Název: Komnata hrůzyAutor: A. M. BURRAGE a dalšíNakladatelství: ALLAN, 1991

A. M. BURRAGE, PAUL EIDEN, CELIA FREMLINOVÁ, JAQUES FUTRELLE, MICHAEL GILBERT, C. B. GILFORD, MORRIS HERSHMAN, ERNEST F. MILLER, AL NUSSBAUM, JACK RITCHIE, HENRY SLESAR, LAWRENCE TREAT, CORNELL WOOLRICH, 1991. INTERMEDIA, WIEN.

ZLO V DOMĚCELIA FREMLINOVÁTato povídka by se mohla nazývat "Horor v gotickém stylu", i když dům, ve kterém se vše odehrávalo, je malý a už vůbec ne gotický. Zlo, které v něm obchází, je však temné, obrovské a hrůzyplné.Když se nad tím vším, co se stalo, zamýšlím, nemohu ani dost dobře říci, kdy jsem poprvé začala mít obavy o svoji neteř Lindu. "Obavy" vlastně není to správné slovo, protože přirozený strach o ni jsem mela během těch deseti let, kdy jsem o ni pečovala, mnohokrát. Linda totiž bývala velmi slabé dítě. Na začátku našeho společného soužití jsem byla často dokonce na pochybách, jestli toto nervní, jemné děvčátko není příliš křehké, aby vůbec dospělo. Jsem však ráda, že se mé obavy nenaplnily. Linda přece jen léty zesílila. Jemným zacházením, zdravým rozumem a láskyplným přístupem jsem z ní vychovala zdravou dívku. Určitě jsem byla v tomto směru úspěšnější, ačkoliv bych to asi neměla říkat, než Lindina matka, má ubohá sestra Anděla, kdyby byla zůstala naživu.Nebyly to tedy obavy o Lindino zdraví, které mne trápily posledních pár týdnů, ani přirozené pochyby, zda její zasnoubení s Johnem Barrowem je rozumná věc. Vypadal jako poměrně příjemný mladý muž, s pihovatým obličejem, tupým nosem a zrzavými vlasy, l když musím připustit, že mi napoprvé do oka moc nepadl. V jeho přítomnosti jsem se cítila nějakým záhadným způsobem nesvá. V žádném případě mne však ani nenapadlo, aby se moje vlastní nejistota a odstup vůči jeho osobě stavěly do cesty tomuto mladému páru. Nesnáším totiž právě chování, jakým se starší generace někdy vměšuje do života mladých. Na druhé straně musím přiznat, že od chvíle, kdy jsem se dozvěděla o jejich zásnubách, jsem začala být neklidná ohledně Lindy a pociťovala jsem první záchvěvy strachu, který neustále rostl, až se změnil v ledovou hrůzu, jež mne neopouštěla ve dne ani v noci. Myslím, že to bylo v září, kdy jsem poprvé pocítila onen neklid. Den se skláněl k sychravému večeru, kdy podzim byl již cítit ve větru, stromech, prostě všude. Jela jsem na kole do dlouhého mírného kopce z vesnice, kde jsem právě přežila neobyčejně nudnou a zbytečnou schůzi místního výboru Ženského spolku. Byla jsem ze všeho tak vyčerpaná, že jsem slezla z kola dříve, než jsem dojela k odbočce do naší ulice. Zbytek cesty jsem kolo jen tlačila před sebou, což jsem Ještě nikdy předtím neudělala, l přesto, zeje mi již pětapadesát, si totiž snažím uchovat

svižnost a sílu. Na kole jezdím všude, za každého počasí a opravdu jen zřídkakdy se cítím unavená. Vím určitě, že to mírné stoupání do kopce mezi vesnicí a mým domem mi ještě nikdy předtím nedělalo potíže. Ale dnes večer se mi zdálo, jako by kolo bylo z olova, jako bych jela z vesnice víc než dvacet kilometrů a ne jen tydva.První stíny noci se pokládaly na košaté stromy, když jsem zabočila do naší vodou promáčené uličky. Vtom jsem si uvědomila nejen svou únavu, ale jakýsi neurčitý pocit zlé předtuchy. Jako by se vlhkost a podzimní šero vplížily přímo do mé duše, spolu s okolní temnotou. Nejsem žena, která by hned podléhala nějakým pocitům, a tak jsem se po příchodu domů začala dávat dohromady. Rozsvítila jsem lampu a udělala si šálek čaje. Byl silný a lahodně

vonící, tak jak ho mám ráda..Kvůli tomu čaji se mi Linda často směje, protože ona si ho vaří tak slabý, že se někdy divím, proč vůbec přelévá vodu ještě do čajové konvice, když by si ji mohla nalít přímo z kotlíku do šálku.Usadila jsem se v pohodlné staré kuchyňské židli, kterou jsem si přitáhla k rozpáleným kamnům a čekala, až jejich teplo a voňavý čaj začnou svým způsobem zázračně působit. Ale ten večer to nějak neúčinkovalo. Možná jsem byla opravdu příliš vyčerpaná. Ještě k tomu jsem si všimla na kuchyňských hodinách, že už je po osmé. Jak jsem vám již naznačila, jsem činorodý člověk. Zjištění, že ta nemožná schůze trvala o dobré dvě hodiny déle než obvykle, mne podráždilo. Chtěla jsem totiž původně tento večer vyřídit ještě účty dívčího oddílu. Ať už to bylo způsobeno čímkoli, nějak jsem se nemohla uklidnit. V kamnech vesele praskalo, čaj byl báječný a přesto jsem tam seděla stále napjatá a nesvá, jako kdybych na něco čekala.Nakonec jsem se přece jen díky únavě propadla do spánku. Začal se mi zdát zvláštní sen. Obvykle se mi zdají prosté, obyčejné sny, ve kterých nebývá nic vzrušujícího nebo dokonce neobvyklého. Tentokrát však byl můj sen děsivý.Zdálo se mi, že pozoruji Lindu při práci v jejich novém domě. Měla bych dodat, že posledních pár měsíců už Linda nebydlí u mne, ale v podnájmu v malém městečku, kde pracuje. Je to asi deset kilometrů odsud. Má tam blíže do práce a také ona i John mohou pracovat po večerech na svém novém domě. Podařilo se jim ho získat v zástavbě na okraji města. Dům ještě není hotový a oni si ho zařizují sami. John dává dohromady všechny poličky, skříně na nádobí a další vybavení. Vyprávím vám to proto, abyste pochopili, že prostředí mého snu nemělo v sobě nic strašidelného, ba právě naopak. Ten jejich domeček určitě musel být plný štěstí a čilého ruchu.Ve svém snu jsem tam byla s nimi. Ne doopravdy, jestli mi rozumíte, ale spíše jako bych se tam pohybovala bez těla, jako přihlížející, tak jak tomu někdy ve snech bývá. Pravděpodobně jsem byla někde nahoře u schodů a když jsem se podívala dolů, viděla jsem Lindu skrz dveře jednoho z těch malých prázdných pokojů. V mém snu bylo pozdní odpoledne a její vlasy, světlé jako len, svítily mdlým dešťovým světlem, takže vypadaly téměř kovově. Byla to jakási zářivá šeď. Linda byla ke mně obrácená zády a zdálo se, že je úplně zabraná do natírání zadní stěny pokoje. S neobyčejnou sugestivností jsem slyšela cákavý zvuk malířské štětky.

98Jak jsem ji tak pozorovala, začala jsem mít strach. Vypadala tak drobně, slabě a bezbranně. Její světlovlasá, dětská hlavička seděla na její bílé šíji tak nejistě a vratcel Dokonce i to, jak byla hluboce ponořena do natírání, v mém snu umocňovalo dojem jejího ohrožení. Otevřela jsem ústa, abych ji varovala, i když jsem nevěděla před čím, ale žádný hlas se neozval.Právě v tomto okamžiku se celý sen proměnil v noční můru. Pokusila jsem se křičet, běžet, snažila jsem se marně se vzbudit z té hrůzy. Jak noční běs rostl, uvědomovala jsem si, že slyším v prázdném domě něčí kroky, které se stále přibližují."Vždyť to je jenom John!" říkala jsem si ve snu, ale již, když se ta slova tvořila v mém mozku, věděla jsem, že jsem se dotkla podstaty té hrůzy. Byl jím tento člověk, jehož každý pohled a pohyb mne vždy naplňoval pocity nejistoty. Světlo z hořejšího pokoje vrhalo jeho stín na odpočívadlo u schodů. Byl obrovský a ohyzdný. Jako šílenec jsem se snažila vyrvat se ze strnulosti nočního běsu. Potom jsem již jenom běžela, běžela a pořád běžela...Když jsem se vzbudila, bylo mi špatně. Celá jsem se třásla a po tvářích mi stékal pot. Na okamžik jsem myslela, že mě probudilo hrozné bušení na dveře, ale pak jsem pochopila, že to mi tepe jenom mé srdce. Tlouklo a bušilo, jako by otřásalo celým pokojem.

Již jsem vám řekla, že jsem silná žena, která nepodléhá podrážděným nervům a výplodům fantazie. Naopak Linda je člověk, který tím trpí, já nikoli. Když byla Linda ještě dítě, stávalo

se občas, že jsem musela v noci vstát, jít k ní a pochovat jí, aby mohla po nějakém divokém snu znovu usnout. Ale to není můj případ. Já jsem silná žena, jež se ve svém životě nikdy nikoho nebála a nikdy před ničím neutíkala. A já jsem se tu ted vzbudila slabá a roztřesená kvůli nějaké dětinské noční můře! Když jsem si to uvědomila, popuzeně jsem ten nesmysl ze sebe setřásla. Vstala jsem ze židle, došla si pro účetní papíry a pokud si pamatuji, pracovala jsem na účtech dívčí družiny dlouho do noci. Víc jsem na celou záležitost nepomyslela.Asi o týden později se však vše opakovalo. Stejný děsivý večer, stejný návrat domů, kdy jsem byla nezvykle unavená, pak opět stejný sen. Ačkoliv, ne tak docela. Tentokrát Linda nemalovala. Klečela na kolenou a barvou natírala dveře nebo cosi podobného. Žádné kroky nebylo slyšet. Tentokrát se nepřihodilo konkrétně vůbec nic. Jenom jsem mela pocit, že něco zlověstného obchází tím malým domečkem a jako přízrak nad ním těžce visí nenávist. Nějak jsem cítila, že jejím cílem je ta malá klečící postavička v pestré pracovní zástěře. Zdálo se, že ta nenávist se stahuje kolem ní. Cítila jsem, jak ji napadá v obrovských vlnách, které se tiše a úlísně zvedají a zůstávají viset přímo nad její hlavou ve své smrtelné, tiché síle. Zase jsem se pokusila vykřiknout, abych ji varovala a opět se žádný zvuk neozval, l nyní jsem se probudila na židli, slabá a roztřesená.Tentokrát jsem si však začala dělat opravdu starosti. Vztah mezi Lindou a mnou byl a je velmi pevný. Ačkoliv jsem velmi racionálně založená bytost, začala jsem přemýšlet nad tím, zdali tyto sny nejsou nějakým varováním. Chtělo se mi zavolat ji a zeptat se, jestli je všechno v pořádku. Vzápětí jsem si za tento nápad vyhubovala. Nesmím podléhat bláznivým, hysterickým představám! Dosud jsem byla na

sebe pyšná právě proto, že nechávám Lindu žít vlastním životem a že ji nedusím svou vlastnickou úzkostí, jak by to určitě bývala dělala její matka. Musím s tím přestat! Nesmím pořád mluvit tímto tónem o Lindině matce, mé vlastní sestře Anděle. Je již mnoho let mrtvá. Všechno zlé, co mi kdysi udělala, je již dávno zapomenuto a odpuštěno. Nejsem člověk, který by v sobě přechovával zlobu. Je však pochopitelné, že celá ta záležitost, týkající se Lindiny brzké svatby, musela ve mně znovu oživit vzpomínky. Já jsem také kdysi připravovala své hnízdečko lásky, svou svatbu. Richard se mi také kdysi díval zamilovaně do očí, stejně jako se teď dívá John do Lindiných.Většina starých panen má svůj, většinou nudný, milostný románek ukrytý někde v minulosti a já si myslím, že ani ten můj vás nebude příliš zajímat. Po všech těch letech dokonce moc nezajímá ani mne. Pokusím se tedy být co nejstručnější. Když jsem se zamilovala do Richarda, bylo mi celých dvacet osm, byla jsem vysoká, kostnatá a ještě k tomu všemu učitelka. Pro mne to byl jakýsi zázrak, že on, takový hezký, veseiý a okouzlující by mne chtěl milovat a vzít si za ženu. Existoval jediný problém. Oba moji rodiče zemřeli a já jsem byla jedinou oporou své mladší sestry Anděly. Prohovořili jsme vše s Richardem a rozhodli se počkat jeden rok, než Anděla dochodí Školu a bude se moci starat sama o sebe. Na konci školního roku se však ukázalo, že Anděla by ráda studovala dále hudbu. Se slzami v očích mě prosila, abych ji podporovala během prvních dvou let na vysoké škole. Potom se prý určitě nějak protluče sama.V té době už byl Richard dost divný a nerudný. Člověk se tomu ani nemůže divit. Vyčítal mi, že pečuji o svou sestru víc než o něj, že ze sebe dělám onuci a kus hadru a dokonce, že na něho zapomínám. Nakonec jsme se přece jen dohodli, že tedy počkáme a během té doby budeme chystat náš společný domov. A opravdu jsme pracovali á šetřili. Ke konci oněch dvou let jsme koupili malý dům a dělali tam večer co večer poslední úpravy, přesně tak, jak to ted dělají Linda s Johnem.Přišla však další pohroma. Anděla propadla u závěrečných zkoušek. Znovu jsem se ocitla uprostřed starého konfliktu; na jedné straně rozzlobený a neústupný Richard a na straně druhé uplakaná Anděla, která mě zapřísahala, abych jí dala ještě poslední šanci, tentokrát pouze na

půl roku. A opět jsem souhlasila, ale vymínila si, že to bude opravdu naposled. K mému překvapení se s tím Richard po svém prvním výbuchu hněvu docela rychle vyrovnal a brzy po tom ho začali posílat z práce na časté služební cesty, takže jsme se vídali daleko méně. A pak se to stalo. Jednoho odpoledne na konci května, nedlouho před uplynutím šestiměsíční lhůty, jsem seděla na trávníku a opravovala školní sešity. Anděla vyšla z domu a pomalu si to zamířila ke mně. Pamatuji si, jak byla rozkošná se svými hedvábnými vlasy a velkýma modrýma očima, přesně tak jako je Linda nyní. Jarní slunko jako by podtrhlo jemnost bledé pleti a zdůraznilo její výjimečnost a krásu. Posadila se na trávu vedle mne a cosi z jejího mlčení mne přinutilopoložit pero."Copak je, Andělko?" zeptala jsem se. "Stalo se něco?" Vzhlédla ke mně. Modré oči naplněné dětským vzdorem a jakousi pýchou."Ano," odvětila, "budu mít děťátko." Odmlčela se a znovu se mi podívala přímo do očí: "Je to Richardovo dítě."

1110Mlčela jsem. Dokonce si ani nevzpomínám, jestli jsem vůbec něco cítila. Myslím, že i tehdy jsem měla duševní sílu na to, abych na sobě nenechala nic znát.Anděla pokračovala: "Nemá cenu, abys nás za to odsuzovala, Madge. Co jiného bys od Richarda chtěla, když jsi ho nechala v nejistotě celé ty roky?"Pamatuji si, jak oslnivě přede mnou svítily v květnovém slunci otevřené školní sešity. Jedno z dětí napsalo jméno Napoleon se dvěma p. Tahle chyba se mu tam opakovala na jedné stránce určitě alespoň šestkrát. Myslela jsem, že se zblázním, jestli se budu muset na ta "pp" stále dívat. Vzala jsem pero a červeně je všechny přeškrtala, l dnes mám takový dojem, že bych se zbláznila, kdybych ještě někdy viděla slovo "Nappoleon" takhle napsané. Tehdy rni připadalo, že uplynula hrozně dlouhá doba a v ní Anděla vstala a odešla. Nebyla to pravda. Byla tam se mnou a mluvila dál: "Hm, tebe to snad vůbec nezajímá, Madge. Nepřestaneš opravovat ty otravné sešity, i kdyby celý svět vyletěl do povětří." Skoro vykřikla: "Ale co bude se mnou? Co mám dělat?""Ty? Dělat?" řekla jsem tiše. "Richard si tě musí samozřejmě vzít. Já s ním promluvím."A stalo se. Po sňatku se narodila Linda, křehounká, nemocná chudinka, která vážila sotva dvě a půl kila. Anděla se cítila také špatně. Už během těhotenství byla hrozně nervózní a nemocná a trvalo jí dlouho, než se uzdravila. Proto vznikla i jakási tichá dohoda, že už víc dětí mít nebudou, i když já vím, jak rád by byl Richard měl velikou rodinu. Je to zvláštní. Mně, silné zdravé ženě, která by byla mohla vychovat půl tuctu dětí, aniž by hnula brvou, byla tato možnost upřena, zatímco ubohá neduživá Anděla...Ale takový už je život. Myslím, že mé mateřské pudy byly z velké části uspokojeny péčí o křehounkou Lindu. Bylo jenom přirozené, že když zemřel její otec a potom i Anděla, malá sirota začala žít se mnou. Opravdu jsem ji milovala. Byla přece dítětem jak mé nebohé sestry, tak i Richarda. Jediná moje obava vždy byla, abych ji nemilovala příliš majetnicky, takže bych tím omezovala její svobodu.Čas ukázal, že to bylo neopodstatněné. Každopádně, právě tohle mi zabránilo, abych oné deštivé zářijové noci zvedla telefonní sluchátko, vytočila její číslo a zeptala se, jestli je všechno v pořádku. Kdybych to byla udělala, změnilo by se něco na tom, co následovalo? Mohla jsem nějak zabránit osudové tragédii? Mohla jsem jí zabránit ve chvíli, kdy jsem se probudila ze svého druhého snu? Jak?Nevěděla jsem to tehdy a nevím to ani dnes. Pamatuji si jen, že jsem tam seděla v tichém nočním pokoji a naslouchala, jak dešťové kapky bubnují do tmavých oken. Úzkost se stala

zřetelnější a ostřejší. S absolutní jistotou jsem teď vnímala, že můj strach plyne z jakési spojitosti s blížící se Lindinou svatbou, sňatkem s Johnem Barlowem. Co je ale skutečnou příčinou mých obav, čeho se děsím, to jsem stále nedokázala určit.John byl přece příjemný mladý muž z vážené místní rodiny. Měl dobrou práci a Lindu hluboce miloval. Aspoň to tak vypadalo. A přesto, když jsem nad tím tak uvažovala, když jsem si uvědomovala svůj pocit nejistoty, který jsem měla v jeho přítomnosti vždy, napadlo mě, že tento neklid, ty úzkostné obavy o Lindino bez

pečí se nejvíc vystupňovaly, kdykoli John projevil nějaké láskyplné gesto vůči Lindě, například jemné pohlazení nebo důvěrný pohled, který na ni rychle vrhl přes místnost.Zdravý rozum. Zdravý rozum byl přece mým dobrým spojencem po celý můj život a tak jsem ho i té noci zavolala na pomoc."Není na něm přece nic špatného," řekla jsem si nahlas, "na tom mladíkovi vážně není nic špatného."A pak jsem si šla lehnout.Teprve až skoro o tři týdny později sen přišel znovu. Mezitím jsem Lindu viděla a zdála se mi v pořádku, spokojená jako vždy předtím. Jediný mráček na jejím štěstí byla skutečnost, že následující dva týdny měl John zůstávat v zaměstnání až do pozdních hodin, takže s ní nemohl pracovat po večerech na novém domě."Ale já budu pokračovat sama, tetičko!" ujistila mě. "Dnes večer chci začít natírat dřevěné obložení v tom předním pokoji. Světle zelená se určitě bude hodit ke světle žluté..." Štěbetala vesele dál. Moje obavy vypadaly naprosto nesmyslné."To je všechno hezké, drahoušku," řekla jsem a dodala: "Prosím tě, jen se tou prací příliš nevyčerpej!" Linda se totiž opravdu velmi snadno unaví, l přes rozdíl třiceti let mezi námi ji já na našich dlouhých toulkách po kopcích vždycky předháním a domů dojdu obvykle svěží, zatímco ona je někdy úplně bílá a vysílená."Jen se neboj, tetičko," usmála se a stoupla si na špičky, aby rně políbila. "Já se neunavím. Jsem teď tak šťastná, že si myslím, že už nikdy nebudu unavená."Byla to velmi povzbudivá slova, řekli byste si asi. A přesto mne to nijak neuklidnilo. Zdálo se, že její spokojenost a skutečnost, že John teď bude zůstávat v zaměstnání dlouho do noci, umocňuje ono nepostižitelné nebezpečí, které, jak jsem cítila, se kolem ní stahovalo.O tři noci později se mi zdál další sen. Tentokrát byla Linda v malém domečku sama. Nechápu, jak jsem tohle mohla s jistotou vědět, ale věděla jsem to. Její osamocenost jako by naplňovala ty nezařízené pokoje ozvěnami. Byla také poněkud nervózní. Již nenatírala s tím velkým soustředěním, které jsem viděla v předcházejících snech, ale pracovala trhavými a nejistými pohyby. Začínala stále znovu, otáčela se a naslouchala. A já, která jsem se jako vždy vznášela někde nad schodištěm, jsem byla také napjatá. Linda naslouchala a čekala. Na co? Jaké to bylo nebezpečí, které, jak jsem věděla, se vkrádalo jako mlha do malého domečku?"Je to jenom sen!" chtělo se mi zakřičet nehybnými rty. "Neboj se, Lindo, vždyť je to jenom sen! Už se mi zdál předtím. Brzy se vzbudím a všechno bude v pořádku. Podívej, již se budím a slyším to tlučení..."Probudila jsem se a posadila vzpřímeně na židli, ohlušena známým bušením srdce. Bylo to skutečně jen mé srdce? Cožpak to naléhavé klepání, které otřásalo celým dornem, mohlo být jen moje srdce? Tlukot byl přerušován zuřivým řinčením zvonku. Tohle už nebyl žádný sen. Vrávoravě jsem se postavila na nohy. Nějak jsem se dostala chodbou až k předním dveřím. Prudce jsem otevřela. V deštivé noci tam stála Linda, rozrušená, bledá a rozcuchaná. Vrhla se mi do náruče."Ach, tetičko, tetičko moje, já jsem myslela, že jsi venku nebo že spíš. Nemohla jsem se dozvonit. Tak jsem pořád zvonila a zvonila..."

l!1312Snažila jsem se ji ukonejšit, jak jsem jen mohla. Vzala jsem ji do kuchyně, udělala šálek slabého čaje a vyslechla její příběh. Konec konců to ani žádný příběh nebyl.Šla jen do jejich nového domu, tak jak to obvykle po práci dělávala a pustila se do malování předního pokoje. Krátkou dobu pracovala docela spokojeně, až potom zaslechla jakýsi zvuk, šramocení, ale tak strašně slabé, že si ho mohla možná i jen vymyslet."A to bylo opravdu všechno, tetičko," řekla a podívala se zahanbeně na mne, "ale nějak mě to vyděsilo. Asi jsem se měla jít podívat po domečku, ale neměla jsem odvahu. Snažila jsem se natírat dál, ale od toho momentu jsem měla takový strašný pocit, že ho ani nedovedu popsat. Jako by domem obcházelo zlo, jako by něco bylo těsně za mnou a čekalo na chvíli, až mi svými spáry sevře hrdlo. Já vím, tetičko, že to zní hloupě. Právě tohle se mi zdávalo, když jsem byla ještě malé děvčátko. Pamatuješ si?"Samozřejmě, že jsem si to pamatovala. Vzala jsem ji na klín a konejšila, tak jak jsem to dělávala, když byla malé vzlykající děvčátko, probuzené a vystrašené uprostřed noci. Pak jsem jí řekla, že musí jít domů."Tetičko," protestovala, ale tetičko, nemohu tady s tebou zůstat přes noc? Proto jsem přišla. Prosím tě, nech mne tu!"Já jsem však byla neoblomná. Ani nevím proč, ale nějaký instinkt mne varoval, že ať se stane cokoli, Linda zde nesmí zůstat přes noc. Ať se vynoří strach nebo nebezpečí kdekoliv jinde, nemůže být nikdy tak velké jako tady, v tomto domě, tuto noc. Nakonec jsem ji přemluvila, aby šla do svého podnájmu. Nedovedla jsem to vysvětlit jí ani sobě. Marně mi namítala, že už ujel poslední autobus, že její dětský pokoj tady je pro ni stále připraven. Trvala jsem na svém. Zavolala jsem taxi. Když s ní zmizelo za rohem ulice a zanechalo za sebou tajuplné fluidum, zhluboka jsem si oddechla. Jako bych právě splnila důležitý úkol, jako bych ji zrovna teď vytáhla na břeh z tmavého a rozbouřeného moře.Příští ráno jsem zjistila, že můj instinkt byl opodstatněný. Minulou noc číhalo u mého domu skutečně nějaké nebezpečí. Když jsem totiž šla do kůlny pro své kolo, abych odjela do vesnice pomoci s výletem matek, našla jsem ho sice na stejném místě, ale pneumatiky i blatník byly postříkané jakousi žlutou, hustou hlínou. Takovou hlínu tady v okolí mezi mým domem a vesnicí nikde nenajdete. Odkud se jenom mohla vzít? Kdo asi jel včera na mém kole přes nějaké neznámé zablácené místo uprostřed deštivé a větrné noci? Kdo ho asi dal potichu znovu do kůlny a nenápadně se vytratil? Když jsem tam tak stála, užaslá a roztřesená, zazvonil v domě telefon. Byla to Linda a její hlas zněl napjatě a rozrušeně."Tetičko, prosím tě, udělala bys pro mne něco? Mohla bys přijít dnes večer do našeho domečku a zůstat tam se mnou, dokud budu malovat? Prostě, abych tam nebyla sama. Ty si myslíš, že je to nesmysl, ale já opravdu vím, že tam někdo včera v noci byl. Mám příšerný strach. Vid, že přijdeš, tetičko?"Na to byla jediná odpověď. Udělala jsem svou práci přes den co nejrychleji a v šest hodin jsem již očekávala Lindu na schodech u její kanceláře. Když jsme pospíchaly šeřícími se ulicemi, Linda se snažila omluvit své chování."Vím, tetičko, je to ode mne strašně hloupé. John bude zase dnes pracovat

dlouho do noci a ani nedovedl říci, jestli bude hotov včas, aby tam pro mne přišel. Bez něho teď mám v domě hrozný strach. Světlo nahoře se nedá rozsvítit. John ještě neměl čas požádat elektrikáře, aby to spravil. Je tam tma a pusto. Myslíš, tetičko, že tam včera v noci opravdu někdo mohl být?"

Samozřejmě jsem jí neřekla o tom blátě na mém kole. Nemělo cenu ji ještě více děsit. Kromě toho, dalo se o tom vůbec něco říct? Nebyl žádný důvod domnívat se, že obě záležitosti mají něco společného..."Pozor, teti, na tomhle kousku cesty je hrozně bláta. To víš, staveniště." Dívala jsem se na hustou žlutou hlínu, která se mi lepila na boty. Přímo před j námi, ve skupince ještě nedostavěných cihlových domů, stál Lindin budoucí do! mov. Jeho malá prázdná okna na nás upřeně hleděla v soumraku říjnového dne. Zvedl se slabý vánek, ale nepohnul vůbec ničím v té pusté změti bláta, cihel ; a lešení. Linda a já jsme zaváhaly a podívaly se na sebe."No tak, pojďme," řekla jsem a o chvíli později jsme již vcházely do prázdnéhodomu.Dohodly jsme se, že Linda se pustí hned do malování dolejšího předního poi koje. Já jsem se posadila nahoře na schodišti, abych mohla přehlédnout horní i spodní patro. Kdyby někdo vešel předními nebo zadními dveřmi, uviděla bych ho , dříve, než by došel k Lindě. Seděla jsem ve tmě a byla velmi potichu. Proud světla i vycházel z dolejšího pokoje, kde Linda pracovala. Viděla jsem otevřenými dveřmi, ! jak je ke mně otočená zády přesně tak, jak to bylo v mých snech. Ach, jak se svými j světlými vlasy a svou bílou, křehkou šíjí podobala nebohé Anděle! Pracovala voli ně, soustředěně a usilovně jakoby uklidněná mou přítomností v domě.Seděla jsem tam a cítila, jak se mi zábradlí trochu boří do zad. Ten tlak mi byl něčím povědomý, známý, l poloha celého mého těla mi připadala nějak důvěrně známá. Jako by mé svaly byly na tuto polohu přivyklé. Seděla jsem napolo opřena o zábradlí a dívala se upřeně dolů, do záře světla.A potom jsem náhle pochopila. Už jsem měla jistotu, kdo s nenávistí ve své černé duši jel na kole deštěm rozmáčeným žlutým blátem uprostřed noci. Věděla jsem, kdo tady čekal každou noc a pozoroval Lindu, jako když kočka číhá na myš. Vycítila jsem, jaká hrůza se stahuje právě nyní nad tímto nebohým, krásným . a křehkým dítětem. Nad tímto neduživým, zakrslým spratkem, jenž byl příčinou, že nepřišly na svět moje krásné, zdatné děti. Synové a dcery, vysoké a silné bytosti, které bych byla mohla dát Richardovi. Děti, po kterých můj Richard toužil a které bych mu mohla porodit jen já.Cítila jsem, jak se plížím po špičkách dolů, jenom v punčochách, lehkým, téměř tanečním krokem, tiše jako stín. Vnímala jsem, jak se mé ruce přede mnou svírají jako račí klepeta, roztoužená a plná žádosti sevřít tu bílou šíji.Dole pod schodištěm u dveří pokoje klidně pracovala Linda otočená zády, nic nevnímající. Chtěla jsem zakřičet, varovat ji. "Proboha, Lindo, pozor! Ona se blíží! Vidím její pařáty! Svírají se těsně za tvými zády!" Ale žádný zvuk nevyšel z mýchzkřivených úst.A potom, stejně jako v mých snech, bylo slyšet v domě kroky, rychlé a dunivé mužské kroky, jak spěchají, běží, řítí se zachránit malou Lindu, zachránit nás obě.

PŘEBYTEČNÝ PRST15JACQUES FUTRELLE

Stáhla si levou rukavičku z jemné, hlazené kůže, trochu pomačkanou, a holou ruku natáhla k chirurgovi.Umělec by tu ruku nazval krásnou, dokonalou, souměrnou, avšak chirurg ji zceia profesionálně ohodnotil jako vynikající anatomickou ukázku. Od nalakovaných růžových nehtů, štíhlých prstů až po pevné, hezky utvářené zápěstí to byla nesporně ruka dobře situované ženyruka, která nikdy nepoznala práci, hýčkaná ruka, jak si uvědomoval doktor Prescott,

"Tady ten ukazovák," prohlásila klidně. "Ráda bych si ho dala amputovat od prvního článku, prosím.""Amputovat?" Doktoru Prescottovi to vyrazilo dech. Překvapeně se zadíval do hezké tváře návštěvnice. Obličej měla mírně zardělý a rudé rty zčeřil náznak úsměvu. Jako by to pro ni byla zcela obyčejná věc. Chirurg se rychle, se zájmem sklonil nad rukou. "Amputovat!" opakoval si."Přišla jsem k vám," přikývla a pokračovala, "protože podle informací, které jsem dostala, jste jeden z nejschopnějších odborníků, a kolik bude operace stát, to naprosto nehraje roli."Doktor Prescott stiskl růžový nehet ukazováku a pak zase nechal prst prokrvit. Několikrát to opakoval, potom ruku obrátil a důkladně si ji prohlížel od jemných rýh dlaně až po konečky prstů. Když nakonec vzhlédl, vyjadřovala jeho tvář neskrývaný úžas."Co je s tím prstem?" zeptal se."Nic," odpověděla žena roztomile. "Chci ho jenorn uříznout od prvního článku."Chirurg se opřel na židli dozadu, rozpačitě svraštil čeio a podrobil návštěvnici pronikavému profesionálnímu pohledu. Čelila mu bez mrknutí oka a dokonce se trochu usmívala nad chirurgovým viditelným zmatkem."Proč ho chcete uříznout?" zeptal se.Žena poněkud netrpělivě pokrčila rameny."To vám nemohu říct," odpověděla. "Opravdu není třeba, abyste to věděl. Vy jste chirurg a já chci operaci. O víc nejde."Nastala dlouhá pauza. Ani jeden očima neuhnul."Pochopte, slečno slečno " začal nakonec doktor Prescott. "Mimochodem, 14 vy jste se nepředstavila, že?" Mlčela. "Mohu se vás zeptat na vaše jméno?"

"Na mém jménu nezáleží," odpověděla klidně. "Přirozeně bych vám mohla nějaké jméno říct, ale to by nebylo moje, proto jakékoli jméno je zbytečné."Chirurg si ji opět upřeně prohlížel."A kdy se chcete té operaci podrobit?" zeptal se."Tecf," odpověděla. "Jsem připravená.""Pochopte přece," řekl přísně, "že chirurgie je profese, která má odstraňovat lidské utrpení, a ne lidi mrzačit měl bych říct záměrně mrzačit.""To plně chápu," řekla. "Když se ale někdo podrobí tomu tomu zmrzačení, jak to nazýváte, na vlastní přání, pak z vaší strany nevidím žádnou přijatelnou námitku.""Amputovat prst, když to není nutné, by byl zločin," pokračoval chirurg bezobalu. "Nemohlo by to být k ničemu dobré."V obličeji mladé ženy se objevila známka zklamání a znovu pokrčila rameny."Ostatně tady nejde o etiku," řekla nakonec, "ale prostě o to, jestli tu operaci uděláte nebo ne. Udělal byste ji, dejme tomu, za tisíc dolarů?""Ani za pět tisíc dolarů," hlesl chirurg."Takže tedy za deset tisíc?" zeptala se zcela klidně.V hlavě doktora Prescotta se honily naléhavé otázky nejrůznějšího druhu. Proč si mladá a krásná žena přeje dokonce tak naléhavě obětovat naprosto zdravý prst? Čemu má sloužit zohyzdění ruky tak dokonalé, že takovou snad ještě neviděl? Je to nějaký chorobný rozmar? Pohled hluboko do jejích pevných a klidných očí mu však jen potvrzoval, že je duševně v pořádku. Takže co to je?"Nikoli, vážená slečno," prohlásil nakonec prudce. "Takovou operaci odmítám udělat, i kdybyste hovořila o sebevětší částce, pokud bych nejdřív nedospěl k přesvědčení, že amputace toho prstu je naprosto nutná. Na tom trvám."Zvedl se, jako by tím končil její návštěvu. Žena zůstala sedět a chvíli nad tímhloubala. "Pokud to dobře chápu," řekla, "tak kdybych vás dokázala přesvědčit, že to je

naprosto nutné, tak byste operaci provedl?""Jistě," odpověděl okamžitě, téměř netrpělivě. Vzbudila jeho zvědavost. "Potom by to spadalo do mých profesionálních povinností.""Nestačí vám moje slovo, že to je nutné a že je vyloučeno, abych vám vysvětlila proč?""Ne. Musím vědět proč."Žena se zvedla a zůstala stát proti němu. V její tváři se už nezračilo zklamání."Tak tedy dobře," pokračovala neochvějně. "Pokud to bude nutné, tak mě operovat budete, takže když si ustřelím prst, tak snad ?""Že si ho ustřelíte?" užasle reagoval doktor Prescott. "Ustřelíte?""Přesně tak jsem to řekla," odpověděla klidně. "Kdybych si ten prst ustřelila, pak byste s ošetřením rány souhlasil? Provedl byste nutnou amputaci?"Zvedla prst, o kterém hovořili, a pátravě na něj upřela oči. l sám doktor Prescott na něj pohlédl najednou s novým zájmem."Že si ho ustřelíte?" opakoval. "Copak jste se zbláznila, že o něčem takovém uvažujete?" vybuchl a zrudl nelíčeným hněvem. "Já, vážená slečno já s tou věcí nechci mít naprosto nic společného. Sbohem."

16"Samozřejmě budu muset být opatrná," uvažovala, "jeden výstřel snad ale postačí. Potom přijdu k vám a požádám vás o ošetření, vidle."Znělo to jako otázka. Doktor Prescott se na ni plnou minutu upřeně díval, pak přešel ke dveřím a otevřel je."Můj obor, slečno," pronesl chladně, "mně poskytuje víc než dost možností konat dobro a mírnit skutečné utrpení, takže nemusím o něčem takovémhle uvažovat, anebo se o tom s vámi dál bavit. V čekárně čekají tři lidé, kteří potřebují mou službu. Budu nucen vás požádat, abyste mě omluvila.""Ale ránu mně ošetříte?" naléhala žena, kterou neodradil ani jeho odstrašující tón a chování."Nechci s tím mít naprosto nic společného," prohlásil chirurg pevně a s konečnou platností. "Pokud potřebujete službu nějakého lékaře, pak bych vám doporučil psychiatra a ne chirurga."Nezdálo se, že by se urazila."Někdo by to musel ošetřit," naléhala dál. "Byla bych radši, kdyby to byl někdo, kdo to bezesporu umí myslím vás. Proto přijdu znovu. Na shledanou."Hedvábné šaty zašustily a žena odešla. Doktor Prescott na okamžik zůstal stát a díval se za ní s neskrývaným údivem a rozmrzelostí v očích i v celém postoji, potom šel zpátky do ordinace a posadil se ke stolu. Zmačkaná glazé rukavička dosud ležela tam, kam ji žena položila. Opatrně si ji prohlédl, nakonec zavrtěl hlavou, přestal na tu záležitost myslet a věnoval se jiným věcem.Příštího dne hned po obědě seděl doktor Prescott ve své ordinaci a psal, když se prudce rozletěly dveře předpokoje, kde čekali pacienti, až bude mít volno, a dovnitř vběhl jeho mladý pomocník."Pane doktore, jedna dáma omdlela," vychrlil ze sebe. "Zřejmě je zraněná."Doktor Prescott se rychle zvedl a dlouhými kroky kráčel ven do předpokoje. V křesle tam bezmocně spočívala s bílou tváří a zavřenýma očima jeho včerejší návštěvnice. Rychle k ní přikročil a pak zaváhal, když si připomněl jejich včerejší rozhovor. Nakonec ho však profesionální instinkt, přání zmírnit utrpení a patrně i zvědavost přiměly, aby se jí věnoval. Levou ruku měla zabalenou do provizorního obvazu, kterým prosakovala krev. Hleděl na to nevěřícíma očima."Ať visím, ona to přece udělala," vyhrkl zlostně.

Krátkou mdlobu, jak doktor Prescott viděl, vyvolala jen ztráta krve a fyzická bolest, a tak se honem snažil přivést ženu k vědomí. Přitom dal několik spěšných pokynů mladému muži, který měl službu v předpokoji."Zatelefonujte profesoru Van Dusenoyi," přikázal mu, "a zeptejte se ho, jestli mi může asistovat při jedné malé operaci. Řekněte mu, že je to poněkud zvláštní případ a že ho jistě bude zajímat."A právě takto vzbudil problém přebytečného prstu poprvé pozornost Velkého koumáka. Dorazil právě ve chvíli, kdy tajemná žena otvírala oči a probírala se z mdloby. Upřela na něho skelný, nechápavý pohled. Potom její oči zabloudily k doktoru Prescottovi. Usmála se."Já věděla, že to budete rnuset udělat," šeptala ochable.Když ji před tou jednoduchou a snadnou operací uspali, sdělil doktor Prescott

Velkému koumákovi okolnosti případu. Vědec tam stál, dlouhými štíhlými prsty jemně kontroloval tep mladé ženy a tiše naslouchal."Co o tom soudíte?" ptal se chirurg.Velký koumák neodpověděl. Skláněl se v té chvíli nad ženou v narkóze a mhouřil oči nad jejím čelem. Volnou rukou přejížděl proti směru jemně zvýrazněného obočí a znovu si je zblízka prohlížel přimhouřenýma očima. Doktor Prescott si toho všiml a hned pochopil."Ne, nic takového," řekl a zavrtěl hlavou. "Také jsem na to myslel. Fyzicky je ve výborné, skvělé kondici."Teprve později, když už mladá žena lehce a klidně spala po aplikaci uklidňujících prostředků, se Velký koumák rozhovořil o podivných chvílích, které předcházely operaci. To už seděl v soukromé ordinaci doktora Prescotta. Ze stolu zvedl dámskou rukavičku."To je ta rukavička, kterou tady nechala, když za vámi poprvé přišla?" zeptal se."Ano.""A viděl jste, jak si ji svléká?""Ano."Velký koumák si zvědavě prohlížel jemnou navoněnou rukavičku, potom prudce vstal a šel do vedlejší místnosti, kde žena spala. Chvíli stál a s obdivem shlížel na nádhernou, štíhlou postavu. Potom se sklonil a zblízka si prohlížel její levou ruku. Když se nakonec narovnal, zdálo se, že si zodpověděl nějakou nevyslovenou otázku, která mu tanula na mysli. Vrátil se k doktoru Prescottovi."Těžko říct, jaký motiv se skrývá za jejím přáním nechat si amputovat prst," řekl zamyšleně. "Mohl bych se pokusit o nějaký dohad, ale pokud to pro vás není důležité víc, než že to dráždí vaši zvědavost, raděj bych se o to nepokoušel. Troufám si říct, že během několika měsíců se to všechno samo dostatečně vykrystalizuje, a o ní bych si rád zjistil něco víc. A to mohu udělat, až se vrátí tam, kde se tady v městě ubytovala. Zavolám panu Hatchovi a požádám ho, aby zjistil, kam půjde, jak se jmenuje a další věci, které mohou tu záležitost osvětlit.""Bude ji sledovat?""Přesně tak, ano. Teď o ní zřejmě víme jenom dvě fakta. Za prvé, je to Angličanka.""Ano," souhlasil doktor Prescott. "Její výslovnost, oblečení a vůbec všechno tomu nasvědčuje.""A druhý fakt v této chvíli není důležitý," pokračoval Velký koumák. "Rád bych použil váš telefon."Huíchinson Hatch se rozhovořil."Jen co ta mladá žena odešla od doktora Prescotta, nasedla do taxíku, který jí objednali, a řekla řidiči, aby jel, dokud ho nezarazí. Mimochodem dobře jsem si ji prohlédl. Podařilo se mi jít kolem ní, právě když nasedala, a o kus dál jsem nastoupil já do dalšího taxíku, který čekal na mé. Její taxík jel nazdařbůh tři čtyři bloky a nakonec zastavil. Řidič se naklonil, jako by někomu vzadu naslouchal, a můj taxík ho předjel. Potom její taxík zahnul do vedlejší ulice,

pokračoval osm až deset bloků a zastavil před jedním luxusním činžákem. Ta mladá žena vystoupila a šla 17

1918dovnitř. Taxík odjel. V domě jsem zjistil, že to je choť pana Fredericka Chevedona Moreyho. Ubytovala se tam se svým manželem v úterý dnes máme pátek najali si ""Ano, věděl jsem, že má manžela," přerušil ho Velký koumák."apartmá na tři měsíce. Jakmile jsem to zjistil, vzpomněl jsem si na vaše instrukce, abych se poptal na parníky z Evropy, které dorazily buď toho dne, kdy si najali byt, anebo těsně předtím. Právě jsem vycházel ven, když paní Moreyová vystoupila z výtahu a šla přede mnou kdomovním dveřím. Byla převlečená a měla jiný klobouk.Nepovažoval jsem za nutné zjišťovat, kam jde, protože jsem věděl, že ji najdu, když budu chtít, a tak jsem šel, abych se poptal v paroplavebních kancelářích. Dalo mi dost práce, než jsem zjistil, že na žádném ze tří parníků, které připluly toho dne, kdy bylo apartmá pronajato, manželé Moreyovi nebyli, ale že předchozího dne přijel parníkem z Liverpoolu jistý pan David Girardeau s chotí. Popis paní Moreyové do nejmenších podrobností odpovídal paní Girardeauové, dokonce i pokud jde o šaiy, které měla na sobě, když opouštěla loď. Byly to stejné šaty, které měla na sobě, když po operaci odcházela od doktora Prescotta."To bylo vše. Velký koumák seděl v hlubokém křesle a opíral mohutnou plavovlasou hlavu o polštář, konečky dlouhých štíhlých prstů tiskl proti sobě. Dlouho se na nic neptal, nic nepoznamenal, až nakonec řekl: "Kolik minut asi uplynulo od chvíle, co vešla do domu, a pak zase znovu vyšla?""Nejvýš tak deset nebo patnáct," zněla odpověď. "Ještě jsem se jen tak bavil s lidmi z přízemí, abych o ní něco zjistil.""Kolik platí za to apartmá?" zeptal se vědec jen tak mimochodem."Tři sta dolarů měsíčně."Velký koumák upíral své přimhouřené oči nehybně na malou skvrnu na stropě své laboratoře.,Aťuž se ta záležitost vyvine jakkoli, pane Hatchi," řekl po chvíli, "musíme připustit, že jsme se setkali s neobyčejnou ženou s ženou železných nervů, jak byste to nejspíš nazval vy. Když paní Moreyová opustila operační pokoj doktora Prescotta, bylo jí po tom šoku tak špatně a slabo, že se stěží udržela na nohou, a vy mi tu teď říkáte, že sotva se vrátila domů, hned se převlékla a šla pryč.""Teda samozřejmě " začal Hatch omluvně."Potom musíme rovněž předpokládat," pokračoval dál vědec, "že je to pro ni krajně důležitá věc, a vzhledem k povaze tohoto případu jsem nabyl přesvědčení, že nejspíš uplynou celé měsíce, než se nějak dál vyvine.""Jak to myslíte?" zeptal se reportér."Podle toho, co vím, poslední fáze tohoto případu nepatří vůbec na tuto stranu oceánu," vysvětloval Velký koumák. "Tuším, že to je případ pro Scotland Yard. Otázka samozřejmě zní: Proč se potřebovala zbavit toho prstu? Jestliže připustíme, že je duševně v pořádku, spočítáme možné odpovědi na prstech jedné ruky, a z toho nejméně tři odpovědi vrací celý případ do Anglie." Odmlčel se. "Mimochodem, když jste viděl paní Moreyovou podruhé, měla ruku zavázanou stejně?""Levou ruku měla v rukávníku," vysvětloval reportér. "Takže jsem ji neviděl, ale nezdá se mi, že by byla měla čas si obvaz nějak předělat."

"Zvláštní," poznamená! vědec. Zvedl se a přecházel sem tam po místnosti. "Opravdu zvláštní," opakoval "Člověk se neubrání obdivu, jak jsou ženy za jistých okolností statečné, pane Hatchi. Myslím, že bychom na tento případ měli upozornit Scotland Yard, ale nejdřív byste asi měl zítra Moreyovy navštívit nějakou záminku si najdete a zjistit, co se o nich můžete dozvědět. Jste bystrý mladý muž nechávám to všechno na vás."Nazítří se Hatch skutečně dostavil do apartmá Moreyových, avšak za okolností, které naprosto neočekával. Jel tam s detektivem Mallorym, a detektiv Mallory tam ujížděl plnou rychlostí taxíkem, protože mu správce domu zatelefonoval, že paní Moreyovou našli v jejím apartmá zavražděnou. Detektiv vyběhl po schodech do druhého patra, vpadl hlučně do bytu a tam se zarazil v přítomnosti smrti.Ženino tělo leželo na podlaze a někdo je soucitně přikryl přehozem z postele. Detektiv Mallory stáhl přehoz z obličeje a Hatch zděšeně zíral na krásnou tvář, předešlého dne ještě plnou života. Teď byla znetvořená výrazem hrůzné agónie a údy měla žena zkroucené křečí. Na jejím bílém, nádherně oblém hrdie zanechal vrah stopy velké černé podlitiny, tam kde se silné nemilosrdné prsty hluboko zabořily do měkkého svalstva.Lékař z domu policii předešel. Jen co detektiv přejel očima po zavražděné a rychle se rozhlédl kolem po místnosti, obrátii se tázavě k němu."Je mrtvá několik hodin," informoval ho bez vyzvání lékař, "patrně už od včerejšího večera. Zdá se, že jí někdo podal nějaký prudký, palčivý jed a potom ji zardousil. To jsem zjistil z vyšetření úst."Tohle všechno bylo patrné na první pohled. Rovněž tak bylo z mnoha důvodů zjevné, že otisky prstů na hrdle jsou mužské, ale každý pokus dostat se dál za tato zřejmá fakta stále víc vyšetřovatele zaváděl. Především tu byla výpověď mladíka, který měl noční službu ve výtahu."Manželé Moreyovi odjeli včera večer tak kolem jedenácté," řekl. "Vím to, protože jsem jim telefonicky objednával taxík, a potom jsem je vezl dolů z druhého patra. Šli ke správci do kanceláře a dva kufry přitom nechali v hale. Když se odtamtud vrátili, odnesl jsem obě zavazadla do čekajícího taxíku. Nasedli a odjeli.""Kdy se vrátili?" zeptal se detektiv."Nevrátili se, prosím," odpověděl mladík. "Měl jsem službu až do rána do šesti hodin. Po tom, co odjeli, až do konce mé služby v šest ráno už nikdo nepřišel."Detektiv se znovu obrátil k lékaři."Takže hned včera večer nemohla být mrtvá," řekl."Je mrtvá už několik hodin nejméně dvanáct, patrně déle," konstatoval kategoricky lékař. "O tom nelze mít žádné pochyby."Detektiv si ho chvíli přezíravě měřil a pak otočil oči k správci domu."O čem se hovořilo, když k vám včera večer Moreyovi přišli do kanceláře?" zeptal se. "Byl jste tam?""Ano, byl," zněla odpověď. "Pan Morey vysvětloval, že byli nečekaně na pár dní odvoláni pryč, a nechal u mě klíče od bytu, O ničem víc se nemluvilo. Viděl jsem, jak jim liftboy nese ven kufry, když šli k taxíku.""A jak je tedy možné, když jste věděl, že nejsou doma, že sem dnes ráno někdo vešel a tělo objevil?"

20"Já sám jsem tělo našel," odpověděl správce. "Mělo se tu opravit elektrické vedení, a tak jsem si říkal, že když jsou pryč, bude na to vhodná doba. Šel jsem nahoru, abych se na to podíval, a uviděl tohle."Při pohledu na přikryté tělo se trochu otřásl a zkřivil obličej. Detektiv Mallory se na několik minut soustředěně zahloubal.

"Ta žena je tady a je mrtvá," řekl nakonec. "Když je tady, musela se sem dostat zpátky, mrtvá nebo živá, minulou noc mezi dobou, co odešla s manželem, a dobou, kdy bylo její tělo ráno nalezeno. To je prostě nezvratitelný fakt. Jak se ale dostala sem zpátky?"Ze tří zaměstnanců luxusních apartmá jedině mladík, který měl právě ve výtahu službu, zatím nic neřekl. Teď se ozval, protože se na něho detektiv ostře zadíval."Neviděl jsem dnes ráno přicházet ani pana Moreyho, ani paní Moreyovou," vysvětloval spěšně. " V době, než se tělo našlo, nepřišel vůbec nikdo, až na listonoše a pár řidičů dodávkových služeb."Detektiv Mallory se znovu obrátil na správce."Vede některé okno tady z toho apartmá k požárnímu žebříku?" chtěl vědět."Ano tady tudy."Prošli dozadu krátkou chodbičkou. Obě okna byla zevnitř zavřená, a tak bylo zřejmé, že i kdyby ženu tudy donesli do místnosti, okna by zavřená nebyla, pokud by její vrah neodešel z domu předním vchodem. Když detektiv Mallory dospěl k tomuto bodu svého pátrání, posadil se a zkoumavě si prohlížel mlčící shromážděnou skupinku, jako by celou tu záležitost považoval za něco, co spáchali, aby ho obtěžovali.Hutchinson Hatch se chystal něco říci, ale pak si to rozmyslel, otočil se a šel dolů telefonovat. Několik minut nato vystoupil před domem z taxíku Velký koumák a zdržel se dole v hale natolik, aby vyslechl zjištěná fakta. Když reportér domluvil, pokrývala vědcovo vysoké čelo hustá síť vrásek."Nejde o nic víc, než že se k nám dostala z Evropy závěrečná fáze jednoho případu," řekl záhadně. "Zavolejte, prosím vás, doktoru Prescottovi, ať se sem hned dostaví."Pak šel do bytu Moreyových. Kývl krátce na detektiva Malloryho, který ho z té malé skupinky jediný znal, přešel k tělu mrtvé ženy a zamžoural s jistým dojetím na bílou zsinalou tvář. Po chvilce přiklekl k nehybnému tělu a prohlédl si ústa a stopy prstů na bílém hrdle."Kyselina karbolová a uškrcení," poznamenal stroze k detektivovi Mallorymu, který se nad ním nakláněl a sledoval ho s nadějí a dychtivostí v nehybné tváři. Velký koumák se přes něho zadíval k správci domu. "Pan Morey je statný, atletický typ?" zeptal se."Kdepak. Malý a drobný, jen o trochu větší než vy."Vědec se zadíval přimhouřenýma očima na správce, jako by ten popis neodpovídal jeho očekávání. Potom se jeho mírně zmatený výraz rozplynul."Aha," poznamenal, "vidím, že hrál na klavír." To nebyla otázka, ale konstatování."Ano, hrál hodně," odpověděl mu správce, "dokonce tolik, že si na něho ostatní obyvatelé domu dvakrát stěžovali, přestože tu bydleli teprve pár dní."

"Samozřejmě," konstatoval vědec zahloubané. "Samozřejmě. Paní Moreyová patrně nehrála vůbec?""Myslím, že mi říkala, že nehraje."Velký koumák stáhl tenký přehoz položený přes mrtvé tělo a podíval se na levou ruku."No tohle! No tohle!" zvolal najednou a zvedl se. "No tohle!" opakoval. "To je " obrátil se k správci a oběma mladíkům obsluhujícím výtah. "Je tohle naprosto jistě paní Moreyová?"Unisono mu přitakávali a zatvářili se přitom udiveně."Zaměstnávali Moreyovi nějaké služebné?""Ne. Většinou jedli dole v restauraci. Tady v těch apartmá nikdo nevede domácnost.""Kolik lidí žije tady v domě?""Asi tak sto.""Takže tu je dost velký provoz, že?""Samozřejmě. Bylo to dost neobvyklé, že včera večer i dnes ráno tak málo lidí chodilo ven i dovnitř, a paní Moreyová a její manžel mezi nimi nebyli, pokud se snad právě tohle snažíte zjistit."

Velký koumák pohlédl na lékaře, který tam mlčky stál."Jak dlouho je podle vašeho odhadu mrtvá?" zeptal se."Přinejmenším dvanáct hodin," odpověděl lékař. "Možná déle.""Ano, spíš tak čtrnáct, řekl bych."Potom skupinku nečekaně opustil a pomalu procházel celým bytem. Právě znovu vcházel do místnosti, kde ležela mrtvola, když se otevřely dveře z chodby a vešel doktor Prescott a za ním Hatchinson Hatch. Velký koumák zavedl chirurga přímo k mrtvé a stáhl látku z jejího obličeje. Doktor Prescott couvl s výkřikem, v němž zazněl údiv i to, že mrtvou poznává."Nechováte nejmenší pochybnost, že je to ona?" ptal se vědec."Ani v nejmenším," odpověděl přesvědčeně doktor Prescott. "Je to ta žena.""Podívejte se ale sem!"Velký koumák rychlým pohybem ještě víc odhrnul přehoz. Doktor Prescott, společně s ostatními, kteří neměli tušení, co by měli očekávat, se zahleděli na tělo. Doktorovi stačil jediný pohled, klekl si a zblízka si prohlížel levou ruku mrtvé. Od prvního článku chyběl ukazovák. Doktor Prescott jen nevěřícně zíral. Po chvilce zvedl oči od zmrzačené ruky a znovu je upřel na tvář mrtvé."Ještě jsem nikdy neviděl nikdy se mi nesnilo o tak děsivé " začal."Tím je to samozřejmě jasné," přerušil ho Velký koumák. "To zároveň řeší i charakterizuje celý případ. Takže, pane Mallory, jestli můžeme jít k vám do kanceláře nebo někam, kde nás nikdo nebude rušit, pokusím se ""Ale kdo ji zabil?" dožadoval se příkře odpovědi detektiv."Nejdřív si najdeme klidné místo," usadil ho nedůtklivě, jak bylo jeho zvykem, Velký koumák.Detektiv Mallory, doktor Prescott, Velký koumák, Hutchinson Hatch a domácí 'ékař nájemných apartmá se usadili v předním salónu bytu Moreyových a před 21

2223slídivýma, zvědavýma očima zavřeli všechny dveře. Doktor Prescott opakoval, jak ho o to vědec požádal, za jakých okolností došlo k amputaci ženina levého ukazováku, a pak se té historie ujal Velký koumák."Dejme tomu, pane Mallory," obrátil se vědec k detektivovi, "že by k vám do kanceláře přišla nějaká žena a řekla, že si chce dát uříznout prst, co byste si o tom myslel?""Řekl bych si, že je blázen," nezaváhal detektiv."Přirozeně vy se ve svém povolání setkáváte s mnoha divnými případy," pokračoval Velký koumák. "Nenapadlo by vás přitom okamžitě něco? Něco, k čemu by mělo dojít za několik měsíců?"Detektiv Mailory se nad tím vážně zamyslel, ale mlčel."Takže zkrátka a dobře," prohlásil Velký koumák, "žena, kterou teď známe jako paní Moreyovou, žádala amputaci prstu. Okamžitě se daly vytušit tři, čtyři, pět, či tucet možností. Samozřejmé správná mohla být jen jedna, anebo snad kombinace dvou. Takže která? To chce s trochou logiky dokázat, že dvě a dvě jsou vždycky čtyři ne někdy, ale vždycky.Přirozené jako první domněnka se nabízelo šílenství. To už na první pohled vyloučíme jako absurdní. Potom nemoc třeba příznak malomocenství, které bylo možno rozpoznat na levém ukazováku. To jsem si ověřil a vyloučil. Zbyly tři pádné důvody, proč žádat amputací prstu, z nichž každý je zcela pravděpodobný. Bylo zřejmé, že žena je bez jakýchkoli pochyb Angličanka. Podle stopy prstenu na její rukavičce a tomu odpovídající stopě na prstu žádný prsten však na ruce neměla jsme mohli zcela bezpečně předpokládat, že je vdaná. To byly první dvě věci, které jsme zjistili. Důvodné svědectví, že je vdaná, a ne vdova, vycházelo z toho, že byla tak mladá a že nechodila ve smutku.

Potom ji pan Hatch sledoval, zjistil, jak se jmenuje, kde bydlí, a později i to, že těsně předtím sem dorazila s manželem parníkem a najali si tu byt. To byl důkaz, že je Angličanka, a důkaz, že má manžela. Na parníku cestovali jako pan David Girardeau s chotí zde vystupovali jako pan Frederick Chevendon s chotí. Proč ta různá jména? Tato okolnost sama naznačovala, že něco není v pořádku nějaký spáchaný, anebo zamýšlený zločin. Z dalších věcí jsem usuzoval, že jde o zamýšlený zločin a že mu bude možné zabránit. Protože jsem neznal veškerá fakta, nic podle mě nenasvědčovalo, že dojde k vraždě. Ale pak došlo k vraždě podle všeho paní Moreyové, že?""Copak to není paní Moreyová?" zeptal se detektiv,"Pan Hatch v ní poznal ženu, kterou sledoval, já v ní poznal ženu, která byla operovaná, a doktor Prescott ji poznal rovněž," pokračoval Velký koumák. "Když jsem zjistil, jak k smrti došlo, podíval jsem se jí na levou ruku, abych se ujistil, zeje to ta žena. Shledal jsem, že jí chybí ievý ukazovák že jí ho od prvního článku amputoval obratný chirurg, A z tohoto faktu jsem si okamžitě odvodil, že ta mrtvá žena vůbec není paní Moreyová, ale někdo jiný. A náhodou jsem celou záležitost objasnil.""Jak to?" ptal se detektiv. "Vždyť jste myslím právě řekl, že jste při té amputaci prstu pomáhal?""Ten prst jsme s doktorem Prescottem amputovali včera," odpověděl Velký

koumák klidně. "Prst mrtvé ženy byl amputován před mnoha měsíci, možná roky."V obličeji detektiva Malloryho se zračil svrchovaný údiv a Hatch se zavrtával pohledem do mžourajících očí vědce. Neurčitě, jakoby v mlze, si začínal vysvětlovat řadu věcí, které byly do té doby nevysvětlitelné."Dokonale zhojená rána na ruce vylučovala každou možnost kromě jediné," pokračoval Velký koumák. "Byl jsem prve informován, že paní Moreyová nehrálači říkala, že nehraje na klavír. Za jistou možnost jsem totiž považoval velkou pojistku uzavřenou na její ruce a trik, jak ošidit pojišťovnu zmrzačením ruky. Samozřejmě proti tomu stál fakt, že se nabídla zaplatit za operaci velkou částku. A jelikož jejich výdaje tady musely být obrovské, začal jsem pochybovat o udržitelnosti této domněnky. Fakt, že mrtvá měla prst amputovaný, tuto možnost naprosto vylučoval, stejně jako vylučoval možnost nějakého zločinu, který by dokládal zrádný otisk toho ukazováku. Pokud skutečně došlo k vážnému zločinu, ve kterém by stopa po prstu byla důkazem, pak by pro ni amputace prstu byla nutná.Zbývala jediná věc totiž že paní Moreyová či jak se jmenovala se spikla se svým manželem, aby se zmocnili nějakého majetku, možná titulu nezapomínejme, že je Angličanka tím, že obětuje ten prst, tak aby při konfrontaci souhlasila s popisem dědičky, kterou měla představovat. Můžeme se právem dohadovat, že se dozvěděla o potřebných důkazních podrobnostech, a z toho nezvratně vyvozujeme nedohadujeme se, ale víme že ta mrtvá žena tam vedle je žena, jejíž práva měla zcizit paní Moreyová.""Tohle ale je paní Moreyová, ne?" ptal se znovu detektiv."Nikoli," zněla strohá odpověď. "Je to jasné z toho, jak dokonale se podobá paní Moreyové a přitom jí prst byl amputován už dávno. Patrně jsou spolu příbuzné možná to jsou sestřenice. Těžko bych uvěřil, že to jsou dvojčata, protože nutnost vydávat se za druhou, aby jedna získala peníze anebo titul, by nebyla tak zřejmá. Je ovšem možné, že pokud by paní Moreyová byla vyděděna či zavržena, byla by se k takovému postupu uchýlila jako k poslednímu východisku."Několik minut všichni mlčeli. Každý z té malé skupinky si v duchu přebíral uvedená fakta."Ale jak se sem dostala takhle?" ptal se pan Hatch."Vzpomínáte si, pane Hatchi, když jste sledoval paní Moreyovou, že jste mi řekl, že se převlékla a šla ven?" odpověděl mu otázkou vědec. "To jste tehdy neviděl paní Moreyovou té bylo špatně a to já věděl od té operace to jste viděl jistou léta pohřešovanou slečnu s

amputovaným prstem, slečnu Rossmoreovou. Správce říká, že v domě žije na sto lidíže stále hodně lidí vchází do domu a zase vychází. Uvědomujete si, že když si byly tak úžasně podobné, mohla tato slečna volně chodit sem a tam a vždycky být mylně považovaná za paní Moreyovou? Že si vůbec nikdo nikdy nevšiml rozdílu?""Ale kdo ji zabil?" zeptal se detektiv Mallory zvědavě. "Jak? Proč?""Morey ji zabil," konstatoval jednoznačně Velký koumák. "A jak ji zabil? Můžeme vcelku předpokládat, že ji nejdřív nějak nalákal, aby vypila tu kyselinu, ona Pak nejspíš začala bolestí křičet a on ji uškrtil. Nejdřív jsem si představoval, že to Je velký silný člověk, protože jí sevřel hrdlo takovou silou, že jí popraskaly krční žíly. Jenže on hraje na klavír, z čehož má velkou sílu v rukou, takže ji dokázal

HENRY SLESAR2524zardousit. A proč? Patrně se tak stalo proto, že se nějakým způsobem dozvěděla o jejich záměru. Což by určovalo motiv. Vrcholnou rafinovaností celé věci bylo Moreyho počínání, to, jak nechal svoje klíče tady u pana správce. Předpokládal, že do bytu nikdo nevstoupí dřív než za několik dní a to už oni budou bezpečně pryč že nejspíš teprve pak, když se tu nikdo z nich neobjeví a jejich zmizení zůstane nevysvětleno, někdo apartmá otevře, aby se zjistilo proč. To je myslímvšechno.""Až na to, že je třeba chytit Moreyho a jeho ženu," řekl detektiv nevesele."To bude snadné," řekl Velký koumák. "Domnívám se, že pokud se tato vražda nedostane po několik hodin do novin, objevíte je, jak se chystají odjet do Evropy. Co kdybyste zkusil linku, s kterou sem přijeli?"O tři hodiny později byli už obžalovaný muž a žena ve vězení. Právě si zajistili plavbu na parníku, který odplouval o půl páté.Byl to slavný proces a skončil odsouzením viníků po překvapivém odhalení pokusu zmocnit se majetku a titulu, po právu patřících slečně Evelyně Rossmoreové, která před lety záhadně zmizela a byla identifikována v mrtvé ženě.

ODBORNÍK NA PAMĚŤOlin Mearns seděl sám v improvizované učebně nad restaurací EIGreco, obličej zabořený do dlaní. Bylo mu jasné, že na tento den nikdy nezapomene. To nebylo nic neobyčejného! Pamatování si věcí bylo Oíinovou profesí a on tomuto" praktickému umění vyučoval druhé. Byl učitelem paměti a v příznivých časech bývalo v jeho třídě v Brittově budově na 42. ulici dvacet až třicet studentů za semestr. Sotva začala první hodina, dokázal si během pěti minut zapamatovat všechna jména i tváře jejich nositelů, což byl výkon, kterým své žáky pokaždé nesmírně ohromoval.Samozřejmě, že poslední dobou byl tento trik již méně efektní, protože Olinovy kursy nenavštěvovalo víc jak pět či šest studentů. Taková tedy byla realita. To ho přinutilo opustit adresu na 42. ulici a přestěhovat se do menších prostor nad řeckou restaurací ve středu města. (Nejvýraznější zkouškou paměti místních kursů byl zápach připáleného olivového oleje.) Mezi jeho několika studenty byla i Penelope Walzová příčina jeho současného trápení. Bylo jí dvacet čtyři let (zrovna dnes) a na její tvář nemohl Olin za žádnou cenu zapomenout. Měla postavu jako přesýpací hodiny, trochu baculatější v místě u značky šest hodin. Kromě toho měla paměť jako síto.

Z toho druhého důvodu zaujal Penelopu stručný inzerát, který si Olin pravidelné dával do Daily News:"Chcete si pamatovat tváře lidí? Chcete si pamatovat jejich jména? Nechcete už nikdy zapomenout fakta, která mohou být životně důležitá pro vaši kariéru a sociální postavení? Za pouhé čtyři týdny vás PhDr. Olin Mearns naučí vypěstovat dokonalou paměť!"Právě toho rána zaplatila Penelope za svou nedokonalou paměť již čtvrtým místem sekretářky v jednom roce. Pracovala u právníka Nerdlingera, jehož jméno si jen zřídkakdy vybavila. Toho dne vstoupil do kanceláře sám pan Nerdlinger a Penelope ho oslovila jako zákazníka: "Co si přejete?" A to tam pracovala už čtyři měsíce! Když odcházela, zapomněla si vyzvednout i svůj poslední plat.Je pravda, že Olinovi se pro Penelopiny mnemonické schopnosti nepodařilo mnoho udělat. Jejich setkání bylo pamětihodné z jiného důvodu. Olín se ve svých čtyřiceti letech na první pohled vášnivě a beznadějně zamiloval. Penelope to na

2627tolik zalichotilo, že i přes věkový rozdíl, sporost Olinovy postavy i skutečnost, že na jeho vlasy se dalo už jen vzpomínat, jeho city opětovala. Učarovaly jí jeho vědomosti obrovské skladiště faktů, která pokojně odpočívala uvnitř jeho holé hlavy.Ale když jí toho odpoledne přinesl dárek k narozeninám, projevilo se v Penelopině chování něco úplně jiného."Co se stalo, Penelopo?" vyzvídal Olin. "Tobě se ty růže nelíbí?""Propánakrále, šest růží," zatvářila se Penelope kysele. "Kdo kdy komu přinesl šest růží!""Vždyť jsem ti přece říkal, že jsem musel snížit výdaje.""Jo snížit výdaje!" křičela Penelope. "A co já? Víš, že mi tady zvedli nájem o třicet dolarů měsíčně? Víš, kolik dlužím v obchodě? A co ta půjčka, kterou jsi mi slíbil?"Olin ztěžka polkl a v duchu si přál, kdyby si tak Penelope jisté věci nepamatovala. "Broučku, zlatíčko moje, víš dobře, v jakých jsem nesnázích. Do kursu se mi nepřihlásil jediný student.""A chtěl jsi mi koupit prstýnek, co je s ním?" zaútočila Penelope. "No, kde je? 'Tedy řeknu ti, Oline, že na učitele paměti máš někdy fakticky strašně krátkou paměť.""Čekám, až se to všechno nějak vyvrbí. To je ekonomika lidi si teď myslí, že vzdělávání je luxus.""Já o žádném luxusu mluvit nemůžu," prohlásila Penelope ledově. "Je mi ale jasné, že už nejsem žádná mladice. Rozhodla jsem se, že vezmu to místo, jak mi ten ... hm ... kdosi nabídl, u té ... u jedné firmy."Olin zalapal po dechu. "Penelopo, miláčku, snad nemyslíš tu nabídku na Aljašku? To tam chceš zmrznout?""Ten člověk mi říkal, že tam zas taková zima není, obzvlášťv tom ... víš kde...""V Juneau," doplnil ji Olin a chtěl ji obejmout kolem pasu, přímo ve středu přesýpacích hodin. Ublíženě sebou trhl, když ho odstrčila."Nezlob se," prohlásila Penelope tvrdě, "ale každé děvče musí, Oline, myslet na svou budoucnost. Zdá se, že ty před sebou žádnou nemáš."Jak íecf seděl sám v prázdné učebně, hučela Olinovi tato věta v hlavě. Stala se spolu s hlavními městy světa součástí jeho paměťové banky té Dvorany slávy, která vytahuje a bleskově předvádí záznamy i všechna další fakta, která mu v té chvíli přišla málo užitečná a poněkud triviální.Když se u dveří ozval zvonek, pohnulo to Olinem až na třetí zazvonění. Zvyk je silnější než smutek, a tak jak otevřel dveře a uviděl tam tvář toho muže, okamžitě si jeho rysy zevidoval huňaté obočí, hranatá brada nepřirozeně rozeklaná jizvou, úzké rty a nažloutlé oči, podezřele těkavé. S pocitem vítězství, který při podobných příležitostech zažíval, si Olin Mearns

uvědomil, že jméno, jež této tváři patří, zná. Nevěděl úplně přesně proč, ale byl si jistý, že se ten muž jmenuje Morgan Krebs."Já jsem Mike Kingston," řekl muž a Olina tím zmátl. "Volal jsem vám, pane Mearnsi, dneska ráno. Pamatujete se?""Aha," odpověděl Olin. "Ano, ano, samozřejmě, pane... ehm, Kingstone. Pojďte, prosím, dál."

Muž vešel a s úlevou za sebou zavřel dveře. "Četl jsem váš inzerát," řekl. "O vyučování paměti, ne?""Aha," odvětil Olin trochu nepřesvědčivě, stále ještě popletený tou záhadou. Nikdy se nespletl v žádném obličeji ani v žádném jménu. Ztrácí snad už svůj talent ještě navrch k lomu, že přichází o svou dívku a živobytí? A!e potom, když Kingston odmítl nabízenou židlí a popošel obezřetně k oknu, Olin měl hned po ruce odpověď. Kingston užil krycí jméno, a nelze se tornu divit. Jméno Morgana Krebse se objevilo pod fotografií jeho tváře (ze dvou stran) v novinách a na vývěskách hledaných osob."Jde o to," říkai Kingston, "že nemám zájem o celý kurs. Na to nemám čas, víte?""No...a...o co vám tedy jde?" zeptal se Olin."Já bych si potřeboval vzpomenout jen na jednu jedinou věc," odpověděl Kingston. Díval se stranou oknem do ulice. Jestli měl strach, že ho sledují, nebo to byl jen zvyk, to O!in nepoznal."Jen jednu jedinou věc?" opakoval Olin. "Tomu nerozumím.""Nerozum íte? Prostě jsem něco zapomněl a od té doby si na to ne a ne vzpomenout, a to mě štve. Jde mi to hrozně na nervy. Tak jsem si naše! chlápka, který rozumí paměti, a ten by rni snad mohl pomoct si na to vzpomenout. Jsem snad na špatný adrese?"Olin byl z toho muže pořádně nervózní, ale na druhou stranu to byl za celé týdny jediný živý člověk připomínající aspoň trochu žáka. "Víte, pane Krebstone," řekl opatrně, "nevím, jestli dobře chápete smysi mého kursu.""Kingston.""Ano, ano, Kingstone. Podívejte, já učím lidi rozvíjet si paměť, učím je používat asociaci, korelaci a asimilaci." Mužova tvář vypadala jako čistě vygumovaná stránka. Nepřesvědčivě Oiin dokonči!: "Kdybyste mí ío možná trochu víc objasnil...""Jasně," řekl Krebs. "Heleďte, před pár dny jsem si něco uložil, prostě nějaký svý osobní věcí, do těch nových schránek na zavazadla na nádraží, jasný? To jsou ty schránky, které fungují ne na klíče. Fungují prostě na heslo. Víte jaké, ne?"Olin kývl hlavou a zcela fascinován síedova! mužovo nervózní chování a jeho těkavé oči."Byla to prostě blbost, že jo, protože jsem to číslo zapomněl. Já jsem teda měl lístek s číslem té schránky í heslem, ale ztratil jsem ho, když přiíuhio. Chci říct, počasí," dodal rychle. "Potřeboval jsem teplejší oblek, jasný?" Olin pořád pokyvoval hlavou. "Furt se na ty čísla snažím přijít už z toho málem cvoknu. Je to hrozně důležitý!"Olin navrhl: "Mohl byste promluvit s někým, já nevím, třeba nějakým zřízencem na nádraží nebo s někým od té firmy, která ty schránky vyrábí.""Na to zapomeňte," řekl Kingston důrazně a ani si neuvědomil, jak tímto příkazem ignoruje Olinovu profesi. "To nepřichází v úvahu, nebudu vám vysvětlovat proč. Musím si na ty čísla vzpomenout a dostat to ven tedy své osobní věci ze schránky na zavazadla. A od vás, profesore, chci, abyste mi pomohl si na ty čísla vzpomenout, jasný?"

Olinovi to bylo až příliš jasné. Pan Morgan Krebs jistě uložil do schránky něco velmi cenného totiž své osobní věci. "No, je to dost neobvyklé," řekl. "Chci říct, že nevím jistě, zda moje speciální technika může stejně dobře jako paměť vylepšit, si z ní také něco vybavit."Krebs měl ruku na okenní žaluzii a netrpělivě s ní trhl."Můžete mi pomoct nebo ne?"

"Snad bych mohl," reagoval Olin pohotově. "Základní principy by měly být stejné. Ale nemohu zaručit, že se to podaří.""Zaplatím vám, ať už to dopadne jakkoli," řekl Krebs. "V každém případě vám zaplatím jako za celý kurs. To je sto padesát dolarů, že jo?""Ano.""Dobrá, tak vám to dám přesně na chlup už jen za ten pokus. A jestli mi, profesore, pomůžete si ty čísla vybavit, tak u mě máte prémii. Pěkně tučnou."Zdálo se, že Olin ten návrh ještě zvažuje. Ve skutečnosti však byl připraven souhlasit."Dobře," řekl konečně. "Zkusím to."Řekl Krebsovi, ať přijde druhý den ráno, a soukromá výuka může začít.Sotva jeho nový žák vytáhl paty, sáhl Olin po telefonu."Penelopo?" řekl. "Musíme se vidět. Musím ti něco povědět.""Jména všech prezidentů a viceprezidentů, že? Děkuji, nemám zájem.""Počkej, neblázni. Stalo se něco, co by mohlo být hrozně důležité.""Jdu spát," řekla Penelope. "Musím brzy vstávat. Mám schůzku s nějakým tím chlápkem, víš kvůli čemu. Tomu místu. Na Aljašce.""Počkej s tím ještě," žadonil. "Jen pár dnů.""Zapomeň na mne," řekla. "Já už jsem na tebe, Harlane, také zapomněla.""Já jsem Olin," řekl zoufale a v sluchátku slyšel zacvaknutí.Když na druhý den ráno, přesně v domluvený čas, Krebs přišel, zřejmě vůbec netušil, že jeho instruktor spal v noci jen dvě hodiny a zbytek času, J"ty normálně spí, strávil listováním knih, z nichž většinu kdysi svěřil své pamětí. Žádný spolehlivý návod k vytahování zapomenutých faktů v nich však nenašel.Bude muset improvizovat."Zkusíme techniku zvanou asociace," oznámil svému žákovi. "Každá vzpomínka se váže na jiné, a jestli se nám podaří dát je šťastně dohromady...""Jak myslíte, profesore.""Pokuste se mi vylíčit, co jste dělal toho dne, kdy jste si uložil, ehm, vaše osobní věci do schránky na zavazadla.""To si nepamatuju.""Aha. Tak zavřete oči a představte si sám sebe, jak si tam ty věci ukládáte." Kingston zavřel oči. "Co vidíte?""Nic. Je moc tma.""Vidíte tvar té věci, kterou ukládáte?""Jo, tvar si pamatuju. Je to malý černý kufřík." Rychle otevřel doširoka oči. "O tvar vůbec nejde. Já vím, jak to vypadá. Já chci vědět, kde to je." 28 "Dokážete si vybavit aspoň jeden z kódů?"

"Co je to kód?""Vzpomenete si aspoň na jedno z čísel? Nula, jedna, dvě, tři nebo čtyři?" "Jo," řekl Kingston."Tak které, které," ptal se Olin vzrušeně. "Vzpomínáte si, které z nich to je?" "Je to buď nula nebo jedna nebo dvě nebo tři nebo čtyři. Ale nepamatuju se, jestli v tom čísle byla jako první, druhá, třetí nebo poslední." Olin se s povzdechem zaklonil a opřel. Ten večer volal znovu Penelope. Řekla mu: "Kdo říkáte, že volá?"Druhého dne řekl Olin svému žákovi: "Dneska si vyzkoušíme test na slovní asociace. Vlastně číselné."Bez velké naděje na úspěch začal předčítat dlouhý seznam čtyřmístných číselných kombinací. Kingston reagoval buďbrbláním nebo lhostejným pokrčením ramen. Konečně se po dvou hodinách trápení student natáhl na Olinovu pohovku a zavřel oči."Devět devět jedna osm," odříkával Olin už ochraptělým hlasem.

Kingston nereagoval. Usnul.Ten večer Olin Penelope netelefonoval, ale zašel za ní přímo do bytu. Našel ji uprostřed balení."Běž pryč, Nolane," řekla. "Tento víkend odjíždím. Pan Hammerschmidt se tu pro mě zastaví v neděli ráno.""Kdo?" zeptal se Olin a při vyslovení jména jejího nového zaměstnavatele jím projela žárlivost."Pan Hammerschmidt," odpověděla Penelope. "Dělá v obchodu s farmaky.""Jako lékárník?""Není lékárník. Otvírá na Aljašce celou jednu firemní řadu lékáren a já budu jeho osobní sekretářkou." Trochu ji obměkčila Olinova zkroušená reakce. "Je mi to opravdu líto. Ale říkala jsem ti, že musím myslet na svou budoucnost. Vzpomínáš si?""Vzpomínám," řekl Olin, tentokrát bez pocitu pýchy.Další den vzal Krebse na exkurzi. Zašli spolu na nádraží a všechny potřebné okolnosti rekonstruovali. Krebs Olina varoval, že o něco podobného se už sám pokoušel, prochodil prý nekonečné hodiny kolem trezorových schránek, ale k ničemu to nevedlo.Olinovo povzbuzování nepomohlo. Krebs si prostě nemohl vzpomenout.Začalo to vypadat beznadějně.Tutéž noc se Olin probíral nejrůznějšími pojednáními o paměti, která dříve zavrhoval jako bezvýznamná nebo nepraktická, a poprvé v životě poznal pocit naprosté skepse.Pak ho z toho vytáhl Sigmund Freud.Dosud se nepokusil analyzovat důvody Krebsova zapomenutí. Když si znovupročetl Freuda a jeho knihy o teorii podvědomí, najednou mu svitlo, že MorganKrebs má pocit viny, ať už je za tím cokoli. To je ono! On si ta čísla prostě nechtělzapamatovat. 29

k

31Jak ale zrušit blok, který si Krebs v sobě vypěstoval? Olin nebyl psychoanalytik. Nedokázal Krebse zhypnotizovat do takového stavu, aby mu rozvázal jazyk. Čím by tak toho jinak dosáhl? Pak na to přišel.Drogami!Když Penelope uslyšela, jaký má v hlavě nápad, celá ohromená vykřikla: "Něco takového nemohu, Oline, udělat!""Když chceš, tak můžeš všechno," hladil ji Olin po paži. "Jen si musíš zapamatovat ten název. Sodium penthaíol. Ani si to vlastně nemusíš pamatovat napíšu ti to na papír. Penelopo, miláčku. A svému sympatickému panu Hammerschmidtovi řekni, že to za každou cenu potřebuješ, jinak s ním neodjedeš na Aljašku.""Co s tím chceš provádět?""Chci pomoct panu Krebsovi, Penelopo, chci pomoct svému pacientovi, chci říct svému žákovi, aby si vzpomněl na něco strašně důležitého. A jestli si vzpomene, pak se pro nás dva všechno rázem změní.""Nechápu jak," řekla Penelope. Olin však zaznamenal, že váhá.Penelope získala od pana Hammerschmidta drogu kupodivu velmi snadno. To je jasné, pohrůžka, že pojede na studenou Aljašku bez jejího teplého tvarovaného tělíčka, na něho zabrala, takže vydal drogu bez většího vyptávání.

V pátek ráno, den předtím, než měla Peneiope odletět do Juneau, zatelefonoval jí Oiin ze své kanceláře a sdělil jí, ať čeká doma, že se budou dít vzrušující věci.Když Krebs vešel do místnosti a seznal, co na něho profesor chystá, zbledl jako stěna. "Nesnáším injekce," prohlásil odměřeně."Nebojte se," chlácholil ho Olin. "Děla! jsem v armádě felčara. Napíchal jsem mraky injekcí a žádný pacient si nestěžoval." Zazubil se na Krebse, a tím ho chtěl uklidnit.Ještě dalších patnát minut Krebs odolával, ale potom, vybuzen Olínovými přísliby okamžitého účinku, se nechal nakonec přesvědčit.

Olin mu píchl injekci.Nikdy v životě tzv. "sérum pravdy" nepodával, ale v kině toho viděl dost, aby věděl, že má svůj objekt vyzvat k počítání od stovky dozadu. Krebs se zamračil, něco zabručel a okamžitě upadl do spánku.Už si Olin začal myslet, že jeho plán selhal, když v tom Krebs zavrtěl hlavou a řekl: "To jsem neudělal, pane inspektore."Olin se naklonil nad pohovku a začal: "Pane Kingstone, poslouchejte mě." V odpověď se ozvalo chrápání. "Morgane," vyslovil nahlas. "Morgane Krebsi! Poslouchejte mě!""Ano, prosím?" řekl jeho žák pátravě. "Co chcete?""Chci, abyste si, Morgane, na něco vzpomněl! Chci, abyste si vzpomněl na ten den, kdy jste vešel na nádraží a nesl jste malý černý kufřík. Už si vzpomínáte?""No a co?" řeki Krebs podrážděně, oči stále zavřené."Vzpomínáte si na to, Morgane, přece, že?""Jasně. Vzpomínám.""Věděl jste, Morgane, že se toho kufru musíte zbavit, že? Věděl jste, že se vám 30 policie lepí na paty."

"Čuňáci jedni prašiví!" vykřikl Morgan a kopl nohou do opěradla pohovky."Šel jste, Morgane, ke schránkám na zavazadla, že? Vybral jste si schránku, hodil jste do otvoru minci a dovnitř uložil kufřík, že?""Jasně. Musel jsem ho někam dát. Šli po mně.""Vzal jste si, Morgane, lístek, že? Co jste s tím lístkem udělal? Vyhodil jste ho, aby ho policajti nenašli?""Jo.""To znamená, že jste si ta čísla z lístku uložil do paměti, je to tak? Myslel jste, že si ta čísla bez problémů zapamatujete, že?""Jasně. Každý si zapamatuje pár čísel.""Samozřejmě že ano, Morgane. Vy si na ně právě teď také můžete vzpomenout.""Ne...nemohu.""Ale můžete," řekl Olin a olízl si suché rty. "Stačí se podívat na lístek. Podívejte se v duchu na ten lístek a uvidíte tam ta čísla jako vystřižená. Že je to tak, Morgane? Jako vystřižená."Krebsovi zvlhl obličej. V jizvě na bradě měl kapky potu."Jasně," řekl. "Jako vystřižená."Olin se také začal potit. "Vidíte je, Morgane? Vidíte ta čísla?""Jasně že je vidím.""Tak mi je řekněte. Honem."Krebsovi se na úzkých rtech usadil úsměv."Pět nula jedna jedna," řekl zasněně a celé tělo se mu uvolnilo. "Schránka číslo pět nula jedna jedna, číselné heslo dva dva pět."Zdálo se, že do muže na pohovce vstoupil věčný mír a pokoj. Byl tak spokojený, že okamžitě zase usnul. Ale jeho spokojenost se nemohla rovnat pocitu vítězství Olina Mearnse. Olin byl

fakticky tak nadšený, že se na místě rozhodl zavolat Penelope Walzové, a to i v přítomnosti spokojeně chrápajícího Kingstona vedle na pohovce."Milá Penelopo, na Aljašku nepojedeš," řekl. "Pojedeš do Palm Beach na Floridu, tam je hezky a teplo. Budeš se tam s Olinem vyhřívat na sluníčku a opálíš se krásně jako borůvka.""Na Floridu?" divila se Penelope. "Páni, Marlore, to by bylo skvělé. Ale kde na to vezmeš?""Přebal si kufry," hihňal se do telefonu. "Počítej ale, miláčku, s teplým počasím."Za hodinu se Krebs probral a posadil se."Co se stalo?" zeptal se jako po narkóze. "Co se, profesore, stalo?"Olin se na něho smutně podíval a potřásl hlavou. "Je mi to moc líto, pane Kingstone. Sodium penthanol byla moje poslední rezerva. Nepodařilo se to.""Takže jste mé k těm číslům nepřivedl?""Bohužel," řekl Olin. "Nezabralo to. Ale mám pro vás něco na útěchu.""Copak?""Naúčtuju vám poloviční cenu," prohlásil Olin pyšně. "Myslím, že je to tak fér."Krebsova široká ramena tak poklesla, že vypadal skoro jako zakrslý trpaslík.Po Krebsově odchodu počkal Olin asi hodinu. Neměl naspěch. Nemusel si

V JAKO VRAŽDlLAWRENCE TREAT3332čísla zapisovat. Věděl, že se na svou hlavu může spolehnout. Jako vždycky. Po dlouhé době cítil hrdost na svůj talent a nebál se budoucnosti.Policie našla Penelopino jméno i adresu v Mearnsově notýsku. Proto ji mohli ještě ten večer navštívit."Ale já to nechápu," plakala. "Jak se něco takového mohlo Olinovi přihodit?""Mysleli jsme, slečno Walzová, že nám to budete moci nějak objasnit. Proč proboha tu schránku otvíral? A když už ji otevřel, proč ten kufr vytáhl? Víte to?""To nebyla jeho schránka," vzlykala Penelope. Patřila jeho žáku muži jménem Tibbs. Nebo ne, možná Crabs, nevím.""Krebs? Morgan Krebs?""Ano, tak. Co v tom kufru bylo?""Něco, co Krebs nechtěl, aby v té schránce kdokoli našel. Obvykle tyhle hračičky nechává po úředních hodinách v kancelářích telefonních společností. Má na ně spadeno, ale nikdy nechtěl nikoho zabít.""Zabít? On by! vrah?""Je smůla, že si váš přítel nezapamatoval, kdo Krebs vlastně je. Nebyl by teď po kouskách nalepený po stěnách nádražní haly. Měl si pamatovat, jakou přezdívku Morganu Krebsovi v novinách dali.""Jakou?" ."Naštvaný terorista z Bronxu."

Prošla dveřmi přední kanceláře oddělení vražd, jako kdyby ji to pošpinilo, jako kdyby se jí to protivilo, jako kdyby nedělala nic špatného nikdy by nemohla a nechtěla.Přesto tam stála. Asi dvaadvacetiletá, hubená, v růžových šatech bez rukávů; tmavé vlasy stažené do uzlu, ňadra blízko u sebe; hltala ho očima.Mitch Taylor se zrovna vrátil z oběda a měl celý podnik pod palcem sám. Pozdravil ji a zeptal se: "Co pro vás můžu udělat?""Ano, já, já..." Mitch si tipnul, že nejspíš koktá z nervozity a čekal, až se uklidní.

"Řekli mi, že mám jít sem," pronesla. "Šla jsem na nejbližší policejní stanici a tam mi řekli, že s tím nemůžou nic udělat a že musím sem.""Jo," řekl Mitch. Jako obvykle ji posílali od čerta k ďáblu ? vsadil by se, že to byla práce Pulaského ze Třetího okrsku. Nikdy nevzal žádnou stížnost, pokud nebylo v předpisech výslovně řečeno: "Pulasky, tímhle se musíš zabývat, jinak přijdeš o penzi."Takže Mitch řekl: "Prosím, co vás trápí?""Nechci vás otravovat a doufám, že si o mně nemyslíte, že jsem hloupá, ale tedy, byla jsem opuštěna. A nevím kde ani proč.""Opustil vás váš přítel?" zeptal se Mitch.Hrozně zrudla. "Ale, ne! Kamarádka. Cestovaly jsme spolu, a ona si pak vzala auto a ujela, a nenechala mi žádný vzkaz. Vůbec tomu nerozumím.""Pojdte dál a řeknete mi o tom něco víc," řekl Mitch.Zavedl ji do služebny a posadil ke stolu. Plaše vzhlédla, zdálo se, že na ni udělal dojem. Nevěděl proč, vypadal přece docela obyčejně, středně vysoký, kapánek přizrzlý, s rovnými, drátovitými vlasy a obličejem, který nikomu v paměti neutkvěl, Posadil se naproti ní a vytáhl blok a tužku."Jmenujete se?""Prudence Guilfordová.""Bydlíte?""V New Yorku, ale byt jsem tam už pustila.""Já ho taky pustil tam v tom městě, odkud pocházím. Jste teď dost daleko od domova, co?"

"Jedu do Kaliforniebydlí tam moje sestra. Od pověděla jsem na inzerát v novinách počkejte, myslím, že ho ještě mám." Prohrabovala se ve velké plátěné tašce, najednou se utrhlo ucho a obsah se vysypal na zem. Neohrabaně to posbírala, opět zrudla, ale neustále mluvila dál. "Bella Tanseyová si dala inzerát, že hledá někoho, kdo by s ní jel do Kalifornie. Tvrdila, že zaplatí všechny výlohy. Pro mě to byla lákavá šance ... Tady, tady to je."Vytáhla ústřižek a podala ho Mitchovi. Byl to běžný inzerát: žena hledá společnici k řízení auta a telefonní číslo."Takže jste se setkaly," pobídl ji Mitch."Ano. Na první pohled jsme si byly sympatické a dohodly jsme se, že vyrazíme hned příští týden."Hrála si s řemenem a potom se jí podařilo uchytit poutko kolem nějakého knoflíku. Mitch, který ji pozoroval, si říkal, jak dlouho to asi vydrží..Ona mu mezitím povídala o Belle Tanseyové. "Vycházely jsme spolu moc dobře, včera večer jsme zastavily u motelu jmenuje se Happy Inn a šly jsme si lehnout. Když jsem se vzbudila, byla pryč.""Proč jste zastavily tam?" zeptal se tvrdě Mitch."Byly jsme unavené a tam svítil nápis volné pokoje." Nadechla se a ustrašeně se zeptala: "Je na tom něco špatného?""No, dobrou pověst ten motel zrovna nemá," odpověděl Mitch. "Vzala si s sebou všechny věci? Tedy, myslím noční košili a tak.""Ano, myslím, že ano, nebo si aspoň vzala s sebou tašku."Popsala Mitchovi auto: tmavě modrý buick, ročník 1968 nebo 1969, nebyla si jistá, newyorská značka, ale číslo neznala."Dobře," řekl Mitch, "prověříme si to. Pošleme ven oběžník a necháme ji sebrat a zjistit, proč tak rychle odjela."Oči Prudence Guilfordové se rozšířily. "Ano," řekla. "A můžete mi, prosím, pomoct? Mám u sebe jen pět dolarů a motel je drahý. Nemůžu tam zůstat a nevím, kam bych měla jít."

"Nechtě to na mně," řekl Mitch. "V motelu to zařídím a seženu vám něco ve městě. Můžete si opatřit peníze?""Ale ano. Napíšu si o ně sestře.""Radši jí zatelegrafujte," řekl Mitch, "a počkejte tady pár minut. Budu hned zpátky.""Samozřejmě."Nadporučík Decker už přišel a na něčem pracoval v malé kanceláři přecpané papíry a spoustou jiných věcí. Mitch mu oznámil tu záležitost s Gullfordovou a nadporučík ho vyslechl."Měl to vyřídit Pulasky," zakončil svou řeč Mitch. "Ale co nám to udělá ta holka je v průšvihu a tak bychom jí mohli trošku pomoct.""Co myslíš, že za tím je?" zeptal se ho Decker."Nevím," odpověděl Mitch. "To děvče je příchylné, ze všeho vyděšené a na lidech dost visí. Možná že jí ta Tanseyová měla už plné zuby, nebo je to lesbická záležitost. Těžko říct.""Dobře, hledej ten buick na S4. Mělo by to být na hlavní dálnici v okruhu asi pěti set mil. Někdo si ho musí všimnout. Uvidíme, co se z toho vyklube."

Mitch zavezl Prudence k motelu a řekl jí, aby si posbírala své věci. Když balila, šel do kanceláře promluvit si s Edem Hillerem, který to doupě vedl. Hiller, vysoký chlapík s kulatými zády, který byl pořád v nějakém průšvihu, se zajímal o jakýkoliv drobný či větší peníz, ale hlavně o ten větší. Pronajímal chatky na hodinu, na den nebo na týden, a když jste zaplatili dopravu, mohli jste dostat alkohol, na jaký jste měli chuť. Většina jeho problémů pramenila z hlášení o otevřených a vyloupených vozech. Policie mu nikdy nemohla nic přišít."Ahoj, Taylore," pozdravil. "Děje se něco?""Potřebuju pár informací o dvou dámách, které tady minulou noc přespaly Bella Tanseyová a Prudence Guilfordová. Tanseyová během noci odjela.""Tak kolem půlnoci," řekl Ed. "Přišla do kanceláře, že si zatelefonuje a o trošku pozdějc jsem slyšel její auto odjíždět."Nastal čas, aby si spakovala věci, napadlo Mitche. Zatím všechno souhlasilo. "Komu volala?" zeptal se. "Co říkala?"Hiller pokrčil rameny. "Já neposlouchám," řekl. "Viděl jsem ji otvírat dveře a slyšel, že jde do budky. Hledím si svýho. To přece víte.""To jo," řekl Mitch tvrdě. "Slyšel jsi přece, jak tam hází mince, ne? Byl to místní nebo meziměstský hovor?"Hiller se naklonil přes pult. "Místní," řekl tiše. "Aspoň si to myslím.""Máš obě zapsané?" zeptal se Mitch. Hiller přikývl a podal Mitchovi papír, na kterém byla zanesena auta s newyorskými čísly.Tak to bychom měli. Nikdo nevyzvedl ani Bellu Tanseyovou ani její buick. Prudence Guilfordová zakotvila v penziónu ve městě a Mitch nečekal, že se s ní ještěsetká.Když přišel ten večer domů, Amy ho políbila a zeptala se, jaký měl den. Chvíli blbnul s dětmi a ona mu pak ukázala dopis od své sestry. Sestřin manžel se účastnil stávky a to, co mu odbory platily, stačilo na jídlo a nájem, a to bylo asi tak všechno. Oni však museli splácet auto a novou myčku nádobí, a taky se jim rozbila televize, mohli by jim proto Mitch a Amy na chvíli vypomoct? Brzy jím tovrátí.Když už byly děti v postelí, Mitch a Amy se usadili na pohovce, aby si to promysleli. Trvalo to asi dvě minuty a výsledkem bylo rozhodnutí, že z jeho příští výplaty vydělí padesát dolarů. Takhle to u nich bylo vždycky, měli na věci úplně stejný názor a nikdy se nehádali. Moc chlapů nemělo takové štěstí jako Mitch.

Druhý den ráno Decker jako obvykle svolal poradu a procházel s nimi všemi případy, které se na rajónu naskytly. O té záležitosti s Guilfordovou řekl, že jestli se je příště Pulasky pokusí zase využít, mají to zařídit tak, aby sem přišel osobně a pak mu dají zabrat.Mitch vyfásl několik menších přepadení, a když skončil vyšetřování jednoho a byl na cestě k dalšímu, dostal rádiem příkaz. Jed do Francouzského lesa na Východní ulici. Mají tam vraždu a vypadá to na tu Tanseyovou.Našel tam několik policejních aut, cisternu s naftou a obvyklou tlupu čumilů, kteří zastavili ze zvědavosti. Do lesa vedla zarostlá stezka. Asi pár stovek metrů od okraje lesa stáli kolem modrého buicku nadporučík s několika hochy z oddě35

36lení vražd a Jub Freeman z laboratoře. Člověk si ani nemusel namáhat mozek, aby přišel na to, že buick patří Tanseyové.Když se Mitch dostal k autu, uviděl Bellu Tanseyovou zhroucenou na předním sedadle. Její hlava spočívala na čelním skle. Pravé dveře byly otevřené, stejně jako přihrádka na doklady, a Decker se probíral věcmi, které tam našel.Seznámil Mitche s hlavními fakty. "Auta si všiml řidič cisterny, šel se na ně podívat, a pak nám zavolal. Jsme tady asi patnáct minut a soudní lékař by se měl dostavit každou chvíli. Byla uškrcena vidíš ty stopy na jejím krku? a ať visím, jestli se to nestalo tu předminulou noc krátce po tom, co odjela z motelu."Mitch si zkušeným okem prohlédl polohu, v jaké se tělo nalézalo. "Ona neřídila. Někdo ji do auta strčil až když už byla mrtvá.""Souhlasí," řekl Decker. Velmi opatrně, tak aby nesetřel případné otisky prstů, pustil věci, které prohlížel, na přední sedadlo. Otočil se k Jubu Freemanovi, který držel v rukou kabelku a hledal na ní otisky."Našel jste něco?" zeptal se nadporučík."Nic," odpověděl Jub. "Ale jsou na ní iniciály B. T. K:""Bella Tanseyová Kterápak?" prohodil nadporučík. Neusmál se při tom a ostatní také ne. Sehnul se, opřel se rukama o práh dveří, naklonil se dopředu a prohlížel si tělo. Mitch, který stál za ním, se mu díval přes rameno.Belle bylo asi kolem třiceti a byla to ženská pro muže přímo stvořená. Měla na sobě modré šaty, s něčím, čemu Amy říkala bolerko. Kromě místa, kde byla sukně vyhrnutá, asi jak se s tělem hýbalo, byly její šaty v naprostém pořádku. Dvířka od přihrádky na doklady a část palubní desky byly posypány práškem na otisky prstů.Mitch ustoupil a čekal. Asi po minutě se nadporučík vztyčil."Tohle nevypadá na sex," řekl. "A tady v tomhle smetí," kopl do suchého listí, které leželo na zemi, "otisky nenajdeme. Když budeme mít štěstí, najdeme někoho, kdo tady zahlédl vraha."Z jeho tenkých, pružných rtů unikl hvízdavý zvuk a nadporučík se zahleděl na Juba.Jub si sundal kabát a vysypal na něj obsah kabelky. Mitch si nevšiml ničeho neobvyklého krámy, které s sebou ženy všude nosí neviděl však žádné peníze. Jub právě držel peněženku a důkladně ji prohledával."Prázdná?" zeptal se úsečně nadporučík.Jub přikývl. "Kromě jednoho pětníku. Peníze určitě měla a tomu, kdo peněženku vybral, musel ten pětník ujít.""Pak to tedy nemohl být Ed Hiller," řekl Mitch a všichni se rozesmáli."Dejme tomu, že motivem vraždy byla loupež," řekl Decker."Něco pro začátek máme, ale kamarádi, dobrý začátek to není. Proč ženská, která cestuje do Kalifornie, musí najednou telefonovat, a pak se vyplíží uprostřed noci ven, a nechá navíc svou kamarádku ve štychu? To na loupež nevypadá."

"Vypadá to na chlapa," řekl Mitch "Měla pozdě v noci rande a ten chlápek ji okradl, místo aby...""O tom si pohovoříme později s Edem Hillerem," řekl nadporučík. "Radši s tím hned začni, Taylore. Zavolej do New Yorku a sežeň o ní nějaké informace. Jaké

má přátele, odkud pochází, jestli byja vdaná, kolik peněz s sebou mohla mít. Její banka ti s tím pomůže.""Dobře," řekl Mitch."A pak sežeň tu Guilfordovic holku a něco z ní vytáhni," řekl Decker.Mitch kývl. Pohlédl dozadu do auta a všiml si malé tašky s toaletními potřebami. "Hele," řekl. "Sbalila se, takže nepočítala s tím, že se vrátí do motelu. Ale nedala tašku do kufru, takže musela počítat s tím, že se brzy ubytuje někde jinde, a tohezky brzy.""Někde by spát musela, ne?" řekl Decker."To balení a rozbalování mi nepřipadá rozumné," řekl Mitch.Decker se zamračil. "Vraždy nikdy rozumné nejsou," řekl pochmurně.Mitch jel zpátky na strážnici a přemýšlel o té tašce na toaletní potřeby, neustále ho to zaměstnávalo. Nevěděl přesně proč, ale patřilo to k těm věcem, které vám leží v hlavě, dokud se něco nestane, nebo dokud vás něco nenapadne, pak to cvakne a vy víte, jak na to. Ale když musel teď vyřídit ten New York, nemohl stejně nic vykoumat. Kromě toho musel počítat s tím, že budou mít ještě spoustu novýchinformací. Vytočil New York, a když mu řekli, že se do toho hned dají, šel za Prudence. Mělštěstí, našel ji doma.Zpráva ji šokovala, ale nic nového mu neřekla. "My jsme se neznaly moc dlouho. A já spala, když odešla. Byla jsem hrozně unavená. Celý den jsme jely a většinou jsem řídila já.""Nezmínila se, že tady někoho znátady ve městě?" zeptal se Mitch. Prudence zavrtěla hlavou, ale přesto ji ještě chvíli trápil. Bylo přece zcela přirozené, že člověk něco slyší a pak to zapomene. Musel jí tu paměť trochu provětrat. Kromě toho, jak mohl vědět, že říká všechno, co ví?Přesto mu jí bylo líto. Byla tak hubená a utahaná, jako kdyby hrozně málo jedla. Proto jí řekl: "Těch vašich pět dolarů vám dlouho nevydrží a jestli potřebujeteprachy...""Děkuju," pronesla a tak nějak se rozzářila a vzbudila v něm pocit, že je správný chlap. "Děkuju. Je to od vás moc hezké, ale teď mám tak akorát, a sestra mi určitě pošle peníze, o které jsem jí telegrafovala."Do odpoledne měli většinu základních informací. Soudní lékař zjistil, že Bella Tanseyová byla uškrcena buď ručníkem nebo kapesníkem, určil, že se to stalo krátce poté, co odjela z motelu. Nadporučík vyslechl Eda Hillera, ale nic z něho nedostal. Hiller trval na tom, že z motelu neodjel, ale jeho prohlášení bylo podložené jen vlastním tvrzením.Jub vyčistil auto vysavačem, prohlédl to, co nasbíral, pod mikroskopem a nafotil tolik snímků, že by s nimi mohl zaplnit několik alb."První noc se zastavily v United Motelu," rekapituloval celý výlet, "a obědvaly u Howarda Johnsona. V autě jedly sendviče, asi taky k obědu, koupily benzín v Pensylvánii a Indiáne, auto spotřebovalo spoustu oleje. Na zadním sedadle bylo nějakou dobu šedé kotě. Obě řídily. Bella Tanseyová měla potíže se sluchem a oblečení si kupovala u Sakse na Páté avenue. Můžu vám o ní říct mnohem víc, 37

38ale af se propadnu, jestli jsem odhalil něco, co by pomohlo vyřešit vraždu. V tom autě není jediná stopa, že by v něm, kromě těch dvou žen, seděl někdo jiný,"

Zato newyorská policie přišla s bombou. Bella Tanseyová si vyzvedla z banky 1 800 dolarů v hotovosti, byla provdána za Clydea Kingsleyho a před dvěma lety se s ním rozvedla. Používala svého dívčího jména Tanseyová."Kingsley!" řekl nadporučík.Každý to jméno znal. Kingsley vedl v místních novinách sloupek, kterému říkali kulturní rubrika a psal v něm o uměleckých galeriích, hostujících orchestrech a intelektuálských přednáškách. Když neměl o čem psát, tak si vždycky stěžoval, jak je místní architektura nemoderní."Proto měla na tašce K," řekl Mitch. "Bella Tanseyová, Kingsleyová. A Ed Hiller nelhal, že telefonovala. Telefonovala svému bývalému manželovi."Decker přikývl. "Dejme tomu, že pospíchala, aby ho viděla. Dejme tomu, že po něm pořád strašně toužila a že se pohádali, on se rozzuřil, ztratil hlavu a zaškrtil ji. Ale proč by bral ty prachy? Musela mít u sebe tak sedmnáct stovek. Proč by ji okrádal?""Proč ne?" řekl Mitch. "Ležely v tom autě, ne?""Projděme si to," řekl Decker. "Prudence tvrdí, že si Bella vybalila. To si chtěla jít lehnout, nebo co vlastně?""Prudence neví," řekl Mitch. "Tohle jsem prošetřoval, jak jsem jen mohl. Prudence se domnívá, že si Bella vybalila nemůže se vlastně rozpomenout. Říká, že byla tak utahaná, že šla rovnou do postele, ani obličej si neumyla.""No," řekl Decker, "předpokládám, že Kingsley už čeká, kdy za ním přijedeme. Jdi za ním ty a já si ho mezitím prověřím." Nadporučíkovi ztvrdly rysy. "Přiveď ho."Mitch zakroutil rameny, upravil si klopy saka a vyrazil. Když poprvé objevíš podezřelého, můžeš mít buď celý případ v suchu nebo v háji.Clyde Kingsley bydlel v červeném cihlovém domě s vysokými bílými sloupy v průčelí. Mitch ho našel doma, ve studovně. Byl to malý člověk s velkými zuby. Když se usmíval, tak to vlastně žádný úsměv nebyl. Jen roztáhl ústa a každý si to mohl vykládat po svém.Kingsley šel rovnou k věci. "Jste tady kvůli mé bývalé ženě," řekl "všechno jsem slyšel v rádiu a rád bych vám k tomu něco řekl, ale nemám co. Takový konec jsem jí rozhodně nepřál.""Jaký konec jste si představoval?" zeptal se Mitch."Žádný." Kingsley sevřel ústa, takže vás okamžitě napadlo, že mu to pálí. "A rozhodně ne konec v tomhle městě.""Necháme toho vtipkování," řekl Mitch. "Půjdete se mnou. To je vám snad jasné, ne?"Chlapík se při téhle první ráně téměř položil. "To...to chcete říct, že jsem zatčen?""A co si myslíte?" řek! Mitch. "Víme, že vám telefonovala a že jste se s ní setkal. Víme, že jste se s ní viděl.""Ale já se s ní neviděl," řekl Kingsley. "Vůbec nepřišla."Mitch nehnul brvou."Jak dlouho jste na ni čekal?" zeptal se.

"Téměř hodinu. Možná i víc.""Kde?""Na rohu Whitmanovy a Cooperovy." Kingsley se zajíkl, potom složil hlavu do dlaní a řekl: "Ach bože!" A to bylo asi tak všechno, co z něj Mitch dostal, dokud nepřijeli na strážnici a Decker nezačal vést vyšetřování.Své první doznání neodvolal. Věděl, že to z něho dostali, ale trval na svém a neustoupil ani o píď. Tvrdil, že mu Bella volala asi kolem půlnoci a říkala, že se s ním musí vidět, že je ve městě, nechtěl ji vidět, nezajímala ho, ale nemohl ji odmítnout. Tak tedy jel a čekal. A čekal a čekal. A pak šel domů.

Zkoušeli to s ním znova a znova. Nejdřív Mitch a Decker, pak Bankhart a Balenky, pak zase Mitch a Decker.Mezitím se radili s Jubem. Prohlédl Kingsleyho auto, hledal hlínu, která by byla stejná jako vzorky z Francouzského lesa, hledal důkazy zápasu, Belliny přítomnosti čehokoliv. Vyšetřování aikam nevedlo. Kingsley se zubatě šklebil a pořád říkal ne. Pozdě v noci se vzdali, odvedli ho přes dvůr do městského vězení a nechali ho tam přes noc. Potřeboval se vyspat, stejně jako celé oddělení vražd.Ráno na poradě se Decker mračil. "Máme bývalou manželku, která volá svému bývalému manželovi kolem půlnoci, dá si s ním schůzku, máme jeho prohlášení, že na schůzku šel a že ona nepřišla, máme vraždu a to je všechno." "Ty prachy," řekl Bankhart.Decker přikývl. "Až najdeme těch sedmnáct stovek, pak budeme mít možná případ pohromadě. Opatříme si povolení k domovní prohlídce a budeme je hledat, ale co když to zase nevyjde. Co pak?" "Popovídejme si zase s Edem Hillerem," řekl Mitch. Udělali to, a pak si ještě popovídali o něco déle s Kingsleym a pořád se nedostali nikam. Důkladně prozkoumali Kingsleyho situaci. Vydělával slušné peníze, účty platil včas a dobře vycházel se svou druhou ženou. Měl ženy rád. Ony po něm šly a on to zase s nimi uměl, i když nebyl zapletený do žádného skandálu. Podle Mitchových záznamů se sice spouštěl až moc často, ale to by se muselodokázat.Na nějakou dobu se soustředili na Happy Inn. Ale ani moteloví hosté jim nebyli nic platní, buď byli zaregistrováni pod falešnými jmény a s falešnými čísly aut, nebo v tu dobu spali a neměli ani potuchy o tom, co se dělo venku.Jako obvykle docházely nejrůznější typy informace pošuků, které museli prověřit. Ten viděl vraha, někdo zase slyšel, jak Bella Tanseyová křičí o pomoc, jiný měl vidění. Kingsley byl spatřen na rohu, což nic nedokazovalo, kromě toho, že přijel na místo schůzky jako první. Všechno bylo na nic. Těch sedmnáct stovek se nenašlo. Deckerovi došly fórky a Mitch chodil domů unavený a podrážděný.Případ se nehýbal z místa.Potom dostal Decker ten bláznivý nápad a řekl to Jubovi a Mitchovi. "Moje žena povídala, že jsem se minulou noc vzbudil, řekl si o sklenici vody a já si na to vůbec nepamatuju.""No co, měl jsi žízeň.""Vám to nedochází," vzkřikl Decker. "Lidi se vzbudí, pak zase usnou a ráno ani nevědí, že byli vzhůru. My víme, že si Bella v tom motelovém pokoji balila tašku 39

4140a musela přitom šramotit a taky možná mluvit. Vsadím svou košili, že se Prudence vzbudila, a pak na všechno zapomněla. V její paměti je někde hluboko uložen klíč k tomu případu.""To nesporně je," řekl Jub, "ale jak ho dostaneme ven?""Zhypnotizuju ji," řekl Decker a oči mu zahořely. "Řeknu psychiatrovi, aby na ní použil psychoanalytické metody volné asociace. Taylore, požádej ji, aby sem zítra ráno přišla, dokud bude její mozek čerstvý a můj taky."Mitch se zastavil u Prudence, vyřídil jí vzkaz, ale myslel si, že nadporučík postupuje dost nekonvenčně. Mitch o tom jeho pitomém nápadu řekl Amy, ale ta zareagovala jen tím, že se zítra bere, tak ať nezapomene poslat její sestře těch padesát dolarů.Proto nebyl Mitch na služebně, když přišla Prudence. Šel s penězi na poštu a tam se, protože si rád trochu pokecal a rád navazoval kontakty člověk nikdy neví, kdy je bude potřebovat začal vybavovat s poštovním úředníkem.Jmenoval se Cornell a vypadal unaveně. Mitche napadlo, že se s takovým výrazem už asi narodil. Na poště byla navíc tak ubíjející atmosféra, nikdy žádná sranda, nikdy se tam nic

nedělo. Všechny známky byly stejné (nebo alespoň stejně vypadaly), a když se objevilo něco neobvyklého, koukl ses do předpisů a udělals přesně to, co tam bylo napsáno. A když jsi z nich nic nevyčetl, tak jsi to udělat nemohl, poslal jsi proto zákazníka pryč a šel jsi zas prodávat známky, které lidi buď chtěli nebo nechtěli...Člověk neudělal žádné obchody, žádné výhodné koupě. U poškozené známky nebyla nikdy snížena cena stála tolik, kolik na ní bylo napsáno, nebo nic. Něco mezitím prostě neexistovalo.Přesto pobývat na poště bylo o mnoho lepší, než to, co prováděl Decker na oddělení vražd. Mitch tedy podal úředníkovi svých padesát doláčů a poštovní poukázku a prohodil: "To není moc prachů, co? Stejně by mě zajímalo: jaká největší suma prošla vašima rukama?"Úředník ožil. "Deset tisíc dolarů před šesti lety.""Jděte s tím k šípku, před šesti lety, řekněme tenhle týden.""Jo to byla ta dáma se sedmnácti sty dolary. Poukázka na tisíc sedm set. To bylo nejvíc."Cvak.Mitch řekl opatrně: "Myslíte Prudence Guilfordovou?""Ne, Paty Grantovou.""P. G., to je totéž,"řekl Mitch s jistotou. "Tatáž dívka, a vsadím se, že to poslala na své jméno poste restante někam do Kalifornie."Cornell se na něho koukl, jako kdyby byl Mitch nějaký kouzelník. "Správně," řekl. "Jakto víte?""Já?" zeptal se Mitch a najednou viděl, že to všechno do sebe zapadá. Prudence, nebo ať už se jmenovala jakkoliv uškrtila Bellu kvůli prachům, potom jí sbalila tašku, dotáhla ji do auta, zavezla do lesa a tam ji nechala. A asi šla celou cestu zpátky pěšky. Proto byla tak unavená."Já?" řekl Mitch znovu a zdálo se mu, že se vznáší. "V takových věcech se vyznám. Tohle ze mě totiž dělá policajta nápady těch já mám fůru." Myslel na to,

jak nadporučík vyvalí oči. Mitch Taylor, odborník na vraždy. Šel ktelefonní budce, dal telefonistce číslo a ona ho spojila s oddělením vražd. Zvedl to Decker. "Taylore?" řekl. "Vraťte se. Guilfordovic slečna se přiznala.""Co že se?""Jo, přiznala se. Když tady byla, přetrhlo se jí ucho na tašce a ta jí spadla na zem. Všechno se z ni vysypalo včetně sedmnácti poštovních poukázek a každá z nich byla na sto dolarů. Zmáčkli jsme ji a ona se přiznala. Věděla o Kingsleym a naplánovala si to tak, abychom mu to přišili."V telefonu to začalo bzučet a hlas nadporučíka Deckera se ztrácel."Taylore," řekl po několika vteřinách. "Slyšíš mě? Posloucháš?""Jasně," řekl Mitch. "Ale k čemu mi to je?"A zavěsil.Jo, Mitch Taylor, odborník na vraždy.

4342ERNEST F. MILLERTĚLO VE SKLEPĚJsem povoláním kněz. Než jsem se stal knězem, pracoval jsem jako lékař. V prvních letech své medicínské praxe jsem se setkal s jednou dívkou, hluboce jsem se do ní zamiloval a málem jsem si ji vzal. Bylo s podivem, že jsem se nikdy příliš nedověděl o jejím zázemíodkud byla, kdo byli její rodiče a podobně. Věděl jsem jen to, že je do mě stejně zamilovaná, jako já do ní. Věděl jsem také, že je to nejbáječnější dívka, s jakou jsem se kdy setkal, a že bych bez ní jen stěží dokázal žít.

A pak jsem zjistil, že už je vdaná.Musím se přiznat, že to pro mě byl stejný otřes, jaký by mi mohla způsobit jen zpráva o její smrti. Celé měsíce jsem nebyl schopen pracovat. Prosila mě, abych ji neopouštěl, abych s ní žil třeba i bez požehnání světského či církevního. Říkala, že zemře, jestli ji opustím.Sváděl jsem sám se sebou takový vnitřní boj, že se to ani nedá popsat. Když jsme se viděli naposled, bylo to strašné. Neviděl jsem jiné východisko, než od ní odejít. Než jsem to učinil, slíbil jsem, že na ni nikdy nezapomenu ve svých modlitbách, a věštecky jsem dodal, že se jednoho dne určitě setkáme znovu, a pokud k tomu dojde, pomohu jí, neboť teď toho nejsem schopen.Pak už jsem ji neviděl. Občas jsem o ní něco zaslechl žila někde na Západním pobřeží, znovu se vdala a opustila víru. Už jsem ji však nepotkal ani jsem s ní nemluvil. A léta plynula.Nyní jsem kněz. Za celých pětadvacet let jsem při každodenní ranní modlitbě ani jedinkrát neopomněl zmínit ono dívčí jméno Marie, stejně jako jména mé matky a mého otce. Za celá ta léta zůstávaly mé modlitby neoslyšeny. Avšak Bůh kráčí po vlastních cestách, jak jsem se měl přesvědčit na konci tohoto příběhu.Už dvě desetiletí učím filozofii v kněžském semináři. Přes týden se věnuji svým žákům a o víkendech vyjíždím do blízkých i vzdálenějších farností vypomáhat pastorům, kteří mají hodně práce, nebo těm, kteří jsou nepřítomni a nemohou se vrátit k sobotním zpovědím a nedělní mši.Tentokrát jsem měl zastoupit pastora z venkovské farnosti v severozápadní Minnesotě, který náhle onemocněl a musel být hospitalizován stovky mil daleko.

Měl jsem převzít farnost v pátek večer a zůstat do neděle. V pondělí už mě čekalimí žáci.Vichřice začala řádit ve chvíli, kdy jsem se vydal na cestu. Počasí se stále zhoršovalo. Je jen málo míst v zemi, které trpí tak zuřivými zimními bouřemi jako severozápadní Minnesota. Vítr tu jakoby ožívá. Chvílemi bolestně lká a sténá, chvílemi kvílí a řve, jako by zešílel smutkem a hněvem. Vzdychá a spílá, hvízdá a šeptá. Každý lidský zvuk dovede ve skutečnosti napodobit ta oslepující ledová vánice, která létá na schůzky dakotskými prériemi až na kanadské hranice, na severMinnesoty.Do místa určení jsem dorazil na poslední chvíli. Už se začalo stmívat. O hodinu později jsem se mohl na silnici ocitnout ve vážných nesnázích. Díky Bohu, říkal jsem si, že jsem včas dorazil do bezpečí, které skýtala fara. Zajel jsem s vozem do prázdné garáže a utíkal k nejbližším dveřím, jak mi jen dotěrný vítr dovolil. Byl to zadní vchod do domu. Klepáním jsem se nezdržoval. Otevřel jsem dveře a vpadl dovnitř, přinášeje s sebou hotovou sněhovou lavinu.V té chvíli jsem byl natolik oslepen sněhem, že jsem nedokázal rozpoznat ani místnost, ani její zařízení. Postupně se mým očím vrátilo vidění. Nejprve jsem si všiml muže, oblečeného v ponuré černi, který stál uprostřed místnosti. Nejevil žádnou snahu pomoci mi z kabátu nebo ze mě aspoň oprášit sníh, jímž jsem byl obalen. Počkal, až tyto úkony provedu sám. Pak teprve promluvil. Prvními slovy mi objasnil, proč je oblečen tak pohřebně."Jsem majitelem místního pohřebního ústavu," řekl. "Přišel jsem sem na faru, abych vás ještě zastihl, než se uložíte k odpočinku, a upozornil vás na tu mrtvoluve sklepě." Rozuměl jsem mu dobře? "Mrtvolu ve sklepě?" zeptal jsem se. "Ve farnímsklepě? Jak to? Kdo je ten zesnulý?"Ano, slyšel jsem dobře. Vyložil mi celou věc. Žena, jejíž tělo bylo uloženo ve sklepě, zemřela předchozí noci. Zdejší pastor měl zařídit její pohřbení. Jenže pastor onemocněl, než mohl zařídit její poslední věci. Nevědělo se o žádném pastorovi, který by ho v tak krátké době

zastoupil. A tak se v pátek ráno on, majitel pohřebního ústavu, pokusil pohřbít tu ženu na místním hřbitově, který přiléhal kekostelu."Proč tak brzy?" zeptal jsem se. "Jestliže zemřela včera v noci, musela být ještě téměř nevychladlá, když jste ji chtěl uložit do země. Proč ten spěch? Žádné bdění u zesnulé, žádná mše, žádné modlitby?""Ta žena byla odporné individuum," odpověděl na mou otázku, "věčně špinavá a otrhaná, těžká alkoholická, zkrátka ztracená existence. Kdo by pro ni truchlil při celonočním bdění? Neměla žádné příbuzné, žádné přátele. Sama by si nebyla přála žádné jiné výhody, než být uložena tam dole ve sklepě.""Nemyslíte, že za její duši měla být sloužena mše, i kdyby tam kromě ní neměl být nikdo jiný než kněz? Myslím, že není správné pohřbít lidskou bytost jakozvíře.""Nechtěla by žádnou mši. Zemřela tak, jak žila. Doktor říkal, že to byl infarkt. Našli ji mrtvou na podlaze její chatrče v hustém stromoví za městem. Neznala svátost, kněze, modlitby. Nic neměla. Proč ji tedy nosit do kostela? Zdejší pastor

4544řekl, že má být pohřbena takto. Opatřil jsem jí rakev a chtěl ji pohřbít podle pastorových pokynů. Když jsem to chtěl udělat, zjistil jsem však, že je to nemožné.""Proč?""Chladné počasí trvalo tak dlouho, že země ztvrdla jako beton. Krumpáč mi nebyl nic platný. A vichřice byla tak silná, že hrobníci odmítli pracovat. Co jsem měl dělat? Před vraty hřbitova stál pohřební vůz a v něm tělo připravené k pohřbení. Nebyl však hrob. Nemohl jsem odvézt tělo zpátky do pohřebního ústavu, protože vichřice mohla trvat ještě týden. A nemohl jsem ji nechat v pohřebním voze. Pak jsem si vzpomněl na farní sklep.Na hřbitovní straně má fara takové ty staré dvoukřídlé dveře, kudy se po schodech vchází do sklepa. A tam není žádné teplo. Sklep je skrznaskrz promrzlý. Myslel jsem si, že je to ideální místo, kde se dá přechovávat tělo, dokud nebude moci být pohřbeno. Myslím, že kdysi se to tak při podobných příležitostech dělávalo.A tak jsme odnesli rakev do sklepa a položili ji na zem. Ráno se vrátím s jedním sousedem, farmářem, a vyhloubíme hrob pomocí dynamitu. Ten farmář je na to odborník. Doufám, že se na mě nezlobíte, když jsem vám udělal z domu márnici.""Jistěže se nezlobím," odpověděl jsem. "Nemám strach z mrtvol, ať už jsou ve sklepě nebo někde jinde. Ale co vy? Myslíte, že v té vánici bezpečně dorazíte domů? Neměl byste zůstat přes noc tady na faře?""Už jsem si všechno uspořádal jinak, děkuju. Nic se mi nestane. Nemám to daleko. Zvládnu to." S těmito slovy se důkladně zachumlal do kabátu, předklonil se, aby lépe čelil vánici a zmizel ve sněhem vířící tmě.Sotva odešel, sněhová bouře se opřela do farního stavení s ještě větší zuřivostí. Fara byla stará a dosti zanedbaná budova. Dřevěné stěny i podlahy měly uvolněná prkna, dveře byly zavěšeny v chatrných pantech, okenní tabulky se klepaly. Vítr vzal útokem všechna tato slabá místa naráz. Okna se třásla, prkna úpěla, jako by se po nich procházeli lidé, a dveře vydávaly zvuky, jako by do nich někdo bušil. Vyvrcholením všeho bylo, když jeden zvláště silný a náhlý poryv, který zněl jako zahřmění, způsobil výpadek elektřiny v domě. Ocitl jsem se v naprosté tmě.Měl jsem se začít bát, neboť mrtvá žena ležela ve sklepě přímo pod židlí, na níž jsem seděl, když zhasla světla. A taky jsem se bál. Kdysi jsem rozpitval spousty mrtvol, a tak by mě teď

nemělo děsit, že jsem s jednou takovou v jednom domě, byť byl jakkoliv temný. Jenže mě to děsilo. Nemám jediný důvod, abych to tajil.Naštěstí jsem s sebou měl baterku. Dotápal jsem ke své tašce, vyndal baterku a začal hledat svíčku. Našel jsem ji brzy. Na krbové římse stála ohořelá tlustá velikonoční svíčka, která jistě stačila na celou noc. Zapálil jsem ji, postavil vedle své židle a znovu usedl ke čtení breviáře.S modlitbami jsem skončil kolem jedenácté hodiny. Zavřel jsem knihu. Vítr se na chvíli utišil. Chystal jsem se zrovna, že se podívám do ledničky po něčem k jídlu, když jsem uslyšel hlas. Zdál se velmi vzdálený. A zněl velmi naléhavě. Byl to lidský hlas. Zaposlouchal jsem se. Byl to ženský hlas. Na chvíli jsem přestal dýchat. Odkud přichází? Co říká? Náhle mi to došlo. Ten hlas přicházel zdolaze

sklepa, kde ležela mrtvá žena ve své rakvi. Rozeznával jsem jednotlivá slova: "Pomozte mi odsud! Pomozte mi odsud!"Jed už jsem věděl, že se bojím. Měl jsem se snad setkat s něčím nadpřirozeným? Se světem duchů? Co se odehrávalo v tom sklepě? Mráz mi přeběhl po zádech. Ať už však mé pocity byly jakékoliv, bylo mou povinností tam jít.Vzal jsem si kabát, šálu, rukavice a klobouk. V jedné ruce jsem držel láhev svěcené vody a v druhé nesl svíčku. Takto vyzbrojen a s modlitbou na rtech jsem scházel po schodech dolů. Rakev stála uprostřed nízkého sklepa s trámovým stropem, obklopena letitým harampádím. Opatrně jsem se k ní přiblížil.Hlas, který jsem slyšel nahoře, byl teďtišší. Čím blíže jsem byl rakvi, tím více se mi zdálo, že vychází zpod víka v hlavách rakve, doprovázený škrábáním na dřevo. Porozhlédl jsem se po něčem, čím bych'mohl odstranit víko. Na lavici v rohu místnosti jsem našel velký šroubovák. Položil jsem svíčku, zarazil šroubovák pod víko a rychle, aby mě nestačila opustit odvaha, jsem zapáčil.Jakmile jsem je uvolnil, už jsem se nemusel namáhat zdviháním. Neviditelné ruce odstrčily víko, které se s rachotem sesulo na podlahu. A pak se přímo před mýma očima žena posadila, zeširoka otevřela oči a promluvila. V tom okamžiku se naše pohledy střetly a já jsem věděl, kdo je. Zdálo se mi, že mi srdce přestalo bít. Byla to Marie, dívka, s kterou jsem se málem oženil a které jsem chtěl pomoci. Její tělo bylo téměř k nepoznání opotřebované a zpustlé. Byla kost a kůže. Ale žila, tím jsem si byl jist. Snad to způsobily nějaké nadpřirozené síly. Jak jinak jsem si ten jev mohl vysvětlovat? Ať už tomu bylo jakkoliv, seděla tu přede mnou.Z naprosto nepochopitelného důvodu mě opustil všechen strach. Položil jsem svou dlaň na její ruce, které jsem v mládí tak často držíval. Nebyly chladné jako ruce mrtvoly. Byly drsné a zvrásněné, ale teplé životem.Oslovila mě jménem. Řekl jsem jen: "Marie!" A ona pokračovala. "Před léty jsi mi řekl, že o mně budeš mluvit s Bohem, že se jednoho dne znovu setkáme, a pokud se setkáme, budeš mi schopen pomoci, tak jak jsi nebyl schopen tenkrát, když jsem tě tak moc potřebovala. TecT máš příležitost mi pomoci. Já vím, že jsi kněz. A tady je má zpověď"Založila si ruce, opřela se o čelo rakve a začala: "Odpusť mi otče, neboť jsem hřešila." Rozhovořila se o svých nečestných a hříšných činech, o porušených přikázáních, o tisících zoufalých tragédií, o své satanické aroganci a pýše. Nevynechala nic. Za celou dobu svého kněžství jsem nikdy neslyšel tak zevrubnou zpověď. A nikdy jsem nebyl svědkem takové lítosti. Slzy jí tryskaly 2 očí a stékaly po zvadlých tvářích. Její zkroušená slova vycházela jakoby ze dna srdce.Když skončila, chvíli jsem mlčel. Pak jsem zdvihl ruku a dal jí rozhřešení. "Ego té absolvo a peccatis tuis Zprošťuji tě tvých hříchů." A pak už jen: "Bůh ti žehnej." Zpověď byla u konce. Na čele mi stál pot.

Ve chvíli, kdy jsem jí požehnal, se stala ta nejpodivnější věc. "Děkuji ti, otče," řekla. A pak znovu vyslovila mé jméno láskyplně a mazlivě, jako by se s ním těžce loučila. Pak se její oči začaly zavírat a její tělo se znovu sesunulo do rakve.Ve světle svíčky jsem ohromeně sledoval, jak jí siná tvář a posmrtná strnulost se zmocňuje jejích údů. Dech se jí zastavil. Její tělo se jakoby schoulilo a seschlo. Cítil jsem se jako lékař, který podepisuje úmrtní list naprosto neznámému člo

47věku. Věděl jsem, že je mrtvá. Věděl jsem také, že ještě před chvílí žila. Teď už však byla nepochybně mimo tento svět. Její duše stála před Bohem. Její tělo bylo připraveno k pohřbení.Dlouho jsem u ní nehnutě stál a ztěžka dýchal. Pak jsem jí položil ruku na čelo a udělil konečné požehnání, po němž jsem zdvihl víko rakve ze země a vrátil je na své místo.Jen stěží dokážu popsat své pocity. Byl jsem si jist, že Bůh se zastavil v tomto sklepení, jako se kdysi zastavil před Lazarovým náhrobkem a zvolal: "Vstaň, Lazare." Je možné, že se ve dvacátém století udal stejný zázrak? Ano, věděl jsem, že je to možné! Je možné, že prosby nikterak svatého muže, byť kněze, byly vyslyšeny? Věděl jsem, že je to možné. Byl jsem si naprosto jist, že dívka, kterou jsem znával před tolika lety a které jsem věnoval tolik modliteb, byla na věky spasena.Poklekl jsem k rakvi a modlitbou vzdal Bohu díky. Chlad na mě nepůsobil. Sotva jsem slyšel vytí větru. Nevím, jak dlouho jsem tam zůstal. Nakonec jsem si však uvědomil, jak jsem prokřehlý, a rozhodl se odejít. Vzal jsem svíčku a vrátil se nahoru.Příštího rána hned po mši přišel majitel pohřebního ústavu se svým přítelem. Bouře se zklidnila natolik, že jim umožnila práci na hrobě."Otče," oslovil mě majitel pohřebního ústavu, "přihodilo se tu něco v noci?""Nic zvláštního," odpověděl jsem. "Měl jsem hosta, i když řádila ta vichřice. Nebyl to nikdo, koho byste mohl znát. Ta osoba byla před léty mou blízkou přítelkyní. Ale nemohla se zdržet. Ve skutečnosti tu byla jen několik minut. Už odešla. Nemyslím, že se ještě vrátí.""To je zvláštní. Odkud a kam mohla jít v tomhle počasí? No, nechme to být a dejme se raději do práce."Odvedl svého přítele na hřbitov a tam se pustili do hloubení hrobu. ;

PŘÍLIŠ MNOHO NÁHODSmuteční obřad se konal ve starém, tmavém a malém katolickém kostele ve Washingtonově ulici ve Village. Během neznámého requiem Starbuck pozorně pozoroval Kathy z klekátka v zadní lavici, i když si byl jist, že ona toho z celého obřadu znala pouze o trochu více nežli on sám. Starbuckovým náboženstvím bylamatematika.Když knězi a ministranti, oblečení v mešní roucha, s misálem a křížem, dospěli do zadní části ambitu, Starbuck pochopil, že se mše blíži ke konci. A právě v tom okamžiku si pořádně poprvé prohlédl malého světlovlasého muže po své levici. Povšiml si ho již předtím, když muž vklouzl do lavice. V ruce držel klobouk, váhavě se ukláněl a usmíval se, jako kdyby byl někomu představován. Starbuck si ihned uvědomil, že ho již někde viděl. Možná, hádal, na některé pohřební hostině spolužaček Kathy. Během celé mše se k němu vracel pohledem a chvílemi pozoroval náznak úsměvu na jeho silných pohyblivých rtech. Přál si zaklepat Kathy na rameno a pokynout jí. Ona by mu odpověděla chápavým úsměvem.Starbuck nenáviděl jakékoliv nevyřešené problémy. Teď, když cítil, že se konečně dostane z kostela, snažil se na muže soustředit. Držela se ho nezřetelná vůně. Starbuckovi to připomnělo nemocnici. Možná, že je to doktor? Přítel mrtvé sestřičky nebo některé z těch druhých?

Bylo to beznadějné. Starbuck byl zvyklý přemýšlet ve své téměř zvukotěsné klimatizované kanceláři. Hned za Kathy kněz zpíval latinsky a ministrant mával kadidelnicí s hořícím kadidlem, které přehlušilo a rozptýlilo vůni, jež, jak se zdálo, ulpívala na oděvu světlovlasého muže. Jak knězi a ministranti odcházeli hlavní lodí chrámu, Starbuck začal pochybovat, jestli to nebyla pouze jeho představa. Zřízenci s rakví, šest vážných mladých Irů, mezitím dospěli až na konec chrámové lodi. Cítil, jak se Kathy vedle něj rozplakala, když vynesli rakev do náhlého slunečního svitu otevřených dveří a zaměstnanec pohřebního ústavu začal svolávat auta k pohřebnímu průvodu, aby se vydala na hřbitov. Starbuok vzal svou mladou ženu podpaží a vedl ji k postrannímu východu. Světlovlasý muž s nimivyšel ven.Kathy mrtvou dívku již přes dva roky neviděla. Ani včera večer při posledním rozloučení, protože rakev byla uzavřena. Ani se jim nedivím, pomyslel si Star

4948buck. Po čtyřech dnech ve vodě. Sám necítil nic, ani při posledním rozloučení ani při pohřbu samotném. Ale to vlastně nikdy. Teď byl poněkud v rozpacích a ptal se sám sebe, jak jen může být Kathy tak citlivá. S podrážděním si uvědomil, že ten světlovlasý muž neodešel. Starbuck ho pozoroval jak se dotkl paže Kathy stále s tím náznakem úsměvu. Kathy odtáhla jemný kapesník, kterým si osušovala slzy pod závojem. Její oči naplněné slzami se hned usmály: "Ale to je přece pan Carlson!" Carlson se uklonil. "Velmi smutné, velmi smutné," řekl.Tak ne lékař, proběhlo Starbuckovi hlavou. "Již jste se seznámil s mým mužem?" říkala Kathy. "To je John Carlson, Alfréde. Pan Carlson byl snoubencem Pat Phelanové."Starbuck si s ním potřásl rukou. Pat Phelanová, to byla jedna z těch dvou, co je někdo přejel a ujel z místa nehody. "Uvažoval jsem," říkal Carlson s jemným cizím přizvukem, "jestli jedete na hřbitov...?" "Ano," odpověděl Starbuck. "Ale máme sebou auto." "Na to jsem se právě chtěl zeptat," řekl Carlson směrem ke Kathy. "Mohl bych se svézt s vámi?""Ale samozřejmě," řekla Kathy rychle a přátelsky a vzala ho pod paží. Poslední z najatých limuzín již odjížděla od kostela. Starbuck je vedl dolů po Šesté avenue, kde zaparkoval auto. Po cestě se snažil potlačit svou nelibost. Po pohřbu musel jet přes celý Brooklyn až k Battery Tunnel. Jak to vypadalo, do kanceláře se nedostane před jednou hodinou a byl si jist, že Kathy se nabídne dovézt toho neznámého kamkoliv si bude přát.Od prvního okamžiku, kdy spatřil Kathy v nemocnici, toužil po ní pro její přátelskou otevřenost a čerstvou rusovlasou krásu. Po osmi letech manželství zůstávala její citlivost a sentimentálnost pro Starbucka stálou výčitkou a zdrojem částečné rozmrzelosti. Jemu byl vlastní smysl pro pořádek a pro to co je vhodné a co ne. Domníval se, že by mohla stačit účast na pohřebním obřadu v kostele, ale ona trvala na tom, že pojedou i na hřbitov a potom, až ji odveze do města, vezme si taxi na hodinovou jízdu zpět do Roverdale.Kathy si lehce povídala s Carlsonem na zadním sedadle zatímco se Starbuck s lincolnem zařadil do pohřebního průvodu. Světlovlasý muž se předklonil a nabízel cigarety ze svého balíčku. Starbuck ve zpětném zrcátku viděl, jak se jeho jemný úsměv zvýraznil, když Kathy nabízenou cigaretu přijala. Carlson se mu zcela jistě příliš nelíbil, uzavře! si pro sebe. Kathy si dál nenucené povídala s Carlsonem a Starbuck sledoval pohřební limuzíny přes Williamsburg Bridge dolů po Meeker a do New Calvary. Ne, Carison se neoženil od doby, kdy se viděli naposled a stále ještě pracoval pro farmaceutickou firmu jako referent pro styk s lékaři. Starbuck si ho zařadil jako neúspěšného a přestal na něj myslet. Kathy se jemně dotkla paže světlovlasého muže. "Musíte na Pat zapomenout. Zcela jistě potkáte někoho jiného, stejně milého. Počkejte a uvidíte."

Jeho nikdo nikdy nemusel ujišťovat o tom, že se jednou ožení s někým tak žádoucím jako byla Kainy, uvědomil si Starbuck. Věděl to po celou dobu svého dlouhého síaromládeneckého života. Právě tak jako věděl, že zbohatne. Otázka ženy mohla počkat až když měl peníze. Kdysi dávno četl slova, která napsal Voltaire: "Žena není nikdy upřímnější nežli když říká milionáři: 'Miluji tě'." A to byla jediná

jistota, kterou Starbuck potřeboval. Ta cynická troška moudrosti sloužila Starbuckovi jako malá součást víry. Tou hlavní částí jeho víry bylo vědomí, že poctivá práce a víra v neúprosnou logiku matematiky, mu dají vše ostatní, co od života očekával. A měl pravdu. Kathy byla jeho ženou. A on byl již šestým rokem prezidentem čtvrté největší pojišťovací společnosti v Americe.Matematika byla Starbuckovým náboženstvím a logika jeho dogma; solidní výbava, o kterou se opíral během všech výkyvů a pochyb ve své kariéře. Starbuck se nakonec stal silným na základě čísel a počtu pravděpodobnosti. Tak například Kathy a její věrnost. Nebo otázka jejích mrtvých spolubydlících...Například opuchlá mrtvola v pohřebním voze před nimi (Eileen, Eileen Někdotak nějak se jmenovala) byla již čtvrtou spolužačkou Kathy ze zdravotní školy, která zemřela během posledních dvou let. Všechny byly mladé dívky do třiceti. Vlastně jich bylo pět, kdyby se počítala i ta první před lety. Ta, na kterou Kathy vždycky vzpomínala jako na "tu hroznou nehodu".Starbuck si vzpomněl, jak byl vloni v létě ohromen, když mu Kathy řekla, jak její spolužačky umíraly. Bylo to během víkendu na Cape, kam pozvali několik přátel, většinou Starbuckových kolegů z práce s jejich ženami a mladého Quinlana z právního oddělení.Starbuck se pro sebe usmál a vzpomněl si na svůj údiv. Bylo to opravdu ohromující. Většina lidí ale prostě nechápala ty nejjednodušší rovnice v matematickém počtu pravděpodobnosti. Quinlana to však rozrušilo stejně jako přítomné ženy."Proboha!" dorážel vyčítavě, "nemáš vůbec strach? Čtyři z jejích spolubydlících zemřely. Představ si, že by se také jí něco stalo!"Starbuck se na něj shovívavě usmál. "Není to trochu hloupé, když se takhle ptá muž z pojišťovny, Ede? A dokonce z právního oddělení. Představ si, že by všechny měly rakovinu. Zvýšilo by to snad možnost, že Kathy také zemře na rakovinu?""Ale všechny zemřely násilnou smrtí!" vybuchl Quinlan. "První z nich uhořela. Další byla zardoušena v posteli. A teď někdo přejel dvě další a z místa nehodyujel!""No a?" zeptal se Starbuck. "Je to prostě jenom souhra náhod. Nepravděpodobných, to přiznávám, ale nepravděpodobné věci se v životě stávají."Podíval se na skupinu kolem sebe jako apoštol, který vykládá své evangelium. "Jejich smrt nemůže změnit šance, jaké má Kathy, aby se ve zdraví dožila vysokého věku. To by bylo stejné, jako kdybychom věřili, že červená má na ruletě větší šanci jenom proto, že se tam zastavilo kolo čtyřikrát za sebou. Ve skutečnosti jsou však šance červené v dalším kole naprosto stejné jako předtím." Starbuck se usmál jak ho rozpalovala možnost někoho poučovat. "V tomto případě se dostáváme k principu statistické nezávislosti..."Vzadu za hosty stála Kathy. Něžně se na něj usmívala a vrtěla hlavou. Perfektní hostitelka. Starbuck se zaměřil na starší muže s cílem je rozesmát. "Snažíš se zde načrtnout osudové závěry na podkladě příliš malé ukázkové studie."Podařilo se mu to. Muži se zasmáli a ženy se také uklidnily. Jenom mladý Quinlan byl stále ještě zmaten. "Ty se opravdu nebojíš? Představ si, představ si...""Představ si třeba, že je někdo proklel?" nadhodil Starbuck pobaveně. Ten Quinlan zřejmě čte moc hororů. "Jako například kletba nad muži, kteří otevřeli

50Tutanchamónovu hrobku?" Quinlan to vzdal, ale ještě jednou se podíval rozčileně na Kathy. Starbuck se při té vzpomínce usmál a zabočil na Laurel Hill, jako procesí před ním. Bylo to směšné, další ukázka toho, jak může někdo nedisciplinovanými úvahami dospět k závěrům bez dostatečných důkazů.Starbuck nikdy nedopustil, aby se mu jeho soudnost nebo pocity vymknuly z kontroly podobným způsobem. Ovládal je pevně.Například otázka manželské nevěry. Jemu bylo třiapadesát a Kathy pouze dvacet devět. Co mohlo být pravděpodobnější nežli fakt, že si jednoho dne najde milence? l když měl jisté výhrady ke způsobům, jak Kinsey získával své podklady a k jeho přezíravosti vzorků pravděpodobnosti, v tomhle měl Kinsey pravdu. Starbuck zapnul svůj mozkový IBM počítač a vyhledal si kartičku, kterou potřeboval. Rostoucí výskyt: Mimomanželské styky. Podle dat narození. Dvanáct procent vdaných žen narozených mezi rokem 1920 až 1929 podvedlo své muže nežli dosáhlo dvaceti šesti let.Ta kniha byla samozřejmě dávaná dohromady v roce 1953 a nezkoumala případy nad dvacátý pátý rok života. Zdálo se však rozumné předpokládat, že by procenta do roku dvacet devět vzrostla dvakrát.Takže šance, že by Kathy zůstala věrná mladšímu muži, nebyly ani v nejlepším případě lepší nežli tak tři ku čtyřem. To byl fakt a Starbuck si s potěšením uvědomoval, že na něj fakta nikdy nepůsobila emotivně.Pozoroval Kathy, když se rakev spouštěla do hrobu. Zbledla a zaťala zuby do rtů. Ale neplakala. Pláč už měla za sebou, když dojeli ke hřbitovu.Vše, co člověk v podobném případě může od ženy očekávat je to, že když k tomu dojde, bude diskrétní. Starbuck si raději představoval, že ho Kathy už začala podvádět. V hloubi duše byl na ni pyšný, že mu neposkytla ani stín důkazů. Když se dostali znovu na dálnici, byl již v myšlenkách ve své kanceláři. Pak si vzpomněl na Carlsona: "Pane, ehm, kde vás můžu vysadit?" Silné pohyblivé rty vytvořily obranný úsměv, Carlson zakýval hlavou a řekl svým uctivým hlasem s lehkým cizím přízvukem: "Kdekoliv. Vzal jsem si na zbytek dne volno."Ten hlupák se ani nedokáže rozhodnout kam půjde. "Já jedu zpátky na Wall Street," řekl Starbuck zdvořile. Všiml si, že Kathy byla stále bledá a ustaraná. "Nechám auto tam a moje žena se bude vracet zpátky do města taxíkem. Takže kdekoliv se vám to bude hodit."Carlson povytáhl obočí. "Vy neřídíte?" zeptal se Kathy. Kathy bezmyšlenkovitě zavrtěla hlavou. "Potom možná mám nápad mohl bych vás tímto parádním autem odvézt domů? Vašeho muže by to také zbavilo problémů."Kathy se zeširoka usmála. Najednou byla opět veselá. "Ale to je skvělé. Skvělé!"Dokonce i Starbuck pocítil cosi jako vděčnost. Nikdy sebou do práce auto nebral, když se tomu mohl vyhnout. Nesnášel jízdu v dopravní špičce. "To je od vás hezké," zabručel.Na rohu Wall a Broadway políbil Kathy a podal Carlsonovi klíče.Na stole v kanceláři na něj čekal tlustý svazek zpráv o nemovitostech společnosti rozmístěných po celé zemi. V podivné liknavé náladě se od nich Starbuck odvrátil. Dlouho stál u okna a kochal se skvostným panoramatickým pohledem na

přístav. Pozoroval starou rozhrkanou loď, jak brázdí vodu směrem na Narrows. V této kanceláři pracoval od roku 1952; a předtím věnoval dvacet pět let práce tomu, aby se sem dostal. Starbuck strávil v této budově téměř dvě třetiny svého života. Nejprve dlouhé jízdy do Kolumbie, aby získal ty veledůležité první zkoušky, potom léta, kdy se celé noci připravoval na NYU v City College, získávání diplomů v právech, investičním bankovnictví a nemovitostech. Všechno šlo hladce. Měl před sebou ještě osm let než bude v nejvyšší platové třídě, uvědomil si Starbuck samolibě. Za dalších sedm bude i za touto překážkou. Za dvanáct

let bude v penzi a bude sedět v radě. Kathy bude tou dobou jedenačtyřicet a bude oddanou, šikovně nevěrnou ženou. Měl vše, co si přál.Starbuck se začal nervózně procházet po silném perském koberci v kanceláři. Nemohl se soustředit na práci. Něco se mu zahnízdilo v podvědomí, nějaký signál nebezpečí. Rozzlobeně se toho snažil zbavit, protože ho to rušilo.Ta dívka, co ji právě pohřbili a její tělo vtěsnané do rakve. Dejme tomu, že uklouzla a spadla z lodě, když se vracela po noční v nemocnici Staten Island. Starbuck si odfrknul. A jestli ta společnost, u které byla pojištěna, vyplatila peníze bez prozkoumání možnosti sebevraždy, tak to byli hlupáci, které by žaloval.Ale nikdo nespadne z lodi jen tak, aniž by ho někdo jiný strčil. A ta dívka byla sama. Starbuck věděl, že by svůj neklid mohl připsat na vrub řadě úmrtí bývalých spolužaček Kathy. Kdyby byl stejně lehce emotivní a vzrušitelný typ jako Ed Quinlan. Ale nic na tom nebylo, byla to prostě jenom řada náhod.Šest dívek, které se předtím neznaly a které náhodně personální oddělení nemocnice ubytovalo v jednom apartmá. Jedna spáchá sebevraždu. Dvě další, nejlepší přítelkyně z celé skupiny, zabije nějaký řidič a ujede. Nikdy ho nedopadli. Jedna je uškrcena v posteli a škrtič také nebyl nikdy dopaden. Ale toho jejího muže drželi nějakou dobu ve vyšetřovací vazbě. Starbuck začal podvědomě ty náhody zpochybňovat. Ale policie jistě ví co dělá. Ten manžel musel být vinen i když nikdy neshromáždili dost důkazů, aby ho mohli poslat před porotu.A ta první dívka to prostě nebylo nic jiného než tragická, nepředvídatelná nehoda. Některé z dívek, nikdy se vlastně nezjistilo které, ji postříkaly éterem.Starbuck si vzpomněl na žert ze svých středoškolských let. Kapka éteru na holém těle, nebo dokonce i přes šaty, způsobila pocit mrazení daleko intenzivnější, nežli když masér vtírá alkohol do vašich zad.Ty dívky si však nevšimly, že jejich oběť držela zapálenou cigaretu. Éter se ihned vznítil a dívka uhořela v kuchyni. Tragická, příšerná nehoda.Starbuck se zastavil v polovině kroku. Éter? Ta jemná vůně, kterou byl dnes ráno cítit Carlson, když přišel do kostela a kterou potom přehlušila vůně kadidla. Vzdáleně mu to připomnělo nemocnici. To přece mohl být... To byl éter. Starbuck pocítil, jak mu prudce začalo bušit srdce.Tak moment, počkat. To je přece způsob, jakým by uvažoval Ed Quinlan. K tomu, aby tato hypotéza byla potvrzena by musel být Carlson nějakým šíleným mstitelem z brakové literatury, který by chtěl popravit Kathy způsobem éterové oběti, jakým zemřela ta první dívka.Musí existovat nějaké jiné vysvětlení. Muselo by být vysvětleno příliš mnoho nepravděpodobností. Potom by Carlson musel být také vrahem těch dalších čtyř 51

5352dívek. Musel by tu první dívku znát a milovat ji. Starbuck si třel tváře ve snaze rozpomenout se. Co si o té dívce pamatoval?Kathy mu řekla, že byla plachá, zdrženlivá, terč, který si zbytek skupiny dobíral. Neměla žádné příbuzné. Ale měla snoubence, ano! Ostatní dívky ho nikdy neviděly, jenom jeho fotografii na nočním stolku.Starbuck dosedl těžce na židli. Jeho trénovaná komputerová paměť se rozběhla jako o závod. Ten snoubenec! Byl to uprchlík. Byl jediný, kdo přežil z cikánské rodiny, která skončila v plynových komorách Hitlera. To by mohlo člověka připravit o rozum. A potom, když jeho dívka umřela stejným způsobem... To by z něj mohlo udělat člověka, který se chce pomstít těm, co ji zabily celé skupině? Ať už nesly vinu nebo ne. Bylo to možné?

Starbuckovi se vybavil Carlsonův přízvuk a lekl se. Vztáhl ruku po telefonu na stole. Ale cikán! Carlson byl světlovlasý. Světlovlasý cikán? Starbuck si povzdechl a opřel se zpátky do židle. Zastyděl se. Možné to samozřejmě bylo, ale velice nepravděpodobné.A co potom ta dívka, která byla zavražděna! Ten manžel to udělal. Samozřejmě policie ho pro nedostatek důkazů propustila, ale to nebyl důkaz jeho neviny.Máš tady naprosto nepřijatelnou myšlenku: Blonďatý cikán, který se zbláznil po neúmyslné vraždě své snoubenky, což ho motivovalo k tomu, že zardousil dívku, kterou pravděpodobně zavraždil její manžel.Ale jak si vysvětlit tu vůni éteru, kterou byl cítit? Starbuck se toužebně zahleděl na telefon. Mohl by teď zastihnout Kathy doma. Chtěl jí zavolat.Aby ji varoval? Před čím? Že ji chce zavraždit šílenec, který má v kapse lahvičku s éterem?Znal Kathy. Bude si vesele povídat s Carlsonem po celou cestu až k West Šidě Drive. Bude ráda, že má společnost. Vždycky byla ráda v něčí společnosti. Nenechá hojen tak odejít. Bude muset jít nahoru na kafe, čaj nebo na něco k pití. A jestli má ten éter...Náhle ho zamrazilo, když si vzpomněl na záhadný úsměv Carlsona, když si od něj Kathy vzala cigaretu. Byl tak podivně a nevysvětlitelně rád, že Kathy kouří."Jste v pořádku pane Starbucku?"Ve dveřích stála jeho sekretářka, paní Enlowová, s jemnou mateřskou vráskou na obličeji.Starbuckův mozek pracoval na plné obrátky. To bylo přece šílené. Musel přesvědčovat sám sebe, že jeho divoké úvahy nemohou být pravdivé a že Kathy je v pořádku doma a připravuje Carlsonovi koktají."Dáte si svou kávu ted?" dorážela paní Enlowová."Ach, ano." Musel s někým mluvit. S paní Enlowovou? Ne. "Požádala byste laskavě mladého Quinlana z právního, jestli není... řekla byste mu prosím, že bych s ním chtěl okamžitě mluvit?"V jeho šílené hypotéze musela být nějaká trhlinka. Starbuck si říkal, že to popírá jakoukoliv matematickou zákonitost pravděpodobnosti. Carlson, Carlson. Ale ano, Carlson byl snoubencem jedné z těch dívek, které přejelo auto a řidič ujel. Ano, proto ho Kathy znala. Zcela jistě by to neprošlo bez povšimnutí, kdyby byl

zároveň snoubencem té první dívky. Všechny by ho určitě znaly. Starbuck se usmál a opřel se zpátky do židle. V jednom okamžiku téměř zavolal na policii, aby rychle jeli do jeho apartmá. No to by tomu dal.Ta divoká teorie se pomalu rozpadala pod tíživou vahou počtu nepravděpodobností. Blonďatý cikán, který zešílel, zardousil dívku zavražděnou jiným mužem a potom přejel svou vlastní snoubenku.Tak tohle zničilo hypotézu šíleného mstitele. Ale zase to nevysvětlovalo, proč byl tak potěšen, že si od něj Kathy vzala cigaretu. A proč byl cítit éterem?Starbuckův mozek se roztěkaně stále vracel k problému. Ta hloupá teorie se musí při vědeckém dialektickém přístupu rozpadnout. Kathy říkala, že žádná z bývalých spolubydlících nikdy neviděla chlapce té první dívky. Existovala pouze fotografie v jejím pokoji. Mohly zapomenout nato, jak vypadal. Během několika let se mohl změnit. Mohl zaranžovat setkání s další dívkou a stát se jejím milencem a potom ji přejet ještě s tou další. Ale co ta poslední dívka, kterou dnes pohřbili? Byla to sebevražda. Jak by tohle zapadalo? Ale byla to sebevražda? Neexistoval žádný svědek. Mohla spadnout.Ale nikdo jen tak nespadne z lodi na Staten Island. Mohl ji někdo strčit. Starbuckova ruka se opět vztáhla po telefonu. Ostře přikázal paní Enlowové, aby ho spojila s jeho domácím číslem. Počítal dvanáct zazvonění a potom položil sluchátko zpátky. Byl čtvrtek a služebná měla volno. Nebyl tam nikdo, kdo by vzal telefon než se vrátí Kathy. Pokud tam už nebyla mrtvá. Starbuck se začal potit. Podíval se na hodinky. Touhle dobou by již měla být zpátky.

"Dobré odpoledne, pane." Quinlan stál ve dveřích, světlovlasý, hezký ve svém perfektně střiženém flanelovém obleku."Ale samozřejmě," řekl Starouck a téměř se zasmál. "Ach ano, samozřejmě." Carlson přece říkal, že je agentem společnosti na výrobu léků a že měl na starosti kontakt s lékaři. To by vysvětlovalo tu vůni éteru. A to potěšení, když si vzala Kathy od něj cigaretu. To se dalo vysvětlit jeho nervozitou, ulehčilo to jeho situaci. A potom, Carlson byl prostě muž, který to daleko nedotáhl. Neúspěšný cizinec v autě muže, jakým byl Starbuck. "Prosím?" ozval se Quinlan.Starbuck litoval okamžitého nápadu, kdy nechal poslat pro tohoto mladého hlupáka. Cítil se otřesen. Uvědomil si, že se mu potí dlaně a horní ret, cítil nervózní chvění po celém těle. Snad mu nevypovídají nervy? Snad neztrácí svou schopnost ovládání mozku, kterou si vypěstoval, aby fungoval jako přesný stroj? Nikdy, od doby kdy byl ještě dítětem, nestrávil Starbuck podobnou půlhodinu strašidelného fantazírování, jako teď. Alespoň, že neudělal tu hloupost a nevzbouřil policii. Zaplať pánbůh, že nezastihnul Kathy na telefonu. Neprozradil své selhání nikomu.Popíjel s Quinlanem kávu a pozorně si s ním povídal. Už se opět dokázal soustředit na práci na svém stole. Koneckonců, Quinlan nebyl špatný mladík. Byl to docela dobrý právník. Když Quinlan odešel a paní Enlowová odnesla hrnky, Starbuck dychtivě sáhnul po složce zpráv na stole. Teď by měl zavolat Kathy. Pouhá manželská kontrola, jestli dojela v pořádku domů. Nechal telefon dvacetkrát vyzvánět než konečně zavěsil. "Paní Enlowová," zavolal do telefonu, "v našem domě bydlí jistá paní Kyleová.

JACK RITCHIEBydlí na stejném patře jako my. Mohla byste jí prosím zatelefonovat? Je to paní Charles Kyleová. Ale pospěšte si, prosím."Bez jakéhokoliv důvodu se strach vrátil. Ale by! pyšný na to, jak dokázal kontrolovat svůj hlas.Trvalo dlouho, než ta žena zvedla telefon. Potom Starbuck zjistil, že k němu mluví sametový hlas černošské posluhovačky. Bylo velice špatně rozumět. Zdálo se, že v pozadí je slyšet podivný hluk. Starbuckovi dlouho trvalo, než se mu podařilo vysvětlit kdo je a s kým chce mluvit.Když paní Kyleová konečně přišla k telefonu, její hlas zněl téměř komicky uplakaně. "Pane Starbucku, že to budu zrovna já, kdo vám to řekne!""Co? Proboha řekněte mi co?""Cožpak neslyšíte sirény? Ve vašem bytě je ohromný požár, pane Starbucku!"Starbuck zavěsil. Na tváři měl výraz svatého, kterého jeho Bůh opustil.

EMÍLIE ZMIZELA

Zazvonil telefon a já zvedl sluchátko. "Ano?""Haló, miláčku, tady Emílie."Zaváhal jsem. "Která Emílie?"Zvonivě se zasmála. "Ale no tak, miláčku. Emílie, tvoje žena.""Lituji, máte špatné číslo." Zavěsil jsem a při zavěšování sluchátka se mi trochu zachvěla ruka.Millicent, Emíliina sestřenice mě pozorovala. "Jsi bílý jako stěna."Pokradmu jsem se podíval do zrcadla.

"Nemyslím skutečnou barvu, Alberte. Říkám to obrazně. Jde o tvůj postoj. Vypadáš vyděšeně. Jako v šoku.""Nesmysl.""Kdo volal?""Byl to omyl."Millicent upíjela kávu. "Mimochodem, Alberte, zdálo se mi, že jsem včera ve městě zahlédla Emílii. Ovšem to není možné.""Pochopitelně to není možné. Emílie je v Saň Francisku.""Ano, ale kde v Saň Francisku?""Neříkala. Na návštěvě u přátel.""Znám Emílii celý život. Má přede mnou jen málo tajností. Nezná nikoho v Saň Francisku. Kdy se vrátí?""Může být pryč dost dlouho.""Jak dlouho?""Nevěděla."Millicent se usmála. "Alberte, ty už jsi byl jednou ženatý, viď?""Jo,""Vlastně jsi byl vdovec, když jsi potkal Emílii, že ano?""Nikdy jsem se to nepokoušel zatajit.""Tvoje první žena zahynula před pěti lety při nehodě? Přepadla z člunu autopila se?""Bohužel. Neuměla vůbec plavat.""Cožpak na sobě neměla záchrannou vestu?" . 55

5756"Ne, tvrdila, že jí brání v pohybu.""Zřejmě jsi byl jediný svědek tragédie.""Myslím, že ano. Alespoň se nikdo jiný nepřihlásil.""Zdědil jsi nějaké jmění, Alberte?""Do toho ti nic není, Millicent."Cynthiina pozůstalost sestávala z životní pojistky v hodnotě 50 000 dolarů, kterou jsem obdržel celou já, asi 40 000 dolarů v různých akciích a obligacích a malé lodky.Zamíchal jsem si kávu. "Millicent, myslel jsem si, že bych ti poskytl právo první volby na dům.""První volby?""Ano. Rozhodli jsme se dům prodat. Je pro nás dva příliš velký. Seženeme si něco menšího. Možná jen byt. Myslel jsem si, že bys uvítala dobrou koupi. Jsem si jistý, že bychom se dohodli k oboustranné spokojenosti."Zamrkala. "Emílie by tenhle dům nikdy neprodala. Je to její domov. Musela bych nabídku slyšet přímo od ní.""Není třeba. Mám její zplnomocnění. Víš, že není na obchodní záležitosti, ale věří mi. Všechno je zcela legální a košer.""Rozmyslím si to." Položila šálek na stůl. "Alberte, čím jsi se živil, než jsi potkal Emílii? Anebo než jsi poznal Cynthii?""Jak se dalo."Když Milíicent odešla, vydal jsem se na procházku až na konec pozemku. Znovu jsem sešel do údolíčka a posadil se na kládu. Byl tu báječný klid. Ticho. Místo odpočinku. V poslední době jsem sem chodil dost často.

Miilicent a Emílie. Sestřenice. Bydlely v téměř stejně velkých domech na rozsáhlých pozemcích, které spolu sousedily. Z toho mohl člověk klidně usoudit, že jsou i stejně majetné. To ale nebyla pravda, jak jsem zjistil po svatbě s Emílií.Hodnota Miliicentina majetku dosahovala sedmimístných čísel, takže bylo zapotřebí stálých služeb Amose Eberlyho, jejího právníka a finančního poradce.Naopak Emílie nevlastnila o moc více než dům a pozemek a musela si hodně půjčovat, aby vše udržela. Měla již jen dva sluhy, manžele Brewsterovy. Mrzoutská paní Brewsterová vařila a předstírala úklid, zatímco její manžel, dříve komorník, se stal sluhou pro všechno, který neúčinně pobíhal po domě i zahradě. Pozemek volal po dvou zahradnících.Millicent a Emílie. Sestřenice. Přesto by bylo obtížné představit si dva lidi, kteří by si byli víc nepodobní jak vzezřením, tak povahou.Millicent je dost vysoká, hubená a rázná. Myslí si, že je chytrá, a má sklon všechny kolem sebe dirigovat a ovládat, což zajisté platilo i o Emílii. Mně je naprosto zřejmé, že mi Millicent notně zazlívá skutečnost, že jsem Emílii vysvobodil z jejího područí.Emílie. Neobvykle malá. Snad třináct kilo nad váhu. Příjemné povahy. Nečiní si nárok na skvělý intelekt. Lze ji snadno ovládat, to ano, ale jakmile se k něčemu rozhodne, projevuje překvapivou tvrdohlavost.Když jsem se vrátil domů, čekal tam Amos Eberly. Padesátník se zálibou v šedých oblecích.

"Kde je Emílie?" zeptal se."V Oaklandu." Zamyslel se nad tím."Chci říct v Saň Francisku. Oakland je hned přes záliv, že ano? Obvykle mi splývají v jedno, což jak se domnívám je nespravedlivé k oběma."Zamračil se. "V Saň Francisku? Já ji ale viděl dneska ráno ve městě. Vypadala docela dobře.""Nesmysl.""Nesmysl, že vypadala dotíře?" :"Nesmysl, že bys ji viděl. Je ještě v Saň Francisku."Upíjel svou whisky. "Přece poznám Emílii, když ji potkám. Měla na sobě šaty barvy lila s páskem. A takový ten nadýchaný bleděmodrý šátek.""Přehlédl ses. A kromě toho, ženy dneska nenosí nadýchané bleděmodré šátky.""Emílie ho měla. A nemohla se( vrátit, aniž by ti to řekla?""Ne."Eberly se na mě zadíval. "Jsi nemocný, Alberte, nebo co je s tebou? Třesou se ti ruce.""Nějaká chřipka či co," odbyl jsem ho. "To mě znervózňuje. Cos mi přinesl, Amosi?""Nic zvláštního, Alberte. Byl jsem jen u sousedů a řekl jsem si, že se zastavím a podívám se na Emílii.""Ksakru, už jsem ti řekl, že tu není.""Tak dobře, Alberte," uklidňoval mě. "Proč bych ti neměl věřit? Když říkáš, že tu není."V úterý a ve čtvrtek odpoledne jsem chodíval nakupovat, což byla snaha zabránit v nákupech paní Brewsterové poté, co jsem začal pochybovat o jejích aritmetických schopnostech.Jako obvykle jsem zaparkoval u samoobsluhy a zamkl auto. Když jsem vzhlédl, spatřil jsem přes ulici malou, silnější ženu, která odcházela směrem ke vzdálenému bloku domů. Měla na sobě šaty barvy lila a bleděmodrý šátek. Za posledních deset dní se mi zjevila už podesáté.Přeběhl jsem přes ulici. Zbývalo mi ujít necelých sto metrů, když zašla za roh. Už už jsem na ni chtěl zavolat, aby počkala, ale pak jsem se rozběhl. Doběhl jsem na roh, ale po ní ani stopy. Mohla zajít do kteréhokoli z obchodů. Stál jsem a snažil se nabrat dech, když u chodníku zastavilo auto.Byla to Millicent. "Jsi to ty, Alberte?"Bez velkého nadšení jsem se k ní otočil. "Jo.""Copak to, prosím tě, provádíš? Viděla jsem tě běžet, ještě nikdy jsem tě běhat neviděla."

"Neběžel jsem. Jen jsem tak popoběhl, abych si rozproudil krev. Trochu joggingu je prý zdravé, znáš to." Rozloučil jsem se a vracel se k samoobsluze.Druhý den ráno, po návratu z procházky do údolíčka, jsem zastihl Millicent v obývacím pokoji. Nalévala si kávu a vůbec se chovala jako doma to byl zvyk ještě z doby, kdy v domě byla sama s Emílií.

"Byla jsem nahoře, podívat se Emílii do skříní," řekla Millicent. "Nic nechybí.""Proč by mělo něco chybět? Copak tu byli zloději? Předpokládám, že znáš každý kousek z jejího šatníku.""Neřekla bych, že každý kousek, ale skoro celý. Skoro. A zdá se, že chybí jen malinko, jestli tedy vůbec něco. Neříkej mi, že Emílie odjela do Saň Franciska bez zavazadel.""Zavazadla měla. Ale ne moc.""Co měla na sobě, když odjížděla?"Millicent se na tohle už jednou ptala. Tentokrát jsem odpověděl: "Nevzpomínám si."Millicent pozvedla obočí. "Nevzpomínáš si?" Položila šálek. "Alberte, dneska večer pořádám doma seanci. Nechtěl bys přijít?""Nepůjdu na žádnou zatracenou seanci.""Ty si nechceš pohovořit se svými drahými zesnulými?""Zastávám názor, že se mrtví mají nechat napokoji. Proč je na onom světě zatěžovat pozemskými maličkostmi?""Nechtěl by sis promluvit se svou první ženou?""Proč bych k čertu měl komunikovat s Cynthií? Nemám jí naprosto co říct.""Ale třeba ona chce sdělit něco tobě."Otřel jsem si čelo. "Na žádnou bláznivou seanci nejdu a hotovo."Ten večer, když jsem se chystal ke spánku, jsem prohlédl obsah Emíliina šatníku. Jak se mám šatů zbavit? Asi je daruji nějakému dobročinnému spolku, pomyslel jsem si.Ve dvě hodiny v noci mě probudila hudba.Zaposlouchal jsem se. Ano, byla to zcela nepochybně Emíliina oblíbená sonáta, kterou kdosi hrál dole na piano.Obul jsem si trepky a navlékl župan. V hale jsem rozsvítil světlo.Byl jsem asi v půli schodiště, když hudba přestala. Sešel jsem dolů a zastavil se u dveří do hudebního pokoje. Napínal jsern uši. Nic. Pomalu jsem otevřel a nahlédl dovnitř.U klavíru nebyl nikdo. Jen na jeho desce blikaly dvě svíčky ve svícnech. Pokoj působí! mrazivě. Dost mrazivě.Zjistil jsem, že průvan přichází z pootevřených dveří za závěsy. Zavřel jsem dveře na terasu, zhasl svíčky a odešel z pokoje.U schodů jsem potkal Brewstera."Zdálo se mi, že slyším hru na klavír, pane," řekl mi. "To jste hrál vy?"Otřel jsem si dlaně do županu. "Zajisté.""Nevěděl jsem, že umíte hrát na klavír, pane.""Milý Brewstere, je ještě mnohé, co o mně nevíte, a co se nikdy nedovíte."Odebral jsem se zpět do svého pokoje, počkal asi půl hodiny a pak se oblékl. V jasném svitu měsíce jsem zamířil k zahradní kůlně. Otevřel jsem dveře, rozsvítil světlo a přehlédl zahradní náčiní. Zaměřil jsem se na věci visící na regále na zdi.Sejmul jsem rýč s dlouhou násadou a nohou jsem z jeho hrany odloupl kousek 58 zaschlého bláta. Nářadí jsem si přehodil přes rameno a pustil se k údolíčku.

Došel jsem skoro až na místo, ale paK jsem se zastavil a hlasitě povzdechl. Zavrtěl jsem hlavou a vracel se ke kůlně. Zavěsil jsem rýč zpátky na stěnu, zhasl a šel si znovu lehnout.Příští den ráno Millicent zaskočila během snídaně.

"Jak se cítíš dneska, Alberte?""Už jsem byl v lepší formě."Millicent se posadila ke stolu a čekala, až jí paní Brewsterová donese šálek.Paní Brewsterová přinesla i ranní prostu. Přišlo pár reklamních letáčků, nějaké účty a malá modrá obálka adresovaná mně.Pečlivě jsem ji prohlédl. Písmo mi bylo povědomé, stejně jako parfém. Razítko bylo místní.Roztrhl jsem obálku, v níž byl jeden list vytržený z bloku. Drahý Alberte, Neumíš si představit, jak moc mi scházíš. Vrátím se, Alberte. Už brzy.EmílieDal jsem lístek zpět do obálky a zasunul ji do kapsy."No?" zeptala se Millicent."Co no?""Zdálo se mi, že to bylo Emíliino písmo, na té obálce. Píše, kdy se vrátí?""Nebylo to její písmo. Píše mi teta z Chicaga.""Nevěděla jsem, že máš tetu v Chicagu.""Millicent, ujištuji tě, že tetu v Chicagu mám."Té noci jsem už ležel v posteli, ale nespal jsem, když zazvonil telefon na nočním stolku. Zvedl jsem sluchátko."Nazdar, miláčku. Tady Emílie."Počkal jsem pár sekund. "Nejste Emílie. Jste podvodnice.""Ale, ale, Alberte, proč jsi tak tvrdohlavý. Jistě že jsem to já, Emílie.""To nemůže být Emílie.""Proč by nemohla?""Protože.""Proč?""Odkud voláte?"Zasmála se. "Asi bys byl překvapen.""Nemůžete být Emílie. Já vím, kde je. Nemohla by ... netelefonovala by uprostřed noci, jen aby mi řekla ahoj. Je hodně po půlnoci.""Ty si, Alberte, myslíš, že víš, kde jsem? Ne, tam už nejsem. Bylo to tam nepohodlné, příšerně nepohodlné. A tak jsem odešla, Alberte. Odešla jsem."Zvýšil jsem hlas. "K sakru, dokážu, že tam stále ještě jsi."Zasmála se. "Dokážeš? Jak můžeš něco takového dokázat, Alberte? Dobrou noc." Zavěsila.Vylezl jsem z postele a oblékl se. Sešel jsem dolů a zašel do knihovny. Nalil jsem si whisky, pomalu jsem ji vypil a pak si dal repete.Když jsem se naposledy podíval na hodinky, byla skoro jedna. Oblékl jsem sisako proti nočnímu chladu a zamířil k zahradní kůlně. Otevřel jsem, rozsvítila sundal rýč s dlouhou násadou z regálu. 59

lÉ

Tentokrát jsem došel až do údolíčka. Zastavil jsem se u obrovského dubu a zadíval se na mýtinu zalitou měsícem.Odpočítával jsem si kroky. "Jeden, dva, tři, čtyři..." Zastavil jsem se na šestnácti, otočil se o devadesát stupňů a pak odkrokoval dalších osmnáct.Pustil jsem se do rytí.Ryl jsem asi pět minut, když jsem zaslechl pronikavý hvizd píšťalky a okamžitě jsem se octl v záplavě světla asi z tuctu kapesních svítilen a v zajetí směsice hlasů.Zastínil jsem si oči proti oslnění a poznal jsem Millicent.

"Co to k čertu znamená?"Zazubila se na mě. "Musel ses přesvědčit, že je doopravdy mrtvá, viď, Alberte? A jediný způsob byl vrátit se k jejímu hrobu."Napřímil jsem se. "Hledám tu hrot indiánského šípu. Starodávná pověra tvrdí, že ten, kdo za svitu měsíce takový hrot najde, bude mít několik týdnů štěstí."Millicent mi začala představovat lidi, kteří se kolem mě srotili. "Od chvíle, kdy jsem tě začala podezírat, jsi byl pod nepřetržitým dohledem soukromých detektivů."Ukázala na kolemstojící. "Slečna Petersová. Umí dobře imitovat hlasy a napodobovala Emílii po telefonu. Taky hraje na klavír. A paní McMillanová. Napodobila Emíliino písmo a zahrála ženu v lila šatech a modrém šátku."Zřejmě tu bylo Millicentino veškeré služebnictvo. Taky jsem zahlédl Amose Eberlyho a Brewsterovy. Zítra jim dám padáka.Detektivové si přinesli vlastní rýče a lopaty a dva z nich mě vystřídali v mělké proláklině. Začali rýt."Podívejte se," začal jsem s výrazem rozhořčení. "Nemáte vůbec právo na něco takového. Tohle je můj majetek. Přinejmenším potřebujete povolení k prohlídce."Tohle Millicent pobavilo. "To není tvůj pozemek, Alberte. Je můj. Přešel jsi dělící čáru o šest kroků."Otřel jsem si čelo. "Jdu domů.""Jsi zatčen, Alberte.""Nesmysl, Millicent. Nikde tu nevidím řádného uniformovaného policistu. A v tomto státě soukromí detektivové nemají právo nikoho zatýkat."To ji na chvíli zmátlo, ale pak dostala nápad. "Tohle je občanské zatčení, Alberte. Kterýkoli občan má právo provést občanské zatčení a já jsem občan."Millicent kroutila píšťalkou na řetízku. "Věděli jsme, že tě dostaneme, Alberte. Už jsi ji málem vykopal včera v noci, vid? Pak sis to ale rozmyslel. A to bylo dobře. Protože včera v noci bych nesehnala tolik svědků. Dneska jsme už byli připraveni čekali jsme na tebe."Detektivové se činili asi čtvrt hodiny a pak si odpočinuli. Jeden z nich se zašklebil. "Člověk by si myslel, že to půjde snáz. Jako by tu nikdy nikdo neryl."Pustili se znovu do práce. Dostali se do hloubky dobře metr a půl, než to vzdali. Muž s rýčem se vyškrábal z výkopu. "Ksakru, tady nic zakopaný není. Našli jsme jen hrot indiánskýho šípu." 60 Už půl hodiny se na mě Millicent mračila, z očí jí sršely blesky.

Usmál jsem se. "Co tě, Millicent, vedlo k domněnce, že jsem tu Emílii zakopal?" S tím jsem je opustil a dal se na cestu domů.Kdyže jsem si poprvé všiml Millicentina mazaného intrikánství a nepřetržitého sledování? Vlastně od první chvíle. Jsem dost bystrý.Co vlastně Millicent sledovala? Předpokládám, že mě chtěla dostat do stavu, kdy bych se sesypal a přiznal se k vraždě Emílie.Upřímně řečeno, úspěch takové operace bych považoval za silně nepravděpodobný, mámli se vyjádřit mírně. Ovšem, jakmile jsem zjistil, o co Millicent usiluje, vložil jsem se do hry.l když celou záležitost, celou hru, spustila Millicent, do údolíčka jsem ji zavedl já.V určitých momentech se mi samotnému zdálo, že trochu přehrávám utírání neexistujícího potu, pobíhání za mizející ženou v lila šatech a podobně. Ale na druhé straně se domnívám, že to byly očekávané reakce a já nechtěl dychtivého protihráče zklamat.Podle mě byly ty zamyšlené vycházky do údolíčka mistrovskými kousky. A nedokončená cesta do údolíčka předcházející noci, s rýčem přes rameno, ta měla zajistit dostatek obecenstva pro velké finále o den později.Napočítal jsem osmnáct svědků, vyjma Millicent.

Uvažoval jsem, co dál. Nactiutrhání? Pomluva? Spiknutí? Nezákonné zatčení? Pravděpodobně mnohem víc.Pohrozím žalobou na obrovskou nerealistickou částku. Nakonec, takto dneska chodí, neníliž pravda? Dvacet miliónů? Pochopitelně, na tom už nezáleží, protože mám notné pochybnosti, že celá záležitost dojde až k soudu.Ne, Millicent by takovou publicitu nikdy nesnesla. Nemohla by připustit, aby se svět dozvěděl, jak se zesměšnila. Nestrpěla by pomyšlení stát se terčem posměchu vlastních přátel a známých.Pochopitelně, že se pokusí celou věc ututlat, jak nejlépe to půjde. Pár dolarů sem, pár dolarů tam, aby svědkové nemluvili. Ale může kdy doufat, že si koupí úplnou mlčenlivost osmnácti lidí? Asi ne. Ovšem, až začnou kolovat zvěsti, bude Millicent ráda, až se hlavní aktér případu přidá na její stranu a bude vehementně popírat, že se taková směšná záležitost vůbec udala.A já to pro Millicent udělám. Za protislužbičku. Značnoi' orptislužbičku.Koncem týdne zazvonil telefon."Tady Emílie. Jedu domů, miláčku.""Báječné.""Sháněl se po mě někdo?""Ani si neumíš představit kolik lidí.""Nikomu jsi neřekl, kde jsem ty čtyři týdny bylá, že ne, Alberte? Zvláště ne Millicent?""Zvláště ne Millicent.""Cos jí řekl?""Řekl jsem jí, že jsi,na návštěvě u přátel v Saň Francisku.""Ale ne. Neznám nikoho v Saň Francisku. Myslíš si, že začala mít podezření?""No, možná trochu jo." 61

A. M. BURRAGE6263"Myslí si, že nemám naprosto žádnou vůli, ale já vůli mám. Ale stejně jsem nechtěla, aby se mi smála, kdybych to nevydržela. Mám dojem, že jezdit na odtučňovací kůru je svým způsobem švindl. Chci říct, že tam nejsi v žádném pokušení, protože ti tam kontrolují veškerou stravu. Ale já jsem to doopravdy vydržela. Mohla jsem se přece kdykoliv vrátit.""Máš báječně pevnou vůli, Emílie.""Shodila jsem patnáct kilo, Alberte. A už je nikdy nenaberu. Vsadím se, že jsem stejně štíhlá, jako byla Cynthie."Povzdechl jsem si. Emílie neměla nejmenší důvod srovnávat se s mojí první ženou. Obě jsou na hony vzdáleny jedna druhé a každá má v mém srdci zvláštní místo.Chudák Cynthie. Chtěla se sama projet na té maličké locíce. Seděl jsem u okna jachtového klubu, upíjel martini a sledoval studený a šedivý přístav.Zdálo se, že Cynthiina lodka byla v ten nepříjemný den na vodě sama a pak přišel ten nečekaný závan větru. Viděl jsem, jak se lodka prudce překlopila a Cynthie přepadla do vody. Okamžitě jsem přivolal pomoc, ale než jsme se dostali na místo nehody, bylo po všem.l Emílie si povzdechla. "Teďsi budu muset opatřit celý nový šatník. Myslíš si, že si to můžeme dovolit, Alberte?"Můžeme. A ještě něco navíc.

ZELENÝ ŠÁTEKKdyž rodina Wellingfordů vymřela po meči i po přeslici, byly už dny Wellingford Hallu, jednoho ze skvělých venkovských sídel staré Anglie, sečteny. Nemovitosti přešly do rukou

obchodnicky založených lidí, kteří chovali pramalou úctu k historii onoho znamenitého domu. Akry půdy v okolí rezidence získaly jako stavební parcely příliš na ceně, než aby jim bylo dopřáno zůstat parkem obklopujícím venkovský zámeček. A tak byly tučné wellingfordské ovce odvezeny na pastviny někam jinam a měřiči s architekty tu zvěstovali příchod kopáčů a ostatních stavebních dělníků.To všechno se přihodilo před mnoha lety. Starý park byl křížem krážem prošpikován novými silnicemi a jak ohyzdné červené houby tu kvapem vypučely vyzývavé vilky se vznešenými jmény jako "Břečťanová skrýš" či "Sladký příbytek". Ale i tyto stavby časem zlahodněly, obrostly břečťanem a psím vínem a přispěly ke zdejší atmosféře úctyhodné věkovitosti. Samotný zámeček, zanedbaný a pustý jak nějaká nebohá, na stará kolena opuštěná lidská troska, začal pomalu chátrat k rozpadu.Pro nové majitele panství byl Wellingfordský zámeček jenom přítěží. Byli ho ochotni pronajmout či prodat za cenu, jakou by nabídl případný nájemník nebo kupec; jenže zbavit se tak veliké rezidence, k níž nepatří žádné pozemky, rezidence obklopené zahradní vilovou čtvrtí to nebylo jen tak. Byl to příliš velký dům vzhledem ke svému okolí. Po jistých peripetiích, kdy sloužil jako soukromá škola a jako útulek malé komunity jednoho ženského řádu, byl ponechán svému přirozenému osudu; neboť jak pravil jeden z šéfů společnosti Wellingfordské Nemovitosti Ltd., gentleman, jehož úroveň nepřesahovala kvalitu jeho poněkud nesourodých metafor: "Na co věčně opravovat jakéhosi bílého slona?"Tři roky před sepsáním tohoto textu dorazil na místo malíř Aubrey Vair, jakovětšina ostatních malířů věčně bez prostředků, dále však milovník starých stavebi a všech zaprášených odvětví archeologie. Pronajal si Wellingfordský zámeček zai směšný peníz, jejž by bylo možné požadovat tak za užívání zahradnické boudy.l Znal se s jedním z šéfů a objevil, že pár místností v prostředním traktu je pořádještě obyvatelných. Řekl bych, že šéfové nechápali, jak může někdo toužit po ži

6564votě v zatuchlé díře plné krys. Proti penězům ale nic neměli, a tak si s malířem plácli.Vair mi napsal několik dopisů, v nichž mě žádal, abych přijel a živořil tam s ním. Ujišťoval mě, že je to ideální místo pro spisovatele: bude mě zahrnovat nápady. Už pátral po tajných skrýších a objevil jich celých pět. Z jedné veliké místnosti si udělal ten nejskvělejší ateliér, v jakém kdy maloval. A bez legrace co se týče pohodlí, objasňoval, není to tak zlé, pokud ovšem člověk nečeká bůhvíco kromě skrovné mládenecké domácnosti. A pak, dodal pokušitelsky, jsou tu ještě ony temné historické souvislosti.Pokud jde o ně, něco jsem už věděl. Fakta jsem objevil v jedné bichli o historii anglických venkovských sídel. Za Velké občanské války tam přespal Karel I. Podle všeho se tam po bitvě u Worcesteru ukryl Karel II. Ze všeho nejlepší však byla romantická pověst o polapení a popravě Sira Petra Wellingforda v roce 1649.Tedy stručně. Sir Petr byl roayalista a po porážce královských zbraní se musel jako psanec skrývat před pronásledovateli. Kdyby býval měl dost rozumu, byl by už dávno za kanálem La Manche, jenže měl ve Wellingfordském zámku mladou ženu. Často ji bez potíží na zapřenou navštěvoval, a byl by to dělal i nadále, nebýt zrádce pod jeho vlastní střechou. Onen chlapík, jak praví příběh, zradil svého pána tak, že zamával z okna zeleným šátkem. To byl předem domluvený signál pro vyčleněnou jednotku parlamentních vojsk, že pán je tajně ve svém sídle. Vojáci po setmění vtrhli do zámečku, vydrancovali ho a pak vyhmátli sira Petra Wellingforda v jeho tajné skrýši neboli dle starých kronik "w súkromjú". Vyvlekli jemnostpána ven a zastřelili ho na jeho vlastním dvorku.Dost romantický příběh na to, aby vzbudil zalíbení v komkoliv se špetkou představivosti. Byl jsem už zcela rozhodnut navštívit Wellingfordský zámeček; ale to léto jsem byl okolnostmi

přinucen upustit od svého plánu, a až příští květen, kdy už Vair to místo obýval celý rok, jsem ho konečně poctil svou dlouho odkládanou návštěvou. Putoval jsem po vlastní ose, sám jsem si řídil svůj sporfák, aby na mě nikdo nemusel čekat, a tak jsem poprvé spatřil Wellingfordský zámeček dřív, než mě Vair stačil nakazit svým nadšením.Písmo Svaté hovoří zhnuseně o zchátralosti vyskytující se tam, kde by neměla; to byl případ téhle ponuré, hrůzostrašné, hroutící se ruiny obehnané vodním příkopem uprostřed baterie fórově stavěných "Zátišíček" a "Rajských hnízd". Jako bych v samém srdci fungl nové vilové čtvrti narazil na dům Usherů. l když měl kolem sebe vodní příkop, nebyl zámeček nikdy považován za pevnost. Můstek, který jsem překonal, nebyl o moc mladší než samotná stavba.Vair mě zaslechl přijíždět. Otevřel hřeby pobitá vrata průjezdu a uvítal mě vycenéným chrupem a stiskem ruky. Posadil se vedle a navigoval mě do nádvoří, kam by se vměstnalo i tucet aut. Stáje i kůlny na kočáry byly kupodivu v lepším stavu než samotný dům.Zámeček byl kdysi honosný, ale většina stropů už byla pryč a dobové zábradlí schodiště zmizelo, jelikož se dalo dobře prodat. K Vairovu apartmá vedla po rozpadlé dlažbě oblýskaná stezka. Uvedl mě do příjemného, docela přijatelně zrestaurovaného pokoje, vybaveného plody jeho spekulací na venkovských dražbách, l když byl už květen, nikterak se neoteplilo. Těšil jsem se z krbu s planou

cími poleny. Propůjčoval místnosti nádech nečekaného pohodlí. Vair se mým nadšeným výkřikům zasmál a zeptal se, jestli už může servírovat čaj.Žil tam, jak mi vysvětlil, docela sám, odmyslímeli si posluhovačku, která mu každé ráno docházela poklidit a připravit jeho jediné teplé jídlo za den."Dokážeš se smířit se studenými večeřemi? Nebo si můžeme udělat konzervu," zeptal se s obavami.Pochopitelně že konzervy nenávidím, ale musel jsem si to nechat pro sebe.Po svačině mi Vair ukázal ostatní místnosti, které učinil obyvatelnými, a vskutku, zařídil si takové pohodlí, jaké jsem neočekával. Nastudoval takybůhví jak podrobnou historii sídla, a znal jména, která nesly veškeré pokoje v zasutých dnech vznešenosti a slávy. Tak například má ložnice byla známa jako "Dětský pokoj Lady Uršuiy", i když z historie dávno vyvanulo, kdože to LadyUršula byla.Nebylo těžké poznat, že Vair pro to místo hoří klukovským nadšením. Byl to podivín. Vykazoval větší počet výstřelků než průměrný umělec a věřil na všechny možné pověry a pseudovědy. Byl jedním z těch hochů, jejichž věk se nemění a kteří ve dvaceti, třiceti či čtyřiceti mohou dělat cokoliv. Náhodou jsem věděl, že mu táhne na padesátku, ale jeho štíhlá postava a chlapecká žízeň po životě mu uchovala mladistvosí. Bylo jasné, že z mé přítomnosti nemá radost kvůli mně samému, ale spíš kvůli sobě. Byl jsem člověk, kterému se mohl svým sídlem pochlubit. Tak na ně byl pyšný, jako by byl právoplatným majitelem zámečku, zrestaurovaného do původní slávy."Jenom se tady, proboha, netoulej sám," řekl, "nebo si zlámeš vaz. Já sám jsemsi ho mockrát málem srazil, a teprve ted"začínám tušit, kudy se dá bezpečně procházet. Není to jen tak, objevit v jedgom domě suchomilnou i vlhkomilnou plíseň, ale tady máme obojí."Upřímně jsem slíbil, že se bez něj nehnu na krok. Podle mého vypadalo dost nedůvěryhodně i hlavní schodiště, ale Vair mě ujistil, že je v pořádku.Pak mě vzal na exkurzi po těch částech budovy, kam se dalo bez rizika vstoupit, ale většinu této pouti se ani nepokusím vylíčit. V mé paměti přetrvávají jen nevábné obrazy zatuchliny a rozpadu, prachu a špíny, pavučin, drolících se stěn a ztrouchnivělých podlah. Ta stará stavba byla bezpochyby bludištěm tajných místností a chodeb. Vair mi ukázal ty, které objevil. Mohu jen říci, že uprchlíci měli za těch starých špatných časů dost velké nepohodlí a dobře jim tak.

Tajná byla kdysi i malá místnost v podkroví, kterou jsme navštívili. Říkalo se jí Kapie, neboť zde v šestnáctém a sedmnáctém století sloužili nezákonné mše."Musí tady být daleko víc tajných místností," poznamenal Vair. "Ví se, že se tu v alžbětinské době celé měsíce vyskytoval Little Owen, a to byl nějaký mistr, pokud jde o obskurní stavby. Nájezdů na zámeček bylo bezpočet, ale nájezdníci skoro pokaždé odtáhli s prázdnou.""Vždyť dostali toho chudáka jemnostpána," vysmál jsem se mu."No jo. Ale toho prozradil, nebo spíš prodal jeho služebník. Vím skoro jistě, že se skrýval v pokoji zvaném Královská komnata, kam jsem tě taky zavedl, a to v místě skrytém za hlavami postelí. Uvidíme, jestli spolu neobjevíme víc takových místeček, pokud máš zájem."

6667Vtom mi blesklo, že Vair se odjakživa vydával za senzibila či jasnozřivce. Kdo by se mi tedy mohl divit, že jsem nasadil zdvořile skeptický úsměv a vyzvídal na něm, zda už tu nezahlédl nějaké duchy. K mému překvapenému zklamání zavrtěl hlavou."Ne," odpověděl, "tohle není vhodné místo. Tenhle dům je naprosto přívětivý. Kdyby to bylo jinak, hned bych to cítil v kostech.""Ale s tfkovou minulostí bych čekal...""No, vždycky to nebyla idyla, ale pořád tu žili slušní lidé. S tímhle místem se nepojí žádné strašlivé legendy plné krveprolití a krutosti.""A co ten příběh dopadeného jemnostpána?" namítl jsem. "Jeho duch by tu přece měl strašit.""A proč? Podle všech pramenů to byl řádný muž a zahynul mužnou smrtí. To jenom zlotřilci a padouši neopouštějí místa svého pozemského žití. Když ho vyvlekli a popravili, byla to nenávist a krvežíznivost přicházející zvenčí. Pokud někde přežívají ozvěny těch pominulých záští, není to v těchto zdech. A já je sem vpouštět nehodlám."Usmál jsem se pro sebe, protože jsem si spočetl, že dle Vaírova gusta by tady strašit mělo, a že jeho omluvy stran nepřítomnosti nějakého ducha jsou nápadně vynalézavé a vyumělkované."To je mi líto," řekl jsem a kousal se do rtů. "Doufal jsem, že mě představíš Bílé paní nebo Strašidelnému rytíři."Zakřenil se, protože věděl, že si z něj utahuju."To nepředstavím," řekl, "leda že...""Ledaže co?""Inu, leda že se stane něco, co změní současnou situaci. Pokud například objevíme něco, co chtě! kdosi dávno zapomenutý uchovat v tajnosti.""Chápu.""To bych se divil. A pochybuju, že se tecf dá podniknout něco, co by wellingfordské mrtvé vyrušilo z dlouhého spánku. Vypadá to, že to byla ideální rodinka; nebyl jsem v její minulosti s to objevit jediné slůvko zavánějící skandálem. Duchy můžeš hledat tam, kde kdysi sídlila zahořklosl či nenávist. Nic takového se tu nevyskytovalo. Všechno sem dolehlo zvenčí. Například ta posedlá touha lapit a zabít člověka jen proto, že bojoval za svého krále, a to v době, kdy už o nic nešlo, ten fanatismus snažící se zabránit lidem v pobožnostech dle jejich přesvědčení. Říkám ti, to všechno sem dolehlo jedině zvenčí."Vair zvýšil hlas. Jako většina bezvěrců uznával všechna vyznání a na náboženskou nesnášenlivost pokaždé reagoval výbuchy hněvu. Z úcty k jeho zanícení jsem zachoval vážnou tvář."Tak zvenčí, říkáš? A odkud?" zeptal jsem se."Jak to mám vědět? Ale co na tom, dokud to není tady? A já to tady nechci, to si piš."K mé úlevě pak téma, na které jsem byl jen stěží schopen konverzace, opustil. Nejsem nijak vyvinutý mystik. Ale když jsem se konečně dostal v "Dětském pokoji Lady Uršuly" do

postele, stejně jsem byl rád, že z duchařského hlediska je podle senzibila Vaira dům čistý. Když jsem byl Vairovým hostem celých dvacet čtyři ho

din, začal jsem pociťovat, že navzdory svému zasmušilému zjevu vydechuje tahle stará zřícenina milou a přátelskou atmosféru a že je to možná odkaz všech těch dobrých lidí, kteří v těchto zdech žili a zemřeli.Třebaže riskuji, že mé vyprávění bude poněkud nesouvislé, musím chvatně přeskočit další dva nebo tři dny svého pobytu, protože nepřinesly nic, co by stálo za zaznamenání. Vair někdy trochu maloval, a tehdy mě jeho činnost ponoukala k mé vlastní práci. Něco málo jsme rybařili a čas od času jsme se vydali do hospody Wellingfordská náruč, kde podle Vaira, jenž. se považoval za znalce, čepovali lepší pivo než je v kraji zvykem. Někdy jsme taky riskovali na viklavých schodech a drolících se podlahách vlastní životy, když jsme pátrali po dalších tajných skrýších. Vair mě přitom záhy nakazil svým školáckým zanícením.Přes den to bylo dosti klidné místo, ale okolní vilky či bungalovy se nahrnuly až k samému vodnímu příkopu a v noci o sobě dávaly hlasitě vědět. Zdálo se, že se každé "Stinné zákoutí" nebo "Eidorádo" pyšní muzikální dceruškou nebo výkonným gramofonem. Sedět u otevřeného okna v některé z těch důstojných komnat a naslouchat ozvěnám komedií se zpěvy mělo neobyčejně groteskní účinky. Vair si na to podle všeho postupně zvykl, protože se nikdy ani neozval.Dorazil jsem v sobotu, ale až následující úterý odpoledne jsme považujte to za důvěrnou informaci učinili historický objev, odhalení, jehož jsme později hořce litovali. Zrovna jsme stáli na odpočívadle schodů do prvního patra, kde byl hluboký výklenek, odkud bylo vysokými okny pěkné vidět do bývalého zámeckého parku, když se Vair zmínil, že dosud neprozkoumal lavice pod okny"Posuvné desky určitě existovaly," řekl, "i když mnohem častěji se vyskytují ve fantazii spisovatelů. Příliš obtížně se budovaly a příliš snadno šly odhalit. Jen si vezmi těch pět skrýší, které jsi tu viděl. Tři z nich jsou za krbem, jedna pod schodištěm a ta poslední bývala určitě zamaskována za hlavami postelí. Lavice pod okny bývaly dost v permanenci, a tahleta vypadá slibně. Zkusíme to."Proklepali jsme ji klouby prstů, a i když nezněla docela dutě, nějaký prázdný prostor vespod určitě byl. Zkoušeli jsme desku ručně odsunout a všelijak jsme s ní cloumali. Náhle jsem si všiml, že se štěrbina rozšiřuje a dokonale zapadající část sedačky lavice mi zůstává v rukou. Zírali jsme jeden na druhého potěšeným a zvědavým zrakem."Počkat, copak je tohle?" zvolal Vair.Odhalená dutina byla jen malá. Na první pohled to nebyl žádný vchod do úkrytu schopného utajit nějakou osobu. Škrtl jsem sirkou a vhodil ji do trny. Pak jsme společně nakukovali do dutiny ne hlubší než metr."Nic," řekl jsem, když jsem pohybem zápěstí strhával pavučiny."Vůbec nic?" zvolal Vair.Odstrčil mě stranou a paže mu zmizela až po rameno. Když ji vytáhl, měl ruku celou černou a mezi prsty svíral cíp čehosi, co vyhlíželo jako černý hadr. Byl to kus prastarého hedvábí, časem tak zteřelého, že se nám při dotyku div nedrolilo v prstech, ale když jsme ho ofoukli a trochu očistili dlaní, zjistili jsme, že látka za svou současnou barvu vděčí věkovité špíně a že kdysi bývala zelená. Okamžitě nám vytanula na mysli ona stará pověst a vykřikli jsme unisono:"Zelený šátek!"

6968

Ani si nevzpomínám, co jsme pak tak minutu či dvě říkali. Byli jsme oba vzrušeni a rozparáděni. Objev nějaké relikvie potvrzující starou pověst či osvětlující zasutý úsek historie přináší určité potěšení, jež se těžko rozebírá či vysvětluje. Ani jeden z nás nepochyboval, že jsme objevili týž zelený šátek, který před téměř třemi sty lety prozradil sira Petra Wellingforda."Ten zrádce si ho tu určitě schovával po ruce," pravil Vair a oči mu těkaly, "a když odsignalizoval, zastrčil ho zas zpátky a tak tady ležel dodnes.""S největší pravděpodobností," dodal jsem já a vzal relikvii do ruky, "mával zrovna tady z toho okna."Okno bylo dokořán. Vyklonil jsem se a nechal ten omšelý hadr zavlát v teplém odpoledním vánku."Ne!" vykřikl chvatně Vair a strhnul mě zpátky.Hedvábí bylo lety tak zteřelé, že ho větřík maličko natrhnul. Když Vair zařval svoje "Ne!", měl jsem za to, že mu jde o škodu, kterou jsem právě mimoděk způsobil. Šátek byl sice nástrojem zrady a krveprolití, ale oba jsme k němu pociťovali úctyplný vztah, jako by byl nějak spojen s čímsi posvátným.Řekl bych, že minula nejméně hodina, než jsme dokázali promluvit i o něčem jiném. Shodli jsme se, že jeden z nás by měl o našem objevu napsat do novin a že šátek by se měl dát odborně vyčistit a nabídnout nějakému muzeu. Jedna Vairova poznámka mi tehdy připadala trošičku ujetá a její plný význam mi došel až o pár hodin později."Proč jsi jenom mával tím šátkem z okna," řekl. "Přesně to udělal ten zatracený zrádce. Proto jsi to udělal samozřejmě, chtěl jsi inscenovat kus jedné staré tragédie.""Co na tom záleží," namítal jsem zlehka, "nikdo to neviděl."Prudce se ke mně otočil. ',"Jak to můžeš vědět?" dotíral.Tehdy jsem se neubránil pobavenému veselí."Milý pane kolego," prohlásil jsem, "snad se neobáváte, že si ženuška nebo dceruška některého z vašich sousedů pomyslí...""O ně mi přece vůbec nejde," odsekl. "Když ten hadr skoro před třemi sty lety zavlál z toho okna, víš, co se stalo, víš, co to přivolalo na tenhle zámeček."Napadlo mě, že už chápu jeho myšlenkové pochody. Vair byl odjakživa smolař a často propadal depresím vyvolaným pověrčivostí."Ale ne, Vaire, nebuď labuť," škemral jsem. "Pokud to má někomu přinést smůlu, pak jsem na ráně já. Ty budeš mít pokoj." Neodpověděl, a mně se ta rozmíška za pár minut vykouřila z hlavy. Vypravoval jsem tenhle příběh tolikrát, a vždycky mě na tomto místě cosi přinutilo odmlčet se a zaváhat; i teďjsem na tom stejně. Ne, že by mi selhávala paměť, to ne, paměť mi pohříchu slouží až příliš dobře. Ale pokaždé si v tuto chvíli musím uvědomit, že mi scházejí slova. Mizerný řečník může koneckonců doplnit to nevyslovitelné pohledem, gestem, zaváháním či tónem hlasu. Ale když nemám než pero, inkoust, papír a omezenou slovní zásobu, jsem skoro bez šance věrně vylíčit, co se nám poté v noci přihodilo; jak se nás se soumrakem krůček po krůčku zmocňovala tíseň a jak na nás s tmou postupně doléhaly hrůzostrašnosti.

Už před večeří jsem v sobě zaregistroval nepokoj a napětí. Cosi počalo tížit mou mysl, jako bych už tušil utrpení, které mne zanedlouho čeká. Vysvětloval jsem si to podrážděným žaludkem nebo játry a chtěl všechno pustit z hlavy. Úmysl to byl bohulibý, ale úleva se nedostavila.Nepomohlo mi ani zjištění, že podobnou rozladěností trpí i Vair. Náladu měl hluboko pod normálem, a řekl bych, že odhalená skleslost toho druhého nám jen přitížila. Ke všemu jsme se to ještě pokoušeli zastírat, nutili se do rozjařenosti, vykládali si kameňáky, ždímali jsme ze

sebe křečovité epigramy. Teprve když jsme za šera rozsvítili lampu a zasedli k večeři, mlčky jsme se dohodli, že na sebe tuhle habaďůru přestaneme hrát."Taky tě to tak deprimuje, když je ve vzduchu bouřka?" zeptal se z ničeho nicVair.Vděčně jsem se chopil příležitosti, jak zdůvodnit mizernou náladu, a vyhrkl jsem: "Ano, velice často. Docela bych se vsadil, že se dnes v noci nějaká strhne."Vair se na mě podíval a náhle jako by si rozmyslel, co chtěl původně říci. Zavrtěl hlavou."Barometr neklesl."Bez omluvy jsem vstal od stolu, poodešel k oknu, odhrnul závěsy a vyhlédl ven. Slunce právě zapadlo a byl naprosto dokonalý májový večer. Od západu to rudě žhnulo a tuto záři lemoval pruh oblohy zelený skoro jako letní jablko. Přecházel do temně modré barvy, v níž si už s námi začínaly hrát na schovávanou dvě bledéhvězdy. "Ne," tvrdil jsem umíněně. "Obloha je bez mráčku. Ale stejně, bouře se dokážepřihnat, ani nemrkneš.""To ano," řekl Vair. "A nejen bouře."Div jsem se ho nezeptal, jak to myslí, ale pak jsem si nechal zajít chuť. Ať se kochal sebemorbidnějšími představami, těžko by mi vylepšily náladu. Mlčky jsme jedli a trvalo to dost dlouho, než jsem se násilím zasmál a zahlaholil: "Jsme to ale veselý páreček, což? Co se to hergot s námi dnes večer děje? To kdybychvěděl.""Kdybych si tak mohl myslet, že to nevím," odpověděl podivně."No tak v čem to teda vězí?""Myslím, že bychom dnes večer měli někam zmizet a zůstat tam přes noc.""Cože? Tenhle pocit jsi ještě neměl...""Ne. Právě proto, že jsem ho ještě neměl."Zase se nečekaně odmlčel. Chvíli jsme na sebe zírali, než sklopil oči."No tak, podívej se," snažil jsem se, aby se mi nechvěl hlas. "Co kdybychom oba přiznali barvu a zkusili to společně rozmotat. Já začnu: Oba se něčeho bojíme."Odvážil se dál."Oba se bojíme téhož," řekl."No dobře, ale co to teda je? Objevíme to a postavíme se tomu. Když třeba nějaký strom poplaší koně, zavedeš ho tam a ukážeš mu, že je to jen strom.""Pokud to byl skutečně strom, nebo něco stromu podobného. Ale když ne... Poslyš, zmizíme. A to hned, dokud je čas. Ve Wellingfordské náruči mají hostinské pokoje. Pojďme tam přespat."

70Z celého srdce jsem toužil udělat co říkal. Ale hlas mého Rozumu si přisvojila Pýcha a rozhodovala za mě."Ale ne. Nebudem ze sebe dělat blázny," naléhal jsem. "Nebudu přece tancovat, jak pískají moje špatné nervy. Jednou takhle podlehnem a pak už to budeme dělat pořád."Pokrčil rameny."Dáme si skleničku."Vyndal láhev whisky. Jsem střídmý člověk a lihoviny moc nesnáším. Připouštím, že jsem toho večera pil přes svou obvyklou míru, ale účinek byl stejný, jako bych pil vodu. Seděli jsme proti sobě zasmušile a v tichu, jež bylo čím dál obtížnější prolomit.Neobyčejná tíže toho ticha už na mě začala doléhat, když ji Vair vyslovil, jako by byl přímo napojený na moje pocity."Všímáš si, jak je všechno nezvykle tiché?" zeptal se v ten okamžik.

"Ano," souhlasil jsem a chvatně jsem se chopil stébla naděje. "Ticho před bouří. Chystá se bouře, víš?"Zavrtěl hlavou."Ne," řekl. "Tohle je jiné ticho."A pak mi poskočilo srdce, až jsem ucítil tep v nozdrách, neboť jsem si náhle uvědomil skutečnost, která mi připadala nevýslovně neblahá. Tohle ticho nebylo jen odmlčením přírody, když dojde k porušení elektrického pole. Už delší čas k nám nedolehl vůbec žádný zvuk z vnějšího světa. Piána i gramofony v okolních domcích mlčely. V mnoha vilkách na pozemku přáli v tuto hodinu hosté na odchodu svým hostitelům dobrou noc, ale přece jsme nezaslechli ani slabou ozvěnu hlasů, ani to každodenní uklidňující vrčení aut na silnici. Zdá se to absurdní, ale byl bych dal sto liber třeba jen za vzdálené dunění vlaku.Vair z ničeho nic vstal, došel k oknu a vyhlédl ven. Šel jsem za ním. Tou dobou už byla nějaký čas tma. Z jasné oblohy nám do očí konejšivě shlížely hvězdy."Žádná bouře na obzoru," pravil úsečně Vair.Uslyšel, jak lapám po dechu, a vzápětí si uvědomil, co mi asi už došlo."Podívej. Nesvítí světla. Nikde ani světýlko."Byla to pravda. Nebylo ještě tak pozdě, a přece nebylo v řadách domků, začínajících jen pár desítek metrů od zámečku, vidět žádné světlo, a ani se nedaly proti obloze rozeznat obrysy střech či komínů. Byli jsme od světel a zvuků vnějšího světa odříznuti tak dokonale, jako bychom byli v jeskyni míle pod zemí, jenomže ta naše izolace žádné vhodnější slovo mě nenapadá byla horizontální.Vair mluvil vysokým tenkým hláskem. Ani se nesnažil skrýt tu hrůzu v něm."Určité je tam nějaká mlha," poznamenal jsem, a tolik jsem se bál, aby můj hlas nezněl jako ten Vaírův, že jsem nasadil prsní témbr."Mlha? Prosím té." ;Podíval jsem se. Ani stopa po mlze nebo nějakém oparu. Pokud jsme nevzhlédli k obloze, zírali jsme do neproniknutelné, beztvaré tmy.Vair pustil z ruky závěs. Otočil se ke mně se skličujícím mlčením. V obličeji mu cukalo, dokud vůlí neovládl mimické svalstvo."Soustřeď se a zkus mi povědět," řekl chraplavě, "co cítíš celý večer."

"Copak já vím? Řekl bych, že totéž, co ty." Vzpomněl jsem si na zážitky z války. "Jako bych čekal, až už to nepůjde vydržet. Taková strašná, mučivá úzkost. Ne, něco ještě horšího. Pocit, že jsem v pasti, v obklíčení.""To je ono! V obklíčení!" vykřikl. "Tak na tom jsi! Tak na tom jsme oba!"Odtáhl jsem ho od zataženého okna."Obklíčeni? A čím?" přinutil jsem se k otázce.Bezmocně rozhodil rukama."Síly temnot nenávist, krvežíznivost, nesnášenlivost všechny tu číhají, čekají na znamení. Snad nemyslíš, že tyhle vášně vyhoří jak zápalka? Snad nemyslíš, že černý skutek zrady, která je vpustila do tohoto domu, nezanechá žádné následky? Číhají celé ty roky číhají, to ti povídám."Z ničeho nic na mě vycenil zuby. "A ty jim, ty hovado, ještě dáš znamení had .rem." Na chvíli jsem ucítil, že se mi v mozku roztáčejí kola, ale svedl jsem úporný bojo své duševní zdraví a vyhrál jsem je zpět."Podívej," řekl jsem. "Přece se tu nebudeme chovat jako nějací šílenci, proboha. Jestli na nás ten dům takhle působí, tak z něj vypadnem." Zíral na mě pohledem, který jsem nebyl s to rozluštit. "Ne," zamumlal. "Chtěl jsi přece zůstat." "Pojďme do Wellingfordské náruče." "Mají už zavřeno." "To je fuk. Znají tě. Tobě otevřou."

Přistihl jsem se, že mě láká svět za tou nepřirozenou obručí tmy. Wellingfordská náruč byla plná stupidních plechových reklam na Toto Pivo či Tamtu Whisky a zarámovaných idylek z vánočních příloh ale aspoň tam nešlo o rozum. Vtom se na mě Vair obrátil s očima štvaného zvířete. "Ty troubo," vybuchl. "Už je pozdě. Jim neproklouzneme." "Co tím myslíš?" vysoukal jsem ze sebe."Jsou všude kolem nás. Sám to víš taky. A v příhodnou chvíli sem vtrhnou, tak jako kdysi. Jsme v pasti, to si piš."Nebesa vědí, jak jsem se tomu vzpíral uvěřit, ale Vair mi proti mé vůli ochromil mysl. Neli chováním, pak v myšlenkách bych ho následoval jako malé děcko. "A co chtějí?" vykoktal jsem."Nás. Jednoho z nás, nebo oba dva. Copak se někdy vražda, nenávist nebo krvežíznivost daly usmířit jinak, než obětí?" Chrlil na mě ta slova. Popadl jsem ho za paži."Ale no tak," řekl jsem. "Z toho vyvázneme. Proběhnem tou uličkou hrůzy." "Ech," pravil tupě Vair. "Pokud to půjde."Nejdřív jsme museli projít halou, i když si na to nevzpomínám. Pak si vybavuji, že jsem Vairovi pomáhal zápolit se závorami a zámkem velkých vrat. Rozrazili jsme je a stanuli proti opukové stěně temnoty.Silou vůle jsem se pokusil překročit práh, ale zjistil jsem, že trčím pořád namístě. Nohy jsem měl spoutané jak ve zlém snu, takže jsem nemohl postoupit anio krok, ale i když se na mě hrůza sápala jak divá zvěř, smysly mi zůstaly pronik kávě, až bolestivě bdělé. 71

72Uvědomil jsem si, že hradba tmy kolem domu oživla kradmými šepoty a pohyby nezachytitelnými pouhým zrakem či sluchem. Jak jsem tam stál, namáhal si oči a napínal uši, věděl jsem, že se ony smyslové bariéry co nevidět zhroutí a já prohlédnu a uslyším.Stálí jsme tak dost dlouho u prahu neschopni ho překročit, ale nejsem s to říct, zda to byly vteřiny nebo minuty. Zdálo se nám to jako věčnost, než se tma rozpadla na živoucí lidské postavy. Už jsme viděli, všude se to hýbalo, slyšeli jsme hlasy vykřikovat povely, i když nám smysl jednotlivých slov unikal. Byly to lidské hlasy s podivným nosovým přízvukem, proplétající se a ryčné, l v mezní situaci ohrožení života jsem si zapamatoval ten ohavně nosový tón řeči Cromwellových vojáků. Jednotlivá tma už byla plná tvarů a hemžila se spoustou světel. Byla to světla odkrytých pochodní přikyvujících do kroku pochodujícím mužům.Viděl jsem jejich odlesk tancovat po kovových hrotech kopí a po dlouhých hlavních mušket rýsujících se teď už zřetelně proti bezmračné obloze poseté hvězdami.Hrůza dokáže člověka přikovat na místě, ale další záchvat děsu ho naopak může vyburcovat k aktivitě. Totéž se stalo i nám. Jen slepý instinkt mi zavelel zabouchnout velká vrata a spustit první těžkou závoru, která mi přišla pod ruku. Uviděl jsem, že Vair se po mně natahuje jak dítě oslepené slzami a popadl jsem ho za ruku. Bez jediné myšlenky jsme pádili zpět do komnaty, odkud jsme přišli, a tam jsme se přikrčili v rohu co nejdál od dveří, zatímco dům se začal otřásat ozvěnami ohlušujícího, hromového lomozu, jak na venkovní velká vrata dopadaly zdrcující rány násadami kopí a pažbami mušket.Určitě jsme dočista ztratili hlavu, protože ani Vair ani já jsme nepodnikli nic, dokud se velká, hřeby pobitá vrata nevyrvala z pantů a s dosud nejhromovějším zaduněním se neskácela na polorozpadlou kamennou dlažbu haly. Dupání nohou se mísilo s řinčením nedbale vláčených zbraní, narážejících o podlahu a o zdi, a s ostrým nosovým vrčením hlasů. Ve chvíli se zdálo, že jsou všude v hale, na hlavním schodišti, v pokoji nad námi.

Po celou tu dobu mi Vair svíral zápěstí jako šílený. Pak se ke mně z ničeho nic naklonil a zařval mi do ucha: "Ta kaple... v podkroví... je vysvěcená... tam máme šanci... říkám ti, tam máme šanci...""Jsou na schodech!" odpověděl jsem zoufalým výkřikem."A co zadní schodiště?! Jdeme!"Druhými dveřmi se z naší staré komnaty dalo vstoupit do chodbičky vedoucí k zadnímu schodišti. Nebylo tam bezpečno, ale na lidský strach z běžného rizika jsme v tu chvíli ani nepomysleli. Vzpomínám si na rachot a šum podivných zvuků po celém domě, když jsme se vřítili do chodbičky. Všude zněly kročeje a hlasy, a pažby mušket prudce bušily do zdí a do schodů. Když jsme tak klopýtavě prchali, čekal jsem, že mě každým krokem polapí a zničí nějaká hrůzná a bezejmenná síla.Nemohu popsat, jak jsme se dostali do podkroví. Úzké a rozpadající se schodiště pod námi skřípělo a kymácelo se. Jednou jsem propadl až po stehno prohnilým stupněm a třísky tvrdého dřeva mi rozervaly šaty i maso. Ale dříve než lovci

vyčenichali svou kořist a než nám v patách vypukla vřava štvanice, byli jsme užskoro nahoře.Vair s námahou otevřel dveře do místnůstky, která kdysi sloužívala jako kapie. Vklopýtal jsem dovnitř přes jeho tělo ležící na prahu tváří k zemi. Upadl do bezvědomí a já jsem mu musel odstrčit nohy stranou, než se mi podařilo zavřít dveře. Přibouchl jsem je těm mlhavým postavám, hemžícím se v chodbičce pod schody, přímo před nosem a zevnitř jsem zapřel dřevěnou závoru. Pak se mi zdálo, jako by se naši pronásledovatelé odrazili od těch zavřených dveří jako nějaká ohromná vlna od paty útesu, ohavné skřeky zeslábly do nepříjemného šepotu a já jsem podvědomě pochopil, že je po nebezpečí.Pak jsem nejspíš omdlel, protože si nevzpomínám než na probuzení do jasného slunce. Vair seděl u mě, měl křídově bílou tvář a pozoroval mě. Skoro jsme nemluvili, ale oba jsme jak vyděšené děti hledali ruku toho druhého.Konečně jsme se odvážili sejít dolů do zpustošeného starého domu, kde nezůstal kámen na kameni. Někdo by si mohl pomyslet, že se tudy v noci přehnala větrná smršť.

CAMFORDŮV DOMEKMICHAEL GILBERT7574 "Pak ho tedy znám," řekla slečna Symondsonová. "Jsem si jista, že ho znám. Je na vrcholu útesu. Vlastně to ani není útes, spíše mys. Domek má svou vlastní zahrádku, a kolem dokola jsou pole. A je tam dlouhé schodiště, které vede k soukromému přístavišti.""Určitě je to ono," pravila slečna Melchiorová. "Do každé vesnice je odtamtud kus cesty. Jak to, že to tam tak dobře znáte?""Dobře bych já asi neřekla, protože jsem tam sice byla na svačině, ale jen jednou. Svačina to však byla nádherná. Bylo to před třiceti lety. Tehdy mi nemohlo být víc než pět či šest roků.""Tak to muselo být v dobách Camforda, toho, co mu říkali Princ a který byl umělcem. Víte, on architekty neuznával. Řekli nám, že dům postavili místní stavitelé podle nákresu, který načmáral na zadní straně skicáře. A postavili ho velmi dobře, jen co je pravda, z místních cihel.""Já jsem si samozřejmě neuvědomovala, že jde o slavného umělce. Pro mě byl jen legrační pán s vousy. Přišel za námi, když jsem si se starším bratrem a sestrou na něco hrála v křoví na vrcholu mysu, snad na piráty či Indiány. Byli jsme jen tak halabala oblečení a on nás přiměl, abychom mu stáli téměř hodinu, zatímco nás kreslil. Potom nás pdvedl do domu na svačinu.

Měli jsme cornwallské máslo a smetanu na vdolečcích upečených jeho manželkou, malou šedovlasou ženou.""Ona byla také výtvarnice," řekla slečna Melchiorová. "Malovala akvarely. Její cornwallské mariny můžete i dnes vidět v galériích." Slečna Melchiorová se v takových věcech vyznala. "Oba už jsou mrtví. Můj bratr domek koupil nazýval se nějak jinak, zapomněla jsem jak, ale nazval ho Camfordovým domkem podle jeho slavného stavitele a majitele. Bratr tam s Patricií strávil líbánky. Byli jediní, kdo tam kdy bydleli.""Jaká tragédie," řekla slečna Symondsonová. Neměla tím na mysli líbánky, nýbrž to, co se v Camfordově domku přihodilo o několik let později. Tragédie, o níž se tehdy hodně mluvilo.Frank Melchior a jeho manželka milovali jízdu lodí, on snad ještě o něco více než ona, protože jí někdy bývalo při rozbouřeném moři špatně. Jednou večer vy

pluli, chtěli se vydat s příznivým větrem na jihozápad, strávit noc na moři, obeplout špičku mysu Lanďs End a nakonec se znenadání objevit ve Fowey, kde měli přátele. Tu trasu už absolvovali mnohokrát předtím. Tentokrát se však počasí během plavby neqkaně zhoršilo, jejich lod" přišla o stěžeň, pomocný motor vypověděl službu a moře je zahnalo na mělčiny Pěnový galiony. Rybáři, kteří za úsvitu přišli na pomoc, zachránili Franka, ale Patriciino tělo se nikdy nenašlo."Po této události domek zavřel a nechal to tak léta. Nikoho nevpustil dovnitř. Nechtěl slyšet o tom, že by měl dům prodat. Ne snad, že by si musel dělat starosti kvůli finanční stránce. Patricie pocházela z Dupontovy rodiny, a její peníze zdědil. Byla to sice jen chatrná náhrada, ale spolu s tím, co už vydělával, mu to umožňovalo nerušené pokračovat v psaní.""Jeho nejnovější dílo jsem četla před několika týdny, když jsem byla nemocná. V sanatoriu, kde jsem ležela, to pro mne vypůjčili z veřejné knihovny. Zaplatit za detektivku téměř čtyři libry je něco, co si nemohu dovolit.""Myslím, že si to nemůže dovolit nikdo," řekla slečna Melchiorová. "Setkala jste se někdy s mým bratrem?""Ano, jednou, když přišel na besedu ve škole. Připadal mi báječný.""Změnil se.""Byl domek neustále zavřený od doby... co se to stalo?""Nebyl. Nakonec jsem ho přesvědčila, zeje sobecký." Slečna Melchiorová mluvila s odhodlaností starší sestry. "Vzali jsme s sebou několik jeho synovců a neteří a vydala jsem se tam s bratrem. Řekla jsem mu: V Camfordově domku nenajdeš žádné duchy. Je to šťastné místo. Byl to velký úspěch. Pol~ertPerro je báječnémísto pro děti.""Právě tak si ho pamatuji," řekla slečna Symondsonová melancholicky. "Předpokládám, že bytová zástavba mu dala co proto.""Ale kdepak. Půda v okolí domku je zemědělská, a velmi dobrá, pokud vím. Nikdo se jí nemůže ani dotknout. Samozřejmě, když bylo pěkné počasí, děti využívaly soukromou plážičku dole pod schody a jezdily ve člunu. Frank byl nervózní, když na něj měl dětí vůbec pustit, ale řekla jsem mu: Zapomeň na minulost,žij přítomností."Slečnu Symondsonovou už dříve někdy napadalo, že pěkná a inteligentní slečna Meichiorová se možná nikdy nevdala jen proto, že vůči všem lidem vystupovala tak rázně. Byla členkou dozorčího výboru školy, ve které slečna Symondsonová učila, a vládla předsedovi výboru i jeho ostatním členům pevnou rukou. Přesto dokázala být vlídná. Byla velmi vlídná i k ní, když ji po výjimečně namáhavé práci během pololetí skosila chřipka. Právě slečna Melchiorová ji urychleně přesunula z penziónu, ve kterém bydlela, do soukromého sanatoria a přinutila lékaře, aby její onemocnění brali vážně. Nyní jí nabízela další laskavost.

"Týdenní pobyt vám náramně prospěje. Tak se opět dostanete do formy pro příští pololetí. Objednám hromadu polen do krbu v obývacím pokoji. Všechno se vaří na propanbuíanu. Postarám se, aby tam dovezli dvě bomby, budou u domovních dveří. Obávám se, že uklízet si budete muset sama. Místní lidé nebudou chtít do domku chodit...""Ale jděte, a pročpak?"

r,

7776"Myslí si, že tam straší," řekla slečna Melchiorová drsným hlasem, jakým o strašidlech mluví lidé se zdravým rozumem. "Určitě nepatříte k lidem, kteří věří na strašidla.""Kdyby nějaké existovalo, muselo by se vyskytovat na mělčinách Pěnový galiony, ne v Camfordově domku.""Přesně to jsem řekla bratrovi. A mohu vás ujistit, že když jsme tam všichni pobývali, žádné okultní jevy se nevyskytly.""Dosud však domek užívali jen členové rodiny?" zeptala se slečna Symondsonová. "Jste si jista, že váš bratr nebude mít námitky? Neměli bychom se ho zeptat?""Pokud vím, bratr je v Tangeru, sbírá materiál na novou knihu. Neměl o svém pobytu přesnou představu a nenechal mi adresu. Mohlo by trvat týdny, než bychom dostaly odpověď" "Pokud jste si jista, že nebude nic namítat..." "Jsem si jista, naprosto."Když si slečna Melchiorová byla naprosto jistá, nebylo co dodat. Prvních šest dnů bylo tak příjemných, jak slečna Melchiorová slíbila. Byl sice teprve začátek dubna, ale jak se někdy v Cornwallu stává, léto jako by přišlo dříve než jindy. Dny byly dost teplé, aby bylo možno toulat se po výběžcích země do moře a hlubokými úvozy, kde už žloutly petrklíče a bělely se sněženky. Večery byly natolik chladné, že měl člověk potěšení z planoucích polen ve velkém cihlovém krbu umístěném uprostřed stěny obývacího pokoje.Noci byly zpočátku poněkud zneklidňující. Slečna Symondsonová to přičítala tomu, že spí v cizí posteli, ale musela si přiznat, že jen v tom to není. Pocházela z velkoměsta, narodila se a vyrostla mezi ulicemi s domy plnými lidí. Prázdniny pro ni byly něčím, co trávíte s jinými lidmi v kempech, hotelech či noclehárnách ještě více zaplněných.V domku si uvědomovala, že ji obklopuje prázdno. Na jedné straně moře, na ostatních třech stranách pole. Nejbližším lidským obydlím byl statek, kam denně chodila pro mléko a vajíčka. Byl vzdálen půl míle směrem do vnitrozemí, jestliže se šlo či jelo po cestě, v této roční době dobře sjízdné pro nákladní auta obchodníků i starý taxík, který ji přivezl ze železniční stanice PolenPerro, ale v zimě musela jízda být obtížná. Jejím přímým spojením s vnějším světem byl telefon, jediná pupeční šňůra, která ji spojovala se světem lidí.Ve chvílích, kdy ležela a bděla, utěšovala se tím, co jí řekla slečna Melchiorová. Nebyl to nešťastný dům. Proč by také měl být? Tragédie se nestala zde, v této útulné a civilizované poustevně, nýbrž na rozbouřeném šedivém moři uprostřed běsnícího větru a vln tyčících se jako hory. Někdy si představovala loď, s urvaným stěžněm a nefungujícím motorem, bezmocně hnanou ke skaliskům Pěnový galiony, připomínajícím tesáky.Sama nikdy nebyla na moři v ničem menším než parníku, který pluje přes kanál La Manche, možná že nebezpečnost tohoto živlu hodně přeceňovala. Občas z okraje útesu pozorovala příboj, ale nikdy se neodvážila sestoupit na břeh. Schody jí připadaly strmé a nebezpečné. Vhodné byly tak nanejvýš pro mrštné děti v teniskách nebo zdatné jedince, kteří se nemuseli přidržovat nejistě působícího zábradlí z dehtovaného lana.

Bylo to šestého dne večer, když se to stalo. Na devátou hodinu příštího dne už byl objednán taxík a slečna Symondsonová se nahoře na schodech loučila pohledem s krásnou vyhlídkou.Až do té chvíle to byl den nejteplejší ze všech, podobný spíše dnu podzimnímu než jarnímu, horko už nebylo osvěžující, nýbrž vlhké a dusící. Když hleděla na moře, bylo to, jako by nějaký závoj, zprvu slabounký, ale potom houstnoucí, zastíral celé její zorné pole. Účinek byl tak překvapivý, že si bezděky přejela rukou před očima. Potom pochopila, co se děje. K ústí Bristolského průplavu se valila bílámlha.Přihnala se s rychlostí budící úžas. Slečna Symondsonová teď ještě viděla, ale v dalším okamžiku už byla slepá. Teď jí ještě bylo teplo, ale v dalším okamžiku už se chvěla chladem. Díky bohu, napadlo ji nejdříve, že nejsem venku na útesech, vzdálena míle od domova. Nebyla bych věděla, co si mám počít. Velmi obezřetně se obrátila, urazila šest kroků po pěšině vedoucí od vrcholu schodů, našla branku u vchodu a doklopýtala do domu.Rozsvítila světla v obývacím pokoji a zažehla oheň v krbu s pečlivě naskládanými poleny. Teplo a světlo záhy uplatnily své kouzlo. Mlha zůstala venku. Paní Symondsonová byla uvnitř, celá a zdravá. Dalších několik hodin strávila v pohodě přípravou večeře. Na toto poslední jídlo o dovolené si nechala stranou půl láhve červeného vína; troufla si a vypila ho všechno. Poslední sklenku dopila zároveňs kávou.Jak tak seděla příjemně ospalá u ohně, uvědomila si, že se její myšlenky vracejí do minulosti. Bylo to zvláštní pomyšlení, že nějaká osoba, s tělem sice nepodobným, ale v podstatě stejná, seděla před třiceti lety téměř přesně na témže místě, jako ona sama nyní. Bratra tehdy měla po pravici, seděl v čele prostřeného stolu, na chutné vdolečky si mazal máslo, smetanu a med a ládoval se jedním za druhým. Ale na něj nechtěla příliš myslet. Jeho tělo leželo v severní Francii blízko místa, kde se jeho stíhačka zřítila.Její sestra seděla za ním, napůl pohoršena množstvím jídla, které bratr pořádal, napůl odhodlána vyrovnat se mu. TecT je vdaná a sama má děti.A co ona, slečna Symondsonová? Když se snažila, dokázala si vybavit šestiletou holčičku s copánky, oblečenou v šortkách a umolousaném dírkovaném tričku, s poškrábanýma snědýma nohama v sandálech. Vždy byla tím, kdo přemýšlel, kdo si všímal. O čem přemýšlela, nač se dívala onoho letního odpoledne předtřiceti lety?Na římse nad krbem tehdy byly malé zlaté hodiny. Ty tam ovšem už nejsou, nahradily je dvě vázy. Napravo od krbu bývaly police na knihy. To jí nešlo do hlavy. Byla si totiž jista, že knihovnička nebývala samostatným kusem nábytku. Pět šest polic bylo upevněno ve výklenku vpravo od komínové stěny příložky. Ano, tak to bylo. A v obdobném výklenku na druhé straně stály skříňové pendlovky. Vybavila se jí její tehdejší myšlenka, že mít v jedné místnosti dvoje hodiny je neobvyklé. Velké hodiny a malé hodiny. Dědeček a vnouče.Proč proboha, napadlo ji, byl by někdo oba ty výklenky zazdíval tak, že se stěna nyní táhla nepřerušená a byla na úrovni přední části krbu?Když si tu otázku položila, pokoj jako by se změnil. Viděla ho tak, jak býval.

7879Knihy opět byiy na policích vpravo, zlaté hodiny probleskovaly na římse nad krbem, kyvadlo stojacích hodin se velebně kolébalo ve výklenku vlevo. Věděla, že kdyby dokázala změnit úhel pohledu, mohla by spatřit bratra a sestru i vlídného hostitele na druhém konci stolu, ale měla hlavu jako ve svěráku.Něco se dělo se světly. Jejich jas se zmenšoval. Pokoj prostoupil mrazivý chlad. Teď to však znovu byl pokoj přítomnosti, ne minulostí. Hleděla na bezvýraznou cihlovou plochu nalevo

od krbu a na dámu stojící před ní. Slečna Symondsonová nepociťovala překvapení ani strach. Dáma se usmívala a zjevně jí nechtěla ublížit. Nebyla to paní Camfordová. Tahle dáma byla mladší, štíhlejší a módněji oblečená než zavalitá šedovlasá malířka akvarelů. Ale vždyť tu tvář přece znala. Viděla ji už někde, v nějakých módách. Ovšem, byla to Patricie, manželka Franka Melchiora.To byla ta mrtvá.Utopená, roztříštěná na kusy, voda omývala její kosti na mořském dnu, pod skalisky Pěnový galiony.Co tu dělala? Proč stála, klidně a trpělivě? Stála jako někdo, kdo čekal na pomoc, a ví, že pomoc je blízko?Slečna Symondsonová si rázem uvědomila strašnou odpověď. Věděla rovněž, co musí udělat, ale seděla jako přibitá, její tělo se zmítalo neovládnutelnou křečí, obličej měla zbrocený studeným potem.Jak se snažila pohnout a uvědomovala si, že je bezmocná, kouzlo náhle přestalo působit.Zvonil telefon.Mužský hlas se zeptal: "Slečna Symondsonová?"Téměř se nezmohla na slovo, ale potom něco hlesla."Neslyším vás.""Ano, zde Symondsonová.""Sestra mi řekla, že bydlíte v domku. Je všechno v pořádku?""Není. Je.""Oč jde? Mluvíte velmi nezřetelně."Slečna Symondsonová řekla tónem, jakého člověk používá, konstatujeli nějakou důležitou, ale nespornou skutečnost: "Právě jsem viděla vaši manželku. Vystoupila z výklenku, který býval vedle krbu v obývacím pokoji."Za dlouhého mlčení, které následovalo, si začala uvědomovat, co vlastně řekla. Musel ji pokládat za zcela šílenou. Snad i byla. Lidé jí někdy říkali, že má okultní schopnosti.Překročila hranici mezí normálním světem a šílenstvím?"Musíte si jistě myslet, že jsem se docela zbláznila," řekla a zoufale se pokoušela tvářit se jakoby nic, "snad to byla ta mlha, celková atmosféra a to..., že znám íen příběh..."Když muž opět promluvil, znělo to překvapivé. Předtím jeho hlas sice nebyl nerudný, ale byl chladný a formální. Nyní přešel do přátelského, konverzačního tónu."Na tom, co jste právě řekla, mé něco zaujalo. Zmínila jste se, že to... zjevení... vystoupilo z výklenku, který býval vedle krbu. Jak víte, že tam kdysi byl výklenek?"

"Navštívila jsem domek před mnoha léty, jako dítě. Svačila jsem tu." "To muselo být za časů Prince Camforda." "Ano."Znovu bylo ticho. Potom muž řekl: "Nechci vás polekat, slečno Symondsonová,ale domnívám se, že byste mohla být v jakémsi nebezpečí. Podle mého názorubyste dnešní noc neměla v domku strávit sama." :"Ale jak..." >"Mluvím z Plymouthu, Kde jsem dnes přistál. Je mlha hodně hustá?""Ano, hodně.""Zpravidla zmizí před půlnocí. Postačí mi několik hodin, abych se k vám dostal. Objednám vám pokoj v Truro. Zůstaňte, kde jste, a..." "Copak?""Radím vám, nezdržujte se v obývacím pokoji. Rozdělejte oheň ve sporáku v kuchyni. Tam byste měla být v bezpečí." Zavěsil.Starého černého sporáku v kuchyni si předtím všimla, ale neodvážila se manipulovat s ním. Nyní vzala třísky, papír a lopatku plnou uhlí, otevřela dvířka a zapálila oheň. Zprvu kamna

kouřila, ale to brzy přešlo, a slečna Symondsonová mohla na uhlí přiložit několik malých polínek a zavřít dvířka. Sporák družně zahučel.Něčím se zabývat bylo útěchou. Pomáhalo jí to nemyslet na to, jaké nebezpečí by mohlo číhat v předním pokoji. Pomáhalo to trávit čas. Od telefonického rozhovoru uplynulo teprve čtyřicet minut. Zůstaneli mlha hustá, může Melchiorovi trvat hodiny, než se k ní dostane. Možná že přijde teprve ráno.V obývacím pokoji byl koš plný polen, která mohla vydržet tak na hodinu. Mohla také přinést další dávku polen z kůlny, ale to by znamenalo vyjít do mlhy a přejít dvůr. Jen to, že se do pokoje na chvilku vrátí, přece nemůže být nebezpečné?Jak otevřela dveře, uvědomila si, že předtím zhasla světlo a že vypínač je na vzdálenější straně pokoje. Řekla nahlas: "Nebuď husa. V pokoji není nic, co by ti mohlo ublížit. Jen přejdipokojem a rozsviť světlo."Oheň za mříží krbu dohoříval, ale vydával ještě dost světla, aby viděla a vyhnula se nábytku. Došla téměř k vypínači, ale zarazila se.Zvuk byl zřetelný a neklamný.Někdo přicházel po cestě vpředu.Podle křupání kroků na štěrku to byl muž. Přicházel obezřetně, ale nedokázal jít zcela neslyšně.Slečna Symondsonová byla tak ochromena strachem, že ani nedokázala zvednout ruku k vypínači. Stála v temnotě obývacího pokoje a pozorovala postavu, jak se v mlze její obrys přibližuje.Teď došel ke dveřím. Natáhl ruku, pokusil se otevřít. Počínal si velmi jemně.Bohudíky zavřela na západku nahoře i dole.Muž stál chvilku nehybné, s hlavou skloněnou, jako kdyby naslouchal. Potom se otočil, šel rovnou k oknu a přitiskl k němu tvář.Slečna Symondsonová, ustrašeně se krčící v pokoji, ho okamžitě poznala.Byl to Frank Melchior.

8180Zmocnil se jí nepředstavitelný děs. To první, co ji napadlo, bylo: "Přišel si pro manželku."Plymouth? Nesmysl! Když to řekl, musel lhát, a to zcela záměrně.Proč jí řekl, aby seděla v kuchyni? Bylo to proto, aby z předního pokoje nesvítilo světlo a náhodného chodce neupozornilo, že je v domku?Muž se nyní klidně vzdaloval od okna a kráčel při tom po cestě, která ho kolem domu dovede rovnou ke dveřím do kuchyně.Zděšeně si uvědomila, že je nezamkla.Po špičkách šla ke dveřím vpředu a prsty, které jako by ani nebyly její, odsunula hornrzápadku a sklonila se, aby otevřela i dolní.Vtom zaslechla zvuk otevírajících se dveří do kuchyně a hlas který říkal: "Haló, slečno Symondsonová. Kde se schováváte?"Druhá západka povolila. Slečna Symondsonová se narovnala a otevřela přední dveře. Polehoučku, potichoučku.Kroky na podlaze kuchyně a znovu hlas: "Jste tu uvnitř? Vždyť jsem vám říkal, abyste tam nechodila."Pak klopýtala po přední cestě. Jak pustila dveře, zabouchly se za ní. Hluk musel muže upozornit, že uniká. Když docházela k brance, zaslechla na cestě těžké kroky. Uskočila stranou a přikrčila se jako divoké zvíře. Jako divoké zvíře měla dost rozumu, aby si uvědomila, že pohneli se, muž ji uslyší; a uslyšíli ji, chytí ji.

Kroky prošly skřípavě kolem ní. Muž prošel brankou. Jeho kroky se vzdalovaly a šířily vpravo i vlevo nejistotu, v mlze vyrazily za nějakým pomyslným stínem.Náhle se ozvalo škrtnutí cvočků o skálu. Nelidský výkřik a po něm řada strašných zvuků, jako když se válejí sudy. Znovu se rozhostilo ticho.Slečna Symondsonová vstala, tápavě prošla brankou a šla dál, dokud neucítíla koleje cesty, která ji zavedla na silnici. Po ní klopýtala celou věčnost, srdce jí bušilo, poskakovalo a nepřestávalo bít jen ze strachu, co by mohlo být za ní.Když došla na hlavní silnici, proniklo mlhou světlo; brzdy zaskřípěly a vůz klouzavě zastavil div ji nepřejel. Hlas s cornwallským přízvukem to promluvil strážník Greig řekl: "Zatraceně, to se nemůžete dívat, kam jdete?" Potom se ozvalo: "Ale vždyť je to slečna Symondsonová! Co tu děláte?""Zabiják," řekl komisař Assher policejnímu řediteli Cornwallu. "Pečlivý zabiják, kterému se zachtělo peněz."V záři slunce stáli přede dveřmi domku a sledovali dělníky, jak dokončují bourání cihlové zdi zakrývající výklenek za krbem; výklenek, ze kterého už odstranili kostru, identifikovanou jako Patricie Melchiorová a odvezli ji do márnice."Řekl jste pečlivý zabiják?""Velmi pečlivý. Musel to plánovat nejméně rok. Tamhleten altán si postavil vlastnoručně." Komisař ukázal na čistě vyvedenou stavbu, která byla z těchže cihel jako dům a stála na konci trávníku. "Objednal o několik set cihel více, než kolik potřeboval. Pečlivě a zvolna se naučil, jak se kladou. Představuji si, že ho manželka sledovala a obdivovala jeho stále větší obratnost. Když nadešel čas, uškrtil ji, uložil její tělo dovnitř a výklenek zazdil. Kvůli symetrii a aby zeď vypadala přirozeně, zazdil i druhý."

"Proč ji prostě nezakopal někde venku?""Byl spisovatelem detektivních příběhů, pane. Věděl, že kopání zemědělské půdy zanechává stopy. Kdyby tělo vylovili z moře, patolog by zjistil, že byla uškrcena. Bezpečnější bylo nechat si ji doma. Nikdo jiný než oni dva dům nikdy neužívali. Pak se dovnitř už nikdo neodvážil. Snad sám šířil tvrzení, že tam straší. Později ovšem nic nenamítal proti rodinným dýchánkům, pokud se jich účastnil a mohl dohlížet. Potom se stalo něco s pravděpodobností jedna ku deseti miliónům: dům bez jeho vědomí pronajali ženě, která to místo znala jako dítě.""Co si myslíte, že by jí byl udělal?""Nepochybně ji chtěl srazit ze schodů. Každý by předpokládal, že byla za mlhy venku, uklouzla a zabila se. Jako se to stalo jemu."Policejní ředitel se nad tím zamyslel a řekl: "Věřil jste tomu, co nám řekla?""Z větší části," řekl komisař obezřetně."O tom, že se jí paní Melchiorová zjevila?""Neviděl jsem důvod, proč tomu nevěřit.""Tak to tedy věříte na duchy.""Určitě," řekl s úsměvem komisař. "Na duchy dobré i špatné. Tenhle byl dobrý. Tecfbude spát sladce, chuděra."Usmíval se, protože věděi, že pro nechápavého člověka z Devonského hrabství, jakým je policejní ředitel, je víra na duchy obtížná. Sám se narodil a vyrostl na západ od řeky Tamar a jako každý rodák z Cornwallu věděl o zjevování duchů všechno, co bylo nutné.

L

BOLÍ TO MOC?

CORNELL WOOLRICH8283

V čekárně byl přede mnou ještě jeden pacient. Seděl tam tiše a oddaně a tak strašně rezignovaně, jak to umějí jen velmi chudí lidé. Nebyl tak nervózní a napnutý jako já, seděl tam však připraven přijmout všechno, co přijde, s hlavou trochu skloněnou, jako by od života očekával nějaké další rány. Naše pohledy se setkaly a mně se zdálo, že mi chce říci, že podle výrazu ve tváři vypadám nepřizpůsobivě, avšak místo toho se rozhodl mě povzbudit, utěšit."Voň vám neublíží," zamumlal důvěrně směrem ke mně. "Jiný zubaři říkaj', že je moc dobrej, nic nebudete cejtit, až vás bude vrtat."Projevil jsem mu vděčnost tím, že jsem mu nabídl cigaretu. V nouzi najdeš přítele.Vtom zezadu přicházel Steve Standish a zapínal si bílý plášť. Když mě uviděl, odhodil profesionální etiketu. "Tak, Rodgi, už jsi konečné tady? Věděl jsem, že tě dřív nebo později dostanu!"Chabě jsem se ušklíbl a snažil jsem se chovat nenucené. Nakonec zcela všedně řekl: "Pojďdál, Rodgi, podíváme se na to."Zjistil jsem, že jsem najednou daleko ohleduplnější k jiným. "Tento ehm tento pán tady byl dřív, Steve." Cokoli, jen abych získal aspoň pět minut.Pohlédl na druhého pacienta bez zájmu, ale ani v nejmenším nelaskavě nebo přezíravě. "Ano, ale budete muset jít dolů ke svému lékaři jenže on má asi dnes volno. Spěcháte?" zeptal se."To je dobrý, nikam nechvátám, nemám nic na práci," odpověděl muž vlídně."Ne, Steve, já na tom trvám," řekl jsem."No, dobře, když to bereš takhle," odvětil bodře, "aby ses na mě nezlobil." A odváděl pacienta dovnitř. Viděl jsem, jak na něho mrknul, ale v tom okamžiku mi bylo celkem jedno, co si myslí o mé odvaze. Nikdo není pro svého zubaře hrdinou.A zanedlouho potom jsem měl přemýšlet, zda tento okamžik nebyl ta nejšťastnější věc, která mě mohla potkat.Steve za ním zavřel dveře své ordinace, avšak přepážka mezi těmi dvěma místnostmi tam byla zřejmě dána úplně dodatečně. Tenká jako papír dosahovala pouze do tří čtvrtin, každý zvuk z druhé strany byl perfektně slyšet až k místu, kde jsem nervózně posedával s ušima nastraženýma, zdali neuslyším nějaké projevy

bolesti. Nejdřív byl však slyšet běžný úvod. "Myslím, že si budu muset zapsat sám vaše jméno a bydliště," zaduněl žoviálně Stevův hlas. "Můj asistent má volno." "Amato Saltone, 'sím.""A kde bydlíte, Amato?" Steve to s těmito lidmi uměl. Nechoval se povýšeně, ale jednal přímo a přátelsky. "Třetí Avenue, dvacet dvojka, pane."Pak byla krátká pauza. Představoval jsem si, jak si Steve poznamenává údaje na kartičku, kterou pak uloží do zásuvky. Potom se dává do práce. "Tak co vás trápí?"Muž se zřejmě mezitím posadil do křesla. Pravděpodobně měl otevřená ústa, aby se Steve mohl podívat, protože to by! Steve, kdo promluvil: "Tenhle?" Představil jsem si ho, jak pracuje se zrcátkem a možná i s některou z těch ostrých věciček, které vypadají jako háčky na háčkování.Najednou zazněl jeho hlas netrpělivé až rozhorleně. "Co to tam máte? V životě jsem takovou plombu neviděl. Vypadá jako nějaká přehrada! Kdo vám to tam dal nějaký zedník?""Dochtor Jones, z Padesátý devátý ulice," odpověděl muž. "Nikdy jsem o něm neslyšel. To on vás ke mně poslal?" zeptal se Steve ostře. "A neměl ani dost slušnosti, aby spravil, co poničil.

Ten balvan, co tam máte, půjde ven jako první a vy mi zaplatíte jen tolik, kolik můžete. Musel bych se stydět, kdybych nechal někoho vyjít ze své ordinace s takhle zfušovanou pusou!"Dál jsem slyšel jemný bzukot elektrické vrtačky, který zněl jen o trochu hlasitěji než bzučení mouchy.Slyšel jsem, jak Steve ještě jednou promluvil a to, co řekl, byla ona věčná otázka všech zubařů: "Bolí to moc?" Muž v odpověď podivně zasténal. Když jsem to zaslechl, napadlo mě, že je v tom něco divného. Sténání znělo tak prázdně a z dálky, jako by přicházelo z veliké hloubky jeho bytosti a náhle se na konci cesty zlomilo.Potom se už žádný zvuk neozval. Ale ať už to bylo cokoliv, bylo příčinou jeho zasténání více než pouhá bolest. Nebo tuto představu vyvolaly jen mé přepracované nervy?V následujícím okamžiku jsem věděl, že jsem se nemýlil, Stevův hlas naznačoval, že se stalo něco neobyčejného. "Ne, držte hlavu nahoru, ať se k vám dostanu," říkal. Nejprve s humorem, a pak "No, co je s vámi?" polekaně. "Probuďte se, probucfte se!" Úlek se změnil v paniku. "Rodgi!" zakřičel na mě.Já už jsem byl na nohou a napůl cesty z čekárny. Zprudka otevřel dveře a zůstal na mě hledět. Tvář měl bílou. "Ten člověk něco se mu stalo, je celý studený a já ho nemůžu probrat." Proletěl jsem kolem něho a nahnul se nad zkroucenou postavou v křesle. Hrůza povídat, muž měl ústa stále do široka otevřená. Sáhl jsem mu na čelo, bylo studenější než moje dlaň a vlhké na dotek. Snažil jsem se ho probudit tím, že jsem s ním zatřásl, ale nic to nepomohlo, pak jsem mu položil ruku na srdce. Žádný tlukot se neozýval. Steve stál na druhé straně a držel mu před otevřenými ústy zubařské zrcátko. Oba jsme ho fascinovaně pozorovali; zůstalo čisté jako křišťál. "Je mrtvý," zašeptal jsem. "Jak si to vysvětluješ?"

Li

"Zkusím kyslík," zamumlal Steve. Z poličky sundal velký, neohrabaně vyhlížející válec křečovitým, trhavým pohybem, který naznačil, jak hluboce je otřesen."Měl bys radši zavolat záchranku ale rychle!"Telefon byl v čekárně, takže to nezabralo vůbec žádný čas. Když jsem se vrátil, muž měl na obličeji masku a z úst mu vedla hadice k válci. Steve tam jen bezmocně stál. Každých několik vteřin se dotkl malé kulaté záklopky na válci, ale indikátor ukazoval, že je již otevřena nejvíce, jak to jde."Drž mu ruku na srdci," řekl mi chraptivě.Nemělo to však cenu. Než přišel lékař ze záchranky s policistou, vyndal mu Steve hadici z úst a vypnul kyslík.Lékař se porozhlédl a řekl nám, co jsme už věděli. "Už je v pánu, co?" řekl. Pak s pomocí policisty natáhl muže na podlahu a začal ho prohlížet. Tehdy jsem opustil místnost, venku jsem si sedl a čekal pomyslel jsem si, jak jsem ušlechtilý, že tady z vlastní vůle zůstávám kvůli Stevovi, místo abych šel někam, kde je veseleji. Vše by mohlo být odbyto za pět deset minut, myslil jsem si bez podezření, a pak bychom si se Stevem mohli dát někde skleničku.Policista ke mně přistoupil a zeptal se, jestli jsem tam byl, když se to stalo. Aekl jsem, že ne, že jsem byl tady a čekal, až se dostanu na řadu. Málem jsem jen tak dodal, že jsem Stevův dobrý přítel a ne pouze náhodný pacient, když tu se události začaly rychle odvíjet.Až doposud to byla rutina. Teď však lékař dokončil prohlídku a vyšel s brašnou v ruce, Steve za ním. To, co řekl, platilo policistovi, ne Stevovi. "Nebylo to srdce," řekl. "Raději zavolejte na komisařství, af sem pošlou koronera. Měl by s sebou vzít i pár chlapů."

"Co se děje?" snažil se Steve zachovat klid, ale moc se mu to nedařilo. Policista už telefonoval."To vůbec není běžný případ," řekl lékař mrzutě. Nic dalšího nedodal, jen pokrčil rameny, což znamenalo "to není moje věc". Připadlo mí, že se na Steva podíval trošku divně, když za sebou zavíral dveře.Policista se začal chovat viditelně méně přátelsky; zůstal stát na jedné straně dveří a pozorně Steva sledoval. Když se jednou Steve pohnul směrem k venkovní místnosti, zdvihl horní ret tak, jako pes, když mu berou kost, a zavrčel varovně: "Uklidněte se, kamaráde."Netrvalo jim dlouho než přišli koroner a "pár chlapů". Připadali mi spíš jako obchodníci s pozemky, ale bylo to koneckonců poprvé, co jsem byl ve stejné místnosti s detektivy."Co se stalo?" začal jeden z nich, zatímco koroner se svým kolegou odešli dovnitř.Steve jim řekl to málo, co věděl; muž se posadil do křesla, Steve začal vrtat a muž zhasl jako svíčka. Ne, nikdy předtím ho neléčil a poprvé ho viděl asi pět minut před tím, než zemřel.To bylo vše, co mohl odpovědět na tuto otázku dalo by se to nazvat bezbolestným popovídáním. Vešel muž s nosítky a ubohý Amato Saltone byl odnesen, a s ním i všechny jeho problémy.Avšak Stevovy problémy právě začaly a zřejmě i moje. Vešel druhý detektiv

s koronerem a atmosféra, která tak jako tak nebyla příliš srdečná, ještě zhoustla."Kyanid draselný," řekl úsečně koroner. "Dost, aby mohl zabít. Vypumpovaljsem mu žaludek, ale stejně zůstaly stopy na patře v ústech a v krku." A rovněžodešel.Druhý detektiv podržel otevřené vnitřní dveře a řekl: "Pojcfte dovnitř, doktore Standishi." Nebylo to řečeno tak zdvořile, jak to vypadá napsané.Již jsem se zmínil, že každé mluvené slovo bylo přes přepážku slyšet. Teď mi však bylo umožněno uslyšet jen úvodní větu, a to dost zlověstnou: "Kde máte uložen kyanid, doktore?"Jakmile si totiž detektiv, který se mnou zůstal, uvědomil, jaká je zde slyšitelnost, ihned mi důrazně řekl: "Pojďme ven do haly."Po chvilce, co jsme tam stáli a kouřili, zazvonil ve Stevově ordinaci telefon. Můj hlídač se rozhodl, že ho zvedne; ujistil se, že jdu s ním, a tak jsem měl možnost slyšet závěr Stevova výslechu. Telefonovala jedna pacientka a detektiv se obtěžoval ji informovat, že dr. Standish zrušil pro zbytek dne všechny termíny.Nelíbilo se mi znění otázek, ani jakým směrem byly vedeny."Takže člověk, který chce spáchat sebevraždu, se bude namáhat dávat si vyplňovat díru v zubu právě předtím než to provede?" ptal se Stevův vyšetřovatel právě, když jsme vcházeli. "Proč by to dělal aby byl krásný pro svatého Petra?"To Steva rozhořčilo. "Vy se opovažujete na mě všechno shazovat? Možná, že snědl něco jedovatého, a že to začalo působit až když seděl v mém křesle.""Ale ne kyanid, kamaráde, ten účinkuje okamžitě. Člověk jeho typu by spíš skočil pod vlak, to je levnější. Kde by vzal peníze na kyanid? Vždyť snad ani neuměl pořádně vyslovit své jméno. Tak proč si to neulehčíte a nepřipustíte, že to byla nešťastná náhoda?"Stevovi se zlomil hlas. "Protože s tím nemám nic společného, ani náhodně, anijinak!" "Takže vy chcete, abychom si mysleli, že jste to udělal schválně? Keenane!"zavolal.Vstoupili jsme oba, Keenan jen o krok přede mnou."Nikde ani stopy po tom, kde ho schovával, ale vrtačka je celá polepená jako od marmelády," hlásil Keenanův kolega. Vytáhl vrtáček z držáku, opatrně ho zavinul do papírového kapesníku a zastrčil do kapsy."Budu si vás muset zapsat," řekl. "Půjdete se mnou na komisařství."Steve trošku zavrávoral, ale pak se vzpamatoval. "Jsem zatčen?", řekl nejistě.

"No," odtušil sarkasticky detektiv, "není to pozvánka na ples v Park Avenue.""A co s tímhle člověkem?" ukázal Keenan na mě. "Vezmeme ho taky?""Možná, že nám to k něčemu bude," zněla odpověď.Tak jsme jeli na komisařství a já jsem ztratil Steva z dohledu hned jak jsme tamdorazili. Chvíli mě nechali čekat, pak se mě vyptávali. Ale nemohu říct, že by mětam drželi jako spoluviníka. Myslím, že moje napuchlá tvář mluvila v můj prospěchvíc, než cokoli jiného ačkoliv netuším, proč by mělo být méně pravděpodobné,že člověk trpící bolestí zubů je pachatelem vraždy než někdo jiný. Oni si aninezjišťovali, jestli to není nějaká habaďůra; mohl jsem přece mít klidně v pusestočený smotek gázy. 85

87Řekl jsem jim všechno, co jsem věděl, dokonce jsem se zmínil i o tom, že jsem dával tomu muži cigaretu, když jsme seděli v čekárně. Teprve potom jsem si uvědomil, co by to pro mě mohlo znamenat. Naštěstí již prozkoumali oharek (on neměl čas vykouřit víc než polovinu cigarety) a zjistili, že je v pořádku. Kdo tvrdí, že nevinný neriskuje stejně jako viník?Řekl jsem jim o Stevovi všechno, co jsem věděl, a jakmile mi řekli, že můžu jíí domů, začal jsem ho bránit a ubezpečovat je, že dělají největší chybu ve svém životě."Jaký by měl pro to motiv?" hádal jsem se. "Prověřte si ho, zjistíte, že má dům ve Forest Hills, dvě auta, skvělou praxi, že chodí do divadla na všechny premiéry! Co by tak potřeboval od toho nezaměstnaného ubožáka ze Třetí Avenue? Na vlastní uší jsem ho slyšel, jak říká tomu chlapíkovi, aby nespěchal se zaplacením účtu! Kde máte motiv? Vždyť pocházeli ze dvou rozdílných světů!"Odpověděli mí poznámkou, pročpak jsem se nedal k policii a nenechávám si za svou starost platit, a pak radou, abych už šel domů.Jeden z nich, Keenan, který se nakonec projevil jako sympaťák, mě vzal stranou a velmi trpělivě, jako desetiletému dítěti, mi vysvětloval: "V tomto případě jsou jenom tři možnosti, víte? Sebevražda, nešťastná náhoda a záměrné otrávení. První dvě vyloučil váš přítel, ne my. Ze začátku jsme mu chtěli dát příležitost. Ale on ne, trvá na tom, že ten chlapík ani jednou nevyndal ruce zpod zástěry třeba, aby si tu věc mohl vyndat z kapsy a vsunout sám do úst. Standish tvrdí, že se k němu ani jednou neotočil zády, když ten muž seděl v křesle, A ruce že měl ten chlapík po celou dobu pod zástěrou. Říká, že si toho všiml, protože ostatní pacienti se vždycky rukama v křesle opírají. Tak je to.A za druhé, přísahá, že nikdy neměl ve své ordinaci nic takového jako je kyanid v jakékoli formě, takže se to nemohlo dostat na vrtačku náhodně. To je další věc. Co nám zbývá? Záměrná otrava, což se označuje jedním slovem: vražda. To je pro dnešek všechno. A určitě neopouštějte město dřív než bude po procesu. Budeme vás potřebovat jako svědka."Zbytek noci jsem strávil s mokrým kapesníkem na tváři a usilovně jsem přemýšlel. Opakoval jsem si každé slovo, které za přepážkou řekli Steve a onen muž."Kde bydlíte, Amato?""Třetí Avenue, dvacet dvojka, pane."Odtud bych měl začít.Vzal jsem si s sebou tlumočníka, kolegu z kanceláře, který uměl od všeho trochu eskymáčtinou počínaje a řečtinou konče. Nechtěl jsem promarnit žádnou příležitost.Zdálo se, že jsou jich tucty; bydleli ve třetím patře ve studeném bytě. Hlavou klanu byla Amatova poněkud statnější žena. Soustředil jsem se na ni; když člověka bolí zuby, obvykle o tom řekne své ženě. "Zeptej se jí, kde bydlí ten doktor Jones, který ho poslal ke Standishovi." Nevěděla; Amato jí ani neřekl, jak se ten zubař jmenuje. Nemají aspoň od toho člověka účet, který by mi mohla ukázat? (Chtěl jsem dokázat, že tam Amato byl.) Ne, nemá účet, ale to

nevadí, protože Amato stejně neuměl číst, a i kdyby uměl, 86 neměl na jeho zaplacení peníze.

"Ale když neuměl číst, jak věděl, kde najde zubaře?"Pokrčila rameny. "Možná, že šel kolem a uviděl zubaře při práci oknem."Obešel jsem celou rodinu, od prvního člena k poslednímu, ale výsledek žádný. Amato v noci ukrutně naříkal, a dokonce utišoval některé z mladších dětí tím, že jim dovolil podívat se mu do pusy na bolavý zub, ale nikomu neřekl ani kam a kdy šel, nebo kým byl ošetřen.Nejen, že jsem nepokročil, ale ztratil jsem i dost důvěry. "Dochtor Jones" začal vypadat jako nějaký duch. Ani Steve ho neznal. Ale ten muž říkal Padesátá devátá ulice. O mrtvých jen dobré, ale nemyslím si, že Amato by si to dokázal vymyslet. Musím to zkusit tímto směrem.Vzal jsem telefonní seznam v naději, že to půjde rychle. Byla tam spousta doktorů Jonesů, ale ani jeden na Padesáté deváté ulici. Dokonce ani na Padesáté sedmé nebo Padesáté osmé či Šedesáté to pro případ, že by byl Amato takový hlupák, že by pni nevěděl, ve které ulici byl. Nakonec mi tedy zbyla stará dobrá metoda.Vypil jsem slazené mléko, zavázal jsem si boty a vyrazil pěšky na západ od Queensboroského mostu. Zašel jsem do každé chodby, do každého suterénu; pozorně jsem si prohlédl každičké okno, každý štítek na poštovní schránce. Radil jsem se se správci v domech s výtahy i bez výtahů i s bytnými ve všech penziónech.Pokračoval jsem ulicí na západ až jsem došel k Central Parku, pak jsem šel dál až do Saň Juan Hill, přičemž jsem věnoval pozornost Vanderbiltově klinice na Desáté Avenue, až jsem narazil na dálnici podél řeky Hudsonu. To už mě nohy pálily jako oheň. Bez výsledku. Žádný dr. Jones. Zabralo mi to celý první den a většinu druhého dne. Ve čtvrtek ve dvě odpoledne jsem byl zpátky na mostě.Stoupl jsem si na roh a kouřil cigaretu. Zvolil jsem špatnou metodu, v tom to bylo. Šel jsem na to rozumově, kdežto Amato spíš instinktivně. Co říkala jeho žena? Že zřejmě viděl oknem zubaře při práci a rozhodl se. Já jsem hledal zubaře, on ne ale stejně na jednoho narazil. Abych šel tím správným směrem, budu muset jednat jako on.Vrátil jsem se o dva bloky zpátky na Třetí Avenue a začal znova. Amato bydlel na Třetí Avenue, takže ji asi celou procházel, když hledal práci, než se dostal na Padesátou devátou, kde zabočil buďna východ nebo na západ. Na západě byl na jedné straně obchodní dům a na druhé obchod s nábytkem; těžko by ho zajímaly. Na východ se táhla řada špinavých obchůdků a stánků; byl jsem teď Amato, který se strachoval, kde vezme další dolar a který vůbec nemyslel na svůj zub aspoň ne právě v tomto okamžiku.Na chodník přede mne padl stín. Pohlédl jsem nahoru. Nad vchodem z domu se pohupoval velký zlatý zub z vyztuženého papíru. Byl aspoň tak velký jako fotbalový míč. l Amato musel poznat, k čemu tam je, možná, že právě tehdy ho zub pořádně zabolel. Na velkém štítku na okně bylo napsáno: Dr. Carter.A bylo to jasné, nebo nebylo? Amato neuměl číst; "Carter" bylo pro něho stejné jako "Jones". Ale kde potom vzal jméno Jones? l když je to rozšířené jméno, mohlo mu znít stejně cize jako zní jeho jméno mně.Nemělo smysl chodit dál. Jestli Amata neinspiroval tento zlatý zub, pak tiž nic

l8988jiného. Už jsem chtěl vejít dovnitř, ale v tom jsem si uvědomil, co mám na sobě a rozhodl jsem se jinak. Seržový oblek, pěkný klobouk, zaprášené, ale slušné boty. Ať už se stalo Amatovi cokoliv, pokud tam vešel, nestalo by se to někomu, kdo by byl oblečen jako já.

Pokud jsem se chtěl chovat jako on, měl bych se snažit jako on i vypadat. A dále tu bylo ještě několik věcí, které si bylo třeba vyjasnit.Skočil jsem do taxíku a ujížděl na komisařství. Nemyslel jsem si, že by mi dovolili vidět Sleva, ale nějak se mi to podařilo. Mám za to, že v tom měl prsty Keenan."Máš nějaké nepřátele?" zavolal jsem na něho. Moc času nebylo."Nemám," odpověděl. "V životě jsem nikomu neublížil.""Přemýšlej pořádně," nedal jsem se odbýt. "Musíš mi pomoct. Možná někdy v minulosti, snad nějaká maličkost.""Ne." trval na svém. "Až do předvčerejška jsem měl jak ustláno na růžích.""Obraťme list a podívejme se na to z druhé strany. Kdo jsou tví přátelé?"Vychrlil seznam jmen dlouhý jak jízdní řád. Jedno však vynechal. "A Dave Carter?" dodal jsem. "Znáš ho?"Radostně přikývl. "Samozřejmě, ale jaks to věděl? Byli jsme dobří přátelé, ale už jsem ho léta neviděl, rozešlí jsme se. Začínali jsme spolu ve stejné ordinaci, v té, která je teď moje. Pak se ode mne odstěhoval a začalo to s ním jít s kopce. Pacienti stále z nějakého důvodu chodili ke mně a on jenom seděl ve své zbrusu nové ordinaci a chytal lelky. Nájemné bylo pro něho příliš vysoké a nakonec se musel přestěhovat na místo desetkrát horší než to, které sdílel se mnou. Půjčil jsem mu nějaké peníze, ale nikdy jsem je nedostal zpátky.""Takže se na tebe naštval!""Ale vůbec ne. Když jsem ho viděl naposled, plácal mě po zádech a říkal: Drž se Steve, jsi lepší než jal""Kdys ho viděl naposledy?""Před lety. Vlastně jsem na něho úplně zapomněl..."Nečekal jsem až to dopoví. "Promiň, spěchám, mám spoustu práce.""Že mi seženeš dobrého právníka?!" volal na mě. "Cena nerozhoduje!""Ty nepotřebuješ právníka," odbyl jsem ho. "Ty bys potřeboval trochu víc podezřívavosti. Jako mám já."Přiměl jsem Keenana, aby mě vzal dovnitř a představil svému šéfovi.Šéf byl příjemný, ale tvrdý oříšek k rozlousknutí. Ale musel mít toho dne dobrou" náladu. Jestli tohleto čte, nechci ho urazit, ale kouří příšerné doutníky. Měl jsem jeden návrh a dvě prosby. Jedné z nich se podvolil téměř okamžitě z lásky k novinářům. Ke druhé řekl, že si to promyslí. Co se týče návrhu, řekl, že to není tak horké, af se o to pokusím, jestli chci, ale kdybych se dostal do nesnází, af nedávám vinu nikomu jinému než sobě.Z komisařství jsem šel přímo do zastavárny na Třetí Avenue. Bylo už dlouho po setmění, ale měli otevřeno až do devíti. Za šest dolarů jsem si koupil pánský oblek. První, který mi prodavač ukázal, jsem mu vrátil. "To je to nejlepší, co vám mohu nabídnout..." ohradil se."Já nechci to nejlepší, chci to nejhorší," řekl jsem k jeho velkému údivu. Dostal jsem, co jsem chtěl.Odtud jsem šel do druhé zastavárny a koupil jsem si něco, co kdysi bývalo plaš

těm. Cena: čtyři padesát. Kabát i oblek byly odřené, vyrudlé, samá záplata, zato pečlivě vykartáčované. Se žebrákem, který mi zkřížil cestu, jsem si vyměnil klobouk, a získal tak podivnou beztvarou pokrývku hlavy.Všechny věci jsem vzal domů a snažil se je ukrýt před svou ženou. Jenže ráno mě v nich viděla ustrojeného od hlavy až k patě. Vyjekla a málem omdlela. "Nevšímej si toho," pronesl jsem. "Tatíček ví, co dělá.""Jestli to má něco společného se Stevem, máš jeden den zpoždění," řekla mi a uchechtávala se. "Obvinění proti němu stáhli." A přinesla mi ranní noviny.Neobtěžoval jsem se na ně ani podívat; za prvé, to byla jedna z mých proseb, kterou jsem večer předtím učinil na komisařství; za druhé, nebyla to pravda.

Keenan na mě čekal na jihozápadním rohu Padesáté deváté a Druhé, přesně podle dohody. Kdyby nás kdokoli pozoroval, považoval by naše chování přinejmenším za podivné. Přistoupil jsem k němu a otevřel ústa. "Stolička vpravo dole. Pořádně si ji prohlídněte." Učinil tak. To bylo kvůli důkazům. "Máte?" Přikývl. "Jdu teď k tomu zlatému zubu, asi o půl bloku dolů. Budu zpátky asi tak za půl hodiny. Počkejte tu a držte mi palce."Tohle sdělení však nebylo úplně přesné. Opravdu jsem šel ke zlatému zubu, ale nebyl jsem si jistý, že se za půl hodiny vrátím nebyl jsem si jistý, jestli se vůbec kdy vrátím.Vešel jsem do ordinace dr. Davida Cartera. Byla mi zima a měl jsem strach. A také ten akcent mi neseděl. Rozhodl jsem se totiž kvůli bezpečnosti pro irský akcent. Jen žádné cizí jazyky.Carter byl malý a zavalitý, vypadal dobromyslně a neškodně. Ale oči ho prozrazovaly: vyzařovala z nich škodolibost a já si říkal, že svůj čas nemámím. Ordinace byla neupravená a špinavá. Místo za přepážkou bylo zubařské křeslo přímo v místnosti a kolem sebe mělo paraván. Bylo to tam cítit plynem.Mým nohám se chtělo utéct, ale vytrval jsem. Stejně by to nešlo, Keenan na mě čekal na rohu. Chtěl jsem si udržet jeho respekt.Carter stál nade mnou; nepotrpěl si na denní koupel. "No, mladý muži?" řekl úlisně. Bezmocně jsem ukázal na svou tvář, která byla už tři dny nateklá. Bolest z ní však už dávno zmizela. Bolest a otok jdou zřídkakdy dohromady navzdory všeobecné domněnce."Aha," řekl, ale ani se nepohnul, aby s tím něco udělal. "Co vás ke mně přivádí?" zeptal se úskočně."Ten elegantní zlatej zub, co máte venku, pane," odpověděl jsem nejistě. Znělo to dost irsky? Snad ano."Vy jste Irčan, co?" řekl mi nepříliš chytře. "Jak se jmenujete?""McConnaughy." Schválně jsem zvolil jazykolam.Polkl. "Jak se to hláskuje?""Já tecT ani nevím," chabě jsem se pousmál. "Nikdá v životě jsem se hláskovat neučil.""To neumíte ani číst ani psát, co?" Zdálo se, že je spíš potěšen, než zklamán. "Chodil jste vůbec do školy?""Staral jsem se o prasata a tak," hlesl jsem.Najednou odněkud zezadu vytáhl noviny a strčil mi je pod nos. "Co si myslíte

90o tomhle?" Noviny byly nohama vzhůru. Snažil se vyvést mě z rovnováhy, doufal, že je mimoděk obrátím správnou stranou vzhůru, a tak se prozradím. Já jsem se však nachytat nedal. "Co se tam píše?" bezmocně jsem se zeptal.Odhodil je pryč. "Myslím, že stejně neumíte číst," řekl. Avšak sama přítomnost novin znamenala, že již o Stevovi věděl; to ráno měl velké titulky.Postrčil mě směrem ke křeslu. Sedl jsem si. Byl jsem příliš zvědav, co bude dál. Jak bych si tam jinak vůbec mohl sednout? Zběžně se mi podíval do úst pohled měl nepřítomný, jako by se mu myšlenky toulaly někde jinde. "Můžete mi zaplatit?" zeptal se pak, aniž by se na mě podíval."Udělám, co budu moct, pane. Nemám žádnou práci.""Řeknu vám, co pro vás mohu udělat," řekl náhle. "Ošetřím vás jen částečně a pak vás pošlu k někomu, kdo vám to dodělá. Ani on vám nebude nic počítat. Řeknete mu jenom, že vás posílá doktor Smith."Srdce mi začalo bušit. Takže jsem nakonec na správné stopě?! Tentokrát si vybral jiné jméno, aby zakryl stopy, to je všechno.Dal se do práce. Otevřel zásuvku a já jsem uviděl několik křehkých hliněných kapsliček či korunek, uvnitř dutých a tenkých jako hedvábný papír. Velikostí a tvarem připomínaly

náprstky. Skoro jsem ani nedýchal. Slyšel jsem Steva, jak se ptal rozhorleně Amata: "Který zedník vám to tam dal?"Vzal jednu z těch věciček a zavřel zásuvku. Pak otevřel jinou a bral si ještě něco jiného. Nevěděl jsem však co to bylo, protože stál zády ke mně. Podíval se na mě přes rameno, aby zjistil, jestli se na něho dívám. Sklopil jsem oči. Zavřel i druhou zásuvku. Všiml jsem si, která to byla: pravá spodní ve skříňce s šesti přihrádkami.Přistoupil ke mně. "Otevřete ústa," zavelel. Pořád jsem měl ještě čas vyskočit z křesla, odstrčit ho a vyrvat mu důkaz z ruky. Ale já jsem si zatím nebyl jistý, zda to vůbec důkaz je.Ty kapsličky mohly být zcela zákonné; nebyl jsem zubař. A tak jsem tiše seděl, strnulý strachy a neschopen pohybu.Celý zásah byl hotov skoro dřív než vůbec začaN Doktor něco nastříkal na zub, nanesl tam něco teplého a přikryl to kapsličkou. Žádné vrtání, ani čištění. "Hotovo," řekl se zlověstným úšklebkem. "Ale pamatujte si, pouze dočasně! Nejpozději zítra běžte k tomu druhému zubaři, aby vám to dodělal."Ted" rni bylo všechno jasné. Zub nebyl vyčištěn, a tak za hodinu, za dvě začne bolet a já budu nucen jít k druhému zubaři. Stejná věc se musela stát Amatovi. "Nekousejte na té straně," upozornil mě, "než k němu půjdete." Nechtěl, aby se mi to stalo doma nebo někde v kavárně, ale ve Stevově ordinaci, ve Stevově křesle!Pak mi dal adresu, kam mám jít. "Standish, Dvacátá osmá ulice, Lexington, druhé patro. Budete si to pamatovat?"To bylo vše, co jsem potřeboval měl jsem proti němu nyní důkaz. Neudělal jsem však vůči němu jediný nepřátelský pohyb; místo toho jsem vyklopýtal na ulici a dostal jsem se až na roh, kde na mě čekal Keenan. Ať už si ho vezmou na starost policajti. Teď se musím postarat sám o sebe. Mám v ústech Smrt. Kteroukoli minutu, sebemenší drcnutí...Ke Keenanovi se přidal druhý detektiv. Oba ke mně přišli a podepírali mě za

lokty. Podařilo se mi otevřít ústa a Keenan se tam podíval. "Vidíte ten rozdíl?" zalapal jsem po dechu."Začíná to vypadat, že jste měl pravdu," zamumlal.Zavolal šéfovi na komisařství a pak mě vzal k sobě do taxíku. Druhý muž tam zůstal, aby dával pozor na Cartera a sledoval ho v případě, že opustí ordinaci."Proč máte ústa pořád otevřená?" zeptal se mě v taxíku."Náhlé drcnutí v taxíku může způsobit, že zuby do sebe narazí," zašeptal jsem. Já přece viděl, jak jsou ty kapsličky tenké.Jeli jsme do Lexingtonu a vystoupilí u Stevovy ordinace. Steva přivezli v policejním autě, spolu se šéfem a dvěma dalšími detektivy. Musel jednat obratně, jestliže mě chtěl zachránit před tím, co se stalo Amatovi."Má důkaz," informoval je Keenan a já jsem si ukázal na ústa. "Tady," zašeptal jsem a kolena se pode mnou podlomila.Steve mě posadil do křesla. Na tváři mu vyvstal pot, když se podíval na Carterovu práci, ale snažil se mě uklidnit. "To bude v pořádku," řekl konejšivě. "Ty víš, že tě v tom nenechám."Rozhlédl se po ostatních. Šéf měl jako obvykle v ústech doutník, jiný držel mez zuby dýmku."Kde máte váček na tabák?" zeptal se Steve příkře. "Dejte mi ho, opatřím vám jiný."Byl lemován tenkou gumou. Steve ji odtrhl a vysypal tabák na podlahu. Pak ji přidržel u světla a natáhl ji, aby se přesvědčil, že v ní nejsou díry. Pak v ní malými zahnutými nůžkami vystřihl dírku ve tvaru klínu. "Teď měj pusu otevřenou," řeki mi, "a nehýbej se!"Do úst mi vložil gumu a zub, který mi Carter právě ošetřil, mi prostrčil dírkou, kterou vystřihl tak, aby byl uvnitř gumy. Konce gumy mi visely z úst. Měl jsem pocit jako bych se dusil. "Můžeš dýchat?" zeptal se. Zamrkal jsem na znamení, že může pokračovat.

Zaklínil mi tváře, abych nemohl pohnout čelistmi, af už bych chtěl nebo nechtěl. Pak vzal malou paličku a dlátko, velké asi jako hřebík. "Snad se mi podaří dostat ji ven celou," vysvětloval šéfovi. "Je tam méně než půl hodiny. Vrtání je příliš riskantní."

Jak se nade mne nahnul, viděl jsem jeho tvář, bílou jak křídu. Zavřel jsem oči a pomyslel si: Tak, teď nebo nikdy! Ucítil jsem několik tupých úderů na čelist. Pak náhle jako by něco křuplo a hlavou mi prošel závan studeného vzduchu. Ležel jsem tam ztuhle a nic se nestalo."Mám to!" dýchl mi Steve zhorka do tváře. Začal mi z úst opatrně vytahovat gumu a mně se udělalo trochu špatně. Když ji měl venku celou, předal ji detektivům, aniž by se na ni podíval, a věnoval veškerou pozornost mně."Dej pozor, zatím se nehýbej!" rozkázal mi nervózně. Vzal spray a vystříkal mi vnitřek úst, každý koutek a záhyb."Nepolykej," varoval mě. "Vydrž a nepolykej!" Mezitím měli Keenan, jeho šéf a ostatní hlavy skloněné nad gumou z mých úst.Nakonec Síeve zastavil vodu a vyndal mi z dásní vložky. S úlevou vydechla posadil se; já jsem se roztřásl. "Nechtěl bych už za nic na světě prožít těchposledních pět minut!" řekl a utíral si čelo. 91

MRTVÁ MINULOSTAL NUSSBAUM"Napěchováno krystaly kyanidu," řekl šéf. "Běžte tam a sbalte ho. Vražda a pokus o vraždu." Dva muži vyšli ze dveří."V nejvyšší zásuvce vlevo jsou kapsličky, ve spodní napravo je kyanid," zavolal jsem za nimi slabě a poněkud bezmocně. Stejně to najdou.Byl jsem najednou strašně unavený. Slezl jsem z křesla a klopýtal ke dveřím, mumlal jsem něco o tom, že si jdu domů odpočinout. Steve se vzchopil a volal mě nazpátek."Nezapomeň, že máš v tom svém zubu ještě obnažený nerv. Ucpu ti to tentokrát pořádně." Znova jsem si sedl, neschopný jakéhokoli odporu. Nasadil nový vrták a uvedl ho do chodu. Jak jej ke mně přibližoval, nemohl jsem si pomoci, ale musel jsem před ním uhýbat. "Chápete to?" Otočil se ke Keenanovi, který stál za ním, a zavrtěl hlavou v úžasu. "Dává život v sázku pro přítele, ale když dojde na ' obyčejné vrtání, nemůže to vydržet!"

9293Felix Kurtz došel k hrbbu, posadil se na vedlejší náhrobek a zaklel, l přes svých pětaosmdesát let si stále dokázal pořádně a vynalézavě zanadávat, ale kletby už nemohly zpevnit jeho roztřesené nohy ani prodloužit jeho sípavý dech, což byly příčiny jeho rozhořčení. Jen jeho vlastní slabost ho dokázala rozčilit víc než selhání druhých. Měl činorodou a nepokojnou mysl uvězněnou v těle neschopném plnit její požadavky, a neměl rád, když mu někdo tuto skutečnost připomněl.Padesát let, celé půlstoletí, už uplynulo od pohřbu. Za celou tu dobu na hřbitov ani nevkročil, ale plevelem zarostlý hrob s omšelým náhrobkem našel bez obtíží. Člověku se velmi snadno vybaví temné okamžiky, když se jeho život jinak skládá ze samých úspěchů. Město Kurtzville, založené jeho dědečkem, si vždycky spojoval spíše s onou někdejší tragédií než s obrovskými zisky z prodeje uhlí, které přinesly obě světové války. Z tohoto důvodu také uvítal, když ho na sklonku čtyřicátých let přiměly snížené zisky k přestěhování společnosti do Pittsburghu. Kurtzville byl nyní pensylvánskou obdobou západních měst duchů, a on přijel, aby odsud odvezl jednoho obyvatele.

Přirozeně mohl pověřit dohledem nad otevřením hrobu jednoho z mnoha viceprezidentů jeho četných podniků. Nebo se tím nemusel zabývat vůbec stát by zanedlouho tento hrob společně s ostatními přemístil při budování dálnice. Byl si vědom nesmyslnosti své přítomnosti na hřbitově, ale to ho nikterak netrápilo. Už dávno přestal věřit ve svou racionalitu. Věděl, že je zmítán rozličnými emocemi. Svá rozhodnutí i své činy si rozumově zdůvodňoval až následovně. V tomto případě však žádné rozumové zdůvodnění nehledal prostě chtěl být přítomen.Otevřený nákladní vůz, vybavený pneumatickou rukou, zatočil u zrezivělých hřbitovních vrat a cestou mezi hroby zamířil ke Kurtzovi. Když míjel jeho černou limuzínu, řidič rychle zavřel okénko před prachem a odlétajícími kamínky. Nakonec zastavil u hrobu.Z kabiny vylezli tři dělníci. Dva z nich začali z korby sundávat krumpáče a lopaty, zatímco třetí přistoupil ke Kurtzovi. "Pan Kurtz?" ujistil se, "Tak o který hrob jde?"Ukázal na hrob. Muži u něj s rachotem složili nářadí.

95První dělník přidřepl vedle náhrobku a prsty přejížděl po písmu. "Po takové době už toho tady moc nezbylo," řekl."Ale ano," odporoval mu Kurtz, "Rakev byla v místní slévárně odlita ze železa. Muselo ji nést šest silných mužů.""Každopádně to bude chvíli trvat, pane. Jestli chcete počkat v autě, zavolám vás, až budeme připraveni k vyzdvižení.""Ať to není na celý den platím vás od hodiny," řekl Kurtz a zamířil k limuzíně.Oknem své kanceláře, z něhož se otvíral pohled na hlavní vchod do sídla důlní společnosti, viděl Felix Kurtz Myrona Shaye, jak vysvětluje cosi strážnému a nervózními prsty si upravuje kravatu. Žádného vysvětlování však nebylo třeba. Každý zaměstnanec společnosti věděl o umělci, který po posledním závalu přijel udělat pár kreseb pro washingtonské noviny. Každý také věděl, že si ho Kurtz mimoto najal, aby portrétoval jeho sestru Emily, čímž ho obratně odstavil od případného šťourání v nepříliš dokonalých bezpečnostních zařízeních společnosti.O chvíli později mu úředník se zeleným kšiltem uctivě oznámil, že Myron Shay čeká na přijetí. Kurtz mu řekl, aby ho uvedl. Blahořečil šťastné náhodě, ať už za ní stálo cokoliv, která mu Shaye přivedla do kanceláře právě ve chvíli, kdy už pro něj dal málem poslat.Myronu Shayovi bylo kolem pětadvaceti let, tedy o deset méně než Felixi Kurtzovi. Oba muži byli naprosto rozdílní. Kurtz byl vysoký a mohutný a dával přednost tmavým oblekům, které se hodily pro jeho exkurze po podzemí. Shay byl křehký, v jeho oblečení převládaly světlé hnědi, modře a jasné žluti. Nosil švihácké psí dečky se slonovinovými knoflíky. Kurtz si sčesával černou hřívu dozadu a měl mohutný knír s navoskovanými špičkami, zatímco Shayovy světlé vlasy rozdělovala pečlivá pěšinka uprostřed a jeho růžová tvář jakoby nepotřebovala břitvu."Myslel jsem, že jste vynikající umělec," přivítal ho Kurtz. "Myslel jsem, že se vyznáte ve všech technikách."Shay stál před Kurtzovým mahagonovým psacím stolem a přešlapoval z nohy na nohu. "Ano, pane. Práce s hlínou i kamenem, olejomalba i uhlokresba""A to se vždycky pipláte přes měsíc s jednou maličkostí?""Víte, pane, já""No nevadí, nevadí," umlčel ho Kurtz netrpělivým gestem. "Nedám příkaz k zaplacení vaší práce, pokud ji do tohoto pátku uspokojivě neukončíte." Novinový kreslíř už pro něj neznamenal bezprostřední hrozbu, ale pro všechny případy už ho chtěl mít uklizeného."Ale pane, já jsem vás nepřišel upomínat o peníze," řekl Myron Shay.Kurtz svraštil obočí. "Co tím myslíte?"

Shay udělal nervózní gesto člověka, který je zvyklý vyjadřovat se jinými prostředky než mluvením. "Vaše sestra a já Emily a já se máme rádi. Chtěli bychom se vzít. Já přišel jsem pro vaše požehnání."Kurtz se nevesele zasmál, pak se postavil a obešel stůl. "Vy si chcete vzít mou sestru?" 94 "Ano, pane. Miluju ji a "

"Milujete? Vy si myslíte, že jste první, kdo o ni předstírá zájem jen proto, že je to moje sestra? Dovolte mi, abych vás informoval, že je nezletilá a nemá žádné vlastní prostředky. A nemyslete si, že když jsem vás najal k jejímu portrétování, nejsem si vědom její ošklivosti.""Pane! Emily není nepohledná. Je to velice vřelá a citlivá lidská bytost.""Dost těch pitomých žvástů! Má sestra se nebude vázat na nějakou vychytralou nulu. Zřejmě si myslíte, že vám nabídnu nějaké peníze, abyste dal od Emily ruce pryč. Pokud si to myslíte, tak se šeredně mýlíte. Tohle město a všechno v něm patří mně. Tady se nic neodehraje bez mého vědomí a souhlasu."Kurtz svou mohutnou tlapou uchopil hbitě umělcovo zápěstí a zdvihl mu ruku před obličej. Dlouhé štíhlé prsty jakoby ochably. "Vy mi svým způsobem vyhrožujete. Oplatím vám stejnou mincí, pane. Máte patnáct minut na to, abyste se vrátil na tu půdu, kterou používáte jako ateliér, naházel do auta své saky paky a zmizel z města. Jestli se vám to nepodaří, nadělám z vás fašírku."Na dotvrzení svých posledních slov Kurtz mladíka otočil a vystrkal ho z místnosti, přičemž se zdržel pouze otvíráním dveří. Pobledlý Shay prošel kolem šeptajících úředníků, aniž se ohlédl.Kurtz si zavolal jednoho úředníka a řekl: "Zavolejte slečně Kurtzové. Řekněte jí, ať sem okamžitě přijde."Muž se vrátil za několik minut. "Není doma, pane Kurtzi. Služebná říkala, že odešla sedět malíři."Kurtz strh! svůj klobouk s věšáku a vyběhl z kanceláře. V běhu si plácal kloboukem do stehna jako jezdeckým bičíkem. "Vrátím se později," zavolal přes rameno a po dvou seběhl schody. Zastavil se u hlavního vchodu a vzal si s sebou dva strážné. Pak zavolal vůz. Vlezl si dopředu vedle řidiče a strážné usadil vzadu.Když vjeli do ulice, kde byl umělcův ateliér, kabriolet se Shayem a Emily se právě rozjížděl. Shay se ohlédl a prudce zrychlil."Chyťte je! Zastavte je!" křičel Kurtz na řidiče. Ten sešlápl plyn až k podlaze, ale těžkopádný sedan nemohl dostihnout menší automobil. Dvě vozidla se řítila dlážděnou ulicí a Kurtz bušil pěstmi do palubní desky. "Zastavte je!" řval. "Zastavte je!"Hluk vytáčených motorů krátce přehlušilo zapraskání dvou výstřelů. Kurtz se užasle otočil a uviděl jednoho strážného, jak se vyklání z okénka sedanu s pistolí v ruce. Menší vůz před nimi náhle změnil směr, pak zpomalil a zastavil.Kurtzův řidič smykem zastavil za ním a všichni čtyři muži se vyřítili ven. V kabrioletu objímal Myron Shay Emily. Rudá skvrna na jejích šatech se zvětšovala.O něco později vyšel z pokoje soukromé nemocnice důlní společnosti doktor Moreau a tiše za sebou zavřel dveře. Jeho úšklebek se téměř ztrácel ve vrásčité tváři. Kurtz a Shay mu zároveň vykročili naproti, ale on upřel své krví podlité oči na mladšího muže a promluvil k němu, zcela ignoruje Kurtze. Vyměnili si pár slov v rychlé francouzštině. Pak stárnoucí doktor poplácal Shaye po rameni a ten zamířil ke dveřím nemocničního pokoje. Kurtz ho chtěl následovat, ale doktor se před něj postavil. "Jak se to stalo?" zeptal se anglicky.Kurtz si olízl rty. "Nehoda... smutné nedorozumění. Emily utíkala s tím s tím umělcem! Chtěl jsem je jen předjet, ale jeden z mých strážných si myslel, že byl spáchán nějaký zločin."

97

96"Já myslím, že ta nehoda měla stihnout Shaye stejně jako jiné mladé muže, které jste zničil, když se začali zajímat o vaši sestru," řekl suše doktor.Kurtz nesnášel, když mu podřízení odmlouvali. "Nedělejte mi tu kázání, vy starý koralo," řekl, když se trochu vzpamatoval. "Zaměstnal jsem vás, když už jste nikde jinde neměl šanci." Ani slůvko o tom, jak mizerně doktora platil. "V tomhle městě se smíte jen starat o nemocné a dohlížet na to, aby mrtví byli pohřbeni. Omezte se na své povinnosti doktorafunebráka, nic víc.""Ano pane," řekl doktor pokorně, ale v přimhouřených očích se mu zablesklo."Dobrá. Takže si rozumíme. A teď, jak to, že jste s Shayem takoví kamarádi? On je snad taky cizinec?""Studoval v Paříži a mluví francouzsky," vysvětloval Moreau. "Setkali jsme se, když sem přijel, a zjistili jsme, že máme společné zájmy."Kurtz se podíval na doktorův červeně protkaný nos. "Společné zájmy? Jako co whisky a gin?""Šachy a konverzaci," řekl doktor. "Francouzština je obzvlášť vhodná k hovoru o umění a literatuře."Kurtz zamířil velitelsky prstem na Moreauův nos. "A jak vhodná je vaše angličtina k hovoru o medicíně? Jak to vypadá s mou sestrou? Jak dlouho tu bude ležet?""Kulka prošla sedadlem, než ji zasáhla. Nepronikla příliš hluboko a zřejmě nedošlo ani k porušení žádných životně důležitých orgánů, ale ztratila mnoho krve," řekl doktor. "Nedoporučoval bych kratší než týdenní pobyt. Musí si dokonale odpočinout žádné vzrušení. Pak, pokud nenastanou komplikace..." V neosobním gestu zdvihl jednu ruku dlaní vzhůru.Kurtz se zarazil. "Tak dobrá, doktore, ale doporučoval bych vám, abyste zůstal střízlivý."Doktor se škrobeně vypnul. "Nikdy nepiju, když mám pacienta.""To vidím," řekl Kurtz.Následující dny byly pro Felixe Kurtze nešťastné. Bylo zřejmé, že se zprávy o nehodě jeho sestry roznesly. Všem bylo jasné, že utrpěl první porážku umělec se nenechal zastrašit. Kdykoliv se Kurtz znenadání otočil, přistihl lidi, jak se mu posmívají. Horníci utichali v hovoru, když se objevil. Kurtz věděl, že je svými zaměstnanci nenáviděn, ale překvapilo ho, že neštěstí jeho sestry může být zdrojem zábavy jen proto, že jemu způsobilo nesnáze.Kurtz byl nerad vysmíván, ale tentokrát s tím nemohl nic dělat. Emily na tom nebyla tak dobře, aby ji mohli propustit z nemocnice, a Myron Shay se tam prakticky přestěhoval, aby jí mohl být nablízku. Kurtz musel odložit své plány na rozbití romantického vztahu, dokud dívka trochu nezesílí. Pak se uvidí, jak dlouho se mu ještě budou posmívat. Jeho ponížení zmírňovaly jen ustrašené pohledy mladé dvojice, jimiž se kochal při svých každodenních návštěvách. On i ona věděli, že jejich společné dny jsou sečteny.Pak se však přihodilo něco nečekaného. Za deset dní po nehodě zavolali Kurtze do nemocnice. Doktor Moreau ho s kamennou tváří informoval, že Emily v noci zemřela. Kurtz nadzvihl prostěradlo a krátce pohlédl na nehybné tělo. Poté neúčastně přikázal doktoru Moreauovi, aby zařídil pohřeb.

Myron Shay odjel z města, aniž se pohřbu zúčastnil, a tím jen utvrdil Kurtze v přesvědčení, že se v něm nemýlil..."Pane Kurtzi! Pane Kurtzi!" třásl jím řidič. "Už budou zvedat rakev.""Neřvěte, vy blázne. Sotva jsem zamhouřil oči." Kurtz vysoukal ztuhlé tělo z vozu a přistoupil k dělníkům u otevřeného hrobu.Nákladní auto stálo u výkopu a dělníci připevňovali na rakev mohutné řetězy. Pak dva z nich vylezli nahoru, aby manipulovali se zdvihákem, a jeden zůstal u rakve."Tak na co čekáte? Dělejte. Čas jsou peníze, to snad víte. A opatrně je to těžké."

"Zdaleka ne tak, jak bylo," řekl jeden dělník. "V hrobě je tolik řezu, že z rakve zbyla nejspíš jen tenká slupka." Pokynul rukou a zdvihák začal napínat řetězy. Po chvíli se nad jámou objevila zrezivělá rakev a lehce se pohupovala na zdviháku, zatímco ji jeden dělník přidržoval. Náhle však okraj hrobu povolil pod zadnÍP" Kolem nákladního vozu. Vůz se naklonil, rakev sklouzla a rozbila se o vedlejší náhrobek. Muži na korbě na ni zírali s otevřenými ústy. Kurtz k ní pomalu dcžel. Asi půlmetrová část víka se roztříštila a Kurtz uviděl ležící postavu mladé dívky, oblečené podle módy z doby před padesáti lety. Jedno ucho bylo poškozeno kusem rozpadlého víka. Kurtz se ho dotkl roztřesenými prsty. Bylo z vosku, stejně jako zbytek figuríny, vymodelované s láskyplnou péčí citlivou rukou umělce.

VIN A JE NA SVĚDKOVIMORRIS HERSHMAN9998

"Pá zlato," řekla manželka."Pá, čekám tě v jednu."Pomalu jsem sestoupil tři patra, pakjsem vyšel z domu, kráčel přes ulici a nakonec se zastavil pod neónovým nápisem LÉKÁRNA EXPRES. Mé jméno stálo na skle výkladní skříně, zlatě se tam třpytila slova "Magistr Stanley Krane".Pustil jsem se do každodenní navyklé činnosti. Nejprve jsem se přesvědčil, jestli odnesli odpadky, potom jsem odemkl dva obyčejné zámky a třetí patentní, s kterým by si stejně poradilo každé dítě, ať už by mělo klíč či nikoliv. Když jsem se ocitl uvnitř, vypnul jsem poplašné zařízení vedle telefonních budek, vyndal malou krabičku s poštovními známkami z jejich nočního úkrytu mezi nohami zasklené skřínky s nabízeným zbožím, načež jsem zapnul zářivku nad pultem. Lékárna Expres byla připravena sloužit zákazníkům.Tenhle den začal nedobře. Nejdřív přiběhlo dítě, jestli prý vedu třírohé šátky. Prodal jsem aspiriny a hřebíček.V půl jedenácté přišla paní Verberová. Bydlí ve stejném činžáku jako já, jenomže my s maželkou jsme v třetím poschodí a ona v přízemí. V jednom kuse honí po schodech některé ze svých tří dětí a křičí přitom, aby táhly k čertu. Moc platné jito však není.Ta ženská vypadala chorobně, měla vlasy takové čajové barvy a nosila brýle s tmavými skly, takže to působilo dojmem, jako by na vás v jednom kuse mrkala. Říct mi někdo, že hodlá spáchat vraždu, tak bych se mu vysmál.Toho dne koupila malou krabičku vaty a pak se zeptala: "Máte pro mne tu krabici, o kterou jsem vás poprosila předevčírem?""Samozřejmě," odpověděl jsem, šel do zadní místnosti a přinesl odtamtud velkou prázdnou krabici. V létě, když zákazníci tráví dovolenou na venkově, nemám těch krabic dost, ale v zimě se jich moc rád zbavuji. Paní Verberová poděkovala, že prý to bude tak akorát pro ty její knihy, a zeptala se: "Pane magistře, co byste měl na modřiny? Má posluhovačka nemohla tenhle týden přijít, proto jsem sama voskovala podlahu a uklouzla jsem. Tak mi na to něco dejte, jsem samá modřina."

"To je ale smůla," řekl jsem, jako by se tohle nestávalo už dřív. Pravda byla taková, že její manžel, takový drobný blonďatý děvkař, který ke mně často zaskočil dát si proplatit šek nebo vyplnit poštovní poukázku, jí večer předtím dal nakládačku. Její výkřiky způsobily mé ženě i mně za posledních pár iet spoustu bezesných nocí, i když bydlíme v třetím patře.Dal jsem jí vodičku. Když si dávala lahvičku do nákupní tašky, měla na tváři výraz, jaký jsem u ní ještě nikdy nazažil.

Do půl jedné jsem měl co do činění určitě se čtyřiceti zákazníky a navíc s jednačtyřiceti cesfáky. Pak přišla má žena a přinesla oběd na talířích zabalených do novin z minulého týdne."Paní Verberová si přišla pro vodičku na modřiny," oznámil jsem, zatímco jsem se posadil k přepážce, kde jsem jinak přijímal recepty, a čekal až se talíře objeví na denním světle."Já nemohu tu ženskou ani cítit," prohlásila manželka pomstychtivě. "Mít za manželku Amelii Verberovou, tak ji mlátím ve dne v noci." Když jde o rodinné problémy, manželka vždycky hájí mužovo postavení."Amelia je sice hrozná, ale přece jen si takové zacházení nezaslouží. A proč vlastně žije s Verberem dál?""Váží si dobrého bydla, Verber hodně vydělává," řekla žena příkře. "A on je vysazený na jejich děti, proto se tak honí."Tomuhle jsem sice vůbec nevěřil, ale neodporoval jsem."Ti dva se podle všeho nenávidí," řekl jsem zadumaně. "A jednou to bouchne."Bouchlo to ještě tu noc.Probudil mě nějaký rámus, takže jsem rozsvítil noční lampičku. "Co se děje?" zeptal jsem se rozespale."Jako by křičela nějaká žena," řekla manželka. Stála bosá u okna, hluboce předkloněná, rukama se přidržovala římsy. "U Verberů se svítí," podávala zprávu. "Podle všeho v jídelně."Zívl jsem: "Verber se asi věnuje své oblíbené domácí zábavě.""Určité k tomu má pádný důvod."Dole v přízemý křik náhle ustal. Kolem nás se rozhostilo ticho plné úzkosti. Podívali jsem se se ženou na sebe. Něco... Něco...Bum! A znovu, bum!Manželka naslouchala celá napjatá. "To ji určitě zabíjí.""Anebo ona mu to trošku vrací."Paní Verberová přišla ke mně do lékárny druhý den ráno v devět, rozrušená a poněkud ustaraná; s brýlemi na špičce nosu se podobala jako vejce vejci Andymu Clydeovi. Zatímco jsem jí balil nákup ("Tedka jdu do supermarketu a tam si budou myslet, že jsem jim ukradla šest sklenic dětské výživy!"), zeptal jsem se jen tak, aby řeč nestála: "Jak se má pan Verber?"Úplně jsem už zapomněl na tu noční nepříjemnost, ale překvapilo mě, jak má slova na ni zapůsobila. Obličej jí celý zpopelavěl a bankovky, které držela v ruce, jí spadly na zem. Shýbla se pro ně a setrvala tak dlouho; jako by čekala, až se uklidní.

Konečně se narovnala do své kompletní výšky necelých sto šedesáti centimetrů, podala mi peníze a prohodila: "Manžel se má dobře." "Je v práci, vidle?" "Samozřejmě, musí přece vydělávat na živobytí, ne?"Už pár týdnů jsem Verberovy neviděl. A tak jsem se zeptal manželky, jestli má o nich nějaké zprávy. Pomalu zavrtěla hlavou. "Viděla jsem Amelii u řezníka, jak tam kupuje telecí, ale Bena Verbera nikdo neviděl už celé dva týdny. Od té doby, co si z ní udělal fackovacího panáka. Ne že bych mu to snad měla za zlé.""No, má hodně práce, a tak se doma moc nevyskytuje.""Možná." Hryzala si kloub na ukazováčku. "Jenomže je tady ještě něco, takové maličkosti. Jejich děti zlobí ještě víc než dřív, Verber by je dokázal zkrotit, ale teď ; jsou úplně nesnesitelné."Vzhlédl jsem od osmnácti oplatek s práškem, na kterých jsem pracoval. "To je teda důkaz.""Když jsem přišla včera do banky, byla tam Ameliaa někoho prosila, aby jí pomohl s vyplněním formuláře na vybrání peněz."

"Většina lidí potřebuje občas peníze."Manželka to přešla bez poznámky a pokračovala: "Amelia a já máme stejnou posluhovačku, to přece víš. No, a onehdy mně Florence povídala, že jí paní Verberová oznámila, že už k nim nemá chodit. Je prý s ní úplně spokojená, ale už si to nemůže dovolit. A přitom právě v tuhle dobu by měl Verber v tom obchodě s konfekcí vydělávat spoustu peněz."Napadlo mě možné vysvětlení: "Snad Verberová na něco šetří, třeba na auto. Ta by s radostí žila o vodě a suchém chlebu, jen aby se zmohla na auto a vytahovala se před sousedkami.""Tolik by nedokázala ušetřit," odpověděla manželka. "A kromě toho má úplně nový návyk, vykouří dvě krabičky cigaret za den. Je to vlastně zlozvyk, a ne návyk.""Poslyš, zlato, o co vlastně kráčí? Že není Verbera vidět, pro to může být docela dobrý důvod. Možná má tolik práce a dělá každý den tak moc přesčasů, že se mu nevyplatí chodit spát domů. Měl jsem strýčka...""Ale já ti ještě neřekla to hlavní," skočila mi do řeči. "Víš přece, že společný telefon máme na chodbě v druhém patře. A když jsem včera šla po schodech a nesla ti oběd, slyšela jsem zvonit telefon. Zvedla jsem sluchátko a tam se ozvalo: 'Chci mluvit s Benem Verberem, byt číslo 1A. Řekněte mu, že volá jeho šéf.' Nechtěla jsem nechat sluchátko jen tak vyvěšené, protože by mohl jít kolem nějaký uličník a zavěsit, a proto jsem Verbera volala. Za chvilku se objevila ta jehol Řekla jsem jí, že chtěí mluvit s jejím manželem. Odpověděla, že je v práci a že ten hovor vyřídí sama. Šla jsem ze schodů, ale přesto jsem zřetelně slyšela. Verberová křičela: 'Přece nepřijdete na mizinu proto, že manžel nebyl dva týdny v práci!' Pak zřejmě mluvil ten šéf a nakonec Verberová řekla, tak zlostně: To je škoda, ale manžel si najde práci jinde.'"Takové dobře placené místo! Děti teď divočely čím dál tím víc, ona lhala, 100 vybírala peníze z banky a kouřila jako tovární komín.

Podívali jsme se s manželkou na sebe. Zničehonic se v lékárně značně ochladilo. Odvrátil jsem od ní zrak a uvědomil si, proč se celý třesu.Manželka trvá na tom, abychom měli každý týden dvě odpoledne pro sebe, a proto si držím zaměstnance na částečný úvazek. Na částečný z toho důvodu, že sice nejsem žádný škudlil, ale vztekl bych se při pomyšlení, že bych měl platit dva dolary za hodinu, když před dvaceti roky bych moc rád dělal tutéž práci za padesát centů. To úterý odpoledne (zaměstnanec chodí v úterý a ve čtvrtek)jsme byli doma. Sotva jsem zavřel oči, abych si dal šlofíka, někdo zazvonil. Žena, která byla zrovna v koupelně, ťapkala otevřít. "Ale kdepak," slyšel jsem ji říkat, "já si nestěžovala zdravotní komisi." Mužský hlas něco nesrozumitelného povídal, žena také cosi a pak tiše zavřela dveře. "Půjdeme do jídelny, manžel usnul, musíte mluvit potichu."Když jsem tohle slyšel, vstal jsem z postele, otevřel dveře a vešel do jídelny. Hned od samého začátku jsem tušil, kdo to mluví, a taky jsem se nemýlil. "To jsem nevěděl, Harrisone, že jsi změnil zaměstnání. Když jsme se naposled viděli, dělal jsi detektiva."Harrison povstal od stolu a zaraženě se usmíval: "Ze všech bytů, co jsou v tomhle domě, jsem musel trefit zrovna na ten tvůj, to je ale náhoda!"Teď jsem se i já usmál. Trošku jsme se znali, oba jsme členové šachového klubu a dost často jsme se tam vídávali. Měl dvě malé dcerušky a kupoval u mne pro ně různé věci, samozřejmě s pořádnou slevou. Aby se revanšoval, přenechával mi občas vstupenku na nějakou policejní dobročinnou slavnost. Když se objevil prodavač vstupenek a dospěl k přesvědčení, že jsem už zaplatil, šel dál, Harrison si vzal vstupenku nazpět a svému šéfovi pak sdělil, že se mu ji nepodařilo udat.Teď byl tady. Zkoumavě jsem se na něho zadíval a zeptal: "Copak u nás hledáš?""Dostal jsem anonymní telefonní upozornění," a přitom se podíval na mou ženu, "na jistou paní Amelii Verberovou. Znáte ji přece? Je taková prťavá, vypadá hloupě, je zavalitá..." Znovu pohlédl na mou manželku. "V každém případě to není žádná kráska."

Ušklíbl jsem se. Nebylo těžké uhádnout, kdo poskytuje užitečné zprávy těžce pracujícím poldům. Když se má žena do něčeho pustí, jde do toho hlava nehlava. Aby nebylo tak vidět, jak jsem navztekaný, řekl jsem Harrisonovi, aby šel se mnou do ložnice. Vstoupil jako první a já potom zavřel manželce před nosem. Sedli jsme si každý na jednu postel a mluvili spolu tlumeným hlasem. "Zjistil jsi něco?" zeptal jsem se."Hm..." Harrison je vysoký chlap, vpředu je proplešatělý, takže když se učeše, vypadá to jako dvě třetiny koláče. "Copak si myslíš, že jsem na té věci nezapracoval, nebo že to auto s dvěma tajnými tady před domem stojí jen tak pro nic za nic? Hlídají, jestli se nepokusí zdrhnout." "Amelia Verberová a zdrhnout?""Malér je v tom, že se v té ženské nevyznáš, i když vůbec neskrývá své pocity. Mám takový silný dojem, že se něčeho bojí, pohled má vylekaný. A těžko říct, jestli proto, že ještě nemá zpátky prádlo z prádelny, nebo že oddělala manžela." Teď mi byla poprvé nadhozena tato možnost. Zbledl jsem. "A co si myslíš ty?" 101

102103"Je to možné. Verber už nebyl dva a půl týdne v práci. A z jejich společného konta v bance za celou tu dobu vybírala peníze jenom ona.""Vypadá to přesně tak, jako by Verber fouknul s některou z těch svých holek a nechal ženě na starosti děti.""Snad, ale ta ženská něco zatajuje. Protože, abys věděl, jestliže ho skutečně oddělala, máme co dělat s těžkým problémem: totiž co podnikla s mrtvolou?"To mi vzalo dech. "Máš snad na mysli, že ho rozřezala na kousky, nebo něco takového?"Harrison se zatvářil otrávené. "Vsadil bych se o poslední cent, že na něco takového by neměla pajšl. Samozřejmě jsem si prohlédl jejich byt coby inspektor zdravotní komise pod záminkou, že pátrám po poškozeném vodovodním potrubí. A mohu ti přísahat, že u ní v bytě žádná mrtvola není.""Tak ho musela nějak dostat ven." Už jsem se jaksi smířil s tím, že Verber je po smrti."Vyptával jsem se spousty nájemníků. Kde nic, tu nic.""A co kdyby to udělala uprostřed noci?""V poslední době si nekoupila, nepronajala ani nevypůjčila auto, to mi teda věř! Kromě toho, dokážeš si představit Amelii Verberovou, jak odchází uprostřed noci z domu a nese v zavazadle mrtvolu svého manžela?""Tak kde tedy je ta mrtvola?" A pokračoval jsem, naprosto vážně: "Harrisone, čím dřív tomu přijdeš na kloub, tím lip. Možná svému manželovi neudělala vůbec nic (jasně jsem si uvědomoval, jak manželka naslouchá za dveřmi a jízlivě se ušklebuje), ale jesliže ano, tak teď to musí být pro ni nesnesitelné.""Pane magistře, ty bolesti se už nedají vydržet," povídala paní Verberová.Přišla ke mně do lékárny ve středu odpoledne s receptem na fenobarbital. Rozhodně ho potřebovala. Mžikala očima víc než jindy a neupravené vlasy měla vzadu sčesané do tvaru, který nejvíc ze všeho připomínal koblihu. Skoro neustále si dávala sluka z cigarety, kterou držela mezi palcem a ukazováčkem."Na co je tenhle lék?" zeptala se mé, jak to dělá ostatně spousta lidí, aby si snad ověřili, že jim lékař nepředepsal například vitriol, což by podle nich moc rád učinil."Je to tonikum," odpověděl jsem a zatajil před ní pravdu, protože jsem nevěděl, jak by se s ní vypořádala."Takže se mě snaží postavit na nohy," ušklíbla se. "Kolik jsem dlužná?"Rozhodl jsem se, že si řeknu o pětaosmdesát centů. Nebylo to tolik, jako by zaplatila v jiných lékárnách v blízkosti. Souhlasila s cenou a poprosila mě, abych jí lék večer poslal."Moc rád," usmál jsem se.

Víte, jak to chodívá v lékárnách a vůbec všude, kde se něco prodává, Může se přihodit všelicos. Paní Verberová ke mně přišla odpoledne, a večer si manželka usmyslela, že půjde s přítelkyní na nějaké představení. Nehodlal jsem nechat poslíčka v lékárně samotného u pokladny, aby obsluhoval zákazníky. A právě tohle byl jeden z těch večerů, kdy si snad každý chce počkat na lék podle receptu. A zatímco tihle lidé vysedávají v lékárně, daiší přicházej! a chtějí něco, co vám jako z udělání zrovna došlo, takže musíte honií poslíčka ke konkurenci, abyste vyhověl zákazníkům.

Když jsem se konečně v půl dvanácté dočkal zavírací doby, vzpomněl jsem si na slib, který jsem dal odpoledne paní Verberové. Poslíček odešel už před dvaceti minutami a kromě toho ta žena bydlela v témže domě jako já. Přinesu jí tedy lék sám. Jenom jsem doufal, že nebude spát, ale soudě podle onoho léku, poslední dobou toho moc nenaspala.V autě před domem seděli dva tajní, zrak upřený na vchod. Zřejmě tam byli posláni, aby měla paní Verberová o starost víc. Když jsem u ní zaklepal na dveře, přišla mi otevřít v červenobílém koupacím plášti. Vlasy měla rozpuštěné, řekl bych, že ještě vůbec neusnula. Šeptali jsme, abychom nerušili děti.Ze dveří na chodbu jsem mohl obhlédnout většinu celého bytu. Děti spaly v obýváku, v ložnici jsem viděl ve světle staromódní lampy na zdi, že byla rozesílaná pouze jedna půlka manželské postele.Paní Verberová šla do komory na pravé straně předsíně. Tam jsem na poličce spatřil ohromné zavazadlo a vedle něho halabala naskládané knihy a brožury. Jedna spadla paní Verberové k nohám, ale ani se nenamáhala ji zvednout. Našla peníze, přibouchla za sebou dveře do komory a pečlivě mi odpočítala mince. "Moc vám děkuji, pane magistře,' brou noc."Vystoupil jsem tři poschodí k našemu bytu a svalil se do postele. Myslel jsem na to, že paní Verberová zabila svého muže. Tecfse už i sousedé určitě netajili tím, že jim celá záležitost došla. A také jsem si nemyslel, že paní Verberovou i při její všeobecně známé nedovtipnosti Harrison v roli úředníka od zdravotní komise obelstil. Jistě si také všimla auta stojícího přímo před jejím oknem. A jakmile Harrison vypátrá, co udělala s mrtvolou záletného manžílka, odveze ji tím autem do vyšetřovací vazby. A protože nikdo neviděl, že by se snažila zbavit se nějakého objemného předmětu, což by ostatně asi ani nezvládla, musela být mrtvola schovaná někde v bytě. Což je věc chladné úvahy.Jenomže Harrison řekl: "A mohu ti přísahat, že u ní v bytě žádná mrtvola není." Ale kdepak, Harrison se mýlí. Četl jsem přece tolik historek o tom, jak je těžké zbavit se mrtvého těla, a proto mě udivovalo, že pátrání po Benu Verberovi se dost podobalo hledání jehly v kupě sena.Celé jsem si to pozorně nechal znovu projít hlavou, vážil jsem všechna pro a proti, a právě v okamžiku, kdy jsem to už chtěl vzdát a konečně se přinutit usnout, vynořila se odpověďVe čtvrtek ráno mi telefonoval Harrison, že se zastaví u mne v lékárně. Netušil jsem, jak hodně mu mohu být nápomocný. Můj pomocník, který měl přijít v půl druhé, se dostavil přesně ve dvě, a když jsem mu ukázal, které recepty má vyřídit, a chystal se už odejít, přišel Harrison.Šli jsme do parku a posadili se tam na lavičku spolu s mou ženou, kterou by nedokázalo odtáhnout nic kromě páru slonů. Rovnou jsem spustil: "Myslím, že vím, kam schovala mrtvolu.""Ty si myslíš, že to víš?" Harrisonovo obočí se zdvihlo skoro až k vlasům, zatímco manželka se tvářila dotčeně, že jsem jí nlbneřekl už dřív."Vidím to takhle," pokračoval jsem. "Máš taky děti, Harrisone. A bydlíte ve svém, nebo v činžáku?"

104Pokrčil rameny. "V činžáku. Proč se ptáš?"

"Jen tak. Když byly děti ještě malé, kde jste měli jejich kočárky?""Tam jako všichni." Letmo se podíval na mou ženu a jeho pohled vyjadřoval nezakrytě soucit, že má takového blázna. "Dole ve sklepě, domovník tam dovoluje nájemníkům ukládat všechno možné harampádí."Najednou vyskočil z lavičky. Hlasité oddechoval. Obličej mu zrudl a oči měl vyvalené skoro až z důlků."Odnesla si ode mne z lékárny prázdnou krabici, protože se chtěla zbavit nějakých knih," pokračoval jsem, "ale když jsem jí včera pozdě večer přinesl do bytu lék, ta krabice tam nebyla. Zato jsem viděl v komoře spoustu knih."Harrison byl zticha."To jsi nemohl zjistit," řekl jsem ohleduplně. "Ale oba nás mělo už od samého začátku napadnout, že mrtvola nemůže být v bytě.""Proč ne?""Protože by jí určitě nenechávala tak blízko u dětí!"Harrison nasál vzduch a pak ho rychle vypustil z nadmutých tváří. "Měli bychom se jít podívat po té krabici...".Dost snadno jsme ji našli ve sklepě poblíž domovníkova bytu, byli jsme tam my tři a oba tajní z auta. Původně bylo v té krabici šest tuctů balíků papírových kapesníků, na boční strany napsal velkoobchodník černou tužkou zřetelně "Lékárna Expres". Paní Verberová omotala krabici špagátem a domovník nám řekl, že druhý den potom, co její manžel zmizel, ho požádala, aby to tam mohla nechat. Nechtěli jsme, aby domovník vykládal všem lidem v domě, co je v krabici, a proto ho Harrison raději vzal s námi.Přes Harrisonovo pevné přesvědčení se stále ještě naskýtala možnost, že ty knihy, které jsem viděl v komoře, byly jen zbytek a že krabice, před kterou jsme stáli, obsahuje také knihy. Zatuchlý a špinavý sklep nevybízel k delšímu pobytu. Nikdo samozřejmě nevyžaduje, aby sklep v činžáku byl něco jako státní reprezentace, ale pach, který tam vládl, a téměř naprostá jistota, co je v krabici, nás pobízely ke spěchu.Harrison dvěma rychlými pohyby kapesního nože přeřízl provaz a nechal ho na podlaze. Než nůž zase zaklapl, dýchl na čepel. Pak se podíval na krabici a začal ji otvírat.Nohy na hrudi. Červené, jasně červené pyžamo. Štíhlý blondýn, který vypadal, jako by byl přistižen, jak spí, a byl příliš unaven, aby vstal. Tak působila aspoň polovina obličeje: druhá byla rozdrcená.Všem nám bylo hned jasné, že je mrtvý, takže nebylo moc co podnikat. Jenomže všichni jsme se chovali jinak než podle chladné logiky. Oba tajní nasáli vzduch a pak sevřeli rty, domovník natáhl před sebe ruce jakoby na obranu, má žena stále dokola opakovala: "Já jsem věděla, že to udělala, věděla jsem to celou dobu."Za námi se cosi ozvalo, dveře do sklepa se pomalu otvíraly: nejprve jenom škvíra, pak o něco větší, ještě větší. Vrzání dveří nám brnkalo na nervy. Neotočili jsme se, stáli jsme a vyčkávali. Dokonce i Harrison, který měl své zkušenosti a určitě už zatkl tucty ženských, si přejížděl jazykem po vyschlých rtech.

Nedala najevo překvapení při pohledu na skupinu lidí nad prozatímním hrobem svého manžela. Určitě si uvědomovala, že teď už nemůže uprchnout, že nemá nejmenší vyhlídku se zachránit.Otočil jsem se a podíval na ni. Kráčela k nám, držela se zpříma a rovně. Tentokrát byla oblečena pořádněji, ale vlasy měla učesané stejně jako když jsem ji viděl včera večer, visely jí dozadu jako provazce. Nebyla nalíčená, ale v tmavém sklepě mohla přesto působit dojmem hezké ženy.Bylo zvláštní, jak ovládala celou situaci, zdálo by se, že nás tam sama pozvala, nikoliv že jsme tam byli už před ní. Ale když se zastavila před Harrisonem, vzpamatovali jsme se.

Promluvila. "Říkal jste, že jste od zdravotní komise. Já jsem se vás bála, ale nevěděla jsem proč."Téměř bylo vidět, jak uvažuje. Zničehonic. Jako by luskla prsty. Nemohou jí nic dokázat. Nevědí, kdo ho zabil. Může říkat, že krabice zmizela z bytu, že ji někdo ukradl, že to je jiná krabice. Mohla říkat cokoliv."Nevím, co se stalo. Já ho tam nedala. Snad si nemyslíte, že jsem ho tam dala já? Přece bych nazabila vlastního manžela! Já ho přece milovala."Mlčení."Myslím, že to je zbytečné. Vy všichni jste proti mně. nebudete věřit, co vám řeknu. Všichni stáli vždycky na jeho straně. Myslel si, že jsem zkrátka ta ženská, kterou si vzal. Možná jsem si ho vzala pro peníze.Když jsem říkala, že ho miluji, myslela jsem to naprosto vážně. To je taky jeden z důvodů, proč jsem ho sem dala. Nemohla jsem ho nechat v bytě a nevěděla jsem, co si počít. Měla jsem tuhle krabici, tak jsem ho do ní strčila. Líbilo se mi pomyšlení, že je mi tak blízko. Chodila jsem den co den sem do sklepa, prostě jsem jenom tak stála a dívala se na něho, protože jsem chtěla, aby mi byl blízko. A moc jsem se bála, že jednou sem přijdu a zjistím, že je pryč.Opravdu to nebyl špatný člověk. Občas jsme se sice chytli a dokonce pomýšleli na rozvod, ale nikdy to netrvalo dlouho. Vždycky jsme se udobřili, smířili a začali jakoby od začátku, byly to pokaždé takové nové líbánky.Nevzpomínám si, kdy jsem si toho poprvé všimla. Začal být mnohem horší než kdykoliv předtím. Rozzlobil se pro nic za nic. Jednou jsem ho přistihla, jak vychází z cukrářstvi. Zeptala jsem se, proč tam byl. Měla jsem právo to vědět, nebo snad ne? Ale on mě odstrčil a povídal, abych se starala o sebe. Jako bych byla úplně cizí člověk. A pak mi už bylo jasné, o co jde. Stávalo se to už předtím a vždycky to za pár týdnů skončilo. Potom mu to bylo pokaždé líto, víte, jací jsou mužští, když je s takovou věcí šlus, a já byla vždycky v sedmém nebi. Až do doby, než to začalo znovu.To cukroví mi nevadilo. Pokaždé jí kupoval cukroví. Ta ženská mohla namluvitmanželovi, že si je koupila sama, a všichni byli spokojení. Až na mne. Jenomžetentokrát se držel jedné ženské kdovíkoiik měsíců. Dělalo mi to starosti. Ten večerjsem nemohla usnout, a tak jsem se šla projít. Když jsem se vrátila, byl už domaz práce. Zastihla jsem ho v ložnici, jak se snaží nacpat všechny své šaty do kufru.Když jsem se ho zeptala, co to má znamenat, odpověděl, že jde za ní, mezi námidvěma je prý konec. Ptala jsem se, kam chce jíNŘekl, že do ciziny, snad do tropů,a že ta žena odjede s ním. 'A co děti?' zeptala jsem se. 'Pošli je pracovat nebo cojá vím. Nejsem milionář, nemohu živit tebe, děti a ještě Dorothy.' 105

C. B. GILFORDDorothy. Tak se jmenovala, Dorothy. Nemohl živit své vlastní děti, protože chtěl živit ji. A tak jsem ho zabila. Nemohla jsem nic jiného dělat."Po tvářích jí stékaly velké slzy, ale nevydala už ani hlásku. Pak sevřela pěsti a ze stisknutých rtů se jí vydral chrčivý zvuk."Ale tentokrát jsem věděla, která ženská to je. Věděla jsem to úplně najisto. Honila jsem jednoho z našich kluků po schodech, to ostatně dělávám často, a viděla jsem, jak manžel předává tu bonboniéru. A ona z toho jen tak lehce nevyvážné, to vám slibuji. Já ji zabiji stejně jako Bena."Napřímila se, vykřikla, oči se jí leskly, vycenila zuby, vytrhla se Harrisonovi, napřáhla ruce s dlouhými nehty a dřív, než kdokoliv z nás stačil učinit nejmenší pohyb, už s křikem škrábala, kopala, mlátila mou manželku!

NEBE M ÚŽE POČKAT107"Věk v okamžiku úmrtí?" zeptal se Michael, který byl archandělem. "Padesát dva. Je to tak správně?""Správně," řekl Alexandr Arlington unaveným hlasem. Připadalo mu, že od té doby, co se sem dostal, pořád jen odpovídá na nějaké otázky."Bezprostřední příčina úmrtí?" pokračoval archanděl."Srdeční infarkt. Tedy, aspoň si to myslím," odpověděl Alexandr."Hmmm." Archanděl se tvářil rozpačitě. "Tak, tecT poslední kolonka. Jiné okolnosti, pokud jsou. Je tu napsáno zaškrtněte jednu z následujících. Sebeobětování, Ztřeštěnost, Stupidita, Vražda a tak dále. Mám tady zaškrtnuto Vražda"."Alexandr se vzpřímil. "Vražda?""Ano," řekl Michael. "Takto aspoň stojí v mém pracovním výkazu. Opravte mne, jestli se mýlím. Byl jste zavražděn, pane Arlingtone, že ano?""Myslím, že ne. Já ...""Chcete tím říct," ptal se Michael vlídně, "že jste o své vraždě nevěděl?""Proč? O tom se mi nikdy ani nesnilo!"Michael si povzdechl. "Samozřejmě, že se to někdy stává. Většina lidí si však uvědomuje, že je někdo vraždí. Přirozeně, že to až do poslední minuty netuší, ale pak si to obvykle uvědomují. Nikdy jsem se nenaučil, jak takovouhle zprávušetrně sdělit.""Nemůžu tomu uvěřit," zopakoval si Alexandr několikrát sám pro sebe."Je mi líto, že si to tak berete, pane Arlingtone. Musíte si uvědomit, že takové věci tady nehrají vůbec žádnou roli.""Byl jsem ve své pracovně. Myslím, že jsem s největší pravděpodobností spal. Zdálo se mi, že se probouzím jakousi palčivou bolestí... v hrudníku ...opravdu jsem neměl čas o tom přemýšlet.""Je tady připsaná nějaká poznámka," řekl Michael s pohledem upřeným do záznamů. "Bylo to srdce, to ano, pane Arlingtone. Někdo vás bodl vaším nožem nadopisy... zezadu.""Proč, vždyť to je vyloženě nelidské," vykřikl Atexandr. "Ten můj nůž na dopisy byla vskutku dýka s rukojetí ze slonoviny... Kdo to udělal?""Prosím? Kdo udělal co?"

109108"Kdo mě zavraždil?" "No to já nevím.""Vy nevíte! Já myslel, že máte veškeré informace v tom svém pekelném pracovním výkazu.""To není žádný pekelný pracovní výkaz!""Tak dobrá, af už je to, co je to. Kdo mě zavraždil?""Pane Arlingtone!" Archanděl se tvářil přísně. "Myšlenky na pomstu a protiobvinění jsou tady, jak už byste měl vědět, zakázány.""Dobrá, dobrá. Já to jenom chci vědět.""Já nevím, kdo vás zavraždil, pane Arlingtone. Jsem sice archanděl, ale nevírn všechno. Takové věci nezjišťujeme, dokud pachatel daného činu sám nezemře. Pak na něj budu mít pracovní výkaz a dám vám vědět.""Jak dlouho to potrvá?""Pokud bude vrah zatčen a oběšen, tak to může být relativně brzy. Pokud se v tom vrah vyzná a nepřijdou na něj, může to trvat celá léta."

"Já nemůžu čekat! Chci to vědět hned teď.""Pane Arlingtone, je mi to líto...""Je tady někdo, kdo by to mohl vědět?""No, samozřejmě, On by mohl. On ví všechno.""Tak se Ho zeptejte.""To není možné. Nemohu obtěžovat takovými malichernostmi... Pane Arlingtone, posadte se!"Ale místo aby se posadil, Alexandr se dál procházel. "Řekl jste mi, že na tomhle místě budu šťastný a spokojený," posteskl si."Zajisté," pravil Michael s velkým přesvědčením."Jak mám být šťastný a spokojený, když nevím, kdo mě zavraždil?""Nemyslím, že by to mělo nějaký zásadní význam, pane Arlingtone!"Alexandr se očividně snažil uklidnit, a tak znovu usedl na zlatou židli. "Pane," začal klidnějším hlasem, "co říká váš pracovní výkaz o mém povolání?""Byl jste spisovatelem detektivních příběhů.""Správně. Pod pseudonymem Slade Saunders jsem byl autorem pětasedmdesáti detektivních románů víc než tucet z nich odkoupil film nejrůznějších povídek a článků, které pro jejich početnost ani není možno zmínit. Dává vám nějaký smysl tohle?""Vůbec ne.""Copak to nechápete?" Alexandrovi opět málem došla trpělivost. "Tady jsem, slavný autor detektivek, který po dvacet let kladl a zodpovídal otázku Kdo to udělal?" a teďteďjsem byl zavražděn já sám a ani nevím, kdo to udělal!"Archanděl se pousmál. "Už vám rozumím, pane Arlingtone," řekl. "Ale informace, o kterou vám jde, se sem včas dostane. Tak, když se laskavě uklidníte a budete trpělivý...""Musím znát totožnost svého vraha," trval na svém Alexandr. "Dokud ho nebudu znát, nemůžu být šťastný. Zapíchnutý do zad! To už přestává všechno!""No tak, pane Arlingtone," uklidňoval ho archanděl. "Počkejte, až poznáte zdejší Zřízeni Vybavení pro zábavu je docela..."

"Nechci to vidět." Alexandr se zhroutil na židli a zarytě hleděl na podlahu. "Nechci nic z toho vidět." "Pane Arlingtone!" "Je to podvod. Všechno je podvod. Šťastný a spokojený! Nejsem šťastný. Je mimizerně.""Tady vám nemůže být mizerně," řekl Michael a v jeho hlase se začínalo ozývat něco jako zděšení. "Je absolutně vyloučeno, abyste se cítil jinak než šťastně. Jste v Nebi.""Je mi mizerně."Archanděl vstal; jeho veliká bosá chodidla bezhlesně kráčela po nádherné mramorové podlaze. "To je absurdní," zamumlal si několikrát sám pro sebe. "Nemožné! Pane Arlingtone, nechcete to ještě jednou uvážit?" "Je mi mizerně.""Buďte rozumný, pane Arlingtone," prosil archanděl. "Vy si prostě vůbec neumíte představit, jaké nepříjemnosti a ztráta prestiže by nastaly, kdybyste si chodil po Nebi a prohlašoval, že nejste šťastný." "Je mi mizerně," trval Alexandr na svém a podle toho taky vypadal. "Zeptal bych se Ho," řekl Michael a začínal už také vypadat mizerně. "Opravdu bych to udělal. Ale on teď má na starosti tolik věcí... Na druhé straně, kdyby věděl, že je tady někdo, kdo není šťastný, jsem si jist, že by za to kladl vinu mně. Jsem vedoucí oddělení, pane Arlingtone, což zcela jasně klade odpovědnost přímo na má bedra." "Je mi mizerně."Archanděl sebou trhl a znovu se začal procházet. Tu a tam doléhaly oknem jemné hlasy smíchu a hudby. Ale uvnitř pokoje seděl Alexandr Arlington v hlubokém zamyšlení.

Náhle se výraz Michaelovy tváře rozjasnil. Odkráčel zpět ke stolu a posadil se. "Pane Arlingtone, jste spisovatelem detektivních příběhů," pravil energicky. "Říká se o vás, že umíte velmi umně vymýšlet stopy, chytat vrahy a všechny tyhle věci?" "Ano.""To, co mám na mysli," pokračoval Michael, "je samozřejmě něco zcela výjimečného. Ale daná situace si žádá okamžitou akci. Myslíte si, pane Arlingtone, že byste dokázal vyřešit tuto záhadu ke své spokojenosti, kdyby vám bylo dovoleno vrátit se na Zemi?" "No, předpokládám...""To je maximum, kam až mohu zajít," dodal Michael vážně. "Samozřejmě bych to mohl zkusit. Ale jak...?""Jednoduše," přerušil ho Michael. "Teď existujete ve Věčnosti, zcela nezávisle na elementu Času. Takže zopakujeme určitý časový úsek, tak jak byl... řekněme, že jeden den. Vrátíte se na Zem a znovu si prožijete poslední den svého života smrtelníka. Podíváme se... Tady je to! Zemřel jste přesně o půlnoci. Měl byste čas od okamžiku, kdy jste se toho posledního rána probudldo půlnoci téhož dne." "Jeden den?" zamračil se Alexandr. "To bych neměl zrovna moc času." "Jestli to vůbec nechcete zkusit..."

111110"Beru to," vyhrkl Alexandr spěšně. "Kdy začnu?""Ihned. Ale nejdříve, pane Arlingtone, jedna připomínka. Ten poslední den vašeho života je už v záznamech, tudíž by se už po formální stránce neměl nijak měnit. Vy však budete muset podniknout jisté vyšetřování, pár věcí, které jste nedělal, když jste ten poslední den prožíval poprvé... Mohu v Knihách udělat nějaké drobnější opravy, ale ocitl bych se ve velmi svízelné situaci, kdyby to muselo být něco většího.""Ale...""Budete to prostě muset zvládnout bez významnějších změn. Neměl by to být žádný velký problém. Nezapomínejte, budete mít dar, kterého se smrtelníkům málokdy dostane.""Dar předvídavosti," zvolal Alexandr."Ano. Musím vám však, pane Arlingtone, připomenout, že budete muset znovu podstoupit celý akt vraždy."Lesk v Alexandrových očích pohasl. "Předpokládám, že budu muset být znovu bodnut do zad..."Archanděl přikývl. "Tak to stojí v záznamech," pravil a jeho hlas zněl jako vyzvánění zvonu. "Chcete si to ještě rozmyslet?""Ne... Podstoupím to. Musím vědět, kdo mě zabil.""Výborně, pane Arlingtone. Přeji vám hodně štěstí. Opravdu chceme, aby všechny naše duše byly šťastné.""Díky," řekl Alexandr nešťastně a vyšel zlatými dveřmi ven......A probudil se ve vlastní posteli, ve svém vlastním pokoji, v tmavém, starém sídle, kde je věčně průvan, které vždycky považoval za patřičné a příhodné obydlí pro spisovatele detektivek. Starobylé stojací hodiny odbíjely na chodbě dvanáctou. Počítal údery a na hrozivý okamžik než se stačil vzpamatovat si představil, že už by mohla být půlnoc. Ale ne, za zataženými roletami svítilo slunce. Poledne, čas, kdy vstávají úspěšní autoři. Zbývalo mu však tak málo hodin...Ozvalo se neodbytné zaklepání na dveře."Dále," zvolal Alexandr.Dveře se otevřely a objevil se Talbert, jeho sekretář. "Přišla pošta," oznámil Talbert."No a?"

"Je tady dopis od Fentona." Talbert byl hubený, učenecký typ pětatřicátníka. Zřídkakdy se usmál, ale v této chvíli mu v koutcích úst pohrával náznak úsměvu. "Otevřel jsem ho, protože jsem si myslel, že je jako obvykle. Ale raději byste si ho měl přečíst sám."Alexandr si vzal dopis. "Milý Alexi," stálo v úvodu, "nemohu Ti nic zastírat. Ten Tvůj poslední román, Smrt manekýnky", jsme se rozhodli publikovat až po jistém váhání. Třeba bude mít úspěch, ale pokud ano, bude to jen díky Tvému jménu a reputaci. Upřímně řečeno, panuje tady názor, že to s Tebou pomalu začíná jít s kopce. Každá kniha je o něco slabší než ta předchozí. Vysychá Ti snad studna nápadů? Možná, že by sis měl pořádně odpočinout. Jelikož s Tebou máme smlouvu ještě na dalších pět knih, máme na tom velký zájem. A proto se chystám přijet, abych si s Tebou o všem promluvil. Přijedu vlakem ve čtvrtek v devět ráno.

Tvůj Walter Fenton."Talbert tam dosud stál."Mám návrh," řekl."Ale, nepovídej!" odpověděl mu Alexandr jedovatě."Fenton naznačuje, že potřebujete odpočinek. Já jsem téhož názoru. Ale zatímco vy budete odpočívat, nemůžete přece připravit veřejnost o potěšení z četby detektivek slavného Sladea Saunderse.""Co tím chceš říct?" vyskočil Alexandr z postele."Já," pokračoval Talbert klidně, "budu pokračovat v psaní pod pseudonymem Slade Saunders. Fenton se to nemusí nikdy dozvědět. Ani naši čtenáři.""Naši čtenáři! Jak sis mohl jen na okamžik představovat, že bys ty uměl napodobit můj styl?""Uměl bych mnohem víc, než napodobit váš styl, Alexandře. Uměl bych hovylepšit.""Ty domýšlivý ty drzý...""Musím vám připomínat, Alexandře, jak velká část vašich posledních několika knih byla tak jako tak mým dílem? Pracoval jsem na zápletkách, dělal jsem opravy, přepisoval jsem...""Kliď se odtud!""Je to vaše jediná šance, jak zachránit pověst Sladea Saunderse. Rozdělím ses vámi fiftyfifty." "Máš padáka!" "Alexandře..." "Padáka!" "Nikdy si za mě nenajdete náhradu. A co víc, nikdy už beze mne nedokážetedokončit ani jedinou knížku.""Sbal si věci a jdi, Talberte, nebo tě nechám vyhodit!""Toho budete litovat." A s těmito slovy Talbert důstojně odkráčel z pokoje.Ano, přesně tak začal Alexandrův poslední den. Dopis od Fentona a hádka s Talbertem. Jaký je to zvláštní pocit přesně opakovat to, co už jste jednou dělali! Jako by k té příhodě už jednou došlo, ve snu...Ta myšlenka Alexandra vyděsila. Ve snu? Co když celý ten jeho zážitek s archandělem byl jen sen?Vyzvánění telefonu přerušilo tento zajímavý směr, kterým se ubíraly jeho myšlenky. Přípojku do ložnice měl hned u lokte. Alexandr se automaticky natáhl po sluchátku."Prosím?""Tady je Michael.""Cože? Hmm... aha... Odkud voláte?""To je hloupá otázka, nemyslíte, pane Arlingtone?""Co... chcete?""Chci si jen ověřit, zda jste dorazil v pořádku. Tak jak to jde?""Dejte mi šanci, prosím vás! Vždyť jsem ještě ani ngačal!""No, raději byste se měl dát do práce, pane Arlingtone. Jak víte, nemáte mocčasu. Zatím na shledanou."

113"Na shledanou."Tím se to vyřešilo. Nebyl to žádný sen, takže je opravdu načase dát se do práce. Ale muset pracovat s Někým, kdo se vám dívá přes rameno, jako by to bylo...Příští půlhodinu se Alexandr zaměstnával holením a oblékáním. Přemýšlel o Talbertovi plachém, bázlivém Talbertovi, který si ze všech dní vybral právě dnešek, aby ukázal drápky. Ano, Talbert prahl po jménu a věhlasu Sladea Saunderse, Alexandrova nejcennějšího majetku. Talbert tedy měl motiv k vraždě.Co se dělo později?Alexandr zjistil, že si nevzpomíná. Měl být zavražděn o půlnoci, ve své pracovně, zabodnut svým vlastním nožem na dopisy s rukojetí ze slonoviny. Nic jiného si však nepamatoval. Měl od toho archanděla získat víc informací.Na druhé straně, takhle je to možná lepší. Předvídat každičký detail by mohlo být trochu moc strašidelné. A takhle taky bude mít volnější ruce.Jak scházel dolů, uvědomil si, že má hlad. V jídelně už pro něj měla kuchařka Annie připravenu jeho obvyklou odpolední snídani. Alexandr studoval Anniinu širokou, prázdnou tvář, zatímco ho obsluhovala. Kromě Annie tady byla její dcera Agnes, služebná jeho manželky. Ale ani Annie, ani Agnes nemohly mít žádný důvod ho zavraždit. Kromě toho, obě odcházely každý večer domů. Alexandr se rozhodl, že může ze svých úvah obě vypustit."Raději si s tou snídaní pospěšte, pane Arlingtone," řekla mu Annie, když mu přinesla ztracené vejce. "Musím mít oběd připravený načas, protože budete mít hosta.""Koho?""Pana Armbrustera."Tedsi vzpomněl! Toto se rovněž přihodilo i poprvé. Armbruster, ten velký mladík s kudrnatými tmavými vlasy."Dobré ráno, miláčku."Letmý chladný polibek na levou tvář ho přiměl, aby se otočil. Hlavou mu probleskla myšlenka polibek zrady. Řekl však docela příjemným tónem, "Dobré ráno, Ariel."Alexandr se na chvíli přestal zabývat ztraceným vejcem, aby prozkoumal svou ženu. Osmadvacet, téměř dvakrát mladší než on. Byla krásná, protože on si mohl dovolit mladou, krásnou ženu. Blond, štíhlá, ztepilá, stvoření ze světla a vzduchu. Jeho Ariel."Takže Armbruster přijde na oběd?""Tobě to vadí, miláčku?""Ano, vadí. Vadí mi, když se mi kolem domu potlouká ten mladý atlet bez halíře v kapse a očima mi hltá mou vlastní ženu.""Ty máš ale představivost, miláčku!""Miloval se s tebou někdy?""Samozřejmě, že ne.""To je lež, lásko. Včera jsem to všechno viděl."Alexandr Arlington ohromoval sám sebe. Teď, když už ta slova byla venku, si náhle uvědomil to, co v návalu vzrušení nad vlastní vraždou nejspíš načas 112 zapomněl. Tohle všechno se už jednou stalo.

"Viděl jsem tě, má nejdražší, venku v zahradě. A mohl bych dodat, že mě to nijak zvášť neohromilo. Ani jeden z vás nebyl zrovna příliš zdrženlivý."Ariel zbledla a zesláble usedla."Překvapená, má nejdražší? Tak mi tedy dovol, abych ti něco řekl. Vůbec mi nevadí, že sem dnes ten mladý Armbruster přijde na oběd. Abych pravdu řekl, myslím, že byste si spolu měli po obědě pořádně popovídat. Mohla bys mu říct, že o všem vím. Ty osobně máš dvě

možnosti. Ta první je opustit mě a odejít s Armbrusterem. Samozřejmě, on nemá ani cent a nemůžeš ode mě očekávat, že bych vám přispíval na nějaké hnízdečko lásky. Kdybys však už toho hladovění s Armbrusterem měla dost, sem se vrátit nemůžeš. Tvoje druhá možnost je zůstat. V tom případě bych od tebe požadoval loajalitu a věrnost a pan Armbruster by si musel jít hledat almužnu někam jinam."To, uvažoval Alexandr, by mělo panu Armbrusterovi udělat čáru přes rozpočet. Ariel nebyla z toho druhu žen, které dovedou žít jen z lásky. Už byla příliš dlouho zvyklá na lepší věci.Ale pak a nebylo to samozřejmě poprvé od té chvíle, co jí dal tohle ultimatummu v hlavě svitla další myšlenka.Tady byl další motiv k vraždě. Ve své poslední vůli ustanovil Ariel dědičkou poloviny slušného jmění, které nashromáždil během svého života, stráveného psaním. Kdyby to Armbruster věděl, mohl by dát přednost Ariel coby zámožné vdově před ožebračenou manželkou. Nebo kdyby samotná Ariel toho mladíka tak moc chtěla..."Poobědváš s námi?" ptala se Ariel."Myslím, že ne," odpověděl Alexandr povzneseně. "Jenom budu po ruce. Kromě toho jsem zrovna snídal. A také mám na práci důležitější věci."Odešla tedy a Alexandr se díval za její vzdalující se elegantní postavou. Pak znovu obrátil svou pozornost k vajíčku, rychle ho dojedl a přenechal jídelnu Annie, aby ji mohla připravovat pro hosta, Který přijde k obědu.Sel do své pracovny, místa zločinu.Alexandr cítil jakousi posvátnou hrůzu, když vstoupil do komnaty své vlastní smrti. Zatažené rolety dělaly z pokoje stinné místo. Na Alexandra padla tíseň, a tak vpustil dovnitř sluneční světlo. Pak se kolem sebe rozhlédl.Byl zde jeho stůl, z masivního mahagonu. Určitě seděl na své židli, u toho stolu. A určitě si zdříml, jak se mu to často stávalo, s pažemi rozloženými na stole a hlavou na nich. Terč, který přímo zve! A tady byl nůž na dopisy. Nesměle jej zvedl, jakoby napůl očekával, že na jeho ostří najde zaschlou krev.Ale samozřejmě tam nebyla... ještě ne.Ta věcička představuje odpornou vražednou zbraň, přemítal Alexandr. Rukojeť byla deset centimetrů dlouhá, ze staré, hladké a těžké slonoviny. Dobře by se na ní uchovaly otisky prstů, kdyby si vrah nedal pozor. Ostří byjo ještě delší ani ostré jako žiletka, ani špičaté jako hrot jehly. Ale docela vhodné k tomu, abypokud by bylo vražděno s rozumnou silou a precizností dokázalo probodnout lidské srdce.Alexandr se otřásl. "Jeho úvahy přerušilo zaKiepání. Klepající vstoupil, aniž by počkal, až bude pozván dále. "Moc práce, strýčku Alexi?"

r

114115"Ne, ne. Jen pojď dál, Andrew."Andrew zdvihl jen tlustou nohu a vytáhl se na stůl jak na bidýlko. Pevný mahar gon pod jeho tíhou zaskřípal. Zpoza brýlí s tlustými čočkami civěla Andrewova prasečí očička."Jak ses na tom s penězi, strýčku?" ;"Kolik tentokrát?" zeptal se Alexandr Arlington."Pět set."Alexandr se opřel o opěradlo otáčecí židle a pozorně si prohlížel toho hromotluka, který mu seděl na stole. "Andrew, posledně jsem ti řekl, že už za tebe víckrát nebudu vyrovnávat dluhy.

Alespoň ne do té doby, než uvidím nějakou známku toho, že se o sebe staráš sám což znamená, že si seženeš práci. Takže má odpověď, Andrew, je ne." "Moje situace je dost beznadějná, strýčku Alexi." "To je tvůj problém." "Co mám dělat?" "To je taky tvůj problém." "Budu muset udělat něco... drastického."Tato poznámka Alexandra vyplašila, l tato rozmluva, stejně jako hádka s Talbertem a rozhovor s Ariel, se už jednou odehrála. Andrew byl dědicem druhé půlky majetku ne proto že by snad Alexandr někdy měl Andrewa rád, ale prostě proto, že Andrew byl jeho jediným pokrevním příbuzným. A teď ten neschopný synovec potřebuje peníze. Další motiv k vraždě."Co by to bylo, to něco to něco drastického, Andrew?" "Nevím. Ale jestli mi nepomůžeš, bude to tvoje vina, ať udělám cokoliv." Ta hromada hmoty se sesunula ze stolu, šla ke dveřím a odešla z pokoje. Navzdory jeho rozměrům měly pohyby synovce Andrewa jistý půvab a švih... Je to zvláštní, ale Alexandr si toho dřív nikdy nevšiml. Ale vždyť přece najednou objevoval tolik věcí, kterých si kdysi nevšímal.Sluneční zář, procezená skrz okna a záclony, náhle vypadala lákavě. V té chvíli se Alexandr ve svém pokoji necítil zrovna moc dobře. Rozhodl se, že potřebuje čerstvý vzduch a možnost přemýšlet. V zahradě však našel namísto samoty Harryho. Starý Harry byl zahradníkem, domovníkem, údržbářem, šoférem a večer, když Annie a její dcera odešly, byl lokajem. Harry byl také bývalý trestanec, kterého přijali do služby. Tady z něj měl neobyčejný užitek Alexandr. Pod vlivem alkoholu, dodávaného zaměstnavatelem, se Harry často oddával vzpomínkám na své bývalé hrdinské činy ve světě zločinu, z čehož kynul prospěch Alexandrovu zápisníku. Některé z těchto činů, jak Alexandr usoudil, nebyly dosud objeveny ani potrestány. Nepochybně existoval alespoň tucet měst, ve kterých byl Harry dosud hledán policií.V té chvíli neměl Alexandr ani trochu náladu na získávání materiálu pro dějové zápletky. Harry však měl něco na srdci. "O něčem jsem se doslechl, pane Arlingtone." "O čempak?" "O vašich knížkách."

"Mých knížkách? Co o mých knížkách?""Možná, že už jich víc nebude."Talbert žvanil! V téhle chvíli už pravděpodobně celá domácnost věděla podstatu, neli celý obsah Fentonova dopisu. Pak to ale ví i Ariel a Armbruster. A Andrew."Jak se tě to týká, Harry, kdybychom už připustili, že je to pravda? Máš strach,že přijdeš o místo?"Stařec na něj zašilhal. Harry byl pozoruhodně ošklivý. "Nedělám si starosti o flek," odpověděl. "Ale přemýšlel jsem, pane Arlingtone, o všech věcech, které jsem vám o sobě řekl. To bylo v pořádku, dokud jste psal ty vaše knížky. Ale teď, když už třeba žádné další knížky nebudou, byste mohl začít mluvit s poldama." "Proč bych měl něco takového dělat, Harry? Copak mě zajímá, jakou máš .minulost? Napravil ses a teď si na živobytí vyděláváš poctivě.""To poldy nezajímá.""Já přece policajtům nebudu nic vykládat... Harry, ty mi nevěříš?"Bylo nasnadě, že ne. Ten starý chlápek se odvrátil a znovu se dal do práce s motykou. Rány byly mocné, rychlé, přesné. A jeho tvář byla potemnělá a hrozivá.Tenhle taky, vzpomněl si Alexandr s týmž prazvláštním pocitem, že se to už všechno jednou stalo. Ve své zahradě objevil dalšího potenciálního vraha...Když byl zpátky u stolu ve své pracovně, Alexandr ztěžka dosedl. Proč ho, když prožíval tento osudný poslední den svého života poprvé, nenapadla žádná z těchto věci? Proč si neuvědomil, že je doslova obklopen lidmi, kteří by z jeho smrti měli jen užitek? Každý v tomhle domě, kromě staré Annie a její dcery Agnes, měl motiv ho zavraždit. A alespoň jeden z nich musel mít i tu odvahu.

Zazvonil telefon a Alexandr bez rozmýšlení zvedl sluchátko přípojky do pracovny."Tady je Michael.""Ah... dobré odpoledne.""Děje se něco, pane Arlingtone? Váš hlas nezní zrovna vesele.""Všechno mě to hrozně deprimuje.""Tak?""Až na dvě služky, které tady nebydlí, by mě pod mou vlastní střechou každý rád viděl mrtvého.""To není nic, kvůli čemu byste se musel cítit deprimovaný, pane Arlingtone.""Opravdu?""Uvědomíteli si, jak moc jste nežádoucí na zemi, pak nebudete návratu sem ani trošku litovat.""Hm. Tak je to tedy.""Trápí vás ještě něco, pane Arlingtone?""Vlastně ano. Dosud jsem nenašel žádné stopy.""Tak nějaké hledejte.""V tom to právě vězí. Víte, v mých knihách a ve skutečném životě také se stopy vyskytují až po vraždě. Vrah obvykle zanechává stopy v okamžiku, kdy páchá vraždu. Co s tím mám dělat?"

116117"Milý pane Arlingtone, já to zcela jistě nevím. Na tuhle obtíž jste měl pomyslet, než jste odtud odešel.""Kéž bych to byl udělal!""Obávám se, že budete muset zůstat sedět na místě a počkat do půlnoci. Na shledanou později."Alexandr si namíchal drink. Byly čtyři hodiny. Třetina přiděleného času už uplynula. Zasmušile přešel s nápojem v ruce k oknu. Na obloze se objevily mraky a slibovaly déšť.Příhodná noc pro vraždu.Jak tam stál a upíjel ze svého koktejlu, jen pouhou náhodou zahlédl svou ženu a Armbrustera. Atletický mladík ji líbal.V tom okamžiku se v srdci Alexandra Arlingtona zrodilo nové rozhodnutí.Nemrštil skleničkou o podlahu, ani ji nerozdrtil v prstech, jak by to možná učinil emocionálněji založený muž. Namísto toho tam stál a pomalu odtrhával rty od své skleničky, zatímco Armbruster pomalu odtrhával ústa od rtů jeho ženy. Neboť Alexandr nyní konečně zosnoval plán.Když vyprázdnil skleničku, odešel do kuchyně. "Annie," oznamoval, "pan Armbruster se zdrží na večeři, stejně jako Talbert a můj synovec. A můžete říci Harrymu, aby servíroval."Nahoře v Talbertově pokoji našel svého sekretáře, jak si balí věci. "Ten kufr můžeš zase uklidit, Talberte.""Vždyť jste mi řekl, že mám padáka," odpověděl sekretář nevrle."To stále máš. Ale chtěl bych, aby ses tady zdržel až do zítřka. Mohlo by to pro tebe být výhodné, kamaráde."Andrew se zrovna slastně oddával odpolednímu spánku, když jím Alexandr zatřásl, aby ho probudil. "Jestli máš na dnešní večer v plánu jít někam ven, tak to zruš. Chci si s tebou pořádně promluvit. Může to pro tebe být užitečné."Pak vyšel Alexandr ven do zahrady."Je mi líto, že jsem s vámi nemohl poobědvat, Armbrustere," řekl muži, kterého viděl, jak mu líbá ženu, "ale rád bych, abyste zůstal na večeři."

V Armbrusterově tváři se zračilo překvapení, ale zamumlal, že mu bude potěšením. Ariel samým překvapením oněměla. Alexandr se na ně usmíval s utajovaným vzrušením. Kdyby jeho plán vyšel...!Večeře byla v půl osmé. Když Annie s dcerou odešly, byla už tma a dalo se do deště. Harry obsluhoval za ponurého ticha.Alexandr byl jediný, kdo jedl s chutí. Ostatní sice mechanicky prováděli všechny potřebné úkony, myšlenkami však byli úplně jinde. Ariel častokrát pohlédla na Armbrustera a Armbruster její pohled opětoval. Talbertova tvář byla maskou, kterou prosvítal jen záblesk rozmrzelosti. Andrewovi obvykle nechyběla vynikající chuť k jídlu, dnes večer to však nebylo vidět. Všichni pokradmu pokukovali po Alexandrovi.Teprve v devět bylo po jídle. Alexandr se zvedl a usmál se na ně. "Setkám se s vámi všemi za hodinu v mé pracovně. Taková malá oslava něco jako večírek na rozloučenou."Po této tajemné poznámce se jim na tvářích rozhostil prázdný výraz. Alexandr,

spokojený sám se sebou, vyšel nahoru do své ložnice a začal si balit kufr. Ještě ani nestačil naskládat do tašky dvoje ponožky, když tu zazvonil telefon."Tady je Michael.""Tak trochu jsem čekal, že mi zavoláte.""V posledních několika hodinách se vaše nálada značně změnila.""Ano, změnila... to ano.""Kam myslíte, že pojedete s tím kufrem?""V brzké době se mám vydat na dlouhou cestu, nebo snad ne?""Tady nahoře náhradní ponožky nepotřebujete, pane Arlingtone. Všechno vám poskytneme.""Vy mě špehujete.""Já vás nemusím špehovat.",;Pane, přece se nebojíte, že vás podvedu nebo snad ano?"Odpovědi se nedočkal. Telefon byl hluchý. Ale i to byla sama o sobě dostatečná odpověď. Archanděl měl strach. A mělli strach z podrazu, pak podraz musí být v rámci možností! Alexandr pokračoval v balení a spokojeně se přitom usmíval.Dal si do kufru oblečení na několik dnů. Zabalil si kartáček na zuby a holící strojek. Šel k nástěnnému sejfu a vytáhl z něj těch několik set dolarů, které tam vždycky měl. Z prádelníku vytáhl automatickou pistoli, zkontroloval, zda je nabitá. Byla. Automat, jak si řekl, byl takovou malou pojistkou navíc.Nevrátil se však dolů za hodinu, jak slíbil. Chtěl všechny podezřelé udržet v napětí. Věděl, že počkají. Hlavně vrah ten počkat musí. Alexandr strávil pár minut v křesle, kouřil dýmku a plánoval si budoucnost.Teprve ve tři čtvrtě na jedenáct si snesl dolů kufr a znovu se připojil ke své ženě a hostům. Našel je uspokojivě rozrušené. Talbert měl zarudlou tvář; nepochybně navštívil bar. Andrew trucoval v tmavém koutě jako divoký kanec. Ariel s Armbrusterem spolu seděli na pohovce, vyzývavě blízko sebe. Starý Harry číhal na chodbě a Alexandr ho uvedl dovnitř. Pak Alexandr zevnitř zamkl dveře a sedl si za stůl, s tváří obrácenou k ostatním."Zdalipak si někdo z vás," začal, "všiml něčeho zvláštního na tomto dni, který skončí přesně za jednu hodinu a deset minut?"Bylo jasné, že mu nerozumí. Po určitou dobu mu byl jedinou odpovědí vytrvalý déšť, který se s bubnováním lil na dům, a občasný úder stále silnějšího hřmění. "Nechápu, o čem mluvíš, Alexandře." To byla jeho žena. Vstala z pohovky a popošla o krok směrem k němu.Chladněji pozoroval. Měla na sobě večerní šaty, které zakrývaly jen nepatrnou část stehen a ke zbytku těla přiléhaly těsně jako kůže. Kvůli Armbrusterovi, o tom nemohlo být pochyb.

"Posaďse, má drahá, a nerozčiluj se." Něco v jeho hlase ji přimělo, aby se vrátila. "Nějak jsem čekal, že ty si toho určitě všimneš, i kdyby si toho nevšiml nikdo jiný. Ty s tou tvou ženskou intuicí." "Všimnu čeho, Alexandře?""Neměli jste pocit, že je na dnešku něco divného? Nezdálo se vám, že všechnyvěci, které děláte a říkáte, jsou vám nějak povědomé? Že už jste přesně tytéž věcidělali a říkali někdy předtím?" ""

119118Bylo jasné, že si všichni myslí, že je buď opilý, nebo si z nich střílí."Včera v noci," pokračoval Alexandr s úsměvem, "jsem byl... no, možná že to ve skutečnosti nebylo včera v noci. Na Věčnosti si člověk plynutím Času nemůže být úplně jistý. Ale nebyl jsem tam nahoře moc dlouho, takže mám zato, že to muselo být včera v noci. Včera v noci jsem byl zavražděn."Ariel potlačila výkřik."Á, tobě to něco připomíná, drahoušku?""Připomíná?"Její údiv nad tím, o čem mluví, vypadal opravdově. Alexandr se rozhlédl po ostatních, jejichž pohledy na něm upřeně spočívaly beze známky porozumění. Tak jim to pověděl. Pověděl jim o Michaelovi a pověděl jim o tom, proč je zpátky. Naslouchali mu a občas se se po sobě porozhlédli.Na konci vyprávění řekl Andrew: "Strýčku Alexi, ty vůbec nejsi při smyslech. Měl bys jít k doktorovi!""Fenton říkal, že to s vámi jde z kopce," poznamenal Talbert pomstychtívě. "Ani nevěděl, jakou má pravdu.""Tohle je blázinec!" řekl Armbruster a zvedal se z pohovky. "Odcházím.""Sedněte si, všichni," řekl Alexandr a vytáhl automat.Posadili se. Zrovna v okamžiku, kdy zazvonil telefon.Alexandr ho zvedl a hlas ihned spustil, "Co máte za lubem, Arlingtone?""Je to starý trik," odpověděl Alexandr nenucené. "Používaný v mnoha detektivkách. V poslední kapitole shromáždí detektiv všechny podezřelé v jednom pokoji. Tam jim vyloží své závěry a vrah se obvykle přizná nebo prozradí. Jen takové drobné opravy ve vašich Knihách, pane.""Výborně, beru vás za slovo, Arlingtone. Ale dovolte mi, abych vám připomněl, že už vám zbývá jen půl hodiny.""Předpokládám," poznamenal Armbruster, když Alexandr zavěsil, "že tohle byl archanděl.""Ano," řekl Alexandr."Připomněl mi," pokračoval Alexandr, "že můj čas se krátí. A proto přistoupím od mého příběhu, kterému, jak se zdá, nikdo z vás nevěří, k faktům, která jsou neoddiskutovatelná. Je vás v tomto pokoji pět. Všech pět z vás má dobrý důvod mě chtít vidět mrtvého. Jeden z vás si to přeje tak silně, že on nebo ona bude riskovat vraždu.Je tady můj drahý synovec Andrew, který je po uši v dluzích. Andrewova jediná vyhlídka na dostatečné množství peněz, které by ho opět učinily solventním, je to, že mu něco odkážu, což jsem bohužel udělal. Andrew ty peníze potřebuje dost naléhavě, ale kdybych byl mrtvý a závěť soudně ověřená, jeho věřitelé by se nepochybně uklidnili.

Pak je tady Talbert, můj bývalý sekretář, Talbert si myslí, že kdybych zmizel ze scény, mohl by převzít kariéru Sladea Saunderse. Zítra přijde můj vydavatel a to bude Talbertova velká šance když se stane a já budu mrtvý.A je tady Harry. Harry se bojí, že ho udám policii, když zanechám psaní a nebudu už mít pro jeho nevyčerpatelnou minulost žádné jiné využití.Nakonec je tady má drahá žena a její drahý přítel, pan Armbruster. Ariel by mě

už byla opustila dřív, kdyby měl pan Armbruster nějaké peníze. Dostaneli polovinu mého majetku, mohou si dovolit žít ve stylu, na který si se mnou zvykla. Takže mou vraždu by mohl každý z těch dvou považovat za výhodnou." "Ty máš ale morbidní náladu, strýčku Alexi," řekl Andrew smířlivě. "Morbidní, ale odpovídající, můj drahý synovce. Tak a tady je můj nůž na dopisy. Podle plánu mám usnout, u tohoto stolu. Přesně ve dvanáct o půlnoci vrah jeden z vás pěti uchopí tento nůž na dopisy a bodne mne do zad."Talbert velmi zpozorněl. Když si odmyslel sám sebe, ten problém ho začal fascinovat. "Předpokládejme čistě teoreticky, Alexandře," začal sekretář, "že vše, co jste nám tady pověděl, je pravda. Máte v úmyslu včas usnout u tohoto stolu, aby mohl vrah spáchat svůj zločin?""Samozřejmě, že ne, Talberte. Ted1, když vím, že mám být zavražděn, by bylo pěkně těžké, neli nemožné, abych usnul, nemyslíte?""To pak ale hatí celou myšlenku, že by k vraždě došlo stejně jako poprvé.""Přesně tak, Talberte. Strefil ses přesně do jádra problému. Nemůže se to stát stejným způsobem. Budou v tom muset být nějaké rozdíly. Ale pokud si pamatuješ, tak archanděl řekl, že je ochoten udělat v záznamech pár drobných změnVšichni teď naslouchali s maximálním zájmem, strženi atmosférou oné chvíle."Alexandře," pokračoval Talbert, "není mi zcela jasné, jak chcete tohle hrdinské pátrání úspěšně završit. V našich knihách tedy spíš, ve vašich byla spáchána vražda, vrah zanechal stopy a teprve pak mohl detektiv začít. Ale s jakými stopami se dá začít v tomto případě? Abych uvedl výstižný příklad ten nůž na dopisy by výborně zachytil otisky prstů, ale vrah by je tam nezanechal až do okamžiku vraždy, a v té době by už bylo příliš pozdě, abyste je tam vy mohl najít.""Fascinující stadium našeho problému, Talberte. Vidím, že jsem tě velmi dobře vyškolil. To je však přesně ta obtíž, kterou jsem, jak se musím přiznat, nepředpokládal, když jsem se do tohohle hazardu pouštěl. Jak mám vyřešit zločin předtím, než je spáchán?""A zbývá ti už jen patnáct minut, strýčku Alexi," poznamenal Andrew s rostoucím vzrušením v hlase."Čekáte, že se někdo přizná ještě předtím, než tu prácičku provede?" Tu otázku položil starý Harry."Mohlo by se to stát," připustil Alexandr beze stopy vzrušení, "ale já s tím samozřejmě nepočítám.""Třeba máte v úmyslu tam sedět a čekat, až se do vás vrah pustí. Uvidíte, kdo to je a to uspokojí vaši zvědavost."Tenhle nápad byl Armbrusterův."To sotva," odporoval mu Alexandr v duchu přátelské debaty. "Myslím si, pane Armbrustere, že tohle by vyžadovalo druh odvahy, která mi schází sedět u stolu, dívat se přes rameno na vraha a nastavit mu záda, aby mě do nich mohl bodnout.""Pak tedy nechápu, jak k tomu dojde," řekla Ariel nervózně."Je pochopitelné, že to nechápeš, má drahá, takže to vysvětlím. Víte, mám jistý plán. Dodržím svou dohodu s Michaelem protože měl v celé té záležitosti takové pochopení do té míry, že budu o půlnoci přímo tady u stolu. Ale k vraždě nedojde!"

'iMl120121Nedokázali skrýt své zklamání. Alexandr se opět usmál. "Po dvanácté," pokračoval, "už budu zproštěn závazku k archandělovi. Vrah zmešká svou schůzku s osudem a já budu žít dál ještě celá léta. Ale teď, když se mi vzhledem k vám všem otevřely oči, pochopitelně nebudu žít dál tady. Mám sbalený kufr, jak vidíte. Odcházím. Pak podniknu kroky, abych vydědil tebe, Ariel, a tebe, Andrew. Co se týče mé kariéry, mám v hlavě novou knihu, pojednávající právě o tomto případu. Jsem si jist, že tak výjimečná zápletka uchrání Sladea Saunderse před zapomněním, které mu hrozí. Ty budeš na své vlastní noze, Talberte. Co se týče tebe, Harry, ty sám jsi mi připomněl mou samozřejmou povinnost občana, který dodržuje zákony."A Alexandr se usmál ještě jednou.Pětice podezřelých byla zticha. Hodiny nad krbem ukazovaly za sedm minut dvanáct. Jako první promluvil starý Harry."Takže vy nás tady budete všechny držet pomocí zbraně, pane Arlingtone. Samozřejmě, že vás nikdo nemůže zapíchnout tím nožem na dopisy, když na nás máte pistoli. Tak tohle nazýváte dodržením úmluvy s archandělem?""Není mým záměrem," odpověděl Alexandr vyrovnaně, "vás držet na uzdě pomocí zbraně." A aby to dokázal, zastrčil automat zpět do kapsy. "Můj plán je opravdu mnohem jednodušší a mnohem méně násilnícký.""Povíte nám o tom?" dožadoval se Talbert."Proč ne? Jsem tady, ve stanovenou hodinu a na stanoveném místě, dle úmluvy. A dohlédl jsem na to, aby zde byli všichni podezřelí. Může být něco poctivějšího?""Ale má to háček," napověděl Alexandrův synovec."Pochopitelně, Andrew. Jeden z vás pěti je vrah. Tak tedy, vrahu, máš dvě možnosti. Ve dvanáct hodin můžeš vykonat ten zločin, chcešli, tady na světle před čtyřmi svědky, mne nepočítaje. Vtom případě budeš zcela jisté zatčen policií, neboť mohu zaručit, že ta ostatní podlá individua budou přímo dychtit po tom, aby mohla proti tobě poskytnout důkazy. Máš však ještě druhou možnost: můžeš se vzdát své možnosti mne zabít. Jelikož to bude tvůj čin, ne můj, bude to z mé strany fér vůči Michaelovi, a minutu po dvanácté už budu odcházet z tohoto dornu a z vašich životů."Ozvalo se prudké zazvonění telefonu. Alexandr zvedl sluchátko a srdečně se ozval: "Prosím.""Arlingtone, vy švindlujete!" rozčiloval se archanděl."Ale ne, pane. Tohle je jediný způsob, jak mohu najít vraha. Prostě neexistují žádné stopy předtím a potom už nebudu naživu. Jestliže se vrah rozhodne to neudělat, nemůžete pochopitelně obviňovat mne.""To je velice chytré, Arlingtoneť"Díky, pane.""Ale ne dost chytré. Zapomínáte, že vrah má schůzku s půlnocí, stejně jako vy. Takže vrah může mít také protiplán."Alexandr vrátil sluchátko zpátky do vidlice, jeho úsměv však zmizel. Na tohle opravdu zapomněl. Jeho otřesená sebedůvěra neprošla u jeho vnímavého ' publika bez povšimnutí."Kolik je hodin?" zeptal se Andrew, který špatně viděl.

"Za tři minuty dvanáct." Starý Harry měl k hodinám nejblíž. V pokoji se rozhostilo tíživé ticho. Ariel s Armbrusterem si vyměnili rychlé pohledy. Ostatní spočívali očima na Alexandru Arlingtonovi. Ted mezi nimi nebyl nikdo, kdo by mu nevěřil. A někde mezi nimi se právě rozhodoval vrah.

Armbruster zčistajasna vstal a šel ke dveřím. Kráčel s elegancí kočky a jeho kroky tlumil koberec. Alexandr ho obezřetně pozoroval a rukou šátral v kapse po pistoli. U dveří se Armbruster zastavil a svižně se otočil."Arlington má pravdu v jedné věci," řekl. "Pokud vrah zabije před očima ostatních, budou moci svědčit. Zajistili by si tím vlastní bezpečnost. Ale předpokládejme, že by vražda mohla být spáchána, aniž by ostatní byli jejími svědky. Pak by si nikdo z nás nemohl být jist, kdo vraždil.Je pravda, že každý z nás má nějaký motiv a že bychom byli všichni podezřelí policie by to dokonce mohla interpretovat jako spiknutí a my bychom pak byli postaveni před soud jako celek. Ale předpokládejme, že se policie o tomto setkání nedozví. Pak budeme my ostatní mimo podezření, vrah vykoná svou práci a využije téže příležitosti, aby mu to prošlo, jaké využil poprvé. Všechno závisí na tom, aby byl vrah schopný zabít Arlingtona, aniž by přitom byl viděn."Bylo za minutu dvanáct."A jak to ten vrah uskuteční?" vyzvídal Alexandr Arlington kousavě, i když slyšel, jak se mu chvěje hlas. "Jak mám být zabit beze svědků v pokoji plném lidí?"Armbruster se usmál. Úsměv nepřítele. "To je přece jednoduché," odpověděl. "Jak jste to mohl přehlédnout, pane Slade Saundersi, slavný spisovateli detektivek? Stačí, když zhasnu světlo!"Než se Alexandr stačil pohnout, Armbrusterova ruka nahmatala vypínač. Nastala tma a tma taky zůstala. Blýskání, které téměř nepřetržitě křižovalo oblohu, teď naneštěstí zcela ustalo. Déšť bičoval dům, dost hlasitě, aby dokázal přehlušit jakékoli kroky.Vrah měl možnost pohybu v naprosté anonymitě!Kdyby nebyl ztuhl překvapením, snad by Alexandr mohl něco udělat. Ale zůstal jako přimrzlý k židli, na které seděl.Někdo byl vedle něj. Čísi ruka mu přitiskla hlavu na stůl. Úplně jako kdyby usnul. Druhá ruka, jak Alexandr tušil, hledala, našla a uchopila nůž na dopisy.Rána ve skutečnosti ani moc nebolela.Alexandr matně cítil ruku, která mu přitiskla hlavu na stůl, jak mu prohledávala levou postranní kapsu saka a vytahuje z ní kapesník... Vrah stíral z nože otisky prstů...Alexandrovi se v hlavě ozývalo zvonění...Nebo to možná byl telefon..."Vítejte zpátky, pane Arlingtone! A jdete dokonce přesně podle plánu."Alexandr klesl do zlaté židle před Michaelovým stolem."Měl jste se hezky, pane Arlingtone?""Byl jsem znovu zavražděn?""Pochopitelně.""Kdo to udělal?" , Archanděl se smál, smíchem, který zvonil a vracel se ozvěnotítou mramorovou

místností s vysokou klenbou. "Tohle jste se přece vrátil zjistit na Zem. A ted1 mi, pane Ariingtone, kladete zase tutéž starou otázku. Nechcete mi doufám navrhnout, že to všechno podstoupíte ještě potřetí, že ne?""Ne, díky," řekl Alexandr znaveným hlasem. "Ale přesto tady nebudu šťastný...""Nezačínejme s tím znova," pravil archanděl chvatně. "Pojďme se nad tím problémem na chvilku zamyslet, co vy na to? Představte si sám sebe v kůži toho vraha, pane Ariingtone. Když Armbruster zhasl světla, šel byste vy k tomu stolu a spáchal vraždu?"Alexandr přemýšlel s hlavou v dlaních. "Mohl bych se obávat, že to bude léčka. Někdo by mohl světla znovu rozsvítit, v okamžiku, kdy bych já zrovna bodal, a pak bych byl přistižen při činu."

"Přesně tak, pane Ariingtone. Riskantní záležitost. A teď ještě jeden malý problém. Kdybyste byl vrahem vy, jaký byste mohl mít důvod k tomu, abyste sahal do kapsy oběti a používal její kapesník k setření svých otisků prstů?""Udělal bych to," odpověděl Alexandr, "jedině kdybych neměl vlastní kapesník.""Správně," přikývl archanděl. "A který z vašich pěti podezřelých by mohl nejpravděpodobněji vědět, že nosíte kapesník v levé postranní kapse saka?""Chápu, co tím myslíte!" ožil Alexandr.Archanděl zářil radostí. "Tak tady možná nakonec přece jen budete šťastný, pane Ariingtone.""Arielin komplic byl u vypínače," mumlal si pro sebe Alexandr. "Mohla Armbrusterovi věřit, že světlo nerozsvítí, dokud ona nedokončí vraždu. Abychom si to potvrdili Ariel u sebe nemohla mít kapesník, protože na těch kraťoučkých šatech, které měla na sobě, pro něj prosté nebylo místo. A předpokládám, že právě od mé ženy se dá s největší pravděpodobností očekávat, že bude vědět, kde nosívám kapesník!""Přesně tak jsem k tomu došel i já, pane Ariingtone.""No tedy, musím říct, že jste sám moc dobrý detektiv, pane."Archanděl se zatvářil skromně. "Tu a tam jsem pochytil pár fíglů," připustil. "To ta společnost, kterou si tady držím.""Společnost?""Copak jsem se o tom nezmínil, pane Ariingtone? Jemine! Kdybych to byl udělal, možná, že byste vůbec nebyl nespokojený. Tak už to tedy nebudeme déle odkládat. Pojcfte a seznamte se s chlapci, pane Ariingtone. Je tady Edgar Allan a Sir Arthur a G.K.C....""Edgar Allan a Sir Arthur a G.K.C!""Samozřejmě, pane Ariingtone. Copak vy jste nevěděl, že všichni spisovatelé detektivek jdou do Nebe?"

122

OBSAHCELIAFREMLINOVÁ: ZLOVDOMĚ. ................ 6Přeložil Petr SládečekJACQUESFUTRELLE: PŘEBYTEČNÝ PRST. .......... 14Přeložila Eva MasnerováHENRY SLESAR: ODBORNÍK NA PAMĚŤ ............ 25Přeložila Eva SlámováLAWRENCETREAT: V JAKO VRAŽDA. ............. 33Přeložila Alžběta RejchrtováERNEST F.MILLER: TĚLO VE SKLEPĚ. ............. 42Přeložil Ivan NěmečekPAULEIDEN: PŘÍLIŠ MNOHO NÁHOD .............. 47Přeložila Milada CholujováJACKRITCHIE: EMÍLIE ZMIZELA. ................ 55Přeložil Jan ValeškaA.M.BURRAGE: ZELENÝ ŠÁTEK ................ 63Přeložil Ladislav VereckýMICHAEL GILBERT: CAMFORDŮV DOMEK ........... 74Přeložil Miloš VeselýCORNELLWOOLRICH: BOLÍ TO MOC? ............. 82

Přeložila Danuše VávrůALNUSSBAUM: MRTVÁ MINULOST ............... 93Přeložil Ivan NěmečekMORRIS HERSHMAN: VIN A JE NA SVĚDKOVI. ......... 98Přeložil Ljubomír OlivaC.B.GILFORD: NEBE M ÚŽE POČKAT . .N .......... .107Přeložila Michaela Ponocná

KOMNATA HRŮZYVýbor ze zahraničních hororůVydala obchodní společnost ALLAN(ve spolupráci s agenturou INTERMEDIA) v Praze roku 1991Odpovědný redaktor Jan Stach Návrh obálky a kresba Radslav ŠpirhanzlGrafická úprava Petr Horák1. vydání (v tomto výboru)Počet stran 128Náklad 40 000 výtiskůVytiskly Tiskařské závody s.p., PrahaISBN 8085283093

ISBN 8085283093

OBCHODNÍ SPOLEČNOST ALLAN,1991