— 1 —

Obsah

Úvod ...............................................................................................................................................................2

Symbolika Stanu setkávání..........................................................................................................................5 Stan setkávání..........................................................................................................................................8

Nádvoří Příbytku ....................................................................................................................................14 Zástěny a vchod.....................................................................................................................................15 Sloupy....................................................................................................................................................18 Bronzový oltář .......................................................................................................................................21 Bronzová nádrž k omývání ....................................................................................................................23 Vady ......................................................................................................................................................26

Svatyně .....................................................................................................................................................30 Příbytek, stan nad příbytkem.................................................................................................................31 Vchod do Svatyně,.................................................................................................................................37 Sedmiramenný svícen............................................................................................................................37 Stůl předkladných chlebů ......................................................................................................................41 Zlatý kadidlový oltář .............................................................................................................................42

Velesvatyně ..............................................................................................................................................47 Opona a sloupy......................................................................................................................................48 Schrána smlouvy a příkrov ....................................................................................................................48

Ještě čtvrté stádium.................................................................................................................................54

Symbolika velekněze a kněží......................................................................................................................57 Uvádění kněží v úřad ..............................................................................................................................58 Roucha......................................................................................................................................................68

Nárameník .............................................................................................................................................69 Náprsník a říza.......................................................................................................................................70 Čelenka svatosti.....................................................................................................................................72 Suknice, turban, mitry, šerpy a spodky .................................................................................................74

Rejstřík hebrejských a řeckých výrazů ....................................................................................................76

Citovaná literatura .....................................................................................................................................79

— 2 —

Úvod Původně se tato kapitola měla jmenovat ,důležitá předmluva i pro ty, kdo předmluvy zásadně nečtou’, ale

protože jsem si nebyl jist, zda by ji podstatná část čtenářské obce stejně nepřeskočila, raději jsem použil krycího názvu: úvod u (i když by se asi nejvíc hodilo vypůjčit si od G. K. Chestertona název: ,Úvod na obra-nu všeho ostatního’1). Chtěl bych totiž — dříve, než se pustím do první části, do výkladu symboliky Stanu setkávání — vysvětlit důvody, které mě k napsání této knihy vedly a předložit svá východiska.

Asi i vy máte ve své Bibli některé zvlášť oblíbené verše, k nimž se rádi vracíte, ale také místa pro vás na-prosto nestravitelná, na příklad výčty rodokmenů — kdo koho zplodil, kolik jich bylo a jak se všichni jme-novali2 atd. Řekl bych, že čtenáři Písma se v zásadě dělí na dvě skupiny: Na ty, kteří hrdinně zatnou zuby a snaží se těmi místy ,prokousat’ co nejrychleji, zatímco druhá skupina tyto pasáže rovnou přeskakuje. Patřím do té první skupiny, protože mě hned na počátku mého duchovního života velmi ovlivnilo svědectví muže, jehož považuji za svého duchovního otce. Říkával, že je nejlepší ničemu se v Písmu nevyhýbat, neboť jen tak lze poznat ,celou radu Boží’. Jemu se prý některá místa otevřela až když se k nim dočetl potřetí nebo po-čtvrté a navíc zjišťoval, že jeho porozumění s každým dalším čtením rostlo. Teoreticky mi to všechno bylo jasné, zvlášť když jsem věděl, že všecko, co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpě-livosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději;3 na druhou stranu, četli už jste knihu Pláč Je-remiášův? Já když jsem ji četl poprvé, moc naděje jsem z ní nenačerpal (spíš naopak). Neoslovilo mě z ní nic. Pozoruhodné však bylo, že když jsem Bibli četl podruhé, byl ,Pláč’ knihou, která mě ze Staré smlouvy oslovila úplně nejvíc. Bez mučení přiznávám, že k těmto ,hluchým místům’ pro mne dlouho patřila i většina textů týkajících se toho všeho, o čem tahle kniha bude.

Bible přirovnává hledání moudrosti a porozumění k pátrání po skrytých pokladech.4 To nejbáječnější a zároveň nejhorší na skrytých pokladech je právě to, že jsou skryté, takže není nijak snadné je objevit a dostat se k nim. Ale, víte co? Zkuste si sami sebe představit jako zlatokopy, kteří v ledové vodě Yukonu několikátý den už od rána v pánvi promývají říční písek a hledají zlato: Ztuhlí, zmrzlí, hladoví a unavení si říkáte — poslední pánev a končím! A najednou se v té poslední pánvi, mezi spoustou říčního písku, objeví několik třpytivých zlatých valounků. Opravdu byste toho nechali? Já ne. Rázem by byla zima, únava i nechuť zapo-menuta, a každý by v práci pokračoval s velkou chutí. Přesně tohle jsem poprvé prožil při studiu symboliky Stánku. Jakmile jsem objevil první úlomek pokladu, úmorná dřina se změnila v nádherné dobrodružství. Po-stupně jsem objevoval další a další potvrzení toho, že obraz Stanu setkávání a jeho vybavení nebyl určen jen Izraeli tehdejší doby a to jak ve Staré smlouvě (na příklad Mojžíšovi bylo několikrát Bohem zdůrazněno, že záleží na tom, aby všechno bylo učiněno přesně podle vzoru svatého Příbytku, který mu byl ukázán a podle pokynů, které na hoře Sinaj od Boha dostal5), tak v Nové smlouvě, kde je přímo řečeno, že v Mojžíšově stánku byla Svatyně, která je jen náznakem a stínem svatyně nebeské6 ale také že Stánek, i s jeho vybavením a bohoslužbou, je obrazem přítomného času,7 takže má mnoho co říci i dnes. Ještě, prosím, vydržte — právě teď se dostávám k tomu hlavnímu: musím vám předložit svá východiska výkladu. V první řadě je důležité ujasnit si obsah pojmu ,symbol’. Našemu technickému myšlení typu: dobře — špatně, zapnuto — vypnuto, by bylo bližší chápat jej jako v matematice: ,plus’ je symbolem sčítání a zna-mená-li něco ,+’, nemůže to znamenat ,-’ a v žádném případě ,za určitých okolností děleno’. Původní vý-znam řeckého symbolon byl jiný. Nový Biblický slovník uvádí, že „jeho důležitost vyplývá z toho, že šlo o zástupný předmět, který zaručoval skutečnost toho, co symbolizoval“.8 Protože má společný kořen s řeckým slovesem sym balló — spojovat, kombinovat,9 může mít symbolika celou řadu odlišných, ale navzájem se nevylučujících výkladových rovin. Dan Drápal doplňuje, že pokud o něčem řekneme, že je to symbol, není tím řečeno, že „znamená jenom jednu a právě jednu věc, nýbrž spíše , že je to jakýsi průsečík významů, po-ukaz k celé řadě duchovních či historických zkušeností.“10 Pokud bychom tedy trvali na tom, že je-li správný jeden výklad, ostatní správné být nemohou, připravili bychom se o mnohý užitek plynoucí u jednotlivých výkladů právě z rozdílnosti perspektiv.

1 G. K. Chesterton: Ortodoxie, 1. kap. 2 viz např. 1Pa 1.- 9. kapitola 3 Ř 15,4 4 (Př 2,4) 5 (Ex 25,9; 25,40; 26,30; 27,8) 6 Žd 8,5 7 (Žd 9,8-9 KMS): Tím Duch Svatý ukazuje, že ještě není zjevná cesta do svatyně, dokud stojí první stánek, který je obrazem přítomného času. 8 J. D. Douglas: Nový Biblický slovník, str. 989 9 Strongova definice č. 4820 10 D. Drápal: Křest, jablko sváru?, str. 7

— 3 —

Každý vykladač je vždy v nebezpečí, že se ve svém nadšení přestane držet zásad hermeneutiky1 a jako fakta předkládá i ty své poznatky, které už není schopen přesvědčivě biblicky zargumentovat2 takže místo aby přizpůsoboval svůj výklad Písmu, přizpůsobuje (třeba i nechtěně) Písmo svému výkladu. Jak vtipně po-dotýká G. K. Chesterton: „Ačkoli svatý Jan spatřil ve svém vidění mnoho podivných oblud, žádná z nich ne-byla tak výstřední jako leckteří jeho vykladači.“3 Proto jsem se snažil vyhnout formulacím, které by evoko-valy dojem, že svůj výklad považuji za ,jediný, bezchybný, nejlepší, nejsprávnější, atd.’ Řada výkladových konstrukcí, které předkládám, jsou pouhými hypotézami. Rovněž jsem si vědom, že některé odbočky od hlavních témat jsou ,nahozeny’ jen velmi zběžně a zasloužily by si větší prostor. Bude mi potěšením, budete-li je chápat jako možné náměty k vašemu vlastnímu studiu (či knize). Zároveň bych vás chtěl vyzvat, abyste mi — pokud budete mít nějaké dotazy či komentáře (samozřejmě také najdete-li nějaké faktografické či jiné nesrovnalosti) — napsali na adresu vydavatele. Neslibuji, že vám na ně odpovím písemně, ale byly by vel-kým přínosem pro případné druhé vydání této knihy. V žádném případě nebylo mým úmyslem přivlastnit si a vydávat za své něco, co vymyslel někdo jiný. Sám to nemám rád (zvlášť u křesťanských autorů), takže u myšlenek druhých autorů upřednostňuji jejich ci-tování před ,přeformulováváním’. Knihy, které jsou plné všech možných citátů, od klasiky až po teologická díla, zpravidla rozšíří mé obzory, protože mě často upozorní na další díla, o nichž bych vůbec netušil, že existují nebo, že stojí za přečtení. Na druhou stranu, protože přesné odkazy na citované prameny zpravidla chybí (o údajích o autorech a vydavatelích ani nemluvě), bývá takřka nemožné se jich dopátrat. Proto jsem se snažil, aby všechny zdroje, ze kterých jsem čerpal, byly vždy důsledně uváděny v poznámkovém aparátu (s tím, že podrobné informace o citovaných pramenech jsou uvedeny na konci, v seznamu citované literatu-ry), i když je mi jasné, že — jak řekl C. S. Lewis — „kterýkoli teolog snadno uhodne, co a jak málo jsem če-tl“.4 Není-li přesto někde pramen uveden, stalo se to buď nedopatřením, nebo proto, že jsem si už nevzpo-mněl (a ve svých zápiscích nenalezl), kdo to kdy řekl nebo v jaké knize jsem to četl. Pramen rovněž neuvá-dím, pokud šlo pouze o inspirativní ovlivnění, na jehož základě jsem rozvíjel vlastní myšlenky, a ne o bez-prostřední (ať už přímou či nepřímou) citaci. Rozhodně mi nešlo o to, aby tato kniha byla jen jakýmsi kom-pilátem myšlenek, které již řekl nebo napsal někdo jiný, ale nechtěl jsem upadnout ani do opačného extrému — chtít za každou cenu přinést jen něco ,co tu ještě zaručeně nebylo’. Proto, získáte-li dojem, že se s někte-rými myšlenkami, či poznatky nesetkáváte poprvé, asi to bude pravda, ale snad zde kromě ,starých pokladů’ najdete i nějaké ,nové’.

Ještě bych chtěl požádat, aby skutečnost, že nějakou knihu cituji, nebyla nikým považována za doporu-čení té knihy či autora. Na příklad právě již zmiňovaný C. S. Lewis mě svým způsobem myšlení velmi inspi-ruje, ale neznamená to, že s ním (třeba když ve své knize ,Problém bolesti’ argumentuje ve prospěch evolu-ce5) ve všem souhlasím. Podobně je tomu i u některých jiných autorů, které cituji. Osobně se mi ve vztahu ke knihám osvědčuje metoda ,Všeho zkuste, což dobrého jest, toho se držte’,6 takže to prosím chápejte tak, že citováním jakékoli knihy k ní nezaujímám žádné stanovisko, pouze se s vámi chci rozdělit o to, co mě z ní obdarovalo a co, dle mého mínění, mohlo obohatit a rozšířit záběr toho, co vám předkládám. Některým čtenářům možná vadí, když se text ,hemží’ biblickými verši, čímž je narušena plynulost výkla-du, jiným zase (například mně) připadá nesolidní, když autor neuvádí o jaké biblické argumenty svá tvrzení opírá. S tímto dilematem jsem se vyrovnal tak, že na rozdíl od kurzívy, kterou v textu většinou používám pro zvýraznění, všechny přímé citace z Písma jsou vypsány odlišným fontem s odkazy uvedenými v poznámkách pod čarou. Jde-li o biblický citát parafrázovaný nebo o jeho velmi malou část, odkaz je uveden v kulaté zá-vorce. Odkazy přímých citací a poznámky jsou bez závorek, doslovné citáty z literatury vždy začínají a kon-čí uvozovkami. (Pro přímou řeč používám »dvojšipky«.) Při takto rozsáhlém poznámkovém aparátu se neda-lo vyhnout tomu, že se text sice nehemží biblichými odkazy, ale zato číslíčky označujícími poznámku pod čarou. S tím už jsem si vážně nevěděl rady, takže jen pro lepší orientaci těch, kterým to, podobně jako mně, nedá a u každého číslíčka se vždycky ,pod čáru’ musí podívat — u čísel poznámek odkazujících jen na bib-lický verš či jeho odkaz, je vždy vedle čísla poznámky značka otevřené Bible.

Pro označení překladů písma jsem si dovolil používat zkratky i přímo v textu, pro české překlady: E = Ekumenický překlad; K = překlad Bible Kralické; KMS = Nová Smlouva v překladu Křesťanské Misijní Společnosti. (Není-li u odkazu v poznámce pod čarou žádná zkratka, jde o Ekumenický překlad.) U anglicky psaných překladů jsem se držel zkratek, které se užívají obecně: KJV = King James Version; NKJV = New King James Version; AB = The Amplyfied Bible; NIV = New International Version; ILB = The Interlinear Bible; GNB = Good News Bible; AS = American Standard Bible; NAS = The New American Standard Bib-le. Vzhledem k rozšířenosti Ekumenického překladu, jsem převzal i jím užívané zkratky biblických knih a

1 hermeneutika = výklad a vysvětlování textů 2 biblickou argumentací nemyslím vytrhávání veršů z kontextu nebo jejich účelový výběr, protože to je porušení základního pravidla exegeze, že každý biblický text je nutno vykládat ve světle toho, co o tomtéž tématu říkají ostatní texty Písma. 3 G. K. Chesterton: Ortodoxie, str. 14 4 C.S.Lewis: Problém bolesti, str. 8 5 C.S. Lewis: Problém bolesti, kap. Pád člověka 6 (1Tes 5,21 K)

— 4 —

číslování veršů (někde je jejich číslování oproti K nebo anglickým překladům posunuté). Pouze místo obec-ně vžitých pojmů Starý Zákon a Nový Zákon používám pro označení těchto dvou částí Bible teologicky přesnější pojmy Stará smlouva a Nová smlouva. Rejstřík řeckých a hebrejských výrazů, který najdete na konci knihy obsahuje u každého výrazu odkaz na první výskyt, to znamená pouze na číslo stránky, kde se objevuje poprvé a kde je vždy definice a Strongovo číslo daného pojmu. Jelikož jsou Stan setkávání a jeho tři části — Nádvoří, Svatyně, a Velesvatyně, jedním z hlavních témat této knihy, používám u nich zásadně (s vyjímkou biblických citací) velká písmena.

Občas se zmiňuji o Aslanovi, Gaalovi či Tvůrci. Pro ty z vás, komu ta jména nic neříkají — jsou to po-stavy z pohádek pro děti (i dospělé) od křesťanských autorů, které předkládají křesťanské poselství pro-střednictvím alegorie: Lev Aslan v Letopisech Narnie,1 stejně jako Gaal v Příbězích ze země Anthropos,2 jsou obrazem Ježíše (kdo je v Příbězích ze země Anthropos míněn Tvůrcem je zřejmé).

Důvod, proč byla tato kniha napsána, je prostý. Obrátili jsme se, znovuzrodili, začali chodit do církve a co dál? Vydali jsme se na cestu následování, něco už o Bohu víme, něco jsme s ním i třeba prožili, ale po čase jsme zjistili (jako jeden bratr, od něhož jsem ten výrok slyšel), že jsme všichni pořád ještě ,pěkná se-branka’. Objevily se problémy — o střední, o velké, o hrozně velké, o strašně těžké, o naprosto neřeši-telné — svůj stav si můžeš zaškrtnout (þ), přišlo zvlažnění, stereotyp. A co dál? Že by křesťanství bylo je-nom tohle? Není! — Rád bych touto knihou nás všechny, samozřejmě i ty, kdo nemají vůbec žádné problé-my (pokud by se snad někdo takový našel, moc rád bych se s ním seznámil — pište na adresu vydavatele), pozval k další cestě za Ježíšem. Protože, jak řekl o Aslanovi jeden Kalorňan: „Je lépe spatřit tohoto Lva a zemřít, než být tisrokem celého světa a žít a nespatřit ho.“3 Vstoupili jsme na cestu duchovního dospívání, ale ještě ani zdaleka nejsme u cíle.

Půdeš taky? Karel Řežábek

1 C. S. Lewis: Letopisy Narnie I.-VII 2 John White: Příběhy ze země Anthropos (Strážce meče, Gaal přemožitel, Věž Geburah); podrobnosti viz Citovaná literatura, str. Chyba! Záložka není definována. 3 C. S. Lewis: Letopisy Narnie VII, str.144

— 5 —

Symbolika

Stanu setkávání

Hospodine, kdo smí přebývat v tvém stanu,

kdo smí bydlet na tvé svaté hoře? Ten, kdo žije bezúhonně,

ten, kdo jedná spravedlivě, ten, kdo ze srdce zastává pravdu...

Ž 15,1-2

— 6 —

Potvrzení toho, o čem jsem, v souvislosti s obsahem pojmu ,symbol’, mluvil v předmluvě,1 vidím ve sku-tečnosti, že u symboliky Stanu setkávání existují minimálně tři hlavní výkladové roviny (může jich být víc, ale těchto tří jsem se v literatuře dopátral): C. H. Mackintosh,2 H. B. Mc Gowan3 nebo Kevin J. Conner4 vztahují všechny symboly stánku přímo na Krista. Augustin zase viděl v členění Stanu setkávání obraz círk-ve v průběhu dějin: Nádvoří jako Starosmluvní církev, Svatyni jako Církev bojující a Velesvatyni jako Cír-kev vítěznou.5 Jurgen a Shawn Beckovi6 chápou uspořádání stánku jako obrazné vyjádření tří stupňů obe-cenství s Bohem, jimiž jednotlivec vchází do Boží přítomnosti. V tomto výkladu jsou brány Nádvoří děko-váním, Nádvoří samo vzdáváním chvály,7 zatímco ve svatostánku je všechna naše pozornost upoutána na Boha Otce, Ježíše a Ducha svatého, abychom pak ve Svatyni svatých, kde také vrcholí naše vzývání, prožili nejdůvěrnější obecenství s Bohem.

Sami vidíte, že se jednotlivé výklady značně liší nejen co se týče předmětu, který je na pozadí stánku vy-kládán, ale i z hlediska časového horizontu, v němž lze cestu z Nádvoří do Velesvatyně urazit. Výklad H. B. Mc Gowana a Kevina J. Connera se zabývá Kristem, který je věčný a v čase žil jen po dobu svého pozem-ského života, Augustinův výklad pracuje s horizontem staletí či tisíciletí, kdežto podle výkladu Jurgena a Shawn Beckových lze z Nádvoří do Velesvatyně dojít během několika minut (případně hodin). Já jsem zvo-lil výkladovou rovinu operující s časovým horizontem lidského života, v níž tři části Stanu setkávání před-stavují tři stádia duchovního dozrávání: dětství, mládenectví a otcovství, naznačených apoštolem Janem.8 Asi nejvíc jsem byl obdarován výklady C. H. Mackintoshe a Kevina J. Connera, protože se pro mě v podsta-tě staly učebnicí, jak symboliku hledat a vykládat. Ale, mám-li být zcela upřímný, výklad založený pouze na premise ,všechno je Kristus’ mě neuspokojoval plně. Zdálo se mi, že symbolika Stanu setkávání je nesmírně bohatá ve výkladu každé jednotlivosti, ale že společně musí dohromady tvořit nějakou jedinečnou stavbu. Tenhle svůj pocit jsem dlouho neuměl pojmenovat, ale pomohlo mi v tom Tolkienovo přirovnání příliš de-tailních rozborů jedné z Beowulfových básní ke zničení věže, kterou lidé rozebrali na kusy, protože nikoho nenapadlo vystoupit po schodech nahoru, takže nezjistili, že zeshora je vidět moře.9

Hned na samém začátku se nabízí otázka, jak by se vlastně tomu Mojžíšovu Svatostánku mělo nejpřesněji říkat. Na rozdíl od pojmu Stan setkávání, který je v E celkem důsledně používán, se v K objevuje termín Stánek úmluvy. Ale to je přece dost podstatný rozdíl, vždyť jméno takového místa zpravidla také určuje jeho hlavní účel! Naštěstí je při bližším zkoumání originálu zřejmé, že obě dvě překladové varianty hebrejského óhel móed používané v našich překladech odpovídají, protože obsahem pojmu móed je „domluvené místo setkání, schůzka“,10 respektive „označuje čas, okolnosti nebo místo, jež byly pevně smluveny, ujednány, do-hodnuty.“11 V každém případě byl Stan setkávání místem, které si Bůh s Mojžíšem dohodli pro setkávání, místem Boží přítomnosti.12

Stan setkávání se tedy skládal z Příbytku z Nádvoří příbytku. V přední části Příbytku, na severní straně, byl umístěn zlatý stůl předkladných chlebů. Naproti němu (na jižní straně) stál zlatý sedmiramenný svícen a přímo před oponou zlatý kadidlový oltář. Ve Velesvatyni pak byla schrána svědectví, neboli truhla smlouvy. Ve zdánlivém rozporu s popsaným umístěním zlatého kadidlového oltáře před oponu ve Svatyni je no-vosmluvní svědectví, že stál, spolu se schránou svědectví, v Nejsvětější svatyni.13 Mám pro to určité vysvět-lení, ale rád bych je předložil až v rámci výkladu symboliky daného předmětu.14 V Nádvoří, u vchodu do Příbytku Stanu setkávání, stál bronzový oltář a mezi ním a stanem setkávání byla umístěna bronzová nádrž k

1 Viz str. 2 2 C. H. Mackintosh: Poznámky ke II. Mojžíšově 3 H. B. Mc Gowan: Svatostánek 4 Kevin J.Conner: The Tabernacle of Moses 5 Adolf Novotný: Biblický slovník, str. 967 6 J. a S. Beckovi: V trůnním sále Božím, str. 27 7 (Ž 100,4): Vstupte do jeho bran s díkůvzdáním, do nádvoří jeho s chvalozpěvem! Vzdávejte mu chválu, dobrořečte jeho jménu. 8 (1J 2,12-14): Píšu vám, děti, že jsou vám odpuštěny hříchy pro jeho jméno. Píšu vám, otcové, že jste poznali toho, který je od počátku. Píšu vám, mládenci, že jste zvítězili nad zlým. Napsal jsem vám, děti, že jste poznali Otce. Napsal jsem vám, otcové, že jste poznali toho, který jest od počátku. Napsal jsem vám, mládenci, že jste silní a slovo Boží ve vás zůstává, a tak jste zvítězili nad Zlým. 9 H. Carpenter: J. R. R. Tolkien, str. 127: „Jeden člověk zdědil pole, na kterém byla kupa starého kamení, kus staršího domu. Ze starého kamení byla už část použita na stavbu domu, ve kterém právě bydlel, nedaleko někdejšího domu jeho předků. Z ostatního vzal část a postavil věž. Když však při-šli jeho přátelé, hned si všimli (aniž se namáhali vylézt po schodech), že tyhle kameny patřívaly ke starobylejší budově. A tak věž zbořili — dalo jim to práci — a hledali ukryté reliéfy a nápisy a snažili se zjistit, odkud vzdálení předkové toho člověka brali svůj stavební materiál. Někteří v domnění, že je pod povrchem země uhlí, začali kopat a úplně zapoměli na kameny. Všichni říkali: ,Tahle věž je náramně zajímavá.’ Ale říkali také (když ji zbořili): ,V jakém je zmatku!’ A dokonce i potomci toho člověka, od nichž by se očekávalo, že budou přemýšlet, o co mu šlo, se dali slyšet: ,Je to po-divín! Představte si: on z těch kamenů postaví nesmyslnou věž! Proč neobnovil starý dům? Vůbec neměl smysl pro proporce.’ Ale ten člověk shora z věže viděl na moře.“ 10 Vine’s Dictionary: CONGREGATION; Strongovo č. 4150 11 A. Novotný: Biblický slovník, str. 964 12 Toto označení — the Tent of the Lord’s Presence: Stan Pánovy přítomnosti — používá GNB 13 (Žd 9,4) 14 Viz Zlatý kadidlový oltář, str. 41

— 7 —

omývání. Zde je určitý prostor pro polemiku, zahrnuje-li pojem Stan setkávání vždy pouze Příbytek, a nebo Příbytek včetně Nádvoří Příbytku (a samotný Příbytek jen výjimečně), tudíž zda je vchodem do Stanu setká-vání míněn vchod do Nádvoří či vchod do Příbytku. Mohlo by se zdát, že na tom nezáleží, ale uvidíte, že vy-jasnění pojmů se ukáže jako velmi důležité. Osobně se domnívám, že vchod do Stanu setkávání a vchod do Nádvoří jsou zákrytné pojmy, ale o tom až později.1

Dále by čtenáře mohlo zarazit, že v Písmu je popis Stanu setkávání uveden v obráceném pořadí, než ho vykládám já, to znamená od Velesvatyně přes Svatyni k Nádvoří, kdežto můj výklad začíná od Nádvoří. Ro-zumím tomu tak, že když Bůh popisoval nebeský model Svatyně, postupoval od bližšího ke vzdálenějšímu. Totéž budeme při výkladu dělat i my, postupovat od bližšího ke vzdálenějšímu, takže zatímco jemu je nej-bližší Velesvatyně — místo, kde nad cheruby přebývá jeho sláva, my musíme začít od Nádvoří. Ve výkladové rovině, s níž pracuji, představuje Stan setkávání ve svém celku nový život v Kristu. Mys-lím tím ovšem něco víc, než jen život ve smyslu pouhé biologické existence, který je (jak napsal C. S. Lewis) „jako v přírodě všechno, podroben opotřebování a úpadku, takže ho lze udržet jedině neustálým dočerpáváním z přírody v podobě vzduchu, vody, potravy atd.“2 Novozákonní řečtina to také důsledně odli-šuje, když pro život míněný více méně jako pouhou existenci užívá výrazu bios,3 zatímco pro označení živo-ta věčné kvality, pro který jsme byli od počátku stvořeni — Adamem ztraceného, ale v Kristu nám zpět na-vráceného, užívá zásadně pojmu zoe.4 O pouhé přežívání, byť i nekonečně dlouhé, by vlastně nebylo co stát. („Děkuju, nechci,“ odpověděl Diviš. „Já myslím, že se mi ani moc nechce žít dál potom, co všichni lidi, kte-rý znám, budou mrtvý. Radši budu žít jen normálně dlouhou dobu a pak pudu do nebe.“5) Toužíme po věč-nosti, protože ten, kým jsme byli stvořeni, je El Ólam, Bůh věčný:6 On všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti.7 Proto se v Nové smlouvě ve spojení ,věčný život’ nebo ,kniha živo-ta’ a podobně, nikdy neobjevuje výraz bios, ale vždy zoe. To je ten skutečný život, život který mají Bůh i Je-žíš sami v sobě8 a kterému se lidé pro svou nevědomost a zatvrzelé srdce odcizili.9 Když Ježíš obětoval svůj život a prolil na kříži svou krev, stalo se něco neuvěřitelného: lidem byla vrácena možnost znovu se na tomto Božském životě podílet.10 „Syn Boží se stal člověkem, aby lidem umožnil stát se syny Božími.“11

Písmo neukazuje, že by tím bylo míněno něco, co by se mělo týkat budoucnosti, nejde o jakousi posmrt-nou existenci ,někdy potom’.12 Do tohoto druhu života můžeme vstoupit už teď — svým rozhodnutím.13 Vý-stižně to ve své knize vyjádřil D. Drápal: „Největší zázrak, největší Boží milost vidím v tom, že nekonečný, svatý, čistý Bůh dává milost mě, který jsem proti Němu rebeloval, který jsem Ho urážel, který jsem o Něm nechtěl nic slyšet, a nad tuto milost mě ještě obdaruje tím, že mi nabídne obecenství se sebou samotným. Nicméně abych tuto milost vůbec mohl začít vnímat jako milost, potřebuji se pro Boha rozhodnout.“14 A ob-razem tohoto nového, kvalitativně vyššího druhu života zoe, do kterého smíme vstoupit už teď, je — v mnou zvolené výkladové rovině — právě Stan setkávání.

Na pozadí symboliky jeho tří částí — Nádvoří, Svatyně, a Velesvatyně, se tedy budeme zabývat tímto druhem života a jeho třemi ,vývojovými fázemi’: dětstvím, mládenectvím a otcovstvím.

Píšu vám, děti, že jsou vám odpuštěny hříchy pro jeho jméno. Píšu vám, otcové, že jste poznali toho, kte-rý je od počátku. Píšu vám, mládenci, že jste zvítězili nad zlým. Napsal jsem vám, děti, že jste poznali Otce. Napsal jsem vám, otcové, že jste poznali toho, který jest od počátku. Napsal jsem vám, mládenci, že jste silní a slovo Boží ve vás zůstává, a tak jste zvítězili nad Zlým.15

1 Viz Zástěny a vchod, str. Chyba! Záložka není definována. 2 C.S.Lewis: K jádru křesťanství, str. 111 3 Strongovo č. 979; Toto slovo se v Nové smlouvě objevuje např. v 1Tm 2,2; kde jsme vyzýváni k modlitbám za vládu, která by nám umožňovala vést pokojný a tichý život. 4 Strongovo č. 2222 5 C. S. Lewis: Letopisy Narnie VI., 134 6 (Gn 21,33): A Abraham zasadil v Beer-šebě tamaryšek a vzýval tam jméno Hospodina, Boha věčného (El Ólam; Strongova č. 410+5769). 7 Kaz 3,11 8 (J 5,26): Neboť jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby měl život (zoe) sám v sobě. 9 (Ef 4,18 KMS): Mají zatemněné myšlení a jsou odcizeni od života (zoe) Božího pro nevědomost, která je v nich kvůli zatvrzelosti jejich srdce. 10 (J 10,10 KMS): ... já jsem přišel, aby (mé ovce) měly život (zoe) a měly ho hojnost.; (J 3,16KMS): Neboť tak Bůh miluje svět, že dal svého jediné-ho Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život (zoe) věčný. 11 C.S.Lewis: K jádru křesťanství, str. 123 12 (J 5,24): Kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný (,má’— č.přít.), ale přešel již (,přešel’— č.min.) ze smrti do života. Viz též kapitola Bronzová nádrž k omývývání, poznámka k výrazu télos str. 25 13 (Dt 30,19): Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abyss byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, svého Boha, poslouchal ho a přimkl se k němu. (Jr 21,8): Toto praví Hospodin: Hle, předkládám vám cestu životu a cestu smrti. 14 D. Drápal: Hledání a jistota, str. 20 15 1J 2,12-14

— 8 —

Stan setkávání

— Jeho uspořádání -fakta

a hypotézy

Hleď, abys všechno udělal podle vzoru,

který ti byl ukázán na hoře... Ex 25,40

— 9 —

Půdorysný náčrtek uspořádání Stánku

— 10 —

zpracovali: K. Řežábek & M. Kunesch (Gratia Press) ad 1 — Sloupy Nádvoří materiál: zřejmě akáciové dřevo1; patky ke sloupům byly bronzové, háčky ke sloupům a příčné tyče k nim byly stříbrné, i obložení jejich hlavic bylo stříbrné; všechny sloupy na Nádvoří byly spojeny stříbrnými příč-nými tyčemi.2 rozměry: nejsou udány. ad 2 — Zástěny materiál: jemně tkané plátno.3

Kdo už jste nějaké náčrtky Stanu setkávání viděli, asi jste byli udiveni tím, jak se od sebe liší. Musím ří-ci, že mě to překvapilo též. Problém je v tom, že ani já, ani nikdo z vykladačů jsme — na rozdíl od Mojžíše — v nebi ten vzor, podle kterého to mělo být vyrobeno,4 neviděli, takže se pouze snažíme vytvořit takovou hypotézu, která by nekolidovala s ničím, co je nám z biblického popisu známo. K dispozici jsou tyto infor-mace: Nádvoří mělo mít rozměry 100 x 50 loket, zástěny jižní strany Nádvoří měly být dlouhé 100 loket a mělo tam být 20 sloupů. Stejně to bylo i na severní straně. Našíř Nádvoří, na západní straně, byly zástěny v délce 50 loket a bylo tam 10 sloupů, kdežto na východní, která měřila také 50 loket bylo na jednom i na dru-hém křídle po 15 loktech zástěn a třech sloupech. Mezi nimi byl v bráně Nádvoří závěs široký 20 loket a 4 sloupy. Výška zástěn byla 5 loket,5 vzdálenost sloupů od sebe není udána. Mám za to, že můj náčrtek toto vše splňuje, ale samozřejmě připouštím, že to mohlo i jinak. Například lze polemizovat o tom, zda rohové sloupy nemohly být zákrytné, tzn. společné vždy pro dvě strany. Pak by ale jejich součet byl 56 a nikoli 60, jak vychází, sečteme-li udávané počty sloupů pro jednotlivé strany Nádvoří a jak také udává většina vykla-dačů.6

ad 3 — Sloupy pro zavěšení závěsu vchodu do Stanu setkávání materiál: vše stejné jako u ostatních sloupů Nádvoří.7 rozměry: nejsou udány.

ad 4 — Závěs zakrývající vchod do Stanu setkávání materiál: látka modrá, purpurová a červená a jemně tkané plátno;8 rozměry: délka = 20 loket; výška = 5 loket.9

ad 5 — Uspořádání Stanu setkávání Stan setkávání se skládal z Příbytku (oponou rozděleného na Svatyni a Velesvatyni — neboli Nejsvětější svatyni10) a z Nádvoří Příbytku. Uspořádání Stanu setkávání, tzn. umístění Příbytku vůči Nádvoří, či umístě-ní jednotlivých předmětů, není Písmem příliš specifikováno. Víme, že před vchodem do Příbytku stál bron-zový oltář pro zápalnou oběť a mezi ním a Stanem setkávání (Příbytkem) stála ještě nádrž k umývání.11 Ale o jejich umístění vzájemně i vzhledem k půdorysu Nádvoří se můžeme jen dohadovat. Přerušované čáry v mém náčrtku vychází z poměrně uznávané hypotézy, kdy obdélník o ploše 100 x 50 loket je rozdělen na dva pomyslné čtverce o straně 50 loket a v průsečíku jejich uhlopříček je v Nádvoří umístěn bronzový oltář a ve Velesvatyni truhla úmluvy.12 V přední části Příbytku, na severní straně, byl umístěn zlatý stůl předkladných

1 Výslovně jsem to nikde v Písmu nenašel, ale je to vysoce pravděpodobné. Protože u sloupů ve vchodu do svatyně i u sloupů pro zavěšení opony je tento materiál zmíněn výslovně (Ex 26,37), nebylo by příliš logické, aby u sloupů nádvoří bylo použito cennějšího materiálu. Ve prospěch tohoto předpokladu hovoří i skutečnost, že sloupy nejsou uvedeny v seznamu předmětů vyrobených z bronzu, zapsaném v Ex 38,29-31. 2 (Ex 38,17): Patky ke sloupům byly bronzové, háčky ke sloupům a příčné tyče k nim byly stříbrné, i obložení jejich hlavic bylo stříbrné; všechny sloupy na nádvoří byly spojeny stříbrnými příčnými tyčemi. 3 (Ex 27,18): Délka nádvoří bude sto loket, šířka padesát a výška zástěn pět loket; budou z jemně tkaného plátna; patky sloupů budou bronzové. 4 (Ex 25,9) 5 (Ex 27,9-18): K příbytku uděláš také nádvoří. Na jižní, pravé straně nádvoří budou zástěny z jemně tkaného plátna, pro jednu stranu dlouhé sto loket. Bude tam dvacet sloupů na dvaceti bronzových patkách; háčky ke sloupům a příčné tyče budou stříbrné. Stejně tak budou zástěny i na severní straně v délce sto loket; i tam bude dvacet sloupů na dvaceti bronzových patkách; háčky ke sloupům a příčné tyče budou stříbrné. Našíř nádvoří na západní straně budou zástěny v délce padesáti loket. A bude tam deset sloupů na deseti patkách. Šířka nádvoří na přední, východní straně bude pa-desát loket. Na jednom křídle bude patnáct loket zástěn; budou tam tři sloupy na třech patkách. I na druhém křídle bude patnáct loket zástěn; bu-dou tam také tři sloupy na třech patkách. V bráně nádvoří bude pestře vyšitý závěs široký dvacet loket z látky fialově purpurové, nachové a karmí-nové a z jemně tkaného plátna. Budou tam čtyři sloupy na čtyřech patkách. Všechny sloupy na nádvoří budou dokola spojeny stříbrnými příčnými tyčemi; jejich háčky budou stříbrné a patky bronzové. Délka nádvoří bude sto loket, šířka padesát a výška zástěn pět loket; budou z jemně tkaného plátna; patky sloupů budou bronzové. 6 H. B. Mc Gowan: Svatostánek, str. 21; Kevin J.Conner: The Tabernacle of Moses, str. 73; A. Novotný: Biblický slovník, str. 965 7 (Ex 38,19): Byly tu čtyři sloupy na čtyřech bronzových patkách, jejich háčky byly stříbrné, i obložení jejich hlavic a příčné tyče byly stříbrné. 8 Takto barvy překládají ILB, K, NIV, KJV i NAS x E. 9 (Ex 38,18): Závěs v bráně na nádvoří byl pestře vyšit z látky fialově purpurové, nachové a karmínové a z jemně tkaného plátna v délce dvaceti lo-ket, vysoký či široký pět loket, právě tak jako zástěny na nádvoří. 10 (Žd 9,2-3) 11 (Ex 40,6-7): Oltář pro zápalnou oběť postavíš před vchod do příbytku stanu setkávání. Mezi stan setkávání a oltář umístíš nádrž a naleješ do ní vodu. 12 Tato hypotéza je např. prezentována v Biblickém slovníku A. Novotného, str. 967

— 11 —

chlebů. Naproti němu (na jižní straně) stál zlatý sedmiramenný svícen a přímo před oponou zlatý kadidlový oltář.1 Ve Velesvatyni pak za oponou byla schrána svědectví přikrytá příkrovem.2

ad 6 — Bronzový oltář materiál: akáciové dřevo potažené bronzem; rozměry: délka = 5 loket; šířka = 5 loket; výška = 3 lokte. Oltář byl dutý, z desek a patřil k němu ještě bronzový mřížový rošt dosahující až do poloviny oltáře, tzn. do výšky 1,5 lokte. Oltář se přenášel na tyčích z akáciového dřeva potažených bronzem a provlečených po obou stranách oltáře čtyřmi bronzovými kruhy.3

ad 7 — Bronzová nádrž k omývání materiál: bronz ze zrcadel žen, které konaly službu u vchodu do Stanu setkávání. rozměry: nejsou udány.4

ad 8 — Sloupy vchodu do Příbytku materiál: akáciové dřevo potažené zlatem, háčky ke sloupům byly rovněž ze zlata, patky ke sloupům byly bronzové;5 rozměry: nejsou udány, ale musely být vysoké nejméně 10 loket, protože to byla výška desek tvořících stěny Příbytku.6

ad 9 — Závěs zakrývající vchod do Příbytku materiál: látka modrá, purpurová a červená a jemně tkané plátno;7 rozměry: nejsou udány.

ad 10 — Stůl předkladných chlebů materiál: akáciové dřevo potažené zlatem; rozměry: délka = 2 lokte; šířka = 1 loket; výška = 1,5 lokte. Stůl se přenášel na tyčích z akáciového dřeva potažených zlatem, které byly provlečeny čtyřmi zlatými kru-hy.8

ad 11 — Sedmiramenný svícen materiál: čisté zlato; — pro výrobu svícnu, kahánků, nůžek na knoty a pánví na oharky bylo použito jednoho talentu (= přibl. 30 kg9) čistého zlata.10 rozměry: nejsou udány. ad 12 — Zlatý kadidlový oltář materiál: akáciové dřevo potažené zlatem; rozměry: délka = 1 loket; šířka = 1 loket; výška = 2 lokte. Oltář se přenášel na tyčích z akáciového dřeva potažených zlatem, které se provlékaly dvěma (!) zlatými kru-hy.11 1 (Ex 40,22-25): Stůl postavil do stanu setkávání ke straně příbytku na sever, vně před oponu. Uspořádal na něm chléb před Hospodinem, jak Hos-podin Mojžíšovi přikázal. Svícen postavil do stanu setkávání naproti stolu ke straně příbytku na jih a nasadil kahánky před Hospodinem, jak Hos-podin Mojžíšovi přikázal. Zlatý oltář umístil ve stanu setkávání před oponu. 2 (Ex 26,33-34): Zavěsíš oponu na spony a dovnitř tam za oponu vneseš schránu svědectví. Opona vám bude oddělovat svatyni od velesvatyně. Ve velesvatyni vložíš na schránu svědectví příkrov. 3 (Ex 27,1-8): Zhotovíš oltář z akáciového dřeva pět loket dlouhý a pět loket široký. Oltář bude čtyřhranný, vysoký tři lokte. Jeho čtyři úhly opatříš rohy; ty budou s ním zhotoveny z jednoho kusu. Potáhneš jej bronzem. Zhotovíš k němu i hrnce na vybírání popela, lopaty a kropenky, vidlice a pánve na oheň. Všechno příslušné náčiní zhotovíš z bronzu. Zhotovíš k němu také mřížový rošt z bronzu. Na čtyřech koncích mříže připevníš čtyři bronzové kruhy. A zasadíš ji zdola pod obložení oltáře; mříž bude dosahovat až do poloviny oltáře. Zhotovíš pro oltář i tyče; budou z akáciového dřeva a potáhneš je bronzem. Tyče budou provléknuty skrze kruhy. Když bude oltář přenášen, budou tyče po obou jeho bocích. Uděláš jej dutý z desek, jak ti bylo ukázáno na hoře; přesně tak jej udělají. 4 (Ex 38,8): Zhotovil bronzovou nádrž s bronzovým podstavcem ze zrcadel žen, které konaly službu u vchodu do stanu setkávání. 5 (Ex 26,37): K závěsu zhotovíš pět sloupů z akáciového dřeva a potáhneš je zlatem; háčky na nich budou ze zlata; odliješ pro ně také pět bronzo-vých patek. 6 (Ex 26,16) 7 (Ex 26,36): Ke vchodu do stanu zhotovíš pestře vyšitý závěs z látky fialově purpurové, nachové a karmínové a z jemně tkaného plátna. 8 (Ex 25,23-28): Zhotovíš stůl z akáciového dřeva dlouhý dva lokte, široký jeden loket a vysoký jeden a půl lokte. Obložíš jej čistým zlatem a opatříš jej dokola zlatou obrubou. Uděláš mu také dokola na dlaň širokou lištu a k liště uděláš dokola zlatou obrubu. Opatříš jej čtyřmi zlatými kruhy a připevníš je ke čtyřem rohům při jeho čtyřech nohách. Kruhy budou těsně pod lištou, aby držely tyče na nošení stolu. Tyče zhotovíš z akáciového dřeva a potáhneš je zlatem; na nich se stůl bude nosit. 9 E: Vysvětlivky, str. 12 10 (Ex 25,31-39): Zhotovíš svícen z čistého zlata. Svícen bude mít vytepaný dřík a prut; jeho kalichy, číšky a květy budou s ním zhotoveny z jednoho kusu. Z jeho stran bude vycházet šest prutů, tři pruty svícnu po jedné straně a tři pruty svícnu po druhé straně. Na jednom prutu budou tři kalichy podobné mandloňovému květu: číška a květ. A tři kalichy podobné mandloňovému květu na druhém prutu: číška a květ. Tak to bude na všech šesti prutech vycházejících ze svícnu. Na svícnu budou čtyři kalichy podobné mandloňovému květu s číškami a květy. Jedna číška bude pod jednou dvoji-cí prutů, druhá číška bude pod druhou dvojicí prutů a třetí číška bude pod třetí dvojicí prutů; tak to bude u všech šesti prutů vycházejících ze svíc-nu. Příslušné číšky a pruty budou s ním zhotoveny z jednoho kusu; všechno bude vytepané z čistého zlata. Ke svícnu zhotovíš také sedm kahánků; kahánky ať jsou nasazeny tak, aby osvětlovaly prostor před ním. Zhotovíš k němu z čistého zlata i nůžky na knoty a pánve na oharky. Bude zhotoven se všemi těmito předměty z jednoho talentu čistého zlata. 11 (Ex 30,1-5): Zhotovíš také oltář k pálení kadidla. Z akáciového dřeva jej zhotovíš. Bude čtyřhranný; loket dlouhý, loket široký a dva lokte vysoký. Jeho rohy budou z jednoho kusu s ním. Potáhneš jej čistým zlatem, jeho vršek i jeho stěny dokola a jeho rohy, a opatříš jej dokola zlatou obrubou.

— 12 —

ad 13 — Sloupy pro zavěšení opony materiál: akáciové dřevo potažené zlatem, háčky ke sloupům byly rovněž ze zlata, na stříbrných patkách;1 rozměry: nejsou udány.

ad 14 — Opona materiál: látka modrá, purpurová a červená a jemně tkané plátno s vetkanými cheruby;2 rozměry: nejsou udány.

ad 15 — Truhla smlouvy materiál: akáciové dřevo obložené zlatem uvnitř i zvnějšku; rozměry: délka = 2,5 lokte; šířka = 1,5 lokte; výška = 1,5 lokte; Nošena měla být na tyčích z akáciového dřeva potažených zlatem, které byly prostrčeny zlatými kruhy po stranách schrány.3

ad 16 — Příkrov (Slitovnice) materiál: čisté zlato; rozměry: délka = 2,5 lokte; šířka = 1,5 lokte; výška (hloubka) = rozměr není uveden; Na obou koncích příkrovu byli ze zlata vytepáni dva cherubové s křídly rozpjatými vzhůru, aby jimi zastírali příkrov.4 ad 17 — Desky Příbytku materiál: akáciové dřevo potažené zlatem rozměry: délka = 10 loket; šířka = 1,5 lokte;

Každá deska stála na dvou stříbrných patkách, měla dva čepy, kterými byla připojena jedna ke druhé. Na jižní straně Příbytku jich bylo 20, stejně tak i na severní. Pro zadní, západní stranu Příbytku bylo zhotoveno 6 desek + 2 desky pro oba úhly Příbytku. Pro desky byly také zhotoveny svlaky z akáciového dřeva potažené zlatem, které se provlékaly zlatými kruhy. Svlaků bylo 15, po pěti na každé ze tří stran Příbytku.5 Pokud by ,úhly’ byly vytvořeny tak, jak ukazuje můj náčrtek, tzn. obě desky úhlů by přečnívaly každá přibližně o 1 lo-ket,6 rozměry Příbytku by byly 30 x 10 loket. Rovněž rozměr Velesvatyně není Písmem výslovně daný, ale všeobecně se má za to, že měla půdorys čtverce o straně 10 loket.7

Zhotovíš pro něj rovněž dva zlaté kruhy, a to pod obrubou na obou jeho bocích; k oběma bočnicím je zhotovíš, aby držely tyče, na nichž bude no-šen. Tyče zhotovíš z akáciového dřeva a potáhneš je zlatem. 1 (Ex 26,32): Zavěsíš ji na čtyřech sloupech z akáciového dřeva, potažených zlatem; háčky na nich budou ze zlata. Sloupy budou na čtyřech stříbr-ných patkách. 2 (Ex 26,31): Zhotovíš také oponu z látky purpurově fialové, nachové a karmínové a z jemně tkaného plátna. Zhotovíš ji s umně vetkanými cheruby. 3 (Ex 25,10-15): Udělají z akáciového dřeva schránu dva a půl lokte dlouhou, jeden a půl lokte širokou a jeden a půl lokte vysokou. Obložíš ji čis-tým zlatem, uvnitř i zvnějšku ji obložíš a opatříš ji dokola zlatou obrubou. Uliješ pro ni čtyři zlaté kruhy a připevníš je k čtyřem jejím hranám: dva kruhy na jednom boku a dva kruhy na druhém. Zhotovíš tyče z akáciového dřeva a potáhneš je zlatem. Tyče prostrčíš skrz kruhy po stranách schrá-ny, aby bylo možno na nich schránu nést. Tyče zůstanou v kruzích, nebudou vytahovány. 4 (Ex 25,17-21): Zhotovíš příkrov z čistého zlata dlouhý dva a půl lokte a široký jeden a půl lokte. Potom zhotovíš dva cheruby ze zlata; dáš je vyte-pat na oba konce příkrovu. Jednoho cheruba uděláš na jednom konci a druhého cheruba na druhém konci. Uděláte cheruby na příkrov, na oba je-ho konce. Cherubové budou mít křídla rozpjatá vzhůru; svými křídly budou zastírat příkrov. Tvářemi budou obráceni k sobě; budou hledět na příkrov. Příkrov dáš nahoru na schránu a do schrány uložíš svědectví, které ti dám. 5 (Ex 26,15-29): Pro příbytek zhotovíš také desky z akáciového dřeva, aby se daly postavit. Každá deska bude dlouhá deset loket a široká půldruhé-ho lokte. Každá bude mít dva čepy a jedna bude připojena k druhé; tak to provedeš na všech deskách pro příbytek. Zhotovíš pro příbytek tyto des-ky: dvacet desek pro pravou jižní stranu. Těch dvacet desek opatříš dole čtyřiceti stříbrnými patkami, po dvou patkách pod každou desku, k oběma jejím čepům. I pro druhý bok příbytku, k severní straně, dvacet desek a čtyřicet stříbrných patek, po dvou patkách pod každou desku. Pro zadní stranu příbytku, k západu, zhotovíš šest desek. Navíc zhotovíš dvě desky pro oba úhly příbytku při zadní straně. Zdola budou přiloženy k sobě, na-vrchu budou těsně spojeny jedním kruhem. Tak tomu bude s oběma deskami v obou úhlech. Bude tam tedy osm desek se stříbrnými patkami, celkem šestnáct patek, po dvou patkách pod každou deskou. Zhotovíš také svlaky z akáciového dřeva, pět pro desky na jednom boku příbytku, pět na dru-hém boku příbytku a dalších pět svlaků pro desky na zadní straně příbytku, k západu. Prostřední svlak bude probíhat v poloviční výši desek od jed-noho konce k druhému. Desky potáhneš zlatem a zhotovíš k nim zlaté kruhy pro vsunutí svlaků; také svlaky potáhneš zlatem. 6 Tuto hypotézu zastává též Kevin J. Conner (The Tabernacle of Moses, str. 60; obr. D. Straussera) 7 A. Novotný: Biblický slovník, str. 966; J. D. Douglas: Nový Biblický slovník, str. 967

— 13 —

Dětství

Píšu vám, děti, že jsou vám odpuštěny hříchy

pro jeho jméno... ...Napsal jsem vám, děti,

že jste poznali Otce. 1J 2,12.14

— 14 —

Nádvoří Příbytku

Blaze tomu, koho vyvolíš a přijmeš,

aby směl pobývat ve tvých nádvořích.

Ž.65,5

— 15 —

Zástěny a vchod

Nádvoří bylo tvořeno zástěnami z jemně tkaného plátna napnutými na (pravděpodobně) šedesáti slou-pech do obdélníkového půdorysu. Jediný vchod do Nádvoří byl na východní straně a zakrýval ho pestře vy-šitý závěs, zavěšený na čtyřech sloupech.1

Zástěny byly vyrobeny z jemně tkaného plátna. Jeho barva sice v Písmu není výslovně uvedena, ale pro-tože se všechny mně dostupné prameny shodují, že byla bílá,2 budu z tohoto předpokladu vycházet. Z téhož materiálu, z jemně tkaného plátna byl vyroben i oděv kněží.3 Jelikož je psáno: Tvoji kněží ať obléknou spra-vedlnost... Jeho kněžím dám za oděv spásu,4 dá se z toho vyvodit, že zástěny představují spravedlnost a spá-su, zatímco jejich bílá barva mluví o čistotě a svatosti. To souhlasí, neboť pochopení nového života v Kristu, též zůstává těm, kdo sami nevešli, skryto za hradbou spravedlnosti a spásy. Podstatou problému je to, že ži-vot s Bohem je vztah. (Je pozoruhodné, jak se satanovi podařilo zakrýt prostinkou pravdu, že ve vztahu s Bohem jde především o vztah s Bohem.) A vztahy jsou zpravidla nesnadno pochopitelné pro ty, kdo je ne-poznali a nebo se s nimi setkali pouze v jakési zmrzačené podobě. Vztahy není možné vyjádřit matematic-kou rovnicí (nebo možná ano, ale určitě by vás to nenadchlo). Nelze si na ně sáhnout, ani je vidět — vidět lze pouze jak se projevují a pozná se, jestli jsou doopravdy a nebo ,jenom jako’ — ale přesto po nich touží-me. Maminka s tátou, přátelé či mileneci by někdy těžko racionálně vysvětlovali své jednání, ale to co pro-žívají je krásné a hluboké. Mimochodem, všimli jste si, že žádný hluboký vztah se nedá vyzkoušet ,na nečis-to’? Stejně i vztah s Bohem může být něčím nesmírně kvalitním, čistým a krásným, ale tomu kdo stojí vně to bude připadat jako nesmysl. A tak jediným řešením zůstává odpověď, kterou na pochybnosti, zda Ježíš opravdu může být tím Mesiášem, dal Filip Natanaelovi: Pojď a přesvědč se!5 Jediná možnost jak se pře-svědčit je vstoupit. — Vchodem. Je důležité nejen vejít, ale též kudy a proč. Ježíš vyslovil jasné varování: Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale přelézá ohradu, je zloděj a lupič.6 Podobné varování četl Diviš na bráně zahrady do které ho poslal Aslan pro jablko:

„Vstup do mne zlatou bránou, anebo nevcházej,

přines mé plody jiným, anebo netrhej.

Neboť ti, kdo zde kradou, či přes zeď přelezou, ti si k tomu, co chtěli, beznaděj odnesou.“7

Kdo tedy měl do Stanu setkávání přístup? Zjednodušeně lze říci, že kromě kněží měl vstup zakázán kaž-dý. Lévijci — pokolení Levi — byli Stanu setkávání blízko, ale kněžství jim nepatřilo. Výsada kněžství, právo konat službu ve Stanu setkávání, byla jako dar dána pouze rodu Áronovu.8 Dokonce když měl tábor táhnout dál, musel nejprve Áron se svými syny sejmout oponu a přikrýt jí schránu svědectví. Právě tak mu-sely být přikryty či zabaleny ostatní předměty Stanu setkávání se vším bohoslužebným náčiním, než směli přistoupit Levité a odnést je.9 V tom je pozoruhodná symbolika. Význam slova Lévi je totiž „připojený — ten, kdo se připojil“.10 Ti, kdo se připojí, mohou mít ve sboru, v církvi, plno služeb — Lévijci měli na sta-rosti všechno nářadí Stanu setkávání.11 Směli vykonávat strážní službu při celém stanu a přisluhovat kněžím, ale k předmětům ve Svatyni, ani k oltáři v Nádvoří se nesměli přiblížit, aby nezemřeli.12

1 Podrobnosti a biblické odkazy — viz komentář k Půdorysnému náčrtku uspořádání Stánku, od str. 10 2 Brown-Driver-Briggsova definice č. 8336; Kevin J. Conner: The Tabernacle of Moses, str. 61; H. B. Mc Gowan: Svatostánek, str. 22; C.H.Mackintosh: Poznámky ke II.Mojžíšově, str. 154 3 Ex 28,39 4 Ž 132,9.16 5 (J 1,45-47) 6 J 10,1 7 C. S. Lewis: Letopisy Narnie VI., str. 130 8 Nu 18,7 9 Nu 4,5-15 10 Strongova definice č. 3878; A. Novotný: Biblický slovník, str. 375 11 Nu 3,8 12 Nu 18,2-3

— 16 —

Při zasvěcování kněží1 nebo při svolávání lidu troubením2 se měla celá pospolitost lidu Izraele shro-máždit u vchodu do stanu do Stanu setkávání. Zde je namístě otázka, kterou už jsem předeslal v první kapi-tole, co přesně bylo ,vchodem do Stanu setkávání’ míněno. Je-li Stanem setkávání Nádvoří a Příbytek do-hromady, pak by vchod do Stanu setkávání byl pouze zákrytným pojmem pro vchod do Nádvoří. Právě fakt, že se u vchodu do Stanu setkávání měla shromáždit celá pospolitost, považuji za velmi důležitý argument ve prospěch tohoto předpokladu. Protože Izraelců bylo tolik, že by se do Nádvoří celá pospolitost v žádném případě nesměstnala,3 zdá se mi pravděpodobnější, že se měli shromáždit před vchodem do Nádvoří a nikoli před vchodem do Příbytku. Je nutné též vzít v úvahu, že zástěny Nádvoří byly tak vysoké, že přes ně zvenku nebylo možno dovnitř nahlédnout,4 takže co je uvnitř, a co přesně se tam odehrává, mohl vidět jen ten, kdo vešel.

Přestože si nemyslím, že by do Nádvoří měli přístup všichni,5 i ti z Izraele, kdo nepatřili k Áronovcům, mohli v určitých případech vejít. Když někdo přišel obětovat (na příklad dobytče v zápalnou oběť), směl do-konce přistoupit až k bronzovému oltáři.6 S Bohem lze udělat zkušenost už před tím, než mu člověk vydá svůj život. Od řady nevěřících jsem slyšel, že když se pomodlili (zpravidla když jim teklo do bot), Bůh na je-jich modlitbu odpověděl, nebo, že v určitých chvílích prožili Boží dotek. Ale to jsou jen jednorázové, chvil-kové zkušenosti. Ani vyslyšené modlitby, uzdravení, ani zázraky nejsou Boží království. Jsou to jen jeho projevy. Proto lze vidět zázrak a neuvěřit. Totiž vidět, že věci Božího království ,fungují’, ještě neznamená vidět Boží království. Ježíš řekl Nikodémovi, že kdo se nenarodí znovu, z vody a z Ducha, nejenže do krá-lovství Božího nevejde, ani je neuvidí.7

Kněžství, trvalá služba Bohu, život v Jeho blízkosti, to je mnohem víc. A k tomu už nestačilo patřit k Iz-raeli, dokonce ani pocházet z toho správného pokolení ,těch, kdo se připojili’ — bylo nutné být z toho správného rodu, z rodu Áronova. (Při vzpouře Kórachovců8 šlo právě o to, že některým Lévijcům nestačilo, že směli konat službu při Stanu setkávání, oni chtěli kněžský úřad.) Z toho lze vyvodit fundamentální prav-du: nový život v Kristu je něčím víc, než pouhou jednorázovou — byť sebeopravdovější — ,náboženskou zkušeností’ a nemohou jej začít žít ani ti, kdo se pouze připojili. Protože k ,rodu vyvolenému, královskému kněžstvu, národu svatému, lidu náležejícímu Bohu’9 se nedá připojit, do něj se lze pouze narodit. Já sám jsem tuto zkušenost udělal už před třinácti roky, a předtím jsem jedenáct let vyrůstal v křesťanské rodině, takže mám možnost srovnání jaký je rozdíl mezi tím číst si Bibli, modlit se a chodit do kostela (a třeba to i myslet opravdu vážně), ale zůstat tím, kdo se jen připojil, a mezi skutečným poznáním hloubky a krásy osobního vztahu s Bohem nabízejícího se těm, kdo se ,narodili znovu’.

Každý, včetně tebe, je pozván. Ale kněžství je pouze pro ty, kdo se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha.10

* * * Vchod do Nádvoří zakrýval závěs, který byl vyroben z látky modré, purpurové a červené a z (pravděpo-dobně bílého) jemně tkaného plátna.11 Tytéž barvy se opakovaly i na stánku,12 oponě13 a závěsu zakrývajícím vchod do Příbytku.14 Nová smlouva jasně svědčí, že vchodem je Kristus. On sám řekl: Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne,15 a jinde: Já jsem dveře, kdo vejde skrze mě, bude spasen.16 Proto nám použité barvy ukazují na Krista, jen z různých úhlů. — Bílá barva hovoří o Jeho svatosti, bezhříšnosti, jak svědčí i Písmo, že On hříchu neučinil a v Jeho ús-tech nebyla nalezena lež.17

1 Lv 8,2-3 2 Nu 10,3 3 Mužů bez Levijců, od dvacetiletých výše, bylo 603.550 (Nu 1,45-47), kdežto nádvoří mělo rozměry 100 x 50 loket (Ex 27,9.12), tzn. 1 378,125 m2, takže jednoduchým výpočtem lze zjistit, že i kdybychom neodečetli plochu zabranou Příbytkem, muselo by na metru čtverečním stát 437 Izraelců. 4 jejich výška byla 5 loket, resp. 2,6m (Ex 38,18) 5 Jak tvrdí např. Biblický slovník A. Novotného, str. 967 6 Měl je porazit před Hospodinem, při severní straně oltáře (Lv 1,11). Vzhledem k tomu, že vchod do nádvoří byl orientován na východ, znamená to, že obětujíci tím pádem musel být uvnitř Nádvoří. 7 J 3,3.5 8 Nu 16. kap. 9 1Pt 2,9 10 J 1,13 11 (Ex 27,16); Barvy takto sice v E nejsou uvedeny, ale uvádí je tak shodně ILB, NIV, KJV, AB, AS, NAS i K. 12 (Ex 26,1) 13 (Ex 26,31) 14 (Ex 26,36) 15 J 14,6 16 J 10,9 17 1Pt 2,22

— 17 —

— Modrá barva, barva nebe, ukazuje na Jeho nebeský původ, neboť první člověk byl z prachu země, dru-hý člověk Pán z nebe,1 a na to, že způsobem bytí byl roven Bohu.2 — Purpurová barva byla odedávna barvou králů.3 Připomíná nám Jeho královskou hodnost a z ní vyplý-vající nárok vládnout.4 Purpurová barva, jak známo, vzniká smíšením modré a červené. V tom lze nalézt další nádhernou pravdu o Ježíši. Modrá, jak jsem již řekl, je barvou nebe — Božství, zatímco červená je bar-vou člověka (viz níže). Ve smíšení červené a modré tedy můžeme vidět vyjádření toho, že Ježíš byl zároveň dokonalým Bohem i dokonalým člověkem. Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člo-věk Kristus Ježíš.5 — Červenou barvu, jako barvu člověka, je možno podložit etymologicky. Jméno Adam, které znamená ,člověk’,6 lze doslova přeložit jako: ,červený’7 nebo ,z červené země vyrobený’.8 Není bez zajímavosti, že Bible se o Ježíši zmiňuje mj. jako o posledním Adamovi.9

Barvy závěsu zakrývajícího vchod do Nádvoří nám tedy vydávají svědectví o bezhříšnosti, královském majestátu a dokonalém Božství i lidství našeho Spasitele Pána Ježíše Krista. Z toho, jak Písmo zdůrazňuje, že předměty uvnitř Stanu setkávání nesměl spatřit nikdo nepovolaný10 usuzuji, že závěs zůstával stále spuštěný, aby dovnitř nebylo možno ani na-hlédnout. Pokud tomu tak skutečně bylo, musel se každý, kdo vcházel, závěsu dotknout. Tím je zřetelně vyjádřena sku-tečnost, že do života nové kvality, nabídnutého nám v Kristu, nelze vstoupit bez osobního setkání s Ním, bez toho, že by se On dotkl nás a my se dotkli Jej. Rozumějte, nemám na mysli fyzický dotek, ten mohli zakusit jen ti, kdo se dostali do Ježíšovy blízkosti během jeho pozemského života. Pro takový druh doteku používá novosmluvní řečtina výraz hapto-mai.11 Haptomai se objevuje všude, kde je psáno, že se Ježíš někoho dotkl a uzdravil ho, žena trpící krvotokem si řekla: Dotknu-li se (haptomai) aspoň jeho šatu, budu zachráněna!12 Kdo se dotkli (haptomai) alespoň třásní jeho roucha, byli uzdraveni.13 Ti, kdo trpěli chorobami se k němu tlačili, aby se ho dotkli (haptomai).14 Ale Ježíšovou smrtí tato možnost, dotknout se ho fyzicky, skončila. To chápeme. Vnímáme slabinu primitivně materialistického výroku: »Na co si nemohu sáhnout, tomu nevěřím.« (Na mnohé z toho, v co věříme a co dokonce řadíme v životě k hodnotám nejcennějším — ja-ko je láska, přátelství, obětavost, statečnost, věrnost, a tak dále — si sáhnout nemůžeme.) Nicméně touha dotknout se v nás přesto je a možná není tak docela nelegitimní. To, že nás neuspokojí líbivá slova, že nám nestačí slyšet o setkáních s Bohem od lidí, kteří je prožili nebo o nich jen číst (byť i v Bibli) je stejně pochopitelné jako fakt, že hladového nenasytí sebebarvitější líčení nádherné hostiny. Co když je tedy touha dotknout se Boha do nás vložena samotným Stvořitelem?

Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ... Učinil z jedné krve všechno lidstvo, aby přebývalo na celém povrchu země; ustanovil jim nařízená období a hranice jejich přebývání, aby hledali Boha, zda by se jej snad mohli dotknout (!) a nalézt ho, a přece není od nikoho z nás daleko.15 Zde ale není užito slova haptomai, nýbrž pselafao: dotknout se a cí-tit, hledat projevy, znamení, známky pravosti.16 Tento výraz se v Nové smlouvě objevuje pouze čtyřikrát a zjevně popi-suje osobní duchovní zkušenost přirovnatelnou na fyzické rovině k doteku. To je možnost, která již není omezena jen na Ježíšovy současníky. Když apoštol Jan mluví o tom, že zvěstují to, co slyšeli, co na vlastní oči viděli, na co hleděli a če-ho se jejich ruce dotýkaly,17 rovněž užívá výrazu pselafao a ne haptomai. Důraz tedy není položen v první řadě na to, že s Ježíšem jedli, trávili čas a chodili od města k městu (i když to byla pravda). Šlo o to, že i když očima viděli a rukama se dotýkali bývalého tesaře z Nazaretu, dotýkali se Boha. A to, čeho se dotkli, zvěstují — Slovo života.

Boha se nikdy nemůžeme dotknout, nenajdeme-li ho a nenajdeme jej, pokud se nám sám nedá najít. Je El Mistater, Bůh skrývající se.18 Job měl pravdu, když řekl: Půjdu-li vpřed, není nikde, jestliže zpět, též ho ne-postřehnu, jestliže něco učiní vlevo, neuzřím ho, skryje-li se vpravo, neuvidím to. Zato on zná moji cestu...19 Písmo tvrdí, že není spravedlivého, není ani jednoho, není, kdo by rozuměl, není, kdo by horlivě20 hledal Bo-

1 1K 15,47 2 Fp 2,6 3 (Sd 8,26 a Est 8,15) 4 (J 18,37 KMS): Pilát mu řekl: „Jsi tedy král?“ Ježíš odpověděl: „Ty říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ 5 1Tm 2,5 6 Vine’s Expository Dictionary: MAN, Strongovo č. 120 7 Strongova definice č. 120 8 A.Novotný: Biblický slovník, str. 8 9 (1K 15,45): Jak je psáno: ,První člověk Adam se stal duší živou — poslední Adam je však Duchem oživujícím. 10 (Nu 4,20): Nesmějí vejít, aby se dívali, jak jsou baleny svaté předměty, aby nezemřeli. 11 Strongovo č. 680; 12 Mt 9,21 13 (Mt 14,36) 14 (Mk 3,10) 15 Sk 17,24-28 KMS 16 Brown-Driver-Briggsova definice č. 5584 totéž slovo např. v Lk 24,39: Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně.“ 17 1J 1,1: Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo ži-vota. 18 (45,15 K): Jistě ty jsi Bůh silný, skrývající se (El Mistater; Strongova č. 410+5641), Bůh Izraelský, spasitel. Jde o výraz sáthar (Strongovo č. 5641), který E překládá „Bůh skrytý“, ale ILB; KJV; NKJV; AS; NAS; NIV jako „skrývající se“ shodně s K. 19 Jb 23,8-10a 20 V Ř ekzeteo = hledat, pátrat, dychtit (Brown-Driver-Briggsova definice č. 1567). Nejde jen o hledání ve smyslu »docela by mě zajímalo jestli tedy Bůh je nebo ne, ale když to nezjistím, vlastně se nic nestane.« Je v něm obsažena naléhavost, touha, horlivost, úsilí. Proto KMS před ,hledat’ přidává příslovce ,horlivě’. Výraz ekzeteo najdeme např. v Žd 11,6: Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odmě-

— 18 —

ha.1 Takže pokud porozumíme, objeví-li se v nás touha jej hledat, kde by se vzala? Vložil ji do nás On.2 I v Nové smlouvě vidíme něco podobného. Ježíš řekl: Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal.3 Bůh je Bohem skrývajícím se, ale je blízko všem, kdo ho volají opravdově4 a dává se najít těm, kdo ho hledají celým srdcem.5 Právě proto jsme Biblí vyzýváni, abychom se obrátili (jakoby to záleželo jen na svobodném rozhodnutí naší vůle), zatímco jinde to spíš vypadá, že právě naopak — všechno je zcela na Bohu.6 Je to tajemství: Záleží to všechno na mně? — Ano. A nebo je to všechno věc toho, jestli mě Bůh vyvolil a předurčil, Jeho svrchovaného rozhodnutí (tedy to záleží všechno na Něm) když je psáno: ...které předem určil, ty také povolal; a které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také oslavil...? 7 — Přesně tak. To není žádný útok na logiku, jenom to v tomto případě má jednodušší ti, kdo se to nesnaží pochopit pouze svou logikou (třeba umělci, básníci nebo Kalvínisté). Jak říká G. K. Chesterton: „Poezie je zdravá, protože plyne lehce po nekonečném moři. Rozum se snaží to nekonečné moře přeplout a učinit je konečným... Básník touží jen po vzletu a expanzi, po světě, v němž by se mohl volně rozvinout. Jeho jedi-ným přáním je dostat hlavu do nebe. Logik se naopak snaží dostat nebe do své hlavy. A co praskne, je hla-va.“8

Setkal jsem se s přirovnáním, které to krásně vystihuje (i když nevysvětluje): Představte si cestu po které jdou všichni lidé už od svého narození. Z té hlavní cesty čas od času odbočuje stranou úzká pěšinka, na níž upozorňují pouze nepříliš nápadné ukazatele. Kdo chce, může odbočit, aby ji prozkoumal, kdo nechce, jde dál. Ti, kdo se vydali některou z pěšinek, přijdou k bráně u níž se všechny ty pěšinky scházejí a na ní vidí nápis: JSI POZVÁN, VEJDI! A zase má každý svobodné rozhodnutí, takže kdo chce vejde, kdo nechce, vrá-tí se zpět na cestu. Ale jen ti, kdo vešli, mohou na druhé straně brány spatřit ještě jeden nápis: BYL JSI VYVOLEN OD POČÁTKU VĚKŮ.

Jsi pozván, vejdi...

Sloupy

Překvapivé je, že jako materiál pro sloupy nejen v Nádvoří, ale i v celém Stanu setkávání, bylo použito právě dřevo. Věřím, že sloupy ve všech třech částech Stanu setkávání lze, s trochou nadsázky, chápat jako jakousi ,reklamní ukázku výsledného produktu’: »Chceš-li vejít, pojď — tohle z tebe Nádvoří (Svatyně, Ve-lesvatyně) udělá...« Proč tedy ten málo trvanlivý materiál? To dřevo zřejmě dokonce nebylo ani nijak výji-mečně kvalitní, ani nešlo o nějaký zvláštní či drahocenný druh. Pravděpodobně to byl některý z druhů akátů hojně rostoucích právě na Sinajské poušti, kterou Izrael putoval.9 To by mluvilo ve prospěch předpokladu, že dřevo je symbolickým obrazem ,lidského faktoru’, v jeho křehkosti, slabosti, zranitelnosti a pomíjitelnosti. Bůh se rozhodl, že nechce, aby sloupy byli andělé (i když nás andělé jistě v mnohém před-čí), ale pouhé ,dříví’. Všimněte si, že Písmo nikde nemluví jako o sloupech církve o andělech, ale vždy o li-dech.10 Pouze nám, lidem, je řečeno: Kdo zvítězí, toho učiním sloupem ve svatyni svého Boha.11 Je to nepo-chopitelné, ale On se skutečně rozhodl použít pro sloupy slabého, omylného a zranitelného člověka. A to dokonce ani ne nějaký zvláštní druh lidí, jakousi extratřídu, naopak Bible ukazuje, že se nemáme divit, když mezi námi není mnoho moudrých podle lidských měřítek, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených, pro-tože co je u světa bláznivé, to si vybral Bůh, aby zahanboval moudré, a co je u světa slabé, to si vybral Bůh, aby zahanboval silné.12 Nicméně je pro nás velmi užitečné přemýšlet o tom, co všechno muselo předcházet, než obyčejné akáciové dřevo mohlo být pro výrobu sloupů použito.13 Muselo být nejprve poraženo a oddě-leno od svých kořenů, na nichž vlastně závisela přirozená stabilita stromu (a které pro něj byly přirozenou cestou, jak čerpat živiny). Poté, jakoby to ještě nestačilo, muselo být dřevo ještě zbaveno kůry a očištěno. Takže už asi tušíte, že chceme-li, aby si Bůh k uskutečňování svých záměrů mohl použít i nás, můžeme si být sice jisti, že nečeká až budeme anděly (to by si použil rovnou jich), ale nesmíme se bránit jeho ruce,

ňuje těm, kdo ho hledají (KMS přidává příslovce ,usilovně’: ...kdo ho usilovně hledají). Slovo ekzeteo je odvozeno od zeteo (Strongovo č. 2212), které je použito v již zmíněném verši (Sk 17,28); 1 Ř 3,10-11 KMS 2 Ve Sk 15,16-17 KMS čteme: Potom se vrátím a znovu postavím Davidův zbořený stánek, jeho trosky znovu vystavím a vztyčím jej, aby i ostatní lidé horlivě hledali (ekzeteo) Pána, všechny národy, nad nimiž je vzýváno moje jméno, praví Pán, ten, který toto činí. 3 J 6,44 4 (Ž 145,18): Hospodin je blízko všem, kteří volají k němu, všem, kdo ho volají opravdově. 5 (Jr 29,13): Budete mě hledat a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem. 6 srovnej (Jr 15,19a K): Jestliže se obrátíš, také tě zase obrátím ... a (Jr 31,18b K): ... Obrať mne, abych obrácen byl, ty jsi zajisté, Hospodine, Bůh můj. Nebo (Sk 3,19): Proto čiňte pokání a obraťte se, aby byly smazány vaše hříchy a (J 6,44): Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal... , (Ř 9,16): Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává. 7 Ř 8,30 KMS 8 G. K. Chesterton: Ortodoxie, str. 14 9 A. Novotný: Biblický slovník, str. 872 10 (Ga 2,9): ...když poznali milost, která mi byla dána —Jakub, Petr a Jan, kteří byli uznáváni za sloupy církve — podali mně a Barnabášovi pravici na stvrzení naší dohody, že my půjdeme mezi pohany a oni mezi židy. 11 Zj 3,12 12 1K 1,27 KMS 13 Impuls k rozvíjení těchto úvah mi dala kniha H. B. Mc Gowana (H. B. Mc Gowan: Svatostánek, str. 15-16).

— 19 —

když bude odřezávat to, na čem přirozeně závisela naše stabilita a zbavovat nás našich přirozených cest na-sycení, aby nás učinil závislé jen na něm samotném. A vydržet i to sloupávání kůry, svlékání starého člověka i s jeho skutky1 — to není nikdy příjemné a někdy to dokonce dost bolí ... Na druhou stranu, v popisu Stanu setkávání nenacházíme žádné informace o rozměrech sloupů. Nevíme dokonce ani, zda měly kruhový či čtvercový profil. V tom lze vidět nádherný princip: Stan setkávání — život v Kristu — nevede k uniformitě. Nemusíme být jeden jako druhý, nemusíme se všichni stejně oblékat, v řeči používat stejné výrazy, poslou-chat stejnou hudbu, atd. Byli jsme stvořeni jako originály a Bůh s námi takovými počítá, jak ostatně potvrzu-je i apoštol Petr, když pro nás, jako pro ty z nichž je budován duchovní dům, používá obrazu kamenů (které jsou také každý jiný) a ne třeba cihel.2 Sloupy Nádvoří stály na bronzových patkách,3 byly upevněny bronzovými kolíky,4 měly stříbrné hlavice, stříbrné háčky a mezi sebou byly spojeny stříbrnými spojovacími tyčemi.5 Jak už bylo řečeno, dřevo sloupů je obrazným vyjádřením nádherné myšlenky, že se Bůh z nepochopitelných důvodů rozhodl některé své dílo konat skrze slabé a chybující lidi. Neměli bychom však zapomenout na pat-ky, bez nichž by sloupy v pouštním písku nikdy nemohly stát pevně. Byly z bronzu. Bronz je vykladači po-važován za kov symbolizující soud nad hříchem.6 Tento názor lze podepřít na příklad Božím varováním Iz-raeli, že nebudou-li jej poslouchat, bude nebe nad jejich hlavou měděné,7 což lze v kontextu, v jakém je ten-to výrok použit, chápat jako projev Božího soudu. Další argument ve prospěch tohoto tvrzení lze najít v pří-běhu, který se Izraelcům přihodil na cestě mezi horou Hór a Rákosovým mořem:8 Lid zhřešil a v důsledku toho Bůh poslal ohnivé hady, kteří lid štípali, takže jich mnoho pomřelo. Když svého hříchu litovali, Bůh, v odpověď na Mojžíšovu přímluvu za ně, řekl Mojžíšovi, aby udělal bronzového hada a připevnil ho na žerď, aby každý, koho had uštkl mohl na tohoto bronzového hada pohlédnout a být zachráněn.9 Je pozoruhodné, že Bůh Mojžíšovi neřekl z čeho má toho hada vyrobit, ale on jako materiál zvolil bronz. Ani dřevo, ani zlato, ale právě bronz! Je vidět, že symbolika kovů byla v jeho době srozumitelnější, než dnes. Ten had měl nést nepravost Izraele, a zřejmě právě proto Mojžíše ani nenapadlo vyrobit jej z něčeho jiného, než z bronzu — kovu symbolizujícího Boží soud nad hříchem. Ježíš tento obraz vztáhl sám na sebe, když řekl, že jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.10 Tedy nejen o dřevu (proutek z pařezu Jišajova), ale i o bronzu (bronzový had), Písmo mluví jako o prorockých předobrazech Krista. Bůh jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk (aká-ciové dřevo — symbol lidského křehkého, pomíjivého a zranitelného materiálu), aby na lidském těle odsou-dil hřích (bronz — soud nad hříchem).11 Tím se nám stal záchranou před ,mzdou hříchu’,12 kterou jsme si zasloužili.

Jedinou pevnou půdou na níž lze v duchovním světě stavět, je poznání, že není rozdílu: všichni (včetně nás, každého ,sloupu’ jednotlivě) zhřešili a postrádají Boží slávu,13 všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou.14 Podle spravedlnosti toho, kdo jako Stvořitel má plné právo určovat pravidla hry, jsme tedy byli všichni bez rozdílu hodni smrti, protože mzdou hříchu je smrt,15 ale Hospodin uvalil na něj (na svého Syna) nepravosti všech nás16 tím, že toho, který hřích nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom se my stali Boží spravedlností v něm.17 Právě tato darovaná spravedlnost je tím bílým jemně tkaným plát-nem. Za zmínku ještě stojí, že všechny kolíky (používané zřejmě pro upevnění sloupů) v Nádvoří i v Příbyt-ku byly též z bronzu.18 Pokud jimi byly upevněny i sloupy oddělující Svatyni od Velesvatyně, bylo to jediné použití tohoto materiálu, které ve Velesvatyni nacházíme (jinak tam bylo vidět jen samé zlato a trochu stříb-ra). Skutečnost, že Bůh na Kristu odsoudil hřích, nás provází nejen naším duchovním dětstvím, ale i mláde-nectvím a dokonce i otcovstvím.

Nahoře, nad zástěnami, bylo pravděpodobně vidět stříbrné hlavice. Symbolikou dřeva i bronzu jsme se už zabývali, teď se zaměříme na stříbro. Mám za to, že stříbro v Písmu symbolizuje vzácná slova — slova, kte-rá nepadají na zem.19 Na příklad David vyznává, že co vysloví Hospodin, jsou slova ryzí, stříbro přetavené

1 (Ko 3,9): Neobelhávejte jeden druhého, svlecte ze sebe starého člověka i s jeho skutky... 2 (1P 2,5 KMS): ...i vy sami jako živé kameny jste budováni jako duchovní dům ve svaté kněžstvo, abyste přinášeli duchovní oběti, příjemné Bohu skrze Ježíše Krista. 3 (Ex 27,18) 4 (Ex 38,20) 5 (Ex 38,17) 6 C. H. Mackintosh: Poznámky ke II.Mojžíšově, str. 163; Kevin J.Conner: The Tabernacle of Moses, str. 17 7 (Dt 28,23) 8 Viz též kap. Malomyslnost, str. Chyba! Záložka není definována. 9 (Nu 21,4-11) 10 J 3,14-15 11 Ř 8,3 12 (Ř 6,23 K) 13 Ř 3,23 KMS 14 Iz 53,6a 15 Ř 6,23a 16 Iz 53,6b K 17 2K 5,21 18 (Ex 27,19) 19 (1S 3,19): Tak Samuel vyrůstal a Hospodin byl s ním. Nedopustil, aby některé z jeho slov padlo na zem.

— 20 —

do kadlubu v zemi, sedmkráte protříbené.1 Nebo jinde je řečeno, že jazyk spravedlivého je výborné stříbro.2 Vidíte, že jak o tom, co vychází z Božích úst, tak o tom, co je v ústech spravedlivého, Bible hovoří jako o stříbru. To spolu souvisí — bude-li v našich ústech ,výborné stříbro’, Bůh si je bude moci použít i pro to své ,sedmkráte protříbené stříbro’. Jak řekl proroku Jeremjáši: Budeš-li pronášet vzácná slova, nic bezcenného, budeš mými ústy.3 Ale zároveň jsme i varováni, že to není pouze v tom, co říkáme: Stříbrná poleva na hlině-ném střepu jsou planoucí rty, ale zlé srdce. 4

Čteme, že Srdcem věříme ke spravedlnosti a ústy (!) vyznáváme ke spasení.5 »Co tohle má co do činění s těmi, kdo zůstali vně a nad bílými zástěnami vidí sříbrné hlavice?« Mnoho. Stříbrné hlavice vidí i ti, kdo zů-stali vně, takže není-li to, co vychází z našich úst, pouhou stříbrnou polevou, ale ,přetékáním’6 toho, čemu jsme srdcem uvěřili, nemusí být naše vyznání ústy jen k našemu, ale také k jejich spasení. Ovšem aby to ne-bylo jen kontraproduktivní ,očkování malými dávkami evangelia’ — které na skutečnou zvěst o spáse spíše vytváří imunitu — je důležité, aby naše slova nebyla stříbrnou polevou na hliněném střepu (abychom dru-hým nekázali, co sami nežijeme), ale stříbrnými ozdobami na zlatých jablkách. Tak totiž mluví Písmo o vhodně proneseném slovu.7 (Vhodně neznamená jen ve vhodnou chvíli, ale též vhodným způsobem a vhod-nému člověku.) »To je ale starosmluvní argumentace. Přece nemůže každý evangelizovat. Vždyť v no-vosmluvní církvi Bůh povolal jedny za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, atd.8 Na to jsou přece specialisté, speciálně povolaní Pánem. Nemůžeme to dělat ,ze své síly’...« — Příkaz Páně, získá-vat mu učedníky,9 se týká nás všech. Pokud se nám zdá, že zrovna nás k tomu nepovolal, měli bychom se aspoň modlit, aby Pán vypudil dělníky na svou žeň10 (začneme-li to ovšem dělat, On pravděpodobně naši modlitbu vyslyší tím, že vyšle nás.) u I apoštol Petr říká, že jsme vyvoleni, abychom hlásali mocné skutky toho, který nás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.11

Takže ačkoli bronzové patky a stříbrné hlavice zřejmě bylo vidět, akáciové dřevo asi moc ne (možná vů-bec), protože je zakrývaly zástěny. Vícekrát už jsem se u křesťanů (mě nevyjímaje) setkal s argumentací ty-pu »To víš, jsme jenom lidi...« na vysvětlenou toho, proč jsme nedodrželi slovo, na něco důležitého zapo-mněli, nebo se zachovali tak, že nás i lidé tohoto světa upozorňovali, že toto bychom asi, jako křesťané, dě-lat neměli... Jsme jenom lidi (dřevo zůstává dřevem), ale neměla by nám uniknout důležitá pravda, kterou vyjádřil apoštol Pavel, když napsal, že se on i ostatní apoštolové stali divadlem světu, andělům i lidem.12 Li-dé se na nás dívají a tvoří si obraz o Bohu ne podle toho, co říkáme, ale podle toho, co vidí v našich živo-tech.13 Zdá se mi ale, že někdy tu bělost plátna spravedlnosti a spásy skrýváme za akáciovým dřevem, místo aby to bylo obráceně.

Stříbro použité ve Stanu setkávání však mělo ještě jeden, naprosto jedinečný symbolický význam: Každý, kdo v Izraeli přešel mezi povolané do služby Hospodinu, byl totiž povinen dát půl šekelu stříbra jako výkup-né za svou duši,14 ale je zajímavé, že nikdo neměl dávat více ani méně, ať byl bohatý či chudý.15 A právě to-to stříbro bylo pro Stan setkávání použito.16 Vidím v tom obraz toho, co musí každý z nás dát Bohu jako vý-kupné za svoji duši, ať jsme jakkoli chudí, či bohatí. Jak říká Jiří Malý: „Křesťanství nás něco stojí. Ne pro-to, aby nám to ,něco’ zajistilo přístup do nebe, ale proto, že křesťanský život je založen na oběti.“ ... Kdo se brání obětovat, něco dát, je ve velikém nebezpečí. V nebezpečí, že se mu může stát, že za nějaký čas Bůh po něm nebude už vůbec nic chtít.17 Proto pouze zde, ve Stanu setkávání, je stříbro kovem vykoupení.

To umožňuje ještě jiný výklad symboliky stříbrných hlavic: ,stříbrnou hlavu’ měl každý sloup jednotlivě — každý osobně potřebujeme mít ,vykoupený’ vztah k tomu, kdo je nám Hlavou.18 Ve vztahu k Bohu (stejně jako v jakémkoli jiném kvalitním vztahu) platí princip, že dlouhodobě bude natolik hluboký, nakolik do něj investují obě strany. Bůh už se nám nemůže vydat víc, než to učinil ve svém Synu. („Prosím tě, Aslane,“

1 Ž 12,7 2 Př 10,20 3 Jr 15,19 4 (Př 25,23) 5 Ř 10,10 6 (Mt 12,34): Čím srdce přetéká, to ústa mluví. 7 (Př 25,11): Jako zlatá jablka se stříbrnými ozdobami je vhodně pronesené slovo. 8 (Ef 4,11) 9 Mt 28,19-20 10 Mt 9,37-38: Žeň je velká, dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň. 11 (1P 2,9): Vy však jste ,rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu‘, abyste hlásali mocné skutky toho, jenž vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.; Tutéž myšlenku lze ovšem vidět už v Iz 43,21: Lid, jejž jsem vytvořil pro sebe, ten bude vyprávět o mých chvályhodných činech. 12 1K 4,9 KMS 13 Dokonce i pro anděly to může být poučný pohled. (Ef 3,10 KMS): ...skrze církev se nyní má stát známou vládám a autoritám v nebesích přeroz-manitá moudrost Boží 14 (Ex 30,12-15 K); v Ekum. překl. je místo „duše“ slovo „život“, Hebr. slovo nefeš v sobě zahrnuje oba tyto významy (Vine’s Dictionary, str. 237; č. 5315); Půl šekelu stříbra nebylo mnoho — jeden šekel (K: lot) byl asi 8,41g, eventuelně 11,46g [A. Novotný: Biblický slovník, str. 383] — Tolik mohl zaplatit opravdu úplně každý (zvláště uvědomíme-li si, že Izraelci krátce předtím „obloupili Egypt“ (Ex 12,35-36) 15 (Ex 30,15) 16 (Ex 38,25-26) 17 J. Malý: Střípky slávy, str. 122-123 18 (Ef 4,15b): On (Kristus) je hlava,

— 21 —

ozvala se Lucinka. „Nemohli bysme pro Eda něco udělat?“ „Uděláme pro něj všechno,“ pravil Aslan. „Ale bude to možná těžší, než si myslíš.“1) On dal všechno a i když hodnotu Jeho a našeho ,všechno’ vůbec nelze srovnávat, může na nás svět vidět, že když dal všechno On, dáváme všechno také my?

Sloupy byly mezi sebou všechny pevně spojeny stříbrnými příčnými tyčemi zasazenými ve stříbrných háčcích.2 Život s Bohem není jen o individuálním vztahu k Ježíši (jak by si leckdo mohl myslet), ale též o vztazích, které máme mezi sebou. Jistě není náhodou, že v Boží zbroji, kterou máme obléci do duchovního boje,3 není pamatováno na nic, čím bychom si mohli krýt záda. Jednak se nepočítá s tím, že bychom utíkali z boje, a tak svá záda odkryli nepříteli, ale též je tím zdůrazňeno, že potřebujeme jedni druhé, abychom si záda kryli navzájem. D. Prince říká: „Nemůžeme vyjít jako jednotlivci a obsadit ďáblovo království. Musíme se ukáznit, najít své místo v těle (což je Kristova armáda) a vědět, kdo nám stojí po levici a kdo po pravici. Musíme se naučit důvěřovat svým spolubojovníkům. Když se pak dostaneme do úzkých, měli bychom vědět, kdo nám bude krýt záda, když se nemůžeme krýt sami.“4 To, že sloupy nestojí každý sám za sebe, ale jsou vzájemně propojeny, zakrývaly zástěny, takže to zvenku nebylo poznat. Církev může v očích světa vypadat jako pouhá organizace, ale nemá jí být. Má být tělem, organismem. Proto stříbrné tyče i háčky představují vykoupené mezilidské vztahy a ne žádné ,struktury’. Slovo ,dům’, oikós, které je použito i o církvi,5 nezna-mená jen dům, ve smyslu postavené budovy, ale též ,domácnost, rodinu’.6 Každý hledá svůj oikós. Sekty, ale i všechny možné ,party’ jsou plné lidí, kteří svůj oikós hledali na špatném místě. Najdou ho u nás, když ve-jdou?

Bronzový oltář V Nádvoří se Duchovní děti, jak vyplývá z biblické pasáže uvozující tuto kapitolu, potřebují naučit lekci

skládající se ze dvou částí: že jsou jim odpuštěny hříchy, a že Bůh je jejich Otec.7 To první, co spatřil každý, kdo vešel dovnitř Stanu setkávání, byl bronzový oltář. Zde, ke spodku oltáře, se vylévala krev oběti za hřích,8 protože, jak je psáno, bez vylití krve není odpuštění.9 A tak hned na samém počátku cesty našeho duchovního dospívání jsme přivedeni k oltáři, abychom si uvědomili, že život věčný jsme sice dostali darem — a platí, že buď „Boží život přijmeme darem nebo ho nepřijmeme vůbec“10 —, ale někdo zaplatit musel, a cenou byla krev. V něm máme vykoupení, ale je důležité vědět, že je máme skrze Je-ho krev.11 Jeho Bůh ustanovil za prostředek smíření skrze víru v jeho krev, aby ukázal svou spravedlnost s ohledem na prominutí prohřešení, jež byla spáchána již dříve.12 Krev Božího jediného Syna byla velmi vy-sokou cenou. Písmo o ní mluví jako o převzácné krvi Kristově.13 Když Gaal dával Johnovi pít vína odpuště-ní, řekl mu: „To víno mě stálo všechno, co mám, ale je ho spousta. Napij se kolik chceš.“14 První lekcí bron-zového oltáře tedy je cena za odpuštění. Vlastně všechny oběti, které byly na bronzovém oltáři obětovány, byly pouze předobrazem té nejvyšší oběti, oběti Božího jednorozeného Syna, která musela být přinesena. Neboť v Písmu je jasně řečeno, že krev býků a kozlů není s to hříchy odstranit, proto Kristus říká, když při-chází na svět: Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo. V zápalné oběti ani v oběti za hřích, Bože, jsi nenašel zalíbení. Proto jsem řekl: zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli, jak je o mně v tvé knize psáno.15 Boha to stálo hodně. On dal to nejcennější, co měl: svého Syna — zaplatil nejvyšší cenu, aby nám mohl od-puštění a spásu darovat jako dar. Jako duchovní děti zde, u oltáře, máme poznat, že krví Kristovou — ne svým vlastním snažením nebo snad zásluhami — jsme byli ospravedlněni,16 skrze krev Jeho kříže jsme byli smířeni s Bohem17 a jen pro tu prolitou krev jsme s Ním mohli vstoupit do blízkého vztahu (ze ,vzdálených’

1 C: S. Lewis: Letopisy Narnie I., str. 94 2 (Ex 38,17) 3 (Ef 6,10-17) 4 D. Prince: Duchovní boj, str. 51 5 (1P 2,5 KMS): i vy sami jako živé kameny jste budováni jako duchovní dům ve svaté kněžstvo, abyste přinášeli duchovní oběti, příjemné Bohu skr-ze Ježíše Krista. 6 Nový Biblický slovník, str. 186 7 (1J 2,12.14) 8 (Lv 4,7): Trochou krve potře kněz též rohy oltáře pro pálení kadidla z vonných látek před Hospodinem, oltáře, který je ve stanu setkávání; všech-nu ostatní krev toho býčka pak vyleje ke spodku oltáře pro zápalné oběti, jenž je u vchodu do stanu setkávání. 9 Žd 9,22 10 D. Drápal: Hledání a jistota, str. 29 11 (Ef 1,7 KMS): V něm máme vykoupení skrze jeho krev — odpuštění přestoupení podle bohatství jeho milosti.... 12 Ř 3,25 KMS shodně s ILB; KJV; NIV; x E: Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří. 13 1P 1,18-19: Víte přece, že jste z prázdnoty svého způsobu života, jak jste jej přejali od otců, nebyli vykoupeni pomíjitelnými věcmi, stříbrem nebo zlatem, nýbrž převzácnou krví Kristovou. 14 John White: Gaal přemožitel, str. 96 15 Žd 10,4-7 16 (Ř 5,9 KMS): Tím spíše tedy nyní, když jsme byli ospravedlněni jeho krví, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu. 17 (Ko 1,19-20 KMS): neboť se Otci zalíbilo, aby v něm přebývala veškerá plnost a aby skrze něho smířil všechno se sebou a způsobil pokoj skrze krev jeho kříže — aby skrze něho smířil vše jak na zemi, tak v nebesích.

— 22 —

jsme se stali ,blízkými’1). A dokonce je to opět Ježíšova krev, která nám umožňuje v tom blízkém vztahu se-trvávat tím, že nás očišťuje od každého hříchu.2 O této nejvyšší oběti k nám bronzový oltář promlouvá nejen svým účelem, ale i materiálem, z nějž byl vyroben. Přestože byl nazýván bronzový, kupodivu jeho hlavním materiálem nebyl bronz, ale akáciové dře-vo.3 »Proč právě dřevo? Nezasloužil by si oltář ušlechtilejší materiál?« Dřevo (ve srovnání s jinými materiá-ly, nevelké trvanlivosti a pměrně rychle podléhající porušení) lze chápat jako obraz křehkosti, zranitelnosti a pomíjivosti ,lidského materiálu’. A právě dřevo bylo zvoleno za prorocký předobraz Pána Ježíše Krista — proutek, vyrostlý z pařezu Jišajova.4 Nemyslím, že by šlo o souvislost náhodnou. Ježíš byl Bohem, ale Bo-hem vtěleným do lidského těla. Uměl se radovat překypující radostí, dokonce poskakovat radostí,5 ale i pla-kat.6 Prožíval únavu,7 zármutek a úzkost,8 zdá se, že někdy i pocit frustrace.9 Proto o něm Bible vydává svědectví, že je schopen soucítit s námi v našich slabostech, protože ve všem prošel zkouškami podobně jako my, avšak bez hříchu.10

Akáciové dřevo oltáře i tyčí, na nichž měl být oltář přenášen, bylo potaženo bronzem,11 kdežto mřížový rošt, kruhy pro provlečení tyčí, včetně všeho příslušného náčiní, byly vyrobeny z ryzího bronzu.12 Čtenáře kralické Bible možná zarazí, že tam, kde se v E mluví o bronzu, Kraličtí mluví důsledně o mědi. Ale i Eku-menický překlad totéž slovo překládá někdy jako ,bronz’,13 jindy jako ,měď’.14 Základní význam tohoto vý-razu je skutečně ,měď’, ale někdy je ze souvislosti jasné, že šlo o slitinu mědi a cínu, tedy bronz, jindy je to naopak obtížné rozlišit.15 Pro naši potřebu stačí vědět, že v originálu jde všude vždy o jeden a tentýž výraz. Je zvláštním paradoxem, že oltář mluvící o krvi a oběti, kromě ceny za odpuštění, zjevuje i motivy odpuš-tění. Ukazuje na Otcovo srdce přetékající láskou. Láskou, která dává to nejcennější, co má. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.16 Toto je velmi známý verš. Znal jsem ho mnoho let, aniž bych plně chápal, co skutečně říká. Slůvko ,neboť’ mi nepřipadalo důležité, přestože právě ono mluví o tom, co bylo Božím motivem, co ho vedlo k tomu, že dal to nejcennější, co měl. Láska. ...Neboť Bůh tak miloval.

Jako lidé o lásce mnoho mluvíme, zpíváme, přemýšlíme, protože po ní toužíme, ale příliš toho o ní neví-me. Většina zkušeností, které jsme s tím, čemu se říká láska, sami udělali, má totiž se skutečnou láskou spo-lečného jen málo. Porozumět by nám mohlo rozlišení tří druhů lásky, jak je zformulovali Josh McDowell a Paul Lewis.17 Podle nich jsme se na rovině mezilidských vztahů mohli setkat pouze 1) s láskou ,jestliže’, kterou si musíme zasloužit, protože může být přijímána nebo dávána jen, jsou-li splněny určité požadavky a která téměř vždy sama sebe zničí, neboť dříve nebo později jeden z partnerů přestane na plnění všech poža-davků toho druhého stačit, nebo 2) s láskou ,protože’, kterou je člověk milován pro něco, čím je, co má, ne-bo co dělá. Proto jsme ani nemohli tušit, že ta touha hluboko v nás — být milován jen tak, bez ,jestliže’ nebo ,protože’ — může být doopravdy uspokojena. Existuje totiž ještě třetí druh lásky a to je láska ,miluji Tě a tečka’. A o této lásce nás má bronzový oltář mnoho co naučit. Bůh se svou láskou nečekal až jí budeme hodni, až si ji zasloužíme (to by se načekal!), ale naopak, Písmo říká, že sotva kdo je ochoten podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život. Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě by-li hříšní.18 To nebyla láska, která by čekala na oplátku: v tom je láska, ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že On si zamiloval nás a poslal svého Syna, jako oběť smíření za naše hříchy.19 Popis této lásky patří mezi nejkrásnější pasáže Bible:

Láska je vytrvalá, trpělivá a laskavá; láska není nikdy závistivá a nikdy nevzkypí žárlivostí, není vy-chloubavá ani ješitná; nevystavuje povýšeně sama sebe. Není domýšlivá, arogantní, nenadýmá se pý- 1 (Ef 2,13): Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev. 2 (1J 1,7): Jestliže však chodíme v světle, jako on je v světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu. 3 (Ex 27,1) 4 (Iz 11,1): I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce. 5 to je plný význam řeckého výrazu agalliao, použitého např v Lk 10,21 (Wigram-Green Concordance and Lexicon; str. 3, Strongovo č. 21) 6 (J 11,33-35 KMS): Když ji Ježíš uviděl, jak pláče a jak pláčou Židé, kteří přišli s ní, v duchu se rozhorlil, zachvěl se a řekl: „Kam jste ho položi-li?“ Řekli mu: „Pane, pojď a podívej se!“ Ježíš zaplakal. (Lk 19,41 KMS): A když se přiblížil a uviděl město, dal se nad ním do pláče. 7 (Mk 4,38 KMS): Tu nastala veliká větrná bouře a vlny se přelévaly do lodě, takže se již loď naplňovala. A on spal na zádi na podušce. 8 (Mt 26,37 KMS): Vzal s sebou Petra a oba syny Zebedeovy; tu se začal rmoutit a pociťovat úzkost. Pak jim řekl: „Má duše je přesmutná až k smr-ti. Zůstaňte zde a bděte se mnou.“ 9 (Lk 9,41 KMS): Ježíš odpověděl: „Ó pokolení nevěřící a zvrácené, jak dlouho ještě budu s vámi a budu vás snášet? 10 Žd 4,15 KMS 11 (Ex 27,2.6) 12 (Ex 27,3-4) 13 např. právě u materiálu použitého pro Stan setkávání 14 např. v Dt 8,9 či Gn 4,22 15 A. Novotný: Biblický slovník, str. 410; Vine’s Expository Dictionary: COPPER (Strongovo č. 5178) 16 J 3,16 17 J. Mc Dowell, P. Lewis: Lásku dát, lásku brát... 18 Ř 5,7-8 19 1J 4,10

— 23 —

chou, není hrubá, surová, prudká, nejedná nevhodně. Láska netrvá na svých právech, ani na své vlastní ces-tě, neboť není sobecká. Není nedůtklivá, popudlivá ani rozmrzelá; nepočítá zlo, které jí bylo učiněno, nevě-nuje pozornost utrpěným křivdám. Nemá radost ze špatnosti a nespravedlnosti, ale raduje se, když převládá právo a pravda. Láska odolá všemu, obstojí ve všem; je vždy připravena věřit tomu nejlepšímu o každé oso-bě; její naděje neuvadá navzdory všem okolnostem a aniž by zeslábla, přetrvá všechno. Láska nikdy nese-lhává, nikdy nevymizí, nikdy nezastará, nikdy nekončí...1

Ovšem bylo by velkým omylem, vyvozovat z toho, že se Boží láska spokojí s tím jací jsme. (C. S. Lewis dokonce prohlásil: „Žádat, aby se Boží láska s námi spokojila s takovými, jací jsme, je žádat, aby Bůh pře-stal být Bohem.“2) Jeho láska je láskou Stvořitele k jeho dílu3 a přirozeně ho těší, čím víc se dílo blíží zá-měru s jakým je vytvořil, ale též láskou Pastýře k ovečkám,4 z nichž má tím větší radost, čím jsou zdravější, ,vypasenější’ a plodnější. Je to láska Ženicha toužícího mít nevěstu bez poskvrny či vrásky5 („On ji půvab-nou nenachází, ale činí ji takovou.“6). A konečně — druhá část lekce nádvoří je poznat Otce — je to láska Otce, který říká vlastním (ne cizím) dětem: Miluji vás a proto mi není jedno, co z vás bude.

Bronzová nádrž k omývání Dalším předmětem v Nádvoří byla bronzová nádrž k omývání. Byla naplněna vodou a Áron a jeho syno-vé se v ní měli umývat vždy, když přicházeli do Stanu setkávání konat službu.7 Voda bývá v Písmu obrazem Božího slova. Na příklad je psáno, že Kristus vydal sám sebe za církev, aby ji očistil obmytím vody ve slo-vu.8 Jako ,slovo’ jsou nejčastěji překládány dva řecké výrazy: logos a réma. Zajímavým způsobem vysvětlu-je obsah těchto dvou pojmů Derek Prince. Říká, že v Bibli je přístupný pouze logos — celkový Boží záměr, který je ale pro nás příliš rozsáhlý a složitý na to, abychom jej byli schopni pochopit či přijmout v jeho ce-listvosti. Naproti tomu réma je podle něj způsob, jakým Duch svatý přináší část logosu z věčnosti dolů a spojí je s časem a lidskou zkušeností.9 Symbolika bronzového umyvadla v sobě zahrnuje obojí, Boží slovo logos i réma.

Přestože v Nádvoří byla řada věcí bronzových, pouze u nádrže k omývání, respektive o jejím podstavci, je řečeno, že byl vyroben ze zrcadel žen, které konaly službu u vchodu do stanu setkávání.10 To mohlo zna-menat buď, že zrcadla (která se v té době vyráběla z vyleštěného bronzu) byla předtím roztavena, a nebo že těch zrcadel bylo užito přímo pro výrobu celé nádrže či jejího podstavce. Ať tak nebo tak, lze předpokládat, že každý, kdo k nádrži přistupoval, v ní mohl vidět svůj obraz jako v zrcadle. V této souvislosti je zajímavé, že apoštol Jakub mluví o Božím slovu právě jako o zrcadle, když vysvětluje, že kdo slovo jen slyší a nejedná podle něho, ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje svůj vzhled, podívá se na sebe, odejde a hned za-pomene, jak vypadá.11 Na tomto místě je pro ,slovo’ v řečtině užit termín logos, zatímco v již zmíněném ver-ši, že Kristus očistil církev obmytím vody ve slovu,12 je v řečtině réma. Rozumím tomu tak, že zde v Nádvo-ří u bronzového umyvadla se setkáváme s obojím. Umyvadlo, narozdíl od většiny ostatních předmětů ve Stanu setkávání, nemělo udán žádný rozměr. To by odpovídalo myšlence D. Prince, že logos, jako celkový Boží záměr, je pro naše omezené lidské možnosti nepostižitelný, protože je příliš rozsáhlý.

Ženy, které sloužily,13 se vzdaly něčeho, co je pro ně velmi typické — svého zrcadla, aby mohlo být bronzové umyvadlo vyrobeno (nebo aby mohly zmíněnou službu konat). Jsme ochotni se vzdát svých zrca-del, toho, jak sami sebe vidíme — což je stejně většinou velmi povrchní a nepřesný pohled, abychom mohli v zrcadle Božího slova uvidět své nitro?

U bronzového umyvadla, se tedy člověk — v zrcadle Božího slova logos — spatří takový, jaký je, v čem chybuje, v čem ještě není proměněný, co mu nejde, v čem má jaké nedostatky, čeho má naopak příliš, atd. Ale zrcadlo už mu neukáže co by měl (kdy, v jakém pořadí a jak) udělat, aby se začal konečně podobat to-mu, co z něj jeho Otec chce mít. Asi by to nebyl moc povzbuzující pohled, kdyby ta nádrž nestála mezi oltá-

1 1K 13,4-8a AB 2 C. S. Lewis: Problém bolesti, str. 32 3 (Ef 2,10 KMS): Vždyť jsme jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich žili. 4 (J 10,10-11): Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti. Já jsem dobrý pastýř. 5 (Ef 5,25-27 KMS): Muži, milujte své ženy, jako i Kristus miloval církev a sebe samého za ni vydal, aby ji posvětil, když ji očistil obmytím vody v slovu, aby sám sobě postavil slavnou církev, která by neměla poskvrny ani vrásky ani čehokoliv takového, ale byla svatá a bezúhonná. 6 C. S. Lewis: Čtyři lásky, str. 80 7 (Ex 30,18-20): Zhotovíš také bronzovou nádrž k omývání s bronzovým podstavcem a umístíš ji mezi stanem setkávání a oltářem a naleješ tam vo-du. Áron a jeho synové si jí budou omývat ruce a nohy. Když budou přicházet ke stanu setkávání nebo když budou přistupovat k oltáři, aby konali službu a obraceli ohnivou oběť Hospodinu v obětní dým, budou se omývat vodou, aby nezemřeli. 8 Ef 5,26 KMS 9 D.Prince: Spravedlivý bude žít vírou, str. 54 10 Ex 38,8 11 Jk 1,23 12 (Ef 5,26) 13 V Ex 38,8 některé překlady mluví o ženách, které se shromáždily u vchodu do stanu setkávání [ILB; KJV; NKJV; K], ale jiné o ženách, které ko-naly službu, sloužily u vchodu do stanu setkávání [E; AS; NAS; NIV]. Je to proto, že hebrejský výraz tsaba [Strongovo č.6633] lze přeložit oběma způsoby. Podle Brown-Driver-Briggsovy definice znamená: „vést válku, bojovat“ nebo „sloužit (v posvátném stánku)“. Podle Strongovy definice: „shromáždit se“ nebo „bojovat“.

— 24 —

řem a Svatyní,1 takže v ní každý musel svůj obraz vidět na pozadí oltáře, od něhož přišel. Nemusím se ne-chat válcovat depresí, když se v něm vidím ošklivý, nemocný a zablácený, protože se vidím na pozadí oltáře, na kterém za mne takového, jaký jsem, Bůh obětoval svého jednorozeného Syna. Ovšem neznamená to ani, že bych se s tím, co vidím měl spokojit. Právě kvůli tomu je totiž v umyvadle voda Božího slova — réma (konkrétní slovo, které Bůh říká v konkrétním čase konkrétním lidem do jejich konkrétních situací). Čím víc se v té vodě bude mýt, tím budeme čistší, zdravější a krásnější, prostě bez poskvrny, vrásky a čehokoli po-dobného.2 Pozoruhodné je, že u všech předmětů vybavení stánku (obou oltářů, svícnu, stolu předkladných chlebů, truhly smlouvy i všeho bohoslužebného náčiní), bylo podrobně nařízeno, do čeho a jak mají být zabaleny před tím, než se tábor vydá na cestu, aby je nikdo nepovolaný nemohl zahlédnout.3 Jen s jedinou vyjímkou. U bronzové nádrže k omývání o tom není ani zmínky! Církev, která je ,na pochodu’ (protože následuje Be-ránka kamkoli jde), má mít určitá tajemství víry, která očím lidí tohoto světa zůstávají zakryta. Možná jste si všimli, že apoštol Pavel chtěl, aby jej i ostatní apoštoly církev považovala za správce Božích tajemství,4 ne-bo že diakoni mají mít tajemství víry v čistém svědomí.5 V žádném případě tím nemyslím jakousi ,vnitřní pravdu’ — skutečnost známou pouze zasvěcencům, mám na mysli to, že i když jsou neznovuzrození lidé svědky na příklad křtů, večeře Páně, či uzavírání křesťanského manželství, nemohou plně pochopit jejich smysl, dokud s Bohem sami do osobního vztahu nevstoupí. Proč tedy nemělo být zakryto i bronzové umyva-dlo, chápeme-li je jako symbol Božího slova? V dnešním světě je stále více všech možných informací. My jako církev bychom neměli před světem skrývat, že Boží slovo se od všech ostatních zdrojů informací odlišuje tím, že neříká jen jací bychom měli být, ale má v sobě i moc nás proměnit a dát nám podíl mezi všemi, kdo jsou posvěceni.6 Tedy, že kromě in-formace poskytuje také transformaci. Snad každý člověk někdy udělal negativní zkušenost s různými před-sevzetími polepšit se, pracovat na odstranění svých povahových kazů, zbavit se zlozvyků...atd. Někteří mož-ná i tuší problém, který přesně zformuloval Larry Crabb, že je rozdíl ,snažit se zvýšeným úsilím jednat lépe’ a ,být lepší’.7 Lidé tohoto světa, potřebují vidět, že v křesťanství nejde o upocenou snahu zvenku se nafor-movat podle nějaké šablony (což sami dobře znají, a řada z nich už dokonce odhalila, že i když se to zdánli-vě podaří, nejde o skutečnou proměnu, nýbrž pouze o povrchovou úpravu). Potřebují vidět, že je tu možnost hluboké postupné proměny zevnitř. Rozumíte? Proto se mělo umyvadlo nosit nezakryté. Nemuselo se o něm příliš mluvit, ale nemělo se skrývat. Tím neříkám, že bychom o tom, že Boží slovo je pravda8 a že poznání pravdy osvobozuje,9 neměli mluvit vůbec, ale především by na nás jako na církvi mělo být vidět, že Boží slovo účinkuje. (Vzpomeňte si na stříbro, symbolizující mimo jiné Boží slovo, to, co vychází z Božích úst, na hlavicích sloupů, které byly vidět i zvenku.) Americká rocková skupina Petra zpívá v jedné své písni: „Někdy by Boží děti měly být vidět a ne slyšet... Skutky mluví trochu hlasitěji, než slova... ať tvá ústa neza-čnou mluvit dřív, než vykročí tvé nohy...“10

Dovolte, abych se ještě jednou vrátil k účelu bronzové nádrže k omývání v souvislosti s bronzovým oltá-řem. Nádrž totiž neměla být jakýmsi umyvadlem, v němž by si mohl umýt ruce každý, kdo šel zrovna okolo. Jak už bylo řečeno, byla tam pro ty, kdo šli konat službu (ať už při oltáři anebo dál ve Svatyni), aby si v ní omývali ruce a nohy, aby nezemřeli. Nabízí se otázka, proč tedy nestála hned za vchodem do Nádvoří (tak aby k ní člověk přišel hned poté, co vstoupil do Nádvoří), ale mezi oltářem a vchodem do Svatyně.11 Zde se dostáváme k třetí části poselství bronzového oltáře, kterou jsem zatím záměrně ponechal stranou, protože zvláštním způsobem souvisí s bronzovým umyvadlem. Krev, která se u paty oltáře vylévala, totiž nemluví jen o ceně, kterou Bůh za odpuštění našich hříchů zaplatil, a o motivech, jež ho k tomu vedly: Jestliže krev kozlů a býků a popel z jalovice posvěcuje poskvrněné a zevně je očišťuje, čím více krev Kristova očistí naše svědomí od mrtvých skutků k službě živému Bohu!12 Duchovní děti se už poznaly, že jsou jim ,odpuštěny hří-chy pro jeho jméno’,13 to patřilo k jejich lekci, ale aby mohly růst dál, a stát se mládenci, potřebují pochopit, že očištění krví Kristovou nebylo nic samoúčelného, ale byly očištěny k službě živému Bohu! Víte, proč nám Bůh dovoluje spolupodílet se na uskutečňování jeho vůle ,jako je v nebi, tak i na zemi’? Protože s námi to dělá raději než sám! Aspoň přesně takhle to vysvětlil Gaal Kurtovi: „Kurte, já nerad dělám něco sám. Rád dělám věci s lidmi, kteří mě milují a milují ostatní lidi.“14 1 (Ex 40,30) 2 Ef 5,27 3 (Nu 4,5.7.9.11-12.15) 4 (1K 4,1) 5 1Tm 3,9 KMS 6 Sk 20,32 7 L.Crabb: Uvnitř, str. 36 8 (J 17,17): Posvěť je pravdou, tvoje slovo je pravda. 9 (J 8,32): Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými. 10 Jde o píseň ,Seen and not heard’ — text: Bob Hartman; z alba Petra: „Beyond Belief“ (vydala ROSA) 11 (Ex 40,30) 12 Žd 9,13-14 13 (1J 2,12) 14 John White: Věž Geburah, str. 262

— 25 —

Takže na ten bronzový oltář se máme položit jako živá oběť my sami.1 A co se dálo s obětí na bronzovém oltáři? Zapálila se! Jan byl svíce hořící a zářící...2 Jestli chceme svítit, musíme hořet. Nemyslím tím chvilkové, dočasné vzplanutí, se kterým máme zkušenosti asi všichni — kněží byli zodpovědni za to, aby oheň na oltáři nevyhasl nikdy.3 V tom je logika umístění bronzové nádrže k omývání až za oltářem, protože již poselstvím oltáře jsme vybídnuti ke službě a umyvadlo je tu pro ty, kdo toto vybídnutí pochopili a jdou tu službu konat.

Proč je zde ale to temné: ...aby nezemřeli? Bibli si nemůžeme dovolit číst jen pro druhé, jen kvůli vyhle-dání rady pro někoho, či přípravě vyučování na skupinku nebo kázání do sboru. Apoštol Pavel radil starším v Efezu: Dávejte pozor na sebe (všimněte si toho pořadí) i na celé stádo.4 Potřebujeme vždy omývat vodou Božího slova nejprve sami sebe, aby nás naše služba nezabila. Tím nemyslím, že bychom měli mít strach vstoupit do služby, když ještě nejsme plně posvěceni. Důležité je totiž ujasnit si, co přesně pod pojmem ,posvěcení’ rozumíme. Patříme-li Kristu, jsme již posvěceni ,krví smlouvy’5, On se nám stal posvěcením.6 Pokud se nám spíše vybavuje slovo: Neboť toto je vůle Boží, vaše posvěcení,7 nebo: Usilujte o pokoj se všemi a o posvěcení, bez něhož nikdo neuvidí Pána,8 berme v úvahu, že Písmo nestanovuje žádnou konkrétní míru posvěcení, kterou by byl vstup do služby podmíněn. Naopak z něj jasně vyplývá, že posvěcení není podmínkou služby, nýbrž důsledkem z ní vyplývajícím: Avšak nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu a stali se služebníky Božími, máte z toho užitek, totiž posvěcení9 a čeká vás život věčný.10

Zdá se mi namístě podotknout, že řecké slovo télos přeložené v tomto verši v E jako: ,čeká vás’, v KMS: ,cílem je’ znamená též: ohraničení, konec (vždy konec nějakého činu nebo stavu, ale nikdy konec nějakého časového úseku nebo období11). Tedy ne až na konci našeho života, ale na konci každého skutku, každého postoje, se k věčnému životu přibližujeme nebo se od něj vzdalujeme. Každý čin nebo stav má svůj télos, podle toho, jaký ten čin či stav byl. O falešných apoštolech, nepoctivých dělnících je řečeno, že jejich konec (télos) bude jako jejich skutky!12 Platí to však i naopak: když jsme se stali služebníky Božími, máme užitek, totiž posvěcení a na konec — setrváme-li až do konce (télos)13 — život věčný.

*

Vidíme, že máme sloužit, abychom byli posvěceni a ne čekat se službou až budeme posvěceni. Bůh ne-odnímá své dary (protože pak by to nebyly dary) — Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelná.14 Na dru-hou stranu vztah s Bohem nemůže být živen pouze naší službou. Přísloví ,účel světí prostředky’ není v Písmu, řídíme-li se jím, může to vést až k tomu, že se prostředky osamostatní, takže to ,ne úplně svaté’, co jsme používali pouze výjimečně, k dosažení ,svatého’ cíle, se poznenáhlu stane něčím běžným, nad čím už se nepozastavujeme. (A nerozpoznáme-li to včas, proroste to až do našeho charakteru.) V duchovním světě pla-tí opačné pravidlo, že i svaté cíle bývají nečistými prostředky znesvěceny. Proto potřebujeme přicházet k umyvadlu Božího slova logos a omývat své ruce (všechno, co činíme) i své nohy (své záměry, kam máme v úmyslu jít dál) vodou Božího slova réma, aby se nám nestalo, že by dary i služba zůstaly, zatímco náš vztah s Bohem by byl mrtvý a abychom na konci, přes všechnu svou službu, neuslyšeli z Ježíšových úst hrozná slova: Neznám vás, odkud jste!15

* * *

Dětství je krásná doba. Dokud je člověk nemluvňátkem, všichni okolo mu slouží (krmí ho, baví, přebalu-jí, zkrátka o něj všestranně pečují) a miminku to připadá naprosto samozřejmé. Pak, když už trochu vyroste, 1 (Ř 12,1 KMS): Vybízím vás tedy, bratři, skrze milosrdenství Boží, abyste vydali svá těla v oběť živou, svatou a příjemnou Bohu; to je vaše rozum-ná služba Bohu. 2 (J 5,35a) 3 (Lv 6,6): Oheň na oltáři bude stále udržován, nesmí vyhasnout. 4 (Sk 20,28): Dávejte pozor na sebe i na celé stádo, ve kterém si vás Duch svatý ustanovil za strážce, abyste byli pastýři Boží církve, kterou si Bůh získal krví vlastního Syna. 5 (Žd 10,29): Pomyslete, oč hroznějšího trestu si zaslouží ten, kdo zneuctí Božího Syna a za nic nemá krev smlouvy, jíž byl posvěcen, a tak se vysmí-vá Duchu milosti. 3 6 (1K 1,30): Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši; on se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením, 7 1Tes 4,3; nebo v. 7: Vždyť Bůh nás nepovolal k nečistotě, nýbrž k posvěcení. 8 Žd 12,14 KMS shodně s AS; NAS; E překládá Usilujte o o svatost..., což není úplně špatně (stejně překládá i ILB, KJV; NKJV; a NIV), přestože v originále není výraz hagios (= svatý; Strongovo č. 40), ale hagiasmos, který je odvozen od hagiazo (= učinit svatým, posvětit; Strongovo č. 37) a znamená: ,posvěcení, očištění; výsledek posvěcení; posvěcení srdce a života.’ (Brown-Driver-Briggsova definice č. 38); I když tedy hagiasmos zna-mená též ,výsledek posvěcení’ — tudíž ,svatost’, přesnější překlad je ,posvěcení’. 9 KMS: ...užitek ku posvěcení [tak i ILB; KJV; NKJV; AS] NAS: ...užitek vyplývající z posvěcení; NIV: ...vedoucí k posvěcení. 10 Ř 6,22 11 Thayersova definice č. 5056 12 2K 11,15; viz též např. Ř 6,21: jaký jste tehdy měli užitek z toho, zač se nyní stydíte? Konec (télos) toho všeho je přece smrt. 13 Mt 10,22: Kdo vytrvá až do konce (télos), bude spasen 14 Ř 11,29 15 (Lk 13,25; Mt.7,23)

— 26 —

dál se všichni starají jestli mu není zima nebo jestli nemá žízeň, s tkaničkama mu pomůžou, kupují mu dár-ky; a když náhodou někdy rozbije okno, nejenže to za něj zaplatí, ale ještě ho utěšují, aby neplakal... u Du-chovní dětství je krásné neméně, ale právě tak, jako to fyzické zákonitě jednoho dne musí skončit, mělo by skončit i dětství duchovní. Když jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, uvažoval jsem jako dítě. Když jsem se stal mužem, zanechal jsem dětinských věcí.1 Herecký představitel C. S. Lewise, ve filmu zpracovávajícím Lewisův život, říká: »Myslíme si, že naše hračky nám přinášejí velké štěstí a dětský pokoj je celým naším světem, ale je něco — něco, co nás nutí vyletět z toho pokoje do světa ostatních — a to bývá bolestné.«2 Prostě jednoho začneme chápat, že tu ostatní (včetně Boha) nejsou jen kvůli mně, aby mi sloužili, ale že já jsem tu proto, abych sloužil jim. A tak se dítě začíná učit víc dávat, než přijímat a nést od-povědnost za své jednání. Někdy to bolí, ale dospívá v mládence. „Nikdy by ses nestal silným, kdybych ti všechno ulehčil.“ řekl Gaal Inklethovi3 a samozřejmě to platí i pro nás.

Všimněte si (z nákresu je to patrné),4 že Nádvoří nebylo jen před Příbytkem, ale také okolo. Tak jako Iz-rael chodil čtyřicet let v kruzích po poušti, jsou křesťané, kteří stráví celý život chozením po Nádvoří. Přijali Pána Ježíše, poznali (alespoň zčásti) Boha jako Otce, zakusili i odpuštění hříchů. Došli dokonce až k bron-zovému umyvadlu, ale protože nepochopili či nepřijali jeho smysl, vždycky se Božím slovem ,jen tak trochu opláchnou’ a pak si zase dál dělají co chtějí a chodí také kam chtějí. Takoví lidé jsou často výbornými křes-ťany-teoretiky. Slyšeli už hodně kvalitních vyučování, přečetli spoustu duchovní literatury, mockrát už po-vstali na nějakou výzvu (a co známých Božích mužů už se za ně modlilo!), ale ačkoli by pro ně už dávno měl být hutný pokrm, snesou jen mléko, protože zůstali nemluvňaty.5 Nemylme se, to, co je u miminek přiroze-né, či dokonce roztomilé, u těch, kdo už by měli být dospělí působí trapně. Ani v duchovním vývoji tomu není jinak. Nelze zůstat dítětem. Buď se budeš vyvíjet normálně (z dítěte v mládence a z mládence v otce) nebo nenormálně (o tom píši v závěru první části6) — žádná jiná možnost neexistuje. C. S. Lewis to vyjádřil přirovnáním k vajíčku, pro které je proměnit se v ptáka těžké, ale naučit se létat ještě těžší: „Obyčejným, slušným vajíčkem nemůžete být donekonečna. Buď se musíme vyklubat nebo se zkazit.“7 Každý je pozván dál — do Příbytku, do nové, hlubší dimenze obecenství s Bohem, — i ty. Ale do Svatyně už nevcházejí di-váci, jen služebníci.

[Vložena celá kapitola z konce knihy:]

Vady Než se na pozadí symboliky svatyně pustíme do výkladu druhého stupně duchovního dospívání — mláde-nectví, je nutné udělat malou odbočku. Nejenže Bohu nesmělo být obětováno nic, co by mělo vadu,8 ale ani nikdo, byť i byl z rodu Áronova, měl-li nějakou vadu, nesměl vejít do Svatyně, [část věty vynechána], aby tam konal službu. Verdikt byl jasný: Chléb svého Boha z velesvatých i svatých darů smí jíst. Ale nesmí při-stupovat k oponě a nepřiblíží se k oltáři, neboť má vadu, aby neznesvětil prostory mé svatyně.9 [Vynechána věta]. Je zvláštní, že vůbec nebylo rozlišováno, zda jde o vady vrozené, o vady, které si dotyčný způsobil sám, či o vady způsobené mu někým jiným. Zdá se mi, že nám to má být varováním.

Tato kapitola není jen o slabých, je i o silných. Nerad bych, abys ji přeskočil nebo četl s postojem, že te-be se netýká. Týká se tě, protože je o tobě. Nehledej v ní ,ty druhé’, ale sebe. (Aslan nikomu nevypráví jiný příběh než ten jeho.10) Buď jsi slabý — kraličtí říkají ,mdlý u víře’ — anebo silný. V následujících kapito-lách se budeme zabývat zdroji duchovní síly — mládenci se učí být silní. Ale co je měřítkem skutečné du-chovní síly? D. Prince říká: „Je velice uspokojující být silným ve svých vlastních schopnostech, ve své služ-bě, ve svých vlastních zkušenostech, mít na všechno odpověď. Ale to mnoho duchovní síly nevyžaduje. Du-chovní sílu vyžaduje snášení slabostí druhých.“11

V dnešní době je moderní odvolávat se na všechna možná vnitřní zranění, ať už vrozená — »Rodiče mě odmítli už v době těhotenství, protože mě nechtěli, a už v několika generacích zpět u předků z otcovy strany se dělo to a to...«, zděděná ze starého života — »Ve školce i ve škole jsem trpěl nepřijetím, děti mi ubližova-

1 1K 13,11 KMS 2 Krajina stínů, režie: Richard Attenborough (Intersonic) 3 John White: Věž Geburah, str. 209 4 Viz Půdorysný náčrtek uspořádání Stánku, str. 9 5 Žd 5,12-13: Za takovou dobu už byste měli být sami učiteli, a zatím opět potřebujete, aby vás někdo učil abecedě Boží řeči; potřebujete mléko, ne hutný pokrm. Každý, kdo potřebuje mléko, protože nepřivykl slovu spravedlnosti, je jako nemluvně. Je zajímavé, že řecký text i ostatní překlady vy-nechávají v poslední větě „jako“ (K, NS, ILB, KJV, NIV, NAS, GNB), takže ne: je jako nemluvně, ale je nemluvně. 6 Viz kap. Ještě čtvrté stádium, str. 52 7 C. S. Lewis: K jádru křesťanství, str. 137 8 (Lv 22,20) 9 Lv 21,22-23 10 C. S. Lewis: Letopisy Narnie V., str. 154 11 D. Prince: Milost poddání se, str. 5

— 27 —

ly, učitelky mě ponižovaly, rodiče mě nechápali...« nebo na zranění, která mi způsobili druzí — »Při zno-vuzrození mi bylo špatně poslouženo, bratři a sestry mě dost nemilovali, pak mě někdo špatně pastoroval a nikdo mě dostatečně nepovzbuzoval...« Nepopírám realitu různých možných vnitřních zranění, ani fakt, že na duchovní život mohou mít vliv, ale je nebezpečné si z nich udělat zadní vrátka — něco, nač se dá v pří-padě potřeby vymluvit vždycky.

Mám za to, že tito lidé ,s vadou’, tak, jak jsou, nemohou dojít dál než do Nádvoří. Ve Svatyni, v kněžské službě, není — odpusťte mi ten výraz — pro invalidy místo. Kvůli svým zraněním neztrácejí výsadu být Bo-žími dětmi, tak jako ti, kdo měli vadu, nepřestávali být syny Áronovými (i když někdy zranění způsobí, že se o ni připraví z vlastní vůle). Nemusí ztratit spasení, ani obecenství — mohou jíst svatý chléb v Nádvoří Pří-bytku společně se svými bratry,1 ale mnoho z toho nádherného života, který s Bohem lze už zde na zemi prožívat, jim zůstává zavřeno. Ne proto, že by jim Bůh bránil vyrůst v mládence a pak v otce, ale proto, že svým sklonem stále se zaobírat sami sebou, svým životem v pocitu, že se jim druzí málo věnují (málo jim slouží, málo nesou jejich břemena a vůbec se je nesnaží chápat) se sami sebe připravují o nádheru Svatyně. Protože dokud sami nepochopí, že cesta nahoru je cesta dolů2 že duchovně rosteme, když v nás roste Kris-tus,3 nikdy nebudou schopni opustit Nádvoří. Duchovní zmrzačení — podobně i duchovní hypochondrie4 se tak mohou stát — nejsou-li léčeny — příčinou ,ustrnutí ve vývoji’ a nevratným způsobem náš duchovní život poškodit.5

*

Do Svatyně nesměl nikdo slepý nebo kulhavý nebo se znetvořenou tváří nebo s některým údem příliš dlouhým nebo kdo by měl zlomenou nohu nebo zlomenou ruku, nebo hrbatý nebo zakrnělý nebo se skvrnou na oku nebo postižený svrabem nebo lišejem nebo s rozdrcenými varlaty.6 Možná důvodem toho, proč stále zůstáváš dítětem je slepota — slepota k tomu, co potřebují druzí, k tomu, že i oni mají potřeby, které bys ty mohl naplnit a svá břemena, která bys jim mohl pomoci nést. Nebo snad kulhavost — třeba už toho víš z Pís-ma opravdu hodně, přečetl jsi hromadu knih, vyslechl spoustu ,pomazaných’ kázání osobně i z kazet, ale uplatnění toho všeho ve tvém životě kulhá. Duchovní kulhavost také může být dána tím, že se snažíš jít Boží cestou, ale zároveň trochu i cestou tohoto světa. Elijáš vytýkal Izraeli: Jak dlouho budete kulhat7 na obě strany? Je-li Hospodin Bohem, následujte ho; jestliže Baal, jděte za ním! 8 Znetvoření tváře může být zapří-činěno například tím, že někdo má jen jedno ucho k slyšení a dvoje ústa k mluvení,9 jiný zas může mít ně-který úd příliš dlouhý — v některé oblasti je natolik v extrému, že už se tím dostává mimo Boží cestu. (I kladné vlastnosti dotažené do extrému se stávají zápornými. Na příklad statečnost se v extrému stává ha-zardem, štědrost marnotratností, soucit popřením pravdy, extrémní pokora se mění v pýchu, touha po svatos-ti v zákonictví a pravdivá přímočarost se může ,přesmeknout’ v bezcitnou tvrdost.) Třeba se ti stává, že vidíš skvrnu na všem a na všech, jen ne na sobě anebo naopak jsou věci které ti něco překrývá, takže je nejsi schopen vidět vůbec. To by mohla být skvrna na oku. Někdo zase, z nedostatku duchovní hygieny, či proto, že se stýkal s kým neměl, dostal svrab nebo lišej. Vadou je i trvalá duchovní neplodnost.

Snažil jsem se v Písmu najít, zda by tam někde nebylo řečeno, jak těm vnitřně zraněným lidem posloužit k jejich uzdravení, ale nenašel jsem. Jsi-li silný (nemusíš se ostýchat zařadit mezi silné sám sebe, Pavel, když říká: ,my silní’10 to udělal také), nemůžeš jim nějak přímo příliš pomoci. Zato jsi povinen snášet jejich slabosti,11 ujímat se jich a mít s nimi trpělivost,12 přijímat je mezi sebe a nepřít se s nimi o jejich názorech13 a dávat si pozor, aby se jim tvá svoboda nestala kamenem úrazu14 — jinými slovy nedělat jim život ještě těž-ší. Paul Tournier to vyjádřil slovy: „Nejlepší svědectví silných není v tom, že ukazují svou sílu nebo moc

1 Chléb z velesvatých i svatých darů se jedl v nádvoří příbytku (Lv 6,9-11). 2 (Jk 4,10): Pokořte se před Pánem a on vás povýší. (Mt 23,12): Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. 3 Viz též v kap. Uvádění kněží v úřad, str. 59 4 hypochondrie = sklon zveličovat nebo sugerovat si nemoc, považovat zdánlivé nebo skutečné potíže za vážné nebo vážnější, než opravdu jsou (L. Klimeš: Slovník cizích slov, str. 278) 5 Více k tomuto tématu viz kap. Ještě čtvrté stádium, str. 52 6 Lv 21,18-20 7 tak ILB, KJV, AB, K x E: poskakovat; Brown-Driver-Briggsova definice hebrejského pacach (Strongovo č. 6452) je také ,kulhat’. 8 1K 18,21 9 Jk 1,19: Pamatujte si, moji milovaní bratři: každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu. 10 (Ř 15,1): My silní jsme povinni snášet slabosti slabých a nemít zalíbení sami v sobě. 11 (Ř 15,1): My silní jsme povinni snášet slabosti slabých a nemít zalíbení sami v sobě. 12 (1Tes 5,14): Ujímejte se slabých, se všemi mějte trpělivost. 13 (Ř 14,1): Bratra ve víře slabšího přijímejte mezi sebe, ale nepřete se s ním o jeho názorech. 14 (1K 8,9 KMS): Dejte si však pozor, aby se vaše svoboda nestala kamenem úrazu pro slabé.

— 28 —

vládnout druhým svým rozumem a slovy, nýbrž ve vítězství nad sebou samými, kdy se stanou pokornými, tolerantními a mírnými.“1 Jediná skutečná pomoc je přestat ,fušovat’ Lékaři do řemesla a poslat je přímo za ním. To není alibismus — On se jim bude velmi rád osobně věnovat. (Budou-li o to stát.)

Nepatříš-li mezi ,silné’, je mi jasné, že ať už jsem tvůj problém zmínil, nebo je tvé zranění, tvá vada, jin-de, asi ti teď moc příjemně není. I když se dotýkám něčeho bolavého ve tvém životě, vydrž to, prosím. Bola-vý zub také bolí dost i bez zubaře (a když ještě chytne kleště a začne s ním ,kvrdlat’...), ale pak, ve chvíli kdy se zdá, že víc už to bolet nemůže, je zub najednou venku a trápení skončilo. V zemi Anthropos měli ,jezírko pravdy’, které mělo „moc uzdravit rány a neduhy způsobené podvodem“2 těm, kdo do něj sestoupili. Víš, co nám všem — ale teď především tobě — říká Písmo? Posilněte proto své zemdlené ruce a klesající kolena a vykročte jistým krokem, aby to, co je chromé docela nezchromlo, ale naopak se uzdravilo.3 To není adreso-váno těm, kteří jsou zdraví a silní. Bůh tu mluví k těm, kdo jsou zemdlení a klesající a chromí. Vykroč! On je Jahve Rafa, Hospodin, tvůj Lékař, On tě uzdravuje.4 Vždyť v Pánu Ježíši Kristu On sám naše slabosti vzal a nemoci nesl.5 Řecké slovo, které se objevuje v pojmech ,slabí’ nebo ,slabí ve víře’, má stejný slovní základ jako slovo přeložené ,slabosti’ v naposled citovaném verši.6 Když tvou slabost nesl On, ty už ji ne-musíš vláčet, ale smíš s ní jít za ním, a musíš jít ty. Protože i ty jsi pozván do Svatyně a ještě dál.

1 Paul Tournier: Silní a slabí, str. 165 2 John White: Věž Geburah, str. 42 3 Žd 12,12-13 4 (Ex 15,26): Jestliže opravdu budeš poslouchat Hospodina, svého Boha, dělat, co je v jeho očích správné, naslouchat jeho přikázáním, a dbát na všechna jeho nařízení, nepostihnu tě žádnou nemocí, kterou jsem postihl Egypt. Neboť já jsem Hospodin, já tě uzdravuji (Jahve Rafa; Strongova č. 3068+7495). Hebrejský výryz rafa původně znamená: ,opravit sešitím, vyspravit sestehováním’, obrazně: léčit, uzdravit (Strongova definice č. 7495); podle Brown-Driver-Briggsova definice též: ,lékař, ten, který uzdravuje’ K tomuto tématu viz též v kap. Mara a Elim, na str. Chyba! Záložka není definována. 5 Mt 8,17 KMS 6 slova asthenéia použité v Mt 8,17 a asthenéo použité např. v Ř 14,1 nebo v 1K 8,9; pochází ze slova asthenés (Strongova definice č. 769; 770)

— 29 —

Mládenectví

Píšu vám, mládenci,

že jste zvítězili nad Zlým... ...Napsal jsem vám,

mládenci, že jste silní

a slovo Boží ve vás zůstává, a tak jste zvítězili nad Zlým.

1J 2,13b.14b

— 30 —

Svatyně

...poddejte se Hospodinu, přijďte k jeho svatyni,

kterou navěky oddělil jako svatou. Služte Hospodinu, svému Bohu...

2Pa 30,8

— 31 —

Příbytek, stan nad příbytkem Děti, které dorostly do věku mládenců, začínají poznávat, že se nenarodili na hřiště, ale na bojiště, proto-

že duchovní život není dětská hra, ale válka. „Uvědomte si, že jsme ve válce,“ řekl Gaal Johnovi a Eleanor. „Je to opravdová válka a budou v ní oběti.“1 Mládenci se mají stát bojovníky, budou se učit nezaplétat se do záležitostí všedního života, aby obstáli před tím, kdo jim velí,2 bojovat a vítězit. John White k tomu dokonce dodává: „Uznat Ježíše za Spasitele a Pána znamená vstoupit do armády. Ať to víš nebo ne, byl jsi odveden k vojsku. Jediná tvoje jiná možnost je stát se dezertérem, skrýt svoji uniformu a vydávat se za někoho, kým nejsi. Být dezertérem neznamená odejít z armády (nebeské předpisy nemají žádné ustanovení o propouštění personálu), nýbrž vyhnout se zodpovědnosti, kterou máš vůči svému velícímu důstojníkovi.“3 Asi sis Boží království jako bitevní křižník nepředstavoval4 a teď lituješ, že jsi tu moji knihu vůbec bral do ruky, ale pro-sím, překonej to a nenech se odradit. I zde ve svatyni, kde se budeš učit být silným a vítězit nad Zlým (což, nezastírám, bude někdy i dost bolet), pamatuj, že dát satanovi ,na frak’ není to hlavní. V tuto chvíli „Otce víc zajímá to, aby se v našich životech ukázal jeho Syn, než porážka satana.“5 Proto ti, stejně jako Lucince, Aslan šeptá: „Odvahu, nejmilejší!“6

Zpočátku se bude zdát, jakoby Otec vzdálil svou ochrannou ruku a satan si směl dovolovat čím dál víc. Až do toho dorosteš, nenech se tím zaskočit. Nikdy nezapomeň, že ďábel není protipólem Boha. Vůbec se s ním nemůže měřit. „Není ničím víc než pěšákem, kterého Tvůrce drží mezi palcem a ukazováčkem.“7 »Tak proč už to všechno není stejně snadné a neproblematické jako dřív?« To je jednoduché. Učil ses někdy jezdit na kole s přídavnými kolečky? Já jsem to takhle učil svoje dvě dcery a moc se jim to líbilo. Bylo to skoro ja-ko na tříkolce, vůbec se nemusela udržovat rovnováha a jak to krásně jelo... Ale pak jednou přišel den, kdy jsem jim kolečka sundal. Ne proto, že bych je přestal mít rád, ale proto, že přišel čas, aby se už začaly učit udržovat rovnováhu samy. Musím říct, že ze začátku se to holčičkám nelíbilo ani trochu, ale pomohlo to. Ta starší se to naučila a té mladší (která to bez koleček chtěla vzdát) jsme je vrátili. Na chvíli. Pak jsem jí ko-lečka sundal znovu a teď už to umí obě.

Na duchovní rovině je to podobné. Čím hlouběji vcházíš do Boží blízkosti, tím víc dostáváš a rosteš, ale tím víc je také od tebe požadováno.8 A navíc — jako duchovní mimino vadíš ďáblovi daleko méně, než jako bojovník. Nediv se, že když se stáváš mládencem, ďábel nasadí těžší kalibr. I když, je pravda, že „na tobě osobně nemá zájem. Význam v jeho očích získáváš jen v souvislosti s tím, jaký máš vztah ke Kristu.“9 Čím víc se tvůj vztah s Kristem stává zralejší (dospělejší), začínáš-li objevovat a uskutečňovat své povolání, tím víc budeš ďáblovi trnem v oku. To je zřetelně vidět na příkladu Davida, syna Jíšaje Betlémského. Byl poma-zán za krále ještě jako mladíček.10 Způsobilo mu to sice jisté problémy, ale ty byly zanedbatelné ve srovnání s těmi, které nastaly, když byl Saul (předchozí král Izraele) zabit a David měl své povolání začít uskutečňo-vat. To proti němu najednou vytáhli všichni(!) Pelištejci.11 Takže jestli ti Táta zrovna sundal pomocná ko-lečka, nevěš hlavu a nevzpomínej nostalgicky na zlaté časy bezstarostného duchovního dětství.

Na druhou stranu, jediný legitimní způsob jak být silnými, je zůstávat na Boží cestě a jít po ní, protože platí, že silou jest upřímnému cesta Hospodinova...12 Právě mládencům — těm, kdo vstupují do Svatyně, je určeno zaslíbení Písma: Blaze člověku, jenž sílu hledá v tobě, těm, kteří se vydávají na pouť.13 Ale právě pro-to, že už se musí za své jednání učit nést odpovědnost, začíná se jich týkat i varování: Tvrdý trest postihne toho, kdo opouští stezku...14 To, co miminkům prochází automaticky, mládencům už ne (a otcům už vůbec ne). Ale buď si jist, že důvodem není, že by tě miloval méně ani, že by se od tebe vzdálil jeho pohled. To, co o Gaalovi řekla Líza Kardiovi je pravda: „Není nic, co by neudělal, aby nám pomohl.“15

1 John White: Gaal přemožitel, str. 99 2 (2Tm 2,4): Kdo se dá na vojnu, nezaplétá se do záležitostí obyčejného života, chce obstát před tím, kdo mu velí. 3 John White: Duchovní zápas, str. 147 4 Tuto výstižnou ilustraci vymyslel John Wimber. Píše, že Boží „království se často přirovnává k zábavné plavbě luxusním zámořským parníkem. Kdo by takovou lákavou nabídku odmítl? A tak se lidé převléknou do prázdninových oděvů, popadnou krém na opalování a ženou se do přístavu. Tam je čeká šok: ohromná šedivá loď s očíslovanými okénky. A ještě otřesnější je poznání, že na lodi je spousta děl, kulometů, letadel a helikoptér. Vždyť je to válečná loď — žádný luxusní zámořský parník! To platí o Božím království i v naší době: Je to válečná loď, navigovaná k nepřátelskému území...“ (Evangelizace Boží mocí, str. 16) 5 Francis Frangipane: Tři bitevní pole, str. 21 6 C. S. Lewis: Letopisy Narnie III., str. 143 7 John White: Strážce meče, str. 136 8 (Lk 12,48b KMS): Od každého, komu bylo hodně dáno, bude také hodně vyžádáno, a komu svěřili hodně, od toho budou žádat více. 9 John White: Duchovní zápas, str. 49 10 (1S 16,13; 1S 17,33) 11 (2S 5,17): Když Pelištejci uslyšeli, že byl David pomazán za krále nad Izraelem, vytáhli všichni Pelištejci Davida hledat. 12 Př 10,29a K 13 Ž 84,6; přesnější je K: Blahoslavený člověk, jehož síla jest Hospodin a v jejichž srdci jsou stezky kroků jejich. (shodně s KJV,ILB) 14 Př 15,10a 15 John White: Věž Geburah, str. 244

— 32 —

Svatyně nás, jako mládence, má seznámit se zdroji duchovní síly a naučit nás z nich čerpat. Kazatel byl sice názoru, že moudrost je lepší než síla,1 a je to pravda — pokud by to bylo postaveno způsobem buď a nebo, je jisté, že moudrost je lepší než síla. Nicméně z toho, že Písmo říká: ozdoba mládenců jest síla je-jich,2 můžeme vidět, že tu sílu budeme potřebovat taky. Ani u Ježíše to nebylo: buď a nebo. On je Moudros-tí, kterou Hospodin vlastnil jako počátek své cesty, dříve než co konal odedávna,3 ale jedním z jeho jmen, kterými jej Stará smlouva tituluje, je: Bůh silný, El Gibbôr.4 Sám o sobě říká: U mne je rada i pohotová po-moc, jsem rozumnost, u mne je bohatýrská síla.5 Rozumnost i síla. Proto ani na nás není volba, jestli chceme být raději silní a nemoudří či moudří, ale slabí. Máme být obojí: silní i moudří — tak, jako Pán. Moudrý muž je mocný, a kdo má poznání, upevňuje svou sílu.6

Naše lekce nebude spočívat pouze v tom, naučit se být smělí jako mladý lev,7 ale také se naučit té moud-rosti shůry, která je především čistá, dále mírumilovná, ohleduplná, ochotná dát se přesvědčit...8 Že vám ta mírumilovnost a ohleduplnost nejde dohromady s tím, že se máme učit být silnými? Uvědomme si, že náš Pán není pouze Lvem, ale též Beránkem. Když byly Janovi na ostrově Patmos zjevovány věci budoucí, bylo mu řečeno: Neplač. Hle, zvítězil lev z pokolení Judova, potomek Davidův, ale když se podíval, viděl, že tam stojí Beránek, ten obětovaný.9 „Duchovní síla na sebe může v jednom okamžiku vzít podobu síly a ve dru-hém podobu slabosti. Je opravdu silnější než přirozená síla, a to i když vypadá, jakoby byla poražena.“10

* * *

Příbytek byl zhotoven jednak z látky modré, purpurové a červené s umně vetkanými cheruby11 sepnuté ze dvou kusů12 padesáti zlatými sponami13 a jednak z desek z akáciového dřeva14 potažených zlatem.15 Pro stan nad příbytkem byly vyrobeny tři přikrývky: houně z kozí srsti,16 přikrývka z beraních kůží zbarvených na-červeno a přikrývka z tachaších kůží.17

Hned prvním zajímavým zjištěním je fakt, že stanové houně měly být vyrobeny větší, aby to, oč přesaho-valy, tvořilo zezadu a na bočních stranách Příbytku převis, takže byl cele přikryt.18 Čtyři barvy Příbytku, cherubové, ani zlaté desky nebyly tedy zvenku vůbec vidět. Spatřit je mohl teprve ten, kdo vešel dovnitř. Zvenku byla vidět jen ta (asi nepříliš krásná) vrchní přikrývka z tachaší kůže, a závěs zakrývající vchod, kte-rý byl také úplně stejný jako u vchodu do Nádvoří,19 takže těm, kdo zůstali v Nádvoří a Příbytek obcházejí jen zvenčí, by se klidně mohlo zdát, že už nic víc nového o Bohu poznat nemohou (a tím pádem ani nevidí důvod snažit se jít ještě někam dál). Opět to mohu doložit ze své zkušenosti. Když mi byl duchovně jeden rok, pamatuji si, že mě napadla myšlenka: Co ještě víc bych o Bohu mohl poznat? Všechno se zdálo tak jas-né a nekomplikovaně přímočaré... Na konci dalšího roku už jsem se dostal do mnohem zdravějšího stadia: Scio me nihil scire.20 u V Bibli není doloženo jakou měly ty houně z kozí srsti barvu, ale pravděpodobně byly černé, protože v této oblasti je černá barva pro kozy charakteristická.21 Symbolu kozla, jako zvířete, Písmo užívá pro personi-

1 (Kaz 9,16) 2 Př 20,29 K 3 Př 8,22 4 (Iz 9,6): a bude mu dáno jméno: „Divuplný rádce, Božský bohatýr (El Gibbôr; Strongova č. 410+1368), Otec věčnosti, Vládce pokoje.“ K překládá El Gibbôr: ,Bůh silný, Rek udatný’ — hebrejské gibbôr znamená: ,silný, mocný, odvážný muž, bohatýr (Brown-Driver-Briggsova defini-ce č. 1368) 5 Př 8,14 6 Př 24,5 7 (Př 28,1 K): Utíkají bezbožní, ač jich žádný nehoní, ale spravedliví jako mladý lev smělí jsou. 8 Jk 3,17 9 Zj 5,5: Ale jeden ze starců mi řekl: "Neplač. Hle, zvítězil lev z pokolení Judova, potomek Davidův; on otevře tu knihu sedmkrát zapečetěnou. Vtom jsem spatřil, že uprostřed mezi trůnem a těmi čtyřmi bytostmi a starci stojí Beránek, ten obětovaný; měl sedm rohů a sedm očí, což je sedmero du-chů Božích vyslaných do celého světa 10 Paul Tournier: Silní a slabí, str. 178 11 (Ex 36,8); k barvám viz kap. Zástěny a vchod, str. 16, pozn.č. 11 12 vzniklých spojením deseti pruhů dlouhých 28 loket a širokých 4 lokte po pěti, takže jejich celkový rozměr byl 40 x 28 loket, tj.20,8 x 14,56m (Ex 36,9-10) 13 (Ex 36,13) 14 desek bylo 48, každá stála na dvou stříbrných patkách a měla rozměry 10 x 1,5 lokte (Ex.36,20-30) 15 zlatem byly potaženy nejen desky, ale i svlaky z akáciového dřeva, které byly provlečeny zlatými kruhy (Ex 36,34) a jimiž byly desky spojeny 16 houní bylo jedenáct, každá o rozměrech 30 x 4 lokte, a byly spojeny do dvou kusů po pěti a po šesti, takže celkový rozměr byl 44 x 30 loket, tj.23,1 x 15,75m (Ex 36,14-16) 17 (Ex 36,19) 18 (Ex 26,12-13) 19 srovnej Ex 26,36 a Ex 27,16 20 z lat.: „Vím, že nic nevím“ Sokrates. 21 Kevin J.Conner: The Tabernacle of Moses, str. 63

— 33 —

fikaci hříchu. Například v den smíření (jediný den v roce, kdy směl velekněz vejít do Svatyně) měl Áron přivést dva kozly. Jeden byl obětován jako oběť za hřích1 (a jeho krev byla vnesena za oponu2) a druhému měl Áron vložit ruce na hlavu, vyznat nad ním všechny nepravosti a hříchy Izraelců a tak je na něj symbo-licky přenést. Pak byl tento kozel vyhnán do pouště.3 Podobně i v Nové smlouvě se objevuje užití obrazu kozlů pro označení těch, kdo budou při příchodu Syna člověka odsouzeni,4 což lze, podle mého názoru, chá-pat jako dostatečné potvrzení hypotézy, že první přikrývka pro stan nad příbytkem svým materiálem (a zřej-mě i barvou) hovoří o hříchu. To souvisí i s tím, jaký materiál byl použit pro spony spojující obě její části. Byl to bronz, kov symbolizující, jak již bylo řečeno, soud dopadající v důsledku hříchu. Nicméně v počtu těch bronzových spon — bylo jich padesát5 — je již obsaženo zaslíbení spásy. Ze Staré smlouvy je známo, že každý padesátý rok měl být ,létem milosti’, což mimo jiné znamenalo (všimněte si té souvislosti) vyhlá-šení svobody všem obyvatelům země.6 Ježíš toto zaslíbení vztáhl bezprostředně na sebe, když o sobě řekl: Duch Hospodinův jest nade mnou, proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst, poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.7 Vidíme tedy, že již na pokrývce hříchu lze najít zaslíbení svobody, stejně jako Bůh zaslíbil příchod Mesiáše již bezprostředně po spáchání prvního hříchu v ráji.8 Nad touto přikrývkou hříchu byla přikrývka z beraních kůží zbarvených načerveno.9 Tak jako kozel je obrazem hříchu, beran je obrazem oběti. Když Bůh zkoušel Abrahamovu důvěru a vyzval ho, aby mu oběto-val svého syna Izáka, Abraham poslechl,10 ale když se ho Izák ptal, kde mají beránka k zápalné oběti, řekl mu: Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné.11 Jednak se ukázalo, že měl pravdu — Bůh skutečně při-pravil berana, který na hoře Moria ,náhodou’ uvízl svými rohy v houští,12 ale jednak tím také jako první po-užil pro Mesiáše prorocký předobraz obětního Beránka. Totéž později vyjádřil i prorok Izajáš, když o něm řekl, že bude ,jako beránek vedený k zabití’,13 nebo Jan Křtitel svým výrokem o Ježíši: Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa.14 Konkrétně v tomto případě červená barva, jíž byly beraní kůže zbarveny, evokuje kromě barvy člověka představu krve. Je to zvláštní myšlenka: Bílá musela zrudnout, aby rudá mohla zbělet. Čistě bílá vlna Beránka bez viny musela být doruda zbarvena jeho krví, aby se mohlo naplnit, co Bůh zaslí-bil: Pojďte, projednejme to spolu. I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna.15 Černá přikrývka hříchu, který nás odděloval od Boha16 byla překryta přikrývkou krve Beránka Božího... Blaze tomu, z něhož je nevěrnost sňata, jehož hřích je přikryt.17 D. Prince píše, že hlavní satanovou zbraní, kterou proti nám používá, je vina. Říká: „Dokud se satanovi bude dařit udr-žovat v nás pocit viny, nemůžeme ho porazit. Vina je klíčem k naší porážce a spravedlnost je klíčem k na-šemu vítězství.“18 Zde můžeme v naší lekci mládenců nalézt první zdroj duchovní síly (bez něhož se neobe-jdeme, máme-li zvítězit nad Zlým) — krev Beránka.19

Když jsem v závěru předchozí kapitoly zmiňoval, že nás Ježíšova krev očišťuje k službě, nezastavil jsem se u toho, co přesně ta krev očišťuje. Čteme, že ...krev Kristova očistí naše svědomí od mrtvých skutků k službě živému Bohu!20 Důvodem, proč se k tomu ještě vracím je, že právě v souvislosti s vejítím do Svatyně (skrze Ježíšovu krev) je řečeno, že máme přistupovat: s opravdovým srdcem v plnosti víry se srdcem očiště-ným od zlého svědomí a s tělem obmytým čistou vodou.21 Co to vlastně svědomí je? Pojem svědomí22 ozna-čuje jednak ,vědomí viny (před Bohem)’, ale též ,proces mysli, který rozlišuje mezi morálně dobrým a mo-rálně špatným.23 Je to jakýsi vnitřní kompas související s morálním zákonem napsaným v lidském srdci, díky

1 (Lv 16,9) 2 (Lv 16,15) 3 (Lv 16,22) 4 (Mt 25,32-33 KMS): Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, tehdy se posadí na trůn své slávy a budou před něj shromážděny všecky národy. A oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po své pravici, kozly po levici. 5 (Ex 36,18) 6 (Lv 25,10) 7 Lk 4,18-19 8 (Gn 3,15) 9 (Ex 36,19a) 10 Podruhé už neudělal stejnou chybu jako tenkrát, kdy se Sárou „pomáhali Bohu“ naplnit Jeho zaslíbení tím, že s Hagar zplodil Izmaele. Tentokrát s sebou nevzal nějakého Beránka „pro jistotu“, aby bylo co obětovat, kdyby si to Bůh ohledně Izáka rozmyslel. 11 Gn 22,7-8 12 (Gn 22,13) 13 (Iz 53,7 K) 14 J 1,29 15 Iz 1,18 16 (Iz 59,2): Jsou to právě vaše nepravosti, co vás odděluje od vašeho Boha, vaše hříchy zahalily jeho tvář před vámi, proto neslyší. 17 Ž 32,1 18 D. Prince: Duchovní boj, str. 23 19 (Zj 12,11 KMS): Oni nad ním zvítězili pro krev Beránkovu a pro slovo svého svědectví; a nemilovali svou duši až na smrt. 20 Žd 9,14 21 (Žd 10,19-22 KMS): Když tedy, bratři, máme smělou důvěru, že smíme vstoupit do svatyně Ježíšovou krví, cestou novou a živou, kterou nám ote-vřel skrze oponu, to jest skrze své tělo, a když máme velikého kněze nad domem Božím, přistupujme s opravdovým srdcem v plnosti víry, se srdcem očištěným od zlého svědomí a s tělem obmytým čistou vodou. 22 České slovo ,svědomí’ — ,s’ ,vědomí’ je vlastně etymologicky téměř totožné s řeckým syneido = ,vědět spolu s někým’ (Strongovo č. 4894) slože-ného z syn = ,s’ + oida = vědět, z něhož se vyvinul výraz syneidésis, svědomí (Strongovo č. 4893) 23 Vine’s Dictionary: CONSCIENCE (Strongovo č. 4893)

— 34 —

němuž nás ,naše myšlenky někdy obviňují, jindy hájí’.1 Bůh s námi skrze svědomí nepřímo komunikoval ješ-tě dávno před tím, než jsme k němu přišli,2 takže všichni víme, co to je mít v něčem špatné svědomí. Možná se někdo těšil, že když se obrátí k Bohu, svědomí konečně ztichne, ale nestalo se. Proto jsme častokrát — úplně stejně jako ,nevěřiči’ — v pokušení nějak to své svědomí uchlácholit: »Budu se víc modlit, číst denně ne tři, ale devět kapitol z Bible a dávat desátek třeba i 11%.« Ale sebeusilovnější skutky vykonané, aby tvé svědomí očistily, jsou ,mrtvými skutky’. Tvé svědomí už bylo (i od nich) očištěno krví Kristovou — abys mohl vejít do Svatyně a sloužit živému Bohu. Jak říká John White: „Nechápeš? Otec tě nevítá proto, že ses usilovně snažil, že jsi důkladně vyznal všechny hříchy nebo proto, že jsi v poslední době udělal duchovní pokrok. Nevítá tě proto, že máš něco, na co můžeš být hrdý. Vítá tě proto, že jeho Syn za tebe zemřel.“3

Tvého svědomí si může používat Bůh i ďábel, přesto jím nesmíme pohrdnout. (z Písma vidíme, že pohrd-nutí dobrým svědomím vede ke ztroskotání ve víře.4) Pokud bychom se opravdu snažili své svědomí umlčet, obávám se, že by se nám to podařilo. Pak by nás sice skrze ně nemohl osočovat ďábel, ale ani by nás jeho prostřednictvím nemohl usvědčovt Duch svatý! Jak říká Paul Tournier: „Překážkou Boží milosti není vina, jak to předpokládají moralisté. Je to naopak potlačení viny, sebeospravedlňování, spokojenost se svým spra-vedlivým životem a samolibost.“5 Řešením tedy není hlas svého svědomí potlačit, ale rozlišit, kdo skrze ně mluví. Pokud tě skrze tvé svědomí usvědčuje Duch svatý, usvědčuje tě ze skutečné viny, aby tvé společen-ství s Bohem obnovil. Osočuje-li tě skrze ně ďábel tím, že máš pocit viny, nedej se jím oklamat, chce tvé společenství s Bohem zničit. Dr. Donald Grey Barnhouse přirovnával svědomí ke slunečním hodinám: Slu-neční hodiny ukazují jenom dopadá-li na ně sluneční světlo. Ve tmě nebo mlze neukazují vůbec, za světla měsíce špatně. Budu-li je ve tři ráno obcházet s baterkou, ukážou mi čas jaký chci. Stejně je tomu i se svě-domím. Funguje správně pouze tehdy, dopadá-li na ně Boží světlo.6

*

Úplně navrchu byla přikrývka z tachaší kůže.7 Vykladači se neshodují, jaké zvíře bylo hebrejským tachaš

myšleno. Někteří se domnívají, že šlo o delfíny,8 jiní myslí na moroně9 nebo na jezevce.10 Nicméně pro náš výklad to není tolik podstatné. Jisté je, že tato svrchní přikrývka (která byla vystavena dennímu žáru, nočním mrazům, bouřím a všem povětrnostním změnám pouště) byla jistě velmi funkční z hlediska ochrany Stánku, ale nemohla nijak zvlášť pěkně vypadat. To souhlasí s tím, co jsem již řekl — mnohé odradí povrchní do-jem, že za závěsem stejným jako ten, jímž už prošli ve vchodu do Nádvoří a pod nepříliš krásnou přikrýv-kou, už nic nového nemůže být. Zastaví se a přitom poznali teprve předsíň. Gaalovy stromy taky vypadaly obyčejně, a teprve když je někdo otevřel ve jménu Tvůrce a vešel, zjistil, že uvnitř jsou mnohem větší než se zdály zvenku. Proto nezůstávejme již u počátečního učení o Kristu, ale směřujme k dospělosti... Budeme moci jít dále, když to Bůh dovolí.11

Stan nad příbytkem měl vlastně tytéž barvy jako oba závěsy, pouze s tím rozdílem, že měl navíc vetkány cheruby12 a jeho dva díly byly sepnuty padesáti zlatými sponami.13 To, že zde nacházíme cheruby, je velmi logické, neboť Písmo naznačuje, že jedním z úkolů cherubů je střežit Boží svatost a chránit posvátná místa,14 takže jejich vetkané obrazy vcházejícího upozorňovaly, že přichází na svaté místo před svatého Boha. Poz-ději uvidíme, že to zapadá i do symboliky Velesvatyně, kde stupňující se svatost a přiblížení se místu Boží přítomnosti je vyjádřena větším množstvím cherubů. Zde nacházíme druhý zdroj duchovní síly — svatost.

1 (Ř 2,14-15): Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí. 2 (Jb 33,14-18): Bůh přece promluví jednou i podruhé, a člověk to nepostřehne. Ve snu, ve vidění nočním, když na lidi padá mrákota, v dřímotě na lůžku, 16 tehdy otvírá lidem ucho a zpečeťuje varování, jež jim dal, aby člověka odvedl od toho, co páchá, aby muže chránil před vypínavostí, aby jeho duši ušetřil před jámou a jeho život aby nezašel hubící střelou. 3 John White: Duchovní zápas, str. 56 4 1Tm 1,19: ...maje víru a dobré svědomí, jímž někteří pohrdli, a proto ztroskotali ve víře. 5 Paul Tournier: Vina, str. 138 6 John White: Duchovní zápas, str. 54 7 (Ex 36,19) 8 tak překládá AB a A. Novotný: Biblický slovník, str. 966 9 ILB 10 K; KJV 11 Žd 6,1.3 12 (Ex 36,8) 13 (Ex 36,13) 14 např. tím, že po vyhnání člověka z ráje Bůh pověřil právě cheruby, aby s míhajícím se plamenným mečem střežili cestu ke stromu života (Gn 3,24); (Ez 28,14): Byl jsi zářivý cherub ochránce...

— 35 —

Čím blíž jsme Bohu, tím jsme silnější, ale na druhou stranu, svatému Bohu se přibližujeme jen natolik, na-kolik jsme posvěceni.

Díly stanu nad příbytkem byly sepnuty padesáti zlatými sponami. Zlato vůbec bylo v Příbytku nejpouží-vanějším materiálem, všech pět sloupů, na nichž byl zavěšen závěs zakrývající vchod (i jejich hlavice a příčné tyče), stejně jako desky tvořící stěny Příbytku a svlaky, kterými byly spojeny, byly potaženy zla-tem.1 Proto je důležité na chvíli u symboliky tohoto kovu — který je pro svou krásu, trvanlivost a další ce-něné vlastnosti mezi ostatními kovy svým způsobem výjimečný — zastavit a hledat její duchovní význam.

V Písni písní, jejíž hlavní téma — vztah Milého a Milé, lze chápat i jako alegorický obraz vztahu Krista k Církvi,2 je řečeno, že hlava milého je jako třpytivé zlato ryzí.3 Jobovi dal jeden z jeho přátel výbornou radu (i když jinak mu moc dobře neradil), že vrátí-li se k Všemocnému, On sám (Bůh) bude jeho zlatem.4 Z toho můžeme vidět určitou souvislost zlata s Božstvím — s Jeho nejvyšší kvalitou. V Nové smlouvě zase čteme, že Pán radí Laodicejským, aby u něj nakoupili zlata přečištěného ohněm chtějí-li být skutečně bohatí.5 To by mohlo ukazovat na další význam symboliky zlata — nejen jako na obraz Božího ryzího charakteru, Jeho při-rozenosti, ale též Jeho díla, kterým v nás své vlastnosti působí. Nicméně zlato je v Písmu také velmi často uváděno v negativním kontextu, jako předmět modloslužby,6 což není tak od věci, uvážíme-li, že touha být jako Bůh byla v člověku téměř od samého počátku.7 To je princip, jehož nepochopení už zničilo službu mnoha služebníků na Boží vinici: Přiblížíme-li se k Bohu, stane se nám Bůh zlatem, vzdálíme-li se od něj, stane se nám zlato bohem.

Spony byly ze zlata a bylo jich padesát... Víte, co v řečtině znamená slovo pentecoste, ,letnice’? — Pade-sát!8 O letnicích byl dán Duchu svatý! Takže čisté zlato spon i jejich počet nám ukazují na význam letnic — naplněnosti Duchem svatým, jako třetí zdroj duchovní síly. Reinhard Bonnke prohlásil: Nebudeme-li zakou-šet letnice, budeme zakoušet lednice. u Nejde pouze o jednorázové naplnění při křtu v Duchu svatém (to, co bylo včera ohněm, je dnes už jen popelem), ale o neustálé ,naplňování se’ Duchem.9 Padesát zlatých spon spojujících díly Stanu nad Příbytkem nás tedy upozorňují na důležitost Ducha svatého, jímž jsme ,oblékáni mocí z výsosti’.10 Použitý materiál — čisté zlato — nám připomíná, že to není něco, co bychom si mohli ,vyrobit’ sami, ale že jde o svrchované Boží dílo v našich životech. Výsledkem tohoto procesu by mělo být, že proudy živých vod poplynou z našeho nitra. To je poselství těch padesáti zlatých spon, které mohou vidět mládenci ve Svatyni (ale i otcové ve Velesvatyni) nad svou hlavou vždy, když pozvednou své oči vzhůru. Příbytek byl totiž tvořen deskami z akáciového dřeva potaženými zlatem, se zlatými kruhy na protažení svlaků, potažených také zlatem,11 zatímco stropem byl právě onen stan nad příbytkem. Zvedání našich du-chovních očí je vůbec něco, k čemu jsme Písmem často vybízeni, proto si na toto téma dovolím udělat kra-tičkou odbočku.

Asi nejznámější je Davidovo Pozvedám své oči k horám: Odkud mi přijde pomoc? Pomoc mi přichází od Hospodina, on učinil nebesa i zemi.12 Myšlenka, že by pomoc přicházela od hor, by byla v naprostém rozpo-ru s biblickým konstatováním, že Právě marné jest v pahrbcích a v množství hor doufání; zajisté v Hospodi-nu Bohu našem jest spasení Izraelovo.13 V E je u druhého verše Žalmu 121 velmi důležitá poznámka pod ča-rou, kde stojí: ,od’ je v Hebr. vyjádřeno složenou předložkou znamenající: ,z obecenství’ (s Hospodinem). Takže ani ne tak pohlížet na hory, jako spíš nad hory. A aby skutečně nemohlo dojít k žádné mýlce, hned v jednom z následujících žalmů David říká: Pozvedám své oči k tobě, jenž v nebesích trůníš.14 Proto nám těch padesát zlatých spon nad hlavou nemusí připomínat jen možnost a pozvání stále se naplňovat Duchem, ale i to, že na rozdíl od fyzikálního světa, kde se potřebujeme dívat pod nohy, abychom nezakopli, v duchovním světě potřebujeme, právě abychom nezakopli, hledat to, co je nad námi.15

1 (Ex 26,37; 36,38; 36,34) 2 tento výklad je podpořen např. Ef 5,25-27 3 (Pís 5,11) 4 (Jb 22,25) 5 (Zj 3,18) 6 např. v Ž 115,4; Oz.8,4b; Sf 1,18; Sk 17,29 7 podle Gn 3,5 je zřejmé, že právě s tímto operoval ďábel při prvním pokušení. Zdá se, že přesně totéž bylo příčinou i jeho pádu (viz Iz 14,12-15) 8 Strongova definice č. 4005 9 (Ef 5,18 KMS): A neopíjejte se vínem, v němž je prostopášnost, ale naplňujte se Duchem. — pozn. pod čarou č.13: (ř.:) buďte naplňováni v duchu 10 (L 24,49 KMS): A hle, já na vás posílám zaslíbení mého Otce; vy však zůstaňte ve městě, dokud nebudete oblečeni mocí z výsosti. 11 (Ex 26,15.29) 12 Ž 121,1-2 13 Jr 3,23 K 14 Ž 123,1 15 (Ko 3,1-2): Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem.

— 36 —

— 37 —

Vchod do Svatyně, Již bylo uvedeno, že závěs zakrývající vchod do Svatyně byl zavěšen na pěti sloupech z akáciového dřeva

potažených zlatem a stojících na bronzových patkách.1 Oproti sloupům Nádvoří nacházíme u těchto vchodo-vých sloupů podstatný rozdíl. Bronzové patky i akáciové dřevo zůstaly (dál je hlavním materiálem člověk, ne andělé), ale sloupy jsou potaženy zlatem. Lze-li tedy sloupy v jednotlivých částech Stanu setkávání sku-tečně považovat za předjímku výsledného produktu, pak je nutné si všimnout, že zatímco v Nádvoří stačily sloupy pouze ze dřeva (se stříbrnými hlavicemi a na bronzových patkách), ve Svatyni už musely být, stejně jako desky Příbytku, celé pokryty zlatem. Jakoby tím byla vyjádřena postupující proměna, která by měla být přirozeným důsledkem naší cesty a života s Bohem. Božím záměrem je, aby nás Příbytek ,potáhl’ zlatem Je-ho charakteru.

Sedmiramenný svícen To, čeho si uvnitř Příbytku vstupující zřejmě všiml nejprve, byl zlatý sedmiramenný svícen. Spolu se všemi předměty k jeho obsluhování byl vytepán z jednoho talentu čistého zlata.2 Kromě tohoto údaje ne-známe žádný jeho rozměr. Víme pouze, že měl vytepaný dřík a prut, z nějž po stranách vycházely vždy tři pruty,3 a že byl zdoben kalichy, číškami a květy zhotovenými s ním z jednoho kusu.4 To, že pro výrobu svíc-nu vůbec nebylo použito dřevo, nám ukazuje, že svícen nemůže představovat něco, v čem by byl přimíšen jakýkoli vliv lidské křehkosti, slabosti, porušitelnosti.

Než se začneme zabývat významem ozdob, je zajímavé je spočítat. Je jich šedesát šest.5 Nepřipomíná vám to číslo něco? — To je počet knih Bible. A sečteme-li ozdoby pouze prostředního prutu s ozdobami tří bočních prutů jen na jed-né straně, vychází nám jich třicet devět, jako je knih Staré smlouvy. Zbylých ozdob je dvacet sedm jako knih Nové smlouvy. Tohle by těžko mohla být náhoda! Zjevně, podobně jako bronzová nádrž k omývání (která rovněž neměla udány rozměry), i sedmiramenný svícen zpodobňuje Boží slovo, jen jiným způsobem. Už ne jako zrcadlo či voda k umývání, ale světlo, které nám svítí na cestu. Tento výklad navíc potvrzuje i skutečnost, že tentýž hebrejský výraz nér,6 který je v souvislosti se svícnem překládán jako ,kahánky’,7 se objevuje i ve výroku: Svíce (nér) nohám mým jest slovo tvé a světlo stezce mé,8 kde je už souvislost s Božím slovem zcela zřetelná. Vidíme tedy jasnou paralelu mezi funkcí a účelem sedmiramenného svícnu a funkcí Božího slova popsané v tomto verši — svítí nám na cestu. Ne jako baterka, která posvítí jen na jedno místo a ostatní nechá ve tmě, ale jako svíce (lampa), která ozařuje vše před sebou.9 Máme-li být schopni po Boží cestě jít, musíme nejen vidět kudy vede, ale také kudy nevede, kde jsou její okraje.

Ano, Boží slovo stanovuje normy a nařizuje! Slovo ,nařizovat’ není moc příjemné, že? Ale jeví-li se nám to takto, je to pouze proto, že málo známe toho, kdo nařizuje. (Vždyť i pozemští otcové, vedoucí, šéfové, prostě všichni kdo stojí v pozici autority někdy nařizují a nepřipadá nám to divné.) Vždyť příkaz je světlem (nér) a vyučování osvěcuje, domluvy a kárání jsou cesty k životu.10 Pozoruhodné je, že se slovo nér objevuje i ve výroku: Lidský duch je světlo (nér) od Hos-podina; to propátrá všechny nejvnitřnější útroby.11 To je pro mládence vstupující do duchovního boje nesmírně důležitý poznatek: lidský duch, aby zůstal světlem od Hospodina a světlo v nás nebylo tmou’12 — Písmo varuje, že svévolníkům světlo (nér) zhasne...13 — potřebuje být stále sycen, doplňován z toho nebeského zdroje. Protože ďábel přebývá v tem-notě, je pro nás životně důležité mít světlo. Francis Frangipane z toho vyvozuje, že kdekoliv je duchovní temnota, tam bude i ďábel: „Pokud tolerujeme temnotu tím, že tolerujeme hřích, zůstáváme zranitelní vůči satanovým útokům. Kde-koli je vědomá neposlušnost Božího slova, tam je duchovní temnota a prostor pro démonské aktivity... Ďábel může vstoupit do jakékoli oblasti tmy, dokonce i do tmy, která ještě přetrvává v srdci křesťana.“14 Temnota je nedostatek svět-la. Vybízí-li nás Boží slovo: Nedopřejte místa ďáblu,15 nebo: Vzepřete se ďáblu a uteče od vás,16 jde o to, abychom ob-

1 (Ex 26,37) 2 Podrobnosti viz komentář k Půdorysnému náčrtku uspořádání Stánku, od str. 10 3 (Ex 25,32) 4 (Ex 25,31) 5 přestože se z popisu ozdob (Ex 25,33-35) zdá, že kalich sestával z číšky a květu, ve v. 31 jsou jmenovány jednotlivě. Proto je lze jednotlivě i sčítat: na všech šesti prutech po třech kalichách, číškách a květech (Ex 25,33), tedy 6 x 9 = 54. Na svícnu — prostředním prutu, čtyři kalichy, číšky a květy (Ex 25, 34), tedy 4 x 3 = 12; tzn. celkem 66. (Kevin J.Conner: The Tabernacle of Moses, str. 43) 6 Strongovo č. 5216 7 Např. Ex 25,37: Ke svícnu zhotovíš také sedm kahánků (nér); kahánky (nér) ať jsou nasazeny tak, aby osvětlovaly prostor před ním. 8 Ž 119,105 K 9 Na tom Bohu velmi záleželo, protože nejprve řekl Mojžíšovi v rámci ostatních pokynů ohledně budování Stanu setkávání: kahánky ať jsou nasaze-ny tak, aby osvětlovaly prostor před ním. (Ex 25,37) a pak to ještě znovu výslovně po Mojžíši vzkazoval Áronovi: Mluv k Áronovi a řekni mu: Když budeš nasazovat kahánky, dbej, aby těch sedm kahánků svítilo dopředu před svícen. (Nu 8,2) 10 Př 6,23 11 Př 20,27 12 Lk 11,35: Hleď tedy, ať světlo v tobě není tmou. 13 (Př 24,20): Zlý žádnou budoucnost nemá, svévolníkům zhasne světlo. 14 Francis Frangipane: Tři bitevní pole, str.7 15 (Ef 4,27) 1J 5,18 KMS: Víme, že kdo je zplozen z Boha, nehřeší; ale ten, kdo byl zplozen z Boha, střeží sebe samého a ten Zlý se ho nedotýká. 16 Jk 4,7: Podřiďte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám.

— 38 —

lasti našeho života, které doposud zůstávají ve tmě, neskrývali, ale vystavili je světlu sedmiramenného svícnu. Budeme-li střežit sami sebe, Zlý se nás nebude dotýkat,1 budeme-li se to, co ještě v našem životě zůstává ve tmě snažit ,nevidět tak černě’, budou to oblasti naší budoucí porážky. Jak to kdosi trefně zformuloval: Je lepší rozsvítit světlo, než nadávat temnotě. Má-li celé tvé tělo světlo a žádná jeho část není ve tmě, bude celé tak jasné, jako když tě osvítí světlo svou zá-ří.2

* H. B. Mc Gowan ve svém výkladu symboliky sedmiramenného svícnu říká: „Všeobecně se má za to, že kalichy byly mandle, zatímco číšky reprezentovaly granátová jablka a květy byly lilie.“3 Mandle můžeme vidět jako vyjádření Boží nadpřirozené zázračné moci. Když Bůh chtěl potvrdit Áronovo vyvolení ke kněž-ství, byly shromážděny hole všech dvanácti představitelů dvanáctero otcovských rodů a uloženy do Stanu se-tkávání před schránu svědectví. Když tam druhý den Mojžíš vešel, viděl, že Áronova hůl vypučela, vyrazilo na ní poupě, rozkvetl květ a dozrály mandle.4 Z toho můžeme vyvodit, že obraz mandlí znázorňuje působení Boží nadpřirozené zázračné moci.

Další ozdobou byla granátová jablka. O Ježíši je v Písni písní řečeno, že je jako jabloň mezi lesními stro-my.5 Rozdíl mezi jabloní a lesními stromy je v tom, že jabloň nese ovoce. Ani nás si Bůh nepěstuje jen na okrasu. Je psáno, že jsme byli vyvoleni, abychom šli a nesli trvalé ovoce6 a že právě tím bude Otec oslaven.7

Lilie nám také mají mnoho co říci. V již zmíněné Písni písní na oplátku Ježíš o své milé — Církvi — mluví jako o lilii mezi trním.8 Jednak je lilie obecně chápána jako symbol čistoty a neposkvrněnosti, ale také je těžké si představit, že by někdo z nás lilii mezi trním přehlédl, pokud bychom šli okolo. Ona tam září, pro-tože s trním má společné snad jen to, že je také rostlinou, ale jinak se od něj odlišuje barvou, tvarem, vůní — v žádném případě s ním nesplývá. Nenechme se odradit tím, že nynější stav církve je od tohoto ideálního hodně vzdálený (nebo vám snad současná církev lilii mezi trním připomíná?). „Církev není dokonale posvě-cená, na druhé straně si však nemůže dovolit přestat o svatost usilovat.“9 Právě proto bychom měli být ,církví na cestě’.

— být Nevěstou, která sice je ve světě, ale ne ze světa,10 krásnou a připravenou pro svého Ženicha. A tak k nám výzdoba svícnu o Božím slově mluví už ne jako o zrcadle či umyvadle, ale jako o zdroji moci k zázrakům (mandle), plodnosti (jablka) a neposkvrněné čistoty, barvy a vůně odlišující nás od trní (lilie).

V Nádvoří představovalo bronzové umyvadlo Boží slovo — logos (spočívající na věky pevně v nebe-sích11), v němž můžeme na pozadí oltáře vidět svůj obraz a kde se (vodou konkrétního Božího slova, réma) potřebujeme omývat. Svícen zjevuje psané Boží slovo v celém jeho kontextu (všech 66 knih) jako další zdroj duchovní síly. Uvědomme si, že i Ježíš, když byl na poušti pokoušen ďáblem, třikrát citoval z tehdy užívaného psaného Božího slova — Pentateuchu — a dokonce to zdůraznil tím, že ve všech třech případech začal slovy: ,psáno jest’.12 To je významné. Nabízí se souvislost s tím, že ve výčtu Boží zbroje je zmíněna jen jedna zbraň, kterou lze považovat za útočnou: meč slova Božího.13 Napsal jsem vám, mládenci, že jste silní a slovo (logos) Boží ve vás zůstává a tak jste zvítězili nad Zlým.14 Povšimněme si ještě jedné důležité skutečnosti — Ježíš citoval Boží slovo zpaměti. Nemusel koktat: »Víš, já myslím, že v Bibli je někde něco o tom, že ten chleba není to nejdůležitější, takhle tam vlevo nahoře — kdybych tu tak měl s sebou svojí Bibli, mám to tam podtržené...« u David se, když šel bojovat proti Goliáši, také nespoléhal na to, že si kameny do praku stačí najít někde cestou. Připravil si předem ty nejvhodnější,15 a i když nakonec použil jen jeden, měl jich víc do zásoby.16 Velmi hluboko mi utkvěla slova Dereka Prince, která řekl na konferenci v Karlsruhe v

1 1J 5,18 KMS: Víme, že kdo je zplozen z Boha, nehřeší; ale ten, kdo byl zplozen z Boha, střeží sebe samého a ten Zlý se ho nedotýká. 2 Lk 11,36 3 H. B. Mc Gowan: Svatostánek, str. 66 4 (Nu 17,16-23) 5 Pís 2,3 6 (J 15,16): Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo. 7 (J 15,8): Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky. 8 (Pís 2,2): Jako lilie mezi trním, tak má přítelkyně mezi dcerami. 9 D. Drápal: Křest — jablko sváru?, str. 21 10 J 17,11: Již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě. J 17,14: Dal jsem jim tvé slovo, ale svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. 11 (Ž 119,89): Věčně, Hospodine, stojí pevně v nebesích tvé slovo. 12 (Lk 4,4.8.12) 13 (Ef 6,13-17): Proto vezměte na sebe celou Boží zbroj, abyste mohli odolat v den zlý, všechno vykonat a zůstat stát. Stůjte tedy opásáni na bocích pravdou, oblečeni v pancíř spravedlnosti, nohy obuté v připravenosti k službě evangelia pokoje; k tomu všemu vezměte štít víry, jímž budete moci uhasit všechny hořící šípy toho Zlého. A vezměte přilbu záchrany a meč Ducha, jímž je slovo (réma) Boží. 14 1J 2,14b 15 (1S 17,40): ...Vzal si do ruky svou hůl, z potoka vybral pět oblázků, vložil je do své pastýřské torby, do brašny, a s prakem v ruce postupoval proti Pelištejci. 16 Měl jich pět a použil jeden. Právě tak Ježíš měl v té době k dispozici pět knih Mojžíšových, ale stačila mu jedna (všechny tři jeho citace při poku-šení na poušti byly z Deuteronomia).

— 39 —

roce 1992: »Křesťané, kteří se nebudou učit Boží slovo zpaměti, nebudou schopni obstát, až se zjeví Anti-krist...« Chceme-li, aby v nás Boží slovo zůstávalo, musíme my zůstávat ve slovu.1 To je jediná cesta. Již církevní otcové o tom věděli a toto poznání je vedlo k hluboce pravdivému výroku: „Neznat Písmo znamená neznat Krista.“2

Nicméně i když musel být svícen velmi krásný, nebyl na parádu, byl na svícení. Jeho kahánky byly tvo-řeny nádobkami s olejem, v nichž byly ponořeny knoty. Ke svícení se používal pročištěný olivový olej,3 vy-kladači obecně chápaný jako symbol Ducha svatého.4 Aby svítil, musely být knoty všech sedmi kahánků zapáleny. Když o letnicích sestoupil Duch svatý, sestoupil v podobě ohnivých jazyků (proč ne jako holubice, jako na Ježíše?5 Nebo třeba v podobě duhových motýlů, to by byl rozruch u). V počtu kahánků — bylo jich sedm, vidím souvislost s tím, že na Mesiáši měl, podle proroctví Izajáše, spočinout: duch Hospodinův,6 duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy,7 což by mohlo být sedm duchů před Božím trůnem, které zmiňuje kniha Zjevení.8 Jednoduše řečeno, mládence sedmiramenný svícen neučí o šedesáti šesti knihách mrtvé litery, ale o slovu oživeném Duchem (neboť litera zabíjí, ale Duch obživuje9), které v nich má zůstávat. Jen jsou-li knoty sed-miramenného svícnu zapáleny, může nám jeho světlo osvěcovat naši stezku. Ježíš prohlásil, že je prospěšné, aby odešel, protože kdyby neodešel, nepřišel by Přímluvce.10 Je zjevné, že samotná mapa nestačí. Bez Prů-vodce, který nám byl dán, aby nás uváděl do veškeré pravdy11 a připomínal nám Ježíšova slova,12 se neobe-jdeme. Jeho osoba je pro nás neskonale důležitější, než technika studia písma, než všechny konkordance, Biblické slovníky, komentáře atd. (Doufám, že mi není rozuměno, že bych zmíněné pomůcky zavrhoval — naopak, s velkým požehnáním je používám, ale s vědomím, jaké místo jim náleží.) Potřebujeme nechat Du-cha svatého, aby přišel do našeho čtení Bible — obrazně řečeno — v podobě ohnivého jazyka a zapálil kno-ty toho sedmiramenného svícnu.

Již jsem řekl, že má-li v nás Boží slovo zůstávat, musíme my zůstávat ve slovu. Ale rozumíme správně tomu, co znamená, že v nás má slovo zůstávat? Ježíšovo podobenství o dvou stavitelích, kdy jeden staví na skále a druhý na písku,13 patří mezi nejznámější. Nicméně bych rád věděl, zda bychom si bez listování v Bibli vzpomněli, o kom Ježíš tomto podobenství mluví. Oba Boží slovo slyší. Ale jeden je činí (KMS; E: pl-ní) a druhý ne. Takže, ejhle, rozdíl mezi těmi dvěmi muži není v tom, že jeden je slyšel a druhý ne, ale v tom, jaký postoj ke slyšenému slovu zaujali. Slyšené slovo zůstává v těch, kdo je prakticky uskutečňují ve svém životě. Nová smlouva dává jasné varování: Buďte však těmi, kdo slovo činí, nebuďte pouze posluchači, kteří sami sebe klamou.14 J. Dohnal říká, že „Pouze praktická, konkrétní, vytrvalá a trpělivá aplikace Božího slova do našeho každodenního života nás uvádí do do hloubky Božího charakteru a stává se pro nás životo-dárným zjevením ovlivňujícím náš charakter k obrazu Božímu. Všechny ostatní vědomosti nabyté z duchov-ní literatury a Bible zůstanou pouhými informacemi, pokud nedojde k jejich aplikaci.“15 Totéž vlastně tvrdí i Dan Drápal: „Bádání bez aplikace je podobné studiu mapy, po němž nenásleduje vydání se na cestu.“16 Víte, kdy se ukáže, jak jsme na tom s postojem k Božímu slovy my? To nevyzkouší žádné duchovní slunečno, do-konce ani polojasno až oblačno, ale: — spadne příval, přeženou se vody, zvedne se vichřice a vrhnou se na ten dům.17

1 (Sk 2,42 KMS): Vytrvale zůstávali v učení apoštolů a ve společenství, v lámání chleba a modlitbách. (2J 9b): ...kdo zůstává v jeho učení, má i Otce i Syna. 2 Sv. Jeroným: In Isaiam, Prolog; (Citace převzata z knihy Vittoria Grossiho a Paola Siniscalca: Křesťanský život v prvních staletích, str. 55) 3 (Lv 24,2) 4 H. B. McGovan: Svatostánek, str. 69; Kevin J.Conner: The Tabernacle of Moses, str. 47; C.H.Mackintosh: Poznámky ke III. Mojžíšově, str. 28 5 Sk 2,3; Lk 3,21-22 6 V originále (podle ILB) zde není vložena dvojtečka, stejně tak v KJV, NKJV, AS, NAS, K x E, AB, NIV. 7 Iz 11,2 8 (Zj 1,4): Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází i od sedmi duchů před jeho trůnem... 9 2K 3,6 KMS 10 (J 16,7): Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám. 11 (J 16,13 KMS): Když však přijde On, Duch Pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší; oznámí vám i to, co má přijít. 12 (J 14,26): Ale Přímluvce, Duch Svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl. 13 (Mt 7,24-27) 14 Jk 1,22 KMS 15 J. Dohnal: Pastorace Jobových přátel, str. 19 16 D. Drápal: Duchovní předpoklady prosperity, str. 12 17 v. 25

— 40 —

O postoji k Božímu slovu Ježíš mluvil i v podobenství o rozsévači, kde přímo říká, že semenem je Boží slovo1 (tzn. v semenu ten problém asi nebude), ale záleží do jaké půdy je zasíváno. Něčí srdce je místem, ze kterého je pro satana snadné Boží slovo ukrást, protože je úrodné asi tak jako asfaltka, u — některá jsou jen mělkou půdou, takže semeno v nich rychle vzklíčí, ale zrovna tak rychle uschne, protože nemohlo zakořenit dost hluboko, — v jiných je zase udusí starosti, majetek a rozkoše života, protože nebyla předem zbavena plevele vůbec a nebo jen po povrchu, takže kořeny trní zůstaly... A kdo jsou ti ,v dobré zemi’? Ti, kteří, když uslyšeli Slovo, v ušlechtilém a dobrém srdci je pevně drží a s vytrvalostí nesou ovoce.2 Vidíte, zase nás to vrátilo k ovoci.3

* * *

„Tlučme tedy na tuto nádhernou, vonící, sladkou, rozkvetlou zahradu Písma, která rozradostňuje náš sluch tolikerým zpěvem duchovních ptáků, plným Boha, jenž se dotýká našeho srdce a utěšuje ho, je-li smutné, uklidňuje ho, je-li popuzené, naplňuje ho věčnou radostí; jenž pozvedá naše myšlenky na zlaté, třpy-tivé perutě holubice, aby nás na svých zářících křídlech zanesla k jednorozenému Synu a dědici hospodáře duchovní vinice a skrze něho k Otci nebeských světel. Netlučme však malátně, tlučme spíše s vřelostí a vy-trvalostí; a neumdlévejme. Jen tak nám bude otevřeno.“4

1 (Lk 8,11-15) 2 Lk 8,15 KMS 3 O ovoci viz též: Jablka a zvonečky na obrubě řízy velekněze na str. 69 4 Sv. Jan z Damašku, De fide ortodoxa 4,17; (Citace převzata z knihy Vittoria Grossiho a Paola Siniscalca: Křesťanský život v prvních staletích, str. 62)

— 41 —

Stůl předkladných chlebů Stůl předkladných chlebů byl umístěn naproti svícnu na severní straně Stanu setkávání. Byl vyroben z akáciového dřeva obloženého čistým zlatem.1 Stolem předkladných chlebů byl nazýván, protože na něj měl být pravidelně před Hospodina kladen předkladný chléb.2

Je zřejmé, že chléb je obrazem toho všeho, co je třeba k uspokojení fyzických potřeb našeho těla. (Kdyby šlo pouze o chléb v doslovném slova smyslu, měli bychom asi do modlitby Páně zařadit i prosbu za vodu vezdejší.) Ale v Písmu vidíme i poněkud jinou linii. Například Kazatelův výrok: pouštěj svůj chléb po vodě, po mnohých dnech se s ním shledáš3 jednoznačně volá po jiném výkladu. Zdá se, že stejně jako Ježíšovo po-dobenství o muži, který si přišel k jinému v noci vypůjčit tři chleby, protože neměl co dát svému hostu,4 ukazuje, že chléb lze chápat i jako obraz skutků nebo ještě přesněji řečeno služby (z celkového kontextu zmíněného místa je zřejmé, že Ježíš toto podobenství říká právě v souvislosti s Duchem svatým). Začneme-li totiž chléb chápat nejen doslovně — jako pokrm, ale v přeneseném významu i jako obraz toho, co děláme — našich skutků a služby, pak z toho plyne, že když dokážeme jednat zcela nezištně, časem se nám to nějakým způsobem vrátí, a když Ducha svatého chceme ne jako další ,duchovní trofej’ do své sbírky, ale proto, aby-chom mohli nasytit přítele,5 nebudeme oslyšeni. Tento výklad symboliky chleba podporuje i fakt, že všechen chléb ze stolu předkladných chlebů byl vždy v den odpočinku nahrazováno čerstvým a ten, který byl od Hospodinovy tváře odložen měli Áron a jeho synové sníst.6 Předložíme-li své chleby Bohu, vrátí nám je po-svěcené.

Za zmínku stojí, že těch chlebů mělo být dvanáct a na stole předkladných chlebů měly být srovnány do dvou sloupců po šesti.7 To mohlo představovat8 dvanáct měsíců židovského roku,9 ale i dvanáct hodin židov-ského dne.10 Vida, mládenci se u stolu předkladných chlebů učí něco o nakládání s časem. U nich už — na rozdíl od dětí — neprochází snadno: »Bohu samozřejmě patří všechen můj čas, kromě...« Ne. Zde, u Stolu předkladných chlebů, už nestačí jedenáct a 3/4 bochníku. Všechny měsíce v roce, každá hodina dne, to vše zde má být Bohu předloženo.

O Dr. Will H. Houghtonovi, který vedl velký sbor v New Yorku a později byl až do konce života prezi-dentem Chicago’s Moody Bible Institut, jsem se dočetl, že v době jeho působení v Atlantě si na něj jeden muž najal soukromého detektiva, aby ho sledoval a podal mu zprávu o jeho chování. Po několika týdnech mohl detektiv potvrdit, že život Dr. Houghtona odpovídá tomu, co káže. V důsledku toho se ten muž stal křesťanem.11 Takhle vypadá všech dvanáct bochníků předložených Bohu v praxi. Obrátil by se někdo, kdyby sledoval tebe nebo mě, jak nakládáme s časem? (Když jsem tento příklad zmínil ve sboru, jeden bratr se mi přiznal, že už si ,rybičku’ z auta radši sundal...) Choďte moudře před těmi, kteří jsou vně, vykupujíce čas.12 Vykupování času neznamená uštvat se na Boží vinici — Písmo jasně ukazuje, že každá věc má svůj čas a kdo věří, nemusí spěchat13 — ale neznamená to, že bychom si mohli dovolit čas marnit, nakládat s ním ne-moudře.14

Dva sloupce, do kterých měly být chleby na stole vyrovnány, vedou naši pozornost k dvojpřikázání lásky: Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí... a Miluj svého bližního ja-ko sám sebe.15 Všechny naše skutky i naše nakládání s časem bychom měli prosívat tímto sítem. Ale to ještě není všechno, na každý sloupec mělo být navrch položeno čisté kadidlo.16 Jak z Písma doložím později, ka-didlo symbolizuje modlitbu. Myšlenky typu: »Jako by toho nebylo už takhle dost, ještě ke všemu tam musím vložit modlitbu.« jsou dílem Božího nepřítele, který nás chce okrást o požehnání, které z modlitby plyne, protože modlitba (kadidlo) i přítomnost Ducha svatého (olej) nám byly dány pro radost.17

1 Podrobnosti a biblické odkazy — viz komentář k Půdorysnému náčrtku uspořádání Stánku, od str. 10 2 (Ex 25,30) 3 Kaz 11,1 4 (Lk 11,5-6) 5 (Lk 11,6): ... právě teď ke mně přišel přítel, který je na cestách, a já mu nemám co dát. 6 (Lv 24,8-9) 7 (Lv 24,6) 8 Na primární výkladové rovině to zřejmě znamenalo dvanáctero pokolení Izraele. Na nárameníku velekněze totiž byla na dvou kamenech karneolech jména dvanácti pokolení Izraele rozdělena také po šesti (Ex 28,9-10) 9 Izraelci měli rok stejně jako my rozdělen na dvanáct měsíců (A. Novotný: Biblický slovník, str. 791) 10 (J 11,9): Ježíš odpověděl: „Což nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, neboť vidí světlo tohoto světa. 11 Warren W. Wiersbe: The Bible Exposition Commentary Vol. 2, str. 147-148 12 Ko 4,5 KMS 13 (Iz 28,16): Toto praví Panovník Hospodin: „Já jsem to, kdo za základ položil na Sijónu kámen, kámen osvědčený, úhelný a drahý, základ nejpev-nější; kdo věří, nemusí spěchat. 14 Ef 5,15-17 KMS: Dbejte tedy pečlivě na to, jak žijete, nežijte jako nemoudří, ale jako moudří; vykupujte čas, protože dny jsou zlé. Proto nebuďte nerozumní, ale rozumějte, co je Pánova vůle. 15 Mt 22,37.39 KMS 16 (Lv 24,7) 17 (Př 27,9): Olej a kadidlo jsou pro radost srdci...

— 42 —

Kadidlo je na předkladných chlebech důležité. Někdy totiž máme o něčem, co chceme dělat, dojem, že to by tím sítem dvojpřikázání lásky prošlo určitě bez problémů — »Přece to není nic proti Bohu, ani proti bliž-nímu...« Ale, vložíme-li navrch kadidlo modlitby, zeptáme-li se přímo Jeho, jestli to také tak vidí, možná zjistíme, že síto bylo jemnější než jsme si mysleli. A že vlastně nejde o to, zda by to někomu vadilo nebo nevadilo, ale spíše o to, zda tím Bohu nebo svému bližnímu vyjádříme lásku. Lekce stolu předkladných chlebů je tedy lekcí o dalším zdroji duchovní síly — vydanosti. My možná víme, že Bible říká, že Bůh v nás působí, že chceme i činíme, co se mu líbí,1 ale někdy zapomínáme, že On v nás (totiž v našem duchu) působí nejprve chtění, a teprve když duchem chodíme, působí i činění. Uvedu příklad: Člověk má chvíli času a tak přemýšlí, jak ho využije. Budu si číst, pustím si něco v televizi anebo budu dělat něco duchovního? A hned přichází myšlenka: Samozřejmě! Měl bys dělat něco duchovního! Měl by ses jít modlit nebo si aspoň číst Bibli. Zvítězí tedy buď tělo a udělám, co já chci, nebo zákon a já udělám co se mi nechce. Ale kde je svoboda? — Tam, kde je Duch Páně. Díváme-li se na sebe, vidíme své plány, své potřeby, své nároky. Ale když odhlédneme od sebe a podíváme se na Něj, na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě — to vše mocí Ducha Páně.2 Zář Jeho slávy, Jeho charakter, poznání motivů Jeho srdce odplaví sobectví, umlčí touhy těla a my se Mu začínáme připodobňo-vat zevnitř.3

Cokoliv není v našem životě zcela vydáno, je nebezpečné, protože satan to pak může použít jako rukojmí a vydírat nás tím. Na příklad nevydaná touha po životním partneru může způsobit, že člověk, který mohl nést stonásobný užitek — tím, že nedokázal počkat na toho, koho mu vybere Pán (ale pomohl si sám), ponese třeba jen třicetinásobné, případně žádné ovoce. Vydanost se do značné míry prolíná se svatostí. Čím je člo-věk vydanější, tím je svatější, a naopak — čím je svatější, tím menší problém mu činí vydat opravdu všech-no. Tento princip potvrzuje i C. Peter Wagner, když říká: „Můžeme očekávat, že naše moc bude redukována natolik, nakolik nežijeme ve svatosti.“4

Jen ten, kdo u stolu předkladných chlebů vydává všechno, srovnané do dvou sloupců dvojpřikázání lásky, ozdobené čistým kadidlem svých modliteb, může jít dál, blíž k oponě, ke Svatyni svatých, neboť Bůh řekl: Na těch, kteří jsou mi blízko, ukážu svou svatost, před veškerým lidem osvědčím svou slávu.5

Zlatý kadidlový oltář

Přímo před oponou stál zlatý kadidlový oltář. Opět byl vyroben z akáciového dřeva6 a podobně jako bronzový oltář měl čtyři rohy vyrobené z jednoho kusu kovu zároveň se zbytkem oltáře.7

Podobně jako bronzový oltář zjevoval Ježíše, který přišel v těle jako má člověk (akáciové dřevo) a na nějž byl vložen soud za naše hříchy (bronz), tak zlatý kadidlový oltář zjevuje Krista, který žil už zde na zemi život, kdy lidská slabost a křehkost jeho lidského těla (dřevo) byla zcela pokryta zlatem Božího charakteru. David v jednom žalmu říká: Jako kadidlo ať míří má modlitba k Tobě.8 Též ve Zjevení se mluví o modlit-bách svatých v souvislosti s kadidlem.9 Kadidlo lze považovat za obraz modlitby. Kadidlový oltář nám před-stavuje Krista odcházejícího časně ráno nebo v noci na pustá místa, aby se modlil,10 který ve dnech svého pozemského života s hlasitým křikem a slzami obětoval modlitby a úpěnlivé prosby11 a který se, ani poté co vystoupil zpět k Otci — a mohl by v nebi právem odejít na zasloužený odpočinek u — za nás nepřestává při-mlouvat.12

Nyní bych zde rád předložil svůj výklad rozporu, o němž se zmiňuji v první kapitole, totiž že Stará smlouva umisťuje zlatý kadidlový oltář do Svatyně před oponu,13 kdežto Nová smlouva do Velesvatyně.14 Se

1 (Fi 2,13): Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí. 2 2K 3,18 3 Více o Boží slávě viz na str. Chyba! Záložka není definována. v kap. Boží sláva 4 C. Peter Wagner: Teritoriální duchové, str. 38 5 Lv 10,3 6 Podrobnosti a biblické odkazy — viz komentář k Půdorysnému náčrtku uspořádání Stánku, od str. 10 7 (Ex 27,2; Ex 30,2) 8 Ž 141,2 9 (Zj 8,3 KMS): A přišel jiný anděl, který měl zlatou kadidelnici a postavil se k oltáři; a bylo mu dáno množství kadidla, aby je dal s modlitbami všech svatých na zlatý oltář, který je před trůnem. 10 (např. Mk 1,35; Lk 4,42) 11 Žd 5,7 12 (Žd 7,25 KMS): Proto také může naprosto dokonale zachraňovat ty, kteří skrze něho přistupují k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlou-val. Viz též 1J 2,1 13 (Ex 40,26) 14 (Žd 9,2-5 KMS): Neboť byl zřízen první stánek, ve kterém byl svícen, stůl a předložení chlebů; tomu se říká svatyně. Za druhou oponou byl stá-nek, kterému se říká nejsvětější svatyně. V něm byl zlatý kadidlový oltář a schrána smlouvy, ze všech stran obložená zlatem, v níž byl zlatý džbán obsahující manu, Áronova hůl, která rozkvetla, a desky smlouvy. Nad ní byli cherubové Slávy, zastiňující slitovnici.

— 43 —

zajímavým názorem přichází ve svém komentáři Matthew Henry. Říká, že poněvadž oltář, podle instrukcí daných Mojžíšovi, neměl mít žádnou mříž na níž by se kladly žhavé uhlíky a kterou by propadával popel, byla přinášena zlatá kadidelnice s hořícími uhlíky a s kadidlem, která po dobu pálení kadidla stála na zlatém kadidlovém oltáři a pak byla i s popelem odnášena.1 To by souhlasilo i s biblickým popisem hříchu Árono-vých synů Nádaba a Abíhúa, kteří do svých kadidelnic dali oheň a na něj položili kadidlo a tento cizí oheň, který jim nebyl přikázán, přinesli před Hospodina.2 Pak je ovšem srozumitelnější, proč mohlo jít v no-vosmluvním popisu stánku o umístění ve Velesvatyni, protože tam, kde je psáno: Za oponou byla druhá část stánku, nazývaná nejsvětější svatyně. Tam byl zlatý kadidlový oltář, truhla smlouvy ...3 je v originále výraz thymiatérion překládaný též jako ,kadidelnice’.4 Jednou za rok, v den smíření, kdy velekněz směl vstoupit do Svatyně svatých, měl vzít z oltáře, od Hospodina, kadidelnici plnou žhavého uhlí a s dvěma hrstmi jemného kadidla to vnést dovnitř za oponu, kde teprve měl kadidlo vložit na oheň před Hospodina.5 Novosmluvní vý-pověď o umístění kadidelnice ve Velesvatyni tedy chápu jako vyjádřenou skutečnost, že Ježíš, jako náš pra-vý velekněz, vešel po vzkříšení s kadidelnicí svého modlitebního života a s kadidlem modliteb do Velesva-tyně před Boží tvář a tam už zůstal a přimlouvá se za nás.

Z toho, že kadidlový oltář byl vyšší než stůl předkladných chlebů i z toho, že byl umístěn přímo před oponou, usuzuji, že představuje poslední, závěrečnou část lekce Svatyně, ve které se mládenci nemají učit modlit, ale mají se stát muži a ženami modlitby. Mládenci se zde celou dobu učili o zdrojích duchovní síly — být silní a vítězit. Ale v duchovní válce jsou bitvy, v nichž, nejsme-li muži a ženami modlitby, prostě vy-hrát nemůžeme. S. D. Gordon řekl: „Můžeš udělat víc po tom, co ses modlil. Ale nemůžeš udělat víc, nežli se modlit — dokud ses nemodlil.“6 O Ježíši máme v Písmu svědectví, že v přetěžké chvíli v zahradě Getse-mane jsa v boji, horlivěji se modlil.7 C. Peter Wagner o důležitosti modlitby řekl: „Bez modlitby nejsme schopni ve svém zápase s nepřítelem ničeho dosáhnout.“8 Dr. Yonggi Cho dodává: „Dělali jsme tu chybu, že jsme o modlitbě přemýšleli, o modlitbě četli a dokonce se o modlitbě učili — jenom jsme se vůbec nemodli-li. Nyní máme pochopit, že modlitba je zdrojem moci.“9

Kdysi mě v této souvislosti velmi oslovil výklad verše: Osočují mě za mojí lásku, zatímco se modlím,10

který jsem slyšel od Dana Drápala. Podle něj originál říká: Protivili se mi za moje milování, ale já modlitba. Zní to kostrbatě, ale velmi přesně to vyjadřuje princip o kterém hovoří symbolika zlatého kadidlového oltá-ře: že v určitých bitvách máme na vybranou jen ze tří alternativ (respektive ze dvou, nepočítáme-li »kdo ute-če, ten vyhraje«): stát se modlitbou, mužem či ženou modlitby, a nebo prohrát. Je tu ještě jeden aspekt. Při-bližujeme se k Velesvatyni, do místa nejtěsnější Boží blízkosti. Spolu s C. S. Lewisem mě znepokojuje, že téměř kdeco děláme raději, než se modlíme. „Věříme, že jsme byli stvořeni, abychom oslavovali Boha a těši-li se jím na věky. A je-li těch pár minut, které trávíme v Jeho společnosti, pro nás spíš břemenem než potě-šením, co potom? ... Co se dá nebo co by se mělo dělat s růžovým keřem, který nerad dává růže? Měl by je dávat povinně?“11

Kdosi navrhl rozlišit u modlitby tři fáze. V té první se dostanu do bodu, kdy vím, že se modlím. (To není samozřejmost. Někdy se člověk může modlit, aniž by mu docházelo, že se modlí a koho oslovuje.) Ve druhé fázi vím, že mě Bůh slyší. A ve třetí vím, že mě Bůh vyslyšel. Ne až následně, když zjistím, že se stalo za co jsem se modlil (a někdy mě to dost překvapí), ale už na kolenou. Možná, podobně jako já, toužíš zakoušet všechny ty tři fáze jako realitu svého života s Bohem. Nevím, jestli to je hned u kadidlového oltáře, nebo až za ním, když se dojde až za oponu, ale o jednom jsem skálopevně přesvědčen: jinudy to nejde. D. Prince nás vybízí: „Zamysleme se na chvíli nad Ježíšovým životem. Od doby svého vtělení jako člověk strávil přibližně 30 let dokonalým rodinným životem, tři a půl roku veřejnou službou a téměř 2000 let přímluvou. Jste při-praveni na takovéto rozdělení života?“12

„Učedníci Ježíšovi! Jste povoláni být jako váš Pán ve své kněžské přímluvě! Kdy se probudíme do slávy našeho určení modlit se k Bohu za hynoucí lidi a být vyslyšeni? Kdy setřeseme všechnu tu lenost, která se v

1 Matthew Henry’s Commentary k Ex 30,1-10 2 (Lv 10,1-2) 3 Žd 9,3-4 4 J. B. Souček uvádí slovo ,kadidelnice’ dokonce jako základní význam slova thymiatérion (J. B. Souček: Řecko-český slovník k NZ: str. 123) 5 (Lv 16,12-13) 6 S. D. Gordon: What Will It Take To Change The World? (Citace převzata z knihy Jima Golla: Obnovení ztraceného umění přímluvy, str. 6) 7 Lk 22,44 K; podle KMS: ocitnuv se ve vnitřním zápase, horlivěji se modlil 8 C. Peter Wagner: Teritoriální duchové, str. 27 9 Dr. Yonggi Cho: Modlitba - klíč k probuzení, str. 33 10 Ž 109,4 11 C. S. Lewis: Průvodce modlitbou, str. 94 12 D. Prince: Milost poddání se, str. 22

— 44 —

přetvářce převléká za pokoru a cele se poddáme Božímu Duchu, aby naplnil naši vůli světlem a mocí znát, vzít a vlastnit všechno, co nám náš Bůh chce dát?“1

* Ještě jsem se nezmínil o významu rohů oltáře. Jak již bylo řečeno, oba oltáře, bronzový i zlatý, měly po

čtyřech rozích vyrobených z jednoho kusu kovu zároveň se zbytkem oltáře. Prorok Abakuk o přicházejícím Pánu prorokuje, že září jako světlo a po straně má rohy, v nichž je skryta Jeho síla.2 Je zřejmé, že v Izraeli byl roh obrazem síly, zřejmě proto, že některá zvířata mají rohy jako zbraň, a tudíž jsou zdrojem jejich síly. Job na příklad říká: Na svou zjizvenou kůži jsem si vzal žínici, svůj roh jsem do prachu sklonil.3 Tentýž hebrejský výraz qeren4 používá i Král David: Můj roh jsi však vyvýšil jako roh jednorožce, olej nejčistší jsi na mne vylil.5 Ale slovo qeren je i ve výše zmíněném verši z Abakuka a užívá se též ohledně rohů oltáře. Stejně jako někteří vykladači6 z toho usuzuji, že v tomto případě není nutné symboliku rohů nijak diverzifi-kovat, a že rohy oltáře, stejně jako zvířecí rohy, lze prostě chápat jako zobrazení místa, kde je skryta síla. Rohy oltáře ovšem nad to měly ještě specifický význam, byly chápány jako útočištné místo — Adóniáš, po neúspěšném pokusu zmocnit se vlády místo Šalamouna, ze strachu před ním šel a chytil se rohů oltáře, takže Šalamounovi bylo oznámeno: Hle Adóniáš se bojí krále Šalamouna, drží se rohů oltáře a říká: „Ať mi dnes král Šalamoun odpřisáhne, že svého služebníka neusmrtí mečem7 — a Šalamoun to respektoval. Věřím, že ti, kdo dojdou až ke zlatému kadidlovému oltáři, mohou zde najít útočištné místo před kýmkoliv a před čím-koliv.

Mládenci ve Svatyni postupně objevovali naplnění Duchem svatým, slovo oživené Duchem nesoucí ovo-ce a vydanost jako zdroje duchovní síly, ale nikdy se nemohou stát skutečně silnými a opustit Svatyni, do-kud se nestanou muži a ženami modlitby, protože u zlatého kadidlového oltáře je jejich duchovní síla dovr-šena z posledního zdroje: silou Páně, ukrytou v rozích oltáře. Oltář vždy mluví o oběti. Síla, která je skryta v jeho rozích je síla ke snášení slabých, síla k nešení kříže, síla k oběti. Zde člověk umírá své moudrosti a své síle, aby místo ní dostal ,bláznovství Boží, které je moudřejší než lidé a slabost Boží, která je silnější než li-dé’.8 To je ta pravá síla a pravá moudrost, jak jsem o nich mluvil na začátku této kapitoly.9

Opravdu velmi rád bych vám o tomto zdroji síly napsal víc, ale víte — já tam ještě nejsem. Mám za to, že lekce zlatého kadidlového oltáře je teď přesně to, co má pro mě Bůh na nejbližší období zapsané v diáři, tak-že se omlouvám, ale psát víc o tom zatím skutečně nemohu.

* * *

Někdo by si mohl říct: »Proč vlastně ještě čtu dál? Já jsem knihu měl zavřít hned za Nádvořím — i Sva-tyně je zatím pro mě příliš vzdálená, natož Velesvatyně...« — Ani pro toho, kdo je zatím teprve v Nádvoří před bronzovým umyvadlem, není beze smyslu přemýšlet o Svatyni a toužit po Velesvatyni. Protože bude-li se ve své mysli zabývat cestou, která tam vede, bedlivě sledovat životy těch, kdo už jsou dál (a učit se od nich), bude se ke Svatyni a k Velesvatyni přibližovat rychleji. Je to jako s dětmi. Touží být dospělé, hrají si na tatínka a na maminku, na paní doktorku nebo učitelku, odkoukávají od ,dospěláků’ jejich chování, snaží se mluvit jako oni..., prostě je napodobují. A tím rostou. „Matka učí mluvit dítě tak, že na ně mluví, jakoby rozumělo, dávno před tím, než to opravdu dokáže.“10 Proto se pokusím dokončit i Velesvatyni, přestože sám sebe za otce nepovažuji, naopak — dobrovolně přiznávám, že čím víc se ve výkladu přibližuji k oponě, tím jasněji jsem si uvědomuji, že se z pevné půdy toho, co už mám prožité, dostávám na dosud neprobádané území.

Nechci tím říct, že jsem zkušenost kadidlového oltáře neprožil ještě nikdy, dokonce myslím, že i věci, o kterých budu mluvit v dalších kapitolách, jsem už několikrát okusil (nebo aspoň ,zdálky zahlédl’). Ale je rozdíl něco ochutnat a mít to za pokrm stále. To, že se někdy dítě zachová jako mládenec nebo mládenec ja-ko otec ještě neznamená, že už jimi skutečně jsou. Něco jiného je občas si uvědomit, že Bůh je Ten, který je od počátku, a poznat ho takového. Někdy i nás ovane ,Aslanův teplý dech’ a dokonce, čas od času, zakusíme

1 Andrew Murray (Citace převzata z knihy Jima Golla: Obnovení ztraceného umění přímluvy, str. 12) 2 Ab 3,4 3 Jb 16,15 4 Strongova definice č. 7161 5 Ž 92,11 6 Kevin J.Conner: The Tabernacle of Moses, str. 48, 85; H. B. Mc Gowan: Svatostánek, str. 33 7 1Kr 1,50-51 8 1K 1,25: Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé. 9 Viz str. 32 10 C.S.Lewis: K jádru křesťanství, str. 133

— 45 —

i Velesvatyni— to hluboké vědomí Boží blízkosti, kdy my už spíše mlčíme a mluví On, ale něco jiného je žít tam trvale. Možná tedy budou některé mé závěry ohledně Velesvatyně neúplné nebo nepřesné, ale pevně věřím, že i kdyby některý můj názor byl zcela mylný, (dovolím si opět citovat C. S. Lewise:) „je-li tento názor nespráv-ný, je správné něco lepšího.“1

Otcovství

1 C.S.Lewis: Problém bolesti, str. 94

— 46 —

Píšu vám, otcové, že jste poznali toho, který je od počátku...

...Napsal jsem vám, otcové, že jste poznali toho, který je od počátku.

1J 2,13a.14b

— 47 —

Velesvatyně

Na těch, kteří jsou mi blízko,

ukážu svou svatost...

Lv 10,3

— 48 —

Opona a sloupy Už před lety mě upoutal fakt, kterým jsem dodnes fascinován, že dětem ani mládencům apoštol Jan nikdy nepíše dvakrát totéž. Jen otcům. Jakoby už nebylo co dodat — poznali Toho, který je od počátku... To na-prosto souhlasí s již citovaným veršem, že se nemáme spokojit ani s dětstvím, ani s mládenectvím, ale smě-řovat k dospělosti.1 John White jistě věděl lépe než já, o čem mluví, když řekl: „Jak budeš dozrávat, bude se měnit tvůj vztah s Bohem i druh vedení, který od něj budeš žádat. Budeš ho stále víc milovat a důvěřovat mu. Budeš stále častěji vědět, aniž by ses musel ptát, co by si přál abys dělal, protože budeš znát jeho sa-motného i způsob jeho myšlení.“2 Velesvatyni od Svatyně oddělovala opona stejných čtyř barev jako měl stánek i oba závěsy. Opona, stej-ně jako oba závěsy a stánek samotný, představuje Krista, ale každým dalším vchodem do něj vcházíme a po-znáváme jej hlouběji. Zajímavé je, že ačkoliv u závěsů (na vchodu do Nádvoří i na vchodu do Svatyně) je výslovně uvedeno, že byly pestře vyšity,3 u opony je zapsáno pouze, že do ní, stejně jako do stánku, byli umně vetkáni cherubové.4 Jakoby to naznačovalo, že vcházející už nepotřebují být lákáni žádnými pestrými barvami výšivek, aby věděli, že stojí za to jít dál, neboť ve Velesvatyni už nepůjde o pestré barvy, ale o sva-tost, jíž byli cherubové strážci. Opona byla zavěšena na čtyřech sloupech z akáciového dřeva potaženého zlatem se zlatými háčky, stojících na stříbrných patkách.5 To, že ani zde, při vchodu do Velesvatyně nestály sloupy z masivního zlata, ale opět z akáciového dřeva, nám ukazuje, že ani Velesvatyně z nás neudělá nějaké zlaté ,duchovní supermany’ — i v největší blízkosti Boha smíme zůstat lidmi.

Schrána smlouvy a příkrov V Nejsvětější svatyni byl jediný předmět: Schrána smlouvy, na níž byl zeshora vložen příkrov, neboli

,Slitovnice’.6 Schrána smlouvy byla vyrobena z akáciového dřeva a byla celá zevnitř i z vnějšku obložena čistým zlatem.7

Zaměříme-li se na rozměry jednotlivých předmětů Stanu setkávání, zjistíme, že výška schrány byla stejná jako výška stolu předkladných chlebů a jako výška bronzové mříže uvnitř bronzového oltáře, na kterou se na hořící dřevo kladly zápalné oběti.8 Místo, kde jsme na cestě duchovního dospívání Pánu vydali svá těla v oběť živou, svatou a příjemnou Bohu9 i místo, kde Bohu s kadidlem modlitby předkládáme všechny své činy, plány i záměry na každý měsíc roku a každou hodinu dne, je stejně vysoko jako to, co nás učí schrána smlouvy. Už se nejedná se o růst do výšky, ale do hloubky.

Předměty v Nádvoří byly pouze z bronzu nebo ze dřeva obloženého bronzem — děti tam Krista poznáva-jí a oblékají zatím jen jako toho, kdo za jejich hříchy zaplatil tím, že se stal bronzovým hadem přibitým na břevno. Teprve dál, ve Svatyni začínají oblékat zlato Jeho charakteru — dřevěný stůl předkladných chlebů i kadidlový oltář byly obloženy zlatem. Už se jim — jako mládencům — začíná dařit přemáhat Zlého tím, že se dokáží ovládnout a nejednat podle akáciového dřeva uvnitř, ale podle toho, co chce Bůh. Schrána smlou-vy, jediný předmět ve Velesvatyni, byla čistým zlatem obložena uvnitř i z vnějšku, takže ať se podíváte zvenku nebo zevnitř, dřevo už není vůbec vidět. Jen zlato Božího charakteru v jednání i v motivech. Když tedy máme toto zaslíbení, milovaní, očisťme se od každé poskvrny těla (zvenku) i ducha (zevnitř), dokonáva-jíce své posvěcení v bázni Boží.10

V truhle smlouvy byla uložena zlatá nádoba s mannou,11 Áronova hůl, která se kdysi zazelenala a desky smlouvy.12 Tyto tři předměty nově představují tři osoby Boží trojice: desky smlouvy Boha Otce jako Záko-nodárce, miska s mannou Božího Syna, který sám sebe nazval chlebem z nebe.13 Áronova hůl představuje Ducha svatého v jeho nadpřirozené moci a plodnosti.14 Tím, že Boží trojjedinosti vlastně moc nerozumíme, dochází poměrně často k přeakcentování vztahu k některé z osob Boží Trojice (a tím ke zploštění obecenství 1 Žd 6,1: Proto nezůstávejme již u počátečního učení o Kristu, ale směřujme k dospělosti. Ef 4,12-13 KMS: A on dal jedny apoštoly, jiné proroky, některé evangelisty, jiné pastýře a učitele, aby dokonale připravil svaté k dílu služby, k vybudování těla Kristova, dokud nedospějeme všichni k jednotě víry a plného poznání Syna Božího, v dospělého muže... 2 John White: Duchovní zápas, str. 104 3 (Ex 26,36; Ex 27,16) 4 (Ex 26,31) 5 (Ex 26,32) 6 (Žd 9,5) 7 Podrobnosti a biblické odkazy — viz komentář k Půdorysnému náčrtku uspořádání Stánku, na str. 12 8 Srovnej údaje v komentáři k Půdorysnému náčrtku uspořádání Stánku, od str. 10 9 Ř 12,1 KMS 10 2K 7,1 KMS 11 (Dt 8,3) 12 (Žd 9,4) 13 (J 6,32-33.51a KMS) 14 Více o tom v kapitole o ozdobách sedmiramenného svícnu, str. 37

— 49 —

s Bohem). Otcové, kteří už došli až ke truhle smlouvy, došli u truhly smlouvy k vyváženosti i v této oblasti. Mají obecenství s Bohem Otcem — Zákonodárcem, což neznamená, že by byli ,pod zákonem’, ale chrání je to před Antikristovskou pastí bezzákonosti,1 před nerespektováním řádu a Boží vlády.2 Neboť, jak je psáno: tajemství této bezzákonnosti již působí; jen čeká, dokud ten, kdo je nyní zdržuje, nebude z prostředku vzat. A potom bude zjeven ten Bezzákonný, kterého Pán Ježíš odstraní duchem svých úst a zahladí jej i jeho skut-ky jasným zjevením svého příchodu.3 Mají obecenství i s Ježíšem Kristem, který o sobě prohlásil: Já jsem ten chléb života. Kdo přichází ke mně, jistě nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.4 S tím, kdo na sobě přišel ukázat Otce5 a kdo je k Němu cestou.6 Ale otcové mají obecenství i s Duchem svatým. Řecké slovo koinónia,7 používané pro označení velmi úzkého (až intimního) vztahu,8 znamenající ,společenství, obecenství, sdílení, i partnerství’,9 je v Nové smlouvě používáno jak pro vztahy, které by měly být mezi námi křesťany, tak mezi každým z nás a Bohem Otcem, ale i mezi každým z nás a Jeho Synem.10 Totéž slovo je ovšem užito i o vztahu Ducha svatého k nám: Milost Pána Ježíše Krista, láska Boží a spole-čenství (koinónia) Svatého Ducha se všemi vámi.11 Je to pochopitelné, uvážíme-li, že tak jako je Ježíš v jis-tém smyslu na cestě k Otci pokrmem,12 Duch svatý je na této cestě nápojem,13 osvěžením. Schrána smlouvy byla přikryta příkrovem z ryzího zlata, jehož šířka i délka byla stejná jako u schrány.14 Na obou koncích příkrovu byli vytepáni cherubové s křídly rozpjatými vzhůru tak, aby jimi zastírali příkrov.15 Některé z vás možná napadá, proč se v kralickém překladu zásadně, a v E pouze v Nové smlouvě, objevuje místo termínu ,příkrov’ pojem ,Slitovnice’. Kořenem hebrejského slova, překládaného jako příkrov nebo slitovnice, kappóret, je totiž slovo káfar, které lze přeložit jako „upokojit, smířit, očistit, zrušit, anulo-vat, přikrýt, odpustit, slitovat se“.16 Je významné, že u příkrovu jsou udány pouze dva rozměry — šířka a délka. Kdo by mohl změřit hloubku Božího slitování? O cherubech již bylo řečeno, že mezi jejich úkoly patřilo střežit Boží svatost.17 Vidíme, že jich přibývá — kromě toho, že byli vetkáni do stanu a opony, je nyní nacházíme vytepané i na příkrovu, aby jej svými křídly zastírali. Zjevně je tím zdůrazněno, že jde o nejsvětější místo, místo Boží přítomnosti. Dá se usuzovat, že výrok skryj mne ve stínu tvých křídel18 nemluví o tom, že by Bůh měl křídla, ale právě o křídlech cherubů v jeho blízkosti. Záměrně používám výrazu ,v jeho blízkosti’, protože ani v truhle smlouvy, ani v slitovnici Bůh nebyl. On promlouval z místa nad příkrovem mezi oběma cheruby.19 I pro otce, pro ty, kdo dosáhli du-chovní dospělosti a poznali Toho, který je od počátku, zůstává to, že ještě žijí v tomto těle, určitým omeze-ním. Došli nejdál, kam to tady na zemi šlo — až ke slitovnici, do stínu křídel Nejvyššího. Ale Bůh je nad nimi. Takže na tu nejtěsnější blízkost, na nejužší obecenství s ním, si budeme muset počkat až do toho města Jahve Šámah, ,Zde je Hospodin’20 a do nových příbytků, které jsou pro nás v nebesích připraveny.21

*

Ve Velesvatyni nečteme o žádném přirozeném zdroji světla. Světlem je zde Bůh a ve stínu jeho křídel člověk může najít dokonalé nasycení a osvěžení jím samým, popisované králem Davidem: Jak vzácný skvost je tvé milosrdenství, Bože! Lidé se utíkají do stínu tvých křídel. Osvěžují se tím nejtučnějším z tvého domu, z potoka svých rozkoší jim napít dáváš. U tebe je pramen žití, když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo.22 Ví-

1 Antikrist je v NZ nazýván mužem bezzákonosti — (2Te 2,3 KMS): Ať vás nikdo žádným způsobem nesvede, protože (den Pánův) nenastane, dokud napřed nepřijde odpadnutí a nebude zjeven ten člověk bezzákonnosti, syn zhouby... 2 Viz KMS: 1J 3,4 str. 321, pozn. pod čarou č.1- ř.: bezzákonost, tj. nikoli překročení zákona, nýbrž nerespektování řádu a Boží vlády. 3 2Te 2,7-8 KMS 4 J 6,35 KMS 5 (J 14,9): Ježíš mu řekl: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: ,Ukaž nám Otce‘? 6 (J 14,6): Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta Cesta, Pravda i Život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. 7 Strongovo č. 2842 8 J. B. Součkův Řecko-český slovník k NZ, str. 146: koinónia = společenství, obecenství (těsné spojení, těsný vztah) 9 Thayersova a Strongova definice č. 2842 10 (1J 1,3 KMS): Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste také vy měli společenství (koinónia) s námi. Naše společenství (koinónia) je s Ot-cem a s jeho Synem Ježíšem Kristem. 11 2K 13,13 KMS 12 (J 6,57): Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne. 13 (J 7,37-39 KMS): V poslední, velký den svátku Ježíš vstal a zvolal: „Žízní li kdo, ať přijde ke mně a pije. Kdo věří ve mne, jak praví Písmo, řeky živé vody poplynou z jeho nitra!“ To řekl o Duchu, kterého měli přijmout ti, kteří v něho uvěřili; (1K 12,13 KMS): Neboť v jednom Duchu jsme my všichni byli pokřtěni v jedno tělo, ať Židé nebo Řekové, ať otroci nebo svobodní, a všichni jsme z jednoho Ducha dostali napít. 14 (Ex 25,17) 15 (Ex 25,18-20) 16 Strongova definice č. 3722 17 viz str. 34, pozn.č. 13. Zdá se, že Písmo také naznačuje, že právě cherubům náležela výsada být osobními služebníky Nejvyššího — např. (Ž 18,11): Na cheruba usedl a letěl... 18 Ž 17,8 19 (Ex 25,22): Tam se budu s tebou setkávat a z místa nad příkrovem mezi oběma cheruby, kteří budou na schráně svědectví, budu s tebou mluvit... 20 (Ez 48,35): Jméno města od onoho dne bude: „Zde je Hospodin (Jahve Šámah; Strongova č. 3068+8033).“ 21 (J 14,2): V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. 22 Ž 36,8-10

— 50 —

te, co je nejpozoruhodnější? Správně by David do fyzické Velesvatyně ani do Svatyně neměl nikdy vstoupit, protože jako král tam neměl přístup. Vejít do Svatyně směli vcházet pouze kněží a do Velesvatyně jen jed-nou do roka velekněz1 (a to David nebyl). Přesto ji ve své zkušenosti popisuje zcela věrně, takže (ať už tam někdy vešel, či nikoliv) je jasné, že znal a zakoušel věci, jichž byla pozemská Velesvatyně pouhým obrazem. Je to až trochu k zlosti — on, muž Staré smlouvy, někdy jakoby znal Boha lépe, než my, novosmluvní křes-ťané. Velmi si Boží blízkosti cenil. Vyznával: Ty jsi, Panovníku, moje dobro, nad tebe není2 nebo Já však chci být ustavičně s tebou... mně však v Boží blízkosti je dobře...3 nebo dokonce: Vrcholem radosti je být s tebou, ve tvé pravici je neskonalé blaho.4 A to ještě ,neskonalé blaho’ jiné překlady překládají jako „plnost radosti’5 nebo ,sytost hojného veselí’.6 Zjistili jsme vůbec, že jedno z Božích jmen zní: El Simchat gílí, Bůh jásavé radosti?7 Známe jeho blízkost alespoň trochu jako David? Můžeme, jako on, říci: Kéž mu je příjemné moje přemítání! Hospodin je moje radost.8

Nemylme se, nasycení Boží přítomností je sice ve Velesvatyni nějakým tajemným způsobem prohloube-no, ale bylo by chybou domnívat se, že je to něco, co člověk může nalézt až tam. Naopak je psáno, že Áron a jeho synové měli jíst maso obětí a svatý chléb už v Nádvoří Stanu setkávání.9 Pokud by nám to nestačilo, David říká: Blaze tomu, koho vyvolíš a přijmeš, aby směl přebývat ve tvých nádvořích, tam se budeme sytit dary tvého domu, tvého svatého chrámu.10 Nasycení není odměnou na konci cesty, ale tím, co potřebujeme, abychom vůbec měli sílu jít. Proto u tématu ještě zůstaneme.

Asi všichni víme, že Písmo bychom neměli číst jako jakýsi trestní zákoník — když chceš do nebe, musíš dělat to a to a tohle taky, jinak se ti stane tamto... Většině z nás je jasné, že bychom je měli číst jako ,dopis od někoho, kdo mě má rád’, ale...Čteme třeba: Každý den tě bude (můj jazyk) chválit11...každého dne budou má ústa svědčit o tvé spáse.12 A hned z toho bystře vyvodíme: »(aha!) Musím každý den chválit a svědčit.« Pak čteme dál: Rozjímej (nad knihou tohoto zákona) ve dne v noci, abys mohl bedlivě plnit vše, co je v něm zapsáno.13 »Ano, měl bych si každý den (a radši i v noci) číst Bibli a ,furt’ nad ní přemýšlet, abych to všech-no mohl bedlivě plnit a honem uvádět do praxe. Jo, a taky musím chodit každou neděli a středu do sboru a na skupinku, a modlit se za vládu a žehnat Jeruzalému, a vždycky se radovat, a nést břemena druhých, a za-přít sám sebe a nést svůj kříž, a ranami nutit své tělo ke kázni, a..., a..., a...« — a tak v nás může poznenáhlu začít klíčit myšlenka, že spíše než krásnému, naplněnému životu v Božím království se to křesťanství podo-bá táboru nucených prací. Ale než jít do pekla, to si to radši odkroutíme, ne? u Problém je v tom, že srdce člověka je převrácené,14 takže i když si řetěz příčin a následků (někdy až pří-liš) uvědomujeme, jsme náchylní příčiny a následky občas vzájemně zaměňovat. U Davida tomu bylo jinak; on skutečně řekl: O tvé spravedlnosti budou má ústa vypravovat, každého dne svědčit o tvé spáse — »No prosím!« Ale hned jedním dechem pokračuje: ...a přece nestačím všechno vypovědět.15 Nebo na jiném místě sice opravdu tvrdí, že každý den přemýšlí o Božím zákoně, ale celý ten verš zní: Jak jsem si tvůj zákon zami-loval, každý den o něm přemýšlím.16 Vidíte, co je příčina a co důsledek? Nemusel pracně dolovat v paměti nějaké svědectví, co zažil s Pánem, aby se měl o čem sdílet na skupince. S Bohem toho zažíval tolik, že to vůbec nestíhal vypovědět! Nemusel se nutit do čtení Bible, jen aby si splnil svou náboženskou povinnost a aby ho na jeho cestě provázel zdar.17 On o Božím slově přemýšlel každý den, protože si ho zamiloval.

Tohle je nutno pochopit: tak jako ve fyzikálním světě platí, že nežiji abych jedl, ale jím, abych žil, i v du-chovní rovině potřebuji být nasycen abych mohl sloužit, a ne sloužit, abych se nasytil. Kněží museli být na-syceni, aby mohli být uvedeni do služby ve Stanu setkávání.18 Písmo to výslovně říká: Budou jíst ti, kdo byli zproštěni vin, aby byli uvedeni v úřad a posvěceni.19 Dokud neobjevíme tajemství, jak být nasyceni, budeme buď brzy vyprázdněni a ztratíme chuť sloužit, anebo naopak — zdrojem nasycení se nám stane samotná služba. To je princip, který platí pro každého z nás, děti, mládence i otce: dokud je pro nás zdrojem nasycení

1 (Lv 16,14) 2 Ž 16,2 3 Ž 73,23a.28a 4 Ž 16,11 5 ILB, AB, KJV 6 K 7 (Ž 43,3-4): Sešli své světlo a svoji věrnost; ty ať mě vedou, ty ať mě přivedou k tvé svaté hoře, k příbytku tvému, a já tam přistoupím k Božímu ol-táři, k Bohu, zdroji své jásavé radosti (El Simchat gílí; Strongova č. 410+8057+1524). 8 Ž 104,34 9 (Lv 6,9) 10 Ž 65,5 11 Ž 35,28 12 Ž 71,15 13 Joz 1,8 14 (Jr 17,9 K): Nejlstivější jest srdce nade všecko, a nejpřevrácenější. Kdo vyrozumí jemu? 15 Ž 71,15 16 Ž 119,97 17 (Joz 1,8b) 18 Podrobnosti viz str. 56 v kap. Uvádění kněží v úřad, 19 Ex 29,33

— 51 —

cokoliv jiného, než Bůh sám — ať už je to něco (nebo někdo) v tomto světě, nebo třeba úspěšnost ve službě, či v duchovním boji, nepijeme ze zdroje živých vod, ale z cisteren rozpukaných, které vodu neudrží.1 Potře-bujeme se naučit poznávat příznaky duchovní nenasycenosti, stejně jako jsme schopni rozeznat že máme hlad. Někomu kručí v břiše tak, že to přehluší všechno ostatní, jiný třeba hlady vidí před očima červená kola. Jednou ze spolehlivých indikací duchovního hladu je chuť zhřešit. Rozumějte, nemluvím o myšlence na hřích, ale o tom, když si člověk začne pohrávat s myšlenkou, že by se nakonec zas tak moc nestalo: »...Možná to vlastně ani hřích není... no tak bych to potom vyznal...« I když se nám snad podaří odolat a v pokušení obstát, protože si včas uvědomíme mechanismus hříchu (Kdosi tento mechanismus velmi trefně definoval: Hřích slibuje hodně, dává málo a nakonec bere všechno.), samotný fakt, že jsme tu ohnivou střelu okamžitě jediným mávnutím štítu víry2 neodrazili, je příznakem toho, že Bohem nasyceni nejsme. Písmo nás nenechává na omylu: Každý, kdo je pokoušen, je strháván a váben svou vlastní žádostivostí.3 Je-li ve mně cokoli, čeho se pokušení může chytnout, jestli se musím ,držet futer’: »Ne, ne, nezhřeším, nezhřeším...« — a pak někdy obstojím, někdy ne, je to alarmující známka duchovní nenasycenosti. Nepomůže si něco doneko-nečna zakazovat, ale zrevidovat svůj vztah k Bohu. Budu-li totiž po vynikajícím obědě o několika chodech a někdo by se mě snažil lákat do zakouřené a zaplivané ,čtyřky’, nebude se ve mně odehrávat žádný dlouhý vnitřní boj, abych dokázal odmítnout. Řeknu: »Děkuji, ale už jsem nasycen.«

Dobrá, nechci pít z cisteren rozpukaných, chci být nasycen přímo Bohem. Jak tedy na to? Myslím, že Jo-bův přítel Elífaz mu řekl jednu hlubokou pravdu: Vrátíš-li se k Všemocnému, budeš vybudován, vzdálíš-li od svého stanu podlost.4 Odlož do prachu svá zlatá zrnka, mezi potoční skaliska ofírské zlato. Pak bude Vše-mocný sám tvým zlatem, bude ti hromadou stříbra. Ve Všemocném najdeš svoje blaho, budeš pozvedat svoji tvář k Bohu.5 Vrátit se k Všemocnému. Ale jak? — Tím, že se vrátíme k první lásce, k zamilovanosti, kterou jsme měli na počátku. (Neříkejme, že se nám první láska ,nějak ztratila’, o ní jsme přišli tak, že jsme ji opus-tili.6) Teprve když dokážeme odložit do prachu všechna ta zlatá zrníčka, ze kterých jsme čerpali své nasyce-ní, stane se naším nasycením Bůh. David říká: Já však ve spravedlnosti uzřím tvou tvář, až procitnu, budu se sytit tvým zjevem.7 Slovo ,zjev’ pro nás není zcela srozumitelné. Dosadím-li tam další možné překlady zde použitého hebrejského slova temúna, znělo by to: budu se sytit ,projevy tvé přízně’, ,tvou podobou’.8 Totéž, pouze řečené jinými slovy, nacházíme i jinde: Nasyť nás svým milosrdenstvím hned ráno a po všechny své dny se budeme radovat a plesat.9 Písmo říká, že radost Hospodinova má být naší silou.10 Zřejmě si to ďábel někdy uvědomuje lépe než my a proto se cílevědomě (a s vytrvalostí hodnou lepší věci) snaží, abychom žili a vypadali jako křesťané pokřtění v citrónové šťávě. Ne, že se musíme stále radovat, my můžeme. Můžeme se radovat a plesat po všechny své dny — pokud jsme nasyceni.

* Já sám to nejčastěji prožívám tak, že třeba ráno vyjdu ven (zcela prozaicky nakoupit, vynést koš, nebo s dětmi na tramvaj do školy) a najednou mě ovane vůně venkovního vzduchu, kouknu na nebe (nevadí ani, když je šedivé), a prožívám Boží blízkost, takovou tu tichou radost a vděčnost, že mě Bůh učinil mě svým synem i když mě našel na smetišti. Někdy poslouchám, jak to skvěle ladí ptáčkům, někdy mu říkám, že ho mám rád, ale často spolu jen tak mlčíme a je nám (snad si mohu troufnout říct, že oběma) krásně. I když to trvá třeba jen okamžik, vydrží mi to dlouho. Jedny z nejkrásnějších chvil prožívám, když se mi někdy (ško-da, že ne moc často) podaří vzít si kolo a jezdit pár hodin po lesích. Jednak se mi přitom báječně modlí, ale zároveň hodně intenzívně vnímám Jeho přítomnost. Myslím, že je to to potěšení, které C. S. Lewis chápe ja-ko „paprsky, jimiž sláva ozařuje naše smysly.“11 Prosím, nechápejte to jako návod k použití. Nesnažte se to dělat jako já. Bůh nás každého stvořil jako originál — vzpomeňte si na sloupy a na živé kameny12 — hledej-te svou cestu, svůj způsob nasycení Jím samým. Nevzdávejte hledání, když to třeba nenajdete hned, ale s ničím menším, než s Boží přítomností se nespokojte. Máme nádherného Boha, který se dává najít těm, kteří ho hledají, který otvírá těm, kdo tlučou a dává těm, kdo prosí. On zaslíbil: Já naplním duši kněží hojností a můj lid bude nasycen mou dobrotou.13

* * *

1 (Jr 2,13) 2 (Ef 6,16) 3 Jk 1,14 KMS 4 Hebrejsky evel = nepravost, převrácenost, bezpráví, nespravedlnost, špatnost (Strongova definice č. 5766) 5 Jb 22,23-26 6 E překládá Zj 3,4: Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku. Nicméně doslovnějším překladem je KMS: Ale to mám proti tobě, že jsi opustil svou první lásku. Tak to překládá i K; ILB; KJV; NKJV; AS; NAS; AB 7 Ž 17,15 8 Strongova definice č. 8544 9 Ž 90,14 10 (Neh 8,10 K) 11 C. S. Lewis: Průvodce modlitbou, str. 75 12 Viz v kap. Sloupy, str. 19 13 Jr 31,14 NKJV shodně s NAS

— 52 —

Mohl by vzniknout dojem, že ve Velesvatyni, v nejtěsnější Boží blízkosti, člověk zažívá už pouze samé libé pocity. Ovšem tak to není, to by král David (který tolikrát mluvil o hledání Boží tváře a o radosti, kterou v Boží blízkosti zakouší) těžko řekl: Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří?1 Ten verš lze přeložit i: Kam uprchnu před tvou přítomností? — Doslovným překladem hebrejského výrazu panim2 je skutečně ,tvář’, ale v teologickém smyslu je používán i ohledně Boží přítomnosti.3 Proč měli Adam s Evou, bezprostředně po prvním hříchu, potřebu se před Bohem skrýt? Protože už nebyli svatí a tak jim bylo nepří-jené pomyšlení, že by měli stanout nazí před svatým Bohem. Chceme-li něco skrýt pod ,fíkovými listy’, ne-bude nám v Jeho přítomnosti příjemně, protože Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy.4 I sám David měl chvíle, kdy řekl: Odvrať ode mne svůj pohled, abych okřál...5

— Dostat se před Boží tvář, do Jeho přítomnosti, je v jistém smyslu riskantní, nevíš, co tě tam čeká. Člo-věk se přirozeně snaží vyhýbat nepříjemnostem a Křesťané nejsou vyjímkou. „Jak důmyslně se dovedete bránit všemu, co by vám mohlo být k dobrému, synové Adamovi!“ řekl Aslan Gabrielce.6 Ano, někdy „uhý-báme před příliš otevřeným stykem s Bohem, protože se bojíme Jeho požadavků, které by se mohly stát pří-liš slyšitelnými.“7 A to je velmi nebezpečné, protože čím déle budeme Boží hlas odkazovat do ,patřičných mezí’, tím méně ho budeme slyšet. Není příliš těžké (a může k tomu dojít i docela nepozorovaně) vypěstovat si na posvěcující moc Jeho přítomnosti ,imunitu’. Dokonce i o ďáblovi čteme, že se v Boží přítomnosti obje-vil (ale nepřicházel tam moc často8 a asi mu v ní nebylo moc dobře).9 Písmo varuje, že svévolníci zhynou v Boží přítomnosti (panim) tak jako taje vosk před žárem ohně,10 a že Hospodinova tvář (panim) se obrací proti pachatelům zla.11 Nemusí se to naplnit hned — to je zjevné právě z toho, že satan to ,přežil’ — ale to, co ,funguje’ velmi rychle je, že naučíme-li se do Boží přítomnosti přicházet aniž bychom ji zakoušeli, nebu-deme-li v Jeho přítomnosti proměňováni ,od slávy k slávě’ (a to nebudeme, naučíme-li se před něj přicházet, aniž by nás to cokoliv stálo), je to jistá cesta, jak se stát těmi, kdo budou mít vnější formu zbožnosti, ale její moc jim bude cizí.12 Náboženství se stane jednou partikulární oblastí života, život ,duchovní’ se oddělí od toho ,normálního’ a stane se pouze jakousi jeho nadstavbou, chcete-li — chrámem, kam občas zajdeme. (Prostě nevyplňujeme svůj volný čas jen sportem, kulturou či zahrádkou — jako ty ,nevěřiči’ — ale též Bib-lí, shromážděním a chvalami.) Vezměme velmi vážně slova C. S. Lewise: „Jestliže nedokážeme žít Boží pří-tomnost, je důležité zakoušet Boží nepřítomnost, být si stále více vědom své nevědomosti, dokud se nebu-deme cítit jako člověk, který stojí u obrovského vodopádu a neslyší žádný hluk, ...který se dívá do zrcadla a nenachází tu žádnou tvář, či jako člověk ve snu, který natahuje ruku po viditelných předmětech, ale nic ne-nahmatává.“13

Jenže Bohu nestačí, když mu vyhradíme část svého nitra a snažíme se, abychom na něj měli čas vždy v neděli a ve středu. V Novém Jeruzalémě už žádný chrám nebude, protože jeho chrámem bude Pán Bůh Všemohoucí a Beránek.14 Už nebude čas vyhrazený ,náboženským aktivitám’ a čas na ostatní věci. Budeme s Bohem stále! Otcové se tomu přiblížili nejvíc, neboť poznali toho, který je od počátku. Toto poznání beze-sporu souvisí se svatostí. (Teď nemyslím jen poziční svatost získanou v Kristu, ale především svatost, jako výsledek procesu posvěcení.) Bůh nás celou dobu vychovával k podílu na své svatosti.15 Zde, v Nejsvětější svatyni, na místě představujícím nejtěsnější Boží blízkost, obklopeném cheruby — strážci Boží svatosti, smí stanout jen ten, kdo má čisté ruce a ryzí srdce.16 Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha.17 John White píše: „Pouze čisté oči ho mohou spatřit a i to jen nejasně. Stačí však, když ho zahlédneš zběžně, a on ti dá podíl na své kráse, takže tvoje tvář bude podobně jako Mojžíšova zářit slávou.“18 Otcové zde žijí. David říká: Blaze těm, kdo bydlí ve tvém domě, mohou tě zde vždycky chválit.19 Velmi o to stál, aby směl v Božím

1 Ž 139,7 2 Strongovo č. 6440 3 Holman Bible Dictionary, str. 468: FACE; jako „přítomnost“ zde panim překládá i ILB; KJV; NKJV; AS; NAS; AB; GNB 4 1J 1,5 5 (Ž 39,14a) 6 C. S. Lewis: Letopisy Narnie VI, str.142 7 C. S. Lewis: Průvodce modlitbou, str. 94 8 Přímo je o tom zmínka pouze jednou v Jobovi. (Jb 1,6.12): Nastal pak den, kdy přišli synové Boží, aby předstoupili před Hospodina; přišel mezi ně i satan. ... Hospodin na to satanovi odvětil: „Nuže, měj si moc nade vším, co mu patří, pouze na něho ruku nevztahuj.“ A satan od Hospodina (pa-nim) odešel.; — ILB; KJV; NKJV; AS; NAS; NIV překládají že satan odešel ,z Boží přítomnosti’. 9 Rovněž D. Prince z toho vyvozuje, že v době Jobova života, přestože to bylo dávno po po satanově vzpouře a jeho svržení z nebe, měl satan přístup do Boží přítomnosti v nebi. Dokonce ještě i v této době stále ještě dnem i nocí obviňuje před Bohem jeho lid a o jeho svržení mluví teprve Zj 12,10. (D. Prince: Duchovní boj, str. 12) 10 Ž 68,3: ... Tak jako taje vosk před žárem ohně, tak zhynou před Bohem (panim, v Boží přítomnosti — KJV; NKJV; AS) svévolníci. 11 Ž 34,17 12 2 Tm 3,5 KMS 13 C. S. Lewis: Čtyři lásky, str. 107 14 (Zj 21,22) 15 Žd 12,10: A to nás naši tělesní otcové vychovávali podle svého uvážení a jen pro krátký čas, kdežto nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti. 16 (Ž 24,3-4): Kdo vystoupí na Hospodinovu horu? A kdo stanout smí na jeho svatém místě? Ten, kdo má čisté ruce a srdce ryzí, ten, kdo nezneužije mou duši, ten, kdo nepřísahá lstivě. 17 Mt 5,8 KMS 18 John White: Duchovní zápas, str. 121-122 19 Ž 84,5

— 53 —

domě bydlet,1 protože si zamiloval místo, kde přebývá Boží sláva.2 Já toužím po tomtéž: nejen do Boží pří-tomnosti vcházet, ale zůstávat tam.

1 (Ž 27,4): O jedno jsem prosil Hospodina a jen o to budu usilovat: abych v domě Hospodinově směl bydlet po všechny dny, co živ budu, abych pat-řil na Hospodinovu vlídnost a zpytoval jeho vůli v chrámu. 2 (Ž 26,8): Hospodine, zamiloval jsem si dům, v němž bydlíš, místo, kde má příbytek tvá sláva.

— 54 —

Ještě čtvrté stádium

Pamatuj na svého Stvořitele ve dnech svého jinošství,

než nastanou zlé dny a než se dostaví léta, o kterých řekneš:

„Nemám v nich zalíbení.“ Kaz 12,1

— 55 —

V našem výchozím textu se mluví pouze o dětech, mládencích a otcích. Již jsme mohli vidět, že mezi fy-zickým a duchovním dospívání lze pralel najít celou řadu. Ale lidský život má kromě dětství, mládenectví a otcovství ještě jednu fázi — stáří. Ani v Písmu, hlavně ve Staré smlouvě, se nesetkáváme jen s dětmi, mlá-denci a otci. Na příklad čteme, že Hospodinovo jméno mají chválit jinoši i panny, starci i mladí.1 Zde je uži-to hebrejského výrazu zaqen,2 v původním slova smyslu označujícího „stáří, jež je předmětem přirozené úcty a zdrojem životní moudrosti a zkušenosti.“3 Ve Staré smlouvě jím byli označováni ,starší’, tzn. ti, u kterých byly lidmi rozeznány dary vůdcovství, moudrost a spravedlnost. V tomto významu osoby mající autoritu, váženost a úctu, se výraz zaqen vyskytuje v Písmu nejčastěji.4 Nicméně být zaqen mohlo klidně znamenat být pouze ,starý’ — první výskyt tohoto výrazu v Písmu je: Abraham i Sára byli staří (zaqen), sešlí věkem, a Sáře již ustal běh ženský.5 A zdaleka ne každý, kdo byl v Izraeli zaqen věkem, jím také byl svou moudrostí, vážeností a autoritou: Nejsou vždycky moudří ti, kdo mají mnoho let, starci (zaqen) nemusejí vždy rozumět právu..6

Z toho vyvozuji, že i v duchovním vývoji existuje ještě čtvrté stádium, ve kterém se — následuje-li po předchozích třech: po dětství, mládenectví a otcovství — člověk stává starším. Pokud ale během procesu duchovního dospívání dojde v některé fázi k ,ustrnutí ve vývoji’, může být starcem dítě, které nedospělo v mládence nebo mládenec, který se nestal otcem. Kazatel o takovém závěru života (fyzického, ale analogicky i duchovního) mluví jako o zlých dnech, o létech v nichž člověk nemá zalíbení:7 Pamatuj na svého Stvořitele ve dnech svého jinošství, než nastanou zlé dny a než se dostaví léta, o kterých řekneš: „Nemám v nich zalí-bení“. Není divu. Je to ,staroba’ — doba stagnace a agónie duchovního umírání.

... než se zatmí slunce a světlo, měsíc, hvězdy, a vrátí se po dešti mraky. Duchovní otupělost. To, co člo-věka naplňovalo úžasem a vděčností, se najednou zdá všední, normální. ,Únava z požehnání’ tomu někteří říkají. Nálada osciluje mezi: ,oblačno’ — ,zataženo’ — ,oblačno’, maximálním úspěchem je ,střídavě oblač-no’. »Jak se máš?« — »Čím dál tím stejně...« »Čteš ještě Bibli?« — »Ne, už ji mám přečtenou...« Problémy se řeší jen po povrchu a nebo vůbec a proto po dešti nevysvitne slunce, ale mraky se vrací znovu a znovu. V ten den se začnou třást strážcové domu a mužové zdatní se zkřiví a mlečky nechají práce a bude jich málo, a ty, kdo hledí z oken, obestře temnota... Každodenní starosti, které dřív nebylo těžké s důvěrou svěřit Pánu se zdají stále větší, dřívější spoléhání na Boží milost se jeví být naivní lehkomyslností, ubývá důvěry a ztrácí se duchovní pevnost. Dřívější pravidelné sycení se Božím slovem je čím dál nepravidelnější, člověk si odvyká (nebo se možná ani nikdy nenaučil) jíst hutný pokrm, takže jí jen to, co je určeno nemluvňátkům — jí-li ješ-tě vůbec něco — duchovní zrak, místo aby se mu zostřoval, slábne. ...a zavřou se dveře do ulice a ztiší se hlas mlýnku a vstávat se bude za šveholu ptactva a všechny zpěvy budou znít přidušeně. Zhoršuje se i du-chovní sluch, tudíž z toho, co říkají druzí (včetně Boha), k člověku proniká stále méně; »...V kázáních není už vůbec nic nového — všechno bylo řečeno snad stokrát a ani ty chvály už nejsou, co bývaly.« ... A člověk se bude bát výšek a úrazů na cestě; a rozkvete mandloň a těžce se povleče kobylka (KJV; NKJV; AS: ...kobylka bude břemenem) a kapara8 ztratí účinnost. Ztrácí se touha po vysokých cílech, radši se držet při zemi, hlavně se nepouštět do nových věcí a neriskovat nějaký úraz. Šediny9 přišly příliš rychle; dřív než se člověk začal cítit připraven žít, zestárl. I lehké věci jsou pojednou k neunesení, touha, žádost, oheň se vytrácí — člověku už se nechce ani se vrátit ,do světa’, ani žít svatě, — všechny ,životabudiče’ selhaly, zbyla setr-vačnost a rutina... Člověk se vydá do svého věčného domu a ulicí budou obcházet ti, kdo naříkají nad mrt-vými. A smrtí to nekončí, začíná věčnost...

Kdyby duchovní stáří jinak vypadat nemohlo, bylo by lepší — když už to jednou musí přijít — aspoň na to nemyslet předem. Ale my jsme vyzýváni, abychom na svého Stvořitele pamatovali už od mládí, dokud je čas. V tom vidím příslib, že poslední etapa mého duchovního života takto dopadnout nemusí. „Proč je někdo zralý ve třiceti, jiný ve čtyřiceti a další v padesáti? Proč je někdo nezralý v sedmdesáti? A proč některý křes-ťan nedozraje ani do konce života? Proč jsou mnozí nepoučitelní, tvrdošíjní, neústupní? Proč jsou někteří

1 Ž 148,11-13: ... králové země a všechny národy, vladaři a všichni soudci země, jinoši i panny, starci i mladí. Ať chválí Hospodinovo jméno, pouze jeho jméno je vyvýšené, jeho velebnost je nad zemí i nebem. 2 Strongovo č. 2204 3 A. Novotný: Biblický slovník, str. 988; 4 Výraz zaqen má ve Staré smlouvě 174 výskytů, z toho ve významu „starší“ je použit více než stokrát. (Vine’s Expository Dictionary: ELDER; AGED; Strongovo č. 2204) 5 (Gn 18,11) 6 Jb 32,9 7 (Kaz 12,1-4) 8 Zde je E (stejně jako NAS) naprosto v souladu s originálem. Ostatní překlady, se kterými jsem pracoval vycházejí z toho, že kapara je plod rostliny Capparis spinosa, o níž se mělo za to, že posiluje potenci (Holman Bible Dictionary: CAPERBERRY, str. 230), takže ILB; KJV; NKJV; AS mají: ,žádost selže’; NIV: ,žádost už je neroznítitelná’. 9 Časně a bílými květy rozkvétající mandloň (kvete jako první — už v lednu) je obrazem prvních šedin, které připomínají jistotu smrti. (Holman Bib-le Dictionary: ALMOND, str. 36)

— 56 —

tvrdí jako kámen? Řešením je zralost. Zralost, kterou získáme poddáním se Bohu ve všem a poddáním se druhým v mnohém.“1

Náhle nám daleko srozumitelněji zní Davidovy prosby: Ani ve stáří a šedinách mě, Bože, neopouštěj, do-kud neseznámím toto pokolení se skutky tvé paže a s tvou bohatýrskou silou všechny, kteří přijdou.2 Neza-mítej mě v čas stáří, neopouštěj mě, když pozbývám sil.3 »Bože, já nechci skončit opuštěný, nepotřebný, v Domově duchovních důchodců. u Chtěl bych toho ještě tolik stihnout... Bože, co se děje, myslel jsem si, že mám zenit duchovního života a služby Tobě teprve před sebou a najednou cítím, že slábnu...«

A Bůh to neponechává bez odpovědi: — Já sám až do vašeho stáří, až do šedin vás budu nosit. Já jsem vás učinil a já vás ponesu, budu vás nosit a zachráním.4

* Musí mi šediny nahánět hrůzu? Písmo říká, že ne ̧ale požehnané stáří lze najít jen na Boží cestě: Šediny

jsou ozdobnou korunou, lze je nalézt na cestě spravedlnosti.5 Mimo cestu je místo jen pro neplodné, sebou samým unavené duchovní mazáctví. Znamená to tedy, že těm, kdo jdou po Boží cestě a celý svůj život za-světí práci na Jeho vinici, automaticky rozkvetlý mandlovník nebude nahánět hrůzu? — Ne tak docela. Možná i vy znáte někoho, za kým jsou léta služby, kdo tolika lidem posloužil ke spasení, s tolika nemocnými se modlil za uzdravení, bez oddychu dával a dával... a teď je z něj vyčerpaná troska. Odpovědí by mohl být jiný verš, také z Kazatele: Kdyby někdo zplodil synů sto a byl živ mnoho let a bylo sebevíc dnů jeho věku, pokud dobra neužil (dosl.: pokud jeho duše nebyla nasycena dobrotou6) a nebyl řádně pohřben, pravím, že mrtvý plod je na tom lépe než on.7

Když přišel Aslan, „pokoj se naplnil vůní všech věcí, které na zemi voněly nejkrásněji“.8 Nestaneme-li se služebníky, staneme se ne ,staršími’, ale ,starci’ — otrávenými (a také otravnými) ,profesionály’. Jsme-li služebníky, ale nepodaří se nám neztratit ty chvíle strávené s Ním, vůni Jeho přítomnosti, zničí nás to. Pokud ale ke zřídlům živých vod nejen přivádíme druhé, nýbrž z nich také sami často a vydatně pijeme, jestliže pro samou službu nezapomeneme sytit svou duši Boží dobrotou, závěrečnou etapou našeho pozemského života bude: Ti, kdo v domě Hospodinově jsou zasazeni, kdo rostou v nádvořích našeho Boha, ještě v šedinách po-nesou plody, zůstanou statní a svěží, aby hlásali, že Hospodin je přímý, skála má, a podlosti v něm není!9 Už v Káni Galilejské správce svatby překvapilo, že dobré víno bylo ponecháno na konec.10 Ale taková je Boží představa o stáří, o čtvrtém stádiu duchovního dospívání: na závěr to nejlepší — zaqen, staré, vyzrálé víno. Kdo se napije starého, nechce nové; řekne: ,Staré je lepší.’11

Tento odstavec mi bylo, díky laskavosti vydavatele, umožněno do knihy ,propašovat‘ ještě těsně před je-jím vydáním: V poslední době hodně přemýšlím o církvi (to byste asi dělali taky – být pastorem a vidět její neutěšený stav) a spolu s L. Crabbem, A. Andrewsem a D. Hudsonem toužím vidět společenství tvořená ne odborníky a obyčejnými lidmi, ale právě staršími (zaqen) a učedníky. Kde „otcové povzbuzují vedením po cestě, osobním příkladem. Jdou před námi. Bratři povzbuzují sdílením svých problémů a zápasů. Jdou s ná-mi.“12 Kde duchovní děti kolem sebe nachází další děti, se kterými si hrají, ale také mládence a otce, od nichž se mohou učit, kteří jim svým příkladem pomáhají růst. Stejně tak mládenci – jeden druhého ještě v jeho bojích neumí dovést k vítězství, ale mohou se vzájemně povzbuzovat a nést to spolu. A mají otce vonící ,starým vínem‘, kteří už prošli zápasy dětství i mládenectví a mohou je vést dál.

1 J. Malý: Střípky slávy, str. 88 2 Ž 71,18 3 Ž 71,9 4 Iz 46,4 5 Př 16,31 6 Jde o výraz saba (Strongovo č. 7646). Tentýž výraz je např. v Jr 31,14 K: Rozvlažím i duši kněží tukem, a lid můj dobroty mé nasytí se (saba). V Ž 65,5: Blaze tomu, koho vyvolíš a přijmeš, aby směl pobývat ve tvých nádvořích. Tam se budem sytit (saba) dary tvého domu, tvého svatého chrámu. Ž 90,14: Nasyť nás (saba) svým milosrdenstvím hned ráno a po všechny své dny se budeme radovat a plesat. Více o nasycení viz str. 47 v kap. Schrána smlouvy a příkrov a str. 64 v kap. Uvádění kněží v úřad 7 Kaz 6,3 8 C. S. Lewis: Letopisy Narnie IV, str. 87 9 Ž 92,14-16 10 Lk 2,9-10: Jakmile správce hostiny ochutnal vodu proměněnou ve víno nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří vodu nabírali, to věděli zavolal si ženicha a řekl mu: „Každý člověk podává nejprve dobré víno, a teprve když už se hosté napijí, víno horší. Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli.“ 11 Lk 5,39 12 Larry Crabb, Al Andrews, Don Hudson: Adamovo mlčení, str. 144

— 57 —

Symbolika

velekněze a kněží

I vy sami jako živé kameny

jste budováni jako duchovní dům ve svaté kněžstvo,

abyste přinášeli duchovní oběti, příjemné Bohu

skrze Ježíše Krista. 1P 2,5

— 58 —

Uvádění kněží v úřad

Toto s nimi uděláš, až je budeš světit,

aby mi sloužili jako kněží. Ex 29,1

— 59 —

Už jsme si ukázali, že vejít dovnitř do Svatyně a dotýkat se svatých předmětů směli jen velekněz a kněží — a těmi mohli být jen ti, kdo byli z toho správného rodu, z rodu Áronova. Ale jelikož to pro službu ve Sva-tyni nebyly jediné, Bohem stanovené, podmínky, bylo by pošetilé nad tím mávnout rukou a nesnažit se se-známit i s ostatními, s tím, že Bůh přece nebude lpět na detailech. Bůh nelpí na detailech — Hospodin je shovívavý a velkorysý, ale viníka bez trestu neponechá.1 Ale Nádab a Abihu, ač kněží z rodu Áronova, ze-mřeli, protože přinesli ve svých kadidelnicích před Hospodina cizí oheň, který jim Hospodin nepřikázal.2 Jindy zase, při stěhování schrány smlouvy do Jeruzaléma, vybočilo spřežení, které ji vezlo, z cesty a když chtěl Uza schránu rukou zachytit, na místě zemřel.3 A proč ho Hospodin zabil? Pro neúctu.4 Vůbec nepo-mohlo, že David a všechen izraelský dům křepčili před Hospodinem za doprovodu různých nástrojů.5 Transport schrány se obešel bez komplikací teprve napodruhé, protože David mezitím zjistil, že Bůh o něm dal zcela přesné pokyny: schránu nesmí nést nikdo kromě Levijců, musí se nést na sochorech a ne vézt na voze.6 Shrnu to trochu lapidárně: u většiny drahých věcí které v obchodě koupíme, je dobré začít tím, že si přečteme návod. Chceme-li do Svatyně vstoupit — a Písmo říká, že se toho ,smíme odvážit’,7 potřebujeme mít na paměti, že u svatých a velesvatých věcí to platí dvojnásob. To je důvodem, proč bude výkladu uvádě-ní kněží v úřad, symbolice velekněžského a kněžského roucha a vadám Áronovců (které službu ve Svatyni znemožňovaly), věnována celá druhá část této knihy.

Nejprve je nutné si ujasnit, na koho se vztahuje symbolika kněží a na koho obraz velekněze. Přestože je pro nás mnohé z obrazu velekněze velmi poučné a inspirativní, rozhodně si nemyslím, že bychom jej na sebe mohli přímo vztáhnout. Písmo vypovídá, že jen Zákon ustanovoval za velekněze lidi podléhající slabosti, ale slovo přísahy, dané až po zákonu, ustanovuje Syna na věky dokonalého.8 Synem na věky dokonalým je sa-mozřejmě Ježíš. Dále čteme, že On, Ježíš, je veleknězem, který je schopen mít soucit s našimi slabostmi, vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu.9 A nakonec: Ježíšovo kněžství ne-přechází na jiného, neboť on zůstává navěky.10 Vidíme, že symbolika velekněze se vztahuje opravdu pouze na Něj. (Stejně, pokud bychom tuto symboliku chtěli vztáhnout na křesťany obecně, co potom se symbolikou kněží? Snaha vymyslet nějaký výklad i pro ni, by mohla — dotaženo ad absurdum — vést až k doktríně o jakýchsi dvou třídách křesťanů: kněžské a velekněžské.) Mezi velekněžským rouchem a rouchy kněží, stejně jako mezi jejich uvedením do služby, lze sice nalézt několik prvků společných, ale i řadu nepo-piratelných rozdílů. Ježíšova Velekněžská úloha je nezaměnitelná a nenahraditelná. Nemůžeme se postavit na jeho místo, ale můžeme se od něj mnohé naučit a v mnohém se nechat inspirovat. Protože, jak říká Fran-cis Frangipane: — „Tím, že přemohl smrt, ukázal, že rozumí životu.“11

*

Pročteme-li pozorně biblický popis uvádění kněží v úřad, zjistíme, že mělo sedm kroků: přípravu, obmytí, oblečení, obětování, pomazání, nasycení a vyzkoušení. Pozoruhodné je, že pokyny ohledně uvádění kněží v úřad začínají slovy: Toto s nimi uděláš, až je budeš světit, aby mi sloužili jako kněží... takže bychom logicky očekávali, že bude následovat popis toho, co s nimi má Mojžíš udělat. Místo toho však instrukce pokračují výčtem, co všechno má být nejprve připraveno: Vezmeš jednoho mladého býčka a dva berany bez vady, ne-kvašené chleby, nekvašené bochánky zadělané olejem a nekvašené oplatky pomazané olejem; uděláš je z bílé pšeničné mouky. Dáš to do jednoho koše a přineseš to v tom koši jako dar; přivedeš i býčka a oba berany.12 Vidíme, že příprava samotnému obřadu zasvěcování nepředcházela, ale byla jeho prvním krokem.

Vše mělo být předem na svém místě. Předem byly připraveny náležitosti pro trojnásobnou oběť a vybrá-na obětní zvířata i ti, kdo budou do kněžské služby uvedeni. Bůh předem rozhodl, kdo bude obětí za hřích — když na kříži zemřel Jeho Syn, poplivaný a zbičovaný, to nebyla improvizace vynucená okolnostmi.13 Jsi-li znovuzrozený a dočetl ses až sem, to není náhoda. Jsi vyvolen patřit mezi jeho královské kněžstvo. Pokud v Něm ještě nový život nemáš, vzpomeň si na nápis na bráně: Jsi pozván, vejdi...14 V něm nás již před stvoře-ním světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. Ve své lásce nás předem určil, aby-chom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny.15 Ohledně symboliky zasvěcování

1 Na 1,3 2 (Lv 10,1-2) 3 (2S 6,1-7) 4 (viz v. 7) 5 2S 6,5 6 (1Pa 15,2) 7 (Žd 10,19) 8 Žd 7,28 9 Žd 4,15 10 Žd 7,24 11 Francis Frangipane: Tři bitevní pole, str. 19 12 Ex 29,1-3 13 (Sk 2,23): Bůh předem rozhodl, aby byl vydán, a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili. 14 Viz str. 18 v kap. Zástěny a vchod 15 Ef 1,4-5

— 60 —

kněží je zde vrcholně zajímavá souvislost s Novou smlouvou. Apoštol Petr svou epištolu adresoval: vyvole-ným žijícím v rozptýlení jako cizinci v Pontu, Galacii, Kappadokii, Asii a Bithynii, podle předzvědění Boha Otce v posvěcení Ducha k poslušnosti a pokropení krví Ježíše Krista.1 Skutečnost, že při uvádění kněží do úřadu šlo o posvěcení Árona a jeho synů, je zřejmá přímo z pokynů daných Mojžíšovi: Posvětím stan setká-vání a oltář; také Árona a jeho syny posvětím, aby mi sloužili jako kněží.2 Stejně tak fakt, že součástí obřadu bylo pokropení krví (dostaneme se k němu za chvíli). A poslušnost? Ta se zdá být jedním z hlavních témat zasvěcování, protože kněžská služba se stala Áronovi a jeho synům nařízením.3 A nařízení může být potěše-ním4 — ale jen pro poslušné.

* * *

Áron i jeho synové byli přivedeni ke vchodu do Stanu setkávání a omyti vodou.5 Tento úkon, kterým pro

velekněze i kněží jejich zasvěcování začínalo, zjevně symbolizuje obmytí od hříchu a jeho viditelné vyjád-ření — křest. V tom, že byl obmyt i Áron, který zde představuje Krista, žádný konflikt nevzniká, protože i Ježíš — který křest na odpuštění hříchů rozhodně nepotřeboval (neboť On hříchu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest.6) — se k Jordánu přišel nechat pokřtít od Jana Křtitele. Odůvodnil to jednoduše: ...neboť tak je třeba, abychom naplnili všecko, co Bůh žádá.7 Zde se setkáváme s něčím, čím bychom se od našeho Velekněze opravdu měli inspirovat: naprostá, bezvýhradná poslušnost vůči Otci. Vůbec neměl potře-bu s Bohem argumentovat o tom, zda křest potřebuje či nikoli, ani to nijak komplikovaně teologicky nezdů-vodňoval Janovi. Otec to žádá a to stačí. — A my se tolikrát zdráháme Boha poslechnout, dokud nedosta-neme vysvětlení co, kdy, proč a jak.

Možná jste už také, podobně jako já, došli ke zjištění, že zatímco zpočátku jsme byli Boží velikostí fasci-nováni, později jako bychom měli tendenci si na ni nějakým nesprávným způsobem zvyknout. Jeho jméno je El Gaddól, Bůh veliký,8 ale místo aby pro nás byl tím větší, čím déle věříme, stává se — v naší představě o něm — čím dál menším a menším. »Toto může a tamto nedělá, takový je a takový není, tuhle hudbu má rád a tuhle ne, tohle smíš nosit, tohle se mu nelíbí. Jestli chceš, aby udělal tohle, musíš se modlit takhle. Stačí najít správnou metodu a musí to fungovat...« Vyhledáme si v Bibli všechna zaslíbení (barevně si je podtrhá-me), uděláme ,teologickou krabici’ a boha do ní zavřeme. (Jako kdyby Aslan byl ochočený lev...)

Jenže On je v e l k ý . Dělá věci veliké a nevyzpytatelné, nesčíslné divy. Jde-li mimo mne, nevidím ho, mí-jí-li mě, ani ho nepostřehnu. Jestliže co uchvátí, kdo ho donutí to vrátit, kdopak se ho zeptá: Co to děláš?9 Potřebujeme poznat, že nás neskonale a naprosto ve všem převyšuje. Výšiny nebes, hlubiny země a srdce králů nelze prozkoumat10 — což teprve srdce Krále králů! Dokážeš vystihnout Boha či obsáhnout dokonalost Všemocného, jež nebesa převyšuje? Co chceš dělat? Hlubší je než podsvětí. Co o tom víš?11 On není povinen nám skládat účty, nemusí se nám vykazovat a má plné právo chtít po nás poslušné vykonání toho, co řekl je-nom proto, že to řekl. Ne, že by nikdy nevysvětloval, proč je pro nás dobré to co chce, ale musíme se smířit s tím, že všemu porozumět nemůžeme — jeho myšlení obsáhnout nelze.12 Proč by jinak říkal: Jako jsou nebe-sa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše...?13 I u pozemských rodičů, kteří nejsou ani zdaleka schopni milovat své děti tolik jako Otec miluje nás, má jejich odpovídání na dětská nekonečná ,proč’ své meze. Do určitého věku nejenže si s nimi příliš nepopovídáte na téma ,kulturní revolu-ce v Číně’, ale nedokážete jim vysvětlit (tak, aby to pochopily) ani to, proč nemůžou dostat zmrzlinu před večeří. u A to jsou, jako lidské bytosti, s rodiči takříkajíc na stejné úrovni. Nezbývá, než aby poslechly i když tomu nerozumí.

Představa, že stvoření bude chápat všechno, co dělá jeho Stvořitel je absurdní. „Někdy si, Strážce meče, přeju, abych rozuměl všem Tvůrcovým úmyslům. ... Často dělá věci, které podle mě nemají smysl, a jeho mlčení mě zraňuje. Myslím si však, že nikomu z nás nedluží vysvětlení svých činů. Sloužím mu a nebudu sloužit nikomu jinému, protože se nade mnou smiloval. Ale není jednoduché mu porozumět.“14 Takže to

1 1P 1,1-2 KMS 2 Ex 29,44 3 (Ex 29,9): I stane se jim kněžství provždy platným nařízením. Tak uvedeš v úřad Árona a jeho syny. 4 (Ž 119,16): Nařízení tvá jsou pro mne potěšením, nezapomínám na tvé slovo. 5 (Ex 29,4) 6 1P 2,22 7 Mt 3,15 8 (Dt 10,17): Vždyť Hospodin, váš Bůh, je Bůh bohů a Pán pánů, Bůh veliký (El Gaddól; Strongova č. 410+1419), všemocný a vzbuzující bázeň, kte-rý nebere ohled na osobu a nepřijímá úplatek. Výraz gadol neznamená jen ,velký’, ale též ,velký rozlohou; velký počtem, intenzitou, hlasitý zvu-kem; starší věkem; důležitý.’ (Brown-Driver-Briggsova definice č. 1419) 9 Jb 9,10-12 10 Př 25,3 11 Jb 11,7-8 12 (Ž 147,5): Velký je náš Pán, je velmi mocný, jeho myšlení obsáhnout nelze. 13 Iz 55,9 14 John White: Strážce meče, str. 136

— 61 —

nejmoudřejší co můžeme udělat, je: být vděčni za to, co nám Bůh dovoluje pochopit, ale poslechnout vždyc-ky. Pamatujme, že Bůh svá tajemství nezjevuje každému, jen těm, kdo se ho bojí,1 mnohé skrývá před moud-rými a rozumnými a zjevuje jen maličkým.2 Pokud Jej opravdu chceme poznat hodně (a to já chci), potřebu-jeme se stát ,maličkými’ — ale to se děje tak, že se my budeme menšit a On bude růst.3 Začít můžeme tím, že žádá-li něco Otec, bude to pro nás dostatečným argumentem, abychom poslechli i bez dalších doplňují-cích otázek. Tak to dělal náš Velekněz a my máme jít v Jeho šlépějích.4

*

Po obmytí byl velekněz oblečen do suknice, řízy pod nárameník, nárameníku a náprsníku, a na hlavu mu byl vložen turban s připevněnou svatou čelenkou. Pak byl pomazán olejem pomazání a teprve potom byli do suknic z jemného plátna oblečeni jeho synové. Byli přepásani šerpami a na hlavy jim byly vstaveny mitry.5 Nato byla vykonána oběť. Vidíme, že velekněz byl pomazán předtím, než byla přinesena oběť. C. H. Mac-kintosh říká: „Áron byl pomazán dříve, než byla vylita krev, poněvadž před námi stojí jako předobraz Krista, jenž v moci toho, čím byl ve své vlastní osobě, byl pomazán Duchem svatým dlouho před tím, než dílo kříže bylo dokonáno.“6 Fakt, že velekněz měl být pomazán čistým olejem (což je symbol Ducha svatého) ještě před vylitím krve, je dalším potvrzením, že symbolika velekněze se nemůže týkat opravdu nikoho jiného než Božího Syna, který o sobě ústy proroka řekl: Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě po-mazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, vyhlásit léto Hospodinovy přízně.7 Ježíš svým posluchačům v synagóze ve svém ,nazaretském’ kázání, po přečtení tohoto oddílku řekl: Dnes se splnilo toto písmo,8 ač-koli to bylo před ,vylitím krve’ — ukřižováním — ještě dost dlouho. Byl pomazán jako první, neboť je to On, kdo má prvenství ve všem.9

Poté byla vykonána trojnásobná oběť: býček bez vady byl obětován v oběť za hřích,10 beran bez vady ja-ko zápalná oběť (celopal) — libá vůně Hospodinu11 a beran vysvěcení jako pokojná oběť.12 Áron a jeho sy-nové měli ve všech třech případech vložit před vykonáním oběti obětovanému zvířeti ruce na hlavu.13 Někte-ří vykladači soudí, že tím vyjadřovali přenesení svých hříchů na obětované zvíře,14 ale já se domnívám, že tento výklad je logický pouze u oběti za hřích. Zde šlo spíše o vyjádření ztotožnění se s každou jednotlivou obětí a tím, co vyjadřovala.

Býček přivedený jako dar v oběť za hřích byl poražen před Hospodinem u vchodu do Stanu setkávání. Trochou jeho krve byly potřeny rohy oltáře a zbytek byl vylit k jeho spodku (aby byl oltář očištěn od hříchu a posvěcen k vykonávání smírčích obřadů15). Tuk pokrývající vnitřnosti, jaterní lalok, obě ledviny i s tukem, který je na nich, byly na oltáři obráceny v obětní dým. Zbytek býčka, jeho maso, kůže a výměty byly spáleny na ohni venku za táborem.16 Po přinesení oběti za hřích byla přinesena zápalná oběť — celopal. Beran byl poražen a jeho krví pokropen oltář dokola. Pak byl rozsekán na díly, které byly, spolu s hlavou a tukem, ob-ráceny v obětní dým. Vnitřnosti a končetiny byly omyty vodou a rovněž obráceny v obětní dým.17 Je pří-značné, že zápalné oběti mluvící mluví o úplném sebevydání, předcházela právě oběť za hřích. Abychom mohli dát, musíme nejprve přijmout. Nikdo z lidí nemohl žádným způsobem odčinit svůj hřích, ten mohl být odpuštěn pouze pro dokonalou oběť Božího Syna: Vždyť těla zvířat, jejichž krev vnáší velekněz do svatyně jako oběť za hřích, spalují se za hradbami. Proto také Ježíš trpěl venku za branou, aby posvětil lid svou vlastní krví.18 Opět, byla to poslušnost, která ho přivedla na kříž.19 Díky ní nám bylo nabídnuto ospravedlně-ní a tím i možnost vůbec pomýšlet na službu Bohu20 jehož jméno je Kanna, El Kanna, Bůh žárlivý.21 On je 1 (Ž 25,14): Hospodinovo tajemství patří těm, kdo se ho bojí, ve známost jim uvádí svou smlouvu. 2 (Mt 11,25: Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým 3 (J 3,30): On musí růst, já však se menšit. 4 (1P 2,21): K tomu jste přece byli povoláni; vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. 5 (Ex 29,5-9): Vezmeš kněžská roucha, oblékneš Áronovi suknici a řízu pod nárameník, i nárameník a náprsník. Pak ho opásáš umně utkaným ná-rameníkovým pásem. Na hlavu mu vložíš turban a na turban připevníš svatou čelenku. Nato vezmeš olej pomazání, vyleješ jej na jeho hlavu a po-mažeš ho. Pak předvedeš jeho syny, oblékneš jim suknice, 9 přepášeš je šerpou, Árona i jeho syny, a vstavíš jim na hlavu mitry. I stane se jim kněž-ství provždy platným nařízením. Tak uvedeš v úřad Árona a jeho syny. 6 C. H. Mackintosh: Poznámky ke II. Mojžíšově, str. 170 7 Iz 61,1-2 8 Lk 4,21 9 Fp 1,18b 10 (Ex 29,10) 11 (Ex 29,15) 12 (Ex 29,19) 13 (Ex 29,10.15.19) 14 J. D. Douglas: Nový Biblický slovník, str. 678 15 (Lv 8,15) 16 (Ex 29,10-14) 17 (Ex 29,15-18; Lv 8,20-21) 18 Žd 13,11-12 19 Fi 2,7-8 KMS: Když se ukázal ve způsobu člověka, ponížil se, stal se poslušným až k smrti, a to smrti kříže. 20 (Ř 5,19): Jako se neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšníky, tak zase poslušností jednoho jediného mnozí se stanou spravedlivými. 21 (Ex 34,14): Nebudeš se klanět jinému bohu, protože Hospodin, jehož jméno je Žárlivý, je Bůh žárlivě milující (El Kanna Strongova č. 410+7067). Jiný zajímavý výskyt je Ex 20,5-6: Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující (El Kan-na). Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.

— 62 —

svatý a nesnese hřích (dává-li se milost svévolníku, spravedlnosti se nenaučí1). Proto musel Jozue říci lidu: Nebudete moci sloužiti Hospodinu, nebo Bůh svatý jest, Bůh silný horlivý jest (El Kanna), nesnese nepravostí vašich a hříchů vašich.2

Pro nás je těžké přiřadit slovu ,žárlivý’ nějaký pozitivní význam, ale potřebujeme si uvědomit, že hebrej-ské kanna souvisí s výrazem kin’a, které kromě žárlivosti znamená též ,žár (vřelost, horoucnost), horlivost.3 To je důvodem toho, že AB ve výše zmíněném verši přidává do závorky před slovo ,žárlivý’ ještě přívlastek ,vášnivý’, K je překládá jako ,Horlivý’ a E překládá žárlivě, s kurzívou doplněným slovem milující. Vlastně vezmeme-li to etymologicky, i v češtině je ve slově žárlivý souvislost se slovem žár zřejmá. Právě to, že nás Bůh miluje horlivě, vášnivou planoucí láskou, ho vedlo k tomu, že dal všechno. Jak bychom mu my mohli nedat též všechno? (Už jsme o tom mluvili v souvislosti se stolem předkladných chlebů.4) Jak bychom se mohli snažit některý ,díl berana’ zatajit a ponechat neobmytý nebo si nějakou jeho část chtít nechat pro se-be? Jsi ochoten vložit své ruce na hlavu této oběti a vydat Bohu naprosto všechny oblasti svého života (včet-ně těch nejvnitřnějších, nejtajnějších ,šuplíků’)? Pokud ne, tvé zasvěcování do kněžské služby se v tomto bodu zastaví.

Dále byl poražen druhý beran, nazývaný též ,Beran vysvěcení’.5 Áronovi a jeho synům byl jeho krví po-třen lalůček pravého ucha, palec jejich pravé ruky a palec jejich pravé nohy. Zbylou krví byl pokropen oltář dokola.6 Napadlo mě, že toho mohlo být krví berana vysvěcení potřeno klidně i víc. Třeba pravé oční víčko (abychom pohlíželi na správné věci a správným způsobem), pravý spánek (abychom přemýšleli o správných věcech) nebo rty (abychom vždy ty správné věci říkali). Tak nějak asi uvažoval Petr, který se, když mu při poslední večeři Ježíš chtěl omýt nohy, nejdřív zdráhal, ale potom, po Ježíšově vysvětlení, že neumyje-li ho, nebude s ním mít podíl, prosil: Pane, pak tedy nejenom nohy, ale i ruce a hlavu.7 Nicméně v symbolice této oběti jde především o obrazné vyjádření očištění našeho naslouchání (lalůček pravého ucha), činění (palec pravé ruky) a chození (palec pravé nohy) krví Beránka.8 Ohledně naposled zmíněného je důležité si uvědo-mit, že Písmo užívá pojmu ,chodit’ v mnohem širším významu než dnešní čeština. Řecký výraz peripateo9 (stejně jako jeho hebrejské ekvivalenty10) totiž zahrnuje všechny aktivity týkající se života jednotlivce,11 takže, v přeneseném smyslu, též znamená: žít, utvářet svůj život.12 Proto je psáno, že máme chodit v novotě života13 nebo jinde: Žijte (dosl. choďte — peripateo) v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána.14

Nyní měl být Áron spolu se svým rouchem, svými syny a jejich rouchy postříkán krví s olejem. Šlo o krev z oltáře a o olej pomazání.15 Pouze velekněz byl už před tím pomazán čistým olejem,16 nyní byl ještě jednou, spolu s kněžími, pomazán olejem s krví. Tím bude posvěcen Áron i jeho roucha a s ním jeho synové a roucha jeho synů..17 Považuji za důležité, že všichni Áronovi synové byli pokropeni krví i olejem. Nejen tajemství vítězství nad satanem, ale i tajemství úspěšné služby (měřeno Božími, ne lidskými měřítky) tví v krvi a oleji. Oni nad ním (nad satanem) zvítězili pro krev Beránkovu a pro slovo svého svědectví.18 Mluví se o slovu jejich svědectví, ale je to Duch svatý, kdo ke svědectví uschopňuje (Ježíš řekl učedníkům, aby neod-cházeli z Jeruzaléma, že dostanou moc Ducha svatého a budou mu svědky19) a jeho symbolem v Písmu je právě olej. Nemáme být pouze těmi, kdo svědčí, ale svědky. Nejen to, co říkáme, ale především to, co žijeme má být svědectvím. Potřebujeme být pokropeni krví z oltáře (krev Beránka roucho neumaže, naopak: blaze

1 Iz 26,10 2 Jz 24,19 K; všechny ostatní, mě dostupné překlady, vč. E, výraz nasa (Strongovo č. 5375) nepřekládají jako ,nesnese’, ale jako ,neodpustí’, nicméně překlad Kralických mi připadá lepší a je opodstatněn tím, že výraz nasa znamená mj.: ,nést, nosit, snášet, unést, strpět (Brown-Driver-Briggsova definice č. 5375). 3 Brown-Driver-Briggsova definice č. 7068; výraz kin’a se v jednoznačně kladném smyslu objevuje např. v Ž 69,10: Horlivost (kin’a) o tvůj dům mě stávi-la, tupení těch, kdo tě tupí, padlo na mne. Nebo v Ž 199,139: Horlivost (kin’a) mě sžírá, moji protivníci zapomněli na tvá slova. Iz 9,7: Jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově a na jeho království. Upevní a podepře je právem a spravedlností od toho času až navěky. Horlivost (kin’a) Hospodina zástupů to učiní. 4 viz str. 41 v kap. Stůl předkladných chlebů 5 Ex 29,22 6 Ex 29,20 7 J 13,9 8 Viz též str. 23 v kap. Bronzová nádrž k omývání 9 Strongovo č. 4043 10 Viz např. příbuzné výrazy halak (Strongovo č. 1980) a jalak (Strongovo č. 3212); (Gn 5,22): A chodil (jalak) Henoch s Bohem po zplození Metúšelacha tři sta let a zplodil syny a dcery. (Ž 128,1): Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo chodí (jalak) po jeho cestách! (Př 10,9): Kdo žije bezúhonně (halak), žije bezpečně (jalak), kdežto kdo chodí křivolakými cestami, bude odhalen. (Př 28,26): Kdo spoléhá na svůj rozum, je hlupák, ale kdo žije moudře (halak), unikne zlému. 11 Vine’s Expository Dictionary: WALK (Strongovo č. 4043) 12 J. B. Souček: Řecko-český slovník k NZ: str. 205 13 (Ř 6,4 K): Pohřbeni jsme tedy s ním skrze křest ve smrt, abychom, jakož z mrtvých vstal Kristus k slávě Otce, tak i my v novotě života chodili. KMS i E překládají volněji: ...abychom ... vstoupili na cestu nového života. 14 Ko 2,6 15 (Ex 29,21) 16 Ex 29,7 17 (Ex 29,21) 18 (Zj 12,11); viz též str. 33 v kap. Příbytek, stan nad příbytkem 19 (Sk 1,4.8)

— 63 —

těm, kdo v ní svá roucha vyprali1), která nás pro službu posvěcuje, ale i olejem Ducha, který nás ke službě vystrojuje.

Je zajímavé, že v pokynech daných Mojžíšovi2 bylo postříkání krví s olejem zařazeno za pomazání la-lůčku a palců krví, před obětováním obou beranů. Čtete-li, jak to potom u Árona a jeho synů probíhalo v praxi,3 zjistíte, že tento krok byl zařazen až poté, co byly přineseny všechny tři oběti. To nám ukazuje, že duchovní zkušenost, vyjádřená obrazem postříkání krví s olejem, může u různých lidí přijít po různě dlouho trvajícím období jejich duchovního života. Někdo to prožije ten samý den kdy se znovuzrodil, někdo až po řadě let. Samozřejmě platí, že čím dříve, tím lépe, ale to, zda jsme to vůbec prožili, je důležitější, než kdy přesně k tomu došlo.

Při další oběti, oběti podávání a pozdvihování, měl Mojžíš vložit do rukou Árona a jeho synů pecen ne-kvašeného chleba, bochánek připravený na oleji a oplatku, všechen tuk z berana, tučný ocas, tuk pokrývající vnitřnosti, jaterní lalok, obě ledviny a pravou kýtu a podáváním to nabídnout Hospodinu. Pak to měl Mojžíš vzít z jejich rukou a na oltáři to obrátit v obětní dým.4 Chléb, bochánek i oplatka měly společné to, že byly nekvašené. Nic nekvašeného totiž nesmělo být na oltáři v obětní dým obraceno.5 Kvas byl vlastně kusem starého, vykvašeného těsta, schovaným od předešlého zadělávání, ke kterému už se přidávala jen voda a mouka.6 V Písmu se objevuje jako obraz něčeho, co sice může být malé kvantitou, ale dokáže toho hodně ,prokvasit’ — i v pozitivním,7 ale převážně v negativním smyslu: Nová smlouva užívá kvasu hlavně jako obrazu pro pokrytectví,8 ale také pro označení falešné doktríny9 či hříchu, který v církvi nebyl odsouzen a potrestán.10 Písmo nám říká: Odstraňte starý kvas, abyste byli novým těstem, vždyť vám nastal čas nekvaše-ných chlebů, neboť byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus.11 Nastal nám čas nekvašených chlebů. Je pozoruhodné, co všechno jsme ochotni vyzkoušet, jen abychom si mohli ,kousíček’ toho kvasu ponechat. Vezmeme si novou misku, čerstvý olej, novou mouku, dokonce to zamícháme novou vařečkou, ale nekvaše-ný chléb to pořád není. Je třeba odstranit starý kvas. Abychom to mohli udělat, je důležité mít představu, co tím kvasem může být. Ježíš své učedníky před kvasem opakovaně varoval. Kladl jim na srdce, aby se měli na pozoru před kvasem farizeů a saduceů12 a před kvasem Herodovým.13

„Farizeové usilovali o to, aby se zákon Boží — ovšem se všemi podrobnostmi tradovanými ze strany ot-ců — stal vůdčím činitelem veškerého života.“14 V Ježíšově době měli na formování smýšlení lidu velký vliv. Tím, že tradici otců postavili na roveň Božímu slovu a přeakcentovávali význam věcí podružných (za-tímco podstatné nechávali bez povšimnutí)15 zrušili Boží slovo!16 Někteří svou víru sice jistě mysleli vážně, ale posléze sklouzli do pokrytectví, protože když se jim vytratil vnitřní obsah, nahradili jej formou — udělali ,mauzoleum náboženského provozu’ ve kterém mrtvolu svého vztahu k Bohu oprašovali a udržovali, aby vy-padala jako živá. Jakoby se tím Bůh nechal oklamat!17 Ti, kteří měli druhé vést, byli slepí (v hříchu zůstávali právě tím, že tvrdili: Vidíme.18) a sváděli z cesty,19 neboť Boha ctili svými ústy, ale srdcem byli daleko.20 Ji-ní, jako třeba Saul — později apoštol Pavel — to sice nikdy myslet vážně nepřestali, ale ve své horlivosti pro Boha nepostřehli, že se dostali na špatnou stranu barikády a bojují proti tomu, komu si mysleli, že slou-ží.21 V takto koncentrované podobě se kvas farizeů asi u nikoho z nás nevyskytuje, ale stačí ho i malý kou-sek, aby se nekvašený chléb zase nepovedl.

1 (Zj 7,13-14): Jeden z těch starců na mne promluvil: „Kdo jsou a odkud přišli ti v bílém rouchu?“ Řekl jsem: „Pane můj, ty to víš!“ A on mi řekl: „To jsou ti, kteří přišli z velikého soužení a vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově. 2 (Ex 29. kap.) 3 (Lv 8. kap.) 4 (Ex 29,22-25) 5 (Lv 2,11) 6 A. Novotný: Bibl.slovník, str. 364 7 (Mt 13,33): Pověděl jim i toto podobenství: „Království nebeské je jako kvas, který žena vmísí do tří měřic mouky, až se všecko prokvasí.“ 8 (Lk 12,1): Mějte se na pozoru před kvasem farizeů, to jest před pokrytectvím. 9 Šlo o doktrínu o ospravedlnění na základě zákona. (Ga 5,1-9) 10 (1K 5,1-7) 11 1K 5,7 12 (Mt 16,6) 13 (Mk 8,15) 14 A. Novotný: Biblický slovník, str. 169 15 (Mt 23,23): Běda vám, učitelé Písma a farizeové, pokrytci, protože dáváte desátky z máty, kopru a kmínu, ale zanedbali jste závažnější věci Zá-kona: právo, milosrdenství a věrnost. 16 (Mt 15,3-6): A proč vy přestupujete přikázání Boží kvůli své tradici? Vždyť Bůh řekl: ,Cti otce i matku’ a ,kdo zlořečí otci nebo matce, ať je po-trestán smrtí.’ Vy však učíte: Kdo řekne otci nebo matce: ,To, čím bych ti měl pomoci, je obětní dar, ten již to nemusí dát svému otci nebo matce. A tak jste svou tradicí zrušili slovo Boží. 17 (Mt 23,27-28): Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lid-ských kostí a všelijaké nečistoty. Tak i vy se navenek zdáte lidem spravedliví, ale uvnitř jste samé pokrytectví a nepravost. 18 (J 9,41): Ježíš jim odpověděl: „Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu.“ 19 (Mt 23,13): Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít. 20 (Mt 15,7-9): Pokrytci, dobře prorokoval o vás Izaiáš, když řekl:,Lid tento ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; marně mně uctívají, ne-boť učí naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.’“ 21 (Sk 22,3-5): V Gamalielově škole jsem byl přesně vyučen zákonu našich otců. Byl jsem právě tak plný horlivosti pro Boha, jako jste dnes vy všichni, a víru v Ježíše Krista jsem pronásledoval až na smrt, muže i ženy jsem dával spoutat a uvěznit, jak mi může dosvědčit velekněz a celý sbor starších.

— 64 —

Naproti tomu Saduceové tradici otců neuznávali. Chtěli se držet jen litery Písma (zvláště Pentateuchu) a všecko ostatní, o čem se v Zákoně výslovně nemluví, ponechávali volnému úsudku lidskému.1 Jejich přístup k Písmu však byl natolik liberální, že odmítali víru ve vzkříšení z mrtvých, stejně jako víru v anděly či dé-mony,2 protože pro nic takového tam žádný podklad nenacházeli. Dá se tedy shrnout, že ačkoli se oba směry vzájemně lišily, spojovala je propracovanost jejich teologie, díky které jim posléze začalo překážet, že Bůh je El Chaj, Bůh živý3 a postavili se proti němu.4 Jiří Dohnal velmi pregnantně formuluje nebezpečí, které hrozí těm, kdo zapoměli, že nyní poznáváme ,z částky’5 a svou část poznání zevšeobecní: „Pokud zaujmeme nějakým způsobem špatný postoj k tomu, co jsme o Bohu poznali, setkáme se po čase s faktem, že i náš vztah k lidem je z naší strany závadný, a máme-li jakkoli závadný vztah k lidem, je nesmyslné se domnívat, že náš vztah k Bohu zůstal nezměněn.“6

Herodes — Ježíš pravděpodobně myslel Heroda Antipu — je prototypem člověka, který zhřešil, ale mís-to aby činil pokání a postavil se proti hříchu, obrátil se proti tomu, kdo ho přišel napomenout.7 Věděl, že Jan Křtitel je svatý a spravedlivý muž a rád mu naslouchal,8 ale nejednal podle toho, co od něj slyšel. Pavel mu-sel Galatským položit nepříjemnou otázku: Stal jsem se vaším nepřítelem tím, že vám říkám pravdu?9 Je nemilé, když se těm, kterým jsme řekli pravdu, staneme nepřáteli, ale je hrozné, když ty, kdo nás přichází napomenout, začneme za své nepřátele považovat i my. Naopak, potřebujeme kritické přátele.10 Bylo by ošidné udržovat o sobě v druhých nějakou iluzorní představu a odepsat každého, kdo by tu fasádu prokoukl. Musíme věřit, že někteří nepřestanou být našimi přáteli i když budou naše nedostatky dobře znát.

Kvasu stačí málo. Každý z nás jsme možná měli svým ,starým zaděláním’ blíž k jinému. Nezáleží na tom, zda nás nejvíc ohrožuje kvas farizeů, Saduceů nebo Herodův. Netolerujme si ani kousíček žádného z nich — Trocha kvasu prokvasí celé těsto.11

* Zajímavé jsou i rozdíly v použitém materiálu. Hlavním materiálem byla bílá pšeničná mouka. Nekvašené

chleby byly z mouky a z vody, nekvašené bochánky z mouky zadělané olejem a nekvašené oplatky byly ole-jem pomazané.12 Mouka je vlastně tím, proč se obilí pěstuje. Aby mohla být vyrobena, musí být zrno — po-té, co obilí dozraje — z těch krásných klasů nejprve vymláceno, aby pak bylo rozemleto. Písmo nás nene-chává na pochybách, že tím zrním jsme my.13 Možná nám mohou přirovnání k vymlácení a rozemletí zrní připadat poněkud hrubá, ale víte jak se poslušnosti naučil náš Velekněz? Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy.14 Stejně jako se hrozny lisují až když jsou zralé, i do Boží mlýnice se dává jen zrní, které je už k tomu vhodné.15 Tak od teď, když budete ,mláceni’ a ,rozemíláni’, alespoň se nebudete divit, co se to děje. u

Už při rozebírání symboliky Stolu předkladných chlebů jsme dospěli k závěru, že chléb může ve své sym-bolice zahrnovat i naše skutky či službu, kterou děláme.16 Mám za to, že ve třech způsobech, jakými byly chléb, bochánky a oplatky pro oběť podávání vyrobeny, se můžeme na kněžskou službu podívat třemi růz-nými způsoby. 1) Nekvašený chléb představuje to, co vzniká spojením bílé mouky — čistého, ,rozemletého’ způsobu života — s vodou Božího slova. Na to není potřeba vystudovat biblickou školu ani přečíst stoh knih. Stačí žít prostý život v čistotě a poslušnosti Božího slova tam, kde mě Bůh postavil. Řekl bych, že asi každý, kdo stojí v nějaké pozici duchovní autority, mi dá za pravdu, že kázat, vyučovat a radit druhým je mnohdy snažší než dlouhodobá, neviditelná služba nekvašeného chleba (zvlášť proto, že si každý spíš všim-ne když to zkazíte než když vám to docela jde). 2) Bochánky vyrobené z mouky zadělané olejem mluví o

1 A. Novotný: Biblický slovník, str. 843 2 (Sk 23,8 KMS): Saduceové totiž říkají, že není vzkříšení, ani andělé ani duchové, kdežto farizeové to všechno vyznávají. 3 (Jz 3,10): Poznáte, že uprostřed vás je živý Bůh (El Chaj; Strongova č. 410+2416). 4 To je zjevné např. u vzkříšení Lazara z mrtvých. Těžko se mohli domnívat, že takový zázrak mohl být učiněn jinou ne Boží mocí, ale přesto se roz-hodli, že zabijí nejen Ježíše, ale i Lazara. (J 11,49-50; 12,9-11); nebo po uzdraveni chromého u Krásné brány skrze Petra a Jana, rada ani velekněz, před které byli předvedeni, nezpochybňovala co se stalo: „Co s těmi lidmi uděláme? Bůh skrze ně způsobil zřejmý zázrak. Všichni, kdo bydlí v Je-ruzalémě, to vědí, a my to nemůžeme popřít. Ale místo, aby činili pokání, že nepoznali Mesijáše, řeší, jak zabránit tomu, aby se to moc nerozkřiklo: Aby se to však příliš nerozneslo v lidu, pohrozíme jim, že už Ježíše nikomu nesmějí zvěstovat.“ (Sk 4,16-17) 5 (1K 13,12 K) 6 J. Dohnal: Pastorace Jobových přátel, str. 10 7 (Mt 14,3-4): Herodes totiž zatkl Jana a dal ho v poutech vsadit do žaláře kvůli Herodiadě, manželce svého bratra Filipa, neboť Jan mu říkal: „Není dovoleno, abys ji měl za ženu. 8 (Mk 6,20): Herodes se totiž Jana bál, neboť věděl, že je to muž spravedlivý a svatý, a chránil ho; když ho slyšel, byl celý nejistý, a přece mu rád naslouchal. 9 Ga 4,16 10 (Ž 141,5): Spravedlivý ať mě třeba bije, pokládám to za milosrdenství, ať mě trestá, je to pro mou hlavu olej, má hlava to neodmítne, v jejich ne-štěstí se za ně ještě budu modlit. 11 Ga 5,9 KMS 12 (Ex 29,2): Vezmeš ... nekvašené chleby, nekvašené bochánky zadělané olejem a nekvašené oplatky pomazané olejem; uděláš je z bílé pšeničné mouky. 13 Lk 8,15: Semeno v dobré zemi jsou ti, kteří uslyší slovo, zachovávají je v dobrém a upřímném srdci a s vytrvalostí přinášejí úrodu. 14 Žd 5,8-9 15 To trochu osvětluje jinak těžko pochopitelnou Jakubovu výzvu, abychom se radovali (K: za největší radost pokládali), když na nás přicházejí roz-ličné zkoužky (Jk 1,2); To, že mě Bůh uznal za zralého, vlastně je důvod k radosti, ne? 16 Viz str. 40, kap. Stůl předkladných chlebů

— 65 —

tom, že potřebujeme hluboké, stálé obecenství s Duchem svatým, které prostoupí vším. Z tohoto úzkého vztahu s Ním, ze života ,zadělaného’ Jeho olejem, má naše služba vycházet. 3) Nekvašené oplatky pomazané olejem nám zase připomínají význam pomazání. Neměli bychom se nechat vmanévrovat do pozice, kdy dě-láme ,to co je potřeba’ a ne to, k čemu nás vede Bůh (a k čemu máme pomazání). Nemyslím tím, že nás Bůh nikdy nepovede k tomu abychom dělali i něco jiného než obvykle, když to je právě třeba. (Do jisté míry je snažší a pohodlnější najít si svou duchovní specializaci a stát se ,expertem’, který na nic, co není ,jeho byz-nys’, ani nesáhne.) Ale neměli bychom se Pána zapomínat zeptat. Nejsme stvořeni k tomu, abychom uhasili každý problém, který někde začne doutnat či zachránili všechno, co se někde sype. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.1 Hledejme Boží vůli a pomazání pro její naplnění, protože pomazání láme jho2 a jen zůstáváme-li v něm,3 jsme schopni se zorien-tovat co, kdy a jak dělat či kdy je naopak potřeba umět říct ,Ne’. Bez pomazání se snadno můžeme změnit v ty, kdo ,páchají dobročinost’. ,Pachatelé dobročinosti’ jsou v zásadě dvojího druhu: ti, kteří toho sice stih-nou obdivuhodně mnoho, ale málo co dotáhnou do konce a pak ti, kteří sice věci dotahují do konce dokonale (možná někoho takového: ,Ferda mravenec — práce všeho druhu’ znáte), ale většinu toho dělají na úkor ča-su, který měl patřit něčemu nebo někomu jinému.

* * *

Věřím, že nabídnutí všeho tuku z berana, tučného ocasu, tuku pokrývajícího vnitřnosti, jaterního laloku, obou ledvin

i s tukem, který je na nich a pravé kýty Hospodinu v oběti podávání (a zvlášť jejich následné obrácení v obětní dým jako libou vůni před Hospodinem)4 může být chápáno jako předobraz toho, čeho všeho se musíme být ochotni kvůli Bohu vzdát. Dříve než se začneme zabývat tukem, kterého v této oběti bylo opravdu hodně, zastavíme se u obou ledvin a pra-vé kýty. Ledviny (ledví), hebrejska kiljá, bývají chápány jako obrazné sídlo mysli, emocí, citů či jako zákrytný pojem pro nitro — centrum lidské osobnosti.5 Kdo je u ,kormidla’ tvé osobnosti? Tvoje ,mozkovna’, silná vůle či emoce, poci-ty? To vše je tak nespolehlivé a snadno ovlivnitelné! Písmo si v tom žádné ,servítky’ nebere: Kdo spoléhá na svůj ro-zum, je hlupák .6 V originálu dokonce zjistíme, že tam, kde E překládá ,rozum’ je výraz léb označující vnitřního člověka — mysl, vůli, srdce,7 který též zahrnuje: „duši, mysl, poznání, paměť (vzpomínky), sklony, rozhodnutí, svědomí, a je užíván i pro označení místa, kde sídlí touhy, emoce a vášně“.8 Výraz léb je i v již zmiňovaném9 verši: Nejlstivější jest srdce nade všecko, a nejpřevrácenější. Kdo vyrozumí jemu?10 Nesvěříš ,klíče od velína’ raději někomu spolehlivějšímu? Chceš si své ledví ponechat nebo je dáš Bohu na oltář?

Pravá kýta se při pokojné oběti obvykle v obětní dým na oltáři neobracela.11 Byla Hospodinu nabídnuta v oběti podávání,12 ale pak se stala, spolu s hrudím, součástí ,odměny v naturáliích’ náležející knězi za jeho službu při obětech: Jejich maso bude tvoje, stejně jako jsou tvoje hrudí z oběti podávání a pravá kýta.13 Uvádění kněží do služby bylo jedinou vyjímkou, kdy měl obětující dostat pouze hrudí. Proč měl dostat méně zrovna při této slavnostní příležitosti? Možná, aby si všichni ,zasvěcovaní’ uvědomili, že se může stát, že to, co jim za jejich službu náleží nemusí vždycky dostat. »Ale to snad ne! Vždyť je přece psáno: Který voják slouží za vlastní peníze? Kdo vysadí vinici a nejí, co urodila? Kdo pase stádo a neživí se mlékem toho stá-da?«14 Správně. Z toho verše opravdu vyplývá, že jestli sloužíš Bohu, máš naprosto legitimní a nezpochybni-telné právo na odměnu. Ale dokážeš se toho práva vzdát, bude-li třeba? Považuješ svou službu za takovou výsadu, že ti bude stát zato nepřestat ji dělat i bez té ,pravé kýty’ — i tehdy, když se to finančně přestane ,rentovat’? Apoštol Pavel ,svá práva’ znal: Což nevíte, že ti, kteří slouží ve svatyni, dostávají ze svatyně jíd-lo, a ti, kteří přisluhují při oltáři, mají podíl na obětech? Tak i Pán ustanovil, aby ti, kteří zvěstují evangeli- 1 Ef 2,10 2 (Iz 10,27 ILB): A stane se v ten den, jeho (Asyrské) břímě bude odňato z tvých ramen a jeho jho z tvé šíje, a to jho bude zničeno kvůli pomazání. Tak to překládá též KJV; NKJV má: ... jho bude zničeno kvůli oleji pomazání; AS a NAS překládají ... kvůli tuku. Hebrejský výraz šemen totiž zna-mená: tuk, tučnost, olej, olivový olej (pro pomazání). (Brown-Driver-Briggsova definice č. 8081) 3 (1J 2,27 KMS): Ve vás však zůstává pomazání, které jste od něho přijali, a nepotřebujete, aby vás někdo učil; jeho pomazání vás učí všemu a je pravdivé a neklame; jak vás vyučilo, tak zůstávejte v něm. 4 (Ex 29,22-25) 5 A. Novotný: Biblický slovník, str. 371; Strongova definice č. 3629; Matthew Henry’s Commentary k Ž 16,7; Holman Bible Dictionary: KIDNEY, str. 840; Např. ze (Ž 16,7): Dobrořečím Hospodinu, on mi radí, i v noci mě moje ledví napomíná. je zjevné, že ledviny nebo ledví plní, v obrazném smyslu, i funkci svědomí. 6 Př 28,26 7 Jako ,srdce’ výraz léb v tomto verši překládají K, KJV, NKJV, AS, NAS 8 Brown-Driver-Briggsova definice č. 3820 9 Viz str. 48 v kap. Schrána smlouvy a příkrov 10 Jr 17,9 K 11 (Lv 3,9-11): Z hodu oběti pokojné přinese Hospodinu jako ohnivou oběť jeho tuk, celý tučný ocas, který odejme těsně u kostrče, a tuk pokrývající vnitřnosti, totiž všechen tuk, který je na vnitřnostech, dále obě ledviny i s tukem, který je na nich i na slabinách, a jaterní lalok; odejme jej nad led-vinami. Kněz to na oltáři obrátí v obětní dým. To bude pokrm ohnivé oběti Hospodinu. 12 (Lv 9,19-21): Podali mu i tuk z býka a z berana, tučný ocas, bránici, ledviny a jaterní lalok. Položili tuk na hrudí a on jej na oltáři obrátil v obět-ní dým. Hrudí a pravou kýtu nabídl Áron podáváním Hospodinu jako oběť podávání, jak přikázal Mojžíš. 13 Nu 18,18; (Lv 7,31-33): Kněz obrátí tuk na oltáři v obětní dým. Hrudí pak připadne Áronovi a jeho synům. Pravou kýtu dáte knězi jako oběť pozdvihování ze svých hodů oběti pokojné. Tomu z Áronovců, kdo přinese z pokojných obětí krev a tuk, bude pravá kýta patřit jako podíl. 14 1K 9,7

— 66 —

um, měli z evangelia obživu.1 Ale vzápětí dodává: Já jsem však ničeho z toho nepoužil.2 Přestože sám platil opravdu vysokou cenu — Až do této chvíle trpíme hladem a žízní a nemáme co na sebe, jsme biti, jsme bez domova, s námahou pracujeme svýma rukama.3 — nevzdal to ani když přišly doby, kdy musel vydělávat nejen na sebe, ale i na své společníky.4 Cenil si toho, že smí sloužit Bohu natolik, že dokázal říci: To bych raději umřel hladem, než aby mne někdo zbavil této chlouby!5 A jak jsme na tom s ,kýtou’ my — ty a já? Budeme sloužit jen budou-li nám platit, anebo bychom byli ochotni třeba i platit, jen abychom mohli slou-žit?

*

Tuk obalující vnitřnosti byl v Orientu sídlem citu, a pro Araby je jím dodnes.6 Naopak, příliš mnoho tuku symbolizuje v Písmu bezcitnost, necitelnost.7 (Možná jste se už také setkali s lidmi, kteří neustále pro-hlašovali, že jsou na každém kroku vedeni Duchem svatým a přitom opak byl pravdou — byli zcela ve vleku svých pocitů, ale přitom zcela nenapomenutelní). Jakoby se přemíra tuku — přemíra pocitů, stávala jakousi izolační vrstvou bránící pronikat Božímu slovu do lidského srdce, což může vést až ke vzpouře vůči Bohu a odvrácení se od něj.8 Jinak byl pro Izraelce, a vůbec národy Orientu, tuk symbolem hojnosti a blahobytu: Když farao zval Josefovu rodinu a bratry do Egypta, řekl, že jim dá to nejlepší, co Egyptská země má a že budou jíst ,tuk země’.9 Sedm vykrmených (doslova: tučných) krav bylo ve faraónově snu symbolem sedmi let hojnosti.10

Pro Izraelce bylo požívání tuku pod Božím zákazem. Nesměli ho jíst,11 neboť všechen patřil Hospodinu.12 To vytváří určité napětí s některými biblickými výroky mluvícími o nasycení tukem poměrně často.13 (O těch, kdo se utíkají do stínu Božích křídel je dokonce řečeno, že se osvěžují tím nejtučnějším z Božího do-mu.14) Vysvětlení je prosté: hebrejština rozlišuje tuk živočišný a tuk rostlinný (olej).15 Pro živočišný tuk po-užívá výrazu cheleb,16 kdežto rostlinný tuk je dešen.17 Všechen živočišný tuk (cheleb) měli Izraelci nechat Bohu, aby se mohli sytit tím nejtučnějším (dešen) z Božího domu. Proč utrácíte peníze, ale ne za chléb? A svůj výdělek za to, co nenasytí? Poslechněte mě a jezte, co je dobré, ať se vaše duše kochá tukem (dešen).18 Bůh právě o kněžích řekl: Duši kněží zavlažím tukem (dešen) a můj lid bude nasycen mou dobrotou.19 Jsme ochotni k tomu všemu, co jsme již položili na oltář, přidat i všechen tuk cheleb, a obrátit to v obětní dým ja-ko libou vůni před Hospodinem? Bůh od nás žádá, abychom se vzdali snahy nasytit se sami20 — nasytit tu-kem své tělo, protože chce tukem nasytit naši duši. Pokud mu obětujeme my své představy o tom, co je dob-ré, o blahobytu a hojnosti, může nás začít sytit On — svou dobrotou, svým blahobytem a hojností.

»Hele, to s tím ,chelebem’ a ,dešenem’ zní zajímavě, ale David někde říká, že by se jeho duše sytila tu-kem a sádlem — a sádlo je živočišný tuk, ne?« To je pravda. Verš, který v E zní naprosto ,nevinně’: Má du-še se sytí nejtučnější stravou,21 Kraličtí (a ještě ke všemu je to správně) překládají: Jako tukem a sádlem sy-tila by se tu duše má. V originále se zde totiž objevují oba výrazy — cheleb i dešen: tukem a morkem.22 Co s tím? Že by to celou tu krásnou teologickou konstrukci mělo zbořit? Naštěstí ne, ještě tu máme velmi důležité slůvko ,jako’. Asi nejdoslovnějším překladem je: Má duše bude nasycena jako tukem a morkem.23 Boží na-

1 1K 9,13-14 2 v. 15 3 1K 4,11-12 4 (Sk 20,34): Sami víte, že tyto mé ruce vydělávaly na všechno, co jsem potřeboval já i moji společníci. 5 1K 9,15 6A. Novotný: Bibl.slovník, str. 1118 7 (Ž 119,70): Bezcitné je jejich tučné srdce. 8 (Dt 31,20): Já ho totiž uvedu do té země, oplývající mlékem a medem, kterou jsem přísežně slíbil jeho otcům, ale on bude jíst, nasytí se a ztuční a obrátí se k jiným bohům. (Dt 32,15): Ješurún ztučněl a zbujněl, ztučněl jsi, obrostl tukem a ztloustl. Bohem, který ho učinil, opovrhl, potupil Skálu své spásy. (Nh 9,25-26): Jedli a nasytili se, ztučněli a žili v rozkoši z tvé veliké dobroty. Ale začali být vzpurní a bouřili se proti tobě. 9 (Gn 45,18) 10 (Gn 41,2.29) 11 (Lv 7,23): Mluv k Izraelcům: Nebudete jíst žádný tuk z býka ani z ovce a kozy. 12 (Lv 3,16): Kněz to na oltáři obrátí v obětní dým. To bude pokrm ohnivé oběti, libá vůně. Všechen tuk patří Hospodinu. 13 (Př 11,25): Duše štědrá bude nasycena tukem, a kdo občerstvuje, bude též občerstven. (Př 13,4): Lenoch jen touží a ničeho nedosáhne, kdežto pilní se nasytí tukem. (Př 28,25b): Kdo spoléhá na Hospodina, bude nasycen tukem. 14 (Ž 36,8-9): Jak vzácný skvost je tvé milosrdenství, Bože! Lidé se utíkají do stínu tvých křídel. Osvěžují se tím nejtučnějším z tvého domu, z potoka svých rozkoší jim napít dáváš. 15 A. Novotný: Bibl.slovník, str. 1119 16 Strongovo č. 2459 17 Strongovo č. 1880 nebo příbuzné dašen (Strongovo č. 1878) 18 Iz 55,2 19 Jr 31,14 ILB; shodně s K, KJV x E 20 Stejně by nám to nešlo: Všechno lidské pachtění je pro ústa, duše ukojena není. (Kaz 6,7) 21 Ž 63,6 22 Tak to překládá ILB shodně s KJV; NKJV; AS; NAS; AB; 23 ILB shodně s K, KJV, AB; Ostatní překlady zde slůvko ,jako’ (kemow — Strongovo č. 3644) vynechávají.

— 67 —

sycení není chudší, než nasycení, které je schopen poskytnout tento svět. Má duše bude nasycena jako che-leb, tedy jako tím, co je v tomto světě nejkrásnější, ale navíc ještě i jako dešen — jako tím, co si pod po-jmem blahobyt a hojnost představuje sám Bůh. Pochopíme-li to, proč bychom se zdráhali zvednout od stolu starých a poněkud nahnilých lahůdek tohoto světa (i když by se něco možná dalo vykrojit a nějak se tím na-sytit také). Vždyť jsme pozváni k jinému stolu, ke stolu, který strojí přímo Bůh a kde lze nalést nejen všech-no dobré, co nabízel stůl tohoto světa (jen nezkažené a nenahnilé), ale navíc spoustu dalších pochoutek na-sycujících duši, o kterých svět nemá ani ponětí. Prostíráš mi stůl před zraky protivníků, hlavu mi olejem po-tíráš, kalich mi po okraj plníš.1

To už souvisí s předposlední částí oběti pokojné a tou bylo nasycení.2 Zbylé maso z berana vysvěcení mělo být uvařeno na svatém místě a Áron a jeho synové ho měli jíst s chlebem, který byl v koši u vchodu do Stanu setkávání. Ti, kdo byli zproštěni vin, ho měli jíst aby byli uvedeni v úřad a posvěceni.3 Nikdo nepo-volaný jíst nesměl a to, co zbylo do rána se spálilo na ohni. Bůh si nepřeje, abychom se sytili včerejším po-krmem, nepřestávajíť zajisté slitování jeho, ale nová jsou každého jitra.4 V Izajáši je předložen kontrast mezi Božími služebníky a těmi, kteří opouštějí Hospodina.5 O služebnících je řečeno, že budou jíst... budou pít... budou se radovat... a budou plesat s pohodou v srdci.6 Je to logické: Jen ten, kdo je sám nasycen, může sytit druhé. Jen od toho, kdo je napojen, bude znít věrohodně pozvání k pramenům a jen ten, kdo se raduje a plesá s pohodou v srdci, je dobrým svědectvím o Boží nekonečné lásce a o tom, že je dobré mu sloužit.

Posledním krokem zasvěcování bylo vyzkoušení. Uvádění v úřad trvalo sedm dní a po celou tu dobu ne-měli Áron a jeho synové od vchodu do Stanu setkávání odcházet, ale dnem i nocí držet stráž Hospodinovu, aby nezemřeli.7 Myslíš-li to vážně a chceš stát v Boží službě, On si tě vyzkouší. Ale neboj se toho! Nedělá to proto, aby ti ublížil, ale kvůli tomu, že k čím vnešenějšímu účelu má být nádoba použita, tím lépe musí být vypálená.8 Stříbro se strusky zbavuje tak, že se roztaví.9 Připomínej si, co Pavel radil Timotejovi: Horlivě usiluj, aby ses před Boha postavil jako člověk osvědčený.10 Stojí to za to: Blahoslavený člověk, který obstojí ve zkoušce; když se osvědčí, dostane vavřín života, jejž Pán zaslíbil těm, kdo ho milují.11

1 Ž 23,5 2 Více o nasycení viz kap. schrána smlouvy a příkrov str. 46 3 (Ex 29,31-33) 4 Pl 3,22-23 K 5 (Iz 65,13-14): A tak toto praví Panovník Hospodin: „Hle, moji služebníci budou jíst, vy však budete hladovět. Hle, moji služebníci budou pít, vy však budete žíznit. Hle, moji služebníci se budou radovat, vy se však budete stydět. Hle, moji služebníci budou plesat s pohodou v srdci, vy však pro bolest srdce budete křičet a pro trýzeň ducha kvílet.“ 6 jiná možnost překladu v. 14a: Aj, služebníci moji prozpěvovati budou pro radost srdce... (K shodně s ILB, KJV, NIV) 7 (Lv 8,33-35) 8 (2K 4,7-9): Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradní, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. 9 Např. (Ž 66,10-12): Ano, zkoušel jsi nás, Bože, protříbil jsi nás, jako se tříbí stříbro: zavedls nás do lovecké sítě, těžké břemeno jsi nám na bedra vložil. Dopustils, že člověk nám po hlavách jezdil, šli jsme ohněm, vodou, vyvedl jsi nás však a dal hojnost všeho.; viz též str. Chyba! Záložka není definována. v kap. Boží sláva 10 2Tm 2,15 KMS 11 Jk 1,12

— 68 —

Roucha

Blaze tomu, kdo bdí

a střeží svůj šat... Zj 16,15

— 69 —

Roucho je něčím, co se nás bezprostředně (v doslovném i obrazném smyslu) dotýká. Naprostou většinu svého života máme nějaké to roucho na sobě. Není bez zajímavosti podívat se, jaký význam přisuzuje obec-ně rouchu Písmo. Marnotratný syn dostává od otce na důkaz jeho přízně ,to roucho první’,1 prorok Izajáš mluví o odění rouchem spásy2 (což dokonale ladí s tím, že o kněžích je řečeno: Tvoji kněží ať obléknou spravedlnost... Jeho kněžím dám za oděv spásu...3). Pavel zas poukazuje, že porušitelné tělo musí obléci ne-pomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost.4 V řečtině je v tomto výroku pro musí obléci použito výrazu endúo,5 které najdeme i v Ježíšově podobenství o svatebním šatu,6 kde muž nemající svatební roucho byl potrestán za to, že bez něj přišel na svatbu. Tomu, kdo nezná dobový kontext, by se to mohlo zdát nespravedlivé — kde měl ten chudák vzít nějaké honosnější šaty, když byl chudý? Jenže ve starověkém Orientu bývalo zvy-kem, že král svým pozvaným hostům propůjčil nebo daroval slavnostní úbor, v němž se měli objevit u tabu-le.7 Římané tato roucha nazývali Cenatoria.8 Jednoznačně tu je souvislost se svlékáním starého člověka i s jeho skutky a oblékáním nového9 a tím, jak bychom se, když vcházíme do svatyně konat službu, měli ná-ležitě obléci. Jednou mi jeden bratr řekl velmi zajímavý postřeh k mému úvodnímu slovu ke chvalám. Na-pomenul mě, že bych měl lidi spíš zvát na hostinu, než jim pořád říkat, co mají mít na sobě. Měl pravdu, protože i když to od sebe nelze úplně oddělit, je jisté, že pokud pozvaní pochopí, s kým se mají setkat, co ji-ného by si vzali na sebe, než to nejlepší, co mají? A pak — měli bychom střežit každý především své vlastní roucho,10 protože i když rčení ,šaty dělají člověka’ v duchovním světě neplatí ve smyslu, jak to běžně chápe svět (že o to, co máš na sobě je důležitější než to, co je v tobě), faktem zůstává, že Bůh rouchům přikládá velký význam. Už Kazatel přišel na to, že je třeba dbát, aby naše roucho bylo každého času bílé11 a Písmo skutečně potvrzuje, že v nebi budou s Bohem chodit v bílých šatech jen ti, kdo svá roucha dokázali udržet čistá tady na zemi.12

* * *

Materiálem pro výrobu celého velekněžského roucha byly, stejně jako pro Stan setkávání, látka modrá, purpurová, červená a jemně tkané plátno.13 Navíc bylo použito zlato,14 a to velmi zajímavým způsobem: z vytepaných zlatých plátků se nastříhaly nitky, které byly do látky umně vetkány.15 Zlato bylo s látkou neod-dělitelně spojeno, takže je nebylo možno žádným způsobem odpárat, aniž by se roucho nezničilo, ale ani ukrást nebo ztratit. Jelikož zlato je, jak už jsme poznali, symbolem Božího charakteru, Jeho přirozenosti, může pro nás slovo, že se máme oblékat v Pána Ježíše Krista,16 na pozadí této symboliky, získat zcela nový rozměr. Není to něco na povrchu, co se dá, podle potřeby, obléci či svléci. Pamatuji se, že nám před lety by-lo pro hudební skupinu, se kterou jsme sloužili ve chvalách, dáno prorocké slovo, že Pán chce na našich bí-lých rouchách vyšívat zlatem svého charakteru nádherný vzor. Někdy se dají dělat velké stehy a rychle to přibývá, jindy jsou stehy malé, ale o to bude možná vzor krásnější a bohatší. A na nás — podle toho jak moc budeme jeho ruce uhýbat — záleží, jak dlouho bude celý ten proces trvat a kolik toho Bůh stačí do našeho života vyšít už tady na zemi. Ale ta zlatá výšivka se stává nedílnou součástí našeho roucha.

Nárameník Jako první součást velekněžského roucha Písmo zmiňuje nárameník.17 Měl být zhotoven ze zlata, z látky modré, purpurové, červené a jemně tkaného plátna. Jeho obě vrchní části byly na obou koncích spojeny a nárameník měl být upevňován tkaným pásem z téhož materiálu. Na každé z obou vrchních částí náramení-ku byl do zlaté obroučky vsazen kámen karneol s vyrytými šesti jmény synů Izraele. Velekněz měl jejich jména nosit na obou ramenou před Hospodinem, aby je připomínal.18 Ke zlatým obroučkám, do nichž byly vsazeny karneoly, byly připevněny dva řetízky z čistého zlata udělané jako stočené šňůry.19 Velikost těch 1 (Lk 15,22 K): I řekl otec služebníkům svým: Přineste to roucho první a oblecte jej, a dejte prsten na ruku jeho a obuv na nohy. 2 (Iz 61,10): Velmi se veselím z Hospodina, má duše jásá k chvále mého Boha, neboť mě oděl rouchem spásy, zahalil mě pláštěm spravedlnosti... 3 (Ž 132,9.16) 4 1K 15,53 5 Strongovo č. 1746; Z výskytů tohoto slova v Nové smlouvě je zjevné, že je používáno i pro oblékání v doslovném slova smyslu. 6 (Mt 22,11-14): Když král vstoupil mezi stolovníky, spatřil tam člověka, který nebyl oblečen (endúo) na svatbu. Řekl mu: ,Příteli, jak ses sem do-stal, když nejsi oblečen na svatbu?’ On se nezmohl ani na slovo. Tu řekl král sloužícím: ,Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte ho ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.’ Neboť mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán.“ 7 Na to by mohl ukazovat text v 2Kr 10,21-22 8 A. Novotný: Biblický slovník, str. 795 9 (Ko 3,9b-10): ...svlecte ze sebe starého člověka i s jeho skutky a oblecte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele. 10 (Zj 16,15): Blaze tomu, kdo bdí a střeží svůj šat. 11 (Kaz 9,8 K): Každého času ať jest roucho tvé bílé, a oleje na hlavě tvé nechť není nedostatku. 12 (Zj 3,4 KMS): Máš však v Sardách několik osob, které neposkvrnily svá roucha; ti budou chodit se mnou v bílých šatech, protože jsou toho hod-ni. 13 K barvám a výkladu jejich symboliky viz str. 16 14 (Ex 28,5) 15 (Ex 39,3) 16 (Ř 13,14 KMS): Nýbrž oblečte se (endúo) v Pána Ježíše Krista a nepečujte o tělo, abyste vyhovovali jeho žádostem. 17 (Ex 28,7-14) 18 (Ex 28,12) 19 (Ex 28,14)

— 70 —

dvou kamenů karneolů1 neznáme, ale musely být dostatečně velké, aby se do nich dala po šesti vyrýt jména všech dvanácti pokolení Izraele, takže nemusely být zrovna lehké. Nacházíme tak krásnou paralelu: Náš ve-lekněz — Ježíš — nevešel do svatyně, kterou lidské ruce udělaly jen jako napodobení té pravé, nýbrž vešel do samého nebe, aby se za nás postavil před Boží tváří2 a nás, Boží lid, nese na svých ramenou, aby nás při-pomínal před Hospodinem. To není pouhá metafora: Každým jejich soužením byl sužován, ...bral je na svá ramena a nosil je po všechny dny dávné.3

Velmi zajímavý obraz můžeme najít ve zlatých obroučkách, v nichž byly karneoly vsazeny, stejně jako ve dvou řetízcích, které k nim byly připojeny. Proč měly vypadat jako stočené šňůry?4 Možná aby nám připo-mněly ,provázky lidské, provázky milování’, kterými nás Bůh táhne: Provázky lidskými jsem je táhl, prováz-ky milování, byl jsem jako ti, kdo jim nadlehčují jho.5 Zlatá obroučka nám zas připomíná, že to, co nás chrá-ní, abychom z těch Božích ramen nespadli je ryzí zlato Jeho charakteru. Charekteru toho, jehož jméno je El ‘amuná, Bůh věrný,6 a který zůstává věrný, i když my někdy ne.7

Někoho možná zarazila formulace, že nás Bůh provázky milování táhne. V hebrejském originálu je zde užito výrazu mašak = uchvátit, zmocnit se, táhnout, vléci (!), přitahovat, vést.8 »Aha, takže rozumím tomu správně, že nás Bůh za sebou vleče na provaze, jo?« u Neukvapujme se (druhou část verše je velmi snadné přehlédnout), tentýž výraz najdeme i ve verši: milováním věčným miluji tě, pročež ustavičně činím tobě mi-losrdenství,9 který naprostá většina překladů, jež mám k dispozici, překládá poněkud jinak: Miluji tě věčnou láskou, proto tě k sobě táhnu (mašak) svým milosrdenstvím.10 On nás vede, chcete-li, táhne, svým milosrden-stvím, ale jsou to provázky milování. Ani provázky sloní (aby nás tížily svou vahou až k zemi a vláčely nás někam bez ohledu na naši vůli), ani motýlí (které by se hned přetrhly když bychom třeba jen trochu prudčeji dýchli), ale provázky lidské — přesně pro nás. »Není ale ten výraz — táhnout, vléci, zbytečně silnou expre-sí?« — Uvědomme si, že jde o pouto vzájemné lásky. Je psáno: Neboť Kristova láska nás váže.11 To je velmi mírně přeloženo. V řečtině se zde objevuje výraz sunécho,12 který též znamená: svazovat, tísnit, držet v mo-ci, hlídat (vězně).13 Musí to být tak pevné pouto, aby platilo, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani moci, ani výšina ani hlubina, ani žádné jiné stvoření nás nebude moci odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.14 Na druhou stranu, ty provázky milování jsou provázky lidské, přetrhnout se dají. Člověkem... Nic nás od Boží lásky nemůže odloučit — jen my sami.

Tentýž hebrejský výraz mašak nacházíme i v nádherném textu z Písně písní, kdy Milá říká Milému: Táh-ni mne (mašak) za sebou! Dáme se v běh. Král uvedl mě do svých komnat. Budeme jásat, radovat se z tebe, připomínat tvé laskání opojnější než víno. Právem tě všichni milují.15 Nejpřirozenější reakcí na lásku je lás-ka a ne postoj: »Proč by mě měl táhnout, půjdu sám, ne?«. Právem tě všichni milují... Jestli vím, že mě Bůh miluje (věřím, že i Církvi, Nevěstě, je řečeno: Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, bohatýr, který zachra-ňuje, raduje se z tebe a veselí, láskou umlká a opět nad tebou jásá a plesá.16), rád se jím nechám táhnout, rád s ním poběžím do Jeho komnat, do Jeho blízkosti — do odpočinutí v něm. Protože když si uvědomím ty jeho rozzářené oči, a radost, že mě má, když mi naplno dojde, že na mě pořád myslí, pořád chce být se mnou a stále vymýšlí nové způsoby, jak mi dát svou lásku najevo, šeptám: »Táhni mne za sebou...«

Náprsník a říza Druhou součástí roucha byl náprsník.17 Byl nazýván náprsníkem Božích rozhodnutí18 a měl být udělán týmž způsobem jako nárameník. Na přední straně náprsníku bylo do zlaté obruby ve čtyřech řadách zasazeno dvanáct drahých kamenů. V každém z těch kamenů bylo vyryto jméno jednoho z dvanáctera kmenů Izraele. Náprsník byl spojen s obroučkami nárameníku dvěma zlatými řetízky a modrou šňůrkou. Velekněz měl nosit jména synů Izraele na svém srdci, kdykoliv vstupoval do Svatyně, aby je ustavičně připomínal před Hospo-

1 Některé jiné prameny uvádí, že šlo o onyx (ILB, NIV, KJV, Holman Bible Dictionary str. 969) 2 Žd 9,24 3 Iz 63,9 4 V ILB je dokonce řečeno, že mají být vyrobeny tak jako se vyrábí provaz 5 Oz 11,4 6 (Dt 32,4): On je Skála. Jeho dílo je dokonalé, na všech jeho cestách je právo. Bůh je věrný (El ‘amuná; Strongova č. 410+530) a bez podlosti, je spravedlivý a přímý.; hebrejské emuná znamená ,věrnost, pevnost, stálost (Brown-Driver-Briggsova definice č. 530) 7 (2Tm 2,13): Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe. 8 Brown-Driver-Briggsova definice č. 4900 9 Jr 31,3 10 ILB, KJV, NKJV, AS, NAS, NIV, AB 11 2K 5,14 KMS 12 Strongovo č. 4912 13 J. B. Souček: Řecko-český slovník k NZ: str. 248; 14 Ř 8,38-39 KMS 15 Pís 1,4 16 Sf 3,17 17 (Ex 28,15-30) 18 dosl. náprsník soudu (ILB, KJV, K)

— 71 —

dinem.1 Do náprsníku byly vloženy losy urím a tumím, aby byly na Áronově srdci. Kdykoliv bude předstu-povat před Hospodina, měl před ním na svém srdci pro syny Izraele ustavičně nosit Boží rozhodnutí.2

Rozdíl mezi karneoly nárameníku a drahokamy náprsníku je v tom, že zatímco na ramenou našeho Ve-lekněze jsme neseni a Hospodinu připomínáni jako Boží lid celkově, na jeho srdci jsme jednotlivě. Každé jméno mělo svůj drahokam a všechny byly zasazeny ve zlaté obrubě.3 Každý osobně jsme chráněni obrubou zlata Božího charakteru, každého z nás zná náš velekněz jménem4 a nosí nás na svém srdci. I když velekněz není naším, ale Ježíšovým obrazem, věřím, že v tomto máme být jako On — přinášet na svých modlitbách před Pána Boží lid ale též mít na srdci jmenovitě ty, s nimiž nás Bůh spojil v užším obecenství. Nezapo-meňme — nikdy nemůžeme svým bratrům a sestrám Boží úradky, soudy a rozhodnutí přinášet dobře, nene-seme-li je na svých ramenou a na svém srdci.

*

K nárameníku patřila říza.5 Byla z modré6 látky, uprostřed s otvorem pro hlavu opatřeným tkaným lemem jako otvor v krunýři, aby se neroztrhl. Na obrubě řízy byla dokola připevněna střídavě granátová jablka a zlaté zvonečky. Kdykoliv Áron konal službu, kdykoliv vstupoval do Svatyně a kdykoliv z ní vycházel, měl se ozývat jejich zvuk, aby nezemřel.7 Říza byla modrá. Modrá barva měla velký význam: nacházíme ji s čer-venou a purpurovou na náprsníku,8 nárameníku i na tkaném pásu k nárameníku9 a na jablíčkách na říze.10 Na šňůrce spojující nárameník s náprsníkem,11 na šňůrce čelenky svatosti12 a na říze byla modrá použita sa-mostatně. Fakt, že nejen velekněz, ale i lid měl mít modrou barvu nad třásněmi na oděvu,13 chápu tak, že ať stojíme v jakékoli službě (jiná alternativa než stát ve službě by pro křesťana neměla existovat), nesmíme za-pomenout na nebe, na to, že tam si máme ukládat poklady,14 (Ani na slova Jana Křtitele: člověk si nemůže vzít nic, není-li mu to dáno z nebe.15), ale především na to, že sloužíme Tomu, jehož jméno je El Hašámájim, Bůh nebes.16 Jak už bylo řečeno, měli bychom se stále oblékat v Pána Ježíše Krista — v toho, který z nebe přišel a do nebe vystoupil.17

Důležitá je u řízy zmínka o tkaném lemu, aby se otvor pro hlavu neroztrhl. Roztržení roucha totiž bylo výrazem naprostého rozhořčení, ponížení, hanby, zoufalství a smutku.18 Někteří vykladači soudí, že roztržení roucha bylo zakázáno pouze veleknězi,19 ale Písmo ukazuje, že zákaz se týkal všech kněží, na nichž byl olej Hospodinova pomazání, což byl nejen Áron, ale i jeho synové.20 Proč nesměli takto projevit své emoce? V souvislosti s Božím výrokem Áronovi je to pochopitelné: V jejich zemi nebudeš mít mezi nimi dědictví, ani podíl. Tvůj podíl i tvé dědictví uprostřed Izraelců jsem já.21 Žádný člověk není emocí ušetřen, a je to v po-řádku — Bůh nás tak stvořil, ale je-li naším podílem Hospodin, nikdy bychom neměli dovolit, aby nás emo-ce ovládly natolik, že bychom ,roztrhli své roucho’. Možná se vám také někdy stalo, že ve chvíli hněvu či beznaděje, kdy jste se za někoho dlouho modlili a on zemřel nebo kdy jste vůbec nerozuměli, proč Bůh jed-ná tak, jak jedná, jste řekli: »Tak to asi nejsem Boží dítě...« nebo: »Tak v takového Boha bych já věřit ne-chtěl...« Nikomu, zvlášť nikomu, na kom je olej svatého pomazání, to není dovoleno.

Ještě se zastavím u jablíček a zvonečků. Přestože je měl mít na obrubě řízy našité pouze velekněz, věřím, že jejich symbolika se týká i nás. Když jsme se zabývali sedmiramenným svícnem, vyvodili jsme z Písma, že granátová jablka mohou být chápána jako symbol duchovní plodnosti, nesení ovoce.22 Zaměřme se nyní na symboliku ovoce hlouběji: Ježíš prohlásil, že dobrý strom nedává špatné ovoce a špatný strom nedává dobré

1 (Ex 28,29) 2 (Ex 28,30) 3 (Ex 28,20-21) 4 (J 10,3): ...volá své ovce jménem a vyvádí je. 5 (Ex 28,31-35) 6 K rozdílům v překladech barev viz str. 16, pozn. č. 11 7 (Ex 28,35) 8 (Ex 28,15) 9 (Ex 28,6.8) 10 (Ex 28,33) 11 (Ex 28,28) 12 (Ex 28,37) 13 (Nu 15,38) 14 (Mt 6,19-21): Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neni-čí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. 15 J 3,27 KMS 16 (Ž 136,26): Chválu vzdejte Bohu nebes (El Hašámájim; Strongova č. 410+8064), jeho milosrdenství je věčné. 17 (J 3,13 KMS): Nikdo nevystoupil do nebe kromě toho, který sestoupil z nebe, Syna člověka, který je v nebi. 18 Viz např. (2S 13,19; 2Kr 11,13-14; Jb 1,20) 19 A. Novotný: Biblický slovník, str. 795, pozn. k Lv 21,10) 20 Lv 21,10; Lv 10,6-7; Ex 29,7.21 21 Nu 18,20 22 viz kap. Sedmiramenný svícen, str. 37

— 72 —

ovoce. Každý strom se pozná po svém ovoci. Vždyť z trní nesklízejí fíky a z hloží hrozny.1 Ovoce souvisí s charakterem stromu na kterém dozrálo. Derek Prince učí, že zatímco povaha stromu určuje povahu ovoce — a to jak druh, tak i kvalitu —, dar nám o osobě, která ho používá neříká nic. Ovoce je výsledkem pomalého nepřetržitého procesu růstu a proto vyjadřuje styl života, ze kterého pochází, duchovní dar je jak udělen, tak i přijat prostým a krátkým aktem. Jinými slovy: dary vyjadřují schopnost, ovoce vyjadřuje charakter.2 Chá-peme-li jablka jako ovoce Ducha, kdežto zvonečky jako Dary Ducha svatého, můžeme je vidět i v Nové smlouvě. Právě Ježíšův laskavý, dobrotivý charakter jej vedl k tomu, že užíval duchovních darů jak jen to nejvíc šlo. Na lemu jeho roucha rozhodně nechybělo ani jedno.

V Životě víry kdysi vyšla úvaha Václava Lamra, kde psal, že ve funkci zvonečků lze vidět slyšitelný úkol Božích služebníků, kdežto jablka nás upozorňují, abychom nezanedbávali jakost našeho charakteru — aby-chom se v Boží lásce proměnili v lidi sladké, voňavé a ,k nakousnutí’.3 u Apoštol Pavel mluví o tom, že jako Boží služebníci se, v těžkých okolnostech představují v čistotě (jablíčko), v poznání (zvoneček), v trpělivos-ti, v dobrotě, v Duchu Svatém, v nepokrytecké lásce, (jablíčka) ve slovu pravdy, v moci Boží (zvonečky).4 Jiným nápadným místem je dvanáctá a čtrnáctá kapitola první epištoly Korintským, které jsou jasnými ,zvonečky’ (ve dvanácté se mluví o duchovních darech a ve čtrnácté o tom, jak mají být v Církvi používány) a mezi nimi je, zdánlivě nelogicky, umístěno ,jablíčko’ třinácté kapitoly, kapitoly lásky.

Už před řadou let, mě oslovil ještě jiný výklad. Dan Drápal v něm jablka také vyložil jako obraz ovoce, ale zvonečky jako obraz chvály. Jedno nemůže být bez druhého, tak jako se vinná réva neobejde bez listí. Nestačí zvuk chvály. Před tím nás Boží slovo varuje.5 Nestačí být ,mědí zvučící, aneb zvoncem znějícím.’6 — Kdepak, Bůh si nepřeje měděné, ale zlaté zvonečky. A prostřídaná s jablky.

Čelenka svatosti

Další součástí velekněžského roucha byla čelenka svatosti (jindy též nazývaná svatá čelenka). Byl to květ z čistého zlata, na němž bylo vyryto ,Svatý Hospodinu’, připevněný vpředu na turbanu modrou šňůrkou. Souvisela s veleknězovou odpovědností za nepravost při svatých darech, které Izraelci přinášeli. Květ měl být na jeho čele trvale, aby nalezli před Hospodinem zalíbení.7 Pán Ježíš tedy, jako náš Velekněz, nese od-povědnost za svaté dary, které Bohu přinášíme. Ať jsou to naše desátky, dary, chvála, služba... cokoliv. Zřejmě na každého křesťana stojícího v pozici duchovní autority — ve vedení sboru, skupinky, služebního týmu, ale i jako manžel či rodič — čas od času dolehne vědomí odpovědnosti, kterou má za ty, kdo jsou jeho autoritě svěřeni. Autorita a odpovědnost k sobě nerozlučně patří, nelze je vzájemně oddělovat. To je, zvláště v našich zeměpisných šířkách, silně komplikováno hluboce zakořeněnou neochotou jakékoliv vztahy autority a podřízenosti respektovat. (Kdosi to vtipně vyjádřil, že všichni chtějí být náčelníky, ale nikdo indiánem.) Písmo to vidí velmi jednoznačně. Nejen že se čistě teokraticky8 dívá na vztah ,Bůh — člověk’ (to nás tolik nepřekvapí), ale ani v mezilidských vztazích podřízenosti demokractickým principům moc prostoru nepo-skytuje. Samozřejmě některé vztahy podřízenosti mají vyšší prioritu než jiné. Jsme vybízeni, abychom se podřizovali ,vrchnosti’ — Pavel píše Titovi: Připomínej jim, ať se podřizují vládcům a vrchnostem, ať je po-slouchají a jsou připraveni ke každému dobrému skutku.9 Zde se objevuje výraz peitharcheo, znamenající ,poslouchat vládce, nadřízeného’,10 stejně tak mají děti poslouchat své rodiče11 a otroci své pány,12 ale na druhou stranu je třeba poslouchat (peitharcheo) více Boha než lidi.13 Ohledně vztahu k duchovní autoritě (a já jsem přesvědčen, že to lze aplikovat i na náš vztah k Ježíšově ,velekněžské’ autoritě) Písmo nabádá: Po-slouchejte ty, kteří vás vedou, a podřizujte se jim, protože oni bdí nad vámi a budou se za vás zodpovídat. Kéž to mohou činit s radostí, a ne s nářkem; to by vám nebylo na prospěch.14 V tomto verši nacházíme dva řecké termíny: peitho, přeložené jako ,poslouchejte’ a hypeiko, podřizujte se. Slovo peitho znamená též: být

1 Lk 6,43-44 2 (D. Prince: Spravedlivý bude žít vírou, str. 25-26 3 Viz ŽV 91/3, str. 40: Zvonečky a jablka 4 2K 6,4-10 KMS: Ve všem se představujeme jako Boží služebníci: v mnohé vytrvalosti, v souženích, v tlacích, v úzkostech, v ranách, ve vězeních, ve zmatcích, v těžkých pracích, ve bděních, v postech, v čistotě, v poznání, v trpělivosti, v dobrotě, v Duchu Svatém, v nepokrytecké lásce, ve slovu pravdy, v moci Boží; skrze zbroj spravedlnosti v pravici i v levici, skrze slávu i potupu, skrze pomluvu i pochvalu, jako svůdcové, a přece pravdiví, jako neznámí i uznávaní, jako umírající a hle, jsme naživu, jako trestaní, ale ne usmrcovaní, jako zarmucovaní, avšak stále se radující, jako chudí, avšak mnohé zbohacující, jako nic nemající, a přece všechno držící. 5 (Ž 106,12-13 K): A ačkoli věřili slovům jeho a zpívali chválu jeho, však rychle zapomenuli na skutky jeho a nečekali na radu jeho. 6 (1K 13,1 K): Bych jazyky lidskými mluvil i andělskými, a lásky kdybych neměl, , učiněn jsem měď zvučící aneb zvonec znějící. 7 (Ex 28,36-38) 8 Slovo teokracie vzniklo složením slov Teós (Bůh) + kratós (vláda), narozdíl od demokracie = Demos (lid) + kratós (vláda) 9 Tt 3,1 10 Thayersova definice č. 3980 11 (Ef 6,1): Děti, poslouchejte (peitharcheo) své rodiče, protože to je spravedlivé před Bohem. 12 (Ef 6,5): Otroci, poslouchejte (peitharcheo) své pozemské pány s uctivou pokorou a z upřímného přesvědčení jako Krista. 13 Sk 5,29 KMS 14 Žd 13,17; z kontextu přímo nevyplývá, že by se tento verš týkal duchovní autority v církvi, ale vzhledem k v. 7: Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život, a následujte je ve víře! je to pravděpodobné.

— 73 —

přesvědčen (o něčem ohledně osoby), věřit, důvěřovat, naslouchat někomu, být ve shodě.1 Vinesův slovník je definuje jako ,poslušnost plynoucí z přesvědčení, ne z podrobení se autoritě’. Peitho (poslouchat) a pis-teuo (věřit, důvěřovat) k sobě mají etymologicky velmi blízko, rozdíl mezi nimi je v tom, že první je produk-tem druhého (poslouchat poslušností peitho jsem schopen, mám-li v srdci důvěru pisteuo).2 Na druhou stra-nu, obsahem výrazu hypeiko je: přestat klást odpor, ale vzdát se; poddat se, ustoupit (v boji).3

Velekněz byl odpovědný za nepravost při přinášení svatých věcí a květ svaté čelenky měl být na jeho čele trvale, aby kněží před Hospodinem nalezli zalíbení. Ve výše zmíněném verši bylo uvedeno jako důvod, proč mají být posloucháni ti, kdo nás vedou, to, že se za nás budou zodpovídat. Věřím, že je zde přímá souvislost. Ježíš je naším Veleknězem, má odpovědnost, za nepravost při svatých darech, které přinášíme a na nás tedy je, abychom jej poslouchali. Samozřejmě nejlépe tou poslušností peitho plynoucí z důvěry, ale nejsme-li jí schopni, nedokážeme-li poslechnout z přesvědčení, je třeba, abychom přestali klást odpor, složili zbraně a poslechli aspoň tou poslušností hypeiko.

O čelence jsem (na základě již zmiňovaného kázání Dana Drápala) přemýšlel ještě z jiného úhlu. Před-stavil jsem si, že bych měl čelenku svatosti na čele i já, a že by ten květ, na němž je vyryto ,svatý Hospodi-nu’, který by každý na mém čele viděl, zvadl vždy, když by nebyly svaté mé myšlenky, slova, skutky nebo dary, které přináším. Představte si, že stojíte vpředu před lidmi a kážete nebo vedete chvály (a nebo třeba je-nom komusi dáváte nějakou duchovní radu) a najednou vidíte, jak vám všichni ,civí’ na čelo. Poleje vás horko, protože... u Není to strašná představa? Lidi oklamat můžeme, ale náš život má jediného diváka, na kterém opravdu záleží a před ním nelze utajit nic, protože je El De’ót, Bůh poznání, Te, který ví.4 V Jeho očích je to jako bychom měli takovou čelenku na čele všichni. Člověk se dívá na to, co má před očima, Hos-podin však hledí na srdce.5

1 Thayersova definice č. 3982 2 Vine’s Expository Dictionary: OBEDIENCE 3 Thayersova definice č. 5226 4 Hebrejské de’ah znamená ,poznání’ (Strongova definice č. 1844); je zajímavé, že Boží jméno El De’ót (Strongova č. 410+1844) v 1S 2,3 překládají všechny mně dostupné anglické překlady jako ,Bůh poznání’ (ILB; KJV; NKJV; AS; NAS; AB) nebo ,Bůh, který zná’ (NIV), zatímco oba české pře-klady překládají ,Bůh vševědoucí’. Vždyť Hospodin je Bůh vševědoucí (El De’ót), neobstojí před ním lidské činy. 5 1S 16,7

— 74 —

Suknice, turban, mitry, šerpy a spodky Poslední části roucha byly společné pro Árona i pro jeho syny. Byly to suknice z jemného plátna s pestře vyšitými šerpami, přikrytí hlavy a lněné spodky.1 Novotného slovník říká, že turban kněží (E: mitra) byla široká stuha z bílého hedvábí, ovinutá několikrát kolem hlavy. Veleknězův turban byl vyš-ší o modrou stuhu svinutou nahoře.2 Kněžím bylo zakázáno mít neupravené vlasy3 nebo (podle jiné možnosti překladu hebrejského ‘para4) odkrytou hlavu,5 protože to bylo, podobně jako roztržení rou-cha, známkou zármutku a zoufalství.6 Modrá stuha, o kterou byl veleknězův turban vyšší nám opět po-tvrzuje, že Ježíš, který z nebe sestoupil a poté se tam opět vrátil, je vyšší než my — je naší hlavou.7 Už vám někdo řekl: »Hele, neměl bys pořád chodit s hlavou někde v oblacích.«? Něco na tom je, ale my tam svou hlavu opravdu máme!

Velice pozoruhodné je, že v den smíření, kdy jedině směl velekněz vstoupit do svatyně svatých, měl být oblečen ne ve svém velekněžském rouchu v barvách Stanu setkávání, bez náprsníku zářícího zlatem a drahými kameny, nárameníku, neměl mít ani modrou řízu s granátovými jablky a zvonečky či svou pestře vyšitou šerpu, ale poté, co se celý omyl vodou, si měl obléci svatou lněnou suknici, pod ní lněné spodky, přepásat se lněnou šerpou a ovinout si lněný turban.8 Teprve po dokončení smírčích ob-řadů za svatyni, za stan setkávání a za oltář a po vyhnání kozla nesoucího hříchy Izraele do pouště, měl vstoupit do Stanu setkávání, svléknout lněné roucho, opět se omýt vodou a vzít si svůj (velekněž-ský) oděv a vykonat zápalnou oběť za sebe i za lid a smírčí obřady za sebe i za lid.9 Ve chvíli, kdy vcházel do nejsvětější svatyně, bylo jeho roucho pouze bílé a od roucha kněží se ničím nelišilo! Mat-thew Henry k tomu podotýká: „Kristus, náš nejvyšší kněz, vykonal smíření v naší přirozenosti; ne v rouchu své vlastní slávy, ale v plátnu naší smrtelnosti.“10 V Písmu čteme: Ale když přišel Kristus jako velekněz budoucího dobra skrze větší a dokonalejší stánek, ne rukama udělaný, to jest ne z tohoto stvoření, vešel ne skrze krev kozlů a telat, ale skrze svou vlastní krev jednou provždy do svatyně, když získal věčné vykoupení.11 Ten Jediný, který své bílé lněné roucho uchoval opravdu čisté, neboť ,hříchu neučinil’, vešel se svou vlastní krví a tím otevřel možnost vejít i nám, kteří jsme svá roucha udržet čis-tá nedokázali. Díky jeho oběti je můžeme v jeho krvi vyprat a vybílit znovu12 a v nich oblečeni před něj smíme přicházet konat službu.

Neméně důležitou součástí kněžského roucha byly lněné spodky. V popisu nového, budoucího chrámu, nacházíme u popisu chrámové služby pozoruhodnou věc. Kněží nesměli obléci nic vlněného — měli mít lněné spodky, a neopásat se tak, aby se potili.13 »Proč? Copak Bohu vadí zápach lidského potu?« — Obrazně řečeno, ano. Není mu příjemná upocená služba, uštvaní, upachtění služebníci, kteří pro samou službu nemají čas ani sami na sebe, ani na své rodiny, a posléze ani na Něj. Je překvapivé, jak mnoho je v Písmu míst ukazujících na odpočinutí v Bohu (a jak málo jich tam nacházíme). Asi všichni známe začátek slavného Žalmu 23: Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. — Nepři-šlo vám někdy zvláštní, že David neříká: Hospodin je náš pastýř, ale můj pastýř? On, byť jako muž Staré smlouvy, měl osobní vztah k Bohu jako ke svému Pastýři, jako ke svému osobnímu Pastýři! A jak se projevuje nechávat se pást přímo od Nejvyššího Pastýře? ... Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod, naživu mě udržuje... 14 A to zdaleka není jen nějaká Davidova naivní představa. Bůh to vidí stejně: Sám budu pást své ovce a dám jim odpočívat, je výrok Panovníka Hospodina.15 Zdá se, že když se z nás satanovi nepodaří udělat ,fastfood křesťany’ (rychle se najíst a jít), snaží se nás dostat do opačného extrému —

1 (Ex 28,39-40.42) 2 A. Novotný: Biblický slovník, str. 104 3 (Lv 10,6; Lv 21,10) 4 (Strongovo č. 6544) 5 (K, ILB, KJV, NIV — viz pozn. k vv. Lv 10,6; Lv 21,10) 6 např. (Ez 24,16-17): Lidský synu, hle, já ti náhlou ranou vezmu žádost tvých očí, ale ty nenaříkej, neplač, neuroň ani slzu. Sténej potichu, nekonej smuteční obřady za mrtvé, oviň si turban, na nohy si obuj opánky, nezahaluj si vous a nejez smuteční chléb, který ti lidé přinesou. 7 (Ko 1,18 KMS): A on je hlavou těla, církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých, aby on sám zaujal ve všem první místo... 8 (Lv 16,4) 9 (vv. 20-24) 10 Matthew’s Henry Commentary k Lv 16,1-4 11 Žd 9,11-12 KMS 12 (Zj 22,12-14 KMS): „Blahoslavení ti, kdo si perou roucha, aby měli přístup ke stromu života a aby branami vstoupili do města. 13 (Ez 44,17-18): Kdykoli vstoupí do bran vnitřního nádvoří, oblečou se do lněného roucha. Nevezmou na sebe nic vlněného, pokud budou přisluhovat v branách vnitřního nádvoří a v domě. Na hlavě budou mít lněné turbany, kolem beder lněné spodky, ale neopášou se tak, aby se potili. 14 Ž 23,1-3 15 Ez 34,15

— 75 —

koho nemůže zastavit, toho postrčí. Často právě pastoři, vedoucí, starší a tak dále, potřebují mnohem víc milosti na odpočívání, než na to aby ,makali jako šrouby.’ Derek Prince klade otázku: „Věděli jste, že to není duchovní, být na roztrhání? Na lidi to může dělat, ale duchovní to není.“1 Snad i proto nás apoštol Petr upozorňuje, že chceme-li, aby naší službou byl oslaven opravdu Bůh a ne my, musíme sloužit z jeho síly a ne ze své.2

Můžeme vidět zřetelnou souvislost i s jiným Božím výrokem:3 V obrácení a ve ztišení (ILB, KJV, NAS, NIV, AB: v odpočinutí) bude vaše spása, v klidu a v důvěře vaše vítězství. Ale čím to pokraču-je? ...Vy však nechcete... Jak je to s námi? Máme pro to množství činností a služby Bohu čas na Boha samotného? Neztratilo se nám za tou hromadou služby, termínů a úkolů a plánů a rozhovorů jedno z jeho jmen? — On je Jahve Šalom, Hospodin je pokoj.4 Dokud všechno mezi mnou a Bohem pramení z lásky, jeho jho je příjemné a jeho břemeno lehké. Když to zakoušet přestaneme, co zbývá? — Znovu přijmout Ježíšovo pozvání: Pojďte ke mně všichni, kteří těžce pracujete a jste přetíženi, a já vám dám odpočinek.5

1 D. Prince, Milost poddání se, str. 19 2 (1P 4,11 KMS): Slouží-li někdo, ať slouží ze síly, kterou Bůh poskytuje, aby (!) byl ve všem oslavován Bůh skrze Ježíše Krista, jemuž patří slá-va a moc na věky věků. Amen. 3 Iz 30,15 4 (Sd 6,24): I vybudoval tam Gedeón Hospodinu oltář a nazval jej: „Hospodin je pokoj (Jahve Šalom; Strongovo č. 3073).“ 5 Mt 11,28 KMS

— 76 —

Rejstřík hebrejských a řeckých výrazů

— 77 —

— A — Adam ............................................................................. 16 agalliao ......................................................................... 21 anah .............................................................................. 75 apaistia.......................................................................... 86 apeitheo ......................................................................... 86 asthenéia, asthenés........................................................ 70 atsab .............................................................................. 74

— B — Baal-sefón ..................................................................... 75 báchan........................................................................... 92 bakaš ............................................................................. 93 bios .................................................................................. 7

— D — de’ah ............................................................................. 66 dešen ............................................................................. 59 dialogismós ................................................................... 80

— E — ekzeteo ........................................................................... 17 El ‘amuná ...................................................................... 63 El De’ót ......................................................................... 66 El Gaddól ...................................................................... 54 El gamulót...................................................................... 79 El Gibbôr ...................................................................... 29 El Hakabód ................................................................... 94 El Hašámájim................................................................ 64 El Chaj .......................................................................... 57 El Channún wa rachum ................................................. 74 El Kanna ....................................................................... 55 El lamošajót ................................................................... 77 El Mistater..................................................................... 17 El Ólam ........................................................................... 7 El Simchat gílí ............................................................... 45 El Šaddaj ....................................................................... 84 Elim ............................................................................... 78 emuná ............................................................................ 63 endúo............................................................................. 62 ethos .............................................................................. 83 evel ................................................................................ 46

— H — hagiasmos ..................................................................... 24 hagios ............................................................................ 24 halak.............................................................................. 56 haptomai ....................................................................... 17 hebel, habal................................................................... 83 hypeiko .......................................................................... 65 hystereo ......................................................................... 93

— Ch — cheleb ............................................................................ 59 Choréb........................................................................... 80 Chorma ......................................................................... 86

— I — Í-kábód...........................................................................93

— J — Jahve Rafa .....................................................................70 Jahve Šalom ...................................................................67 Jahve Šámah ..................................................................44 jalak ...............................................................................56

— K — Kádeš .............................................................................84 káfar...............................................................................44 kanna .............................................................................55 kappóret .........................................................................44 kemow ............................................................................60 Kibrot-taava...................................................................84 kiljá ................................................................................58 kin’a ............................................................................ 55F koinónia .........................................................................44

— L — léb ..................................................................................58 Lévi ................................................................................16 logos ..............................................................................22

— M — machašaba .....................................................................83 Mara ..............................................................................77 Massa.............................................................................80 mašak .............................................................................63 Meriba ...........................................................................80 Migdól............................................................................75

— N — nasa................................................................................55 nér ..................................................................................33

— O — ohel móed.........................................................................6 oikós...............................................................................20 omília .............................................................................83

— P — panim .............................................................................46 peirasmós .......................................................................79 peitharcheo ....................................................................65 peitho .............................................................................65 pentecoste ......................................................................31 peripateo ........................................................................56 Pí-chírót .........................................................................75 pselafao..........................................................................17

— 78 —

— Q — qeren ............................................................................. 39

— R — Refídim .......................................................................... 80 réma .............................................................................. 22

— S — Sín ................................................................................. 78 sunécho ......................................................................... 63 sym balló ......................................................................... 2 symbolon ......................................................................... 2 syneidésis ...................................................................... 30

— Š — šemen .............................................................................58

— T — Tabéra............................................................................82 tachaš.............................................................................31 télos................................................................................24 temúna ...........................................................................46 thymiatérion ...................................................................38 tsaba ..............................................................................22

— Z — zaqen ..............................................................................49 zoe ....................................................................................7

— 79 —

Citovaná literatura

— 80 —

Bible, biblické slovníky, komentáře Bible, Písmo svaté Starého a Nového Zákona, Ekumenický překlad, Biblická společnost v ČSR, Praha 1990, 1150s. (ISBN neuvedeno)

Bible svatá, aneb všecka svatá Písma Starého i Nového Zákona, Biblické dílo, podle posledního vydání Kralického z roku 1613, 1100 s. (ISBN neuvedeno)

Nová Smlouva, Křesťanská misijní společnost, Praha 1994, 349 s. (ISBN 80-901628-5-1)

Souček, Josef B.: Řecko-český slovník k Novému zákonu, Kalich, Praha 1973, 374 s. (ISBN neuvedeno)

Novotný, Adolf: Biblický slovník Kalich, Praha 1951-1956, 1405 s. (ISBN neuvedeno)

Stubhann, Mathias, ed.: Encyklopedie Bible (Die Bibel A-Z), Gemini, 1992, 740 s. (ISBN 80-85265-30-3)

Douglas, J. D., ed.: Nový Biblický slovník (New Bible Dictionary), Návrat domů, Praha 1996, 1243 s. (ISBN 80-85495-65-1)

The Amplified Bible, Grand Rapids, Michigan: Zondervan Publishing House, 1701 s. (ISBN neuvedeno)

Butler, Trent C., ed.: Holman Bible Dictionary, Nashville, Tennessee, Holman Bible Publishers 1991, 1450 s. (ISBN 1-55819-053-8)

Wiersbe, Warren W.: The Bible Exposition Commentary Wheaton, Illionois, Victor Books, Volume 1: 728 s. (ISBN 1-56476-030-8) Volume 2: 626 s. (ISBN 1-56476-031-6)

Biblesoft’s New Exhaustive Strong’s Numbers and Concordance with Expanded Greek-Hebrew Dicti-onary. Biblesoft and International Bible Translators, Inc. (PC Sudy Bible – Version 2)

Vine’s Expository Dictionary of Biblical Words Thomas Nelson, Publishers, Inc. (PC Sudy Bible – Version 2)

Biblesoft’s Interlinear Bible. Biblesoft and International Bible Translators, Inc. (PC Sudy Bible – Version 2)

The Online Bible Thayer’s Greek Lexicon and Brown Driver & Briggs’ Hebrew Lexicon. Woodside Bible Fellowship, Ontario, Canada (PC Sudy Bible – Version 2)

Matthew Henry’s Commentary on the Whole Bible Hendrickson Publishers, Inc. (PC Sudy Bible – Version 2)

New International Version. International Bible Society (PC Sudy Bible – Version 2)

American Standard Bible. Lockman Foundation (PC Sudy Bible – Version 2)

New American Standard Bible. Lockman Foundation (PC Sudy Bible – Version 2)

King James Version. Thomas Nelson Publishers, Inc. (PC Sudy Bible – Version 2)

The New King James Version. Thomas Nelson Publishers, Inc. (PC Sudy Bible – Version 2)

— 81 —

Jiné prameny: Beck, Jürgen – Beck, Shawn: V trůnním sále Božím (Název originálu neuveden), Křesťanský život Albrechtice, 1991, 43 s. (ISBN neuvedeno)

Carpenter, Humphrey: J. R. R. Tolkien — Životopis (J R R TOLKIEN — BIBLIOGRAPHY) Mladá fronta, Praha 1993, 264 s. (ISBN 80-204-0409-0)

Conner Kevin J.: The Tabernacle Of Moses, Portland, Oregon: Bible Temple Publishing 1975, 119 s. (ISBN 0-914936-08-5)

Crabb, Larry: Skutečná změna je možná, jestliže začneš UVNITŘ (Inside Out), Návrat, Praha 1993, 216 s. (ISBN 80-85495-27-9)

Dohnal, Jiří: Pastorace Jobových přátel, Logos, Praha 1992, 63 s. (ISBN neuvedeno)

Dowell, Josh Mc - Lewis, Paul: Lásku dát, lásku brát… (Givers, Takers and Other Kinds of Lowers), Triangl, 1992, 92 s. (ISBN neuvedeno)

Drápal, Dan: Hledání a jistota, Křesťanská Misijní společnost, Praha 1997, 76 s. (ISBN 80-901960-6-3)

Drápal, Dan: Křest, jablko sváru? Křesťanská Misijní společnost, Praha 1994, 45 s. (ISBN neuvedeno)

Drápal, Dan: Duchovní předpoklady prosperity, Dan Drápal — Ampelos, Praha 1997, 24 s. (ISBN neuvedeno)

Frangipane, Francis: Tři bitevní pole (The Three Battlegrounds), Praha, Dan Drápal — Ampelos 1997, 64 s. (ISBN neuvedeno)

Goll, Jim: Obnovení ztraceného umění přímluvy (Restoring The Lost Arts of Intercession), Dan Drápal — Ampelos, Praha 1997, 44 s. (ISBN neuvedeno)

Gowan, Hugh B. Mc: Svatostánek (Název originálu neuveden), Křesťanský život Albrechtice, 1992, 120 s. (ISBN 80-7112-016-2)

Grossi, Vittorio - Siniscalco, Paolo: Křesťanský život v prvních staletích (Název originálu neuveden), Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 1995, 237 s. (ISBN 80-85959-04-6)

Chesterton, Gilbert, Keith: Ortodoxie (název originálu neuveden), Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 1993, 156 s. (ISBN 80-900802-4-3)

Lewis, C. S.: K jádru křesťanství (Mere Christianity), Návrat, Praha 1993, 155 s. (ISBN 80-85495-19-8)

Lewis, C. S.: Problém bolesti (The problem of Pain), Vydavatelství Křesťanských sborů, Ostrava 1992, 101 s. (ISBN 80-85237-39-3)

Lewis, C. S.: Průvodce modlitbou (Prayer: Letters to Malcolm), Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1997, 102 s. (ISBN 80-7192-224-2)

Lewis, C. S.: Zaskočen radostí (Surprised by joy), Česká křesťanská akademie, Praha 1994, 160 s. (ISBN 80-85795-07-8)

Lewis, C. S.: Čtyři lásky (The Four Loves), Návrat domů, Praha 1997, 107 s. (ISBN 80-8549-56-2)

Lewis, C. S.: Lev, čarodějnice a skříň (The Narnian Cronicle I. — The Lion, the Witch and the War-drobe), Orbis pictus, 139 stran ; (ISBN 80-85240-05-X)

— 82 —

Lewis, C. S.: Plavba Jitřního poutníka (The Narnian Cronicle III. — The Voyage of the Dawn Trea-der), Orbis pictus, Praha 1991, 191 stran ; (ISBN 80-85240-06-8)

Lewis, C. S.: Stříbrná židle (The Narnian Cronicle IV. — The Silver Chair), Orbis pictus, Praha 1992, 177 s. (ISBN 80-85240-07-6)

Lewis, C. S.: Kůň a jeho chlapec (The Narnian Cronicle V. — The Horse and His Boy), Orbis pictus, Praha 1992, 172 s. (ISBN 80-85240-08-4)

Lewis, C. S.: Čarodějův synovec (The Narnian Cronicle VI. — The Magician‘s Nephew), Orbis pictus, Praha 1993, 154 s. (ISBN 80-85240-09-2)

Lewis, C. S.: Poslední bitva (The Narnian Cronicle VII. — The Last Battle), Orbis pictus, Praha 1993, 161 s. (ISBN 80-85240-10-6)

Mackintosh, Charles H.: Poznámky k II.Mojžíšově; 190 s. (Informace neuvedeny, ISBN neuvedeno)

Malý, Jiří: Střípky slávy, Křesťanský život Albrechtice, 1996, 134 s. (ISBN 80-7112-036-7)

Prince, Derek: Duchovní boj (Spiritual Warfare), B. Šípek, Příbram 1995, 77 s. (ISBN neuvedeno)

Prince, Derek: Žít vírou neboli víra k životu (Faith To Live By), Vítěz, Ostrava 1992, 105 s. (ISBN neuvedeno)

Prince, Derek: Milost poddání se (Grace of Yielding), Logos, Praha 1990, 24 s. (ISBN neuvedeno)

Tournier, Paul: Silní a slabí (LES FORTS ES LES FAIBLES), Návrat domů, Praha 1995, 195 s. (ISBN 80-85495-44-9)

Tournier, Paul: Vina (VRAIE OU FAUSSE CULPABILITÉ), Návrat domů, Praha 1995, 215 s. (ISBN 80-85495-40-6)

Wagner, Peter C.: Teritoriální duchové (Teritorial Spirits), Logos, Praha 1992, 217 s. (ISBN 80-85335-17-4)

White, John: Strážce meče (The Sword bearer), Návrat domů, Praha 1995, 234 s. (ISBN 80-85495-39-2)

White, John: Gaal přemožitel (Gaal the Conqueror), Návrat domů, Praha 1995, 242 s. (ISBN 80-85495-48-1)

White, John: Věž Geburah (The Tower of Geburah), Návrat domů, Praha 1997, 234 s. (ISBN 80-85495-71-6)

White, John: Duchovní zápas (The Fight), Návrat domů, Praha 1994, 157 s. (ISBN 80-85495-30-9)

Wimber, John: Evangelizace Boží mocí (Power Evangelism), 170 s. (Informace neuvedeny, ISBN neuvedeno)