leť! Co mu bylo?"

Měl zlomené srdce, chtěla říct. Ztráta podniku mu

zlomila srdce. Firma Davies Yacht Design pro něj byla

důležitější než cokoli na světě. Jachty měl raději než

lidi.

„Měl problémy se srdcem," řekla nahlas. „Utrpěl ně-

kolik infarktů."

Cítila, jak se na ni Alexis dívá. Přála si, aby se propa-

dl do země, zmizel, a už se nevrátil. Ale on tam pořád

stál a hleděl na ni.

„To je mi líto," zamumlal. „Nevěděl jsem, že... totiž,

nevěděl jsem, že to bylo nedávno."

„Svým způsobem to bylo vysvobození," řekla s pohle-

dem upřeným do klína. „Ke konci to bylo dost... těžké."

„Konec takový bývá."

Řekl to zvláštním tónem, který ji přiměl vzhlédnout.

Měl zamyšlený výraz.

Nicky přiběhl zpátky na terasu.

„Tak pojď, mami!" volal a běžel rovnou se schodů do-

lů na pláž.

Než se vzpamatovala, ucítila Rhianna jednu ruku za

zády a druhou pod koleny a v tu ránu se ocitla ve vzdu-

chu, jako by byla lehká jak pírko.

Nejdřív ztuhla leknutím, ale pak se pokusila vyprostit.

„Pusťme!"

Alexis se zarazil.

V jejím hlase se ozývala hysterie. „Nech mě! Pusť mě!"

Pomalu ji postavil na zem. „Co je?" ptal se udiveně.

Odtáhla se od něj a chytila se balustrády.

„Nesahej na mě," zašeptala.

Pomalu sešla se schodů a odmítla ruku, kterou jí Ale-

xis podával. Trvalo to dlouho, ale dokázala to a s úlevou

klesla do písku vedle Nickyho, který už kopal tunel.

Alexis se k němu hned přidal. Rhianna je pozorovala

a po chvíli se uklidnila, srdce jí přestalo splašeně bít

a dech se zklidnil. Písek byl tak teplý a slunce příjemně

hřálo... Shodila sandály a s rozkoší zastrčila holá chodi-

dla do písku.

Alexis kopal stejně důkladně jako jeho syn. Dvě tma-

vé hlavy se skláněly nad prací, čtyři ruce kopaly jámu do

mokrého písku a stavěly stěny.

Musela myslet na to, jak jsou si podobní. Stejně se

mračili. Oba brali svůj úkol vážně. Zvědavě - a tak tro-

chu s údivem - se zadívala na Alexise.

Nickyho otec.

Ach, kéž by nebyl! Co bych za to dala, myslela si.

Jenže Alexis byl Nickyho otec, měli společné geny

a jejich podoba to dokazovala. Nebyly to jen tmavé oči

a vlasy, bylo to něco ve výrazu tváře, ve tvaru rtů a linii

nosu. Vzpomněla si, že Alexis údajně Nickyho ihned po-

znal, protože v dětství vypadal úplně stejně.

Jenže to není možné, myslela si. Alexis Petrakis nikdy

nemohl vypadat jako Nicky, protože nikdy nebyl jako

Nicky. Nicky je jemný, citlivý kluk.

I když teď zrovna Alexis Petrakis vypadá příjemněji

než obvykle, napadlo ji. Dnes vypadá mladší, než když

jsem ho potkala poprvé, i když od té doby uběhlo pět let.

Snad je to tím, že má na sobě obyčejné tričko a šortky

namísto na míru šitého smokingu, který měl, když -

Ne, na to nesmím myslet.

Jenže vzpomínky se vzápětí přikradly zpět. Tentokrát

se jí nevybavilo to strašné ráno, ale noc před tím.

Byl tak neuvěřitelně krásný, že z něj nemohla spustit

oči. Ani dnes.

Prohlížela si jeho profil, jeho lícní kosti, rovný nos,

oblouk obočí, křivku úst.

Cosi v ní se pohnulo. Cosi, co bylo už dlouho mrtvé.

Celých pět let, pět dlouhých, hořkých let.

Nechtěla to probudit. Ale probudilo se to, jako malič-

ký plamínek, který se zvolna začínal rozhořívat.

Uhnula očima a podívala se na Nickyho.

Jeho syn.

Náš syn.

Panebože, Nicky je náš syn, stvořili jsme ho spolu té

magické noci, té zázračné, nezapomenutelné noci. Do té

chvíle jsem netušila, co všechno je možno pocítit, zažít...

A přece to pro něj byl rutinní zážitek, jedna noc s hol-

kou, která je právě po ruce.

A co když ne?

Co když ta noc před pěti lety znamenala něco docela

jiného?

Dívala se na ně oba, na otce a syna. Představila si, že

se dívá na svého manžela a na dítě, které zplodili v té

zázračné noci, první z mnoha a mnoha nocí, které spolu

strávili.

Mohli jsme být rodina, mohli jsme se mít rádi, mohli

jsme všichni být šťastní...

S povzdechem se vrátila do reality.

Alexis Petrakis mě zneužil a pak mě odhodil, s opo-

vržením, jako kus hadru. Nezaslouží si být otcem mého

syna.

A přece...

Dívala se, jak spolu si spolu hrají, pracují, dohadují se

o šířce a výšce stavby...

Je jim spolu dobře.

Nerada to připouštěla, ale bylo to tak.

Jakkoli Alexise nenáviděla, jakkoli si přála, aby ne-

byl Nickyho otec, on jím prostě byl, a nemohla popřít,

že to s Nickym uměl. Stačilo pár dní a Nicky ho přijal

za svého.

Jenže Nicky nemá tušení, kdo to je, uvědomila si. Ne-

ví, že ten muž, se kterým si tu hraje v písku, je jeho otec.

A chce mu to vůbec Alexis říct? Třeba si to ještě roz-

mýšlí, uvažovala.

A co když mu to řekne, ale pak změní plán a zmizí?

Sevřelo se jí srdce.

Neznát svého otce je smutné, ale pro dítě je mnohem

horší vědět, že ho vlastní otec odmítl. Jako by pro něj ne-

bylo dost dobré. Jako by ho zklamalo. Jako -

Vzpomínka na otce jí vehnala do očí slzy.

„Dám tam vodu!" oznámil Nicky a vyškrábal se na

nohy. Popadl kyblík a utíkal k vodě.

„Ty mu to neřekneš, že ne?" vyhrkla Rhianna bez roz-

mýšlení, jakmile byl Nicky z doslechu. „Neřekneš mu, že

jsi jeho otec?"

Alexis se k ní pomalu otočil.

„Nicky se dozví, že jsem jeho otec, jakmile usoudím,

že přišel čas, aby se to dozvěděl," řekl ponuře.

„Je ti jasné, že si to pak už nemůžeš rozmyslet? Jakmi-

le mu to řekneš, nemůžeš to vzít zpátky," naléhala Rhian-

na nepříjemným, vysokým hlasem. Ustrašeným hlasem.

Díval se na ni přimhouřenýma očima, jako by ji od-

hadoval. Byl to stejný pohled, jako předtím na terase.

„Nemám v úmyslu si něco rozmýšlet. Nicky je můj syn

a vždycky bude." Zamračil se. „Každý kluk potřebuje tá-

tu, což ty ses rozhodla ignorovat. Potřebuje i mámu, a to

je důvod, proč s ním zůstaneš, dokud -"

„Vždycky mě bude potřebovat! Jsem jeho matkal"

Stiskl rty. „Dokud tě bude potřebovat, budeš u něj.

Nikdy bych neoddělil matku od dítěte - i kdyby se ho sa-

ma chtěla zbavit!"

Rhianna na něj hleděla nechápavě.

„Žádná matka se nechce zbavit svého dítěte!"

Alexis měl hrozivý výraz. „Ale ano. Některé ženy

prostě nemají mateřský cit."

„Takové ženy nemají děti."

„Že ne?" řekl zuřivě.

Hleděla na něj se zděšeným údivem.

„Už to nesu," ozval se udýchaný hlásek. Nicky k nim

klopýtal a z kyblíku mu šplíchala voda.

Oba naráz obrátili svou pozornost k synovi.

Nicky nalil vodu do vykopané díry a díval se, jak se

vsakuje. „Ono to mizí!"

„Voda tam nezůstane," vysvětloval mu Alexis. „Vsák-

ne se do písku."

„Ale já chci, aby tam zůstala!" protestoval Nicky.

„Nemůžeme vždycky mít to, co chceme," odpověděl

Alexis.

Očima zalétl k vyzáblé ženě, která seděla zhrouceně

na písku. Ne, člověk vždycky nemůže mít, co chce.

Nechtěl, aby Rhianna Daviesová byla matkou jeho

syna, ale stalo se to.

Znovu si ji prohlédl. Pořád byla zubožená, ale už ne-

vypadala jako ta smrtka, kterou spatřil v nemocnici.

Zamračil se.

Přece jen to nebyly drogy, co ji tak zřídilo. Když sestra

Thompsonová večer odešla z jeho pracovny, vyřídil pár

telefonů. Zavolal doktora Paniotise a ten potvrdil, že Rhi-

anna není drogově závislá. Takže sociální pracovnice v je-

jím bytě našla jen prášek proti chřipce. Doktor také řekl,

že Rhianna trpěla vážnou plicní infekcí, když došlo k ne-

hodě. Pak Alexis zjistil, že řidič, který ji srazil a ujel, byl

zatčen pro řízení v opilosti a ublížení na zdraví.

To všechno znamenalo, že nemohla za to, že skončila

v nemocnici. Což znamenalo...

Ne, zarazil se, o tom nebudu přemýšlet. Nebudu v so-

bě vyvolávat soucit. Kvůli Nickymu jsem rád, že nemá

matku feťačku, ale to neznamená, že jí odpustím to

ostatní.

Znovu zalétl očima k Rhianně, tentokrát si prohlédl

její smutné oči a drobné vrásky kolem úst.

Chronická únava, říkal doktor. A pak ještě nemoc

a nakonec nehoda.

Zase se zamračil. Proč neřekla dřív, že jí nedávno

umřel otec? A že to trvalo tak dlouho.

Věděl z vlastní zkušenosti, jak obtížné je starat se

o umírajícího rodiče. Mezi prvním a posledním, smrtel-

ným srdečním záchvatem jeho otce uplynuly dva roky.

A byly nekonečné. Jeho otec odmítal uznat svou „sla-

bost" a trval na tom, že bude dál řídit Petrakis Internati-

onal. Tím se ovšem dál vyčerpával, přesto nedovolil své-

mu synovi, aby mu pomohl.

Svému synovi? Alexis zaťal zuby. Vybavila se mu ot-

cova poslední slova, jeho nenávist a hořkost.

Otočil se k Nickymu.

Tohle je můj syn, pomyslel si. Můj syn.

Pocítil lásku a touhu ho chránit, navždy.

ŠESTÁ KAPITOLA

„Dobrou noc, miláčku." Rhianna pohladila Nickyho

ještě jednou po vlasech. Cítila obrovskou vlnu lásky.

Nikdo mi tě už nevezme, myslela si. Nikdo. Ani úřa-

dy, ani... Alexis Petrakis.

Naposled slíbil, že nás nerozdělí, připomněla si. Ří-

kal, že dokud mě Nicky bude potřebovat, bude se

mnou... Jenže copak se takovému člověku dá věřit? Sta-

čí si vzpomenout na to, co mi udělal...

Vzpomínka ji zabolela jako bodnutí nožem.

Jak mohl být tak krutý, tak bezohledný?

Jako vždy si hned odpověděla a odpověď ji bolela ze

všeho nejvíc.

Protože pro něj to byl jen příležitostný sex. Nic, co by

stálo za řeč.

Vstala z Nickyho postele.

No, teď jsem matkou jeho syna, povzdechla si. A Ale-

xis Petrakis mě nezajímá - pokud mi zrovna nevyhrožuje.

Tiše vešla do své ložnice.

„Nicky spí?" zeptala se jí sestra Thompsonová. „Sly-

šela jsem, že dnes večeříte v jídelně."

Rhianna se zarazila. Obyčejně večeřela s ošetřovatel-

kou a chůvou v předpokoji a byly to příjemné chvilky

strávené nezávazným hovorem o všem možném - jen ne

o důvodu, proč se Rhianna léčí na soukromém řeckém

ostrově a její dítě se nápadně podobá jeho majiteli. Po

jídle se většinou dívaly na anglické programy satelitní te-

levize. Bylo to příjemné, bezpečné, uvolňující.

Možná, že právě to mu vadí, napadlo Rhiannu, když

procházela halou k jídelně. Možná, že si nepřeje, abych

se sblížila s ženami, které na mě a na Nickyho mají „do-

hlížet", jak to sám nazval. Možná přikázal, že ode dneš-

ka budu jíst sama v jídelně.

Když ale vešla do místnosti, Alexis stál u baru a nalé-

val si whisky.

Otočila se k odchodu. „Kam zase jdeš?" vyštěkl na ni.

„Do svého pokoje."

Alexis si náhle vyčerpaně povzdechl.

„Stavros bude za minutu servírovat večeři."

„Žádnou nechci."

Zamračil se. „Musíme si promluvit."

Rhianna se k němu prudce otočila.

„Nemáme o čem. Po tom, co jsi mi řekl, s tebou nebudu

jednat bez právníka. Nicky je můj syn, je v mojí péči. Ty

na

něj nemáš žádné právo. Nemysli si, že mi ho vezmeš!"

Zvýšila hlas a zaťala pěsti.

Už mám dost role oběti, na kterou si každý troufne,

blesklo jí hlavou. Budu bojovat!

„Pochop už konečně, že Nicky je můj život. Budu se

o něj starat, dokud neumřu. Nedovolím ti, abys mi ho

vzal nebo ho jakýmkoli způsobem ode mě separoval.

A jestli kvůli tobě uroní jenom jednu jedinou slzičku,

jestli mu někdy ublížíš nebo ho vystrašíš, pak si mě ne-

přej, Alexisi Petrakisi! Zažiješ peklo! Za to ti ručím!"

Celá zčervenala a prudce oddechovala.

Alexis na ni hleděl s úžasem, jako by ji viděl poprvé

v životě.

Matka bojující za své mládě - na život a na smrt.

Třeba to jen hraje, řekl cynický hlas v jeho hlavě. Ře-

kl jsi jí, že některé ženy nemají mateřský cit, tak se roz-

hodla předvést, že ona ho má.

Zkoumavě na ni hleděl a nemohl se rozhodnout.

Její výbuch zněl tak vášnivě a opravdově - proč jsem

si vlastně tak jistý, že lásku k synovi jenom předstírá? Je

to oddaná matka, nebo potvora, která přede mnou scho-

vávala syna, aby mi ho pak prodala za vyšší cenu?

Řekla, že mi o něm nechtěla povědět nikdy.

Ale proč tolik trpěla? Proč tak dlouho živořila v chu-

době, když nebyla narkomanka? Její otec přece vlastnil

firmu. Když jsme se potkali, měla na sobě luxusní drahé

šaty. Nic z toho nedává smysl.

Alexis potřásl hlavou. V hlavě se mu honilo tisíc otá-

zek a on chtěl znát odpovědi.

Rhianna se už chystala odejít a brala za kliku. Rychle

přešel místnost a přibouchl dveře. Chytil ji za paži.

„Nesahej na mě," zasyčela vztekle, ale bylo vidět, že

je slabá. Vypadala, že se sotva drží na nohou.

Stiskl rty a pustil ji.

„Radši si sedni," vybídl ji. „Potřebuju se tě zeptat na

pár věcí."

Vyčerpaně klesla do nejbližší židle. Sedl si naproti ní

a napil se whisky. Podezíravě ho pozorovala a čekala.

„Zdá se, že jsem byl mylně informován," řekl suše.

„Podle lékařských záznamů přece jen nejsi feťačka."

„To se mi ulevilo," odsekla uštěpačně, ale cítila při-

tom skutečnou úlevu.

„Taky se zdá, že jsi v den nehody přece jen nehazar-

dovala s životem mého syna. Zjistil jsem, že jsi byla dost

vážně poznamenaná svou nemocí a také smrtí otce. To

jsem předtím nevěděl."

Říká to, jako bych za to snad mohla já, že nic nevěděl,

napadlo Rhiannu.

„Řekni mi, proč jsi žila v takových podmínkách, ze

státní podpory?"

Probodla ho očima. „To myslíš vážně?"

Zamračil se. „Odpověz."

Rhianna se kousla do rtu. Nic mu do toho není, ale

když to chce slyšet, jen ať si poslouží.

„Protože jsem neměla z čeho žít."

„Jak to, že ne? S rodinou se nestýkáš?"

„Můj otec byl můj jediný příbuzný. Taky neměl z če-

ho žít."

Alexis se opřel. „Měl přece firmu. Davies Yacht De-

sign. To si pamatuju docela přesně. Proto jsi přece za

mnou tehdy přišla." V jeho hlase se ozval sarkasmus.

Rhianna zbledla jako stěna.

„Ty parchante!" zasyčela.

„Co?" nadskočil.

„Můj otec ztratil firmu a všechen majetek. Neměl vů-

bec nic! Žili jsme z mojí podpory -"

„Je to pravda?"

„Co tím sakra myslíš, jestli je to pravda?" vybuchla.

„Samozřejmě, že je to pravda! Zbankrotoval, když ho

MML nekoupila - na tvůj příkaz! Nic mu nezbylo. Ručil

osobním majetkem, takže přišel o všechno, i o dům. Mu-

sel žít se mnou, protože neměl kam jít!"

„On žil s tebou?"

„Ne, žil v Buckinghamském paláci!"

Ignoroval její ironii. „To jsem nevěděl," přiznal.

Otevřely se dveře a vešel Stavros s tácem s polévkou.

Rhianna prudce oddechovala, ale když Stavros skon-

čil s naléváním, byla už docela klidná. Začala jíst - na-

jednou si uvědomila, že má hlad. Jemný kuřecí vývar s ci-

tronem jí dělal dobře, stejně tak jako grilovaná ryba

a nadýchaná rýže.

Nemluvili. Rhianna s úlevou jedla a na Alexisově tvá-

ři byl vzdálený, nepřístupný výraz.

Když jsme spolu jedli naposled, napadlo ji najednou,

skončila jsem v jeho posteli.

Pokradmu na něj pohlédla a poprvé od svého přícho-

du ho opravdu vnímala. Jeho zjev měl na ni stejný úči-

nek, jako tenkrát. Zvolna se začala chvět.

Chtěla se přestat dívat, ale nemohla. Hleděla na tma-

vé husté vlasy a smyslné rty, dívala se do černých očí se

zlatými tečkami, zastíněných dlouhými řasami...

Jak bych mu tenkrát mohla odolat?

Pět dlouhých let si vyčítala svou ostudnou slabost, ne-

chápala, jak se od něj mohla nechat tak snadno svést.

Teď tomu konečně rozuměla.

Ale i tak věděla, že tu noc sama sobě nikdy neodpustí.

Příležitostný sex, holka na jednu noc...

Hanba ji pálila jako oheň.

Alexis zamyšleně jedl.

Tak Davies Yacht Design byl na pokraji bankrotu,

když za mnou přišla, přemítal. Nebylo na ní vidět, že je

v tak zoufalé situaci.

Pak si uvědomil, že je to samozřejmé - představitel

společnosti, která se chce zachránit před bankrotem, by

před potenciálním investorem nikdy nedal najevo, že je

v zoufalé situaci.

Ale jestli ji MML chtěla koupit, firma Davies Yacht

Design opravdu musela mít potenciál, o kterém se ho

Rhianna snažila přesvědčit. 1

„Proč tvůj otec nenašel jinou firmu, která by vaši fir-

mu koupila? Jestli je pravda, že to byla slibná investice?"

Rhianna sevřela příbor, až jí zbělely klouby.

„Protože měl další srdeční záchvat, den poté, co jsem

- co jsi -" Nevěděla, jak pokračovat.

„Další?" Alexisův hlas byl bezvýrazný. Pomalu polo-

žil svůj příbor.

Rhianna ztěžka polkla. Proč se mě na to vyptává, ří-

kala si. Proč teď?

„První záchvat měl tři dny před tím, než -" Nedořekla.

„Ty jsi za mnou přišla na tu večeři pár dní potom, co

měl tvůj otec srdeční záchvat?"

Stiskla rty. „Přesně tak. Byl na intenzivní péči. Nemě-

la jsem jinou možnost s tebou mluvit. Bankrot měl přijít

hned další týden - pokud by firmu nekoupila MML.

Tvoje sekretářka se zmínila, že na té večeři budeš. Chtě-

la jsem si s tebou sjednat schůzku, ale řekla mi, že to ne-

jde." Zhluboka se nadechla. „No, a tak jsem si koupila

lístek na tu večeři a změnila jsem zasedací pořádek,

abych seděla vedle tebe. Byla to poslední šance. Nemě-

la jsem co ztratit."

Ztichla a přemýšlela nad tím, co právě řekla. Nebyla

pravda, že neměla co ztratit. Měla toho hodně - a ztrati-

la všechno.

Alexis strnule seděl a přemýšlel.

Otec v nemocnici, bankrot se nezadržitelně blížil...

Musela být zoufalá. Tak proto se mi nabídla? Dala mi

to poslední, co jí zbylo... Platidlo zoufalé ženy. Její tělo.

„A jednoduše mě požádat, abych tu investici uvážil, to

tě nenapadlo?"

„Co prosím?" Vytřeštila oči.

„Copak jsi nepoužila radši svoje tělo, abys mě

přesvědčila -"

Rhianna vybuchla vzteky. „No dovol! Nikdy jsem ani

na vteřinu na něco takového nepomyslela a taky jsem nic

takového neudělala! Bože, ty jsi opravdu nechutný, zlý

chlap!"

Udeřil dlaní do stolu. „Já jsem tam byl, vzpomínáš?

Viděl jsem celou tu přehlídku ženských triků, které jsi na

mě použila!"

„Žádné triky jsem nepoužívala!"

Opovržlivě se rozesmál a svůj talíř přitom odstrčil

stranou.

„Nevynechala jsi jeden jediný! Ty rozšířené oči, udý-

chaný hlas, hluboký výstřih. Celou večeři jsi mě hypno-

tizovala. Ptala ses, jestli se mnou můžeš mluvit v sou-

kromí a bez mrknutí jsi se mnou šla do pokoje. Co sis

myslela, že tam budeme dělat? Rozmlouvat o investi-

cích? Myslela sis, že mi budeš recitovat výhody nabízené

koupě a perspektivní výdělky? Ne, přišla jsi mi předvést

svoje tělo, schválně ses polila šampaňským, abych ho

dobře viděl a pak ses na mě vrhla jako nějaká -"

Sevřela sklenici a prudce mu vychrstla víno do

obličeje.

„Ty prolhaný parchantě! To ty ses na mě vrhl! Ty -"

Nedořekla. Vyskočil a hrozivě se nad ní tyčil se zuřivým

výrazem ve tváři. Politá košile se mu lepila na tělo.

„Oba víme, jak to bylo! Zneužila jsi mě. Vyspala ses

se mnou z vypočítavosti."

Odstrčila židli a snažila se postavit. Tvář měla zkřive-

nou urážkou, hněvem a pětiletou křivdou.

Prudce se rozpřáhla a uhodila ho přes tvář.

Neuhnul. Stál tam a v očích měl vraždu.

„Je mi z tebe špatně!" syčela mu do tváře. „Dobře víš,

že ty jsi svedl mě. Šla jsem s tebou do pokoje, abych ti

mohla říct o té investici. To byl jediný důvod!"

„Vážně? A jak mi tedy vysvětlíš, že ses mi rovnou sva-

lila do postele?" řekl výsměšně.

„Protože jsem byla pitomá a naivní a... a..." Sklopila

hlavu. „Protože jsem byla pitomá," opakovala a její hlas

byl najednou úplně prázdný.

Pomalu zvedla hlavu. Byla těžká jako z olova.

Proč se tu vůbec snažím ospravedlnit? Nic mu nedlu-

žím, myslela si.

Upřela na něj mrtvý pohled. „Je mi jedno, jestli mi vě-

říš, nebo ne. Záleží mi jen na Nickym. Všechno ostatní je

mi fuk."

Otočila se od stolu a kymácivě zamířila ke dveřím.

Nohy se pod ní podlamovaly a v plicích ji bolelo, ale mys-

lela jen na to, že chce pryč, pryč.

Měl chuť vrhnout se na ni a třást s ní tak dlouho, až

z ní vytřese pravdu, až přizná, co udělala.

Zdálo se, že je tak slabá, že nedojede ani ke dveřím.

Jako loutka, které někdo přestřihl provázky.

Když se konečně odpotácela a dveře za sebou necha-

la otevřené, Alexis ztěžka dosedl a natáhl se po láhvi.

SEDMÁ KAPITOLA

Alexis se opíral o balustrádu a mořský vánek mu chla-

dil tvář. V temnotě pod ním šuměl příboj. Měsíční svit se

třpytil na vlnách a na obzoru blikala světélka rybářských

lodí.

Byl klidný, zase se dokonale ovládal.

Na chvíli ale myslel, že nad sebou ztratí kontrolu.

Strašně ho rozčílilo, že Rhianna nechce přiznat pravdu.

To ona mě tenkrát svedla, říkal si. A nejen to. Snažila

se využít své přitažlivosti, aby mě pobláznila - a taky se

jí to povedlo. Nebýt toho, co mi ráno řekla, nechal bych

se klidně vodit za nos.

Při té myšlence mu přejel mráz po zádech. Tak málo

scházelo a byl by ze sebe udělal úplného pitomce. Když

ji to ráno políbil a ona se probudila, tak voňavá, roze-

hřátá a smyslná, chtěl zrušit schůzku a zůstat s ní až do

poslední chvíle, do odletu letadla.

Chraptivě se při té vzpomínce zasmál.

Ne, já jsem ji chtěl do toho letadla vzít s sebou. Chtěl

jsem si ji přivézt do Řecka. Jedna noc nemohla stačit,

chtěl jsem víc. Mnohem víc.

Co jsem vlastně chtěl?

Ta noc byla jedinečná. Rhianna se mi zdála úplně jiná

než všechny ženy, které jsem do té doby potkal. Byla váš-

nivá a citlivá zároveň, dávala se mi celá, bezvýhradně.

Bylo to jako bych stál na břehu bezedného moře a tou-

žil se ponořit do jeho nekonečných vod, objevit v jeho

hlubinách to, co jsem nikde jinde nenašel.

Alexisovy ruce sevřely chladný kámen zábradlí.

Místo toho jsem objevil, že jsem hlupák.

Tahala mě za nos, jen aby dosáhla svého.

Tak jako můj otec...

Vybavil se mu jeden dávný zážitek.

Snažil se tu vzpomínku zapudit, ale drala se zpět.

Viděl a slyšel ten úder, na který se tak dlouho snažil

zapomenout, jako by všechna ta léta zmizela a otcova ru-

ka právě teď letěla vzduchem a dopadala na matčinu

tvář.

A pak to slovo. V pěti letech ještě netušil, co znamená.

„Kurvo!"

V pěti letech měl jenom strach. A vztek, veliký

vztek, který ho přiměl běžet k otci a bušit mu pěstič-

kami do nohou.

„Nebij mámu!"

Otec ho odstrčil. Matka na něj ani nepohlédla. Místo

toho pyšně zvedla bradu a červeně nalakovanými nehty

otevřela uzávěr kabelky. Vložila dovnitř papír, který jí

otec podal. Pak se teprve usmála. Ne na něj. Na otce.

„Měj se, Georgiou," řekla. „Užívej si chlapce. Nako-

nec jsi za něj dost zaplatil - na to, že není tvůj."

Otočila se a vyšla ze dveří, které se s klapnutím

zavřely.

Díval se za ní. Nerozuměl. Otočil se k otci.

„Kam jde máma? Kdy se vrátí?"

Otec neodpovídal. Hleděl přes sebe a obličej měl ja-

ko vytesaný z kamene. Najednou se k němu otočil a vý-

raz v jeho tváři Alexise vyděsil. Byl plný nenávisti.

„Nikdy." Jeho hlas byl studený a tvrdý. Pak se otočil

a odešel do svého pokoje. Dveře zaklaply.

Pětiletý Alexis stál a nehýbal se. Trvalo to dlouho, než

přišel sluha a odvedl ho.

Ale otec nelhal, svou matku už nikdy nespatřil.

Dnes to bolelo stejně jako tenkrát.

Rukama tiskl chladný kámen a všechny svaly měl za-

ťaté. Díval se na moře.

Téhle bolesti se nikdy nezbavím, pomyslel si. Ale

ochráním před ní svého syna. Můj syn ji nikdy nepocítí,

za to ručím.

Najednou se mu vybavil Rhiannin vášnivý proslov -

Nicky je můj život, budu ho ochraňovat, dokud budu na-

živu! Nedovolím, aby kvůli tobě prolil jednu jedinou sl-

zičku, nedovolím, aby se bál nebo trpěl!

Zněla tak přesvědčivě. Mohla to jenom hrát? Dá se jí

věřit? Miluje Nickyho?

Stál ve večerním chladu a nespouštěl oči z temných

vln přílivu.

Najednou mu bylo jasné, že se to musí dozvědět, mu-

sí zjistit, zda Rhianna Daviesová miluje svého syna.

Znal jenom jeden způsob, jak to dokázat.

Rhianna s Nickym snídala na prosluněné terase. Byla

ještě vyčerpaná z předešlé noci, z další scény plné zloby

a nenávisti.

Naštěstí Nicky nic netušil.

Dívala se na něj, jak hází drobky vrabcům, kteří slé-

tali z balustrády na zem, aby je sezobli, a zase odlétali do

bezpečné vzdálenosti.

Vesele vyprávěl, jak ráno s Karen viděli přistávat he-

likoptéru. Rhianna na půl ucha poslouchala a přikyvo-

vala, ale duchem byla jinde a bylo jí těžko u srdce.

Nickymu nesmí nikdo ublížit, říkala si. Musím ho

ochránit.

Najednou uslyšela kroky. Nemusela se ani otáčet, aby

věděla, že je to Alexis.

Nickyho tvář se rozsvítila.

„Jdeme si hrát?" ptal se okamžitě, nečekal na odpo-

věď a už slézal ze židle. „Mami, já už jsem se najedl,"

hlásil

Alexis k němu zamířil a na Rhiannu se přitom ani ne-

podíval. Usmíval se na svého syna.

„A co chceš dělat nejdřív?" ptal se ho.

„Plavat! Fotbal! Stavět hrady!" odpověděl Nicky.

„Prosím," dodal zdvořile.

Rhiarlna sledovala, jak se Alexis rozesmál a tvář se

mu přitom rozzářila.

Je to úplně jiný člověk než včera, říkala si. S Nickym

je jiný než se mnou. Pro mě má jen opovržení.

Přistihla se, že ji to mrzí a hned si to vyčetla.

Proč by mi na tom mělo záležet? Je to můj nepřítel.

Alexis teď ale mluvil se svým synem a usmíval se od

ucha k uchu. „Dobře, tak začneme plaváním. Běž za

Karen a řekni jí, ať ti dá plavky a namaže tě opalova-

cím krémem."

Nicky pádil dovnitř.

„Nezapomeň si vyčistit zuby," volala za ním Rhianna.

„Jo," odpověděl Nicky a zmizel v domě.

Rhianna se otočila zpět a zjistila, že na ni Alexis upí-

rá zkoumavý pohled.

Ztuhla. Z jeho postoje vyčetla, že jí chystá povědět

něco ošklivého.

Ostatně, říkala si, řekl mi kdy něco hezkého?

„Jestli jsi už taky dojedla, rád bych si s tebou o něčem

promluvil."

Ostražitě ho pozorovala a neodpovídala.

„V mé kanceláři," dodal.

Co přijde teď? myslela si. Čím mi bude vyhrožovat

dneska?

Vzdychla a obrnila se proti příštím minutám. Nezbý-

valo jí než to vydržet. A bojovat.

Opatrně vstala, aby se vyhnula bolesti, a ztěžka ho ná-

sledovala do jeho pracovny. Když vešla, Alexis už seděl

za svým obrovským psacím stolem a před sebou měl čer-

venohnědou koženou složku.

Přepadlo ji zlé tušení.

„Sedni si."

Napadlo ji, že tentokrát se chová jinak než předtím.

Nevěděla, v čem přesně je rozdíl, ale byl jiný a ta změna

působila zlověstně.

Netečně si sedla na židli stojící naproti němu.

„Mám pro tebe nabídku." Mluvil bezvýrazným hla-

sem a ani jeho tvář nic neprozrazovala. Otevřel složku.

Uvnitř byl jakýsi dokument a na něm ležel úzký proužek

papíru.

Rhianna poznala, že je to šek.

„Jsem připraven ti předat dvacet milionů liber," řekl

klidně, „výměnou za tvůj podpis. Pokud podepíšeš, že se

vzdáváš veškerých práv na našeho syna v můj prospěch,

staneš se velice bohatou ženou."

Vytřeštila oči a Alexis rychle dodal: „Součástí doho-

dy je slib, že budeš Nickymu k dispozici tak dlouho, jak

o to bude žádat. Na druhou stranu tu budou jistá ome-

zení. Nebudeš kontaktovat tisk, nepovedeš život, který

by Nickyho mohl zahanbovat nebo mu působit potíže,

a veškerý tvůj kontakt s ním bude probíhat pod mým do-

hledem nebo pod dohledem osoby, kterou k tomu ur-

čím." Odkašlal si.

„Částka dvaceti milionů pro tebe bude spravována

ve formě investičního portfolia, z něhož ti budou vy-

plácena procenta až do dne Nickyho plnoletosti, kdy

obdržíš celou sumu. Taková situace ti umožní velice lu-

xusní život a přitom tě Nicky bude moci vídat, když

o to bude stát."

Na okamžik se odmlčel a vzal do rukou spis. „Tento

dokument, který mi byl dnes ráno doručen, obsahuje de-

taily dohody, kterou jsem ti právě nastínil. Pozorně si ji

prostuduj," dodal naprosto neutrálním hlasem, jako by

uzavíral běžný obchod. „Navíc jsem ochoten ti dnes rá-

no jako projev dobré vůle předat tento šek na dva mili-

ony liber. Je tvůj, jako bonus k uzavření smlouvy."

Černé oči se upřely na Rhiannu.

„Můžu se podívat?" řekla sevřeným hlasem.

Beze slova k ní posunul složku. Rhianna zahlédla v je-

ho očích cosi zvláštního, co tam předtím nebylo.

Nevěděla, co to je.

A bylo ji to jedno.

Zvedla šek, prohlédla si ho a odložila ho stranou. Pak

vzala dokument a chvíli jím listovala. Nakonec vrátila

dokument zpátky na stůl a na něj položila šek, hezky

doprostřed.

Pak celou hromádku vzala a prudkými zuřivými po-

hyby všechno roztrhala na maličké kousíčky, které se

rozlétly po pokoji, padaly na naleštěný stůl, na draho-

cenný perský koberec.

Vstala ze židle. Snažila se mluvit klidně.

„Něco ti řeknu, tak jasně, aby i někdo tak zvrácený ja-

ko ty tomu mohl rozumět," řekla pomalu. „Můj syn ne-

ní na prodej. Není na prodej. Dokážeš to pochopit?" Za-

čal se jí chvět hlas. Přestala se ovládat. Nenávist v ní

explodovala a valila se ven jako láva. „Jsi zrůda," zasy-

čela. „Hnusná, nechutná zrůda. Neštítíš se ničeho! Je mi

z tebe zle!"

Klopýtala ke dveřím, chtěla chytit za kliku, ale pocíti-

la strašlivou tíhu a slabost.

Ach bože, takový člověk je Nickyho otec! Člověk

schopný kupovat a prodávat své dítě!

To je nesnesitelné, to se prostě nedá vydržet - nemů-

žu Nickyho nechat v blízkosti takového člověka! To po-

myšlení, že Nicky je jeho syn...

Něco těžkého jí sevřelo plíce, dusilo ji, dralo se ven.

Cítila, jak se láme a hroutí.

Ne, prosila v duchu, před ním ne! Je to zrůda,

monstrum!

S nekonečným úsilím sáhla na kliku, sevřela kolem ní

prsty - ale nedokázala s ní pohnout.

Tlak v prsou se zvyšoval. Celá se chvěla a kolena se

pod ní podlamovala. Opřela zpocené čelo o panel dveří.

První zoufalý vzlyk se jí vydral z prsou zároveň se zvu-

kem Alexisovy židle, když vyskakoval a běžel k ní.

OSMÁ KAPITOLA

Nenechala ho, aby jí pomohl. Nedovolila mu, aby ji

zavedl zpátky k židli, ani aby ji podepřel.

„Nesahej na mě!" vykřikla mezi dvěma vzlyky.

Snažila se otevřít dveře, ale ruce se jí třásly, podlamo-

vala se pod ní kolena a přes slzy neviděla. Jako zvíře za-

hnané do kouta se otočila a natahovala proti němu ruce

s roztaženými prsty, jako by se chtěla bránit.

„Běž pryč! Běž pryč!"

Stál jako přimražený. Pak se otočil, zamířil ke svému

telefonu, zvedl sluchátko a řekl řecky nějaký příkaz.

Otočil se k Rhianně.

„Jde sem sestra Thompsonová. Prosím tě, ustup od

těch dveří, ať může vejít, já - já se tě nedotknu."

Rhianna se dusila svými vzlyky. Ozvalo se ostré

zaklepání.

„To je ona. Prosím tě, ustup kousek, ať může vejít."

Rhianna poslechla. Sestra Thompsonová opatrně ve-

šla. K Alexisově úlevě ihned zručně podepřela Rhiannu

a bez ohlédnutí ji vyvedla ven.

Alexis těžkým krokem obešel stůl a usedl na židli.

Před ním ležela hromada útržků smlouvy a roztrhaný

šek.

Dlouho nehnuté seděl a díval se na tu spoušť.

Potom pomalu, metodicky všechno uklidil do odpad-

kového koše.

Tak to by bylo, pomyslel si.

„Kde je Nicky?" Rhiannin hlas byl slabý, ale naléha-

vý, a zazníval z něj strach.

„Karen mu čte pohádku. Má se dobře, buďte klidná,"

odpověděla jí sestra Thompsonová. „Odpočiňte si."

Odpočívat bylo to jediné, co Rhianna mohla dělat. Cí-

tila se, jako by ji přejel parní válec.

Ano, to přesně vystihuje Alexise Petrakise, pomysle-

la si. Je jako strašný, těžký parní válec, který mě rozdrtí

na prášek, když ho nechám.

Hrdlo jí sevřel strach, a také odpor.

Odpor k muži, který klesl tak hluboko, že si chtěl kou-

pit vlastní dítě...

Musím Nickyho dostat pryč, naříkala v duchu. Dřív,

než bude pozdě!

Najednou se dveře do pokoje otevřely, a když vzhléd-

la, na prahu stál Alexis Petrakis.

Vypadal ještě vyšší a temnější než jindy. Bylo na něm

něco zvláštního, něco nového - ale Rhianna nevěděla co

to je, ani to nechtěla vědět.

„Sestro, rád bych si s vaší pacientkou promluvil pár

minut o samotě. Buďte tak laskavá a omluvte nás."

Bylo to zdvořilé, ale byl to rozkaz. Sestra Thompso-

nová se chvíli dívala svému zaměstnavateli do očí.

„Paní Daviesová se už nesmí rozčilovat," upozornila

důrazně nejbohatšího muže Řecka.

Alexis Petrakis vážně přikývl. „Nemám to v úmyslu."

Sestra Thompsonová přikývla a odešla. Když se za ní

zavřely dveře, Alexis vykročil k posteli a Rhianna se

okamžitě přikrčila.

Proboha, co chce dělat? zděsila se a tiskla se do pol-

štářů, které jí podpíraly záda.

Zastavil se u nohou lůžka. Díval se na ni. Dlouze. Cí-

tila, že se pod tím pohledem celá chvěje. Po čase, který

se zdál nekonečný, konečně promluvil.

„Zdá se," řekl zvláštně napjatým hlasem, „že jsem se

v tobě mýlil." Odmlčel se a Rhianna si všimla, že má za-

ťaté pěsti.

Vyděšeně na něj hleděla a v prstech svírala pokrývku.

„Ne ve všem," dodal přísně, „ale v jedné důležité ob-

lasti. Vypadá to, že ti na Nickym asi opravdu záleží,"

prohlásil věcně.

Rhianna vytřeštila oči.

Nemohla si pomoci. Šokované hleděla na muže stojí-

cího u postele.

„Myslel jsem, že je to jenom přetvářka, show uspořá-

daná pro mě, abych šel nahoru s cenou," pokračoval do-

cela bezvýrazně.

Rhianna na něj jen zírala.

„Ale to, že jsi kvůli němu odmítla dvacet milionů li-

ber... musím říct, že to je dost přesvědčivé." Zhluboka

se nadechl. „Dokonce tak přesvědčivé, že jsem připra-

ven své mínění o tobě... hmm, přehodnotit," prohlásil

skoro rozpačitě, ale pak se do jeho hlasu vrátil povědo-

mý zlostný tón. „I když ti nikdy neodpustím, že jsi přede

mnou mého syna tajila a už vůbec ne to, jak jsi ho poča-

la, rozhodl jsem se uvěřit, že ho máš opravdu radši než

moje peníze. Jsem připraven se s tebou usmířit. Uzavře-

me dohodu. Kvůli Nickymu, samozřejmě. Boj mezi ro-

diči by pro něj byl příliš destruktivní." .

Zabodl do Rhianny pohled černých očí. „Je jedno, co

k sobě cítíme. Záleží jen na jedné osobě, a to je náš syn.

Takže," nadechl se skoro s úlevou, „teď probereme dal-

ší postup. První úkol pro tebe je uzdravit se. Já se zatím

budu dál seznamovat se svým synem."

Stiskl rty a změřil si ji. Dívala se na něj s neskrývaným

nepřátelstvím. „Ocenil bych snahu z tvé strany, pouhá

zdvořilost by -"

„Zdvořilost?" skočila mu do řeči. Mluvila vzrušeným,

vysokým hlasem. „Ty ode mě očekáváš zdvořilost? Po

tom všem, co jsi mi řekl, vyhrožoval mi, vydíral mě -"

Alexisovi ztuhl obličej. „Řekl jsem, že uznávám, že ne

všechno, čeho jsem se obával, pokud se tebe týče, je

pravda -"

„Jenže všechno, čeho jsem se já obávala, pokud se tý-

če tebe, pravda je\" vykřikla a snažila se posadit. „Jsi

přesně takový křivák, jak jsem si myslela! Pořád mě je-

nom obviňuješ ze špinavostí a sám jsi přitom špinavec!"

Alexisovy oči se zlověstně zablýskly. Bylo vidět, že se

vší silou snaží ovládat.

„Vždyť říkám, že jsem se spletl -"

„Ale já říkám, že jsem se nespletla! Vždyť ses snažil

koupit mého syna! Co jsi to za člověka?"

Alexis ztěžka polkl. Nemohl jí říct, že tím sám prošel,

že jeho vlastní rodiče o něj smlouvali jako o kus zboží...

„Musel jsem se přesvědčit. Chtěl jsem si být naprosto

jistý. Musel jsem ti dát vybrat - Nicky nebo peníze."

Vytřeštila oči.

„To jsi udělal naschvál? Abys viděl, jestli bych proda-

la svého syna? To byl test?

Zavrtěla hlavou, neschopna slova.

„Potřeboval jsem se přesvědčit - právě jsem ti to vy-

světlil. Nicky nás potřebuje oba. Oba, Rhianno. Ať se

nám to líbí, nebo ne." Netrpělivě přešlápl. „Nechám tě

teď samotnou, ať si to v klidu rozmyslíš. A prosím tě,

aby ses připravila ještě na jednu věc: myslím, že je čas,

abych Nickymu řekl, že jsem jeho otec. Navrhuju, že

mu to povím dnes odpoledne." Upřel na ni naléhavý

pohled. „Bylo by dobré, abys u toho byla - možná bu-

de rozrušený a zmatený. Ale neodkládal bych to. V po-

slední době se kolem něj stalo dost nových věcí a než

začne nový život a řád, měl by strávit i tuhle změnu,

pro něj nejzásadnější."

Rhianna nehybně ležela a nespouštěla z něj oči.

Ještě chvíli se na ni díval, pak se otočil a beze slova

odešel.

„Mami, prosím tě, nakrájíš mi broskev?"

Nicky si z obrovské mísy na stole vybral tu největší

a podal ji Rhianně. Na druhém konci stolu pohodlně se-

děl Alexis se sklenkou vychlazeného chablis v ruce. V ti-

chu horkého odpoledne se ozýval jen bzukot ospalé

mouchy.

Byl to podivný oběd. Všechno vypadalo docela nor-

málně, až na to, že veškerá konverzace se soustředila

jen na Nickyho, který se obracel chvíli na Rhiannu,

chvíli na Alexise. Ti dva spolu přímo téměř nepromlu-

vili, a těch pár vět, které pronesli, inicioval dokonale

zdvořilý Alexis.

Rhianna si připadala jako ve snu. Měla pocit, že se

všechno odehrává za sklem akvária. Krájela broskev

a snažila se nedívat směrem k vysoké, tmavé postavě na

druhém konci stolu.

„Tady máš, zlato," řekla a podala talířek s naporcova-

nou broskví Nickymu.

„Díky." Nicky si hned nacpal ovoce do pusy. „Půjde-

me pak zase plavat? Prosím," dodal s plnou pusou a po-

hledem upřeným na Alexise. „Prosím, pane - pane Pe -

Petra -" Nevěděl, jak dál.

Alexis postavil sklenici s vínem na stůl. „Nemusíš mi

říkat pane Petrakisi," řekl přívětivě.

Rhianně se rozbušilo srdce. Předklonila se a nadechla

se, ale bylo už pozdě.

„Nicky, pověz mi," pokračoval rozvážně Alexis, „vy-

právěla ti máma někdy o tátovi?"

Ach bože, běželo Rhianně hlavou, on mu to poví teď,

už teď! Neměla jsem čas ho připravit -

„Nicky..." hlesla.

Nicky ji neslyšel. Cpal se broskví a přitom hleděl na

muže na konci stolu.

„Máma říkala, že já žádného nemám, že všechny děti

nemají táty."

„A chtěl bys ho mít?" zeptal se Alexis jako by nic.

Rhianna se pokoušela zachytit jeho pohled, aby ho

mohla zastavit, ale přitom věděla, že je to beznadějné.

Řekl, že to dnes udělá, a tak to taky bude.

Nicky pokrčil rameny. „Jenom kdyby byl hodný.

U nás v domě někteří tátové nebyli hodní. Křičeli a tak.

S mámou jsme se vždycky schovali, když křičeli."

Rhianna viděla, jak Alexisovi tuhne čelist. „Ale kdy-

bys mohl mít hodného tátu, který nekřičí, chtěl bys ho?"

„Byl by taky nemocný? Jako děda?"

Rhianna zavřela oči.

„Ne, byl by zdravý. Mohl by s tebou plavat a hrát fot-

bal. Házet kameny, které skáčou."

Nicky se rozzářil. „Jako vy?"

„Ano," přikývl Alexis. „Jako já. Vlastně..." Na vteři-

nu zaváhal a Rhianna poprvé postřehla, jak je napjatý.

„Možná, že ze mě by byl dobrý táta."

Nicky na něj hleděl.

„Co říkáš, Nicky? Bral bys mě?"

Najednou Rhianně vytryskly slzy. Pokusila se je za-

stavit, ale tekly jí po tvářích. Rozmazaně viděla Nicky-

ho, jak sedí na židli a nehýbe se.

„Jako jenom teď na prázdniny?" zeptal se ostražitě.

„Napořád. Na tak dlouho, jak budeš chtít. Ale začít

můžeme hned, co říkáš?"

Nicky chvíli zíral. Pak vyskočil ze židle a běžel k Rhi-

anně. „Mami! Můžu? Můžu mít tátu?"

Držel ji malýma rukama za paže a obracel k ní obličej

rozzářený nadějí.

„To víš, že můžeš, zlatíčko. Když si to tolik přeješ, tak

můžeš... můžeme..."

„Mami! My máme tátu! Já mám tátu!" Nicky se otočil

k muži, který mu právě nabídl neuvěřitelný dar. „Může-

me už začít? Prosím?"

Alexis přikývl. „Ano. Můžeme začít."

Na chvilku měla Rhianna dojem, že přes slzy zahléd-

la Alexisovu dojatou tvář. To zjištění způsobilo, že se jí

oči zalily slzami ještě víc.

DEVÁTÁ KAPITOLA

„Tati, pojď se podívat!

Tati, koukni na mě!

Tati, sleduj!"

Nickyho rozjásaný, vysoký hlásek se z pláže ozýval ce-

lé odpoledne.

Rhianna ležela podepřená polštáři ve stínu na terase.

Byla naprosto vyčerpaná - duševně, emocionálně, fyzic-

ky. Slzy se jí bez přestání hrnuly do očí, mrkala a otírala

si je, ale pořád jí tekly další. Stačilo se podívat na Nicky-

ho dole na pláži, jak se šplouchá ve vodě, staví hrady, ko-

pe do míče, to vše s výrazem naprostého štěstí.

Jednou přerušil hru, rozběhl se po schodech na terasu

a skočil Rhianně na klín. Držel ji tak pevně, že skoro ne-

mohla dýchat. „Mami, my máme tátu! My máme tátu!"

Seskočil a rozběhl se zase dolů k moři, za svým tátou.

Za Alexisem Petrakisem.

Za mužem, kterého měla tisíc důvodů nenávidět.

A přece...

Opravdu ho pořád nenávidím? ptala se sama sebe.

Můžu ho nenávidět teď, když Nicky ví, že je jeho otec?

Nicky by to poznal, cítil by mou nenávist...

Rhianna seděla a dívala se na ně, na otce se synem, jak

si hrají na sluncem zalité pláži.

Nenáviděla jsem ho pět dlouhých, těžkých let, zatím-

co můj otec umíral, můj syn mě potřeboval a já jsem se

pokoušela přežít, den za dnem, bez prostředků, bez na-

děje... Dokud jsem se nezhroutila.

Ale teď se můj život úplně změnil - zase díky Alexi-

sovi Petrakisovi. Co mám dělat?

Byla unavená myslet, unavená cítit. A tak jen ležela

a zvykala si na fakt, že její syn má otce. Dívala se, jak hra-

jí fotbal. Jako branky jim sloužily zříceniny pískových

věží. Nicky se smál a Alexis -

Při tom pohledu se jí tajil dech.

Alexis Petrakis běhal po písku bos, jen v kalhotách

a tričku, černé vlasy měl rozcuchané větrem a taky se

smál.

Raději zavřela oči.

Alexis Petrakis je Nickyho otec.

To je všechno. Nic víc.

„Dnes vyrazíme na výpravu," prohlásil Alexis. „Po-

plujeme objevit tajnou pláž."

Nicky zvedl hlavu od snídaně a oči mu zářily.

„Poplujeme lodí?"

Alexis rychle pohlédl na Rhiannu. Zbledla a vypada-

la vyděšeně.

„Je to bezpečné a budeme mít vesty," podotkl rychle.

„Mami! Prosím!"

Mateřský instinkt jí radil ten výlet zakázat. Lodě jez-

dí po moři a v moři se děti můžou utopit. Ale Nicky vy-

padal tak nadšeně...

Nejisté se nadechla. „No, já -"

„Jo, jo, jo! Poplujeme lodí!"

Nicky poskakoval na židli.

„Nečekal jsem, že z toho budeš tak nervózní," divil se

Alexis. „Vždyť tvůj otec dělal jachty, ne? Copak tě jako

dítě nebral s sebou na moře?"

„Svého otce jsem jako dítě moc neviděla," vysvětlo-

vala Rhianna a snažila se být co nejstručnější. „Opustil

nás a moje matka se s ním rozvedla, když jsem byla jen

o málo větší než Nicky. Žily jsme v Oxfordshiru, což je

od moře dost daleko."

Nechtěla mluvit o svém dětství. A už vůbec ne s Ale-

xisem Petrakisem. Nechtěla s ním vůbec mluvit. Ale

věděla, že se o to musí poku§it. Seděla a odpovídala na

otázky, jako by se mezi nimi nikdy nic nepříjemného

nestalo.

Alexis se zamračil. „Tvá matka si nepřála, aby ses stý-

kala s otcem?" V jeho hlase byl podivný osten.

„Ne, bylo to naopak," bránila matku. „Můj otec pro

nás neměl čas. Ani pro ni, ani pro mě, ani pro nikoho ji-

ného, jen pro své lodě. Takže ne, na moře mě nikdy ne-

vzal. Později, jako studentka jsem si udělala kurz plach-

tění, myslela jsem, že to tátu potěší, jenže -"

Zmlkla. Proč mu to proboha vyprávím? pomyslela si.

Proč zrovna jemu vykládám o svých ubohých pokusech

zaujmout svého otce?

„Jenže?" pobídl ji.

Pokrčila rameny.

„Psala jsem mu, když jsem složila první zkoušku, ale

nikdy mi neodepsal a já jsem toho brzy nechala."

„Co jsi vlastně studovala?"

Zaraženě na něj pohlédla. Proč ho to zajímá?

„Účetnictví. Nic vzrušujícího. Bylo to praktické roz-

hodnutí, věděla jsem, že pak seženu práci. Máma nemě-

la moc peněz - táta jí skoro nic nedával - takže -"

„Ty jsi účetní!" zeptal se s úžasem.

Rhianna na něj nechápavě hleděla. „No ano. Když

matka umřela, šla jsem za tátou a nabídla mu, že pro něj

budu pracovat, abych mu pomohla. Pak jsem zjistila, že

jeho firma je na tom hodně špatně a bylo mi jasné, že je-

diná možnost, která mu zbývá, je sehnat investora, kup-

ce nebo nějakého společníka... Proto jsem oslovila

MML, to už jsem ti říkala."

„Neřekla jsi mi, že jsi účetní." Tvářil se, jako by ho zá-

měrně podvedla. Mračil se a tiskl rty.

„A co by to změnilo, kdybys věděl, že jsem účetní?"

„Co by to změnilo? Opravdu se mě na to musíš ptát?"

Upíral na ni ten podivný zkoumavý pohled, kterým ji

v poslední době pozoroval.

Upadla do rozpaků. Ten pohled ji rozčiloval.

Vstala a natáhla ruku k Nickymu. „Pojď, jdeme si vy-

čistit zuby."

Nicky neochotně sklouzl ze židle a chytil se jí za ruku.

Aniž pohlédla na Alexise, vyšla s Nickym ze dveří.

Na lodi Nicky zářil štěstím. Vmáčknutý mezi Alexi-

sova kolena držel kormidlo a pomáhal řídit. Rhianna

seděla na zádi a se zaťatými zuby snášela házení lodi na

vlnách.

Každý náraz ji zabolel, ale cítila, že kvůli Nickyho na-

dšení to stojí za to.

Pláž byla opravdu tajná. Byla tak malá, že ji mezi dvě-

ma skalisky vybíhajícími do moře téměř nebylo vidět,

ale když připluli blíž, spatřili pruh nádherného bělost-

ného písku a azurově zbarvenou mělčinu.

„Budeme se potápět!" oznámil jí Nicky. „Táta a já."

Alexis spustil kotvu a lehce seskočil do průzračné

mělké vody. Vzal Nickyho a přenesl ho na pláž. Pak se

vrátil k lodi a natáhl ruce.

„Já sama," řekla Rhianna okamžitě. Vstala na nejis-

tých nohou a v tu chvíli se loď zhoupla. Rhianna ztratila

rovnováhu, zakymácela se a instinktivně natáhla ruku

po nejbližším pevném předmětu.

Ukázalo se, že to je Alexis.

Než se stačila vzpamatovat, vzal ji do náručí stejně leh-

ce jako předtím Nickyho. Na jeden kratičký okamžik po-

cítila jeho ochranitelskou sílu a pak ztuhla jako kámen.

Alexis se s tím podivně prkenným tělem v náručí za-

mračeně brodil mělčinou k pláži.

Taková tedy nebyla, tenkrát, když jsem ji nesl do po-

stele, napadlo ho. Tenkrát byla vláčná jako med... Ale

na to radši nebudu vzpomínat, ta noc je to poslední, na

co chci myslet. A Rhianna Daviesová je ta poslední že-

na na zeměkouli, která by mě mohla přitahovat. Ale

přesto - nemusela by hned tak vyvádět, když se jí do-

tknu. Jako bych byl zrůda.

Když ji postavil na písek, Rhianna od něj odskočila ja-

ko uštknutá hadem. Alexis na to nereagoval, měl plné

ruce práce s přenášením věcí z lodi na břeh a se stavbou

tábořiště ve stínu skály.

Nicky kolem něj vzrušeně pobíhal. „Tak už pojď, ta-

ti," škemral a vytahoval z tašky potápěčské brýle.

„Počkej, ne tak rychle," odpověděl Alexis. „Jedno po

druhém - nejdřív si nasadíme ploutve."

Rhianna je pozorovala ze svého stanoviště na dece.

Stáhla si záchrannou vestu, ale Alexis i Nicky si ty své

nechali. Nemohla si pomoci, očima se stále vracela

k Alexisovi. V té vestě vypadala jeho ramena ještě širší

než obvykle, jeho nohy delší, boky užší...

Zachvěla se. Jako by se k ní vracel jeden dlouho za-

pomenutý pocit...

Vzpomněla si na ten kratičký moment, kdy ji objal

a zvedl z paluby jako pírko.

Zavřela oči.

Najednou ji přepadl pocit absolutní ztráty. Jako by jí

něco vzácného a drahého náhle zmizelo ze života.

Co to je za hloupost, napomínala se. Alexise Petraki-

se jsem nikdy neměla.

To on měl mě - na jednu krátkou noc. Pobavil se,

a pak se mě zbavil, rychle a surově. Na to nesmím nikdy

zapomenout.

„Není moc těžký?"

Alexis kývl směrem k Nickymu, který - zcela vyčer-

pán potápěním a posléze vydatným obědem z pikniko-

vého koše, který jim připravila Maria - usnul Rhianně

na klíně.

Rhianna zavrtěla hlavou.

Alexis ležel na vzdáleném konci deky a na sobě měl

jen tričko a plavky. S půvabem pantera se protáhl a na-

pnul přitom dlouhé svalnaté nohy.

Rhianna uhnula očima.

„Nikdy není moc těžký," usmála se při pohledu na spí-

cího syna. Uhladila mu rozčepýřené vlásky na skráních.

Alexisovi se zablýsklo v očích.

Něžný úsměv ji změnil. Rozsvítil jí tvář a zjemnil jí ry-

sy. Nebyla už tak zubožená a vyzáblá, jako před pár dny,

teď byla prostě jen štíhlá a křehká. Její pleť ztratila ne-

mocný odstín, slunce jí zbarvilo tváře do medová a jasná

egejská obloha jí rozsvítila oči, které teď byly ještě mod-

řejší než tenkrát...

Při té myšlence se Alexis zarazil. Na vzhledu Rhianny

Daviesové nezáleží, napomínal se. Je to matka mého sy-

na. Nic víc.

A taky účetní, vzpomněl si. Zamračil se.

Opravdu dělala svému otci účetní, když mě tehdy

požádala o soukromý rozhovor? Můžu si to ověřit.

O takových věcech existují záznamy. Jestli byla účetní

otcovy firmy, tak potom možná... možná že jsem... Ale

ne, to je jedno. I kdyby se mi nenabídla ze zištnosti, ne-

mohl bych jí odpustit, že přede mnou skrývala mé dítě,

že oddělila otce od syna, že byla tak krutá, pomsty-

chtivá, nelítostná -

Zarazil se a stiskl rty.

Proč jen ta slova zní tak povědomě?

„Pověz mi, jaký byl Nicky, když se narodil? Máš něja-

ké fotky?" zeptal se. Tvářil se rezervovaně, ale když se

mu podívala do očí, viděla v nich úpěnlivost a hlad.

Ucítila bodnutí viny.

Neměl možnost vidět Nickyho jako miminko, jako ba-

tole. To už se nedá napravit.

„Nějaké mám/ řekla rozpačitě.

„Já - rád bych je někdy viděl."

Je to možné, že zaváhal? Že i on je na rozpacích?

Mocný, panovačný Alexis Petrakis? Muž, kterému stači-

lo jen lusknout prsty, a měl všechno, co chtěl? Muž, kte-

rý si myslel, že může kohokoli obvinit bez důkazu?

Muž, který nemá vzpomínky na dětství svého syna.

„Nicky byl odjakživa moc hodné dítě," řekla tiše.

„Vůbec nezlobil. Byla jsem ráda, protože můj otec -"

Polkla. „No, můj otec byl hodně nemocný - snažila jsem

se ho tolerovat -"

„Vyčítal ti, že máš dítě?"

„Pořád," přikývla a v jejím hlase byla trpkost. „Mému

otci vadil každý, kdo se stavěl mezi něj a jeho práci."

„Stýská se ti po něm?"

Stiskla rty. „Ne. Je hrozné to vyslovit, ale je to pravda.

Nezáleželo mu na mé matce, ani na mně, ani na vnuko-

vi. Proč by někomu mělo záležet na něm? Já jsem pro něj

udělala všechno, co jsem mohla. Ale to mu nestačilo. Ne-

dokázala jsem mu vrátit to, co miloval - jeho firmu."

Vzdychla. „Po nějakém čase mi to začalo být jedno. Mě-

la jsem Nickyho. To mi stačilo." Ztišila hlas a usmála se.

„Nicky byl - Nicky je moje všechno. A vždycky bude."

Zvedla bradu a pokračovala bojovně: „Nicky je ten

jediný důvod, proč jsem tady. Nicky je s tebou šťastný -"

Zlomil se jí hlas a nastalo ticho.

Pak se ozval Alexis.

„Proč jsi plakala, když jsem mu řekl, že budu jeho

táta?"

„Protože byl šťastný. Měla jsem kvůli němu takovou

radost. Ty - ty jsi -" Zhluboka se nadechla a konečně vy-

slovila, co věděla, že mu musí říct. „Udělal jsi to dobře.

Překvapil jsi mě, já - musím uznat, že to s ním umíš a zdá

se - že ti na něm opravdu záleží."

„Proč by mi na něm nemělo záležet? Myslela sis, že

budu jako tvůj otec?"

„Já -" zajíkla se. „Ano."

Alexis se na ni díval a nic neříkal.

Po chvíli promluvil tichým hlasem. „Budu mít Nicky-

ho ze srdce, z celé své duše rád, dokud budu živ. Nikdy

ho od sebe neodeženu - tak, jako můj otec odháněl mě."

Překvapeně na něj pohlédla. Nespouštěl z ní oči.

„Byl jsem na tom stejně jako ty," pokračoval tiše. „Ce-

lé dětství, celé mládí jsem toužil, aby mě můj otec začal

mít rád. Ale to se nikdy nestalo." Nadechl se a hlas se mu

začal lámat. „To se nikdy nestalo."

Bez rozmýšlení k němu natáhla prsty a nesmírně rych-

lým, nesmírně jemným pohybem ho pohladila po ruce.

Hned ucukla, ale už se to nedalo vzít zpět.

Na okamžik se sblížili - jako dvě děti, jejichž dětství

zničila krutost rodičů.

V tu chvíli Rhianna cítila, jak se jí srdce naplňuje

šťastnou jistotou, že Nicky je přece jen v bezpečí - je sy-

nem muže, který by nikdy, za žádnou cenu nedokázal

zradit lásku dítěte. Do očí jí vstoupily slzy.

„My to dokážeme, Rhianno," řekl Alexis s přesvěd-

čením. Neřekl, co mají dokázat, ale Rhianna chápala, co

tím myslí. To znamenalo odložit nenávist a nedůvěru,

kterou k sobě chovají. Kvůli Nickymu.

Zatajil se jí dech.

„Já - já to zkusím," řekla tiše.

Přikývl a nespouštěl z ní oči.

„Díky."

Zůstali na pláži až do pozdního odpoledne. Když se

Nicky probudil, byl celý žhavý do dalšího potápění a pak

i plavání a nakonec podnikl se svým otcem objevitelskou

výpravu do skal.

Rhianna je pozorovala a cítila přitom, že se teď na

Alexise dívá jinak než dřív. Vědomí, že jeho dětství bylo

stejně nešťastné jako její, jí umožnilo pochopit, proč

chce za každou cenu být Nickymu dobrým otcem. Teď

věřila, že to myslí upřímně.

Alexis není jen bohatý a mocný muž, který používá

peníze k ovládání druhých, uvědomila si. Je zranitelný.

Je lidský. Je úplně jiný, než jsem si myslela - celých dlou-

hých pět let.

Když se vrátili do vily, Nicky běžel hledat Karen, aby

jí vyprávěl o svém novém dobrodružství. Alexis odešel

dát si sprchu a poté se zavřel do pracovny. Rhianna zů-

stala sama se sestrou Thompsonovou.

Poslušně si vzala léky, pilně prováděla rehabilitační

cvičení, ale myšlenkami byla jinde - natolik, že když jí

sestra Thompsonová u toaletního stolku sušila čerstvě

umyté vlasy, nevzhlédla, dokud fén neutichl. Teprve pak

se podívala do zrcadla.

„Panebože!"

Sestra Thompsonová jí vysušila vlasy stejně zručně, ja-

ko by to udělal kadeřník - kterého ostatně neviděla už

dobrých pět let. Nemohla si to dovolit a vzhledem k in-

tenzitě svého společenského života to ani nepotřebovala.

Nepotřebovala to ani teď, ale sestra Thompsonová se

zdála tak potěšená svým výtvorem, že Rhianna nedoká-

zala říct nic, než: „To je nádhera!"

A byla.

Sestra Thompsonová se spokojeně usmála. „A to ješ-

tě není všechno," podotkla.

Přišla Karen a přinesla s sebou tašku s líčidly.

„Co se to tu děje?" ptala se Rhianna se smíchem.

„To je součást léčby. Pacient se zotaví rychleji, když

vypadá dobře," odpověděla sestra Thompsonová.

Rhianna se poddala. Nejen, že nechala Karen, aby ji

nalíčila, ale dovolila jí, aby ji oblékla do svých barevných

letních šatů a nazula jí svoje sandály.

Nakonec Karen poodstoupila a zálibně si prohlížela

své dílo. „Vypadáte fantasticky!"

Sestra Thompsonová přitakala. „Nikdo by nepoznal,

že jste byla nemocná."

Rhianna hleděla na svůj obraz v zrcadle.

Ne, myslela si, nevypadám nemocná. Vypadám jako -

Jako jsem vypadala kdysi.

V hlavě se jí začínaly rodit myšlenky, které rychle

zaháněla.

Nemáš nikoho, komu by ses měla líbit, napomínala se.

A už vůbec se nepotřebuješ předvádět před Alexisem

Petrakisem. Je to Nickyho otec - nic víc.

Rhiannina proměna se nedala přehlédnout. Když při-

šla dát Nickymu dobrou noc, vykulil oči.

„Mami! Vypadáš krásně!"

Usmála se.

„Díky, miláčku."

Natáhl k ní ruce. „Pusu," přikázal.

Rhianna ho objala a Nicky jí vlepil mlaskavou pusu na

obě tváře.

„Máma," řekl zasněně a uvelebil se na polštáři. „Má-

ma, Nicky, táta," recitoval. „A Míša." Objal potrhané-

ho medvídka a přitiskl ho k sobě. „Táta už mi dobrou

noc dal," oznámil. „Říkal, že zítra zase můžeme plout

lodí. Říkal, že zase můžu řídit. Říkal..." Hlas se mu

zvolna vytrácel.

Rhianna počkala, dokud tvrdě neusnul, pak se natáh-

la a ztlumila světlo noční lampičky. V polotmě seděla na

posteli, dotýkala se malé ruky svého spícího syna a cíti-

la, jak mezi nimi proudí láska - jako vzácné teplo, jako

požehnání. Seděla tak dlouho, než se pomalu předkloni-

la a vtiskla mu na čelo lehoučký polibek. Pak vstala

a otočila se ke dveřím.

A strnula. Ve dveřích do chodby se rýsovala mužská

silueta.

Alexis.

Jak dlouho už tam stojí? lekla se. Byl tam ještě před-

tím, než jsem zhasla světlo?

S bušícím srdcem k němu zamířila a protáhla se kolem

něj do haly. V tu chvíli se z kuchyně vynořil Stavros

a spěchal jí otevřít dveře do jídelny.

„Kyria" řekl tichým, úslužným tónem.

Bylo prostřeno pro dva. Okamžitě se jí vybavil po-

slední večer, který tu ve dvou strávili, celá ta strašlivá

hádka. Ale snažila se raději nevzpomínat. Potřebovala

soustředit všechny své síly na to, aby se dokázala s Ale-

xisem usmířit. Ne kvůli sobě, ale kvůli Nickymu.

Přijala židli, kterou jí Stavros nabízel. Když se poho-

dlně usadila a vzhlédla, zalétla očima k Alexisovi.

Fascinovaně na ni zíral.

Jako zjevení z minulosti.

Alexis byl v šoku.

Jistě, uběhlo pět let, říkal si, už jí není dvacet, nemá

tak dlouhé vlasy a obličej ztratil mladistvou boubelatost.

Ale přesto je neuvěřitelně krásná.

A poprvé si oblékla něco, co nevypadá, jako by to vy-

táhla z popelnice. Má na sobě jenom obyčejné letní šaty,

ale i to je obrovský pokrok oproti jejím obvyklým vyta-

haným tričkům a pytlovitým kalhotám. Ty šaty dokonce

naznačují, že má pořád ještě prsa...

Přejel očima dvě klenuté křivky pod tenkou látkou.

Šaty neměly velký výstřih, ale ňadra se i tak hezky rýso-

vala.

Srdce mu začalo bít o něco rychleji.

Rhianna měla chuť sebrat se a utéct. Před Alexiso-

vým pohledem nebylo úniku. Bylo to mučivé, bylo to

nekonečné.

Zatracené ženské, co mi to provedly? naříkala v duchu.

Ale věděla moc dobře, co provedly. Vrátily jí žen-

skost. Nebyla ženou už moc dlouho.

Pět let.

Nebyla ženou od té doby, co jí Alexis Petrakis svlékl

stříbrné šaty a položil ji na postel.

Pohlédla do černých očí naproti sobě.

V tu chvíli ji vzpomínky zachvátily jako požár. Ta vše-

objímající, zničující, zahanbující touha zase ožila. Byla

tu. Tak jako v ten dávný večer před pěti lety. Snažila se

ji potlačit, zahnat, zničit... Ale marně. Nemohla nic dě-

lat, byla bezmocná, bez vůle, rozplývala se, v žilách jako

by jí místo krve tekl hustý zlatý med.

Já nechci! křičela v duchu. Já to nechci cítit! Nechci ho

chtít!

Ale věděla, že nic nezmůže. Chtěla ho. Chtěla ho prá-

vě tak jako tenkrát.

Nikdy mu nedokážeš odolat. Nikdy, uvědomila si.

Na okamžik ji zaplavilo zoufalství, ale pak se

vzchopila.

Musím proti tomu bojovat, nesmím se poddat! Už jed-

nou jsem udělala chybu a málem mě to zničilo.

Zmobilizovala veškerou svou sílu. Zvedla bradu.

Hruď se jí rychle zdvíhala, jako při fyzické námaze. Bo-

jovala, aby se stala tím, kým chce a musí být.

Nickyho matkou. Ničím víc.

To taky v jeho očích jsem, napadlo ji. Nickyho matka,

nic víc.

Sáhla po sklenici bílého vína, které jí Stavros nalil,

a zhluboka se napila.

Nejradši by utekla. Ale tím by přiznala, že se něco dě-

je, že ten upřený pohled temných očí má nějakou váhu.

To nemůžu dopustit, říkala si. Musím dělat, že se nic

neděje. Musím mluvit, musím něco říct - cokoli.

Vyslovila první, co ji napadlo.

„Díky za ten výlet na lodi. Nicky byl absolutně

nadšený."

Vteřinu Alexis neodpovídal. Pak s viditelným úsilím

promluvil.

„Zítra se projedeme na plachetnici. Uvidíme, kolik si

toho pamatuješ z toho kurzu."

„Určitě nic," řekla rychle.

Stavros přinesl první chod - mísu čerstvých darů mo-

ře. Odhodlaně jedli a konverzovali na neutrální téma,

nejdřív o plachtění obecně, pak Alexis převedl řeč na

specifika Egejského moře. Mluvil zaujatě o meltemi, su-

chém severozápadním větru, který tu foukal v létě, o ná-

hlých nebezpečných bouřkách a komplikovaných změ-

nách proudů zrádného moře, které jako by neznalo

příliv a odliv... Mluvil dlouze a zajímavě, ale celou tu do-

bu měla Rhianna pocit, že nemyslí na to, co říká.

Vadilo jí to, aniž vlastně věděla proč.

Neměla energii nad tím bádat - všechny své síly spo-

třebovala na jediný heroický výkon - vést nenucenou

konverzaci. Vedla si dobře, přikyvovala a ve vhodných

chvílích kladla zdvořilé otázky, jako by byli dva náhodní

známí.

Aspoň, že na mě přestal tak zírat, pomyslela si s úlevou.

Šokovala jsem ho, to je všechno. Šokovalo ho, že zase

vypadám jako člověk. Nic víc.

Byla ráda, když večeře konečně skončila a Stavros do-

nesl kávu. Rozhovor ji vyčerpal a začaly ji přemáhat ne-

příjemné pocity. Zaháněla je, ale bouřily pod povrchem,

jen vybuchnout. Snažila se ovládnout, dodržet slib, kte-

rý mu dala odpoledne - že se s ním pokusí usmířit.

Ale i když teď věřila, že Alexise k synovi váže to nej-

silnější citové pouto, pořád tu byla jedna věc, na kterou

neznala odpověď.

Je ke mně zdvořilý kvůli Nickymu, říkala si, ne kvůli

mně. A i když mu můžu důvěřovat, že neublíží Nickymu,

jak mu mám důvěřovat ve vztahu k sobě? Po tom všem,

co mi udělal, z čeho mě obviňoval... Copak mu můžu

ještě někdy věřit? Může věřit on mně?

Na odpověď nemusela dlouho čekat.

Káva se podávala na terase.

Byl krásný teplý večer pozdního jara. Z křoví se ozý-

val ohlušující zpěv cikád a teplý vítr zvedal vlny, které

s tlumeným hukotem dopadaly do písku po nimi. Kromě

malého kruhu světla kolem svíčky, kterou Stavros po-

stavil na stůl vedle tácu s kávou, byla všude sametově

černá tma, tlumená jen měsíčním svitem, který postříb-

řil písek a nablýskal vlny.

„Není ti zima?" zeptal se Alexis.

Zavrtěla hlavou.

„Ne, děkuju, je mi dobře. Je tu krásně."

Ztichla a čekala, až si její oči zvyknou na tmu. Na dru-

hé straně stolu rozeznávala tmavý Alexisův obrys. Jeho

bělostná rozhalená košile zářila do tmy, ale tvář měl ve

stínu.

Zvolna se napila kávy a vděčně vdechovala její vůni.

Koutkem oka sledovala Alexise, jak se uvolněně opírá

a natahuje si pod stolem dlouhé nohy. V dlaních držel

sklenici brandy, svého šálku řecké kávy se dosud nedotkl.

Zdálo se, že ani on si nepřeje nic jiného než sedět mlč-

ky ve tmě.

Rhianna pozorovala, jak se měsíční světlo odráží od

bílých zpěněných vrcholků vln a jak vlny u břehu klesa-

jí a rozplývají se v neměnném nekonečném rytmu.

Z vily se neozval ani hlásek. Služebnictvo mělo poko-

je na druhé straně domu a Nicky tvrdě spal.

Byla to chvíle plná míru.

Ale pod klidným povrchem bouřily skryté proudy.

Rhiannina mysl pádila zakázanými cestami.

Budoucnost se před ní rozprostírala jako noc nad mo-

řem - temná, neproniknutelná.

Co se s námi stane? říkala si. Co se stane, až se uzdra-

vím? Co pro mě a pro Nickyho Alexis plánuje? Tolik mi

vyhrožoval, ale teď se zdá, že si přeje, abychom žili v mí-

ru, nebo ne?

Snad mi konečně věří - věří, že jsem dobrá matka.

Obrátila k němu utrápenou tvář plnou obav a po-

chybností.

Jeho výraz byl neproniknutelný. Chvíli se na ni po-

zorně díval, a pak se tiše zeptal: „Copak je?"

„Co se s námi teď stane?" zeptala se ustaraně. „Říkal

jsi, že se chceš smířit, abychom neublížili Nickymu. Ale

co bude pak?" Pátravě mu hleděla do tváře.

Upřeně na ni hleděl, ale jeho oči nic neprozrazovaly.

Snad je to proto, že vůbec nic necítí, napadlo ji. Ale vě-

děla, že to není pravda. Cítila, jak pod jeho klidným ze-

vnějškem probíhá jakési napětí.

Pak promluvil. „Co bude pak?" zopakoval tiše. „No,

myslím, že na to existuje jen jedna jediná odpověď."

Klidně na ni hleděl.

„Vezmeme se," prohlásil.

DESÁTÁ KAPITOLA

Rhianna chvíli prostě jen zírala. Cítila se jak ve zpo-

maleném filmu - něco bylo vyřčeno, ale její mysl to do-

sud nebyla schopna zaznamenat. Vteřiny se vlekly jako

staletí. Nemohla uvěřit vlastním smyslům.

Slyšela jsem opravdu, co si myslím, že jsem slyšela? Je

možné, že Alexis Petrakis právě řekl to, co si myslím, že

řekl?

Údivem otevřela ústa. „Vezmeme se?" opakovala

nevěřícně.

Přikývl. „Je to jediné řešení," prohlásil. „Nicky potře-

buje oba rodiče. Normální rodinu. Stabilitu. Takže se

vezmeme."

Chvíli na něj zírala. „Ty jsi blázen," řekla.

V jeho očích cosi problesklo, ale nebyl to hněv.

„Přemýšlej o tom," řekl a napil se brandy.

„Přemýšlet o tom? Já o tom přemýšlet nepotřebuju!"

V hlase se jí začal ozývat vysoký nepříjemný tón. Napří-

mila se a mluvila čím dál tím hlasitěji. „Ty si děláš legra-

ci, že je to tak? Myslíš si, že jsi vtipný, že můžeš... že

jsi..." Nedostávalo se jí slov.

„Prostě opakuju, že je to jediné řešení." Nevypadal,

že by se ho její reakce v nejmenším dotkla. Ale hluboko

v očích měl nový výraz - něco, co nedokázala rozluštit.

„Oba chceme žít se svým synem," pokračoval klidně.

„Když se vezmeme, ať už budeme žít kdekoli, bude mít

nás oba a my oba budeme mít jeho."

Rhianna se opřela dlaněmi o stůl.

„Přestaň!" vykřikla. „To, co navrhuješ je sprosté a ne-

vkusné a absurdní a... a... ach bože, v životě jsem nesly-

šela něco tak šíleného!"

Zamrkal. „Můžeš mi vysvětlit proč?"

Slyšela v jeho hlase dotčený tón.

„Proč? Tý se ptáš proč? vybuchla. „Po tom všem, co

jsi mi řekl, z čeho jsi mě obvinil, co jsi mi udělal? Poku-

sil ses mi vzít syna. Opakovaně. Snažil ses mě zastrašit,

vyhrožoval jsi mi a dokonce ses mě pokusil podplatit -

zkoušel jsi koupit mého syna!"

„Už jsem ti to vysvětlil - musel jsem zjistit, kdo oprav-

du jsi," odpovídal trpělivě. „Musel jsem se přesvědčit,

jestli ti nejde jenom o peníze. Když jsi odmítla dvacet mi-

lionů liber, pochopil jsem, že Nicky je v dobrých rukou.

Rhianno -" Tón jeho hlasu se změnil. „Tohle si můžeme

ušetřit. Už jsem uznal, že nejsi taková, jako jsem si mys-

lel, když jsem se o Nickym poprvé dozvěděl. To už má-

me za sebou. Už mi nemusíš dokazovat, že nejsi žádná

zlatokopka."

Nadskočila. „Jistě, já jsem jenom ženská, která si mys-

lela, že tě přiměje ke koupi firmy, když s tebou půjde do

postele!"

Viděla, jak mu na okamžik ztuhla tvář. „To už taky

máme za sebou," řekl po chvíli.

Rhianna se prudce předklonila. „Vážně? Jsi si jistý?"

„Jsem. Zjistil jsem, že jsi před pěti lety opravdu pra-

covala pro svého otce jako účetní. Odpoledne, když

jsme se vrátili z výletu, čekalo na mě pár faxů, které to

potvrdily."

„Ty jsi to ověřoval?" řekla pomalu.

„Přesně tak. A díky tomu jsem pochopil tvou situaci

- tvůj otec byl ve vážném stavu v nemocnici, měli jste

hodně komplikovaný vztah a k tomu finanční problé-

my... Zkrátka pochopil jsem, proč jsi za mnou tehdy na

té večeři přišla a proč jsi byla tak... vstřícná a šla jsi se

mnou do pokoje. Ale ty musíš chápat, že jsem si to špat-

ně vyložil. Bylo to nedorozumění."

„Nedorozumění," opakovala dutým hlasem. Cítila

vzrůstající příliv paniky. Tak tedy nedorozumění. Nic víc.

„No ano," pokračoval, jako by si nevšiml, jak je roz-

rušená. „Takže teď na to můžeme zapomenout a myslet

radši na budoucnost. Nickyho budoucnost. Oba se shod-

neme na tom, že to je pro nás to nejdůležitější: aby byl

Nicky šťastný. To je důvod, proč bychom se měli vzít -

abychom mu mohli dát pocit bezpečí, stability, domova,

rodiny... prostě všechno, co potřebuje."

Rhiannou zmítaly rozporné pocity. Dívala se na něj

a snažila se mu vyčíst z obličeje, co cítí, ale Alexis nehnul

ani brvou a klidně na ni upíral své černé oči.

A pak jí to došlo. No jistě, to je ta záhada, proto ten

divný dojem, že Alexis něco skrývá!

„Panebože," řekla pomalu. „Já vím, o co se pokoušíš.

Prozradil ses, když jsi řekl, že sis musel prověřit, co jsem

zač. Tohle je jeden z tvých testů, že je to tak? Že je to tak?

Máváš mi před nosem nabídkou manželství, a když po ní

skočím, bude to důkaz, že jsem zlatokopka, že nesním

o ničem jiném než se vdát za milionáře, ověsit se dia-

manty a drahými šaty a užívat si až do smrti! Víš co, jdi

k čertu!"

Odstrčila židli a vstávala.

„Proto jsem to neříkal! Rhianno -"

„Je to jen další hnusný test! Ale já ho podstupovat ne-

budu, rozumíš?" Bouchla rukou do stolu. „Už dost!" vy-

křikla. „Dost."

Cítila v hrudi nesnesitelný tlak. Ale nebyl to hněv.

Byla to bolest.

Zavřela oči.

Udělala jsem strašnou chybu. Začala jsem mu důvě-

řovat. Věřila jsem mu ty řeči o smíření, o klidném životě

pro Nickyho. Uvěřila jsem, že bude dobrý otec.

Jenže on neuvěřil mně. Neuvěřil, že jsem dobrá matka.

Odvrátila se a s očima plnýma slz klopýtala z terasy

pryč.

„Rhianno -"

Slyšela vrzání židle a rychlé kroky. Vzal ji za paži.

„Nech mě na pokoji!" vykřikla. „Nedotýkej se mě!

Nesnesu, aby ses mě dotýkal!"

Setřásla jeho ruku, rozběhla se k francouzskému ok-

nu vedoucímu do její ložnice a vzápětí zmizela ve tmě

pokoje.

Alexis Petrakis zůstal stát.

Tiše zaklel a sevřel rty.

Jak je možné, že jsem to nezvládl? Zase jsme tam, kde

jsme byli.

Šel zpátky ke stolu, sesul se do křesla, natáhl se po

lahvi brandy a nalil si velkorysou dávku. Vypil ji na ex.

Jak jsem to mohl tak zpackat? Jen tak na ni vybafnout

nabídku k sňatku.

Byla to chyba.

Už ve chvíli, kdy ta slova vypustil z úst, cítil, že dělá

strašlivou chybu. Jenže během večeře nedokázal rozum-

ně uvažovat a -

Kdy vlastně v přítomnosti Rhianny Daviesové ro-

zumně uvažoval?

Určitě ne ten den, kdy se potkali, a určitě ne dnes večer.

Její krása ho vyvedla z míry, tehdy stejně jako dnes.

Zamyšleně hleděl do tmy. Měsíc se schoval za mraky

a kolem se rozhostila neproniknutelná temnota. Bylo

slyšet jen cikády a hukot moře.

Chci ji, uvědomil si. Chtěl jsem ji, když jsem ji poprvé

uviděl, a chci ji i teď.

Natáhl se pro láhev brandy a znovu si nalil. Když se

napil, hrdlo měl jako v ohni. Celé tělo měl jako v ohni.

Chci ji. Chci ženu, která nechce mě. Odskočila ode

mě, křičela, abych se jí nedotýkal.

Přimhouřil oči a postavil sklenici na stůl.

Už jednou jsem ji přiměl, aby se celá rozplývala pod

mým dotekem. Už jednou mi roztála v náručí a umírala

touhou, abych si ji vzal.

Dokážu to znova.

Je jasné, že to bude velice delikátní operace. Budu

muset postupovat velmi, velmi jemně. Nemůžu si dovo-

lit další chybu.

V sázce je příliš mnoho.

JEDENÁCTÁ KAPITOLA

„Tak vidíte. Říkala jsem, že se doktor Paniotis bude

divit, jaké děláte pokroky," pronesla sestra Thompso-

nová s pýchou a zadostiučiněním, když zavírala okno.

Nad domem rámusila helikoptéra odvážející doktora

na pevninu.

Rhianna se na ni z postele slabě usmála.

Měla bych mít taky radost, říkala si. Jenže žádnou

radost necítila. Celou noc a celé dopoledne ji tížila de-

prese, kterou nedokázalo rozptýlit ani Nickyho veselé

dovádění.

Věděla, kdo je příčinou.

Alexis. Alexis Petrakis.

Pořád mi nevěří, pořád mě podezírá z toho nejhorší-

ho. Přeje si, abych byla špatná, myslela si. Aby mohl do-

kázat, že jsem špatná matka.

Pokoušela se přivolat vztek, který jí dosud pomáhal.

Snažila se rozčílit, zmobilizovat svou sebeobranu. Ale

hněv nepřicházel. Chtělo se jí jen plakat.

„Teď si dáme šálek čaje a pak vás oblečeme, co říká-

te?" navrhla sestra Thompsonová vesele.

Rhianna otupěle souhlasila.

„Díky," zamumlala a vzala si šálek, který jí sestra

Thompsonová podávala.

Když z něj upíjela, uslyšela z chodby kroky a pak šep-

tání za dveřmi. Bylo slyšet pošťuchování a hihňání a pak

velice hlasité zaklepání. Sestra Thompsonová šla ke dve-

řím a otevřela je.

Dovnitř vešla obrovská kytice.

„Panebože!" vyjekla sestra Thompsonová. „Co to ne-

vidím? Chodící kytky!"

Zpod kytice se ozval jásavý dětský smích.

„To jsem já! To jsem já!" křičel Nicky a vystrčil obli-

čej. „Mami, mami, to je pro tebe - táta to říkal!"

Přiběhl k posteli a položil jí květiny do klína.

Přejela pohledem kytici, rozjásanou tvář svého syna

a pak s obavou pohlédla na vysokou tmavou postavu ve

dveřích.

„Líbí se ti, mami? Řekni! Přivezla je helikoptéra! Až

z města! Táta to říkal!"

„To je krása," odpověděla zmatená Rhianna. „Děku-

ju." Natáhla se a políbila ho.

„Jsou ode mě a od táty," upozornil ji Nicky.

„Vzkaz je ode mě," ozval se ode dveří hluboký hlas.

Rhianna se zachvěla a přelétla pohledem obálku při-

pevněnou ke stužce. Rozechvělými prsty ji otevřela

a přečetla si nápis.

Prosím tě, odpusť mi to.

Alexis

S úžasem hleděla na kartičku. Pak se podívala ke dve-

řím.

Alexis vstoupil do pokoje. Díval se jí do očí a v nich

Rhianna viděla něco, co tam ještě nikdy předtím nebylo

a co by nikdy nečekala, že v nich uvidí.

Lítost. Vinu. Prosbu. *

Nejisté na něj hleděla.

Než mohla cokoli říct, vešel Stavros s obrovskou hro-

madou plochých krabic. Sestra Thompsonová rychle při-

strčila židli, aby na ni mohl složit svůj náklad, který se už

povážlivě kymácel.

„Mami! Mami! To jsou dárky! Můžu je otevřít? Pro-

sím, prosím!" Nicky hopsal vzrušením.

Rhianna nedokázala Nickymu tu radost odepřít. Při-

kývla. Nicky se okamžitě zmocnil horní krabice a otevřel

víko. Zklamáním protáhl obličej. „To jsou jenom šaty,"

řekl otráveně.

„Mámě se budou líbit," ozval se Alexis. Očima zalétl

k Rhianně. „Tedy, aspoň doufám." Pořád měl svůj nový

výraz, od kterého nemohla odtrhnout oči.

Nicky z krabice vytahoval látku zabalenou v hedváb-

ném papíru. Bylo jasné, že jsou to velice drahé šaty.

„Dám ty květiny radši do vody," prohlásila sestra

Thompsonová, vzala kytici Rhianně z klína a odešla za

Stavrosem do haly.

Rhianna zůstala sama s Nickym, jeho otcem a hroma-

dou krabic. Hromadou šatů. Nádherných šatů. Barev-

ných plážových šatů, které působily ležérně, avšak při

důkladnější prohlídce prozrazovaly, že jsou pečlivě a ra-

finovaně ušité. Byly to šaty, jaké nosily ženy Alexisova

světa. V Rhiannině světě se oblečení pořizovalo ve sběr-

nách Armády spásy.

Zmateně hleděla na Nickyho, jak rozmarně rozhazu-

je šaty po posteli. Alexis pobaveně přihlížel, ale na Rhi-

annu se díval s docela jiným výrazem.

„Líbí se ti?" ptal se opatrně. „Karen mi řekla tvoje čís-

lo. Najal jsem stylistu, který je vybral a poslal. Ale jestli

se ti nelíbí, vyměníme je."

„Nemůžu je přijmout," řekla příkře.

Zamračil se.

„Proč to říkáš?"

„Proč asi myslíš?" odsekla.

Za rukáv ji zatahala malá ruka. „Tobě se nelíbí, ma-

mi?" ozval se úzkostný hlásek.

Alexis rychle zasáhl.

„Maminka si myslí, že bych jí neměl dávat šaty. To je

ale hloupost, viď? Já myslím, že tátové mají maminkám

dávat šaty a dárky. Ty si to nemyslíš?"

Nickyho z toho vynech! chtěla vykřiknout. Ale už by-

lo pozdě. Nicky náruživě přikyvoval.

„Tyhle se mi líbí nejvíc," řekl a vybral blůzu v námoř-

nické modři. „Mám rád modrou," pronesl důležitě.

„Opravdu? Hmmm... Já bych řekl..." Alexis se se-

hnul a vytáhl další dvě krabice. Neměly na sobě desig-

nérská loga, ale barevné obrázky zvířat. „.. .že tady něco

modrého bude," řekl spiklenecky.

Nicky odklopil víko. Vytáhl modré šortky, modrobíle

pruhované tričko a námořnickou čepici.

„Ty jsou pro mě!" vyhrkl bez dechu. Pak se zanořil do

krabice a vytahoval jednu věc za druhou.

„Máme nové šaty!" ohlásil Rhianně s rozzářenýma

očima.

„Prázdninové šaty," doplnil Alexis.

To bylo chytré, pomyslela si Rhianna trpce. Nicky si

už stahoval své seprané tričko a sápal se po novém. Ale-

xis mu asistoval a pak mu pomohl najít ladící šortky.

„Moc pěkné," ocenil výsledek.

Nicky jen zářil. „Tohle jsou ty nejlepší šaty, jaké jsem

kdy měl," prohlásil. „Líbím se ti, mami? Tátovi se líbím."

„Moc se mi líbíš," přikývla vážně. „Měl by ses jít uká-

zat Karen."

Taky umím být chytrá, ušklíbla se v duchu.

Nicky rázem vyběhl ven a Rhianna se otočila k Ale-

xisovi.

„Co to má znamenat? Další test?" Hlas se jí chvěl roz-

čilením. „Můžeš si ty šaty vzít a klidně je -"

Alexis zvedl ruku. „Počkej!" zarazil ji. „Koupil jsem ti

je, protože jsem myslel, že se ti budou líbit."

„Nechci od tebe žádné šaty! Nechci od tebe vůbec

nic!"

V, obličeji byla celá rudá.

Sedl si na postel. Rychle odtáhla nohy co nejdál. By-

la to obrovská postel, ale cítila, jak se matrace prohýbá

pod jeho vahou a bála se, že se k němu do té prohlubně

skutálí.

„Rhianno, prosím tě," řekl napjatým hlasem. „Chvil-

ku mě poslouchej. Jenom malou chviličku. Neměl jsem

to včera říkat. Ale prosím tě, věř mi, nebyl to žádný test.

Jenom jsem myslel na Nickyho, to je všechno. Nemusí-

me spěchat. Nemusíme dělat žádná rozhodnutí. Nicky si

teprve na všechno zvyká. Dej mu čas. Dej ho i sobě."

Odmlčel se a pak vstal.

„Prosím tě nech si ty šaty. Nicky bude zmatený, když

si je nevezmeš. Nebude se cítit dobře v těch svých, a on

nové šaty nutně potřebuje, to přece musíš uznat!"

Vzal do ruky jedny letní šaty, napůl schované pod pa-

píry. Byly světlounce krémové s tenoučkými ramínky.

„Tyhle ti půjdou k vlasům," řekl tiše.

Rhianně se rozbušilo srdce. Způsob, jakým na ni hle-

děl... jako by se usmíval, ale ne docela, upřeně se jí dí-

val do očí...

Pak položil šaty zpátky na postel, a když znovu pro-

mluvil, měl docela jiný hlas. „Jestli ti to nevadí, vezmu

teď Nickyho do bazénu. Nechal jsem mu přivézt nějaké

hračky na koupání, myslím, že bude nadšený."

„Určitě," souhlasila. „Hraje si s tebou hrozně rád."

Přikývl. „Díkybohu, že aspoň s ním nedělám chyby.

Zato s tebou..." Upíral na ni lesklé tmavé oči. „Zdá se,

že s tebou dělám jednu chybu za druhou. Ale ta včerejší

byla poslední, slibuju." Vypadal přesvědčivě, když se na

ni tak díval. „Věř mi," řekl prosebně.

Vyšel ven a Rhianna zůstala sedět na posteli, zmate-

ná a zamyšlená. Snažila se pochopit, co se právě stalo.

Alexis Petrakis se mi omlouval Prosí mě, abych mu

uvěřila...

Ležela na polštářích a nevěděla, co si má myslet.

Můžu mu věřit? Tentokrát... můžu?

Během následujících dní se zdálo, že si Alexis nepře-

je nic jiného, než aby odpověď na její otázku zněla

„ano".

Byl z něho úplně jiný člověk - usměvavý, otevřený,

spontánní.

Nejdřív ji ta náhlá změna chování uváděla do rozpa-

ků. Přistihla se, že pořád čeká, až maska spadne a obje-

ví se pravý Alexis Petrakis, ten, kterého zná. Ale nic ta-

kového se nestalo.

Každý další den bylo obtížnější vzpomenout si na to,

co se mezi nimi dřív dělo, staré urážky bledly a vytráce-

ly se z paměti. Choval se, jako by byla někdo jiný než ta

žena, na kterou křičel, kterou podezíral. Tohle byla no-

vá Rhianna a nový Alexis s ní jednal jemně a taktně.

A tak se nakonec stalo to, co pokládala za nemožné -

začínala mu skutečně důvěřovat.

Dokonce byly chvíle, kdy se cítila šťastná. Když spolu

všichni tři snídali nebo plavali v bazénu, pluli po moři

nebo se slunili na pláži, když na terase hráli karty nebo

četli pohádku na dobrou noc, často zachytila Alexisův

pohled a oba se na sebe usmáli nad něčím, co Nicky ře-

kl nebo udělal, nebo nad tím, jak vážně bral hru a jak se

ze všeho radoval...

Občas ji přepadla nedůvěra, říkala si, že není možné,

aby se všechna ta nenávist jen tak vypařila, že by měla

přemýšlet, jak je možné, že se od nadávek a zášti tak

rychle dostali až sem.

Musela se do takového přemítání a vzpomínek nutit,

protože před ní stál nový Alexis a smál se na ni - a egej-

ské slunce hřálo na obloze bez mráčku.

Na Nickyho to všechno mělo blahodárný účinek a je-

ho sebedůvěra každý den rostla. Všechno bylo v nejlep-

ším pořádku, a přece...

Odkud se vzal ten zvláštní stesk, ta bolestná touha,

kterou cítila? Jako by ještě něco scházelo.

Mám toho tolik, přesvědčovala se. Mám Nickyho

a Nicky má Alexise a Alexis je dobrý otec, snášíme se

dobře... Co by mi mělo scházet?

Mohla si domlouvat, jak chtěla. Každou chvíli se při-

stihla, že potajmu hledí na Alexise - na jeho dlouhé prs-

ty obtočené kolem sklenice s vínem, na napjaté svaly je-

ho štíhlých nohou, když uvazoval loď, na ramena rýsující

se pod tenkým tričkem a vlasy rozevláté větrem...

S každým Alexisovým úsměvem, s každým momen-

tem společného smíchu, s každou minutou, kterou s ním

strávila, v ní sílilo vědomí, že se děje něco, čemu se mu-

sí bránit celou svou bytostí.

Věděla to, ale zároveň cítila bezradnou bezmocnost

své snahy. Bylo to stejně beznadějné, jako když se setkali

poprvé. Nedalo se proti tomu vůbec nic dělat.

Alexis odpálil míč směrem k Nickymu sedícímu na

nafukovacím delfínu. Koutkem oka sledoval Rhiannu,

která ležela u bazénu a opalovala se. Rád by se na ni po-

díval pořádně, ale bylo mu jasné, že okukovat ji v nových

zlatobílých bikinách, které nezakrývaly téměř nic z její-

ho štíhlého, opáleného těla, není dobrý nápad.

A ani jindy by si ji neměl moc prohlížet, ale bylo to

čím dál tím těžší. Poslední známky nemoci a vyčerpání

mizely a Rhianna pomalu získávala zpět svou oslnivou

krásu.

Pokaždé, když na ni pohlédl, chtěl ji ještě víc než

předtím.

Ale potřeboval získat čas. Věděl, že se musí

ovládnout.

Bylo mu jasné, že teprve až mu Rhianna bude na-

prosto důvěřovat, bude moci dosáhnout cíle.

Slunce se opíralo Rhianně do zad a pálilo ji na kůži.

Říkala si, že by se měla schovat do stínu, protože řecké

slunce dokáže být i v tuhle roční dobu nemilosrdné.

Za chvíli vstanu, říkala si. Ještě malou chviličku.

Ale bylo tak příjemné se zavřenýma očima nečinně

spočívat v měkkém lehátku, cítit teplo a slunce na nahé

kůži, nechat se unášet do polospánku...

„Spálíš se," ozval se varovný hlas.

Uvědomila si, že asi musela na chvíli opravdu usnout.

Malátně nadzvedla hlavu, ospale zamžourala do slunce

a pak zase zavřela oči.

Ještě chvilku, myslela si. Pak hned vstanu.

Najednou se jí po horké kůži rozlil chladivý gel. Tlu-

meně vykřikla.

„Chvíli vydrž," řekl hluboký hlas.

Pevná ruka jí začala roztírat gel po zádech a ramenou,

dolů po linii páteře, v pase a na bocích. Zkušené, citlivé

prsty jí pečlivě vtíraly gel do pokožky.

Byl to úžasný pocit.

Vydala blažený zvuk - napůl povzdech, napůl sten -

a ruce se na okamžik zarazily. Pak pokračovaly - ještě

jemněji než předtím.

Jako ve snách se nechala masírovat a zaháněla myš-

lenky na to, že by ho snad měla zarazit. Chtěla jen ležet

a nechat jeho ruce bloudit po svém těle.

Jenže najednou to skončilo.

„A je to," řekl. „Snad to bylo včas." V hlase se mu

chvělo napětí. „Pro dnešek dost slunce."

Otočila hlavu, aby mu poděkovala, ale rty se jí jen

bezhlesně pohnuly.

Klečel vedle nízkého lehátka, vlhkou hruď měl nahou

a vlasy se mu leskly vodou z bazénu.

Byl tak blízko...

Rozbušilo se jí srdce. Toužila vztáhnout ruku, do-

tknout se jeho úst, pohladit ho... Srdce jí bilo v uších,

zbytek světa neexistoval, jen jeho oči, černé se zlatými

tečkami, tak hluboké, že se v nich topila... topila...

„Alexisi..."

Byl to jen šepot. Prosba.

Oči mu potemněly.

Vztáhla k němu ruku. Rty ji pálily touhou po polibku.

Čas se zastavil. Svět neexistoval. Byl tu jen on... tak

blízko... tolik ho chtěla...

Pomalu k ní skláněl hlavu.

Zavřela oči a s bušícím srdcem čekala na jeho dotek.

Čekala dlouho.

Polibek nepřišel.

Místo toho slyšela, jak vstává a jeho stín ji zakryl jako

mrak.

„Měla by ses obléct. Stejně už bude oběd," řekl příkře

a přehodil přes ni jí její tenký sarong. „Já se jdu

osprchovat."

S očima pevně zavřenýma poslouchala, jak se vzda-

luje. Hlava jí klesla na složené paže. Najednou jí byla

zima.

Za sevřenými víčky zbyla jen zpustošená prázdnota.

Alexis na sebe pustil studenou sprchu. Ledovou

sprchu.

Neměl jsem ji mazat tím gelem, vyčítal si.

Když ji tam viděl ležet, tak krásnou a žádoucí, rozpá-

lenou paprsky slunce, nemohl odolat. Karen právě Nic-

kyho v domě převlékala k obědu a Rhianna tu sama usí-

nala v poledním žáru.

Nechtěl, aby se spálila. Nechtěl, aby mu něco zkazilo

plán.

Ale když mu pod rukama tak smyslně zasténala, když

se na něj tak dívala, zblízka, a s rozevřenými rty čekala

na polibek, málem to nezvládl. Protože kdyby ji políbil,

už by se nedokázal zastavit.

Nastavoval ramena proudům ledové vody.

Zbývá už jenom den. Tak dlouho to můžu vydržet.

Musím.

Zastavil vodu a obtočil si kolem pasu ručník. Dalším

ručníkem si začal energicky třít vlasy.

Vlastně je dobře, že k tomu došlo, řekl si. Je to důkaz,

že je zralá - velmi zralá.

Ne, že bych se bál, že by můj plán nevyšel.

Vyjde.

Když se Rhianna dostavila k obědu, dokonale se

ovládala.

Vší silou.

Věděla, co se právě stalo. Došlo jí to.

Jsem prostě jen Nickyho matka a budu to muset při-

jmout jako fakt, myslela si. Tak, jako jsem před pěti lety

musela akceptovat, že jsem byla jen náhodná milenka,

známost na jednu noc.

Nezáleží na tom, co cítím. Nezáleží na tom, že jsem

s každým dnem pořád zmatenější, že mi srdce poskočí

pokaždé, když se na mě Alexis usměje. Protože všechno,

co dělá, dělá jen z jednoho jediného důvodu.

Kvůli Nickymu.

Řekl to. Hned na začátku v tom udělal jasno. Když mě

nenáviděl, bylo to taky kvůli Nickymu. Kvůli Nickymu

mě chtěl tolerovat dokonce i když si myslel, že jsem nar-

komanka a zlatokopka. Kvůli Nickymu se ke mně snažil

být zdvořilý, i když si myslel, že jsem ho tehdy schválně

svedla, abych zachránila tátovi firmu.

I když teď uznal, že se ve mně pletl, nic se nezměnilo.

Pořád to všechno dělá jen kvůli Nickymu.

A proč by ne? Proč by mi to mělo vadit? Proč bych mu

vyčítala, že Nicky je pro něj nejdůležitější na světě?

Vždyť to je i pro mě.

Ten jediný, na kom mi záleží.

Už když jí ta myšlenka prolétala hlavou, Rhianna vě-

děla, že to je lež.

DVANÁCTÁ KAPITOLA

„Doufám, že ti nebude vadit, že jsem dal Karen a ses-

tře Thompsonová na pár dní volno. Karen chce vidět

svého přítele v Anglii a sestra Thompsonová mi říkala,

že by si ráda prohlédla Atény."

Alexis odložil svůj šálek kávy a podíval se přes stůl na

Rhiannu.

Převlékla se do krémových šatů, o kterých říkal, že jí

budou slušet. Měl pravdu, barva látky zdůrazňovala její

opálenou kůži.

Nemohl si nevšimnout, že je trochu nesvá.

Ale to byl on zrovna tak.

Nebylo lehké na ten incident u bazénu zapomenout.

Ale bylo to nutné, pro oba.

Hodiny odtikávaly čas.

Dnes jsem se zbavil ošetřovatelky a chůvy, liboval si.

Zítra večer se to stane.

Potřeboval, aby Rhianna nic netušila, aby se nezmo-

hla na odpor, vůbec na nic - jen na to, podat důkaz.

Jediný důkaz, který potřeboval.

Rhianna s nejistým úsměvem přikývla. Během oběda

se cítila trapně, i když s nimi byl Nicky, Karen i sestra

Thompsonová. Teď, když Karen odešla uložit Nickyho

k odpolednímu spánku a sestra Thompsonová zmizela

ve svém pokoji, upadla do rozpaků.

Říkala si, že k tomu není důvod - vždyť Alexis se k ní

choval stejně mile jako předtím.

Tím mi chce naznačit, abych na tu příhodu u bazénu

zapomněla, napadlo ji. Chce, abych si to vyhnala z hlavy,

jednou provždy.

Nesmím žádat víc, než mi nabízí.

Musím si vážit toho, co mám. Musím být vděčná za to,

že je na mě tak milý.

Nakonec to je o hodně víc, než v co jsem kdy doufala.

Musí to stačit.

I kdyby to nestačilo.

Když mu odpovídala, snažila se, aby jí hlas zněl přiro-

zeně a uvolněně.

„Aha... no, jistě, jen ať jedou, měly by si odpočinout.

Neměly volno, co jsou tady. Kdy - kdy vyrazí?"

„Myslel jsem, že je pošlu zítra časně ráno helikopté-

rou na pevninu. Karen chce stihnout ranní let do Lon-

dýna. Zaplatil jsem jí letenku a sestře Thompsonové ho-

tel v Aténách - myslím, že si to zaslouží, nebo ne?"

„To ano, určitě," řekla Rhianna upřímně. „Jsou skvě-

lé a moc mi pomohly - obě dvě." Podívala se mu do očí.

„To je od tebe moc hezké, že jsi jim zaplatil výlet."

Bylo těžké dívat se mu do očí, ale dokázala vydržet.

„Jsi si jistá, že to bez nich zvládneš?" Pátravě se na ni

zadíval. „Nechtěl bych, aby se ti zase přitížilo."

Uhnula očima.

„Už nepotřebuju ošetřovatelku. Vím, kolik mám brát

prášků a jak rehabilitovat. A Karen už vlastně taky není

potřeba. Už se cítím úplně zdravá, můžu se o Nickyho

zase starat sama."

Alexis zdvihl obočí.

„Takže je mám obě vyhodit?"

„To ne," lekla se Rhianna. „Já jen... nechtěla jsem,

abys zbytečně utrácel peníze..." Cítila, že se červená.

Na okamžik přimhouřil oči a ve tváři jako by měl

zvláštní výraz, ale pak se hned ovládl a Rhianna si neby-

la jistá, jestli se jí to nezdálo.

„Tak uvidíme, jak nám to bez nich půjde," řekl mírně.

Zvláštní výraz se objevil znovu.

Vzápětí byl pryč.

Vila se po odjezdu chůvy a ošetřovatelky zdála prázd-

ná. I když tu pořád byli Stavros a Maria, nebylo je téměř

vidět a Rhianna měla pocit, že je na ostrově sama s Nic-

kym a Alexisem.

Byl to zvláštní pocit.

Vnímala Alexisovu přítomnost ještě intenzivněji než

předtím.

Snad za to může ta chvíle u bazénu, říkala si.

Nemohla tu věc zapudit z mysli, znovu a znovu si v du-

chu přehrávala pocity, které ji tolik překvapily a přece

byly tak přirozené, tak nezpochybnitelné...

Ale pak si řekla, že na jejích pocitech nezáleží, byli tu

přece jen kvůli svému dítěti, aby ho hýčkali a chránili

a pečovali o něj.

Pořád jí dělalo starosti, co přinese budoucnost, ale

doufala, že teď, když už o ní Alexis tak špatně nesmýšlí,

dohodnou se na nějakém řešení.

Co by to mělo být, to netušila. Patřili každý do jiného

světa a lišili se vším - národností, původem, společen-

ským postavením, finančním zázemím.

Do mysli se jí vkradla vzpomínka na večer, kdy se ho

zeptala, co plánuje.

Vezmeme se, řekl tehdy...

Ale byl to jenom test, připomněla si rychle. Sám to

přiznal.

Ale kdyby to třeba nebyl test, kdyby to myslel do-

opravdy, kdybychom se vzali...

Ale ne. To je hloupost. To je nesmysl. Šílenství.

Manželství je víc než jen domov pro dítě.

Mnohem víc.

Znovu si představila situaci u bazénu.

Alexis se stáhl. Odešel. Odmítl ji.

Cítila, jak rudne, a pak bledne.

Ne. Ať už to dopadne jakkoli, manželé nebudeme.

Alexis seděl na terase a upíjel studené pivo. Uvnitř

Rhianna ukládala Nickyho ke spánku.

Cítil stoupající napětí.

Dnes. Dnes večer dostanu důkaz.

Uslyšel za sebou kroky a vstal.

Byla tu.

Nadechl se.

Panebože, je tak krásná -

Oblékla si šaty, které jí daroval - volnou blůzu z na-

dýchaného tyrkysového sifonu protkaného stříbrem

s lehkou šálou kolem krku a dlouhé, volné pantalóny.

Rozpuštěné vlasy rámovaly křehký obličej beze stopy

líčidla.

Nemusí se líčit, pomyslel si Alexis. Její krása nepotře-

buje žádné vylepšení.

Hned po ní zatoužil. Ale musel se ovládnout.

Ještě chvíli.

Sedla si ke stolu. Zdála se mu trochu napjatá a všiml

si, že se mu vyhýbá pohledem. Byla taková už od rána.

Vlastně se to hodí, napadlo ho. Potřebuju, aby byla

trochu nervózní, zranitelná, aby mě pořádně vnímala.

Posadil se a pokynul Stavrosovi, aby jim přinesl

šampaňské.

„Kyria, kyrios -" Stavros položil tác na stůl.

Rhianna zneklidněla.

„Šampaňské? Proč?"

„Oslavujeme," odpověděl Alexis.

„A co oslavujeme?"

Neodpověděl. Záhadně se usmál, otočil se ke Stavro-

sovi a řekl mu něco řecky. Stavros přikývl a začal oteví-

rat láhev.

Zátka vylétla vysoko nad pláž a sklenice se naplnily

zlatavou pěnou.

Alexis pozvedl svou sklenici.

Rhianna si s ním poslušně přiťukla a pak zvedla skle-

nici ke rtům.

Bublinky ji zašimraly na jazyku.

Očima zavadila o Alexise. Černočerné duhovky jeho

očí byly posety tečkami ryzího zlata...

Jako tenkrát...

Všechno se odehrávalo znovu.

Alexis se jí dlouze díval do očí a bublinky šampaň-

ského ji šimraly v hrdle.

Té noci před pěti lety, kdy se jí změnil celý život.

Dnes.

Pocítila bolest a křečovitě sevřela sklenici. Rychle se

znovu napila.

Doufala, že ji šampaňské otupí, ale nestalo se to.

Proti své vůli se znovu zadívala na muže naproti sobě.

Nedalo se nic dělat. Nemohla se ovládnout.

Byl tak krásný, že se na něj prostě nedalo nedívat. Ne-

přála si nic jiného než bez přestání hledět na ty lesklé

černé vlasy, rovný nos, ostře řezanou tvář a oči - pane-

bože, ty oči. Neproniknutelný pohled černozlatých očí se

na ni upíral, jako by jí viděl do duše. Hleděla na něj a srd-

ce ji bolelo.

Objevil se Stavros s podnosem plným malých mističek

a začal servírovat tradiční řecké speciality - olivy, plně-

né vinné listy, sýr...

Než Stavros všechno vyrovnal na stůl, Rhianna se sta-

čila vzpamatovat.

Upíjela šampaňské, uzobávala z předkrmů a mluvila,

pořád mluvila - o čemkoli, co ji napadlo.

Nicky, Řecko, politika, hudba, filmy, knihy, jídlo...

Obyčejně rozhovor začínal Alexis a většinou byla tak

zmatená a nedůvěřivá, že ji nenapadlo nic jiného než se

nechat vést.

Ale dnes se jí líbilo sama řídit konverzaci, klást mu

otázky, spoustu otázek...

Když dojedli, Stavros podával křehké jehněčí a čer-

vené víno.

Nějak se dokázala najíst. Nějak se jí podařilo normál-

ně mluvit.

Ale celou tu dobu bolest v srdci pořád rostla.

Stavros se objevil ještě jednou, aby sklidil talíře a do-

nesl ledový sorbet a kávu - jako obvykle filtrovanou pro

ni a řeckou pro Alexise. Jako obvykle Rhianna odmítla

brandy.

Vypila už spoustu šampaňského a vína a myslela si, že

to k otupění už musí stačit. Ale alkohol měl opačný

efekt. Uvědomovala si Alexisovu přítomnost intenziv-

něji než předtím. Nechtěla na něj tak reagovat. Říkala si,

že je to hloupé, že by měla hned přestat, nedívat se na

něj... Ale nemohla.

Nemohla spustit oči z jeho štíhlých prstů, když v nich

držel šálek nebo sklenici, nebo když při řeči mával rukou

ve vzduchu, nemohla spustit oči z jeho úst, kterým lehce

škubaly koutky při úsměvu, z dlouhých řas, které stínily

nejkrásnější ze všech očí.

Ještě nikdy ho tak bolestně, intenzivně nevnímala,

tohle bylo poprvé od - od té osudné noci před pěti lety,

uvědomila si.

Donutila se vypít kávu. Konverzace pomalu utichala.

Už neměla sílu začít nové téma. Na protější straně stolu

Alexis zvolna točil svou sklenicí brandy.

Pak, jako by si uvědomil, že ho pozoruje, položil skle-

nici na stůl.

„Pojďme se podívat na pláž," navrhl. „Dnes večer jsou

hvězdy obzvlášť jasné."

Vstal a zhasl světlo na terase. Rhianna zamrkala a če-

kala, až si její oči zvyknou na tmu. Pak pomalu vstala

a následovala ho ke schodům na pláž.

„Zvládneš to?" zeptal se.

Přikývla. „Jistě," zamumlala a vykročila vedle něj ze

schodů. Zavadila přitom o jeho rukáv.

Bolest se ozvala silněji.

Pod schody si zula boty a dál šla bosa. Písek ji chladil

do chodidel a na tváři cítila noční mořský vítr. Zabalila

se do svého šálu a vzhlédla k nebi.

Hvězdy tam byly, neobyčejně jasné. Měsíc ještě nevy-

šel a obloha byla posetá stříbrnými body. Jak se vzdalo-

vali od vily, jejich zář sílila.

Když došli k vlnám, Alexis se zastavil. Stál a hleděl

vzhůru.

Bylo ticho.

„V hvězdách se moc nevyznám," řekla tiše Rhianna.

Alexis zvedl ruku.

„Támhle je Velký vůz." Ukazoval na severní oblohu

nad střechou vily. „Vidíš?"

„Myslím, že ho vidím."

„A tam je Cassiopeia - vidíš to dvojité vé?"

„Nejsem si jistá. Kdo byla Cassiopeia? Zní to řecky."

Snažila se o konverzaci.

Je to jediná šance, jak tuhle situaci přežít, myslela si.

Stát tu na pláži pod nočním nebem plným hvězd -

a s Alexisem - to je na mě trochu moc.

Musím ho přimět mluvit, o řeckých mýtech, hrdinech

a bozích. Proto mě sem vzal, ne? Chce mi ukázat hvězdy

na řeckém nebi.

Nic víc.

Bolest znovu zesílila.

„Byla to matka Andromedy," odpověděl Alexis, „prin-

cezny, kterou Perseus zachránil před mořským netvorem."

„Myslela jsem, že usekl hlavu Medúze?"

„To taky."

„Pořád ji nevidím. Dvojité vé?"

„Támhle."

Postavil se za ni, položil jí dlaně na ramena a lehce ji

natočil.

Jako by jí projel blesk.

Pokoušela se soustředit, ale před očima měla rozma-

zanou směsici hvězd. Začalo ji bolet za krkem a sklopila

zakloněnou hlavu.

Zjistila, že Alexis se nedívá na hvězdy.

Díval se na ni.

Blesk ji zasáhl znovu.

Nemohla se pohnout.

Jako by držel sochu, jako by bůh polapil nymfu.

Vztáhl ruku a dotkl se její tváře.

Přestala dýchat. Rozevřela rty.

Přitáhl ji k sobě a sklonil hlavu.

Polibek byl nekonečně dlouhý a pomalý, s příchutí

brandy.

Hvězdy na nebi se roztančily. Zavřela oči. Prohnula

se, přitiskla se blíž. Objala ho a pod dlaněmi ucítila pev-

né svaly.

Polibek pořád pokračoval, nekonečný a sladký.

Nemohla uvěřit, že se to opravdu děje, že Alexis ji lí-

bá, něžně, sladce, smyslně.

Než polibek skončil, uplynula celá věčnost. Když ko-

nečně otevřela oči, překvapilo ji, že hvězdy nad nimi se

nepohnuly.

Hladil ji na šíji a po vlasech a díval se jí do odevzdané

tváře.

Oči se jí rozšířily, pootevřela rty.

„Alexisi..." vydechla.

V hlase měla údiv, okouzlení, otázku -

Jemně ji políbil na rty.

„Pst, nemluv..."

Zašeptal něco řecky, tichá medová slova. Dívala se

mu do očí a cítila, jak se v nich ztrácí, noří se hlouběji,

propadá, tone...

Znovu ji políbil. Byla ztracená. Vzdala se té sladkos-

ti, té něze... vzdala se Alexisovi.

Nedovolil jí promluvit. Ani když ji vzal do náruče,

odne-

sl ji do domu a položil na postel v temnotě jejího pokoje.

„Nic neříkej," zašeptal. Pak zase našel její ústa.

Pomaloučku jí rozepínal šaty a rty se dotýkal jejích

ňader. Rozevírala rty a bradavky jí tuhly pod krouživý-

mi doteky jeho jazyka.

Čas se zastavil. Přestal existovat. Jediné, co existova-

lo, byla jeho ústa, jeho ruce, které ji svlékaly a hladily tě-

lo, jež se prohnulo pod jeho vahou.

Cítila sílu jeho nahých ramenou, hladké boky a silná

záda, která hladila konečky prstů v sametové tmě

nadcházející noci.

Prohýbala se a natahovala rty k jeho ústům, slyšela ho

zasténat a mumlat něco řecky. Slovům nerozuměla, ale

jejich tón ji hladil a líbal. Silnýma rukama jí hladil steh-

na, pak ji objal a nadzvedl v pase. Přitiskla se k němu tak

těsně, že jejich pohyby splynuly a stali se jedním tělem.

Vnímala, jak zázračná sladkost jejich spojení zesiluje,

nabývá a roste až k nesnesení... Z úst se jí vydral tichý

výkřik, oči se pevně zavřely.

Cítila, jak ztuhl, všechny svaly napjaté a na jeden

dlouhý, nekonečný moment znehybněl.

Zvedl se a natáhl ruku k lampičce. Rozsvítil a pak

ztlumil světlo.

Zabodl do ní pohled černých očí.

„Důkaz," řekl tiše. „Absolutní, nezvratný důkaz. Na-

konec mi to vyšlo."

Jeho tvář triumfálně zářila.

V tu chvíli Rhianna pochopila. Srdce jí sevřela ledová

ruka.

Ach tak, to se stalo.

Právě jsem se vyspala s Alexisem Petrakisem.

Nastražil mi past a já jsem do ní rovnou skočila.

Byl to poslední test.

Neprošla jsem.

Tělo měla ještě rozpálené milováním, ale najednou se

roztřásla zimou.

V hlavě jí zněla slova jako údery. Nemilosrdné. Vra-

žedné. Smrtící.

To všechno byl jenom další test. Všechno. Květiny, ša-

ty, úsměvy. Celá ta náhlá přívětivost.

Poslední test.

Byla to jeho poslední šance.

Jediné slabé místo, které objevil.

Byla to jeho šance a on po ní skočil.

Je jasné, proč.

Právě to řekl.

Potřeboval důkaz.

Je jasné, jak ho použije.

Hleděla na něj vytřeštěnýma očima.

„Ach bože," vydechla. „Ty jsi ale zrůda!"

Odstrčila ho oběma rukama, prudce, vší silou.

Nadzvedl se na posteli a ve tváři měl zmatek.

„Cože?"

Překulila se stranou, co nejdál od něj. Dekou zakryla

svou nahotu. Pokusil se ji přitáhnout zpět.

„Nesahej na mě!"

Zrudl ve tváři.

„Nemám na tebe sahat? Po tom, co se právě stalo?

Teď mám dokonalý důkaz, už to nemůžeš popřít."

Rhianna ho probodávala planoucíma očima.

„Kašlu ti na důkaz. Nedostaneš ho! Nemůžeš mi ho

vzít! Můžeš jít k soudu a vykládat jim o svém důkazu,

mně je to fuk! Nickyho mi nevezmeš - nikdy!"

Slyšela ve svém hlase hysterii, ale bylo jí to jedno.

Všechno jí bylo jedno, kromě Nickyho - a tenhle chlap

se jí ho pokoušel vzít. Pořád to zkoušel, pořád číhal na

příležitost, aby jí ho vzal! Snažil se dokázat, že není dob-

rá matka.

„Zbláznila ses?" Ve tváři měl šok. „O čem to, kruci,

mluvíš?"

Vzlykla. „Ty víš dobře, o čem je řeč. Naplánoval jsi to.

Já to vím. Když nic jiného nezabralo, musel jsi vyzkou-

šet ještě -tohlel"

Z očí mu vyšlehly blesky.

„Co tím myslíš? Jaké tohle! Proboha, Rhianno -"

„Tohle! Sex. Sex! Nic jiného už ti nezbývalo, co bys na

mě vytáhl. Nebyla jsem narkomanka, roztrhala jsem tvůj

hnusný šek, neskočila jsem ti na řečičky o svatbě. Takže

už ti zbylo jen jedno: pokusit se dokázat, že jsem špatná

matka, protože skočím do postele s každým chlapem,

který je po ruce. Takže teď máš svůj důkaz, co? Dostal

jsi mě do postele úplně stejně jako před pěti lety a ná-

ramně se tím chlubíš! A teď..." Nadechla se, až se zajík-

la. „Teď to chceš použít proti mně, abys mi vzal syna. Ale

já to nedovolím, rozumíš? Nedovolím ti -"

Vzal ji za ramena a zatřásl s ní.

„Dost! Já už to nebudu poslouchat. Zato ty poslou-

chej, Rhianno. Vnímej mě. Tohle nebyla past. To nebyl

test. Chtěl jsem důkaz něčeho úplně jiného."

Prudce oddechovala.

„Já jsem ti důvěřovala, Alexisi. Přesvědčil jsi mě, že se

upřímně snažíš se mnou vyjít, že jsi ke mně milý. Ale ty

jsi všechen ten med v posledních dnech nemyslel vážně,

že ne? Že ne! Byl to jenom trik. Přetvářka. Ty jsi mi pro-

stě stražil past, že je to tak? Ty jsi to všechno předem na-

plánoval."

Zarazil se. Bylo jí jasné, že má pravdu. Chtělo se jí

umřít.

„Ne, tak to nebylo. Rhianno, věř mi, to je všechno, oč

tě prosím. Musíš mi věřitl" Propaloval ji očima. „Přísa-

hám, tak to nebylo."

„Ty máš ale drzost. Chceš, abych ti věřila? Copak ty

jsi mi někdy věřil?"

Zaplavila ji hořkost.

„Kdy jsi mi věřil ty? Nikdy! Odsoudil jsi mě v oka-

mžiku, kdy ses dozvěděl, že jsem porodila tvého syna.

Vysvětlila jsem ti, co se stalo, ale ty jsi mi nevěřil, ani je-

diné slovo! Myslel sis, že celou dobu jdu jenom po tvých

penězích. Řekla jsem ti, že od tebe žádné peníze nechci.

Řekla jsem ti, že chci jenom svoje dítě, nic jiného. Ale ty

sis nedal pokoj, viď? Musel jsi mě testovat, jak moc jsem

chamtivá. Nadhodil jsi možnost manželství a čekal jsi, že

po ní skočím, že se konečně prozradím, že jsem jenom

zlatokopka -"

„Ne!" Prudce jí stiskl ruce. Chtěla se mu vytrhnout,

ale svíral ji pevně. „Myslela sis to, já vím, ale tak to ne-

bylo. Přísahám, že ne. Řekl jsem to, protože -"

„A co těch dvacet milionů za Nickyho? Testoval jsi

mě, sám jsi to připustil!"

Ochable pustil její ruce.

„To je pravda." Prudce oddechoval. „Musel jsem to

vědět. Musel jsem vědět, jestli můj syn má matku, která

by ho za slušnou sumu prodala."

„Myslel sis, že jsem narkomanka, ale i narkomanky

dokážou milovat svoje děti," řekla pomalu a dívala se

mu přitom do očí. „Myslel sis, že nejsem o nic lepší než

nějaká prostitutka, ale i prostitutky svoje děti milují.

Myslel sis, že jsem před tebou Nickyho tajila z pomsty-

chtivosti, ale matky milují děti, i když nenávidí jejich ot-

ce. Můj bože, i vražedkyně milují svoje děti!" Zvýšila

hlas. „Prostě nedokážu pochopit, jak sis mohl myslet, že

já jsem ještě horší než nějaká vražedkyně? Že bych své

dítě prodala za peníze? Která matka by udělala něco

takového!"

Okamžik bylo ticho.

Pak se ozval tichý Alexisův hlas.

„Moje matka."

TŘINÁCTÁ KAPITOLA

Rhianna se zachvěla zimou. Měla pocit, jako by míst-

ností prolétl závan chladu, jako by dovnitř nahlédlo sa-

mo zlo.

Alexis znovu promluvil.

V jeho hlase nebyla žádná emoce.

Oči měl prázdné.

„Moje matka mě prodala mému otci, když mi bylo

pět let. Za deset milionů liber. Tehdy to bylo obrovské

jmění. Bylo to rozvodové vyrovnání. Pohrozila otci, že

jestli odmítne, bude se s ním soudit o svěření syna do

péče a vyhraje. Byla si jistá, že vyhraje, protože byla

dokonalá matka. Totiž, byla dokonalá, když byl někdo

nablízku. Obzvlášť někdo, na koho chtěla udělat do-

jem." Ušklíbl se.

„Nejhorší bylo, že oklamala i mě. Když mě prodala

mému otci, nechápal jsem, proč se s ní nemůžu vídat.

Řekl, že už ji nikdy neuvidím, a dodržel slovo. Nenávi-

děl jsem ho za to. Nakonec mi pověděl, co udělala, tak-

že pak jsem nenáviděl ji a otce jsem miloval. Jenže otec

o to nestál, neměl mě rád. Přestal mě mít rád ten den,

kdy dal matce šek na deset milionů liber. Když si ho od

něj vzala, řekla mu, že nejsem jeho syn, že můj otec je

některý z řady jejích milenců. Otec mě nechal u sebe

jenom proto, aby si zachránil tvář, aby se mu nesmáli,

že není jen paroháč, kterého opustila žena, ale i hlu-

pák, který si za deset milionů koupil cizího bastarda.

Rekl mi to na smrtelné posteli. Vlastně to bylo to po-

slední, co mi řekl."

Alexis zmlkl. Ticho v pokoji by se dalo krájet.

Rhianna pochopila. Najednou to všechno viděla jas-

ně. Události teď dávaly smysl.

Alexis nechránil Nickyho před ní - chtěl ho ochránit

před svou matkou. Před démonem, který ho po všech

těch letech měl pořád ve své moci.

Pohlédla na něj.

Ležel nehybně na zádech a nevidoucíma očima zíral

do stropu. Pamatoval si všechno, každou vteřinu

bolesti.

Srdce se jí sevřelo soucitem a zděšením.

Jak k němu rodiče mohli být tak necitelní?

„Panebože," vydechla.

Pomalu, pomaloučku natáhla prsty a dotkla se jeho

ruky. Uchopila ji a stiskla.

Zaplavila ji vina lítosti a odpuštění.

Chápala, co se mu stalo, jací démoni ho pronásledo-

vali a nutili ho chovat se k ní způsobem, jakým se

choval.

„Už tomu rozumím," řekla mu tiše. „Už vím, proč jsi

to všechno dělal, proč jsi nemohl uvěřit, že mám Nicky-

ho ráda, a pořád jsi mě zkoušel." Na chvíli se odmlčela.

„Ale teď už mě zkoušet nemusíš, opravdu. Nejsem ja-

ko tvá matka a ty nejsi jako můj otec. Nemáme jejich

krutost a sobectví. Nicky nikdy nebude trpět tak jako ty

nebo já. My dva se o to postaráme."

Zhluboka se nadechla. Byl čas ukončit válku, tento-

krát doopravdy.

„Budeme ho vychovávat spolu. Je to tvůj syn, stejně

jako můj. Teď, když vím, co tě přimělo se mnou tak

příkře jednat, je mi jasné, že to s Nickym myslíš dobře.

Že ho vždycky ochráníš. A že se ho nebudeš snažit ode

mě odloučit."

Pohlédla na něj se slzami v očích.

Díval se na ni s výrazem, který u něj ještě nikdy nevi-

děla, a který ji rozplakal ještě víc.

„Proč bych to dělal?" řekl změněným hlasem. „Proč

bych bral dítěti matku, která ho miluje nade všecko na

světě? Myslel jsem, že jsi stejná jako moje matka, při-

znávám. Ale ty s ní nemáš nic společného. Ty svoje dítě

dovedeš milovat - a tolik jsi pro něj vytrpěla. Kvůli mně.

Bolí mě pomyšlení na to, co jsem způsobil. Neumíš si

představit, jak moc toho lituju."

Naléhavě se na ni díval.

„Prosím tě věř mi, já jsem ti dnes nechtěl ublížit. Byl to

test, ano, ale - ne, neodtahuj se! Prosím tě poslouchej!"

Zvedl se na lokti a uchopil ji za ruku.

„Řekl jsem, že jsem chtěl důkaz, ale to nebyl takový

test, jak si myslíš. Chtěl jsem důkaz, že to, co mezi námi

bylo před pěti lety, pořád existuje."

Zbledla.

„Myslíš sex." Odtáhla se od něj, jako by ji odstrčil.

„Nechápu proč. Proč ses musel přesvědčit, jestli mě

pořád ještě můžeš dostat do postele? Ani tehdy jsi to ne-

měl těžké. Z koupelny do postele za pár minut. Tak se to

v takových případech dělá, ne? Rychle do postele a rá-

no rychle pryč, o to ti přece šlo!"

Zíral na ni.

„O čem to mluvíš? Myslíš, že jsem se tě chtěl rychle

zbavit?"

Stiskla rty.

„A ne snad? Já vím dobře, o co ti šlo. Já jsem byla u to-

ho, pamatuješ? Než jsem ti vůbec něco stačila říct o svém

otci, řekl jsi sbohem."

Hleděl na ni a nic neříkal. Ve tváři měl podivný výraz.

Pak se zprudka posadil.

Ve zlatavé záři lampy se zalesklo jeho nahé tělo, ale

tentokrát tomu nevěnovala pozornost. Měla toho dost.

Měl by být rád, že jsme se konečně smířili, myslela si.

Proč ještě vytahovat dávné křivdy? Proč mi chce pořád

ubližovat? Minulost bychom měli zapomenout, jednou

provždy.

Alexis se nadechl. „Ty sis myslela, že jsem se tě chtěl

zbavit, že jsem tě chtěl jenom na jednu noc? To sis mys-

lela celou tu dobu? Panebože Rhianno, copak si nepa-

matuješ, jaké to bylo? Uznávám, že to ode mě bylo bez-

ohledné, hned tě zatáhnout do postele, jenže - prostě

jsem nemohl odolat. Nikdy předtím jsem neviděl tak

krásnou ženu, nikdy předtím jsem po nikom tak netou-

žil. Nechápal jsem, co se to se mnou děje, jenom jsem tě

hrozně chtěl - a ty jsi vypadala, že hrozně chceš mě! Po-

řád ses na mě tak dívala, ochotně jsi se mnou šla do po-

koje... myslel jsem, že to chceš stejně jako já. A i když

už vím, že jsi měla úplně jiné důvody, pravdou zůstává,

že když jsem se tě dotkl, úplně ses mi odevzdala. To ne-

můžeš popřít! Bylo to opravdové, pro tebe jako pro mě.

Byl jsem si absolutně jistý, že se děje něco nádherného,

že se stal zázrak!"

Zavrtěl hlavou.

„Jak o tom můžeš pochybovat? Já jsem to ráno ne-

chtěl zmizet, jenom jsem ti řekl, že musím jít na jednu

schůzku. Musel jsem na chvíli odejít, protože na mě če-

kali lidé, kteří na mě byli závislí. Musel jsem odejít, ale

chtěl jsem se pak hned vrátit k tobě!"

Stiskl rty.

„Chtěl jsem tě požádat, abys se mnou odjela do

Řecka. To, co se stalo v noci, bylo tak magické, tak

neobyčejné... Nechtěl jsem tě ztratit. Chtěl jsem být

s tebou, dál objevovat to kouzlo, které nás oba úplně

proměnilo."

Na chvíli zavřel oči. Když je zase otevřel, byla v nich

bolest.

„A to jsem chtěl dneska dokázat - že jsme neztratili,

co jsme té noci našli, že jsem to nezničil, ani když jsem

ráno byl arogantní a vzteklý, protože jsem myslel, že sis

ze mě dělala blázny. Dnes jsem se chtěl přesvědčit, že ten

zázrak nějak přežil všechna ta léta, kdy jsi musela sama

vychovávat našeho syna, a zvlášť poslední týdny, kdy

jsem se nechával unést špatnými vzpomínkami na svoje

dětství a hrozně jsem ti křivdil."

Rozechvěle se nadechl.

„Doufal jsem v zázrak. Doufal jsem, že tě můžu zno-

vu získat, i po tom všem, co jsem ti udělal. Odehnal jsem

tě, Rhianno, to je pravda, ale chci to napravit. Snažím se,

to přece vidíš. Dal jsem ti důvody, aby ses mě bála, abych

se ti hnusil, abys mě nenáviděla. Ale věřil jsem, že víš,

jak moc mě to všechno teď mrzí, jak hrozně si přeju to

napravit. Jenom jedno jsem před tebou tajil - jak moc po

tobě toužím, každý den víc a víc."

Pohlédl na ni.

„Udělal jsem tolik chyb, Rhianno. Už si nemůžu do-

volit ani jednu jedinou. Já vím, že jsem ti neměl navrho-

vat, že se vezmeme, způsobem, jakým jsem to udělal.

Ale prostě jsem podlehl pocitu, atmosféře té chvíle. By-

lo to ode mě hloupé, necitlivé, já vím. Došlo mi, že s te-

bou musím jednat opatrně, že ti nemůžu ukázat, jak moc

mě přitahuješ, aby ses nevyděsila. Včera jsem se bál tě

políbit, bál jsem se, že bych se pak nedokázal zastavit.

Ale fakt, že jsi mě chtěla políbit, mi dal naději. Rozhodl

jsem se dnes riskovat. Věděl jsem, že tě musím překva-

pit, strhnout, nedat ti čas přemýšlet, abych ti dokázal, že

to mezi námi pořád existuje."

Díval se na ni černýma očima se zlatými tečkami.

„A dokázal jsem to. To nemůžeš popřít. Oddala ses mi

tak sladce, dychtivě, vášnivě a nádherně jako tenkrát. To

je důkaz, Rhianno. Důkaz, že ten zázrak, který se obje-

vil poprvé před pěti lety, je tu pořád. A bude tu pořád.

Celý život."

Odmlčel se.

„Je to láska, Rhianno," řekl pak tiše. „Copak to

nevidíš? Copak to necítíš? Začala před pěti lety. Má-

lem jsem ji zničil, ale ona pořád žije. Nebraň se lásce,

Rhianno."

Natáhl k ní ruku.

Napadlo ji, že by měla ucuknout. Že by mu neměla

dovolit, aby ji vzal za ramena a přitiskl ji k sobě. Že by

se k němu neměla přivinout a položit mu hlavu na srdce.

Ale přesto to udělala.

Říkala si, že by neměla dovolit svému srdci, aby se ob-

měkčilo a roztálo, neměla by dovolit, aby se lítost, kte-

rou cítila, změnila v docela jiný cit.

Ale dovolila.

Poslouchala, jak mu bije srdce, a po tvářích jí tekly

slzy.

Jemně jí zdvihl hlavu a podíval se jí do tváře.

„Neplač, Rhianno, prosím tě, neplač!"

Jenže Rhianna nemohla přestat. Slzy se jí řinuly z očí.

Zabořila mu tvář do ramene.

Pevně ji objal.

„Rhianno..."

Neslyšela ho. Hlasitě vzlykala a nemohla přestat.

Tiskla se k němu a on ji pevně držel, jen tu a tam ji po-

hladil po vlasech.

Trvalo to dlouho, než se konečně přestala otřásat vzly-

ky a slzy jí vyschly, ale i pak ji držel v náručí.

„Miluju tě," řekl jí tiše. „Vždycky tě budu milovat. Jsi

matka mého syna, poklad mého srdce."

Políbila ho. Beze slova. Něžně.

Pak se něžně a beze slova začala milovat se svým .

mužem.

Zlatý egejský úsvit se dral skrze dřevěné žaluzie do

ložnice.

Do naší ložnice, pomyslela si s úžasem. Ode dneška

jen naší. Ať už budeme kdekoli. Po zbytek života.

Prstem přejela po křivce Alexisovy spící tváře. Jeho

hlava jí spočívala na prsou jako na polštáři.

Naplnila ji radost a štěstí. A láska, ze všeho nejvíc

láska.

Byla to dlouhá a trpká cesta.

Nejhorší ze všeho bylo nevědět, že jsem na cestě, po-

myslela si.

Nevěděla jsem, že se do něj zamilovávám. Bylo mezi

námi tolik hněvu, tolik křivd, strachu...

Ale celou tu dobu se v mém srdci připravovala změ-

na. Netušila jsem - ale mé srdce to vědělo. Vědělo víc

než já.

Usmála se.

Vzpomněla si na útržek básně:

Zaskočena blahem...

Mezi prsty ji hladilo černé hedvábí jeho vlasů. Velké

silné tělo jí bezelstně odpočívalo v náručí. Spal nevinně

a důvěřivě jako dítě.

Dal mi syna a teď mi dává i sebe, pomyslela si.

Spí tak tvrdě. Není divu, po takové noci.

Po té nekonečné noci, která nás přivedla zpátky

k sobě.

Někdo ji tahal za ruku.

„Mami! Probuď se! Táta tady překáží. Leží u tebe

v posteli a já se k tobě nevejdu!"

Vysoký hlásek zněl velmi nazlobeně.

Rhianna mátožně otevřela oči. Alexis se natáhl

k Nickymu.

„Ty se sem vždycky vejdeš, synku."

Udělal mu uprostřed místo.

Nicky na něj přísně hleděl.

„Nemáš žižamo."

„Žižamo?" podivil se Alexis.

„Pyžamo," vysvětlila ospale Rhianna. Vydolovala

noční košili zpod polštáře a natáhla si ji přes hlavu.

„A co táta? Jak to, že je nahatý?" trval na svém Nic-

ky. „Co tady dělá?"

„Co tady děláš ty?" kontroval Alexis.

„Potřebuju se přitulit," odpověděl Nicky. Vyšplhal do

postele a s velkou námahou se zavrtal do škvíry mezi ro-

diče. Alexis natáhl ruku a objal je oba - svého syna a že-

nu, kterou miloval.

Nicky se zavrtěl a pak spokojeně povzdechl.

„Máma, Nicky, táta," zamumlal a usnul.

Rhianna vzala Alexise za ruku.

„Šťastná rodina," řekla.

Stiskl jí prsty.

„Šťastná rodina," opakoval.

Oba usnuli. Zdál se jim dlouhý sen o lásce a šťastných

letech, které nadcházely.

EPILOG

Rhianna stála na balkoně a hleděla na temné vody je-

zera, v nichž se odrážel kulatý měsíc. Alexis stál vedle ní

a držel ji za ruku. V pokoji za nimi spal Nicky, naprosto

vyčerpaný dalším vzrušujícím dnem na Floridě.

„Říkal jsem si, že by se ti tu mohlo líbit," řekl Alexis.

Rhianna se k němu s úsměvem otočila.

„Lepší místo pro líbánky jsi nemohl vybrat," od-

pověděla.

„Taky se mi zdá," usmál se Alexis. „Ještě nikdy jsem

neviděl Nickyho tak nadšeného jako v Orlandském

parku."

Objal ji kolem ramen a přitáhl ji k sobě.

„Panebože, jak můžeme být tak šťastní?" zašeptal jí

do vlasů.

Slzy jí vstoupily do očí. Poslední dobou se to stávalo

často - slzy dojetí, štěstí a vděčnosti ji zaplavovaly kaž-

dou chvíli.

„Tolik tě miluju," šeptala. „Tak moc, že tomu ani ne-

můžu uvěřit - po tom všem, čím jsme prošli."

„To je právě to, že jsme tím prošli a teď je to pryč. My

dva už jsme na druhé straně. Totiž my tři," opravil se.

„Nicky nás spojil zase dohromady."

Zachvěla se.

„Nenávidím tu sociální pracovnici za to, co udělala.

A přece jí musím být vděčná. Bez ní bychom tu nebyli."

Povzdechla si. „Já vím, že se jen snažila chránit dítě,

o kterém si myslela, že je v nebezpečí, ale -"

„No tak," konejšil ji Alexis a stiskl ji pevněji. „Už žád-

né vzpomínky. Minulost je pryč. To platí pro nás oba.

Radujme se z přítomnosti."

Významně a láskyplně na ni pohlédl. Pak se pomalu

sklonil a dotkl se jejích rtů.

„Ještě jsi unavená?" zeptal se, když zase zdvihl hlavu.

Natáhla ruce a stáhla ho zpět k sobě.

„Vůbec ne," řekla důrazně a přitiskla k němu rty.

„Co myslíš, miláčku," mumlal mezi polibky, „spí Nic-

ky hodně tvrdě?"

Zablýsklo se jí v očích.

„Řekla bych, že ho nic neprobudí," ujistila ho.

„V tom případě..." Alexis nedokončil větu. Místo to-

ho ji jediným rychlým pohybem vzal do náruče. Tlume-

ně vykřikla a blaženě se zasmála. Alexis odsunul skle-

něné dveře a vešel s ní dovnitř.

Venku zářil velký floridský měsíc.

Uvnitř dva lidé po dlouhé a bolestné cestě nalezli mír,

který může dát jedině vzájemná láska.