FANTOM Print2015

Copyright © 2006 by Pavel KorněvCover © Dominik BroniekTranslation © Markéta Klobásová

ISBN 978-80-7398-333-8

www.fantomprint.czwww.facebook.com/fantomprint

PROLOG

V noci napadl sníh. Nebo ani ne tak sníh jako spíš snížek. Lehoučké cho-máčky vloček pokryly zemi tenkým bílým prostěradlem, ale sotva ráno vyšlo mdlé slunce, tak ta krása, která na pouhých několik hodin oblažila svět, oka-mžitě zmizela. A napůl roztáté, pórovité a špinavé závěje, které se do té doby skrývaly v temných koutech, už nikomu na kráse přidat nemohly. Možná tak sněženkám.

No jo, na přelomu května a června jsou mrtvoly odhalené tajícím sněhem na denním pořádku. Jakmile začalo teplo léta rozhánět kouzla chladu, na svět-lo boží se vynořovaly mrtvoly, konzervy, igelitové pytlíky a mnoho dalšího, co se celou dlouhou zimu kupilo ve sněhu. Věcí propuštěných z ledového zajetí si málokdy někdo všiml. Nejčastěji to bylo zcela neužitečné harampádí. Ale ob-čas by lidi platili zlatem, aby ty strašlivé pozůstatky zimy nikdy neviděli.

Na vysokou závěj navátou větrem u zápraží polorozpadlé školy neměly spalující sluneční paprsky skoro žádný vliv. Jelikož byla ze třech stran chráně-ná stěnami, začala se ničivým vlivům tepla poddávat teprve teď. A bílé prsty se zmodralými nehty, které trčely ze sněhu, jasně naznačovaly, že neskrývá je-nom odpadky. No a co? O mrtvolu víc nebo míň…

Koho to zajímá?

KAPITOLA 1

Bolest se navracela pomalu. Pomalu a opatrně. Bála se vyplašit prozatím za-kalené vnímání, stejně jako se špeh v noci bojí, aby si ho nevšimla hlídka. Nejdřív olízla jeden prst, potom lehce bodla do druhého. A brzy, jen co získala sebevědomí, začala drze kroutit klouby a tahat za žíly na pravé ruce. To nako-nec roztříštilo křehký led nevědomí.

Ještě jsem se úplně neprobral, ale už jsem vyrazil, pokusil jsem se ze sebe shodit tu tíhu závěje, která mě dusila jako několikakilová deka. Ruce se ze zajetí sněhu osvobodily snadno, ale na to, abych vylezl pod blahodárné slu-neční paprsky, jsem musel sebrat všechny své síly. Zmateně jsem se rozhlí-žel a snažil jsem se popasovat se s lavinou otázek: Proč je léto? Kde to jsem? Kdo jsem?

Kdo jsem?! Právě tahle otázka mi dala facku a donutila můj zamrzlý mo-zek začít fungovat. Led. Jsem Led. Z toho slova mi po celém těle přejela vlna mrazu, se kterou neměl chlad závěje nic společného. Led. To slovo mi navždy vmrzlo do duše a stalo se její neoddělitelnou součástí jako rodné jméno. Jestli ne větší. Nemůžu říct, že by se mi to zamlouvalo – v jeho stopách se z hlubin paměti vynořily až příliš temné a děsivé útržky zpola zapomenutých vzpomí-nek. Led – vědomí znovu padlo do černých katakomb, skrytých v samém srd-ci záplavy mrazu.

Rozechvěle jsem se nadechl skrz pevně sevřené zuby a vzpamatoval se z toho omámení. Stačí! Konec! Bunda, zmrzlá tak, že bych ji mohl zlomit, le-těla na zem, ale bez ní mi bylo dokonce tepleji. Slunce mě spalujícími doteky hladilo po tváři. Modré nebe bylo protkané skoro nepostřehnutelnými šedina-mi a kroužila po něm bílá tečka nějakého ptáka. Nádhera. Žij a raduj se. Akorát tu je jedno zatraceně velké ale: Kde jsem se tu vzal?

„Sakra!“ zasyčel jsem. Přimhouřil jsem oči a pokusil jsem se rozeznat okolí.

Kam mě to nakonec zaválo? Pohled mi ulpěl na prázdném podstavci upro-střed školního dvora. Ech, kurva! Jasně, spousta škol se stavěla podle jedno-ho mustru, ale dám na to dokonce celou hlavu a ne jenom krk, že je to právě ta škola, do které jsem jako ten nejposlednější debil vpadl během černého poled-ne. Akorát teď jsou z té budovy trosky.

Co se tu stalo? Jak to, že je léto? Nemohl jsem se přece v závěji válet půl roku! Nebo jo? Položil jsem si dlaň na čelo. Byla chladná, ale ne ledová. A už vůbec nepřipomínala kus promrzlého lidského masa, které šest měsíců leželo ve sněhu. Že bych měl amnézii? Dostal jsem cihlou po hlavě nebo jsem pře-bral nekvalitní vodky a mám kvůli tomu okno?

Zatímco se mé vědomí trýznilo řešením ďábelské hádanky, rukama jsem

PAVEL KORNĚV12

mimoděk začal kontrolovat oblečení a vybavení. Odplivl jsem si. Vybavení! Ze zbraní mi zbyl jenom nůž v botě a to je všechno. Potěšilo mě, že peníze jsou na svém místě a křížek stále visí na řetízku. Á, a ještě pyramidka. Akorát si nejsem jistý, jestli je proč se radovat. Oblečení je víceméně v celku, jenom promrzlé. Nevadí, roztaju.

A co když se ze mě stal ledochodec? Ta myšlenka vysíleného mozku mě vyděsila k smrti. Mrtvola? Několikrát jsem se rozechvěle nadechl a pokusil jsem se sám sebe přesvědčit, že to není možné. Mrtvoly nedýchají a nebi-je jim srdce. A hlavně – nezabývají se takovými stupidními otázkami. Jsem živý!

Jasně, a půl roku jsem se válel v závěji…Kuš! Mám amnézii! A tečka.Zadusil jsem poslední zbytky hloupých pochybností, hodil jsem si bundu

na ramena a ztěžka jsem se přes planinu vydal k cestě vedoucí do Pevnosti. Boty s mlaskáním prorážely uschlou kůru půdy a okamžitě mizely pod tlus-tou vrstvou rezavé hlíny. Měl jsem pocit, jako by mi na nohy zavěsili patnác-tikilová závaží.

Když jsem vyšel na cestu, hned jsem vlezl do kaluže a pokusil jsem se očis-tit nalepené bláto. Marně. Akorát jsem si zbytečně promočil nohy. Neva, vět-ší zima mi nebyla. Ztěžka jsem si povzdechl, mrknul na slunce visící mi nad hlavou – bude poledne – a pomalu jsem pokračoval po cestě a přitom jsem si pohazoval nožem. Hlavně abych obešel ruiny garáží a dál to bude pohoda. Do Pevnosti mě pustí bez problémů – dokladům v plastové složce se nic nestalo – ale to tam nejdřív musím dojít. Jenom s nožem to není žádná sranda. Jasně, spousta potvor spí letním spánkem nebo odtáhla na sever a zplozenci Mrazu se vytratili, dokud zase nepřijde zima, ale je tu i dost dravců, kteří teď mají se-zonu. Přízraky a strašidla taky nikam nezmizely. Ačkoli těch se za letního dne bát nemusím. Takže to snad zvládnu.

Mokré nohy mi vůbec nemrzly a ani celkově mi nebyla zima. Taky divné. I když je červen, venku by měla být kosa. Mám otázku. Ještě jednu otázku. Ech, nakupilo se mi jich nějak moc. To není dobré.

Jak jsem se ocitl v té závěji? Jestli jsem tam ležel od zimy, proč jsem ne-umrzl? Jestli jsem se vrátil teprve nedávno, proč si nic nepamatuju? Půlroční amnézii obyčejnou pitkou neobjasníte. A hlavně, půjdu teď do Pevnosti – a dál? Dobrý den, tak jsem se vrátil… Kdo mě tam potřebuje? Práci nemám – do Severní průmyslové zóny, kterou mi slíbil Gelmann, jít nechci. S penězi je to bída. Jen abych nezaklepal bačkorama, než najdu kluky a nějaký kšeft. A ještě Valkýry! Ty na mě zapomněly, ne? Těžko, ty mrchy podobné věci ne-promíjí. To znamená, že zase budu muset jít s prosíkem za Janem. Abych se dozvěděl, co je nového. A pak… pak budu muset z Pevnosti vypadnout.

Ta nečekaná myšlenka mě dokonce donutila se zastavit. Z Pevnosti? A co to změní? Když už si vytyčuju cíle, tak musím zdrhnout z Příhraničí. Povídačky o šťastlivcích, kterým se povedlo vrátit se do normálního světa, tu kolujou už

KLUZKÝ 13

dlouho. A není kouře bez ohně. No ne? Fakt v to doufám. A co mi v tom přípa-dě brání pokusit se vrátit domů?

Domů! Ještě jednou jsem to slovo zkusil převalit na jazyku, abych zjis-til, jak chutná, a zvedl jsem obličej k nebi a užíval si ten laskavý klid a teplo. Doopravdy domů. Pevnost se pro mě za ty tři roky domovem nestala. Má cenu na ní lpět? Dřív jsem makal jako mourovatej, prostě jsem se pokoušel přežít. Ale teď? Mám to zapotřebí? Nebo bych měl využít šance a vyskočit z toho ší-leného rozjetého vlaku?

Přeskočil jsem dravý potok tekoucí dolů ke garážím a přidal jsem do kro-ku. Ulevilo se mi a do určité míry jsem se mohl rozptýlit tím, jak jsem z jed-noho ostrůvku suché země přeskakoval na druhý. A náladu mi zkazit nemohly ani kapky ledové vody a bláta, co mi vylétaly zpod bot.

Ale správně se říká, že pro oči nevidíme. Byl jsem tak zaujatý skákáním přes bláto, že jsem si nevšiml prudkého poklesu teploty, a jakmile jsem zašel za garáže, bylo už pozdě. Hluboké hučení se mi jako vrták zarylo do zátylku a z ledově průzračné siluety pyramidy, která se zničehonic objevila nad ruina-mi, se mi divoce rozbušilo srdce. Zaplavila mě šílená hrůza, ale neměl jsem kam couvnout. Za mnou se všechno zatáhlo hustou mlžnou clonou, v jejíž hlu-bině se pohybovalo cosi, co neustále měnilo tvar.

V panice jsem se na křižovatce otáčel dokolečka a hledal jsem únikovou cestu. Bezúspěšně. Jedna byla celá přehrazená betonovými sutinami garáží, na zbývajících dvou mlha zhoustla stejně náhle jako za mými zády. Co teď?

Podíval jsem se na pyramidu vznášející se ve vzduchu – ze samotného po-hledu na ni jsem měl pocit, jako by mi do páteře narvali ledovou tyč – a při-padalo mi, že její hrany jsou o něco průzračnější a že se na několika místech mihly duhové fl eky. Úplně jako na mýdlových bublinách těsně před tím, než prasknou. Z neustávající hry psychedelických barev mě rozbolely oči.

V tu chvíli mlha okolo mě zaklokotala, zavířila a zkoncentrovala se do tří humanoidních postav. Až jsem z toho úplně zkoprněl. Nohy jsem měl rázem jako z vaty a pravá ruka sama od sebe upustila nůž, který se šplouchnutím zmi-zel v kalné vodě.

Postavy z mlhy se rozmazaly a pohnuly se ke mně, přitom před sebou hnaly vlnu vzduchu. Tak chladného, jako by byl prosycen hrůzou a agónií lidských duší, které zahynuly v neproniknutelné temnotě. Zplozenci Mrazu byli s kaž-dým krokem hmotnější a hmotnější. Zkroucené pruhy mlhy z okolí vycucá-valy chlad, stíny a kousky ledu a nasávaly je do sebe. Vznášející se postavy se brzy změnily ve shluk tmy a mrazu a jejich pronikavě uhrančivé pohledy prázdných očí jsem začal cítit skoro fyzicky.

Energie naplňující ty bytosti klokotala a byla připravená se kdykoli urvat ze řetězu, aby rozsápala moje tělo a rozmetala ho na ledové kousky. Nebo si při-šli pro moji duši?

Co to je? Sněžní Lordi? V létě?! Přitiskl jsem si dlaně ke spánkům, přivřel jsem oči a pokusil jsem se zkoncentrovat zbytky své magické energie. Jasně,

PAVEL KORNĚV14

že se mi nepodaří je odrazit, ale třeba ta proklatá pyramida zmizí dřív, než mě stihnout roztrhat. Jenže moje pokusy o čarování skončily naprostým fi askem: vnitřní energie si mých snah ovládnout ji ani nevšimla. Cítil jsem ji, nahmatal jsem ji, ale nemohl jsem s ní nic dělat. Jako bych se v Gymnasiu nikdy neučil, jako bych už nebyl čaroděj!

Ze tří stran se na mě vrhly vlny zimy a zasypaly mě jako údery kovář-ských kladiv. Dech mi hvízdavě vyletěl z plic a v podobě ledových krystalků se hned sesypal na zem. Voda během okamžiku zmrzla a přikovala mi podráž-ky. Z nesnesitelného mrazu se mi zatmělo před očima, ale v jednu chvíli jsem si uvědomil, že ještě žiju – a dokonce dýchám. Cizí síla se přese mě převalila, zmrazila všechno kolem, a aniž by mi cokoli udělala, stáhla se.

Ale Sněžní Lordi ani v nejmenším neměli v plánu ustupovat a udeřili zno-vu. A znovu a znovu a znovu…

S každou další vlnou se ve mně cosi lámalo a do hlavy se mi brzy začaly za-bodávat jehly cizí vůle. Pronikavé hlasy monotónně opakovaly pořád stejnou frázi v neznámém jazyce.

Když jsem pochopil, že ještě trošku a je po mně, zařval jsem, s křupáním jsem vyrval nohy ze zamrzlé kaluže a vrhnul jsem se k průchodu se závalem, kde nebyla mlha. Další vlna mrazu mě dohnala, trochu mě nadzvedla a s roz-machem se mnou mrskla přímo na betonové sutiny. Na okamžik se mi zatmě-lo před očima, a když se mi zrak vrátil, ledová pyramida už na nebi nebyla. A společně s ní zmizeli i Sněžní Lordi.

V pravý čas. Sedl jsem si na kraj betonové desky a naklonil jsem se do-předu, aby mi krev z nosu nezašpinila kalhoty. Rudé kapky mi stékaly ze špičky nosu a dopadaly na zem. Ale krev je teplá! Žádná zmrzlá ledová tříšť.

Když jsem si chvíli poseděl a počkal, až mi přestane hučet v hlavě, opatrně jsem vstal – z pravého kolene mi vystřelila ostrá bolest – a kulhavě jsem se do-belhal na křižovatku. Sakra! Zmrzlé kaluže ne a ne roztát a svůj nůž odtamtud nevytáhnu, i kdybych se snažil sebevíc.

Kromě nosu, který jsem si rozbil při pádu, a napuchlého kolena jsem ne-měl žádná jiná zranění. Pravda, v hlavě mi pořád zvonilo, ale s tím už nic nenadělám. Ale stejně, co se stalo? Právě tahle otázka mi nedávala pokoj, zatímco jsem se prodíral přes trosky garáží. I kdybych považoval zjeve-ní Sněžných Lordů za náhodu – vždyť je léto! – jak vysvětlíte to, že jsem necítil chlad? A kam se podělo moje magické nadání? A ještě ta proklatá pyramida!

Poučen hořkou zkušeností jsem nedovolil tíživým myšlenkám, aby mě úpl-ně zaměstnaly, a ostražitě jsem se rozhlížel. A ne nadarmo: párkrát jsem na-razil na bezedné louže, na betonových zdech se bělala jinovatka mechu stra-chohonu, který dokázal člověka pořádně zblbnout, a proláklina naplněná přízračným kouřem vůbec nebyla tam, kde být měla. A ještě jsem si zavča-su všiml dvou mrtvých sněženek zalezlých do stínu, díky čemuž jsem je obe-

KLUZKÝ 15

šel sousední uličkou. Jo, říkejte si, co chcete, ale vracet se do Pevnosti s oddí-lem je o dost veselejší.

Živ a zdráv, ačkoli pořádně utahaný, jsem za necelých pětačtyřicet minut došel k hradbám Pevnosti. A kam teď? K jihovýchodní bráně, nebo k západ-ní? K jihovýchodní je to ještě štreka, zato západní – hele, je skoro pod nosem. Ale tam nemusí být nikdo na hlídce: jestli se nečeká na Patroláře nebo opravá-ře, co byli na obhlídce hradeb, tak se ze sklepa stráž odvolává. To bych se jich tam ani za boha nedovolal. Co mám dělat? S těžkým srdcem jsem se rozhodl jít k západní bráně. Je blíž a od ní je to k Janu Karloviči kousek. A když to ne-vyjde, zas tolik času neztratím.

Zahnul jsem na sever a napjatě jsem koukal po strážních věžích a úzkých škvírách palebných pozic. Aby se neukvapili a nevystřelili po mně. To by bylo chlapům z Posádky podobný.

Vchod do podchodu se od mé poslední návštěvy vůbec nezměnil. Akorát sníh na schodech tál a náledí dole bylo schované pod mělkou louží. Už tak mokré boty jsem si zmáčel ještě víc a poprvé od probuzení jsem pocítil cosi, co vzdáleně připomínalo chlad. Že bych začal tát? Podrážka mi na zaledněné podlaze podklouzla a jedině díky tomu, že jsem divoce zamával rukama, se mi povedlo udržet rovnováhu a nespadnout naznak do ledové vody. Kurva! Tady se člověk může i zabít.

Světla v podchodu nesvítila, a tak jsem musel jít naprostou tmou. Panel do-movního telefonu byl naštěstí matně podsvícený – u něj napájení nevypojili. Vida, třeba to vyjde. Zajímalo by mě, jaké je heslo.

Vyťukal jsem tři trojky, ale odpovědí mi bylo krátké elektronické písknutí, čísla blikla a zhasla. Změnili ho? A co tohle: prst se zastavil na sedmičce a tři-krát zmáčknul tlačítko. Ozval se dlouhý tón. Bomba. Hlídka tam je, ne?

„Kdo je?“ zachraptěl reproduktor po sedmém tónu.„Duch minulých Vánoc, otevřete, fofrem,“ štěknul jsem a spoléhal jsem se

na to, že to vyjde. Pustí mě?Strážný se však na Křížovu oblíbenou průpovídku nechytil. „Zeptám se

znovu: Co za chytráka to sem přilezlo?“„Led, Patrola,“ povzdechl jsem si, protože jsem tušil, že se na mou hlavu

sesype další nálož problémů. „Tak co, otvírej, ne?“„Pojď dovnitř,“ odpověděl strážný tak nějak zaraženě.Domovní telefon cvakl a zhasl a poklop vchodu se se zařinčením poodsu-

nul. Na nic jsem nečekal a proklouznul jsem dovnitř. Ocelová přepážka se za mnou okamžitě zabouchla. V tmavé místnosti nebylo nic zajímavého. Pořád ty samé stěny pomalované runami, ta samá špinavá podlaha s pentagramem. A co když ten pentagram a runy nemají vůbec žádný účel? Z nudy je tu mohl načmárat nějaký Patrolář. Ta práce lidi donutí dělat i jinačí věci.

Minuty čekání se táhly mučivě pomalu. Po nějaké době jsem začal být váž-ně nervózní: standardní kontrola zabere přesně pět minut. Ani o minutu víc, ani míň. A mě už tu drží tak čtvrt hodiny. Co se děje? Několikrát jsem vší si-

PAVEL KORNĚV16

lou kopnul do stěny, zahýbal okopnutými prsty a vztekle jsem zanadával. To na mě zapomněli, nebo co? Nebo mě zapsali na nějakou černou listinu a teď už sem míří zásahovka?

Trčet v tom malém, studeném kamrlíku jsem musel ještě asi deset minut. A když se poklop stavidla prudce otevřel a vytrysklo z něj oslepující svět-lo halogenových zářivek, jediné, co mi zbývalo, bylo zavřít oči a zakrýt si je rukou.

„Ven! Zbraň na podlahu, ruce za hlavu,“ přikázal strážný, kterého jsem kvůli oslepujícímu světlu neviděl.

„Co sakra je?“ zasyčel jsem a mrkáním jsem se pokoušel vyhnat slzy z očí. Ale ven jsem nešel. Vyjdu, a než se rozkoukám, nejspíš mi stihnou dát do drž-ky. Chápu, že chlapi z posádky se jinak bavit nemůžou, ale ne na můj účet!

„Zbraň na podlahu,“ křikl znovu strážný. Hele ho, zabejčence.„Ale já zbraň nemám! Nemám!“ zařval jsem v odpověď vystresovaně. Oči

mi ještě jasnému světlu nepřivykly a rozeznat se mi podařilo jenom matné lid-ské siluety.

„Ty…“„Vadime, počkej. Biometrické parametry jsou v normě?“ zeptal se kdosi,

kdo stál v protějším rohu. Ten hlas znám. To je Petrovič, ne?„Jo, ale v záznamech…“„Lede, pojď ven.“ Smirnov ho dál neposlouchal. Aspoň jeden normální člo-

věk v té Posádce je. Ostatní umí jenom řvát a máchat zbraní.Pomalu jsem vyšel ze stavidla a prohlídl si lidi, co se nacpali do malé míst-

nosti. Tři strážní na mě mířili samopaly a na zrcadlových hledích jejich he-lem se odrážel můj pokřivený obraz. Čaroděj přiřazený k Posádce mhouřil oči a v ruce si zamyšleně točil dubové kuličky, ztmavlé od potu, které byly nabité nějakými smrtonosnými kouzly. Smirnov stál v protějším rohu a rozhodně se nechystal vrhat se mi kolem krku.

„Petroviči, co se do toho pleteš? Proč tě vůbec zavolali?“ Velitel hlídky, kte-rého jsem si předtím nevšiml, schoval bubínkový revolver do pouzdra a ztlu-mil světla, která mě bodala do očí. „Identifi kovals ho, tak jdi. Já ho musím vyslechnout.“

„Áha. Ještě někdy si za mnou přijď, že chceš náboje,“ odfrkl si Smirnov a vzal za kliku.

„No dobře, o co ti vlastně jde?“ Velitel hlídky pochopil, že přestřelil. „Mám svý rozkazy…“

„Já mám taky… rozkazy.“ Petrovič otevřel dveře. „A ještě inventuru a revizi.“

„Tak si ho vem,“ odplivl si strážný. „Vem si ho, ale na vlastní zodpověd-nost.“

„Lede, jdeme.“ Smirnov kývnul ke dveřím a vedl mě do svého kutlochu.Sedl si na bednu s náboji do kulometu, zašátral pod stolem a vytáhl odtam

načatou lahev vodky. Já si sedl na stoličku. Petrovič stále bez jediného slova

KLUZKÝ 17

nalil vodku do broušených skleniček a jednu mi přisunul. Napili jsme se bez přiťuknutí. Teplá vodka mi zahučela dolů jícnem, potom se vrhla zpátky, ale zvyk to vyhrál a čtyřicetistupňový jed zůstal v žaludku. Tak teda všechno nej-lepší k návratu.

„Kde ses toulal?“ Smirnov s lítostí schoval prázdnou lahev pod stůl.„Ále, ani se neptej,“ řekl jsem s pohledem upřeným na fl ašku a mávnul

jsem rukou.„A jak tam je?“ Petrovič si poupravil novou maskáčovou bundu, kterou ješ-

tě nestačil zašpinit technickým olejem.„Na hovno.“ Moc jsem nepochopil, na co se ptá, ale myslím, že jsem řekl

čistou pravdu.„Takže jako u nás.“ Šéf zbrojního skladu se nejdřív zamyšleně zadíval na

kukačkové hodiny, potom pod stůl.„A u vás je novýho co?“ rozhodl jsem se prosondovat situaci.„Novýho je tu tolik, že bysme tu mohli celej den sedět a divit se.“ Smirnov

pokýval hlavou a vstal z bedny. „Zaskoč za mnou večer. Posedíme, pokecáme. Ale teď mě omluv, mají přivézt munici do granátometů.“

„Přijdu, určitě,“ vstal jsem taky. „Hledal mě někdo?“„Ani ne.“ Smirnov se na mě pozorně zadíval, jako by odhadoval, jestli to

nebyl chyták. „Říkalo se, žes s karavanou odešel do Severoříčí.“„Aha.“ Rozloučil jsem se s ním a rychle jsem z kutlochu vyšel, než mi za-

čne klást pro tuto chvíli naprosto zbytečné otázky. „Ještě za tebou zaskočím.“Po vypité vodce se mi v žaludku začal rozhořívat plamen a teprve teď jsem

si uvědomil, jak velký mám hlad. Že bych sežral koně. Nebo sele. Nebo radši dvě. Rozhodl jsem se, že do skladu nepůjdu (moji skříňku už tak jako tak vy-kradli), a tak jsem vykročil k vrátnici, kde jsem se pohádal se seržantem, co mě nechtěl pustit bez propustky, a vyšel jsem nahoru.

Nedá se říct, že by v Pevnosti zůstalo víc sněhu než za hradbami, ale ve stínu domů se ještě rozpouštěly poloroztáté špinavé hromady. Chodníky – tam, kde končil štěrk a asfalt – se podobaly neprůchodným blátivým baži-nám. Aniž bych se nad tím rozčiloval (moje boty a kalhoty až ke kolenům pokrývala doslova slupka bahna a víc zašpinit už prostě nešly), zamířil jsem k béžovému dvoupatrovému domu, který stál nedaleko. Překvapilo mě, že měděná písmena na vývěsním štítu byla matná a nemytá a že omítka na ně-kolika místech praskla, a obnažila tak šedý podklad. Co že se Jan přestal o dům starat? Divný.

Váhavě jsem pootevřel dveře a bokem jsem vklouzl dovnitř. Vždyť to tady všechno zasviním! O ten hadr u prahu si boty moc neočistím. A podlaha je jako na potvoru zrovna umytá. Polic a regálů bylo v obchodě ještě víc, stowattová žárovka u stropu nesvítila, protože byl den. No a Benjamin za pultem samo se-bou jako vždy něco jedl.

„Ahoj!“ pozdravil jsem ho, a když jsem seznal, že s botama to už lepší ne-bude, vešel jsem.

PAVEL KORNĚV18

Prodavač zvedl hlavu od talíře s polívkou, roztržitě se na mě podíval a na-jednou zpod pultu vytasil upilovanou pumpovací pušku.

„Co je?“ olízl jsem si suché rty a pořádně jsem rozpažil.Co to je za vtípky? Sakra, ale jakýpak vtípky to můžou být s ráží dvanáct?!

Navíc Ben na vtipálka fakt nevypadá. Než se naděju, vystřelí. Že by měl něco s hlavou nebo byl nemocný? Je nějaký bledý a hodně zhubl. Aniž by mi odpo-věděl, dál na mě mířil, dokud z pracovny nevykoukl Jan Karlovič a nesykl na něj. Teprve pak pušku schoval pod pult, ale ruce zpod něj nevytáhl.

„Pojď.“ Ani Jan nezněl dvakrát nadšeně, spíš naopak. Ech, co se tu děje?Přesně tuhle otázku jsem položil, když jsem vešel do jeho pracovny a s bun-

dou stále na sobě jsem se sesunul do křesla u stolu.„Toho si nevšímej, s někým si tě spletl, to je vše,“ odpověděl obchodník po

dlouhém mlčení.„Hm…“ Neuniklo mi, že místo magické koule, která dřív osvětlovala pra-

covnu, je v rohu obyčejná stojací lampa. Spletl si mě? Odkdy má Ben pro-blémy se zrakem a sluchem? Dokonce jsem měl chuť se Jana zeptat na něko-lik nepříjemných otázek. Akorát nebylo zrovna chytré otevřeně zpochybňovat pravdivost jeho odpovědi. „Nebyl jsem tu jenom půl roku a už si mě zača-li plést…“

„Zapomeň na to. Co jsi dělal?“„Ále, pracoval. Ale proč jsem přišel: nejsem v obraze, jak dopadla ta mela

okolo mýho nože. Protože jsem propásl to nejzajímavější…“„Proč bys nebyl? Jsi. Ničím zvláštním to neskončilo. Když jsi odsud odešel,

tak ve stejný den, jenom k večeru, se všichni pohlaváři z Družiny a Gymnasia vrhli za město – podívat se na nějaké trosky. Prý tam byla příšerná erupce ener-gie. Tak si řekli, že se někdo rozhodl zahrávat si se silami, na které mu ty jeho nestačily. Tvůj nůž nenašli. Ale upřímně, ne že by ho nějak zvlášť hledali.“

„O mě se nikdo nezajímal?“„Přišel jeden z Družiny a ptal se. Už jsme si začali myslet, žes raději z Pev-

nosti odjel, ale vidím, že tak chytrý nejsi.“ Obchodník se křivě ušklíbl. „Teď už to nikdo neřeší. Vyrojila se spousta nových problémů.“

„Jane Karloviči, v tom je právě jádro pudla,“ rozhodl jsem se střelit od boku a dál se netrápit. „Já si posledního půl roku absolutně nepamatuju.“

„Vůbec?“ Jan Karlovič si – jako vždycky, když se zamyslel – sundal brýle a začal je utírat kouskem semiše.

„Ne.“ Vážně jsem skoro uvěřil tomu, že jsem celou dobu ležel v závěji, ale Benova reakce mě hodně, hodně zneklidnila.

„Zajímavé.“ Znovu si nasadil brýle. „Benjamin tě asi před týdnem potkal ve Střevě. Ty ses na něj jenom podíval a šel jsi dál, ale on se z toho doteď klepe.“

„Co to je za blbost? Jenom podíval?“„Jenom podíval.“„Nechápu to. Fakt jsem to byl já?“ Moje myšlenky se rozbíhaly všemi smě-

KLUZKÝ 19

ry a mně se je nedařilo pochytat. Takže přece jenom amnézie? A šest měsíců mého života je v tahu? Ale vždyť na sobě mám přesně to oblečení, co jsem měl před půl rokem! Tak ležel jsem tam ve sněhu celou tu dobu, nebo ne? A jestli jo, tak koho Ben viděl? Dopplera, nebo si někoho prostě spletl? „Měl bych si s ním promluvit.“

„Promluvíš,“ přitakal Jan jaksi melancholicky. „Později. Ale teď tu pro tebe mám práci. Nebo ne práci, ale spíš prosbu…“

„Jane Karloviči, víte přece, že pro vás všechno.“ Poprvé za celý rozhovor jsem se na něj pozorně zadíval. Sešel. Hodně. Nažloutlá kůže na tváři získa-la nezdravě šedý odstín, na čele a nad kořenem nosu mu vystoupily hluboké vrásky, tmavé vlasy prokvetly šedinami. „Tak jako tak vám dlužím život.“

„Dlužíš mi jeden, já budu chtít dva,“ přestal se Jan ostýchat.„Čí?“ zeptal jsem se přímo – když už, tak už.„Giorgazde mi sem poslal své synovce.“ Obchodník nervózně zabubnoval

prsty do stolu. „Dost mi tu překážejí.“„Jak to myslíte, že poslal?“ podivil jsem se.„Rozložení sil v Obchodním Svazu ti vysvětlím potom. Řeknu ti jedno:

brzy se bez Giorgazdeho dovolení nebudu moct ani poškrábat. S tím je po-třeba něco udělat. A to hned.“ Několikrát otevřel a zavřel horní šuplík stolu. „Postaráš se o to?“

„Proč by ne?“ Neváhal jsem ani minutu. Některé dluhy jinak splatit nejde. „Kdy a kde?“

„Mají přijít dneska.“ Jan Karlovič znovu otevřel šuplík a položil přede mě dvě stiletta. Úzké železné proužky div nesvítily, jak byly nabité vražednou ma-gií. „Tohle se musí najít v tělech.“

„Mám na ně počkat?“ Vzal jsem stiletta a pozorně jsem si je prohlídl. Nabroušená byla jako břitva, ale nezdobená, jenom na čepeli u záštity byly dva stejné hieroglyfy. Ne, ohledně stilett jsem se unáhlil. Byly to spíš úzké dýky.

„To záleží na tobě,“ pokrčil obchodník rameny. „Ale zítra k poledni přijď do skladu u náměstí Padlých, tam si promluvíme.“

„Dobře,“ přikývl jsem. Jenže vždyť jsem poprvé v životě souhlasil, že zabi-ju člověka na zakázku. Ale k čertu s tím. „Tak, mohl byste se Benjamina zeptat na to naše setkání? Protože teď je vynervovanej, ještě by mě střelil.“

„Samozřejmě,“ slíbil a vytáhl z baru lahev. „Nemáš hlad? Nebo mám ne-chat něco přinést?“

„Víte, že neodmítnu.“ Odvrátil jsem zrak od Janovy třesoucí se ruky, kterou nalíval koňak. Co se tu semlelo?

„Zdar!“ Dveře se bez klepání prudce otevřely a do pracovny nakoukl tma-vovlasý chlap o pár let mladší než já.

„Nevidíš, že mám práci?“ zamračil se Jan a vrhl na mě významný pohled. I bez toho mi došlo, že je to jeden z Giorgazdeho synovců.

„Potřebovali bysme si s vaším hostem na chvilku pokecat,“ nedělal si ten nic z chladného uvítání. „Můžem si ho na minutku pučit?“

PAVEL KORNĚV20

„Žádnej problém.“ I když jsem byl překvapený, nebránilo mi to nepozoro-vaně schovat dýky do kapes bundy. Teprve pak jsem vstal z křesla. „Tak zít-ra, Jane Karloviči.“

„Měj se.“Ještě jeden tmavovlasý hromotluk na mě dával pozor na konci průchodu

mezi dvěma řadami regálů. Co ode mě sakra chtějí?Jeden z bratrů mi ale nedal možnost začít rozhovor.„Ty seš Led, že?“„No a?“ nezapíral jsem.„Jdeme, chtěj si s tebou promluvit.“„Tak ať přijdou, pokecáme.“ Giorgazdeho synovce, který mi uvolnil ces-

tu, jsem si nevšímal. Druhý mi vztekle zasupěl za zády. Hned jsem z toho za-čal mít vážně špatný pocit.

„Strýc přikázal, že tě máme přivíst.“ Hromotluk mi pokynul, abych šel. „Víš, kdo je náš strýc?“

„Až budu mít čas, přijdu.“„Hele, půl roku ses tu neukázal! Náhodou na tebe narazíme a ty prej: Přijdu!

Takže jdem, jo?“Neměl jsem na výběr, tak jsem souhlasil: „No dobře, jdeme.“Když jsem procházel kolem Benjamina, neodolal jsem pokušení a sebral

jsem mu z novin rozložených na pultu piroh. Bena ta drzost dokonale připra-vila o řeč. Pirožek byl bramborový. Dobrý, ale bylo ho málo.

Bratři vyšli z obchodu těsně za mnou, a když mě venku dohnali, každý se zařadil z jedné strany. Ten napravo si do pusy strčil plátek žvýkačky a obal vy-hodil do bláta. Ten nalevo si zapálil. Takže teda taková dlouhá procházka po molu. Akorát doufám, že její konec bude trochu jinačí.

Koutkem oka jsem po nich koukl a zamyslel jsem se. Co ode mě Giorgadze chce? Nebo ho někdo požádal, aby mě našel? A proč právě před půl rokem? Zase jde o ten osudný nůž? Tak jako tak zůstane tahle otázka nezodpovězená. S člověkem, který ovládl celý Obchodní Svaz, jsem se v nejbližších dnech se-tkat nechystal. A nikdo mě nezprostil Janovy prosby. Nemyslím, že to bude ně-jak složité. Bratři se podle mě příliš spoléhali na autoritu svého strýce a ke své bezpečnosti se stavěli jedním slovem lhostejně. I když jsem to moc nezkou-mal, bylo vidět, že pod dlouhými černými koženými bundami nemají krouž-kové košile – a záření aktivních ochranných amuletů jsem si taky nevšiml. Ani ozbrojení nebyli nic moc: u pasu se jim houpaly akorát rovné dýky s rukojeť-mi vykládanými stříbrem.

Dál jsem si jich nevšímal a jenom jsem se rozhlížel. Nehledě na to, že ještě nepadla tma, jsme nikoho nepotkali – čtvrť, kterou jsme procházeli, byla úplně opuštěná. Tím líp. Svědky nepotřebuju. A Janovi lidi umí držet jazyk za zuby. Nejednou jsem se o tom přesvědčil.

No jo, ani živáčka. Jako v zatracených válečných fi lmech. Zchátralé dvou- a třípatrové domy se bez lidské péče dávno skoro rozpadly. Vepředu se mih-

KLUZKÝ 21

ly trosky, ze kterých zůstaly jenom očouzené stěny. Když se stavěly hradby, rozebíraly se nejbližší domy vně města, ale vevnitř Pevnosti nic moc neboři-li. Nechávali to do budoucna. Ale komu jsou ty domy teď k užitku? Tady ne-žijou už ani krysy – protože tu není co žrát. A tak teď po celé staré části města stojí celé mikročtvrti, kde není živá duše. Hodně jich je hlavně na severu a na západě Pevnosti.

„Kam jdeme?“ Když už jsme byli od Janova obchodu daleko, rozhodl jsem se zkusit, jakou mají chlapi náladu. Vždyť takhle za pět minut vyjdeme pří-mo na Rudou třídu.

„Tady kousek,“ zabručel hromotluk a odhodil špaček.„Jdi. Až tam budem, tak uvidíš,“ podpořil ho bratr, poupravil si límec bun-

dy a dlaní si přejel po černých kučeravých vlasech.„Jak je libo.“ Zasunul jsem si ruce do kapes bundy, prudce jsem zrychlil

a nedělal jsem okolo toho cavyky. Proč se hádat s někým, koho se chystám za-bít? S tím, koho se chystáte zabít, je v rámci možností potřeba udržovat dobré vztahy. Nemá absolutně žádnou cenu si přidělávat zbytečné problémy.

Bratři se vynasnažili, aby mě dohnali, takže když jsem se prudce zastavil, setrvačností šli dál. A v tu chvíli jim ostré, úzké nože, které jsem vytáhl z ka-pes bundy, rozpáraly kůži a probodly záda. Ten napravo mlčky upadl obliče-jem na cestu. Ten nalevo se pokusil otočit, popadl dýku, ale z pusy mu vystřík-la krev, nohy se mu podlomily a on se sesunul na bok.

Přece jen levačku nemám tak vytrénovanou.Znovu jsem se pozastavil nad vlastním cynismem. Dřepl jsem si k nehyb-

ným tělům na zemi a prohledal jim kapsy. Dýky jsem nebral, ale obsah jejich peněženek jsem do poslední mince přesypal do té své. Válečná trofej, abych tak řekl. No nic, teď odsud musím rychle zmizet.

Za necelých deset minut jsem vyšel na Rudou třídu a zamířil jsem k már-nici. Svědomí jako by mě vůbec netrápilo. Zákon přežití: buď ty, nebo oni. A s Janem jsem se vyrovnal i s úroky. Ale proč se cítím tak hnusně?

Odplivl jsem si a šel jsem dál. Zavoněl šašlik. A takový chutný kouř. Polkl jsem sbíhající se sliny – jeden pirožek byl zjevně příliš málo – a pochybovač-ně jsem si prohlídl stánek se šašliky. Zacinkal jsem mincemi v kapse a nakonec jsem ho minul. Samotný gril u cesty a okolo něj rozestavěné plastové stoly po-dezřelé nebyly, ale kuchařův ošuntělý vzhled moc důvěry nevzbuzoval. A sníst šašlik na neověřeném místě, to je skoro jako si zahrát ruskou ruletu. Buď to vyjde, nebo ne. A nábojů v bubínku je mnohem víc než jeden. Dál na Rudé tří-dě jako na potvoru nebyly až k Doupěti žádné slušné jídelny. Nedá se nic dě-lat, budu tu křeč v žaludku muset přetrpět. Promluvím si Hádesem ohledně po-koje a hned někam zaskočím nacpat si břicho.

Asi dvě stě metrů od stánku se šašlikem mě v blátě na cestě zaujal otisk vzorku pneumatiky. Ten se tu vzal kde? Někomu se povedlo získat benzin? Nebo přijeli hosté z Města? Na druhou stranu, někdo mohl přidělat kolo od auta i na vůz. Podivuhodné jsou tvé činy, Bože.

PAVEL KORNĚV22

U pumpy s pitnou vodou, co stála nedaleko, se vytvořila dlouhá fronta vy-zbrojená vědry, kanystry a igelitkami plnými lahví. Jeden chlápek sem dotlačil ruční vozík s padesátilitrovou konví a ti, co stáli vzadu, se na něj dívali s nepo-krytou nevraživostí. Z řady ho nevyhodili jenom proto, že tu na bezpečnost do-hlížela parta Družiníků. Jo, když se oteplí, vždycky nastane problém s pitnou vodou. V zimě si naberete čerstvý sníh a hotovo. Rozpustíte ho a můžete pít.

Nikam jsem nějak nespěchal, a tak jsem kráčel dál a s nadějí si prohlížel vý-věsky, ale nic, co by aspoň vzdáleně připomínalo hospodu, tady stejně neote-vřeli. Ve dvorech možná něco je, ale jít na blind? Zajímalo by mě, jestli něco nebude dál. Těžko říct…

Na prahu železářství seděl dobře oblečený chlap a upřeně zíral kamsi před sebe. Oči měl úplně skelné. Ten se ale sjel!

Okna salonu Homeopat zakrývaly žaluzie, ačkoli vchodové dveře byly ote-vřené dokořán. Ale mně jsou jejich prášky a mixtury stejně k ničemu.

U schodů do sklepa, kde byl obchod Lovec a rybář, jeden děda zapáleně máchal před druhým dlouhou teleskopickou udicí. Našel si, čím by se chlu-bil, kozel starej.

Před sázkovou kanceláří Gonzo, která se nacházela v přízemí dvoupatrové-ho domu obestavěného lešením, se zuřivě hádali dva Cecháči. Osamělý natě-rač nechal štětec štětcem, a zatímco zaujatě poslouchal ty dva, kouřil. Bóže, to je ale pracant.

Vepředu bylo otevřené prostranství – obytný dům, co tu kdysi stál, zbourali a místo něj tu postavili ohradu pro koně. Podél hrazení obcházelo asi deset po-starších chlapů a posuzovalo přednosti mladých koní. Vítr ke mně donesl hut-ný pach hnoje, koňského potu a moči.

Ale další čtvrť mě fakt překvapila. Přímo naproti budově bývalé oděvní průmyslovky se tyčilo pódium se třemi šibenicemi. Ještě že byly prázdné. Co je to za novoty? Dřív se věšelo hned vedle krematoria. Divný.

Minul jsem Jachontovy kanceláře, školu pěstních soubojů Berserkr a střel-nici Tři šípy, když jsem si vedle oken obchodu s ochrannými amulety vši-ml nápisu: Smrt Číňanům! Jak moc byl aktuální, to pro mě zůstalo záhadou. Číňani v Pevnosti jakživ nebyli. Ale někdo nelitoval a vyplýtval na to barvu. Ačkoli na zdi se píše kdeco… Nechápu jen jedno – tajemný propagandista se nezalekl přemalovat znak Bratrstva (zkřížený meč a sekeru na černém poli), který dával všem milovníkům snadného přivýdělku na vědomí, že obchod je pod spolehlivou ochranou. A to už je vážné. Kdyby si ho Bratři všimli, hned by mu usekli ruce.

Vůbec, graffi ti na zdech nějak obecně přibylo. A obyčejným jarním šílen-stvím to nevysvětlíte – bezstarostné a plytké malby se čas od času střídaly se symbolikou pouličních gangů. Reklamy taky bylo viditelně víc. A znovu mě šokovala na první pohled nesmyslná fráze: Alchymie = zlo. To se svět nadob-ro zbláznil? Nebo jsem mimo já?

Vila sdružení kovářů a zbrojířů se schovala za vysokým železným plotem.

KLUZKÝ 23

Na fasádě visela cedule: Kováme pro vás. Odkudsi zpoza domu se valila hustá oblaka černého kouře a ozývalo se kovové řinčení. Na čem vlastně vyděláva-jí? Kovařinou člověk nezbohatne, ale barák mají jako prase.

Brzy začala maličká čtvrť s kancelářemi. Domy hrály desítkami vývěsek a inzerátů. Místní pětipatrové domy si za svoje sídlo už dávno vytipovali drob-ní obchodníci, věštci, léčitelé a další šarlatáni a podvodníci, kteří se tu nashro-máždili v neuvěřitelném počtu. Křišťálová koule, Lovec úspěchů, Velkoobchod potravin, Neptunovy sauny, Měsíční trávy, Bojová zaklínadla první katego-rie, Stomatologická ordinace Hrabě D., Bezpečnostní agentura Bezvětří a dal-ší a další a další… Kdo všechno tu nebyl – počínaje venerology a výrobci rak-ví a butikem Carské oděvy konče. Ale jo, hlídat dům na společné náklady je o dost výhodnější. A bezpečnější. Jen tak nějaký gang si sem netroufne.

Dál se táhly obytné domy a mezi nimi čím dál častěji, jako temné skvrny, trčely rozvaliny, o které se nikdo nestaral. Hele, už jsem skoro tam. Takže ko-nec kochání se. Jsem teprve na kraji severní čtvrti, ale ani tady není radno kou-kat, co kde lítá. O boty a oblečení vás tu okradou raz dva. Myslím, že mně to nehrozí, ale kudla v boku ještě nikomu na zdraví nepřidala.

Kousek před márnicí, na rohu Rudé třídy a Křivé, se shlukl zástup lidí. Chtěl jsem to divné shromáždění obejít, ale všiml jsem si líně si vykračují-cích Družiníků a rozhodl jsem se kouknout se, co se děje. Jasně, přítomnost chlupatejch většinou nevěstí nic dobrého a před nepříjemnostmi vás neochrá-ní, spíš naopak, ale mě zajímalo, kvůli čemu je všechen ten povyk. Soudě pod-le šumu mnoha hlasů, ženského nářku a divokých výkřiků tam někoho mlátili. Chytili nějakého zlodějíčka? To těžko. Za takové blbosti Družina lynč netole-ruje. Sami by jim dovedli polámat žebra stejně dobře.

Když jsem se prodral dopředu, překvapilo mě, že vidím bílý oděv Čistých. Tři hrdlořezové se otočili čelem k davu, který se neodvažoval přiblížit se až k nim, a další dva železnými tyčemi masili chlápka na zemi. Krátká kožená bunda a bláto okolo něj už byly celé od krve, ale pruty znovu a znovu lítaly na-horu. Chlap se už nesnažil krýt se rukama, jenom sebou vždycky trochu škubl, když ho železo zasáhlo. Nebo to byla agónie?

Co se to tu děje? Tohle nějak nevypadá na obyčejné vyřizování účtů mezi gangy, ačkoli borec má na bundě znak Nočních lovců. A Družiníci by tu taky jen tak nestáli. Takovouhle drzost netolerujou – neradi pak čekají na pohřebáky.

„O co tu de?“ dloubl jsem do boku dělníka v kombinéze od cementu, po-skakujícího vedle mě. Nebyl vysoký, ale dostat se blíž mu bránili pokrývači, co stáli těsně vedle sebe a kvůli představení se vykašlali na práci. Ze střechy asi bylo hůř vidět.

„Chytili dealera. Ten šmejd obchodoval s radostí,“ odpověděl dělník a ze všech stran se hned ozvalo upřesnění.

„Ne radostí, ale štěstím.“„Ještě že ho dostali Čistí, ty podplatit nejde.“„Říkám to správně: s radostí!“

PAVEL KORNĚV24

„Správně? Sám sis ji od něj kupoval?“„Já ti…!“Když jsem se prodral pryč z příliš agresivního davu, odbočil jsem a vle-

kl jsem se k márnici. Jakási radost, štěstí… Objevila se nová droga? Ale co s tím pak mají co dělat Čistí? To kdybych věděl. Že bych se zeptal Hádese? V tomhle se moc neorientuje. Nic, kašlu na to, musím si vyřešit svoje.

Už u plotu jsem poznal, že s márnicí je něco špatně. Budova byla celá obe-stavěná lešením a jedno její křídlo už mělo novou omítku a blýskala se tam nedávno zasklená okna. Co to Hádese popadlo? Nicméně o tom, že je pořád pánem domu, jsem nepochyboval: budovu obalovala skoro neviditelná, ale o nic méně neškodná silová polokoule. Několikrát jsem mrknul, ale nezmize-la. Divný, nikdy dřív se mi ji zahlídnout nepodařilo. Sakra, jak se dostanu do-vnitř? Hádesův amulet jsem prošustroval.

Vymýšlet jsem nic nemusel. Na zápraží vyšel Aaron Davidovič v dlouhém teplém plášti a kotníčkových kožešinových pantofl ích a začal řvát na vedou-cího omítkářů. Ten bez zájmu čučel do nebe. Zjevně to byl prověřený způsob, jak s mágem jednat, protože Hádes to brzy vzdal a naštvaně mávl rukou.

„Pracujte…“„Zdravím, Aarone Davidoviči!“ vyběhl jsem po schodech, abych ho chy-

til, než zmizí uvnitř.„No to je dost,“ podíval se na mě nepřívětivě a odvrátil se. „Jdeme…“Nepřivítal mě zrovna nadšeně. Proč? Zlobí se, že jsem mu půl roku neplatil

nájem? To ani není směšný. Můj pokoj už pravděpodobně dávno pronajal.S obavami jsem vkročil do energetické clony ochranného pole a po opra-

veném schodišti jsem sešel do suterénu. Hádes už mezitím otevřel první dveře nalevo, vešel a hrabal se v masivní truhle pobité železnými pásy.

„Na.“ Mág vytáhl napěchovaný igelitový pytel a hodil ho na podlahu.„Co to je?“ Opřel jsem se o futra a demonstrativně jsem si prohlížel pokoj.

Všechno zůstalo při starém, jenom v jednom rohu ze stropu visela mihotající se nit optického vlákna.

„Tvoje věci.“ Hádes si otřel zahnutý nos a zkřížil ruce na prsou. „Vem si je a vypadni.“

„Ale já si u vás, Aarone Davidoviči, chtěl pronajmout pokoj,“ zabručel jsem zaraženě a snažil jsem se přijít na to, co ho žere.

„Je obsazeno,“ odsekl.„A když vám nabídnu dvakrát tolik?“„Tím se místo neuvolní,“ odpověděl bez váhání.Nemělo absolutně žádný smysl dál naléhat. Jestli odmítl dvojnásobek, zna-

mená to, že se mnou kdoví proč nechce mít nic společného. Já osobně bych za-platil i trojnásobek, jenom abych věděl, proč mě zapsal na svou černou listinu. Ale komu? Nedá se nic dělat, musím vysmahnout.

Vešel jsem do pokoje, do jedné ruky jsem vzal pytel, který byl docela leh-ký, a teprve pak jsem si všiml, že v rohu nesvítí žádné optické vlákno, ale

KLUZKÝ 25

vzduch a sotva viditelně se chvěje. Aniž bych nad tím přemýšlel, natáhl jsem volnou ruku…

… a probral se na druhé straně pokoje. Mág, sedící na stoličce, si mě pro-hlížel trochu překvapeně.

„Co to…“ zablekotal jsem. Před očima se mi všechno rozplývalo. Jasně jsem viděl akorát svítící proužek, který se houpal ze strany na stranu.

„To je siločára.“ Hádes se zvedl. „A nejenže bys ji neměl vidět a zvládnout se jí dotknout, ještě navíc jsi přežil takový výboj, který by neustál ani mág mé úrovně.“

„A jak s nima teda pracujete?“ Se zaúpěním jsem se zvedl a přendal si ne-čekaně ztěžklý pytel do pravé ruky.

„Chlapče, ty chceš za pět minut pochopit to, čemu se lidi učí celý život?“ Aaron Davidovič přešel ke dveřím a zastavil se. „Buď tak laskav a zbav mě své přítomnosti. Mám dost práce.“

„Jak je libo.“ Trochu vrávoravě jsem vyšel na chodbu a bez rozloučení jsem se vydal po schodech. Ptát se ho, co se stalo, nemá cenu. Stejně mi to neřekne. A tlačit na něj nemůžu – Hádes to nesnáší. A o jeho způsobech, jak se zbavu-je lidí, kteří měli tu drzost ho otravovat, v Pevnosti kolovaly doslova legendy. A já je, dokonce i kdybych vzal v potaz nevyhnutelné přehánění, ověřovat na vlastní kůži ani v nejmenším nemíním.

Když jsem vyšel ven, zastavil jsem se a zamyslel se. Kam mám teď jít? Mám najít někoho ze starých známých a přifařit se k němu? Denis Selin nebo Dán mě neodmítnou, ale zajít k nim v tomhle stavu… Smrdím, jako bych se půl roku válel na smetišti. V podstatě to tak skoro bylo. Takže prvně se musím dát do kupy. A lepší místo než Timurův podnik v okolí nenajdu. Ačkoli tam se chodí hlavně kvůli jiným věcem.

Hodil jsem si pytel na rameno, zašel za plot, přešel přes ulici a zabočil jsem do dvorů. Břicho mě z hladu bolelo čím dál víc, zato v hlavě se mi vyjasnilo. Mlha, která mi po energetickém výboji zakalila vnímání, se nepozorovaně roz-plynula. Co mě to popadlo strkat tam ruku? Na druhou stranu, Hádese to fakt znepokojilo. Jak to, že mě to na místě nesesmahlo? Nechápu.

K večeru se venku oteplilo, ale břečky a bahna bylo akorát víc. Mezi domy se rozprostíraly doslova bažiny, přes které byly položené cestičky z desek, ci-hel a pomačkaných kartonových krabic. Aniž bych se nějak staral, jestli si za-špiním boty, rázoval jsem si to přímo a brzy jsem došel k lázním. O kovovou rohož u vchodu se mi zdaleka nepovedlo očistit všechno, ale boty byly rázem o část bahna lehčí. Otevřel jsem dveře a vešel jsem dovnitř.

Timurův pomocník Marat Gluchov seděl za pracovním stolem vedle soud-ku, ze kterého trčela umělá palma s nažloutle vyšisovanými listy, a četl si au-tomobilový magazín. Když uslyšel, že se otevírají dveře, vzhlédl, zvedl hlavu a krátkozrace přimhouřil už tak úzké oči.

„Co tě sem přivádí?“ hodil časopis na stůl.„Ale, přišel jsem se umejt,“ přešel jsem ke stolu. Na kachličkách za mnou

PAVEL KORNĚV26

zůstávaly blátivé stopy. Z pootevřených dveří strážnice vykoukl rozespalý securiťák, podíval se na mě a zase zalezl.

„Tak se tomu teď říká?“ mrkl na mě Marat lišácky. „A kdo tě bude mýt? Blondýna, brunetka?“

„Sakra, Marate, nebudeš tomu věřit. Fakt se sem jdu jenom umejt.“„Proč bych ti neměl věřit?“ Gluchov si dvěma prsty stiskl nos. „Jasně, že ti

věřím… Povím ti, táhne to od tebe…“„Zas to nepřeháněj,“ řekl jsem uraženě.„Jakýpak přehánění? Jestli si sundáš boty, tak ty tvoje špinavý fusekle vy-

zabíjej všechny šváby.“„Jestli jo, vezmu si prachy za deratizaci.“„Dávej bacha, aby to nesejmulo nikoho z personálu.“ Marat se lítostivě po-

díval na špinavé kachle. „Co si budeš přát?“„Něco obyčejnýho. Chci se jenom umejt. No a samozřejmě se najíst.“„To je maličkost. Na jak dlouho?“„Do zejtra, asi do jedenácti.“ Zhodnotil jsem zdejší ceny i obsah peněženky

a seznal jsem, že peníze by mi měly stačit.„Pokoj číslo tři.“ Marat vytáhl z horního šuplíku klíč s visačkou z plexiskla.

„Voda bude ohřátá tak za dvacet minut. Chceš alkohol?“„Ne.“„Pak je oběd v ceně pokoje.“ Gluchov cosi spočítal na kalkulačce a spoko-

jeně kývl. „A holku ti pošlu i tak.“„Jenom jestli bude na účet podniku,“ zakroutil jsem hlavou a sáhl jsem pro

peníze.„Ach, no dobře,“ mávl Marat rukou. „Zítra se vyrovnáme. Jo, a na trojce

není světlo, vem si lampu.“Vzal jsem si železnou lampu, sirky a vydal jsem se do pronajatého pokoje.

Nejspíš mi podstrčili čertví co.Ve skutečnosti to ale vypadalo dobře. Uprostřed nevelké místnosti stála ko-

vová vana, zleva k ní byl přisunutý stůl se třemi židlemi. Stěny byly půl metru od podlahy obložené kachličkami a nad nimi vymalované světle zelenou bar-vou. U protější zdi stála kovová pružinová postel bez matrace a prádla a přímo naproti dveřím viselo zrcadlo.

Hodil jsem bundu na podlahu, vyzul se a sedl si ke stolu. Brzy sem začali běhat zaměstnanci lázní s vědry s horkou vodou a bleskurychle naplnili vanu. Začala z ní stoupat hustá pára. Mohl jsem se pustit do mytí, ale nejdřív jsem chtěl něco zhltnout. Brzo mi přinesou žrádlo, ne?

Ani s jídlem neotáleli, takže jsem se zanedlouho hladově ládoval soljankou a rýží se sekanou a zapíjel to po dlouhé době normálním černým čajem. Na holku, co donesla ložní prádlo a ručníky, jsem se ani nepodíval. Teď na to ne-mám náladu.

Když jsem dojedl rýži, zasunul jsem petlici a svlíkl se. Před zrcadlo jsem si stoupl s obavami. Jo, vypadám příšerně. Holohlavý, vyzáblý, oči a tváře mi

KLUZKÝ 27

zapadly, žebra mi lezou. Hrůza. Na druhou stranu, všechno je na svém mís-tě, nic mi neodpadlo. Staré šrámy zbělaly, vypadaly, že jsou dávno zahojené. Akorát celé pravé předloktí mi pokrývaly černé vzory a symboly. Ale to nic není, nevšiml jsem si žádných příznaků zánětu. A jak se zdá, tak i ledová ho-rečka je věcí minulosti.

Jenom horečka? Soustředil jsem se a začal jsem koncentrovat vnitřní ener-gii v rukách. Snažil jsem se zažehnout maličký plamínek. Marně. Zachytit tepání síly jsem zvládl, ale nešlo mi poslat ji správným směrem. Primitivní za-klínadlo přízračného ohně se mi taky nepovedlo, ačkoli postup jsem dodržel do posledního puntíku. To jsou mi ale věci. Evidentně budu muset na čarová-ní na nějaký čas zapomenout. Doufám, že ne navždy.

Naštvaně jsem si odplivl, zalezl jsem do vany a začal jsem ze sebe divo-ce drhnout špínu, která díky vodě změkla a slézala ze mě v celých plástech. A jakmile jsem se umyl, prostě jsem si dovolil ležet v teplé vodě a relaxovat. Ach, jak je mi dobře!

Únava, plné břicho a uklidňující teplá voda mě začaly uspávat. Neriskoval jsem, že bych ve vaně usnul, a tak jsem vylezl, utřel se dosucha a padl jsem na postel. Nádhera! Čisté prádlo mě příjemně hřálo, provislá postel byla kupodi-vu pohodlná a já (poté, co jsem zahnal myšlenku, že bych zkontroloval pytel, co mi dal Hádes) jsem hned odpadl. To počká…