KDO SE DOTKNE DUHY

OBSAH:

Osud pana Rybína

Poslední ryba pana Rybína

Umění milovat

Hořká láska

Koníčkář

Už se ten tálinskej rybník nahání

Kdybych já byl kovářem

Pan Medek a sumec velký jako prase

Když padá hvězda

Akvárium paní Amáry

Pomyslná zpráva o stavu vody na českých tocích dnes. . . .

Holka na utopení

Už troubějí

Okurková sezóna

Na tom pražským mostě

Prvořeka

Kdo se dotkne duhy

Duha Jiřího Bigase

Osud pana Rybína

Nómen ómen je pan Rybín, který mě vezl po nové černé asfaltové silnici do

Černé.

Po levé straně se leskla voda jezera; silnice se kolem něj točila jako

holka kolem kluka. Vinula se k jezeru a někde od něj zase odskakovala jako od

pichlavého ježka. Blížila se k němu širokým obloukem, až se pevně přitiskla k

jeho kamenitému boku. Láska.

„Láska? Já miluju tohle jezero. Je to křivý zrcadlo. Podívám se do něj a

vidím rybu. Našedlého kapra,“ řekl mi pan Rybín. Co říkáš?“ křičel na mne od

širokých řídítek svého motocyklu.

Nic. Moje slova zůstávají vzadu. Vítr je odnáší. Slova pana Rybína na

mne padají jako suché listy trávy.

Takže mlčím a pan Rybín mluví:

„Chodí sem spousta lidí. Sedí na břehu a křičí na hladinu. Věší háčky na

větve stromů. Rýpají se v písku a hledají červy. Napichují je na háčky tak

nešikovně, že i ta nejhloupější ryba vidí špic. Nikdy nic nechytí, ale moc to

nevadí. Jsou to rekreanti.“

„Co říkáš?“ křičel.

Neříkal jsem nic.

„Kapři se třou. To je láska. Viděls je někdy?“ Zastavil a šli jsme k jezeru,

k prázdnému břehu. „Slyšíš?“

Slyšel jsem to mlaskavé šplouchání. Kapři se převalovali ve vodě

malátní.

„Jsou úplně zpitomělí, krasavci,“ povídám, „můžu je chytit třeba do

ruky.“

„Tebe taky holka utáhne na vařený nudli. Uvidíš. Jednou…“

„Žádnou nemám.“

„Jednou budeš mít. Krásnou holku s rybíma očima. A budeš takhle

zpitomělej jako ti kapři.“

Osudem pana Rybína jsou ryby. Žije s nimi. Mluví, spí a dokonce i jí.

Vařenou kukuřici, starý drolivý chléb nebo knedlík. Jeho ruce voní po rybách.

Také z jeho starého odřeného kabátu jsem cítil důvěrně známou vůni ryb a

vzpomínal, jak kdysi dávno, jednou jedinkrát; mne vzal pan Rybín na ryby s

sebou.

„Půjdem na candáta, kluku,“ řekl mi a bylo to pro mne velké

vyznamenání, protože pan Rybín s sebou na candáta ani jinou rybu nikdy

žádného kluka nevzal.

„Ryby,“ říkal potom pan Rybín na břehu rybníka, „já vás chytil, já vás

sním.“ A vytahoval ostnaté okouny a ještě větší candáty.

„Pane Rybín,“ zeptal jsem se ho, „proč vy ty ryby vlastně chytáte?“

„Nómen je ómen. Od toho jsou ryby,“ řekl.

A vytahoval ostnaté okouny a ještě větší candáty. Těsto jim chutnalo.

Byl to bramborový knedlík od neděle a pan Rybín ho jedl také a vypadal při

tom trochu jako ryba, když se mu při žvýkání nadouvaly šedivé tváře s

neholenými vousisky.

„Ochutnej,“ řekl mi, „ať víš, co máš rybě dát. Každej pořádnej rybář si

dělá těsto sám.“

Ochutnal jsem. Byl to načervenalý knedlík, voněl po nějakém koření a

chutnal nasládle. „To je toho, pane Rybín, obyčejský knedlík. A smrdí po pepři

jako všecko u vás.“

„A jestlipak víš, ty chytrej, proč má takovou barvu? To je na něm totiž to

nejdůležitější. Fígl, víš?“

Pokrčil jsem nedbale rameny, ale to už mi to pan Rybín říkal a já cítil,

jak se mi tlačí žaludek do krku. Mazal jsem od břehu pod stromy a vydávil

kousek červeného knedlíku a chléb s máslem a kafe od snídaně.

A když jsem se bledý vracel zpátky ke břehu a viděl jsem, že pan Rybín

dál klidně přežvykuje ten červený knedlík nacucaný králičí krví, udělalo se mi

zase tak zle a běžel jsem zase pod stromy a vydávil už jen trochu zelené vody.

„Fuj!“ křičel za mnou pan Rybín, „poblil ses z knedlíku. Rybář z tebe

nikdy nebude!“

A já jsem zase vydávil trochu té zelené vody a křičel jsem: „Proč mi

tohle děláte, pane Rybín? Teď'ka nebudu moct jíst ani smaženýho candáta.“

„Tak si dej aspoň vařenou kukuřici, řekl smířlivě a koukal smutně na

hladinu, protože věděl, že ze mne rybáře nikdy neudělá, a protože neměl

žádného kluka, ze kterého by rybáře udělat mohl.

Na tohle jsem si vzpomněl, když mě pan Rybín vezl po nové asfaltové

silnici do Černé a když jsem z jeho starého kabátu čichal vůni ryb. Na tohle

jsem si vzpomněl a ještě na to, že pan Rybín nikdy neměl ženu, a poroto ani

děti, a snažil jsem se překřičet motor: „Pane Rybín, proč vy jste se vlastně

nikdy neoženil?“

Ale neslyšel nebo nechtěl slyšet. Křičel: „Co ta tvoje Bertička?“

„Nevím.“ Neslyšel, protože slovo odvál vítr, ale kýval spokojeně hlavou:

„To je hezká holka. Jako merunka. Moc hezká, ale moc pyšná.“

„Ale na co? Na co, pane Rybín? Na co?“

Zatřepal nespokojeně rukou: „Slyšíš, motor vynechává?“

„Ten váš motor mě vůbec nezajímá,“ křičel jsem. „Bertička vynechává.“

Ale mohl jsem křičet jak jsem chtěl a co jsem chtěl, pan Rybín mě stejně

neslyšel. Snad proto mi neodpověděl, proč se nikdy neoženil. Ačkoli co by mi

mohl odpovědět, i kdyby mě slyšel.

Jeho osudem byly ryby.

Poslední ryba pana Rybína

Voda v jezeře byla teplá, ale nelákala ke koupáni. Byla hustá jako zelná

polévka, hladina se pod dotykem dlaně houpala jako tlustá vrstva rašeliny v

jezerní slati. Byl konec června a jezero naplnila drobná zelená řasa.

Pan Rybín sedával každé ráno nad zelenou hladinou. „Voda kvete, ryba

nejde.“ Tak jsme seděli u jezera, splávky ležely na hladině jako leklé ryby, a

ryba nepřišla.

Ryby byly osudem pana Rybína. „Nómen ómen,“ říkával a opravdu

vypadal trochu jako ryba, když žmoulal bezzubými dásněmi knedlík nebo

vařenou kukuřici.

„„Ryby,“ říkával mi pan Rybín, když jsem byl ještě kluk, „ryby jsou jako

lidi. Chytrý i hloupý. Chytrej rybář dokáže chytit i tu nejchytřejší rybu. Hloupej

nikdy. Ten chytí leda hloupou.“

„Ale která je ta hloupá, pane Rybín?“

"Ta, která se dá chytit od hloupýho rybáře, kluku. A neptej se tak

hloupě.“

Já jsem chytal jen hloupý ryby.

Pan Rybín byl ovšem pan rybář. Znal spoustu fíglů. Jeho těsto rybám

chutnalo. Znal všechny ryby, znal jejich manýry a věděl, kde je dostane.

„Naučím tě to, kluku.“ A opravdu chtěl, jenomže já byl moc nešikovný a

moc nechápavý, a hloupý, a když jsem uvazoval háček na vlasec a držel ten

kratší konec v zubech a za ten delší tahal, aby se smyčky kolem háčku hezky

pevně utáhly, vysmekl se mi zrovna ten kratší kanec z pusy a háček se mi

zapíchl do nosu nachlup stejně jako té nejhloupější rybě. A všichni kolem z

toho měli náramnou švandu a smáli se, jen pan Rybín ne, byl smutný, moc

smutný, protože věděl, že ze mne rybář nikdy nebude.

„Naučil bych tě to, kluku, ale to víš, nómen je ómen, a ty seš jenom

Vodička.“

Tenhle pan Rybín, jen starší, mnohem starší, teď čekal nad zelenou

hladinou na první rybu letošního léta. Čekal zdánlivě netečný, ale čekal

netrpělivě. Ruce se mu chvěly nedočkavostí a stářím.

V tabákem zažloutlých prstech hnětl knedlíkové těsto, mnul starý drolivý

chléb do bezvadných kuliček, ale ryba nepřišla. Marně zkoušel všechny svoje

finty a fígle s olůvky a králičí krví. „Nežerou už ani vařenou kukuřici,“ stěžoval

si.

Bylo mi líto pana Rybína. Byl smutný nejen proto, že nemohl chytit

letošní první rybu, ale také proto, že nevychoval žádného rybáře, který by mu

tu první rybu chytit dokázal.

Stydlivě jsem za ním přicházel k jezeru. Nevyspalý a promrzlý jsem si

sedal na nízký břeh. A usínal. Ale moc to nevadilo, protože pan Rybín už

nemluvil jako dřív, a ani ryba nepřišla.

Probouzela mne zima nebo sluníčko, pan Rybín seděl nehnutě na

skládací stoličce a kouřil. Splávky pluly po hladině a ryba nepřišla.

„Vyměň návnadu, kukuřice už bude rozmočená.“

Odcházel jsem od jezera, ale pan Rybín seděl na jeho břehu dál, snad

až do večera, kdy za jeho zády vyšlehly vysoké a ostré plameny, které

rozsvítily tváře kolem ohně i hvězdy na nebi. Pan Rybín navinul pomalu vlasce

a odcházel domů, starý a smutný. A za ním letěla neméně stará, ale veselá

písnička: Neberou, ryby neberou…

Tenkrát večer jsem šel po břehu s dívkou, které jsem neviděl do tváře.

Kdo ví, snad ani neměla tvář. Jen oči jí blýskaly jako plamínky vzdáleného

ohně. Šli jsme spolu až do míst, kde pan Rybín chytal své nejryby, když byl

ještě mladý. Zeptala se:

„Proč vlastně ryby neberou?“

„Voda kvete.“

Bláznivě se rozesmála: „Natrhej mi kytku, když kvete. Chci ji mít. Chci

přivonět.“

Svlékl jsem se a vešel do vody. Byla stále ještě teplá, jen řasa, která mi

obalila stehna a pak i boky a ramena, byla studená. Nabíral jsem ji do dlaní

jako bláto a házel na břeh.

Dívka na břehu se smála, ačkoli nebylo čemu a nebylo proč. Nabírala

řasy plnými hrstmi, voněla k nim a házela je zpátky do jezera.

Sbíral jsem to zelené bláto a najednou do mých prstů narazilo něco

malého, něco studeného, něco slizkého, až jsem se otřásl. Držel jsem rybu.

Ještě jsem nevěděl, jaká je to ryba. Ještě mi proklouzávala mezi prsty jako

voda, ale držel jsem ji.

Brodil jsem se hustou vodou ke břehu, zakopl o kámen skrytý pod

hladinou, ale rybu jsem držel. Malou plotici s načervenalými ploutvemi. Dívka si

ji prohlédla.

„Jaká je to ryba?“

První letošního léta.“

A zase se smála. Ale mne už její smích nemohl přivést do rozpaků. Byla

opilá. Smála se ještě dlouho sama na břehu jezera. Nechal jsem ji stát a běžel

do chatové osady, do domku číslo 67, kde spal pan Rybín.

Dívka na břehu se smála, až pojednou zmlkla. Nebo jsem já byl už tak

daleko, že jsem ji nemohl slyšet. Vím, byla opilá životem.

„Život je jako jed,“ řekl mi kdysi dávno, když byl ještě mladý, pan Rybín.

„Každá jeho kapka tě pomalu tráví. Ale chutná sladce, ne?“

Nerozuměl jsem. Tenkrát jsem nerozuměl.

Okna jeho domku byla tmavá. Pan Rybín spal. Na verandě jako obvykle

visely tři pruty. Dva modré šejkspíry pana Rybína a můj žlutý bambusáček,

památka na nešikovného kluka, rybáře, který se štítil Ryb.

Nabodl jsem plotici na háček toho nejmenšího, bambusového prutu, a

nechal ji plavat v sudu pod okapem: Ano, daruji panu Rybínovi první rybu

letošního léta, stejně jako on mi daroval mou první, docela první rybu, malého

kapříka. Pověsil mi ho tenkrát na háček bambusáčku, když jsem mu utíkal

k Valšům pro pivo.

Ráno oheň na břehu vyhasl. Pan Rybín už neseděl na svém místě u

jezera. Byl jsem rád, že skončilo jeho trápení s rybou. Omyl jsem si tvář vodou

z jezera a čekal, až pan Rybín vyjde ze svého domku, nastartuje svůj obrovský

motocykl Zündap, naposledy mi zamává a odfrčí k městu, aby se vrátil, až

sezóna zase skončí, a chytil poslední rybu letošního léta. Protože jeho

kamarád, doktor, mu už před léty zakázal sedět u jezera, které mu po kapkách

ukrádalo život svým vlhkem a ranním chladem, když mu zalézaly do těla při

čekání na kapra nebo candáta.

Jenomže pan Rybín nevycházel, jen z domku číslo 74 se vyhrnula parta

maturantek. Byla mezi nimi i ta moje, podívala se na moji mokrou tvář a

rozesmála se:

„Uplakaný…“

Jenomže já jsem neplakal. Nebylo proč. Naopak chtělo se mi smát.

Jenomže ona se už nesmála, utřela mi mokré oči a tváře a docela vážně se

zeptala:

„Co ryba?“

Pokrčil jsem rameny. Šli jsme pak spolu k domku pana Rybína. Dveře

byly dokořán a uviděl jsem ještě, že z osady odjíždí k městečku dodávka, co

vozí poštu. Vešel jsem dovnitř, ale nikdo tam nebyl a postel byla studená.

Jéžiš, napadlo mi, že pan Rybín už odjel a já mu ještě nestačil říci, že

jsem předevčírem udělal maturitu, že jsem dospělý, a vyběhl jsem na verandu,

jako bych ho ještě mohl dostihnout.

V sudu pod okopem plavala bílá plotička, leklá. A na cestě k městečku

zvedala prach poštovní dodávka. Ne, nebyla to ona, protože když vyjela ze

stínu stromů do plného světla, uviděl jsem, že není modrá, ale černá, umrlčí.

Stál jsem na verandě a díval se na leklou bílou plotičku, na první rybu

letošního léta, na poslední rybu pana Rybína. A vedle mne stála moje dívka a

plakala a já jsem nevěděl proč, a nevěděl jsem, proč mi neutírá mé mokré oči

a tváře.

Umění milovat

Nad městem stojí tři kopce: Kalich, do něhož běhají každý večer vojáci z

kasáren, aby jim nezměkly nohy, Andělíček, za kterým ráno vychází slunce, a

Svatobor, prastarý, posvátný les Slovanů.

Když mi bylo šest, umřel táta, protože mu dynamitová patrona při

rozbíjení ledu na zamrzlé řece Otavě utrhla obě ruce. A protože chlap,

opravdový chlap nemůže bez rukou být, umřel.

Zůstal jsem sám s nevlastní matkou, kterou jsem nechtěl mít rád,

protože jsem věřil, že moje maminka, moje skutečná maminka je tajemná lesní

vila ze Svatoboru, Vodolenka.

Moje nevlastní matka tou vílou být nemohla. Bála se lesa. Bála se ho,

protože je plný stínů a tajemných zvuků. A protože jí bral muže, dokud ještě žil,

nenáviděla ho. A nenáviděla i řeku, která jí muže vzala a která jí ho brala už

tenkrát, když ještě žil.

A přesto jsme bydleli ve městě, které z jedné strany obtéká řeka Otava

a ze tří stran je svírají nestejně vysoké kopce, pokryté vysokým černým lesem:

Kalich, Andělíček a Svatobor.

Les šuměl a bylo to skoro, jako by něco říkal. Větve vysokých štíhlých

stromů na mne mávaly, zvaly mne k sobě a já jsem šel, hubené a slabé nohy

mne bolely, slunce pálilo a pod košilí mne pálil pot. Les houstl a světla v něm

ubývalo; bylo to, jako když se večer stmívá, i vítr ustal, ale z temných zákoutí

nevyšly lesní víly, aby tančily na paloucích, a ani Vodolenka nepřišla.

Sedl jsem si na studený kámen a bylo mi do pláče. A nejen proto, že

jsem nenašel čarovnou vílu Vodolenku, ale i proto, že jsem věděl, že teď už

nenajdu ani cestu zpátky. Ale nebál jsem se, neplakal jsem ze strachu, spíše

ze vzdoru. Věděl jsem, že dřív, než přijde večer, opravdový černočerný večer a

ne to obyčejné lesní šero, přijde pro mne do lesa pan Jícha, řezník na penzi, a

jeho obrovský černý vlčák Vlk.

Seděl jsem na kameni, který studil. Na zádech pod košilí mi stydnul pot

a já věděl, že mne bude večer zase škrábat v krku a budu muset pít čaj s

citrónem a čaj s medem a polykat celé aspiríny, abych neumřel. Jenomže mně

se chtělo strašně moc umřít, protože i můj táta byl mrtvý a já jsem neměl

nikoho, nikoho, kdo by mě vzal do lesa nebo na ryby a ochránil mě před zlým

porybným panem Marouškem.

Pak jsem uslyšel rychlé kroky a hlasitý dech, ale nebál jsem se, protože

jsem věděl, že to nemůže být nikdo jiný než pes Vlk, který přibíhal s

vyceněnými zuby a s jazykem vytaženým z tlamy a vlajícím jako velká růžová

mašle, co nosí holky na ohonu.

Vlk mi olízl tím jazykem tvář a měl ho horký jako já, když mám horečku.

Zakousl se mi do košile a vlekl mě na kraj lesa, kde čekal malý a šedivý, ale

silný řezník pan Jícha, který si zatím uřízl tenký proutek z ostružiníku a tím

proutkem mě šlehal po lýtkách. Pes Vlk na nás moudře otáčel hlavu, jako by

říkal: Já vím, že to tak musí být. A pan Jícha, který šel vzadu za námi, mě

šlehal tím proutkem z ostružiníku a říkal:

„Směřuješ k šibenici, hošíčku, a jen pořádný výprask tě může zachránit.

Ale tvoje máma ti ho nedá.“ Hlas mu přeskočil: „Přijď ke mně dneska po večeři,

uříznu si prut z lísky, co roste vzadu za barákem.“

A šlehal mě proutkem, který měl velké zahnuté trny, až jsem měl lýtka

docela krvavá a oči plné slz. Pes po nás otáčel svou velkou moudrou hlavu a

jazyk měl vytažený z huby, jako by se smál: Já vím, já vím, že stejně žádný

výprask nebude.

A nebyl. Protože když jsem večer přišel k panu Jíchovi, stál právě u

ponku, v utahováku měl dlouhý prut z bambusu a na něj navlékal a lepil tlusté

špunty.

„Co to bude, pane Jícha?“

Vyndal prut z utahováku, potřásl jím jako vozka bičem a svištělo to, jako

když meluzína ohýbá v zimě štíhlé smrky na Svatoboru.

„Bič na tebe, kluku!“

„Udice,“ vydechl jsem okouzleně.

A byla to udice. A jaká: Žlutá jako paprsek slunce; Pan Jícha ji celou

přetřel bezbarvým lodním lakem, takže se leskla jako voda, když do ní svítí

slunce.

Když pak druhý den lepidlo zaschlo, pan Jícha obrousil špunty, ale

korek byl přece drsný a ruka po něm neklouzala. Očka, kterými provlekl vlasec,

byla z bílého kovu s červeným porcelánovým kroužkem uvnitř, aby se vlasec

nedřel. A na ten vlasec, pětatřicítku, navlékl splávek, modrobílý jako voda a

vzduch, kulaté olůvko a navázal háček.

Pak mě vysadil na ponk, utřel si ruce do starých kostičkovaných

řeznických kalhot a řekl: „Proč se touláš? Máma se o tebe bojí.“

Seděl jsem vysoko na ponku a oči jsem měl stejně vysoko jako byly oči

pana Jíchy, ale bál jsem se do nich podívat, protože byly červené jako krev

beránků a kůzlat, které pan Jícha celý svůj život podřezával.

Bál jsem se, že odněkud z kouta vyndá lískový prut a našlehá mi, až

budu mít strašná krvavá jelita, jako mají ostatní děcka ve škole, co mají tátu a

mně závidí, že žádného nemám. Pan Jícha pomalu, hrozně pomalu vyndal

ruce z kapes a já už měl slzy na krajíčku, jak jsem se bál, že mi nafackuje, a do

svých obrovských tvrdých dlaní vzal moji hlavu, jako by ji chtěl naráz rozdrtit

jako vlašský ořech. Ale najednou měl ruce lehké a něžné, jaké měl můj táta

střelmistr, než mu je utrhla dynamitová patrona. A řekl: „Já přece vím, co

hledáš.“

A já, protože jsem měl slzy už na krajíčku, jsem se najednou rozplakal a

tekly mi velké jako bubliny na hladině skrz tvrdé prsty pana Jíchy. A pan Jícha

podivně drsným hlasem řekl: „Nebreč. Chlapi přece nepláčou.“

A podal mi krásnou novou udici, kterou pro mne udělal namísto mého

táty, a prázdnou sklenici od zavařeniny, a řekl: „V síňce je vařená kukuřice, tak

si naber, a pes půjde s tebou. Bude tě hlídat, můžeš chytat ryby, jak dlouho

budeš chtít.“

Tak jsem seděl celé to odpoledne až do večera na břehu řeky, v

roztřesených rukou jsem držel zlatý bambusák a na vlnách se houpal

modrobílý splávek voda – vzduch. Za mými zády hlasitě funěl, protože bylo

horko, pes Vlk, a hlídal mne.

A na druhém břehu a pak i na můstku a na cestičce k nám křičel

porybný pan Maroušek, celý rudý od horka a od zlosti, abych se spakoval a

koukal mazat, dřív než nějakou schytám, ale bál se přijít blíž, protože vedle

mne seděl na zadku velký a zlostný pes Vlk a cenil zuby.

Zavřel jsem oči a zdálo se mi, že mě hlídá můj táta, abych snad nespadl

do řeky a neutopil se, a aby mi nikdo nemohl vzít můj nový prut nebo nalovené

ryby.

Ale žádné ryby jsem nechytil, protože jsem to neuměl, a ani pes Vlk to

nedokázal, jen vztekle vrčel na hladinu, pod kterou se vlnily šedivé hřbety

tlustých kaprů.

Když jsem pak šel večer domů, číhal na mne za můstkem porybný pan

Maroušek, který byl pořád ještě zrudlý, ale nebylo to už ze zlosti, jen ze

sluníčka, natáhl ke mně jednu ruku a druhou držel za zády. Já se lekl, že tam

ukrývá hůl, aby mi nařezal, a lekl se i pes Vlk a roztrhl panu Marouškovi nové

rybářské kalhoty.

Pan Maroušek zakřičel hrozným hlasem, Vlk se ještě víc polekal a kousl

pana Marouška do nohy. To už pan Maroušek nekřičel. Chytil se za poraněnou

nohu a já jsem uviděl, že v té druhé ruce, kterou měl schovanou za zády, drží

síťovku, ve které poulil oči obrovský zlatožlutý kapr.

Pan Maroušek mi podal tu síťovku, které rybáři říkají vezírek, a v očích

měl slzy, protože mu asi bylo líto nových kalhot a snad ho bolela i poraněná

noha. Řekl: „Jestli má ten pes vzteklinu, bude muset být utracen!“

Ale já jsem nechtěl, alby psa Vlka zabili, chytil jsem ho kolem krku a

vrátil panu Marouškovi jeho kapra. Jenomže pan Maroušek, když viděl, že

něco popletl, se zakabonil, promnul si bradu, až to zapraskalo, a řekl: „Ale

myslím, že vzteklinu nemá. A tu rybu si nech. A zítra ráno přijel ke mně do

zátoky. Naučím tě chytat tlouště na třešní.“ A třel si pokousanou nohu.

Zvedl jsem nedůvěřivě oči na pana Marouška, který byl starý a mrzutý a

zlý na všechny lidi, že mu pytlačí v chovném rybnou a plaší kapry, když se

třou, a uviděl jsem, že pan Maroušek se usmívá. Ale byl to smutný úsměv, jako

by ho něco bolelo. A také hlas měl jiný než obvykle, podivně měkký: „Jen přijď,

kluku. Když je někdo plnej lásky, tak to z něj musí ven, jinak by se udusil.“

A šel přes most na druhý břeh, kde měl v zátoce malý domek, a po

kapsách měl staré rohlíky a kousky chleba, které házel na hladinu, kam

vyplouvali nádherní pstruzi a prali se o ty kousky rohlíku a starého chleba jako

holubi na náměstí, když je krmí staré babky.

A byl večer. Šel jsem domů a z oken svých bytů se na mne dívali

obyvatelé našeho městečka. A dívali se i na mého kapra, protože takovou rybu

ještě neviděli. A vycházeli ze svých domků, aby si ji prohlédli, a muži mě

poplácávali po ramenou: „Chlapík jsi, chlapík jako tvůj táta.“

A z našeho domku vyšla moje znamínka, která měla černé vlasy jako

noc, červené rty jako jablíčka a červené očí od pláče, ale která byla krásnější

než všechny víly, vodní i lesní, i než čarovná víla ze Svatoboru Vodolenka,

protože to byla moje maminka.

Hořká láska

Za městečkem je les a za lesem potok. Jmenuje se Svatý Jan a v létě a na

podzim v něm není mnoho vody. Ale místy jsou v něm studené hluboké tůně.

Poprvé mi utekl, když mu bylo sedm. Prošel tím lesem, ačkoli je temný a

plný obrovských balvanů a padlých stromů. Došel až k potoku, kde ho pozdě

večer našli dřevaři vracející se z lesa.

Stála jsem před naším domem, bílým a studeným, a on šel ulicí, drobný

mezi těmi obrovskými chlapy, utopený mezi nimi a utopený i v sobě.

Vzala jsem ho do náruče. Už jsem neplakala a on sám měl také oči

suché, ale pod očima měl stíny lesa, kterým prošel, a v očích měl něco

nevyslovitelně tesklivého, jako by s vodou, která protekla před jeho očima,

zestárl.

A od té doby mám strach, že už mi nepatří tak jako dřív a žárlivě ho

střežím před světem, ale on se přede mnou zavírá jako kytka, když vadne.

„Kam jdeš?“

„Ven.“

„Ale neshod k vodě!“

„Nepůjdu.“

Chodíval jsem na louku za naším domem. Rostla tam vysoká hebká

tráva, která se ve větru vlnila jako moře. Větev staré ohnuté vrby byla pro mne

ráhnem té nejkrásnější lodi na světě, Svaté Marie, vlny mi hladily nohy a vítr ve

větvích šuměl jako moře, jako skutečné moře.

V městečku byl jen špinavý rybník potažený zeleným žabincem,

kterému říkali Kuňka, a za městečkem Svatý Jan, kam jsem ale nesměl,

protože v něm se utopila moje malá sestřička.

Jenomže každé léto stavěli kluci na Svatém Janu z velkých kamenů a

tlustých dřev hráz a plavali v hlubokých tůních. A já jsem jim byl k smíchu se

svou loukou i se svými sny o moři a lodi Svaté Marii, s jakou by Kryštof

Kolumbus Ameriku sotva někdy objevil.

„Kam jdeš?“

„Ven.“

„Ale k vodě nechoď!“

Bylo jaro. Utíkal jsem přes velký studený a temný les k Svatému Janu. Z

hranice metrových špalků, které sem z lesa navozili dřevaři, jsem vzal jeden

tlustý jako noha dřevaře pana Vacka a utíkal s ním k potoku. Svlékl jsem se a

sklouzl do tůně.

Vší silou jsem se držel mokrého a kluzkého špalku, kopal nohama, jako

jsem to viděl u ostatních kluků, kteří plavat uměli, a zhluboka dýchal, až mi

studená voda tekla do pusy a do žaludku.

Když jsem na mělčině vylezl z vody, naskákaly mi na kůži drsné pupínky

ze zimy, bolely mě ruce i celé tělo. Vlekl jsem pak špalek k hromadě dřev a snil

o tom, že jednou budu z toho běhání silný a vytrvalý a budu umět plavat, abych

se vyrovnal ostatním klukům z našeho městečka.

Tak uběhlo několik dní. Už jsem skoro nepotřeboval dřevěný špalek,

aby mě nesl. Plaval jsem ve studené tůni, špalek jsem přidržoval jen jednou

rukou a plaval jsem, až mě začaly bolet ruce a nohy i celé tělo. Špalek mi

připadal těžší a těžší, už jsem ho nedokázal vynést na břeh, uplaval mi, snad

do jiné, větší řeky. A snad i do moře.

Vylezl jsem na břeh, vysoký a kluzký, a svět byl najednou černý, černý a

kulatý a točil se, točil se tak, že jsem se nedokázal udržet na nohou.

Když jsem se probudil, zdálo se mi, že mě kolébají mořské vlny. Ale

nebylo to moře, byly to tlusté ruce dřevaře pana Vacka, který mě nesl jako

děcko v náručí.

Byl večer a před naším domem stálá moje maminka a plakala, snad si

myslela, že jsem mrtvý, že jsem se i já utopil, jako moje malá sestřička, ve

Svatém Janovi. Ale já jsem žil, jen jsem to mamince nedokázal povědět,

protože jsem byl slabý, hrozně moc slabý od toho plavání, a v plicích jsem měl

jen docela malounko dechu.

Dřevař pan Vacek mě zanesl do pokoje, maminka mě svlékla, zabalila

do chlupaté deky, která škrábala, a do tlusté peřiny, která hřála tak, že jsem se

okamžitě začal potit, a poprosila pana Vacka, aby mě hlídal, než přivede pana

doktora, abych se neodkrýval a nevystrkoval nohy zpod peřiny.

Pan Vacek kývl, že rád, ale já jsem věděl, že není rád, že by raději seděl

v hospodě, pil studené pivo a plácal osahanýma kartama na pobryndaný stůl.

Bylo mi horko, chtěl jsem vystrčit nohu zpod peřiny a myslel jsem si, že

to pan Vacek nepozná, protože není jako moje maminka, ale dával pozor a

celého mě přikryl. Ze stolu vzal moji knížku, tu o modrém koni, pro kterou se mi

všichni kluci v městečku posmívali, protože modrej kůň přece neexistuje, a

začal si v ní prohlížet obrázky, protože číst asi neuměl. A mně bylo najednou

trapně, protože jsem věděl, že si určitě všimne toho modrého koně a bude se

mi smát, protože modrého koně v životě neviděl.

„No, to se podívejme,“ řekl, „to je kůň , panečku.“

A vůbec se nesmál.

A já jsem tenkým hláskem nesměle řekl: „To on je modrý, protože je noc

a svítí měsíc a hvězdy. Jinak je bílý, docela obyčejný jako všichni koně.“

„To se rozumí,“ řekl pan Vacek, „že je to kůň jako všichni ostatní.

Jenomže tenhle je silnější. Panečku, takový kůň by moh tahat klády od rána do

večera. Ten by byl do lesa jak dělanej.“

A já jsem se podíval na pana Vacka, jestli se nesměje. Ale nesmál, měl

smutné oči. A pak přišla moje maminka a doktor pan Tůma, který mi položil

studené ucho na hrudník, chvíli poslouchal, a ještě na zádech, a řekl: „Je to

zápal plic, maminko.“

A mně bylo divné, že říká maminko mojí mamince. A bylo mi divné, že

maminka pláče, a také pan Vacek, který v lese kácí obrovité stromy a nikoho a

ničeho se nebojí, má vyděšené oči. Chtěl jsem jim říci, že to přece nic není, že

jsem jen nemocný, jako jsem byl už tolikrát předtím, ale měl jsem v plicích jen

docela málo dechu a svět se se mnou začal znovu točit. Pan doktor se mračil a

řekl: „Půjdeš do nemocnice, kluku!“

Ale maminka řekla, že ne, že mě do nemocnice nedá, protože bych tam

určitě umřel. A také obrovitý pan Vacek kroutil hlavou a řekl: „Já myslím,

doktore, abyste ho raději nechal doma. Přinesu mu čaj z lesních kytek, ten ho

uzdraví.“

Pan doktor se tvářil vážně, ale pak řekl: „Tak dobrá, můžeme to zkusit.

Já se přijdu podívat každý den, jak se mu daří. Ale jestli se to jen trochu zhorší,

musí hned do nemocnice.“

A obrátil se ke mně: „A ty! Z peřiny nevystrkuj ani nos!“

„Nebude, vid,“ slíbil za mne pan Vacek. „Musí být brzo zdráv, aby zase

mohl do lesa.“

A nic se neohlížel na maminku, která se na něj poděšeně podívala.

Zamrkal na mě spiklenecky jedním okem a šel. A já jsem zamrkal na pana

Vacka a věděl jsem, že mezi námi dvěma je teď velké tajemství, modrý kůň. A

usnul jsem.

Když jsem se uzdravil a mohl konečně vstát z postele, přišel k nám

domů dřevař pan Vacek a ze starého odřeného batohu, ve kterém nosí do lesa

motorovou pilu, vyndal dvě činky, které pro mne vyřezal z těžkého bukového

dřeva, a řekl mi: „Cvič s tímhle. Ty ti neuplavou.“

A já jsem cvičil, přestože jsem ty činky musel před maminkou

schovávat, aby mi je nespálila.

Až přišel červenec a byly prázdniny a pan Vacek mě odvezl k Svatému

Janu. Ze svého bílého koně Ferdy sundal opratě, uvázal mě do nich, spustil do

studené vody a křičel: „Plav, panečku! Plav!“

Když mi začaly ze zimy drkotat zuby, vytáhl mě na břeh. „Sákryš,“ řekl,

„musíš víc hejbat rukama. Nač asi jsem ti dal ty činky? Abys měl ruce silný. A

ne jako tvaroh.“

A zase mě spustil do tůně a křičel: „Nekopej tak těma nohama! Kdes

tohle viděl? Panečku! A nestrkej hlavu do vody!“

A tak jsem tedy víc hýbal rukama a nekopal tak ztřeštěně nohama a

hlavu vystrkoval z vody, aby mi nenatekla do pusy a do uší. A pan Vacek

povolil opratě, jako je povoluje Ferdovi, když se blíží k městečku, aby šel

rychleji, povalil mi opratě a já jsem plaval. Plaval jsem.

Večer jsme se vraceli do městečka a Ferda šel jen krokem, i když měl

oprat povolenou jako jindy.

„Pane Vacek,“ řekl jsem, „já se nechci vrátit domů, protože moje

maminka mě nemá ráda a chce ze mě mít holčičku, která se jí utopila.“

Pan Vacek se na to zamračil a řekl: „Tvoje maminka tě má ráda, ty

jeden, panečku. A ty ji musíš mít taky rád. A za dva, rozumíš!“

A byl smutný, když mi tiše, tak tiše, aby to ani ptáci neslyšeli, říkal: „Já

vím, že i ta nejsladší láska chutná někdy jako pelyněk. Ale tvoje maminka tě

má ráda a nechce, abys byl bačkora, jen se bojí, hrozně se bojí, aby se ti něco

nestalo.“

Sundal mě z vozu a plácl do zad, až jsem poskočil k našemu bílému

domku, kde stála moje maminka, která neměla na světě nikoho jiného než

mne.

Koníčkář

„Koníčky, kupte si koníčky!“

Cikán Gejza, starý, šedivý a trochu bláznivý, táhl městečkem. Do

rozdrbaného vozu na dvou kolech zapřáhl starého hubeného koníka se žlutou

hřívou a žlutým ocasem.

„Koníčky kupujte! Koníčky!“

Už dávno neměl Gejza na prodej žádného koně, a jeho žluťáka by

nikdo nekoupil. Jezdil od městečka k městečku a brousil nože.

„Nóže brousit! Nóže! Nůžky!“

A vzpomínal na lepší časy, kdy se silní dobří koně pásli na zelené jarní

trávě a smutně skláněli hlavy, protože věděli, že je někdo ukradne. Gejza.

Pršelo a na rybníku se dělaly kruhy. "Bere!"

„To je déšť.“

Ale nebyl. Ryba už spolkla ostrý háček a bolest, která jí pronikla celým

tělem, ji přinutila utíkat. A utíkala mezi kořeny.

„Drž! Nebo se zamotá.“

Navíjel jsem volný vlasec. Ryba byla chytrá, statečná a bojovala.

Navíjel jsem vlasec, až se špička prutu ohnula k hladině. Ryba visela.

„Je to kus!“ křičel jsem.

„Povol brzdu!“ křikl Lexa.

Vlasec s drnčením prokluzoval. Ryba bojovala. Táhla vlasec

doprostředka rybníka. Pak prudce uhnula mezi kořeny. Vlasec zůstal zplihle

viset.

„Zamotá se! Určitě se zamotá!“ křičel Lexa.

Přitahoval jsem rybu ke břehu. Byla silná, ale vyčerpala se. Táhl jsem ji

ke břehu jako starou botu. Lexa vlezl do vody.

„Kapr to nebude.“

Ryba se blížila ke břehu hluboko pod hladinou. Lexa hledal

podběrákem v bahně, pak ho vysoko zvedl. A přestali jsme dýchat. V síti ležel

úhoř, studená, zlá ryba.

Položili jsme ho do bláta na břehu. Tělo měl hadí, ale oči rybí.

„Když ho sníš, porozumíš řeči zvířat,“ řekl Lexa, ale byl z ryby stejně

vylekaný a zakřiknutý jako já.

„Co to máš?“ Na hrázi pod ohořelým dubem stál Cikán. Měl mastné

šedivé vlasy, neoholené tváře a bradu, a ve zčernalých zkažených zubech

prázdnou fajfku. Gejza. Vzadu u cesty stál krytý vozík, do kterého byl

zapřažený hubený žlutý kůň.

„Úhoře,“ chlubil se Lexa.

„Úhoře,“ zasvítily Gejzovi oči. „A prodáš?“

"Co dáš, Gejzo?" řekl jsem. Úhoř byl přece můj.

Gejza se podrbal v mastných vlasech. Z pusy vytáhl fajfku.

„Báječnej nůž. Křivák.“

Kývl jsem.

„Dobrá,“ řekl Gejza spokojeně, „ty přijď večer na prima úhoř na slanině.

A mámě nic nepovídej! Dobrá. Nůž dostaneš večer. Musím rybu svlíknout z

kůže.“

Byl večer. Za městečkem u rybníka hořel oheň. Nad ním praskala ve

staré pánvi slanina a v ní se smažil stažený had. Klečel jsem na tvrdé židli u

okna, nos jsem přitiskl na studené sklo a ve tmě jsem hledal žlutavé světýlko

malého ohně a záviděl starému Cikánovi jeho cikánský život, volnost a

svobodu.

Klečel jsem u okna, až mě matka zavolala k večeři. Chtěl jsem vstát, ale

holena jsem měl od klečení tuhá, museli mě snést a s těmi ztuhlými koleny

posadit ke stolu. Bolest mi stáhla tvář a do očí se mi nahrnuly slzy. Nohy od

kolen dolů jsem měl plné mravenců.

„Jez pořádně!“

„Já chci úhoře,“ řekl jsem vzdorovitě.

„Fuj!“ otřásla se maminka, „přece bys nejedl hada. Máme takovou

dobrou polívku.“

Jenomže já jsem nechtěl tu dobrou maminčinu houbovou polévku. Chtěl

jsem jíst na břehu rybníka, studeném a vlhkém, bílé kořeněné maso z úhoře,

trochu zčernalé od omastku z pánve a trochu i připálené, a být volný, volný

jako Cikán. Volný jako Gejza, který nemusí bydlet v kamenném domě, protože

v něm by docela určitě umřel, který má jen zašívanou plachtu na svém voze a

nebydlí vůbec nikde, a všude.

Ale nikdo mi nerozuměl. Maminka nalila moji polévku do misky kočce a

řekla, že mě s tím cikánem cikánským už nechce vidět, protože mě stejně jen

kazí. Nechtěla nic vědět o tom, že Gejza umí spoustu věcí, které nikdo jiný

nedovede. Že udělá nůž z placatého hřebíku a vytepá náušnice nebo i

prstýnek z desetníku.

Nevěděla, že já nemám žádného kamaráda, ani ve škole, ani Lexu,

nevěděla, že kluci ve škole chtějí, abych jim našeptával, protože jsem

jedničkář, a bijou, když nechci, že pan učitel mě bije metrem, když mě při

napovídání nachytá.

Šel jsem spát a pod víčky jsem měl slzy. Ale neplakal jsem. Umiňoval

jsem si, že hned ráno, brzo ráno, dřív než se maminka probudí, vstanu a uteču

s Gejzou do světa. Kdyby byl tatínek na světě, musel by se stydět, že má

slabého hubeného kluka, kterého přeperou všichni kluci ve škole.

A než jsem usnul, uviděl jsem sebe samého, jak se vracím do našeho

městečka velký a silný, a maminka je na mne pyšná, protože dovedu nabrousit

všechny tupé nože a dokonce i nůžky, spravit deštníky a sdrátovat rozbii6

hrnce, mísy a džbány.

Když jsem se probudil, už nepršelo, ale maminka byla už dávno pryč a

na stole stál džbán a ležel u něj lístek se vzkazem, abych doběhl pro mléko.

Než jsem si oblékl staré letní kalhoty, umyl tvář studenou vodou a snědl

chleba s máslem, stálo už slunce vysoko. Vzal jsem džbán a utíkal ze všeho

nejdřív k rybníku. Břeh byl prázdný. Do schnoucího bláta vytlačila kola Gejzova

vozu dvě úzké koleje, mířící pryč od městečka.

Gejza je pryč, říkal jsem si. Už nikdy mě nenaučí brousit nože a nůžky,

opravovat deštníky a rozbité džbány. Už nikdy se nenaučím řídit od městečka

k městečku žlutého koníka a mluvit s ním, jako s ním mluvil Gejza: „No tak,

More, jdi, cesta je daleká.“

To všechno bylo pryč.

Loudal jsem se přes náves. Byla prázdná, a protože bylo horko, ani psi

se nehonili jako obvykle v šedivém prachu. Ve stínu starých kaštanů seděl

starý šedivý Cikán. Gejza!

Teprve když jsem přišel až k němu, uviděl jsem, že má ruce zavřené v

železech. Gejza zvedl smutně hlavu a pak i ruce, ale neříkal nic, ani to obvyklé:

More, ach More.

Tak jsme mlčeli oba, až přišel strážmistr pan Suchánek a řekl: „Tak

jdeme, Gejzo, máme to daleko.“

Gejza vstal a viděl jsem, že má v koutcích očí slzy, jak ho kousaly

vzteklé mouchy a on je nemohl odehnat. Něco řekl panu Suchánkovi, ale

potichu, tak potichu, že jsem to nemohl slyšet. A pan Suchánek se podíval na

mne a musel se hodně sklonit, protože jsem nebyl větší než metr, kterým mě

ve škole vyplácel pan učitel. Pan Suchánek se podíval na mne a na moje

rozdrbané letní kalhoty a bosé nohy a smutně řekl: „Tak i toho kluka jsi okradl,

Gejzo?“

Z kapsy svého modrého saka vytáhl Gejzův křivák a padal mi ho:

„Hlavně ať neslyším, že mi s ním provádíš nějaké lotrovství!“ Pohrozil mi. „A

neuřízni si ruku!“

A šli. Položil jsem džbán do prachu a rozevřel nůž. Zaleskl se jako

tekoucí vada v bystřině. Čichl jsem k němu a zdálo se mi, že z něj cítím vůni

ryb, vůni smaženého úhoře. Zavřel jsem nůž, běžel za panem Suchánkem a

křičel: „Pane Suchánek, pane Suchánek, pusťte Gejzu. Já se na něj nezlobím,

že mi toho úhoře nezaplatil. Já jsem mu ho dal...“

Ale pan Suchánek zavrtěl hlavou: „Pustit ho nemůžu.“

A šli. A ze svého domku vyšla v tu chvíli babka paní Študlarová, která

všecko, ale všecičko, co se děje v našem městečku, ví, protože nemá nic na

práci a jen kouká z okna, a řekla mi: „Pustit ho tedy nemůže. Ukrad v družstvu

koně. Ten jeho leží v polích vzhůru nohama, už pošel a sedají na něj mouchy.

Pane jo,“ povzdychla si, „ti mu jich napaří. Kdopak nám teď bude brousit

nože?“ A přísně se na mne podívala: „Toho už neuvidíš, půjde do kriminálu. A

ty si dej pozor, abys neskončil jako on.“

A já jsem věřil, že Gejzu už opravdu víckrát neuvidím, protože na ten

kriminál, na ten kamenný dům musí Gejza umřít. Šel jsem domů, lehl si na

starý proleželý otoman a plakal, že nemůžu být svobodný, svobodný jako

Gejza, protože Gejza už svobodný není.

Jenže jsem stačil povyrůst sotva o deset centimetrů a postoupit do vyšší

třídy, kde jsme už neměli toho tlustého pana učitele, co bije metrem, když se

Gejza vrátil.

Měl šedivé vlasy ostříhané nakrátko, měl čistou bílou košili s proužkem

a nové cajkové kalhoty s kovovými knoflíky zastrčené do nablýskaných holin. A

měl obrovský kufr z černé kůže a smál se svým temným obličejem do slunce a

říkal, že už je konec s tím prašivým cikánským životem.

A když se ho chlapi ptali, co teď bude dělat, když se mu už nechce

táhnout od městečka k městečku a od vesnice k vesnici a brousit jako dřív

nože a nůžky, smál se do sluníčka a řekl: „Budu hlídat v družstvu dobře koně,

aby je v noci nikdo neodved, a krávy, aby se nezamotaly do řetězů a neudusily

se.“

A smál se a chlapi se smáli s ním. Všichni kolem se smáli, jako by byli

šťastní. Jen já jsem se nesmát, zatínal jsem pěsti.

Takový, takový je ten koníčkář zrádce. A já jsem pro něj plakal.

Už se ten tálinskej rybník nahání

V lesnaté krajině plné jezer, hlubokých tůní a propadající se rašeliny žila bílá

labuť. Když přicházel podzim, bila svými velkými křídly o hladinu, až z ní

vyletovaly stříbrné kapky, podobné drobným mincím, kterými lidé té lesnaté

země platí maso a mléko, a odlétala k jihu, kde vody jezer nezamrzají. a kde

studený sníh nikdy nepřikryje zelenou tráva.

Letěla s mnoha jinými labutěmi vysoko v modrém mrazivém nebi, nad

zemí, kde ledový vítr barvil listy stromů a trav do zlatých barev podzimu.

Letěla nízko pod šedivými studenými mračny, plnými dešťových kapek i

nadýchaných sněhových vloček. Letěla nad zablácenou mrznoucí zemí, ze

které najednou vyšlehl malý rudý plamínek, rudý jako špička cigarety nebo jako

hvězda, ale nebyla to ani cigareta ani hvězda. Byl to výstřel, který spálil její

bílou hruď tak, že už nemohla letět dál s ostatními labutěmi. Padala k zemi, ke

studené zemi, kterou pokrýval první sníh, padala k zemi, ale nezpívala.

Lexa řekl:

„Už druhý den odtýká z rybníka voda. Na mělčinách budou v blátě kapři,

líni i úhoři. Nasbíráme je do košíku.“

Kývl jsem na to hlavou, ale k rybníku jsem se bál. Bál jsem se

mazlavého bláta, hlubokého až dva metry.

Lexa roztáhl ruce: "Takovýdle kusy, jen je posbírat."

„Ale určitě budou hlídat.“

„Blázne,“ zasmál se Lexa. „Nepůjdeme tam přece hned teď. V pět už

bude tma a Maroušek půjde do hospody. Je moc velká zima. Půjde na rum.

Hlídat nebude.“

Kývl jsem hlavou, ale k rybníku jsem se bál.

„Vem si na sebe starý hadry,“ řekl Lexa. „V blátě se musíš plazit, aby

ses nepropadl. Ryby pak prodáme,“ dodal. „Prodáme je do hospody.“

Přikývl jsem, ale bál jsem čím dál víc: Ze si budu muset lehnout do

studeného páchnoucího bahna, že budu muset roztáhnout ruce a nohy, abych

se nepropadl, a že se budu muset plazit od břehu na hluboké bláto.

„Lexo, já nevím…“

„Bojíš se!“ zakřičel Lexa. „Ty srabe.

„Ne,“ řekl jsem rychle, „já…“

„Tak dobře. V půl za naší zahradou.“

Lexa bydlel za městečkem. Bylo pět, slunce ještě tak docela nezapadlo.

Lexa stál vzadu za domem u staré jabloně.

„No,“ řekl, „jdeme. Košík jsem schoval u rybníka v olších.“

Kývl jsem, a ještě pořád jsem měl ten hrozný strach, že si nedokážu

lehnout do bláta tak, aby mě neslo.

„Tak co,“ řekl Lexa, „ještě se bojíš?“

„Ne.“

Došli jsme k rybníku. Slunce zapadalo za kopec a hladina se leskla.

„Podívej,“ ukázal Lexa, „támhle jsou ouhoři. To, co se leskne jako voda.

Vidíš? Jsou to nejkrásnější ouhoři, a za ty starej Holínka vysolí.“

Slezli jsme z hráze.

„Uděláme to takhle,“ řekl Lexa. „Svlíkneme se a šaty si schováme tady

pod hrází. Jinak se šeredně zmažeme. Zima dneska není. Nebo snad ti je

zima?“ Řekl to takovým tónem, že se nedalo udělat nic jiného, než zavrtět

hlavou, že není.

„Už jsi to někdy dělal, Lexo?“ zeptal jsem se.

„No,“ řekl, ale neznělo to přesvědčivě. „Půjdeme…“

Bláto studilo a mně zimou drkotaly zuby. Ale nemusel jsem se stydět, že

je to ze strachu, že se mi Lexa bude vysmívat. Byl na tom úplně stejně.

„Je větší zima, než jsem myslel,“ řekl.

Ležel už v blátě a plazil se k nejbližšímu úhoři, Úhoř to nějak vycítil a

začal se kroutit pryč od Lexy.

„To je mizera,“ vztekal se. „Co koukáš, polez taky!“

Vlezl jsem do bláta. Omotalo mi nohy jako smyčka.

„Lexo…“

„Co je,“ zabručel. „Bojíš se, co? Kdybych to věděl, vzal bych s sebou

našeho Vincu. Je teda malej, ale nejni podělanej. Polez sem!“

Udělal jsem několik malých kroků. Stál jsem teď v blátě až po pás, ale

lehnout si do něj jsem se bál. Stál jsem v tom blátě nahrbený jako před skokem

do vody, s ohnutými zády a s koleny pokrčenými.

„Člověče,“ natáhl se Lexa po úhoři, „už ho mám. Mám!“ Ale najednou

jsem uslyšel hlasité plácnutí a Lexa se propadl do bláta.

„Je tady louže!“ křičel. „Voda! Vytáhni mě! Musíš mě vytáhnout. Sám

nemůžu.

A v jeho hlase jsem slyšel slzy.

Udělal jsem další dva kroky. Bláto mi šlo až po prsa. Lexa sebou zuřivě

házel, jako by se topil.

„Podej mi ruku!“

Natahoval ke mně obě ruce a zapadal do bláta stále víc a víc.

Utéct, utéct, bušilo mi v hlavě, utéct, bušila mi krev ve spáncích. Tělo mi

sevřel strach.

„Pomoz mi,“ natahoval Lexa. Tváře měl zamazané od bláta a od slz.

„Vytáhni mě.“

Stál pevně v blátě, dosahovalo mu skoro až pod ramena, a nemohl se

pohnout.

„Je mi zima a dostávám křeče. Musíš něco udělat.“

Věděl jsem, že něco udělat musím. Ale co? Postoupil jsem ještě o krok.

Šlo to ztěžka a propadal jsem se stále hlouběji. Uváznu jako Lexa a pak už

nám nikdo nepomůže. Nikdo nás nenajde. Maroušek sedí v hospodě a pije

rum.

„Už vím, co udělám,“ napadlo mě. „Musíš chvíli vydržet. Doběhnu k nám

domů pro provaz.“

„Ne, nenechávej mě tady,“ žadonil. „Nevydržím to. Už nevydržím stát.

Je mi hrozná zima.“

„Musíš!“ zakřičel jsem. „Vrátím se hned.“

Utíkal jsem k městečku. Okna domů blikala do tmy jako první večerní

hvězdy. Provaz na stahování sena visel v kolně. Opatrně jsem ho sundal, aby

mě nikdo neviděl, a běžel zpátky k rybníku.

Lexa stál v blátě až po ramena. V té tmě ho nebylo skoro ani vidět.

„Vytáhni ruce,“ zakřičel jsem, „hodím ti provaz. Chytej!“

Namáhavě vyprostil ruce. Konec provazu ho minul.

„Natáhni se pro něj!“

„Nemůžu!“

Rychle jsem provaz stáhl k sobě a znovu hodil. Tentokrát dopadl jeho

konec trochu blíž.

„Musíš se pro něj natáhnout! Jinak tě ven nedostanu!“

„Nejde to!“

„Když si lehneš, dosáhneš na něj.“

Měsíc svítil a zbylá hladina rybníka a rybí těla v blátě se leskly jako staré

stříbro pana doktora Tůmy. Ve večerním nebi blikaly hvězdy. A snad byl i

mráz.

Znovu jsem dostal strach. Lexa se v blátě přece jen pohnul. Ke konci

provazu už mu zbývalo jen několik centimetrů.

„Ještě kousek!“

Dotkl se provazu a rychle si ho přitáhl. „Tahej! Tahej!“

Tráva byla mokrá, nohy po ní klouzaly. Lexa byl hrozně těžký vším tím

blátem, ve kterém vězel. Bylo to jako bych táhl nejen Lexu, ale i všechno bláto

z rybníka a všechny ryby s ním. Celé tělo mě bolelo ze zimy a z únavy. ruce,

ramena i záda jsem měl obalená studeným páchnoucím blátem.

„Já to snad nedokážu,“ šeptal jsem zoufale. Dlaně mi spálil kluzký

provaz, až bláto konečně trochu povolilo. Lexa se pohnul a za chvíli už mohl

lézt v blátě sám. Když byl asi metr od břehu, opřel se rukama o pevné dno a

mohl vstát. Na břehu se stočil do klubíčka a uštvaně dýchal: „Je mi zima, je mi

strašná zima.“

„Trochu se usušíme v Marouškově chajdě.“

Jenomže i tam byla zima. Porybný nechal oheň vyhasnout a sám se hřál

v hospodě rumem. Oba jsme se umyli v ledové vodě z kádi, které Maroušek

nachystal na zítřejší výlov, a utřeli se do hrubého pytle, co visel v okně.

„Je po rybách,“ řekl jsem.

„Víckrát bych tam nevlez,“ potvrdil Lexa a v jeho hlase byl ještě cítit

strach. „Ale mám na hrázi košík,“ vzpomněl si. Vyšli jsme z chajdy.

Z nízkých šedých mraků se snášel bílý sníh, když se někde na opačném

konci městečka ozval výstřel. Pak se nad námi objevila ta velká bílá vločka,

snášela se dolů, byla větší a větší, až jsme uviděli, že to není vločka, ale labuť,

která padala do bláta v rybníce.

„Je asi postřelená,“ zatahal jsem Lexu za rukáv. Sama se ven

nedostane a do rána může být po ní. Utopí se v blátě.“

„Chlapy sem teď z hospody nedostaneš.“

„To vím taky. Musíme ji vytáhnout sami.“

„Ale jak?“ křičel na mne se strachem v očích. „Utopíme se taky!“

Labuť bila velkými křídly a zapadala stále hlouběji do bláta.

"Dáme na bláto prkna, jako když je tenkej led."

„Snad by to šlo,“ připustil. „Ale kde je vezmem? Aha,“ dostal nápad a v

očích mu blýsklo, „u Marouška.“

Běželi jsme k Marouškově chajdě, Lexa z ní Marouškovou sekerou

vypáčil několik prken a já ta prkna tahal k rybníku, kde jsem je položil na to

studené a hrozné bláto. Lexa mi uvázal kolem pasu jejich tlustý provaz na

stahování sena a obě ruce mi omotal našimi kapesníky.

„Má zobák tvrdej jako šutr, uvidíš. Musíš ji chytit za krk.“

„Jo,“ řekl jsem, „chytím,“ a lezl jsem po prknech k labuti. Vždycky když

jsem dolezl na konec jednoho, podal mi Lexa další, položil jsem je před sebe a

lezl dál.

Labuť ležela klidně, už netloukla křídly. Asi už neměla dost sil. Jen krk

držela nad blátivou hladinou, natahovala ho ke mně a syčel jako rozzlobený

husák.

Za krk, říkal jsem si, za krk. Když jsem se k ní přiblížil, vztyčila se

najednou v blátě a bila mě svými velkými křídly a ty rány bolely víc než facky

našeho pana učitele. Za krk. říkal jsem si, za krk.

Kdysi dávno, snad loni, snad to bylo už před dvěma lety, nám řekl náš

pan učitel, že labuť, obzvláště labutí samec, dokáže svými velkými křídly zlomit

člověku i kost v těle.

Snad by to i dokázala. Ale tahle ne, už neměla sílu. Chytil jsem ji za

dlouhý bílý krk, zamazaný od bláta. Neměla už opravdu sílu a nemohla mi

zlomit kost v těle. Jen ty údery křídel pálily víc než facky, takže mi tekly slzy.

Lexa táhl za provaz, táhl mě ven z bláta a já jsem táhl labuť a za námi

se táhla v blátě hluboká rýha, kterou začala pomalu naplňovat kalná voda,

zčervenalá labutí krví.

Když nás vytáhl na břeh, byl jsem špinavý blátem a krví stejně jako

labuť, Lexa ji odtáhl do Marouškovy chajdy, kde ji otřel tím starým pytlem. Otřel

jím labuť i mne, protože já sám to nedokázal, byl jsem úplně prokřehlý, byla mi

hrozná zima a cítil jsem, jak se mi do krku tlačí angína.

Svázal labuti nohy kapesníkem a tím tlustým provazem na seno jí

omotal křídla a celé tělo, naložil ji na Marouškův trakař, a tak jsme ji vezli do

našeho městečka.

Když jsme přijeli k vilce pana doktora Tůmy, bylo za okny ordinace ještě

světlo. Pan doktor Tůma vyšel ze dveří v bílém plášti a zhrozil se, když nás

uviděl, mne i tu labuť i Lexu s trakařem. Zatáhl nás dovnitř, aby nás jeho paní

umyla a nalila do nás horký čaj. A láteřil pak na chodbě i v ordinaci, kde mu

jeho kluk, co studuje v Praze taky na doktora, pomáhal ošetřit velkého bílého

ptáka, který přiletěl bůhví odkud.

„Ten chcípáček,“ křičel, „ten chcípáček si vleze v říjnu do rybníka, aby z

bláta vytáhl polomrtvou labuť. No, jen počkej, však já ti dám, až tu labuť ovážu.

Penicilinovou injekci ti dám, abys věděl. A co ti jich nandá máma, až jí to

povím!“

Pak bylo chvíli ticho a bylo slyšet jen zlostné supění pana doktora. A

pak zase ten jeho křik: „To je mi hrdina, panečku. Hrdina. No, však uvidíte,

holenkové. Oba!“

A já jsem seděl celý ztuhlý, slabý a ospalý v bytě pana doktora a pil jeho

horký čaj a věděl jsem, že ten hrdina je Lexa, který je velký a silný, nejsilnější

ze všech kluků ve třídě, a ten chcípáček, to že jsem já. Ale nebylo mi to líto, tak

jsem byl unavený a ospalý, a nebylo mi proto líto ani té labutě, kterou to

muselo hrozně bolet, když padala do bláta, když jsem ji z toho bláta tahal ven,

když umírala.

Umírala, ale nezpívala.

Kdybych já byl kovářem

Bylo poledne. Kovář pan Nikola Nikolov, který přišel do našeho městečka až z

Bulharska, kde svítí horké slunce, opalující i pod kůží, kovář pan Nikolov,

černovlasý a snědý, tloukl dvanáctkrát na kovovou kovadlinu a bylo poledne.

Městečko už dávno nemělo svůj zvon. Za světové války ho rakouští

vojáci shodili dolů z kostelní věže, takže praskl a rozlomil se na tři velké kusy,

které pak vojáci dobili palicemi na malé kousky, a ty kousky odvezli, aby z nich

slévači v plzeňské Škodovce odlili nové kanóny, které měly zachránit

Rakousko.

Jenomže nezachránily a Rakousko se od nás muselo odstěhovat na

protější kopec, odkud se, když fouká vítr, nese kovové dunění jeho zvonů a k

tomu ještě v neděli i opilé hulákání: Hej láry láryjó holáryjó…

Bylo poledne. Naši chlapi se vyhrnuli před hospodu, otočili se čelem k

Rakousku a začali zpívat: „V těch rakouskejch Alpách, tam je krásnej vzduch,

samej kravinec a všude hejna much…“

Když je jasný den, jsou z vrcholu kostelní věže, odkud nám Rakousko

ukradlo zvon, Alpy vidět. Vysoké ostré štíty se sněhovou čepicí, bílou a

nadýchanou jako pěna na plzeňském pivu. Chlapi, když dozpívají tuhle

hanlivou písničku, jdou zpátky do výčepu, popadnou sklenice, plné žlutého a

studeného piva s bílou nadýchnutou čepicí, a vypijí je na oslavu toho, že jsme

to těm Rakušákům rakušáckejm zase natřeli.

Jen kovář nepije, nekřičí ani nezpívá. Sedí sám u stolu, u něhož kdysi

sedával pan Medek, a obědvá guláš nebo někdy utopence, protože je sám a

protože od něj jeho žena Marika odešla. Pije sodovku nebo malinovku a říká

našim chlapům, že trpělivosti je třeba.

Ale naši chlapi ji nemají. Jsou uspěchaní a nedočkaví jako všichni lidé

ze severu. A kovář Nikola Nikolov, Bulhar od teplého moře, kterého opálilo jiné

slunce než naše, jen pokyvuje hlavou a říká: „Slunce, slunce je třeba.“

Když byl Nikola ještě mladý, namluvil si v Bulharsku černookou holku s

opálenýma nohama, Radanku, kterou mu pak odvedli Němci, a ona se už

nikdy nevrátila. Nikola ji šel hledat. Šel do Maďarska, kde onemocněl těžkou

nemocí, jejíž jméno neznal. Odtud přešel rakouské hranice a hledal ji ve Vídni,

která byla v rozvalinách. Po modré řece Dunaji pak připlul na Slovensko, kde

potkal dívku s plavými vlasy a jasnou bílou pletí, Mariku, a zamiloval se do ní.

Mluvila měkkou řečí, docela podobnou té jeho. A byla krásná. Měla

červené rty a modré oči. Modré jako moře, teplé moře, od kterého přišel.

Zamiloval se do ní a zapomněl na svou dívku Radanku.

Byl Bulhar a Marika byla nejkrásnější děvče z malé podtatranské

vesnice. Slovenští chasníci ho neměli rádi. Občas ho některý z nich zastavil na

večerní cestě. Nikola byl malý, ale byl podsaditý a silný. Ubránil se. Ubránil se

jednomu a ubránil by se i dvěma. Ale třem…

Přišel domů s otlučenými klouby a s rozbitým rtem. Bil a byl zbit. Na

rozbitý ret mu Marika přiložila studený obklad a ruce namazala hojivou mastí.

Jenomže Nikola už nemohl chodit po večerních cestách, kde na něj

čekali odbytí mládenci s tyčemi, vytrženými z plotu. Tak odešli do českého

pohraničí, kde se žilo těžko, ale kde se jich nikdo neptal, odkud a kam jdou,

nikdo se neptal po oddacím listě. Žili spolu.

V prvním roce se narodil snědý kluk Nikola. V druhém světlovlasá

Marika. Kovář byl šťastný a koval podkovy, které nevěšel pro štěstí nad

domovní dveře, ale přibíjel koním na kopyta, aby zvonily jako loretánské

zvonky, víc, za ten náš zvon, i za všechny zvony světa.

Kovář byl šťastný. Jen Marice jako by stále něco chybělo. Snad ostré

tatranské štíty, snad táhlý zpěv pastevců na travnatých pláních; snad běloučká

slivovice.

Její modré oči zastřela mlha. Už nehřály jako teplé moře. Studily.

Všichni utíkali od těch očí a ty oči utíkaly od ostatních. Všichni to viděli, cítili

chlad těch očí, jen kovář ne. Byl šťastný. Koval podkovy a radlice pluhů, večer

chodil domů pozdě a cítil, že oči jeho ženy hřejí a svítí jako jiskry z jeho výhně.

Bylo to teplo bílé pálenky. Její srdce už začalo studit.

Večer před Velkou nocí přijel do městečka Gejza. Opálenou tvář

nastavoval slunci, mhouřil' oči a vyvolával: „Nóže, nůžky! Nóže brousím! Nóže,

nůžky!“

Kromě toho ještě drátoval rozbité džbány a opravoval deštníky. Někdy

pro nás, kluky, vyráběl háčky na ryby z mosazného drátu. Pět háčků za hrst

tabáku. Neptal se, odkud ten tabák bereme. Věděl, že je z kapes našich otců, s

nimiž večer sedával u piva.

Tenkrát večer seděl Gejza v hospodě a pil bílou pálenku. Pili ji i ostatní

chlapi. Pila i Marika a pil i kovář. „Letos jsi přijel brzy, Gejzo.“

„Domů,“ řekl Gejza a v očích mu blýskly veselé ohníčky, „musím domů.

Letos brzo musím domů. Hnedle, jak přejedu hranice Moravy, budu na

Slovensku.“

Smál se a zvonil penízky z falešného zlata.

„Ale kůň podkovu ztratil, jít nemůže. Podkovu kůň mít musí jako Cikán

boty. Bez boty Cikán nepůjde, ani kůň bez podkovy nechce jít.“

„Zítra ti koně okovám,“ slíbil kovář.

„Zejtra,“ usmál se smutně Gejza, „zejtra už bude pozdě, zejtra už musím

bejt pryč. Svatba čekat nebude.“

„Ale,“ divili se chlapi, „na veselku jedeš? A čípak to bude veselka? Snad

se neoženíš, Gejzo?“

Ale Gejza se jen smál a kroutil kudrnatou hlavou: „To bude veselka

mojho brata. Brat se žení, ne já. Bude to velká veselka. Však už jsem koupil

zlaté penízky na náušnice pro nevěstu,“ říkal a ukazoval penízky z falešného

zlata, „koupil jsem nůž křivák,“ a ukazoval i nůž, „a koupil jsem jupku a černé

holínky. Černé holínky musí Cikán mít,“ říkal Gejza, ale holínky už neukázal,

ležely zabalené i s květovanou blůzou ve slámě na jeho voze. A Gejza mluvil a

rozkládal rukama.

Kovář šel do dílny a rozpálil ještě jednou toho dne svou výheň a položil

do ní podkovu pro Gejzova koně. Vytáhl ji pak dlouhými kleštěmi, celou rudou

a zářící, jako večerní hvězdu, a bušil do ní mocným kladivem tak, že z ní

vyletovaly drobné červené hvězdičky, a bylo jich na tisíce. Taková to byla

kouzelná noc, v níž kovář koval podkovu pro nedočkavého Cikána Gejzu.

Ležel jsem v bílé posteli, ale oči jsem měl veliké a vyspalé, za okny

vyskakovaly ze tmy ty načervenalé jiskřičky, a já se ptal: „Maminko, proč musí

pan Nikola kovat i v noci? Proč nespí?“

„Od toho je kovář, aby koval,“ řekla. „Bude kovat, dokud mu nepukne

kovadlina nebo srdce, bude kovat, kdy si to lidí; budou přát. Od toho je kovář.

A teď už zavři oči, budu ti vyprávět pohádku o statečném Janovi.“

A vyprávěla, že hrdina Jan byl obyčejný venkovský pasáček, jaký pase

husy, ale měl statečné a nebojácné srdce, vyprávěla a já jsem najednou uviděl

našeho kováře pana Nikolova, jak rozpaluje výheň a ková pro hrdinu Jana

zázračný meč z čisté oceli, lesklý jako nový hřebík, aby jím hrdina Jan setnul

hrozného draka devítihlava. A tak jsem usnul.

Snad té noci spal i kovář, když jeho výheň uhasla. Snad spala i Marika a

snad spal i Gejza. Snad spaly i obě děti, snědý Nikolka a plavá Marička. Ráno

už byli pryč. Odjeli v Gejzově plátěném domku na dvou kolech. Kovář zůstal

sám.

Teď bloudí po městečku. Velké a silné ruce má svěšené. Maminka říká,

že kováři je smutno, a proto už kovadlina nezvoní jako dřív. Říká, že kovář má

zlomené srdce.

Potají jsem se vloudil do opuštěné kovárny. Výheň byla vyhaslá a

studená. V rohu kovárny ležela kladiva, jaká nikdo jiný než kovář neuzvedne.

Kovadlina se leskla v poledním slunci. Prohlédl jsem si ji dobře. Hledal jsem

praskliny, aspoň jednu malou, nepatrnou trhlinu. Nenašel jsem nic. Vím, že

kováři pukne dřív srdce, že svoji kovadlinu už nerozrazí.

Naši chlapi sedí v hospodě, pijí pivo, křičí a zpívají. Kovář nepije, nekřičí

ani nezpívá. Říká, že trpělivosti je třeba. Ještě čeká, že se modrooká Marika

vrátí.

Kdybych já byl kovářem, našel bych Mariku a sevřel ji do svých velkých

a silných paží, sevřel bych ji tak, že by skoro nemohla dýchat, sevřel bych ji,

jako svírá vodní vír na prudké řece Mertě, sevřel bych ji do svých velkých a

silných paží a nikdy ji nepustil. Nikdy a nikam bych ji nepustil.

Ach, kdybych já byl kovářem…

Pan Medek a sumec velký jako malé prase

Když bylo panu Medkovi pětatřicet, namluvil si vysokou černou ženskou, která

mu lámala srdce a nasazovala mu s jinými chlapy parohy.

Tehdy byl pan Medek ještě zdravý a silný a tu svoji ženskou jednou v

noci uhodil tak, že omdlela, a když se pak vzpamatovala, začala koktat. To

koktání jí už zůstalo, a cukalo jí levé oční víčko a oba koutky úst. I to jí zůstalo.

Když se vzpamatovala, odešla od pana Medka k jednomu z těch svých

šamstrů, čert ví, co na ní viděl, když sice byla vysoká a černá, ale pidlovoká a

brada se jí klepala jako zobák starého papouška.

Odešla od pana Medka, ale nebyla to žádná škoda, protože pan Medek,

že byl sám a že mu bylo smutno, se naučil chytat ryby. A naučil to i mne.

V hospodě byla zima. až chlapům cvakaly zuby o tlusté pivní sklenice.

Pěna ve sklenicích klesala a chlapům se leskly oči a jazyky se jim pletly.

„Hele, Medek, řekněte to ještě jednou. Řekněte jim. co jste viděl v

kačáku,“ křičel Pepan. „Chlapi, notak, chlapi, poslechněte si to. Nová pohádka

od taťky Medka.“

Chlapi v lokále otočili hlavy k panu Medkovi. Seděl u malého stolku

vedle výčepu, ve sklenici měl zvětralé pivo, pil jen pomalu, spíš ucucával, a

usmíval se do sluníčka, které sem nakukovalo ze zaprášené ulice.

„Sumce,“ řekl potichu a trochu šišlavě. „Šumce.“

„A jak byl velkej, Medek, jak byl velkej ten váš šumec, co jste ho viděl v

kačáku, jak byl vetkej?“ křičel Pepan.

„Velkej,“ řekl pan Medek potichu. „Velkej asi takhle.“

„Jako malý prase, Medek? Že byl velkej jako malý prase? že jo,

Medek?“

„Byl,“ řekl pan Medek zase tak potichu. „Byl opravdu velkej jako malý

prase.“

„No ale, Medek, tohle mi řekněte,“ vstal Pepan ze židle a šel k panu

Medkovi, „tohle mi řekněte, Medek, kde se tam ten velkej sumec vzal, když

všichni víme, že v tom rybníku sou akorát žáby a pár malejch rybiček, co chytaj

kluci do starý záclony? Tohle mi řekněte!“

„To já nevím, pane Pepan, kde se tam ten šumec vzal, ale je tam, já ho

viděl, viděl jsem jeho velký a tlustý tělo, jak rozvlnilo žabinec. Víte, viděl jsem

to, pane Pepan.“

„No jo, viděl, Medek,“ smál se Pepan, „viděl jste ho, když jste šel při

měsíčku z hospody, viděl jste ho, asi jako viděla stará Pšeničková svatýho

Jána lézt z podstavce, ne?“

A smál se, až se za břicho popadal, obrátil se k chlapům a řekl: „No

nemám pravdu, chlapi, nemám pravdu?“

A pan Medek se smutně usmál a řekl jen: „Nemáte, pane Pepan,

nemáte.“

Chlapi neříkali nic, jen hostinský se naklonil k Pepanovi a řekl mu do

ucha: „Nech ho bejt, Pepane. Jdi si vypít pivo a nech ho bejt. Však je už starej

a uvidíme, co tu budeš vykládat ty, až budeš jako on, Pepane.“

„Toho se nedočkáte, pane Fík,“ zahučel Pepan a zakřičel na celou

hospodu: „Stejně všichni vědí, že jste jen troškař, Medek. Troškař a nic víc.

Nikdy jste nechytil pořádnou rybu, proto teď vyprávíte pohádky o sumcích.“

„Je dobře, pane Pepan,“ řekl pan Medek smutně. „Je dobře, já se s

vámi o to nehádám. Já zítra odjedu z městečka. Odjedu do domova důchodců,

do starobince, víte,“ řekl už ke všem chlapům, „a tak jsem se přišel rozloučit,

než odjedu, viďte, pane Fík, že jsem se přišel rozloučit.“

Hostinský neříkal nic, jen kýval hlavou, snad myslel na to, co mu dnes

ráno řekl pan Medek, že se ještě jednou vrátí, aby toho sumce z rybníka

vylovil, ale mlčel o tom, jen kýval hlavou, že pan Medek opravdu zítra odjíždí z

městečka.

Chlapi se rychle zvedli ze svých židli a přistupovali k panu Medkovi se

svými sklenicemi a ťukali si s ním. „Nic ve zlém, pane Medek, však jsme vás tu

měli rádi a někdy se přijeďte podívat a adresu nechte, pošleme vám lístek k

vánocům.“

„Snad nechám, snad i napíšu, ještě nevím, jak to bude v domově

chodit,“ řekl pan Medek a vstal k odchodu. „Ještě musím doma zabalit a

poklidit, aby tu po mně nezůstal na bytě svinčík.“

Přešel rok a bylo jaro, už pozdní jaro a Pepan svážel zelenou trávu k

silážním jamám. Obracel snad už popáté, když si všiml, že u kačáku stojí muž

a žena, že muž drží v rukou rybářský prut, ale nevšiml si, že ten muž je starý a

jeho ruce jsou roztřesené, neviděl, že ta žena je také stará a že jí cukají oba

koutky úst a jedno oční víčko. Smál se a u silážních jam o tom vyprávěl

ženským a znovu se dlouho a hlasitě smál, že v kačáku, kde jsou jen žáby a

malí karasi, chytá nějakej blázen ryby.

Ale když otočil pošesté a jel znovu kolem kačáku, uviděl, že muž stojí

až po pás ve vodě a zápasí s něčím, co se mu zakouslo do návnady, s něčím

obrovským, snad s vodní myší, uviděl, že žena drží muže za dlouhý černý

kabát, ale že oba jsou slabí, ano, teď teprve uviděl, že oba jsou staří a slabí,

zastavil traktor a seběhl k rybníku.

Vběhl do vody, až se špinavě zelená hladina rozstříkla na všechny

strany. A uviděl pana Medka, který ve svých žilnatých slabých rukou držel z

posledních sil svůj starý rybářský prut, a uviděl starou ženu, bývalou krasavici,

jak zoufale tahá pana Medka z vody. Přiskočil k panu Medkovi a sáhl po jeho

prutu, ale pan Medek se celý nahrbil a zoufale a z posledních sil volal:

„Proboha ne, pane Pepan, tu rybu musím vytáhnout sám, běžte na břeh a

přineste podběrák.“

Pepan poslechl, ale bylo už pozdě. Prut vyklouzl z unavených rukou a

zmizel kdesi pod zelenou hladinou. Pepan vytáhl z vody starého pana Medka i

bývalou krasavici, jeho ženu, díval se na shrbeného pana Medka a zeptal se:

„Proč tohle děláte, pane Medek? Copak to není úplně zbytečný? Byla to nějaká

vodní myš nebo co?“

„Kdepak vodní myš, pane Pepan,“ řekl pan Medek, „kdepak vodní myš.

Sumec to byl,“ řekl a to slovo vyslovil zvláštně, tak trochu šišlavě, „Šumec.“

Stál mokrý na břehu špinavého rybníka a bylo z něj cítit bláto, žabinec a

rybina, a vedle něj stála jeho bývalá žena, bývalá krasavice, a také z ní crčela

voda, a k tomu jí ještě pocukávalo levé oční víčko a oba koutky úst, ale

Pepanovi to najednou nepřišlo k smíchu. Stál tam s nimi smutný a mokrý a

snad i on myslel na to, že někomu proklouzne celý' život mezi prsty jako voda,

že někdy už nemá dost sil na to, aby ho zachytil, a že ho neuvidí, že jeho

smysl nepozná, jen vytuší jako mohutné rybí tělo, skryté pod hladinou.

Že někdy už může být pozdě na hledání.

Když padá hvězda

„Máš si něco přát!“

Přál si. Ulovit rybu velikou jako svět. Moc si přál ulovit tu rybu. Velkou

žlutou rybu s šedivým hřbetem, kulatýma rybíma očima a načervenalým

čumákem. Přál si ulovit kapra. Přál si ulovit rybu, jakou ještě nikdo neulovil.

Přál si to tak silně, že usnul.

Na nebi svítil jako rybí oko žlutý lampión. K ránu se zatáhlo a začalo

pršet. Potok byl plný kalné vody a také voda v rybníku se zakalila. Ještě

drobně pršelo, když přišel. Sedl si na svoje místo pod vrbou, nahodil vlasec a

čekal. Oči měl veliké, rozevřené, jako by se něčemu zvláštnímu divil nebo na

něco velkého čekal.

Na druhé straně rybníka seděl pod třemi duby pan Medek.

Viděl jsem, že jde k rybníku. Jediný dokázal vstát a přijít v tom drobném,

ale studeném dešti, protože věřil svému snu, že uloví rybu. rybu jako svět,

svého zlatého kapra. Věřil tomu. protože včera viděl padat hvězdu.

Houby věděl o tom, že po dešti se ryby krmí a nejspíš skočí po čemkoli,

co jim rybář nabídne. Houby o tom věděli všichni chlapi v městečku, co do noci

vysedávají v hospodě a ráno se jim nechce z teplých postelí. Houby o tom

věděli, jen já jsem to věděl, a proto jsem seděl na mělčině, kde do rybníka

vtéká luční potok, splavující z louky spoustu utopeného hmyzu, planktonu a

červů. A seděl tady i ten kluk, ale seděl na špatným místě, pod smuteční

vrbou, kam padal stín, a ryby, ty mají rády ranní sluníčko.

Byli jsme tu jen my dva, opravdoví rybáři v městečku, a proto jsem

udělal něco, co jsem nikdy předtím neudělal. Zavolal jsem na něj, aby přišel ke

mně.

Vstal, vylovil rozmoklou žížalu z vody a pomalu a váhavě šel, takový

hubený a bledý jako farářovy svíčky. v rukou měl barevnou plechovku na červy

a žlutý bambusový prut.

Ukázal jsem, kam si má sednout a kam má hodit nástrahu. Bylo to na

něj skoro daleko, až mi přišlo líto, že jsem sám zabral to nejlepší místo. Ale

nakonec tam přece jen dohodil a sedl si na kámen u vody.

Čekali jsme spolu. Nemluvil jsem, protože už dlouho nemám lidem co

říci. Nemluvil jsem a bál jsem se, že začne povídat on, že začne dětsky

nesměle a třeba i nesmyslně žvatlat. Ale nezačal. Seděl ztichlý nad kalnou

hladinou a já jsem ho snad začal chápat. Začal jsem rozumět tomu hubenému

nezdravému klukovi, od kterého se všichni lidé v městečku odtáhli, a ani on už

nikomu nevěřil.

Najednou se mi zdálo, že užuž rozevírám rty a říkám mu, že ani já

nikoho nemám, že jsem sám. Že znám už jenom ryby, ale ty nemluví, a proto

ani já nemluvím, že jsem proto už skoro zapomněl mluvit. Že jsem rád, že je tu

teď se mnou. A až jsem se toho lekl, co všechno povídám. Ale bylo to opravdu

jen zdání, protože ve skutečnosti jsem neřekl vůbec nic, rty jsem měl pevně

sevřené.

Pak začaly brát ryby. Byl to ten okamžik, na který jsem čekal. Slunce

dopadlo na hladinu, kam ze tmy rybníka vyjížděli kapři a líni a lapali po

utopených mouchách a komárech, i po červech a kukuřici, které jsme měli na

háčcích já a ten kluk.

Švihal jsem udicemi do oblouků, vedených šikmo k pravému rameni a

cítil tíhu těch ryb, těch zmámenejch kaprů a línů, co se mi ve své nenažranosti

chytili na háček. I on sekal svým neohrabaným bambusákem, ale na jeho

háčku nezůstávala dlouho žádná ryba. Byl příliš zbrklý, asi proto, že moc toužil

chytit svou rybu.

Podíval jsem se na něj. Čekal jsem, že bude mít v očích slzy, ale

neplakal. Oči měl suché a leskly se mu jako v horečce, ano, uviděl jsem, že tu

svoji rybu už brzy chytí.

A pak po několika dalších marných pokusech se špička jeho bambusáku

opravdu ohnula k hladině a on poprvé v životě ucítil tíhu své ryby. Vedl ji

hluboko pod hladinou ke břehu. Roztřesenými prsty točil kličkou navijáku.

Klička mu často utíkala, asi měl prsty kluzké potem, ale táhl rybu k sobě.

Oči se mu leskly a poprvé za celou tu dobu promluvil. Řekl, že je to

obrovská ryba, ryba veliká jako svět, krásná ryba, jako byl krásný i sen, co se

mu dnes v noci zdál, a nedočkavě přitahoval tu rybu ke břehu.

A já jsem dostal strach z toho, co se mělo stát, z toho, co se za okamžik

stane. Věděl jsem, že takhle hluboko pod hladinou nikdy nejdou ty skutečně

velké ryby, spíš jen obyčejné čudly. A taky ano, byl to kapřík pod míru, ale

jemu svítily oči, když ho měřil, i potom, když ho spouštěl zpátky do vody. Zase

si sedl na své místo a své velké tmavé oči upíral na hladinu.

Vytáhl jsem z vezírku toho největšího kapra, jakého jsem tam měl, a

nabídl mu ho. Ale zavrtěl rychle hlavou, tak rychle, jako by se bál, že kdyby to

neudělal dost rychle, asi by přikývl. Zavrtěl prudce hlavou a dál upřeně koukal

na svůj modrobílý splávek.

Pak jsem vylovil několik línů a dva malé kapříky. Ani jsem je neměřil,

všechny jsem je zase pustil, jen jsem čekal, co bude dál. Snad i já jsem čekal

na tu obrovskou rybu, kterou měl ulovit, protože včera večer viděl padat

hvězdu, a protože si to přál. A tak jsme čekali oba.

Jenomže ta správná chvíle už minula, voda se zklidnila, kal se začal

usazovat a ryby se ztratily. Už ani obyčejná plotice nám nezavadila o háčky.

Bylo už skoro poledne, když jsem mu řekl, aby šel domů. Že dneska už nic

nebude, že jeho sen asi lhal, a hvězda, kterou uviděl padat, nebyla skutečná

hvězda, ale jen obyčejná světlice, jakou někdy vystřelují vojáci, že dneska už

žádná ryba nepřijde. Ani čudla.

Vstal, svinul vlasec a pomalu odcházel. Viděl jsem ho, jak jde pěšinou

kolem rybníka a pak dál vysokou trávou až k prvním domům městečka. Pak i já

jsem svinul své vlasce a šel pomalu, stejně pomalu a snad ještě pomaleji k

městečku, do svého prázdného a studeného bytu, kde mne nikdo nečekal, a

večer pak k Holínkovům do hospody.

Pil jsem své pivo a neposlouchal ostatní chlapy, jak klábosí o ženských

a o dětech, o práci a o penězích, ale najednou jsem uslyšel:

"Viděli jste taky včera večer padat hvězdu?"

A pak se ten hlas odmlčel, jako by chtěl vychutnat ticho, které v

hospodě nastalo, ale hlavně na sebe chtěl přilákat pozornost všech chlapů.

Zvedl jsem oči a uviděl, že ten, kdo to řekl, je posměváček Pepan, který se

nadechl, a když viděl, že se na něj všichni díváme, řekl: „Nebyla to jen tak

nějaká hvězda. Vlastně to ani žádná hvězda nebyla. Byl to sovětský sputnik.

Do vesmíru letěli dva psi a brzy prý poletí i lidé k cizím světům.“

A chlapi kývali hlavami, že o tom teda slyšeli, od někoho v lomu nebo

snad doma od starý, že o tom psali v novinách.

A Pepan se znovu nadechl, protože teprve teď mělo přijít to hlavní, co

chlapům rozhýbe bránice tak, že i pivo se pije líp, nadechl se a řekl: „Vodičkův

kluk ji včera taky viděl padat. Viděl padat hvězdu a měl jen malý přání. Chtěl

ulovit v našem rybníku velrybu. A dneska seděl celý dopoledne u rybníka a tu

velrybu doopravdy lovil.“ A obrátil se ke mně: „Lovil ji, žejo, Medek. Lovil ji nebo

ne?“

„To víte, pane Pepan, že ji lovil. Seděl u rybníka a měl velký krásný sen.

Chtěl ulovit zlatého kapra, rybu, jakou ještě nikdo před ním neulovil.“

Vstal jsem a viděl, že chlapi v hospodě se ke mně otočili a poslouchají.

Řekl jsem: „Ano, na obloze teď přibylo hvězd. V noci jsou na ní vidět červená

světla letadel a najednou i družice. A je moc dobře, pane Pepan, že on na

hvězdy věří. Je opravdu moc dobře, že v ně uvěřil.“

Mluvil jsem, jak jsem už dlouho s lidmi nemluvil, a viděl jsem, že všichni

mě napjatě poslouchají, snad i ten posměváček Pepan.

„Nastává nová doba. Lidé snad budou opravdu létat k cizím světům.

Poletí k nim proto, že dokážou uskutečnit své sny, poletí k nim právě proto,

aby je uskutečnili. Ale já nevěřím, pane Pepan, slyšíte, já nevěřím, že by někdo

z těch lidí dokázal zapomenout na své dětské sny, na to, co ho váže k

ostatním lidem a k téhle zemi, a třeba i k našim rybníkům a řekám, tak, jako

jste na ně zapomněl vy, pane Pepan, ano, tak, jako jste na ně zapomněl vy.“

A rozhlédl jsem se po lokále. Všichni chlapi se koukali do svých sklenic,

ve kterých pomalu opadávala pěna, a mlčeli. A mlčel i Pepan, a to bylo to

nejpodivnější z toho, co se dneska stalo.

Vyšel jsem před hospodu, na večerním nebi zářila spousta hvězd, ale

všechny stály pevně na svých místech. Stály tam tak pevně, jak jsem si je

pamatoval už od dětství, a proto jsem si nemohl nic přát, ale kdo ví, jestli bych

to své tajné, to nejtajnější přání dokázal vyslovit, i kdyby právě nějaká hvězda

padala.

Akvárium paní Amáry

Sluníčko svítilo a v bufetu bylo jako v akváriu. Pruhy světla se lámaly na

stěnách a v těch pruzích chodili sem a tam vesnické babky s košíky, chlapi v

černých svátečních šatech a autobusáci v šedivých zaprášených uniformách.

Paní Amára plula mezi všemi jako veliká silná štika, vířila světlo a prach

a plašila malé rybky, ale žádnou nepolapila. Sbírala špinavé nádobí, talíře od

dršťkové polévky a sklenice od piva se zbytkem pěny nebo od malinovky.

Talíře odnášela do kuchyně a sklenice vymývala v dřezu na pultě;

cinkalo to jako ovečky, když je vyhání na pastvu, a paní Amára měla zavřené

oči, jako by si představovala zelenou louku s bílými ovečkami a bílým

beránkem.

Kdepak! Paní Amára si nepředstavovala zelenou louku. Neviděla žádné

ovečky a vůbec žádného beránka. Představovala si, že bachraté pivní půllitry

jsou tlustí kapři a oblé sklenice od malinovky štíhlé bílé plotice, a převalovala je

ve studené vodě, laskala je a hladila, až měla ruce a paže červené skoro až po

lokty a autobusák pan Pekárek jí proto řekl: „Paní Amáro, vy jste se letos

pěkně opálila.“

Pak teprve vytáhla ztuhlé ruce ze studené vody, utřela si je do

květovaného ručníku a zeptala se: „Co to bude, pane Pekárku? Malá žitná?“

Ale pan Pekárek jen zavrtěl hlavou a řekl: „Kdepak žitná. Za volantem

se pít nesmí. Vezu lidi.“

A ukázal na babky s košíky, na chlapy v černých šatech a na děti,

vyparáděné holky a vyjevené kluky. A chlapi souhlasně kývali hlavami:

„Tak je to. Dejte mu jednu malinovku, paní Amáro. A kdyby, i na náš

účet, ať to stojí co chce.“

Pan Pekárek pil červenou malinovku, měl stejně červené rty a díval se

na paní Amáru, na kterou se dívali všichni chlapi i autobusáci, protože byla

opravdu moc hezká. Vysoká a silná, měla měkké bílé paže a rty malinové jako

pan Pekárek nebo jako malinovka. A paní Amára se usmívala na pana

Pekárka, který byl také vysoký a pilný, ale opálený a černý, zkrátka takový

fešák, že na něm mohly nechat oči všechny ženské v bufetu, nejen paní

Amára.

Pan Pekárek dopil malinovku, utřel si malinové rty, usmál se na paní

Amáru a řekl: „Tak co, paní Amáro, ještě se vám stýská po rybách?“

A paní Amára kývala, že stýská; její otec byl totiž třeboňský porybný Vok

a paní Amára vyrostla u rybníka a místo s panenkami si hrála s rybami. S

tlustými cejny a líny, které krmila na mělčinách, a s cejnkem Josífkem, kterého

vozila ve starém kočáře naplněném vodou na procházku.

Jenomže porybný pan Vok šel do penze a pak umřel na nicnedělání a

paní Amára se odstěhovala od rybníka do města, kde je život snazší. Stala se

prodavačkou v bufetu, který když svítí slunce, vypadá skoro jako rybník. Nebo

aspoň jako akvárium.

A paní Amára si pak představuje všechny lidi v bufetu jako nějaké ryby.

Vesnické babky jako tlusté tlouště, co se valí s proudem, chlapy jako černé

sumce dole u dna nebo jako ostnaté okouny, holčičky jako pestrobarevné

pstruhy a kluky jako ušmudlané, ale zvědavé a bystré karase. A pány

autobusáky jako šedivé, vzácné úhoře. A pana Pekárka jako toho největšího,

nejsilnějšího, nejkrásnějšího a nejvzácnějšího ze všech.

Paní Amára sice kývala, jako že se jí stýská, ale usmívala se při tom na

pana Pekárka. A pan Pekárek se potichu zeptal: „Kdy konečně už přestanete

lovit v tom svém rybníku, paní Amáro?“

A paní Amára se usmála tak, že to až bralo dech, a řekla: „Až si mě

vyloví nějaký hezký rybář.“

A oči jí jiskřily. Chlapi kývali hlavami a každý z nich si určitě

představoval, že právě on je tím rybářem, který si chytí krásnou paní Amáru. A

všem ženským v bufetu jiskřily oči stejně jako paní Amáře při tom pomyšlení,

jen my kluci jsme si ani trochu nepřáli, aby paní Amáru nějaký rybář polapil.

Pan Pekárek šel k jedné venkovské babce. která měla v rukou košík

plný kytek, a zeptal se: „Začpak by byla jedna kytice, tetičko?“

Babka mu ji s úsměvem podala a řekla: „Pro vás je to zadarmo, pane

autobusák, za to, že nás tak pěkně vozíte.“

Pan Pekárek se usmál na babku, vzal kytici a položil ji do bílého náručí

paní Amáry a řekl, že lekníny to bohužel nejsou, ale na to že si bude muset

paní Amára zvyknout, protože on, pan Pekárek, je suchozemec, žádný

potápník. A šel nastartovat svůj autobus, protože na zastávce se už scházeli

lidé, chlapi nadávali, že je oblek škrtí a že je v něm horko k nevydržení, ženské

hubovaly, že musejí být v poledne doma, aby podojily, a že se autobusák

nemá co vybavovat v bufetu.

Paní Amára utírala mokrým hadrem velikou skleněnou stěnu a vypadalo

to, jako by mávala panu Pekárkovi na rozloučenou.

„Jó, panečku,“ řekl nějaký mužský, „ten už ji má pevně v síti,“ a paní

Amára zčervenala tak, jako by si máčela obličej ve studené vodě na půllitry

jako před chvílí ruce.

Ženským jiskřily oči, chlapi si popotahovali černá saka a pokašlávali

„hm, ehm“ a významně na sebe pomrkávali, takže paní Amára ještě víc

zčervenala a utekla do kuchyně. Jen my kluci jsme nechápali nic a neviděli

jsme žádnou síť, do které by pan Pekárek paní Amáru zamotal.

Slunce se schovalo za mraky, pruhy světla zmizely a z čarovného

akvária krásné paní Amáry byl najednou docela obyčejný bufet plný ukřičených

venkovanů.

Nám klukům to bylo líto a byli jsme z toho moc smutní.

Pomyslná zpráva o stavu vody na českých tocích dnes...

Někde ve sněhu se rodila řeka. Z rašelinišť vytékala jako tenký pramínek z

převržené láhve. Až těch pramínků bude víc, bude řeka. Studená řeka, třpytná

jako křídla vážek. Řeka plná drobného písku ženoucího se úzkým korytem do

širokých mělkých zákrutů.

Ústa škeblí čistila vodu. Ústa ryb dýchala vodu. Ryby narůstaly, už jim

nestačilo úzké koryto potoka. Utíkaly do široké řeky plné teplých mělčin, kde

voda už nepospíchá, valí se majestátně jako tlustá holka. A v téhle řece na ně

číhala smrt.

„Máš všechno?“

„Jo.“

„Kapesníky?“

„Vždy říkám, že jo.“

Sám jsem si sbalil starý lodní pytel. Matka nerozhodně pobíhala kolem.

„Ale mami…“

Odešla a vrátila se s krajíci chleba tlustě mazanými máslem a sýrem,

pytlíkem červených paprik a lahví piva. Nikdy ho nepiju.

„Přece ho nikdy nepiju.“

„Je horko.“

Bylo horko. Šel jsem s pytlem na rameni k nádraží. Vzadu zůstal náš

domek s mámou a tátou, můj bílý pokoj, kuchyň plná páry od vaření a pokoj

pro hosty, ve kterém se nesedá.

Nová cesta se kroutila jako řeka. Vyhýbala se domům i polím a rybníku

potaženému žabincem, který čas od času rozvlní trhavými pohyby žába nebo

vodní myš. Vyhýbala se i lidem. Mají k ní daleko. Vidím je, jak jdou po svých

starých cestách a cestičkách mezi řádkami brambor a proužky obilí.

Na stanici v domku výpravčího hlásilo rádio zprávu o stavu vody na

českých tocích dnes v šest hodin ráno. Vltava: Vyšší Brod… Ale neposlouchal

jsem. Řeka Vltava protékala pod mýma nohama a viděl jsem, že má spoustu

vody z tajícího sněhu.

Výpravčí pan Kočička vyšel před strážní domek a spolu jsme se dívali

na jeho bílé a strakaté králíky, kteří se batolili ve výběhu. Výpravčí mi vyprávěl

o novém vrhu belgických obrů, ale já jsem ho už neposlouchal, stejně jako

jsem neposlouchal zdlouhavou zprávu o stavu vody. Díval jsem se vysoko do

modrého nebe, kde se třepotala poštolka. Byla docela malá, jen prudký pohyb

křídel vytvářel malý tmavý bod na modrém nebi. Ale najednou se začala

zvětšovat, rostla, byla každým okamžikem větší a větší, až spadla jako kámen

mezi strakaté králíky pana výpravčího.

„Hele, pane Kočička!“ vykřikl jsem, ale bylo už pozdě. Poštolka se znovu

vznesla a v drápech držela malého strakatého králíka. Marně házel pan

výpravčí kameny a marně volal vzteklé nadávky do vysokého nebe:

„Zatraceně! Zatraceně!“

A potom ke mně: „Viděls to?“ A smutný odešel do svého domku. Ale já

nebyl smutný a nebylo mi líto toho strakatého králíka, protože tohle umírání

přece neznamenalo smrt, znamenalo život.

Pak zaklinkal zvonek, smutný výpravčí vyšel ze svého domku a v očích

měl ještě slzy: „Viděls to?“ Přisupěl malý vláček, zadýchaná lokomotiva se

dvěma vagóny, nikdo nevystoupil a nastoupil jsem jen já, smutný výpravčí

zvedl zelenou plácačku a ještě do okna za mnou volal: „Viděls to?“

Řeka a trať se navzájem proplétaly jako milenci. Řeka byla plná velkých

kamenů, které, aspoň se to říká, do ní naházel čert, a na těch kamenech stáli

rybáři ve vysokých gumových botách a mávali dlouhými rybářskými pruty jako

na rozloučenou. Jenomže na konci těch prutů visely ostré háky a na ně se

občas nabodl duhový pstruh, chvíli bojoval, statečně, ale Pak byl rychle konec.

A já přesto nebyl smutný.

Zprvu jsem jel sám. Pak přistoupili moji přátelé. Byl nás plný vagón, plný

vlak a vlastně nás byl plný i celý svět. Byli jsme mladí a krásní a jeli jsme na

první řeku, jeli jsme na prvosjezd.

Bachraté pramice už nevoněly lesem, ale byly ještě plné třísek. Na vodě

seděly jako kačeny, řeka nás nesla, měla spoustu vady, nesla nás závratně,

opojně rychle. Přetahovali jsme pramice přes padlé kmeny starých vrb, a přišly

i jezy. Nízké a neškodné i vysoké, budící strach.

A voda kalněla. Už neběžela, valila se. Pádlovali jsme s ohnutým

hřbetem, spálení od sluníčka. Řeka byla jako kafe, stojatá a špinavá. A vodáci,

když se míjeli, už nevolali jen tradiční „ahoj“, ale také: „Vidíš ten sliz? Umírá.“

Řeka umírala. A nám z toho bylo smutno, protože tohle umírání

neznamenalo život, znamenalo smrt.

Řeka umírala. Plavali v ní ryby, jenomže břichem vzhůru, kormidloval

jsem od jedné k druhé a potom k další, moji přátelé je vytahovali z vody a

házeli na břeh. Chtěli jsme vyčistit řeku. Ale ty ryby nebyly mrtvé, jen

omámené, na břehu se vzpamatovaly a umíraly. Kdo šel kalem, byl z toho

smutný jako my, snad je házel zpátky do vody, kde jim chemický kal ucpával

žábry, takže umíraly.

Ale kdoví, jestli kolem té řeky vůbec někdo šel.

Holka na utopení

Léto bylo všude. Ve vzduchu, ve vodě, ve slunci i v lidech. Odevšad vylézalo

nahé a opálené.

Pláž v Jenišově je malá hromádka pisku s rozvrzaným můstkem, ze

kterého visí do mazlavého bláta několik rozeschlých pramic. Na můstku sedí

rybář. Z jeho těla vybíhají do jezera dvě nervová vlákna, ale on nevnímá, spí.

Byl večer. Tlustá matrona z kiosku mi vypíchala oči svými pletacími

dráty: „Pivo není Je moc horko! Sodovka taky není! Nic není.“

Nic není, opakoval jsem si nesmyslně a šel dolů k jezeru. Vlny byly

skoro modré, teple modré, ale měly už studený bílý hřeben. Strčil jsem nohu

do vody. Studila.

Rybář svinul vlasce a nabručený odcházel: „Porád se tu někdo koupe,

vříská a kalí vodu. Ryby pak neberou.“

Z vody vyšla dívka. Setřásla kapky vody z obličeje a zůstala sedět na

konci můstku. Hledal jsem silnější, ještě neprohnilá prkna, která snad

neprasknou, a hledal jsem slova:

„Ahoj… jsem Petr.“

„Hodila bych si korunou, ale žádnou nemám. Hodila bych si o

seznámení s tebou. Mám nebo ne? Ale žádnou minci nemám.“

„Tady je.“

„Třeba je falešná. A třeba ne. Třeba padá jen panna, třeba ne.“

„Náhodou ne.“

„Myslela jsem si, že ne. Kdopak dneska má takovou minci?“

„Nevím.“

„Nevíš! Můj děda ji měl. A očarované kostky. Padaly mu na nich samé

šestky. Jen jemu. Mně nikdy. Já neumím hrát. Neumím totiž prohrávat, a to je

stejné, jako neumět hrát vůbec. A co ty?“

„Můj děda fixloval v mariáši. Propíchli ho dvoustovkou.“

„Dvoustovkou? Nechápu.“

„Dvoustovkou hřebíkem.“

„Strašná smrt,“ otřásla se.

„Hm, velice lehká smrt. Byl zelený a ze šosu mu věčně kapala voda.“

Poprvé se otočila. Měla nekonečně modré očí. Jako nebe.

„Věděl jsem to.“

„Cos věděl?“

„Že máš takové oči.“

„Věděla jsem to! Věděla jsem, že moc kecáš. Tvůj dědeček neumřel při

mariáši, ale docela obyčejně v posteli. Celý život žil spořádaně a vlastnil

činžovní dům na Vinohradech s pěti partajemi. Přesně?“

„Skoro. Partají bylo šest.“

„Ach, na toho dědu v suterénu jsem zapomněla. Brousil nože?“ Bláznivě

se rozesmála: „My asi brzo umřeme, vid'?“

„Ne. Proč?“

„Protože jsme blázni. A blázni přece umírají mladí. Ještě nikdy jsem

neviděla starého blázna.“

„Ne, my neumřeme nikdy. Blázni jsou věční.“

„Pojď se vykoupat,“ navrhla mi, a tu noc byly hvězdy neuvěřitelně nízko.

Nebo to byly její oči?

„Ty, jak to bylo s tím dědou?“

„S tim vodnickým?“

Stříkla mi vodu do očí: „Však ty víš.“

„Aha, byl srdcař.“

„Nemocný?“

„Ne. Chirurg. Udělal spoustu operací. Chlopně, infarkty a tak. Zašíval

lidem srdce jako jiný třeba kalhoty.“

„Byl dobrej?“

„Jo. Jenomže jednou lezl přes plot, udělal si díru a náhodou tam nebyl

nikdo, kdo by mu ji zašil.“

Dala mi pusu. Té noci byly hvězdy neuvěřitelně nízko. Plavali jsme

spolu do jezera, u něhož byl kdysi dávno můj druhý dědeček porybným, a

říkalo se mu Vodnickej, protože měl svoje kapry a candáty tak strašně moc

rád, že za nimi lezl až do vody, a byl proto věčně mokrý a kapala z něj voda.

Plavali jsme spolu přes jezero, až mě roztřásla zima. Plaval jsem pak zpátky ke

břehu a volal: „Jak se jmenuješ?“

„Jsem Jana,“ a její hlas slábl, jak se vzdalovala k protějšímu břehu.

„Petře! Petře!“ Volala pak ze tmy. „Topím se! Topím!“ Jenomže já jsem

ležel v teplém písku, zabalený do teplé osušky a věděl jsem, že právě tohle je

starý obvyklý a hloupý trik, jak někoho dostat do vody.

„Petře! Já se topím! Ty blázne…“

Utkal jsem do jezera. Voda mi podrazila nohy. Plaval jsem do jezera a

křičel: „Jano! Jano!“

Ale byla hrozná tma a já ji nenašel. Slyšel jsem víření vody, ale pak už

nic. Plaval jsem do jezera a volal ji. Z osady přiběhli nějací lidé. Křičeli na mne.

Nevěděl jsem co, a bylo mi to lhostejné. Plaval jsem a vytahoval z vody dlouhé

zelené řasy, protože jsem věřil, že jsou to její vlasy.

Potom jsem tomu už přestal věřit, ale dál jsem tam plaval a vytahoval ty

zelené řasy. A když pak připlul se svým člunem, co má na přídi silný světlomet,

pan Odvárka, a začal tím světlometem osahávat hladinu, volal jsem na něj:

„Níž, pane Odvárka, níž. Proud ji musel strhnout.“

A dál jsem plaval a vytahoval ty dlouhé zelené řasy, až se mi do nich

zamotaly nohy a proud mě začal strhávat pod hladinu. Zavřel jsem oči a myslel

na to, že asi brzo umřu, protože jsem blázen, jako byli blázni oba moji dědové.

Ten Vodnickej, co hrál k smrti rád mariáš, ale nerad prohrával, protože

to pak od babičky vždycky slízl, a tak raději fixloval, až na to doplatil, protože

když jednou hrál karty s Cikánem Gejzou, probodl ho Gejza za to fixlování

placatým nabroušeným hřebíkem a děda vykrvácel dřív, než ho přinesli domů.

Nebo ten druhý, chirurg, který lezl v šedesáti přes plot, ačkoli o pět metrů dál

byla v tom plotě branka. Jeho srdce to nevydrželo a prasklo, protože už dávno

nebyl kluk jako sousedovic Pepan, který ho přes ten plot učil lézt na jeho

vlastní švestky.

Myslel jsem na to, že asi brzo umřu, protože blázni přece umírají mladí,

Jenomže pan Odvárka, který u tohohle jezera žije od narození a všechno o

něm ví, mě vytáhl za vlasy jako chuchvalec zelených řas, zabalil mě do

chlupaté vojenské deky a držel v silných pažích jako děcko. A zatímco jeho

kluk ještě ohmatával hladinu žlutou rukou světlometu, dřel mi tvrdými vousisky

tvář a říkal: „Jen breč, kluku. Chlap se za slzy stydět nemusí.“

A jeho kluk spustil motor a hnal člun do přístaviště, světlomet na přídi

skákal a odhaloval vyděšené tváře lidí ze břehu. Byla mezi nimi i tlustá

matrona s pletacími dráty, i rybář se dvěma žlutými pruty a s prázdným

vezírkem. A pan Odvárka mi docela rozedřel tvář a řekl:

„Breč. Taková holka se topí jen jednou za život.“

Už troubějí

„Já jsem male] mysliveček, sotva flintu nesu,“ křičel z rozeřvaného traktoru

Pepan.

Ale mysliveček, tedy Tonda Srba, nový hajný, ho neslyšel. Nebo dělal,

že neslyší. Šel přes náves, puška ho bouchala do stehen, i když měl řemen

hodně zkrácený, a myslel na to, že u zdejších chlapů si sotva kdy vynutí nějaký

respekt. Měřil jen metr padesát a něco, chlapi v hospodě se mu proto smáli.

Bylo šest ráno. Les byl ještě utopený v mlze a v trávě a na stromech

ležela studená rosa. Tonda vyšplhal do koruny krajního smrku. Větve byly

mokré a na ruce se mu protivně lepila smůla: "Sakra!" Než se usadil v horní

polovině stromu, byl úplně promočený.

Z kapsy saka vytáhl vábničku, dutý dřevěný kolík, vsunul si ho mezi rty a

nafoukl tváře. Foukal do dutiny a znělo to, jako když má někdo rybí kost v krku

a dusí se. Ale bylo to tak správně, protože když to Tonda ještě několikrát

zapakoval, najednou dostal z hloubi lesa odpověď. A pak se mu rozzářily oči.

Z lesa vyšla na palouk nádherná bílá laň.

Zastrčil vábničku do kapsy a čekal. Z lískových keřů na opačném konci

palouku vystoupil jelen. Osmerák. Silný jako býk, hlavu nesl vysoko a pyšně

jako římský král. Natáhl krk a zatroubil. Žluté listy se sypaly ze stromů. Laň

stála na palouku a nehýbala se. Nohy měla štíhlé a pevné, vrostlé do země,

nozdry se jí chvěly a v červených očích se odrážel celý palouk posypaný

zlatým listím. Tonda ani nedýchal.

Bylo to vysoko v horách Šumavy a nebylo to ani tak dávno, přestože

hajný, Půlmetrovej Tonda, který mi o tom u studené sklenice piva v

Kašperských Horách v hospodě Na formance vyprávěl, už nežije.

„Hergot, Franto, drž to pořádně!“ křikl otec a napřáhl ruku.

Franta, pihovatý a vyjevený asi dvanáctiletý kluk prudce zatáhl za

řemen, který měl stáhnout dovolenkový náklad na střeše Oktávie Super. Zatáhl

tak prudce, že se řemen vysmekl tátovi z rukou. A už ji měl.

Takže znovu: Přehodit řemen přes hromadu bagáže, stan, nafukovací

lehátka, plážové lehátko pro Dášu a mámin lepenkový kufr s nádobím,

utáhnout, provléknout přezkou, znovu utáhnout a zapnout: „A hotovo.“

„Tak vidíš, ty janku.“

Táta by Frantu nejraději pohladil po rozježené palici, ale Franta pro

jistotu uhnul a ruka zůstala trčet ve vzduchu. Táta si tedy prohrábl svoje

řídnoucí vlasy a vzdychl: „No jo.“

Naložil kluka, Dášu – gymnazistku, která měla největší vítr z toho, že se

bude se starouškama, tedy s tátou a mámou, nudit, a korpulentní manželku s

plátěnou kabelou a s plechovou krabicí na řízky.

„Máš řízky?“

„To víš, že jo.“

„A sodovku?“ vypískl Franta.

„Mám, ale pít nedostaneš. Zase bys chtěl na záchod. Až potom.“

A jeli. Ulice krajského města byly skoro prázdné. Škodováci měli

celozávodní dovolenou a byli všichni někde venku, v Bulharsku u moře nebo v

rekreačním středisku v Železné Rudě.

„A hele,“ upozornila matka, „Nováková. Kampa asi de?“

„No kam. Do vobchodu,“ usoudil otec. „Asi.“

Za městem se zařadili do proudu jiných, stejně naložených aut.

Přetížené trabanty chrlily spirály štiplavých výfukových plynů, nové škodovky

se leskly, jako by právě sjely z výrobních pásů.

„Plechárny,“ ulevil si otec.

Silná a stále ještě rychlá oktávie je v kopcích hravě předjížděla, táta

zuřivě troubil na řidiče, kteří mu dost rychle neudělali místo, a Franta na ně

dělal dlouhý nos.

„Kampa se na nás hrabou, srabíci. No ne, Franto?“

„Jasně, táto.“

Blížili se k horám. Silnice se zúžila a prášilo se z ní. Kolem se začaly

míhat stromy. Byli v lese.

„Tady je krásně.“

„Já mám žízeň,“ fňukal Franta. „Mám žízeň, že bysem uschnul jako

seno. Dej mi sodovku,“ žadonil.

„No, ještě chvíli to snad vydržíš.“

„Někde zastavím,“ rozhodl otec. „Ale kde? Třeba tady.“

Mezi řídkými stromy rostla nevysoká žlutá tráva.

„Tady na mejtině.“

Ale nebyla to mýtina. Stromy tu nikdo nekácel. Byl to lesní palouk, kam

chodívali pít jeleni a laně, i bílá laň s červenýma očima i jelen osmerák.

Oktávie strčila chromovaný čenich, olepený drobnými muškami, do

lískového křoví. Někde nablízku se rozkřičela sojka.

„Slyšíš, Dášenko, jak krásně zpívají ptáci? A jak les voní?“ Matka

odložila městskou slupku a stávala se z ní romantička.

„No jo,“ odsekla Dáša a přivoněla si k zápěstí. Natřela se kakaovým

mlékem Ponds z Tuzexu, a ta vůně jí byla nade vše.

„Já cejtím lejna,“ řekl otec.

„Vážně, hovna,“ zaječel Franta. A zase ji měl. Až se mu zatmělo před

očima. Přetřel si je rukávem, pro jistotu, aby mu z nich přece jen nevyhrkly

slzy.

Všude kolem bylo roztroušeno plno papírů. Zamaštěných ubrousků i

větších či menších útržků novin a vybledlých stránek z časopisů. Ležely tu

zrezivělé plechovky od paštik, frankfurtských párků a dětských přesnídávek,

rozbité láhve od piva i od limonády.

„Najíte se v autě,“ rozhodl otec. „A to ti povídám,“ obrátil se k Frantovi,

„ať mi nezasviníš potahy!“

Franta snaživě kývl, vlezl si na zadní sedadlo a poprvé mu ukápla

malinovka. Rychle si na mokrou skvrnu sedl, aby ji táta neviděl.

„Zatím si umeju skla,“ řekl otec. Z kufru vytáhl plastikový kbelík, nalil do

něj trochu jaru a sešel k potoku. „Sakra, tady to vypadá,“ řekl uznale.

Břeh byl zaneřáděný vším možným. Plastikovými obaly od saponátů,

starými nepotřebnými krámy, které sem naházeli od silnice, ojetými

pneumatikami a pomačkanými barely. Z potoka si někdo udělal smetiště.

Nabral do kbelíku vodu, na hladině se udělala mastná oka, která pomalý

proud odnášel dál do lesa. Cestou k vozu míchal obsahem kbelíku, až se

vytvořila hustá pěna. Namočil do ní houbu a začal dřít přední sklo, pak zadní a

nakonec i boční okna.

„To je fáro, panečku. Jako od Forda.“

Zbytek pěny vychrstl na masku a začal otírat nalepené mušky . „Svinský

mouchy. Že vás ale je!“

Mastnou špínu vsákl mech.

Rodinka se naskládala zpátky do auta. Fronta dostal další pohlavek,

protože táta přece jen objevil mokrou skvrnu mezi jeho nohama. Na palouku

po nich zůstaly jen mastné papíry od řízků a mastná skvrna na mechu.

Když jsem v létě přišel na lesní palouk, seděl v příkopu u silnice

bělovlasý dědeček, maličký jako skřítek z pohádky, čarovný stařeček, který ale

nechtěl, abych se s ním rozdělil o svůj oběd. Chtěl, abych mu pomohl sbírat

staré papíry a rezavějící plechovky. Byly toho tři plné pytle. Ale kouzelný plášť

ani ubrousek prostři se mi za to nedal. Nebyl čarovný.

Šli jsme pak spolu do hospody Na formance, a protože jsme neměli ten

ubrousek, objednali jsme si guláš a pivo. Jedli jsme ten nádherně ostrý guláš a

pili to ledově studené pivo a k našemu stolu chodili chlapi, pořízkové, co v lese

kácejí stromy, a zdravili se s bělovlasým dědečkem. „Ahoj, Tondo,“ ťukali si

s ním a pak i se mnou a vyprávěli o Šumavě, jaká byla kdysi dávno, „no, tak

před desíti, dvacíti roky.“

A když všichni odešli zpátky do práce, bylo totiž po poledni, zůstal jsem

v hospodě a pil pivo už jen s Půlmetrovým Tondou, vlastně panem Antonínem

Srbou, bývalým hajným, který si dokázal vydobýt autoritu i u venkovských

pořezů, co v lese kácejí stromy, jaké neobejme ani dospělý chlap.

A pan Srba mi vyprávěl o lesním palouku, kam chodili pít jeleni a laně, a

nejkrásnější ze všech laní, bílá, a nejsilnější a nejpyšnější jelen, osmerák, který

když zestárl padl rukou hajného Srby. Ale hajný pro něj neplakal, přestože ho

miloval, protože jeho smrt nebyla tak strašná a zbytečná jako smrt bílé laně,

která někde v lese, a možná právě na lesním palouku, stoupla na rozbitou

láhev od piva. Zelený střep se jí zabodl mezi kopýtka a zarostl tam, a bílá laň

už nemohla běhat s ostatními po lese, nemohla jít ani na lesní palouk, kam ji

vábil čarovný hlas osmeráka.

A hajný Srba ji musel dobře mířenou ranou ze své pušky zabít, střelou

mířenou přímo do srdce, která zabila bílou laň, ale zároveň i něco krásného

v srdci malého hajného, něco krásného, co cítil k lidem.

A tak pozdě večer, když se do hostince začali trousit lidé z městečka na

tancovačku, byl pátek, zvedl se bývalý hajný pan Srba z dřevěné lavice a

smutně řekl: „Budou tady hrát Už troubějí na horách jeleni… Ale nevěř. Nikdy

je troubit neslyšeli. A neuslyší. Už nejsou. Tady nejsou.“

A odešel.

A víckrát jsem ho už neviděl, protože malý hajný pan Antonín Srba,

půlmetrovej Tonda, umřel. Pochovali ho na malém hřbitově na kopci a našel se

i takový, kdo mu na hrob položil kytici z polních a lesních květin, takovou

hromotluckou, převázanou tlustým špagátem, jakým si chlapi z hor vážou boty,

když jim náhodou praskne tkanička.

Ale našel se i takový, že mu na hrob položil plechovku od frankfurtských

párků, když je tak rád sbíral.Zvedl jsem tu plechovku a vztekle jí hodil za

hřbitovní zeď. A najednou se mi zdálo, že se malý hajný z fotky na náhrobku

neusmívá, že má oči plné smutku. Šel jsem proto ze hřbitova a zvedl tu lesklou

barevnou plechovku a nesl ji až dolů do městečka, přes celé městečko až

k hotelu Kašperk, kde jsem ji vhodil do otřískané popelnice a přibouchl za ní

víko.

Tak!

Okurková sezóna

Byl červenec. Město bylo absolutně prázdné a Míra Sypal, novopečený

absolvent filozofie, redaktor na psí knížku, tedy jen na záskok a zácvik,

kterému kamarádi říkají Oskar, neměl o čem psát.

Sedl si k psacímu stroji a proloženě naťukal:

O k u r k o v á s e z ó n a. Moc mu to nešlo, ale písařka měla

dovolenou a opalovala se i se svým klukem, zámečníkem ze Škodovky, někde

na Lipně. Když zazvonil telefon, zvedl sluchátko a řekl:

„Redakce.“

„Ahoj, Mirane.“

Byla to Miluška, jeho láska na celý život, plavovláska s naivníma,

nebesky modrýma očima, která dnešní zkouškou právě ukončila třetí ročník

místního pedáku, čeština a dějepis.

„Ne,“ řekl jí. „Děvuško, nemůžu!“

Ale Miluška se nenechala jen tak lehce odbýt, její otec byl Mirkův

šéfredaktor, a tak musel Míra začít víkend už ve čtvrtek odpoledne a odjet s

Miluškou na Lipno, kde měl šéfredaktor po celou sezónu rezervovaný pokoj v

chatě Slunce.

„No, mládenče,“ řekl mu na rozloučenou, „je okurková sezóna, v Paříži

a Bonnu mají parlamentní prázdniny, tak si koukejte užít sluníčka a...“

A už nedořekl, protože do kanceláře vplula paní Věra, jeho nová žena,

o které se v redakci šeptalo, že je to právě ona, kdo šéfuje krajským novinám.

Míra zdvořile sklonil hlavu, ale v koutcích rtů mu zacukal smích:

Tchyně? Jen o šest let starší než Milka. Zaklapl za sebou dveře a jel.

„Mirane,“ řekla mu důrazně Miluška, když je pomalý courák odvážel

dolů na jih. „Měl by sis koupit auto. Přece se nebudeme věčně tlouct v takhle

špinavejch vlacích. A potom, trvá to moc dlouho. Už jsme tam mohli dávno

být.“

„Ale Miluško,“ namítl, „víš, že nemám řidičák. A benzín je drahý.“

Neodpověděla. Dívala se z okna. Po nové asfaltové silnici je předjížděly

vysoko naložené škodovky a oktávie, trabanty, plné ukřičených Němců a občas

i dlouhé a štíhlé mercedesy nebo oply.

„Takový bych chtěla mít.“

„To si budeš muset najít někoho lepšího než jsem já,“ řekl s trochou

hořkostí. „Se mnou bys to dotáhla s bídou na traboše.“

„Jen se neboj. Tatínek ti to nějak zařídí.“

Miluška byla prostě k neudolání. V chatě vysvlékla Míru z košile a

kalhot a hnala ho ještě večer do jezera.

„Koupání pod hvězdami je moc poetické. A nejvíc, když se budeme

koupat nazí. Ale nesmíš se na mne koukat, to bych se styděla,“ dodávala

rychle.

Slíbil, že nebude.

V pátek ráno bylo všude plno slunce, ale zároveň i spousta lidí, kteří se

mačkali na úzké pláži a překřikovali se navzájem svými tranzistoráky a

kazetovými magnetofony, takže si Míra skoro přál, aby začalo pršet nebo se

alespoň zatáhlo, aby mohl být s Miluškou chvíli sám.

Jenomže Milušce, jak viděl, tohle všechno vůbec nevadilo. Naopak, byla

ve svém živlu a u stánků ze sebe dělala „Némec, co umi prima topra, césky“ a

kupovala „róchliky a pifo s limonatou“, až to bylo Mírovi trapné a trochu se za

Milušku styděl. Ale lidem kolem nich to vůbec nevadilo, smáli se na celé kolo,

pokřikovali na sebe, na své i cizí děti, poslouchali jen předpověď počasí a nové

kazety s Gottem a s Pilarkou nebo četli levné brožované knížky a sportovní

rubriky v novinách.

Hladina jezera se leskla, od plavců vyletovaly z vody stříbrné kapky,

dokud slunce nezastínil černý mrak. Pak hladina potemněla.

Jenomže slunce dál svítilo, nebe bylo bez mraků, foukal vítr, ale hladina

byla jako zrcadlo, tichá a klidná. A ti, co vylézali z vody, byli kovově lesklí, jako

by se namazali tím nejlepším opalovacím olejem. Ale nebyl to opalovací olej,

ani ořechový, ani Piz Buin z Tuzexu.

„Pavlíku, mazej se umejt!“ přikázala tlustá maminka asi pětiletému

klučíkovi, který si chtěl celý umaštěný sednout na deku. „Vlez do vody a smej

ze sebe to svinstvo!“

A Pavlík šel, na mělčině si sedl do vody, že mu vykukovala jen hlava, a

snaživě se drhl po celém těle. Ale když vylezl z vody, byl stejně mastný jako

dřív, a možná ještě víc, protože olejová skvrna teď dosahovala až ke břehu.

„Co je to! Todle! Co to je!“ křičel sice ještě mladý, ale už obtloustlý muž.

Nabral z jezera plný kbelík vody a vychrstl ho na přední sklo svého auta.

Karosérie i okno zůstaly potažené mazlavou vrstvou. „Do hajzlu,“ vydechl a

začal přední okno třít kusem jelenice. Marně. Jen mastnotu rozmazával z

místa na místo. „Co to je, sakra!“

To už byli všichni u jezera.

Někdo řekl: „Asi to vyteklo z lodě.“

„Jo, z tankeru, co vozí naftu z arabskejch emirátů,“ neodpustil si další.

„Člověče, tady jsme na Lipně!“

Ostatní mlčeli. Koukali na olejovou skvrnu, která zvolna zaplňovala záliv.

Míra i Miluška stáli na břehu, Miluška mhouřila modré oči do sluníčka a asi si

vůbec neuvědomovala, co se děje. Nudila se a mrzelo ji, že není středem

pozornosti. Řekla: „Pojďme odsud. Stejně se nedá koupat.“

„Počkej, Miluško, asi by se to mělo hlásit.“

„No ne,“ vypískla. „ty seš vážně cvok, Mirane. Copak to někoho

zajímá?“

„Mělo by.“

To už Míra tušil, že Miluška není ta pravá a že asi nebude tou velikou

láskou na celý život, jak si namlouval. Sbalil si svoji starou tašku z pytloviny a

večer utekl z chaty a zalezl, nemytý a s nevyčištěnými zuby do kopky

pronikavě vonícího sena, kde spal neklidným spánkem asi do půl čtvrté. Pak

ho probudili vrabci a ranní chlad.

U jezera vládl nezvyklý ruch. Došel až ke břehu. Hasiči v modrých

plátěných uniformách odsávali vodu smíšenou s olejem do cisternových v

vozů.

„Kde se to tu vzalo?“ zeptal se Míra. Hasič pokrčil rameny: „Nevím.“

Slunce už začalo hřát. Míra šel kolem jezera. Ve vzduchu byl cítit olej.

Kameny trčící z vady byly olepené mastnou špínou. U břehu se vlnil olejový

pruh a vítr a proud sem hnaly leklé ryby.

Šel hodinu a zápach z oleje sílil. Voda byla kalnější a leklých ryb

přibývalo. V zátoce, tam, kde do jezera ústí mlékárenský potok, objevil

mastnou hlínu. Zase jedna skupina hasičů tu odsávala znečištěnou vodu. U

potoka pálili olej přímo na hladině. Kouř byl černý a zakrýval slunce jako

bouřkové mraky.

Rybáři lovili leklé ryby a pálili je ve starých barelech. Kolem se šířil

nesnesitelný zápach. Dým štípal v očích. Míra pověsil tašku na větev

nejbližšího stromu, vyhrnul si rukávy a pomáhal nosit leklé ryby. Byli to okouni

a candáti a on si představoval, jak by se rozplývali v puse, kdyby je usmažil na

másle nebo na špeku.

„Už víte, odkud to teče?“ zeptal se muže ve vysokých rybářských

holinách.

Rybář ukázal kamsi nahoru proti proudu mléčného potoka, kde sídlilo

několik provozů místního potravinářského průmyslu: „Vyteklo tam pár kubíků

topnýho oleje.“

„A to nevěděli dřív, že jim uniká? Nějakou chvíli přece trvalo, než se olej

dostal až sem. Někoho by asi měli zavřít.“

Rybář mávl rukou: „Ted' je myslím zbytečný hádat se, kdo to zavinil.

Musíme tu skvrnu dostat z vody dřív, než nám zaneřádí celej břeh.“

„Já si to nemyslím,“ řekl Míra, „někdo to přece zavinil. Kluky, co spí pod

širákem, vyháníte, že dělají z lesa smetiště. A tady? Někdo vylejvá bordel na

litry. A přímo do jezera. A viník žádnej.“

„Má pravdu,“ přidal se jiný rybář. „Ty candáty jsme sem nevysazovali

pro legraci. Stálo to moc práce a taky pěkný peníze. Chlapa, co si upytlačil

jednu rybu, jsme tahali před trestní komisi.“

V poledne byli všichni utahaní, ale na jídlo neměl nikdo chuť. Zápach z

oleje a spálených ryb zvedal žaludek. Zatím olejová placka postoupila dál a

vyháněla rekreanty od jezera.

V pondělí už Míra seděl zase v redakci a potil se. Z lednice vytáhl kolu,

černou jako voda na Lipně a studenou, až zuby trnuly. Před očima měl břeh

lemovaný mastnými klacky i leklé ryby. V nose jako by ještě cítil ten štiplavý

zápach. Sedl si k psacímu stroji, písařka stále ještě chyběla, a oběma

ukazováky vyťukal:

Okurková sezóna: V Paříži a Bonnu jsou parlamentní prázdniny. Také

většina našich pracujících tráví zaslouženou dovolenou…

Zazvonil telefon. Zvedl sluchátko. „Redaktor Sypal.“

„Do toho máš ještě sakra daleko, kamaráde,“ utřel ho šéf. „A vůbec –

máš už ten sloupek o dovolených? Hm. Volala mi totiž Milka, žes jí na Lipně

utekl. Stalo se něco?“

„Stalo. Ten sloupek nemám. Zato mám senzaci,“ začal ze sebe

překotně chrlit: „Na Lipně vyteklo pět kubíků topnýho oleje do jezera. Lidi mají

zkaženou dovolenou. Chtěl bych napsat něco o zodpovědnosti a

lhostejnosti…“

„Na to nemáš! A pokud vím, oficiální zprávu ještě nevydali. Kdo podle

tebe má být ten zodpovědný a přitom lhostejný?“

„Ředitel toho závodu, co to z něj vyteklo, například. Nebo lidi, co mají na

starost zásobníky s olejem. Že ubývá v době, kdy se netopí, to snad stojí za

trochu pozornosti, ne?“

„Stojí. Jistě. Ale víš, jak to všechno bylo? Nevíš. Tak raději počkej na

výsledek vyšetřování a nestřílej na měsíc.“

„Stojí moc vysoko, že?“ vyhrkl, ale pak toho litoval: Tohle přece nemám

zapotřebí. „Chtěl bych napsat, co tomu říkají lidi. Rekreanti a ti, co tam bydlí.

Rybáři.“

„V první chvíli obvykle nic důležitýho. Ve zlosti něco plácnou a pak je to

mrzí. Vyber si něco lepšího, dej to na papír a pak mi to přines, uvidíme. A

zavolej Míle, má špatnou náladu.“

Sedl si zpátky k psacímu stroji, vytáhl z něj rozepsaný článek, založil

čistý papír a nadepsal ho znovu: Okurková sezóna.

Ale tentokrát začal úplně jinak: V našem kraji je více než pět tisíc

zahrádkářů, kteří přispívají k plynulému zásobování trhu ovocem a zeleninou…

Ale pak toho nechal. Zazvonil telefon. Redakce, řekl.

Chraplavý mužský hlas mu oznámil, že právě ukončil dovolenou na

Lipně. „Předčasně! Placka už dorazila k Frymburku! Co s tím uděláte, mladej?“

„Co já můžu? Počkáme si na oficiální zprávu,“ řekl, jen aby něco řekl a

utišil vlastní svědomí.

Co já vím, co já vím, chtělo se mu křičet. Co s tím uděláš ty? Máš hlas

chraplavý jako kovák a asi obrovský pazoury, tak běž a naflákej někomu hubu.

Jinak nezmůžeme nic. Já nezmůžu nic!

„A ták, ručičky pryč, že jo?“ uslyšel. „Zadek mám v chládku, tak co bych

si ho pálil! Ale nezapomeňte, mladej, ta placka jednou dorazí i sem!“

A praštil sluchátkem.

Míra zůstal strnule sedět. Ve stroji měl rozepsaný článek o zahrádkářích

a na stole ležel zmuchlaný fejeton o lhostejnosti k životnímu prostředí. A v ruce

držel sluchátko, rozpálené horkem a jeho zpocenou dlaní: Asi by měl zavolat

Milce, kdoví, snad je to opravdu jeho životní láska a jiná by nebyla lepší. Její

otec je jeho šéf, když mu pomůže, budou se jeho články tisknout, plat mu

půjde nahoru, koupí si auto a bude jezdit s Milunkou na víkend na Lipno, ale…

Ale na jaké Lipno by to vlastně chtěl jezdit? K olejnaté vodě plné leklých

ryb, kde k obloze stoupá štiplavý kouř? Položil sluchátko, z kalíšku na stole

vzal tužku a ze zásuvky čistý list papíru a začal psát. A to, co napsal, nebylo

vymyšlené u stolu. Bylo to prožité a bylo tam všechno, co slyšel u jezera od

rybářů, požárníků, od turistů, ale hlavně od lidí, kteří u jezera žijí celý rok, celý

život, pro které je domovem. A bylo tam i to, co mu řekl ten neznámý muž v

telefonu:

Ta placka může jednou doplavat až sem!

Na tom pražským mostě

Viděl starého pána; měl bílé vlasy a na nose brýle s tlustými skly. Šel s konví

plnou vody po Karlově mostě a poléval dlažbu.

Bylo ráno. Malíři a rytci do kamene a do dřeva ještě nevyložili své zboží.

Po mostě jen občas přešel osamělý chodec a podivil se tomu.

Stařeček drobnými krůčky seběhl po schodišti na ostrov Kampu, nabral

z řeky špinavou vodu, ztěžka vystoupil zpátky na most a rozléval vodu po

kamenném dláždění.

Ale rozmarýna nevyrostla.

Cvok, řekl si Jura Herc, student AVU, který přišel na most hned po ránu,

aby své holce Ivaně nakreslil k narozeninám Pražský hrad.

Rozložil své čtvrtky tuhého papíru k nohám Jana Křtitele, z kapsy zelené

bundy vytáhl pomačkanou krabičku s tušemi. Jednu čtvrtku založil do stojanu,

ostatní zatížil prázdnou krabičkou a rychlými zkušenými tahy začal kreslit špice

chrámu.

Znal tenhle obrázek zpaměti a nemusel se obtěžovat zrovna do

mlhavého rána. Mohl ho nakreslit podle předlohy v ateliéru jako všechny

ostatní. Ale přišel dneska kvůli atmosféře, byl pro Ivu a on věřil, že tentokrát

bude mít obrázek duši.

Kreslení mu šlo rychle. Zrovna protahoval stěny Hradu do korun

malostranských stromů, když mu do čtvrtky padl nevýrazný stín ostříhané

hlavy v zeleném sudeťáckém klobouku.

„Kolik za chradcana? Stovku? Zwei?“

Ale řekl si, že neprodá. Je přece pro Ivu. Vytáhl z desek podobné, skoro

stejné obrázky, které měl hotové od minula, ale Němec vrtěl hlavou:

„Ty dat ten. Originál. Já se dyvala, jak ty malovala. To mit jednu náladu,

vspominku. Tu ja chci.“ Vytáhl z kožené prkenice stomarkovku: „Gemügt das?

Staci, ja?“

Nerozhodně vytáhl čtvrtku ze svorek. Vzal násadku s tenkým perem a

podepsal se. Stomarkovku strčil do kapsy. Němec si zapsal adresu a přidal ke

stomarkovce vizitku a slib, že se ještě vrátí.

Jura si sbalil nádobíčko. Kreslení ho najednou přestalo bavit. Naproti u

sochy sv. Kryštofa se jako každý den usadil hubený kluk s dlouhými plavými

vlasy, oblečený do příliš velkého a příliš obnošeného montgomeráku, se starou

odřenou kytarou.

„Viděls ráno toho dědka, co políval most?“ zeptal se ho Jura. „Asi blbec,

ne?“

Kluk zavrtěl hlavou. Měl černé brýle, v kapse skládací bílou hůl a už dva

roky neviděl nic.

„Promiň, já zapomněl.“

„To nic,“ řekl slepý. „Jaký je dneska ráno?“

Jura se podíval na řeku: „Normálka. Mlha s kouřem. Takový

ušmudlaný.“ A zpátky na slepého: „Tak já už jdu, ahoj.“

Šel pomalu přes most na Staré Město a počítal, jestli stomarkovka

vystačí na novou bundu z Tuzexu. Nebo jestli nemá raději koupit sobě i Ivaně

nové džíny.

No, jasně, řekl si, džíny budou lepší dárek k narozeninám než obrázek,

který mě vlastně nic nestojí, když si ho namaluju sám.

Loudal se přes most, a když přišel k soše Judy Tadeáše, kde stařík

poléval dlažbu, uviděl, že mezi dlažebními kameny vyrůstají drobné zelené

lístky. Ale nebyla to rozmarýna, jen nějaký plevel, a on jeden lístek utrhl. aby

ho ukázal Ivaně.

Druhého dne ráno si přečetl v novinách, že z Karlova mostu skočil muž,

slepec, do Vltavy a utonul. Ale mávl nad tím rukou. Vždyť jsem ho vlastně ani

neznal. Vím jen, že byl slepý a docela obstojně brnkal na kytaru.

Lístky u sochy Judy Tadeáše uschly. Stařík už víckrát nepřišel. Když tak

o tom později uvažoval, zdálo se mu, že to vůbec nemusel být děda, ale právě

slepý, kdo pomalu a tápavě vystupoval z Kampy na most a přidržoval se

roubení. Ale obraz měl už setřený mlhou, která tehdy ráno vystupovala z

Vltavy, i mlhou času.

Uběhlo několik let. Na mostě, u sochy Judy Tadeáše, u sv. Kryštofa, u

Jana Křtitele i u dalších sedí kluci v manšestrových džínsech a zelených

vojenských bundách. Ale nepřišli sem proto, aby namalovali obrázek Hradu

nebo Malostranské mostecké věže svým holkám.

Ani on sám už na most malovat nechodí. Sedí v masu a maluje pro

pana Steinbacha z Mnichova návrhy na jeho pohlednice se staropražskými

motivy.

Šlágrem letošního roku bude obrázek Karlova mostu z ptačí

perspektivy:

Auf der Prager Brücke.

Prvořeka

Byli jste na té řece?

Voda se pění na kamenech.. Pospíchá a v ní se blýskají stříbrná těla

duhových pstruhů. U břehu je voda klidnější. Leží v ní tlustí tloušti; s věčně

otevřenou hubou čekají na třešni nebo na zeleného lučního koníka. Nebo na

rybáře, který ví, že zrovna tady leží tlustí tloušti.

Mám rád tuhle řeku. Jmenuje se Lužnice, snad proto, že její břehy jsou

tak nízké, jako by řeka ani neměla koryto a rozlévala se po loukách.

Mám rád tuhle řeku. Její voda protekla mnohokrát mýma očima i mým

tělem. Pil jsem ji kalnou, když mi slunce spalovalo hrdlo a kůži na ramenou. Pil

jsem ji opojnou jako víno, když měsíc stál vysoko.

Mám rád tuhle řeku. Na jejím břehu sedávají staří prošedivělí rybáři.

Voda odnesla jejich mládí někam k Veselí nebo až k Soběslavi, na Dlouhou

louku, kam večer chodívají milenci, aby tu ve stínu smutečních vrb ukryli své

nedočkavé ruce. Voda odnesla mládí těch rybářů, jako odnáší spadlé listy a

kousky kůry, modrobílé splávky i modré a červené kánoe, ve kterých klečí

opálení kluci a splavují své lodě do bílé, šedé nebo modré mlhy, za níž už čeká

svět, rybník Svět nebo Nová řeka a řeka Nežárka.

Rybáři navíjejí volný vlasec, jako by chtěli zachytit své prchající mládí,

vybledlé vzpomínky, které pak vyprávějí sobě i opáleným klukem v hospodě na

Majdaléně u sklenice piva, co už není takový, jak bejvávalo.

„Jó, to bylo tehdá, co ta zpěvačka z nevyjorku běhala za Tondou

myslivcem,“ vzpomenou si.

Ano, bylo to někde tady blízko, na břehu řeky Nežárky, a když zavřete

oči, uvidíte ten průsek ve vrbinách s dřevěnou lavicí, kde sedí myslivecký

mládenec s krásnou světovou operní pěvkyní Emou Destinnovou. A než je

znovu zahalí mlha, uvidíte, že jejich ruce srostly jako větve starých vrb, že

jejich oči se utopily v průzračné vodě, že jejich rty jsou červené jako maliny v

lese, a dychtivé.

Ale to dřív musíte kleknout do lodě, vzít do rukou pádlo a prát se s

vodou, až vám na dlaních naskáčou vodnaté puchýře. To musíte na té řece

být.

Nikdy předtím jsem ji neviděl, a přece, když jsem se podíval do jejích očí,

zdálo se mi, že ji znám, že ji odněkud už dlouho a důvěrně znám. A řekl jsem proto:

„Ahoj.“

A ona se nepodivila, neurazila se, řekla: „Ahoj…“ A řeka ji odnesla. A teprve

potom jsem si uvědomil, že její oči byly modré jako nebe, to vysoké srpnové nebe. A

od té doby ji hledám.

Ty řeky byly vlastně dvě.

Lužnice, studená, nepoddajná a divoká řeka holka, po které toužíš, když

ti za horkých červencových nocí naskakují na tváři svědící uhry, řeka s úzkými

dívčími boky, vysvléknutá z tajícího sněhu, plná drobných rybek, které plují se

vzduchovou bublinou u nosu proti dravému proudu.

A řeka Nežárka, do níž vpluješ z blátivé strouhy, plné pisklavých

komárů, z Nové řeky, aby se před tebou vynořila čistá a cudná řeka žena, o

které jen sníš, šťastný, že snít můžeš, že ještě dokážeš ten sen přivolat.

A to je láska, ze které se už nevyvlékneš, ani když nebe vybledne

ránem. To je láska. jaká naplnila i srdce světové operní pěvkyně Emy

Destinnové čistou průzračnou vodou, která šumí víc než frenetický potlesk

newyorského publika.

Ty řeky byly dvě. A když mi bylo sedmnáct, miloval jsem Lužnici, v níž

se voda točí v divokých vírech a peřejích. Miloval jsem ji pro její nezkrotnou

krásu, i za to, že se mi pokaždé, rok co rok, podrobovala, kajícná a tichá, tam

dole, kde opouští své koryto a stává se rybníkem Svět.

A pak jsem ji uviděl. Šla po kamenném suchdolském náměstí, vysoká, s

dlouhými plavými vlasy; ve kterých se odráželo slunce. Zavolal jsem na ni, ale když

se otočila, zůstal jsem nerozhodně stát, ne, nebyla to ona. Tahle dívka měla oči

zelené, kočičí, a nebylo v nich teplo a klid srpnového odpoledne, jen touha,

nenasytnost a hlad. Zůstal jsem stát a ona se ode mne odvrátila a šla.

Když mi bylo dvacet, zamiloval jsem si řeku Nežárku a ve vrbách jsem

hledal místo, kam chodívala v ranní mlze zámecká paní ze Stráže, starou

dřevěnou lavici, kde sedávala s krásným venkovským klukem, když ji omrzel

Enerico Caruso, ten Caruso, pro kterého si newyorské dámy bodaly dlouhé

jehlice ze svých klobouků do srdce.

A když se mi užuž zdálo, že jsem tu lavičku našel, seděl na ní starý

šedivějící rybář a mával mi rukou, žlutou od cigaret: „Ahoj.“ A já se na něj

nedokázal zlobit, protože tu byl ze stejné lásky jako já.

Viděl jsem ještě mnoho řek. Splavil jsem spoutanou a ušpiněnou Vltavu,

divoký Hron, umřelou Berounku i perlivou řeku Otavu. Zamiloval jsem si je

všechny, ale přesto jen jedna jediná zůstala pro mne tou první. Lužnice, Nová

řeka a řeka Nežárka, řeky divoké a uspěchané, ale i tiché a klidné, zadumané.

Viděl jsem mnoho dívek, a žádná neměla oči modré, tiché a klidné jako

vysoké letní nebe, než jsem pochopil, že postačí, abych si lehl na záda do

trávy a mohl jsem, dokud mi v očích nezačala vířit rudá kola, snít o té dívce,

která ke mně přijde loukou, bílou od kopretin: má mě rád, nemá mě rád…

A pak se stalo, že jsem na zaprášeném Václaváku potkal dívku,

která měla vlasy černé, krátké, a oči teplé, ale ne jako letní nebe, jako

čokoládu. Oči, v nichž bylo jiskření studené ranní řeky i ticho večera, kdy na

řeku padá stín vysokých olší a vrb. A já jsem uviděl, že moje oči, kterými už

proteklo tolik vody, tolik řek, jsou strašně chudé, že byly chudé, dokud jimi

neprošla ona.

Seděli jsme pak spolu v italské tratorii a pili víno, které bylo trpčí než

špinavá voda z Berounky. Seděli jsme v měkkých židlích, na bílém ubruse se

utápělo tlumené světlo svíček a tichý ženský hlas zpíval něco o lásce jazykem,

kterému nerozumím. A já si přál sedět na tvrdé lavici v lodi, nebo klečet,

protože před krásou se přece padá na kolena, a pádlovat do slunce se

spoustou opálených kluků a holek, stejných jako jsem já, a večer u ohně s nimi

zpívat o lásce slovy, kterým rozumím a kterým by rozuměla i ona.

A proto jsem si ji odvezl na Lužnici, na řeku, kterou znám tak důvěrně

jako svoji dlaň, jako znám i svoji tvář. A bylo to takové, jako bych na té řece byl

poprvé v životě.

Kdo se dotkne duhy

Pršelo. Obrovské kapky dělaly kola na rybníce a do těch kol vystrkovaly své

okrouhlé masité tlamičky hladoví kapři. V koruně staré smuteční vrby sedělo

několik dětí. Déšť bubnoval do splávků na hladině, ale ryby se krmily červy,

které do rybníka splavoval rozvodněný potok, a proto žádná nepřišla na

nástrahu z vařené kukuřice.

Pršelo a za městečkem se rozklenula duha. Děti zvedly hlavy a

okouzleně si ji prohlížely.

„Jú,“ podivil se za všechny nejmladší Řehořek, „to je most. A barevnej.“

„To je duha, ty hloupej,“ poučil ho starší bratr Vinca a zastyděl se za

mladšího. „Koukej mazat domů,“ nakázal. „Zmokneš!“

„Kluci!“ vykřikl najednou Mirek. „Kdo se dotkne duhy? Kdo se jí dotkne

první, jo? Schválně.“

Malý Řehořek se uctivě podíval na staršího Mirka: „To je něco,

panečku.“

„Blbost to je,“ vysoukal ze sebe naštvaně Vinca. „Duhy se nemůže

dotknout nikdo. Nikdo, rozumíš?“ Mrzelo ho, že na ten nápad s duhou nepřišel

on, ale Mirek. „Jde se domů,“ rozhodl a rázně popadl Řehořka za ruku. „Mazej,

špunte!“

Ostatní děti běžely, co měly sil, za městečko.

Však vás ještě doženu, umiňoval si Vinca. Dovedl Řehořka až k

zahradní brance.

„Ať se mi odtud ani nehneš!“

„A přineseš mi kousek tý duhy?“ žadonil Řehořek.

„To víš, že přinesu.“

A utíkal za městečko, na kopec, aby na duhu nejsnáze dosáhl. Ale jak

běžel, duha se vzdalovala a vzdalovala, až se najednou rozplynula a nebyla.

Vinca stál na kopci, zadýchaný po tom prudkém běhu, ale ostatní děti tu

nebyly, asi šly zklamaně domů, když duhu nenašly, a slzy měl na krajíčku.

Někde daleko, až tam, kde přestávalo pršet, se rozplýval jeho sen, že se

dotkne duhy, že se jako první na světě dotkne duhy.

Smutný se vracel zpátky do městečka. Slíbil Řehořkovi duhu, a

nepřinese nic. Loudal se blátivou cestou, hlavu svěsil ke špičkám promočených

tenisek, a najednou ji znovu uviděl: Duhu!

Ale tentokrát se nerozklenula vysoko a nedostupně nad ním. Zářila ze

špinavé kaluže, která tu zbyla po dešti. Sedl si ke kaluži na bobek a v očích mu

zajiskřilo: Budu ji mít! První na světě se dotknu duhy! Vzrušeně dýchal: A

musím ji ukázat Řeškovi a ostatním klukům.

Namočil do kaluže ukazovák. Olejová skvrna se k němu přisála, takže

prst hrál všemi barvami, které duha má. Šťastný se rozběhl za Řehořkem.

„Řešku, mám ji! Řešku, mám!“ A ukazoval zamaštěný prst. Zatím se

seběhly i ostatní děti a udiveně si Vincův ukazovák prohlížely.

„A kdes ji našel? A jaks na ni vůbec dosáhnul?“

Vinca radostně otáčel zářícím prstem na všechny- strany. Řehořek

pyšně pobíhal kolem: „To mám bráchu!“

I ostatní děti byly na Vincu pyšné, dokonce i Mirek. A jalo by ne, vždyť

se dotkl duhy!

„Paní učielko,“ volal Mirek, „podívejte se, Vinca se dotkl duhy a kousek jí

má ještě na prstu.“

Ale paní učitelka neměla, jak se zdálo, z kousku duhy na Vincově prstu

žádnou radost. Přísně se na Vincu podívala a řekla: „Že se nestydíš, takhle

lhát!“ A obrátila se k dětem: „Děti, to přece vůbec není duha. Vinca si z vás

udělal legraci. Nebo ještě něco horšího, podvedl vás. Namočil si prst do nafty

nebo do oleje.“

Děti zesmutněly: Není to tedy duha. Jen obyčejný olej. A paní učitelka

ještě pokračovala: „Duhy se, děti, nemůžete dotknout. Duha není. Je to jen

optický klam a budete se o něm učit v přírodopise.“

A odešla. Děti zůstaly stát u Vincka, který smutně svěsil ukazovák a

rozpačitě si ho otíral o kalhoty.

„A přece to byla duha,“ mumlal umíněně. „Žádnej olej. Ani nafta. Byla to

duha a zbyla v kaluži po dešti.“

Řehořek měl v očích slzy: Tolik se na duhu těšil. A teď – obyčejný olej.

Ale ani on, ani ostatní děti se nezlobily na Vincu, že je chtěl oklamat. Byly jen

smutné a v uších jim ještě zněla slova soudružky učitelky: Duhy se, děti,

nemůžete dotknout. Duha není.

Šli jsme s panem Medkem tou starou úvozovou cestou od rybníka k

městečku. Ryby měly nacpaná břicha, ležely líně někde u dna a nemělo už

smysl sedět nad hladinou plnou rybích dobrot, které sem z louky splavil déšť, a

lákat je na knedlík nebo vařenou kukuřici. Bylo to právě takové jako tenkrát,

tenkrát před lety, pan Medek nesl žlutého kapra, a já jsem svou rybu nechytil.

Slyšeli jsme děti tam u rybníka a slyšeli jsme i to, co jim říkala paní

učitelka. I já i pan Medek jsme dobře věděli, že paní učitelka má samozřejmě

pravdu. Bylo nám z toho všeho smutno.

Pan Medek se zastavil, počkal, až paní učitelka dojde až k nám, až

dojde tak daleko, aby to děti už neslyšely, a docela potichu řekl to, co jsem cítil

i já sám, to, co bych jí i já sám řekl, kdybych v sobě dokázal najít právě tahle

slova.

„A přece jsou mezi námi, paní učitelko, i takoví, kteří se duhy dotkli, a

kteří na to nikdy nezapomněli, a nosí ten kousek duhy v sobě, pro své štěstí i

pro štěstí těch druhých.“

Doslov: Duha Jiřího Bigase

Prvotina Jiřího Bigase „Kdo se dotkne duhy“ je sbírkou povídek, a

řekněme hned, že na první autorovu práci až překvapivě vytříbených, krásných

a smysluplných. Nejen sám autor, když je psal, ale stejně tak čtenář je tím, kdo

se při jejich četbě „dotkne duhy“, a to zdaleka ne jednou. Ano, snad by se dalo

říci, že čtenář "subtilního cítění", „milovník pravé poezie“, „ctitel obrazů a

podivuhodného mihotání“, ale to je určení, které z jednoho úhlu dobře

charakterizuje autorovy povídky, avšak nemíní z nich dělat výlučnou četbu pro

exkluzívní čtenářskou vrstvu. My dobře víme, že čtenáři, jako všichni lidé, jsou

bytosti rozmanité, ne všichni stejně připravení a schopní vnímat umělecké dílo

(což neplatí jen pro dílo literární, ale i výtvarné a hudební), že jejich povahy,

zkušenost, citlivost, zájmy a sklony jsou různé, avšak to nic nemění na úrovni a

hodnotě samotného díla. Zde pak lze vidět, že svým duchem a obsahem jsou

Bigasovy povídky tak bohaté, tak čisté a srozumitelně napsané, že dokonce i

čtenář „méně subtilního cítění“ a „menší ctitel obrazů“ v nich nalezne zalíbení,

potěšení, radost, kousek povzbudivého vnitřního míru a povznesení. A to už

samo o sobě znamená moc.

Bigas si pro svoji prvotinu zvolil námět doslova prozíravě a moudře.

To není nadsázka, nýbrž zjištění, mám za to, velmi důležité, které vysvětlí

povahu a úspěch této jeho práce. Je totiž štěstí, když mladý nadaný autor

prohlédne, že skutečná literatura se jen tak lehce „nepíše“, ale doopravdy tvoří.

že pro dílko, má-li být opravdu dobré, autor nečerpá jen z povšechných a

ledajakých zkušeností, podnětů a námětů (jichž je kolem každého z nás

bezpočet), nýbrž z těch, které jsou blízké, ba nejbližší jeho duši. Které ho

vnitřně vzněcují, strhují, zajímají (třeba i kriticky v záporném smyslu). Pak

může nadaný autor své práci vdechnout skutečný vnitřní náboj a

přesvědčenost. Bigas volil námět proto moudře, že mohl při své práci vycházet

ze svých osobních prožitků a zážitků, z nejvnitřnějšího poznání a zkušeností

svého dětství, které v něze nepomíjejícně zakotvily a jsou stejně živé i teď v

jeho věku dospělém. Psal povídky celým svým srdcem a v tomto tvořivém aktu

se dotýkal Duhy. Proto v nich není nic schematického, vyumělkovaného,

strojeného, aranžovaného a artistního, žádná manýra a efekt, ale nestrojená

přirozenost, čistota a upřímná prostota. Takové klady v umění, ať v literárním,

výtvarném nebo hudebním, se neviditelným způsobem přenášejí i na

vnímatele, v Bigasově případě tedy na jeho čtenáře. Proto říkám, že i on je

podílníkem na doteku duhy. Ale když mluvíme o duze ryzí přirozenosti a snad

až křišťálové čistotě, pole to míníme téměř doslova. Protože námětem

autorových povídek je životodárná Voda.

Voda, bez níž snad opravdu není života. Praménky a prameny, které

prýští z matky země, potůčky a potoky, říčka ba i sama řeka, ale i studánky, a

ovšem i rybníčky a rybníky. Jiří Bigas se totiž narodil a vyrůstal v jižních

Čechách, v malé pohraniční šumavské vísce, zapadlé v kopcích a lesích, kde

nebylo stopy po letních výletních chalupách, vedla do ní jediná cesta, v zimě

často zasypaná sněhem a neprůjezdná, ostatně tenkrát tam autobus vůbec

nejezdil a automobil tam žádný nebyl, do školy měl dost daleko a k lékaři bylo

asi patnáct kilometrů, takže v ranném dětství absolvoval cestu k němu v náručí

rodičů. Když pak později někam šel, kráčel pod lesními stromy podél těch

potoků, řek. "až k moři". Vada ho vždycky přitahovala a vábila, i když se jí

zpočátku bál. Ne proto, že by se v ní mohl utopit, to snad tehdy ještě ani

pořádně nechápal, ale proto, že byl pln citového vztahu a zaujetí k vodě. Ano,

zvláštní motivace strachu, ale o to zajímavější a pozoruhodnější, která

dokládá, jak rozmanitá a složitá může být i prostá, čistá dětská duše. Později si

ho potok, říčka a rybníček tak podmanily, že se staly jeho rodnou láskyplnou

sestrou.

Autor říká, že od dětství žil „ve dvou světech“. Jeden svět pro něho

existoval pod vodní hladinou, od ní dolů ke dnu, druhý od hladiny nahoru až k

nebi, v tom pak byla jeho vesnička, kopce a lesy, městečko, rodná chalupa,

škola, rodiče, kamarádi a vesničané. Tento svět poznával svým osobitým

způsobem a pochopil ten svět plný prostého a čistého života, jak se

přesvědčíme z jeho povídek, dobře.

Ale důvěrně poznával a pochopil i onen svět pod vodou, v potocích a

říčkách, tenkrát ještě s vodou čistou a také plnou života, která „pro mě,

venkovského kluka“, říká, „byla klenotem“. Tyto dva světy, svět pozemský a

svět vadní říše, „spojuje jedno nervové vlákno, jímž je rybářův vlasec“, a

vlastně zřejmě jen proto se poměrně brzy zajímal o rybaření. Všichni rybáři ve

vísce chytali ryby, aby je mohli třeba sníst, ale Jiří Bigas je chytal proto, aby s

tou vodou byl spojem a mohl si představovat, co je pod ní. A tak zažil mnohá

překvapivá setkáni. Připlaval k němu pstruh, stát v proudu a on neměl potřebu

ho chytat, stačilo mu jen se dívat. "Stačilo mi," říká, „že oba jsme.“

Dotkněme se onoho světa v povídkách, 'který na rozdíl od světa

vodního je zabydlen lidmi, který každý z nás má před očima a více či méně

dobře zná. Lidé, vystupující v povídkách, jsou vesměs domorodci, obyvatelé

vesničky, městečka, rybáři, ti, které živí práce v lese a v zemědělství, je mezi

nimi i kantýnská, autobusák, četník, děda, babka, kamarád, ba dokonce i cikán

Gejza. Lidé opravdu prostí. Lidičkové a postavičky. A právě proto, že je autor

tak dobře znal, stýkal se s nimi, zachytil je jako bytosti životné a živé.

Neliterátsky a nestylizovaně. A tak samozřejmě je přirozené, nelíčené,

nenucené a přesvědčivé i všechno to, jak tito lidé žijí a co dělají. Nenajdeme v

tom jediné hluché gesto.

Ale všechny Bigasovy povídky nejsou vymezeny jen šumavskou

proveniencí. a kdysi panenskou přírodou. Řeka je i jinde, například v Praze, a

existují i koupaliště. V posledních povídkách vystupují už i jiní lidé než

vesničané. Ti pak mají jinou minulost, jiné vzpomínky, jiná povolání a jiné děje.

Jedno však mají společné: i oni jsou životní a živí. Tyhle povídky vytvářel autor

z poznání dospělého člověka. Jako vysokoškolský student a pracovník v

Praze, který může chodit do divadel a na koncerty, stýkat se s činiteli ze

zahraničí, ekonomy, zástupci prominentních sdělovacích prostředků a s

politiky. Vzdělaný, sečtělý. Ale nikdy se nezpronevěřující svým šumavským

prožitkům a zkušenostem z dětství a úctě k životodárné čisté vodě. Duší zůstal

poctivým venkovanem.

Nakonec bych se chtěl zmínit o epice povídek. Té Bigas nepřiřkl, jak

sám sdělil, aby byla středem jeho sbírky. Ale i toto „nepřiřčení“ dělal s citlivostí

autora, který povídkám vdechuje osobité kouzlo a závažné poslání. Skutečná

literatura (umění vůbec) nikdy nezávisela jen na tom, aby byla přeplněna

nějakými senzačními. ohromujícími ději, napínavými dobrodružnými událostmi,

které by vykřikovali kameloti v podchodech a na rozích velkoměstských ulic.

Přivymýšlet Bigasovým povídkám něco podobného by bylo jako udělat do

křehkého pastelového obrazu pár černých surových čar. Nicméně děje tu jsou,

a dokonce velmi působivé. Jsou obohaceny ději vnitřními, tím obdivuhodným

podtextem, který je vlastní básníkům, včetně toho nejvyššího, kterým je

vzájemné porozumění a láska. Mluví o řece a je tam láska. Mluví o rybách a je

tam láska. Mluví o hospodské hádce a je tam láska. Mluví o tom, že kováři

utekla žena a zase je tam láska - její láska k něčemu jinému než k člověku.

Láska však je, i když mluví o starci, který zalévá na pražském mastě zelené

lístečky, nebo o slepém mladíkovi, který tam tenkrát hrával na kytaru a pak

skočil do řeky.

Povídky Jiřího Bigase jsou oslavou vody. Vody i jako dárce života,

ale jsou i písní o nádhernosti krajiny, zvláště jihočeské, a krajiny celé naší

země, kterou musíme v dnešním technizovaném světě opatrovat a chránit.

Bigasovy povídky jsou tedy v nejlepším smyslu i aktuální. Mnoho říkají k

otázkám naší současnosti. Z toho, co bylo napsáno, lze snad vycítit, že jsou to

vlastně básně v próze. Souzvuk s přírodou a lidským srdcem. Jemná nosná

epická poezie, přitom velmi zajímavá a čtivá a nadto, při tom všem, veskrze

realistická. Mám za to, že si mohu dovolit svým vlastním právem říci, že je

významným přínosem pro naši mladou literární tvorbu.

Ladislav Fuks