2

JEHO TEMNÉ ESENCE

SVAZEK I

ZLATÝ KOMPAS

Philip Pullman

ARGO

3

Přeložila Dominika Křesťanová HIS DARK MATERIALS Northern Lights © ARGO, 2007 Cover illustration by Davis Scutt Cover illustration © Dominic Harman / Arena, 2007 (vydání pro mládež) Cover illustrations reproduced by permission of Scholastic Ltd. NORTHERN LIGHTS Text and inside illustrations copyright © 1995 by Philip Pullman Translation © Dominika Křesťanová, 2007 ISBN 978-80-7203-875-6 ISBN 978-80-7203-886-2 (vydání pro mládež)

4

Jeho temné esence Do propasti té bouřné, lůna přírody, či snad jejího hrobu, jez není mořem, souší, vzduchem ni ohněm, nýbrž tím vším v zmatené směsi svých vlastních prazárodků, jimž vést je věcný boj spolu, pokud z nich všemocný Tvůrce neučiní své temné esence k tvorbě dalších světů, do propasti té bouřné ostražitý démon na pekla okraji stanuv chvíli hleděl dumaje o své cestě…

John Milton: Ztracený ráj, kniha II

5

Kniha Zlatý kompas vypráví první část příběhu sepsaného ve třech

svazcích. První díl se odehrává ve světě, který se podobá našemu, ale v mnoha

věcech se od něj liší. Druhý díl se odehrává v nám známém světě. Třetí díl osciluje mezi různými světy. Poznámka: Slovo daemon, které se v knize často vyskytuje, se vyslovuje jako

„démon“.

6

První část

OXFORD

7

1

KARAFA TOKAJSKÉHO

Lyra a její daemon se plížili setmělou jídelnou a obezřetně se přitom drželi u stěny, kam nebylo z kuchyně vidět. Tři dlouhé stoly, táhnoucí se po celé délce sálu, už byly prostřené a na stříbře a skle si pohrávaly matné odlesky kalného světla, které sem dosahovalo zvenčí. Dlouhé lavice

pohodlně odtažené od stolů čekaly na hosty. Vysoko na zšeřelých stěnách visely portréty bývalých rektorů. Těsně u stupínku se Lyra otočila po otevřených dveřích do kuchyně, a když nikoho neviděla, vystoupila na vyvýšené pódium. Tady ležely na stole zlaté příbory, ne stříbrné, a čtrnáct hostů, na něž prostřená místa čekala, nemělo sedět na dubových lavicích, nýbrž na mahagonových židlích se sametovým polstrováním.

Lyra se zastavila u rektorova místa a jemně cvrnkla nehtem do největší sklenice. Jídelnou se rozlehl jasný, vysoký tón.

„Ty to nebereš vážně,“ zašeptal její daemon. „Chovej se slušně.“ Lyřin daemon se jmenoval Pantalaimon a pro tuhle chvíli na sebe

vzal podobu můry s temně hnědými křídly, aby ho v potemnělé jídelně nebylo vidět.

„V kuchyni dělají tolik rámusu, že beztak nic neuslyší,“ odpověděla mu Lyra šeptem. „A stolník sem nepřijde dřív než po prvním zazvonění, tak se neplaš.“

Ale přesto utlumila zvučící křišťál dlaní. Pantalaimon se zatím dotřepetal k pootevřeným dveřím kuřáckého salonku a zmizel za nimi. Za okamžik se znovu vynořil.

8

„Nikdo tu není,“ šeptal. „Ale musíme si pospíšit.“ Lyra, přikrčená za velkým stolem, popoběhla ke dveřím a vklouzla

dovnitř. Tam se napřímila a rozhlédla se. Jediné světlo tu vycházelo z jasně hořících polen v krbu, která se právě ve chvíli, kdy na ně pohlédla, maličko sesula a do komína z nich vyletěla sprška jisker. Lyra prožila většinu života tady na koleji, ale v kuřárně nikdy dřív nebyla; sem směli jen scholáři a jejich hosté, ženy nesměly dovnitř vůbec. Ani služebné sem nechodily uklízet, to byla výhradně majordomova starost.

Pantalaimon se jí usadil na rameni. „Už má dušička pokoj? Můžeme jít?“ šeptal. „Neblázni! Chci si to tu prohlídnout.“ Stála v prostorné místnosti s oválným stolem z leštěného růžového

dřeva, na kterém byly rozestavené různé karafy, sklenice a stříbrný kuřácký mlýnek se stojánkem na dýmky. Na servírovacím stolku opodál leželo ohřívadlo a košík makovic.

„Že si ale žijou, co ty na to, Pantíku?“ zašeptala. Posadila se do jednoho ze zelených kožených křesel. Bylo tak

hluboké, že se málem převalila na záda, ale rychle se napřímila, zastrčila nohy pod sebe a prohlížela si portréty na stěnách. Nejspíš další staří scholáři, podmračení vousatí muži v talárech, kteří ji ze svých rámů sledovali vážnými, káravými pohledy.

„O čem si asi tak povídají, co myslíš?“ zeptala se Lyra, nebo spíš se jen začala ptát, protože ještě než domluvila, uslyšela zpoza dveří jakési hlasy.

„Za křeslo, rychle!“ špitl Pantalaimon a Lyra jako blesk vyskočila a přikrčila se za křeslo. Na schovávání to rozhodně nebylo to nejvhodnější místo, protože stálo přímo uprostřed místnosti, a pokud nebude tiše jako myška…

Dveře se otevřely a místnost zalilo světlo. Jeden z příchozích nesl lampu, kterou vzápětí odložil na servírovací stolek. Lyra viděla jeho nohy v tmavě zelených nohavicích a nablýskaných černých botách. Byl to sluha.

„Už dorazil lord Asriel?“ ozval se hluboký hlas. To promluvil rektor. Lyra se zatajeným dechem sledovala, jak do

místnosti vbíhá sluhův daemon (pes, jak sluhové většinou mívali) a tiše

9

usedá k pánovým nohám. Pak se objevily i rektorovy nohy obuté jako vždy v sešlapaných černých střevících.

„Ještě ne, pane rektore,“ odpověděl majordomus. „A z aeroportu také ještě nic nevzkázali.“

„Bude mít určitě hlad, až přijede. Uveďte ho rovnou do jídelny, buďte tak laskav.“

„Jak si přejete, pane rektore.“ „A připravil jste mu karafu našeho nejlepšího tokajského?“ „Ano, ročník 1898, jak jste si přál. Vzpomínám si, že si na něj Jeho

lordstvo potrpí.“ „Výborně. Můžete jít.“ „Budete si tu přát lampu, pane rektore?“ „Ano, nechte ji tady. A během večeře sem zaskočte upravit knot,

nezapomeňte na to.“ Majordomus se zlehka uklonil a obrátil se k odchodu. Jeho daemon

se mu poslušně držel v patách. Ze svého nepříliš nenápadného úkrytu Lyra sledovala, jak rektor přechází k velké dubové skříni v rohu místnosti, bere z ramínka talár a pracně se do něj souká. Rektor býval svého času statný, silný muž, ale už dávno překročil sedmdesátku a pohyboval se pomalu a ztuhle. Jeho daemon měl podobu havrana, či lépe řečeno havranice; jakmile byl rektor ustrojený, seskočil pták ze skříně a uvelebil se mu na pravém rameni, kde s oblibou sedával.

Lyra cítila, jak se Pantalaimon vedle ní ježí strachy, i když nevydal ani hlásku. Jí samotnou vzrušením příjemně mrazilo. Návštěvník, o kterém rektor mluvil, lord Asriel, byl její strýc, muž, kterého stejnou měrou obdivovala, jako se ho bála. Proslýchalo se, že se angažuje ve vysoké politice, tajných výzkumných cestách a válečných konfliktech ve vzdálených krajích; nikdy nevěděla, kdy se ukáže. Byl prchlivý a nesmlouvavý, a kdyby ji tu přistihl, neminul by ji přísný trest. Ale s tím už by se nějak vyrovnala.

V příští chvíli ale uviděla něco, co celou situaci zásadně změnilo. Rektor vytáhl z kapsy kousek složeného papíru a odložil ho na stůl. Z

hrdla karafy s temně zlatavým vínem vytáhl zátku, opatrně papírek rozbalil a tenkým pramínkem z něj nasypal dovnitř jakýsi bílý prášek. Prázdný papírek zmuchlal a hodil do krbu, načež vyndal z kapsy tužku a

10

důkladně víno zamíchal, aby se prášek rozpustil. Nakonec karafu znovu zazátkoval.

Jeho daemon krátce, tiše zaskřehotal a rektor mu tlumeným hlasem odpověděl. Stařecky zamženýma očima se zpod těžkých víček naposledy rozhlédl po místnosti a vyšel stejnými dveřmi, kterými prve vstoupil.

„Viděl jsi to, Pantíku?“ zašeptala Lyra. „Aby ne! Ale teď musíme honem zmizet, než někdo přijde.“ Ale nestačil ani domluvit, když k nim z opačného konce jídelny

dolehl jediný úder zvonu. „To zvoní stolník!“ zajíkla se Lyra. „Nevěděla jsem, že je tak málo

času.“ Pantalaimon se rychle protřepetal ke dveřím do jídelny a vzápětí byl

zpátky. „Už je vevnitř,“ hlásil. „A těma druhýma taky ven nemůžeš.“ Druhé dveře, ty, kterými vstoupil a odešel rektor, vedly na rušnou

chodbu mezi knihovnou a sborovnou. V tuhle denní dobu tu skoro nebylo k hnutí, jak se scholáři jeden přes druhého strojili na večeři do talárů nebo spěchali odložit ve sborovně aktovky a různá lejstra, než budou pokračovat do jídelny. Lyra původně spoléhala na to, že pár minut před zazvoněním vyklouzne, kudy přišla, a nebýt toho, že viděla rektora sypat do vína ten prášek, možná by přece jen riskovala, že si rozhněvá stolníka, nebo by zkusila nepozorovaně proklouznout rušnou chodbou. Teď ale byla zmatená a nedokázala se rozhodnout.

Vtom uslyšela na stupínku těžké kroky. Stolník se přicházel ujistit, zda je v salonku všechno připravené, až si páni scholáři po večeři zajdou na skleničku vína a trochu makovic. Lyra se jako blesk vrhla k dubové skříni, otevřela ji, vklouzla dovnitř a stihla za sebou zavřít právě ve chvíli, kdy stolník vcházel do dveří. O Pantalaimona si nedělala starosti; místnost byla zařízená v temných barvách, takže se snadno schová třeba pod židli.

Slyšela stolníkův sípavý dech a štěrbinkou mezi nedovřenými křídly dveří viděla, jak rovná dýmky ve stojanu a přehlíží vyrovnané sklenice a karafy. Pak si oběma rukama přihladil vlasy přes uši a prohodil pár slov ke svému daemonovi. Jako sluha měl za daemona psa, ale protože patřil

11

k nadřazenému služebnictvu, byl to pes ušlechtilejší rasy: rezavý setr. Vlastně to byla fenka, a tvářila se dost podezíravě. Čenichala po místnosti, jako by vycítila přítomnost nezvaného hosta, ale ke skříni nešla. Lyře spadl kámen ze srdce. Měla ze sluhy strach, protože od něj už dvakrát dostala výprask.

Pak uslyšela tichounké šeptání; Pantalaimon se očividně protáhl do skříně za ní.

„Teď abysme zůstali trčet tady. Proč mě jakživa neposlechneš?“ Lyra neodpověděla, dokud stolník neodešel dohlížet na obsluhu

vyvýšeného stolu, jak patřilo k jeho povinnostem. Slyšela, jak scholáři vcházejí do jídelny; doléhaly k ní nezřetelné hlasy a šoupání nohou.

„Náhodou je dobře, že jsem tě neposlechla,“ zašeptala. „Jinak bysme neviděli, jak rektor sype jed do vína. Pantíku, to bylo přece to tokajské, co se na něj ptal majordoma. Chtějí lorda Asriela otrávit!“

„Jak můžeš vědět, jestli to byl opravdu jed?“ „To se ví, že byl! Vzpomínáš si, jak poslal majordoma ven, než to

udělal? Kdyby o nic nešlo, mohl to majordomus klidně vidět. A já navíc vím, že se něco děje. Je v tom nějaká politika, sluhové se o tom baví už kolik dní. Pantíku, vždyť my můžeme zabránit vraždě!“

„Větší nesmysl jsem v životě neslyšel,“ zchladil ji Pantalaimon. „To chceš čtyři hodiny trčet tiše jako myška v téhle zatuchlé almaře? Víš co, doletím se podívat na chodbu. Dám ti vědět, až bude čistý vzduch.“

Vznesl se z jejího ramene a Lyra v úzkém proužku světla na okamžik zahlédla jeho drobounký obrys.

„To nemá cenu, Pante, já nikam nejdu,“ řekla. „Visí tu ještě jeden talár, nebo co to je. Dám ho na zem a udělám si tu pohodlí. Já prostě musím vědět, co se bude dít.“

Opatrně se zvedla z podřepu a potichu, aby na sebe neupozornila, začala šátrat po ramínkách. Ukázalo se, že skříň je prostornější, než se zdálo. Viselo tu hned několik talárů a plášťů, některé lemované kožešinou a většina podšitá hedvábím.

„Jestlipak patří všechny rektorovi?“ zašeptala. „Možná když mu jiná škola udělí čestný titul, přidá mu k tomu i parádní roucho a on si je tu schovává, kdyby se potřeboval vyfiknout… Pante, ty si vážně myslíš, že to v tom víně není jed?“

12

„Řekl bych, že je, v tom ti dávám za pravdu. Ale taky si myslím, že to není naše věc a že plést se do toho by byla ta největší hloupost, jakou jsi kdy udělala, a že jich bylo požehnaně. Nám po tom přece vůbec nic není.“

„Neplácej nesmysly,“ odbyla ho Lyra. „Přece tu nebudu sedět a koukat, jak na něj chystají jed!“

„Tak pojď někam jinam.“ „Jsi zbabělec, Pante.“ „To si piš, že jsem. Můžeš mi laskavě vysvětlit, co hodláš dělat? To

jako vyskočíš a v poslední chvíli mu vyrveš sklenici z chvějících se prstů? Tak nějak sis to představovala?“

„Já si nic nepředstavovala, dobře to víš,“ odsekla tiše. „Ale když jsem viděla, co rektor udělal, nemám na vybranou. Víš přece, co je svědomí, nebo snad ne? Přece se teď nemůžu uvelebit v knihovně nebo tak někde a šťourat se v nose, když vím, co se tu chystá. To po mně vážně nemůžeš chtít, ani náhodou.“

„Přesně o tohle ti šlo od samého začátku,“ ozval se Pantalaimon po chvíli. „Chtěla ses tu schovat a sledovat, co se bude dít. Že mě to nenapadlo dřív!“

„No dobře, máš pravdu,“ připustila Lyra. „Všichni vědí, že se tu provozují tajnosti. Třeba nějaký obřad nebo tak něco. Prostě jsem chtěla vědět, co to je.“

„Po tom nám nic není. Jestli chtějí mít nějaké tajnosti, měla by ses nad to povznést a nechat je, když je to baví, ne se tu schovávat a špehovat jako malá.“

„Přesně tohle jsem věděla, že řekneš. A už neotravuj.“ Chvíli seděli mlčky, Lyra nepohodlně skrčená na tvrdém dnu skříně a

Pantalaimon na jednom z talárů, kde dotčeně pokmitával tykadly, která přináležela k jeho momentální podobě. Lyře se honily myšlenky v hlavě jedna přes druhou a tuze ráda by se o ně podělila se svým daemonem, ale i ona měla svou hrdost. Ostatně by si je stejně dobře mohla utřídit i bez něho.

Uvědomovala si především strach, ale nebála se o sebe. Nadělala už tolik průšvihů, že na ně byla zvyklá. Tentokrát si dělala starosti o lorda Asriela a o všechno, co s jeho návštěvou souviselo. Nepřijížděl na

13

univerzitu často a vzhledem k napjaté politické situaci bylo zřejmé, že ho sem nepřivádí jen dobré jídlo, pití a pokouření se starými přáteli. Lyra věděla, že lord Asriel je stejně jako rektor členem vládní rady, což byl sbor poradců předsedy vlády, a říkala si, že jeho návštěva možná souvisí právě s tím. Schůze vládní rady se ale obvykle konaly v paláci, ne v kuřáckém salonku Jordánské koleje.

A navíc všechny ty pověsti, které už řadu dní kolovaly mezi služebnictvem na koleji. Říkalo se, že Tataři vtrhli do Muskvy a valí se dál na sever na Sankt Petěrburk, odkud se jim otevře přístup k Baltskému moři a postupně si podrobí celou západní Evropu. Lord Asriel se právě vrátil z dalekého severu; když ho viděla naposledy, chystal se na výpravu do Laponska.

„Pantíku,“ zašeptala. „Copak?“ „Myslíš, že bude válka?“ „Zatím ne. Kdyby měla vypuknout co nevidět, třeba příští týden,

nejezdil by lord Asriel na večeři sem.“ „Taky si říkám. Ale co později?“ „Psst. Někdo sem jde.“ Lyra se posadila a přitiskla oko ke škvírce mezi křídly dveří. To

majordomus přicházel zastřihnout knot lampy, jak mu rektor nařídil. Jídelna a knihovna byly osvětlené anbarickým světlem, ale v kuřárně dávali scholáři přednost měkčímu svitu petrolejových lamp. Byla to jedna z tradic, která se nezmění, přinejmenším dokud bude naživu současný rektor.

Majordomus upravil knot a přiložil do krbu další poleno. Pak se zastavil u dveří do jídelny, chvíli soustředěně naslouchal, načež si nabral z kuřáckého mlýnku hrst tabákových lístků.

Sotva stačil přiklopit víko, když se na druhých dveřích pohnula klika; sluha polekaně nadskočil a Lyra měla co dělat, aby se nerozesmála. Majordomus si spěšně nacpal lístky do kapsy a obrátil se k příchozímu.

„Lorde Asrieli!“ vyhrkl a Lyru překvapením zamrazilo v zádech. Ze svého ukrytu na něj neviděla, ale zatím statečně odolávala pokušení posunout se, aby měla lepší výhled.

14

„Dobrý večer, Wrene,“ pozdravil lord Asriel. V Lyře jeho rázný hlas pokaždé probouzel směsici radosti a obav. „Nestihl jsem to včas na večeři. Počkám tady.“

Majordomus zjevně upadl do rozpaků. Hosté vstupovali do salonku pouze na rektorovo výslovné pozvání a lord Asriel to věděl; viděl ale i výmluvný pohled, kterým Asriel sledoval jeho vyboulenou kapsu, a radši se podvolil.

„Mám pana rektora vyrozumět, že jste tady, Vaše lordstvo?“ „S tím se nemusíte obtěžovat. Mohl byste mi přinést trochu kávy?“ „Jak si přejete, pane.“ Majordomus se uklonil a kvapně vyšel ze dveří; jeho daemon ho

poslušně následoval. Lyřin strýc přešel ke krbu, protáhl ruce vysoko nad hlavou a zažíval jako lev. Ještě pořád byl v cestovním oblečení a Lyra si při pohledu na něj uvědomila, jako ostatně pokaždé, když se s ním setkala, jak ohromný respekt v ní vzbuzuje. Teď už nepřipadalo v úvahu, že by se nepozorovaně vyplížila ven; nezbývalo než sedět jako myška a doufat.

Těsně po boku stál lordu Asrielovi jeho daemon, sněžná levhartice. „Budeš to promítat tady?“ zeptala se tiše. „Ano. Nebude to tak nápadné, jako kdybychom se přesouvali do

posluchárny. Určitě budou chtít vidět i vzorky, hned pro ně pošlu. Že jsou to ale mizerné časy, Stelmarie.“

„Měl by sis odpočinout.“ Natáhl se do jednoho z křesel, kde mu Lyra neviděla do tváře. „Máš pravdu. Taky bych se měl převléknout. Určitě na mě vytáhnou

nějakou prastarou zásadu a budu se muset za nevhodné ustrojení vyplatit přinejmenším tuctem lahví. Potřeboval bych spát tři dny v kuse. Jenže věc se má tak, že…“

Ozvalo se zaklepání a vešel majordomus se stříbrným podnosem, na kterém nesl konvici s kávou a šálek.

„Díky, Wrene,“ pravil lord Asriel. „Opravdu vidím tamhle na stole vaše pověstné tokajské?“

„Pan rektor ho dal nalít výslovně pro vás, Vaše lordstvo,“ odpověděl majordomus. „Z ročníku osmadevadesát už zbývají poslední tři tucty lahví.“

15

„Nic dobrého netrvá věčně. Nechte mi ten tác tady u ruky. A vyřiďte prosím vrátnému, ať mi dá donést ty dvě bedny, co jsem nechal u vchodu.“

„Sem, Vaše lordstvo?“ „Jistěže sem. A budu potřebovat ještě plátno a laternu magiku,

rovněž sem a rovněž ihned.“ Majordomus se taktak udržel, aby překvapením neotevřel ústa, ale ať

už se chtěl vyptávat nebo protestovat, podařilo se mu zůstat zticha. „Wrene, vy zapomínáte, co se patří,“ napomenul ho lord Asriel. „Na

nic se mě neptejte, prostě udělejte, co vám říkám.“ „Jistě, Vaše lordstvo,“ pospíšil si majordomus s odpovědí. „Jen

kdybyste dovolil, možná by bylo vhodné upozornit pana Cawsona, co máte v úmyslu. Mohlo by ho to poněkud zaskočit, jestli mi rozumíte.“

„Chápu. Tak mu to povězte.“ Pan Cawson byl stolník. Mezi ním a majordomem panovala už od

nepaměti upřímná nevraživost. Stolník měl oficiálně vyšší postavení, ale majordomus měl víc příležitostí udělat si u scholárů dobré oko a dal si záležet, aby ani jedinou nepromarnil. V tuhle chvíli byl navýsost spokojený: může dát stolníkovi najevo, že ví o dění v kuřáckém salonku víc než on.

S úklonou se poroučel. Lyra sledovala, jak si její strýc nalévá kávu, obrací do sebe první šálek, znovu si nalévá a upíjí už pomaleji. Hořela zvědavostí. Bedny se vzorky? Laterna magika? Co může mít tak naléhavého, že to musí scholárům neodkladně ukázat?

Lord Asriel se zvedl a odvrátil se od krbu. Měla ho teď před sebou jako na dlani a žasla nad tím, jak zásadně se liší od přitloustlého majordoma a nahrblých, nijakých scholárů. Lord Asriel byl vysoký, s mohutnými rameny, snědou, výraznou tváří a očima, z nichž jako by sršelo nespoutané veselí. Takové tváři se buď musíte poddat, nebo se jí postavit na odpor; nikoho by ani nenapadlo jednat s ní blahosklonně nebo se soucitem. Měl rozmáchlé, dokonale vyvážené pohyby dravého zvířete, a když se ocitl v místnosti podobné této, působil jako šelma v příliš těsné kleci.

V tuhle chvíli měl na tváři zamyšlený, nepřítomný výraz. Levhartice přišla blíž, opřela se mu hlavou o bok a on k ní na okamžik sklonil

16

neproniknutelný pohled, ale vzápětí se odvrátil a popošel ke stolu. Lyře se sevřel žaludek. Lord Asriel odzátkoval karafu a naléval si víno do sklenice.

„Ne!“ Výkřik z ní tiše vyrazil dřív, než si stačila uvědomit, co dělá. Lord

Asriel ji zaslechl a prudce se otočil. „Kdo je to?“ Nemohla si pomoct. Vykulila se ze skříně, vyskočila na nohy a vrhla

se po sklenici, kterou držel v ruce. Víno vyšplíchlo, rozlilo se po okraji stolu a na koberec a v příští chvíli spadla a rozbila se i sklenička. Chytil ji za zápěstí a hrubě jí ho zkroutil.

„Lyro! Co tady krucinál děláš?“ „Pusť mě a povím ti to.“ „Já ti tu ruku přerazím. Jak se opovažuješ sem lézt?“ „Právě jsem ti zachránila život!“ Chvíli zůstali mlčky stát; dívka se svíjela bolestí a šklebila sevřené

rty, aby nevykřikla nahlas, a muž se nad ní skláněl, hrozivý jako bouřkové mračno.

„Cos to řekla?“ optal se už klidnějším hlasem. „To víno je otrávené,“ cedila ze sebe přes zaťaté zuby. „Viděla jsem,

jak do něj rektor sype nějaký prášek.“ Pustil ji. Svezla se na zem a Pantalaimon se jí starostlivě snesl na

rameno. Strýc na ni shlížel s potlačovaným hněvem a ona se neodvážila zvednout k němu oči.

„Chtěla jsem se jen podívat, jak to tu vypadá,“ vysvětlovala. „Já vím, že se to nemá. Myslela jsem, že stihnu zmizet, než někdo přijde, jenže pak jsem slyšela pana rektora a už to nešlo. Nedalo se schovat jinam než do skříně, tak jsem to udělala. A pak jsem viděla, jak sype do vína ten prášek. Kdybych nebyla…“

Ozvalo se zaklepání na dveře. „To bude vrátný,“ poznamenal lord Asriel. „Mazej zpátky do skříně.

A jestli tě uslyším jen pípnout, budeš litovat, že ses vůbec narodila.“ Zmizela ve skříni jako blesk a stěží za sebou stihla zavřít, než lord

Asriel zavolal: „Dále.“ Byl to skutečně vrátný.

17

„Sem, Vaše lordstvo?“ Lyra viděla, jak stařík váhá na prahu, a za jeho zády zahlédla roh

velké dřevěné bedny. „Správně, Shutere,“ přikývl Asriel. „Přineste mi sem obě dvě a

postavte je ke stolu.“ Lyra, která se už trochu uklidnila, začala teprve teď vnímat bolest v

rameni a zápěstí. Nescházelo moc a skoro by se rozplakala, být z děvčat, která pláčou. Místo toho jen zaťala zuby a chvíli s paží jemně kroužila, až nejhorší bolest polevila.

Uslyšela řinčení skla a klokotání rozlévající se tekutiny. „Krucinál, Shutere, co to děláš, ty nemehlo? Podívej se, cos

provedl!“ Lyra napůl viděla, napůl si domyslela, co se zběhlo. Strýček srazil

karafu s vínem ze stolu, ale udělal to nenápadně, aby se zdálo, že ji shodil vrátný. Stařík opatrně postavil bednu na zem a začal se omlouvat.

„Moc mě to mrzí, Vaše lordstvo. Asi jsem se k tomu stolu přimotal blíž, než jsem myslel…“

„Hlavně koukej tu spoušť uklidit. A pospěš si, než se vsákne do koberce.“

Vrátný a jeho mladý pomocník odspěchali a lord Asriel se nenápadně přesunul ke skříni.

„Když už tu jednou jsi, třeba mi budeš k užitku,“ řekl tiše. „Až přijde rektor, nespouštěj ho z očí. Jestli mi pak o něm povíš něco zajímavého, postarám se, abys z toho neměla větší malér, než si zasloužíš. Rozumíme si?“

„Ano, strýčku.“ „Jestli jen pípneš, neznám se k tobě. Poraď si, jak sama umíš.“ Vrátil se ke krbu a nahříval si záda, dokud nepřišel vrátný s vědrem,

hadrem a smetáčkem a lopatkou na sklo. „Ještě jednou se vám strašně moc vomlouvám, Vaše lordstvo, já

vážně nevím, jak …“ „Dobře, hlavně to dej do pořádku.“ Vrátný se pustil do stírání vína z koberce, když se znovu ozvalo

zaklepání a vešel majordomus společně se sluhou lorda Asriela;

18

jmenoval se Thorold. Za mosazná držadla nesli těžkou truhlici z leštěného dřeva. Když uviděli, co vrátný dělá, zarazili se ve dveřích.

„Ano, bylo to to vaše tokajské,“ poznamenal lord Asriel. „Věčná škoda. Nesete laternu magiku? Postav ji ke skříni, Thorolde, buď od té lásky. Plátno napneme na protější stěnu.“

Znamenalo to, že škvírou mezi dveřmi uvidí všechno, co se na plátně objeví, uvědomila si Lyra. Ráda by věděla, jestli to tak strýček zařídil právě proto. Zatímco sluha hlučně rozvinoval ztuhlé plátno a vypínal ho na rám, zašeptala: „Vidíš? Tak to přece jen stálo za to, co říkáš?“

„Možná stálo,“ odtušil úsečně Pantalaimon tenkým můřím hláskem, „ale možná taky ne.“

Lord Asriel dopíjel u krbu kávu a podmračeně přihlížel, jak Thorold otevírá truhlu s promítacím přístrojem a odklápí čočky, aby zkontroloval nádržku s petrolejem.

„Petroleje je tu dost, Vaše lordstvo,“ hlásil. „Mám poslat pro technika, aby ji obsluhoval?“

„Ne, budu promítat sám. Díky, Thorolde. Už budou po večeři, Wrene?“

„Počítám, že každou chvíli, Vaše lordstvo,“ odpověděl majordomus. „Jestli jsem správně pochopil, co říkal pan Cawson, nebudou se pan rektor a jeho hosté zbytečně zdržovat, když vědí, že jste tady. Mám odnést ten podnos?“

„Vezměte ho a jděte.“ „Jak je libo, Vaše lordstvo.“ Majordomus s mírnou úklonou zvedl tác a spolu s Thoroldem vyšel

ven. Jakmile se za nimi zavřely dveře, zadíval se lord Asriel z opačné strany místnosti přímo na skříň a Lyra v jeho pohledu ucítila tolik síly, že ho vnímala skoro jako zhmotněnou energii, jako šíp nebo oštěp. Pak odvrátil hlavu a tiše promluvil k levhartici.

Klidným krokem se mu přiblížila k nohám a posadila se po jeho boku, elegantní, ostražitá a nebezpečná. Zelenýma očima přejížděla po místnosti, dokud se spolu s jeho černýma neobrátily ke dveřím vedoucím do jídelny, na nichž se právě pohnula klika. Lyra na dveře neviděla, ale slyšela, jak se první příchozí zhluboka nadechl.

19

„Ano, vrátil jsem se,“ promluvil lord Asriel. „Pozvěte svoje hosty dovnitř, pane rektore, rád bych vám ukázal něco velice zajímavého.“

20

2

ZPRÁVY ZE SEVERU

„Lorde Asrieli,“ pronesl rektor zvolna a popošel dopředu, aby návštěvníkovi podal ruku. Lyra ze své skrýše pozorně sledovala jeho oči a skutečně, na kratičký okamžik sjel rektor pohledem ke stolu, na kterém prve stálo tokajské. „Pane rektore,“ pokračoval lord Asriel. „Opozdil jsem se, a

abych vás nerušil u večeře, usadil jsem se tady. Zdravím vás, pane prorektore. Vypadáte dobře, to rád vidím. Omlouvám se za svůj poněkud neupravený zevnějšek, teprve před chvilkou jsem přistál. Ano, pane rektore, tokajské vzalo za své. Myslím, že v něm právě stojíte. Vrátný ho shodil ze stolu, ale byla to moje vina. Buďte zdráv, pane kaplane. Četl jsem vaše nejnovější pojednání a velice mě zaujalo…“

S kaplanem po boku přešel stranou, takže se Lyře naskytl nerušený výhled na rektorovu tvář. Nehnul ani brvou, ale daemon na jeho rameni si probíral peří a neklidně přešlapoval z nohy na nohu. Lord Asriel od první chvíle opanoval místnost, a jakkoli se snažil zachovávat vůči rektorovi na jeho vlastním území co nejúzkostlivější zdvořilost, bylo nad slunce jasnější, kdo má navrch.

Každý se scholárů se při vstupu do místnosti pozdravil s návštěvníkem a šel se usadit ke stolu nebo do některého z okolních křesel; zanedlouho salonek ožil šumem konverzace. Lyře neušlo, že se pozornost všech soustřeďuje na dřevěnou truhlu, plátno a laternu magiku. Dobře je znala, knihovníka, prorektora, inkvizitora i všechny ostatní; vyrůstala v jejich přítomnosti odmalička, učili ji, peskovali, utěšovali, dávali jí dárečky, honili ji z ovocných stromů v zahradě –

21

nikoho bližšího neměla. Možná by je mohla brát dokonce jako rodinu, kdyby věděla, co to rodina je, i když v tom případě by si nejspíš připadala spřízněnější s univerzitním služebnictvem. Scholáři měli na práci důležitější věci než se starat o náklonnosti a nálady napůl divokého, napůl civilizovaného děvčátka, které jim sem zavála shoda okolností.

Rektor zapálil lihovou lampičku pod stříbrnou ohřívací miskou a rozpustil v ní trochu másla. Pak rozkrojil půl tuctu makovic a přihodil je do misky. Po slavnostní večeři se vždycky podávaly makovice, protože pročišťovaly mysl, povzbuzovaly jazyk a všeobecně přispívaly k vytříbené konverzaci. Podle tradice se přípravy ujímal sám rektor.

V prskání másla a šumu hovoru se Lyra odvážila změnit polohu, aby se jí sedělo pohodlněji. Opatrně stáhla z ramínka jeden z talárů – dlouhé roucho, celé z kožešiny – a rozložila si ho na dno skříně.

„Měla sis radši vybrat nějaký starý, co kouše,“ zašeptal Pantalaimon. „Když se ti bude ležet moc pohodlně, usneš.“

„Kdybych usnula, je na tobě, abys mě probudil,“ odpověděla. Usadila se a poslouchala, o čem jde hovor. A že to byly ukrutně

nudné řeči, skoro výhradně o politice, a ještě k tomu o londýnské, žádné vzrušující zvěsti o Tatarech. Škvírou se do skříně táhla konejšivá vůně tabákových lístků a smažících se makovic a Lyra se několikrát přistihla, že podřimuje. Konečně zaslechla, jak někdo klepe do stolu. Hlasy utichly a slova se ujal rektor.

„Pánové,“ pravil. „Nepochybuji o tom, že když mezi námi vítám lorda Asriela, mluvím ze srdce všem přítomným. Navštěvuje nás zřídka, ale jsou to návštěvy nad jiné přínosné a soudím, že nám dnes večer hodlá předvést cosi mimořádně pozoruhodného. Všichni jsme si vědomi, v jak napjaté době žijeme. Lord Asriel je už příštího rána očekáván ve White Hallu, a jakmile skončíme naše jednání, nasedne na vlak připravený v okamžení vyrazit rovnou do Londýna. Nesmíme proto plýtvat časem. Až lord Asriel přednese svoji řeč, předpokládám, že budete mít doplňující otázky. Žádám vás, abyste mluvili stručně a k věci. Lorde Asrieli, mohu vám teď předat slovo?“

„Vřelé díky, pane rektore,“ odpověděl oslovený. „Pro začátek bych vám rád ukázal několik diapozitivů. Pane prorektore, řekl bych, že

22

nejlépe uvidíte tady z toho místa. A pan rektor by se možná mohl posadit tamhle ke skříni?“

Stařičký prorektor byl skoro slepý, takže uvolnit mu místo téměř u plátna byla otázka zdvořilosti; výměna ovšem znamenala, že rektorovi připadne křeslo vedle knihovníka, necelý metr od místa, kde se ve skříni krčila Lyra. Ještě ani jaksepatří nedosedl, a už ho slyšela brblat: „Ten darebák musel o tom víně vědět, to mi nikdo nevymluví.“

Knihovník polohlasem odpověděl: „Bude po nás chtít financování. Jestli prosadí, aby se o něm hlasovalo…“

„Kdyby na to došlo, musíme proti němu zasáhnout veškerou svou výmluvností.“

Promítací přístroj zasyčel a lord Asriel energicky rozdmýchal plamínek. Lyra se maličko posunula, aby viděla na plátno, kde začínal zářit bílý kruh. „Může někdo zhasnout světlo?“ požádal lord Asriel hlasitě.

Jeden ze scholárů se zvedl, aby mu vyhověl, a místnost se ponořila do tmy.

„Jak možná někteří víte,“ začal lord Asriel, „vyrazil jsem před dvanácti měsíci na sever na diplomatickou misi k laponskému králi, lépe řečeno vyrazil jsem na sever pod záminkou diplomatické mise. Ve skutečnosti jsem měl namířeno ještě dál na sever, až do krajů věčného ledu, kde jsem se chtěl pokusit vypátrat, co se stalo s Grummanovou expedicí. Jedna z posledních zpráv, kterou Grumman odeslal Berlínské akademii, hovoří o jistém přírodním jevu, který je k vidění pouze v severských krajích. Chtěl jsem se zaměřit i na něj, krom toho, že zjistím co nejvíc o Grummanovi. Ale první obrázek, který teď uvidíte, se bezprostředně netýká ani jednoho ze zmíněných cílů.“

Zasadil do rámečku první diapozitiv a posunul ho za čočku. Na plátně se objevil ostře kontrastní černobílý kruhový fotogram. Obrázek kdosi pořídil za úplňku a byl na něm ze střední vzdálenosti zabraný dřevěný srub. Proti okolním závějím zřetelně vystupovaly tmavé stěny a na střeše ležela vysoká sněhová čepice. Vedle srubu bylo vidět sadu filozofických přístrojů, které Lyře připomínaly Anbarické závody na cestě do Yarntonu: antény, dráty a porcelánové izolátory, tlustě potažené třpytivou vrstvou námrazy. V popředí stál muž v kožešinovém

23

oblečení, zdvíhal ruku na pozdrav a tvář mu skoro úplně halila hluboká kožešinová kapuce. Po jeho boku stála ještě jedna menší postava. Měsíční světlo zalévalo celý výjev přízračně bledým svitem.

„Tenhle fotogram byl pořízený pomocí standardní emulze s dusičnanem stříbrným,“ řekl lord Asriel. „A teď se podívejte na další, zabraný o minutu později ze stejného místa, ale s využitím speciální, nově vyvinuté emulze.“

Vyňal první diapozitiv a vložil do rámečku další. Byl výrazně tmavší, jako by jakýsi filtr nepropustil měsíční světlo. Obzor byl ještě pořád patrný, stejně jako tmavý obrys srubu a zřetelně světlejší zasněžená střecha, ale složité tvary přístrojů se utápěly ve tmě. Nejvíc se ale změnil muž: zalévala ho jasná záře a z pozdvižené ruky jako by mu prýštil vodotrysk světélkujících částic.

„To světlo stoupá vzhůru,“ zeptal se kaplan, „nebo padá dolů?“ „Padá dolů,“ odpověděl lord Asriel. „Ale není to světlo. Je to Prach.“ Podle tónu, kterým to slovo vyslovil, si Lyra představila Prach s

velkým P, cosi, co nemělo s obyčejným prachem nic společného, a reakce scholárů ji v tom pocitu ještě utvrdily. Po Asrielových slovech se znenadání rozhostilo hrobové ticho, po němž následovaly nevěřícné výkřiky.

„Ale jak…?“ „To přece…“ „Snad není…“ „Pánové!“ utišil vřavu kaplanův hlas. „Nechte lorda Asriela, ať nám

to vysvětlí.“ „Je to Prach,“ opakoval lord Asriel. „Na desce se zobrazuje v podobě

světla, protože jeho částice působí na tuto emulzi podobně jako fotony na emulzi s dusičnanem stříbrným. Moje expedice si mimo jiné kladla za cíl ověřit její účinnost. Jak vidíte, mužská postava je zřetelně viditelná. A teď se laskavě zaměřte na tvar po jeho levici.“

Ukázal na rozmlžený obrys menší postavy. „Já myslel, že je to jeho daemon,“ ozval se inkvizitor. „Ne. Daemona měl tou dobou stočeného kolem krku v podobě hada.

Ten stěží patrný obrys je dítě.“

24

„Myslíte odtržené dítě?“ vyklouzlo někomu, ale rychle se zarazil, jako by si uvědomil, že vyslovil něco nepřípustného.

Rozhostilo se napjaté ticho. „Neporušené dítě,“ pravil lord Asriel klidným hlasem. „A o to právě

běží, když vezmeme v úvahu podstatu Prachu, nemám pravdu?“ Několik vteřin nikdo nepromluvil. Pak se ozval kaplanův hlas.

„Ááá,“ protáhl, jako když vyprahlý poutník uhasí žízeň, odkládá sklenici a nechává volně plynout dech, který při pití zadržoval. „A ty proudy Prachu…“

„…se řinou z oblohy a zalévají ho čímsi, co vypadá jako světlo. Můžete si ten obrázek důkladně prohlédnout, nechám vám ho tady, až budu odjíždět. Ukazuji vám ho jen proto, abych demonstroval účinnost nové emulze. A teď se podívejme na něco jiného.“

Vyměnil diapozitivy. Následující záběr byl rovněž pořízený v noci, ale tentokrát bez měsíčního svitu. V popředí se proti obzoru nejasně rýsovala skupinka stanů, opodál stály saně a u nich se bez ladu a skladu kupila hromada dřevěných beden. Hlavní pozornost se ale soustřeďovala na oblohu. Jako záclony splývající z neviditelných háků na ní stovky mil nad zemí visely, stáčely se a povlávaly průzračné pruhy a závoje světla, zatímco další pásy splývaly do stran, jako by je unášel proud nepředstavitelně silných poryvů větru.

„Co je to?“ ozval se prorektor. „Tady vidíme auroru borealis.“ „Velice zdařilý fotogram,“ podotkl profesor palmerianismu. „Jeden z

nejlepších, jaký jsem kdy viděl.“ „Omluvte mou nevědomost,“ promluvil stařičký prorektor

roztřeseně, „ale pokud jsem kdy věděl, co to ta aurora borealis je, musel jsem to zapomenout. Není to náhodou totéž co polární záře?“

„Ano, je to jev známý pod řadou jmen. Jedná se v podstatě o příval nabitých částic a slunečních paprsků neobyčejné síly a intenzity. Samy o sobě nejsou viditelné, ale při styku s atmosférou vyvolávají jasný světelný odraz. Bohužel jsem neměl kdy dát ten snímek kolorovat, abyste ho viděli v barvách. Většina je světle zelená a růžová, jen na spodním okraji téhle jakoby záclony přechází barva do sytě červené.

25

Takhle vypadá snímek pořízený s běžnou emulzí. A teď se podíváme na obrázek zachycený pomocí naší nové emulze.“

Vytáhl diapozitiv z přístroje. „Jestli prosadí hlasování,“ zaslechla Lyra rektorův tichý hlas, „můžeme na něj vytáhnout rezidentní klauzuli. Z posledních dvaapadesáti týdnů pobýval třicet mimo univerzitu.“

„Už získal na svou stranu kaplana…“ zabručel knihovník. Lord Asriel vložil do promítacího přístroje další rámeček. Byl na

něm tentýž výjev. Jako u předchozí dvojice obrázků se i tady zobrazovaly jevy viditelné v obyčejném světle matněji a platilo to i o cárech zářivých pruhů na nebi.

Ale v samém středu polární záře, vysoko nad potemnělou krajinou, rozeznávala Lyra jakýsi pevný tvar. Přitiskla tvář ke štěrbině dveří, aby lépe viděla, a všimla si, že se podobně naklánějí dopředu i scholáři na předních místech. A čím déle se dívala, tím víc žasla, protože na obloze zřetelně vystupoval obrys jakéhosi města. Byly tu věže, kupole, hradby… budovy a ulice zavěšené volně ve vzduchu! Samým údivem div nahlas nevyjekla.

„To vypadá jako město,“ promluvil scholár z Cassingtonu. „Přesně tak,“ přitakal lord Asriel. „Město z jiného světa, nemýlím-li se?“ přisadil si děkan pohrdavým

tónem. Lord Asriel si jeho poznámky nevšímal. Část scholárů mezi sebou

vzrušeně diskutovala, jako by před ně po letech zasvěcených psaní traktátů o jednorožcích, aniž kdy nějakého viděli, postavil čerstvě ulovený živoucí exemplář.

„Není to ta Barnard-Stokesova záležitost?“ zeptal se palmerianista. „Určitě ano, viďte?“

„To bych právě rád zjistil,“ odpověděl lord Asriel. Stál po straně osvětleného plátna. Lyra viděla, jak tmavýma očima

obhlíží scholáry soustředěné na diapozitiv polární záře a po boku mu zeleně svítí oči jeho daemona. Všechny ctihodné hlavy se natahovaly dopředu, až se jim na sklech brýlí odráželo světlo, jen rektor s knihovníkem se zaboření v křeslech s hlavami těsně u sebe dál tvářili nezúčastněně.

26

„Říkal jste, že jste pátral po novinkách o Grummanově expedici,“ zajímal se kaplan. „Zabýval se tímto jevem i doktor Grumman?“

„Domnívám se že ano, a domnívám se také, že o něm získal celou řadu informací. Co se dozvěděl, nám už ovšem neřekne, protože je po smrti.“

„Ne!“ vydechl kaplan. „Bohužel je to tak a mohu vám to s jistotou dokázat.“ Salonkem proběhla vlna poplašeného vzrušení, protože dva nebo tři

mladší scholáři právě přinášeli podle pokynů lorda Asriela do přední části sálu jednu z dřevěných beden. Lord Asriel vyndal z laterny magiky poslední diapozitiv, ale nechal přístroj zapnutý a v dramatické záři světelného kruhu se sklonil, aby vypáčil víko bedny. Lyra slyšela skřípění hřebíků vytahovaných z vlhkého dřeva. Rektor se postavil, aby lépe viděl, a zaclonil jí tak výhled. Její strýc zatím znovu promluvil:

„Jak si možná vzpomínáte, Grummanova expedice zmizela před osmnácti měsíci. Německá akademie ho na ni vyslala s úkolem dojít až k severnímu magnetickému pólu a provádět při tom pozorování rozmanitých nebeských jevů. Právě v průběhu této výpravy si Grumman povšiml onoho podivuhodného úkazu, který jsme právě viděli. Zanedlouho potom se ztratil. Mělo se za to, že došlo k jakési nehodě a jeho tělo dodnes leží v některé z puklin v ledovci. Pravda je ovšem taková, že nešlo o nehodu.“

„Co to tam máte?“ chtěl vědět děkan. „Není to vakuová schrána?“ Lord Asriel hned neodpověděl. Lyra zaslechla cvaknout kovové

svorky a pak syčení, jak se do nádoby nasával vzduch. Ticho, které se pak rozhostilo, nemělo dlouhého trvání. Po minutě nebo dvou se namísto zaraženého mlčení rozpoutal zmatený halas: zhrozené výkřiky, hlasité protesty, vztekle či zděšeně pozdvižené hlasy.

„Ale co to…“ „…přece nelidské..“ „…to nemohlo…“ „…co to s ní udělali?“ Rektorův hlas je všechny přehlušil. „Lorde Asrieli, co to tam proboha máte?“ „To je hlava Stanislause Grummana,“ odpověděl tázaný.

27

Ve změti hlasů Lyře neušlo, jak se kdosi štrachá ke dveřím a s nesouvislým rozrušeným brbláním spěchá ven. Umírala touhou vidět, co to v té bedně může být.

„Našel jsem jeho tělo neporušené, zamrzlé v ledu u pobřeží Svalbardu. S hlavou jeho vrahové naložili, jak sami vidíte. Povšimněte si zejména charakteristického způsobu skalpování. Řekl bych, pane prorektore, že budete vědět, oč se jedná.“

„Viděl jsem něco podobného u Tatarů,“ přisvědčil stařík pevným hlasem. „Je to podobný postup, jaký používají domorodé kmeny v Sibérii a v Tunguzku. Odtud se pochopitelně rozšířil do zemí Skraelingů, ačkoli mám za to, že v Novém Dánsku je tato procedura zakázaná. Mohu si ji prohlédnout zblízka, lorde Asrieli?“

Po krátké odmlce znovu promluvil. „Zrak už mi moc neslouží a led je špinavý, ale řekl bych, že v temeni

hlavy vidím otvor. Je to tak?“ „Ano.“ „Trepanace?“ „Přesně tak.“ Znovu nastalo vzrušené dohadování. Rektor poodstoupil stranou,

takže se Lyře konečně znovu odkryl výhled. Stařičký prorektor si v kruhu světla vykrojeném laternou magikou držel před očima těžký kvádr ledu a Lyra v jeho nitru uviděla jakousi zakrvácenou hroudu, v níž se dala lidská hlava rozeznat jen s notnou dávkou fantazie. Pantalaimon se Lyře zděšeně vznesl z ramena a třepotal se tak divoce, že sama znervózněla.

„Nech toho,“ špitla. „Poslouchej.“ „Doktor Grumman působil svého času na naší univerzitě,“ zvolal

děkan zaníceně. „Padnout do rukou Tatarům…“ „Ale tak daleko na severu?“ „Museli proniknout dál, než máme tušení.“ „Říkal jste, že jste ho našel poblíž Svalbardu?“ ujišťoval se děkan. „Správně.“ „Máme tomu rozumět tak, že s tím mají co do činění panserbjørne?“ Lyra to slovo jakživa neslyšela, ale scholáři očividně ano.

28

„Vyloučeno,“ prohlásil scholár z Cassingtonu rozhodným tónem. „Podobné chování je jim naprosto cizí.“

„To zřejmě neznáte Iofura Raknisona,“ oponoval mu palmerianista, který se osobně účastnil několika výprav do polárních krajů. „Vůbec bych se nedivil, kdyby přejal skalpování lidí po tatarském způsobu.“

Lyra se znovu zadívala na strýčka. Sledoval scholáry s jiskřičkami jízlivého pobavení v očích, ale neříkal nic.

„Kdo je Iofur Raknison?“ zeptal se kdosi. „Král Svalbardu,“ odpověděl palmerianista. „Ano, máte pravdu,

jeden z panserbjørne. Je to v podstatě samozvanec, dostal se na trůn podlým uskokem, pokud je mi známo, ale je velice schopný. Neradil bych ho podceňovat, i když si libuje v poněkud absurdních výstřednostech. Nechal si například vystavět palác z dovezeného mramoru a založil takzvanou univerzitu…“

„Pro koho? Snad ne pro lední medvědy?“ vpadl mu do kdosi řeči a všichni se zasmáli.

Ale profesor mluvil dál. „Pokud mohu soudit, Iofur Raknison by byl klidně schopný naložit s Grummanem tímhle způsobem. Na druhou stranu se ovšem dá lichotkami přimět k poměrně civilizovanému chování, když na to přijde.“

„A vy nepochybně víte, co na něj platí, viďte, Trelawney?“ ušklíbl se děkan.

„To skutečně vím. Chcete vědět, co je jeho největší přání? Po čem touží víc než po čestném titulu? Chtěl by vlastního daemona. Kdyby někdo přišel na to, jak mu ho opatřit, udělá pro něj první poslední.“

Scholáři propukli v srdečný smích. Lyra nevěděla, co si o tom myslet; vůbec nechápala, o čem

palmerianista mluví. Kromě toho se nemohla dočkat, až uslyší něco víc o skalpování, polární záři a o tom záhadném Prachu. Ale k jejímu zklamání lord Asriel už další ostatky a diapozitivy neukazoval a řeč se záhy stočila v akademickou tahanici o to, jestli mu škola má nebo nemá poskytnout peníze na vypravení další expedice. Dohadovali se a handrkovali, až se Lyře začaly klížit oči. Zanedlouho už tvrdě spala a Pantalaimon se jí choulil kolem krku v podobě hranostaje, ve které se mu odpočívalo nejpohodlněji.

29

* * *

Polekaně se vytrhla ze spánku, když jí kdosi znenadání zatřásl ramenem.

„Tiše,“ sykl strýček. Dveře skříně byly pootevřené a on seděl na bobku před nimi, tmavá silueta rýsující se proti světlu za zády. „Všichni už odešli, ale ještě pořád se tu potuluje služebnictvo. Běž rovnou do ložnice a ne abys někomu vykládala, co se tu dělo.“

„Odhlasovali ti ty peníze?“ zeptala se Lyra ospale. „Ano.“ „Co je ten Prach zač?“ Byla skrčená tak dlouho, že jí teď nohy

neposlouchaly. „Do toho ti nic není.“ „Jak to, že není?“ nedala se. „Jestli pro tebe mám špehovat ve skříni,

musíš mi povědět, co vlastně mám vyšpehovat. Ukážeš mi tu hlavu?“ Pantalaimonovi se zježila bílá lasiččí srst; Lyra cítila, jak ji šimrá na

krku. Lord Asriel se úsečně zasmál. „Nebuď nechutná,“ odbyl ji, zatímco balil diapozitivy a bednu se

vzorky. „Sledovala jsi rektora?“ „Ano. Ze všeho nejdřív se ohlížel po tom víně, když vešel.“ „Šikovná holka. Tentokrát jsme mu vypálili rybník. A teď mazej do

postele, jak jsem ti řekl.“ „A kam jedeš ty?“ „Zpátky na sever. Odjíždím za deset minut.“ „Můžu jet s tebou?“ Přestal s balením a zadíval se na ni, jako by ji viděl poprvé. Také

jeho daemon po ní obrátil zelené levhartí oči a Lyra cítila, jak se pod jejich upřenými zraky červená. Neohroženě jim ale pohled oplatila.

„Ty patříš sem,“ řekl strýček po chvíli. „Ale proč? Proč patřím sem? Proč nemůžu jet na sever s tebou? Já

chci taky vidět polární záři a medvědy a ledovce a vůbec všechno. Chci vědět, co je zač ten Prach. A to město ve vzduchu. Je z jiného světa?“

„Nikam nepojedeš, to pusť z hlavy, holčičko. Na to je moc nebezpečná doba. Udělej, co říkám, a upaluj do postele. Když budeš

30

hodná, přivezu ti mroží kel s nějakou eskymáckou řezbou. A už neodmlouvej, nebo se budu vážně zlobit.“

Jeho daemon při těch slovech divoce zavrčel hlubokým hrdelním hlasem a Lyra bezmála cítila, jaké to asi je, když se člověku sevřou kolem krku jeho levhartí tesáky.

Stiskla tedy pevně rty a zuřivě se na strýčka zamračila, ale ten právě vysával vzduch z vakuové schrány, takže si toho nevšiml; skoro to vypadalo, jako by zapomněl, že tam vůbec je. Beze slova, se sevřenými ústy a přimhouřenýma očima vyšla z pokoje a spolu se svým daemonem odkráčela do ložnice.

* * *

Rektor s knihovníkem, staří přátelé a dlouholetí spojenci, měli ve zvyku vypít si na závěr každého náročného jednání skleničku brantwijn a navzájem si poklepat po rameni. Proto i tentokrát, jakmile vyprovodili lorda Asriela ke dveřím, pokračovali rovnou do rektorova bytu a usadili se v jeho pracovně. Za zataženými závěsy, s čerstvě rozdmýchaným ohněm a daemony uvelebenými jako obvykle na kolenou či rameni byl konečně čas v klidu si promyslet, co se toho večera sběhlo.

„Vážně myslíš, že o tom vínu věděl?“ zeptal se knihovník. „Rozhodně ano. Nevím, jak na to přišel, ale věděl to a shodil tu

karafu ze stolu schválně. Musel to vědět.“ „Omlouvám se, rektore, ale přiznám se, že se mi ulevilo. Moc se mi

nezamlouvala představa, že bychom ho měli…“ „Otrávit?“ „Ano. Zavraždit.“ „Taková představa by se zamlouvala málokomu, Charlesi. Otázka je,

jestli je horší jednat, nebo nést následky toho, že to člověk neudělá. Budiž, díky jakémusi zásahu prozřetelnosti se nic nestalo. Mrzí mě jen, že jsem ti to naložil na svědomí, neměl jsem ti nic říkat.“

„O to nejde,“ bránil se knihovník. „Byl bych jen rád, kdybys mi o tom pověděl víc.“

Rektor chvíli mlčel. „Máš pravdu, nejspíš jsem to měl udělat,“ pokývl nakonec hlavou. „Alethiometr varuje, že když bude lord Asriel

31

pokračovat ve svém bádání, přinese to děsivé následky. Mimo jiné do toho bude zatažená i ta malá, a já bych ji rád držel v bezpečí, dokud to jen půjde.“

„Nesouvisí snad bádání lorda Asriela s tou novou iniciativou konzistorního disciplinárního sboru? Myslím ten Absoluční výbor, nebo jak se to jmenuje.“

„Lorda Asriela? Ne, kdepak. Přesně naopak. A Absoluční výbor navíc nespadá plně pod konzistorní sbor. Je to napůl soukromá iniciativa a ten, kdo za ní stojí, nemá lorda Asriela ani trochu v lásce. A já, Charlesi, se mezi nimi zmítám jak třtina ve větru.“

Teď se odmlčel pro změnu knihovník. Od časů, kdy papež Jan Kalvín přesunul papežský stolec do Ženevy a založil konzistorní disciplinární sbor, získala církev ničím neomezenou moc nad všemi aspekty života. Po Kalvínově smrti byl papežský stolec jako takový zrušen a na jeho místě vyrostl propletenec tribunálů, kolejí a kolegií zvaný souhrnně Magisterium. Jeho jednotlivé orgány nebyly ve svých cílech a postupech pokaždé zajedno a mnohdy mezi nimi panovala zavilá řevnivost. Po většinu předchozího století mělo navrch Kolegium biskupů, ale v posledních letech se chopil iniciativy konzistorní disciplinární sbor, v současné době nejaktivnější a nejobávanější rameno církve.

Zároveň ovšem mohly pod ochranou jiné části Magisteria kdykoli vyrůst další nezávislé orgány, což byl případ právě Absolučního výboru, o němž se knihovník zmiňoval. Nevěděl o jeho činnosti dohromady nic, ale co slyšel, se mu v nejmenším nezamlouvalo, takže ze srdce sdílel rektorovy obavy.

„Profesor palmerianismu zmiňoval jakési jméno,“ vzpomněl si po krátké odmlce. „Barnard-Stokes? Co je ta Barnard-Stokesova záležitost?“

„To nespadá pod naši působnost, Charlesi. Jestli tomu dobře rozumím, církev učí, že existují dva světy: svět věcí, které vnímáme zrakem, sluchem a dotykem, a vedle toho další, nehmotný svět, kde se nacházejí nebesa a peklo. Barnard a Stokes byli dva, jak bych to řekl, teologičtí renegáti, kteří vycházeli z předpokladu, že existuje celá řada světů podobných našemu, žádné nebe ani peklo, ale docela obyčejné

32

hmotné a hříšné světy. Leží v těsné blízkosti toho našeho, ale jsou neviditelné a nedosažitelné. Církev pochopitelně tak hanebně kacířskou myšlenku odsoudila a Bernard a Stokes byli umlčeni.

Magisterium má ovšem tu smůlu, že pro teorii dalších světů existují seriózní matematické důkazy. Já je sice nikdy nepochopil, ale náš kolega z Cassingtonu tvrdí, že jsou nezvratné.“

„A lord Asriel teď jeden z takových světů zachytil na fotogramu,“ pokýval hlavou knihovník. „A my jsme mu poskytli prostředky, aby se ho vydal hledat. Rozumím.“

„No právě. Absolučnímu výboru a jeho vlivným ochráncům se to bude jevit tak, že Jordánská kolej je semeništěm kacířství. Mám co dělat, abych vyvážil třenice mezi konzistorním disciplinárním sborem a Absolučním výborem, Charlesi, a to dítě zatím roste. Oni na ni nezapomínají. Dřív nebo později by na ni došlo tak jako tak, jenže ten čas přišel právě teď, ať se ji snažím chránit sebevíc.“

„Ale jak to proboha můžeš vědět? Zase ten alethiometr?“ „Ano. Lyra v tom má svoji úlohu, velice zásadní úlohu. A

nejbizarnější na tom je, že ji musí sehrát, aniž by si byla vědoma, co dělá. Můžeme jí ovšem do určité míry pomoci, a kdyby můj plán s tokajským vyšel, byla by v bezpečí o něco déle. Rád bych jí ušetřil tu cestu na sever. Nejhorší je, že jí ani nemůžu vysvětlit…“

„Stejně by neposlouchala,“ přerušil ho knihovník. „Na to ji znám moc dobře. Člověk jí vysvětluje něco důležitého, ale poslouchá na půl ucha a i tak to vydrží nanejvýš pět minut, než se začne vrtět a ošívat. A když se jí na něco z toho za čas zeptáš, stejně se jí to mezitím vykouří z hlavy.“

„I kdybych s ní mluvil o Prachu? Myslíš, že by neposlouchala?“ Knihovník pochybovačně zamručel. „Proč by měla pro všechno na

světě poslouchat?“ namítl. „Proč by se mělo zdravé bezstarostné dítě zajímat o nějakou odtažitou teologickou hádanku?“

„Kvůli všemu, čím bude muset projít. V jednu chvíli ji potká krutá zrada…“

„Kdo ji zradí?“ „Nikdo, to je na tom to nejsmutnější. Ona sama se projeví jako

zrádkyně a bude si to strašlivě vyčítat. To se samozřejmě nesmí

33

dozvědět předem, ale nevidím důvod, proč jí nepovědět, co víme o Prachu. Možná nemáš pravdu, Charlesi, třeba by ji to zaujalo, kdyby se jí to vysvětlilo dostatečně srozumitelně. A později by jí to přišlo k užitku. Každopádně bych si o ni aspoň nedělal tak velkou starost.“

„To už je úděl stáří,“ povzdechl si knihovník, „dělat si starosti o mladé. A úděl mladých je vysmívat se stařeckým starostem.“

Ještě chvíli poseděli a pak se odebrali ke spánku, protože byli staří a ustaraní.

34

3

LYŘIN JORDÁN

Jordánská kolej byla ze všech kolejí na Oxfordské univerzitě nejkrásnější a nehonosnější. Byla nejspíš i největší, ale tím si nikdo nebyl jistý. Budovy seskupené kolem tří nepravidelných nádvoří pocházely snad ze všech období od raného středověku do poloviny osmnáctého století.

Výstavba se neplánovala dopředu, stavby vyrůstaly náhodně jedna po druhé, takže se minulost na každém kroku překrývala s přítomností a celek působil dojmem halabala nahlučené a trochu ošuntělé důstojné majestátnosti. Bez ustání se tu něco hroutilo a škola zaměstnávala na plný úvazek už pátou generaci rodiny Parslowových, zdatných zedníků a lešenářů. Dnešní hlava rodu pan Parslow zaučoval do řemesla svého syna; spolu se třemi pomocníky šplhali jako pracovití mravenečkové po lešení, kterým obehnali roh knihovny nebo střechu kaple, a vytahovali nahoru světlé kvádry čerstvě otesaného kamene, lesklé pláty stočeného olova nebo dřevěná břevna.

Kolej vlastnila statky a panství po celé Británii. Říkalo se, že ať se člověk vydá z Oxfordu do Bristolu nebo na druhou stranu do Londýna, nemusí přitom jedinkrát vykročit z pozemků Jordánské koleje. Ve všech koutech království se nacházely barvírny, cihelny, lesy a atomem poháněné továrny, které odváděly nájem Jordánské koleji, a kvestor se svými úředníky každý kvartál veškeré příjmy sečetl, nahlásil výslednou částku konzistoři a objednal dvě labutě na slavnostní hostinu. Část peněz se znovu investovala – konzistoř právě schválila koupi kancelářské budovy v Manchesteru – a ze zbytku se platila skromná

35

stipendia scholárům a mzdy služebnictvu (včetně Parslowových a dalších zhruba deseti rodin řemeslníků a živnostníků, které kolej zaměstnávala), doplňovaly se bohaté zásoby vinného sklepa, nakupovaly knihy a anbarografy pro obrovskou knihovnu, která zaujímala celý bok Melroské dvorany a pokračovala jako soustava podzemních doupat několik pater pod zem, a v neposlední řadě se jimi financoval nákup nejnovějších filosofických přístrojů k dovybavení kaple.

Udržovat kapli vybavenou v souladu s nejmodernějšími trendy bylo obzvlášť důležité, protože Jordánská kolej byla proslulým střediskem experimentální teologie, jemuž se nemohl rovnat žádný jiný ústav v Evropě ani v Nové Francii. To věděla dokonce i Lyra. Byla na věhlas své koleje nesmírně hrdá a s oblibou se jím chvástala před všemi rošťáky a otrhánky, se kterými si hrála u průplavu nebo na Jílovišti. Na cizí scholáry a význačné učence, kteří kolej navštěvovali, se dívala s útrpným opovržením; nepatřili sem, chudáci, a nesahali tudíž znalostmi po paty ani těm nejposlednějším asistentům z Jordánské koleje.

Co to vlastně ta experimentální teologie je, Lyra netušila o nic víc než její odrbaní kumpáni. Představovala si, že to nějak souvisí s magií, pohybem hvězd a planet a nepatrnými částicemi hmoty, ale byly to v podstatě jen dohady. Hvězdy nejspíš mají svoje vlastní daemony stejně jako lidé, domnívala se, a experimentální teologové s nimi nějakým způsobem komunikují. Živě v duchu viděla, jak na ně kaplan promlouvá svým povýšeným tónem, naslouchá, co mu hvězdní daemoni odpovídají a pak rozvážně přikyvuje nebo zklamaně vrtí hlavou. Neuměla si ovšem představit, o čem by si spolu vlastně mohli povídat.

A vlastně ji to nijak zvlášť nezajímalo. V řadě ohledů byla Lyra docela obyčejná barbarka. Ze všeho nejvíc ji bavilo šplhat s Rogerem, což byl pomocník v kuchyni a její nejlepší kamarád, po střechách koleje, plivat kolemjdoucím scholárům na hlavu pecky ze švestek a houkat jako sova za okny místností, kde probíhala výuka; jindy se spolu proháněli úzkými uličkami, kradli jablka na tržišti nebo se účastnili lítých bojů. Tak jako ona žila v nevědomosti o skrytých proudech politických událostí plynoucích pod povrchem univerzitních záležitostí, nemohli naopak scholáři proniknout do překypující změti nejrůznějších

36

spojenectví, rivalství, sporů a úmluv, kterými žily oxfordské děti. Jak útěšný pohled, sledovat hrající si děti! Té roztomilé nevinnosti!

Ve skutečnosti vedla Lyra a její vrstevníci, jak se dalo čekat, celou řadu nelítostných válek. V první řadě bojovaly děti z jedné koleje (mladí sloužící, děti služebných a Lyra) proti dětem z jiných kolejí. Jejich rozmíšky ovšem šly stranou, když někoho z nich napadly děti z města; v tom případě vytáhli všichni jako jeden muž do boje proti městským. Panovala mezi nimi nenávist tradující se už po několik staletí a byla oboustranně hluboká a uspokojivá.

I na tu ale v okamžení zapomněli, když hrozilo nebezpečí z jiné strany. Trvalým nepřítelem byly děti cihlářů, které bydlely v okolí Jíloviště; těmi opovrhovaly jak děti z kolejí, tak z města. V loňském roce uzavřela Lyra s několika městskými dočasné příměří a společně uspořádali na Jíloviště nelítostný nájezd. Zasypali děti cihlářů hroudami těžkého jílu, rozbořili jim promáčený hrad, který si vystavěly, a nakonec je v té přilnavé hmotě, která byla jejich domovem, váleli tak dlouho, až vítězové i poražení připomínali vřeštící klubko golemů.

Druzí úhlavní nepřátelé byli sezónní. Jarní a podzimní trhy pokaždé přivedly na průplav obytné čluny romunských rodin, jejichž potomci byli vždycky ochotní k důkladné rvačce. Lyra měla spadeno zejména na rodinu, která pravidelně kotvila v části města zvané Jericho; s tou válčila už od dob, kdy stěží uměla hodit kamenem. Při jejich poslední návštěvě si na ně spolu s Rogerem a několika dalšími kuchtíky z Jordánu a z koleje svatého Michaela počíhali a ze zálohy ostřelovali jejich pestrobarevnou loď blátem tak dlouho, až se celá rodina vyhrnula na břeh a pustila se za nimi. V tu chvíli nastoupila záložní jednotka v čele s Lyrou; vtrhli na loď, odrazili ji od břehu do proudu, kde tarasila cestu veškeré vodní dopravě, a prohledali ji od špice po záď, aby našli zátku. Lyra byla pevně přesvědčená, že něco takového musí v každém člunu být. Když ji vytáhnou, líčila své četě zaníceně, celá loď se v tu ránu potopí. Žádnou zátku ale nenašli, a když je Romuni dostihli, nezbylo jim než skočit přes palubu a uhánět pak, celí zmáčení, s vítězným rykem úzkými uličkami Jericha domů.

Tohle byl svět, ve kterém se Lyra cítila dokonale šťastná. Byla v podstatě nevycválaná, chamtivá divoška, i když zároveň odmalička

37

nejasně cítila, že tohle není všechno; jinou částí své osoby stejně neodmyslitelně patřila do majestátního světa tradic Jordánské koleje, a navíc byl její život v určitém bodě spjat se světem vysoké politiky, který ztělesňoval lord Asriel. Tohle vědomí jí stačilo, aby se naparovala a vyvyšovala nad ostatní uličníky, ale nikdy ji ani nenapadlo zkoumat, co to vlastně znamená.

A tak jí plynulo dětství, jako napůl divoké kočce. Jedinou změnu do jejích dnů vnášely nepravidelné návštěvy lorda Asriela na koleji. Nebylo špatné mít bohatého a vlivného strýčka, kterým se člověk může chlubit, ale cena, kterou musela své chvástání vykoupit, znamenala nechat se nejčilejším ze scholárů chytit a odvést k hospodyni, která ji umyla a navlékla do čistých šatů, načež ji postrkem (a s četnými pohrůžkami) odvedli do společenského sálu, kde musela podstoupit svačinu s lordem Asrielem. Bývali sem pozváni i někteří vážení členové sboru. Lyra se obvykle trucovitě zabořila do křesla a zůstala tak, dokud jí rektor přísně neokřikl, ať sedí rovně, a mračila se na všechny tak zarputile, že se ani kaplan neubránil smíchu.

Všechny ty trapné formální návštěvy probíhaly stejně. Hned po svačině se rektor a jeho kolegové odporoučeli a nechali Lyru se strýčkem o samotě. Lord Asriel si ji zavolal blíž a chtěl vědět, co se odposledně naučila, načež Lyra lovila z paměti útržky z geometrie, arabštiny, dějepisu nebo anbarologie a strýček po celou dobu seděl pohodlně opřený s nohou přes nohu a nespouštěl z ní neproniknutelný pohled, dokud jí nedošla řeč.

Vloni, než odjel na sever, na ni měl ještě jeden dotaz: „A co děláš jinak, když se zrovna pilně nevěnuješ studiu?“

„Tak… hraju si,“ zamumlala. „Tady na koleji, a tak… Hraju si.“ „Ukaž mi ruce, dítě,“ nakázal jí. Nastavila dlaně, aby si je mohl prohlédnout, a on je vzal, obrátil

hřbetem vzhůru a podíval se na nehty. Levhartice po jeho boku ležela na koberci jako sfinga, jen tu a tam mrskla ocasem, a bez mrknutí Lyru sledovala.

„Špinavé,“ odstrčil ji lord Asriel. „To tady nikdo nedohlíží na to, aby ses myla?“

38

„Dohlíží,“ řekla Lyra. „Ale třeba kaplan má nehty špinavé v jednom kuse. Má je dokonce špinavější než já.“

„Pan kaplan je vzdělaný člověk. Co omlouvá tebe?“ „Nejspíš jsem si je umazala až po umytí.“ „Kde si to hraješ, že je tam taková špína?“ Podezíravě si ho změřila pohledem. Něco jí napovídalo, že hrát si na

střeše bude asi zakázané, i když výslovně jí to nikdy nikdo neřekl. „V těch starých pokojích tady,“ řekla nakonec.

„A kde ještě?“ „Na Jílovišti, někdy.“ „A dál?“ „V Jerichu a v Port Meadow.“ „Jinde ne?“ „Ne.“ „Nelži. Zrovna včera jsem tě viděl na střeše.“ Kousla se do rtu a neodpověděla. Pobaveně si ji prohlížel. „Tak ty se proháníš po střechách,“ pokračoval. „Zajdeš vůbec někdy

do knihovny?“ „Ne. Ale na střeše knihovny jsem našla havrana,“ pochlubila se. „Vážně? A chytila jsi ho?“ „Měl poraněnou nohu. Chtěla jsem ho zabít a upéct, ale Roger říkal,

že se o něj postaráme a vyléčíme ho. Tak jsme mu přinesli zbytky jídla a trochu vína a on se uzdravil a uletěl.“

„Kdo je Roger?“ „Můj kamarád. Pomáhá v kuchyni.“ „Aha. Takže vy se proháníte po střechách po celé koleji…“ „Po celé ne. Na Sheldonův dům se nedá dostat, leda by člověk

přeskočil z Poutnické věže, a tam je pořádná mezera a ještě je to do výšky. Dalo by se tam vylézt světlíkem, ale na ten zatím nedosáhnu.“

„Takže po střechách všude kromě Sheldonova domu. A co sklepem?“

„Sklepem?“ „Podzemní část koleje je skoro stejně rozlehlá jako ta nad zemí. To

se divím, žes na to ještě nepřišla. No nic, už budu muset jít. Zdá se, že ti to jde k duhu. Tu máš.“

39

Zalovil v kapse, vytáhl hrst mincí a podal jí pět zlatých dolarů. „Poděkovat tě nenaučili?“ zeptal se. „Děkuju,“ zabrblala. „Posloucháš pana rektora?“ „Ale jo.“ „A jsi zdvořilá ke scholárům?“ „Ano.“ Daemon lorda Asriela se tiše zasmál. Byl to první zvuk, který za

celou dobu vydal, a Lyra zrudla. „Tak si běž hrát,“ pobídl ji lord Asriel. Lyra se otočila a s úlevou se rozběhla ke dveřím. Teprve na prahu si

vzpomněla, rychle se obrátila a vyhrkla: „Na shledanou.“

* * *

Tak Lyře plynul čas až do dne, kdy ji napadlo schovat se v kuřáckém salonku a kdy se poprvé doslechla o Prachu.

Knihovník se samozřejmě mýlil, když rektora odrazoval, že by ji to nezajímalo. S největší ochotou by teď vyslechla kohokoli, kdo by jí na tohle téma pověděl něco bližšího. Dozví se o něm sice leccos, než uplyne měsíc, a nakonec bude o Prachu vědět dokonce víc než kdokoli jiný na světě, ale prozatím kolem ní kolotal a vířil událostmi nabitý svět Jordánské koleje.

Navíc ji teď zaměstnávaly jiné myšlenky. První pověsti začaly prosakovat ulicemi už před několika týdny; někteří lidé se smáli, když je slyšeli, jiné přešla řeč, podobně jako se jedni vysmívají duchům, a druzí z nich mají strach. Nikdo nevěděl proč, ale začaly se ztrácet děti.

* * *

Docházelo k tomu například takhle: Stačí vyrazit na východ po hlavním toku mohutné řeky Isis, na níž se

tísní nespočet lenivých bárek s nákladem cihel, asfaltu či obilí, minout Henley, Maidenhead i Teddington, kam dosahuje příliv Německého oceánu, a pokračovat ještě dál do Mortlake a odtud kolem domu

40

proslulého kouzelníka doktora Deea přes Falkeshall, jehož parky se ve dne skvějí nesčetnými vodotrysky a poutači a večer je kromě luceren zavěšených na stromech rozžíhají nádherné ohňostroje, nechat se snést kolem paláce White Hall, kam král každý týden svolává státní radu, kolem věže na odlévání broků, z níž se do kádí kalné vody snáší nekonečný déšť roztaveného olova, a nechat se unášet proudem ještě chvíli, až k místu, kde se teď už široká a špinavá řeka stáčí širokým obloukem k jihu.

A tady máme před sebou Limehouse, čtvrť, kde žije dítě, které se co nevidět ztratí.

Jmenuje se Tony Makarios. Jeho matka má za to, že je mu devět, ale na její pitím rozežranou paměť není tak úplně spolehnutí. Zrovna tak mu může být osm nebo deset. Příjmení má řecké, ale podobně jako věk je i původ z matčiny strany jen hrubý odhad, protože Tony vypadá spíš čínsky než řecky a z její strany mu v žilách koluje irská, skraelingská a laskarská krev. Tony není nijak zvlášť bystrý, ale má v sobě jistou neohrabanou něhu, která ho občas ponoukne nešikovně maminku obejmout nebo jí vtisknout na tvář ulepenou pusu. Ona sama mívá obvykle moc vypito, než aby s takovými projevy začínala sama, ale když už si chudák uvědomí, co se děje, dokáže mu jeho náklonnost celkem vřele oplatit.

Právě teď se Tony potlouká po tržišti ve středu města. Má hlad. Brzy bude večer a doma ho nic k jídlu nečeká. V kapse má šilink, který mu dal jakýsi voják za to, že doručil psaníčko jeho znejmilejší, ale Tonyho ani nenapadne, aby ho utrácel za jídlo, když si může ledacos opatřit za pět prstů.

Bloumá tedy po tržišti mezi stánky s obnošeným šatstvem, boudami nabízejícími papírová štěstíčka, krámky s ovocem a pultem prodavače pražených ryb, a daemon, který mu v podobě vrabčáka sedí na rameni, se bystře rozhlíží do všech stran. Jakmile prodavačka i její daemon odvrátí pohled stranou, pronikavě začiřiká a Tonymu vystřelí ruka od boku a bleskově se vrátí za plandavou košili s jablkem, hrstí ořechů a nakonec s teplým pirohem.

Prodavačce to ovšem neujde, rozječí se a její kočičí daemon vyskočí, ale to už je Tonyho vrabčák vysoko ve vzduchu a Tony sám v polovině

41

ulice a uhání pryč. Nadávky se za ním jen sypou, ale brzy je nechává za zády. U schodů modlitebny svaté Kateřiny se zastaví, posadí se a vytáhne pomačkanou kořist, ze které se ještě kouří; na košili mu po ní zůstane mastná cestička.

A někdo ho při tom sleduje. Dáma v dlouhém žlutočerveném liščím kožichu, krásná mladá dáma s tmavými vlasy, které se jemně lesknou ve stínu kožešinou lemované kapuce. Stojí ve dveřích modlitebny jen pár schodů nad ním. Uvnitř dost možná právě končí mše, protože zpoza jejích zad vychází ze dveří světlo, zaznívají odtamtud varhany a dáma drží v rukou drahými kameny zdobený breviář.

O tom všem nemá Tony tušení. Spokojeně boří nos do pirohu, chodidla bosých nohou opřená s pokrčenými prsty proti sobě, ukusuje, žvýká a polyká. Jeho daemon se proměnil v myšku a pročesává si vousky.

Zpoza liščího kožichu mladé dámy se zatím vynořuje její daemon v podobě opice, nebo přesněji řečeno opičáka. Není to ovšem jen tak obyčejný opičák: má lesklou, dlouhou, hedvábně jemnou srst teple zlatavé barvy. Tanečním pohybem zvolna schází k chlapci, až se nakonec usadí jen o schod nad ním.

V tu chvíli myška vycítí jeho přítomnost a rychle se změní zpátky ve vrabčáka; v ptačí podobě nahne hlavičku do strany a jednou dvakrát poskočí po kameni.

Opičák vrabčáka nespouští z očí. Vrabčák nespouští oči z opičáka. Opičák pomalu napřáhne ruku. Má drobnou černou dlaň a místo

nehtů souměrné rohovité drápy. Tak vlídnému, vstřícnému gestu vrabčák neodolá. Poskočí blíž, ještě blíž, a nakonec krátce zatřepetá křídly a vyskočí zvířeti na dlaň.

Opičák ptáčka zvedne a chvíli si ho zblízka prohlíží; pak vstane a houpavě se vrací ke svému člověku; vrabčáka si nese s sebou. Dáma skloní navoněnou hlavu a cosi zašeptá.

V tu chvíli se Tony otočí. Nemůže si pomoct. „Hryzko!“ vyhrkne polekaně s plnou pusou.

Vrabčák začiřiká. V tom případě je nejspíš všechno v pořádku. Tony spolkne, co má v puse, a civí na dámu.

„Ahoj,“ osloví ho krasavice. „Jak se jmenuješ?“

42

„Tony.“ „Kde bydlíš, Tony?“ „V Clarice Walk.“ „S čím máš ten piroh?“ „S hovězím.“ „Máš rád horkou čokolátu?“ „Moc!“ „Představ si, že jí mám víc, než kolik dokážu vypít. Nešel bys mi s

tím pomoct?“ A Tony je ztracený. Byl ztracený už ve chvíli, kdy jeho přitroublý

daemon vyskočil opičákovi na dlaň. Jde za krásnou dámou a zlatou opicí přes celou Dánskou třídu na Šibeniční nábřeží a odtud po schodech krále Jiřího k nenápadným zeleným dveřím na boku vysoké skladištní budovy. Dáma zaklepe, kdosi otevře, všichni vejdou a dveře za nimi zaklapnou. Tony už odtud nikdy nevyjde – přinejmenším ne tímhle vchodem, a už nikdy neuvidí svoji matku. Bude si myslet, chudinka opilá, že utekl, a kdykoli si na něj vzpomene, bude si to klást za vinu a plakat, div se jí zubožené srdce nerozskočí.

* * *

Malý Tony nebyl jediné dítě, které dáma se zlatou opicí chytila. Ve sklepení skladiště našel tucet dalších, kluky i děvčata; nikomu z nich nebylo víc než nějakých plus minus dvanáct let. Pocházeli do jednoho z podobných poměrů jako Tony a svůj přesný věk nikdo z nich neznal. Jedno měli ale všichni společné, i když Tony si toho pochopitelně nevšiml. Žádné z dětí v tomhle přehřátém, zapařeném sklepení ještě nevstoupilo do puberty.

Ta milá dáma ho uložila na lavici u stěny a od zamlklé služebné mu podala hrnek čokoláty ohřáté v rendlíku na litinových kamnech. Tony dojedl svůj piroh a vypil sladký teplý nápoj, aniž se v nejmenším zajímal o své okolí a okolí se na oplátku nezajímalo o něj; byl příliš malý, aby od něj hrozilo nějaké nebezpečí, a příliš netečný, než aby posloužil jako uspokojivá oběť.

43

Otázku, která visela ve vzduchu, nakonec položil jiný chlapec, statný raubíř s čokolátovým knírem na horním rtu a daemonem v podobě vyzáblé černé krysy.

„Haló, paninko! Pročpa ste nás sem všecky přivedla?“ Dáma stála u dveří a rozmlouvala se statným mužem, podle vzezření

námořním kapitánem. Když se otočila, aby chlapci odpověděla, vypadala ve světle syčících plynových lamp tak andělsky, že děti bezděky zmlkly.

„Potřebujeme, abyste nám pomohli,“ řekla. „Nemáte proti tomu nic, že ne?“

Nikdo se nezmohl ani na slovo. Kulili na ni oči a všechny najednou přepadl ostych. Nikdy podobnou dámu neviděli; byla tak elegantní, vlídná a laskavá, až se jim ani nechtělo věřit, jaké je potkalo štěstí. Ať by po nich chtěla cokoli, s radostí by souhlasili, jen aby jí mohli ještě chvíli zůstat nablízku.

Vysvětlila jim, že pojedou na cestu lodí. Všichni dostanou jídla, kolik budou chtít, a teplé oblečení, a kdo by chtěl, může poslat domů vzkaz, aby o něj rodiče neměli starost. Kapitán Magnusson je za chvíli odvede na palubu, a až bude příliv dost vysoko, vyplují na moře a zamíří na sever.

Zanedlouho se už hrstka dětí, které chtěly vyrozumět někoho doma, sesedla kolem té krásné dámy a ona si nechala od každého nadiktovat pár řádek, ukázala jim dolů na stránku, kam mají načmárat neohrabané X, a pak papír složila do navoněné obálky a napsala na ni adresu. Tony by moc rád poslal matce něco podobného, ale nedělal si iluze, že by dokázala vzkaz přečíst. Zatahal dámu za rukáv liščího kožichu a šeptem ji poprosil, jestli by mamince neřekla, kam jedou a to všechno. Sklonila půvabnou hlavu blíž k jeho páchnoucímu tělíčku, aby ho slyšela, pohladila hošíka po hlavě a slíbila, že to určitě vyřídí.

Pak se všichni seběhli kolem ní, aby se rozloučili. Zlatá opice pohladila popořadě všechny daemony a děti si pro štěstí sáhly na dámin liščí kožich, jako by z doteku jejího oblečení mohly načerpat sílu, naději nebo část její dobroty, a ona je všechny vyprovodila až k parníku u mola a svěřila je do péče statečného kapitána. Obloha už byla temná a na řece

44

se pohupovaly spousty světýlek. Dáma stála na molu a mávala jim tak dlouho, až už nerozeznala jednotlivé tváře.

Pak se vrátila dovnitř, zlatou opici schoulenou v náručí, hodila svazeček dopisů do kamen a odešla stejnou cestou, kterou přišla.

* * *

Děti z chudinských čtvrtí nebylo těžké odlákat z domova, ale postupem času si toho lidé přece jen začali všímat a policii nezbylo než podniknout alespoň váhavé kroky. Na nějaký čas pak tajemné únosy přestaly. Ale fáma už byla na světě a kousek po kousku se měnila, bobtnala a rozrůstala se, a když se pak v Norwichi, o něco později v Sheffieldu a pak i v Manchesteru ztratilo pár dalších dětí, přidali obyvatelé těchto měst, kteří už o podobných událostech slyšeli, i tato zmizení a pověst nabyla na síle.

Tím způsobem tedy vznikla legenda o záhadné skupině čarodějů, kteří kouzly odlákávají děti neznámo kam. Jedni tvrdili, že v jejich čele stojí jakási krásná dáma, další mluvili o muži s rudýma očima a ve třetí verzi to byl mladík, který svým obětem zpíval a smál se s nimi, až ho následovaly jako ovce.

Pokud šlo o místo, kam ztracené děti odvádějí, existovalo tolik dohadů, kolik bylo vypravěčů. Říkalo se, že do pekla, pod zem nebo do kouzelné země vil. Podle někoho drželi únosci děti kdesi na statku a vykrmovali je na snědení, další prohlašovali, že je prodávají do otroctví Tatarům, a tak dál a tak dál.

Na jedné věci se ovšem shodli všichni: totiž na tom, jak těm neviditelným únoscům říkat. Nějak se jim přece říkat muselo, když už o nich chtěl člověk mluvit, a mluvit o nich, zejména v bezpečí a pohodlí domova nebo Jordánské koleje, byla nadmíru uspokojivá zábava. Aniž kdo věděl proč, ujalo se jméno, které na ně podle všeobecného názoru přesně padlo – Vrahouni.

„Do večera ať jsi doma, nebo si tě vezmou Vrahouni.“ „Moje sestřenka z Northamptonu zná jednu ženskou, co jí Vrahouni

ukradli chlapečka…“ „Vrahouni byli ve Stratfordu. Povídá se, že táhnou na jih.“

45

* * *

A jak se dalo čekat: „Pojď si hrát na děti a Vrahouny!“ Tak to Lyra navrhla Rogerovi, kuchtíkovi z Jordánské koleje. Klučík by za ní šel na kraj světa.

„Jak se to hraje?“ „Schováš se a já tě najdu a rozříznu ti břicho, jo? Přesně tak to

Vrahouni dělají.“ „Nemůžeš vědět, co dělají. Třeba dělají něco úplně jinýho.“ „Ty z nich máš vítr,“ zasmála se. „To já poznám.“ „Vůbec ne. Já na žádný Vrahouny nevěřím, abys věděla.“ „Já jo,“ pravila přesvědčeně. „Ale taky se jich nebojím. Udělala bych

s nima to samý, co udělal můj strejda, když tu byl naposledy. Viděla jsem to na vlastní oči. Byl v kuřáckým salonku a jeden z hostů si tam na něj dovoloval, ale můj strejda se na něj jen přísně podíval a ten chlap padnul na zem docela mrtvej a od pusy mu šla pěna.“

„To sotva,“ nezdálo se to Rogerovi. „V kuchyni se o ničem takovým nemluvilo. A vůbec, tebe by do salonku nepustili.“

„Jasně že nemluvilo. Přece nebudou o něčem takovým vykládat služebnictvu. A v salonku jsem náhodou byla, to si piš. A vůbec, strejda dělá podobný věci v jednom kuse. Jednou ho chytili Tataři a poradil si s nima zrovna takhle. Svázali ho a chtěli mu rozpárat břicho, ale jakmile k němu přistoupil první chlap s nožem, strejda se na něj jenom podíval a bylo po něm. Tak šel další, ale dopadlo to stejně, až nakonec zbyl jen jeden. Tak mu strejda řek, že ho nechá naživu, když ho ten Tatar rozváže, a když ho rozvázal, tak ho strejda stejně zabil, aby si nemyslel, že mu to jen tak projde.“

O tom Roger pochyboval víc než o Vrahounech, ale byla by škoda tak dobrou historku nevyužít, a tak se střídali v roli lorda Asriela a umírajícího Tatara; místo pěny přitom používali šerbet.

Ale byla to jen dočasná kratochvíle, Lyra se nevzdala myšlenky zahrát si na Vrahouny a nalákala za tím účelem Rogera do vinných sklepů, kam se dostali pomocí stolníkových náhradních klíčů. Bok po boku se plížili ohromnými podzemními sály, kde pod věkovitým nánosem pavučin spočívaly zásoby tokajského, kanárského,

46

burgundského a brantwijn. Na pilířích silných jako kmen stromu se nad nimi vznášely starobylé kamenné klenby, pod nohama jim ležely hrbolaté kamenné desky a ze všech stran je obklopovala police za policí a řada za řadou lahví a sudů. Bylo to něco neskutečného. Děti znovu pustily Vrahouny z hlavy a po špičkách, se svíčkou v třesoucích se prstech přecházely sem tam, nakukovaly do temných koutů, a Lyře se čím dál neodbytněji vkrádala do hlavy jediná myšlenka: jakpak asi takové víno chutná?

Na to byla snadná odpověď. Bez ohledu na Rogerovy zuřivé protesty Lyra vybrala nejstarší, nejšišatější, nejzelenější láhev, kterou našla, a protože neměla čím vytáhnout korek, urazila jí hrdlo. Přikrčení v nejzazším koutku pak upíjeli opojný, temně rudý likér a říkali si, kdy už budou opilí a jak to vlastně poznají. Lyře pití moc nechutnalo, ale musela uznat, že to je tuze ušlechtilá a složitá chuť. Největší legrace byla sledovat oba daemony, protože se chovali čím dál potrhleji. Káceli se na zem, bezdůvodně se chichotali a předháněli se, kdo se promění v šerednější obludu.

Nakonec děti skoro ve stejnou chvíli poznaly, jaké to je být opilý. „To je to vážně baví?“ nechápal Roger, když konečně přestal zvracet. „Určitě,“ přitakala Lyra, která na tom nebyla o nic líp. „A mě taky!“

dodala paličatě.

* * *

Lyra si z téhle příhody vzala jediné ponaučení: že se při hře na Vrahouny člověk dostane na zajímavá místa. Vzpomněla si, co jí strýček při posledním rozhovoru říkal, a pustila se do průzkumu podzemí, protože nadzemní část koleje představovala jen zlomek celkového rozsahu. Jordánská kolej, která se nad zemí přetlačovala o místo na jedné straně s kolejí svatého Michala, na druhé s Gabrielovou kolejí a zezadu s univerzitní knihovnou, se už ve středověku začala rozpínat pod povrch jako gigantická houba prorůstající podhoubím desítky akrů půdy. Země pod Jordánskou kolejí byla natolik provrtaná tunely, šachtami, sklepeními, klenutými kobkami a schodišti, že

47

zaujímala skoro stejný prostor jako část nad zemí; dalo by se říct, že celá kolej stojí na kamenné pěně.

Když teď Lyra okusila dobrodružství podzemního průzkumu, upustila od lození po nepravidelných Alpách kolejních střech a ponořila se s Rogerem do podsvětí. Už si nehráli na Vrahouny; teď je pronásledovali, protože kde jinde než pod zemí by mohli číhat na svou kořist?

Jednoho dne tak s Rogerem zabloudili až do krypty pod modlitebnou. Bylo to místo, kam se po dlouhé generace pohřbívali rektoři a jejich olovem vyztužené rakve spočívaly ve výklencích po celé délce kamenných zdí. Na kamenné destičce bylo pod každou z nich uvedené jméno:

Simon Le Clerc, rektor 1765-1789 Cerebaton

Requiescant in pace „Co to znamená?“ zeptal se Roger. „Na začátku je jeho jméno a ten konec je římsky. A uprostřed se píše

odkdy dokdy byl rektorem. To druhý jméno bude nejspíš jeho daemon.“ Procházeli mlčenlivým sklepením a prsty obtahovali písmena dalších

nápisů:

Francis Lyall, rektor 1748-1765 Zohariel Requiescant in pace

Ignatius Cole, rektor 1745-1748 Musca

Requiescant in pace Lyru zaujalo, že na každé rakvi byl připevněný mosazný štítek s

vyobrazením nejrůznějších stvoření – na jednom byl bazilišek, na jiném krásná žena, tuhle had a jinde opice. Portréty daemonů zemřelých, uvědomila si. Jakmile člověk dospěje, jeho daemon ztratí schopnost přeměňovat se a natrvalo zůstává v jedné jediné podobě.

„V těch rakvích jsou kostry!“ zašeptal Roger.

48

„Tlející maso,“ odpověděla stejně tiše Lyra. „A červi a larvy, kroutěj se jim v očních důlcích.“

„Určitě jsou tu duchové,“ otřásl se Roger s uspokojením. Za první kryptou našli chodbu lemovanou kamennými policemi.

Jednotlivé police byly rozdělené na čtvercové přihrádky a v každé z nich spočívala lebka.

Roger cítil, jak se k němu jeho daemon tiskne; ocas měl stažený mezi nohy, celý se třásl a tichounce kníkal.

„Psst,“ okřikl ho. Lyra sice Pantalaimona neviděla, ale tušila, že jí sedí v podobě můry

na rameni a nejspíš se chvěje zrovna tak. Natáhla ruku a opatrně vyzvedla nejbližší lebku z její přihrádky. „Co to děláš?“ zhrozil se Roger. „Na ty se nesmí šahat!“ Lyra ho neposlouchala; otáčela lebkou v ruce, když tu najednou z

otvoru na jejím spodu cosi vypadlo, proklouzlo jí mezi prsty a cinklo o dlaždici, div lebku samým leknutím neupustila.

„Nějaká mince!“ šátral Roger po zemi. „Co když je to poklad!“ Zvedl nález do světla svíčky a oba si ho zvědavě prohlíželi. Nebyla

to mince, ale malý bronzový kotouček s neuměle vyrytým obrázkem kočky.

„Jako ty destičky na rakvích,“ vydechla Lyra. „To bude jeho daemon, co jinýho.“

„Radši ji tam vrať,“ navrhl Roger stísněně. Lyra obrátila lebku do původní polohy a spustila kotouček zpátky na místo, kde odnepaměti odpočíval. Pak obojí vrátila na polici. Ukázalo se, že každá z lebek obsahuje podobnou destičku; jejich celoživotní společníci tak byli zesnulým nablízku i po smrti.

„Co asi byli zač, dokud byli naživu?“ dohadovala se Lyra. „Já bych řekla, že scholáři. Rakve byly jen pro rektory. Nejspíš se tu za všechny ty století vystřídalo tolik scholárů, že by je nebylo kam pohřbívat, tak jim jen uřízli hlavy a uložili aspoň ty. Beztak je to na nich to nejdůležitější.“

Žádné Vrahouny tu nenašli, ale zabavili se v katakombách pod modlitebnou celou řadu dní. Lyru jednou napadlo trochu si ze zesnulých scholárů vystřelit a vyměnila v několika lebkách kotoučky s obrázky

49

daemonů. Pantalaimona to tak pobouřilo, že se proměnil v netopýra, s pronikavými skřeky poletoval nahoru dolů a nalétával jí skoro až do obličeje, ale Lyra si ho nevšímala; přece si nenechá zkazit tak dobrý vtip. Později jí to ovšem neprošlo jen tak. V noci, když ležela ve své úzké posteli v pokojíku na samém vrcholku schodiště dvanáct, ji navštívily noční přízraky. S křikem se vytrhla ze spánku; u postele stály tři zahalené postavy, ukazovaly na ni kostnatými prsty, a když odhodily kapuce, ukázaly se místo hlav jen krvavé pahýly. Teprve když se Pantalaimon proměnil ve lva a zařval na ně, začaly pomalu couvat, prostupovaly pozpátku pevnou zdí, až z nich byly vidět jen paže, pak rohovíte žlutošedé dlaně, poškubávající prsty a nakonec nic. Ráno Lyra bez otálení seběhla dolů do katakomb, vrátila mince s daemony na správné místo a lebkám špitla: „Promiňte! Promiňte mi to!“

Katakomby byly nesrovnatelně rozlehlejší než vinné sklepy, ale ani ony nebyly nekonečné. Když Lyra s Rogerem propátrali i ten nejzazší kout a ujistili se, že tu žádní Vrahouni nejsou, našli si jinou zábavu. Předtím je ovšem cestou z krypty zahlédl paraklétos a zavolal si je do modlitebny.

Paraklétos byl podsaditý postarší člověk, známý jako otec Heyst. Měl na koleji na starosti vedení bohoslužeb, kázání, modlitby a zpovědi. Když byla Lyra menší, pokoušel se přispět k jejímu duchovnímu rozvoji, ale narazil na vyhýbavou lhostejnost a falešnou kajícnost. Nakonec usoudil, že se od ní v duchovní oblasti nedá nic očekávat.

Na jeho volání se Lyra s Rogerem zdráhavě otočili a co noha nohu mine ho následovali do ohromné, zatuchlé a potemnělé modlitebny. Před sochami a obrazy svatých poblikávaly tu a tam svíčky, z kůru, kde kdosi opravoval varhany, sem doléhalo nezřetelné rachtání a klepání, a vepředu leštil sluha mosazný pulpit. Otec Heyst jim pokynul do sakristie.

„Kde jste byli?“ zeptal se jich. „Už jsem vás tam viděl jít dvakrát nebo třikrát. Copak máte za lubem?“

Neobracel se k nim káravým tónem, spíš se zdálo, že ho to doopravdy zajímá. Daemon, který mu seděl na rameni, po nich kmitl ještěrčím jazýčkem.

„Chtěli jsme se podívat do krypty,“ odpověděla Lyra.

50

„Proč?“ „Na… na ty rakve. Chtěli jsme si prohlédnout všechny rakve,“ řekla. „Ale proč?“ Pokrčila rameny. Byla to osvědčená odpověď, kdykoli na ni někdo

naléhal. „A co ty?“ obrátil se otec Heyst k Rogerovi. Chlapcův daemon v

podobě teriéra snaživě vrtěl ocasem, aby si ho udobřil. „Jak se jmenuješ?“

„Roger, otče.“ „Jestli jsi sluha, kde pracuješ?“ „V kuchyni, otče.“ „Neměl bys být tam?“ „Měl, otče.“ „Tak upaluj.“ Roger se otočil a utíkal pryč. Lyra přešlápla z nohy na nohu. „Pokud jde o tebe, Lyro,“ pokračoval otec Heyst, „těší mě, že se

zajímáš o to, co se nachází pod modlitebnou. Máš štěstí, že žiješ obklopená živoucími dějinami.“

„Hmm,“ zabručela Lyra nezávazně. „Jen se divím, jakou si vybíráš společnost. Připadáš si osamělá?“ „Ne,“ zavrtěla hlavou. „Máš… Chybí ti společnost ostatních dětí?“ „Ne.“ „Nemyslím Rogera z kuchyně. Myslím dětí, jako jsi ty. Urozených

dětí. Nechtěla by ses kamarádit s někým takovým?“ „Ne.“ „Mít třeba kamarádku…“ „Ne.“ „Abys rozuměla, neradi bychom, abys přicházela o běžné dětské hry

a zábavy. Někdy mě napadá, že si tady mezi samými scholáry musíš připadat osamělá. Není to tak?“

„Ne.“ Bezradně zaklepal palci nad propletenými prsty o sebe. Nenapadalo

ho, na co by se toho zatvrzelého děcka ještě zeptal.

51

„Jestli tě něco trápí,“ řekl nakonec, „pamatuj si, že můžeš kdykoli přijít a povědět mi o tom. Doufám, že to víš a přijdeš, když budeš potřebovat.“

„Ano,“ odpověděla. „Modlíš se?“ „Ano.“ „Dobře děláš. Tak už běž.“ Lyra stěží potlačila úlevný povzdech, obrátila se a šla. Protože v podzemí žádné Vrahouny nenašli, vyrazila Lyra znovu do

ulic. To byl její domov. A pak, když už na ně pomalu zapomněla, se Vrahouni objevili v

Oxfordu.

* * *

Poprvé se o nich Lyra doslechla, když se ztratil chlapeček z jedné romunské rodiny, kterou znala.

Bylo to zhruba v době konání koňského trhu a přístav na průplavu zaplnily úzké i bachraté čluny s kupci a obchodními cestujícími. Po celé délce přístavních hrází v Jerichu se blýskaly naleštěné postroje a zvučel klapot kopyt a halasné smlouvání. Lyra měla pro koňský trh slabost; nabízel nesčetně příležitostí potajmu se projet na koni některého nepozorného majitele a ještě víc možností, jak rozpoutat bitku.

Letos měla mimořádně ambiciózní plán. Pod dojmem loňského ukořistění obytného člunu měla tentokrát v úmyslu dopřát si pořádnou plavbu, než bude muset loď opustit. Kdyby se jí spolu s kamarády z kolejních kuchyní podařilo dostat se až do Abingdonu, mohli by způsobit u propusti pořádnou spoušť.

Jenže letošního roku nebylo z válečných plánů nakonec nic. Promenovali se právě v ranním slunci se skupinkou dalších rošťáků po kotvišti Port Meadow, nechávali z ruky do ruky kolovat ukradenou cigaretu a okázale vyrukovali kouř, když nablízku zaburácel hlas, který Lyra okamžitě poznala.

„Tak co jsi s ním proved, ty nemrcouchu budižkničemná?“

52

Byl to hlas jako zvon, ženský hlas, ale patřil ženě s plícemi jako měchy. Lyra se po ní bez meškání začala rozhlížet, protože takhle mohla volat jedině máti Costová (která jí dvakrát uštědřila záhlavec, po jakém se div nesvalila, ale taky od ní třikrát dostala ještě teplý perník), jejíž rodina proslula vlastnictvím velkolepého, přepychově zařízeného člunu. Platili mezi Romuny za jakousi šlechtu a Lyra máti Costovou bezmezné obdivovala, ale pro jistotu se jí ještě nějaký čas hodlala vyhýbat, protože loď, které se vloni zmocnili, patřila právě jim.

Jeden z Lyřiných kumpánů zaslechl křik a bez rozmýšlení se sehnul pro kámen, ale Lyra ho zarazila. „Nech ho ležet. Když je takhle nabroušená, přerazila by tě vejpůl jako uschlou větvičku.“

Po pravdě řečeno nebyla ale máti Costová ani tak rozzlobená, jako ustaraná. Muž, na kterého se obracela, jeden z koňských handlířů, jen bezmocně krčil rameny a rozhazoval rukama.

„Já namouduši nevím,“ bránil se. „Teď tu byl a najednou jako by se po něm země slehla. Nemám tušení, kam se moh podít…“

„Pomáhal ti přece! Držel ti ty tvoje zpropadený koně!“ „Tak tu měl tím spíš zůstat, ne? Sebere se a zmizí, místo aby…“ Dál se nedostal, protože máti Costová mu znenadání vlepila ukrutnou

facku a vzápětí ho zahrnula takovým přívalem nadávek a ran, že se s křikem obrátil na útěk. Ostatní handlíři v okolí spustili posměšný halas, až se jeden lekavý hřebeček vyděšeně vzepjal na zadní.

„Co se děje?“ zeptala se Lyra romunského dítěte, které scénu sledovalo s otevřenou pusou. „Proč tak vyvádí?“

„To kvůli svýmu klukovi,“ vysvětlovalo dítě. „Kvůli Billymu. Nejspíš se plaší, že ho schmátli Vrahouni. A je to klidně možný. Neviděl jsem ho už ani…“

„Vrahouni? To znamená, že jsou v Oxfordu?“ Klučík se otočil po kamarádech, kteří nespouštěli oči z máti Costové:

„Vona nemá páru, co se tu děje! Vůbec neví, že jsou tu Vrahouni!“ Pět šest výrostků po ní přejelo posměšným, pohrdavým pohledem a

Lyra odhodila cigaretu; tohle byla výzva ke rvačce. Ve všech daemonech se probudila bojovnost a kolem dětí se najednou zvedly drápy, tesáky a zježená srst. Pantalaimon, znechucený omezenou

53

fantazií romunských daemonů, se proměnil v draka velikosti statného ohaře.

Ale než se bitva mohla doopravdy rozpoutat, zaplula mezi ně sama máti Costová. Odmávla stranou dva malé Romuny a rozkročila se před Lyrou jako přebornice v boxu.

„Tys ho viděla?“ spustila na ni. „Viděla jsi Billyho?“ „Ne,“ zavrtěla hlavou Lyra. „Teď jsme přišli. Billyho jsem neviděla

už kolik měsíců.“ Nad hlavou máti Costové kroužil jestřáb, její daemon, a strnulým

pohledem pronikavých žlutých očí těkal do všech stran. Lyru obešla hrůza. Nikomu nikdy nedělalo hlavu, když se mu dítě na pár hodin ztratilo z očí, a o Romunech to platilo dvojnásob. V pevně propojeném světě jejich vodního společenství byly děti tím nejcennějším, nejmilovanějším pokladem a každá matka věděla, že i když se jí dítě právě nedrží za sukně, zaručeně nebude daleko od někoho dalšího, kdo ho ochrání.

Teď ale před ní stála máti Costová, královna všech Romunů, a byla bez sebe hrůzou, že se jí ztratil synek. Co se to tu děje?

Napůl nevidoucím pohledem přejela máti skupinku dětí a odvrátila se od nich. Klopýtavým krokem si razila cestu mezi davy na molu a nepřestávala mocným hlasem vyvolávat synkovo jméno. Děti se zaraženě rozhlížely jedno po druhém; tváří v tvář jejímu žalu zapomněly na vzájemnou řevnivost.

„Co jsou vůbec zač, ty Vrahouni?“ zeptal se Simon Parslow z Lyřina doprovodu.

„Člověče, voni ti kradou děcka po celý zemi,“ spustil první klučík. „Jsou to piráti…“

„Houby piráti,“ vpadl mu do řeči další Romun. „Kanabilové to jsou. Proto se jim taky říká Vrahouni.“

„Oni ty děti jedí?“ ujišťoval se Hugh Lovat, Lyřin kamarád z kuchyně od svatého Michaela.

„To nikdo neví,“ pokrčil rameny první Romun. „Někam si je odvedou a víckrát je nikdo okem nezahlídne.“

54

„To víme taky,“ nedala se Lyra. „Hrajeme si na děti a Vrahouny už dávno, mnohem dýl než vy, to si piš. A taky bych se vsadila, že je doopravdy nikdo neviděl.“

„To teda viděl,“ ohradil se další Romun. „A kdo teda?“ chtěla vědět Lyra. „Nevykládej mi, žes je viděl na

vlastní oči. Jak můžeš vědět, že to nedělá jeden jedinej člověk?“ „Charlie je viděl v Bandury,“ vložila se do hovoru romunská

holčička. „Bavili se s jednou paní a jinej chlápek jí zatím odved malýho kluka ze zahrady.“

„Jo,“ přitakal Charlie pisklavě. „Přesně tak to bylo a já to viděl.“ „Jak vypadali?“ zajímala se Lyra. „No, zas tak dobře jsem je neviděl,“ přiznal Charlie. „Ale viděl jsem

jejich auťák,“ dodal. „Přijeli velkým bílým náklaďákem, strčili toho kluka dovnitř a ujížděli, až se za nima prášilo.“

„Ale proč se jim vlastně říká Vrahouni?“ ptala se Lyra. „Protože je jedí,“ vysvětloval první Romun. „Povídal to jeden člověk

v Northamptonu. Taky tam byli a dělali to co všude a nějaký holce sebrali bráchu a ten chlápek, co ho odváděl, jí prej řek, že ho snědí. Žerou je, to ví každej.“

Jedna malá Romunka, která stála na doslech, se hlasitě rozplakala. „To je Billyho ségřenice,“ řekl Charlie na vysvětlenou. „Kdo viděl Billyho naposledy?“ zeptala se Lyra. „Já,“ překřikovalo se pět šest hlasů. „Držel Johnnymu Fiorellimu

takovou starou herku… Já ho viděl u krámku s pečenejma jabkama… já viděl, jak se houpá na jeřábu…“

Po chvíli dohadování dospěla Lyra k závěru, že s jistotou byl Billy spatřen před necelými dvěma hodinami.

„To znamená,“ vyvodila z toho, „že v posledních dvou hodinách byli Vrahouni někde nablízku…“

Všichni se začali rozhlížet po přelidněném molu a navzdory teplému slunci a důvěrně známé vůni dehtu, koní a dýmkového listí jim přejel mráz po zádech. Nejhorší na tom bylo, že nikdo nevěděl, jak vlastně ti Vrahouni vypadají, takže k nim může patřit kdokoli, nezapomněla Lyra zdůraznit vyděšenému hloučku romunských a kolejních dětí, které hltaly každé její slovo.

55

„Nejspíš budou vypadat úplně normálně, protože jinak by si jich lidi hned všimli,“ vysvětlovala. „Kdyby chodili jen v noci, bylo by jedno, co jsou zač, ale jestli se ukazujou ve dne, musej vypadat jako normální lidi. To znamená, že k nim může patřit kdokoli tady kolem.“

„To teda nepatří,“ ozval se jeden z Romunů nejistě. „Tydle lidi já znám.“

„No dobře, tak ne tady, ale daleko nebudou,“ řekla Lyra. „Pojďte, mrkneme se po nich. A po tom jejich bílým auťáku!“

Na ta slova se rozpoutalo zběsilé hemžení. K první skupince se záhy přidali další pátrači a zanedlouho se po molech řítilo sem tam nějakých třicet romunských dětí; probíhaly stájemi, lezly po jeřábech v přístavišti, hrnuly se přes plot na rozlehlou louku, patnáct najednou jich klouzalo na otočném mostě nad zelenkavou vodou a vzápětí už uháněly mezi nízkými cihlovými domky v úzkých uličkách Jericha k mohutné čtverhranné věži modlitebny svatého Barnabáše Chymisty. Polovina z nich neměla zdání, co vlastně hledají, a měli z toho ohromnou švandu, ale ve skupince kolem Lyry probouzel pohled na každou osamělou postavu na ulici nebo v šeru modlitebny skutečnou hrůzu a ostražitost: není právě tohle Vrahoun?

Samozřejmě že nebyl. A postupem času, když se výsledek nedostavoval a nade všemi se temně vznášel stín ztraceného Billyho, je to přestalo bavit. Lyra se dvěma kamarády z kolejí se vynořila z uliček Jericha a mířili právě domů na večeři, když je zaujalo shromáždění na molu poblíž místa, kde kotvili Costovi. Několik žen hlasitě bědovalo a muži postávali v nevrlých skupinkách; všichni daemoni podrážděně poletovali vzduchem nebo se krčili u země a cenili zuby na každý podezřelý stín.

„Vsadím se, že sem by si žádný Vrahouni netroufli,“ obrátila se Lyra k Simonu Parslowovi, když bok po boku překračovali práh hlavní budovy Jordánské koleje.

„To ne,“ odvětil nepříliš přesvědčeně, „ale slyšel jsem, že z tržnice se ztratilo jedno dítě.“

„Kdo?“ Lyra znala většinu tamních dětí, ale tahle novinka se jí ještě nedonesla.

56

„Jessie Reynoldsová, od sedláře. Včera když zavírali krám, nebyla ještě doma, a to šla jen koupit tátovi rybu k večeři. Už se nevrátila a nikdo ji neviděl. Prohledali celou tržnici a vůbec všechno, ale nic.“

„Ale to jsem vůbec nevěděla!“ rozhořčila se Lyra. Že jí její vazalové opomněli okamžitě informovat o veškerém dění v okolí, byla podle jejího názoru těžko odpustitelná chyba.

„Taky se to stalo teprve včera. Klidně se mohla od tý doby najít.“ „Přeptám se na to,“ odpověděla Lyra a obrátila se k odchodu. Ale než stihla vyjít z brány, zavolal na ni vrátný. „Hej, Lyro! Dneska večír už nemáš nikam chodit. Pan rektor to

nařídil.“ „Proč ne?“ „Vždyť to říkám, nařídil to rektor. Povídal, že až přijdeš domů, máš

tady zůstat.“ „Tak si mě chyť,“ odsekla a vyrazila z brány dřív, než se stařík vůbec

stačil vyšourat ze dveří. Utíkala úzkými uličkami až k průchodu, kde se obvykle vykládalo

zboží určené pro tržnici. Stánky už zavíraly, takže nákladních aut tu bylo pomalu, ale u hlavního vchodu naproti vysoké kamenné hradbě koleje svatého Michaela pokuřovala skupinka mladíků. Lyra jednoho z nich znala, bylo mu šestnáct a měl její bezmezný obdiv, protože doplivl dál než kdokoli, o kom kdy slyšela. Přiloudala se blíž a pokorně čekala, až si jí všimne.

„Copak? Chceš něco?“ obrátil se k ní po chvíli. „Vážně se ztratila Jessie Reynoldsová?“ „Jo. Proč?“ „Protože dneska se ztratil jeden romunskej kluk, a vůbec.“ „U Romunu to není nic divnýho. Ztrácej se po každým koňským

trhu.“ „A koně s nima,“ přisadil si jeden z jeho kamarádů. „Tohle je něco jinýho,“ zavrtěla hlavou Lyra. „To byl malej kluk.

Hledali jsme ho celý odpoledne, ale ostatní děcka povídaly, že ho chytili Vrahouni.“

„Kdo že?“ „Vrahouni,“ opakovala. „Copak jste o nich neslyšeli?“

57

Ani ostatní mladíci o nich jakživi neslyšeli, a i když si neodpustili pár obhroublých poznámek, pozorně si vyslechli její vysvětlení.

„Vrahouni,“ odfrkl si nakonec Dick, jak se onen Lyřin známý jmenoval. „Nesmysl. Romuni si odjakživa potrpěli na uhozený historky.“

„Povídali, že nedávno byli Vrahouni v Bandury,“ trvala na svém Lyra, „a ztratilo se tam pět dětí. A teď jsou nejspíš v Oxfordu a kradou naše. Jessii určitě sebrali oni.“

„V Cowley Way se taky ztratil nějakej mrňous,“ vzpomněl si jeden z mladíků. „Teď si to vybavuju. Zrovna včera tam byla moje teta, má totiž přívěs na prodej ryb s hranolkama, a slyšela to. Nějakej malej kluk to byl. Ale s těma Vrahounama teda nevim, podle mě nic takovýho neexistuje. Jsou to jen babský tlachy.“

„To teda existuje,“ nedala se Lyra. „Romuni je viděli. Podle nich Vrahouni chytaj děti a pak je jedí…“

Zarazila se vpůli věty, protože ji najednou něco napadlo. Vzpomněla si, že onoho podivného večera, kdy se schovávala v kuřáckém salonku, ukazoval lord Asriel diapozitiv muže, jemuž se ke zdvižené ruce sbíhaly paprsky světla. Vedle něj stála menší, méně osvětlená postavička, o které lord Asriel říkal, že je to dítě, načež se někdo zeptal, jestli odtržené dítě, a její strýček odpověděl, že ne a o to že právě běží. Vybavovala si také, jak hrozivě to slovo „odtržené“ znělo.

A v tu chvíli se jí do srdce zaryla další myšlenka: kde je Roger? Neviděla ho už od rána. Najednou ji popadl strach. Pantalaimon jí v podobě miniaturního

lvíčka vyskočil do náruče a zavrčel. Rychle se rozloučila s mladíky u vchodu do tržnice, pomalu prošla postranní ulicí a pak se tryskem rozběhla ke koleji; hlavní bránou proběhla dokonce o vteřinku rychleji než Pantalaimon v podobě geparda.

„Musel jsem zavolat panu rektorovi a nahlásit mu to,“ uvítal ji vrátný s licoměrně omluvným výrazem. „Žádnou radost z tebe neměl. Nechtěl bych teď být na tvým místě, to mi teda věř.“

„Kde je Roger?“ vyhrkla Lyra. „Já ho neviděl. Však to taky schytá, jen co ho pan Cawston dostane

do rukou…“

58

Lyra se rozběhla ke kuchyni a celá udýchaná vrazila do řinčícího, zapařeného shonu uvnitř.

„Kde je Roger?“ volala. „Vypadni, Lyro! Tady se pracuje!“ „Ale kde je? Ukázal se tady vůbec?“ Nikoho to zjevně nezajímalo. „Tak kde je? Něco jste o něm přece museli slyšet,“ dorážela Lyra na

vrchního kuchaře, ale ten jí jen vlepil záhlavec a rázně ji odklidil z cesty.

Cukrář Bernie se ji pokoušel uklidnit, ale s Lyrou nebyla řeč. „Oni ho chytili! Ty hnusný Vrahouni! Měli by je všechny najít a

zabít. Já je nenávidím! A vám je úplně jedno, co je s Rogerem –“ „Vůbec nám to není jedno, Lyro –“ „Je, jinak byste všeho nechali a šli ho hledat, hned teď! Jste hnusný a

zlí!“ „Roger nemusel přijít do práce ze spousty důvodů. Měj přece rozum.

Chystáme večeři a za necelou hodinu musíme nosit na stůl, a navíc má rektor ve své rezidenci návštěvu a budou jíst tam. To znamená, že se šéfkuchař musí navíc postarat o to, aby se k nim jídlo dostalo co nejdřív, aby nevystydlo a vůbec, všichni máme moře dalších starostí. Život zkrátka jde dál, Lyro. Roger se určitě co nevidět objeví, uvidíš…“

Lyra se otočila na patě a vyběhla z kuchyně tak rychle, že cestou srazila hromadu stříbrných poklopů na mísy. Aniž brala na vědomí vzteklý křik, který za ní doléhal, vyřítila se nahoru po schodech, přeběhla dvoranu a prosmýkla se mezi kaplí a Palmerovou věží na Yaxleyské nádvoří, kde se nacházela nejstarší budova z celé univerzity.

Pantalaimon, který pelášil v podobě maličkého geparda před ní, vyletěl jako střela po schodech až do nejvyššího patra, kde měla Lyra ložnici. Lyra vrazila do dveří, přitáhla si rozviklanou židli k oknu, rozrazila obě křídla dokořán a vylezla ven. Přímo pod oknem vedl na stopu široký okap vyložený olověným plechem; sklouzla do něj, obrátila se a po hrubých taškách se vydrápala až na nejvyšší hřeben střechy. Bezpečně usazená se pak dala do křiku, zatímco Pantalaimon, který se na střeše pokaždé měnil v ptáka, kroužil kolem ní a vyrážel vraní skřeky.

59

Na večerní obloze se mísily teplé odstíny broskví, meruněk a smetany, něžné zmrzlinové obláčky na pozadí nekonečného oranžového nebe. Věže a věžičky Oxfordu se ježily kolem nich, ale žádná je nepřevyšovala. Po stranách se do daleka táhly zelené lesy Chateau-Vert na východě a White Hamu na západě. Kdesi krákoraly vrány, bylo slyšet bimbání zvonů a z Oxpens sem doléhal pravidelný klapot plynového motoru, ohlašující odlet večerní vzducholodi Královské pošty do Londýna. Lyra sledovala, jak se vynořuje za věžičkou kaple svatého Michaela, velká nejdřív jako špička jejího malíčku, když pořádně natáhla paži, a pak čím dál menší, až se změnila v maličkou tečku na perleťové obloze.

Otočila hlavu a zadívala se dolů na stinné nádvoří, kde se už začínali po jednom či ve dvojicích trousit černě odění scholáři; mířili ke kuchyni a jejich daemoni je doprovázeli důstojným krokem, poletovali jim nad hlavou nebo jim nehybně seděli na rameni. V jídelně se začínala rozsvěcet světla; Lyra viděla, jak se vitráže oken jedna po druhé rozžíhají stejným tempem, jakým sluha uvnitř postupuje sálem a zapaluje plynové lampy. Stolníkův zvon ohlásil půl hodiny do večeře.

To všechno byl její svět. Přála si, aby zůstal navěky věků stejný, ale teď se jí měnil před očima, protože tam venku někdo kradl děti. Zamyšleně seděla na hřebeni s bradou v dlaních.

„Měli bysme ho zachránit, Pantalaimone,“ řekla. Odpověděl jí z komína chraplavým hlasem havrana. „Bude to nebezpečné.“ „Jasně, já vím.“ „Pamatuješ si, o čem se mluvilo tam v kuřáckém salonku?“ „O čem?“ „Něco o nějakém dítěti v Arktidě. Že nepřitahuje Prach, nebo tak

něco.“ „Říkali, že to je neporušený dítě. Proč?“ „Možná chtějí s Rogerem a těmi romunskými a dalšími dětmi udělat

něco podobného.“ „Co?“ „Jak to vlastně mysleli – neporušené?“

60

„To nevím. Třeba je sekaj vejpůl. Podle mě je ale berou do otroctví, tak jim budou spíš k užitku. Nejspíš mají tam na severu nějaký doly. Dolujou uran na atomovou energii. Jo, to bude ono. Kdyby do těch dolů poslali dospělý, okamžitě pomřou, tak radši využívaj děti, protože jsou levnější. Kvůli tomu je kradou.“

„Já myslím…“ Ale Pantalaimonův názor musel počkat, protože zezdola se k nim

doneslo hlasité volání: „Lyro! Lyro! Okamžitě pojď sem!“ Bylo slyšet, jak někdo buší do okenního rámu. Lyra ten netrpělivý

hlas dobře znala; byla to hospodyně paní Lonsdaleová. Před ní se člověk neschoval.

Lyra s nepřístupným výrazem sklouzla ze střechy do okapu a pak vylezla zpátky do okna. Paní Lonsdaleová za velkého sténání a bušení v potrubí napouštěla do oprýskaného umyvadla vodu.

„Kolikrát jsem ti povídala, ať tam nelezeš. Podívej se na sebe! Podívej na tu sukni, jak je špinavá! Okamžitě ji sundej a koukej se umýt, já se zatím poohlídnu po něčem slušným a nepotrhaným. Proč musíš věčně vypadat jak hadrnice?“

Lyra byla tak rozmrzelá, že se ani nezeptala, proč by se měla mýt a strojit, ačkoli věděla, že žádný dospělý člověku jakživ nic nevysvětlí sám od sebe. Stáhla ze sebe šaty, odhodila je na postel a začala po sobě nazdařbůh cákat vodu, zatímco Pantalaimon, tentokrát v podobě kanárka, hopkoval blíž a blíž k netečnému retrívrovi, daemonovi paní Lonsdaleové, a bez úspěchu se ho snažil vydráždit.

„Podívej na tu spoušť ve skříni. Proč si jaktěživa nic nepověsíš na ramínko? Podívej, jak máš zmačkanou tuhle…“

Podívej na tohle, podívej na tamhleto… Lyra nechtěla nic vidět. Zavřela oči a zavrtala tvář do tenkého ručníku.

„Budeš si to holt muset vzít na sebe takhle, už nemám kdy přejet je žehličkou. Proboha, holka nešťastná, ty kolena – podívej se na tu špínu!“

„Já se nechci na nic dívat,“ zamumlala Lyra. Paní Lonsdaleová ji plácla po noze. „Umýt,“ nařídila rázně. „Ať už je

ta špína dole.“

61

„Proč?“ neudržela se Lyra. „Nikdy si přece kolena nemyju. Na kolena se člověku nikdo nedívá. K čemu jsou všechny tyhle strachy? Vám na Rogerovi taky nesejde, jste stejná jako šéřkuchař. Jedině já si dělám starost –“

Další plácnutí, tentokrát přes druhou nohu. „S tím na mě nechoď. Za svobodna jsem byla Parslowová a Rogerův

otec je Parslow. Je můj vzdálený bratranec. Jenže to ty nemůžeš vědět, protože tě nikdy nenapadlo se zeptat, nemám pravdu, slečinko? Tak mi tu nebudeš kázat, že mi na tom klukovi nezáleží. Pámbu ví, že mně záleží i na tobě, a to s tebou mám jen starání a vděku se nedočkám.“

Popadla žínku a drhla Lyře kolena, až kůže zrudla a začala pálit, ale byla čistá.

„Dávám tě do pucu, protože budeš dneska večeřet s rektorem a jeho hosty. Tak ať se chováš slušně, nebo si mě nepřej. Mluv, jen když tě někdo osloví, pěkně tiše a zdvořile, na všechny se hezky usmívej, a když se tě někdo na něco zeptá, opovaž se říct ‚Co já vím‘.“

Natáhla Lyře na hubené tělo její nejlepší šaty, několikrát jimi škubla, aby je srovnala, a pak vylovila z motanice v zásuvce červenou mašli a hrubým kartáčem Lyře učesala vlasy.

„Kdyby mi dali vědět dřív, mohla jsem ti je taky pořádně umýt. Ale co nadělám. Snad se ti na ně nebudou koukat moc zblízka… Tak, a pěkně se narovnej. Kde máš ty svoje parádní lakýrky?“

Pět minut nato zaklepala Lyra na dveře rektorovy rezidence, velkolepé, byť poněkud ponuré budovy, která směřovala průčelím na Yaxleyské nádvoří a zezadu k ní přiléhala zahrada knihovny. Pantalaimon v uhlazené podobě hranostaje se jí otíral o nohu. Otevřel jí rektorův sluha pan Cousins, se kterým byla Lyra odedávna na kordy, ale oba věděli, že v tuhle chvíli panuje příměří.

„Paní Lonsdaleová říkala, že mám přijít,“ řekla Lyra. „Ano,“ ustoupil jí Cousins z cesty. „Pan rektor čeká v přijímacím

pokoji.“ Uvedl ji do velké místnosti s výhledem do zahrady. Ozařovaly ji

poslední paprsky slunečního svitu a mezerou mezi budovou knihovny a Palmerovou věží dopadalo jejich světlo až na těžké obrazy a zašlé stříbro z rektorovy sbírky. Osvětlovalo také jeho hosty a Lyra při

62

pohledu na ně pochopila, proč nebudou večeřet v jídelně: tři z nich byly ženy.

„Vida, Lyra,“ uvítal ji rektor. „To jsem rád, že sis na nás udělala čas. Cousinsi, podíval byste se po něčem k pití tady pro slečnu? Lady Hannah, myslím, že s Lyrou se ještě neznáte… Je to neteř lorda Asriela.“

Lady Hannah Relfová, šedovlasá postarší dáma s daemonem v podobě kosmana, byla ředitelkou jedné z ženských kolejí. Lyra si s ní co nejzdvořileji potřásla rukou, načež ji rektor představil dalším hostům. Podobně jako lady Hannah to byli vesměs scholáři z jiných kolejí a Lyra na nich nenacházela nic, co by ji zaujalo. Nakonec jí rektor pokynul k poslednímu hostu.

„Paní Coulterová,“ řekl, „tohle je naše Lyra. Lyro, pojď se pozdravit s paní Coulterovou.“

„Ahoj, Lyro,“ oslovila ji paní Coulterová. Byla krásná a mladá. Kolem tváře jí spadaly hladké černé vlasy a za

daemona měla zlatého opičáka.

63

4

ALETHIOMETR

„Doufám, že u večeře budeš sedět vedle mě,“ pokračovala paní Coulterová, zatímco dělala Lyře místo na pohovce vedle sebe. „Nejsem zvyklá na takovou okázalost. Budeš mi muset ukázat, jakým příborem se co jí.“

„Vy jste taky scholár?“ zeptala se Lyra. Na ženské scholáry shlížela s pravým jordánským opovržením: ano, vyskytovaly se i takové bytosti, ale nezasloužily si, chudinky, víc pozornosti než namaškařená cvičená zvířata. Paní Coulterová se ovšem lišila ode všech, které kdy Lyra viděla, a zvlášť pak od oněch dvou důstojných postarších dam, které přijely na návštěvu spolu s ní. Lyra na svoji otázku vlastně ani nečekala kladnou odpověď; paní Coulterová ji svým světáckým šarmem nadobro okouzlila. Stěží z ní dokázala spustit oči.

„Ne tak úplně,“ odpověděla paní Coulterová. „Oficiálně sice patřím na kolej lady Hannah, ale většinou působím mimo Oxford… Pověz mi něco o sobě, Lyro. Žiješ na Jordánské koleji odjakživa?“

Během pěti minut jí Lyra stačila vylíčit svůj polodivoký život do nejmenších podrobností. Popsala jí své oblíbené trasy po hřebenech střech i bitvu na Jílovišti, vyprávěla, jak si s Rogerem chytili a upekli havrana, jak měla v úmyslu ukrást romunskou loď a sjet na ní do Abindgonu i spoustu dalších zážitků. Prozradila jí dokonce (poté, co se bedlivě rozhlédla a ztišila hlas), co s Rogerem nedávno vyvedli lebkám dole v kryptě.

„A jejich duchové za mnou přišli do ložnice úplně bez hlavy! Nemohli mluvit, jenom tak divně bublali, ale já moc dobře věděla, o co

64

jim jde. Radši jsem den na to zašla dolů a vrátila ty mince na místo, jinak by mě nejspíš zabili.“

„Takže nebezpečí tě, jak vidím, nerozhází,“ poznamenala paní Coulterová obdivně. Tou dobou už seděly u večeře, kde měly, jak paní Coulterová doufala, vyhrazené místo vedle sebe. Knihovníka, který seděl po jejím druhém boku, si Lyra za celý večer vůbec nevšimla a mluvila jen a jen s paní Coulterovou.

Když se dámy přesunuly do salonku na kávu, zeptala se jí lady Hannah: „Tak co, Lyro, jestlipak tě pošlou někam do školy?“

Lyra zaraženě zvedla oči. „Co já… To nevím,“ opravila se na poslední chvíli. „Nejspíš ne,“ dodala ještě pro jistotu. „Nerada bych někomu přidělávala starosti,“ pokračovala licoměrně. „A zbytečné výdaje. Nejlepší asi bude, když zůstanu tady na Jordánu a budou mě vzdělávat místní scholáři, když jim vybude volná chvilka. Stejně tu jsou pořád, tak jim to nic neudělá.“

„A co tvůj strýček lord Asriel, má s tebou nějaké plány?“ zeptala se druhá dáma, která působila jako scholár na další z ženských kolejí.

„To má,“ přikývla Lyra. „Aspoň myslím, že má. Ale se školou nemají nic společného. Až příště pojede na sever, vezme mě s sebou.“

„Vzpomínám si, že o tom mluvil,“ poznamenala paní Coulterová. Lyra nevěřícně zamrkala. Obě dámy se na židlích nepatrně

napřímily, ale jejich daemoni byli zřejmě příliš vychovaní nebo příliš otupělí, protože si jen vyměnili významný pohled.

„Setkali jsme se v Královském polárním institutu,“ mluvila dál paní Coulterová. „Popravdě řečeno je to jeden z důvodů, proč jsem dnes tady.“

„Vy jste taky badatelka?“ zajímalo Lyru. „Dalo by se to tak říct. Už jsem byla na severu několikrát. Vloni jsem

se v Grónsku tři měsíce zabývala pozorováním polární záře.“ Lyra byla ztracená; od té chvíle pro ni nikdo jiný neexistoval. Hltala

paní Coulterovou obdivným pohledem a jako u vytržení mlčky poslouchala její vyprávění o tom, jak stavěla iglú, lovila tuleně nebo jednala s laponskými divoženkami. Druhé dvě dámy nemohly jejím napínavým historkám ani zdaleka konkurovat, a tak jen v tichosti seděly, dokud se k nim znovu nepřidala mužská část společnosti.

65

Když se hosté o něco později chystali k odchodu, obrátil se rektor k Lyře. „Ještě nikam nechoď, Lyro, rád bych si s tebou chvilku promluvil. Běž do mojí pracovny, dítě, udělej si tam pohodlí a počkej na mě.“

Lyra, zmatená a unavená, ale vybuzená nečekanými zážitky, bez řečí poslechla. Rektorův sluha Cousins ji uvedl dovnitř, ale ostentativně nechal dveře otevřené, aby měl přehled, co dělá, zatímco na chodbě pomáhal odcházejícím do kabátů. Lyra vyhlížela paní Coulterovou, ale ta si jí nevšimla. Hned nato vešel rektor a zavřel za sebou.

Ztěžka se posadil do křesla u krbu. Havranice, jeho daemon, vyletěla na opěradlo, usadila se mu u hlavy a zpod těžkých víček se zahleděla na Lyru. Lampa tichounce syčela a rektor se ujal slova.

„Tak sis popovídala s paní Coulterovou, Lyro? Jakpak se ti líbilo její vyprávění?“

„Strašně moc!“ „Je to pozoruhodná dáma.“ „Je fantastická. Skvělejšího člověka jsem v životě nepotkala.“ Rektor si povzdechl. V černém obleku s černou kravatou byl nápadně

podobný svému daemonovi a Lyře zničehonic blesklo hlavou, že nebude dlouho trvat a také jeho pohřbí do krypty pod modlitebnou a rytec na jeho rakev upevní mosaznou destičku s vyrytou havranicí, jejíž jméno se bude navěky připomínat vedle jeho.

„Měl jsem si na tebe udělat čas už dávno, Lyro,“ začal rektor po chvíli. „Chtěl jsem si s tebou promluvit v každém případě, ale jak se zdá, čas na nás tlačí víc, než jsem čekal. Tady v Jordánské koleji jsi byla v bezpečí a nebál bych se říct, žes tu byla dokonce šťastná. S poslušností to sice nebyla žádná sláva, ale my všichni tě máme ze srdce rádi a ty koneckonců nejsi špatné dítě. Jsi od přírody laskavá a vstřícná a máš v povaze dostatek rozhodnosti a odhodlání. To všechno se ti teď bude hodit, děvče moje. Ve světě se dějí věci, kterých bych tě tuze rád uchránil – tím myslím, že bych tě nejradši nechal tady na koleji –, ale už to dál není možné.“

Lyra se nezmohla ani na slovo. Znamená to, že ji chtějí poslat někam pryč?

„Věděla jsi přece, že jednou ti nezbyde než jít do školy,“ pokračoval rektor. „Něco jsme tě tu naučili, ale nijak dobře a nijak systematicky.

66

Naše vědomosti jsou jiného druhu. Potřebuješ se dozvědět věci, které tě starci jako my nemůžou naučit, zvlášť ve tvém věku. Nejspíš sis to už sama uvědomila. Navíc nejsi dítě někoho ze služebnictva, takže nepřichází v úvahu ani možnost, že bychom tě svěřili do péče některé rodině z města. Nepochybně by se o tebe dokázali svým způsobem postarat, ale ty potřebuješ něco jiného. Zkrátka, kam tím vším mířím, Lyro – život, který jsi trávila na Jordánské koleji, se teď chýlí ke konci.“

„Ne,“ vypravila ze sebe. „Já nikam jinam nechci. Mám to tu ráda. Chci tu zůstat napořád!“

„V mládí má člověk dojem, že všechno trvá věčně, ale bohužel to není pravda. Za pár let, Lyro, dřív než se naděješ, z tebe bude mladá žena, už ne dítě. Mladá žena. A věř mi, že by se ti život na Jordánské koleji začal brzy zajídat.“

„Ale je to můj domov!“ „Byl to tvůj domov. Teď potřebuješ něco jiného.“ „Snad ne do školy! Mě do školy nikdo nedostane.“ „Potřebuješ ženskou společnost. Ženské vedení.“ Při slově „ženský“ si Lyra představila dámy ze sousedních kolejí a

bezděky protáhla obličej. To ji chtějí vyhostit z té skvostné, velebné Jordánské koleje, proslulé široko daleko učeností svých scholárů, a poslat ji místo toho do nějaké ušmudlané cihlové boudy v severním cípu Oxfordu, aby ji učily staromódní báby páchnoucí kapustou a kuličkami proti molům jako ty dvě u večeře?

Rektorovi neušlo, jak se tváří, a všiml si také, jak se Pantalaimonovi v lasiččích očích rudě zablesklo.

„A kdyby šlo o společnost paní Coulterové?“ zeptal se. Pantalaimonova hnědá srst v mžiku zbělela jako sníh a Lyra vykulila

oči. „Vážně?“ „Paní Coulterová se totiž shodou okolností zná s lordem Asrielem.

Tvůj strýc si pochopitelně dělá starost o tvou výchovu a budoucnost, a když se o tom paní Coulterová dozvěděla, bez váhání mu nabídla pomoc. Mimochodem, manžela už nemá, je vdova. Pan Coulter před lety tragicky zahynul při jakési nehodě, tak si to zapiš za uši, než se začneš vyptávat.“

67

Lyra horlivě přikyvovala. „A ona se o mě vážně bude… starat?“ „Chtěla bys?“ „A jak!“ Samým vzrušením stěží vydržela sedět. Rektor se usmál. Usmíval se

zřídka a bylo znát, že v tom ztratil cvik. Lyra si ve svém rozrušení pochopitelně ničeho nevšimla, ale náhodný pozorovatel by z jeho tváře vyčetl hluboký smutek.

„Tak to abychom ji pozvali dál a promluvili si o tom,“ řekl. Vyšel z místnosti a za okamžik byl zpátky i s paní Coulterovou. Lyra

mezitím vyskočila z křesla; už nevydržela sedět. Paní Coulterová se pousmála a její daemon vycenil v raráškovském úšklebku drobné bílé zoubky. Cestou ke křeslu Lyru letmo pohladila po vlasech; z její ruky jako by se šířil proud tepla, až Lyře zrudly tváře.

Paní Coulterová počkala, až jí rektor nalije skleničku brantwijn, a pak se obrátila k Lyře: „Tak to vypadá, že budu mít novou asistentku, co ty na to, Lyro?“

„Ano,“ přitakala Lyra horlivě. Byla by kývla na cokoli. „Mám hodně práce a budu ráda, když mi někdo pomůže.“ „Já se práce nebojím.“ „Možná nás čeká i dost cestování.“ „To nevadí. Pojedu, kam budete chtít.“ „Ale co když to bude nebezpečné? Co když se budeme muset vydat

na sever?“ Lyře ta novinka vyrazila dech. „Už brzy?“ zeptala se, když znovu

našla řeč. Paní Coulterová se zasmála. „Je to možné. Ale měla bys vědět, že

budeš dřít od rána do večera. Musíš se naučit matematiku, navigaci a geografii nebeských těles.“

„A to mě budete učit vy?“ „Ano. A ty mi na oplátku pomůžeš se zápisky a se základními

výpočty, uděláš mi pořádek v papírech a tak podobně. A protože se budeme stýkat s významnými lidmi, musíme ti opatřit něco pěkného na sebe. Čeká tě spousta učení, Lyro.“

„To mi nevadí. Chci se naučit úplně všechno.“

68

„O tom jsem přesvědčená. Jednou vrátíš na Jordánskou kolej jako slavná cestovatelka. Ale zítra vyrážíme hned za úsvitu první ranní vzducholodí, tak radši utíkej do postele a vyspi se. Uvidíme se u snídaně. Dobrou noc.“

„Dobrou noc,“ vyhrkla Lyra, ale u dveří si vzpomněla a způsobně se otočila. „Dobrou noc, pane rektore.“

„Dobře se vyspi,“ pokývl hlavou. „A děkuju,“ dodala ještě směrem k paní Coulterové.

* * *

Nakonec přece jen usnula, i když Pantalaimon dlouho nebyl k uklidnění, a teprve když ho rázně okřikla, uraženě se proměnil v ježka a dal pokoj. Byla ještě tma, když s ní kdosi zatřásl. „Lyro… klid… nelekej se. Probuď se, holčičko.“

Byla to paní Lonsdaleová. Držela svíčku, skláněla se nad ní, volnou rukou chlácholivě tiskla Lyru k posteli a tiše na ni mluvila.

„Poslouchej. Pan rektor s tebou chce mluvit, ještě než se u snídaně sejdeš s paní Coulterovou. Rychle vstaň a skoč za ním naproti do rezidence. Máš jít do zahrady a zaťukat na prosklené dveře studovny. Rozumíš, co ti říkám?“

Lyra už se dokonale probrala a hořela zvědavostí. Přikývla a zajela bosýma nohama do bačkor, které jí paní Lonsdaleová připravila k posteli.

„S mytím se nezdržuj, na to bude dost času potom. Utíkej dolů a pak se rovnou vrať zpátky. Začnu zatím s balením a nachystám ti něco na sebe. Tak honem, mrskni sebou.“

Temné nádvoří dosud plnil chladný noční vzduch. Vysoko nad hlavou poblikávaly poslední hvězdy, ale od východu už na oblohu nad jídelnou prosakovalo kalné světlo. Lyra utíkala do zahrady a na okamžik se zastavila v jejím nezměrném tichu. Zvedla pohled ke kamenným věžím kaple, k perleťově zelené kupoli Sheldonova domu a bělostné svítilně na průčelí knihovny. Když se teď měla s tímhle vším rozloučit, kladla si otázku, jak moc se jí bude stýskat.

69

V okně pracovny se cosi pohnulo a na okamžik z něj prokmitl paprsek světla. Lyra si připomněla, co má udělat a zaklepala na sklo dveří. Okamžitě se otevřely.

„Šikovná holka. Tak pojď rychle dál, nemáme moc času,“ zval ji rektor, když za ní pečlivě zatahoval závěs. Byl oblečený jako vždycky od hlavy k patě v černém.

„To jako že nakonec nikam nejedu?“ chtěla vědět Lyra. „Ale jedeš, není v mých silách tomu zabránit,“ povzdechl si rektor a

Lyru v tu chvíli nenapadlo, jak podivná je to odpověď. „Lyro, něco ti dám, ale musíš mi slíbit, že si to necháš pro sebe. Můžeš mi to odpřísáhnout?“

„Ano,“ přikývla Lyra. Přešel ke stolu a vytáhl ze zásuvky nevelký balíček v černém sametu.

Když látku rozložil, uviděla Lyra cosi jako velké kapesní hodinky: masivní mosazný kotouč opatřený sklíčkem. Připomínalo to kompas nebo nějaký podobný přístroj.

„Co je to?“ zeptala se. „Alethiometr. Na světě jich je jenom šest, Lyro, a tohle je jeden z

nich. Ještě jednou tě důrazně žádám, abys o něm nikomu neříkala. Bylo by lepší, kdyby o něm nevěděla ani paní Coulterová. Tvůj strýček –“

„K čemu ta věc je?“ „Ukazuje pravdu. Ale jak se s ním zachází, na to budeš muset přijít

sama. A teď už běž. Začíná svítat, tak ať jsi zpátky v pokoji, než si tě někdo všimne.“

Znovu zavinul přístroj do sametu a vrazil jí ho do ruky. Překvapilo ji, jak je těžký. Pak jí vzal hlavu mezi dlaně a chvíli ji tak jemně držel.

Pokusila se zvednout k němu oči. „Co jste to chtěl říct o strýčkovi Asrielovi?“

„Tvůj strýc ho před lety daroval Jordánské koleji. Možná bude –“ V tu chvíli ho přerušilo tiché, naléhavé zaklepání na dveře. Lyře

neušlo, jak se starému muži zachvěly ruce. „Tak běž, dítě,“ pobídl ji tiše. „Síly tohoto světa jsou nesmírně

mocné. Muže i ženy unášejí proudy mnohonásobně silnější, než si dokážeš představit, a strhávají do svého víru i nás. Měj se dobře, Lyro,

70

Bůh tě provázej. Bůh tě provázej, dítě. Řiď se vlastní hlavou a dávej si pozor, komu důvěřuješ.“

„Děkuju, pane rektore,“ řekla způsobně. Přitiskla si balíček na prsa a vyšla skleněnými dveřmi do zahrady.

Když se kratičce ohlédla, všimla si, že ji rektorův daemon sleduje z parapetu. Obloha už byla znatelně světlejší a vzduch slabounce čeřil čerstvý vánek.

„Copak to máš?“ zeptala se paní Lonsdaleová a rázně zaklapla víko odřeného kufříku.

„To jsem dostala od pana rektora. Mohla bych to dát do kufru?“ „Máš smůlu, teď už ho otvírat nebudu. Strč si to do kapsy u kabátu,

ať je to co chce. A teď honem upaluj do jídelny, ať na tebe nečekají.“

* * *

Teprve když se rozloučila s těmi několika sluhy, kteří byli touhle časnou dobou vzhůru, a s paní Lonsdaleovou, vzpomněla si na Rogera a zahanbeně si uvědomila, že na něj od setkání s paní Coulterovou ani nepomyslela. Všechno se to semlelo tak rychle!

A teď byla na cestě do Londýna, seděla u okénka v opravdové vzducholodi a Pantalaimon se s pohledem upřeným ven opíral lasiččími tlapkami o sklo a drápky zadních nohou jí zatínal do stehna. Po boku jí seděla paní Coulterová; zpočátku se probírala nějakými lejstry, ale brzy je odložila a dala se s Lyrou do řeči. A že to bylo vyprávění! Lyra naslouchala jako očarovaná. Tentokrát paní Coulterová nemluvila o severu, ale o Londýně, o všech těch restauracích a tanečních sálech, o recepcích u velvyslanců a ministrů a o intrikách mezi vládou ve White Hallu a církví ve Westminsteru. Lyru to uchvátilo skoro ještě víc než ubíhající krajina pod nimi. Z líčení paní Coulterové jako by k ní doléhala vůně dospělosti, čehosi zneklidňujícího a lákavého zároveň: okouzlující vůně velkého světa.

* * *

71

Následovalo přistání ve Falkeshall Gardens, cesta loďkou přes širokou hnědou řeku, ohromný blok budov na nábřeží a u vchodu jedné z nich mohutný portýr (něco jako vrátný ověšený medailemi), který paní Coulterové zasalutoval a na Lyřin zkoumavý pohled odpověděl spikleneckým mrknutím.

A pak ten byt! Lyra nestačila zírat. Setkala se za svůj krátký život s lecčím krásným, ale byla to krása

Jordánské koleje, oxfordská krása, mužsky monumentální a kamenná. Na univerzitě nebyla nouze o velebnou vznosnost, ale neznala nic, co by působilo půvabně. V bytě paní Coulterové bylo naopak půvabné všechno. Zalévalo ho jasné světlo, protože široká okna směřovala na jih, a stěny pokrývala tapeta s jemňounkým zlatobílým proužkem. Líbezné obrazy v pozlacených rámech, starožitné zrcadlo, v bizarních držácích na stěnách anbarické lampy s třásněmi kolem stínítek, další třásně na polštářích, na tyčích nad okny bohatě řasené kvítkované závěsy, pod nohama měkký zelený koberec s vytkanými lístečky, a ke všemu byly na každé rovné ploše, jak to aspoň Lyřině nepřivyklému pohledu připadalo, vystavené roztomilé čínské krabičky a porcelánové sošky pastýřek a harlekýnů.

Paní Coulterová se jejímu ohromení musela usmát. „Přesně tak, Lyro,“ řekla, „je toho spousta, co jsi ještě neviděla.

Sundej si kabát a ukážu ti, kde tu máme koupelnu. Můžeš se opláchnout a pak si dáme něco k obědu a půjdeme nakupovat…“

Koupelna byl další zázrak. Lyra byla zvyklá mýt se tvrdým žlutým mýdlem v oprýskaném umyvadle, do kterého z kohoutků neochotně prskala vlažná a mnohdy narezlá voda. Tady tekla voda horká, růžové mýdlo nádherně vonělo a tlusté ručníky byly nadýchané jako obláčky. A kolem tónovaného zrcadla svítily drobounké růžové žárovičky, takže když se do něj Lyra podívala, viděla měkce osvětlenou postavu, ve které se málem ani nepoznávala.

Pantalaimon, který se podobou opičil po daemonovi paní Coulterové, se usadil na kraji umyvadla a posměšně se na ni šklíbil. Shodila ho do mýdlové vody, a v tu chvíli si vzpomněla na alethiometr v kapse kabátu.

72

Nechala ten kabát na židli v sousední místnosti. A to rektorovi slíbila, že se o něm paní Coulterová nedozví…

Kdo se v tom všem měl vyznat! Paní Coulterová byla úžasně milá a rozumná, kdežto rektora přece na vlastní oči viděla, jak se pokouší otrávit lorda Asriela! Koho z nich by měla poslouchat víc?

Rychle se utřela a běžela zpátky do obývacího pokoje; její kabát samozřejmě ležel na židli, tak jak ho nechala.

„Tak můžeme?“ zeptala se paní Coulterová. „Napadlo mě, že bychom mohly zajít na oběd do Královského polárního institutu. Jsem jedna z mála členek, tak proč si tu výsadu pořádně neužít.“

Asi dvacet minut chůze je dovedlo k mohutné budově s kamenným průčelím, kde se usadily v rozlehlé jídelně u stolů prostřených sněhobílými ubrusy a stříbrnými příbory, a objednaly si telecí játra se slaninou.

„Telecí játra klidně jez,“ nabádala ji paní Coulterová, „a tulení taky. Ale i kdybys neměla v polárních krajích co do pusy, medvědích jater se ani nedotkni. Jsou samý jed, za pár minut by bylo po tobě.“

Při jídle upozorňovala Lyru na další členy u sousedních stolů. „Vidíš toho postaršího pána s červenou kravatou? To je plukovník

Carborn. Jako první přeletěl balonem severní pól. A ten vysoký muž u okna, co právě vstal, je doktor Zlomený šíp.“

„To je Skraeling?“ „Ano. To on zmapoval mořské proudy ve Velkém severním

oceánu…“ Lyra z těch proslulých mužů nespouštěla zvědavý, uctivý pohled.

Byli to scholáři, to jistě, ale byli zároveň i badatelé. Doktor Zlomený šíp nepochybně věděl, jak se to má s medvědími játry; u knihovníka Jordánské koleje by si tím nebyla tak jistá.

Po obědě jí paní Coulterová ukázala některé vzácné polární relikvie uložené v knihovně institutu – harpunu, kterou zahynula mocná velryba Grimssdur, kámen s vyrytým nápisem v neznámém jazyce, jenž držel v ruce polární badatel lord Rukh, když ho našli zmrzlého ve stanu, křesadlo, které používal kapitán Hudson na své slavné cestě do Van Tierenovy země. Pověděla jí, jaký příběh se ke každému předmětu váže

73

a Lyra planula obdivem ke všem těm úžasným a statečným dávným hrdinům.

Pak se vydaly na nákupy. Všechno, co se toho neskutečného dne událo, bylo pro Lyru nové, ale z nakupování jí šla hlava kolem. Člověk vejde do ohromné budovy plné nádherného oblečení a smí si zkoušet, co ho napadne, prohlížet se v zrcadle… A všechny ty šaty byly neskutečně krásné. Až dosud Lyře opatřovala oblečení paní Lonsdaleová a většinou se k ní dostávalo po někom a ještě vyspravované. A když už přece jen dostala něco nového, hledělo se spíš na praktičnost než na krásu. Nikdy v životě si nevybírala oblečení sama. A teď jí najednou paní Coulterová navrhovala to či ono, chválila, jak jí to sluší, všechno ochotně zaplatila a už zase vybírala další a další věci.

Když konečně usoudila, že to stačí, byla Lyra celá rudá a oči se jí leskly únavou. Paní Coulterová si nechala většinu oblečení zabalit a doručit, zpátky do bytu si nesly jen jeden dva kousky.

Následovala koupel v husté voňavé pěně. Paní Coulterová přišla Lyře umýt vlasy a vůbec přitom netahala a nedřela jí kůži z těla jako paní Lonsdaleová. Zacházela s ní jemně. Pantalaimon je nepřestával všetečně pozorovat, až po něm paní Coulterová šlehla pohledem. Hned pochopil, co mu chce naznačit, obrátil se k nim zády a stejně jako zlatý opičák cudně odvrátil oči od jejich ženských tajností, ačkoli mu nikdy dřív nepřišlo nevhodné dívat se na Lyru při libovolné příležitosti.

Po koupeli byl na řadě hrnek teplého mléka s odvarem z bylinek, nová flanelová košile s kytičkami a nabíraným lemem a bleděmodré papuče z ovčího rouna. Pak už byl čas jít do postele.

Taková měkounká postýlka! Ta příjemně tlumená anbarická lampička na nočním stolku! A vůbec celá ložnice, kouzelně útulná s maličkými přihrádkami na prádlo, toaletním stolkem a skříní, kam přijdou její nové šaty. Na podlaze ležel koberec ode zdi ke zdi a na oknech visely závěsy s potiskem hvězd, měsíců a planet. Lyra strnule ležela, příliš unavená na to, aby usnula, a příliš uchvácená, než aby si s něčím dělala hlavu.

Když jí paní Coulterová tiše popřála dobrou noc a vyšla z pokoje, zatahal ji Pantalaimon za vlasy. Unaveně ho odehnala, ale on se nedal. „Kde máš tu věc?“ zašeptal.

74

Hned věděla, co má na mysli. Její starý obnošený kabát visel ve skříni; za okamžik už byla zpátky v posteli, seděla se zkříženýma nohama ve světle noční lampičky a rozbalovala černý samet, aby se podívala, co jí to rektor vlastně dal. Pantalaimon přihlížel jako uhranutý.

„Jak že tomu říkal?“ zašeptala. „Alethiometr.“ Nemělo smysl ptát se, co to znamená. Přístroj jí těžce spočíval na

dlani: pečlivě vypracovaný mosazný plášť a lesknoucí se sklíčko. Ze všeho nejvíc připomínal hodinky nebo kompas, protože měl ručičky směřující ke kruhovému obvodu, jenže namísto čísel nebo světových stran byly na ciferníku drobounké obrázky vymalované tak pečlivě, jako by si s nimi kreslíř dal na slonovinovém podkladu práci tím nejjemnějším, nejtenčím sobolím štětečkem. Otáčela přístrojem kolem dokola, aby si je všechny prohlédla. Byla tu kotva, přesýpací hodiny a na nich lebka, býk, včelí úl… Celkem jich napočítala šestatřicet, ale neměla nejmenší představu, co by mohly znamenat.

„Tady je kolečko, podívej,“ ukazoval Pantalaimon. „Zkus je natáhnout.“

Uviděla dokonce tři kolečka s rýhovanou hranou, každé z nich otáčelo jednou ze tří kratších ručiček; hladce klouzaly po ciferníku, doprovázené jemným tikáním. Ručičky se daly nastavit tak, aby směřovaly k libovolnému obrázku, ale jakmile se zacvakly v poloze, kdy mířily hrotem na jeho střed, už se s nimi nedalo hnout.

Čtvrtá ručička byla o něco delší a štíhlejší a byla zřejmě vyrobena z matnějšího kovu než ostatní. S tou Lyra nemohla dělat vůbec nic; otáčela se, kam ji napadlo, podobně jako kmitá střelka kompasu, až na to, že tahle ručička se ne a ne ustálit.

„Jestli je v tom slově ‚metr‘, bude to nějak souviset s měřením,“ dohadoval se Pantalaimon. „Jako barometr. Kaplan nám to vysvětloval.“

„Jo, tak chytrá jsem taky,“ šeptala Lyra. „Ale k čemu myslíš, že je ta věc dobrá?“

Ani jeden neměl ponětí. Lyra donekonečna nastavovala ručičky tak, aby ukazovaly na ten či onen symbol (anděl, přilba, delfín – globus, loutna, kružítko – svíčka, blesk, kůň), sledovala, jak sebou velká ručička

75

na své neúnavné bludné pouti poškubává sem tam, a i když nechápala, co se děje, přístroj jí zaujal a těšilo ji, jak je složitý a zároveň pečlivě propracovaný. Pantalaimon se změnil v myšku, aby se dostal k ciferníku co nejblíž, opřel se tlapkami o okraj, pozoroval kmitající dlouhou ručičku a černá očka mu blyštěla samou zvědavostí.

„Co myslíš, jak to pan rektor myslel s tím strýčkem Asrielem?“ vzpomněla si Lyra.

„Možná na to máme dávat pozor a pak mu to předat.“ „Ale rektor ho přece chtěl otrávit! Třeba je to právě naopak. Třeba

chtěl říct, že mu to nemáme dávat.“ „Ne,“ odporoval Pantalaimon. „Jí to nemáš ukazovat!“ Ozvalo se tiché zaklepání na dveře. „Lyro, na tvém místě bych už zhasla,“ bylo slyšet paní Coulterovou.

„Jsi unavená a zítra nás čeká pořádně rušný den.“ Lyra bleskurychle zastrčila alethiometr pod pokrývku. „Dobře, paní Coulterová,“ odpověděla. „Tak dobrou noc.“ „Dobrou noc.“ Zachumlala se do postele a zhasla lampičku. Než usnula, pro jistotu

ještě zastrčila alethiometr pod polštář.

76

5

VEČÍREK

V následujících dnech doprovázela Lyra paní Coulterovou na každém kroku, skoro jako by sama byla její daemon. Paní Coulterová znala spousty lidí a setkávala se s nimi na spoustě rozmanitých míst. Někdy například šly po ránu na schůzi zeměpisců do Královského polárního institutu, kde

Lyra mlčky seděla a poslouchala, a v poledne pak poobědvaly v noblesní restauraci s některým politikem nebo klerikem, kterým se Lyra ohromně zamlouvala a objednávali jí nejvybranější speciality, takže se naučila jíst správně chřest a zjistila, jak chutná brzlík. Odpoledne se pak většinou znovu vydaly po obchodech, protože paní Coulterová chystala vlastní výpravu a bylo zapotřebí nakoupit kožešiny, pogumované pláště a nepromokavé boty a také spací pytle, nože a rýsovací potřeby; ty se Lyře líbily ze všeho nejvíc. Potom někdy zašly na svačinu a sešly se přitom s dámami oblečenými s podobně vytříbeným vkusem jako paní Coulterová; co do krásy a kultivovanosti se jí nemohly rovnat, ale i tak se natolik lišily od vyučujících z ženských kolejí, matek z romunských člunů nebo univerzitních služebných, že by je člověk bezmála pokládal za příslušnice nějakého nového, odlišného pohlaví, nadaného nebezpečnými vlastnostmi, jako je šarm, ladnost a elegance. Také Lyra byla pro tyto příležitosti pečlivě ustrojená a dámy ji krmily lahůdkami a přibíraly ji do svých duchaplných, pikantních rozhovorů, které se vesměs točily kolem lidí: onoho umělce, tamtoho politika nebo ach těch milenců.

77

A když nastal večer, brala paní Coulterová občas Lyru do divadla, a i tam samozřejmě potkávaly další okouzlující lidi, se kterými bylo třeba konverzovat a nechat se obdivovat, protože paní Coulterová podle všeho znala každého, kdo v Londýně něco znamenal.

Ve volných chvílích mezi společenskými událostmi učila Lyru základům zeměpisu a matematiky. Lyřiny kusé znalosti připomínaly ze všeho nejvíc mapu světa hojně prokousanou od myší, protože v Jordánské koleji se jí dostávalo vzdělání víceméně namátkou a rozhodně ne uceleně: některý mladší scholár byl například pověřen, aby Lyru polapil a vysvětlil jí tu a tu látku, načež lekce pokračovaly za jejího zarputilého odporu zhruba tak týden, než se ke scholárově velké úlevě „zapomněla“ dostavit. Jindy zase scholár zapomněl, co ji má naučit, a sáhodlouze jí cpal do hlavy problém, kterým se právě sám zevrubně zaobíral. Žádný div, že její znalosti byly roztříštěné. Měla povědomí o atomech a elementárních částicích, o anbaromagnetickém napětí a čtyřech základních silách i mnoha dalších úkazech z oblasti experimentální teologie, ale v životě neslyšela o Sluneční soustavě. Dokonce se od srdce rozesmála, když se jí paní Coulterová pokoušela vysvětlit, že Země i ostatních pět planet obíhají kolem Slunce, protože to pokládala za vtip.

Nenechala si ale ujít jedinou příležitost, kdy mohla předvést, že přece jen něco pochytila. Při výkladu o elektronech skočila paní Coulterové nonšalantně do řeči. „Ano, to jsou záporně nabité částice. Tak trochu jako Prach, až na to, že Prach nemá náboj.“

Při jejích slovech k ní daemon paní Coulterové prudce zvedl hlavu a zlatavá srst se mu zježila, jako by se přímo hemžila nabitými částicemi. Paní Coulterová mu položila ruku na hřbet.

„Prach?“ zeptala se. „No jistě. Ten z vesmíru, přece.“ „Co o tom Prachu víš, Lyro?“ „No, že se bere odněkud z vesmíru a rozsvěcuje lidi, jen člověk musí

mít speciální aparát, aby to viděl. Ale děti ne. Na děti to nefunguje.“ „Odkud to všechno máš?“

78

Díky Pantalaimonovi, který jí v lasiččí podobě nenápadně proklouzl na klín a třásl se jak osika, si Lyra konečně všimla téměř hmatatelného napětí, které se v místnosti rozhostilo.

„Někdo na Jordánu o tom mluvil,“ zatvářila se lhostejně. „Už ani nevím kdo. Nejspíš někdo ze scholárů.“

„To ti vykládali při vyučování?“ „Nejspíš ano. Nebo jsem to možná jenom někde zaslechla. Ano,

vlastně si vzpomínám, byla to úplná náhoda. Byl u nás jeden scholár, tuším že odněkud z Dánska, a mluvil s kaplanem právě o tomhle Prachu. Šla jsem zrovna kolem, zaslechla jsem ho a zaujalo mě to, tak jsem je chvíli poslouchala, i když se to nemá. Přesně tak to bylo.“

„Aha.“ „Je to pravda, to co povídal? Rozuměla jsem mu správně?“ „To ti vážně nepovím. Vypadá to, že o tom víš mnohem víc než já.

Ale vraťme se radši k těm elektronům…“ „Vzpomínáš, jak se jejímu daemonovi zježily všechny chlupy?“

připomněl Lyře Pantalaimon později. „Seděl jsem mu kousek za zadkem a viděl jsem, jak ho popadla tak pevně, až jí zbělely klouby. Tys to nemohla vidět, ale trvalo pěkně dlouho, než mu srst zase slehla. Už jsem myslel, že po tobě skočí.“

To bylo nepochybně zvláštní, ale ani jeden z nich pro to nenašel vysvětlení.

A v neposlední řadě se Lyra učila ještě jiné věci, dovednosti, které jí paní Coulterová předávala tak zlehka a nenápadně, že to Lyře ani nepřišlo jako výchova. Naučila se, jak si umýt vlasy, jak zvolit barvy, které člověku nejvíc sluší, jak říct ne tak roztomile, aby se to dotyčného nedotklo, i jak se správně nalíčit, napudrovat a navonět. To poslední jí paní Coulterová pochopitelně neučila přímo, ale nechala Lyru dívat, když se upravovala, schválně kosmetiku ukládala na místo, o kterém Lyra věděla, a dopřávala jí dostatek času, aby si mohla všechny ty zázraky potají sama vyzkoušet.

* * *

79

Čas ubíhal, podzim se pomalu překláněl do zimy. Tu a tam si Lyra vzpomněla na Jordánskou kolej, ale ve srovnání s rušným životem, jaký vedla teď, jí připadala ospalá a bezvýznamná. Někdy pomyslela i na Rogera a sevřel se jí žaludek, ale vzápětí už zase spěchala někam na operu nebo vyzkoušet si nové šaty či zajít do Královského polárního institutu, takže ho zase pustila z hlavy.

Žila už ve velkoměstě nějakých šest týdnů, když se paní Coulterová rozhodla uspořádat večírek. Lyra měla dojem, že se má jednat o jakousi oslavu, ale paní Coulterová se jedinkrát nezmínila, o jakou příležitost by mělo jít. Objednala květiny, domluvila s dodavatelem občerstvení a nápoje a společně s Lyrou strávila celý večer úvahami, koho mají pozvat.

„Určitě arcibiskupa, toho si nemůžu dovolit vynechat, i když je to mrzout a snob, jakému rovno není. Lord Boreal je právě ve městě, s tím bude zábava. A princezna Postnikova. Co Erik Andersson, myslíš, že bychom ho měli pozvat? Možná už by bylo na čase se ho ujmout…“

Erik Anderson byl tanečník, pokládaný společenskou smetánkou za objev sezóny. Lyra nechápala, jak to paní Coulterová myslí s tím, že by se ho „ujala“, ale to jí nebránilo, aby ochotně nevyrukovala se svým názorem. Svědomitě a se spoustou úděsných chyb zapisovala navrhovaná jména a pak je zase škrtala, když se paní Coulterová rozhodla přece jen dotyčné nepozvat.

Když šla večer spát, Pantalaimon vedle na polštáři zašeptal: „Vůbec se na ten sever nevypraví, jen nás tu bude donekonečna držet. Kdy utečeme?“

„Ale vypraví,“ odpověděla Lyra šeptem. „Jsi proti ní docela normálně zaujatý, ale to máš teda smůlu. Já ji mám ráda. A proč by nás učila navigaci a všechny ty další věci, když by se nikam nejelo?“

„Abys na ni nenaléhala, přece. Ty přece nestojíš o to postávat celá nastrojená někde na večírku a tvářit se jako cukrkandl. Dělá si z tebe domácího mazlíčka.“

Lyra se k němu obrátila zády a zavřela oči. Pantalaimon měl pravdu, nic naplat. Už nějaký čas se v tomhle světě zdvořilůstek cítila nesvá a stísněná. Dala by cokoli za jediný den se svými rozdrbanými kamarády z Oxfordu, za bitvu na Jílovišti a úprk podél průplavu. Vlastně se k paní

80

Coulterové vydržela chovat zdvořile a poslušně jen proto, že z celého srdce toužila vypravit se na sever. Třeba tam narazí na lorda Asriela. Třeba se do sebe s paní Coulterovou zamilují. Mohli by se vzít a Lyru adoptovat, a pak by všichni společně vysvobodili Rogera ze zajetí Vrahounů.

Odpoledne před večírkem odvedla paní Coulterová Lyru do módního kadeřnického salonu, kde jí z nepoddajných špinavě plavých vlasů vykouzlili nadýchané vlny, upravili a nalakovali jí nehty a dokonce jí jemně nalíčili víčka a rty, aby věděla, jak se to dělá. Potom šly vyzvednout nové šaty, které jí paní Coulterová objednala, a koupit nové lakované střevíce, a pak už byl nejvyšší čas vrátit se do bytu, zkontrolovat květinovou výzdobu a ustrojit se.

„Tu taštičku si neber, zlato,“ řekla paní Coulterová, když se Lyra vynořila z ložnice, rozzářená radostí z vlastní krásy.

Lyra si navykla nosit přes rameno bílou koženou mošničku, aby měla alethiometr pořád při ruce. Paní Coulterová právě vybírala z přecpané vázy několik přebytečných růží, ale všimla si, že Lyra stojí na místě. Významně ukázala očima ke dveřím.

„To ne, paní Coulterová, prosím vás. Mně se ta taštička hrozně líbí!“ „Přece ji nebudeš nosit tady, Lyro. Jen si představ, jak nemožně by to

vypadalo, chodit po vlastním domě s kabelkou. Okamžitě ji sundej a pojď mi pomoct zkontrolovat sklenice.“

Lyru nezarazil ani tak její úsečný tón, jako spíš slova „ve vlastním domě“; zatvrzele zůstala stát. Pantalaimon sletěl na zem a v podobě hranostaje se jí nahrbeným hřbetem otřel o bělostné ponožky. Lyru to povzbudilo.

„Nebude mi překážet,“ řekla. „A je to jediná věc, kterou nosím opravdu ráda. Podle mě se krásně hodí…“

Než stačila dokončit větu, vymrštil se daemon paní Coulterové z lenošky a ve víru zlatých chlupů přimáčkl Pantalaimona k zemi dřív, než se Lyřin daemon zmohl na jediný pohyb. Lyra vykřikla leknutím a vzápětí i strachy a bolestí, protože Pantalaimon se s vřeštěním a prskáním zmítal sem tam, ale nedokázal se z opičího sevření vyprostit. Netrvalo víc než pár vteřin a opičák ho přemohl úplně. Jednou černou prackou ho nelítostně svíral kolem krku, černými chodidly držel v

81

sevření hranostajovy zadní nohy a druhou přední tlapou popadl Pantalaimona za ucho a zatáhl, jako by mu ho chtěl utrhnout. Nebyl to vzteklý pohyb, spíš z něj čišela chladná nelítostná zvídavost, z níž při pohledu mrazilo a ještě horší bylo zažívat ji na vlastní kůži.

Lyra vyděšeně zavzlykala. „Nechte toho! Prosím, neubližujte nám!“ Paní Coulterová zvedla oči od květin. „Ale uděláš, co jsem ti řekla.“ „Slibuju!“ Zlatý opičák si Pantalaimona přestal všímat, jako by ho najednou

tahle hra omrzela, a ten se bez meškání vrhl k Lyře. Zvedla si ho ke tváři a začala ho líbat a hladit.

„Cos mi slíbila, Lyro?“ připomněla jí paní Coulterová. Lyra se obrátila na patě, vřítila se do ložnice a práskla za sebou

dveřmi, ale rána ještě nedozněla a otevřely se znovu. Paní Coulterová stála sotva na krok od ní.

„Lyro, jestli se budeš chovat takhle hrubě, nenechám si to líbit a chápeš snad, že nade mnou nemůžeš vyhrát. Okamžitě ze sebe sundej tu tašku. A přestaň se mračit, není to hezké. Víckrát žádnými dveřmi nepráskneš, ať už budu nablízku nebo ne. Za pár minut se objeví první hosté a ty jim ukážeš, jak jsi vychovaná, roztomilá, příjemná, způsobná, pozorná, zkrátka ve všech ohledech okouzlující společnice. Mimořádně mi na tom záleží, Lyro. Rozumělas mi?“

„Ano, paní Coulterová.“ „Tak mě polib.“ Maličko se sehnula a nastavila tvář. Lyra se musela natáhnout na

špičky, aby na ni dosáhla. Neušlo jí, jakou má paní Coulterová hebkou pleť a jak zvláštně je cítit. Voněla parfémem, ale z její kůže vycházel i téměř neznatelný kovový pach. Odtáhla se, odložila taštičku na toaletní stolek a vyšla za paní Coulterovou zpátky do salonu.

„Co říkáš těm květinám, zlato?“ obrátila se k ní paní Coulterová, jako by se nic nestalo. „Růžemi se podle mě nedá nic zkazit, jen to s nimi nesmíš přehánět, ono i to nejlepší se může přejíst… Jestlipak nám dodali dost ledu? Skoč se na to přeptat, buď od té lásky. Teplé pití je naprostá ohavnost.“

82

Lyra zjistila, že jí nepůsobí sebemenší potíže tvářit se bezstarostně a mile, ačkoli si ani na vteřinu nepřestala uvědomovat, jak je Pantalaimon z téhle situace znechucený a jak hluboce nenávidí zlatého opičáka. To už se ale rozezněl zvonek a zanedlouho začaly do salonu proudit dámy nastrojené podle poslední módy a spolu s nimi pohlední anebo důstojně vyhlížející pánové. Lyra procházela mezi nimi, nabízela chuťovky, pro každého měla úsměv a na každou otázku uměla dát roztomilou odpověď. Připadala si jako domácí mazlíček použitelný pro každou příležitost, a sotva si tuhle myšlenku v duchu sestavila, rozevřel Pantalaimon stehličí křidélka a hlasitě zacvrlikal.

Škodolibá radost, s jakou jí dával najevo, že měl přece jen pravdu, ji přiměla držet se maličko zpátky.

„A kampak chodíš do školy, děvenko?“ vyptávala se postarší dáma, zatímco si Lyru měřila přes lorňon od hlavy k patě.

„Já nechodím do školy,“ odpověděla Lyra. „Vážně? Čekala bych, že tě matka pošle tam, co kdysi chodila sama.

To je vynikající ústav…“ Lyra byla chvíli zmatená, než jí došlo, že se dáma spletla. „Ale ne, to není moje matka. Jen jí tu vypomáhám. Jsem její osobní

asistentka,“ neodpustila si dodat důležitě. „Aha. A kdopak je tvá přízeň?“ Lyře znovu chvíli trvalo, než si uvědomila, co má dáma na mysli. „Moji rodiče byli hrabě a hraběnka,“ řekla. „Oba zahynuli při

leteckém neštěstí na severu.“ „Který hrabě to byl?“ „Hrabě Belacqua. Bratr lorda Asriela.“ Dámin daemon, jasně rudý ara, přešlápl z nohy na nohu, jako by ho

něco podráždilo. Stará paní začínala zvědavě vraštit čelo, a tak se Lyra se svým nejsladším úsměvem radši přesunula dál.

Míjela právě skupinku několika mužů, kteří postávali u velké pohovky v hovoru s jakousi mladou ženou, když k ní dolehlo slovo Prach. Zažila už dostatek společenských událostí, aby poznala, kdy spolu muži a ženy flirtují, a vždycky jí tahle hra zaujala. Zmínka o Prachu byla ovšem ještě zajímavější. Nenápadně se ke skupince

83

přitočila. Muži byli podle všeho scholáři a podle způsobu, jakým jim kladla otázky, odhadla Lyra mladou ženu na studentku.

„Objevil ho jistý Muskovan – zarazte mě, jestli říkám něco, co už znáte,“ vykládal jeden z mužů ve středním věku a mladá žena z něj nespouštěla obdivný pohled, „Rusakov se jmenoval, proto také používáme označení Rusakovovy částice. Jsou to elementární částice, které nikterak neinteragují s jinými částicemi. Jejich přítomnost se velice těžko zjišťuje, ale pozoruhodné je, že je podle všeho přitahují lidé.“

„Opravdu?“ Mladé ženě div nevypadly oči z důlků. „Ovšem ještě pozoruhodnější je to,“ pokračoval scholár, „že někteří

lidé je přitahují víc a jiní méně. Dospělí například ano, ale děti ne. Nebo aspoň nijak podstatně, a i to nejdřív v pubertě. Vlastně právě proto…“ ztišil hlas, přisunul se k ženě blíž a důvěrně jí položil ruku na rameno. „Právě proto byl ustanoven Absoluční výbor, jak by vám jistě řekla tady naše laskavá hostitelka.“

„Vážně? Ona pracuje pro Absoluční výbor?“ „Milá zlatá, Absoluční výbor je v podstatě totéž co ona sama. Od

samého začátku je to výhradně její projekt…“ Chtěl ještě něco dodat, když mu padl zrak na Lyru. Oplatila mu

pohled bez mrknutí oka stejně upřeně a kdo ví, možná měl scholár trochu víc vypito, možná chtěl udělat dojem na mladou dámu po svém boku, každopádně se k ní bez váhání obrátil.

„Tady mladá dáma o tom nepochybně ví první poslední. Vy se Absolučního výboru jistě nemusíte bát, nemám pravdu, slečinko?“

„Kdepak, tady se nemusím bát vůbec ničeho,“ odpověděla Lyra. „Zato tam, co jsem bydlela dřív, v Oxfordu, tam se děly věci, že člověku vstávaly hrůzou vlasy na hlavě. Třeba Romuni tam byli, co chytají děti a prodávají je v Turecku do otroctví. A v Port Meadow obchází za úplňku vlkodlak, ale jinak se schovává v bývalém klášteře v Godstow. Jednou jsem ho slyšela výt. A pak taky Vrahouni…“

„Právě to jsem měl na mysli,“ skočil jí do řeči muž. „Tak se přece mezi lidmi říká Absolučnímu výboru, pokud se nemýlím.“

84

Lyře neušlo, že se Pantalaimon prudce zachvěl, i když jinak byl nadále způsobnost sama. Daemoni dvou dospělých, kočka a motýl, si zřejmě ničeho nevšimli.

„Vrahouni?“ podivila se mladá dáma. „To je zvláštní jméno. Proč jim tak říkají?“

Lyra se užuž chystala vypovědět jí jednu z děsuplných historek, které si vymyslela, aby nahnala hrůzu dětem v Oxfordu, ale muž ji předešel.

„Podle zkratky přece, Výbor pro radikální absoluci hříchu. Ta myšlenka je sama o sobě velice stará. Ve středověku rodiče posílali děti do kláštera, aby tam z nich vychovali mnichy a jeptišky, a těm nešťastným mrňousům se říkalo obláti. Znamená to něco jako obětina nebo tak podobně. Takže když se začalo s těmi pokusy kolem Prachu, přišla tahle myšlenka náramně vhod, jak tady naše malá přítelkyně nejspíš dobře ví. Nechtěla by sis jít promluvit s lordem Borealem?“ obrátil se najednou přímo k Lyře. „Jistě by se tuze rád seznámil se schovankou paní Coulterové… Tamhle stojí, ten šedovlasý pán s hadím daemonem.“

Chtěl se jí zbavit, aby se mohl nerušené věnovat své mladé společnici, to bylo Lyře okamžitě jasné. Ale dámu podle všeho zajímala víc Lyra, protože vyklouzla z kroužku scholárů a zavolala na ni.

„Počkej chvíli. Jak se jmenuješ?“ „Lyra.“ „Já jsem Adèle Starminsterová, novinářka. Mohly bychom si někde v

klidu promluvit?“ Lyře nepřišlo nic zvláštního na tom, že si s ní chce někdo popovídat;

brala to jako samozřejmost. Proto beze všeho přikývla. „To můžeme.“ Ženin motýlí daemon se zatřepetal ve vzduchu a rozhlédl se na

všechny strany. Pak se snesl zpátky a něco jí pošeptal, načež Adèle Starminsterová navrhla: „Pojď se posadit k oknu.“

Tady Lyra sedávala obzvlášť ráda. Byl tu výhled na řeku a v tuhle noční dobu se světla z jižního břehu blyštivě odrážela od černé hladiny vzedmuté přílivem. Proti proudu se prodíral remorkér s řádkou prámů v závěsu. Adèle Starminsterová se posadila a udělala vedle sebe na polstrované sedačce místo pro Lyru.

85

„Neříkal profesor Rocker, že máš něco společného s paní Coulterovou?“

„To mám.“ „V jakém smyslu? Nejsi náhodou její dcera nebo tak něco? Asi bych

měla vědět…“ „Ne,“ zavrtěla hlavou Lyra. „To opravdu ne. Jsem její osobní

asistentka.“ „Osobní asistentka? Nejsi na to ještě trochu mladá? Já spíš myslela,

jestli snad nejsi její příbuzná. Jaká je?“ „Je ohromně chytrá,“ odpověděla Lyra. Před tím, co se mezi nimi

odehrálo dnes večer, by byla hovornější, ale mnohé se změnilo. „To jistě, ale jaká je jako člověk?“ dotírala novinářka. „Je přátelská,

nedůtklivá, jaká je? Bydlíš přímo tady s ní? Jaká je v soukromí?“ „Je moc milá,“ zněla nemastná neslaná odpověď. „Co spolu podnikáte? S čím jí pomáháš?“ „Dělám všelijaké výpočty a co je potřeba. Pro navigaci a tak vůbec.“ „Aha, rozumím… Odkud vlastně jsi? Jak že se to jmenuješ?“ „Lyra. Dřív jsem žila v Oxfordu.“ „Proč si paní Coulterová vybrala právě tebe, abys…“ Zarazila se v půli věty, protože najednou před nimi stála paní

Coulterová osobně. Z pohledu, jakým k ní Adèle Starminsterová vzhlížela, a z poplašeného poletování jejího daemona Lyra pochopila, že mladá žena nemá na tomhle večírku vůbec co dělat.

„Nevím, jak se jmenujete,“ oslovila ji paní Coulterová velice tichým hlasem, „ale během pěti minut si to zjistím a spolehněte se, že jako novinářka už si v životě ani neškrtnete. A teď se laskavě v klidu zvednete a odejdete, žádné výtržnosti. A spolehněte se, že ať vás sem přivedl kdokoli, neprojde mu to bez následků.“

Paní Coulterové jako by pulsovala v těle jakási anbarická energie a dokonce i cítit byla jinak. Vycházel z ní zvláštní žhoucí odér připomínající rozpálené železo. Lyra už zažila něco podobného na vlastní kůži, ale teď se všechna síla soustředila na někoho jiného. Chudák Adèle Starminsterová nedokázala takovému náporu vzdorovat. Její daemon se jí zplihle zhroutil na rameno a jednou nebo dvakrát chabě máchl skvostnými křídly, než nadobro omdlel, a bylo vidět, že

86

sama novinářka se drží zpříma jen s vypětím všech sil. Podivně přikrčeným krokem se toporně propletla hustým davem hlasitě konverzujících hostů a vyšla ze salonu. Jednou rukou si přitom přidržovala na rameni daemona, ležícího ještě pořád v mdlobách.

„Tak?“ obrátila se paní Coulterová k Lyře. „Nic důležitého jsem jí neřekla,“ pospíšila si Lyra s obranou. „Na co se tě ptala?“ „Jen co dělám, co jsem zač a podobné věci.“ Už při řeči si Lyra uvědomila, že paní Coulterová je sama, že u sebe

nemá svého daemona. Jak je to možné? Ale hned vzápětí se zlatý opičák vynořil po jejím boku a ona se sehnula, vzala ho za pracku a zlehka mu pomohla na své rameno. Rázem jako by z ní všechna podrážděnost a nervozita spadla.

„Kdybys náhodou narazila na někoho dalšího, kdo očividně přišel bez pozvání, buď tak laskavá, zlato, a přijď mi to říct, ano?“

Horký kovový pach začínal vyprchávat. Možná to byl jen výplod Lyřiny fantazie. Už zase cítila parfém paní Coulterové, mísící se s vůní růží, kouřem doutníčků a voňavkami ostatních žen. Paní Coulterová věnovala Lyře spiklenecký úsměv, kterým jako by naznačovala: „My dvě přece víme, oč tu běží“, načež znovu zaplula do sálu pozdravit se s dalšími hosty.

„Když s námi mluvila, její daemon zrovna vylezl z našeho pokoje,“ pošeptal Lyře Pantalaimon. „Špehoval tam. Zjistil, že vlastníš ten alethiometr.“

Lyra pochopila, že má pravdu, ale nemohla s tím nic dělat. Co že to ten profesor říkal o Vrahounech? Rozhlédla se po něm, ale právě když ho objevila, přistoupil k němu vrátný (oblečený pro dnešní příležitost do livreje sloužícího) a ještě další muž. Poklepali profesorovi na rameno a polohlasem s ním krátce promluvili, načež profesor zbledl jako stěna a vyšel za nimi ze dveří. Celá scéna trvala sotva pár vteřin a odehrála se tak diskrétně, že si jí nikdo z hostů nejspíš ani nevšiml. Lyru ale podivná podívaná vyděsila, jako by cosi neznámého ohrožovalo přímo ji.

Prošla dvěma velkými místnostmi, kde byl večírek v plném proudu. Na půl ucha poslouchala, o čem se hosté kolem ní baví, bez velkého

87

zaujetí uvažovala, jak asi chutnají všechny ty koktejly, které má zakázáno ochutnat, a všechno jí to šlo čím dál víc na nervy. Vůbec si nevšimla, že ji někdo sleduje, ale najednou se vedle ní vynořil vrátný.

„Slečno Lyro,“ sklonil se k ní, aby ho slyšela, „ten pán tam u krbu by si s vámi rád promluvil. Lord Boreal, jestli jste snad ještě neměla tu čest.“

Lyra se podívala na protější stranu místnosti. Statný šedovlasý muž hleděl přímo na ni, a když zachytil její pohled, pokývl a posunkem ji pozval k sobě.

Bez valného nadšení, ale přece jen s trochou zájmu šla. „Zdravím tě, holčičko,“ přivítal ji. Z tónu jeho sametového hlasu

bylo znát, že je zvyklý vydávat rozkazy. Šupinatá hlava a smaragdové oči jeho hadího daemona se ve světle křišťálové nástěnné lampy leskly jako drahokamy.

„Dobrý večer,“ odpověděla Lyra zdvořile. „Jak se vede mému starému příteli panu rektorovi?“ „Má se dobře, díky za optání.“ „Určitě všechny mrzelo, když se s tebou museli rozloučit.“ „To ano.“ „Jestlipak tě paní Coulterová pořádně prohání? Co se spolu učíte?“ Prostředí, ve kterém se cítila nesvá, probudilo v Lyře její starou

vzpurnost, a tak místo aby na blahosklonnoou otázku odpověděla popravdě nebo si vybájila nějakou barvitou lež, v jakých si tak libovala, řekla: „Učím se o Rusakovových částicích a Absolučním výboru.“

Rázem zpozorněl a zahleděl se na ni. Cítila jeho upřenou pozornost, směřující jejím směrem jako soustředěný paprsek anbarického světla.

„Tak to bys mi mohla povědět, co už všechno umíš,“ řekl. „Dělají s nimi na severu všelijaké pokusy,“ řekla. Najednou jí bylo

všechno jedno. „Například doktor Grumman.“ „Pokračuj.“ „Používají speciální fotogramy, na kterých je vidět Prach, takže

dospělý člověk vypadá, jako by k němu proudily spousty světla, kdežto na dítě nedopadá žádné. Nebo každopádně ne tolik.“

„To jsi viděla u paní Coulterové, tenhle obrázek?“

88

Lyra zaváhala. Tohle nebylo tak úplně lhaní, bylo to něco jiného, s čím ještě neuměla dost dobře zacházet.

„Ne,“ odpověděla po chvíli. „Viděla jsem ho na Jordánské koleji.“ „Kdo ti ho ukázal?“ „Neukazovali ho přímo mně,“ přiznala Lyra. „Jen jsem šla kolem a

náhodou jsem ho viděla. A pak mi Absoluční výbor unesl kamaráda Rogera. Ale –“

„Kdo ti ten obrázek ukázal?“ „Strýček Asriel.“ „Kdy?“ „Když byl naposledy na Jordánské koleji.“ „Aha. A o čem dalším se učíš? Nezmiňovala ses před chvílí náhodou

o Absolučním výboru?“ „Ano. Ale to nemám od něj, o tom jsem se dozvěděla tady.“ A to je čistá pravda, pomyslela si. Zkoumavě si ji prohlížel a ona mu oplácela tím nejnevinnějším

pohledem, jakého byla schopná. Nakonec pokývl. „To znamená, že paní Coulterová usoudila, že jsi připravená zapojit

se do téhle práce. Zajímavé. Už jí pomáháš?“ „Ne,“ zavrtěla hlavou. O čem to mluví? Pantalaimon se chytře skryl

do podoby můry, z níž nezasvěcený nedokázal nic vyčíst, a za sebe si Lyra byla jistá, že vydrží za všech okolností zachovat bezelstnou tvář.

„Už ti pověděla, co se s těmi dětmi dělá?“ „Ne, to mi zatím neřekla. Vím jen, že to souvisí s Prachem a že jsou

něco jako obětiny.“ Ani teď vlastně nelhala. Netvrdila přece, že to ví přímo od paní

Coulterové. „Tedy, obětina je přehnaně dramatický výraz. Děláme to nejen pro

sebe, je to i pro jejich dobro. A nesmíme zapomínat, že odcházejí s paní Coulterovou dobrovolně. Právě v tom je pro nás nenahraditelná. Chceme, aby se děti účastnily dobrovolně, a jí, jak známo nedokáže žádné odolat. A jestli se chystá využívat pro nábor i tvoji pomoc, tím lépe. Udělaly jste mi radost.“

89

Usmál se na ni s podobným výrazem jako předtím paní Coulterová: jako by sdíleli tajemství, o kterém nikdo další nemá ponětí. Zdvořile mu úsměv oplatila a on se k ní otočil zády a dal se do řeči s dalším z hostů.

Lyra zřetelně cítila, jak je Pantalaimon vyděšený a ona na tom nebyla o nic líp. Nejradši by si zalezla někam, kde by si spolu mohli nerušené promluvit. Měla tisíc chutí utéct z tohohle bytu a vrátit se na Jordánskou kolej do svého ošuntělého pokojíčku nad dvanáctým schodištěm. Vyhledala by lorda Asriela a…

Jako v odpověď na tuhle poslední myšlenku náhle zaslechla jeho jméno. Zamířila k tácu s chlebíčky a nenápadně přistoupila ke skupince, která se bavila právě o něm. Jakýsi muž v nachovém biskupském rouchu právě říkal: „Ne, podle mého názoru teď budeme mít od lorda Asriela nějaký čas pokoj.“

„Kde jste říkal, že ho vězní?“ „V pevnosti Svalbard, bylo mi řečeno. Střeží ho tam prý

panserbjørne, medvědí kyrysníci. Hotoví obři to jsou, tahle stvoření. Odtamtud se nedostane, ani kdyby na to měl tisíc let. Takže soudím, že teď už nám skutečně nestojí v cestě nic, nebo přinejmenším téměř nic –“

„Poslední pokusy prokázaly, co jsem předpokládal od samého začátku, totiž že Prach je vyzařován samotnou temnou podstatou, a tudíž –“

„Nezavání to tak trochu zarathustrickými bludy?“ „Dnes už to za bludy nikdo nepokládá.“ „Pokud by se nám tedy podařilo separovat temnou podstatu –“ „Tak Svalbard, říkáte?“ „Medvědi ve zbroji –“ „Absoluční výbor –“ „Jsem přesvědčený, že ty děti nijak netrpí –“ „Jestliže je lord Asriel ve vězení –“ Víc už Lyra slyšet nepotřebovala. Otočila se a stejně nenápadná jako

můra na jejím rameni prošla až do ložnice a zavřela za sebou. Šum večírku sem doléhal jen vzdáleně, tlumený dveřmi.

„Tak co?“ zašeptala a z můry se rázem stal stehlík. „Utečeme?“ zeptal se šeptem.

90

„Jasně. Když zmizíme teď, dokud je tu spousta lidí, třeba si toho nějakou chvíli nevšimne.“

„Jenže on ano.“ To mluvil o daemonovi paní Coulterové. Kdykoli Lyra jen pomyslela

na jeho mrštné zlaté tělíčko, všechno se v ní sevřelo strachy. „Tentokrát se budu bránit,“ sliboval Pantalaimon kurážně. „Dokážu

se měnit, to on nemůže. Budu se měnit tak rychle, že mě neudrží. Tentokrát mu to nandám, uvidíš.“

Lyra roztržitě přikývla. Co si má vzít na sebe? Jak to udělá, aby si jí cestou ven nikdo nevšiml?

„Běž napřed a zjisti, jestli je vzduch čistý,“ zašeptala. „A pak sebou musíme mrsknout. Udělej ze sebe můru. A pamatuj si,“ dodala ještě, „jen co se nikdo nebude dívat…“

Pootevřela dveře a Pantalaimon se vykradl ven, tmavý obrys křídel rýsující se proti teple narůžovělému světlu v chodbě.

Lyra na sebe zatím spěšně naházela svoje nejteplejší oblečení a pár dalších svršků nacpala do černé hedvábné tašky z módního salonu, kde byly odpoledne nakupovat. Paní Coulterová byla s penězi štědrá, jako by rozdávala cukrátka, a i když Lyra bohatýrsky utrácela, ještě pořád jí pár zlatých sovereignů zbývalo. Zastrčila je do kapsy tmavé oteplené bundy.

Jako poslední přibalila alethiometr v černém sametovém hadříku. Jestlipak ho ten hnusný opičák našel? Určitě ano, a určitě o něm hned zatepla pověděl tamté. O jé, měla ho schovat pečlivěji!

Po špičkách došla ke dveřím. Z pokojíku se naštěstí vycházelo do chodby jen kousek od předsíně a většina hostů se bavila ve dvou velkých sálech o něco dál. Doléhal k ní hlasitý hovor, smích, tlumené spláchnutí záchoda, cinkání sklenic… a vtom jí do ucha promluvil tenký můří hlásek:

„Teď! Honem!“ Vyklouzla na chodbu a ani ne za tři vteřiny už otvírala hlavní dveře

bytu. A vzápětí už byla venku, tichounce za sebou zavřela a doprovázená Pantalaimonem opět v podobě stehlíka seběhla ze schodů a vyrazila na ulici.

91

6

VRHACÍ SÍTĚ

Rychlým krokem spěchala od řeky, protože široké nábřeží bylo dobře osvětlené. Mezi domem a Královským polárním institutem, jediným místem, které Lyra dokázala spolehlivě najít, vedla změť úzkých uliček. Odhodlaně se do toho temného bludiště pustila.

Kéž by se v Londýně vyznala stejně dobře jako v Oxfordu! Tam by věděla, kterým místům se vyhnout, kde sehnat něco k snědku a především na které dveře zaklepat, až bude potřebovat někde složit hlavu. I tyhle tmavé uličky sice navzdory chladu noci tepaly překotným, utajeným životem, jenže tady neměla ponětí, kam se obrátit.

Pantalaimon se změnil v divokou kočku a pročesával okolní tmu pronikavýma kočičíma očima. Co chvíli se celý naježený zastavil a Lyra se poslušně vyhnula odbočce, kterou se původně chtěla pustit. Nocí se rozléhaly desítky zvuků: výbuchy opileckého smíchu, dva chraplavé hlasy zhruba sledující melodii jakési písně, řinčení a vrzání špatně promazaného stroje kdesi ve sklepení. Lyra našlapovala v okolním ruchu opatrnými krůčky, všechny zbystřené smysly v jednom klubku s Pantalaimonovými, a dávala si pozor, aby se držela ve stínu a v co nejužších uličkách.

Čas od času jí nezbývalo než přejít širší, dobře osvětlenou třídu, kde pod sprškami jisker z anbarického vedení hučely tramvaje. Londýnské ulice se správně přecházely podle jakýchsi pravidel, ale na ta Lyra nedbala, a kdykoli se na ni někdo rozkřikl, prostě utekla.

92

Těšilo ji být zase volná a věděla, že i Pantalaimon, který našlapoval na měkkých kočičích tlapkách vedle ní, se raduje z čerstvého povětří, byť to byl pošmourný londýnský vzduch plný kouře, sazí a hlomozu. Už brzy se budou muset zamyslet nad vším, co se během večera dozvěděli v bytě paní Coulterové, ale zatím na to nebyl čas. A někdy brzy jim také nezbyde než najít si šikovné místo k spánku.

Na křižovatce na rohu velkého obchodního domu, jehož výkladní skříně jasně zářily nad mokrým chodníkem, stál kiosek s občerstvením, nevelký přístřešek na kolečkách, vybavený pultem a okénkem, které se dalo zakrýt dřevěnou okenicí, vyklopenou teď vzhůru do podoby jakési stříšky. Zevnitř se linulo žlutavé světlo a vůně čerstvé kávy. Majitel v bílém plášti se vykláněl přes pult, zabraný do hovoru se dvěma nebo třemi zákazníky.

Vypadalo to lákavě. Lyra se plahočila ulicemi v zimě a vlhku už dobře hodinu. S Pantalaimonem v podobě vrabce došla k pultu a vytáhla se na špičky, aby si jí majitel všiml.

„Jednu kávu a šunkový sendvič bych prosila,“ objednala si. „Touláš se venku dost pozdě, maličká,“ podotkl gentleman v

cylindru a s bílou hedvábnou šálou kolem krku. „To jo,“ odtušila a odvrátila se od něj k rušné křižovatce. Z blízkého

divadla právě proudili diváci, přelévali se v osvětleném foyeru sem tam, mávali na taxíky a přehazovali si přes ramena kabáty. Na protější straně, kde se vcházelo do chthonijské dráhy, se valily nahoru a dolů po schodech další davy.

„Tak prosím, zlato,“ zavolal na ni stánkař. „Dva šilinky.“ „Co kdybych tě pozval?“ nabídl se muž v cylindru. Proč ne, pomyslela si Lyra. Určitě běhám rychleji než on a peníze se

mi můžou hodit později. Pán v cylindru upustil na pult minci a usmál se na ni. Na klopě mu visel daemon v podobě lemura a sledoval Lyru velkýma kulatýma očima.

Zakousla se do sendviče, ale nespouštěla přitom oči z rušné ulice. Neměla tušení, kde je. Mapu Londýna nikdy neviděla, takže nedokázala ani odhadnout, jak je velký a jak dlouho jí bude trvat, než se dostane z města ven.

„Jak se jmenuješ?“ chtěl vědět pán.

93

„Alice.“ „Moc hezké jméno. Ukaž, kápnu ti do kávy něco pro zahřátí,“

chystal se odšroubovat víčko stříbrné ploché láhve. „To já nerada,“ zavrtěla hlavou Lyra. „Mně stačí kafe, děkuju.“ „Vsadím se, že takové brandy jsi v životě nepila.“ „Ale jo. A zeblila jsem se jak alík. Vypila jsem ho celou flašku, teda

skoro celou.“ „Jak je libo,“ pokrčil rameny muž a ulil z láhve do vlastního šálku.

„Kampak máš namířeno, takhle samotinká?“ „Mám se sejít s tatíkem.“ „A copak dělá tatínek?“ „Táta je zabiják.“ „Co že je?“ „Vždyť vám to povídám, zabíjí lidi. Je to jeho živobytí. Zrovna

dneska má jednu zakázku. Nesu mu čistý šaty, protože většinou je cestou z práce samá krev.“

„Ale jdi, děláš si ze mě legraci.“ „To teda nedělám.“ Lemur tence zamňoukl, pomaličku se muži vyšplhal za krk a jen na

ni nenápadně pokukoval zpoza jeho týlu. Lyra v klidu dopila kávu a strčila do pusy poslední kousek sendviče.

„Dobrou noc,“ řekla. „Tatík už si to sem šine, tamhle ho vidím. A vypadá drobet podebraně.“

Pán v cylindru se začal rozhlížet a Lyra zatím vykročila směrem k davům proudícím z divadla. Sice by si tuze ráda prohlédla chthonijskou dráhu (už proto, že o ní paní Coulterová prohlásila, že není vhodná pro lidi jejich postavení), ale bála se uvíznout někde pod zemí. Radši zůstane nahoře v ulicích, kde může v případě potřeby utéct.

Pokračovala v chůzi dál a dál, do stále temnějších a prázdnějších uliček. Mrholilo, ale i kdyby nebylo zataženo, rušila by jí pohled na hvězdy záře městského osvětlení. Pantalaimon měl za to, že jdou na sever, ale s jistotou se to určit nedalo.

Nekonečné uličky navlas stejných cihlových domků s předzahrádkou velkou stěží na popelnici střídaly pochmurné obrysy gigantických továren obehnaných drátěným plotem, kde vysoko na zdi blikotala

94

osamělá svítilna a nad košem žhavých uhlíků podřimoval noční hlídač, a tu a tam stejně bezútěšná modlitebna, která se od okolních skladišť lišila jen křížem nade dveřmi. Jednou zkusmo vzala u jedné z kůlen za kliku, ale v tu chvíli k ní z lavice skryté ve tmě na krok od ní dolehl hlasitý povzdech. Teprve tehdy si uvědomila, že krytý přístřešek před vchodem je plný spících postav, a rychle utekla.

„Kde budeme spát, Pantíku?“ zeptala se, když zemdleně klopýtali kolem stažených rolet krámků.

„Skrčíme se někde ve vchodu.“ „Ale co když nás tam někdo uvidí? Je to moc na očích.“ „Co dole, tam u toho průplavu?“ Pantalaimon stál u svažující se postranní uličky po levé straně a

skutečně, na jejím konci bylo vidět mihotání vlnek na temné hladině. Když opatrně sešli blíž, uviděli uzavřený dok. Kotvil tu zhruba tucet člunů, některé s čárou ponoru vysoko nad vodou, jiné plně naložené a zabořené hlouběji. Nad nimi se jako šibenice tyčily přístavní jeřáby a v oknech jedné z dřevěných bud zářilo matné světlo a z jejího plechového komína stoupal pramínek kouře. Jinak bylo přístaviště osvětlené jen několika svítilnami vysoko na stěnách skladiště nebo na portálech jeřábů a jejich světlo zdaleka nedosahovalo až na zem. Na nakládacích rampách stály vyrovnané bečky perpentýnu, pyramidy dlouhých klád a bubny kaučukem potažených kabelů.

Lyra po špičkách došla k boudě a nakoukla oknem dovnitř. Jakýsi stařík tam pracně louskal obrázkový seriál v novinách a kouřil dýmku; jeho daemon v podobě kokršpaněla spal schoulený do klubíčka na stole. Lyra viděla, jak stařík vstává a nalévá si z konvice na litinových kamnech do prasklého hrníčku horkou vodu. Pak se znovu posadil k novinám.

„Poprosíme ho, aby nás pustil dovnitř, Pantíku?“ zašeptala, ale Pantalaiomon jí nevěnoval pozornost. Viděla, že mění podobu z kočky v netopýra, v sovu a zpátky v divokou kočku, a jak se rozhlížela, co ho tak vylekalo, přenesla se jeho panika i na ni. A vtom je uviděla, ve stejnou chvíli jako její daemon. Byli dva, běželi k ní každý z jedné strany a ten bližší měl v ruce vrhací síť.

95

Pantalaimon pronikavě zavřískl a v podobě levharta skočil po daemonovi bližšího z mužů. Byla jím liška očividně zocelená v mnoha rvačkách, ale Pantalaimon ji překvapivým výpadem srazil na hřbet, a ona se zamotala muži pod nohy. Muž zaklel a uskočil, takže se Lyře podařilo proběhnout kolem něj na otevřené prostranství na molu. Hlavně se nesmí nechat zahnat do kouta.

Pantalaimon se mezitím proměnil v orla a teď jí kroužil kolem hlavy. „Doleva!“ křičel. „Doleva!“

Zahnula tím směrem. Mezi bečkami s perpentýnem a boudou z vlnitého plechu zahlédla mezeru a vrhla se k ní jako střela.

Jenže to nepočítala s vrhací sítí! Zasyčela vzduchem, cosi ji švihlo do tváře, až to zaštípalo, a v příští

chvíli se jí kolem hlavy a rukou sevřely odporné dehtované provazy, strhly ji na zem a svíraly, ať sebou škubala a vztekala se sebevíc.

„Pantíku! Pante!“ Ale divokou kočku Pantalaimona už držel v čelistech mužův liščí

daemon. Lyra cítila jeho bolest ve vlastním těle, a když ho liška srazila k zemi, vyrazila hlasitý vzlyk. Jeden z mužů kolem ní mezitím zručně obtáčel další provazy, svazoval jí údy, krk, tělo i hlavu novými vrstvami, jako by před sebou na mokré zemi neměl víc než neživý balík. Nemohla se ani hnout, byla jako moucha, kterou si pavouk omotává svým lepkavým vláknem. Zraněný Pantalaimon se zmoženě vlekl k ní, liška mu nepřestávala sápat hřbet a jemu nezbývala síla ani na to, aby se proměnil, a druhý muž zatím ležel v kaluži a z krku mu trčel šíp…

Vtom si ležícího všiml i muž utahující provaz a celý svět jako by v tu chvíli strnul.

Pantalaimon se posadil a zamrkal a hned vzápětí zaslechla Lyra tlumené plesknutí, muž se sítí se s chroptěním svalil přímo na ni a ona vykřikla hrůzou, protože se mu z hrdla valil proud krve.

Pak se rozlehl dupot nohou, kdosi odvalil zakrváceného muže stranou a několik párů rukou vytáhlo Lyru na nohy. Viděla zablesknout nůž, jehož ostří přesekávalo jeden provaz za druhým, až ze sebe nakonec s mnohým prskáním a odplivováním strhla poslední, vrhla se na kolena a sevřela Pantalaimona do náruče.

96

Ještě vkleče se otočila, zvědavá, kdo se tu tak znenadání objevil. Viděla tři snědé muže; jeden byl vyzbrojen lukem a druzí dva noži. Při pohledu na její tvář se lučištník překvapeně zajíkl.

„Kde se tu bere Lyra?“ Jeho hlas jí byl povědomý, ale nedokázala si vybavit, komu patří,

dokud nepopošel blíž a na tvář a jestřábího daemona na rameni mu nedopadlo světlo nejbližší svítilny. V tu ránu byla doma. Romun! Opravdový Romun z Oxfordu!

„Tony Costa,“ připomněl jí. „Pamatuješ se na mě? Chodili jste si hrát s mým bráškou Billym v Jerichu, než ho unesli Vrahouni.“

„Díky Bohu, Pantíku, jsme v bezpečí,“ zavzlykala, ale vzápětí si přestala být tak jistá: to Costovům tenkrát ukradli jejich člun. Co když si na to Tony vzpomene?

„Radši pojď s námi,“ vyzval ji. „Jsi tu sama?“ „Ano. Utekla jsem z…“ „Dobře, to mi povíš někdy časem. Teď buď zticha. Jaxtre, schovej ty

mrtvoly do stínu. Kerime, prohlídni to tu kolem.“ Lyra se s Pantalaimonem v náručí rozechvěle postavila na nohy.

Kroutil sebou, jako by se chtěl na něco podívat, a když sledovala jeho pohled, pochopila, co ho tolik zajímá. A ráda by to věděla také: co se stane s daemony zabitých? Začínali se ztrácet, teď už to viděla, bledli a rozplývali se jako atomy kouře unášené větrem, byť se zoufale tiskli k nehybným tělům svým lidí. Pantalaimon si zakryl oči a Lyra se horempádem pustila za Tonym Costou.

„Co tady děláte?“ vyzvídala. „Ticho, holka. Už takhle bylo těch malérů ažaž, nestojíme o další.

Promluvíme si na člunu.“ Vedl ji po úzké dřevěné lávce do samého srdce přístavní zátoky a

druzí dva muži je v tichosti následovali. Po chvíli Tony zabočil rovnoběžně s nábřežím a pokračoval po dřevěném molu, odkud pak překročil na palubu úzkého člunu a otevřel dveře do kajuty.

„Pojď dál,“ vyzval ji. „Hoď sebou.“ Lyra šla za ním, ale jednou rukou ještě stačila cestou hmátnout na

svou taštičku (kterou nepustila dokonce ani v síti), aby se přesvědčila, že někde nevytrousila alethiometr. Světlo lucerny zavěšené na háku u

97

stropu dlouhé úzké kabiny ozařovalo statnou šedovlasou ženu, která seděla u stolu nad jakýmsi papírem. Lyra v ní poznala Billyho matku.

„Kdo je to?“ zeptala se žena. „Neříkej, žes tu našel Lyru!“ „Už je to tak. Máti, musíme zmizet, zabili jsme v zátoce dva chlapy.

Mysleli jsme, že to jsou Vrahouni, ale spíš to byli kramáři z Turecka. Chytili Lyru. Ale na řeči bude dost času, až vyrazíme.“

„Pojď ke mně, děvenko,“ řekla máti Costová. Lyra poslechla, napůl s radostí, napůl s obavami, protože máti

Costová měla ruce jako dva kyje a ona se mezitím stihla přesvědčit, že tohle je opravdu ta loď, kterou tehdy s Rogerem a dalšími kumpány z kolejí ukořistili. Ale máti vzala Lyřinu tvář do dlaní a její daemon, ohromný šedý pes podobný vlku, jemně olízl Pantalaimonovu kočičí hlavu. Pak máti Costová rozevřela náruč a přitiskla si Lyru na prsa.

„Nevím, kde se tady bereš, ale vypadáš pořádně zmrzlá a utahaná. Můžeš si vlízt do Billyho postýlky, jen co do tebe dostanu něco teplýho k pití. Usaď se zatím tady.“

Pirátský kousek už jí podle všeho odpustili, nebo na něj přinejmenším zapomněli. Lyra vklouzla na polstrovanou lavici u čisťounce vydrbaného borového stolu a ve stejnou chvíli se celý člun roztřásl rachotem plynového motoru.

„Kam jedeme?“ zeptala se Lyra. Máti Costová postavila na plotnu rendlík mléka a zaklepala roštem,

aby se oheň rozhořel. „Někam pryč. A už buď zticha. Promluvíme si ráno.“ Víc už neřekla, jen Lyře podala hrnek mléka, jakmile se ohřálo, a

sotva se dala loď do pohybu, vyhoupla se za muži na palubu a šeptem si s nimi vyměnila tu a tam pár slov. Lyra upíjela mléko a sledovala, jak za cípkem okna, z kterého poodhrnula závěs, míjí temné nábřeží. Netrvalo ani dvě minuty a usnula jako dudek.

* * *

Probudila se v úzkém lůžku a kdesi hluboko pod ní konejšivě předl motor. Posadila se, uhodila se do hlavy, zaklela, zašátrala kolem sebe a zvedla se opatrněji. V kalném šedavém světle rozeznala tři další postele,

98

jednu pod sebou a dvě na protější straně maličké kabiny, všechny prázdné a pečlivě ustlané. Skulila se přes postranici a zjistila, že je jen ve spodním prádle a její šaty i teplá bunda leží složené v nohou lůžka společně s taškou z obchodu. Alethiometr byl na místě.

Rychle se oblékla, prošla dveřmi a ocitla se v kajutě se sporákem. Bylo tu teplo, ale nikoho dalšího neviděla. Za okny se po obou stranách svíjely kotouče mlhy a zpoza nich občas vypluly nezřetelné tmavé skvrny, zřejmě budovy nebo stromy.

Než stačila vyběhnout na palubu, otevřely se venkovní dveře a dovnitř vešla máti Costová, zachumlaná do starého tvídového kabátu, na němž se jako tisíce drobounkých perliček leskly kapičky sražené vlhkosti.

„Vyspala ses dobře?“ zeptala se a sáhla po pánvi. „Tak se někam posaď, ať nepřekážíš, a já ti udělám snídani. Hlavně nestůj jak svatá na mostě, na to tu nemáme místo.“

„Kde to jsme?“ chtěla vědět Lyra. „V Hlavním spojovacím průplavu. Drž se radši vevnitř, ať tě nikdo

nevidí. Opovaž se ukázat na palubě. Už tak je těch patálií ažaž.“ Odkrojila několik plátků slaniny, hodila je na pánev a navrch

rozklepla vajíčko. „Co je to za patálie?“ „Nic, s čím bysme si neporadili, když se nebudeš nikde

producírovat.“ Víc už z ní Lyra za celou snídani nedostala ani slovo. V jednu chvíli

člun zpomalil, ozvala se rána, jak do jeho boku něco narazilo, a pak k ní dolehly rozzlobené mužské hlasy, ale vzápětí někdo zažertoval, všichni se zasmáli a bylo slyšet, jak se hlasy vzdalují. Člun se znovu rozjel.

Vzápětí do kabiny pružně seskočil Tony Costa. Také on byl stejně jako matka posetý perličkami vlhkosti, a když si nad sporákem oklepal vlněnou čapku, na plotně se rozprskly poskakující kapičky.

„Co jí povíme, máti?“ „Nejdřív se ptej, vysvětlovat můžeš potom.“ Tony si nalil do plechového hrníčku trochu kávy a posadil se. Byl to

rozložitý muž s temně snědou tváří, a když si ho teď Lyra v denním světle mohla lépe prohlédnout, neušlo jí, jak zasmušile vypadá.

99

„Pravda,“ přikývl teď. „Tak nám, Lyro, pověz, cos dělala v Londýně. My mysleli, že tě unesli Vrahouni.“

„Tak teda, vzala si mě k sobě taková nóbl dáma…“ Lyra těžkopádně sestavila dohromady, co u paní Coulterové zažila, a

podařilo se jí dokonce seřadit vzpomínky podle posloupnosti, jako by rovnala balíček karet do hry. Všechno Costovům poctivě vylíčila, nezmínila se jen o alethiometru.

„Jenže včera večer jsem na tom večírku zjistila, co doopravdy dělají. Paní Coulterová patří přímo k Vrahounům a čekala, že jí budu pomáhat chytat další děti. Dělají s nima…“

Máti Costová rychle vyšla z kajuty do kormidelny a Tony počkal, dokud se za ní nezavřely dveře.

„My víme, co s nima dělají, teda aspoň částečně. Víme například, že se ještě žádný nevrátilo. Odvážej ty děcka někam daleko na sever a prováděj na nich nějaký pokusy. Nejdřív jsme mysleli, že na nich zkoušej bůhvíjaký léky, ale neštymovalo nám, že s tím začali tak naráz před dvěma nebo třema lety. Pak jsme připadli na Tatary, jestli s nima třeba neuzavřeli nějakou tajnou dohodu ohledně Sibérie, poněvadž Tataři si dělaj zálusk na sever stejně jako všichni ostatní, kvůli perpentýnu a ohňovejm dolům. Ostatně o válce se mluvilo už dávno předtím, než se objevili Vrahouni. Tak jsme si domysleli, že Vrahouni uplácej náčelníky Tatarů tím, že jim dodávaj děcka. Tataři je přece jedí, tos nevěděla? Pečou děti a jedí je.“

„Tak to není!“ neudržela se Lyra. „Ale je. A leccos dalšího by se dalo povídat. Slyšela jsi někdy o

nálkainenech?“ „Ne. Ani u paní Coulterový se o nich nemluvilo,“ řekla Lyra. „Co

jsou zač?“ „Něco jako duchové. Žijou tam nahoře v severskejch lesích, jsou

velký jako děti, ale nemaj hlavu. Bloumaj po nocích jenom po hmatu, a když tam někdo v lese spí, čapnou ho a za živou sílu nepustěj. Nálkainenové, tak se jim tam na severu říká. A větrofukové, ty jsou taky nebezpečný. Vozej se na vzduchu a někdy narazíš na celej chumel, když je to sfoukne dohromady nebo když se zachytej někde na křoví. Stačí se

100

jich dotknout a vysajou z tebe všechnu sílu. A nejsou vidět, připadá ti jen, že se vzduch tak divně chvěje. Anebo přídušníci…“

„Ty jsou co zač?“ „Polomrtví bojovníci. Co je život, víš, a smrt si umíš představit, ale

zabít někoho jen napůl je to nejhorší, co člověka může potkat. Doopravdy umřít nemůžou a do života už se nikdy nevrátěj. A tak jen blouděj po světě, navěky. Říká se jim přídušníci podle toho, co s nima udělali.“

„A co s nima udělali?“ vyptávala se Lyra s očima navrch hlavy. „Tataři ze severu uměj rozevřít nepříteli žebra a vytáhnout ven plíce.

Maj na to svoje fígle. Uměj to tak, aby člověka nezabili, jenže ty plíce už pak nemůžou normálně pracovat, daemon ti do nich musí bez přestání pumpovat vzduch, takže ve výsledku se už nikdy nenadechneš dosyta, budeš napůl cesty mezi nádechem a nedejcháním, mezi životem a smrtí, napůl mrtvá, rozumíš? A tvýmu daemonovi nezbejvá než ve dne v noci pumpovat, jinak by zašel spolu s tebou. Povídá se, že občas v těch lesích narazíš na celý šiky těchhle přídušníků. A to jsem ti ještě nepovídal o panserbjørne, neslyšela jsi o nich? Znamenáte medvědi ve zbroji. Jsou tak trochu jako lední medvědi, až na to, že –“

„Jo, o těch jsem slyšela! Jeden z těch lidí včera říkal, že mýho strejdu lorda Asriela vězní v pevnosti, kterou střeží medvědí kyrysníci.“

„Vážně? Co tam nahoře dělal?“ „Bádal. Ale podle toho, jak ten člověk mluvil, bych řekla, že strejda

není na straně Vrahounů. Připadalo mi, že jsou rádi, že je ve vězení.“ „Každopádně jestli ho hlídaj tyhle medvědi, hned tak se ven

nedostane. Jsou to žoldáci; víš, co to znamená? Nechávají se najmout od každýho, kdo jim zaplatí. Mají ruce jako člověk a kdysi dávno se naučili zpracovávat železo, hlavně meteorický železo. Vyráběj prvotřídní pláty a pancíře a do těch se pak strojej. Už kolik staletí pořádaj nájezdy na Skraelingy a jsou to zabijáci k pohledání, silný a nemilosrdný. Ale uměj držet slovo. Když se s takovým panserbjørnem na něčem dohodneš, je na něj spolehnutí.“

Lyra si užasle přebírala všechny ty hrůzy, o kterých Tony vyprávěl. „Máti nechce o severu ani slyšet,“ podotkl Tony po chvíli. „Bojí se,

co všechno se mohlo Billymu stát. Víme totiž, že ho odvlekli na sever.“

101

„Jak to víte?“ „Chytili jsme jednoho z těch Vrahounů a donutili jsme ho mluvit,

takže máme trochu představu o tom, co dělají. Ty dva včera večer k nim nepatřili, na to byli moc nevopatrný. Kdyby to byli Vrahouni, zajali jsme je živý. Rozumíš, my Romuni od nich zakoušíme víc než kdo jinej, a tak začínáme dávat hlavy dohromady, abysme se domluvili, co s tím uděláme. Proto jsme taky byli včera večír v docích, nabírali jsme zásoby, protože máme namířeno na velký shromáždění nahoru do Slatin, říkáme tomu stahování. A počítám, že vyšleme na sever záchrannou výpravu, jen co si poslechneme, co o tom všem vědí ostatní Romuni a uděláme si ucelenější obrázek. To bych aspoň udělal já, bejt na místě Johna Faa.“

„Kdo je John Faa?“ „Král všech Romunů.“ „Vážně chcete ty děti zachránit? A co bude s Rogerem?“ „Kdo je Roger?“ „Kuchtík z Jordánský koleje. Sebrali ho ve stejnou dobu jako

Billyho, den předtím, než jsem odjela s paní Coulterovou. Vsadím se, že kdyby chytili mě, určitě by mě zachránil. Jestli se vydáte pro Billyho, chci jít s váma a zachránit Rogera.“

A strýčka Asriela, dodala v duchu, ale nechala si to pro sebe.

102

7

JOHN FAA

Jakmile měla Lyra před sebou jasný cíl, hned se jí ulevilo. Pomáhat paní Coulterové bylo sice náramně pěkné, ale Pantalaimon měl pravdu, žádnou opravdickou práci u ní nedělala, měli ji nanejvýš na ozdobu. Na romunském člunu zato bylo opravdové práce dost a dost a máti Costová ji

nijak nešetřila. Od rána do večera uklízela a zametala, loupala brambory a vařila čaj, promazávala ložiska hřídele lodního šroubu, myla nádobí, otevírala stavidla zdymadel, uvazovala člun ke kotvišti a za pár dnů se v tomhle novém životě pohybovala s takovou samozřejmostí, jako by mezi Romuny vyrůstala odmalička.

Úplně jí ale ušlo, že Costovi ani na okamžik nepolevují v ostražitosti a bedlivě sledují, jestli někdo na břehu nejeví o Lyru nepřiměřený zájem. I když si to sama neuvědomovala, byla pro druhé důležitá a dalo se čekat, že paní Coulterová po ní bude s pomocí Absolučního výboru pátrat široko daleko. A skutečně, v nejednom hostinci podél kanálu si Tony vyslechl zvěsti o tom, jak policie bez výstrahy a bez vysvětlení prohledává nejrůznější domy, farmy, staveniště a továrny, a proslýchalo se, že pátrají po nějakém ztraceném děvčeti. Už to bylo samo o sobě podivné, vzhledem k tomu, kolik dětí se v poslední době ztratilo, aniž by se nad tím kdo pozastavil. Mezi Romuny i lidmi na pevnině se začínal rozmáhat neklid a nervozita.

A byl tu ještě jeden důvod, proč Costovi hlídali Lyru jako oko v hlavě, ale ten se měla dozvědět až za pár dní.

103

Měli se tedy na pozoru, aby byla v podpalubí pokaždé, když míjeli domek hlídače zdymadla, přístaviště nebo jiné místo, kde by mohlo okounět příliš mnoho zvědavců. Jednou proplouvali městem, kde policie prohlížela všechny čluny, které připlouvaly po vodě, a v obou směrech se proto tvořily dlouhé fronty. I s tím si ale Costovi uměli poradit. Pod lůžkem máti Costové byla tajná přihrádka, kde Lyru nechali dvě hodiny celou zkroucenou, zatímco policisté dusali sem tam po lodi, aniž co našli.

„Jak to, že mě nevyčenichali jejich daemoni?“ divila se pak, a máti jí ukázala, že přihrádka je vyložená cedrovým dřevem, které má na daemony uspávači účinek – a byla pravda, že Pantalaimon jí celou tu dobu spokojeně chrupkal u hlavy.

* * *

Pomalu, s mnoha zastávkami a odbočkami se člun blížil ke Slatinám, rozsáhlé a v úplnosti nikdy nezmapované divočině nekonečných močálů pod širou oblohou východní Anglie. Nejzazší cípy této oblasti se k nerozeznání prolínaly s úzkými zálivy a přílivovými choboty mělkého moře, které na opačné straně stejně nenápadně přecházelo v Holandsko. Právě Holanďané některé části Slatin odvodnili a ohradili hrázemi a v místním nářečí dodnes převládal těžký holandský přízvuk. Rady oblastí se ale odvodňování, ohrazování a osídlování vůbec nedotklo a právě tady, v největší pustině v samém středu oblasti, kam se slétala hejna vodních ptáků, svíjeli se úhoři a přízračná světýlka a bludičky lákaly neopatrné poutníky do věčného hrobu v močálech a bažinách, nacházely romunské kmeny od nepaměti bezpečné shromaždiště.

Tisíci křivolakých průplavů, říček a vodních cest se teď sunuly romunské čluny směřující k Byanplats, jedinému kousku pevné země uprostřed stovek čtverečních mil mokřadů a slatin. Stála tu pradávná poradní síň, kolem ní trs obytných chalup a v okolí vedle přístavních mol a ramp dokonce i Uhoří trh. Kdykoli bylo na Byan svoláno stahování, jak se říkalo shromáždění či radě všech Romunů, tísnilo se na okolních vodních cestách tolik člunů, že se po jejich palubách dalo přejít suchou nohou na míli cesty libovolným směrem – tak se to aspoň

104

proslýchalo. Slatiny byly pro Romuny neomezeným královstvím. Nikdo jiný si sem netroufal vkročit, a dokud oni sami dodržovali příměří a nepodváděli při obchodech, přivírali místní oči nad věčným pašováním a občasnými rozmíškami. Když někdy moře vyplavilo na břeh mrtvolu nebo se nějaká zachytila v rybářské síti, pokrčili jen rameny – byl to přece jenom Romun.

Lyra naslouchala jako u vytržení historkám o obyvatelích Slatin, o obrovském psím přízraku Cernodavovi, o bahenních ohýnkách vyskakujících z bublin rusalčího oleje, a dávno předtím, než dorazili na místo, se začala pokládat za jednu z Romunek. Na palubě člunu se rychle vrátila k vyjadřování, jaké pochytila od vrstevníků v Oxfordu, a záhy si osvojila všechny barvité romunské výrazy i se základy slatinské holandštiny. Máti Costová si ji musela vzít do parády.

„Ale ty nejseš Romunka, Lyro. S trochou cviku by to po řeči leckdo nepoznal, ale my se nelišíme jenom jazykem. Dřímou v nás hlubiny a nevyzpytatelný silný proudy. Jsme od nátury skrz naskrz vodní lid, a to ty nejsi, ty jsi člověk ohně. Ze všeho nejspíš připomínáš ohýnek z bažin, to je tvý místo v uspořádání romunskýho světa. Máš v sobě rusalčí olej, holčičko, jseš ošidná.“

Lyry se to dotklo. „Jakživa jsem nikoho neošidila! Klidně se zeptejte…“ Nebylo tu koho se zeptat, to dá rozum, a máti Costová se rozesmála,

ale byl to laskavý smích. „Copak nechápeš, ty husičko, jaká to je poklona, co ti povídám?“

řekla a Lyra se s tím spokojila, i když nechápala, jak to máti myslí. Na Byanplats dorazili k večeru, když slunce užuž zapadalo do krvavě

rudých červánků. Proti světlu vyvstávala černá silueta nevysokého ostrůvku se Zaalem a trsem chalup na hřbetě. Nehybným vzduchem stoupaly do výšky pramínky kouře a z natěsnaných člunů všude kolem vanul pach smažených ryb, dýmkových lístků a žinu.

Uvázali loď nedaleko od Zaalu na kotvišti, které, jak pravil Tony, užívala jejich rodina už po řadu generací, a máti Costová nelenila, takže za chvíli na pánvi prskali dva tuční úhoři a v konvici se vařila voda na bramborovou kaši. Tony a Kerim si ulízli vlasy olejem, navlékli si parádní kožená saka, kolem krku uvázali modrý puntíkatý šátek, na

105

prsty navlékli tlusté stříbrné prsteny a vydali se pozdravit kamarády na sousedních člunech a vypít si v nejbližším baru jednu dvě skleničky. Když se vrátili, nesli důležité zprávy.

„Jen taktak jsme to stihli. Stahování se koná dneska večír. A jestlipak víte, co se po celým městě povídá? Že prej ta malá, co ji všude hledaj, je na některým romunským člunu, jen si to představte, a že prej se dneska vokáže na sněmu v celý svý kráse.“

Rozesmál se a rozverně zajel rukou Lyře do vlasů. Už od chvíle, kdy vpluli na Slatiny, se mu nálada rozjasnila, jako by jeho obvyklá podmračená neurvalost byla jen maska. A Lyra div nepukla zvědavostí, zatímco rychle dojídala a myla nádobí. Pak se učesala, zastrčila alethiometr do kapsy bundy a vyskočila na břeh, kde se připojila k ostatním rodinám směřujícím k Zaalu.

Myslela, že si Tony dělá legraci, ale brzy pochopila, že ne, anebo že se od Romunů přece jen liší víc, než si myslela, protože se lidé zastavovali, aby si ji prohlédli, a děti na ni ukazovaly prstem. Než došli k širokým vratům Zaalu, rozdělil se dav na dvě části a jejich skupinka kráčela prostředkem sledována zvědavými pohledy okolostojících.

To už Lyra doopravdy znervózněla. Držela se co nejblíž máti Costové a Pantalaimon se změnil v leoparda, největší zvíře, jakého byl schopen, aby jí dodal jistotu. Máti Costová ztěžka stoupala po schodech k síni a bylo znát, že na světě neexistuje síla, která by ji dokázala zastavit nebo přimět k rychlejšímu tempu, a Tony s Kerimem se jí nesli po boku pyšně jako princové.

Ve světle petrolejových lamp, které síň osvětlovaly, bylo zřetelně vidět tváře i postavy shromážděných, ale trámy vysokého stropu zůstávaly zahalené tmou. Pro nově příchozí už tu pomalu nebylo k hnutí, protože lavice byly přeplněné, ale rodiny se pokaždé ochotně smáčkly blíž, aby uvolnily další místečko. Děti seděly dospělým na klíně a pro daemony zbyl prostor pod nohama nebo na hrubě tesaných dřevěných stěnách, kde nikomu nepřekáželi.

V popředí Zaalu stálo vyvýšené pódium a na něm osm vyřezávaných dřevěných křesel. Lyra a Costovi se vmáčkli k jedné stěně (sedět už nebylo kde) právě ve chvíli, kdy ze stínů v pozadí vystoupilo osm mužů a předstoupilo na kraj pódia. Shromážděním proběhla vlna vzrušeného

106

šepotu, jak se lidé navzájem okřikovali a pokoušeli se vecpat na poslední volná místa. Konečně nastalo ticho a sedm mužů na pódiu se posadilo.

Jediný, který zůstal stát, už nejspíš překročil sedmdesátku, ale byl vysoký a statný, s mohutnou šíjí. Měl na sobě jednoduchý plátěný kabát a kostkovanou košili, oblečení, jaké běžně nosila celá řada Romunů, a neodlišoval se ani ničím jiným vyjma síly a autority, která z něj vyzařovala. To už Lyra znala: něco podobného cítila ze strýčka Asriela a z rektora Jordánské koleje. Daemon tohoto muže měl podobu vrány, podobně jako pan rektor měl havranici.

„To je John Faa, král Romunů ze západu,“ pošeptal jí Tony. John Faa promluvil hlubokým, rozvážným hlasem. „Romuni! Vítejte na stahování. Sešli jsme se, abychom vyslechli, co

je k slyšení, a abychom rozhodli. Všichni víte, o co jde. Řada našich rodin přišla o dítě. Mnohé přišly i o dvě. Někdo je odvádí. A nejen nám, i suchozemcům se ztrácejí děti, v tom si nemáme co vyčítat.

Další věc: nejspíš se k vám všem donesly zvěsti o jednom děcku a odměně. Povím vám, jak je to doopravdy, ať už je konec hloupým fámám. To dítě se jmenuje Lyra Belacqa a hledá ji suchozemská policie. Je vypsaná odměna tisíc sovereignů pro toho, kdo by jim ji vydal. Ta malá pochází ze souše, ale je v naší péči a s náma taky zůstane. Pokud by snad někoho těch tisíc zlatých příliš lákalo, ať si to dobře rozmyslí, protože pak pro něj nebude místo ani na vodě, ani na souši. My tu malou nevydáme.“

Lyra byla od špiček nohou až po kořínky vlasů rudá jako rak a Pantalaimon se změnil v hnědou můru, aby byl co nejméně nápadný. Všechny oči se obracely po nich a Lyra v rozpacích zvedla hlavu k povzbudivé tváři máti Costové.

John Faa zatím mluvil dál. „Ale nebudeme tady řečnit, žvaněním se nic nenapraví. Jestli chceme

něčeho dosáhnout, musíme jednat. Ještě něco vám povím: Vrahouni, zloději děcek, odvádějí svoje zajatce někam daleko na sever, do města v temných krajích. Co tam s nima dělají, nevím. Povídá se, že je zabíjejí, ale slyšel jsem i řadu dalších názorů. S jistotou to nikdo neví.

107

Zato ale víme, že jim v tom napomáhá suchozemská policie a knězi. Všecky mocné organizace na zemi jsou na jejich straně. Dobře si to zapamatujte. Vědí, co tahle banda dělá, ale pomáhají jim, kde můžou.

Navrhnu vám teď něco, co nebude nijak snadný, a musíme se na tom shodnout všichni. Navrhuju, abysme vyslali na sever po zuby ozbrojenou bandu bojovníků, která ty děcka vysvobodí a přivede nám je v pořádku zpátky. Navrhuju, abyste do toho vložili všechno zlato, co máme, a všechen fortel a kuráž. Copak, Raymonde van Gerrite?“

Jakýsi muž v davu shromážděných zvedl ruku a John Faa usedl, aby ho nechal promluvit.

„Když dovolíš, Johne Faa, kromě našich jsou tam nahoře v zajetí i děti suchozemců. Myslíš to tak, že máme osvobodit i je?“

John Faa znovu povstal. „Raymonde, chceš snad říct, že projdeme kdovíjakým nebezpečím,

probojujeme se až k houfu vystrašených děcek a pak jim řekneme, že část jich může jít domů a ty ostatní ať si zůstanou, kde jsou? Ne, to by ti tvá čest nedovolila. Tak co, přátelé, mám vaše svolení?“

Nejspíš tu otázku tak brzy nečekali, protože na okamžik se rozhostilo váhavé mlčení, ale vzápětí zahřměl síní ryk desítek hrdel, ruce vyletěly v potlesku nad hlavu, objevily se zaťaté pěsti a všichni naráz spustili vzrušený povyk, až se krov síně zachvěl. Z temných hradů pod střechou zapleskala křídla vyděšených rozespalých ptáků a na shromáždění se snesla sprška prachu.

John Faa nechal řádění pokračovat asi minutu a pak si zvednutou paží vyžádal ticho.

„Nějakou chvíli potrvá, než zařídíme všechno potřebné. Hlavy rodin žádám, aby stanovili zvláštní daň a zařídili její odvedení. Za tři dny se tu sejdeme znovu. Mezitím si promluvím s dítětem, o kterém jsem se prve zmínil, a s Farderem Coramem, a až se tu příště sejdeme, seznámím vás s plánem, který jsme vypracovali. Dobrou noc všem.“

Strohá, přirozená síla jeho mohutné osobnosti stačila k tomu, aby se posluchači rázem uklidnili. Zvolna začali proudit velkými vraty do chladné noci a odtud se rozcházeli na své čluny nebo do přecpaných barů malé osady. Lyra se obrátila k máti Costové:

„Kdo jsou ti ostatní tam na pódiu?“

108

„Šest z nich jsou hlavy rodin a tamten je Farder Coram.“ Kdo je „tamten“ bylo jasné i bez vysvětlování. Sedmý muž byl ze

všech nejstarší, při chůzi se opíral o hůl a po celou dobu, kdy seděl za Johnem Faa na pódiu, se třásl jako v zimnici.

„Tak pojď,“ vybídl ji Tony. „Měli bysme zajít za Johnem Faa a složit mu poklonu. Říkej mu lorde Faa, jako my. Nevím, na co se tě bude vyptávat, ale radil bych ti, abys mluvila pravdu.“

Pantalaimon ve vrabčí podobě pevně zatínal drápky do ramene Lyřina kabátu a zvědavě pokukoval kolem sebe, zatímco se Tonymu v patách proplétali davem lidí ke stupínku.

Těsně před ním ji Tony vyzvedl nahoru. Uvědomila si, že ji ještě pořád provázejí pohledy celého sálu a že její cena, jak známo, nečekaně vyskočila na tisíc sovereignů. Celá zrudla a zůstala váhavě stát. Pantalaimon jí jako šipka sletěl do náruče, změnil se v divokou kočku a s tichým syčením těkal pohledem kolem dokola.

Kdosi ji šťouchl do zad a Lyra neochotně pokročila k Johnovi Faa. Tyčil se před ní mohutný a přísný, s tváří neproniknutelnou jako kamenný sloup, ale teď se trochu sklonil a podal jí ruku. Její dlaň nebylo v té jeho skoro vidět.

„Vítám tě, Lyro,“ řekl. Takhle nablízko jeho hlas duněl, jako by se chvěla sama země. Nebýt

Pantalaimona, skoro by jí naháněl strach, ale neušlo jí, že Romunova kamenná tvář maličko roztála. Choval se k ní velice ohleduplně.

„Děkuji, lorde Faa,“ odpověděla. „Teď spolu zajdeme do jednací místnosti a všechno to probereme,“

pokračoval John Faa. „Jestlipak tě Costovi jaksepatří krmí?“ „To ano. Měli jsme k večeři úhoře.“ „Nefalšovaní úhoři ze Slatin, to je pochoutka.“ Jednací místnost byl útulný pokoj s velkým ohništěm. U stěn stály

příborníky plné stříbra a porcelánu a kolem masivního stolu s leštěnou, věkem začernalou deskou bylo nachystáno dvanáct židlí.

Ostatní muži, kteří seděli na pódiu, se někam ztratili, ale roztřesený stařec vešel do místnosti spolu s nimi a John Faa mu pomohl pohodlně se usadit.

109

„Pojď, posaď se napravo ode mě,“ obrátil se John Faa k Lyře a sám zaujal místo v čele stolu. Jak se ukázalo, seděla Lyra přímo naproti Farderu Coramovi. Měl tvář vyhublou, až připomínala lebku potaženou kůží a to ji trochu lekalo, stejně jako jeho neustálý třas. Daemon Fardera Corama měl podobu obrovské kočky s překrásnou, podzimně rezavou srstí. Se zdviženým ocasem se protáhla kolem stolu, s odměřenou ladností obešla Pantalaimona, na pozdrav se o sebe otřeli čumáčky a pak se vrátila Farderu Coramovi na klín, pohodlně se stočila do klubíčka, přivřela oči a začala tiše příst.

Ze stínů, kde si jí Lyra dřív nevšimla, vyšla žena s podnosem se sklínkami. Postavila ho na stůl, udělala pukrle a zase odešla. John Faa nalil pro sebe a pro Fardera Corama z kamenného džbánku skleničku žinu a Lyra dostala trochu vína.

„Takže ty jsi utekla, Lyro,“ obrátil se k ní. „Ano.“ „A co to bylo za dámu, cos od ní utekla?“ „Jmenuje se paní Coulterová. Nejdřív mi připadala milá, ale pak

jsem zjistila, že patří k Vrahounům. Náhodou jsem zaslechla, jak někdo vysvětluje, že Vrahouni jsou ve skutečnosti nějaký Výbor pro absoluci hříchu a ona že tenhle výbor vede, od samého začátku to prý byl její nápad. Mají nějaké ohromné plány, ale o co jde, nevím, jen že ode mě čekali, že jí pomůžu chytat další děti. Ale to nevěděli…“

„Co nevěděli?“ „Jednak nevěděli, že jsem pár těch dětí dobře znala. Můj kamarád

Roger, kuchtík z Jordánské koleje, se takhle ztratil, a Billy Costa a jedna holčička z tržiště v Oxfordu. A za druhý… Totiž můj strejda, lord Asriel… Slyšela jsem, jak si povídali o jeho výpravách na sever a nezdá se mi, že by měl s Vrahounama něco společného. Já totiž špehovala, když se strejda sešel s panem rektorem a scholáry. Schovala jsem se v kuřárně, kam kromě nich nikdo nesmí ani páchnout, a slyšela jsem, jak jim vypráví, že bádal tam na severu a že viděl Prach, a taky přivez hlavu Stanislause Grummana, jak mu do ní Tataři udělali díru. A Vrahouni ho teď nechali někde zavřít, hlídaj ho medvědí kyrysníci. A já ho chci vysvobodit.“

110

Na vysoké židli se skoro ztrácela, ale tvář jí planula divokým odhodláním. Oba staří pánové se bezděky usmáli – úsměv Fardera Corama překypoval propletenými vrstvami emocí a rozestíral se po tváři zdráhavě, jako když chvějivé sluneční paprsky prohánějí v březnovém větříku útržky stínů, kdežto Johnu Faa pomalu vlnil rty úsměv vřelý, otevřený a laskavý.

„Tak nám pěkně pověz, co tvůj strejda ten večer povídal,“ pobídl ji John Faa. „A do všech podrobností, nic nevynechávej.“

A Lyra vyprávěla, rozvláčněji, než když totéž líčila Costovům, ale také poctivěji. John Faa jí totiž naháněl strach, strach o to větší, že se tvářil tak mírně. Když skončila, poprvé za večer promluvil Farder Coram. Měl sytý, melodický hlas, vyznačující se podobně pestrou škálou odstínů, jakou hrála srst jeho daemona.

„Jak mluvili o tom Prachu, Lyro,“ řekl. „Neříkali mu ještě nějak jinak?“

„Ne, jenom takhle, Prach. Paní Coulterová mi vysvětlila, že to jsou elementární částice, ale jiné jméno jsem od ní neslyšela.“

„A oni si myslí, že když budou provádět něco s dětmi, tak se o tom Prachu dozvědí víc?“

„Ano. Ale na co chtějí přijít, to nevím. I když strejda vlastně… Něco jsem vám zapomněla povědět. Když jim promítal ty obrázky, ukazoval ještě jeden. Byla na něm Aroura –“

„Co že na něm bylo?“ chtěl vědět John Faa. „Aurora,“ dovtípil se Farder Coram. „Je to tak, Lyro?“ „Jo, to je ono. A v záři té Aroury bylo vidět něco jako město, spousta

věžiček a kostelů a kupolí a tak vůbec. Trochu to vypadalo jako Oxford, nebo mi to tak aspoň připadalo. Strejdovi Asrielovi šlo právě o tohle, ale pana rektora a ostatní scholáry zajímal Prach a paní Coulterovou jakbysmet, stejně jako i lorda Boreala a všechny tyhle lidi.“

„Rozumím,“ pokývl hlavou Farder Coram. „To je opravdu zajímavé.“

„Něco ti teď povím, Lyro,“ ujal se zase řeči John Faa. „Dávej pozor. Tady Farder Coram je náramně moudrý člověk. Je vidomec. Už nějakou dobu sleduje všechno, co se kolem Prachu děje, Vrahouny, lorda Asriela a všechno, co k tomu patří, a představ si, že sleduje i tebe. Vždycky,

111

když měli Costovi cestu do Oxfordu, a půl tuctu dalších rodin jakbysmet, nosili mu pak nejnovější zprávy. Zprávy o tobě, holčičko, jestlipak jsi to věděla?“

Lyra zavrtěla hlavou. Šel na ní z toho všeho čím dál větší strach. Pantalaimon tichounce vrčel, natolik tichounce, že ho nebylo slyšet, ale Lyra to zřetelně cítila v konečcích prstů zabořených do jeho srsti.

„Přesně tak,“ přikývl John Faa. „Všechno, co jsi tropila, se neslo přímo tady k Farderu Coramovi.“

Lyra už se neudržela. „My s ní nic neprovedli, namouduši ne. Vždyť to bylo jen trochu

bláta. A nedostali jsme se nijak daleko –“ „O čem to meleš?“ nechápal John Faa. Farder Coram se rozesmál. Když se smál, třas ustal a tvář se celá

rozjasnila a omládla. Ale Lyře do smíchu nebylo. „A i kdybysme ten špunt našli,“

pokračovala se slzami na krajíčku, „ani by nás nenapadlo ho vytahovat. To byl jen vtip. Vůbec jsme ji nechtěli potopit, ani náhodou!“

Vtom se rozesmál i John Faa. Širokou dlaní plácl do stolu, až skleničky hlasitě zacinkaly, ramena se mu otřásala a z očí si musel co chvíli otřít slzy. Něco takového Lyra jakživa neviděla ani neslyšela – hřímalo to a dunělo, jako by se smála hora.

„No bať,“ řekl, když byl zase schopen slova, „to se nám taky doneslo, ty uličnice. Costovům to ještě dlouho připomínali na každým kroku. Radši nech na člunu hlídku, Tony, volali na něj lidi. Řáděj tu malý pirátky! Celá Slatina si o tom povídala. Ale trestat tě za to nebudeme, buď klidná. Toho se opravdu bát nemusíš.“

Podíval se na Fardera Corama a oba se znovu zasmáli, tentokrát už ne tak halasně. A Lyře se ulevilo. Konečně se tu cítila v bezpečí.

Po chvíli John Faa zavrtěl hlavou a znovu zvážněl. „Jak povídám, Lyro, známe tě odmalička. Už jako miminko. A

myslíme, že bys měla vědět, co víme my. Nedokážu odhadnout, co ti tam v Oxfordu pověděli o tom, odkud pocházíš, ale ani oni neznají celou pravdu. Mluvili s tebou někdy o tvých rodičích?“

Lyru jeho otázka dočista zmátla.

112

„Mluvili,“ přikývla. „Říkali, že jsem… že oni… říkali, že mě k nim dal lord Asriel, protože moje maminka s tatínkem zahynuli při leteckým neštěstí. Tak mi to aspoň povídali.“

„Opravdu? Tak abys věděla, holčičko, povím ti teď jeden příběh, a je to pravda pravdoucí, na to se můžeš spolehnout. Vyprávěla mi ho jedna Romunka a mezi Romuny nenajdeš nikoho, kdo by Johnu Faa a Farderu Coramovi neříkal pravdu. Povím ti pravdivý příběh o tobě, Lyro. Tvůj otec vůbec nezahynul při leteckým neštěstí, protože tvůj otec je lord Asriel.“

Lyra seděla jako zařezaná. „Poslechni si, jak se to všechno seběhlo,“ pokračoval John Faa.

„Ještě jako mladík procestoval lord Asriel na svých výpravách celý sever a přivezl si odtamtud ohromné bohatství. Byl odjakživa pruďas, snadno se smál a snadno vzplanul, vášnivá povaha.

A tvoje matka byla zrovna taková. Nebyla z až tak dobrého rodu jako on, ale chytrá byla jak sto čertů. Dotáhla to dokonce na scholára, a kdo ji viděl, obdivoval její krásu. Zamilovali se do sebe s tvým otcem v tu ránu, co se uviděli.

Potíž ale byla v tom, že tvoje matka už byla vdaná. Měla za muže politika, člověka z králova nejbližšího okruhu. Byl to jeden z jeho nejdůvěrnějších rádců, člověk s velkou budoucností.

Když pak tvoje matka zjistila, že čeká dítě, bála se manželovi prozradit, že není jeho. A navíc, jakmile se dítě narodilo – bylas to ty, holčičko –, na první pohled se poznalo, že se nepodobáš jejímu manželovi, ale svému skutečnému otci, a tak ji napadlo, že nejlepší bude někam tě schovat a navenek se tvářit, že jsi umřela.

Odvezli tě tedy na venkov do Oxfordshire, kde měl tvůj otec pozemky, a dali tě na starost romunské chůvě. Jenže manžel tvé matky se zatím od někoho dozvěděl, jak to všechno bylo. Přihnal se bez sebe vzteky za tebou a zpřevracel celou chůvinu chalupu vzhůru nohama. Ženská utekla do panského domu, ale manžel za ní, posedlý pomstou.

Tvůj otec byl tou dobou někde na lovu, ale nějak se k němu ta novina donesla a on se přiřítil k domu právě včas, aby našel manžela tvé matky pod hlavním schodištěm do domu. V příští chvíli už by byl otevřel

113

skříň, kde se Romunka schovávala s tebou v náruči, ale lord Asriel se na něj vrhnul, dali se do boje a lord Asriel toho člověka zabil.

Ta romunská chůva to všechno viděla a slyšela, Lyro, a proto víme, jak to bylo.

Byl z toho náramný proces. Tvůj otec není z těch, kdo by zapírali a snažili se vykroutit, soudce z něj měl těžkou hlavu. Zabil člověka, o tom nebylo sporu, prolil krev, ale stalo se to, když bránil svůj domov a dítě před násilníkem. Na druhou stranu zákon dovoluje, aby muž pomstil zneuctění manželky, a to zas bylo podle právníků protistrany přesně to, o co se mrtvý snažil.

Proces se vlekl celé týdny a na obou stranách přibývaly tlusté fascikly spisů. Nakonec soud lorda Asriela potrestal tím, že mu zabavil veškerý majetek a úplně ho tak ožebračil, jeho, který býval bohatší než sám král.

Pokud jde o tvoji matku, ta s tím vším nechtěla mít nic společného, ani s tebou. Úplně se na tebe vykašlala. Však mi ta romunská chůva říkala, že si kolikrát dělala starosti, jak by se k tobě tvá matka vůbec chovala, když je tak pyšná a povýšená. Každopádně to tím pro ni bylo vyřízené.

Ovšem zbývala jsi ještě ty. Kdyby se věci vyvinuly jinak, mohla jsi vyrůstat jako Romunka, protože chůva žádala soud, aby jí tě svěřil, jenže na našince se zákon dívá svrchu, a tak se nakonec rozhodlo, že se tě ujme některé převorství, což se také stalo. Svěřili tě Řádu pokorných sester ve Watlingtonu, ale na to se nemůžeš pamatovat.

Lord Asriel se s tím ovšem nehodlal smířit. Všechny velebníčky, mnichy i jeptišky z duše nesnášel, a protože si vždycky dělal co chtěl, prostě jednoho dne zajel do Watlingtonu a odvezl si tě. Nenechal si tě sám, ani tě nesvěřil Romunům. Odvezl tě na Jordánskou kolej, ať se s tím zákon vyrovná, jak umí.

A zákon nad tím mávl rukou. Lord Asriel se vrátil ke svým výzkumným cestám a ty jsi vyrostla na Jordánské koleji. Vymínil si jen jednu věc, tvůj otec, jedinou podmínku měl, a totiž že tě tvoje matka nesmí ani vidět. Kdyby se o to pokusila, mělo jí v tom vedení koleje zabránit a neprodleně vyrozumět tvého otce, protože všechen hněv jeho

114

prudké povahy se teď obrátil proti ní. Rektor mu dal slovo, že se zařídí podle jeho pokynů, a tak běžel čas.

Pak se ovšem rozpoutaly všechny ty zmatky kolem Prachu a všichni vzdělaní muži a ženy v celé zemi a na celém světě neměli pomyšlení na nic jiného. Nám Romunům to bylo celkem jedno, dokud nám nezačali krást děti. V tu chvíli jsme se o něj pochopitelně začali zajímat i my, a že máme zdroje i na místech, kde bys to ve snu nečekala, včetně Jordánské koleje. Ty sis toho pochopitelně nevšimla, ale od chvíle, kdy tě tam otec odložil, na tebe někdo dohlížel a všechno nám hlásil. Byli jsme na tebe totiž zvědaví a ta romunská žena, co tě měla na starosti jako miminko, si nepřestávala dělat starosti, co s tebou je.“

„Kdo mě v Jordánu sledoval?“ chtěla vědět Lyra. Připadala si ohromně důležitá, ale zároveň jí nešlo do hlavy, proč by se někdo na dálku zajímal o všechno, co právě ona provádí.

„Jeden sluha z kuchyně. Bernie Johansen, ten cukrář. Je napůl Romun, i když bych se divil, kdyby to na něm někdo poznal.“

Bernie byl dobrosrdečný, samotářský člověk, jeden z mála lidí, kteří měli daemona stejného pohlaví. Právě na Bernieho tak vyjela, když se ztratil Roger a ona si potřebovala na někom vylít vztek a strach. Tak od tohohle člověka o ní měli Romuni všechny ty podrobné zprávy! Nemohla si to srovnat v hlavě.

„Každopádně jsme se doslechli,“ pokračoval John Faa, „že odcházíš z Jordánu a že se to děje shodou okolností právě v době, kdy je lord Asriel ve vězení a nemůže tomu zabránit. A vzpomněli jsme si také na tu jedinou podmínku, kterou rektorovi uložil, a ještě na něco – že ten člověk, za kterého byla provdaná tvoje matka, ten politik, co ho lord Asriel zabil, se jmenoval Edward Coulter.“

„Paní Coulterová?“ nechtěla Lyra věřit vlastním uším. „Ale to přece není moje matka, že ne?“

„Ale je. Kdyby byl tvůj otec na svobodě, jakživa by se neodvážila protivit se jeho vůli, takže bys byla doteď na koleji a o ničem bys nevěděla. Ale co to rektora napadlo, že tě s ní pustil, to si namouduši nedokážu vysvětlit. Má za tebe přece zodpovědnost. Domýšlím se jen, že ona ho má tak či onak v hrsti.“

115

Konečně Lyra pochopila, proč se onoho rána, kdy odjížděla, choval pan rektor tak podivně.

„Pouštěl mě nerad,“ pokoušela se přesně si vybavit, jak to všechno bylo. „Sám… hned ráno si pro mě poslal a nesměla jsem o tom paní Coulterové povědět ani slovo. Připadalo mi, jako by mě před ní chtěl chránit nebo co…“ Zarazila se, zkoumavě se na oba muže zadívala a nakonec se rozhodla, že jim svěří všechno, co se tenkrát v kuřárně odehrálo. „Vlastně to bylo ještě trochu jinak. Ten večer, co jsem se schovávala v kuřáckém salonku, jsem viděla, jak se rektor pokusil lorda Asriela otrávit. Nasypal mu do vína nějaký prášek, ale já to strýčkovi řekla a on shodil karafu na zem, takže se rozbila. Vlastně jsem mu zachránila život. Ale nechápu, proč by ho rektor chtěl otrávit, takový hodný člověk. Ten den, co jsem odjížděla, si mě brzy ráno zavolal k sobě do pracovny, musela jsem jít potají, aby to nikdo nevěděl, a řekl mi…“ Upřímně se snažila vybavit si, co přesně jí rektor říkal, ale nebylo to k ničemu. Zavrtěla hlavou. „Pochopila jsme jenom, že mi něco dal s tím, že se o tom nesmí dozvědět paní Coulterová. Ale vám to snad ukázat můžu…“

Zalovila v kapse teplé bundy a vytáhla v sametu zavinutý balíček. Položila ho na stůl a neušlo jí, jak se na něj jako dva ostré reflektory současně upřela pozornost obou mužů. Z Johna Faa sálala nepokrytá zvědavost, kdežto Farder Coram na balíček zaměřil těkavou, pronikavou sílu intelektu.

Když Lyra stáhla z alethiometru látku, promluvil Farder Coram jako první.

„Nikdy bych nevěřil, že jeden z nich ještě někdy uvidím na vlastní oči. To je vykladač symbolů. Pověděl ti o něm něco bližšího, děvče?“

„Ne. Jenom že musím sama přijít na to, jak se s tím přístrojem zachází. Říkal mu alethiometr.“

„Co to znamená?“ naklonil se John Faa ke svému společníkovi. „Je to řecké slovo a nejspíš bude odvozené od slova aletheia, to

znamená pravda. Doslova je to pravdoměr. A přišla jsi na to, jak s ním zacházet?“ obrátil se znovu k Lyře.

„Ne. Dokážu leda nastavit ty tři kratší ručičky na různé obrázky, ale s tou dlouhou si nevím rady. Lítá si, kam ji napadne. I když přece jen,

116

když se někdy pořádně soustředím, můžu ji posunovat napravo nalevo jenom tím, že si to představuju.“

„K čemu to slouží, Fardere Corame?“ zajímal se John Faa. „A jak se s tím pracuje?“

„Tady ty obrázky po obvodu,“ nastavil mu Farder Coram opatrně přístroj před upřený, tázavý pohled, „to jsou symboly a každý z nich představuje celou řadu věcí. Třeba ta kotva tady. První význam je naděje, protože naděje drží člověka pevně jako kotva a nenechá ho klesat na mysli. Druhý význam je stálost. Třetí význam je překážka, úskalí. Čtvrtý význam je moře. A tak to pokračuje do deseti, dvanácti a kdo ví, třeba nekonečna významů.“

„Ty je všechny znáš?“ „Znám některé z nich, ale abych uměl přesně vyložit, co ten přístroj

ukazuje, potřeboval bych k tomu knihu. Viděl jsem ji, vím, kde je, ale nemám ji.“

„K tomu se vrátíme,“ rozhodl John Faa. „Teď nám vysvětli, jak se s tím zachází.“

„Tyhle tři ručičky se dají nastavit,“ ukazoval Farder Coram, „a s jejich pomocí položíš otázku. Tri symboly stačí, aby ses zeptal na cokoli, právě proto, že v sobě obsahují tolik vrstev. Jakmile sestavíš otázku, začne se otáčet ta čtvrtá ručička a ze symbolů, na které ukáže, se dá vyčíst odpověď.“

„Ale jak ten přístroj pozná, který význam máš na mysli, když kladeš otázku?“ zeptal se John Faa.

„Sám o sobě nepozná nic. Funguje to jen tehdy, když tazatel soustředěně myslí na význam, o který mu jde. To ovšem znamená, že všechny ty významy musí znát, a to jich je přinejmenším tisíc, možná o hodně víc. Krom toho musí umět udržet je v mysli, ale v klidu, bez netrpělivosti, aniž by naléhal na odpověď. Prostě jen sleduje, kterých symbolů se ručička dotýká, a jakmile opíše celý kruh, ví, co chtěl vědět. Viděl jsem to u jednoho mudrce z Uppsaly, ale to bylo jedinkrát, kdy jsem na podobný přístroj narazil. Víš ty vůbec, jak vzácnou věc máš?“

„Pan rektor říkal, že jich je na světě jen šest,“ vzpomněla si Lyra. „Ať je to kolik chce, moc jich nebude.“

117

„A zatajila jsi ho před paní Coulterovou, jak ti pan rektor nařídil?“ zeptal se John Faa.

„Ano. Ale její daemon chodil ke mně do pokoje a jsem si skoro jistá, že ho našel.“

„Aha. No dobrá, Lyro, nevím, jestli se někdy dozvíme celou pravdu, ale pokud můžu soudit, odhadoval bych, že to bylo nějak takhle. Lord Asriel rektorovi uložil, aby se o tebe staral a měl se na pozoru, aby se k tobě nedostala tvoje matka. A ten se nějakých deset nebo kolik let jeho příkazy do puntíku řídil. Pak ovšem vlivní přátelé pomohli paní Coulterové založit Absoluční výbor, proč, to přesně nevíme, a ona tím pádem získala v jistých ohledech vliv srovnatelný s tím, jaký má v jiných aspektech lord Asriel. Čili tu máme tvoje rodiče – oba mají významné postavení, oba jsou ctižádostiví, a rektor Jordánské koleje mezi nimi ve tvém zájmu udržuje jakous takous rovnováhu.

Zároveň má ale jako rektor na starosti stovky dalších věcí, v první řadě blaho koleje a úroveň vzdělání, které poskytuje. To znamená, že ve chvíli, kdy by měl nějaký vliv zvenčí kolej ohrozit, musí podniknout náležité kroky. A církev, Lyro, vládne poslední dobou čím dál silnější rukou. Každou chvíli zasedají koncily pro to či ono a proslýchá se dokonce, pánbu nás netrestej, že by se měl obnovit inkviziční úřad. Je to složitý tanec mezi vejci a záleží na rektorovi, jak v něm obstojí. Nesmí dopustit, aby se Jordánská kolej znelíbila církvi, protože v tu chvíli by s ní byl konec.

Zároveň má ale zodpovědnost za tebe, děvče, a jak víme od Bernieho Johansena, nestaral se o tebe jen z povinnosti. Rektor i všichni scholáři na Jordánské koleji tě měli rádi jako vlastní dítě. Pro tvoje bezpečí by udělali první poslední, nejen proto, že to slíbili lordu Asrielovi, ale především kvůli tobě. Z toho plyne, že pokud tě pan rektor nechal jít s paní Coulterovou, ačkoli se lordu Asrielovi zavázal, že to nedopustí, musel být přesvědčený, že u ní budeš ve větším bezpečí, než kdybys zůstala na koleji, i když se nám to může jevit jinak. A jestli měl v úmyslu otrávit lorda Asriela, musel mít za to, že se jeho bádání ubírá směrem, který celou kolej ohrožuje, a možná nejen kolej, ale i nás nebo dokonce celý svět. Podle mého názoru je rektor ve své funkci nucený ke strašlivému rozhodování. Ať udělá cokoli, nevyhnutelně někomu

118

uškodí, ale přesto je tu naděje, že pokud udělá správnou věc, budou ty škody o něco málo menší, než kdyby se rozhodl špatně. Chraň pánbu, abych někdy musel stát před podobnou volbou.

Když tedy došlo na to, že tě musel nechat odejít, dal ti tenhle vykladač symbolů a nakázal ti, ať ho chráníš jako oko v hlavě. Nejde mi ale do hlavy, k čemu by ti podle něj měl být dobrý, když s ním neumíš zacházet. Namouduši si neumím představit, co od toho čekal.“

„Říkal, že ten alethiometr univerzitě před lety věnoval lord Asriel,“ snažila se Lyra rozpomenout. „Chtěl k tomu ještě něco dodat, ale pak někdo zaklepal na dveře a přerušil ho. Napadlo mě, že mě možná chtěl varovat, abych ho neukazovala ani jemu.“

„Anebo přesně naopak,“ namítl John Faa. „Jak to myslíš, Johne?“ zeptal se Farder Coram. „Třeba chtěl Lyru požádat, aby ten přístroj lordu Asrielovi vrátila,

mohl to myslet jako omluvu za to, že ho chtěl otrávit. Možná došel k názoru, že ze strany lorda Asriela už žádné nebezpečí nehrozí. Nebo že z toho přístroje vyčte nějakou moudrou radu a upustí od svých záměrů. A jestli je teď ve vězení, třeba by mu ten přístroj mohl nějak dopomoct ven. Každopádně bude nejlepší, když si ho zase vezmeš ty, Lyro, a budeš ho dál opatrovat. Dokázala ses o něj postarat dost dlouho, abych si nemusel dělat starosti, když ti ho svěřím. Někdy časem se s ním ale dost možná budeme chtít poradit a v tom případě se na tebe obrátíme.“

Znovu přístroj zabalil do sametu a posunul balíček po desce stolu k Lyře. Měla sice na jazyku desítky otázek, ale znenadání ji přepadl ostych před tímhle mohutným chlapíkem, jehož pronikavé, laskavé oči se na ni dívaly z houštiny vrásek ve tváři.

Jednu otázku si ale přece jen nemohla odpustit. „Kdo byla ta Romunka, která se o mě starala, když jsem byla

miminko?“ „Přece matka Billyho Costy, to dá rozum. Nic ti neřekla, protože

jsem jí to zapověděl, ale dobře ví, o čem si tady teď povídáme a že už jsou všechny tajnosti venku.

A teď uděláš nejlíp, když se k ní vrátíš. Vsadím se, děvče, že budeš mít co dělat, než si to všechno přebereš. Za tři dny se bude konat další

119

stahování a tam se domluvíme, co a jak. Tak buď zatím hodná, Lyro, a dobrou noc.“

„Dobrou noc, lorde Faa. Dobrou noc, Fardere Corame,“ popřála jim zdvořile. Jednou rukou shrábla alethiometr ze stolu a přitiskla si ho na prsa a do druhé popadla Pantalaimona.

Oba muži se na ni vlídně usmáli. Za dveřmi jednací místnosti už na ni čekala máti Costová, a jako by od Lyřina narození neuplynul ani den, popadla ji do své mohutné náruče, vtiskla jí polibek a odnesla ji až do postele.

120

8

ZKLAMÁNÍ

Lyra si musela srovnat v hlavě, co pro ni tahle nová verze vlastního života vlastně znamená, a to nebyla práce na den. Jedna věc byla představit si lorda Asriela jako vlastního otce, ale přijmout paní Coulterovou v roli matky zdaleka nebylo tak snadné. Ještě před pár měsíci by byla bez sebe radostí; i

to si uvědomovala a mátlo ji to tím víc. Ale nebyla by to ani ona, kdyby nad tím dumala příliš dlouho.

Přednější bylo město v bažinách, které musela prozkoumat, a spousty romunských dětí, na které bylo zapotřebí udělat dojem. Než minuly tři dny do dalšího stahování, naučila se mistrně (přinejmenším podle vlastního názoru) zacházet s bidlem na odstrkování a dala dohromady partičku uličníků, kteří se nemohli nabažit historek o jejím báječném, nespravedlivě vězněném tatínkovi.

„A pak tohohle tureckýho velvyslance pozvali na večeři na Jordán a představte si, že měl od samotnýho sultána nařízeno, aby mýho tátu zabil. Měl na ruce prsten s takovým dutým drahokamem a v něm měl schovanej jed. A když se pak podávalo víno, naklonil se v jednu chvíli nad tátovu sklenici a ten jed mu do ní vysypal. Udělal to děsně rychle, nikdo jinej si toho nevšimnul, ale –“

„Co to bylo za jed?“ skočila jí do řeči jakási holčička s hubenou tvářičkou.

„Jed z jednoho hada, co žije jen v Turecku,“ vymýšlela si Lyra pohotově. „Chytá se tak, že u jeho díry hrajou na píšťalu, a když vyleze ven, hoděj mu houbu namočenou v medu. Had se do ní zakousne,

121

uvízne zubama v medu a oni ho pak chytnou a všechen jed z něj vydojej. Každopádně můj táta si všimnul, co ten Turek udělal, a povídá: ‚Pánově, navrhuji, abychom si teď připili na přátelství a spolupráci mezi Jordánskou kolejí a kolejí ve Smyrně,‘ – odtamtud totiž byl ten velvyslanec. ‚A na důkaz dobré vůle,‘ povídá ještě táta, ‚si vyměníme poháry a vypijeme je do dna.‘

Tím pádem byl velvyslanec nahranej. Odmítnout přípitek nemohl, protože by to byla smrtelná urážka, a vypít to víno taky ne, poněvadž bylo otrávený. Zblednul jak stěna a na místě se svalil jako špalek, přímo tam u stolu. Jenže když se probral, všichni tam ještě seděli, koukali na něj a čekali, co udělá. Takže mu nezbejvalo než vypít to víno, nebo kápnout božskou.“

„A co teda udělal?“ „Vypil ho. Trvalo celejch pět minut, než umřel, a trpěl při tom jako

zvíře.“ „Tys to viděla na vlastní oči?“ „Ne, protože k čestný tabuli holky nesměj. Ale viděla jsem ho

potom, když ho vystavili před pohřbem. Kůži měl scvrklou jak křížalu a oči mu div nevylezly z hlavy. Museli mu je zatlačit zpátky do důlků…“

A tak dále. V krajích za hranicemi Slatin zatím policie obcházela stavení,

prohledávala půdy a přístřešky, kontrolovala doklady a vyslýchala každého, kdo údajně viděl světlovlasé děvčátko, a přímo v Oxfordu probíhalo pátrání ještě zuřivěji. Jordánskou kolej pročesali až po ty nejzapadlejší zaprášené komory a nejtemnější sklepy, a stejně tak Gabrielovu kolej a kolej svatého Michaela, a ustali v úmorném pátrání teprve tehdy, když představení škol sepsali společnou stížnost, v níž se dovolávali odvěkých práv univerzity. K Lyře ale ozvuky hledání její osoby doléhaly pouze v podobě ustavičného bzučení plynových motorů vzducholodí, jež neúnavně křižovaly oblohou. Vidět je nebylo, protože nebe halily nízké mraky a vzducholodě musely podle předpisů dodržovat nad Slatinami stanovenou výšku, ale kdo mohl vědět, jak rafinovanými průzkumnými přístroji jsou vybavené? Pro jistotu se držela ve skrytu, kdykoli je zaslechla, nebo schovala nápadně světlé vlasy pod pogumovaným rybářským kloboukem.

122

Máti Costová musela Lyře dopodrobna líčit všechno, co se seběhlo po jejím narození, a ona si z jednotlivých detailů spřádala ve svých představách barvitý goblén s výjevy ještě barvitějšími a propracovanějšími, než měly čistě vymyšlené příběhy. Znovu a znovu pak v duchu prožívala útěk z chatrče, skrývání ve skříni, příkré zvolání mužského hlasu, řinčení mečů –

„Mečů? Co to povídáš, holka bláznivá?“ vrtěla hlavou máti Costová. „Pan Coulter měl pistoli a lord Asriel mu ji vyrazil z ruky, načež ho další ranou složil na zem. Pak bylo slyšet dva výstřely. To se divím, že si to nepamatuješ, i když jsi byla tak maličká. Ten první vypálil Edward Coulter, protože stačil svou pistoli znovu sebrat a vystřelit, jenže lord Asriel mu ji vyrval z ruky podruhý a obrátil ji proti němu – to byla ta druhá rána. Střelil ho přímo mezi oči, až se mu mozek rozletěl dočista ven. A pak, dočista kliďánko, jako by se nic nestalo, povídá: ‚Vylezte, paní Costová, a dejte mi tu malou‘, protože ty jsi vřískala jako by tě na nože brali a tvůj daemon jakbysmet. Lord Asriel tě vzal do náruče, houpal tě a pak si tě vysadil na ramena a promenoval se nahoru dolů, i když tam ta mrtvola pořád ještě ležela, ale on byl v tom nejlepším rozmaru. Nechal si přinýst víno a pak mi nařídil, ať vytřu podlahu.“

Když si celou historku vyslechla počtvrté, byla už Lyra pevně přesvědčená, že si to všechno pamatuje, dokonce se sama vytasila s podrobnostmi, jako byla barva kabátu pana Coultera nebo plášťů a kožichů, které visely ve skříni, kde se s chůvou schovávala. Máti Costová se jen smála.

Kdykoli se ocitla o samotě, vytáhla Lyra alethiometr a studovala ho stejně vytrvale, jako si milenec prohlíží podobiznu milované. Tak každý ten obrázek prý má několik významů, říkal Farder Coram? To by v tom byl čert, aby na ně nepřišla sama. Je přece dcera lorda Asriela!

Podle návodu Fardera Corama se pokusila soustředit na tři náhodně zvolené symboly. Nastavila ručičky tak, aby na ně ukazovaly a brzy přišla na to, že když při tom drží alethiometr nedbale v dlaních a dívá se na něj obzvlášť ledabylým, líným pohledem, začne se dlouhá ručička pohybovat jednoznačnějším způsobem. Místo aby těkala po ciferníku sem tam, jak se jí zlíbí, začala plavně klouzat z jednoho obrázku na druhý. Někdy se zastavila na třech, jindy na dvou, někdy na pěti nebo

123

více symbolech, a i když Lyra netušila, co to znamená, naplňovala ji tahle činnost hlubokým, uklidňujícím uspokojením, jaké ještě v životě nepoznala. Pantalaimon se krčil nad ciferníkem spolu s ní, někdy v podobě kočky, jindy myši, a otáčel hlavu po ručičce. Jednou nebo dvakrát před nimi dokonce na letmý okamžik vyvstal jakýs takýs smysl, jako by skrze mraky znenadání prorazil paprsek slunce a osvítil majestátní linii mohutných kopců kdesi v dálce – měli pocit čehosi nadmíru vzdáleného a dosud netušeného. Lyry se v těch zřídkavých okamžicích zmocňovalo stejně pronikavé vzrušení, jaké v ní odmalička vyvolávala jakákoli zmínka o severu.

Smluvené tři dny rychle uplynuly v činorodém ruchu jak na člunech, tak v Zaalu, a přišel večer druhého stahování. Síň se zaplnila ještě víc než při předchozím sněmu, jakkoli nepředstavitelné se to mohlo zdát. Lyra a Costovi přišli tentokrát včas, aby si stihli zabrat místa vpředu, a jakmile bylo v mihotavém světle lamp zřejmé, že je sál plný do posledního místečka, vystoupil na vyvýšené pódium John Faa a Farder Coram a bok po boku se usadili za připravený stůl. John Faa ani nemusel přítomné gestem žádat o klid, stačilo, aby položil velké dlaně na stůl a zadíval se na shromážděný dav a všechen šum rázem utichl.

Na pódium vystoupil statný muž s černým plnovousem a položil na stůl těžký pytel.

„Tady je naše zlato,“ řekl. „A nabízíme třicet osm mužů.“ „Díky, Nicholasi,“ pokývl John Faa a Farder Coram si číslo

poznamenal. Muž ustoupil do pozadí pódia a John Faa předvolal druhého a po něm další. Jeden po druhém přistoupili ke stolu, odložili na něj pytel a oznámili počet mužů, které dali dohromady. Costové patřili k rodině Stefanských a Tony byl pochopitelně jeden z prvních, kdo se přihlásili. Lyra si všimla, jak jeho jestřábí daemon přešlápl z nohy na nohu a rozevřel křídla, když na stůl před Johna Faa přibyly peníze Stefanských doprovázené příslibem třiadvaceti dobrovolníků.

Jakmile stály na pódiu hlavy všech šesti rodin, ukázal Farder Coram svoje poznámky Johnu Faa a ten se postavil, aby se znovu ujal slova.

„Přátelé, shromáždili jsme sílu sto sedmdesáti mužů a já vám s hrdostí skládám své díky. Co se zlata týká, jeho váha mě nenechává na

124

pochybách o tom, že jste všichni sáhli do svých truhlic pořádně hluboko a i za to vám ze srdce děkuji.

Náš další postup bude následující. Najmeme loď, kterou doplujeme na sever, najdeme děcka a osvobodíme je. Dá se předpokládat, že se to neobejde bez boje. Nebude to poprvé ani naposledy, ale dosud nikdy jsme nestáli proti únoscům dětí, budeme muset osvědčit mimořádnou vynalézavost. Rozhodně se ale nevrátíme bez našich dětí. Copak, Dirku Vriesi?“

Jeden ze shromážděných mužů se zvedl. „Lorde Faa, víte, proč ty naše děcka unášej?“

„Proslýchá se, že jde o jakousi teologickou záležitost. Dělají prý jakési pokusy, ale o jejich povaze nic bližšího nevíme. Po pravdě řečeno ani nevíme, jestli těm dětem nějak škodí. Ale ať je to jak chce, v dobrém nebo ve zlém, nikdo nemá právo vyrvat děcko pod rouškou noci ze srdce jeho rodiny. Ano, Raymonde van Gerrite?“

Povstal muž, který mluvil už na prvním shromáždění. „Tamta malá, lorde Faa, jak jste říkal, že ji hledají, sedí dneska v přední řadě. Doneslo se mi, že lidem v okolí Slatin kvůli ní převracejí domy vzhůru nohama. Doneslo se mi, že zrovna dneska se v parlamentu jedná o zrušení našich odvěkých privilegií, a to všechno kvůli tomuhle děcku. Ano, přátelé,“ pokračoval, zatímco to v sále zašumělo udiveným šepotem, „chystají se přijmout zákon, který by skoncoval s naším právem volného přístupu na Slatiny. Proto se tě teď ptám, lorde Faa: kdo je to dítě, kvůli kterému nás má potkat taková újma? Romunka to není, pokud vím. Proč se máme vystavovat nebezpečí kvůli děcku odněkud ze souše?“

Lyra zvedla oči k mohutné postavě Johna Faa. Srdce jí bušilo tak divoce, že stěží slyšela začátek jeho odpovědi.

„Jen to řekni na rovinu, Raymonde, nestyď se,“ pravil. „Podle tebe máme to dítě vydat tomu, před kým uteklo, nemám pravdu?“

Muž zůstal neústupně, zakaboněně stát, ale neřekl nic. „No dobře, možná si to myslíš, možná ne,“ pokračoval John Faa.

„Ale jestli někdo z vás potřebuje důvod, proč udělat dobrý skutek, pomyslete na tohle. Tahle maličká je dcera samotného lorda Asriela. Pro ty, kdo snad zapomněli, připomínám, že to byl právě on, kdo se u Turka přimluvil za život Sama Broekmana. Lord Asriel povolil romunským

125

člunům volný pohyb po průplavech na jeho panství a jedině díky jemu neprošel v parlamentu zákon o vodních cestách, z čehož nám dodnes plynou četné výhody. Lord Asriel čelil v třiapadesátém roce ve dne v noci povodním a dvakrát skočil do vody, aby zachránil malou Ruud a Nellii Koopmanovy. Na to všechno jsi zapomněl? Měl by ses stydět.

Právě tohohle lorda Asriela teď drží v zapadlých, temných končinách uprostřed severské pustiny, je zajatcem v pevnosti Svalbard. Chceš, abych ti připomněl, co za tvory ho tam hlídá? Jeho malá dcerka je v naší péči a Raymond van Gerrit by ji beze všeho vydal úřadům jen proto, abychom měli klid. Je to tak, Raymonde? Postav se a odpověz.“

Ale Raymond van Gerrit se už svezl zpátky na sedadlo a nic na světě by ho nepřimělo znovu se zvednout. V síni se zvedl rozhořčený šum a syčení. Lyra dobře věděla, jak strašně se Raymond musí stydět, ale zároveň ji hřála nesmírná pýcha na jejího statečného otce.

John Faa se obrátil k ostatním mužům na pódiu. „Nicholasi Rokeby, tobě dávám za úkol, abys našel loď a ujal se při

plavbě jejího velení. Adame Stefanski, ty se postaráš o výzbroj a munici a budeš naším velitelem v boji. Rogere van Poppele, ty dohlédneš na ostatní výstroj a zásoby, od jídla po teplé oblečení. Ty, Simone Hartmanne, budeš pokladníkem a poneseš zodpovědnost za náležité rozdělení všeho zlata. Benjamine de Ruytere, tebe pověřuji výzvědami. Potřebujeme ještě zjistit řadu důležitých informací – to bude tvůj úkol a budeš podávat hlášení Farderu Coramovi. Michaeli Canzono, ty budeš zodpovídat za hladkou spolupráci mezi prvními čtyřmi veliteli a budeš podávat hlášení mně. Budeš mým zástupcem, a kdybych zemřel, nastoupíš na moje místo.

Vyslechli jste moje pokyny, vydané podle dávného obyčeje, a pokud s nimi někdo z vás nesouhlasí, může otevřeně promluvit.“

Po chvíli vstala jakási žena. „Lorde Faa, copak s sebou neberete na tuhle výpravu žádnou

ženskou, která by se o ty děcka uměla postarat, až je najdete?“ „Ne, Nell. Už tak budeme mít málo místa. Jestli ty děti osvobodíme,

bude jim s námi i tak mnohem líp než tam, kde jsou teď.“

126

„Ale co když se ukáže, až je najdete, že abyste se k nim dostali, potřebujete ženskou, která by se převlíkla za strážnou nebo ošetřovatelku nebo tak něco?“

„Na to jsem nepomyslel,“ připustil John Faa. „Po shromáždění to v poradní místnosti zevrubně projednáme, to ti slibuju.“

Žena se posadila a povstal jeden z mužů. „Říkal jste, lorde Faa, že lorda Asriela drží v zajetí. Máte v plánu

osvobodit i jeho? Protože jestli ano a jestli ho střeží medvědi, jak jsem vyrozuměl, nebude na to sto sedmdesát mužů stačit. Lord Asriel je sice starý přítel, ale těžko po nás může někdo chtít, abychom zacházeli do takových krajností.“

„Nemýlíš se, Adriane Barksi. Moje představa byla nastražit všechny smysly a zařídit se podle toho, co nového se nám nahoře na severu podaří zjistit. Možná pro něj budeme moct něco udělat, možná ne, ale spolehni se, že nehodlám použít muže ani zlato, které jste mi svěřili, k jinému účelu, než na jakém jsme se shodli, totiž najít děti a přivézt je zpátky domů.“

Zvedla se další žena. „Lorde Faa, nikdo netuší, co tam Vrahouni s našimi dětmi dělají.

Slyšeli jsme nejrůznější zvěsti, ze kterých člověku vstávají vlasy hrůzou. Slyšeli jsme o dětech bez hlavy, o dětech rozkrojených vejpůl a zase sešitých a o ukrutnostech tak strašlivých, že je tu ani nechci zmiňovat. Nechci nikoho strašit, ale slyšeli jsme o tom všichni a já bych ráda, abychom si v tom udělali jasno. Jestli zjistíte, že se tam něco z těch hrůz skutečně dělo, lorde Faa, pevně věřím, že ty nešťastné děti po zásluze pomstíte. Doufám, že nedovolíte, aby vám myšlenky na milosrdenství a dobrotu zadržely ruku, ale že udeříte ze všech sil a zasáhnete samo srdce celé té ďábelské lotroviny. A jsem přesvědčená, že mluvím jménem všech matek, co je Vrahouni připravili o děti.“

Zatímco si sedala, ozývalo se po celém sále hlasité přizvukování a přítomní souhlasně přikyvovali.

John Faa počkal, až se hluk utiší, a pak odpověděl. „Moji ruku, Margaret, nezadrží nic než mé vlastní uvážení. Kdybych

snad neudeřil na severu, bude to jen proto, abych s o to větší silou uhodil na jihu. Úder, který dopadne o den dřív, je stejně špatný jako ten,

127

který se mine cílem o stovky mil. Vím, že tvoje slova pramení z upřímného hněvu. Ale kdybychom se poddali hněvu, přátelé, dopustíme se právě toho, před čím jsem vás vždycky varoval: postavíme uspokojení vlastních pocitů nad úkol, který máme před sebou. Naše práce je jasná: nejdřív osvobodit, teprve pak trestat. Nejde o to ukojit touhu po pomstě. Naše pocity nejsou důležité. Pokud osvobodíme děti, ale nepodaří se nám vypořádat se s Vrahouny, i tak svůj hlavní úkol splníme. Ale pokud se zaměříme především na pomstu a necháme si proto ujít příležitost zachránit děti, znamená to, že jsme selhali.

Můžeš se ale spolehnout, Margaret, že až přijde čas trestat, udeříme na ně takovou silou, že jejich srdce ochabnou bázní a opustí je všechna síla. Zničíme je a zašlapeme, zlomíme a rozdrtíme, rozcupujem na tisíce cárů, a co zbyde, roznesou větry do čtyř stran světa. Moje válečná palice touží po krvi, přátelé. Naposledy ji ochutnala, když jsem na kazašských pláních srazil toho tatarského vojevůdce, od té doby visí v mém člunu, odpočívá a sní. Už teď k ní vítr od severu přináší závan krve. Včera v noci ke mně promluvila, stěžovala si na žízeň a já řekl: ‚Už brzy se dočkáš, děvče, už brzy.‘ Margaret, dělej si stovky jiných starostí, ale nemusíš se bát, že by Johnu Faa natolik změklo srdce, že by nedokázal udeřit, až přijde ta pravá chvíle. Ovšem k té chvíli musíme dospět uvážlivě, ne v hněvu.

Chce ještě někdo něco říct? Mluvte po libosti.“ Nikdo další se ale neozval a John Faa tedy sáhl po zvonci

oznamujícím konec sněmu a rázně zazvonil, až se zvuk hlasitě rozlehl po celém sále a rozechvěl trámy pod stropem.

Pak se spolu s ostatními muži odebral do jednací místnosti. Lyra si připadala trochu zklamaná. Jak to, že ji tam nepozvali také? Tony se zasmál.

„Teď musej všechno naplánovat,“ vysvětlil jí. „Ty jsi svůj úkol splnila, Lyro. Ostatní nech na Johnu Faa a radě.“

„Ale já ještě neudělala vůbec nic!“ namítala Lyra, když se neochotně vlekla za ostatními po dlážděné cestě k molu. „Akorát jsem utekla od paní Coulterový. Tohle je teprve začátek. Já chci taky na sever.“

„Víš co?“ snažil se ji Tony rozveselit. „Přivezu ti odtamtuď mroží kel, uvidíš.“

128

Lyra se zamračila a Pantalaimon se utěšoval alespoň tím, že se na Tonyho daemona šklíbil jako opice, ale jestřáb jen opovržlivě přivřel tmavé oči. Na molu se Lyra připojila ke svým novým kamarádům a společně se bavili tím, že nad temnou hladinou rozvěsili na provazech lucerny, aby vylákali z hlubin ryby s vypouklýma očima, a pak po nich bez úspěchu bodali zaostřenými klacíky.

Myšlenkami ale byla u Johna Faa v poradní místnosti, takže zanedlouho neodolala a znovu se vydala dlážděnou cestou k Zaalu. V okně jednací místnosti se svítilo. Bylo natolik vysoko, že neviděla dovnitř, ale hlasy mužů k ní tlumeně doléhaly až ven.

Došla tedy ke dveřím a odhodlaně na ně pětkrát zabušila. Hlasy zmlkly, bylo slyšet zaskřípění židle po podlaze a pak se dveře otevřely a vlhké schody před nimi zalilo měkké světlo petrolejové lampy.

„Copak je?“ zeptal se muž, který přišel otevřít. Za jeho zády bylo vidět ostatní kolem stolu, na němž ležely úhledně

vyrovnané pytle se zlatem, papíry a pera, skleničky a džbánek žinu. „Chci jet na sever,“ oznámila Lyra tak, aby ji všichni slyšeli. „Chci

jet s vámi, abych vám pomohla ty děti vysvobodit. Rozhodla jsem se, že to udělám, už když jsem utekla od paní Coulterové. A vlastně ještě před tím jsem chtěla zachránit Rogera, kuchtíka z Jordánu, co ho Vrahouni unesli. Vyznám se v navigaci, umím měřit anbaromagnetické napětí polární záře, vím, které části polárního medvěda se dají a nedají jíst a vůbec umím spoustu dalších užitečných věcí. Představte si, jak byste litovali, kdybyste někde na severu zjistili, že mě potřebujete, a já bych přitom zůstala tady. Jak říkala ta paní, že se vám může hodit nějaká ženská, tak stejně dobře můžete potřebovat dítě. Člověk nikdy neví. Tak povídám, že byste mě měli vzít s sebou, lorde Faa, a omlouvám se, že jsem vás vyrušila při poradě.“

To už byla uvnitř místnosti a upíraly se na ni pohledy všech mužů a jejich daemonů. Někteří ji sledovali pobaveně, jiní podrážděně, ale ona měla oči jen pro Johna Faa. Pantalaimon jí seděl v náručí v podobě divoké kočky a oči mu zeleně planuly.

„Lyro,“ odpověděl jí John Faa, „nepřichází v úvahu, že bys jela s námi, nedělej si marné naděje. Hezky tu zůstaneš, budeš pomáhat máti Costové a držet se stranou všeho nebezpečí. Nic víc od tebe nechceme.“

129

„Ale já už skoro umím zacházet s alethiometrem. Jde mi to čím dál líp. To by se vám přece hodilo. Docela určitě to budete potřebovat.“

John Faa zavrtěl hlavou. „Ne,“ řekl. „Já vím, jak ráda bys jela na sever, ale jsem přesvědčený,

že ani paní Coulterová neměla v úmyslu tě tam vzít. Jestli chceš vidět sever, musíš počkat, až budou tyhle potíže za námi. A teď už běž!“

Pantalaimon tiše zasyčel, ale vtom se z opěradla židle vznesl daemon Johna Faa a rozletěl se na širokých černých křídlech k nim, ne výhružně, spíš jako by jim chtěl připomenout, co se sluší a patří. Lyra se otočila na patě a vrána jí hladce proletěla nad hlavou a zamířila zpátky k Johnu Faa. Vyšli ven a dveře za nimi rázně zaklaply.

„A stejně pojedeme,“ špitla Lyra Pantalaimonovi. „Ať nám v tom někdo zkusí zabránit. Pojedeme s nima a basta!“

130

9

ŠPEHOVÉ

V následujících dnech vymyslela Lyra desítky plánů a zase je netrpělivě zavrhla. Všechny se v podstatě omezovaly na to, že se někde schová, jenže copak je na obytném člunu něco takového možné? K samotné plavbě bude samozřejmě

zapotřebí pořádná loď, kde, jak si domýšlela z různých historek, bude úkrytů habaděj – v záchranných člunech, v podpalubí nebo v nádní, či jak tomu lodníci říkali, jenže to by se nejdřív musela na tu loď dostat, a po vodních cestách vedoucích ze Slatin umějí cestovat jedině Romuni.

Navíc i kdyby se jí tak či onak povedlo dostat se na pobřeží, co když se schová na špatné lodi? To by se vážně povedlo, zalézt do záchranného člunu a probudit se na cestě do Horní Brazílie.

K tomu všemu kam se podívala, probíhaly ve dne v noci horečné přípravy na tuhle zapovězenou plavbu. Pletla se pod nohama Adamu Stefanskému, když vybíral z dobrovolníků bojovníky do svého oddílu, a mořila Rogera van Poppela nekonečnými návrhy, jaká výstroj bude zapotřebí. Nezapomněl na sněžné brýle? A jestlipak ví, kde se seženou nejlepší mapy Arktidy?

Ze všeho nejvíc by se jí líbilo pomáhat Benjaminu de Ruyterovi, který měl na starosti výzvědy, jenže ten se v tichosti vytratil ještě před rozbřeskem den po druhém sněmu a nikdo pochopitelně neměl tušení, kam šel a kdy se vrátí. Namísto něj se tedy Lyra upnula na Fardera Corama.

„Já myslím, že bych vám mohla být opravdu užitečná, Fardere Corame,“ oznámila mu, „protože o Vrahounech nejspíš vím víc než

131

kdokoli jiný. Vždyť jsem k nim málem sama patřila. Dost možná mě budete potřebovat, abyste rozuměl zprávám, které přinese pan de Ruyter.“

Farderu Coramovi přišlo sveřepé, zoufale umanuté holčičky líto, takže ji neposlal pryč. Místo toho si s ní povídal, vyslechl si její vzpomínky na Oxford a na paní Coulterovou a přihlížel, když se pokoušela porozumět alethiometru.

„Kde je ta kniha, co se v ní vykládají všechny ty symboly?“ zeptala se ho jednou.

„V Heidelbergu,“ odpověděl. „A to je na světě jen jedna?“ „Možná jich je víc, ale já viděl jen tuhle.“ „V Bodleyově knihovně v Oxfordu ji určitě mají taky,“

poznamenala. Daemon Fardera Corama Lyře přímo učaroval – krásnějšího nikdy

neviděla. Pantalaimon byl v kočičí podobě střapatý, hubený, nevzhledný kocour, kdežto Sofonax, jak se Coramova kočka jmenovala, měla zlaté oči a hustou měkkou srst. Byla dvakrát větší než obyčejná kočka a neskonale elegantní. Ve svitu slunce hrál její kožich tolika odstíny temně i světle hnědé, okrové, oříškové, skořicové, zlaté a mahagonové, že je Lyra ani nedokázala všechny pojmenovat. Tuze ráda by si tu hebkou srst pohladila nebo do ní zabořila tvář, ale nic takového samozřejmě neudělala, protože dotknout se cizího daemona bylo hulvátství nejhrubšího zrna. Daemoni sami se mohli navzájem dotýkat beze všeho, mohli se dokonce i poprat, ale pravidlo zakazující kontakt člověka s daemonem měli všichni tak hluboko pod kůží, že se ani v zápalu bitvy nestalo, aby bojovník sáhl na nepřítelova daemona. Něco takového bylo naprosto nemyslitelné. Lyra si ani nevzpomínala, že by jí to někdo musel vysvětlovat, prostě to věděla, stejně jako instinktivně poznala, že zkažený žaludek je špatná věc a pohodlná postel dobrá. Ačkoli tedy Sofonaxinu srst nesmírně obdivovala a představovala si, jaká asi je na omak, nikdy se nepokusila si ji pohladit a byla si jistá, že to ani nikdy neudělá.

Sofonax byla statná, zdravá a krásná, pravý opak strhaného, vetchého Fardera Corama. Lyra nevěděla, jestli je nemocný nebo jestli ho kdysi

132

ochromilo nějaké strašlivé zranění, ale nemohl chodit bez pomoci dvou holí a bez ustání se třásl jako osikový list. Mysl ale měl bystrou a pronikavou a Lyra si ho brzy oblíbila, protože se s ní dělil o své četné vědomosti a dokázal ji nenápadně, ale pevně navádět správným směrem.

„Co znamenají ty přesýpací hodiny?“ zeptala se jednoho slunného rána, když se v kabině jeho lodi skláněla nad alethiometrem. „Pořád to na ně ukazuje.“

„Když se pořádně podíváš, u většiny symbolů najdeš nějaké vodítko. Co je ta maličká věc nakreslená nad nimi?“

Lyra se zahleděla na obrázek pozorněji. „To je lebka!“ „Tak co by to podle tebe mohlo znamenat?“ „Smrt… Je to smrt?“ „Správně. Takže z řady významů u přesýpacích hodin ti vychází

smrt. To je ovšem až druhý význam, první je čas.“ „Víte, čeho jsem si všimla, Fardere Corame? Ta ručička se na nich

zastaví, až když obíhá dokola podruhé. Při prvním kole se jenom tak trochu zachvěje a při druhém se zastaví. Znamená to teda, že platí ten druhý význam?“

„Nejspíš ano. Na co ses ptala, Lyro?“ „Říkala jsem si…“ zarazila se, protože teprve teď si uvědomila, že

skutečně bezděky položila otázku. „Vybrala jsem tyhle tři obrázky, protože… Myslela jsem na pana de Ruytera, jak je daleko se svými výzvědami a tak vůbec, tak jsem spojila hada, tenhle tyglík a včelí úl, a –“

„Proč zrovna tyhle tři symboly?“ „Napadlo mě, že had je mazaný, a to je správný špión taky, tyglík že

by mohl znamenat něco jako vědomosti, co člověk musí něco jako přetavit, a úl nejspíš bude pilná práce, protože včely jsou přece strašně pilné. Takže vědomosti, které člověk získá pilnou prací a mazaností, a to je přesně to, co dělá špión. Tak jsem na ně ukázala a v duchu jsem položila tuhle otázku a ručička se zastavila na smrti… Fardere Corame, myslíte, že to vážně takhle funguje?“

133

„Určitě to funguje, Lyro. Ale nevíme, jestli si tu odpověď vykládáme správně. Porozumět tomuhle přístroji vyžaduje zkušenost a cit, a já si nejsem jistý –“

Než stačil domluvit, ozvalo se naléhavé zaklepání a dovnitř vešel jakýsi mladík.

„Promiňte, Fardere Corame, ale zrovna se vrátil Jakob Huismans a je šeredně zraněný.“

„Ten přece vyrážel s Benjaminem de Ruyterem,“ řekl Farder Coram. „Co se stalo?“

„Zatím nepromluvil,“ pokrčil rameny mladík. „Radši pojďte, Fardere Corame, poněvadž moc dlouho nevydrží. Má vnitřní krvácení.“

Farder Coram a Lyra si vyměnili polekané, užaslé pohledy, ale v příští chvíli se už Farder Coram belhal o holích, co mu síly stačily, a jeho daemon měkce klusal napřed. Lyra, která nemohla zůstat stranou, nedočkavě poskakovala po jeho boku.

Mladík je vedl ke člunu uvázanému u překladiště cukrové řepy a žena v červené flanelové zástěře jim podržela dveře. Farderu Coramovi neušel podezíravý pohled, kterým přejela Lyru od hlavy k patě, a obrátil se k ní: „Paní, nutně potřebujeme, aby ta malá slyšela, co nám Jakob poví.“

A tak je žena nechala projít, postavila se stranou a její veverčí daemon se tiše usadil na dřevěných pendlovkách. Na jednoduchém lůžku ležel pod pestrou sešívanou pokrývkou bledý muž. Tvář měl zalitou potem a pohled skelný a nepřítomný.

„Poslala jsem pro felčara, Fardere Corame,“ ozvala se žena rozechvěle. „Hlavně ať se nerozčiluje, moc vás prosím. Trpí, chudák, jako zvíře. Je to pár minut, co jsme ho přinesli z lodi Petera Hawkera.“

„Kde je Peter teď?“ „Uvazuje člun. To on povídal, ať pro vás vzkážu.“ „Dobře jste udělali. Tak co, Jakobe, slyšíš mě?“ Jakob obrátil oči po Farderu Coramovi, který se posadil na lůžko

sotva na krok od něj. „Zdravím tě, Fardere Corame,“ vypravil ze sebe.

134

Lyra se zadívala na jeho daemona. Byla to fretka a stočená do klubíčka nepohnutě ležela muži u hlavy, ale nespala, protože oči měla otevřené a stejně lesklé a nepřítomné jako muž.

„Co se stalo?“ zeptal se Farder Coram. „Benjamin je mrtvej,“ zněla odpověď. „Je mrtvej a Gerarda chytili.“ Hlas měl zraněný muž chraplavý a dýchal mělce a s námahou. Když

se odmlčel, jeho daemon se s viditelnou bolestí natáhl a olízl mu tvář. Jako by z toho načerpal sílu, muž pokračoval dál: „Chtěli jsme se vloupat na ministerstvo teologie, protože od jednoho z Vrahounů, co jsme chytili, se Benjamin dozvěděl, že je to jejich ústředí, odtamtud že prej dostávaj všechny rozkazy…“

Znovu se odmlčel. „Vy jste chytili nějaké Vrahouny?“ zeptal se Farder Coram. Jakob přikývl a očima ukázal na svého daemona. Nebylo zvykem,

aby daemoni mluvili s jinými lidmi, než ke kterým patřili, ale někdy se to stávalo. Fretka se ujala slova.

„V Clerkenwellu jsme chytili tři a dostali jsme z nich, pro koho pracují, odkud dostávají rozkazy a tak podobně. Nevěděli, kam přesně se ty děti odvážejí, jen že je to někde na sever od Laponska…“

Odmlčela se a několikrát ztěžka zalapala po dechu, až se jí drobný hrudníček zachvíval. Teprve pak mohla mluvit dál.

„Takže ty Vrahouni jim pověděli o ministerstvu teologie a lordu Borealovi a Benjamin rozhodl, že on a Gerard Hook se vloupají na ministerstvo a Frans Broekman s Tomem Mendhamem zatím zjistí, co je zač ten lord Boreal.“

„A udělali to?“ „To nevíme, nevrátili se. Fardere Corame, vypadalo to, jako by o

všem, co podnikneme, věděli ještě dřív, než nás to vůbec napadlo. Franse a Toma nejspíš spolkli zaživa, jen se k lordu Borealovi stačili přiblížit.“

„Pověz mi o Benjaminovi,“ řekl Farder Coram. Neušlo mu, jak Jakobovi při každém nádechu chrčí v hrdle a zavírá oči bolestí.

Jakobův daemon tichounce, láskyplně zakníkal strachy a žena přistoupila o krok blíž a přitiskla si ruce na ústa, ale nepromluvila. Daemon slabounce mluvil dál: „Benjamin, Gerard a my jsme došli k

135

ministerstvu ve White Hallu a našli jsme postranní vchod, kde nikdo nijak zvlášť nehlídal. My zůstali hlídat venku a oni dva oddělali zámek a vlezli dovnitř. Netrvalo ani minutu, když někdo vykřiknul hrůzou, Benjaminův daemon vylít ven, že ať jdeme na pomoc, a zase zmizel uvnitř. Popadli jsme nůž a běželi za nimi, ale byla tam tma jako v pytli, všude kolem se něco mlelo a vřeštělo a míhalo až hrůza, zmatek nad zmatek a my šátrali kolem sebe, ale vtom se nahoře strhla nějaká mela, děsuplný křik a z vysokého schodiště nad námi najednou padá Benjamin a jeho daemon. Snažila se ho udržet, chudinka, tahala ho ze všech sil, ale nebylo to k ničemu, dopadli na kamennou podlahu a na místě bylo po nich.

Po Gerardovi nebylo nikde ani slechu, ale pak jsme shora zaslechli jeho hlas, ukrutně naříkal a my jsme dočista zkameněli hrůzou, nemohli jsme se ani hnout a vtom nás odněkud seshora zasáhnul do ramene šíp a zaryl se až bůhvíkam…“

Daemonův hlásek začal skomírat a raněný muž zasténal. Farder Coram se naklonil dopředu, jemně odhrnul přikrývku a odhalil opeřený konec šípu, zaražený do mužova ramene a pokrytý spečenou krví. Špice a tělo šípu vězely v nebožákově hrudi tak hluboko, že nad kůží vykukovalo sotva šest palců. Lyře se udělalo mdlo.

Venku na molu se ozval dupot a vzrušené hlasy. Farder Coram se napřímil. „Doktor už je tady, Jakobe. Necháme tě

teď odpočívat. Až ti bude líp, promluvíme si pořádně.“ Cestou ke dveřím stiskl ženě rameno. Na molu se Lyra držela

Fardera Corama jako klíště, protože se sem sbíhaly davy lidí, šeptali si mezi sebou a ukazovali na ně. Farder Coram nařídil, aby se Peter Hawker okamžitě dostavil k Johnu Faa, a pak se obrátil k Lyře:

„Hned jak budeme vědět, jestli se z toho Jakob dostane, musíme si znovu promluvit o tom tvém alethiometru. Zatím se běž nějak zabavit, holčičko, pošleme pro tebe.“

Lyra se odloudala stranou, usadila se v rákosí na břehu a házela bláto do vody. V jedné věci měla jasno: nijak ji netěšilo, že umí zacházet s alethiometrem, ani na to nebyla pyšná – měla strach. Neměla tušení, jaká síla pohybuje ručičkou, ale musela být nadaná nesmírnou inteligencí.

136

„Nejspíš to bude nějakej duch,“ poznamenala nahlas a na okamžik měla sto chutí zahodit tu věc daleko do močálů.

„Kdyby to byl duch, tak bych ho viděl,“ namítl Pantalaimon. „Vzpomínáš na to strašidlo v Godstow? Já ho viděl a ty ne.“

„Duchů jsou spousty druhů,“ odbyla ho. „Všecky je vidět nemůžeš. A co ty mrtví scholáři bez hlavy? Nezapomeň, že ty jsem viděla taky.“

„To byly jen noční můry.“ „To teda nebyly, byli to normální duchové a ty to dobře víš. Ale ten,

co pohybuje tou ručičkou, je úplně jinačí duch.“ „Třeba to vůbec není duch,“ trval Pantalaimon na svém. „A co by to asi tak bylo?“ „Třeba to je… Třeba to jsou elementární částice.“ Lyra se posměšně ušklíbla. „Náhodou proč ne?“ nedal se Pantalaimon. „Pamatuješ na ten

světelný mlýnek, co mají na Gabrielu? Tak vidíš.“ Na hlavním oltáři modlitebny na Gabrielově koleji se uchovával

velice posvátný předmět, zakrytý (jak si teď Lyra uvědomila) kusem stejného černého sametu, v jakém byl zabalený její alethiometr. Viděla ho, když ji knihovník z Jordánu vzal s sebou na bohoslužbu v sousední koleji. Ve vrcholném bodě litanie nadzvedl paraklétos látku a ukázal se zaoblený skleněný poklop a pod ním cosi, co se v zšeřelé místnosti nedalo dost dobře rozeznat. Teprve když obřadník zatáhl za šňůrku od jakési žaluzie a přímo na poklop dopadl sluneční paprsek, bylo vidět, co je uvnitř. Vypadalo to trochu jako větrná korouhvička se čtyřmi černými křidélky na jedné straně a čtyřmi bílými na druhé, a ve chvíli, kdy na něj dopadlo světlo, se přístroj začal otáčet. Měla to být názorná ukázka mravního ponaučení, jak jim paraklétos vysvětloval, protože černá nevědomost prchá před světlem, kdežto bělostná moudrost ho spěchá pojmout do sebe. Lyra jeho tvrzení nijak nezkoumala, to víření maličkých lopatek ji uchvátilo bez ohledu na to, co mělo či nemělo představovat. Cestou domů na Jordán jí knihovník vysvětlil, že to celé pohánějí fotony.

Možná měl Pantalaimon nakonec pravdu. Když mohou elementární částice pohánět světelný mlýnek, co by si neporadily s lehounkou střelkou. I tak jí to ale dělalo těžkou hlavu.

137

„Lyro! Lyro!“ Z mola na ni mával Tony Costa. „Poběž sem,“ volal. „Máš jít za Johnem Faa do Zaalu. A koukej

sebou hodit, je to důležitý.“ John Faa na ni čekal ve společnosti Fardera Corama a dalších

pověřených velitelů. Všichni se tvářili ustaraně. „Lyro, Farder Coram mi pověděl, jak pracuješ s tím svým přístrojem.

A musím ti s politováním sdělit, že chudák Jakob před chvilkou zemřel. Zdá se, že i když jsem to prve neměl v úmyslu, budeme tě muset přece jen vzít s sebou. Dělá mi to starosti, ale nevidím jinou možnost. Jakmile Jakoba po našem zvyku pohřbíme, vyrazíme na cestu. Abys mi rozuměla, Lyro, jedeš s námi, ale není to nic, z čeho by ses měla radovat. Všechny nás čekají útrapy a nebezpečí.

Svěřuju tě pod ochranu Fardera Corama, a opovaž se přidělávat mu starosti nebo ho vystavovat nebezpečí, protože jinak uvidíš, jak se umím rozčílit. A teď koukej mazat, všechno to vysvětli máti Costové a nachystej se k odjezdu.“

* * *

Následující dva týdny uplynuly Lyře ve vzruchu, jaký ještě nezažila, i když se nedalo říct, že by ubíhaly rychle. Patřilo k nim zdlouhavé vyčkávání, kdy se schovávala ve vlhkých rozvrzaných skříních, z okénka lodi sklíčeně pozorovala míjející krajinu smáčenou podzimním deštěm a pak se zase skrývala, spala v kouři motoru a probouzela se s třeštící hlavou, a co bylo nejhorší, za celou tu dobu nesměla ven, aby se proběhla na čerstvém vzduchu po břehu, prošla se po palubě, otevřela propust nebo chytila vázací lano hozené zdymadlářem.

Nesměla se totiž pochopitelně nikde ukazovat. Tony Costa jí donesl, co se proslýchá v hostincích podél kanálu: po celém království prý pokračuje sháňka po malém světlovlasém děvčátku a je vyhlášená vysoká odměna pro toho, kdo by ji našel a přísný trest pro každého, kdo by ji ukrýval. A šuškaly se i podivnější věci: že je jediné dítě, které uteklo Vrahounům a zná teď ta nejstrašlivější tajemství. Podle jiných pověstí prý dokonce ani nebyla lidské dítě, nýbrž dvojice duchů v

138

podobě děvčátka a daemona, které vyslalo na svět samo peklo, aby přivodili nedozírnou zkázu, a další zas tvrdily, že není dítě, ale dospělý člověk zmenšený kouzlem a že ho Tataři platí za to, aby špehoval mezi dobrým lidem Anglie a připravoval půdu pro vpád nepřátel.

Zpočátku Lyru tyhle skazky bavily, ale časem ji z nich přepadala sklíčenost. Tolik lidí ji nenávidí a bojí se jí! Nemohla se také dočkat, až bude smět ven ze stísněné úzké kajuty. Nejradši by už byla na severu, na širokých sněhových pláních zalitých oslnivým svitem polární záře. A někdy si přála být zpátky na Jordánské koleji a šplhat s Rogerem po střechách, právě když stolníkův zvonec ohlašuje půl hodiny do večeře a z kuchyně se nese řinčení, syčení omastku a hlasité volání… V takových chvílích si ze srdce přála, aby se nikdy nebylo nic změnilo, aby všechno zůstalo navěky stejné a ona mohla napořád zůstat Lyrou z Jordánské koleje.

Z nudy a podrážděnosti ji dokázal vytrhnout jedině alethiometr. Cvičila se v práci s ním každý den, někdy s Farderem Coramem, někdy sama, a přišla na to, že se dokáže čím dál rychleji uvést do klidného rozpoložení, v němž jí významy jednotlivých symbolů vyvstávaly na mysli samy od sebe a ono majestátní pohoří ozářené sluncem se ocitalo na dohled.

Ráda by Farderu Coramovi vysvětlila, co je to za pocit. „Je to trochu jako když člověk s někým mluví, ale moc dobře neslyší,

co mu ti druzí odpovídají, takže si připadá trochu jako hlupák, protože oni jsou o hodně chytřejší a nikdy se na člověka nenaštvou nebo tak něco. A vědí toho vážně strašně moc, možná dokonce úplně všechno na světě! Třeba paní Coulterová byla taky chytrá a věděla toho hodně, ale tohle je úplně jiné vědění. Spíš něco jako poznání a porozumění, tak nějak.“

Někdy jí Farder Coram položil konkrétní otázku a Lyra na ni měla najít odpověď.

„Co právě dělá paní Coulterová?“ zeptal se například a jí se v tu ránu rozběhly ruce po přístroji. „Řekni mi, co teď děláš,“ zarazil ji.

„Tak tady ta madona je paní Coulterová, když na ni ukážu, pomyslím si ‚moje matka‘. Mravenec znamená činorodost, hned první význam, to

139

je jednoduché, a u přesýpacích hodin je základní význam ‚čas‘ a jeden z dalších je ‚teď‘, tak na ten se soustředím.“

„A jak poznáš, kde v řadě ten tvůj význam leží?“ „Je to, jako bych ho viděla. Nebo spíš cítila, jako když člověk slézá v

noci po žebříku a musí nohama nahmátnout jednu příčel za druhou. Sjíždím takhle v duchu dolů a u každého významu nějakým způsobem vycítím, co to je. A pak spojím všechny tři dohromady. Dá se to nacvičit, jako když člověk zaostřuje pohled.“

„Tak to udělej a řekni mi, co ses dozvěděla.“ Lyra poslechla a velká ručička se v tu chvíli dala do pohybu. Oběhla

část kružnice, pak se zastavila, posunula se dál, znovu se zastavila a tak pořád dokola v sérii přesně se střídajících posunů a prodlev. Vycházela z toho taková síla a ladnost, že si Lyra, jež byla součástí celého procesu, připadala jako pták, který se učí létat. Farder Coram z opačné strany stolu sledoval, na kterých místech se ručička zastavuje a díval se, jak si děvčátko odhrnuje vlasy z tváře a zlehka se přitom kouše do spodního rtu. Zprvu soustředila pohled na ručičku, ale jakmile se její dráha ustálila, začala těkat očima po celém ciferníku. Nebyl to ale náhodný pohyb, to Farder Coram poznal. Sám s oblibou hrál šachy a ze zkušenosti věděl, jakým způsobem se hráč dívá na šachovnici. Zkušený šachista spatřuje v rozestavení figurek rozložení sil a sleduje pak jen ty silné a podstatné linie, kdežto podružnými se nezabývá. Stejným způsobem pohybovala očima Lyra, jako by jí pohled vedlo jakési magnetické pole, které ona viděla, kdežto on ne.

Střelka se postupně zastavila na obrázku blesku, dítěte, hada, slona a jakéhosi zvířete, které Lyra neuměla pojmenovat – byl to nějaký ještěr s velkýma očima a ocasem omotaným kolem větvičky, na které stál. Ručička obíhala ve stejném pořadí znovu a znovu a Lyra z ní nespouštěla oči.

„Co znamená ten ještěr?“ vyrušil ji ze soustředění Farder Coram. „Nedává to smysl… Chápu, co mi ukazuje, ale nejspíš něčemu

nerozumím správně. Ten blesk podle mě představuje zlost a to dítě budu nejspíš já… Už jsem skoro byla u toho, co znamená ten ještěr, ale pak jste na mě promluvil a mě to vypadlo z hlavy. Vidíte, už zase lítá sem tam, jak ji napadne.“

140

„Ano, máš pravdu. Promiň. Nejsi unavená, Lyro? Chceš toho nechat?“

„Nechci,“ zavrtěla hlavou, ale tváře měla rozpálené a oči jí svítily. Bylo znát, že je předrážděná a netrpělivá, dlouhý pobyt v téhle zatuchlé kabině jí nijak neprospíval.

Podíval se z okna. Byla už skoro tma a loď proplouvala posledním úsekem mezi břehy, odkud už nebylo daleko na mořské pobřeží. Široký pás kalné zpěněné vody v ústí řeky se pod ponurou oblohou táhl až k blízkému obzoru, kde se rýsoval shluk rezavých, sítí trubek opředených nádrží na perpentýn. Ze sousední rafinerie líně stoupal hustý pruh kouře a mísil se s nízkými mračny.

„Kde to jsme?“ chtěla vědět Lyra. „Nemohla bych na chviličku ven, Fardere Corame?“

„Už jsme u Colby, v ústí řeky Cole,“ odpověděl. „Až doplujeme do města, zakotvíme u Uzeného trhu a dojdeme pěšky do doků. Za hodinku nebo dvě budeme na místě.“

Venku se ale rychle stmívalo, na širokém opuštěném toku nebylo vidět nic než jejich člun a remorkér s uhlím, který se v dálce pachtil směrem k rafinerii, a Lyra byla celá rudá, unavená; drželi ji vevnitř už tak dlouho… Farder Coram se rozhodl.

„Tak se mi zdá, že pár minut na vzduchu nemůže uškodit, i když ne že by tu byl bůhvíjak čerstvý. Tady se povětří pročistí, jen když fouká od moře, ale můžeš si zatím sednout na palubě a podívat se po kraji, než se přiblížíme k městu.“

Lyra vyskočila a Pantalaimon, natěšený, že si trochu protáhne křídla, se nedočkavě změnil v racka. Venku bylo chladno, a i když byla nabalená do teplých šatů, brzy ji roztřásla zima. Zato Pantalaimon vyletěl do vzduchu a s radostným skřehotáním kroužil kolem lodi hned u přídě, hned nad zádí, spouštěl se střemhlav dolů a zase prudce stoupal do výšky. Lyra se z letu radovala spolu s ním, cítila jeho nadšení a beze slov ho naváděla, aby vyprovokoval k závodu kormidelníkova daemona, starou kormoránici. Ta si ho ale nevšímala a radši se ospale uvelebila na rukojeti kormidla kousek od lodníka.

V nevlídné hnědé pustině nebylo znát nejmenší známku života a okolní ticho rušilo jen pravidelné supění motoru a tiché šplouchání vody

141

pod přídí. Oblohu kryla nízká temná mračna, která neslibovala déšť, a vzduch pod nimi byl ušmouraný kouřem. Jediné, co široko daleko svědčilo o životě a radosti, byl Pantalaimon, míhající se plavně sem a tam.

Stoupal právě po jednom střemhlavém pádu do výšky a jeho široká bělostná křídla zářila proti šedé obloze, když proti němu znenadání vyrazilo cosi černého a narazilo do něj. Řítil se s divokým mácháním křídel šikmo stranou, vylekaný nečekanou srážkou a bolestí, a Lyra vykřikla, protože úder tvrdě pocítila i na vlastním těle. K prvnímu černému útočníkovi se mezitím přidal další, ale nebyl to ptačí let, pohybovali se těžce a zpříma jako létající brouci a zaléhalo od nich drnčivé bzučení.

Pantalaimon zakolísal a snažil se stočit směrem ke člunu, kde na něj Lyra čekala se zoufale rozevřenou náručí, ale černá stvoření na něj nepřestávala s vytrvalým bzučením nalétat, odhodlaná sprovodit ho ze světa. Lyra už byla skoro bez sebe vlastním i Pantalaimonovým strachem, ale v tu chvíli se kolem ní cosi mihlo a zamířilo vzhůru.

Byla to kormoránice. Na zemi sice vypadala těžká a neohrabaná, ale v letu se nesla silnými rozmachy křídel nečekaně rychle. Klovla zobanem sem, klovla tam, černá křídla zavířila, prosvitlo cosi bílého – a právě ve chvíli, kdy Pantalaimon dosedal na Lyřinu napřaženou ruku, spadlo jí k nohám na dehtovanou střechu kabiny cosi maličkého a černého.

Než ho stačila začít konejšit, změnil se Pantalaimon v divokou kočku, skočil po stvořeníčku, které se pokoušelo rychle zmizet, a tlapou ho srazil od okraje střechy zpátky. Pak ho s vytasenými drápky pevně přimáčkl k zemi a rozhlédl se po temnějící obloze, kde kormoránice ráznými rozmachy černých křídel stoupala do výšky a rozhlížela se po druhém útočníkovi.

Brzy se ale snesla zpátky na palubu, krákoravě si vyměnila pár slov s kormidelníkem a ten pokrčil rameny: „Je pryč. Nenechte utýct aspoň tu druhou potvoru. Chytej –“ vytřepal z plechového hrníčku zbytky kávy a hodil ho Lyře.

Rychle ho na tvorečka přiklopila. Ani teď nepřestával bzučet a cvrkat jako miniaturní strojek.

142

„Dobře ho drž,“ ozval se za ní Farder Coram. Klekl si a podsunul pod plecháček kousek tvrdého papíru.

„Co to je?“ ptala se Lyra, celá roztřesená. „Podíváme se na to až dole. Opatrně ho zvedni, Lyro, a pevně drž.“ Cestou se chystala poděkovat kormidelníkovu daemonovi, ale když

viděla, že má zavřené oči, poděkovala místo toho muži. „Mělas zůstat dole,“ odpověděl jí úsečně. Odnesla hrnek do kabiny a Farder Coram, který zatím našel sklenici

na pivo, na ni plecháček překlopil a opatrně vytáhl papír ven, takže tvoreček spadl na dno. Pak sklenici zvedl, aby si vzteklé zvířátko pořádně prohlédli.

Bylo velké asi jako Lyřin palec a nebylo černé, ale zelené. Krovky měl tvoreček zvednuté, jako když se beruška chystá vzlétnout, a spodními křídly třepotal tak zuřivě, že se jim jevily jen jako rozmazané šmouhy. Šest nožiček s drápky se marně snažilo zachytit na hladkém skle.

„Co je to?“ divila se Lyra. Pantalaimon se v kočičí podobě krčil na stole na krok od sklenice a

nespouštěl zelené oči z tvorečka bzučícího v kruzích po jejím dně. „Kdybys tu věcičku rozlouskla,“ řekl Farder Coram, „nenašla bys

uvnitř nic živého, přinejmenším žádné zvíře nebo brouka. Už jsem něco podobného kdysi viděl a nikdy by mě nenapadlo, že na to znovu narazím takhle daleko na severu. Dělají je v Africe. Uvnitř je hodinový strojek a k jeho perku je kouzlem pronikajícím skrze srdce připoutaný zlý duch.“

„Ale kdo ho poslal?“ „Na to ani nemusíš luštit ty svoje symboly, Lyro. Domyslíš si to

stejně dobře jako já.“ „Paní Coulterová?“ „Samozřejmě. Nepouští se při svém bádání jenom daleko na sever, a

v divokých krajích na jihu jsou podivných věcí spousty. Naposledy jsem tuhle věcičku viděl v Maroku. Jsou strašně nebezpečné. Dokud je uvnitř ten duch, nic je nezadrží, a kdybys ho vypustila, bude vzteky bez sebe a zabije první bytost, na kterou narazí.“

„Ale co dělal tady?“

143

„Špehoval. Udělal jsem zatracenou hloupost, když jsem tě pustil na palubu. A neměl jsme tě vyrušovat, když jsi luštila ty symboly.“

„Už to mám!“ vykřikla Lyra vzrušeně. „Znamená to ‚vzduch‘, ten ještěr! Věděla jsem to, ale nedávalo mi to smysl, a jak jsem se snažila vymyslet, co to znamená, vypadlo mi to z hlavy.“

„Teď už tomu rozumím taky,“ přikývl Farder Coram. „Ten obrázek totiž není obyčejný ještěr, je to chameleón. A představuje vzduch, protože chameleóni nejedí ani nepijí, žije prostě ze vzduchu.“

„A ten slon –“ „Afrika,“ doplnil ji. „No jistě.“ Podívali se na sebe. S každým dalším projevem schopností

alethiometru k němu cítili větší úctu. „Celou dobu o těchhle potvorách věděl a říkal nám to,“ vrtěla hlavou

Lyra. „Měli jsme líp poslouchat. Ale co teď uděláme tady s tím, Fardere Corame? Dá se zabít nebo tak něco?“

„Nevím, jestli s tím můžeme něco udělat. Nejlepší bude, když ho pevně zavřeme do krabičky, aby se už nikdy nedostal ven. Větší starosti mi ale dělá ten druhý, co nám upláchl. Poletí přímo za paní Coulterovou a vytroubí jí, že tě viděl. Krucinál, Lyro, jsem to ale kus pitomce.“

Chvíli se přehraboval ve skříňce, až našel jako dlaň širokou plechovou krabičku od dýmkových lístků. Vysypal z ní šroubky, které uvnitř přechovával, vytřel vnitřek krabičky hadříkem a poklopil na ni sklenici uzavřenou už zase tvrdým papírem.

Oba sebou trhli, když se záhadnému stvoření povedlo vysunout nožku do mezery a s překvapivou silou odstrčilo plechovku stranou, ale nakonec se jim ho povedlo přesunout do krabičky a pevně zašroubovat víčko.

„Jakmile budeme na lodi, ještě ten závit pro jistotu pořádně přiletuju,“ podotkl Farder Coram.

„Ale vždyť to perko přece musí časem doběhnout.“ „U běžného strojku samozřejmě. Ale jak jsem říkal, tohle utahuje ten

duch, co je k němu připoutaný. Čím víc se snaží dostat pryč, tím pevněji se perko navíjí a tím větší má sílu. Radši tu potvůrku uklidíme někam z cesty…“

144

Obalil plechovku flanelovým hadříkem, aby neúmorné vrčení a bzučení aspoň trochu ztlumil, a zastrčil si ji pod lůžko.

Byla už tma a Lyra vyhlížela z okna na zvolna se přibližující světla Colby. Těžký vzduch se ještě zahustil mlhou, a než zakotvili u mola lemujícího Uzený trh, ztrácelo se okolí v měkkých, rozmazaných obrysech. Noční temnotou povlávaly stříbřité, perleťové závoje, halící skladiště, jeřáby, dřevěné stánky i žulovou budovu s nesčetnými komíny, podle které dostalo tržiště své jméno a v níž dnem i nocí visely ve voňavém kouři dubového dřeva ryby k vyuzení. Lepkavý vzduch tu houstl vydatným dýmem a dokonce i kočičí hlavy dláždění jako by vydechovaly příjemnou vůni uzených sledu, makrel a tresek.

Lyra, zabalená až po uši do nepromokavého kabátu s velkou kapucí, zpod které nevyčuhoval ani pramínek jejích nápadných vlasů, kráčela mezi Farderem Coramem a kormidelníkem. Všichni tři daemoni měli oči i uši nastražené a co chvíli vybíhali dopředu, aby nahlédli za nejbližší roh nebo jim jako zadní voj kryli záda a špicovali uši, aby slyšeli i ty nejkradmější kroky.

Ale kromě nich nebyla venku ani noha. Měšťané nejspíš spořádaně seděli doma u hučících kamen a upíjeli žin. Až k přístavu nepotkali živou duši a první, kdo jim přišel do cesty, byl Tony Costa, který hlídal u vrat.

„Zaplaťpánbu, že jste tady,“ oddechl si tiše, když proklouzli dovnitř. „Zrovinka se nám doneslo, že Jacka Verhoevena někdo zastřelil a jeho člun potopili, a po vás jako by se země slehla, nikdo nic nevěděl. John Faa už je na palubě a je celej říčnej, abyste zvedli kotvy.“

Tahle loď připadala Lyře obrovská. Měla kormidelnu, uprostřed lodi komín, vysokánskou příďovou nástavbu a nad plachtovinou zakrytým poklopem masivní jeřáb. Z okének v bocích a na můstku se lilo žlutavé světlo, nahoře u lodního koše bíle zářila bodová svítilna a tři nebo čtyři muži na palubě překotně pracovali na čemsi, co neviděla.

Vyběhla po dřevěné rampě daleko před Farderem Coramem a jako u vytržení se rozhlížela kolem. Pantalaimon se změnil v opici a bleskurychle vyšplhal až na vrcholek jeřábu, ale zavolala ho zpátky. Farder Coram trval na tom, aby se drželi uvnitř neboli v podpalubí, jak se říká na velkých plavidlech.

145

Sešli po schůdcích – čili lodním schodišti – do nevelkého salonku, kde našli Johna Faa v tichém rozhovoru s Nicholasem Rokebym, mužem, kterému svěřil velení lodi. John Faa si vždycky uměl dát na čas. Lyra čekala, že ji bude vítat, ale on nejprve dokončil, co chtěl říct ohledně přílivu a vedení lodi, a teprve pak se obrátil k příchozím.

„Dobrý večer, přátelé,“ pozdravil je. „Chudák Jack Verhoeven to má za sebou, možná už jste to slyšeli. A jeho mládence pochytali.“

„I my máme špatné zprávy,“ řekl Farder Coram a pověděl mu o podivných létajících broucích, kteří na ně cestou natrefili.

John Faa potřásl mohutnou hlavou, ale nepokáral je. „Kde tu věcičku máte?“ zeptal se. Farder Coram vytáhl plechovou krabičku a položil ji na stůl. Bzučelo

to v ní tak divoce, že plechovka začala sama od sebe klouzat po dřevěné desce.

„Už jsem o těch potvorách na perko slyšel, ale nikdy jsem je neviděl na vlastní oči,“ poznamenal John Faa. „Ale tolik vím, že se nedají ani zkrotit ani zahnat zpátky, to je jistá věc. A nepomohlo by ani zatížit ji olovem a hodit do moře, protože časem plech i železo prorezne a ten ďas, co je vevnitř, by vyletěl ven a pustil by se rovnou za tou malou, i kdyby měl letět na kraj světa. Nezbývá než si ho nechat u sebe a nepolevovat v ostražitosti.“

Jakožto jediná žena na palubě (protože po dlouhých úvahách se John Faa přece jen rozhodl ženy s sebou nebrat) měla Lyra kajutu sama pro sebe, i když, pravda, nijak velkou. Byla to spíš taková větší skříň s postelí a kulatým okénkem. Těch pár věcí, které si přinesla s sebou, uložila do přihrádky pod lůžkem a nedočkavě vyběhla na palubu, kde se opřela o zábradlí. Těšila se, jak bude sledovat Anglii uplývající do dáli, ale ukázalo se, že většina pobřeží už jí stačila zmizet v mlze.

I tak ale bohatě stačilo všechno to ostatní – pěnící voda za zádí, svěží, čerstvý vánek, světla lodi statečně pronikající tmou, rachot motoru, pach soli, ryb a perpentýnu –, aby byla na vrcholu štěstí. Netrvalo ovšem dlouho a přidal se ještě další vjem, protože vpluli na otevřenou hladinu Německého moře a loď se začala pohupovat na vzedmutých vlnách. Když Lyru zanedlouho volali do podpalubí na něco k snědku, uvědomila si, že zdaleka nemá takový hlad, jak by čekala, a

146

zároveň ji napadlo, že by nebylo marné na chvilku se natáhnout, kvůli Pantalaimonovi samozřejmě, protože tomu ubožáčkovi je strašně zle.

A tak se započala její cesta na sever.

147

Druhá část

BOLVANGAR

148

10

KONZUL A MEDVĚD

John Faa spolu s ostatními veliteli rozhodli, že poplují nejprve do Trollesundu, hlavního laponského přístavu. Právě tady měly konzulát divoženky a John Faa věděl, že bez jejich pomoci, nebo alespoň přátelské neutrality, nemají šanci zajaté děti osvobodit.

Druhý den, kdy už bylo Lyře o malinko lépe, ji i Fardera Corama s celým plánem seznámil. Slunce toho dne jasně svítilo a dlouhé zpěněné pásy zelených vln vrhajících se proti přídi sledovaly křivky lodních boků. Nahoře na palubě, kde profukoval čerstvý větřík a celé moře jiskřilo roztančenými odlesky světla, si na mořskou nemoc skoro ani nevzpomněla, zvlášť když teď Pantalaimon objevil kouzlo podoby mořského racka a pak pro změnu buřňáka a s rozkoší se proháněl těsně nad vrcholky vln. Lyru jeho dovádění natolik uchvátilo, že úplně zapomněla na svůj nelehký úděl suchozemské krysy.

John Faa s Farderem Coramem a dvěma či třemi dalšími muži rokovali na zádi lodi o dalším postupu.

„Farder Coram ty divoženky z Laponska dobře zná,“ říkal John Faa. „A jestli se nepletu, mají mezi sebou nějaký závazek.“

„Máš pravdu, Johne,“ přitakal Farder Coram. „Je to už čtyřicet let, ale to pro takovou divoženku vůbec nic neznamená. Některé se dožívají několikanásobně vyššího věku.“

„Jak se vám povedlo si je zavázat?“ zeptal se Adam Stefanski, velitel bojového oddílu.

149

„Zachránil jsem jedné divožence život,“ vysvětloval Farder Coram. „Spadla z ohromné výšky a pronásledoval ji veliký červený pták, podobného jsem jakživ neviděl. Byla zraněná, zapadla do bažiny a já se ji vydal hledat. Málem se utopila, ale vytáhl jsem ji do lodi a toho ptáka jsem zastřelil. Škoda jen, že spadl do močálu, protože byl velký jako bukač a rudý jak pekelné plameny.“

Ostatní muži chápavě zamručeli. Bylo vidět, že je vyprávění zaujalo. „Ale když jsem ji vytáhl do lodi,“ pokračoval Farder Coram, „zažil

jsem ten největší otřes v životě. Představte si, že ta mladá žena neměla daemona.“

Mohl stejně dobře říct, že neměla hlavu, tak odpudivá představa to byla. Muži se zachvěli a rychle konejšili svoje daemony, kterým se zježila srst, otřásali se nebo chraplavě krákali. Pantalaimon se přitiskl Lyře na prsa, aby navzájem cítili tlukot svého srdce.

„Přinejmenším to tak vypadalo,“ mluvil dál Farder Coram. „Vzhledem k tomu, že spadla z nebe, měl jsem vážné podezření, že je to divoženka. Vypadala navlas stejně jako každá jiná mladá žena, možná o něco štíhlejší než jiné a o hodně hezčí než většina, ale když jsem neviděl toho daemona, pořádně to se mnou zamávalo.“

„To jako že divoženky nemaj daemony?“ zajímal se další z mužů, Michael Canzona.

„Jestli třeba nejsou neviditelný,“ napadlo Adama Stefanského. „Třeba ho měla u sebe, ale Farder Coram ho neviděl.“

„To se mýlíš, Adame,“ řekl Farder Coram. „Opravdu tam nebyl. Divoženky se totiž můžou od svých daemonů vzdálit o hodně víc než my. Když je to potřeba, můžou je poslat po větru nebo mracích daleko do jiných zemí, nebo třeba i pod moře. Ta divoženka, co jsem našel, odpočívala sotva hodinu, když se její daemon přihnal zpátky, protože samozřejmě vycítil, že má strach a je zraněná. A já si myslím, i když mi to nikdy nepotvrdila, že ten ohromný červený pták, kterého jsem zastřelil, byl daemon nějaké jiné divoženky, která ji pronásledovala. Páni, že mě to pomyšlení ale vyděsilo! Zadržel bych tu ránu, kdyby to šlo, udělal bych cokoli na světě, ale jaká pomoc, už se stalo. Každopádně bylo jasné, že jsem jí zachránil život a ona mi na důkaz toho dala zástavu a řekla, že kdybych někdy potřeboval její pomoc,

150

mám ji zavolat. A opravdu mi poslala pomoc, když mě tenkrát Skraelingové zasáhli otráveným šípem. Bylo toho mezi námi víc… Neviděl jsem ji už kolik let, ale určitě si na mě bude pamatovat.“

„A tahle divoženka žije v Trollesundu?“ „Ne, kdepak. Žijí v lesích a v tundře, ne mezi lidmi v přístavu. Jsou

spjaté s přírodou. Ale ve městě mají konzulát a já jí hned vzkážu, spolehněte se.“

Lyra by si toho ráda poslechla o divoženkách ještě víc, ale hovor se stočil na záležitosti okolo paliva a zásob. Za chvíli ji to přestalo bavit a vzpomněla si, že si ještě neprohlédla celou loď. Pomalu došla až na příď a záhy se seznámila s jedním námořníkem. Střílela po něm totiž jadérka, která si schovala z jablka u snídaně, a poté, co jí chvíli nadával a ona mu oplácela stejnou mincí, ohromně se skamarádili. Byl to rozložitý, klidný chlapík a jmenoval se Jerry. Z vlastní zkušenosti jí poradil, že proti mořské nemoci nejlíp pomáhá něčím se zaměstnat a že dokonce i drhnutí podlahy může být vcelku uspokojivá práce, když se dělá po námořnicku. Náramně ji tenhle nápad zaujal, takže později si i pokrývku na posteli složila po námořnicku, věci v zásuvce přerovnala stejným způsobem a namísto „uklízení“ tomu říkala „uskladnění“.

Po dvou dnech na moři Lyra usoudila, že je pro námořnický život jako stvořená. Směla beze všeho pobíhat po celé lodi od strojovny až po kapitánský můstek a zanedlouho si tykala s celou posádkou. Kapitán Rokeby jí dovolil zatáhnout za držadlo parní píšťaly, když míjeli holandskou fregatu, kuchař strpěl její pomoc při míchání těsta na švestkový nákyp, a nebýt toho, že jí to John Faa přísně zakázal, vyšplhala by se i na přední stěžeň, aby prozkoumala obzor ze strážního koše.

Po celou dobu přitom plnou parou mířili na sever a den ze dne se znatelně ochlazovalo. V lodním skladišti se našel nepromokavý oblek, který se dal zmenšit na její velikost, a Jerry jí ukázal, jak se šije. Od něj se učila ochotně a ráda, ačkoli na Jordánské koleji šitím hluboce pohrdala a paní Lonsdaleové, která jí chtěla v tomto ohledu radit, se vyhýbala na sto honů. S Jerryho pomocí si vyrobila i nepromokavé pouzdro na alethiometr, které se dalo připevnit kolem pasu – pro případ, že by spadla do moře, jak sama prohlásila. S oblibou se pak v

151

nepromokavém obleku a klobouku a s alethiometrem bezpečně připoutaným na těle držela zábradlí a vychutnávala si štiplavé spršky vody, která vystřikovala kolem přídě a stékala po palubě. Občas ji ještě postihla mořská nemoc, zvlášť když se zvedl vítr a loď ztěžka klouzala přes hřebeny šedozelených vln, ale v takových případech bylo na Pantalaimonovi, aby ji rozptýlil. V podobě buřňáka se vznášel nad vlnami tak dlouho, až radost z dovádění ve větru a vodě, kterou cítila spolu s ním, zahnala nevolnost na ústup. Čas od času se zkusmo proměnil i v rybu a jednou se k velkému překvapení a radosti skupinky delfínů přidal k jejich hře. Lyra se zatím klepala zimou na vyvýšené přídi a nadšeně se smála, když její milovaný Pantalaimon vyskakoval nad vodu, štíhlý a statný mezi půltuctem dalších šedých, hbitých těl. Měla z něj radost, ale tentokrát se do ní mísila i stísněnost a strach. Co když si delfíní život zamiluje víc, než má rád ji?

Její námořnický kamarád byl náhodou poblíž a na chvíli přestal s vyvažováním plachtoviny na příďovém poklopu, aby se podíval, jak daemon té malé vyskakuje do vzduchu v houfu s delfíny. Jeho daemon, samička racka, seděl na navijáku s hlavou pod křídlem. Jerry chápal, co Lyru trápí.

„Vzpomínám si, že prvně jsem vyjel na moře ještě jako kluk, moje Belisaria ještě ani neměla stálou podobu. Taky se moc ráda měnila v delfína a já se bál, že už tak zůstane napořád. Na první lodi, kde jsem sloužil, jsem znal jednoho námořníka, kterej se co živ nepodíval na břeh, protože měl za daemona delfínici a ta nemohla ven z vody. Jako námořník byl prvotřídní, nejlepší navigátor, jakýho jsem kdy poznal. Kdyby se dal na rybaření, vydělal by fůru peněz, ale stejně to byl chudák. Nikdy nebyl úplně šťastnej, až když umřel a pohřbili ho do moře.“

„Proč vlastně zůstávají daemoni v jedny podobě?“ zamračila se Lyra. „Mně by se líbilo, kdyby se Pantalaimon mohl měnit pořád. A jemu taky.“

„To víš, jednou zkrátka tuhle schopnost ztratí, tak to vždycky bylo, je a bude. Patří to k dospívání. Jednou tě omrzí, jak se pořád mění, a budeš si přát, aby měl jednu stálou podobu.“

„To teda nebudu!“

152

„Ale budeš. Budeš chtít dospět, jako ostatní děvčata. A navíc s tou stálou podobou sama něco získáš.“

„Co třeba?“ „Poznáš, co jsi za člověka. Vem si třeba moji Belisarii. Je to racek, to

znamená, že něco z racka mám v sobě i já. Nejsem zrovna krasavec, a že by se mnou byla extra zábava, se taky říct nedá, ale mám v sobě houževnatost, která mi pomůže přečkat i nejhorší časy, a vždycky si umím najít něco k snědku a nějakou tu společnost. To stojí za to vědět, věř mi. A jakmile bude mít tvůj daemon stálou podobu, budeš i ty vědět, jaká jsi.“

„Ale co když zůstane v podobě, která se mi nebude líbit?“ „Tak holt budeš nespokojená, co naděláš? Spousta lidí by chtěla za

daemona lva a pak skončí s pudlíkem. A dokud se nevyrovnají s tím, co jsou zač, zbytečně se kvůli tomu užírají. Naprosto zbytečně, podle mýho názoru.“

Ani tak se ale Lyře nezamlouvalo, že by někdy měla dospět.

* * *

Jednou ráno byl vzduch cítit nějak jinak a i loď jako by se jinak pohybovala, mnohem víc se nakláněla do stran a nehoupala se tolik zepředu dozadu. Lyra byla na palubě chvíli po tom, co otevřela oči, a dychtivě pozorovala pevnou zemi. Po vší té vodě jí připadala ohromně zvláštní. Byli sice na moři jen pár dnů, ale Lyra měla dojem, že plují už celé měsíce. Přímo před přídí vystupovala do výšky zelená hora se sněhovou čepicí a pod ní leželo nevelké město s přístavem: dřevěné domky s příkrou střechou, věžička modlitebny, přístavní jeřáby a hejna racků, kteří s hlasitým vřískáním kroužili vzduchem. Ten nezvyklý pach patřil rybám, ale mísil se do něj i závan pevniny: borová pryskyřice a hlína a cosi zvířecího, trochu jako pižmo, a k tomu všemu ještě jakási chladná, bezvýrazná, neuchopitelná vůně – možná sníh. To všechno dohromady tvořilo vůni severu.

Kolem lodi se proháněli tuleni, vystrkovali klaunské rypáčky a s mohutným šploucháním dopadali zpátky do vody. Vítr, který rozstřikoval bílé čepice vln, byl příšerně studený a dokázal si najít

153

každičkou škvíru v Lyřině teplém kabátku. Zanedlouho ji bolely ruce zimou a obličej skoro necítila. Pantalaimon jí v podobě lasičky oddaně zahříval krk, ale v takové zimě se nedalo vydržet venku dlouho, pokud člověk neměl na práci víc než pozorovat tuleně. Lyra sešla dolů, kde ji čekala ovesná kaše k snídani, a pak se dívala z okénka salonku.

Uvnitř přístavu byla voda klidná, a zatímco míjeli ohromný vlnolam, uvědomila si Lyra, jak je bez houpání podlahy najednou při chůzi nejistá. Dychtivě s Pantalaimonem sledovali, jak se k těžkopádně plující lodi pomaličku blíží přístavní hráz. V příští hodině se rachocení motoru ztišilo do nenápadného brumlání, na jehož pozadí zaznívaly hlasité povely a dotazy. Z pevniny přiletěla lana, spustily se lávky a otevřely poklopy.

„Tak pojď, Lyro,“ pobídl ji Farder Coram. „Máš sbaleno?“ Lyra si těch pár věcí, které vezla s sebou, sbalila hned, když po ránu

uviděla pevnou zemi. Teď už jen stačilo zaběhnout do kajuty, popadnout nákupní tašku a mohla vyrazit.

První pochůzka, kterou s Farderem Coramem vyřídili, byla návštěva konzulátu divoženek. Najít ho netrvalo dlouho, protože celé městečko se tísnilo kolem přístavu, a jediné budovy, které stály za řeč, byly modlitebna a sídlo guvernéra. Konzul bydlel v zeleně natřeném dřevěném domku na dohled od moře, a když zazvonili, rozlehl se hlas zvonku celou tichou ulicí.

Sluha je uvedl do přijímacího salonku a donesl jim kávu, a vzápětí už je přicházel uvítat sám konzul. Byl to tlouštík s buclatým obličejem ustrojený v jednoduchém černém obleku a jmenoval se Martin Lanselius. Jeho daemon byl maličký hádek stejné barvy jako konzulovy jasné, sytě zelené oči. Kromě nich nebylo na muži nic mimořádného, i když Lyra sama přesně nevěděla, jak by podle ní měl takový zástupce divoženek vypadat.

„Co pro vás mohu udělat, pane Corame?“ zeptal se. „Dvě věci, doktore Lanselie. Za prvé bych se tuze rád setkal s jistou

čarovnou dámou, kterou jsem se před lety seznámil ve Slatinách ve východní Anglii. Jmenuje se Serafina Pekkala.“

Doktor Lanselius si to stříbrnou tužkou poznamenal. „Je to už dávno, co jste se setkali?“ zeptal se.

154

„Nějakých čtyřicet let. Ale myslím, že si na mě bude pamatovat.“ „A co je ta druhá věc, ve které mě žádáte o pomoc?“ „Přicházím jménem mnoha romunských rodin, které přišly o děti.

Máme důvod se domnívat, že jistá organizace chytá děti, naše i jiné, a vozí je z nějakého nám zatím neznámého důvodu na sever. Rád bych věděl, jestli se vám nebo někomu z vašeho národa něco takového nedoneslo.“

Dr Lanselius se rozvážně napil kávy. „Není vyloučeno, že se povědomí o podobné aktivitě mohlo donést i

naším směrem,“ pravil. „Jak jistě chápete, vztahy mezi naším národem a severčany jsou nanejvýš srdečné. Shledával bych nadmíru obtížným ospravedlnit jejich narušení.“

Farder Coram přikývl, jako by rozuměl každému slovu. „Naprosto chápu,“ řekl. „A nepokládal bych ani za nutné vás o to

žádat, kdybych měl možnost opatřit si onu informaci jiným způsobem. Proto jsem se vás v první řadě žádal o setkání s dotyčnou dámou.“

Teď pro změnu přikývl doktor Lanselius, jako by Farderu Coramovi rozuměl každé slovo. Lyra jejich hru sledovala s uctivým zaujetím, ale nic z toho nechápala. Pod povrchem podivných slov proudily další, pro ni nezřetelné vrstvy komunikace, ale přesto jí neušlo, že konzul dospěl k rozhodnutí.

„Ano, ovšem,“ řekl. „To je bezpochyby pravda a brzy zjistíte, Fardere Corame, že vaše jméno nám není neznámé. Serafina Pekkala je královna klanu divoženek v okolí Enarského jezera. Co se týká vašeho druhého dotazu, nepochybně se rozumí, že se k vám následující informace nedostala mým prostřednictvím.“

„Samozřejmě.“ „Tak tedy, přímo v našem městě působí pobočka organizace zvané

Společnost pro průmyslový rozvoj severu, která se údajně zabývá geologickým průzkumem, ale ve skutečnosti je podřízená jakémusi londýnskému Výboru pro absoluci hříchu. Právě tato organizace, jak je mi shodou okolností známo, dováží děti na sever. Ve městě se o tom ovšem příliš neví a ani norvéžská vláda nebyla o této aktivitě oficiálně vyrozuměna. Děti tu ostatně nezůstávají dlouho, převážejí je pak kamsi hluboko do vnitrozemí.“

155

„Nevíte kam, doktore Lanselie?“ „Ne. Kdybych věděl, řekl bych vám to.“ „A nevíte, co se tam s nimi děje?“ Teprve teď se doktor Lancelius podíval přímo na Lyru a ta mu

oplatila nechápavým pohledem. Zelený hádek vystrčil hlavu z konzulova límce a cosi mu špital do ucha, až se mu jazýček kmital.

„Slyšel jsem v souvislosti s touto záležitostí termín Maystadská metoda,“ odpověděl konzul. „Myslím ale, že ho používají jen proto, aby nemuseli nazývat svou činnost pravým jménem. Slyšel jsem v té souvislosti rovněž hovořit o izolaci, ale nemám tušení, k čemu se vztahuje.“

„Jsou v tuto chvíli ve městě nějaké děti?“ zeptal se Farder Coram. „Ne, mám za to, že nikoli,“ zavrtěl hlavou doktor Lanselius. „Někdy

před týdnem přivezli asi dvanáctičlennou skupinu a předevčírem vyrazili na další cestu.“

„Vida, takže nedávno. To znamená, že máme určitou naději. Jakým způsobem cestují, doktore Lanselie?“

„Na saních.“ „A nemáte představu, kam mají namířeno?“ „Velice povšechnou. Nijak zvlášť se o tuto záležitost nezajímáme.“ „Chápu. A teď, když jste mi poctivě zodpověděl všechny otázky,

položím vám ještě poslední. Kdybyste byl na mém místě, na co byste se zeptal konzula divoženek?“

Doktor Lanselius se poprvé usmál. „Zeptal bych se, kde se dají obstarat služby medvědího kyrysníka,“

pravil. Lyra se v křesle napřímila a pod rukou ucítila, jak se Pantalaimonovi

rozbušilo srdce. „Měl jsem za to, že medvědí kyrysníci jsou ve službách Absolučního

výboru,“ namítl překvapeně Farder Coram. „Chci říct Společnosti pro rozvoj severu, nebo jak si to říkají.“

„Vím přinejmenším o jedné výjimce. Najdete ho ve stanici psích spřežení na konci Langlokurské ulice. Momentálně si vydělává na živobytí tam, ale vzhledem k jeho povaze a k tomu, jak se ho psi bojí, bych se nedivil, kdyby tam moc dlouho nevydržel.“

156

„Takže renegát?“ „Zdá se. Jmenuje se Iorek Byrnison. Chtěl jste vědět, na co bych se

zeptal, a to jsem vám řekl. Teď vám ještě povím, co bych udělal: rozhodně bych využil příležitost najmout si medvědího kyrysníka, i kdybych pro něj musel mnohem dál.“

Lyra už nemohla vydržet na místě. Farder Coram ovšem věděl, co se při podobných jednáních sluší a patří, a beze spěchu se natáhl pro další medový perníček. Zatímco jedl, obrátil se doktor Lanselius k Lyře.

„Jestli tomu správně rozumím, máš v držení alethiometr,“ řekl. Lyru to vyvedlo z míry – jak to ten člověk může vědět?

„Ano,“ přikývla a když ji Pantalaimon jemně stiskl ruku do zubů, dodala rychle: „Chcete se na něj podívat?“

„Velice rád.“ Neohrabaně zašátrala v nepromokavém pouzdře a podala mu balíček

zabalený v sametu. Konzul ho rozbalil a s pečlivou opatrností si zvedl ciferník k očím, jako když scholár studuje vzácný rukopis.

„Nádherná věcička!“ prohlásil. „Už jsem jeden exemplář viděl, ale zdaleka nebyl tak propracovaný jako tenhle. Jestlipak máš i knihy s výkladem symbolů?“

„To nemám,“ začala Lyra, ale než se dostala dál, Farder Coram ji přerušil.

„Ne, je to strašlivá škoda. Lyra sice vlastní alethiometr, ale bohužel ho nedokážeme používat,“ řekl. „Nerozumíme mu o nic víc, než těm loužičkám inkoustu, co z nich čtou budoucnost Hindové. Pokud vím, nejbližší kniha symbolů se nachází v opatství svatého Johanna v Heidelbergu.“

Lyra chápala, proč to všechno říká – snažil se před doktorem Lanseliem zatajit, jakou má Lyra schopnost. Zároveň ale viděla, jak sebou konzulův daemon rozčíleně mrská, což Farderu Coramovi ušlo, a bylo jí jasné, že nemá smysl něco tajit.

„Já s ním náhodou umím zacházet,“ řekla tiše. Obracela se napůl k doktoru Lanseliovi, napůl k Farderu Coramovi, ale odpověděl jí konzul.

„To jsi šikovná,“ řekl. „Kde jsi k němu vůbec přišla?“ „Dal mi ho rektor Jordánské koleje v Oxfordu,“ odpověděla. „Nevíte

náhodou, doktore Lanselie, kdo je vyrobil?“

157

„Říká se, že pocházejí z města jménem Praha,“ pravil konzul. „První z nich zřejmě vynalezl jistý scholár, který se pokoušel změřit vliv planet na běh událostí, protože právě tím se astrologie zaobírá. Chtěl sestrojit přístroj, který by reagoval na představu Marsu a Venuše, podobně jako kompas reaguje na myšlený sever. To se mu nepodařilo, ovšem vynalezl mechanismus, který bezesporu na cosi reagoval, i když nikdo nevěděl na co.“

„A kde vzali ty symboly?“ „Nezapomínej, že to bylo v sedmnáctém století. Tehdy byly symboly

a znaky všude, kam ses podívala. Budovy se navrhovaly tak, aby se v nich dalo číst jako v knize, a obrazy zrovna tak. Všechno se dalo vykládat dalším způsobem a je to tak, s pomocí správného slovníku by člověk snadno četl v nejhlubších zákonitostech přírody. K výkladu znalostí z tajuplného zdroje tehdy filosofové celkem pochopitelně použili soudobou symboliku. Ale po pravdě řečeno už asi dvě staletí se jimi nikdo vážně nezabýval.“

Vrátil přístroj Lyře a dodal: „Můžu se tě na něco zeptat? Jak s ním můžeš pracovat bez knihy

symbolů?“ „Prostě si jako by vyprázdním hlavu a pak už to je, jako bych se

dívala do vody. Hlavně musím nechat oči, aby si samy našly tu správnou úroveň, protože jedině na tu je potřeba se soustředit. Tak nějak,“ pokrčila rameny.

„Myslíš, že bych tě mohl požádat, abys mi to ukázala?“ Lyra se podívala na Fardera Corama. Sama by ochotně souhlasila,

ale chtěla počkat na jeho svolení. Starý muž přikývl. „Na co se mám zeptat?“ chtěla vědět. „Jaké mají Tataři záměry ohledně Kamčatky?“ To nebylo nic těžkého. Lyra nastavila jednu ručičku na velblouda,

který představoval Asii a dál Tatary, další na roh hojnosti, protože na Kamčatce jsou zlaté doly, a na mravence, který v dalším významu znamenal činorodost, což je také záměr a plán. Pak už jen klidně seděla, aby se jí v mysli propojily všechny tři zamýšlené roviny významů, a uvolněně čekala na odpověď, která přišla téměř vzápětí. Dlouhá ručička se zachvěla na obrázku delfína, přilby, dítěte a kotvy, chvíli

158

přeskakovala pouze mezi nimi a pak několikrát zabloudila ještě na tyglík. Složité schéma, které přitom opisovala, dokázala Lyra sledovat bez jediného zaváhání, ale pro oba muže zůstávalo naprosto nečitelné.

Když se pohyb ručičky několikrát zopakoval, zvedla Lyra oči a krátce zamrkala, jako by se probírala z transu.

„Budou předstírat, že na ni hodlají zaútočit, ale doopravdy to neudělají, protože je moc daleko a museli by moc rozdrobit svoje síly,“ řekla.

„Můžeš mi vysvětlit, jak ty symboly vykládáš?“ „Tak u delfína je jeden z dalších významů hra, jako když je někdo

hravý,“ vysvětlovala Lyra. „Poznám, že se myslí tohle, protože právě tolikrát se na něm ručička zastavila a jedině v tomto smyslu vidím ten význam úplně zřetelně. Přilba představuje válku, takže dohromady to znamená, že chtějí předstírat, že táhnou do boje, ale nebudou to myslet vážně. A to dítě je – to je obtíž, jako že by pro to pro ně bylo moc těžké a kotva vysvětluje proč: protože by napnuli síly, jako se napíná kotevní lano. Prostě to takhle vidím, to je všechno.“

Doktor Lanselius přikývl. „Pozoruhodné,“ poznamenal. „Jsem ti velice vděčný. Budu si to

pamatovat.“ Pátravě se zadíval na Fardera Corama a pak zpátky na Lyru. „Můžu tě poprosit ještě o jednu ukázku?“ zeptal se. „Na dvoře za

domem visí několik větví z oblačné borovice. Jednu z nich používala Serafina Pekkala, ostatní jsou jiných divoženek. Poznala bys, která je ta její?“

„Aby ne!“ Lyra si nikdy nenechala ujít příležitost, aby se mohla předvádět. Popadla alethiometr a už byla ze dveří. Byla také náramně zvědavá na tu oblačnou borovici, na jaké divoženky létají, protože ještě žádnou neviděla.

Jakmile byla pryč, obrátil se konzul k Farderu Coramovi. „Uvědomujete si, co je to za dítě?“

„Je to dcera lorda Asriela,“ zněla odpověď. „A její matka je paní Coulterová z Absolučního výboru.“

„A kromě toho?“

159

Starý Romun zavrtěl hlavou. „Nic víc o ní nevím,“ řekl. „Jen že je to zvláštní, nevinná bytost a že bych za nic na světě nedovolil, aby jí někdo ublížil. Jak to dělá s tím přístrojem, nemám ponětí, ale věřím jí, když o tom mluví. Proč se ptáte, doktore Lanselie? Co o ní víte vy?“

„Mezi divoženkami se o tomhle dítěti mluví už po celá staletí,“ odpověděl konzul. „Žijí poblíž míst, kde je závoj dělící světy nejtenčí, takže občas slýchají bezčasý šepot bytostí, které procházejí mezi světy. A právě ty promlouvaly o dítěti, jež osud vyvolil k velkým činům, které se ale nenaplní v našem světě, nýbrž kdesi mnohem dál. Nebýt toho dítěte, čeká nás všechny smrt. Tak to aspoň divoženky říkají. Musí ale vykonat svůj úkol, aniž by o svém předurčení věděla, protože jedině její nevědomost nás může zachránit. Rozumíte, co říkám, Fardere Corame?“

„Ne,“ zavrtěl oslovený hlavou. „Nemohu říct, že bych tomu rozuměl.“

„Znamená to, že jí musí zůstat svoboda dělat chyby. Budeme doufat, že se jich nedopustí, ale nesmíme ji vést. Jsem rád, že jsem se toho dožil a s tou malou se setkal.“

„Ale kde berete jistotu, že to opravdu je ona? A co myslíte těmi bytostmi, které procházejí mezi světy? Jsem na rozpacích, jak tomu mám rozumět, doktore Lanselie, jakkoli nepochybuji o tom, že jste čestný člověk…“

Než stačil konzul odpovědět, vrazila do dveří Lyra. V ruce vítězoslavně třímala borovou větev.

„Tahle to je!“ vyhrkla. „Vyzkoušela jsem všechny, ale je to docela určitě tahle.“

Konzul si větev pozorně prohlédl a přikývl. „Správně,“ řekl. „Musím uznat, Lyro, že to je opravdu podivuhodné.

Máš štěstí, že se k tobě dostal tak skvělý přístroj a přeju ti, aby ti sloužil ve všem ku prospěchu. A teď bych ti ještě rád dal na cestu jednu maličkost…“

Vzal větev a odlomil z ní jeden výhonek. „Opravdu na tomhle létala?“ ptala se Lyra u vytržení. „Ano, opravdu. Nemůžu ti dát tu větev celou, abych se s ní mohl

spojit, ale tohle ti bude stačit. Dobře si ji schovej.“

160

„Schovám,“ přikývla Lyra. „Děkuju,“ řekla a zastrčila větvičku do pouzdra k alethiometru.

Farder Coram zlehka, jakoby pro štěstí, přejel rukou po borové větvi a na tváři se mu mihl výraz, jaký u něj Lyra ještě nikdy neviděla – připadal jí bezmála toužebný. Konzul je vyprovodil ke dveřím, kde si potřásl rukou s Farderem Coramem a pak i s Lyrou.

„Doufám, že budete mít úspěch,“ popřál jim a ještě chvíli zůstal v ledovém větru stát na zápraží a hleděl za nimi, dokud nezahnuli za roh.

„Věděl, co mají Tataři za lubem dřív, než jsem mu to řekla,“ svěřila se Lyra Farderu Coramovi. „Alethiometr mi to prozradil, ale nechala jsem si to pro sebe. Byl to ten tyglík.“

„Nejspíš tě chtěl vyzkoušet, Lyro. Ale dobře, žes byla zdvořilá, zvlášť když nevíme, kolik toho už dopředu věděl. A s tím medvědem měl dobrý nápad. Jinak bychom se o něm nejspíš nedozvěděli.“

Našli cestu ke stanici psích spřežení, což bylo několik omšelých betonových staveb na bezútěšném plácku zamrzlých bahnitých louží a šedého kamení prorostlého neduživým plevelem. Od nevrlého muže v kanceláři se dozvěděli, že medvědovi končí směna v šest, ale měli by si pospíšit, protože z práce chodí rovnou na dvůr za Einarssonovic barem, kde mu ochotně nalijí.

Odtud vzal Farder Coram Lyru do nejlepšího obchodu ve městě a pořídil jí pořádné polárnické vybavení. Dostala dlouhou bundu ze sobí kožešiny – dutá sobí srst totiž dobře izoluje – s kapucí podšitou rosomákem, aby z ní dobře opadávala námraza, která se tvoří, když člověk dýchá. Koupili spodní prádlo a vložky do bot ze sobí teletiny a k tomu hedvábné rukavice, které se nosí do tlustých kožešinových palčáků. Vysoké boty a rukavice byly z kůže z předních nohou soba, která je obzvlášť pevná, a podrážky měly z kůže tuleně vousatého, která je stejně odolná, ale lehčí. Nakonec pořídili ještě nepromokavou pláštěnku, do které se mohla celá zabalit a která byla vyrobená z poloprůsvitných tuleních střev.

Když si to všechno oblékla, přidala vysoký hedvábný nákrčník a pletenou čepici přes uši a širokou kapuci si stáhla do čela, bylo jí až nepříjemně horko. Musela ale počítat s tím, že mají namířeno do ještě chladnějších končin.

161

John Faa, který zatím dohlížel na vykládání lodi, si se zájmem vyslechl, jak pořídili na konzulátu, a ještě víc ho zaujala zpráva o medvědím kyrysníkovi.

„Hned večer za ním zajdeme,“ rozhodl se. „Už jsi někdy s takovým tvorem jednal, Fardere Corame?“

„Jednal, a s jedním jsem dokonce bojoval, i když jsem na to naštěstí nebyl sám. Musíme na něj opatrně, Johne. Určitě bude chtít spoustu peněz, s tím musíme počítat, a bude to vztekloun, s jakým se těžko vychází, ale asi bychom se bez něj neobešli.“

„To určitě ne. A co ta tvoje divoženka?“ „Žije dost daleko a je z ní teď královna klanu,“ odpověděl Farder

Coram. „Doufal jsem, že se podaří poslat jí zprávu, ale nemáme čas čekat na odpověď.“

„Co se dá dělat. A teď si, kamaráde, poslechni, co jsem zjistil já.“ John Faa očividně hořel nedočkavostí, aby jim sdělil svoje novinky.

Dal se na molu do řeči s jakýmsi zlatokopem z Nového Dánska, jmenoval se Lee Scoresby, původem byl z Texasu a vlastnil, jen si to představte, balon. Expedice, ke které se tu měl připojit, nesehnala dost peněz, takže nakonec ani nevyrazila z Amsterdamu a on uvázl tady v přístavu.

„Jen si představ, Fardere Corame, co všechno se dá s pomocí vzduchoplavce dokázat!“ mnul si John Faa ohromné tlapy. „Hned jsem ho najal, aby pro nás pracoval. Tak se mi zdá, že máme hned zkraje náramnou kliku.“

„Už by to chtělo jen vědět, kam vlastně máme namířeno,“ poznamenal Farder Coram, ale Johna Faa byl tak nadšený z představy dobrodružství, že ho nemohlo nic rozházet.

Když se setmělo a všechny zásoby a vybavení měli bezpečně vynesené z lodi a naskládané na molu, vydali se Farder Coram s Lyrou po nábřeží hledat Einarssonův bar. Poznali ho už zdálky: na průčelí neomítnuté betonové boudy poblikával červený neon a zpoza zamžených oken bylo slyšet hlučnou změť hlasů.

Kolem domu vedla vyhloubená cestička k plechové brance do zadního dvora, kde se nad zmrzlou bahnitou zemí nakláněl vachrlatý přístavek. V matném světle zadního okna baru se rýsovala obrovská

162

světlá postava jakéhosi tvora, který vzpřímeně dřepěl na zadních, v obou rukách svíral kýtu a soustředěně ji ohlodával. Na Lyru udělala dojem především zakrvavená tlama, zlovolná černá očka a obrovitá plocha nažloutlé, špínou slepené kožešiny. Jak se krmil, doléhalo k nim strašidelné mručení, křoupání a pomlaskávání.

Farder Coram přistoupil k brance. „Iorku Byrnisone!“ zavolal. Medvěd nechal jídla. Pokud mohli soudit, díval se přímo na ně, ale z

jeho výrazu nedokázali nic vyčíst. „Iorku Byrnisone,“ opakoval Farder Coram. „Můžeme si promluvit?“ Lyře bušilo srdce jak splašené. V medvědově přítomnosti jako by

stála na dosah jakési chladné, nebezpečné, surové síly, kterou navzdory všemu ovládá inteligence, i když inteligence jiná než lidská. Lidská nebyla ani v nejmenším – už jen proto, že medvědi samosebou nemají daemony. Tenhle podivný, neohrabaný tvor, přežvykující kus masa, vypadal docela jinak, než si uměla představit. Připadal jí naprosto obdivuhodný, ale zároveň ho v jeho osamělosti musela litovat.

Pustil sobí kýtu na zem a po všech čtyřech se dokolébal k brance. Pak se vztyčil do celé své impozantní velikosti – měřil snad přes tři metry –, jako by jim chtěl naznačit, jak směšná překážka mezi nimi stojí, a z výšky k nim promluvil.

„Co chcete? Kdo jste?“ Jeho hluboký hlas jako by otřásal zemí pod nohama, a pach, který z

něj vycházel, je div neporazil. „Já jsem Farder Coram, pocházím z romunského lidu ve východní

Anglii. A tahle holčička je Lyra Belacqua.“ „Co mi chcete?“ „Přicházíme ti nabídnout zaměstnání, Iorku Byrnisone.“ „Já zaměstnání mám.“ Medvěd se znovu spustil na všechny čtyři. Z jeho hlubokého,

bezvýrazného hlasu se dala jen stěží vyčíst jakákoli emoce, ať už ironie nebo zlost.

„Co máš ve stanici na práci?“ zeptal se Farder Corem. „Spravuju porouchané stroje a železné součásti. Zvedám těžké věci.“ „To má být zaměstnání hodné panserbjørna?“

163

„Platí mi za to.“ Dveře baru za jeho zády se pootevřely a jakýsi muž postavil na zem

kameninový džbán. Pak je přejel zkoumavým pohledem. „Kdo je to?“ „Cizinci,“ odpověděl medvěd. Barman se podle všeho chtěl vyptávat dál, ale medvěd se nečekaně

rozkolébal jeho směrem a muž poděšeně zmizel uvnitř a přibouchl za sebou. Medvěd protáhl dráp uchem džbánku a zvedl ho k tlamě. Lyra ucítila pronikavý pach laciné kořalky, která z nádoby vyšplíchla.

Medvěd si několikrát zavdal, postavil džbán na zem a vrátil se ke své nedojedené kýtě. Zdálo se, že o Fardera Corama a Lyru ztratil zájem, ale po chvíli se ozval.

„O jakou práci by šlo?“ „S největší pravděpodobností o boj,“ odpověděl Farder Coram.

„Máme namířeno na sever a chceme najít místo, kde drží v zajetí nějaké děti. Až tam dorazíme, čeká nás boj, abychom je osvobodili, a pak je přivedeme zpátky.“

„A jak platíte?“ „Nevím, co ti máme nabídnout, Iorku Byrnisone. Jestli žádáš zlato,

dostaneš zlato.“ „To je k ničemu.“ „Čím ti platí ve stanici?“ „Dělám tu za maso a chlast.“ Znovu se odmlčel. Pak odhodil ohryzanou kost na zem a znovu

pozvedl džbánek. Lil do sebe silnou kořalku jako vodu. „Odpusť, že se ptám, Iorku Byrnisone,“ ozval se Farder Coram, „ale

mohl bys přece žít hrdě a svobodně na ledových pláních, lovit tuleně a mrože, nebo jít do války a dobývat kořist. Co tě drží v Trollesundu a Einarssonově baru?“

Lyře naskočila husí kůže. Uměla si představit, že podobná otázka hraničící s urážkou může tohle obrovské zvíře rozdráždit k nepříčetnosti, a nechápala, kde bere Farder Coram odvahu ji položit. Iorek Byrnison odložil džbán, došel těsně k brance a upřeně se starci zadíval do tváře. Ten nehnul ani brvou.

164

„Vím, co je to za lidi, co hledáte – ty řezníky dětí,“ řekl medvěd. „Předevčírem odjeli z města na sever a vezli s sebou další děcka. Tady se o nich nic nedozvíte. Lidi ve městě se tváří, že nic nevidí, protože řezníci přinášejí městu peníze a práci. Já je nemám rád, proto vám odpovím ve vší zdvořilosti. Trčím tady a piju kořalku proto, že mi místní sebrali brnění. Bez něj sice můžu lovit tuleně, ale nemůžu válčit, a já jsem medvědí kyrysník. Válka je moře, v němž plavu, i vzduch, který dýchám. Lidi z tohohle města mi dali kořalku, nechali mě pít, dokud jsem neusnul, a pak mi sebrali můj kyrys. Kdybych věděl, kam ho schovali, nezůstal by z města kámen na kameni, dokud bych ho nenašel. Jestli mě chcete do služby, tohle je moje cena: najděte mi zbroj. Když to dokážete, budu vám k službám, dokud nepadnu nebo dokud nebude vaše tažení vítězně u konce. Moje cena je zbroj. Když ji získám, nebudu už kořalku víckrát potřebovat.“

165

11

ZBROJ

Když se vrátili na loď, odebrali se Farder Coram s Johnem Faa a ostatními veliteli na dlouhou poradu do salonku a Lyra si zalezla do své kajuty, aby se poradila s alethiometrem. Do pěti minut věděla naprosto přesně, kde se medvědova zbroj nachází, i proč bude obtížné ji získat.

Zvažovala, jestli má jít do salonku povědět to Johnovi Faa a ostatním, ale pak usoudila, že kdyby je to zajímalo, zeptají se sami. Kdo ví, možná už to vědí i bez ní.

Ležela na kavalci, hlavou se jí honily myšlenky na toho mohutného, neurvalého medvěda, který do sebe tak lhostejně lil palčivou kořalku a představovala si, jak opuštěný si asi musí připadat v tom zablešeném přístěnku. Oč líp je na tom člověk, protože má vždycky po ruce daemona a má si s kým popovídat. V nezvyklém tichu lodní kajuty, bez věčného skřípění dřeva nebo kovu, neutuchajícího rumplování motoru a šplouchání vody o lodní boky Lyra zanedlouho usnula, stejně jako Pantalaimon stočený na polštáři u její hlavy.

Zdálo se jí právě o jejím báječném tatínkovi, který sedí kdesi ve vězení, když se znenadání bůhvíproč vytrhla ze spaní. Neměla tušení, kolik je hodin. Kajutu zalévalo slabé světlo – nejspíš měsíc, říkala si – a dopadalo na její nové polární oblečení, poskládané trochu nepoddajně v koutě. Jakmile si ho všimla, dostala chuť znovu ho vzít na sebe.

Když už se oblékla, rozumělo se samo sebou, že musí ven, takže v příští minutě už byla u dveří nad lodním schodištěm a mířila na palubu.

166

Sotva ale vyhlédla ven, zjistila, že na obloze se děje cosi prapodivného. Nejdřív ji napadlo, že to podivné, nervózní chvění působí uplývající mraky, ale vtom uslyšela Pantalaimona špitnout: „Polární záře!“

Lyra se musela pevně přidržet zábradlí, aby samým překvapením neupadla.

Nečekaná podívaná vyplňovala celou severní oblohu, velkolepá a nezměrná, až se skoro vymykala lidskému chápání. Ohromné, křehké závoje světla se chvěly a třepotaly, jako by vyzařovaly až odněkud z hloubi nebes. Bledé odstíny zeleně se mísily s růžovou, průsvitné jako ta nejjemnější látka, na dolních okrajích přecházely do ohnivé červeně pekelných plamenů a to všechno se vláčně pohupovalo a stáčelo s ladností, jakou by mohl závidět ten nejobratnější z tanečníků. Lyře připadalo, že ty barvy dokonce slyší – vycházelo z nich jakési všudypřítomné, vzdálené ševelení. V jejich proměnlivé křehkosti vnímala podobně hluboké, opravdové pocity, jaké se jí zmocňovaly v přítomnosti medvěda, se kterým se večer setkala. Tolik krásy ji dojímalo, bylo v ní cosi skoro posvátného. V očích ji zaštípaly slzy a světlo se prismatem vláhy v očích dál štěpilo do nesčetných drobounkých oblouků duhy. Než se nadala, začalo se jí zmocňovat podobné vytržení, jaké cítila, když pracovala s alethiometrem. Kdo ví, uvažovala střízlivě, možná ručičkou alethiometru pohybuje stejná síla, která dokáže rozsvítit polární záři. Třeba je to přímo Prach. Blesklo jí to hlavou, aniž té myšlence věnovala další pozornost, takže na ni brzy zapomněla a vybavila si ji teprve mnohem později.

Čím déle na podivné světlo hleděla, tím zřetelněji viděla zpoza roztřepených cárů jeho průsvitných, různobarevných závojů vystupovat jakési město: věže a kupole, medově zbarvené chrámy a promenády, široké bulváry a sluncem zalitý park. Jímala ji z toho pohledu závrať, jako by se nedívala nahoru, nýbrž dolů, přes propast tak širokou, že se přes ni nebylo možné přenést – jako by hleděla do jiného vesmíru.

Ale cosi se přes ni přece jen neslo! Soustředila napjatý pohled na pohyb a div se jí nezatočila hlava; ta maličká letící tečka nepřináležela ani k polární záři, ani k tomu neznámému vesmíru za ní. Vznášela se na

167

obloze nad střechami města. Jakmile se na ni Lyře podařilo zaostřit, probrala se z vytržení a oblačné město zmizelo.

Ono letící cosi se přiblížilo a na doširoka rozevřených křídlech zakroužilo kolem lodi, načež několika rychlými rozmachy mohutných perutí plavně sklouzlo dolů a přistálo na prknech paluby pár kroků od Lyry.

Ve světle polární záře rozeznala mohutného ptáka, nádhernou divokou husu, celou šedou, až na zářivě bílou skvrnu na hlavě. Ale pták to nebyl, byl to daemon, ačkoli široko daleko nebyl nikdo než Lyra. Z pouhé představy něčeho podobného se jí udělalo mdlo strachy.

„Kde je Farder Coram?“ promluvil pták. V tu chvíli Lyře došlo, kdo to musí být. Daemon Serafiny Pekkaly,

královny klanu a tajemné přítelkyně Fardera Corama. Stěží ze sebe vypravila odpověď: „Já… je… hned pro něj dojdu.“ Otočila se, úprkem seběhla po schodišti ke kajutě, kde spal Farder

Coram, rozrazila dveře a do tmy uvnitř zavolala: „Fardere Corame! Je tu daemon té divoženky! Čeká na palubě! Přiletěl sem úplně sám, viděla jsem ho na nebi už zdálky –“

„Požádej ho, ať počká na palubě, holčičko.“ Houser důstojně přešel na záď lodi a rozhlížel se kolem sebe,

elegantní a nezkrotný zároveň, až Lyře při všem okouzlení naháněl hrůzu. Připadlo jí, jako by dělala společnost přízraku.

To už vyšel ven Farder Coram zachumlaný do polárnického oblečení a v patách za ním John Faa. Oba staří muži se uctivě uklonili a také jejich daemoni hosta zdvořile pozdravili.

„Vítám tě,“ řekl Farder Coram. „Je pro mě velká radost a čest znovu tě vidět, Kaiso. Přeješ si jít dovnitř, nebo chceš radši zůstat tady venku?“

„Radši bych zůstal tady, Fardere Corame, díky. Nebude ti zima?“ Divoženky ani jejich daemoni necítí chlad, ale berou ohled na to, že

lidé ano. Farder Coram housera ujistil, že je teple oblečený, a pokračoval: „Jak

se daří Serafině Pekkale?“ „Srdečně tě pozdravuje, Fardere Corame, a daří se jí dobře. Kdo jsou

ti dva lidé?“

168

Farder Coram oba své společníky představil. Houser se na Lyru pronikavě zadíval. „Už jsem o tom děcku slyšel,“ řekl. „Mezi divoženkami se o ní hodně mluví. Přijel jsi sem vést válku?“

„Válku ne, Kaiso. Chceme osvobodit děti, co nám ukradli. A doufám, že nám divoženky pomohou.“

„Všechny ne. Některé klany napomáhají lovcům Prachu.“ „Tak se u vás říká Absolučnímu výboru?“ „Nemám tušení, co je ten tvůj výbor zač. Tohle jsou lovci Prachu.

Před deseti lety přišli na naše území. Měli s sebou filozofické přístroje, zaplatili nám za dovolení vystavět si na naší půdě výzkumné stanice a jednali s námi ve vší zdvořilosti.“

„Co je ten Prach, o kterém mluvíš?“ „Snáší se z oblohy. Někdo říká, že tu byl odjakživa, jiní tvrdí, že

začal padat nedávno. Jisté je jen to, že když si lidé uvědomí jeho přítomnost, propadnou velkým obavám a nezastaví se před ničím, aby ho důkladně prozkoumali. O to se ale divoženky nestarají.“

„A kde jsou ti lovci Prachu teď?“ „Čtyři dny cesty odtud, v místě jménem Bolvangar. Náš klan s nimi

žádnou dohodu neuzavřel, a protože jsme ti od dávných dob povinováni pomocí, Fardere Corame, přišel jsem ti poradit, jak je najdeš.“

Farder Coram se usmál a John Faa spokojeně tleskl velkýma rukama. „Ze srdce vám děkujeme, pane,“ řekl houserovi. „Ale povězte nám

ještě něco: nevíte o těch lovcích Prachu něco víc? Co v tom Bolvangaru dělají?“

„Vystavěli tam budovy z kovu a betonu a vyhloubili podzemní prostory. Topí perpentýnem, který sem dovážejí za velké peníze. Nevíme, čím se zabývají, ale šíří se odtamtud na míle do okolí atmosféra nenávisti a strachu. To divoženky vycítí, i když lidé nic podobného nevnímají. Zvířata se tomu místu také vyhýbají. Ptáci tam nezaletí a lumíci a lišky se odstěhovali. Proto se také jmenuje Bolvangar: pustá pole. Oni ho tak ovšem nenazývají, říkají mu Stanice. Pro všechny ostatní je to nicméně Bolvangar.“

„Jakou tam mají obranu?“ „Najali si družinu severských Tatarů vyzbrojených puškami. Jsou to

dobří vojáci, ale chybí jim zkušenost, protože za celou tu dobu, co

169

stanice stojí, ji nikdo nenapadl. Kromě toho je celý pozemek obehnaný drátěným plotem nabitým anbarickým proudem. A dost možná mají ještě další ochranná opatření, o kterých nevíme, protože jak říkám, my se o ně nezajímáme.“

Lyra div nepraskla dychtivostí na něco se zeptat. Houser to dobře viděl a pohledem naznačil, že ji poslouchá.

„Proč o mně divoženky mluví?“ vyhrkla. „Kvůli tvému otci a tomu, co ví o ostatních světech,“ odpověděl

daemon. Všechny tři je to překvapilo. Lyra se podívala na Fardera Corama,

který jí odpověděl lehce udiveným pohledem, a na Johna Faa, který se tvářil nechápavě.

„O ostatních světech?“ zeptal se. „Promiňte, pane, ale o jakých světech to mluvíte? Myslíte hvězdy?“

„To opravdu ne.“ „Snad svět přízraků?“ zkusil to Farder Coram. „Ani to ne.“ „Není to to město v polární záři?“ neudržela se Lyra. „To jste myslel,

viďte?“ Houser k ní obrátil vznosnou hlavu a soustředěně na ni upřel pohled

černých očí lemovaných tenounkou linkou azurové modři. „Ano,“ řekl. „Divoženky vědí o existenci jiných světů už po tisíce

let. V polární záři je občas lze zahlédnout. S naším světem nemají vůbec nic společného. Hvězdy ano, i ta nejvzdálenější patří k našemu vesmíru, ale to, co vidíme v polární záři, je úplně jiný svět sám pro sebe. Není o nic vzdálenější, prolíná se s tím naším. Přímo tady, na téhle palubě existují celé miliony světů, aniž by o sobě navzájem věděly…“

Rozevřel křídla, široce je rozpřáhl a znovu složil. „Právě teď jsem se otřel o deset milionů jiných světů,“ pravil, „aniž

si toho v jediném z nich někdo všiml. Jsme jen na vlásek od sebe, ale nemůžeme se navzájem vidět, slyšet ani dotknout. Jedině polární záře nám je občas ukáže.“

„Ale proč právě ona?“ zeptal se Farder Coram.

170

„Protože obsahuje nabité částice, které mají schopnost ztenčit hmotu našeho světa, takže pak na kratičký okamžik vidíme skrze ni. Divoženky to vědí už odedávna, ale málokdy o tom mluví.“

„Můj otec tomu věří,“ poznamenala Lyra. „Vím to, protože jsem byla u toho, když o tom mluvil a ukazoval obrázky polární záře.“

„Souvisí to nějak s Prachem?“ chtěl vědět John Faa. „Kdo ví?“ opáčil daemon. „Můžu vám říct jen tolik, že lovce Prachu

tahle představa na smrt děsí. Proto také zavřeli lorda Asriela do vězení.“ „Jak to?“ nechápala Lyra. „Protože jsou přesvědčení, že lord Asriel chce pomocí Prachu

vytvořit jakýsi most, kterým by spojil náš svět s tím za polární září.“ Lyře se z toho zatočila hlava. Slyšela, jak se Farder Coram ptá: „A je to pravda?“ „Ano,“ přitakal houser. „Oni sice nevěří, že by se mu to mohlo

povést, protože podle jejich názoru je čiré bláznovství věřit v jiné světy, ale je to pravda, přesně to má v úmyslu. A oni se bojí, že by jim při svém vlivu a odhodlání mohl zhatit jejich vlastní plány. Proto se spřáhli s medvědími kyrysníky a nechali ho chytit a zavřít na Svalbardu, aby se jim nepletl do cesty. A na oplátku pomohli dosadit na trůn nového medvědího krále, nebo tak se to aspoň proslýchá.“

„A divoženky chtějí, aby ten most vybudoval?“ zajímalo Lyru. „Jsou na jeho straně, nebo proti němu?“

„Na tak složitou otázku ti nedokážu odpovědět. Za prvé divoženky nejsou jednotné, v řadě věcí se naše názory liší. Za druhé by takový most dost zásadně ovlivnil výsledek bojů, které v současné době některé divoženky vedou s rozličnými silami včetně těch ze světa duchů. Kdyby se takový most podařilo vybudovat, měl by ten, komu by patřil, ohromnou převahu. Za třetí klan Serafiny Pekkaly – můj klan – se zatím drží stranou všech spojenectví, i když jsme vystaveni značným tlakům, abychom se přidali na tu či onu stranu. Sama vidíš, že jsou to otázky nejvyšší politiky a nedá se na ně dost dobře odpovědět.“

„A co medvědi?“ chtěla vědět Lyra. „Na čí jsou straně?“ „Na straně každého, kdo jim zaplatí. Nic z toho, o čem jsme se

bavili, se jich nedotýká. Nemají daemony a lidské záležitosti je nezajímají. Přinejmenším takoví vždycky bývali, i když se nám doneslo,

171

že nový král hodlá zavést radikální změny… Každopádně jim lovci Prachu zaplatili, aby lorda Asriela drželi ve vězení, a oni ho ze Svalbardu nepustí, dokud bude poslední z nich mít v žilách aspoň kapičku krve.“

„Všichni takoví nejsou,“ namítla Lyra. „Já náhodou vím o jednom, co ani není na Svalbardu. Je to medvědí psanec a půjde s námi.“

Houser znovu zabodl do Lyry pronikavý pohled. Tentokrát z něj vycítila chladný údiv.

Farder Coram v rozpacích přešlápl z nohy na nohu. „Abych pravdu řekl, Lyro, s tím bych až tak nepočítal. Dozvěděli jsme se, že si tou prací odpykává trest. Není volný, jak jsme se domnívali, musí si odsloužit určitou dobu, a dokud ho nepropustí, nikam s námi nemůže, ať už má nebo nemá kyrys. A ten ostatně tak jako tak zpátky nedostane.“

„Říkal přece, že ho napálili! Opili ho a pak mu to brnění ukradli!“ „Nám se doneslo něco jiného,“ zavrtěl hlavou John Faa. „Je to rváč a

ničema, říká se tu.“ „Když –“ Lyra se zajíkla samým rozhořčením. Taková nehoráznost!

„Když alethiometr něco řekne, vím, že je to pravda. A já se ho ptala a řekl mi, že Iorek mluví pravdu. Opravdu ho napálili a lháři jsou oni, ne on. Já mu věřím, lorde Faa! Fardere Corame, vy jste ho přece viděl a taky mu věříte, nebo ne?“

„Připadalo mi, že mluví pravdu, děvenko, ale já už nevidím věci tak jednoznačně jako ty.“

„Ale čeho se ti lidi bojí? To si myslí, že jakmile si obleče brnění, vyrazí po městě a bude vraždit hlava nehlava? Už takhle by jich dokázal pobít tucty!“

„To právě udělal,“ odpověděl John Faa. „Ne zrovna tucty, uznávám, ale pár jich bylo. Když mu sebrali brnění, hledal ho po celým městě a řádil při tom jako černá ruka. Vtrhnul na policejní stanici a do banky a bůhví kam ještě a nejmíň dva chlapy přitom zabil. Nezastřelili ho jedině proto, že umí hotové zázraky se železem. Hodí se jim jako kovář.“

„Jako otrok!“ rozpálila se Lyra. „Na to nemají právo!“ „Ať je to jak chce, klidně ho mohli za to zabíjení zastřelit, a neudělali

to. Místo toho ho odsoudili k obecně prospěšným pracem, dokud nesplatí napáchané škody a odškodné pozůstalým.“

172

„Johne,“ vložil se do toho Farder Coram, „nevím, jak to vidíš ty, ale já bych řekl, že mu to brnění nehodlají vrátit. Čím déle ho mají u sebe, tím víc bude zuřit, až ho dostane zpátky.“

„Ale když mu ho pomůžeme získat, odejde s námi a dá jim už napořád pokoj,“ přidala se Lyra. „Věřte mi, lorde Faa.“

„A jak bys to chtěla udělat?“ „Vím, kde je schované!“ V nastalém tichu si všichni tři uvědomili, že je tu s nimi daemon

Serafiny Pekkaly a že za celou dobu nespustil oči z lyry. Obrátili se k němu a jejich daemoni udělali totéž – až dosud se totiž z poněkud přepjaté zdvořilosti vyhýbali pohledu na jedinou bytost, která tu stála bez doprovodu člověka.

„Asi tě nepřekvapí, Lyro,“ promluvil houser, „že tvůj alethiometr je dalším z důvodů, proč se o tebe divoženky zajímají. Náš konzul už nás zpravil o vaší dnešní návštěvě. Předpokládám, že o tom medvědovi jste se dozvěděli od něj.“

„Ano,“ přikývl John Faa. „A ta malá s Farderem Coramem s ním zašli promluvit. Troufám si říct, že Lyra má pravdu, ale když porušíme zákony místních lidí, zbytečně se s nimi zapleteme do rozmíšek. Jsme tady proto, abychom co nejdřív vyrazili na Bolvangar, medvěd nemedvěd.“

„Jenže tys ho neviděl, Johne,“ namítl Farder Coram. „A já Lyře věřím. Třeba bychom se za něj mohli zaručit. Dost možná náš úspěch závisí právě na něm.“

„Co si myslíte vy, pane?“ obrátil se John Faa k divoženčinu daemonovi.

„S medvědy máme málokdy co do činění. Jejich pohnutky jsou pro nás stejně nepochopitelné, jako jsou ty naše pro ně. Jestli je tenhle medvěd vyvrženec, možná nebude tak spolehlivý, jak se o nich obecně říká. Musíte se rozhodnout sami.“

„Taky že rozhodneme,“ pravil John Faa rázně. „Ale byl byste tak laskav a poradil nám, jak se do toho Bolvangaru nejlíp dostaneme?“

Houser se pustil do vysvětlování. Mluvil o údolích a návrších, o pásmu stromů, tundře a postavení hvězd. Lyra chvíli poslouchala, ale pak se s Pantalaimonem stuleným kolem krku natáhla do lehátka na

173

palubě a nechala se unášet úchvatnou představou, kterou jim podivný daemon předestřel. Most mezi dvěma světy… Něco tak nádherného si skoro ani neuměla představit! A přišel na to její báječný tatínek. Hned jak vysvobodí děti, vydá se s tím medvědem na Svalbard. Doručí lordu Asrielovi alethiometr, ale ještě předtím ho s jeho pomocí dostane na svobodu a společně pak vybudují ten zázračný most a budou prvními, kdo po něm přejde…

* * *

Někdy v průběhu noci ji John Faa zřejmě odnesl na její kavalec, protože právě tam se probudila. Kalné slunce stálo na nejvyšším bodě, kam přes den stačí vyšplhat, sotva na šířku dlaně nad obzorem, z čehož usoudila, že bude něco k polednímu. Zanedlouho se přesunou tak daleko na sever, že slunce neuvidí vůbec.

Rychle se oblékla a vyběhla na palubu, ale ukázalo se, že o nic pozoruhodného nepřišla. Zásoby byly vyložené, najatá psí spřežení čekala už jen na povel k odjezdu. Všechno bylo připraveno, ale nic se nehýbalo. Většina Romunů seděla u dlouhých dřevěných stolů v zakouřené kavárně s průčelím obráceným k vodě, v mihotavém svitu věkovitých anbarických svítilen popíjeli sladkou černou kávu a přikusovali kořeněné vdolky.

„Kde je lord Faa?“ přisedla si k Tonymu Costovi a jeho kamarádům. „A Farder Coram? Šli sehnat medvědovi jeho kyrys?“

„Šli si promluvit se sysselmanem. Tak se tady říká guvernérovi. Tys toho medvěda viděla, viď, Lyro?“

„Viděla,“ přikývly Lyra a pustila se do barvitého vyprávění. Ani si přitom nevšimla, že si k jejich stolu přitáhl židli další posluchač.

„Tak ty jsi mluvila s chudákem Iorkem?“ zeptal se. Překvapeně se otočila po hlase. Tazatel byl vysoký hubený muž s

tenkým černým knírkem a úzkýma očima, ve kterých se zračil nepřístupný, cynicky pobavený výraz. Zaujal ji na první pohled, i když nedokázala určit, jestli se jí zamlouvá nebo ne. Jeho daemon, vypelichaná zaječice, byl stejně hubený a od pohledu houževnatý jako on.

174

Napřáhl k ní ruku a ona ji zdráhavě přijala. „Lee Scoresby,“ představil se. „Ten vzduchoplavec!“ vykřikla nadšeně. „Kde máte balon? Necháte

mě v něm proletět?“ „Zatím je zabalenej na saních, slečinko. Počítám, že vy budete ta

slavná Lyra. Tak jak se vám zamlouval Iorek Byrnison?“ „Vy ho znáte?“ „Bojovali jsme bok po boku v Tunguzsku. Hrome, známe se s

Iorkem už kolik let. S medvědama je všeobecně těžký pořízení, ale tenhle je na maléry extra třída. Tak co říkáte, panstvo, nemá někdo chuť na trochu hazardu?“

V ruce se mu jako kouzlem objevil balíček karet. Přejel po nich palcem, až to pleskalo.

„Povídá se, že v karbanu jsou Romuni mistři světa,“ rozkládal Lee Scoresby, zatímco jednou rukou nepřestával míchat karty a druhou lovil z náprsní kapsy doutník, „tak mě napadlo, že vám třeba nebude proti mysli dopřát prostýmu pocestnýmu z Texasu šanci změřit s váma svou kuráž a um v lítým souboji s dvouhlavejma obrázkama. Co vy na to, vašnostové?“

Romuni se skutečně pyšnili svými hráčskými schopnostmi a několik si jich se zájmem přitáhlo židle blíž k cizinci. Zatímco se s Leem Scoresbym dohadovali na hře a výši sázek, zastříhal vzduchoplavcův daemon ušima na Pantalaimona, který pochopil a zlehka k němu přiskočil v podobě veverky.

Zaječice samozřejmě mluvila i pro Lyřiny uši. „Upalujte rovnou za medvědem a povězte mu, co jste zjistili,“ slyšela ji Lyra šeptat. „Jakmile jim dojde, o co běží, schovají tu zbroj někde jinde.“

Lyra se zvedla, kořeněný vdolek v ruce, ale nikdo si jí nevšímal. Lee Scoresby už začal rozdával a všechny oči se podezíravě upíraly na jeho ruce.

V mdlém přísvitu, ze kterého se v nekonečném odpoledni kvapem vytrácelo světlo, našla cestu do stanice psích spřežení. Věděla, že to musí udělat, ale moc se jí do toho nechtělo, navíc se i trochu bála.

Mohutného medvěda zahlédla před největším z betonových přístřešků a na chvíli se zastavila u plotu a pozorovala ho. Iorek

175

Byrnison právě spravoval havarovaný sněžný traktor. Kryt motoru byl zprohýbaný a pokroucený a kus sanice trčel vzhůru. Medvěd zvedl těžký plech, jako by to byl kus papíru, a otáčel jím v ohromných tlapách, aby prozkoumal jeho vlastnosti. Pak se nohou zapřel o dolní roh a pootočil kovovým plátem, až se prolákliny vyrovnaly a kryt se vrátil do původního tvaru. Opřel ho o zeď, jednou tlapou těžký traktor nadzvedl, převrátil ho na bok a sklonil se k pomačkané sanici.

Jak se shýbal, zavadil pohledem o Lyru a ji strachy zamrazilo po celém těle – byl strašně velký a nepřístupný. Dívala se na něj skrz oka drátěného plotu ze vzdálenosti asi deseti metrů a jasně si uvědomovala, že by mu stačily jeden dva skoky, aby byl u ní, a plot že by smetl jako pavučinu jediným máchnutím tlapy. Málem už se otočila a utekla, ale Pantalaimon ji zadržel. „Počkej! Já s ním promluvím.“

Nečekal na její odpověď a v podobě rybáka sletěl z plotu na promrzlou zem na druhé straně. O kousíček dál byla otevřená vrata, kterými mohla Lyra projít za ním, ale nechtělo se jí a váhala na místě. Pantalaimon se po ní otočil a změnil se v jezevce.

Přesně chápala, o co mu jde. Daemon se nemůže od svého člověka vzdálit na víc než pár metrů, takže když Lyra zůstala za plotem, neměl Pantalaimon v ptačí podobě šanci se k medvědovi dostat. Takhle ji zkusí přitáhnout za sebou.

Měla zlost a všechno se v ní svíralo. Na každém kroku zarýval Pantalaimon drápy hluboko do země a vytrvale kráčel dál. Podivný, trýznivý pocit, který se člověka zmocnil, když jeho daemon napínal vzájemné pouto, se dal těžko popsat. Zčásti se projevoval skutečnou fyzickou bolestí hluboko v prsou, ale stejně silný a bolestivý byl prožitek hlubokého smutku a lásky, který k němu patřil. Lyra přitom věděla, že Pantalaimon je na tom úplně stejně. Každý si to v dětství musel vyzkoušet: schválně jak daleko se dokáže od druhého odtáhnout. Nikdy nezapomněla na úlevný pocit, když se pak vrátili k sobě!

Pantalaimon zatáhl silněji. „Nedělej to, Pante!“ Ale daemon nepolevil. Medvěd stál a nepohnutě je pozoroval. Bolest

v prsou byla čím dál nesnesitelnější, až už Lyra neudržela toužebné zavzlykání.

176

„Pantíku –“ Ani nevěděla jak, najednou byla za branou, drápala se po

zledovatělém bahně k němu a Pantalaimon se proměnil v divokou kočku a skočil jí do náruče. Tiskli se k sobě a přerývaně, roztřeseně dávali průchod přestálému zoufalství.

„Já myslela, že vážně chceš –“ „To vůbec ne –“ „Nevěřila bych, jak strašně to bolí –“ Pak si ale dopáleně otřela slzy a rázně popotáhla. Pantalaimon se jí

uhnízdil v náručí a ona si umínila, že radši umře, než aby se od něj kdy nechala odloučit a musela znovu snášet ten strašlivý smutek. Určitě by samou hrůzou a žalem přišla o rozum. Zato když umře, budou i pak spolu, jako ti scholáři v kryptě pod Jordánskou kolejí.

Děvčátko a jeho daemon se zadívali na osamělou postavu před sebou. Medvěd žádného daemona neměl. Byl sám, vždycky a ve všem. Přišlo jí ho tak líto, že by nejradši natáhla ruku a jemně ho pohladila po slepené srsti, ale přece jen si to s ohledem na jeho divoké chladné oči odpustila.

„Iorku Byrnisone,“ oslovila ho. „Copak?“ „Lord Faa a Farder Coram šli vyjednat, jestli můžeš dostat zpátky

svůj kyrys.“ Mlčky, beze slova stál. Bylo zřejmé, že jejich vyjednávání nedává

žádnou naději. „Ale já vím, kde je,“ pokračovala Lyra, „a když ti to řeknu, možná

by sis ho mohl vzít sám, co myslíš?“ „Jak můžeš vědět, kde je?“ „Mám takovou věcičku na luštění symbolů. Chtěla jsem, abys to

věděl, Iorku, protože se mi nelíbí, jak tě napálili. Je to hanebnost a neměli to dělat. Lord Faa se chce dohodnout se sysselmanem, ale nevěřím, že by ho dokázal přemluvit, aby ti tu zbroj vrátil. Když ti řeknu, kde je, půjdeš s námi a pomůžeš nám zachránit z Bolvangaru ty děti?“

„Ano.“

177

„Já…“ nechtěla se dotěrně vyptávat, ale zvědavost jí nedala. „Proč si prostě neuděláš novou zbroj ze všeho toho železa tady?“

„Protože je k ničemu. Podívej.“ Jednou tlapou zvedl kryt motoru a drápem druhé ho rozpáral, jako když se otevírá konzerva. „Můj kyrys je vykovaný z oblačného železa přímo mně na míru. Zbroj je pro medvěda něco jako duše, tak jako tvoje duše je tvůj daemon.“ Kývl hlavou směrem k Pantalaimonovi. „Představ si, že bys o něj přišla a vzala si místo něj pannu vycpanou pilinami. Taky to nebude totéž. Tak kde je moje zbroj?“

„Řeknu ti to, ale nejdřív mi slib, že se nebudeš nikomu mstít. Neměli ti ji brát, uznávám, ale zkus se s tím nějak smířit.“

„Dobře, nebudu se mstít. Ale až si pro ni půjdu, nic mě nezastaví. Kdo mi bude bránit, toho zabiju.“

„Schovali ji ve sklepě na faře,“ prozradila mu Lyra. „Farář si myslí, že je v ní nějaký duch či co a pokouší se ho vymámit ven. Najdeš ji ve sklepě.“

Iorek Byrnison se vztyčil na zadní nohy a otočil se k západu, takže se mu čenich osvětlený posledními paprsky slunce v šeru rozzářil jasnými smetanovými odstíny bílé a žluté. Lyra cítila, jak z jeho mohutného těla sálá síla podobná vlnám tepla šířícím se od kamen.

„Do západu slunce musím pracovat,“ řekl. „Dal jsem na to ráno mistrovi slovo. Ještě pár minut mi zbývá.“

„Podle mě už slunce zapadlo,“ ukázala rukou Lyra. Z úrovně jejích očí už skutečně zmizelo za skalnatým výběžkem na jihozápadě.

Medvěd se spustil na všechny čtyři. „Máš pravdu,“ řekl. Teď měl hlavu stejně jako ona ve stínu. „Jak se

jmenuješ, dítě?“ „Lyra Belacqua.“ „Tak to jsem tvým dlužníkem, Lyro Belacquo,“ řekl. S těmi slovy se obrátil a pustil se kolébavým během po zamrzlé zemi

tak rychle, že mu Lyra nestačila, ani když utíkala ze všech sil. Hnala se ale dál a Pantalaimon jí v podobě racka poletoval nad hlavou, sledoval, kam medvěd míří a radil jí, kudy se má dát.

Iorek Byrnison vyrazil ze stanice, proběhl úzkou uličkou a zatočil na hlavní třídu. Minul nádvoří sysselmanova sídla, kde v nehybném

178

vzduchu zplihle plandala vlajka a prkenným krokem přecházel sem a tam strážný, a cestou z kopce proběhl kolem postranní ulice, kde měly konzulát divoženky. Tou dobou už strážnému došlo, že se něco děje, ale než stačil cokoli podniknout, zahýbal Iorek Byrnison do uličky poblíž přístavu.

Lidé se překvapeně zastavovali nebo se rozběhnutému zvířeti překotně klidili z cesty. Strážný vypálil dvě rány do vzduchu a vyrazil z kopce za medvědem, ale poněkud zkazil dojem udatného ochránce města, když mu na zledovatělém svahu ujely nohy a musel se zachránit na nejbližším zábradlí. Lyra se statečně držela jen o kousek za ním. Když běžela kolem sysselmanova sídla, všimla si, že se odtamtud hrnou lidé na dvůr podívat se, co se děje. Měla dojem, že mezi nimi zahlédla Fardera Corama, ale to už nechala nádvoří za sebou a spěchala k rohu ulice, do níž právě na honu za medvědem zabočoval strážný.

Fara patřila k nejstarším budovám ve městě a na její stavbu nelitovali občané peněz za drahé cihly. Po třech schůdcích se vystupovalo k hlavním dveřím, místo nichž teď visely z pantů roztřepené třísky, a z domu se ozývalo řinčení, křik a praskot dalšího dřeva. Strážný zaváhal před vchodem, pušku na rameni, ale jakmile se kolem začali sbíhat zvědavci a z oken vystrčili hlavy nejbližší sousedé, uvědomil si, že mu nezbývá než jednat. Vypálil další ránu do vzduchu a odhodlaně zaběhl dovnitř.

V příštím okamžiku jako by se celý dům zatřásl. Ze tří oken se vysypalo sklo, ze střechy sjela taška a vzápětí vyběhla ze dveří zděšená služebná, za níž s mocným plácáním křídel kvokal její daemon v podobě slepice.

Z domu zazněl další výstřel, následovaný hromovým řevem, při kterém služebná zděšeně vyjekla. Jako dělová koule vyletěl ven kněz a po jeho boku se v divokém víru peří a dotčené hrdosti snesla na zem pelikánice, jeho daemon. Zazněly hlasité povely, a když se Lyra otočila po zvuku, uviděla zpoza rohu vybíhat oddíl policistů vyzbrojených puškami a revolvery. Nedaleko za nimi se blížil John Faa, doprovázený podsaditým, rozčíleně gestikulujícím sysselmanem.

V domě náhle zapraštělo, jako by se trhal vejpůl, a všichni se otočili po zvuku. Jedno z přízemních oken – očividně okno od sklepa – se za

179

řinčení sypajícího se skla a skřípání povolujícího dřeva vyboulilo do ulice. Strážný, který prve vběhl za medvědem do domu, se vyřítil ven a s puškou v pohotovosti se postavil čelem k domu, ale to už okno vyletělo ven a ze sklepa se vyvalil Iorek Byrnison, medvědí kyrysník.

Bez brnění budil respekt. Oblečený v něm budil hrůzu. Bylo červené rzí a ledabyle snýtované dohromady – velké pláty zašlého, promačkaného kovu, které se o sebe se strašlivým skřípěním dřely ve všech místech, kde se navzájem překrývaly. Špičatá přilba se štěrbinami pro oči kopírovala tvar jeho hlavy a končila nad spodní čelistí, aby nebránila kousání a trhání kořisti zuby.

Strážný několikrát vystřelil a také policisté se připravili k palbě, ale Iorek Byrnison ze sebe kulky setřásl jako kapky deště. Za mocného řinčení a skřípění kovu se vrhl po strážném, a než stačil nebožák utéct, srazil ho k zemi. Mužův daemon, fena eskymáckého psa, se medvědovi vrhla po krku, ale ten jí nevěnoval víc pozornosti než dotěrné mouše. Mohutnou tlapou si muže přitáhl k sobě, sklonil se a sevřel mu hlavu mezi čelisti. Lyra si živě dovedla představit, co přijde dál: rozmáčkne muži lebku jako skořápku vajíčka a rozpoutá se lítý boj, při kterém potečou potoky krve, přijdou o život další lidé a je samotné strašlivě zdrží, dokonce se odtud dost možná vůbec nedostanou, ať už s medvědem nebo bez něho.

Než si vůbec uvědomila, co dělá, přiskočila ke zvířeti a položila ruku na jediné zranitelné místo v jeho pancíři – byla to mezírka, která se rozevřela mezi přilbou a ramenním krytem zbroje pokaždé, když Iorek sklonil hlavu. Mezi rezavými pláty tu nezřetelně prosvítala žlutobílá srst a právě do ní Lyra zabořila prsty. Pantalaimon byl v podobě divoké kočky vmžiku u ní, nahrbený a připravený dívenku bránit, ale Iorek Byrnison se ani nepohnul a policisté nevystřelili.

„Iorku,“ oslovila ho tichým hlasem naléhavě. „Poslouchej mě! Něco mi dlužíš, nemám pravdu? Teď máš příležitost mi to oplatit. Udělej, o co tě prosím. Nepouštěj se s těmi lidmi do boje. Prostě se otoč a pojď se mnou. My tě potřebujeme, Iorku, a tady stejně nemůžeš zůstat. Pojď se mnou do přístavu, nedívej se napravo nalevo. Farder Coram s lordem Faa už to tu nějak domluví, všechno bude v pořádku. Nech toho chudáka na pokoji a pojď se mnou…“

180

Medvěd pomalu povolil stisk čelistí. Zakrvácená, mokrá a popelavě bledá hlava strážného dopadla na zem, protože muž omdlel, ale jeho daemon se ho okamžitě ujal a začal ho křísit a konejšit. Iorek od něj poodstoupil a přidal se k Lyře.

Nikdo další se ani nepohnul. Všichni přihlíželi, jak se medvěd na příkaz malého děvčátka s kočičím daemonem odvrací od vyhlédnuté oběti, a pak se pomalu rozestoupili, aby mohl ztěžka, kolébavě projít mezi nimi a vydat se po Lyřině boku k přístavu.

Měla oči jen pro něj a ani si nevšimla, jaká vřava se rozpoutala za jejich zády, když se lidé po jeho odchodu konečně odvážili dát průchod strachu a zlosti. Držela se mu po boku a Pantalaimon cupital před nimi, jako by jim dělal volnou cestu.

Jakmile byli v přístavu, sklonil Iorek Byrnison hlavu, drápem si uvolnil přezku na přilbě a nechal ji zařinčet o zmrzlou zemi. Romuni vytušili, že se něco děje, vyhrnuli se z kavárny a ve světle anbarických svítilen na palubě lodi sledovali, jak ze sebe medvěd na molu setřásá zbytek brnění na hromadu. Bez jediného slova se pak dokolébal k vodě, zanořil se do ní, aniž zčeřil jedinou vlnku, a zmizel.

„Co se děje?“ zajímal se Tony Costa. Rozhorlené hlasy doléhaly až sem, jak se místní v čele s policií blížili k přístavu.

Lyra mu to vysvětlila, jak nejsrozumitelněji uměla. „Ale kam se poděl?“ nechápal Costa. „Co ho napadlo nechávat tu to

brnění takhle válet? Za chvíli jsou tady a seberou mu ho zas.“ Také Lyra se bála, aby to tak nedopadlo. Zpoza rohu se vynořil první

policista, za ním další a další a hned za nimi následoval sysselman, kněz, dvacet nebo třicet zvědavců a John Faa. Farder Coram dělal co mohl, aby nezůstával pozadu.

Jakmile ale uviděli skupinku shromážděnou na nábřeží, zastavili se měšťané jako jeden muž. Kromě Romunů tu totiž byl ještě někdo další. Na medvědově brnění seděl s kotníkem opřeným o koleno druhé nohy dlouhán Lee Scoresby a v ruce třímal tu nejdelší pistoli, jakou kdy Lyra viděla. Její ústí nonšalantně mířilo sysselmanovi přímo na břicho.

„Tak bych řek, že jste mýmu kamarádovi o jeho brnění kór dobře nepečovali,“ pravil konverzačním tónem. „Jen se koukněte, jaký je zrzavý! A nedivil bych se, kdyby se do něj dali moli. Tak radši zůstaňte

181

pěkně v klídku a nikdo se ani nehne, dokud si na něj ten medvěd nepřinese nějaký mazání. Anebo kdo chce, může jít pěkně domů a přečíst si noviny, jak je libo.“

„Tamhle je!“ ukázal Tony na rampu na druhém konci přístaviště, kde Iorek Byrnison právě vylézal z vody a táhl za sebou jakýsi tmavý předmět. Na břehu se ze všeho nejdřív důkladně otřepal, až voda odletovala do všech stran, a jakmile měl hustou srst znovu pěkně vztyčenou, sehnul se, vzal tu tmavou věc znovu do zubů a táhl ji k místu, kde nechal ležet brnění. Byl to mrtvý tuleň.

„Iorku,“ zvedl se vzduchoplavec líně na nohy, aniž přitom přestal mířit na sysselmana. „Jak se vede?“

Medvěd zvedl hlavu, kratičce zamručel a drápem rozpáral tuleně od hlavy k patě. Lyra fascinovaně přihlížela, jak rozkládá kůži, odkrajuje z ní pruhy tuku a ten pak pečlivě vtírá do brnění. S obzvláštní péčí se věnoval místům, kde se pláty překrývaly a klouzaly po sobě.

„Ty patříš k těmhle lidem?“ prohodil při práci k Lee Scoresbymu. „No jestli. Počítám, že si nás najali oba, Iorku.“ „Kde máte balon?“ zeptala se Texasana Lyra. „Zabalenej na saních,“ zněla odpověď. „A vida, tady máme šéfa.“ John Faa s Farderem Coramem a sysselmanem k nim přicházeli po

nábřeží v doprovodu čtyř ozbrojených policistů. „Medvěde!“ promluvil sysselman napjatým, chraplavým hlasem.

„Protentokrát máš povoleno v doprovodu těchto lidí odcestovat. Ale dobře si zapamatuj, že pokud by ses v tomhle městě ještě někdy objevil, naložíme s tebou beze všech ohledů.“

Iorek Byrnison mu nevěnoval sebemenší pozornost a dál soustředěně vtíral tulení tuk do kovových plátů. Pozorná péče, s jakou se tomuto úkolu věnoval, připomněla Lyře vlastní starostlivost o Pantalaimona. Však to také medvěd říkal: brnění je jeho duše. Sysselman se vzdálil, doprovázen policií, a zanedlouho se začali rozcházet i ostatní měšťané, i když několik jich zůstalo a zvědavě přihlíželi.

John Faa si udělal z dlaní hlásnou troubu a zavolal: „Romuni!“ Všichni byli připraveni, jen vyrazit. Od chvíle, kdy se vylodili,

neměli pomyšlení na nic jiného, než aby už byli na cestě. Saně byly naložené, psi zapražení.

182

„Nejvyšší čas vyrazit, přátelé,“ řekl John Faa. „Konečně jsme pohromadě a cesta je volná. Pane Scoresby, máte sbaleno?“

„Můžu z fleku vyrazit, lorde Faa.“ „A ty, Iorku Byrnisone?“ „Jen co se obléknu,“ odpověděl medvěd. Brnění už měl promazané, a aby nenechával tulení maso nazmar,

zvedl zbytek zvířete do zubů a přihodil ho dozadu na větší saně Lee Scoresbyho. Teprve pak si navlékl zbroj – s neuvěřitelnou lehkostí zvedal jednotlivé kusy mnohdy na palec silného kovu a přikládal je na správné místo, jako by se strojil do hedvábí. Netrvalo mu to ani minutu a po skřípění zarezlých dílů už nebylo ani památky.

Neuběhlo všeho všudy ani půl hodiny a expedice se vydala na cestu na sever. Pod pronikavým svitem měsíce a milionů hvězd kodrcaly saně s rachotem po rozježděných kolejích a kamenech až na okraj města, kde začínala nedotčená pláň bělostného sněhu. Hrkání se změnilo v tiché chroupání sněhu a povrzávání dřeva, psi ochotně přidali do kroku a saně se rozjely rychle a hladce.

Lyra, zachumlaná vzadu na saních Fardera Corama tak pečlivě, že jí koukaly jen oči, se šeptem zeptala Pantalaimona:

„Nevidíš Iorka?“ „Běží vedle saní Lee Scoresbyho,“ ohlédl se daemon, zavrtaný v

lasiččí podobě uvnitř její kapuce z rosomáka. Nad pásmem hor na severu se před nimi rozvlnily chvějivé oblouky a

smyčky polární záře. Lyra je ospale pozorovala přivřenýma očima a vychutnávala si vzrušující chvíle dokonalého štěstí – ujíždí ve svitu polární záře vstříc severu. Pantalaimon její ospalosti ještě chvíli statečně vzdoroval, ale byla příliš silná, a tak se stulil v podobě myšky dovnitř kapuce a usoudil, že postačí, když to Lyře řekne, až se oba probudí. Mohla to klidně být kuna nebo nějaký neškodný místní přízrak, a dost možná se mu to jen zdálo, ale něco jejich kolonu saní sledovalo, přeskakovalo to z větve na větev hustě rostoucích borovic a přivádělo mu na mysl znepokojivou vzpomínku na opičáka.

183

12

ZTRACENÝ CHLAPEC

Po několika hodinách cesty se zastavili na jídlo. Zatímco muži rozdělávali ohně a rozpouštěli sníh na vodu a Iorek Byrnison bedlivě sledoval, jak Lee Scoresby opéká tulení maso, došel si John Faa promluvit s Lyrou.

„Lyro, je dost světla, abys viděla na ten svůj přístroj?“ zeptal se. Měsíc už dávno zašel a světlo polární záře bylo sice jasné dost, ale

bez ustání se mihotalo a přelévalo. Lyra ovšem měla bystré oči, a tak bez váhání zalovila mezi kožešinami po balíčku v černém sametu.

„Bez starostí, vidím na něj,“ přikývla. „A stejně už umím najít většinu symbolů zpaměti. Na co se mám zeptat, lorde Faa?“

„Rád bych věděl něco víc o tom, jak mají v tom jejich Bolvangaru silnou obranu,“ odpověděl.

Nemusela se nad tím ani zamýšlet, její prsty samy od sebe nastavily ručičky na znak přilby, gryfa a tyglíku a v duchu snadno sklouzla k jejich správným významům, jako by jen sledovala jakýsi složitý trojrozměrný nákres. Dlouhá ručička začala v okamžení kmitat dokola, vracela se, znovu opisovala kruh a občas poskočila dopředu, jako když včela tancem předává zprávu celému úlu. Lyra ji klidně sledovala a nijak se neznepokojovala tím, že zpočátku nechápe, oč se jedná. Věděla, že časem se význam vynoří dost jasně, aby ho pochopila. Brzy začala tušit odpověď, ale radši ještě chvíli počkala, dokud si nebyla úplně jistá.

„Je to přesně tak, jak říkal daemon té divoženky, lorde Faa. Stanici hlídá oddíl Tatarů a kolem jsou ty dráty. V podstatě nečekají, že by na ně někdo zaútočil, aspoň tak to alethiometr říká. Ale kromě toho…“

184

„Copak, holčičko?“ „Říká mi ještě něco, lorde Faa. V údolí před námi je u jezera jedna

vesnice a její obyvatele trápí nějaké strašidlo.“ John Faa netrpělivě potřásl hlavou. „Na tom teď nesejde. V těchhle

lesích jsou prý spousty nejrůznějších strašidel. Ale pověz mi o těch Tatarech. Kolik jich je a jak jsou vyzbrojeni?“

Lyra se poslušně zeptala a za chvíli hlásila odpověď. „Je tam šedesát mužů s puškami a mají i pár větších zbraní, děla nebo tak něco. A ohňomety. A za daemony prý mají vlčice, říká ten přístroj.“

Mezi staršími, v bojích ostřílenými Romuny to zašumělo. „Pluky ze Sibérie mají vlčice,“ řekl kdosi. „Neznám zuřivější bojovníky,“ přitakal John Faa. „Budeme se muset

bít jako lvi. A poradíme se s medvědem, to je válečník k pohledání.“ „Ale to strašidlo, lorde Faa,“ nedala se Lyra odbýt. „Mně připadá, že

by to mohl být duch některého z těch dětí.“ „I kdyby byl, Lyro, nenapadá mě, co by se pro něj dalo udělat.

Šedesát střelců ze Sibérie s ohňomety… Pane Scoresby, můžete sem na chviličku?“

Vzduchoplavec se přidal k mužům u saní a Lyra se nenápadně přesunula k medvědovi.

„Iorku, měl jsi už někdy cestu tímhle směrem?“ „Jednou,“ odpověděl hlubokým, bezvýrazným hlasem. „Kousek odtud je nějaká vesnice, je to tak?“ „Za tím hřebenem,“ zvedl hlavu k pásu řídkých stromů na obzoru. „Je daleko?“ „Pro tebe nebo pro mě?“ „Pro mě,“ řekla. „Pro tebe hodně. Pro mě je to kousek.“ „Za jak dlouho by ses tam teda dostal?“ „Než znovu vyjde měsíc, byl bych třikrát tam a zase zpátky.“ „Protože poslouchej, Iorku, já mám tu věcičku na luštění symbolů a

dozvídám se od ní nejrůznější věci, rozumíš? A teď mi pověděla, že v té vesnici mám udělat něco důležitého, jenže lord Faa mě tam nepustí. Chce postupovat co nejrychleji, a já chápu, že je to taky důležité. Jenže

185

když tam nepůjdu a nezjistím, co se děje, možná se vůbec nedozvíme, co vlastně Vrahouni s těmi dětmi dělají.“

Medvěd neodpověděl. Seděl po člověčím způsobu s tlapami v klíně a tmavýma očima shlížel podél protáhlého čenichu přímo na ni. Domyslel si, že po něm něco chce.

„Mohl bys nás tam vzít a dohonit saně potom?“ vyslovil to Pantalaimon.

„Mohl. Ale slíbil jsem lordu Faa, že nebudu poslouchat nikoho než jeho.“

„A když mi to dovolí?“ nedala se Lyra. „V tom případě souhlasím.“ Otočila se a běžela sněhem zpátky. „Lorde Faa! Když mě Iorek Byrnison donese do té vesnice za

hřebenem, třeba zjistíme, co se tam děje a saně stihneme dohonit později. Iorek tam trefí,“ naléhala. „A neprosila bych vás o to, jenže něco podobného už se jednou stalo. Pamatujete s tím chameleónem, Fardere Corame? V tu chvíli jsem tomu nerozuměla, ale byla to pravda a brzy jsme se o tom přesvědčili. A teď mám přesně ten samý pocit. Nevím přesně, co mi chce ten přístroj říct, ale vím, že je to důležité. A Iorek Byrnison tam trefí, říká, že do příštího východu měsíce to stihne třikrát tam a zpátky, a musíte uznat, že těžko můžu být ve větším bezpečí, než když budu s ním. Až na to, že mě nikam nevezme, pokud mu to lord Faa nedovolí.“

Chvíli bylo ticho. Farder Coram si povzdychl. John Faa se mračil a rty měl v šeru kožešinové kapuce přísně sevřené.

Ale než stačil promluvit, vložil se do věci vzduchoplavec. „Lorde Faa, jestli si tu malou vezme na starost Iorek Byrnison,

nehrozí jí o nic horší nebezpečí než tady s náma. Na medvědy je všeobecně spolehnutí, ale Iorka už znám hromadu let a ručím za to, že když dá někomu slovo, za nic na světě by ho neporušil. Když mu tu malou svěříte, postará se o ni a basta. A pokud jde o rychlost, vydrží běžet hodiny a vůbec se neunaví.“

„Nebylo by lepší poslat tam pár chlapů?“ namítl John Faa. „Nebylo, protože by museli pěšky,“ vysvětlovala Lyra. „Saně se přes

ten hřeben nedostanou. Iorek Byrnison je v tomhle terénu rychlejší než

186

ten nejrychlejší člověk, a já jsem lehká, takže mu nebudu překážet. A slibuju, lorde Faa, slibuju na svou čest, že se nezdržím ani o minutu víc, než bude potřeba a že o nás nic neprozradím a všemu nebezpečí se vyhnu.“

„Opravdu myslíš, že tam tak nutně musíš? Nemůže tě ta tvoje hračička tahat za nos?“

„To ještě nikdy neudělala, Johne Faa, a podle mě to ani nemůže udělat.“

John Faa si zamnul bradu. „Inu, když všechno dobře dopadne, budeme zas o něco moudřejší.

Iorku Byrnisone,“ zavolal, „jsi ochotný udělat, co po tobě ta malá chce?“

„Já poslouchám, co po mě chcete vy, lorde Faa. Jestli mi nařídíte, ať tam tu malou donesu, udělám to.“

„Dobře. Odneseš ji tam, kam si přeje, a budeš se řídit jejím přáním. Lyro, a teď dám rozkazy tobě, rozumíš?“

„Ano, lorde Faa.“ „Půjdeš a zjistíš, co potřebuješ zjistit, ať je to co chce, a až na to

přijdeš, okamžitě se obrátíš a vrátíš se zpátky. Iorku Byrnisone, my zatím pojedeme dál a budeš nás muset dostihnout.“

Medvěd pokývl velkou hlavou. „Jsou v té vesnici vojáci?“ zeptal se Lyry. „Budu potřebovat brnění?

Bez něj poběžíme rychleji.“ „Nejsou, Iorku,“ zavrtěla hlavou. „To vím úplně jistě. Děkuju, lorde

Faa, a slibuju, že vás poslechnu na slovo.“ Tony Costa jí dal proužek sušeného tuleního masa, aby měla cestou

co žvýkat, Pantalaimon si v podobě myšáka zalezl do její kapuce a Lyra se vyšplhala velkému medvědovi na hřbet. Rukama v palčácích se ho pevně chytila za chlupy a koleny sevřela jeho úzký svalnatý hřbet. Měl neskutečně hustou srst a síla, která z něj vyzařovala, přiváděla Lyru v úžas. Otočil se, jako by ji na zádech vůbec necítil, a dlouhými houpavými skoky se rozběhl mezi nízkými stromy ke hřebeni.

Chvíli jí trvalo, než si na ten pohyb přivykla, ale pak se jí zmocnilo divoké nadšení. Veze se na medvědovi! A nad nimi se ve zlatavých

187

obloucích a smyčkách pohupuje polární záře, zatímco všude kolem je obklopuje palčivý arktický mráz a nekonečné ticho severu.

Iorek Byrnison měkce našlapoval sněhem a jeho tlapy nebylo skoro slyšet. Stromy tu rostly slabounké a zakrslé, protože už se ocitli na hranici tundry, a do cesty se jim stavěly trnité šlahouny ostružin a propletené křoviny, skrze které se medvěd řítil hlava nehlava, jako by to byla vlákna pavučin.

Vyhoupli se na nízký hřeben, kde ze sněhu trčely špice černých skalisek, a brzy nechali zbytek výpravy daleko za sebou. Lyra by si byla s medvědem ráda promluvila, a kdyby to byl člověk, bezpochyby už by s ním byla jedna ruka, ale tohle stvoření bylo tak zvláštní, divoké a nepřístupné, že se snad poprvé v životě styděla. A tak se jen poddávala rytmu jeho běhu a neúnavnému dusání jeho mohutných nohou a neříkala nic. Jemu se to beztak nejspíš zamlouvá víc, říkala si. Musí mu připadat jako malá udrndaná holka sotva odrostlá plenkám, co jiného by si o ní takový medvědí kyrysník mohl asi tak myslet.

Nikdy dřív se sama sebou až tak důkladně nezaobírala a byla to zvláštní zkušenost, zajímavá, ale ne tak docela příjemná – v podstatě podobně jako jízda na medvědu. Iorek Byrnison uháněl dlouhými skoky, přičemž našlapoval střídavě oběma pravýma a oběma levýma nohama zároveň, takže se jeho hřbet v pravidelném vytrvalém rytmu nakláněl ze strany na stranu. Lyra zjistila, že nestačí sedět a vézt se, musela se aktivně zapojit.

Asi po hodině cesty, kdy už byla celá ztuhlá a rozbolavělá, ale hluboce šťastná, začal Iorek Byrnison zpomalovat, až se zastavil úplně.

„Podívej se nahoru,“ řekl. Lyra zvedla oči, ale musela si je nejdřív otřít vnitřní stranou zápěstí,

protože jí samým mrazem slzely. Jakmile se jí ale zrak vyjasnil, vydechla při pohledu na oblohu úžasem. Polární záře pohasla do bledého mihotavého svitu, ale hvězdy zářily jasně jako démanty a po téhle nedohledné temné klenbě poházené drahokamy táhly od východu a jihu na sever stovky maličkých černých stínů.

„To jsou ptáci?“ zeptala se Lyra. „Divoženky,“ odpověděl medvěd. „Divoženky! Co tu dělají?“

188

„Možná letí do války, kdo ví. Nikdy jsem jich neviděl tolik pohromadě.“

„Ty nějakou divoženku znáš, Iorku?“ „Několika jsem sloužil. A s několika jsem taky bojoval. Vidět lord

Faa tady ty, pořádně se vyleká. Jestli letí na pomoc vašim nepřátelům, máte všichni proč se bát.“

„Lord Faa by se nevylekal. Ty se přece taky nebojíš, nebo ano?“ „Zatím ne. A když mě přepadne strach, umím ho ovládnout. Ale o

těch divoženkách bychom měli lordu Faa povědět, protože oni je možná neviděli.“

Dál se rozběhl o něco pomaleji a Lyra nepřestávala sledovat oblohu, až jí mrazem řezaly slzy do očí, ale proud divoženek táhnoucích k severu nepolevoval.

Nakonec se Iorek Byrnison zastavil. „Tady je ta vesnice,“ řekl. Stáli na vrcholku zvrásněného hrbolatého svahu a pod sebou viděli

shluk dřevěných budov na kraji široké sněhové pláně tak hladké, že to nemohlo být nic jiného než zamrzlá hladina jezera, jak si Lyra domyslela, zvlášť když si všimla dřevěného mola. Nebyli od vesnice dál než pět minut cesty.

„Jak to chceš udělat teď?“ zeptal se medvěd. Lyra mu sklouzla ze zad a zjistila, že ji nohy nechtějí nést. Tvář měla

ztuhlou mrazem a kolena se jí podlamovala, ale když se přidržela jeho srsti a chvíli podupávala nohama, vrátila se jí do nich síla.

„Dole v té vesnici je nějaký duch nebo dítě nebo bůhvíco,“ řekla, „nebo možná ne přímo v ní, ale nablízku, to přesně nevím. Chci ho najít, a když se mi to povede, odvedu ho k lordu Faa a ostatním. Myslela jsem nejdřív, že je to duch, ale možná tak úplně přesně nerozumím tomu, co mi vykladač symbolů naznačuje.“

„Jestli je někde venku,“ podotkl medvěd, „těžko se obejde bez přístřešku.“

„Řekla bych, že mrtvý není…“ začala Lyra, ale tak úplně jistá si tím nebyla. Alethiometr naznačoval cosi zlovolného a nepřirozeného, což ji trochu lekalo, ale koneckonců, přece je dcera lorda Asriela. A koho má na povel? Statného medvěda. Copak může dát najevo, že má strach?

„Prostě se tam zajdeme podívat,“ řekla.

189

Znovu mu vylezla na hřbet a medvěd se pustil po hrbolatém srázu dolů. Kráčel teď pomalu a rozvážně, neběžel. Jakmile ho vesničtí psi ucítili nebo zaslechli, pustili se do strašlivého vytí a sobi v ohradě nervózně pobíhali sem tam, až jim o sebe paroží cvakalo jako dřevěné hůlky. V nehybném vzduchu se každý zvuk rozléhal široko daleko.

Došli k prvním domům a Lyra se rozhlížela nalevo napravo a napínala oči do šera. Polární záře slábla čím dál víc a měsíc ještě zdaleka nevyšel. Tu a tam blikalo zpod vysoko zasněžené střechy světélko a několikrát měla Lyra dojem, že rozeznává za okny bledé obličeje a bavila se představou, jak užasle sledují dítě jedoucí na obrovském ledním medvědovi.

Uprostřed vesničky bylo poblíž mola volné prostranství, kde jako zasněžené mohyly odpočívaly přes zimu vytažené čluny. Psi štěkali jako o život a Lyra si zrovna pomyslela, že museli probudit celou ves, když se u jednoho domu otevřely dveře a vyšel muž s napřaženou puškou. Jeho daemon – samička rosomáka – vyskočila na dříví narovnané u vchodu, až se z něj sesypala závěj sněhu.

Lyra bleskurychle sjela na zem a postavila se mezi muže a Iorka Byrnisona, protože to ona přece medvěda ujistila, že nepotřebuje brnění.

Muž pronesl několik nesrozumitelných slov a Iorek Byrnison mu stejnou řečí odpověděl. Muži uklouzlo polekané vyjeknutí.

„Myslí, že jsme zlí běsové,“ obrátil se Iorek k Lyře. „Co mu mám říct?“

„Řekni mu, že nejsme běsové, ale pár že jich známe a přátelíme se s nimi. A že hledáme… Řekni že dítě, ale divné dítě. To mu pověz.“

Jakmile medvěd domluvil, ukázal muž kamsi doprava, podle všeho o něco dál, a cosi rychle zadrmolil.

„Ptá se, jestli jsme přišli to dítě odvést,“ tlumočil Iorek Byrnison. „Že prý se ho všichni bojí. Snažili se ho odehnat, ale pořád se vrací.“

„Řekni mu, že si ho odvedeme, ale že se k němu zachovali pěkně hanebně. Kde je?“

Muž začal vysvětlovat a ustrašeně při tom gestikuloval rukama, až měla Lyra obavy, aby puška omylem nespustila. Vzápětí ale domluvil, rychle zaběhl zpátky do domu a pevně za sebou přibouchl dveře. Lyře neušly zvědavé tváře za všemi okny.

190

„Kde je to dítě?“ zeptala se. „V sušárně ryb,“ odpověděl medvěd a rozběhl se k molu. Lyra šla za ním, nervózní až hrůza. Medvěd mířil k úzké dřevěné

kůlně. Cestou několikrát zvedl hlavu a začenichal, a když došel ke dveřím, zastavil se. „Tady,“ řekl.

Lyře bušilo srdce tak prudce, že stěží dýchala. Napřáhla ruku a chtěla zaklepat, ale pak si uvědomila, jak směšné gesto by to bylo. Nadechla se, že alespoň zavolá, ale uvědomila si, že neví, co by řekla. A k tomu byla taková tma! Měla si vzít lucernu…

Neměla ale na vybranou, zvlášť když nechtěla dát před medvědem najevo strach. Říkal přece něco o ovládání strachu – a přesně to teď musí Lyra udělat. Stáhla proužek sobí kůže, kterým byla zajištěná západka, a prudce zatáhla za přimrzlé dveře. Se suchým zapraštěním povolily. Aby je mohla otevřít dokořán, musela nejdřív odkopat stranou navátý sníh. S Pantalaimonovou pomocí nemohla v tuhle chvíli počítat, protože pobíhal v lasiččí podobě sem tam, bílá šmouha na bílé zemi, a vyděšeně pokníkával.

„Pante, no tak!“ okřikovala ho. „Udělej netopýra. Zaleť se mi tam podívat…“

Do toho se mu ale nechtělo, odmítal dokonce i promluvit. Takhle rozčileného ho Lyra nikdy neviděla, leda snad tehdy v kryptě pod Jordánskou kolejí, když s Rogerem nastrkali destičky s obrázky daemonů do nesprávných lebek. Byl ještě vyděšenější než ona sama. Iorek Byrnison se zatím pohodlně uložil na sněhu opodál a mlčky přihlížel.

„Vylez,“ řekla Lyra tak hlasitě, jak jen si troufla. „Vylez!“ Neozval se ani hlásek. Otevřela dveře o něco víc, ale v tu chvíli jí

Pantalaimon skočil do náruče a v podobě kocoura ji vší silou strkal do prsou. „Běž pryč!“ opakoval naléhavě. „Nezůstávej tady! Lyro, prosím tě, jdi pryč. Pojďme zpátky!“

Měla co dělat, aby ho udržela, ale i tak si všimla, že se Iorek Byrnison zvedá na nohy a otočila se ve směru jeho pohledu. Vyšlapanou cestou sem z vesnice spěchala jakási postava s lucernou v ruce. Když přišel na doslech, zvedl muž lucernu, aby mu viděli do tváře: měl ji

191

širokou a zkrabacenou stářím, oči se skoro ztrácely v tisíci drobných vrásek. Za daemona měl polární lišku.

Cosi řekl a Iorek Byrnison se obrátil k Lyře. „Říká, že podobných dětí je v okolí víc. V lese už pár takových viděl.

Některé umřou rychle, některé přežijí. Tenhle prý má obzvlášť tuhý kořínek. Ale byl by na tom líp, kdyby umřel.“

„Zeptej se ho, jestli by mi nepůjčil tu lucernu,“ řekla Lyra. Medvěd se zeptal a muž k ní okamžitě napřáhl ruku s lucernou a

několikrát energicky pokývl hlavou. Lyra pochopila, že sešel k jezeru právě proto, aby jí přinesl světlo, a poděkovala mu. Stařík znovu přikývl a poodstoupil o pár kroků dozadu, dál od Lyry, kůlny i medvěda.

Co když to je Roger? napadlo Lyru najednou a z hloubi duše se modlila, aby to nebyl on. Pantalaimon, už zase lasičák, se k ní tiskl s drápky zaťatými hluboko do její bundy.

Zvedla lucernu do výšky, překročila práh kůlny a v tu chvíli na vlastní oči uviděla, čím se Absoluční výbor zabývá a v čem spočívá oběť, kterou děti nuceně podstupují.

Mezi dřevěnými sušáky, na kterých visely dlouhé řady vyvržených, na kost zmrzlých ryb, se choulil malý chlapec. Tiskl si na prsa kus ryby, oběma rukama a vší silou, stejně jako k sobě Lyra tiskla Pantalaimona, jenže na rozdíl od ní měl chlapeček v náruči skutečně jen sušenou rybu – daemon mu chyběl. Vrahouni ho od něj odřízli. Tohle tedy byla ta takzvaná izolace a to, co měla před sebou, bylo odtržené dítě.

192

13

LEKCE V ŠERMU

V první chvíli by se nejradši otočila a utekla. Zvedal se jí žaludek. Člověk bez daemona, to je jako člověk bez tváře, jako tělo s rozpáčenými žebry a vyrvaným srdcem – něco nepřirozeného a zlovolného, co patří do světa nočních můr, ne skutečnosti.

Lyra svírala Pantalaimona v náručí, točila se jí hlava, obsah žaludku se jí dral do krku a navzdory mrazivé noci cítila, jak jí na kůži vystupuje ohavně ledový pot.

„Hryzko,“ ozval se chlapec. „Ty máš moji Hryzku?“ Lyra přesně věděla, co má na mysli. „Ne,“ odpověděla roztřeseným, vyděšeným hlasem, který zřetelně

odrážel její pocity. Pak se vzchopila k otázce: „Jak se jmenuješ?“ „Tony Makarios,“ řekl. „Kde je Hryzka?“ „Já nevím…“ začala a ztěžka polkla, aby uklidnila rozbouřený

žaludek. „Vrahouni…“ Víc už říct nedokázala. Musela vyjít z kůlny a posadit se o samotě do sněhu – až na to, že ona samozřejmě nebyla úplně sama, nikdy nebyla úplně sama, protože Pantalaimon jí byl pořád nablízku. Ta hrůza, kdyby ho od ní někdo odřízl, jako to udělali tomuhle hošíkovi s jeho Hryzkou! Nic horšího si nedokázala představit! Teprve teď si uvědomila, že pláče a i Pantalaimon tichounce pofňukával; oběma jim nad tím polovičním klučíkem div nepuklo srdce smutkem a lítostí.

Pak se znovu zvedla na nohy. „Pojď,“ řekla rozechvěle. „Tony, vylez ven. Odvezeme tě do

bezpečí.“

193

V sušárně se cosi pohnulo a chlapec se objevil ve dveřích, sušenou rybu pořád pevně v náručí. Oblečení měl přiměřeně teplé, tlustou prošívanou bundu z umělého hedvábí a kožešinové válenky, ale vypadalo obnošeně, jako by je po někom zdědil a nepadlo mu. Pod širým nebem, na sněhu osvětleném hasnoucími pásy polární záře vypadal ještě ztracenější a ubožejší, než když se choulil v záři lucerny mezi dřevěnými sušáky.

Vesničan, který jim lucernu přinesl, mezitím ustoupil o něco dál a cosi na ně volal.

„Říká, že za tu rybu musíme zaplatit,“ vyřizoval Iorek Byrnison. Lyra měla tisíc chutí medvědovi nařídit, aby muže zabil, ale řekla

jen: „Když to dítě odvedeme, budou od něj mít pokoj. To jim snad za jednu rybu stojí.“

Medvěd to muži přeložil a ten sice zlostně zamručel, ale dál se nedohadoval. Lyra odložila jeho lucernu do sněhu, vzala polovičního chlapce za ruku a vedla ho k medvědovi. Bezradně ji následoval, aniž by dal jakkoli najevo, zda ho blízkost ohromného zvířete překvapuje nebo děsí, a když ho Lyra vysadila Iorkovi na hřbet, řekl jen: „Já nevim, kde je moje Hryzka.“

„To my taky nevíme, Tony,“ řekla Lyra. „Ale určitě… Určitě to těm Vrahounům nedarujeme, můžeš se spolehnout. Iorku, nebude ti vadit, když si přisednu k němu?“

„Moje zbroj je mnohem těžší než pár dětí,“ odpověděl. Vydrápala se tedy za Tonyho a ukázala mu, jak se má držet dlouhých

tuhých chlupů. Pantalaimon se jí choulil v kapuci, teploučce a důvěrně blízko, a srdce mu usedalo lítostí nad tím nešťastným polovičním děckem. Lyra věděla, že by se k němu nejradši přivinul, konejšil ho, olizoval a zahříval, jako by to udělal jeho vlastní daemon, ale samozřejmě mu v tom bránilo nepřekročitelné tabu.

Společně projeli vesnicí, a zatímco mířili vzhůru na hřeben, obracely se za nimi tváře, ze kterých čišelo zděšení a poněkud ustrašená úleva, že si ta malá holčička s velkým ledním medvědem odváží to děsivě zmrzačené stvoření pryč.

V Lyře se chvíli svářel soucit s odporem, ale soucit zvítězil a ona tu hubenou postavičku zezadu objala, aby snad cestou nesklouzla.

194

Zpáteční jízda k hlavní výpravě byla v rostoucím chladu a tmě o dost obtížnější, ale i tak jim připadalo, že ubíhá rychleji. Iorek Byrnison byl neúnavný běžec a Lyra už si zvykla držet se na jeho zádech automaticky, takže se nemusela bát, že spadne. Studené tělíčko v jejím náručí bylo lehoučké, takže s chlapcem na jednu stranu neměla velkou práci, ale protože seděl netečně a ani se nesnažil hýbat v rytmu medvědova kroku, byl jim svým způsobem přece jen na obtíž.

Čas od času poloviční hošík něco zamumlal. „Co povídáš?“ ptala se Lyra. „Povídám, jestli bude vědět, kde mě najde?“ „To víš že ano, najde si tě a my najdeme ji. Dobře se drž, Tony, už

tam pomalu budeme…“ Medvěd běžel dál. Teprve když dostihli Romuny, uvědomila si Lyra,

jak je unavená. Saně zrovna stály, aby si psi trochu oddechli, a všichni se najednou nahrnuli kolem nich. Farder Coram, lord Faa i Lee Scoresby ochotně přiskočili, aby jí pomohli dolů, ale sotva uviděli druhou postavičku v její společnosti, zděšeně ucouvli, němí úděsem. Lyra byla tak ztuhlá zimou, že nedokázala ani povolit paže sevřené kolem jeho tělíčka, dokud jí je John Faa opatrně nerozevřel a nesundal ji na zem.

„Bože všemohoucí, co to je?“ vyptával se. „Lyro, holčičko zlatá, cos to našla?“

„Jmenuje se Tony,“ mumlala zmrzlými rty. „Odřízli mu daemona. Kvůli tomu je Vrahouni kradou.“

Muži se bojácně drželi zpátky, ale vtom se ujal slova medvěd a Lyra unaveně, užasle poslouchala, jak je plísní.

„Že vám není hanba! Jen si představte, co tohle dítě dokázalo! Víc odvahy než ona možná nemáte, ale měli byste se stydět, že neprojevíte ani tolik.“

„Máš pravdu, Iorku Byrnisone,“ přidal se k němu John Faa a začal vydávat rozkazy. „Rozdělejte oheň a ohřejte pro to dítě trochu polívky. Pro obě děti. Fardere Corame, máš postavený přístřešek?“

„Mám, Johne. Vezměte ji tam a zahřejeme ji.“ „A toho chlapečka taky,“ dodal kdosi další. „Jíst může a zahřát se

taky, i když…“

195

Lyra chtěla říct Johnu Faa o divoženkách, které cestou viděli, ale všichni měli plno práce a ona byla strašně unavená. Několik minut kolem ní panoval zmatený ruch, všude bylo plno kouře a ve svitu luceren se míhaly postavy přebíhající sem tam, když najednou ucítila na uchu jemný stisk Pantalaimonových lasiččích zoubků. Probudila se a uviděla kousíček od sebe medvědův čenich.

„Ty divoženky,“ zašeptal Pantalaimon. „Zavolal jsem Iorka.“ „Aha, dobře,“ zamumlala rozespale. „Iorku, díky, žes mě odnesl tam

a zpátky. A radši řekni lordu Faa o těch divoženkách sám, já bych na to mohla zapomenout.“

Zaslechla už jen medvědovo přitakání a pak usnula doopravdy.

* * *

Když se probudila, byl už den, i když takhle daleko na severu se nikdy doopravdy nerozednilo. Obloha na jihovýchodě zesvětlala a ve vzduchu ležela hustá šedá mlha, ve které Romuni podobní neforemným duchům nakládali saně a zapřahali psy do postrojů.

Sledovala to všechno z přístřešku na saních Fardera Corama, zavrtaná pod hromadou kožešin. Pantalaimon byl vzhůru ještě dřív než ona a zkoušel si podobu polární lišky, ale nakonec se vrátil ke své oblíbené lasičce.

Iorek Byrnison ležel ve sněhu kousek od ní a spal, hlavu položenou na mohutných tlapách, ale Farder Coram už byl na nohou a sotva si všiml, že Pantalaimon vylezl z kožešin, belhal se k Lyře, aby ji probudil úplně.

Viděla ho přicházet a posadila se. „Fardere Corame, už si vzpomínám, co jsem to nemohla pochopit!“

vyhrkla. „Alethiometr pořád opakoval pták a ne, a mně to nedávalo smysl, protože to znamená bez daemona, a já myslela, že něco takového není možné… Co se stalo?“

„Lyro, nerad ti to říkám, po všem, co jsi udělala, ale ten hošík před hodinou umřel. Nevydržel v klidu, nevydržel na místě, pořád se jen ptal po svém daemonovi, kde je a jestli už brzy přijde a tak pořád dokola, a tu mizernou rybu k sobě tiskl, jako by… Těžko se mi o tom mluví,

196

holčičko, ale nakonec zavřel oči a zůstal ležet bez hnutí, a teprve tehdy jsem ho viděl klidného a usmířeného, vypadal jako všichni mrtví, protože po smrti je přirozené, že se daemon vytratí. Chlapi se mu pokoušeli vykopat hrob, ale půda je zmrzlá na kost. John Faa nakonec rozkázal, ať rozdělají oheň a spálí ho na hranici, aby se k němu nedostali mrchožrouti.

Včera jsi udělala něco tuze statečného a tuze dobrého, holčičko, jsem na tebe pyšný. Když teď víme, jak strašlivých ohavností jsou ti lidé schopni, je naše povinnost nad slunce jasnější. Ty si teď odpočiň a pořádně se najez, protože včera jsi usnula dřív, než jsme ti stihli něco donést, a v těchhle mrazech je jídlo důležité, když si má člověk zachovat sílu…“

Za řeči se belhal kolem, zastrkoval kožešiny na místo, přitahoval provazy k saním a rozmotával psí postroje.

„Fardere Corame, kde je ten chlapeček? Už jste ho spálili?“ „Ještě ne, Lyro, leží tamhle.“ „Ráda bych se na něj podívala.“ To jí nemohl odepřít. Viděla už horší věci než mrtvé tělo a tenhle

pohled jí možná vrátí klid. Pomalu se tedy dovlekla podél řady saní k místu, kde několik mužů chystalo hranici, a Pantalaimon jí v podobě sněžného králíka unaveně hopkal po boku.

Chlapec ležel u cesty zahalený kostkovanou pokrývkou. Klekla si k němu a rukama v palčácích pokrývku odhrnula. Jeden z mužů jí v tom chtěl užuž zabránit, ale ostatní na něj zavrtěli hlavou.

Pantalaimon se přikradl blíž a spolu s Lyrou si prohlížel zmučený obličejík. Lyra vytáhla ruku z rukavice a dotkla se chlapečkových víček – byly studené jako mramor. Farder Coram měl pravdu, nešťastný Tony Makarios se nijak nelišil od lidí, které o jejich daemona připravila až smrt. Ta hrůza, kdyby jí chtěl někdo sebrat Pantalaimona! Popadla ho do náruče a přitiskla k sobě tak pevně, jako by si ho chtěla vmáčknout přímo do srdce. A chudák Tony měl jen mizerný kus ryby…

Kam vlastně přišla? Lyra stáhla pokrývku. Nikde nic. V tu ránu byla na nohou a zlostně propalovala pohledem muže v

okolí.

197

„Kde je jeho ryba?“ Zastavili se a obrátili k ní zmatené, nechápavé pohledy, i když

někteří daemoni věděli, o čem mluví, a vyměnili si významné pohledy. Jeden z mužů se z rozpaků pokusil o nejistý úsměv.

„Opovažte se smát! Kdo se zasměje, vyrvu mu plíce z těla! Nic víc neměl, jen tuhle starou sušenou rybu, a tak se držel aspoň jí, protože bez daemona neměl koho mít rád! Kdo mu ji sebral? Kam přišla?“

Pantalaimon výhružně vrčel v podobě stejného sněžného levharta, jakého měl za daemona lord Asriel, ale Lyra si ho vůbec nevšimla. Upínala se jen na to, co je správné a co špatné.

„No tak, Lyro,“ chlácholil ji jeden z mužů. „Uklidni se.“ „Kdo mu ji sebral?“ vybuchla znovu a Romun před její zanícenou

zuřivostí radši o krok ustoupil. „Já to nevěděl, Lyro,“ začal další z mužů omluvně. „Myslel jsem, že

ji měl jenom k jídlu. Vzal jsem mu ji z ruky, protože mi to připadalo uctivější, to je všechno.“

„A kde teda je?“ „Nenapadlo mě, že je pro něj důležitá,“ vysvětloval muž rozpačitě,

„tak jsem ji dal psům. Hrozně se ti za to omlouvám.“ „Mně se neomlouvej, omluv se jemu,“ řekla jen, otočila se k mužům

zády a znovu poklekla k mrtvému děcku. Pohladila ho po ledové tváři. Vtom ji něco napadlo a sáhla mezi vrstvy svého teplého oblečení.

Když rozepnula bundu, udeřil ji venkovní chlad, ale za pár vteřin měla, co hledala. Vytáhla z váčku zlatou minci a znovu se pevně pozapínala.

„Půjč mi nůž,“ obrátila se k muži, který vzal chlapci rybu, a když ho dostala, zeptala se Pantalaimona: „Jak se jmenovala?“

Samozřejmě věděl, co má na mysli. „Hryzka.“ Sevřela minci pevně v levé rukavici, nůž vzala do druhé jako tužku a

vyškrábala daemonovo jméno hluboko do zlata. „Snad bude stačit, když tě zaopatřím jako scholára z Jordánu,“

pošeptala mrtvému chlapci a odpáčila mu od sebe zuby, aby mu mohla minci zasunout do úst. Šlo to těžko, ale zvládla to a podařilo se jí dokonce zase mu ústa zavřít.

Pak muži vrátila nůž a vydala se ranním šerem zpátky k Farderu Coramovi.

198

Podal jí hrnek polévky ještě horké z ohniště a ona se lačně napila. „Co podnikneme s těmi divoženkami, Fardere Corame?“ zeptala se.

„Zajímalo by mě, jestli mezi nimi byla i ta vaše.“ „Ta moje, říkáš? Tak daleko se neodvažuju domýšlet, Lyro. Těžko

říct, kam letěly. Divoženky pohánějí nejrůznější zájmy, kterým nemůžeme rozumět. Sledují věci, které jsou pro nás neviditelné, postihují je podivné choroby, které se nás ani nedotknou, válčí z důvodů, které nedokážeme pochopit, prožívají radosti a trápení spojené s drobounkými rostlinkami, které kvetou v tundře… Mrzí mě, že jsem je neviděl táhnout po nebi, Lyro, na něco takového bych se opravdu rád podíval. Ale teď si vypij tu polévku. Dáš si ještě? A peče se tu taky pár placek. Pořádně se najez, holčičko, protože za chvíli zase vyrazíme.“

Jídlo Lyru vzpružilo a brzy cítila, jak chlad, který jí svíral srdce, pomalu ustupuje. Spolu s ostatními se zašla podívat, jak polovičního chlapečka ukládají na pohřební hranici, a když John Faa odříkával modlitby, sklonila hlavu a zavřela oči. Pak muži postříkali dřevo perpentýnem, zapálili ho a zanedlouho šlehaly z hranice jasné plameny.

Jakmile měli jistotu, že všechno bezpečně shořelo, vydali se na další cestu. A byla to přízračná, děsivá pouť. Sotva vyrazili, začal padat sníh a zanedlouho se svět scvrkl na šedé stíny psů před nimi, kolébání a skřípění saní, lezavý mráz a vířící moře bílých vloček jen o maličko tmavších než obloha a světlejších než země.

Psi se ale bez ohledu na nečas hnali dál, ocasy zatočené vzhůru, a v pravidelných intervalech odfukovali obláčky páry. Běželi dál a dál severním směrem, i když se přehouplo bledé poledne a svět se opět ponořil do jednolitého šera. V průsmyku mezi kopci se zastavili, aby se najedli, napili a odpočinuli si. Bylo také potřeba vytyčit další trasu, a zatímco John Faa s Lee Scoresbym probíral, jak nejlépe využít jeho balon, vzpomněla si Lyra na podivného broučího špiona a zeptala se Fardera Corama, co se stalo s krabičkou od dýmkového koření, kam ho zavřeli.

„Hlídám ji jako oko v hlavě,“ upokojil ji. „Je až na dně tady toho vaku, ale není na ní nic k vidění. Ještě na lodi jsem to víčko přiletoval, jak jsem slíbil. Po pravdě řečeno nevím, co s ní budeme dělat. Možná

199

bychom ji mohli hodit do ohnivé šachty, tím by se to snad vyřešilo. Ale nedělej si starosti, Lyro, dokud ji mám u sebe, nic se ti nemůže stát.“

Při první příležitosti sáhla až ke dnu na kost zmrzlého plátěného vaku a plechovku z něj vylovila. Ještě než se jí dotkla, ucítila na konečcích prstů, jak celá krabička vibruje vzteklým bzučením.

Zatímco Farder Coram rokoval s ostatními veliteli, vypravila se s ní za Iorkem Byrnisonem a vysvětlila mu, co by od něj potřebovala. Vzpomněla si totiž, jak snadno rozpáral drápem kryt kapoty.

Medvěd ji vyslechl, načež vzal víčko z plechovky od sušenek a obratně z něj vytvaroval nízký váleček. Lyra žasla, jak šikovné má tlapy. Na rozdíl od běžných medvědů měl Iorek a celý jeho rod palec postavený proti ostatním prstům, takže si dokázali zpracovávané předměty pevně přidržet. Krom toho měl vrozený cit pro sílu a pružnost kovů, a stačilo mu tudíž víčko jednou dvakrát vzít do ruky, přitlačit tu či onde a opsat drápem kruh v místě, kde chtěl plech přehnout. Přesně to teď udělal – několikrát ohnul okraje dovnitř, až získal vyvýšenou hranu, a stejným způsobem vyrobil přesně padnoucí víčko. Podle Lyřiných instrukcí vyrobil takové krabičky dvě, jednu stejně velkou jako původní plechovku od dýmkového listí a druhou jen o maličko větší, aby se do ní dala první uložit a obalit pevně upěchovanou vrstvou chlupů, mechu a lišejníku, která tlumila hluk. Když pak vnější krabičku zavřeli, měla stejnou velikost a tvar jako alethiometr.

Jakmile byli hotoví, posadila se Lyra vedle Iorka Byrnisona a dívala se, jak ohryzává na kost zmrzlou sobí kýtu.

„Iorku,“ osmělila se, „je to hodně těžké, nemít daemona? Není ti někdy samotnému smutno?“

„Smutno samotnému?“ zamyslel se medvěd. „Já nevím. Někdo třeba říká, že je zima, a já nevím, co to je. Mně zima nikdy není. A stejně tak nevím, co to je být osamělý. Medvědi jsou od přírody samotáři.“

„A co medvědi na Svalbardu?“ zeptala se Lyra. „Tam jsou jich tisíce, ne? Tak jsem to aspoň slyšela.“

Na to neodpověděl, jen roztrhl kýtu vejpůl. Zapraskalo to, jako když se štípe špalek.

200

„Promiň, Iorku,“ omlouvala se Lyra. „Nechtěla jsem se tě dotknout, jen jsem zvědavá. A medvědi ze Svalbardu mě zajímají dvojnásob, chápej, kvůli tátovi.“

„Kdo je tvůj otec?“ „Lord Asriel. A oni ho drží ve vězení právě tam, rozumíš? Myslím,

že ho Vrahouni zradili a zaplatili medvědům, aby ho tam zavřeli.“ „O tom nic nevím. Já nejsem medvěd ze Svalbardu.“ „Já myslela, že jsi…“ „Nejsem. Byl jsem, ale už nejsem. Poslali mě za trest pryč, protože

jsem zabil jiného medvěda. Sebrali mi hodnost, majetek i zbroj a vyhostili mě, takže mi nezbylo než přežívat na okraji lidské společnosti a nechat se najímat jako žoldák, když někdo stál o moje služby, nebo se živit hrubou prací a utápět paměť v laciné kořalce.“

„Proč jsi toho medvěda zabil?“ „Ze vzteku. Medvědi se obvykle umí ovládat, aby se ve zlosti

nepustili do boje mezi sebou, ale já to nezvládl. Zabil jsem ho a potrestali mě po právu.“

„A předtím jsi byl bohatý a vysoko postavený,“ řekla Lyra s obdivem. „Zrovna jako můj táta, Iorku! Přesně taková věc se mu stala po tom, co jsem se narodila. Taky někoho zabil a všechen majetek mu sebrali, dávno předtím, než ho zavřeli na Svalbardu. Já vlastně o Svalbardu nic nevím, jen že je to hodně daleko na severu… Je tam všude led? Dá se tam dostat po zamrzlém moři?“

„Z tohohle pobřeží ne. Na jih od ostrovů je někdy moře zamrzlé, ale ne pořád. Potřebovala bys loď.“

„Nebo balon.“ „Nebo balon, pravda, ale to by musel vát ten správný vítr.“ Znovu se zakousl do sobí kýty a Lyře bleskl hlavou smělý nápad.

Vzpomněla si totiž na divoženky letící noční oblohou, ale neřekla nic. Namísto toho se začala Iorka Byrnisona vyptávat na Svalbard a dychtivě poslouchala jeho vyprávění o pomalu se plazících ledovcích, o skaliskách a ledových krách, na kterých odpočívají stohlavá stáda mrožů s lesklými kly, o mořích plných tuleňů, o narvalech třeskajících o sebe v soubojích dlouhými bílými kly nad zvířenou ledovou vodou, o nekonečných ponurých pobřežích protkaných bohatými žilami železné

201

rudy, o útesech tyčících se stovky metrů nad hladinou, z jejichž rozeklaných stěn vyrážejí do útoku odporní útesoví běsi, o uhelných slojích a ohňových dolech, kde medvědí kováři buší perlíky do mohutných železných plátů a sestavují z nich brnění…

„Když ti sebrali tvůj kyrys, Iorku, kde jsi přišel k tomuhle brnění?“ „Vyrobil jsem si ho na ostrově Novaja Zembla z oblačného železa.

Do té doby jsem nebyl úplný.“ „Tak medvědi si umějí vyrobit vlastní duši…“ vrtěla Lyra hlavou. Na

světě je tolik pozoruhodných věcí. „Kdo je na Svalbardu králem?“ vyptávala se dál. „Mají medvědi krále?“

„Jmenuje se Iofur Raknison.“ To jméno jí bylo povědomé. Už ho někde slyšela, ale kde? A nebylo

to medvědím hlasem, ani nikdo z Romunů ho nevyslovil. Jasně si vzpomínala na pedanticky přesný, lenivý a povýšený tón některého ze scholárů, typický hlas z Jordánské koleje. Znovu se pokusila vybavit, kdy to bylo. Slyšela ho přece, jako by to bylo dnes!

A pak jí to došlo: kuřárna. Scholáři naslouchali lordu Asrielovi a pak profesor palmerianismu poznamenal něco o Iofuru Raknisonovi. Použil tenkrát slovo panserbjørne, které Lyra ještě neznala, takže ji nenapadlo, že Iofur Raknison je medvěd, ale co že to vlastně říkal? Že je král Svalbardu ješitný a potrpí si na lichotky. A ještě něco říkal, jen kdyby si na to dokázala vzpomenout, ale od té doby se událo tolik věcí…

„Jestli tvého otce vězní medvědi na Svalbardu,“ poznamenal Iorek Byrnison, „nikdy se odtamtud nedostane. Není tam ani dřevo, aby si postavil člun. Na druhou stranu jestli je šlechtic, budou se k němu chovat slušně. Dostane vlastní dům, aby měl kde bydlet, nechají mu sluhu a obstarají mu dostatek jídla a paliva.“

„Dají se medvědi nějak porazit, Iorku?“ „Ne.“ „A nešlo by je nějak obelstít?“ Přestal žvýkat a zpříma se na ni zahleděl. „Medvědího kyrysníka

nikdo neporazí,“ řekl po chvíli. „Moje brnění jsi viděla, tak se ještě podívej na moje zbraně.“

Hodil maso na zem a natáhl tlapy před sebe dlaněmi vzhůru, aby si je mohla prohlédnout. Černé polštářky měl pokryté přinejmenším palec

202

silnou vrstvou zrohovatělé kůže a i nejkratší dráp byl dlouhý jako Lyřina dlaň a ostrý jako nůž. Nechal ji, aby mu po nich užasle přejela rukou.

„Jedinou ranou můžu roztříštit tulení lebku,“ řekl, „přerazit člověku páteř, utrhnout mu ruku nebo nohu. A navíc umím kousat. Kdybys mě tam v Trollesundu nezadržela, klidně bych tomu chlapovi rozlousknul lebku jako skořápku vajíčka. Tolik pokud jde o sílu, a teď jak je to se lstí. Na medvěda si nepřijdeš. Mám ti to dokázat? Najdi si klacek a zkus se mnou šermovat.“

Celá nedočkavá si ulomila větev ze sněhem ohnutého keře, otrhala postranní výhonky a několikrát jí máchla ze strany na stranu, jako by to byl kord. Iorek Byrnison se zatím pohodlně usadil na zadních a s tlapami v klíně čekal. Připravila se do střehu a obrátila se k němu čelem, ale nechtělo se jí útočit doopravdy, když vypadal tak poklidně. Vyrazila tedy do útoku jen naoko, předstírala bodnutí zprava i zleva, ale nic z toho nemyslela vážně a medvěd se ani nepohnul. Zkoušela to znovu a znovu, ale nevyprovokovala ho ani k nejmenšímu pohybu.

Nakonec se rozhodla bodnout doopravdy, nijak prudce, ale aspoň aby se klacíkem dotkla jeho břicha. V tu chvíli vyrazil tlapou proti ní a odrazil větev stranou.

Překvapeně to zkusila znovu a dopadlo to stejně. Byl mnohem rychlejší než ona a měl o hodně jistější pohyby. To už se na něj vrhala úplně vážně, podnikala jeden výpad za druhým jako skutečný šermíř, ale jeho těla se jí nepodařilo dotknout ani jedinkrát. Měla pocit, že ví, co chce udělat ještě dřív, než ona sama. Když mu zamířila na hlavu, lehce odmávl mohutnou tlapou klacík do strany, ale když výpad jen předstírala, ani se nenamáhal pohnout.

Lyra už byla bez sebe vzteky, zuřivě útočila hlava nehlava, sekala kolem sebe, dorážela a bodala, ale přes jeho tlapy se ne a ne dostat. Byly všude a v pravý čas odrážely a vykrývaly každičký útok.

Nakonec ji jeho převaha vystrašila a nechala toho. V teplém oblečení z ní lil pot, byla celá udýchaná a vyčerpaná, a medvěd si dál seděl jako by nic. I kdyby na něj dorážela skutečnou zbraní s vražedně ostrou špicí, neměl by ani škrábnutí.

203

„Vsadím se, že dokážeš chytat kulky ze vzduchu,“ řekla a odhodila klacek. „Jak to prosím tě děláš?“

„Prostě nejsem člověk,“ řekl. „Proto medvěda neoklameš, i kdyby ses stavěla na hlavu. Vidíme všechny triky a lsti stejně zřetelně jako ruce a nohy. Umíme se dívat tak, jak už to lidé zapomněli. Ale ty tomu přece rozumíš, když umíš vykládat ty svoje symboly.“

„Počkej, to přece není totéž?“ řekla. Byla teď z medvěda vyplašenější, než když ho viděla zuřit.

„Je to totéž,“ přikývl. „Dospělí s ním neumějí zacházet, jestli tomu dobře rozumím. Vlastně mám proti lidským bojovníkům stejnou výhodu jako ty proti dospělým, pokud jde o ten tvůj přístroj.“

„Asi máš pravdu,“ připustila v rozpacích a trochu neochotně. „Znamená to, že s ním zapomenu zacházet, až vyrostu?“

„Kdo ví? Nikdy jsem takovou věcičku neviděl a nepotkal jsem ani nikoho, kdo by to s ním uměl. Třeba jsi jiná než ostatní.“

Spustil se zpátky na všechny čtyři a znovu se pustil do masa. Lyra si povolila bundu, ale mráz se jí zahryzl pod kožešiny takovou silou, že se zase rychle zapnula. Musela přiznat, že ji tahle drobná příhoda znepokojila. Nejradši by se teď hned poradila s alethiometrem, ale na to byla moc zima a navíc už ji volali, protože bylo načase vyrazit dál. Vzala plechovky, které jí Iorek vyrobil, prázdnou vrátila do vaku Fardera Corama a krabičku s hmyzím špionem zastrčila do váčku s alethiometrem, který nosila kolem pasu. Ulevilo se jí, když byli znovu na cestě.

* * *

Velitelé se dohodli s Leem Scoresbym, že na příští zastávce nafouknou jeho balon a pošlou ho na výzvědy ze vzduchu. Lyra se samozřejmě vehementně nabízela, že poletí s ním, a pochopitelně jí to zakázali, ale přidala se k němu alespoň na cestu na saních a dotírala na něj nekonečnými otázkami.

„Pane Scoresby, jak by se dalo doletět na Svalbard?“ „Na to bys potřebovala řiditelnou vzducholoď s plynovým motorem,

něco jako zeppelin, nebo vytrvalej jižní vítr. Ale já osobně bych si na

204

takovou štreku netroufal. Viděla jsi někdy, jak to tam vypadá? Je to ta nejpochmurnější, nejpustější, nejnehostinnější končina, jakou si umíš představit.“

„Jen mě tak napadlo, kdyby se tam chtěl Iorek Byrnison vrátit…“ „Tak by ho zabili. Iorek je vyhnanec. Jen by tam strčil špičku

čenichu, roztrhali by ho na kusy.“ „Jak se ten váš balon nafukuje, pane Scoresby?“ „Na to jsou dvě metody. Buď si můžu vyrobit vodík, což se dělá tak,

že na železný piliny naliješ kyselinu sírovou, zachycuješ plyn, co přitom vzniká a plníš jím balon. Ještě lepší je, když najdeš poblíž ohňovýho dolu průduch, kudy uniká zemní plyn. Pod zemí jsou tu spousty plynu, a taky spousty zemního oleje. Z toho se dá taky vyrobit plyn, když na to přijde, a z uhlí zrovna tak, vyrobit plyn není žádný umění. Ale zemní plyn je nejpohodlnější. Z dobrýho zdroje nafoukneš balon ani ne za hodinu.“

„Kolik lidí ten váš balon unese?“ „Šest, když je to potřeba.“ „A unesl by Iorka Byrnisona i s brněním?“ „To už je vyzkoušený. Jednou jsem ho zachránil před Tatarama,

když ho odřízli od ostatních a chtěli ho vyhladovět. To bylo za našeho tažení v Tunguzsku, zaletěl jsem pro něj a odvez ho. Zní to jako nic, ale měl jsem tenkrát sakra práci propočítat, kolik ten brach může asi tak vážit. A musel jsem navíc spolíhat na to, že pod tím opevněním, co si v ledu udělal, najdu zemní plyn. Ale ze vzduchu jsem si prohlíd, co je tam asi tak za podloží, a počítal jsem, že s trochou kopání to pořídíme. Dolů se totiž dá dostat jedině tak, že trochu plynu upustíš, no a pak už se do vzduchu prostě nedostaneš. Každopádně jsme to zvládli i s jeho kyrysem a se vším všudy.“

„Pane Scoresby, slyšel jste o tom, že Tataři dělají lidem díru do hlavy?“

„Jakpak by ne. Dělají to už tisíce let. Tenkrát v Tunguzsku jsme chytili pět živejch Tatarů a tři z nich měli v lebce díru. Jeden měl dokonce dvě.“

„Oni to dělají i sami sobě?“

205

„To si piš. Nejdřív naříznou kousek kůže, aby se dala odchlípnout a oni se dostali ke kosti. Pak z lebky vyříznou kolečko kosti, opatrně, aby nepoškodili mozek, a nakonec tu kůži našijou zpátky.“

„Já myslela, že to dělají nepřátelům!“ „Ale kdepak. To je ohromná pocta. Dělají to proto, aby k nim mohli

promlouvat bohové.“ „Slyšel jste někdy o badateli jménem Stanislaus Grumman?“ „O Grummanovi? No jestli. Před dvěma lety jsem někde nad

Jenisejem potkal člověka z jeho výpravy. Grumman se tenkrát chystal mezi Tatary, že bude žít v jejich kmenu. Popravdě řečeno mám dojem, že jemu tu díru do hlavy udělali taky. Patřilo to k iniciačnímu obřadu, ale ten člověk, co jsem to od něj slyšel, o tom až tak moc nevěděl.“

„Ale… Jestli ho Tataři vzali mezi sebe, proč by ho pak zabíjeli?“ „Zabíjeli? Tak on je po smrti?“ „Ano. Viděla jsem jeho hlavu,“ přikývla Lyra pyšně. „Můj táta ji

našel. Viděla jsem ji, když ji ukazoval scholárům z Jordánské koleje v Oxfordu. Skalpovali ho a tak vůbec.“

„Kdo ho skalpoval?“ „Přece Tataři, nebo tak si to aspoň scholáři mysleli… Ale možná to

nebyli oni.“ „Nebo to nebyla Grummanova hlava,“ podotkl Lee Scoresby. „Třeba

tvůj tatík vodil scholáry za nos.“ „To je taky možné,“ zamyslela se Lyra. „Chtěl po nich peníze.“ „A když viděli tu hlavu, tak mu je dali?“ „Ano.“ „To je chytrej tah. Lidi taková věc pořádně vyvede z míry a nechce

se jim zkoumat ji moc zblízka.“ „Zvlášť když jsou to scholáři.“ „Jo, tak o tomhle víš ty více než já. Ale kdyby to vážně byla

Grummanova hlava, vsadil bych se, že ho neskalpovali Tataři. Skalpujou nepřátele, ne svoje lidi, a Grummana přijali mezi sebe.“

Lyra si to převracela v hlavě, zatímco saně ujížděly dál. Všude kolem ní se řítily široké toky nových poznatků a ona se v nich pokoušela najít smysl: Vrahouni a jejich ukrutnosti, jejich obavy z Prachu, město v polární záři, otec na Svalbardu, matka… Kde asi? Alethiometr,

206

divoženky táhnoucí na sever, Tony Makarios, chudák malá, hmyzí špion na perko a to prapodivné šermování Iorka Byrnisona…

Nakonec usnula. A saně je unášely hodinu za hodinou blíž Bolvangaru.

207

14

SVĚTLA BOLVANGARU

O paní Coulterové neměli Romuni sebemenší zprávy a Fardera Corama s Johnem Faa to znepokojovalo víc, než dávali před Lyrou najevo – sami ovšem netušili, že podobné starosti si dělá i Lyra. Měla z paní Coulterové strach a často na ni myslela. Příznačné bylo i to, že zatímco na lorda

Asriela si navykla myslet jako na otce, paní Coulterová pro ni nikdy nebyla matka. Mohl za to její daemon, zlatý opičák, kterého Pantalaimoin z duše nesnášel a který, jak byla Lyra přesvědčená, slídil v jejím soukromí a především odhalil, že má u sebe alethiometr.

Ti dva jí byli určitě v patách, byla by bláhovost myslet si, že na ni zapomněli. Už jen ten hmyzí špion to dost jasně dokazoval.

Ale když pak nepřítel zaútočil, nebyla to paní Coulterová. Romuni se chystali zastavit, aby nechali psy odpočinout, opravili co bylo potřeba na saních a připravili si zbraně, než vyrazí proti Bolvangaru. John Faa doufal, že Lee Scoresby třeba najde zemní plyn, naplní svůj menší balon (podle všeho měl dva) a vydá se dopředu na výzvědy. Vzduchoplavec, který věnoval změnám počasí stejně bedlivou pozornost jako ten nejzkušenější námořník, ovšem prohlásil, že padne mlha a měl pravdu – sotva zastavili, obklopil je hustý bílý opar. Lee Scoresby by z oblohy nic neviděl, a tak si krátil čas tím, že znovu kontroloval svoje pečlivě udržované vybavení. Vtom ale bez jakéhokoli varování přiletěla z temnoty záplava šípů.

Tři muži padli na místě a zemřeli bez jediného hlesu, takže si nikdo ničeho nevšiml. Teprve když se těžkopádně svezli do psích postrojů

208

nebo zůstali nečekaně nehybně ležet, zpozorovali ostatní, co se stalo, jenže to už bylo příliš pozdě, protože je zasypaly další šípy. Několik mužů zmateně vzhlédlo, protože si neuměli vysvětlit rychlé nepravidelné cvakání, se kterým se hlavice šípů bořily do dřeva a zmrzlého plátna podél celého konvoje.

Jako první se vzpamatoval John Faa a začal ze středu řady vykřikovat rozkazy. Promrzlé ruce a ztuhlé údy se pohnuly, aby se podle nich zařídily, ale to už jako déšť dopadaly další šípy, rovné prameny deště s hlavicemi nasáklými smrtí.

Lyra stála na otevřeném prostranství a šípy jí svištěly nad hlavou. Pantalaimon je zaslechl dřív než ona a v podobě sněžného levharta ji rychle srazil k zemi, aby neposkytovala tak snadný cíl. Setřela si sníh z očí, převrátila se na záda a pokoušela se proniknout zrakem husté šero překypující zmateným ruchem a křikem. Slyšela hromový řev doprovázený řinčením a skřípěním kovu, když Iorek Byrnison v brnění přeskočil saně a zmizel v mlze, a vzápětí výkřiky a vrčení, zvuky drcených kostí a trhaného masa, strašlivé rány, zděšený křik a burácení rozzuřeného medvěda, který pustošil nepřítele.

Ale kdo byl ten nepřítel? Lyra ještě nikoho nezahlédla. Romuni se sbírali na obranu saní, ale i ona viděla, že o to snazší cíl představují, a pušky jim v tlustých rukavicích nebyly skoro k ničemu. Zaslechla stěží čtyři pět výstřelů, zatímco bubnování deště šípů neustávalo a s každou minutou padali k zemi další a další muži.

A co John Faa! pomyslela si zoufale. Tohle nepředvídal a já mu nepomohla!

Ale na další výčitky neměla čas, protože v tu chvíli Pantalaimon divoce zavrčel a cosi – cizí daemon – ho srazilo k zemi tak prudce, že i Lyra zůstala chvíli bez dechu, a v příští chvíli už ji držely čísi ruce, zvedaly ji, dusily její křik páchnoucí rukavicí a házely ji vzduchem do další náruče, a vzápětí tvrdě dopadla do sněhu, kde zůstala bez dechu ležet, točila se jí hlava a všechno ji bolelo. Kdosi jí zkroutil ruce za záda, div jí nevykloubil ramena, svázal jí zápěstí k sobě a přes hlavu jí natáhl jakousi kuklu, aby ztlumil její křik, protože přes to všechno křičela, a jak!

„Iorku! Iorku Byrnisone! Pomoc!“

209

Ale slyšel ji vůbec? To nevěděla. Pohazovali si s ní sem tam, až nakonec dopadla na cosi tvrdého, co se vzápětí začalo pohupovat a nadskakovat jako saně. K uším jí doléhaly divoké, těžko pochopitelné zvuky. Zaslechla možná řev Iorka Byrnisona, ale ozýval se odněkud z dálky, a pak už to s ní jen kodrcalo po hrbolaté zemi a ona ležela se spoutanýma rukama a zacpanou pusou a vzlykala vztekem a strachem. Všude kolem se dohadovaly jakési cizí hlasy.

„Pantíku,“ vydechla. „Tady jsem, psst, pomůžu ti nadechnout. Nemel sebou…“ Myšími tlapkami tahal za kuklu, dokud se kolem úst trochu

neuvolnila. Lyra lačně lokala chladný vzduch. „Kdo je to?“ zašeptala. „Vypadají jako Tataři. Myslím, že Johna Faa trefili.“ „Ne –“ „Viděl jsem, jak upadl. Taky mohl s takovým útokem počítat, to oba

dobře víme.“ „Měli jsme mu pomoct! Měli jsme sledovat alethiometr!“ „Ticho. Dělej, že jsi omdlela.“ Zapráskal bič a uhánějící psi zavyli. Podle házení a kodrcání si Lyra

domyslela, že se saně ženou nejvyšší rychlostí, a i když napínala uši po zvucích boje, nedokázala rozeznat víc než osamělé výstřely tlumené vzdáleností a zblízka vrzání saní a překotné měkké cupkání tlapek ve sněhu.

„Odvezou nás Vrahounům,“ zašeptala. Vybavilo se jí slovo odtržený a celá ztuhla děsem. Pantalaimon se k

ní přitulil. „Já se nedám,“ řekl. „Já taky ne. Zabiju je.“ „A Iorek taky, jen co tě najde. Rozmačká je na maděru.“ „Jak jsme daleko od Bolvangaru?“ To nevěděl, ale společně došli k závěru, že necelý den cesty. Když už

jeli tak dlouho, že se jí celé tělo kroutilo křečí, tempo o něco zvolnilo a kdosi jí neurvale strhl kuklu z hlavy.

Před sebou měla širokou asiatskou tvář lemovanou kapucí z rosomáka. V mihotavém svitu lucerny zahlédla v mužových černých

210

očích spokojený záblesk, zvlášť když z Lyřiny bundy vyklouzl Pantalaimon a se zasyčením na něj vycenil ostré lasiččí zoubky. Mužův daemon, samička rosomáka, na něj zavrčela, ale Pantalaimon necouvl ani o krok.

Muž zvedl Lyru do sedu a opřel ji o bočnici saní. Se svázanýma rukama se ale nepřestávala kácet do strany, a tak jí místo toho svázal nohy a stáhl jí pouta z rukou.

Záclonou padajícího sněhu a mlhy viděla, jak statný je její věznitel i muž, který saně řídil, jak dobře vyvážené mají saně a jak přirozené je pro ně tohle prostředí, kde se Romuni cítili tak nesví.

Muž něco říkal, ale pochopitelně mu nerozuměla ani slovo. Zkusil to jiným jazykem, ale výsledek byl tentýž. Pak přešel do angličtiny.

„Jméno?“ Pantalaimon se varovně naježil a Lyra okamžitě pochopila, co jí chce

naznačit. Takže oni nevědí, co je zač! Neunesli ji proto, že má něco společného s paní Coulterovou. Dost možná ani nepracují pro vrahouny.

„Líza Brooksová,“ řekla. „Lísa Brugsová,“ opakoval po ní. „My tě vzít do hezký místo. Hodný

lidi.“ „Kdo jste?“ „Samojedi. Lovci.“ „Kam mě chcete vzít?“ „Hezký místo. Hodný lidi. Vy mít panserbjørn?“ „Na ochranu.“ „To na nic! Ha ha, medvěd na nic! Stejně my tě chytili!“ Halasně se rozesmál. Lyra se ovládla a neřekla nic. „Kdo ty lidi?“ zeptal se muž a ukázal směrem, odkud přijeli. „Obchodníci.“ „Obchodníci… Co oni obchodovat?“ „Kožešiny, kořalku…“ odpověděla Lyra. „Dýmkové listí.“ „Oni prodávat dýmkové listí a kupovat kožešina?“ „Ano.“ Muž cosi řekl svému společníkovi a ten mu úsečně odpověděl. Celou

tu dobu uháněly saně kupředu a Lyra se povytáhla do pohodlnějšího sedu, jestli snad neuvidí, kam směřují. Sníh se ale sypal z temné oblohy

211

stále stejně hustě, takže ji zanedlouho bezvýsledné vyhlížení unavilo a radši si lehla. Vycítili s Pantalaimonem navzájem svoje myšlenky a snažili se zůstat v klidu, ale pomyšlení, že je John Faa mrtvý… A co se stalo s Farderem Coramem? Zvládne Iorek Byrnison pobít ostatní Samojedy? A podaří se jim ji vystopovat?

Teprve teď začala trochu litovat i sama sebe. Uběhl dlouhý čas, než jí muž zatřepal ramenem a podal jí proužek

sušeného sobího masa, páchnoucího a tuhého, ale měla hlad a tohle bylo přece jen něco k jídlu. Sežvýkala ho a trochu to pomohlo. Pomaličku zasunula ruku pod bundu, ujistila se, že alethiometr je pořád na místě, a pak opatrně vytáhla plechovku s hmyzím špionem a zastrčila si ji do vysoké kožešinové boty. Pantalamon v podobě myšky vlezl za ní a zastrčil krabičku co nejhlouběji, až pod spodní konec nohavic ze sobí kůže.

Když udělala, co bylo potřeba, zavřela oči. Strach ji vyčerpal a zanedlouho upadla do neklidného spánku.

Probudila se, když se pohyb saní změnil. Klouzaly najednou hladce, a když otevřela oči, oslnila ji záře světel, pod nimiž jeli, záře tak pronikavá, že než se znovu odvážila vykouknout, radši si stáhla kapuci hluboko do očí. Byla strašlivě ztuhlá a promrzlá, ale podařilo se jí nadzvednout natolik, aby viděla, že saně projíždějí řadou vysokých sloupů s jasnými anbarickými lucernami na vrcholku. Než se vzpamatovala docela, projeli otevřenou železnou branou na konci osvětlené cesty a ocitli se na otevřeném prostranství, podobném prázdnému tržišti nebo hřišti. Bylo dokonale rovné, hladké a bílé, táhlo se do šířky i délky zhruba sto metrů a po celém obvodu bylo ohrazené vysokým drátěným plotem.

Na konci prostranství saně zastavily před nízkou budovou, vlastně celou řadou nízkých budov zasypaných sněhem. Podrobnosti bylo těžké rozeznat, ale Lyře připadalo, že část budov propojují s ostatními tunely, které se teď jevily jen jako nezřetelné hrbolky pod sněhem. Bytelný kovový stožár po straně jí něco připomínal, ale nedokázala si vybavit, co by to mohlo být.

Než si stačila všechno důkladně prohlédnout, muž v saních jí přeřízl provaz kolem kotníků a neurvale ji vytáhl na nohy, zatímco druhý muž

212

okřikoval psy a snažil se je zklidnit. Kousek od nich se otevřely dveře a světlo, které se nad nimi rozsvítilo, přebíhalo sem tam jako pátrací světlomet, dokud je nenašlo.

Muž postrčil Lyru před sebe jako lovec předvádějící kořist, ale nepřestával ji svírat. Cosi řekl a postava v prošívané bundě z umělého hedvábí odpověděla stejným jazykem. V tu chvíli ho Lyra zahlédla o něco lépe – byl to muž, ale neměl samojedské ani tatarské rysy. Vypadal jako kterýkoli z oxfordských scholárů. Zahleděl se na ni a zvláštní pozornost věnoval Pantalaimonovi.

Samojed znovu promluvil a muž z Bolvangaru se obrátil k Lyře: „Mluvíš anglicky?“

„Ano,“ odpověděla. „Má tvůj daemon pořád tuhle podobu?“ Takovou otázku opravdu nečekala! Lyra se nezmohla ani na slovo,

ale Pantalaimon odpověděl po svém: proměnil se v sokola a vrhl se z jejího ramene po mužově daemonovi, mohutné samičce sviště, která po něm prudce máchala tlapou a zaprskala, když jí na rychlých křídlech zakroužil kolem hlavy.

„Rozumím,“ řekl muž spokojeně, zatímco se Pantalaimon usadil zpátky na Lyřině rameni.

Samojed se tvářil, jako by na něco čekal, a muž z Bolvangaru pokývl hlavou, stáhl si rukavici a zalovil v kapse. Vytáhl váček s penězi a odpočítal lovci na dlaň tucet těžkých mincí.

Ten spolu s druhým mužem peníze přepočítal, rozdělili si je napůl a pečlivě je uložili. Pak bez jediného ohlédnutí nasedli do saní, psovod práskl bičem, křikl na spřežení a to vyrazilo po širokém bělostném prostranství k osvětlenému příjezdu. Lyra sledovala, jak jí čím dál větší rychlostí mizejí z dohledu.

Muž mezitím znovu otevřel dveře. „Tak pojď dovnitř, honem,“ pobídl ji. „Tady je krásně teplo, tak

nestůj na mraze. Jak se jmenuješ?“ V jeho angličtině nerozeznávala Lyra žádný výrazný přízvuk, mluvil

podobně jako všichni ti chytří, vzdělaní a důležití lidé, se kterými se stýkala s paní Coulterovou.

„Líza Brooksová,“ řekla.

213

„Tak pojď dál, Lízo. Neboj se, my už se o tebe postaráme.“ Snášel zimu hůř než ona, i když Lyra byla na mraze mnohem déle.

Nemohl se dočkat, až bude zase v teple. Rozhodla se předstírat, že je pomalá, nedovtipná a nerozhodná, a dala si záležet, aby se před vysoký práh vlekla co nejzdlouhavěji.

Budovy byly opatřené dvojitými dveřmi s širokou komorou mezi sebou, aby zevnitř unikalo co nejméně tepla. Za druhými z nich zalilo Lyru téměř nesnesitelné vedro a musela si rychle rozepnout bundu a stáhnout kapuci.

Stáli v několik kroků dlouhé předsíni, ze které vedla napravo i nalevo dlouhá chodba, a před sebou měli podobný pult, jaký bývá v přijímacích prostorách nemocnice. V jasném světle se leskly bílé a nerezové plochy stěn a zařízení a vonělo tu jídlem, důvěrně známou vůní slaniny a kávy, jen zlehka podbarvenou všudypřítomným nemocničním pachem. Z okolních stěn vycházelo slabounké, téměř neslyšitelné bzučení, na které si člověk zřejmě musel zvyknout, nebo by se zbláznil.

Pantalaimon jí v podobě stehlíka šeptal do ucha: „Dělej hloupou a nedovtipnou. Ale pořádně hloupou, dej si záležet.“

Z výšky si ji prohlíželi dospělí – muž, který ji přivedl dovnitř, pak další muž v bílém plášti a žena v uniformě ošetřovatelky.

„Angličanka,“ sděloval jim ten první. „Nejspíš obchodníci.“ „Ti samí lovci? Tatáž historka?“ „Stejný kmen, pokud můžu soudit. Sestro Claro, mohla byste se

ujmout tady malé… hmm… a postarat se o ni?“ „Samozřejmě, pane doktore. Pojď se mnou, zlatíčko,“ zacvrlikala

sestra a Lyra ji poslušně následovala. Prošly krátkou chodbou s řadou dveří po pravé straně. Z jídelny

vlevo k nim doléhalo cinkání příborů, hlasy a vůně dalšího jídla. Sestra byla přibližně ve věku paní Coulterové, jak se Lyra domýšlela, a působila jako rázná, praktická žena bez špetky emocí. Určitě umí dokonale zašít ránu nebo vyměnit obvaz, ale ani by ji nenapadlo vyprávět dětem pohádky. Její daemon (a Lyru z toho zjištění zamrazilo) byl roztomilý bílý psíček. Proč to na ni tak nepříjemně zapůsobilo, si už po chvilce nedokázala vybavit.

214

„Jak se jmenuješ, beruško?“ zeptala se sestra, když otvírala těžké dveře.

„Líza.“ „Jenom Líza?“ „Líza Brooksová.“ „A kolikpak ti je let?“ „Jedenáct.“ Lyra vždycky slýchala, že je na svůj věk malá, i když přesně

nevěděla, co si o tom myslet. Rozhodně jí ta skutečnost nijak neubírala na pocitu vlastní důležitosti. Teď si ale uvědomila, že by se dala dokonce využít, protože drobná Líza bude vypadat ještě plašší a nenápadnější. Když vstupovala za sestrou do místnosti, maličko se nahrbila.

Tak trochu očekávala, že se jí žena bude vyptávat, odkud je a jak se sem dostala, a připravovala si v duchu vhodné odpovědi, ale jak se ukázalo, sestra Clara byla kromě fantazie prosta i vší zvědavosti. Těžko mohla být netečnější, i kdyby se Bolvangar nacházel na předměstí Londýna a děti sem přicházely jako na běžícím pásu. Její čiperný, úpravný daemon jí cupkal v patách, stejně věcný a nijaký jako ona.

V téhle nové místnosti byla pohovka, stůl se dvěma židlemi, kartotéka, prosklená skříň s léky a obvazy a umyvadlo. Hned za prahem stáhla sestra z Lyry bundu a hodila ji na zem.

„Všechno pěkně dolů, beruško,“ nařídila. „Jen rychle zkontrolujeme, jestli jsi zdravá, jestli tě netrápí omrzliny nebo rýmička, a pak dostaneš hezké čisťounké šaty. Ale nejdřív si tě osprchujeme,“ dodala ještě, protože Lyra se už kolik dnů nemyla a nepřevlékala a v teple uvnitř to začínalo být čím dál patrnější.

Pantalaimon se nedůtklivě načepýřil, ale Lyra ho pohledem napomenula. Usadil se tedy na pohovku, zatímco ze sebe Lyra stahovala jednu vrstvu za druhou, a i když jí to vadilo a styděla se před ním, měla dost duchapřítomnosti, aby nevypadla z role poslušné, přihlouplé Lízy.

„Ještě ten opasek na peníze, Lízo,“ řekla sestra a silnými prsty jí ho rázně odvázala. Chtěla ho odhodit na hromádku ostatních šatů, ale zarazila se, když nahmátla oblé okraje alethiometru.

„Copak to tu máš?“ zeptala se a rozepnula nepromokavý obal.

215

„Jen takovou hračku,“ odpověděla Lyra. „Ta je moje.“ „Ale jistě, zlatíčko, nikdo ti ji nevezme,“ řekla sestra Clara a

rozbalila černou látku. „To je ale moc hezká věcička, trochu jako kompas. Tak šup do sprchy,“ pokračovala. Odložila alethiometr a zatáhla kolem sprchového koutu závěs.

Lyra neochotně vklouzla pod teplou vodu a namydlila se. Pantalaimon zatím seděl na tyči závěsu. Oba dobře věděli, že se nesmí chovat příliš čile, protože daemoni těžkopádných lidí jsou také těžkopádní. Když se umyla a utřela, sestra jí změřila teplotu, podívala se jí do očí, uší a krku, postavila ji na jakousi váhu a zapsala si všechny údaje i s výškou do notesu. Pak dala Lyře pyžamo a župan. Obojí bylo čisté a z kvalitní látky, stejně jako bunda malého Tonyho Makariose, ale stejně tak bylo znát, že už je někdo nosil. Lyra to vycítila a nebylo jí z toho dobře.

„Ty nejsou moje,“ poznamenala. „Nejsou, zlatíčko. Tvoje šaty musíme nejdřív pořádně vyprat,“ „A dostanu je zpátky?“ „Nejspíš ano. Ano, samozřejmě.“ „Co je tohle za dům?“ „Jmenuje se to tu Výzkumná stanice.“ Nebyla to odpověď na její otázku a Lyra by se s tím určitě

nespokojila a chtěla by vědět víc, ale protože se nedalo čekat, že by Líza Brooksová projevila tolik bystrosti, beze slova netečně přikývla a pokračovala v oblékání.

„Dejte mi moji hračku,“ ozvala se trucovitě, když byla hotová. „Jen si ji vezmi, zlato,“ řekla sestra. „Ale nechtěla bys radši vlněného

medvídka? Nebo roztomilou panenku?“ Otevřela zásuvku, kde se mrtvolně povalovalo několik vycpaných

hraček. Lyra nad nimi chvíli postála, jako by se nemohla rozhodnout, a nakonec sáhla po hadrové panence s velkýma prázdnýma očima. Nikdy dřív panenku neměla, ale věděla, co se patří a bezmyšlenkovitě si ji přitiskla na prsa.

„Co můj opasek?“ zeptala se. „Chtěla bych si do něj tu hračku uložit.“

216

„Jen si ho vezmi, zlatíčko,“ odpověděla sestra Clara a dál vyplňovala jakýsi dotazník na růžovém papíře.

Lyra si vyhrnula nezvyklý kabátek od pyžama a uvázala si váček z nepromokavého plátna kolem pasu.

„Co můj kabát a boty?“ chtěla vědět. „A moje palčáky a další věci?“ „Dáme ti je vyčistit,“ zněla automatická odpověď. Vtom zazvonil telefon, a zatímco sestra vyřizovala hovor, Lyra

rychle vytáhla z boty plechovku s hmyzím špionem a přidala ji do váčku k alethiometru.

„Tak pojď, Lízo,“ řekla sestra, když položila sluchátko. „Opatříme ti něco k jídlu. Určitě máš hlad.“

Následovala sestru Claru do jídelny, kde stál asi tucet bílých kulatých stolků plných drobečků a ulepených kroužků po rozlitém pití. Na ocelovém vozíku byla vyrovnaná hromada špinavých talířů a příborů. Namísto oken, která v místnosti chyběla, tu přes celou stěnu visel ohromný fotogram znázorňující tropickou pláž s azurově modrým nebem, bílým pískem a kokosovými palmami, který měl zřejmě vyvolávat dojem světla a prostoru.

Muž, který ji přivedl dovnitř, už jí nesl od vydávacího okénka naložený tác.

„Pořádně se najez,“ pobídl ji. Nebylo proč se trápit hlady, a tak se Lyra s chutí pustila do masa s

bramborovou kaší a po něm spořádala ještě misku broskvového kompotu a zmrzlinu. Zatímco jedla, muž u vedlejšího stolku tiše mluvil se sestrou, a když skončila, dala jí sestra sklenici teplého mléka a odnesla tác.

Muž se zatím posadil naproti Lyře. Jeho daemon v podobě sviště nebyl tak netečný jako sestřin psík. Seděl muži na rameni, všechno sledoval a zdvořile mlčel.

„Tak co, Lízo,“ začal muž. „Stačilo ti to?“ „Ano, děkuju.“ „Rád bych teď od tebe slyšel, odkud jsi. Povíš mi to?“ „Z Londýna,“ řekla Lyra. „A co děláš tak daleko na severu?“

217

„S tatínkem,“ zamumlala nezřetelně. Dívala se do země, aby jí svišť neviděl do očí, a snažila se vypadat, že má slzy na krajíčku.

„Přijela jsi s tatínkem? Aha. A copak on dělá v těchhle končinách?“ „Obchoduje. Přivezli jsme náklad dýmkového listí z Nového Dánska

a nakupujeme kožešiny.“ „A to tatínek cestuje sám?“ „Ne. Taky moji strýčkové tu jsou a ještě další lidi,“ odpověděla

vyhýbavě, protože nevěděla, co všechno muž slyšel od samojedského lovce.

„Pročpak tě tahá na takovou dlouhou cestu, Lízo?“ „Protože dva roky zpátky s ním jel můj bráška a táta sliboval, že

příště vezme mě, ale neudělal to. Tak jsem ho prosila tak dlouho, až mě vzal.“

„A kolikpak ti je?“ „Jedenáct.“ „Výborně. Tak abys věděla, Lízo, máš náramné štěstí. Ti lovci, co tě

našli, tě odvezli na to nejlepší místo, jaké si můžeš přát.“ „Vůbec mě nenašli,“ svraštila holčička pochybovačně čelo.

„Bojovalo se. Bylo jich strašně moc a měli šípy…“ „Ale nepovídej. Já bych řekl, že jsi zabloudila moc daleko od

tatínkovy výpravy a ztratila ses. Ti lovci tě našli samotnou a přivezli tě sem, tak to bylo, Lízo.“

„Bojovalo se tam, já to viděla,“ trvala na svém Lyra. „Stříleli šípy a… Já chci tatínka,“ vyhrkla hlasitěji a rozplakala se.

„Tak zatím zůstaneš v bezpečí tady, než si tě najde,“ uklidňoval ji doktor.

„Ale já je viděla střílet šípy!“ „To se ti jen zdálo. Když člověk mrzne, mívá podobné vidiny, Lízo.

Usnula jsi, zdálo se ti něco ošklivého a ty teď nevíš, co je pravda a co sen. K žádnému boji nedošlo, neboj se. Tvůj tatínek je živý a zdravý, touhle dobou už tě určitě hledá a co nevidět přijde sem, protože na stovky mil široko daleko tu jinak žádní lidé nežijí. Ten bude koukat, až tě tu najde živou a zdravou! Sestra Clara tě teď zavede do ložnice a seznámíš se s dalšími holčičkami a kluky, kteří se ztratili v pustině zrovna jako ty. Tak běž. Popovídáme si zítra.“

218

Lyra vstala, panenku v náruči, Pantalaimon jí vyskočil na rameno a společně vyšli za sestrou ze dveří.

Vedla je dalšími chodbami a na Lyru padla už teď opravdová únava. Byla tak ospalá, že v jednom kuse zívala a stěží dokázala zvednout nohy v pletených bačkorách, které dostala. Také Pantalaimon padal únavou a radši se pro jistotu změnil v myšku a uvelebil se Lyře s kapse županu. Poslední, co zahlédla, byla řada postelí, dětské tvářičky, polštář – a pak už spala jako dudek.

* * *

Někdo s ní třásl. Ze všeho nejdřív zajela rukou k pasu, aby se přesvědčila, že jsou obě plechovky na místě, a teprve pak se pokusila otevřít oči, ale šlo to ztěžka. V životě si nepřipadala tak ospalá.

„Probuď se! Probuď se!“ šeptal jí kdosi a nebyl to jen jeden hlas. S nesmírným úsilím, jako by valila do svahu těžký kámen, se vymanila ze spánku.

V kalném světle slabé anbarické žárovky nade dveřmi viděla, že se kolem ní tísní tři holčičky. Neviděla je úplně zřetelně, protože jí oči nechtěly zaostřit, ale byly přibližně v jejím věku a mluvily anglicky.

„Už je vzhůru.“ „Dali jí prášky na spaní. Určitě…“ „Jak se jmenuješ?“ „Líza,“ zamrmlala Lyra. „Vezou sem hodně dalších dětí?“ chtěla vědět jedna z holčiček. Lyra se s námahou posadila. Nevzpomínala si, že by polykala prášek

na spaní, ale dost možná jí něco dali do pití. Hlavu jako by měla nacpanou peřím a za očima jí pulzovala slabá bolest.

„Kde to jsme?“ „Někde v pustině. Neřekli nám to.“ „Normálně přivážejí víc dětí než jedno…“ „Co se tady dělá?“ zmohla se Lyra na otázku, sotva se z omámeného

spánku probral i Pantalaimon.

219

„To nevíme,“ pokrčila rameny nejřečnější holčička. Byla to vysoká zrzka se škubavými pohyby a výrazným londýnským přízvukem. „Všelijak nás měřej a dělaj různý testy.“

„Měřej Prach,“ doplnilo ji další děvčátko, přátelská baculatá tmavovláska.

„To nemůžeš vědět,“ zamračila se první holčička. „Ba jo,“ potvrdila třetí, zakřiknuté děcko s králičím daemonem v

náručí. „Já je slyšela, jak si o tom povídaj.“ „Pak nás jednoho po druhým odvážej pryč, víc nevíme. Ještě nikdo

se nevrátil,“ řekla zrzka. „Ale víš, co říká ten kluk,“ vzpomněla si baculatá holčička. „Podle

něj –“ „Neříkej jí to!“ okřikla ji zrzka. „Teď ještě ne.“ „Tady jsou i kluci?“ zeptala se Lyra. „Jo. Jsou nás tu spousty. Počítám, že aspoň třicet.“ „To víc,“ soudila baculatá dívenka. „Spíš čtyřicet.“ „Jenže nás odvážej pryč,“ pokračovala zrzka. „Nejdřív vždycky

přivezou hromadu dětí, to je nás pak vážně hodně, a jedno po druhým pak všechny zmizej.“

„Jsou to Vrahouni,“ řekla baculatá holčička. „Určitě jsi o nich slyšela. Všichni jsme se jich báli, než nás chytili…“

Lyra se postupně probírala k vědomí. Daemoni děvčat s výjimkou králíčka seděli u dveří a poslouchali, jestli někdo nejde, a nikdo nemluvil jinak než šeptem. Lyra se holčiček zeptala na jména. Zrzka se jmenovala Annie, baculatá tmavovláska byla Bella a hubené děvčátko Martha. Jak se jmenují kluci, to nevěděly, protože většinu času trávili chlapci a děvčata odděleně. Na zacházení si nijak nestěžovaly.

„Celkem to tu ujde,“ krčila rameny Bella. „Nic moc se tu neděje, jen nás pořád prohlížej a musíme cvičit a oni nás pak měřej a vážej a zapisujou si teplotu a podobný věci. Vlastně je to dost nuda.“

„Když přijede paní Coulterová, tak ne,“ podotkla Annie. Lyra div nevykřikla nahlas a Pantalaimon zčistajasna zamával křídly

tak divoce, že to děvčatům neuniklo. „Je trochu nervózní,“ konejšila ho Lyra. „Asi nám vážně dali něco na

spaní, protože jsme oba jak praštěný palicí. Kdo je ta paní Coulterová?“

220

„To ona nás pochytala, nebo aspoň většinu,“ vysvětlovala Martha. „Všichni tu mluvěj jen o ní. Když přijede, už víme, že zase začnou mizet děti.“

„Vždycky je u toho, když nás odvádějí, a ráda se kouká, co s náma dělají. Jeden kluk tady, Simon, si myslí, že nás zabíjej a paní Coulterová se na to dívá.“

„Oni nás zabíjejí?“ otřásla se Lyra. „Co jinýho. Protože nikdo se nevrací.“ „A s daemonama je to totéž,“ vzpomněla si Bella. „Vážej je, měřej a

všelijak…“ „Oni na vaše daemony sahají?“ „To ne, probůh. Mají takovou váhu a tvůj daemon si na ni musí

vylézt a proměňovat se, a oni si to všechno zapisujou a fotografujou. A pak je ještě taková komora, kam si vlezeš a oni ti měřej Prach. To dělají v jednom kuse, že měřej Prach.“

„Jaký prach?“ ptala se Lyra. „To nevíme,“ odpověděla Annie. „Něco z vesmíru, ne normální

prach. Když žádnej Prach nemáš, je to dobrý. Ale každej ho nakonec dostane.“

„Víte, co jednou říkal Simon?“ zeptala se Bella. „Povídal, že si Tataři dělaj díru do lebky, aby se ten Prach dostal dovnitř.“

„Hmm, ten toho tak ví,“ odfrkla si Annie pohrdavě. „Schválně se zeptám paní Coulterový, až zase přijede.“

„To si netroufneš,“ namítla Martha s obdivem. „Co by ne.“ „Kdy má přijet?“ zeptala se Lyra. „Pozejtří,“ odpověděla Annie. Samou hrůzou vyrazil Lyře podél páteře ledový pot a Pantalaimon se

k ní přitiskl o to víc. Má jediný den na to, aby našla Rogera, zjistila o tomhle místě všechno, co se dá, a buď utekla, nebo se nechala zachránit. Jenže jestli Samojedové pobili všechny Romuny, kdo se o ty děti v téhle ledové pustině postará?

Ostatní holčičky mlely dál, ale Lyra s Pantalaimonem se zavrtali do postele a snažili se zahřát navzdory vědomí, že na stovky mil kolem téhle postýlky není nic než strach.

221

15

VITRÍNY S DAEMONY

Lyra nemela ve zvyku zbytečné o věcech hloubat. Byla optimistické, praktické dítě, a navíc jí scházela představivost. Nikdo s dostatečně bujnou fantazií by se nemohl vážně zabývat myšlenkou, že se může dostat

takovou dálku a zachránit kamaráda Rogera, anebo by se představivostí obdařené dítě nad takovou možností zamyslelo a okamžitě přišlo na řadu důvodů, proč se takový podnik nemůže zdařit. Že je někdo zkušený lhář, ještě neznamená, že musí mít bohatou fantazii. Většina dobrých lhářů naopak nemá vůbec žádnou, a právě proto jsou jejich lži tak nevinně přesvědčivé.

Když teď padla do rukou Absolučního výboru, nepodlehla Lyra panice z osudu, který možná potkal Romuny. Byli to do jednoho dobří bojovníci, a i když Pantalaimon viděl, že Johna Faa zasáhl šíp, mohl se zmýlit, a i kdyby se nezmýlil, třeba nebyl John Faa zraněn nijak vážně. Měla smůlu, že se jí zmocnili Samojedi, ale Romuni tu budou co nevidět a zachrání ji, a pokud by snad nemohli přijít sami, Iorek Byrnison udělá, co bude v jeho silách, aby ji odtud dostal. A pak spolu nasednou do balonu Lee Scoresbyho a doletí na Svalbard vysvobodit lorda Asriela.

Takhle jednoduše si to představovala. Když se tedy druhý den v dívčí ložnici probudila, mohla už zase čelit

všemu, co den přinese, s dychtivým očekáváním. Obzvlášť se nemohla dočkat, až uvidí Rogera – a doufala hlavně, že ho uvidí dřív, než si on všimne jí.

222

Nemusela čekat dlouho. V půl osmé probouzely sestry, dohlížející na jednotlivé ložnice, své svěřence, a když se děti umyly a oblékly, šly se společně do jídelny nasnídat.

A Roger už tam byl. Seděl spolu s dalšími pěti chlapci u stolku hned za dveřmi, a protože

se fronta k okénku vinula kolem nich, mohla Lyra předstírat, že jí upadl kapesník. Sehnula se pro něj a natočila se přitom dostatečně blízko Rogerově židli, aby si Pantalaimon mohl promluvit s jeho daemonem Salcilií.

Měla podobu pěnkavy a třepotala se tak divoce, že se Pantalaimon musel změnit v kočku, skočit po ní a přimáčknout ji k zemi, aby jí mohl pošeptat několik slov. Podobné srážky a rozmíšky byly naštěstí mezi daemony dětí běžné, takže jim nikdo nevěnoval příliš pozornosti, ale Roger v tu chvíli zbledl jako stěna. Lyra v životě neviděla někoho tak zesinat. Zvedl oči, a když se setkal s jejím povýšeným, nevšímavým výrazem, krev se mu vrátila do tváří a bylo znát, že překypuje nadějí, vzrušením a radostí. Nebýt toho, že Pantalaimon cloumal Salcilií v pevném sevření, určitě by radostně zahalekal a běžel svoji oxfordskou kamarádku přivítat.

Lyra se od něj pohrdavě odvrátila, zvedla oči ke stropu, aby svým novým kamarádkám naznačila, co si myslí, a nechala Pantalaimona, ať svoje chování vysvětlí, jak nejlépe umí. Děvčata si naložila na tác kukuřičné lupínky a topinku a usadily se k jednomu stolu, čtveřice spiklenců obracejících se k ostatním zády, aby je mohly o to lépe proprat.

Tak velkou skupinu dětí není dost dobře možné držet na jednom místě bez pevně stanovené činnosti, a proto se Bolvangar do určité míry řídil školním rozvrhem, zahrnujícím předměty jako je tělocvik nebo „výtvarná výchova“. Děti byly rozdělené podle pohlaví a chlapci s děvčaty se vídali jen o přestávkách a při jídle, takže Lyra dostala příležitost promluvit si s Rogerem až po hodinu a půl dlouhé lekci šití, kterou vedla jedna ze sester. Muselo to ale vypadat přirozeně a v tom byl kámen úrazu. Všechny děti byly přibližně stejně staré a v tomhle věku se chlapci i děvčata kamarádí výhradně mezi sebou, kdežto opačné pohlaví okázale přehlížejí.

223

Příležitost se naskytla opět v jídelně, kde děti dostávaly sušenky a něco k pití. Lyra poslala Pantalaimona, aby se v podobě mouchy sešel na stěně poblíž jejich stolku se Salicií, a sama se zatím stejně jako Roger mlčky držela ve skupince kamarádek. Když její daemon soustředil pozornost jinam, nemohla se dost dobře zapojit do řeči, ale usrkávala mléko spolu s kamarádkami a snažila se tvářit mrzutě a vzdorovitě. Myšlenkami byla zpola u sotva slyšitelného bzučivého hovoru obou daemonů a svoje okolí v podstatě neposlouchala, ale v jednu chvíli vyslovila jakási blondýnka jméno, které ji vytrhlo ze soustředění a přimělo narovnat se na židli.

To jméno znělo Tony Makarios. Jakmile se Lyra zaměřila na tuhle zmínku, nezbylo Pantalaimonovi než svou šeptanou konverzaci s Rogerovým daemonem omezit, a obě děti poslouchaly, co dívenka říká.

„Já náhodou vím, proč ho odvedli,“ vykládala, zatímco se kruh zvědavých hlav sevřel těsněji. „Jeho daemon se totiž neměnil. Mysleli si, že je starší, než vypadá nebo kolik mu hádají, a on vážně nebyl úplnej mrňous. Jeho daemon se fakt skoro nikdy neměnil, ale to jen proto, že ani Tonymu se toho v hlavě až tolik nedělo. Já ji viděla proměnit. Jmenovala se Hryzka…“

„Proč je vlastně daemoni tolik zajímají?“ zeptala se Lyra. „To nikdo neví,“ pokrčila rameny blondýnka. „Já jo,“ ozval se jeden z chlapců. „Víte totiž, co dělají? Zabijou

tvýho daemona a pak sledujou, jestli umřeš.“ „Ale proč to teda opakujou pořád dokola s různejma dětma?“ namítl

kdosi. „To by přece stačilo vyzkoušet jednou, ne?“ „Já vám povím, co dělají,“ promluvila zase první dívka. Všichni se soustředili jenom na ni, ale aby si nikdo z personálu

nevšiml, o čem jde řeč, snažili se tvářit jakoby nic, i když ve skutečnosti hořeli zvědavostí.

„Jak to víš?“ „Protože jsem byla s ním, když pro něj přišli. Byli jsme v prádelně,“

zrudla až po uši, ale jestli čekala salvy smíchu a pošklebování, nedočkala se. Děti poslouchaly jako pěny, dokonce se nikdo ani neušklíbl.

224

Dívenka mluvila dál. „Byli jsme zticha, ale pak vešla sestra, ta jak mluví tak potichu. A povídá ‚Pojď sem, Tony, já vím, že jsi tady, pojď sem a ničeho se neboj.‘ A on se zeptal ‚Co se bude dít?‘ A ona na to ‚Jen tě uspíme, pan doktor provede takovou malou operaci, a až se vzbudíš, budeš zase v pořádku.‘ Ale Tony jí nevěřil. Povídá –“

„To budou ty díry!“ ozval se někdo. „Udělaj člověku díru do hlavy jako Tataři, že je to tak?“

„Ticho! Co ještě říkala ta sestra?“ vložil se do hovoru někdo další. Tou dobou už se kolem dívčina stolku tísnil snad tucet dětí, vyjevených a napjatých stejně jako jejich daemoni.

„Tony chtěl vědět, co se stane s Hryzkou,“ pokračovala blondýnka, „a sestra povídá ‚Ta bude přece spát taky, jako vždycky, když spíš ty.‘ A Tony na to ‚Vy ji zabijete, že jo? Mně je to jasný. Všichni víme, co tady děláte.‘ A sestra mu povídá ‚Kdepak, nikdo ji nezabije. Bude to jen taková malá operace. Jedno říznutí. Vůbec to nebolí, ale pro jistotu tě přece jen uspíme.‘“

V jídelně se rozhostilo hrobové ticho. Dohlížející sestra si před chvílí někam odskočila a okénko do kuchyně bylo zavřené, takže ani odtamtud nemohl nikdo slyšet, o čem se mluví.

„Jaký říznutí?“ ptal se jeden z chlapců tichým, vystrašeným hlasem. „Neříkala, co je to za říznutí?“

„Řekla jen ‚Dělá se to, abys byl dospělejší.‘ Povídala, že se to dělá všem, proto že se daemoni dospělejch lidí nemůžou měnit jako naši. Někam se řízne, aby zůstali v jedny podobě, a ty seš pak dospělej.“

„Ale –“ „To jako že –“ „Vážně to udělali všem dospělejm?“ „Jak to, že –“ Najednou všichni ztichli, jako by jim uřízl hlas od rtů, a všechny oči

se obrátily ke dveřím. Stála v nich sestra Clara, nevýrazná, vlídná a věcná, a vedle ní jakýsi muž v bílém plášti, kterého Lyra ještě neviděla.

„Bridget McGinnová,“ řekl. Světlovlasá dívenka vstala. Celá se třásla a její daemon se jí v

podobě veverky pevně tiskl k hrudi. „Prosím, pane?“ ozvala se sotva slyšitelným hláskem.

225

„Dopij a půjdeš se sestrou Clarou,“ řekl muž. „A vy ostatní běžte do tříd.“

Děti poslušně naskládaly hrnky na nerezový vozík a v tichosti odešly. Bridget McGinnové se všechny vyhýbaly pohledem, jen Lyra v její tváři zahlédla panickou hrůzu.

Zbytek dopoledne byl věnován tělocviku. Na stanici byla zřízena malá tělocvična, protože venku se za dlouhé polární noci cvičit nedalo, a skupinky dětí se tu pod dozorem jedné ze sester střídaly v různých hrách. Nejdřív dostaly za úkol házet si ve skupinkách míčem a Lyra, která se v životě s ničím podobným nesetkala, si ze začátku nevěděla rady. Ale byla od přírody rychlá a pohyblivá, rozený vůdce, takže zanedlouho přišla hře na chuť. Tělocvičnu zaplnil pokřik dětí a vřeštění a houkání jejich daemonů, takže zanedlouho nezbylo na pochmurné myšlenky místo – a právě od toho samozřejmě hodiny tělocviku byly.

* * *

V poledne, když se děti znovu řadily do fronty v jídelně, zaslechla Lyra Pantalaimonovo veselé zacvrlikání na pozdrav, a když se otočila, stál za ní Billy Costa.

„Roger mi pověděl, že jsi tady,“ zamumlal tiše. „Tvůj bratr je na cestě sem, s Johnem Faa a hordou dalších

Romunů,“ řekla mu. „Odvezou tě domů.“ Billy div nevykřikl radostí, ale včas se vzpamatoval a zamaskoval

zavýsknutí kašlem. „A říkej mi Líza,“ připomněla mu Lyra, „žádná Lyra. Musíš mi

povědět všechno, co víš.“ Usadili si ke stolku nedaleko Rogera. V poledne to bylo snazší,

protože mezi stolky a vydávacím okénkem bez ustání někdo přecházel a v jídelně bylo plno. V řinčení nožů, vidliček a talířů jí Billy s Rogerem vypověděli všechno, co se jim podařilo zjistit. Billy se od jedné ze sester doslechl, že děti, které podstoupily operaci, bývají přemisťovány do ubytoven dál na jih, což možná vysvětlovalo, jak se Tony Makarios dostal tak daleko do pustiny. Ale Roger pro ni měl ještě zajímavější informaci.

226

„Našel jsem skrýš,“ řekl. „Jakou? Kde?“ „Mrkni na ten obraz.“ Měl na mysli velký fotogram tropické pláže.

„Podívej se do pravýho horního rohu. Vidíš ten stropní panel?“ Strop tvořily velké obdélníkové panely zasazené do kovových lišt a

roh panelu vpravo nahoře se trochu zvedal. „Všim jsem si toho,“ pokračoval Roger, „a napadlo mě, jestli třeba

nejsou ty ostatní podobný. A taky že jo, ležej navolno, a když se do nich opřeš, zvednou se. Zkusili jsme to s jedním klukem v noci v ložnici, ale jeho pak odvedli. Tam nahoře je dost místa a dá se tam prolézt…“

„Jak daleko to jde?“ „To nevím. Zkusili jsme to jen kousek. Mysleli jsme, že až na to

přijde, můžem se tam schovat, ale stejně by nás nejspíš našli.“ Lyra neuvažovala o skrýši, ale o spojovací cestě. Nic lepšího ještě

neslyšela od chvíle, kdy sem přišla. Ale než to mohli probrat podrobněji, zaklepal lékař lžící o stůl a začal mluvit.

„Poslouchejte, děti,“ začal. „Dobře mě poslouchejte. Čas od času je potřeba vyzkoušet si požární poplach. Hlavní věc je, abyste se v takovém případě všichni pořádně oblékli a v klidu, beze zmatků vyšli z budovy. Proto si dnes odpoledne takový poplach nacvičíme. Ve chvíli, kdy se rozezní zvonek, musíte všeho nechat a zařídit se podle toho, co vám řekne nejbližší dospělý. Dobře si pamatujte, kam vás povedou. Přesně tam musíte jít, i kdyby hořelo doopravdy.“

Výborně, pomyslela si Lyra, tomu říkám nápad. Začátkem odpoledne prošla Lyra se čtyřmi dalšími děvčaty testem na

Prach. Nikdo jim neřekl, co s nimi dělají, ale nebylo těžké si to domyslet. Odváděli je po jedné do laboratoře, což je samozřejmě strašlivě vyděsilo. Ta hrůza, napadlo Lyru, kdyby umřela a ani jim nestačila jednu vrazit! Ale operace podle všeho ještě nebyla na programu.

„Rádi bychom provedli pár měření,“ vysvětlil jí doktor. Dalo jí práci vyznat se, kdo je kdo. Všichni muži vypadali v bílých pláštích s notesy a tužkami stejně a s ženami to bylo obdobné, měly uniformy a díky podivné směsi odměřenosti a klidu působily všechny jako rodné sestry.

„Včera mě už měřili,“ namítla Lyra.

227

„Jistě, ale dneska se soustředíme na jiná měření. Postav se na ten kovový kotouč – počkej, nejdřív si sundej boty. Daemona si klidně podrž, jestli chceš, a dívej se před sebe, přesně tak, dívej se na to zelené světýlko. Šikovná holčička…“

Odněkud cosi zablesklo. Pak se musela dívat na druhou stranu a pak doleva a doprava, a pokaždé cosi cvaklo a zablesklo.

„Výborně. Teď pojď tady k tomu přístroji a strč ruku do toho válce. Nic se ti nestane, neboj se. Natáhni prsty. Tak, to je ono.“

„Co to vlastně měříte?“ zeptala se. „Prach?“ „Kdo ti řekl o Prachu?“ „Jedna z těch holek, nevím, jak se jmenuje. Povídala, že se to

všechno dělá kvůli Prachu. Ale já nejsem zaprášená, nebo o tom aspoň nevím. Včera jsem se sprchovala.“

„Ano, ale tohle je jiný prach. Prostýma očima není vidět. Je to zvláštní druh prachu. Teď zavři pěst, přesně tak. Dobře. Když tam uvnitř zašátráš prsty, najdeš něco jako držátko – máš ho? Tak se ho chyť, správně, přesně tak. A druhou ruku dej semhle – polož ji na tu mosaznou kouli. Dobře. Výborně. Teď to trochu zašimrá, ale ničeho se neboj, to je jen slabý anbarický výboj.“

Pantalaimon ve své nejobezřetnější, nejnapjatější podobě divoké kočky obcházel přístroj a propaloval ho podezíravým pohledem, ale co chvíli se vrátil, aby se Lyře otřel o nohy.

Teď už si byla jistá, že na operaci hned teď nedojde, a v kůži Lízy Brooksové se cítila dostatečně bezpečná, aby se odvážila položit otázku.

„Proč lidem odřezáváte daemony?“ „Cože? Kdo ti to navykládal?“ „Jedna holka, nevím, jak se jmenuje. Říkala, že lidem odřezáváte

daemony.“ „Nesmysl…“ Bylo ale znát, že ho její otázka rozrušila. Lyra zkusila zajít ještě dál. „Protože odvážíte děcka jedno po druhým pryč a nikdo se ještě

nevrátil. Někdo si myslí, že je prostě zabíjíte, a další tvrděj jiný věci, no a tahle holka povídala, že jim odřezáváte –“

„To není vůbec pravda. Když ty děti odvážíme, děláme to proto, že nastal čas přesunout je jinam, protože dospívají. Mám obavy, že si ta

228

tvoje kamarádka zbytečně nasazuje strašáky do hlavy. Nic takového se tu neděje, na to zapomeň. Kdo je to děvče?“

„Jsem tu teprve od včerejška. Neznám nikoho jménem.“ „Jak vypadá?“ „Já si to nepamatuju. Má takový hnědý vlasy… světle hnědý,

myslím… ale nevím.“ Lékař se polohlasem obrátil k sestře. Zatímco spolu rokovali,

sledovala Lyra jejich daemony. Sestřin měl podobu půvabného ptáčka a byl stejně úpravný a netečný jako psík sestry Clary, kdežto doktor měl velkou těžkou můru. Ani jeden z nich se nepohnul. Nespali, protože ptáček měl jasné oči a můra malátně pohybovala tykadly, ale nevypadali rozrušeně, jak by byla čekala. Možná opravdu nebyli ani zneklidnění ani zvědaví.

Vzápětí se k ní lékař vrátil a pokračoval v prohlídce. Vážil ji a Pantalaimona zvlášť, prohlížel si ji přes jakousi zvláštní plentu, měřil jí srdeční tep a nakonec ji položil pod úzkou trysku, ze které to syčelo a vonělo po čerstvém vzduchu.

Uprostřed jednoho z testů se hlasitě rozezněl zvonek a nepřestával řinčet.

„Požární poplach,“ povzdechl si doktor. „No co se dá dělat, Lízo, běž za sestrou Betty.“

„Ale venkovní šaty jsou v budově ložnic, pane doktore. Takhle ven nemůže. Myslíte, že máme zajít nejdřív tam?“

Lékař, rozmrzelý z přerušeného vyšetřování, podrážděně luskl prsty. „Počítám, že tohle jsou právě ty nedostatky, které má tohle cvičení

odhalit,“ podotkl. „Pěkná otrava.“ „Když mě včera přivezli,“ ozvala se Lyra snaživě, „uložila sestra

Clara moje šaty do skříně v tý první místnosti, kde mě prohlížela. To je hned vedle. Co kdybych si vzala ty?“

„Výborný nápad!“ pochválila ji sestra. „Tak honem.“ A s dobře skrývanou radostí se Lyra rozběhla za sestrou, vytáhla

svoje důkladné kožešiny, nohavice i válenky a rychle je na sebe natáhla, zatímco se sestra navlékala do vrstev z umělého hedvábí.

229

Pak spěchaly ven. Na širokém prostranství před hlavní skupinou budov se hemžilo něco kolem sta lidí, dospělí i děti dohromady. Někteří vypadali nadšeně, jiní podrážděně a mnozí prostě nevěděli, co se děje.

„Vidíte?“ říkal právě jeden z dospělých. „Stálo to za to. Teď aspoň víme, co by to bylo za zmatek, kdyby doopravdy hořelo.“

Několik lidí pískalo na píšťalku a rozhazovalo rukama, ale dohromady nikdo si jich nevšímal. Lyra zahlédla Rogera a mávla na něj. Ten chytil za rukáv Billyho Costu a zanedlouho se všichni tři sešli ve víru pobíhajících dětí.

„Teď si nikdo nevšimne, když se tu trochu porozhlídneme,“ navrhla Lyra. „Než všechny spočítají, bude to trvat celou věčnost, a můžeme ostatně tvrdit, že jsme za někým běželi a ztratili jsme se.“

Počkali, až se nikdo z dospělých nebude dívat, načež Lyra shrábla hrst sněhu, zmáčkla ji do nadýchané koule a tu hodila nazdařbůh do davu. Vzápětí už to všechny děti dělaly po ní a vzduchem poletovala oblaka sněhu. Volání dospělých, kteří se snažili nastolit pořádek, zaniklo ve vřískotu a smíchu, ale to už tři děti zahýbaly za roh, kde na ně nebylo vidět.

V hustém sněhu se nedalo jít moc rychle, ale na tom nesešlo – nikdo se za nimi nepustil. Lyra s oběma chlapci přelezla přes oblou střechu jednoho z tunelů a ocitli se v podivné měsíční krajině plné pravidelných hrbolků a prohlubní, jejichž bílé vlny ozářené světlem lamp z ústředního prostranství jasně vystupovaly proti černé obloze.

„Co vlastně hledáme?“ zeptal se Billy. „To nevím. Jen se tak rozhlížíme,“ odpověděla Lyra a vedla je k

nízké čtverhranné budově, stojící poněkud stranou a osvětlené slabou anbarickou lampou na rohu.

Halas, který nechali za sebou, k nim doléhal s neutuchající silou, i když trochu tlumený vzdáleností. Bylo znát, že děti si nezvyklé svobody užívají ze všech sil a Lyra doufala, že jim to vydrží co nejdéle. Prosmýkla se kolem rohu čtverhranné budovy a hledala okno. Střecha byla sotva dva metry nad zemí a na rozdíl od ostatních domků ji se zbytkem stanice nespojoval žádný tunel.

Okno nenašla, ale narazila na dveře. VSTUP PŘÍSNĚ ZAKÁZÁN, hlásala cedule nad nimi červeným písmem.

230

Lyra zkusmo položila ruku na kliku, ale než za ni stačila zabrat, ozval se Roger: „Hele! Pták! Nebo –“

V posledním slově zazněl nevěřícný úžas, protože tvor snášející se z černé oblohy nebyl obyčejný pták, nýbrž kdosi, s kým se Lyra už setkala.

„Daemon té divoženky!“ Houser mával mohutnými křídly, až kolem sebe při přistání rozvířil

mračna sněhu. „Zdravím tě, Lyro,“ řekl. „Sledoval jsem tě sem, i když sis mě

nevšimla. Čekal jsem, až vyjdeš někam ven. Co se tu děje?“ Rychle mu všechno vypověděla. „Kde jsou Romuni?“ zeptala se. „Je John Faa v pořádku? Odrazili ty

Samojedy?“ „Většina z nich je v pořádku. John Faa je raněný, ale není to nic

vážného. Ti muži, co tě odvezli, jsou lovci a nájezdníci, kteří s oblibou okrádají kupecké karavany. Cestují nalehko a jsou proto rychlejší než velké skupiny. Romuni jsou odsud ještě den cesty daleko.“

Oba chlapci si housera vyděšeně prohlíželi a žasli nad důvěrností, s jakou se s ním Lyra vybavuje, protože pochopitelně v životě neviděli daemona bez člověka a neměli ponětí, jak to chodí u divoženek.

Lyra se k nim obrátila. „Víte co, běžte radši hlídat, jestli někdo nejde. Billy, ty jdi tamhle a ty, Rogere, hlídej tu cestu, kudy jsme přišli. Nemáme moc času.“

Odběhli na místa, která jim určila, a Lyra se znovu obrátila ke dveřím.

„Proč se chceš dostat dovnitř?“ zeptal se jí houser. „Kvůli tomu, co se tady děje. Odřezávají –“ ztišila hlas – „odřezávají

lidem daemony. Dětem. A mně připadá, že to možná dělají tady. Něco tam uvnitř každopádně je, tak jsem se chtěla podívat co. Ale dveře jsou zamčené…“

„Já je umím otevřít,“ nabídl se houser. Jednou nebo dvakrát máchl křídly, až na dveře dopadl poprašek sněhu, a přitom bylo slyšet, jak v zámku cosi cvaklo.

„Buď opatrná,“ připomněl jí daemon.

231

Lyra pracně otevřela dveře zabořené ve sněhu a vklouzla dovnitř. Houser šel za ní. Pantalaimon sebou nervózně vrtěl, ale před tajemným daemonem nechtěl dát najevo, že se bojí, a tak se radši přitiskl Lyře na prsa a zavrtal se do kožešin.

Jakmile se Lyra ve tmě trochu rozkoukala, rázem pochopila, co ho tak poděsilo.

V řadách skleněných vitrín na policích lemujících stěny byli zavření daemoni odtržených dětí: přízračné podoby koček, ptáků, krys a dalších zvířat, zmatených, vyděšených a bledých jako dým.

Divoženčin daemon vykřikl zlostí a Lyra k sobě přitiskla Pantalaimona pevněji: „Nedívej se! Nedívej se!“

„Kde jsou ty děti, co k nim patřily?“ zeptal se houser. Celý se třásl vzteky.

Lyra mu bázlivě vylíčila, jak se setkala s nešťastným Tonym Makariosem, a nepřestávala se přitom ohlížet po ubohých daemonech, kteří se ve svých skleněných kobkách tlačili průsvitnými tvářemi ke sklu. Jejich zoufalý, bolestný nářek slabě doléhal až k ní. V matném světle slabé anbarické žárovky si všimla, že pod každou z krabic stojí na cedulce něčí jméno, a když hledala pozorněji, našla jednu prázdnou s popiskou Tony Makarios. Kromě ní tu stály ještě další čtyři nebo pět prázdných vitrín opatřených jmenovkou.

„Musíme ty chudáky pustit na svobodu!“ prohlásila odhodlaně. „Všechno to tady rozbiju a pustím je ven –“

Rozhlížela se po něčem, čím by mohla sklo roztříštit, ale až na skleněné krabice byla místnost prázdná. Houser ji zarazil. „Počkej.“

Byl to daemon divoženky, byl mnohem starší než ona, a navíc měl víc síly. Nezbylo jí než ho poslechnout.

„Musí to vypadat, že někdo zapomněl zamknout dveře a zavřít klece,“ vysvětlil jí. „Kdyby našli rozbité sklo a stopy ve sněhu, jak dlouho by jim asi trvalo, než by na tebe přišli? Nikdo se nesmí dozvědět, kdo jsi, dokud se sem nedostanou Romuni. Dávej pozor, uděláš teď přesně to, co ti řeknu. Vezmi hrst sněhu a až ti dám znamení, foukneš ho postupně na všechny ty schrány.“

232

Lyra vyběhla ven. Roger a Billy stáli věrně na stráži a z prostranství se nepřestával ozývat smích a výskání, protože od chvíle, kdy houser otevřel dveře, uběhla sotva minuta.

Rychle nabrala do obou dlaní nadýchaný prašan a vrátila se, aby udělala, co jí daemon nařídil. Pokaždé když foukla na některou z vitrín trochu sněhu, houser vydal hluboko v hrdle jakési zvláštní lupnutí a západka na předku krabice se otevřela.

Jakmile byly všechny otevřené, nadzvedla Lyra přední stěnu první nádoby a z ní se s chabým plácáním křídly vyhrnula přízračně bledá vrabčí samička, ale spadla na zem dřív, než se dokázala rozletět. Houser ji něžně podepřel zobákem a vrabčáčice se změnila ve zmatenou myšku na nejistých nohách. Pantalaimon seskočil na zem a snažil se ji uklidnit.

Lyra neztrácela čas a za pár minut byli všichni daemoni venku. Někteří se pokoušeli promluvit, ale všichni se jí nahrnuli kolem nohou a ti nejsmělejší ji dokonce poškubávali za nohavice, i když dál jim tabu nedovolovalo zajít. Dobře jim rozuměla, chudáčkům ztraceným: postrádali pevnou hmotu a teplo lidského těla, toužili přitisknout se k bijícímu srdci, jak to tak často dělal Pantalaimon.

„Tak rychle,“ radil houser. „Lyro, ty běž zpátky a zamíchej se mezi ostatní děti. Buď statečná, holčičko, Romuni sem jedou, jak nejrychleji můžou. Půjdu teď těm nešťastníkům pomoct najít jejich lidi.“ Naklonil se k ní blíž a tichým hlasem dodal: „Ale znovu spojit je už nikdo nedokáže, jsou rozdělení nadosmrti. Větší krutost jsem jakživ neviděl… O ty stopy za sebou se nestarej, já je zahladím. Tak utíkej…“

„Počkejte, prosím vás! Ještě než zmizíte… Co ty divoženky? Opravdu umějí létat, viďte? Že se mi to nezdálo, když jsem je tenkrát v noci viděla táhnout vzduchem?“

„Umějí, proč se ptáš?“ „Dokázaly by utáhnout balon?“ „To jistě ano, ale –“ „Přiletí Serafina Pekkala sem?“ „Teď nemám čas vysvětlovat ti, jak to mezi čarodějnými národy

chodí. Ale jsou tu ve hře nesmírně mocné síly a Serafina Pekkala musí dbát především o zájmy svého klanu. Je ovšem dost dobře možné, že

233

události tady jsou jen součástí nějakého širšího dění. Lyro, už vás pomalu zahánějí dovnitř, tak utíkej. Běž!“

Rozběhla se k Rogerovi, který nevěřícně sledoval proud vybledlých daemonů vybíhající z budovy. Jakmile ji uviděl, pustil se hlubokým sněhem k ní.

„To jsou – připomíná mi to tu kryptu v Jordánu, ale tohle jsou daemoni!“

„Jo, ale mlč. Billymu o tom neříkej. Nikomu to ještě neříkej. Jdeme zpátky.“

Houser za nimi vytrvale mával silnými křídly a zasypával jejich stopy sněhem, a za jeho zády se shlukovali a zase rozbíhali opuštění daemoni a z jejich naříkavých hlásků čišela bezútěšnost samoty a toužení. Sotva byl houser hotový s prvním úkolem, obrátil se a sehnal bledá stvořeníčka dohromady. Cosi jim řekl a daemoni začali jeden po druhém měnit podobu, i když bylo znát, kolik úsilí je to stojí, až se všichni proměnili v ptáky a jako čerstvě opeřená ptáčata se pustili za houserem. Neohrabaně třepotali křídly, padali a prodírali se sněhem v houserových stopách, až se jim konečně podařilo namáhavě se vznést do vzduchu. V nepravidelné řadě stoupali vzhůru, přízračně bledí na pozadí černočerné oblohy, a i ti nejslabší a nejnejistější zvolna nabírali výšku. Tu a tam někoho opustila vůle a spustil se zpátky dolů, ale velký šedý houser ho pokaždé dostihl, jemně ho postrčil zpátky k ostatním a polehoučku vedl svoje prapodivné hejno dál, až jejich slabé obrysy splynuly s tmou.

Roger tahal Lyru za ruku. „Rychle,“ šeptal jí, „už jdou pomalu dovnitř.“ Doklopýtali k Billovi, který na ně naléhavě mával od rohu hlavní

budovy. Děti už se zřejmě unavily nebo se dospělým nějak podařilo získat zpátky aspoň část autority, protože před hlavními dveřmi se za velkého pošťuchování a strkání skládalo několik křivolakých řad. Lyra s oběma chlapci vyklouzla zpoza rohu a přidala se k dětem, ale ještě předtím jim připomněla: „Dejte všem vědět, že se mají připravit k útěku. Ať si dobře zapamatují, kde mají venkovní šaty, a až dáme signál, musí je popadnout a utíkat ven. A před dospělými ať o tom nikdo ani necekne, rozumíte?“

234

Billy přikývl a Roger se zeptal: „Co bude ten signál?“ „Požární zvonek,“ odpověděla Lyra. „Až přijde ta pravá chvíle,

spustím ho.“ Museli čekat, až si je dospělí zkontrolují. Kdyby měl kdokoli z

Absolučního výboru sebemenší zkušenost ze školství, jistě by měli pro podobné případy vypracovaný účinnější postup. Děti nebyly rozdělené do stálých skupinek a každé z nich teď museli pracně vyhledávat v kompletním seznamu. Nikdo se pochopitelně neřadil podle abecedy a dospělí nevěděli, jak se s nezvyklou situací vypořádat, takže zmatek pokračoval, i když už děti dávno nepobíhaly.

Lyra všechno pozorně sledovala a ukládala si nové zkušenosti do paměti. Tak tohle opravdu nezvládají. Ke spoustě věcí přistupují lajdácky: remcají kvůli požárnímu cvičení, nevědí, kam nejlíp uložit oblečení na ven, nedokážou děti ukáznit a jaksepatří seřadit – ovšem jí se tohle lajdáctví mohlo časem hodit.

Byli už skoro hotoví, když přišlo další vyrušení, tentokrát ze strany, která se naopak Lyře v nejmenším nehodila.

Zaslechla ten zvuk ve stejnou chvíli jako všichni ostatní. Zvědavé hlavy se začaly zvedat k temné obloze, po níž se klidným vzduchem rychle přibližoval rytmický hukot zeppelinu.

Naštěstí přilétal z opačného směru, než kam mířil šedý houser, ale tím dobré zprávy končily. Zanedlouho už se vzducholoď objevila v dohledu a řady dětí se vzrušeně zavlnily. Hladká a bachratá se stříbřitě leskla nad osvětlenou příjezdovou cestou a ozařovala ji navíc vlastními reflektory ze špice a ze zavěšené gondoly.

Pilot snížil rychlost a přešel ke složitému manévru klesání. Tak na tohle je ten mohutný sloup, uvědomila si Lyra, no jistě, kotevní stožár. Zatímco dospělí zaháněli děti dovnitř a ty se nepřestávaly otáčet a ukazovat prstem, pozemní personál rychle šplhal po žebřících na stožár, kam bylo zapotřebí upevnit kotevní lana. Ryčící motory rozmetaly sníh ze země a v oknech gondoly už se daly rozeznat tváře cestujících.

Lyra zvedla hlavu – ano, bylo to tak. Pantalaimon se k ní přitiskl pevněji a v podobě divoké kočky začal nenávistně syčet, protože ke sklu okénka se zvědavě nakláněla krásná tmavovlasá paní Coulterová se zlatým daemonem na klíně.

235

16

STŘÍBRNÁ GILOTINA

Lyra okamžitě sklopila hlavu do úkrytu své rosomáčí kapuce a šourala se v řadě dalších dětí dvojitými dveřmi dovnitř. Ještě bude mít dost času rozmyslet si, co řekne, až se s paní Coulterovou ocitne tváří v tvář. V tuhle chvíli se musí soustředit na jinou otázku: jak schovat svoje teplé

oblečení někam, kde k němu bude mít přístup, aniž by se musela někoho dovolovat.

Uvnitř naštěstí panoval takový zmatek, že jí nikdo nevěnoval zvláštní pozornost. Dospělí se snažili dostat děti dovnitř co nejrychleji, aby byl vchod volný pro cestující ze zeppelinu, takže Lyra nepozorovaně vyklouzla z bundy, nohavic i válenek, zmuchlala je do co nejmenšího uzlíčku a nenápadně se protlačila přecpanými chodbami k ložnici.

Tam bleskurychle dotáhla jednu ze skříněk do rohu, vylezla na ni a opřela se do stropního panelu. Panel se nadzvedl, přesně jako to Roger říkal, a Lyra do mezery nad ním rychle zastrčila boty a nohavice. Na poslední chvíli ji ještě napadlo vytáhnout alethiometr z váčku a ukrýt ho do vnitřní kapsy bundy, kterou pak rychle zastrčila do úkrytu za ostatními věcmi.

Seskočila na zem, vrátila skříňku na místo a zašeptala Pantalaimonovi: „Musíme se prostě dál tvářit, že jsme úplně hloupí, a až nás uvidí, budeme tvrdit, že nás unesli. O Romunech a Iorku Byrnisonovi ani slovo.“

Teprve teď si totiž Lyra uvědomila, že všechen strach, kterého je schopná, míří k paní Coulterové stejně spolehlivě, jako ručička

236

kompasu směřuje k pólu. Viděla už v životě leccos, ale se vším se dokázala vypořádat, dokonce i s děsivou krutostí izolace daemonů. Na to byla dost silná, ale stačilo jediné pomyšlení na tu laskavou tvář, medový hlas a hravou zlatou opičku, a celá se uvnitř roztřásla, zbledla a zvedl se jí žaludek.

Romuni jsou přece na cestě, mysli na to. Mysli na Iorka Byrnisona. A hlavně se nesmíš prozradit, umiňovala si Lyra, když se pustila směrem k jídelně, odkud vycházel největší halas.

Děti se řadily do fronty na teplé pití. Některé si ani nestihly svléct teplé bundy, ale všichni mluvili o vzducholodi a cestující, kterou přivezla.

„To byla ona, ta s tím opičákem –“ „Tebe taky chytila ona?“ „Slibovala, že napíše mojí mamince a tátovi, ale vsadím se, že to

neudělala.“ „Vůbec se nezmínila, že tu zabíjej děti. O ničem podobným neřekla

ani slovo.“ „Zvlášť ta opice je příšerná. Chytila moji Karossu a div ji

nepřizabila, úplně mi to vzalo sílu –“ Všechny posedl stejný strach, jaký se zmocnil Lyry. Našla Annii a

ostatní děvčata a přisedla si k nim. „Poslyšte,“ začala, „umíte udržet tajemství?“ „Jasně!“ Všechny tři se k ní zvědavě otočily. „Plánujeme útěk,“ vykládala Lyra tiše. „Jede sem někdo, kdo nás

chce odvézt pryč, rozumíte, a budou tu asi tak za den, možná o něco dřív. Musíme se všichni připravit, a jakmile zazní signál, popadneme teplé oblečení a vyběhneme ven. Nesmíme na nic čekat a prostě vypadneme. Ale hlavně si vemte bundy a teplé boty, jinak venku umrznete.“

„Co to bude za signál?“ chtěla vědět Annie. „Požární zvonek, jako dneska odpoledne. Všechno je to domluvené.

Děti se to dozvědí, ale dospělí nesmí nic tušit. Zvlášť ona ne!“ Oči se jim rozsvítily vzrušenou nadějí. Zpráva se rychle rozběhla po

celé jídelně a Lyře neušlo, jak se celková atmosféra změnila. Venku

237

byly děti plné elánu a chuti do hry. Pak uviděly paní Coulterovou a stěží potlačovaly panickou hrůzu, ale teď se jejich povídavost napřela jedním směrem a dostala určitý řád. Lyra se nestačila divit, co dokáže naděje.

Pozorně sledovala chodbu za otevřenými dveřmi, připravená rychle sklonit hlavu, protože odtamtud zaléhaly hlasy dospělých. Na okamžik se tu mihla sama paní Coulterová, nakoukla dovnitř a usmála se na všechny ty spokojené děti, které si tu v teple lebedí u hrnku kakaa a koláče. Celou jídelnou jako by v tu chvíli proběhlo neviditelné mrazení a všichni zmlkli a bez hnutí upřeli oči jejím směrem.

Paní Coulterová se jen usmála a beze slova prošla dál, ale chvíli trvalo, než se v jídelně zase rozproudil hovor.

„Kde spolu jednají?“ zeptala se Lyra. „Nejspíš v konferenčním sále,“ dohadovala se Annie. „Jednou nás

tam vzali,“ dodala, a myslela tím sebe a svého daemona. „Bylo tam asi dvacet dospěláků a jeden z nich jim přednášel a já tam musela stát a dělat, co mi řeknul. Chtěl třeba vidět, jak daleko se ode mě může Kyrillion vzdálit, a pak mě taky zhypnotizoval a dělal ještě další věci… Je to taková velká místnost s malým pódiem a spoustou stolků a židlí, hned za přijímací kanceláří. Vůbec bych se nedivila, kdyby jí chtěli nakukat, že ten požární zvonek spustil sám od sebe. Vsadím se, že z ní mají nahnáno stejně jako my…“

Po zbytek dne se Lyra držela ve společnosti ostatních děvčat, všechno pozorně sledovala, moc toho nenamluvila a tvářila se co možná nenápadně. Měli tělocvik, další lekci šití a po večeři si mohli hrát ve společenské místnosti, což byl velký ošuntělý sál se stolními hrami, několika odrbanými knížkami a stolem na pingpong. V jednu chvíli si Lyra i ostatní všimli, že mezi dospělými zavládl jakýsi tutlaný rozruch, protože začali pobíhat sem tam anebo postávali ve skupinkách a dlouze, znepokojeně se o čemsi dohadovali. Lyra si domyslela, že přišli na to, že daemoni jsou pryč a snaží se zjistit, jak se to mohlo stát.

Paní Coulterová se ale neukázala, za což byla Lyra vděčná. Když se chystaly ke spaní, rozhodla se zasvětit ostatní děvčata do svého plánu.

„Poslyšte,“ řekla. „Chodí někdy někdo kontrolovat, jestli spíme?“ „Jenom sem jednou nakouknou a posvítěj dovnitř lucernou,“

odpověděla Bella. „Ale že by nás kontrolovali, to ne.“

238

„Tím líp. Protože se tu chci trošku porozhlídnout. Jeden kluk mi ukázal, že stropem se dá vylézt nahoru…“

Vysvětlila jim, co se dozvěděla od Rogera a ještě než domluvila, přihlásila se Annie: „Jdu do toho s tebou.“

„Radši ne, když bude chybět jen jedna, není to tak nápadné. Kdyby něco, tak řeknete, že jste spaly a nevíte, kam jsem se poděla.“

„Ale kdybych šla s tebou –“ „Tak nás tím spíš někdo chytí,“ odbyla ji Lyra. Jejich dva daemoni se měřili sveřepým pohledem, Pantalaimon v

podobě divoké kočky a Aniin Kyrillion coby liška. Třásli se po celém těle. Pak Pantalaimon hrdelním hlasem tiše zasyčel a vycenil zuby a Kyrillion se odvrátil a začal si nezúčastněně olizovat srst.

„Tak dobře,“ vzdala Annie další přemlouvání. Dost často se stávalo, že daemoni podobným způsobem řešili spory

mezi dětmi – stačilo aby jeden uznal převahu druhého. Jejich lidské protějšky se výsledku vcelku bez odporu podřizovali, takže si Lyra mohla být jistá, že ji Annie poslechne.

Společně daly dohromady dostatek oblečení, nacpaly ho pod Lyřinu pokrývku, aby to vypadalo, že v posteli někdo leží, a zapřísáhly se, že o jejím dobrodružství nic neprozradí. Pak si Lyra poslechla u dveří, jestli nikdo nejde, vyskočila na skříňku, nadzvedla stropní panel a vytáhla se vzhůru.

„Hlavně nikomu ani muk,“ připomněla těm třem, které ji sledovaly pohledem.

Pak potichu spustila desku zpátky na místo a rozhlédla se kolem sebe.

Krčila se v úzkém kovovém tunelu, neseném kostrou výztuží a vzpěr. Stropními panely prosvítalo trochu světla ze spodních místností, takže Lyra v pološeru viděla, že se prostor vysoký něco přes půl metru táhne do všech stran. Vinuly se tudy kovové rozvody a trubky, mezi kterými jistě nebylo těžké zabloudit, ale pokud se bude držet kovových nosníků, nebude zatěžovat střed panelů a bude tiše jako myška, měla by se bez potíží dostat z jednoho konce stanice na druhý.

„Připomíná mi to Jordánskou kolej, Pantíku,“ zašeptala, „jak jsme se vkradli do kuřárny.“

239

„Kdybys to neudělala, vůbec bysme tu dneska nebyli,“ odpověděl jí stejně tiše.

„Tak to abych to napravila, co říkáš?“ Zorientovala se, domyslela si, kterým směrem nejspíš bude

konferenční sál a pustila se tam. Zdaleka to nebylo snadné. Musela lézt po čtyřech, protože se v nízkém prostoru nedalo ani přidřepnout, a co chvíli prolézala pod hranatými rozvody vzduchu nebo přelézala potrubí s horkou vodou. Pokud mohla soudit, kovové kanály, kudy prolézala, kopírovaly nosné stěny, a dokud se jich držela, cítila pod sebou bezpečnou pevnost. Byly ale úzké a měly ostré hrany, o které si pořezala klouby rukou a koleno, takže zanedlouho ji v úzkém prostoru bolelo celé tělo a byla od hlavy k patě špinavá od prachu.

Ještě pořád ale měla představu, kde přibližně je a za sebou viděla temnou hromádku oblečení schovaného nad ložnicí, podle které trefí zpátky. Podle temných panelů poznala, který pokoj je prázdný, a čas od času k ní zdola dolehl čísi hovor. Pokaždé se zastavila a zaposlouchala, ale byly to jen kuchařky v kuchyni nebo sestry v místnosti, kterou Lyra podle své oxfordské zkušenosti odhadla na jejich sborovnu. Neříkaly ovšem nic zajímavého, a tak pokračovala dál.

Nakonec se dostala do míst, kde by podle jejích odhadů měl být konferenční sál, a skutečně, měla před sebou prostranství bez rozvodných trubek a klimatizační i teplovodní trubky vedly v jednom místě společně dolů. Panely tu byly v širokém obdélníku rovnoměrně osvětlené, a když přitiskla k jednomu z nich ucho, slyšela nezřetelný hovor mužských hlasů – byla na místě.

Napjatě poslouchala a pak pomaličku popolezla dál, aby byla mluvčím co nejblíž. Tam se natáhla na kovový kanál na břicho a naklonila hlavu, aby dobře slyšela.

Občas o sebe cinkly příbory nebo cvaklo sklo o sklo, když někdo naléval pití, z čehož si domyslela, že slyší hovor u večeře. Rozeznala čtyři hlasy, přičemž jeden patřil paní Coulterové a zbylé tři byly mužské. Bavili se podle všeho o uprchlých daemonech.

„Kdo na tuhle sekci dohlíží?“ ozval se hebký, zpěvný hlas paní Coulterové.

240

„McKay, jeden z našich doktorandů,“ odpověděl jeden z mužů. „Ale máme samozřejmě automatické zabezpečení, aby se podobná věc nemohla stát –“

„V tom případě nefungovalo,“ podotkla paní Coulterová. „Při vší úctě, paní Coulterová, fungovalo naprosto bezchybně.

McKay nás ujistil, že když v jedenáct hodin dopoledne odcházel z budovy, byly všechny vitríny bezpečně zamčené. Venkovní dveře nemohly být v žádném případě otevřené, protože vešel i odešel jako vždycky vnitřními dveřmi. Do řídícího panelu ovládajícího zámek je zapotřebí zadat správný kód a podle záznamů v paměti to McKay skutečně udělal. Kdyby se někdo pokusil otevřít bez kódu, spustí poplašný signál.“

„Jenže ten se nespustil,“ poznamenala. „Spustil. Jenže bohužel zvonil ve chvíli, kdy jsme byli v rámci

protipožárního cvičení všichni venku.“ „Ale když jste se vrátili dovnitř –“ „Oba alarmy jsou bohužel na stejném okruhu, to je chyba v projektu,

kterou bude třeba okamžitě odstranit. V praxi to znamená, že když jsme po skončení cvičení vypnuli požární sirénu, vypnul se zároveň i poplašný signál z laboratoře. Nejspíš bychom si toho všimli, protože po každém vybočení z běžné rutiny provádíme kontrolu všech objektů, jenže tou dobou jste dorazila vy, paní Coulterová, a jestli si vzpomínáte, výslovně jste požádala, aby za vámi personál laboratoře okamžitě přišel do vašeho pokoje. Jedině z toho důvodu se do laboratoře vrátili až mnohem později.“

„Rozumím,“ odvětila paní Coulterová ledovým hlasem. „To znamená, že daemony musel někdo vypustit přímo během požárního cvičení. Čímž se nám ovšem seznam podezřelých rozrůstá na všechny dospělé na stanici. Uvážili jste takovou možnost?“

„Uvažovala jste o možnosti, že by to mohlo udělat dítě?“ namítl někdo další.

Paní Coulterová neodpověděla a místo ní se ujal slova druhý muž. „Všichni dospělí měli přidělený přesný úkol, který vyžadoval jejich

bezpodmínečnou přítomnost a soustředění, a všechny tyto úkoly byly splněny. Nepřichází v úvahu, že by ty dveře otevřel někdo z personálu.

241

To je naprosto vyloučené. To znamená, že buď se sem vetřel někdo zvenčí s úmyslem provést právě tohle, nebo se tím směrem zatoulalo některé dítě, otevřelo dveře i vitríny a vrátilo se před hlavní budovu.“

„Jakým způsobem tu záležitost vyšetřujete?“ zeptala se paní Coulterová. „Nebo ne, když o tom tak přemýšlím, radši mi to neříkejte. Chápejte laskavě, doktore Coopere, já vám to nevytýkám ze zlé vůle. Prostě musíme být nadmíru opatrní. Nechat oba alarmy na jednom obvodu byla zásadní chyba, kterou je třeba okamžitě napravit. Nemohl by vám s vyšetřováním pomoci velitel tatarské ostrahy? Berte to jen jako návrh. Kde byli ostatně při požárním cvičení Tataři? Předpokládám, že i tuhle možnost jste prověřili.“

„Jistěže ano,“ odpověděl muž unaveně. „Stráž byla plně zaměstnána ostrahou, všichni do jednoho. Vedou si o tom přesné záznamy.“

„Jsem přesvědčená, že děláte, co můžete,“ pravila paní Coulterová. „Budiž, stalo se. Je to škoda. Ale to by prozatím stačilo. Povězte mi o svém novém separátoru.“

Lyru obešla hrůza. Pod tímhle pojmem si uměla představit jedinou věc.

„Jistě,“ chopil se lékař ochotně slova, šťastný, že se konverzace stočila jiným směrem. „To je skutečně ohromný pokrok. U prvního modelu se nám nikdy nepodařilo stoprocentně vyloučit riziko, že pacient zemře na následky šoku, ale teď jsme ho výrazně vylepšili.“

„Skraelingové to zvládali mnohem lépe i bez přístroje,“ poznamenal muž, který až dosud nepromluvil.

„Staletí cviku,“ dodal k tomu druhý muž. „Nějaký čas bylo jedinou možnou metodou odtrhávání,“ pokračoval

hlavní mluvčí, „ovšem pro dospělý personál to byla strašlivá psychická zátěž. Jestli si vzpomínáte, museli jsme propustit celou řadu zaměstnanců, kteří trpěli záchvaty úzkosti vyvolané nadměrným stresem. Prvním velkým průlomem bylo použití anestetik v kombinaci s Maystadtovým anbarickým skalpelem. Díky tomu se nám snížila úmrtnost na pooperační šok pod pět procent.“

„A ten nový přístroj?“ zajímala se paní Coulterová.

242

Lyra se roztřásla. V uších jí tepala krev, ale Pantalaimon se k ní ve své lasiččí podobě pevně tiskl a šeptal jí: „No tak, Lyro, oni to neudělají, nedovolíme jim to –“

„Ano, klíčem k nové metodě byl jistý podivuhodný objev lorda Asriela. To on přišel na to, že směs manganu a titanu má schopnost oddělit daemona od těla. Mimochodem, co je s lordem Asrielem?“

„Zřejmě se to k vám ještě nedoneslo,“ odpověděla paní Coulterová, „ale nad lordem Asrielem byl vynesen podmínečný trest smrti. Jednou z podmínek jeho vyhnanství na Svalbardu je závazek, že se nadobro vzdá. veškeré filosofické činnosti. Bohužel se mu podařilo získat knihy a další materiály a on ve své rouhačské činnosti nadále pokračuje v takové míře, že je nesporně nebezpečné nechat ho naživu. Každopádně se zdá, že Konzistorní disciplinární sbor začíná znovu uvažovat o trestu smrti a je dost dobře možné, že bude vbrzku vykonán. Ale vraťme se k vašemu novému přístroji, doktore. Jak přesně funguje?“

„Ano, jistě – říkáte trest smrti? Všemocný bože… ale promiňte. Ten nový přístroj. Zkoumáme teď, co se stane, když je zákrok proveden při pacientově plném vědomí, což pochopitelně není Maystadtovou metodou dost dobře uskutečnitelné. Vyvinuli jsme proto cosi jako gilotinu, abych tak řekl, s ostřím vyrobeným ze slitiny manganu s titanem. Dítě je umístěno do jednoho oddílu – takové jakoby budky z drátěného pletiva z tohoto materiálu – a daemon do podobné kabinky propojené s tou první. Díky tomuto uspořádání spojení samozřejmě přetrvává. Pak mezi ně prudce dopadne ostří a spojení je rázem přerušeno. Oba subjekty nadále existují odděleně.“

„Na to bych se ráda podívala,“ pravila paní Coulterová. „Co nejdřív, když budete tak laskav. Ale teď jsem unavená, půjdu si nejspíš lehnout. Zítra chci vidět všechny děti. Musíme zjistit, kdo otevřel ty dveře.“

Následovalo skřípání odsunovaných židlí, zdvořilé fráze na rozloučenou a pak zaklaply dveře. Lyra slyšela, jak si muži znovu sedají a pokračují teď už tiššími hlasy v hovoru.

„Na čem teď lord Asriel pracuje?“ „Myslím, že má na podstatu Prachu naprosto odlišný názor, v tom je

celý problém. Jeho teorie je ovšem naprosto kacířská a Konzistorní

243

disciplinární sbor nemůže připustit jiný než oficiální výklad. A navíc se chystá k pokusu –“

„K jakému pokusu? S Prachem?“ „Psst! Ne tak nahlas.“ „Myslíte, že o nás podá nepříznivé hlášení?“ „Ne, to určitě ne. Podle mě jsi jí to vysvětlil výborně.“ „Trochu mě děsí ten její přístup…“ „Teď asi nemyslíš z odborného hlediska.“ „No právě, ten její osobní přístup mi dělá starosti. Nerad to slovo

říkám, ale podle mě to hraničí se zvrhlostí.“ „To trochu přeháníš.“ „Vzpomeňte si na ty první pokusy, jak se nikdy nemohla dočkat, až

je budeme trhat od sebe?“ Lyra už se neudržela. Uklouzl jí slabý výkřik a roztřásla se tak, až

nedopatřením kopla do jedné z podpěr. „Co to bylo?“ „Na stropě –“ „Rychle!“ Bylo slyšet kácení odstrkovaných židlí, dupot nohou a skřípění

přistrkovaného stolu. Lyra se rychle plazila zpátky, ale v nízkém prostoru nestačila poodlézt dál než dva tři metry, když se jeden z panelů prudce nadzvedl a v mezeře se objevila vyjevená mužská tvář. Byl tak blízko, že jasně rozeznávala každý chlup doktorova kníru. Vypadal stejně překvapený jako ona, ale měl výhodu volného pohybu, takže snadno natáhl ruku a popadl ji nad loktem.

„Nějaké dítě!“ „Ať ti neuteče –“ Lyra se mu zahryzla do velké pihovaté ruky. Muž vykřikl, ale

nepustil ji, i když ho kousla do krve. Pantalaimon vrčel a prskal, ale nebylo to nic platné. Muž byl mnohem silnější a táhl ji ven tak vytrvale, že jí druhá ruka nakonec sklouzla ze sloupku, kterého se přidržovala, a ona napůl propadla do místnosti pod sebou.

Nevydala přitom ani hlásku, jen se zaklesla nohama o ostrý okraj kovové lišty a tak, hlavou dolů, nepřestávala škrábat, kousat, tlouct

244

kolem sebe a zuřivě prskat. Muži pod ní sotva popadali dech a supěli námahou, ale ani na okamžik nepovolovali a stahovali ji k sobě.

Pak ale Lyru z ničeho nic opustila všechna síla. Měla pocit, jako by jí hluboko do těla hrábla jakási cizí ruka, která

neměla právo do ní vstupovat, a vyškubla jí z nejhlubšího nitra cosi blízkého a nenahraditelného.

Udělalo se jí samým znechucením mdlo, točila se jí hlava, zvedal žaludek a celá tím otřesem zplihla jak hadrová panenka.

Jeden z mužů držel v rukou Pantalaimona! Svíral Lyřina daemona ve svých lidských prackách a ten se chudák

třásl po celém těle, bez sebe hrůzou a ošklivostí. Kočičí srst mu v oslabení zmatněla a jen tu a tam po ní přeskakovaly třpytivé anbarické záblesky nejvyšší paniky. Vzepjal se k Lyře a ta po něm natáhla obě ruce…

Strnuli bez hnutí, neschopní dalšího boje. Tak je přece chytili. Cítila mužovy ruce na vlastním těle… To se přece nesmí! Nikdo

nemá právo dotýkat se… Není to správné! „Byla sama?“ Jeden z mužů nakukoval do prostoru nad stropem. „Vypadá to tak.“ „Kdo je to?“ „Ta nová holka.“ „Ta, co ji přivezli Samojedi?“ „Ano.“ „Ale nemyslíte si doufám, že ty daemony…“ „Ani bych se nedivil. Ale sama by to přece nezvládla.“ „Neřekneme to …?“ „Radši si pod sebou nebudeme podřezávat větev ještě víc,

nemyslíte?“ „Já jsem pro. Ta ať se o tom vůbec nedozví.“ „Ale co si počneme s touhle?“ „Mezi ostatní děti ji vrátit nemůžeme.“ „To v žádném případě!“ „Já osobně bych viděl jediné řešení.“ „Teď hned?“

245

„Nemáme jinou možnost. Do rána s tím čekat nemůžeme, ona přece chce být při tom.“

„Uděláme to sami. Nebudeme do toho zbytečně zatahovat někoho dalšího.“

Muž, který tu zřejmě měl hlavní slovo a nedržel ani Lyru ani Pantalaimona, si zamyšleně poklepával nehtem palce o zuby a bez ustání těkal očima sem tam, jako by neudržel pohled v klidu. Nakonec přikývl.

„Hned. Udělejte to hned,“ rozhodl. „Jinak bude mluvit. Ten šok ji přinejmenším umlčí. Nebude vědět, kdo je, co viděla, co slyšela… Dejte se do toho.“

Lyra nebyla schopna slova. I dýchat mohla jen s největší námahou. Nechala se bezvládně nést prázdnými bílými chodbami přes celou stanici, kolem místností vibrujících anbarickým proudem, kolem ložnic, kde vedle spících dětí podřimovali na polštáři jejich daemoni a snili stejné sny, a ani na vteřinu přitom nespouštěla oči z Pantalaimona, který se po ní bezmocně natahoval a sledoval ji stejně úpěnlivým pohledem jako ona jeho.

Najednou měli před sebou dveře, které se otevíraly pomocí jakéhosi velkého kola, zasyčel unikající vzduch a ocitli se v jasně osvětlené místnosti s oslnivě bílými kachlíčky a vybavením z nerezové oceli. Posedl ji strach hraničící téměř s fyzickou bolestí, vlastně to doopravdy bolelo, když je s Pantalaimonem vlekli k rozměrné kleci z bledě stříbřitého kovového pletiva, v jejímž středu už čekalo nachystané velké bledě stříbřité ostří, které je od sebe navěky oddělí.

Konečně se jí vrátil hlas a zaječela na celé kolo. Výkřik se odrážel od naleštěných povrchů hlasitou ozvěnou, ale těžké dveře už za nimi stačily zapadnout. Teď může křičet do aleluja a ven nepronikne ani hlásek.

Ale Pantalaimon se jako v odpověď na její křik konečně vymanil těm nenáviděným rukám a teď se měnil střídavě ve lva a v orla, pustil se do mužů hrozivě ostrými pařáty, tloukl mohutnými křídly, vystřídal podobu vlka, medvěda a tchoře a při tom všem nepřestával sekat drápy, vrčet, a chňapat, měnil se tak rychle, až přecházel zrak, uskakoval,

246

vzlétal a uhýbal z místa na místo, takže jim v neohrabaných rukou pokaždé zbyl jen vzduch.

Jenže i oni měli samozřejmě daemony. Nestáli tu dva proti třem, vzdorovali ve dvou šesti. Jezevčice, sova a samička paviána byli Pantalaimonovi v patách stejně zavile jako jejich lidé, i když na ně Lyra křičela: „Proč? Proč to děláte? Pomozte nám! Jim nemáte co pomáhat!“

Kopala kolem sebe a kousala jako nikdy v životě, až muž, který ji držel, zafuněl, na okamžik sevření povolil a v tu chvíli byla volná. Pantalaimon byl jako blesk u ní, Lyra si ho ze všech sil přitiskla k hrudi, a i když jí zabořil kočičí drápy hluboko do masa, byla to nejkrásnější bolest, jakou kdy poznala.

„Nikdy! Nikdy! Nikdy!“ křičela a ucouvla až ke zdi, aby se tu společně bránili do posledního dechu.

To už se na ni ale znovu vrhli, tři silní chlapi, ačkoli byla teprve dítě, otřesené a k smrti vyděšené. Vytrhli jí Pantalaimona z náruče, Lyru vrazili do jedné drátěné klece a jeho, jakkoli se nepřestával vzpouzet, odnesli do druhé. Měli teď mezi sebou tenkou mřížku, ale ještě pořád byl její součástí, byli propojení. Ještě vteřinku nebo dvě bude její vlastní duší, tím nejdražším na světě.

V těžkém oddechování mužů i přes vlastní vzlyky a Pantalaimonovo vytí slyšela temné hučení a neušlo jí, že se jeden z mužů (tekla mu krev z nosu) sklání nad panelem s řadou tlačítek. Druzí dva zaklonili hlavu, a když sledovala jejich pohled, uviděla, jak se velké bledě stříbřité ostří pomaličku zvedá a jeho naleštěná plocha odráží okolní záři. Poslední okamžik jejího celistvého života bude to nejhorší, co ji kdy mohlo potkat.

„Co se to tu děje?“ Jasný, melodický hlas – její hlas. Všechno se zastavilo. „Co to děláte? A co je to za dí–“ Slovo dítě už nedořekla, protože v tu chvíli poznala svou dceru. Přes

závoj slz ji Lyra viděla zavrávorat a chytit se jedné z lavic. Tvář, jindy tak krásná a vyrovnaná, se jí zkřivila děsem.

„Lyro…“ zašeptala. Zlatý opičák vyrazil jako blesk z místa po jejím boku a vytáhl

Pantalaimona z drátěné klece ve stejné chvíli, kdy se Lyra sama vykulila

247

ven. Pantalaimon se vytrhl z opičákových nápomocných pracek a vklopýtal jí do náruče.

„Nikdy, nikdy,“ šeptala mu do kožíšku a on se jí tiskl tlukoucím srdíčkem na její srdce.

Křečovitě si viseli kolem krku jako trosečníci třesoucí se na pustém pobřeží poté, co jejich loď pohltily vlny. Lyra jako v mlze slyšela, jak se paní Coulterová s muži o něčem dohaduje, ale nebyla schopna vnímat ani tón jejího hlasu. A pak už z té odporné místnosti konečně odcházeli, paní Coulterová ji napůl vedla, napůl nesla po chodbě, a najednou před nimi byly dveře, ložnice, provoněný vzduch a tlumené světlo.

Paní Coulterová ji něžně uložila do postele. Lyra nepřestávala držet Pantalaimona tak pevně, až se jí ruka třásla úsilím. Měkká dlaň ji jemně pohladila po vlasech.

„Holčičko moje milovaná,“ řekl ten sladký hlas. „Jak ses sem pro všechno na světě dostala?“

248

17

DIVOŽENKY

Lyra slabě naříkala a třásla se po celém těle, jako by ji právě vytáhli z vody tak ledové, že v ní div neumrzlo srdce. Pantalaimon jí bez hnutí ležel na holé kůži pod šaty a silou své lásky ji přiváděl zpátky k sobě, ale i tak si dobře uvědomoval přítomnost paní Coulterové, která chystala něco

k pití, či co to bylo, a zejména pak zlatého opičáka. Dobře viděl, jak daemon v jedné chvíli, kdy si toho nikdo jiný nemohl všimnout, rychle přejel tvrdými prstíky Lyře po těle a kolem jejího pasu nahmatal váček z nepromokavého plátna i s jeho obsahem.

„Posaď se, holčičko, a vypij si tohle,“ řekla paní Coulterová a jemně vsunula ruku Lyře pod záda, aby jí pomohla nadzvednout se.

V Lyře se všechno sevřelo, ale skoro stejně rychle se zase uklidnila, protože Pantalaimon jí poslal myšlenku: musíme se přetvařovat, jinak je s námi konec. Otevřela oči a překvapeně zjistila, že je má plné slz. Styděla se za to, ale vzlykala pořád dál, nedokázala přestat.

Paní Coulterová ji broukavě konej šila a na chvíli nechala hrnek podržet opičákovi, aby Lyře otřela oči navoněným kapesníčkem.

„Jen se vyplač, zlatíčko,“ pobízela ji jemně a Lyra si umínila, že s tím přestane, jen co to půjde. Ze všech sil se pokoušela proud slz zadržet, tiskla rty k sobě a dusila vzlyky, které jí nepřestávaly otřásat hrudí.

Pantalaimon hrál spolu s ní: musíme je obalamutit. Proměnil se v myšku a kradmo poodběhl od Lyřiny ruky, aby očichal hrnek v

249

opičákově pracce. Byl neškodný – odvar z heřmánku, nic víc. Nenápadně vyběhl Lyře na rameno a zašeptal: „Vypij to.“

Posadila se, vzala hrnek do obou rukou a střídavě usrkovala a foukala do něj, aby se čaj zchladil. Oči držela pro jistotu sklopené. Teď se musí přetvařovat jako ještě nikdy v životě.

„Lyro, pusinko moje,“ ševelila paní Coulterová a hladila ji po vlasech. „Já už myslela, že ses mi nadobro ztratila. Co se stalo? Zabloudila jsi? Odvedl tě někdo od nás z bytu?“

„Ano,“ zašeptala Lyra. „Kdo to byl, miláčku?“ „Nějaký pán a paní.“ „Hosté na našem večírku?“ „Asi ano. Říkali, že dole mají něco, co potřebujete, a když jsem to šla

vyzvednout, popadli mě, strčili do auta a někam mě vezli. Ale když zastavili, rychle jsem vyběhla ven, schovala jsem se a už mě nenašli. Vůbec jsem nevěděla, kde jsem…“

Znovu se jí vydral vzlyk, tentokrát už o něco slabší. Rozhodla se tvářit, že ji tak dojalo tohle vyprávění.

„Bloumala jsem bůhví kde a hledala cestu domů, ale chytili mě Vrahouni. Strčili mě do auta k ostatním dětem a někam mě odvezli, takový veliký dům to byl, ale kde, to nevím.“

S každou vteřinou, s každou větou, kterou vyslovila, se jí vracela špetka síly. To, co teď dělala, bylo těžké, ale důvěrně známé, i když nedokázala předem přesně odhadnout, kam ji to dovede – prostě lhala. Uspokojovala ji zběhlost, s jakou tohle umění ovládala, pocit, že pevně drží v rukou cosi velice složitého. Bylo to něco podobného, jako když pracovala s alethiometrem. Musí si dávat pozor, aby neplácla nějaký očividný nesmysl, musí poznat, kdy je potřeba mlžit a kdy je lepší vymyslet si nějaký hodnověrný detail, zkrátka, chce to kreativní přístup.

„Jak dlouho vás v tom domě drželi?“ ptala se paní Coulterová. Cesta s Romuny po průplavech zabrala Lyře několik týdnů – musí

ten čas vyplnit něčím jiným. Vymyslela si, jak s Vrahouny doplula do Trollesundu, kde jim utekla – tady bohatě využila všechny podrobnosti, kterých si ve městě všimla –, pracovala jako děvečka pro všechno v

250

Einarssonově baru, nějaký čas posluhovala u farmářů ve vnitrozemí a nakonec ji chytli Samojedi a odvezli do Bolvangaru.

„A teď mě chtěli – chtěli nás –“ „Psst, zlatíčko, psst. Však já zjistím, co to mělo znamenat.“ „Ale proč to chtěli udělat? Nikdy jsem nikomu neublížila! Všechny

děti mají strach, co se tu děje, a nikdo přesně neví, co s námi vlastně provádějí. Ale je to hrůza. Nic strašnějšího si vůbec… Proč to dělají, paní Coulterová? Proč jsou tak zlí?“

„Ale no tak… U mě jsi v bezpečí, zlatíčko. S tebou nic takového dělat nebudou. Když teď vím, že jsi tady, postarám se, aby se ti nic nestalo. Nikdo ti neublíží, holčičko moje, nedovolím, aby ti někdy někdo ublížil…“

„Ale ostatním dětem to dělají! Proč?“ „Víš, pusinko –“ „Kvůli Prachu, viďte?“ „To máš od nich? To ti řekli páni doktoři?“ „Děti to vědí. Všechny děti o tom mluví, ale nikdo tomu nerozumí. A

teď to málem udělali mně, tak mi to musíte říct! Nemáte právo to přede mnou tajit, teď už ne!“

„Lyro… Lyro, holčičko moje, to jsou nesmírně složité záležitosti, Prach a tohle všechno. S něčím takovým by se děti vůbec neměly zaobírat. Páni doktoři to každopádně dětem dělají pro jejich vlastní dobro, zlato. Prach není nic hezkého, je to ošklivá věc, špatná a hříšná. Dospělí a jejich daemoni jsou Prachem prolezlí tak hluboko, že už jim nic nepomůže. Je pozdě se o to vůbec snažit. Zato dětem jediná malá operace zaručí, že už jim Prach neublíží. Už na nich potom nedrží. Jsou šťastné, spokojené a –“

Lyra si vzpomněla na malého Tonyho Makariose a nestihla víc, než se trochu předklonit, než začala zvracet. Paní Coulterová ucouvla a pustila ji.

„Copak je, zlato? Běž do koupelny.“ Lyra ztěžka polkla a otřela si oči. „Nemusíte nám to přece dělat,“ řekla. „Nechte nás na pokoji. Vsadím

se, že kdyby lord Asriel věděl, co se tu děje, nikdy by to nedopustil. Jestli má Prach on a vy a pan rektor z Jordánu a všichni další dospělí

251

zrovna tak, nemůže na něm být nic špatného. Až se odsud dostanu, povím to všem dětem na světě. A vůbec, kdyby to byla tak skvělá věc, proč jste jim nedovolila, aby to se mnou udělali? Jestli je to pro naše dobro, proč jste je nenechala? Mohla jste být jedině ráda.“

Paní Coulterová jen vrtěla hlavou a usmívala se smutným, vědoucím úsměvem.

„Holčičko moje,“ řekla, „někdy to, co je pro naše dobro, přece jen trochu bolí, a lidem kolem samozřejmě není příjemné, když tě vidí trápit… Ale i kdyby se to stalo, neznamená to, že by ti tvého daemona někdo vzal. Je pořád s tebou! Propána, spousta dospělých má tuhle operaci za sebou. Máš snad pocit, že by zdejší sestřičky nebyly spokojené?“

Lyra zamrkala překvapením. Tím se vysvětlovala ta jejich podivná netečnost i jejich zvláštní daemoni, co vypadali jako náměsíční.

Nic neříkej, napomenula se a stiskla rty. „Miláčku, nikoho by ani nenapadlo operovat děti, kdyby to nebylo

vyzkoušené. A už vůbec se nemůže stát, že by někdo chtěl dětem vzít jejich daemona úplně. Je to jen takové maličké říznutí a máš klid, už napořád. Podívej se na to takhle, holčičko: tvůj daemon je báječný kamarád a společník, dokud jsi malá, ale v období, které tě už brzy čeká a kterému se říká puberta, způsobují daemoni nejrůznější protivné myšlenky a pocity, a právě ty otvírají cestu Prachu. Stačí jedna včas provedená maličká operace, a toho všeho jsi ušetřená. Tvůj daemon je pořád s tebou, jen už nejste… propojení. Je něco jako ochočené zvířátko, rozumíš? Nejlepší mazlíček na světě. To by se ti nelíbilo?“

Ta lhářka jedna prohnaná, a všechny ty její nestydaté lži! I kdyby Lyra nevěděla, že jsou to lži (co Tony Makarios! co ti daemoni ve skleněných vitrínách!), byla by se jí tahle představa hluboce, neskonale hnusila. Její duše, milovaný společník v pocitech i myšlenkách – a oni by ho odřízli a udělali z něj krotké cupitající zvířátko? Lyra div nepukla vzteky a Pantalaimon v podobě tchoře – v nejošklivější a nejzákeřnější podobě, na jakou se zmohl – v jejím náručí zlostně zaprskal.

Neřekli ale nic. Lyra ho pevně držela a nechala se od paní Coulterové hladit po vlasech.

252

„Dopij ten heřmánek,“ vybídla ji paní Coulterová jemně. „Musíme ti tady nachystat postel. Přece tě teď nepošleme zpátky mezi všechny ty ostatní holky, když mám svoji malou pomocnici konečně zase u sebe. Svoji nejmilejší pomocnici! Tu nejlepší na světě. Představ si, pročesali jsme kvůli tobě celý Londýn. Policie tě hledala ve všech městech po celé zemi. Ani nevíš, holčičko, jak jsi mi chyběla! Neumíš si představit, jakou mám radost, že jsem tě zase našla…“

Zlatý opičák celou tu dobu neklidně slídil kolem, v jednu chvíli seděl na stole a pohupoval ocasem, v příští seděl paní Coulterové u ucha a tichým hlasem jí cosi rychle vykládal a vzápětí už se vztyčeným ocasem rázoval sem tam po zemi. Jeho roztěkanost samozřejmě odrážela její vlastní netrpělivost a skutečně, nakonec už se neudržela.

„Lyro, zlatíčko moje,“ začala, „myslím, že ti pan rektor Jordánské koleje při tvém odjezdu něco dal. Je to tak? Dostala jsi od něj alethiometr. Abys rozuměla, potíž je v tom, že ti ho neměl co dávat, protože nebyl jeho. Měl ho jen svěřený do péče. Tak drahocennou věc nemůžeš jen tak nosit s sebou. Víš ty vůbec, že na celém světě jsou jen dva nebo tři takové přístroje? Podle mě ti ho pan rektor dal, protože doufal, že tak snáz padne lordu Asrielovi do rukou. A určitě ti nakázal, abys mi o něm neříkala, nemám pravdu?“

Lyra nakrabatila rty. „Ano, chápu. Ale nic si z toho nedělej, holčičko, tys mi o něm přece

neřekla, ne? Žádný slib jsi neporušila. Uvědom si ale, že je opravdu potřeba věnovat mu mimořádnou péči. Je mi líto, ale nemůžeme riskovat, že se s tak vzácnou a křehkou věcí něco stane.“

„Proč by ho neměl dostat lord Asriel?“ zeptala se Lyra, ale jinak se ani nepohnula.

„Kvůli tomu, čím se zabývá. Víš přece, že ho poslali do vyhnanství proto, že má v plánu něco hříšného a nebezpečného. Bez alethiometru nemůže svoji práci dokončit, ale věř mi, holčičko, že dát mu ho do rukou je to poslední, co by mohl soudný člověk udělat. Pan rektor se bohužel mýlil. Tak teď to víš a jistě uznáš, že bude lepší svěřit ho mně, nemám pravdu? Nebudeš se s ním už muset tahat, pořád ho hlídat – vsadím se, že sis sama lámala hlavu, k čemu by takový starý krám mohl být dobrý…“

253

Lyře nešlo do hlavy, jak jí paní Coulterová mohla kdy připadat chytrá a okouzlující.

„Takže jestli ho máš u sebe, zlato, radši mi ho svěř a já se o něj postarám. Nosíš ho v té kapsičce u pasu, viď? To bylo ohromně chytré, uložit ho tak, abys ho měla pořád u sebe…“

To už šátrala kolem pasu Lyřiny sukně a pokoušela se rozvázat tuhé voskované plátno. Lyra celá ztuhla. Zlatý opičák se krčil v koutě postele s černýma prackama přitištěnýma na tlamičce a třásl se vzrušením. Paní Coulterová sundala Lyře opasek a rozepínala váček. Bylo slyšet, jak se jí zrychlil dech. Vytáhla balíček v černém sametu, a když látku rozbalila, objevila se plechovka, kterou Lyře vyrobil Iorek Byrnison.

Pantalaimon, už zase v podobě kočky, se přichystal ke skoku. Lyra se odtáhla od paní Coulterové a spustila nohy na zem, aby se mohla v pravou chvíli dát na útěk.

„Copak to tu máme?“ vyptávala se paní Coulterová strojeně pobaveným tónem. „Taková divná plechovka! To ty jsi ho tam uložila, aby se mu nic nestalo? Takového mechu… Dala sis s tím pořádnou práci, viď, zlato? A uvnitř další plechovka! A zaletovaná! Kdopak to udělal, holčičko?“

Byla tak nedočkavá, aby krabičku otevřela, že ani nečekala na odpověď. Vylovila z kabelky zavírací nůž se sadou nejrůznějších nástrojů, vyklopila střenku a vrazila ji pod víčko.

Místností se v tu ránu rozlehlo hlasité vzteklé bzučení. Lyra a Pantalaimon strnuli bez hnutí. Paní Coulterová, zmatená, ale o

to zvědavější, odtrhla víčko a zlatý opičák se dychtivě naklonil nad krabičku.

Tmavé, v rychlém pohybu skoro nepostřehnutelné tělíčko hmyzího špiona se jako blesk vyřítilo ven a tvrdě narazilo opičákovi přímo do tváře.

Zaječel, uskočil dozadu a spolu s ním zděšeně vykřikla i paní Coulterová, která cítila bolest stejně jako on, jenže to už se vysvobozený špion rozletěl proti ní a zespodu, těsně podél prsou a krku, se jí vrhl do tváře.

254

Lyra neváhala ani vteřinu. Jakmile Pantalaimon skočil ke dveřím, byla mu v patách, jediným škubnutím je otevřela a utíkala pryč tak rychle, jak ještě v životě neběžela.

„Požární poplach!“ křikl Pantalaimon, který v ptačí podobě letěl před ní.

Na příštím rohu uviděla tlačítko a v zoufalém spěchu rozbila pěstí sklo. Utíkala jako o život směrem k ložnicím a spouštěla další a další požární hlásiče, až na chodbu začali vybíhat lidé a zmateně se rozhlíželi, kde hoří.

Tou dobou už byla kousek od kuchyně a vedená Pantalaimonovou myšlenkou vklouzla dovnitř. V rychlosti roztočila naplno kohoutky plynu a škrtla sirkou u nejbližšího hořáku. Pak stáhla z poličky pytel mouky a svalila ho na roh stolu, až se roztrhl a mouka se vyvalila do vzduchu jako bílý oblak – slyšela totiž, že v otevřeném plameni mouka vybuchuje.

Pak se vyřítila ven a hnala se do své ložnice. Chodby už se mezitím zaplnily a děti pobíhaly sem tam bez sebe vzrušením, protože ke všem se doneslo kouzelné slůvko útěk. Ty starší mířily ke skladům teplého oblečení a popoháněly před sebou skupinky mladších dětí, dospělí se snažili nastolit ve zmatku jakýsi řád, ale nikdo přesně nevěděl, co se děje. Všude se s křikem a pláčem strkaly a tlačily zástupy lidí.

Lyra s Pantalaimonem se proplétala zmatkem mrštně jako ryba, mířila přímo k ložnici a právě ve chvíli, kdy vrazila do jejích dveří, uslyšela z dálky tlumený výbuch, který otřásl celou budovou.

Ostatní děvčata už byla pryč, místnost zela prázdnotou. Lyra přitáhla do rohu skříňku, vyskočila na ni, ze skrýše nad stropem vytáhla teplé kožešiny a nahmátla alethiometr. Byl na místě. V rychlosti na sebe naházela oblečení, shrnula si kapuci do čela a ve chvíli, kdy Pantalaimon vykukující v podobě vrabce ze dveří zavolal „Teď!“, vyběhla do chodby.

Šťastnou shodou okolností se po chodbě právě hnala k hlavními vchodu skupinka dětí, které se už stihly teple ustrojit, a Lyra se k nim přidala, celá zpocená a s divoce bušícím srdcem. Věděla, že jestli se nedostane ven, bude to její konec.

255

Úniková cesta byla zatarasená. Požár se z kuchyně rychle rozšířil do okolí, a ať už to způsobila mouka nebo plyn, část střechy se propadla a všichni se zoufale drali po pokroucených podpěrách a vzpruhách na mrazivý vzduch. Všude páchl plyn a najednou se rozlehl další výbuch, blíž a hlasitěji než ten první. Vzduchová vlna porazila několik lidí na zem a budovu naplnil bolestný, vyděšený křik.

Lyra se prodírala vzhůru, sledovala Pantalaimona, který jí mezi skřehotem a třepetáním ostatních daemonů ukazoval cestu, až se nakonec po troskách střechy vysoukala ven. Ledový vzduch jí div nevyrazil dech a ona jen doufala, že si všichni stačili opatřit teplé oblečení – to by se tedy povedlo, utéct ze stanice a pak venku zmrznout!

Uvnitř už požár zuřil naplno. Když se vydrápala na střechu, uviděla pod noční oblohou plameny olizující okraje ohromné díry v boku budovy. U hlavního vchodu se tísnil dav dětí i dospělých, ale tentokrát byli dospělí rozčilenější a děti mnohem vyděšenější než při cvičném poplachu.

„Rogere! Rogere!“ volala Lyra a Pantalaimon, který se rozhlížel bystrýma sovíma očima, zahoukal na znamení, že ho vidí.

Zanedlouho se našli. „Řekni jim, ať jdou všichni za mnou!“ křičela mu Lyra do ucha. „Nepůjdou, jsou hrozně vyděšený –“ „Řekni jim, co se děje s dětma, které odvedou pryč! Odříznou jim

ohromným ostrým nožem daemona od těla! Pověz jim, co jsi viděl dneska odpoledne – o těch daemonech, co jsme vypustili na svobodu! Řekni jim, že jestli neutečou, dopadnou taky tak!“

Roger na ni vyděšeně civěl s otevřenou pusou, ale rychle se vzpamatoval a rozběhl se k nejbližší skupince váhajících dětí. Lyra se přidala k jiné a jak se její slova Šířila dál a dál, řada dětí si s výkřikem přitiskla svého daemona pevně na prsa.

„Pojďte se mnou!“ volala Lyra. „Míří sem pomoc! Musíme se dostat za bránu! Poběžte, honem!“

Děti ji slyšely a vydaly se za ní, hrnuly se přes široké prostranství k osvětlené cestě a pod nohama jim křupal a skřípal udusaný sníh.

Zezadu k nim doléhalo volání dospělých a pak se s mohutným duněním a rachotem zřítila další část budovy. Do vzduchu vyletěl roj

256

jisker, se zvukem trhané látky vyšlehly vysoké plameny, ale to všechno teď přehlušil jiný zvuk, hrozivě divoký a přicházející z hrozivé blízkosti. Lyra nic podobného jakživa neslyšela, ale okamžitě věděla, co to je – takhle vyli vlčí daemoni tatarských stráží. Od hlavy k patě ji zalila malátná slabost a řada dětí se ve strachu obrátila a zarazila v běhu, protože proti nim se rychlým, neúnavným klusem přikrčeně hnal první tatarský strážný s napřaženou puškou a po jeho boku se mohutnými skoky blížil veliký šedý stín.

A za ním další a další. Měli na sobě teple vatované pancíře a neměli oči – nebo je aspoň nebylo za štěrbinami přileb vidět. Místo očí tu byly jen kulaté černé hlavně pušek a žluté zraky vlčích daemonů planoucí nad pěnou slin odstřikující jim za běhu z pootevřených mord.

Lyra zaváhala. Neuměla si představit, jak jsou tyhle vlčice děsivé. A když teď věděla, jak bezstarostně lidé v Bolvangaru porušují největší tabu, bezděky se zachvěla při pomyšlení na jejich uslintané tesáky…

Tataři doběhli k bráně před příjezdovou cestou, seřadili se a vlčí daemoni jim poslušně stanuli po boku, stejně vycvičení a vycepovaní jako oni sami. A zanedlouho utvoří druhou řadu, protože další se rychle blížili, a za nimi klusali stále noví a noví. Děti se nemůžou postavit vojákům, pomyslela si Lyra zoufale. Tohle není jako bitvy na oxfordském Jílovišti, kde po sobě házeli hroudy s dětmi cihlářů.

Nebo že by bylo? Vzpomněla si, jak trefila hrstí jílu širokou tvář jednoho z cihlářských kluků, který se na ni chtěl vrhnout. Zastavil se, aby si vytřel hlínu z očí, a v tu chvíli měl na zádech klubko dětí z města.

Tehdy stála v bahně. Teď stojí ve sněhu. Stejně jako tehdy odpoledne, až na to, že tentokrát se smrtelným

odhodláním, sebrala hrst sněhu, zmáčkla ji v rukou a hodila po nejbližším vojákovi.

„Miřte jim na oči!“ křikla a hodila další. Ostatní děti se k ní přidaly, a když pak jednoho z daemonů napadlo v

podobě rorýsa sledovat let koule a v poslední chvíli ji přistrčit přesně do štěrbiny hledí, napodobili ho i ostatní a zanedlouho se Tataři s klením a prskáním motali ve sněhu a snažili se vydolovat sníh z úzkých průzorů.

„Honem!“ vyvřískla Lyra a rozběhla se branou ven na osvětlenou cestu.

257

Děti se hrnuly za ní, všechny do jednoho, vyhýbaly se chňapajícím čelistem vlčic, a co jim síly stačily, uháněly k vábivé tmě na konci cesty.

Za zády se jim ozval chraplavý výkřik, jak velitel vydával rozkazy, vzápětí naráz cvakly pojistky pušek, následoval další povel a pak napjaté ticho, v němž bylo slyšet jen dusání běžících dětských nohou a lapání po dechu.

Mířili. A jistojistě neminou. Ale než stačili vypálit, jeden z Tatarů zachroptěl a další překvapeně

vyjekl. Lyra se zastavila, a když se otočila, uviděla jednoho z mužů ležet ve

sněhu s šedě opeřeným šípem v zádech. Svíjel se, zmítal a vykašlával krev a ostatní vojáci se zmateně rozhlíželi nalevo napravo po záhadném lučištníkovi, ale nikoho neviděli.

A pak přímo z nebe sletěl další šíp, trefil jiného z mužů do šíje a ten padl jako podťatý. Velitel cosi vyštěkl a všichni zvedli hlavu k temné obloze.

„Divoženky!“ pochopil Pantalaimon. A byly to ony – elegantní rozevláté černé postavy nalétávající

střemhlav z nebe, až mezi jehličím větví z oblačné borovice, na nichž se vezly, hlasitě svištěl vítr. Přímo před Lyřinýma očima se teď jedna z nich snesla skoro až k zemi a vypustila šíp. Další voják padl.

V tu chvíli Tataři obrátili hlavně pušek vzhůru a začali pálit do tmy, bez míření stříleli po stínech a po mracích, zatímco z nebe pršelo víc a víc šípů.

Velící důstojník si ale uvědomil, že děti už jsou skoro z jejich dosahu, a poslal část mužů za nimi. Několik dětí vykřiklo. A pak se rozječely další, už nikdo neběžel dopředu a někteří se začali zmateně, vyděšeně otáčet nazpátek, protože z temnoty, kam nedosahoval svit lamp, se k nim hnalo cosi nestvůrně obrovského.

„Iorku Byrnisone!“ zavolala Lyra a srdce jí div nevyskočilo z hrudi samou radostí.

Medvědí kyrysník v rozběhu jako by nebral v potaz jinou hmotnost než tu, která ho poháněla kupředu. Prořítil se kolem Lyry skoro jako nezřetelná šmouha a padl na Tatary, až vojáci, pušky i daemoni

258

odletovali do všech stran. Pak se zastavil, mrštně se otočil na místě a dvěma hromovými údery – každou tlapou jedním – zkosil dva strážně v bezprostřední blízkosti.

Jeden z daemonů po něm skočil, ale Iorek ho rozpáral ještě v letu. Z vlčice vyšlehl jasný plamen a schlíple dopadla do sněhu, zasyčela, zavyla a nadobro se rozplynula. Její člověk zemřel na místě.

Tatarský důstojník vystavený dvojímu útoku nezaváhal ani vteřinu. Vysokým hlasem vykřikl sérii povelů a jeho jednotka se rozdělila na dvě části – jedna měla odrážet divoženky, druhá, větší, dostala na starosti medvěda. Jeho mužstvo prokázalo obdivuhodnou statečnost. Po čtveřicích poklekli na jedno koleno a stříleli, jako by se jen cvičili na střelnici. Ani když se na ně řítilo mohutné tělo Iorka Byrnisona, necouvli o jedinou píď. V příštím okamžiku byli do jednoho mrtví.

Iorek vyrážel znovu a znovu, útočil do stran, trhal, vrčel a drtil, a kulky, které kolem něj bzučely jako vosy nebo mouchy, mu nedokázaly ublížit. Lyra pobízela děti dál, do tmy za osvětlenou cestou. Musí zmizet, protože Tataři jsou sice nebezpeční, ale ještě horší jsou dospělí z Bolvangaru.

A tak na děti volala, mávala rukama a postrkovala je, aby všechny dostala do bezpečí. Když po chvíli nechali světla za sebou a na sněhu kolem se táhly jen jejich dlouhé stíny, uvědomila si Lyra, jak téhle černočerné polární noci vychází vstříc celým srdcem, jak ji její chladná čistota přitahuje stejně jako Pantalaimona, který se právě v podobě sněžného zajíce radoval z vlastní obratnosti.

„Kam jdeme?“ zeptal se kdosi. „Široko daleko je akorát sníh!“ přisadil si další hlas. „Jede sem záchranná výprava,“ vysvětlovala jim Lyra. „Něco kolem

padesátky Romunů. Uvidíte, že mezi nimi najdete spoustu příbuzných. Každá romunská rodina, které se ztratilo dítě, sem někoho poslala.“

„Ale já nejsem Romun,“ namítl jeden chlapeček. „To je jedno. Stejně tě odvezou.“ „Kam?“ ozval se kdosi plačtivě. „Domů,“ upokojila děti Lyra. „Proto jsem sem přišla, zachránit vás, a

Romuny jsem vzala s sebou, aby vás odvezli domů. Musíme jen popojít

259

o kousek dál a určitě je potkáme. Ten medvěd přijel s nimi, takže nebudou daleko.“

„Ten medvěd, to bylo něco!“ rozohnil se jeden z chlapců. „Jak rozpáral toho daemona – a ten chlap padnul a bylo po něm, jako by mu vyrval srdce z těla.“

„Já nevěděl, že daemon se dá zabít,“ poznamenal kdosi. Spustili teď jeden přes druhého, vzrušení a úleva jim rozvázala jazyk.

Ale ať si klidně melou, jen když přitom jdou dál. „Je to pravda,“ zeptala se jedna z holčiček, „o těch věcech, co dělají

tam ve stanici?“ „Je,“ přikývla Lyra. „Sama bych nevěřila, že někdy potkám někoho

bez daemona, ale cestou sem jsme našli jednoho kluka a ten byl dočista sám, vážně žádného neměl. Pořád se po něm sháněl, chtěl vědět kde je a jestli si ho najde. Jmenoval se Tony Makarios.“

„Toho znám!“ vzpomněl si někdo a ostatní se přidali: „Jo, odvedli ho tak před týdnem…“

„Tak tomu odřízli jeho daemona,“ řekla Lyra, i když věděla, jak to na ně zapůsobí. „Brzy po tom, co jsme ho našli, Tony umřel. A všechny ty odříznuté daemony drželi v klecích tam v té hranaté budově vzadu.“

„To je pravda,“ potvrdil Roger. „A Lyra je při tom požárním cvičení pustila na svobodu.“

„Jo, já je viděl!“ přidal se Billy Costa. „Nejdřív jsem nevěděl, co jsou zač, ale pak jsem je viděl odlítat s takovým houserem.“

„Ale proč to dělají?“ chtěl vědět jeden z chlapců. „Proč lidem odřezávaj daemony? Vždyť je to mučení! Proč to dělají?“

„Kvůli Prachu?“ nadhodil někdo nesměle. Chlapec ho odbyl pohrdavým smíchem. „Prach, prej!“ řekl. „Nic

takovýho neexistuje! Je to jen jejich výmysl. Já na žádnej Prach nevěřím.“

„Páni,“ ozval se kdosi. „Podívejte, co se děje s tou vzducholodí!“ Všichni se ohlédli. Za oslepující září lamp, kde stále ještě pokračoval

boj, se už dlouhý doutník vzducholodi nevznášel jako dřív u kotvícího stožáru. Její volný konec teď mířil k zemi a za ním vystupoval vzhůru oblý tvar –

„Balon Lee Scoresbyho!“ vykřikla Lyra a radostí spráskla palčáky.

260

Ostatní děti nechápaly, co se děje, ale Lyra je hnala dál a dál a v duchu se divila, jak se vzduchoplavec dokázal se svým balonem dostat tak daleko. Domyslela si, co dělá, a byl to dobrý nápad – naplnit balon plynem z jejich dopravního prostředku a uniknout tak způsobem, který nepřátelům znemožní pronásledování.

„Tak honem pojďte, ať nezmrznete,“ pobízela děti, protože některé se třásly chladem, naříkaly a i jejich daemoni kvíleli vysokými slabými hlásky.

Pantalaimonovi to šlo na nervy. V podobě rosomáka chňapl po veverčím daemonovi, který bezvládně ležel své dívence na rameni a tichounce pofňukával.

„Zalez jí pod bundu! Změň se v něco většího a zahřej ji!“ zavrčel a vyděšený daemon holčičce beze slova vklouzl pod kabát z umělého hedvábí.

Potíž byla v tom, že tenhle materiál zdaleka nehřál tak dobře jako skutečná kožešina, byť bylo oblečení sebelépe vycpané umělým dutým vláknem. Některé děti ho měly na sobě takové vrstvy, že vypadaly jako chodící koule, ale bylo to oblečení vyrobené v továrnách a laboratořích daleko od mrazivých končin a ve skutečné zimě nebylo k ničemu. Lyřiny kožešiny byly odrané a smrděly na sto honů, ale bylo v nich teplo.

„Jestli nenarazíme na Romuny co nevidět, tak je s nima amen,“ pošeptala Pantalaimonovi.

„Hlavně je udržuj v pohybu,“ poradil jí šeptem. „Kdyby si lehly, už jim nic nepomůže. Pamatuješ, co říkal Farder Coram…“

Farder Coram Lyře vyprávěl nesčetně historek ze svých vlastních výprav na sever, stejně jako paní Coulterová – pokud se jí v tomhle dalo věřit. Oba se nicméně shodovali v tom, že nejdůležitější je za žádnou cenu nezastavovat.

„Jak daleko ještě musíme dojít?“ zeptal se jeden chlapeček. „Žene nás bůhvíkam a tam nás zabije,“ podotkla jakási holčička

pochmurně. „Pořád lepší tady než tam, co jsme byli,“ řekl kdosi. „To teda ne! Na stanici je aspoň teplo. Je tam jídlo a teplý pití a

vůbec, všechno.“

261

„Jenže tam hoří!“ „Co si tady počneme? Určitě umřeme hlady…“ Lyře se jako hejno divoženek honily hlavou temné otázky, rychlé a

nepolapitelné, a odkudsi těsně za hranicí, kam nedosáhla, k ní doléhal nadšený, slavnostní pocit, který vůbec nechápala.

I tak jí ale dodal novou sílu. Zvedla jakousi holčičku ze závěje, postrčila klučíka, který se vlekl daleko za ostatními, a na všechny křikla: „Jděte dál! Sledujte stopy toho medvěda! Dorazil sem s Romuny, takže je podle jeho stop musíme najít. Hlavně jděte dál!“

Začaly se snášet velké vločky sněhu. Zanedlouho už nebudou stopy Iorka Byrnisona k rozeznání. Když teď nechali světla Bolvangaru daleko za sebou a šlehání plamenů k nim doléhalo jen slabými odlesky, museli si vystačit se slabým svitem odraženým od zasněžené země. Oblohu halily husté mraky, takže neviděli ani měsíc ani polární záři, ale při zevrubnějším pohledu dokázali ještě pořád najít hlubokou brázdu, kterou za sebou Iorek Byrnison zanechal ve sněhu. Lyra pobízela, hrozila, postrkovala, poponášela, nadávala, tloukla, tahala i jemně zvedala všude, kde jí bylo právě zapotřebí, a Pantalaimon jí podle stavu jednotlivých daemonů radil, čím kterému z dětí nejvíc prospěje.

Dostanu je tam, umiňovala si. Přijela jsem kvůli nim a taky je sakra zachráním.

Roger pomáhal podle jejího příkladu na všech stranách a Billy Costa, který měl bystřejší oči než ostatní, ukazoval cestu. Brzy už se sníh sypal tak hustě, že se museli držet jeden druhého, aby se neztratili, a Lyru napadlo, že by snad bylo nejlepší uložit se těsně vedle sebe a zahřívat se navzájem… Kdyby vyhrabali ve sněhu jámu…

Začínal ji šálit sluch. Slyšela odkudsi vrčení motoru, ne pravidelné hučení vzducholodi, ale vyšší a důraznější, jako když bzučí sršeň. Doléhalo jí k sluchu a zase se vytrácelo.

A vytí… Že by psi? Saňoví psi? I tenhle zvuk byl vzdálený a nevěděla, jestli se jí jen nezdá, protože ho tlumil tlustý příkrov milionů sněhových vloček a navíc ho závany větru odnášely do různých stran. Možná to byli psi z romunského spřežení, ale stejně dobře mohla slyšet divoké přízraky z tundry nebo dokonce ty vypuštěné daemony, kteří teď pláčou po svých ztracených dětech.

262

Začínal ji šálit i zrak… Na sněhu přece nejsou žádná světla, nebo ano? Nejspíš to budou taky přízraky… Leda by se točili v kruhu a zabloudili zpátky do Bolvangaru.

Ale tohle byla nažloutlá světýlka luceren, ne bílá záře anbarických světel. A pohybovala se, vytí se ozývalo z větší blízkosti, a než se Lyra stačila rozhodnout, jestli přece jen neusnula, ocitla se mezi povědomými tvářemi. Muži v kožešinách ji vyhazovali nad hlavu – John Faa ji ve svých silných pažích nadzvedl ze země, Farder Coram se smál samou radostí, a pokud jí vánice dovolovala, viděla, jak Romuni nakládají ostatní děti do saní, balí je do kožešin a dávají jim ke žvýkání proužky tuleního masa. Byl tu i Tony Costa, objímal Billyho a pak ho zlehka pošťuchoval pěstí, znovu ho sevřel do náruče a zase jím třásl, bez sebe štěstím. A Roger…

„Roger pojede s námi,“ oznámila Farderu Coramovi. „Přijela jsem sem hlavně kvůli němu. Až bude po všem, vrátíme se spolu na Jordánskou kolej. Co je to za rámus?“

Znovu to povědomé vrčení motoru, jako stotisíckrát zesílený bzukot toho potřeštěného hmyzího špiona.

Najednou do ní cosi udeřilo, až se rozplácla jak dlouhá tak široká, a Pantalaimon ji nemohl bránit, protože zlatý opičák –

Paní Coulterová – Zlatý opičák se pral s Pantalaimonem, kousal a drápal, a ten se měnil

tak rychle, že to ani nestačila sledovat, ale nepřestával se bránit, bodal, sekal a trhal. Paní Coulterová zatím, tvář v kožešinové kapuci strnulou v nenávistné grimase, táhla Lyru do zadního prostoru svých motorových saní a Lyra vzdorovala stejně odhodlaně jako její daemon. Husté sněžení jako by je oddělovalo od ostatních, uzavíralo do jejich vlastní soukromé vánice a anbarické reflektory saní nepronikly hustým rejem vloček dál než na několik centimetrů.

„Pomoc!“ křičela Lyra na Romuny, kteří stáli jen kousek od ní, ale v oslepujícím sněžení si ničeho nevšimli. „Pomozte mi! Fardere Corame! Lorde Faa! Proboha, pomozte mi!“

Paní Coulterová vykřikla pronikavým hlasem jakýsi rozkaz v jazyce severských Tatarů. Vířící sníh se na okamžik rozestoupil a Lyra je uviděla, celou četu ozbrojenou puškami, s výhružně vrčícími vlčími

263

daemony po boku. Když jejich velitel viděl, jak se paní Coulterová marně pachtí, zvedl Lyru jednou rukou jako hadrovou panenku, hodil ji do saní a nechal ji ležet, zaskočenou a omráčenou.

Práskla puška a po ní další, to když si Romuni uvědomili, co se děje. Ale střílet naslepo je nebezpečné, když člověk nevidí cíl a neví ani, kde jsou jeho spolubojovníci. Tataři, seskupení těsně kolem saní, mohli pálit do clony sněhu po libosti, ale Romuni se neodvažovali palbu opětovat, aby náhodou nezasáhli Lyru.

To je ale hrozná nespravedlnost, říkala si. A přitom je tak strašlivě unavená…

Ještě pořád napůl omráčená se s třeštící hlavou nadzvedla a ukázalo se, že Pantalaimon se ještě pořád zoufale brání, drží v rosomáčích čelistech opičákovu zlatou paži a už se neproměňuje, jen sveřepě svírá. A kdo je tohle?

Snad ne Roger? Byl to Roger, bušil do paní Coulterové pěstmi, kopal ji, rozháněl se

proti ní hlavou, ale v příští chvíli ho jeden z Tatarů srazil na zem, odhodil ho stejně snadno, jako by odháněl mouchu. Vnímala to všechno jako v překotném snu: bílá, černá, zelený záblesk, který se jí přehnal před očima, rozevláté stíny, záblesk světla…

Mohutný vír roztrhl oponu vloček a do volného prostoru vyskočil Iorek Byrnison, až kovové pláty jeho kyrysu řinčely a skřípaly, a v příští chvíli už chňapal mohutnou čelistí doleva doprava, máchnutím tlapy roztrhl pancíř i s polstrováním, bílé zuby, zčernalé železo, mokře rudá srst…

A pak ji najednou cosi táhlo vzhůru, pořád výš, a ona stačila zachytit ještě Rogera, vytrhla ho z rukou paní Coulterové a přitáhla k sobě, zatímco se jejich daemoni s křikem třepotali v jejich blízkosti a všude kolem panovalo ještě větší víření, až Lyra najednou uviděla ve vzduchu vedle sebe divoženku, jeden z oněch elegantních rozevlátých černých stínů z výšin, až na to, že najednou ji měla skoro na dosah. V holých rukách držela divoženka luk a natahovala v tomhle příšerném mrazu holé bledé paže, napínala tětivu a vypouštěla šíp přímo do průzoru podmračené kovové kukly na hlavě Tatara stojícího sotva na metr od ní.

264

Šíp vnikl dovnitř, zpola se vynořil na zadní straně hlavy a mužova vlčice se rozplynula uprostřed skoku ještě dřív, než padl mrtvý k zemi.

A pořád výš! Lyra s Rogerem se zmítali v neklidném vzduchu a najednou zjistili, že se slábnoucími prsty drží větve oblačné borovice, vyvažované mladou divoženkou, která se vzápětí v trochu strnulém, ale přesto ladném sedu naklonila maličko dopředu a doleva, načež se k nim začalo rychle blížit cosi velkého a v příští chvíli stáli na zemi.

Skutáleli se do sněhu hned vedle koše balonu Lee Scoresbyho. „Naskoč si,“ zavolal Texasan, „a kamaráda vem každopádně s sebou.

Neviděla jsi našeho medvěda?“ Lyra si všimla tří divoženek, které držely kotevní lano obtočené

kolem vystouplého balvanu a bránily naplněnému balonu vystoupat do výšky.

„Vlez dovnitř!“ křikla na Rogera, vydrápala se přes kůží potažený okraj a dopadla do zasněžené hromady uvnitř koše. Za okamžik na ni dopadl i Roger a pak se země otřásla strašlivým rykem, ve kterém se mísil zuřivý řev s temným vrčením.

„Ke mně, Iorku! Na palubu, brachu stará!“ volal Lee Scoresby a medvědí kyrysník se za děsivého skřípění proutí a ohýbaného dřeva nasoukal do koše.

V tu chvíli silnější závan větru na chvíli odhrnul clonu mlhy a sněhu stranou a Lyře se v nečekaném průzoru naskytl výhled na všechno, co se kolem nich odehrávalo. Viděla, jak skupina romunských bojovníků pod vedením Johna Faa masakruje zadní voj Tatarů a žene je zpátky k planoucím troskám Bolvangaru, viděla, jak ostatní Romuni vytahují jedno dítě za druhým do saní a balí je do teplých kožešin a viděla i Fardera Corama, jak se úzkostně rozhlíží kolem dokola opřený o hůl a jeho podzimně vybarvený daemon skáče v závějích a usilovně otáčí hlavou do všech stran.

„Fardere Corame!“ zavolala na něj Lyra. „Tady jsem!“ Starý Romun ji zaslechl a udiveně zvedl oči k balonu škubajícímu

napjatým provazem, který divoženky přidržovaly kolem balvanu, a k Lyře, která na něj zuřivě mávala z jeho koše.

„Lyro!“ vykřikl. „Jsi v pořádku, holčičko? Jsi v bezpečí?“

265

„V bezpečí jako nikdy!“ odpovídala mu z plných plic. „Sbohem, Fardere Corame! Sbohem! Odvezte všechny ty děti v pořádku domů!“

„O to se postarám, můžeš se spolehnout! Šťastnou cestu, dítě moje, a dobře pořiď… Dobře pořiď, holčičko…“

V tom okamžiku vzduchoplavec mávl rukou a divoženky na jeho znamení pustily provaz.

Balon se prudce vznesl a stoupal do vzduchu prosyceného sněhem takovou rychlostí, že se Lyra nestačila divit. Země jim vmžiku zmizela z očí v bílém oparu a oni stoupali čím dál rychleji, až měla dojem, že ani raketa by se nedokázala odtrhnout od země prudší silou. Zrychlení ji přitisklo ke dnu koše a nezmohla se na víc, než že se chytila Rogera.

Lee Scoresby zvesela výskal, smál se a dával průchod šťavnatým texaským výkřikům radosti, kdežto Iorek Byrnison si rozvážně rozepínal brnění. Zručnými pohyby pootáčel drápem ve spojích, aby povolily, a jeden díl po druhém pečlivě skládal na hromadu. Svištění větru v jehličí borových větví a pleskání dlouhých sukní, které se ozývalo ve vzduchu kolem, dávalo tušit, že je na cestě vzhůru doprovázejí divoženky.

Lyře se pomaloučku polehoučku vracel dech a rozvaha a i srdce už jí tlouklo klidněji. Posadila se a rozhlédla se kolem sebe.

Koš byl mnohem prostornější, než by čekala. Po jeho okrajích stály vyrovnané přihrádky s filosofickými nástroji, byly tu haldy kožešin, láhve stlačeného vzduchu a spousty dalších předmětů, příliš drobných nebo nepovědomých, než aby je dokázala rozeznat v husté mlze, kterou právě stoupali.

„To jsme v mraku?“ zeptala se. „No jestli. Pořádně svýho kamaráda zachumlej do kožešin, ať z něj

nemáme rampouch. Je tu pořádná zima, ale bude ještě hůř.“ „Jak jste nás našli?“ „To divoženky. Jedna z těch dam by si s tebou ostatně ráda

promluvila. Až vyletíme z tohohle mraku, trochu se zorientujeme a pak bude čas chvíli si poklábosit.“

„Iorku,“ obrátila se Lyra k medvědovi. „Díky, že jsi přišel.“ Medvěd jen zavrčel, posadil se a začal si olizovat krev z kožichu.

Koš se pod jeho vahou nakláněl do strany, ale na tom nezáleželo. Roger

266

z něj měl trochu nahnáno, ale medvěd mu nevěnoval víc pozornosti než poletujícím sněhovým vločkám. Lyře stačilo ke štěstí, že se může držet okraje koše, který jí vestoje dosahoval těsně nad bradu, a vykulenýma očima zírat do vířících oblačných par kolem sebe.

Za několik vteřin ale balon nechal mrak pod sebou a nezmenšující se rychlostí zamířil přímo do nebe.

To byla nádhera! Nad hlavou se jim rozpínala ohromná křivka pláště balonu. Nahoře a

přímo před nimi planula polární záře, jasnější a velkolepější, než jakou kdy spatřila. Byla všude kolem – nebo aspoň skoro všude –, až měla pocit, že jsou bezmála její součástí. Dlouhé závoje bělostného jasu se třepotaly a rozevíraly jako tlukoucí křídla andělů, z neviditelných útesů se řítily průzračné třpytivé kaskády, které končily ve vířících tůňkách nebo zůstávaly viset ve vzduchu jako gigantické vodopády.

Lyře se úžasem tajil dech, a když pak pohlédla dolů, uviděla něco skoro stejně neuvěřitelného.

Kam až oko dohlédlo, od obzoru k obzoru se do všech stran táhlo zvlněné bělostné moře. Tu a tam z něj vystupovaly zaoblené hřebeny nebo se rozevíraly strže, odkud stoupaly bělavé páry, ale jako celek připomínalo ze všeho nejvíc souvislou masu ledu.

A na jejím pozadí stoupaly vzhůru po jednom, po dvou i ve větších skupinkách maličké černé obrysy, ony rozevláté ladné postavy, divoženky na větvích z oblačné borovice.

Letěly rychle a bez patrného úsilí stoupaly ve směru jejich balonu a jen občas se naklonily do té či oné strany, aby vyrovnaly směr. Jedna z nich – ona lučištnice, která Lyru zachránila před paní Coulterovou – už letěla v úrovni jejich koše, takže si ji Lyra konečně mohla pořádně prohlédnout.

Byla mladičká, mladší než paní Coulterová, a překrásná. Měla jasně zelené oči a stejně jako ostatní divoženky byla oblečená v pruzích černého hedvábí, ale neměla kožich, čepici ani rukavice, jako by vůbec nevnímala chlad. Kolem čela měla jednoduchý věneček z drobounkých červených kvítků a držela se na své borové větvi, jako by to byl kůň. Necelý metr od Lyřiny užaslé tváře přitáhla neviditelné otěže.

„Lyra?“

267

„Ano! A vy jste Serafina Pekkala?“ „Jsem.“ Lyra se nedivila, že se do ní Farder Coram zamiloval, a pochopila

také, proč mu to rve srdce, i když ještě před chviličkou nic z toho netušila. On sám stárnul, byl z něj churavý stařec, kdežto ona bude mladá ještě po celé generace.

„Máš ten svůj vykladač symbolů?“ zeptala se divoženka hlasem natolik podobným nezkrotnému pronikavému zpěvu polární záře, že Lyře pro jeho lahodný tón málem uniklo, na co se jí Serafina Pekkala ptá.

„Ano. Mám ho v kapse, aby se mu nic nestalo.“ Zvučné pleskání křídel ohlásilo přílet dalšího návštěvníka a v příští

chvíli už se snášel ke koši šedý houser, daemon Serafiny Pekkaly. Něco jí krátce pověděl a pak se znovu vznesl a začal v širokých kruzích obletovat balon, který stále nepřestával stoupat.

„Romuni pustoší Bolvangar,“ řekla Serafina Pekkala. „Zabili dvaadvacet strážných a devět lidí z personálu a zapálili všechny budovy, které ještě stály. Hodlají to tam zničit do základů.“

„Co paní Coulterová?“ „Zmizela, jako by se propadla do země.“ Divoce vykřikla jakýsi povel a ostatní divoženky obloukem zamířily

přímo k balonu. „Pane Scoresby,“ obrátila se na vzduchoplavce. „Podal byste mi

laskavě lano?“ „Madam, jsem vám nesmírně zavázán. Ještě pořád stoupáme a

počítám, že nám to ještě nějakou chvíli vydrží. Kolik vás je zapotřebí, abyste nás dopravily na sever?“

„Jsme silné,“ zněla lakonická odpověď. Lee Scoresby se jal přivazovat konec tlustého lana k železnému

kruhu potaženému kůží, v němž se sbíhaly provazy obepínající plášť balonu a zároveň na něm byl zavěšený samotný koš. Když uzel důkladně utáhl, vyhodil volný konec ven a v tu chvíli k němu vyrazilo šest divoženek, pevně ho popadly, namířily borové větve k Polárce a začaly táhnout.

268

Balon se dal zvolna do pohybu jejich směrem a Pantalaimon se v podobě rybáka zvědavě usadil na okraji koše. Rogerův daemon také vykoukl, aby se podíval, ale brzy zase zalezl zpátky, protože Roger tvrdě spal. Spal i Iorek Byrnison, jen Lee Scoresby zůstal vzhůru, nevzrušeně přežvykoval tenký doutník a sledoval přístroje.

„Poslyš, Lyro,“ ozvala se Serafina Pekkala. „Víš ty vůbec, proč letíš za lordem Asrielem?“

Lyru ta otázka vyvedla z míry. „Přece abych mu dala ten alethiometr!“

Tahle otázka ji vůbec nenapadla. To přece bylo úplně jasné! Pak si vzpomněla na svůj první záměr, který pojala tak dávno, že už na něj skoro zapomněla.

„Nebo… Abych mu pomohla utéct. No ano, proto. Pomůžeme mu utéct z vězení.“

Ale už když to říkala, uvědomila si, jak absurdně to zní. Utéct ze Svalbardu? To je přece nesmysl!

„Totiž, aspoň se o to pokusíme,“ dodala srdnatě. „Proč?“ „Myslím, že bych ti měla ještě leccos povědět,“ odpověděla

divoženka. „O Prachu?“ Prach zajímal Lyru ze všeho nejvíc. „Ano, o tom také. Ale teď jsi unavená a let bude dlouhý. Promluvíme

si, až se probudíš.“ Lyra zívla. Bylo to zívnutí, které jí div nevyvrátilo čelist a neroztrhlo

plíce a trvalo snad celou minutu, nebo jí to přinejmenším tak připadalo. Ať se bránila sebevíc, začínal ji přemáhat spánek. Serafina Pekkala natáhla ruku přes okraj koše, lehce se dotkla jejích očí a Lyra se svezla na zem. Pantalaimon se snesl za ní, proměnil se v lasičku a přitulil se jí ke krku, kde spával nejradši.

Divoženka zůstala poblíž koše a hladkým, rovnoměrným letem pokračovala spolu s balonem na sever, ke Svalbardu.

269

Třetí část

SVALBARD

270

18

MLHA A LED

Lee Scoresby přikryl Lyru několika vrstvami kožešin. Stulila se blíž k Rogerovi a tak spali, bok po boku, zatímco balon pokračoval směrem k pólu. Vzduchoplavec čas od času zkontroloval údaje na přístrojích, ale jinak se jen chumlal

hlouběji do vlastních kožešin a požvykoval doutník, který by si tak blízko vysoce hořlavého vodíku jakživ netroufl zapálit.

„Na tý malý asi hodně záleží, co?“ prohodil po několika minutách. „Víc, než se kdy sama dozví,“ odpověděla Serafina Pekkala. „Mám tomu rozumět tak, že po nás bude někdo střílet každou chvíli? Nevykládejte si to špatně, ale člověk musí uvažovat prakticky, když se má uživit. Nemůžu si dovolit nechat se zabásnout nebo rozstřílet na kusy, aniž bych měl předem sjednanou pro podobný případy náležitou kompenzaci. Ne že bych chtěl nějak snižovat poslání tyhle výpravy, to chraň pámbu, madam. Ale od Johna Faa a Romunů jsem inkasoval tak akorát, aby to pokrylo můj čas, kvalifikaci a běžný opotřebení balonu, víc ani ň. Rozhodně se nepočítalo s pojistkou pro případ válečnýho konfliktu. Protože při vší úctě, madam, když vysadíme Iorka Byrnisona na Svalbardu, kouká z toho válečnej konflikt jak vyšitej.“

Elegantně vyplivl lístek dýmkového listí přes palubu. „Já jen, že bych vážně rád věděl, jakej šrumec a bengál můžeme ještě

očekávat,“ dokončil svoji myšlenku. „Na boj možná dojde,“ připustila Serafina Pekkala. „Ale s bojem

přece máte zkušenosti.“

271

„Jistě, když dostanu zaplaceno. Ovšem věc se má tak, že původně jsem měl za to, že se jedná čistě o transport a podle toho jsem si taky svoje služby účtoval. A teď si tak říkám, po tom povyražení tam dole, prostě by mě zajímalo, co všechno spadá pod moje povinnosti přepravce. Jestli se ode mě například očekává, že budu riskovat vlastní život a vybavení ve válce mezi medvědy. Nebo jestli má ta malá na Svalbardu stejně nabroušený nepřátele jako tam v Bolvangaru. Berte to čistě jako konverzační otázku, aby řeč nestála.“

„Pane Scoresby,“ pravila divoženka, „ani nevíte, jak ráda bych vám uměla odpovědět. Vím jen tolik, že my všichni, lidé, divoženky i medvědi, už ve válce jsme, i když ne všichni si to uvědomujeme. Ať už vás na Svalbardu čeká nebezpečí, nebo odtamtud odletíte beze škod na těle i majetku, už teď jste rekrut, muž ve zbrani, voják.“

„No, tohle jsou na můj vkus trochu unáhlený závěry. Já bych řek, že člověk má mít na vybranou, jestli do toho chce jít, nebo ne.“

„Nemáme v tom na vybranou o nic víc, než jestli se narodit nebo nenarodit.“

„Já si každopádně vybírám docela rád,“ prohlásil Lee Scoresby. „Rád si vybírám práci, ke který se uvážu, místa, kam cestuju, jídlo, který jím, i společnost, ve který posedím na kus řeči. Neříkejte mi, že vám by nepřišlo vhod občas si vybírat.“

Serafina Pekkala se nad tím zamyslela a pak odpověděla: „Možná si nerozumíme v tom, co přesně slovo výběr znamená. Divoženky nemají žádný majetek, takže otázka udržení nebo zvýšení hodnoty pro nás nemá smysl, a pokud jde o výběr mezi tím nebo oním, když žijete stovky let, přijdete na to, že se každá příležitost opakuje. Máme jiné potřeby. Vy musíte opravovat balon, udržovat ho v dobrém stavu a to stojí čas a spoustu starostí, já to chápu. Když chceme létat my, stačí ulomit větev z oblačné borovice, libovolnou větev, a vždycky jich ještě zbyde dost a dost. Necítíme zimu, takže nepotřebujeme teplé oblečení. Nemáme nic, co bychom mezi sebou směňovaly, kromě vzájemné pomoci. Když některá divoženka něco potřebuje, jiná jí to ochotně poskytne. Když se chystá válka, nerozhodujeme se o účasti v ní na základě nákladů. Neznáme ani pojem cti, jako například medvědi. Urážka medvěda se dá odčinit jedině smrtí. To je pro nás

272

nepochopitelné. Jak byste chtěl urazit divoženku? A i kdyby se vám to povedlo, záleží na tom snad?“

„Jo, tak v tom máte recht. Kameny a klacky, zpřerážím ti pracky, ale pro křivý slovo si nebudu špinit ruce. Ale můj problém teď tkví v něčem jiným, madam, a já pevně věřím, že mi rozumíte. Jsem jen obyčejnej vzduchoplavec a rád bych dožil v klidu a pohodlí. Koupil si farmičku, pár kravek, nějakého toho koníka… Nic velkýho, pozor na to. Žádnej palác s otrokama nebo hromady zlata. Jen večerní větřík nad šalvěji, doutníček a sklenička bourbonku. Potíž je ovšem v tom, že nic z toho není zadarmo. Tím pádem nabízím svoje vzduchoplavecký služby výměnou za hotovost, po každý fušce pošlu něco zlata do banky Wells Fargo, a až budu mít dost, madam, prodám balon, nasednu na parník do Port Gelvestonu a víckrát mě ve vzduchu nikdo neuvidí.“

„To je další rozdíl mezi námi dvěma, pane Scoresby. Divoženka by se létání nikdy nevzdala, to po ní můžete stejně dobře chtít, aby přestala dýchat. Jen ve vzduchu jsme opravdu samy sebou.“

„To chápu, madam, a závidím vám, ale mně bohužel tohle potěšení nebylo dopřáno. Pro mě je vzduchoplavectví zdroj obživy, jsem prostě technik. Stejně dobře bych mohl seřizovat ventily u motorů nebo spojovat anbarický obvody. Ale vybral jsem si tohle, rozumíte? Byla to moje svobodná volba. Tak se nedivte, že když se dozvím o válce, o který se mi předem neřeklo, krapet mě to znepokojuje.“

„Spor Iorka Byrnisona s jeho králem je součástí téhle války,“ řekla divoženka. „A tohle dítě je předurčené, aby v tom sehrálo svou roli.“

„Mluvíte o osudu,“ namítl Lee Scoresby, „jako by to byla předem daná, neměnná věc. To se mi nezamlouvá o nic víc než tahle válka, do který mě někdo naverboval bez mýho vědomí. Kde je moje svobodná vůle, že jsem tak smělej? Tahle malá například má podle mýho názoru víc svobodný vůle než všichni lidi, který jsem kdy potkal. A vy mi chcete namluvit, že je to jen nějaká hračka na perko, kterou někdo natáhnul a poslal směrem, se kterým nemůže nic dělat?“

„Všichni jsme podřízení svému osudu. Ale musíme se chovat, jako by tomu tak nebylo,“ řekla divoženka, „jinak bychom zemřeli zoufalstvím. Na tohle dítě se vztahuje jedno zvláštní proroctví: jejím osudem je skoncovat s předurčeností. Ale musí to udělat, aniž by

273

věděla, co dělá, jako by ji k tomu vedla její přirozenost, a ne osud. Kdyby se dozvěděla, co se od ní čeká, byl by všemu konec. Všemi světy by se přehnala smrt a zoufalství by slavilo vítězství na věky věků. Světy by nebyly víc než propojené mechanismy, slepé, pusté, zbavené všech myšlenek, citů, života…“

Oba se podívali na Lyru, z jejíž spící tváře nebylo pod kapucí vidět víc než paličatě podmračené obočí.

„Skoro mi připadá, jako by o tom tak trochu věděla,“ podotkl vzduchoplavec. „Každopádně se zdá, že je na to připravená. A co ten klučík? Víte, že se sem vypravila celou tu dálku jen proto, aby ho zachránila tam před tou bandou? Jsou to kamarádi, hrávali si spolu v Oxfordu, nebo kde to bylo. Věděla jste to?“

„Ano, to mi bylo známo. Lyra u sebe přechovává jistý nesmírně cenný předmět a cesty osudu ji podle všeho vedou tak, aby ho doručila svému otci. Proto se vypravila takovou dálku, aby zachránila kamaráda, i když neměla tušení, že ho sem na sever přivedly právě cesty osudu a spoléhaly se na to, že se sem za ním vydá a donese otci, co se k němu má dostat.“

„Tak takhle si všechny ty události vykládáte?“ Poprvé za celý rozhovor ztratila divoženka něco ze své jistoty. „Tak se nám přinejmenším jeví… Ale nedokážeme prohlédnout

temnotu, pane Scoresby. Je dost dobře možné, že se mýlím.“ „A co přivádí do tyhle šlamastyky vás, že jsem tak smělej?“ „V Bolvangaru se děly věci, o kterých jsme nevěděly nic přesného,

ale z celého srdce jsme cítily, že je to špatnost. Lyra je těmhle lidem trnem v oku, a proto jsme na její straně. Nic určitějšího nedokážeme říct. Můj klan navíc váže dávné přátelství s Romuny, které se datuje od dob, kdy mi Farder Coram zachránil život. Odpověděly jsme na jejich žádost a oni jsou na oplátku vázáni povinností k lordu Asrielovi.“

„Chápu, takže když táhnete můj balon ke Svalbardu, děláte to kvůli Romunům. Jen bych rád věděl, jestli se vaše přátelství vztahuje i na zpáteční cestu. Pomůžete nám zpátky, nebo si budu muset počkat na příznivej vítr a spolehnout se zatím na shovívavou pohostinnost místních medvědů? Jak už jsem řek, milostivá, ptám se čistě v rámci přátelskýho potlachu.“

274

„Pokud to bude možné, pomůžeme vám vrátit se do Trollesundu, pane Scoresby. Ale nemůžeme vědět, co nás na Svalbardu čeká. Nový král medvědů zavedl spousty změn, staré způsoby se už nenosí. Nejspíš nás nečeká snadné přistání. Nevím, jak se Lyra dostane ke svému otci, a netuším ani, co má v úmyslu Iorek Byrnison. Vím jen tolik, že jeho osud je propojený s jejím.“

„Taky nemám šajna, co Iorek chystá. Řek bych, že má pro tu malou slabost a rozhod se ji chránit stůj co stůj. To ona mu pomohla získat zpátky jeho brnění, abyste rozuměla. Pámbu ví, co se takovýmu medvědovi honí v hlavě. Ale jestli si kdy medvěd zamiloval člověka, je to právě tenhle případ. A pokud jde o přistání na Svalbardu, to nikdy nešlo hladce. Každopádně bych byl o hodně klidnější, kdybyste ráčily táhnout ve směru, kterým vám ukážu, a pokud můžu na oplátku udělat něco já pro vás, neváhejte se s tím vytasit. A ještě pro moji informaci, mohla byste mi laskavě svěřit, na čí straně jsem se v tyhle utajený válce ocitnul?“

„Stojíme oba na Lyřině straně.“ „Jestli já jsem si to nemyslel.“ Letěli dál. Od země je dělila hradba mraků a nedalo se tudíž poznat,

jak rychle postupují. Za normálních okolností se balon samozřejmě jeví vůči větru v klidu, pluje stejnou rychlostí, jakou se pohybuje okolní vzduch, ale teď, když ho táhly divoženky, se nepoddával směru větru, ale prodíral se jím a musel překonávat jeho odpor, protože kulatá báň pláště byla ve srovnání s aerodynamickým doutníkem vzducholodi nesrovnatelně těžkopádnější. Koš se proto zmítal do stran, houpal a škubal sebou mnohem hůř než při běžném letu.

Lee Scoresbymu nedělalo hlavu ani tak vlastní pohodlí jako bezpečí jeho přístrojů, a nelitoval proto času, aby se přesvědčil, že jsou opravdu bezpečně upevněné k hlavním vzpěrám koše. Podle výškoměru letěli téměř tři tisíce metrů vysoko a panoval tu dvacetistupňový mráz. Lee Scoresby zažil i horší chlad, i když ne o mnoho, a nechtělo se mu zbytečně mrznout. Rozvinul proto celtu, kterou používal jako nouzový přístřešek, zaštítil s ní spící děcko před větrem, sám se uložil zády ke hřbetu svého starého druha ve zbrani Iorka Byrnisona a usnul.

275

* * *

Když se Lyra probudila, stál měsíc vysoko na nebi a všechno v dohledu počínaje ubíhajícími mraky pod košem až po ledové jehličky a rampouchy na lanoví balonu vypadalo jako postříbřené.

Roger spal, a stejně tak Lee Scoresby a medvěd. Královna divoženek se ale v neúnavném letu držela nablízku koše.

„Jak jsme daleko od Svalbardu?“ zeptala se Lyra. „Jestli nás nezdrží nepříznivý vítr, budeme nad ním přibližně za

dvanáct hodin.“ „Kde přistaneme?“ „To záleží na počasí. Každopádně se vynasnažíme vyhnout se

útesům. Žijí tam tvorové, kteří útočí na všechno, co se jen pohne. Pokud to bude jen trochu možné, vyložíme vás někde ve vnitrozemí v dostatečné vzdálenosti od paláce Iofura Raknisona.“

„Co se stane, když najdu lorda Asriela? Bude se chtít vrátit do Oxfordu, nebo co bude? Ani nevím, jestli mu mám říkat, že vím, že je můj otec. Třeba by mu bylo milejší dál se tvářit, že je můj strýček. Vlastně ho ani pořádně neznám.“

„Do Oxfordu se mu určitě chtít nebude, Lyro. Zdá se, že je zapotřebí cosi vykonat v některém z dalších světů a lord Asriel je jediný, kdo může přemostit propast mezi tímhle a tím druhým světem. Ale potřebuje k tomu ještě něco dalšího.“

„Alethiometr,“ usoudila Lyra. „Když mi ho pan rektor z Jordánu dával, měla jsem dojem, že mi chce o lordu Asrielovi něco povědět, jenže na to už nebyl čas. Já věděla, že ho ve skutečnosti nechce otrávit. Poradí se s alethiometrem, aby se dozvěděl, jak ty světy přemostit? V tom bych mu mohla pomoct. Umím s ním už zacházet stejně dobře jako kdokoli jiný.“

„To nevím,“ odpověděla Serafina Pekkala. „Jak to udělá a co přesně má za úkol, netušíme ani my. Promlouvají k nám jen určité síly, ale existují i síly daleko mocnější, a pak jsou tajemství, do kterých neproniknou ani ti nejvýše nad námi.“

„Alethiometr by mi to pověděl! Už to s ním umím vážně dobře…“

276

Ale v mrazu, který tu nahoře panoval, nebylo na něco podobného ani pomyšlení, nedokázala by přístroj ani udržet v ruce. Radši se zachumlala hlouběji do kožešin a přetáhla si v ledovém větru kapuci přes tvář, až jí zbývala jen špehýrka, kterou mohla vyhlížet ven. Daleko před sebou a maličko pod úrovní koše viděla na konci lana táhnoucího se od závěsného kruhu pod balonem Šest nebo sedm divoženek, které je na svých větvích z oblačné borovice táhly dopředu. Hvězdy nad nimi se třpytily jako chladné, tvrdé úlomky diamantu.

„Jak to, že vám není zima, Serafino Pekkalo?“ „Cítíme chlad, ale nevšímáme si ho, protože nám nemůže ublížit. A

kdybychom se oblékly tepleji, necítily bychom nic z toho dalšího – průzračné chvění hvězd, hudbu polární záře nebo to ze všeho nejhezčí, hedvábné paprsky měsíčního svitu na kůži. Kvůli tomu stojí za to snášet trochu chladu.“

„Cítila bych je také?“ „Ne. Ty bys zmrzla, kdyby ses vybalila z kožešin. Jen zůstaň pěkně

zachumlaná.“ „Jak dlouho žijí divoženky, Serafino Pekkalo? Farder Coram tvrdil,

že stovky let. Ale vy nevypadáte ani trochu stará.“ „Je mi tři sta let a něco navrch. Naší nejstarší matce je bezmála tisíc.

Jednoho dne si Yambe-Akka přijde i pro ni. Jednoho dne si přijde i pro mě. To je naše bohyně mrtvých. Přijde k tobě, laskavá a usměvavá, a ty poznáš, že je čas zemřít.“

„Jsou mezi vámi taky muži? Nebo jsou divoženky jen ženy?“ „Máme muže, kteří nám slouží, jako například konzul v Trollesundu.

A jiné muže si vybíráme za milence a manžely. Jsi ještě mladičká, Lyro, příliš mladá, než abys to mohla pochopit, ale stejně ti to povím a jednou porozumíš. Muži nám přelétají před očima jako motýli, jako stvoření pomíjející v kratičkém období. Milujeme je, protože jsou stateční, hrdí, krásní a chytří, ale oni téměř vzápětí umírají. Umírají tak rychle, že nám srdce nepřestává krvácet. Rodíme jejich děti a z těch jsou divoženky, pokud jsou to děvčátka, nebo lidé, pokud jsou to hošíci, a i po těch je v příštím okamžiku veta, jsou mrtví, zabití, ztracení. Naši vlastní synové. Když takový hošík vyrůstá, myslí si, že je nesmrtelný, ale jeho matka ví, že to není pravda. Pokaždé je to o něco těžší, až nám tolik bolesti

277

nakonec zlomí srdce. Možná právě tehdy pro nás přichází Yambe-Akka. Je starší než tundra. Dost možná vidí naše životy stejně pomíjivé, jako jsou pro nás životy lidí.“

„Milovala jste Fardera Corama?“ „Ano. Ví to?“ „To nevím, ale on docela určitě miluje vás.“ „Když mě zachránil, byl mladý a silný, překypoval hrdostí a krásou.

Zamilovala jsem se do něj na první pohled. Změnila bych všechno, čím jsem, vzdala bych se chvění hvězd i hudby polární záře, už nikdy bych se nevznesla do vzduchu. V tu chvíli bych se vzdala úplně všeho, bez rozmýšlení a ráda, jen abych mohla žít na člunu s ním jako romunská žena, vařit mu, sdílet jeho lůžko a rodit mu děti. Ale svou podstatu nemůže nikdo změnit, máme moc jen nad svými činy. Já jsem divoženka. On je člověk. Zůstala jsem s ním alespoň tak dlouho, abych mu porodila děcko…“

„To mi nikdy neřekl! Byla to holčička? Divoženka?“ „Ne. Byl to chlapec a umřel před čtyřiceti lety při jedné velké

epidemii na jakousi nemoc, která přišla odněkud z východu. Chudáček malá, zatřepetal se životem jako jepice a zmizel. A mě tím vyrval kus srdce, jako každý z nich. Coram byl úplně zničený. Jenže tehdy mě povolali zpátky k mému lidu, protože si Yamba-Akka vzala moji matku a já se stala královnou klanu. Musela jsem odejít, byla to moje povinnost.“

„To už jste Fardera Corama víckrát neviděla?“ „Už nikdy. Měla jsem zprávy o jeho činech, doneslo se mi, jak ho

Skraelingové postřelili otráveným šípem a poslala jsem mu bylinky a kouzla, aby se uzdravil, ale neměla jsem sílu se s ním vidět. Doslechla jsem se, jak ho to poznamenalo a jak moudrým mužem se pak stal, kolik toho přečetl a prostudoval, a byla jsem na něj pyšná, na něj i na jeho dobrotu. Ale držela jsem se stranou, protože na můj klan tehdy dolehly zlé časy, hrozilo nám nebezpečí a válka mezi divoženkami byla na spadnutí. A navíc jsem si myslela, že na mě zapomene a najde si ženu mezi lidmi…“

„To by nikdy neudělal,“ prohlásila Lyra přesvědčeně. „Měla byste ho navštívit. Pořád vás miluje, to vím úplně jistě.“

278

„Ale styděl by se za svůj věk a já ho nechci zahanbovat.“ „To je možné. Ale měla byste mu aspoň něco vzkázat, to si vážně

myslím.“ Serafina Pekkala se nadlouho odmlčela. Pantalaimon se v podobě

rybáka letmo posadil na její borovou větev, jako by se chtěl omluvit za neomalenost.

„Proč mají lidé daemony, Serafino Pekkalo?“ prolomila Lyra ticho. „Tuhle otázku klade každý, ale nikdo nezná odpověď. Co jsou lidé

lidmi, mají svoje daemony. Tím se odlišujeme od zvířat.“ „To je pravda. Opravdu jsme jiní než oni. Třeba medvědi. Medvědi

jsou namouduši zvláštní, co myslíte? Člověku připadá, že jsou jako my, ale najednou se zachovají tak podivně, tak se rozzuří, že máte pocit, že jim nikdy nedokážete porozumět… Ale víte, co mi jednou řekl Iorek? Řekl, že pro něj je brnění něco podobného, jako pro nás daemoni. Že je to jeho duše, tak to řekl. Ale i v tom se od nás liší, protože on si svoje brnění sám vyrobil. Jeho původní kyrys mu sebrali, když musel odejít do vyhnanství, a tak si našel kusy oblačného železa a ukoval si z něj nové, jako by si vyráběl novou duši. My svoje daemony vyrobit neumíme. Pak ho tam v Trollesundu opili kořalkou a tohle brnění mu ukradli, jenže já ho našla a on si ho vzal zpátky… Ale víte, co mi nejde do hlavy? Proč se vrací na Svalbard. Vždyť ho tam čeká jen boj. Můžou ho i zabít… Mám Iorka vážně ráda. Mám ho tak ráda, že bych byla radši, kdyby s námi neletěl.“

„Řekl ti, kdo doopravdy je?“ „Znám jen jeho jméno. Ale to nám řekl už konzul v Trollesundu.“ „Je urozený. Je to princ. Kdyby se tak strašlivě neprovinil, byl by

dneska králem všech medvědů.“ „Ale on říkal, že jejich králem je Iofur Raknison.“ „Iofur Raknison se stal králem teprve potom, co Iorka Byrnisona

poslali do vyhnanství. Iofur je samozřejmě princ, jinak by nemohl vládnout, ale je chytrý spíš po lidském způsobu, umí uzavírat spojenectví a dohody. Dokonce ani nežije v ledové pevnosti, jak to medvědi odnepaměti dělávali, ale nechal si vystavět palác a mluví o tom, že si hodlá vyměnit velvyslance s lidskými státy a bude za pomoci lidských inženýrů rozvíjet těžbu v ohňových dolech . Je nesmírně

279

schopný a prohnaný. Proslýchá se dokonce, že to on přiměl Iorka spáchat zločin, za který ho vyhnali, a jiní zase říkají, že i kdyby to nebyla pravda, bude Iofur Raknison tyhle pověsti podporovat, protože se tím posílí jeho reputace prohnaného, lstivého panovníka.“

„Ale co ten Iorek vlastně provedl? Abyste rozuměla, mám ho ráda taky proto, že můj otec se taky provinil a potrestali ho. Připadá mi, že jsou si v něčem podobní. Iorek mi pověděl, že zabil jiného medvěda, ale nevysvětlil mi, jak k tomu došlo.“

„Utkali se o jednu medvědici. Medvěd, kterého Iorek zabil, nedal najevo obvyklé známky porážky, ani když bylo zřejmé, že je Iorek silnější. Medvědi jsou sice hrdí, ale když vycítí v soupeři silnějšího protivníka, vzdají se mu. Tak či onak, tenhle to bůhvíproč neudělal a říká se, že za to může Iofur Raknison, protože ho k tomu nějak přiměl nebo mu dal sežrat nějaké bylinky, které mu zakalily rozum. Každopádně se ten mladší medvěd nepoddal a Iorek Byrnison se nechal unést vztekem. Byl to jasný případ: měl ho jen poranit, ne zabít.“

„Takže jinak by byl králem,“ zamyslela se Lyra. „Ještě na Jordánu jsem o Iofuru Raknisonovi slyšela od profesora palmerianismu, ten totiž byl na severu a setkal se s ním. Říkal… kdybych si jen dokázala vzpomenout… myslím, že se dostal na trůn nějakou lstí, nebo co to bylo. Ale Iorek mi jednou povídal, že medvěd se nedá obelstít, a dokonce mi ukázal, že to opravdu nejde. Připadá mi, jako by je někdo obelstil oba, jeho i toho druhého medvěda. Možná že medvěda dokáže napálit jenom medvěd, že člověku se to nepodaří. I když… Tam v Trollesondu ho přece napálili lidi, že je to tak? Když ho opili a ukradli mu brnění.“

„Třeba není tak těžké oklamat medvěda, který se chová jako člověk,“ mínila Serafina Pekkala. „Když se chová jako medvěd, je to nejspíš něco jiného. Za normálních okolností by se medvěd alkoholu ani nedotkl. Iorek Byrnison pil, aby zapomněl na hanbu vyhnanství, a jen díky tomu se nechal v Trollesundu přelstít od lidí.“

„To bude ono,“ přikývla Lyra. Tenhle výklad se jí zamlouval. Měla Iorka ráda téměř bez výhrad a těšilo ji, že nemusí pochybovat o jeho ušlechtilosti. „To jste řekla moc dobře,“ pokračovala. „Sama bych na to

280

nepřišla, kdybyste mi to tak pěkně nevysvětlila. Podle mě jste nejspíš mnohem chytřejší než paní Coulterová.“

Letěli dál. Lyra přežvykovala kousek tuleního masa, který našla v kapse.

„Serafino Pekkalo,“ ozvala se po chvíli, „co je to ten Prach? Připadá mi, že všechny tyhle trable jsou jen a jen kvůli němu, jenže mi ještě nikdo nevysvětlil, co to je.“

„Já nevím,“ odpověděla divoženka. „My divoženky jsme se o Prach nikdy nezajímaly. Můžu ti říct jen tolik, že kde jsou kněží, tam se šíří obavy z Prachu. Paní Coulterová samozřejmě nepatří k duchovenstvu, ale je vlivnou zástupkyní Magisteria a právě ona založila Absoluční výbor a přesvědčila církev, aby financovala Bolvangar, protože se sama o Prach velice zajímá. Nechápeme, proč jí na něm tolik záleží, ale podobných věcí, které nedokážeme pochopit, je celá řada. Vídáme, jak si Tataři prorážejí díry do lebky a připadá nám to podivné, ale nerozumíme tomu, proč to dělají. Stejně tak Prach je nejspíš zvláštní substance a my nad ním žasneme, ale neděláme kvůli němu poprask a netrháme věci na kusy, abychom mu lépe porozuměly. To necháváme na církvi.“

„Na církvi?“ opakovala Lyra. Vybavila se jí jedna určitá vzpomínka – bavila se tenkrát ve Slatinách s Pantalaimonem o tom, co asi pohání ručičku alethiometru a jeden z nich zmínil světelný mlýnek na oltáři Gabrielovy koleje, ve kterém elementární částice pohánějí maličké lopatky. Paraklétos tenkrát jednoznačně mluvil o souvislosti mezi elementárními částicemi a náboženstvím. „To je možné,“ přikývla. „Církev si toho nechává hodně pro sebe. Ale většinou se zabývá starými věcmi a Prach starý není, jestli to dobře chápu. Jsem zvědavá, jestli by mi lord Asriel třeba nevysvětlil…“

Znovu zívla. „Radši si lehnu,“ obrátila se k Serafině Pekkale, „jinak nejspíš

zmrznu. Dole na zemi jsem už kolikrát mrzla, ale takovouhle zimu jsem ještě nezažila. Mám pocit, že jestli se do mě dá ještě větší chlad, mohlo by mě to zabít.“

„Tak si lehni a pořádně se zachumlej do kožešin.“

281

„To taky udělám. Když už umřít, tak stokrát radši tady nahoře než dole na zemi. Jak nás strčili tam pod ten břit, už jsem myslela, že je po nás… Oba jsme o tom byli přesvědčení. To byla vážně hrůza! Ale teď se radši uložíme. Probuďte nás, až tam budeme.“ Zavrtala se do hromady kožešin, ztuhlá a rozbolavělá zimou až do konečku prstů, a přitiskla se co nejtěsněji ke spícímu Rogerovi.

Všichni čtyři pak pluli vzduchem dál a ledem pokrytý balon je ve spánku unášel ke skalám a ledovcům, ohňovým dolům a ledovým pevnostem Svalbardu.

* * *

Serafina Pekkala křikla na vzduchoplavce a ten se okamžitě probudil a ještě omámený chladem si podle pohybu balonu domyslel, že něco není v pořádku. Koš se divoce zmítal, jak do pláště naplněného plynem narážely silné poryvy větru, a divoženky táhnoucí provaz ho jen stěží dokázaly udržet. Kdyby lano pustily, balon by se v tu chvíli odklonil ze směru, a pokud dokázal soudit z letmého pohledu na kompas, řítil by se rychlostí přes sto padesát kilometrů za hodinu směrem k ostrovu Novaja Zembla.

„Kde jsme?“ slyšela ho Lyra volat. Sama se jen ztěžka probírala ze spánku, z kymácení balonu se jí zvedal žaludek a byla tak ztuhlá zimou, že necítila vlastní tělo.

Neslyšela, co mu divoženka odpovídá, ale zpod stažené kapuce viděla, jak se Lee Scoresby ve světle anbarické lampy drží vzpěry a tahá za provaz vedoucí k plášti balonu. Zprudka za něj škubl, jako by uvázl na nějaké překážce, zvedl pohled k poskakující temné skvrně nad sebou a omotal lanko kolem úvazníku na závěsném kruhu.

„Upustím trochu plynu,“ křikl na Serafinu Pekkalu. „Musíme trochu klesnout, jsme moc vysoko.“

Divoženka mu něco odpověděla, ale ani tentokrát jí Lyra nerozuměla. Také Roger už se začínal probouzet – vrzání koše, nemluvě o jeho škubání a kymácení, by probudilo i toho nejvytrvalejšího spáče. Rogerův daemon s Pantalaimonem se v podobě svišťů úzkostně drželi

282

jeden druhého a Lyra musela sebrat všechny síly, aby vydržela v klidu ležet a nevyskočila poděšeně na nohy.

„To bude dobrý,“ uklidňoval ji Roger, podle hlasu mnohem bezstarostnější než ona sama. „Co nevidět budeme na zemi a pak si rozděláme oheň a ohřejeme se. Mám v kapse sirky, co jsem štípnul v kuchyni v Bolvangaru.“

Balon nepochybně klesal, protože v příští vteřině je zahalil hustý ledový mrak. Nejdřív prolétaly košem chomáčky a cáry sražených par a pak se znenadání všechno ponořilo do bílé tmy. Lyře připadalo, jako by se ocitla v nejhustší mlze, jakou kdy zažila. Za chvilku bylo znovu slyšet, jak Serafina Pekkala vykřikuje jakýsi povel, načež vzduchoplavec uvolnil provaz z úvazu a pustil ho z rukou. Lanko bleskurychle vyjelo vzhůru a Lyra i přes skřípění koše a nárazy a svištění větru zaslechla, nebo možná ucítila, jak se vysoko nahoře cosi hlučně přibouchlo.

Lee Scoresby si všiml jejích vytřeštěných očí. „To je plynová záklopka,“ zavolal na ni. „Je na perko a drží plyn

uvnitř balonu. Když ji otevřu, upustí se shora trochu plynu, ztratíme vztlak a klesneme níž.“

„Takže už budeme –“ Nedokončila, na co se chtěla zeptat, protože v tu chvíli se stalo něco

příšerného. Přes bok koše se směrem k Lee Scoresbymu sunul jakýsi tvor s kožovitými křídly a zahnutými pařáty, zhruba o polovic menší než člověk. Na ploché hlavě mu vystupovaly vypouklé oči a z široké žabí tlamy vycházel odporný zápach. Lyra nestačila ani zaječet, než Iorek Byrnison máchl tlapou a jedinou ranou ho srazil. Příšera vypadla z koše a s pronikavým jekem zmizela v mlze.

„Útesoví běsi,“ poznamenal Iorek stručně. Vzápětí se objevila Serafina Pekkala, chytila se boku koše a spěšně

promluvila: „Útesoví běsi útočí. Stáhneme balon k zemi a musíme se připravit k obraně. Jsou –“

Víc Lyra neslyšela, protože v tu chvíli se ozval zvuk, jako by se cosi trhalo nebo páralo, a všechno se prudce zvrátilo na bok. V příští chvíli odhodil strašlivý náraz všechny tři lidi ke stěně, kde leželo Iorkovo brnění, a Iorek je musel mohutnou tlapou přidržet, aby je divoké

283

škubání a otřásání koše nevyklopilo ven. Serafina Pekkala jim zmizela z očí. Všude kolem vládl strašlivý rámus přehlušovaný vřískáním útesových běsů, kteří poletovali sem tam, doprovázení odporným zápachem.

Koš sebou znova škubnul, až se všichni sesypali na jednu hromadu, a pak začal děsivou rychlostí klesat k zemi, přičemž se nepřestával točit dokolečka. Lyře připadalo, že se utrhli od balonu a řítí se dolů, aniž by jejich pád cokoli brzdilo, ale pak to s nimi začalo znovu házet a škubat a koš sebou zmítal ze strany na stranu, jako by se odrážel od kolmých skalních stěn.

Lyra ještě zahlédla, jak Lee Scoresby pálí z hlavně dlouhé pistole přímo do tváře jednoho z běsů, ale pak pevně stiskla víčka a bez sebe hrůzou zabořila prsty do srsti Iorka Byrnisona. Okolní vzduch vřel divokým vytím, jekotem, svištěním bičujícího větru a skřípěním koše, který sténal jak trýzněné zvíře.

Pak přišel náraz silnější než všechny předchozí a Lyra se najednou ocitla ve vzduchu, úplně mimo koš. Iorkovy chlupy jí proklouzly mezi prsty a vzápětí dopadla na zem tak tvrdě a krkolomně, že si vyrazila dech a nebyla si ani jistá, kde je nahoře a kde dole. Kapuce se jí přetáhla přes tvář a byla plná prachových, suchých a studených krystalků…

Byl to sníh – přistála do sněhové závěje. Byla tak zmořená, že nedokázala ani pořádně myslet. Zůstala bezvládně ležet a teprve po několika vteřinách našla sílu vyplivnout sníh z pusy a malátně si odfoukat aspoň tolik prostoru, aby se mohla nadechnout.

Vlastně se nedalo říct, že by ji bolelo něco konkrétního, jen nedokázala popadnout dech. Opatrně zkusila pohnout rukama, nohama, pažemi a špičkami nohou a nadzvednout hlavu.

Neviděla dohromady nic, protože měla kapuci plnou sněhu, ale když napjala všechny síly, podařilo se jí ho vyklepat, i když jí připadalo, že má ruce těžké jako cent. Když konečně vykoukla ven, obklopoval ji skrznaskrz šedivý svět – od těch nejbledších odstínů přes tmavě šedou až do černé, a přes to všechno povlávaly sem tam přízračná útržky mlhy.

284

Odkudsi shora jí k uším doléhal vzdálený jekot útesových běsů a někde opodál se hlučně tříštily vlny o skaliska, ale jinak tu nebylo slyšet vůbec nic.

„Iorku!“ zavolala Lyra slabým, roztřeseným hlasem, a pak znovu, ale odpovědi se nedočkala. „Rogere!“ zkusila křiknout, ale dopadlo to stejně.

Na okamžik si připadala na celém světě dočista sama, ale nic takového samozřejmě nepřipadalo v úvahu. V příští chvíli vystrčil z její bundy hlavičku Pantalaimon, který jí přišel v myší podobě dělat společnost.

„Zkontroloval jsem alethiometr,“ hlásil, „a je v pořádku. Nic se nerozbilo.“

„Ztratili jsme se, Pante!“ obrátila se k němu Lyra. „Viděl jsi ty útesové běsy? Viděls, jak po nich pan Scoresby střílí? Pánbu s námi, jestli se sem pustí za námi…“

„Radši bychom se měli poohlídnout po tom koši,“ navrhl Pantalaimon, „jestli chceš znát můj názor.“

„Bude lepší, když nebudeme volat,“ poznamenala Lyra. „Zrovna jsem to udělala, ale radši toho nechám, aby nás náhodou nezaslechli. Vážně bych ráda věděla, kde to jsme.“

„Možná je lepší to nevědět,“ podotkl daemon. „Co jestli jsme dole pod útesem? Nahoru nevede žádná cesta a jen co se zvedne mlha, budou nás tu útesoví běsi mít jako na dlani!“

Po několika kratičkých minutách odpočinku začala Lyra zkusmo hmatat kolem sebe a zjistila, že dopadla na plošinu mezi dvěma zledovatělými skalami. Celé okolí tonulo v mrznoucí mlze. Podle burácení vln odhadovala, že o nějakých padesát metrů dál začíná moře, a odněkud shora k ní nepřestával zaléhat jekot běsů, i když měla dojem, že o něco málo zeslábl. V hustém šeru nedohlédla dál než na dva tři metry, a ani Pantalaimon nepochodil s bystrýma sovíma očima o nic líp.

Pomalu, neohrabaně a s mnohým podklouznutím se za dorážení vln v zádech drápala po drsné, namrzlé skále dál na pevnou zemi, ale nenašla tu nic než další sníh a další skály – po balonu a jeho osádce nebyla nikde ani stopa.

„Přece nemohli jen tak zmizet,“ zašeptala.

285

Pantalaimon se v kočičí podobě doplížil kousek před ní a našel čtyři potrhané pytle písku, jejichž rozsypaný obsah už stačil zmrznout skoro na kámen.

„Zátěž,“ vzpomněla si Lyra. „Nejspíš ji vyhodil, protože potřeboval nabrat výšku…“

Ztěžka polkla, aby se zbavila staženého hrdla, strachu, který ji jako balvan tížil na prsou, nebo obojího.

„Panebože, já se bojím,“ vydechla. „Doufám, že se jim nic nestalo.“ Pantalaimon se jí přikrčil v náručí a pak si v podobě myšky zalezl do

kapuce, kde ho nebylo ani vidět. Lyra zaslechla, jak za jejími zády cosi škráblo o skálu a otočila se, aby zjistila, co to bylo.

„Iorku!“ Ale slovo jí uvízlo v krku dřív, než ho stačila vyslovit. Tohle nebyl

Iorek Byrnison ani v nejmenším. Byl to nějaký cizí medvěd, vystrojený v naleštěném brnění posetém přimrzlými kapičkami rosy a s chocholem na přilbě.

Zastavil se bez hnutí necelé dva metry od ní a Lyra si pomyslela, že tohle už je doopravdy její poslední hodinka.

Medvěd otevřel tlamu a zařval. Ozvěna jeho hlasu zarachotila o útesy a vyvolala vlnu divokého vřeštění kdesi nad jejich vrcholky. Z mlhy se vynořil druhý medvěd a za ním další. Lyra stála jako zkamenělá a křečovitě svírala maličké člověčí dlaně do pěstí.

Také medvědi zůstali nehybně stát, až se ten první zeptal: „Jméno?“ „Lyra.“ „Kde ses tu vzala?“ „Z nebe.“ „Z balonu?“ „Ano.“ „Půjdeš s námi. Jsi náš zajatec. Hoď sebou, jdeme.“ Lyra, k smrti unavená a vyděšená, klopýtala po kluzkém kameni za

medvědem a zoufale si lámala hlavu, jak se z téhle šlamastyky vykroutit.

286

19

ZAJETÍ

Medvědi Lyru vedli rozsedlinou mezi útesy, v níž ležela dokonce ještě hustší mlha než na pobřeží. Stoupali výš a výš a jekot útesových běsů i burácení vln k nim doléhalo čím dál slaběji, až už byl slyšet jen neutuchající nářek mořských ptáků. Beze slova se trmáceli přes skaliska a hradby navátého

sněhu, a i když Lyra napínala oči i uši, nezaslechla ve všudypřítomné mlze nic, co by napovídalo, že jsou její přátelé nablízku. I kdyby byla jedinou lidskou bytostí na celém Svalbardu a Iorek byl po smrti, vyšlo by to nastejno.

Velitel medvědů na ni nepromluvil, dokud se neocitli na rovné zemi a nezastavili se. Podle vzdáleného hřmění vln se Lyra dohadovala, že jsou na samém vrcholku útesů, a netroufala si dát se na útěk, aby se nezřítila do hlubiny.

„Zvedni hlavu,“ nařídil jí medvěd, když závan větru odhrnul těžkou oponu mlhy.

Moc světla tu sice nebylo, ale když Lyra poslechla, zjistila, že stojí před obrovskou kamennou budovou. Na výšku měřila přinejmenším tolik jako nejvyšší část Jordánské koleje, ale byla mnohem masivnější a po celém průčelí na ní byly vytesány válečné výjevy, zobrazující vítězství medvědů a poražené Skraelingy skládající zbraně, tatarské otroky plahočící se v ohňových dolech a vzducholodi přilétající ze všech konců světa s dary a příspěvky do pokladny medvědího krále Iofura Raknisona.

287

Tak jí je aspoň medvědí velitel popsal a Lyře nezbylo, než se s jeho výkladem spokojit, protože na každém výstupku či římse hluboko tesaného průčelí hřadovali mořští ptáci, převážné terejové a potáplice. Celá hejna dalších jim s krákáním a skřeky kroužila nad hlavou a budova byla do posledního místečka zanesená tlustými nánosy špinavě bílého trusu.

Medvědi ovšem jako by špínu vůbec nevnímali a beze všeho Lyru vedli po zledovatělé zemi kropenaté ptačími stříkanci k vysokému klenutému vchodu vedoucímu dovnitř. Z nádvoří sem vedla vysokánská schodiště a četné brány; u každého vstupu je zastavila medvědí stráž v kyrysu a příchozí se museli prokázat heslem. Všechna brnění se jen blyštěla a přilby byly ozdobené péřovými chocholy. Kdykoli spatřila dalšího z kyrysníků, neubránila se Lyra srovnání s Iorkem Byrnisonem, a pokaždé z toho Iorek vyšel přinejmenším se ctí – byl silnější, obratnější a jeho brnění bylo opravdické, se skvrnami od rzi a krve a zprohýbané ranami utrženými v boji, ne jen okázalá, smaltem zdobená uniforma pro parádu, jaké tu viděla na každém kroku.

Jak postupovali do nitra budovy, všimla si Lyra kromě stoupajícího tepla ještě něčeho dalšího. V Iofurově paláci to příšerně páchlo – žluklý tulení tuk, trus, krev a nejrůznější odpad. Lyra sundala kapuci z hlavy, aby jí nebylo horko, ale nedalo jí to, aby nenakrčila nos. Doufala jen, že se medvědi nevyznají ve výrazech lidské tváře. V mihotavém světle jejich lamp s velrybím tukem, které v kovových držácích trčely každých pár metrů ze zdi, se ovšem nedalo poznat ani to, do čeho člověk šlape.

Nakonec se zastavili před těžkými železnými dveřmi. Medvědí strážný odsunul ohromnou závoru a velitel se po Lyře bez varování rozehnal ohromnou hlavou a strčil do ní, až udělala kotrmelec a vletěla do místnosti. Nestačila se ani vyhrabat na nohy, když za ní závora znovu zapadla.

V černočerné tmě si neviděla na špičku nosu, ale Panatalaimon se proměnil ve světlušku, aby se v jeho slabé záři mohli rozhlédnout po úzké cele, ve které se ocitli. Ze zdí stékala vlhkost a namísto nábytku tu stála jediná kamenná lavice. V opačném koutě ležela hromada hadrů, které zřejmě sloužily místo pokrývky, ale nic víc Lyra neviděla.

288

Posadila se s Pantalaimonem na rameni na lavici a sáhla do šatů pro alethiometr.

„Dostal poslední dobou pořádně zabrat, Pante,“ zašeptala. „Doufám, že ještě funguje.“

Pantalaimon jí slétl na zápěstí, mlčky svítil a nechal ji soustředit se. Lyra se trochu divila, že se dokáže i v takhle hrozivé situaci natolik uklidnit, že je schopná pracovat s alethiometrem, ale sžila se s ním už natolik, že se symboly zastupující i ty nejtěžší otázky řadily k sobě stejně přirozeně, jako pracují svaly pohybující rukama či nohama – skoro ani nemusela myslet na to, co dělá.

Posunula ručičky tak, aby zobrazily otázku: „Kde je Iorek?“ Odpověď přišla obratem: „Den cesty daleko. Zanesl ho tam balon po

nárazu do skály, ale už pospíchá sem.“ „A Roger?“ „S Iorkem.“ „Co chce Iorek dělat?“ „Chystá se vtrhnout do paláce a zachránit tě za každou cenu.“ Odložila alethiometr stranou, ještě poplašenější než dřív. „To se mu přece nemůže povést,“ řekla. „Je jich tu na něj moc.

Škoda že nejsem divoženka, Pantíku, to bys mohl letět za ním, najít ho, nosit nám vzkazy a společně už bychom něco vymysleli…“

V příští chvíli div nevyletěla z kůže leknutím. Pár kroků od ní promluvil ze tmy mužský hlas: „Kdo je to tady?“ Vyděšeně vykřikla a vyskočila na nohy. Pantalaimon, který se mžiku

změnil v netopýra, jí s pískotem kroužil kolem hlavy. Lyra ustoupila zády ke stěně.

„Tak co? Co je?“ ozval se znovu muž. „Kdo je to tady? Tak mluvte!“ „Udělej ze sebe zase světlušku, Pantíku,“ navrhla Lyra roztřeseně.

„Ale nechoď moc blízko.“ Mihotavá jiskřička světla protančila vzduchem a zatřepetala se nad

hlavou muže, který před chvílí promluvil. Jak se ukázalo, to, co pokládali za hromadu hadrů, byl ve skutečnosti člověk s dlouhým šedým plnovousem, přikovaný ke stěně. Oči se mu ve světluščí záři leskly a na ramena mu spadaly řídké prameny rozcuchaných vlasů. Daemon v podobě hada, který muži ležel na klíně, vypadal nesmírně

289

unaveně, a jen když se Pantalaimon snesl níž, šlehl po něm had jazykem.

„Jak se jmenujete?“ zeptala se Lyra. „Jotham Santelia,“ odpověděl muž. „Jsem královským výnosem

ustanovený profesor kosmologie na univerzitě v Gloucesteru. Kdo jsi ty?“

„Lyra Belaqua. Za co vás zavřeli?“ „Jsem obětí zloby a závisti… A ty jsi odkud, he?“ „Z Jordánské koleje,“ odpověděla. „Cože? Z Oxfordu?“ „Ano.“ „Jestlipak tam ještě působí ten šejdíř Trelawney, he?“ „Profesor palmerianismu? Ano,“ odpověděla Lyra. „Ještě pořád tam je, svatá dobroto! Měli ho už dávno donutit, aby

rezignoval. Ten plagiátor svatouškovská! Kašpar jeden!“ Lyra si nezávazně odkašlala. „Jestlipak už publikoval tu svoji práci o fotonech gama paprsků?“

vyptával se profesor a prudce škubl tváří blíž k Lyře. Ta ucouvla. „To nevím,“ odpověděla, ale pak si čistě ze zvyku začala vymýšlet

podrobnosti. „Vlastně ne, už si vzpomínám,“ mluvila dál. „Potřebuje si prý ještě ověřit nějaké výpočty. A taky… Prý se chystá sepsat i nějaké pojednání o Prachu, ano, tak to říkal.“

„Ten prevít! Gauner zlodějská! Šizuňk! Podfukář!“ rozkřikl se stařík. Třásl se od hlavy k patě, až se Lyra polekala, jestli nedostal nějaký záchvat, a bušil si pěstmi do nohou. Hadí daemon mu radši nevzrušeně sklouzl z klína a uklidil se z jejich dosahu. Od úst panu profesorovi odletovaly spršky slin.

„Přesně tak,“ pokývla Lyra. „Já vždycky věděla, že je to zloděj. A ničema a tak vůbec, přesně, jak říkáte.“

Pravděpodobnost, že se v jeho cele z ničeho nic objeví otrhaná holčička, která navíc osobně zná člověka, který si vysloužil jeho umanutou nenávist, byla prakticky nulová, ale panu profesorovi podivnost takové náhody naprosto unikala. Byl skutečně šílený, a

290

nebylo se čemu divit, chudák stará, ale i tak by z něj snad mohla vymámit zlomky informací, které se jí třeba budou časem hodit.

Opatrně si k němu přisedla blíž, ne natolik, aby na ni dosáhl, ale dost na to, aby mu v Pantalaimonově světle viděla do tváře.

„Vzpomínám si,“ začala, „že se profesor Trelawney vždycky vychloubal, jak dobře se zná s králem medvědů.“

„Vychloubá se, povídáš? To bych řekl, že se vychloubá! Je to nadutec, že mu rovno není! Pirát zlodějská! Ani slovo z toho, co napsal, není z jeho hlavy! Všechno to papouškuje po opravdových učencích!“

„Svatá pravda,“ přitakala Lyra přesvědčeně. „A když už něco vymyslí sám, stejně to zmotá.“

„Přesně tak! Správně! Ani špetku talentu nemá, ani špetku fantazie! Podvodník každým coulem!“

„Například tohle,“ pokračovala Lyra. „Vsadím se, že o medvědech toho víte stokrát víc než on, když už jsme u toho.“

„Medvědi!“ odfrkl si stařík. „Pchá! O těch bych mohl napsat celé svazky! Právě proto mě tady taky zavřeli.“

„Jak to?“ „Vím toho o nich až příliš, ale rovnou mě zabít si netroufají. Rádi by,

ale netroufnou si. Já vím leccos, abys věděla. A mám přátele, nemysli si. Vlivné přátele.“

„Jistě,“ přitakala Lyra. „A vsadím se, že byste byl báječný učitel, když jste toho tolik nastudoval a zažil.“

V hlubinách profesorova šílenství zřejmě dosud nepřestávala probleskovat jiskřička soudnosti, protože po ní šlehl pronikavým pohledem, skoro jako by ji podezíral ze sarkasmu. Lyra ale měla s nedůtklivými, potrhlými scholáry co do činění celý život a hleděla na něj s tak bezmezným obdivem, že se uklidnil.

„Učitel,“ opakoval, „učitel… Ano, učit bych samozřejmě mohl. Mít toho pravého žáka, rozpoutám mu v hlavě hotový požár!“

„Protože vaše vědomosti by neměly jen tak zmizet,“ povzbuzovala ho Lyra. „Měl byste je předat dál, aby vaše jméno neupadlo v zapomnění.“

„Pravda,“ přikývl vážně. „To je pozoruhodný postřeh, dítě. Jak se jmenuješ?“

291

„Lyra,“ připomněla mu znovu. „Mohl byste mě naučit, co víte o medvědech?“

„O medvědech?“ opakoval pochybovačně. „Mnohem víc by mě zajímala kosmologie, Prach a podobné věci, ale

na to nejsem dost chytrá. Na taková témata byste potřeboval opravdu nadané studenty. Ale medvědy bych mohla zvládnout. Uvidíte, že nám to půjde. A až se procvičím na téhle látce, možná se nakonec dostaneme i k Prachu a složitějším věcem.“

Profesor znovu přikývl. „Dobrá, ano, nejspíš máš pravdu. Mikrokosmos je v souladu s makrokosmem. Hvězdy jsou živé, dítě, jestlipak jsi to věděla? Všechno ve vesmíru je živé a podléhá dalekosáhlým záměrům. Všechno kolem nás má svůj účel, to je potřeba si uvědomit. Nic se neděje beze smyslu. Smysl tvé přítomnosti tady je tohle všechno mi připomenout. Ano, správně, pro samé zoufalství jsem na to zapomněl. Výborně, děvenko, skvěle!“

„Takže jste se setkal s králem? S Iofurem Raknisonem?“ „Ano, baže. Já sem dokonce přijel na jeho pozvání, abys věděla.

Hodlal tu založit univerzitu a já měl být rektorem. Víš, co by to bylo za ránu pro Královskou polární společnost? Pchá! A ten mizera Trelawney! Taková podlost!“

„Co se stalo?“ „Zradili mě lidé, kteří mi nesahají ani po kotníky. Trelawney byl

jeden z nich, jak jinak. Působil tou dobou tady, abys rozuměla, na Svalbardu. Rozséval lži a pomluvy o mé kvalifikaci. Hanebné výmysly! Osočování! Kdo objevil rozhodující důkaz pro Barnard-Stokesovu hypotézu, he? Jistě, Santelia, kdo jiný. Trelawney se s tím nedokázal smířit. Lhal, jako když tiskne, a Iofur Raknison mě nechal uvrhnout do téhle díry. Ale jednou se odsud dostanu, však uvidíš. Jednou tím rektorem ještě budu, jen co je pravda. A pak ať se Trelawney zkusí připlazit a prosit o milost! Pak ať si Výbor pro publikační činnost při Královské polární společnosti zkusí odmítat moje příspěvky! Pchá! Celý svět se ode mě dozví, co jsou zač!“

„Až se vrátí Iorek Byrnison, určitě vám uvěří,“ konejšila ho Lyra. „Iorek Byrnison? To bych se nedočkal nikdy. Ten se sem víckrát

nevrátí.“

292

„Už je na cestě.“ „V tom případě ho zabijí. Iorek Byrnison není medvěd, rozumíš? Je

to vyvrhel. Jako já, očerněný a ponížený. Nemá nárok na výsady vyhrazené ostatním medvědům.“

„Ale kdyby se Iorek Byrnison přece jen vrátil,“ uvažovala Lyra nahlas. „Kdyby vyzval Iofura Raknisona na souboj…“

„To by medvědi nedovolili,“ zavrtěl hlavou starý profesor. „Iofur by se nikdy natolik nesnížil, aby přiznal Iorku Byrnisonovi právo na souboj. Navíc on takové právo ani nemá. Pro Iorka by vyšlo nastejno, kdyby nebyl medvěd, ale tuleň nebo mrož. Nebo ještě hůř, kdyby byl Tatar nebo Skraeling. Nikdo z medvědů by se mu nepostavil v čestném boji, usmažili by ho ohňomety ještě dřív, než by se vůbec přiblížil k paláci, bez milosti. Vůbec by nedostal příležitost.“

„Aha,“ hlesla Lyra a v prsou se jí usadilo ještě hlubší zoufalství než dřív. „A co ti ostatní vězňové? Nevíte, kde je medvědi drží?“

„Ostatní vězňové?“ „Jako třeba lord Asriel.“ Zčistajasna se profesor začal chovat jako vyměněný. Celý se stáhl do

sebe, přikrčil se ke zdi a varovně zavrtěl hlavou. „Psst! Mlč! Ať tě nikdo neslyší!“ zašeptal. „Proč se o lordu Asrielovi nesmí mluvit?“ „Je to zakázané! Hrozně nebezpečné, tohle jméno. Iofur Raknison

nedovolí, aby se o něm někdo jen zmínil!“ „Proč?“ přisunula se k němu Lyra blíž. Mluvila šeptem, aby staříka

zbytečně nelekala. „Držet lorda Asriela ve vězení je zvláštní úkol, který Iofurovi uložil

Absoluční výbor,“ ševelil profesor skoro neslyšně. „Paní Coulterová byla za Iofurem osobně a nabídla mu bůhvíjakou odměnu za to, když lorda Asriela odklidí z cesty. Vím to, protože tou dobou jsem ještě patřil k Iofurovým oblíbencům. Dokonce jsem se s paní Coulterovou setkal, skutečně. Vedli jsme spolu dlouhý rozhovor. Iofur z ní byl celý pryč. O nikom jiném nemluvil a udělal by, co jí na očích viděl. Jestli chce mít lorda Ariela na sto mil daleko, beze všeho jí vyhoví. Pro paní Coulterovou udělá cokoli na světě, cokoli. Představ si, že po ní chce dokonce pojmenovat hlavní město, věřila bys tomu?“

293

„To znamená, že k lordu Asrielovi nikoho nepouští?“ „Ne, nikdy! Ale sám se ho přitom taky bojí. Iofur hraje náramně

ošemetnou hru, abys rozuměla, ale dělá to mazaně. Svým způsobem jim vyhověl oběma. Drží lorda Asriela o samotě stranou, aby se zavděčil paní Coulterové, ale dopřál mu všechno vybavení, které chtěl, aby se zavděčil i jemu. Věčně to ale nemůže vydržet, na to je taková rovnováha příliš křehká. Nestabilní. Hrát to na obě strany… he? Vlnová funkce téhle situace se musí co nevidět zhroutit. Mám to z důvěryhodného zdroje.“

„Opravdu?“ zeptala se Lyra roztržitě, protože horečně přemítala o všem, co se právě dozvěděla.

„Ano. Můj daemon má na jazyku zvláštní čidlo pro pravděpodobnost.“

„Já vím, můj taky. Kdy je doba krmení, pane profesore?“ „Krmení?“ „Občas nám přece musí přinést něco k jídlu, jinak bychom umřeli

hlady. A na zemi leží nějaké kosti. To budou nejspíš z tuleně, viďte?“ „Z tuleně… já nevím. Možná.“ Lyra vstala a po hmatu našla cestu ke dveřím. Kliku samozřejmě

neměly, ani klíčovou dírku a po stranách doléhaly k veřejím tak těsně, že tudy nepronikl ani ždibec světla. Přitiskla ucho k výplni, ale neslyšela nic. Stařík za jejími zády si nepřestával cosi rozhořčeně brebentit, ale po chvíli zachrastil řetěz, jak se znaveně převalil na druhý bok, a vzápětí k ní z jeho kouta dolehlo pravidelné chrápání.

Opatrně nahmatala cestu zpátky k lavičce. Pantalaimon, kterého už svícení omrzelo, se změnil v netopýra a náramně se bavil – s tichým pištěním poletoval sem tam, zatímco Lyra seděla a zamyšleně si okusovala nehet.

Najednou, naprosto nečekaně, si přesně vybavila, co to palmerianista tenkrát v salonku povídal. Něco z té vzpomínky se jí dralo na mysl už od chvíle, kdy se Iorek Byrnison poprvé zmínil o Iofurovi, ale teprve teď jí došlo, co to bylo: Iofur Raknison si nic nepřeje víc, tvrdil profesor Trelawney, než vlastního daemona.

Tenkrát samozřejmě nechápala, o čem mluví. Namísto medvěd říkal panserbjørn, takže ji ani nenapadlo, že jejich král Iofur Raknison není

294

člověk. A člověk by se přece bez daemona neobešel, takže nic z toho nedávalo smysl.

Teď už jí to ovšem bylo jasné. Všechno, co kdy slyšela o medvědím králi, najednou zapadlo do sebe: mocný Iofur Raknison by si ze všeho nejvíc přál být člověkem a k tomu by potřeboval vlastního daemona.

Právě to, napadlo ji, by mohlo Iofura Raknisona přimět, aby souhlasil s něčím, co by za jiných okolností nikdy nepřipustil, a pak by se jí možná mohlo povést dosadit Iorka Byrnisona zpátky na trůn, který mu právem náleží, a samozřejmě dostat se na místo, kde medvědi vězní lorda Asriela a donést mu alethiometr.

Náznak plánu se jí zatím jen nesměle vznášel nad hlavou jako třpytivá mýdlová bublina a ona se ani neodvažovala podívat se na něj zpříma, aby nepraskl. Ale protože věděla, jak to s takovými plány chodí, nechala ho třpytit se, a sama s odvrácenou hlavou myslela na něco jiného.

* * *

Pomalu už usínala, když zarachotila závora a dveře se otevřely. Do místnosti se vřinul proud světla a Lyra vyskočila na nohy. Pantalaimon jí hbitě zajel do kapsy.

Medvědí strážný sehnul hlavu, aby hodil dovnitř tulení kýtu, ale v příští chvíli už stála Lyra vedle něho.

„Zaveď mě k Iofuru Raknisonovi. Jestli to neuděláš, šeredně si to odskáčeš. Je to hrozně důležité.“

Upustil maso z tlamy a podíval se na ni. U medvěda člověk těžko pozná, jak se tváří, ale tenhle byl očividně rozzlobený.

„Jde o Iorka Byrnisona,“ dodala Lyra spěšně. „Vím o něm něco, co by krále určitě zajímalo.“

„Tak mi to pověz a já mu to vyřídím,“ řekl medvěd. „To nejde, aby někdo jiný věděl tuhle zprávu dřív než král,“ namítla

Lyra. „Moc se omlouvám, mrzí mě, jestli je to ode mě neslušnost, ale na to je zákon, že král musí vědět důležité věci jako první.“

Medvěd zřejmě nebyl z nejbystřejších. Každopádně se zarazil, a než hodil maso na podlahu cely, řekl jen: „Tak dobře. Pojď se mnou.“

295

Zavedl ji na čerstvý vzduch, za což byla velice vděčná. Mlha už se zvedla a nad nádvořím obehnaným vysokými stěnami zářily hvězdy. Medvědí strážný si vyměnil pár slov s jiným medvědem a ten se obrátil přímo k Lyře.

„Za Iofurem Raknisonem nemůžeš přijít, jak se ti zlíbí,“ řekl. „Musíš počkat, až si tě povolá.“

„Ale já pro něj mám strašně důležitou zprávu,“ namítla Lyra. „Týká se to Iorka Byrnisona. Jsem přesvědčená, že by to Jeho Výsost velice zajímalo, a nikomu jinému to stejně nemůžu říct. Byla by to nezdvořilost, chápete? Hrozně by se zlobil, kdyby se dozvěděl, že jsme se nezachovali podle etikety.“

Zřejmě se jí povedlo zvolit slova natolik přesvědčivě, nebo jimi přinejmenším medvěda natolik zmást, že se zarazil. Lyru to jen utvrdilo v názoru, který si udělala hned při vstupu do paláce: Iofur Raknison zavádí tolik novot, že medvědi pořádně nevědí, jak se vlastně chovat. Rozhodně jí nebylo proti mysli využít jejich zmatek k tomu, aby si vynutila přístup ke králi.

Medvěd, se kterým naposledy hovořila, se došel pro jistotu poradit s nadřízeným a zanedlouho už Lyru vedli znovu do paláce, tentokrát do reprezentačního křídla. Nebylo tu o nic čistěji a dýchalo se po pravdě řečeno ještě hůř než v cele, protože přirozené pachy tu přehlušovala dusivá vůně těžkého parfému. Nechali ji čekat nejprve na chodbě, pak v předpokoji a nakonec před velkými dveřmi, takže zatímco se kolem ní domlouvali, hádali a pobíhali medvědi, měla dost času rozhlédnout se po groteskní výzdobě kolem sebe. Stěny byly hojně opatřené pozlaceným štukováním, které se už působením vlhkosti místy odlupovalo a drolilo, a do květovaných koberců byla zašlapána špína.

Konečně se velké dveře zevnitř otevřely. Uvnitř zářil půltucet lustrů, na zemi ležel rudý koberec, byl tu cítit tentýž pronikavý parfém a čelem k ní, s pohledy upřenými jejím směrem, stálo něco přes tucet medvědů. Neviděla mezi nimi jediný kyrys, zato byli vyšňoření nejrůznějšími ozdobami od zlatých náhrdelníků a péřových čelenek až po rudé šerpy. Překvapilo ji, že i uvnitř místnosti se to hemží ptáky – rybáci a potáplice posedávali na sádrové římse a plavně se vrhali dolů pokaždé, když z některého z hnízd na lustrech vypadl kousek ryby.

296

Na samém konci sálu se na vyvýšeném stupínku tyčil do výše ohromný trůn. Byl vytesaný ze žuly, aby byl dostatečně pevný a bytelný, ale jako většinu věcí v Iorkově paláci ho zdobily přemrštěně detailní zlacené věnce a girlandy, takže vypadal jako horský štít ověšený pouťovými cingrlátky.

Na trůně seděl největší medvěd, jakého kdy Lyra spatřila. Iofur Raknison byl ještě vyšší a statnější než Iorek a jeho živá, proměnlivá tvář působila na rozdíl od Iorka téměř lidsky. Když se na ni podíval, měla pocit, jako by z jeho očí hleděl člověk, jeden z podobných typů, jaké potkávala u paní Coulterové – prohnaný politik přivyklý moci. Kolem krku měl král masivní zlatý řetěz s okázalým drahokamem uprostřed a přinejmenším patnácticentimetrové drápy měl do jednoho polepené šupinkami zlata. Vyzařovala z něj obrovská síla, energie a zdatnost, a při jeho rozměrech nepůsobila ani ta absurdní přezdobenost směšně, nýbrž naopak divošsky a majestátně.

Lyru na okamžik opustila kuráž. Její nápad jí najednou připadal ubohý a nebyla si jistá, jestli ho dokáže podat dostatečně přesvědčivě.

Pokročila nicméně o něco blíž, protože jí tak jako tak nic jiného nezbývalo, a v tu chvíli uviděla, že si Iofur přidržuje cosi na koleni, kam by si člověk nechal posadit kočku – anebo daemona.

Byla to velká vycpaná panna s hloupoučkým, prázdným výrazem na lidském obličeji. Byla nastrojená podobně, jako se oblékala paní Coulterová, a svým způsobem se jí i vzdáleně podobala. Iofur si hrál na to, že má daemona! V tu chvíli Lyra pochopila, že se nemá čeho bát.

Přistoupila až k trůnu a hluboce se uklonila. Pantalaimon jí seděl v kapse bez hnutí, tichounce jako myška.

„Zdravíme tě, veliký králi,“ řekla tiše. „Či vlastně já tě zdravím, ne on.“

„Kdo že ne?“ zeptal se Iofur. Mluvil jemnějším hlasem než čekala, plným jemných náznaků a podtónů. Při řeči si tlapou odháněl mouchy usazené kolem tlamy.

„Iorek Byrnison, Vaše Výsosti,“ řekla Lyra. „Mám pro vás jisté velice důležité a velice důvěrné sdělení, takže by možná bylo nejlepší promluvit si mezi čtyřma očima.“

„Týká se to Iorka Byrnisona?“

297

Opatrně se po ptačím trusem zanesené podlaze přisunula ještě o kousek blíž a máchla rukou po mouchách, které jí bzučely kolem tváře.

„Týká se to daemonů,“ řekla tak, aby to neslyšel nikdo kromě něho. V králově tváři se objevil výraz, jaký ještě neviděla. Nedokázala

rozeznat, co přesně znamená, ale nepochybně ho její slova nesmírně zaujala. Najednou se vrhl z trůnu doprostřed sálu, až musela uskočit stranou, a zařval na ostatní medvědy jakýsi povel. Všichni uctivě sklonili hlavu a jali se couvat ke dveřím. Ptáci, kteří při jeho řevu poplašeně vzlétli, se jim chvíli s křikem třepotali nad hlavou, ale pak se vrátili zpátky do hnízd.

Když v trůnním sále nezbyl nikdo jiný než Iofur Raknison a Lyra, král se k ní dychtivě obrátil.

„Tak do toho,“ vybídl ji. „Pověz mi, co jsi zač. Jaks to myslela s těmi daemony?“

„Já sama jsem daemon, Vaše Výsosti,“ řekla Lyra prostě. Iofur Raknison strnul. „Čí?“ zeptal se. „Iorka Byrnisona,“ zněla odpověď. Riskantnější slova ještě jakživa nevypustila z úst. Na první pohled

bylo jasné, že ji na místě nezabil jen proto, že byl naprosto ohromený. Rychle pokračovala: „Prosím vás, Vaše Výsosti, abyste mě ráčil vyslechnout, než dáte průchod svému hněvu. Přišla jsem za vámi na vlastní nebezpečí, jak sám dobře vidíte, a nemám nic, čím bych vás mohla ohrozit. Vlastně jsem vám chtěla pomoct, proto jsem tady. Iorek Byrnison je první medvěd, který získal vlastního daemona, ale měl jste to být vy. Mnohem radši bych byla vaším daemonem než jeho. Proto jsem přišla.“

„Jak to?“ vyptával se bez dechu. „Jak si mohl medvěd opatřit daemona? Proč právě on? A jak je možné, že jsi od něj tak daleko?“

Od tlamy mu jako drobounké slabiky odletovaly mouchy. „Na tom nic není. Můžu se od něj vzdálit, protože v tomhle se

podobám daemonům divoženek. Víte přece, že ti se mohou vzdálit od svých lidí na stovky mil. A se mnou se to má podobně. A jestli vás zajímá, jak mě získal – stalo se to v Bolvangaru. O Bolvangaru jste

298

musel slyšet, protože paní Coulterová se vám s tím nepochybně svěřila. Dost možná vám ale neřekla o všem, co se tam odehrává.“

„Odsekávají…“ „Ano, odsekávají, to je jeden z experimentů, izolace. Ale provádějí

tam i spousty dalších věcí včetně výroby umělých daemonů. A pokusů na zvířatech. Když se o tom Iorek Byrnison doslechl, nabídl se jako pokusný objekt, aby si vědci ověřili, jestli dokážou vyrobit daemona i pro něj. A podařilo se, byla jsem to já. jmenuju se Lyra. A protože lidé mají daemony v podobě zvířat, je jen logické, že medvědí daemon vypadá jako člověk. Jsem jeho daemon. Dokážu mu číst myšlenky a vím přesně, co právě dělá, kde je a –“

„Kde je teď?“ „Na Svalbardu. Řítí se sem, jak nejrychleji dokáže.“ „Proč? O co mu jde? To se musel zbláznit! Roztrháme ho na kusy!“ „Chce mě. Proto sem běží. Ale já nechci patřit k němu, Iofure

Raknisone, chci být váš daemon. Protože když vědci v Bolvangaru viděli, jakou sílu může daemon medvědovi dodat, rozhodli se, že už tenhle pokus nebudou opakovat. Iorek Byrnison by měl být jediným medvědem, který kdy získal vlastního daemona. A s mojí pomocí může obrátit všechny medvědy proti vám. Proto se taky vrátil na Svalbard.“

Medvědí král vztekle zaryčel. Zařval tak mocně, až se křišťálové ozdoby na lustrech rozcinkaly, všichni ptáci v místnosti se s křikem zvedli z hnízd a Lyře ještě hodnou chvíli zvonilo v uších.

Nic z toho ji ale nevyvedlo z míry. „Právě to se mi na vás tak líbí,“ obrátila se k Iofuru Raknisonovi. „Že

jste nejen chytrý, ale i prudký a silný. Prostě jsem od něj musela odejít za vámi a tohle všechno vám povědět, protože nechci, aby medvědům vládl on. To vy byste měl zůstat králem. A já náhodou vím, jak ho o mě můžete připravit, abych se stala vaším daemonem, a kdybych vám to neřekla, nejspíš byste to nevěděl a vypořádal byste se s ním tak, jak je v případě medvědího psance zvykem. Chci říct, že byste se s ním neutkal v přímém boji, ale dal ho zabít ohňomety nebo něčím podobným. Jenže v tom případě bych zhasla jako sfouknutá svíčka a umřela bych zároveň s ním.“

„Ale jak… jak se dá…“

299

„Abych se stala vaším daemonem,“ pokračovala Lyra, „musel byste Iorka porazit v souboji muže proti muži. Pak by jeho síla přešla do vás a patřili bychom k sobě skoro jako jedna bytost, sdíleli bychom myšlenky a vy byste mě mohl vyslat na míle daleko, abych pro vás vyzvěděla, co potřebujete vědět, nebo si mě nechat u sebe, jak by se vám zrovna zlíbilo. A kdybyste měl zájem, pomohla bych vám obsadit s medvědí armádou Bolvangar a mohl byste donutit vědce, aby vyrobili daemony pro vaše oblíbence. Nebo ho navěky zničit, kdybyste radši byl jediným medvědem, který má daemona. Spolu, vy a já, bychom dokázali cokoli na světě, Iofure Raknisone.“

Po celou tu dobu si třesoucí se rukou přidržovala v kapse Pantalaimona a ten, v podobě té nejdrobnější myšky, do jaké se kdy převtělil, skoro ani nedýchal.

Iofur Raknison rozčileně rázoval sem tam, jako by měl co nevidět vybuchnout.

„V souboji?“ uvažoval nahlas. „Já? Já že bych se měl utkat s Iorkem Byrnisonem? To nepřichází v úvahu! Je to psanec! Copak můžu něco takového připustit? Abych s ním bojoval já osobně? Jinak by to zařídit nešlo?“

„Nešlo,“ zavrtěla hlavou Lyra a samotnou ji to mrzelo, protože Iofur Raknison jí s každou minutou připadal větší a zuřivější. Měla Iorka nade všechno ráda a skládala v něj nezměrnou důvěru, ale v tuhle chvíli si neuměla dost dobře představit, že by dokázal tohohle obra mezi medvědími obry porazit v souboji. Jiná naděje jim ale nezbývala. Všechno lepší, než aby ho protivníci skosili už na dálku ohňomety.

Najednou se k ní Iofur Raknison zprudka obrátil. „Dokaž to! Dokaž mi, že jsi daemon!“

„Samozřejmě,“ přikývla Lyra jakoby nic. „To vám mileráda dokážu. Snadno můžu zjistit cokoli, o čem kromě vás neví živá duše. Takové věci dokážou jen daemoni.“

„Tak mi pověz, kdo byl ten první, koho jsem kdy zabil?“ „Povím, ale nejdřív potřebuju být chvíli o samotě,“ odpověděla. „Až

budu vaším daemonem, můžete se klidně dívat, jak se taková věc zjišťuje, ale do té doby vás musím požádat o soukromí.“

300

„Za touhle místností je ještě komora. Zalez si tam a pak mi přijď říct odpověď.“

Lyra otevřela dveře a ocitla se v pokojíku osvětleném jedinou loučí. Kromě mahagonové skříňky s několika začernalými stříbrnými ozdobami uvnitř byla místnost prázdná. Lyra vytáhla alethiometr a položila mu první otázku: „Kde je Iorek?“

„Čtyři hodiny odsud, a spěchá, co může.“ „Jak mu můžu dát vědět, co jsem zařídila?“ „Musíš mu věřit.“ Znepokojeně pomyslela na to, jak asi bude unavený, ale vzápětí si

uvědomila, že se právě zpronevěřuje tomu, k čemu ji přístroj nabádá – musí Iorkovi důvěřovat.

Zahnala obavy stranou a soustředila se radši na otázku, kterou jí položil Iofur Raknison. Kdo byl první, koho zabil?

Odpověď zněla: Iofurův otec. Vyptávala se dál a dozvěděla se, že se Iofur v mládí vydal na svou

první loveckou výpravu a uprostřed ledové pustiny narazil na osamělého medvěda. O čemsi se nepohodli, pustili se do křížku a Iofur druhého medvěda zabil. Když se později dozvěděl, že to byl jeho vlastní otec – medvědy totiž vychovává pouze matka, takže otce většinou ani nespatří –, raději přede všemi zatajil, co se seběhlo. Nevěděl o tom nikdo kromě Iofura samého.

Lyra odložila alethiometr a zamyslela se, jak králi sdělit, co zjistila. „Musíš mu podkuřovat,“ šeptl jí Pantalaimon. „O nic jiného mu

nejde.“ Lyra otevřela dveře a Iofur Raknison už na ni čekal, ve tváři

vítězoslavný, prohnaný výraz smíšený se špetkou obav a notnou dávkou chtivosti.

„Tak co?“ Lyra před ním poklekla a se skloněnou hlavou se zlehka dotkla jeho

levé tlapy – té silnější, protože medvědi jsou vesměs leváci. „Přijměte moji hlubokou omluvu, Iofure Raknisone!“ řekla.

„Nevěděla jsem, jak nesmírně jste silný a mocný!“ „Co to plácáš? Odpověz na moji otázku!“

301

„První, koho jste zabil, byl váš vlastní otec. Podle mě jste nový bůh, Iofure Raknisone, jinak si to neumím vysvětlit. Jedině bůh může mít dost síly, aby takovou věc provedl.“

„Ty to víš! Vidíš, co nikdo jiný neví!“ „Ano, protože jsem daemon. Říkala jsem vám to.“ „Pověz mi ještě jednu věc. Co mi slíbila lady Coulterová, když sem

přijela?“ Lyra se znovu uchýlila do prázdné komory, poradila se s

alethiometrem a vrátila se s odpovědí. „Slíbila vám, že přiměje Magisterium v Ženevě k souhlasu, abyste

mohl být pokřtěn jako řádný křesťan bez ohledu na to, že nemáte daemona. Musím vás ale zklamat, Iofure Raknisone, lady Coulterová nic takového neudělala a po pravdě řečeno nevěřím, že by s tím v Magisteriu kdy souhlasili, pokud nemáte daemona. Podle mě to věděla a záměrně vám neříkala pravdu. Každopádně až budete mít za daemona mě, můžete se dát pokřtít, kdy vás napadne, a nikdo si proti tomu nedovolí říct ani slovo. Můžete na ně udeřit a oni vás nebudou moct odmítnout.“

„Ano… to je pravda. Opravdu mi to slíbila. Svatá pravda, slovo od slova. A říkáš, že mě podvedla? Já jí uvěřil a ona mě zradila?“

„Ano, ale o ni teď nejde. Omlouvám se, Iofure Raknisone, doufám, že se na mě nebudete hněvat, ale Iorek Byrnison je jen čtyři hodiny cesty daleko, tak by možná bylo záhodno upozornit stráže, aby na něj neútočily, protože jinak to určitě udělají. Jestli s ním hodláte o mě bojovat, musíte ho nechat vstoupit do paláce.“

„Pravda…“ „A až přijde, možná by bylo lepší předstírat, že k němu pořád ještě

patřím. Napovídám mu, že jsem se ztratila nebo tak něco, to on nepozná, když se budu tvářit jakoby nic. Hodláte říct ostatním medvědům, že jsem Iorkův daemon a že až ho porazíte, budu patřit k vám?“

„Já nevím… Co by bylo nejlepší?“ „Možná bych s tím ještě počkala. Až budeme jednou provždy spolu,

vy a já, rozmyslíme si, co bude nejlepší a zachováme se podle toho. Zatím bude stačit, když ostatním medvědům vysvětlíte, jak to, že se s

302

Iorkem utkáte jako rovný s rovným, i když je to vyhnanec. Jinak tomu nebudou rozumět, a my jim musíme něco povědět. Samozřejmě že by vás poslechli tak jako tak, ale když budou vědět, proč tak jednáte, budou si vás cenit ještě víc.“

„Jistě. Tak co jim povíme?“ „Řekněte jim… Řekněte jim, že jste sem Iorka Byrnisona sám

povolal, aby medvědí království už nikdy nemohl ohrozit rozvrat. Utkáte se s ním v souboji, a kdo vyhraje, bude už navěky svrchovaným vládcem. Když medvědy přesvědčíte, že to byl váš nápad, aby sem Iorek přišel, ne jeho, úplně je tím ohromíte. Budou si myslet, že máte moc přivolat ho z bůhvíjaké dálky. Budou si myslet, že dokážete cokoli na světě.“

„To je pravda…“ Mohutný medvěd byl dočista ztracený. Moc, kterou nad ním měla,

Lyře div nezamotala hlavu, a kdyby ji Pantalaimon pořádně neštípl do dlaně a nepřipomněl jí tak, jaké nebezpečí jim všem hrozí, dost možná by se nechala unést až příliš daleko.

Takhle se ale vzpamatovala, ustoupila stranou a z povzdálí uctivě přihlížela, jak medvědi pod Iofurovým vzrušeným velením připravují arénu pro jeho souboj s Iorkem Byrnisonem. Nic netušící Iorek se zatím každým krokem kvapně blížil k místu, kde ho čekal – jak ráda by ho Lyra předem varovala! – zápas na život a na smrt.

303

20

NA ŽIVOT A NA SMRT

Souboje mezi medvědy byly poměrně běžné a podléhaly mnoha obřadným pravidlům. Jen zřídka se ale stávalo, že by medvěd svého protivníka zabil, a i tehdy šlo většinou o nešťastnou náhodu nebo o případ, kdy si jeden ze soupeřů špatně vyložil protivníkovy signály, což právě postihlo Iorka

Byrnisona. K jednoznačné vraždě, jakou bylo například zabití Iofurova otce, docházelo naprosto výjimečně.

Tu a tam se ale vyskytly okolnosti, kdy byl jediným řešením sporu boj na život a na smrt. V takovém případě bylo podle medvědích zákonů nutné postupovat podle pevně stanovených pravidel.

Jakmile Iofur Raknison oznámil, že je Iorek Byrnison na cestě do paláce a dojde k souboji, pustili se medvědi do pečlivého zametání a vyhlazování bojiště a z ohňových dolů byli povoláni zbrojíři pověření kontrolou Iofurova kyrysu. Prohlédli zbroj do posledního nýtu a spoje a vycídili pláty nejjemnějším pískem. Stejné péče se dostalo i královým tlapám. Pozlátko muselo dolů a každý z nejméně patnácticentimetrových drápů se změnil v pečlivě nabroušenou vražednou zbraň. Lyra sledovala přípravy a v žaludku jí bobtnal balvan strachu, protože o Iorka Byrnisona se takhle nikdo starat nebude. Byl na cestě přes ledovou pláň už bezmála čtyřiadvacet hodin bez jídla a odpočinku, kdo ví, jestli při havárii balonu neutrpěl nějaké zranění… a ona ho bez jeho vědomí zatáhla do rozhodujícího souboje. V jednu chvíli se musela omluvit – to když si Iofur Raknison zkoušel na čerstvě zabitém mroži naostřené drápy a rozpáral kůži lehce jako papír, načež si

304

ověřil sílu tím, že mu dvěma ranami roztříštil lebku jako skořápku vejce –, zalezla si o samotě do koutka a samým strachem se rozplakala.

Dokonce ani Pantalaimon, který ji jindy uměl spolehlivě rozveselit, nedokázal přijít na nic povzbudivého. Ze zoufalství vytáhla znovu alethiometr: Iorek je hodinu cesty daleko, dozvěděla se, a ještě jednou, má mu důvěřovat (tady měla dojem – i když se jí význam neukazoval tak zřetelně jako obvykle – jako by se přístroje trochu dotklo, že klade stejnou otázku dvakrát).

Tou dobou už se zvěst o nadcházejícím souboji rozkřikla a celá aréna byla hustě obsypaná diváky. Nejlepší místa měli vyhrazena vysoce postavení medvědi a pro medvědice, včetně Iofurových manželek, byl dokonce vyhrazen zvláštní prostor. Na medvědice byla Lyra obzvlášť zvědavá, protože o nich nevěděla skoro nic, ale nemohla si teď dovolit jen tak se potloukat a mařit čas všetečnými otázkami. Radši se držela nablízku Iofuru Raknisonovi, sledovala, jak si dvořané hájí vůči ostatním medvědům svoje výhody a pokoušela se odhadnout, jakou hodnost označuje ten který chochol, znak anebo jiný symbol, kterými byli všichni ověšeni. Všimla si také, že někteří z nejvyšších hodnostářů drží v rukou loutky podobné Iofurově hadrové panně, nejspíš v patolízalské naději, že se králi zavděčí, když se přizpůsobí módě, kterou zavedl. Jakmile viděli, že Iofur tu svou odložil (kvitovala Lyra s jízlivým pobavením), najednou zrozpačitěli a nevěděli, co si se svou pannou počít. Mají ji zahodit? Znamená to, že upadli v nemilost? Jaké chování se od nich očekává?

Tohle totiž, začínalo Lyře docházet, dělá všem na medvědím dvoře největší starost. Jako by najednou nevěděli, co jsou zač. Ne jako Iorek Byrnison, který byl přímý, bezprostřední a sebejistý. Kolem nich jako by se bez přestání vznášel oblak nejistoty, ať už sledovali jeden druhého nebo samotného Iofura.

Sledovali i ji a nijak přitom neskrývali zvědavost. Držela se co možná nenápadně nablízku Iofurovi, a kdykoli se na ni některý z medvědů zahleděl, plaše sklopila pohled.

Mlha už se zatím úplně zvedla a vzduch se pročistil. Shodou okolností se měl Iorek podle jejích odhadů objevit zhruba k polednímu, kdy tma nakrátko ustupovala kalnému světlu. Celá roztřesená postávala

305

na vyvýšeném hrbolku udusaného sněhu na kraji arény, a když zvedla oči k slabě prosvětlené obloze, z celého srdce si přála, aby se na ní objevily elegantní rozevláté postavy v černém, které by ji odsud odnesly, aby spatřila ono město ukryté v polární záři, po jehož širokých ulicích by se mohla bezstarostně procházet v záři slunce, nebo aby se jí před očima objevila široká náruč máti Costové a ona se mohla stulit do přívětivé vůně jejího mohutného těla a kuchyňských pachů, které mátinu přítomnost doprovázely…

Uvědomila si, že pláče, jenže slzy zamrzaly, sotva se dotkly tváří, a musela si je bolestivě odlupovat od kůže. Strašlivě se bála. Medvědi plakat neumějí, a tak jen žasli, co se to s ní děje – nejspíš jakási lidská záležitost bez valného smyslu. A ani Pantalaimon ji tentokrát z pochopitelných důvodů nemohl utěšit, jak by to za normálních okolností byl udělal, a musela se spokojit s tím, že v hlubinách kapsy svírala jeho teplé myší tělíčko v dlani a nechala si jemně ožižlávat prsty.

Kousek od ní dokončovali medvědí kováři poslední úpravy Iofurova brnění. Tyčil se v zářící naleštěné oceli na zadních jako ohromná kovová věž – hladké pláty brnění zdobily tenké proužky zlata, horní část hlavy mu chránila třpytící se stříbrošedá přilba s hlubokými průhledy pro oči a spodek těla těsně obepínala drátěná košile. Lyře stačil jediný pohled, aby si uvědomila, že Iorka Byrnisona zradila – Iorek nic podobného neměl. Krunýř mu chránil jen hřbet a boky. Zahleděla se na Iofura Raknisona, který tu stál jako ztělesnění pružné síly, a samým strachem a výčitkami se jí div neobrátil žaludek.

„Promiňte, Vaše Výsosti,“ ozvala se, „ale jestli si vzpomínáte, o čem jsme mluvili…“

Tady, na volném prostranství, nebyl její slabý, roztřesený hlásek skoro slyšet. Iofur Raknison obrátil mohutnou hlavu od terče, který před ním drželi tři medvědi a na kterém si zkoušel účinek svých dokonalých drápů.

„Ano? Copak je?“ „Vzpomeňte si, říkala jsem, že bych s Iorkem Byrnisonem měla

promluvit jako první a tvářit se…“

306

Ale nestačila ani dokončit větu, když se rozlehl divoký ryk medvědů na strážní věži. Ostatní rychle pochopili, co to znamená, a zplna hrdla se k nim přidali – stráže zpozorovaly Iorka.

„Prosím vás,“ žadonila Lyra úpěnlivě. „Uvidíte, jak ho oklamu.“ „Ale jistě, jen běž. Běž za ním a dodej mu odvahu!“ Iofur Raknison nebyl pro samé rozrušení a zuřivost skoro mocen

slova. Lyra se k němu obrátila zády a přešla přes vyklizenou, vyčištěnou

plochu bojiště, kde za ní ve sněhu zůstávaly drobné otisky bot. Medvědi na protější straně se rozestoupili, aby jí uvolnili cestu, a v průhledu mezi jejich mohutnými, zvolna se odsunujícími těly se před ní objevil obzor zalitý sinavě bledým světlem. Kde je Iorek? Nikde ho neviděla, ale nebylo divu – z vysoké strážní věže se skýtal výhled mnohem dál, než kam dohlédla ona. Neměla na vybranou než pokračovat sněhem pořád dál.

Uviděl ji dřív, než si ona všimla jeho. Pár mohutných skoků, zařinčení kovu – a Iorek Byrnison stál najednou v rozvířeném sněhu těsně před ní.

„Iorku! Já udělala strašlivou věc! Budeš se muset utkat s Iofurem Raknisonem, zlato moje, a přitom na to vůbec nejsi připravený. Jsi hladový, unavený a tvoje brnění…“

„Jakou strašlivou věc?“ „Řekla jsem mu, že jsi na cestě sem, protože jsem to vyčetla z toho

svého přístroje, a on je úplně posedlý představou, že by chtěl mít daemona jako člověk, vážně posedlý. Tak jsem mu namluvila, že jsem tvůj daemon a chci od tebe odejít a přidat se k němu, ale aby se to dalo zařídit, musí s tebou bojovat. Protože jinak by tě vůbec nenechal, aby ses s ním utkal, Iorku nejmilejší, spálili by tě na uhel, než by ses vůbec stačil přiblížit…“

„Ty jsi podfoukla Iofura Raknisona?“ „Ano. Přiměla jsem ho, aby se s tebou utkal v boji, místo aby tě jako

psance nechal na místě zabít, a souhlasil i s tím, že kdo vyhraje, stane se medvědím vládcem. Jinak to nešlo, pochop, protože…“

307

„Belacqua? Kdepak. Ty jsi Lyra Stříbroústá,“ přerušil ji Iorek. „Nic jiného jsem si ani nepřál než s ním bojovat. Tak pojď, ty můj daemonku mazaná.“

Zadívala se na něj, jak tu stál ve zprohýbaném brnění, vyhublý a planoucí vzteky, a srdce jí div nepuklo pýchou.

Bok po boku vykročili k mohutné mase Iofurova paláce, před jehož hradbami se prostírala rovná, otevřená bojová aréna. Na cimbuřích se tísnily zástupy medvědů, z každého okna vykukovaly zvědavé bílé tlamy a těžkopádné obrysy okolních diváků se proti nim zdvíhaly jako rozmlžená bělostná stěna s černými tečkami očí a čenichů. Ti nejbližší se rozestoupili, aby Iorek Byrnison se svým daemonem mohl projít jejich špalírem. Všechny oči se upíraly jenom na ně.

Na okraji bojiště se Iorek zastavil tváří v tvář Iofuru Raknisonovi. Král sestoupil ze své sněžné vyvýšeniny a oba soupeři se teď na vzdálenost několika metrů měřili zuřivými pohledy.

Lyra stála Iorkovi natolik blízko, že z jeho těla zřetelně cítila vibrace, jako by v sobě ukrýval výkonné dynamo vyrábějící mocnou anbarickou energii. Letmo se ho dotkla na krku pod okrajem přilby a řekla: „Bojuj statečně, Iorku můj nejmilejší. Pravý král jsi ty, ne on. Nesahá ti ani po paty.“

Pak ustoupila stranou. „Medvědi!“ zahřímal Iorek Byrnison. Jeho hlas se ozvěnou odrazil

od stěn paláce, až ptáci poplašeně vyletěli z hnízd. „Poslechněte si podmínky našeho zápasu. Pokud mě Iofur Raknison zabije, bude vaším králem už navždycky on a nikdo mu nesmí jeho nárok upřít ani ho zpochybnit. Pokud já zabiju Iofura Raknisona, budu vaším králem já. Pak vám v první řadě rozkážu, abyste rozbořili tenhle palác, tuhle navoněnou peleš pozlátka a falše, a všechno zlato a mramor naházeli do moře. K medvědům patří železo, ne zlato. Iofur Raknison pošpinil Svalbard a já ho přišel očistit. Iofure Raknisone, vyzývám tě na souboj.“

Iofur vyrazil jedním dvěma skoky dopředu, jako by jen stěží ovládal touhu po boji.

„Medvědi!“ zaburácel teď zase on. „Iorek Byrnison přišel na moje vyzvání. To kvůli mně je tady a je na mně, abych stanovil podmínky souboje. Poslyšte tedy: pokud zabiju Iorka Byrnisona, dám jeho mrtvolu

308

roztrhat na kusy a naházet útesovým běsům. Jeho hlavu vystavím na špici paláce a sprovodím ze světa každou památku na něj. Vyslovení jeho jména se bude přísně trestat…“

Mluvil dál, pak oba promluvili ještě jednou. Patřilo to k rituálu, k pevně stanoveným pravidlům. Lyra se dívala z jednoho na druhého a žasla, jak zásadně se od sebe liší: Iofur byl v nablýskaném brnění velkolepý, vypadal jako ztělesnění síly a zdraví, dokonale vyzbrojený, pyšný a vpravdě královský. Iorek byl proti němu menší, jakkoli by Lyru nikdy dřív nenapadlo, že by se jí mohl zdát drobný, a jeho rezavý, pomačkaný kyrys skýtal jen chabou ochranu. Ale pro něj bylo brnění totéž co duše. Sám si ho vyrobil a dokonale mu sedělo, nerozlučně patřili k sobě. Iofurovi byla jeho zbroj málo, prahl navíc po jiné duši. Měl v sobě neklid, kdežto z Iorka vyzařovala pevná síla.

Lyra dobře věděla, že ostatní srovnávají stejně jako ona. Iorek a Iofur nebyli jen dva medvědi. Stála tu proti sobě dvě pojetí medvědí svébytnosti, dva přísliby budoucnosti, dvojí osud. Iofur vedl jedním směrem, kdežto Iorek jim nabízel jiný. V jediné chvíli se jedna cesta navždy uzavře a rozprostře se před nimi ta druhá.

Rituál souboje přešel do druhé fáze, kdy se oba zápasníci nedočkavě obcházeli, předstírali výpady a pohupovali hlavou. V řadách diváků se nepohnul ani chlup, ale všechny pohledy se upíraly jen na ně.

Nakonec se oba soupeři zastavili na šířku zápasiště tváří v tvář proti sobě, bez hlesu a nehybně.

A pak se ve stejnou chvíli s řevem vyřítili proti sobě, až se sníh rozletěl do všech stran. Jako když zemětřesení strhne z vrcholků protilehlých hor dvě kamenné masy a ty se řítí po úbočí, nabírají rychlost, přeskakují strže, tříští stromy na kusy a nakonec do sebe narazí silou, která obě rozdrtí na prach a úlomky kamene – právě tak se oba medvědi srazili. Nehybným vzduchem se rozlehl třesk kovu o kov a odrazil se ozvěnou od stěny paláce. Tyhle dva ale srážka, která by rozdrtila skálu, v nejmenším nezničila, jen je odhodila od sebe. Iorek se zvedl první, mrštný jako ocelové pero, a pustil se do Iofura, kterému náraz zprohýbal brnění, takže nedokázal dost dobře zvednout hlavu. Iorek se bez váhání zaměřil na nechráněnou škvíru na krku. Zaryl drápy do bílé srsti, zahákl je pod okraj Iofurovy helmy a stáhl ji dopředu.

309

Iofur v ohrožení zavrčel a otřepal se – právě tak jako Iorek, vzpomněla si Lyra, když ze sebe na břehu otřepával vodu, až se rozletovala široko daleko. Iorek teď odletěl stranou, Iofur se za skřípotu pokrouceného kovu vztyčil v plné výši a pouhou silou svých mohutných svalů vyrovnal ocelové pláty kryjící mu záda. Pak padl jako lavina přímo na Iorka, který se ještě nestačil zvednout.

Lyře jako by ten drtivý dopad samotné vyrazil dech – úplně cítila, jak se jí pod nohama zachvěla zem. Může Iorek něco takového vůbec přežít? Ze všech sil se snažil vykroutit ze sevření a zapřít se o zem, ale nohy mu trčely do vzduchu a Iofur se mu zabořil zuby těsně ke krku. Do vzduchu vytryskly kapičky horké krve a jedna z nich přistála na Lyřině kožešinovém lemu bundy. Přitiskla na ni dlaň, jako by to byla zástava lásky.

Pak se Iorkovi podařilo zachytit zadními drápy mezi články Iofurovy drátěné košile. Trhl nohou, až se celý přední díl vyrval a povolil, a když se Iofur odvalil stranou, aby zjistil rozsah škody, stačil se Iorek znovu vyškrábat na nohy.

Oba medvědi na okamžik zůstali stát a lapali po dechu. Iofurovi teď drátěná košile překážela, bránila mu v pohybu, místo aby ho chránila, protože vzadu ještě pořád držela za okraj brnění a pletla se mu pod nohy. Iorek na tom ovšem byl mnohem hůř. Z rány na krku se mu řinula krev a ztěžka oddychoval.

Vrhl se ale na Iofura dřív, než se král stačil vymotat z plandajících trosek košile, srazil ho na zem a zaútočil na nechráněnou část krku v místech, kde se Iofurova přilba při nárazu ohnula. Iofur ho ale odhodil a oba medvědi se do sebe pustili nanovo, přičemž přes vyletující sníh nebylo mnohdy vidět, který z nich má navrch.

Lyra se skoro neodvažovala dýchat a svírala ruce tak pevně, že bolely. Jednu chvíli měla dojem, že Iofur trhá ránu, která Iorkovi zela v břiše, ale nejspíš se jí to jen zdálo, protože v příštím okamžiku, sotva se rozptýlil další gejzír sněhu, stáli oba medvědi proti sobě na zadních jako boxeři, Iorek sekal silnými drápy po Iofurově čenichu a ten mu oplácel stejně zuřivými výpady.

310

Rány padaly na obou stranách tak mocné, že se Lyra roztřásla po celém těle. Bylo to jako když se obr rozhání mohutným perlíkem, který je navíc opatřen pěticí ocelových hrotů…

Železo řinčelo o železo, zuby narážely o zuby, dech se změnil v chraplavé supění a nohy duněly na udusané hlíně. Okolní sníh třísnila krev a v okruhu několika metrů se proměnil v rozšlapanou rudou břečku.

Iofurovo brnění bylo už tou dobou v žalostném stavu. Pokroucené pláty byly celé rozdrásané, vsazené zlato měl buď vytrhané, nebo zamazané krví a o přilbu přišel úplně. Iorkův kyrys, jakkoli nehezký, obstál podstatně lépe. Byl sice zprohýbaný, ale dosud neporušený odolával jak mocným úderům tlap medvědího krále, tak dorážení jeho strašlivých dlouhatánských drápů.

Na druhou stranu Iofur byl větší a silnější než Iorek, který byl navíc unavený, hladový a ztratil víc krve. Měl poraněné břicho, obě přední tlapy a krk, kdežto Iofur krvácel jen z dolní čelisti. Lyra by nejradši svému věrnému příteli nějak pomohla, ale co mohla dělat?

Právě teď to s Iorkem vypadalo opravdu špatně. Kulhal – kdykoli došlápl na levou přední tlapu, bylo vidět, že se na ní stěží udrží. Vůbec s ní neútočil a i jeho rány pravačkou byly mnohem slabší, jen chabé žďuchance ve srovnání s hromovými ranami, které zasazoval před několika minutami.

Iofurovi to neušlo. Začal Iorka schválně dráždit, posmíval se mu, že je ukňouraná padavka s přeraženou prackou, prožraná rzí a odsouzená k smrti, a tak podobně, a přitom ho nepřestával zasypávat zprava i zleva údery, které Iorek nestačil odrážet. Mohl jedině pomalu ustupovat, krůček po krůčku, a krčit se pod deštěm ran, které mu medvědí král s výsměchem zasazoval.

Lyře vytryskly slzy. Její milovaný kamarád, statečný přítel a neohrožený ochránce zemře, a ona ho nesmí zradit tím, že by se odvrátila, protože kdyby se na ni podíval, musí vidět rozzářené oči plné lásky a důvěry, ne zbaběle zakrytou tvář nebo ustrašeně odvrácené rameno.

311

Sledovala tedy zápas dál, ale pro samé slzy stejně neviděla, co se v aréně odehrává. A možná by si toho stejně nevšimla, protože to nezpozoroval ani Iofur.

Iorek totiž couval jen proto, aby našel vyčištěnou, suchou zem a pevný balvan, od kterého by se mohl odrazit. I tu levou tlapu, která se zdála k ničemu, měl ve skutečnosti silnou a odpočatou. Medvěd se nedá obelstít, ale jak věděl od Lyry, Iofur nestál o to být medvědem, chtěl být jako člověk. Proto ho mohl Iorek zmást.

Konečně našel, co hledal – pevný balvan zamrzlý hluboko v zemi. Opřel se o něj zády, napjal svaly na nohou a čekal na svůj okamžik.

Ten nastal, když se nad ním Iofur vztyčil do výšky, vítězoslavně zaryčel a výsměšně naklonil hlavu k Iorkově levé straně, kterou pokládal za neškodnou. V tu chvíli Iorek vyrazil. Jako vlna, která sbírá sílu na tisících mil širé hladiny oceánu a která nezvíří hlubiny, ale na mělčině se vzepne vysoko k nebi a probudí děs ve všem živém, než smrtonosnou silou dopadne na pobřeží – stejně náhle se Iorek pozvedl proti soupeři, jako blesk se odrazil od suchého kamene a levou tlapou zuřivě ťal po čelisti, kterou mu Iofur Raknison bezděky nastavil.

Byla to děsivá rána. Celá spodní čelist se vyrvala z kloubů a provázená krvavou stopou odletěla do sněhu o několik metrů dál.

Iofurovi teď visel jazyk přímo před otevřeným hrdlem a crčela z něj krev. Medvědí král najednou nemohl promluvit, kousnout, nemohl nic. Víc Iorek nepotřeboval. Skočil na něj, zaryl Iofurovi zuby do krku a třepal jím sem tam, zvedal celé to ohromné tělo do vzduchu a bušil s ním o zem, jako by medvědí král nebyl víc než tuleň na mořském břehu.

Pak škubl hlavou vzhůru a život Iofura Raknisona mu proklouzl mezi zuby do neznáma.

Zbýval už jen jeden, závěrečný rituál. Iorek rozsekl drápem královu nechráněnou hruď a sloupl z ní kůži, až se objevily úzké červenobílé proužky žeber, podobné žebroví na spodku člunu. Iorek zanořil tlapu do hrudního koše, vytrhl Iofurovi srdce, rudé a kouřící, a před zraky jeho poddaných ho sežral.

V tu chvíli se rozpoutala vřava, medvědi provolávali slávu a tlačili se jeden přes druhého, aby vzdali vítězi nad Iofurem patřičný hold.

312

Hlas Iorka Byrnisona je všechny přehlušil. „Medvědi! Kdo je vaším králem?“

Ryk, který mu odpověděl, zněl jako rachocení všech oblázků světa zmítaných mořskou bouří: „Iorek Byrnison!“

Medvědi sami věděli, co mají udělat. Všechny odznaky, šerpy a čelenky letěly s opovržením na zem a víckrát už po nich nikdo ani nevzdechl. Byli teď Iorkovi medvědi, praví čistokrevní medvědi, ne nejisté, zpola člověčí bytosti trýzněné bez ustání vědomím vlastní nedostatečnosti. Nahrnuli se do paláce a jali se svrhávat z nejvyšších věží kusy mramoru. Otloukali mocnými tlapami cimbuří, dokud kameny nepovolily, a pak je vrhali z útesů, kde se o desítky metrů níž tříštily o molo.

Iorek si jich nevšímal. Rozepnul si krunýř, aby si ošetřil rány, ale to už u něj stála Lyra, podupávala v teď už umrzlém rudém sněhu a křičela na medvědy, aby palác nebořili, dokud jsou uvnitř vězňové. Iorkovi poddaní ji neslyšeli, ale on sám ano, a když na ně zařval, hned všeho nechali.

„Lidi?“ zeptal se Lyry. „Ano, Iofur Raknison je držel ve vězení. Musíme je nejdřív pustit

ven, aby se schovali. Jinak je to padající kamení zavalí.“ Iorek rázně vydal rozkazy a několik medvědů se hned rozběhlo do

paláce osvobodit vězně. Lyra se obrátila k Iorkovi. „Ukaž, pomůžu ti. Musím se podívat, jestli nejsi nějak vážně

poraněný, Iorečku. No nazdar, chtělo by to něčím obvázat, ale čím? Ta rána na břiše vypadá ohavně.“

Jeden z medvědů přinesl v tlamě chuchvalec jakési ztuhlé, zmrzlé hmoty, a položil ho Iorkovi k nohám.

„Hojínek,“ poznamenal Iorek. „Nastrkej mi ho do těch ran, Lyro, buď tak hodná, stáhni kůži k sobě a navrch podrž trochu sněhu, dokud nezmrzne.“

Medvědi se mu sice hrnuli na pomoc, ale nenechal je na sebe ani sáhnout. Lyra měla navíc mnohem obratnější ruce a nic si nepřála víc než Iorkovi pomoct, a tak jen přihlíželi, jak se malá holčička sklání nad obrovitým medvědím králem, ucpává mu rány hojivým mechem a nechává jejich okraje zamrznout, aby zastavila krvácení. Když byla

313

hotova, měla sice rukavice prosáklé jeho krví, ale rány byly neprodyšně uzavřené.

Mezitím už také vyšli z paláce vězňové. Byl jich asi tucet, roztřeseně se tiskli k sobě a mžourali v nezvyklém světle. Dávat se do řeči s profesorem nemělo smysl, usoudila Lyra, protože ten chudák je pomatený. Zajímalo by ji sice, kdo jsou ti ostatní, ale v tuhle chvíli bylo na práci spoustu naléhavějších věcí. Iorek vydával jeden rozkaz za druhým, posílal medvědy sem i onam a Lyra ho nechtěla rušit, i když si dělala starosti o Rogera, o Lee Scoresbyho a divoženky, a navíc měla hlad a byla unavená… Usoudila, že nejlepší bude držet se prozatím stranou.

Stočila se v klidném koutku bojiště do klubíčka, Pantalaimon se proměnil v rosomáka, aby ji mohl hřát, a když na oba nahrnula sníh, jak by to udělal medvěd, okamžitě usnula.

* * *

Cosi ji šťouchlo do nohy a uslyšela neznámý medvědí hlas: „Lyro Stříbroústá, máš přijít za králem.“

Probudila se polomrtvá zimou a nedokázala otevřít oči, protože jí víčka přimrzla k sobě. Teprve když jí Pantalaimon teplým jazykem rozpustil krystalky ledu na řasách, uviděla v měsíčním světle mladého medvěda, který ji předtím oslovil.

Pokoušela se vstát, ale dvakrát jen bezmocně upadla zpátky do sněhu.

„Posaď se na mě,“ nabídl jí medvěd. Skrčil se, aby se mu mohla vysoukat na široký hřbet, a tak, s prsty křečovitě zaťatými do chlupů, aby nesklouzla dolů, ji dopravil do rokle obehnané příkrými stěnami, kde už čekalo početné shromáždění.

Znenadání mezi medvědy zahlédla drobnou postavičku, která se k ní rozběhla. Její daemon se už bouřlivě vítal s Pantalaimonem.

„Rogere!“ zajásala. „Iorek Byrnison mě nechal čekat tady ve sněhu a vypravil se pro tebe

do paláce sám. Vypadli jsme z balonu, jen si to představ, Lyro! Nejdřív to vysypalo tebe a nás pak vítr unášel dál a dál, jenže pan Scoresby

314

upustil ještě trochu plynu a my narazili do nějaké hory a skutáleli jsme se dolů, to ti byl sešup, žes to nezažila. O panu Scoresbym vůbec nevím, ani o divoženkách. Našli jsme se jenom s Iorkem Byrnisonem, a ten se rovnou pustil zpátky, aby tě našel. A před chvílí jsem se dozvěděl, jak to bylo s tím soubojem…“

Lyra se rozhlédla kolem sebe. Bývalí vězni si pod vedením jednoho staršího medvěda stavěli z naplaveného dřeva a cárů plátna přístřešek a zdálo se, že je těší mít co na práci. Jeden z mužů křesal pazourky o sebe a pokoušel se rozdělat oheň.

„Tady máš jídlo,“ upozornil Lyru mladý medvěd, který ji předtím probudil.

Na sněhu ležel čerstvě ulovený tuleň. Medvěd ho rozpáral pařátem a ukázal Lyře, kde najde ledviny. Hned jednu zasyrova snědla – byla teplá, křehká a nadmíru lahodná.

„Dej si taky kus tuku,“ nabídl medvěd a kousek jí utrhl. Chutnal po smetaně s lískovým oříšky. Roger chvíli váhal, ale pak se k ní přidal. Hltavě se cpali a za chviličku už se Lyra dokonale probrala a dokonce jí začalo být teplo.

Utřela si pusu a rozhlédla se, ale Iorka nikde neviděla. „Iorek Byrnison rokuje se svými rádci,“ vysvětlil jí mladý medvěd.

„Chtěl, abys za ním přišla, jen co se najíš. Pojď za mnou.“ Vedl ji přes zasněžený pahorek na místo, kde medvědi začínali stavět

hradbu z ledových bloků. Iorek seděl uprostřed skupiny postarších medvědů, ale když uviděl Lyru, vstal a šel ji přivítat.

„Lyro Stříbroústá,“ oslovil ji. „Pojď mezi nás a poslechni si, co se dozvídám.“

Ostatním medvědům nevysvětlil, proč ji přizval, nebo už o ní možná věděli předem. Každopádně jí uvolnili místo a chovali se k ní s úctou a dvorností hodnou královny. Lyra se nadýmala pýchou – seděla vedle svého kamaráda Iorka Byrnisona, nad hlavou jí na polárním nebi úchvatně pableskovala polární záře a ona rozmlouvala s medvědy.

Vyšlo najevo, že za vlády Iofura Raknisona jako by medvědy obestřelo jakési uhrančivé kouzlo. Někteří měli za to, že se o to přičinila paní Coulterová, která Iofura bez Iorkova vědomí navštívila před tím, než se Iorek stal psancem, a přinesla mu nejrůznější dary.

315

„Dostal od ní takovou drogu,“ tvrdil jeden z medvědů, „a tajně ji přimíchal Hjalmuru Hjalmursonovi do jídla, takže ten pak vůbec nevěděl, co dělá.“

Hjalmur Hjalmurson byl, jak si Lyra domyslela, onen medvěd, kterého Iorek zabil a musel proto odejít do vyhnanství. Tak i v tomhle měla prsty paní Coulterová! A to ještě nebylo všechno.

„Měla v plánu řadu věcí, které lidské zákony zakazují, protože tady na Svalbardu lidské zákony neplatí. Chtěla tu vybudovat další stanici, jako byl Bolvangar, dokonce ještě horší, a Iofur by jí to ochotně dovolil, i když to odporuje všem medvědím zvyklostem. Lidé sem odedávna mohli jezdit, mnohdy jsme je tu i věznili, ale nikdy tu nežili a nepracovali. Chtěla si Iofura Raknisona postupně omotat kolem prstu, protože pak by měla moc i nad námi. Chtěla z nás mít poslušné pejsky, kteří budou tancovat, jak ona pískne, ale hlavně jí šlo o to, abychom dozírali na všechny ty ukrutnosti, co se tu chystala páchat…“

To promluvil Soren Eisarson, věkovitý medvědí rádce, který si za vlády Iofura Raknisona vytrpěl svoje.

„Co je s ní teď, Lyro?“ zeptal se Iorek. „Co bude dělat, až se dozví, že je Iofur po smrti?“

Lyra vytáhla alethiometr. Nebylo tu dost světla, aby viděla na ciferník, ale Iorek jí nechal přinést louč.

„Co se stalo s panem Scoresbym?“ zeptala se Lyra, zatímco čekali, než ji přinesou. „A co divoženky?“

„Divoženky napadl nějaký jiný klan. Těžko říct, jestli měly ty druhé něco společného s tou řeznickou bandou z Bolvangaru, ale měly po obloze spousty hlídek a zaútočily, jen co se rozpoutala bouře. Co se stalo se Serafinou Pekkalou, jsem neviděl, a pokud jde o Lee Scoresbyho, zůstal v balonu, a když jsem já s tím klučíkem vypadl ven, nabral zase výšku a je bůhví kde. Ale tvůj vykladač symbolů ti jistě poví, kde je jim konec.“

Vyslaný medvěd se vrátil se saněmi, na kterých doutnal kotlík dřevěného uhlí, a vrazil mezi uhlíky prosmolenou větev. Ta rázem vzplanula a Lyra začala v její záři otáčet ručičkami alethiometru, aby se dozvěděla o vzduchoplavcově osudu.

316

Ukázalo se, že je ještě ve vzduchu a vítr ho žene k ostrovu Novaja Zembla. Útesovým běsům se podle všeho ve zdraví ubránil a podařilo se mu odrazit i útok nepřátelských divoženek.

Lyra to všechno Iorkovi pověděla a ten spokojeně pokýval hlavou. „Jestli je ve vzduchu, nemůže se mu nic stát. A co paní Coulterová?“

Tady byla odpověď mnohem složitější. Lyře dlouho trvalo, než jí pořadí symbolů, mezi nimiž ručička kmitala, začalo dávat jakýs takýs smysl. Medvědi hořeli zvědavostí, ale drželi se zpátky z ohledu na Iorka Byrnisona, který děvčátko očividně choval v úctě. Lyra zapomněla na celý svět a s očima upřenýma na alethiometr nechala myšlenky volně plynout.

Konečně přišla kombinaci znaků na kloub, ale co se dozvěděla, ji strašlivě vyděsilo.

„Říká mi, že… Že se doslechla, kam máme v balonu namířeno, a poslala za námi dopravní vzducholoď vyzbrojenou strojními puškami – aspoň myslím, že jsou to ony. Touhle dobou už se blíží ke Svalbardu. Ještě se jí pochopitelně nedoneslo, že Iofur Raknison prohrál souboj, ale dozví se to co nevidět, protože… Aha, ano, protože jí to řeknou divoženky, a ty to zase mají od útesových běsů. Vypadá to, Iorku, že se vzduch kolem nás jen hemží špiony. A ona sama se sem beztak chystala taky, jako že pomáhá Iofuru Raknisonovi, ale ve skutečnosti ho chtěla připravit o moc. Pozvala si na to dokonce oddíl Tatarů, jedou sem po moři a za pár dnů budou na místě.

A taky se hodlá co nejdřív vypravit na místo, kde vězní lorda Asriela, a chce ho dát zabít. Protože… Už to začínám chápat, Iorku, ale že mi to trvalo. To proto chce zabít lorda Asriela! Ona totiž ví, co má v plánu, a má z něj strach, chce ho předběhnout a udělat to dřív než on, aby měla navrch… Vsadím se, že jde o to město na obloze, určitě! Ráda by se tam dostala jako první. Ale počkej, to ještě není všechno…“

Naklonila se nad ciferník a urputně se soustředila na střelku, která kmitala sem a tam takovou rychlostí, že ji skoro ani nestíhala sledovat. Roger, který se jí nakláněl přes rameno, dokonce ani nezaznamenal, že by se někde zastavila. Chápal jen, že mezi Lyřinými prsty, které hekticky otáčejí dvěma menšími ručičkami, a hlavní střelkou, která

317

odpovídá, probíhá jakýsi bleskurychlý mihotavý rozhovor, který spíš než lidskou řeč připomíná třepotání polární záře.

„Už to mám,“ oznámila konečně a odložila přístroj do klína. Dlouze vydechla a zamžourala kolem sebe, jak se probírala z hlubokého soustředění. „Už chápu, co mi říká. Ona mě nepřestává pronásledovat. Jde jí o něco, co mám u sebe, protože lord Asriel to chce taky. Potřebují to kvůli… kvůli nějakému pokusu, nevím přesně jakému…“

Zarazila se a zhluboka se nadechla. Něco jí dělalo starosti, ale sama nevěděla, co to je. Byla si jistá, že ta nanejvýš důležitá věc musí být samotný alethiometr – koneckonců paní Coulterová jí ho přece chtěla sebrat, a co jiného u sebe Lyra měla? Jenže alethiometr to nebyl, protože sám k sobě přístroj odkazoval jinými znaky, než jaké použil teď.

„Nejspíš to bude alethiometr,“ pokrčila rameny nešťastně. „Já to věděla od začátku. Musím ho předat lordu Asrielovi dřív, než se jí dostane do rukou. Kdyby ho získala ona, je s námi konec.“

Při těch slovech ji přepadla taková únava, tak hluboké vyčerpání a smutek, že jí smrt připadala jako vítané vysvobození. Ale tváří v tvář Iorkově příkladné statečnosti to nemohla přiznat. Uložila alethiometr do pouzdra a napřímila se.

„Jak je daleko?“ zeptal se Iorek. „Jen pár hodin cesty. Nejspíš bych měla ten alethiometr doručit lordu

Asrielovi co nejdřív.“ „Půjdu s tebou,“ nabídl se Iorek. Neodporovala mu. Nechala Iorka, aby vydal patřičné rozkazy a

povolal skupinu ozbrojenců, kteří je doprovodí na závěrečném úseku cesty na sever, a sama jen bez hnutí sbírala síly. Něco jí při tom posledním dotazu muselo uniknout, tím si byla jistá. Zavřela oči a usnula, ale hned ji zase probudili a společně vyrazili na cestu.

318

21

ZDĚŠENÍ LORDA ASRIELA

Lyra jela na mladém silném medvědovi, Rogera vezl jiný a Iorek neúnavně vykračoval v čele, zatímco zadní voj tvořila skupinka ozbrojenců s ohňometem.

Cesta byla dlouhá a těžká. Vnitrozemí Svalbardu tvořily převážně hory, jejichž natěsnané vrcholky a úzké hřebeny protínaly hluboké zářezy propastí a příkrých roklin, a zima tu byla strašlivá. Lyra vzpomínala na hladké klouzání romunských saní cestou k Bolvangaru a nechtělo se jí ani věřit, jak snadné a pohodlné cestování to bylo! Ledový vzduch se do ní zakusoval hůř, než kdy dřív zažila, i když to mohlo být i tím, že medvěd, na kterém jela, nenašlapoval tak zlehka jako Iorek, anebo byla prostě příšerně utahaná. Tak či onak, cesta to byla zoufale úmorná.

Neměla moc představu, kam mají namířeno, ani jak je to daleko. Věděla jen to, co jí medvědí staršina Soren Eisarson stačil povědět, než ostatní nachystali ohňomet. Byl kdysi jedním z těch, kdo s lordem Asrielem dojednávali podmínky jeho věznění, a dobře si na jejich setkání pamatoval.

Ze začátku, vyprávěl, si medvědi na Svalbardu mysleli, že se lord Asriel nijak nevymyká z řad politiků, králů a buřičů vypovězených na tenhle bezútěšný ostrov. Vězňové byli vesměs důležití lidé, jinak by je jejich spoluobčané zabili rovnou. Zároveň to znamenalo, že kdyby se politická situace obrátila a oni se vrátili do úřadu, mohli by medvědům prokázat lecjakou službu, takže bylo lepší zdržet se vůči nim krutosti a urážek.

319

Lorda Asriela tudíž nečekaly na Svalbardu podmínky o nic horší nebo lepší než stovky předchozích vyhnanců. Z jistých důvodů ale vzbuzoval u svých žalářníků větší obezřetnost než jiní vězni. Všechno, co tak či onak souviselo s Prachem, zavánělo čímsi tajemným a intelektuálně nebezpečným a bylo zřejmé, že ti, kteří ho sem poslali, z něj mají panickou hrůzu, nemluvě už o soukromých jednáních paní Coulterové s Iofurem Raknisonem.

Navíc se medvědi nikdy dřív nesetkali s nikým tak nepokrytě povýšeným a panovačným, jako byl lord Asriel. Dokonce i Iofur Raknison podlehl síle jeho energické osobnosti a nechal se jeho výmluvnými argumenty přesvědčit, aby si sám směl vybrat, kde bude bydlet.

Obydlí, které mu přidělili původně, bylo podle jeho názoru na příliš zapadlém místě v údolí, kdežto on chtěl žít ve výšinách, kam nedosahuje kouř a ruch ohňových dolů a kovářských dílen. Dal medvědům nákres ubytování, jaké si představoval, určil přesné místo, kde má stát, podplatil je zlatem, a tak dlouho se Iofuru Raknisonovi podbízel a pouštěl na něj hrůzu, až se zmámení medvědi ochotně pustili do práce. Zanedlouho už se na severní straně ostrova tyčil nad mořem rozlehlý, bytelný dům s ohromnými okny ze skutečného skla a v krbech hořely velké kusy uhlí, které pro něj medvědi dolovali a dopravovali až sem. Tam tedy žil lord Asriel, vězeň s královskými výsadami.

Hned vzápětí se pustil do vybavování laboratoře. Se strhujícím soustředěním a zápalem si sem nechal navážet knihy,

přístroje, chemikálie a nejrůznější nářadí a doplňky. A kupodivu vždycky dostal z těch či oněch zdrojů všechno, co si zamanul, ať už otevřeně nebo podloudně, prostřednictvím návštěv, které měl, jak medvědy přesvědčil, nárok přijímat. Po souši, po moři i vzduchem se k němu sbíhaly potřebné materiály a do půl roku od uvěznění měl pohromadě všechno potřebné vybavení.

A tak pracoval, přemýšlel, plánoval, počítal a čekal přitom na to jediné, co mu scházelo, aby završil dílo, které nahánělo Absolučnímu výboru takovou hrůzu. A právě tahle poslední nezbytnost se k němu teď s každou minutou neodvratně blížila.

320

* * *

První pohled na otcovo vězení se Lyře otevřel, když se Iorek Byrnison zastavil na úpatí jednoho z hřebenů, aby nechal děti sesednout a trochu se rozhýbat, protože jim v mrazu začínaly nebezpečně tuhnout údy.

„Podívej se nahoru,“ upozornil ji. Přes široký, prohlubněmi zbrázděný svah posetý strženými balvany a

kusy ledu vedla pracně pročištěná cesta, na jejímž konci se proti obloze tyčil vrchol útesu. Polární záři dnes nebylo vidět, ale hvězdy jiskřily jako drahokamy. Černé skalisko vypadalo hrozivě, ale z rozlehlého domu na jeho vrcholku se do všech stran štědře rozlévalo jasné světlo – ne kouřem zkalené nepravidelné mihotání olejových lamp, ani tvrdá bílá záře anbarických reflektorů, ale teplý, nažloutlý svit petroleje.

Okna, kterými světlo proudilo, byla dalším důkazem obdivuhodné moci lorda Asriela. Sklo bylo drahé a opatřit jím tak velké plochy znamenalo v těchhle krutých zeměpisných šířkách marnotratně plýtvat teplem, takže jeho přítomnost svědčila o bohatství a vlivu, s jakým se vulgární palác Iofura Raknisona nemohl srovnávat.

Děti naposledy nasedly na medvědy a Iorek je vedl vzhůru k domu. Jeho sněhem zavalené nádvoří bylo obehnané nízkou zídkou, a když Iorek otevřel vrátka, rozezněl se kdesi v domě zvonek.

Lyra sestoupila na zem. Stěží se držela na nohou, ale pomohla sesednout i Rogerovi a společně, opření jeden o druhého, se brodili po stehna vysokým sněhem ke schodům přede dveřmi.

To teplo, co je uvnitř čeká! To pohodlí a klid! Lyra sáhla po držadle zvonku, ale ještě než dohmátla, dveře se

otevřely. Za nimi se objevila malá, tlumeně osvětlená předsíň, která držela teplo uvnitř, a v postavě pod lampou Lyra poznala lordova sluhu Thorolda s daemonem v podobě fenky dobrmana.

Lyra si unaveně shrnula kapuci z hlavy. „Kdo…“ začal Thorold, ale vtom ji poznal. „Není to snad Lyra?

Naše malá Lyra? To se mi snad jen zdá!“ Sáhl za sebe a otevřel dveře.

321

V kamenném krbu sálu hořelo jasným plamenem uhlí a petrolejové lampy vrhaly hřejivé světlo na koberce, kožená křesla, leštěné dřevo… Lyra se až zajíkla překvapením, protože od chvíle, kdy odešla z Jordánské koleje, nic podobného neviděla.

Sněžná levhartice lorda Asriela tlumeně zavrčela. Před Lyrou stál otec a jeho výrazná tvář s temnýma očima zářila

divokou, vítězoslavnou dychtivostí. Vtom mu z ní ale vyprchala všechna barva a zděšeně vytřeštil oči, když poznal vlastní dceru.

„Ne! Ne!“ Zavrávoral o krok zpátky a musel se přidržet krbové římsy. Lyra

zůstala jako opařená. „Vypadni!“ rozkřikl se na ni lord Asriel. „Otoč se a utíkej, zmiz! Pro

tebe jsem neposlal!“ Lyra nebyla schopna slova. Dvakrát třikrát otevřela pusu naprázdno,

než ze sebe dokázala vypravit: „Ne, já sem přišla, abych…“ Vypadal bez sebe děsem, nepřestával vrtět hlavou a ruce napřáhl

před sebe, jako by si ji chtěl držet co nejdál od těla. Lyra nechápala, co ho tak rozrušilo.

Popošla o krok blíž, aby ho upokojila, a vylekaný Roger se držel za ní jako stín. Jejich daemoni vyletěli z úkrytu v šatech do teplého vzduchu v místnosti. Lord Asriel si přejel dlaní po čele, trochu se vzpamatoval a do tváře se mu začala vracet barva. Zadíval se na obě děti.

„Lyro,“ řekl. „Jsi to ty, viď?“ „Jsem, strýčku Asrieli,“ odpověděla. Měla pocit, že tohle není ta

pravá chvíle na vyjasňování jejich vzájemného vztahu. „Přinesla jsem ti ten alethiometr, co mi dal pan rektor z Jordánu.“

„Ale jistě, alethiometr,“ přikývl. „A kdopak je tohle?“ „To je Roger Parslow,“ představila ho Lyra. „Kuchtík z Jordánské

koleje. Ale…“ „Jak jste se sem dostali?“ „Zrovna jsem chtěla říct, že venku ceká Iorek Byrnison, co nás sem

přivedl. Cestujeme spolu už z Trollesundu a pak jsme doběhli Iofura…“ „Co je zač, ten Iorek?“ „Medvědí kyrysník. To on nás sem přivedl.“

322

„Thorolde,“ houkl lord Asriel na sluhu, „připrav těm dětem horkou koupel, dej jim něco k jídlu a pak by se měly pořádně vyspat. Jsou hrozně špinavé, tak jim najdi něco na sebe. Dej se do toho a já si zatím dojdu promluvit s tím medvědem.“

Lyře se najednou zatočila hlava. Možná to bylo tím horkem, nebo tou náhlou úlevou. Dívala se, jak sluha s úklonou odchází z místnosti, zatímco lord Asriel vyšel do předsíně a zavřel za sebou dveře, a pak se svalila do nejbližšího křesla.

Připadalo jí, že neuběhla ani chvilička a Thorold byl zpátky. „Račte za mnou, slečno,“ vyzval ji, a tak se vyhrabala na nohy a

spolu s Rogerem se nechala odvést do vyhřáté koupelny, kde na nahřívaných věšácích visely měkké ručníky a z vody ve vaně stoupala k lampě na stropě hustá pára.

„Běž první,“ kývla na Rogera. „Sednu si zatím venku a budeme si povídat.“

Roger v horku zprvu lapal po dechu a pomrkával, ale poslušně vlezl do vany a umyl se. Sice se spolu už kolikrát koupali nazí, když se s ostatními dětmi ráchali v řekách Isis nebo Cherwell, ale tohle bylo něco jiného.

„Já se tvýho strejdy bojím,“ svěřil se jí Roger skrze otevřené dveře. „Tvýho táty, chci říct.“

„Radši zůstaneme u toho strejdy. Já se ho taky občas bojím.“ „Jak jsme přišli dovnitř a on si mě nevšim. Koukal jen na tebe. A byl

celej vyděšenej, ale jak uviděl mě, v tu ránu se uklidnil.“ „Nejspíš ho to zaskočilo,“ pokrčila rameny Lyra. „To je normální,

když vidíš někoho, koho nečekáš. Naposledy jsme se viděli tenkrát v salonku, tak ho to muselo překvapit.“

„To ne,“ namítl Roger, „jenom tím to nebude. Díval se na mě jako vlk, nebo jako by si něco propočítával.“

„To se ti jen zdálo.“ „Vůbec ne. Bojím se ho víc než paní Coulterový, na mou duši.“ Bylo slyšet, jak ze sebe oplachuje mýdlo. Lyra vytáhla alethiometr. „Mám se ti na to zeptat alethiometru?“ zeptala se Lyra. „Já ti ani nevím. Některý věci bych snad radši nevěděl. Přijde mi, že

co do Oxfordu přišli Vrahouni, neslyšel jsem jedinou dobrou zprávu. A

323

když už je něco hezký, nedá se spolehnout, že to vydrží dýl než pět minut. Teď to třeba beru tak, že je fajn se vykoupat a čeká mě hezky vyhřátej ručník, to je tak těch nejbližších pět minut. A až se utřu, možná si řeknu, že bych si dal něco dobrýho k jídlu, ale co bude dál, mě nezajímá. Leda až budu najedenej, to se možná budu těšit, že si schrupnu v pohodlný posteli. Ale co bude pak, Lyro, to vážně nevím. Viděli jsme pekelný věci, to musíš uznat. A podle všeho nás nic lepšího hned tak nečeká. Takže si říkám, že je lepší nevědět, co bude. Radši se budu držet toho, co je pravě teď.“

„Jasně,“ přitakala Lyra unaveně. „Taky mi to tak někdy připadá.“ Ještě chvíli sice podržela alethiometr v dlani, ale jen proto, že ji

uklidňoval. Nezkoušela nastavit ručičky k další otázce a kmitání hlavní střelky si nevšímala, i když Pantalaimon ji mlčky pozoroval.

Když se oba umyli, snědli kousek chleba se sýrem a zapili ho vínem ředěným horkou vodou, sluha Thorold jim předal další pokyny. „Chlapec si může jít lehnout, hned mu ukážu kam. A vás lord Asriel prosí, abyste za ním zašla do knihovny, slečno Lyro.“

Lord Asriel na Lyru čekal v místnosti s velkými okny, za nimiž se rozprostíral výhled na zamrzlé moře hluboko pod útesem. V ohromném krbu hořely kusy uhlí a petrolejová lampa pod stropem byla stažena na slabý plamínek, takže pochmurné, hvězdami ozářené panorama vyvstávalo v celé své kráse bez rušivých odlesků na skle. Lord Asriel, pohodlně usazený v křesle u ohně, Lyře gestem naznačil, že má jít blíž a posadit se naproti němu. „Tvůj přítel Iorek Byrnison odpočívá venku,“ řekl. „Dává přednost chladnějším teplotám.“

„Vyprávěl ti, jak bojoval s Iofurem Raknisonem?“ „Jen zběžně. Ale vyrozuměl jsem z toho, že králem Svalbardu je teď

on. Je to pravda?“ „Samozřejmě. Iorek nikdy nelže.“ „Podle všeho se pokládá za tvého ochránce.“ „Ne, dělá to proto, že mu John Faa nařídil, aby na mě dával pozor.

Iorek jen plní rozkazy, které od něj dostal.“ „Co má s tímhle vším společného John Faa?“ „Povím ti to, ale nejdřív řekni něco ty mně,“ prohlásila Lyra. „Ty jsi

můj otec, je to tak?“

324

„Ano. A co má být?“ „Co má být? Žes mi to měl říct dřív. Takovou věc přece nemůžeš

tajit, protože pak se to člověk dozví a připadá si jako trouba, a to je pěkná hanebnost. Co by se tím měnilo, kdybych věděla, že jsem tvoje dcera? Mohls mi to říct už dávno. Mohl jsi mi to říct, a kdybys mi vysvětlil, že je to tajemství, nikomu bych to neřekla. Byla jsem sice malá, ale kvůli tobě bych to tajemství udržela. Kdybys mi svěřil tajemství, byla bych tak pyšná, že by ho ze mě nedostali ani párem volů. Ale to ty ne. Věděl to kdekdo, ale mně si to říct nemohl.“

„Od koho to víš?“ „Od Johna Faa.“ „Řekl ti taky, kdo je tvá matka?“ „Ano.“ „V tom případě nevím, co bys ještě chtěla slyšet. A nemám chuť

nechat se tady vyslýchat a urážet nějakým drzým frackem. Radši mi pověz, co jsi viděla a zažila cestou sem.“

„Přinesla jsem ti ten zatracený alethiometr, to ti nestačí?“ vybuchla Lyra. Měla co dělat, aby se nerozplakala. „Opatrovala jsem ho celou cestu až z Jordánu, držela ho v tajnosti a dávala na něj pozor, i když se kolem děly ty nejstrašnější věci, naučila jsem se s ním zacházet a za celou tu příšernou cestu jsem ho nedala z ruky, i když jsem se ho mohla klidně zbavit a mít pokoj, a ty mi vůbec nepoděkuješ, navíc se ani netváříš, že bys byl rád, že mě vidíš. Vůbec nechápu, proč jsem se tak namáhala. Ale když už jsem se vydala na cestu, nic mě nezastavilo, nevzdala jsem to dokonce ani v tom smradlavým paláci Iofura Raknisona, a to jsem tam byla úplně sama a všude kolem medvědi, ale vydržela jsem to a přiměla jsem Iofura, aby se s Iorkem utkal v souboji, protože jedině tak jsem se mohla dostat za tebou… A pak přijdu, ty se na mě podíváš a div to s tebou nesekne, jako bych byla nějaká příšera, kterou bys nejradši jakživ nepotkal. Ty nejsi člověk, lorde Asrieli. Nejsi můj otec. Skutečný otec by se ke mně takhle nechoval. Otcové mají mít svoje dcery nadevšechno rádi, nebo ne? Jenže ty mě nemáš rád a já tebe taky ne, v tom to je. Mám ráda Fardera Corama a Iorka Byrnisona mám taky ráda – mám radši medvědího kyrysníka než vlastního otce! A vsadím se, že Iorek mě má taky mnohem radši než ty.“

325

„Sama jsi říkala, že jedná podle rozkazů Johna Faa. Jestli se mi tu hodláš bůhvíjak dojímat, nebudu s tebou ztrácet čas.“

„Tak si vezmi ten zatracený alethiometr a já jdu s Iorkem zpátky.“ „Kam?“ „Zpátky do paláce. Až se objeví paní Coulterová a Absoluční výbor,

Iorek se jim postaví. A kdyby prohrál, umřu s ním, mně je to jedno. Když vyhraje, vzkážeme pro Lee Scoresbyho a odletíme v jeho balonu až…“

„Kdo je Lee Scoresby?“ „Jeden vzduchoplavec. Dopravil nás sem, jenže jsme ztroskotali. Tak

tumáš, vezmi si ten svůj alethiometr. Je v pořádku, neboj se.“ Lord Asriel se ani nepohnul, a tak Lyra přístroj položila na mosaznou

mřížku před krbem. „Asi bych ti měla ještě říct, že paní Coulterová je na cestě na

Svalbard, a jakmile se doslechne, co se stalo s Iofurem Raknisonem, zamíří rovnou sem. S plnou vzducholodí vojáků. A všechny nás pozabíjí, na rozkaz Magisteria.“

„Nás ale nenajdou,“ poznamenal nevzrušeně. Působil tak klidně a uvolněně, že z ní vztek zčásti vyprchal. „To nemůžeš vědět,“ namítla nejistě. „Ale můžu.“ „Ty máš ještě jeden alethiometr?“ „Na to nic podobného nepotřebuju. Ale rád bych věděl, jak ses sem

dostala, Lyro. Hezky od začátku, všechno mi to pověz.“ A tak se do toho pustila. Začala dnem, kdy se schovala v kuřáckém

salonku, pokračovala příchodem Vrahounů a únosem Rogera, vylíčila mu, jak si ji odvezla paní Coulterová i všechny události, které následovaly.

Mluvila dlouho, a když skončila, dodala ještě: „Teď už by mě zajímala jenom jedna věc a počítám, že mám právo to slyšet, stejně jako jsem měla právo vědět, kdo jsem. A když už jsi mi to neřekl, musíš mi to vynahradit takhle. Takže: co je Prach? A proč se ho všichni tolik bojí?“

Podíval se na ni, jako by zvažoval, jestli bude jeho odpovědi rozumět, a Lyra si uvědomila, že je to poprvé, kdy ji bere doopravdy

326

vážně. Dřív se k ní vždycky choval shovívavě, jako když se dospělý uvolí přistoupit na chvíli na dětskou hru. Teď podle všeho usoudil, že je dostatečně zralá.

„Prach pohání alethiometr,“ řekl. „Aha… Napadlo mě to. Ale co dál? Jak se na něj vůbec přišlo?“ „Církev o něm svým způsobem ví už odedávna. Káže o Prachu už

celá staletí, až na to, že ho nazývá jiným jménem. Teprve před několika lety ale jistý Muskvan jménem Boris

Michajlovič Rusakov objevil nový druh elementárních částic. Slyšela jsi někdy o elektronech, fotonech, neutronech a tak podobně? Říká se jim elementární částice, protože už se nedají dál štěpit, uvnitř už nic dalšího nemají. No a tyhle nové částice jsou sice elementární, to bezesporu ano, ale bylo hrozně těžké popsat jejich vlastnosti, protože reagují naprosto nezvyklým způsobem. Rusakov si zejména lámal hlavu tím, že se podle všeho shlukují kolem lidí, jako bychom je přitahovali. A zvlášť dospělí. Děti taky, ale zdaleka ne tolik, aspoň ne do doby, než se jejich daemoni ustálí v jedné podobě. Až v pubertě se kolem nich Prach usazuje v silnější vrstvě, stejně jako kolem dospělých.

Všechny podobné objevy, abys tomu rozuměla, které se tak či onak vztahují k církevním doktrínám, se zveřejňují prostřednictvím Magisteria v Ženevě. Tam jim ovšem Rusakovův objev připadal tak podivný a neuvěřitelný, že hlavní inspektor z Konzistorního disciplinárního sboru projevil podezření, že je Rusakov posedlý ďáblem. Provedl dokonce v laboratoři vymítací obřad a Rusakova vyslechl podle směrnic inkvizice, ale nakonec jim nezbylo než uznat, že Rusakov nelže ani nepodvádí a že Prach skutečně existuje.

V tu chvíli ovšem vyvstal další problém – stanovit, co to vlastně je. A vzhledem k tomu, co je církev zač, je ani nemohlo napadnout nic jiného. Magisterium se zkrátka usneslo, že Prach je hmotný důkaz prvotního hříchu. Víš, co je prvotní hřích?“

Lyra nakrabatila rty. Připadalo jí, jako by se ocitla zpátky v Jordánské koleji a někdo se jí vyptával na ani ne zpola probranou látku. „Tak trochu,“ vysoukala ze sebe.

„Nic nevíš. Běž tamhle k té polici u stolu a přines mi bibli.“ Lyra poslechla a za okamžik už otci podávala velkou černou knihu.

327

„Pamatuješ si, jak to bylo s Adamem a Evou?“ „Jasně,“ přikývla. „Neměla jíst to ovoce, ale had ji pokoušel tak

dlouho, až to udělala.“ „A co se stalo pak?“ „No… Vyhodili je. Bůh je vyhnal z té zahrady.“ „Bůh jim řekl, že to ovoce nesmějí jíst, protože by zemřeli. Jen si

vzpomeň, žili v té zahradě nazí a byli jako děti, jejich daemoni na sebe mohli brát libovolnou podobu. Ale pak se stalo tohle.“

Nalistoval třetí kapitolu knihy Genesis a četl:

Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromu v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘“

Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči, vaši daemoni nabudou své pravé podoby a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“

Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující odhalit pravou podobu daemonů. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl.

Oběma se otevřely oči a oni uzřeli pravou podobu svých daemonů a hovořili s nimi.

Když ale muž a žena poznali svoje daemony, viděli, že se s nimi udála veliká změna, neboť až do té chvíle jako by byli zajedno se vším živým na zemi i ve vzduchu a nebylo mezi nimi žádných rozdílů.

Když pak uzřeli rozdíl mezi nimi a rozeznali dobré a zlé, styděli se. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi, aby zakryli svou nahotu… Lord Asriel zaklapl knihu. „A tak vstoupil na svět hřích,“ pravil, „hřích a hanba a smrt. Objevily

se ve chvíli, kdy daemoni Adama a Evy přestali měnit podobu.“ „Ale…“ Lyra hledala správná slova. „Ale doopravdy to tak přece

nebylo, ne? Není to skutečnost jako třeba chemie nebo technika, takhle

328

doopravdy. Žádný Adam s Evou přece doopravdy nebyl. Scholár z Cassingtonu mi říkal, že je to jenom taková pohádka.“

„Stipendium na Cassingtonu se tradičně uděluje volnomyšlenkářům, a kdo ho dostane, má v podstatě povinnost napadat víru scholárů. Není divu, že to podával takhle. Ale představ si Adama a Evu jako imaginární číslo, jako odmocninu z mínus jedné – nikdy nenajdeš konkrétní důkaz, že něco takového existuje, ale když ji zahrneš do rovnice, dokážeš spočítat celou řadu věcí, které by sis bez ní vůbec nedokázala představit.

Církev tenhle příběh každopádně vykládá už po tisíce let. A když Rusakov objevil Prach, měla konečně v rukou konkrétní důkaz, že když nevinnost přešla ve zkušenost, skutečně došlo k nějaké změně.

Shodou okolností má i sám název Prach kořeny v bibli. Nejdřív se mu říkalo Rusakovovy částice, ale brzy si kdosi všiml pozoruhodného verše před koncem třetí kapitoly knihy Genesis, kde Bůh zatracuje Adama za to, že jedl zakázané ovoce.“

Znovu otevřel bibli a ukázal Lyře prstem. Četla:

V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš… „Církevní scholáři si s překladem tohohle verše nikdy nevěděli

rady,“ pokračoval lord Asriel. „Někteří tvrdí, že se tu nepraví ‚a v prach se navrátíš‘, ale ‚prachu podlehneš‘, kdežto jiní mají za to, že se vlastně jedná o hříčku se slovy ‚země‘ a ‚prach‘ a že Bůh tím vlastně přiznává, že jeho vlastní podstata je do určité míry hříšná. Nemůžou se dohodnout, a ani není divu, protože ten text je zkomolený. Ale byla by škoda nechat tak pěkné slovo ležet ladem, a proto se těm částicím začalo říkat Prach.“

„A co Vrahouni?“ zeptala se Lyra. „Absoluční výbor… Ta banda tvojí matky? Náramně chytře skočila

po příležitosti vytvořit si vlastní mocenskou základnu, ale chytrá ona namouduši je, toho sis, počítám, sama všimla. Magisteriu naprosto vyhovuje povolit vytváření nejrůznějších orgánů a odnoží, protože pak je můžou stavět proti sobě navzájem. Když někdo uspěje, bude se Magisterium tvářit, že je podporovali od samého začátku, a když něco

329

nevyjde, může se tvářit, že je to jakási odpadlická banda, která ani neměla regulérní pověření.

Tvoje matka vždycky usilovala o moc, abys tomu rozuměla. Nejdřív se ji snažila získat prostřednictvím sňatku, ale nevyšlo to, jak jsi nejspíš slyšela, a tak jí nezbylo než to zkusit přes církev. Pochopitelně se nemohla vydat cestou, po jaké by se pustil muž – kněžský úřad a tak dál –, chtělo to něco neortodoxního. Musela si založit vlastní řád, najít vlastní cestičky k vlivu a ty využívat. Zaměřit se na Prach byl výborný tah. Prachu se každý bál, nikdo si s ním nevěděl rady, takže když se nabídla, že povede výzkum, Magisteriu se tak ulevilo, že jí beze všeho poskytli peníze a nejrůznější další zdroje.“

„Ale oni sekali…“ Lyra to nedokázala ani vyslovit, slova se jí zadrhovala v krku. „Víš přece, co tam dělali! Jak jim to církev mohla dovolit?“

„Existuje jistý precedens. Něco podobného se dělalo už dřív. Slyšela jsi někdy slovo kastrace? To znamená, že se chlapci odstraní pohlavní orgány, takže se u něj nevyvinou mužské tělesné znaky. Kastrátům zůstává celý život vysoký soprán, a právě proto to církev povolila – pro církevní zpěvy to bylo nesmírně praktické. Z některých kastrátů se stali slavní pěvci, světoznámí umělci. Ze spousty dalších byli jen bezpohlavní tlusťoši. Někdy na následky toho zákroku umřeli. Ale toho bohdá nebude, aby se církev zalekla nějakého toho šmiknutí. Byl tu přece precedens. A izolace se co do hygieny nedá srovnávat se starými metodami, kdy neměli anestetika, sterilní obvazy a profesionální péči. Proti tomu je tohle vyloženě lidumilná záležitost.“

„To není!“ ohradila se Lyra zprudka. „To ani náhodou!“ „Není, já vím že ne. Proto se s tím schovávají až v těchhle

záhadných, temných krajích daleko na severu. A proto je církev tak ráda, že se toho ujal někdo jako tvoje matka. Kdo by pochyboval o tak okouzlující, půvabné a rozumné dámě, která má navíc tolik vlivných známých? Zároveň ovšem pracovala na něčem dostatečně utajeném a neoficiálním, aby se k ní Magisterium v případě potřeby nemuselo hlásit.“

„Ale čí byl vůbec nápad, tohle řezání?“

330

„Její. Usoudila, že ty dva jevy, ke kterým dochází v období dospívání, spolu třeba souvisejí – změna v podobě daemona a skutečnost, že se začíná usazovat Prach. Kdyby se povedlo oddělit daemona od těla, možná bychom nebyli vystaveni ani Prachu – prvotnímu hříchu. Otázkou bylo, jestli je možné oddělit daemona od těla, aniž by dotyčná osoba zemřela. Ale tvoje matka procestovala kus světa a viděla leccos. Byla například v Africe. Afričané znají způsob, jak vyrobit zvláštní druh otroka, říkají mu zombie. Nemá svou vlastní vůli, vydrží pracovat ve dne v noci a ani ho nenapadne utíkat nebo si stěžovat. Vypadá jako mrtvola…“

„Člověk bez daemona!“ „Správně. Takže zjistila, že se to přece jen dá provést.“ „A… Tony Costa mi vyprávěl o nějakých děsivých přízracích, co

straší v lesích na severu. Dost možná to bude něco podobného.“ „Máš pravdu. Každopádně Absoluční výbor vznikl na základě

těchhle představ a díky církevní posedlosti prvotním hříchem.“ Levhartice lorda Asriela zastříhala ušima a on jí položil dlaň na

nádhernou hlavu. „Když provedli řez, docházelo ještě k dalšímu jevu,“ mluvil dál.

„Oni si toho ovšem nevšimli. Daemona a tělo totiž spojuje nesmírně silná energie. A při řezu se všechna ta energie ve zlomku vteřiny uvolní. Nevšimli si toho, mysleli si, že je to šok, odpor nebo morální pobouření a schválně se cvičili, aby si podobné pocity nepřipouštěli. Úplně jim tak ušlo, co to vlastně je a ani je nenapadlo pokusit se tuhle energii spoutat…“

Lyra nevydržela sedět na místě. Vstala, přešla k oknu a nevidoucím pohledem se zadívala do nedozírné ponuré temnoty. Byla to nelidská krutost. I kdyby bylo sebedůležitější zjistit, jak se to má s prvotním hříchem, co udělali Tonymu Makariosovi a ostatním byla ukrutnost, pro jakou není omluvy.

„A co jsi dělal ty?“ zeptala se. „Taky jsi něco takového zkoušel?“ „Já se zabývám úplně jinou otázkou. Podle mého názoru nejde

Absoluční výbor dost do hloubky. Já se chci dostat až k samému zdroji Prachu.“

„Ke zdroji? A kde se vlastně bere?“

331

„Z toho druhého světa, který vidíme skrze polární záři.“ Lyra se otočila do místnosti. Otec se pohodlně rozvaloval v křesle,

ztělesnění lenivé síly, a oči mu zářily stejně divoce jako jeho levhartici. Necítila k němu lásku, neodvažovala se mu důvěřovat, ale neubránila se obdivu jak k němu samotnému, tak k výstřednímu přepychu, který nashromáždil v téhle pustině, a k síle jeho ctižádosti.

„Co je ten druhý svět vůbec zač?“ zeptala se. „Jeden z nesčetných miliard paralelních světů. Divoženky o nich

vědí už po staletí, ale první teology, kteří matematicky dokázali jejich existenci, exkomunikovala církev před nějakými padesáti lety, možná jen o něco málo víc. Ale je to rozhodně pravda, to nemůže nikdo popřít.

Nikdo ovšem nevěřil, že by kdy bylo možné překročit z jednoho světa do druhého. Mysleli jsme, že je to proti přírodním zákonům. Nicméně jsme se mýlili. Naučili jsme se ten svět nahoře vidět. Pokud pronikne mezi oběma světy světlo, dokážeme to i my. Ale chtělo to naučit se ho vidět, zrovna jako ty ses musela naučit pracovat s alethiometrem.

Ten druhý svět, stejně jako všechny ostatní, vznikl jako výsledek volby, možnosti. Představ si například, že hodíš mincí – může padnout hlava, anebo orel, a dokud neleží na zemi, nevíme, která strana bude nahoře. Když padne hlavou dospod, znamená to, že ztrácíme možnost, že by byl dole orel. Až do toho okamžiku byly obě možnosti rovnocenné.

V jiném světě ale mince dopadne dolů orlem. A v tu chvíli se oba světy oddělí. Ty mince jsem použil jen jako příklad, pro větší názornost. Ve skutečnosti se tohle hroucení možností odehrává na úrovni elementárních částic, ale jinak to probíhá úplně stejně – v jednu chvíli přichází v úvahu několik možností, ale vzápětí se jedna z nich uskuteční a ostatní zaniknou. Vtip je v tom, že v tu chvíli se najednou vynoří další světy, kde se právě tyhle možnosti uskuteční.

Já se hodlám vypravit do toho světa za polární září,“ pokračoval lord Asriel, „protože myslím, že všechen Prach ve vesmíru pochází právě odtud. Viděla jsi ty obrázky, co jsem scholárům promítal v salonku. Viděla jsi, jak se z polární záře řine do našeho světa Prach. A to město jsi viděla na vlastní oči. Když tou hranicí mezi světy projde světlo, když

332

tudy prochází Prach a když to město dokonce vidíme, je možné vybudovat most a přejít po něm. Je k tomu zapotřebí obrovský výron energie, ale já to dokážu. Někde tam nahoře musí být zdroj všeho Prachu, vší smrti, hříchu, bídy a ničitelství na světě. Člověk se nedokáže na nic podívat, aniž by to chtěl zmařit, Lyro, právě to je ten prvotní hřích a ten já chci zničit. Chci zabít smrt.“

„Proto tě tady zavřeli?“ „Ano. Mají ze mě strach. A vědí proč.“ Postavil se a jeho daemon s ním, pyšný, nádherný a smrtelně

nebezpečný. Lyra zůstala bez hnutí sedět. Měla z otce strach, nekonečně ho obdivovala a říkala si, že mu nejspíš dočista přeskočilo, ale co o tom ona může vědět?

„Běž si lehnout,“ vyzval ji. „Thorold ti ukáže, kde máš postel.“ Obrátil se k odchodu. „Nechal sis tu ten alethiometr,“ ozvala se. „Á, pravda. Vlastně ho teď ani nepotřebuju,“ řekl. „Bez těch knih s

výkladem by mi stejně nebyl k ničemu. Vlastně si myslím, že ho pan rektor z Jordánu dal tobě. Určitě po tobě chtěl, abys ho donesla mně?“

„Chtěl, určitě,“ odpověděla. Ale když se nad tím zamyslela, uvědomila si, že rektor nic podobného neřekl. To ona sama usoudila, že právě to si přál, protože proč by takovou cennost dávalo právě ji? „Vlastně ne,“ opravila se. „Já nevím. Myslela jsem…“

„No vidíš. Já ho nechci, Lyro. Je tvůj.“ „Ale…“ „Dobrou noc, holčičko.“ Neschopná slova a vyvedená z míry natolik, že se nezmohla na

jedinou z desítek naléhavých otázek, které se jí tlačily na jazyk, sebrala alethiometr a zabalila ho do sametového hadříku. Pak se sedla zpátky k ohni a dívala se, jak otec vychází z místnosti.

333

22

ZRADA

Probudila se, když jí jakýsi cizí člověk zacloumal paží, ale než Pantalaimon střelhbitě procitl a vycenil zuby, uvědomila si, že je to Thorold. Držel petrolejovou lucernu a bylo vidět, jak se mu třese ruka.

„Slečno… slečno, honem vstávejte. Nevím, co mám dělat. Nenechal mi žádné instrukce. Bojím se, slečno, že se nadobro zbláznil.“

„Cože? Co se děje?“ „Lord Asriel, slečno. Co jste odešla do ložnice, je úplně bez sebe.

Jakživ jsem ho neviděl tak rozrušeného. Napakoval saně hromadou všelijakých aparátů a baterií, zapřáhl psy a je ten tam. A toho kluka vzal s sebou.“

„Rogera? On má s sebou Rogera?“ „Poslal mě, abych ho probudil a oblíknul, a mě vůbec nenapadlo, že

bych proti tomu mohl něco namítnout, nic takového jsem si jakživ nedovolil. Ten kluk se pořád ptal po vás, slečno, ale lordu Asrielovi šlo jen o něj samotného. Vzpomínáte si, jak jste vešla do dveří, slečno? Jak vás uviděl a nechtěl věřit vlastním očím, a jak vás pak posílal pryč?“

Lyra měla samou únavou a strachem v hlavě jako vymeteno, takže se stěží zmohla na kloudnou myšlenku. „Ano, a co s tím?“ zeptala se mátožně.

„On totiž potřeboval dítě, aby mohl dokončit ten svůj pokus! A když něco chce, nevím, jak je to možné, ale má v sobě něco… Zkrátka stačí, aby si něco přál a ono se mu to splní.“

334

Lyře se teď v hlavě rozburácel ohlušující hukot, kterým jako by sama před sebou snažila zahnat pomyšlení, které se jí dralo do vědomí.

Zvedla se z postele a užuž sahala po šatech, když se znenadání sesunula na zem a od hlavy k patě jí zavalila vlna zuřivého, zoufalého pláče. Vycházel z ní samé, ale nezměrně ji přesahoval – skoro jí připadalo, že její tělo je jen prostředkem, kterým si zoufalství hledá cestu ven. Vzpomněla si totiž na otcova slova: Daemona a tělo spojuje nesmírně silná energie. A k vybudování mostu mezi světy je zapotřebí obrovský výron energie, říkal také…

Teprve teď si plně uvědomila, co provedla. Vážila celou tu dlouhou, nebezpečnou cestu proto, aby lordu

Asrielovi něco přinesla, myslela si, že ví, co to je, ale o alethiometr přitom vůbec nešlo. Lord Asriel potřeboval dítě.

A ona mu přivedla Rogera! To proto vykřikl: „Pro tebe jsem neposlal!“, když ji uviděl. Vzkázal

si pro dítě a osud mu přivedl jeho vlastní dceru, nebo to tak přinejmenším vypadalo, dokud neustoupila stranou a on neuviděl Rogera.

Tak hořké zklamání nedokázala unést. Celou tu dobu si myslela, že přišla Rogera zachránit, a přitom každým krokem horlivě spěla ke zradě…

Celá se třásla a vzlykala v návalech protichůdných pocitů. Tohle přece nemůže být pravda!

Thorold se ji pokoušel uklidnit, ale protože nevěděl, co ji tak strašlivě zasáhlo, mohl ji jen nervózně hladit po rameni.

„Iorek…“ vzlykla najednou a odstrčila sluhu od sebe. „Kde je Iorek Byrnison? Ten medvěd? Čeká ještě venku?“

Starý sluha jen bezradně pokrčil rameny. „Pomoz mi,“ poprosila, od hlavy k patě roztřesená slabostí a

strachem. „Pomoz mi s oblékáním. Musím jít. Hned! Pospěš si!“ Odložil lucernu a udělal, co po něm chtěla. Když tímhle velitelským

tónem vydávala rozkazy, nesmírně se podobala otci, i když měla tvář mokrou slzami a rty se jí chvěly. Zatímco Pantalaimon přecházel sem tam, mrskal ocasem a ze srsti mu div neodletovaly jiskry, Thorold jí spěšně přinesl špínou zatuhlé páchnoucí kožešiny a pomohl s

335

oblékáním. Sotva společnými silami zapnuli poslední knoflík a zastrčili poslední chlopeň, rozběhla se Lyra ke dveřím. Mráz se jí zabodl do krku jako ostří meče a v jediném okamžiku zmrazil slzy, které jí tekly po tvářích.

„Iorku!“ zvolala. „Iorku Byrnisone! Pojď sem, potřebuju tě!“ Ve víru sněhu zachřestil kov o kov a medvěd stál po jejím boku. Až

doteď spokojeně spal pod padajícími vločkami. Ve světle lampy, kterou držel Thorold u okna, zahlédla Lyra podlouhlou tlamu bez tváře, temné prohlubně očí a lesklou bílou srst prosvítající pod rezavočerným kovem, a ze všeho nejradši by se mu vrhla do náruče a hledala v jeho zmrazky pokryté srsti pod kovovou helmou útěchu a klid.

„Copak je?“ zeptal se. „Musíme dostihnout lorda Asriela. Sebral Rogera a má namířeno…

neopovažuju se to ani domyslet… Iorku, kamaráde, pojď rychle, moc tě prosím.“

„Tak nasedej,“ vybídl ji a Lyra se mu vyhoupla na hřbet. Nemusel se ani ptát, kudy běžet – stopy saní vedly ze dvora přímo na

pláň a Iorek se po nich bez otálení pustil. Jeho pohyby už byly pro Lyru tak vžité, že držela rovnováhu naprosto automaticky. Proběhl vysokým příkrovem sněhu na skalnatém podloží rychleji, než utíkal kdy dřív, a pláty jeho brnění se pod ní pohupovaly v pravidelném rytmu.

Ostatní medvědi postupovali rovnoměrným krokem za nimi a ohňomet táhli s sebou. Zřetelně viděli, kudy se pustit, protože měsíc stál vysoko na obloze a světlo, kterým zaléval sněhem zavátý kraj kolem nich, bylo stejně jasné jako oné noci, kdy cestovali balonem – svět stříbřitě jasných tvarů vystupujících z černočerné tmy. Stopa saní lorda Asriela ukazovala přímo k pásu rozeklaných návrší, jejichž podivné ostré špice se zabodávaly do oblohy černé jako sametový obal alethiometru. Saně samotné vidět nebylo – i když, nemihl se snad na úbočí nejvyššího vrchu jakýsi letmý pohyb? Lyra napínala oči před sebe a Pantalaimon se vznesl, jak nejvýš dokázal, vyzbrojený ostrým zrakem sněžné sovy.

„Je to tak,“ potvrdil za chvíli, sotva jí usedl na zápěstí. „Je to lord Asriel, pobízí psy jak pominutý a vzadu jsem viděl sedět dítě.“

336

Lyra si všimla, že Iorek Byrnison změnil krok. Cosi ho zaujalo a on teď zpomalil a rozhlížel se kolem sebe.

„Co je?“ zeptala se. Neodpověděl. Bylo znát, že soustředěně naslouchá, ale ona sama

neslyšela nic. Teprve po chvíli se zvuk donesl až k ní: zvláštní, tajemný šustot a praskot, které neslyšela poprvé. Byly to zvuky, jaké vydává polární záře. Zničehonic se po severské obloze rozprostřel jasný, mihotající se závoj, biliony a triliony neviditelných nabitých částic – a možná, jak jí blesklo hlavou, samotného Prachu – rozzářily svrchní vrstvy atmosféry rozpínající se, tepající září. Už teď bylo znát, že dnešní podívaná předčí co do jasu a nádhery všechno, co Lyra až doposud viděla, jako by polární záře tušila, jaké drama se pod ní odehrává a chtěla zalít scénu co nejefektnějším světlem.

Žádný z medvědů se ale neobtěžoval zvednout hlavu, soustředili se výhradně na zasněženou půdu pod nohama. Ani Iorka, jak se ukázalo, nezaujala polární záře. Stál bez hnutí jako socha a Lyra mu sklouzla ze zad, aby se mohl soustředit na okolí všemi smysly. Bylo znát, že mu něco dělá starosti.

Lyra se rozhlédla kolem sebe, přes nedozírnou rovnou pláň vedoucí k domu lorda Asriela a dál k rozvaleným horám, které zdolali cestou k němu, ale neviděla vůbec nic. Svit polární záře nepřestávala sílit. První chvějivé cáry zářivých pásů se kvapně shrnuly do strany a nad nimi se svíjely a rozvinovaly další, čím dál větší a jasnější. Od obzoru k obzoru vířily zářící obloučky a spirály a dotýkaly se planoucími křivkami samotného obzoru. Ohromující melodický šum a svist sil přesahujících lidské chápání k ní zaléhal zřetelněji než kdy dřív.

„Divoženky!“ dolehl k ní hlas jednoho z medvědů a Lyra se s úlevou a radostí obrátila.

V tu chvíli ji ale mocný úder těžkého čenichu srazil do sněhu, div se překvapením nezalkla, a když bez dechu a celá roztřesená otočila hlavu, uviděla na místě, kde předtím stála, zelené peří na konci šípu. Špice a násada se zabořily hluboko do sněhu.

To není možné! blesklo jí hlavou jako v mlze, ale byla to pravda – o brnění Iorka Byrnisona, který se tyčil nad ní, břinkl další šíp. Tohle nebyly divoženky Serafiny Pekkaly, patřily k jinému klanu. Mohl jich

337

být asi tucet, možná i víc, kroužily kolem nich, střemhlav se snášely níž, aby mohly vystřelit, načež znovu stoupaly do výše a Lyra je proklínala slovy, o kterých ani nevěděla, že je zná.

Iorek Byrnison křikl několik stručných rozkazů. Bylo znát, že medvědi mají v boji proti divoženkám dlouhou praxi, protože se bez meškání seskupili do obranné formace, zatímco divoženky se stejně zkušeně semkly k útoku. Zdálky nedokázaly přesně zacílit, a aby zbytečně neplýtvaly šípy, musely se pokaždé snést co nejníž, vystřelit a zase bleskurychle vystoupat vzhůru. Právě v tom nejnižším bodě, kdy měly obě ruce zaměstnané natahováním tětivy, byly ovšem nejzranitelnější, a medvědi toho neváhali využít. S divokým mácháním tlap po nich vyskakovali a nejednu se jim podařilo strhnout na zem, kde už byla hračka se s ní vypořádat.

Lyra se krčila u velkého balvanu a dávala pozor, aby si ji některá z divoženek nevybrala za cíl. Několik jich po ní skutečně vystřelilo, ale šípy ji minuly v bezpečné vzdálenosti, a když příště obrátila pohled k nebi, viděla, že většina útočnic mění směr a odlétá.

Úleva, pokud jakou cítila, ale trvala sotva pár okamžiků. Ze směru, kterým mířily, se k nim totiž přidávaly celé šiky dalších a spolu s nimi se vzduchem blížil trs jasných světel, doprovázený zvukem, ze kterého ji zamrazilo děsem. Přes širou pláň Svalbardu se v jasu polární záře rozléhal hukot plynového motoru. Blížila se k nim vzducholoď s paní Coulterovou a jejím vojskem na palubě.

Iorek zavrčel jakýsi rozkaz a medvědi se přeskupili do jiného útvaru. V sinalém mihotání na obloze Lyra sledovala, jak rychle vykládají ohňomet ze saní. Předsunutá hlídka letky divoženek je zpozorovala a začaly se v rychlém sledu spouštět dolů a zasypávat je šípy, ale medvědi jim nevěnovali valnou pozornost, protože důvěřovali odolnosti svého brnění. Soustředili se raději na to, aby stroj co nejrychleji uvedli do provozu. Ohňomet sestával z dlouhého ramene trčícího šikmo vzhůru, jakési mísy či naběračky o zhruba metrovém průměru a velké železné nádrže zahalené kouřem a párou.

Přímo před jejíma očima odtamtud vyšlehl jasný plamen a medvědi se v nacvičené souhře pustili do práce. Dva stáhli dlouhé rameno zbraně k zemi, další naplnili mísu několika lopatami ohně, a když pak na povel

338

rameno pustili, vystřelil vysoko k temné obloze dlouhý jazyk planoucí síry.

Divoženky kolem nich kroužily tak hustě, že jen první rána zasáhla tři najednou, ale brzy se ukázalo, že prvořadým cílem je vzducholoď. Její pilot se buď s ohňometem jakživ nesetkal, nebo podcenil jeho účinnost, protože pokračoval v letu přímo k medvědům, aniž vystoupal o vlásek výš nebo změnil směr.

Vtom se ale ukázalo, že i vzducholoď je vybavena výkonnou zbraní: na špici gondoly měla připevněnou strojní pušku. Ze všeho nejdřív si Lyra všimla, že medvědům odletují od kyrysů jiskry a že se krčí, aby si chránili nekryté části těla. Teprve pak zaslechla rachocení kulek a vykřikla hrůzou.

„Nic se jim nestane,“ uklidňoval ji Iorek Byrnison. „Trocha olova našim kyrysům neuškodí.“

Znovu přišel ke slovu ohňomet – tentokrát vyletěla hořící síra přímo proti gondole a rozprskla se o její spodek do spršky drobných ohýnků. Vzducholoď se naklonila na levý bok, se řvoucími motory opsala široký oblouk a znovu zamířila ke skupině medvědů, kteří se činili s obsluhou metacího stroje. Blížila se k nim a ve chvíli, kdy se rameno stroje se skřípěním sklápělo, zaštěkala strojní puška a dva medvědi se skáceli k zemi. Iorek Byrnison temně zamručel. V následující chvíli už měli vzducholoď skoro nad hlavou, ale to už jeden z medvědů zavelel a rameno naplněné ohněm vystřelilo vzhůru.

Tentokrát síra zasáhla plášť s plynovými vaky. Obal z voskovaného hedvábí, napjatý na vyztužené kostře, sice dokázal vzdorovat drobným oděrkám, ale stokilovou masu hořící horniny nemohl zadržet. Hedvábí se protrhlo jako papír a vodík vyběhl vstříc síře v děsuplném plamenném spojení.

Hedvábí jako by v tu chvíli zprůsvitnělo. Temná kostra vzducholodi vyvstala proti pekelné záplavě oranžových, rudých a žlutých odstínů patrná do nejmenších podrobností a zůstala viset ve vzduchu zdánlivě celou věčnost, než se váhavě, bezmála neochotně snesla k zemi. Na pozadí sněhu a plamenů se objevily drobné černé postavy, některé zmatené a klopýtající, jiné uhánějící z dosahu ohně, a divoženky jim rychle vyrazily na pomoc. Necelou minutu po dopadu nezbylo ze

339

vzducholodi víc než hromada pokrouceného kovu, oblak dýmu a pár drobných třepotavých plamínků.

Vojáci ani ostatní cestující (a Lyra věděla, že paní Coulterová je mezi nimi, i když ji na tu dálku nedokázala rozeznat) ale neztráceli čas. S pomocí divoženek vytáhli strojní pušku, postavili ji a pustili se do urputného boje na zemi.

„Nasedej,“ zavelel Iorek. „Tohle chvíli potrvá, než se s nimi vypořádáme.“

Zařval a z hlavního šiku se oddělila skupinka medvědů a vpadla Tatarům do pravého boku. Lyře neušlo, jak rád by se k nim Iorek přidal, ale už od začátku bojů každá žilka v jejím těle jako by ji pobízela: Honem! Pospěš si! V duchu nepřestávala vidět Rogera a lorda Asriela. Iorek Byrnison to dobře věděl a jen proto vyrazil namísto do boje vzhůru k horám a nechal svoje medvědy, aby Tatary zadrželi sami.

Šplhali pořád výš. Lyra napínala oči co mohla, ale ani Pantalaimon se svým sovím zrakem nezahlédl na úbočí hory, na kterou se drápali, sebemenší náznak pohybu. Stopy saní lorda Asriela před nimi nicméně ležely pořád stejně zřetelné a Iorek spěchal po nich, až mu při dlouhých skocích odletovaly od pat gejzíry sněhu. Co se dělo za nimi neznamenalo v tuhle chvíli nic – nechali to prostě za sebou. Lyra měla dokonce pocit, jako by za sebou nechávala celý svět, tak vzdálené jí to všechno připadalo, když teď soustředěná na svůj bezprostřední úkol stoupala do nebetyčných výšek a krajina kolem se koupala v podivném, přízračném svitu polární záře.

„Iorku,“ obrátila se k medvědovi, „najdeš Lee Scoresbyho?“ „Najdu, ať už živého nebo mrtvého.“ „A kdybys potkal Serafinu Pekkalu…“ „Řeknu jí, co jsi udělala.“ „Díky, Iorku,“ řekla. Nějakou chvíli pokračovali v cestě mlčky. Lyra pomalu upadala do

jakéhosi otupělého transu nepodobného spánku ani bdění – bylo to spíš cosi jako sen při vědomí, ve kterém jí medvědi nesli k městu ve hvězdách.

Už už se o tom chtěla zmínit Iorkovi, když medvěd zmírnil tempo a nakonec zastavil.

340

„Stopy vedou dál,“ řekl. „Ale já tam nemůžu.“ Lyra seskočila a popošla dopředu, aby se podívala. Iorek Byrnison

stál na samém kraji propasti. Nebylo poznat, jestli je to trhlina v ledu, nebo skalní strž, a ani na tom nesešlo – podstatné bylo, že strmě spadala do temné, nezměrné hlubiny.

Stopy saní lorda Asriela vedly až k jejímu okraji… a pak dál, přes most z pevně umrzlého sněhu.

Bylo znát, že mostek tíhu saní stěží udržel, protože kousek od opačné strany propasti protínala sníh zřetelná prasklina a těsně u ní se povrch na bližší straně propadl asi o stopu hlouběji. Váhu dítěte by možná ještě unesl, ale rozhodně nepřicházelo v úvahu, aby po něm přešel medvědí kyrysník.

Stopy lorda Asriela vedly ale od mostku dál, vzhůru k úbočí hory. Jestli chce jít za ním, bude muset pokračovat sama.

Lyra se obrátila k Iorku Byrnisonovi. „Musím na druhou stranu,“ řekla. „Díky za všechno, cos pro mě

udělal. Nevím, co se stane, až ho dostihnu. Možná to nepřežijeme ani jeden, ať už se k němu dostanu nebo ne. Ale jestli se vrátím, přijdu za tebou a poděkuju ti pořádně, králi Iorku Byrnisone.“

Položila mu ruku na hlavu. Nechal ji tam spočívat a mírně přikývl. „Sbohem, Lyro Stříbroústá,“ řekl. Srdce jí samou láskou div nevyskočilo z hrudi, ale odvrátila se od něj

a vkročila na můstek. Sníh zaskřípal pod její vahou a Pantalaimon přeletěl na druhou stranu, usadil se ve sněhu na opačném břehu a pobízel ji. Krok za krokem postupovala za ním a při každém si kladla otázku, jestli by bylo lepší mostek přeběhnout a poslední úsek přeskočit, nebo jít co noha nohu mine, jak to právě dělá, a snažit se našlapovat co nejlehčeji. Zhruba v polovině sníh znovu hlasitě zaskřípal, kousíček od její nohy se skutálel do propasti odštěpek ledu a v místě praskliny mostek poklesl o dalších pár centimetrů.

Lyra strnula. Pantalaimon se v podobě levharta připravil ke skoku, aby ji stačil zachytit.

Mostek vydržel. Udělala další krok, po něm ještě jeden, ale vtom ucítila, jak se jí pod nohama cosi hroutí, a vší silou se odrazila ke skoku.

341

Přistála jak dlouhá tak široká ve sněhu právě ve chvíli, kdy se celý most utrhl a s tichým ševelením padal do propasti.

Pantalaimon ji pevně držel, drápy zaťaté do kožešiny její bundy. Po chvilce otevřela oči a vydrápala se od okraje na pevnou zemi.

Teď už se nemohla vrátit. Postavila se a zvedla ruku, aby pozdravila medvěda, který z ní nespouštěl oči. Iorek Byrnison se v odpověď vztyčil na zadní, načež se obrátil a rychlými skoky se pustil ze svahu dolů, aby pomohl svým poddaným v bitvě s paní Coulterovou a vojáky z její vzducholodi.

Lyra zůstala sama.

342

23

MOST KE HVĚZDÁM

Jakmile jí Iorek Byrnison zmizel z dohledu, padla na Lyru strašlivá slabost. Jako tělo bez duše se obrátila od propasti a nahmátla Pantalaimonovu srst.

„Pantíku, já už dál nemůžu,“ postěžovala si. „Mám strach, celou cestu se bojím a jsem strašlivě unavená. Mám

strach, v životě jsem se tak nebála! Ani nevíš, jak bych si přála, aby tu místo mě stál někdo jiný.“

Pantalaimon se jí v kocouří podobě měkce, konejšivě otřel čenichem o krk.

„Vůbec nevím, co teď máme dělat,“ vzlykala Lyra. „Je toho na nás moc, Pantíku, tohle nezvládneme…“

Nepřítomně ho tiskla k sobě, kolébala se dopředu dozadu a nebránila se vzlykům, které se jí draly z úst a nesly se sněhovou pustinou do dáli.

„I kdyby paní Coulterová… kdyby dostala Rogera do rukou ona, stejně mu nepomůžeme, protože by ho odvezla zpátky do Bolvangaru nebo na nějaké ještě horší místo, kde by mě zabili za to, co jsem udělala se stanicí… Jak můžou dětem takhle ubližovat, Pante? Copak nás všichni natolik nenávidí, že jim dělá potěšení trhat nás na kusy? Proč to jenom dělají?“

Na to jí Pantalaimon neuměl odpovědět, a tak se k ní jen přitiskl těsněji. Poryvy strachu pomalu, pozvolna slábly a Lyře se začala vracet rozvaha. Už zase to byla ta stará Lyra, zmrzlá a vyděšená, to bezesporu, ale byla sama sebou.

343

„Chtěla bych…“ řekla, ale zarazila se v půli věty. Tady jí pouhé přání nepomůže. Ještě jednou se zhluboka, roztřeseně nadechla a byla připravená pokračovat.

Měsíc už zašel a obloha na jihu se zatáhla černočernou tmou, byť na ní jako drahokamy na sametu zářily biliony hvězd. Jejich svit ale zanikal v polární záři, která byla stokrát jasnější. Ještě nikdy ji Lyra neviděla tak oslnivou a dramatickou – s každým zachvěním, s každým záškubem se před ní rozehrávaly světelné zázraky. A za tenkým závojem světla, který se nepřestával svíjet a proměňovat, se zřetelně rýsovaly pevné obrysy sluncem zalitého města – jiného světa.

Stoupali stále výš a pochmurná krajina pod nimi se rozevírala do stále větší šíře. Na zamrzlém moři na severu, v místech, kde tlak ledu zdvihl okraje dvou ker proti sobě, vyvstávaly tu a tam ostré hřebeny, ale jinak se plochá, bílá, nekonečná hladina táhla až k samému pólu a odtamtud dál a dál, monotónní, bez barvy a bez života, bezútěšná nad všechno pomyšlení. Na východě a západě se zvedala další horstva, mohutné rozšklebené vrcholky trčící ostře vzhůru, na jejichž úbočích vyryl vítr v hlubokých nánosech sněhu dlouhé hřebeny, ostré jak břit turecké šavle. Za sebou nechávali na jihu cestu, kterou přišli, a Lyra se čas od času toužebně ohlížela, jestli snad na té širé pláni nezahlédne svého milovaného Iorka Byrnisona a jeho oddíl, ale nikde nespatřila ani náznak pohybu. Nebyla si ani jistá, jestli kdesi v dálce skutečně vidí ohořelé trosky vzducholodi a rudé skvrny sněhu lemující těla padlých bojovníků.

Pantalaimon se vznesl do výšky a vzápětí se jí v podobě sovy zachytil na zápěstí.

„Jsou hned za vrcholkem!“ hlásil. „Lord Asriel si rozložil ty svoje přístroje a Roger mu nemůže utéct…“

Ve chvíli, kdy promluvil, polární záře zablikala a potemněla, jako když dohasíná anbarická žárovka, a pak najednou zmizela docela. I v nastalém šeru ale Lyra cítila přítomnost Prachu. Vzduch jako by se tetelil temnými záměry podobnými zárodkům dosud nezrozených myšlenek.

A z té širé tmy k ní najednou dolehl dětský hlásek: „Lyro! Lyro!“

344

„Už jdu!“ křikla a klopýtavě vyrazila jeho směrem. Padala, hmatala kolem sebe a podkluzovala, u konce sil, ale vytrvale se drala přízračně jiskřícím sněhem dál.

„Lyro! Lyro!“ „Už jsem skoro u tebe,“ lapala po dechu. „Už tam budu, Rogere!“ Pantalaimon, bez sebe vzrušením, bleskurychle střídal podoby: lev,

hranostaj, orel, divoká kočka, zajíc, mlok, sova, levhart, všechno, v co se kdy proměnil, hotový kaleidoskop tvarů na pozadí Prachu.

„Lyro!“ V tu chvíli už stála na vrcholu a viděla, co se děje. Padesát metrů od ní spojoval lord Asriel ve svitu hvězd dva dráty

vedoucí k převráceným saním, na nichž stála vyrovnaná řada baterií, baněk a jakýchsi součástí přístroje, všechno pokryté krystalky námrazy. V důkladném kožešinovém oblečení z něho bylo vidět jen tvář ozářenou plamenem petrolejové lampy. Jeho levhartice ležela jako sfinga vedle něj, líně pošlehávala ocasem do sněhu a její nádherná skvrnitá srst zářila jako ztělesnění síly.

V tlamě držela Rogerova daemona. Nešťastné stvoření se ze všech sil pokoušelo vymanit, tlouklo křídly,

vzpíralo se a měnilo se tu v ptáka, tu v psa, bylo kočkou, krysou a znovu ptákem a nepřestávalo přitom volat Rogera, který se jen o pár kroků dál pokoušet vymanit poutu, které mu rvalo srdce. Chlapec plakal bolestí a chladem, volal hned svého daemona a hned zas Lyru, a pak viděla, jak se rozběhl k lordu Asrielovi a chytil ho za ruku, ale ten ho jen rázným pohybem odhodil stranou. Zkoušel to znova a znova, plakal, prosil, vzlykal a naléhal, ale lord Asriel mu nevěnoval víc pozornosti, než že ho pokaždé srazil na zem.

To všechno se odehrávalo na okraji srázu – dál nebylo nic než nekonečná, nedohledná temnota a pod nimi v hlubině stovek metrů zamrzlé moře.

Až dosud se Lyra musela spokojit se svitem hvězd, ale pak, sotva lord Asriel spojil oba dráty k sobě, vyšlehla znenadání polární záře novým životem. Byla navlas stejná jako dlouhý, oslnivě jasný prst anbarické energie proskakující mezi dvěma svorkami, s tím rozdílem, že

345

tenhle majestátní proud záře klesal, stoupal a vlnil se ve výšce tisíce mil a táhl se na deset tisíc mil daleko.

On tu záři ovládal! Nebo z ní přinejmenším stahoval energii, protože z ohromného

kotouče na saních směřoval dlouhý drát přímo k nebi. Odkudsi ze tmy se právě snášel k zemi krkavec a Lyra pochopila, že je to daemon divoženky, která lordu Asrielovi pomohla vynést drát kamsi do výše.

Polární záře už zase planula plnou silou. Přípravy byly u konce. Obrátil se k Rogerovi, pokynul mu a Roger se nedokázal vzepřít.

Vrtěl hlavou, plakal a prosil, ale bezmocně kráčel přímo k němu. „Ne! Uteč!“ vykřikla Lyra a vrhla se z příkrého svahu za ním. Pantalaimon skočil na levhartici a vyškubl jí Rogerova daemona z

tlamy. V příští chvíli už vyrazila proti němu, ale stačil ještě druhého daemona pustit, načež se oba bleskurychle proměnili a svorně na skvrnitou šelmu zaútočili.

Levhartice se rozháněla ostrými drápy do všech stran a v jejím temném řevu zanikaly dokonce i Lyřiny výkřiky. Také obě děti se vrhly do boje, nejen s ní, ale i s oněmi podivnými obrysy v rozvířeném vzduchu, s temnými záměry, které se v hustých šicích valily v proudech Prachu k zemi…

A nad tím vším se pohupovala polární záře a v jejím neustálém pulzujícím mihotání se objevila hned budova, hned zas jezero či řada palem a zdály se tak blízko, jako by stačil jediný krok, aby člověk přešel z jednoho světa do jiného.

Lyra vyskočila a popadla Rogera za ruku. Vsí silou zatáhla, odtrhli se od lorda Asriela a ruku v ruce utíkali, co

jim síly stačily, ale vtom Roger vykřikl a celý se zkroutil, protože leopardice už zase držela jeho daemona v zubech. Lyra věděla, jak strašlivá bolest mu sevřela srdce a chtěla zastavit, ale…

Ale nešlo to. Svah jim ujížděl pod nohama. Celá plošina sněhu se neodvratně, neúprosně sunula k okraji útesu… Zamrzlé moře, stovky metrů hluboko… „LYRO!“

346

Bušící srdce… Křečovitě sevřené dlaně… A vysoko nad nimi divoucí div. Hlubokou, hvězdami posetou klenbou nebes znenadání proniklo cosi

ostrého jako kopí. Proud světla, proud čiré energie se řítil vzhůru jako šíp vypuštěný z

olbřímího luku do výše. Barevné plachty světla tvořící polární záři se rozestoupily, celý vesmír se od obzoru k obzoru zaplnil rachotem, skřípěním, trháním… na obloze vyvstala pevná země…

Slunce! Svit slunečních paprsků na srsti zlatého opičáka… Ujíždějící sněhová plošina se totiž zastavila, zadržená možná

neviditelnou skalní římsou, a za zdupaným sněhem na vrcholku Lyra uviděla, jak zlatá opice přeskakuje ze vzduchu za levharticí, oba naježení, ostražití, silní. Opice držela ocas vztyčený, sněžná levhartice energicky mrskala svým ze strany na stranu. Pak opičák obezřetně vztáhl tlapku a levhartice ladně sklonila hlavu, jako by stvrzovala vzájemnou přitažlivost. Dotkli se…

Lyra přeskočila pohledem o něco výš a uviděla samotnou paní Coulterovou. Lord Asriel ji svíral v náruči a světlo kolem nich jiskřilo jako výboje anbarického proudu. Lyra se mohla jen bezmocně dohadovat, co se stalo – paní Coulterové se nějakým způsobem podařilo dostat přes propast a sledovala ji až sem…

Její rodiče, spolu! A ve vášnivém objetí – něco takového si neuměla představit ani v

nejdivočejších snech! Nevěřícně je sledovala vytřeštěnýma očima. Rogerovo tělo jí bez

života spočívalo v náruči, nehybné, v klidu a pokoji. Slyšela rodiče rozmlouvat:

„Nikdy něco takového nedovolí…“ říkala matka. „Nedovolí?“ opáčil otec. „My už nepotřebujeme ničí dovolení,

nejsme děti. Právě jsem našel cestu pro každého, kdo by chtěl přejít.“ „Oni to zakážou! Uzavřou ji a exkomunikují každého, kdo by se o to

chtěl pokusit.“

347

„Těch, kdo o to budou stát, je příliš mnoho. Nemůžou jim v tom zabránit. Tohle je konec církve, Mariso, konec Magisteria, konec dlouhých staletí temna! Jen se podívej na to světlo tam nahoře – to je slunce jiného světa! Cítíš jeho teplo?“

„Jsou silnější než my všichni, Asrieli. Nemáš představu…“ „Že nemám představu? Já? Kdo by měl vědět, jakou má církev moc,

když ne já? Ale na tohle její síly nestačí. Prach beztak všechno změní. Teď už ho nikdo nezadrží.“

„Tak o tohle ti šlo? Chceš nás všechny zadusit a zabít hříchem a zaslepeností?“

„Chtěl jsem se probít na svobodu, Mariso! A dokázal jsem to. Podívej, podívej se na ty palmy na pobřeží! Cítíš ten vítr? Vítr z jiného světa? Nech si ho vletět do vlasů, do tváře…“

Lord Asriel stáhl paní Coulterové kapuci a s rukama v jejích vlasech jí obrátil hlavu k obloze. Lyra užasle přihlížela a neodvažovala se ani pohnout.

Žena se k lordu Asrielovi přimkla, jako by se jí zmocnila závrať, a pak nešťastně zavrtěla hlavou.

„Ne… jdou sem, Asrieli. Vědí, kam jsem měla namířeno…“ „Tak pojď se mnou, pryč z tohohle světa!“ „Nemám odvahu…“ „Ty? Ty že nemáš odvahu? Tvoje dcera by šla. Tvoje dítě se

nezalekne ničeho, mohla by ses od něj učit.“ „Tak si ji vezmi a spánembohem jděte. Je víc tvá než moje, Asrieli.“ „To není pravda. Vzalas ji k sobě, chtělas ji přetvořit podle sebe.

Stála jsi o ni.“ „Je hrozně zanedbaná, hrozně paličatá. Odkládala jsem to příliš

dlouho… Ale kde vůbec je? Šla jsem v jejích stopách…“ „Tak ty ji přece chceš? Dvakrát ses ji pokoušela udržet a dvakrát ti

utekla. Na jejím místě bych vzal nohy na ramena, radši bych běžel na kraj světa, než ti dát příležitost potřetí.“

Ještě pořád svíral její hlavu v dlaních, ale najednou ji pevným pohybem přitáhl k sobě do vášnivého polibku. Je v něm víc krutosti než lásky, napadlo Lyru a podívala se na jejich daemony: chovali se nadmíru podivně. Levhartice se napjatě krčila s drápy bezmála zaťatými

348

do opičího těla, kdežto opičák uvolněně ležel na sněhu, bez sebe blahem.

Paní Coulterová se prudce vymanila z objetí. „Ne, Asrieli,“ řekla. „Moje místo je v tomhle světě, ne v tamtom…“

„Pojď se mnou,“ přesvědčoval ji naléhavě. „Pojď žít a pracovat se mnou!“

„My dva nemůžeme pracovat společně.“ „Ne? Ty a já dokážeme rozebrat celý vesmír na kousky a zase ho

poskládat, Mariso! Můžeme najít zdroj Prachu a skoncovat s ním jednou provždy! A ty by ses na tom velkém díle chtěla podílet, to mi nenamluvíš. Můžeš lhát o čem chceš, lži si o Absolučním výboru nebo o svých milencích – no jistě, vím, jak to bylo s Borealem a je mi to jedno –, lži si o církvi, lži si třeba i o té malé, ale nelži mi o tom, co by sis přála ze všeho nejvíc…“

Jejich ústa spojila v lačném polibku a hra jejich daemonů nabyla na divokosti. Sněžná levhartice se převalila na záda a hlubokým, hrdelním hlasem spokojeně předla, zatímco jí opičák zatínal drápy do měkké srsti na krku.

„Když s tebou nepůjdu, budeš mě chtít zničit,“ odtrhla se od něj paní Coulterová.

„Proč bych to dělal?“ zasmál se. Kolem hlavy se mu odráželo světlo z jiného světa. „Pojď se mnou, pracuj se mnou a bude mi záležet na tom, jestli jsi živá, nebo mrtvá. Když tu zůstaneš, v tu chvíli tě pustím z hlavy. Nenamlouvej si, že bych na tebe třeba jen pomyslel. Říkám ti: zůstaň si tu a otravuj svými pletichami tenhle svět, nebo pojď se mnou.“

Paní Coulterová váhala. Zavřela oči a zapotácela se, jak by se o ni pokoušely mrákoty, ale rychle se vzpamatovala. Když se na něj znovu podívala, zračil se jí v krásných očích nekonečný smutek.

„Ne,“ řekla. „Nepůjdu.“ Jejich daemoni se už přestali dotýkat. Lord Asriel se sklonil a zabořil

silné prsty do srsti své levhartice. Pak se odvrátil a bez dalšího slova kráčel vzhůru.

Zlatý opičák vyskočil paní Coulterové do náruče a s nešťastným pofňukáváním natahoval tlapku za odcházející levharticí. Paní

349

Coulterová měla tvář mokrou slzami, Lyra dobře viděla, jak se lesknou. Byly pravé.

Pak se její matka odvrátila a pustila se ze svahu dolů. Ramena se jí chvěla tichými vzlyky.

Lyra ji chvíli chladně sledovala pohledem a pak zvedla oči k obloze. Nic nádhernějšího v životě neviděla, byl to hotový zázrak. Město viselo na obloze, prázdné a tiché, jako by čerstvě stvořené

čekalo, až ho někdo zabydlí, nebo jako by spalo a čekalo na probuzení. Slunce z jeho světa vrhalo paprsky až k ní, zlatilo jí ruce, rozpouštělo led na Rogerově nepromokavé kapuci, třpytilo se mu v otevřených strnulých očích a prosvěcovalo mu pleť, až vypadala bezmála průzračná.

Celé tělo se jí svíralo smutkem a zoufalstvím. A nechyběl ani vztek – v tuhle chvíli by svého otce bez váhání zabila. Vyrvala by mu srdce z těla, kdyby mohla, a nezaváhala by ani vteřinu, protože přesně to provedl on Rogerovi. A vlastně i jí, když ji podvedl. Jak se mohl opovážit?

Ještě pořád držela v náručí Rogerovo tělo. Pantalaimon na ni mluvil, ale myšlenky jí v hlavě planuly takovým žárem, že ho neslyšela. Teprve když jí zaryl drápy do hřbetu ruky, vzpamatovala se a zamžikala.

„Copak? Co je?“ „Prach!“ řekl. „O čem to mluvíš?“ „O Prachu. Chystá se najít jeho zdroj a zničit ho, je to tak?“ „Říkal to.“ „A Absoluční výbor, církev, Bolvangar, paní Coulterová a tihle

všichni ho taky chtějí zničit, jestli se nepletu.“ „Máš pravdu… Nebo před ním aspoň ochránit lidi… Proč?“ „Protože jestli ti všichni pokládají Prach za něco špatného, znamená

to, že je dobrý.“ Lyra mlčela. V hrudi jí jako škytavka zašimralo vzrušení. Pantalaimon mluvil dál: „Všechny jsme je slyšeli mluvit o Prachu, víme, že se ho bojí jak čert

kříže, ale zamysli se nad tím. Věřili jsme jim, i když nám bylo jasné, že

350

páchají samé špatnosti a hanebnosti. Mysleli jsme si, že Prach je něco zlého, protože to tak tvrdili dospělí. Ale co když není? Co když je…“

„Ano,“ vydechla užasle. „Co když je ve skutečnosti dobrý?“ Podívala se na něj a uviděla v jeho zelených očích odlesk vlastního

nadšení. Točila se jí hlava, jako by jí celý svět vířil pod nohama. Jestli je Prach dobrý… Jestli je ho potřeba najít, přijmout a

opatrovat… „Mohli bysme se po něm podívat taky, Pantíku!“ navrhla. Přesně to chtěl slyšet. „Třeba ho najdeme dřív než on,“ přidal se, „a…“ Nezměrnost takového úkolu ho připravila o řeč. Lyra zvedla oči k

planoucí obloze. Uvědomovala si, jak jsou oba, ona i její daemon, maličcí ve srovnání s majestátností a nedozírnou rozlohou vesmíru, a jak málo toho vědí ve srovnání s hlubinami tajů nad jejich hlavou.

„To zvládneme,“ pobízel ji Pantalaimon. „Došli jsme přece až sem. Zvládneme to.“

„Budeme sami. Iorek Byrnison nás tam nenajde, aby nám pomohl. Ani Farder Coram, Serafina Pekkala nebo Lee Scoresby, nikdo.“

„Tak si poradíme sami, a co má být? Vždyť nejsme doopravdy sami, ne jako…“

Věděla, co tím myslí: ne jako Tony Makarios nebo ti nešťastní ztracení daemoni v Bolvangaru. Patří nerozlučně k sobě, jsou jednou bytostí.

„A máme alethiometr,“ dodala. „Máš pravdu, Pantíku, nejspíš je to na nás. Půjdeme tam nahoru hledat Prach, a až ho najdem, budeme vědět, co je potřeba.“

Rogerovo tělo jí ještě pořád spočívalo v náruči. Jemně ho složila na zem.

„A to taky uděláme,“ uzavřela rozhodně. Obrátila se. Nechávali za zády bolest a smrt a strach a před sebou

měli nejistotu, nebezpečí a hluboká, nepředstavitelná tajemství. Ale nebyli sami.

A tak se Lyra a její daemon odvrátili od světa, v němž se narodili, zadívali se do slunce a vykročili na nebesa.

351

JEHO TEMNÉ ESENCE

SVAZEK I

ZLATÝ KOMPAS

Philip Pullman

Z anglického originálu His Dark Materials – Northern Lights, vydaného

nakladatelstvím Scholastic v Londýne roku 1998, přeložila Dominika Křesťanová. Úvodní verše Johna Miltona přeložil Tomáš Mika.

Obálky s použitím podkladů nakladatelství Scholastic Ltd. navrhl Pavel Růt.

Odpovědný redaktor Miloš Urban. Technický redaktor Milan Dorazil.

Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, e-mail: argo@argo.cz, www.argo.cz, roku 2007

jako svou 980. publikaci (vydání pro mládež 991. publikace). Sazba Vladimír Fára.

Vytiskly Těšínské papírny. Vydání druhé, v Argu a v tomto překladu první.

ISBN 978-80-7203-875-6 ISBN 978-80-7203-886-2 (vydání pro mládež)

Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS.

Sklad: V Zahradě 877, 252 62 Horoměřice Tel: 226 519 383, fax: 226 519 387

e-mail: odbyt@kosmas.cz www.firma.kosmas.cz

Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz