1fra

Jean-Philippe ToussaintKoupelna

Světová próza

J.-P. ToussaintKniha, jež změnila francouzskou literaturu

2 fra

Jean-Philippe ToussaintKoupelna

Světová próza

fra

Jean-Philippe Toussaint (1957), belgický spisovatel, okrajově též scenárista, režisér, fotograf. Píše francouzsky a romány publikuje ve slavném francouzském nakladatelství Les Édi-tions de Minuit. Jeho romány bývají charakterizovány jako minimalistické – po stránce stylu i obsahu. V roce 2005 mu byla udělena prestižní francouzská literární cena Prix Médi-cis za román Utíkat, v roce 2009 získal Prix Décembre za ro mán Pravda o Marii. V loňském roce připravil v pros-torách slavné pařížské galerie výstavu Livre/Louvre doplně-nou různými doprovodnými akcemi, např. konferencemi, před náš ka mi, promítáním filmů.

Jean-Philippe ToussaintKoupelna

Česky vyšlo Fotoaparát, Dauphin 1997

Televize, Dauphin 2000

Autoportrét (v cizině), Dauphin 2002

Milovat se, Garamond 2004

Utíkat, Garamond 2006

Zidanova melancholie, Garamond 2006

Jean-Philippe ToussaintKoupelnaPřeložila Jovanka Šotolová

fra

Světová prózaJean-Philippe ToussaintKoupelna

Z francouzského originálu La Salle de bain (Éditions de Minuit, Paris 1985)přeložila a doslov napsala Jovanka ŠotolováFotografie na obálce Renata PepplVydalo Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz,roku 2013 jako svou 125. publikaciVytiskla Tiskárna VS, PrahaVydání první

Czech edition © Fra, 2013Text © 1985 by Les Éditions de MinuitTranslation & afterword © Jovanka Šotolová, 2013Cover photo © Renata Peppl, 2011Author photo © Hugo Vitrani, 2012ISBN 978-80-87429-21-1

La publication de cet ouvrage a été encouragée par une subvention accordée par la Communauté française de Belgique. Vydání knihy bylo podpořeno Communauté française de Belgique.

BB025

Čtverec nad přeponou rovná se součtu čtverců nad oběma odvěsnami.

Pythagoras

11

Paříž

12

13

1

Když jsem začal trávit svá odpoledne v koupel-ně, ještě jsem nepočítal, že se v ní usadím; kde-pak, prožíval jsem tam příjemné hodiny, pře-mýšlel jsem si ve vaně, někdy oblečený, jindy nahý. Edmondsson se u mě líbilo, zdám se prý teď uvolněnější; někdy se mi podařilo zažerto-vat, smáli jsme se. Vykládal jsem a živě gestiku-loval, soudil jsem, že nejpraktičtější jsou právě tyhle vany s rovnými okraji, šikmou zadní stě-nou a plochým dnem, kde uživatel nemusí uží-vat opěrku pro nohy.

2

Podle Edmondsson bylo mé odmítání vyjít z koupelny poněkud suchopárné, zato já byl rád, že dál pracuje na půl úvazku v galerii, naši domácnost to vlastně zachránilo.

3

Kolem sebe jsem měl skříně zabudované ve zdi, věšáky na ručníky, bidet. Na poličce nad bílým umyvadlem ležely kartáčky na zuby a holicí stroj-ky. Zeď proti mně byla hrbolatá a popraskaná; nevýraznou barvu stěn tu a tam narušovaly krá-tery. Jedna prasklina jako by se zvětšovala. Sle-doval jsem celé hodiny její okraje, ale marně se snažil zachytit nějaký postup. Někdy jsem dělal jiné pokusy. Pozoroval jsem v kapesním zrcátku povrch své tváře a zároveň i pohyb ručiček na hodinkách. Můj obličej ale nic nezračil. Nikdy.

14

4

Jednou ráno jsem strhl šňůru na prádlo. Vy-prázdnil jsem všechny skříně, vyklidil poličky. Toaletní potřeby jsem nacpal do velkého pytle na odpadky a začal stěhovat knihovnu. Edmonds-son jsem po návratu přivítal s knihou v ruce, vleže a s nohama zkříženýma na kohoutku.

5

Od Edmondsson se vše dozvěděli rodiče.6

Máma mi přinesla zákusky. Sedla si na bidet, otevřenou krabici si položila mezi nohy a pře-rovnávala sladkosti na hluboký talíř. Připadala mi ustaraná, od začátku se vyhýbala mým po-hledům. Zmoženě, posmutněle zvedla hlavu, asi chtěla něco říct, ale raději dál mlčela, vybrala si banánek a zakousla se do něj. Měl by ses nějak rozptýlit, povídá, třeba sportovat, co já vím. Ru-kavicí si otřela koutek úst. Namítl jsem, že potře-ba rozptýlení mi připadá podezřelá. A když jsem takřka s úsměvem dodal, že se ničeho nebojím tolik jako rozptylování, poznala, že se mnou nelze diskutovat, a bezmyšlenkovitě mi podala žloutkový řez.

7

Dvakrát týdně jsem poslouchal v rádiu sestřih posledních událostí z francouzské první fotba-lové ligy. Pořad trval dvě hodiny. Moderátor v pařížském studiu míchal hlasy zvláštních zpra-vodajů sledujících zápasy na různých stadio-nech. A jelikož jsem přesvědčen, že kopaná je lepší, když si ji jen představujeme, žádnou z těchto schůzek jsem nevynechal. Nechával

15

jsem se kolébat rozvášněnými lidskými hlasy, poslouchal reportáže potmě, někdy se zavřený-ma očima.

8

Přišel mě navštívit jeden známý mých rodičů, byl zrovna na skok v Paříž. Prozradil mi, že prší. Natáhl jsem ruku k umyvadlu a nabídl mu, ať si půjčí ručník. Spíš ten žlutý, druhý je špinavý. Dlouze a pečlivě si sušil vlasy. Nevěděl jsem, co mi chce. A protože se rozhostilo ticho, začal mi vykládat, co nového v práci, vysvětloval, že se potýká s nepřekonatelnými problémy plynoucí-mi z nesladitelného založení osob působících v hierarchii podniku na stejné úrovni. Nervózně žmoulal můj ručník, dlouhými kroky pochodo-val vedle vany, a jak ho vlastní slova vytáčela, rostla i jeho nesmiřitelnost. Vyhrožoval, vykři-koval. Nakonec prohlásil, že Lacour je nezodpo-vědný blb. Snažím se o nemožné, povídá, o na-prosto nemožné! A všem je to fuk.

9

Oblékal jsem se jednoduše. Nosil jsem béžové plátěné kalhoty, modrou košili a barevně sladě-nou kravatu. Látky mi na těle tak pěkně splýva-ly, že jsem oblečený vypadal štíhle a svalnatě. Uvolněně jsem ležel se zavřenýma očima. Snil jsem o bílé paní, kopečku vanilkové zmrzliny zalitém horkou čokoládou. Už několik týdnů jsem o ní přemýšlel. Z vědeckého hlediska (ne-jsem mlsný) pro mě tato směs představovala vrchol dokonalosti. Něco jako Mondrian. Roz-teklá čokoláda na ledové vanilce, horko a chlad, pevné a kapalné. Nerovnováha a tuhost, přes-

16

nost. Kuře se s tím přes všechnu něhu, již k ně-mu chovám, nedá srovnat. Kdepak. Už jsem skoro usínal, když mě vyrušil příchod Edmonds-son. Vejde, otočí se, podá mi dva dopisy. Je-den přišel z rakouského vyslanectví. Otvírám ho hřebenem. Edmondsson mi čte přes rameno a upozorňuje, že na pozvánce stojí mé jméno. Neznám však ani žádné Rakušany, ani diploma-ty, a proto říkám, že to bude omyl, nejspíš.

10

Seděl jsem na vaně a vysvětloval Edmondsson, že v sedmadvaceti, brzy už devětadvaceti možná není zrovna zdravé žít víceméně zavřený ve va-ně. Měl bych to risknout, řekl jsem se sklopený-ma očima a hladil smaltovaný povrch vany, risk-nout to a narušit poklid svého abstraktního života, abych. Větu jsem nedokončil.

11

Nazítří jsem vyšel z koupelny ven.12

Kabrowinski. A křestním jménem? zeptal jsem se. Witold. Měl bílé vlasy, šedý oblek, seděl u mě doma v kuchyni, v ruce držel špičku na cigarety. Ten druhý, mladší, stál za ním. Ka-browinski vyskočil a nabídl mi svou židli. Mys-lel, že je tady sám, byl v rozpacích, omlouval se. Aby ospravedlnil svou přítomnost v mém bytě, honem mi vysvětloval, že přišel na požádání Edmondsson. Má prý vymalovat kuchyň. Vě-děl jsem o tom. Galerie, kde Edmondsson pra-cuje, právě vystavovala díla polských výtvarní-ků. A protože byli úplně švorc, Edmondsson napadlo, že bychom toho mohli využít a nechat

17

si od nich vymalovat kuchyň, bude nás to stát pakatel.

13

Strávil jsem poklidný den, při bloumání po bytě mě rušila přítomnost obou Poláků, nevycházeli z kuchyně a poslušně čekali, až jim Edmonds-son dodá barvu, kterou jsme si taky mohli opatřit už dávno. Kabrowinski mi občas zaťukal na dveře, strčil dovnitř hlavu a kladl mi otázky, já na ně srdečně odpovídal, že netuším. Teď jsem je ale už několik minut neslyšel. Seděl jsem na posteli, opíral se zády o polštář a četl. Klaply vstupní dveře, zvedl jsem hlavu. Chvil-ku nato se objevila Edmondsson s rozzářeným úsměvem. Chtěla se milovat.

14

Teď.15

Teď se milovat? Rozvážně jsem zavřel knihu, stránku jsem si založil prstem. Edmondsson se smála a snožmo poskakovala. Rozepínala si blůzku. Za dveřmi se ozval Kabrowinski, ozna-moval vážným tónem, že už od rána čeká na tu barvu; zmiňoval se o ztraceném dni a o něčí neschopnosti. Edmondsson se smíchem a zcela přirozeně otevřela dveře a nabídla jim, aby zů-stali na večeři.

16

Edmondsson si při ochutnávání těstovin spálila rty. Kabrowinski seděl na kuchyňské židli s ob-ličejem lehce skloněným, čímž naznačoval, že přemýšlí, a zadumaně cumlal koneček cigareto-vé špičky. Od té chvíle, co věděl, proč Edmonds-

18

son nekoupila barvu (drogerie měly zavřeno), nepřestával lkát, že je pondělí. Souběžně se snažil vyzvědět, zda mu bude i přesto dnešek proplacen. Edmondsson jednala vyhýbavě. Při-znala, že barvu by dnes stejně nekoupila, neboť ještě úplně nedořešila otázku výběru odstínu, váhajíc mezi béžovou, u níž má obavy, že by mohla místnost ztmavit, a bílou, co se vždycky ušpiní. Kabrowinski se tiše zeptal, jestli hodlá rozhodnutí učinit do zítřka. Dala mu na talíř těstoviny, poděkoval. Měli jsme spaghetti alle vongole, až na to, že hřebenatky nahradily za-děnky. Pivo bylo teplé, při nalévání jsem naklá-něl sklenice. Kabrowinski jedl pomalu. Pečlivě namotával špagety na vidličku a soudil, že by bylo záhodno začít s malováním co nejdřív, oto-čil se na mě a se světáckým výrazem se zeptal, co bych řekl glycerinovému nátěru na fasády. A aby svůj návrh argumentačně podepřel, do-dal, že ho viděl dvě plechovky v našem kum-bálu. Chtěl jsem se také zapojit do konverzace a odvětil jsem, že já osobně na to nemám názor. Zato Edmondsson byla výslovně proti. Zmíněné plechovky s barvou, vyložila nám, jsou jednak prázdné, jednak patřily bývalým nájemníkům, což se jí zdá být druhým dostatečně pádným důvodem, proč je nepoužít.

17

Edmondsson ještě nedovřela dveře za návště-vou, a už si svlékala sukni a punčocháče, šikov-ně se zavrtěla a nechala oblečení sklouznout z nohou na podlahu. Úzkou skulinou dovírají-cích se dveří se s námi Kabrowinski stále ještě

19

loučil; děkoval za večeři, a co se týče barvy, doporučoval nenápadný béžový tón. Když Ed-mondsson chtěla dveře dovřít, Kabrowinski či-le strčil do škvíry deštník a s omluvným úsmě-vem znovu jinými slovy poděkoval za velmi dobrou večeři. Po chvilce mlčení deštník sice odstranil, ale zatímco si Edmondsson, schova-ná z druhé strany za dveřmi, stahovala malič-ké kalhotky, vyslovil se jasněji. Snažil se dostat zálohu na slibovanou částku, chce nějaké pe-níze, aby měl na taxík a na hotel. Edmondsson to ustála. Sotva se jí podařilo zamknout dveře, usmála se na mě a s holým zadkem se stojíc na špičkách dívala kukátkem. Neotočila se, rozepí-nala si blůzku. Svlékl jsem si kalhoty, abych jí byl příjemný.

18

Když bylo po všem, zůstali jsme na koberci v předsíni chvíli sedět nazí naproti sobě.

19

Světlo v koupelně bylo zhasnuté, svíčka ozařo-vala Edmondsson jen částečně. Na těle se jí leskly kapky vody. Hověla si ve vaně, rukama nataženýma podél těla zlehka políčkovala hladi-nu. Pozoroval jsem ji mlčky, usmívali jsme se na sebe.

20

Ležel jsem v posteli a snažil se dočíst kapitolu. Edmondsson s ručníkem na hlavě a jinak celá nahá přecházela po místnosti, přesouvala se ladně, vystrkovala prsa, pomalu vlnila rukama, pohyby jejích paží opisovaly před mýma očima nekonečné spirály. Prstem jsem si držel řádek

20

a čekal, až budu moct zase číst. Edmondsson se točila kolem vlastní osy, četla dopisy, třídila papíry. Odcházela od psacího stolu, vracela se ke mně. Sedla si na křeslo, studovala nějaký tiskopis a hýbala přitom rty; zkřížené nohy pak zase natáhla před sebe, vstala a komentovala přečtené. Psst, říkal jsem chvílemi. Nenaléha-la, poškrábala se na stehně. Zamyšleně přejela prstem po stole, rozhlédla se, vzala nějaký pa-pír a roztrhala ho. Chvíli zůstala tak, bez hnutí. Zaváhala, potom vzala velkou pozvánku a přišla si lehnout ke mně do postele. A protože jsem ani nezvedl hlavu, položila mi kartičku na ro-zečtenou stránku. Zeptal jsem se, co chce. Nic, chtěla by jen vědět, kdo mi tu pozvánku poslal. Dlouze, zamyšleně jsem přikývl, papír odstrčil prstem a znovu se pustil do čtení. Tónem, jenž si nezadal se zívnutím, se mě po chvíli znovu zeptala, kdo mi tu pozvánku poslal. Kdo? Zavá-hal jsem. Už několik dní jsem měl čas o tom přemýšlet. Možná se sekretariát rakouské amba-sády čistě a jednoduše zmýlil, když ji adreso-val mně? V tom případě mě však udivovalo, že se při psaní adresy nevloudily nějaké chyby. Možná se naopak sekretariát informoval na mé osobní údaje u kohosi ze známých? Možná. Ještě nedávno jsem jistým způsobem vykonával vědeckou profesi, stýkal se s historiky, sociolo-gy. Byl jsem asistentem T., jenž zaštiťoval jistý seminář, měl jsem své studenty, hrál jsem tenis. To vše mi připadalo jako skvělé důvody, aby si mě přáli poznat, ani jeden ovšem nebyl podle mne tak zásadní, aby ospravedlnil pozvání na

109 Cov

er p

hoto

© R

adek

Bro

usil,

201

3

V Paříži se hrdina zavírá do koupelny, aby mo-hl po libosti ve vaně číst, poslouchat v rádiu fotbal a hlavně meditovat o tom, jak děsivé je pomyšlení, že čas plyne, taje jako čokoláda a protéká nám mezi prsty jako nekonečný déšť. Nepomůže ani odjezd do Benátek, kde tráví čas převážně v hotelovém pokoji hraním šipek. Je mu nejlíp, když může být sám, svět se mu jeví jako divné, směšné panoptikum.

Sebestředný, namyšlený mladík, který neumí vyjít s lidmi, ale dokáže je trefně popsat, se v 80. letech zjevil ve francouzské literatuře jako nový typ literární postavy a Jean-Philippe Tous-saint (1957) s ním nastoupil rychlou cestu ke slávě.

Photo © Beowulf Sheehan, 2010

fra.cz

110 Cov

er p

hoto

© R

adek

Bro

usil,

201

3

V Paříži se hrdina zavírá do koupelny, aby mo-hl po libosti ve vaně číst, poslouchat v rádiu fotbal a hlavně meditovat o tom, jak děsivé je pomyšlení, že čas plyne, taje jako čokoláda a protéká nám mezi prsty jako nekonečný déšť. Nepomůže ani odjezd do Benátek, kde tráví čas převážně v hotelovém pokoji hraním šipek. Je mu nejlíp, když může být sám, svět se mu jeví jako divné, směšné panoptikum.

Sebestředný, namyšlený mladík, který neumí vyjít s lidmi, ale dokáže je trefně popsat, se v 80. letech zjevil ve francouzské literatuře jako nový typ literární postavy a Jean-Philippe Tous-saint (1957) s ním nastoupil rychlou cestu ke slávě.

Photo © Beowulf Sheehan, 2010

fra.cz

Novinky Jana Šrámková, Zázemí Veronika Bendová, Nonstop Eufrat Ivana Myšková, NíceníMichal Witkowski, Královna BarbaraCédric Demangeot, SlotaViola Fischerová, Hrana Petr Borkovec, Milostné básně Karel Urianek, BeránekPřipravujeme Guillermo Cabrera Infante, Tři truchliví tygři Jean-Claude Izzo, Chourmo fra