Osobnosti světové literatury

3

Vážení čtenáři,

dostává se Vám do rukou publikace, jejíž prostor zaplňuje literatura se zvláštní esencí.

Zveřejňujeme texty, které zazněly na autor-ských čteních 21. mezinárodního setkání spisovatelů v Praze. Na festival se ve dnech 16. – 20. dubna 2011 sjely osobnosti z deseti zemí světa.

Při zpracování jejich mluvených projevů se středem naší pozornosti nestala pouze je-jich literární podstata, ale rovněž návaznost na téma Někdo to rád horké.

Proč právě takovéto žhavé motto? Žádný z pozvaných spisovatelů se ve své tvorbě nevyhýbá horkým tématům. Věnují se životu lidí ve 20. století, studené válce, vojenským převratům a nejhlubším zkušenostem lidstva. Snaží se dát objektivní význam hodnotám znehodnoceným ideologií politiky.

Pozvali jsme k účasti spisovatele, jejichž dílo definuje silný kontrast světa viditelného a neviditelného: „Je-li statečnost směsicí moudra a zkušeností, musí naše jednání brát v potaz věci zjevné a skryté.“

Myšlenky opouštěly Novou scénu Národního divadla, kavárnu Louvre, Americké centrum a další místa festivalových setkání a vlévaly se do všech možných koutů naší kultury.

Dobrá literatura potřebuje dobré publikum.

Obojí dohromady pak tvořilo na Festivalu spisovatelů Praha nepřekonatelné spojení.

Vlasta Brtníková March

Slovo úvodem

Hlavní město Praha partner mezinárodního Festivalu spisovatelů Praha

76

Jak horká byla studená válkaJak horká byla studená válka? Byla skutečně válkou? Jak horký otisk nechala na tváři dnešního světa? Jaké je její kulturní dědictví? Podařilo se nám překonat spisovatele a filmaře, kteří začali pracovat v šedesátých letech? Trpíme nostalgií po tomto období? Nebo studená válka dosud neskončila a my čelíme novým hrozbám? Mohou být dnes lidská práva považována za utopii? Jiří Pehe se ptal Constantina Kokossise, Tomáše Kafky, Saadiho Yousefa a Junota Díaze.

Constantine Kokossis

Bezpečí s neustálou hrozbou destrukce

Bylo to velmi horké období – prožívali jsme zároveň občanskou válku a válku studenou. V různých částech Evropy a světa se pro-jevovaly různé formy antagonismu. Dochá-zelo k masivní migraci, celé řadě revolucí, objevoval se nacionalismus, komunismus, fundamentalismus. Ke konci studené války se rodily politické elity, které se pokoušely rozložit své vlastní společnosti. Docházelo k démonizaci jistých věcí a některé politiky měly zisk z existujících nepřátelských citů. Druhou stranou mince bylo to, čemu jsme říkali západní svět. My jsme do jisté míry prožili období prosperity a důvodem byla existence železné opony. Pochopitelně to souviselo s otázkou bezpečnosti – takové bezpečnosti, která zároveň znamenala neustálou možnost destrukce.

Saadi Yousef

Já a miliony dalších

Jak studená válka ovlivnila osudy a celý život mladého muže, kterým jsem byl? V roce 1957 byl Irák monarchií pod britským vlivem a já se vypravil na festival mládeže do Moskvy. Do vlasti už jsem se nemohl vrátit, neboť by mě zatkli. Žil jsem v Libanonu, Sýrii a na dalších místech a do Iráku jsem se vrátil v roce 1958, kdy byla monarchie zrušena. V roce 1963 došlo k vojenskému převratu. V květnu jsem byl uvržen do vězení a propustili mě až po dal- ším puči a já opět odešel do exilu. Až do dnešní doby žiji mimo svou vlast. V tomto smyslu mě ovlivnila studená válka. A totéž lze říci o milionech dalších lidí.

Tomáš Kafka

Západ byl dobrým nepřítelem

Studená válka, pro někoho jako jsem já, kdo žil v komunistickém bloku, nebyla ani tak důležitá kvůli tomu, zda mě obecně nutili se přizpůsobit – dát se k hrdinům, kteří bojo- vali, nebo k mlčící menšině, která se musela více potýkat s vlastním životem než se situací mimo Sovětský blok. Západ byl dobrým nepřítelem nejen proto, že určoval hranice, ke kterým jsme mohli vzhlížet, ale i hodnoty, které jsme po přerodu mohli aplikovat.

Globalizace s lidskou tváří

Zažíváme změnu paradigmatu. K privilegiím studené války patřila svoboda snít o utopii, neboť budoucnost byla nesmírně lákavá. Nyní se budoucnosti bojíme, ale zároveň nechceme idealizovat minulost. Vnímám to spíše jako proces globalizace, který prochází metamorfózou. Role politiků klesá, stávají se nadbytečnými. Možná je privile-gium politiky mít. Jednou se možná budeme ohlížet za Evropskou unií a jejím vývojem a možná budeme hledat paralelu mezi socialismem s lidskou tváří a globalizací s lidskou tváří.

Constantine Kokossis

Život bez práv

Hovořme o nově zchudlých obyvatelích, jejichž ústavní práva sice existují, ač ve skutečném životě se jim těší pouze teoreticky.

Junot Díaz

Velké sny mohou být nebezpečné aneb Demolice utopického diskurzu

Oba tábory se snažily dodat energii svým projektům, takže docházelo k utopickému diskurzu. Ať už to byla utopie socialistická nebo kapitalistická. Fascinující na tom je, že celá řada umělců a intelektuálů se snažila vytvářet jakési alternativní utopie. Utopie byla možností. Zajímavým okamžikem je pak demolice těchto utopií na konci studené války. Všechny se zdiskreditovaly. Dnes je utopie více zdiskreditovaná než marxis-mus. Kapitalisté po svém vítězství ze všeho nejdříve odstranili velké sny. Neboť ty mohou být nebezpečné.

Snové knihovny mrtvých

V latinské Americe existuje myšlenka snové knihovny (známá například z Borghese). Za studené války vyvraždili celé národní literatury – v Guatemale, Chile, Argentině, Uruguayi. Pokud jste byli dostatečně hloupí, abyste napsali protestsong, byl s vámi konec. Zabili tisíce básníků. Představuji si knihovnu plnou knih, které mohly být napsány. Problém nás žijících je, že málokdy uvažujeme o těch mrtvých. A právě tato knihovna mrtvých nám připomíná, co to všechno stálo.

Permanentní hysterická přítomnost

Nejen, že se vymazává budoucnost, ale odpojujeme se také od minulosti. Co se kapitalismu líbí, je ponechávat lidi v permanentní hysterické přítomnosti. To je činí zranitelnými vůči jakékoli manipulaci. Pokud se nemůžete opřít o minulost, ani snít o budoucnosti, lze s vámi velmi snadno manipulovat. Minulost ztroskotala, přítomnost nás děsí a vše, co mohu jako spisovatel udělat, je snažit se zachovat možnost, že minulost a budoucnost existují.

98

Cena Spirose Vergose za svobodu projevu 2011

Bez poezie by vládl chaos.

Básníci pozorují dohořívající plamen – pravda i nepravda bok po boku.

Dnes předáváme cenu Saadimu Yousefovi – legendárnímu básníkovi, který opustil Irák v roce 1979, kdy se chopil moci Saddám Husajn.

Saadi šel jinou cestou.

Bohové smutku dnes odpočívají.

Michael March, prezident Festivalu spisovatelů Praha

Spiros Vergos (1945 - 2007)

Patřil ke generaci, jejíž tvorbu nesmazatelně ovlivnil politický vývoj rodné země, od II. světové války a na ni navazující války občanské až po puč roku 1967 a nastolení vojenské diktatury. V důsledku diktatury celá řada demokraticky smýšlející inteligence odešla do exilu.

Spiros Vergos nejdříve působil v Anglii, poté ve Francii, Švýcarsku a Holandsku. Po návratu do Atén v roce 1975 se prací v novinách, televizi a rozhlase aktivně podílel na demokratizaci řecké společnosti. Začátkem 80. let vstoupil do diplomatických služeb. Od roku 2005 byl ředitelem mezinárodního Festivalu spisovatelů Praha.

Napsal několik básnických sbírek, Anonymity, Svědectví o smrti, v českém překladu Alexandry Büchlerové vyšla v roce 1999 sbírka Kořeny v čase.

Cenu uděluje mezinárodní Festival spisovatelů Praha osobnostem světové literatury, které se svým dílem a životním postojem významně zasazují o dodržování lidských práv. Nese jméno řeckého básníka a novináře Spirose Vergose. V minulých letech byli jejími laureáty americký prozaik Peter Matthiessen, ruská disidentka a básnířka Natalie Gorbaněvská a syrský básník Adonis. Čtvrtým z oceněných je irácký básník Saadi Yousef. Plastiku Zrození jezerní panny z dílny akademického sochaře Olbrama Zoubka převzal na Nové scéně Národního divadla z rukou prezidenta Festivalu spisovatelů Praha Michaela Marche a pražského primátora Bohuslava Svobody.

Spiros Vergos před osmi lety českým médiím řekl, že ‚dnešní spiso-vatel má problém najít odpovídající jazykové výrazy, protože významy slov byly postaveny na hlavu‘. Má-li být básníkovým mečem právě slovo a nikoli naopak, je dnes v tomto údělu nesnadné obstát, obzvlášť když Vám doma nepopřejí sluchu.

Mám tu čest předat dnes cenu Spirose Vergose básníkovi, který byl nucen opustit rodnou Basru poté, co jeho zemi obestřely spáry diktatury. Snad symbolicky je letošní cenou socha nesoucí jméno Jezerní panna. Kéž by v rukou Saadiho Yousefa jezerní panna pomáhala usmířit znepřátelené klany stejně, jak o tom vypráví kouzelná poéma Waltera Scotta.

Bohuslav Svoboda, primátor města Prahy

1110

(Adonisovi)

Když ti podávám ruku,

stiskneš jen moje prsty.

Když mi nabízíš ruku

jak mám uchopit jen prsty?

My, kdo jsme byli vychováni v nevinnosti

a zasévali nevinnost,

my, kdo netoužíme po žádné minulé

ani budoucí nevinnosti,

jsme děti onoho tekoucího,

chyceni mezi dvěma moři,

děti těch, kdo až do úsvitu

buší do zdi,

než si všimnou cikánů opírajících se

o její druhou stranu.

Uplyne pak čtvrt století

a my zjistíme,

že Ibn Tajmíja se proměnil

v hlavu palice

a al-Muvaffak stále vysekává

vzbouřené otroky

z lůna země.

Kope do nás policie v Damašku,

a policie v Iráku

a arabskoamerická policie

a anglická policie

a francouzská policie

a perská policie

a otomanská policie

a policie fátimovských chalífů.

Naše rodiny

do nás kopou,

naše naivní dobrosrdečné rodiny,

naše vražedné rodiny.

Jsme děti tohoto šílenství.

Nechte nás být, čím chceme.

Co máme společného, není důvěra.

Společný máme kalich krvácející květiny.

Mezi námi se rodí bouře

z malých částic...

A já říkám: „Podejme si ruce.“

Bejrút 8. 4. 1979

z angličtiny přeložila Zuzana Mayerová

Saadi Yousef Přátelství

Saadi Yousef

Narodil se roku 1934 v irácké Basře. „Díky nestálosti historie

a kosmopolitní nenasytnosti svého ducha se stal básníkem nejen

arabského světa, ale celého lidského společenství. Je doma v kulturách

a literaturách Alžíru, Libanonu, Francie, Řecka, Kypru i Jugoslávie a vzájemný dialog s nimi je stálým

zdrojem jeho poetiky.“

Saadi Yousef začal psát básně ve věku sedmnácti let a od roku 1979, kdy po nástupu Saddáma

Husajna k moci navždy opustil Irák, vydal přes třicet sbírek poezie.

Žije a tvoří v Londýně.

13

Zülfü Livaneli V rodné zemi je společenskou celebritou – píše knihy, skládá hudbu, točí filmy, je členem tureckého parlamentu, velvyslancem pro UNESCO, na protest ale všechny své funkce skládá. Během převratu v roce 1971 byl držen ve vojenském vězení a po letech strávených v exilu jej vlast v roce 1984 vítala s euforií a za zpěvu jeho vlastních písní. Jeho vystoupení v Praze se setkalo s nevšedním ohlasem. Z rozhovorů s ním je cítit, že je člověkem, který v sobě nese mnohé rány současnosti. Jeho román Štěstí, v českém překladu Tomáše Laněho, se dotkl tragického tématu vražd ze cti, ale i postavení ženy v muslimském světě. Na Festivalu spisovatelů Praha hovořil o zkušenostech, které, ač mnohdy univerzální, jsou ve své podstatě nepřenositelné.

OEXIL A SLÁVA

Opustil jsem Turecko s falešným pasem. Odešel jsem nejprve do Německa a pak do Švédska. V Oslu jsem psal politické písně. A v míst- ním rádiu Oslo mi nabídli natočit album. Po roce za mnou přijel bratr z Ankary a řekl mi, že v Turecku si studenti moje písně hromadně zpívají. Byl to pro mě šok.

VĚZENÍ A MUČENÍ

Mezi spisovateli v Turecku to nazýváme opravdovou školou. V roce 1971 došlo k vojenskému převratu, po kterém byli

zatčeni téměř všichni. Vypozoroval jsem ve vězení leccos o lidské povaze. Kdybych to měl popisovat, vylíčím vše velmi tragicky. Nikdy předtím bych si ale neuměl představit, že o takové chvíli nebo v takové chvíli lidé mohou žertovat. Že se lze smát, aby se člověk zbavil té dusné atmosféry. Dnes je to lepší než za časů junty – to bývala systematická perze-kuce. Ale stále jsou lidé v Turecku mučeni. Docela nedávno policisté ubili nějakého muže.

GORBAČOV

A PERESTROJKA

Měl jsem za přítele kyrgyzského spiso-vatele Čingize Ajtmatova, a ten se přátelil s Gorbačovem. Když byl Gorbačov gene-rálním tajemníkem, Ajtmatov pozval své

přátele do Moskvy a pak do hlavního města Kyrgyzstánu. Sešlo se nás dvanáct, mezi jinými i Arthur Miller, James Baldwin, Alvin Toffler či Peter Ustinov. Hovořili jsme celkem neformálně. Gorbačov řekl celou řadu zajímavých věcí a podotkl, že zůstává loajální k leninismu, ale že je třeba provést změny. A po této neformální schůzce násle-dovala oficiální tisková konference. Vůbec první, které se zúčastnili intelektuálové ze Západu. Sověti byli ohromeni tím, co na ní zaznělo. Záznam z tiskové konference se objevil i v hlavní zpravodajské relaci a druhý den ve stranickém listu Pravda. O několik let později, když jsem se opět setkal s Michailem Gorbačovem, zjistil jsem, jaké to mělo dopady. Řekl mi: „Po vašem odjezdu nastal problém, ústřední výbor komunistické strany zjišťoval všechny okolnosti toho, co jsem opravdu řekl, zda jsem to opravdu řekl. Uvědomil jsem si, že je čas na změnu, a to vedlo ke zrodu Glasnosti a Perestrojky.“

Co Zülfü Livaneli řekl v Praze

1514

O POVRCHNOSTI

A HLUBOKOMYSLNOSTI

ŘEKŮ

Být umělcem znamená být trochu povrchní a být filozofem nebo vědcem znamená být hlubokomyslný. Víme, že skutečná poezie nejsou krásná slova, ale skutečné myšlenky – filozofie. Slavný řecký autor Kazantzakis řekl něco velmi důležitého: „Světlo je svaté v Řecku a erotické v Malé Asii.“ Myslím, že je to pravda. Navíc v řecké mytologii lze najít odpověď na dnešní otázky. Každý den, když se v Turecku nebo kdekoli ve světě setkávám s problémy a přitom se vracím k něčemu, co pochází z řecké mytologie – říkám si, to je Sisyfos, to je Anthémios. Je to základem všeho lidství.

SPOLEČNÁ

IDENTITA ŘEKŮ

A TURKŮ

Identita Řecka a Turecka je smíšená. Řekové přišli ze střední Asie do Anatolie a v podstatě všechny názvy větrů jsou v turečtině přejaté z řečtiny. Podobně i názvy ryb nebo různých mořských pokrmů. V Turecku jsme slavili osmdesáté narozeniny Mikise Theodorakise. Velmi často se lidé snaží tyto identity oddělit, což ale není tak snadné jako oddělit identitu politickou. Pět století jsme žili společně. Po- vrchní myšlenka, že Řekové žili pod turec-kým diktátem, není pravdivá – žili jsme všichni v jedné dynastii.

O SVÉ NOVÉ KNIZE

SERENÁDA

Odehrává se v Istanbulu roku 2001. Jedná se o první literární ztvárnění problému vztahu Turecka k nacismu. Turecko bylo neu-trální – alespoň si to všichni mysleli. Já popi-suji tragédii, ke které došlo na lodi Stroma.

Bylo na ní více než sedm set Židů a cestovali do Palestiny. Když loď zakotvila v Bosporu, tak je Turci a Britové nenechali vylodit. Tito lidé museli zůstat na lodi. Byl únor a oni tam byli uvězněni celých sedmdesát dní. Pak přišel den D, kdy byla loď torpédována sovětskou ponorkou. Všichni zahynuli. Tato tragédie je v srdci mého nového románu.

VŽDY BEZ ŠÁTKU

Vyrostl jsem v muslimské rodině. Nikdy u nás nechyběl alkohol. Každé ráno si můj devadesátiletý otec dává skleničku rakije. Ženy u nás chodily vždycky bez šátků. Nikdy jsem neviděl babičku – a narodila se v roce 1900 – aby si vlasy zakrývala šátkem. Hovořím o opravdovém tureckém islámu, ovlivňovaném alavitským proudem. V posledních letech se k nám tlačí arabský islám prahnoucí po moci a po násilí. Vše se mění k horšímu. Z Turecka se bohužel stala země, kde jsou babičky modernější než jejich vnučky.

HANOBENÍ TURECTVÍ

Získal jsem podporu a zvolili mě do Parla-mentu. Nepatřím k žádné politické straně. Bojuji za lidská práva v Turecku. Pokouším se vlastními silami o zrušení 301. článku trestního zákoníku. Stojí v něm, že hanobení turectví je trestný čin. Zrušení tohoto článku je dle mého názoru kritickým bodem v boji za posílení svobody slova.

ANO, BYLA TO GENOCIDA

Arméni jsou citlivé téma. Napsal jsem o nich hodně článků, hovořil jsem o tom také pro he-brejský list Haaretz. Ve svých vystoupeních vybízím k dialogu. Ano, byla to genocida. Ale většina Turků si myslí, že se nic nestalo. Když vznikala Turecká republika, pokoušela se vláda tuto skutečnost zatajit. Snažila se také vymazat turecká traumata z první světové války. V té válce přitom zemřelo pět milionů Turků. Lidé sami na sebe uvalili ticho. Debata o arménské tragédii je součástí širší diskuze, kterou Turci musejí vést s otevřenýma očima. Tato diskuze je mnohem důležitější než otázka vnějšího tlaku na Turecko ohledně arménské tragédie.

Nedim Gürsel DobyvatelČeská premiéra slavného Gürselova románu

Jak teď sedí na palubě a dívá se na břehy Bosporu, opět myslí na moře. Místo aby plánoval založení rodiny a jiný způsob obživy v Benátkách, uvědomil si, že má střední věk dávno za sebou a moc času už mu nezbývá, místo aby se vážně zamyslel nad tím, že by měl svému životu dát nový směr, myslí jen na rudá ústa Nefeli, na její ostré zuby a velká ňadra. Usmívá se při pomyšlení, že ho moře opět přivedlo k ženě, tentokrát k jedné z nejvášnivějších, nejštědřejších. S Nefeli se seznámil cestou do Trebizondy ve vlhkém sklípku, který kupodivu nepáchl vínem. Za jeden dukát se okamžitě dohodli a v pokojíku v úzké uličce poblíž přístavu s výhledem na malý plácek pod kamennou zdí věže Ježíše Krista se milovali až do sví-tání. Nefeli se to zřejmě velice líbilo. Jinak by se mu za jeden dukát nevěnovala až do rána, lehla by si netečně na záda jako obvykle a pak by ho vyhnala z blátivých uliček mezi štěkající psy. Antonio se pyšně usmívá, že svedl kurtizánu, která se denně miluje s několika muži. Dnes večer najde Nefeli tak, jak ji zanechal, než zvedl kotvy do Trebizondy. Tentokrát se s ní bude milovat zdarma, jeden druhému dají vše jako dva roztoužení milen-ci. A zamiluje se do Nefeli až po uši. Ví totiž, že tahle žena jako mnoho počestně se živících žen nedává svoji duši lacino, ale mužům, kterým odevzdává své tělo, neodevzdává zároveň své srdce. Do smrti nezapomene, jak pod ním Nefeli sténá, pevně ho objímá,

šeptá: „Miláčku, Miláčku!“ a náhle mu začne zatínal nehty do zad. Do smrti nezapomene na její výkřiky: „Ty můj býčku, běsnící benátský býčku!“ Nikdy nebyl tak rád, že se na cestách po středomořských přístavech naučil řecky. Nic ho tak nevzrušilo jako kouzelné slůvko „Tevrakimu!“ vycházející z hlubokého otvoru rudých Nefeliných úst. Do jeho života vstoupilo mnoho žen. S některými se miloval celou noc, s jinými strávil pouhý večer, s jinými se pomiloval, co by vykouřil cigare-tu, pardon, co by vypil pohár vína. K žádné ho však nic nepřipoutalo, druhý den pokračoval v cestě. Při vykládání a nakládání zboží v přístavech, kam zavítal, si užíval s náhodný-mi ženami. Nechal se unášet proudem života jako bludná loď utržená z kotvy. Byl unášen z jednoho města do druhého, od jedné ženy k jiné. Neustále se pachtil za nejkrásnějšími látkami, nejdražšími šperky, vyhledával ta nejnebezpečnější dobrodružství. Pil nejtrpčí vína, jedl nejostřejší koření. Vždy však ze sebe setřásl špínu noci i únavu nevázaného nočního veselí. A pokaždé s ještě větší chutí objímal ženy. Při každém pozdvihnutí poháru vína k ústům pociťoval ještě větší žízeň. Žízeň po bělostném Nefelině těle, které ho zcela pohlcovalo, žízeň rostoucí, čím více pil, čím více miloval. Jak mohl vědět, že se tahle byzantská bruneta nepodobá žádné z žen, které dosud poznal, že ho k ní další setkání připoutá? Nemohl vědět, jak těžké bude zapomenout na její vlasy rozhozené

na lůžku, na její nohy napnuté rozkoší, na její divokou nepoddajnost a hlavně na její nahé tělo. Teď když seděl na bedně pod kapitán-ským můstkem a pozoroval Bospor, nepo-chyboval, že ho Nefeliny paže jednou obe-jmou jako nepřekonatelné hradby obklopující Konstantinopolis. Až se po dlouhé době dnes večer znovu setkají, jeho život se změní. Už se jeden od druhého neodloučí.Pod vlajícím praporem Republiky Svatého Marka plula benátská loď Bosporem do Marmarského moře. Když obeplula mys, změnil se osud kapitána Antonia Rizza. Antonio se náhle otřásl, jako by procitl ze snu. Udiveně hleděl na věže tyčící se proti němu. Zprvu nevěřil svým očím. Není to tak dávno, co tudy proplouval do Černého moře. Tehdy na svahu nebylo nic jiného než plevelem zarostlé zříceniny kláštera. Kvetly stromy, bylo jaro. Slunce se opíralo do rezavějících hlavní dávno nepoužitých děl na hradbách pevnosti na protějším břehu. Jeho paprsky dopadaly na zbraně stráží v přístavu, potápějící se kormorány a ukřičené racky létající kolem stěžňů lodi. Všude vládl klid a mír. Pevnost, stráže, moře i rackové, všechno bylo v heb-kém jarním světle krásné. Antonio pozoroval levý břeh obsypaný kvítím. Uklidňovalo ho pomyšlení, že i když jednoho dne vypukne válka s Turky, Bospor nebude možné uzavřít, a i kdyby byl uzavřen, benátské lodi jím bu-dou moci proplouvat jako dřív. Mír je věru úžasná věc. Benátský kapitán se nebál pirátů

ani bouří. Ale válka je něco jiného. Za války umírají lidé, potápějí se lodě, podpalují se a boří města a pevnosti, znásilňují ženy, rdousí děti v kolébkách, rabují domy a krev teče proudem. Možná jsou lidé, kteří mají z této hrůzy požitek, kteří považují zabíjení lidí za ctnost. Válka je možná nutná. Bojovat je otázka cti, dokonce umění. Není to však přirozené. Antonio považuje za přirozené

zpěněné vlny, chuť vína, žen a lidské přátelství. Je to tak, ženy i muži, děti i staří lidé jsou na světě proto, aby si ho užívali, ne aby se zabíjeli. A neznačilo nic dobrého, že před ním onoho listopadového dne náhle jako příšera, která přerušila jeho sny v nejslad- ším místě, vyvstala hrozivá pevnost, jež jako by přetínala úzké hrdlo Bosporu.Okamžitě vyskočil a upozornil kormidelníka.

Na lodi zavládl shon. Veslaři se chopili vesel, lodníci lan. Antoniovy povely, aby byly na-pnuty všechny plachty, zanikly v ohlušujícím výstřelu z děla. Posádka s hrůzou pozoro-vala letící kouli. Takovou kouli ještě nikdy neviděli. Současně je skropila mohutná vodní sprcha. Koule přelétla těsně nad vrcholky stěžňů a dopadla přímo vedle lodního boku. Antonio pochopil, že nejde o žert. Sám se chopil kormidla v naději, že do dalšího výstřelu dostane loď z jeho do-sahu. Toto neštěstí musí překonat, co nejdřív musí přistát v Galatě. Nikoliv proto, aby do-pravili zásoby císařské armádě, ale aby ne-padli do rukou Turkům. Ještěže vítr a proud jsou na jejich straně. A nejenom proud, na jejich straně je i Bůh a Panna Maria. Boha, na kterého si nevzpomněl ani v nejtěžších chvílích, najednou pocítil vedle sebe, ve svém srdci. Chvění, které ho zachvátilo a roztřáslo jeho tělo, byl tedy Bůh. Nikoliv hřmící ob-loha a rozestupující se moře. Byl to ten hluboký pohled na pozlacených mozaikách v chrámu sv. Marka. Vzpomněl si na Nefeliina slova: „Vy Latinci jste horší než Turci. Vaše víra ani vaše zvyky se těm našim nepodobají. I na Pána Ježíše hledíte tak divně!“ Řekl Nefeli,

Jeden z nejvšestrannějších současných autorů Nedim Gürsel pochází z Turecka, kde se roku 1951 narodil. Už za svůj román První žena získal významné ocenění, zároveň za něj byl nařčen z očerňování turecké armády. Za román Alláhovy dcery / český překlad Tomáš Laně / byl dokonce obviněn z hanobení víry.

Po vojenském převratu v roce 1971 uprchl Gürsel do Paříže. Na čas se vrátil do vlasti, ale další převrat v roce 1980 ho znovu vyhnal do Paříže, kde v současné době žije. Působí na Sorbonně a za jeho literární činnost mu byl udělen francouzským ministrem kultury Řád umění a literatury.

Prozaik se ku prospěchu ostatních stal noční můrou všech špatných vládců.

1716

1918

že na Boha nemá čas, a chtěl, aby odstranila svoji nerozlučnou ikonu Matky Boží. Teď toho zalitoval při pomyšlení, že jeho neúcta k téhle ikoně byla příčinou neočekávaného neštěstí, jež ho postihlo. Ihned se však vzpamatoval a začal povzbuzovat veslaře, opírající se ze všech sil do vesel: „Do toho, chlapi, do toho! Dostaneme-li se do Galaty, bude to pro nás svátek.“ Sotva však vyslovil slovo svátek, dopadla doprostřed lodi druhá koule. Hlavní stěžeň se s rachotem skácel jako starý platan zasažený bleskem a Anto-niovi se taktak podařilo skočit z kapitánského můstku do moře.

Stráže dovedly kapitána Antonia Rizza, jedi-ného syna Domenica di Maestriho lodního písaře Nicola a pět členů posádky, které vy-táhli z moře, k veliteli pevnosti Firuzu Agovi. Firuz Aga je podle sultánova příkazu všechny poslal do Edirne. Když je předvedli před sultána Mehmeda, byli unavení a hladoví, v jejich srdcích, po celou cestu zmítaných rostoucími obavami, však vysvitla jiskřička naděje. Vzhledem k tomu, že je Turci hned ne-zabili, nebyly zřejmě jejich životy ohroženy. Navíc zaslechli, že benátským vyslanectvím v Konstantinopoli byl do paláce v Edirne narychlo vyslán konzulární úředník Fabrizio Corner. Znovu si uvědomili, že jsou pod ochranou Benátské republiky, nejmocnějšího státu východního Středomoří, a uklidnili se. Nicméně když kapitán Antonio Rizzo spatřil hněvivé panovníkovy oči, pochopil, že je konec. Slyšel, že Mehmed je mladý a horlivý vládce, ale nepředpokládal, že by mohl tak rychle propadnout hněvu. Jako by proti němu nestála hlava osmanského státu, ale dravec připravený vrhnout se každým okamžikem na svůj úlovek, sokol, z jehož pařátů není úniku.Sultán si zajatce spoutané řetězy dlouze prohlížel, jeho bledý obličej neustále měnil barvu. Nakonec jeho pohled spočinul na An-toniu Rizzovi. Pokynul, aby k němu kapitán přistoupil. Antonio se na okamžik zarazil a ustrašeně pohlédl do zrudlého Mehmedova obličeje. Mehmedovy rty se třásly, jeho oči plály pod bílým turbanem. „Lodní náklad byl určen pro konstantinopolskou armádu?“ ze-ptal se jako nozdrami oddychující rozzuřený býk. Kapitán sklonil hlavu na znamení souhlasu a už se na sultána nepodíval. Kdyby tak učinil, byl by si všiml, že sultán se trochu uklidnil a na jeho rtech posazených hned pod zahnutým nosem se objevil lehký úsměv. Když Antonia oddělili od ostatních a odváděli, letmo se ohlédl. Uviděl, že Nicolo byl zbaven řetězů

a Mehmed projevil lodnímu písaři, který padl před jeho trůnem na zem, nečekanou přízeň. Dokonce se nad ním sklonil a pohladil ho po hlavě. Antonio zalitoval, že není holo-bradý mladíček jako Nicolo. Ihned však tuto myšlenku zapudil. Odcházel mezi strážemi s hlavou vztyčenou. Téhož dne vypravili Anto- nia se sultánovým doprovodem do Dimetoky. Když tam dorazili, dověděl se, že do města před nimi přijel Fabrizio a požádal o slyšení u sultána. Usmál se při pomyšlení, že znovu unikl smrti.Příštího jitra odvedli dva janičáři Antonia ze stanu, kde byl uvězněn, na místo, kde stál sultánův stan. Odevzdali ho mohutnému, kníratému veliteli palácové stráže. Ten ho předal cikánovi, stojícímu vedle něho jako

svíce. Cikán přikázal vojákům, aby Antonia položili na břicho, vytáhl z kapsy provaz a pevně mu svázal ruce za zády. Antonio, ležící se svázanýma rukama bezmocně na zemi, vyvolal v táboře veselí. Vojáci se začali pochechtávat a hlasitě žertovat. Po chvíli přistoupil k Antoniovi janičár s dlouhým, kopí připomínajícím kůlem. Kůl měl na konci ostrý naolejovaný železný hrot a uprostřed půlkruhový dřevěný výstupek.Cikán jediným pohybem roztrhl Antoniovy pruhované, pomačkané kalhoty, které Antonio celé dny nesvlékl, chvatně rozepnul knoflíky jeho dosud lesklé modré košile a oblékl si ji. Hedvábná košile mu byla velká. Pak si vyhr-nul rukávy, košili si nacpal do dlouhých kalhot a rozšklebil svá bezzubá ústa. Teď se

mohl dát do práce. Antonio ležel na břiše, s roztrženými kalhotami a nahými zády a hla-vou se mu honily různé myšlenky. Stále zcela nechápal, co mu chtějí udělat. Na smrt ani ne-pomyslel. Pak mu náhle svitlo, že zanedlouho zemře. Znovu se ocitl tváří v tvář Bohu. Ten-tokrát na něj Bůh nehleděl z mozaik chrámu svatého Marka, ale ze stěny byzantského kostela, na který narazil jednoho večera, když vyšel z paláce v Blachernách a toulal se po hradbách. Bůh měl rozepjaté ruce. Napra-vo od něj stála Panna Maria, nalevo svatý Jan. Jeho pohled byl nelítostný. Zpod jeho no-hou vytékala ohnivá řeka unášející hříšníky do pekla. Na svém původním místě však z nějakého důvodu nebyl anděl, objímající svými modrými křídly oblohu i měsíc. Lidé

v ohnivé řece byli nazí. Na šíji měli těžké řetězy a jejich těla spaloval ničemu na světě nepodobný oheň.Když přišel k sobě, zjistil, že je jako přišpendlená moucha naražený na kůl procházející podélně jeho tělem a vyčuhující mu z levého ramene. Napůl v mrákotách trčel na hrotu kůlu zaraženého do země v mírném sklonu vpřed. Nejprve pocítil strašlivou žízeň. Když se částečně rozplynula mlžná clona před jeho očima, zjistil, že stany jsou zbořené a kolem nikdo nezůstal. Byl sám pod modrou oblohou na okraji silnice do Kon-stantinopole. Po silnici nikdo nechodil, jezdci ani pěší. Slunce se klonilo k západu. Opodál za topoly šumícími ve větru se táhla obilná pole. Antonio si pomyslel, že doba míru

skončila, že ze širých thráckých polí se od nynějška nebude sklízet a že koule, jež potopila jeho loď, začne zanedlouho bušit do i byzantských hradeb. Tělo ho brnělo, ruce a nohy začínaly stydnout. Kůl mu připadal jako součást vlastního těla, se kterou se přes její nepatřičnost brzy smíří. Život měl na do-sah ruky. Země, topoly, vítr i slunce si zacho-vávaly svoji barvu, svoji skutečnou podobu.Najednou se mu zastesklo po moři. Představil si sám sebe, jak vplouvá do galatského přístavu.Se staženými plachtami se blíží k přístavní hrázi. Město se svými ulicemi lemovanými sloupy, paláci a v slunci se lesknoucími kopu- lemi stálo proti němu jako nevěsta ověšená brilianty. Viděl, jak se k němu zdáli blíží Nefeli čistá jako panenská dívka. Na prstu měla zlatý prsten. „Vím, že ses oženil s mořem,“ zašeptala, „ale vytáhla jsem prsten, kterýs hodil do vody, a navlékla si ho na prst.“

Byl v Benátkách. Díval se na město skrz pozlacené zábradlí lodi Bucentaure. Pluli po kanálu Giudecca podél dóžecího paláce. Ulice zaplňoval nevázaný pestrobarevný dav spěchající za zábavou. Gondoly se na vodě pohupovaly jako kormoráni. Vyzvánění zvonů se mísilo se zpěvem gondoliérů, z obchodů na La Calle della Mercerie se linula vůně koření. Byl sám na rudým sametem potaženém kapitánském můstku Bucentauru, vznášejícím se nad sto-jatou hladinou jako mýtický pták. Místo aby se proplétal davem a flirtoval s ženami, plul na státní lodi k pevnosti San Andrea. Brzy za sebou nechali rybářskou chatrč, kde se narodil, a podél Lida vypluli na širé moře. Když tam proti větru házel do moře zlatý prsten, který dosud pevně svíral v ruce, zvolal: „Desponsamus te, mare nostrum!“ Vítr unášel jeho hlas daleko až za rozlehlou poušť, o které vypráví Marco Polo.Antonio žíznil stále nesnesitelněji, tělo měl jako v ohni. Slunce se sklonilo nad topoly a zrudlo. Antoniovi se náhle zatmělo před očima. Rudá barva slunce se rozprostřela a změnila se v žár, který ho zcela zachvátil. Pak se všechno setřelo, barvy se rozpustily v temné prázdnotě. Když Antonio Rizzo umíral na hrotu naolejovaného kůlu, který prorazil jeho tělo, neviděl, že na něho v hrůze hledí úředník benátského vyslanectví Fabrizio Corner a Janované vracející se do Konstanti-nopole z audience u sultána Mehmeda.

z turečtiny přeložil Tomáš Laně

Dospěli jsme ke stejné deziluzi

Nedim Gürsel: Žádáte mě, abych mluvil o své dráze a o svém životě. To mohu udělat pouze v souvislosti se svým posledním románem Ďábel, anděl a komunista, v němž jsem se pokoušel vyhodnotit jedenadvacáté století, a nikoliv svůj vlastní život. Děj je zasazen do Berlína, města, kde se ode-hrála velká tragédie minulého století. Berlín se mi zdá velmi symbolic- kým městem. Díky velkému turec-kému básníkovi Nazimu Hikmetovi jsem se pokusil nahlédnout na ideologie dvacátého století. Hlavní postava mého románu je homosexuální a sympa-tizuje s tímto komunistickým bás-níkem, jedním z největších tureckých básníků, který byl komunistou – proto je v názvu knihy anděl a ďábel. Zásadní otázka románu je Nazim Hikmet, který započal ušlechtilý boj, který bohužel skončil špatně. Snažím se vy-pozorovat, co se odehrávalo v hlavách podobných učenců, intelektuálů. Kladu si otázky

o náboženství. Pokouším se nazřít komunismus jako víru.

Tomáš Laně: Jste velmi dobrý znalec středoevropské situace. A právě proto můžete svým dílem oslovit i nás. Češi básníka Nazima Hikmeta vnímali především jako hlásnou troubu komu- nismu, i když to byl básník velmi dobrý. Pro nás byl zdiskreditován tím, že se přihlásil k Sovětskému svazu a byl nám neustále vnucován a ještě k tomu v ruských překladech. Tím chci jenom říci, že náš vývoj probíhal úplně opačně než váš. My doufali, že komu-nismus padne a že se dočkáme normál-ních politických poměrů. U vás stále existovala víra v lepší svět. To u nás bylo zprofanováno pučem a okupací. I přesto jsme se nakonec dopraco-

vali ke stejné deziluzi, a nyní se setkáváme na stejné

platformě. Víme, že ideje dvacá-

tého sto-letí jsou

m r t v é a mu-

síme hledat nová východiska. A já v Alláhových dcerách a vašem novém románu vidím snahu tu deziluzi vyrovnat.

Nedim Gürsel: Samozřejmě deziluze tu jsou a týkají se především mé generace. V Turecku jsme pohlíželi na Sovětský svaz jiným způsobem než intelektu-álové, kteří byli v opozici.

Když jsem na konci šedesátých let začal psát povídky, bylo mi dvacet, a nenechal bych nikoho na pochybách, že je to nejkrásnější věk života. A já čelil obvinění za účast na puči v roce 1961. Státní zástupce požadoval 7 let vězení za můj článek, který se jmeno-val „Přátelé lidu“ a nebyl nevinný. Týkal se Gorkého a Lenina.

V nedávné historii jsme zažili vojen- ské puče, které skoncovaly s demo- kracií, a skoncovaly s příslušníky levi-cových hnutí.

Nazim Hikmet strávil řadu let ve vězení, než odešel do Moskvy, a souhlasím s vámi v tom, že zůstal věrný svým ideálům až do konce života. On byl v opozici proti stalinismu až po dvacá-tém sjezdu. Potom, co byla uveřejněna Chruščovova zpráva, v roce 1956.

Tedy zastával řekli bychom ortodoxní stanovisko. Ale to mu nezabrá-

nilo, aby napsal krásné

knihy, které pojednávaly mimo jiné i o vašem městě. Vy jste říkal, že jste ho tady poznali, že vám ho nutili přes ruské překlady, ale byl to člověk, který dobře znal Nezvala. Nejsem tady, abych tady mluvil o Nazimu Hikmetovi. Ale vzhle-dem k tomu, že jsem napsal důkladnou studii o jeho poetické tvorbě, měl bych zmínit, že byl také velký novátor turecké poezie. Nazim Hikmet vzýval ta jitra, která mají přijít, a pro nás byl poslem těch zítřků, které byly před námi. Právě proto jsem o něm mluvil. Také jsem mu věnoval jeden ze svých románů a napsal jsem tam věnování „Nazimu Hikmetovi, který nám sliboval lepší zítřky, které nepřišly“.

Mao říkal, že 21. století bude spirituál-ní, nebo nebude vůbec. A to měl pravdu. Vy jste říkal, že ideologie 20. století jsou mrtvé. Ale v současné době jsme svědky nárůstu náboženských dogmat, která vycházejí z politiky. Takže ty dezi-luze přetrvávají. A východisko z této situace pro mě není evidentní. Proto v mém románu vypravěč, který vypráví svůj život, nevidí žádné světlé zítřky, ani žádné východisko.

Tomáš Laně: Jeden z důvodů, proč vy jste byl pozván na festival, je téma Někdo to rád horké, protože vy se hor- kým tématům nevyhýbáte. A to nejžha- vější se objevilo v románu Alláhovy dcery. Je to váš pohled na nábo- ženství, který je z mého hlediska velmi spirituální. Ovšem ten byl zkreslen, což vedlo k udání, a následně k soudnímu procesu s vámi. Odpověděl jste mi na otázku, že se deziluze dvacátého století

obrátila ve zneužívání náboženství. Domníváte se, že to je záležitost, která může být překonána? Zda se muslim-ské země mohou z tohoto zla zneužívání náboženství vymanit?

Nedim Gürsel: Nejprve bych pohovořil o tom soudním řízení, které by se bylo neodehrávalo, kdyby se celá věc stala před dvaceti lety. Je to nový jev, dříve docházelo rovnou k pronásledování spisovatelů. V dnešní době je situace jiná, neboť Turecko je kandidátským státem EU. K mému procesu došlo po-dle paragrafu 216 tureckého trestního zákoníku, v němž se mluví o možném uvěznění v délce šesti měsíců až jednoho roku pro toho, kdo hanobí náboženské přesvědčení. Ačkoliv jsem byl zproštěn obvinění, zastupitelstvo se proti rozsud-ku odvolalo, došlo k vypracování po-sudku, který dokazoval, že můj román nijak nehanobí muslimskou víru, ale že hanobí všechny víry vyznávající jednoho boha. V současné době začíná být obyvatelstvo stále konzervativnější, ale některé členské státy se do- mnívají, že bychom mohli být jakým-si modelem. Já osobně si myslím, že bychom si měli nejdříve zamést před vlastním prahem, než se budeme stávat nějakým modelem.

Máme ještě mezery v oblasti svobody vyjadřování, i když k určitému pokro- ku již došlo, ale myslím, že to nebylo dostatečné. Byli dokonce zatčeni nějací novináři, kteří jsou stále ve vězení. A šli jsme ještě dále, chtěli jsme zničit knihu, která ještě nebyla vydána. Policie vnikla do domu Ahmeta Sika, novináře, který ji napsal, a chtěli ji zničit před jejím vydáním. To mi připomíná mccarthismus, hon na čarodějnice, věci, o nichž jsem se domníval, že jsou už za námi.

Jako pochod janičárů směřuje Turecko čím dál tím více směrem k západu. Janičáři pochodovali tak, že udělali dva kroky dopředu a jeden krok zpátky, a Turecko se blíží právě tímto pochodem k cíli stát se členem EU, protože hodnoty EU by měly být také našimi hodnotami: demokracie, sekulární stát, svoboda projevu, lidská práva atd. Je třeba, aby Turecko zrychlilo rytmus a nepokračovalo tímto janičárským krokem.

Tomáš Laně hovoří s Nedimem Gürselem

„Psaní je možná pouhá iluze. Zároveň je ale také skokem do prázdnoty a vzepřením se smrti.“

>

21

22

Rozbijte vázu a láska, která opět spojí všechny úlomky, je silnější než láska, která si dostatečně nevážila její symetrie, když váza byla ještě vcelku. Lepidlo, které drží ty kousky pohromadě, je pečetí jejího původního tvaru. Taková je láska, která opětně skládá naše africké a asijské fragmenty, rozbité rodinné klenoty, jež po zrestaurování ukazují své bílé jizvy. Spojování rozbitých kousků je starostí i bolestí Antil, a pokud jsou jednotlivé kousky nesourodé, nezapadají do sebe, pak v sobě mají více bolesti než původní dílo, ty ikony a posvátné nádoby dostatečně nedoceňované v místech jejich prapůvodu. Antilské umění je tedy rekonstrukcí našich roztříštěných dějin, střepů původních jazyků, našeho sou-ostroví, jež se stává synonymem pro kousky odlomené z původního kontinentu.

A přesně takový je proces utváření poezie, i když by se asi nemělo používat „utváření“, ale „přetváření“ … Poezie, která je potem dokonalosti, ale která se musí zdát stejně svěží jako dešťové kapky na čele sochy, kloubí přirozené a mramorové; současně spojuje

minulé i přítomné, je-li minulost sochou a pří- tomnost korálky rosy či deště na čele minulosti. Je-li tu pohřbený jazyk a je-li tu individuální slovník, pak je poezie archeologickým výzkumem i sebeobjevováním. Tonálně individuálním hlasem je dialekt; utváří vlastní přízvuk, vlastní slovník i melodii v otevřeném odporu vůči imperiálnímu kon-ceptu jazyka, jazyka Ozymandiasova, kni-hoven a slovníků, soudních dvorů a kritiků, církví, univerzit, politických dogmat, dikcí institucí. Poezie je ostrov, který se odtrhává od pevniny. Dialekty mého souostroví se mi zdají být svěží jako ony kapky deště na čele sochy, nikoliv potem vzešlým z kla- sické námahy zachmuřeného mramoru, ale kondenzací osvěžujícího prvku, deště a soli.

Původní jazyk se pro velkou vzdálenost roz-plývá jako mlha snažící se překonat oceán, ale proces přejmenovávání, nalézání nových metafor, je stejným procesem, jemuž básník čelí každé ráno svého pracovního dne, když si stejně jako Robinson vyrábí vlastní nástroje, skládá slova z nutnosti, ze Štěstí, a dokonce

i přejmenovává sám sebe. Všeho zbavený člověk je hnán zpět k základní, sebe sama překvapující síle, ke své mysli. To je základem antilské zkušenosti, tohoto vraku úlomků, ozvěn a střepů z obrovského kmenového slovníku, částečně zapamatovaných zvyků, které nijak neupadají, ale jsou stále silné.

Je to síla triumfu, oslava štěstí, když básník shledá, že je svědkem úsvitu kultury, která se sama definuje, větev po větvi, list po listu, v tom sebedefinujícím se jitru, které je důvodem – zvláště na kraji moře – provést obřad východu slunce. Tehdy se slovo „Antily“ rozčeří jako zářivé vody, a zvuky listí, palmových listů a ptáků se stanou zvuky svěžího dialektu, původního jazyka. Osobní slovník, individuální melodie, jejíž rytmus je něčí životopis, se v tomto zvuku šťastně spojí v jedno tělo, a ono se pohne jako pohyblivý, houpavý ostrov.

To je požehnání, které se oslavuje, svěží jazyk a svěží lidé, a je to i hrůzu nahánějící závazek.

Cesta k Dereku Walcottovi Na Dereka Walcotta jakoby česká literární veřejnost pozapomněla. Do českého jazyka byl přeložen až bezmála dvacet let poté, co v roce 1992 obdržel Nobelovu cenu. V roce 2011 poprvé navštívil Českou republiku a zúčastnil se mezinárodního Festivalu spisovatelů Praha.

Výňatky z projevu při převzetí Nobelovy ceny za literaturu v roce 1992

Fragmenty epické paměti

2524

Blues

To neznamená, že tento úsvit vymazal historii. Ta je v antilské geografii, ve vegetaci samotné. Moře vzdychá utonulými při přepravě na otrokářských lodích, jatkami původních obyvatel, Karibů, Aruaků a Tainů, krvácí šarlatem slaměnky, a dokonce ani surfování po písku nemůže vymazat africkou paměť nebo bodce třtiny jako zeleného vězení, v němž jsou dosud zavření potomci dohodu podepsavších Asijců z Felicity.

Právě to jsem čítal kolem sebe od dětství, od začátků poezie. Vznešenost úsilí. V tvrdém mahagonu dřevořezbářů: tváře, sběrači pryskyřice, uhlíři; v člověku s šavlí založenou na předloktí, který stojí u záhonu s obvykle

anonymním olivově šedým psem; v šatech, které si to ráno oblékl, když bylo chladno, když vstal za tenčící se tmy, aby byl včas ve své zahradě v kopcích – vrchy, zahrada, to bývalo na míle daleko od jeho domu, ale právě tam měl svou půdu – a to nezmiňuji rybáře, vojáky na náklaďácích, kteří zívají po ránu. Všechny ty fragmenty původem z Afriky, ale zformované a ustálené a zako-řeněné zde v životě ostrova; nevědomé tak jako jsou nevědomé listy; nečtoucí, ale zde, aby byly čteny, a pokud se přečtou správně, vytvoří svou vlastní literaturu...

Básník, dramatik a vizuální umělec se narodil roku 1930 na ostrově Santa Lucia v Západní Indii, kterému zůstal po celý život věrný. Seamus Heaney o tomto obdivuhodném básníkovi řekl: „Walcottův jazyk je darem Shakespeara a Bible – téměř hydraulické síle jeho slov lze stěží odolat.“ V jeho básních, ovlivněných historií evropské kolonializace západo- indické kultury i rodinnou minulostí potomka někdejších otroků, se prolínají odkazy k anglické básnické tradici se symbolikou a imaginací, jež čerpají z vnitřního umělcova světa i jeho karib- ských kořenů. Dokázal přetvořit rodnou kulturu, historii a společnost v mýtus dnešní doby, epos, který se stal nedílnou součástí dějin západní literatury. V roce 1992 byla Dereku Walcottovi udělena Nobelova cena „za poetické dílo neobyčejné zářivosti opírající se o historickou vizi, jež vychází z multikulturní angažovanosti“. Napsal řadu sbírek poezie, mimo jiné In a Green Night /V zelené noci/, Sea Grapes /Mořské hrozny/, The Prodigal /Rozmařilec/, Omeros či White Egrets /Bílé volavky/.

Těch pět či šest mladejch cápků

dřepících na schůdcích verandy

v tom horkým večerním chládku

začalo na mě hvízdat. Jen tak ze srandy.

Tak jsem se tam teda zastavil.

Na Christopherově ulici – možná to byla MacDougalka –

jsem v tom světle lamp určitě přestavoval dobrej cíl.

Zrovna byl letní festival. Nebo

ňákej svátek. A náš byt

už byl blízko. Jenže jsem hloupej negr, a kromě

toho ne zas vyloženě černej.

A abych pravdu řek, tak pro mě

jsme byli všichni stejný – taloš či negr nebo žid.

A tohle taky přece nebyl Central Park.

Že jsem si byl nějak moc jistej? To si

pište! Ten světlej negr v novým sáčku

tam tehdá dostal pěknou nakládačku.

No jo – dost jsem se bál,

že někdo z nich by na mě moh vzít nůž.

Tak jsem to nový kvádro radši sundal

a hodil přes hydrant.

A že bych se pak nějak tvrdě pral?

Spíš jako by se rvali oni mezi sebou. Život už

ty přičmoudlíky asi stačil zkoušet dost,

a tak si na mě prostě chtěli vylít zlost.

Ksicht zmalovanej, z nosu mi lije krev.

S tím olivovým sáčkem jsem měl ovšem kliku

a uchránil ho před kudlou i svejma slzama.

Pak jsem se domů těžce štrachal vzhůru čtyřma patrama.

Když jsem se předtím válel na chodníku,

vzpomínám, že čumilů tam kolem bylo velmi mnoho,

a jedna zřejmě máma od těch kluků

že na ně křičela: „Už dost, to stačí, nechte toho!“

Vlastně se houby stalo.

Jen lásky poznali ti hoši zřejmě hodně málo.

Já věděl, že mě zabít nechtěj asi –

jen si tak hrajou na tvrďasy.

Což každej mladej Američan zkouší rád.

Však měl bych vzít si z toho poučení:

jestli je láska takhle tvrdá, tak moc není

o co stát.

Ze sbírky The Gulf and Other Poems

(Záliv a jiné básně), 1965

přeložil Luboš Snížek

Díky snaze Nadačního fondu Festival spisovatelů Praha a brilantním překladům

Miroslava Jindry vyšel v edici Světoví básníci v Praze první výbor z mimořádné

básnické tvorby Dereka Walcotta s názvem Hostina života | Feast (2010).

„Walcottův jazyk je darem Shakespeara a Bible“

2726

V kolébce rodné řeči

Čím vás zraňují vaše ostrovy?

Derek Walcott: Touto ranou je pocit odlou- čenosti, intenzivní pocit, který se u západo- indických spisovatelů pojí s jejich krajinou. A to i u těch, kdo ji odmítají. Nepřítomnost moře palčivost té rány ještě prohlubuje. Když jedu do New Yorku, nebo ať již cestuji kam- koliv, zvuk a ozvěnu moře si nesu s sebou. Ale i když se vrátím domů, cítím cosi hlubokého, jako by se znovu, ale jaksi nechtěně otevřela nějaká rána. Začnete si vybavovat různé věci a všechno, co zkoumáte, jsou vzpomínky. Každá vzpomínka je jakousi sedlinou, která vyvolává jitřivý pocit té odloučenosti a opětného spojení. To, co jste ztratili, zesi-luje rozkoš z návratu domů.

Junot Díaz: Když jste imigrant, jedno odkud, nakonec strávíte spoustu času zpětným hle- dáním vztahu k místu, které zase vynaloží obrovské množství energie, aby nemuselo zjišťovat, co jste zač. Takže nejenom odlou- čenost od místa, v němž nejste, ale i to, že jste

zmizel i z imaginace toho místa. A v imaginaci ostrova, Dominikánské republiky, chybí přes jeden milion Dominikánců, kteří odešli za hranice. A pokud v ní přece jen jsou, pak pouze v zjednodušených, deformovaných hrůznostech, protože pro ostrov je snazší lidi, co odešli, vymazat, než nějakým způsobem uznat, proč byl jejich odchod nezbytný.

Někteří autoři usilovně odmítají označení regionální či etnický. Z jakého důvodu si toto označení uchovávat?

DW: Když spisovatel převede jazyk v popis a skutečnost, pak je to skutečný spisovatel. To je podstata spisovatelů, velkých či do-brých spisovatelů odkudkoliv. A jestli chcete, tak spisovatel se považuje za šťastnějšího, když pracuje s novým jazykem, než když oprašuje ten starý. Vítejme změny, které se dějí v jazycích. Které respektují tradici, pokračují v lidovosti, a to, co spisovatele vzrušuje, je velmi místní. Psal jsem francouz-skou kreolštinou a vždycky jsem chtěl vidět,

zda dokážu maximálně vystihnout vitalitu a komično, které v kreolštině je. Abych něko-mu poskytl humornou předlohu, s přáním, že dosáhnete téhož efektu ve vlastní adaptaci, ve vlastním překladu do jazyka své vlasti. Síla místního spisovatele může být základem spisovatele, jako byl Hemingway, protože je založená na místní výměně událostí. Hemingway psal američtinou, což je všechno jiné než místní angličtina.

JD: Idea univerzálního spisovatele je kon-strukt osvícené imaginace, která vyžaduje ryzí esenci, tedy pojem spisovatele, jejž, když k němu připojíte nějaké adjektivum, znehodnotíte. Což je samozřejmě nesmysl. Kontext spisovatele je stejně důležitý jako dílo, které vytvořil. Právě specifičnost činí dílo univerzálním. Je mi úplně jedno, jestli mě nazvou dominikánským spisovatelem, spisovatelem z New Jersey, či imigrantským spisovatelem, pokud žádné z těch slov nezna-mená nějaké škatulkování.

Prochází anglicky psaná literatura proměnou přesahující vymezenou a omezenou nacionalitu?

DW: Když se objeví spisovatel jako pan Díaz, poznáte, kolik vděčí hudbě lidu, z něhož pochází. Nejde o rytmus, ale také o přístup ke zkorumpovanosti i opravdové radosti jazyka a hudby, z níž vychází. Ale nejde o pouhou muzikálnost, o to nelichotivé klišé muzikálnosti. Je nutné ekonomicky zhustit jazyk, což je impulsem k metafoře. V jazyku ulice, v lidovém jazyce existuje velmi silný proud metafor, který básníky přitahuje a který poezii vrací k jejímu původu.

JD: Málokdy si můžete vybrat jazyk, do něhož se narodíte, ale jazyk, do něhož jste se narodili, je kován velmi dlouhou historií. Podle mě se rozšíření angličtiny shoduje s obrovskou imperiální mocí Anglie. To od sebe nelze nijak oddělit. I kdyby americká moc tak strašně hluboko upadla na politické a ekono-mické úrovni, nemyslím si, že by stejně tak upadla i angličtina. To je podstata jazyků.

z angličtiny přeložil Luboš Snížek

Citace z Hermana Melvilla „Ale odtrhněte svůj pupek, a co se stane?“ rámovala setkání s Derekem Walcottem a Junotem Díazem v Americkém centru v Praze. Nevšední rozhovor vedl ředitel zpravodaj-ství Rádia Svobodná Evropa Jay Tolson. Ač se oba hlavní aktéři v závěru shodli na tom, že jim přesný význam ústřední věty není zcela jasný, diskuze instinktivně směřovala k jádru myšlenky. Ke kolébce rodné řeči. Proměně, zalíbení a zradě jazyka i pocitu prázdna spojeného se zkušeností spisovatele v dobrovolném či nedobrovolném exilu.

Junot Díaz

Junot Díaz se narodil roku 1968 ve Villa Juana poblíž Santo Dominga v Dominikánské republice. V roce 1974 přesídlil za svým otcem do Spojených států a dospívání prožil v Parlinu v New Jersey. Dvojí životní zkušenost vystěhovalce tvoří osu celého jeho dosavadního díla.

Do literatury vstoupil sbírkou povídek Utonutí a románem Krátký, leč divuplný život Oskara Wajda, za který získal v roce 2008 Pulitzerovu cenu. Stránky jeho knih jiskří jazykem těla, přestože ponechávají prostor i čtenáři k vlastnímu rozhovoru s duchy.

„Rushdie tvrdí, že tyrani a pisálci jsou přirozenými protivníky, ale takové rozdělení je podle mne příliš zjednodušující – to by z toho vyšli spisovatelé moc lacino. Já si myslím, že diktátoři prostě nesnesou konkurenci – stejně jako spisovatelé.“

Jako aktivní člen občanských organizací od hnutí Pro-Libertad po Dominikánskou dělnickou stranu a mládežnickou Unión de Jóvenes Dominicanos se Junot Díaz angažuje za zákonná práva přistěhovalců.

Junot Díaz žije v Cambridge, Massachusetts.

3130

Aktivismus vám brání nakupovatS nositelem Pulitzerovy ceny Junotem Díazem hovořil Martin Belk, britský novinář a šéfredaktor časopisu One

Spisovatelé obhajují naši existenci. Potře- bujeme i dnes spisovatele s politickým charismatem, nebo potřebujeme něco ji-ného? Bahaa Taher tady v minulém roce všechny vyzýval k aktivitě a měl pravdu. Během roku došlo v Egyptě ke změně. Mají ještě dnes heretici a disidenti smysl? Vítězí?

Disidenti jsou často lidé na samé hranici spek- tra občanského aktivismu. Většina z nás žije ve společnostech, kde se po nás chce zejména, abychom něco kupovali, nikoli abychom něco dělali. Zejména něco, co přinese změnu. Problém je v tom, že aktivismus vám brání nakupovat. Transformace, kterou všichni potřebujeme, musí proběhnout globálně. Vidíme, že například v Egyptě už se vše trochu hroutí, protože ženy, které se účastnily revolty, se dostávají mezi

dva mlýnské kameny. Mám pocit, že nakonec se nám to podaří všem najednou. Že to bude velká párty probíhající všude současně.

Cítíš zodpovědnost? Například i ve svém hu-moru? Protože Mark Twain rozlišoval mezi komikem a humoristou, když říkal, že hu-morista vnímá své okolí a komik jen říká vtipy. Vnímáš to podobně, když pracuješ nebo učíš?

Vnímám. Když pracuji s mladými lidmi, nesnažím se být mentorem. Málokdy jim něco radím, oznamuji nebo vnucuji. Snažím se je tvarovat. Ukázat svoje nadšení pro téma. Za-ujal jsem víc lidí pro čtení svou schopností dávat příklad. Nechal jsem je, aby to v nich na-kynulo, nechával jsem kolem povalovat knihy. Ale nikdy se mi nepodařilo někomu výslovně

poradit, aby četl. Zajímá mě rytmus okamžiku, ve kterém se nacházíme, když čteme knihu. Je to vlastně starý, starodávný rytmus. Dostá-váme se pomalu do hlavy člověka. V jedena- dvacátém století je rytmus šílený a vyžaduje obrovskou disciplínu vrátit se do lidského tempa knihy. Dnes žijeme v rytmu strojů, i proto jsme tak vystresovaní. Slyšel někdo o slow-food? Říká se, že civilizace nutně potřebuje zpomalení. Snažit se zpomalit všechny aspekty života. Ale to je finančně náročné.

Měly by například knihy mít zkrácené verze jako renesanční povídky? Nebo naznačuje něco, že se dostáváme do klidnějšího období? Že možná získáme luxus na zamyšlení?

Nejsem si jist. Nemyslím si, že lidé čtou víc

poezii, protože je kratší. Vždy se ale vracím k naději, která s touto otázkou souvisí. Někde hluboko cítím, že možná jedna osoba nebo více osob na světě se setká s mou prací, kterou jsem vyslal do tmy, a že je to nějak změní. Píšeme pro lidi, kteří se možná ještě nenarodili, a to mě pohání dál.

Co pro tebe znamená být americkým Domi-nikáncem a co to znamenalo pro změnu, kterou jsi prošel?

Definice nemohou nikdy odrazit obrovskou složitost a rozdílnost nás všech.

Spousta lidí to ale ráda udělá za tebe…

Ale my tyto řeči nepotřebujeme. Nikdo z nás nemůže permanentně patřit do jedné škatule. Navíc nekandidujeme za politickou stranu. Zdá se mi, že lidé trpí alergií vůči historii, což je věc, s kterou si může každý umělec hrát. Člověk se buď strašně zlobí na historii, nebo o ní třeba nemá žádné ponětí. Historická amné-zie je součástí břemena, se kterým musíme v moderní společnosti žít.

V jakých dalších škatulích by ses chtěl ubytovat?

Vyrůstal jsem ve vojenské rodině. Dělal jsem všechny věci, které muži považují za důle-žité, hodně času jsem trávil i předstíráním,

že neumím číst. Hrál jsem roli, která se ode mě očekávala. Pak se jednou člověk probudí a zjistí, že by mohl ztratit celý život. A toto prozření se stalo zdrojem mé umělecké akti- vity. Myslel jsem si, že jediný způsob, jak získat otcovu lásku, je žít život, který chtěl. Ale to nelze. Nelze žít sen někoho jiného.

Pozoroval jsem, že latinskoamerická kultura je hodně machistická. Jeden z nejhezčích textů, které jsem četl, je o odcizení mezi otcem a sy- nem. Jak se v kontextu rodiny vnímáš dnes?

Nejdřív si moje rodina myslela, že jsem se

totálně zbláznil. Chytré děti emigrantů by neměly být umělci. Má matka stále přemýšlí, kdy takhle fáze skončí, a já se stanu například lékařem. Mně trvalo poměrně dlouho, než jsem zjistil, že macho role mi moc nesedí. Praco-val jsem třeba v ocelárnách. Má rodina si v podstatě myslí, že jsem tu roli naplnil. Říkají: „Měli jsme tě radši, když jsi byl blbej.“

Když děláš umění, vždycky se dostaneš do prů- švihu. Připomíná mi to Ameriku. Nikdo nemá rád průšvihy, ale každý je v průšvihu.

A nikdo nemá rád umělce.

A hipíky.

Když člověk jde na vysokou a je umělec, každý

říká, že má rád umění. Když ale sedíte v letadle s umělcem, ukáže se, že kdybychom všichni byli na Titaniku a mezi námi lékař, zubař, učitel a umělec, tak první, kdo by šel přes palubu, by byl právě ten umělec... A vzápětí by začali uvažovat o učiteli. Myslím si, že jsme ve fázi civilizace, kdy umělci a učitelé jsou vnímáni jako podezřelí. Lidi jakoby mají rádi umění, ale ve skutečnosti by nám to dali pěkně sežrat.

Dokáží nás učitelé ještě motivovat?

Minimálně je tu šance, že na každé škole je stejný poměr špatných a dobrých učitelů.

A co se umění týče – mohu hovořit o tom, co se děje v Americe – kdekoli se má něco ukrojit z rozpočtů, vždycky se začíná u umění. Na NYU je umění něčím, co se učí podobně jako třeba stomatologie. Každý chce dostudo-vat a okamžitě přejít k uměleckému programu. Ale umění přece neděláme kvůli akademickým zkušenostem. Umělec musí přinášet zprávy o světě a ne zprávy ze školy. Je potřeba být normálním občanem světa.

3332

Don DeLillo Váhy

(22. listopadu – motorizovaná kolona prezidenta J. F. Kennedyho vjíždí do Dallasu)

Lidé na letišti stáli na vozících na zavazadla a šplhali po sloupech s osvětlením. Nakláněli se přes zábrany z řetězů, oblečení v pršipláštích, mávali vlajkami, věšeli se na zábradlí u Gate 28. Obloha byla jasná a Boeing 707 majestátně dosedl na přistávací plochu. Lidé se sbíhali od svých aut. Zůstávali stát na konci davu, poska- kovali nahoru a dolů. Čahouni nesli na rame-nou děti. Masa natěsnaných těl vyzařovala duch dychtivého souznění. Členové uvítací skupiny se seřadili pod schůdky, upravovali si oděv a vlasy. Dvířka na zádi letounu se otevřela a v nich stanula první dáma v kostýmku a kloboučku barvy růžového poupěte, násle-dována prezidentem. Dav zašuměl, vydechl zbožnou úctou, vzduch se zachvěl poznáním. Z řad diváků se ozvalo volání, obličeje strnuly ve výrazu překvapení připomínajícího bolestný údiv. „Je tady“ nebo „Jack“ nebo „Podívej!“ Prezident si sáhl na klopu, drobným pohybem ramen si upravil sako a sestoupil po schůd-cích. Hlasy zesílily v malou bouři, úžas. Lidé lomcovali zábranami. Vybíhali z letištní haly, kabelky a fotoaparáty jim tloukly do boků. Les fotoaparátů a kamer nad hlavami, cvakání objektivů, tu a tam čněly nad masou vlastnoručně vyrobené nápisy.Vítejte v Dallasu, Jacku a Jackie!Po stiscích rukou a salutování se Jack Kennedy odpoutal od své ochranky, vyhnul se několika loužím a zamířil k hrazení. Natáhl ruku do davu a všichni se k němu hrnuli, ohlíželi se jeden na druhého, sledovali své reakce. Prezident procházel podél zábran, hezký opálený muž, nabízel stěně otevřených úst svůj slavný úsměv. Byl to on, jak ho znali z fotografií, kormidelník mhouřící oči před odlesky moře, zuby svítící bělostí. Jen nepatrný náznak ob-vyklého otoku v obličeji po léčbě kortizonem – kortizon na Addisonovu chorobu, páteřní

korzet na degenerující obratle. Lidé přelézali zábradlí, obklopovali ho, tolik lidí a rukou. Bělostný úsměv se ještě víc rozzářil. Všichni musejí vidět, že se nebojí.Prezidentský Lincoln byl tmavě modrý, lesklý jako duhové paví peří, s americkou vlaječ-kou a prezidentskou standartou na blatnících. Dva tajní agenti vpředu, guvernér Connally s manželkou na sklopných sedačkách, Kennedyovi vzadu. Limuzína následovala neoznačené vedoucí vozidlo a pět motocyklů řízených městskými strážníky v bílých helmách nad tradičně prázdnými obličeji. Za nimi se táhl pár set metrů dlouhý konvoj nejrůznějších pronajatých kabrioletů, stejšnů, sedanů, dopro-vodných vozů tajné služby, komunikačních vozidel, autobusů, motocyklů a náhradních chevroletů, Lyndon a Lady Bird Johnsonovi, automobily s kongresmany, poradci, manžel-kami, muži s fotoaparáty, televizními kame- rami, vysílačkami, samopaly, revolvery, slu- žebními zbraněmi a kódy pro povel k nukleárnímu útoku.Lincoln doslova zářil. Sluneční paprsky se odrážely od blatníků a kapoty, čalounění se lesklo. Guvernér mával béžovým stetsonem, vlaječky se třepetaly a první dáma držela na lokti kytici růží. V nablýskaném laku vo-zidla se zrcadlily výjevy podél cesty. I když na dohled žádná zvláštní scenérie nebyla. Letištní pustina. Ploché budovy se štěrkovou střechou. Billboardy nabízející šťavnaté steaky. Mávající náhodní diváci, vyparádění v pochmurných končinách. Muž stojící sám na kraji silnice s výtiskem Morning News otevřeným na stránce, o které mluví celé město. Pane Kennedy, vítejte v Dallasu. Inzerát podaný skupinou, která si říká Ame-rický výbor pro zjišťování faktů. Výčitky, nactiutrhání, hurávlastenecký blábol – vlastně nic kdovíjak pozoruhodného, dokonce ani v předních novinách, až na to, že text byl vytištěn v černém rámečku. Příjemné uvítání. Jack

Kennedy už inzerát viděl a teď, s mrakodrapy v centru Dallasu na dohled, se otočil k Jacqueline a řekl tiše: „Vstupujeme do země pomatenců.“Bylo však důležité ukázat se v otevřeném autě bez průhledného krytu, bez agentů na stupačkách. Být tady mezi nimi, v čase hluboké krize, v rozpolcené zemi, kde stály proti sobě dvě armády a Jack jim velel oběma. Dostalo se mu nějakého varování? Celé tý-dny u sebe nosil útržek papíru s načmáraným veršem z krvavé shakespearovské tragedie. Vztekle se o mě tahají a rvou mě vedví. Vozi-dlo záměrně jelo velmi pomalu, davy musely mít možnost si ho prohlédnout. Poskytnout co nejširší nabídku, jak říkají pracovníci reklam-ních agentur, stojí snad někdo o prezidenta se srdcem v kalhotách?Čekaly je přátelsky naladěné davy. Ojedinělé postavy na předměstí, šablonovité panáky vystřídaly větší hloučky, celé skupiny. Lidé se shromažďovali na křižovatkách, stáli na nárazní- cích zaparkovaných aut a volali: „Jack-eeee.“ Nápisy, vlajky, čím dal početnější, lidé v několika řadách, přetékající z chodníků a na-tahující krky, aby zahlédli oslnivou limuzínu. Policisté na harleyích srovnávali neuspořádané řady. Lidé, kteří se opírali o stěny domů, nemohli vidět vozidla, jen postavy plavně proplouvající kolem, duchy v průzračném vzduchu, klidné a snové. Poblíž Harwoodu dav zhoustl. Hlava na hlavě, síla rozbouřeného moře. Motocykly burácely, v tom hluku bylo vzrušení, energie, a prezident mával a usmíval se a tiše opakoval: „Děkuji vám.“Musíte udržet davy za zábranami. Vstupují až do vozovky.Ulici za ulicí začínal dav chápat, proč je tady. Zpráva přeskakovala prázdná místa z jednoho natěsnaného hloučku na druhý. Přišli sem jako stiženi nakažlivou nemocí, přitahováni záhadným společným puzením, stovky tisíc z tolika různých minulostí a způsobů existence, z prožitků předchozí noci, vedeni

sbližujícími sny, aby zde společně uvítali projíždějící limuzínu. Přišli sem, aby se stali událostí, svědomím, překvapením pro staré bázlivé dogmatiky, bigotní a opatrné dallaské zbohatlíky. Velevážený Dallas se povznesl nad ustrašenost a podezíravost a řval jako písečné tornádo. Přišli sem, aby obklopili křehké tělo jednoho muže a domáhali se jeho úsměvu jako projevu jeho štědré duše.Na Hlavní třídu musíte vjet co nejpomaleji.Do žhavého poledne. Dvanáct bloků na Hlavní třídě, drobné oharky maloměstského melodra-matu, obchody Hallmark a Walgreen a Thorn McAn mezi mrakodrapy, v nichž sídlí banky. Jednotvárně vrčící motocykly se přiblížily, všemi napjatými smysly projel osten vzrušení. Pohled na limuzínu rozčeřil ulici. Jedno vo-lání pohlcovalo druhé. Z oken se vykláněla těla, neposedné děti se hrnuly ven. Už jsou tady. To jsou oni. Z masa a kostí. Nejen Jack a Jackie se blížili k ohnisku všeobecného rozčilení. Dav se dostával do extáze. Vzduch byl nabitý poznáním, sebeuvědoměním. Tohle bylo nové město, představa, jež se pohybovala rychlostí zvuku, rozbušila staré ztichlé srdce, město halasně pozvedalo hlas. Křičelo, horce pulsovalo. Dav se tlačil na provazy a zábrany. Motocykly si prorážely klínem cestu, agenti seskakovali ze stupátek doprovodných vozů a dobíhali prezidentovu limuzínu. Bylo děsivé sedět uprostřed toho všeho? Cítil Jack, jak malý krůček dělí vzrušení od násilí? Ti lidé byli u něj tak blízko. Díval se na ně a tiše říkal: „Děkuji vám.“Muži v černých brýlích znovu naskočili na stupátka a kolona zahnula na Houston Street, na poslední krátký úsek před dálnicí.

Úryvek z románu, ve kterém se DeLillo věnuje událostem provázejícím atentát na prezidenta Kennedyho

Don DeLillo, legendární postava současné literatury, se narodil roku 1936 v New Yorku. „Psaní je soustředěné přemýšlení – domov nenaplněná idea.“ K jeho předchůdcům patří Hart Crane a Herman Melville – giganti s vítěznou korouhví.

DeLillo umí překvapit a uchvátit svou pronikavostí – „sledem záznamů, za nimiž se valí ozvěna jako ocas komety“. Pak se nám ztratí v davu.

„Člověk umírá pro lid a národ, jeho smrt je mocná a silná. Člověk umírá pro utlačovatele, pro vykořisťovatele a manipulátory, umírá sobecky a marně a nakonec odlétne jako pírko nejdrobnějšího ptáčka.“

Z jeho rozsáhlého díla vyšly v češtině romány Bílý šum, Podsvětí, Padající muž, Bod Omega.Don DeLillo žije v Bronxvillu v New Yorku.

přeložila Zuzana Mayerová

3534

Nesamozřejmost viděníMichael March: V dnešní době často věci nazíráme velmi povrchně. Proč?

Don DeLillo: Vidění je dáno nám všem. Pova-žujeme je za samozřejmé. Skutečně jsem si to uvědomil až při sledování filmu běžícího rychlostí pouze dvě políčka za vteřinu. Tehdy jsem začal chápat, že vidění je složitější, než jsem se kdy domníval, a přistihl se, že se dívám mnohem pečlivěji. Začal jsem o pohybu přemýšlet jako o daru. Děl se tak pomalu a tak těžkopádně, jako kdyby se teprve narodil. Spíš jako kdyby jej plodila vůle, než aby k němu docházelo automaticky.

March: Ale dá se ideji věřit? Víra a vidění často není jedno a totéž. Albert Camus v roce 1950 napsal Člověka revoltujícího a byl na-padán za vidění, protože řekl: „Nihilismus je jed 20. století,“ a potom přešel k Nietzschemu a rozvedl ideu, že nihilistou je ten, kdo nevěří tomu, co vidí. Co vidíte právě teď?

DeLillo: Co člověk vidí jako spisovatel, se liší od toho, co vidí za běžných okolností. Teď nejsem spisovatel, nejsem za stolem ve své pracovně a v duchu se mi neodvíjí žádné vidění, na nic svůj zrak nesoustředím, žádné obrazy se nestávají slovem. Zato jindy se dívám opatrně a nedůvěřivě. Chci, aby se obrazy v mé mysli přeměnily ve věty. Aby přešly z jednoho rozměru do druhého. Používám starý psací stroj, a když píšu, moje prsty buší do klapek, kladívka buší do papíru a vytvářejí obraz. Abeceda je umění. Když píšu, vidím, jak na stránce vzniká písmeno, podobně jako sle-duje malíř vznik svého díla. To, jak slova vy-padají, má pro mne jako spisovatele význam.

March: Ve filozofickém slova smyslu, jazyk nás využívá a jazyk mluví. Jak využívá jazyk vás?

DeLillo: Píšu americky, a američtina se svou obrovskou různorodostí, ohromnou všestran-ností, silou, slangem a vůbec, vlévá do mého díla. Když jsem pracoval na Podsvětí, což mi zabralo pět let, přistihl jsem se, jak prozkoumá-vám nejrůznější stránky amerického jazyka, na které jsem mnoho let vůbec nepomyslel. Kvůli jedné části knihy jsem se ve vzpomín-kách vrátil do doby svého dospívání v Bronxu padesátých let a objevil celý jazyk, který jsem ve svém psaní takřka nevyužíval. Jazyk, ame-rický jazyk, obsahuje tisíce různých věcí.

March: Je to víc hudba nebo obraz?

DeLillo: Je to všechno. Trochu hudba, ale také trochu tvrdost a hrubost. Některé moje knihy jsou utvářeny vizuálními obrazy a jazyk přichází až později.

March: Je to také vědomí? Psychologie ame-rického vědomí?

DeLillo: Přesně. Nesnažím se ho definovat, jsem si ho vědom. Je to jen něco, co přechází rukou spisovatele na stránku.

March: Při čtení vašich knih na mě dýchá starobylý svět a opravdová poezie. Není to pouze stvořené dílo, ale i vědomí, které leží za hranicí hudby, i jakási posedlost objevovat je, což je extrémně důležité v poetice řecké ko-medie. Myslíte, že tam venku mimo nás sídlí něco neviditelného? Lze se toho dotknout?

DeLillo: V několika pasážích své knihy jsem se pokoušel nalézt v nás cosi, co lze postih-nout jen obtížně, neboť je to součástí našeho vědomí. Nemůžeme v celé pravdě vylíčit svůj život, nemůžeme napsat něčí pravdivou bio-grafii, aniž bychom se alespoň pokusili najít cestu k prchavým myšlenkám, které nás dělají

tím, čím jsme. Je tolik věcí, které nám běží hlavou, které se nikdy nepokusíme spočítat. Prostě se dějí a je těžké je následně vysvětlit a říct, zda si je uvědomujeme nebo ne.

March: Nemůžete prodat nevysvětlitelné, Done, to nelze obchodně využít. Každý hledá bezpečí, ale svět, který objevujete, je mysterióz- ní. A lidi mystérium děsí.

DeLillo: Ano, kromě těch okamžiků, kdy jdou do kina. Nejsem si jistý, jak přemýšlet o mystériu s ohledem na ostatní. Mohu o něm přemýšlet podle sebe, ale to mě neděsí. Je důležitou součástí společného vědomí.

March: Je tu otázka nestability. Vy hovoříte o konspiraci. Konspirace lidem ulehčuje. Vše do sebe zapadá, funguje tak, jak má. Je to stabi- lita definovaná rovnováhou. Ale když odpověď nemáme, lidé se bojí. Potřebují okamžitou odpověď na všechno. Ale takové odpovědi jsou násilné.

DeLillo: Zvláštním obdobím americké histo-rie byla šedesátá a sedmdesátá léta, kdy lidé žili každodenní skutečností. Zabývali se tím, co dělala jejich vláda a jejich vůdci, tím, co dělaly jejich tajné služby. Konspirační teorie se staly trojrozměrnou záležitostí. Byla to éra, která nakonec skončila, ačkoliv myslím, že jaksi pod povrchem tuto zemi stále ovlivňuje.

March: Rozčilují mě kritiky užívající slovo paranoia, paranoidní teorie. Vaše dílo s para-noiou nemá nic společného, je to čistě ab-straktní pozorování.

DeLillo: To je myslím pravda. Snažím se po- stihnout paranoiu, která byla v kultuře, ale v mém díle nic paranoidního není. Ale jestli se o ní budeme bavit, tak se paranoidním stanu.

March: Lidi také rozčiluje dvojznačnost, protikladnost. Ta je základem poezie, ale lidi rozčiluje i svoboda, literatura samotná. Je opravdovou hrozbou, protože v literatuře mů- žete spílat, neexistuje v ní čas, je potenciálem lidského bytí, skutečnou oblastí vznikání, je svobodná. Když řeknete, že byste se rád vrátil, tak proto, že si přejete vrátit se k určitému stavu svobody.

DeLillo: Přirozeným stavem spisovatele je sedět v pokoji a psát, ale když zamknete dveře do pokoje, pak tu máme celý další koncept. Děje se v mnoha společnostech, například v Číně. Liou Siao-poa zavřeli za to, co psal, a když dostal Nobelovu cenu míru, nemohl ji přijmout on ani jeho manželka, takže v Oslu zela při předá- vání ceny prázdná židle. Vždy budu mít na pa- měti, že mohu psát, co chci a kdy chci. Vyjádření podstaty svobody je pro každého spisovatele klíčové, nikdy ale nebude samozřejmé.

March: Píšeme proti tomu, co reprezentuje moc, co reprezentuje vláda, co diktují korpo-race a jak se šíří konzumní vědomí. Děláme svoji práci. Jsme proto špatnými občany?

DeLillo: Různí spisovatelé cítí různě. Je tu něco, co si při psaní neuvědomuji, ale je tu i cosi, na co ve svém díle obecně myslím. Úvahy proti jakýmkoliv formám útlaku jsou obvyklé v každé době. Proti konzumnímu vědomí, proti dopadu masových médií. Čas od času se nenápadně vynoří jako nezávislý hlas. Pro každého spisovatele je podstatné nelhat sám sobě a dalším. Musíte věřit, že při své práci půjdete až na samý kraj svých schopností.

Dialog spisovatele Dona DeLilla a básníka Michaela Marche v Americkém centru v Praze se nesl v duchu podobných otázek a témat, jaká protkávala celý jedenadvacátý ročník festivalu. Paradoxu mezi zjevným a skrytým, proměn jazyka v moderním věku, mystéria i paranoie lidského vědomí.

z angličtiny přeložil Luboš Snížek

36

Básník televizního věku v rozvalinách budoucnosti

Prozaik, ale také esejista a autor čtyř divadel-ních her a jednoho filmového scénáře Don DeLillo bývá často nazýván „velkým bardem věku televize“. Na obrazovce mohly miliony Američanů v přímém přenosu vidět smrt prezi- denta Kennedyho i přistání na Měsíci, atomové testy i zhroucení budov newyorského WTC.Často jej zajímá úloha médií v současné společnosti a jejich schopnost vytvořit simu-lakrum reality, jakousi paralelní rovinu, obraz, jenž zcela zastíní skutečnost. Z nemožnosti dobrat se pravdy pramení pocit ohrožení a posléze prázdnota, kterou DeLillovi hrdi-nové často trpí a jež je vyděluje ze šedého středu americké společnosti.

DeLillo debutoval už v roce 1971 románem Americana, ovšem přízeň kritiky ani čtenářů si jím příliš nezískal. Obojí se dostavilo až s románem Bílý šum (1985), zpočátku sati-rickým příběhem o životě univerzitního profe- sora Jacka Gladneyho, který svou profesio-nální kariéru založil na zkoumání Hitlerova života, i když neumí ani slovo německy. V druhé půli se však zábava mění v hrůzu: kvůli chemickému poplachu se Gladney musí i s celou rodinou evakuovat. Po cestě autem pryč z města zjistí, jak moc jeho život ovlivňuje obava ze smrti. Název románu si DeLillo vypůjčil z fyziky: „bílý šum“ je totiž termín z akustiky, jenž označuje náhodný signál s rovnoměrnou spektrální hustotou, takže zní všude stejně, nemá ozvěnu a pro- niká všemi ostatními zvuky v prostředí. Často se používá jako podkladový zvuk, ale také jako prostředek ke zmatení lidí před výslechem. V DeLillově pojetí jde o ele-ment, který je všudypřítomný a má schopnost zastřít všechny tiché zvuky a hlasy – tedy

i ty, které by mohly člověka trpícího para-noiou navést zpět na správnou cestu.Literární nesmrtelnost DeLillo definitivně získal románem Podsvětí. Velkolepý příběh začíná 3. října 1951, kdy baseballový klub New York Giants rozhodl vyřazovací sérii proti Brooklyn Dodgers. Ve stejný den Sovět-ský svaz provedl druhý atomový test. Obě udá-

losti se následující den objevily na první straně deníku New York Times a DeLillo toto jinak náhodné spojení mistrně využil. Objemný román je skutečnou společenskou a kulturní kronikou Ameriky 2. poloviny 20. století.

DeLillo je kovaný Newyorčan, proto se k tero- ristickým útokům z 11. září 2001 vyjádřil poměrně záhy: v prosincovém čísle časopise Harper’s vyšla jeho obsáhlá esej In the Ruins of the Future /V rozvalinách budoucnosti/. DeLillo v ní zkoumá, jak je tato událost zpodobňována, a dochází přitom k názoru, že představa o takovéto události nemůže být založena pouze na tom, co se událo /tedy objekt/, ale také na tom, jak o tom lze refe-rovat /rétorická a etická rovina uvažování/. Jinými slovy, význam či smysl těchto událostí je podle DeLilla vždy ovlivněn tím, jak se nám jeví; tím se blíží pojetí 11. září Jacquese Derrida. Takový přístup je fundamentálně subjektivní; záleží totiž čistě na každém z nás, jakým způsobem bu-deme o takové události přemýšlet. DeLillův text tedy v případě 11. září netvrdí, že jde o událost, jež by zjevovala nějakou konečnou pravdu. Naopak tvrdí, že jedinou pravdou, kterou 11. září zjevilo, je fakt, že o něm nic definitivního a určitého říci nelze. Tento aspekt neurčitosti se projevuje i v lingvistické rovině: Marco Abel si všímá, že DeLillo často ve svém popisu událostí z 11. září redukuje celou událost na nejsilnější symbolické mo-menty a obrazy a často používá neurčitá zájmena a členy. Abel také přirovnává optiku DeLillova postoje k filmovým dílům ital-ského neorealismu – nedává přednost subjek-tivním představám a obrazům, ale preferuje objektivní vidění.

Optiku neurčenosti a nemožnosti dobrat se konečného smyslu dění dodržel DeLillo také ve svých prozaických dílech po 11. září 2001. Roku 2003 vydal román Cosmopolis, jenž sice 11. září jakožto apokalyptickou událost neobsahoval (děj románu se odehrává v dub- nu roku 2000), byl však 11. zářím silně ovliv-něn, neboť jej autor umístil do „nedávné minulosti“, jež v sobě apokalyptické zárodky budoucnosti již obsahovala.

Kritické kruhy byly faktem, že DeLillo se tematizaci 11. září v Cosmopolisu prakticky vyhnul, zklamány; kupříkladu John Updike napsal, že „potíž s příběhem, v němž se může stát cokoliv, je ta, že se v něm obvykle nestane nic“. Na další knihu od DeLilla musela veřej- nost čekat další čtyři roky: hlavním tématem Padajícího muže je jak samotné 11. září 2001, tak i způsob, jakým toto datum ovlivnilo životy postav románu.

DeLillův příběh je zajímavý vedlejší dějovou linkou, v jejímž rámci vstoupíme do mysli muslimského mladíka Hammáda.

Je samozřejmé, že DeLillo svou příslušností k literární tradici západní civilizace nemůže postihnout mysl teroristů autenticky, avšak lze tvrdit, že jeho reprezentace teroristů je neutrální. Je vítězem ten, kdo přežil a musí nést tíhu smutku, nebo ten, kdo zemřel a mezi svými bude navždy vyvoleným? Není jasné, zdali bude budoucnost patřit onomu mile-naristickému ideálu, nebo se bude podobat minulosti, tak jak si představují novodobí civilizační nájezdníci.

Don DeLillova recepce událostí po 11. září očima amerikanisty Richarda Olehly

www.railreklam.cz

VAŠEINFORMACE

NA CESTÁCHNaše reklamní plochy - orientace ve světě kultury, politiky, byznysu.

Obchodní oddělení: info@railreklam.cz

3938

Kraj

Proč vrací se fráze milovaná„Ještě jednou na kraj světa“Co je ten kraj a co „kraj“ je, býti na pokrajiOkraje Baudelairovy aKnížecí terasa pro RimbaudaS výhledem na svět a kroužení tohoKdo támhle prošel a tudy se navrátí

Kraje

Jaké však úsilí, jaké tajemství, jaké čáry rukou ve stínu a blízké zšeření nohou, jaké zrady, jaká víra v sladkost zakázaného, jaký propletenec z prstů, jaká troufalost, jaký ne--takt akrobatů, jaká zoufalost z nepoznání, jaká chuťpro tu chuť, jak vzít si radost z rozkoše a přesvědčit ji oblahu a půvabech, aby vstoupila ve srovnání. Všude se tmí, a přesto tančí ztěžklým stepem z tance aradost schovat neumí. Část bolesti totiž, ta živým nepo--chopitelná, pochází z okraje krajů venkovních, z odvrácené stranystráně, co sjíždějí slepci od Brueghela, zde a mimo zároveň,přímo v čase veselí a pitek, za rozbřesku jižního, cokřeše mezi domy „Venku vše je vítrPohyb, co šťastným činí“…

Pravdy

Čas je téměř vše mrtvé jako jilm, co umírá bez umření v Eu-rópě ; já chtěl bych nahradit tu lysost stromu pravd rytmem bezstarostné konverzace. Zločinnost pravdu rozeznává už jenv živých myšlenkách těch druhých.Mí « nepřátelé » nejsou nepřáteli. Rozptyl « pravd » do« nekonečna » druhů, početnějších než celá klasi-fikace. Najednou hájí se navzájem, kam jsem se poděl já ! Neperou se, nepo-hrdají, je za tím rozum a podívaná z nadbytku.

Tento jiskrný génius francouzské poezie se narodil v roce 1930 v Paříži. A jako „spisovatel básní“ vytepal si vlastní nouzový východ „na samém okraji světa“.

Deguy si ve svých básních pokládá pouze jednu otázku: co je „ten zvláštní protiřečící si předmět, stvořený z jazyka a přesto tak vzdálený jazyko-vědným celkům, formulacím, diskurzům, dikci i transkripci...?“

Zakladateli a šéfredaktorovi revue Po&sie se dostalo mnoha ocenění, mezi jinými i Velké ceny poezie udělované Francouzskou akademií.

Bohaté dílo tohoto významného francouzského básníka se stalo předmětem mnoha studií a kolokvií. Je třeba připomenout, že Deguy také překládá, k výjimečným náleží překlady Heideggera a Paula Celana.

Vydal na čtyřicet básnických sbírek, z kterých nelze nejmenovat: Fragment du cadastre /Úlomky katastru/, Ouï dire /Z doslechu/, Figurations /Figurace/, Actes /Akta/, Donnant Donnant /Má dáti dal/ nebo Gisants /Náhrobky ležících/.

Michel Deguy

z básnické sbírky Náhrobky ležících přeložil Denis Molčanov

4140

Coimbra

A dozněl zpěv

Nebo něco v něm

Kdo ví

Cosi co

Nemělo už místa

A z ticha učinilo

Oční víčko nad oční nepřítomností

Něco tak bezvýznamného

pro handl nebo poměr

Sil

Něco tak bezvýznamného

A buďte si jisti, že nebylo

Postrádáno: slovo bez zázraku

Mohlo si hovět dál

Krom u některých zdá se

Pro něž slovo

Je stále něco neúnosně prázdného

A duše

Ta nejryzejší část těla

Něco jako fábor

Zapomenutý na balkóně

Krom u některých možná

Trpících ještě více

V obrovitém loži samot

Kde je srdce

Krůpějí rtuti

Rozvleklou pryží

Na kůře jediného kmene

A vesmír co netečný zdá se

Protože tak vzdálen

A my jsme přitom v něm

Svět který přece známe

Protože do něj zrozeni

Přičemž tak málo ví se o sobě

A o tom tichu v něm

Vesmír čekal a nemluvil

Neboť dozněl zpěv

Nebo něco v něm

To neví se

Byť někteří pomysleli

Na ptáky co jediná zima

Oněměla navěky

Werner LambersyPochází z Anvers, kde se roku 1941 narodil. V letech 1960 - 1982 se věnoval obchodním činnostem a cestoval mezi Amerikou, severní Afrikou a východní Evropou. Poté se usídlil v Paříži, kde mu byla svěřena funkce literárního atašé v Centru valonsko- bruselského regionu.

Významný básník frankofonního světa rozehrává ve své tvorbě bohatou škálu tónů i forem, osciluje mezi krajní oproštěností i širokým rozmachem. Jeho poezie je dlouhou meditací (od roku 1967 publikoval více než 40 básnických titulů) na téma překonávání sebe sama v lásce a psaní. Je držitelem mnohých literárních cen a překládán do více než dvaceti jazyků. Svou vášeň pro malbu, grafiku a krásnou knihu rád uplatňuje v textech nejrůznějších uměleckých monografií.

Jeho nejznámější básnickou sbírkou jsou zřejmě Maîtres et maisons de thé /Mistři a jejich čajovny/ z roku 1979. Přehled Lambersyho díla přibližují dvě osobní antologie: L’éternité est un battement de cils /Věčnost jako mrknutí brv/ 2004 a Présence de la Poésie /Přítomnost Poezie/ 2009. K českým čtenářům se jeho poezie dostává poprvé v roce 1997 ve sbírce moderní belgické poezie Na křídlech modrého ptáka v překladu Jany Boxbergerové.

Werner Lambersy žije a pracuje v Paříži.

z prvního zpěvu básnické skladby Coimbra přeložil Denis Molčanov

4342

Nedim Gürsel: Jsem potěšen, že jsem obklo-pen dvěma básníky. Sám píši romány. Přesto věřím v moc poetického slova, které bylo vždy disidentem. Už Platón vyhnal básníky z ideál-ní republiky a v Koránu najdeme súru básníků. Je tam verš, který hanobí básníky. Říká, aby-chom je nenásledovali. A Korán je text, který nelze měnit ani překládat. Vždy jsme chtěli zpochybnit tuto v uvozovkách pravdu moci. Pocházím ze země, která dlouho věznila svého velkého básníka Nazima Hikmeta. Vznikala tu různá tabu. Ale vždycky nastane okamžik, kdy básník zvítězí, básnické slovo se prosadí a moc mu už nemůže dále odolávat.

Michel Deguy: Hlavním nepřítelem jazyka je klišé, stereotyp, banalita a doxa. Paradox je myšlení s obavami doxy. Genetovu myšlenku můžeme i převrátit: Kdo jsou ti páni? Mistři slov, ti, kdo nám otravovali život? Musíme se na to dívat historicky. Už jsme zmínili Platóna, Hitlera. Páni jsou ti, kdo používají slova

ve světové mediokracii průměrnosti. Slova používaná všude vpravo, vlevo, po celém světě. Nejde o to, že nám moc nutí hodnoty, ale o to, že my sami používáme slova jako hodnota. Mé hodnoty, tvé hodnoty, mé kořeny, tvé kořeny, a tak dále. To jsou slova, která nám otravují život. Je potřeba dávat si pozor na to, jak se kdo vyjadřuje ve své mateřštině nebo světovém desesperantu. Zbožňování specifické síly poezie dosáhlo svého vrcholu v evropském romantismu a skončilo zhruba v polovině dvacátého století. Nebudeme znovu začínat tím, že poezie může vše změnit. Diktátoři nám brání v tom, aby-chom promluvili? Ne, my sami sobě bráníme. Co je největší silou v současném světě? Je to reklama. Existujeme před televizními obra-zovkami a neustále pijeme jazyk reklamy. Je to doxa v nejhorší podobě. Slova, která mohou existovat v jakémkoli kontextu. Je třeba být bdělý. Je třeba rovněž dávat pozor na to, co my sami nazýváme poezií.

Denis Molčanov: Ale i reklama se přece za-kládá na paradoxu.

Michel Deguy: Ale ne, reklama to je doxa. Ta vylučuje paradox. Chtějí, abychom si kou-pili všichni stejné boty či oblečení. Paradoxem je, že ještě stále vzbuzuje pozornost. Jak si můžeme vybrat v rámci paradoxu? Je třeba sloučit opaky. Doxa má z paradoxů strach.

Denis Molčanov: A co snadný paradox?

Michel Deguy: Snadný paradox není žádným paradoxem. Dám vám příklad paradoxu. Filo-zof Jacques Derrida říká, že vstřícnost nebo pohostinnost by měla být nezištná. V životě se ale ukazuje, že to není možné. Všichni máme tento problém například s imigranty. Chceme je přijmout, ale zároveň všechny přijmout nemůžeme. To samé s překlady. Nic se ve sku- tečnosti nedá přeložit, na druhou stranu je všechno přeložitelné.

Werner Lambersy: Slova nabývají pohledu toho, kdo se na svět dívá. Dáváme slovům smysl. Existuje nějaká oficiální estetika a pak tu jsou básníci, kteří se k ní vyjadřují. Kteří otáčejí pyramidu špičkou dolů. Paradox zna-mená vlastní náhled a pohled na věc. Často se ptám studentů, co je apokalypsa. V řečtině zna-mená odhalení nebo zjevení. Zjevení znamená v podstatě odhalení sama sebe. Proto je těžké číst poezii. Neboť je zrcadlem, ve kterém se můžeme vidět. Dnes vize smrti nahradila toto zrcadlo, neboť je snazší konfrontovat se se smrtí než sám se sebou.

Denis Molčanov: Pro mě jako překladatele je slovo lží, která se násobí. Záleží na tom, jak s ním nakládáme.

Michel Deguy: Samotný jazyk dává slovu význam, ne ten, kdo jej používá.

Werner Lambersy: Napsal jsem sbírku

Mistři a jejich čajovny. Obrazem je rituál, který slouží k tomu, aby se člověk setkal se svým mistrem. Kdo je ale tímto mistrem? Hranice se proměňují. Ve francouzštině existují dva pojmy pro člověka, který pracuje se slovem – spisovatel a básník. Já myslím, že bychom tyto dva významy neměli oddělovat. Poezie má přivádět lidi v úžas, ale má právo být i hrozná. Může být monstrancí, ale může být i monstrózní. A k tomu je potřeba být a toužit. Neustálá neuspokojenost. Pokud ta přetrvává, máme co do činění s poezií.

Michel Deguy: Jakmile říkáš právo na úžas, nikam to nevede. Právo neexistuje. Údiv je počátek logosu, ale je třeba být obezřetný. Apokalypsa se vždy odehrává v jediném okamžiku. Odhaluje a zjevuje se něco nového, čelíme věcem tváří v tvář. Ale dochází zároveň k posunu významu. Přichází katastrofa, kterou můžeme spatřit, když se vychýlíme ze smyslu. Chci nahlédnout poezii coby společenský jev

– nenajdeme ji v žádných masových médiích, přesto ji lze vidět všude. Nejde o to získat di-váky. Je třeba použít způsob myšlení, kterým poezie je, v našem veřejném uvažování.

Denis Molčanov: Co se skrývá za slovem a hledáním smyslu?

Michel Deguy: Tady je zásadním pojmem zapomnění. Platón o básnících říká: „Nevšimli si, že umírají.“Jazyk je prostě jedním z mnoha médií. Tím, že zapomínáme jazyk, logos přichází k samému konci své cesty.

Nedim Gürsel: Pokud opustíme logos, už nelze hovořit o poezii.

Pijeme jazyk reklamyVěta francouzského filozofa a básníka Jeana Geneta „Být pánem znamená určovat význam slov“ uvedla náročnou poetickou diskuzi mezi belgickým básníkem Wernerem Lambersym, šéfredaktorem francouzské revue Po&sie básníkem Michelem Deguyem a tureckým prozaikem Nedimem Gürselem. Rozhovor, který se dotkl samotného jádra poezie, moderoval překladatel a publicista Denis Molčanov. Na úvod naznačil vztah mezi mocí, dominací, penězi a významem slova, ať už je daný, vnucený, ukradený, povinný nebo zapomenutý mezi slogany. Slova našich pánů jsou čím dál tím častěji zbavena smyslu. Jaký je poměr mezi mocí a slovem? Kdo je pánem a kdo otrokem? Kdo smysl vnucuje a kdo si jej vnucovat nechává?

4544

O básnictví po česku Sylva Fischerová a Jan ŠulcJan Šulc: Znám poměrně dost básníků a Sylva je jedna z nejvzdělanějších z nich. Nejenže píše verše, ale zná klasické jazyky, učí na filozofické fakultě, zabývá se řeckou literaturou. Při psaní poezie – jakým způsobem tě tohle ovlivňuje – všechno to, co víš, co jsi přečetla? V české poezii totiž převažuje už od devatenáctého století melický typ – tedy zpěvnost upřednostňujeme víc než vzdělanost. Zatímco například v angloamerické tradici je to jinak. Co ti to při psaní poezie dává a v čem ti to naopak brání?

Sylva Fischerová: Už za studií jsem v kupé na cestě mezi Olomoucí a Prahou četla starý sešit Mladé poezie a tam se psalo o českém bel cantu – vzpomínám si, že mě to rozhorlilo. Protože si myslím, že jsou tu i jiné silné tra-dice – Holan, Diviš, Richard Weiner, to jsou vzdělanci prvního kalibru. Melická tradice tu je, ale jsou tu i jiné, které možná ještě nejsme zvyklí charakterizovat.

JŠ: Spíše jsem hovořil o tradici recepce – čtenářského zájmu.

SF: Občas mám nápady, které jsou jasně pro-zaické. Mám pocit, že to nemůže být jinak než v próze. Ale pravdou je, že si vybavuju jeden prozaický text, který jsem před nějakou dobou začala psát a najednou jsem zjistila, že to nemůže být próza. Že to nefunguje. Takže jsem jej pozměnila a rozsekala a je součástí

sbírky. Věc sama si řekne o formu, člověk jen musí tomu volání naslouchat. Czesław Miłosz říkal, že člověk musí být hodně instrumen-tální, že se musí poddávat tomu, co přichází, a v souvislosti s tím hledat formu.

JŠ: Tvůj otec byl významný český filozof, ale nejen filozof, neboť některé své texty pojed-nával na pomezí beletrie a krásné prózy a psal také básně, ač nikdy nevyšly. A pak tu je tvoje sestra, velmi uznávaná a čtená básnířka Viola Fischerová. Jak vidíš vás tři z hlediska autor-ského typu? Neboť já vidím některé stejnosti.

SF: Dokonce i moje dcera píše, takže to bude nějaký silný gen, nebo jak se řekne po česku vrod. Otec psal od mládí veršíky, které když jsem četla Viole ještě před její smrtí do tele-fonu, říkala: „ale dobrý to není“. Otec si toho byl vědom. Byl si vědom toho, že jeho talent nešel tímto směrem. Přestože například profe-sor Sobotka o něm napsal, že mezi českými filozofy byl nejlepším stylistou. Je tam jistá snaha skloubit reflexi s konkrecí, kterou vnímám i u sebe. U Violy bych spíš viděla rozdíly. Mohu velmi zestručnit jednu noční de-batu, kterou jsme absolvovali na ostrově Elba, o rozdílnosti našich poetik. Viola říkala: „Já bych chtěla psát tak, jako Edgar Lee Masters psal Spoon Rivers Anthology.“ Já jsem byla překvapená a řekla jsem: „Já očekávám od poe- zie něco jiného.“

JŠ: Přes všechny rozdíly, společná je myslím jakási zvláštní zaujatost, energie, která vede k zájmu o svět vyjádřený textem. Je to jakási až vášnivá snaha něco objevit a popsat. To ale není podobnost vnější, ale vnitřní.Absolvovala jsi sérií čtení ve Spojených státech. Můžeš si vybavit některý ze zážitků?

SF: Když se mi studenti představovali, říkali vždy své jméno a po něm I am a poet – jsem básník. Ihned mě napadla myšlenka americ-kého básníka Roberta Frosta, který řekl: „Být básníkem znamená být dobrým člověkem.“ A tuhle myšlenku jsem jim tam později recyk-lovala a myslím, že takový ten ostych tady doma říci něco, co v podstatě říci nemůžeme, tam vůbec nebyl. A ještě se zmíním o pro-gramech tvůrčího psaní, které u nás nemají tradici, zatímco tam ano. Ptala jsem se jed-noho absolventa, muže, který byl v programu a který také sám píše, jaký to pro něho mělo efekt. Studoval u Stuarta Frýbrta. A on mi řekl pozoruhodnou věc: „Stuart byl nesmírně kri-tický k nám všem a vlastně se všechny snažil odradit od psaní poezie a psaní vůbec – s tím, že jenom ti nejsilnější vydrží.“ Což mi přijde jako užitečný princip.

JŠ: Velmi dobře jsem znal básníka Emila Juliše, který žil v Lounech. Vyšla mu tehdy bez jeho vědomí knížka básní Blížíme se ohni v exilovém nakladatelství Poezie mimo domov v Mnichově. On dělal nějakou úřednickou

práci, ale tahle kniha samozřejmě neušla pozornosti policie, která tlačila na ředitele podniku, kde Juliš pracoval, aby ho vyhodil. A ředitel si pana Juliše zavolal a říká: Pane Juliš byla tady policie a říkali, že jste básník, že vám něco v exilu vyšlo. A já jsem jim říkal: To není možný, náš pan Juliš, ten určitě básně nepíše. A Juliš na to: Samozřejmě, že ne, jak vás to mohlo napadnout. To jen k té odvaze – a možnosti říct: „Já jsem básník.“ Tady máme jednoho z největších českých básníků, který řekl: „Já nejsem básník,“ jen proto, aby ho nevyhodili z práce.

Jan Šulc vystudoval moderní filologii na Karlově univerzitě v Praze.

Pracoval jako redaktor teoreticko- naučné literatury v nakladatelství

Odeon. Od devadesátých let spo-lupracuje s řadou nakladatelství, především s Torstem, jehož ediční

program spoluutváří. K vydání připravil více než sedmdesát knih z české literatury druhé poloviny

dvacátého století.

46

Někdy přicházejí mrtví. Vlídnější než démoni,opakují že nás milujímíchají vodový gulášjsoucí i nejsoucí chvíle.Říkají že nemám chodit tam za konec, kde bydlínehotový svět, kamenící každou vteřinou…

Kde cesta je socha cesty,ze snů a z hořčice a ze slz.Odkud se sypou domky z kategorií,krátký spoj metafory, oči jak kružítka v tunelu do prázdna, slova!

Dítě se houpe na houpačceuprostřed chaosu.Chaos je bílý, rumělkově zlatý,modrý jak pokoj s kolíbkou uprostřed,pokoj po mrtvém.Dítě se houpe na houpačce a dobřese dívá. Za chvíli se zvedne a půjde sedo kuchyně najíst.

V kuchyni je chleba s máslem a hořčicí.Bydlí tam dětství.To nejsem já. Někdo jinýchodil do ledniceujídat kaviár. Dětství: housenka a motýl, spojené jen informací

– a to je detail, král Říše Memorie:detail působí bolest.Matko, to mypřicházíme za mrtvými,kameníme každou vteřinou, jsme sochy z hořčice, jinaknemůžeme žít.

Sylva Fischerová se narodila v Praze roku 1963 a vyrůstala v Olomouci jako dcera významného představitele filozofického strukturalismu, jehož dílo minulá doba ignorovala.

Jedna z nejpozoruhodnějších básnířek své generace – poslední generace letící na modrém koni – recykluje fyziku ve starověkém Řecku.

„Její poezie se pohybuje vně i uvnitř historických událostí, chápavým a milujícím zrakem přezírá naše slabosti i zištné činy.“

Vydala básnické sbírky: Chvění závodních koní, Velká zrcadla, V podsvětním městě, Šance, Krvavý koleno, Zázrak, Anděl na okně. Sylva Fischerová žije v Praze.

Houpačka v hlubinách chaosu

4948

Tomáš KafkaV rozhovoru s Jiřím Peňásem

Mohl bys tady pro účely toho rozhovoru popsat svou básnickou metodu. Jak to na tebe vlastně přijde?

Já své veršování, zejména nyní v Dublinu, považuji za jistou formu deníku a snad i terapie. Jsem člověk od narození dost upoví-daný a rád si utvářím na věci kolem sebe názor. Nebo si je alespoň snažím nějak připamatovat, zaznamenat. Dokud jsem si neosvojil jazyk a reálie tak, abych v nich mohl veršovat, bylo vše dost složité. Nebo spíše zdlouhavé a já se bál, abych své kolegy a přátele nenudil. To se může upovídaným lidem stát hodně rychle. Abych se tomu vyhnul, tak jsem veršoval, třebaže nedokonale, ale veršoval a vyrovnával tím nějaký vnitřní sdělovací přetlak. V tom spočívala ta funkce terapeutická. Později jsem ale svůj styl i porozumění vybrousil a z básniček se stal nástroj, jak se pro sebe a své přátele zmocňovat reality, ve které žijeme. A co se týká metody, tak asi nejlépe by bylo připomenout Izáka Babela, o kterém Konstantij Šklovskij jednou řekl, že dokáže v jedné větě napsat o hvězdách i o kapavce. No a tak já se snažím v jedné básničce napsat o krizi irského bankovních sektoru i, například, o neschopnosti skórovat irských fotbalistů. Prostě zaznamenávat svět, ve kterém jsem privilegován žít.

Jsi diplomat, že ano. Řekl bych, že diplo-macie a literatura jsou příbuzné, neboť používají jazyka svébytném způsobem.

Bylo ti tvoje literátství někdy užitečné v diplomacii?

V diplomacii mi bylo hlavně užitečné, že se jmenuji Kafka. Netušil bys, jak to otevírá dveře i srdce, třebaže za tuto přednost mohu podstatně méně než za své psaní. Ale to víš, když se k tomu připočte, že jsem z Prahy a ještě něco píši, tak je vlastně hotovo.

Když jsi byl jako mladík zkraje 90. let vy-slán na diplomatickou misi do Německa, mohlo to být také tím, že jsi jaksi rodově s touhle zemí spojen. Tvůj otec byl významný germanista a překladatel. Mělo to tuhle roli?

Ano, a zároveň to ve mně na dlouhou, velmi dlouhou dobu upevnilo jakýsi status věčného syna mého otce, kterého si hluboce vážím, ale kterého jsem vlastně nepoznal. A tak jsem se snažil poznat alespoň jeho přátele. Ti v Česku se o mě i o bratra bezvadně starali už během našeho dospívání, ti v Německu mi pomohli otevírat svět v 90. letech, kdy bylo důležité nabrat co nejvíc zvědavosti i inspirace pro léta pozdější konsolidace. Toto přijetí a všestrannou péči „mému“ Německu nikdy nezapomenu.

Ale Irsko? To byla náhoda nebo přece jen také nějaká kauzalita?

Irsko je teď především moje velké hobby. Ale než se tak stalo, tak to vlastně byla tako- vá kafkárna. K tomu ti musím říct malou

anekdotu. Když se obsazoval post velvy-slance v Irsku, tehdejší ministr údajně podotkl, že by bylo dobré poslat do města Joyce diplo-mata Kafku. Je to náhoda nebo kauzalita? Ale abych svou práci v Dublinu nějak nede-gradoval, chci zdůraznit, že možnost být českým velvyslancem v Irsku považuji za velký dar a velkou čest, které se snažím v rámci svých možností dostát.

Tvým velkým tématem je sport. Nikoli aktivní, ale voyeuristický. Mě osobně sport přestal vzrušovat s odchodem puberty. Vidím tu dokonce analogii s fázemi sexuál-ního zrání, jak to popsal Sigmund Freud. Mohl bys uvést něco na obhajobu svého podivného zájmu?

Na sportu mě fascinuje to, jak rychle člověk zjistí, jak co dopadlo a jaký má pro něj výsledek osobní význam. Člověk si tak může velmi rychle prožít nejrůznější pocity a duševní stavy, od absolutní euforie až po hlubokou depresi. Přitom všechny tyto stavy jsou tak trochu, jak se říká, s ručením omezeným. Čím jsem starší, tím více jsem za tyto sportovní prožitky vděčný. Zejména když jsem se po letech zklamání naučil, že každá hokejová či fotbalová katastrofa trvá maximálně jednu noc. Dnes už se mohu spolehnout, že druhý den po ránu přichází dokonalý reset. To snad stačí, ne?

Básník, historik a diplomat Tomáš Kafka se narodil roku 1965 v Praze v literátské rodině. Záhy upadl do vznešené propasti poezie a vstoupil do světa samizdatu, aby snad nezhynul ve výšinách. „Možná ti místní fanóšnabuší aj na čuši,přesto se na Baníkudneska hraje pro duši.“ Že hořkost plodí divy, dokazují jeho čtyři básnické sbírky – Kvaše, Ze světa, Verše v roce a Jak se mámí myš. Kafkovy „psycho-zločiny“ budoucnosti řeší mnoho zahraničních věcí.

Tomáš Kafka působí jako velvyslanec České republiky v Irsku a žije v Dublinu.

5150

Constantine KokossisAchileas, Achil, nebo... nic

„Achileasi, probuď se! Jsme tady, podívej, naše vlast, Řecko!“

Ještě napůl omámený jsem vstal. Udělal jsem si mezi balíky uličku a vyskočil ven. Byla zima, zdálo se mi, že větší zima než v Česku a ještě k tomu hodně vlhko. Na celnici jsme dojeli sami. Táta odešel z auta za příkop a přinesl nám dubovou větévku se žaludy. Matka se u cesty sklonila, zvedla dva kamínky, vložila je do kapsy a začala usedavě brečet. Třesoucí se pravou rukou si utírala uslzené oči a polykala sliny. Táta obrátil hlavu, aby tu scénu neviděl a hlavně, aby nebyl viděn. Styděl se, že... brečel.

Po chvilce se zase začervenal. To když se cel-ník přestal dívat na televizi, uráčil se k nám přijít a nekonečně dlouho nám vysvětloval, proč máme otevřít všechny balíčky s dárky, které byly objednané příbuznými (chtěl z nich také něco pro sebe), a přitom ustavičně mlel pusou, že těch cizinců je kolem plno, i o tom, že chudáci Řekové jim budou muset platit sociálku, důchody... a stále dokola cosi nespokojeně povídal.

„Bože můj, byli jste tam nahoře v práci tolik roků a nic kloudného jste zpátky nepřivezli.“ „Potvrzení z vyslanectví říká, že máme nové auto...“ odpověděl otec. „Ujelo hodně kilometrů, abychom se sem dostali...“„Ale tady ty vaše marky nejsou směnitelné. Odkud je máte?“„A co je ti po tom, soukmenovče?“„Poslouchej, naše měna je vydobytá v potu.“„A já jsem si snad svoje nevydřel poctivě... a nedíval jsem se u toho na televizi.“

„Aháá, tak to tedy je? Přišli divoši, aby ode-hnali vychované. Ještě ses zde ani neohřál a už žádáš víc?“„Jak zde neohřál? Já jsem zde stále! Mluvíš asi o jiných divoších.“

V Řecku jsme přijížděli k městu nad jezerem, do Kastorie. Pamatuji se, že jsem se v autě probudil a z výšky příjezdové cesty viděl jezero ověnčené mlhou. Překvapilo mě to.Konečně jsme přijeli do vesnice na kraji města.„Achileasi, junáku můj!“Zkoprněl jsem. Hodně dlouho jsem tento hlas neslyšel. V mlze jsem uviděl postavu zabalenou v černém krátkém kabátě a vedle něj babičku.„Dědo, už jsme tady, vrátili jsme se!“ a pak jsem se jen tak zeptal: „Není to Zámecké jeze-ro u Žamberka?“„Co to povídáš, zlato moje, toto je jezero v Kastorii. Jen se podívej, jak je krásné...“

Tenkrát jsem se podíval a zmlkl. Teprve později jsem dědu pochopil. Žádný Řek si přece nemohl splést jakýsi rybník u Žamberka s tak nádherným jezerem u Kastorie... Jako by se tehdy všichni nedívali očima, ale srdcem, a proto se jim všechno zdálo velmi krásné... Čas jaksi přeskočil jejich dávné iluze, ale asi si to tak přáli. Jen já jsem všechno uviděl po-prvé. Možná i já bych se mohl dívat na Řecko jinak, ale tehdy jsem to nedokázal. Časem se však všechno to cizí pomalu ke mně obrace-lo a začínalo mě to oslovovat. Aniž bych to zpozoroval, zakrátko jsem zjistil, že něco mě začínalo k této zemi silně poutat. Pak jsem ji začínal vnímat. Jak si po delší době uvědomuji, měl jsem asi nutnost stejného cítění jako oni. Začala mě lákat a vábit...

„Blízcí čím?“„Blízcí způsobem myšlení, povahou. Převáž-ná většina z nich uměla trochu řecky, ale ne všichni. Byly rodiny, kde rodiče mluvili jen slavomakedonsky. My děti jsme plandaly všechno dohromady, ale rozuměly jsme si dobře do doby, než jsme byly rozděleny.“„Kým?“ „Titovci, makedonskými nacionalisty. Část Makedonců tehdy odjela zpět domů. Zpočátku jsme si mysleli, že se vrátili v Řecku do na- šeho kraje, ale pak někteří znovu přijeli zpátky do Československa. Od nich jsme se dozvěděli, že byli v jugoslávské Makedonii, jak vy říkáte – u Skopjanů, ale nechytli se tam. Já jsem si také myslel, že se nastěhovali do Floriny – Leri jí říkali makedonsky. Nevím, jak to říct, ale když jsme se s rodinou vrátili znovu do Řecka, čekal jsem, že potkám tady své staré známé, kamarády z internátu, abychom žili pospolu kolem Prespanských jezer. Ale nikde nikdo. Nepotkal jsem nikoho. Dokonce i hranice jsou tady velmi ostře střežené. A tak jsem, doktore, nikdy ani žádného kamaráda neměl. Ani starého, ani současného. Teď žiji sice těsně za hranicemi, ale přesto strašně daleko. Uvědomuji si jakési podivné prázdno, jako kdyby se přetrhla jakási niť porozumění, jako by někdo zatarasil cestu těžkou závorou. Někdy mě z toho bolí hlava. Začíná to za krkem, jako by mě chtěl někdo udusit, zničit. Když chci jít zpátky, doktore, musím po třech krocích náhle zastavit.“„A proč ses nesnažil něco udělat?“„Jako co?“„Zkusit něco nového.“„Co?“

„Přejít hranice!“„Ty si myslíš, že bych měl jet do Skopje?“„Ne, Achileasi! Myslím metaforou: musíš zkusit něco nového. Najít zcela nový okruh kamarádů, nové zájmy...“„Jenže už jsem ti vyprávěl, jaký druh lidí jsem po návratu do vlasti potkal.“Jako malý kluk Achileas musel chodit do tý- denní internátní školy ve Vítkově-Klokočově. Protože jeho rodiče neměli na něj kvůli zaměstnání celý týden čas, pobýval ve škole jako sirotek. Zpočátku se mu tam vůbec nelí-bilo, ale postupně to vzal jako nutnost. Trochu nacházel útěchu v tom, že i ostatní děti muse-ly na takzvanou „povinnou školní docházku“. Rodiče ho tam vozili vždy v pondělí, ještě než se rozednilo, aby pak stihli nástup do zaměstnání v šest hodin, kdy začínala pra-covní doba. Aby si vydělali, museli pracovat v jiném městě, a proto se stávalo, že si pro něj přijížděli teprve v sobotu pozdě večer.

Protože se mu stýskalo po mamince, často se díval přes malé čtvercové okénko velké zahradní brány a vyhlížel je. Když otec míval nějaké povinnosti, koncem týdne si pro něj přijížděla jen matka.Dodnes vzpomíná, jak sedávali v autobuse a stromy se míhaly kolem oken. Celou cestu, než večer dojeli domů, jeho dvě ručičky se křečovitě tlačily do těla matky, jako kdyby chtěl vejít do míst, odkud kdysi před lety vyšel.„Kolik let ti tehdy bylo, Achileasi?“ otázal se ho lékař otevírající zase jeho spis. „Byl jsem malý, nevím. Jen si pamatuji, jak při našem rozloučení s internátní školou vychovatelka řekla rodičům, že dítě se učí dobře a bylo by vhodné, aby šlo do nějaké vyšší školy.“„A vyučování v základní škole se ti líbilo?“„Líbilo se mi tehdy, když jsem bydlel u dědy. To bylo úplně něco jiného.“ „Rád čteš, Achileasi?“

„Líbily se mi příběhy a vyprávění. Nenáviděl jsem deskriptivu, doly, které nám dávaly ‚živobytí‘, a žehlírnu.“ „Žehlírnu?“„Matka pracovala v žehlírně v dole, kde fáral otec.“„A co dělal děda?“„Ten pracoval na státním statku Kooperativa. Babička Sášenka v tkalcovně namotá- vala nitě.“„Kde to vše bylo?“„V Žamberku, ve východních Čechách.“„Byl jsi tehdy šťastný?“

Z románu Achileas, Achil, nebo... nic v překladu Joanidise Sotirise vydalo Nakladatelství Rula, březen 2011

Narodil se roku 1951 v Aténách. Po absolvování práv na Aténské univerzitě pokračoval ve studiu mezi-národních vztahů v Bruselu. Od roku 1976 pracuje v diplomatických službách.

Podle Kokossise je člověk plodem společenského podhoubí. Jako zkušený pozorovatel s patřičnou dávkou ironie, sarkasmu i sebekritiky zachycuje na konkrétním historickém pozadí spletité osudy protagonistů svých románů: Vzestup západu, Zkrat, Achileas, Achil, nebo... nic.

Constantine Kokossis působí jako velvyslanec Řecka v České republice.

Byli Řekové povrchníze samé hlubokomyslnosti?Byli Řekové povrchní ze samé hlubokomyslnosti? Řeckých básníků Atheny Papadaki a Dionysise Kapsalise, překladatele z turečtiny Tomáše Laněho a tureckého spisovatele Zülfü Livaneliho se ptal prozaik a velvyslanec Řecka v České republice Constantine Kokossis.

54

Constantine Kokossis: Existuje rozdíl mezi viditelnou a neviditelnou hlubokomyslností? Jakým způsobem se nám jeví svět kolem nás a jakým se mění okolnosti, v kterých Řekové žijí? Myslíte si, že řečtí básníci by nám mohli odpovědět na některé prak-tické otázky – třeba tím, že budou mlčet? V Řecku jsme svědky společenského neklidu, demonstrací, nepokojů. Lze nějak povrchně vysvětlit, co se děje? Chovají se tak na zá-kladě hlubokomyslnosti, nebo hledají něco jiného? Hledají nějakou kvintesenci všech věcí? Platí to, že Řekové jsou povrchní?

Athena Papadaki: Velmi povrchní Nietzscheho citát souvisí s Hérakleitovou myšlenkou Ne-vstoupíš dvakrát do stejné řeky. Důležité je, že Řekové z různých důvodů vstoupili hlouběji, aby se dotkli podstaty lidskosti, demokracie. Demokracie je tou prvotní myšlenkou – respekt, který ukazujeme vůči druhým i vůči přání většiny. Druhou je myšlenka pýchy, tragická chyba a porušení božího zákona. V praxi to znamená nemožnost překročení vlastních mezí, neboť by přišel trest. Třetím pilířem je myšlenka pocházející z tragédie. Týká se toho, čemu neunikneme, to je osud. A také toho, co je v životě nepředvídatelné.

Zülfü Livaneli: Říkal jsem si, co měl vlastně Nietzsche na mysli. Možná se snažil vyřešit nějaké své dilema. Pro mě je Nietzsche bás-ník – sám se tak i definoval, a když někdo čte jeho dílo, musí si uvědomit, že formulace jsou často vysoce intelektuální provokace. Používá slova jako zbraně. Je to filozofická disciplína, ale zároveň se v ní nachází i poetická stránka věci – právě jako v této větě.Doufal jsem, že se více odvážeme, a všichni vaši předchůdci byli velmi diplomatičtí, proto se obracím na vás jako na poslední zdroj možné provokace. Dluží Řekové poezii, že jejich jazyk

a historie stále přežívají? Jakým způsobem mo-hou moderní básníci jako vy reagovat na obavy svých spoluobčanů? Existuje možnost jak se vyhnout věcem, nebo je důležité se dostat hlouběji? Jsou Řekové naivní, nebo je osudem dáno, že se nemohou chovat jinak?

Dionysis Kapsalis: Když člověk píše, snaží se napsat dobrou báseň, nic jiného jej nezajímá. Pokud se začnete zajímat o to, co jste řekl, přesunete se do sféry vztahů s veřejností. Proto se raději vrátím k Nietzschemu. Byl kritický filozof, rozvinul velice reflektivní povědomí o věcech. Chtěl tímto sdělit, že vědomí a povědomí sama o sobě je typicky moderní chorobou, bez které se dnes nelze obejít. A v kouzlu starověkého Řecka nachází tuto absenci, a když říká, že Řekům chybí právě toto povědomí, chybí jim také naše schopnost sám sebe klamat. Naše pokrytectví.

Modernita je věkem sebeuvědomění. Nietzsche dále říká, že Řekové byli umělci. A tak bychom na ně měli pohlížet. Právě tón jejich umělec- kého vyjádření představuje povrch života. Neříká, že by Řekové neuměli uvažovat. V Nietzschovi a dalších nahlížíme dětství zá-padní kultury. Kultura jihu je kulturou snažící se zbavit pocitu viny. Naproti tomu kultura severu je kulturou studu a viny.

Na jihu nalézáme své tělo. Severovýchodní vítr z Černého moře přináší čistotu a svěžest, která vše zviditelní. Vše se najednou pro-jasní, všechny obrysy jsou zřejmé a jasné. Samozřejmě silný sluneční svit rovněž vrhá výrazné stíny, a tam se také odehrávají nejtěžší zločiny. Tím se dostáváme k tragédii.

Constantine Kokossis: Hovoříte často o jednoduchosti. Pan Livaneli hovořil o ero- tismu, stejně tak pan Laně. Existuje sku-

tečně rozdíl mezi jižanskou a severskou mentalitou? Vychází pohled na povrchnost Řeků z tohoto severského principu, který se domnívá, že Řekové jsou plní hříchu?

Zülfu Livaneli: Skutečně zásadním momen-tem je zde zmíněný vztah mezi vinou a hanbou. Všichni se rodíme s určitou vinou a tento pocit je velmi důležitý. V tureckých románech se ale neobjevuje žádný Raskolnikov. Jestliže však například něco ukradnete, pocit hanby a ostudy je mnohem větší než samotný pocit viny. Vztah mezi severem a jihem je opravdu důležitý.

Constantine Kokossis: Paní Papadaki, vy jste byla první, kdo hovořil o vině, rovněž jste jako první naznačila vztah mezi Nietzscheho větou a tragédií. Myslíte si, že to platí i o mo-derních Řecích? Že trpí zbytečnou pýchou?

Athena Papadaki: Lidská bytost se dotkla toho, čemu říkám zbytečná pýcha. Myslím, že jsme se dostali za hranice.

Constantine Kokossis: Jak jako středoevro-pan hodnotíte řecké chování?

Tomáš Laně: Nechci se dotýkat otázek poli-tiky. Myslím si, že Řecko jde za hranice. Nevím ale, zda naše stanovisko je správné. Nějakým způsobem se snažíme mít prospěch ze svobody, kterou nabýváme, a často se cho-váme velmi sobecky. Nejsme těmi, kdo by mohli někoho soudit.

Constantine Kokossis: Co je úkolem moder-ních básníků?

Dionysis Kapsalis: Ve vzácných chvilkách v dějinách může poezie oslovit více lidí. Myslím, že to je otázkou ne básníků, ale historie. A právě v tom je ta tragédie.

C

M

Y

CM

MY

CY

CMY

K

THY_skytrax 210x280 cekce.pdf 1 19.10.2011 14:48

Lidskost za hranicí zbytečné pýchy

Narodila se roku 1945 v Aténách. Vystudovala politické vědy a v současné době se věnuje žurnalistice. Protože není „Madona od plotny“, hlásí se k tradici Odyssease Elytise a Jannise Ritsose a ve svých velmi řecky surrealistických básních píše o všedních skutečnostech každodenního života.

Papadaki je autorkou řady básnických sbírek: Archanděl z betonu, Znovu Země, Bledá až skoro bílá, Lvice výkladních skříní, Nespící žena na nebi, V říši balkónu.

„Musím zpívat o těch,kdo mě naučili strádání.“

Athena Papadaki žije v Aténách.

Popel a zase popel

Země padá, padávšechny věci okřídlené a voňavékapka oleje na mé vášně.Za mou špatnou pověst může oheň,stejně jako všechny zhoubné věciovládá armády snů,dokud Utopie nezčerná jako tráva.Někdy se Utopie vrací k životujako gazela z potu obzoru,aby znovu probudila den v závanu vzduchu z lentišku.Věřím ve vše, co beznadějně hoří.Pomíjivé a nemluvné,vidím savce v plamenechna festivalu mléka.Jsem nejdražší až do krajnosti.Nezaručuji nic než popel.

Venkovský dům

Budu žít s bazalkou a luštěninami,sepnu rucebudu se modlit, aby se kruh mého života zvolna uzavřel.Strop níž než stromy,práh domu dva centimetrynad stříbrným dřívím vyplaveným na břeh.Při západu slunce, když se mění nebe,ztrácíš moc,ale získáš ředkvičkya tekoucí vodu.Vyjdu na balkón trochu se nadechnout.Bůh se nachází mezi dveřmi a obzorem.

Athena Papadaki

Z „Lilie času“

Měsíc srpen; asfalt měklpod koly automobilůstrnule jsme se šinulijako bychom měli magický cílkaždý svůj a všichni stejný:místa původu, mlhavá a jednotnáobydlená svatými kostmimísta tak blízká a přesto tak vzdálenájednolitá jako stíny, iluze:Řecko, které neví, jak zemřít.

Projížděli jsme kolem ostatníchpřed námi i za námi šňůrykovově se lesknoucí v šeruzáblesky a prchavé tvářekaždý automobil jakohračka na pružinu,kterou kdosi natáhl a nezodpovědněnechal běžet; míjeli jsmehorské masivy po cestěčerstvý závan z lesů na svazích:ve stínu ztráty; ujížděli jsmekaždý ve svém mikrokosmuvlastních zájmů a očekávánís propašovaným smutkem získanýmv bůhvíjak tajné výměněs nepředstavitelným z jiného světaa všichni jsme věděli, že není žádný návratžádný konec, jenom pohyb a bolesta čas věčného návratuk něčemu, co nikdy nemůže být.

Zatímco jeden říká: „Tady je moje vlast,tady jsem se narodil a byl vychována tady také zemřu,“

druhý nemluví, sotva cítísvoje letité okamžiky, z nichž kapestrach, strach v ulitě tichaokamžiky s jejich jasnou vnitřní výšivkou,jakou nenajdete ani ve snu.

Ale tady, přímo před vašima očima, světlovyprávělo prastarý příběha mohli byste si myslet – nikdy se nic neměnívoda beze spánku stále tečea spřádá svůj věčný koloběhv borových a dubových lesíchneproniknutelných stržích a průrvácha roklích s vysokými platanykde vane požehnaný vánekchladivý v létěmrazivý v zasněžené zimě.Je-li svět stále věčný.Ujížděli jsme patnáctmiliard let od velkého třesku; cestabyla poseta zvířecími mršinami,které řidiči lhostejně míjelikůže, kosti a maso,neurčitá hmota; jeli jsme po asfaltu,který se tavil jako tuktekutina uprostřed světel, kolejev záři velkého návratuzatímco jsme mlčky pozorovali zapadající sluncejak pomalu začíná žhnouta míří k věčné lhostejnosti.

z angličtiny přeložila Zuzana Mayerová

Jeden z nejvýznamnějších řeckých básníků se narodil roku 1952 v Aténách.

Vystudoval klasickou filologii a anglickou literaturu a je autorem řady poetických sbírek: Ještě jednou, Sentimentální výchova, Balady a okolnosti, Hluk času, Na hrobu Konstantinose Kavafise.

„a každou noc pozvedám své sny,události duše, vysoko v chaosu,zvěrokruhy, hádanky, čísla, erbovní znamenía přemítám nad rozčarováním světa.“

Dionysis Kapsalis žije v Aténách.

Dionysis Kapsalis

5756

59

Položit planetu do něžných tlapek ženyProlog

Omluvte mne, že dnes nebudu mluvit anglicky – jednak špatně čtu, jak vidíte, jednak jako žák základní školy jsem byl předurčen ke studiu němčiny, protože během druhé světové války a okupace byly naše dějiny spojeny s německými. Byl jsem také nucen učit se rusky – komunistický režim tu vládl čtyřicet let – a nyní prosím, nechte mě mlu-vit česky, během této přestávky, jelikož se bojím, že by se mohlo stát, že budu opět nucen hovořit – čínsky.

Zanedlouho to bude padesát let, co pan Vladimír Páral slavil svůj první literární úspěch. Bylo to s románem, který se jmenuje Šest pekelných nocí. Vyšel o dva roky později zamaskovaný pod jménem Jan Laban a je škoda, že jej málokdo zná. Uvažujete o tom, že byste knihu znovu vydal?

Musím říct, že tehdy mi to jméno Laban dalo více práce než celá kapitola v té knize. Praco-val jsem ve výrobně léčiv. Byl jsem inženýr, který nemá psát knihy, ale vyvíjet léčiva… Vymýšlel jsem jméno – aby bylo podobné a zároveň zcela jiné – a abych se zároveň mohl podepsat na smlouvě za autorské honoráře. Když jsem se pak ucházel o honorář, nakla-datel mi řekl, no dovolte, to je přece pocta, že vám vyšla kniha. Na veletrhu ve Frank-furtu mi dali štos knih, a že jsem chemik, dali mi také fyzikálně chemické tabulky. Zaběhl jsem do antikvariátu a tam vyskládal sloupec čerstvě vydaných románů a novel. Za to mi

Rozhovor Lubomíra Machaly s Vladimírem Páralem

dali pět marek. Tak jsem šel ještě vedle do technického antikvariátu. Za tabulky jsem dostal pětačtyřicet německých marek. Tedy dvacet veletržních novinek se nevyrovná jedněm dobře připraveným technickým tabulkám.

Tedy neuvažoval jste, že byste po padesáti letech vydal Šest pekelných nocí?

Leda mě napadlo – podobně jako teď vychází třeba Kundera v Plejádách… tedy to by bylo snad možné, že v Paříži by…

Uvědomil jsem si, že ač není napsaný tím technologickým stylem psaní, jsou v tom románu schována všechna témata, o kterých jste později psal.

Doufám, že to nemusím brát tak, že je-li všechno obsaženo už v té první útlé knížce, že jsem toho měl nechat už tenkrát…

Ne, to vy jste si udělal takový fahrplan a pak z něho těžil dalších zhruba padesát let.

No tak, já jsem si sem přišel dělat publicitu a slávu, a vy tohle.

Ale to je uznání. Já si myslel, že náš rozhovor by mohl být trochu bilanční. Vy máte ze všech svých knih za nejzdařilejší román Katapult.

Ano, to byla moje zamilovaná knížka, protože pojednávala o sňatkovém inzerátu. Tehdy v zemích RVHP byly poprvé povolené sňat-kové inzeráty. Já jsem tím byl okouzlen.

Sám jsem si tehdy jeden podal, můžu vám ho citovat: Ing, 30 let, rozv. hl. ženu, značka žít. Tenkrát vyšel v deníku Práce, dostal jsem asi 130 nabídek, které jsem si pak vytěžil a oznámkoval. Nechal jsem si ty jedničky. Ale i těch 1 b, 2 – mně přišlo líto, takže jsem ten odpad dal svému kolegovi, který si mezi nimi našel Šárku – a hle, vzali se.

No a vy jste z toho vytěžil Katapult. Já si naopak myslím, že vaše nejzdařilejší kniha jsou Milenci a vrazi. Nicméně, máte nějakou svou knihu nerad? Jste s nějakou nespokojen?

Upřímě řečeno, je to trochu love and hate. Nejvíce lásky i zklamání mám nad svou knihou Země žen – je to scifi a není to sci-fi o tom, jak se ženy zmocní vlády nad světem. To je známé a staré téma, tisíce let se vine od Aristofana a je mi líto, že jsem ho ne dost náležitě zpracoval. Dnešní doba je surová, je to zbožštění tržních mechanismů, televize, fotbal, hrubost, bizarní slovník, alkoholismus, výherní automaty. Za-tímco v té knize zní ženská linka. Můj ideál je vrátit se do zlatého věku, což byl matriarchát. Rád bych vzal tuto modrou planetu a položil bych ji do vašich něžných tlapek, české ženy.

Jeden z velkých rozdílů mezi Milanem Kun-derou a Vladimírem Páralem spatřuji právě v tomto vašem obdivném vztahu k ženám. Vy jim v Zemi žen zároveň skládáte hold, ale zároveň je tam nastíněno, čeho všeho jsou ženy schopny. Je to totalitní společnost, velká alegorie, a vy jste také později říkal, že jste

ne první feminista, ale feminokrat, tedy za-stánce toho, aby světu vládly ženy. Máte také NEI report období – jak na ně vzpomínáte?

No, jestli nemáte další otázky... Ne, já se tomu nechci vyhýbat... To byl takový časopis… jestli ho někdo znáte, laskavě zvedněte jednu ruku, jeden, dva, tři (hlásí se asi padesát lidí), to je naprostá minorita, o tom nemá cenu mluvit…

NEI – Nová erotická iniciativa, to zname-ná ta zkratka, a Vladimír Páral patřil k velmi vítaným celebritám v těchto kruzích. Někdo má estetizované pracovní prostředí, někdo o tom píše. Vaše poslední knížky se jmenovaly Playgirls.

Ano, čas se naplňuje.

Ale mně inspicientka řekla, že nemusíme dodržet čas. Já se zeptám na váš dluh vůči čtenářům – protože už je to patnáct let – co připravujete, co by bylo čerstvé z vašeho počítače, psacího stroje nebo pera.

Odpovím, a to je podstatné – já jako český klasik – nepíšu na počítači na žádných pito-mých klapkách z bakelitu, ale zásadně píšu na papíru, a to tužkou. To je kontakt. Jako se nemůžete objímat s ženou v rukavicích.

A tou tužkou – napsal jste něco v posled- ní době?

A festival nám končí...

Vladimír Páral se narodil roku 1932 v Praze.

V šedesátých letech se stal jedním z nejčtenějších českých spisovatelů, ve svých románech vynalezl zcela originální takzvaný „technologický styl psaní“.

Napsal čtrnáct románů, z nichž sedm bylo zfilmováno. Mezi jeho nejznámější díla patří Katapult, Profesionální žena, Milenci a vrazi a Kniha rozkoši, smíchu a radosti.

Lubomír Machala na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci vede katedru bohemistiky. Je členem Akademie věd a pracuje v Ústavu pro českou literaturu.

Jako literární historik se soustřeďuje na poválečnou literaturu. Soustavně se také věnuje slovenské literatuře, kterou uvádí do společného kontextu s českou.

6160

Jednou to táta přirovnal ke kocovině a říká se to i mezi lidma normálně. Najednou že se ráno probudili, vykoukli z okna a všechno bylo pryč. Když se dneska dá člověk do řeči s obyčejnejma lidma, půlka z nich by to všechno vrátila zpátky. Na strojích času by okamžitě odfrčeli do osmde- sátejch let a všechny ty mikrovlnky na dálkový ovládání a nákupní koše z Alberta by vyměnili za jedinej rok mírumilovnýho pracovního tempa, víkendů strávenejch doma a sociálních jistot. Plnění socialistickýho plánu nebylo zdaleka tak uhoněný a čas se našel mnohem spíš i na rozmanitý koníčky. Když tohle říkám, riskuju pověst. Jsem za někoho s tesilkama v nemožným bulhar-ským partiovým baloňáku, kapitalistovi se vy-baví důchodce a není nic potupnějšího, než bejt v dnešní době starej. Ale táta byl, když to říkal, ještě celkem mladej a taky novýmu režimu nesednul na lep. Na tu nosálama proklamovanou zářnou bu-doucnost demokratickýho Československa táta sice nevěřil, ale stejně ho to na pár tejdnů strhlo. Pobláznilo to i jiný spolehlivý straníky. Protože adrenalin, ten je pro všechny jeden společnej a v době kontrarevoluce a krátce po-tom doslova pršel z oblohy a lidi ho chlemtali jako žízniví psi, než se zase rozeběhli po všech těch podnikovejch nástěnkách přecpanejch papírama, co visely i na sloupech v několika vrstvách. Tak jak ve vlnách pulzovalo nadšení, vlály na starejch heslech nový, ty byly o svo-

bodnejch volbách, v cárech se odchlipovali od výloh kandidáti Občanskýho fóra, bylo to v rozhlase, v televizi, všude. Nejdřív to bylo plácání do vody a potom vír, co člověka strhne, ať si myslí cokoli. Stejně jako když zírá při bouřce přilepenej k oknu, přestože vodu nemá rád a blesků se bojí, ale nemůže si pomoct, protože od toho peklení za sklem se nejde odtrhnout. Když měl bejt Šrámek v televizi, máma se netrhla od bedny celý odpoledne, jen aby ho neprošvihla. Milan Šrámek se stal lídrem kandidátky Krakova, Drážďan, Minsku, Debrecínu a Charkova, všech československejch novo-měst, co táhly i na začátku kapitalismu tak trochu spolu. Vousatá tvář kontrarevolucionáře ze sběrny teď koukala z plakátů na lidi ve všech novoměstech a nejvíc v Krakově. Máma s taškama div nebourala do sloupu, když šla kolem Šrámka, visícího na budce za-stávky autobusu, ale po pár tejdnech tam už měl domalovanou náušnici a pak i pihy a beďary a něčím vypíchaný oči. Tátovi v tý době už tři měsíce dlužili výplatu a máma byla bez práce skoro taky. Sběrnejm surovinám, kdysi centru soudružskýho dění, začal dvorek zarůstat kopřivama a máma hlavně hlídala, aby se tam nerozkradly stroje, a čekala, co bude, až podnik zprivatizujou. Ale tak chudý jako Anděla Lumírová, co cho-dila v roztrhanejch punčochách i na učňák,

Narodila se roku 1979 v Praze. Pozornost si získala svými exotickými zkušenostmi z Mongolska. „Podivnost na podivnost“ — řekl Paul Celan.

„Nara a já jsme se rychle běžely podívat, jak se umírající oči potahujou slepou blánou a slabiny se chvějou, jako by odháněly mouchy.“

Petra Hůlová se soustřeďuje na to, co nás odděluje — věčné palčivé spory kultur a civilizací — v intimitě každodenního života.

„Pak jsem si sundala rukavice a sahala koni na břicho, mezi zadní nohy, kde to bylo nejteplejší, abych se ohřála.“

Je autorkou knih: Paměť mojí babičce, Přes matný sklo, Cirkus Les Mémoires, Umělohmotný třípokoj, Stanice Tajga, Strážci občanského dobra.

Žije v Praze.

Věříme v koncept společné Evropy. Po roce 1989 se rozdělený kontinent znovu spojil. Nadace ERSTE svou práci soustřeďuje na Rakousko a Východní Evropu. Našim cílem je šířit znalosti novodobé historie regionu, kde Schengenský prostor a Evropská unie dali vzniknout novým nadějím.

protože zrušili školku, a tak paní Lumírová přišla o práci, jsme nebyli. Máma se navíc stala expertkou přes výhodný kaufy, a jestli užívala nějaký léky na srdce, co jí Šrámek polámal, byly to tabletky vietnamskýho textil-ního proviantu. Máma pro nás nakupovala jako divá po třiceti nebo padesáti korunách balení tří až pěti kusů kalhotek, ponožek, punčoch a taky umělohmotný kabelky, tátovi trika a mně se ségrou top tílka na tenkejch ramínkách. Kdyby už tehdy byly mobily, určitě by nám se ségrou ob den volala s tím, jaký barvě ponožek dáváme přednost a jestli to pyžamo od minu-lejch Vánoc nám není těsný, protože to, co drží teď v ruce, je přímo parádní a za hubičku. Ale tohle všechno by byly stejně jen krycí manévry. Ten, kvůli komu by ten mluvicí strojek tehdy měla, byl totiž Šrámek. Ještěže neexis-tovaly než pětikilový telefony, co se s sebou nosily jako kufr, a to mělo jen pár manažerů v Praze, a stejně až za pár let. Takže máma volala Šrámkovi z práce. Aby věděla, kdy a kde bude mít chvilku času, až se v Krakově bude stavo-vat kvůli kampani, a taky aby vyzvěděla, jakej dojem na něj udělalo hlavní město. Šrámek tam teď měl vlastní kancelář a jednu ještě

v Krakově, a v Drážďanech, kde měla kandidátka novoměst centrálu, měl společnou s ostatníma. Chtěl to uhrát na sympaťáka, a tak většinu měst objížděl vlakem a auto měl jen starý a nikdy s řidičem. Prostě férovej chlap, říkali si asi lidi, co když je někdo bachratej soudruh, hned si myslej, že tolik jídla z peněz daňovejch poplatníků není mravně v pořádku, stejně jako když se zadek předáka vozí moc naleštěným bourákem. Na tohle Šrámek hrál a říká se tomu dneska populismus, i když tehdy upřímnost, kterou měl na těch plakátech pro naši mámu v očích, jak to já četla v těch jejích, co byly dočista v transu. Jednoduše to mezi mámou a Milanem kontra-revolucí neskončilo. Přestože máma možná oddíl dětskejch bojovníků práskla. Jenže na druhou stranu nebejt Šrámek ten listopa-dovej tejden ve vězení, jeho hvězda by v nový době rozhodně nešla tak rychle nahoru. Máma mu volala nejen ze sběrny. Několikrát když jsem se vrátila dřív z učňáku, slyšela jsem přes dveře do obejváku, jak tam s dlaní před pu-sou šumluje do telefonu, a když vyšla z pokoje, měla červený tváře a rukou si uhlazovala vlasy, tik, kterej měla, když byla nervózní.

A přitom to byl předtím jen umolousanej nepraktickej mužskej. Pamatuju si, že se mu v těch jeho vousech, když ještě pracoval s mámou, občas klimbala i nudle z polívky a nohavice měl vždycky oblejskaný i potom, co se už z pracovního převlík do svýho. To, že ve Sběrnejch surovinách vydržel tak dlouho, byla bezpochyby mámina zásluha. Někdy ani nezvednul hlavu, když přišel zákaz-ník. Zkazíš si oči, říkala mu máma, místo aby ho hubovala, že si čte a vážení papíru nechává na ní, ženský víc než o deset let starší, než byl sám. Vzpomínám si, jak jednou do sběrny přivezli šrot, a zatímco máma poskakovala kolem váhy a tahala sem a tam kusy hliníku, Šrámek vylezl ze svýho kumbálku v rohu, až když už bylo po všem, a jen omluvně pokrčil ramenama. Však to taky několikrát vypadalo, že ho vyhoděj. Ale máma se do toho na po-slední chvíli vždycky vložila, když to Huňát už šel Šrámkovi ohlásit, za svýho nosála se bila ze všech sil.

Petra HůlováStrážci občanského dobra

Z románu Strážci občanského dobra,vydalo nakladatelství Torst, 2010

6362

Kontinuita kultury v kuchyni

Vladimír Páral pokračuje: „Když jste za druhé světové války přišli do restaurace a chtěli jste si dát guláš, museli jste vytasit potravinové lístky a vrchní vám z nich začal stříhat, mínus 50 gramů masa, 100 gramů mouky na knedlík... Takhle se přece nedá dobře stolovat!“

Junot Díaz v rozpacích z tématu raději přihrává míč na stranu publika. Na otázku americké studentky: „Jakou inspiraci lze najít v České republice pro život ve Státech?“ odpovídá: „U nás nemá cestování takovou podporu jako v Evropě. Většina senátorů, nejmocnějších lidí naší země, nikdy nebyla za hranicemi! Doneste si domů nějaký skutečný pocit o tom, co jste tady viděli, aby se lidé o tuhle zemi a kulturu víc zajímali. Stejně jako sportovci potřebují týdně cvičit, aby se udrželi v kondici, potřebuje to i naše duše.“

Vladimír Páral neskrývá své rozhořčení: „Z Ameriky sem přichází hodně absolutního braku. A největší zlo je Hollywood! Chcete-li zachránit divadla, zastavte Hollywood! Kazí kulturu a vkus.“

Junot Díaz se snaží podrobněji popsat posta- vení kultury v dnešní společnosti: „Zdá se, že kulturní komponent je až na posled-ním místě. Zbývá tlak, který cítíme všichni v různých formách. Věřím tomu, že utopická společnost, v kterou doufáme, jednoho dne přijde. Do té doby to musíme nějak přežít. Lidé, kteří ve Spojených státech bojují za kulturu, vedou ten nejodhodlanější boj právě dnes. Samozřejmě protipólem je, že průměrný Američan nepřečte za rok ani jednu knihu.“

Jeden z návštěvníků diskuze zasazuje myšlenku do kontextu dění v České repub-lice: „Rád bych položil otázku související s uměním. Ukázalo se, že některá umění nepřežijí samostatně, například divadlo.

Zhruba před dvěma lety argumentovala pražská radnice tím, že divadla mohou přežít, pokud se budou orientovat na trh. Jak systém funguje v Americe?“

„Ve Státech má velkou tradici filantropie,“ zdůrazňuje důležitost kulturního mecenášství Christopher Hudson. Tlak na škrtání fede-rálních financí v kultuře je samozřejmě velký. Kulturních práv se ale nesmíme vzdát. Churchill prý, když jej jeho poradci žádali,

aby škrtal výdaje na kulturu, opáčil: „A za co tedy bojujeme?“

Junot Díaz reaguje: „Vždycky tu byl někdo, kdo lidem šlapal po krku. Občas si říkám, zda vůbec nějaký krk mám, jak moc se po něm šlapalo! Pokud v Dominikánské republice, odkud pocházím, nemáte jméno jedné ze tři-ceti nejbohatších rodin, nemáte šanci vůbec na nic, nikdo o vás neví.“

Jiří Pehe: „Ale přesto jméno, které slyšíme tady v Praze, je Junot Díaz...“

Junot Díaz vysvětluje: „To je princip kapita- lismu – vláká člověka dovnitř, do svých struktur. Černošská komunita se v USA nemá líp, protože je Obama prezidentem. Obama je skvělý chlap, ale jeho úspěch spíš odráží to, jak málo se o problémech komunity ví a chce vědět. Pro mne není měřítkem jednotlivec, ale komunita a její chuť k životu. Její velko-

rysost a schopnost nabízet.“

Diskutující z publika, žijící od roku 1950 v Americe se vrací k mottu diskuze: „Sociali-stický režim si myslel, že nejspokojenější je člověk, který si za co nejmíň peněz naplní břicho co nejvíc.“

Junot Díaz: „Kuchyně v sobě nese konti-nuitu kultury. Ta dominikánská je v podstatě pozůstatkem otrocké kuchyně. Traumata se

vyjadřovala vařením. Jídla, která jsou dnes podávána jako národní, byla takto vytvořena jen proto, že lidé tehdy umírali hlady. Dnes je ve Spojených státech fenomén jídla nejlépe zřetelný na televizních obrazovkách. Běží na nich nejvíc pořadů o vaření. A proč? Protože dneska už nikdo nevaří! Lidi si pořady o vaření navykli brát jako náhražku za vlastní aktivitu.“

Jiří Pehe Významným politický

komentátor a analytik, autor dvou románů a knihy esejů. Vystudoval právo a filozofii

na Karlově univerzitě. V roce 1981 emigroval do USA

a absolvoval Kolumbijskou univerzitu v New Yorku. Působil

jako poradce prezidenta Václava Havla, v současné době je ředitelem New York University

v Praze, angažuje se v mnoha kulturně-společenských

projektech a překvapuje nás nespočetným množstvím

komentářů na aktuální témata.

Výbušná myšlenka Ezry Pounda „Válka je zkázou dobrých restaurací“ přilákala do sálu Nové scény početné obecenstvo. To zažilo bouřlivou diskuzi, plnou velkých gest a expresivních výrazů. U jednoho stolu se sešel český prozaik Vladimír Páral s Junotem Díazem z Dominikánské republiky a americkým nakladatelem Christopherem Hudsonem. Moderátor Jiří Pehe na úvod poznamenal, že „Válka ničí nejen restaurace, ale především kulturu. A vytváří fast foody. V době druhé světové války se tomu říkalo spam, tak jako slovo dnes užívané v počítačové terminologii.“ Christopher Hudson

Je významný americký nakladatel a teoretik výtvarného umění původem z Velké Británie. V současné době vydává odborné výtvarné publikace pro newyorské Musem of Modern Art.

21. Festival spisovatelů Praha

Resumé3 Slovo úvodem Vlasta Brtníková March

4 Jak horká byla studená válka Záznam z diskuze na Nové scéně ND 17. dubna 2011 Saadi Yousef, Constantine Kokossis, Tomáš Kafka, Junot Díaz, Jiří Pehe

8 Předání Ceny Spirose Vergose za svobodu projevu 2011 17. dubna 2011, Nová scéna ND Saadi Yousef, Michael March, Bohuslav Svoboda Primátor města Prahy

10 Saadi Yousef: Přátelství Báseň věnovaná syrskému básníkovi Adonisovi Bejrút, 8. dubna 1979 přeložila Zuzana Mayerová

12 Co Zülfü Livaneli řekl v Praze Záznam z diskuzních vystoupení Zülfü Livaneliho

16 Nedim Gürsel: Dobyvatel Ukázka z románu přeložil Tomáš Laně Autorské čtení na Nové scéně ND 18. dubna 2011

20 Dospěli jsme ke stejné deziluzi Rozhovor na Nové scéně ND 18. dubna 2011 Nedim Gürsel, Tomáš Laně

22 Cesta k Dereku Walcottovi Fragmenty epické paměti Projev při převzetí Nobelovy ceny za literaturu, 7. prosince 1992 přeložil Luboš Snížek

25 Derek Walcott: Blues Ukázka z básníkovy tvorby přeložil Miroslav Jindra Autorské čtení na Nové scéně ND 20. dubna 2011

26 V kolébce rodné řeči Záznam diskuze „Ale odtrhněte svůj pupek, a co se stane?“ Americké centrum v Praze 18. dubna 2011 Derek Walcott, Junot Díaz, Jay Tolson transkripce a překlad z angličtiny Luboš Snížek

28 Junot Díaz Fotografie z autorského čtení na Nové scéně ND 19. dubna 2011 Petr Machan

30 Aktivismus vám brání nakupovat Rozhovor na Nové scéně ND 19. dubna 2011 Junot Díaz, Martin Belk

32 Don DeLillo: Váhy Úryvek z románu přeložila Zuzana Mayerová

34 Nesamozřejmost vidění Rozhovor v Americkém centru v Praze 19. dubna 2011 Don DeLillo, Michael March transkripce a překlad z angličtiny Luboš Snížek

36 Básník televizního věku v rozvalinách budoucnosti Richard Olehla o románech Dona DeLilla

38 Michel Deguy Ukázky z básníkovy tvorby přeložil Denis Molčanov Autorské čtení na Nové scéně ND 18. dubna 2011

40 Werner Lambersy Úryvek z básně Coimbra přeložil Denis Molčanov Autorské čtení na Nové scéně ND 18. dubna 2011 42 Pijeme jazyk reklamy Záznam z diskuze „Být pánem znamená určovat význam slov“ Nová scéna ND, 19. dubna 2011 Michel Deguy, Werner Lambersy, Nedim Gürsel, Denis Molčanov

44 O básnictví po česku Rozhovor na Nové scéně ND 19. dubna 2011 Sylva Fischerová a Jan Šulc

46 Sylva Fischerová: Houpačka v hlubinách chaosu Ukázka poezie Autorské čtení na Nové scéně ND 19. dubna 2011

48 Tomáš Kafka Rozhovor s Jiřím Peňásem

50 Constantine Kokossis: Achileas, Achil, nebo... nic přeložil Joanidis Sotiris Autorské čtení v Café Louvre 16. dubna 2011

52 Řekové byli povrchní - ze samé hlubokomyslnosti fotografie z diskuze na Nové scéně ND 18. dubna 2011 Petr Machan

54 Lidskost za hranicí zbytečné pýchy Záznam z diskuze „Řekové byli povrchní - ze samé hlubokomyslnosti“ Nová scéna ND, 18. dubna 2011 Constantine Kokossis, Zülfü Livaneli, Athena Papadaki, Dionysis Kapsalis

56 Athena Papadaki Ukázka z tvorby přeložila Zuzana Mayerová Autorské čtení na Nové scéně ND 19. dubna 2011

57 Dionysis Kapsalis Ukázka z tvorby přeložila Zuzana Mayerová Autorské čtení na Nové scéně ND 20. dubna 2011

58 Položit planetu do něžných tlapek ženy Rozhovor na Nové scéně ND 19. dubna 2011 Vladimír Páral, Lubomír Machala

60 Petra Hůlová: Strážci občanského dobra Úryvek z románu

62 Kontinuita kultury v kuchyni Záznam z diskuze „Válka je zkázou dobrých restaurací“ Vladimír Páral, Junot Díaz, Christopher Hudson, Jiří Pehe Nová scéna ND, 20. dubna 2011

6564

66

Vydal Nadační fond Festival spisovatelů Praha

IČ: 66004977

Národní 37/416, Praha 1Tel: 224 241 312pwf@pwf.cz

www.pwf.cz I www.literarni.cz

Vydání připravili:Michael MarchVlasta Brtníková MarchErika ZlamalováJana RačkováVáclav Kovář (transkripce a editace textů)Petr Machan (fotografie)

Studenti Univerzity Karlovy v Praze: Luboš Svoboda, Tomáš Kopečný, Vendula Brtníková, Tomáš Rákos

Překlady:Miroslav Jindra - angličtinaTomáš Laně - turečtinaZuzana Mayerová - angličtinaDenis Molčanov - francouzštinaLuboš Snížek - angličtinaJoanidis Sotiris - řečtina

Simultánní tlumočení: angličtina - Jindra Dvořáková, Jana Rejšková, Barbora Vrbováfrancouzština - Sonia Cantier-Sladká,Jana Chartier

Záznamy z autorských čtení a diskuzí: Martin Albrecht a společnost POZITIV

Další fotografie: Rossano B. Maniscalchi Zülfü Livaneli (foto na obálce)Michel Deguy (str. 38)

Grafická úprava a zpracování Petr Novák

Vytiskla Tiskárna Polygraf

© Festival spisovatelů Praha 2011

ISBN: 978-80-260-1103-3

PUBLIKACE VÝSTAVYFILMOVÉ

PROJEKCE

KNIHOVNA

STUDOVNA

VZDĚLÁVACÍ

PROGRAMY

BEZP

LATN

É INF

ORM

AČNÍ

ZDRO

JE O

EU P

RO K

AŽDÉ

HO

NAVŠTIVTE

EVROPSKÝ DŮMV PRAZEwww.evropska-unie.cz

V REGIONECHJE PRO VÁSINFORMAČNÍ SÍŤ O EU

EUROPE DIRECTwww.europe-direct.cz

Evropské vzdělávací sítě a programy: Ploteus, NAEP, program Mládež v akci,

Eurodesk, ReferNet, TTNeT

INFORMACE

SEMINÁŘE

DISKUSE

Europe-direct.pdf 1 3/9/11 5:05 PM

Publikace vychází s podporou Zastoupení Evropské komise v České republice

www.pwf.cz | www.literarni.cz