1 Kurz práce s informacemi – Závěrečný úkol Anotace Práce se zabývá velkým filosofem Giordanem Brunem. Řeší otázku, zda-li byl tento učenec světlonošem či kacířem. Ve své době byl nepochopen. Zadostiučinění se mu dostalo až mnoho let po své smrti. Zabýval se především filosofickými otázkami, ovšem měl co mluvit i do astronomie a také napsal mnoho knih. Na tehdejší dobu měl velmi revoluční názory, které se mnohdy neslučovaly s katolickými úvahami. To ho stálo hlavu. Práce obsahuje popis jeho učení, myšlenek a názorů a zabývá se také tím, co ho k těmto názorům vedlo. Klíčová slova Girdano Bruno, filosofie, astronomie, církev, kacířství Argumentace Tento autor zasahuje jak do mého oboru občanská výchova, tak i do geografie, ve které jsou zahrnuty i prvky astronomie. Téma jsem si vybrala z nabízených možností vyučujícího. Gordano Bruno je v historii církve velmi kontroverzním myslitelem. To je dobrý důvod k tomu zjistit, zda-li je tento člověk světlonošem nebo kacířem. Bruno měl smůlu v tom, že se nenarodil v té správné době, protože byl svou dobou nepochopen. Církev měla tehdy velice konzervativní přístup a jakékoli narušení rovnováhy tvrdě trestala. To se Brunovi stalo osudným. Podle mého názoru to byl velký myslitel, který rozhodně nebyl špatným člověkem. Církev podle mého názoru jednala přehnaně, když jej dala upálit za jeho názory, protože astronomii i filosofii přinesl cenné myšlenky.
Transcript
1
Kurz práce s informacemi – Závěrečný úkol
Anotace
Práce se zabývá velkým filosofem Giordanem Brunem. Řeší otázku, zda-li byl tento
učenec světlonošem či kacířem. Ve své době byl nepochopen. Zadostiučinění se mu dostalo
až mnoho let po své smrti. Zabýval se především filosofickými otázkami, ovšem měl co
mluvit i do astronomie a také napsal mnoho knih. Na tehdejší dobu měl velmi revoluční
názory, které se mnohdy neslučovaly s katolickými úvahami. To ho stálo hlavu. Práce
obsahuje popis jeho učení, myšlenek a názorů a zabývá se také tím, co ho k těmto názorům
- vydavatelem je periodikum Katolický týdeník; je uveden autor i datum citování; můžeme tu
najít i umístění v periodiku (vydání) a zdrojovou literaturu
3
GIORDANO BRUNO SVĚTLONOŠEM ČI KACÍŘEM?
Giordano Bruno
Giordano Bruno se narodil v roce 1548 v malém neapolském městečku Nola na
úpatí Vesuvu jako třetí dítě, kterému dali při křtu jméno Fillipo. V té době velmi moderní
jméno, podle španělského krále. Byl na svůj původ velice hrdý, proto se zval Nolanem
(pod vlídným nebem zrozený). Jeho otec se jmenoval Giovanni, matka Fraulissa. Otec byl
povoláním voják, neznal, co je to kniha, snad kromě Bible, na kterou se přísahalo, ale prý
nikdy žádnou nečetl. I přesto měl přirozenou inteligenci. Matka jej po otcově smrti
vychovávala sama. Ve dne od časného rána pracovala na poli. V jedenácti letech ho rodiče
poslali do latinské školy v Neapoli. Byl mezi samými chlapci z bohatých městských rodin.
Učil se velice snadno a rychle. Jeho učitelé se proto rozhodli poslat jej s
různými doporučeními studovat na neapolskou univerzitu. (MÁCHA, K., 1993; s. 15-17)
Klášter
Roku 1563 vstoupil do kláštera svatého Dominika, přidal se k řádu dominikánů
v Neapoli, kde byl pohřben Tomáš Akvinský. V té době byly kláštery samostatnými
jednotkami, které byly naprosto soběstačné. Ve všech ohledech vyhovovaly potřebám své
doby. Sloužily jako střediska pro přepisování, později tištění knih a jejich rozšiřování.
Především to byla instituce, která měla na starost duchovní péči. Právě v klášterech se
shromažďovali největší intelektuálové církve, kteří byli vzdělaní v mnoha oborech. Ruku
v ruce s těmito církevními vzdělanci šli i ti, kteří se snažili o svobodu svědomí, což
mnohdy vedlo i k herezi. V klášteře o takových lidech věděl každý. Klášter byl spojením
nejtvrdší askeze a maximálních požadavků psychických i fyzických. Přežít mohli jen ti
nejodolnější. Giordano byl velice citlivý, pokud šlo o pocit osobní svobody a ocenění své
osobnosti, což se vzpíralo principu absolutní poslušnosti. To se stalo základním rozporem
s církví a konfliktem s životem v řádu. Chtěl dojít opravdového vzdělání. Narazil ovšem
na rozpory literatury, kterou studoval a na své otázky dostával jen příkré nedostačující
odpovědi. To vedlo k tomu, že v něm začala narůstat vnitřní nespokojenost s režimem
kláštera. (MÁCHA, K., 1993; s. 17-22)
4
Studium
Giordano dostal svolení k vykonání misie a byl vysvěcen na kněze. Nezůstal
duchovně sloužit ve své domovině, jako to bylo zvykem, ale odešel studovat teologii na
univerzitu v Neapoli. Na ní zůstal tři roky. V roce 1575 svá studia ukončil a stal se
úplným a dokonalým latiníkem. Na neapolské univerzitě byl přednášen především
Aristoteles v latinském překladu, spisy Tomáše Akvinského a Alberta Velikého,
novoplatoniků a latinské překlady arabských vykladačů Aristotela jako byl Averroes,
Avicenna a Avicebron. K nejmodernějším autorům té doby patřil Mikuláš Kubánský, pro
Bruna se stal jedním ze vzorů. (MÁCHA, K., 1993; s. 23)
Odchod z kláštera
Často trávil i noci v knihách. Využíval každé své volné minuty k novému studiu,
četl si pod lavicí, o přestávkách mezi lekcemi. Proto se stal brzy předmětem posmívání,
ale i podezření. Toto podezření zesílilo tehdy, když se našly knihy, které byly pro
řeholníky zakázané. Byla to sice díla, která byla připisována duchovním otcům, Janu
Zlatoústému a Jeronýmovi, ale byly k nim připojeny heretické glosy Erasma
Rotterdamského. Tím došlo k porušení cenzorova příkazu a Giordano byl udán řádovému
prokurátorovi v Neapoli. Ten poté, co obdržel udání, sepsal obžalovací dopis, který byl
velmi ostře namířen proti Brunovi. Ten se proto rozhodne klášter opustit a vystoupit
z řádu. Proti vůli opata klášter opustil a s mlčenlivým nesouhlasem ostatních řeholních
bratří odešel. I když ho mohli zadržet, protože odešel proti vůli opata, nikdo to neudělal.
(MÁCHA, K., 1993; s. 26-27)
Počátek cestování evropskými zeměmi
Pokusí se usadit v Itálii. Stal se domácím vychovatelem na zámku hraběte
v Lombardii. Mezi jeho povinnosti patřilo jak učitelování, tak i bohoslužby v zámecké
kapli. I přes to měl čas na své studium. Promýšlel si také svou budoucnost. Rozhodl se pro
filosofii, to znamená proti životu zámeckého kaplana. Putoval přes různá města a kláštery,
kde se krátce zastavoval. Každou zastávku využil i k sepsání svých myšlenek. Zabýval se
otázkami bytí a poznání. (MÁCHA, K., 1993; s. 31)
O cestování Bruna není mnoho známo. Na žádném místě nepobyl déle než rok
nebo dva. Byla to pro něj těžká změna ve způsobu života. Jen těžko si zvykal na nové
konflikty, které dříve neznal, protože ho od nich oddělovala klášterní zeď. Neměl už ten
5
pravidelný režim, na který byl zvyklý. A poznal, co je to sám se uživit. Jeho první dny
mimo klášter jsou připodobněny ke školákovi, který utekl z vyučování. Od této doby začal
to, co se do této chvíle naučil, vidět kritickýma očima. Bruno odešel ze Savony do Turína.
Ani tam ale své posluchače nezískal. Vydal se proto do Benátek, poté do Padovy. Odložil
oděv řeholníka a cestoval jako učitel. Několik jeho přátel mu ale poradilo, ať si svou
kutnu znovu oblékne, protože je mnohem bezpečnější cestovat jako mnich. Na svých
cestách se Bruno dostal i do Ženevy. Bylo to kalvínské město. Snad si sliboval názorovou
svobodu, avšak bylo tomu právě naopak. Ženevě vládla platónská myšlenka, která byla
založena na vytvoření dokonale náboženského města, které by nerušil žádný jiný ideový
názor. Zřejmě nebyl Bruno příliš informovaný o tomto městě, jinak by zde asi nezakotvil.
Toto město hledělo na opravdovost náboženského přesvědčení. Pro ateistu nemělo své
brány dokořán. Roku 1579 si pro něj přišla stráž a byl odveden do městského vězení.
Důvodem bylo kritizování teologické scholastiky, které bylo napsané proti neznámému
profesoru filosofie. Giordano byl vyslýchán a po několika dnech propuštěn s příslibem, že
až soud měl rozhodnout o jeho vině či nevině. Do té doby měl zůstat ve městě. To ovšem
Bruno nerespektoval a co nejrychleji toto pro něj nehostinné město opustil. Ze Švýcarska
tedy odešel. Dostal se do Lyonu, kde se chtěl usadit a získat místo na univerzitě. V Lyonu
byly náboženské problémy jiného rázu než v Itálii. Protestanti s katolíky zde žili ve smíru.
Převládaly tu společné obchodní zájmy. Univerzita však Bruna nepřijala. S doporučujícím
dopisem od převora lyonského kláštera odešel do Toulouse. Toto doporučení mu otevřelo
dveře, ale jen na fakultě svobodných umění. Jeho přednášky zde byly překvapivě úspěšné.
Z toho důvodu mu bylo nabídnuto uvolněné místo na katedře pro filosofii. Doplatil zde na
spory s fakultou teologickou a odešel do Paříže. Nejvíce ze všeho si přeje být řádným
profesorem. Svými přednáškami si získal velmi dobré jméno, které se doneslo až ke králi
Jindřichu III. Bruno mu věnoval svůj rukopis O stínech idejí, která pojednává o tom, jak
vycvičit paměť. Místo profesora získal na College de Cambrai. Pro Giordana Bruna je
vedle motivu světla charakteristická také italština, ne jako rodný jazyk, ale jako jazyk
živý, kterým dával najevo svůj odpor proti církevní latině. Bruno se až příliš horlivě snažil
o královu přízeň, což ho postavilo coby nového profesora do nepříznivého světla.
(MÁCHA, K., 1993; s. 32-44)
V Toulouse Bruno začal své veřejné učení, v Paříži se stal i přes neslavný konec
úspěšným. Našel své povolání, které na něj čekalo na univerzitě, která mu dala jeho
svobodu, po které tak prahnul. Z Paříže odešel již jako znám autor a zdaleka už neměl
6
prázdné ruce. Získal doporučující dopis od francouzského krále, v kterém král
vyzdvihoval především Brunovo umění zdokonalit lidskou paměť. Tento dopis putoval do
rukou francouzského vyslance v Londýně, byl příkazem, aby se o něj postaral na anglické
půdě. Giordano ale nejprve odjel do Oxfordu, kde byla jedna z nejlepších univerzit
v tehdejším světě. Byla mimořádná a také izolovaná od Evropy a to Bruno přitahovalo.
Toto místo však pro něj nebylo otevřené, spíše lhostejné a nehostinné. Pozvali ho na
disputaci s anglickými teology, kteří se až příliš podobali kalvinistům v Ženevě, dávali mu
takové otázky, aby padl do pasti. Už po zkušenosti v Oxfordu poznal, že do této země
nepatří. Zatím ho odmítli, ale i přesto ještě doufal, když už přišel z takové dálky, že této
zemi může něco přinést. (MÁCHA, K., 1993; s. 44-48)
Setkání s markýzem de Castelnau
Giordano Bruno vyrůstal prakticky bez otce, jen s matkou. Možná proto se snažil
získat veřejné uznání. V celém svém životě nenavázal hlubší vztah k ženě, což mohlo vést
k jeho rozvolněné osobnosti. Co se týče Bruna a žen, mnoho se toho neví ani od něj
samého. V tomto období u sebe stále nosil své poznámky a náčrtky, které nemohl nikde
uveřejnit, což ho nesmírně stravovalo. Bruno zůstal pod ochranou francouzského
velvyslance v Londýně, markýze de Castelnau. Porozuměli si již při prvním setkání, i
přesto, že je Castelnau o generaci starší. Bruno v něm našel přítele a ubytoval se u něj
v rezidenci. Líbilo se mu tady, měl po dlouhé době důstojné ubytování a zůstal zde do
roku 1585. Byl pozván jedním anglickým přítelem šlechticem, jmenoval se Sir Fulke
Greville, k pobytu na jeho zámku. Tam získal na nějaký čas svůj prostor k tvoření
filosofie. Greville se snažil otevřít mu cestu na oxfordskou univerzitu, považoval to za
přínosné pro Anglii. Po nějaké době, co pobýval u francouzského vyslance, byl Bruno
pozván k audienci u královny. Královna Alžběta měla ráda zajímavé lidi, kterým nechybí
intelekt a také ráda studovala cizí jazyky. Požádala Bruna o pár lekcí italštiny pro
zdokonalení. Mimo jiné mu dala královské svolení vydat v Anglii jeho knihy. (MÁCHA,
K., 1993; s. 50-53)
Literární činnost
Tohle období mu dalo prostor pro své psaní, mohl si dělat, co chtěl, neměl zde
pedagogické povinnosti. Nemusel se zde ohlížet na cenzuru nebo tradici filosofie, mohl si
vytvořit obraz svého vlastního hodnocení. Napsal zde například Večeři na popeleční
středu, jedno z jeho nejznámějších děl. Dále stojí za zmínku šestero dialogů, které jsou
7
psány velice esteticky a jsou považovány za to nejlepší, co kdy Giordano napsal. Jeho
dialog je přirovnáván k Danteho Božské komedii. I on sám se považoval za Dantova
pokračovatele. V něčem se ale přece tito dva liší. Dante zůstal ve své podstatě zbožným
člověkem, kdežto u Bruna se objevily prvky satanismus. Také útočil na postavu Ježíše
Nazaretského. Nazýval ho ve svém díle Nazarenus. Označoval ho jako příslušníka
nejnehodnějšího a nejšpinavějšího pokolení světa, Ježíšovo náboženství prohlásil za
modloslužbu a rouhání v tom smyslu, že jakýsi člověk byl prohlášen za Božího syna.
Obrátil se i proti Židům, které označuje za prokletý národ. Ježíše prohlásil za magika,
který prováděl své zázraky díky tomu, co se naučil od egyptských kněží. Byl mu velmi
často vytýkán antisemitismus. V tomto kontextu je možno říct, že Bruna ovlivnila kabala,
čili popírání Tóry. Snad jen to, že jeho dialog nebyl cenzurován, ho uchránilo jako
významného filosofa a nepřestal být přijímán. (MÁCHA, K., 1993; s. 54-57)
„Bestie slaví vítězství tehdy, když se šíří ve světě chaos – když hodnoty a normy
chování přestávají platit a rozmáhá se zvůle a násilí. Svět je založen na protikladech, ale
tyto musí být v rovnováze: převládne-li svár nad snahou po harmonii, přiblíží se válka,
snad poslední, závěrečná katastrofa lidstva…(Bestií je míněna neřest jako opak ctností.)1
Giordano Bruno se cítí povolán vystoupit proti silám rozkladu společnosti a snaží
se naplnit své charisma po způsobu starých proroků: tím, že přichází a veřejně
promlouvá, že se neskrývá a veřejně obviňuje nespravedlnost, bez ohledu na osoby a
jejich postavení…“2
Když už se zdá, že násilí a nevědomost převládají, začíná se objevovat vláda
Světla. Giordano se ujímá role světlonoše. (MÁCHA, K., 1993; s. 55)
Brunova díla: De umbris idearum (O stínech idejí), La Cena delle Ceneri (Večeře na
popeleční středu), De la causa, principio et uno (O příčině, principu a jednom), Del infiniti
universo et mondi (O nekonečnu, univerzu a světech). Dialogy 1956. 1588 De specierum
scrutinio et lampade combinatorio Raymundi Lullii (O zkoumání zvláštností a o světle
kombinatoriky Raymonda Lulla); Jordani Bruni Nolani articuli centum et sexaginta adversus
huius tempestatis mathematicos arque philosophos (Sto šedesát článků od Giordana Bruna z
Noly proti soudobým matematikům a filosofům). De minimo (O nejmenším); De monade,
numero et figura (O monádě, čísle a tvaru); Opera latine conscripta (ed. F. Fiorentino a další);
1 MÁCHA, Karel. Giordano Bruno. Brno: Petrov, 1993. s. 55 2 MÁCHA, Karel. Giordano Bruno. Brno: Petrov, 1993. s. 55
8
3 díly, Neapol/Florencie 1879-1891 (1961/62); Le opere latine. Edizione storico-critica. (Ed.
R. Sturlese, Florencie 1991 a násl.)
Nezachovala se ani jedna skutečná autobiografie Giordana Bruna. Z popisu jeho
života není v podstatě nic jisté… Nebyl materialista, měl svou skrytou mystiku, byl tajný
pýthagorik, měl na něj vliv platonismus. Na čem se jeho životopisci shodují je jeho
obžaloba církevní hierarchie. Skutečnost života a Brunova názoru na svět je těžký oříšek.
(MÁCHA, K., 1993; s. 61)
Ve svém dialogu Večeře na popeleční středu píše sám o sobě: „Tak osvobodil
Nolanus lidský duch a poznání z žaláře, v němž byly zajaty pod lidskou pozemskou
vzdušnou skořápkou… a odkud člověk mohl zahlédnout hvězdy jen úzkými štěrbinami. Tu
přišel Nolanus, zanechal lidskou sféru za sebou, pronikl do nebes, změřil hvězdy a
překročil hranice světa, rozbořil zdi prvé, osmé, deváté a další sféry, všeho toho, čím
obklopili člověka pošetilí matematici a slepí filosofové…“3 V těchto slovech sebeznání si
kompenzoval to, co mu bylo věřejně odepřeno a dopřáno Keplerovi, či Galileimu. Kepler
sám nezakrýval, že se při formulaci svých třech známých zákonů poučil od Bruna,
konkrétně jeho pojetí vesmíru. Bruno viděl své charisma v tom, být světlonošem poznání.
(MÁCHA, K., 1993; s. 61-62)
Markýz de Castelnau se roku 1585 vzdal svého úřadu a nabídl filosofovi, aby jej
doprovázel do Paříže. Tam využil svého vlivu, aby Bruno získal místo na Sorboně.
Nejprve ale Paříž. Giordano se rozhodl vydat Sto dvacet tezí proti peripatetikům o přírodě
a světu a při této příležitosti uspořádat disputaci o tomto díle. Jednalo se o průřez
kosmologií, kde tvrdil, že kosmos je nekonečná hmotná substance v nekonečném prostoru.
Vesmír chápe jako universum a svět že je stvořený a podrobený zániku, avšak
vesmír zániku nepodléhá. Došlo k tomu, že proti Brunovi povstali i studenti. (MÁCHA,
K., 1993; s. 62-63)
Poslední vydané dílo
Poblíž Curychu bydlel muž jménem Hainzell. Zajímal se o alchymii a o různé
druhy okultismu a magie. Nabízel pohostinství odborníkům z této oblasti, proto u něj
několik měsíců Bruno pobýval. Napsal pro něj dílo De imaginum, signorum et
compositione. Pravděpodobně jej napsal v Curychu, kde právě pobýval. Bylo to jeho
poslední dílo, které vydal. Jde o magický paměťový systém. Některé body jsou společné
3 MÁCHA, Karel. Giordano Bruno. Brno: Petrov, 1993. s. 61
9
jako v díle De umbris idearum, věnovaném Jindřichu III, kde jde o systém, který je
založen na 150 magických obrazech: obrazech dekanových démonů, planet a dalších
vymyšlených obrazech. Na soustředných kružnicích kolem nich jsou umístěny obrazy
zvířat, rostlin, kamenů a jiných. Celý fyzický svět. Vnější kruh obsadilo veškeré umění a
věda v podobě 150 vynálezců a velkých osobností. Centrální obrazy tvořily cosi, co lze
nazvat magickou elektrárnou, jež celý systém napájí. V díle De imaginum, signorum et
compositione je stejná myšlenka, ale má mnohem rozvinutější podobu. Tou pomyslnou
elektrárnou je dvanáctero „principů“, schopností či sil patřících jednotlivé individuální
osobnosti. Věci ve vesmíru, umění, a vědy, jsou uspořádány jen tak, bez ladu, jsou
rozptýleny v složité soustavě komnat, komůrek a síní. Vychází z mnemotechniky, v které
se pojmy zapamatovávají skrze rozmístění v budově. V De imagium compositione je
dvanáct principů: jsou to Jupiter a Juno, Saturn, Mars, Merkur, Minerva, Apolón,
Asklépios, k němuž náleží Kirké, Arión, Orfeus; Slunce, Luna, Venuše, Kupido, Tellus
s Okeánem, Neptunem a Plutonem. Jednotlivé principy mají své atributy, které odpovídají
ctnostem a neřestem, dobrým a špatným vlastnostem. Jupiterovi předchází Příčina, Princip
a Počátek. Kolem něj jsou shromážděny Otcovství, Moc a Vláda. Nad ním jsou Rada,
Pravda, Zbožnost, Přímost, Upřímnost, laskavé Náboženství, Klid, Svoboda, Útočiště. Na
pravé straně od něj jsou Život, neposkvrněná Nevinnost, nepokřivená Bezúhonnost,
Shovívavost, Veselost, Umírněnost, Tolerance. Na levé straně Pýcha, Okázalost,
Ctižádost, Slabomyslnost, Marnivost, Pohrdání druhými a Přivlastňování. Bruno každému
principu přičítá mnohé atributy. Dobré přívlastky náleží Jupiterovi jako k filosofickému
principu i jako k planetárnímu bohu. Dobré vlastnosti Jupiterovy představují typ vlády
v podobě Shovívavosti, Veselosti, Umírněnosti a Tolerance. Špatné vlastnosti jsou
přičítány špatnému vládci, to je Pýcha, Ctižádost, Pohrdání druhými a Přivlastňování. De
imaginum, signorum et compositione se věnuje skládání obrazů, znaků a idejí čili
magických a talismanových znaků. S každým jednotlivým principem se pojí několik
znaků účelně sestavených. Velmi silně se zde projevuje jeho originalita. Při sestavování
jej ovlivnily astrologické talismany, které kombinuje s magickými, doplňuje je o
mytologické postavy a vymýšlí si své vlastní podivné figury. Klasické obrazy se střídají
s magickými. (YATES, F. 2001; s. 316 – 317)
Bruno versus Koperník
Giordano Bruno nedosahuje do špičky nejslavnějších matematiků Koperníkovy
doby, avšak počítáme ho ke generaci Koperníkových žáků. Možná proto má takovou
10
ctižádost předčit Koperníka a prosadit své pojetí vesmíru. Rozdíl mezi nimi je ten, že
Koperník na rozdíl od Bruna nikomu nepřekážel., chodil do kostela a neodchyloval se od
tehdejších mravů. Koperník patří mezi ta velké osobnosti, jejichž význam může
s postupem času narůstat, kdežto u Bruna je tomu spíš naopak. Bruno je spíš pokládán za
propagátora Koperníkových myšlenek a názorů, něco jako jeho popularizátor. (MÁCHA,
K., 1993; s. 69-72)
Obr. 1: Brunova koncepce vesmíru.
Zaměření jeho filosofie
Bruno znal kdekoho jak osobně, z přímých styků, tak i z korespondence. Celý svůj
život se snažil objevovat něco nového. Myšlenkovou originalitu ale v té době nikdo
nedokázal ocenit. Pro filosofa je nesmírně důležitý jeho světonázor, je to prvek jeho
osobnosti. Pro tehdejší monarchy to byl spíše jen přepych. V průběhu let si Giordano
vytvořil protipapežský komplex. Řadíme jej k přírodním filosofům, zabývali se astronomií
a filosofickou kosmologií.
Na prahu čtyřicátých let už měla Brunova filosofie definitivní podobu. Stal se
naturfilosofem a originálním způsobem shrnul podněty atomismu s myšlenkami
novoplatonismu a pýthagoreismu. Brunova představa života jinde ve vesmíru, kterou
chápal jako přirozený důsledek neomezené působnosti Boha, působila dojmem kacířství.
Vesmír v Brunově pojetí je to samé jako Bůh. Je nekonečný a zahrnuje nesčetné množství
sluncí s jejich planetárními subsystémy. Vesmír jako celek je jediným universem, jediné
11
živoucí jsoucno, které se pohybuje vlastními silami. Substance jako celek, jsoucno, je
věčná a nezměnitelná, v neustálém pohybu, který zasahuje do největších hlubin látkové
výměny. Spiritus, neboli duchovost, postihující všechny jednotlivé části, bytosti,
individua vesmírného celku, je věčná. Všechny jednotlivosti jsou však v neustálé změně,
ve vzniku a zániku. Základní části všeho jsoucího jsou takzvaná minima či monády, které
jsou současně hmotné i psychické. Nic není zcela neživé, ale všechno je oduševnělé.
Bruno čerpal z Ficinovy metafyziky hudby a z hermetiky. Stal se inspirací pro
substanciální teorii Barucha Spinozy a zavedl pojem monáda pro Leibnize. Brunovy
monády jsou v podstatě čísla, mají původ v pythagorejské teorii. (MÁCHA, K., 1993; s.
81)
Bruno je v dějinách vědy a myšlení oslavován ne pro své přijetí kopernikovské
teorie, ale právě pro svou odvahu a obrovskou představivost, díky které spojil myšlenku
nekonečna s koperníkovou teorií a tak ji obohatil. Rozbil ptolemaiovský vesmír tím, že
svůj nekonečný vesmír zaplnil nekonečným počtem světů v nekonečném prostoru.
Vytvořil tak zcela nové pojetí vesmíru. Jeho myšlenky o nekonečnu mají původ
v myšlenkách Mikuláše Kusánského.
Brunova filosofie a náboženství jsou totéž. A obojí je hermetické. Nekonečný
vesmír a nespočet světů jsou pro něj nová zjevení, která jsou výsledkem jeho cítění
božství. Snažil se tak zpodobnit nezpodobnitelné a uchopit jistým způsobem božskou
realitu. Skrze hermetické myšlení se snaží polomagickým způsobem dosáhnout poznání
božství. Tímto se dostal mnohdy k nekřesťanskému učení.
V jeho filosofii se míchá mnoho různých vlivů, které se na hermetický základ
nabalují. Je to platonismus, averroismus, vliv Tomáše Akvinského, Avicebrona, Alberta
Velikého. Dále to byla okultní filosofie a anti-aristotelismus, který mu připadal úzkoprsý
a byl pro něj známkou pedantství. Neměl rád humanismus, což projevoval v tom, že
používal mnišskou latinu a také latinu, ke které přidal svůj výstřední a osobitý slovník.
(YATES, F., 2009; s. 421)
Jedno
Stěžejním pojmem Brunovy filozofie je Jedno (Uno). Toto Jedno se však ve filozofii
Giordana Bruna nestaví na vrchol hierarchie jsoucna, ale vyjadřuje shodu s materiálním
12
světem. „Jedno je zároveň jak příčinou bytí, tak samotným bytím věcí, v němž se ztotožňuje
jejich podstata a existence.“ 4
Z toho vyplývá, že příčina bytí, podstata existence i existence samotná jsou totožné –
jsou Jedno a realizované jediným – vesmírem:
„Je tedy vesmír jediný, nekonečný, nehybný. Jediná, pravím, je absolutní možnost,
jediná skutečnost, jediná forma neboli duše, jediná hmota neboli těleso, jediná věc, jediné
jsoucno; jediné je to, co je největší a nejlepší. Tento celek nemůže býti pochopen; je
neohraničitelný a neukončitelný, proto bez hranic a konce a tím bez pohybu.“ 5
Giordano Bruno tedy chápal vesmír jako nekonečné, věčné jsoucno. Z toho také
vyplývá jeho nehybnost. Pokud je vesmír nekonečný, není kolem něj žádného prostoru, kam
by se mohl pohnout. Zároveň, pokud je vesmír jediným jsoucnem, není jiného jsoucna, které
by mu dalo vzniknout, či naopak zapříčinilo jeho zánik. Není ani jiného jsoucna, ve které by
se vesmír mohl změnit. Odtud můžeme vyvodit jeho věčnost. Obdobně vzniká předpoklad
neměnnosti vesmíru: není nic, co by se k němu mohlo přidat nebo ubrat, či jiným způsobem
změnit, jelikož všechny věci jsou totéž. To znamená, že všechny věci, které nás obklopují,
mají jednu a jedinou podstatu.
„… je vším, je tím největším, jediným, je universem. Není ani přístupen měření, ani
není mírou. Neobsahuje sebe sama, neboť není větší sebe sama. Není v sobě obsažen, neboť
není menší sebe sama.“ 6
Z toho tedy můžeme usuzovat, že vesmír jako celek je nekonečný, věčný, neměnný a
nepohyblivý. Naopak uvnitř vesmíru panuje neustálý pohyb a změna. Vesmír je tvořen všemi
věcmi, jejichž podstatou je vesmír.
Jaký je tedy rozdíl mezi vesmírem a věcmi, které jej tvoří? „Vesmír zahrnuje všechno
bytí a všechny mody bytí, z věcí však má sice každá celé bytí, ale nikoliv všechny mody bytí.“ 7
To znamená, že vesmír se nemůže změnit, protože není nic, v co by se mohl měnit.
Věci, které tvoří vesmír, se měnit mohou. Není to však změna jejich podstaty. Věc pouze
4 GORFUNKEL, A. Ch. Renesanční filozofie. Praha: Nakladatelství svoboda, 1987. ISBN 25-017-87. str. 276 5BRUNO, Giordano. Dialogy. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, n. p., 1956. 460 s., str. 216 6BRUNO, Giordano. Dialogy. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, n. p., 1956. 460 s., str. 216 7 BRUNO, Giordano. Dialogy. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, n. p., 1956. 460 s., str. 218
13
hledá jinou formu bytí – nový modus bytí. Je tedy možno soudit, že každá věc se odlišuje
modem svého bytí, ale spojuje je jejich podstata.
Bruno praví toto: „Nechybuje proto ten, kdo praví, že jsoucno, substance a esence
splývají v jednu skutečnost, která jakožto nekonečná a bez hranic, stejně podle substance jako
podle věčného trvání, stejně podle velkoleposti jako podle síly, nemá charakter ani princip,
ani něco, co z nějakého principu vyplývá.“ 8
Vesmír je souhrn, či množina modů, ve kterých je vesmír sám také obsažen. Vlastností
Jedna je tedy i mnohost:
„V jednom nekonečném, nehybném, jež je substancí, jsoucnem, se nalézá mnohost,
číslo; tato mnohost je modalitou a mnohotvárností jsoucna a dostává proto jméno každé
jednotlivé věci, ale proto nečiní ze jsoucna něco, co by bylo více než jedno, ovšem ve mnoha
způsobech, formách a tvarech.“ 9
Zde je další důkaz z Brunova pera: „Všechen vznik, ať běží o cokoliv, je změnou
něčeho, při čemž to, co se mění, zůstává stále touž substancí, a ta je pouze jedna, jedno božské
nesmrtelné bytí.“ 10
Umění paměti
Je to v podstatě druh mnemotechniky, o němž se zmiňuje již Cicero a Quintilianus.
Tato technika je založena na tom, že si řečník vštípil do paměti různá místa v budově a do
těchto míst si zasadil různé obrazy, které mu byly připomínkou pro jednotlivé body jeho
řeči. Když pak svou řeč pronášel, ve své představivosti se procházel jednotlivými
místnostmi domu a vybavoval si jednotlivé obrazy, jež byly základními myšlenkami jeho
řeči. Jako paměťový systém sloužil často i zvěrokruh. Ve středověku byla tato technika
velmi hojně využívaná a rozšířená. Doporučoval ji například Albert Veliký či Tomáš
Akvinský. V Brunově pojetí jde o paměťovou techniku, která je spojena s magií. (YATES,
F., 2009; s. 378)
8 BRUNO, Giordano. Dialogy. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, n. p., 1956. 460 s., str. 219 9BRUNO, Giordano. Dialogy. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, n. p., 1956. 460 s., str. 219 10BRUNO, Giordano. Dialogy. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, n. p., 1956. 460 s., str. 219
14
Substance
To, co bylo řečeno, znamená, že ačkoli má každá jednotlivá věc různé kvality (tvar,
barva, vůně, chuť a další kvality) a tyto kvality se mohou během existence věci měnit, nikdy
se nemění jejich podstata – substance. Substance je tedy něco, co všechny jednotlivé věci
spojuje v celek: „celek i každá jeho část jsou jedním podle substance.“ 11
Substance jako podstata bytí je stálá, neměnná, nekonečná, ale má mnoho tváří. Tyto
různé tváře jedné substance tvoří jednotlivé věci. Pokud vznikne nová věc, neznamená to, že
vzniká jiná, nová substance, ale pouze nová tvář té jediné. Stejně tak, pokud věc zanikne,
nezaniká zároveň s ní i substance. Tak dochází k vývoji, jedině tak je možno rozlišovat různé
věci, tímto způsobem může substance vyčleňovat a zdokonalovat jednotlivé vlastnosti a
kvality věcí. Jediná substance, která má mnoho tváří:
„Je to tvář nestálá, měnivá, pomíjivá, ale tvář jednoho nehybného, trvalého a
věčného jsoucna, v němž jsou dány všechny podoby, tvary i části…“ 12
Aby bylo možno lépe si představit a pochopit substanci jako podstatu, která je
přítomna ve všech věcech, přirovnává ji Giordano Bruno ke dřevu:
„… Nakonec se dospěje k jediné původní a universální substanci, která je táž ve všem,
která se nazývá jsoucno, prazáklad všech odlišných druhů a forem, jako je v řemesle jedna
substance, dřevo, podrobena všem možným rozměrům a tvarům, jež nejsou dřevo, ale ze
dřeva, ve dřevě, na dřevě. Proto všechno, co tvoří rozmanitost rodů, druhů, specifických
diferencí, všechno to, co závisí na tvoření, rozkladu, obměnách a proměnách, není jsoucno,
není bytí, ale podmínka a okolnost jsoucna a bytí; ale ono samo je jediné, nekonečné,
nehybné, substrát, hmota, život, duše, to, co je pravdivé i dobré.“ 13
Svět jako organismus
Bruno byl známý svým kladným vztahem k přírodě. Proto své učení o univerzu přirovnává
k živoucímu organismu. Svět jako celek je věčné, stálé, nepohyblivé a jediné jsoucno s vnitřní
dynamikou. Jednotlivé věci, které univerzum obsahuje, jsou proměnlivé a pomíjivé. Pohyb
uvnitř univerza – tohoto velkého organismu - je velmi aktivní a tvořivý, vyvíjí se, neboť
11BRUNO, Giordano. Dialogy. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, n. p., 1956. 460 s., str. 221 12 BRUNO, Giordano. Dialogy. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, n. p., 1956. 460 s. str. 221 13BRUNO, Giordano. Dialogy. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, n. p., 1956. 460 s., str. 221
15
právě tyto činnosti jsou základní přirozeností života. Zároveň pohyb, či život uvnitř univerza
funguje naprosto dokonale, to znamená, že uvnitř univerza platí dokonalý řád.
Bruno rozlišuje dva druhy pohybu: „přirozený a nepřirozený; přirozený pochází
z vnitřního principu, nepřirozený z vnějšího principu; přirozený je v souladu s přírodou,
složením, vznikem; nepřirozený nikoli.“ 14 Z toho vyplývá, že přirozený pohyb nenarušuje
vnitřní řád univerza.
Monády
Koperník a Kusánský nebyli jediní, kdo inspiroval Giordana Bruna. Bruno se do značené míry
nechal ovlivnit i starověkým atomismem, a to především vzhledem k jeho učení o monádách.
Monády jsou ony jednotlivé části, ze kterých se skládá kosmos. Dalo by se říci, že jsou to již
zmiňované „různé tváře jediné substance“. Na rozdíl od původních atomů, mají monády nejen
hmotnou, ale i duchovní povahu. Stejně jako je vesmír živý organismus, je i každá jednotlivá
monáda živá, což je základem vztahu univerza a monády:
„Na základě zkušenosti s těmito věcmi, pokud pomineme další důvody, je zjevné, že
každá duše a duch mají jistou spojitost s duchem univerza, takže se rozumí, že ten se
nenachází jen tam, kde cítí a oživuje, ale svou podstatou a substancí je rozšířen v celém
nesmírném prostoru, jak vědělo mnoho platoniků a pýthagorejců.“ 15
„Ostatně sám duch (animus) je se svou mocí nějakým způsobem přítomen ve vesmíru,
protože je substancí, která není uzavřená v těle jí oživeném, byť je k němu nutně připoutána.“ 16
Každá monáda je jiná a k celku má jiný vztah. Pokud bude bráno do úvahy Brunovo
pojetí vesmíru, jehož střed může být všude a ve všem, znamená to, že univerzum je obsaženo
v každé monádě. Jinými slovy, jednotlivé monády tvoří univerzum a univerzum současně
tvoří monády.17 „Univerzum je jedno ve všem.“ 18
14 BRUNO, Giordano. Magie, pouta a dialog renesančního filozofa. Praha: Nakladatelství Argo, 2007. 183 s. ISBN 978-80-7203-760-5. str. 24 15 BRUNO, Giordano. Magie, pouta a dialog renesančního filozofa. Praha: Nakladatelství Argo, 2007. 183 s. ISBN 978-80-7203-760-5. str. 17 16 BRUNO, Giordano. Magie, pouta a dialog renesančního filozofa. Praha: Nakladatelství Argo, 2007. 183 s. ISBN 978-80-7203-760-5. str. 17 17 TRETERA, Ivo. Nástin dějin evropského myšlení: Od Thaléta k Rousseauovi. Praha a Litomyšl: Nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka, 2006. 376 s. ISBN 80-7185-819-6. str. 253
16
Panteismus
Tato část Brunovy nauky zřejmě nejvíce rozlítila křesťanskou církev, přitom se jedná
o charakteristický rys Brunovy filozofie. Bruno totiž naprosto vylučuje Boha, který stvořil
svět. Brunův Bůh je totiž se světem zcela totožný: „NATURA EST DEUS IN REBUS („Příroda je
Bůh ve věcech.“)“ 19 Odmítá Boha jako personu; osobnost, podobnou člověku. Bůh není
nikde jinde než ve věcech, ve všech přírodních jsoucnech, proto nemohl svět stvořit.
Bůh a příroda jsou totožné, ale je mezi nimi patrný rozdíl. Totiž ten, že ačkoli Bůh a
příroda tvoří jednu věc, lze na tuto věc nazírat dvěma způsoby. Bohem nazýváme vnitřní sílu
ve všech přírodních věcech. Přírodou pak zveme její rozvoj a projev.20
Toto pojetí Boha je naprosto neslučitelné s křesťanstvím. A to i proto, že Bruno
odmítá, že Bůh řídí svět z vnějšku, nebo že stojí nad světem, či mimo svět. Bůh Giordana
Bruna je ve světě a svou přítomností dává světu řád, oduševňuje svět jako celek i jeho
jednotlivé části. Tak dochází ke splynutí Boha a přírody.21
Proces
V probíhajícím zdlouhavém procesu bylo stále méně jasné, co bylo vlastně
Brunovi vytýkáno. Inkvizitor byl často bezradný. Inkvizice neznamenala nic jiného, než
vyšetřování před církevním soudem. Byla založena k odhalení kacířství. Tresty byly od
morálních až po uvěznění. Nejvyšším trestem bylo upálení. Inkvizitoři byli vybíráni
z řádových duchovních. Úkolem bylo, donutit obžalovaného k tomu, aby sám nahlédnul
zbytečnost svého odporu, vše odvolal a navrátil se v pokání k pravdě. Proces Bruna
vypadal, jakoby si byl Bruno jistý tí, že soudci budou nakonec kapitulovat. Ani ostatní
nevěřili, že by mohlo dojít až ke krajnímu řešení, k absurditě litery církevního práva.
„Actus fidei“, tak se nazývalo slavnostní vyhlášení rozsudku, při němž byla ponechána
poslední možnost a to omilostnění obžalovaného v případě, že se odvolá. Pokud tak učinil,
byl propuštěn. To bylo také cílem inkvizičních procesů, jejich původní smysl, kdy dobro
18 TRETERA, Ivo. Nástin dějin evropského myšlení: Od Thaléta k Rousseauovi. Praha a Litomyšl: Nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka, 2006. 376 s. ISBN 80-7185-819-6. str. 253 19 TRETERA, Ivo. Nástin dějin evropského myšlení: Od Thaléta k Rousseauovi. Praha a Litomyšl: Nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka, 2006. 376 s. ISBN 80-7185-819-6. str. 252 20 TRETERA, Ivo. Nástin dějin evropského myšlení: Od Thaléta k Rousseauovi. Praha a Litomyšl: Nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka, 2006. 376 s. ISBN 80-7185-819-6. str. 253 21 STÖRIG, Hans Joachim. Malé dějiny filozofie. Praha: ZVON, české katolické nakladatelství, 1991. 511 s. ISBN 80-7113-041-9. str. 219
17
zvítězilo nad zlem. U Bruna inkvizitor riskoval, že se obžalovaný neodvolá a že bude
nutné vykonat rozsudek. Bruno se rozhodl zemřít. Noční zasedání inkvizice a konečné
rozhodnutí bylo spíše monologem, který ukončil osm let Brunova vězení. Památná jsou
Brunova slova, která při tom pronesl. „Vynášíte nade mnou rozsudek s větším strachem,
než s jakým ho přijímám…“ 22 Trest upálením je považován za mravní otupělost raného
středověku. Kacířství, tedy hřích, mělo zmizet v očistném ohni. Obžalovaný byl obviněn
z nejhoršího činu, a proto měl být navržen nejvyšší test. Protože se neodvolal, odsoudil se
sám. V tomto procesu byli všichni přesvědčení, že se odsouzený nakonec odvolá. Sám
Bruno nevěřil, že by mohl být rozsudek vzat doslova. Byl přesvědčen, že rozsudek bude
změněn na doživotní žalář nebo vyhnanství. Byl tvrdohlavý, věřil, že je v právu a musel to
veřejně prokázat. Inkvizice si v tomto procesu vyhradila právo udělit milost v případě
odvolání. Ani po disputaci, na kterou duchovní řády vyslaly své nejlepší intelekty,
nedošlo k tomu, že by se odsouzený odvolal. Na jakoukoli otázku odmítl odpovědět.
Nedostali z něho ani jednu, třeba krátkou rozumnou myšlenku, kterou by se zachránil.
Giordano Bruno byl tedy k ránu upálen na hranici. Psal se 17. únor 1600. O procesu se
nedochovalo mnoho zpráv. Ale to, co se ví, svědčí o nepřipravenosti inkviziční justice, o
tragickém nedorozumění a o odstrašujícím příkladu nelidskosti. (MÁCHA, K., 1993; s.
103-113)
Světlonoš či kacíř?
Sám Bruno se několikrát nazval světlonošem. Ovšem v očích církve jím rozhodně
nebyl. Byl označen za kacíře a zběhlíka od církve i přesto, že býval členem
dominikánského řádu. Z pohledu dnešního člověka a vůbec dnešní vědy jsou poznatky
Giordana Bruna velmi významné a pro lidstvo jsou zcela jistě užitečné. Podle mého
názoru se narodil v nesprávnou dobu. Svými současníky nebyl příliš pochopen a mnohdy
jeho myšlenkami pohrdali. Nedokázali je docenit. To se odrazilo v jeho projevech chování
a nevraživosti vůči církvi či univerzitám. Přes to všechno je mým názorem fakt, že
Giordano Bruno světlonošem rozhodně je.
22 MÁCHA, Karel. Giordano Bruno. Brno: Petrov, 1993. s. 107
18
Zdroje literatury:
Primární literatura:
BRUNO, Giordano. Dialogy. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, n. p., 1956.
460 s.
BRUNO, Giordano. Magie, pouta a dialog renesančního filozofa. Praha: Nakladatelství
Argo, 2007. 183 s. ISBN 978-80-7203-760-5
Sekundární literatura:
MÁCHA, Karel. Giordano Bruno. První vydání. Brno: Petrov, 1993. 121 s.
ISBN 80-85247-42-9
YATES, Frances. Giordano Bruno a hermetická tradice. První vydání. Praha:
Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., 2009. 536 s. ISBN 978-80-7021-908-9
GORFUNKEL, A. Ch. Renesanční filozofie. Praha: Nakladatelství svoboda, 1987.
ISBN 25-017-87
STÖRIG, Hans Joachim. Malé dějiny filozofie. Praha: ZVON, české katolické
nakladatelství, 1991. 511 s. ISBN 80-7113-041-9
TRETERA, Ivo. Nástin dějin evropského myšlení: Od Thaléta k Rousseauovi. Praha a
Litomyšl: Nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka, 2006. 376 s. ISBN 80-7185-819-6
