fra

Ladislav ŠerýLaserová romance 3

Česká próza

Ladislav ŠerýKde je zlo v této vířící mléčné dráze dobra?

fra.cz

2 fra

Ladislav ŠerýLaserová romance 3

Česká próza

fra

Ladislav Šerý (1958) vystudoval češtinu a francouzštinu na Fi-losofické fakultě UK v Praze, dlouhá léta topil ve smíchovskýchčinžácích, poté přednášel moderní francouzskou literaturu,přitom překládal Artauda, Bataille, Daumala, Queneaua, Ca-muse a jiné. Vydal tři opusy: První knížka o tom, že řád je chaosa že potřebujem světlo a nedovedem žít ve tmě a že každýmu obsahuse vnutí nějaká forma a že moc je všude a nikde a že i ta blbá svo-boda je jenom jako a že ještě nenastala ta pravá dekolonizace a že i toumění je jeden velkej mýtus (1997), Laserová romance (2005) a La-serová romance 2 (2008).

Ladislav ŠerýLaserová romance 3

4

Od téhož autora ve FraLaserová romance 2, 2008

Ladislav ŠerýLaserová romance 3

fra

Česká prózaLadislav ŠerýLaserová romance 3Reprodukce na obálce Gustave Courbet, Le Fou de peur ou le désespéré, 1843–45 (Nasjonalmuseet for Kunst Arkitektur og Design, Oslo)Vydalo Agite/Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz,roku 2009 jako svou 73. publikaciVytiskla Tiskárna VS, PrahaVydání první

© Agite/Fra, 2009Text © Ladislav Šerý, 2009Cover artwork © Nasjonalmuseet for Kunst Arkitektur og Design, 2009Author photo © Markéta Mičková, 2009ISBN 978-80-86603-07-0

BA011

Obsah

1. Pravda 92. Dobro 213. Simulace 314. Virtualita 395. Reprezentace 576. Reklama 717. Umění 818. Dominace 919. Obraz 10510. Média 12311. Čas 13912. Technika 15013. Moc 163Použití autoři 183

7

8

1. Pravda

9

1. Systém/moc/technověda nám proměňují světpřed očima. Také proto už ho nechápeme ve sta-rých a relativně jednoduchých fyzikálních a filo-sofických kategoriích, proto se hroutí hranicenašeho poznání i hranice mezi skutečností a fik-cí, pravdou a lží, dobrem a zlem. Staré pravdyneplatí a novou pravdu o našem místě ve světěnám nikdo neřekne, naopak nám ji všichni skrý-vají. Ještě nepřišel čas na upřímnost.

2. V tekutém a exponenciálně proměnlivém pro-storu panuje nejistota, na kterou lidský člověknení zvyklý a která mu brání v obvyklém rozborunové situace. Jak všichni víme, každá analýzauklidní, každé pojmenování činí z neznáméhoalespoň trochu známé. Zdá se však, že přišla do-ba, jejíž parametry nám unikají a pro kterou za-tím nemáme jméno.

3. Moc má schopnost produkovat pravdivostní dis-kursy, nutí nás k neustálému produkování prav-dy. Moc pravdu vyžaduje a potřebuje ke svémupůsobení, neustále se nás dotazuje na pravdu,institucionalizuje její hledání. Jsme nuceni pro-dukovat pravdu jako jsme nuceni produkovatbohatství.

4. Technika nám zjevuje pravdu světa, v němž má-me jen nepatrný a časově omezený prostor. Aleaž nyní si naplno uvědomujeme, jak úzce jsmezatím vymezovali své příliš přehledné diskursy,vedeni iluzivním a přitom přísně logickým myš-lením, jež nám nakonec ukazuje jen míru našínedostatečnosti. Technika v tomto smyslu nenírozšíření lidských schopností, ale odhalení sla-bosti a podřízenosti lidského myšlení.

5. Lidský člověk si musí zvyknout na to, že opouští

10

polstrovaný svět iluzí, v němž byl dosud spokoje-ně usazen, že jeho horizont bude dramaticky po-nížen do profánního a banálního světa věcí, žebude veden objektivním pohybem ke světlýmzítřkům, kde ho nečeká než trvalé štěstí spotře-by: nic lepšího budoucnost na skladě nemá,a vlastně nic jiného. Leda trvalé neštěstí.

6. Pravda je iluze hlavně proto, že je složena z mno-ha pravd.

7. Pravda je lidský výmysl, stejně jako nepravda. Po-kud ale o těchto kategoriích rozhoduje člověk,kam se poděla samotná skutečnost, kam zmizelsvět? Uzávorkován za pojmy a počitky přihlížínašim interpretacím, omylům a představám.

8. Naše neštěstí spočívá ve snaze objektivně pocho-pit realitu ze své subjektivní pozice ve svatémpřesvědčení, že svět není reciproční, praví Baud-rillard. Sami jsme se stali subjektem zvídavostiobjektivního světa. Jak pohodlné, žít v přesvěd-čení, že myslíme a utváříme svět a současně onnás nemyslí a neutváří. Nikoliv myšlení subjektu,ale myšlení objektu se musíme věnovat v tétopřelomové době. A teprve až potlačíme svousubjektivní lidskost, až sami zvěcníme do objek-tu, dojde naplnění naše touha po poznání, pro-tože nás opustí.

9. Osvícenství nahradilo Boha jako radikálně Jiné-ho pojmem člověka jako tvůrce sebe sama. Pro-ces sebeutváření skrze poznání, vědu a technikuvede ke konceptualizaci člověka, tedy k proceso-vání jeho jinakosti, a směřuje jej k utopii, k exi-stenci bez místa. Utopie myšlení je v dokonalostitechniky, utopie vidění v její vševidoucnosti, uto-pie moci v její všemohoucnosti, utopie šťastnéholidstva v jeho definitivním zmizení.

10. Příslib štěstí je jeden ze stavebních kamenů kaž-

11

dé ideologie a horizont každé touhy. Jaké dalšítouhy čekají lidského člověka po splnění těchsoučasných? Trvalý blahobyt, neslýchané perver-ze, věčný život? Lidská touha dodává systémuenergii potřebnou k jeho fungování a růstu, tedyparadoxně i k velké transformaci.

11. Relativní idealismus byl vystřídán idealismem ab-solutním, partikulární pragmatismus pragmatis-mem totálním, konkrétní úspěchy vítěznou ab-strakcí. Z volnosti, rovnosti a bratrství zbylapouze volnost, svoboda volby mezi směnnýmihodnotami.

12. Co je realita? Strom v lese vnímáme jen jakohrubý obraz stromu v lese, víc nám naše smyslynedovolují. Strom je však nekonečně víc, než coz něj vidíme, hmatáme nebo cítíme. Můžeme jejvědecky prozkoumat a napsat o něm tlustou kni-hu. Můžeme jej fotit nebo natáčet na jaře, v létě,na podzim, v zimě, ve dne v noci. Můžeme jejpokácet a vyrobit z něj židle a stůl. Bytí stromuse nám kromě estetických nebo pocitových vzru-chů příliš nepřiblíží. Jsme odsouzeni k nepocho-pení věcí a ke lhostejnosti vůči nim a věci námto vracejí.

13. Přesto věříme v realitu stejně oddaně jako vesvobodu, protože je to nejsnazší a nejjednoduššíkompenzace absence pravdy a smyslu. PodleBaudrillarda se lidský člověk ani v novověku ne-vyrovnal s radikálním a nesnesitelným zjištěním,že se rodí nesvobodný a že svět je neobjektivnía neracionální. Proto si vytvořil dvě základní ilu-ze/lži: objektivní iluzi o realitě a subjektivní ležo svobodě.

14. Od falešného statutu svobody jako osvobozeníod starého světa je jen krok k liberalismu, zejmé-na ekonomickému, ale i politickému, sociálnímu

12

a morálnímu. Liberalismu se musí vše podřídit,realita i svoboda. Nejvyšší ideál svobody je takzneužit k nejnižším cílům, podobně jako dříveideál Boha, poté ideál rozumu a vlastně každáideální substance.

15. Za vlády rozumu nezbývá na ostatní projevy lid-ského vědomí (srdce, duše) příliš mnoho místanebo vůbec žádné. Rozum má v sobě tendencik ustavení obecnosti, k abstrahování světa. Ro-zumnost se prosazuje jako hegemon, kdežto srd-ce a duše jsou vždy partikulární a v sociálnímprostoru marginalizované.

16. Nebylo tomu tak vždy. Magické a rituální postu-py rozum spíše opomíjely a byly postaveny nakomplementaritě srdce a duše. I proto dokázalypracovat s principem dobra a zla. Subjektivizova-ly svět bez nároku na porušení jeho celistvosti,zatímco moderní doba svět objektivizuje, zahlcu-je ho dobrem a subjekt osvobozuje k bezvýznam-nosti.

17. V době vrcholící modernity, v níž stále ještě pře-žíváme, musí všechno dopadnut dobře; až teďzavršujeme osvícenství. V době postmoderní, dokteré se relativně rychle posouváme, může coko-liv dopadnout jakkoli.

18. Technický a vědecký přístup ke světu činí z lid-ského subjektu místo výkladů a klasifikací, neú-plného poznání a neutuchajících pochyb, takžepoté ze všech jeho pórů prýští nejistota a igno-rance jako suma parciálních poznatků a natráve-ných mediálních pseudoudálostí.

19. O ničem nakonec nevíme nic určitého, nic defi-nitivního. A pouze technická produkce a repro-dukce v posledku zachraňuje situaci, protože jezde jako fakt (není dále zkoumána a často anizkoumatelná) a protože technika je tu pro nás

13

jako dobrý sluha mnohem zjevněji než jakošpatný pán.

20. Lidský člověk není schopen ztotožnit se s věcmi,tedy poznat předmět v jeho úplnosti. Vždy nara-zí na propast mezi svou ambicí a nepřátelstvímvěcí. Identifikace s realitou je iluze. Proto nelzevážně pěstovat ideologii pravdy ani ideologii po-znání jako dobra.

21. Poznání nakonec jen odkrývá další a další dife-rence; postuluje tedy příval jiného, které ale čas-to vůbec nechceme poznat, které často stojí pro-ti nám. Dobro se může snadno zvrhnout ve svůjopak. Náš způsob existence je však plně založenýna poznání, a proto trpí jednou podstatnou dife-rencí, totiž fatální odtržeností od skutečnosti.Lidský člověk se nemůže s touto nedostatečnostívyrovnat, neustále ji tematizuje a idealizuje.

22. Ale technický modus existence je jiný. Diferencezde neplatí, naopak technika se vždy ztotožňujese svým předmětem. Obojí je téže matérie, téžepodstaty. Obojí stojí radikálně proti živé hmotě.Živá hmota je vystavena masivnímu plýtvání a lid-ský člověk je v tomto koloběhu nejvyšší obětí.

23. Lidský člověk vždy čelí nicotě, kráčí do ní jakodo tlamy osudu. Proto se chce stát součástí něče-ho trvalejšího, proto měl vždy potřebu nábožen-ství a substancí všeho druhu. I nicota je ovšemjen produkt lidského myšlení a jeho neschop-nosti povznést se nad vlastní úděl.

24. Technika nepociťuje nicotu jako problém ani ja-ko osud. Sama je nicotou, tedy ne-myšlením, ne-lidskostí. Technický předmět je ochočený nepří-tel lidského člověka. Slouží mu, ale zůstávánepřístupný a nikdy se mu zcela nepoddá.

25. Systém ale přetváří na předměty i výsledky lidskétvořivosti, tedy kulturní a umělecká díla, a činí

14

z nich produkty, které podléhají cirkulaci a smě-ně a přispívají k růstu bohatství a moci. Boj protimoci skrze kulturní a umělecké činy tedy častonese plody právě opačné.

26. Kontakt se světem probíhá skrze kódy – psychic-ké, jazykové, obrazové –, jež nesou nějaké význa-my. Od útlého věku se učíme tyto významy roze-znávat a dešifrovat, často na velmi nejasnémnebo zprostředkovaném základu. Jazykové i ob-razové kódy jsou ovšem náchylné k nesčetnýmposunům. Realita se jejich mediačním působe-ním stává více či méně vědomou fikcí, s níž lzedále pracovat, uchovávat ji a předávat praktickybez ohledu na časové a prostorové dimenze.

27. Lidský život je utvářen z větší či menší části z na-kupení a navrstvení takovýchto fiktivních skuteč-ností, jejichž velké soubory vytvářejí diskursy.Diskurs je soubor věcí již poznaných, diskursivnímyšlení je tedy výklad světa: považuje svět za to,čím se nám jeví skrze činnost našeho vědomía vědomí našich předků. Jenže věci nejprve jsoua až poté se nám nabízejí, až poté je poznáváme.

28. Naše zkušenost již není pouze přímá, ale stále ví-ce se stává druhotnou a odvozenou, protože zasvůj základ přijímá posunutý, deformovaný po-hled na svět jakožo soubor diskursů, tedy pohledpoznávající, vykládající a zjednodušující. Každépoznání generuje simplifikaci, deformaci a falsi-fikaci skutečnosti.

29. Důsledkem tohoto permanentního zjednodušo-vání je ztráta odpovědnosti za své bytí v roviněnejen individuální, ale i kolektivní a společen-ské, tedy neautentičnost bytí, jak by řekl Hei-degger.

30. Dešifrování světa skrývá strach z nicoty a zla, alesoučasně odhaluje moderní averzi k tajemství

15

a svobodné imaginaci. Svět je pro lidského člově-ka problematický od samého počátku, od první-ho podlehnutí onomu fatálnímu puzení k sebe-uvědomění, k hledání identity, které stojí zavšemi výdobytky lidského ducha.

31. Až v novověku je západní civilizace schopna vy-tvářet relativně transparentní a koherentní iluzenenáboženského charakteru, zejména kulturní,vědecké a historické. Vzniká nová skutečnost po-vstávající z odvozeného obrazu světa.

32. Nová realita se zatím projevuje hlavně jako dezi-luzivní prostředí zaplňované produkty bez tajem-ství, vztahy bez přesahu a spotřebními obrazyvždy ochotnými vystavit na odiv svou banalitu.Z vyššího (byť vždy iluzivního) smyslu, zatížené-ho neprůhledností a tajemstvím, se v historickykrátké době stal obscénní ne-smysl okamžité do-stupnosti. Původní (byť vždy iluzivní) realita ne-návratně mizí a je nahrazována realitou bezpro-střednější, hmatatelnější a integrálnější, kterádokáže vše pohltit v neexistenci odstupu, v reál-ném čase, v totální delokalizaci, to znamená v si-mulaci času i prostoru. Jako by skutečnost bylacosi tak strašlivého, že se musí skrývat buď za ilu-ze substancí, nebo za totální simulaci všeho. Jakoby pravá skutečnost byla entropie, nicota, smrt.

33. Systém dokáže této tendence ke skrývání realityza iluze nebo simulaci dokonale využít k dalšímuznevolnění subjektu. Pohlédnout skutečnosti dotváře totiž znamená individuální subverzi každémoci. Buddhisté a mystici všech denominacío tom vědí své. Proto musí systém vytvářet iluzeo skutečnosti i tam, kde již fakticky došlo k dezi-luzivnímu procesu.

34. Simulace skutečnosti novými (technickými) pro-středky podle starých vzorů je hmatatelná a kon-

16

krétní, ale současně také unikavá a mnohotvár-ná, což opět brání jejímu obecnějšímu uchopenía porozumění celé situaci. Nových produktů,obrazů i idejí je tolik, že ani vyspělá technologienám neumožní byť přibližně se v nich orientovata uspokojit tak jeden ze základních lidských pu-dů, touhu po poznání. Poznávací ba ani skopic-ký pud nemohou být plně ukojeny, protože nad-bytek vždy vede k indiferenci. Ocitli jsme se vestejné situaci jako v době velkých iluzí substanč-ního rázu, ale bez jistot, které nám přinášely.

35. Svět náhražek nemá ekvivalent, pouze sebe sa-ma, takže zobecněná cirkulace produktů neu-možňuje skutečnou směnu, pouze její vynuce-nou a hypertrofovanou formu. Svět je takparadoxně čím dál reálnější, zahlcuje nás svouokamžitou přítomností a dokonce nám už aninedovoluje vytvořit si nějakou novou velkouiluzi.

36. Iluze přesto musejí být neustále vytvářeny a ob-novovány, protože civilizovaný modus existenceje na nich postaven. Svět pro nás existuje pouzeprostřednictvím iluze: nikdy nebyl sám se sebouidentický, nikdy nebyl reálný. Vznikající (techno-logický) hyperreálný svět však bude naplněn rea-litou tak, že na nic jiného v něm nebude místo,ani na iluze.

37. K tomu odedávna směřuje věda i technika a veš-keré lidské úsilí. Svět bude dokonán, dokonalýjako technický prostor. Zmizí jako iluze a povsta-ne jako hyperrealita, na niž bude už každá iluzekrátká. Realita v reálném čase, realita jako infor-mace. Historický čas bude nějakou dobu archi-vován a poté zapomenut.

38. Lidský člověk je tvor smyslový a sociální, i z tohoplyne jeho vůle a touha po klamu a iluzi. Víra

17

v realitu je zdaleka nejrozšířenější náboženství,triviální a banální, ale právě proto útěšnéa v touze zapomenout na krutou pravdu nicotynesmírně účinné. Realitu můžeme chápat jakoiluzi, která ještě nebyla prohlédnuta jako iluze.

39. Iluze je pro nás tedy mnohem snesitelnější neždeziluzivní skutečnost, ale minoritní schopnostvidět svět bez iluzí má rovněž své kouzlo. O nicjiného v posledku lidské poznání usilovat nemů-že, jen o deziluzi.

40. Podle Lévinase je podstatou ontologie převáděníjiného na stejné, tedy věcí na jejich výklady, rea-lity na fikci, přítomnosti na reprezentaci. Z jiné-ho (přírodního) se stalo stejné, lidské: lidské vě-dění. Lidskému vědění však chybí schopnosttranscendence a místo, kde je obojí spojeno, to-tiž náboženství nebo jiný jednotící duchovní čisociální systém, jsme již ve vývoji minuli.

41. Každá nově objevená jinakost se vzápětí stávájednou z variant stejného, posiluje stejné, stejnějako kritika spektáklu posiluje spektákl. Novátechnologie není jiná technologie, je to jen dalšílogická a logistická varianta moci v královstvítechnovědy.

42. Postavit se stejnému pro subjekt většinou zname-ná vyloučení a marginalizaci. Taktika i strategieboje proti stejnosti jsou již téměř zapomenuty,systém je pohltil. Z mnoha bojišť se dnes stalojediné a na něm žádná partyzánština ani subver-ze nemá šanci. Po krachu bolševické cesty ke ko-munismu se cesta třídního násilí ukazuje jakoslepá. Ve všech oblastech se prosazuje sofistiko-vanější model imploze, nadtřídní kontrola všechskupin, dominace bez ohledu na původ, rasui postavení. V říši obrazů se boj vede proti vlast-nímu publiku.

18

43. Stejně jako dělnická třída vždy pracovala pouzena svém zániku, i vzdělanostní společnost si ko-pe vlastní hrob. Kromě primitivních národů takale činila zatím každá civilizace. Vzdělání zname-ná změnu a hraniční suma změn vždy vedek transformaci celého systému.

44. Starý svět mohlo uchovat pouze nevědění, kulti-vování jeho nepoznatelnosti a subverze nebo ka-rikování snahy po dokonalosti, kterou prosazujesystém.

45. Iluze reality je vždy také realita iluze. Až iluze vy-tvářejí celé diskursy a komplexní soubory repre-zentací, jež na sebe berou materiální podobu zá-pisu a paměti. A právě jejich dematerializace(digitalizace) naznačuje, že i realita iluze můžezmizet za technickou virtualitou deziluze.

46. Iluze je tak projevem negentropie, snahy o orga-nizaci světa, kdežto realita nutně podléhá entro-pii. Iluze směřuje k růstu nestability, realita k re-lativní stabilitě. Iluze je vlastní lidskému člověku,realita je nelidská. Poslední iluze bude pro lid-ského člověka současně prvním nárazem reality,který mu bude osudný.

47. Beziluzivní realita nepotřebuje a nestrpí imagi-naci, umění ani utopii, tedy žádného dvojníka,žádnou reprezentaci. Ale také žádnou pochyb-nost ani úzkost. Vláda reality je absolutní svobo-da techniky, zobecněná dominace nelidského.

19

20

Co

ver

© N

asjo

nal

mu

seet

fo

r K

un

st A

rkit

ektu

r o

g D

esig

n,

2008

Metodou paranoicko-kritických hyperboldojdeš jen k dalšímu nepochopení éryslepých kapitánů, popleto.

Photo © Markéta Mičková, 2009

fra.cz

788086 6030709

Co

ver

© N

asjo

nal

mu

seet

fo

r K

un

st A

rkit

ektu

r o

g D

esig

n,

2008

Metodou paranoicko-kritických hyperboldojdeš jen k dalšímu nepochopení éryslepých kapitánů, popleto.

Photo © Markéta Mičková, 2009

novinky

Viola Fischerová, Domek na viniciGeorges Didi-Huberman, Ninfa modernaJean-Claude Izzo, Totální chaosJakub Řehák, Světla mezi prknyGuy Viarre, Bílé předáníPetr Borkovec, Berlínský sešit/Zápisky ze Saint-NazaireMuhammad Šukrí, Nahý chleba dotisk

připravujeme

Česká vizuální poezie. Teoretické texty, Eva Krátká, ed.Sławomir Mrožek, Kohout, Lišák a jáFranz Wurm, Král na střeše fra

fra.cz

788086 6030709