+ All Categories
Home > Documents > Jean-Claude Izzo, Chourmo

Jean-Claude Izzo, Chourmo

Date post: 09-Mar-2016
Category:
Upload: editions-fra
View: 234 times
Download: 1 times
Share this document with a friend
Description:
Fabio Montale odešel od policie a jeho přítelkyně Lola ho opustila. Zahálčivému čtyřicátníkovi dny pomalu plynou v domku na okraji Marseille s výhledem na moře, dokud za ním nepřijde jeho krásná sestřenice Gélou, že se jí ztratil syn. Druhý díl kultovní Marseilleské trilogie volně navazuje na Totální chaos. Přeložila Milena Fučíková, obálka Radek Brousil, edice Světová próza, brož. vazba, 242 s., DPC 269, vydává Fra, ISBN 9788087429167. Jean-Claude Izzo (1945–2000) byl francouzský básník, scenárista, novinář a spisovatel. Proslavil se až v polovině devadesátých let dvacátého století, kdy vyšly tři zásadní detektivní romány Totální chaos, Chourmo a Solea z prostředí Izzovy rodné Marseille. Jako básník zůstal nedoceněn.
21
Jean-Claude Izzo Chourmo Světová próza fra Jean-Claude Izzo Druhý díl legendární Marseilleské trilogie
Transcript

Jean-Claude IzzoChourmo

Světová próza

fra

Jean-Claude IzzoDruhý díl legendární Marseilleské trilogie

Jean-Claude IzzoChourmo

Světová próza

fra

fra

Jean-Claude Izzo (1945–2000) byl francouzský básník, scená-rista, novinář a spisovatel. Proslavil se až v polovině devade-sátých let dvacátého století, kdy vyšly tři zásadní detektivní romány Totální chaos, Chourmo a Solea z prostředí Izzovy rod-né Marseille. Jako básník zůstal nedoceněn.

Jean-Claude IzzoChourmo

Od téhož autora ve Fra

Totální chaos, 2008

Jean-Claude IzzoChourmoPřeložila Milena Fučíková

fra

Světová prózaJean-Claude IzzoChourmo

Z francouzského originálu Chourmo(Éditions Gallimard, Paris 1996) přeložila Milena FučíkováFotografie na obálce Radek BrousilVydalo Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, [email protected], www.fra.cz,roku 2013 jako svou 108. publikaciVytiskla Tiskárna VS, PrahaVydání první

Czech edition © Éditions Fra, 2013Text © Éditions Gallimard, 1996Translation © Milena Fučíková, 2013Cover photo © Radek Brousil, 2013ISBN 978-80-87429-16-7

BB020

Obsah

Prolog Konečná, Marseille, nádraží Saint-Charles 151 Kde při pohledu na moře je štěstí snadná věc 212 Kde když se člověk dá do řeči, tak toho vždycky moc

napovídá 313 Kde je vztek, je taky život 414 Kde je zásadní, aby se lidi potkali 525 Kde trocha pravdy nikomu neuškodí 626 Kde volba v životě neurčuje všechno 747 Kde se dá oddělit bílá nit od černý 848 Kde osud neutvářej jenom dějiny 949 Kde žádná lež není nevinná 10510 Kde se těžko věří souhře okolností 11611 Kde se neděje nic moc hezkýho 12612 Kde nocí brázdí přízračný lodě 13713 Kde všichni někdy snili, že si budou žít jako

princové 15014 Kde není jistý, že by to jinde mohlo bejt lepší 16015 Kde i lítost patří ke štěstí 17116 Kde se setkáváme se studeným popelem neštěstí 18217 Kde čím míň se toho vysvětluje, tím je to někdy

lepší 19018 Kde pravdu nemůžeme nutit, aby se projevila 19819 Kde je vždycky moc pozdě, když je tady smrt 20820 Kde se nabízí omezenej pohled na svět 21921 Kde se plive do prázdna, zhnuseně a znaveně 230Epilog Noc se nezměnila a stín ve vodě odráží

opotřebovanýho chlapa 241

7

8

Poznámka autora

Nic, o čem teď budete číst, nikdy neexistovalo. Až na to, co je skutečné. A to, co bylo v novinách nebo v televizi. Ale toho je zas docela málo. A já upřímně doufám, že příběh, o kterém se tady vypráví, zůsta-ne na svém místě: totiž na stránkách této knihy. Je-nom Marseille je nefalšovaně skutečná. Tak skuteč-ná, že bych byl velmi rád, kdyby nikdo nehledal podobnost s žijícími lidmi. Ani s hlavním hrdinou ne. To, co říkám o Marseille, svém městu, jsou zkrát-ka a dobře ozvěny a vzpomínky. Prostě to, co se vy-čte mezi řádky.

9

Isabelle a Gennarovi,mámě a tátovi.

Je to hnusná doba, toť vše.Rudolph Wurlitzer

Na paměť Ibrahima Aliho, kterého 24. února 1995 zastřelili vylepovači billboardů Národní fronty v sever-ních čtvrtích Marseille.

Konečná, Marseille, nádraží Saint-Charles

Prolog

Guitou – jak mu ještě pořád říkala máma – se díval ze schodiště nádraží Saint-Charles na Marseille. „Vel-ký město“. Jeho matka se tady narodila, ale nikdy ho sem s sebou nevzala. Přes všechny svý sliby. Teď ta-dy je. Sám. Jako velkej kluk.

A za dvě hodiny má sraz s Naïmou.To kvůli ní sem přijel.Pomalu začal scházet schody s rukama v kapsách

džín a s kamelkou v puse. Tváří k městu.„Dole pod schodama,“ řekla mu Naïma, „je bulvár

D’Athènes. Sejdi po něm na Canebière. Pak dopra-va. Směrem do Starýho přístavu. Až dojdeš dolu do přístavu, tak se dáš doprava a po dvou stech met-rech uvidíš na rohu velkej bar. Jmenuje se La Sama-ritaine. Tam se sejdem. V šest. To nemůžeš minout.“

Uklidňovalo ho, že má před sebou ještě dvě hodi-ny. Bude mít čas si ten bar okouknout. Přijít přesně včas. Nechtěl, aby na něj Naïma čekala. Těšil se, až ji uvidí. Až ji vezme za ruku, obejme, políbí. Dneska v noci spolu budou spát. Poprvý. Mathias, jeden ká-moš z Naïmina gymplu, jim půjčí garsonku. Budou jenom sami dva. Konečně.

Při tom pomyšlení se pousmál. Nesmělým usmě-vem, jako když potkal Naïmu.

Pak se ale zašklebil, když si vzpomněl na matku. Bylo mu jasný, že si to po návratu slízne. Vzal roha bez dovolení tři dny před koncem prázdnin, a ještě k tomu sebral tisíc franků z pokladny v obchodě. Z prodejny konfekce pro elegatní slušňáky v centru Gapu.

15

Pokrčil rameny. Kvůli tisícovce se rodinnej obchod nezhroutí. Matka to nějak vyřeší. Jako vždycky. Z ní strach nemá. Ale z toho kreténa, co si hraje na jeho otce. Co ho už jednou zmlátil. Kvůli Naïmě.

Když přecházel alejí De Meilhan, všimnul si tele-fonní budky. Řekl si, že matce přece jenom zavolá. Aby se o něj nebála.

Sundal si batoh a sáhnul si do zadní kapsy. Do pr-dele! Peněženka nikde! Prohledal druhou kapsu a potom i kapsu od bundy, ale tam si ji nikdy nedá-val. Nic. Kde ji tak mohl ztratit? Když odcházel z ná-draží, ještě ji měl. Zastrkával si do ní jízdenku.

Pak se mu to vybavilo. Jak scházel po schodišti od nádraží, nějakej Arab ho požádal o oheň. Vytáhnul zip po. V tu chvíli do něj zezadu strčil další Arab, co utíkal ze schodů, div ho neporazil. Jako nějakej zlo-děj, pomyslel si. Jak stál na těch schodech, málem ztratil balanc a spadnul tomu prvnímu rovnou do náruče. Nádherně ho přesrali.

Úplně se mu zatočila hlava. Vztekem a rozčilením. Bez občanky, bez karty, bez jízdenky na vlak a hlav-ně skoro bez peněz. Zbylo mu jenom pár drobnejch z vlaku a krabička kamelek. Tři sta deset franků. „Do prdele!“ ulevil si nahlas.

„Jste v pořádku?“ zeptala se ho nějaká stará paní.„Ukradli mi peněženku.“„Ach, božínku. To se nedá nic dělat. A takový věci

se tady stávaj denně. (Soucitně se něj podívala.) No, na policii nechoďte. To ne! Ani nápad. Ti vám nadě-laj ještě víc starostí!“

A šla dál s kabelkou pevně přitisknutou na prsa. Guitou se za ní díval. Ztratila se mu v barevném da-vu převážně černochů a Arabů.

To mu to v Marseille pěkně začíná!Na zahnání smůly políbil zlatej medailonek Panen-

ky Marie, co mu visel na hrudi, pěkně opálený z léta

16

strávenýho na horách. Dostal ho od mámy k první-mu přijímání. Ráno toho dne si ho sundala a pověsi-la mu ho na krk. „Je z velký dálky. Bude tě ochraňo-vat.“

V Boha nevěřil, ale jako každej správnej italskej sy-nek byl pověrčivej. A políbit Panenku Marii bylo ja-ko políbit vlastní mámu. Když byl malej a máma ho ukládala, dávala mu každej večer pusu na čelo. Při-tom se mu ten medailonek, jak ho nadnášela její vel-ký prsa, vždycky zhoupnul ke rtům.

Zahnal ten obraz, kterej ho ještě pořád vzrušoval. Myslel na Naïmu. Její prsa, o něco menší, byly stejně krásný jako máminý. Stejně temný. Jednou večer za Reboulovým barákem sáhnul Naïmě při líbání pod svetr. Nechala ho, aby jí je pohladil. Pomalu jí vyhr-nul svetr a podíval se na ně. Třásly se mu ruce. „Lí-bí se ti?“ zeptala se potichu. Neodpověděl, jen roze-vřel rty a vzal je jedno po druhým do pusy. Začal mu tvrdnout. Přijel sem za Naïmou, na ničem jiným ne-záleží.

Nějak to vyřeší.

Naïmu něco vytrhlo ze spaní. Nějakej hluk o patro vejš. Divnej hluk. Tlumenej. Silně se jí rozbušilo srd-ce. Nastražila uši a zadržela dech. Nic. Ticho. Přes okenice dovnitř pronikalo slabý světlo. Kolik tak mů-že bejt? Neměla hodinky. Guitou klidně spal. Na bři-še. S obličejem obráceným k ní. Potichu oddychoval. Ten jeho pravidelnej dech ji uklidnil. Znova si lehla a s otevřenýma očima se k němu přitiskla. Ráda by si dala cigáro na uklidnění. Na spaní.

Jemně se dotkla Guitouových ramen a pak ho dlouze pohladila po zádech. Měl hedvábnou pleť. Jemnou. Stejnou jako jeho oči, úsměv, hlas a slova, co jí říkal. A ruce, když ji hladil. To tahle něha ji k němu přitáhla. Skoro ženská. Všichni kluci, co zna-

17

la, včetně Mathiase, se kterým flirtovala, byli drsněj-ší. Ale jak se na ni usmál Guitou, hned zatoužila ce-lá se schoulit v jeho náručí.

Chtěla ho probudit. Aby ji laskal jako před chvílí. Líbilo se jí, když se jí dotýkal, a taky ten pocit, že když se na ni dívá, je krásná. A zamilovaná. Milová-ní jí přišlo jako ta nejpřirozenější věc na světě. To se jí taky líbilo. Bude to i podruhý zase tak hezký? Bude to pořád takový? Při vzpomínce jí přeběhnul mráz po těle. Usmála se, políbila Guitoua na rame-no a ještě víc se k němu přitiskla. Hřál ji.

Pohnul se. Vklouznul nohou mezi její. Otevřel oči.„Ty seš vzhůru?“ zašeptal a pohladil ji po vlasech.„Hluk. Zaslechla sem ňákej hluk.“„Máš strach?“Ke strachu nebyl žádnej důvod.O poschodí vejš spal Hocine. Předtím se s ním

trochu bavili. Stavovali se u něho pro klíče, než šli na pizzu. Byl to alžírskej historik. Historik starově-ku. Zajímal se o marseilleský archeologický vykopáv-ky. „Neuvěřitelně bohaté,“ začal hned vysvětlovat. Vypadalo to hodně zajímavě. Jenže ty dva ho po-slouchali dost roztržitě. Strašně pospíchali, aby už byli sami. Aby si mohli říct, že se milujou. A pak aby se mohli milovat.

Hocine bydlel už přes měsíc u Mathiasových rodi-čů. Odjeli teď na víkend do svojí vily v Sanary ve Va-ru. A Mathias jim tak mohl půjčit svou garsonku v přízemí.

Byl to jeden z krásně zrekonstruovaných domů ve starý čtvrti Panier na rohu ulic Belles-Écuelles a Puits Saint-Antoine, kousek od náměstí Lorette. Mathiasův otec, architekt, navrhnul novej interiér. Ve třech poschodích. A taky terasu, à l’italienne, od-kud byl výhled na celej záliv, z Estaque až do Ma-drague de Montredon. Nádhera!

18

242

„Udělam vám rychle bruschettu, jesli chcete.“„Nechte to bejt, Honorine. Mam hlavně chuť na

skleničku. Dojdu si pro flašku.“„Ne, ne,“ řekla. „To je všechny probudíte, to ne.

Proto sme vás s Fonfonem vyhlíželi.“„Koho všechny?“„No… Ve vaší posteli leží Gélou, Naïma a… no… ta,

jak ona se menuje, no, ta vietnamská pani.“„Cûc.“„Jo. Na kanapi máte Mathiase. A v rohu na malý

matraci, co sem našla doma, si ustlal Naïmin brácha. Mourad, že jo?“

„Jo. A co tady dělaj?“„Nevim. Asi si mysleli, že jim tady bude líp než jin-

de, ne? Co vy na to, Fonfone?“„No jo, dobře udělali. Chceš spát u mě?“„Dík. Seš hodnej. Ale já teď stejně neusnu. Proje-

du se po moři. Myslim, že je na to dobrá noc.“Rozloučil jsem se.Vlezl jsem domů jako zloděj. V kuchyni jsem po-

padl novou f lašku lagavulinu a ve skříni bundu a teplou deku. Nasadil jsem si rybářskou kšiltovku a sešel dolů k lodi.

Moje věrná přítelkyně.Ve vodě jsem uviděl svůj stín. Stín opotřebovaný-

ho chlapa. Vyvesloval jsem, abych nenadělal rambajs.Měl jsem dojem, že vidím, jak se na terase Hono-

rine a Fonfon objímají.A konečně jsem se rozbrečel.Sakra, to mi ale dělalo dobře.


Recommended