Jazykový materiál slovenských listin do r. 1300

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Jazykový materiál slovenských listin do r. 1300Author(s): Vladimír ŠmilauerSource: Listy filologické / Folia philologica, Roč. 60, Čís. 2/3 (1933), pp. 126-149Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23455734 .

Accessed: 16/06/2014 01:17

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact [email protected].

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 195.34.79.20 on Mon, 16 Jun 2014 01:17:44 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/stable/23455734?origin=JSTOR-pdf

http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp


126 Vladimír Šmilauer:

eorum", inquit, „numero, quas tibi adimpletas professus sum." —

,Ubi ergo potissimum,' inquam, ,et quonam tempore impletamc affirmabis4?' — „In cena," ait, „quam salvator noster cum dis

cipulis celebravit novissima.-posteaquam id verba euangelica vel

ipso sole lucidius insinuant, quae ita habent: Cenantibus autem

illis accepit Iesus panem et benedixit ac fregit deditque discipulis suis et ait: Accipite et comedíte, hoc est corpus meum1." —· ,Eo

ipso igitur tempore haec,' inquam, ,promissa suum est conse

quutae eflectum?' ■— „Sane," inquit. (Pokračování příště.)

c completam V. —■ a adfirmabis L. — e consecuta S.

1 Matt. 26,26.

Vladimír Šmilauer:

Jazykový materiál slovenských listin do r. 1300.

Již od převratu upozorňoval prof. Smetánka na to, že mezi

důležitými úkoly, před které postavil převrat naši filologii, je také využití jazykového materiálu slovenských listin к prospěchu historické mluvnice československé. O těchto listinách se u nás

celkem málo vědělo; až prof. Chaloupecký v svém průkopnickém

,,Starém Slovensku" zvládl rozsáhlý a roztříštěný materiál lis

tinný, informoval o něm podrobně a vyexcerpoval jistou jeho část v rejstříku к tomuto dílu. Žádal při tom naléhavě, aby se

materiálu všimli filologové a přispěli historikům к jeho objasnění. Úkolu toho se podjali nyní dva slovenští žáci prof. Sme

tánky a Weingarta. V VIII. ročníku Sborníku Matice slovenskej

uveřejňuje Eudevít Novák studii „Změna g ) h v slovenčine", opírající se především o listinný materiál; tamtéž počíná Henrich Bartek otiskovati své „Kapitoly z dejín slovenského hlásko

slovia" jako ukázky z disertace „Příspěvky к československej

historickej mluvnici podia najstarších slovakizmov"; vRevuedes

études slaves XI. 41 nsl. publikoval kapitolu o přechodu g v h.

Ale oba zapomněli, že předpokladem každého úspěšného lis

tinného badání je, aby materiál byl sebrán co nejúplněji a aby byl náležitě vyložen a zhodnocen. Bez splnění tohoto předpo kladu zůstávají výsledky všech takových studií velmi proble

matickými. Jak dále podrobně ukazuji, je jejich materiál jednak neúplný, jednak z 50% buď vůbec nesprávný nebo aspoň po

chybný. Tato studie má býti pokusem o zhodnocení materiálu. Chce

ukázati, jakými cestami se musíme bráti, máme-li všestranně

a úplně využiti bohatství slovenských listin, vzácných tím, že nám kreslí podrobný obraz starého Slovenska, podávají poučení o jeho národnostním složení a obsahují nejstarší doklady pro



Jazykový materiál slovenských listin do r. 1300. 127

historický slovník slovenštiny. Je však také zároveň referátem

o metodách, kterými jsem zpracoval svůj „Vodopis starého Slo

venska", vydaný nákladem Učené společnosti Šafaříkovy (jako 9. číslo jejích Prací).

V I. části stanoví se zásady, kterými se musí říditi zpraco vání listinného materiálu staroslověnského; v II. části rozbírám

podle těchto zásad Bartkovy a Novákovy doklady к dějinám přechodu g v h.

I.

Počet slovenských listin v XIII. st. je velmi

značný. Než přejdeme к vlastním výkladům,, je třeba opravit ne

správný názor o nepatrném počtu slovenských (t. j. Slovenska

se týkajících) listin, vyslovený nedávno prof. Trávníčkem

v ČMFL. XVI. 19: ,,je přímo nepochopitelné, jak lze srovnávati to veliké množství listin českých s listinami slovenskými. Cha

loupecký . . . uvádí 52 listin maďarských, týkajících se Slovenska. Velmi často je listina padělek . . . Tyto listiny mají býti bezpeč ným pramenem pro slovenštinu do sklonku stol. 13.?" Odsudek

tento vznikl přehlédnutím: Chaloupecký uvádí jen listiny do konce dvanáctého století, ne do konce století třináctého.

Do začátku XIII. st. je počet listin, týkajících se Slovenska, ■— a vůbec uherských listin — vskutku nevelký, ale v XIII. st.

přibývá jich každým rokem. Em. Szentpétery v seznamu krá

lovských listin uvádí na př. pro dobu 1200—1230 celkem 278 listin; z toho se týká přímo Slovenska asi 50 listin (mezi nimi 5 fals); ve Friedrichově Codexu je pro tuto dobu uvedeno krá

lovských listin 93, z toho 19 fals. Uvážíme-li, že mezi české krá lovské listiny počítáme i listiny beze vztahu к nějakému území, mezi slovenské však jen ty, které se dotýkají Slovenska územně,

vidíme, že nepoměr obojích listin není nijak přílišný. Nechceme ovšem ukázáním na tento číselný poměr říci, že

by i filologická hodnota listin byla v podobně příznivém poměru. Z dalších výkladů vyplyne to zcela jasně.

Počet listin roste pak neustále: ve čtvrtém až sedmém desí

tiletí XIII. st. je počet královských listin, uváděných u Szentpé

teryho, a přibližný počet těch listin mezi nimi, které se dotvkají Slovenska, tento: 229/63, 242/107, 317/110, 424/152.

Ideálem je nové vydání všech listin, týkajících se Slovenska; budeme však patrně ještě dlouho od

kázáni na edice staré.

Není nejmenší pochyby o tom, že by bylo teoreticky nej správnější vycházeti při studiu z přímého poznání listiny nebo z friedrichovsky vzorně vydaného „Slovenského codexu". Ale je

neméně jisté, že tento postup je pro dnešek a pro blízkou budouc nost jen ideálem a že se musíme spokojiti dosavadními edicemi.




Převážná většina starších listin, týkajících se Slovenska, je dnes mimo jeho území, většinou v Budapešti (v státním archivu nebo v Národním museu), ale i v Ostřihomu, Kórmendu atd.

a za dnešních poměrů našim badatelům těžko přístupná; jen po měrně malá část je rozptýlena po Slovensku.

Tak na př. z 19 gemerských listin s ochozy, jak jsou uvedeny ve „Vodopisu" na str. 164 sl., je jich v Budapešti 10 (4 v státním archivu, 6 v různých rodinných archivech, deponovaných v Ná

rodním museu), v soukromých archivech na maďarské půdě

jsou 4; na Slovensku jsou 4 (jeden v Rožňavě, tři v Jasově), u tří není uložení známo.

Dojde jistě časem к novému vydání rozptýlených listin nebo

aspoň к pořízení úplné sbírky facsimilů. Nelze však doufat, že

by tato práce, vyžadující velmi intimní součinnosti vědy česko slovenské a maďarské, byla vykonána brzo.

Přílišné obavy z nepřesnosti edicí nejsou opráv

něny. Do te doby musíme uzivati dosavadních edici. Listiny

z doby před r. 1300 jsou vydány téměř úplně (jak konstatoval

Szentpétery ve svých již uvedených Regestech). Používáme-li

jich kriticky, nemusíme se obávat, že budeme stavět na písku a že by po nové edici listin se naše práce stala bezcennou. Jistě

bude třeba mnohých korektur, ale budou se týkati spíše jednot livostí než věcí zásadních.

Musíme však znáti podle možnosti všechny lis

tiny a všechny edice.

Velkým nedostatkem studií, o nichž se zmiňuji v úvodě, je, že jejich autoři znají z vlastního názoru jenom edice Fejérovy a Wenzlovy, ev. Knauzova Monumenta. Nejlepší diplomatáře, Hazai okmánytár, Hazai oklevéltár, rodinné archivy atp. jsou

jim známy jen z Rejstříku Chaloupeckého „Starého Slovenska"; ten však podává látku úplně jenom do r. 1200, kdežto pro dobu

pozdější jen potud, pokud jí bylo použito v knize. Tak na př. Bartek sestavuje doklady pro jméno liptovské

Paludze a uvádí mezi nimi i některé málo spolehlivé. Neví však, že v VIII. dílu Hazai okmánytáru je otištěno několik význam

ných listin o Paludzi (1286 minorem Polugea, 1293 Kyssew-Po lugha, 1298 Polugea, 1299 Polugea).

Za dosavadního stavu bylo ovšem velmi těžké, ne-li nemožné, dosáhnouti aspoň jakési úplnosti. Můžeme na př. činiti vážné

výtky AI. Húščavovi, že mu ušla v jeho „Kolonizácii Liptova do konca XIV. st." zajímavá listina o Turíku z r. 1278 (zná jen regest z Liptovského registru), když je tato liptovská listina otiš těna v „Adalékok Zemplén vármegye torténetéhez" (Příspěvky к dějinám Zemplínské stolice)? Před monografickým zkoumáním

jednotlivých stolic musí proto předcházeti zpracování celého slovenského materiálu, jak jsem se o to pokusil ve „Vodopise"




ϋρΐηέ znalosti listinného materiálu potřebujeme zvláště tam, kde chceme stanovití chronologii některého zjevu. Uvedená

již studie Novákova podává tabulku dokladů na h. Pohlédneme-li na ni, souhlasíme úplně s autorovou teorií, že se změna jv/ι pro vedla v první polovici XIII. st. (první doklad pro h je z r. 1208). Ale když si všimneme všech listin, jak za sebou následují, zjis tíme něco jiného: poslední listina, v níž nacházíme bezpečné

doklady pro g v slovanských jménech, je zoborská listinazr. 1113, kde čteme Bagan, predium Gron, Grincha (přepis z r. 1249 má již Horon, Hrniczar). Nejvýše ještě bychom mohli za takové doklady pokládati jména Goznucha a Gelednuk v listině svatobenedické, která je sice datována к r. 1075, ale do níž byla tato jména interpolována až asi к г. 1124 (Chaloupecký, Staré Slovensko 243, p. 951). Ale od r. 1113 (ev. 1124) až do r. 1208 nenacházíme v žádné slovenské listině žádného dokladu ani pro g, ani pro h. Je tedy chronologie Novákova listinnými doklady neopřena; podle nich by bylo možno uvedenou změnu stejným právem klásti na př. do druhé čtvrti XII. st.

Spolehlivost edicí je velmi různá. Uherske listiny nejsou vydány všechny stejne spolehhve.

Máme dosti krásných vydání, vyhovujících všem požadavkům moderní diplomatiky, máme však i vydání zcela špatná, jejichž nekritické užívání vede к nejtěžším omylům. Je nutno, abychom o každé edici věděli, jakou důvěru к ní můžeme míti. Tu je vý borným vodítkem Ó-magyar olvasókónyv (Staromaďarská čí

tanka), vydaná Em. Jakubovichem a D. Paisem r. 1929. Oceňují se tu velmi přísně všechny edice; vykládá se i, jak ceniti to, že listina se zachovala jen v transumptu.

Nejhorší jsou některé Fejérovy edicez druhé ruky. Fejér sestavoval svůj obrovský Codex (prvních 17 svazků,

obsahujících materiál do r. 1300, má 7659 stran) zcela mecha

nicky a používal nekriticky i takových rukopisných sborníků, do nichž přepisovali listiny diletanti, kteří je neuměli přečisti. V některých případech jsou jména zcela zkomolena. Tak čteme

na př. v IV. 1, 468—469 Bilnasew, purlehw, ačkoliv mají jména zníti (jak čteme správně též u Fejéra VI. 2, 375·—377): Delnafew, Zwkchu. F. VII. 1, 359, píše „iuxta Agriam"; v listině však stojí „iuxta Nitriam" (Hazai okmánytár VI. 119/169).

Jména osad Fejér pravidelně modernisoval, a to v nejednom

případě špatně. Tak na př. uvádí IV. 3, 163—164 Kocsin, Bori, Sterus, ačkoliv listina píše Kochyn, Borey, Chetruch; listinné Kerencher je jednou přepsáno jako Lancsár, po druhé (nesprávně) jako Cserecsen; hora Clynoa (t. j. Klenová) se píše Cserni. Toto obměňování jmen není ovšem jen Fejérovou zvláštností; nachá

zíme je v starší době často. Tak vzniklo na př. psaní jména Kysuce jako Kis Zudcze v sborníku Wagnerově-Jankovichově (viz Vodopis str. 64).

Listy filologické LX. 1933.




Kde máme možnost kontrolovati prameny Fejérovy, vidíme,

jak Fejér nepřesně opisoval. Tak na př. Bárdossy v svém Supple mentu spišských listin píšePoprad, Lybicha, Lomnicha, ale Fejér, který tyto listiny otiskuje z Bárdossyho, má Pograd, Libicza, Lomnicza (Vodopis str. 280).

Fejérovy chyby jsou příčinou mnohých omylů u těch autorů, kteří se na něho nekriticky spolehli. Uvedeme několik příkladů z Křižkových „Slovenských miestnych názvů", SP. XII. 1892 passim, dodnes jediného soustavného zpracování starých místních jmen slovenských. * Mezi slovenskými jmény uvádí Křižko i Prcek, opíraje se o Fejérovo čtení Prcsek; ale je to chyba; má státi Prosek a myslí se liptovský Prosiek. Podobně uvádí Křižko (v závorkách je tvar Fejérův, z něhož Křižko vychází, a správné znění jména): Peťany (Pethan, Piešťany), Druhá (Druha, Suchá), Zlatá

(Slatha, Plachtince), Venírnik (Wemyrnik, Větrník), Čemná

(Chemna, Čemerná), Inomor (Innor, u Křižka omylem Inmor, Javor), Zalejpotok (Zalaypotoka, Slavkovský potok) atd.

Chyby jsou i v jiných edicích. Podobné chyby, třeba ovšem jen ojediněle, najdeme i u jiných vydavatelů. Wenzel

(XII., č. 167; viz Vodopis 57) jmenuje řeku Machabinac; Ortvay ji také zařaďuje do svého Vodopisu Uher; ale v jiném vydání téže listiny (Wenzel IX., č. 135) čte se správně: Macha binatur

(Mača se rozdvojuje). Všichni autoři, zabývající se starým místopisem Spise,

mluví o zaniklé osadě Gyuk (na př. Csánki I. 258; Mišík, Sborn. Mus. slov. spol. II. 226); ale je to jen nesprávné čtení G místo P, které má Hazai okmánytár VI. 304. Podle situace zjistíme, že

jsou to dnešní Pikovce.

Pro tyto omyly nesmíme však zavrhnouti zcela

ani Fejéra ani jiné edice. Po tom, co jsme o Fejérových edicích vyložili (a co bylo známo dobře na př. již Jul. Schróerovi v letech šedesátých), zdálo by se přirozené říci: Fejérova vydání

jsou nespolehlivá a vedou к mnohým omylům; abychom se jich

vyvarovali, neužívejme Fejéra vůbec a omezme se jen na edice

spolehlivé. Ale kdybychom byli tak rigorosní, nesměli bychom se zastavit jen u Fejéra; museli bychom vyloučiti na př. i Wenzla, protože i on má chyby, třeba v počtu daleko menším; nesměli

bychom přijímati ani ty listiny, které se uchovaly jen v pozděj ších přepisech. Tím bychom ovšem redukovali materiál velmi

pronikavě a vyloučili mnoho listin dobrých a poučných. Nesmíme

zapomínat, že nejde nám jen o využití jmen na prospěch hlásko sloví, nýbrž též — a podle povahy věci hlavně ·—· o stránku

toponomastickou a lexikální, při níž není nepřesnost v podání jména takovou závadou. Velmi důležitým důvodem pro pone chání Fejéra mezi našimi prameny je pak to, že velmi mnohé

listiny jím vydané (hlavně přepsané z rukopisných kodexů




XVIII. st.) jsou dnes ztraceny; a jsou to často listiny velmi významné.

Budeme tedy užívati listin všech, ale budeme jich užívati s náležitou kritičností.

Chybná čtení lze zjistiti srovnáváním různých edicí. V Uhrách bylo mnoho zájmu o staré listiny; vydavatelská činnost byla však velmi roztříštěna. Pochopíme dobře, že jedna a táž listina bývá vydána několikráte různými vydavateli (ne všímáme si případů, kde jeden vydavatel otiskl opětovně ně kterou listinu; tak na př. otiskl F. Knauz většinu listin, pojatých do Monumenta ecclesiae Strigoniensis, předtím v Magyar Siónu

jednou a v Codexu Strigoniensis po druhé). Z listin, uváděných Vodopisem str. 113 sl. z povodí Žitavy,

je u Fejéra otištěno 9; z toho jsou 4 otištěny i jinde (jedna dvakrát u Fejéra, dvakrát v jiných edicích), tři jsou otištěny sice jen u Fejéra, ale к jeho edicím máme korektury podle ori

ginálu; u dvou listin jsme odkázáni jen na Fejéra. Podobně z po vodí Slané (Vodopis str. 164 sl.) uvádí Fejér 9 listin; z toho jsou 4 otištěny několikráte, ostatních pět je jen u Fejéra; tři z těchto listin jsou dnes nezvěstné.

Z povodí Turce uvádí Vodopis str. 53 sl. 24 listm s metacemi.

Z toho jsou: a) jen u Fejéra 3 (z toho 2 nezvěstné); u Fejéra a v regestu Turčanského registru 1; b) jen jednou ve spolehlivé edici 1, ve spolehlivé edici a v regestu 7, jednou ve spolehlivé edici, v regestu a ve facsimilu 1; c) dvakrát 1, dvakrát a v re

gestu 7; d) třikrát 1, třikrát a v regestu 2. Srovnáváním těchto různých edicí (z nichž často jedna vy

chází z originálu, druhá z transumptu), můžeme odstranit

většinu hrubších omylů. Různé listiny z téhož území se vzájemně kon

trolují. Velmi cennou pomůckou je kontrola jmen jinými listinami

z téhož území. Jak nám na př. usnadňuje výklad jedné části

zoborské listiny z r. 1113 listina z r. 1337, podávající popis hranic jednoho ze zboží zoborských! (Vodopis str. 87.)

Najdeme ovšem i takové případy, kde lze tímto způsobem Fejérovo čtení rehabilitovati. Tak se na př. domníval Chalou

pecký (Staré Slovensko 109, p. 432), že jméno Kulteku (F. II. 152—153) je koruptela ze Sythwatu, což je domněnka tím pravdě podobnější, že se skutečně mluví o území při ústí Žitavy a že Csánki v svém historickém zeměpise neuvádí z Komárenské sto lice nijaké osady podobného jména. Ale shledáme-li všechny listiny tohoto území, najdeme jednou Keldekeu (Hazai okmány tár č. 64), po druhé Keltukeu (Szentpéteryho Regesta č. 1539), což nás přesvědčuje, že čtení Fejérovo bylo správné.

Tím se však dostáváme již к dalšímu velmi důležitému

principu. 9*




Nezbytnou pomůckou kontroly je lokalisace

všech jmen. Místní jména jsou hodně konservativní a uchovávají se po

staletí (nejvíce ovšem jména vod); určíme-li přesně, na který objekt se listinné jméno vztahuje, získáváme pravidelně možnost posoudit, je-li jméno správně dochováno.

Fejér jmenuje v listině z r. 1246 (IV. 1. 401) u Filakova řeku Druha; jméno toto vykládá Křižko 1. с. a po něm E. Novák, SMS. VIII. 12, jako slovanské Druhá; ale již Ortvay, Vízrajz I. 281, upozornil na to, že se toto jméno vztahuje na novohradský

potok Suchou a že tvar Druha vznikl jen zkomolením původ ního Scuha.

Při tomto určování listinných jmen, pro něž bylo bohužel dosud tak málo vykonáno (edice neposkytují téměř nikde opory), se musíme varovati postupu, na škodu věci hodně rozšířeného:

že se totiž určují jména beze zřetele к ostatním jménům téže

listiny identifikací s nějakým podobně znějícím jménem, nale zeným náhodně na mapě nebo v seznamu obcí.

Tak na př. vykládal St. Kniezsa v svém výborném jinak přehledu maďarského pravopisu (A magyar helyesírás a tatárjá

rásig str. 27) jméno luchinc v pezinské listině z r. 1208—1216— 1256 jako Lošonec v okrese trnavském; J. Melich v Magyar nyelv XXII. 132 identifikuje s týmž Lošoncem jméno Lucinci v listině zoborské. Ale přesná lokalisace hraničních popisů nám ukáže, že pezinským luchincem je možno myslit jen jeden z pří toků Kučišdorfského potoka (mezi Pezinkem a Modrou); Lucinci zoborské listiny může ležeti jen v přímém sousedství Voderad u D. Dubovan v okrese piešťanském (viz i Chaloupecký 379,

380). Týž Kniezsa vykládá jméno Boglku v listině z r. 1240 (Hazai okmánytár VIII. č. 24) jako Bajku v Tekově, ač nemůže ležeti nikde jinde než u osady Gortvy (obec Sóreg, okres fele dinský; v. Vodopis str. 182). Ortvay vykládal listinné Dřeno jako přítok Lita vy u Drienova (Ví zraj z I. 280). Ale je to zcela jistě potůček sev. od Sebechleb v povodí Štiavnice (u hory Drienova;

Vodopis 154, 372). U diletantů najdeme ovšem doklady ještě mnohem křik

lavější. Lombardini v SP. XII. 95 mluví s Smaragdoví, pánu Košic;

ale podle obsahu listiny jde o trenčanský hrad Košecu (Vodopis 89, 90). Horlivý, ale velmi nekritický pěstovatel zemplínské vlastivědy Dongó Gy. G. vykládá listinu z r. 1266, v níž se vy pisují hranice jedné čtvrtiny panství Lezná a Micute (což bylo území sotva 8 km2 velké) tak, že prý hraničí s Nevickým u Užho rodu, Jesenovem a Hliníkem v okrese sobraneckém, s Ladány

j. od Tokaje: ale Nevické je od Lesné vzdáleno vzdušnou čarou 51 km, od Tisza-Ladány 115 km.




Lokalisace musí býti tedy, má-li přinésti žádoucí užitek, co nejpřesnější. Základem všeho určování jsou ochozy, které

musíme sledovati krok za krokem v podrobné mapě (bude to

pravidelně speciálka, ačkoliv použití katastrálních map a přede vším možnost opříti se o vlastní podrobnou znalost místa by

byla velmi žádoucí1). Tak můžeme identifikovat spolehlivě jména dosud uchovaná a lokalisovat dost přesně jména zaniklá.

Takto získaná síť jmen umožní nám lokalisovati i jména po listi nách roztroušená (ve výčtech osad, v šlechtických titulech atp.).

Při tom pozorujeme leckdy, že zaniklo na př, jméno vody, ale uchovalo se jako jméno obce, hory, ev. jako jméno pomístné atd. „Fluvius Garaboncha" (Sztáray család oklevéltár 271; správné čtení je Garabouca) marně hledáme v okolí Lesné

(okres michalovecký), nalezneme tam však obec N. Hrabovec.

„Lacus Kenderattow" jižně od Župčan, doložený к r. 1295

(Vodopis 208), dnes už neexistuje; ale na jeho místě je hostinec, zvaný ,,Na mlaku". Osada Zabreg v okrese púchovském (r. 1259; Yodopis 68) zašla, ale v Sborn. Mus. slov. spol. II. 44 čteme mezi

pomístnými jmény z Mikušovec jméno „Pod Zábřehy". Dnešní osady Čemerné, Čaklov (okres vranovský) a Jastrabie (okres sa

binovský, michalovecký) nám ukazují, kde ležely „campus Che merna", „campus Chaklomezeu", „riuulus Wlwespothok (t.j.

Olyves patak, Jestřábí potok)" a „pratum Yestrebeluka" (Vo dopis 225, 216, 250).

Přesná lokalisace je i jinak velmi důležitá. 2á dáme-li, aby všechna listinná jména byla co nejpřesněji lokali sována, nečiníme tak jen proto, abychom eliminovali omyly listin a edicí. Mnohem důležitějším důvodem je jednak to, že získáváme možnost porozuměti listinným formám na první po hled zkomoleným a nejasným, jednak, že jen tak umožníme plné a správné využití listiny po stránce filologické a historické. O oiiom významu budeme ještě mluviti, pro tento dva významné dokladv.

a) J. Melich, vykládaje v „A honfoglaláskori Magyar ország", že slovenský tvar Nitra je zpětné přejetí z maďarštiny

(sl. Nitrava ) maď. Nitrva ) Nitra), potřeboval doklad pro to, že hláskovou změnu maďarskou -ava > -va > -a lze klásti už do

st. X.—XII. Podle dokladů na jméno Žitavy provedla se tato

změna začátkem XIII. st. (do r. 1200 máme jen doklady s -oua, -ouua); ale Nitra čteme už r. 1113 v listině zoborské a 1075/1124 v listině svatobenedické. Melich nachází takový doklad v jiném jméně listiny zoborské: listinné Turna je dnešní Trnava. Když však lokalisujeme místní jména zoborské listiny, zjistíme, že

1 Kolik cenných poznatků к výkladu některých hontských listin přinesla na př. Kmetova podrobná znalost místní (Sitno a jeho široké okolie 144 sl., Slovenský letopis II. 201—202; viz

Vodopis str. 138, 154).




„aqua Turna" je v ochozu ,,ville Trensciniensis sancti Ypoliti" (Opatovce u Trenčína) a že je to potok (dnes i osada) Turná

(Vodopis 73). Tímto určením padá celý výklad Melichův.

b) El. Mályusz, snaže se v „Turóc, megye kialakulása" 1922 dokázati, že původní slovanské osazení Turce bylo velmi řídké

a že vlastní kolonísační dílo bylo provedeno až maďarskou šlech

tou, užívá tohoto důkazu (str. 22, 84): listina z r. 1258, vypisující hranice Socovců, jmenuje jako sousední zem Gernallow, což jest čisti Chernakov (listina se uchovala jen v transumptu z r. 1639 a její jména jsou dost porušena). Chernakov ležel podle svědectví

listiny z r. 1262 u obce Kalamenové (dnes mlýn Černákov) přímou čarou 9 km od Socovců; z toho prý plyne, že mezi So covci a Černákovem nebylo nijaké jiné osady, kdežto dnes jsou tam Sv. Мага, Blážovce, Bodovice, Vachotovice, Borcová, Ja

zernica, Laclavá, Markovice, Ivančiná, Dvorec a Vel. Čepčín.

Podrobnější studium historické topografie turčanské nám však

ukazuje, že Černákov socovecké listiny není Černákov u Kala

menové, nýbrž dnešní dvorec Černákov u Mošovců, od Socovců

vzdálený 4 km a dodnes nijakou jinou osadou od něho neoddě

lený (doložen je r. 1252, v. Vodopis 58). Není správné dívati se skepticky na možnost

přesné lokalisace a proto se snad o ni ani nepokou šeti. a) Velmi houževnatě se udržuje názor, že místní údaje listin jsou nepřesné, zmatené a že je nelze přesně určit. Ještě

Szentpétery v úvodě к Regestům se dost skepticky vyjadřuje o možnosti správného místního určení listinných jmen.

Tato nedůvěra jest však zaviněna jen tím, že se dosud nikdo

nepokusil o soustavné určení všech místních údajů listin. Není

totiž jiné možnosti než postupovat soustavně a docházeti cíle

kombinací údajů z různých listin téhož území. Určování jmen v ojedinělé listině jest ovšem těžké a leckdy nemožné.

b) Dosud jedinou systematičtější pomůckou pro dobu do r. 1300 je Ortvayův „Starý vodopis Uher" z r. 1882. Má své dobré stránky, hlavně že pečlivě přepisuje z edicí všechny formy; i pro lokalisaci podal Ortvay mnoho cenných příspěvků;

je však často nepřesný a nespolehlivý. Uveďme aspoň několik příkladů. Pro zvolenskou Slatinu má Ortvay (II. 431) čtyři doklady

(k r. 1263, 1269, 1278 a 1299). Ale vskutku patří sem jen první doklad; Zlatna z r. 1269 je Slatinka, protékající Tuřím Polem v okrese modrokamenském; Zlatna z r. 1278 ležela jv. od Szůgye v maďarském Novohradě; Zalathna z r. 1299 je staré jméno dnešní Točnice východně od Lučence (dosud dvorec Slatinka; na některých mapách i potok). Podobně lokalisuje Ortvay listinu z r. 1264 (Fejér IV. 3. 195), kde se mluví o Teplé, к Skleným Teplicím do Tekova, ačkoliv je to Liptovská Teplá (jak to do kazuje pojetí listiny do Liptovského registru § 70).




Nedostatečná lokalisace vede jindy к tomu, že se nespojují doklady к sobě patřící. V I. 281 uvádí Ortvay ze zoborské

listiny jména Dreuenicza, Dreueniza s obecným určením, že leží

někde v Ponitří; I. 127 jmenuje potok Beruenche v dokladu

z r. 1229; je to prý nějaký neznámý přítok Žita vy někde u Slepčan nebo Slažan; II. 258 uvádí konečně z listiny z r. 1234 flumen Terenche (což Křižko, SP. XIX. 101, četl Trnča); to je prý potok Gýmešsko-kostolanský. Všecky tyto doklady vztahují se však na jeden a týž tok, totiž na Drevenici (t. j. potok Gýmešsko kostolanský). К listině z r. 1229, již znal Ortvay jen z Fejéra, máme dnes korektury B. Szabóa L. (Forgách család torténete

36); tam čteme správně Deruenche.

c) Skvělé topografické dílo je Des. Csánkiho Magyar ország torténelmi fóldrajza a Hunyadiak korában (Historický zeměpis Uher v době Huňadovců) 1890 sl. Bohužel jsou v něm ze Slovenska zpracovány jen stolice východní a podunajské.

Obraceje hlavní zřetel к době Huňadovců (1437—1490), všímá si dokladů ze XIV. а XV. st., a to jen jmen osadních; doklady z XIII. st. uvádí neúplně a nestejnoměrně (v III. díle mnohem

hojněji než v díle I.). Prameny, z nichž čerpal, jsou většinou netištěny a proto je kontrola obtížná. Ale i tak najdeme při používání díla jednotlivé omyly, pocházející z nedokonalé lokalisace.

Tak na př. dostává rodina Hosů r. 1468 pozemky v Harkach a Lwka (Cs. I. 154), Lwka je na str. 141 určena jako dvorec

Lyukva (obec Husiná). Ale v listině z r. 1226 (F. VII. 2. 230) nacházíme v přímém sousedství Hrkáče „terram Lucae" (dnes

Lyukai malom u Hrkáče), s níž plným právem identifikujeme i Lwku z r. 1468.

V I. 394 uvádí se užská obec Laaz (v dokladu z r. 1337) a praví se o ní, že sousedila s Hažínem; ,,tu ji však marně hle

dáme"! Je tam vskutku; jmenuje se Lazňany a leží v katastru obce Malé Zalužice.

d) Lokalisace všech metací XIII. st., jak byla provedena ve „Vodopisu", ukázala, že můžeme určití všechny hraniční po

pisy s výjimkami zcela nepatrnými, zaviněnými příliš malým počtem jmen v listině. I tam, kde bylo dřívějšími badateli

výslovně prohlášeno, že údaje listiny nelze určití, podařilo se to.

Ortvay II. 8 tvrdí, že jména v zakládací listině turčanského

kláštera z r. 1252 (hlavní zboží leželo na dolním Váhu) nelze

vyložiti. Stejně prý nelze určití jména v listině z r. 1288, týkající se Jenkovců v Užské stolici. Ale je to možné; viz Vodopis str. 82, 257, obr. 14 a přílohu III.

Při výkladu listin se neobejdeme bez jistých zna lostí středověké grafiky. Bylo by omylem se domnívati, že

používání edicí zbavuje nás nutnosti zajímati se o grafické způ soby starých listin. Právě nutnost eliminovati chyby nás к tomu




vede. Omyly v přepisech a edicích nejsou ani tak zaviněny ne· dbalostí přepisovačů, jako nepřesnostmi listinné grafiky. Ve vět šině listin nelze na př. rozlišiti / а с, В a G; jsou proto tato pís mena zaměňována i v nejdokonalejších edicích.

Zjednáme-li si znalost hlavních typů, v nichž se objevují zá

měny, získáme velmi cennou pomůcku pro správné čtení a vý klad jmen. Víme-li, že se napořád zaměňují v edicích с a ί, η a u, nebudeme nijak váhat, abychom listinné Lipoth čtli Lipóc (t. j. Lipovec), Morcua Mořiva (t. j. mrtvá), Garaboncha Garabouca

(Hrabovica) atp. Uvědomíme-li si, že nosovky na konci slabik se označovaly jen zkratkami, které při přepisování mohly býti lehce přehlédnuty, nepodivíme se, že nacházíme Сира místo

Cumpa (Kompa), Leduch místo čekaného Lenduch (Ladíce) atd. Náležité pozornosti si vyžaduje kritika pravosti

listin. Většina edicí uherských listin pochází z doby, kdy ještě nebylo potuchy o moderní listinné kritice. Proto nenajdeme ve vydáních listin nijaké zmínky o tom, je-li listina bezpečně pravá, je-li její datování spolehlivé atd. Tuto chybějící kritiku musíme doplňovati ze speciálních pojednání. Výsledky kritických badání listinných do r. 1902 shrnul J. Karácsonyi v ,,A hamis, hibáskeltíí etc. oklevelek jegyzéke" (Seznam listin podvržených, špatně datovaných atd.), Budapešť 1902; důležité doplňky к této knize jsou v Tórténelmi tár 1908, str. 24 sl. Pro královské listiny (prozatím jen do r. 1270) užijeme ovšem často již citovaných Regest Szentpéteryho.

Používám těchto pomůcek nenx mjak pohodlné a není divu,

že i historik-specialista tu často leccos přehlédne. AI. Húščava v knize „Kolonizácia Liptova do konca XIV.

st." odmítá zakládací listinu turčanského kláštera z r. 1252 tě

mito slovy: „V nej sa hovoří o Nem. Eupči, Sliačoch a Liskovej. Avšak o pravosti tejto listiny bol dlhý spor, ktorý vyvrcholil tým, že konečne i Szentpétery pripúšťa jej pochybnost. Preto uvádzam Sliače, Nem. Eupču a Liskovú pod rokmi, ku ktorým som prišiel vlastným bádáním (t. j. к r. 1263, 1263, 1391)." V tomto výkladu je několik nepřesností a nesprávností:

a) Nelze mluviti o nějakém dlouhém sporu; první, kdo

označil listinu jako falsum, byl M. Wertner r. 1912 (Századok 46.598—604); jeho názor přijal El. Mályusz (Ungarische Jahr bticher I. 299).

b) Szentpétery (č. 979) uznává, že jest nutno vysvětliti ještě některé záhadné stránky této listiny, obšírný svůj rozbor končí však slovy: Az oklevél hamis volta azonban nem tekinthetó

bebizonyítottnak (Ale podvrženost listiny nelze pokládati za do

kázanou). c) Podle Wertnera je sice listina podvržena, ale ještě v st.

XIII. (mezi r. 1281—1297); do pozdější doby ji nelze klásti z dů vodů paleografických. Pro místopisné údaje není rozhodující,




jsou-li brány z listiny pravé nebo ze současného falsa. I když jsme tedy tak hyperkritičtí, že máme listinu za podvrh, přece jí máme osadu Liškovou doloženu nejméně o sto let dříve, než

jak uvádí Húščava.

d) Hlavním důvodem proti listině zr. 1252 je, že se nesho

duje s jinou zakládací listinou téhož kláštera z r. 1251, o jejíž pravosti nelze míti nej menších pochybností. V listině této (otiš těné v Hazai oklevéltár 18/19—23), není sice metače vypsána, praví se tam však: contulimus in Lyptov duas villas vtrasque Stélách (místo *Scelach, t. j. Selač, Sliač) nominatas. Máme tedy v této nepochybně pravé listině doloženy Sliače už r. 1251.

S druhé strany užívá však Húščava bez poznámky a s da

tem v listině udávaným těchto jistě podvržených listin: na str. 19, 55 к r. 1263 privilegia 1'upčanského (Tórt. tár

1908, 28; Mályusz 112, Szentpétery č. 1344); na str. 21, 49 к r. 1267 listiny dehtarské (Szentp. č. 1564; falsum XIV. st.); na str. 24, 50 к r. 1273 listiny o Palúdzke (TT. 1908, 28); na str. 46 к r. 1267 listiny o území u Vážce (H. ji zná jen z regestu Maj láthova, ač je nyní listina otištěna u Szentpéteryho pod č. 1559; tamtéž je označena jako falsum z r. 1318): na str. 54 к r. 1265

privilegia hybského (Szentp. č. 1449); na str. 75 к r. 1293 listiny o Čermnu (TT. 1904, 246: falsum z druhé polovice XIV. st.).

Dosavadními pracemi nejsou ještě vyřešeny všechny otázky. Stává se, že listina, kterou Karácsonyi označil jako falsum, je přesnějším prozkoumáním rehabilitována. Tak na př. hájí

Szentpétery pravost donační listiny bratislavského *Tewelu

u V. Fedýmeše (Wenzel XI. 172—173) atp. Opačný případ jest ovšem častější: výše jmenované listiny z r. 1265 a 1267 určil až Szentpétery iako podvržené.

Mohu uvésti ještě jeden zajímavý případ, na nějž dosud

nebylo upozorněno. R. 1287 dostal Jan, syn Machankův, od krále Ladislava IY. turčanské Necpaly. Donační listina s ochozem byla otištěna jednak Wenzlem (XII. 467—469), jednak I. Nagyem v Hazai okmánytár VI. 325—327. Srovnáváme-li oba texty, vi díme, že je ochoz Wenzlův mnohem obsažnější. Tam, kde text

HO. praví prostě, že se jde „usque ad alpes", vypisuje text

Wenzlův podrobně hranice, zasahující hluboko do Velké Fatry

(pramen Lubochně—Čierny kameň—Revúca—Krížna). Nagy otiskl listinu z originálu, Wenzel z transumptu к r. 1519. Tím máme vyloženu příčinu rozdílu. V XIII. st. nikoho nenapadlo

podrobně vytyčovat hranice uprostřed Velké Fatry; to bylo území neplodné, o jehož vlastnictví se nikdo neucházel. V XVI. st., kdy byly lesy zhodnoceny

— především zavedením lesní

pastvy — byly ovšem poměry jiné; tehdy bylo velmi důležité, aby byly hranice upraveny, a proto přepisovatel listinu důkladně

interpoloval. Uvádí tedy H. Bartek (SP. XLVII. 580) „lapis Kozol" z této listiny zcela mylně jako doklad toho, že jerové o




existovalo už v XIII. st. Z toho, co jsme vyložili, vyplývá, že

je to doklad st. XVI. Při tom nechávám stranou otázku, je-li tu vůbec slovanské jméno Kozol a nemáme-li spíše myslit na ma ďarské kazal ,stoh' (ovšem původu slovanského); převážně ma

ďarský ráz horské nomenklatury v této listině by pro to svědčil. Obtíže filologického zpracování listin. Naznačili jsme cesty a metody, kterými získáváme, revi

dujeme a upravujeme materiál listin pro filologické zkoumání. Filologické zkoumání jmen v slovenských listinách je úkol

mnohem těžší, než jest tomu na př. u listin českých. Hlavní příčina těch to obtíží tkví v tom, že listiny ze Slo

venska jsou vlastně listiny maďarské, pořizované pro šlechtu

převážně maďarskou spoluprací maďarských kapitul a psané

maďarskými písaři. Odchylek od tohoto pravidla je málo. První následek tohoto faktu jest, že nemáme v listinách

slovenských apelativ. Apelativa listin (v ochozech jsou to hlavně jména stromů a přírodních objektů) jsou napořád maďarská i v krajích nejslovenštějších. Tak na př. v uvedené listině ne

cpalské (v originále) jsou tato apelativa: Kuzberch (Kózbérc, ,prostřední pahorek'), arbor Tulfa (tolgyfa ,dub'), Berch (Bére), arbor Nyrfa (nyírfa ,bříza'), Bekur (snad bokor ,houští'), ad dumum Dyumulchen (gyiimólcséni] ,křoví'). Slovenské apela tivum se vyskytuje jen vzácnou výjimkou.

Ale i s vlastními jmény maďarskými se shledáváme v kra

jích čistě slovenských. Omezíme-li se jen na jména vod, shle dáváme při bližším rozboru, že jsou tu buď jména překladová (jeden potok sobraneckého okresu se jmenuje r. 1336 Drinoch

pataka, t. j. Drienovec, ale r. 1337 v listině téže kapituly jagerské Sumoschpaíak, t. j. somos ,dřínový', viz Vodopis 430), nebo jsou to jména, která dali objektům dotud bezejmenným až sestavo

vatelé hraničního popisu (proto jsou mezi těmito maďarskými jmény vod na slovenském území nejčastější jména Mélypatak ,hluboký potok' a Asszúpaíak ,suchý potok'; obě tato jména

jsou na Slovensku do r. 1300 doložena na devíti místech). Do r. 1300 je ze severní části Liptova (od Váhu na sever)

známo 19 jmen; z toho jsou maďarská: Feier Potok Bílý potok, asi jméno překladové; rivulus Melpatak (Mélypatak) a potok Nadasd (Nádasd, t. j. rákosnatý); dvě jsou latinská, jedno ne

jasné, ostatní slovenská.

Z jižního Liptova známe 27 jmen; z toho jsou maďarská: Feir potok (Belá), Azeupatak, Kuespotok (Kóvespatak, Kame

nica), Zeek (Szék, bažina), Nadassaar (bažina, zarostlá rákosím). Nejvážnějším následkem tohoto maďarského původu listin

jest však zvláštní forma slovanských jmen v listinách. Uvedli jsme v předcházejících výkladech již dosti takových případů a jejich počet lze mnohonásobně rozmnožiti (Seunche — Štiav nica; Procha = Pravica; Zolok = Slavkov atp.). Zjev tento je




velmi nápadný a povšimli si ho všichni naši historikové, kteří listin užívali; vykládali jej zkomolením jmen maďarskými pí saři listin.

Právě pro tuto zvláštní formu listinných jmen je nebezpečné určovati bez podrobnějšího zkoumání, jaký slovanský název je jim podkladem. Viděli jsme to na dokladech z Křižka, které

jsme uvedli výše; můžeme podati i jiné: listinné Scinze čte Křižko

jako Scince, ačkoliv je to Senica; Kurus je prý Kuriiš, vskutku Krušovce; podobně Lokuna■—Lokín—Lekeňa; Melete—Mleta—

Meliata; Raz—Raz—Rašíce; Sirque—Širák—Širkovce atd. Sa sinek jmenuje (Slovenský letopis IV. 297) horu „Drevenná"; ale listinné Derenoua se vztahuje na vrch Drienovou.

Zj ištění poměru mezi listinnými formami a mezi

slovanskými původními jmény je vlastní filologický problém celého listinného zkoumání.

Přesným srovnáváním slovanských jmen a forem, v jakých se vyskýtají v listinách, musíme zjistiti, jsou-li tyto listinné tvary jen náhodným zkomolením jména maďarským písařem či

zda je možno nalézti v poměru obou skupin nějakou pravidelnost. Abychom mohli takové srovnání provésti, musíme vyjiti

z těch případů, kde je nám známo přesné znění listinného jména i dnešní jeho slovapská forma. U většiny slovanských jmen ne činí potíží stanovití přibližně, jakou měly asi podobu v XII. až XIII. st. Při zjišťování, jak jest čisti listinné jméno, pomáhá nám jednak znalost grafiky, jednak novodobá maďarská jména,

pokud mají kontinuitu se starým jménem a nejsou plodem ma ďarisace XIX. st. Teprve když srovnáváním takových jmen

dojdeme к jistým výsledkům, můžeme přistoupiti к řešení těch

případů, u nichž jsme odkázáni jen na listinné jméno. Uvedli jsme mezi příklady listinné Procha = dnešní Pra

vica. Listinný tvar jest čisti Próca; к tomu vede a) grafika, která nás učí, že ch znamená v Uhrách v XIII. st. с, č, k; b) novodobé maďarské jméno Paróca, které má kontinuitu s listinným jmé nem (je doloženo i r. 1425, 1447 jako Parowcha, Parwcha; v Lipszkého Repertitoriu z r. 1808 je též Paróca). Máme tedy vysvětliti přechod Pravica ) Próca ) Paróca. К výkladu nám

dopomůže analogie slova lavica, které je v maďarštině ve formě

lóca; při tom prošlo stadii lauca a louca. Uplatnilo se tu několik

hláskových jevů maďarských, jejichž existenci můžeme doložiti hlavně z osudů přejatých slov v maďarštině:

1 Samohláska střední otevřené slabiky vypadla; tak vzniklo ze slovanského malina maďarské málna, kapta z kopyto, pajta z pojata; tak nacházíme i v jiných vlastních jménech: Slatina > Szlatna, Morava > Morva atd.

2. Tím se stalo slovanské av tautosylabickým a proměnilo sev au > on, jež se v druhé polovici XIII. st počíná monofton

gisovati v ó (obojí tvary jsou velmi dlouho vedle sebe); к tomu




lze srovnati jméno Pravno, maďarsky Próna, a osud latinského

jména Mauritius, které dalo v maďarštině Maur > Mór. 3. Tak vznikl tvar Próca; pozdější Poróca a Paroca (1327

máme již doloženo Porocha) vzniká vkládáním samohlásky do

počáteční souhláskové skupiny, Maďarovi těžko vyslovitelné. Známe tento zjev z apelativ: дгеЪепъ ) qereben, Ыёпъ ) belénd, braib > barát, i z jiných jmen místních: Brězník ) Bereznek, Mlaka ) Malaka, Gradna ) Garadna.

Podobným způsobem můžeme srovnati listinné Scinze

a dnešní Senica, v XIII. st. Sěnica. Starý tvar jest čisti Since (sc znamená pravidelně s). Nacházíme tu zase zánik samo

hlásky ve střední otevřené slabice (tedy Senca); přechod ё ) i, který známe z apelativ plěšb ) pilis, větřilo ) vitorla, žlěb ) zsi

lip atd. (tedy Sinca); konečně postupnou asimilaci koncového ave, čímž se dosahuje vokální harmonie (všechny samohlásky

jsou palatální); tak se dostáváme к tvaru Since.

Zjišťujeme tedy na těchto a podobných případech, že slo vanská jména se vyskýtají v uherských listinách v maďarských formách, jichž nabyla ne pouhým ko

molením, ale hláskovým vývojem, shodným s tím,

jímž se měnila i slovanská apelativa do maďarštiny přejímaná, slova převzatá z latiny, němčiny, jazyků tureckých, a i slova domácí.

Na podkladě takto získaném můžeme s velkou pravdě

podobností určovati slovanský základ těch jmen, která se během

času ztratila a kde se o dnešní tvar nemůžeme opříti. Dnešní Kobuliany potok, ústící u Sp. Vlachů do Hornádu,

se r. 1282 (HO. VL č. 197) jmenuje Cheunuk, v listině z r. 1299 (W. XII. č. 510) Channuk a Cheunuk. Channuk je jen omyl místo

Chaunuk. Tvary jest čisti jako Čeunuk, ev. Čaunuk. Jak máme

toto jméno vyložiti? 1. Doklady ščava ) csdva, ščuka ) csuka, Léščná > Lecsna

atd. ukazují, že maďarština substituovala slovanskou skupinu šč

svým č (=cs). 2. -nuk jest v listinných tvarech často za slovanské -nik

(Stebník > Ztebnuk, Rybník ) Rybnuc, Rudník ) Rodnuk); dal ším vývojem vzniklo -nok (Rudník se jmenoval Rudnok, tur

čanský Kalník Kdlnok, novohradský Brusník Borosznok, r. 1327 Buruznuk).

3. Diftong au vznikl, jak jsme již viděli, ze slovanského av; změnu au ) eu vyložíme nejlépe jako zpětnou asimilaci к pů vodnímu -nik (ev. -nuk); srv. Jamník ) Jemnik.

Rekonstruovaný základní slovanský tvar je tedy Ščavník.

Výklad tento můžeme opříti analogií slovenských osadních

jmen Šťavník (v okrese bytčanském, giraltoveckém a poprad ském — tento Šťavník se r. 1294 jmenuje Sceunuk), polského jména Szczawnik (Slavia occidentalis V. 134), podkarpatského




pomístního jména Ščavnik (Petrov, Karpatoruské pomístně

názvy s. v.) atd. x. Další důkaz správnosti podává nám znalost místních po

měrů (Němci tomu říkají Realprobe): do tohoto potoka ústí

odtok několika minerálních pramenů; v blízkosti jsou Baldovské

kúpele a Sivá brada. Je tedy jméno Ščavnik, t. j. kyselá voda, oprávněno.

Z těchto výkladu vyplývá pro studium slovenských

listinných jmen důležitý závěr: nelze ho zdárně prová děti bez znalosti maďarské filologie.

Maďarské a slovenské tvary se střídají i v krajích nejsloven štějších, slovanská jména se uvádějí v jazykové formě maďarské; obě skupiny nemůžeme předem bezpečně rozlišiti a bylo by tedy metodicky nesprávné chtíti ze jmen daného území vybírati jen

jména maďarská nebo jen jména slovanská. Jistě bychom při tom anektovali mezi slovanská (ev. maďarská) jména leccos, co

by se mnohem přirozeněji vyložilo z druhého jazyka, a zase leckteré jméno slovanské, na první pohled nejasné, bychom odlo

žili do chaotické a neroztříděné skupiny jmen maďarských. Pří kladů na to najdeme dost. Křižko, SP. XIX. 101, vykládá Lagku u Sebechleb jako Mlaka, ač je to zcela jistě maďarské Lágykó (jak je doloženo к r. 1388; viz Magyar nyelv X. 234), v SP. XII. 252 čte Nadasd (což jest velmi obvyklé maďarské jméno Nádasd) jako Nadážď; B. Klein, SP. XL. 433, čte liptovské Wezueres jako ve zverien, ač je to maďarské Veszvéres ,polom'. S druhé

strany příkladů též nechybí: Bánó J. četl listinné Scinefalua, Sanefalua jako Szénafalva, Sáncfalva, kdežto je to Svinná; slo vanské jméno Topotan u Michalovců vykládal Szirmay J., Adalékok III. 295, podle hradu Tubul jako Tobolalydn, Podtu bull У Topolydn, listinně Thopolya.

Že bychom takovým jednostranným studiem nedošli cíle, к němuž spěje každé toponymické studium, totiž к poznání, jak a kým bylo dané území osídleno, není třeba zvláště zdůrazňovati.

Při rozlišování slovanských a maďarských jmen třeba míti

na mysli významnou okolnost, na niž tak často s důrazem uka

1 Tuto kontrolu dnešními jmény našimi i jinoslovanskými třeba zvláště zdůrazniti; uchrání nás totiž od konstrukce takových tvarů, které sice vyhovují hláskoslovně, ale jsou věcně nemožné. Tak vyvozuje L\ Novák (Bratislava V. 643) důležité hlásko slovně závěry ze jména zoborské listiny Mussenic, pro něž při jímá starší výklad, že je to *Mučeník < Mqčenikb. Hláskově je tento výklad možný; ale žádná slovanská osada se nikdy nejme novala a nemohla jmenovati Mučeník. Proto třeba uvedené

jméno vyložiti jinak. Podobně je tomu u výkladů etymologických. J. Loewenthal v ZslPh. VIII. 129 odmítá výklad slovanského Ščavnica ze sl. ščava a spojuje je s kořenem *skeu- ,špinavý' (stpr. skewre ,svině'). Ale u všech slovenských řek tohoto jména najdeme skutečně také kyselé prameny; je tedy výklad ze ščava

jediné správný.




zoval A. Petrov: maďarština převzala mnoho slovan

ských apelativ a tvořila z nich — již jako ze slov svého slovníku — místní jména; jména taková nemůžeme poklá dati za slovanská, jak se leckdy děje.

J. Škultéty, Ešte raz o Hornom Uhorsku 6, pozn. 14, myslí, že apelativum potok u jména toku je důkazem, že i první část složeniny je slovanská. Ale velké množství jmen s první složkou bezpečně maďarskou (Nagypatak ,velký'; Kispatak ,malý'; Tekerespatak ,křivý'; Mélypatak ,hluboký' atp.) ukazuje, že patak je tu slovo maďarské, třeba původu slovanského. Víme

ostatně, že Maďaři až do XVIII. st., kdy bylo uměle vytvořeno slovo csermely, neměli domácího slova pro malé toky.

V. Flajšhans, pátraje po slovenských dokladech starého lo kálu na -a's (ČMFL. XVI. 17), myslí, že doklad z r. 1221 ,,de villa Mochulas", který je ve Varadínském regestru, může tlumočiti slovanské Močidlany; ale je to prý v Boršodu a tedy na jazy kovém území bulharském. Fr. Trávníček, polemisuje s Flajš hansem (ib. 120), pokládá Boršod za slovenský a Mochulas (čti Močilas) za doklad lokálu na -as. Jméno je však maďarské. Osada existuje dodnes; je to osada Mocsolyds 27 km na jih od Ri mavské Seče. Základem jména je maďarské apelativum mocsolya

.bažina, močidlo konopí, rybník na návsi', převzaté ze slovan

ského moči(d)lo. Od tohoto maďarského apelativa je adjektivním maďarským sufixem -s (čti s) utvořeno naše jméno (srv. dara

,kroupa', darás .kroupový'; fáklya .pochodeň', fdklyás .pochod ňový'; místní jména Tormás od torma .křen', Gombás od gomba

.houba' atp.). Podobně bylo odmítnuto maďarskými učenci mínění, že

jméno Pešf dokazuje původní bulharské osídlení; slovo pest je

apelativum, převzaté Maďary od Bulharů (máme je doloženo v složeninách: kópest ,kamenná pec', mézpest .vápenka'). Tímto

apelativem nazvali Maďaři dnešní Pešť (MeliclrJ., A honfogla láskori Magyarország 137—-142).

Nemusíme se obávati, že by tímto způsobem bylo možno

uvésti v pochybnost každé slovanské místní jméno a tím vlastně

znemožniti zjišťování národnostních poměrů podle místních

jmen. Podle historických slovníků maďarštiny můžeme totiž

přesně zjistiti, která jména skutečně existovala jako apelativa. Ze slovanských jmen, označujících bažiny, přešla do ma

ďarštiny tato: mlaka ) malaka, močar > mocsár, moči(d)lo ) mo

csolya; v jižních Uhrách i bara; jen u těchto jmen musíme tedy předpokládati pojmenování maďarské, ukazuje-li к tomu tvo ření (Mélymocsár, Mocsáros, Kendermocsolya), nebo musíme označiti jejich původ za nejistý (na př. listinné Malaca nedovo

luje zjistiti, je-li to slovanské jméno Mlaka, v ústech maďarských změněné na Malaka, či vlastní jméno maďarské, к jehož tvoření

bylo užito maďarského apelativa malaka). U jmen, utvořených




ze slovanských apelativ bláto, brbnbje, bara (na Slovensku), к alb, slatina, bell·, luza, můžeme beze vší pochybnosti přijmouti slo

vanský původ. Znalost maďarského jazykového vývoje musí

býti prohloubená; poznatky získávané příležitostně z ne dostatečného materiálu bývají pravidelně nesprávné.

J. Stanislav v svých poznámkách к Melichovu výkladu slov

Spiš, Poprad a Smižany (Bratislava IV. 760) opírá své výklady na dvou místech hláskovými jevy maďarskými. V obou přípa dech se však mýlí.

a) Že bylo v slově Spyš původně y, potvrzuje prý maďar ské Szepes, neboť у dává v maďarštině e, jak ukazují tvary Bystrica ) Beszterce, pyrina ) pernye atd. Ale pro maďarštinu

neexistuje rozdíl mezi slovanským у a i; obé má stejné osudy.

Někdy zůstává {dyna ) dinnye, židové ) zsidó), někdy se mění v e, ó (sěkyrica > szekerce, pyrbje ) pórje, blizna > belezna, pita > potyé); jindy přechází přes и v o (kobylka > kabolca, nosilo > nyoszolya) nebo konečně ve střední otevřené slabice vypadá

(kopyto > kapta, opatica > apáca). V slovenských místních jmé nech nacházíme tentýž zjev (Bystrica > Beszterce, Sitnica > Szeklence).

b) Do slovanské skupiny sykavka + mse prý pro lehčí vý slovnost vsouvá epenthetické и (и nebo i): Sumugh, Zumulnuk. Povaha epenthetické hlásky nezávisí však, jak jsme již viděli, naprosto na tom, jaké jsou souhlásky v začáteční skupině, nýbrž se řídí povahou samohlásky původně první: Szmulnuk dává

Szumulnuk, ale též Pruská dává Puruszka, Hrušov dává Ни

rusó, s druhé strany slovanské smrčka dává v maďarštině sze

merke.

Η. Bartek ν RÉS. XI. 47 chápe správně podstatu této

změny, užívá jí však zcela neprávem jako pomůcky к datování

přechodu g v h, tvrdě, že oba tyto jevy jsou současné, totiž z po lovice XIII. st. Vznik vkladného vokálu nelze přesně časově

určit. Není sice označován před začátkem XIII. st. (první do

klady ze slovenského území jsou hylyunic 1208, Goron 1209), nacházíme jej však i v takových slovech, která byla zcela určitě

přejata až v XV. nebo XVI. st. Německé Schweizer je po prvé doloženo 1495 (Swaynczar); vkladná hláska se objevuje až 1549 (Swhanczar; dnes suhanc .jinoch'); maďarské sinor z německého Schnur je doloženo až r. 1544; z německého smalz máme 1497

Zmalcz, 1587 zomaczos; německé planke je doloženo r. 1425 jako plank; jako palank je známe až r. 1564 (viz Th. Thienemann, Die deutschen Lehnworter der ungarischen Sprache, Ungarische Jahrbucher II. 85—109 a příslušná hesla Oklevélszótáru). Slovo

selejí .bezcenný' z německého schlecht, je doloženo od r. 1575

jako slejt, kdežto forma selejt(es) se objevuje po prvé až 1758

(Nyelvtorténeti szótár II. 1581—1582).




Z těchto dokladů vysvítá zároveň, že je nesprávné mínění

E. Nováka, že se „substitúcia prevádzala vždy sůčasne s pre vzatím určitého slova" (SMS. VIII. 13).

Víme-lí, že Maďaři tvoří svá místní jména prostým převzetím osobního jména (bez odvozování), nebudeme s H. Bartkem (SMS. VIII. 131, 132) tvary Baralad, Rozvad pokládati za doklady slovenského dž, ale za doklady osobního jména Bolerad, Rozvad

s náležitým d na konci (podobně je v maďarštině prosté Kosa > Kassa za slovanské Košice, Csejte ze slovanského Čechta za slo

venské Čachtice atp.). Jaké plyne z těchto poznatků poučení pro filologa,

chtějícího použiti jazykového materiálu slovenských listin к pro hloubení našich znalostí o vývoji slovenštiny?

1. Po stránce hláskoslovné můžeme doufati v jisté po znatky, někdy velmi zajímavé; nesmíme ovšem chtíti vyčíst z dokladů více, než co v nich skutečně je. Při tom musíme býti náležitě opatrní, to jest musíme:

a) vycházeti z materiálu co nejúplnějšího; b) znáti hodnotu dokladů (jsou-li z listiny pravé, uchované

v originále nebo starém opise, je-li spolehlivě vydána); v někte

rých případech bude možno spolehnouti jen na omezený počet dokladů;

c) doklady náležitě lokalisovati; to je moment důležitý zvláště při zjišťování chronologie; nemůžeme při územní nejed notnosti Slovenska předpokládat zcela jednotný a současný hláskový vývoj a je proto nesmírně důležité vědět, je-li ten či onen doklad z Nitranska nebo ze Spiše;

d) míti stále na mysli, že slovanská jména jsou nám zacho vána v jazykové formě maďarské, čímž jsou setřeny mnolié fo

netické jemnosti a materiál je vůbec značně znehodnocen. Mů

žeme sice získati poučení o změně g ) h, ale nemůžeme se poučiti o postupu ztráty jotace atp.

2. Po stránce tvaroslovné nezískáme nic z příčiny právě uvedené. Předpoklad, že bychom mohli na Slovensku nalézti ně

jaký doklad na př. pro lokál -a's, je zhola nemožný; není ovšem

z toho možno vyvozovati, že by tento tvar na Slovensku nebýval. 3. Po stránce lexikální bude zisk poměrně značný, třeba

daleko menší než v listinách českých, hlavně proto, že v slo

venských listinách není apelativ. 4. Nejvíce ovšem poskytují listiny pro onomastiku: po

znáváme velké množství jmen místních a osobních, můžeme

určit jejich rozšíření, můžeme stanovit jejich poměr ke jménům českým, ev. jiným slovanským se strany jedné, ke jménům ma ďarským se strany druhé.

Z materiálu onomastického, takto zpracovaného, vyplyne mnohé poučení o kolonisaci jednotlivých částí Slovenska, o ná rodnostních poměrech i o kulturních proudech na Slovensku pů




sobících (pro to jsou zvláště osobní jména velmi důležitým pra menem poznání).

Není tedy cena jazykového materiálu slovenských listin, ani

když náležitě zdůrazňujeme všechny jeho»vady a všechny potíže

při jeho zpracovávání, nijak nepatrná; zvyšuje se ovšem tím, že je pro starší doby pramenem jediným. Stojí za to, podniknouti práci nikoli lehkou a ne prostou nebezpečí a tento materiál náležitě

zpracovati.

II.

Bude jistě velmi poučné, budeme-li konfrontovati dosavadní metody ve sbírání a zpracování listinných jmen s tím způsobem

práce, který vyplynul z předcházejících výkladů. Vybíráme si к tomu snůšku dokladů pro změnu gv h, kterou

pořídil H. Bartek v své disertaci „Příspěvky к československej historickej mluvnici podl'a najstarších slovakizmov" (viz RÉS. XI. 41 sl.) a kterou s některými menšími odchylkami nacházíme

i v studii L·. Nováka ,,Změna g ) Λ v slovenčine" (SMS. VIII. 7). Vycházíme ze seznamu Novákova, protože je kratší a protože

jej autor výslovně prohlašuje za seznam jen spolehlivých dokladů.

Číslování dokladů je naše.

1. 1206 Hrad: doklad není spolehlivý, protože slovanské osobní jméno Hrad neexistovalo; ostatně druhá jména obyvatel

Guerly (v Tekově), mezi nimiž jsou jistě maďarská Erdeu, Endre, Forcos, Vros, ukazují spíše na možnost, že je to jméno neslovanské.

2. 1208 Hilinuk: doklad je v podstatě správný, ale forma nikoli; v listině je hylyunic (Kniezsa 8); tvar Hilinuk je až v opise z r. 1256 (W. II. č. 179).

3. 1216 Hylynuit: není samostatný doklad, protože listina

jen obnovuje listinu právě jmenovanou; ostatně je u Wenzla

Hylyunit, ne Hylynuit. 4. 1217 Hojnicha (není .u Bartka): Novák podotýká, že by

to mohla být Chvojnica u Skalice; podle metače je to zcela jistě; nelze tedy zařadovati mezi doklady na g.

5. 1231 Behar (není u Bartka): správné. 6. 1232 Hurov: publikováno u Wenzla XI. 168/241 a v Mo

numentech I. 286; identita a etymologie neznáma; předpoklad, z něhož Novák patrně vychází, že jména na -ov jsou všechna

slovanská, vznikl z neúplné znalosti maďarské historické mluv

nice; listinné ou znamená dvojhlásku ou, v staré maďarštině

velmi rozšířenou (dnes je za ni 6). 7. 1235 Huzina: není Hužina, nýbrž Chocina, ústící do Nitry

jižně od Topol'čan; není zde tedy g. 8. 1236 Hirnovch (*Hriňovce): výklad není správný; listina

se týká boršodské osady Harnóc (1420, 1487 Harnolcz; Cs. I.

172); základem tohoto jména je slovanské * Hrnouce.

Listy filologické LX. 1933. 10



146 "Vladimír Šmilauer:

9. 1240 Holboca: správné. 10. 1243 Hulbaca: z Fejérova opisu transumptu z r. 1335,

ale jinak ne podezřelé. 11. 1243 Terna hora: z téže listiny; výklad, že je to *Trnná,

není bezpečný; dobrý místní znalec J. Botto určuje ji jako Čiernou horu v Gemeru (SP. XV. 351, SMSS. VI. 40).

12. 1244 Hluboká: z Fejéra; listina jinak neznáma; není

podezřelé. 13. 1244 Hrádek: jen z opisu, ale možné; leželo mezi Va

lentovou a Lehótkou v Turci.

14. 1244 Haradissa: lokalisace (Chaloupeckého) správná; listina je však falsum, vzniklé někdy před r. 1281 (Szentpétery č. 763); nelze tedy klásti к r. 1244.

15. 1246 Druha: jak již bylo vyloženo, je to chyba Fejé rova; myslí se novohradská Suchá; tedy není zde g.

16. 1246 Hůrka, 17. 1246 Harranuk: oba doklady z jedné listiny (Wenzel

VII., č. 136; В. a N. znají jen z citátu u Sasinka, SL. I. 41). Listina je falsum (Szentpétery č. 843; podle Jakuboviche Em., Magyar nyelv XXIII. 240, je nejisté, zdali z XIII. nebo z XIV. stol.; jistě ne z r. 1246).

18. 1247 Hradissa: v lepším vydání téže listiny v Hazai oklevéltár č. 9 je správné datum 1242 (srv. Karácsonyi str. 52/53); tam je i další jméno, u Fejéra chybějící: Hlubuka.

19., 20. 1248 Bohuta, Bohuret: z jedné listiny, známé jen z transumptu z r. 1276; Szentpétery č. 897 má listinu za pode zřelou pro neobvyklost výrazů v ní se vyskytujících.

21. 1250 Hoznucha: doklad správný; správné je i určení Chaloupeckého, zde uváděné; u Szentpéteryho str. 541 mylné určení: Husznica.

22. 1254 Hleuna, Heuna (potok Hlěnná), 23. 1254 Hlenna (idem v Zemplínskej): oba doklady z jedné

listiny dvakráte vydané; třetí, nejlepší vydání této listiny v HO. VI. č. 50 má Hlewna. Zcela zřetelná dvojhláska eu nedovoluje

výklad z *Hlěnnd; vyložíme buď jako *Hlěvrtd (od *glěv ,mazati'; srv. polské Glewíec) nebo Chlěvnd (asi podle ohrady pro dobytek; srv. maďarské Akolos na Žitném ostrově od akol). Protože

i druhé slovanské jméno v listině (Gorbucha-Hrabovec) ucho vává g, bude asi výklad druhý pravděpodobnější. Totéž jméno r. 1297 v Gemeru (Helenna, W. XII. č. 486).

24. 1254 Hgrychou, Hričov: správné; viz Szentpétery č. 1023. 25. 1255 Holata (Fejér IV. 2. 336): lokalisace Chaloupeckého,

přejatá В. a N., není správná; neleží v Gemeru, nýbrž v Heveši

mimo slovenské území; Kues, jehož jméno se v metači vyskytuje,

je dnešní Erdokovesd na říčce Tarně (listinné Tornua), přítoku Zagyvy. Správnost jmen v této Fejérově listině je pochybná.

26.1256 Haynicza: přepis listiny z r. 1217 (č. 4); je Chvojnica.




27. 1256 Hilínuk: přepis listin z r. 1208, 1216 (č. 2, 3); není

samostatný doklad.

28. 1256 Hradische: v listině (W. VII. č. 1298, Monumenta I. č. 565) je Hradyscha; dnešní Kis Tuři oldal západně od Str. Turovců; datum listiny podle Karácsonyiho (přes některé po

chybnosti Szentpéteryho, č. 1478) třeba opraviti na r. 1266. 29.1256 Hradyscha: je tentýž doklad, jenže správně citovaný. 30. 1260 Hernoch (*Hrnovec v Novohrade): tato osada je

po prvé jmenována r. 1243; listinu vydal F. IV. 1. 284—285

(Hyrenon); Kubínyi F., Magyar torténelmi emlékek I. 17, opravil podle originálu na Hyrenouch (viz i Szentpétery, č. 749). Už Arnold Ipolyi v knize „Schematismus historicus dioecesis Neosoliensis pro anno 1876" na str. 374 určil správně, že je to

Chrenovec u Prievidze (později Hreneuch 1355, Hrenouch 1393; Szerémi, Majthényiak 587). Hláskoslovně jest přechod Chreno vec ) Hirenouc zcela pravidelný.

31. 1262 Hollouk, Holbouka: listina je sice falsum, ale z doby nepříliš vzdálené předstíranému datu (Szentpétery 1305).

32. 1262 Hradycka (*Hradiská v Nitrianskej), 33. 1262 Haradicha (*Hradiščá υ Nitrianskej): oba doklady

z jedné listiny, a to z téže, z níž je i doklad předcházející; myslí se tu Hradiště p. Vr. u Březové. V edici je Haradicha; tvar Hra

dycka vznikl dvojím omylem: u Chaloupeckého str. 366 je tis kovou chybou místo -ch- napsáno -ck- (Haradicka); odtud je Bartek opsal špatně jako Hradycka a od něho mechanicky pře vzal i Novák.

34. 1262 Hybe: doklad chybný; u Kovácse je doklad jen z r. 1265.

35. 1262 Zahurch, 36. 1262 Zahorecz: v listině otištěné u Wenzla (VIII. č. 17),

je tvar Zahurch a Zahorch; tvar Zahorecz je z bezcenného moder

nisujícího přepisu Mednyánszkého u Fejéra (IV. 3. 163—164). 37. 1263 Наук; 39. 1263 Rubina, Hurubina; 40. 1263 Huru

bina, Hrubyna: všechno z jedné listiny, otištěné u Wenzla VIII. č. 36 z transumptu к r. 1295; facsimile originálu z r. 1263 je v Magyarország vármegyei, Bars vármegye 108: tam stojí

Hayech, Rubyna; tvary Hurubina, Наук jsou až v transumptu z r. 1295 a nepatří tedy sem.

38. 1263 Hulich (п. р. Holič): není v indexu Kovácsově, nýbrž Gzinárově; listina je publikována u Fejéra IV. 3. 120

(Martini, filii Hulich); správně tuto listinu, obsahující metači *Lubova u Piešťan, otiskl Sórós Ρ. v Dějinách řádu sv. Bene dikta (A pannonhalmi szent-Benedekrend tórténete II, str. 323); tam jméno zní Kakych.

41. 1263 Harad.uk: doklad správný a z originálu. 42. 1263 Zuha Haradechnícze; 43. 1263 Hradechniche:

z jedné listiny (F. V. 1. 326; Sokol III. 176; Szentpétery 1356); 10*




Mályusz, Turóc megye kialakulása 12 uvádí z originálu (chova ného v Záboří) tvary: Garadechnice, Zuha Haradechnice; stří

dání g a h v téže listině ukazuje asi na y. 44. 1263 Berveno Haradistye: z téže listiny; u Fejéra je

Harodistye, v Sokole Hradisste; u Mályusze není.

45. 1264 Hai: listina velmi nespolehlivě vydaná; Fejér otiskl z Wagnerových Analect Scepusii III. Když byla tato lis tina citována r. 1418 (F. X. 3. 300 sl.), psalo se jméno s В (Bay). Velké В a G se často zaměňují pro svou podobnost (místo Bodok

je Godok, m. Goron Boron atd.); Η а В se nezaměňují nikdy; soudím z toho, že v originále je G a Η vzniklo modernisováním

jména (mluví se o turčanském Háji). 46. 1264 Harabissa: správné; v listině však Harabisa. 47. 1265 Hybe: falsum (Szentpétery č. 1449). 48. 1265 Hrichou: správné; v originálu je však Hrychov

(Kubínyi I. č. 62). 49. 1269 Drahomel (Drahomil): výklad není zcela jistý; v Re

gistru turčanském je forma Drachmel opravena na Drazmel (proto

bylo j méno toto vykládáno j ako Držmi l). Vyžaduj e j eště zkoumání.

Přehlédněme výsledky kritiky dokladů Bartkových-Nová kových: z 49 dokladů, uvedených SMS. VIII. 10 sl., jest

A. škrtnouti jako nesprávné, protože 1. nemají g ý h, nýbrž c.h >maď. h: 4., 7., 15., 26., 30. asi i 22.; 2. jsou jen omylem vydavatelovým: 38., 43.; 3. jsou jen opakováním dokladu už uvedeného (buď z ji

ného vydání téže listiny nebo z pozdějšího přepisu): 3., 23., 27., 29., 33., 36., 40.;

4. byl zařaděn jen omylem: 34.

Celkem 15, ev. 16 dokladů.

В. Pokládati za podezřelé, protože 1. etymologie je nejasná: 1., 6., ev. 49.; 2. listina je podvržena: 16., 17., 47.; další tři doklady, 14.,

(31.), 33., jsou též z fals, ale takových, která vznikla ještě v XIII. st.; nelze je ovšem klásti к datům, к nimž se sama hlásí;

3. pravost listiny není zaručena: 19., 20.; 4. psaní vydavatelovo je pochybné: 45. Celkem 8 (ev. 11) dokladů.

Spolehlivé tedy jsou doklady: 2., 5., 8., 9.—13., 18., 21., 24., 28., 32., 35., 37., 39., 41., 42., 44., 46., 48.

Polovina dokladů Bartkových-Novákových je nesprávná nebo nespolehlivá.

S druhé strany lze nalézti doklady, které oběma autorům ušly. Nemohu prozatím podat jejich úplný výčet; uvádím jen některé:

1208 holobopatach (HO. VII., č. 4): potok, ústící sev. od H. Hlbokého v okrese bytčanském; nejstarší spolehlivý doklad pro h z g na Slovensku;




1209 Hunounig (Turul XXY. 65—66): ve Spiši, asi Hnojnlk; 1241 Hozíyna, obyvatel zamarovecký (v Trenčíně; НО. VI.

39); pol. Gošcina; 1242 Hlubuka: viz výše u dokladu č. 18.; 1249 Horon, Hrniczar: v přepise zoborské listiny za původní

Gron, Grincha (HO. VIII. 6, 7); 1249 Nahachycha: falsum asi z r. 1269; Nahačica v Spiši

(Szentp. 832); 1250 iransumpt 1353: Mochelniiza; 1293 Moholnicha: Mo

helnica j. od B. Bystrice; 1255 mons Mohylka: u Sp. Hrušová (HOkl. č. 23); transumpt

1295, 1318; 1268/1272 Hodizlaus, sacerdos (НО. VI. č. 133) atd.

Tísnivě působící výsledky této revise ukazují s dostatečnou

přesvědčivostí, že filolog, zabývající se jazykovým materiálem starých slovenských listin, nemůže postupovati tak, jako postu povali uvedení autoři1, nemají-li výsledky jeho práce být po chybné a pochybené. Je nutno volit metody, které jsme naznačili v první kapitole této studie. Jimi byl zpracován „Vodopis sta rého Slovenska".

1 Z jiné sbírky dokladů, podávané Novákem (SMS. VIII 5. 1) uvádím aspoň toto:

1234, 1255 Legk; prý slovanské Ььдькъ; takové jméno, však v slovanštině nikdy neexistovalo ;spíše/с-ové deminutivum к maď.

Légy (1303 Iwanka, filio Leeg, Mon. II. 557/517); 1264 Roztoka z Liptova: je doklad z r. 1391; v Liptovském

registru z tohoto roku se praví, že Thomas de Roztoka předložil listinu z r. 1264; v té se jméno Roztoka však nevyskytuje;

1280 Poudharasta, prý Podchrast u Tvrdomestic v Nitranské.

Výklad tento, jehož původcem je K. Tagányi, je nesprávný. Jméno se vztahuje na dvorec Pótharaszta v katastru obce Kakucs, j. od

Budapešti; Och, druhá osada v listině jmenovaná, je obec Ócsa v sousedství. R. 1284 se jmenuje tato osada spolu s osadou Phile sharaszta (W. IX. 272/382). Philes je maďarská forma jména Phi

lippus; osada se tedy jmenuje „Filipova chrast" (haraszt přešlo do maďarštiny jako apelativum); analogicky vyložíme Poudharaszt

jako „Poudovu chrast" (o tomto jméně viz W. I. 12); je to tedy tvoření maďarské.

1278 Budka, 1288 Bůtka: slovanský původ tohoto jména není

jistý; máme maďarské jméno Bud, Buda (Kovács 112, Czinár 61) a deminutivní příponu -ka (Pětka).

1244 Zudcsan, Kiss Zudcza, Kis Zudce: opis zcela nespolehlivý; viz výše.

1270 Zuthan: z nesprávné edice Fejérovy; v НО. VI. 119/169 (viz i Szentpétery 1658) je správně Zuchan; není „castrum", nýbrž „villa castri".

1296 Zusan: listina je velmi špatně uchována; z transumptu z r. 1323 ji opsal Ad. Rajcsányi; od něho má ji Wenzel. Lokalisu

jeme-li listinu, najdeme, že nejsou to Sučany, ale Sulany (viz Vodopis str. 99).



Date post:	21-Jan-2017
Category:	Documents
Upload:	vuxuyen
View:	234 times
Download:	7 times

Jazykový materiál slovenských listin do r. 1300

Documents