+ All Categories
Home > Documents > Marek Navod Na Pouziti Cloveka

Marek Navod Na Pouziti Cloveka

Date post: 18-Dec-2014
Category:
Upload: vanadan-ustanapistim
View: 187 times
Download: 0 times
Share this document with a friend
113
1 CEST A K PO ZNÁNÍ S V A Z E K P Á T Ý KNIHOVNA MOMO A VITARIAN Vlastníte-li podobné knihy a chcete je převést do elektronické podoby kontaktujte mě na [email protected]
Transcript

1

C E S T A K P O Z N Á N Í

S V A Z E K P Á T Ý

KNIHOVNA MOMO A VITARIAN

Vlastníte-li podobné knihy a chcete je převést do elektronické podoby kontaktujte mě na [email protected]

2 3

VLASTIMIL MAREK

NÁVOD NA POUŽITÍ ČLOVĚKA

4 5

NÁVODNA POUŽITÍ

ČLOVĚKA

VLASTIMIL MAREK

CESTA

KE ŠTĚSTÍ A ZDRAVÍ

— 2004 —

6 7

OBSAH

Vážení čtenářiod 18 do 88 let…

11

MEDITACE14

BUDDHA18

KLÁŠTERY20

JÍDLO24

MÁJA28

ŠKRÁBÁNÍ BRAMBOR30

MOZEK34

MOZKOVÉ HEMISFÉRY38

ŽENY42

ENDORFINY46

TĚLO A MYSL48

SÍLA MYŠLENKY50

JAZYK54

PROBLÉM58

POZOR NA ŠPATNÉPŘEKLADY

62

POUHÁ MEDITACE66

ZEN70

ZAZEN74

MEDITAČNÍ POLŠTÁŘ78

HŮL KYOSAKU80

KINHIN:MEDITACE V CHŮZI

84

LABYRINT90

SEŠIN96

KÓAN98

HARA100

Všechna práva vyhrazena.

© Vlastimil Marek, 2004

Czech Edition © Jiří Alman, 2004

Published by Nakladatelství Alman, s.r.o., Brno 2004

ISBN 80–86766–12–8

Vaše dotazy, objednávky a množstevní slevybudou vyřízeny na adrese

Hybešova 65, 602 00 Brnotel./zázn.: 543 245 855–6

tel./zázn./fax: 543 216 503http://www.alman.cz

e–mail: [email protected]

Doporučte tuto knihu svým přátelům,známým a kolegům.

8 9

POKLONY104

SATORI108

MAKYO112

ZENOVÉ ZAHRADY114

MANDALA118

KOLO BYTÍ124

KARMA126

BUDDHISTICKÉSYMBOLY

128

DĚSIVÉ POSTAVY132

CESTA136

JINÉ MYŠLENÍ140

ČÍNSKÉ KULIČKY144

CHŮZE PŘES OHEŇ148

AGNIHOTRA150

MEDITACE HUDBOU154

ČAKRY156

MEDITACE ZPĚVEM158

KACU162

MANTRY164

MALA168

ALIKVOTNÍ ZPĚV174

BUBNOVÁNÍ178

PSYCHOWALKMAN182

MEDITACE A MOZEK184

VÝHODY MEDITACE188

DUCHOVNOST192

JAK MEDITOVAT?196

SKUPINOVÁ MEDITACE202

MEDITACE U NÁS208

NEMUSÍTE VĚDĚT…210

INTERNET214

ČLOVĚK216

A KDEŽE JE TEN

SLIBOVANÝ NÁVOD?218

NÁVODNA POUŽITÍ ČLOVĚKA

219

BIBLIOGRAFIE220

MEDITACE

MEDITACE PROPOKROČILÉ (EXPANZE)

110

MEDITACE NA ZVUKY173

JÓGANIDRA173

MEDITACE NA VNITŘNÍÚSMĚV

191

MEDITACE NA NIC191

POŠLETE DUHU191

ZÁKLADNÍ RADY200

VÝHODY MEDITACE201

MEDITACE PRO KUŘÁKY27

PPOOMMAALLUU27

VĚDOMÉ JÍDLO27

POČÍTÁNÍ DECHU107

MEDITACE SLEDOVÁNÍDECHU

107

MEDITACE NA DECH107

MEDITACE PROPOKROČILÉ (TIBETSKÁ)

110

MEDITACE NA ČERVENÉSVĚTLO

110

MEDITACE PROPOKROČILÉ (MLČENÍ)

110

10 11

VÁŽENÍ ČTENÁŘI (OD 18 DO 88 LET)…

Nevím, kolik toho víte o meditaci a o tom,jak funguje člověk, ale vzhledem k tomu,že jste se, tak jako ostatně i já, museli veškole učit spoustu věcí, které jsou dnesk ničemu, a vzhledem k tomu, že za po-sledních deset let jsme ve zkoumání člově-ka a především jeho mozku neuvěřitelněpokročili, domnívám se, že je třeba, abystese o sobě dozvěděli něco podstatnéhoa velmi důležitého.

Jinými slovy, téměř všechno (co vám řekliv mateřské školce, z čeho vás zkoušelia trápili ve škole) je poněkud jinak. Jistézákladní údaje, na kterých byla vystavěnaa dlouho budována „věda“ o člověku, bylypřinejmenším neúplné, a dost často špatněinterpretované, nebo dokonce zcela chyb-né. Moderní zobrazovací metody, přede-vším pozitronová emisní tomografie a mag-netická rezonance, dnes umožňují přímo„vidět“, co se děje v mozku při nejrůzněj-ších činnostech a typech myšlení a těles-ných a emočních reakcích. Ukázalo se, žebychom měli na celou řadu „vědeckých“tvrzení a dogmat okamžitě zapomenout.Ani věda totiž, vážení, už rozhodně nenítím, čím bývala ještě pro naše rodiče, tedyjakýmsi až nábožensky vzývaným světoná-zorem. Řečeno slovy psychiatra Cyrila Hö-schla: „Věda nikdy nic nedokázala. Vždyjen vyvracela to, co si myslela předtím.“

Všichni jsme tak dnes, co se týče informacío sobě samých, v roli prvňáčků.

Zatímco ke kdejaké teflonové pánvi a ha-lence, natož k televizi nebo mobilu, dosta-nete návod k použití, návod k použití sebesama jsme nikdy nedostali. Zatímco pro ří-zení automobilu, natož továrny nebo ne-mocnice, musíte udělat zkoušky nebo vy-

studovat vysokou školu, pro role sester čibratrů a matek a otců neposkytuje společ-nost žádné učiliště. Zatímco pro každoupočítačovou ale i stolní hru, natož pro počí-tač, musíte mít přinejmenším návod, popřípadě tlustý manuál, pro použití vlastní-ho mozku a těla donedávna neexistoval ja-kýkoliv návod.

To se ale začíná měnit. Poprvé v historii lid-stva už začínáme vědět, proč fungujemetak, jak fungujeme, a jaké jsou příčiny na-šich individuálních (ale i společenských)tělesných a psychických, ale i sociálníchproblémů. Čím víc bude kolem nás novýcha nejnovějších informací a technologií, tímdůležitější bude schopnost zvládnout cestua navigaci tím nesmírně složitým a dokona-lým vesmírem našeho mozku a vědomí.

Máte–li tedy zájem dovědět se, jak a pročnám funguje mozek, jak a proč se rozčiluje-me a jak a proč se zklidnit, jak a proč jsouženy jiné než muži, jak a proč si (kromězubů, šatů a bot) čistit i mysl, jak se naučitžít a objevit sama sebe a jak se zvládnouta být šťastní, čtěte dál.

Zároveň si ale klaďte neustále otázky: je tači ona informace pravdivá? A je pro mneužitečná? A ověřujte (a surfujte na interne-tu) a studujte stále a více a hlouběji. Každýa každá jste nejdokonalejším živým útva-rem ve známém vesmíru, jen zjistit, jak sepoužít a využít.

Vzhledem k tomu, že v tomto ohledu mámnějaké zkušenosti (začal jsem ty správnéa mne se bytostně týkající informace vyhle-dávat již před třiceti lety, takže mám přecejen nějaký náskok), pokusil jsem se z nej-různějších pramenů (včetně svých, na in-ternetu již dříve „zavěšených“ fejetonů

Poděkování

Viliamu Poltikovičovi za fotografie, Josefu Mádlovi a jeho studentůmza ukázkový zazen a zenovou hůl, zenovému dódžó Myo Gen Dži zamožnost zasednout a fotit, Jirkovi Bryanovi za první korektury a připo-mínky, Cherry Rochesterové a Mu Bul Su Nimovi za asistenci při luštěníkóanů, a samozřejmě Phillipu Kapleauovi, Soen Sa Nimovi a všem pol-ským i českým kolegům v zenových centrech v Katovicích a Varšavěv roce 1981 a později i v Praze za pomoc při zvládání (za)zenu.

12 13

MEDITUJTEBudete nejen zdravější a odolnější vůči stále se zrychlujícímu přívalu informací

(ve kterém si dokážete vybrat jen to, co je pro vás důležité), ale i šťastnější.A třeba dosáhnete i toho, čemu se od dob Buddhy říká „probuzení“, osvícení, satori.

STUDUJTE A POZNEJTE SENaučte se zacházet se svým tělem a mozkem.

Tak jako se dají zvětšit a udržovat svaly, dá se zvětšit a udržovat i mozek.

PEČUJTE O SVÉ TĚLOJe to jediný nástroj, pomocí kterého si můžete život a sama sebe vychutnat.

BUĎTE DUCHOVNÍZískáte pravohemisférový nadhled, intuici, pokoru, soucit,

umění poznat a konat vždy jen to, co je nejdůležitější.

ZPÍVEJTE SIUvolněním hlasivek uvolníte emoční bloky,

nashromážděné životem v současné společnosti.

DĚLEJTE A UČTE SE JEN TO, CO VÁS BAVÍŽivot a učení vás bude bavit. A budou vás za to i platit.

SMĚJTE SE A RADUJTEUpevníte zdraví a schopnost nebýt připoután k výsledkům své práce.

MILUJTE A BUDETE MILOVÁNI, CHVALTE A BUDETE CHVÁLENIChvalte se a pochvalte i ty kolem sebe, chvalte své děti a vnoučata.

A především vy, ženy, chvalte své chlapce, partnery, manžely, a

ROĎTE PŘIROZENĚTím to všechno začíná. A pokud vy jste nebyli porozeni přirozeně, zasaďte se o to,

aby alespoň vaše dcery a zcela určitě vaše vnučky byly porozeny a porodily přirozeně.Přirozeně (a nejlépe doma, s porodní asistentkou a dulou a samozřejmě otcem) porozenédítě je totiž přirozeně inteligentnější, soucitnější, kooperativnější, zdravější a duchovnější

než to, které přišlo na svět násilně, medicínsky. Lehce se učí, je přirozeně duchovní,umí zpívat a radovat se ze života a chválit sebe i jiné a snadno se naučí meditovat.

a komentářů) sestavit návod k použití člo-věka. Jenže jako každý návod, je tak struč-ný, že ke skutečnému pochopení je potřebasi přečíst a pročíst knihu celou. Ale pak jiodhodit a začít někde pod odborným vede-ním meditovat.

Nebo jinak, pokud mohu doporučit, nejlep-ší by bylo tuhle knihu číst ne najednou,jako detektivku, ale postupně, na 100 %každou kapitolu, každý řádek, aby se taki samo čtení postupně stávalo jakousi medi-

tací. Pak stačí tento stav dokonalé pozor-nosti s každou kapitolou zopakovat.

Ideální by pak bylo, kdybyste knihu četlialespoň tři měsíce. Pak se pravděpodobněněco stane a vy budete na konci knihy při-nejmenším uvnitř jiní než na počátku. Pro-budíte se. Kniha bude proces, proces budemeditací, a pak každá činnost, kterou bu-dete až do smrti vykonávat, bude také me-ditací, oslavou dokonalosti, a Cestouk moudrosti a štěstí.

STRUČNÝ NÁVOD NA POUŽITÍ ČLOVĚKA

Moudří to věděli a praktikovali odedávna, a my, abychom zvládli současný individuální i glo-bální nepříznivý vývoj, se musíme znovu naučit, co naznačují slavné dřevěné opičky z japonské-ho buddhistického kláštera Tošogu: Neslyšet ďábla, nemluvit ďábla, nevidět ďábla. Nebo jinak,nenaslouchat zlým slovům (Kdo kydá hnůj, nasmrádne...), nemluvit zlá slova (Kdo s čím za-chází...), nevěřit všemu, co „jen“ vidíme („Pro oči nevidíme...“). Moudrost této, snad všem sro-zumitelné symboliky je právě dnes, ve věku záplavy řvavých titulků a proklamací, nanejvýš po-třebná a taky již prokázaná. Jen ji ještě začít každodenně aplikovat.

13

14 15

Meditace bylo slovo, které se za komunis-mu nepoužívalo. Bylo to něco podezřelého.Dokonce i jóga byla jen tělesným cvičeníma jakákoliv zmínka o duchovnosti byla ne-bezpečná. Jenže doba pokročila a medita-ce, právě tak jako čištění zubů a počítačovágramotnost, patří, nebo by měla patřit, kevšeobecnému vzdělání. K základnímu ná-

vodu na použití člověka. Jak si ale z dnesjiž všeobecně dostupných a v tolika varian-tách se vyskytujících možností vybrat? Ne-existuje ovšem způsob, jak se k meditacipročíst. „Čtením o koláči se nenajíš!“, říkájedno zenové přísloví. Slova, knihy, před-nášky slouží jen jako návody k upotřebení.Meditaci je třeba si vyzkoušet.

Pokusím se vám vysvětlit, proč je meditacezdravá a tělu, především však mysli a duši,tak prospěšná, a snést řadu důkazů a infor-mací ze všech možných stran a úhlů, alei kdybych se rozkrájel, stejně pak záleží navás samých, jestli se odvážíte nejen sio meditaci číst, ale nakonec ji i praktikovat.

Americký spisovatel Allan Watts prohlásil,že meditace je „umění zastavit slovnía symbolické myšlení, asi jako když těsněpřed koncertem všichni v publiku zmlk-nou“.

Klid a očekávání těsně před začátkem kon-certu je snadné si představit. Pro někoho.Náš problém je v tom, že i dnes, na počát-ku třetího tisíciletí, jsme vybaveni emocemi

MEDITACEčlověka neandrtálského. Neumíme „zmlk-nout“. No, možná bychom dokázali zmlk-nout, ale náš mozek a myšlenky v něm jsouneposedné a ne a ne se zastavit. Jedna stíhádruhou. A navíc informací přibývá. Svět seutápí v moři dat. Každý rok se tato záplavainformací zvyšuje o 30 %. Jen za rok 2002se na disky počítačů, papíry, filmy a dalšímédia po celém světě uložilo téměř pěta půl milionu terabytů (americká kongreso-vá knihovna, obsahující 19 milionů kniha 56 milionů rukopisů, odpovídá deseti te-rabytům). To představuje desetimetrovouřadu knih na každého člověka na světě.

Naši dědečkové ještě mohli doufat, že secelý život uživí jako pokrývači, pekaři nebo

Jeden francouzský podnikatel si zpočátku myslel, že pozorování břicha, jak tomu říkal,je sobecké a bezcenné snažení. Po několika měsících meditování v meditačním centru si

myslí, že je to ta nejdůležitější věc na světě.

Lze „harmonii“ vidět? Jak jí dosáhnout? Proč nejsme schopni zvládnout svéemoce? Jsme emočně již naprogramovaní (porodem, geny, výchovou), nebo se

s tím dá něco dělat? Asi se všichni shodneme, že současný svět má do„harmonie“ pořádně daleko. Odkud začít? Co takhle přestat měnit, co změnit

nelze, a vrátit se k tomu, co je přírodní, přirozené, vrozené, dané? Vodní hladinana paličkou právě udeřené tibetské míse zviditelňuje harmonii zvuku. Jak by asi

vypadala hladina naší, obvyklým chaosem všedního dne rozbouřené mysli?

Nejsnadněji se dá „zastavit“ úprk myšlenek v přírodě. Ideálem moudrých všech dob nebylaharmonie umělá, lidmi vymyšlená a někdy dokonce vynucovaná, ale jakési přirozené splynutí

s harmonií přírody a vesmíru. Kde jinde tedy měli dávní adepti duchovního probuzení „meditovat“než uprostřed člověkem neporušené přírody?

16 17

úředníci, policajti nebo tramvajáci pod penzía s definitivou. Nám už to nefunguje. Každýz nás dnes denně řeší asi 60tisíckrát víc kon-fliktů a problémů než naši prarodiče. Jsmejedna z prvních generací, kterým dědečkovénemohou poradit. Řešení musíme naléztsami.

Když se lidé před mnoha lety začali zabývatotázkou, jak vnímat lépe, zjistili, že jsme do-posud vnímali spíše špatně a nevýkonně.Dnes navíc víme, že způsob našeho vnímánísvěta lze změnit. Nebo, chcete–li, přeprogra-movat.

Zatímco mí rodiče v životě neslyšeli slovo jóganebo meditace, dnes už to není nic zakázané-ho a exotického. Málokomu ale opravdu do-chází, jak je důležité naučit se zacházet sámse sebou. Neexistuje návod na použití člově-ka. Nebo, přesněji, na poznání a použití mys-li. Jako by tahle společnost na to nejdůležitěj-ší zapomněla.

Websterův slovník naučný uvádí, že akt medi-tování je „tichá reflexe na posvátné téma jakonáboženský akt“. V téhle větě se jakov zrcadle odráží potíž nás, Zápaďanů. Jak to-tiž správně definovat meditaci, když jsmev životě nemeditovali?

Meditace je přitom něco, co všichni umíme.Věděl to už Buddha před dvěma a půl tisícemlet, umí to každé ještě nenarozené dítěv bříšku maminky, zvládli to šamani všechvěků a kultur.

Meditace je, zjednodušeně napsáno, znehyb-nění těla a následně i mysli. Musíte znehybněttělo, aby do mozku, na hladinu vašeho vědo-mí, přicházelo co nejméně impulzů, co nej-méně informací, aby se hladina mysli vyrov-nala. Když sedíte či stojíte, když cokoli děláte,v mozku musí docházet k obrovsky složité ko-ordinaci několika stovek svalů ve všech čás-tech těla, abychom vůbec udrželi rovnováhu.Ona pomyslná hladina mysli, navíc zvířená

každou myšlenkou a každou emocí, s myšlen-kami spojenými, není nikdy rovná jako zrca-dlo. Dokonalé zklidnění sice není možné, aleje možné zklidnit se meditací tak, že se jako-by přeprogramujete na jiný, meditativnějšízpůsob vnímání. Meditací je nesčetně druhůa verzí. Pokud jste někdo zažil meditaci dyna-mickou, víte na vlastní kůži, že je to geniálnía ideální způsob dosažení změněného stavuvědomí, a tedy i dokonalá harmonizace tělaa mysli a fyzická i duchovní energetická spr-cha. Meditace může být i rytí zahrádky —když ryjete tak soustředěně, že na všechnokolem zapomenete, tak meditujete v pohybu.Samozřejmě, pokud by to mělo být ideální,kdyby člověk chtěl využít rytí zahrádky jakocestu vedoucí k osvícení, pak by se měl naučitrýt i levou nohou. Buddha jedno kázání začala skončil tím, že jen zvedl kytku, chvilku ji dr-žel a pak ji položil. Nikdo nic nepochopil, jenjeden žák se usmál a dal tak najevo, že pocho-pil. Stal se pak prvním patriarchou.

Meditace tady byla přitom odjakživa. Nejstar-ší známé zmínky o meditaci pocházejí jižz nálezů tzv. harappské kultury v Indii. Ve vy-kopávkách z doby asi kolem let 1500 př. n. l.archeologové nalezli obrázek postavy sedícív pozici lotosu. Ale většina tamějších filozo-fických škol odvozovala své metody z jógy,která je jistě ještě daleko starší. Podobné tobylo u starých Číňanů, jejichž forma meditacese odvozuje z učení taoismu asi ze 7. stole-tí př. n. l. Sibiřští šamani zase odjakživa užíva-li specifické a pro ně typické stavy transu, kte-ré lze také považovat za jakousi meditaci,i když v poněkud nezvyklém pohybu. A jsemsi jist, že i naši slovanští předkové měli svépravidelné rituály, metody věštění a jiné čin-nosti, které by se daly nazvat meditací.

Pro nás Evropany je většinou pojem meditacespojen s exotikou buddhismu či hinduismu,tedy především se zmínkou o člověku, které-mu říkají Buddha.

Docela nedávno vědci potvrdili,že v našich mozcích jsou speciál-ní části, které jsou určenyk produkci pocitů štěstí. Rodímese s nimi. Druhý významný ob-jev: také mozek dospělého člově-ka se neustále mění. Nejdůležitěj-ším katalyzátorem těchto změnjsou emoce. Pozitivní zpráva zní:pomocí různých metod lze štěstítrénovat. A buddhisté to tak dělajíuž dva tisíce pět set let.

Proč náš svět dnes vypadá jak vy-padá, naznačí jedna nepřímá sou-vislost: v západních jazycíchexistuje jen velmi málo slov provyjádření pocitu štěstí. V sanskr-tu, jazyku staré Indie, zato exis-tuje takových slov více jak deset.Dávní jógíni a mudrci napříkladslovně rozlišovali pocit štěstí, kte-rý nám vyvolá příjemný pocit,nebo cvičení jógy, nebo splněnínějakého přání, nebo stav radost-né blaženosti atd.(Viz str. 51)

Ukázalo se dále, že náš domi-nantně kritický způsob vnímáníreality je jen kulturní indoktrina-cí: mozková centra, schopna jem-ných nuancí pocitu štěstí, v moz-ku stále máme. Jen jsme na nězapomněli. Jen jsme ve vlekupodvědomých tělesných a men-tálních procesů. Musíme se „pro-budit“.

„Štěstí je tedy cílem života, alesoučasně i cestou k lepšímu živo-tu. To, zda se díváme na sklenicijako na zpola plnou nebo prázd-nou, má na naše pocity dalekovětší vliv, než skutečný obsahsklenice,“ píše Stefan Klein a mápravdu. Dnes už umění být šťast-ný není něčím mytickýma snovým. Výzkumy potvrdily, žešťastní i nešťastní lidé mají po-dobné životní osudy. Ti nešťastníse ale nepříjemnými událostmizabývají dvakrát déle, než lidéšťastní. Zárukou a základem štěstíjsou uspořádané příbuzenské, ro-dinné a společenské vztahy. Máte–li je v pořádku, vaše životní pocitybudou příjemné se čtyřikrát většípravděpodobností než v případě,že byste neměli nikoho blízkého.Také víra pomáhá, duchovní lidéjsou většinou se životem spokoje-ni. Zato nadměrná kritičnost vevztazích redukuje štěstí ažo jednu třetinu. Chce to mít jaké-hokoliv koníčka (např. u chovate-lů domácích zvířat je pravděpo-dobnost osobní spokojenostio 22 % vyšší než u těch, kdo žád-né zvíře nemají. Starší lidé, kteřítrpí pesimismem, mají až třikrátvětší pravděpodobnost mozkovémrtvice než ti, kteří se dokáží zeživota radovat a neztrácejí naději.Šťastnější jsou i ti, kdo konzumujívíce ovoce a zeleniny, a také ti,kteří spí denně nejméně osm ho-din (ti, kteří nespí dostatečně,mají o každou hodinu spánkuméně o 8 % horší pocity ze živo-ta).

18 19

Buddha je jméno, které by měl každý sou-časný člověk znát. Tak se totiž jmenoval je-den princ, který v době před 2500 lety sámna sobě usilovnou prací — a meditací —zjistil, že problém člověka tkví v jeho myš-lení, dnes bychom řekli programu. V sou-časnosti je „buddhismus“ životním stylemmnoha stovek milionů lidí převážně v jiho-východní Asii, v Indii, Japonsku, ale takév USA a západní Evropě.Podle Buddhy jekaždý člověk vrozeně dokonalý, osvícený,a záleží jen na něm, jak rychle a do jakéhloubky je schopen se „očistit“

Správný názor. Správné myšlení, správná řeč. Správné jednání, správný život.Správné meditování.

BUDDHA

a prohlédnout, znovu nalézt to, co stejněvždy měl. Každá soška Buddhy je přitomsama o sobě dokonalým zobrazením cíle„buddhismu“, tedy probuzení z iluze (pro-gramu mysli) metodou vedoucí k cíli (me-ditací) a prostředkem vedoucím k meditacia jejím důsledkům (správné pozice, včetnědetailů polohy nohou, rukou, očí atd.). Ja-ponské slovo zen je japonským ekvivalen-tem původně sanskrtského slova dhyána,které v tomto prastarém jazyce dávnýchIndů označovalo meditaci. Čínský buddhis-mus je také založen na meditaci. Rané for-

my křesťanství i islámu stály a padaly s medita-cí, protože meditace je cesta vedoucí k dosaže-ní duchovního cíle, ať už se jmenuje jakkoli.Na Západě pro tento cíl žádný přesný termínnemáme, já sám ho překládám jako dosaženíhlubokého vnitřního klidu a míru, jako něco,co označuje onen hlubinný pocit vnitřníhosouznění, kdy je člověku dobře, nemá žádnévýčitky a špatné vzpomínky, ničeho se neobá-vá, je zdravý, šťastný, myšlenkami teď a tady:funguje.

Opakuji, každá soška Buddhy je totiž zároveňdokonalým návodem na dokonalou meditaci.Stačilo by, kdybychom dokázali Buddhu napo-dobit. Kdybychom se naučili zkřížit nohya sedět nehnutě v dokonalém vnitřním soustře-dění, tak jako on. Kdybychom to vydrželi dennebo dva, pochopili bychom, co je to meditace.A pak bychom mohli pokračovat dál po stup-ních oné mytické a pro nás tak exotické cestyk probuzení, vysvobození nebo osvícení.

Samo slovo „buddha“ znamená „probuzený“.Když se totiž Buddhy ptali, jak by sám sebe na-zval, — jestli dokonalým, moudrým, či svatým,prohlásil jen, že je „probuzený“.

Nevím jak vám, ale mně nikdy nikdo ve školeneřekl, jak dosáhnout hlubokého klidu a míru,jak se stát dokonalým člověkem. Většinou jsmese místo hledání způsobu jak být šťastní, sou-středili na utrpení, na boj. My starší si jistěvzpomeneme, jak jsme v padesátých a dokoncei v šedesátých letech bojovali nejen proti zlémukapitalistovi a mandelince bramborové, ale i zazrno, za seno a hlavně, bojovali jsme za mír.Celá společnost „bojovala za mír“. Jenže v tomto je — nemůžete dosáhnout míru, budete–li zaněj bojovat. Naše společnost se nikdy neučila,jak dosáhnout vnitřního klidu a míru.

Naštěstí v některých domorodých společnos-tech v Číně, a hlavně v Indii, celá staletí indivi-duálně, ale především v klášterech, systematic-ky studovali metody vedoucí k vnitřnímuzklidnění.

Historický Buddha Šákjamuni (žilv 6. stol. př. Kr.) není prvním anijediným buddhou (probuzeným,osvíceným člověkem). Rané hína-jánové texty se zmiňují o šesticibuddhů, kteří mu předcházeli,a za pár desítek tisíc let prý přijdei buddha budoucnosti, Maitréja…píše se ve slovnících buddhismu.Tam také lze vyhledat dalšía další informace o různých as-pektech, znacích a symbolech,s buddhou spojených (Buddha naobrázku na předchozí straně vyja-dřuje jednou rukou gesto uklidně-ní, druhou gesto intelektuální ar-gumentace). Měli jsme možnostvidět i např. film Malý Buddha.Nás by ale mělo zajímat něco ji-ného: již 2500 let je známo řešenídnes již tak téměř katastrofickyvyhrocených problémů. Celou tudobu tady na Zemi existovalya existují kultury, které propraco-valy metody, jak zvládat emocea posílit pozitivní potenciály člo-věka. Donedávna jsme se mohlivymlouvat na geografickoua komunikační izolaci, ale již nej-méně jedno století jsme mohlisystematicky pracovat na řešenípalčivých problémů tzv. civilizo-vaného světa. Zatímco jsme se„vědecky“ zabývali sami sebou(a dvě světové války, gulagy, hlad,nemoci, diktátorské režimy jsoupro 20. století velmi negativnímvysvědčením), nějak jsme minulijádro pudla. Vynalézali jsme vy-nalezené, zkoumali jsme slepéuličky. Přitom návod k použitíčlověka, jak dnes zjišťujeme, tuodedávna byl. Jak to, že nám (tizodpovědní a placení profesioná-lové) o tom neřekli?

18 19

20 21

Kláštery byly odjakživa speciálními místy,kde se lidé učili meditovat, nebo modlit, kon-templovat. Zkrátka dělat něco nejen pro tělo,ale i pro duši. V běžném životě, jak tehdy, takzvláště dnes, je téměř nemožné soustředěněa po delší dobu cvičit jakékoliv uklidňovacítechniky. Proto již tehdy vznikala místa, kdezájemci mohli pod odborným vedeníma nerušeně delší dobu pracovat sami na sobě.Buddhistické kláštery se pak za poslední tisí-ciletí staly dokonalým místem a následně do-konalou školou transformace člověka a jehomyšlení.

Všechno v klášteru, od stavby samotné, přesrituály, jídlo, oděv mnichů a hierarchiia organizaci každodenního života, slouží jedi-nému cíli: řečeno současným jazykem — pozi-tivně přeprogramovat mnichovu mysl.

Den v klášteru, ale i v současném zenovém čibuddhistickém centru kdekoliv v Evropěa USA, začíná brzy ráno svoláváním k rannímeditaci. Po hygieně a snídani pak následujepráce, oběd, studium posvátných spisů, pod-večerní meditace, zpěv súter, večerní medita-ce. Zdánlivě normální program je ale sestavena propracován do nejmenších detailů.V klášteru není, kromě súter, ani dnes nic kečtení. Dokonce i signály začátků různých den-ních úkonů jsou jen a jen akustické (budíč-kem jsou rány na buben, signál pro meditacese vydává dřevěnou paličkou na dřevěný blok,různé části meditací i recitace manter či súterjsou odděleny cinknutím zvonku či gongunebo dřevěného gongu, tzv. mokugyo). Jakoby buddhisté již před tisícem let věděli o do-minanci levé mozkové hemisféry…

Práci vykonávají mniši tak, že se při ní střídajíjak na zahradě, tak při přípravě jídelv kuchyni nebo úklidu interiéru, ale i cestičekvedoucích ke klášteru a na území kláštera.Každá práce je pak meditací, protože je prová-děna s maximálním soustředěním. Jídlo jenapř. podáváno vždy jen do tří misek, které

KLÁŠTERYV Koreji se brambory umývají tak, že se nasypou do velkého sudu s vodou, a pak míchají.

Třením o sebe se očistí daleko dříve, než kdyby se omývaly jedna po druhé.

Zatímco západní vědec v rámci vědeckého výzkumu nahlas sní o programech, které by mohly měnitmozek i chování k lepšímu, a jiní nadšeně navrhují: „Budeme nabízet tělocvičny na gymnastikuemocionálních dovedností!“, buddhista může jen suše podotknout: „My tomu říkáme už více neždva a půl tisíce let kláštery.“

Jedním z mnohadůvodů, proč jeJaponsko lidsky,ekonomicky, so-ciálně i zdravot-ně tak vepředu,je podle mnei to, že spoustamanažerů či pro-davačů si může(nejraději v pá-tek v podvečer, místo do kina) jít vy-čistit mysl a zharmonizovat a pre-ventivně ozdravit tělo tím, že sis mnichy sedne do zazenu.

Vše v klášteře funguje holisticky, jak-si v obou mozkových hemisférách.Člověk může a měl by vypnout racio-nální, vizuální způsob vnímání svě-ta. Vnitřní řád je určován ne zákazy,nápisy a instrukcemi, ale výhradnězvukovými signály. Zatímco kdyžotevřeme oči (a čteme či píšeme),fungujeme dominantně v levé moz-kové hemisféře, sluch i u nás, mužů,stimuluje hemisféry obě. Mysl se takučí a zvyká si i na jiný než obvyklýzpůsob vnímání — jiný program.

22 23

jsou jakýmsi „majetkem“ každého mnichaa o které se musí starat. Polévku, rýži, vaře-nou zeleninu a čaj musí postupně zkonzumo-vat tak, aby po něm zůstaly jen tři čisté misky.Jednou ze základních zásad života buddhis-tického mnicha je totiž „nezanechávat stopy“.Nejen stopy skutečné, v písku cestičky nebona podlaze hlavní meditační haly, ale ani sto-py imaginární, v myslích kolegů, vesničanůnebo představeného. Hlavním a jediným úko-lem mnicha je dosáhnout osvícení. Jinýmislovy, naučit se meditovat a vykonávat přede-psané činnosti tak usilovně a tak dlouho, do-kud se „neprobudí“. Proto mniši oblékají ki-mona v jednotné, většinou tmavé barvě — abybylo snadné kimono obléci i svléci, aby chrá-nilo před chladem (kimono s dlouhými ruká-vy a kapucí ochrání i před dotěrným hmyzemv létě), ale také proto, aby se případnou křik-lavou barvou v rámci meditační chůze a přiběžných činnostech vzájemně nerušili v hlu-bokém soustředění.

Jinými slovy, mysl mnicha či západního stu-denta buddhismu se díky pravidelné meditacizklidňuje a je rušena stále menším počtemvnějších stimulací. Přestává být hříčkou emocía za nějakou dobu se skutečně přeprogramu-je. Začne svět kolem sebe vnímat jinak. Změníse její preference. Dnes víme, že za tři měsícenové usilovné práce se mozek takového člově-ka adaptuje na nové podmínky a neuronůmnarostou nová propojení (dendrity).

A člověk začne fungovat. Přesněji: mnohemlépe než předtím, a dokonce i lépe, než by semu zdálo možné.

Když mi v prvních dnech v klášteru v japon-ské Naře předložili tři malé misky s jídlem,zděsil jsem se, že mne chtějí nechat vyhlado-vět. Tak malé porce mi přece nemohou stačit,přemýšlel jsem. Ale za týden či dva se mé tělopřizpůsobilo. Jinými slovy, přestávalo být pře-cpáváno a začalo trávit daleko efektivněji:z menšího množství získalo více energie.

V buddhistickýcha zenových klášte-rech většinoua záměrně chybíi úvodní instruktáža novic prostě musímetodou pokusua omylu napodobo-vat, co činí a konajízkušení mniši. Po-chopí tak vše dalekohlouběji, než kdybysi to jen přečetl

(levá, racionální, kritizující a hodnotícíhemisféra je zde tím, že neexistují psanénávody a instrukce, a všechny signályjsou sluchové, jaksi vypnuta). Navíc ži-voucí příklad zenového (či meditačního)mistra, učitele, funguje nejen vědomě,jako model k nápodobě, ale i podvědomě(80 % získávaných a předávaných infor-mací si neuvědomujeme): v jeho přítom-nosti se proces učení a zklidňování zkva-litní a zintenzivní.

Někdy je i pro západní mysl dobré, zvláš-tě v první vlně objevování, prostě převzítfungující tisícileté zkušenostia nevynalézat vynalezené. Oholené hlavy„mnichů“, podřízení individua kolektivua úmyslu, styl oblékání, jídla, úklidu, va-ření, ale i nocování, pozitivní prostředímísta, kde se jen a jen medituje a zpívá,spolehlivě čistí „západní programy“ mysliprávě tak jako ty východní. Na co je dobréa jak výhodné je mít kimono člověk zjistí,až když to potřebuje. Rituál buddhistic-kých slibů při přijímání nových členůsanghy stmeluje komunitu a posiluje cel-kové úsilí.

Buddha Šákjamuni

24 25

Jídlo je totiž také velmi důležitou součástíduchovní transformace. A jak se při něm dámeditovat! V jisté etapě osobního vývoječlověk přece nemůže nezjistit, že když dávylouhovat tmavý čaj méně než tři minuty,musí pak chodit neustále na malou. Nebo,a o tom to v tomto případě je, že když sepřecpe vepřovou s knedlíkem, je unavenějšía vzteklejší než jindy.

Jsme to, co jíme. Tohle tvrzení lze vnímatpotravinářsky, chemicko–technologicky čienergeticky, ale duchovním hledačům a jo-gínům jde především o duchovní úroveň.V rámci duchovní očisty člověk již po něko-lika meditacích zjistí, že s plným břichem tonejde. Po čase mu dojdou i meditačnía energetické důsledky rozčilení. A pak tře-ba zjistí, že se vyplatí lidi a život milovat.

Jak to nejlépe vysvětlit začátečníkům? Pří-během ze života, který vyprávěl přítel, jenžse jako asi první Čech učil ve Švýcarsku při-pravovat makrobiotickou stravu (včetněumění dělat tofu atd.). V onom centru sedlouhá léta cvičila jóga, a u příležitosti naro-zenin pozvali žáci svého indického učitelena návštěvu. Samozřejmě zorganizovalislavnostní setkání a večeři pro všechny cvi-čitele, cvičence, přátele, a dokonce i lidiz tamní vesnice. Když ale všichni začali jíst,Ind se jen usmíval a nic si nevzal.

Organizátoři lehce znervózněli, a ptali se,co se děje — je něco špatně?

Ne, kdepak, usmíval se mistr, jen pokračuj-te, já jíst nebudu.

Ale jak to, mistře, vždyť to je na vaši počest!

Kdepak, nebudu.

Ale vždyť to je samozřejmě všechno vegeta-riánské, a navíc organicky vypěstované,a přímo u vás v Indii se to kuchař Frantaučil připravovat, vždyť vy si musíte vzít, tobyste nás urazil.

Mistr tedy požádal o kyblík, trochu si vzal,decentně pak vše vyblinkal do kbelíku, utřelsi ústa a dál se na všechny usmíval.

Slavnost probíhala úspěšně dál, málokdo sitoho všiml, ale organizátorům to samozřej-mě leželo v hlavě. Když večeře skončila, ná-dobí bylo umyto a sklizeno, organizátoři touž nemohli vydržet a ptali se gurua: Co sestalo? Proč jste blinkal? Nejste nemocný?

Kdepak, odpověděl usměvavý guru, jenjsem měl kuchaře v žaludku.

Kuchaře? Vždyť to je Franta. Ten tady cvičíuž patnáct let, byl u vás v ášramu, to nenímožné. Co se mohlo stát?

To nevím, krčil rameny guru, zeptejte se ho.

A tak šli za Frantou a po delším naléháníkamarádů z něho vypadlo, že mu den před-tím utekla žena.

JÍDLOCelé dětství jsem nesnášel cibuli. Jednak jsem ji musel okopávat a zalévat,

zatímco jiní kluci hráli fotbal, jednak jsem jí dostával celé rozvařené kusy v polévce,a byl bit, když jsem ji nechtěl jíst. Hádejte, jaké bylo první jídlo, které jsme měli v zenovém

centru hned poté, co jsem vyluštil kóany a zažíval neuvěřitelný příval radosti a úžasu?Cibule. Velké cibule, jen tak osmahnuté na másle. Bylo to to nejlepší jídlo,

které jsem kdy v životě jedl, a které kdy budu jíst.

Vzpomínáte na naštvané kuchařky v socialis-tických školních a závodních jídelnách?V tom tkví rozdíl mezi „veřejným stravová-ním“ a „domácí kuchyní“. Proč nám asi všemdoma u maminky tak chutnalo? Proč je takzdravé stravovat se u harekrišnovců, jejichžposláním je vařit pro toho, koho uctívajía milují nadevše a koho jídlem a jeho konzu-mací oslavují?

Jsme to, co jíme, a to, co jíme, je velmi ovliv-něno tím, co, na co a jak při přípravě jídlaa jeho konzumaci myslíme (viz též str. 187).

Proto je tak vzácné a chvályhodné, když člo-věk najde místo, kde se vaří dobře, zdravě,a s láskou. Proto je tak výhodné a chvályhod-né, když se člověk nenechá zaslepit plnýmstolem před sebou. Kolik porcí vepřové doká-žete sníst najednou? Co když veškeré ekono-mické teorie současného „rozvinutého“ světajsou zase jen další iluze?

25

Možná nám někdy dojde, jak jsme všichni bez výjimky byli tělesně i duševněpoškozeni školními a závodními rychlojídelnami. Trávicí trakt potřebuje alespoňdvacet minut, než se první energie z potravy dostane do krve (a než nám tělo dápřípadně najevo, že už má dost). Když ovšem oběd zhltneme obvyklým tempem,nejen že si zaděláváme na žaludeční potíže a rakovinu střeva (enzymy nemajím. j. dost času, aby potravu dostatečně natrávily), ale stihneme zkonzumovat

objemově daleko víc potravy, než by bylo záhodno a zdrávo (a tloustneme).Pojďme se naučit třeba od Japonců, jak je důležité, aby jídlo i hezky vypadalo.

Teprve když nováček zvládne všechny ostatníúkony a záludnosti života v klášterní komu-nitě(ač si občas připadá jako dítě nad cizo-krajným jídlem), může se mu dostat té cti asmí pomáhat v kuchyni. Škrábání brambor,čištění zeleniny, mísení těsta na placky, pře-bírání rýže — vše je zde dokonalou meditací.

25

26 27

PPOOMMAALLUUZkuste nějakou obvyklou činnost,spojenou s pohybem, vykonávat vel-mi, velmi pomalu (jako ve zpomale-ném filmu). Můžete začít jídlem:neste porci na lžičce v levé ruce (tré-nink pravé mozkové hemisféry — pa-matujete?) velmi, velmi pomalu. Po-malu otevírejte ústa, pomalukousejte a pomalu polykejte. A velmipomalu začněte posouvat lžíci k na-brání další pomalu nabrané, přene-sené, do úst vsunuté, přežvýkanéa polknuté porce.

VĚDOMÉ JÍDLOZkuste si alespoň jednou vychutnatjídlo jako meditaci. Od přípravystolu, usedání ke stolu, servírování,přes vědomé a pomalé nabírání po-lévky lžící v levé, té nešikovnéruce, přes vědomě pomalé a posvát-né používání příboru u hlavníhojídla, pomalé vědomé zvedání skle-nice s nápojem atd. Vše, co budetedělat, dělejte s veškerou pozornostía dokonalostí.

MEDITACE PRO KUŘÁKYZkuste vykouřit cigaretu jako byste meditovali.Vykoupejte se, oblečte slavnostní oděv, vypněte mobila televizi, ztlumte světla a zapalte svíčku, připravtevšechno a pak si slavnostně zapalte svou meditačnícigaretu. Každý pohyb při zapalování a zhášení sirky,každý pohyb ruky s cigaretou, každé vdechnutía vydechnutí posvátného kouře by mělo být oslavoumytické substance, dechu, života a meditace.

Pokud se vám tento druh zpomale-ného konání zalíbí, zkuste seminářtibetské meditace Kum Nye.

26 27

28 29

Mája je slovo, které odjakživa používají In-dové, aby naznačili, že vše, co vnímáme, jeve své podstatě iluze. Dnes i západní psy-chologové vědí, že člověk žije, díky svémusociálnímu naprogramování, v jakémsi blu-du. Svět není takový, jak ho člověk vidía vnímá. Zkuste si vzpomenout, jak jstebyli překvapeni, když jste poprvé slyšelivlastní hlas z magnetofonu. Ten, koho jsteposlouchali, zněl jinak, než jak obvykleslyšíte sami sebe. Jenže tak, jak se slyšítevy, vás nikdo na světě neslyší. Všichniostatní vás znají tak, jak se slyšítez nahrané kazety.

A podobně vás nikdo nevidí tak, jak se vní-máte vy. Všichni ostatní vás vidí pokaždédocela jinak, pomocí svých způsobů vní-

MÁJAKam zmizí pěst když otevřeš ruku?

Zenový kóanMozek je podvodník, a nutí nás vidět,jak chce on. B. Edwardsová

kolem sebe a sami sebe. Západně vzdělanémučlověku připadají takovéto koncepce buddhis-mu či jógy přinejlepším jako autosugesce, aletak to není. Představte si, že v temné zahraděspatříte stočenou hadici na zalévání, ale proto-že právě jdete z přednášky o hadech, leknetese, že to je zmije písečná. V mžiku se zpotíte,stoupne vám krevní tlak, zrychlí se tepováfrekvence, v krvi se začne prohánět adrenalin.Po chvíli zjistíte omyl — byla to iluze. Jenževaše tělesné reakce byly reálné!

Meditace, vážení, je v tomto smyslu formaočisty, návratu k možnému stavu širšíhoa hlubinnějšího vnímání reality, jakási postup-ná programová změna pohledu na svět kolem.Jakmile začnete meditovat, brzy zjistíte, žemůžete fungovat šířeji, přesněji, efektivněji.Meditací získáte nadhled a začnou vám dochá-zet souvislosti a příčiny.

Nebo jinak. Představte si, že už několik tisíclet žijeme své životy jako jakýsi imaginárnípočítač vybavený operačním systémem DOSa dopisy píšeme v programu T 602. Jen někte-ří z nás, třeba náhodou, zjistili, že stačí dva-krát kliknout na jednu ikonku (Windows) a užlze na tomtéž počítači dělat daleko více věcídaleko lépe, rychleji, efektivněji. Nebo ještějinak, je to, jako bychom měli v mozku rollsroyce, ale používáme ho stále jako trabanta.

Buddhovo poselství je prosté. Každý z nás máve své mysli (ve svém programu) již zabudo-vánu možnost a schopnost, jak se odblokovat,odprogramovat. Jeden thajský mistr meditace,na otázku, jestli meditace není něco jako sebe-hypnóza (tedy jakýsi program, pomocí které-ho sami sobě namlouváme určité věci a stavy),odpověděl: „Ne. Meditace je opak. Je to jakésiodhypnotizování.“ Měl na mysli, že je to právěnáš každodenní program mysli, který je (díkyvšem těm iluzím, emocím, návykům) onoupřekážkou k vnímání skutečné reality.

Přičemž začít se dá kdykoliv a kdekoliv, třebav rámci běžných domácích prací.

mání. Mohli bychom říci, že mají jiné čoč-ky, jinak zaostřený dalekohled, jinou barvuskel brýlí…

Přitom ovšem stačí v oné imaginární tměsklepa našeho lidského programu jedna je-diná svíčka. Ať už tento prostor osvítíte je-dinou svíčkou, půstem, tělesným vyčerpá-ním nebo jinou formou smyslovédeprivace, nebo, jako je tomu v našem pří-padě, meditací, už něco zahlédnete: i takmalé světlo už něco osvítí.

Všichni máme ve svých mozkových a těles-ných kapacitách program být dokonaleklidní a šťastní. Jestliže nejsme od rána dovečera dokonale klidní a šťastní, pak je tomožná zapříčiněno i vnějšími vlivy, ale pře-vážně spíš způsobem, jakým vnímáme svět

Proces meditace je procesem ce-lostním, zasahujícím jak mysl, taktělo a následně i postoje a chováníčlověka. Jen tak natrénovat těloa myslet si, že tím automaticky zís-káme i moudrost a emoční rovno-váhu, nebo si nasadit masku Bud-dhy na neřestmi zhýralé tělo,prostě nefunguje. Vždy jde o jed-notu těla a mysli. A zlozvyky na-programované tělo se brání. Jedenzápadní mistr poznamenal: „Větši-na lidí se brání duchovní činnosti,neboť nechce zažít pomalý procespádu. Je to velmi nepříjemné a bo-lestivé, když se ego musí vzdát svénadřazenosti a víry, že vše řídí.“

Mimochodem, jsem si jist, že Bud-dha by dnes poslouchal cédéčka,užíval psychowalkmana a zcela jis-tě by (pozitivně) používal počítač,výhody internetu a slovník součas-né computerové generace.

30 31

ŠKRÁBÁNÍ BRAMBORCokoliv děláš, dělej na 100 %!

Škrábání brambor totiž také může, neboby mělo být meditací. Zkuste si to předsta-vit: sedíte nad kopcem brambor, v pravéruce máte škrabku, do levé uchopíte umy-tou bramboru, a pak to začne. Pomalým,slavnostním a téměř posvátným tahemoškrábejte první slupku. Zkuste vnímatkaždý detail svého pohybu, pocit dotekus bramborou a jejími oblostmi. Pak oškrá-bejte druhou slupku, třetí a další. Otočtebramboru tak, abyste mohli kratšími, jinakznělými pohyby oškrábat další a další částbrambory, z jedné i druhé strany, a pak,pokud má vaše brambora nějaká ta očka,dokonale kruhovým sebevědomým pohy-bem vyloupněte očka. Podívejte sev představě na oloupanou bramboru, na-táhněte ruku s bramborou nad hrnecs křišťálovou vodou a nechejte bramboružbluňknout do vody: žbluňk.

Na jednom dávném letním soustředění,kde bylo občas třeba oloupat velkou horubrambor, jsem začal, když se na službu dokuchyně nikdo nehlásil (všichni si chtěliužívat meditace s gongem), takto slavnost-ně a posvátně škrábat brambory, a příštíden na službu do kuchyně stála fronta zá-jemců: ti, kteří to již měli za sebou, o tomcelý den a noc nadšeně vyprávěli jakoo jednom z nejsilnějších zážitků.

I zdánlivě tak nesmyslná činnost, jakoubylo přehazování hromady písku o kus dála zpátky (jak musel jednou kdysi na vojněprožít jeden mladík, který tvrdě protestovalproti mé poznámce, že jakákoliv činnostvykonávaná na 100 % může být dokonaloumeditací), může člověku tělesně, ale přede-vším duševně, pomoci.

Když musíte vykonat nějakou neoblíbenoučinnost, jako je škrábání brambor, mytí ná-dobí, luxování nebo počítání příjmů a vý-dajů pro daňové přiznání, stejně si nepo-můžete, když ji budete vykonávat vztekle.

Meditovat, když už to umíte, lze prakticky při čemkoliv, přesto jsou ale činnosti a metody,které proces harmonizace mysli zefektivní na nejvyšší dosažitelnou úroveň.

Každodenní několikahodinové soustředění na mandalu, v celé její geometrické,barevné a symbolické pravidelnosti, nemůže pozitivně neovlivnit i jinak automaticky

hodnotící a posuzující, kritizující způsob vizuálního vnímání.Jinými slovy, meditovat se dá i očima, a mandaly jsou toho ideálním příkladem.

Jak přeučit jinak běžně se rozčilující mysl,jak preventivně zklidnit komunitu? Klášternídůraz na zdvořilost a vzájemný respekt (osví-cení kolegy pomůže o to rychleji dosáhnoutosvícení i mně), systém pozdravů, řád a hie-rarchie činností, vše je podřízeno úmyslu po-moci mnichům „probudit se“ z iluze, že to,co se mi honí v mysli, jsem já.

Práce a právě ono v japonských filmech pro-pagované umývání podlahy je — věřte, nebone — dokonalým tělesným a hlavně morál-ním cvičením (a nakonec velmi intenzivnímeditací). Soukromě jsem tomuto druhu me-ditace říkal „rozmývání ega“.

32 33

Naopak, bude vám to trvat delší dobu, a dů-sledky dlouhodobého stresu jsou dnes známyi lékařům.

V tomto ohledu rád používám následující me-taforické rčení: Některé devatenáctileté krásnéŽidovky jsou tak inteligentní, že se do svýchosmdesátiletých milionářských nápadníků denpřed svatbou zamilují.

Co se děje v mozku, na jehož hladině myslinení nic než dokonalé soustředění na právěvykonávanou činnost? Přinejmenším se tamnepřevalují desítky na sebe navazujících myš-lenek, a i imunitní systém, který je obyčejněneustále blokován spoustou emocí, probuze-ných ještě větší spoustou nezastavitelnýchmyšlenek, konečně může nerušeně a efektivnězapracovat.

A už naše prababičky věděly, že „veselá myslpůl zdraví“. Dnes víme, že veselí lidé, tedytací, kteří se do hromady brambor na oškrábá-ní v okamžiku, kdy si k ní sednou a do jejíhoškrábání zamilují, jsou například odolnějšíproti chorobám a banálním infekcím. Postihujíje méně nejen infekce, ale i infarkty, mrtvicea zhoubné nádory. Dlouhodobě vysoké hladi-ny adrenalinu jsou totiž u dlouhodobě se stre-sujících pesimistů (jejichž láhev je vždy z po-lovice prázdná, zatímco optimisté ji mají vždy

z polovice plnou) příčinou neustálého staženítělesných částí, ohrožení srdce, cév, a příčinounejen vysokého krevního tlaku. I vůči obyčej-né rýmě jsou pesimisté až třikrát náchylnější.

Opakuji: každá činnost, vykonávaná na 100 %,je svým způsobem meditací. Když se vám ne-daří meditovat v té správné pozici tím správ-ným a předepsaným způsobem, nezoufejte,nic se neděje. Můžete přece dělat to, co budena soustředění tak náročné, že se to stane „me-ditací“. Mám na mysli různé ty adrenalinovésporty. Když padáte při bungee jumpingu, jeto jako když mniši v klášteře křičí své KACU!(viz dále): těch pár vteřin jste „před myšle-ním“, vaše mysl je cele soustředěna na jednojediné, na pád.

Vezměme si třeba v poslední době tak oblíbe-né žonglování. Soustředěný nácvik jakékolivdisciplíny v tomto oboru je dlouhodoboua dokonalou metodou očisty a údržby mozku.Navíc vám to, co vás baví, ale také koordinač-ně a pohybově vylepšuje, za ony zmíněné třiměsíce pozitivně změní neuronová propojenívašeho mozku právě tak efektivně, jako kdy-byste dokonale meditovali. Váš mozek budelepší a výkonnější.

V kolektivu jde vše lépe. Rezonance moz-kových a emočních vln dalších poslucha-čů (fotbalových či hokejových fanoušků)spolehlivě zesílí a zefektivní tu kterouemoční situaci celého davu. Zvláštěv případech naplněných sportovních sta-dionů či rockových koncertů je to téměřnekontrolovatelné a nezvladatelné.V tom negativním smyslu tomu psycho-logové říkají davová psychóza, v tom po-zitivním si to vychutnávají návštěvníci(ale i původci) všech těch povedenýchkoncertů či manifestací.

I žonglování je dokonalým trénin-kem tělesné a smyslové koordina-ce. Nejen že podporuje růst mozku(centra vnímání věcí a těla v pro-storu), ale v rámci nácviku či užzkušeného žonglování je celá řadajinak emocemi velmi zaměstna-ných částí mozku jakoby vypnuta.Mozek medituje. Při jednom testutomografickým měřením před tří-měsíčním (sic!) nácvikem a poněm bylo zjištěno, že i u dospělýchjedinců se díky systematickémutréninku zvětšují určité části moz-kové kůry, odpovědné za tu kteroukonkrétní činnost. Podobně bylozjištěno např. zvětšení těch částímozku, které u neustále sms píší-cích finských a japonských dospí-vajících řídí činnost palců ruky.Špatná zpráva pro žongléry (alei meditátory) je, že když někteříjedinci po testu přestali žonglovat,za tři měsíce se objem mozkovýchcenter vnímání věcí v prostoru vrá-til do původního stavu.

Nevím, jak by si s takovým„meditačním“ zadáním po-radil muž, ale pro ženy —mnišky — je to v tibetskýchklášterech obvyklá činnost:mají nasypat semena obilína misku, jemně je smésta znovu nasypat a smést,a tak pokračovat celé hodi-ny a dny. „Musíte překonatnudu z opakování,“ říkají,„než se energie zrodí zesebe samé. Potom teprvezjistíte, že jste se osvobodiliod veškerého chtění.“

34 35

Mozek potřebuje těkat a neustále něco řešit.Chtěli–li lovec před mnoha tisíci lety vůbecpřežít, musel být naprogramován, abyzbystřil a zpozorněl, tedy lekal se, kdykolise kdekoli něco šustlo. V tu chvíli se mu dokrve vyplavil adrenalin, jakýsi energetický

MOZEKVe dvou zvrásněných hemisférách leží nejsložitější

a nehustěji koncentrované chemické a elektrické obvody, jaké ve vesmíru známe.

Robert Pollack

I ta nejnovější práce o oblasti neurověd je dnes po osmnácti měsících již zastaraláa bylo by třeba ji přepsat. V posledních deseti letech jsme se o mozku dověděli víc

než za celé tři tisíce let známé historie lidstva.

František Koukolík

mobilizátor, a on mohl útočit nebo utéci.Pokud ho vyrušil králík, zaútočil, chytil hoa vítězoslavně přinesl družce do jeskyně.Pokud to byl tygr, utekl na nejbližší strom.Tato adrenalinová reakce je v pořádkuu onoho lovce, neboť on vždy nějakou dobu

utíkal a při běhu se mu z krve všechen adrena-lin vyplavil: byl v tu ránu klidný a vyrovnaný.

My si ale vzpomeneme, jak nám někdo ránov tramvaji dupnul na nohu, lekneme se něčehov televizi — a v tu ránu začne tělo produkovatadrenalin. Jenže my, na rozdíl od onoho lovce,zůstáváme většinou sedět. Nehýbeme se. Adre-nalin se nevyplaví. Zůstáváme tak s nevyřeše-nými spory, vzpomínkami, výčitkami, od ránado večera, celý život. A pak jsme nemocní.Také proto, že nám ve škole neřekli, že existu-je meditace nebo jiné způsoby, jak buď fungo-vat bez adrenalinu, nebo se umět vyčistit.

Naše kultura je totiž dominantně vizuální.Až 90 % informací přijímáme zrakem. Jenžekdyž člověk na něco upře zrak, nastartuje au-tomaticky v mozku levohemisférové hodnotící,kritizující a posuzující vnímání a myšlení.V tomto smyslu jsou i oči jakousi pastí. Málo-kdo z nás si uvědomuje, že právě takovýtozpůsob vnímání reality určuje i způsob, jakýmpak reagujeme na vnější podněty.

Filozofové a myslitelé naší kultury začali kdysipoužívat mozek více teoreticky. Právě racionál-ní, dnes bychom řekli levohemisférové myšleníbylo počátkem pozdějšího rozmachu „vědy“,která — zvláště v 17. století — zcela ovládla in-telektuální myšlení Evropy. Především fran-couzský myslitel Descartes založil svou prácina radikálním rozdělení reality na dva na soběnezávislé světy — svět hmoty a svět duše.

Zdá se, že naše myšlení bylo indoktrinovánomyšlenkovými strukturami tohoto tzv. vědec-kého, rozuměj, dominantně racionálního levo-hemisférového uvažování tak hluboce, že anidnes nejsme schopni z bludného kruhu vy-stoupit. I velmi vzdělaní a inteligentní vědcia učenci (možná právě kvůli svému „vzdělá-ní“) se marně pokouší popsat svět intuice pro-středky světa rozumu, a pouhé a dlouhé citacez klasických buddhistických či taoistickýchspisů je usvědčují přinejmenším z toho, že nicnepochopili.

Tibetský mnich v „tunelu“ magnetické re-zonance v Leckově laboratoři WisconsinskéUniverzity v Madisonu. Ukázalo se, že mo-zek se při pravidelné meditaci přeoriento-vává z bojového a stresového zaměření spí-še na akceptaci. Takový člověk pak hýřínadšením, snadněji se uklidňuje a (pří-padně i s menším platem) je šťastnější.Právě magnetická rezonance pomáhá vy-tvořit mapu mozku. Mezinárodní tým věd-ců sestavuje již několik let rozsáhlou data-bázi na základě skenů více než sedmi tisícmozků lidí v nejrůznějším věku. A co je dů-ležité — zdravých mozků zdravých, nor-málních lidí.

„Ukázalo se, že mozek každé-ho z nás je jiný, a náš mozekza deset let bude zase jiný.Kdybychom porovnali mozekgenerací, která prošla televiz-ním a počítačovým dětstvím,a nás, kteří jsme četli, budourozdíly na našich mozcích pa-trné,“ říká profesor J. Syka.„Navíc se ukázalo, že mozekse v každé generaci zlepšuje.“Testy IQ se musí současné ge-neraci přizpůsobovat (co bylopřed třiceti lety geniální, jednes průměrné).

36 37

Past našeho myšlení a vizuálního vnímánítkví v jakémsi paradoxu. Je to asi tak, jakokdyž uprostřed meditace nezkušený zápasís přeletujícími negativními myšlenkami(Dnes mi to nejde, Nedokážu to, Jsem k ni-čemu), a v momentu, kdy se jakžtakž naučízklidnit, počne rozviřovat hladinu své myslikladnými myšlenkami typu „Hurá, to mi toale jde“. To, oč tu běží, je nekomentující,nehodnotící a subjektivně nezabarvený po-stoj („nezúčastněného“) svědka a autentici-ta přítomnosti. To, oč tu běží, je proces, ply-nulost a spojitost všeho, takže mezi akcía reakcí není (subjektivní) předěl — neexis-tuje minulost nebo budoucnost. Rozčilenýmatematik, kterého naštvala milenka nebouklízečka výzkumného ústavu, nebo k vý-sledku nasměrovaná mysl vědce, který oče-kává, a tedy „dosáhne“ výsledky, jaké oče-kává — to jsou jedny z hlavních příčindnešní globální krize humanity.

Věda, právě tak jako naše (naprogramova-né) smysly, je lhářka. David Griesen ve svéknize Science and Philosophy např. uvádí,že nedávná pečlivá měření potvrdila, že vý-sledky prokazující základní zákony newto-

novské i nukleární fyziky, byly více či méně„zfalšovány“ či upraveny tak, aby potvrzo-valy prokazované teorie. I vědomí a mozekvědce totiž fungují tak, že si to vědec neuvě-domuje a ani nemůže uvědomit: vědeckáobjektivita je také iluzí.

Je třeba se „probudit“. Třeba jako v případuEinsteinovy teorie relativity, která je ještědnes pro většinu z nás stále nepochopitelná.Tato teorie s sebou přinesla řadu „předpově-dí“, a následně i přesných a neočekávanýchvýpočtů. Předpoklad, že světlo se v silnémgravitačním poli (např. Slunce) zakřiví (a žese to dá spočítat), umožnil vypočítat a před-povědět lokální zatmění Slunce. Anglickývědec a astronom sir Arthur Eddington16. května 1919 toto zatmění na západnímpobřeží Afriky skutečně viděl a označil zanejvětší moment svého života. Podobný úči-nek to mělo na celou skupinu tehdy mla-dých vědců a fyziků. Karl Popper na tovzpomněl v roce 1957 a astronomka CeciliaPayne Gapoškinová, která byla přítomnaokamžiku, kdy sir Eddington na koleji Trini-ty v Cambridge ohlásil správnost Einsteino-vých výpočtů, později napsala: „Tři dnya noci jsem nedokázala usnout. Celý svět semi zhroutil a převrátil…“

Cílem všech mystických tradičních učeníbylo právě ono zhroucení dosavadního způ-sobu vnímání světa. Šlo a jde o to probuditse z jednoho, převládajícího způsobu vní-mání světa, a zažít a uvědomit si neodděli-telnou Jednotu všeho včetně člověka. Jak-mile je tento stav dosažen, přestáváexistovat problém „svobody“: jsem–li i jáVesmír, pak neexistují žádné vnější sílya okolnosti a všechny mé akce a činy jsouspontánně svobodné. Z tohoto pohledu(mystiků) je umělecká či filozofická touhapo svobodné vůli nesmyslná a iluzorní stej-ně jako jiné pokusy popsat a „vypočítat“ zá-zrak přírody prostředky rozumu.

Začalo to kdysi velmi nepřesným a doslova„povrchním“ měřením mozkových vln. AbhayBhaskar medituje, zatímco se lékaři pokoušejí conejpřesněji „sejmout“ otisky jeho zklidněnýchmozkových vln.

Průřez lidským mozkem v čelní rovině. A označuje amygdalu, mandlové jádro, T thalamus, H hypo-thalamus. „Mozková kůra každému z nás vytváří jí upravenou verzi viditelného světa, která se dyna-micky přetváří tak, aby vyhovovala záměrům pozorovatele“ píše Robert Pollack. „Potlačené vzpomín-ky jsou právě tak reálnou součástí našeho vědomí, jako pocity nebo vjemy. Dokonce i vědomý aktpoučení se z události je přinejmenším součtem čtyř různých nervových aktivit, které probíhají souběž-ně v obou mozcích i v jejich společné limbické hraniční oblasti. Kortex pravé hemisféry si na úrovnivědomí ukládá děj ve vztahu k pozorovateli (co pro mne tato událost znamená?), zatímco levá hemi-sféra si jej ukládá kognitivně jako sadu faktů a pozorování. Souběžně s tím thalamické hodiny se 40kmity za vteřinu umožní, aby si limbický systém spojil děj s emocionálním afektem.“ Emoce jsou, vá-žení, nedílnou součástí i těch nejracionálněji vypadajících myšlenkových pochodů, a i vědec, jakkolivdodržující zásady vědeckosti, je pouhý člověk, který si i „při duševní práci (například když vědeckyanalyzuje fakta) z těchto čtyř projevů mozkové činnosti uvědomí pouze první dva.“ Závěr je pro věd-ce, zaklínající se racionalitou jejich vývodů, krutý: „Výhradně na vědomé úrovni se tak věda redukujena směs hry a rituálu, v níž figurují podřízenost herním pravidlům, upjatá vznešenost a svéhlavánaivita.“

Proč se o tom všem zmiňuji? Zatímco žádný malíř si nedovolí po každém malování neomýt své štětcea všichni používáme kartáčky na zuby, vlasy, šaty či boty, na kartáček kartáčků a štětec všech štětců(nejen všech umělců, myslitelů, vědců, politiků, ale každého z nás), tedy na mozek, mysl, žádnýkartáček nepoužíváme.

36 37

38 39

Ani mozek už ovšem není to, co ještě před několika lety (v našich školách) býval.Zatímco Číňan, který má po autohavárii poškozenou levou mozkovou hemisféru,

stále umí číst a psát, Evropanovi se to již nepovede.

Mozkové hemisféry jsou dvě polokoule na-šeho mozku, o kterých donedávna patologo-vé a anatomové nevěděli téměř nic. RogerSperry, psycholog na Kalifornské univerzitěv USA, publikoval svou práci o výzkumu od-lišností dvou mozkových hemisfér v roce1968. Tehdy byla studie považována za velmikontroverzní, ale Sperryho experimentya další zjištění v průběhu let prokázaly, žečlověk vnímá jinak levou a jinak pravoumozkovou hemisférou. Obecně vzato, leváhemisféra pracuje jaksi zúženě, lineárně,v dlouhých řadách, zatímco pravá hemisféravnímá a jedná v jakýchsi shlucích, skupi-nách, souhrnně. Mnozí vědci namítali, ževnímání ve shlucích není možné, ale dalšívýzkum teorii potvrdil a Sperryho práce bylav roce 1981 oceněna Nobelovou cenou.

Ukázalo se, že každá polovina našeho moz-ku pracuje jinak. Levá, rychlejší, je analytic-ká, racionální, organizovaná, vědecká, inte-lektuální, strukturální, lineární, logickáa verbální. Pravá mozková hemisféra je spíšeprostorová, iracionální, intuitivní, hudební,pocitová, fantazijní a nevědomá.

Zkvalitnit „vědomí“ toho, co právě děláme,ovšem můžeme i tak podivnou meditací,jako je pouhé kreslení. Ovšem kreslení jinak.Betty Edwardsová vydala v roce 1984 knihuKreslení pravou částí mozku, ve které popsa-la, jak se objevy rozličných funkcí mozko-vých hemisfér dají využít např. při kreslení.Ti, kteří se v jejích kurzech učili kreslit, uvá-dějí, že nyní vidí svět rozdílně, bohatěji, za-tímco předtím „prostě jen pojmenovávalivěci“ (při tomto způsobu kreslení totiž člo-věk „zpomalí“, rozpoznává vztahy, vidí věcitakové, jaké jsou, jako by je viděl poprvé).Objevili, že předtím kreslili symboly, a ne to,co skutečně viděly jejich oči. Objevili, žetaké mysleli a jednali v symbolech, stereoty-pech. A začali sebe a svět vidět „jinak“. Kres-lení se tak stalo meditací, pozitivně transfor-

MOZKOVÉ HEMISFÉRY

Zelená Tara je nejdivočejším převtělením Tary, bodhisattvy soucitu, ale v tomto případěi překonávání překážek a ochrany před nebezpečím. Mandaly jsou většinou kruhové,

a také vše na nich, co má tvar kruhu, symbolizuje to, co nemůžeme ovlivnit, co nás přesahuje.Z každé strany vede cesta do středu, do sebe, k centru vesmíru každého z nás.

Jenže my, Evropané, a příslušníci velké skupiny národů, které používají indoevropské jazyky,a abecedu sestavenou z celkem malého počtu písmen jsme právě jazykem (a levohemisférovýmpřístupem) odsouzeni k poněkud chybnému vnímání světa. Když hovoří a naslouchá angličtině

Angličan či Američan, aktivuje levou hemisféru. Číňané, jejichž písmo je znakové(znak je symbolem, grafickou zkratkou konkrétního pojmu či činnosti), a také improvizující

hudebníci aktivují obě hemisféry. Pozor tedy na nebezpečí a pasti jazyka!

Všichni sice víme, že jsme leváci, nebopraváci, ale to, že můžeme nějakým cvi-čením levé poloviny těla stimulovat a tré-novat pravou mozkovou hemisféru, byloi pro vědce velkým překvapením.Jednoduché, ale velmi účinné cvičení napropojení mozkových hemisfér, alei zvýšení inteligence a „nadhledu“, zníprostě LPP–LPP–LP. Zkuste plácat ruka-ma o stehna, na buben, do stolu či židlepodle vzoru — tedy levá pravá pravá, levápravá pravá, levá pravá atd., stále dokola,nejprve pomalu, pak rychleji. A pak vy-měňte pořadí rukou, tedy PLL–PLL–PL.Z rytmického hlediska jde o pravidelný,běžný osmidobý rytmus, ale zároveňo rytmus lichý, dvakrát třídobý (LPPLPP) a jednou dvojdobý (LP). Jde alei o cvičení koordinace končetin, tréninksoustředění mysli a nácvik nebýt připou-tán k emocím. Všichni máme jednu po-lovinu těla šikovnější, všichni jednu po-lovinu mozku využíváme méně. Nejsmev „harmonii“, rovnováze. Víme, že svalyi mozek se dají cvičit, vylepšovat. Bude-me–li trénovat více levou ruku (nohu),nacvičíme lepší propojení mezi levoua pravou stranou těla, tedy i lepší propo-jení pravé a levé mozkové hemisféry.

40 41

mačním procesem. Svět se jim začal jevitbohatší, jako by si předtím nebyli té rozma-nitosti — co všechno je k vidění — vědomi.Když se jich zeptali: „A jak jste viděli světpředtím?“, odpovídali: „Je to jako bychompředtím svět pouze pojmenovávali.“

Začátečníci v těchto kurzech např. kreslíportrét nějaké slavné osobnosti, ale předlo-ha je obrácena hlavou dolů. „Myslím,“ píšeB. Edwardsová, „že levá hemisféra nedoká-že pojmenovat to, co je hlavou dolů — je tovelmi obtížné. V mých kurzech dělám tohlepřevrácené kreslení se začátečníky, a tak sevelmi rychle naučí dobře kreslit i ti, kteřípředtím nenakreslili ani čárku.“

Levá hemisféra je velmi „alergická“ na coko-liv, co ohrožuje její dominanci. Jsme obětia otroci levohemisférového (vědeckého, by-rokratického) uvažování a vnímání světa(viz též str. 61). Přitom synchronizovat prá-ci obou hemisfér je překvapivě snadné. Prv-ňáčci ze školy v americkém Lawrence bylipřed lety testováni a ještě rok po skončenípokusu dosahovali např. 363% zlepšenív pravopise, 1036% zlepšení ve čtení, 286%zlepšení schopnosti orientovat se v prostorupomocí sluchu atd. Děti z třetích tříd zlepši-ly své čtení o 40 %. Během tohoto programu(Synectics) nešlo o nic jiného než o hádan-ky. Děti se denně pár měsíců bavily tím, žeodpovídaly na otázky jako: Co je těžší — ká-men nebo těžké srdce? „Co roste rychleji —bambus nebo sebevědomí?“

Je to jednoduché: metafora přemosťuje he-misférové rozdělení. Asociace, která v levéverbálně lineární hemisféře chybí (kámennebo bambus, to lze měřit, nahmatat, co jeto ale „těžké srdce“?), pomáhá obnovit vzá-jemné spojení obou hemisfér a zrychlujezpomalenou pravou hemisféru. Vzpomeňtesi na pohádky (kolik jen logických nesmys-lů obsahují), vtipy, bajky, přirovnání, meta-fory, a dojde vám nesmírná důležitost napří-

klad hudby, ale i poezie (kde jde o vztahmezi řádky a verši) nebo umění vůbec.

Nové studie prokázaly, že i vnímání bareva barevných souvislostí je daleko více zále-žitost pravé mozkové hemisféry.

Další studium rozdílnosti mozkových he-misfér pak přineslo nové, netušené a pře-kvapivé objevy. Například že ženy majímezi levou a pravou mozkovou hemisférouaž o 30 % víc propojení než muži.

A jak se dá trénovat propojení mozkovýchhemisfér bez jakýchkoli složitých pomůceka metod? Stačí například jíst polévku vždylžící v levé, nešikovné ruce. Každá činnost,vykonávaná levou stranou těla, která je „ří-zena“ pravou hemisférou, stimuluje v tétospolečnosti a době tak opomíjenou hemi-sféru a přispívá tak k harmonizaci celéhočlověka. Jenže se také ukázalo, že existujíznačné rozdíly mezi muži a ženami.

41

I u nás lze v rámci kurzů „Pravé kreslení“ objevit, že aniž jsme to tušili, každý jsme „dokonalým“kreslířem. Že dosavadní celoživotní a neotřesitelná dogmata (Neumím kreslit. Musím nosit brýle.Neumím se učit jazyky. Člověk nemůže sám zpívat dvojhlasně. Při hře na dechový nástroj nelze vy-loudit několikaminutový nepřerušovaný tón.) jsou jen programy, které lze při troše snahy přeprogra-movat.

40

Další dokonalou současnou „hi–tech“ meditací(a navíc akutní ozdravnou relaxací nebo dokona-lou zdravotní a duševní prevencí) je hodinový po-byt ve floatační vaně. Jakýsi návrat do doby, kdyjsme se v maminčině bříšku jako delfínci vznášeliv „beztížném“ stavu hojnosti a objevování.

42 43

Ženy jsou totiž, co se týče struktury a funk-cí mozku, překvapivě jiné než muži. Majídokonce mozek jinak strukturovaný. Jinýmislovy, muž a žena, pokud neovládají speci-ální překladatelský program, jsou v mnohaoborech lidské činnosti nekompatibilní.

Víme, že i dnes se mozek neustále vyvíjí.Na rozdíl od tvrzení vědců a učitelů před-chozí generace jsme zjistili, že při každénové a další dlouhodobější činnosti sev mozku tvoří nejen nová spojení, ale do-konce i nové neurony. Začalo to kdysi dáv-no, když naši praprapředci ještě žili v jesky-ních a živili se sběrem plodů a lovem zvěře.Zatímco vy ženy jste zůstávaly poblíž jes-

ŽENYGeneticky viděno jsou mužové druhu Homo sapiens stupidus poněkud nepovedené ženy.

František Koukolík

kyně a staraly se o děti, muži vyráželi nalov. Důsledky jsou zřejmé dodnes: zatímcovaše, ženské vidění a myšlení je obsažnější,holističtější, a zaměřeno na detail (malinya borůvky jsou sice malé, ale rostou všudekolem dokola), myšlení a vidění muže sespecializovalo, je tunelové a motivovánojednou činností. Aby muž ulovil jelena,musel být potichu a naučit se komunikovatkrátkými pokyny. Kdyby si cestou na lovs kolegy dlouze povídal o tom, co měl včerak večeři a jestli se ta rákosová sukně budedružce líbit, jelen by dávno utekl.

Když žena pošle svého muže do ledničkypro máslo a on už potřetí volá, že to máslo

tam není, ať se na něj nezlobí, on to máslo,na rozdíl od ní, opravdu nevidí. Když naněho mluví, zatímco on s otevřenými novi-nami přepíná televizní programy, je to mar-né, muž ženu a její slova vůbec nevnímá.

Jedním z důsledků odlišného vývoje mozkuženy a muže je právě styl vzájemné komuni-kace. Zatímco ženy si povídáním odpočinou,a nevadí jim povídat si s kamarádkami jednapřes druhou, muž umí buď jen něco říkat,nebo jen poslouchat. Mimochodem, proto simuži museli vymyslet hudbu: když hrajínebo soustředěně poslouchají hudbu, fungu-jí i oni v obou mozkových hemisférách.

Když po muži něco chcete, musíte mu to,dámy, říci jednou holou větou. Jakmile musvým obvyklým způsobem okomentujete, covšechno má koupit a kde to asi mají nebonemají, a navíc připomenete i jeho poslednínakupovací neúspěch, můžete si být jisty, žebude totálně zmaten, zahanben, a místos pokličkou na hrnec přijde s udicí. Dodnesvzpomínám s jistou hrůzou, jak mne babič-ka posílala do „konzumu“ pro pět nebo dva-náct rohlíků.

To ovšem souvisí s formou odpočinku. Kdyžmuž ulovil jelena a přivlekl ho k jeskynia stáhl z kůže a naporcoval, odpočíval tak,že buď s ostatními kumpány koukal doohně, nebo na hvězdy. Dnes kouká na televi-zi nebo do novin (viz též str. 55). Nebertetedy svým dnešním mužům, kteří se každýden vrátí ze zaměstnání, kde „ulovili jelena“,jejich formu odpočinku, a už vůbec po nichnechtějte nebo dokonce nevyžadujte, aby sis vámi povídali.

Právě tak muže neberte s sebou, když si jde-te koupit nějaký ten svetřík nebo lak na neh-ty. Zatímco (díky evoluci) vy si užívátea odpočinete právě tím, že pobíháte od jed-noho obchodu ke druhému, a vyzkoušíte toi tamhleto, muž trpí! On je (evolucí) napro-gramován na ulovení konkrétního jelena,

Zatímco samotná meditace v dokonalé jógické pozici je pro většinu žen, nejen těch z Japonska,docela obtížná a po nějaké době již nic nelepšící řehole, meditovat při rozhovoru s přítelkyněmi,

pletení či háčkování, velkém úklidu, žehlení nebo nácviku japonského čajového obřadujde ženám velmi snadno a přirozeně.

Ženy v klášterech byly odjakživa přece jentak trochu vyrušením a ne náhodou je dokomunity hledačů osvícení nechtěl aniBuddha. Dodnes si pamatuji, jak snadnomne na konci 70. let v polském zenovémcentru z pro mne tehdy dokonalého soustře-dění po několika dnech zazenu přímo vyko-pl pohled na krásnou mladou Polku, kteráv těsných džínových kraťasech a bavlně-ném tričku (bez podprsenky) vytírala před-pisově podlahu meditační místnosti.

Samozřejmě, existují ženské klášte-ry, a také velká kimona, kteráskryjí, co má být ukryto. Sa-mozřejmě, ve světě dnes učímeditaci i hezkých pár zeno-vých „mistryň“. To jsou alevýjimky, potvrzující fakt, žedokonale meditujícímumuži neovladatelně stálepracuje 30 % mozku, za-tímco i té nejdokonalejivymeditované ženě ne-kontrolovatelně a stá-le funguje 70 %mozku.

44 45

a tak z jeho pohledu bezcílné a pošetilé pobí-hání sem a tam je pro něj vyčerpávajícíma nesmyslným utrpením.

Když je muž zamilován, je schopen pro svouvyvolenou udělat neuvěřitelné věci. Jenomžejakmile vás „uloví“, dámy, a je rok dva posvatbě, z jeho organismu přirozeně vymizípříslušné hormony, a nemůžete po něm chtít,aby pokračoval ve všemožných pozornostecha neustále znovu a znovu opakoval, že vás mi-luje. On vám to přece už kdysi řekl a hotovo.A už vůbec ho neponižujte tím, že budete onozamilované vyznání vyžadovat ve společnosti,nebo dokonce před kamarádkami, či, hrůzahrůz, před tchyní! Z pohledu muže není třebao tom znovu a znovu mluvit. Dokazuje vámpřece svou lásku každodenním „ulovením je-lena“. Když se tedy přítelkyni svěříte do tele-fonu, že vám ten váš už nerozumí, není to anijeho, ani vaše vina. Vaše způsoby vnímání re-ality jsou prostě nekompatibilní. Je to jakou psa a kočky: také se nemohou od přírody,pokud spolu nevyrůstají od mládí, domluvit.Když pes vrtí vodorovně ocasem, znamená toobrovskou radost a přátelství. Když kočka tak-to švihá ocasem, je to známka nejvyššího roz-čílení. Když pes podá packu, je to pozdravahoj. Když kočka zvedne přední tlapku, je topříprava na útok.

A aby toho nedorozumění nebylo dost, potížeženy s mužem v lásce hluboce souvisí i sesexem. Žena má totiž až desetkrát citlivějšíkůži než muž, a to po celém těle. Když tedypo svém partnerovi chce, aby ji v posteli přimilování pohladil, a on ji plácne jako kobylu,není to jeho vina. Muž je citlivý především jenna tom jediném místě (a je tak lehce zkrotitel-ný a ovládnutelný), ale jinak je jeho kůže de-setkrát méně citlivá (musel se kdysi prodíratza svým jelenem křovím a mlázím). Když na-víc postmoderní žena na mužovu překvapi-vou otázku, jak že tedy chce pohladit, odtuší:„Kdybys mě opravdu miloval, věděl bys to,“

ubližuje oběma. Jak to má muž proboha vě-dět? Jeho způsob hlazení souvisí se siloua plácnutím, nebo drbáním na jednom jedi-ném místě. Představa, že by někdo mohl chtítpohladit po ušních lalůčcích nebo podkolen-ních jamkách, nebo dokonce zádech, je promuže absurdní a nepochopitelná. Pokud tedyžena chce po svém milenci, aby ji uměl hladit,jak je jí milé a příjemné, musí mu to ukázata trpělivě opakovat.

To samozřejmě souvisí s průběhem milostné-ho aktu. Muž je naprogramován na krátký in-tenzivní akt (říká se, že je jako plynový spo-rák, hoří okamžitě, ale také okamžitě zhasne),zatímco ženy na pomalejší, zato ale delší pro-ces (jako elektrická plotna). Pokud se tedy vzá-jemně nedomluví — a příroda zařídila, že ženaje zvláště ve věcech komunikace a v sociálníchvztazích vždy dospělejší a moudřejší, je navás, ženy, abyste začaly a byly trpělivé — nedo-sáhnou svého potěšení.

Mužský i ženský mozek mají své přednostia výhody. Není to tak, že by jeden byl lepšínež ten druhý. Muž se umí rychle a konstruk-tivně rozhodnout, ale nedokáže vám lhát, a to,že je jeho žena, natož sousedka, v třetím měsí-ci, by nepoznal, ani kdyby mu to řekly. Ženazase dokáže vycítit i ty nejjemnější rozdílyv intonaci hlasu partnera, šéfa nebo dětí, uvidíblond vlas na saku muže i na deset metrů, a narozdíl od něho, jenž používá jen tři tóny hlasu,ona jich zvládá pět (viz též str. 176).

Když jsem na počátku 80. let začal šířit tyhlea podobné zvěsti, které jsem vyčetl z různýchmateriálů, zasílaných z USA, nikdo mi nevěřil.Dnes už jsou tyhle životně důležité informacek mání v každém knihkupectví, a takovéa podobné knihy by se měly rozdávats převzetím občanského průkazu. Jistě by tisí-cům dvojic ušetřily stovky hodin nedorozumě-ní a statisíce korun za zbytečné rozvody.A více lidí by bylo šťastných, tedy, jejich tělaby zdravě a často produkovala endorfiny.

Dokonalým příkladem toho, jakse může vysoce zestetizovanýa zformalizovaný rituál stát doko-nalou meditací, je čajový obřad.Právě důraz, kladený na přesnéa naprosto soustředěné prováděníjednotlivých, téměř symbolickýchúkonů při přípravě potřebnéhonáčiní, vaření vody, přípravěpráškového čaje, a dokonce i přijeho ochutnávání, doslova vymetez hladiny mysli cokoli, co tam ne-patří, a člověk a jeho mozek sizvyknou na dlouhá období, kdyjsou jen teď a tady — neexistujívzpomínky, obavy z budoucna, jejen teď a tady. Jinými slovy, imu-nitní systém je konečně neomezo-ván neustálými emočními bloky,a pracuje tak, jak má.V Japonsku patří kurz čajovéhoobřadu zvláště u žen téměřk povinnému „vzdělání“.

Magnetická rezonance, tedy jakésiskenování lidského těla a mozkupomocí registrace změn os magne-tických polí protonů v molekuláchvody, je vskutku zatímním vrcho-lem lidského důmyslu a pokrokuv technologiích. Jednoduše řečeno,přístroj zaznamenává a pak přepo-čítává změny magnetických políprotonů v silném vnějším magne-tickém poli. Objev je to dosti starý(v roce 1952 za něj dostali Nobelo-vu cenu dva fyzici), a zatímcov 70. letech se s jeho pomocí pomo-cí začaly dělat analýzy chemickýchstruktur látek, první snímkování seuskutečnilo v roce 1977. Teprve aleobjevy fyzikálního chemika Ernsta(Nobelova cena za rok 1991) umož-nily současný překotný vývoj smě-rem ke stále vyšší kvalitě a dalšímmožnostem. V roce 2003 pak dosta-li Nobelovu cenu profesor Lauter-bur a sir Mansfield. Dnes se na svě-tě lidé noří do útrob asi 22 000přístrojů — u nás kolem dvacetia každý z nich stojí přes 60 milionůkorun. (Viz též str. 35)

46 47

Endorfiny jsou jakýmsi opakem adrenali-nu. Jsou to takzvané neurotransmitery, při-rozené opiáty, které nás činí šťastnými. Ře-čeno odborně, jsou to nervové přenašečeprožitku blaha, nasycení, úlevy od bolesti.

ENDORFINYMnozí nejsou spokojeni s tím, jak vypadají, ale nikdo si nestěžuje na svůj mozek.

Židovské přísloví

Máme–li v těle dost endorfinů, tak se přiro-zeně smějeme sami od sebe, všechno námjde a problémy nejsou ani tak problémy,jako spíše výzvami, radostmi, jakýmsi zvý-šením laťky. Je to vše jen větší zábava.

Jak se k tomuto stavu dostat? Americký psy-cholog Andrew Weil prohlásil, že meditace je„akce k obnově řádu“. Meditace tedy není nicmenšího, ale ani většího než jakási základnílidská relaxační technika s poněkud hlubšímúmyslem a dalekosáhlejšími důsledky.

Když to zjednoduším, mohl bych tvrdit, žemy, lidé současnosti, jsme byli vychováni (ro-dinou, ale i způsobem porodu, výchovou,vzděláním a životem, včetně masových médií)v jakési hypnóze, že život je boj a spěcha problém. A také, že čím více peněz mám,tím více jsem šťastný. To ale není pravda.

Jeden sociologický výzkum se snažil zjistit,jestli a jak jsou lidé, kteří mají hodně peněz,šťastní. Ukázalo se, že čím víc milionů onenmilionář má, tím víc se o ně bojí, tím víc je ne-šťastný a tím méně je schopen si své bohatstvívychutnat. Nejšťastnější jsou ti, kteří mají jenmalinko nad výší průměrného příjmu v té kte-ré společnosti.

Zpět k endorfinům. Představte si, že jste prá-vě přiběhli, po několika hodinách na kolečko-vých bruslích, domů. Jste hladoví jak vlčácia s obrovskou úlevou se zakousnete do krajícechleba se sýrem. Je vám blaze. Jenže jak to,že je vám blaze, když se první energie z potra-vy dostane do krve, strávena a příslušně roz-štěpena, až po dvaceti minutách? Je to tím, žeuž při prvním skousnutí začnou jak mozek,tak samozřejmě také žaludek a střeva, produ-kovat endorfiny.

Jak to asi matka příroda měla zařídit, aby-chom (i jako kojenci) jedli a pili? Metodoucukru a biče. Když jíme, tělo nás odmění po-city blaha, vyvolanými produkcí endorfinů,přirozených opiátů. Právě tak jsme plni en-dorfinů při zážitcích z monumentální přírody,při sexu, ale, vážené dámy, i v průběhu přiro-zeného porodu. Naše tělo, je–li zdrávo, před-stavuje neskutečně složitou a vzájemně prová-zanou a dokonalou harmonii.

Endorfiny jsou jakési „vnitřní opiáty“,nervové přenašeče, jejichž vliv na nervovébuňky se podobá účinku morfinu. Našetěla je vylučují i při sexu, jídle, ale taképři hladu, delším běhu, v nepříznivýchúdobích atd. Objevili je výzkumníciz americké Hopkinsovy univerzity S. Sny-der a C. Pertová v roce 1972, ale již o čtvrtstoletí později jich bylo známo více jakdvacet různých typů (např. dynorfin je500× silnější než morfin a 380× silnějšínež heroin). Srovnáme–li stavy meditativ-ního pohroužení popisované mystikys dnes již také dobře známými popisy ex-tází po nitrožilní aplikaci heroinu, zjistí-me, že jde o stavy velmi podobné. Všaktaké jeden z objevitelů endorfinů, S. Sny-der, následně zkoumal vliv drog na člově-ka a jeho nejslavnější kniha z roku 1996se přímo jmenuje Drogy a mozek.Princip čínských znaků sám o sobě pomáhá propojovat i mužské čínské mozky.

Znak „fu“ např. znamená štěstí, ale také požehnání, šťastnou náhodu atd. Jeho vícestylizovaná (a často dvojitá) podoba i nás, aniž si to uvědomujeme, provází na většině

čínské keramiky a ve formě řady dalších, jen Číňanům srozumitelných podob asymbolů. Etymologicky to znamená udělení a přijetí náklonnosti bohů. Vždy, když

Číňan spatří znak fu, jeho mozek „čte“ nejen svou levou stranou mozku, tak jako myčteme svá, z písmen složená slova, ale vnímá holisticky. Číňané (a všechny národy,

které čínské znaky do svého písma převzaly, např. Japonci) vnímají svět nejprve v jehocelku a teprve potom jej analyzují, zatímco my realitu zkoumáme pomocí jednotlivých

detailů v naději, že se nám pak celek podaří z detailů složit.

48 49

TĚLO A MYSLMozek západ slunce nahrává, ale jenom mysl je schopna ho prožít.

Penfield

vnějškově, zklidnit. Dnes ale víme, že takjako tělo, i mysl (mozek) se dá a má cvičitna jedné, a umět zklidnit na druhé straně.

„Meditovat znamená přivést mysl domů,“řekl tibetský duchovní učitel Sogjal Rinpo-če. Stále více lidí si klade existenciální otáz-ky. Co když to, jak žijeme a co žijeme, je jenslepou uličkou určitého náhodnéhoa především jaksi nevědomě nasměrované-ho vývoje? Zcela jistě jsme se nenarodiliproto, abychom se rozčilovali u novin nebopřed televizí. Co když je oním původnímprogramem člověka něco úplně jiného? Cokdyž ono „doma“ znamená prostě žít v hlu-bokém vnitřním klidu a míru?

Japonský zenový mistr Ekjú odpověděl naotázku, co je to meditace, takto: „Pozornost,pozornost, pozornost.“ Ale vždyť tohle je přes-ně to, co ještě stále přece umíme. Když si sou-středěně s něčím hrajeme, když s otevřenýmiústy a nadšením sledujeme nějaký napínavýfilm, když to, co děláme, konáme na sto pro-cent, tak vlastně meditujeme. Znovu se podí-vejme na sochu Buddhy. On medituje. Je medi-tací. S veškerou svou pozorností dělá to, codělá. Dělal to nějakou dobu, dosáhl osvícení,probudil se.

A znovu jsme u tohoto tak paradoxního poj-mu: probuzení. On se ve svých třiceti pěti le-tech probudil k tomu, aby zjistil, že původně„doma“, v oné základní verzi lidského progra-mu, jsme všichni v pohodě. „Doma“ je přeceklid a mír. Nebo by měl být. Doma, v každémz nás, je naprogramováno jednak umění serozčílit, rychle zareagovat, adrenalinově se ze-nergetizovat, ale právě tak je tam naprogramo-váno umění se zklidnit a být šťastný. Být šťast-ný znamená také téměř automaticky býtzdravý. Být šťastný mimo jiné tělesně zname-ná, že všechny složky imunitního systémufungují, že nejsou právě onou adrenalinovounebo jinou emoční reakcí zablokovány.

Dnes už prenatální psychologové objevili, žei miminka v bříšku maminky většinu svéhočasu promeditují. Záznamy elektrických funk-cí jejich vyvíjejících se mozečků vykazují tytéžvlnové funkce, jako záznamy snímané z myslízkušených jógických nebo zenových meditáto-rů. Moudří lidé všech kultur a věků přitom, narozdíl od většiny masových ideologií a institu-cionalizovaných náboženství, vždy tvrdili, želidské tělo je dokonalý orchestr — ovšem jen,je–li vyladěn. V tomto smyslu je každá nemocjen špatná písnička a meditace je jakýmsi vib-račním vyladěním, návratem k původní har-monii všech tak zázračným způsobem propo-jených frekvencí a vibrací. A my všichni jsmetak zdraví či nemocní, jak „myslíme“.

Tělo a mysl by samozřejmě měly fungovatv dokonalé harmonii. Jenže obvykle se„hádá duše s tělem“ či naopak. Hovořit vespolečnosti ovládané ideou „vše je hmotaa ta se dá rozbít a prozkoumat“, ve společ-nosti, v níž slova duše nebo duchovnostjsou dodnes jaksi tabu, o rovnocenné spolu-práci těla s duší bylo donedávna nemyslitel-né. Přitom samo slovo jóga například pů-vodně znamená „sjednocení“ (těla s duší).

Zatímco tělo ještě jakžtakž zklidnit umíme,s duší si rady nevíme. Jógu jsme celé rokypraktikovali jen jako tělesné cvičení, a kdyžjsme měli meditovat, mysleli jsme, že toznamená jen zavřít oči a trochu se tělesně,

Každá myšlenka nás ovládá daleko víc, než jsme si vědomi. Všichni víme, že je ve zdravém tělezdravý duch. Ono to ale samozřejmě platí i opačně. Když zharmonizujete „ducha“, tedy mysl,tělo se následně uzdraví. Tradice japonských zenových klášterů tvrdí, že zazen zlepšuje zdraví

a „pružnost“ těla, mysl se zklidní a je svěží a bystrá, a člověk pak dokáže vnést klid, mír,vznešenost, mravnost a čistotu ducha do každé činnosti. Lékaři pak zjistili, že pravidelná meditace

zvyšuje životní aktivitu, pozitivně působí na nervovou soustavu, usměrňuje mentalitua léčí psychický neklid a důsledky stresu. Někteří přirovnávají stav mozku při meditaci

ke hlubokému transu.

Lamové (na obr. lamaGeše) při rozhovorua přednáškách zaují-mají rukama určitépozice (mudry), kterénejsou náhodné. Po-kud jde o obvyklé potí-že začátečníků se ze-novou pozicí (kolenaz nezvyklé pozice bolí zpočátku každého),zkušení mistři dobře vědí, že bolest v nějakéčásti těla naznačuje potíže toho či onoho or-gánu (při celkově špatném zdravotním sta-vu nejvíce bolí celá páteř). Jinými slovy,myslí lze pozitivně ovlivnit tělo, ale navíc jílze pomoci i přesnými, empiricky zjištěnýmipozicemi končetin apod. Nic z toho, co mni-ši celá staletí dělají, není náhodné.

Mnich rovná záda americkému studentovi,protože zkřivená záda jsou počátkem zkři-vených těl a charakterů. A nejen v zenu:když vládní úřad v New Jersey před několi-ka lety instaloval ve svých kanceláříchnové ergonomické židle, výskyt zdravotníchpotíží souvisejících s prací (rozuměj, dlou-hodobě zkřiveným posezem při řešení stre-sových událostí) se snížil o 40 %.

50 51

Síla myšlenky je neuvěřitelná. Je jen a jen naší chy-bou, že jsme na to většinou dosud nepřišli. Nenechtesi tedy do svých myšlenek vnutit negativní programnovin a televize, a dělejte to, co vás baví. Vím o tomsvé. Od počátku 80. let jsem přednášel o pozitivnímmyšlení (dnes na toto téma přednášejí už i někteřínaši lékaři i etikoterapeuti), o rozdílných speciali-zacích levé a pravé mozkové hemisféry každéhoz nás a z toho vyplývajících rozdílech mezi mužia ženami (dnes jsou knihy manželů Peasovýcho tom, proč muži neumějí poslouchat a ženy ne-umějí číst v mapách i u nás bestsellery),o důležitosti a naději v „jiné“, rozuměj, indickéa etnické hudbě a v hlase každého z nás (pamětníciz Jazzové sekce si jistě vzpomenou, zatímco tehdejšíkritici mi jistě neodpustí, že jsem měl již tehdy recht),a tvrdošíjně jsem si stál, dobře mi tak, na svém. Vždyjsem si totiž připomínal výrok tetičky Johna Lennona:„Johne, nech tu kytaru, ta tě neuživí!“

Když člověka něco baví, měl by bez ohledu na kritikyvšech kategorií vytrvat a věnovat se tomu na 100 %.Tohle si zapamatujte, a nenechte se (což platí zvláštěu dětí při volbě povolání) maminkami, otci, učitelkamia jinými „rádci“ přesvědčit, že tohle nebo tamto je provás to nejlepší. Svět se radikálně změnil, a rady dědeč-ků, ale i otců, jsou většinou nanic.

SÍLA MYŠLENKYVšechno, co jsme, povstává v našich myšlenkách.

Mluv a jednej s nečistou myslí, a budou tě následovatproblémy. Hovoř a jednej s čistou myslí,

a štěstí tě bude následovat jako stín.

Buddha

Od mládí jsem nějak tušil, že myšlenka je pre-vít, mrška jedna, a je–li nasměrovaná, či do-konce soustředěná (jako lupou sluneční paprs-ky), má i obrovskou moc. Příhod je spousta, zavšechny uvedu následující: Když jsem s dceramikdysi hrával Člověče, nezlob se, vždy jsem jeznechutil tím, že mi padaly samé šestky. Do-konce jsem předem oznámil: „Nechci, abypadla šestka!“ — a už tam byla. (Pro zvídavé —odstřihl jsem se od obvyklého postupu,a zapojil tak intuici a jakési nevyslovené, aletušené holistické ne–přání, aby padla šestka.Znalci si jistě vzpomenou na nejen čínský kon-cept wu–wei, ne–konání.) V poslední době paknapříklad nemám rád jakákoli přání, protožese pak v neočekávané momenty začínají plnit.

O „síle“ myšlenky jsem měl nedávno možnostpřesvědčit se mimo jiné i na vlastní vysokýkrevní tlak. Abych věděl, jak mnou emoce má-vají, a tedy jak mi pumpuje srdce, pořídil jsemsi digitální měřič tlaku na zápěstí. Ten, když seto povede, měří (stahuje kolem zápěstí) jenjednou, ale když se to nepovede, přitáhne (na-foukne manžetu) podruhé. To se mi nelíbí,protože to vždy signalizuje, že tlak je vyšší,než by bylo zdrávo. A tak jsem při měření jakoobvykle nechtěl, aby se manžeta stáhla podru-hé, ale stačila jen slaboučká myšlenka — jenaby to nestáhlo podruhé — (nebo dokonce

Bodhisattva je v mahájánovém buddhismu bytost, kterásystematickým cvičením usiluje o dosažení buddhovství, alenevstupuje do úplné nirvány, dokud nebudou vysvobozeny,probuzeny, i všechny ostatní bytosti. Jeho základní vlast-ností je soucit. V jistém slova smyslu „trpí“ za všechny. Po-zemští bodhisattvové jsou lidé, kteří se od ostatních lišíohromným soucitem a nesobeckým jednáním.

„Smích a humor chrání zdraví. Opti-misté jsou zdravější a pozornější.Méně jim hrozí infekce a mrtvice. Žijídéle. Veselá mysl chrání zdraví.“ Ti-tulky z našich novin jsou jednoznač-né a ten, kdo se na svět stále mračía kaboní, bude nejen nešťastný, alei nemocný: „Nízká sebedůvěra zhor-šuje i paměť. Hněv otravuje mysl.Smutní lidé více utrácejí…“ říkají dal-ší titulky. A pokud pak člověk nemánějakou vizi, dobrou práci, nějaký cíl,pak se cítí špatně. A jeho mozek sedokonce může zmenšovat. Neurolo-gické mechanismy spojené se zakou-šením fyzické bolesti jsou v činnostitaké v době, kdy dojde k sociálnímunebo partnerskému odmítnutí. Prototaké má každý jazyk řadu popisůemoční bolesti, spojené spíšes tělesnými orgány: „Svírá mne žalu-dek, mám knedlík v krku, bolest nahrudi, pálí mne malíček…“

Když se člověk zasměje nějakému vti-pu, aktivuje se v jeho mozku stejnáoblast, jako kdyby byl pod vlivem ko-kainu. Tohle centrum slasti ale lze do-cela dobře, snadno, a bez následků,stimulovat i nějakou tvůrčí činností.

Dobrá zpráva pro ženy v našich luzích a hájích — díky čokoládě se rodí šťast-nější děti. Podle finských vědců by si maminky během těhotenství neměly odpí-rat radost z pojídání čokolády. Výzkum zjistil, že děti těch žen, které si dopřá-valy denně čokoládu, byly po šesti měsících od porodu spokojenější a veselejší.Podle časopisu New Scientist jsou za to odpovědné látky ovlivňující náladu, ob-sažené v kakaové hmotě. Jiní namítají, že jde jen o psychologický efekt — mat-ka se čokoládou uklidní a její pohoda se přenese i na dítě. Příznivé účinky čo-kolády na lidskou psychiku jsou známy odedávna, a zdá se, že se chemickélátky z čokolády dostávají přes dělohu i k dítěti a ovlivňují i jeho spokojenost.Abychom si rozuměli, nejde o přejídání se čokoládou, ale spíše o onen pocitpsychické pohody. Právě tak se ukazuje, že pozitivně funguje i pravidelné sle-dování humoristických filmů a kreslených vtipů.

52 53

pouhé přenesení pozornosti do zápěstí, kde tla-čila manžeta přístroje) a už se manžeta staho-vala podruhé! Znáte to. Podobně obtížné je ne-myslet na bílého slona. (Řešení pro zvídavé:musel jsem si pomoci zpěvem a soustředěnímdo hary.)

Rád se dnes podělím o dvě nedávná „zadostiu-činění“, která, jak jinak, opět souvisejí se siloumyšlenek, respektive s uměním s nimi praco-vat, ale je–li třeba, také je odpojit.

Vědci: buddhismus přináší štěstí. Tak zněl titu-lek v novinách z 23. 5. 2003 a podtitulek vy-světloval: Centrum mozku spojené s pozitivnímiemocemi je u buddhistů abnormálně aktivní.

O týden později pak český potápěč v rannímprogramu ČT1 objasňoval svůj světový rekordve výdrži pod vodou (8 minut 6 vteřin): „Tomusíte trénovat, ale také umět dokonale uvolnitcelé tělo a hlavně mysl,“ vysvětloval. „Ta musí

být dokonale prázdná, bez obav, že se vámněco stane, ale také bez jakékoli jiné myšlen-ky.“ A potom dodal větičku, která moderátoranezaujala, ale mne nadzvedla nadšením: „Špat-ná myšlenka mi ubere víc kyslíku než dobrá.“

Tím bych mohl skončit. Pro méně informovanéale dodávám:

Jako jednotlivci i společnost máme přesně to,co si (obvykle podvědomě) přejeme. Neumímese svými myšlenkami zacházet, a ony se přesto(a právě proto) gulášově a nekontrolovatelněrealizují (mávají s námi). Jinými slovy, když toovšem funguje negativně, co takhle celý procesotočit a začít se svými myšlenkami VĚDOMĚa pozitivně pracovat? Nenastal ten pravý čas?

Důkazů, že duchovnost, meditace a umění pra-covat s myšlenkami je běžná a natrénovatelnáschopnost každého člověka, stále přibývá. Odbiologické zpětné vazby a psychowalkmanů ažpo stokrát ověřené zjištění nejen jogínůa duchovních mistrů, ale i vrcholových potápě-čů (a jistě také sprinterů, výškařů, plavců, ho-rolezců, umělců a dalších sportovců), že „špat-ná“ myšlenka ubírá víc kyslíku než dobrá.A jsme u toho, jak mluvíme.

Historický Buddha Gautama sečasto zpodobuje i jako jeden z osmiuzdravujících buddhů, Buddha lé-čitel. V levé ruce vždy drží žebrác-kou misku, která je naplněna am-brózií, jež spolu s mytickourostlinou (kterou mívá v obrazo-vých verzích v pravé ruce) pomáháléčit tři základní jedy, tedy chti-vost, zášť a nevědomost, a součas-ně upravuje tělesnou rovnováhu tříšťáv, větru, žluči a hlenu. Díky me-ditaci na léčivého Buddhu je mož-né získat velkou terapeutickousílu, jíž lze léčit jak sebe, tak jiné.

Lidé, kteří pravidelně meditují, dosáh-nou stavu vnitřního klidu i za extrém-ně rušivých okolností. Testování tibet-ských mnichů prokázalo, že si jejichmysl zachovala výjimečnou vyrovna-nost a klid. Kromě vln měřených EEGse ale na magnetické rezonanci uká-zalo, že takovýto člověk má také ab-normálně výkonná centra v mozkuspojená s pozitivními emocemi a poci-ty štěstí. Neuropsycholožka N. Lavieo-vá zase v roce 1997 dokázala, že po-kud se na něco soustředíme (podobnějako se buddhisté a jiní adepti medita-ce dlouhodobě učí soustřeďovat nadech, koncept soucitu, obraz na man-dale, imaginární místo v těle nebo nahorizontu…), rušivé podněty nedorazído center velkého mozku, tedy až dovědomí. Zjednodušeně řečeno, medi-tace, mantra, počítání dechu či řešeníkóanu zaměstná mozek a zabrání tak,aby se jinak obvyklé pesimistickéa kritické myšlenky obíraly každoden-ními starostmi. Neuropsycholog Mi-chael Persinger z Kanady používá

také od roku 1997 při svých poku-sech elektromagnetickou přilbu,ve které jsou rozmístěny magnetic-ké cívky, jejichž pole lze přesnězaměřit na jednotlivé části mozku.Účinky magnetického pole ovliv-ňují elektrickou aktivitu neuronů.Stimulací spánkových laloků dosa-huje u svých objektů mystickýchzážitků propojení s vesmírem.Víme–li dnes, že mozek je velmipřizpůsobivý a je–li trénován, vy-lepšuje své schopnosti a dokoncei objem, nejedná se v případě Bud-dhy a dalších meditačních mistrů,jak píše Stefan Klein, o „zářný pří-klad a triumf schopností lidskéhomozku, který je schopen sám sebepřeprogramovat“?

Kdybychom se narodili jakoJaponci, asi bychom mimoděkběžně využívali celou řadu „ze-nových“ vynálezů. Ale jen má-lokterý Japonec vstoupí dokláštera. Zen tam není vidět,existuje jaksi mimo (klášteryjsou vždy, až na výjimky, nakraji města, přímo pod horou,ukryty v bambusovém háji).Přesto jsem v roce 1979 věděl,že tam, přímo do kláštera, musím,abych zjistil na vlastní oči, uši a tělo,co je a není pravda (či špatný pře-klad).

Kdybychom se narodili v Indii, asibychom měli k duchovnosti a medi-taci (v rámci celé řady rituálů, slav-ností a zvyků) daleko blíž. Sádhuové(od základu sádh, dosáhnout cíle)jsou světci, ale i mniši, kteří se zřeklitohoto světa, aby „splynulis Bohem“. Těžko můžeme sedět podsochou sv. Václava v zazenu, nebo,tak jako sádhu, posedávat celé rokyna Můstku a vyžebrávat nějaké tojídlo. Co ale můžeme a měli bychom,je využít zkušeností těchto kultura naučit se od zenových, buddhistic-kých a jiných mnichů a mistrů pra-covat s myslí.

54 55

Jazyk, tedy naše řeč, je taky jakási imagi-nární past. Arthur Koestler napsal: „Jazyk,řeč, je největším nepřítelem člověka, kterýje svou schopností mluvit tak hypnotizo-ván, že podléhá heslům a sloganům jakoinfekčním nemocem.“ Když řekneme, žehrom zahřměl, oddělíme ve své mysli, tím,že gramaticky v řeči oddělujeme podstatnájména od sloves, tedy objekty a věci od čin-

„Co děláte?“ zeptal se mnich mistra.„Nic,“ odpověděl mistr.

„Mistře, mohl byste mi ukázat Cestu?“ zdvořile požádal mnich.„Jsem zaneprázdněn,“ odpověděl mistr.

JAZYK

ností, hrom od zahřmění. Jenže v příroděoddělit takto hrom od zahřmění nelze. Jevyjsou zároveň a neoddělitelně dějem. Právě„díky“ jazyku jsme podlehli iluzi, že svět jemísto, které se dá, tím, že ho rozbijeme namenší a ještě menší části, prostudovat, po-chopit, a nakonec i ovládnout.V „pasti“ tohoto rozlišujícího a neustálehodnotícího jazyka si neuvědomujeme, jak

zbytečně nadužíváme negativních stanovi-sek a lehkomyslných odsudků. Dokud ne-změníme své vlastní myšlenkové nepozor-nosti, budeme se potýkat se stále týmižproblémy (historie je v tomto ohledu velmicyklicky poučná).

Možná by se mé vyprávění mohlo jmenovattaké Jsme to, co mluvíme. Začal jsem o tomvšem uvažovat již před mnoha lety, v do-bách, kdy banány byly k dostání jen jednoudo roka pod pultem, domovní důvěrnicekontrolovaly, zda všechny domácnosti vy-věsily na 1. máje praporky, a uklízečky zezávodní organizace KSČ mohly na chodběnemocnice seřvat primáře.

Moje známá pracovala jako zdravotní labo-rantka na sexuologickém oddělení, a jak šelčas, všiml jsem si, že doma začíná o mu-žích mluvit tak, jak o nich mezi sebou mlu-vily sestřičky a laborantky na onom, taknepopulárním oddělení. Tedy posměšně,vulgárně, pohrdlivě. V jistém smyslu neby-lo divu, protože na sexuologii denně potká-valy a musely jednat jen s muži, kteří vinoumomentálního zdravotního postižení zrov-na sebevědomím neplýtvali. Varoval jsemje všechny, ať si dají pozor, aby nenosilysvou „práci“ i domů, protože by za nějakoudobu mohly takto posměšně uvažovati o svých mužích a partnerech. A že jestli sinedají pozor, klidně se může stát, že se zapár let všechny rozvedou a nového dlouho-dobého přítele nenajdou. Za několik letbyly všechny, a dodnes jsou, rozvedené.

Přítel fotograf tehdy kvůli bytu pro čerstvourodinu podepsal dvouletou pracovní smlou-vu v Dopravních podnicích a začal jezdits autobusem. Zpočátku nadšeně, protoževydělával, ale postupně si uvědomoval,jaký závazek na svá bedra vzal, tedy vozitlidi, kteří mu vbíhali pod kola, tlačili se, od-mlouvali. Převzal mezi řidiči panující han-týrku. Vozím kaštany, chlubil se s úsmě-

Mandala „kosmu léčení“ poskytne studentovi tibetské medicínyjak nesčetně informací tisícileté tradice, tak vzájemnou propojenost

všeho a jakýsi vnitřní, nám ostatním neviditelný řád. Beze slov.Pasti případných nedorozumění řeší tradiční náboženské a filozofické

systémy právě obrazy, symboly, metaforami.

Mnich tluče signál na „dřevěnou rybu“mokugyo. Korejský název moktak (viz obr.dole – mok=dřevo, tak=udeřit) má již poně-kud posunutý význam. Moku je v japonštinědřevo, gyo znamená rybu. O tom, že všev klášteře, i ta sebemenší maličkost, má ne-jen praktický a „pedagogický“, ale i duchovnívýznam, svědčí i příběh, který se s tímto ná-strojem pojí. V dávných dobách spadlo jednodítě do rybníka a tamní duchovní mistr ne-šťastným lidem poradil, aby brzy ráno na ry-bím trhu koupili tu největší a nejbachratějšírybu. Když jí rozpárali břicho, našli tam doklubíčka stočené dítě, ještě živé. Proto jsoutyto dřevěné rytmické nástroje v obvykléméně popisné formě, na jejichž varianty setaké tluče do rytmu recitace súter, bachraté,tedy kulaté, a s pomyslnou otevřenou tla-mou. Symbolizuje to také skutečnost, že ono„dítě“ tu stále je a že každý může uslyšetonen posvátný zvuk a dosáhnout osvícení.„Jazyk“ symbolu je i v tomto případě lepší,protože je paradoxně přesnější a obsažnější.

56 57

vem. Varoval jsem ho, ať si dá pozor na způ-sob, jakým myslí a mluví o lidech, a ať si takpráci nebere domů, ale nechápal, o čem mlu-vím. Za nějakou dobu se rozvedl, byt, na kte-rý dvouletým vozením kaštanů notně přispěl,musel nechat ženě s dítětem, takže má prona-jatou předraženou garsonku a denně sedív hospodě a nadává na lidi i na osud. A aby siudržel životní úroveň, stále vozí kaštany.

Ani paní učitelky to nemají lehké. Každý den,celé roky, musí okřikovat hordu rozjívenýchdětí. Jednou jsem s přítelem čekal na jehoženu, učitelku, která se měla vrátit ze třítý-denního školního pobytu v přírodě. Autobuspřikodrcal, dětičky se vyrojily, a paní učitelkase dala do okřikování, organizování, pohlav-kování. Přítel chvíli počkal, a když se situaceuklidnila, konečně k ní přistoupil, objal ji, líb-nul, a strnul, protože paní učitelka jela dál vestejném tónu jak zjednaná: „Jak to vypadáš?!Tos nemohl přijít později? Jdi stranoua nezavazej!“ A organizovala a napomínalaa málem mu dala pohlavek. Přítel se zmohljen na překvapené: „No moment, já nejsemškolák, já jsem tvůj muž!“ Žádná reakce. „Jájsem tvůj muž,“ zařval, a to konečně paní uči-telku probralo.

Co mají ty příběhy společného? Přece nebez-pečí té plíživé proměny k horšímu. Mozek jetotiž geniální zařízení, které se dokáže při-způsobit prakticky čemukoliv. Tomu pozitiv-nímu, ale bohužel i tomu negativnímu. Umíbýt Einsteinem a Stephenem Hawkingem,matkou Terezou a dalajlamou, ale také Hitle-rem a Bin Ládinem, nebo agresivním fotbalo-vým fanouškem a skinheadem. Ukázalo se, žestačí pouhé tři měsíce nějaké soustředěné čin-nosti, a mozek se přizpůsobí a neuronům na-rostou nové dendrity. Člověk pak uvěří, že jetím, čím se postupně a nenápadně stal,a nikdo na světě mu to nevymluví.

Co myslíte, vážení, co asi s člověkem udělá at-mosféra vzájemného osočování, pragmatic-

kých oposmluv a komplotů za čtyři nebo osmnebo dokonce dvanáct let poslancování? Co sestane s myšlením člověka léta opovrhujícíhovšemi, kteří mají jiný názor?

Dnes už víme, že žena, která bude v zájmukariéry jednat mezi muži jen mužsky, budemít za nějakou dobu v krvi daleko vyšší hladi-ny testosteronu (mužského hormonu) a začnese mužsky chovat, a dokonce i mužsky vypa-dat. Emočně vyrovnaní a psychologicky pro-věření studenti, kteří jdou pracovat do vězni-ce jako dozorci, budou za pár měsíců navězně řvát a utrhovat se právě tak jako ti, kte-ré měli nahradit. Pokud si nedá pozor a nebu-de s tím něco dělat, i lékař v nemocnici (mezitím vším utrpením) za nějakou dobu naprostootupí a navíc zemře daleko dříve, než by mu-sel. Ekologický aktivista, který vstoupí do po-litické strany, aby něco změnil, bude za něko-lik měsíců politikařit právě tak jako ti, kteréchtěl změnit.

Jinými slovy, kdo s čím zachází (a v našempřípadě, kdo jak myslí a mluví a v jakém pro-středí se dlouhodobě pohybuje), tím takéschází. Naučte se proto umývat si kromě ru-kou i mozek. Nenoste si práci domů. A vymladší si pamatujte, že jazyk je skutečně pasta čím bezmyšlenkovitěji a častěji budete spo-lužákům říkat vole sem a vole tam, tím dřívese volem stanete.

Měřeno a tomografováno — podvědomí totižnikdy nelže. Jinak řečeno — věda prokázalaBuddhu, který už před 2500 lety prohlašoval,že každý člověk je vrozeně dokonalý, a ženemá lhát a krást atd. Naše podvědomí v kaž-dé situaci ví, co a jak má udělat, ale vědomí,tedy oněch 5 % „lidské“ nadstavby, častoa rádo drobně nebo nehorázně lže. Jiným, alei sobě do kapsy. Každá lež, sebemenší, vytvářírozpor mezi vědomím a podvědomím. Jakléta jdou, rostou z nás neurotičtí vředařia hospodští či domácí či rodičovští kritici vše-ho. Jak tento problém vyřešit?

Jedním ze základních pudů člově-ka je „být součástí něčeho větší-ho“, tedy součástí komunity. Dob-rý zdravotní stav člověka a jehopocit štěstí a spokojenosti závisí doznačné míry i na tom, jestli žijev soudržné společnosti. Spolkováčinnost, koníčky, zájmové skupin-ky, kluby, možnost popovídat si nanáměstích a na lavičkách v par-cích, to vše je nezbytnou součástíspokojenosti občanů. Dnes víme,že solidarita, spoluúčast (a z toho-to pohledu dostává smysl i Tibeťa-ny tak pečlivé a systematické pěs-tování kultu soucitu), možnostspolurozhodování a pocit osobníniterné svobody se dlouhodobě od-rážejí na stavu těla a předevšímčinnosti mozku — přesněji, na jehopozitivním nastavení. Právě takdůležité je mít nějaký cíl. Proto jetak důležité být ve společnosti přá-tel či lidí, kteří se vydali stejnouCestou — a buddhistická komuni-ta, sangha, je od Buddhových dobjedním ze tří základních pilířů, nakteré stojí buddhismus celý. Protojsou tak důležité specializovanéčasopisy či internetové stránky.

Jedna z obálek časopisu Buddhismusdnes z roku 2003. Neschopnost sjednotitzatím roztříštěné aktivity jednotlivých ji-nak aktivních center, skupin, žáků tohoči onoho mistra či gurua, zatím provázíčeské hledače „probuzení“ víc než je zdrá-vo. I přesto se občas objeví, možná nanaši společnost příliš brzy, záslužný na-kladatelský počin.

„Zavři oči, a představ si, že jsi počítač.Pak zmáčkni klávesy Ctrl, Alt a Delete.“

58 59

Problém je slovo, které často používáme,aniž bychom si dokázali uvědomit, jak násnevědomky programuje. Nabízím docelajednoduchou, ale v praxi velmi efektivnímetodu, jak zjistit, že je člověk v pasti jazy-ka, a jak z ní ven. Stačí jen zakázat si po-užívat nějaké slovo, v našem případě napří-klad slovo problém. Zkuste si zahrát

PROBLÉMZápadní humanismus je duchovně hluchý,

zatímco východní humanismus je duchovně inteligentní.

Danah Zoharová

takovou imaginární hru „na problém“.Když totiž člověk řekne: „Já mám s tím uči-telem (šéfem, politikem, kolenem, pitím čikouřením) takový problémy…“, nejen že jenevyřeší, ale aniž to dokážeme ovlivnit,slovo samo o sobě vyvolá produkci adrena-linu. Tělo dostalo příkaz a připravuje setedy na nějaký ten problém.

Ale „problém“ je daleko širší a hlubinnější,než si dokážeme uvědomit. Například po zvo-lení Terminátora guvernérem Kalifornie odpo-věděla česká konzulka komentující tuto udá-lost i možnost dalšího postupu Arnoldovasvalnatého, leč původem rakouského těla ažna post prezidenta USA pro Český rozhlas ty-picky česky. „Tady už několikrát i v této sou-vislosti padl výraz Everything is possible, tedyNic není nemožné.“ Pozitivní větu přeložila,jako by se nechumelilo, dokonale negativně.

Slyšíte ten rozdíl? Zatímco sebevědomí, usmě-vaví Američané říkají, že vše je možné, a taképroto úspěch střídá úspěch, Češi dávají před-nost překladu dokonce s trojím záporem!A proto se také mračí a mračí a závidí sia závidí a jsou tam, kde jsou, takoví, jací jsou.Povedená a dvěma Oskary odměněná kome-die s Jackem Nicholsonem se v angličtinějmenuje As good as it gets, tedy volně přelože-no, je to tak dobré, jak to jen jde, ale u násbyla distribuována pod názvem Lepší už tonebude. Viz i další příklady v další kapitole„Špatné překlady“.

Když člověk používá zápor (nebo negativnípopis či zvolání, nebo negativní přídavná jmé-na), podvědomě sám sebe a své tělo připravu-je na onu negaci. Jinými slovy, když vlastněbezmyšlenkovitě a velmi často tvrdíte, žemáte se životem samé problémy, i když bude-te tvrdit, že to zase tak negativně nemyslíte,budete mít problémy. Tělo totiž vykonává pří-kazy mysli (tedy slov a vět), a dostane–li pod-nět, vyprodukuje adrenalin, aby se připravilona budoucí problém. Nedokáže pak adekvát-ně vyřešit přítomné problémky a problémy.Těla většiny Čechů jsou, také „díky“ z 90 %negativním zprávám v novinách i v televizi,způsobu řeči (většinou jen a jen kritizujemea pochválit neumíme), neustále stažená, při-pravená adrenalinem na všechny ty budoucía hrozící problémy. A za deset let jsou z tohoneustálého napětí všechny ty v naší společ-

I sledování televize může být jis-tou formou meditace, víte–li ovšemjak (v negativním případě snižujesledování televizních, převážně ne-dosažitelných reklam spokojenosto 5 % s každou hodinou sledová-ní). Zvláště pro muže „lovce“. Ač-koli dětem předškolního a škol-ního věku televize přímo škodí(kromě jiného odnaučuje jejich očivnímat v širším úhlu a zaostřovat,učí je nehýbat se, být pasivní,a oslabuje rozvoj jejich tvořivosti),dospělý muž u televize dokáže od-počívat. Kdysi v pravěku, když ulo-vil jelena, muž odpočíval tak, žekoukal do ohně nebo na hvězdy.Dnes si zapne televizi nebo čte no-viny. Ale smysl je stejný — po ná-ročném lovu vypnout smyslya zklidnit mysl. Při sledování tele-vize mozek mlčícího diváka–mužesnadno produkuje mozkové vlnyalfa, které jsou příznakem zpoma-lení myšlenkové činnosti a relaxa-ce. Ženy si u televize nejlépe odpo-činou sledováním telenovel nebotakových romantických filmů, kte-ré téměř výhradně pojednávajío sociálních vztazích, a pokudmožno s přítelkyněmi, aby sio tom navíc mohly povídat.

60 61

nosti tak běžné bolesti šíje, krční páteře,bolesti v kříži, a samozřejmě i žaludečnívředy, potíže s játry, slinivkou, vysokýmkrevním tlakem atd. Lékaři tomu dnes říka-jí syndrom X a tvrdí, že to je daň rychlémucivilizačnímu tempu a že to tak vlastně jenormální. A už se těší, jak za nimi pak bu-dete docházet i s neurózami, cukrovkou,astmatem, roztroušenou sklerózou, choro-bami srdce a cév, poruchami sexu atd.

Když totiž o něčem nadšeně prohlásíme, žeto je strašně krásné, nařídíme tělům, anižjsme to tak chtěli, produkovat adrenalin,protože první adjektivum je negativní.Když prohlásíme, že je to děsně fajn, nebodokonce použijeme tak pozitivně vnímanérčení jako „To není problém“, netušíme, žetělo to vezme negativně a připraví se naproblém. Podvědomí nikdy nelže a neníschopno ironie. Když řekneme, že to nelzeneudělat, vyjadřujeme tím sice původněpozitivní přístup, ale podvědomí opět ne-může nezareagovat produkcí adrenalinu.Ztratili jsme cit pro jazyk, ani už nevíme,jak snadno jsme spadli do pasti jazykaa zdánlivě výhodné možnosti používatv češtině v jedné větě dvojí, ale i trojí zápor.

Říkáme „To je bezvadný“, a myslíme si, jakjsme pozitivní, ale už nám, na rozdíl od

podvědomí s jeho produkcí adrenalinu, ne-dochází, že slovo bezvadný je složenohned ze dvou záporů — předpony „bez“,tedy něčeho negativního, a slova „vada“.Když nám něco překvapivě snadno jde,okomentujeme to tak často a snadno užíva-nou větou „jako by se nechumelilo“. Hází-me zápory kolem sebe, jako by se nechu-melilo, jenže ono se, uvnitř, v našichtělech, chumelí.

Není to zase až tak naše vina. Vychovalinás tak úzkostliví a o základní potřeby seneustále starající rodiče a učitelé, byli jsmek tomu částečně i naprogramováni tím, jaknás porodili (říká se tomu vrozené nastave-ní nervové soustavy), (ne) kojili, nechaliv porodnicích křičet hlady a strachy ne-schopné pohybu v pevných povijanech(dnes se tomu říká inhibice akce, tedy nere-agování na kontaktní signál kojence, a víse, že právě tohle je základem mnoha poz-dějších a již zmíněných civilizačních cho-rob), jak nás doma a ve škole neustále okři-kovali, kritizovali a trestali. Naši rodičea „odborníci“ všech medicínských a peda-gogických věd o tom donedávna také nevě-děli.

Jenže my už, poprvé v historii lidstva,víme. Víme, že jazyk je past, víme, jak sami

sebe svými emocemi a slovy a myšlenkamiprogramujeme. Tedy, měli bychom vědět, jenkdybychom byli zvyklí a schopni rozlišovatpriority. Jen kdybychom si uměli přiznat, žejsme v pasti, aby teprve poté, jakou alkoholika, bylo možné z pasti vykročit.

Jinými slovy, možná jste o tom všem až to té-hle chvíle, vážení, také nevěděli. Jenže teďuž to víte, a od nynějška už se nikdy nebude-te moci vymlouvat, že za to až tak nemůžete.Teď už víte, že dvojí či dokonce trojí českýzápor a tak obvyklé používání slova probléma naprostá absence jakékoliv pochvaly jsoutělu a psychice a zdraví škodlivé. Jak z pastiven? Třeba jen tím, že si každý večer, těsněpřed usnutím, ve snaze být zdraví, neřekneteto obvyklé „Nebudu nemocný“, ale „Jsemzdravý“. Třeba jen tím, že si pokaždé, kdyžvám z úst vyjde slovo „problém“, koupíte ba-nán (a věnujete jej, protože po nějaké doběbudete přecpáni banány, protože zjistíte, žeto slovo používáte neuvěřitelně často, nějaké-mu dítěti nebo žebrákovi na ulici). Třeba jentím, že začnete místo slova problém používatslovo radost. Zkuste si teď hned nahlas říciono obvyklé „Já mám s tím svým šéfem (ko-lenem, tlakem, žaludkem, životem) takovýproblémy…“ a hned poté vyměňte problémza radost: „Já mám s tím svým šéfem (kole-nem, tlakem, žaludkem, životem) takový ra-dosti…“

Za dva tři měsíce zjistíte, život není problém,ale radost, a že s tím, jak jste změnilia zpozitivněli slovník, změnili jste a zpozitiv-něli jste i svůj život. Everything is possible.Vše je a bude možné.

Když už se ale člověk zabývá literaturouo meditaci a duši, měl by věřit svému „selské-mu“ rozumu a když mu něco „nehraje“, mělby si to zjistit z jiných zdrojů. Většina původ-ních západních překladů duchovní literaturyz Dálného východu je totiž v těch nejdůleži-tějších termínech špatná.

Většinou jsme přesvědčeni, že když máme v pořádku zrak, že „vidíme“ všechno.Jenže ono je to poněkud jinak. Vidíme, co chceme vidět. D. Simmons z Harvard-ské univerzity doložil problém s naším vnímáním reality jednoduchým pokusems jednominutovým videem, na kterém hrála dvě družstva, jedno v bílých, druhév černých dresech, košíkovou. Úkolem diváků bylo při sledování videa počítat při-hrávky bílého týmu. Po 35 vteřinách na scénu ve filmu vstoupila gorila, které bě-hala mezi hráči a bušila se do prsou. Zdálo by se, že něco tak nápadného, jako jegorila mezi basketbalisty, neunikne pozornosti nikoho. Po vyhodnocení pokususe ale ukázalo, že asi polovina diváků si gorily vůbec nevšimla. Skeptici pochybo-vali a zorganizovali promítání tohoto videa mezi 10 000 jinými studenty, ale vý-sledky byly stejné. Oči zachytí vše, ale mozek obvykle zpracovává jen ty údaje,které jsou z hlediska zadaného příkazu či subjektivní motivace podstatné.

Hádanky, pohádky, sny, vize, abs-trakce, symboly — to vše jsou velmidůležité pravohemisférové úkonya vjemy, které pomáhají sjednocovathemisféry a udržovat mozek, tedymyšlení, pružné a přizpůsobivé.Jednoduché hadrové panenky (nebopanáčci či sochy) jsou pro rozvojmyšlení daleko důležitější než přes-ně do detailů vyvedené Barbíny.Léta vyprávím vtip, který je podlemne dokonalým procvičením setká-ní obou hemisfér a zároveň přímoučebnicovou metaforou kvalitativní-ho rozdílu mezi obvyklým a skuteč-ně pravohemisférovým myšlením.Američan, Francouz a Čech se pokoupi nového rychlého auta a smr-telné nehodě sešli ve frontě předbranou do pekla. Ale čert hlídač jimřekl: Kluci, já mám dnes narozeninya dobrou náladu, takže dostanetešanci. Mějte jedno přání. Když vámho nedokážu splnit, vyhrajete, a pů-jdete naproti do nebe. Američan sezamyslel a pak si přál zlatý Chevro-let se stříbrnými koly a diamanto-vým volantem. Čert luskl prsty a užtam stál. Američan musel do pekla.Francouz si přál jachtu z mahagonua se stovkou žen vždy jiné barvypleti na palubě. Lup, už tam byla,a musel do pekla. Čech se upšoukla poprosil: Pochromovat.

62 63

Být obětí jak levohemisférového vnímání svě-ta, tak navíc ještě špatných překladů je nej-rychlejší cestou ke stavu, který kolem sebe vi-díme a zažíváme. Profesně oslepený odborníkje horší než mor, chtělo by se napsat. Kdosiřekl, že kdyby se člověk podobal kladivu, dříveči později by všechno kolem něho vypadalojako hřebíky. Abych vám to srozumitelně dolo-žil, musím být konkrétní.

Ze svitků, nalezených v 50. letech v jeskyních,přeložil dr. Lamsa Bibli z původní aramejštinya zjistil, že v oficiální verzi (King James) jeokolo dvou tisíc překladových chyb. Např. za-tímco Bůh většiny křesťanů je „žárlivý“, v pů-vodní verzi (s malou tečkou nad písmenem,která se v průběhu staletí jaksi vytratila) je„horlivý“. A to je veliký a zásadní rozdíl, že?

Podobné je to ovšem i s překlady zásadníchautorů z oblasti buddhismu nebo zenu. Vesmyslu přísloví „vlk se nažral“ předložil odbor-níky nejuznávanější odborník Oldřich Král stá-le více se rozšiřující obci čekatelů zenovéhoosvícení dar—nedar, překlad—nepřeklad. Přes-tože se v předmluvě knihy nejslavnějšího ze-nového mistra všech dob Chuej–Nenga Tribu-nová sútra šestého patriarchy (Odeon, Světováčetba, 1988) omlouvá, že „nezasahoval do tex-tu, zůstávaje raději i v překladu kostrbatý a ne-uzavřený, z dobrých důvodů, neboť není čcha-nu (rozuměj — v zenu) nic cizejšího, nežhladká vypulírovanost a oblá zakončení…“,podařilo se mu stvořit naprosto světský, řeklbych přímo materialistický překlad „nejvý-znamnějšího a také nejpopulárnějšího článkuzenové literatury“.

POZOR NA ŠPATNÉPŘEKLADY Přinejmenším jedna část lidského

poznání je lidsky omezený výklad.C. G. Jung

Zatímco celý západní svět překládá v těchtotextech čínský znak (radikál 61), který mámnoho významů (srdce, mysl, duch, duše,mentalita, idea, myšlení, vůle, smysl) jakomysl, překladatel se rozhodl pro srdce. A takse v jeho překladu setkáváme se spojenímijako „opravdové, obmyslné, křivé, uskutečňo-vané, umrtvené, rovné srdce“, abychom sev 24. kapitole dostali ke větě: „Srdce svým ob-jemem dosahuje nezměrné prázdnoty šúnja-tá.“ (Dosaďte si slovo mysl a věta bude hnedsrozumitelnější.)

Jak byste chápali smysl věty „Proto ať nikdos obmyslným a křivým srdcem nemluvío rovnosti?“ Mám dojem, že tahle věta byměla znít spíše takto: „Nenechte se zmást pro-cesem myšlení (v originále aktivitou mysli),mysl nezharmonizujete tím, že budeteo harmonii jen hovořit.“

V kapitole 17 se píše: „V našem učení byloodevždy vytyčováno nemyšlení za hlavní, ne-formovost za podstatnou, nezastavovat se zato základní. Jak si vysvětlit formovost? Nefor-movost znamená být dalek rozlišování foremuprostřed forem. Nemyslet znamená nemysletv myšlení. Nezastavovat se u ničeho je původ-ní lidská přirozenost.“

Původní originální znaky absence myšlenívšak v zenu znamenají něco docela jinéhonež nemyšlení, jak by to chápal Středoevro-pan či Zápaďan. Neformovost se odjakživa pře-kládá jako nepřipoutanost k (vnějším) for-mám. Jako když jedete na kole a ne–myslítena techniku jízdy. Nebo jako když přecházíteúzkou lávku přes potok a ne–myslíte na to, žemůžete spadnout. Jakmile totiž zapojíte myš-lení, jak začnete uvažovat o tom, že můžetespadnout, přinejmenším ztratíte rovnováhu.Jde tu o základní taoistickou a buddhistickouradu do života: S klidnou (dle O. Krále narov-nanou) a emocemi neušpiněnou myslí to jdelíp. Mistři a mniši tedy nejsou žádní nemyslícíhlupáci, právě naopak. Dokázali, na rozdíl od

Co si myslíte, že to je? Když se naobrázek podívá někdo, kdo v živo-tě nežil v klášteře a nemeditoval,naprosto netuší, k čemu to vše je.Nemá s čím porovnat. Neví, co sek čemu používá, a hodnotí na zá-kladě dosavadních zkušeností.Když scházejí, dochází k přehma-tům, chybám, nesmyslům. Na tétopodložce mnich cvičí, medituje,spí. Tento malý kousek je jeho celý(vnější) svět. A právě onen niternýsvět, způsob, jakým vnímám reali-tu, je to, oč tu běží. Zprostředkova-ná informace je vždy zkreslenáa zavádějící. I meditaci je třeba siskutečně, opravdově, poctivě a pra-videlně na delší dobu (alespoň onytři měsíce) zkusit. Všechno psanéa jinými médii zprostředkované,vážení, berte s rezervou, a nevěřtenikomu. Ani tomu, co vidíte.

Když na jaře 1997 vyšlo speciální čísloBARAKY, věnované také humoru, s tímtomyšákem na obálce (a řadou vtipů, vekterých jsem si dělal legraci i z příliš váž-ně se vnímajících českých jogínů), reakcebyly většinou negativní a právě toto číslose prodávalo nejhůře ze všech předcho-zích i následných. Léta se nedělo nic, ode-zva nulová, až v roce 2001 byl můj medi-tující a zároveň levitující myšák Mickeypoužit na titulní stránce německé kultur-ní revue D. Facto.

O tom, že život tropí hlouposti a člověk byje měl řešit spíše smíchem než rozčilová-ním, svědčí i tato příhoda ze života: Předlety, když mi vyšlo CD nahrávek tibet-ských mís s názvem Mana, otiskla MFDnes recenzi, ve které mi autor (anebohorlivý redaktor) název změnil na Máňa.Asi nikdy v životě slovo mana nečetl, byllíný si to ověřit, a tak mu připadalo vícečeské a správnější to, co znal. Poněkudjsem se rozdurdil a požádal náš nejčteněj-ší deník o opravu: za týden vyšla a všebylo (ve své nedokonalosti) ještě dokona-lejší — vydal jsem prý CD s názvem Mas-na. Když jsem to vydýchal, jako téměřceloživotní vegetarián jsem se mohl nadtouhle dokonalou nedokonalostí s kama-rády a ženou umlátit smíchy. Co mi takyjiného zbývalo…

64 65

naprosté většiny z nás, bylo–li to třeba, být ne-připoutáni k procesu myšlení, a lépe fungova-li. Jejich intuitivní a empiricky získanoumoudrost dnes potvrzují i moderní výzkumyodlišných funkcí jednotlivých mozkových he-misfér (a díla takových filozofů, jako byliWittgenstein či Bateson).

Nemyslím, že by pan Král věděl, co skutečněje zazen, meditace, dhyána, čchan. Překlad jeto ale jistě odborně vynikající. Chuej–Nengdosáhl při poslechu čtení veršů z Diamantovésútry osvícení. Překlad O. Krále je naprotitomu „bezpečný“: zaručuje, že český čtenářosvícení nedosáhne.

Zpět k Bibli. Když se N. Douglas–Klotz společ-ně s dr. Lamsou pokusil znovu oživit aramej-štinu, ukázalo se, že i mnohé jiné je jinak. To,co bylo přeloženo buď dokonalý, ve skuteč-nosti znamená buď všeobjímající, být spoko-jen znamená být obklopen plody nebo blaho-slavení tiší, neboť oni dědictví obdrží na zemive skutečnosti znamená učiň měkkým, co jev tobě tvrdého, a získáš fyzickou životníenergii a sílu od universa. Ještě nestačí? Taktřeba nebe původně v aramejštině znamenalouniversum — vše co existuje, a běžně známéúsloví a neuveď nás v pokušení může být pře-loženo nedopusť, abychom byli svedeni po-vrchními věcmi a osvoboď nás od všech překá-žek. Jinak řečeno, jakmile sociální inženýři(a makroekonomové a jiní konzervativní dog-matici) používají taková slova, jako jsou svo-boda, zisk, trh, mají na mysli něco zcela jiné-ho, než jak to chápou ekologové, snílci,a zásady trvale udržitelné společnosti apliku-jící nadšenci.

Jiné okřídlené biblické rčení „Chléb náš vez-dejší dej nám dnes“ má původně daleko du-chovnější význam, než by kněží a jiní techno-kratičtí specialisté a odborníci byli schopnipřipustit. Slovo lachma, které se překládá jakochléb, má mnoho významů. Znamená chléb,ale právě tak pochopení, pokrm pro všechny

druhy růstu i pro život obecně. Je odvozenoz kořene hma (= odrážející božskou ženskost)a vyjadřuje rostoucí životní sílu, zeleň, hřeji-vost, vášeň, možnost a všechny nástroje tétoplodivé síly. Z tohoto slova vzniklo např. slovochochma, které znamená posvátnou moud-rost. Později byl tento kořen překládán dořečtiny jako Sophia, kde vyjadřuje ztělesněníveškeré ženské moudrosti (a my jsme si tuhlesofii, moudrost, nechali zpotvořit na jakousi„žofku“ — např. ve slovech filozofie, filozof).

Po celém západním světě dnes roste početlidí, kteří slova Aramejského otčenáše tančía zpívají, na rozdíl od těch, kteří je pasivně(a ve zcela špatném překladu) jen čtou. Zaží-vají tak přitom podobné stavy, které asi muse-li zažívat původní následovníci Ježíšea skuteční mystici oněch dob.

Už chápete? Stále totiž jde o jinou verzi onéjiž zmíněné „pasti jazyka“. Když Karel Gottzpívá, že „sní o Vánocích bílých“, není to to-též, co prožívá, když spí a skutečně se muzdá, že jsou zasněžené Vánoce. FiloZof čikněz, který své modlitby v naprosto špatnémpřekladu oddrmolí, nikdy nezažije to, co člo-věk, který si Aramejský otčenáš zatančía zazpívá. Symfonik, který hudbu celý životjen přehrává a čte z not, nikdy nezažije mys-tický trans šťastného romského houslisty. Pro-to mu nerozumí.

Co se týče samotné meditace, špatným překla-dům základních a zásadních termínů se nevy-hnou ani velmi dobře vypadající knihy přímoo Buddhovi (jakou je jinak výborná práceJeana Boisseliera, kterou v češtině vydalv roce 1997 Slovart). Na str. 152 a 153, v rámcivysvětlování základních muder, tedy pozic ru-kou při meditaci a na sochách buddhůa bodhisattvů, co se týče v knize prakticky je-diných informací o technice sezení, se třikrátdočtete toto: „Takto vyobrazený Buddha sedíobvykle v indiánském sedu…“ Už vidím, jakse Češi usazují do pozice Vinnetoua.

„Lidé s vysokým stupněm rozvi-nutého přesahu, nebo spirituali-ty, jsou si něčím podobní. Jsounesmírně a hluboce lidští. Ať jsouvěřící nebo nevěřící (spiritualita,přesah, je vlastností lidí věřících,ale i nevěřících), bývají skromnía nikdy neztrácejí smysl pro hu-mor. Mají odstup. Mají nad tím,co dělají, nadhled,“ tvrdí dr. Kou-kolík.

Titulky českých novin v posled-ním roce potvrzují: Kdo se umízasmát, i sám sobě, je zdravější.Rychleji se dokáže vyrovnats prohrou. Když interpretuje ně-jakou událost, z 80 % ji vyloží po-zitivně. Zařiďte si své štěstí sami.Pesimismus omezuje komunikacimezi mozkovými buňkami. Pesi-misté mají blíže k demenci.

O tom, že mozek, mysl, lze přecejen ovládat, nebo že se člověkmůže naučit být vůči stresůma negativním vnějším vlivům dale-ko odolnější, svědčí i nedávnéúspěchy s videohrami, ovládaný-mi myšlenkou. Princip biologickézpětné vazby (biofeedback) je jižřadu let využíván v rámci léčbyněkterých lehkých mozkovýchdysfunkcí (a objevil se v několikauměleckých variantách): klientpozoruje dění na monitoru, naspánku nebo prstech má snímače,a myšlenkami, tedy soustředěnímna levou nebo pravou hemisféru,řídí auto nebo pohyb nějakéhopředmětu na obrazovce. Nejnověj-ší počin vědců z Dublinu se přímojmenuje „Duševní rovnováha“. Pa-cienti mají na hlavách helmu Ce-rebus (která měří mozkové vlny,v tomto případě z týlní oblasti,která odpovídá pohybu očí), jenžpomocí technologie bluetooth pře-náší naměřené hodnoty do počíta-če. Soustředěním na blikající ob-razce takto „řídí“ pohyby žabákaMawgh, který se snaží jít po laně.Když žabák začne padat nalevo,člověk s helmou se musí soustře-dit na obrazec napravo, aby žabákudržel rovnováhu.

V jiných podobných hrách člověkovládá proud řeky, může říditauto nebo jet na lyžích z kopce.Pokusy s touto moderní možností,jak naučit člověka ovládat vlastnímozek, začaly již v 60. letechv rámci testů pro NASA (B. Ster-man), u nás s biofeedbackem pra-cují od roku 1996 manželé Tylovi.

66 67

Pouhá meditace nebo fanatické vy-znávání meditačních technik také ne-jsou spásným lékem na všechno. Vše-obecně panuje přesvědčení, že ten,kdo se pohybuje na poli duchovna,musí meditovat, tedy sedětv meditační pozici, pravidelně,a hlavně častěji než všichni ostatní.A ti ostatní nejsou mistři, protože pro-stě jen nemeditují dostatečně dlouho.A že zvládnutí techniky meditacevede přímo k cíli tohoto snažení,k osvícení.

Meditace, tedy nějaká ta forma zklid-nění těla a mysli v nějaké meditačnípozici (ideálně v lotosu), začíná patřitk všeobecné gramotnosti moderníhočlověka. Začátečníci v buddhistickéškole života ale stále a znovu zapomí-nají, že i jakákoliv meditace je jen„technika“ zklidnění mysli.

Když Bašó usilovně cvičil zazeni v době, kdy jiní mniši jedli, pracovalinebo pleli zahrádku, přišel k němujeho učitel a ptal se, co dělá. „Cvičímzazen.“ „Proč cvičíš zazen?“ „Abychse stal Buddhou.“ Mistr se shýbl, zve-dl dvě střešní tašky a začal je tříto sebe. Bašó se zeptal: „Mistře, co dě-láš?“ „Leštím tašky.“ „Proč leštíš taš-ky?“ „Abych vyrobil zrcadlo.“ „Jakbys mohl leštěním střešních tašek vy-robit zrcadlo?“ divil se Bašó. „Jak byses mohl stát Buddhou cvičením zaze-nu?“ odpověděl mistr.

Pokusím se o analogii. Představte si,že každý z nás máme v hlavě, namozku, silné igelitové pleny (podobnése dávají pod prostěradla miminek,aby nepročůrala matraci). Člověk paksvět vnímá obvyklým způsobem, tedyzkresleně, protože světlo poznání vní-má skrz „pleny“ toho, jak ho vychova-

POUHÁ MEDITACETak jako moudrost nelze vyčíst, tak ani osvícení a moudrosti nelze dosáhnout

„pouze“ meditací. Říkám to s největším důrazem: nejde jen o meditaci,ale také o stav mysli po meditaci. Jde o to, aby vám vydržel co nejdéle.

Sogyal Rinpoče

Daruma (Bodhidharma, na tušové malbě mistra Fúgaje ze 16. stol.) je legendární, asi nejvícezobrazovanou zenbuddhistickou postavou, k níž se váže celá řada kóanů, příhod a instrukcí.

Pokud proces meditace s úmyslem dosáh-nout „probuzení“ (osvícení) přirovnámek postupným pokusům o průlom v (iluzorní)zdi, pak kenšo je jen proražení otvoru, za-tímco Buddhovo dokonalé probuzení, „velkásmrt“, je zbořením celé zdi. Jde o to zakusitskutečnou podstatu, dosáhnout stavu bud-dhovství. Ego, přesněji nadvláda ega, se roz-plyne, zaniká. Proto se v zenu říká „jednoumusíš na polštáři umřít“. Neumírá člověk,samozřejmě, ale jeho dosavadní program.Jinými slovy, postupný nácvik amygdaly, abykaždý vjem vnímala pozitivně (dendrityneuronů v určitých částech takto trénované-ho mozku narostou a propojí se jinak a podelší době se i natrvalo ustálí), a jakési or-gasmické „probuzení“, kdy to člověku dojde(okamžik AHA!), tak jako když pochopíkomplikovaně vyprávěný ale velmi dobrývtip, nastolí od toho okamžiku možnost zce-la jiného vnímání reality. Jako by mozek ob-jevil a přehodil výhybku. Objeví existencii jiných možností (jako když dvojklikem naikonu Windows poprvé spustíte z DOSu do-cela jiný, dokonalejší program) a také mudojde jeho předchozí závislost na (porodem,výchovou, vzděláním) naprogramovanýchzvycích, kterých si ale nebyl vědom.Po okamžiku (či hodinách nebo i dnech,protože tělo často reaguje slzami štěstí, neu-stálým pláčem nadšení, třesem svalů atd.)probuzení ale nic nekončí, naopak, mnozíteprve poté vědí, proč a jak meditovat,a intenzita jejich meditace se ještě zvýší.Zen svou historii počítá od okamžiku, kdyBuddha pozvedl květinu a jediný Kašapa sepousmál (pochopil), ale pak především odosoby Bodhidharmy (viz protější stranu),28. patriarchy ve sledu přímého předávánínauky, který odešel z Indie do Číny, kde pakseděl celých devět let v zazenu v jeskyni,než se objevil první žák, kterému pak mohlpředat své učení. Bodhidharma je předmě-tem celé řady kóanů a příběhů.

67

68 69

li, jestli je žena, muž, jestli ho v mládí bilinebo mu ubližovali atd. atd. Začne–li cvičitzazen (či dělat cokoliv jiného, aby se du-chovně probudil, protože, vzpomínáte, slo-vo buddha znamená „probuzený“), může sevyvíjet dvojím způsobem: buď se do tohodá na 100 % (a překoná sám sebe tvrdýmcvičením, nebo díky vnějším podmínkámdosáhne tzv. kenša, tedy „vhledu“),a igelitovou izolaci překoná, jako když pro-píchne všechny vrstvy igelitu špendlíkem čihřebíkem zážitku kenša a spojí nikdy před-tím nespojené vrstvy vědomí a podvědomía najednou ví, o čem to všechno je: zahléd-ne celkový obraz. Nebo kenša či satori ne-dosáhne, ale celoživotním pravidelným cvi-čením se postupně čistí a harmonizujea igelit pleny je stále tenčí a průsvitnější. Za-zenista tak vidí a slyší a cítí, co je za téměřcelofánovou vrstvou, která ho odděluje odkonečného poznání a je v pohoděa harmonii, přestože „uznatelného“ satorise všemi jeho příznaky nedosáhl.

Zjednodušeně řečeno, pokud někdo cvičízazen celý život a nedosáhne osvícení, tedykonečného cíle a smyslu sezení a zenbud-dhismu vůbec, nic se neděje. Pokud ovšemsvým žákům, obdivovatelům a sám sobě ne-začne tvrdit, že satori není až tak důležité,že rozhodující je jen umět sedět v zazenu.Chcete–li si jen číst o zenu a zenových mist-rech, v pořádku. Příhody a kóany vám budouale pravděpodobně připadat značně nepo-chopitelné — protože je většinou převyprá-věl někdo, kdo je nepochopil a jen opsal.

Chcete–li se naučit dobře sedět v zazenu, vy-užijte možností. Nedejte se ale pomýlit tvr-zením, že osvícení není důležité. Zazen jejeden z nejlepších způsobů, jak dojítk osvícení. Jak ale naznačuje výše uvedenápříhoda Bašóa, je to jen cesta.

Budu současnější. Nyní mne již není vidětv meditační pozici, protože „medituji“ jindy

a jinak. Například: bydlíme ve čtvrtém patředomu bez výtahu. Sto osm schodů, kterékaždodenně absolvuji několikrát nahorua dolů, znamená 108 drobných a krátkých,ale velmi intenzivních meditací. Po celoudobu vycházení schodů (a nejen těchv domě: takto lze využít všech schodů kde-koliv, ale také schodů na eskalátorech v me-tru atd.) jsem v tomtéž stavu klidu mysli,který si jiní navozují v meditační pozici.Takto je meditací i každé jídlo. Jím rád,vždy s chutí, všechno, a od okamžiku, kdypoprvé strčím lžíci s jídlem do úst, medituji.V mysli mám tentýž stav klidu a všepronika-jícího míru, který jiní dosahují po delší me-ditaci. Jakákoliv chůze je a může být medi-tací. Rozumíme si? Jakákoliv práce (v mémpřípadě překlady, psaní článků, vyhledáváníčlánků na internetu atd.). Každá další a jinápráce je dokonalou meditací, protože vyčistímysl, případně „ušpiněnou“ předchozí čin-ností. A dokonce i každý sen může být me-ditací. Už jsem někde psal, že například,když musím sníst maso, mám pak jen ba-revnější a dobrodružnější sny. Sen je čističemocí. I meditace je svým způsobem takováčistička emocemi rozbouřené hladiny mysli.

Ta nejefektivnější cesta ale je „žádná cesta“.Nebo jinak, cesta prevence. Skutečně línýčlověk si preventivně nenechá rozbouřitmysl, takže ji nemusí znovu a znovu uvádětdo stavu dosažitelného jen pomocí medita-ce. Necháte–li si hladinu své klidné mysliněčím nebo někým rozbouřit, musíte vyna-ložit energii (a třeba meditovat), abyste sedo stavu klidu a míru vrátili. Levnějšía energeticky méně náročné je nenechat sevytočit. Nerozčilovat se. Skutečně líný člo-věk si pak ale chytře i v „přestávkách“ mezijednotlivými činnostmi (nebo, chcete–li, me-ditacemi) udržuje dosažený stav mysli,a nemusí pak vynaložit námahu na zpětnédosažení předchozí úrovně.

Znám studenty, kteří se učí jen tři dny předzkouškami. Nabiflují se, zkoušku udělají,a pak vše zdárně zapomenou. Absolvují vy-sokou školu, ale nic, a především to nejdů-ležitější, tedy umění naučit se učit, nezvlád-li. Vždy po zkoušce totiž znovu propadnoudo stavu nula. Přitom stačilo, jakmile sev procesu učení k první zkoušce dostali doprovozní, velmi efektivní „učící úrovně“,s minimální námahou na této úrovni zůstat.Jakmile rozhoupete houpačku, stačí do nív pravém okamžiku už jen ťuknout.

Znám studenty meditace, kteří, jakmilevstávají z meditační pozice, aby meditovali

v chůzi, okamžitě zbytečně a nepozorněspadnou do stavu nula, a pracně pak znovumusí optimálního stavu dosahovat. Ti tedy,bohužel, musí celý život, jako onen shorazmíněný žák, meditovat. Jak říkají bud-dhisté, tedy mistři v meditaci, „spletli siprst ukazující na Měsíc s Měsícem samot-ným“.

Pamatujte tedy, líní všech zemí a dob, ženení cesta k meditaci, meditace je Cesta,ale není to cíl, nýbrž jen prostředek dosaže-ní cíle. Meditace je jen meditace. Nic míň,ale také nic víc. Mně osobně to v tomtoohledu nakonec pomohl pochopit zen.

Jak se mozek vyvíjí? Již po 280 dnech těhotenství vznikne mozek budoucíhočlověka, v němž je asi 100 miliard nervových buněka 1 bilion gliových buněk, které jsou jakýmsipodpůrným lešením a krytem. Mezi buňkamije asi 1 trilion vzájemných spojů. Největší vý-voj prodělá mozek v prvním roce věku dítěte.Každé zdravé dítě je nepředstavitelný génius— což my ale nevíme, protože neumí mluvit.Až do čtyř let věku se pak mozek propojuje,specializuje. V pubertě pak dozrávají čelní laloky.Ukázalo se, že máme vlastně tři mozky: tím nejstar-ším je prodloužená mícha a oblasti, které řídí dýchání, krevní oběh, srdce atd.Druhý mozek máme společný se savci a zpracovává především emoce. Třetí ješedá kůra mozková, a skrývají se v ní především centra pro řeč, některé druhypamětí, a to, čemu říkáme intelekt.Mozek je také složitý bioelektrický systém. Neurony mezi sebou komunikujíelektrickými impulsy, jejich frekvence se pohybuje od 0,5 až do 40 Hz. Pomocíelektroencefalografu (EEG) jsme zjistili, že náš mozek pracuje ve čtyřech zá-kladních vlnových pásmech, přičemž frekvence těchto mozkových vln se měřív hertzích (Hz). Hovoříme pak o hladině vln beta (14 Hz a více), alfa (8—13 Hz),theta (4—7 Hz) a delta (0,5—3 Hz).V klidovém stavu stoupá napětí a klesá frekvence. Jinými slovy, čím je člověkduchovnější, vyrovnanější, emočně „zvládnutý“, tím klidnějšími vlnami se jehomozek vyznačuje. Ukázalo se ale, že zkušení buddhisté, zenoví mistři, mnišia jógíni, mají mozky dokonale zklidněné. Jenže to je klid, srovnatelný s klidemkočky, číhající v absolutní nehybnosti před myší dírou. Myšlenka takovéhotozkušeného meditátora je pak nesrovnatelně silnější než myšlenka člověka, kterýnikdy nemeditoval (viz též str. 33, 87, 170).

70 71

Zen je jeden prastarý, ale staletími vyzkouše-ný způsob, jak se „probudit“. Je to jakási bud-dhistická sekta, která ovšem původ svého po-selství, a lépe řečeno, metody vedoucík onomu „probuzení“, odvozuje od saméhoBuddhy. Na rozdíl od jiných druhů buddhis-mu, ze kterých se za tisíciletí stala až jakásináboženství, zen své poselství odvozuje odpřímé, tedy neverbální zkušenosti, spojenéjak s meditací, tak s cílem všeho, s osvícením,japonsky satori (viz dále). Protože původníbuddhismus, který se po několika staletíchdostal do Číny, a pak přes Koreu do Japonska,přibral něco odlišností a krajových příchutí,vycizeloval se, jak dnes zjišťujeme, k naprostédokonalosti. A má na to důkazy a je velmi za-jímavé si o nich přečíst.

Proč právě zen a jak to, že ač se svět tak změ-nil, hlavní zásady a metody zenu jsou efektiv-ně funkční i dnes? Kdyby vás totiž někdo po-žádal, abyste vymysleli systém, který byčlověka naučit trpělivosti, ale zároveň i od-hodlání a vytrvalosti, a dokonce i výbušnosti,logice, ale také intuici, pokoře, ale i asertivitě,laskavosti a zároveň umění se prosadit, souci-tu… Také však umění ve správný okamžik na-kopnout, je–li to třeba, aby onen starý pro-gram neustálého hodnocení a kritizování vevaší mysli zemřel, ale zároveň se nový a lepšínarodil — asi byste si poťukali na čelo. Přestotakový systém existuje již tisíc let, a dokonce,a stále víc a prokazatelněji, funguje.

Když se díky japonskému buddhistickémuprofesorovi D. T. Suzukimu dostal zenbud-dhismus ve 30. letech 20. století na Západa v 50. letech, díky beatnikům a Kerouacovi,Ginsbergovi a Johnu Cageovi, i do hudbya literatury, a tím i mezi širší veřejnost, začalose cosi hlubinného neznatelně, ale neodvola-telně měnit. Rigidní, viktoriánsky prudérnía dogmaticky zkostnatělý svět západní společ-nosti, narušen válkami, ale také Einsteinem,Bohrem, abstrakcí, dadaismem a surrealis-

ZENMniši se přeli o vlající prapor. Je to prapor, který se hýbe, řekl jeden. Ne, je to vítr, který

hýbe vlajkou. Mistr je slyšel a řekl: Ani prapor, ani vítr — to vaše mysli se hýbou.

Český mnich v předpisovém zazenu.

Meditační polštář, podložka, kesa, budíkpod keramickým šálkem, to jsou — kroměkimona a vonné tyčinky — základnía prakticky jediné potřeby současnéhoadepta zenové meditace. Zatímco v evrop-ských a amerických zenových meditačníchcentrech (nebo klášterech) se někdy sedíobličejem do stěny, jindy obličejem do sálua průběh dne či meditačních soustředění(sešinů) je třeba regulovat řadou různýchpravidel, pro každodenní meditaci domastačí obvykle pravidelná hodina, tichýklidný kout, vypnutý mobil a těchto něko-lik základních pomůcek.

Jógíni a naši předchůdci seděli různě, na-příklad s takovouto pozicí rukou, ale prozačátek je třeba zvládnout základní pozicise základní mudrou. Teprve potom lze vyu-žít meditace pro konkrétní účely (či řešenízdravotních komplikací).

72 73

mem, je od 60. a 70. let stále více a systema-ticky bourán novou generací, která na cestě zaindividuální svobodou potřebovala kroměrock’n’rollu nalézt a použít nejen vnější, alei vnitřní katalyzátor revolučních změn.

Před použitím hodně zatřepejte, tak by měloznít důležité upozornění pro člověka žijícíhona počátku 21. století a odhodlaného začít ko-nečně zkoumat vlastní vědomí. Ukázalo se, žeto jde a že i v tak opomíjené historii lze do-konce nalézt celou řadu jedinců, kteří prahlipo tomtéž a dokázali to. Jóga, buddhismusa nakonec i zen poskytly metody, jak venz pasti stále více nefungujících systémů vní-mání a hodnocení priorit života se všemi indi-viduálními a globálními dopady.

Zen nemá kánonickou knihu, nemá božstva,filozofickou soustavu, není náboženstvím,a každý jeho vyznavač je sám sobě učitelem,mistrem. Přesto existují sebraná kázání mis-trů, filozofické výklady, přesto a právě protoje nutná skutečně silná víra a odhodlání,a každý žák potřebuje učitele a naopak. Zen jeparadoxní jako mince nebo den a noc: nikdy

neuvidíte obě její strany zároveň. Přesto víte,že souběžně existují a jedna nemůže být bezdruhé. V zenu nelze nedělat nic, tam jde o todělat Nic. Ale až poté, co to člověku dojde.

Zen je jakousi (několika stoletími v Číněa Japonsku) předestilovanou formou ryzíhoodkazu původního buddhismu. Je to velmipropracovaný a nejméně po 700 let v Japonskuvylepšovaný systém poznání a rozvíjení lid-ských potenciálů. O historii zenu se lze dočístv odborných knihách, já bych se rád pozastavilu základních atributů zenu a poskytl tak pří-padným zájemcům o ono tolik tisíciletí stáleplatné „poznej sám sebe“ ne knižní, vyčtené,ale praktické a prožité rady a postřehy. Jak setotiž stále více ukazuje díky moderním výzku-mům mozku, dávní adepti zenové meditacea klášterního způsobu duchovní výchovya vzdělání objevili a prakticky vyzkoušeli vel-mi efektivní metody, jak poznat, zvládnout,najít a případně pozitivně ovlivnit a změnitsama sebe.

Tvrdím, že stále zřetelnější ekonomické, tech-nologické a umělecké úspěchy Japonska jsouzaloženy také na zenu, který jakoby prorostlživotem celé společnosti. Vliv zenu na japon-skou společnost není na první pohled často vi-ditelný, je ale nepopiratelný. Od interiérů sou-kromých příbytků i paláců a klášterů, přes čaja čajový obřad, a další jen zdánlivě uměleckédisciplíny, jako jsou ikebana, keramika, kali-grafie, hra na šakuhači, až po umění všechumění — japonské meditační zahrady, byl toprávě zen, a výsledný smysl Japonců pro celeka zároveň detail, který umožnil dosáhnoutsoučasného rozvoje. Přítel, který hraje v Českéfilharmonii, již před lety po návratu z Japon-ska prohlásil: „Než jsem jel do Japonska, mys-lel jsem, že vrchol civilizace je Amerika.“

Pokud člověk nechce o meditaci, v tomto pří-padě o zenu, jen číst, ale také jej praktickyprovozovat, nemůže se nesetkat s pojmemzazen.

I pozici rukou je třeba při jakékolimeditaci věnovat maximální pozor-nost. Napětí z únavy, nebo naopakz případného úsilí, nevyrovnanéumístění, to vše může během delší-ho sezení způsobit zbytečné těles-né, ale především psychické pro-blémy, které ve svém konečnémdůsledku člověka a jeho mysl od-vádějí od výhod, které jinak medi-tace přináší. Naopak, při správnépozici slouží tato „mudra“, pozicerukou, jako dokonalá ochrana před„zlými“ silami. Poloha prstů oboudlaní a k nim kolmo do pomyslné-ho kruhu sepnutých palců vytváří(vzpomeňte na pravidlo pravé rukya výuku základních pojmů z fyzikyv šesté třídě) bioelektrické poleprávě před třetí čakrou, harou, kte-rá je při zazenu, a hlavně při řeše-ní kóanů, tak důležitá. Symbolickypak tato mudra vyjadřuje osvícení,překonání iluzorního světa jevůprobuzením.

Malba tuší se ne náhodou stalaoblíbenou „pravohemisférovou“činností mistrů a zkušených mni-chů všech dob. Vždy šlo a stálejde o dokonalé (několikahodino-vé, ale také třeba několikadenní)soustředění na dané téma (abs-traktního principu osvícení, kóa-nu, nápisu, nebo konkrétního,i když symbolického, tvaru bam-busu, květiny, imaginárního mis-tra), které pak uvolněná ruka dohary soustředěného umělce jako-by v jednom výdechu, nejlépe jed-ním tahem, „hodí“ na papír.Z takové tušové malby či kaligra-fie (v tomto případě jdeo autorovu verzi slova zen) paklze kdykoliv i v budoucnu „vycí-tit“ duchovní a tělesnou vyrovna-nost umělce. Kaligrafie je pak, takjako sochy buddhů, jak uměním,v tom nejideálnějším evropskémslova smyslu, tak symbolickýmnávodem a jaksi podvědomě pře-dávaným ideálem a ukazatelemsměřování všech adeptů duchovníCesty.

74 75

Banzan přišel do řeznického krámu a poprosil: Mistře řezníku, dejte mi ten nejlepší kousekmasa, který tu máte. Mistr řezník odvětil: Každý kousek masa v mém krámu

je ten nejlepší. Na ta slova byl Banzan osvícen.

ZAZENZazen je základní zenová meditační techni-ka, a dnes je již téměř synonymem zenu.Za znamená sedět, zen je japonské čteníčínského znaku označujícího meditaci. Jetedy označením určité pozice (většinou sedoporučuje jógová pozice lotos, s oběmanohama zkříženýma do sebe, nebo polovič-ní lotos, tzv. barmský sed, nebo japonskýpoklek, tedy sed na patách, ale v západníchcentrech se dnes používají i nejrůznějšímeditační stoličky a podložky) a technikyvnitřního zklidnění. V dokonalém a předpi-sovém zazenu vlastně sedí každá soškaBuddhy.

Buddhisté přirovnávají naši mysl k hladinějezera, poseté obvykle tisíci vlnkami, nasebe navazujícími myšlenkami. Světlo Mě-síce, rozuměj, imaginárního zdroje všehovědění, Světla poznání, pak sice na hladiněvidíme, ale roztříštěné, v tisíci odlescích.Celek, smysl všeho, nám stále uniká. Kdy-bychom ale dokázali tuhle imaginární hla-dinu zklidnit, pak by se na jako zrcadlorovné hladině odrazilo světlo poznání ne-porušené, celistvé, konečné. Jak ale uklid-nit mysl? Obvykle to nedokážeme.

Začátečníci (zazenové meditace) tak buďpočítají (od jedné do deseti a opět od jednédo deseti, jak dlouho to adept vydrží) nebojen sledují dech, nebo prostě jen tak sedí(šikan taza). Jde o celkové zklidnění mysli.Je stále lepší, když je „hladina mysli“ vytvá-řena jen počítáním dechu, než když je po-seta obvyklým tisícem vln — myšlenek.Mniši či studenti zenu sedí v této pozicibuď směrem do zdi nebo směrem do pro-storu meditační haly tak, aby uličkou mezijednotlivými řadami mohl procházet hlavnímnich, který bdí nad správností pozicea meditace. Zeď je symbolem tvrdošíjnéhoneprostupného ega. Sedí se s co nejrovnějšía vzpřímenou, ale uvolněnou páteří,v kimonu, které umožňuje zpevnit posez,Jiný český adept Cesty v předpisovém zazenu.

Lékař Michael Baime z Pennsylvánskéuniverzity medituje již třicet let. Oka-mžik probuzení popsal takto: „Byl topocit energie, která měla svůj střed vemně, proudila do nekonečného pro-storu a zase zpět. Můj duch se uvolnila já pocítil intenzivní lásku, jasa radost. Spojení se vším ve světě, kte-ré jsem cítil, bylo natolik silné, jakokdybych se nikdy neoddělil…“ Právěosobní praktická zkušenost mu pomá-há při výzkumu mozku při meditaci.Je jedním ze tří v současnosti nejres-pektovanějších neurovědců (viz téžstr. 53) a často vystupuje v médiích(např. časopis Religion and ethicv listopadu 2001 uveřejnil rozhovors M.Baimem a dalšími vědci na témaNáboženství a mozek).

76 77

případně zakrýt si hlavu, aby neobtěžovali ko-máři.

Současné výzkumy již neodvolatelně odhalily,že jak duchovnost, jejíž nácvik a kultivace jesmyslem zenu, tak meditace, jako jednaz vůbec nejefektivnějších metod zvládnutí lid-ské mysli a těla, mají reálné, člověku ve svýchdůsledcích velmi užitečné a dnes nanejvýš po-třebné základy.

Dr. Koukolík v televizním seriálu Hádala seduše s tělem musel konstatovat, že „současnétechnologie umožňují vidět, co se dějev mozku“, a dále, že „lidé, kteří hovořío spirituálních zážitcích, si nevymýšlejí, ne-fantazírují — jev, kterému říkáme duchovnost,přesah, existuje.“ Důsledky pravidelné medi-tace, například tedy období zvýšení intenzitysezení v průběhu několikadenních, alei týdenních a dokonce i tříměsíčních obdobítzv. sešinů (viz dále) jsou pak překvapivé, alelogické: „Lidé s vysokým obsahem rozvinuté-ho přesahu jsou si něčím podobní. Bývajískromní, nikdy neztrácejí smysl pro humor.Mají nad vším, co dělají, nadhled. Bývají lid-štější, ale nejsou to kazatelé či inkvizitoři. Po-máhají ostatním lidem už jen svou přítomnos-tí…“ říká Koukolík. A já z vlastní zkušenostidodávám: a také přirození vegetariáni, hlubin-ní ekologové, výborní a tolerantní rodiče a mi-stři v čemkoliv, co budou dělat.

Znovu si uvědomme, že dokonce i náš dennítisk přináší zprávy o tom, jak vědci zjistili, žebuddhisté — rozuměj ti, kteří pravidelně me-ditují — jsou šťastnější než lidé, kteří nemedi-tují. Centra v jejich mozku spojená s dobrounáladou a pozitivním myšlením (jde o tzv.mandlové jádro v předních částech spánko-vých laloků mozku, amygdalu, která hrajeústřední roli při vzniku a prožívání emocí,včetně strachu nebo úzkosti) jsou totiž dalekoaktivnější, než je obvyklé, a to nejen běhemmeditace. Znovu si to uvědomme: buddhisté,rozuměj, všichni, kteří pravidelně meditují,

tedy samozřejmě i zenoví mniši a mistřia adepti zazenu, jsou i mimo meditační haluči zenový klášter šťastnější, klidnější a vyrov-nanější. Pravidelná meditace podle odborníkůz Lékařského centra v San Francisku a Wis-consinské univerzity v Madisonu stimulujecentrum sebeovládání a pozitivních emocía zkvalitňuje činnost amygdaly. „Tyto lidi pakdaleko méně často něco šokuje, rozčílí nebopřekvapí. Také frustrace se jich zmocňuje jenzřídka.“

„Praktikování buddhismu skutečně vedek určitému stavu štěstí, po kterém všichni tou-žíme,“ řekl vedoucí týmu vědců Paul Ekman.

Meditovat je snadné jen zdánlivě. Sama pozi-ce totiž není tak snadná a je k ní potřeba např.i speciální polštář.

Tělo má být při meditaci zklidněné, abyse zklidnila i mysl. Pozice, polštář, ki-mono, rozostřený pohled do stěny a dal-ší a další věci a metody v klášteru nebocentru, to vše je sestaveno a vymyšlenoprávě tak, aby podporovalo co nejefek-tivnější práci na postupné zklidňovánímysli.

Když jsem v roce 1978 poprvé delší dobuseděl, řekli mi jen, že se nesmím po-hnout. Myslel jsem, že to je tajemstvízazenu. Chvíli se mi to dařilo, pak mněale začalo nesnesitelně svědit pod pra-vou lopatkou. Vyřešil jsem to po chvílitak, že jsem velmi pomalu, aby si tohonikdo nevšiml, širokým rukávem kimo-na provlékl levou ruku na záda tak,abych se mohl podrbat. Když jsem rukuopět velmi pomalu dostal zpátky, pocitvítězství netrval dlouho: začalo mě svě-dit pod levou lopatkou. Došlo mi, že za-tímco tělo a sezení je metoda, problém(a cíl snažení) je v mysli.

Zenovými a meditačními centry v západní Evropě a v USA (a od 80. let legálně i v Polsku, doroku 1990 ilegálně, a poté oficiálně i u nás, na Slovensku, v Maďarsku, Rumunsku i Rusku)prošly tisíce nadšenců. Nejprve to byli intelektuálové, z nichž řada nevydržela fyzicky. Formál-ně se vždy napodobovaly zvyky odpovídající zemi příslušného mistra. V Polsku jsme prošli cent-ry s hnědými kimony (rošiho Kapleaua), japonskými zvyky a odříkáváním manter v sanskrtu,a posléze s kimony šedými (mistra Seung Sahna), sutrami, zvyky a nástroji korejskými. Dnesjiž má řada center své francouzské, italské, německé, ale také polské, české mnichy a mistry.

Když nás jednou ve Varšavě mistrpřistihl, jak při obědě listujemev novinách, zahrozil a večer měl ká-zání, že když číst, tak číst, ale kdyžčlověk jí, měl by jen a jen na 100 %jíst. O pár dnů později jsme konečněměli volno a šli jsme se projít do měs-ta, ale začalo pršet a tak se několikz nás vrátilo pro deštníky. Přistihlijsme mistra, jak si čte noviny u jídla.Vykulili jsme oči, on nás taky viděl,ale nic neřekl, a večer měl přednáškuo tom, že v první třídě je třeba naučitse dělat věci na 100 %. Když číst, takčíst, když jíst, tak jíst. Ve druhé tříděpak, když to člověk zvládne, můžezačít zkoušet, jestli dokáže číst přistoprocentním jezení.

78 79

Meditační polštář je velmi důležitá medi-tační pomůcka zaručující správnou pozici.Dokud jsem to v Japonsku na vlastní nohynezjistil, seděl jsem, ačkoli v pozici lotosu,s oběma nohama zkříženýma pod sebou,špatně. Jedna noha byla vždy výše a ne

MEDITAČNÍ POLŠTÁŘ

— Z toho, co říkáte, nechápu ani slovo.— Tak pojď blíž.(Žák postoupil o krok.)— Ještě blíž. (Žák udělal další krok.)— Tak vidíš, že mi rozumíš…

plně na zemi. Prostě to nešlo. Jediné infor-mace, které jsme tenkrát měli možnost zís-kat, bylo pár černobílých a nekvalitních fo-tografií z časopisů a starých knih. Nikdynebylo vidět, že mniši sedí na polštáři!Když si totiž sednete na k tomu určený me-ditační polštář (vycpávaný pohankovýmislupkami nebo jiným přírodním materiá-lem), snadno se vám podaří umístit obě ko-lena pevně na podlahu tak, aby tělo získalo(třemi body: dvěma koleny a zadkem) do-konalou stabilitu.

Jinými slovy, z knih a časopisů vyčtenéa vypozorované informace o zazenu nám,prvním adeptům tady v Československu,nebyly téměř k ničemu. Zbytečně jsme ně-kolik let trápili svá těla. Seděli jsme totižnakřivo.

Ve všech duchovních disciplínách jde o do-sažení rovnováhy. Vnitřní i vnější, v obráce-ném smyslu známého rčení „ve zdravémtěle zdravý duch“ — meditace (a následnákultivace ducha) uzdraví tělo. Jak ale mů-žeme chtít zklidnit hladinu své mysli, kdyždo mozku proudí nepřetržitě miliony sig-nálů z celého těla — v obvyklém začátečnic-kém případě, protože páteř není rovnáa pozice není (bez polštáře pod zadkem)stabilní — tedy nerovnovážných signálůrůzné intenzity? Pozice má zklidnit a stabi-lizovat tělo tak, aby na hladině mysli byly„jen“ ty myšlenky, které můžeme ovlivnit.

Jenže když jen tak zpříma stojíme nebo se-díme, stále musí velmi koordinovaně spolu-pracovat tisíce svalů a miliony neuronů.Meditační polštář, který zvýší zadek, srov-ná páteř a dovolí oběma kolenům, aby sedotýkala podložky, je geniální a právě protojednoduché řešení (viz též str. 196, 198).

Pamatuji si na řadu Čechů, kteří se létamarně pokoušeli někam se v meditaci do-stat (samozřejmě, to, že vůbec meditovali,bylo stále lepší, než kdyby se v hospodě ne-ustále rozčilovali jako většina tehdejší po-pulace). Meditovali sice v jakési nápodobělotosu, ale kolena měli ve značné výšce nadpodlahou a páteř zkroucenou. Jediné, cotakto získali, byla bolest v zádech, a snůškavidin a přeludů (viz dále — makyo). A teh-dy bohužel ještě neměli možnost bolestiv zádech vyřešit tou nejjednodušší a nej-pádnější cestou — ranou zenovou holí.

80 81

Hůl kyosaku je pro Evropany tím nejexo-tičtějším a největším strašákem, spojenýmse zenem. Děsíme se představy, že budemebiti. Mnozí jsme totiž asi viděli obrázkymnicha se zenovou holí, kyosaku.V dobách, kdy u nás nebyly vůbec žádné

HŮL KYOSAKUČtením o koláči se nenajíš.

informace o zenu, vyšly dvoudílné Dějinynáboženství ruského, tedy přesněji sovět-ského autora Kryveljova. Půl druhého dílubylo věnováno buddhismu, a jediná věta,věnovaná zenu, zněla takto: „Zen je velmipřísná buddhistická sekta, ve které mniši

celé dny nepohnutě sedí v pozici, a když sepohnou, jsou biti holí.“

Kryveljov možná někde viděl obrázek,a tak situaci, ze svého pohledu celkempravdivě, popsal. Nikdy to však nevyzkou-šel. A přesně o tom je zen: přijít věcem(sobě) na kloub, nenechat se zmást povrch-ními či jen vyčtenými poznatky.

Ve skutečnosti jde o to, aby ten, kdo delšídobu sedí, a jeho rovná páteř začíná úna-vou klesat, tělo se různě křiví, nebo dokon-ce člověk dřímá — a zazen je tedy nekvalit-ní a proto k ničemu — mohl službukonajícího mnicha, který je k tomu určena prochází řadami sedících a meditujícíchmnichů, požádat o dvakrát dvě rány plo-chou dřevěnou (bambusovou) holí podélpáteře.

I já jsem měl z hole obavy. Když jsem sedostal do japonského kláštera, měl jsem zasebou již několik sešinů (viz níže), dvou,tří a pětidenních sezení. Léta jsem cvičiljógu a u sledování televizních novin tréno-val pozici lotosu, takže jsem techniku zaze-nu měl zvládnutou a vydržel jsem sedětoněch v Evropě a USA potřebných 35 minutjednoho sezení nepřetržitě. Zvládl jsem do-konce i celou hodinu sezení v klášteru Tříborovic u Nary. Jenže pak, v předvečerslavnosti, na kterou přišly nejen desítkyvesničanů, ale sjeli se i umělci z okolí,a dokonce i mí dva přátelé, profesoři z Ósa-ky, když jsme my mniši měli poslední run-du sezení, se mnich, kterého jsem moc ne-měl rád, protože jsem ho několikrátpřistihl, že sám sezení šidí (a také kouří,a dokonce jsme ho viděli, jak odjíždí z ne-věstince), rozhodl, že se předvede, a tohodivného Evropana v brýlích pořádně pře-táhne holí. Za zvyšujícího se zájmu náhod-ných diváků vzadu v hale se mnich poma-lu, předpisově, přibližoval. Cítil jsem, žemá namířeno ke mně, ale protože jsem se-

Zatímco v některých centrech a klášterech smízenovou hůl nosit a používat jen mistr nebonejváženější mnich, v evropských a americ-kých centrech, která sledují korejskou liniizenu, se hůl postupně předává, takže si umě-ní dát ránu a přijmout ji vyzkouší demokra-ticky každý. Lámou se charaktery, uvolňujíemoce. Řada lidí o sobě poprvé v životě zjistí,že zatímco dávat umí, přijímat jim dělá pro-blémy. Jakmile člověk pronikne hlouběji doklášterního života, pochopí, že vše, úplněvše, i ty nejmenší maličkosti, mají svou váhua zapadají do celkového rámce školy života.

Ještě k onomu zvláštnímu látkovému útvaru,který mniši a mistři oblékají na kimono: jme-nuje se kesa. Je na ní obvykle sedm, dvanácta osmnáct čar a také pět bodů, symbolizují-cích čtyři světové strany a střed. Mnich, kterýsi nese kesu, si zároveň nese celý svět. Nemádomov, ale není oddělen od světa a neustálese stará o všechny bytosti světa. Kesa je sym-bolem zřeknutí se připoutanosti k jednomumístu, domu, odpoutání od ega.

82 83

děl předpisově, jako skála, neměl jsem obavy.A zcela jistě jsem ránu holí nepotřeboval,a tak jsem zůstal klidný. Mnich se zastavil zamnou a holí mi poklepal na rameno. To jeznamení, že ten v zazenu se má uklonita nastavit svá záda tak, aby mohl být udeřen.Jenže já přece o ránu holí nežádal, a taky jinepotřeboval, a tak jsem se nepoklonil. Mni-cha to trochu překvapilo, a tak přitlačil holí.Já se ani nehnul. Jenže to mnich nemohl do-pustit — ztratil by před publikem „tvář“. A taktlačil holí na mé rameno, já vší silou držel,mnich si mne začal jakoby nenápadně stláčetdolů i kolenem, coby moudřejší jsem se roz-hodl ustoupit — a teď cituji ze své knihy Čes-ký sen:

„Prásk prásk, dvě rány jako z děla zahřmělyhalou kláštera. Prásk prásk, explodoval osud:zase ta nespravedlnost! To jsem si nezaslou-žil. Vždyť jsem seděl nejlíp na světě. ZatímcoJošiwara vítězoslavně pokračoval v obcházenísálu a napětí v hale povolilo a všichni se vráti-li ke svým posezům a myšlenkám či povin-nosti (mistr s hosty odešel, jako by všichnipřišli jen kvůli tomuto představení), v mé hla-vě se začaly dít věci.

Bolest, vztek a ponížení a taky krev začalytéci proudem. Kdyby mne praštil mistr neboněkdo, koho bych si vážil, budiž, ale tenhleděvkař, kuřák a opilec, co fláká zazen! Nená-vidím podvodné mnichy a taky mistrya Japonce a vůbec, jedu okamžitě domů, pryčze země, kde existuje jen jediný obchod se ze-novou literaturou a naprostá většina Japoncůo duchovno ani nezavadí! Jenže loď odplou-vala až za čtrnáct dnů!

Cítil jsem, jak mi po zádech stéká stružka krve.Ale stále jsem seděl jako skála a do konce za-zenu zbývalo tak dvacet minut. V mžikovýchzáblescích se mi hlavou promítly předchozínespravedlnosti. Slzy, bolest a vzpomínky nanespravedlnosti mého života stále tekly prou-dem. Já ale stále seděl jako skála. Zvonek za-

zen ukončil a já se odbelhal, ponížen, zraněn,naprosto zdeptán, do své mnišské cely. Létajsem o možnosti sedět v japonském klášteřesnil, léta jsem to připravoval, a teď takovézklamání. Svlékl jsem kimono a v zrcadle sesnažil ošetřit. Zaschlá krev šla snadno odloup-nout, zůstal jen dlouhý povrchní šrám. Bylotřeba se věnovat hostům, roznášet sake a čaj.Záda přestala bolet. Až později mi došlo, žejsem si tu ránu zasloužil.“

Má hlava, vážení, byla plná vědomostí o tom,jak má vypadat zazen, klášter, mistr, rána holí— vše jsem měl nastudováno z desítek knihv několika cizích jazycích. Vše bylo jinak,a když jsem pak po návratu do Prahy potkalpřítele, se kterým jsem téměř okamžitě odjeldo Polska na sezení s korejským zenovým mi-strem, pochopil jsem, že ona hůl mi pomohlazbavit se předsudků a očekávání a připravit sena skutečnou meditaci a skutečný zen.

Když člověka, který nesedí právě předpisově,bolí záda nebo kolena, nebo klimbá a myšlen-kami není u dechu a jeho počítání, ale bůhvíkde, dostane ony dvě rány holí po každé stra-ně páteře, a tedy láskyplný dar energetickéhopovzbuzení. Pouhý knižní popis je obvyklenaprosto zavádějící — jako by někdo, kdov životě nebyl v sauně, popisoval tuto slastspíše jako mučení: „Člověk musí vydržetv příšerném vedru, a dokonce ho bijí březový-mi metlami a pak jej shodí do ledové vody!“Dvě a dvě rány plochou pružnou holí podélpáteře pomohou prokrvit všechny tak důležiténervosvalové pletence podél páteře, dodají po-třebnou energii a motivaci, a člověk pak sedízase o kousek pevněji a lépe a dojde mu, žerána holí nemusí být pouze trest, jak si dopo-sud myslel, ale nádherný příjemný zážitek.Zazen je pak posunut k vyšší kvalitě.

Nelze ale sedět nepřetržitě celé dny. Tělo,zvláště zkroucené nohy, potřebují protáhnout,prokrvit. Pro tento účel existuje vynikajícízpůsob, jak pokračovat v meditaci i v chůzi.

Často člověka po delší době v zazenu po-vzbudí i to, že mnich s holí přechází ko-lem. Zvuk hole dopadající podél páteřemeditujících sousedů je také překvapivěenergetizující. Teprve po nějaké době pakadept zazenu a osvícení začíná chápat,že čím je mistr přísnější a pádnější, tímje laskavější.

Svět (a nás mozek) chce být kla-mán. Naši předkové tomu říkali„pro oči nevidět“. To, co vidíme,často není to, co oné akci či výjevupřikládáme v programu své mysli.Kdo chce vidět trest, bití holí, vidíbití holí a bolest. Kdo to ale zkusil,ví už, že vše je jinak. Pravda jesubjektivní a často překvapivě jiná.Jak o tom ostatně svědčí dávná pří-hoda, jak jednou jeden člověk hle-dal ve světě Pravdu. Doufal, že jinajde a poví ostatním, jak je krás-ná, aby všichni konečně přestalilhát. Hledal dlouho, až se nakonecocitl v chrámu, kde kněz opravduonu hledanou pravdu střežil. Knězmu nakonec dovolil pravdu spatřit.V temné komůrce poutníkovi uká-zal temnou postavu, přikrytoutmavým závojem. Tady máš Prav-du, řekl kněz a odhalil závoj.„Bože, ty jsi ale ošklivá,“ řekl pře-kvapeně poutník, „co teď řeknu li-dem, vždyť mi nikdo neuvěří.“A Pravda mu poradila: „Vymysli sinějakou lež.“

83

84 85

Kinhin je jakousi druhou stranou mincenehybné meditace v dokonalém posezu.V klášterech se obvykle sedí v zazenu vždyráno a večer ve dvou rundách (po 35 minu-tách, v Japonsku a jinde i po hodině), od-dělených meditační chůzí. Jde o to, aby sitělo odpočinulo, narovnalo se, prokrvilo,

— Mistře, jak to, že jste stále tak vyrovnaný, usměvavý, pohotový?— To proto, že když mám hlad, najím se. Když jsem ospalý, jdu spát.— Ale to přece děláme všichni.— Kdepak, ty když jíš, mluvíš, když máš být bdělý, spíš, když máš spát, sníš, a když mášposlouchat, mluvíš.

ale práce s myslí aby zůstala neporušena.Jinými slovy, aby nebylo ničím narušenoto, co člověk cvičí, tedy docílení stále delší-ho setrvání u jedné jediné myšlenky, tedynapř. počítání dechu. A tak na znamenívšichni pomalu vstanou, ruce složí do sebea umístí do hrudní jamky a velmi pomalič-

ku, krůček za krůčkem, aniž by narušili svésoustředění mysli, začnou obcházet místnostve směru hodinových ručiček. V některýchsektách tento „kinhin“ trvá jen pět, deset mi-nut, jindy dokud se mnich nedostane kolemdokola celé haly na své původní místo. Někdyse na konci chodí velmi rychle, ale stále s ne-porušeným soustředěním na práci mysli. Jdezkrátka o dokonalou meditaci v chůzi.

Oči by měly být sklopeny směrem dolů. Jdeo to nenechat se vyhodit z meditační úrovně,kterou člověk dosáhl v zazenu. A člověku do-jde, proč například mniši v tom kterém klášte-ru té které sekty mají většinou tmavá, jedno-barevná kimona, proč je zakázáno číst(a nikde by neměly být žádné vývěsky, plakát-ky, pohozené poznámkové bloky) či proč bypolštáře, ze kterých se mniši zvedají ke svémukinhinu, měly být urovnané. Když totiž taktomeditačně, pomalu, vyrovnaně a jakoby po-svátně jdete, soustředěni do oblasti hary (vizdále), a vaše mysl je po několika rundách za-zenu vyrovnaná, bez myšlenek stíhajícíchmyšlenky, a najednou vám oči padnou na re-klamní leták, pohozené noviny nebo jinak ba-revnou košili kolegy (nebo dokonce hlubokývýstřih kolegyně), vaše obvyklé levohemisfé-rové a racionální myšlení okamžitě naskočía kvalita a smysl meditace jsou rázem ty tam.

KINHIN:MEDITACE V CHŮZI

Nejsnadněji se chodí v pomalé meditačníchůzi na horách, v lese, tam, kde vás ni-kdo nevyruší. Kinhin pro štáb a moderátor-ku slavné série Lonely Planet na Karlověmostě, právě tak jako občasně pravidelnéchození tamtéž při východu slunce přinášířadu hlubinných zážitků a neopakovatel-ných zkušeností se sebou, svou myslí, svýmtělem a prostorem a časem.

Co kdyby jednou týdně davy spěchajícíchna půlhodinu „léčebně“ a preventivně zpo-malily?

85

86 87

Co se v těle a mysli člověka, pomalého chod-ce, děje, když takto vědomě zpomalí? Začáteč-ník asi má pár desítek minut potížes koordinací dechu a kroků, s koncentrací dooblasti pupku, a s pozorností či případně do-konce pokřiky a malými slovními provokace-mi kolemjdoucích. Jde ale jen o to znovua znovu prostě vykročit, nadechnout se, vy-kročit, vydechnout. Nenechat se vyrušit.A užívat si. Buddhisté tvrdí, a mají pravdu, žekaždý krok může být, nejen v tom duchovnímslova smyslu, začátkem zcela nového života.

Jak se zpomaluje a vybalancovává tělo, zklid-ňuje se i mysl. Jak se zklidňuje mysl, začínajíse měnit úhly, pod kterými chodec vnímal čivnímá svět kolem sebe. Zpočátku se hlavouhoní nepřetržitý proud myšlenek (nic protinim, tady jde o vymanění se z následnýchemočních copánků, na každé takové myšlen-ce napletených), ale občas se na hladině myslivynoří jakési mžikové vědomí zklidněnostia pohody. Začátečník se trochu lekne, co se toděje, a tím si hladinu mysli samozřejmě roz-čeří do obvyklosti, ale další krůčky tělo i myslopět spolehlivě zklidní.

Například po pražském Karlově mostě tov tomto „tempu“ trvá něco přes hodinu. Vý-chod slunce (čas „na okraji“ noci a dne)a jakási neprobuzenost poskytuje celou řadunásledných vjemů a pocitů. Chodec se po-stupně naučí, jaksi „na okraji“ běžného vědo-mí, nekomentovat, a začne si všímat třeba de-tailů dláždění tak, jak je nikdy neviděl (víte,že na mostě zůstaly stopy po bagru, kterýv době záplav shora rozbíjel velké kusy chata staveb, které by mohly poškodit pilíře?).Všimne si jiného chování holubů, pejsků čiracků, zamiluje se do hukotu a postupnéhovylaďování zvuku Vltavy. Smysly se jakoby ro-zostří, aby následně pomalý chodecs překvapením zjistil, že „paradoxně“ slyší,vnímá a dokonce i cítí překvapivě víca hlubinněji.

Samozřejmě že se vždy přihodí něco, co tuhledokonalou meditaci v chůzi naruší. Tedy, jenv tom prvním okamžiku. Později tyto příhodymeditativní chůzi spíše dodají šťávu. Jednoumi svítila vepředu čínská nevěsta v bílém, kte-rou její ženich, fotograf, celou hodinu trápilv relativním chladu ve stovkách různých pózna pozadí Hradčan (naštěstí měla obuty bo-tasky), pobavil mne anglicky hovořící umělec-ký fotograf režírující hocha v cylindru a dívkuv červenkavých nadýchaných šatech se závo-jem na tváři a slunečníkem v téže řvoucí bar-vě (co to je, divil se, snad nějaké cvičení?),a rád vzpomínám, jak jsme jednou v létě pro-budili spícího opilce, který byl skupinkou tak-to pomalinku se sunoucích mlčících tak zne-jistěn, že se pokoušel konverzovat, vexlovat,a nakonec nás předběhl a radostně vykřikl:„Už to mám! Vy v něco věříte, že?“

Jde o to, aby si tělo, mysl (a hlavně způsobvnímání) zvykly na jiné tempo. Na jiný, tedypomalejší, a v důsledku toho kvalitnější způ-sob existence. Chcete–li, na jiný program. Prá-vě a často jen při hodince takovéto chůze člo-věku často „dojde“, že svět (a tedy i sebe

„Žijeme a jednáme ve třech ro-vinách existence: v rovině těla(je tím míněno nejen naše fy-zické tělo, ale celý hmotnýsvět), v rovině hlasu (řeči,tedy energie, která vnáší dohmotného světa život), a mysli(nejskrytější aspekt naší exis-tence, nicméně nejvíce ovliv-ňující běh našeho života).Tělo, hlas a mysl jsou ovlivňo-vány dualismem a vášněmi(rušivými emocemi), protojsou příčinami našeho vnitřní-ho zmatku a utrpení,“ učí sou-časný dzogčhenový učitel z Ti-betu Čhogjal Namkhai Norbu.„Nejdůležitější věcí v meditacije nic nevytvářet. Je pouze tře-ba pokračovat v bdělém stavu pří-tomnosti. Vrchol meditace dzog-čhenu tkví v udržování bdělépřítomnosti jak ve stavu klidu,tak při pohybu myšlení.“ Jak jed-nodušeji udržovat „bdělou pří-tomnost“ než v pomalé klidné,ale vědomě prožívané chůzi kin-hinu? Tak jako v mysli a vědomí,i v pomalé chůzi máme větší po-klad, než jsme dosud tušili.

A to mi připomíná další příběh,který se v této souvislosti hodí:Jeden žebrák každou noc spals hlavou opřenou o velký draho-kam, který užíval místo polštáře.Nebyl si jeho hodnoty vědoma den co den s námahou žebral.Strávil tak celý život, až si tohoněkdo všiml, a řekl mu to. Teprvetehdy si žebrák uvědomil, jakéjmění vždy vlastnil.

Na rozdíl od toho, co nás učili ještě nedáv-no ve škole, dokáže mozek stále produko-vat nové neurony. Jsme zrozeni k tomu,abychom se neustále učili. Nedávný objev„neuroplasticity“ (každou novou činnostírostou nová propojení) potvrdil moudrostnašich předků.

Jedné ženě se zdálo, že na tržiš-ti vešla do úplně nového stánkua k jejímu překvapení stál zapultem Bůh.„Co prodáváte?“ otázala sežena.„Všechno, po čem touží tvé srd-ce,“ odpověděl Bůh.Žena nejprve nevěděla, má–livěřit vlastním uším, ale pak serozhodla: „Chtěla bych klidnoumysl, lásku a štěstí a moudrosta osvobození od strachu.“Pak se zarazila a rychle dodala:„Ale nejen pro mne, pro všech-ny lidi na Zemi.“Bůh se pousmál a řekl: „Mys-lím, že jste mi dost dobře nero-zuměla. My neprodáváme plo-dy. Pouze semena.“

88 89

a svou roli v něm) lze vnímat docela jinak.Ne jako obvykle — stále rychleji, útržkovitě-ji, povrchněji, ale spíše a postupně dohloubky, ke kvalitě. Už klasičtí mudrcovéhovořili v této souvislosti metaforickyo rybce, která náhodou vyskočí nad hladinuvody v akváriu a s obrovským překvapenímzjistí, že to, co považovala za jeden jedinýmožný svět, je jen jedno akvárium. Jejímyšlení prodělalo revoluční objev. A tak za-čne skákat častěji, a její myšlení se změní.Zmoudří. Má totiž přinejmenším více infor-mací a z vícero úhlů.

Skeptici a obvykle (negativně) myslící a vní-mající spoluobčané okamžitě namítnou, žerybka spíše vypadne na podlahu a chcípne.Jenže ti nikdy nezkusili skutečnou meditaci(třeba v chůzi). Nezažili záplavy štěstí pocelém těle, objev vlastní duchovnostia dokonalosti existence a vše pronikající ra-dosti z vdechu a výdechu. Navíc jim nedo-chází (mají mozek zablokovaný povrchním,racionálním, lineárním myšlením), že i onijsou potomci jedné takto zvědavé rybkypřed miliony let…

Když člověk (třeba právě pomalou chůzí)objeví, že myslet, vnímat a žít lze jinak, za-čal malou revoluci ve svém myšlení. Pakstačí jen pokračovat (proto je dobré choditaspoň hodinu v kuse), přirozeně prodlužo-vat okamžiky vypnutého vnějšího progra-mu ega (racionality, Karla či Marie) a na-učit se „meditovat“, tedy čistit mysl. Tak,jako si čistíme boty a zuby, lze čistit i mysl.

S tím, jak se pak postupně, doslova krok zakrokem, mění (i když zpočátku jen na párokamžiků) vnímání, mění se i hodnotovýžebříček. Člověk, pomalý chodec, objeví,a vydrží–li, i nacvičí „jiné“ (pravohemisféro-vé, holistické, paralelní) myšlení. Začne vi-dět věci a jevy v souvislostech. Začne obje-vovat, že někde uvnitř sebe sama toho má(např. moudrosti, vědění, soucitu, lásky)daleko víc, než si myslel a než mu řekli.

Pomalá meditační chůze je dnes v zeno-vých a buddhistických, ale i ekologickýchcentrech používána jako samostatná zážit-ková disciplína. Hodně ji propaguje viet-namský zenový mnich, žijící dnes ve Fran-cii, Thich Nhat Hahn. Z vlastní zkušenostiorganizátora a lektora víkendových či tý-denních seminářů, na kterých nejménědvakrát po hodině jdeme touto meditačníchůzí, vím, že celé řadě lidí právě kinhinodhalil smysl zenu a poskytl hlubinnouzkušenost propojení duše s tělem a nao-pak. Jakmile se totiž v pomalém rytmu de-chu a pohybu nohou, soustředěni do hary,jaksi rozpustíte, jakmile „to“ půjde samo,zjistíte, že můžete vnímat, vidět, slyšet, cí-tit a tušit daleko víc, než jste se kdy odváži-li snít. Prožijete okamžik Jednoty těla,duše, prostoru a času. Takové malé satori.A vaše meditace a odhodlání pro další Ces-tu tak dostane smysl, horizont, příděl dalšínetušené energie a motivace. Cesta je alečasto sama o sobě cílem, a nemusí jen véstněkam do daleka.

88 89

Pomalá meditační chůze funguje všem.Zvláště těm, kteří se vymlouvají, že nezkřížínohy do správné meditační pozice, nebo že„na to“ nejsou atd.

Vietnamský zenový mistr Thich Nhat Hahn(nar. 1926), dnes žijící ve Francii, nás počát-kem 90. let minulého století učil pomalou chů-zi a poté objímal velmi staré stromy v nejstaršídochované klášterní zahradě v Praze, ve Voja-nových sadech. Zdánlivě obyčejná věc, jako je„chůze“, může být v tomto provedení katalyzá-torem skutečné duchovní přeměny.

Při meditační chůzi, zvláště v kolektivu, se dávelmi efektivně trénovat vědomá pozornost,soustředění do hary, dýchání, trpělivost, disci-plína a další.

90 91

Když labyrinty začnete studovat, pohltí vás.

John Michell

Labyrint není jen nějaké obyčejné bludiště,ale jakási meditativní a nanejvýš imaginár-ní pouť k duši. Naše kultura si totiž labyrinta bludiště plete. I ve slovnících tato slovanajdete jako synonyma, ale to není správ-né. Bludiště je hra nebo nástroj pro tréninkintuice. Labyrint je jednocestný. Proto je toduchovní nástroj. Nemůžeme ztratit cestu,

mohli kdykoliv přijít, sundat boty, a pomalu,meditačně soustředěně, se vydat na cestu. Docentra labyrintu, do centra sebe sama.

Byla radost pozorovat, jak jsou lidé různí. Ně-kteří spěchali, asi jako obvykle, jiní přehnanědávali najevo, jak si za své peníze umějí proží-vat labyrint. Na těch pravých hledačkách (vět-šinou to byly ženy) bylo vidět, tak jak postu-povaly víc a víc ke středu, jak se postupněmění. Uvolňují. Vnitřně rozjasňují. I má ženasi to užila a ke svému překvapení si došla promystický zážitek.

Dr. Laureen Artressová, která pak o labyrintupřednášela, je terapeutka a představená epi-skopální církve. O své práci s labyrintem na-psala knihu (Walking a Sacred Path: Redisco-vering the Labyrinth as a Spiritual Tool,Chůze po posvátné stezce: znovuobjevení la-byrintu jako duchovní metody) a vede semi-náře po celém světě. Po přednášce sev diskusi ukázalo, že i v Evropě už existujeněkolik novodobých labyrintů (např. partažen v jednom vnitrobloku v Hamburku vybu-dovala labyrint a ten postupně změnil atmo-sféru celého bloku: lidé se dnes scházejí,mladší i starší generace k sobě našly cestu.Když jsme pak o deset dní později navštívilibuddhistické centrum na Havaji, u městaHilo, ani nás nepřekvapilo, že jednouz hlavních „atrakcí“ centra je labyrint.

LABYRINT

zabloudit, stačí prostě sledovat svou cestua za chvíli zjistíme, že labyrint je metaforapro náš duchovní život. Učí vždy, když doněj vkročíte.

Jednou z atrakcí Mezinárodní transperso-nální konference roku 1995 v Santa Clařev Kalifornii byl i labyrint. Na ploše velkéhosálu 6. patra hotelu Westin byla položenavelká, z několika částí sešitá plachta, na kte-ré byla nakreslena kopie slavného labyrintuz katedrály v Chartres. Účastníci konference

Na nádvoří zámku ve Frýdku–Místku pomohl v 90. letech 20. století labyrint objevit klid a vnitřnímír řadě účastníků tehdejších festivalů relaxační a etnické hudby s názvem Hudba k tichu.

Tak jako meditace, i pohyb sám o sobě zlepšu-je mozkovou činnost. Účastníkům výzkumu,kteří často a pravidelně sportovali, se po třechměsících (sic!) zvýšila aktivita mozku o 11 %.Zvýšený přívod okysličené krve do mozkua produkce endorfinů při běhu a sportu zlep-šuje schopnost učit se, pamatovat si, déle po-zorně sledovat. Všichni ze skupiny seniorů (58—78 let) zkoumaných v USA, kteřípostupně zvyšovali svou fyzickou zátěž (nakonec týdně tři hodiny běhali nebo cvi-čili aerobik), byli zkoumáni pomocí magnetické rezonance, která zjistila význam-né změny jak přímo v mozcích, tak ve schopnostech seniorů.

Na asfaltovém parkovišti na Vyšehradě kdo-si ze studentů gymnázia, které pravidelněpořádá své červnové festiválky (a jednouvykoupili zájezd do Chartres), nakreslil pů-dorys labyrintu a dokud čáry parkující autanesmazala docela, dost dlouhou dobu sipravidelní i náhodní návštěvníci zkoušeli,co to nimi udělá. Ti, co podváděli a dorazilido středu co nejrychleji, nezažili nic. Ti, copoctivě procházeli celou délku labyrintu,měli nádherné zážitky.

92 93

Vyzkoušet si labyrint u nás mohli návštěv-níci parku na Letné, na Vyšehradě nebou čajovny poblíž zámku ve Frýdku–Místku.Je také nakreslen v mezipatře restaurovanédřevěné stodoly v Polici nadMetují.

Labyrint je jakousiarchetypální for-mou duchovní-ho cvičení.Znaly ho růz-né nábožen-ské tradice.Známý jelabyrintv kostelev Orléans-ville v Al-žírsku, zná-má je řezbalabyrintuv italské Lucce,na normandské křti-telnici v Lewannickuv Cornwallu nebo v chrá-mu v Bournu Cambridge-shiru a v katedrále v Ely. Zná-mé jsou i labyrinty křovinné,např. v Hampton Court Palace u Londýna.Replika labyrintu z Chartres (asi z r. 1220)dnes slouží jako dlouho zapomenutá mož-nost meditace v chůzi.Laureen Artressová iniciovala program, kte-rý organizuje katedrála Grace v San Franci-scu, a který chce symbolicky přemostit pro-stor mezi tradiční církví a netradičnímiduchovními směry. Labyrint je v tomto pří-padě místo, kde křesťanská mystická tradi-ce artikuluje pouť k duši.Duchovnost a transformace, to je oč dnesběží. Potřebujeme nějaká praktická cvičení,jak se dostat z každodenního transu, vekterém se pohybujeme, a rozvinout a zdu-

chovnět své vědomí a připravit je ke změ-ně. V rámci programu Laureen Artressovéjsou pořádány celonoční pobyty žen v ka-tedrále. Ženy celou noc zpívají, konají růz-

né rituály, a pak v malých sku-pinkách, které pracují

se sny, jdou spát.Ráno následuje

hodinka tichaa meditace

a pak sio tomvšem po-vídají.Samo-zřejmě,celou nocje mož-

nost jít la-byrintem.

Po několikaletech se při-

hlásili i mužia začali organizovat

své mužské nociv katedrále.

Labyrint je dokonalý návodna meditaci v chůzi. Artresso-

vá labyrint objevila díky jiné americké prů-kopnici nových metod objevování duchov-nosti, Jean Houstonové, a jak ho začalapravidelně užívat, zjistila, že to je také jaká-si pokladnice a muzeum křesťanských mys-tických tradic. Buddhisté byli chytřejšía nikdy se meditace v chůzi nevzdali. Křes-ťané ji v době osvícenské opustili. Labyrin-ty mohou člověku velmi efektivně napomá-hat na jeho duchovní cestě, a je jedno, jestlito bude v kostele nebo někde jinde. Laby-rinty v kostelech byly v posledních čtyřechstech letech tak opomenuty, že to dnes vy-padá, jako kdybychom začínali od nuly.Když v katedrále v San Franciscu labyrint

Půdorys labyrintu v Chartres.

Malé děti do určitého věku neumějí lhát.Když na něco v rámci testu, který zkouší,jestli a za jakou odměnu by zalhali, ukazu-jí prstem, nezalžou a nezalžou. Jenže psy-chologové dali dětem do ruky ukazovátko,a vida, i ty velmi malé a jinak prokazatelnělži zcela neschopné děti klidně lhaly.O čem to vypovídá?Za prvé, jsme evolucí naprogramováni naživot v africké lesostepi v tlupě maximálněo 25 členech. Našimi zbraněmi jsou nehtya zuby. Na to máme v mozku příslušné„brzdy a pojistky“. Jenže člověk, který byjinak králíka nezabil, vezme „ukazovátko“,tedy luk a šíp, a vida, už to jde. Dnes cobypilot zmáčkne tlačítko a vypustí z letadlabombu, konzumuje každodenní porci bifte-ků a párků, ale při pohledu na kapku krveomdlévá. Coby vládní úředník podpisem narozhodnutí postavit další gigantickou hyd-roelektrárnu zničí existenci stovkám vesnica statisícům lidí. Nikomu přece přímo neu-bližuje, že ano? On přece jen mačká tlačít-ka, podpisuje oběžníky, on jen ukazuje„ukazovátkem“.Za druhé, stávající program našeho mozkuprostě nezvládá jak emoce, tak příval no-vých a dalších informací a událostí. Lidověřečeno, nemáme na to, co se kolem násděje, „buňky“. Jsme snadno (zvláštěv davu, v kině nebo před televizní obrazov-kou) opiti rohlíkem. Příroda a evoluce násvybavily na střet s králíkem nebo lvem (za-útočíme, nebo utečeme), ale ne na setkánís malou mocí vládního či magistrátníhoúředníka, s plynovým pedálem v automobi-lu řítícím se zakázanou rychlostí či s výšezmíněnou střelnou zbraní (viz též str. 60).Za třetí, labyrintem svého mozku neumímeprocházet. Slavný Milgramův psychologic-ký test Snavíc odhalil, jak jsme, i přes to, žejsme si do označení svého druhu dali slovo„sapiens“, rozumný, hned dvakrát za se-bou, neuvěřitelně snadno zmanipulovatel-

ní. V onom testu měli studenti tlačítkem při-dávat elektrický proud a „trestat“ tak pokus-né osoby, které viděli jen na monitoru, vždy,když nezvládly zadaný úkol. Ukázalo se, ženaprostá většina pokusných osob před moni-tory klidně přidávala proud a „mučila“ po-kusné osoby, které se na monitoru svíjelybolestí a dokonce i umíraly (samozřejmě,bylo to domluveno a bolest a smrt byla jenpředstíraná). Jen velmi málo studentů pokuspřerušilo a mělo dost morálky, selského ro-zumu, a jak je vidět, i osobní odvahy „neu-poslechnout“ příkaz.O čem to uvažuji? O tom, že bychom své in-stituce a zákony a mocenské mechanismyměli nastavit tak, aby to odpovídalo (evoluč-ně) daným možnostem našich mozkovýchprogramů. Že bychom, tak jako každého ři-diče autobusu, zodpovědného za životy pa-desátky přepravovaných lidí, i své politikya generály a zákonodárce a soudcea policisty atd. měli prověřovat psychotesty.Že by ze zákona měli být tito tak dobře pla-cení zodpovědní přímo a okamžitě zodpo-vědni za svá (politická, ekonomická, záko-nodárná či vojenská) rozhodnutí. Když užjim dáváme do rukou ona pomyslná „ukazo-vátka“.Je konečně třeba naučit se se sebou, a ná-sledně i s „ukazovátkem“, zacházet. Budemena to potřebovat hezkých pár generací, alejinak to nepůjde. Začít ovšem můžeme samiu sebe, třeba některou z forem meditace(abychom ona evolučně zastaralá naprogra-mování prostě resetovali a přeprogramovali).

93

94 95

nainstalovali, lidé se ptali, co to je, a nenídivu. Labyrinty přitom znaly mnohé duchov-ní tradice. Židovský strom života, to je přecelabyrint. Šamanský kruh indiánů kmeneHopi, to je také labyrint. Krétský labyrint jeznám z předkřesťanské doby.

Labyrintem můžete procházet, ať jste jakého-koliv vyznání. Pomůže to objevit, kdo a jak natom jsme. Je nedogmatický, jde jen a jen o nása naši cestu dovnitř. Skutečně vcházíme „do-vnitř“ a celý náš svět je pak jedním duchov-ním prostorem.

Klasický labyrint typu Chartres je založen natrojdílné mystické cestě. První část je očistná,podle mne ve smyslu nechat vše být, oprostitse od minulosti. Když vejdete do labyrintua sledujete cestu, mysl se uklidní. „Lineárně“uvažující mysl vás přestane ovládat. Mnozínejprve zažívají okamžiky zmatení, lítosti —protože cokoliv s sebou nesete, musíte odho-dit, jinak se hlouběji nedostanete.

Druhou částí cesty labyrintem je jakési Osví-cení. S otevřeným čistým srdcem se dostane-me do středu a tam se nám dostane toho, cotam je. Centrum labyrintu je místem pro me-ditaci, modlitbu. Když pak stejnou cestou vy-cházíme ven, zažíváme obvykle třetí část,sjednocení, se svým tělem a myslí,s prostorem ale i s Bohem. Nemusí jít jeno kontemplativní způsoby, někdy to přinutík okamžité akci.

Labyrint je iniciační nástroj a chůze v něm po-může očistit se, vyjasnit smysl existence. Lidése v něm také naučí poznat, že čas je relativ-ní: většina lidí si myslí, že byli v labyrintu pětminut, ale ve skutečnosti tam strávili čtyřicetpět minut.

Gotické katedrály byly založeny na základěposvátných čísel a vztahů. Artressová ve svéknize použila příznačný citát ze sv. Augusti-na: „Neporozumíme–li posvátným vzorůma posvátným číslům, které jsou ukrytyv Písmu, nepochopíme ani podstatu světa.“

Posvátná geometrie je část ztraceného vědění,na kterém je založen i labyrint. Tehdejší archi-tekti a zedníci byli považováni za duchovnímistry. My jsme tyto znalosti po roce 1890,kdy se v Anglii a v Evropě přestala vyučovatposvátná geometrie, ztratili. Když procházímelabyrinty, které byly zkonstruovány později,bez znalostí posvátné geometrie, zjistíme, žeenergeticky nefungují. Labyrint v Chartres jekonstruován na základě číslovky 13, což bylomystické číslo pro Krista a také počet lunár-ních měsíců v roce.

Když se někdo chtěl ve 12. století stát křesťa-nem, bylo mu doporučeno vykonat alespoňjednou za život pouť do Jeruzaléma. Tehdyovšem bylo cestování nebezpečné a některékatedrály byly pak používány jako poutní ka-tedrály. Jednou z nich byla i katedrálav Chartres a labyrint pak znamenal symbolic-ké zakončení několikadenní cesty.V poutnické tradici je labyrint označován jako„nový Jeruzalém“. Vstup do labyrintu pak člo-věka symbolicky, ale i zážitkově, přenesl doduchovní sféry „nebeského království“,k čemuž byly určeny i katedrály.

Na pražské Mezinárodní konferenci transper-sonální psychologie v roce 1992 se zeptali Ru-perta Sheldrakea: „Kdybyste chtěl pohnoutplanetárním vědomím, co by byla první věc,kterou byste udělal?“ Odpověděl: „Pomohlbych přeměně turistů v poutníky.“ To je přes-ně ono. Poutník se účastní, hledá smysl tím,že vstoupí do jiného světa a zažívá jiné novévěci: otevírá mysl a srdce jiným možnostemvnímání světa.

Tradiční poutě byly organizovány ve skupi-nách. Podle mne pomocí labyrintu můžemenapomoci budování komunity, ve které lidéznovu začnou společně kráčet, ptát se a sdíletsvé zkušenosti na cestě k duši.

Právě ve skupině a v rámci nějakého intenziv-ního období, japonsky sešinu, se ovšem medi-tuje nejlépe.

V Praze 25.6.1997

Vážený pane Marek,

děkuji Vám za článeko labyrintu v časopise Baraka,zima 1996. Zaujal mne natolik,že jsem se v dubnu vydal seskupinou nadšenců do Francie.Téma cesty bylo „Katedrálya megality“. Mimo jiné jsmenavštívili i katedráluv Chartres. Labyrint je tam sicezastavěný lavicemi, ale zkusilijsme se dohodnout se správcem.Navíc byla ještě zaslánapísemná žádost na adresupředstaveného. A povedlo se.Za necelý týden, večer pouzavření chrámu, jsme mohlipřijít a odklidit lavice. A pakjsme procházeli labyrintem …

Pro připomenutí si těchtoprožitků a pro jejich opětovnévyvolávání, procházím občaskopiemi labyrintu z Chartres.Možná vás bude zajímat, žejedna taková kopie bylav sobotu při slunovratuvytvořena na příhodném místěv Praze — totiž na Vyšehradě.Kopie je ve skutečné velikosti,i když jen malovaná latexovoubarvou a jen venku. Za pár dnívlivem deště zase zmizí.Bohužel. Zatím tam labyrint je,zhruba sto padesát metrůseverozápadním směrem odvstupu do chrámu sv. Petraa Pavla. Plocha, na níž leží,je ale parkovištěm aut, a takpokud není zrovna slunovrat,je jeho užívání problematické.Spojené s otázkou: „Co se stane

poutníkovi, který projdelabyrintem dovnitř, setrvá tama na zpáteční cestě zjistí, že seuž vrátit nemůže, protože máv cestě mezitím zaparkovanéauto?“

Nadšenci, kteří labyrintvyrobili a se kterými jsem cestudo Francie podnikl, jsouz pražského gymnáziaBuďánka. V budově tohotogymnázia mají už delší dobunamalovánu zmenšenou kopiichartreského labyrintu. Je nachodbě školy a její průměr jepouze 3,36 m. Víc prostoru tamneměli.

Protože nechci plýtvat Vašímčasem, jsem stručný. Pokud byVás však zajímaly podrobnosti,rád je dodám. A pokud bystevěděl o existenci takovéholabyrintu někde u nás a mohlbyste mne informovat, byl bychVám velmi povděčen.

Se srdečným pozdravem

Zdeněk Trávníček

96 97

Sešin je označení delšího období velmi in-tenzivního meditačního sezení. V češtiněse místo tohoto japonského názvu začínápomalu prosazovat slovo zásed nebo ústra-ní. Zatímco běžný život v klášteru vyžadu-je, kromě ranních a večerních období medi-tací a zpěvu súter, i práci, úklid, studium,přednášky a setkání s mistrem atd., v obdo-bí tzv. sešinu, intenzivního sezení, je zazenústředním bodem celého kláštera nebo cen-tra. Periody zazenu, kinhinu a zazenu secelý den a dlouho do noci neustále střídají,

SEŠIN

a jsou přerušovány krátkými pauzami najídlo, toaletu nebo zpěvem súter či manter.Právě sešin je obvykle prubířským kame-nem úsilí, vytrvalosti a odhodlání adeptazenu. A právě v průběhu sešinu, v prostoruvelmi pečlivě promyšlených a ve prospěchmeditace do sebe zapadajících disciplína metod klášterní praxe, vyjde najevo, jakje moudré meditovat ve společenství jinýchpodobně motivovaných lidí. Jakkoliv malý„úspěch“ jednoho meditujícího je (principrezonance) úspěchem celé skupiny. Vypad-

nutí z koncentrace, chyba v pozici,v chůzi nebo držení rukou toho dru-hého vám názorně naznačí, proč prá-vě tak a ne jinak. Energie a motivacejednoho posiluje všechny ostatní.Energie skupiny pomalu každým pro-meditovaným dnem (a někdy i nocí)narůstá a pomáhá např. vyřešit kóanyi těm, kterým by to trvalo ještě hodnědlouho. Energii, nutnou k překonánívnitřních (iluzorních, ale to většinoustudenti zenu ještě neví) bariér, dodá-vají i mniši, kteří chodí se zenovouholí, a občas třeskutě někoho plác-nou. Sem tam se najde i mistr, kterýpomáhá (to slovo myslím velmi váž-ně) adeptům dosažení osvícení třebatím, že ke konci sezení běhá předzkoprnělými a už notně unavenýmizazenisty a křičí a řve na ně, jací jsoulenoši a že když nezaberou a nevyluš-tí kóan, když teď nedosáhnou osvíce-ní, už se jim to nikdy v životě nepodaří!

Vše, co funguje v každodenním životě kláš-tera se v průběhu sešinu ukáže jako velmipromyšlené a důležité. Od zvukových signá-lů, barvy a střihu kimona, rozvrhu dne —vše slouží jednomu jedinému cíli: poskyt-nout studentům meditace a zenu maximálnípodporu na jejich Cestě za poznáním sebesama. Nic nesmí rušit dokonalé soustředě-ní, ohromnou energii a motivaci,a v důsledku toho všeho i skupinovou ener-gií podpořenou neuvěřitelnou vytrvalostvšech účastníků. Vřele doporučuji každémuhledači osvícení, či jen zjištění, o čem že tameditace je.

Celkem nedávno, díky emisním tomogra-fům a magnetické rezonanci, které umožňu-jí „vidět“ co se děje v mozku a jeho částechpři určitých typech činností a uvažování,vědci zjistili, že pravidelná meditace jaksivíce propojuje obě rozdílně fungující moz-

kové hemisféry, a dále, že takováto pro člo-věka nová činnost, je–li vykonávána alespoňtři měsíce, způsobí, že jednotlivé neuronyv konkrétní části mozku se nově, jinak, pro-pojí: narostou nové dendrity.

Nelze než smeknout před dávnými mistrya mnichy, kteří to vše na sobě samých empi-ricky zjistili, a dovtípit se, že když napříkladv Thajsku či Barmě chodí každý muž jed-nou za život na tři měsíce do kláštera, a žekdyž vrchol meditační praxe v současnýchbuddhistických centrech v Polsku, západníEvropě, USA a jinde v podobě dlouhého se-šinu trvá opět ony tři měsíce, že to nenízase až taková náhoda.

Dodnes vzpomínám, jak se na konci sešinulámaly charaktery, vypukaly emoce, někteřísebou plácali o zem, jiní se káceli v kinhinu,semtam někdo zařval KACU! (viz dále),a mnohým tekly slzy štěstí a poznání, proto-že se jim podařilo vyluštit kóan.

Máte–li hůl, dám vám ji. Nemáte–li hůl, vezmu vám ji.

Bašó

Kaligrafie Japonce Deiryúa (2. pol. 20. stol.) „Trpělivost“ a pečlivé rozlišeníjednotlivých druhů trpělivosti naznačuje, jakou národy Dálného východu, a buddhistézvlášť, přikládají právě této ctnosti důležitost. Rozlišují např. trpělivost snášet těžkosti

(a učí se umět snášet své i cizí utrpení, umět do něj vstoupit, sdílet ho), trpělivostsnášet urážky (kolik jen jinak celkem spořádaných manželství a kolik jinak tvůrčíchkolektivů či tak dobře míněných politických aktivit se v našich krajích rozpadlo jenkvůli tomu, že se ten či onen zbytečně urazil) či trpělivost snášet pravdu (naučit sepřijímat život takový, jaký je, a v tom nejvyšším důsledku se zbavit připoutanosti

ke svému tělu a mysli).

97

98 99

Kóan je jakási tajemná, pro nás většinounevyluštitelná hádanka. Dávní mistři sicenetušili nic o funkcích mozkových hemi-sfér, ale v rámci klášterní praxe vymysleli,jak slovem, logikou, porazit slovo, logiku.Jak se dostat z pasti jazyka. Indoevropskéjazyky užívají systém písmen, z nichž sklá-dají slova. Ta označují buď podmět, něja-kou věc nebo osobu, a jiná slova označujíjejich činnost. Říkáme hrom zahřměl, ale veskutečnosti nelze oddělit hrom od zahřmě-ní. Magrittův obraz dýmky, na kterém jenapsáno toto není dýmka (rozuměj, to jejen obraz dýmky), ilustruje náš problémz vizuální stránky.

A psychologové dnes vědí, že sotva otevře-me oči a na něco se podíváme, okamžitěnaskočí v levé mozkové hemisféře program,který nemůže nehodnotit, nekritizovat, ne-posuzovat, důsledkem čehož jsou pak výro-

KÓANŠuzan držel svou hůl a řekl mnichům: „Jestliže to nazvete holí, bude to odporovat

skutečnosti. Jestliže to nenazvete holí, ignorujete fakta. Jak to nazvete?“

ny mnohdy zbytečných a nezvládnutýchemocí. Jak se vymanit z diktátu tohoto pro-gramu? Kóany jsou velmi účinnou, i kdyžna první pohled velmi paradoxní metodou.

Kóan je totiž jakýsi krátký vtip, paradoxníprohlášení, racionálně neřešitelné rčení,které zkratuje levou mozkovou hemisférua ukáže adeptovi zenu, že vyčtená moud-rost není k ničemu. Například: „Když tlesk-neš dvěma rukama, ozve se zvuk. Jaký jezvuk jedné ruky?“ (Viz str. 111)

Levá mozková hemisféra je v koncích, řeše-ní nezná. V tu chvíli se musí propojit s pra-vou, intuitivní, vztahovou, sluchovou a hu-dební hemisférou. Ukázalo se, že napříkladdětské hádanky podobně paradoxního typuneuvěřitelně vylepšují schopnost učit se,psát, počítat, vyslovovat, číst a pamatovatsi. Asi nejznámějším kóanem je první zeslavné sbírky Mumonkan (překládá se jako

Brána bez brány): „Džóšu se zeptal mistra:‚Má pes buddhovství?‘ A mistr odpověděl:‚Mu.‘“

Mu znamená v čínštině zápor. Mistr tedyodpověděl ne, přestože všichni buddhistévědí, že už Buddha prohlásil, že všechnyživé bytosti jsou dokonalé, osvícené. Co toznamená? Adept zenu má problém. Co je tomu? Proč řekl mu? Řešení nenalézá, a čímvíc se soustředí, tím je dál od správnéhovýsledku. Veškeré snažení obvyklého typuje kontraproduktivní. Aby podal maximálnívýkon, musí člověk uvolnit tělo a mysl —jako vrcholový sprinter. Tady pak pomáházkušenost mistra, vytrvalost, motivace,schopnost dát si mu do hary (viz dále) —mu se pak stává jakousi mantrou a pomáhájak dodávat energii, tak uvolňovat psychikuzoufalého řešitele tak zapeklité hádanky.

Současný korejský mistr Seung Sahn pro-slul tím, že si se svými žáky psal dopisy.Rád používal velmi současného kóanu:„Kdy je cukr sladký?“ Představme si, že sevšemi svými současnými vědomostmi jsmev pozici člověka, který sice vystudoval vy-sokou potravinářskou školu a napsal diplo-movou práci o výrobě cukru, ale ve skuteč-nosti nikdy v životě cukr neochutnal. Vío cukru všechno, ale ve skutečnosti nevínic. Ve chvílích krize nevyhnutelně zkla-me. Právě tak mnozí z nás vědí o životěa člověku tolik, že ve skutečnosti nevědínic, protože „to“ žije jaksi samo za nás,a o našem životě a jeho kvalitě rozhodujížlázy s vnitřní sekrecí a prastaré programy,které evoluce vyvinula pro život v lesostepia v tlupě o dvaceti pěti členech. Proto nám„to“ stále víc přestává fungovat. Proto jenejvyšší čas něco se sebou, přesněji řečeno,s programem, pomocí kterého žijeme a vní-máme, dělat. Program přestal vyhovovat užBuddhovi a jeho následovníkům, natožnám v moderní době. Co s tím? Když máme

poškrábanou gramofonovou desku, přecenevyhodíme gramofon. Když spadnouv počítači Windows, přece jej nevyhodímedo popelnice. Co takhle nainstalovat nový,pro současnost použitelnější program? Za-zen, kinhin, kóany a satori jsou podle mnetěmi nejvýkonnějšími a navíc vyzkoušený-mi lidskými defragmentovacími, čisticímia resetovacími programy třetího tisíciletí.

Práce na kóanu je zvláště v obdobích seši-nu velmi intenzivní, adept celé dny, alei noci sedí v zazenu a v haře nosí a „řeší“kóan. Posiluje tělo a mysl víc, než by se naprvní pohled zdálo. Mysl si zvyká na pro-pojenost hemisfér, dendrity se propojují ji-nak, a pak lup, je to kenšó, vhled, nebo do-konce osvícení. A člověk už nadosmrti ví,že „to“ je jinak, že byl obětí toho, čemu In-dové říkají mája, iluze vnímání. Objevil ne-uvěřitelné možnosti a schopnosti svéhotěla a mysli. A nemůže se nepodělit — stáváse učitelem.

A objeví, že tělo je důležité i na duchovnícestě, a že vstupní branou na této cestě jehara.

������������ ������������������������������

Jakékoli vybočení z logiky je propojením he-misfér. Surrealismus, pohádky, koláže, poe-zie, cokoliv, co pomůže alespoň na okamžikvybočit ze stereotypů stávajících programů,pomáhá nezakrnět.

100 101

Hara je termín označující určité energetic-ké místo lidského těla. První informaceo duchovnosti či metodách k ní vedoucíjsme většinou získávali z knih a popisů ces-tovatelů a misionářů, přeložených pak pře-kladateli do naší rodné řeči. Jenže protožetakový překladatel nikdy nemeditoval, na-

HARA

— Kdo je Buddha? Žáku!— Ano, prosím?

— Nehledej ho jinde!

sekal spoustu chyb. Tak také vznikl jedenz největších omylů praktické duchovnosti:pozice energetického centra, třetí čakry,v japonštině nazvané hara. Zatímco mnozíČeši jsou již pár desítek let mylně přesvěd-čeni, že jde o solar plexus, je hara ve sku-tečnosti pomyslné (ale zkušenými meditá-tory snadno zjistitelné) místo asi dva palcepod pupkem. Anebo to místo, které si kaž-dý medvídek, když se do sytosti naládujeněčím velmi dobrým, začne hladit.

Když při zazenu nebo kinhinu člověk vědo-mě přenese svou pozornost do hary, a kdyžse mu pak podaří takto setrvat stále delšídobu, začnou se s jeho vnímáním dít velmipozoruhodné věci. Jako by v mozku zapojildalší obrovskou kapacitu operační paměti.Dochází mu souvislosti. Vidí detaily pro-blému, ale zároveň i jeho řešení. Každáotázka má v sobě ocásek odpovědi, jen jejuvidět a zatáhnout.

Když se občas večer studenti shromáždí vefrontě, aby si počkali na pohovor s mistrem(dokusan), musí zazvonit na zvonec ve sto-jánku. Dost často mistr místo pozvání„dále“ řekne „ty ani nevstupuj, stále jsi svůjkóan nevyřešil“. Jak to může poznat?

Jednou jsem cvičencům oddílu aikida před-nášel o haře. Potom mi ukazovali svou tré-ninkovou hodinu. Jeden ze cviků vypadaltak, že zatímco jeden člověk si dřepl a na-stavil záda za druhým stojícím, ten přesněho musel přepadnout dozadu a překulitse kotoulem vzad tak, aby to ani slyšet ne-bylo. Jde o to, uvolnit se a být v haře, abyse strach z pádu do neznáma vypařil jakpára nad hrncem. Instruktor, v tomto přípa-dě já, se lehounce dotýkal svými konečkyprstů konečků prstů každého adepta pádudozadu. Jen z toho letmého doteku jsemnaprosto přesně věděl, jestli ten člověk leh-ce zvládne kotoul vzad, nebo se ztuhlea tím pádem bolestivě rozplácne o žíněnku.Bylo jasně cítit, jestli je ten člověk v haře,nebo ve zmatku a strachu myšlenek, kterévytváří program v jeho hlavě.

Zkuste vyjít do pátého patra tak, že budetepočítat schody jakoby v haře. Budete pře-kvapeni, že vyjdete nahoru nezadýchánia usměvaví. Zkuste si představit, že se vámkaždým nádechem trochu rozžehne uhlíkpomyslně umístěný do hary, a při výdechutrochu ztmavne, a zároveň dělejte něco, covás obvykle vůbec nebaví. Zkuste si pomy-

Slavná dynamická kaligrafie mistra Tecugyóaze 17. století je nazvána Osamocená kapkarosy a vztahuje se k často používanému zeno-vému výroku „Pravá podstata já se zjeví mezimyriádami věcí“. Lidský život je podle bud-dhistů nejistý, jako kapka rosy, ale přestov téhle nejistotě existuje možnost objevita probudit pravou podstatu buddhovství. Zku-šení mniši a mistři ale velmi dobře vědí, žeskutečný smysl kóanů či meditační praxe sečlověku zjeví ne tím, že o všem bude přemýšlet(jako filozofové všech dob), ale jen při doko-nalém soustředění vědomé pozornosti do ob-lasti hary. Tento před mnoha sty lety mnichya mistry empiricky zjištěný fígl, jak obelstítracionální nadvládu programu mysli, je, prá-vě tak jako koncept makya či máji, teprvednes stále zřetelněji potvrzován tomografic-kým výzkumem mozku.

102 103

slně dát do hary křik rozčileného šéfa: zachvíli zjistíte, že vám šéf přestane vadit, žejste klidní, nad věcí.

Práce s harou je nejlepší způsob, jak se naučitbýt prakticky neustále v klidu a pohodě. Člo-věk nemusí být každou myšlenkou namočenv emocích. Každá rána, úlek, každá nepříjem-ná událost, automaticky vnímaná harou, a nemyslí, „hlavou“, jako obvykle, je pak jen dalšíenergie. Hara navíc skýtá nejen pro umělce,adepty bojových umění a tai–či, ale i pro vr-cholové sportovce a laiky obrovský (energetic-ký) potenciál.

Velmi praktický způsob, jak natrénovat vní-mání do hary, je využít řevu svého šéfa. Kaž-dý máme nebo jsme občas měli řvoucího šéfa.A každý tak víme, jak je těžké odolat emoční-mu tlaku autority a nerozsypat se. Je to při-tom jednoduché: až na vás začne šéf (učitel,ředitel, soused) řvát, představte si, jak je onaobrovská energie proudící z jeho úst pomalunasměrována obloukem dolů, do oblasti vašíhary, kousek pod pupík. A zkoušejte ten řevvnímat harou. Stane se malý zázrak: čím vícbude šéf řvát, tím víc vám dodá energie, vyzjistíte, že nejste jako vždy předtím zabloko-váni (především v oblasti hlasivek), a zůstane-te klidní. A třeba mu pak řeknete, co jste muvždycky chtěli říct, ale tím, že jste byli zablo-kováni, jste se nezmohli na slovo.

Když jsem o tom vyprávěl na jednom seminá-ři, jedna dobře stavěná paní kroutila nevěříc-ně hlavou, jako že to je nesmysl, pak ale zača-la pozorně naslouchat, a za pár měsíců přijelana další seminář jen proto, aby nám všemmohla povyprávět, jak to vyřešila se svým šé-fem. Ukázalo se, že je lékařkou na jednom oč-ním oddělení jedné malé moravské nemocni-ce. Každý den ráno na tohle oddělení vtrhl šéfa ji i sedm sestřiček prostě seřval. Dámy sez toho vždy vzpamatovávaly, a další den totéž.A tak se tahle paní doktorka, instruovánao haře, hned první den po návratu ze seminá-

ře postavila proti šéfovi, nastavila mu břichoa nechala řvouna řvát. K jejímu překvapeníemoce zůstaly pod kontrolou, a opravdu, čímvíc šéf řval, tím více a snadněji zůstávala onaklidná. A když se šéf musel nadechnout, při-skočila k němu, popadla ho, pozvedla nadpodlahu oddělení, a přímo do ucha mu zařva-la: „Ale vždyť já tě mám nakonec docelaráda!“ Zcela šokovaný šéf dopadl na podlahua beze slova utekl.

Ne že by se vše rázem změnilo. Nelze změnitčlověka (ani poručit větrům a dešťům). Co alelze, je změnit svůj vztah, postoj k člověku (šé-fovi, otci, politikovi). Ještě dalších čtrnáctdnů, než toho nechal docela, tenhle šéf každéráno ze setrvačnosti vběhl na oddělení téhlepaní doktorky, nadechl se, že začne řvát, alepak mávl rukou a odešel.

Tělo je onen nástroj, pomocí kterého lze takézačít a ovlivnit pozitivní změnu. Tělo ovšemadepta meditace občas zradí. Existuje jednadisciplína, která pomáhá trénovat sílu, prácis energií, a zároveň trpělivost a pokoru.

102

Humor léčí. Když se člověk zplna hrdla směje, je jeho racionální část mysliodpojena právě tak, jako když dobře medituje. Slovo humor pochází z latiny(humere) a znamená původně být vlhký, tekutý, jako voda.

Jedno z největších a nejradostnějších překvapení pro ty, kteří měli tu česta možnost setkat se tváří v tvář (nebo dokonce na delší dobu) s nějakým du-chovním mistrem, je zjištění, že jsou to po většinu času chechtající se, laska-vé osobnosti. Když se podíváte na žirafu nebo ptakopyska, dojde vám, žei Matka příroda má smysl pro humor. Některé mytologie tvrdí, že svět bylstvořen proto, aby se Stvořitel bavil. Možná všichni žijeme takový „kosmický“žertík.

Při smíchu se otřásá a vibruje (a tedy uvolňuje) celé tělo. Aktivuje se svalováhmota. Zvyšuje se srdeční tep (zrychluje oběh krevní), tělo a hlavně mozekdostávají až 5× více kyslíku než při obvyklém dýchání. Dvouleté dítě se samood sebe směje každých 35 vteřin. Čtyřleté dítě se směje každých deset minut.Dospělé, k jejich škodě, většinou smích přešel. Smích je přitom jakýsi vnitřníjogging. A především, smích a orgasmus jsou jediné tělesné aktivity, produ-kující dokonalou synchronizaci mozkových hemisfér (viz též str. 51, 131).

104 105

Poklony jsou jakýmsi tělesným, ale vesvých důsledcích i morálním protažením.Vždy ráno a večer se zenoví adepti a mistřiklaní. Většinou stoosmkrát. Začátečníci alek tomuto počtu mohou „dojít“, postupně se

POKLONY

klaní 27krát, pak 54, pak 81krát. Ze stoje, sesepnutýma rukama před srdcem, se člověkskloní a ladně a plynule s výdechem po-klekne s rukama opřenýma před sebou tak,aby se mohl čelem dotknout podložky či

podlahy. Pak si prodlouží výdech, a postup-ně smývá ego tím, že ruce obrácenými dla-němi vzhůru zvedne nad úroveň uší (sym-bolicky tím naznačí, že on sám, tedy jehoego, je níže než to, čemu se klaní — tedybuddhovství, symbolizovanému soškouBuddhy na oltáři, mandalou, jantrou atd.),a s nádechem si plynule, ladně opět stoup-ne. To je celé. Na první pohled to vypadájako takový rychlý a trochu upravený jógic-ký pozdrav slunci. Podobně se ale, ne ná-hodou, klaní i Tibeťané, a také přívrženciislámu.

Takto popsáno to nevypadá nikterak nároč-ně — ale ti, kteří to zkusili, dobře vědí, žeto zvláště pro netrénovaného jedince roz-hodně není jen tak. Nejde ovšem o pouhýtělocvik nebo aerobik. Jde o to nedělat stoosm poklon, ale jednu poklonu stoosmkrát.Jde o to zharmonizovat tento na první po-hled tak složitý pohyb do jedné plynuléoslavy rytmu těla a dechu. A člověk si posí-lí nohy (tak jako my Zápaďané neumímedýchat, tak máme také „slabé“ nohy), naučíse pokoře a skromnosti, nalezne a opaková-ním ustálí tělesnou (a tedy i duchovní) rov-nováhu.

Zkuste to také. Celá řada těch, kteří se tonaučili v rámci týdenního kurzu, a pak vy-

drželi dělat 108 poklon i doma, pozitivněa radikálně změnili své životy.

Ona morální a duchovní rovina dělání po-klon nejlépe vyvstane při popisu skutečnépříhody z počátku 80. let. Když v Polskuv roce 1981 nastolili stanné právo, mladíPoláci, žáci Seung Sahna, který již nemohlpřijet, psali mistrovi, jak jsou na tom špat-ně a co že mají dělat. On jim napsal, že niczvláštního, jen mají pokračovat v meditačnípraxi a v poklonách. Oni ale nepochopilia ptali se znovu „Co máme dělat? Poklonypřece nemohou nic změnit. Pomozte nám.“A tak mistr napsal, že on sám, v Koreji, vesvých pětašedesáti letech, začal dělat místo108 celých 500 poklon. Polákům to stálenedošlo a znovu žádali o pomoc. Mistr jimodpověděl, že začal dělat 1000 poklon den-ně. A Poláci pochopili, zastyděli se a začalina sobě opět pilně pracovat.

Člověk přece nemůže skutečně a adekvátněpomoci jiným, dokud nepomůže sobě. Conemůže ovlivnit, tím je zbytečné se trápit.Lepší je pracovat na sobě, abych pochopil,dosáhl osvícení, a pak přijdu na to, jak po-moci. Sto osm poklon denně je to nejmen-ší, co může adept osvícení věnovat na oltářsvé Cesty a konečného „probuzení“. A do-sáhnout osvícení. Japonsky — satori.

Tibetské poklony jsou zvláště poctivé a pro nás Evropany nepochopitelné. Nebo, jinými slovy,buddhisté zvláště dobře vědí, že „čtením o koláči se nenajíš“ a také že „bez práce nejsou koláče“.

Chci–li změnit struktury svého mozku (chování, životního postoje), dá to fušku. Výsledky jsou aleudivující a dnes i ověřeny. Známý současný čínský zenový mistr Šeng jen vyprávěl, jak se coby ve

vývoji opožděný hošík, narozený v době hladomoru (chodit začal až v šesti letech), dostal dokláštera a v šestnácti začal, kromě obvyklých prací a činností i recitovat mantry a dělat poklony.

Protože ale byl nevzdělaný, velmi obtížně se mantry učil zpaměti. Mistr mu na to řekl: „Tvá karmaje velmi těžká, ale pokud chceš, aby se to zlepšilo, dělej denně 500 poklon před sochou bodhisattvy

milosrdenství Kuan jin.“ Nejprve to nemohl zvládnout, ale postupně se to začalo dařit a za třiměsíce hoch zjistil, že se výrazně vylepšilo nejen jeho zdraví, ale i schopnost učit se a také

pamatovat si mantry.

Ranních 108 poklon na kurzuu moře v chorvatské Kanegřespolehlivě probralo pár desítekúčastnic zájezdu s Jóga turis-tem Proč 108 poklon? Číslo 108je pro buddhisty posvátnéz mnoha důvodů. V korejskétradici např. existuje 108 jmenpro Buddhy a bodhisattvya každou poklonou člověk vzý-vá a uctívá jednoho z nich.Nebo jinak, člověku na Cestěk probuzení překáží 108 zá-kladních překážek a každoupoklonou se jedné z nich zba-vuje (viz též str. 169).

— Mistře, když nemám nic v mysli, co mám dělat?— Zahoď to.

— Ale když tam nic není, jak to mám zahodit?— No dobře, pokračuj.

105

106 107

MEDITACE SLEDOVÁNÍ DECHUZačátečníkům někdy pomáhá, když začnou sledovat svůj dech.V představě sledují, jak vzduch vniká dírkami do nosu, jak pro-chází nosem a klesá dolů, kolem úst do oblasti hrtanu, jak sedostává do plic (pokročilí sledují, jak se dostává až do hary),a při výdechu opačnou cestou od hary, přes břicho, bránici, plí-ce, hrtan a ústa až z nosu ven. Sledujte zvuk tohoto sledované-ho dechu. Sledujte své pocity.

Někdy stačí vypomoci si představou létajících dveří. Výdech,dveře se hladce a neslyšně otevřou ven, nádech, dveře se ote-vřou dovnitř.

POČÍTÁNÍ DECHUMysl začátečníka při prvních pokusech o meditaci potřebuje alespoň něco, čehoby se zachytila. Je tedy dobré počítat dech (ideálně v haře). Začíná se výde-chem — jedna, nádech — dvě, výdech — tři, nádech — čtyři a tak dál až do deseti(nádech), a pak znovu od jedničky (výdech)… Fígl je v tom udržet pozornost conejdéle na tohle počítání, ale nesplést to, a nepočítat (po dosažení desítky) jede-náct. Pak je třeba prostě začít znovu od jedna, výdech.

V tom je půvab a technika nácviku meditace. Prostě začínejte vždy znovu a zno-vu. Až se vám podaří nějakou dobudokonale počítat od jedné do desetia znovu, mnohokrát dokola, pakzačne ta pravá a nefalšovaná medi-tace.

Pokud vám nepůjde ani tohle,zkuste počítat číslovkyv rychlejším, vám více vyhovujícímtempu, např. při výdechu „jedna,jedna, jedna, jedna“, při nádechu„dvě, dvě, dvě, dvě“ a tak dál.A opět jedna „jedna jedna jedna…“Až se zklidníte a jakoby oddělíte odmyšlenky, že počítáte, přirozeně sezklidníte v tempu vyhovujícím va-šemu tělu a životnímu tempua můžete přestat počítat.

MEDITACE NA DECHV té nejlepší, ale pro vás pohodlné pozici,s očima mírně sklopenýma, ale rozostřený-ma, zkoušejte vědomě sledovat svůj dech.Ideálně do prostoru pod pupkem, do hary.Výdech jakoby až z hary, nádech jakoby aždo hary. Pomáhá, když si představíte, žemáte v haře imaginární uhlík z ohniště.Při výdechu uhlík trochu pohasne, při ná-dechu se více rozzáří.

106 107

108 109

Co je to Buddha?Mysl je Buddha.

Satori je pro vyznavače zenu cílem všehosnažení. Tedy jakési probuzení (vzpomíná-te?, slovo buddha znamená probuzený),osvícení. Laika asi překvapí, že satori je ně-kolik druhů, a že ještě dříve musí člověkdosáhnout tzv. kenša. Kenšó je překládánojako vhled. Učení i zdánlivě nesmyslné pří-běhy a rčení mistrů, kóany, ale i vlastní do-posud neřešitelné problémy — vše je rázemjasné. Člověku dojde jediné správné

SATORI

a možné řešení (nejen kóanu), dojde muona „iluzornost“ myšlení a vnímání, aletaké to, že je možno vše změnit. Že je pů-vodně dokonalý, moudrý, svobodný. Věcia jevy a děje jakoby zapadnou do sebe, všeje srozumitelně přehledně jasnéa dokonalé.

Ze současného hlediska může být satori ja-kési propojení levé i pravé mozkové hemi-sféry, nebo ještě jinak, odblokování onohocenzora v našem mozku, který určuje prio-rity vnímání. Evoluce musela nějak zařídit,aby se náš předek nerozplýval nad každým

zrnkem písku, jako básník a vizionář Blake(Vesmír v zrnku písku viděti…), nebo, v dneš-ním světě, abychom na přechodu přestali mys-let na večeři nebo pracovní problémy, ale sou-středili se na auto přijíždějící nejprve zleva.Umíme se tedy soustředit na jednu jedinouvěc nebo činnost, a proto přesto, že podvědo-mě vnímá naše tělo čtyřikrát víc, než jsmeschopni vnímat vědomě, postupně nabudemepřesvědčení, že život je jen a pouze to, co vní-máme svými smysly. Co si můžeme ohmatat,očichat, ochutnat, čeho se můžeme dotknout.

Satori umožní člověku jaksi „vidět“ obě stranymince najednou. Nalézt, otevřít a spustit ob-rovské rezervy dokonalého těla. Psychologic-ky vzato, vidět a vědět, že každá negativní si-tuace je jen jedna strana mince, že je možnose na cokoliv, jakkoliv tragického, podívati z té „jiné“, druhé a v tomto případě pozitivnístrany. V tomto smyslu je buddhismus, a zenzvláště, dokonalou a nanejvýš modernía efektivní psychoterapií.

Chvíle orgasmu nebo vrcholného štěstí jistězažil každý z nás. Představte si tedy, žev okamžiku kenša nebo, chcete–li, satori, pro-žíváte dlouhé minuty a hodiny či dny štěstí,pronikající každou buňkou vašeho těla,a všechny dosavadní problémy mají snadnářešení. Člověk v mžiku oka zjistí, že veškeréproblémy jeho života byly a jsou malichernéa zbytečné, a hlavně, že on sám je už dokona-lý a nanejvýš svobodný. Že jen na něm, najeho způsobu vnímání reality záleží, jakýbude jeho další život.

Se satori, osvícením, je spojena ještě jedna po-tíž. Jak jej naučit, jak, když je to nanejvýš in-dividuální zážitek mimo jakýkoliv popis, sato-ri předat? Jak zajistit, aby byla zkušenostosvícení předána i dalším generacím? Buddhaprý na jednom svém kázání místo dlouhéhoproslovu jen pozvedl květinu. Jeden z jehožáků se pousmál. A Buddha věděl, že Kašapaví. Od té doby, tedy již více jak 2500 let, je me-

Osvícení, satori, tedy to, co nelze vy-jádřit slovy, se odedávna znázorňujekaligraficky pojatým kruhem (vizmalbu mistra Tóreie z 18. stol. naprotější straně). V jiném známémpodobenství o muži a zkrocení buvo-la je v deseti obrázcích metaforickyznázorněna Cesta člověka za osvíce-ním. Na rozdíl od obvyklého evrop-ského názoru, že jakmile dosáhnečlověk osvícení, už nemusí do konceživota nic dělat, ale po osmém ob-rázku, který představuje jen obyčej-ný kruh (hranice mysli jsou rozpuš-těny, neexistuje ten, kdo byrozlišoval, nejsme odděleni od světa,buddhovská podstata naší mysli serozzářila), ve světě buddhistickésymboliky následuje i devátýa desátý. Na devátém se osvícenýčlověk ve spirále vrací na začátek: jesi vědom svého spojení se světem,a tak jí, když je třeba jíst, když jetřeba umýt misky, umyje misky. Nadesátém opět vstupuje do města, natrh, se žehnajícíma rukama. Nezále-ží mu na tom, co si o něm myslí dru-zí: je svobodný, milosrdný, moudrý.Když se slavného propagátora zen-buddhismu, D. T. Suzukiho, ptali najeho zážitek osvícení, nikdy o tomnehovořil. Jednou ale zmínil, že jed-nou či dvakrát měl „velký prožitek,ale milionkrát prožil krátké okamži-ky, kdy se chce člověku tančit“.Jiný mistr na otázku, jak se liší člo-věk před osvícením a po něm, odpo-věděl: „Samozřejmě, je to stejné.Akorát po osvícení vše vykonávámpůl metru nad zemí.“Když se americký žák zeptal rinpo-čeho Trugpy: „Co bude, až se z vásstane plně osvícený Buddha?“, rin-poče odpověděl: „To je jen začátek.“„Začátek čeho?“ „Duchovní Cesty.“

110 111

toda k „probuzení“ vedoucí, a zkušenost sato-ri, předávána přímo, nezprostředkovaně,z mistra na žáka. Na rozdíl od jiných forema sekt buddhismu, na rozdíl od jiných du-chovních nauk předávaných jen písemně, zendokázal uchovat nejen ideu, že osvícení jemožné (a dokonce ani nezáleží na pohlaví,barvě pleti, na vzdělání či inteligenci adepta),ale také metody, k němu vedoucí. A ještě jepropracovat, obohatit a zdokonalit tak, abybyly vždy dobově aplikovatelné.

I v dnešní zenové praxi se pro tento účel pou-žívá jak celé soustavy kóanů, tak pohovorůžáka s mistrem–učitelem, aby měl mistr na-prostou jistotu, že žák skutečně ví, co to jeosvícení. Mistr pak vyhotoví jakési osvědčení(inka), žák pak nesmí ještě tři roky učit. Mi-mochodem, vážení, tohle je na rozdíl od mo-derních západních terapií geniálnía osvědčený institut — znáte to, každý čerstvýabsolvent čehokoliv chce okamžitě měnitsvět, a všichni z nedávné historie víme, kamtyhle dobře míněné akce vedou. Teprve po-tom původně žák — teď již mistr může, chce–li, učit své žáky.

Duchovní transformace vědomí každéhoz nás může změnit svět. Jinými slovy, nebu-de–li každý z nás a celá globální společnostv nejbližších desetiletích stále duchovnější,nebude vůbec. Na jedné diskusi o limitech do-savadních způsobů myšlení jsem na počátku90. let navrhl způsob, jakým by se dal změnitsvět. Při OSN by byla sestavena jakási „radamoudrých“ (z nejméně osmi všeobecně uzná-vaných duchovních mistrů), která by vyhlási-la, že každý, kdo prokazatelně dosáhne (toutoradou ověřeného) osvícení, dostane za rokpoté deset milionů dolarů. Zkuste na tototéma „meditovat“…

V rámci meditačního procesu ale každý musíprojít obdobím, kdy se nedaří, a mysl začnezlobit. Například vyrábí jak na běžícím pásuhalucinace. Makyo.

Jeden z nejslavnějších zenových mistrůHakuin (17. století) dosáhl osvícení při ře-šení kóanu Zvuk jedné ruky (viz str. XX)a často ho i maloval. Ruka symbolické fi-gury zenového mistra, která je znázorně-na přehnaně kruhově (kruh jako symbolosvícení a nekonečna) ukazuje také nakaligrafický nápis, který zní: „Vy všichniinteligenti — ať říkáte cokoliv, jestli nevíte,jak zní zvuk jedné ruky, všechny vaše vě-domosti jsou jen hromada smetí.“

MEDITACE PRO POKROČILÉ (TIBETSKÁ)Představte si, že jste celí, včetně těla mysli, ponořeni do doko-nalé temnoty. Připravte se na světlo. Představte si světlo, kterézačne zářit z vaší hary. Světlo vás postupně prostoupí, a začnezářit nejen vaše tělo, ale i okolí. Představte si spoustu paprsků,které z vás vycházejí. Světlo a teplo naplní vaše tělo.

Představte si, že světlo už prozařuje celé obrovské území, a dokonce i celou planetu.Není to nic hmotného, není co uchopit, je to jen světlo. Vy i celý svět jste světlem. Jstesjednoceni, jste světlem, ve kterém se koupe vesmír. Temnota již neexistuje.

PRO POKROČILÉ(MLČENÍ)Zkuste den, dva, tři vydržet mlčet. Nejlépe tofunguje v průběhu sešinu, zásezu, v nějakémmeditačním centru. Po dvou třech dnech zjistí-te, jak je vše najednou energetičtější, průzrač-nější, a jak jste se „očistili“. (Pamatujte, pytha-gorejci, žáci slavného filozofa a vědce, muselidržet „bobříka mlčení“ celých pět let.)

MEDITACE NAČERVENÉ SVĚTLOPředstavte si, že jak tak vzpřímeněsedíte v meditační pozici, skrz páteřse začne zdola vypínat tenoučký pa-prsek červeného světla. Je tenký jakonitka. S každým nádechem ten papr-sek nechejte ztloustnout. Postupněvám páteří a směrem nahoru svítípaprsek silný jen jako špendlík, pakjako tužka, potom jako srolované no-viny, pak jako kmen stromu, potomjako sud, kotel lokomotivy, horsképleso, rybník, jezero, kráter velikán-ské sopky, celé Čechy, celá Evropa,celá zeměkoule... (Pokročilí a odváž-ní mohou jít v představě dál a dál.Není se čeho bát, onen moudrý rád-ce ve vás vždy ví, kam až přesně semůžete odvážit.) Vychutnejte si nanějakou dobu představu, že jste vel-kým všeobjímajícím červeným svět-lem, a potom pomalu, s každým vý-dechem, snižujte objem světlapozpátku, abyste skončili s předsta-vou, že vám páteří prochází paprsekčerveného světla tenký jako nitka.

PRO POKROČILÉ(EXPANZE)Po základním zklidnění v dokonalémeditační pozici si s každým náde-chem zvětšujte imaginární plochýmrak nahoře na imaginární oblozenad vámi. Když už je jako celý svět,s dalším nádechem tento horizontálnírozměr protněte imaginárním vertikál-ním rozměrem — nechte svou myšlen-ku vystřelit ze středu země až dalekodo vesmíru. Zkuste tenhle pocit ves-mírné expanze chvíli udržet v mysli,a pak se s každým výdechem postupněznovu vraťte do svého obvyklého těla.

112 113

Makyo je speciální japonský zenový termínoznačující bludy, představy a iluze, kterézpočátku vytváří naše mysl při delší medi-taci. Tedy při onom čisticím procesu. Zeno-ví mistři na vlastní „mysl“ zkusili to, coprovází každého začátečníka při pokusecho ponor do hlubin vlastního vědomí. Sou-časní hledači drogových (houbičkových čiayahuascových) úletů, někdejší jogíni,mystici, ale i spiritisté, nebo malíř Franti-šek Kupka a jemu podobní nadšení hledačiabsolutna také brzy zjistili, že počátek ta-kového skutečného zklidnění mysli je pro-vázen geometrickými vizemi, či dokoncepřeludy a vidinami. Zatímco adepti jinýchmystických a extatických tradic (včetněkřesťanské a islámské) se těmito vizemi ne-chávají unášet (či zastrašovat), zenoví uči-telé rozumně nabádají mnichy, aby se ne-dali ovlivnit a zastavit v meditačním úsilí.Je to jen makyo, chvilkový přelud, není tonic důležitého, říkají. Je třeba jít dál.

MAKYO

Dobře si vzpomínám, jak jsem poprvé sku-tečně delší dobu seděl v zazenu. Bylo tov polském zenovém centru v Katovicích,kde se meditovalo směrem ke zdi, na kterébyla připevněna pytlovina. Já tenkrát nico makyu a technice zazenu nevěděl,a prostě jsem poslechl, co mi bylo řečeno:„Seď zpříma v lotosu, bez jediného pohy-bu, s očima trochu sklopenýma, ale jaksirozostřenýma, a počítej dech od jedné dodeseti.“ Pozici jsem už uměl, výdrž jsemměl taky, ale to, že se mi před očima začnepohybovat stěna a pak se na ní budou pro-mítat nejrůznější obrazce, tvary a výjevy,mne překvapilo a zpočátku trochu vystraši-lo. Naštěstí jsem večer v místní strojopisnésamizdatové knihovně našel polský překladknihy P. Kapleaua Tři pilíře zenu, ve kterétento kanadský a první současný mistrzenu nepoučeným Evropanům (na rozdílod Asiatů, kteří to nikdy nepotřebovali,protože klášter byl téměř u každé vesnice)

vysvětluje, jak sedět, co v zazenu dělata čeho se vyvarovat a jak.

Skutečnou a vědecky ověřenou teorii vzni-ku těchto (entoptických) vizí ještě neznáme,to ale nic nemění na pronikavé a empirickémoudrosti dávných prvních adeptů a mist-rů zenu, kteří rozeznali fyziologický původtěchto přeludů a již celá staletí tak šetříspoustě meditátorů řadu nepříjemností.

Oni dávní mistři a guruové měli pravdu.Svět je skutečně iluze. Svět je to, co každé-mu z nás promítá mozek na monitor mysli.Navíc s půlvteřinovým zpožděním (aby sti-hl sladit smyslové vjemy s databází paměti,databází emocí a sjednocující vlnou elek-trických kmitů o 40 Hz). Iluzí bylo a je taképodlehnout tvrzení o jediné objektivitědneška, vědě. Je stále zřejmější, že iluzí,májou, je i právě ona zvláště v minulémstoletí (a bohužel u nás doposud) staletí takobdivovaná a propagovaná „objektivita“vědců. Každý vědec je přece jen člověka i on tedy žije v téže půlvteřinové iluzi pří-tomnosti. „Nad podílem nevědomí ve věděnelze jen tak mávnout rukou,“ píše S. Pol-lack. Každý, i ten proklamativně nejobjek-tivnější vědec (nebo ryzí racionalitou se ne-ustále zaštiťující makroekonom), ať seohání objektivními podklady svých tvrzenísebevíc, je tedy také ovlivněn tím, co munevědomě zabarvuje jeho „objektivitu“.

Dlouhodobá meditace tak je, dokud nepři-jdeme na efektivnější a především rychlejšízpůsob práce s myslí, doposud jedinou zná-mou metodou, která dokáže prokazatelnětransformovat (a nepřímo pozitivně ovliv-nit) i ony nevědomé, od první vteřiny živo-ta hluboce zafixované (bohužel většinounegativní) emoce, jimiž naše běžným živo-tem rozbouřená mysl přímo oplývá.

Jak takovou rozjitřenou mysl zklidnit? Sou-částí většiny japonských zenových klášterůje malá či větší zenová zahrada.

112 113

Mistr: Ukaž, jak držíš prázdnotu. Žák chňapl rukou do prázdna.Mistr: „Myslíš, že to jde takhle?“ Žák namítl: „A jak jinak?“ Mistr popadl žáka za nosa kroutil jím. „To je moc,“ křičel žák, ale mistr nepovolil a poznamenal: „Jinak přece

prázdnotu nepodržíš!“

Jeskynní kres-by paleolitic-kých Evropa-nů, skalnímalby ame-rických Indiá-nů, nebo kres-by v Africesice zobrazujízvířata, lidia lido–zvířa-ta, ale jsoudoprovázenymnožstvímteček, spirál,křivek a linií.Doposud nikdo netušil, co znamenají. Už pří-slušníci Klubu hašišinů, např. Baudelaire,Balzac a Victor Hugo, zkoumali vliv indické-ho konopí na vnímání člověka. V určitémstupni transu popisovali opakovaně velmi ba-revné, živoucí vize kol, vírů, spirál a duh.Heinrich Kluver (1926—1966) analyzoval tytovizuální formy a zjistil, že např. při intoxikacimescalinem „se člověk nemůže podívat na bí-lou zeď, aniž by viděl barevné obrazce: mříže(struktury včelího úlu, výšivek, řezby aj.),sítě, tunely, aleje, spirály“. Jihoamerický in-diánský kmen Tukánů kupříkladu všechno,čemu my říkáme umění, ztotožňuje s obrazyvyvolanými „yagé“ snem. Úžasné polychro-mované ornamenty, které zdobí čela obytnýchdomů, abstraktní motivy na jejich keramice,oděvy z kůry, nádoby z tykve či hudební ná-stroje — to vše, jak říkají, se jim vyjevujea opakovaně vrací pod vlivem psychedelické-ho nápoje. Podle Tukánů se geometrickéa abstraktní motivy objevují na počátku into-xikace yagé. Claudio Naranjo popisuje typickévize při „yagé“ sezeních, v nichž se ikonickévidění neustále mění a vrací do měnících segeometrických vzorů (forem). Obecně užívanýnázev pro všechny tyto představy geometric-kých forem je „entoptické vize“(viz obr.). Je tooznačení pro vizuální pocity, jejichž původ jepravděpodobně ve zrakovém centru mozku.Barevné a živoucí vize, ovlivněné vzpomínko-vým aparátem z hlubších vrstev vědomí, sekombinují a vizuálně mění do geometrickýchstruktur. Zdá se, že vzpomínkový aparát mápůvod i transpersonální nebo archetypální.

114 115

Sestavy kamenů a cestičky zenových zahradsymbolizují náročnost Cesty zenu.

Osamu Mori

Zenové zahrady jsou obyčejnými zahrada-mi jen na první pohled. Když už se někdorozhodne meditovat, obvykle tak činí namístě v prostředí k tomu určeném. Takéforma, tedy nějaká ta speciální meditační

ZENOVÉ ZAHRADY vším duševně, odpočinuli. Japonské zeno-vé zahrady jsou tou nejvíce sofistikovanouverzí umění nechat vlka nažrat a zachránitkozu. Již tisíce let jsou tyto zdánlivě oby-čejné, ve skutečnosti však nanejvýš pečlivěvymyšlené a realizované kousky nenápad-ně zabstraktnělé přírody tou nejnenápad-nější, ale právě proto nejefektivnější for-mou meditace. Jejich tvůrci, zdánlivě jenpečliví zahradníci, ve skutečnosti ale du-chovní mistři a nanejvýš rafinovaní umělci,vytvořili ve svých po staletí přesněa pečlivě udržovaných zahradách jak vyso-ce estetický ideál spojení člověkas přírodou, tak praktickou metodu, jak ná-vštěvníka nenápadně a jaksi nevědomkydokonale zharmonizovat: Jak velmi prak-tický a zdraví člověka udržující kousek se-zónně se obměňující přírody, tak asi to nej-dokonalejší umění všech umění. Jakmožnost obdivovat a vychutnávat čas den-ních a ročních period, tak naznačit relativi-tu času a schopnost lidské mysli vůbec jenuvažovat o jakési cyklické nesmrtelnosti(nebo dokonce ji oceňovat). Zdánlivě oby-čejný kousek půdy s potůčkem, stromya keři, cestičkou a lucernou — a přitom vr-cholný a dokonale promyšlený a účinnýsymbol cesty za duchovností.

pozice, je dána. Jak ale nabídnout výhodymeditace člověku, který to vše z principuodmítá? Víte, že existují zahrady, které vy-padají zdánlivě jen jako zahrady? Jejichsmysl je ale daleko hlubší a především rafi-novanější. Projdete–li takovou zahradou,a dojdete–li do čajového altánku, kde si dátešálek zeleného čaje, ani si neuvědomíte, žecestou jste si dokonale tělesně, ale přede-

Nejslavnější „suchá“ zahrada Ryoandži v Kyotu (obr. nahoře a na protější straně),ale i půvabná malinká „zahrádka“ poblíž hotelu Richmond v Karlových Varech (viz str. 116 dole)

nabízejí návštěvníkům klid a pohodu pro tělo.

116 117

Zenové zahrady jsou i na evropské, natož naamerické poměry, velmi staré umělecko–du-chovní počiny, ale zároveň i naší současnostíještě ne dost oceněné návody na dosažení har-monie těla a duše. Již v kronikách z 6. století sepíše o jistém zahradníkovi, který přišel ažz Koreje, aby v zahradách císařského dvora za-ložil zahradu s kopečky, stromy, keři, květina-mi a dokonce pěstěnými rybami v rybníčku.Dřevěné modely těchto prastarých zahradz období Nara (8. století) jsou dodnes největší-mi poklady současných japonských muzeí.V období Heian (8.—12. století) už umění ja-ponských zahrad dosáhlo svého vrcholu.

Japonské zahrady musí obsahovat (v rozdíl-ném poměru) a) kopečky a rybníčky nebo po-tůčky a prameny, či dokonce vodopády, b) ka-meny a skalky, c) zahrady obklopující čajovýaltánek, d) sestavu kamenů, e) lucernu. Každázahrada návštěvníkovi, který nejprve muselprojít řemeslně dokonalou branou „na cestěk čajovému altánku“, nabídla pohled nav různých dobách rozkvétající rozličné keře,stromy a květiny, záměrně co nejzakřivenějšízahradní cestičky a stezky, u altánku častoz plochých kamenů, poskytující vždy nové

a překvapivé pohledy, dřevěné či kamennémůstky přes potůčky nebo části rybníčků, růz-né z přírodních materiálů umně zhotovené zíd-ky, ploty a plůtky a nakonec malou vodní nádržs bambusovou naběračkou a kamennou neboželeznou lucernu.

V takové zahradě se nic nesmí opakovat. Ná-vštěvník se v ní nesetká s rovnými liniemi —cestičky, plůtky, vše se kroutí a zahýbá. Je–lijedna strana cestičky ozdobena a ohrazena plo-tem z bambusu, druhá strana je orámována ži-vými keři. Stromy i keře jsou vysazeny a umís-těny tak, že kvetou pokaždé jindy, takže téměřpo celý rok tam něco kvete. Odkudkoliv se člo-věk podívá, vždy se mu naskytne jiný pohled,který navíc velmi často využívá tzv. vypůjčené-ho pozadí. Zahradní mistr architekt využil na-příklad možnosti pohledu na vzdálené horynebo moře, či pásmo vysokých stromů atd.

Nejde přitom o nic jiného, než dojít do čajo-vého altánku a dát si šálek zeleného či něja-kého místního čaje. Cesta do altánku je ovšemtak rafinovaně promyšlená a realizovaná, žečlověk do altánku dorazí již odpočatý — jehomysl se vyprázdní, a čaj a sebe tak může nále-žitě vychutnat.

V takové zahradě jsou pak květiny, nádržky navodu, kameny, rohože a podlahy čajového al-tánku jakýmisi přirozenými mandalami.

Zahrady jsou samozřejmě denně udržo-vány, a různé ozdobné linie v pískunebo štěrku denně „vyráběny“ mnichy.Co jiného je taková tvůrčí práce na za-hradě, než meditace?

118 119

Mandala je vizuální transformativní synté-za tvarů, barev a symbolů v prostorua čase.

Na jednom diskusním večeru, poté, coúčastnice vyslechly mou přednáškuo meditaci a zvláště výhodách hudbya zpěvu pro harmonizaci těla a psychikyčlověka, se jedna žena, mluvčí celé skupin-ky, zeptala: „Existuje nějaká forma vizuálnímeditace? Hovořil jste o tom, že při medita-ci je nejlépe zavřít oči, tedy přesněji, žekdyž člověk otevře oči, okamžitě začne

MANDALAMoudrý muž vidí prostor a nerozlišuje menší jako příliš malé

ani větší jako příliš velké — ví, že hranice a měřítka neexistují.

Lao–C’

fungovat spíše levou mozkovou hemisfé-rou, z čehož tedy plyne, že posuzuje, hod-notí, kritizuje. Zmiňuji to proto, že my tadyjsme ženy malířů a když jsme jim navrhly,aby si poslechli nějakou meditační hudbu,odmítli to s tím, že oni by k meditaci potře-bovali spíše nějaké obrazy. Existuje tedy vi-zuální meditace?“

A já jsem mohl začít vyprávět nejen o tibet-ských mandalách. Mandala symbolizuje ja-kési „duševní“ ohlédnutí, pohled zpět, tam,odkud jsme přišli, kde začíná vědomí reali-

ty. Není to snadné — vyžaduje to přinejmen-ším nějakou (bezpečnou) techniku. Mandalareprezentuje pohled zpět do „úst, která poží-rají prostor a čas“. Proces meditace (na man-dalu či jantru) má obrátit pohled mysli do-vnitř a dohlédnout přímo do centra procesuvzniku vědomí světa.

Slovo mandala má svůj původ v sanskrtu a jesloženo ze dvou částí, manda (pravá podstata,esence věcí) a la (dosáhnout, získat). Je to vi-zuální představa ideálního řádu, ideální spo-lečnosti. Ve vesmíru mandaly je všechno rov-nocenné, dokonalé, vzájemně související.

V Indii a Tibetu (ale také v jiných starých eso-terických disciplínách našich předků, např.v praxi pískových „maleb“ šamanů Navaž-ských indiánů) se kreslí soustředné kruhya jiné geometrické obrazce, které slouží jakomeditační a uctívaný prostředek k dosaženíalternativních stavů vědomí. Rituálya ceremonie spojené s mandalovou prací po-máhaly a pomáhají adeptovi nalézt svůj„střed“, svou jistotu. Richard Long, který seproslavil svými land–artovými kompozicemi,řekl, že je to „snaha zobrazit ten okamžik,kdy zážitek jednoty člověka s přírodou a jehookolím vytváří něco osvobozujícíhoa očistného“.

„Muži se po skupinkách odebrali do velmihorké lázně. Zatímco ženy bubnovaly a od-říkávaly mantry, muži začali zrychleně dý-chat, podobně jak to známe z holotropníterapie. Rytmus bubnů, horká voda a zry-chlené dýchání udělaly své — po chvíli jsemse ocitl ve zvláštním transu. Před mýmvnitřním zrakem se po určité době objevilyzvláštní abstraktní obrazy, které mne hlu-boce uklidňovaly. Rituál trval asi hodinu,pocit naprosté vyrovnanosti, harmoniea příjemné euforie přetrval ještě několiktýdnů.“ (Zpráva účastníka „potní lázně“v současném Íránu) Domnívám se, že prá-vě tak jako tvary, barvy a detaily mandal,ani ornamenty muslimských mešit či vzorykoberců nejsou náhodné (viz též str. 113).

120 121

Univerzalita mandaly tkví v soustřednosti,principu středu, v harmonii: „Vše, co je vlevo,má odpovídající rozměr také vpravo, vše, co jedole, odpovídá tomu, co je nahoře: ten, kdo tozakouší, kdo tím žije, je ten, který nalézá svůjstřed ve vědomí věčného Teď!“ (J. Arguelles)

Žijeme v moři protikladů. Kontrast, oscilacemezi koncepcemi, principy (muž a žena, bíláa černá, nebe a země, den a noc, plusa minus, hmota a duch), to je naším údělem.Naneštěstí zakoušíme většinou jen ony proti-kladné extrémy, aniž bychom si byli neustálevědomi jejich vzájemné spojitosti a neodděli-telnosti. Vnímáme tak svět jako neustálý boj,protože nám chybí střed, centrum. Mandala jeobrazec i proces centrování, hledánía nalézání středu. Právě protože je to obrazec(a tedy i následný proces) tak pravidelnýa harmonický — neexistují zde špatné či dob-ré zkušenosti.

V podstatě jde o vizuální konstrukci kore-spondující se základní vizuální zkušeností:když se na chvíli soustředíte na obraz sou-středných kruhů, po chvíli zjistíte, že se vámjednotlivé kruhy začnou slévat, nebo budeteimaginárně vtahováni dovnitř atd. Oko samoje vlastně mandala. (Starodávní „vizionáři“,mudrci, viděli, ač mnozí z nich tak jako Ho-mér byli slepí a moudré knihy starých Indů senazývaly védy, etymologicky od „vidět“, „vi-dění“, vědění — odtud i slovo „věda“.) Mecha-nismus působení mandaly může být založeni na tom, že paprsky směřující čočkou do na-šeho oka jsou registrovány sítnicí, ale právěv místě zakončení zrakového nervu, v místě,kde nic nevidíme, se obvykle promítá středpozorované mandaly. Dalo by se říci, že za-tímco většinu obrazců a pravidelností manda-ly vnímáme obvyklým způsobem, tedy ces-tou: oko, sítnice, signál, zrakové centruma asociace, uvědomění si vnímaného objektu,zrakový nerv registruje přímo (nezkresleněa necenzurovaně) to, co tvoří střed mandaly.

Klasická tibetská mandala představuje symbo-lický palác, pevnost či vládcovské město. Takjak adept prochází jednotlivými stupnia branami, tak jak medituje na symbolys těmito úrovněmi spojenými (soucit, láska,víra, krása), tak jak ztrácí pojem času a pro-storu, stává se postupně a je tím, na co medi-tuje. Zjednodušeně řečeno, co vidí, tím je. Comá před očima (rozuměj spíše těma vnitřní-ma), to má v mysli. Stává se harmonií, ideálnísvět mandaly se stává jeho vnitřním světem.A opačně, z hlediska nás, lidí této doby, je–ličlověk obklopen ze všech stran nepořádkem,chaosem, má i uvnitř, ve své mysli, nepořádeka chaos.

Vnější formální rysy tohoto procesu, uctívánísymbolů, rituály a oběti, jsou jen způsobya prostředky, jak se „vrátit“ a jak možnost ná-vratu v prostoru a času v mysli udržet. Procesmeditace na mandalu (v klasickém tantrickémči tibetském slova smyslu proces uctívánímandaly) pomáhá sjednocovat emoce či ima-ginaci na jedné, a fyziologické reakce organis-mu na druhé straně. Mandala „učí“, že vše(co vznikne aktem stvoření) jsou věci, tedy to,co považujeme za hmotné, ale že nesmímezapomínat, že i „věci“ jsou výsledkem a pre-zentací střetávání a sjednocování energetic-kých polí a sil. Duhu můžeme pozorovat jentehdy, když se sluneční paprsky, vodní kapkya další atmosférické procesy setkají v místěa času — s tím, kdo pozoruje. Stejně tak námnapř. šrí jantra (geometrická mandala z vzá-jemně propletených trojúhelníků, viz obr.)připomíná, že všechny věci, situace, příčinyi jejich následky jsou vzájemně propleteny,a pocit oddělenosti a osamocenosti existencečlověka a jakkoli různých objektů, např. ka-mene, rostliny, mraku, motýla či hvězdy nanoční obloze, je jen produkt lidské mysli.

Koncept času a závislost na iluzi času zde hra-je velmi důležitou roli. Mandala obchází před-stavu jednotného, stále se odvíjejícího času.

Malování mandaly pískem je několika-denní meditací.

Léčebná mandala indiánů Navaho.

Studie pro koberec (Fr. Kupka).

Současná ekologická mandala Země.

Vize sv. Hildegardy z Bingenu (12. stol.).

C. G. Jung: Mandala moderního člověka.

122 123

Stejně jako při optimálním poslechu hudbyje velmi důležitý mandalou evokovaný oka-mžik Teď a Tady (včetně následného uměnínelpět na koncepcích času a symbolů)i dnes, a právě dnes. Je také možností ná-cviku umění být teď a tady, tedy v přítom-nosti, což je prý jedním z rozhodujícíchmomentů klasifikace i potenciálního řešeníkrize současného vědomí světa.

Prokázalo se např. že čas, který fyziologic-ky člověk skutečně vnímá, trvá jen dvě ažčtyři vteřiny — vše před i po je jen iluze, jižzmíněná mája, produkt našeho stylu vní-mání a stereotypu myšlení. Mandala (či její

pouze geometrický ekvivalent, jantra) jezároveň prostředkem i obrazovým vyjádře-ním cíle. Návod s instrukcemi i proces me-ditativní cesty časem ke vnímání existencenezkreslenému smysly.

Mandala symbolizuje harmonii. Černá jevyvážena bílou, smutek radostí, smrt zro-dem. Přeneseno do lidského rozměru sou-časníka — pochopit svět analýzou či studi-em stále menších rozměrů a částic,vypreparovaných z celku a kontextu, už ne-funguje. Superspecializace odborníků jepřitom brzdou a slepou uličkou. Právě na-opak: programátorské úspěchy teenagerů,

Pradávná desková hra Líla (původně Hra vědění) představuje jakési pozemské vyjádření věčného po-vzdechu lidí nad podivnostmi, jakými se ubírají jejich životy v rámci hry, kterou s nimi božstva hrají.Podobně jako se generace českých dětí učily tržní hospodářství ze hry Monopoly, jde o dokonalývýukový proces základních termínů a koncepcí pradávné Indie. Hráč hází kostkou a po jednotlivýchpolíčkách postupuje celkem po osmi úrovních (sedm čaker a poslední úroveň, která je nad koncepcíčaker), ale na rozdíl od Člověče, nezlob se může buď propadnout dolů (spolkne ho had násilí, nega-tivního intelektu, nevědomosti, bezbožnosti, egoismu apod.), nebo naopak povznést do vyšších úrov-ní (pomocí šípů poznání vědomí, nesobecké služby, pravého poznání, dobročinnosti či očištění aj.).Kniha v příloze pak zájemci podrobně osvětlí jednotlivé úrovně a pojmy. Pokud si Lílu zahrajete něko-likrát, zjistíte třeba, že někteří „hadi“ vás budou posílat do nižších úrovní až nebezpečně pravidelně,a začnete uvažovat o tom, že to možná není náhoda. Začnete poznávat sami sebe. Ve hře i v životě.

holistické programy řešení ekologické, so-ciální i vzdělávací krize, jakož i celosvětověse šířící hnutí rozvoje lidských potenciálůprokazují, že staroindický (nebo tibetský,čínský) způsob vnímání světa jako propoje-ného celku, zároveň ve středu a všude ko-lem, symbolizovaný mandalou, je znovu

nanejvýš platný a nutný. Je třeba začít jinakmyslet. Ne lineárně, ale holisticky, vztaho-vě, ve více vrstvách (počítačština již zná ter-mín fuzzy logic, mlžná logika). Pro negra-motné adepty duchovní cesty je tu navícjakási velmi jednoduchá a názorná mandalaživota, kolo bytí.

124 125

Kolo bytí, zobrazující cyklus životůa smrtí, je návodem, meditačním polemi ideálem pro miliony buddhistů na celémsvětě. Představte si, že byste coby malíř(nebo třeba filozof, historik, teolog, fyzikči kosmolog) dostali úkol namalovat Obrazsvěta, na kterém by byly zobrazenya zašifrovány do symbolů všechny lidskévědy, včetně ideálu lidského snaženía smyslu lidské existence. Navíc by vašedílo mělo obsahovat i program dešifrovánía návod s instrukcemi pro cestu do onohoideálního stavu harmonie mezi vnějšíma vnitřním, mezi člověkem a jeho myslí,

KOLO BYTÍJak se adept blíží ke středu mandaly, blíží se i ke středu svého vnitřního světa.

Jakmile „vstoupí“ do mandaly, ocitá se v posvátném prostoru mimo časa série meditací mu pomáhá nalézt Boha ve svém srdci…“

Mircea Eliade

okolím a dobou, ve které žije. Že je to ab-surdní představa? Pro nás, Evropany, ano —Tibeťan (a Ind či Japonec) má mandalu.A negramotný vesničan Kolo bytí.Kolo bytí je svíráno v zubech a drápechMáry, boha smrti a chtivosti, ale zároveňvtělení bodhisattvy Avalokitéšvary symboli-zujícího lásku a soucit. (Mimochodem,buddhismus a zvláště ten tibetský, nikdyneodsuzuje tzv. „špatné“ vlastnosti člově-ka, právě naopak. Nejde mu o potlačení,ale o transformaci „zlých“ sil využitím je-jich energií — proto může jeden bůh sym-bolizovat smrt i lásku.)

Vnější kruh zobrazuje dvanáct příčin, prokteré je člověk vázán ke koloběhu samsáry(věčného koloběhu rození a smrti): nevě-domost, chybné myšlení, závislost na vněj-ších formách (jméno a tvar), závislost napětismyslovém vnímání, snažení se, ulpívá-ní, početí a zrození a umírání. Hlavní polekruhu je rozděleno na šest částí — v hor-ním sektoru je svět bohů (Buddhů), a protisměru hodinových ručiček pak svět lidí,svět zvířat, peklo, svět hladových duchůa svět titánů. Každý tvor může postupovatvýše či klesat níže, záleží jen na něm.V každém světě je zobrazen nějaký bodhi-sattva (viz dále), symbol naděje a směruduchovního usilování. Uprostřed kola jsounamalovány symboly tří největších překá-žek lidského osvícení — zášti (vepř), nená-visti (had) a chtivosti (kohout).

Buddhismus v mnohém navázal na tradičníhinduistické koncepce. Podle jedné z nichje člověk zajatcem samsáry, věčného kolo-běhu životů (rození a umírání) a svýmičiny a snažením (na pozadí karmy, určitépředurčenosti osudů) se může vysvoboditv nirváně. Buddhismus tvrdí, že každáduše je potenciálně „božská“ a dokonalá,ale následkem zaslepené nevědomosti, ig-norance, člověk prochází nesčíslnými in-karnacemi (převtěleními), zhypnotizovánsvým tělem a jeho smyslovými počitkya potřebami. Cvičením těla (jóga, mandaly,dechové cviky, tantra, mantry aj.) a mysli(koncentrace, meditace) se mu může poda-řit roztrhat závoje iluzí a prohlédnout — do-sáhnout osvícení (jako když odpluje mrak,který zakrývá Slunce, které tu přece ale stá-le bylo).

Systémy kruhů, čtverců, trojúhelníků, ča-soprostorové vztahy a neustálé změnya střídání period, to vše je a může být man-dala. A proto a právě proto stojí za to užas-nout nad vnitřní nádherou a rytmickou

i barevnou vyvážeností mandaly (a poslézevšeho kolem nás). Ukazuje se, že musímezměnit způsob myšlení. Kvantová mechani-ka se dobrala až k základům atomu a zjisti-la, že svět nejsou „hodinky“, které občasstačí seřídit, ale prvotně spíše myšlenka,idea.

Právě dnes, uprostřed globální krize huma-nity, je třeba ohlédnout se zpět, ke zkuše-nostem předků. Šamanské, tantrické, jógic-ké a jiné meditační techniky navozující jakdokonalé zklidnění, tak změněné stavy vě-domí, ukazují možnou cestu nejen ke změ-ně myšlení, ale i k záchraně lidstva. Závisína tom osud nás všech. A když už jsemzmínil osud, nemohu nevzpomenout i najiný velmi známý a bohužel u nás málokdysprávně chápaný pojem dálněvýchodníchpřístupů k životu a světu — karmu.

Pokud máte možnost „kolo bytí“ podrobněji pro-zkoumat, zkuste najít, kromě tří základníchpříčin našeho stavu věčného koloběhu mezi zro-zením a smrtí, i nevědomost (slepý muž), zá-vislost na jménu a podobě (loďka), smysly(prázdný dům), sex (muž a žena v objetí), cit(muž sbírající ovoce), vznikání (žena s dítě-tem), rození (žena při porodu) a stáří a smrt(muž s mrtvolou).

125

126 127

Karma je něco jako osud. Nebo manifesta-ce zásady, že každý má, co zaslouží,a svými dnešními skutky si buduje kvalitupříštího života. Když legendární buddhis-tický mistr a učitel Padma Sambhava přišelv 8. století do Tibetu, vypráví americkýznalec tibetského buddhismu Robert Thur-man, setkal se s rozvinutým šamanským

KARMA ní z koloběhu životů. Kdyby své učení ve-řejně prosazoval, jistě by narazil na odporšamanů a musel případně překročit napří-klad základní buddhistickou koncepci ne-násilí. Dal tedy Tibeťanům několik set letčasu zvyknout si na ideu karmy. Nenechalsvou vizi na pospas překroucení šamanům,ukryl ji, a veřejnosti poskytl jakýsi duchov-ní „poklad“, ideu karmy a karmických pří-čin a následků.

Karma znamená, že jste již prožili řadu mi-nulých životů a máte před sebou další řadubudoucích životů. Všem se tak vyplatilospíše se vzájemně podporovat na cestěk vysvobození, než se pokusit dominovata nutit jiné, aby jim sloužili nebo dokoncezemřeli pro kmen. V jiném smyslu to napří-klad v těch zemích, kde převládal buddhis-mus, erodovalo případný (a bohužel v našíkultuře stále tak rozšířený) sexismus vy-plývající z faktu, že jste v tomto životě mu-žem. V příštím totiž můžete být zase že-nou. Právě tak se Tibeťané a dalšívyznavači karmického zákona naučili ctítjakýkoliv život, protože když víte, žev příštím životě se možná, pokud spáchátenějaké ty hříchy, narodíte jako pejsek, zcelaurčitě si dáte pozor, jak se k pejskům, kterépotkáte, budete chovat.

Karmická teorie, která začala v Tibetu pře-vládat právě v době Padma Sambhavy způ-sobila, že tam dodnes neexistuje kult před-ků. Je hezké uctívat předky. Společnosti, vekterých existuje silný kult předků, jsou aledo jisté míry nepřátelské k „cizincům“.Teorie karmy naopak ve svém důsledku učílidi chovat se přátelsky ke všem ostatnímlidem i kmenům a společnostem, a dokon-ce i ke všem živým bytostem.

Problém a nebezpečí mnohovýznamovostizvláště abstraktních pojmů a slov vyřešilidávní duchovní mistři stále častějším pou-žíváním symbolů.

systémem, jehož představitelé nemělinejmenší zájem na propagaci ideje jakéhosiosobního probuzení, osvobození. Jednouz velmi střežených šamanských dovednostíbyla schopnost komunikovat se zemřelými.Padma Sambhava přišel s docela jinýmzpůsobem komunikace se smrtí — každýměl šanci dosáhnout osvícení a vysvoboze-

Nepřemýšlej, neanalyzuj, jen udržuj mysl v její přirozené harmonii.

Tilopa

Západní meditační centra, zvláště pokudjsou situována do velkých měst, se postupněa přirozeně stávají místy, kde potřebný vždynajde pomocnou ruku. Centra jsou vždy so-běstačná. Studenti zenu a mniši se nevyhý-bají žádné práci. Navíc učí meditovat vězně,jiní pracují v nemocnicích jako terapeuti, po-máhají jako „streetworkeři“, někteří se pra-videlně starají o staré lidi poblíže centra atd.Pak si ovšem mohou dovolit meditovat i vměstských parcích (a jsou–li adepty nějaké-ho bojového umění, i na sněhu). Tím, že po-máhají druhým, pracují i na své karmě.

Jedním z nejlepších časopisů s buddhistickoutematikou je americký čtvrtletník Tricycle (vizobálku na protější straně). Nepředpojatě sle-duje činnost všech buddhistických sekt či osob-ností a upozorňuje na aktuální sociální či eko-logické problémy dneška. Každé číslo navícpřináší seznam všech důležitých center, kdeje možno pobýt nebo „jen“ meditovat.

128 129

Buddhistické symboly jsou, jak dnesvíme, právě tak jako jakékoli jiné symboly,velmi dobrou „potravou“ pro pravou moz-kovou hemisféru. Na mandalách jsou vždya všude: posvátný deštník (coby ochranaDharmy, buddhistického učení), zlaté ryby(volnost a lehkost, s jakou buddhismusosvobozuje lidské duše), mušle (jako hu-dební nástroj i symbol mluveného slova),nekonečný uzel (reprezentující jednotuvšech věcí a iluzornost času), váza (jakoschránka na cennosti a symbol skrytýchpokladů), květ lotosu (který vyrůstáz bahna, ale symbolizuje čistotu), kolo

BUDDHISTICKÉSYMBOLY

musí spálit nevědomost — zničit říši omylůa zla a ukázat svým světlem cestuk vysvobození.

Následuje kruh diamantový, symbolizova-ný vadžrami (diamantovými hromoklíny).Diamant představuje nejvyšší poznání,podstatu všeho, Kosmické vědomí, nedo-tknutelné a nezničitelné. Buddha je častozobrazován jak sedí na diamantovém sedát-ku (vadžrásána), které je mimo čas a pro-stor.

Kruh lotosových lístků reprezentuje oteví-rající se duchovní svět. Vnější lístky před-stavují vchod do světa duchovna, středovépoupě lotosu, uzavřené do sebe, symboli-zuje buddhovskou ukončenost duchovnícesty i původní syntézu všeho. Osmilístko-vý lotos na některých jantrách symbolizujenaplno rozvinutou moudrost Buddhy, která

je v běžném životě přítomna jen jako pou-pě či semeno, tedy potenciální možnosta naděje. Květ lotosu navíc reprezentujelidské srdce (v tom duševním slova smyslu)a někdy celé lidské tělo v duchu buddhis-tické ideje, že Poznání dosáhneme jen teh-dy, když se naše tělo a srdce naplno ote-vřou a zbaví iluzí.

Vše, co je na mandalách (a jantrách) kru-hové, symbolizuje vesmír, přírodní jevya to, co člověk nemůže ovládat. Vše rovné,čtvercové, pak představuje věci, vytvořenéčlověkem.

Další částí mandal jsou paláce, místa, kdesídlí král či vládce, orientované a rozdělenépodle světových stran. Každý palác másvou bránu ve tvaru písmene T, obkrouže-nou (sedmibarevnými) ozdobnými pruhy,a nad bránou je vždy torana, triumfální ar-

129

Člověk, který pochopí symbol, nejenže se otevírá objektivnímu světu,ale zároveň vybředává z osobních problémů. Díky symbolu a individuální zkušenosti

je probuzen a symbol je transformován v duševní akt.

Mircea Eliade

Dharmy (s osmi loukotěmi symbolizujícímiosmidílnou cestou jógy jednotu a také sa-motného Buddhu) a prapor (vítězství bud-dhismu). Často se setkáváme i se symbolic-kým zobrazením sedmi legendárních darůBuddhovi, např. posvátným zrcadlem (po-znání osudu), vázou s broskvemi (ovocemdlouhověkosti), nebo jogurtem (prvním po-krmem, který Buddha Šakjamuni dostal oddívky a pozřel po dosažení osvícení). Na-prostá většina mandal je obklopena kru-hem ohně, planoucí bariérou, která chránípřed nepříznivými vnějšími, ale i vnitřnímisilami, a také reprezentuje vědomí, které

130 131

kýř na dvou či třech sloupech, sestavenýpostupně z jedenácti stále kratších střech.Na vrcholku je vždy disk nebo přímo koloDharmy a po stranách gazely v upomínkuprvního Buddhova kázání v gazelím parku.Vedle jsou pak posvátné deštníky, ve vá-zách cennosti (někde z váz rostou stromyRáje a jiné obsahují nektar nesmrtelnosti).

Jantra je jakási čistě geometrická mandalabez postav, znaků a symbolů. Vše je redu-kováno na minimum, vše je znázorněnojen geometrickými tvary. Nejrozšířenější jetzv. Šrí jantra, systém devíti vzájemně seprostupujících trojúhelníků obklopenýchšestnáctilístkovým a osmilístkovým kru-

hem lotosových kvítků. Tato jantra symboli-zuje spojení ženského principu, energie Šak-ti (pět trojúhelníků směřujících dolů)a mužského principu, Šivy (čtyři trojúhelní-ky směřující nahoru). Ve středu jantry je ně-kdy zobrazován mystický bod bindu, ve kte-rém vše začíná a končí. Jantra jev neuvěřitelném propletenci čtyřiačtyřicetidílů po devíti odděleních viditelným, i kdyžsymbolickým vyjádřením nepřetržitého pro-cesu vznikání a zanikání, přeměny energiía principů.

Květ lotosu symbolizuje čistotu ducha. Tatopro buddhisty posvátná rostlina kořenív bahně, jež je, tak jako lidské tělo, možnopovažovat za nečisté, ale kvete dokonalýmkvětem, tak jako mohou být dokonalé myš-lenky a skutky člověka.

Mušle, lastura, symbolizuje moudrost. Tak,jako se ulita vytváří kousek po kousku, utvá-ří se i moudrost člověka. Nelze jí dosáhnoutokamžitě, najednou.

Nekonečný uzel symbolizuje provázanosta propojenost všech věcí a jevů tohoto světa.

Zlaté rybky symbolizují osvobození duchaz oceánů samsáry (věčných koloběhů stvo-ření a smrti), ale také plodnost.

Kolo učení (dharmy) s osmi loukotěmi sym-bolizuje osmidílnou stezku, na které člověkpřekonává nevědomost. Na mandalách jepak zobrazeno i s dalšími prvky, které před-stavují tři ústřední elementy nauky, čtyřiušlechtilé pravdy (o utrpení, o původu utr-pení, o odstranění utrpení a o cestě vedoucík odstranění utrpení), osmidílnou stezku(správné pochopení, správné myšlení, správ-nou mluvu, správné jednání, správné usilo-vání, správné úmysly a správné pohrouženíse do sebe) a střední cestu (viz str. 122).

Některé mandaly či tanky, jakési malovanéprapory, ale představují velmi strašidelnéa hrůzu nahánějící postavy.

130 131

Jedním z oněch pro nás prorockých symbolůbuddhismu je „nekonečný“ provaz. Buddhis-té jsou přesvědčeni o tom, že vše kolem násje spojeno se vším. Jedno souvisí s druhým.Zároveň symbolizuje nekonečnost a konti-nuitu osvícené mysli, která, kombinujícemoudrost se soucitem, nemá začátku anikonce. Vzájemnou propojenost všeho dneszačínají objevovat hlubinní ekologové, ně-kteří lékaři, teoretičtí fyzikové, a slova jako„holistický“ nebo „interdisciplinarita“ proni-kají i do slovníku žurnalistů.

Být osvícený mezi těmi,kteří se stále ještě „nepro-budili“ není nic snadné-ho. Pro obě strany.Spontánní existence a do-konalý humor těch, kteřídosáhli konečné fáze lid-ské duchovní pouti a žijítak, jak se jim líbí, vzbu-zuje v očích těch ostat-ních závist a nepochope-ní. Život na plný plyn,okamžik po okamžiku,nesvázaný jakýmikolikonvencemi, vybízík následování. Osvícení blázni jsou puzeni k „osvěcování“ všeho, co jim přijde podruku. Učili a učí zpěvem, řevem, kopanci, smíchem, láskou, nebo tím, že nikdy ne-učí. Nám ostatním připadají šílení.

Nikdo z nich se nikdy nepodobal jinému. Někteří žili v celibátu, jiní proháněli ženykde to šlo (Marpa, legendární tibetský učitel jiné legendy, Milarepy, měl jednu le-gální ženu a osm tantrických partnerek, jeho žák ale žil v celibátu). Někteří učilitéměř konvenčně, jiní používali téměř zapomenutých tradičních metod (RamanaMahariši učil podle Advaita Védanty).

Avadhůt, něco jako „nahý, vypouzdřený“, k ničemu nepřipoutaný, je přesně tennahý vyzáblý popelem posypaný podivín, kterého si filmovali cizinci na indickémvenkově. Jí, co mu dají, spí kde se dá, na všechny kašle, ale učí lásce a soucitu. Ne-předpověditelné chování avadhůtů bylo už od nejstarších dob v Indii předmětem zá-visti i obdivu žáků. O Šri Swami Samarthovi bylo v 19. století napsáno: „Nebyl svá-zán žádným předpisem, neřídil se pražádným příkazem co se týče chování. Jehočiny byly tak spontánní jako činy dítěte. Byl tak ponořen do sebe, že neměl žádnévědomí těla a nestaral se o ně. Nestaral se o jídlo a když mu nabízeli, mohl, ale takénemusel si vzít. Chutnalo mu na bohaté hostině stejně jako u žebráků, rozdíly ni-kdy nečinil. Bylo mu jedno, jestli usne na pohovce nebo na kameni. Někdy s nímmohl hovořit každý, jindy byl přísný a neproniknutelný, někdy celé dny nepromlu-vil, jindy laskavě konejšil plačící matku.“ Jistý Zipruanna byl znám tím, že bydlelna hromadě odpadků a výkalů ve vesnici Nairabad v západní Indii. Nikdy na soběneměl nic oblečeného. Jednou ho navštívila delegace anglických dam, které se do-věděly o jeho svatosti. Přijely mu vzdát čest a požádat o nějaké duchovní rady.Jenže byly tak šokovány jeho vzhledem, že když to viděl, vzal do rukou svůj penis,třásl jím a křičel na dámy: „Tohle vás znepokojuje? Tak malá věcička? Dyť to nicnení!“ Swami Muktananda se ho jednou zeptal, proč bydlí na hromadě výkalů. Od-pověděl: „Muktanando, nečistoty uvnitř člověka jsou daleko horší než tyhle venku.Copak nevíš, že tělo člověka je nádoba plná zbytečností a odpadků?“

132 133

Máš vědět, že tato zjevení jsou jen odrazemvlastních pocitů a myšlenek.

Bardo Thödöl

Děsivé postavy, tibetská božstva s náhrdel-níky z lidských lebek a končetinami plnýmiseker, nožů a kopí, nejsou něco negativního,naopak, jsou především ochranou proti zlua špatnosti vně i uvnitř. Jako když jdete namaškarní ples s maskou démona. Napříkladženská démonka má v tibetské ikonografii

DĚSIVÉ POSTAVY

tělo červené, protože je dedikována pro dob-ro živých tvorů, má jedinou tvář, protožepředstavuje Jednotu všeho, dvě ruce, proto-že Pravda je dvojí, absolutní a relativní. Jezobrazena nahá a s rozpuštěnými vlasy, pro-tože je zbavena iluzí, které nám ostatním za-krývají podstatu věcí (viz str. 83). Jiná dé-monka má svým hrozným zjevem zapuzovatpodvratné síly, stojí na šestnácti nohou, pro-tože existuje šestnáct druhů nepřipoutáník vnějším formám, a má třicet čtyři rukou,

protože existuje třicet čtyři druhů osvícení. No-žem zabíjí nevědomost, břitvou odřezává hří-chy, sekerou testuje falešné koncepce, bodecnaznačuje podřízení tělu a světu, sekáček odse-kává omyly myšlení, kopí ničí falešné teoriea hák tlačí ke spasení. Kyjem strhává závoj kar-my, disk roztáčí kolo Dharmy, kladivo drtí hra-bivost a lakotu, meč nese různé magické síly,buben vibruje nejvyšší dokonalostí a svýmmocným zvukem harmonizuje svět jsoucna,lebka plná krve symbolizuje nejvyšší přísahya přikázání, štít je symbolem vítězství nadtemnem a plány boha smrti Máry, noha je sym-bolem toho, kdo je v meditaci roven Buddhovi,luk je znamením triumfu nad třemi světy,smyčka svazuje a přitahuje nejvyšší moudrost,střeva vysvětlují neformovost věcí, zatímco po-trhaná látka zdůrazňuje, že vše je mája, iluze…Démoni jsou navíc vždy zobrazováni se svýmiženskými protějšky, v objetí na jediném trůně:vše je v rovnováze, nic nesmí přečnívat. Bud-dhismus nikdy nehovoří o potlačení vášní, onje radí přeměnit.

Je to jasné? Spousta symbolů, tedy spíše pravámozková hemisféra, spousta detailů, které po-skytnou racionální části vědomí virtuální potra-vu (vlk ega se nažere), ale tělo a mysl zůstává,také díky delší době nácviku, v harmonii, tedyemocemi nezašpiněné a beze strachu.

Adept mandalové meditace, ponořen do světapravidelných obrazců, harmonických vztahůa vtahován dovnitř, do ideálního světa řádu,také vlastně pracuje s iluzemi, ale na rozdíl odběžného života nás všech s „kladnými“ iluze-mi. I jeho tělesné reakce jsou pak reálné, ale narozdíl od těch našich obvyklých, jsou ty jehoharmonizující, očistné. Dlouhodobý, a z hledis-ka času velmi volný a v jiných dimenzích fun-gující proces vizualizací jednotlivých symbolůvyvolává odpovídající asociace: budu–li usilov-ně myslet na dobro a jeho konání, po nějakédobě už nemohu než dobro i konat. Takovétosebeprogramování, pozitivní motivování, je zá-

Děsivá božstva jsou v tibetské vadžrajáněvelmi důležitým aspektem práce na soběsamém a své hrozivé emanace mají i jinakdobrotiví bodhisattvové.

kladem pozdější změny vnímání světa —a tedy i chování a jednání člověka.

A tak zatímco je adept mandalové medi-tace cele soustředěn na obrazec, kterýstuduje, nedostává jiné informace než ty,které právě prožívá. Mysl nemusí řešitjinak nepřetržitý proud všednodennícha mnohdy zcela zbytečných emočně za-barvených a zahuštěných informací —její velké, jinak neustále zablokovanéčásti konečně mohou relaxovat. Tak jakov labyrintu, i cesta mandalou je jakousiimaginární Cestou, kterou by měl každýz nás vykonat. Na mandale si můžemevysvětlit ještě jeden velmi důležitý as-pekt duchovní Cesty.

133

134 135

Moje známá pracovala jako zdravotní la-borantka na sexuologickém oddělenía jak šel čas, všiml jsem si, že i doma za-číná o mužích mluvit přesně tak, jako nich mezi sebou mluvily sestřičkya laborantky na onom tak nepopulárnímoddělení. Tedy posměšně, vulgárně, po-hrdlivě. Varoval jsem je, ať si dají pozor,aby nenosily svou „práci“ i domů, protožeby za nějakou dobu mohly takto posměš-ně uvažovat i o svých mužích a partne-rech. A že jestli si nedají pozor, klidně semůže stát, že se za pár let všechny rozve-dou a nového dlouhodobého přítele nena-jdou. Za několik let byly všechny rozve-dené. A dodnes jsou.

Ani paní učitelky to nemají lehké. Každýden musejí okřikovat hordu rozjívenýchdětí. Jednou jsem s přítelem čekal najeho ženu, učitelku, která se měla vrátitze třítýdenního školního pobytu v příro-dě. Autobus přikodrcal, dětičky se vyroji-ly, a paní učitelka se dala do okřikování,organizování, pohlavkování. Přítel chvílipočkal, a když se situace uklidnila, ko-nečně k ní přistoupil, objal ji, líbnul,a strnul, protože paní učitelka jela dál ve

stejném tónu: „Jak to vypadáš?! Tos ne-mohl přijít později? Jdi stranou a nepře-kážej!“ A organizovala a napomínalaa málem mu dala pohlavek. Přítel sezmohl jen na překvapené: „No moment,já nejsem školák, já jsem tvůj muž!“

Podobně dopadl jiný známý, který chtělzaložit něco jako duchovní portál, tedyinternetovou a ke všem velmi tolerantníadresu, na které by lidé spříznění hledá-ním poznání mohli publikovat své člán-ky, pozvánky atd. Pár let to hezky fungo-valo, já pilně přispíval, ale pak se majitelrozhodl vylepšit software a několik měsí-ců připravoval „lepší“ verzi. Když portálv novém balení spustil, zhrozil jsem se:vůbec to pro uživatele a přispěvatele ne-bylo lepší než ten osvědčený, původní.A na návrhy něco změnit majitel reago-val jen podrážděně a vulgárně. Jak taktotiž celé měsíce od rána do noci komu-nikoval jen s počítačem (nula nebo jed-nička), viděl a četl bohužel jen černěnebo bíle. Kdo nebyl s ním, byl a je protiněmu. Zvulgárněl a s ním i jeho portál,kterému odcházejí autoři a čtenářia který dnes není duchovní, ale bulvární.

Co mají všechny ty příběhy společného?No přece nebezpečí plíživé proměnyk horšímu. Mozek je totiž, vážení, geni-ální zařízení, které se dokáže přizpůso-bit prakticky čemukoliv. Tomu pozitiv-nímu, ale bohužel i tomu negativnímu.Umí být Einsteinem a Stephenem Haw-kingem, matkou Terezou a dalajlamou,ale také Hitlerem a Bin Ládinem, neboagresivním fotbalovým fanouškema skinheadem. Ukázalo se, že stačí pou-hé tři měsíce nějaké soustředěné činnos-ti, a mozek se přizpůsobí a neuronůmnarostou nové dendrity. Člověk pak uvě-ří, že je tím, čím se postupně a nenápad-ně stal, a nikdo na světě mu to nevy-mluví.

Co asi s člověkem udělá atmosféra vzá-jemného osočování, pragmatických opo-smluv a komplotů za čtyři, nebo osm,nebo dokonce dvanáct let poslancování?Co se stane s myšlením člověka, kterýroky opovrhuje všemi, kteří mají jinýnázor? Dnes už víme, že žena, kterábude mezi muži v zájmu kariéry jednatjen mužsky, bude za nějakou dobu mít

134 135

v krvi daleko vyšší hladiny testosteronu(mužského hormonu) a začne se chovata vypadat mužsky. Emočně vyrovnanía psychologicky prověření studenti, kte-ří jdou pracovat do věznice jako dozorci,budou za pár měsíců na vězně řváta utrhovat se právě tak jako ti, kteréměli nahradit. Pokud si nedá pozor a ne-bude s tím něco dělat, i lékař v nemoc-nici (mezi tím vším utrpením) za něja-kou dobu naprosto otupí a navíc zemředaleko dříve, než by musel. Ekologickýaktivista, který vstoupí do politické stra-ny, aby něco změnil, bude za několikměsíců politikařit právě jako ti, kteréchtěl změnit.

Jinými slovy, kdo s čím zachází (a v na-šem případě, kdo jak myslí a mluvía v jakém prostředí se dlouhodobě pohy-buje), tím také schází. Naučte se protoumývat si nejen ruce, ale i mozek. Ne-noste si práci domů, vážení. A pamatujtesi, že jazyk je past a čím bezmyšlenkovi-těji a častěji budete spolužákům říkatvole sem a vole tam, tím dříve se volemstanete sami.

Bílá Tara, božská matka, je symbolem, který nabá-dá k otevření sedmi symbolických očí, aby si člověkbyl jist, že cokoli dělá, jakýkoli krok učiní, kterou-koli myšlenku pomyslí, vše je prosyceno soucitem.Pak je člověk neoddělitelně spojen s Tarou, ztěles-něním dokonalé, ničím nepodmíněné Lásky. Pouče-ný Tibeťan však „soucit“ vidí i ve všech dalších natance namalovaných atributech. Je tedy jasné, žekdykoliv na takovouto tanku pohlédne, nebo ji do-konce celé dny meditačně studuje, jeho mysl nacvi-čuje stav soucitu a lásky efektivnější, tedy ne jenu nás obvyklým levohemisférovým přístupem (kte-rý oč víc se vyznačuje viditelným úsilím — svraště-lým čelem, zamračeným obličejem, ztuhlou pozicítěla, o to je, jak dnes víme, méně efektivní — Rodi-nův Myslitel myslí ukázkově neefektivně a emočnězabarveně).

136 137

Cesta, a zvláště ta „duchovní“ Cesta, je při-tom vždycky důležitější než cíl, a takovácesta mandalou (nebo zenovou zahradou,iniciačním rituálem, labyrintem nebo mý-tem) je cestou spíše do středu sebe samé-ho. O onen proces Cesty mandalou, živo-tem, tu jde až v první řadě… Zatímco my nanašem kontinentě jsme sice odedávna a do-nedávna měli mýty a pohádky, ale na rozdílod domorodých komunit jsme na své inici-ační (Jung by to nazval individuační) rituá-

ly a procesy ke své škodě zapomněli, Tibe-ťané a Indové a Japonci a další národy mělisvé mandaly. Mandala je rozdělena na pětčástí — střed a čtyři světové strany. Totorozdělení není pouze „geografické“, alei psychologické: evokuje vybalancovanécentrum s podmínkami pro neustálou změ-nu, pohyb v čase a prostoru. Pro staré Indybyl veškerý vnímaný svět spekulací, rozdě-lenou do jednotlivých kategorií. Lidskáosobnost se pro ně, tisíce let před západní

psychologií, skládala z pěti částí: těla, poci-tů vnímaných smysly, registrace a rozlišo-vání věcí, síly karmy a osobní vědomosti,znalosti.

Člověk ponořený do imaginárního světamandaly sleduje všechny symboly a vizuál-ně se s nimi ztotožňuje — představuje sisoucit a lásku a po nějaké době se jakobystává soucitem a láskou. V tomto smyslubuddhismus není náboženství. Pomáháčlověka vyvést z iluzorního světa intelektu-álních koncepcí a smyslových závislostí.Tak, jako lze zmnohonásobit objem bicep-su, lze „cvičit“ i představivost, nebo rozši-řovat a prohlubovat úroveň vědomí. V prů-běhu procesu studia mandaly (nebopraktikování meditace či zenového sezeníaj.) tak lze obejít dominantně pracující le-vou mozkovou hemisféru (sídlo verbaliza-ce a jazyka, logiky a linearity) a vzájemnousynchronizací a harmonizací celého mozkuspustit takové procesy, kterým se z nedo-statku lepších možností říká satori (viz),nirvána, mokša, osvícení.

Původně se mandaly „kreslily“ barevnýmipigmenty na upravený kus země, pozdějise rituál vzniku mandaly podařilo tak„zkomplikovat“ různými předpisy, že tvor-ba mandaly je zároveň terapeutický proces,cvičení koncentrace. Tantrické spisy přede-pisují nejen barvy, typ a kvalitu látky či po-můcek, techniku vytýčení základní kon-strukce (barevnými pigmenty protaženéšňůry se napnou a cvrnknutím otisknou zá-kladní linie), ale i takové detaily, jako je sílaa kvalita provázků či druh dřeva na kolíky.

Smyslem mandalové meditace je po rituál-ním vyladění a očištění postupně projít vše-mi sektory a částmi mandaly (adept přeří-kává mantru, viz dále, a „medituje“ nasymboly či ctnosti a projikuje tak své vědo-mí do takto symbolizovaných Buddhůa bodhisattvů) až do středu, nejen fyzické-

CESTAMedituj na čisté světlo.

Když se soustřeďuješ na symboly božstev v mandale, pociťuj pýchu a radost,že jsi zrovna tak dokonalý jako oni.

Teong Kapa

Zatímco ve městech cíl své cesty vět-šinou vidíme, v přírodě a v životě jeto zcela jinak. Jak tam dojdeme, ko-lik zatáček, nebezpečí, odboček, čidokonce slepých uliček nás čeká, totušit nemůžeme. My, Evropané, alemáme často potíž vůbec vykročit —negativně naprogramovaná mysl vy-počítává všechny případné nástrahycesty a její obrovskou náročnostaž neuskutečnitelnost tak dokonale,že často vůbec nevykročíme.

Když skupinka tibetských mnichůjednou překročila na útěku z TibetuHimálaj v zimě (což se do té doby ni-komu nepodařilo), novináři se v Dha-ramsale vyptávali, jak to dokázali.„To bylo snadné,“ řekl hlavní lama.„Prostě jsme vykročili levou nohou,pak pravou, pak zase levou…“

138 139

ho, ale především mentálního. Střed, „pátý“sektor, není konec, ale jen přestupní stanicedo „jiného“ vesmíru (dnes bychom řekli alter-nativního stavu vědomí), aby adept mandalo-vého procesu v jediném záblesku zvěděla pochopil Vše: octne se ve středu mandalyi subjektivního vesmíru vlastní existence,identifikuje se s mystickým lotosem nad svouhlavou (7. čakra) a sám se stává symbolemvšeho co bylo, je a bude.

Mandala je symbolem kosmické desintegracea reintegrace projekcí vesmíru, ale i subjektua jeho těla. Indové odjakživa uctívali tělo jakonástroj k dosažení „božství“. Vědělio závislosti vnitřních mentálních stavů na vib-račních stavech těla, a proto prováděli nezbyt-ná harmonizační cvičení.

„Mechanismus“ působení mandaly lze pocho-pit v termínech neurofyziologie oka. Mandalaje vlastně zobrazené oko a centrum mandalykoresponduje se slepou skvrnou na sítnici,tedy s místem zakončení zrakového nervu. In-formace (o harmonii a řádu) se tak dostává,zároveň s běžným způsobem vnímání,i podvědomě, přímo do mozku. Vědomí sekoncentruje na oblast ostře viděnou, ale pod-vědomí registruje vše ostatní (bez cenzuryemočních předpojatostí atd.). Člověk většinouopravdu pro oči nevidí… nebo jinak, vidí jento, co chce vidět.

Cesta mandalou je vyjádřením vztahu mezismrtelníkem a kosmickým buddhou, vizuál-ním vyjádřením koncepce lásky a soucitu, ne-konečného zkvalitňování a rozšiřování moud-rosti, která umožňuje prakticky každému, kdose o to přičiní, přiblížit se ideálnímu centru,Jednotě. Neexistuje pojem Mesiáše, spasitele:Indové a Tibeťané vědí, že vše záleží na člově-ku samém. Mandala je mapa vnitřního kos-mu, proces vyjádřený symboly, které adeptaprovázejí a vedou k osvobozujícímu zážitku,ke zkušenosti Jednoty.

Všechny cesty v mandale vedou ke středu.Odkudkoliv člověk začne, na kteroukolivctnost či kvalitu se soustředí, postupně se pro-pracovává nesčetnými variacemi soucitu, lás-ky atd. dovnitř (do podvědomí, do centra sebesamého). Protože každý člověk je svým Ves-mírem a na něm záleží, jaký je svět, ve kterémžije. Teprve až každý zažijeme zkušenost(mandaly) Jednoty v čase a prostoru, tělea mysli, teprve až se třeba i pomocí mandaltaké my tady v Evropě naučíme učit se (a nejen sbírat po nějakém čase neužitečné infor-mace) lásce a soucitu, toleranci a umění po-vzbudit (ne jen kritizovat), józe a dechu, tepr-ve potom začne člověk a (mandala) Zeměfungovat v té unikátní nádherné propojenostivšeho se vším. Mandala, tak jako život, je zá-roveň jednoduchá i nekonečně komplexní.Jako v životě, problém je výzvou k řešenía prohlubování kvality vědomí, cesta je důle-žitější než cíl, a v rámci věčného koloběhu —není cesta k mandale, mandala je Cesta. A ta-kový tříměsíční meditací na dokonalý harmo-nický obraz mandaly zharmonizovaný člověkzharmonizuje samozřejmě i své myšlení. Za-čne pak i myslet jaksi jinak.

Všichni to přece víme a odmalič-ka známe: Chybami se člověk učí.Pak třeba přijdeme na to, že „gé-nius dělá chyby, ale blbec je opa-kuje.“ Je ovšem snazší a chytřejšípreventivně se nerozčilovat (pro-tože naše podvědomí nikdy nicnezapomíná).

Jeden mladík se neustále rozčilo-val, a tak mu jednou tatínek kou-pil hřebíky, dal do rukou kladivo,a řekl: Vždycky, když se rozčílíš,jdi na konec zahrady a do tohonapůl spadlého plotu hned zatlučjeden hřebík. Na konci dne a týd-ne mi pak vždycky nahlásíš, kolikhřebíků jsi zatloukl.První den to bylo 60 hřebíků, zadalších pár dnů jen 44, a za něko-lik týdnů hoch vítězoslavně tatín-kovi oznámil, že ten den neza-tloukl jediný hřebík.Výborně, řekl mu otec, a teďvždycky, když si uvědomíš, žeještě před několika měsíci by sesrozčílil, dnes ale zůstaneš klidný,jdi, a těmito kleštěmi vytáhni je-den hřebík.Hoch za několik týdnů oznámil,že postupně vytáhl všechny hře-bíky.Výborně, pochválil otec syna, alejdi se podívat na ta prkna: ty dír-ky po hřebících tam zůstaly.

138

Často odmítáme cokoli nového. Programynaší mysli nás obvykle vedou po starých,vyšlapaných cestičkách. Lpíme na kulturněa dobově dohodnutých významech slov,urážíme se, a posuzujeme podle toho, jaknás posuzovat naučili.

Pán vzal svého nového loveckého psa na lov. Záhy střelil kachnu, která spadlado jezera. Pes přešel po vodě až ke kachně, zvedl ji a přinesl pánovi. Ten zů-stal stát jako opařený. Střelil další kachnu. A pes opět přešel po hladině vodya přinesl pánovi i druhou kachnu. Protože tomu nemohl uvěřit, pozval druhýden lovec na kachny souseda a scéna se opakovala. Kdykoli střelil kachnu, pespřešel po vodě a poslušně kachnu složil mužům k nohám. Nakonec to majitelpsa už nevydržel: „Nevšiml sis na tom psovi něčeho podezřelého?“Soused se poškrábal na bradě a řekl: „No, když se mě na to ptáš, tak jo. Lovec-kej pes — a neumí plavat!“

140 141

Jiné myšlení, to je to, oč ve všech medi-tačních technikách a termínech běží. Mu-síme se naučit jinak myslet. Éra soutěži-vosti je u konce. Tváří v tvář globálníkatastrofě se musíme všichni změnit. Exis-tuje stále větší počet skupin těch, kteří sejiž rozhodli vzít odpovědnost za to, jacíjsou a kde a jak žijí, do vlastních rukou.Nikdo to za nás, tam kde žijeme, neudělá.

JINÉ MYŠLENÍ

Vlády a instituce nezmůžou nic, nezapojí-me–li se každý a všude, teď a tady. Už nesportovní terminologií „buď já, nebo ty“,ale holisticky — oba dva z toho budeme mítprospěch — více „žensky“ a intuitivně pra-cují a žijí stále početnější skupiny občanůtéto planety. M. MacLuhan napsal: „Neexis-tují pasažéři kosmické lodi Země. Všichnitvoříme posádku.“

Nejen duchovními mistry všech dob (těmijaksi nepřímo), ale dnes i přímo a otevřenějsme my všichni vyzýváni ke změně myšle-ní. Naposledy a důrazně o to požádaloshromáždění laureátů Nobelových cenv prosinci 2001: „Abychom přežili ve stálerychleji se měnícím světě, musíme se nau-čit myslet jinak, nově.“ Co to je, to jiné,nové myšlení?

Jinými slovy, ukázalo se, že „programy“evolucí vtištěné do našich mozků jsou dnesv současné společnosti neuvěřitelně zasta-ralé, a že nemůžeme žít, ale ani myslet,aniž bychom své myšlenky „nenamáčeli“v emocích, což ovšem kvalitu našeho racio-nálního uvažování značně snižuje.

Rozčilený a nešťastný mozek se totiž roz-hoduje úplně jinak než mozek šťastnýa spokojený.

Dnes už díky již zmíněným přístrojům(magnetická rezonance, pozitronová emis-

ní tomografie) doslova „vidíme“, co se dějev mozku při té či oné činnosti, a zjistilijsme, opakuji, kromě jiného, že např. bud-dhismus, přesněji — pravidelná meditace,přináší štěstí. Že mozek lze a je třeba „tré-novat“ právě tak jako biceps nebo paměť.Že myslíme většinou omezeně, ale mámena víc. Že se prostě musíme, řečeno počí-tačštinou, resetovat (abychom zjistili, že tolze, že neumřeme, i že to, o čem jsme pře-svědčeni, že to jsme celí my, je jen jednamalinkatá část naší osobnosti), že následněmusíme (jakoukoli formou meditace nebojiné, mysli a tělu prospěšné činnosti) de-fragmentovat svůj hard disk, a začít vnímata myslet jinak. Ono „jiné“ myšlení je spíšepravohemisférové než čistě racionální, sezvládnutými emocemi, spíše paralelní čiholistické, než lineárně logické. A — mate-rialisté odpustí — spíše duchovnější nežmaterialistické. Taky nás na to teoretickáfyzika připravuje už skoro 80 let.

Tři zedníci byli otázáni, co dělají. První řekl, že pokládá cihly. Druhý řekl, že staví zeď.Třetí řekl s nadšením a pýchou, že staví katedrálu.

Tibetský běh (lumg gompa), o kterém kolují legendy, ve skutečnosti není nic jinéhonež podsouvání nohou pod dokonale uvolněné tělo (zvláště jeho horní část, ruce, krk, obličej),

s vědomím pevně v haře. Zatímco popis neříká nic, stačí si to vyzkoušet (viz dva z těch,kteří nelenili a jednu letošní dubnovou neděli zašli do parku na Kampě) a člověk rázem odhalí

další možnost, jak myslet a jednat docela jinak.

V břiše těhotné ženy se setkají dvě embrya, malý vě-řící a malý skeptik. Ten se zeptá: „Věříš v život poporodu?“ „Ale samozřejmě,“ odpovídá malý věřící.„Náš život je zde jen proto, abychom se připravili naživot po porodu, abychom byli dost silní na to, conás čeká.“ Skeptik reaguje typicky: „To je blbost,žádný život po porodu neexistuje. Jak by takový ži-vot mohl vypadat?“ Malý věřící: „Ani já nevím přes-ně. Ale určitě tam bude mnohem víc světla než tady.A možná tam dokonce budeme běhat a jíst ústy.“ Skeptik: „To je úplný nesmysl. Běhat,to přece nejde. A jíst ústy, to už je dokonalý nesmysl. Máme přece pupeční šňůru, kte-rá nás živí. Je nemožné, aby existoval život po porodu, protože pupeční šňůra je krát-ká už teď. A navíc, ještě nikdo se po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí.“Malý věřící: „Připouštím, že přesně nevím, jak bude život po porodu vypadat, ale urči-tě uvidíme maminku a ta se o nás postará.“ Skeptik: „Maminka? Ty věříš v maminku?A kde jako má být?“ Malý věřící: „Vždyť je tu všude kolem nás. Bez ní nemůžeme exis-tovat.“ Malý skeptik ale dodá: „To je pěkná blbost. Nikdo z nás z nějaké mámy nevidělnikdy ani kousek, takže je jasné, že neexistuje.“ Malý věřící si vede svou: „Ale někdy,když jsme tiše, přece můžeš zaslechnout, jak mluví, a dokonce i zpívá. A někdy nášsvět i hladí. Pevně věřím, že náš skutečný život začne až po porodu!“

141

142 143

Jinými slovy, jiné myšlení je založeno nahlubším poznání sebe sama, na pravidel-ném tréninku, na soucitu a meditaci. Nazí-rá věci v proporcích a souvislostech. Uvě-domuje si svá omezení, a je tedy tolerantník jinému způsobu vnímání či interpretace.Není statické, účelné, zkoumající z odstu-pu detail, ale vitální, organické, spontánnía hravé, zúčastněné, celostní a se zpětnouvazbou k celku a vztahům. Uznává rozma-nitost, pluralitu, menšiny, výjimky a multi-kulturnost (nebazíruje tedy na jednotě,univerzalitě, majoritě a standardizaci). Ne-hledá pouhá fakta, ale souvislosti.

Přitom při troše snahy si i my, kteří tak lpí-me na tom, abychom operovali jen s tím, colze změřit a vidět, můžeme „prohlédnout“a zviditelnit i věci, o kterých jsme byli vždypřesvědčeni, že je vidět nelze. Copak lzevidět zvuk? Švýcarský vědec dr. Hans Jen-ny (stejně jako jeho kolega z 18. stoletíErnst Chladni) si prostě položil „jinou“otázku a začal studovat vztah mezi zvu-kem, vibracemi a hmotou (ve formě písku,pilin a jiných sypkých materiálů na kovovédesce, pod kterou hrál na housle různétóny). Dnes se tomuto vědeckému oboruříká kymatika. Nádherné, vločkám či moř-ským hvězdicím či buňkám včelího úlu po-dobné obrazce se měnily v závislosti nazměně výšky či barvy tónu. Co když tvarylistů, květů, sněhových vloček a krystalůjsou jen jakýmisi mandalami, v našem pří-padě pak viditelnou materializací nějaké re-zonance přírody?

Co když rostliny, zvířata, co když i člověksám je zhmotněním nějaké „hudby“ duše?Co když každičká naše myšlenka, každá in-dividuální akce má námi zatím netušenoudůležitost s obrovskými důsledky?

Stále víc uvažuji o ideálu taoistického mu-drce, který žije uprostřed nerušené přírodyv dokonalé harmonii. Nedělá nic, co by ne-

bylo spontánní, vyplývající ze situace. Jed-ná–li, pak se stoprocentním soustředěním,plně si vědom všeho, co dělá, aniž by pře-kročil nutnou míru a intenzitu akce, bez fi-nanční motivace, beze strachu a s pokorouke všemu živému.

A to je to, co my Evropané (a Zápaďané)nechápeme. Růže (teď) není růže (o dvěvteřiny později) a už vůbec není růže(sedm vteřin později!). Život není sledbodů a detailů, život není to, co bylo, a užvůbec ne to, co bychom chtěli, aby bylo. Ži-vot je jen přítomnost.

Potřebujeme změnit struktury našeho myš-lení, a potřebujeme je změnit pozitivně.Jsme na okraji a teď to chce jen, aby do násněkdo (mystik, umělec, básník) strčil. Hra-nice a omezení jsou iluzorní konstrukcenašeho stylu myšlení. Teorie chaosu nád-hernou matematikou prokázala, že víme–lijak a kde, dá se i uprostřed zdánlivě neřeši-telné chaotické situace přeskočit do vývojo-vě a kvalitativně vyššího řádu. Tyto „chao-tické atraktory“ nebo, řečeno vícepsychologicky, „ostrůvky pozitivních devi-ací“ jsou všude kolem nás. Ať už vypadajíjako oddíl jógy na malém městě nebo sku-pina vegetariánů uprostřed jedlíků uzenin— každá akce, každá myšlenka se počítá.

Současné děti se naštěstí již rodí s jinakstrukturovaným mozkem. Jsou jaksi vícepřipraveny na svět počítačů a život, kterýpřekvapuje a baví. Mozek se totiž, vážení,dá nejen defragmentovat, resetovat, alei nově, jinak, přeinstalovat. Chce to zkusitmyslet jinak. A pak tři měsíce vydržet —a hardware se přizpůsobí novému software.Člověk začne myslet jinak. A snad přežije.

Cesty vedoucí k „jinému myšlení“ jsou čas-to velmi překvapivé a podivné. Co takhlezačít si v prstech a dlaních převalovat oce-lové a cinkavě znějící kuličky?

Na počátku všeho lidského byla a je v jis-tém smyslu slova myšlenka. Jsme to, coa jak myslíme. Když si dáme cigaretu nebovezmeme drogu, počet molekul na přena-šečích nervových zakončení v mozku seradikálně zvýší a mozek se přizpůsobí:sníží svou citlivost. Dodáváme–li nikotinnebo drogu znovu a znovu,organismus se snažízachovat rovnovážnýstav a sníží početreceptorů.

142

Jestliže drogu přestaneme brát, stimulující účinek je pryč a nám zbude omezenýa velmi malý počet receptorů. Zvyk se změní na zlozvyk, potěšení na závislost.A i když se pak vyléčíme, stejně zůstaneme nadosmrti poznamenaní. A není to jenotázka těla, hmoty. Když si vyléčený a závislosti zbavený ex–alkoholik po dvaceti le-tech abstinence dá velkého ruma, přestože si ani jedna buňka v jeho těle závislost naalkoholu nepamatuje (lidské tělo se neustále mění, a dokonce i ty nejstabilnější částikostí se vymění jednou za sedm let), bum, a opilec je znovu notorikem. Jak naznaču-je už Buddha, nelhat, nekrást a nepokoušet osud (tělo, karmu) je snadnější a efektiv-nější, než dělat blbosti a chyby a posléze je pracně napravovat. I zde platí poučka „Ne-vadí, že je zkratka delší, zato je méně pohodlná“, kterou se naše západní civilizacepilně a krátkozrace řídí již nejméně dva tisíce let.

144 145

Čínské kuličky jsou dokonalou meditacíi terapií zároveň. Jako bubeník a zároveňnadšený sběratel čehokoli, co bylo čínské-ho nebo japonského původu, jsem v polo-vině sedmdesátých let vymetal obchodyoznačované jednotným názvem Klenoty —občas tam totiž bylo k dostání i zboží„z Orientu“. Většinou různé kýčovité vějí-ře a lampiony, občas ale také jídelní hůlky

ČÍNSKÉ KULIČKY

nebo čínská čajová keramika. Jednou jsemtam objevil pro mne tehdy velmi tajemnéčínské koule, okamžitě jsem je zakoupila zkoušel s nimi „cvičit“. V osmdesátýchletech jsem pak kuličky bral na všechnysvé semináře a doporučoval je mnohýmznámým. Například ve Znojmě jeden panučitel a jeho žáci od té doby celá léta pilněs kuličkami cvičí.

Teprve později, při shromažďování informacío rozdílnosti činností levé a pravé mozkovéhemisféry (a o docela snadných způsobechstimulace té nešikovné, pravé), mi došlo, jakmnohovrstevnaté a hlubinné je cvičenís kuličkami a jak hluboká pravda je ukryta vetvrzení, že kuličky jsou „druhý dar Číny svě-tu“. Kuličky jsou dnes k dostání i u nás téměřna každém tržišti, v každém bazaru, a jendoufám, že jsou tam právě proto, že je o nězájem. Dokonce si myslím, že na tvrzení, žepět minut válení kuliček v dlaních denně při-dá člověku pět let života, je hodně pravdy.

Kuličky otáčené v dlani tak, aby se nedotýka-ly, stimulují zóny kůže. Na povrchu těla se na-cházejí přesně ohraničené zóny, které reagujína určité vnitřní orgány. Jakmile některý or-gán onemocní, nervová soustava tuto nemocreflexní cestou promítne do příslušné zóny —povrch kůže se na určitém místě stane přecit-livělým. Tento vztah však funguje i opačně:drážděním povrchu těla lze působit na vnitřníorgány. Čím je dráždění příslušné zóny cíle-nější a přesnější, tím bude účinek na odpoví-dající vnitřní orgán silnější. Stimulujeme–litedy reflexní zóny dlaně například tím, žev nich otáčíme kuličky, reflexně ovlivňujemečinnost určitých orgánů. Reflexní zóny ruky(mimochodem, vyzkoušejte i reflexní masážnohou, budete velmi příjemně překvapeni)jsou ve vztahu s téměř každým orgánem a přiotáčení kuliček se všechny zóny dobře proma-sírují.

Účinek je překvapivě všestranný. Otáčení kuli-ček je příjemným, zábavným léčením a právětak příjemnou a dokonalou meditací. Masážníefekt pohybujících se kuliček stimuluje lokál-ní nervový systém, krevní oběh, napíná šlachy,podporuje tvorbu kloubového maziva, urych-luje metabolismus tkání, a tím napomáhá vy-lučování zplodin látkové výměny a uklidňujemysl. Vytrvalý pohyb zápěstí a prstů rozhýbei svaly předloktí a ramene. Pohyb svalů napo-

K dosažení duchovní inteligence je třeba, aby celý mozek,celé já a celý život byly společně integrovány.

Danah Zoharová

I převalování kuliček je dlouhodobýproces. Málokomu se to zkraje daří.Nejde však jen o dovednost prstů, byťi ta pomáhá v mozku měnit neurono-vá propojení. Tak jako při nácvikumeditace, i tady jde o mysl. Budou–lise nám při meditaci v hlavě honitmyšlenky, zkusme se jimi nezabývat,ale nechat je zmizet. Jak to udělat? In-strukce zní — myšlenka přijde a takéodejde. Nenechme se zmást jejichzdánlivou naléhavostí a důležitostí,zbytečností a zmatkem. Přesně tak tov naší mysli obvykle vypadá od ránado večera. Jde o to, nenechat se vtáh-nout do jejich nekonečného přelévání,a když už, pak je sledovat jen jako ja-kýsi svědek, shora, nezúčastněně.A tady pomáhá poskytnout egu něja-kou jinou potravu — třeba soustředěnípři převalování kuliček v dlani.

Přepadnou–li nás pochyby o smyslutoho, co děláme, zkusme se soustředitna jednu jednotlivou pochybnost(např. To co dělám je blbost, nikdy semeditovat nenaučím) a začněme jizkoumat jako samostatně existujícívětu. I tady pomůže jakési rozpolceníobvyklého způsobu vnímání — jednačást mysli je zaměstnána kuličkamiv dlani. Za chvíli nám tahle pochyb-nost začne připadat absurdní, a to jepřesně to, oč tu jde. Zmizí. Pomůžei třeba představa pochybnosti jako ba-lonku — nechme ho odletět.

Nenechme se rušit ani okolními zvu-ky a událostmi. Přijdou—odejdou. Po-kud se nějaký zvuk opakuje tak, ževás ruší, strčme si ho stejně jako úsilípřevalovat kuličky v představě dohary. Hara neposuzuje, nehodnotí,pro tu je vše jen energie. A místo abytakový zvuk rušil, dodá energii.

146 147

máhá proudění krve směrem k srdci a zpěta vylepšuje tak celý krevní oběh.

Zpočátku je velmi obtížné pohyby kuličekv dlaních koordinovat, takže je každé cvičeníspíše dokonalou relaxací (mozek, jeho racio-nální část, nestíhá myslet na nic jiného), alekdyž už vám to jde, každé točení kuliček sestává dokonalou meditací.

Pravidelné cvičení s kuličkami aktivizuje ce-lou nervovou soustavu. Zlepšuje a udržujev kondici mozek, napomáhá zachování dušev-ní svěžesti.

Ocelové kuličky mají ještě dva zajímavé vlivy:vibrační a zvukový. V dutině kuličky se totižnachází ještě jedna, menší kuličkaa spirálovitá pružina ve tvaru kužele, které připohybu vibrují a vydávají melodický zvuk.

Kuličky rezonují na různé frekvenci — jednavydává hlubší zvuk, druhá vyšší. Náhodnýzvuk kuliček aktivizuje a harmonizuje. Vibra-ce, která vzniká při pohybu kuliček, navícuvolňuje hlouběji uložené tkáně a zlepšujepohyb krve v cévách, uklidňuje nervy, podpo-ruje oběh lymfy.

Jak na to? Začněte raději s menšími, časempoužívejte větší kuličky. Zpočátku bude při

otáčení kuliček chybět jistota, koordinovanýpohyb rukou. Kdo se už naučil otáčet dobřemenší, měl by přejít na kuličky o větších roz-měrech, protože ty mají i větší léčivý účinek.Snáze se v dlani otáčejí, lépe se tedy uplatníi jejich zvukový a vibrační efekt. Obracíme–likuličky rovnoměrně, je působení dvou zá-kladních životních principů, jinu (ženské,vlhké, temné energie) a jangu (pohyblivé, su-ché, ohňové energie) v rovnováze. Příslušnoutechnikou se však libovolně může umocňovatjeden nebo druhý vliv. Jestliže kuličkami otá-číte rychle doleva, čili proti směru hodino-vých ručiček, posilníte jang. Při pomalém otá-čení doprava, po směru hodinových ručiček,posilňujete jin. Jin má převahu i během krát-kého cvičení, protože kuličky jsou ještě stude-né. U déle trvajícího otáčení se posilňuje jang— kuličky se zahřejí a akumulované teplo ode-vzdávají zpět tělu.

Není vůbec lehké otáčet kuličkami tak, anižby se vzájemně dotýkaly. Pokud vám zpočát-ku budou kuličky padat z rukou, nenechte setím odradit. Kulička by však neměla spadnoutna tvrdou plochu nebo na kámen, protože byse mohla poškodit. Zpočátku se vám asi nepo-daří otáčet kuličkami rovnoměrně, nebo jedéle udržet v dlani. Nevadí, stačí zkoušeta zkoušet. Cvičení se dá provádět praktickyvšude — také při sledování televize a dokoncei na procházce. Doporučuji je každému (pí-sařkám, hudebníkům, programátorům a těm,kteří tráví dlouhé hodiny za klávesnicí počíta-če), kdo má potřebu pro svou práci uvolněnírukou nebo kdo potřebuje odstranit křeč.

Několik párů kuliček je jednorázová investicea rodina je může používat celý život. Když jeochráníte před pádem, silným úderem, jsouprakticky nezničitelné.

Meditovat se dá, jak už bylo naznačeno,různě. Efektní, tajemná a pro současníkynepochopitelná, leč fungující je také chůzepřes oheň.

Náhodná cinknutí dvou různě vy-sokých kovových zvuků kuliček,když je zvládnete převalovat, anižby se dotýkaly, jsou velmi důleži-tá. Obvykle jsme téměř obětí svýchzvyků. I hudbu posloucháme stáledokola, a nejvíc se nám líbí tako-vá, kterou vlastně i při prvním po-slechu jaksi známe. Víme, jak todopadne. Jenže lidský mozek jeevolučně naprogramován na zvě-davost a vnímání nových zážitků.Náhodná cinknutí kuliček, právětak jako náhodné a neočekávanézvuky v dávné přírodě, udržujíkromě mnoha jiného mysl pruž-nou, nepředpojatou, nespoutanouzvyky. Navíc kovové zvuky jsounositelem dlouhé řady obvykle ne-vnímaných alikvotů, které jsouovšem velmi důležitou součástízvukové (a následně i psychické)výživy.

Jak dlouho válet kuličky v dlani?Jak dlouho meditovat? To je indivi-duální. Začátečníci nevydrží vícenež několik minut (čas meditacei zábavy s kuličkami lze postupněvždy o nějakou tu minutku prodlu-žovat), pokročilí vydrží déle. Co setýče meditace, v Japonsku se sedíhodinu, ale v průběhu sešinů se ta-ková hodina zopakuje každý dentřeba šestkrát a pokročilí luštitelékóanů sedí navíc třeba i v průběhunoci. Nejde o kvantitu, spíše —stejně jako v životě — o kvalitu.

Především nespěchejte — meditaceje, tak jako koulení kuliček, celoži-votní Cesta a nemá cenu chtít vý-sledky a pozitivní reakce těla, kte-ré třicet nebo padesát let dělaloněco jiného, okamžitě nebo dodvou dnů.

Naučte se nekomentovat a neposu-zovat pocity a stavy, které vaše těloa mysl zažívají, ani poté, co medi-taci či koulení kuliček ukončíte. Jeto vždy tak, jak to je. Nechte toplavat. Zkuste se okamžitě „ztra-tit“ v tom, co právě děláte. A ne-nechte se ukonejšit tím, že vám totřeba již jde. Meditace může býti pro pokročilého vždy jiná a dosa-žené výsledky se nikdy nemusejíopakovat v přesných detailech. Ažbudete koulet kuličkami v levéi pravé ruce, tam a nazpátek, i zazády, nebo dokonce dlaněmi dolů,budete i jiní, neuvěřitelně zdravěj-ší, emočně vyrovnanější a šťastněj-ší lidé.

148 149

CHŮZE PŘES OHEŇ

ci snažili jak snažili, vědecké vysvětlení.Překoná program své mysli. Zjistí, že jdepřekonat celoživotní program, který bezmožnosti výjimky tvrdí, že oheň se přejítnedá. A jestliže to jde v tomto případě, cokdyž dosavadní jediný uznávaný způsobvidění reality také není nenahraditelný?

O kousek hlubinněji a víc pozná sám sebe.Adrenalinové vzrušení, strach, vzrůstajícínapětí, odvaha, katarze, to vše v intenzitě,jakou většinou dosud nikdy nezažil — tojsou jen některé z mnoha pestrých barevskutečných citů a hlubinných emocí na pa-letě tady na Západě tolik potlačovanéhočlověčenství.

Zjistí, že rituál jako takový není něco ze„smetiště dějin“, ale velmi efektivní způ-sob, jak navázat kontakt s jinými lidmi najiné úrovni a jak jinak vnímat a cítit a pře-konat a změnit i sám sebe. Vyladí se naskupinu. Přestává být egoistický — nemůženespolupracovat.

Neobyčejně posílí své sebevědomí. Když jsemdokázal tohle, pak už dokážu cokoliv, říkajíúspěšní účastníci těchto rituálů. Ženy jsouvíce ženské, muži obvykle zmužní.

Naučí se, že řeči nepomohou: tohle nelze oke-cat. Je třeba prostě vykročit a oheň přejít.

Zjistí, že je nesmysl obávat se budoucnosti,neznáma. Než vykročil, také mu nikdo nemo-hl zaručit, že se nepopálí. A on se nepopálil.Přestože logika i rozum tvrdily, že se popálí.

Uvědomí si, že život není jednou provždy ur-čen (rodinou, vzděláním či jeho absencí, za-městnáním, zvyky), ale že se může a musí ne-ustále měnit. Že je omyl život si linkovat —nikdo přece netuší, co ho čeká.

Tím vším (a spoustou dalších, ne tak popsa-telných vjemů a reakcí) tak spustí proces da-lekosáhlých vnitřních softwarových změn.

Rituál chůze přes oheň (právě tak jako ho-lotropní terapie, šamanské bubnování a dalšíčetné metody new age, hnutí nové doby), takjak se dnes na různých kurzech organizuje, jevelmi účinný, hlubinný a pozitivní zásah doalibistického a rádoby pohodlného stereotyputzv. klidného života. Je to velmi razantní pří-prava na další a další změny, které člověkav nejbližší budoucnosti zcela jistě čekají.

Od roku 1977, kdy v USA začali první odvážnínadšenci „chodit přes oheň“, zjistily asi dvamiliony lidí na vlastní tělo a mysl, že to je prá-vě mysl, a především myšlenka, která (nejen)tu hraje hlavní roli. Myšlenka mění mozek(viz „síla myšlenky“) — stačí si vzpomenout,co s námi udělá nějaký ten erotický obrázek.Pozitivně myslící lidé žijí doslovav (chemicky) jiném světě než lidé negativněmyslící. Je–li mysl člověka, který se chystápřejít oheň, přesvědčena, že vše budev pořádku, tělo se přizpůsobí.

Jinou, jemnější a dokonce přímo ekologickouverzi meditace s ohněm nabízí agnihotra.

Naše civilizace se může zachránit jen nějakým novým způsobem, jak být člověkem.

Robert Godet

Chůze přes oheň — jakási meditačně pohy-bová terapie ohněm — pomáhá obnovovatzapomenuté a pro náš optimální psychickýa sociální vývoj tak potřebné iniciační rituá-ly. Člověk přejde nijak nezraněn bosýmanohama několik metrů dlouhé „lože“ zežhavých uhlíků.

Co se stane s psychikou Zápaďana, kterývelmi dobře ví, že se může popálit, a přestopak na konci rituálu přejde několik metrůdlouhý koberec ze žhavých uhlíků, jejichžteplota je nad 800 °C? Člověk se naučí vní-mat jeden ze základních prvků lidskéhosvěta, oheň, posvátně. Jako to dokázali našiprapředkové. My totiž už dnes na oheň mys-líme jen spotřebně (plynový sporák neboopečený buřt) nebo negativně (požáry).

Na vlastní kůži zjistí, že doposud jediný ak-ceptovatelný — tzv. vědecky materialistický— přístup selhává: pro fenomén, že se za jis-tých okolností dá přejít koberec ze žhavéhouhlí a nepopálit se, není, ač se různí skepti-

Neznám člověka, který by poté, co přešel„žhavé uhlí“, zůstal stejný. Takovýto hlu-binný a dosavadní programy najednoubořící zážitek dodá nejen odvahu k překo-návání dalších, zdánlivě nepřekonatel-ných cílů a překážek, ale poskytne i jaký-si univerzální návod na řešení životníchproblémů. Člověku navíc dojde, že vše za-číná a končí v mysli, ve způsobu, jakýmvnímá sebe a svět kolem sebe.

150 151

Agnihotra je jakýsi rituál ohně, pradávný,ale i překvapivě moderní, na rytmus výcho-du či západu Slunce vyladěný proces čiště-ní zemské atmosféry a lidské psychikya těla prostřednictvím ohně v měděné pyra-midě. Traduje se, že již ve Védách je pro-rocky řečeno: „Až bude vzduch tak štipla-vý, že se lidé a zvěř budou dusit, až budevoda tak kalná a nezdravá, že budou rybyhynout… vezmi měděnou pyramidua spaluj v ní sušený kravský trus, máslo ghía hrstku rýže za zpěvu mantry…“

Už je to tady. Nejen ono předpovídané vše-obecné znečištění vody a vzduchu. V mě-

AGNIHOTRAČinnost druhu homo sapiens stupidus se stala nejmohutnější současnou ekologickou silou.

Jsme ohroženi globalizačními mechanismy i fosilním politickým myšlením.

František Koukolík

Zrnka neloupané rýže musí být neporušená(jinak by byla narušena energetická struktu-ra).

Máslo ghí (připravíme pomalým zahřívánímobyčejného nesoleného másla a postupnýmodebíráním bílé pěny) je naprosto čisté, bezjakýchkoliv příměsí, a v Indii se používái jako lék. Sušený kravský trus překvapivě ne-páchne. Ve všech starodávných kulturách(a ještě na počátku 20. století i v Evropě) seprávě kravský trus používal i jako dezinfekčníprostředek.

Umístěte několik malých kousků sušenéhokravského trusu, politých nebo pomazanýchmáslem ghí na dno pyramidy tak, aby se opí-raly jeden o druhý a mohl k nim po zapálenívzduch. Jeden příhodný kousek pak zapaltea vsuňte pod takto utvořenou malou hranič-ku. Brzy se rozhoří i ostatní kousky kravské-ho trusu. Pokud je třeba, lze vše pokapat ještětrochou másla ghí. Do ohně nikdy nefoukejte(to platí i o sfouknutí plamene na vonných ty-činkách: Indové tvrdí, že ústa jsou „nečistá“,plamen na tyčince snadno zhasneme prud-kým mávnutím ruky poblíž). Oheň je třebarozdělat včas, aby v okamžiku východu či zá-padu Slunce a zpěvu mantry už naplno hořel.

Připravte si do dlaně několik nezlomených zr-nek neleštěné (natural) rýže. Přesně v časevýchodu nebo západu Slunce zazpívejte prvnípolovinu mantry, po slově „swahá“ (něco jakosláva, nechť žije, budiž pozdraven) vhoďte doohně v pyramidě několik zrnek rýže, zazpí-vejte další část mantry a opět po slově „swa-há“ vhoďte do ohně zbytek rýže. Potom jensledujte fascinující hru plamenů, dokud oheňzcela nezhasne.

Vzhledem k tomu, že i kouř po zhasnutí pla-menů je léčivý, a kupodivu ani neštípá do očí,doporučuje se, aby se ho nadýchali zvláštělidé s rýmou (včetně té senné) a častými potí-žemi horních cest dýchacích.

děné pyramidě přesných rozměrů dnesv čase východu či západu Slunce za zpěvupříslušné mantry stále víc nadšenců po ce-lém světě spaluje sušený kravský trus, ně-kolik zrnek neloupané rýže a pár kapekpřepuštěného másla ghí.

Měď je výborný vodič elektrické energiea léčivý kov. Co když je navíc všeobecněznámý tvar egyptských pyramid jen převrá-ceně odvozen od starší verze právě takové-to měděné pyramidy? Etymologicky totižslovo pyramida znamená oheň uprostřed,což svědčí spíše pro tento ze staré Indie im-portovaný obřad agnihotry.

Sušený kravský trus.

Právě jakási voňavost a neškodnostjak sušeného kravského lejna, takdýmu z agnihotry, naznačuje našipředpojatost a relativnost předpro-gramování. Zatímco sedlákovi hnůjvoní, nám, městským, smrdí. Zeno-ví mistři ale odjakživa věděli, žei hnůj, lejna a výkaly jsou součástízázraku života. Na otázku mnicha,co to je Buddha, odpověděl jedenmistr (cituji z oficiální verze): „Su-chý hnůj na klacku“. Jenže, vida,zase „ohleduplný“ překladatel, pů-vodně to mělo být „Uschlé hovnona klacku“. V klášterech tehdy sa-mozřejmě žádné splachovací WCneměli a vyprazdňovat se chodilinad dlouhou jámu. Zadek si otřeliprávě k tomu určeným klackem.A dodnes v klášterech platí, žeumývat záchody může jen velmizkušený mnich nebo sám mistr.Jen ti jsou natolik „nad věcí“, žemohou být takto poctěni.

152 153

Pokud to jde, nechte pak popel v pyramiděaž do dalšího obřadu druhý den. Před obřa-dem popel opatrně vyberte a uschovejte veskleněné nebo hliněné nádobě. Lze jej oka-mžitě použít buď jako léčebný prostředek(na drobná poranění, rozdělaný s máslemghí na popáleniny), nebo jako vynikajícíhnojivo pro pokojové květiny, rostliny neboovocné stromy. Popel z agnihotry prý obsa-huje všechny prvky, které lidské tělo potře-buje, ale zbavené radioaktivity, smíchanýs ghí je výborným lékem na popáleninya kožní problémy, a někteří nadšenci jej do-konce po špetkách užívají rovnou, preven-tivně.

Pro přesné výpočty východu a západuSlunce (ve vašem městě) existuje jednodu-chý počítačový program, ale lze se přibliž-ně spolehnout i na údaje publikovanév denním tisku (v tom případě zahajte ob-řad v době, kdy je možno už nebo ještě vi-dět polovinu kotouče Slunce).

Měděná pyramida s ohněm z kravskéhotrusu, másla ghí a rýže je tak jakousi ener-getickou turbínou a iontovou čističkou.Ohňovou přeměnou spalované směsi neut-ralizuje a vyživuje okolní prostředí. Zjedno-dušeně řečeno, fyzicky a následně i psy-

chicky léčí nejen přítomné, ale i atmosféru.V okolí pyramidy se v průběhu obřadu vy-tváří velmi silné magnetické pole.

Jak tvrdí Indové, ale z vlastní zkušenosti i tisoučasní Poláci, Němci, Skandinávci, Češia Američané, kteří s ní dlouhodobě pracují,agnihotra pomáhá obnovovat mozkovébuňky. Revitalizuje kůži. Čistí krev. Léčivýdým proniká do plic a těla, má povzbuzují-cí účinky na oběhový systém. Mimocho-dem, pokud obřad provozujete v místnosti(nezapomeňte umístit měděnou pyramiduna nějaký plochý kámen, abyste si nepropá-lili koberec či podlahu), lze přímo pozoro-vat její okamžitý pozitivní vliv na rostliny,které tam máte: jsou svěží, výborně rostou,pokud chřadly, okamžitě se vzpamatují.Zpěv mantry zase uvolňuje hlasivky (a tyuvolňují emoční bloky, kterými jsme myvšichni prošpikováni k neuvěření) a jemnéenergie zpívané mantry pomáhají nastolitzcela jiné poměry v místnosti nebo prosto-ru. Říká se, že v okamžiku spalování vzni-ká nad pyramidou a v jejím okolí zcela jinýpoměr mezi tím, co je nahoře a co je dole.Vytváří se jakýsi vír, který nahoru odnáší(neničí, ale přeměňuje) vše, co je v tomtookamžiku negativní, a podél tohoto teplo-vzdušného a vibračního komína klesá točisté.

Lze si přitom představit, že v místech, kdeagnihotru provozují již desítky let pravidel-ně, například na jedné farmě v Polsku (po-blíž hranic s ČR), vznikají jakési ekologic-ky čisté pozitivní ostrůvky, nebo přímooázy. Místní krávy spásající trávu na lou-kách, hnojených popelem z předešlých ob-řadů, produkují stále čistší trus i mléko navýrobu „paliva“ a másla ghí, mysli a tělalidí, provozujících agnihotru, jsou díky té-hle každodenní očistné meditaci také stálevyrovnané a harmonické. A protože jak na-hoře, tak dole (v tomto případě zdravý

duch podmiňuje zdravé tělo) kvalita životalidí i životního prostředí neustále pomalu,ale jistě stoupá, tamní mladí mužové (kteřížijí velmi ekologicky a na společnosti nezá-visle) si na případné baterie do walkmanůa elektřinu k provozu svých počítačů vydě-lávají tím, že po celé Evropě exportují tennejkvalitnější sušený kravský trus.

Jinými slovy, agnihotra, vážení, je takovámalá, lidská a terapeutická meditace naoheň, která si své příznivce postupně vy-chovává a čistí. Není ukazatelem nějakéu úřednického nebo politického stolu vy-myšlené ekologické cesty, je Cestou samot-nou (ve smyslu další parafráze známéhorčení: „Není cesta k agnihotře, agnihotra jeCesta“). Má navíc sama v sobě zabudova-nou pojistku proti zneužití. Jako když sečlověk, kterého zbili v hospodě, rozhodnenaučit prát, aby se pomstil. Začne choditcvičit aikido, umění sebeobrany, zvládnepostupně své tělo i psychiku, naučí se pra-covat s energií, a ačkoliv by pak mohlvšechny potenciální protivníky přeprat, ni-kdy ho to ani nenapadne. Aikido je totižumění zvládnout a vyčistit sám sebe.

Právě tak je agnihotra hlubinně transforma-tivním procesem, ve kterém člověk, který jiprovozuje dnes, není týmž člověkem, kterýji začal pravidelně pálit před rokem. Nemů-žeme změnit či ovlivnit stále složitějšía rychleji a nezvládnutelněji se do nezná-ma řítící svět, můžeme ale zvládnout svůjpostoj a vztah ke světu a jeho problémůmi radostem, a tak na něj pozitivně působitprostřednictvím vlastní proměny.

Pokud ale pyramidu na agnihotru neseže-nete, anebo ji nebudete mít s sebou, pořádmůžete vyčistit vlastní tělo a mysl překvapi-vě jednoduše: zpěvem, nebo k tomu účelusloženou a zahranou hudbou. Tahle hudbatotiž nejen léčí, ale dá se u ní a s ní výborněmeditovat.

Rád vzpomínám na překvapené obličeje(zvláště dam), které na louce vzaly do rukouuschlé kravské lejno na agnihotru, a zjistily,že to není to, co si vždycky myslely. Nejenžeto nepáchne, ono to dokonce i voní! Rádvzpomínám na jiné, které si popelem z agni-hotry začaly mazat nějaká ta vnější, alei vnitřní poranění a za překvapivě krátkoudobu hlásily — jsem vyléčená! Znám člověka,který si vozí svou „cestovní“ verzi agnihotrys sebou a každé ráno a večer, při východua západu slunce, třeba u dálnice, vykonásvůj obřad.

152

154 155

Meditace hudbou odjakživa fungovalaa funguje velmi dobře (o tom jsou ale jinéknihy, pořady a přednášky). Již před dvace-ti lety, když jsem pouštěl první nahrávkyhudby new age v různých oddílech jógy,jsem si všiml, že čeští jogíni a hlavně jogín-ky meditují při tiché hudbě efektivněji.Hudba na člověka působí velmi efektivně,dokáže ho emočně vzbouřit, ale i důkladnězklidnit. V rámci výzkumu, co způsobuje„mráz po zádech“, tedy extatické zážitky,uvedlo 36 % lidí sport a radost z pohybu,70 % sex, 78 % fyzický kontakt s druhouosobou, 87 % nádhernou přírodu, 92 % scé-

MEDITACE HUDBOU

ny z filmů, 96 % hudbu! Díky trpělivé prácimnoha nadšenců se přece jen začíná prosa-zovat terapie hudbou, které pro sebe říkám„holistická muzikoterapie“. Velmi stručně,zvuky a hudba způsobují pozitivní změnykrevního tlaku, ovlivňují srdeční tep a taki rychlost a kvalitu krevního oběhu, snižujíhladinu cukrů v krvi, pozitivně ovlivňujístav srdečních věnčitých tepen i periferní-ho prokrvení, vylučování žaludečních šťáva žaludeční a střevní peristaltiku, membrá-novou výměnu iontů vápníku a neurotrans-miterů, endorfinů i pohlavních hormonů.Také však podporují přesné vidění, svalové

uvolnění a tedy lepší psy-chomotoriku atd. Takto,jinak chápána a užívána,hudba zlepšuje kvalitu ži-vota lidí dlouhodoběa vážně nemocných, ne-schopných pohybu, nebopo těžkých operacích.Profesionální muzikotera-peuti dovedně využívajíhudby (reprodukované ivytvářené pacienty) jakopotenciálního nástroje prozmírnění bolesti, úzkostiz nemoci a stresu. Zvláštěefektivně je hudba využí-vána při autismu, dysle-xii, fyzické nehybnosti,Parkinsonově a Alzheime-rově nemoci aj. Ačkolityto nemoci přímo neléčí,hudba dokáže mnohdypomoci obnovit hybnost,mentální čilost nebo sva-lovou koordinaci. Za dru-hé, vážení, hudba dokážedodat energii a léčivousílu tam, kde leží hlubin-né psychické a mentálnípotíže, které podmiňujífyzické nemoci. Hudbamůže uvolnit skryté poci-ty, potlačené myšlenky,traumatické zážitky z dětství, které mohoubýt příčinami konkrétních fyzickýcha chronických potíží, a rozpustit škodlivémentální a energetické vzorce, které nemo-ci předznamenávají. Za třetí, hudba napo-máhá duchovnímu poznání a léčbě na du-ševní úrovni. Může zprostředkovatvizionářskou zkušenost. A na konci života,a to je dobré vědět předem, může hudba„usnadnit“ umírání, vyladit a vyčistit osobuna prahu smrti.

Zkuste se zklidnit poslechem relaxační,chillout či new age hudby, ale hlavně zkou-šejte poslouchat tiše, téměř neslyšně a takéčasto používejte tlačítka shuffle a repeat. Ná-hodné přehrávání skladeb na vašem oblíbe-ném CD vám poslech zpestří a občerství,a opakovaným poslechem manter nebo chill-outové skladby dopřejete svému tělu a myslidokonalou meditaci. A když se vám zachcesi zazpívat, neváhejte. Kromě jiného budete,i když nevědomě, pracovat s čakrami.

Hned po hudbě je ticho nejdokonalejším vyjádřením nevyjádřitelného.

155

„Meditace jako věda,“ křičel titulek amerického vydání časopisuTime ze srpna 2003. „Bláboly new age? Ne pro miliony Američa-nů, kteří meditují pro pocit pohody a zdraví.“ Američané houfněpřestávají kouřit, začínají meditovat a zpívat, k čemuž přispěla ikniha Dona Campbella Mozartův efekt.

156 157

Aby se přizpůsobilo dítě světu, zříká se ex-táze. R. D. Laing

Čakry jsou jakási vířivá energetická centra(kola, kruhy) umístěná podél páteře. Podlestarých Indů jich máme sedm — 1. je v ob-lasti kostrče, 2. v oblasti pohlaví, 3. podpupkem, 4. v oblasti srdce, 5. v oblasti hr-tanu, 6. uprostřed mezi obočím a 7. na vr-cholu temene hlavy (nebo těsně nad ním).Západní medicína má s koncepcí čaker vel-ké potíže — nejsou vidět a zatím se nedajízměřit — ale právě tak jako Číňanům aku-punktura, i koncepce čaker již celá tisíciletíslouží nejen Indům.

Zjednodušeně je první čakra sídlem a sym-bolem životaschopnosti, druhá sexuálnítouhy, třetí energie a síly vůle, čtvrtá lásky,pátá komunikace a pravdy, šestá intuicea sedmá duchovnosti.

ČAKRY

Indové pracují se sedmi čakrami (a indoev-ropské národy používají, asi ne náhodou,ve své hudbě sedmitónové stupnice), Číňa-né a Tibeťané si vystačí s pěti (a jejich hud-ba je založena na pentatonice, přirozenýchstupnicích o pěti tónech), dnes ovšem užznáme čaker daleko více.

Čakry mohou sloužit jako indikátory na-šich pocitů dřív, než jsme sami schopni sije uvědomit. Mám–li stažené hrdlo (kdyžna mne křičí zmíněný šéf), nejsem schopense vyjádřit, pokud mne bolí srdce, může tobýt také tím, že zadržuji a odmítám lásku.Indové odjakživa na čakry meditovali a takzpětně pozitivně ovlivňovali i tělesné stavya procesy.

Hudební a umělečtí terapeuti vědí, že čakrykorespondují s vzestupnou řadou tónů vestupnici C dur, a také s barvami duhy (jed-notlivé čakry pak lze pozitivně ovlivnit prá-

vě zpěvem jednotlivých tónů nebo meditacína jednotlivé barvy).

Docela snadný způsob jak zjistit, že čakryexistují, je pokusit se je „slyšet“. Jde to po-mocí zvuku „tibetských“ mís. Když ťuknetedo nějaké kvalitní a větší mísy tak, že ji bu-dete držet na své levé ruce někde dole, podpupkem, a pak budete mísu pomaloučkuzvedat co nejblíže tělu (podél brady a nadhlavu, obloukem zpět a opět totéž s úde-rem dole), a budete pozorně naslouchat,dříve nebo později dokážete rozeznat po-divné změny v „barvě“ zvuku takové mísy.Mísa vždy vydává zvuk velmi komplexní,složený z celé řady (základního a alikvot-ních) tónů. Při průchodu podél jednotli-vých čaker je pak docela zřetelně „slyšet“,jak se zvuk mísy mění — přesně v místech,kde jsou (podle starých Indů) umístěnyčakry. Je to logické — zvuk je energie,a když prochází kolem lidského těla, kterétaké vyzařuje energii, v místech, kde je onovysílání silnější (nebo naopak oslabeno),energie těla interferuje s akustickou energiízvuku mísy.

Začátečníci ale sami sebe většinou neslyší,a pak je třeba požádat přítele nebo přítelky-ni, aby totéž zkusila podél naší páteře vza-du. Přímo demonstrativně se to dá vyzkou-šet ve skupině: každý postupně taktozahraje a rozezní své čakry stále stejnoumísou, a všichni ostatní, v kruhu, jen na-slouchají. Je příznačné, že většině účastní-ků takového kurzu docela jasně zní místokolem srdce, ale při přechodu nahoru, ko-lem krku, se zvuk mísy jaksi utlumí. Právětam, v „komunikativní“ čakře, jsme my, cojsme „přežili“ naše školství, většinou utlu-meni (zakřiknuti).

Když totiž nezkušená paní učitelka okřikneFrantu, ať raději nezpívá a mutujícím hla-sem nekazí sborový zpěv celé páté třídě zá-kladní školy, běžně se stává, že se Frantovi

prakticky na celý život zablokuje pátá čak-ra. Energie neprochází, Franta se začne sty-dět, nedokáže se později vyjádřit, projevit,nedokáže komunikovat, nesbalí holku,a začne se chovat na jedné straně zakřiknu-tě, ale když je v partě (nebo na stadionunebo v hospodě), agresivně. A to vše s se-bou pak přináší všelijaké ty chronické bo-lesti a nemoci.

To ale již souvisí se zpěvem.

157157

Konečně i v našich krajích začínámeodhalovat netušené, ale o to hlubinnějšísouvislosti mezi psychickým stavemčlověka (od samého narození) a poz-dějšími fyzickými a psychickými pro-blémy a nemocemi.

Co se týče Cesty za duchovním probu-zením, podle starých Indů se člověk vy-víjí v sedmiletých cyklech (podle po-stupného vývoje jednotlivých čaker).Proto je tak důležitý každý sedmý (po-čátek školy), čtrnáctý (puberta, sexuál-ní dospívání), jedenadvacátý (počátekdospělosti) a pětatřicátý rok života(možnost probuzení — i Buddha Šákja-muni dosáhl osvícení v 35. roce svéhoživota), v němž se člověk nacházív sedmé, duchovní čakře.

Důsledky energetického poškození člo-věka, třeba jen slovním „znásilněním“,jsou často neopravitelné. Slavná americ-ká léčitelka a spisovatelka C. Myssováříká: „Řada lidí se sexuálními potížemi,od impotence a neplodností až po rako-vinu pohlavních orgánů, si vzpomíná,že byli neustále kritizováni v souvislostise svým fyzickým zjevem a odbornýmidovednostmi. Jejich rodiče (a učitelé) jetak vlastně znásilnili a připravilio osobní sílu potřebnou ke zdravía úspěchu.“

158 159

Meditace zpěvěm je zvláště snadná a do-konale funkční. Když si poslechnetenahrávku zpěvu tibetských mnichů, zcelajistě budete příjemně „zasaženi“ její har-monizační silou. Každý zpěv uvolňuje hla-sivky, a uvolnění hlasivek znamená uvolně-ní emočních bloků. Často stačí si takovýtohluboký mručivý zpěv jen poslechnout,a i vaše hlasivky se rezonančně uvolní. Pře-sto je ale samozřejmě daleko lepší, když sepřidáte. Když začnete zpívat.

Mimochodem, všichni už od dětství velmidobře víme, že zvuk našich hlasivek léčí.

MEDITACE ZPĚVEMJednou z největších životních zkušeností je, když se setká meditace a hudba.

Svět se tak setká s Bohem, hmota s vědomím. Je to unio mystica — mystické sjednocení.

Osho

vůči terapeutické a harmonizační důležitostizpěvu, zvuku a hudby během lidského života,a dokonce i „před životem“, tedy v prenatál-ním období, svědčí kauza Baby plus.

Dívky a ženy, které chcete miminko, vězte, žeděťátko ještě v bříšku slyší především vášhlas, zesílený vodou v děloze. Když se zeptalidr. Odenta, průkopníka přirozených porodůa porodů do vody, co by doporučil mamin-kám, aby jejich těhotenství proběhlo bez kom-plikací, porod byl hladký a děťátko zdravé,odpověděl: „Jezte sardinky a zpívejte!“

Rybí maso obsahuje nejvíce těch nejstravitel-nějších mastných kyselin, které jsou stavebníhmotou mozku plodu, ale i když rybího masanapříklad u nás není tolik jako v přímořskýchzemích, stačí kupodivu to druhé — zpěv ma-minky. Když si maminka zpívá, nejen že je toblahodárné pro vývoj plodu, ale i ona sama ješťastná. A když je maminka šťastná, její enzy-matický systém pak dokáže upravit obvykléživočišné tuky na ony potřebné mastné kyseli-ny, a miminko se zdárně vyvíjí.

Maminky, zpívejte a zpívejte, mluvte na svábříška, vaše děti budou chytřejší a zdravější.

Baby plus je název přístroje, kterým některéinformované americké (a dnes už i ty naše)těhotné ženy prenatálně stimulují své budoucíděti. V látkovém pásu, který si na hodinkudenně od sedmého měsíce těhotenství ženypřipevní na stále rostoucí bříško, je malý pří-stroj na baterie, který obsahuje malé repro-duktory a patnáct stále složitějších rytmic-kých programů.

Musím zdánlivě odbočit: i v současných učeb-nicích pro porodníky je stále psáno,a neurologové tento jev dokonce odborně po-jmenovali, že v okamžiku porodu každémuz nás odumře několik milionů neuronů. Neu-rony jsou totiž v mozkové hmotě ještě volné,nenavázané. Prý to celkem nevadí, příroda vy-tvořila rezervu.

Přinejmenším zmírňuje bolest. Co udělá-me, když se při zatloukání skobičky do zdibouchneme kladívkem do prstu? Zakřičíme„aúúúúú!“ Ono „aúúúúú“ je přece léčebnéuvolnění (nějakou dávnou, nebo součas-nou emocí zablokovaných) hlasivek. Co dě-láme, když prožíváme nějaký velmi hlubo-ký žal? Pláčeme. Nahlas pláčeme. Kdysii u nás existovaly „plačky“ — ženy, kteréjste si mohli najmout, aby zmírnily váš žal,např. při pohřbu vašeho blízkého.

O zaslepenosti, lépe řečeno hluchotě našíspolečnosti nejen vůči meditaci, ale také

Pokud jste byli mezi těmi, kteří navlastní těla, mysli a hlasivky zažilizpěv manter s Henry Marshallemnebo zpěv pouhé samohlásky áááv rámci každoročního (14. února)Světového dne léčivého zvuku v kos-tele u Salvátora v Praze na StarémMěstě, zcela určitě už víte, že zpěv,zvláště skupinový, doslova povznáší.Jen se musí vydržet a zkusit zpívat(mantru nebo jen samohlásku ááá)alespoň dvacet minut. Řada lidí, kteříse zpěvem zabývají profesionálně, přitěchto téměř hodinových, a z jejichpohledu primitivně jednoduchých ak-cích, zažila téměř mystické stavy pro-pojení s časem, prostorem a něčímuvnitř sebe sama. Jiní poprvé v životěna vlastní uši slyšeli alikvoty — ačměli nastudováno, do té doby jim ne-došlo, co že to ty alikvoty skutečnějsou.

160 161

První vteřiny a minuty života člověka pro-gramují na celý život například základníemocí, s níž začíná fungovat mozek novoro-zence. Propagátor přirozených porodů,francouzský porodník Frederic Leboyer, tovyjádřil přesně: „Těžko si lze představit dě-sivější vstup do života než ten, který porod-nictví připravilo posledním generacím.“ Po-kud je novorozeně na bříšku matky, v šeru,teple a bezpečí, instinktivně se umí doplazitk prsu a zdroji potravy — a je mu fajn. Jev bezpečí, obklopeno péčí. Většinu z nás aleporodnictví naprogramovalo negativně tím,že jsme byli v ostrém světle vytaženi z anes-tetiky omámené a mnoha rutinními postupypotupené rodičky v nepřirozené poloze,plácnuti přes zadeček visíce hlavičkou dolů,trápeni vážením, měřením, proplachovánímočí atd., a pak odvezeni na oddělení, kdejsme pláčem, na který nikdo nedbal, hodinydávali jednoznačně najevo, jak se nám tentozpůsob příchodu na svět krutě nelíbí.

Jinak řečeno, v prvních vteřinách a minu-tách našeho života náš mozek zjistil, že světje studené, oslepující, nepřátelské a životohrožující místo — a podle toho se zařídil.

„Ukazuje se,“ píše R. Pollack, že „v mozkudětí je úschovna vzpomínek z doby, kdy je-jich vědomí bylo jen změtí ruchů a šumů.Výsledkem je hluboký pocit strachu a zlosti,zaměřený na rodiče, což je reakce na opož-děné kojení nebo pozdě podanou láhev, ne-dostavivší se objetí nebo okřiknutí.“

Na těchto emocích se budují ty složitější:emoční systém lidstva je nastaven negativ-ně. Člověk je stále nevědomě stažen, v ohro-žení. Celý život v něm vnější události rezo-nančně budou vyvolávat tyto nejhlubšíemoční záznamy, které — aniž s tím můžecokoli dělat — ovlivní všechny současnéa budoucí postoje. Cítíme–li nenávist ke ko-musi mocnému nebo neopětovanou lásku,znovu prožíváme své nejprvotnější pocity.

Prenatální psychologové na rozdíl od větši-ny porodníků vědí, jak je pro tělesné a hlav-ně psychické zdraví budoucího člověka de-vastující třeba to, že ho matka nechtělanebo že v průběhu těhotenství kouřila (čitřeba jen občas pila), v jakém psychickémrozpoložení strávila poslední dny a hodinypřed porodem, jak proběhl porod atd. Začí-ná se prokazovat, že současný nárůst agre-sivity, drogové závislosti, lokálních i globál-ních sociálních a ekologických problémůpřímo souvisí s tím, jak jsme přišli na svět.Prenatální psycholog Peter Fedor–Freybergtvrdí: „Kdybychom zajistili, aby každé dítěbylo milováno a chtěno od samého začátku,a optimalizovali prenatální a perinatálnístadia života bez narušení základních po-třeb, bez agrese a psychotoxických vlivů,výsledkem bude společnost bez násilí.“

Neexistuje důležitější oblast, z níž bychomměli a mohli začít důslednou a všeobsaž-nou nápravu. Dokud nezměníme způsob,jakým rodíme děti, budou i další generacejen oběťmi obětí nevědomě prožívanéhohlubokého pocitu strachu, implantovanéhodo mozků většiny obyvatel našeho světa po-rodníky ve jménu objektivní vědy.

Z výše uvedeného plyne dosud netušenázodpovědnost žen–matek a mužů–partnerů,ale i učitelů a dalších profesionálů, zabýva-jících se výchovou a vzděláním dětí, aletaké obrovská a možná i jediná naděje napozitivní změnu všeho.

Opakuji to a píši již hezkých pár let —změňme způsob porodu a během příštíchtří generací změníme svět. Nebo jinak: do-kud právě tohle nezměníme — a kde a kdyjindy než právě teď? — základní pocit, kterýbude celé lidstvo doprovázet na cestě dopropasti sebezničení, bude právě onen hlu-boký pocit strachu, a veškeré meditováníbude toliko nápravou již od počátku poka-žených věcí.

Zpět k metodě Baby plus. Ukázalo se, žetakto prenatálně stimulovaní novorozenci serodí s optimální porodní váhou, otevřenýmaočima (takže je okamžitě a spolehlivě navá-zán kontakt s matkou a v ní to spustí nasebe navazující koktejl dalších hormonůa pak nenastanou potíže s kojením, nebos rodiči v pubertě), usměvaví, daleko inteli-gentnější než jiné děti atd. V jejich mozcíchneurony neodumřou, jsou již předchozí sti-mulací jakoby spleteny do copánků.

A zase až tak „nové“ zjištění to není.V Indii, Číně a jistě i jinde těhotná žena jed-nou týdně pozve kamarádky a společně pakvšechny hodinku dvě zpívají písničky, kteréjsou určeny budoucímu děťátku.

Jinými slovy — hudba a zpěv by měl a budemuset i v naší společnosti hrát daleko hlub-ší a častější roli, než se zatím pánům porod-níkům, statistikům a prognostikům, minis-trům zdravotnictví a politikům zdá (i onia jejich děti a vnuci mohli být daleko zdra-vější, bez alergií, dyslexií atd.).

Možná ani nevíte, že také ve skupinovémzpěvu je neuvěřitelná síla. Zvuk rozpouštíhranice mezi lidmi. Jednou z věcí, kteréjsme v naší společnosti ztratili, je vzájemnépropojení. Jsme jak izolované atomy bezpocitu propojenosti — a právě jednou z nej-typičtějších a dnes ještě nedoceňovanýchcharakteristik zvuku je schopnost rozpouš-tět hranice. Když lidé spolu zpívají, vytváře-jí komunitu. Zpěv je tou nejrychlejší cestouk vytvoření komunity.

Na počátku 80. let minulého století začalHoward Gardner publikovat svá zjištěnío tom, že je několik druhů inteligence. Jed-nou z nich je hudební inteligence. Zjistil, žeuž dvouměsíční děti dokáží rozeznat výškutónu, hlasitost a melodii — když ovšem zpí-vá jejich matka. V rámci výzkumu Gardnernavštívil kmen Anangů v Nigérii. V této spo-lečnosti matky již týdenním novorozencům

zpívají a hrají na hudební nástroje. Prvnívěcí, kterou otcové vyrobí, je malý bubínek.Když jsou dětem dva roky, vstupují do sku-pin, kde se učí hrát na nějaké hudební ná-stroje nebo bubny, ale také zpívat a tančit.V pěti umí každý malý Ananžan stovky pís-ní, zvládne hru na několik hudebních ná-strojů a desítky složitých tanců.

Podle zjištění neurologů z Heidelbergu majíhudebníci, tedy ti, kteří se hudbou zabývajíceloživotně, ve sluchových a hudebníchcentrech ve svých mozcích až o 130 % vícšedé hmoty mozkové…

Jak lépe a hlubinněji na podněty světa ko-lem sebe reagují takoví Ananžané, zatím ni-kdo nezkoumal, ale z jiných výzkumů jejasné, že zpěv, zvláště je–li podporován odkojeneckého (a prenatálního) věku, můžečlověka ovlivnit daleko pozitivněji, nežjsme doposud mysleli.

„Zpívat může samozřejmě člověk sám,“ tvr-dí jedna z nejlepších zpěvaček alikvotníhozpěvu, Angličanka Jill Purceová, „ale skupi-nový zpěv je nejefektivnější cestou, jak po-moci léčit společnost. Při zpěvu ve skupiněse zároveň daří rozpouštět hranici mezizemí a nebem, mezi naší materiálnostía duchovností. Tibeťané tvrdí, že je to právěhlas, který spojuje tělo a mysl.“

Japonci sami pak hlas či křik používají vel-mi podivným, leč nanejvýš účinným způso-bem: řvou KACU!

160

162 163

Tibeťané překládají pojem nirvána slovy„stav toho, kdo je vysvobozen z bolesti“.

Kacu je pokřik japonských (dnes i evrop-ských, amerických či brazilských) mnichůa studentů zenu. Slovo samo o sobě nic ne-znamená, a to proto, aby se západní inte-lektuálové nemuseli ptát, co to znamená. Jeto jen dvouslabičný pokřik, který má uvol-nit přebytečnou energii, nebo naopak dodatchybějící. Když to umíte a zařvete KACU!ve vedru, nádherně se ochladíte, když tozařvete v zimě, zahřejete se.

KACU

V okamžiku, kdy totiž plnou silou, jak nej-více to jde, z hary, člověk zařve KACU!(kratce, ostravsky), octne se teď a tady —v přítomnosti. Nebo jinak, v oné legendární„nicotě“ (neví, kdo je, zapomene na svédluhy a starosti, mysl vypne), či chcete–li,nirváně. Je také v Jednotě se vším — ne-existuje nic v minulosti, nic co by se daločekat od budoucnosti, je tu jen a jen onoKACU! I když to trvá jen vteřinku, i to jedost na to, aby emocemi neustále a nepře-tržitě rušený imunitní systém mohl koneč-ně naplno dělat to, proč byl evolucí vy-

šlechtěn — odbourávat viry, bacily, škodlivélátky. Samozřejmě je to také práce s de-chem atd.

Na kurzech jsme takto „řvali“ vždy třikrátza sebou. Odmával jsem to a zahřmělo prv-ní, většinou ještě nejednotné a často i jiho-česky protáhlé Kacuuu, ale protože instruk-ce zněla „zařvat a hned vší silouposlouchat to ticho, které pak na všechny„spadne“ — v ještě nedokonalém tichu(semtam se někdo překvapeně zasmál, vy-jekl, chtěl povídat) jsem to odmávl podru-hé a zaznělo dokonalejší, a po chvíli třesku-tého ticha a posledním odmávnutí zaznělovelkolepě jednotné, jako ustřižené KACU!,které proťalo prostor a čas (případně do-znělo v chodbách školy, kde kurz probí-hal), a všichni okamžitě věděli co to jeKACU, že to funguje. Ticho, které spadlo,bylo nabité energií a téměř se dalo krájet.Lidem běhal mráz po zádech a všichni dojednoho jsme věděli, že jsme zažili něcomysticky harmonizujícího a sjednocující-ho.

Jednou jsme to zařvali v broumovskýchskalách do kraje, a ozval se nám jelen. Jin-dy jsme rozezněli struny na kytarách, kteréležely v šatně, a jindy zase tibetské mísy.

KACU! řvou v Japonsku a zenových cent-rech mniši, kteří užuž málem vyluštili svůjkóan, a potřebují ještě kapku energie, abyse propasírovali do říše osvícení. Přál bychvám vidět a hlavně zažít, jak to fungujev klášteru nebo v období sešinu. KACU!jednoho studenta napruží ale navíc zener-getizuje dalšího, a často se pak stává, že na-jednou začne ze všech stran padat třeskutéKACU! jako jakési akustické a všem pro-spěšné rány holí.

Ještě jeden sen: vždy, když se poslanci (se-nátoři, městští zastupitelé) nebudou mocidohodnout, zařvou třikrát KACU!

V korejském zenu mniši chodí v kruhua zpěvavě řvou jednu mantru (Kwan SeulBosal) stále dokola, třeba hodinu. Lámouse a odplavují emoční bloky, slzy uvolněníradosti a nadšení tečou proudem. A pročmyslíte, že lidi chodí na fotbal nebo rocko-vé megakoncerty? Když dvacet tisíc lidí za-řve góóóól (nebo dokonce, jako v Anglii,pěje chorál místního klubu), je to totéž,jako ono zenové a japonské KACU! nebohusitské Ktož sú boží bojovníci a válečnéHurááá! Uvolní to, sjednotí, a nespolupra-cující a neustále hodnotící mozkové hemi-sféry většinou mužských divákůa fanoušků se propojí a zařídí výjimečněintenzivní dávku endorfinů.

To ovšem souvisí i s opakováním jednodu-chých popěvků či slov, tedy s mantrami.

163

164 165

Hlas je nejen vyjádřením charakteru,ale i duše člověka.

Hazrat Inayat Khan

Mantry jsou krátké písničky, většinou pů-vodem z Indie, které jsou zpívány opakova-ně delší dobu. Mantry jsou magické, léčeb-né, ochranné a duši vysvobozující písně.V mystické tradici Východu se používají užtisíce let k revitalizaci těla, k posílení pozi-tivních úmyslů a k dosažení vnitřního kli-du a míru. Jak tvrdí Henry Marshall, Ame-ričan žijící v Amsterodamu, kterýzhudebnil a vydal již desítky manter propotřeby „Zápaďanů“, běžnému člověku ži-jícímu na Západě mohou pomoci dobřetancovat nebo spát, smát se nebo plakat,milovat či meditovat a z každodenní domá-cí práce nebo náročné činnosti udělat zába-

MANTRY

vu. Mantry pomáhají zapomenout na něko-ho nebo nalézt sebe sama, přestat dělat ně-které věci nebo změnit svůj postoj ke světu.Za těch dvacet let, po které Henry pracovaljako klinický psycholog, a třicet let, po kte-ré duchovně hledá, se právě tak jako mnozíjiní osobně ujistil, že mantry jsou jednímz nejhlubších nástrojů osobní transformacea nejefektivnějších léků na emoční a psy-chosomatické potíže. Osobně jim vděčí, jakříká, „za nádherné duchovní partnerství,stabilní finanční situaci, uspokojující život-ní poslání a vnitřní klid a mír“.

Opakování je ve zpěvu manter velice dob-rým způsobem, jak se dostat za či mimoposuzující mysl. Člověku to umožní dělati něco jiného, aniž by přitom ztratil schop-nost uvažovat. Právě proto může být a jenapř. i řízení auta dobrou meditací. Pokud

je člověk dobrý řidič, zvládá nejrůznějšídruhy činností a přesto bezpečně dorazí namísto určení. V případě meditace lze ne-chat žvatlající mysl samu sebou a přestodokonale meditovat.

Legendární výzkumník meditace a jejíchúčinků na tělo a mysl člověka, Dr. HerbertBenson, zkoumal takto i účinky zpěvumanter. Zjistil, že opakování stejných slovpři zpěvu jednoduché melodie vyvolává ty-též měřitelné efekty: snížení spotřeby kyslí-ku a zklidnění dechu, zpomalení srdečníhotepu, zpomalení metabolismu, produkcimozkových vln alfa atd.

Znám mnoho maminek a rodin, které vděčíza zdravé a klidné miminko a rodinné pro-středí právě zpěvu manter. Ne těch původ-ních, indických, protože ty jsou pro ně pří-liš exotické, jednotvárné a nesrozumitelné,ale těch Marshallem nebo jiným evrop-ským autorem upravených.

Co se asi děje v těle a v mysli člověka, kterýzpívá mantru? Jde o ono již zmíněné uvol-nění hlasivek, tedy uvolnění emočních blo-ků (a protože se mantra zpívá dlouhé mi-nuty, je to uvolnění skutečně hlubinné).Jde o dechové cvičení (a následně zvýšenívitální kapacity plic a tím i zefektivnění

práce s dechem se vším, co k tomu patří,tedy i se zvýšenými příděly kyslíku domozku). Jde také o jakousi akustickou ma-sáž nejen čelních a jiných hlavových dutina kostí, ale také spodních částí mozku. Na-víc jde o dokonalou relaxaci, ve smyslu vy-pnutí neustálého souvislého běhu stoveka tisíců myšlenek (které na sebe nabalujív naprosté většině negativní emoce, a tyzase nastartovávají produkci adrenalinu) —racionální část mozku „se nažere“, ale„koza“ (nenamočená do emocí) zůstanecelá. Člověk sice zpívá jakási slova, ale pro-tože přesně neví, co znamenají, jen je od-zpívává a není tak jako obvykle připoutánk jejich významu. Délka zpěvu mantry,zvláště když ji zpívá větší kolektiv lidí, jepak zárukou hlubinného uvolnění: mozek(a tělo se všemi následnými reakcemi) sizvyká na stav, ve kterém „ego“ netrvá nasvé totální nadvládě, a vynoří se překvapivézjištění, že to také jde. Člověk, tedy to, cosi sám o sobě myslí (to, co ho nepřetržitěovládá, ale co zmizí, když usne, tedy jmé-no, čísla kont a průkazů atd.), se při zpěvumantry jaksi ztratí, vypaří. To je přesně tenstav, o kterém vypovídá tvrzení všech du-chovních učitelů, kteří žákům vysvětlují, žemusí „zemřít, aby se znovu narodili“. Ze-

Nadšenci kolem Michala Burdy iniciovali pravidelné úplňkové i slunovratové meditace na Vyšehradě.

166 167

mře jen ego, jeden program mysli, který své-mu nositeli vnutil dojem, že vypnout nelze.

Nepodceňujte však tyto okamžiky poznání.Když se při zpěvu mantry zapomenete kont-rolovat, když zapomenete, kdo vlastně zpívá,nebo když se vám totéž stane při pomalé me-ditační chůzi, právě tak, jako když se při ná-cviku cirkulárního dechu na didžeridu naučí-te prudce nosem nadechnout v okamžiku,kdy ústa vyluzují proudem vzduchu směřují-cím ven onen prděcí zvuk — nastartujete něcozcela zásadního a pro tělo a mysl revolučního.Zpočátku všichni samozřejmě tvrdíme, že tonejde. Právě tak tvrdíme, že nelze přejít pásrozžhavených uhlíků bosýma nohama. Kdyžse to ale podaří, pak tohle malé vítězství naddiktátorským programem ega může být počát-kem velkých a nedozírných změn způsobuvnímání reality. Stane se něco zdánlivě nevý-znamného, přesto ale zázračně zásadního:přehodíme výhybku — a náš život se začneubírat jiným, podle mých zkušeností pozitiv-ním směrem.

S mantrami, tedy jakýmsi opakováním slov,činů, rituálů, je ale spojeno ještě jedno pozná-ní, které souvisí s těmi nejrevolučnějšími kos-mologickými teoriemi.

Mám na mysli teorii morfických polí RupertaSheldrakea o tom, že příroda má paměť a žeto, o čem uvažujeme jako o zákonech přírody,jsou spíše zvyky. Sheldrake tvrdí, že v příroděexistuje vrozený proces budování paměti, je-hož základním prvkem je to, čemu říká mor-fická rezonance. Jakýsi vliv podobného na po-dobné mimo prostor a čas. Jestliže v Tokiunaučíme krysy novému druhu chování, krysytéhož druhu se to i v jiných městech na celéZemi naučí daleko rychleji. Naše děti umí jez-dit na kole daleko rychleji a lépe než my, a myjsme byli lepší než naši rodiče.

Docela elegantním „důkazem“ existence tako-vého morfického pole a vlivu morfické rezo-nance byl jeden test, který provedli na katedře

psychologie v Nottinghamu. Noviny EveningStandard poskytly křížovku ze sobotní přílo-hy již v pátek stovkám pokusných luštitelů.Psychologové zaznamenávali rychlost luštění,počet chyb a čas potřebný k vyluštění tajenky.Pak křížovku vyluštily statisíce pravidelnýchčtenářů. V pondělí ji ovšem k vyluštění dosta-ly další stovky osob, které byly přes víkendizolovány, aby nepřišly s křížovkou do styku.Výsledky, jak tušíte, byly o 25 % lepší: luštite-lé dělali mnohem méně chyb a tajenku vyluš-tili dříve než jejich kolegové v pátek. Dá seříci, že vše, co se učíme, je usnadněno morfic-kou rezonancí toho, co se někdo naučil přednámi.

Když vymyslíte nějakou novou mantru, a ta sezalíbí a lidé si ji začnou hromadně a často zpí-vat, a ta mantra začne lidem pomáhat navšech úrovních, na kterých mantry lidem, kte-ří je zpívají, pomáhají, stále ještě nebude takúčinná jako mantra, kterou začali lidé zpívatpřed několika tisíci lety a která již pomohladesítkám generací lidí před vámi.

Sanskrt je navíc jazyk umělý (tak jako latina).Hinduisté a jogíni tvrdí, že sanskrt zeslyšitel-něl jisté stavy mysli a emocí. Když je člověkve stavu hlubokého klidu a míru, jeho zklid-něný nádech a výdech se podobá zvuku slovašánti. Když ovšem potřebujete dosáhnout kli-du, není nic snadnějšího, než si jako mantruzpívat šánti stále dokola — dosáhnete stavuhlubokého klidu a míru.

Dnes už jsou u nás k dostání nejen nahrávkyautentických manter z Indie a Tibetu, ale takésoučasné úpravy klasických manter. KroměHenry Marshalla tak můžete „meditovat“s sebou například při poslechu manterv úpravě Freda Kosterse, nebo něžněji si za-zpívat s Devou Premal a Mitenem, ale také IvoSedláčkem a skupinou Yamuna.

Mantra, to je opakování, a to je někdy tak ste-reotypní, že hrozí nebezpečí povrchnosti.Buddhisté odjakživa používají malu.

Henry Marshall vymýšlí, propaguje a zpí-vá mantry již téměř třicet pět let. Kroměmanter ovšem samozřejmě dbá i jinako své tělo. Už téměř třicet let se zodpověd-ně stará o to, co a jak jí. Snaží se jíst vege-tariánsky a nepřehánět to se solí, cukrema tuky. Ví, jako by měl vědět každý z nás,že naše těla jsou evolučně naprogramová-na na to, aby zkonzumovala co největšídávky na výživu bohatých, a tedy tuč-ných a sladkých potravin kdekoliv se tonaskytne. To ovšem fungovalo v dobách,kdy jsme žili extrémně náročný života museli jsme přežít delší období hlado-morů. Tentýž program je ale dnes sebe-vražedný, protože žijeme převážně sedavýzpůsob života a potravy máme dostatek.Proto je třeba cvičit a také kontrolovatchuť k jídlu. I Henry, je–li to možné, dávápřednost biopotravinám, aby do svéhotěla dostal co nejmenší dávky pesticidůa různých chemických přísad, kterých jev dnešní stravě tolik. Je skeptickýk čemukoliv, co je příliš barevné, přílišdobře zabalené a co láká spíše oči. Snažíse být informován o tom, jak jsou ty kterépotraviny stravitelné a energetické.

166

Mantry pomáhají, jak by mohla vyprávětspousta pravidelných zpěváků. A dokoncei dětem. Dcerka přítele Henry Marshallaměla vážnou oční infekci, která mohlanatrvalo poškodit její zrak. Zpívali jí obatedy velmi intenzivně po čtyřicet dnůmantru Óm Čakšuhu. Brzy poté s příte-lem, který svou nemocnou dcerku nesl narukou, na společné procházce o tom všemdiskutovali. Holčička se najednou jakobyzadívala na něco do dálky. Když se mužizadívali stejným směrem, zjistili, že vevelké dálce, takže ho nebylo téměř vidět,přelétalo nebe tryskové letadlo. Bylo jas-né, že zrak dívenky je opět v pořádku.

Jak to chápat? Kde je příčina a co je důsle-dek? Je to nějaká synchronicita? Je to zá-zrak? Náhoda? Kdo ví… říká o tom HenryMarshall. Ví jen, že té dívence a přítelichtěl moc pomoci. Měli tu nejlepší lékař-skou péči, a přesto se to nelepšilo a dělalojim to velké starosti. Henry cítil, že musípoužít právě tuhle mantru na vylepšenízraku a vidění, protože to bylo oko, kterépotřebovalo léčbu. Zpěv mantry jeho i pří-tele zklidnil a dal jim hluboký pocit, žepomáhají. Oba si přáli, aby mantra hol-čičku zklidnila na duchovní rovině, alepomohla i v rovině tělesné. Pokud každýfungujeme v propojených rovinách těla,mysli a duše, ovlivnění jedné roviny bymělo pomoci ovlivnit i roviny další.

168 169

Mala je geniální pomůcka jak zůstat v hluboké medi-taci, a přitom si dokázat „spočítat“ počet poklon nebomanter (u nás kdysi takto našim babičkám sloužil, cose týkalo počtu modlitbiček, růženec). Jako v jinýchpřípadech v rámci cesty k duchovnosti, chcete–li, har-monizaci těla a mysli, má racionální část mysli co po-třebuje, tedy jakési imaginární počítání (a nemusí setak starat o čas či počet), ale celkově ji člověk můžeudržovat v hlubokém uvolněném stavu (který se dáalespoň velmi přibližně „měřit“ coby mozkové vlny,v tomto případě alfa nebo dokonce théta).

Člověk, který medituje (nebo zpívá mantry či dělá po-klony), drží v dlani sto osm kuliček, navlečených našňůrce, a kuličku po kuličce malu (ze sanskrtu,v tibetštině thengwa) přebírá. Když skončí, na což houpozorní větší nebo jinak barevná kulička (některétypy mají ještě kuličky střední velikosti, označujícípůlku a čtvrtiny, tedy padesát čtyři nebo dvacet sedmpoklon či manter), může začít znovu, další rundu.

Číslo sto osm je v buddhismu číslem velmi posvát-ným. Je součinem všech čísel v magickém trojúhelní-ku, devíti planet a dvanácti obydlí zvířat zvěrokruhu,symbolem čtvrti Měsíce v každém z dvaceti sedmi lu-nárních stavů a konstelací. Navíc je to číslo dělitelnédevíti (číslice devět, jako největší číslice, je také po-svátná). Označuje počet základních hříchů, kterých jetřeba se vyvarovat.

V tibetské tradici, kde vše má svůj smysl a účel, a jenavíc symbolem nějaké ctnosti, by například šňůrkuměla splétat ze třech nití (symbolizujících tři klenoty— Buddhu, dharmu jako nauku a sanghu jako spole-čenství) panna, která patří k tantrické linii. Některé

MALANejdůležitější je ovšem provádění toho,

co bych nazval meditací.Ta případně spolkne náš konvenční způsob myšlení.

Alan W. Watts

šňůrky jsou spleteny z devíti nití, což sym-bolizuje Buddhu a osm bodhisattvů. Šňůr-ka navíc reprezentuje dharmu, tedy nauku,která proniká sto osmi hříchy či negativita-mi tohoto světa.

V rámci praxe je tak vše, co by mohlo hla-dinu mysli rozvlnit, či dokonce rozbouřit,nahrazeno symboly či úkony, na které nenítřeba „myslet“ (např. v našem obvyklém ev-ropském, emocemi zamořeném a imunitnísystém a mysl narušujícím stylu). Tihledávní moudří empiricky zjistili potenciálnípřekážky a ještě geniálněji, aniž by tenkrátvěděli cokoliv o mozku nebo dokonce roz-dílnosti funkcí levé a pravé mozkové hemi-sféry, je vyřešili.

Ona větší kulička, označující začátek či ko-nec maly (přebírání, rundy), často také ja-kási dvojkulička, se nazývá kulička učitelea někdy je stylizována či ozdobena symbo-lem stúpy, a symbolizuje moudrost na jed-né a prázdnotu na druhé straně. Tibeťan poodrecitování mantry, když takto rukama„projde“ celou thengwu, začne počítat, pře-bírat v opačném směru.

Přebírání maly (růžence),pletení, háčkování, to vše jejistá forma meditace. Našebabičky by mohly vyprávět…

170 171

A protože Tibeťané berou i recitaci manter,stejně jako poklony, velmi vážně, mají je-jich thengwy ještě dva malé proužky vždys deseti kovovými kroužky a zakončenímve tvaru malého zvonku a dordže, kteréslouží k počítání desítek a stovek odrecito-vaných manter. Zvláště nadšení „šprti“ pakmají na thengwě i třetí šňůrku k počítánítisícovek.

Kuličky jsou většinou z přírodních materiá-lů (plody, semena, většinou pak červenésantalové dřevo, ale někdy i perleť, krystalynebo mušličky) a vždy slouží ke zklidněnímysli nebo při meditacích, spojených s od-říkáváním jmen či pozitivních aspektů bož-stev. Při meditacích na ona děsivá božstvase používají thengwy z kuliček ze železa,olova a lidských nebo zvířecích kostí, ale tymohou používat jen velmi zkušení lamové.

Nízká sebedůvěra zhoršuje paměť a pesi-mistický (přehnaně kritický) názor na světzhoršuje zdraví. Takoví lidé zvláště ve stářítrpí, kromě jiného, i častějšími výpadky pa-měti. Neustále z předmětu na předmět tě-kající mozek zakomplexovaného a vystre-sovaného člověka se pak přímo zmenšuje.Přitom stačí radovat se a vychutnávat pozi-tivní okamžiky života. Nebo alespoň vr-cholné okamžiky okamžiků štěstí, protožemozek si stejně pamatuje jen je. Pocity sklí-čenosti se totiž mají tendenci zauzlit,a člověk se pak sám ze spirály sebeobviňo-vání nedostane. V jistém zvulgarizovanémsmyslu slova je recitace či zpěv manternebo přebírání maly jakousi berličkou, kte-rá nechá vlka ega se nažrat, ale koza du-ševní rovnováhy zůstane celá.

Mimochodem, právě dlouhodobé pokusys lidmi trpícími sklíčeností a depresemi(odtud takový úspěch Prozacu, americkétabletky na neštěstí), a dnešní možnost sidůsledky jejich stylu vnímání reality ověřitna tomografu či magnetické rezonanci od-halily, že celé generace, které pravidelněnavštěvovaly své psychoanalytiky, platilyza iluzi, nefungující proces. Účinnost tako-véto „terapie“ byla jen 30 %. Přitom stejnýpočet, tedy třetina lidí, se uzdravila i při po-dávání tabletek bez jakékoliv léčivé látky,tedy placeba. Když se ale lidé pros-tě začali učit, jak moc záleží na je-jich rozhodnutí, jestli je ona příslo-večná láhev z poloviny plná,úspěšnost této terapie byla 60 %.

Podobně tak díky nezvládnutýmemocím a stále překotnějšímu způ-sobu vnímání světa, a také protoženemáme nějaké duchovní, morálnícentrum (jako např. Potala veLhase), ztrácíme „selský“ rozumi v jiných disciplínách. Na jednémezinárodní konferenci na téma

Kuličky ze semen z posvátného stromu bód-dhi (pod kterým dosáhl Buddha osvícení),nebo dokonce ze stříbra nebo zlata, alei bronzu či mědi, pak používají zvláště za-pálení adepti cesty k osvícení.

Pro naše potřeby stačí jakákoli mala z pří-rodního materiálu a pak už jen odhodlánídát se do toho a vytrvat (počítání dechu přizazenu, při recitaci či zpěvu manter, při po-klonách. Chce to cvik, po nějaké době alemala těm, kteří mají potíže s počítáním če-hokoliv, a tím tedy s egem, onou racionální,levohemisférovou částí osobnosti, pomůževšechny potíže překonat a splynout s de-chem, mantrou, poklonami, a zjistit tak, coto je dokonalá meditace. Tibeťané malu po-užívají hodně a často. A právě oni objevili„jiný“ druh zpěvu, jemuž se dnes říká har-monický nebo alikvotní.

170

Faust chtěli organizátoři předvést, jak jsoumoderní. Přenášeli konferenci „on–line“,a po skončení každé přednášky mohl tedyreagovat a klást otázky i někdo, kdo se tře-ba na druhé straně zeměkoule právě připo-jil. Když jsem skončil svou řeč o tom, žezápadní snaha o formu, rychlosta modernost je často slepou uličkou (vždypoužívám slogan z mládí — nevadí, že jezkratka delší, zato je méně pohodlná), byljsem překvapen reakcí ze „sítě“. Promítaljsem obrázky mandal, ale někdo reagovalna Mandelu, známého Jihoafričana.V reálu jsem vyprávěl metaforický příběho tom, že buddhistické peklo a nebe jsoutytéž dva velké sály s velkými kulatými sto-ly, které se prohýbají pod vybraným jídlem.Jen jsou k tomu dvoumetrové příbory. Za-tímco v pekle se každý marně snaží zvlád-nout takové příbory, v nebi se lidé krmípřes stůl navzájem. Přepis na síti zněl:„V pekle všichni jíme, v nebi se krmíme.“

Došlo mi, že nezkušené a s tématem neo-beznámené překladatelky a přepisovatelkyvyrobily souvislou řadu nesmyslů. Orga-nizátoři symptomaticky (a faustovsky)upřednostnili rychlost před kvalitou.Nevadí, že je (internetová) zkratka rychlej-ší, zato je více zábavná. Mefisto se můžeuchechtat.

172 173172 173

MEDITACE NA ZVUKYV meditační pozici, ale také vsedě někde v čekárně,v dopravním prostředku nebo v autě v dopravní zá-cpě, se zkuste soustředit na vzpomínku na nějakýzvuk z minulosti.

Může to být cokoli, co si dobře pamatujete, ale takéjen postupné vzpomínání, jak to zní, když zasouváteklíč do zámku vašich domovních dveří, jak zní, když roztahujete záclonyv obýváku, jak zní, když vytáhnete zásuvku s příbory nebo velkou pánev,když ji pokládáte na sporák.

Pokud jste někde na letní louce, zkuste se meditačně soustředit na zvukycvrčků. Vyberte si zvuk jednoho někde vlevo od vás, pak nějakého vpravo,a zkuste sledovat jejich vzájemnou komunikaci. Nakonec zkuste vnímat cvr-kot cvrčků jak jednotlivě, tak v jakémsi symfonickém celku.

Právě tak lze poslouchat zpěv ptáků. Pokud máte nahrávku živé přírody třebase zvuky ptáků, poslechněte si ji jednou nahlas, a pak už vždy jen velmi tiše.Po několika posleších si budete umět v představě vyvolat zvuky zpěvu ptákůkdykoliv a kdekoliv, třeba ve frontě na poště nebo v supermarketuu pokladny.

Zkuste si v krajině očima najít vzdálený strom a zkuste zaslechnout, jak mušumí listí. Vybírejte si nejprve stromy nedaleko od vás, ale postupně vzdále-nost prodlužujte. Zkušení mohou „naslouchat“ šumění jehličnanů na vzdále-ném kopci či obzoru.

Najděte si potok, pohodlné místo a pozici, zavřete oči, a zkuste naslouchatzvukům potoka. Pokročilí mohou po chvíli v představě vyseparovat jen baso-vé zvuky malých přepadů a vodopádků, pak ty nejvyšší zvuky kapiček,a potom onu písnič-ku potoka ve střed-ních frekvencích.

Pokročilí se mohoupokusit zaslechnoutvelmi hlubokýa pomalý zvuk celé-ho kopce, na kterémstojí, sedí nebo leží.Nebo zvuk kopcůnebo dokonce horna obzoru.

JÓGANIDRAJde o postupné uvolnění celéhotěla. Začněte představou, že uvolní-te malíček levé nohy, a postupněv představě projděte a uvolnětevšechny prsty levé, pak pravé nohy,nárty, kotníky, lýtka, kolena, steh-na, pánev, břicho, hrudník, rame-na, pak celé ruce, a nakonec krk,šíji, obličej, uši, oči, vlasy. Mělo byto trvat alespoň půl hodiny.

173

174 175

Alikvotní zpěv je podle jednoho z jehoprotagonistů Davida Hykese „tím nejnaděj-nějším, co v současné hudbě existuje“. Coto je, ten alikvotní zpěv? Žádný zvuk nasvětě není „čistý“ — není to jen jediná frek-vence. Hrané nebo zpívané „C“ není jen„C“. Nota C je složena ze základní frekven-ce a dalších frekvencí, násobků té původní,kterým se říká alikvotní nebo harmonickétóny. V případě noty C je tedy základnífrekvence 131 Herzů, další harmonický tónje 262 Hz atd. Tak to ovšem funguje jen vesvětě čisté matematiky, ve skutečnosti je todaleko složitější, ale i hezčí a zábavnější.

ALIKVOTNÍ ZPĚV

Ukázalo se, že v hlase každého z nás (po-kud ovšem nevystudujeme operní zpěv) jespousta léčivých, i když většinou pro násnezkušené neslyšitelných alikvotů. S tro-chou cviku a pozornosti ale snadno vesvém hlase tyto harmonické tóny objevímea uslyšíme. Není to až tak složité, člověkzpívá základní tón a pomocí formování rtůa ústní dutiny jaksi rozdělí tón na řadu dal-ších, po nějaké době nácviku jasně slyšitel-ných, hvízdavých tónů. Tibetští mniši od-jakživa tvrdili, že každý člověk, když zpívá,zpívá i alikvoty, ale jen málo lidí na světě jezatím dokáže i slyšet.

Harmonický zpěv (jak zpěv alikvotů nazýváDavid Hykes) je tedy specifická, nezávislá dis-ciplína meditativní hudby, stejně jako gregori-ánský chorál. Je založen na zesílených „har-monických“, alikvotních tónech, takže jedenzpěvák může zazpívat i celý akord nebo melo-dii najednou tak, že (tak jako to fungujeu tibetských mís) zvýrazní a rozrezonujesvrchní harmonické tóny nad zpívaným zá-kladním tónem. Tyto harmonické a v hudběnaprosto univerzální tóny, vyskytující se veveškeré, ať zpívané nebo hrané hudbě, jsouv oblasti zvuku tímtéž, čím je barevné spekt-rum v oblasti světla. Stejně jako různé barvyspektra dohromady tvoří námi vnímané bílésvětlo, tyto čisté, různě smíchané tóny pakteprve vytvářejí to, co jsme schopni vnímatjako hudbu. Proto hovoříme o „barvě“ hlasunebo tónu, proto dokážeme okamžitě roze-znat stejný tón zahraný na hoboji, saxofonu,pianu, houslích.

Zatímco tibetští mniši a mongolští či tuvanštíšamané zpívají stále stejné tradičně z genera-ce na generaci předávané základní druhy ali-kvotních tónů, David Hykes pokračovalv experimentech a hledání a dnes dokáže za-zpívat šest dalších druhů tohoto zpěvu. Zaprvé, zpívá jeden stále stejně vysoký základnítón, a nad ním vytváří, díky extrémně přesné

Alikvotní zpěv je něco, co se nějakým způsobem dotýká samé podstaty hmotného světa.

Jill Purceová

Angličanka Jill Purceová učí tradiční alikvotnízpěv, odvozený z mongolského a především tibet-ského stylu a v České republice dosud nikdy nevy-učovala.

Rakušan Chris Amrheim (na protější straně vlevo)je zase příkladem klasicky vystudovaného muziko-terapeuta, který si mistrovsky osvojil tradiční stylyalikvotního zpěvu a oplývá i pedagogickým talen-tem: umí naučit zpívat alikvoty i ty Čechy, kteřío sobě tvrdili, že jsou hluší jak polena.

Dánský hudebník a hráč na křišťálové mísyFrank Lorentzen, který pravidelně koncertu-je i u nás, vyřešil omezení daná temperova-ným laděním pomocí moderní technologie.Jeho syntezátor je vyladěn na přírodní stup-nice, může tak doprovázet zdánlivě nenala-ditelné nástroje, jako jsou mísy, a jeho hud-ba tak na rozdíl od té většinové a masověprodukované harmonizuje mysl a tělo.

175

176 177

modulaci hlasivkových, krčních a břišníchsvalů, interferencí jeden stále stejný alikvotnítón.

Za druhé, nad základním stejným tónemmůže vytvářet alikvotní tóny o různých výš-kách (většinou tón přeskakuje v pentatonickéřadě). Za třetí, poměr základní tón plus ali-kvotní tón zůstává stejný, ale hlas Hykesestoupá nebo klesá. Za čtvrté, zatímco základnítón může klesat a stoupat, alikvotní tón zůstá-vá stále stejný. Za páté, oba tóny, základníi alikvotní, proti sobě stoupají nebo klesají. Zašesté, pod základním tónem vytváří zpěvákvelmi nízké subharmonické tóny, tedy ne ná-sobky, ale dělence základní frekvence, jakésialikvoty směřující na pomyslné frekvenčnířadě směrem dolů, ke stále nižším tónům.

Vždy jde o „dialog“ mezi jedním a druhým tó-nem. To je mimochodem principem tvorbyzvuku v každém syntezátoru. Jakýkoli poža-dovaný zvuk získáme tak, že v určitém vztahuvytvoříme vlnu nosnou, a tu pak ovlivnímevlnou modulační. Člověk, který začne zpívatharmonické tóny, se celý změní. Tento druhhlubinného léčení funguje na všech úrovních,tělesné, emoční, psychické i duševní —a důsledkem toho je ve většině takových pří-padů radikální změna života k lepšímu. Viděljsem filmový dokument o Francouzi Domini-que Bertrandovi, který učí zpívat harmonický

zpěv pacienty s rakovinou. Scházejí sev katedrálách a v kruhu, uprostřed posvátné-ho a akusticky dokonalého prostoru, zpívají.Většina z nich je dnes vyléčena. Podle mnejde o tu nejefektivnější „defragmentaci lidské-ho hard disku“, protože je to nejen dechovécvičení, masáž spodních částí mozku, uvolně-ní hlasivek, ale také vibrační „návrat domů“pomocí vlastního hlasu.

Vzpomínáte si, jak jste byli překvapeni, kdyžjste poprvé uslyšeli vlastní hlas natočený nakazetě magnetofonu nebo walkmanu? Tak vásslyší vnější svět, vy sami sebe slyšíte zevnitřponěkud jinak. Barva vašeho hlasu (tvořenáoním závojem alikvotů) je ojedinělá, neopako-vatelná, se všemi informacemi o vašem zdravía duševním stavu. Když tedy zpíváte harmo-nický zpěv, kromě jiného dodáváte svémutělu chybějící (nebo ladíte nevyladěné) frek-vence.

Všechno je zvuk a rezonance, všechno zpívá.Jestliže nezpíváme, začínáme být falešní,rozladění a jediným způsobem, jak znovu ro-zeznít sám sebe, je znovu začít hrát na svůjhudební nástroj, na své tělo. Máme neuvěři-telnou schopnost tvořit zvuky, a pokud taknečiníme, přestaneme znít, rozladíme se.Správně znít myslí i tělem znamená být zdra-vý a pravdivý.

Už staří Egypťané přece tvrdili, že mezi Jed-ním a Druhým leží celý vesmír. Já na základěvlastní zkušenosti (a z pozorování rostoucíhopočtu českých adeptů alikvotního zpěvu)tvrdím, že člověk, který začne pravidelně zpí-vat alikvoty, se poznenáhlu začne morálně,emočně, psychicky, duchovně i tělesně trans-formovat. Je pozornější, vědomější, zdravější,vnímavější.

Zvuk, tón, ale i rytmus jsou (i u nás často,i když nevědomě, donedávna využívanou,a dnes bohužel zapomenutou) dokonalou sti-mulací pravé mozkové hemisféry. A to souvisíi s bubnováním.

Levou část mozku, v níž jsou uložena řečová centra, využívají víc lidé s absolutnímsluchem. Až čtyřicet procent hudebníků, kteří začali hrát na nějaký nástroj ve čty-řech letech, má absolutní sluch. Ukázalo se ale, že i velmi malé děti dokáží rozeznati nepatrnou změnu v hudební skladbě, a že poslech hudby pomáhá optimálně rozví-jet řeč. Profesionální hudebníci mají větší část spánkového laloku, než je obvyklé.Dokonce se nedávno zjistilo, že mají víc šedé kůry mozkové (až o 130 %)! U obyčej-ných lidí, nehudebníků, je to jen pravá hemisféra, která je při vnímání hudby aktivnía která se soustřeďuje především na rytmus, melodii a emoční charakteristiku zvu-ku, zatímco u hudebníků a lidí s absolutním sluchem je zapojena i levá hemisféra,ve které jsou řečová centra. Jinými slovy, hudba pomáhá i nám, mužům, víc propo-jovat jinak v běžných denních činnostech dominantně využívanou levou hemisférus intuitivnější a vztahovější pravou (ženám stačí povídat si).

David Hykes, Američan žijící ve Francii,rozvinul svůj neopakovatelný styl „har-monického“ zpěvu. Jak jsme již dvakrátměli možnost slyšet a zažít v rámci ví-kendového semináře, je nejlepším zpěvá-kem a teoretikem tohoto tak léčivého sty-lu vokální terapie.

Psychiatři tvrdí, že základní emocíčlověka je strach, a že kdo ho nemá,špatně dopadne. Kromě strachu a úz-kosti jsou prý důležité ještě bolest,deprese a veselá nálada (smích). Za-tímco deprese, strach a úzkost námz hlediska vývoje lidstva zachraňujíživot, jejich dlouhodobé prožíváníničí náš organismus, a tak evoluce vy-nalezla i poslední emoci, smích, kterýje protiváhou škodlivého způsobeníjinak záchranných emocí záporných.

Odvažuji se nesouhlasit. Tvrdím,a je to vidět na každém zdravémdvouletém dítěti, že kdybychomnebyli poškozeni průběhem těhoten-ství a porodem, jsme evolučně stvoře-ni k tomu, být šťastní a zvědaví.Zdravé dítě se samo od sebe smějekaždých třicet pět vteřin, zjistili ne-dávno ti psychologové, kteří se předčasem rozhodli, že místo depresí bu-dou zkoumat, co to je zdraví a pocitštěstí. Sám dr. Höschl si protiřečí,když jinde napsal, že „deprese… jeporuchou celého emočního systému“.Tvrdím, že je to právě „znaménko“přístupu k problému nebo úkolu,které „ladí“ mozek a výzkumníka dopesimismu nebo optimismu. Zkou-mám–li celý život nemoci, budu mys-let a jednat v této kategorii, i kdyžnemusím být nutně přímo nemocen.Stav mé mysli je v tomto ohledu roz-hodující (viz též str. 170).

Je např. známo, že porodní asistent-ky, které jsou vzdělanější v oblasti pa-tologie porodu, mají při porodechprocento výskytu komplikací vyššínež ty asistentky, které patologii poro-du nestudovaly. Už aby se psychiatřipřeškolili na laskavé usměvavé tera-peuty, kteří sami denně meditujía zpívají alikvoty.

178 179

Jestliže se někde ozve hluk, odevzdám semu a stanu se tím hlukem. Rilke

Bubnování je — stejně jako běhy na delšítratě a horolezectví, sportovní potápěnía jiné podobné sporty a aktivity, ale takébabičkovské pletení a háčkování — dalšípřekvapivě účinnou formou meditace,i když vaši sousedé by s tímto tvrzením asinesouhlasili. Jen nesmíte bubnovat tak, jakse doposud u nás bubnuje — všichni hrajíco nejhlasitěji a nejrychleji.

Podle lidí středoafrického kmene Minianka,jak píše bubeník Yaya Diallo, je hudba mos-tem mezi viditelným a neviditelným svě-

BUBNOVÁNÍ

tem. Lidský hlas a zvuky produkované hu-debními nástroji vznikají jako důsledek přá-ní neviditelné podstaty lidí a pronikají dosvěta neviditelné podstaty posluchačů, alei duchů a předků. Hudba tak může být a jepotenciální možností a silou udržovat neboobnovovat harmonii člověka s vesmírem.

Vesničané pracují na svých polích, plejí,sází a sklízí vždy v doprovodu hudby. Jejichhudba představuje harmonii jak lidí, takobilí a vůkolních životních procesů. Jedinecje vždy chápán jako jedna z částí sociálníhoa kosmického kontextu. Život v harmoniis rodinou, přáteli, sousedy, předky nebo du-chy předků, se Stvořitelem a neviditelným

světem je pak základem psychického zdra-ví a pohody. Naproti tomu vzrušené emoce,zlost a z toho vyplývající zlé chování jedin-ce je příčinou narušených vztahů — nejčas-těji s jinými lidmi, ale často i s předkya jejich duchy. Psychické potíže znamenají,že člověk není v harmonii, a v léčbě jdeo opětné nastolení harmonických vztahůjedince s okolním světem. Protože hudbaMinianky má za účel právě udržovat či ob-novovat sociální a kosmickou harmonii, jeve své podstatě léčivá.

Hudba je paralelou její sociální struktury —je polyrytmická, což znamená, že jsou hrá-ny různé rytmy společně. Zatímco v západ-ní hudbě se málokdy slyší více než dva ryt-my současně, běžný africký soubor hrajeklidně pět či šest různých rytmů současně.Tato rytmická komplexnost pak korespon-duje s melodickou a harmonickou kom-plexností: používané stupnice jsou větši-nou pentatonické a melodické fráze seopakují vždy trochu pozměněny.

I tanec vyjadřuje rytmickou komplexnosttamní hudby. Hlava, horní část trupu,boky, ruce a chodidla tanečníka se pohybu-jí polyrytmicky. Pokud se tanečník začnepři tanci pohybovat směrem dovnitř kruhuostatních tanečníků, počíná dialog mezihudebníkem a tanečníkem. Rytmus hudeb-níků se záměrně proplétá s rytmem tance.Ostatní tanečníci se mohou nebo nemusípřidat k jednomu z mnoha rytmů. Vesniča-né tak vyjadřují svou individualitu a záro-veň oslavují svou komunitu. Hudba přispí-vá k sociální pospolitosti. Vesničané nejsourozděleni na tanečníky a publikum —všichni jsou účastníky slavnosti do té míry,do jaké sami chtějí.

Zatímco na Západě je dnes hudba jakýmsipasivně konzumovaným luxusem, něčímnavíc, pro Afričany je hudba základemexistence. Je nezbytná pro práci, k nábo-

ženským a iniciačním obřadům, k pohřbům,k léčení. Hudba a tanec se vyučují právě tak,jako se učíme chodit a mluvit svým rodnýmjazykem. Od útlého věku se děti učí tím, žese spontánně přidávají k dospělým hudební-kům a tanečníkům. Ty z dětí, které pak pro-jeví větší zájem o hru na nějaký nástroj, sestávají hudebníky a učí se od zkušených mi-strů. Hrát znamená hrát si a zároveň provo-zovat hudbu.

Často se hraje a tančí i v noci. Fyzické výho-dy častého tance v jistém směru nahrazujíto, co by lidem na Západě v ideálním přípa-dě přinášel sport. Při hře pro komunitu bu-beníci vycítí nerovnováhu a narušení vztahůz toho, jak vesničané tančí. Každé řemeslomá své charakteristické taneční krokya pohyby, které tak mohou sloužitk diagnóze psychické či tělesné narušenosti.Když například do středu kruhu tančícíchosob vtančí kovář, hudebníci začnou hrátrytmus kováře. Pokud ale ten začne tančitjako rybář, hudebník hned ví, že je ten člo-věk nevyvážený a něco špatného se s nímděje. Nebo když někdo tančí, aniž sleduje,jaký druh hudby a rytmu se hraje, hned seví, že ho posedl konkrétní duch. Každý duchprovokuje charakteristické pohyby, kteréjsou v mýtech a pohádkách kmene neustáleopakovány ve vyprávění staršícha moudrých.

Když si rodina najme hudebníka, a ten posérii dotazování určí diagnózu, je uspořádánspolečenský léčebný rituál. Členové rodinya hudebníci se shromáždí uprostřed vesnice,aby připravili společný tanec, který pomůženemocnému vyhnat z těla zlého ducha. Nej-prve se hraje hudba, která má přilákat lidia duchy z okolí a z vesnice. Když hudebnícicítí, že se shromáždilo dost lidí, přivedounemocného, který poslední noc spal na po-svátném místě. Hudebníci pak hrají rytmus,spojovaný s duchem, který posedl nemocné-

180 181

ho. Například někteří duchové rezonují s ryt-mem kovářů, a i když pacient není kovář, musíse naučit tanec kovářů, který mu pak pomůžeducha se zbavit. Tentýž tanec pak musí, i kdyžuž je vyléčen, ještě nějakou dobu tančit přispolečenských slavnostech nebo iniciačníchobřadech. Tanec a rytmus mu pomohou získatodolnost proti zlému duchu.

Nejefektivnější hudba pro kolektivní léčení,pohřby či posvátné očistné obřady je hudbamonotónní. Jakmile hudebník zjistí, že určitýrytmus pacientovi vyhovuje a funguje, hrajeho stále dokola. Tradiční buben produkuje třizákladní zvuky — nízký, střední a vysoký. Po-kud například nízký zvuk bubnu pacientůvstav zhoršuje, měl by být vynechán. Případyhysterie se zhoršují vysokými zvuky. Jakmileje nalezen ten správný zvuk, hudebník pakudržuje stále stejný rytmus tak dlouho, jak jetřeba. Klidně i tři hodiny. Stabilizující uklidňu-jící rytmus pomáhá nemocnému nalézta ustálit tělesnou a psychickou rovnováhu.Není důvod ke změně rytmu a právě díky mo-notónnosti se pak vrací radost ze života.

Pokud hudebníci hrají v jedné vesnici po něko-likáté, nemění rytmus a neimprovizují. Nez nedostatku invence a imaginace, nebo do-konce hráčského umění. Jde tu o terapeutickýúčel. Bubeníci používají opakování stejně, jakose používá při autosugesci, afirmacích nebomantrách. Pokud to léčba vyžaduje, používajíse rychlé rytmy, aby se tělo pacienta zenergeti-zovalo. Někteří léčitelé dokonce pacientypovzbuzují údery holí. Nejde o trest nebo sa-dismus, ale opět o terapii. Dosáhne–li se katar-ze, hudba ještě pokračuje, dokud se pacientnezklidní docela, a pak je pro ustálení léčivéhoprocesu opět hrán monotónní rytmus.

V USA, západní Evropě i u nás se dnes můžeteučit a naučit bubnovat v různých kurzech, aletaké využít síly rytmu a skupinového bubno-vání v rámci jakýchsi novodobých a terapeu-tických „Drum circle“ — bubnových kruhů.

Bubeníci (a bubenice) jsou tak sami sobě jaký-misi psychology či psychiatry. Nejen že nako-nec rozumí příčinám a symptomům mnohanemocí, ale chápou a pochopí i různé systémylidského těla. Protože pracují se zvukem, po-mocí kterého působí na lidská těla a mysli, po-třebují vědět, které zvuky a rytmy mají přízni-vý efekt.

Mám takový sen… Představuji si, jak před za-sedáním parlamentu, senátu, jednotlivých mi-nisterstev a výkonných výborů politickýchstran a magistrátů a městských úřadů,a dokonce i ve školách si přítomní vždy po ně-jaké době zazpívají, zabubnují a zatančí.

A pokud je nereálné představit si bubnovat,tančit a zpívat současné ministry, senátorya poslance, tak to zbude na vás. Hrajte, bub-nujte, zpívejte, meditujte, a pak změňte svět(a při volbách zvolte ty, kteří umějí bubnovat,a tímpádem se také uvolnit a naslouchati jiným než sobě samým). Bubnováním totiž,i u nás, můžete dosáhnout vnitřního klidua míru.

A pokud si potrpíte na tu nejnovější techniku,proč ne, i tudy vede Cesta, stačí zkusit psycho-walkman.

Bubnování může být a je nejen uvolně-ním emocí a nabitím těla a mysli pozitiv-ní energií. Může být a je také nácvikemupamatování si na přirozené (a našímšpatným kalendářem potlačené) přírodnía vesmírné rytmy a cykly. V Tibetu paktakový bubínek damaru slouží i na du-chovní cestě. Původní bubínky se vyrábě-ly z vršků lidských lebek, a lze si předsta-vit, jak efektivně pak takovéto na člověkavyladěné frekvence působily.

182 183

Psychowalkman neboli audiovizuální sti-mulátor je speciální věcička, která pomocízrakových a zvukových impulzů působí nalidskou psychiku. Psychowalkman dokážev nezvykle rychlém čase změnit psychickénaladění uživatele podle jeho potřeby.Umožňuje vyladit vědomí a vyvolat změnufrekvence mozkových vln.

Psychowalkman dokáže uživatelův mozeknaladit do hladiny alfa (frekvence mozko-vých vln 8—13 Hz) i do ostatních dosudznámých hladin vědomí: theta (4—7 Hz),delta (0,5—3 Hz) a beta (14 Hz a výše).

PSYCHOWALKMAN Princip působení tohoto stimulačního pří-stroje je vcelku jednoduchý. Na přístrojemvysílanou frekvenci zrakovýcha zvukových pulzů se nejdříve přeladí pří-mo kontaktovaná smyslová centra, tedyzraku a sluchu. Z takto ovlivněných ob-lastí mozku se poté konkrétní frekvencezačne šířit do zbylých částí mozku. Pokudje tedy mozek pod nadvládou frekvencetřeba běžných 18 Hz (hladina beta), nala-dí se během několika málo minut působe-ní stimulace psychowalkmanu na frekven-ci vysílanou přístrojem, například na 10Hz (hladina alfa). Audiovizuální přístrojerůzných kvalit, softwarového vybavenía cen obsahují řadu programů tak, abyuživatel mohl volit mezi konkrétními frek-vencemi nebo jednotlivými účinky.

Hurá! Znamená to, vážení, že jste se do-kázali velmi dobře narodit. Nejenže mátejiné, pro tuto dobu více vhodné mozky,ale různé zpětnovazebné a audiovizuálnípřístroje vám ušetří spoustu času. Zatím-co v Indii kdysi dávno bylo, a v dnešní takhektické době je pro zklidnění mozkua případné dlouhodobější pozitivní dů-sledky meditace třeba meditovat a cvičitcelé roky, psychowalkman váš mozekzharmonizuje během několika sezení.

Záleží pak samozřejmě na tom, co od ta-kového moderního přístroje a způsobuharmonizace mysli (a následně i těla)chcete. Pokud vám jde jen o uvolněnípřed dalším pracovním procesem, pročne. Hledači duchovna a sebepoznání všakv psychowalkmanu naleznou dokonalýkatalyzátor a onen symbolický „kartáček“na splašené mozkové vlny (a následněi myšlenky, vědomí a emoce), který je vel-mi efektivně popostrčí na jejich individu-ální Cestě.

A opět jsme u místa, kde vše začíná a kon-čí — u lidského mozku.

Rovněž dokáže vyvolat stav změněného vě-domí, pro lidský organismus velmi blaho-dárný stav duševní aktivity na rozhraní hla-din alfa a theta (asi 7,8 Hz), tedy nafrekvenci geomagnetického jádra Země.

Psychowalkman pravidelným používánímposiluje schopnost mysli samostatně a lépenavozovat žádoucí změny frekvencí a vy-užívat tak celou kapacitu vědomí. U dneš-ních psychowalkmanů je působení na obalidské smysly, zrak a sluch, vždy součástíjednoho přístroje, i když původně byly obadruhy stimulace vyvíjeny odděleně.

Kdyby byly dveře vnímání otevřeny, jevily by se takové, jaké jsou: nekonečné.

William Blake

Jsme oběti svých dlouhodobýcha nevědomky nahraných programů.Jednáme většinou jen na jedné, po-vrchní rovině a nedomýšlíme dů-sledky svých slov a činů. Lpíme nadobovém významu slov a pak stačínějaké jiné slovo a hned se urážíme.V této souvislosti rád vyprávím tentovtip: Chytrý a blbý seděli v čekárněa nudili se. Nebyly tam ani staré ča-sopisy, ani plakáty jak si čistit zuby.Chytrý tedy navrhl: budeme si dávathádanky. A o peníze, aby to bylo zá-bavnější, ano? Já jsem chytrý, všech-no uhodnu, takže kdybych neuhodl,dám ti stovku. Ty jsi očividně trochupomalejší v myšlení, takže když ne-uhodneš, dáš mi korunu. A rovnouzačínám: Je to dřevěné, má to čtyřinohy a sedíme na tom. Co je to?

Blbý chvíli přemýšlí, pak vytáhnekorunu a podává ji chytrému se slo-vy — nevím, tu máš korunu.

Tak ještě jednu, říká chytrý. Je todřevěné, má to čtyři nohy a sedímeza tím.

Nevím, tu máš korunu, reagoval pochvíli blbý.

Ty jsi opravdu blbý, komentovalchytrý, dávej hádanky raději ty.

Blbý chvíli uvažoval a pak se zeptal:Je to dřevěné, když to leze nahoru,tak to má čtyři nohy, když to lezedolů, má to nohy tři. Co je to?

Chytrý přemýšlel, přemýšlel, ale nicho nenapadlo a tak překvapenvytáhl stovku a podal ji blbému.To je divné, řekl, tady máš stovku,já to neuhodl. Co je to?

Nevím, řekl blbý, tady máš korunu.

184 185

Meditace a mozek spolu neoddělitelněsouvisejí. Jinými slovy, mozek a jeho pro-gramy jsou dobrými sluhy, ale zlými pány.Náš styl vnímání je nástroj, jímž vnímáme.Ale už tak vrostl do našeho vnímání, žejsme zapomněli, že to je jenom nástroj. Jeto jako když vezmete štafle, abyste vyměni-li žárovku. Štafle jsou nástroj. Ale když vy-měníte žárovku, štafle zase uložíte, netahá-te je pořád s sebou. Do postele, do divadla,do obchodu. Náš nástroj vnímání, to, jakvidíme, reagujeme, nebo náš nástroj komu-nikace, jazyk, je ale tak srostlý s námi,s naším programem, že ho neumíme odlo-žit, když ho nepotřebujeme. Nástroj naše-ho vnímání je jen nástrojem. Dokážeme serozčílit, to je v pořádku, ale jak se dokázatzklidnit? Jak dokázat odložit nástroj našíemoce, rozčílení, když jej nepotřebuji?

MEDITACE A MOZEKMeditace se používá jako nástroj, aby se člověk osvobodil od používání nástrojů.

Jack Kornfield

„Problém být vědomě pozorný není v po-zornosti, ale v zapamatování si, že mámbýt pozorný,“ prohlásil Joseph Goldstein,americký zenový mistr. Nemusím být osví-cený dvacet čtyři hodin denně, nemusím sineustále nosit v hlavě nařízení, že až po-tkám toho Nováka, který mě vždycky rozčí-lí, tak se nerozčílím. To byste měli pořádony pomyslné loďky myšlenky s sebou(pro překonání řeky potřebujete loďku, pakji ale zanecháte na břehu). Ale v momentu,kdy zahlédnu na schodech Nováka, tak sivzpomenu, že se nenechám vytočit. Hoto-vo. Ale to už je technika. Tak jako se dá na-cvičit zapamatovat si sny a pracovat s nimi,jako jste zvládli umění jezdit na kole nebov autě, tak lze nacvičit meditaci. Začáteční-kovi trvá třeba týden nebo měsíc, než sedotkne podstaty meditace. Ale čím častěji

to dělá, tím rychleji je v onom žádaném stavu.Zkušení meditátoři si sednou, zavřou oči, třivýdechy a nádechy a během třiceti vteřin jsouv dokonalé meditaci…

Znovu opakuji, milé dámy, že existuje značnýrozdíl mezi tím, jak „meditují“ ženy a jakmuži. Právě oněch o 30 % více propojení mezilevou a pravou mozkovou hemisférou, což jev mnoha oblastech denního života pro ženytak výhodné, je, co se týče schopnosti„vypnout“, být v klidu, tedy meditovat, spíšepřekážkou. Když vypne muž, tedy když se po-mocí meditace dokonale zklidní, stále muještě funguje mozek z 30 %. Musí fungovat.Kdo by jinak řídil dýchání, procesy trávení,imunitní systém, oběh krve, tep srdce atd.Jenže když úplně vypne žena, její mozek stálefunguje téměř z 80 %!

Při výzkumu mozku se také zjistilo, žev místě zvaném thalamus je speciální zaříze-ní, které třídí a vybírá určitý typ informací.Já bych to nazval filtrací. Vnímáme totiž dale-ko víc, než si uvědomujeme. Ten poměr seuvádí asi osmdesát ku dvaceti. Představte si,že vaše oči vidí a váš mozek registruje sto pro-cent reality kolem, ale vy jste si vědomi jenomtěch dvaceti. Vaše uši slyší a váš mozek vnímásto procent zvuků, ale vy jste si vědomi jentěch dvaceti. Když posloucháte nějakou před-nášku, tak si jen dvacet procent informací be-rete ze slov, která jsou řečena — osmdesát pro-cent vnímáte podvědomě, z gest řečníka,z vibrace jeho hlasivek, stavu jeho mozkua tak dále. Ty filtry jsou samozřejmě dosti po-třebné. V mozku se muselo vyvinout něco, coby třídilo informace. Představte si, že mátepřejít ulici, nevíte, jestli šoféři zastaví, nebone, takže v tu chvíli musíte zapomenout, jakémáte číslo občanky, kolik máte dluhů a kamjdete. V tu chvíli musíte věnovat pozornosttomu, co děláte. Jedno takové zařízenív thalamu přiřazuje index důležitosti informa-cím podle toho, co je důležité pro konkrétní

Použijete–li nějakou tu moderní for-mu meditace anebo zažijete–li potýdnu sezení nějaký převratný oka-mžik, nejásejte předčasně. Zatímcomyšlenku změníte okamžitě, tělovyžaduje nějaký čas, aby se přizpů-sobilo. (Vzpomínáte? Nejméně onypověstné tři měsíce!) Jsou známypřípady Američanů, kteří v doko-nale jiném prostředí japonského ze-nového kláštera (nikdo neumí ang-licky, písmo se nedá přečíst, jídloa zvyky jsou diametrálně odlišné,nohy bolí a navíc je ještě nějaký šik-mooký přetáhne holí) zažili právědíky jakémusi zkratu všech dosa-vadních způsobů vnímání kenšo,vhled (viz též str. 108). Ale když sepak vrátili domů, ke své práci, autu,kole a hamburgerům, ze živoucízkušenosti se stala jen vzpomínka.Nová neuronová spojení nebyla na-vázána a stávající životní styl vševrátil, jak bylo. Proto po několikaměsících meditace ve svém pokojinebo bytě něco změňte. Převěsteobrazy, vyměňte koberce, vymaluj-te, rozveďte se — vždyť vy se stávátejiným člověkem, ale staré prostředíneustále „vysílá“ energie dávnýchhádek, negativních emocí atd.

186 187

situaci. Na přechodu je důležitější koukat poautech a přejít. Mozek je obrovský cenzor fil-trující a třídící všechny informace. Abychompřežili, musela příroda vyvinout filtry, aby-chom byli schopni ulovit králíka, nasbírat bo-růvky, přebalit dítě, fungovat. Což ale nezna-mená, že bychom nemohli zvládnout uměníten filtr vypnout. Tak jako jiní mistři a mudr-cové a mystici před ním, i básník a malíř Bla-ke byl schopen odfiltrovat všechny ty cenzo-ry. Vždyť on tam ten vesmír v tom zrnkupísku skutečně je (už na to máme příslušnémikroskopy). Každý z nás dokáže, když se tonaučí, jaksi oslabit nebo dokonce vypnout to-hoto cenzora, a můžeme prožívat tohle propo-jení úrovní, satori, osvícení. Všechno se pro-pojí, odblokují se ony filtry a vy jste jednotnís celým Vesmírem, s každým zrnkem písku,a v rose na stéble trávy vidíte takové dokona-losti, že vám běhá mráz po zádech. Ale tohlebyste nemohli dělat na Václavském náměstí,nebo když řídíte auto. To musíte zase zapnoutfiltry a vnímat a rozhodovat, co je důležité.

Meditace je cesta vedoucí ke zvládnutí oněchfiltrů. Je nanejvýš důležitá také pro odbloko-vání emočních brzd a problémů, které destru-ují imunitní systém. Jakmile se jednou nau-čím meditovat, jakmile dosáhnu onohopropojení těla s klidnou myslí, mohu se, pro-tože už se mi to jednou podařilo, zklidnit kdy-koliv. Jinak řečeno, kdo už jednou zažil aspoňna vteřinu to odfiltrování, propojení hemisfér,sjednocení se světem, jeho víra v to je pak tvr-dá jako diamant (ona zmíněná tibetská vadž-ra). Ničím mu ji nemůžete narušit. Už ví. Toje rozdíl mezi těmi, kteří celý život jen teore-ticky „studovali“ buddhismus nebo meditaci,a mezi těmi, kteří skutečně meditovali a sku-tečně „se probudili“.

Teprve od sedmdesátých let 20. století začalizápadní psychologové, sociologovéi neurologové poprvé v historii západní medi-cíny systematicky zkoumat, co to je zdraví

a ne náhodou začali zkoumat meditaci. Samo-zřejmě si nemohli nevšimnout, že když denněchvilku meditujete, jste zdravější. Lépe fungu-jete. Mezi psychologické výhody předevšímpatří vylepšení toho, čemu se nepřesně říkámentální zdraví. Díky meditaci jste duševnězdravější, nejste tak zablokováni emocemi,umíte se vyčistit. Tak jako si musíte vyčistitzuby, boty, šaty, dá se meditace použít jakodokonalý kartáček na mysl. Když malíř malu-je olejem a používá paletu plnou barev, vždyc-ky si štětec musí vyčistit. Náš nejdůležitějšíživotní „štětec“ je mysl. Nikdy nám ale neřek-li, že i ona se musí občas vyčistit. Meditacepřináší větší emoční vyrovnanost, klid, pře-hled, schopnost nerozčilovat se kvůli malič-kostem, mít nadhled. To samozřejmě přicházíi se zkušenostmi: když někdo od mládí medi-tuje, je přirozeně daleko klidnější, nenechá sevykolejit, vyrušit z klidu. Meditace s seboupřináší i větší cílevědomost. Když se pro něcorozhodnete, když pojmete nějaký úmysl, takjste schopní to dotáhnout do konce. Vytrvejte,a začnete sklízet plody své usilovné práce. Za-čnete zjišťovat výhody meditace.

Bodhisattva soucitu Avalokitéšvara, v ja-ponštině Kannon (na malbě E. Reigenaz 18. stol.) symbolizuje dokonalý a ničímnepodmíněný soucit. Mniši, kteří na ten-to symbol dlouhodobě meditují, aniž tokdy tušili, nacvičovali a upevňovali, zís-kávají to, co teprve nedávno objevili „zá-padní“ psychologové: emoční inteligenci.A to je přesně to, co tak schází našim ji-nak prudce (rozumově) inteligentním po-litikům.

Mozek ve vývoji potřebuje nejen opti-mální psychické prostředí, ale takédostatek důležitých minerálů. StudieOSN zjistila, že přidávání vitaminůa stopových prvků do potravy by moh-lo pomoci dětem z rozvojových zemík vyšší inteligenci. Nedostatek železazpůsobí pokles o 7 bodů stupnice IQ,nedostatek jódu o 13 bodů, nedostatekkyseliny listové a vitaminu A způsobío 30 % vyšší nemocnost a úmrtnost…Ve světě se vinou špatné stravy každo-ročně rodí asi 18 milionů mentálnězaostalých dětí. Program OSN navrhu-je vyrábět ve velkém např. sójovouomáčku obohacenou o zmíněné prv-ky. Jsme ale nejen to, co a jak jíme,ale také v jakém prostředí a v jakékrajině žijeme. Vzduch v Praze jednes horší než v uhelných pánvícha kvalitě meditace jistě nepřidá. I bezchemie vypěstovaná zelenina ze za-hrádky má vitaminů a stopových prv-ků o třetinu méně než ta, která je pěs-tována v nezničené krajině.

188 189

Výhody meditace jsou obrovské. Meditaceje jedna z nejdokonalejších cest vedoucík tomu být skutečně člověkem. Jaké dalšívýhody přináší? Kreativnější myšlení, lepšíúsudek, zvýšenou pozornost, schopnostempatie (vcítění), vylepšení pamětia inteligence. Říkám to proto, protože kaž-dý z nás se narodil poškozen. Způsob poro-du a prvních minut naší existence na tomtosvětě byl a stále bohužel je v této kultuřetak nešťastný, že všichni jsme více či méněpoškozeni. Pak záleží na rodině, mamince,hodné paní učitelce, nebo na tom, když serozhodneme, tak dost. Třicet let jsem bylneurotik, něco s tím udělám. Meditace jejedna z nejlepších cest, jak přeprogramovat

VÝHODY MEDITACE

ony danosti, které nám byly naprogramová-ny v prvních vteřinách našeho života. Nebov těch devíti měsících prenatálního stavu,než jsme se narodili. Pozitivní řešení? Člo-věk může objevit meditaci a následně i jinézpůsoby, jak se svým handicapem praco-vat, jak se přeprogramovat. Snad všichnidnes už ví, co to je defragmentace harddis-ku. Přístup k datům v paměti počítače, naharddisku, zlepšíme tak, že speciální pro-gram všechna data přeuspořádá, jinak srov-ná. Meditace je tedy v tomto smyslu doko-nalá defragmentace našeho harddisku,kartáček na všechny ty prvními vteřinamiživota vtisknuté (a krizovými situacemiv životě obohacované) vady na kráse pro-

gramu lidství navíc s postupným přebudo-váním samotné struktury mozku (vzpomí-náte — nově propojené dendrity po alespoňtřech měsících nějaké nové činnosti) a vý-sledným přeprogramováním základníhozpůsobu vnímání světa. (Vzpomínáte? Bud-dhisté jsou skutečně šťastnější…)

Fyzické výhody meditace jsou také očivid-né. Například více energie. Všichni jsmejaksi pod běžnou úrovní energie. Ti, kteříléčí, ví, že se s tím dají dělat ohromné věci.Ví, že když něco dělají, když jakoby zapo-menou na svět, srostou s prací, dělají ji sto-procentně, tak na jedné straně vydávají, alezároveň i získávají energii. Každý má přes-ně tolik energie, kolik potřebuje. Bohuželnás nenaučili, jak s energií zacházet. Zrov-na jako nás nenaučili spoustu jiných věcí.Ale vždyť už máme informace proč a jak.Meditace je jedním ze způsobů, jak se nau-

čit pracovat s energií. Jak mít neustále chuťdo života. Znáte takové ty věčně stěžující silidi „mě nic nebaví, já nevím co bych“, kte-ří jen sledují televizi. Kdyby uměli medito-vat, v čemkoli, přestali by se nudit a vyža-dovat televizi. Mimochodem, když si kočkahraje, je to dokonalá meditace v pohybu,jako tai–či. Když si dítě hraje, tak se učí,saje informace, propojuje hemisféry, budu-je nová neuronová spojení. Jenomže pakmy, rodiče, nebo my, společnost, už nedo-kážeme poskytnout dost informací, doststimulů. Dítě, které zlobí, za to vlastně ne-může.

Meditace má i hlubinnější důsledky. Napří-klad zrychlení hojení a rekonvalescence.Dnes se v osvícenějších nemocnicích v USAa v Evropě medituje. Rekonvalescence pro-běhne a rány se hojí daleko rychleji. Přizdravotních potížích dlouhodobého, chro-

Zážitek vědomí, které po meditaci vstupuje do jednoty,je doprovázen jednotou neuronových synchronizací.

Slunovratová meditace na Vyšehradě sdružuje nadšence, kteří meditují nejen dvakrát do roka, aledenně, třeba jen tím, že na jiné myslí v dobrém. Program „laskavosti“ jako cesty k lásce pomalu měníatmosféru činžáků a paneláků: jinak obvykle nerudní a věčně zamračení sousedé pod sluníčkovýmúsměvem a vřelým pozdravem tají a začínají odpovídat.

189

190 191

nického rázu je velmi dobré meditovat.Dnes už nemusíte jet do Indie, nebo sedětdenně dvanáct hodin jako Buddha. Už jsoujiné možnosti, ale princip, o který jde, jepořád stejný. I při zdravotních potížích,jako jsou astma, alergie a tak dále je nutnozměnit určitý devastující program (zvyk,tedy spíše zlozvyk) a meditace je na to tennejlepší způsob. Redukuje stres a s nímspojené nemoci, např. srdeční nemoci, ne-spavost, bolesti hlavy, vysoký krevní tlaka tak dále. Snižuje bolest, vylepšuje koordi-naci, reakci na podněty a další a další fyzic-ké ukazatele. Říkám to proto, protože myk meditaci většinou přicházíme až oklikou,přes nemoc. Něco nám je, nefungujeme,tak hledáme způsob, jak opět fungovat. Je-den ze způsobů, na který jsme v téhle civi-lizaci jakoby zapomněli, je meditace.Opravdu jsme to jen zapomněli. Jednak užjsme zmínili, že každé miminko v dělozemedituje, je ale třeba připomenout, že uži šamanské a všechny následné kultury po-užívaly některé formy meditace. Asi by-chom dnes nedokázali tak jako Pythagorovižáci kromě zpěvu a diskutování a tělocvikua studia hudby a jiných metod a technik,pět let mlčet. Vřele doporučuji. Naučte semlčet. Zjistíte velice brzy, jak geniální for-ma meditace to je. Zjistíte, že spousta věcínení tak důležitá, jak se zdá. Naučíte serozhodovat. Naučíte se zcitlivět a vyčistitona filtrovací zařízení v mozku, a zjistíte,že nemusíte být obětí programu své mysli.

Kde jsme, když usneme? Kde jsou Windows,když vypneme svůj počítač? Když počítačopět zapneme, Windows naskočí. Ráno seprobereme a také „naskočíme“. Otázka zní:Co tedy jsme? Jsme to, co každé ráno na-skakuje a každý večer se vypíná? Nebo něcovíc? Samozřejmě jsme něco daleko víc. Do-kud tohle o sobě nezjistíme, budeme nadá-le jen otroci nebo oběti žijící v iluzi, že

jsme to, co se každý večer vypne a ráno na-skočí. Ale my přece nejsme jenom to.

Dnes se konečně zkoumá zdraví, nejen ne-moci, a také i určité tradiční náboženskénebo jiné duchovní metody. Začalo se zkou-mat, co to je náboženské vědomí, co to je,když člověk najednou funguje. I materialis-mem odkojení vědci už začínají užívat slovaspiritualita (méně odvážní nazývají duchov-nost přesahem) a meditaci berou jako jednuz cest k duchovnosti. Stále častěji se použí-vá i termín změněného stavu vědomí. Medi-tace sama o sobě je změněným stavem vě-domí (v angličtině ASC, altered state ofconsciousness). Ten je kromě meditace do-sažitelný také pomocí zpívání manter, aletaké půsty a sebemrskačstvím, rituály, cho-zením přes oheň a v dnešní době např. ho-lotropním dýcháním apod. (samozřejmě nekaždá disciplína se hodí pro každého a je-den zážitek nenahradí roky meditace). Tovšechno byly a jsou metody, jak dosáhnoutzměněný stav vědomí. Vyprávět by o tommohli šamani všech věků a kultur. Šamannemění svět, ale způsob jeho vnímání. Změ-ní tedy vědomí. Toto změněné vědomí máúzkou souvislost s mystickou náboženskouzkušeností. Existuje několik desítek nádher-ných studií, které prokázaly, že když se víjak, tak člověk dosáhne náboženské zkuše-nosti: cítí, vnímá, je propojen s Vesmírem, jeabsolutně šťastný (viz též str. 53 a 75). Bo-hužel, západní psychologie tyto projevy pa-tologizovala. To mi připomíná klasické při-rovnání, jak se současní vědci, ověšenibatohy s nejmodernějšími přístroji, konečněvyšplhali na horu poznání. Tam už ale přesdvě a půl tisíciletí sedí taoista, šamana buddhista a vědce vítají slovy: „Kde jste,kluci, byli tak dlouho?“

Zjednodušeně napsáno, jde o zklidnění pro-gramu mysli a znovuobjevení duchovnostiv každém z nás.

191

MEDITACENA NICKdyž budete meditovat na ně-jaký objekt nebo koncept (fot-ka gurua, květiny, pocit štěstí,soucit aj.), stejně nakonec bu-dete muset ze své mysli odstra-nit i tento koncept. Lenoši pro-to od počátku meditují na nic.Tedy na představu, že v hařemají nic. Já jsem si z počátkupomáhal představou, že prud-ce otevřu okno své osobnosti,a vypadnu do prázdného neko-nečného vesmíru.

POŠLETE DUHUPošlete svým blízkým, příteli,známému nebo „jen“ své kočičcenebo pejskovi duhu. Abyste jimohli poslat, musíte ji ve svémysli nejdříve vytvořit, takžetím, že posíláte koncept a symbolharmonie druhým, harmonizuje-te svou vlastní mysl.

MEDITACENA VNITŘNÍ ÚSMĚV

V dokonalé pozicia po počátečnímzklidnění sipředstavte, jak

se vám pomalua několikrát za se-

bou zvedají koutkyúst. Nechte tento ima-ginární maličký úsměv

postupně, s každým výdechem, pomaličkunarůstat a přitom klesat k bradě, po krku,hrudi až dolů do hary. Nespěchejte, vychut-návejte si přirozené pomalé narůstání poci-tu vnitřního úsměvu. Zpočátku skončítetak, že vybuchnete a začnete se skutečněsmát, až se budete za břicho (haru) popa-dat, postupně to ale zvládnete a své tělo ne-cháte prostoupit energií vnitřního úsměvu.

192 193

DUCHOVNOST Duchovnost není nějaký dávno překonanýnesmysl. Naopak, vypadá to, že je to právěona, kdo lidstvu zachrání existenci.

Zopakujme si: Lékař František Koukolík,známý popularizátor vědy, nemohl v posled-ních letech nezjistit, že „lidé, kteří hovořío spirituálních zážitcích, si nevymýšlejí, ne-fantazírují: jev, kterému říkáme duchovnost,přesah, existuje. Přitom se něco dějev lidském mozku a my začínáme tedy vědět,kde.“ Jinými slovy, i naše věda tedy zjistila(aniž to někde oznámila s takovými fanfára-mi, jako ohlašuje Klub skeptiků Sysifos přiAkademii věd svá udělování cen Bludný bal-van), že duchovnost existuje. Zároveň alenemohla nezjistit, že „lidé s vysokým stup-něm rozvinutého přesahu, nebo spirituality,jsou nesmírně a hluboce lidští, bývajískromní, nikdy neztrácejí smysl pro humor.Mají odstup. Cesta za spiritualitou pro něnení nějakou zvláštní cestou do výšin, je topro ně cesta za nějakým druhem zkušenos-ti. Není to útěk ze světa, je to přiblížení seke světu. Bývají lidštější, nebývají kazateli,inkvizitory. Soubor vlastností, prožitků, dru-hů chování, kterému se společně říká pře-sah, neboli spiritualita, je soubor vlastností,se kterými zřejmě část lidí přichází na svět.“

Nabízí se (z hlediska našich, fanatickýmmaterialismem odchovaných, vědců) téměřkacířská otázka: co když tahle spiritualita,tento přesah, není výsledkem nějaké náhod-né genetické odlišnosti, ale prostě jen vroze-nou potenciální vlastností každého přiroze-ně zrozeného člověka? Co když pak právěabsence prenatální výchovy a přípravy, de-vastující způsob porodu a výchovy je to, cov naprosté většině lidí tento předpoklad du-chovnosti ubíjí, zatímco v některých jedin-cích prostě nějakou shodou okolností či in-dividuální snahou o očistu zůstal?

Duchovnost, vážení, je totiž určována již po-četím, průběhem těhotenství a pak samot-

Již víc než 50 let je vědcům jasné, žemateřská a rodičovská péče je pro opti-mální vývoj mozku dětí klíčově důležitá,ale dnes víme, že stejně důležité jakosprávné „krmení“ a dokonalá péče jesoubor jevů, jemuž se říká bezpečnávazba mezi matkou a dítětem. Některéčásti našeho mozku řeší sociální vztahy(jsou to první oblasti, v nichž jsme zjis-tili, že mozek neustále vytváří nové neu-rony). Rozhodující v této sociální částimozku je „látka pocitu pohody“ oxyto-cin. Ten se uvolňuje v průběhu pohlavní-ho aktu, porodu, kojení, jídla, nebo kdyžjsme hlazeni. Právě tak jeho produkcenarůstá, když se díváme na někoho,komu důvěřujeme nebo se jen chystámedůvěřovat.

Mějme neustále na paměti, že mozek jena společenské kontakty evolučně na-programován, a pokud je člověkz komunity vyobcován (staří Řekové svéprovinilce vyobcovávali a tento trest po-važovali, dnes víme, že opodstatněně, zahorší než jakýkoliv fyzický), přímo fy-zicky trpí. Mozek vnímá osamocení jakobolest (jsou aktivována centra vnímánífyzické bolesti). Pokud se tedy např.adolescent cítí vyřazený ze společnosti,má to na jeho mozek a další vývoj velminegativní vliv.

Živé bytosti hynou se svou vírou.

Karl. R. Popper

ným porodem. My všichni jsme v tomtoohledu, „díky“ v naší společnosti naprostopřevládajícímu zmedikalizovanému porodu,„oběti obětí“.

Stále více výsledků vědeckých výzkumů to-tiž ukazuje, že většina problémů během po-rodu se vyskytne právě proto, že porod pro-bíhá v nemocničním prostředí. Jinakřečeno, lidé, zrození po obtížných a lékař-skými zákroky narušovaných porodech,podle prenatální psychologie v dospělosti

193

I buddhistická plastika či socha je především symbolem.Mniši a lamové vnímají při svých meditacích figury jako prostředky, usnadňující meditaci:

v mysli si představují pojem, obraz, duchovní atribut či ctnost, který vzývané božstvo představuje.Estetickou hodnotu těmto plastikám a sochám dáváme až my, Evropané.

194 195

často nedokáží tolerovat a milovat, vyskytujese u nich vyšší procento sebevražd, náklon-nost k alkoholu či drogám, klešťové porodyjsou dávány do souvislosti s autismem atd.Nevyrušovaná žena má přitom všechny před-poklady porodit dítě hladce, svým vlastnímtempem. Vše, co je třeba, jak tvrdí slavnýfrancouzský porodník Michel Odent spolu sestále rostoucím počtem jiných odborníkůa hlavně porodních asistentek a žen samot-ných, je zajistit veškeré potřebné lékařskéslužby pro těch několik případů, které jeopravdu potřebují, aniž bychom zničili porodvšem ostatním.

Například je třeba neodnímat novorozencematkám. Jak se stále častěji pokoušejí dokázatmnozí prenatální psychologové, ale i citlivějšíporodníci a lékaři, má–li matka možnost ne-přerušovaného kontaktu s dítětem okamžitěpo porodu, začíná se učit vzájemným zname-ním, pomocí kterých je brzy schopna porozu-mět potřebám svého dítěte. Dítě ovšem musíbýt s ní, musí být vnímáno, slyšenoa dotýkáno. Studie z roku 1972 (Stockholm)prokázaly, že i na pásce nahraný křik dítětezapříčiní okamžité zvýšení teploty mateř-ských prsů a produkci mléka. Naznačuje to,že komunikace mezi matkou a dítětem je na-nejvýš důležitá nejen v době, kdy dítě začínápít, ale i to, že matka a dítě musí nevyhnutel-ně být spolu. Měl by to být dětský pláč, co ur-čuje dobu a četnost kojení, ne hodinky nebonemocniční režim.

Vypadá to, že i v případě porodů je „všechnojinak“, než jak nám tvrdí „odborníci“. Na Ja-majce například odjakživa porod urychlujítak, že dávají rodičce čichnout k propocenékošili otce dítěte. Řeklo by se — pověra. Dnesvíme, že ženy dávají podvědomě přednost pa-chu mužů, jejichž imunitní systém se liší odjejich vlastního. Dnes víme, že v nose člověkaje speciální orgán, vomeroreceptor, který,mimo běžný čich, registruje mužské a ženské

feromony. A dnes se v USA doporučuje ženámmužů, kteří jsou dlouhodobě vzdáleni, aby sinechaly jedno manželovo tričko nevypranéa občas k němu čichaly. Lépe a snadněji pakmenstruují — jsou o to více ženami. Vypadáto, že je–li u porodu přítomen muž, jeho fero-mony v ženě spustí v ten správný okamžik tusprávnou kombinaci postupně uvolňovanýchženských hormonů, které pak zajistí přiroze-ný, bezpečný a pro ženu hlubinně a pozitivnětransformující porod.

Důsledky jsou překvapivé a sahají i do takzdánlivě odtažitých oblastí našeho života, ja-kou se v tomto ohledu zdá např. ekologie. Tě-hotenství, jak naléhavě a téměř vizionářskyzdůrazňuje prenatální psycholog Fedor–Frey-berg, totiž může být také považováno za prvníekologickou situaci lidského bytí, přičemž dě-loha je prvním ekologickým prostředím. Jepřekvapující, jak málo lidí, a dokoncei profesionálů a psychologů, si tento základnífakt uvědomuje. Vždyť je to tak jasné — jak sek dítěti chováme, když je v děloze, tak sebude chovat v dospělosti ke svému životnímuprostředí, tedy ke svému okolí. Bohužel, stáleještě velký počet porodníků, gynekologů a ji-ných profesionálů považuje dělohu za pouhýanatomický orgán, jakýsi vak na dítě, a neníschopno si uvědomit hrozbu jejího „toxické-ho“ znečištění (rozuměj, kromě špatnéhostravování, kouření, pití alkoholu či drog, jdetaké především o citové týrání a chlad) jakozdroje fyzických, psychologickýcha sociálních ohrožení nenarozeného dítěte.

Jsem si téměř jist, že výzkum v budoucnostiodhalí přímou úměru mezi kvalitou a přiroze-ností porodu každého člověka a výslednouduchovností v jeho dospělosti. A že užv blízké budoucnosti bude meditace něco zce-la běžného…

A jsme opět na začátku a u zjištění, že vše za-číná tím, že si zjistíte, jak meditovat. A dáte sedo toho.

Dne 3. července roku 2002 otiskl JehoSvatost 14. dalajlama své ruce do měkkékeramické hlíny. Keramik a iniciátor celéakce Michal Jůza pak artefakt vypálil,a později se všemi příslušnými souhlasyuložil v katedrále sv. Víta na Pražskémhradě.

Když Michal Jůza kus měkké hlíny sevzácným otiskem přenášel do jiné míst-nosti, dalajlama se přitočil a hbitě kera-mika zezadu polechtal. Smysl JehoSvatosti pro humor je nekonečný a trpě-livost, s jakou snáší honičky, které naněho pořádají reportéři celého světa,kamkoli přijde, je světoznámá. To ovšemnavozuje hlubší otázku: dá se člověk sys-tematicky vychovat k soucitu, moudrostia trpělivé laskavosti? Tibeťané to v přípa-dě mnoha svých lamů a několika dalaj-lamů dokáží. Proč se tedy nepokusiti u nás, v Evropě, převzít jejich výchovnépostupy a učit se například od dětstvípracovat s emocemi?

Meditace v těhotenství prospívá jak bu-doucí mamince, tak miminku. Ale i v šes-tinedělí je ideální trávit čas spolu třebatancem (i u nás si maminky mohou jít za-tančit s miminkem v náručí nebov šátku), nebo dokonce masáží svého dě-ťátka. I ta mimina, která neměla to štěstía nenarodila se přirozeně, snadno, a ne-byla hned v klidu a nevyrušována zbyteč-nými lékařskými procedurami položenana bříško maminky, k prsu, mají šanci do-hnat, co bylo zameškáno. Čím víc je malýčlověk hlazen, hýčkán, dotýkán, tím lépese mu vyvine mozek a tím zdravějšía šťastnější pak bude v dospělosti. (Viz téžstra. 159 a 160)

196 197

Některé zásady již byly zmíněny, ale projistotu si je zopakujme. V našich zemích jeasi nejdůležitější rovná páteř. Rovná páteřje velice důležitá pro spoustu věcí, ale pře-devším, když už se naučíte trošku sedět,když už vydržíte, tak se dopracujete do ur-čitého stavu, kdy se vám na hladině myslizačnou motat různé věci (i André van Lyse-beth, největší autorita západní jógy, byl vy-fotografován v nestabilní poloze, s jednímkolenem výš). Ve všech kulturách, kde me-

JAK MEDITOVAT?

ditují, vědí velice dobře, že tyto jevy nejsouosvícením. Klidně se vám může stát, žei dneska, když budete sedět, a budete todobře dělat, se vám na plátně fantazie vašímysli začnou promítat třeba barvy. Nebo sezačne něco míhat, začnete něco slyšet. Toje to, co jsme již zmínili, a čemu Japonciříkají makyo, iluze. To je ovšem také dů-kaz, že už se začínáte propracovávat dohlubších podvědomých vrstev. Jako ve snuse spojí to předtím nespojitelné. Nebojte se

toho, ale jděte za. Někteří evropští meditá-toři, kteří to netuší, usilovně meditují, alešpatně. Dokonce i u pana doktora Tomášev Jílovém v 70. a 80. letech minulého stoletímnozí seděli takovým tím českým způso-bem, shrbení, břicha stlačená, a když podvou třech hodinách měli vidiny (např. sva-té nebo ďábly, podle toho, jak ten člověkbyl pozitivní nebo negativní), říkali: „Viděljsem, dosáhl jsem osvícení.“ To nebyloosvícení, to bylo „makyo“. Podvědomí na-jednou probublá, mozek si s tím neví rady,a objeví se vidiny, halucinace. Ale to bylojen tím, že seděli nakřivo. Rovná páteř jezáruka, že nepadnete do pasti toho, co vámvyrobí podvědomí.

Když jsem viděl první obrázky meditují-cích mnichů, tak jsem vždycky přemýšlel,co například dělají s nohama. Na obrázcíchnebylo nic vidět, protože mniši měli tmavádlouhá kimona. V józe jsem se učil pozicilotosu a polovičního lotosu, ale nevěděljsem, co s tím kolenem, které ne a ne do-stat na zem, a jak to udělat, abych vydrželmeditovat delší dobu. Buddha, když se naněj podíváte, má obě kolena na zemi. Takžejeho tělo sedí velmi pevně, jistě. Říká se, žesedí pevně, neochvějně a klidně jako hora.Každý, kdo sedí v meditaci, by měl sedětjako hora (to jsme již zdůrazňovali v kapi-tole o meditačním polštáři). Kdybyste hochtěli převalit, tak nepřevalíte. Protože tělomá tři body, na kterých sedí. Jenomže onoto není tak jednoduché. Ať dáte nohy, jakdáte, vždy vám jedno koleno trčí nad rovi-nou podlahy a vy sedíte nakřivo (jako i jinýz nejslavnějších západních autorů kniho zenu, R. Blyth). Řešení, jakkoli není naobrázcích vidět, je překvapivě jednoduché:polštářek. Mniši mají pod zadkem polštář.Když si dám pod zadek polštář, mám kole-na na zemi a sedím rovně, ale pevně. Ažbudete zkoušet sedět, nezapomeňte polštář

pod zadek a tělo se bude moci podvědoměuvolnit. Bude rovné, stabilní, ale zároveňuvolněné. Pokud sedíte na židli, je někdypotřeba si dát polštář pod nohy, abyste jeměli v co nejpravějším úhlu a abyste mělirovnou páteř.

Meditovat by se mělo na nějakém speciál-ním, k tomu určeném, tichém, klidnéma asi chladnějším místě. Vždy by to mělabýt pohodlná pozice, abyste byli pevní, aleaby to bylo pohodlné, nejlépe tedy vsedě.Můžete meditovat vleže, když to umíte, alekdo to neumí, usne. Můžete meditovatvstoje, když to umíte, ale kdo neumí, pře-padává, pořád v duchu udržuje rovnováhu,pořád je „v hlavě“. My Zápaďané jsmev hlavě, v přeneseném smyslu slova, pyšní.Máme centrum těla ne v jeho centru, alev hlavě, takže jsme nevybalancovaní.

Podstata buddhismu je v zazenu.

Taisen Dešimaru

Meditovat se dá ze zdravotních důvodů,ale to je přece jen jaksi vedlejší produktvšeho toho mnohatisíciletého úsilí mis-trů a guruů. Cílem meditace by vždymělo být ono duchovní „probuzení“.V jednom centru v Praze měla být ote-vřena výstava fotografií z Tibetua mnoha evropských buddhistickýchcenter praktikování duchovnosti. Kdyžse ukázalo, že organizátorky nemají naotevření žádného hudebníka, nabídljsem jim, že bych jim mohl pomoci ná-vštěvníky vernisáže trochu duchovně„pootevřít“ zvuky tibetských šengů. Vy-světlil jsem, že mám zkušenost, že prá-vě zvuk, a zvláště tibetských a pro tytoúčely specializovaných nástrojů, na roz-díl od pouhého čtení knih a koukání nafotky, může hledačům duchovna po-skytnout přímou duchovní zkušenost.Hlavní organizátorka mi s upřímnouhrůzou v očích vysvětlila: „Právě tomuse ale chceme vyhnout!“

197

198 199

Za třetí — vždy jde o zklidnění dechu. Proto jenapříklad základní instrukce sledovat dech:když dech sledujete, tak ho intuitivně zklidní-te. A zklidněný dech má další fyziologické dů-sledky. Za další můžete použít nějaké mentál-ní pomůcky. Dech můžete počítat, sledovat.V hlavě lze mít představu svého gurua nebomodlitby. Jde o to, aby to byla jedna věc.A úplně ideální je, abyste tam neměli nic, abytam bylo prázdno. Což se dá nahradit třebasluchovou vzpomínkou, nebo právě předsta-vou. Velmi dobrou meditační pomůckou jetaké zpívání manter. Mantry se používaly vevšech kulturách. Když si něco opakujete zno-vu a znovu dokola, ztratíte jakoby smysl toho,co opakujete. Zpíváte automaticky, nic si podtím či oním slovem nepředstavujete a nelpítena jeho významu. Používáte nástroj, ale umítenebýt závislí. Nejste namočeni do myšlenek.

Když už se rozhodnete naučit se meditovat,doporučuji učit se to s někým, kdo meditovatumí a kdo v tom má praxi. V Praze se dá me-ditovat v desítkách center. Samozřejmě začítmůžete a měli byste třeba tím, že si o meditacipřečtete nějakou dobrou knihu. Pokud chcetedynamičtější meditace, jedna z nejlepších vů-bec, která tady na začátku devadesátých letvyšla, se jmenuje „Oranžová kniha“s podtitulem „Meditační techniky“ a jejímžautorem je Osho. Někomu přitom stačí jen siji prolistovat a už jen ta představa, že medito-vat se dá taky půlhodinovým křepčením nebohodinovým pláčem, je velice dobrá. Víte, že toexistuje. Pro ostatní existuje knížka od RamDasse „Cesta uvědomění — Průvodce meditu-jícího“. Ta je asi tou nejsrozumitelnější úvod-ní informací pro Zápaďana. Jednoduché po-vídky, relativně dobře přeložené, jednoduchékapitoly, hodně osobních zkušeností, takže sičlověk, který chce zvládnout základy, určitěvybere. I v našich knihkupectvích jsouk dostání desítky a desítky titulů. Dnešní člo-věk ví, že když medituje, lépe funguje. A kdo

by nechtěl lépe fungovat? Jde o postupnézvládnutí. Když se naučíte díky pozici zklid-nit dech, pomocí mantry nebo čehokoliv jiné-ho sjednotit mysl, narovnat hladinu mysli, takzvládnete umění meditace. Zároveň to zname-ná že jste se naučili upravit mozkové vlny při-nejmenším do stavu alfa, synchronizovat he-misféry. Navíc nacvičujete umění navoditmeditativní stav, bez připoutanosti k emocím,tedy bez onoho namočení, kdekoliv, kdykoliv.Vtip je navíc v tom, že ona cesta od jedničkydo padesátky nebo do sta, může býta většinou i každým dalším pokusem bývákratší a kratší. Když už to znáte, když už tycesty máte vyšlapané, jde to snadněji, rychle-ji, jistěji.

Meditovat ale můžete kdykoliv a kdekoliv, tře-ba „jen“ v mysli. Chcete něco zkusit hned?Zkuste jednoduchou a překvapivě účinnoumeditaci, v tomto případě vizualizaci. Nejprvesi tedy přečtěte návod, a potom si vyzkoušej-te. Zavřete oči. Zkontrolujte si uvolnění líc-ních svalů. S každým výdechem nechť jsouvaše svaly uvolněnější. Představte si, že mátena hlavě osminku másla. Je vedro a to máslose rozpouští. Velmi pomalu, s každým výde-chem nechte to máslo rozpouštět a pomalinkustékat po hlavě, přes uši, s každým výdechemníž a níž. Nemusíte vůbec nic dělat. Kdo umímeditovat, zjistí, že námaha je i v tomto pří-padě kontraproduktivní, že meditace je přiro-zené pohodlí. Není to dřina, vůbec ne. Před-stavte si, že i vaše hlava je z másla a v teple seono máslo, tedy vaše hlava, také rozpouští.S každým výdechem vám kus hlavy zmizí. Po-malinku zmizí uši, nos, nechte celou hlavu,jako by byla z másla, rozpustit a pomalinkustékat po ramenech, po pažích, hrudníkudolů. Postupně se můžete naučit celí se roz-pustit. Nebojte se, tělo vám řekne, kdy pře-stat. Vychutnejte si chvíli pobyt ve stavu „roz-puštění“, pak otevřete oči a protáhněte se.

V partě to ovšem jde ještě lépe.

Lotosový sed. Pravá noha leží na levémstehně, levá na pravém stehně. Praváruka leží na levé noze, levá ruka na pra-vé dlani (Buddha sedí v opačné pozicirukou a nohou, protože už je „za“, už sito může dovolit).

Pozice těla a končetin jsou daleko důle-žitější, než si myslíme. Ukazuje se, žeurčité starodávné umělecké sošky a mal-by jsou ve skutečnosti rituálními návo-dy. Jestliže je určitá pozice zkombinová-na s rytmickou stimulací, tělo procházídramatickými změnami a objeví se vizi-onářské prožitky.

Poloviční lotos. Levá noha je na pravémstehně, ruce jako v lotosu.

Barmská pozice. Levá noha leží předpravou nohou na zemi.

Ilustrace neberte „doslova“: kreslíř těchtoinstruktážních obrázků buď šilhal, nebobyl také typický nakřivo sedící Evropan,anebo mimořádně všímavý umělec (vět-šina lidí, zvláště žen, které nosí kabelkuvždy na jedné straně, má totiž jedno ra-meno výš než druhé).

Tzv. japonský sed: Klečí se na polštáři, pal-ce nohou by se vzadu měly lehce dotýkat.

200 201200 201

• Dbejte na důkladné, klidné, ale pevné za-ujetí základní meditační pozice. Najdětesi takovou dobu, která vám bude vyhovo-vat, ale nejlepší dobou pro meditaci ječasné ráno a podvečer.

• Zkuste vydržet a meditovat pravidelně,v pravidelném čase, na stejném dobřezvoleném a ničím a nikým nerušenémmístě. Jakmile techniku zvládnete, zkou-šejte meditovat kdekoli – zendó, tedyhala, ve které se v zenových klášterechmedituje, je všude.

• Začínejte vždy třemi hlubokými a stáleklidnějšími výdechy a nádechy. Udělejtesi z usednutí, zkřížení nohou, ze zaujetípozic rukou a prvních výdechů a náde-chů rituál, který budete vždy znovua znovu opakovat, až se zautomatizuje,aniž byste ztratili dokonalou koncentraci.

• Zůstávejte vždy jakoby nad věcí. Cokolivse stane, zaregistrujte, ale nenechte sevyrušit ze svého (mnohdy velmi pracně)dosaženého vnitřního klidu.

• Budou-li se vám v hlavě honit myšlenky,zkuste se jimi nezabývat, ale nechat jezmizet. Myšlenka přijde, a myšlenka takéodejde. Nenechte se zmást jejich zdánli-vou naléhavostí a důležitostí, nebo zby-tečností a zmatkem. To je přesně to, jakto ve vaší mysli vypadá od rána do veče-ra. Jde o to nenechat se vtáhnout do je-jich nekonečného přelévání z jedné dodruhé a když už, tak je sledovat jen jakojakýsi svědek, jaksi shora, nezúčastněně.Přepadnou-li vás pochybnosti o smyslutoho, co děláte, zkuste se soustředit najednu jednotlivou pochybnost (např. „To,co dělám, je blbost, nikdy se meditovat

nenaučím.“) a začnete ji jako pozorova-tel zkoumat jako samostatně existujícívětu. Za chvíli vám tahle pochybnost za-čne připadat absurdní, a to je přesně to,oč tu jde. Zmizí. Pomůže vám třebapředstava pochybnosti jako balonku –nechte ho odletět. Právě tak se nenechterušit okolními zvuky a událostmi. Při-jdou, odejdou. Pokud se nějaký zvukopakuje tak, že vás ruší, strčte si hov představě do hary. Hara neposuzuje,nehodnotí, pro tu je vše jen energie.A místo aby vás takový zvuk rušil, dodávám energii.

• Budou-li vám slzet oči, zkuste se o to vícsoustředit do hary a nevšímat si toho.Budou-li se vám zvýšeně tvořit v ústechsliny, a polykání vás ruší, dejte pozor napozici jazyka: měl by špičkou směřovatvzhůru, přinejmenším za horní zuby,nejraději ale úplně kolmo, na bod nahorním patře.

• Budou-li vás bolet kolena, záda, cokoliv– zkuste této bolesti využít: strčte si jiv představě do hary. Jinými slovy, pokudbude vaše vědomí v haře, a pokud nebu-de existovat ten, koho by to bolelo, po-kud tedy splynete s onou bolestí, pak sev ní rozpustíte a přestanete ji vnímatjako bolest. Zmizí. A vy navíc budete tré-novat umění být v haře, což se vám poz-ději může velmi hodit.

• Jak dlouho meditovat? To je velmi indivi-duální. Začátečníci nevydrží více jak pětnebo deset minut (čas meditace lze po-stupně vždy o pět minut prodlužovat),pokročilí vydrží třicet pět minut,v Japonsku se sedí hodina, alev průběhu sešinů se taková hodina zopa-

kuje každý den třeba šestkrát,a pokročilí luštitelé kóanů sedí navíctřeba i v průběhu noci. Nejdeo kvantitu, jde spíše, jako ostatněi v životě, o kvalitu.

• Nespěchejte – meditace je celoživotníCesta a nemá cenu chtít výsledkya pozitivní reakce těla, které třicetnebo padesát let dělalo něco jiného,okamžitě nebo do dvou dnů.

• Nekomentujte a neposuzujte pocitya stavy, které vaše tělo a mysl zažíva-jí při meditaci, ani poté, co meditaciskončíte. Je to vždy tak, jak to je.Nechte to plavat. Zkuste se jakoby„ztratit“ v tom, co právě děláte.

• Nenechte se ukonejšit tím, že vám totřeba již půjde. Meditace může býti pro pokročilého vždy jiná a dosaže-né výsledky se nikdy nemusí opako-vat v přesných detailech. Zkuste ne-hodnotit negativní pocity, ale ani typozitivní.

• Nenechte se zpočátku zmást tím, žese po meditaci nebudete cítit lépenež před ní. To přejde, tělo a mysl sizvykne, a výhody meditace se zcelajistě dostaví.

• Po ukončení meditace se zvedejtez pozice velmi pomalu a vědomě.Nerozbořte si svůj vnitřní klid prud-kým nepozorným pohybem. Právětak pozorně, pomalu a jakoby maje-státně přecházejte z meditace vsedědo meditace v chůzi a naopak.

• Pokud vám to samotným moc nejde,zkuste zajít do nějakého meditační-ho centra a meditovat spolu s jinými,pod vedením někoho zkušeného.Zcela jistě se vaše meditace, po počá-tečních problémech, prohloubía zkvalitní.

ZÁKLADNÍ RADY VÝHODY MEDITACEStále silnější a častější pocit vnitřního klidua štěstí. Vylepšení zdravotního stavu. Du-chovní zážitky. Odstranění stresu, úzkosti,velmi účinná pomoc při léčení různých zá-vislostí. Nezbytná příprava propojení moz-kových hemisfér, která nalezne v budoucnuuplatnění v dnes ještě netušených profesícha dovednostech, spojených s informatikou,počítači a dalšími novými technologiemi.

TĚLESNÉ VÝHODYČlověk má více energie, chuti do života,rychleji se uzdravuje. Upraví se optimálnítělesná váha. Je méně napadnutelný běžný-mi infekcemi a chorobami. Má nižší krevnítlak, zbavuje se pocitu stresu, a tím i chorobz něj vyplývajících. Pokud měl, úspěšně léčíartritidu, bolesti páteře, staré bolestivé jizvyatd. Zlepší pohybovou dovednost, koordina-ci a další tělesné dovednosti.

PSYCHOLOGICKÉ VÝHODYZlepšuje mentální zdraví. Dodá větší emoč-ní stabilitu. Poskytuje pocit nezávislosti.Člověk je spontánnější, méně úzkostný, bezdepresí. Nesahá po drogách. Získá zdravějšíúsudek, je tvořivější, lépe se soustředí, sou-cítí, má lepší paměť a inteligenci. Je intui-tivnější, vnímavější a v krizových momen-tech schopný správně a bez emocí serozhodnout a konat.

DUCHOVNÍ VÝHODYČím je díky meditaci mysl člověka klidnější,tím silnější je jakákoli vědomá myšlenka(přání, úmysl). Jako každý mistr řemesla,i mistr meditátor postupem času a praxezvládá stále těžší úkoly snáze a efektivněji.Je přirozeně „moudrý“ — jeho moudrostroste každým činem (vzpomeňte na tibetskýsymbol moudrosti, mušli).

202 203

Skupinová meditace také funguje. A jak!Kdyby tomu tak nebylo, lidé by ji s takovouchutí neprovozovali, že? Poslední tři deseti-letí se lidé v Americe, Evropě i Asii stálečastěji a v relativně velkém počtu scházejí,aby společně meditovali. Souvisí to samo-zřejmě s celou řadou dalších jevů, jichžjsme, vědomě či nevědomě, svědkya účastníky. Vzpomeňme na akci HarmonicConvergence v roce 1986, kdy poprvé spo-lečně ve stejném čase meditovaly tisíce lidíkolem celé planety, nebo na pravidelné me-

SKUPINOVÁ MEDITACE

ditace o slunovratech nebo na posvátnýchmístech především Severní a Jižní Ameriky.U nás jsme společně meditovali u příleži-tosti různých astrologických jevů nebo načeských posvátných místech (Vyšehrad,hora Říp, skupinová chůze po Karlově mos-tě, nedávné zpívání „ááá“ v pražském kos-tele U Salvátora). Naše babičky společněmeditovaly, tedy, modlily se a zpívaly, ránona nedělních mších v kostelech. Ale i tako-vý přímý přenos zahájení olympijských herje globální meditací…

Proč je skupinová meditace jiná a lepší nežmeditace individuální? Jednak má přírodatendenci ušetřit energii (ve skupině se snad-něji naváže jednotný rytmus), jednak fungujeprincip rezonance (jedna ladička rozeznívšechny další). Každý živý tvor je biovysílača přijímač zároveň. Když si zlomíte ruku a podvou měsících v sádře pak musíte chodit narehabilitaci, nenechte sestřičku, která vámukáže, co máte cvičit, odejít. Požádejte ji, abysvou zdravou rukou předcvičovala ten kterýcvik vedle té vaší nemocné. Bioinformacez její ruky velmi posílí svaly v té vaší slabéruce a proces hojení je pak mnohonásobněrychlejší (tomuto jevu se říká myotransfer).

Při cvičení jógy nebo při zpívání ve sboru jevždy lepší, když cvičíte či zpíváte s někýmkdo to již umí. Vaše tělo (a hlasivky) se díkyrezonanci rychleji a kvalitněji naučí nové po-zice či písničky. Totéž se děje při skupinovémeditaci. Jakmile jeden zkušený meditátorvyladí a zklidní vysílání svého mozku, velmirychle, daleko rychleji, než kdyby byly osa-moceny, se vyladí a harmonizují i mozky dal-ších zúčastněných. Úspěch jednoho je pakúspěchem všech.

Navíc, když se pravidelná skupinová meditace(třeba spojená se zpěvem) koná v pravidelnýčas na stále stejném, nejlépe posvátném mís-tě, dochází k zajímavému jevu. Příznivé vyza-řování místa posílí a urychlí skupinové vyla-dění a kvalitu skupinové meditace, a každáskupinová meditace zpětně posiluje kvalituvyzařování onoho posvátného místa. Každámeditace dodává místu, kde se koná, informa-ce jak o procesu ladění a harmonizace, tako konečném stavu harmonizace lidských mys-lí, sjednocených nějakou vírou, ideou či meto-dou. Každá následná meditace je pak snazší,rychlejší a silnější (viz str. 213).

Takto ve skupině individuálně vyladěná mysljednotlivce má pak tendenci vyladit sei v rámci celé skupiny, a když se to povede,

Když je toto nové uvědomění jasné a téměř nepřetržité,nastane obrat v sídle vědomí — nové zrození.

Upanišády

V polovině 80. let začal do Československajezdit svámí Mahéšvaránanda. Pro řadulidí, kteří se chtěli pokusit nalézt řešenísvých osobních problémů, to po dlouhédobě byla první a na další řadu let i pos-lední jogínská autorita. Jeho systém cvičeníJóga v denním životě obešel tehdejší zákazya odpor komunistů k čemukoli, co nebyloideologicky schváleno Moskvou. Měli jsmetak možnost poprvé veřejně cvičit, ale takémeditovat ve větších skupinách — tělocvič-ny, např. v Piešťanech, bývaly naprostoplné.

Někteří už u svámího zůstali na celý život,jiným stačilo naučit se meditovat, cvičita vegetariánsky jíst a vydali se vlastní ces-tou. Z hlediska poselství této knihy je aletřeba (zenově) poznamenat, že žádný svá-mí se za vás, vážení, neprobudí. Pomůže,dodá informace a zkušenosti, popostrčí, alepak je to už jen a jen striktně individuálnízáležitost.

204 205

a člověk už je lety meditací vyčištěn, vyladěn,s hladinou mysli rovnou jako zrcadlo, občas semu povede vyladit se jakoby v dalším alikvotu— na celý kraj, na celou planetu, na vesmír ko-lem. Takto se odjakživa lidé „ladí“ pomocí ri-tuálů, festivalů. Navíc zde platí i zákon interfe-rence (znáte ho z akustiky). Setkají–li se jednazharmonizovaná mysl s druhou zharmonizo-vanou myslí, výsledný efekt je větší a jiný nežprostý součet dvou původních přispěvatelů.Tomuto výslednému jevu se zase říká synergie(neurovědci zavedli pojem zrcadlové neurony).

Teorie chaosu (a Bellův teorém a další objevysoučasné kosmologie) potvrzuje, že vše souvi-sí se vším. Většinou se uvádí meteorologickýpříklad: když motýl mávne křídly nad Havaj-skými ostrovy, je z toho za tři dny tajfunv jihovýchodní Číně. Zkusme se na to podívatpozitivně: když v nějakém chaotickém proce-su, například v rámci běžného života maléhočeského města, otevře jeden nadšenec prodej-nu zdravé výživy a zorganizuje pravidelné cvi-čení jógy s meditací, za nějakou dobu budoutofu sýry a pomazánky, včetně tmavého chle-ba a organické zeleniny k dostání i v dalšíchobchodech onoho města. Člověk může a mělby meditací zharmonizovat a uklidnit rozbou-řenou a chaotickou hladinu své mysli, skupinalidí může skupinovou meditací zharmonizovat

a uklidnit atmosféru celého města. V rámcichaotického systému stačí velmi malý podnět,tzv. chaotický atraktor, a za nějaký čas se celýsystém transformuje na vyšší úroveň…

Právě tak lze uvažovat o tom, že uklidněnámysl jednoho člověka je takovým chaotickýmatraktorem, a pak stačí jen vytrvat, a systém sezmění. Mám rád výrok P. Robejška, českéhoekonoma z Hamburku, který tvrdí: „Skuteč-nost je to, co většina lidí za skutečnost pova-žuje. Získám–li pro svou představu většinu,stane se skutečností.“

Stejně jako se jedinec může individuální medi-tací a pobytem na posvátném místě napojit navrozenou moudrost a paměť krajiny a času(a moudrého rádce uvnitř sebe sama), skupi-nová meditace, umocněna vědomím meditují-cích o tom, že ve stejnou dobu meditují lidév podobných skupinkách na totéž téma na ce-lém světě, může spustit harmonizační procesyjedince časově a prostorově daleko přesahující.

Co obvykle děláte, když jdete do spižírny pronějakou věc a když tam dojdete, nemůžete sivzpomenout, pro co jste to vlastně šli? Už ba-bičky radily — vrať se na původní místo, kde tě

I ti lidé, kteří nohy neskrčí a ne-skrčí, mohou meditovat. Třebana běžně dostupné skládací me-ditační stoličce, s nohama podní (případně ještě na měkképodložce), nebo dokonce nažidli — ale i tady je lépe použítpolštáře a neopírat se. A z pod-ložek a polštářů si dnes užmůžeme opravdu vybírat (vizobr. na str. 79).

Když v roce 1986 navštívil DánOle Nydahl Prahu, sešli jsme ses ním a přáteli několikrát v sou-kromí kousek od Staroměstské-ho náměstí. Záviděli jsme mujeho náskok: již řadu let mohl cestovat posvětě, včetně Indie a Tibetu, a praktiko-vat. Já byl vzápětí vzat do vazby (m. j. zapokus o pořádání mírového koncertu nagongy), a každý den jsem mezi cvičenímjógy a pokusy o krátké meditace v celes dalšími pěti spoluvězni malým okýn-kem záviděl letadlům, jež z nedalekéholetiště odnášela cestující do světa. Před-stavoval jsem si, že v některém z nich jei Ole a letí někam založit další buddhis-tické centrum. Díky jeho nevyčerpatelnéenergii i u nás spousta lidí dnes ví, jakmeditovat. Doporučuji navštívit některéakce meditačního centra v Těnovicích.

Ctihodný Ashin Ottama je českýthéravádový buddhista, který podelším pobytu v barmských klášte-rech učí meditaci a nauku opětdoma v Čechách.

Korejský zenový mistr Seung Sahn(nar. 1927, na obr. vlevo) přesídlilv roce 1972, po devíti letech úspěšné-ho působení v Japonsku, do USA.Jeho technika dopisových otázeka odpovědí a vtipných příhod a sou-časných kóanů měla a stále má velkývliv na tisíce adeptů zenu jak v USA,tak v Polsku, kam za ním koncem70. let začali jezdit i čeští hledači du-chovnosti, a dnes i v Brazílii. Vždy,když byl už moc slavný, záměrněodešel do cizí země, jejíž jazyk ne-znal. „Je to jako získat Nobelovucenu,“ komentoval tento paradox je-den známý Američan. „Celý život užbudete jen ten, který vyhrál. Velkávětšina těchto lidí totiž tvrdí, že poté,co získali cenu, již nic nevytvořili.Všechen čas jim vzala sláva.“

205

206 207

napadlo, pro co si půjdeš. Tam totiž,v prostoru a čase, je ještě „teplý otisk“ přá-ním zformátované myšlenky — a vy se re-zonančně vyladíte, přesně tak, jako chytátevysílání té které rozhlasové stanice. Co sestane, když přijdete s ostatními na místo,kde se celá desetiletí scházely podobnéskupinky podobně vyladěných lidí? Postačíchvilka zklidnění, meditace nebo společné-ho zpěvu, a pokud se nezablokujete myš-lenkou „Ale na mě to fungovat nebude“,vyladíte se rychle na tu úroveň, na kteroubyli vyladěni předchozí lidé a skupinky.A bude vám dobře. Proto je vám dobřev kostelech, na posvátných místech a naoblíbených místech v krajině.

Ono to ale bohužel platí i opačně: co se asistane, když po letech navštívíte místnost,kde jste se dříve často a vášnivě přeli s rodi-či nebo svými bývalými partnery? Dřívenebo později (obvykle i na toho nejzkuše-nějšího meditátora stačí tři dny) se začnetechovat podrážděně a máte tendenci se opěthádat. Není divu, že společnost je dnes ta-

ková, jaká je, když preferuje a krátkozracepopularizuje atmosféru kritiky, závistia agrese. Není divu, že parlament nefungu-je a poslanci se jen přou. A bude hůř. Při-tom by pomohla třeba pravidelná, v tomtopřípadě „psychohygienická“ skupinová me-ditace.

Vzpomeňte na zjištění, že když člověk mlu-ví s druhým člověkem, je „vnímán“ jenz pouhých 20 %. Dalších 80 % informacípředává a je tím druhým registrováno pod-vědomě. Ovlivňujeme jeden druhého dale-ko víc, než si dokážeme představit. Psycho-logové a sociologové se shodují na tom, žečlověk má vlastně jen několik základníchpotřeb. Jednou z nich je potřeba „být sou-částí něčeho většího“. Společně sdílenéhodnoty, společná víra a především společ-ný zpěv, společné bubnování nebo dokon-ce společná meditace, jsou těmi nejrychlej-šími a nejsnazšími možnostmi, jak tutopotřebu naplnit.

Každá meditace, vážení, a především pakskupinová meditace, je návratem domů,

207206

k původní a vrozené schopnos-ti člověka být šťastena pospolu. Je zároveň spouštíočistných procesů, pozitivníchzměn jednotlivce a v delším ča-sovém úseku i celé komunity,a doufejme že i společnosti.Není jen cestouk individuálnímua společenskému klidu a míru,je přímo individuálním a spole-čenským klidem a mírem.

Je vždy na pozitivní téma. Po-máhá ladit jednotlivce i celéskupiny obyvatel na pozitivnívlnu. Čím vyladěnější jednotli-vec, tím koherentněji vysílá,a tím více jiných a dalších sepak dokáže rezonančně vyladita naladit. Čím vyladěnější sku-pina, tím rychleji se pak vyladía zharmonizují i další a dalšíčlenové, kteří pak tím více při-spějí k celkové vyladěnosti.

Dnes již není sporu o tom, že meditace typu zazen(či vipassána) jsou geniální a staletími ověřenésystémy zklidnění mysli. Jenže na člověka žijícíhov auty zaplněném českém městě jsou požadavkytypu „najdi klidné tiché místo a alespoň pětatřicetminut medituj na svůj dech“ nerealizovatelné.Proto je tak úspěšná meditace s hudbou, kolektiv-ní meditace, anebo vedená, řízená meditace. Nicnového pod sluncem, už ve starém Řecku prováze-li hierofanti (zasvěcení) adepty (zasvěcované) při„poutích“ do vlastního nitra. Dávná podobenstvíkněze při kázání nebo čtení pohádky dětem předusnutím jsou také takovou řízenou meditací. Ně-mecký lékař a terapeut Rüdiger Dahlke pracujes řízenými meditacemi od počátku 80. let dvacáté-ho století; v roce 1994 vyšla u nás jeho kniha Cestydo vlastního nitra. Jde o několik desítek řízenýchmeditací pro různé účely (na ženský princip, zá-kladní elementy, čas, tělo, meditace pro děti, proléčení nemocí, ekologické poznání, sebereflexi…),které člověk pomalu čte sám sobě. Text je grafickypomocí pomlček, zvýraznění slov a vět rozlišentak, aby usnadňoval efektivní meditativní čtení.Ideální je ale samozřejmě naslouchat řízeným me-ditacím z nahrávky nebo ve skupině, kdy řízenoumeditaci čte jeden ze zúčastněných ostatním.

208 209

Od prvních informací v polovině 70. let(Miroslav Novák — Každý sám sobě pá-nembohem, v měsíčníku Světová literatu-ra), přes amatérské samizdatové překlady

MEDITACE U NÁS

některých základních děl slavných součas-ných mistrů a první zájezdy českých nad-šenců do Polska za zenem koncem 70. letaž k následným pokusům o ustavení české-

ho meditačního zenového centra před ro-kem 1989 již uplynulo hodně vody. Dnes jeu nás možno koupit knihy Kapleaua, Suzu-kiho, Seung Sahna, Dešimarua, Maezumi-ho, Kaisena, ale také Minaříka, Vacka, To-máše, a v časopisu Dotek si najít místaa hodiny, kdy je možno zajít do některéhoz několika zenových center v Praze, naKladně, v Mostě či v Brně a naučit se pododborným vedením zazen. Tak jako v ja-ponských či korejských (a dnes i polských)zenových klášterech, i v buddhistickýchcentrech v Praze, ale i v Brně, Kladně, Li-berci a v jiných městech vás naučí dobřesedět, ale také třeba poklonám, úctě a po-koře, umění soustředit se na jednu jedinoučinnost, chodit v kinhinu, nezanechávat posobě stopy, a požádáte–li, rádi vás namasí-rují skutečnou zenovou holí. Informace na-leznete na internetu, ale také v každém(duchovním) knihkupectví či mateřskémnebo jiném centru na nástěnce.

Meditace již ani u nás, naštěstí, není jenexotickou zajímavostí či něčím, co bychomnemohli, když si to vyzkoušíme, tak jakosaunu, zbavit mýtů a iluzí. Naopak, v časeinformační revoluce a nutnosti zvládnoutsama sebe, své emoce a stále se zrychlujícípříval nových poznatků a možností, je toprávě zen (a podobné modernější metodypráce s myslí a vědomím), který se můžestát jak katalyzátorem změn v hlavě každé-ho z nás, tak nezbytnou záchrannou brz-dou pro případ, že doba, vymknutá z klou-bů, zešílí. Už se těším, až na všechstředních školách v Čechách budou visetnápisy „Neplivejte na zem, sedí se tu za-zen“, a všichni mladí muži, místo vojenskéslužby, se rádi a dobrovolně budou tři mě-síce učit meditovat.

K tomu, abyste začali meditovat, vážení,přitom nepotřebujete přečíst a vědět spous-tu věcí.

Díky obrovské energii Milana Calábka již řadu let v Praze funguje soukromá Univerzita nové doby.První absolventi čtyřletého studia již dávno navštěvují „postgraduální“ kurzy, a na atmosféru

čtyřmi sty studenty všech věků a původních povolání naplněné auly školy kousek od letenské pláně,zvláště na přednáškách z filozofie, tarotu, astrologie, bylinářství, reflexní terapie, muzikoterapie

ale i zenu, a při koncertech a meditaci, se bude v budoucnu vzpomínat jen v tom nejlepším.

— Mistře, mohl byste mi to vysvětlit?— Nemám uši.

— Aha, udělal jsem chybu…— Ale ne, to je moje chyba.

— A kde je vaše chyba?— Tam, kde říkáš, že chybuješ.

Žák se uklonil a mistr ho praštil holí.

František Drtikol je dodnes nedoceněn a ne-pochopen, zvláště co se týče jeho „konverze“od slávy portrétního a uměleckého fotografak duchovnu a obrazům s duchovní tematikou.Předběhl značně svou dobu (i když kolena přimeditaci na podložce neměl — všimněte sii podobnosti pozice rukou s obr. na str. 49).

Legenda české duchovnosti druhé poloviny20. století, Eduard Tomáš, proškolil svýmzpůsobem nejen dvě generace českých hleda-čů duchovna přímo, ale i prostřednictvímsvých knih. Milarepu i další jsem luštilz osmých a devátých průklepů pečlivě napsacím stroji opsaných na tehdy tak populár-ním průklepovém papíru. Je škoda, že se ne-našel odvážný žurnalista, který by pana dok-tora pořádně vyzpovídal na téma duchovníživot v 50. a 60. letech.

210 211

Nemusíte vědět, že v buddhismu existujetzv. hinájána a mahájána (malý a velkývůz, tedy jakési „starší“ učení, dnes vyzná-vané především v jihovýchodní Asii, a vše-obecněji uznávaný novější směr z 1. stoletínabízející vysvobození všem bytostem,praktikovaný především v Japonsku, Kore-ji, Číně) a vadžrajána (diamantová, volnějimyšleno, tibetská cesta), že v japonské zen-buddhistické sektě Soto se sedí směrem kestěně a důraz je kladen právě na správné

NEMUSÍTE VĚDĚT…Když je pozornost mysli obrácena dovnitř, a zbavena vlivu smyslů, nazývá se to extáze.

Duše je obklopena nesmírnou moudrostí.

sv. Augustýn

sezení, téměř bez jakýchkoli jiných pomů-cek, zatímco v sektě Rinzai se sedí směremdo sálu a velmi často se používají kóany,a hůl kyosaku je používána zepředu, zatím-co v Soto — pokud vůbec — zezadu. Nepo-třebujete vědět, co to je karma, tantra,bhakti či náda jóga, co to je kundaliní, ne-potřebujete znát nazpaměť ani řadu tzv.historických patriarchů, slavných zenovýchmistrů minulosti, ani výčet slavných kóa-nových sbírek, ani Čtyři pravdy buddhis-

mu, Osmidílnou stezku, Sto osm hlavních hří-chů ani současné zenové, meditační, buddhis-tické a jiné mistry.

To všechno k tomu, abyste začali sedět nebojinak meditovat, opravdu nepotřebujete. Pokudvás to později, až zjistíte na vlastní tělo a mysl,co to je meditace, zaujme, už u nás lze sehnatzákladní buddhistickou, zenovou, jógovoua jinou literaturu; doporučuji současné překla-dy původních duchovních učitelů a zenovýchmistrů a pro všeobecný přehled především Le-xikon východní moudrosti.

Pokud ale máte zájem, doporučuji navštívit ně-jaké meditační centrum a pod odborným vede-ním se naučit meditovat. Nebo si vyzkoušetzatančit Aramejský otčenáš, nebo dokoncei sufi zikr (ono mytické víření dervišů), nebosi přečíst nějakou knihu súfi příběhů, které ze-novým příběhům jako by z oka vypadly. Právětak je zajímavé zkusit si pročíst knihyo duchovním životě severoamerických indiá-nů, zkusit si udělat dýmku míru nebo totem,a především si zatančit nějaký ten jejich kolo-vý tanec. Vřele doporučuji také potní lázeň —sweat lodge, ale i malování mandal či sborovýzpěv manter. To vše můžete nalézt i u nás, aleradím spojit příjemné s užitečným a vypravitse do nějakého meditačního centra v Evropěnebo v Anglii (nebo dokonce v USA, případně,máte–li již nějaké zkušenosti a ty správné kon-takty, v Indii, Koreji či Japonsku).

Máte–li zájem, můžete si přečíst další zajímavéinformace např. o již zapomenutých křesťan-ských či arabských meditačních metodách.A nemám na mysli jen gregoriánský chorál.Tzv. pouštní otcové, kteří žili ve 4. století, jakjméno, které jim bylo dáno, napovídá, odchá-zeli meditovat do samoty pouště. Hesychastév pouštním tichu odříkávali svou modlitbu Je-žíšovu (mantru) tak dlouho, až dosahovali, jakbychom to nazvali dnes, změněných stavů vě-domí. Jejich učení se stalo jakýmsi základemortodoxní verze křesťanství, tedy pravoslaví.

Zenový mistr Šunryu Suzuki ve svépraxi (ale i stejnojmenné knize)zdůrazňuje přínos „mysli začáteč-níka“. Začátečník, tím, že nenípředprogramován četbou, předcho-zími zkušenostmi a dalšími vtisk-nutými vzory a (zlo)zvyky, máčasto lepší předpoklady dojít vesvém meditačním úsilí dál a hlou-běji, než o technikách meditace se-čtělý odborník. Totéž platí nejeno „vědcích“, militantně předpoja-tých vůči čemukoliv alternativní-mu a „nedokázanému“, ale např.i o některých českých jogínech,kteří se např. naučili jednomutypu dýchání a při holotropní tera-pii prostě nedokázali dýchat jinak,nebo o psycholozích, kteří byliv různých zážitkových progra-mech spolehlivě nejhorší. Ve vě-cech průzkumu sebe sama je větši-nou lépe „zapomenout“ na sebe,na své programy. Účinné jsou prá-vě různé zážitkové metody, nejlépespojené s tělesnou aktivitou.(Na obr. účastníci týdenních semi-nářů v Bělém na Náchodskuv roce 1994 při tibetském běhu).

212 213

Koukněte se do knih a na internet na jménaG. I. Gurdjieff, P. D. Ouspensky, T. Merton,J. Goldstein, Ram Dass, Jack Kornfield, Mat-hew Fox, a dámy jistě zaujme J. S. Bolenováa další vyznavačky bohyň a teorie Gaia, spor-tovci sáhnou po Herrigelovi (Zen a umění luko-střelby) a Gallweyovi (Niterná hra tenis), snílcipo knihách nejen S. LaBergea o uměnía možnosti ovládnout své sny (lucidní snění).

I když první seriozní a hlavně praktické infor-mace o východní meditaci přivezli do Evropyindický jogín Yogananda a Japonec D. T. Suzu-ki v prvních dekádách 20. století, skutečnýa trvalý zájem projevili Evropané a Američanéaž koncem 70. let. Zatímco tedy americké osob-nosti, vychované dálněvýchodními mistry, majípřed námi Středoevropany dvacetiletý náskok,co se týče praktického meditování, jsme na tomvcelku dobře. Nic moc jsme neztratili a součas-né děti již nemusí ztrácet čas vyhledávánímzdrojů informací: mohou si pro ně téměř „sáh-nout“ a třeba i osobně dojet či doletět. Protožeskutečně platí ono moudré „není Cestak meditaci, meditace je Cesta“.

Moudrým se totiž člověk nemůže stát tak, že senaučí se nazpaměť doslova celou encyklopedii.Samotné informace nepomohou. Všude kolemnás je možno vidět a zažívat stovky takových„intelektuálů“, kteří snad plývají inteligencí, aleemočně jsou (samozřejmě původně, pamatuje-te — špatný porod — ne vlastní vinou) pod hra-nicí normálu. Přitom ten, kdo pravidelně medi-tuje (duchovnost a její důsledky —pamatujete?), jinými slovy, jehož hladina myslije rovná jako zrcadlo, je skutečně moudrýa zároveň soucitný: dokáže vyřešit jakýkolivproblém, který má v tu chvíli řešení. Každáotázka totiž v sobě skrývá zároveň počátek od-povědi. Nebo jinak, ono podvědomé „vysílání“mysli člověka, který se ptá, na meditací zklid-něné hladině mysli toho, kdo je tázán, vyvolárezonančně ten správný obraz, pocit, pojem —a protože díky dlouhodobému „čištění“ mysli

má takový člověk snadný a přímý přístup kespodním částem mysli, správná odpověď,správné řešení je na světě. I ti nejslavnější věd-ci, natož umělci, často a rádi v této souvislostihovoří o intuici. Podle mne to není nic jinéhonež právě meditací od nejrůznějších nánosůrůzných odpadků vyčištěná a častým užívánímdo hladka zprovozněná přístupová cesta vědo-mí k podvědomí. Pomůžu si zase termínem zesvěta počítačů — jako by člověk mohl postup-ně zapojovat stále větší kapacitu operační pa-měti, a měl konečně, po oné tolikrát zmiňova-né defragmentaci, hladký přístup k obrovskédatabázi, opět po delší době zprovozněné.Rozhodne se pak na základě daleko většíhomnožství informací — a tedy zpodpovědněji,rozumněji, adekvátněji k situaci a možnostem.

A divili byste se, jak se potom snadno a pře-kvapivě úspěšně takový člověk dokáže zorien-tovat nejen ve společnosti nebo v knihácha novinách, ale i na internetu.

Pro skupinovou meditaci je dobré zvolittaková místa, která se již k těmto a po-dobným aktivitám jakkoliv váží. Člověknějak tuší, že nejsou náhodně zvolená,a že když se na nich celá staletí lidéscházeli, asi na nich i něco ze svého úsilízanechali. Říp je velmi podivný kopec,jehož celá jedna strana je pozitivně vyza-řující, tedy pro meditace jakéhokolivtypu velmi vhodná. V srpnu roku 1992skupinka nadšenců (po úvodním proslo-vu jednoho z iniciátorů, jakési teoreticképřípravě) zkoušela meditaci v noci a vy-ladění na přírodu.

Pravidelnou meditaci provozovali dnes legendární Otec Bede Griffiths,mnich, který ze svého křesťanskéhoášramu v Indii udělal od 60. let mi-nulého století azyl nejen pro zvídavéEvropany (Rupert Sheldrake tam na-psal svou první převratnou knihuo morfogenetických polícha morfických rezonancích, viz též pří-běh na str. 166), ale i centrum syste-matického nepředpojatého studiarůzných typů meditací z různých ná-boženství a otázek víry ve světle nej-novějších kosmologických a kvantověmechanických teorií.

213

Američan Ram Dass (vl. jménem RichardAlpert, původně psycholog) je ukázko-vým ztělesněním západní Cesty za du-chovností. Od prvních pokusů s drogami,přes léta meditací a přednášek až po moz-kovou mrtvici v roce 1997 a způsob, ja-kým se s ní vyrovnal, od charitativnícha nadačních aktivit až po osobní angažo-vaný vztah k ekologickým a sociálnímproblémům dneška. Ram Dass se díkypravidelné meditaci se všemi životnímilekcemi „krutého milosrdenství“ dokona-le vyrovnal se záviděníhodným nadhle-dem (viz též str. 217).

214 215

Internet je výborná věc, ale to vy zcela jistěuž dávno víte. Stránek a informací o medi-taci, technikách meditace a organizacích,institucích i společnostech, které se medita-cí zabývají, je na něm k nalezení nespočet.Prakticky každé buddhistické a meditačníči jógové centrum má své stránky. Na sítinajdete spoustu súter a komentářů k nim,spoustu projevů mistrů a učitelů buddhis-mu, zenu a meditace právě tak jako tanka mandal. Pokud chcete meditovat, nalez-nete adresy a data seminářů, zásedů, slav-nostních shromáždění. Když si zadáte

INTERNETv jakémkoli vyhledávači heslo meditace,získáte tisíce odkazů. Proto je od počátkulepší, když víte přesněji, co chcete.

Já osobně zadám heslo, a z takto ve vyhle-dávači získaných adres kliknu na tu, kteráse mi nějak zalíbí, a to, co hledám, obvyklenaleznu v adresách, jež ten který nadšenecuvádí jako své oblíbené (viz str. 217).

Pokud se týče obecnějších informací o me-ditaci (nutná znalost angličtiny), zkustewww. a pak třeba dharmanet.org, nebothajskou stránku (je možno přepnout naanglickou verzi) dhammakaya.org, neboaccesstoinsight.org, nebo buddhanet.net,nebo dharmanet.org, nebo dharma.org atd.Když zadáte jen meditace.com, dostanetese na půvabnou stránku amerického centrapro meditaci dospělých a seniorů. Svoustránku má každý buddhistický či meditač-ní časopis, zkuste například tricycle.com.nebo shambhala.com.

Většina větších center a buddhistickýchsekt má své stránky i v české verzi.Tak se můžete připojit na buddhismus.cz/olomouc, nebo decin, ostrava, koprivnice,zlin, nebo v případě zenu na u nás asi nej-rozšířenější a nejznámější korejskou zeno-vou sektu kwanumzen.cz. Tibetské verzebuddhismu naleznete na dzogchen.cz,kagyu.cz nebo dimantova–cesta.cz.

Dobře sedět v zazenu vás naučí takésotozen.cz. Meditace v pohybu, to jetaichi.mcc.cz. Pokud si ale budete chtít vy-chutnat zenový smysl pro humor a nad-hled, zkuste do–not–zzz.com.

Nakonec vás to ale stejně nemine, svůj po-čítač musíte vypnout a prostě si sednout dopozice a začít.

215

216 217

Jedna hodina meditace je lepší než rok ritu-álního uctívání. Súfijské rčení

Člověk, a to je třeba mít neustále na pamě-ti, tedy homo sapiens stupidus, jak ho po-slední dobou nazývá F. Koukolík, je tvor,jehož zastaralé a většinou poškozené a za-virované softwarové vybavení musí dohá-nět vnější vývoj. Je evolucí naprogramovánpro život v malých skupinkách, ve většímdavu zcela ztrácí (selský) rozum. Buddhaale tvrdil, že všechny živé bytosti jsou vro-

ČLOVĚKzeně dokonalé — rozuměj, že člověk jeosvícený a šťastný už tím, že se narodí. Cokdyž to tak skutečně je, a všechna ta ne-štěstí kolem jsou způsobena jen tím, žesami se sebou neumíme zacházet — tedy ženemáme návod na použití člověka?

Dnes už máme potvrzeno, co Buddhaa jemu podobní celá ta tisíciletí zjišťovali,a výsledky dlouhodobé meditační práce je-jich následovníků potvrdily, že člověk jezcela ovládán mozkem, respektive jehoprogramy, a ještě přesněji, podvědomě vy-buzenými a nezvládnutými emocemi. Vět-šinou ani netuší, že negativně programujesám sebe tím, jak myslí (a jí a pije a na cokouká v televizi a co čte a jak se chová)a kde a jak žije a jestli lže nebo se umísmát. A že má přesně to, co si (podvědo-mě) přeje. A přitom se dá přeprogramovat.Je většinou, bohužel, poškozen již při vý-robě, pardon, v době těhotenství a hlavněpři porodu. Je ale přesto neuvěřitelně odol-ný a většinou se dokáže díky evolučněvtisknutým instinktům vylízat z všelijakéšlamastyky.

Dnes už máme potvrzeno, že pomocí medi-tace lze celou řadu negativních následkůzpůsobu, jakým myslíme a jednáme, zmír-nit nebo zcela eliminovat. Dnes už milionylidí i na Západě pravidelně meditují. Přestojsou většinou i oni, pokud se týká předmě-tu s názvem „meditace“, stále v první, ma-ximálně v druhé třídě školy plnohodnotné-ho života.

Asi nejznámější protagonista a popularizá-tor meditace v USA, původně psychologRam Dass, často vypráví příhodu „ze živo-ta“, která podle mě názorně ilustruje naivi-tu začátečníka, s níž nejen u nás k meditaci

přistupujeme, ale také vytyčuje horizont, kekterému bychom na své individuálníi globální Cestě měli všichni směřovat.

Po téměř dvaceti letech meditací, tisících ži-vých a stovkách na kazetách natočenýchpřednášek o indické meditační tradici a medi-taci konkrétně jel jednou Ram Dass, jako ob-vykle téměř každý rok, do Thajska ke svémumeditačnímu učiteli si na měsíc „odpoči-nout“. V klášterní izolaci praktikoval „vhled“:měl zůstat celé dny s co nejvíce zklidněnouhladinou mysli. Instrukce byla jednoduchá:sleduj svůj dech. Nádech, výdech. Každý ve-čer pak učitel vyzvídal na žácích, co se běhemdne stalo. Ram Dass pilně sledoval dech —první den, druhý, třetí, a stále „se nic nesta-lo“. Až čtvrtý den odpoledne zazpíval pták.Nádhera, těšil se západní věrozvěst meditacez hlubinného zážitku i z toho, že bude mocivečer učiteli vyprávět, co se stalo. Učitel alena něm jeho nadšení viděl, a tak ho zařadil ažna konec dlouhé řady mnichů. Když konečněna Ram Dasse přišla řada a byl učitelem medi-tace vyzván, aby řekl, co se ten den při medi-taci stalo, nadšeně vyhrkl: „Zazpíval pták.“A učitel ho (a já doufám, že si z toho vezmoudalší generace západních meditujících pří-klad) překvapil, šokoval a dorazil protiotáz-kou? „Bylo to při výdechu nebo při nádechu?“A Ram Dassovi došlo, že to, co on po tolikaletech praxe považoval za dokonalou medita-ci, bylo jen povrchové šimrání, a že skutečnámeditace může a měla by být neustále hlubšía kvalitnější. A že i on je vlastně stále školák,i když už v druhé třídě.

Tak jako končí doba soupeření o počet tunoceli na hlavu, tak končí éra adorace pouhéracionální složky našeho vědomí a myšlení.Už víme, že také končí doba přehnaného do-tazování „Proč?“ (svět prostě nemá „vědecké“řešení), a začíná doba otázky „Jak?“

Snad i u nás již nejde o to proč meditovat, alejak meditovat — co nejkvalitněji.

Myšlení je daleko víc, než jsme tušili.I díky meditaci a studiu mozkuv jejím průběhu se nenápadně vyno-řuje nový přístup k realitě a možnos-tem, jak s ní žít a jak ji tvarovat. Užpřed desti lety někteří nepředpojatípočítačoví nadšenci zjistili, že kdyžse např. blíží bouřka nebo je manžel-ka rozčilená, nelze na počítači sklá-dat hudbu. Netrpělivý a tupostí klien-ta rozčilený softwarový odborníkvěci spíše ještě více zašmodrchá. Vímo mladíkovi, který se živí tím, že ang-lickému investorovi radí, jak spekulo-vat na burze. Je totiž intuitivně přes-ně na tom místě internetu, kamo vteřinu později dorazí ty správnéa hlavně čerstvé informace o cenáchrůzných komodit, a investor může re-agovat jako první. Nedávno mi odbor-ník na počítačové viry vyprávělo kolegovi, který jako správce sítě pří-padné problémy opravuje mentálně.Když mu zavolají, že tam či onde jeporucha, poprosí je, aby počkali dvěhodinky, udělá si čas, zavře oči, za-medituje, vybaví si síť, nalezne pro-blematické místo a představuje si, žeprovoz je opět hladký a data plynou.Pak mu volají, že už nemusí chodit,že síť najednou funguje. Nádhera,že? Každé dítě je génius, a pokudjeho mozek nezablokují dospělí, do-káže neuvěřitelné věci. Na mysl sederou další otázky: Nakolik ovlivňujepsychický stav člověka počítač, nakterém pracuje? Jak moc bude musetbýt počítač budoucnosti, který budepracovat na atomové úrovni, odstíněnproti takto negativním vlivům emoč-ně negativního myšlení člověka?Sním o tom, jak se v nepříliš vzdále-né době kvantových počítačů budoujejich uživatelé učit meditací, jak ne-rušit svůj mozek ani svůj počítač.

218 219

NÁVOD NA POUŽITÍČLOVĚKA• Meditujte, vážení. Pravidelně meditujte.

Budete nejen zdravější a odolnější vůči stá-le se zrychlujícímu přívalu informací (vekterém si dokážete vybrat jen to, co je provás důležité), ale i šťastnější. A třeba do-sáhnete i toho, čemu se od dob Buddhyříká „probuzení“, osvícení, satori.

• Studujte a poznejte se. Naučte se zacházetse svým tělem a mozkem. Tak jako se dajízvětšit svaly a udržovat, dá se zvětšit a udr-žovat i mozek.

• Pečujte o své tělo. Je to jediný nástroj,pomocí kterého si můžete život a sebe vy-chutnat.

• Buďte duchovní. Získáte pravohemisférovýnadhled, intuici, pokoru, soucit, umění po-znat a konat vždy jen to, co je nejdůležitější.

• Zpívejte si. Uvolněním hlasivek uvolníteemoční bloky, nashromážděné životemv současné společnosti.

• Dělejte a učte se jen to, co vás baví. Života učení vás bude bavit. A budou vás za toi platit.

• Smějte se a radujte. Upevníte zdravía schopnost nebýt připoután k výsledkůmsvé práce.

• Milujte a budete milováni, chvalte a bu-dete chváleni. Chvalte se a pochvalte i tykolem sebe, chvalte své děti a vnoučata.A především vy, ženy, chvalte své chlapce,partnery, manžely, a…

• … roďte se a roďte přirozeně. Tím všech-no začíná. Budete se snadno učit, budeteduchovnější, budete si umět zpívat a rado-vat se ze života, dokážete chválit sebe a jinéa snadno a přirozeně se naučíte pravidelněmeditovat, protože zůstanete dokonalí.

A KDE ŽE JE TENSLIBOVANÝ NÁVOD?

Na počátku 90. let minulého století let jsempro účastníky kurzu v Anglii a po návratudomů pro líné Čechy sestavil jakýsi teore-tický návod na použití člověka. Ani dnesbych na něm moc neměnil:

1. Každý jsme dokonalý, jen se umět vy-čistit (meditací, hudbou, během, jíd-lem, prací, soucitem, láskou).

2. Máme co zasloužíme. Člověk může for-movat svou budoucnost, a také to (bo-hužel ale nevědomě, a negativně) dělá.

3. Co děláš, dělej na 100 % a nebudeš mu-set pracně „uklidňovat“ původně klidnéa zjišťovat, že vlastně není co zjistita všechna ta základní pravidla šťastné-ho života už znáš.

4. Všechno je, jak má být — v rovnováze.Nejprve musíš dát (a vytvořit tak pro-stor, kam), pak dostaneš.

5. Miluj a budeš milován, nenáviď a budešnenáviděn. Nenič svou harmonii kvůlidruhým a i nepřátelům posílej v před-stavě duhu.

6. Život je teď a tady. Pozorností na vteři-ny a děje teď se vše řeší a čistí samo(stačí dávat pozor na výhybky).

7. Všechno a každý je Učitel (a šéf nebonenáviděný partner či neúspěchy a pro-hry jsou ti nejlepší učitelé). Jen je třebasi pamatovat, že i génius dělá chyby, aleblbec je opakuje.

8. Všechno je iluze (stačí si uvědomit, JAKvnímáme). S pomocí těch kladných

však lze naučit (jinak egem, špatnýmiprogramy a negativními iluzemi týrané)tělo reagovat a žít harmonicky.

9. Náhoda neexistuje (vše souvisí sevším), a budeš–li teď a tady připravenna vše, neočekávaje nic, zvládneš kaž-dou situaci.

10. Práce a vztah k druhým (na rozdíl odmajetku, tělesné krásy, popularity) senikdy neztrácí a je to jediné, co po nászbude.

Jenže sebevznešenější a sebemoudřejší teo-retické proklamace ani v posledních dvoutisíciletích, ani dnes, kdy slovo (a jeho ape-lativní význam), už zdaleka není to, co bý-valo, obyčejného člověka motivovat k akcia dokonce k pravidelnému cvičení (či do-konce k meditaci) nedokáže. A tak jsem serozhodl být pádnější a instruktivnější.

Dnes už mám o meditaci a důvodech, pročji praktikovat, o stovky a tisíce informacívíc než před těmi více jak deseti lety. I pro-to jsem se touto knihou pokusil sestavit jakpro sebe, tak pro vás, vážení, poněkudpraktičtější Návod na použití člověka. Po-kud jste pozorně dočetli až sem, výborně,ale stejně vám to nebude nic platné, pokudsi okamžitě nesednete do správné pozicea nezačnete meditovat. Všechno, co jste seo meditaci potřebovali dovědět, jste se uždověděli. A tak nezbývá, než se vrátit nazačátek, a zkusit si — tentokrát už infomo-vaněji — pozorně přečíst onen avizovanýnávod na použití člověka.

220 221

• Aitken, Robert: Vlna zenu: Bašó, haiku a zen

(Pragma 1995)

• Antologie básní korejských zenových mistrů

(DharmaGaia 2002)

• Austinm, James H.: Zen And The Brain

(MIT Presss 1999)

• Batchelorová, Martine: Zen (Aurora 2001)

• Blau, Tatjana a Mirabai: Buddhistické symbo-

ly (Fontána 2003)

• Blumenfeld, ed.: Velká kniha relaxace

(Pragma 1996)

• Boisselieur, J.: Buddha, cesta probuzení

(Slovart 1997)

• Brauen, Martin: Mandala

(Volvox Globator 1998)

• Brennan, J. H.: Okultní Tibet (Beta 2002)

• Buddhismus dnes: Umírání a smrt

(Diamantová cesta 2002)

• Caplan, Mariana: Slepé uličky osvícení

(Eugenika 2002)

• Cílek, Václav: Deset obrazů krocení býka

(Mocca 2004)

• Čhodron, Pema: Když ztrácíme půdu pod no-

hama (Šťastní lidé 2002)

• Dalajlama: Cesta ke svobodě (Pragma 1997)

• Dalajlama: Stezka k probuzení

(DharmaGaia 2000)

• Dae, Gak: Až za Buddhu — naslouchání a

probuzení (Eugenika 2004)

• Dass, Ram: Tanec života (Pragma 1994)

• Dass, Ram: Stále tady (Pragma 2000)

• Davich, V. N.: The Best Guide to Meditation

(Renaissance Books Los Angeles 1998)

• Frýba, Mirko: Psychologie zvládání života

(Brno 1995)

• Golstein, Joseph: Meditace vhledu

(Alternativa 2000)

• Goleman, Daniel: Meditující mysl

(Triton 2001)

• Goleman, Daniel, ed.: Destruktivní emoce.

Rozhovory vědců s dalajlamou (Ikar 2004)

• Góvinda, Anagárika: Buddhistické reflexe

(Votobia 1996)

• Gorenfieldová, Susan: Lidská mysl

(Knižní klub 1998)

• Goreová, Belinda: Extatické pozice těla

(Votobia Praha 2003)

• Greenwellová, Bonnie: Energie transformace

(DharmaGaia 2003)

• Gruschke, Andreas: Tibetské mýty a legendy

(Historia 2000)

• Hahn, Thich Nhat: Živý Buddha, živý Kristus

(Pragma 1996)

• Hartzová, Paula: Taoismus

(Nakladatelství Lidové noviny 1996)

• Herrigel, Eugen: Zen a umění lukostřelby

(Praha 1994)

• Hooblerovi, Dorothy a Thomas: Konfucianis-

mus (Nakladatelství Lidové noviny 1997)

• Hrdličkovi, Zdeněk a Věra: Umění japonských

zahrad (Argo 1998)

• Chopra, Deepak: Jak poznat Boha

(Pragma 2000)

• Chuej–neng: Tribunová sútra šestého patriarchy

(Odeon 1988)

• Kaisen, mistr: Trilogie mistrů zenu

(Fontána 2004)

• Kol. aut.: Jóga. Od staré Indie k dnešku

(Avicenum 1971)

• Koukolík, František: Homo sapiens stupidus

(Galén 2003)

• Koukolík, František: Já — o vztahu mozku,

vědomí a sebeuvědomování

(Karolinum 2003)

• Lao C’: Tao te ťing (DharmaGaia 1997)

• Lenoir, Fréderic: Setkávání buddhismu se Zá-

padem (Volvox Globator 2002)

• Lexikon východní moudrosti (Votobia 1996)

• Lonegren, Sig: Magie labyrintů

(Ivo Železný 2000)

• Lowenstein, Tom: Buddhova vize

(Knižní klub, Práh 1997)

• Lysebeth, André van: Cvičíme jógu

(Olympia 1988)

• Marek, Vlastimil: Český zen (Radost 1994)

• Marshall, Henry: Mantry (Roiva 1999)

• Mori, Osamu: Japanese Gardens

(Tokyo 1962)

• Modlitba a meditace, sborník

(Okruh a střed 2001)

• Myssová, Caroline: Anatomie ducha

(DharmaGaia 2000)

• Norbu, Čhogjal Namkhai: Zrcadlo

(DharmaGaia 2002)

• Nydahl, Ole: Jak se věci mají

(Diamantová cesta 1999)

• Nydahl, Ole: Hovory s lamou (OGME 1996)

• Nydahl, Ole: Jízda na tygrovi

(Diamantová cesta 1999)

• Okakura, K.: Kniha o čaji (Brody 1999)

• Osho: Oranžová kniha — meditační techniky

(Pragma 1991)

• Osho: Tantra, spiritualita a sex

(Pragma 1994)

• Paulson, G. L.: Kundalini a čakry

(Pragma 1996)

• Peasovi, Allan a Barbara: Proč muži neposlou-

chají a ženy neumí číst v mapách

(Alman 2000)

• Pollack, Robert: Chybějící okamžik. Jak nevě-

domí utváří moderní vědu

(Mladá fronta 2003)

• Reps, Paul: Kosti a svaly zenu (Votobia 1996)

• Sborníky ZEN (CAD Press)

• Seung, Sahn: Pouze nevím

(OGME 1991)

• Smith, Gilly: Tantra a tao (Pragma 2002)

• Sóšicu, Sen: Cesta čaje, mysl čaje

(Pragma 1991)

• Shappiro, D. H.: Meditation: Self regulation

strategy and ASC (Aldine, New York 1980)

• Střední cesta (Bulletin buddhistické společ-

nosti, Praha 1991)

• Tomáš, Eduard: 108 meditací (Avatar 1996)

• Učijama, Kóšó: Uvolnit sevření mysli: Cesta k

zenu (DharmaGaia 2000)

• Vitrai, Eva de: Rúmí a súfismus

(CAD Press 1993)

• Votava, Jiří: Jóga očima lékařů

(Avicenum 1988)

• Wanguová, M. B.: Buddhismus

(Nakladatelství Lidové noviny 1996)

• Wangyal, Tenzin: Tibetská jóga snu a spánku

(DharmaGaia 2002)

• Watts, A.W.: Cesta zenu (Votobia 1995)

• Werner, Karel: Hathajóga

(Olympia Praha 1968)

• Wolff, Uwe: Labyrint: Cesta k vlastnímu

středu (Portál 2003))

• Zen… Zen! in: Revue Světová literatura 1992

• Zohar, Danah: Spirituální inteligence

(Mladá fronta 2003)

• Zukav, Gary: Sídlo duše (Pragma 1997)

BIBLIOGRAFIE

222 223

224

Fotografie Viliam Poltikovič (str. 18, 46, 51, 79, 80, 87, 102, 113, 115, 134,

135, 160, 169), Jan W. Drnek (str. 158), Hana Rysová (str. 192), Tamara

Marková (str. 165, 193), Glen Mckay (str. 20, 95), Black, Toby (str. 33), Tom

Grill (str. 125), Lisa Law (str. 210), Robert A. Davos (str. 34), Karel Hagen

(str. 87), Kazuo Yoshio (str. 178), Petr Jedinák (str. 41), Morgan Alexander

(str. 203); ostatní fotografie a koláže autor a archiv autora

([email protected])

Návrh obálky Vlastimil Marek

Grafická úprava a typo Adam Friedrich

Tisk Gratisk Kyjov

V roce 2004 jako svou 11. publikaci (5. v edici Cesta k poznání)

vydalo Nakladatelství Alman, s. r. o., Brno

Vydání první

ISBN 80–86766–12–8

VLASTIMIL MAREK

NÁVOD NA POUŽITÍ ČLOVĚKA


Recommended