Libčicko

Už mladší doba kamenná - na území Novoknínska a Libčic nalezeny

broušené sekery – zemědělství má vliv na krajinu

Doba bronzová • Skutečná kolonizace

krajiny středního Povltaví • Osídlování lidem

knovízské kultury zvláště podél Vltavy a v údolích přilehlých potoků vyrůstají sídliště (např. Hrazany) pohřebiště, z nichž některá patří k vůbec největším v Čechách (nejbližší k Novému Knínu je v Drevníkách).

Lidé v té době osidlovali výšinné i jinak strategické polohy, kde vznikala opevněná hradiště pro případnou obranu před

nepřítelem.

Nejbližším z nich je nám Hradiště Přeslánka u Libčic.

Vznik hradiště je datován do VII. - IX. stol. po Kr., ale původ jejich možno klásti i do doby

dřívější. • Hradiště obehnáno je kolkolem posud

zachovanými trojími valy. Uvnitř nalézá se vejčitá prostora s jakousi cisternou a v severní její části lze zříti zbytky sklepů, které byly neklenuté a nyní jsou propadlé a zasypané, že vrchní část jejich tvoří jen vrstva štěrku v síle asi 1 m.

• V blízkosti hradiště nalezl p. Ant. Zeman ohniště, pec v rozměrech 3 X 2 m. Vnitřek její byl z pěkně vypálené hlíny, kolem hojnost popela a střepů nádob, kostí různých zvířat, parohy, rohy. Některé věci tohoto nálezu odevzdal Zemědělskému museu v Praze. Jedna z těchto nádob byla zvláště charakteristická, s vypichovaným ornamentem na vyvaleném okraji.

V hradištích Čechové přes udatnost svoji hledali ochranu před přesilou, nechávajíce

ostatní v plen nepříteli.

• Tak jsou to nájezdy Avarů z Uher (poraženi Samem r. 623 po Kr.)

• útoky francké za Dagoberta, později Karla Velikého a Ludvíka.

• Roku 846 po přemožení Mojmírově král Ludvík táhl skrze Čechy a zde od nich na hlavu poražen

• r. 872 vojsko české na hlavu poraženo v hrozné bitvě u Vltavy pod vůdcovstvím knížete Bořivoje a jiných pěti vůdců a útočiště hledalo v pevných hradištích, o jichž dobývání Němci se nepokusivše, s mnohou kořistí po nehájené zemi sebranou, ze země odtáhli.

• Knovízská kultura objevila Příbramsko jako zdroj zlata. Rýžovali jej téměř na všech potocích. Vyspělá keltská kultura převzala zlatá rýžoviště a přidala naleziště dalších kovů, zvláště ceněného železa, nezbytného pro "moderní válčení". Všechny místní znalosti převzali Slované, přicházející na konci 5. století. Kromě bohatství kraje převzali i staré kupecké stezky. Hlavní zemská stezka vedla z jihu na sever, dopravovala se po ní sůl. Solení a sušení potravin byl nejstarší způsob jejich uchování na delší dobu. Uchované potraviny v době nedostatku měly cenu života a ten se vyvažoval na vahách zlatem, proto se Solné stezce říkalo též Zlatá stezka.

• České země (dříve celá Evropa) byly z 80 % zalesněné pralesy, proto stezky vedly od města k vesnici a od vesnice k vesnici, končily opět ve městě. V městě to znamená na trhovém místě - miestě, což bylo v chráněném hradišti. Sůl dobývali na salinách ze Středozemního moře salivarové a v povodí Dunaje ze solných slojí, vyzvednutých alpínským vrásněním, horníci. Pro skladování soli byla vybrána opevněná místa, na naší stezce to byl Pasov na jižní straně Šumavy a Prachatice na severní straně Šumavy. Kromě dalších míst to byla překladiště začínající na "P" - Protivín, Písek, Příbram a Praha.

• Zemské stezky spojovaly zemi s okolními zeměmi, ale čas od času přiváděly i nepřátelská vojska, proto se budovaly velmi úzké, aby se mohly důkladně zatarasit záseky a bránit. Rovněž jejich budování a údržba byla namáhavá, Zlatá stezka byla na mnoha měkkých a bahnitých místech dlážděna přitesanými poleny nebo zpevněna hatěmi. Náklad zboží nosily nejprve oslíci, potom kříženci s koňmi a později k tomu účelu vypěstovaná plemena koní. Mimo dobu zemědělských prací pomáhali kupcům přepravovat náklad místní obyvatelé se svými koňmi. Karavana koňských nosičů - soumarů a ozbrojeného doprovodu čítala zpravidla čtyřicet jedinců. Sůl se nakládala na soumary v kožených vacích, později v dřevěných soudcích, desky kamenné soli se vázaly provazy, proti dešti se přikrývaly kůží se srstí.

• Kupecké karavany se soumary - koňmi jako nosiči - měly stezku rozdělenou na etapy. Jejich délka závisela na konfiguraci terénu, brodů a v neposlední řadě na ohrazených a bráněných sídlištích. V dnešních mírách to bylo 15 - 25 km. Z Prachatic do vnitrozemí byla stezka rozšiřována a upravována pro sjízdnost nejprve dvoukolých (s velkými koly, aby nezapadaly do výmolů), později čtyřkolých povozů. Z Prachatic přes hranice ovšem zůstávala stezka úzká a tak se nám zachoval Soumarský most přes Teplou Vltavu.

• Z hlavních zemských stezek nám v dnešní době vznikla centrální síť státních silnic se středem Prahou

• Naše solná Zlatá stezka má nyní jako státní silnice číslo 4.

• Z Prachatic do centra Prahy na Staroměstské tržiště (náměstí) je vzdálenost 170 km

• Z Prachatic do Prahy trvala cesta ….

• 14 - 16 dní.

• Zlatá stezka spojovala jižní se severní Evropou a byla jednou z nejdůležitějších stezek evropského Středozemí.

Těžba zlata• Prvními zlatokopy v této oblasti byli keltové. Zlato se

nejdříve rýžovalo, později se začalo těžit. Ryzost zlata v tehdejších zlatých mincích odpovídá přírodnímu zlatu z oblastí kolem dnešních obcí Krámy, Chvojná a Libčice.

• První záznamy o Novém Kníně jsou z roku 1186 kdy markrabě Konrád Ota ze Znojma se zde setkal s českým vévodou Bedřichem, aby podepsali smlouvu mezi Čechami a Moravou. 

• Roku 1330 se Nový Knín stal královským zlatohorním městem. Za Karla IV. byly v oblati zřízeny vinice a za vlády jeho syna Václava IV. zdejší doly Kamlová a Kryk byly sloučeny s doly Šlojíř u Jílového. Tyto doly byly největšími dodavateli zlata do královské pokladnice.

• Vývoj těžby zlata pokračoval až do července roku 1424, kdy byl Knín vypálen husity. Doly byly zničeny.

• V roce 1437 král Zikmund udělil znovu Novému Knínu privilegia horního města. Kolem roku 1450 bylo obnoveno dolování téměř ve všech dolech. Král Jiří z Poděbrad znovu potvrdil ztracené listiny a dolování zlata opět začalo vzkvétat. V archivu pražské mincovny můžeme najít doklady o produkci novoknínského zlata. Je například zaznamenáno, že za období od března do června 1572 zdejší starosta poskytl mincovně 850 g zlata. Další záznam z roku 1578 uvádí, výtěžnost dolu Mladá Kamlová 83 g z 1600 kg rudy, což odpovídá 52 g na tunu. Obdobné záznamy pokračují až do roku 1620 – bitva na Bílé Hoře.

• Během třicetileté války, ať už nadvládu měla ta či ona armáda, výsledkem bylo drancování.  Kraj se stával chudší a chudší.

• V říjnu 1634 armáda generála Banera vypálila město a zasypala doly. V této době válek zůstala v této oblasti pouze třetina původních obyvatel.

• Nové hornické aktivity začaly v roce 1634 rekonstrukce města začala v roce 1660. Těžba z tohoto období však nedosáhla úrovně přechozích období a kolem roku 1700 již byla nevýznamná.

• Staré úpravny rudy a mlýny kolem Kocáby, které drtily rudu byly přebudovány na mletí mouky a na pily. Doly byly opuštěny.

• Čas od času byly činěny pokusy znovuotevřít staré doly. V roce 1912 hrabě Sylva Tarrouca zarazil nový důl na kopci Hořice poblíž Libčic. V roce 1914 byla na náklady státu ražena štola z údolí Kocáby. Těžba v Libčicích pokračovala během II. světové války. Poslední důlní dílo bylo raženo v padesátých letech. Dolům mezi Libčicemi a Dražeticemi se říkalo Stará a Mladá Kamlová. Z výsledků těžby v první polovině 20. století v některých netěžených úsecích hlavní libčické žíly lze kovnost rudy odhadnout na stovky gramů zlata na tunu, v některých případě dokonce 1 kg zlata na tunu. Šachty dosáhli hloubky 180-200 m staly se tak nejhlubšími v celém okolí Nového Knína.

Kostelík sv. Jana a Pavla pocházející z přelomu 18. a 19. stol.