Vážení a milí čtenáři, s novým rokem otevíráme další sérii člán-ků rubriky K výuce a věříme, že bylaa zůstane zajímavá i pro ty z nás, kteří sepřímo nevěnujeme pedagogické činnosti.Zatímco v minulých ročnících jsme sezaměřovali na jednotlivé biologické feno-mény, letošní bude věnován českosloven-ským vědeckým osobnostem. Většina z nichje sice dobře známa příslušné vědeckékomunitě, ale širší veřejností je spíše opo-
míjena, na rozdíl od učebnicových hrdinůtypu Charlese Darwina. Tématem volnědoplníme články nového seriálu nazvané -ho Století české biologie.
Sérii zahajuje několik článků spojenýchs vynikajícím imunologem Milanem Haš-kem. Ten byl v mnoha směrech zakladate -lem oboru, objevil některé základní imuno -logické principy a je proto považován zavýznamného průkopníka moderní imuno-logie. V 50. letech minulého století byl
však u nás propagátorem lysenkismu a svévýsledky interpretoval pod vlivem komu-nistického politického systému v duchutéto pseudovědy, dovezené k nám z tehdej -šího Sovětského svazu.
Právě propojení vědeckých i osobnost-ních aspektů, chápání vědecké tvorbyvýznamných nadaných osobností v dobo-vém kontextu je jednou z hlavních myšle-nek, které bychom chtěli čtenářům nejenz řad studentů a pedagogů v letošním roceukázat.
Jan Votýpka, Tomáš Macháček,Jana Šrotová
Lamarck byl přesvědčen o plynulosti pro-cesu vývoje života, jeho názory bývají čas-to srovnávány s Hérakleitovým princi-pem panta rhei – všechno plyne. Vytvořilv podstatě první ucelenou materialistic-kou vývojovou teorii, do které převzal řadumyšlenek svých předchůdců, např. CarlaLinného (1707–1778) nebo barona George -se Léopolda Cuviera (1769–1832), a v nížmimo jiné upřesnil rozdělení živočichůna obratlovce a bezobratlé, a ty ještě dáledělil na podřazené taxony (např. měkkýše,červy, hmyz atd.). Výklad evoluce vydal La -marck v díle Filozofie zoologie, které vyšlov r. 1809, půl století před tím, než vydalCharles Darwin (1809–1882) svůj Původdruhů. Darwin se v něm k názorům La -marcka nepřiklání, i když se o něm zmi-ňuje jako o „vynikajícím přírodovědci“,ale v soukromé korespondenci o Lamar -ckově knize píše jako o „nesmyslné, alepodnětné práci“.
Pro přiblížení problematiky vývojovýchteorií je třeba pojednat alespoň krátceo tvůrcích některých myšlenkových směrů,na jejichž základech spočívají současnéinterpretace vzniku druhů. Samozřejmě sevyhneme kreacionistickým teoriím, kteréjsou moderní vědou zcela odmítány. V pod-statě první materialistickou vývojovouteorií je lamarckismus. Lamarck vycházíz dědičnosti získaných vlastností, kterénastanou v tělních (somatických) buňkách,
k nimž dojde během života jedince a jsoupak předány potomkům. Podle jiné teorienejsou nositelem dědičnosti somatickébuňky, ale získané vlastnosti jsou předává -ny pouze pohlavními buňkami. Tuto teoriikontinuity zárodečné plazmy formulovalAugust Weismann (1834–1914). Weismannse inspiroval atomismem antického Démo-krita, který si dědičnost vykládal tak, žerodičovské zárodečné buňky obsahují esen-ce z celého jejich těla, a ty pak vytvářejínové potomky. Podle Weismannovy teoriepředstavují linie pohlavních buněk nesmr-telné „germen“, předávané smrtelnýmitělními buňkami neboli „somatem“. Jennáhodné mutace, ať už z vnitřních, nebovnějších příčin, se dědí, ale změny somatuvyvolané vnějšími vlivy se dále nepředá-vají. Dá se říci, že tento badatel do jistémíry zavrhl Darwinovu vývojovou teoriia vysvětloval, že přenášení znaků rodičůna potomky se děje zárodečnou plazmoua vlivy prostředí v tom nehrají žádnou roli.Že získané vlastnosti nemohou být dědičné,dokazoval i experimentálně. Jeho proslave-ný pokus zmiňuje náš významný, ale dnesuž opomíjený genetik Vladislav Růžička(1870–1934). Ve svém Nárysu učení o dědič -nosti z r. 1914 uvádí: „Pochybnosti o dě -dičnosti získaných znaků vznikly teprvev novější době a otcem jejich je Weismann,jenž konal v tomto směru prvé pokusy;zbavuje krysy v řadě 22 generací po sobě
následujících ohonů, seznal, že toto pora-nění se nedědí (1888).“ Lze podobně kon-statovat, že také se nedědí následky obříz-ky (cirkumcize), jež se provádí v některýchkulturách už více než 6 000 let. To, že dě -dičná informace nemůže přejít ze soma-tické buňky do zárodečné, se začalo nazý-vat podle svého objevitele Weismannovabariéra. Nositel Nobelovy ceny Sir PeterBrian Medawar (1915–1987) napsal, žedoposud nebyl objeven žádný mechanis-mus, který by přepisoval adaptaci získa-nou během života jedince do genomu,a lamarckistická dědičnost by mohla exis -tovat, jen pokud by se vyloučila možnostpřirozeného výběru.
Dnes už ale víme, že k dědičnosti zís-kaných změn mohou do značné míry při-spívat epigenetické procesy, horizontálnípřenos genů (viz Živa 2006, 1–6 a 2018,3: 117–120), a také editace genů s využi-tím bakteriálního systému CRISPR-Cas9(také Živa 2017, 2: 70–72 a XLVII–XLIX),takže už tak hluboký rozpor mezi oběmasměry, tedy lamarckismem a weismannis-mem nevidíme.
Na počátku 20. století však lamarckistésváděli s weismannisty prudké boje. Roku1915 Thomas Hunt Morgan (1866–1945,v r. 1933 získal Nobelovu cenu) ve svýchpokusech na octomilce Drosophila mela-nogaster prokázal existenci genů jako nosi-telů dědičnosti a jejich lineárního uspo-řádání v chromozomech. Jeho výzkumbyl označován jako chromozomová gene-tika. Díky těmto objevům byly definitiv-ně podpořeny zákony dědičnosti, jak je užv r. 1865 stanovil Gregor Johann Mendel(1822–1884), na jehož učení se na dlouhádesetiletí téměř zapomnělo; dnes je všakpokládán za zakladatele moderní genetiky.
K doposud hypotetickým genům při -řadily jejich hmotný základ teprve poku-sy Oswalda Averyho (1877–1955) konanév r. 1943 spolu s genetiky Colinem MacLeo -dem (1909–1972) a Maclynem McCartym(1911–2005), tzv. Averyho-MacLeodův--McCartyho experiment. Definitivní struk-turu DNA popsali ale až o 10 let pozdějiJames Dewey Watson (narozen 1928), Fran-cis Crick (1916–2004) a Maurice HughFrederick Wilkins (1916–2004), jimž bylav r. 1962 udělena společná Nobelova cena.
Zrod lysenkismuZ hlediska historického vývoje vědy neníbez zajímavosti se zmínit, jak se spory mezilamarckistickou a weismannistickou kon-cepcí dále vyvíjely. V tehdejším Sovětském
živa 1/2019 7 ziva.avcr.cz
Ilja Trebichavský, Petr Šíma K výuce
Lysenkismus v Čechách
Jedním z největších objevů české biologie bylo poznání imunologické toleran-ce. Její objevitel Milan Hašek pracoval v obtížném období 50. let 20. století,kdy čeští biologové byli pod politickým dohledem a měli potvrdit správnostsovětské vědy, zejména lysenkismu. Nelze proto psát o historii české biologie,aniž bychom se zmínili o období tzv. tvůrčího darwinismu, který byl hlásán hlav-ně v poválečném Sovětském svazu, ale také u nás ho propagovali někteří věd-ci. Tento pseudovědecký směr byl zkreslenou interpretací lamarckismu, jak jeobecně nazýváno vývojové učení francouzského přírodovědce Jeana BaptistaAntoine Pierre de Moneta, pozdějšího rytíře de Lamarcka (1744–1829).
svazu se část vědců přiklonila k lamarckis -tickému pojetí vývoje. Vznikla zde školanazývaná sovětský tvůrčí darwinismus,který ovlivnil vědecké myšlení na dlouháléta nejen v Rusku, ale i v dalších zemíchv sovětském područí, tedy také u nás. Jehohlavním představitelem se stal Trofim Děni-sovič Lysenko (1898–1976). Proto se tentosměr označuje jako lysenkismus, případněmičurinismus (viz dále v textu). Toto dnesjiž zavržené učení se vyznačovalo odmí -táním neodarwinismu, protože vykládápřírodu jako „chaos a náhodu“. Zavrhlogenetiku jako „buržoazní pavědu“, genyneexistují. Lysenkisté považovali genydo 40. let 20. století za cosi mystického.Odsoudilo i buněčnou teorii – omnis cel-lula e cellula (každá buňka vzniká z buň-ky), Rudolfa Virchowa (1821–1902), jako„ignorantský virchowismus“. Mendelis-mus, weismannismus a morganismus serovněž změnily v nadávky. Zavedení ter-mínu neodarwinismus se připisuje anglic-kému evolucionistovi Georgi John Roma-nesovi (1848–1894). Stejný termín razil aleuž v r. 1888 jiný anglický evolucionistaa spisovatel Samuel Butler (1835–1902),který uznával evoluci, ale odmítal Darwi-novu teorii přírodního výběru. Ve svémspisu Evoluce, staré a nové (1879) obvinilDarwina, že si hodně vypůjčil od fran-couzského přírodovědce a evolucionistyhraběte Georges-Louis Leclerc Buffona(1707–1788), svého pradědečka, lékařea přírodního filozofa Erasma Darwina(1731–1802) a Lamarcka. Ve 30. letech20. století byla vytvořena nová neodarwi-nistická teorie, která byla nazvána moder-ní syntéza (moderní neodarwinismus) a za -hrnuje ještě mendelovskou a populačnígenetiku. Myšlenky neodarwinismu zfor-muloval Morganův student, TheodosiusDobzhansky (Feodosij Grigorjevič Dobžan -skij, 1900–1975) ve své práci Genetika a pů -vod druhů (1937). Podle Dobzhanského jsousubstrátem pro přirozený výběr zejménamutace genů, recesivní alely genů a změ-ny uspořádání genů v chromozomech.
Celý spor se později bohužel zpolitizo-val. Už v r. 1906 se k lamarckistům přiklo-nil Stalin ve své stati Anarchismus nebosocialismus. Důvodem odsuzování Men-dela, Weismanna i Morgana bylo, že ruštírevolucionáři chtěli vytvořit nového člo-věka a vyhovovala jim tedy Lamarckovadědičnost získaných vlastností. Trockij porevoluci prohlásil: A nyní na tobě Homosapiens zapracujeme!
O 30 let později vystoupil s podobnýminázory Lysenko, který si tím okamžitě zís-kal Stalinovu přízeň. Lysenko využil jménaúspěšného šlechtitele Ivana Vladimirovi-če Mičurina (1855–1935), který se ale jakopraktický šlechtitel ovocnář ke klasickégenetice nevyjadřoval a nejostřejších spo-rů se ani nedožil. Navíc v té době šlechtite -lé věřili, že rostliny při roubování změnísvůj dědičný základ, což nazývali vegeta-tivní hybridizací. Nosnou ideou této teoriebylo, že roub přejímá některé vlastnostipodnože, které pak jsou semeny přenáše-ny na další potomstvo. Mičurin vytvářelnové hybridy jabloní, hrušní, jeřábů, třeš-ní a nové odrůdy vinné révy a meruněk,které byly odolné vůči chladu, takže posu-nul jejich geografické rozšíření v Rusku nasever. Tyto úspěchy k němu obrátily po -
zornost Lenina a Mičurin se stal vedoucímGenetické laboratoře. Protože mičurinskábiologie přinášela velký prospěch země-dělství, Lysenko se prohlásil jeho dědicema nazval své postupy mičurinskými.
Lysenkovi se pod příslibem vysokýchzemědělských výnosů zavedením mičurin -ských a jeho vlastních metod podařilo do -stat do čela ruské agronomie. Tradičně a bezhlubší objektivní analýzy se stále opakuje,že Lysenko postupně odstranil své konku -renty – klasické genetiky ze sovětské vědy.Mezi nejznámější oběti této čistky patřívýznamný genetik akademik Nikolaj Iva-novič Vavilov (1887–1943), který zemřelv gulagu. Pravda však tkví poněkud jinde.Následkem zpolitizování vědy už přestalojít o to, zda jsou ta či ona část vědeckéhovýkladu nebo řešení problému správné.Navíc se vše odehrávalo v tíživé atmosféřetotalitního státu. Lysenko si uvědomil, žeuž nejde o spor vědecký, ale politický,a proto se snažil prosadit své názory tota-litně. Jinak by to byl právě on i jeho násle-dovníci, kteří by byli vítěznou stranou zlik -vidováni, tedy těmi, kdo zastávali názoryopačné, protilysenkovské, kdyby se jim jepodařilo prosadit. Lysenkismus byl plodemextrémního totalitního režimu a Lysenkose choval v těchto poměrech tak, že nejenpřežil, ale dokonce uspěl.
Na tomto historickém příkladu si musí-me uvědomit, že problematika lysenkismua jeho totalitního prosazování je dalekoobecnější a patří k typickému archaickémuchování Homo sapiens. Od pravěku jsmese nevymanili ze zvyku, kdy jednotlivci,kteří se domnívají, že mají určitou kvali -fikaci (náčelníci, šamani, diktátoři) a tími právo, usilují rozhodovat o osudu jiných.
Po druhé světové válce začal být lysen-kismus na Západě neudržitelný. V Sovět-ském svazu ho kritizoval syn prvního so -větského ideologa Andreje AlexandrovičeŽdanova (1896–1948) a exmanžel jedinéStalinovy dcery Světlany Jurij Andrejevič
Ždanov (1919–2006). Stalin s Lysenkemmuseli reagovat vlastní ofenzivou. V noci27. července 1948 spolu probrali Lysenkůvreferát O situaci v sovětské biologii, jehožzávěry byly tvrdým odsouzením klasickégenetiky a staly se platné pro celý sovět-ský komunistický blok, tedy i pro česko-slovenskou vědu.
Lysenkovo učení zahrnovalo přesvěd-čení o skokové přeměně druhů. Podle tétopředstavy začne část jedinců v populacireagovat na vnější podmínky jiným způ-sobem – a z pšenice vyroste žito, z ovsahluchý oves, z čočky vikev. Lysenko tvrdil:zkuste vysít probrané osivo pšenice, covám z něj vyroste žita! Na tomto místěnení bez zajímavosti zmínit, že už svatýAlbert Veliký († 1280), jeden z nejvýznam -nějších středověkých učenců, představitelvrcholné scholastiky a patron vědců a stu-dentů přírodních věd, se domníval, že pše-nici lze přeměnit na ječmen, a že z výho-nů jívy lze při dobrém hnojení vypěstovatvinnou révu. Nadto lysenkismus uznávalabiotický vznik organismů z živé hmotya vegetativní hybridizaci (viz výše). Bylypublikovány fotografie vegetativních hyb-ridů rajčat, ale tyto výsledky se nikomunepodařilo zopakovat.
Ruští vědci Roy (1925–1991) a Žores(1925–2018) Medveděvové ve své knizeNeznámý Stalin uvádějí následující pří-klady lysenkismu v sovětské vědě: přemě-nu virů (nebuněčných forem) v bakterie(buněčné formy) a zpět bakterií ve viry nebovznik bakterie Shigella dysenteriae vyvo-lávající úplavici (dysenterii) z živé hmoty.Ruská bioložka Olga Borisovna Lepešinská(1871–1963, přítelkyně Lenina a protégéeStalina a Lysenka) připravovala „živouhmotu“ rozetřením nezmarů v porceláno-vých miskách a ještě krátce před svou smrtíprodukovala živé buňky ze spáleného pta-čího trusu.
Český lysenkismusV Československu se řada vědců začalapřiklánět k lysenkismu už v r. 1948, tedypo nástupu komunistické strany k moci.Na jaře 1952 se konala na Vojenské tech-nické akademii v Brně (existovala v letech1951–2004) konference s názvem Protikosmopolitismu a objektivismu ve vědě.Nejdelší projev Za vzorem sovětských bio-logických věd pronesl Ivan Málek (1909 až1994), ředitel Ústředního ústavu biologic-kého Československé akademie věd (podtímto názvem existoval v letech 1950–52,pak byl přejmenován na Biologický ústavČSAV, který fungoval mezi lety 1953–61).Genetika byla označena za reakční (zpá-tečnickou) vědu a na vysokých školáchv Československu ji nahradila mičurin-ská biologie, resp. tvůrčí darwinismus, cožnebylo nic jiného než dávno překonanánauka o dědičnosti získaných vlastností.
Abychom pochopili situaci v biologii50. let, citujme z Lysenkovy knihy Agro-biologie, kterou vydalo Zemědělské nakla-datelství Brázda v r. 1950: „Nelze popírat, ževe sporu, který vypukl na počátku 20. stole -tí mezi weismannovci a lamarckovci, bylilamarckovci blíže k pravdě, protože hájilizájmy vědy, kdežto weismannovci se pou-štěli do mystiky a od vědy se vzdalovali.Mendelovci-morganovci se domnívají, hlá-sajíce neurčitelnost dědičných změn, tak
zvaných mutací, že dědičné změny jsouzásadně nepředvídatelné. Je to svérázné po -jetí a nazýváme je idealismem v biologii.“
Čeští biologové, kteří se k lysenkismupřiklonili, se těšili politicky neomezenédůvěře. Největším propagátorem byl prvnípředseda Československé akademie země-dělských věd Antonín Klečka (1899–1986),za první republiky odborník na pícninář-ství. Dalšími představiteli byli radiobiologFerdinand Herčík (1905–1966), mikrobio -log Ivan Málek a také imunolog MilanHašek (1925–1984). Všichni tito tehdejšílysenkisté byli přitom špičkoví vědci, kteřípomohli rozvoji svých oborů zakládánímvědeckých ústavů, v nichž později došlok významným, celosvětově uznávanýmobjevům.
Odpůrci lysenkismu naopak na svůj ne -ohrožený postoj doplatili. Jaroslav Kříže-necký (1896–1964) byl žák genetika Vladi -slava Růžičky, přední představitel našehoplemenářství a vedoucí zootechnickéhoústavu na Vysoké škole zemědělské v Brně.Distancoval se od lysenkismu už v r. 1948.Roku 1949 byl z ústavu propuštěn jakopředstavitel reakční koncepce genetiky.Po krátkém působení na pracovištích Slo-venské akademie věd byl v r. 1958 uvěz-něn. Po 18 měsících se vrátil s podlome-ným zdravím. Mezitím se u nás změniladoba a ly senkismus byl postupně opuš-těn i jeho nejhorlivějšími přívrženci. Kří-ženecký pracoval v Moravském muzeu,
kterým byl r. 1963 pověřen vybudovatgenetické oddělení a Mendelovo muzeum.Pojmenoval ho Mendelianum, ale jehootevření se už nedočkal.
Také naši další přední genetici BohumilSekla (1901–1987) a Karel Hrubý (1910 až1962) byli odborně zlikvidováni. BohumilSekla, považovaný za zakladatele moder-ní české genetiky, musel v 50. letech zakritiku lysenkismu skončit jak s výukou,tak s genetickým výzkumem a do vědyse mohl vrátit až v r. 1957. Jeho zásluhouse r. 1966 začala rozvíjet lékařská gene -tika. Protože v r. 1968 podepsal manifest2000 slov, byl v době normalizace opětodstaven od všech funkcí. Pracoval pakjako odborný lékař na oddělení lékařskégenetiky.
Karel Hrubý musel také pod tlakem ly -senkismu jako profesor genetiky na Pří -rodovědecké fakultě Univerzity Karlovyukončit výuku. Věnoval se pak entomolo-gii (byl největším znalcem motýlů Sloven -ska) a praktickým genetickým problémůmjako indukování mutací podmiňujícíchodolnost proti rakovině brambor, šlechtě-ní léčivých rostlin na vyšší obsah alkaloi-dů a výzkumu opylování ovocných stro-mů. Po ústupu lysenkismu v r. 1961 vyšlojeho hlavní dílo Genetika, které poprvépo válce přineslo u nás skutečné informa-ce o genetice. Ve stejné době začal opětpřednášet, ale jeho život vzápětí ukončiladopravní nehoda.
Lysenkismus byl v Sovětském svazu za -vržen teprve v r. 1964 a následujícího rokubyl Lysenko odvolán z funkce řediteleÚstavu genetiky. Díky tomu mohla Česko-slovenská akademie věd uspořádat r. 1965Pamětní sympozium G. Mendela, které sekonalo u příležitosti 100. výročí zveřej -nění Mendelovy práce Pokusy s hybridyrostlin. Šlo o největší setkání genetikůu nás (účastnilo se ho přes tisíc zahranič-ních hostů z 39 zemí) a znamenalo defi-nitivní rehabilitaci Mendelovy genetiky.Součástí bylo otevření Mendelova památ-níku v areálu augustiniánského klášterana Starém Brně, v němž G. J. Mendel půso-bil. Předsedou sympozia byl český rost-linný fyziolog a rektor Univerzity Karlo -vy Bohumil Němec (1873–1966), v r. 1935navrhovaný jako kandidát na prezidentarepubliky. Místopředsedy se stali odpůrcelysenkismu a zakladatel české lékařskégenetiky B. Sekla a bývalý přívrženec ly -senkismu imunogenetik M. Hašek. Dá seříci, že zde došlo k názorovému smířeníčeskoslovenské vědecké obce, co se týčegenetické problematiky. Díky intervencibiochemika Františka Šorma (1913–1980),jednoho ze zakládajících členů Českoslo-venské akademie věd (1952), vydala naševláda o půl roku později (1966) usnesenío podpoře genetiky a česká biologie sevrátila opět do normálních kolejí.
Na závěr lze připomenout, co říká Démo-kritos: „Všechno je pouze věc názoru. Jenzákladní prvky jsou pravdivé. Cokoli vidí-me, je úhel pohledu, nikoli fakt. Stačí pama-tovat si, že všechno je jen věcí názoru…“
Studie byla podpořena grantem RVO61388971.
Použitou literaturu uvádíme na webovéstránce Živy.
živa 1/2019 9 ziva.avcr.cz
1 Představitel sovětského tvůrčíhodarwinismu Trofim Děnisovič Lysenko(1898–1976) na pšeničném poli.Lysenko, otec termínu jarovizace, proslulnapř. zjištěním, že požadavek nízkýchteplot u obilovin je možno splniti u naklíčených obilek. Název jarovizacenabyl pak dvojího významu jako vývojovýprojev i jako agrotechnické opatření.V rámci svých neolamarckistickýchpředstav o dědičnosti získaných vlast-ností a s ní spojeném významu vlivu prostředí formuloval teorii stadijníhovývoje (úryvek z článku v Živě 2008, 4:152–155; a také Živa 1953, 4: 121–125).2 Rozsáhlý soubor prací T. D. LysenkaAgrobiologie, který byl podáván jakojeho „základní dílo“ (a překlad z r. 1950).3 Roku 1935 v Kremlu. Lysenko vlevo,vzadu zleva: generální tajemník Komu-nistické strany Ukrajiny Stanislav Kosior,sovětský státník arménského původu Anastáz Ivanovič Mikojan, sovětský politik Andrej Andrejevič Andrejev a Jossif Visarionovič Stalin. Foto (obr. 1a 3): převzato z Wikimedia Commonsv souladu s podmínkami použití
