Lenka Ovčáčková (ed.) a kol. O PŮVODU KULTURY 2017.pdf · 2016), a zejména schopnosti...

O PŮVODU KULTURYBIOLOGICKÉ, ANTROPOLOGICKÉ

A HISTORICKÉ KONCEPCE KULTURNÍ EVOLUCE

Lenka Ovčáčková (ed.) a kol.

academia2017

O původu kultury_blok_kor06.indd 3 27.10.2017 10:36:12

Tato publikace byla vydána s podporou projektu UNCE 204004/2012 (Příroda a kultura, interakce kulturní a biologické evoluce v mezioborové perspektivě)

Lektorovali:RNDr. Václav Cílek, CSc.Doc. Mgr. Viktor Černý, Dr.Prof. Karel Thein, Ph.D.

Editor © Lenka Ovčáčková, 2017Authors © Lucie Čermáková, Pavel Duda, Jaroslav Flegr, Eliška Fulínová, Jan Havlíček, Tomáš Hermann, Vojtěch Hladký, Jan Horský, Linda Hroníková, Karel Kleisner, Stanislav Komárek, Zdeněk Kratochvíl, Jitka Lindová, Anton Markoš, Lenka Ovčáčková, Karolína Pauknerová, Jana Švorcová, Petr Tureček, 2017

ISBN 978-80-200-2751-1

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Ovčáčková, Lenka O původu kultury : biologické, antropologické a historické koncepce kulturní revoluce / Lenka Ovčáčková (ed.) a kol. – 1. vydání. – Praha : Academia, 2017. – 437 stran. – (Galileo ; svazek 68) Anglické a německé resumé ISBN 978-80-200-2751-1 (brožováno)

316.7 * 39+572 * 001.2 * 575.858 * 130.2 * (048.8:082) - kultura – mezioborový kontext - evoluční teorie - antropologie - kulturologie - kolektivní monografie

39 – Kulturní antropologie. Etnologie. Etnografie [1]


321abiosféra a biosféra

Abiosféra a biosféraAnton Markoš

Většina lidí […] si už nedovedla představit žádný způsob, kterým by růst či metamorfóza jedince […] mohly být určeny zevnitř. Jevy se proměnily v idoly – bez nitra. A tak i evoluce, která je zformovala, mohla být myšlena jen mechanomorfně – jako série účinku idolů na jiné idoly.

O. Barfield 1988, 63, o západním myšlení [idol = objekt]

Procesy v neživé přírodě jsou (alespoň v principu a vynecháme-li kvantové procesy) popsatelné bezčasovými modely fyziky a che-mie. Se životem se však objevuje klauzura oddělující nitro živé bytosti od okolí, a toto nitro má složení, dynamiku a pravidla „provozu“ diametrálně odlišné od okolí. Příkladem, kromě pros-tého složení, jsou „smluvené“ kódy (Barbieri 2006), heuristiky a „mašinifikace“ některých procesů (tj. stavba strojů, McShea 2016), a zejména schopnosti symbolické podílející se na repre-zentaci vnějšího světa (paměť a zkušenost, rozpoznávání znaků a interpretace významů apod.; Markoš 2015a, 2016a). Díky tomu, že toto „nitro“ nepřestalo od vzniku života nikdy existovat, exis-tuje také vzájemné rozumění mezi organismy různých vývojových linií a v nejrůznějších doménách („úrovních“) organizace: „Nic v biologii nedává smysl – leda ve světle symbiózy.“1

Biosféra jako soubor symbolicky komunikujících živáčků; za-tímco v neživé přírodě dokážeme na základě modelů formulovat „zákony“, v evoluci biosféry lze rozpoznat pouze krátkodobější „trendy“ typu Haeckelova „základního biogenetického zákona“ (viz kapitola Lenky Ovčáčkové), stadiovosti a paralelismu (viz kapitola Lindy Hroníkové), kumulativního „principu rohatky“

1 „Nothing in biology makes sense except in light of symbiosis”, parafrázuje slavný Dobzhanského výrok J. Sapp (2016).


322 o původu kultury

(například Kováč 2017), nebo horizontálního přenosu nejrůzněj-ších druhů informací a kódů. Taková a podobná pravidla doká-žeme rozpoznat na pozadí historického času evoluce, zatímco sama historie se zákonitosti brání. Tvrdím zde, že s klauzurou, reprezentací a kontinuitou jak společenstev, tak jedinců, se za-kládá nový modus existence – život, který od samého počátku vyhovuje teorii podvojné (duální) dědičnosti (dual inheritance system, např. Boyd & Richerson 1985; Richerson & Boyd 2012). Jinými slovy společenstva živáčků představují kultury, mezi nimiž se ta lidská vyznačuje speciálním statusem díky jazyku. Tam, kde se Jitka Lindová ptá, zda kultura je lidské unikum a má na mysli rozšíření pojmu kultura na některé živočichy, mám za to, že kul-tura je unikum všeho živého proti neživému. Extrapolace teorie memů (viz kapitola Jaroslava Flegra) na nejazykovou symbo-liku by v tomto směru mohla být nevídaným přínosem. Jinými slovy, není nutno odhalovat evoluci lidské kultury z nekultury u předchůdců člověka (viz např. Bradie & Bouzat 2016), úkolem kulturní antropologie i evoluční psychologie je spíše odhalit evoluci nových kvalit (jazyk, pojmová komunikace, abstrakce, pojem času) v rámci kultury jakožto fenoménu společného všem. Společenstva organismů jako analogie kultury – tuto nit myšlení sleduji už řadu let; některé další stránky těchto úvah jsou disku-továny zejména v mých knihách Evoluční tápání (2016) a Znaky a významy v evoluci (2015), jakož i v dalších titulech uvedených v bibliografii.

Avšak všechna uvedená témata jsou in nuce vyjádřena již v Neu-bauerově konceptu eidetické biologie; proto zůstane pozadím pro můj další výklad. Není nutno zdůrazňovat, že se k tomuto učení hlásím.



eidetická biologieJak udělat pomocí slov obraz, nebo také […] dodat obrazu, zkonstruovanému ze slov a pomocí slov, jeho vlastní moc, kterou obraz ukrývá v samotné své vizualizaci, v prosazování své přítomnosti?

D. Diderot, cit. in R. Chartier 2010, 170.

Směr, který nedávno zesnulý Zdeněk Neubauer (1942–2016) rozvíjel po celý svůj aktivní život, je doprovázen častým nepo-chopením, výsměchem či ignorováním ze strany současníků. Neubauer je v očích mnohých mystik, vitalista, mág a kdovíco ještě, ne však „pořádný“ filosof ani biolog. Částečně bezpochyby i vlastním „přičiněním“, protože jeho myšlení je košaté a do všech jeho zákoutí nedohlédne nikdo. A také proto, že texty produko-vané v rozpětí 40 let si často nutně budou v detailech protiřečit (z novějších statí viz Neubauer 2007, 2010). Když jsem se pokoušel o průmět veškeré té různorodosti na „první hlavní komponentu“, nalezl jsem ho u samotného Neubauera: „Neboť každá životní forma představuje svět – svět živého druhu, ve smyslu svého specifického usjednocení skutečnosti. Podobně to platí pro druhy myšlení, poznávání, chápání a nazírání. Různé druhy se neslu-čují – ani logicky ani fyzicky. Proto spolu zápasí a soutěží – jako různé podoby vůle k moci. Někdy se i doplňují a potřebují. Proto se spolčují – vytvářejí komunitu – ekologicky, to jest: stýkají se – komunikují, tak či onak si rozumějí. A toto vzájemné porozumění se vyvíjí – a ony s ním.“ (Neubauer 2007, 112).

Níže se k rozumění vrátíme. Životní forma: jedinec, druh, národ, louka, náboženská obec, savci… Druh je řecky eidos – od toho název učení. To, jak se každá forma života (druh) projevuje nave-nek, je její podoba. (Zde zradila Neubauera čeština: od slova „po-doba“ sestrojit přídavné jméno nelze, podoba se řekne řecky také „eidos“ a z této nouze pak „eidetická“, nikoli snad „podobová“, „podobavá“, „podobnostní“ či ještě jiná biologie. Kvůli chybějí-címu přídavnému jménu neustále dochází ke spoustě hloupých nedorozumění.) Podoba je centrální pojem Neubauerova učení (i když v některých statích experimentuje i s jinými jmény) – je pojmenováním pro sebevyjádření živé bytosti – a to tvarem těla,



chováním, ornamentací, ontogenezí, u lidí také řečí a kulturou apod. To všechno činí (i) na základě své individuální i evoluční paměti a zkušenosti; (ii) na základě „indoktrinace“ komunitou, do které se zrodila (rodina, populace, druh, biom, spolužáci…); a samozřejmě (iii) podle kontextů a tlaků prostředí fyzického. A co je důležité, není loutkou těchto sil, interpretuje své posta-vení ve světě, svůj „stavový prostor možností“ a v tomto prostoru volí jisté trajektorie, modifikace podoby. Různé trajektorie vedou k různé zdatnosti, což je v češtině mj. slovo pro překlad jak Sókratovy arété, tak Darwinovy fitness; při hlubším zamyšlení to vskutku i může znamenat totéž a souzní s významovým polem českého slova. Pokud živáček produkuje potomstvo, předává jisté stránky svého vidění světa, své podoby, i na ně. Celá tato aktivita pak pozměňuje podobu společenstva. Reciproké formování.

Stavový prostor možností se nejlépe prozkoumává v podmín-kách, kdy přírodní výběr je měkký a může se orientovat na různo-rodost podob: nikoli tedy arktická tundra, ale tropický prales nebo korálový útes, anebo prostředí s uprázdněnými nikami (jezera východní Afriky). Srovnejme s podobným modelem, který propa-guje pro prostředí s mírnou nebo nulovou selekcí D. W. McShea (McShea 2016, McShea & Brandon 2010). Jeho „zákon evoluce bez užití síly“ (zero force evolutionary law, ZFEL) nepředpokládá žádnou aktivitu ze strany živáčků – jsou pasivním předmětem vnějších sil. V knize McShea & Brandon (2010) je celý proces při-podobňován k podzimní zahradě s otevřenou garáží, kde spadané listí je analogií živých forem: po jisté době se v garáži nahromadí závěj listí – tato „garážová forma listí“ převládne v „podzimní evoluci“ oproti ostatním formám ukládání, aniž by o to jakkoli usilovala (prohledávala stavový prostor). Nahlédneme, že ZFEL je navzdory vnější podobnosti naprostým opakem Neubauerova učení.

A ještě jeden citát k evoluci, tentokrát zaměřený na její interpre-taci v naší kultuře: „Zkrátka, vědění, které evoluční učení obnáší a přináší, je předkládáno v ‚eidetickém formátu‘, v němž se nám (na rozdíl od pojmů a zákonů) skutečnost přirozeně dává poznat. […] Tomuto ‚formátu‘ odpovídají podoby a příběhy: o nich si do-vedeme učinit představu a dokážeme je prožít, […] dokážeme si



je osvojit. A to je, domnívám se, hlavní důvod, proč tolik lidí vzalo evoluční učení za své.“ (Neubauer 2007, 136; citáty, pravda, jsou vytrženy z kontextu, celý text dá čtenáři mnohem víc.) Za sebe přidávám, že v eidetickém formátu předkládají své vidění světa (založené na interpretaci svého postavení ve světě, a také na in-terpretaci historie své linie a společenstva) také živé bytosti.

Níže se zamyslím nad okolnostmi, které dovolí podobám po-vstat, a budu tvrdit, že předělem je singularita mezi předbiotickou evolucí, kdy neexistovala biosféra a symbolická komunikace, a evolucí biotickou, která nutně předpokládá existenci biosféry a interpretačního úsilí jejích živých obyvatel i jejich už nežijících předků. Veden touto sémiotickou linií, pokusím se ukázat na ně-které předpoklady, které ji umožňují, a vyjdou mi z toho paralely mezi dějepisectvím a evoluční teorií: evoluce života je historií a evoluční biologie je tudíž dějepisectvím, interpretací historie. Dále tedy mluvím už za sebe, inspirován nejen Neubauerem.

jedinec a komunitaVe svých pracích zdůrazňuji dialektiku vztahu jedinec–společen-stvo a upozorňuji, že druhy, populace, mezidruhová konsorcia apod. vykazují znaky do značné míry analogické tomu, co pozo-rujeme na kulturách lidských. Nejde pochopitelně o komunikaci jazykovou, v řadě dalších stránek je však izomorfie patrná. V nej-širším rozkročení jde o vztah buňka–biosféra, ale pohled lze zúžit třeba na vztah jedince a populace anebo na nejrůznější ekologické vztahy. Níže uvádím některé z těchto izomorfií: 1. Jedinec a společenstvo jsou (vzájemně) neoddělitelnými

projevy života.2. Jedinci i společenstva se rodí ze sobě podobných, nevznikají

de novo, a z tohoto úhlu pohledu nemá smyslu ptát se po je-jich počátku. Linie jedinců i společenstvo jsou tudíž tezaurem paměti a zkušenosti sahající až do nejzazší minulosti, k sin-gularitě počátků života, a svou momentální situaci mohou řešit s využitím této kapacity, svým rozsahem dalece přesa-hující momentální potřeby jedince i společenstva (viz Markoš 2015a, kde se snažím věc ilustrovat na příkladě umweltů).



3. Jedinec se rodí do společenstva (populace, ekosystému, bi-osféry, národa…), svou kapacitu paměti a zkušenosti kon-frontuje s momentálním „stavem světa“, a je společenstvím „indoktrinován“ směrem, který mu teprve umožní „poznat své místo“ v komunitě. Přitom však má kapacitu indoktrinaci vzdorovat.

4. „Schopnost vzdorovat“ umožňuje právě žijícím jedincům sjednávat podobu společenstva a její vývoj do nejbližšího příštího (Kauffman 2004). Evoluce života je tedy reciprokým formováním jedinců a společenstva, nikoli pouze mutačně--selekčním systémem propagace autistických jedinců, hně-tených vnějším prostředím do jisté formy (jak nám to suge-rují nejrůznější „stromy“ typu kladogramu nebo fylogramu). Zdůrazňuji ono „pouze“: kapitola Pavla Dudy ukazuje, jak přínosný může tento přístup být v lingvistice nebo dešifrování historie, pohybu a genetiky lidských populací.

5. Sjednávání je možné díky tomu, že obyvatelé biosféry sdílejí společný původ, a proto si vždy do jisté míry rozumí – jsou schopni interpretovat chování ostatních. Buňka (jedinec) představuje klauzuru, která je se společenstvem provázaná metabolicky, ale hlavně symbolicky – s pomocí signálů a znaků. Rozumění je umožněno dodržováním komunikač-ních protokolů společných v krajním případě celé biosféře.

Z výčtu plyne, že modely typu memetika (viz kapitola Jaroslava Flegra) představují jen nepatrnou špičku ledovce, omezenou na kultury lidské. To ovšem neznamená, že nenapomohly projas-nit naše myšlení a dovolit jeho expanzi i do dalších oblastí projevů života. Koneckonců svou vlastní kulturu známe nejlépe, a proto analogie ve formě antropomorfismů jsou přínosné.

Život, tj. společenstvo (populace, biosféra, kultura…) jedinců (buněčných klauzur, mnohobuněčných organismů, holobiontů, ekosystémů…), tedy nelze přímo odvodit ze stavů neživé složky vesmíru, a z této perspektivy (a jedině z této) má smysl ptát se po jeho počátcích. Pokusím se vylíčit předchozí období „abio-sféry“, charakterizované absencí buněčných jedinců-klauzury, a tudíž absencí symbolické komunikace konstituující biosféru.



Abiosféra obsahovala struktury, které povstávaly de novo skládá-ním z prvočinitelů, anebo se replikovaly přirůstáním a následnou fragmentací; nazvěme je replikátory. Zdráhám se právě proto použít výraz „skládaly se samovolně“ – molekula vody vzniká z kyslíku a vodíku také „samovolně“, ale replikátorem není. Zdán-livě si protiřečím, když budu tvrdit, že musely existovat faktory, struktury prostředí, které už v prebiotické fázi tuto samovolnost kanalizovaly a katalyzovaly; šlo například o jisté horniny, které už samovolně vznikat mohly. Velmi nepřesnou analogií takových replikátorů jsou v dnešní biosféře ribozom, membrána, metabo-lon, sebereplikující ribozym, virion apod. Nepřesnost srovnání pramení z toho, že vyjmenované struktury dnes už replikátory nejsou, a také z toho, že hypotetické replikátory abiosféry byly vázané na minerální podloží a telurické síly planety (to je zmí-něné usměrnění a katalýza), zatímco jejich dnešní analogy jsou od planetární „matrice“ emancipované a závislé na procesech a strukturách biotických, na buňce, která replikátorem je. Po-kud abiotické struktury vůbec komunikovaly s jinými takovými strukturami, omezovaly se na sdílení některých metabolitů. Zrod buněčných klauzur a biosféry, tj. společenství replikátorů propoje-ných symbolicky a společně sjednávajících postup do nejbližšího příštího (adjacent possible; Kauffman 2004), je pak stěžejním „stavovým přechodem“, který znamená vznik života.

skládačky abiosféry V osmé kapitole knihy Evoluční tápání (Markoš 2016) navrhuji představu abiosféry pro souhrn neživých, avšak skoro živých či živému podobných procesů napojených na planetu; zde jen krátký souhrn. Abiosférou nemyslím importy organických látek z vesmíru, ani náhodné a neuspořádané organické syntézy (napří-klad účinkem blesků nebo záření), které vedly k „prvotním polév-kám“ různého druhu. I když podobná smetiště organických látek jistě vznikat mohla, sotva byla materiálem pro přípravné práce ke vzniku života. Organické syntézy musely být poměrně záhy usměrněné – poměry panujícími na planetě – do metabolických drah, s vyústěním jen do některých z milionů možných látek a se spřažením se zdroji energie, redukčními ekvivalenty a s katalýzou.



Obrazně řečeno, telurické síly planety vtiskly těmto procesům řád. Takové usměrněné syntézy mohly probíhat například na mi-nerálních površích a při zvýšených teplotách. G. Wächtershäuser (například 1994) situuje první vznikající metabolické dráhy na po-vrch čerstvě vznikajícího pyritu; kolektivy M. Russella a W. Mar-tina (například Russell et al 2015, Martin 2012) předkládají dle mého názoru zatím nejlépe zdůvodněnou teorii metabolismu na rozhraní oceánské vody a (nepříliš) horkých vývěrů na dně. Konečně A. Cairns-Smith (1982) předkládá hypotézu vzniku repli-kátorů na jílových krystalech. Od těchto drah mohla evoluce vést i ke složitějším celkům, podobným dnešním membránám, ribozomům, virionům, zárodkům „Světa RNA“ apod. Planeta mohla být podobných syntéz na minerálních „čipech“ plná, ovšem jednotlivé dráhy spolu nekomunikovaly, nebyly živé. Kritickým krokem byla emancipace zmíněných struktur od minerálního podkladu a jejich sdružení do klauzury typu buňky. Objevila se biosféra buněk a s ní potřeba jejich komunikace v rámci spole-čenstva biosféry. Zdůrazňuji: struktury abiosféry mohou vznikat „z ničeho“, skládáním nebo přikládáním prvočinitelů na základě fyzikálních a chemických afinit. Není třeba předpokládat paměť ve smyslu tezauru přístupného pro vyhodnocování z kontextů, pro interpretaci na základě zkušenosti (paměť jakožto „data-báze“ pro algoritmy existovat mohla); nevyžaduje se ani vnitřní reprezentace světa či symbolická komunikace mezi různými strukturami.

zkušenost a paměť – biosféraChtěl bych se přistihnout, jak mne v okamžiku, kdy promluvím, již dlouhou dobu předchází jakýsi bezejmenný hlas: stačilo by i jen navázat, pokračovat ve větě, usídlit se, aniž by si toho vůbec někdo všiml, v jeho skulinách. […] Nebyl by tu potom žádný začátek; a já, místo abych byl tím, od něhož vychází rozprava, byl bych spíš pouhou nahodilostí v jejím průběhu…

M. Foucault, cit. in R. Chartier 2010, 176–177.

Jak bylo zmíněno v úvodu, evoluci života nelze myslet pouze z hlediska jedince, který se rodí a umírá, nutno vzít v úvahu také



linii organismů, jíž je jedinec jedním z koncových prvků, a také společenstvo jedinců, které podobně jako linie trvá po velmi dlouhou dobu. Díky těmto charakteristikám se nabízí analogie se společností lidí a jejich kulturami, kterou předvedu níže. Ta-kové analogie jsou přínosné navzdory tomu, že nutno neustále „abstrahovat“ od mluvené řeči, i když zrovna na té se řada věcí nejlépe vyjevuje.

posloupnosti písmen jako uvedení do problematikyBiologická evoluce člověka představuje jen polovinu příběhu; ta druhá teprve čeká na své sepsání.

O. Barfield 1988, 184.

Začnu šarádou s „genetickým“ zápisem inspirovanou Zdeňkem Kratochvílem (něco podobného viz též Markoš & Hajnal 2007, kap. 5). Dávní Řekové psali bez dělení slov a bez diakritiky, což způsobuje hlavy bolení dnešním filologům. Tak Herakleitův zlo-mek B1 mohl vypadat takto

τουλογουτουδεοντοςαιειαξυνετοιανθρωποιγινονται...což se obvykle přepisuje taktoτοῦ λόγου τοῦ δέοντος αἰεὶ ἀξύνετοι ἄνθρωποι γίνονται...ale je možné i čtení:τοῦ λόγου τοῦδέ οντος αἰεὶ ἀξύνετοι ἄνθρωποι γίνονται...a další možnosti skýtá jinak posazená diakritika. Překlady

do češtiny pak mohou vypadat takto:Vůči řeči, která zavazuje – vždy – nechápající jsou lidé, ... Vůči platné řeči vždy nechápaví jsou lidé, ...Ač je řeč vždy jsoucí, nechápaví jsou lidé, ...…a pravděpodobně by se našla řada dalších znění. Povšimněme

si dvojznačnosti s přiřazením příslovce „vždy“ – je to tak i v ori-ginále a patrně záměrně.

Takto naladěni přejdeme do jazyků nám bližších: V genomu druhu Slavus cislaitanus (slovan český) byla objevena velmi dlouhá posloupnost písmen; po jistých úpravách (trankripce, sestřih) jeden fragment z ní zní takto:



…BYLAKDISPOZICIHNEDAZAROZUMNOUCENU…Úkolem příslušníků druhu je tuto posloupnost rozmotat a při-

dělit jí význam (srv. i s duplikací ABIOSFERAABIOSFERA v názvu této stati; anebo ZNIZNI o čtyři řádky výše). Možné (snad i jediné) dělení na česká slova je toto:

…byla k dispozici hned a za rozumnou cenu…Zdůrazňuji ještě jednou, že tak musí/může učinit pouze někdo

znalý češtiny nebo příbuzných jazyků – tedy musí být přítomno agens, které se vyzná v tom, jak přistupovat k textu. Rozumět se tomu dá, příliš smysl to však zatím nedává, nevíme, „o co“ jde – chybí podmět, a tím by mohla být třeba „lahev koňaku“, „ministerská koryta“, „škodovka“, „pštrosí pera“ a s každým by se otevřelo pokaždé jiné pole významů.

Může nám pomoct kontext a diakritika – nejdřív to druhé:…byla k dispozici hněď a za rozumnou cenu…čili třeba[Z nabídky katalogu] byla k dispozici hněď a za rozumnou cenu.Diakritika udělala větu z jedné varianty, bez diakritiky pořád

ještě nemáme jistotu, o co jde, i když je to česky. Přidejme tedy kontext, který jakoby vypadl z jakéhosi avantgardního románu:

[Dáma] byla k dispozici hned a za rozumnou cenu.U blízce příbuzného druhu Slavus carpaticus (slovan pravý)

bude genetická posloupnost vypadat takto:…BOLAKDISPOZICIIHNEDAZAROZUMNUCENU…Oproti předchozímu druhu obsahuje jednu záměnu, jednu de-

leci a jednu inserci písmena – věříme, že oba řetězce se vyvinuly ze společného základu přítomného u hypotetického společného předka (Urslavus occidentalis) a rozdíly jsou dány mutacemi a delecemi v liniích vedoucích k dnešním druhům; nemá smysl se ptát, která z variant je „původnější“ (navíc předpokládáme, že abeceda a pravopis se nezměnily!). Dělení na slova podle českého příkladu

…bola k dispozicii hned a za rozumnu cenu…však nevede bez přidání diakritiky k žádnému (proto)výroku –

to proto, že psaná slovenština potřebuje diakritiku hned zkraje. Věnujme se tedy slovu „hned“, a tam má podobu „hneď“ (vyslov [hňeď]) a jde o homonymum označující jak příslovce, tak barvu.



Slovák přisoudí výrazu význam z kontextu. Anebo (v tomto případě) se zamyslí nad dělením původní po-

sloupnosti na slova: slovenština totiž kromě názvů „hneď“, „zeleň“ apod. může pro barvy použít i podstatná jména „hnedá“, „zelená“. Hra po dvojím dělení na slova a přidání diakritiky nabídne tedy dvojí čtení:

…bola k dispozícii hneď a za rozumnú cenu……bola k dispozícii hnedá za rozumnú cenu…Kontexty jsou opět žádoucí, navíc oba výše uvedené příklady

navíc – na rozdíl od češtiny – dovolují uvažovat stejně dobře katalog i dámu (i když pravda druhý příklad je na hraně politické korektnosti). Zpět ke hře – jedno, v které jazykové variantě; vy-zývám čtenáře, ať si hned hledá analogie v kultuře, buněčných regulacích, ontogenezi apod.:1. Co je důležité: všechny uvedené výroky se hodí do obrovského

množství dalších kontextů, stačí si trochu pohrát s fantazií. Jsou i konstelace zcela nerozhodnutelné, například „Lamači srdcí s bájpasem“ (E. Hakl: Skutečná událost). Jak musí být člověk vrostlý do současné české kultury, aby porozuměl vtipu tohoto výroku! A srovnejte s archaickým pořekadlem „Lepší drzé čelo než poplužní dvůr“. Je to česky – ale kdo tomu rozumí dnes?

2. Rovněž důležité je uvědomit si roli psaného jazyka a diakri-tiky. Je totiž jen pouhou pomůckou, mluvená řeč se bez psaní obejde i dnes – vždyť se tvaruje i s použitím řady dalších prostředků (zvukomalba, gesta, místní zvyklosti apod.), které nemusí být z psaných kontextů rozpoznatelné. U psaného jazyka navíc přistupuje role náhodných mutací (překlepů a vynechávek): zkuste pro daný výrok hledat kontexty, jestliže posloupnost „hned“ zmutuje třeba na „hled“, „hnev“, „ih-ned“, „hedaza“, a to nemluvím o zpotvořené diakritice, třeba „ħńêd“.

3. Co je také důležité: u příbuzných druhů rodu Slavus jsou snad všechny uvedené posloupnosti srozumitelné, stačí vynaložit o trochu víc úsilí (pravda, dochází i k nedoro-zuměním – viz například české „zapomenout“ a ruské „zapómniť“ = zapamatovat si). U jiných rodů by to bylo



mnohem obtížnější, rozpoznávali by jen fragmenty; vý-znamy by se jim přiřadit nepodařilo anebo jen s ohromným úsilím srovnávacím, kdy by se hledaly jak generické, tak „horizontálně“ přejaté kořeny slov: třeba Latinus sp. by asi rozpoznal posloupnost „dispoz“ a snažil by se rozšifrovat „lakdis“ a „umnu“, Germanus by v „roz“ hledal růži apod. – etymologie, obzvlášť ty falešné, jsou dobrou kratochvílí. Klasická filologie dokáže dešifrovat toho mnohem víc, a také rekonstruuje významová pole, ve kterých se daná slova a jejich dávní předchůdci vyskytují. Evolucionista zkouma-jící posloupnosti nukleotidů či aminokyselin se ocitá v roli klasického filologa, i když o tom neví.

4. A co je nejdůležitější: samy komunity rozhodují o tom, jak se psaný zlomek bude číst tady a teď a jaké kontexty jsou dovo-lené, nevhodné, anebo dokonce tabu (u ústního podání je to ještě zajímavější, ale také složitější). U různých generací (ale také synchronních obyvatel různých stanovišť) obou druhů rodu Slavus se čtení může lišit a je třeba ho často s nemalým úsilím dešifrovat. Kdo by například před 50 lety rozuměl větě „Varuju tě, z té hrozné šunky tě jednou budou muset vystři-hovat“? Samá česká slova a všechna byla v oběhu i tenkrát! K tomu níže v souvislosti s knihou O. Barfielda (1967).

5. Jak nějakému výroku rozuměla komunita rodu Urslavus je už těžko rozmotatelné – podobně jako u zápisů v mrtvých jazycích. Potřebujeme genom neandertálců? Jistěže ano, ale ze stejných důvodů jako potřebujeme zkoušet dešifrovat my-kénské písmo. Je to zajímavé – a něco z toho třeba i obohatí naši přítomnost.

6. A nakonec, jak na to upozorňuje Z. Neubauer (2007), ja-zyk si toho hodně pamatuje, i když neuvědoměle. Napří-klad ve 12. století byl nedaleko Žatce založen benediktinský klášter Porta apostolorum, v r. 1420 zničený husity. Hledali byste ve jméně obce Postoloprty odkaz na bránu apoštolů? A přece tam nějak je. Avšak pozor: wiki upozorňuje, že „prtati postole“ znamenalo kdysi spravovat boty, jméno obce se může odvozovat od komunity ševců-příštipkářů. Když pak byl založen klášter, nemohl se jmenovat přece jinak! K tomu



všemu německy se obec jmenovala ještě jinak – Postelberg. Dešifrujme a snujme příběh. Podobné příklady: Co mají spo-lečného slova „font“ a „fontána“? Modlitba Otče náš a páteř? Jak se vyznat v různých významech třeba slova „restaurace“? Jak souvisí slova „geolog“ a „teolog“? Nádherný příklad evo-luce (anglického) jazyka podává O. Barfield (1967). Nejde jen o prostou etymologii, i když ta je vskutku zajímavá a je analogií k evoluci homologních genů a proteinů. Barfield také ukazuje, jak slova téhož původu, často doslova tatáž slova, měnila v průběhu několika posledních století svůj význam: v závislosti na tom, jak se anglická společnost sama definovala, dostávala se slova do nových kontextů a nabývala nových významů, resp. ztrácela ty staré. Tuto analogii navr-huji podržet po zbytek této stati; viz též níže část Proteom.

Zkusme níže myslet analogii primárního nativního proteinu se slovníkovým výrazem slova: význam to vše dostane až se zařa-zením do kontextu proteinového ekosystému v buňce (anebo vynecháním z něho), se zařazením do „výrazů“ s „ohýbáním“, „diakritikou“, „idiomy“ apod.; k takto pojaté evoluci „jazyka bu-něk“ viz též kapitola Jany Švorcové & Karla Kleisnera.Konec šarády.

exom, o rozdílech, které mohou či musí znamenat rozdílProtože smysl pro svobodu se nejostřeji vyjevoval v představách těch, kdo byli současně navýsost posedlí mechanickým pohledem na vesmír, nezřídka pozorujeme paradox, kdy filosofové i vědci – zejména v Německu – vehementně trvali na svobodě myšlení, aby ji pak použili k popírání možnosti svobody vůbec!

O. Barfield 1967, 199 o intelektuálním klimatu 19. století.

DNA v buňce je lineární řetězec někdy dlouhý až stovky milionů bází – jsou jich 4 druhy a jsou seřazeny nenáhodně, nesou jistou informaci zhmotněnou pořadím bází; člověk dědí od každého z rodičů asi 3 miliardy bází, které dohromady tvoří genom. Řetězec



je sémanticky členěn velkým množstvím návěstí – krátkých ne-náhodných úseků, které jsou rozpoznávány členy „ekosystému“ buňky, především stovkami různých proteinů a RNA. Rozpoznávají se regulační sekvence, mj. i začátky a konce genů. (Je tam – akti-vitou oněch proteinů – doplňována a pozměňována i jistá „diakri-tika“, tou se ale nebudeme zabývat.) Pod genem budeme rozumět ten úsek DNA, který je rozpoznán jako kontextově vhodný k tomu, aby byl přepsán do RNA; co je kontext určuje přítomná množina, ekosystém proteinů a struktur v buňce i mimo ni. Genů je u člo-věka v každé rodičovské sadě zhruba 20 tisíc a jsou dlouhé kolem 20 000–100 000 bází; zabírají tedy ani ne desetinu celkové DNA. Ty molekuly RNA, které nesou informaci pro syntézu proteinů v procesu translace, jsou většinou dále upravovány – sestříhány tak, že se z nich odstraní dlouhé úseky intronů a zbylé úseky – tzv. exony, se pospojují do mnohem kratší molekuly mRNA, která se teprve překládá do polypeptidového řetězce proteinu; v rámečku níže přiblíženo na příkladu z předchozí části.

Ať řetězec znaků níže představuje transkribovanou RNA (hvěz-dičky představují dlouhé řetězce písmen v intronu, budoucí možné exony v konečné molekule mRNA jsou znázorněny jako fragmenty slov):…Start*****BYLA**K**DISP**OZICI**HNED**A*LE**ZA**S**NE**ROZUM*NOU***CENU**PODMINKOU**Konec…Jsou možné dvě možnosti sestřihu, tj. vypuštění intronů (často i s možnými exony) a slepení zbytku:Start*BYLAKDISPOZICIHNEDAZAROZUMNOUCENU*KonecStart*BYLAKDISPOZICIHNEDALESNEROZUMNOUPODMINKOU*Konec Tentýž genetický zápis může být tedy „přepsán“ ve dvou růz-ných výrazech, třeba v různých buňkách nebo v různých do-bách – vše je věcí definice toho, co bude považováno za intron:byla k dispozici hned a za rozumnou cenu byla k dispozici hned ale s nerozumnou podminkou



Vidíme, že identické transkripty mohou být zdrojem větší mno-žiny, často desítek mRNA – a tudíž proteinů – a to vše opět dle potřeby, péčí zmíněné komunity proteinů přítomné v daném místě a čase. Nově syntetizované proteiny vstupují do sítě vztahů této komunity (často tam jejich kopie předtím nebyly) a tím mění charakter – podobu – celé sítě, její funkci, tedy mj. rozhodování (v kontextu ostatních faktorů prostředí a v kontextu předcho-zího vývoje) o tom, které geny se budou transkribovat do RNA, jaké mRNA se budou produkovat, kolik kterého proteinu se vy-robí, a jak se změní (odstraněním, změnou aktivity či chemickou modifikací) existující konstituenty sítě. Celý tento cyklus nikdy nezačíná de novo.

Zpětný průmět ze známých exonů na genom (tj. exom) odhalí jejich lokalizaci v DNA; z řečeného plyne, že exony představují jen malou část genetické informace, a proto získat velmi přesné a mnohonásobně ověřené pořadí bází v úsecích kódujících pre-sumptivní exony je mnohem levnější a také přesnější, než je sek-venace celých genomů. Množina všech možných exonů v genomu se nazývá exom. Tímto se dostáváme ke kazuistice.

Kazuistika 1. V srpnu 2016 vyšel článek několika desítek autorů (Lek et al. 2016; též komentář Shendure 2016), který pojednává o srovnávací analýze exomů 60 706 lidských jedinců pocházejících z nejrůznějších oblastí světa; analýza tedy odhalila přirozenou variabilitu zápisu takových úseků (dohromady jich identifikovali přes 91 tisíc), jejich geografické rozšíření, vazbu na některé tělní znaky i na dědičné či vrozené choroby (z etických důvodů však tyto vazby nebyly prozrazeny). Princip pro jediný z této mno-žiny exonů demonstruje rámeček

jedinec 1 CATCATGATGATGGAAjedinec 2 CATCATGTTGATGGTAjedinec 60 705 CATCGTGATGATGGAAjedinec 60 706 CATCATGATGATGGAAmísta variability ––––X––X––––––X–



Mimo takovéto záměny se vyskytovaly také inserce a delece (nej-častěji v počtu 3 pochopitelně) a též úseky se STOP kodony, které vedly ke kratším variantám proteinů.

Takto bylo spolehlivě popsáno přes 7 milionů variant, z toho přes 99 % se vyskytovalo s frekvencí nižší než procento, a víc než polovina se vyskytovala pouze jednou. Některé z variant jsou dobře známé a jsou kauzálně propojeny s metabolickými, vývojovými, psychickými a onkologickými poruchami, u naprosté většiny však není známo, zda mají nějakou vazbu na fenotyp (či lépe podobu), a pokud ano, jakou? Anebo jde o pouhé analo-gie překlepů, nářečových variant, jemných odstínů významů? Velká část těchto mutací se na úrovni proteinů asi neprojeví (synonymní kodony a synonymní mutace aminokyselin, a také „pufrační kapacita“ přítomných proteinů, zejména šaperonů – viz níže Kazuistika 2); jiné jen za speciálních okolností (například vazba na jiné proteiny od druhého z rodičů; nebo při některých extrémech prostředí); další budou sice znamenat hluboké změny struktury a funkce proteinu, ale budou kompenzovány ostatními členy proteinového ekosystému; a konečně některé „prostřelí“ až na úroveň fenotypu, obvykle (ale ne vždy) s účinkem škodlivým. Celá analýza tedy možná pomůže identifikovat vazbu na velmi vzácné vrozené poruchy, na neobvyklé sportovní nebo umělecké schopnosti, na sklony k některým poruchám, dostaví-li se jistý kontext (například některé formy obezity) apod.

Kazuistika 2. V krátké eseji (Hayden 2016) nás autorka přivádí na pole výzkumu v oblasti mutací prionového proteinu PRNP, je-hož alternativní forma v některých případech může stát v pozadí Alzheimerovy nemoci. Ne vždy jde o mutace v řetězci aminoky-selin, protože prion má sklon ke změně tvaru i bez nich; zde je však pozornost zaměřena právě na ně, protože se dají odhalit už na úrovni genu a tedy mohou upozornit na zvýšená rizika. Ne-moc v důsledku mutace genu postihne ročně dva lidi z milionu; z analyzovaných vzorků od 61 tisíc jedinců bylo lze očekávat asi 2 mutace. Našlo se jich 52: z toho vyplývá, že většina mutací má formu „překlepů“ a způsobí nemoc jen zřídka anebo nikdy. Mutace, o které se soudí, že způsobí nemoc vždy, v takto malém souboru ani nebyla nalezena. Článek má i hluboký etický rozměr (viz další



odstavec); zde upozorním jen na skutečnost, že se jedná o nemoc zapříčiněnou malformací jediného proteinu. Většina vrozených nemocí však je polygenních, tj. na pozorovaném znaku se podílejí často i desítky různých proteinů, a mutace každého z nich, popř. v kombinaci s mutacemi jinými, se může podílet na etiologii nemoci. Je také známo, že buňka vládne účinnými prostředky, kterými do-káže pufrovat účinky mutací, a to tak, že i mutovanému proteinu „vnutí“ správnou konformaci (viz například Rutherford & Lind-quist 1998). Reciproké formování ústící do konečné podoby tvora.

Tento příklad nám otevírá zcela nový prostor podvojné dě-dičnosti: genetické a epigenetické znalosti a zákroky (kultura) mohou dodat další dimenzi procesu autodomestikace člověka, kdy „geny se svezou s memy“. Na jedné straně znalost toho, co se může stát jedinci nebo jeho potomstvu v časovém horizontu i desítek let, nutně pozmění jeho chování i chování komunity. Na straně druhé se mohou (přičiněním kultury) v populaci hro-madit mutace a epimutace dříve nevídané: například dědičná ne-plodnost (vlivem umělého oplodnění); neschopnost přirozeného porodu (vlivem masového užití císařského řezu a tudíž tolerance znaku úzké pánve u žen); anebo zcela nepředvídatelné důsledky transplantace jádra zygoty do vajíčka s jinými mitochondriemi.

Kazuistika 3. Vlastně nejde o kazuistiku, ale o krátký přehledný článek (Pennisi 2016). Poukazuje na skutečnost, že mezidruhové hybridy živočichů jsou mnohem častější, než se myslelo (u rostlin se to ví dávno). Často opakovaně, často jednou za milion let, ale dochází k nim a nastává „míšení jazyků“, s následky podobnými jako když komunikují lidé mluvící příbuznou řečí; v obou pří-padech se dochovaly jen kombinace úspěšné, které buď samo sebou, anebo čirou náhodou dovolily přežívání a rozmnožování hybrida. Viz též níže případ drápatky.



proteomObvyklý význam, který měla slova ve vztahu k činnostem, měnili, jak se jim to hodilo. Nerozvážná smělost byla považována za statečnost oddanou přátelům, opatrné vyčkávání za zbabělost zakrytou krásným jménem, umírněnost za pláštík nemužnosti, rozvážný přístup ke všemu za netečnost ke všemu.

Thukýdidés: Dějiny peloponéské války II/82

Podle předchozích vzorů (genom, exom) čtenář jistě uhodl, že jde o soubor všech proteinů v buňce. V které ale a kdy? Zatímco genomy i exomy jsou téměř ve všech buňkách lidského organismu totožné, protože jde o záznamy, proteom je výsledek výběru ze zapsaného tezauru a je v neustálých proměnách: v každém typu buněk, či dokonce i v individuálních buňkách, jinak. Buňka, resp. její stávající struktury, mezi které patří i proteom, neustále roz-hoduje o svých vlastních obměnách podle své přirozenosti, podoby. Prakticky každý typ buněk aktivuje jinou množinu genů ze společně sdíleného tezauru, vzájemné poměry různých proteinů (či jejich variant způsobených alternativním sestřihem RNA) se mohou lišit, a proteiny mohou být i součástí značně se lišících struktur. K tomu se ještě přidává „diakritika“ získaná posttrans-lačně, epigeneticky (viz níže).

Než pokročíme dál s naší jazykovou analogií, důležité varování. Psané slovo na stránce či obrazovce je vlastně virtuální, nemá svůj vlastní tvar. Proto pokud dodržím rozlišitelnost písmen, může tento text být napsán nejrůznějšími fonty, morseovkou nebo třeba smluvenými „smajlíky“. Podobu má teprve výpověď (která nemusí být ani zaznamenána), podobu dostává také čtený text v mysli čtenáře, anebo chování čtenáře; sám psaný text je jen pomůckou. Biologické makromolekuly jsme si také zvykli promítat jako sled písmen, avšak v tomto případě ony samy nejsou ve virtuálnu, mají svou podobu, tvar, nelze je realizovat žádnou „změnou fontu“ (pro představu: průměrná aminokyselina má velikost kolem 100 dal-tonů, kódující triplet 1500 a jeho uložení v DNA 3000).

Diakritika v psaném textu napomáhá mluvčímu nebo čtenáři „nastavit“ správnou podobu řeči, u biologických makromolekul chemické modifikace, které budu níže rovněž nazývat diakritikou,



samy přispívají ke změně konformací (tvarů), jsou samy podobou „řeči“. Analogie s psaným textem je tedy ohromnou pomůckou představivosti, nutno však mít na paměti, že jde o analogii. Z po-hledu eidetické biologie je totiž zápis sekvencí formou písmen extrémní redukcí; ostatně psaný text je něco podobného (viz například Harris 2015).

Kazuistika 4: Kvasinka versus člověk, příklad zdánlivě proti řečenému výše. Kachroo et al. (2015) nahrazovali přes 400 životně nezbytných genů kvasinky jejich ortology (homology) z člověka. V polovině případů kvasinku „zachránili“ – gen fungoval navzdory dlouhému času, po který se obě linie vyvíjely samostatně. Sek-vence aminokyselin v ortologních proteinech byly rozdílné – až na některé moduly („kořeny slov“), díky kterým mohl i tento cizí protein zachovat kontext správné funkce buňky (alespoň v pod-mínkách laboratoře). Podobné výsledky lze najít i pro případy homeoze (viz níže) nebo pro proteiny spouštějící zakládání oka, končetin apod.

homeozeSlova mají duši; většina knih, a dokonce i spisovatelů od nich nepožaduje nic než smysl. Musíme hledat tuto jejich duši, která se zjevuje v doteku s jinými slovy.

G. de Maupassant cit. in O. Barfield 2015, 101

Homeoze: tvorba tělní struktury na nepatřičném (ektopickém) místě těla. Typickými příklady jsou „plné“ květy růží nebo pivo-něk, kde se místo tyčinek tvoří korunní plátky; anebo moucha s nohama místo tykadel či genitálií, či s druhým párem křídel na nesprávném segmentu.

Owen Barfield v díle Básnická řeč (2015) ukazuje na příkladě latinského slova „ruo“ (původní význam cosi jako „pádit“ i „pa-dat“), jak se duch tohoto nesnadno přeložitelného slovesa přes mnohá staletí transformuje v další a další významy, přičemž si uchovává cosi z původních významů, plus významy podobné jako „bortit se“, „hroutit se“; v češtině mi napadají jen „ruina“ a „ruinovat“ s tímto kořenem. Autor ilustruje vývoj tohoto slova



v angličtině, to však není na tomto místě důležité, důležité je zobecnění ohledně v mottu zmíněné „duše“ jazyka: „Myslím, že se ukáže, že tato ‚duše‘, skrytá ve slovech a čekající pouze, až bude objevena, je z větší části druhem onoho přežívajícího starého ‚daného‘ významu pohřbeného pod novějšími nánosy; a pokud ne samotného ‚daného‘ významu, pak starého ‚vytvořeného‘ vý-znamu, který byl pohřben stejným způsobem. Vytvořené významy jsou totiž po zveřejnění – úplně stejně jako významy dané – předmětem omezující a svíravé aktivity ze strany racionálního principu.“ (Barfield 2015, 101). Slova ztrácejí návykem svou živost a ustrnou, avšak „dotek“ kontextů ostatních výrazů je může pro-budit k novým experimentům. Tento dotek mohou obstarat slova a kontexty z neustále se vyvíjejícího jazyka, díky nimž začne být starým slovům a obratům rozuměno jinak (podrobněji Barfield 1967). Mohou ho také zprostředkovat básníci svými experimenty s jazykem, když odhalí dřímající význam a udělí mu – v daném kontextu – start do jazykového korpusu. (Nejen básníci: do konce 18. století se latinské slovo „natura“ překládalo jako „přirození“. V té době však už získalo i svůj dnešní význam, a tak jazykovědci začali „natura“ překládat raději rusismem „příroda“.)

V souvislosti s biologickým kontextem níže si dovolím ocitovat ještě jednu velmi důležitou větu: „Nový význam musí být zvláštní, nikoli nesrozumitelný; jinak je zabita poezie celé pasáže a z no-vého významu je nedochůdče.“ (Barfield 2015, 105). Metaforický, působící zcela nově, a přitom si musí nést alespoň malý zbytek původního významu. „A nezáleží, kolikrát s ním zacházeli nedbale ve jménu falešné a laciné romantiky, staré kouzlo bude vždy připraveno se rozzářit při doteku pravé imaginace.“ (Barfield 2015, 108). Slovo tedy čeká, „až bude živým probuzeno k životu; a nic není nezbytnějšího, než je obklopit dalšími slovy (těmi správnými) ze stejného muzea.“ (Barfield 2015, 110). A možná i slovy zcela novými, čímž vznikají nové kontexty, nápady, podoby. Srovnejme: básníkův vztah k jazyku je vztahem tvůrce, zatímco se logik snaží o redukci jazyka, jak praví autor v poznámce o slo-vech: „Jejich používání přenechám logikovi, který ve své snaze je zakonzervovat a napasovat do svých zákonů neustále usiluje o redukci jejich významu. Tvrdím, že se tak snaží činit, protože



logika je esenciální kompromis. Jazyk, jehož výroky se budou skutečně řídit zákony myšlení, by mohl logik utvořit jen za cenu toho, že by eliminoval všechen význam. Avšak logik se před tímto kritickým bodem zastavuje.“ (Barfield 2015, 103). Taková redukce je však nebezpečná: „Ze všech způsobů policejního násilí na lid-ském duchu je nejšikovnější ten, který způsobí jeho potrat přímo v lůně jazyka; a myslím si, že bychom měli pochopit, že ti, kdo jsou ovládáni impulsem redukovat ono specificky lidské na me-chanickou či animální pravidelnost – a jejich počet stále roste – budou i nadále drážděni přirozenou povahou mateřského jazyka a ten bude předmětem jejich útoku. […] Pokud se tedy dotyčným podaří vymýtit z jazyka všechnu substanci jeho minulosti, v níž je přirozeně tak bohatý, a nakonec z něho udělat jakousi algebru vhodnou pro potřeby indoktrinace a empirické vědy, uskuteční se velký a důležitý krok v rádoby bohulibé věci likvidace lidského ducha.“ (Barfield 2015, 31). Budou jednou Postoloprty místem imaginativní exploze? Zde i dále mějme na mysli genetický zápis i to, jak se „zhmotní“ do různých podob.

O jakých slovech se zde však vede řeč? O napsaných nebo vyslovených? Obávám se, že většinou jde o redukci řeči na jazyk psaný, kterému můžeme přiřadit více nebo méně jasná pravidla pravopisná a gramatická – jinými slovy vytvořit normu. Od té pak už není daleko k pokusům o jeho logické uchopení, a od něho k pokusům o tvorbu ideálního jazyka (Eco 2001) nebo jazyků strojových. Harris (2015) se domnívá, že zakladatel formální lo-giky Aristotelés sotva měl nějaké předchůdce jednoduše proto, že teprve v jeho době se začali lidé zabývat posloupnostmi písmen; mluvená řeč má logiku jinou. Negramotného se nelze ptát, „ja-kým písmenem“ začíná jeho jméno. Známý myslitel 18. století de Maillet (čti [demejé]) psal pod přesmyčkou Telliamed – ta mohla vzniknout jen díky pravopisné normě, nikoli z mluvy; v angličtině Darwinovo jméno Charles „začíná na“ C, v ruštině na Č, v češtině kupodivu na Ch. Jak upozorňují lingvisté z tzv. Distributed lan-guage group (zmíněný Harris, také S. Cowley, N. Love), vyjadřo-vání je věcí celého těla, a z psané, redukované formy nutno jeho velkou část (pokud nejde o logiku či strojový jazyk) rekonstruovat. Co je však důležité, také konstruovat, nově interpretovat (blíže



Markoš 2003). „Slogan nebo rčení se nepojímá stejným způsobem jako teoretická studie nebo jako intonace, která člověka prozra-dila“ (Veyne 2010, 2422). Řeč teprve tak nabude zmíněný „dotek“ kontextů, slova jsou vsazena do významových polí, jsou součástí podoby celku. To neplatí jen pro jazyk, ale pro všechny aktivity prýštící z historie: například v dějepisectví mezery v pramenech konfrontované s rozmanitostí zkušeností vedou k odhalování netušených souvislostí, k novým (přitom pravdivým) výkladům dávných i nedávných dějů, jak upozorňuje P. Veyne (2010). Tato hra může být vrcholně zajímavá, avšak dějepisci a my s nimi to děláme zejména proto, že hledáme odpovědi na to, jak jsme se octli v dnešní situaci. Básník, dějepisec, vizionář (prorok, politik) odhalují možné podoby příběhů a zkoumají, nakolik (v daných kontextech) ladí se skutečností – někdy s ní ladí jen po dobu velmi prchavou (vzpomeňte „labutí šíji, ňadra, buben a činely“ Čapkovy minidetektivky), jindy odhalují, otevírají nové prostory možností, spouštějí další kapitolu historie (například křesťanství). Zkusme se naladit na představu, že vše živé je „dějepiscem“, „básníkem“, „hledačem“, hledáním odpovědí na výzvy prostředí, do kterého se živáček zrovna narodil, a jejich konfrontací s nejrůznějšími formami jeho evoluční paměti a zkušenosti. Zpět k Neubauerovi: výsledkem je podoba, která představuje obecnější formu vyjad-řování – řeč je jen jednou z jejích forem.

Máme-li brát vážně poselství biosémiotiky, je třeba se zamyslet nad poselstvím ne-řečových znaků a jejich významů; nad prasta-rými symboly, které jsou v evoluci znovu a znovu uchopeny, pře-tvořeny (náhodou nebo cíleně). S takto přetvořenými znaky (které však zprostředkují zcela nové významy) se pak evoluce posune do nového „stavového prostoru“. „A přece se něco pamatuje“ – voláme s Barfieldem (a Galileim)! Živáčkové využívají prastaré genetické nástroje, aby s nimi už po několik miliard let ohmatávali „co to dá“, co všechno, jaké výboje v daných kontextech dovoluje prostor možností tomu, kdo s těmito nástroji umí. U živočichů mezi takové nástroje patří například sada regulačních proteinů nazvaných homeotické (Hox). Předozadní osa všech živočichů (do výčtu se vejdou i ostnokožci) se staví mj. s pomocí těchto pro-teinů: fungují jako spínače, které spouštějí morfogenezi různých



tělních částí. V kontextu hmyzího embrya například hypotetický produkt genu HoxA spustí v prvním hrudním segmentu funkce, které povedou mj. k tvorbě prvního párů nohou; současně infor-muje sousední segment směrem dozadu, že se nachází v poloze druhého hrudního segmentu. Díky této informaci se u souseda aktivují třeba geny HoxA a HoxB a vzniklé proteiny nasměrují morfogenezi k tvorbě 2. páru nohou a 1. páru křídel – a také informují následující segment o jeho místě v těle. Tam se díky tomu spustí gen HoxC atd. Kolem desítky genů této sady posta-čuje k hrubému rozdělení hmyzího těla (mimo hlavu) na základní části. Tyto proteiny jsou „produkty“ sady homeotických genů a některé exony těchto genů jsou natolik konzervativní, že je lze genetickými technikami zaměňovat mezi různými skupinami, aniž by došlo – v mezích kontextů experimentu – k poruchám morfogeneze. (Zkusme teď chvíli držet analogii s prastarými slovními kořeny, jak jsme viděli u Barfielda. Netvrdím, že jde o to-též!) Spuštění genu („užití slova“) mimo kontext, tj. v ektopické poloze, vede k poruchám – místně nepatřičným tělním částem. Chybí-li některý gen ze sady, může chybět celá tělní část (obvykle se vývoj nedostane přes ranou embryogenezi).

Tatáž sada nástrojů však může v dalších fázích morfogeneze – tj. v jiných kontextech – sloužit ke spouštění zcela jiných – v evo-luci získaných funkcí, jiných, než je definování předozadní osy: u čtyřnožců například k určení pořadí prstů a také pořadí kon-četinových částí (opět s možnými chybami kontextů, tj. homeo-tickými mutacemi). (Skok k šarádě výše: výraz „byla k dispozici“ dostane třeba nový podmět.) Dobré uvedení do problematiky role podobných spínačů v ontogenezi i v evoluci – homeotické proteiny jsou jen jednou z mnoha sad – podává S. Carroll (2010; viz též můj doslov v té knize). Chci upozornit na dialektiku přísné konzervativnosti a tvůrčí hravosti: sady genů (nejen homeo-tických), které po stamiliony let přísně dodržují pravidla rané morfogeneze, jsou použity k tomu, aby se morfogeneze v poz-dějších stadiích roztančila do neuvěřitelných, přímo barokních projevů: nejlépe se to demonstruje na ornamentu motýlích kří-del. Tak jako u Barfieldova básníka, i zde pozorujeme v různých liniích tvůrčí uchopení prastarých (avšak srozumitelných) motivů



a jejich ztvárnění do nových projevů. (A jsou zde i opačné trendy – k atavismům, ke vzkříšení starého a už dlouho nepoužívaného výraziva – křídla u strašilek, ocásek u člověka, tříprstá končetina koně, zub u kuřete.)

Kazuistika 5. V této souvislosti (jinou než homeotickou; ta už plní učebnice) nám poskytují Session et al. (2016), kteří popsali sekvenci genomu žáby – drápatky Xenopus laevis. Před 34 mi-liony let se od sebe oddělily dva druhy rodu Xenopus a po dal-ších 17 milionů let probíhala jejich evoluce odděleně: měnil se genom, geny, genetická mapa apod. Oba druhy byly diploidní, nesly po jednom genomu od každého z rodičů. Před asi 17 miliony let došlo k „bastardizaci“, křížení jedinců těchto dvou příbuzných druhů. Nevěděli bychom to, nebýt toho, že tento allodiploid, který by jinak zůstal z mnoha příčin neplodným, zdvojnásobil svou ge-nomovou výbavu, stal se allotetraploidem schopným množení – a výsledkem další evoluce je dnešní drápatka. Ta už tetraploidem není – postupně se některé geny (paralogy) jednoho či druhého z rodičů vypínaly a měnily se v nefunkční pseudogeny, anebo se paralogy podělily o zastávanou funkci (každý plnil část, anebo se exprimovaly v rozdílných tkáních), anebo konečně jeden z nich nabyl zcela novou funkci. Otázek a problémů se najednou otevírá tolik, že snesou srovnání snad i se studiem biblických textů.

Kazuistika 6. Využití jednoho ze souboru Hox genů k mor-fogenezi ploutve u dávných ryb zavedlo do procesu nový druh řádu, který vyústil v pětiprstou končetinu (Khjerdemil et al. 2016).

Poetickým jazykem řečeno: „Každá životní forma má tu svou, je-dinečnou minulost, náleží k příběhu, jehož děj je jen více či méně s jinými formami sdílený. Toto sdílení se zračí v podobnostech podob – a to podobnostech bytostných, náležejících k přiroze-nosti bytostí. To je jádrem descendenční teorie – pohledu, v němž je původ důvodem.“ (Neubauer 2007, 140).



posloupnosti písmen jako odvedení od tématuVíme, skrytě nebo zjevně, že smysl normálnosti hraje tutéž roli v představách lidí nám podobných i v našich; žádná introspekce ani porozumění nám naopak nemůžou sdělit, jaká je tato normálnost v daném období.

P. Veyne 210, 234

Všechno je špatně! Propadli jsme tomu, co Neubauer (2008) nazývá lineární biologií: když se ukázalo, že biologické makro-molekuly lze rozčlenit na diskrétní jednotky, pro jednoduchost jsme je začali nahrazovat písmeny a dospěli jsme k přesvědčení, že jde o digitální entity – tak jako písmena.2 Při bližším hledání jistě uznáme, že digitalita se v přirozeném světě dosáhnout nedá, protože tvary molekul jsou proměnlivé, že dokonce k rozlišení diskrétních jednotek je třeba značného úsilí. Proto se toto úsilí vynakládá jen v nutných případech, kdy jde o věrnost přepisu: například při replikaci nukleových kyselin a při transkripci; tato věrnost se v jistých situacích dá i nastavit. Všechno ostatní je záležitostí tvarů, jejich proměn v různých kontextech (Markoš & Hajnal 2007). Sama DNA je dosti hutnou molekulou, jejíž vnější tvar je jistě dán také posloupností oněch monomerů, avšak je závislý na ohýbání, torzi, umístění epigenetických modifikací („diakritika“) a zejména složení obklopujícího prostředí (víc o tom 5. kapitola in Markoš 2016). Na úrovni proteinů, buněk, těl a spo-lečenstev vystupuje důležitost tohoto „tvarosloví“ a jeho spon-tánních variací stále víc na povrch. (Tato „diakritika“ sice není univerzální u všech linií, ale přesto v řadě případů shodná nebo podobná.) A v této hře, která trvá od počátku věků, se objevuje symbolická komunikace, díky níž se život poznává a dává se po-znat. Objevuje se také paměť a zkušenost, které dovolují převy-pravování dějin tak, aby jim bylo rozuměno tady a teď (z hlediska historiků viz obdobnou problematiku Chartier 2010, Veyne 2010, Horský 2009, 2017). Život je sémiotická kategorie.

2 Jak upozorňuje Harris (2015), trend započal u zakladatele formální lo-giky Aristotela – s blahými i neblahými důsledky pro naše chápání světa.



To je Neubauerův odkaz. Jedním z důsledků tohoto vidění světa je i definice života jako sémiotické kategorie, a současně poznání, že je nutno konečně odhodit zvetšelé, do omrzení opakované dě-lení natura vs. cultura. Buďme „unitáři“, mějme podoba ≡ kultura.

literatura

Barbieri M. (2006 [2003]) Organické kódy. Úvod do sémantické biologie. Praha: Academia.

Barfield O. (1967 [1953]) History in English words. Barrington M. A., Lindisfarne Books.

Barfield O. (1988 [1957]) Saving the appearances. A study in idolatry. Middletown, C. T., Wesleyan University Press.

Barfield O. (2015 [1928]) Básnická řeč. Praha, Malvern. Boyd R. & Richer-son P. J. (1985). Culture and the evolutionary process. Chicago: The University of Chicago Press.

Bradie M. & Bouzat J. L. (2016) Patterns and Processes in Cultural Evo-lution. Evol. Biol. 43:516–530; DOI 10.1007/s11692-015-9342-7

Cairns–Smith A. G. (1982) Genetic takeover and the mineral origins of life. Cambridge: Cambridge University Press.

Carroll S. B. (2010) Nekonečné, nesmírně obdivuhodné a překrásné. Praha: Academia.

Eco U. (2001) Hledání dokonalého jazyka v evropské kultuře. Praha: Nakl. Lidové noviny.

Harris R. (2015) Racionalita a gramotná mysl. Červený Kostelec: Pavel Mervart.

Hayden E. C. (2016) Seeing deadly mutations in a new light. Nature 538, 154–157.

Horský J. (2009) Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním. Praha: Argo. Chartier R. (2010) Na okraji útesu. Červený Kostelec: Pavel Mervart.Kachroo A. H. et al. (2015) Systematic humanization of yeast genes reveals

conserved functions and genetic modularity. Science 348, 921–925.Kauffman S. (2004) Čtvrtý zákon. Cesty k obecné biologii. Praha: Paseka.Khjerdemil Y. et al. (2016) Evolution of Hoxa11 regulation in vertebrates

is linked to the pentadactyle state. Nature 239, 89–92.



Kováč L. (2017) Konec lidské evoluce. Život v závěrečném věku. Červený Kostelec: Pavel Mervart.

Lek M. et al. (2016) Analysis of protein-coding genetic variation in 60,706 humans. Nature 536, 285–291; doi:10.1038/nature19057.

Martin W. F. (2012) Hydrogen, metals, bifurcating electrons, and proton gradients: The early evolution of biological energy conservation. FEBS Lett 586, 485–493; doi: 10.1016/j.febslet.2011.09.031

McShea D. W. (2016) Three Trends in the History of Life: An Evolutionary Syndrome. Evol. Biol. 43:531–542; DOI 10.1007/s11692-015-9323-x

McShea D. W. & Brandon R. N. (2010) Biology’s first law. Chicago: Uni-versity of Chicago Press.

Neubauer Z. (2007 [2001]) Odnaučili jsme se rozumět symbolům, proto nám začaly vládnout. In: O počátku, cestě a znamení časů. Praha: Malvern, 243–253.

Neubauer Z. (2007 [2005]) Aut Moses aut Darwin? Vývoj versus Stvoření. In: O počátku, cestě a znamení časů. Praha: Malvern, 109–169.

Neubauer Z. (2008) Lineární biologie. In Markoš A. ed. (2007), 337–393.Neubauer Z. (2010) Metafora a obrazné vyjádření. In Markoš A. ed. (2010a),

43–96. Pennisi E. (2016) Shaking up the tree of life. Science 354, 817–821. Richerson P. J. & Boyd R. (2012 [2005]) V genech není všechno aneb jak

kultura změnila evoluci člověka. Praha: Academia.Russell M. J. et al. (2015) The inevitable journey to being. Phil Trans R

Soc B 368: 20120254; doi: 10.1098/rstb.2012.0254Rutherford S. & Lindquist S. (1998) Hsp90 as a capacitor for morpholo-

gical evolution. Nature 396, 1998, s. 336–342.Sapp J. (2016) The Symbiotic Self. Evol Biol 43:596–603; DOI 10.1007/

s11692-016-9378-3Session A. M. et al. (2016) Genome evolution in the allotetraplid frog

Xenopus laevis. Nature 538, 336–343.; viz též komentář na s. 320. Shendure J. (2016) Human genomics: A deep dive into genetic variation.

Nature 536, 277–278. Veyne P. (2010) Jak se píšou dějiny. Červený Kostelec: Pavel Mervart.Wächtershäuser G. (1994) Life in a ligand sphere. Proc Nat Acad Sci USA

91, 4283–4287.



moje novější práce k tématu (ne všechno je citováno v textu):Markoš A. (2003) Tajemství hladiny. Hermeneutika živého, 2. vyd. Praha:

Dokořán.Markoš A. & Hajnal L. (2007) Staré pověsti (po)zemské, aneb Malá historie

života. Červený Kostelec: Pavel Mervart.Markoš A. ed. (2008) Náhoda a nutnost. Jacques Monod v zrcadle naší

doby. Červený Kostelec: Pavel Mervart.Markoš A. ed. (2010a) Jazyková metafora živého. Červený Kostelec: Pavel

Mervart.Markoš A. (2010b) Biosémiotika jako svár moderny s postmodernou. In

Markoš A. ed. (2010a), 213–228.Markoš A. (2014) Biosphere as semiosphere: Variations on Lotman. Sign

Systems Studies 42, 487–498; doi: 10.12697/SSS.2014.42.4.03 Markoš A. (2015a) Znaky a významy v evoluci. Praha: Nová beseda.Markoš A. (2015b) Co je nového v biologii. Vynalézaví obratlovci. Praha:

Nová beseda.Markoš A. (2015c) Písemně a ústně. Doslov k Harris R: Racionalita a gra

motná mysl. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 239–253.Markoš A. (2016a) Evoluční tápání. Podoby planetárního životopisu.

Červený Kostelec: Pavel Mervart.Markoš A. (2016b) The birth and life of species–cultures. Biosemiotics 9,

73–84; doi: 10.1007/s12304–015–9252–1Markoš A. & Das P. (2016) Levels or domains? Biosemiotics 9(3), 319–330;

doi: 10.1007/s12304-016-9271-6Markoš A. (2017) Vědecká eschatologie. Doslov ke Kováč L. (2017)Markoš A. (2017) K poznávání života. Sborník věnovaný stejnojmenné

knize G. Canguilhema, v přípravě.Markoš A. & Cvrčková F. (2013) The meaning(s) of information, code …

and meaning. Biosemiotics 6, 61–75; doi: 10.1007/s12304–012–9155–3Markoš A. & Faltýnek D. (2010) Jazyková metafora života. In Markoš A.

ed. (2010a), 229–283.


O původu 3-4Abiobio

Date post:	11-Jun-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	0 times
Download:	0 times

Lenka Ovčáčková (ed.) a kol. O PŮVODU KULTURY 2017.pdf · 2016), a zejména schopnosti...

Documents