Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague L. H. Morgan a naše věda o antickém starověku. (K prvnímu českému vydání Morganovy Pravěké společnosti.) by Jan Pečírka Listy filologické / Folia philologica, Roč. 79, Čís. 2 (1956), pp. 264-272 Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague Stable URL: http://www.jstor.org/stable/23460191 . Accessed: 16/06/2014 11:22 Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at . http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp . JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range of content in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new forms of scholarship. For more information about JSTOR, please contact [email protected]. . Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague is collaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica. http://www.jstor.org This content downloaded from 185.2.32.134 on Mon, 16 Jun 2014 11:22:36 AM All use subject to JSTOR Terms and Conditions
Transcript
Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague
L. H. Morgan a naše věda o antickém starověku. (K prvnímu českému vydání MorganovyPravěké společnosti.) by Jan PečírkaListy filologické / Folia philologica, Roč. 79, Čís. 2 (1956), pp. 264-272Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23460191 .
Accessed: 16/06/2014 11:22
Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp
.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact [email protected].
.
Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.
http://www.jstor.org
This content downloaded from 185.2.32.134 on Mon, 16 Jun 2014 11:22:36 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
Jan PeHrka: L. H. Morgan a naše věda o antickém starověko. (K prvnímu českému
vydání Morganovy Pravěké společnosti.)
Jedním z úkolů, jež před nás postavilo jednání a resoluce druhé porady pracovníků našich oborů v Liblicích v říjnu 1955, je kritické přezkoumání metod a výsledků naší
vědy o antickém starověku v minulosti. Rád bych v této úvaze alespoň trochu přispěl ke splnění tohoto úkolu. Popud к ní mi dala četba prvého českého vydání Morganovy Pravěké společnosti,1) jež mě přirozeně vedla ke srovnávání Morganových myšlenek
в závěrů o rané řecké a římské společnosti s tím, co jsem nalezl v naší vědecké literatuře
z doby do druhé světové války a těsně po ní. Považuji za nutné upozornit na výsledky tohoto srovnávání, i když pro naši vědu nejsou nikterak příznivé. Moje úvaha ovšem
nechce být celkovým hodnocením vývoje naší vědy v minulosti, jež může být teprve
výsledkem komplexního studia; chci se zastavit jen u dvou významných problémů, s je
jichž řešením se setkáváme u Morgana: u otázky rodiny a rodu a u otázky funkcí
a postavení řeckého basilea a římského „krále" (rex).
Připomeňme si nejprve z obsahu Morganovy knihy ta místa a závěry, jež budeme ke
evé úvaze potřebovat. V prvé části — Rozvoj inteligence prostřednictvím vynálezů a
objevů — staví Morgan do čela celé knihy (v кар. I) myšlenku o neustálém vývoji lidstva od nejnižšího stupně, o jednotnosti tohoto vývoje a o jednotném původu lidstva.
Příčinou lidského pokroku bylo „pozvolné hromadění experimentálních zkušeností"
(str. 43). Ukázat, jak tento pokrok probíhal v jednotlivých ethnických obdobích a „jak ве obráží ve vynálezech a objevech a ve vývoji ideje správního zřízení, rodiny a vlast
nictví" (str. 45), je cílem knihy. Pak Morgan stanoví a zdůvodňuje svou známou perio disaci pravěké společnosti: divošství, barbarství, civilisace; kriteriem jsou tu „vynálezy a objevy".2) Protože vývoj lidstva je jednotný a „vývoj kmenů a národů, obývajících různé a spolu nesouvisící světadíly, byl na stejném vývojovém stupni v podstatě týž"
(str. 54), můžeme jednotlivá ethnická období studovat na nejtypičtějších společnostech
příslušného stadia. Takové studium nám „s velkou pravděpodobností" ukáže podstatu
vývoje věeho lidstva v těchto ethnických obdobích (str. 53). Pro nejvyšší období barbar ství a přechod к civilisaci jsou nejtypičtějšími společnost řecká a římská.
V druhé části Morganovy práce je pro nás významné již úvodní vymezení rozdílu mezi
organisací společenskou (societas, rodové zřízení) a organisací politickou (civitas, stát).
*) Lewis Henry Morgan, Pravěká společnost neboli výzkumy o průběhu lidského po kroku od divošství přes barbarství к civilisaci. Z anglického originálu (vyšel r. 1877) přeložil J. Hornát а V. Šolc za vědecké redakce Ot. Nahodila, Praha (ČSAV) 1954. Podrobnější historické zhodnocení Morganovy práce a osudu jeho myšlenek o prvobytné epolečnosti viz v Kosvenovu Matriarchátu (Praha 1952, 174 nn., 201 nn., 233 nn.) a v zá služné předmluvě Ot. Nahodila к českému překladu Morganovy práce. V obou pracích viz i další bibliografii.
2) Je zajímavé, že Morgan sám považuje tuto periodisaci za provisorní, vynucenou stavem pramenů. „Je pravděpodobné, že různé způsoby výroby životních prostředků, které postupně vznikaly v dlouhých intervalech, budou moci jednou poskytnout nejlépe vyho vující základnu pro toto dělení, vzhledem к velikosti vlivu, jejž musely mít na vývoj lidstva." (Str. 47, podtrženo mnou.)
This content downloaded from 185.2.32.134 on Mon, 16 Jun 2014 11:22:36 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
V rámci těchto dvou „správních soustav" se vyvíjí veškeren život lidstva. Základem starší
ε nich, rodové společnosti, jsou čistě osobní vztahy jejích členů к rodu, fratrii a kmeni,
její základní jednotkou je rod. Základem mladší, státu, jsou vztahy územní a vlastnictví;
její základní jednotkou je „obec nebo městský obvod, vyznačený mezníky a hranicemi,
spolu s majetkem, který obsahuje" (str. 46, srv. str. 87). Morgan sice zdůrazňuje zásadní
odlišnost obou „správních soustav" — „zánik rodů a zrod organisovaných obcí" je mu
téměř přesným předělem mezi barbarstvím a civilisací (str. 160), avšak jeho pochopení
Btátu je neúplné: neukazuje třídní podstatu, jež stát odlišuje od rodového zřízení, považuje
jej právě jen za zásadně odlišnou „správní soustavu". Ale i tak znamená tato Morganova
definice státu uznání jeho historičnosti a ukazuje na význam vlastnictví pro jeho vznik.
A jeho detailní úvahy o přechodu od rodové společnosti ke státu a vzniku územní organi tace mají dosud zásadní význam pro zkoumání vývoje vlastnictví půdy v období rozpadu rodové společnosti.
Pak už Morgan přistupuje к rozboru rodu a rodové společnosti. V 8.—13. kapitole tu
najdeme rozbor rodu řeckého a římského, řecké a římské rodové společnosti a jejich
přechodu к civilisaci. Nejlépe je ovšem možno zkoumat rod tam, kde dosud existuje,
upozorňuje Morgan. A tak před zkoumáním rodu řeckého a římského předchází zkoumání
archaického rodu Indiánů (především, ale nejen Irokézů), jehož pochopení nám umožní
pochopit i rody Řeků a ftímanů (str. 89).
Morganovo srovnání indiánského rodu s rodem řeckým a římským není mechanické.
Složení řecké a římské společnosti na nejvyšším stupni barbarství a na přechodu к civi
lisaci je sice obdobné zřízení indiánskému, na př. irokézskému, na nejnižším stupni bar
barství, proti Irokézům ovšem „musíme navíc přičísti ještě zkušenosti dvou celých ethni
ckých údobí" (str. 150). A víc než to. Vysvětlení rozdílů mezi patrilineárním řeckým в římským rodem na jedné straně a archaickým matrilineárním rodem irokézským na
etraně druhé slouží Morganovi za důkaz správnosti jeho hypothesy o původu řeckého
в římského rodu. Když shrnul rysy řeckého rodu (podle Grota) a podrobil kritice ně
které Grotovy závěry, Morgan pokračuje (str. 209): „Nelze předpokládat, že by se rod mohl někde po prvé objevit jinak než ve své archaické formě. V důsledku toho i řecký rod musel mít tuto formu. Bude-li tudíž možné najít důvody dostatečně pádné pro to,
aby vysvětlily tak dalekosáhlou změnu, jakou byl přechod v odvozování původu z linie
ženské na mužskou, bude věc úplně prokázána." Tyto důvody Morgan vidí ve vývoji vlastnictví a vzniku monogamie; ty si vyžádaly, „aby se děti dostaly do rodu otcova
a podílely se tak na dědictví z jeho pozůstalosti... Srovnáme-И rod Irokézů, jak se jevil na nejnižším stupni barbarství, s rodem řeckých kmenů, jak se jevil na nejvyšším stupni
barbarství, poznáme na prvý pohled, že oba jsou toutéž organisací, jeden ve své archaické
a druhý ve své konečné podobě. Rozdíly mezi nimi odpovídají přesně velikosti změn, které
si na rodu vynutily potřeby lidstva na pokročilejších stupních vývoje." (Podtrženo všude
mnou. — J. P.)
Podrobnějším zkoumáním příčin přechodu od matrilineárnosti к patrilineárnosti u řec
kých a latinských rodů (opírá se tu o Bachofenovo dílo Das Mutterrecht, Stuttgart 1861) dokládá pak Morgan své vývody. Po pečlivém rozboru ohromného množství faktického
materiálu z dějin kmenů všech světadílů zní jeho závěr naprosto přesvědčivě: „Fakta, která jsme uvedli, jsou dostačující počtem i závažností, abychom mohli prohlásit, že
rodová organisace byla původně universálním jevem v lidské společnosti a že byla vše
obecně rozšířena v druhé polovině divošství a v celém období barbarství." (Str. 309.)
Již v této části své práce polemisuje Morgan s historiky starověku, kteří směšují rod
This content downloaded from 185.2.32.134 on Mon, 16 Jun 2014 11:22:36 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
a rodinu nebo považují rodinu za základní buňku prvotní lidské společnosti.:i) Kritisuje
názor Grotův, Niebuhrův a Mommsenův, kteří považují monogamní rodinu patriarchálního
typu za „krystalisační jádro, kolem něhož integračním nakupením vyrostla společnost
řeckého a římského systému" (206) a rod za rozšířenou rodinu (Grote; str. 209, srv.
str. 243). Morganovo vyvrácení tohoto názoru je jasné a logicky vyplývá z rozboru
faktů: Byla-li monogamní rodina základní společenskou jednotkou a rod seskupením
rodin, musila rodina jako celek vstupovat do rodu (jako rod do fratrie a fratrie do
kmene). To však nebylo možné, „protože muž a žena byli nezbytně členy různých rodů.
Žena se až do velmi pozdní doby počítala do rodu svého otce a u Římanů si ponechávala
i jeho jméno. Protože pak všechny součásti musí zapadat do celku, nemohla se rodina
stát základní jednotkou rodové organisace. Toto místo přináleželo rodu. Mimo to patri
archální rodina, ať již římského nebo hebrejského typu, byla v období divošství úplně
neznáma, a stejně tak na nejnižším a pravděpodobně i na středním stupni, jakož i ve
velké části pozdního údobí barbarství. Mnoho věků a dokonce celých ethnických období
uplynulo po vzniku rodu, než se objevila monogamní rodina. Ta se definitivně ustavila
teprve po nástupu civilisace." (Str. 381 п.; srv. 206nn., 243.)
Ruský ekonom Ν. I. Ziber přivítal v r. 1883 Morganovy závěry o rodině a rodu velmi
výstižnými slovy: „Po vydání prací Bachofenových, Lubbockových a Morganových se
stává směšování rodiny s rodem, fratrií a kmenem naprosto nemožným. Podstata otázky
-o vzájemných vztazích všech těchto forem společenských svazků je vyčerpána v pracích
obou posléze jmenovaných vědců do té míry, že nevyžaduje nového zpracování." Jejich
závěry je třeba vzít za základ další práce.4) Avšak naše věda se touto cestou nedala.
Velký význam tu měla Masarykova Otázka sociální, která kategoricky „vyvrátila" Morga
novy a Engelsovy názory na rod a rodinu. Ν. I. Ziber se mýlil, když se domníval, že
práce Bachofenovy, Lubbockovy a Morganovy znamenají konec zmatku v otázce rodiny
a rodu. Srovnejme před chvílí citovaná slova Morganova s tímto podivným tvrzením
Masarykovým: „Engels přijal prastarou theorii o vzniku státu a společnosti z patri
archální rodiny, jenže na místo otce dal matku a z rodiny malé udělal rodinu velikou,
gens... (Η)".5) A protože sám cítí, že toto tvrzení odporuje názorům Engelsovým
a Morganovým, dodává Masaryk na téže stránce v pozn. 9: „Engels dává veliký důraz
na to, že na počátku vývoje neměla rodina významu, jen gens, ne rodina, nýbrž gens,
rod, byl prý společenskou jednotkou společnosti... Odpor Engelsův proti theorii XVIII.
století... neprotiví se tomu, co říkám v textu (že totiž Engels přijal theorii patri archální — moje pozn. J. P.); Engels rozšiřuje tuto rodinu v rodinu skupinovou
a v gens (!!), do které přenáší vztahy a pojmy z rodiny pozdější." To je skutečně
zásadní nepochopení Engelsových myšlenek a je jasné, jakou cenu mají takovéto úvahy
proti jasným a vědecky přesně doloženým závěrům Morganovým. Svého cíle ovšem
Masarykovo „vyvrácení" Engelse a Morgana dosáhlo. Pro naši vědu byly Engelsovy a Morganovy názory vyvráceny. (Srv. o tom Nahodilovu předmluvu str. 27 nn.). A tak
3) Vývoji rodiny je věnována třetí část knihy. Morgan tu postupně probírá vývoj Todiny: rodinu pokrevních příbuzných, punaluanskou, syndyasmickou (párovou), patri archální a monogamní. Celý oddíl je zaměřen proti patriarchální teorii; pro nás je tu nejdůležitější výklad o rodině monogamní, jejíž vznik Morgan vykládá v těsné souvis losti s vývojem vlastnictví a dědického práva. Opírá se především o materiál řecký a řím ský a na str. 398—404 uvádí podrobnou tabulku římského příbuzenského systému. Čtvrtý oddíl knihy sleduje vývoj vlastnictví a dědických pravidel; soukromé vlastnictví je uznáno za plod historického vývoje; předcházelo mu vlastnictví společné. Najdeme zde m. j. i roz bor vývoje dědických pravidel u iteků (Solón) a u Římanů (XII tabulae).
4) H. И. Зибер, Очерки первобытной экономической культуры, Moskva 1937, str. 267; 1. vyd. vyšlo v r. 1883.
6) Otázka sociální, Praha 1898, 397; citováno podle vyd. 1946, II, 47.
This content downloaded from 185.2.32.134 on Mon, 16 Jun 2014 11:22:36 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
plných 70 let po vyjití Morganovy práce trvala naprostá nejasnost také v názorech
našich starověkých historiků na rod, rodinu a rodovou organisaci. Vybral jsem několik
příkladů z učebnic středoškolských i vysokoškolských a z representativního díla naší
historiografie z doby první republiky, Dějin lidstva, tedy vesměs z prací, jež byly určeny
pro širší veřejnost a měly velký význam pro formování světového názoru našeho lidu
i naší inteligence.
Frant. Hýbl uznává za základní jednotku společnosti v době prvobytně pospolné
kmeny, složené z rodů, a uznává i jejich pokrevný svazek. Uznává i význam rodu v dě
jinách řeckých a římských: „Základnou života společenského byl (sc. v nejstarších
dějinách římských) rod (gens) .. ,"e) Rody měly původně společný majetek; pod vlivem
patriarchální theorie však Hýbl tvrdí, že „kmenový vládce mívá moc podobající se pravo moci otcově v rodině... a vládne vším společným kmenovým majetkem."7) Avšak i tento
nedůsledný názor Hýblův stojí osamocen. Em. Peroutka sice v „Ústavách států řeckých"
konstatuje, že v Řecku „organisace kmenového státu se zakládala na příbuzenství" a uznává velký vliv rodu, společný rodový majetek a další znaky rodu, v zápětí však
konstatuje: „Přesto nebyl asi rod nejstarší obecnou jednotkou kmene, neboť к němu
patřili pouze šlechtici..." Právě příslušností к rodu „liší se šlechtici od nešlechticů, u nichž rod nemá významu; náleží к fratriím, fylám, thiasům, ale ne к rodům."8) Zcela
stojí na stanovisku patriarchální teorie J. Král, podle něhož rod vzniká štěpením rodin,
jejichž části zachovávají mezi sebou kultovní svazek.8) I zde se ovšem projevuje Králův
široký rozhled po světové vědecké literatuře a jeho vědecká svědomitost, když na str. 33
vykládá názory některých badatelů (nejmenuje je), kteří přiznávají rodu původní význam
veřejnoprávní, kteří „soudí, že stát vznikl seskupením rodů", uznávají rodové vlastnictví
půdy v Římě a dědické právo rodu. Jeho stanovisko je však odmítavé: „Celkem nutno
říci, že tyto theorie jsou jen vykombinovány, stejně jako mínění, že dědil jen rod; jistého není o tom známo nic... Stejně ani nelze schvalovati ostrého rozlišování movitého
a nemovitého majetku, poněvadž není ze starověku jistých zpráv, že by bylo bývalo tak
prováděno." Ještě konservativnější jsou názory vydavatele Královy knihy VI. Groha.
„Představa rodu, tak důležitá na př. u Latinů, neexistovala v této podobě u Reků. Byl ovšem pojem rodu (genos) a příslušnost к němu byla důležitá, na př. u spartských králů nebo u některých významných kněžstev, ale rod tu znamenal jenom pojem descen
dence a nebylo pevného vzájemného právního svazku mezi rodinami, majícími společného vzdáleného předka."10) Rody byly jen organisací urozených (Starověk 274), fratrie byly
pojítkem rodin (DL I, 484) a fýly měly ve starší době význam „jako orgán správní"
(Starověk 274). Grohovy názory na římskou (latinskou) společnost se pak blíží názorům
Královým: „Základním útvarem pospolitého života u Latinů byla rodina, jejíž hlava
(pater familias) měla naprostou moc nad ostatními členy i nad čeledí к rodině patřící...
Vyšším svazkem byly rody (gentes) sdružující rodiny společného původu po meči.. ,"11) A o římských kuriích se dovídáme, že „byly původně asi skupiny rodů a rodin, spjatých jednak pospolitostí místní, jednak společenstvím kultovním."12) Zastavme se ještě na
chvíli u Dějin lidstva. Zatím co B. Mendl (DL II, 639) uznává, že rody „byly zčásti
β) Dějiny starého věku I, Praha 1924, str. 154, srv. str. 44, 103; srv. jeho Dějiny starého věku, Praha 1911 (učebnice pro gymnasia), str. 9, 47 ft., 69.
7) Str. 9 v práci z roku 1911.
8) Praha 1916 (vydal K. Svoboda), str. 10, 11 a 16, srv. str. 68. e) Státní zřízení římské, upravil a vydal VI. Groh, Praha 1921, str. 30. 10) Starověk I, Praha 1935 (Vysokoškolské rukověti), stí1. 247; srv. Dějiny lidstva
< zkracuj i dále DL) I, Praha 1940, str. 483. ") DL II, Praha 1936, str. 23; srv. Starý Řím, Praha 1931, str. 7 n. 12) Život v starám Římě, Praha 1939, str. 10.
This content downloaded from 185.2.32.134 on Mon, 16 Jun 2014 11:22:36 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
snad pozůstatkem pradávného pokrevního společenství", a připouští alespoň pro dobu
„předhistorickou" společné rodové hospodářství, dozvíme se v 1. svazku týchž Dějin lidstva
ve stati J. Schránila (Vývoj lidstva v době předdějinné, str. 54) zcela jednoznačně, že
v době „předdějinné" byla „ základní společenskou jednotkou" rodina.
V roce 1947 se naši vysokoškolští studenti v 5. vydání „života v antickém Řecku"
(T. šílený, upravil G. Hejzlar) o charakteru a původu rodů nedověděli vůbec nic13)
a v 2. (zkráceném) vydání středoškolské učebnice J. Dobiáše se 70 let po přesvědčivých
důkazech Morganových naši středoškoláci učili: „Zdali však byla základním prvkem
společnosti rodina a z ní vznikaly společenské útvary vyšší (rod, kmen, národ, stát),
či byl-li na počátku útvar širší (asi obdoba hordy, stáda u zvířat) a zdali teprve uvnitř
něho vznikaly užší společenské jednotky, o tom není dosud dosaženo shody."14)
Shrňme tuto pestrou směsici názorů na rod a rodinu slovy Morganovými z r. 1877:
Když vyložil svůj závěr o poměru rodiny a rodu, obrací se Morgan proti zastáncům
patriarchální teorie a konstatuje: „Patriarchální rodina je vskutku nejstarší nám známou
rodinnou formou, vycházíme-li při svém zkoumání z latinských a semitských pramenů.
Avšak zkoumáni takto omezené nemůže proniknout dále než к nejvyššímu stupni barbar
ství. Při nejmenším celá čtyři ethnická údobi jsou tak opominuta a souvislost mezi nimi
zůstává nepoznána. Musíme však připustit, že nová fakta o pradávném stavu lidstva
byla zveřejněna teprve nedávno a že uvážliví badatelé jsou právem opatrní, jde-li o to,
nahradit staré doktríny novými." (Str. 411 n. — podtrženou mnou.)
Prozkoumáme-li otázku druhou, uvidíme, že tento postoj našich vědců není náhodný.
Podívejme se tedy, jaké postavení zaujímal podle Morganových výzkumů řecký basileus
a římský rex, jaká byla podstata jeho moci a jaký byl její původ. „ ... Na nejnižším,
středním i nejvyšším stupni barbarství bylo nemožné, aby v některé části světa vzniklo
za rodového zřízení přirozeným vývojem království. ... tak zvaná království herojské
doby byla vlastně jen vojenskými demokraciemi a ničím'více." (Str. 132 n.) Tento svůj
názor Morgan dokazuje v celé práci, a to sledováním vývoje „od Velkého válečníka"
Irokézů přes teuktliho Aztéků к řeckému basileovi a osobě zvané rex u římských kmenů.
U všech uvedených byla v průběhu tří postoupných ethnických údobí tato funkce nej
vyššího velitele ve vojenské demokracii v podstatě shodná." (Str. 148.) Jako důkazy,
že nešlo o moc monarchickou, uvádí Morgan demokratičnost celého rodového zřízení,
která je zcela neslučitelná s absolutní mocí královskou, dále původní význam funkce
basilea atd. a některé její znaky, především volitelnost a omezení radou náčelníků. Králi
nebyli náčelníci Irokézů, kteří byli volitelní a sesaditelní, ani nejvyšší velitel irokézské
konfederace, králem nebyl ani teuktli (válečný náčelník) aztécké konfederace; jeho volba
podléhala schválení lidu a byl i sesaditelný; podobně basileus a rex měl jen pravomoc
vojenskou, kněžskou a soudcovskou (str. 129, 146 nn., 191 nn. a j.). Zastavme se na
chvíli u řeckého basilea. Antičtí autoři charakterisovali jeho jménem vládní zřízení —
basileia. Autoři moderní užívají jako ekvivalentu pro tyto termíny slov „král", „krá lovství". Morgan (str. 220) vyslovuje pochybnost o správnosti takového postupu. „Není žádné podobnosti mezi basileií starých Athéňanů a moderním královstvím nebo mo
narchií; jistě ne tolik, aby to ospravedlnilo užívání stejného termínu к jejich označení."
Pak Morgan zkoumá otázku absolutní dědičnosti úřadu řeckého basilea, neboť absolutní
dědičnost je nutnou součástí monarchického zřízení. Konstatuje, že v rodovém zřízení
Indiánů byla funkce náčelník» dědičná v určitém rodu a u kmenů patrilineámích pře
13) Srv. о Attice str. 39, o Dórech str. 36: rodové fýly „se dělily na 27 fratrií či rodů se společnými slavnostmi a obětmi".
lé) Dějiny starověku a raného středověku, učebnice pro vyšší třídy škol středních,. Praha 1947, str. 8.
This content downloaded from 185.2.32.134 on Mon, 16 Jun 2014 11:22:36 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
cházela zpravidla s otce na syna. „Takové bylo pravidlo v případě, že proti dotyčné osobě
nebylo námitek. Volební zásada tu však existovala, což je zásadou samosprávy. Nemů
žeme doložit dostatečnými důkazy, že by se nejstarší syn basileův ujímal úřadu po smrti
otcově na základě absolutního dědického práva. To je na věci podstatné a je třeba ne
zvratného důkazu, má-li toto být dokázáno. Skutečnost, že nejstarší nebo některý jiný ze synů obyčejně nastupoval po otci, což připouštíme, nedokazuje ještě skutečnost abso
lutního dědičného nástupnictví, protože podle zvyku byl sice v pravděpodobném sledu
nástupnickém, musel však být svobodně voličstvem zvolen. Vzhledem к povaze řeckých
institucí (jejich demokratičnosti — J. P.) mluví pravděpodobnost proti tomu, že by úřad
basilea byl obsazován dědičně; jsou zde důvody spíše pro svobodnou volbu nebo potvrzování
úřadu lidem pomocí jeho uznávaných organisací, tak jako tomu na příklad bylo, když
byl potvrzován římský rex." (Str. 221; podtrženou mnou, J. P.)1B) Řecká basileia byla
vojenskou demokracií, jak o tom svědčí existence rady a agory vedle basilea. Svůj výklad
pak Morgan doplňuje (str. 222 n.) rozborem funkcí basilea a podepírá Aristotelovým
výkladem o basilei. „Za rodového zřízení," uzavírá na str. 223 п., „kdy se společenství lidu
skládalo z rodů, fratrií a kmenů, z nichž každá část byla organisována jako samostatné
samosprávné těleso, byl lid nezbytně svobodný. Vláda krále s dědičnou mocí a bez přímé
odpovědnosti by byla v takové společnosti prostě nemožná. Tato nemožnost vyplývá ze
skutečnosti, že rodová zřízení jsou neslučitelná s králem nebo královskou vládou."
Nebudeme se zabývat obdobným Morganovým výkladem o vojenské demokracii v ftímě
(str. 224, 254 п., 268 nn.). Morgan velmi přesvědčivě dokázal na antickém materiálu,
interpretovaném ve světle materiálu srovnávacího („pravděpodobnost"), že nejstarší formou řecké a římské společnosti bylo demokratické rodové zřízení a že basileus a rex
nebyli absolutními králi. Vraťme se tedy к našim historikům.
I zde zastává F. Hýbl stanovisko umírněné: Užívá sice termínu „král", ale říká
o řeckých basileích: „Působnost jejich obmezovala se jako u všech národů na tomto
stupni na vedení ve válce, obětní výkony a soudnictví... Král byl ve všech důležitějších
podnicích vázán souhlasem náčelníků rodových." Ale už ve své pozdější práci hovoří
o „šlechtou omezené monarchii" za dob homérských (str. 112), v níž sice král byl jen
„první mezi rovnými," ale to už byl výsledek úpadku moci královské, jež tedy původně
byla silnější.18) Ne zcela jasný je postoj E. Peroutky: Hovoří sice o monarchii a dědičném
království u Homéra, ale přijímá Thukydidův názor o jeho patriarchálním rázu a uzavírá:
„Celkem však království u Homéra není absolutní a nebylo patrně ani dříve." (L. 1.
12 п., 14.)
Kategoričtěji zní názor Králův: „Král byl vladařem absolutním, ovšem v mezích svého
impéria." Král ovšem uznává, že v ftímě nebylo království dědičné, nýbrž volitelné, avšak
dodává: není vyloučeno, že i v ftímě bylo před královstvím volebním království
dědičné a že tedy vývoj vnějšího zřízení římského prošel podobnými stupni, jako jinde (!)"
(1.1. 117, 116). A opět ještě jednoznačnější je názor VI. Groha: Nejstarší známou formou
vlády u fteků je království. „Přes svůj nárok na božský původ a v starších dobách ne
popiratelnou neodvislost na vůli obce ztráceli králové ponenáhlu své absolutní postavení
1б) Na str. 148 Morgan zdůrazňuje, že u Irokézů, Aztéků a Římanů je volitelnost
nejvyšší funkce přímo potvrzena, u úřadu basilea v době homérské že se však hovoří o absolutní moci. I zde žádá Morgan positivní důkaz pro toto tvrzení, protože pravdě podobnost ie proti němu. Další bádání ukázalo, jak je Morganův metodologický postup správný: Srv. důkazy o demokratickém základu basileie u G. Thomsona, O staré řecké
společnosti (Praha 1952), str. 299 nn., 329 a j. le) Dějiny starého věku, 1911, str. 47. Dějiny starého věku I, 1924, str. 116, srv. 104,
111 п.; o Ěímu 157.
This content downloaded from 185.2.32.134 on Mon, 16 Jun 2014 11:22:36 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
uvnitř obce" (Starověk I, 248). Tuto nedokázanou koncepci hájí Groh v Dějinách lidstva
dokonce proti antickým autoritám: „Nejstarší podobou vlády, jakou lze u Řeků postih
nouti, je království, třebas některé zprávy kladou na počátek vládu patriarchální" (DL I,
484). V Římě pak „moc královská byla absolutní, doživotní a jednotná".17) O původní
absolutní moci králově hovoří i B. Mendl (DL II, 598), T. Šílený18) a J. Dobiáš (1. 1. 39),
Z uvedených názorů vyplývá jasně, že Morganovy názory nebyly našimi historiky
přijímány, ba že jim jeho argumentace pravděpodobně nebyla podrobněji vůbec známa.
Jinak by snad byli proti ní postavili argumentaci svou, již marně hledáme. Nemožnost
existence absolutní monarchie v raném Řecku a Římu „vyplývá ze skutečnosti, že rodová
zřízení jsou neslučitelná s králem nebo královskou vládou. Aby mohl býti vyvrácen tento
předpoklad, vyvozený ze struktury a zásad starověké řecké společnosti, bylo by třeba
důkazu, který by přesvědčivě ukázal, že existovalo absolutní dědické právo pokud jde
o úřad basilea a že s tímto úřadem byly spojeny funkce civilní. Domnívám se, že takový
důkaz nemůže být poskytnut" (Morgan str. 224 — podtrženo mnou, J. Р.). Důkaz,
žádaný Morganem, skutečně podán nebyl, ale jeho nevyvrácené závěry nebyly přijaty
rovněž. Naše — a ovšem nejenom naše — historiografie zůstala plných 70 let u názorů,
jež Morgan už v roce 1877 odsoudil jako „karikaturu řecké společnosti" (str. 217).
Kde máme hledat příčinu tohoto postupu? Proč tu byl způsobem tak do nebe volajícím
překročen bezpodmínečný požadavek vědy, požadavek bibliografické úplnosti a využití
všech dosavadních výtěžků vědy? Morganovy výzkumy jsou plně vědecky zdůvodněny
a nebyly vyvráceny. Naopak, vysvětlují mnohé, co dosud v antické společnosti bylo ne
jasné.18) Ale Morganovy výzkumy mají obecnější společenské důsledky a Morgan sám
je vyvozuje. Jeho výhledy do budoucnosti jsou pro buržoasii velmi málo přijatelné.
„Lidstvo si stále více a více osvojuje ten prostý poznatek, že lid jako celek je moudřejší
a může lépe zabezpečit obecné blaho a obecný prospěch než jakákoliv privilegovaná třída
lidí, ať již jakkoli vzdělaných, jež kdy existovala nebo může existovat." „ ... Přijde čas,
kdy lidská inteligence nabude nadvlády nad majetkem a stanoví jak poměr státu к vlast
nictví, které chrání, tak i povinnosti a hranice práv vlastníků. Zájmy společnosti stojí
nad zájmy jednotlivců a vztahy obou těchto pólů musí být uvedeny ve spravedlivý
soulad... Dějinné epoše, jejímž jediným konečným cílem je honba za majetkem, hrozí
konec v rozkladu společnosti, protože taková epocha v sobě chová prvky vlastního zá
niku." „... Demokracie, kdysi v základní formě všeobecná a v mnoha civilisovaných
státech potlačená, je předurčena, aby se opět stala všeobecnou a svrchovanou" (str. 280,
446, 284. Srv. 236, 266 a j.).
Morganova kniha je dovršením zkoumání pravěké společnosti v předmarxistické vědě.
V ní se jasně ukázalo to, co K. Marx r. 1868 napsal B. Engelsovi, že totiž zkoumání
pravěku jednotlivých národů „odpovídá socialistickému směru, ačkoli oni učenci nemají
tušení, že s ním mají něco společného... A pak jsou překvapeni, že nacházejí v nej
starším nejnovější a dokonce do jisté míry i rovnostáře, čehož by se zděsil Proudhon."20)
Skutečně, když po Morganovi vyvodili ze zkoumání pravěké společnosti teoretické a poli tické důsledky Marx a Engels a podepřeli jimi své učení o historičnosti soukromého
17) Starý Řím, str. 16; srv. Život v starém Římě, str. 4.
18) Život v antickém Řecku, str. 34; pro dobu homérskou zdůrazňuje prostotu králů a jejich nestejnou moc.
1β) Srv. zajímavý Bachofenův dopis Morganovi z 21. 11. 1878, Dodatky, str. 455 n. Velmi mnoha Morganových podnětů užívá ve své práci G. Thomson.
20) Marx Engelsovi 25. 3. 1868. Vybrané dopisy, Praha 1952, str. 183.
This content downloaded from 185.2.32.134 on Mon, 16 Jun 2014 11:22:36 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
a reakčního. Viděli jsme na příkladu Morganově, že právě kladné výsledky buržoasní vědy musí často hájit marxismus — proti buržoasní vědě samé.
Nebylo tedy náhodou, že naše věda o antickém starověku nedávala svým čtenářům
a žákům do rukou nebezpečné Morganovy myšlenky. To se mohlo stát teprve po svrženi
kapitalismu v naší zemi. Ale náš dluh Morganovi splacen dosud není; vždyť dosud byl
znám jenom prostřednictvím Marxovým a Engelsovým. A přece by Morganovu knihu
měl znát každý, kdo se zabývá starověkem. Nejen pro její výsledky, mnohde překonané
a často známé. Ale hlavně proto, aby se zamyslil nad tím, proč jsme po celou dobu svých
vysokoškolských studií jméno Morganovo vůbec neslyšeli, proč byly nechávány bez vy
užití Morganovy náměty, ač panoval názor, že themata v oboru antického starověku jsou
vyčerpána. A nejde* jen o Morgana. Na jeho práci navazovali další vědci, i buržoasní.
Bude ještě třeba mnoho úsilí, abychom ve své práci objevili tuto — můžeme snad říci —
pokrokovou linii ve svém oboru a navázali na ni. Že existuje, o tom svědčí jak práce
Morganova, tak i tato skvělá slova J. J. Bachofena v dopise Morganovi ze 4. 1. 1884
(str. 460 n.):
„Veškeré mé přednášky jsou diktovány přesvědčením, že bez rozšíření svého rozhledu
nikdy nedosáhnu správného názoru na skutečný duchovní stav, jímž byla evropská spo lečnost ovládána v době založení Říma. Crkol historika spočívá ve stanovení rozdílu mezi
tím, co jednou bylo, a tím co je nyní. Avšak historikové tohoto druhu jsou dnes vzácnou
výjimkou: rari nantes in gurgite vasto. Zejména němečtí vědci sledují jinou cestu. Chtějí
vysvětlit pravěk jeho posuzováním dle všeobecných představ naší doby. Vidí jenom sebe
ve tvorbách minulosti... Co je konečným výsledkem takové ješitnosti? Nic jiného, než
žalostné skreslení počátků vývoje lidstva, připomínající obrazy z minulého století, které
znázorňují Coriolana v ústrojí tělesného gardisty Ludvíka XIV. a Veturii v šatech
čestné dámy na dvorní slavnosti. Co udělali z Coriolana? Dětinskou báchorku, která by měla zůstat nepovšimnuta myslícím člověkem. Zdá se mi, že tentýž případ platí pro
gentes a římské krále. Stávají se prototypy německého císaře a ubohé šlechty, která
tento trůn obklopuje. V dobách revoluce jsou smeteni se stejnou nenávistí, jako kdyby
byli skutečně u moci."
Emmett L. Bennett, Jr., The Pylos Tablets. A Preliminary Transcription, with a Fóre
word by Carl W. Blegen, Princeton, University Press 1951; stran XII+ 117.
Arthur J. Evans, Scripta Minoa. The Written Documents of Minoan Crete wlth Speciál Reference to the Archives of Knossos. Vol. II: The Archives of Knossos. Clay Tableta
Inscribed in Linear Script В Edited from Notes, and Supplemented by John L. Myres.
Emmett L. Bennett, Jr., A Minoan Linear В Index. New Haven, Yale University Press
1953; stran XXIV+119.
Emmett L. Bennett, Jr., The Myceitae Tablets, with an Introduction by Alan J. B.
Wace, Proceedings of the American Philosophical Society 97 (1953), 422—470.
V Bennettově vydání pylských tabulek (dále jen Pylos S9) byl po prvé publikován jistý
uzavřený a na svou dobu úplný soubor dokumentů, psaných lineárním písmem В a vzta
hujících se přitom к jednomu určitému místu. Dílo obsahuje 666 tabulek (na tolik se
zmenšil spojováním různých fragmentů celkový počet 621 tabulek, nalezený C. W. Blege nem v r. 1939 u Epano Englianos v Messenii), a není vinou autorovou, že dnes již nevyčer
pává úplně všechny dokumenty, které z Pylu pocházejí. Necelý rok po vydání tohoto spisu našel totiž Blegen v pylském královském archivu dalších 350 tabulek (zprávu o tom podal
This content downloaded from 185.2.32.134 on Mon, 16 Jun 2014 11:22:36 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
