LÍNÝ KUBA, HOLÉ NEŠT STÍ - tomsu.cztomsu.cz/Liny Kuba hole nestesti.pdf · Líný Kuba, holé...

LÍNÝ KUBA, HOLÉ NEŠT STÍ

veselá pohádka pro dosp lé i d ti

napsal: Petr Tomš

[email protected]

Líný Kuba, holé nešt �stí 2

SCÉNICKÉ POZNÁMKY

Na jevišti je les. Uprost �ed pa �ez, který se m �že odnést. V rohu jevišt � je kousek chaloupky se zápražím, opodál st �l a židle. Chaloupka v n �kterých obrazech není, tzn., m �la by mít možnost odjet z jevišt � �i se jinak skrýt. Trpaslíka m �že hrát herec na kolenou, od hlavy až po zem zahalený v plá šti.

POSTAVY

KUBA: líný mladý kluk

P�ESLICE: p �ísná �arod �jnice s dobrým srdcem

K�IVOUŠ: chyt �ejší loupežník

SUCHOPÝR: hloup �jší loupežník

ŠT�RBÁK: starý hastrman

KLINOPÁD: lakomý trpaslík s omezenou slovní zásobou

MARULKA: krásná deš �ová víla

D�DE�EK: kouzelný d �de�ek


OBRAZ 1

Les s pa ezem

Na scén � je les b �hem jednoho pozdního letního odpoledne. Uprost �ed lesa je pa �ez, který láká ke krátkému odpo �inku. P�ichází kouzelný d �de�ek. Má dlouhý bílý plnovous, na sob � starý potrhaný pláš � a poma �kaný klobouk na hlav �. P �es záda má hozený malý tlumok. Opírá se dlouhou sukovici. U pa �ezu se zastaví, set �e si pot z �ela a odpo �ívá. Potom uvidí d �ti (obecenstvo). D�DE�EK: Jé, ahoj d �ti! Co tady d �láte? Uprost �ed lesa!

Máte št �stí, že to není oby ejný les. Toto je totiž pohádkový les. A když jsme u toho, já taky nejsem oby ejný d �deek. Víte, kdo já jsem?

Chvíli poslouchá a pak pokra �uje. D�DE�EK: No jist �! Já jsem kouzelný d �deek! A vyhlížím

tady n �jakého odvážného kluka, kterému splním t �i p �ání. Ale t �i p �ání nejsou zadarmo. Kdo splnit chce t �i p �ání, musí splnit t �i úkoly. Chcete v �d�t jaké? Musí m � pustit sednout, musí se se mnou pod �lit o jídlo a musí se mnou dojít na kraj lesa. Tak co d �ti, zvládli byste to? Vy asi jo, ale co ten kluk? Už by tady m �l být, ale po�ád nejde. Tak se podíváme, kde to vázne.

Uchopí svoji sukovici a p �iloží si ji k oku jako dalekohled. Za�ne se rozhlížet kolem. Nejprve s ní zamí �í do hledišt �. D�DE�EK: No toto? Co to vidí o i mé? Tolik odvážných

d�tí! Ale já ekám ješt � n �koho jiného. Zamí�í sukovicí zp �t na jevišt � do míst, odkud má vyjít Kuba. D�DE�EK: V dáli vidím,… že nic nevidím. Je tam jakési

šero. Bu je to už šedý soumrak, nebo m �j šedý zákal. Zkusím to zaost �it.


Zatímco kroucením hole zost �uje obraz, vyjde na scénu Kuba. Jde pomalu a zt �žka a opírá se o velký klacek urvaný n �kde ze stromu. Jak ale uvidí d �de�ka, trochu ožije a zv �dav� se podívá do druhého konce d �de�kovy hole. D�DE�EK: ( na d �ti ) To je divné, ten klacek se na m � dívá.

(odkládá sukovici) Ahá, tak to jsi ty? �ekal jsem t � k ob �du a te � už padá soumrak. Kde ses toulal?

KUBA: Vy jste m � ekal? No to jsem nev �d�l. Ale i

kdybych to v �d�l, d ív to stejn � nešlo. D�DE�EK: A jakpak to? Co t � tak zdrželo?

KUBA: Vždy � vy nevíte, jakou dlouhou cestu mám za

sebou! Nohy necítím. Podívejte! Krkolomn � zvedne nohu až skoro k d �de�kovi. Ten si p �ed nosem mává rukou. D�DE�EK: No já je teda cítím. Myslel jsem, že jdeš jenom

tady z té vesnice. To je p ece kousek cesty. KUBA: Jo. Ale do kopce! A t �ch krtinc �, co jsem musel

obejít. D�DE�EK: (netrp �liv �) Dobrá, dobrá, tak za neme.

KUBA: A s ím?

D�DE�EK: Ále, toho si nevšímej. Ud �lám si jenom takovou

jednu malou zkoušku. Nic oficiálního. KUBA: Tak dobrá.

D�de�ek si ze svého tlumoku vytáhne velký pergamen a hus í brk. D�DE�EK: Já si to tady musím pozna it. Za neme jménem.

Jak se jmenuješ? KUBA: Já jsem Kuba.


D�de�ek si ob �adn�, ale nešikovn � snaží napsat jeho jméno do pergamenu. D�DE�EK: Ku – ba. A dál?

KUBA: Dál už nejdu.

D�DE�EK: Ale ne. Jak ti �íkají ve škole?

KUBA: Ve škole mi �íkají líný Kuba.

D�DE�EK: Aha! Tak to už jsem doma.

Kuba se s údivem prohlédne okolí. KUBA: Máte to tu p �kné.

D�DE�EK: Píšu Kuba Líný. ( píše ) Tak a te � za neme s tou

zkouškou. Bod íslo jedna – pa �ez. KUBA: Pa �ez? Á, vida, pa �ez! Kone n� si sednu.

Podívejte, jak se mi únavou klepou kolena. Kuba se s p �ehnan � t �esoucími koleny žene k pa �ezu a pohodln � se na n �j usazuje. D �de�ek ho nev ��ícn � pozoruje a kroutí hlavou. Potom si n �co odškrtne v pergamenu. D�DE�EK: Tak to bychom m �li. Te � bod íslo dva – jídlo.

KUBA: Ano, d �kuji, dám si.

D�DE�EK: A ty bys nem �l n �co k jídlu? Už hodinu jsem

nejedl. KUBA: M �l bych buchty.

D�DE�EK: No výborn �!

KUBA: M �l bych buchty, kdybych je nesn �dl cestou.

Cestou m � p �epadl ukrutný hlad. D�DE�EK: Jakou cestou? T �ch pár krok ?

Do pergamenu si n �co zamra �en� pozna �í.


D�DE�EK: A bod �íslo t �i – kraj lesa. Podívej, Kubo, já

už budu muset jít a n �jak jsem ztratil cestu. Nešel bys se mnou kousek? Aspo � na kraj lesa? Pak už trefím.

KUBA: Ale jo.

D�DE�EK: Aspo � n �co!

KUBA: Po �kejte tady, a jak se budu vracet, tak se

m�žete p �idat. D�DE�EK: Vracet odkud?

KUBA: No ze sv �ta. Já jdu na zkušenou!

D�DE�EK: A te � bys se mnou t �ch pár krok � neud �lal?

KUBA: No to máte pár krok � sem, pár krok � tam a za

chvilku máte nohy jak klokan. To už se ale d deek opravdu naštve. Pergamen i husí brk hodí na zem a zu �iv je pošlape. A pak za ne k �i et i na Kubu. D�DE�EK: Tak te � už toho mám dost! Tohle jsem ješt �

nezažil! On nezvládl ani jeden úkol. Takového lenocha ješt � sv �t nevid �l. M � z toho snad klepne. D �lej, pus � m� sednout!

KUBA: Já nevím, moje nohy...

Kuba se snaží protestovat, ale kouzelný d deek ho nemilosrdn kouzlem na dálku shodí z pa �ezu a sám si na n j sedne. Zatímco lapá po dechu, Kuba se pomalu sbírá ze zem a nev �ícn ho pozoruje. KUBA: Já asi vím, kdo jste.

D�DE�EK: Kdo?

KUBA: Vy jste kouzelný d �chodce. Teda d �de�ek!


D�DE�EK: No proto. A co já mám te �ka s tebou d �lat. Ani

jeden bod jsi nezískal, ani jedno p �ání ti nem�žu splnit. Nejrad �ji bych t � tu nechal ležet na zemi, aby t � vlci nau �ili, co je to b �hání. Ale nemám to srdce. íkal jsi, že jdeš do sv �ta na zkušenou?

KUBA: Ano, maminka cht �la. Já moc ne.

D�DE�EK: Chudák dobrá žena. Asi má s tebou trápení.

Ud�lám dobrý skutek. Kv �li ní. N �co m � totiž napadlo. A když se to poda �í, spokojení budeme všichni. Ty chceš na zkušenou. Nuže dobrá. Za�ídím ti vyu �ení v �emesle, kde se moc nenad �eš, ale budeš mít obrovskou moc. I když t � asi n �kte �í lidé nebudou mít rádi.

KUBA: Budu se u �it na starostu?

D�DE�EK: Važ slova. Dej se tady touto cestou p �ímo za

nosem, dokud nedojdeš ke t �em b�ízám. Tam b �ž podél pot ��ku a za chvíli dojdeš k chaloupce. Bydlí v ní má dobrá známá �arod �jnice P �eslice.

KUBA: �arod �jnice? Budu �arod �j?

D�DE�EK: Možná. ekni jí, že t � posílám a ona si t � už

vezme do parády. Rozum �l jsi? Po této cest � rovn �.

KUBA: Ano, je to jednoduché. Po �ád rovn �.

Ovšem místo toho, aby se vydal na cestu, si rozbalu je deku a vypadá to, že se chystá spát. D�DE�EK: Co to d �láš?

KUBA: Jdu spát. Zítra je taky den.

D�DE�EK: Tak to ne, hochu.

Dde�ek za �íná kouzlit. Pomalu zvedá svou sukovici a stejn pomalu se proti své v �li zvedá i Kuba. Když už stojí, d de�ek si s ním hraje – jak kývá sukovicí, stejné pohyby d lá i Kuba.


KUBA: Už dost, už dost. Já teda vyrazím ješt � dneska!

D�DE�EK: To bych si prosil!

A sukovicí ho nasm �ruje cestou, kterou mu p �edtím vysv �tlil. Kuba mizí v lese.


OBRAZ 2

Les s pa ezem

Kouzelný d �de�ek z �stává sed �t na pa �ezu a stále nev ��ícn � kroutí hlavou a pro sebe si mumlá: D�DE�EK: Holomek jeden líný, hajdalák drzý. Však ona ho

P�eslice už nau �í po �ádné práci. Ten bude ješt vzpomínat na kouzelného d chodce. Teda, co to melu, ten pacholek m do �ista zblbnul. Já mu dám dchodce.

Jak si tam pro sebe povídá, nevšimne si, že se k n �mu pomalu a potichu blíží dva loupežníci s bambitkami v ruce. K dyž jsou tém�� u n �ho, ten tlust �jší za �ve: K�IVOUŠ: Ruce vzh ru! Tohle je p �epadení, d dku!

SUCHOPÝR: Ruce ješt výš, starý d dku, tohle je ukrutné

p�epadení! D�de�ek si je klidn � prohlédne, ale k ni �emu se nemá. K�IVOUŠ: D dku, já t varuju, v téhle bambitce mám

naládovaný po �ádný kus olova. Ten do tebe ud lá takovou díru, že p �es ni uvidím až do �íma!

SUCHOPÝR: A já ti ud lám takovou díru do hlavy, že p �es ni

uvidím až do Zlína! K�IVOUŠ: Budeš v pánu d �ív, než �ekneš švec!

SUCHOPÝR: Budeš v pánu d �ív, než �ekneš krej �í!

K�ivouš se otráven � podívá na Suchopýra. K�IVOUŠ: Hele, vymysli si n co vlastního, jo?

SUCHOPÝR: O m se nestarej, já jsem vždycky vlastní.


K�IVOUŠ: Tak co, d �dku, dáš nám peníze dobrovoln �? Nebo

t � mám provrtat olovem jak cedník? SUCHOPÝR: Tak co, d �dku, dáš nám prachy dobrovoln �, nebo

t � mám provrtat olovem jak... K�ivouš i d �de�ek Suchopýra zv �dav� sledují a �ekají, co originálního vymyslí. Suchopýr chvíli p �emýšlí a pak vyhrkne: SUCHOPÝR: ...jak úpln � jiný cedník?

K�ivouš i d �de�ek zklaman � zavrtí hlavou. K �ivouš pak za �ne k d �de�kovi už mírn �ji. K�IVOUŠ: Hele, naval prachy a m �žeš jít.

D�DE�EK: A kdo vy vlastn � jste?

SUCHOPÝR: Ty jsi nás nepoznal? My jsme ti známí loupežníci

a mordý i K ivouš a Suchopýr! D�de�ek ukáže na K �ivouše. D�DE�EK: Ty jsi K ivouš?

K�IVOUŠ: Jo!

D�DE�EK: A ty jsi ten Netopýr?

SUCHOPÝR: Já jsem Suchopýr!

K�IVOUŠ: (na d �de�ka) A ty jsi kdo?

SUCHOPÝR: Co se ho ptáš, vždy je to jedno, kdo to je. A

navalí peníze a jdeme dál. D�DE�EK: �ekl bych, že z vás dvou je chyt ejší tv �j

kamarád K ivouš. Možná, že byste m �li v �d�t, kdo jsem.

SUCHOPÝR: Nezdržuj, nezdržuj a obra kapsy naruby nebo

rozlu � se životem. Provrtám do tebe takovou díru, že p es ni uvidím cedník ve Vídni.


D�DE�EK: Pane K �ivouši, že nemá tady Netopýr rozum, to je

jeho v �c, ale vy zkuste p �emýšlet. Potkali jste v lese starého nemohoucího d �de�ka, kdopak to asi bude? Nic vás nenapadá?

K�ivouš je na vážkách, ale nakonec ze své role neslev í. K�IVOUŠ: Jednou jsme loupežníci, tak berem všechny bez

rozdílu. D�DE�EK: A nejste aspo � ti loupežníci, co bohatým berou a

chudým dávají? SUCHOPÝR: My jsme ti loupežníci, co bohatým berou a chudým

taky berou. D�DE�EK: A víte vy, jaké to je, když n �komu vezmete jeho

oblíbenou v �c? SUCHOPÝR: To jsme nikdy nepoznali.

D�DE�EK: Tak te to poznáte!

Dde�ek vstane z pa �ezu a s pomocí sukovice o �aruje oba loupežníky. Pak si op t sedne. Loupežníci na n j chvíli nev�ícn zírají, ale pak pokra �ují jako p �edtím. K�IVOUŠ: Nevím, co m �lo to divadýlko znamenat, ale my te

budeme pokra �ovat v loupení. Jasný? D�DE�EK: Jak je libo.

SUCHOPÝR: My te budeme pokra �ovat v ukrutném loupení!

D�DE�EK: Už se t �ším.

K�IVOUŠ: Takže, tady máš celý náš dnešní lup. Víc jsme

toho zatím nestihli nakrást. Okamžit � si to vem! K�ivouš dává d de�kovi ukradený pytlík zla �ák , zatímco Suchopýr ho nev �ícn pozoruje. SUCHOPÝR: Co blbneš, K �ivouši, to je naše ko �ist. Ty mu

máš peníze vzít a ne dávat!


K�IVOUŠ: Já nevím, mn � to nejde, zkus si to sám.

SUCHOPÝR: Takže, d �dulo, te � si okamžit � vezmeš všechny

v�ci, které ti dám, jinak t � provrtám olovem. D�DE�EK: Ale to snad nebude pot �eba, to já si je rad �ji

vezmu, páni loupežníci. P�ebírá od Suchopýra další naditý pytlík. SUCHOPÝR: Co je tohle za kouzla?

K�IVOUŠ: Že vy jste kouzelný d �de�ek?

D�DE�EK: Te � jsi na to kápnul. Ovšem trochu pozd �. Odte �

budete lidem v �ci dávat, a vidíte, jaké to je. Tak se tady m �jte, ukrutní loupežníci.

Dde�ek se zvedá z pa �ezu a pomalu odchází. Suchopýr padá na kolena. SUCHOPÝR: Milost! To bude náš konec! My se polepšíme!

D�DE�EK: To se ví, že se polepšíte. A ješt � jedna v �c.

SUCHOPÝR: Ano? Jaká?

D�DE�EK: Pot �eboval bych tv �j klobouk, ten m �j je samá

díra. K�IVOUŠ: Nedávej mu ho!

Suchopýr bojuje sám se sebou. SUCHOPÝR: Tenhle klobouk, tenhle klobouk... okamžit � si ho

vem a nesnaž se nás oblafnout. A nechci slyšet ani slovo nebo promluví moje bambitka!

Kouzelný d de�ek si ho s úsm vem vezme, sv j starý naráží Suchopýrovi na hlavu a odchází pry �. Suchopýr se drží za hlavu a zu �í sám na sebe.


K�IVOUŠ: Nech toho. Poj � se rad �ji najíst. Máš n �co k

jídlu? SUCHOPÝR: Mám poslední kousek chleba, který jsem si šet �il

pro sebe. Ale jestli si ho nevezmeš, tak jsi synem smrti!

K�IVOUŠ: No vida, ono to není tak špatné. Neboj, rád si

ho vezmu. Kapku piva bys nem �l? Oba loupežníci pomalu odchází. SUCHOPÝR: Ne, ale v nejbližší hospod � ti ho koupím. A

nesnaž se odporovat! K�IVOUŠ: Tak rychle, za �íná se stmívat.

Oba odejdou ze scény.


OBRAZ 3

Chaloupka v lese

Je brzké ráno. Uprost �ed lesa stojí osam �lá chaloupka �arod �jnice P �eslice. P �ed chaloupkou je st �íškou kryté zápraží s lave �kou. P �ed lave �kou je malý st �l. Pod stolem spí zachumlaný ve svém plášti Kuba. Z chaloupky vychází �arod �jnice P �eslice. Zívne z plných plic a protáhne se po vydatném spánku. Pokusí se o n �kolik cvik � a dokonce i o jeden d�ep, ale píchne jí v zádech a tím je rozcvi �ka u konce. Nakonec se dlouze zadívá do sluní �ka. P�ESLICE: Šest t �icet. �as na snídani.

Zmizí zpátky v chaloupce a za okamžik se vrací s pr out �ným košíkem v ruce. Za �ne z n �j na st �l vytahovat r �zné dobroty ur �ené ke snídani – chléb, sýr, ovoce, zelenina... Kdy ž má prost �eno, pátrav � pohledem p �ejíždí st �l. P�ESLICE: Ješt � tomu n �co chybí.

Zmizí op �t v chaloupce a dve �e se za ní s bouchnutím zav �ou. Což probudí Kubu spícího pod lave �kou. Vysouká se na denní sv �tlo a ze široka si zívne. Pak se protáhne stejn � jako P�eslice a také zkusí n �kolik cvik �. I on se na záv �r pokusí o d�ep, rupnou mu kolena a v pod �epu se posadí na lave �ku. Tam zahlédne prost �ený st �l. Zadívá se dlouze do sluní �ka. KUBA: Šest t �icet p �t a já mám hlad jak herec.

Ochotník. A podívejme se, dary lesa. Tak abych les neurazil.

Pustí se do p �ichystané snídan � a nevšimne si, že se z chaloupky vrací P �eslice se džbánem v ruce. arod �jnice nev ��í vlastním o �ím. Pomalu obchází Kubu, který se krmí, jakoby týden nejedl. Nakonec hlasit � bouchne džbánem o st �l. Kubu to však nevyvede z míry. KUBA: Á, další dary lesa, d �kuji vám, lesní ženo. To

je víno?


P�ESLICE: To je voda. A víš, kdo jsem já? Víš, komu to

tady ujídáš snídani? KUBA: Neujídám, normáln � jím.

P�ESLICE: Já jsem zlá �arod �jnice P �eslice. A ty te �

poznáš m �j hn �v. Vyber si, v co t � mám prom �nit. KUBA: Vy jste �arod �jnice P �eslice? Výborn �, vás

zrovna hledám. P�ESLICE: Co? Kdo? M �?

KUBA: Mám doporu �ení, abych šel k vám do u �ení. Prý

sháníte n �jakého u �n�. Tak já to teda beru. P�ESLICE: A od kohopak máš to doporu �ení?

KUBA: Ále, jeden kouzelný d �chodce m � za vámi poslal.

P�ESLICE: Jo, kouzelný d �dek. To mi snad d �lá naschvál.

Splnil ti t �i p �ání? KUBA: Nesplnil.

P�ESLICE: Jak to? On ti nedal t �i úkoly.

KUBA: Dal.

P�ESLICE: Tak on ti dal t �i úkoly, tys je splnil a on ti

nesplnil žádné p �ání? KUBA: Skoro tak to bylo. Až na jednu drobnost.

P�ESLICE: Ahá, už jsem doma.

Kuba se rozhlédne kolem sebe. KUBA: Máte to tu p �kné.

P�ESLICE: Tys ho nepustil sednout, že jo?


KUBA: Já jsem ho nepustil sednout, pak jsem se s ním

nerozd �lil o jídlo, a když jsme se lou �ili, tak jsem ho nedoprovodil na kraj lesa. Ale jinak jsme si báje �n� rozum �li. Nemáte ješt � kousek toho sýra?

P�ESLICE: Tomu �íkám výkon. Nemám.

KUBA: Já jsem totiž strašn � líný. Ani byste nev ��ila,

jak tím trpím. Po �ád ležet za pecí, dívat se, jak ostatní pracují, jenom jídlo, spánek, jídlo, spánek.

P�ESLICE: Hm, tak to už je mi jasné. Ty jsi líný a

kouzelný d �dek si myslí, že já jsem zaopat �ovací ústav. A že t � tady jako p �evychovám. Je to tak?

KUBA: Asi jo. Moje maminka by si to tak p �ála.

P�ESLICE: Hm, tvoje maminka má s tebou asi velký k �íž, co?

No uvidíme, co se dá d �lat. Zatím ukli � ten st �l, za chvíli p �ijdou první zákazníci. Ukážu ti, �ím se tady živím.

KUBA: Jasn �, hned za chvíli to uklidím.

Kuba leze zp �t pod st �l, zjevn � chce pokra ovat ve spaní. arod �jnice ho nechápav � pozoruje. P�ESLICE: Pro � se schováváš?

KUBA: Jaké schovávání? Já si jen na chvilku dáchnu. Po

snídani jsem zvyklý si ješt � chvilku pospat. A balí se do plášt � a uléhá ke spánku. P �eslice nev ��í vlastním o ím. Pak vytáhne z kapsy d �lobuch a hází ho na zem. Ozve se obrovská rána, po které Kuba vyletí z pod s tolu až na st �l a je celý vyd �šený. KUBA: Co to bylo? Co to bylo za hrozná kouzla p �ímo

z pekla?


P�ESLICE: To byl d �lobuch z pouti. Kouzla si zatím šet �ím.

Takže uklidit st �l, zamést podlahu a umýt nádobí. Já budu zatím vevnit �.

KUBA: Budete kouzlit?

P�ESLICE: Budu spát. Po snídani jsem zvyklá si ješt �

trochu pospat. Kuba slézá ze stolu, bere nádobí a zbytky od snídan � a oba vcházejí do chaloupky. Na stole zbude pouze džbán s vodou a sklenice.


OBRAZ 4

Chaloupka v lese

Chvíli poté, co Kuba s P �eslicí zmizí v chaloupce, vchází na jevišt � hastrman Št �rbák. Je oble �en jako klasický pohádkový vodník – zelený klobouk na hlav �, zelený frá �ek ozdobený pentlemi a zelené kalhoty a gumáky. Vlasy dlouhé, m ezi prsty blánu. Pod paží nese t �ílitrovou sklenici s mrtvou rybou. Dojde p �ed chaloupku a hlasit � si post �žuje. ŠT�RBÁK: To je sucho, to je sucho. Brekeke, brekeke.

Z chaloupky vychází P �eslice. P�ESLICE: Ale, ale, to jsou k nám hosti. Hastrman Št �rbák

osobn �. P �kn� vás vítám. ŠT�RBÁK: Uctivé pozdravení vinšuju, P �eslice. Nemáte

kapku vody? Jsem úpln � vyprahlý. Brekeke. P�ESLICE: Jen si poslužte.

Nalije ze džbánu vodu do sklenice a podá ji Št �rbákovi. Ten si ji vezme a místo toho, aby ji vypil, tak si ji lije na hlavu. ŠT�RBÁK: Dobrá voda, velice osv �žující.

P�ESLICE: Dáte si ješt �?

ŠT�RBÁK: Za chvilku, když dovolíte.

P�ESLICE: Tak posa �te se u nás a vypravujte, co vás ke mn �

p�ivádí? Oba si sednou ke stolu. Hastrman p �ed P �eslici položí láhev s mrtvou rybou. ŠT�RBÁK: Tohle.


P�eslice zkoumá láhev. Nakonec ji otev �e a vytáhne mrtvou rybu ven. P�ESLICE: To asi nebude okurek.

ŠT�RBÁK: To je moje zlatá rybka, brekeke. Když ji

chytíte, splní vám t �i p �ání. P�eslice se podívá na rybu proti sv �tlu. P�ESLICE: Zatím to tak nevypadá.

ŠT�RBÁK: Dneska ráno mi sjel do rybní �ku formanskej i s

vozem. Brekeke! Chudák rybka. Tak se lekla, že lekla.

P�ESLICE: Je jakási leklá. Ale co já s ní? Na polívku je

jí málo. ŠT�RBÁK: Ale prosím vás, co já te � s rybní �kem bez zlaté

rybky. Vždy � já na ni lákal lidi z celýho širokýho okolí, brekeke. Sem tam n kdo uklouzl na b �ehu a šup, m l jsem další hrní �ek plný. Brekekekeké!

P�ESLICE: Ty vaše hrní �ky, až vám na to jednou p �ijdou.

ŠT�RBÁK: Paní P �eslice, p kn prosím, nemohla byste ji

oživit? P�ESLICE: Oživit zlatou rybku? Myslíte živou vodou? Nejsem

si jistá, jestli to na ni bude mít vliv. Na druhou stranu tím asi nic nepokazíme.

ŠT�RBÁK: Mám vám sko �it pro živou vodu? Máte ji ješt v

tom sklípku na stráni? Brekeke? P�ESLICE: Jo jo, mám. Ale víte, mám nového pomocníka. Tak

ho vyzkoušíme. Kubóó! Kuba vychází z chaloupky a zdraví Št �rbáka. KUBA: Dobrý den.


ŠT�RBÁK: Brekeke.

KUBA: Brekeke.

ŠT�RBÁK: (k P �eslici) Je šikovný. U �í se cizí jazyky.

P�ESLICE: Podívej, Kubo. Tohle je mrtvá zlatá rybka. Co s

ní ud �láme? KUBA: Šupiny oškrabat a zbytek do polívky.

ŠT�RBÁK: Brekeke!

P�ESLICE: Kdepak, milý Kubo, my tu rybku oživíme. Budeme k

tomu pot �ebovat hrnek živé vody. Bu � tak hodný, prosím t � a sko � mi ho naplnit.

KUBA: Živá voda je kde? V komo �e?

P�ESLICE: Na konci je strá � a na jejím kraji mám sklípek.

Jsou tam nebezpe �né v �ci, které doma nechci. Tak šup šup. A hlavn � to nepople – živá voda je vpravo a vlevo, na to pozor, vlevo je mrtvá voda. Jasné?

KUBA: To se p �ece nedá zapomenout. Už letím!

Zane se pomalým krokem ploužit splnit úkol. Zmizí z j evišt � a Št �rbák ho se zaujetím sleduje. ŠT�RBÁK: On má n �co s nohama? Chudák.

P�ESLICE: Kdepak, je jen strašliv � líný.

ŠT�RBÁK: Líný? Já bych mu ty nohy p �erazil, holomkovi!

P�eslice mezitím dolije hastrmanovi plnou sklenici vo dy. P�ESLICE: Dejte si ješt �, kmot �e.

Št �rbák si op �t vylije vodu na hlavu.


ŠT�RBÁK: Ta píše. Tak dobrou vodu já v rybníce nemám.

Letos je velké sucho. U dna se mi kazí voda a �erstvá skoro nep �itéká. A v �era mi ji kap �i tak rozví �ili, že jsem nevid �l na krok. I duši �ky v hrní �kách si st �žovaly, že se tam nedá dýchat.

P�ESLICE: Ty vaše hrní �ky.

ŠT�RBÁK: Víte, �íkal jsem si, jestli nemám zajít proti

proudu, tam do hor, za NÍ, jestli by necht �la trochu zapršet nad naším krajem. Co by jí to ud�lalo?

P�ESLICE: No já nevím, ONA je dost náladová. Taky by nám

tady mohla seslat boží dopušt �ní. Však ono zaprší, uvidíte.

ŠT�RBÁK: Myslíte?

P�ESLICE: A možná to nebude ani dlouho trvat.

ŠT�RBÁK: M �žu ješt �?

P�ESLICE: Jen si poslužte, já mám ve studánce vody dost.

Hastrman si s rozkoší poleje hlavu a celý se rozplý vá. ŠT�RBÁK: Voda, vodi �ka, moje milovaná! To je lahoda, to

je p �ímo mana nebeská. P�ESLICE: A kmot �e, vy tu vodu nepijete, že se jenom

políváte? ŠT�RBÁK: Pít vodu? Jako do pusy? Fuj! Já piju jenom pivo!

Na scénu se vrací Kuba. Jde unaven � a nese hrnek vody. Zni �en� si sedne ke stolu. KUBA: Tak tady to máte.

P�ESLICE: Kubo, Kubo, vždy ty vypadáš jako bys m �l smrt

na jazyku. Trošku si lokni té živé vody, to t � postaví na vody.


KUBA: (váhá) No abych pravdu �ekl...

P�ESLICE: Nóóóóó?

KUBA: Já si nejsem tak docela jistý, jestli jsem

nabral ze správného džbánu. Já jsem zapomn �l, na které stran � ta živá voda je.

P�ESLICE: No a z kterého džbánu jsi teda nabral ten hrnek?

KUBA: Tak to už jsem taky zapomn �l.

P�ESLICE: Kubo, Kubo. No tak co te �? My to nem �žeme

riskovat. Vždy � ty tam, Kubo, budeš muset ješt � jednou!

KUBA: Do toho kopce? To bude moje smrt! Ale víte co?

Vyzkoušíme to. Nic horšího se stát nem �že. A než mu v tom sta čí kdokoliv zabránit, napije se vody z hrnku. P řeslice se Št ěrbákem ho vystrašen ě pozorují. Kuba se tvá ří normáln ě. Dokonce vstane a za čne se protahovat a podupávat. KUBA: No, dobré. Cítím se lépe. Myslím, že je to

ur �it � ta živá voda. V tom okamžiku um ře a skácí se na zem. ŠT�RBÁK: No jo, toho tak poslat pro smrt. Mám sko �it pro

tu živou vodu? P�ESLICE: Nemusíte, živou vodu mám u sebe, ta není

nebezpe �ná. Cht �la jsem ho jen trochu prohnat. Čarod ějnice jde do chaloupky pro vodu. Když vejde dovnit ř, Št ěrbák bere do ruky hrní ček a snaží se chytit Kubovu neviditelnou duši čku. Neda ří se mu to. ŠT�RBÁK: No poj �, poj �, do hrní �ku.

Přeslice se vrací s lahví živé vody a vidí lovícího Š t ěrbáka. P�ESLICE: Ty vaše hrní �ky. Že si nedáte pokoj.


ŠT�RBÁK: Nechce se chytit, mrška jedna.

Přeslice za čne kropit živou vodou ležícího Kubu. Ten se neprobírá. ŠT�RBÁK: Víc, víc!

Přeslice za čne st říkat vodu i do obecenstva. Kuba se za čne hýbat, protahovat a nakonec si sedne a na celé kolo si zívne. KUBA: No teda, spal jsem jako zabitý.

P�ESLICE: Kluku neš �astná, co t � to napadlo, takhle

riskovat. Co kdybychom nem �li už žádnou živou vodu?

KUBA: Ale n �jakou jste m �li, ne? (na Št ěrbáka)

Nechytil jste, že? ŠT�RBÁK: Já si po �kám.

KUBA: A co ta vaše rybka, ta už se taky probudila?

ŠT�RBÁK: Jejda, na tu jsem úpln � zapomn �l. Rychle, sem

s ní! Hastrman vyt řepe mrtvolku rybky ze své sklenice na st ůl. Přeslice podá Kubovi láhev s živou vodou a posunkem m u nazna čí, aby ji oživil sám. Kuba ji za čne opatrn ě polévat, ale nic se ned ěje – rybka neožívá. P�ESLICE: Asi byla v pánu už dlouho, n �kdy se to holt

nepovede. ŠT�RBÁK: Chudák rybi �ka moje zlatá, co my jsme toho spolu

nalovili... P�ESLICE: Zase ty vaše hrní �ky.

KUBA: A co kdybychom ji zkusili propláchnout i

zevnit �? Taková ryba vodu zvenku už ani nevnímá.


Sám ji opatrn ě bere do rukou a lije jí vodu do pusy. Ryba začíná ožívat. KUBA: Vidíte? Už se za �íná mrskat!

A rybka se mrská čím dál víc, až vysko čí Kubovi z rukou p římo do obecenstva. KUBA: A je pry �.

Št ěrbák poplácá Kubu smutn ě po rameni. ŠT�RBÁK: Tak ti, Kubo, p �kn� d �kuju.

P�ESLICE: Kmot �í �ku, než se vrátíte do svého rybníku, už

tam na vás bude �ekat. ŠT�RBÁK: Snad máte pravdu. Tak spánembohem.

Hastrman odchází rychlým krokem, Kuba mu mává.


OBRAZ 5

Chaloupka v lese

P�ESLICE: To byla ale blbost.

KUBA: S tou rybou?

P�ESLICE: Ne, s tou rybou to bylo naopak chytré. Ale vypít

mrtvou vodu jen tak... p �íšt � by to nemuselo dopadnout tak dob �e.

Během hovoru vchází na scénu kolébavý krokem trpaslík . Přeslice ho nevidí, stojí zády, ale Kuba z n ěj nem ůže spustit oči a poslouchá proto P řeslici jen nap ůl ucha. P�ESLICE: Kdybych tu nebyla, kdopak by t � asi zachránil?

Kuba hledí fascinovan ě na trpaslíka a P řeslici neslyší. KUBA: Trpaslík!

P�ESLICE: Trpaslík? Ješt � jsem neslyšela, že by trpaslík

n�komu zachránil život. KUBA: Ale trpaslík je...

P�ESLICE: Trpaslíci jsou hrozní sobci. Kdyby nemuseli, tak

ti ani nezaplatí v krám �, krkouni. Trpaslík Klinopád kone čně dojde až ke stolu, aby ho P řeslice vid ěla. KLINOPÁD: Ba �, ba �, trpaslíci netento, když nemusí. Nejsme

ta, no, jak se to tento, charita. P�ESLICE: A hele ho, Klinopád. Jak se máš, ty starý

hamoune? Zrovna tady Kubovi povídám, jací jste sobci a krkouni. Že nikomu nic nedáte.

KLINOPÁD: Co bysme dávali, copak krademe?


P�ESLICE: Ale jo, kradete.

KLINOPÁD: Jenom vob �as n �co to, no, jak se to toto...

sebereme, když si to n �kdo, neto, nehlídá, ale to je jeho chyba.

P�ESLICE: No jist �. A co t � k nám p �ivádí?

KLINOPÁD: Já mám tady totok. To sou sedmitoto tyto.

Podává čarod ějnici hodn ě opot řebované, roztrhané boty se žralokem. P řeslice si je štítiv ě p řebere. P�ESLICE: Sedmitoto tyto? Myslíš sedmimílové boty? To už

je dneska celkem vzácnost. Staráš se o n � dob �e? KLINOPÁD: Jo jo. Loni jsem je to. Umyl.

Přeslice si zablácené boty pozorn ě prohlíží. P�ESLICE: Tys je umyl? A kde?

KLINOPÁD: V bažin �.

P�ESLICE: A co s nima je?

KLINOPÁD: P �edbíhají se. Jedna jde normáln � a druhá se

tento... p �edbíhá. A m � pak tento v tomto. Výmluvn ě si ukáže mezi nohy. Na P řeslici to velký dojem neudělá. P�ESLICE: Já bych t � nejradši nakopala do tamto! Vidíš

toho žraloka? Pro � si t �ch bot nehledíš? Toto se nedá jen tak zašít, na to pot �ebuju zlatou nit. A to nebude nic levného, rozumíš?

KLINOPÁD: To nevadí. M � cestou sem p �epadli tito, no

loupežníci. Přeslice vytáhne z hloubi sukn ě zlatou nit a jehlu a za čne zašívat žraloka na bot ě.


P�ESLICE: Takže tebe p �epadli loupežníci a tob � nevadí, že

t � oberu o další peníze? KLINOPÁD: To byli divní loupežníci. Nejd �ív jako tento,

klasika... ruce vzh �ru, gat � dólu a ani muk a pak mi dali všechny peníze, co m �li. Nakonec m � strašn � prokleli.

KUBA: A co ješt � �íkali?

KLINOPÁD: Nic ne �íkali. Jenom na �íkali.

P�ESLICE: Hm, to je teda divné p �epadení. Oni na tebe

vysko �í, ud �lají bububu, pak nic ti nevemou a dají ti všechno, co mají?

KLINOPÁD: Ojoj.

P�ESLICE: Divné. No ta zlatá nit bude za t �i zlatky.

KLINOPÁD: Ojojojóóój!

P�ESLICE: Takže zašité to máš a tady mladej Kuba ti to

naimpregnuje speciálním kouzlem. KLINOPÁD: Naimco toto?

P�ESLICE: Jakože ty boty budou nepromokavé.

KUBA: Já? Kouzlem?

P�ESLICE: No myslíš, že to mám ve spreji? Tady máš ty boty

a tady to kouzlo. Strana t �i sta patnáct vlevo dole. Sta �í p �e�íst.

Podává Kubovi spravené boty a malou tlustou knížku. KLINOPÁD: Dobré, dobré, já mám rád nohy v tomto. V suchu.

P�ESLICE: Impregnace je za dv � zlatky.

KLINOPÁD: Ojojój. Dv � zlatky? To se v t �ch botách rad �ji

utoto. Utopím! Tady máte dv � zlatky za nit a já jdu.


Vysází na st ůl dv ě mince a má se k odchodu. P�ESLICE: A kde je ta t �etí zlatka?

KLINOPÁD: T �etí? Ješt � t �etí? Ajajaj! Já chudák. Chudák

žena moja. A moje d �ti! Moje d �ti pojdou hlady! P�ESLICE: Tvým d �tem je p �es dv � st � let. Už jsou

plnoleté. Dokážou se o sebe postarat samy. Trpaslík hudruje, ale doplatí zbývající peníz, bere boty a naštvan ě odchází. P�ESLICE: Krkoun jeden. Jdu p �ipravit sva �inu, zatím ukli �

st �l. KUBA: Te � hned?

P�ESLICE: Ne, nap �esrok. Samoz �ejm�, že hned.

Přeslice odchází do chaloupky, Kuba z ůstává sám.


OBRAZ 6

Chaloupka v lese

KUBA: To je po �ád – jdi tam, dones tamto, ukli � toto,

nelež pod stolem, nepij tu mrtvou vodu – takhle jsem si tu službu teda nep �edstavoval. Jak já bych si te � nejrad �ji na chvilku po �ádn� odpo�inul. Vždy � už jsem hodinu nespal!

Během své řeči se snaží uklidit st ůl, ale moc mu to nejde. Nejspíš proto, že se ani moc nesnaží. Nakonec dojde k přesv ědčení, že uklizené znamená, že všechno nádobí opatrn ě naskládá na sebe. Za ním z lesa vyjdou oba loupežní ci a nenápadn ě se k n ěmu zezadu blíží. Zrovna, když Kuba opatrn ě pokládá sklenici na nejvyšší místo hromady v ěcí na stole, Křivouš vyst řelí ze své bambitky. Kuba se lekne a všechno nádobí se sesype na st ůl a na zem. K�IVOUŠ: Hrom a cucky, kohopak to tady máme? A koho te �ka

oškubeme jako slepici? SUCHOPÝR: No koho po �ádn� oškubeme jako husu?

Loupežníci mí ří na Kubu bambitkami a ten p řed nimi pomalu ustupuje. KUBA: Ale páni loupežníci, to snad nebude nutné. Já

stejn � nic nemám. K�IVOUŠ: To nech laskav � na nás.

Křivouš zamí ří bambitkou Kubovi mezi o či. K�IVOUŠ: Te � m� dob �e poslouchej, mladej, nebudeme to

opakovat dvakrát. Jasný? SUCHOPÝR: Opravdu dob �e poslouchej, nebudeme to opakovat

t �ikrát. Kuba horliv ě kývá hlavou.


K�IVOUŠ: Takže my ti te � dáme svoje poslední zásoby pen �z

a ty si je bez �e�í vezmeš. A b �da tob �, jestli je nebudeš chtít. Prost � si je vezmeš. Rozumíš? A nesnaž se volat o pomoc, jinak promluví tady m�j spolehlivý kamarád.

A ukáže Kubovi svou zbra ň. KUBA: A – ano.

Kuba chápe, Suchopýr ne. SUCHOPÝR: Myslíš m �?

K�IVOUŠ: íkal jsem spolehlivý kamarád!

Suchopýr spokojen ě p řikývne a usm ěje se. K�IVOUŠ: ( na Kubu ) Takže kam to chceš?

KUBA: Do srdce!

K�IVOUŠ: Já myslím ty peníze.

Kuba nastaví dlan ě a K řivouš mu do nich za čne sázet peníze, které vytahuje z kapes. Suchopýr mezitím chodí kole m stolu a prohlíží si rozbité nádobí. Staví se zády k chaloup ce, odkud vychází P řeslice. SUCHOPÝR: Jsi tady sám?

KUBA: Ne, já jsem tu v u �ení. Tady bydlí �arod �jnice.

SUCHOPÝR: �arod �jnice? A jakpak se ta stará babizna

jmenuje? Přeslice, která se mezitím postavila za Suchopýra, mu za řve do ucha. P�ESLICE: P �eslice! A kdo jste vy, lumpové?

Oba loupežníci se vylekají. Schovávají se jeden za druhého.


K�IVOUŠ: My jsme strašní loupežníci K �ivouš a tady ten.

SUCHOPÝR: My jsme p �ímo ukrutní loupežníci, já jsem

Suchopýr, prosím. P�ESLICE: Jo tak vy jste loupežníci. Já vám ukážu,

darmožrouti. Te � vás prom �ním na n �co tak odporného, že se budete bát sami sebe!

K�IVOUŠ: Prosím ne, už žádná kouzla!

KUBA: Paní P �eslice, to jsou ti loupežníci, co lidem

dávají a neberou. P�ESLICE: Jo jak o nich mluvil Klinopád? Ukažte se.

V P řeslici se probudí profesionální zájem. Jde k lupi čům a pozorn ě si je prohlíží. Dívá se jim do o čí, do pusy, na ruce, čichá k nim (zrovna moc nevoní) a v ůbec je vyšet řuje jako doktor. P�ESLICE: No, žádná v �da to není. Jde o celkem jednoduché

kouzlo. Poslouchejte, vy dva, koho jste okradli jako posledního?

K�IVOUŠ: Ále, takového d �dka starého.

P�ESLICE: Nebyl to náhodou kouzelný d �de�ek?

SUCHOPÝR: Práv �, že byl.

K�IVOUŠ: A od té doby máme ze života peklo. Prosím, paní

�arod �jnice, nemohla byste nás zase od �arovat? My slibujeme, že už nebudeme nikdy nikoho okrádat. Vrátíme se do vesnice a za �neme t �mato rukama to... é, jak se tomu �íká?

Třepe rukama a p řemýšlí. P�ESLICE: Pracovat?

K�IVOUŠ: Jo, to je ono. Ur �it � za �neme pracovat. Vždy � my

už stejn � nic nemáme, všechno jsme už rozdali.


Na d ůkaz svých slov obrátí kapsy kabátu naruby. Čarod ějnice se rozmýšlí, Kuba se ozve. KUBA: Mohl bych já? íkala jste, že je to jednoduché

kouzlo. Přeslice je na vážkách, ale nakonec povolí. Podá Kubo vi knihu kouzel. P�ESLICE: Strana 523. A nezvorej to. Já se jdu natáhnout.

Přeslice odchází a Kuba za číná listovat knihou. Loupežníci ho nedůvěřiv ě pozorují. SUCHOPÝR: Jak dlouho že se to u �íš tady kouzlit?

KUBA: Dlouho. Za hodinu to budou už dv � hodiny.

K�IVOUŠ: A jak ti to jde?

KUBA: Celkem to jde. Akorát p �ed chvilkou jsem byl

mrtvý. Spletl jsem si živou vodu s mrtvou. SUCHOPÝR: Ajaj. Ale to se te � nem�že stát, že ne?

KUBA: Kdepak. Sta �í d �lat vše pe �liv �. Nepamatujete

si, na které stran � je to kouzlo? K�IVOUŠ: Já myslím 235.

SUCHOPÝR: Ne, 523.

KUBA: A co 532?

Nalistuje stránku a p ředčítá. KUBA: Abraka hydráta, dabraka vernáta!

Když do čte poslední slovo, tak strašliv ě zah řmí, zablýskne se. Scéna potemní. Za čne pršet. Zvedá se vítr. Z chaloupky vyb ěhne Přeslice a k ři čí. P�ESLICE: Co jsi to p �e�etl za kouzlo?


KUBA: Tady!

Ukazuje p říslušné kouzlo v knize. P�ESLICE: Ale to je nekone �ný déš �! Tentokrát jsi to už

doopravdy zvoral! KUBA: Co to je?

P�ESLICE: Co by to asi mohlo znamenat. Bude dlouho pršet.

Hodn� dlouho. Jestli se lidi v údolí dozví, že jsi to byl ty, budeme mít obrovský malér. Utíkej se schovat dovnit �!

KUBA: A nem �žete to od �arovat zpátky?

P�ESLICE: Te � ne. Poru �il jsi samotné p �írod � a to tak

lehce nejde vzít zpátky. Padej dovnit �! Kuba mizí v chaloupce. K�IVOUŠ: A co my? Jak k tomu p �ijdeme? Prvnímu, koho

potkáme, budeme muset dát naše kabáty. P�ESLICE: Ukažte.

Zvedne proti nim dla ň a jednoduchým kouzlem od čaruje jejich prokletí. Kouzlo nedoprovází žádný efekt, zlod ěji si nejsou jistí, zda se to poda řilo. K�IVOUŠ: To už jako je?

P�ESLICE: Samoz �ejm�.

K�IVOUŠ: No moment. To se musí vyzkoušet.

Zamíří bambitkou na svého kolegu a za řve: K�IVOUŠ: Naval sem ten kabát, nebo jsi synem smrti!

Suchopýr se za čne vysvlékat. K�IVOUŠ: Hurá, funguje to!


SUCHOPÝR: Ani bych ne �ekl.

P�ESLICE: B �žte se už n �kam schovat. Tohle bude nadlouho!

Loupežníci utíkají pry č a P řeslice se starostliv ě podívá k nebi. P�ESLICE: Tohle bude nadlouho.

Vchází do chaloupky.


OBRAZ 7

V chaloupce

Smutná hudba posune d ěj o týden dop ředu. Venku je stále šero a šumí déš ť. V potemn ělé chaloupce sedí u stolu smutný Kuba. Na stole plném starých knih ho ří svíce (petrolejka). P řeslice v nich listuje. Kuba vstává a p řechází k oknu zkontrolovat déš ť. Vrací se ke stolu. KUBA: Už týden v kuse prší. Copak to nikdy nep �estane?

P�ESLICE: Pro � se po �ád ptáš? Vždy � to víš.

KUBA: Ale jednou p �estat musí.

P�ESLICE: Ale jo, jednou p �estane. Akorát nikdo neví kdy.

KUBA: A od �arovat ten déš � nejde?

P�ESLICE: To už jsem ti taky �íkala. Nejde! Jak jednou

n�co p �ikážeš samotné p �írod �, tak to jednoduše vrátit nem �žeš.

KUBA: Ale vy jste p �ece mocná �arod �jka.

P�ESLICE: Obávám se, že na tohle mé síly nesta �í.

Kuba jde op ět k oknu a sleduje déš ť. KUBA: P �íští týden mají být žn �. Jestli bude ješt �

týden pršet, tak lidi v údolí p �ijdou o celou úrodu.

P�ESLICE: (naštvan ě) A za všechno m �že tvoje lenost!

Kdybys nebyl líný po �ádn� poslouchat, tak bys tu te �ka takhle nef �ukal. Zkus místo toho d �lat n�co užite �n�jšího. Prošel jsi všechny knihy kouzel?


KUBA: Stokrát. Skoro nespím. S tou p �írodou máte

pravdu. P�ESLICE: Já vím.

KUBA: Mám strach o mámu. Máme malé polí �ko, tak tak

nám vysta �í na obživu. P�ESLICE: Já vím, já vím.

Ozve se zabouchání na dve ře. P�ESLICE: Komu se to chce v tomto dešti trmácet?

Dveře se otevírají, vchází hastrman Št ěrbák. Je celý mokrý, voda z n ěj jen te če. ŠT�RBÁK: Brekeke!

P�ESLICE: Dobrý den, kmot �e Št �rbáku.

KUBA: Brekeke, pane Št �rbáku, jste celý mokrý. Poj �te

se usušit ke kamn �m. ŠT�RBÁK: (vyd ěšen ě) Brekeke! Ke kamn �m! Usušit! Paní

P�eslice, p �kn� vítáte hosty, že je chcete hnedle sušit. Copak jsem n �jaká k �ížala?

P�ESLICE: Odpus �te, kmot �e, máme te � jiné starosti.

Kuba p řináší na st ůl džbán s vodou a hrní ček. KUBA: Omlouvám se, to ten déš �. Poslužte si.

Št ěrbák si sedá ke stolu. ŠT�RBÁK: No jo. Prší už p �kn� dlouho a nevypadá, že by to

m�lo p �estat. Kv �li tomu jdu za vámi. Já jako hastrman bych m �l být vlastn � rád, že prší. Mám plný rybník, voda se mi �istí, m �žu chodit na dlouhé t �ry a nemusím se bát, že n �kde uschnu.

Významně se podívá na Kubu.


ŠT�RBÁK: Ale tenhle déš � je jiný. Všimli jste si? Prší

po�ád stejn � vydatn �. Bez p �estávek. Takhle se normální déš � nechová. A ta chu �.

Vodník si olízne mokrý rukáv a nabídne i P řeslici a Kubovi. Ti odmítají. ŠT�RBÁK: Ta chu � je úpln � jiná. Když jdou mraky ze

severu, cítím hory, ledovce a sníh. Z jihu je voda zase slan �jší, z mo �e. Západní voda, ta je p�esn� podle norem a voda z východu nic dobrého nep�ináší. Ale tahle voda (kroutí bezradn ě hlavou) . Já nevím. Takovou jsme tu ješt � nem�li.

P�ESLICE: Ale m �li. P �ed sto padesáti lety. Bylo takové

sucho, že jsme poslali procesí za NÍ nahoru. A � nám déš � p �i �aruje.

ŠT�RBÁK: No jo, pravda, pravda. Já ležel na troud vyschlý

v posledním blát � pod b �ehem. Myslel jsem, že to bude moje smrt (další významný pohled na Kubu) . Ta voda m � zachránila. M �la úpln � stejnou chu �. Myslíte, že to ona? Ten déš �?

KUBA: (neš ťastn ě) To já. P �i �aroval jsem ten déš �

omylem a te � nevíme, jak ho od �arovat. ŠT�RBÁK: Aha. A m � to bylo hned divný. No jo, ale n �jak

zastavit se ten déš � musí. KUBA: Já myslel, že hastrman �m voda nevadí.

ŠT�RBÁK: O m � nejde. Ale byl jsem se podívat na jezero

v horách. Kv �li tomu jsem vlastn � p �išel. Jestli nep�estane brzy pršet, tak se protrhne hráz. Už protéká. A vody je tam tolik, že když vtrhne do údolí, všechno zni �í. Tolik hrní �k� na duši �ky by se mi dom � ani nevešlo.

Kuba za čne plakat, P řeslice ho pohladí po hlav ě. P�ESLICE: Má tam mámu. ŠT�RBÁK: Opravdu nejde nic d �lat?


Přeslice chvíli p řemýšlí. N ěco ji napadne. P�ESLICE: Snad jedna v �c. Poslední záchrana. Jednou déš �

p�ivolala, mohla by ho i odvolat. ŠT�RBÁK: Vy myslíte ONA?

Přeslice p řikývne. Kuba s uslzenýma o čima vzhlédne od stolu. KUBA: Kdo je to ONA?

P�ESLICE: Marulka. Vodní víla. Bydlí v horách a stará se o

vodní prameny. Povídá se, že lidi nemá p �íliš v lásce. Protože jí do potok � a do �ek házejí r �zné svinstvo. Ale kdo ví, co je na tom pravdy.

KUBA: Ta by mohla ten déš � zastavit?

P�ESLICE: Když ne ona, tak už nikdo.

Kuba vstává od stolu a jde ke dve řím. Bere si na sebe pláš ť do dešt ě a kapuci? P�ESLICE: Kampak?

KUBA: Za ní. Je to naše – moje poslední záchrana.

P�ESLICE: Jen b �ž, zkusit to m �žeš.

Št ěrbák se také zvedá. ŠT�RBÁK: Po �kej, p �jdu kousek s tebou. Dám ti pro ni malý

dárek. Prý si na n � potrpí. KUBA: Jaký dárek?

ŠT�RBÁK: Vzácnou mo �skou perlu. To jel jednou kolem

rybníka v �z bohatého kupce. Ale na ko �ím šet �il. A ten nešika mi tam sjel p �ímo...

Oba vycházejí ze dve ří. P�ESLICE: (pro sebe) Ty vaše hrní �ky.


OBRAZ 8

Les s pa ezem

V lese prší a je zima. K pa řezu p řicházejí dva loupežníci, Křivouš a Suchopýr. Je jim zima, kabáty a kapucí se s naží chránit proti dešti. Dojdou k pa řezu. SUCHOPÝR: �ert aby to spral! Už týden prší. V takovém

po�así se nedá pracovat. K�IVOUŠ: Já už ani nevím, kdy jsme n �koho okradli

naposledy. SUCHOPÝR: Po �kej, já vím. Toho trpajzlíka jsme v �era

obrali. K�IVOUŠ: Ten neplatí, ten je polovi �ní. A vzali jsme mu

jenom to, co jsme mu dali, když jsme byli o�arovaní.

SUCHOPÝR: Fuj. Ani mi to nep �ipomínej! Ale že vyvád �l ten

trpaslík, že? He he he. K�IVOUŠ: Krkoun jeden. Kdybych mu nevyst �elil bambitkou

nad hlavou, hádali bychom se s ním dote �ka. SUCHOPÝR: Nerozd �láme ohe �?

K�IVOUŠ: Jó, jasn �. Že m � to nenapadlo. Dones n �jaké

suché d �evo. Suchopýr vykro čí automaticky do lesa, ale pak se zastaví a podez řele se podívá na K řivouše. SUCHOPÝR: Po �kat. Týden prší. Kde vezmu suché d �evo?

Ned�láš si ze m � srandu? K�IVOUŠ: Z tebe? To je zbyte �ná práce.

SUCHOPÝR: No proto!


Suchopýr se najednou zaposlouchá sm ěrem do lesa, kam m ěl namířeno. Posunky nazna čuje K řivoušovi, aby byl potichu. SUCHOPÝR: N �kdo jde!

K�IVOUŠ: Kdo? Kdo?

SUCHOPÝR: Nevím, slyším kroky.

K�IVOUŠ: Je bohatý? Nese n �co? Je sám? No tak, co jsi

zjistil? SUCHOPÝR: Zatím jsem zjistil, že má nohy.

K�IVOUŠ: Hlavn �, a � to není zase ten trpajzlík, na toho

už nemám nervy. Suchopýr se zaposlouchá se ješt ě jednou a vyb ěhne zp ět ke Křivoušovi. SUCHOPÝR: Už je skoro tu!

K�IVOUŠ: Rychle! Za pa �ez!

Oba loupežníci se schovají za pa řez. Po chvíli p řichází Kuba. I on je zabalený v plášti a kapuci má hluboko v tvá ři. Když míjí pa řez, vysko čí p řed n ěj K řivouš s bambitkou. K�IVOUŠ: Kampak, kampak, v tomto po �así?

Kuba se zastaví a chce utéct zpátky. Cestu za ním m u ale zahradí Suchopýr. SUCHOPÝR: Kampak, kampak, v tomto ukrutném po �así?

Kuba si sundá kapuci. SUCHOPÝR: Vždy � je to ten mladý od tý �arod �jnice!

KUBA: A jé. Páni loupežníci. K �ivouš a Netopýr.

SUCHOPÝR: Suchopýr!


KUBA: To jsem rád, že jste to vy. Já už se bál, že m �

chce n �kdo okrást. K�IVOUŠ: Tak ty ses bál, že t � chce n �kdo okrást, jo? Tak

to asi musíš mít u sebe n �co, o co by se t � dalo okrást

KUBA: Mám.

SUCHOPÝR: N �co drahého?

KUBA: Jo.

K�IVOUŠ: N �co vzácného?

KUBA: Jo.

SUCHOPÝR: (nat ěšen ě) Velkou truhlu s pokladem?

K�IVOUŠ: Vypadá snad, že by nesl truhlu s pokladem?

KUBA: Pánové, já vám teda povím novinu. Všimli jste

si? Prší? K�IVOUŠ: ( otráven ě) To je novina. Ješt �, že jsi nám to

�ekl. Málem jsme si toho ani nevšimli. SUCHOPÝR: D �lá si z nás srandu?

K�IVOUŠ: Ješt � nevím.

KUBA: A protože už týden prší a hrozí povodn �, jdu za

vílou Marulkou, jestli by nám od toho dešt � nepomohla. A jako dárek jí nesu tohle!

Kuba šáhne do kapsy a vytahuje velkou perlu. Oba lo upežníci na ní mohou o či nechat. SUCHOPÝR: Není to?

K�IVOUŠ: Je to!

KUBA: Perla. Dal mi ji hastrman Št �rbák.


SUCHOPÝR: Ta musí mít obrovskou cenu.

KUBA: Št �rbák �íkal, že by za ni ve m �st � dostal tisíc

hrní �k�. SUCHOPÝR: Tolik hrní �k�!

K�IVOUŠ: To je p �kné. A tak to má být. Tob � ji dal

Št �rbák a ty ji dáš te � nám. KUBA: Jak to? Vždy � jste slibovali, že už krást

nebudete. Že budete pracovat. SUCHOPÝR: To jo, my jsme cht �li. Ale pak jsme zjistili, že

to není možné. Nám se totiž nechce pracovat. K�IVOUŠ: A pak, jaká pak krádež, když nám tu perlu sám

dáš. Namířil na Kubu bambitku. Suchopýr taky. KUBA: Když tu perlu nedonesu Marulce, ur �it � m� ani

nepustí dál! A když nezastaví déš �, protrhne se hráz jezera a voda zaplaví vesnici v údolí. Lidi pot �ebují pomoc!

K�IVOUŠ: Hele, my jsme loupežníci. Ne hasi �i. Takže te �

nám dej tu perlu. KUBA: Nedám!

K�IVOUŠ: Cože? Já snad špatn � slyším!

SUCHOPÝR: Cožé? Já snad neslyším v �bec!

KUBA: Nedám! K�IVOUŠ: Tak se rozlu � se životem.

Oba zamí ří bambitkami Kubovi na hlavu. Ten drží perlu mezi prsty. Čeká výst řel a zavírá o či. Když se nedívá, K řivouš mu vytrhne perlu z ruky. K�IVOUŠ: Cha chá, mám ji!


Chce vyst řelit radostí z bambitky nad hlavou, ale rána nevyjde. Podívá se jedním okem do hlavn ě. K�IVOUŠ: Sakra. Zvlhl mi prach. Tak rychle do m �sta. A �

tu perlu zpen �žíme! SUCHOPÝR: To bude hrní �k�!

Se Suchopýrem utíkají pry č. Kuba zni čeně sedá na zem.


OBRAZ 9

Les s pa ezem

Kuba sedí zoufalý na zemi. Je mu do plá če. KUBA: Tak to je konec.

Ješt ě chvíli smutn ě sedí. Najednou z opa čného konce, než odešli loupežníci, p řichází trpaslík Klinopád. P řes rameno má přehozené sedmimílové boty. Kuba si ho nevšímá. Klino pád dojde až k n ěmu. KLINOPÁD: Ty jsi tento.

Kuba se na n ěj ani nepodívá. KUBA: Já jsem to potento.

KLINOPÁD: No jo, vypadáš jak hromádka tohoto ... ( po

chvíli vzpomínání ) nešt �stí. Kuba se na n ěj poprvé podívá. KUBA: ( smutn ě) P �kný den p �eju, pane Klinopáde.

KLINOPÁD: Ty jsi Kuba. Od této, od P �eslice. Co tu to?

KUBA: Já tu sedím v blát �, protože mi už nic jiného

nezbývá. Nesl jsem pro vílu Marulku perlu, aby nám pomohla a zastavila déš �. Ale okradli m � loupežníci.

KLINOPÁD: ( ožije ) K �ivouš s tím, Netopýrem?

KUBA: Jo.

KLINOPÁD: A kdy to bylo?

KUBA: Te �, p �ed chvilkou.


KLINOPÁD: Tak te � už mi neuniknou! Sleduju je od tohoto.

V�erejška. M � totiž taky to. Ale až se mi dostanou pod ruku!

KUBA: ( s nad ějí ) M �žu jít s vámi? Já pot �ebuji tu

perlu dostat zpátky. KLINOPÁD: N �jaké kouzla umíš? Mohly by se to.

KUBA: Pár jsem se jich nau �il. Celý poslední týden

jsem ležel v �arod �jnických knihách. A mám toto. Vytáhne malou čarod ějnickou knihu. KLINOPÁD: Tak jdem!

KUBA: Ale musíme si pohnout. íkali, že p �jdou do

m�sta prodat tu perlu. KLINOPÁD: V tom p �ípad � použijeme toto.

Z ramena si sundává boty a za číná si je obouvat. Kuba je trošku zklamaný. KUBA: Sedmimílové boty. Ale co já?

KLINOPÁD: Vlez mi na záda.

KUBA: Ale �íkal jste, že p �jdeme spolu.

KLINOPÁD: A te � �íkám vlez mi na záda. Už tam jsi?

KUBA: ( vesele ) Ahá, už jsem doma!

KLINOPÁD: ( rozhlédne se ) Máš to tady hnusný.

Kuba sko čí Klinopádovi na záda. Ten chvíli vyvažuje ne čekanou zát ěž, ale nakonec to ustojí. M ůžou vyrazit. KUBA: Tak hurá na lupi �e! Hyjé!

KLINOPÁD: Já nejsem to, já jsem to. Tak na n �!

S Kubou na zádech se rozb ěhne sm ěrem na loupežníky.


OBRAZ 10

Les

Jiný kus lesa bez pa řezu. P řicházejí oba loupežníci. Jdou svižným krokem. Suchopýr zastavuje. SUCHOPÝR: Po �kej chvíli, já už nem �žu.

K�IVOUŠ: Pohni zadkem. Chceš spát ješt � dneska v teplé

posteli? SUCHOPÝR: Postel nám neute �e.

K�IVOUŠ: Ale klenotník m �že zav �ít. Víš co? Já p �jdu

nap�ed, prodám perlu a po �kám t � v hospod �. SUCHOPÝR: ( deklamuje ) A to bylo naposledy, co Suchopýr

vid �l K �ivouše. ( normáln ě) Tak takovou pohádku si hraj pro n �koho jiného. Já t � znám. A v �bec. Dej mi tu perlu, te � ji zas ponesu chvilku já.

K�IVOUŠ: Perlu? Tob �? Vždy � bys ji ztratil d �ív, než

bychom došli na kraj lesa. SUCHOPÝR: Ále neztratil. Hezky mi ji naval.

K�IVOUŠ: Nenavalím!

Naštvaný Suchopýr se p řipravuje se k boji. SUCHOPÝR: Navalíš!

K�IVOUŠ: Nenavalím!

SUCHOPÝR: Tak já si ji vezmu sám.

Loupežníci se spolu za čnou rvát. Když jsou v nejlepším, přeběhne kolem nich Klinopád a Kubou na zádech. KUBA: Zastav tóóó!


KLINOPÁD: Nejde to!!!

Klinopád s Kubou zase zmizí, nestihli ubrzdit sedmi mílové boty. Loupežníci se p řestali prát a zmaten ě se rozhlíží kolem. SUCHOPÝR: Vid �l jsi to, co já?

K�IVOUŠ: A co jsi vid �l?

SUCHOPÝR: Já nevím.

K�IVOUŠ: Já jsem vid �l to samé.

SUCHOPÝR: Tak pokra �ujem. Kde jsme to skon �ili?

K�IVOUŠ: Já jsem t � držel pod krkem a tys m � kopal do

kolena. Zaujmou popsanou polohu a pokra čují v praní. A zase z místa, kde zmizeli, vybíhá Klinopád s Kubou na zádech. KUBA: Zastáááv!

KLINOPÁD: Ono to netó!

Přeběhnou kolem zmatených loupežník ů a zmizí v lese. Za chvíli je slyšet rána, jak se jim kone čně poda řilo zastavit. K�IVOUŠ: Kouzla a �áry! Mažeme pry �.

SUCHOPÝR: Jo. Ale nap �ed mi dej tu perlu.

K�IVOUŠ: Chceš se zase prát?

SUCHOPÝR: Nechci, ale když to nepude po dobrém...

Zase se za čnou prát. Dokonce tak zu řiv ě, že spadnou na zem. Na scénu p řichází Kuba, aniž by si ho loupežníci všimli. V jed né ruce drží malou čarod ějnickou knihu kouzel a druhou ruku drží před sebou. Za ním se batolí Klinopád. KUBA: ( čte kouzlo ) Abraka hibernáta, dabraka tempus!


Jak Kuba do čte kouzlo, oba loupežníci ztuhnou a p řestanou se hýbat. Klinopád si je zv ědav ě prohlíží. Když vidí, jak jsou bezmocní, kopne Suchopýra do zadku. KLINOPÁD: Jak to, že toto?

KUBA: Zastavil jsem jim �as. To, co se stane te �,

v�bec nebudou vnímat. KLINOPÁD: Tak to já jim trošku do toho.

A chce kopnout i K řivouše. KUBA: Neblbni, do bezbranných se nekope.

KLINOPÁD: ( udiven ě) Né?

KUBA: Ale obrat je m �žeš. Ale rychle, kouzlo trvá

jenom chvilku. Klinopád je zkušen ě prošacuje. U K řivouše najde pytlík se zla ťáky, ten si nechá, a perlu. Tu podá Kubovi. KUBA: Výborn �. A te � rychle za vílou Marulkou.

Odbíhá pry č. Klinopád za ním, ale nakonec p řece jen neodolá a nakopává K řivouše do zadku. Když jsou oba pry č, loupežníci se proberou. Odpadnou od sebe a t řou si nakopnuté zadky. K�IVOUŠ: Jauvajs! Pro � m� kopeš?

SUCHOPÝR: Já? Já mám nakopnutý zadek! A nezapome � na tu

perlu. Křivouš se za čne prohledávat. Zbyte čně. K�IVOUŠ: Kde je? A kde jsou moje peníze?

S podez řením se zadívá na Suchopýra.


K�IVOUŠ: Ahá, takže ty bys cht �l perlu. Ty jeden hade. Ty

podrazáku. Ty zlod �ji! Okamžit � mi je vra �! SUCHOPÝR: Ale co to? Kde to?

Křivouš se na n ěj chce vrhnout, ale Suchopýr na nic ne čeká a oba utíkají pry č.


OBRAZ 11

Jeskyn

Je tma. Pouze paprsek sv ětla osv ětluje Kubu. Víla Marulka i kouzelný d ědeček jsou schováni ve tm ě. Kuba se zv ědav ě rozhlíží kolem. Dojde doprost řed a zastaví se. KUBA: To je ale obrovská jeskyn �. Sem by se vešla celá

vesnice. A co je to na strop � za špi �até kameny? Marulka je ve tm ě kousek od Kuby, ale on ji nevidí. MARULKA: To jsou stalaktity.

KUBA: ( s úlekem ) Kde jste? A kdo jste?

MARULKA: Kdo myslíš?

KUBA: Víla Marulka?

Víla p řijde až k n ěmu a ukáže se mu. MARULKA: Nejsi hloupý.

KUBA: ( smutn ě) Jsem líný.

MARULKA: Šel jsi v bou �i do hor, bojoval jsi

s loupežníky, takhle si lenocha nep �edstavuju. KUBA: Ale to je kv �li tomu, že...

MARULKA: Já vím. Ten tv �j déš �.

Víla zase zmizí. Kuba se otá čí a snaží se ji aspo ň zahlédnout. KUBA: Pom �žete mi? Já... já jsem vám donesl tohle.

Vytáhne z kapsy perlu. Marulka se op ět objeví u n ěho a prohlíží si perlu.


MARULKA: P �kný kousek. A co já s ní?

KUBA: Št �rbák �íkal, že byste jako za perlu to...

MARULKA: Že mi dáte perlu a já za ni zastavím déš �?

( zasměje ) Pánové, já jsem víla, ne hokyná �. Perel mám plné jezírko. Podívej.

Ukáže na jedno místo, které se rozsvítí žlut ě. MARULKA: To je zlatá jeskyn �.

Zář zhasne a Marulka ukáže na jiné místo. To zazá ří mod ře. MARULKA: To je diamantová chodba.

Potom ukáže n ěkam nad sebe. MARULKA: A támhle je k �iš �álová st �na. Mám tady všechny

poklady hor. Vy �i � Št �rbákovi, že je starý popleta.

KUBA: Takže vy nám nepom �žete?

MARULKA: Milý Kubo, já už jsem svou odm �nu dostala.

Pom�žu ti. M �žeš jít klidn � dom�. KUBA: Já tomu nerozumím. Jakou odm �nu jste dostala?

MARULKA: Už nejsi líný Kuba. B �ž do údolí a vyu � se na

�arod �je. A lidem pomáhej. Vím, že te � už to dokážeš.

KUBA: Já... budu se snažit.

MARULKA: Já vím, že budeš. A te � už utíkej, p �estává

pršet. KUBA: D �kuji, vílo Marulko. D �kuji.

Kuba b ěží dom ů a k víle p řichází pohádkový d ědeček, který až dote ď nebyl ve tm ě vid ět. D�DE�EK: Myslíš, že mu to vydrží?


MARULKA: Myslím, že ano. ( překvapen ě) A kde ty se tady

bereš? D�DE�EK: Vypadá to, že se blíží konec pohádky. Tak jsem

se p �išel podívat. Už se nem �žu do �kat. MARULKA: Do �kat? Konce?

D�DE�EK: Hostiny! Každá po �ádná pohádka kon �í hostinou.

MARULKA: A co když t � nepozvou?

D�DE�EK: Takovou pohádku ješt � nenapsali, aby m �

nepozvali. Pozvou i tebe. Ale ty nep �ijdeš. Na to jsi p �íliš tajemná. Tak já jdu, abych nep�išel o p �edkrm.

Dědeček odchází. MARULKA: Ach jo.


OBRAZ 12

Chaloupka v lese

Je krásný slune ční den bez dešt ě. St ůl p řed chaloupkou je pokrytý velkým, bílým ubrusem. Z chaloupky se ozýva jí zvuky příprav na hostinu – cinkot nádobí, p říbor ů a skleni ček. Otevírají se dve ře od chaloupky a ven vychází Klinopád. Nese talí řky. Z chaloupky za ním volá P řeslice. P�ESLICE: Talí �ky st �l! Dosáhneš tam?

KLINOPÁD: ( nabru čeně) Ale jo!

Nakonec je tam položí, i když s malými obtížemi. Z chaloupky te ď vychází Št ěrbák. Nese džbán s vodou a skleni čky. A zase hlas P řeslice. P�ESLICE: Vodu na st �l. Ne na hlavu.

ŠT�RBÁK: ( nabru čeně) Ale jo. Brekeke.

Pokládá vodu i skleni čky na st ůl, ale neodolá, a lok vody si vylije na hlavu. A z chaloupky už vychází P řeslice s obrovským peká čem s pe čínkou. Jak ji Klinopád se Št ěrbákem vidí, nabru čení kon čí a už si nedo čkav ě sedají ke stolu. P řeslice pokládá peká č na st ůl a zadívá se do Slunce. P�ESLICE: Za chvilku tu bude.

KLINOPÁD: Pozvala si i toho, kouzelného d �de�ka?

Přeslice se na chvíli zamyslí. P�ESLICE: Na toho jsem zapomn �la. Ale co. Nemusí být

všude, d �dek jeden. ŠT�RBÁK: A vílu Marulku?

P�ESLICE: Jo, tu jo. Ale ona stejn � nep �ijde. Na to je moc

tajemná.


KLINOPÁD: ( ukazuje do lesa ) Už kdosi jde!

ŠT�RBÁK: Kuba! Kuba!

Oproti o čekávání se z lesa vyno ří kouzelný d ědeček. D�DE�EK: Nejdu pozd �? Vyrazil jsem hned, jak p �išlo

pozvání! P�ESLICE: Ale já jsem žádné... no tak sedej, když už jsi

tady. Dědeček se žene ke stolu. D�DE�EK: Á, po �ádná hostina, to je moje.

P�ESLICE: Kubu jsi nevid �l?

D�DE�EK: Jde hned za mnou.

Z lesa vychází Kuba. KUBA: Dobrý den, vespolek.

P�ESLICE: Kubíku, jdeš akorát!

Přeslice ho jde p řivítat a vede ho ke stolu. Tam se radostn ě vítá i s ostatními. P�ESLICE: Kde jsi byl tak dlouho?

KUBA: Zdrželi m � loupežníci.

KLINOPÁD: Snad t � zas neokradli?

KUBA: Ne. Cht �li ošet �it rány. Už dva dny se perou.

ŠT�RBÁK: Kv �li �emu?

KUBA: Kv �li tomuto.

Vytahuje perlu a vrací ji Št ěrbákovi.


KUBA: Marulka vám vzkazuje, že jste star... (chvíle

p�emyšlení), že jste zbyte �n� starostlivý. ŠT�RBÁK: No jo, hodná holka, brekeke.

D�DE�EK: No a co ty, Kubo, co �íkala tob �?

KUBA: Perlu si nevzala. Prý jsem ji už dárek dal.

D�DE�EK: A jaký?

KUBA: Nechcete, abych vám rad �ji zab �hl pro �erstvou

vodu do studánky? P�ESLICE: Áha, už jsme doma!

Kuba se rozhlédne po okolí i po hostech a s radostí řekne: KUBA: Máme to tu p �kné!

KONEC

Date post:	21-Oct-2019
Category:	Documents
Upload:	others
View:	15 times
Download:	0 times

LÍNÝ KUBA, HOLÉ NEŠT STÍ - tomsu.cztomsu.cz/Liny Kuba hole nestesti.pdf · Líný Kuba, holé...

Documents