MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ

PEDAGOGICKÁ FAKULTA

Katedra českého jazyka a literatury

Ženské hrdinky v prózách Boženy Němcové

Bakalářská práce

Vedoucí bakalářské práce: Vypracovala:

Mgr. Ester Nováková, Ph.D. Barbora Sittová

BRNO 2016

„Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze

citovaných pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem

pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000

Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně

některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.“

V Brně dne 29. března 2016 Barbora Sittová

Bibliografický údaj

SITTOVÁ, Barbora. Ženské hrdinky v prózách Boženy Němcové. Brno, 2016.

Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Pedagogická fakulta. Katedra českého

jazyka a literatury. Vedoucí práce Mgr. Ester Nováková, Ph.D.

Poděkování

Děkuji vedoucí své bakalářské práce Mgr. Ester Novákové, Ph.D., za její ochotu,

vstřícný a obětavý přístup, cenné rady a veškerou pomoc při volbě a zpracování

tématu práce.

Anotace

Tato bakalářská práce se zabývá ústředními ženskými postavami ve čtyřech prózách

Boženy Němcové. Hlavním cílem je rozbor a srovnání čtyř žen – Markyty v povídce

Karla, divé Báry ve stejnojmenném díle, paní Skočdopolové v próze V zámku a

podzámčí a Jelenky v Pohorské vesnici. Pozornost je rovněž věnována kategorii

literární postavy jakožto literárněteoretickému pojmu.

Klíčová slova

Božena Němcová, Karla, Divá Bára, V zámku a podzámčí, Pohorská vesnice,

povídka, ženská hrdinka, literární postava.

Annotation

This bachelor thesis deals with the most important female characters in four tales of

Božena Němcová. The main target is to analyze and compare four women - Markyta

in tale Karla, Bára in story Divá Bára, Mrs Skočdopole in prose V zámku a

podzámčí and Jelenka in Pohorská vesnice. The thesis includes the chapter about a

literary character defined as a literary teoretical concept.

Keywords

Božena Němcová, Karla, Divá Bára, V zámku a podzámčí, Pohorská vesnice, story,

heroine, literary character.

Obsah

Úvod ............................................................................................................................ 5

1. Božena Němcová ................................................................................................. 7

1.1 Život a dílo .................................................................................................... 7

2. Literární postava ................................................................................................ 10

3. Karla .................................................................................................................. 13

3.1 Postava Markyty v kontextu povídky ......................................................... 13

3.2 Prostředí a místo ......................................................................................... 16

4. Divá Bára ........................................................................................................... 18

4.1 Postava Báry v kontextu povídky ............................................................... 18

4.2 Prostředí a místo ......................................................................................... 22

5. V zámku a podzámčí ........................................................................................... 24

5.1 Postava paní Skočdopolové v kontextu povídky ........................................ 24

5.2 Pan Skočdopole ve vztahu ke své ženě ....................................................... 30

5.3 Prostředí a místo ......................................................................................... 31

6. Pohorská vesnice................................................................................................ 33

6.1 Postava Jelenky v kontextu povídky ........................................................... 34

6.2 Prostředí a místo ......................................................................................... 38

7. Srovnání hrdinek ................................................................................................ 40

7.1 Hrdinka a láska ........................................................................................... 41

7.2 Hrdinka jako ochranitelka ........................................................................... 42

7.3 Zázemí a povahy hrdinek ............................................................................ 43

Závěr ......................................................................................................................... 44

Literatura ................................................................................................................... 46

Primární zdroje ...................................................................................................... 46

Sekundární zdroje .................................................................................................. 46

~ 5 ~

Úvod

Tematika ženy je významná pro druhou polovinu devatenáctého století.

V tomto období je i plejáda spisovatelek poměrně široká, autorky publikují

časopisecky i knižně. Zobrazují převážně venkovský a maloměstský svět

v patriarchálním uspořádání. V románech a povídkách se věnují ženám, které

hledají své místo ve světě a setkávají se s nepochopením, hrdinkám, jež odmítají

být pouze apatickými objekty dohodnutých sňatků a snaží se postavit vzdělání,

kulturu a společenský rozvoj ve svém životě na stejnou úroveň s domácností a

rodinou.

Avšak po celé devatenácté století je velký zájem o tuto tematiku. Také

básníci podepisují své verše ženskými pseudonymy, aby ukázali, že česká

literatura proniká do všech vrstev, a rovněž z touhy přimět ženy k vlastní tvorbě.

Mezi takové patřil například František Ladislav Čelakovský alias Žofie Jandová

nebo František Ladislav Hek signaturovaný jako sestry Ludmila a Vlasta Hekovy.

Do popředí se dostává řada českých autorek a známé se stávají i jejich

hrdinky – hospodyně a vlastenka Magdalena Dobromila Rettigová s postavou

chudé dívky Marie v povídce Arnošt a Bělinka, dále spisovatelka Karolína Světlá

s románovou hrdinkou Evou z Kříže u potoka, Zdenka z Maloměstského románu

Terézy Novákové, Sofie Podlipská a román Anna, Eliška Krásnohorská s titulní

postavou Zdenky v románu Svéhlavička nebo Božena Němcová. Konkrétně

hrdinkám Němcové se budeme blíže věnovat.

Autorky rovněž usilují o vyšší společenské postavení ženského pohlaví.

Eliška Krásnohorská zakládá roku 1890 Spolek pro ženské studium Minerva,

následně první dívčí gymnázium v Evropě Minerva, Nováková zase proniká do

ženského emancipačního hnutí a rediguje časopis Ženský svět. Je také členkou

prvního českého ženského spolku Americký klub dam, u jehož zrodu stála

Karolína Světlá, účastnicí byla i spisovatelka Podlipská nebo Krásnohorská.

Otázky feminismu a vzájemných vztahů obou pohlaví jsou trvale aktuální.

V bakalářské práci se zamýšlíme mimo jiné nad tím, jak byla tato problematika

vnímána v minulosti a jak na ni nahlížela spisovatelská ikona Božena Němcová.

~ 6 ~

V úvodních kapitolách krátce představujeme samotnou autorku,

rozebíráme pojem literární postava a porovnáváme, jak je vnímán v dnešní

sekundární literatuře. Následně se na základě zjištěných poznatků zaměřujeme na

hrdinky děl Boženy Němcové. Zároveň se pokoušíme objasnit kritéria, která nás

vedla k volbě konkrétních děl a analyzovaných postav. Mezi ně patří Markyta

z povídky Karla, hlavní hrdinka Divé Báry, milostpaní Skočdopolová ze Zámku a

podzámčí a Jelenka z Pohorské vesnice. Cílem práce je charakterizovat vybrané

protagonistky, přiblížit názory literárních odborníků na konkrétní hrdinky a

vzájemně čtyři ženské postavy porovnat.

~ 7 ~

1. Božena Němcová

„Kdybych měla volit, tedy bych si přála narodit se znova as za dvě stě let,

anebo ještě později, neboť nevím, bude-li do té doby takový svět, v jakém bych já

chtěla žít s rozkoší,“1 napsala 17. prosince 1851 Božena Němcová.

1.1 Život a dílo

Autorka, vlastním jménem Barbora Panklová, se narodila ve Vídni.

Nejčastěji se uvádí datum 4. února 1820 (přesné datum a původ zůstávají

nejasnými). Povídkářka, etnografka, folkloristka, sběratelka pohádek, publicistka

i autorka básní a překladů, Němcová obsáhla široké spektrum profesí. Původ

jejích rodičů je nejistý, podle matriky byla nemanželskou dcerou české služky ve

Vídni, s níž se později její biologický otec oženil, některá fakta však vedou ke

hledání ve vyšších kruzích šlechty. Za jejího otce je ale považován panský kočí,

Rakušan Johann Pankel.

Mládí prožila v Ratibořicích u České Skalice, základní vzdělání získala

v českoskalické škole. Velký vliv na utváření její osobnosti měla babička,

tkadlena Magdaléna Novotná, a také blízký pohled na život šlechty. V roce 1837

se provdala za člena finanční stráže Josefa Němce, kvůli jehož pracovním

povinnostem se rodina často stěhovala (Josefov, Litomyšl, Polná). Spolu

vychovávali tři syny a dceru. V Praze se Němcová dostala do okruhu intelektuální

společnosti a v krátké době prošla velkým duchovním i vzdělanostním vývojem.

Spisovatelskou činnost zahájila roku 1843 mimo jiné v časopise Květy

básní Ženám českým, kde zdůrazňovala postavení ženy v rodině a její mateřský

úkol, zaměřovala se však především na prózu. Za pobytu na Chodsku se setkávala

s řadou venkovanů a dostávala se do konfliktů s maloměstskou honorací. V roce

1849 podnítila svým zájmem o probíhající společenské procesy Františka

Matouše Klácela k sepsání Listů politických a spolu s manželem později

podporovala vznik Klácelova Českomoravského bratrstva.

1 Cit. dle TILLE, Václav. Božena Němcová. 4. vyd. Praha: Družstevní práce, 1938, s. 5.

~ 8 ~

Kvůli Němcovu vyšetřování za chování v období revoluce čelila Němcová

častému policejnímu dohledu a dostávala se do finanční nouze. Později se

podílela na almanachu generace májovců, stejně jako na almanachu Lada Nióla.

Autorčiným intenzivním zájmem se stalo česko-slovenské sblížení.

Její prvotiny tvoří Národní báchorky a pověsti (1845‒1847)

nashromážděné na základě její sběratelské činnosti, dále pak Slovenské pohádky a

pověsti (1857‒1858). Ve svých povídkách popisuje ženy, které se obětovaly pro

jiné (Pomněnka šlechetné duše, Sestry) a hrdinky s výjimečnou povahou,

například z próz Karla (1855), Divá Bára (1856), Pohorská vesnice (1856) a

V zámku a podzámčí (1856).

Spisovatelským vrcholem Němcové bylo rozsáhlé dílo Babička z roku

1855, v němž se autorčiny vzpomínky na dětství pohybují mezi skutečností a

ideálem. Mezi její další díla patří Dobrý člověk (1858), Chudí lidé (1856), Chyže

pod horami (1858) nebo Pan učitel (1859).

Němcová měla muže a děti, přesto toužila po lásce, její manželství totiž

bylo chladné. Povahou byla dětsky hravá a společností často odsuzovaná.

Přestože dovedla celý život bojovat proti předsudkům a snažila se finančně

zabezpečit svoji rodinu, často mluví o „slabé ženě“. Pro děti by se obětovala, její

vztah k nim byl dobrosrdečný. Avšak to nemělo vliv na fakt, že dvakrát odmítla

vést výchovný ústav pro dívky, i přestože byla ve finanční tísni. Nechtěla, aby

tím byla ovlivněna její spisovatelská činnost.

V posledním desetiletí života se zaměřila i na ostatní slovanské literatury.

Překládala ukázky lidové slovesnosti, hlavně slovinské, srbské a bulharské.

Povídky Němcové jsou osobité svou výpovědí o českém člověku zformovaném

venkovským životem a zároveň kolísáním mezi realitou a snem. Hlavní postava

je v povídkách často pojata jako „dobrý člověk“, obětavý, společensky prospěšný

altruista, naplněný humanitním ideálem lásky.

Přátelé chtěli z Němcové vytvořit českou George Sandovou, ona jim ale

nevyhověla. Setkala se s kritikou, že zapomíná na historický a náboženský růst

lidu. Němcová však nehodlala žít jinak než přítomností a nahlížením do

budoucnosti, minulost jí byla cizí. Pro ženu si přála vyšší vzdělání,

~ 9 ~

nepředpokládala ale, že by se mohla uplatnit ve vědě. Toužila po tom, aby byla

manželství uzavírána z lásky, ne z dohody rodičů či z jiného důvodu.

I když v citovém životě poznala mnoho tragických odstínů, její díla

vyznívají jako slunná oslava rodiny a lásky. Přestože prožila moderní erotické

tragično, kdy se dva partneři v sobě mýlí, do díla jej nepřenesla.

21. ledna 1862 umírá na zhoršující se chorobu i duševní vyčerpanost. Byla

pohřbena na Vyšehradském hřbitově v Praze.

~ 10 ~

2. Literární postava

Postava je obraz člověka v literatuře a je významnou tematickou složkou

dramatu a epiky. Svým chováním rozvíjí děj i svoji charakteristiku, podle které

s postavou buď sympatizujeme, nebo se nám nelíbí.2 Nejprve si přibližme, jak

definuje hrdinu díla literární vědec Bohumil Fořt. „O literárních postavách ve

svých každodenních narativech běžně mluvíme stejným způsobem, jakým mluvíme

o reálných lidech – odhadujeme jejich motivace a reakce, interpretujeme jejich

jednání. Právě tento fakt, tedy to, že pociťujeme nutnost nějakým způsobem

interpretovat jednání fikčních postav, je dostatečným důvodem k tomu, abychom

neustále prověřovali způsob a místo jejich existence.“3

Na konci dvacátého století se zdálo, že jsou literární postavy

v literárněteoretických výzkumech opomíjeny a že je jim věnováno méně

pozornosti. V současnosti ale dochází ke změně a postavy se považují za jednu

z klíčových naratologických kategorií. Ty vymezujeme na základě místa, jež

v díle zaujímají. Rozlišujeme postavy hlavní, vedlejší, statické, dynamické,

realistické, nerealistické. Pohled na literární postavu se vyvíjel a proměňoval pod

různými vlivy, často je ale také výsledkem preference daného přístupu či

používání konkrétní ustavené terminologie. Důležitost a funkce postav v textu je

různá. Hlavní postava se podílí na vzniku kolize a jiných dějových fází

kompozice a vedlejší postavy existují kvůli konfliktním situacím. Realistická

postava hraje dominantní roli s iluzivní funkcí.4 Dále se setkáváme s postavami

plochými a plastickými, které jsou samy větším výdobytkem. Dělení na ploché a

plastické připomíná hodnotící soudy známé z literární kritiky. Plochý neboli

schematický charakter je něco nedotaženého, nevýrazného a jednostranného.

Vážné nebo dokonce tragické ploché postavy jsou špatné, čtenář ztrácí zájem.

Jedinou velkou výhodou těchto postav je, že je lze snadno rozpoznat, jsou proto

2 LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Slovník literárních pojmů aneb Co se skrývá za slovy. 1. vyd. Plzeň: Nakladatelství Fraus, 2006, s. 104. 3 FOŘT, Bohumil. Literární postava: vývoj a aspekty naratologických zkoumání. 2. vyd. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2008, Theoretica & historica, s. 56. 4 LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Průvodce literárním dílem: výkladový slovník základních pojmů literární teorie. 1. vyd. Jinočany: H & H, 2002, s. 246.

~ 11 ~

výhodné, neboť je autor nemusí znovu představovat. Není potřeba sledovat jejich

vývoj, vytvářejí hned vlastní atmosféru.5

Podstatnou složkou je vzhled, jenž je často vyjádřený popisem, který je

pro čtenáře důležitý, protože odděluje vybranou postavu od ostatních. Ovšem, jak

píše dále Bohumil Fořt, „zároveň je třeba zdůraznit, že v případě vzhledu postavy

se při jeho kódování a dekódování více či méně projevují jisté (předem konvencí

dané) typologie, které nám umožňují z vnějšího vzhledu usuzovat na jisté

globálnější vlastnosti postav.“6 Musíme ale rozlišit vnější rysy, jež má postava

pod vlastní kontrolou (barva vlasů, oblečení), na rozdíl od takových, o nichž si

nemůže rozhodovat podle sebe (výška, velikost nosu, barva očí). S tím souvisí

také podstatnost pojmenování osob v literárních dílech. „Vlastní jména postav,

tato ,magnetická pole pro sémy‘, mají především referenční význam – odkazují

k vlastnostem postavy, které jí čtenář přiřazuje v rámci své recepce fikčního

textu.“7 Pouze pojmenování je základem utváření dané postavy, poté je dané

jméno od samé osoby neoddělitelné, patří k sobě. S tím souhlasí i Ladislava

Lederbuchová: „jméno postavy nebo její bezejmennost nejsou náhodné, mají

významotvorné funkce v charakteristice postavy i vypravěče […].“8 Vlastní jména

umožňují velice ekonomický způsob odkazování v rámci jednoho narativního

díla, slouží jako tzv. věšáky na vlastnosti, na rozdíl od pouhých popisů. Hrdina je

díky svému jménu jedinečný, sám jej vytváří a brání, jeho identita je nadále

upevňována jeho akcemi.

K utváření čtenářovy představy o konkrétním hrdinovi je nejpodstatnější,

jaké informace mu narativní texty o něm poskytnou a jakým způsobem je

interpretují. „[…] charakteristika ,plochých‘ respektive ,plastických‘ postav

závisí jednak na jejich ,plnosti‘ založené v textu, ovšem zároveň jsou popisovány

pomocí termínů jako čitelnosti či naopak tajemnosti, které jsou spojeny s

pragmatickou stránkou procesu literární komunikace.“9

5 E. M. Forster. Aspekty románu. 1. vyd. Bratislava: Tatran, 1971, s. 20, 70. 6 FOŘT, Bohumil. Literární postava: vývoj a aspekty naratologických zkoumání. 2. vyd. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2008, Theoretica & historica, s. 66. 7 Tamtéž, s. 72. 8 LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Průvodce literárním dílem: výkladový slovník základních pojmů literární teorie. 1. vyd. Jinočany: H & H, 2002, s. 245. 9 Tamtéž, s. 76.

~ 12 ~

Často se o konkrétní postavě vyjadřujeme jako o hrdinovi, i když není

nutně dané, že je význam tohoto slova v dnešním pojetí ‒ tedy osoba

s idealizovanými charakterovými vlastnostmi nebo neobvyklými nadlidskými

schopnostmi ‒ srovnatelný i s postavou v konkrétním díle. Štěpán Vlašín

vysvětluje tento problém následovně: „Ve starším pojetí se často užívalo termínu

hrdina ve smyslu klíčová postava literárního díla, tj. postava, která se objevuje

v ohnisku fabulačního utváření a aktivně se v epických i dramatických žánrech

podílí na jeho vývoji.“10

Důležitým prvkem je také vztah postavy a děje. Tím rozumíme řadu

motivů, které probíhají v časovém pořádku, jsou vázány příčinným sepětím a

chovají v sobě prvky dynamického napětí. Postavy se účastní děje, jsou jeho

nositeli, přesto může být hrdina v díle zachycen tak, že přerůstá dějovost díla.

Avšak tyto dvě podstatné spolu související složky jsou vždy začleněny prostorově

i časově do nějakého světa.

Shlomith Rimmonová-Kenanová zdůraznila místo hrdiny v díle: „Postavy

jsou v textu neoddělitelné od zbytku slovního uspořádání, zatímco v příběhu jsou

od své textuality odděleny. Nevyplývá to pouze z definice příběhů, ale je to také

prokázáno zkušeností.“11 A místo hlavní postavy v ději určuje i prostředí, které u

povídek rozebíráme. Na to jsme se zaměřili proto, že fyzické a lidské okolí

postavy souvisí s povahovými rysy hrdinky, a to nejen město, ulice nebo rodina,

ale i dům, pokoj a společenská vrstva.

10 VLAŠÍN, Štěpán (ed.). Slovník literární teorie. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1977, s. 290. 11 RIMMON-KENAN, Shlomith. Poetika vyprávění (přel. Vanda Pickettová). 1. vyd. Brno: Host, 2001. Strukturalistická knihovna, s. 41.

~ 13 ~

3. Karla

S podtitulem Obrázek z okolí domažlického byla venkovská povídka

poprvé vydána roku 1855 v almanachu Perly české, jenž měl svými příspěvky

představit několik autorů spřízněných stejnými uměleckými východisky a

publikujících zpravidla poprvé a zároveň měl plnit polemickou funkci vůči Ladě

Nióle. Almanach byl vydán na počest návštěvy císařských novomanželů

muzejním křídlem tehdejší české společnosti, měl oslavit císaře. Autorka tedy

koncipovala povídku přímo Františku Josefovi I. při jeho první návštěvě Prahy.

Na rozdíl od raných publicisticky beletristických črt a prvních povídek napsala

Božena Němcová pro almanach delší vesnickou povídku se šťastným koncem.

Charakteristiky lidu známé z první tvorby Němcové z poloviny čtyřicátých

let jsou tentokrát obohaceny o kollárovsko-herderovský pohled na Slovanstvo

vůbec (zdůrazňuje pohostinnost, přívětivost i soudržnost). Němcová povídku

inovovala umístěním do rázovitého kraje na hranici Čech s Bavorskem. Celé dílo

je ozvláštněno nářečními výrazy. Rychlý spád povídky značí až nápadná

horizontální členitost textu, vyznačuje se kratičkými odstavci a je navíc rozdělena

do devíti kapitol číslovaných římskými číslicemi.

3.1 Postava Markyty v kontextu povídky

Matka Markyta vychovává dceru Karlu se vší pečlivostí tak, aby se nikdo

nedozvěděl, že se jedná ve skutečnosti o chlapce Karla. Takto činí jeho matka

proto, aby syn nemusel jít na vojnu, jelikož už jeho otec zemřel ve válce.

Markyta byla žena vysoké, kostnaté postavy, její tvář byla příjemná, i když

hrubých rysů, černé obočí, černé řasy a sivé oči ji činily trochu zachmuřenou.

Nosila domažlický kroj, který se skládal z černé skládané sukně s červenou

lemovkou, krátkého živůtku, modré zástěry, vyšívané šněrovačky, košile

s širokým nabíraným límcem, červeného šátku na hlavu uvázaného dozadu,

z červených punčoch, střevíců na podpatku a mašle, která se nosila vepředu.

Povahově to byla velmi silná žena, odvážná, zodpovědná, spolehlivá,

pracovitá, vzor manželky a matky. Když její muž Drahoň odchází bojovat do

~ 14 ~

Němec, kde onemocní steskem po domově, Markyta dostává o této situaci list a

odchází za ním, aby mu byla oporou. Obyčejná žena z Domažlicka, která právě

pochovala dítě, opustí rodinu, přátele a jde do cizí země stát ve válce po boku

svého manžela. „Kdyby mi tehdáž děcko choré nebývalo, byla bych hned šla;

proň musela jsem prodlít. Pánbůh je vzal a víte, že jsem hned šla.“12 Drahoň byl

pak veselejší, zpívala mu písně z Domažlicka a povídala, co se u nich doma děje.

Ani ho nezarmoutilo, že jim dítě zemřelo. „,Byl by beztoho voják‘, říkal, ,lépe, že

si je Pánbůh vzal.‘“13

Za dvanáct měsíců se jim narodila dcera Karla. Z narození miminka měl

manžel velkou radost, úplně pookřál. Nedlouho na to však dostal souchotiny a

zemřel. Rok ještě Markyta zůstala v Německu a poté se vrátila s vojáky domů

sloužit u rychtáře Miloty a jeho ženy. Karla vyrůstala společně s dcerou rychtáře,

Hanou. Markyta zůstala věrna svému muži až za hrob, nikdy se znovu

neprovdala. Barta, kmotr Karly, se s ní chtěl oženit, ale ona jej odmítla.

„Odpoledne přihrne se Milota do dveří a beze všech příprav vysypal mu hnedle

čirou pravdu na mísu řka: ,Milý brachu – z toho mraku nebude dýšť. Markyta

nechce hani tebe, hani jiného. Člověk neví někdy, kterak s tím ženským plemenem

vyjít,‘ ozval se rychtář.“14

Klademe si otázku, proč se Markyta nikdy neprovdala. Jako vdaná žena by

v té době vedla jednodušší život než jako vdova s dítětem. Byla hlavním

důvodem silná láska k jejímu muži nebo silnější strach z prozrazení pohlaví

Karly? Každopádně je to další příklad obrovské vnitřní síly a obětavé mateřské

lásky této prosté ženy. „Markyta si na svém děvčeti mnoho zakládala, v ní

spočívaly všechny její radosti i naděje. Dokud byla malá, chovala ji co drahou

mast, a čím větší byla, tím jí byla dražší.“15

Rychtářův syn Petr měl Karlu rád, ale Markyta prohlásila, že se Karla

vdávat nesmí. Ta se také chlapcům smála a žádného nechtěla. Dokud byla Karla

malá, měla to její matka snazší. Nyní však musela čelit klepům a pomluvám –

nejdříve si selky myslely, že se Markyta snaží vetřít do přízně rychtáře, aby se její

12 NĚMCOVÁ, Božena. Povídky. 2. vyd. Praha: Odeon, 1972, s. 92. 13 Tamtéž, s. 93. 14 Tamtéž, s. 99. 15 Tamtéž, s. 103.

~ 15 ~

dcera dobře vdala. Když ale Petra odmítla, velmi se tomu divily a nakonec začaly

Karlu pomlouvat, že má asi nějakou vadu, a proto se nechce a nemůže vdát.

To však nebyly jediné potíže, se kterými se musela Markyta vypořádat.

Největší problém začínal být s Karlou, která již nedokázala pečlivě skrývat svoji

přirozenost. Karel se zamiloval do Hany, s níž vyrůstal a která neměla ani tušení,

že její družka je opačného pohlaví. Prvním projevem jeho přízně byla přeslice,

kterou pro Hanu sám vyrobil. Když jednou Hana projeví obavy, za koho ji asi

rodiče provdají, reaguje Karla rozčíleně: „,Nic ty neplač, Hana,‘ řekla prudce

Karla a položila čelo na její rámě, ,tuto se nesmí stát! Nežli bych dopustila, haby

si tě vzíl, koho ty ráda nemáš, raději ho zabiju! Nech mně vezmú život, jen když

tebe nebude nikdo trápit!‘“16

Největší hrůzu Markyta prožívá, když zjistí, že Karel se sám přizná

k tomu, že je muž, a dobrovolně nastupuje na osm let na vojnu. Naštěstí vše

dobře dopadne, Karel se ve zdraví vrátí domů a ožení se se svou milovanou

Hanou.

Strach, odvaha, láska a oběti jsou čtyři pojmy, jež by mohly

charakterizovat Markytu. Od začátku ví, že její mateřská láska vede předem

prohranou bitvu proti přírodě, proti Bohu. Přes všechny chyby, které svým

chováním v životě udělá, vnímáme tuto postavu knihy Boženy Němcové jako

dobrý příklad všem ženám-matkám napříč staletími.

Hana Šmahelová shrnuje Karlin příběh: „V próze Karla je hlavním

tématem pošetilý pokus úzkostlivé matky obelstít přírodu a osud. Proti tomu se

brání sama příroda, když prostřednictvím neoklamatelné erotické intuice

obnovuje normální vztahy a životní povinnosti.“17

Přestože na nás Markyta působí jako vzor matky, literární vědci

polemizují, zda svým úsudkem spíše neubližovala, než pomáhala. Šmahelová

popisuje, že se jedná o pošetilý pokus, jímž jde hrdinka proti přírodě. Jaroslava

Janáčková také mluví o jakémsi útlaku vlastního dítěte. „[…] dokud se Karla

nestane Karlem a nevzepře se matčině mystifikaci.“18 S těmito názory ale

16 NĚMCOVÁ, Božena. Povídky. 2. vyd. Praha: Odeon, 1972, s. 112. 17 ŠMAHELOVÁ, Hana. Autor a subjekt v díle Boženy Němcové. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1995, s. 148. 18 JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Božena Němcová: příběhy ‒ situace ‒ obrazy. 1. vyd. Praha: Academia, 2007, s. 233.

~ 16 ~

nemůžeme souhlasit. Je sice pravda, že Markyta jednala proti vůli svého dítěte, že

lhala, obelstila všechny své blízké a nechovala se v souladu se státním nařízením,

tedy vyslat syna na vojnu, přesto však učinila velké rozhodnutí, jež mělo ochránit

jejího syna. V Markytině rozhodnutí lze samozřejmě nalézt i prvky sobectví –

přišla o manžela, nechtěla přijít i o syna – tudíž z něj dělala dívku již od dob, kdy

z toho ještě sám neměl rozum, ale to všechno činila s dobrým úsudkem. „Vdova

zůstává sama a žije pro své dítě, chlapce, kterého vydává za dívku. V sociálním

ohledu je mezi vdovou, která si z Němec přivedla sirotka, a starousedlickou obcí

jménem Stráž, všecko v ideálním pořádku.“19

Básník, novinář a přítel Boženy Němcové F. M. Klácel označil její

povídku za skvělý výkon (její literární práci nepřestával sledovat s činnými

sympatiemi): „Viděli jsme v jiném dílu milém (v Babičce) galerii obrazů; ale byly

vedle sebe a jen babičkou takřka zevně spojené, zde jest jeden obraz z mnohých

obrazů, a všecko ohlíží se po jednom centrum, po jednom párku, totiž po Karle a

Haně. Zkrátka myšlenka, rozložení, provedení, sloh, to vše v teplém poetickém

světle samorostlé, ne hledané, ne pracně sehnané.“20 A dodává: „Tento obraz

vyloupnul se v živé celosti své, zrodil se z ducha uměleckého, a nebyl jen sešit, jak

často vidíváme.“21

3.2 Prostředí a místo

Vesnice, kde žije Markyta, není podrobně specifikována. Víme, že

Markyta mířila domů do Stráže, kde se také s Karlou usadila. Přes dva vrchy od

stráže ležel Medákov, vesnice s kostelem i školou. Ale při vesnické hře na

ubohého vojáka děti opakují báseň, jejíž první rým je „já jsem chlapec

z Polské“22.

Lidových zvyků popisuje Němcová mnoho, například na poslední

masopustní neděli se seběhli chlapci, každý speciálně oblečen, a slavili tak zvané

voračky. Ty se uskutečňovaly právě poslední masopustní dny, kdy chlapci

19 JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Božena Němcová: příběhy ‒ situace ‒ obrazy. 1. vyd. Praha: Academia, 2007, s. 231. 20 Cit. dle JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Božena Němcová: příběhy ‒ situace ‒ obrazy. 1. vyd. Praha: Academia, 2007, s. 233. 21 Tamtéž, s. 234. 22 NĚMCOVÁ, Božena. Povídky. 2. vyd. Praha: Odeon, 1972, s. 101.

~ 17 ~

přicházeli za děvčaty, jež jim musely dát peníze, za které si nakoupili sladkého

páleného, častovali v hospodě děvčata a tančili tři dny a tři noci. Jindy se kluci

zase přestrojili například za medvěda nebo se zabalili do hrachoviny a staré babky

s nimi musely skákat. Nebo jak bylo veselo, když se na pastvině sešli všechny

husopasky a husopasové, všichni zpívali a hráli hru na slunéčko, na slepou bábu

nebo na vodního mužíka.

Němcová detailně popisuje, jak konkrétní hry probíhaly. Hra na ubohého

vojáka spočívala v tom, že dívky vytvořily kolo a chlapec stál uprostřed, zpíval a

tvářil se jako nešťastný voják. Autorka také popisuje, jak Karlu v rámci hry

udělal Barta důstojníkem, na to ale Markyta reagovala negativně a prohlásila, že

z Karly při takovém chování bude „zatrolené“ děvče. Chlapci se ve vsi učili

vyřezávat přeslice a vyrábět vařečky. Jinou tradicí obyvatel v souvislosti se

zábavou bylo, že si všichni sedli do kolečka a nejstarší husopas nebo husopaska

všem něco vyprávěli.

V povídce se také vyskytuje pojem „boží oheň“, k němuž se chová veliká

úcta a nezapomene se žádný den k němu položit pokrm od toho, co se právě jí,

aby se mu nezastesklo a on se neodstěhoval domů. Samotné prostředí je

v povídce krátce naznačováno na různých místech, například Karla popisuje, jak

je ve škole hezky, když pan učitel odejde, anebo jak spadla do stoky, přes kterou

vedla cesta.

~ 18 ~

4. Divá Bára

Povídka byla uveřejněna poprvé v kalendáři Českomoravské pokladnice

roku 1856. Němcová v ní odmítla vytvořit pasivní, poslušnou ženu, vzor

křesťanské společnosti. Autorka doufala, že honorářem vypomůže své rodině,

toho se však nedočkala. Divá Bára sleduje ve třech kapitolách označených

římskými číslicemi tři věkové fáze dívky, a to dětství, dospívání a dozrání.

4.1 Postava Báry v kontextu povídky

Setkáváme se s hlavní hrdinkou, nebojácnou Bárou, plnou odvahy a

statečnosti. A právě její síla a odhodlání, které jsou větší, než má kdejaký muž, se

stávají ústředním tématem prózy. Dívka byla vychovávána pouze otcem. „Obecní

pastýř jmenoval se Jakub a zůstával se svou dcerou Bárou v té poslední chalupě.

Jakub byl již šedesátník, Bára jeho prvorozené dítě a jedinačka. Přál si ovšem

syna míti, dědice svého jména, ale když Bára povyrůstala, nelitoval; milejší mu

byla než syn a mnohdy si myslil; aťsi je děvče, přece je mé dítě; umru jako člověk

a mám stupeň do nebe.“23

Žena mu onemocněla od okamžiku, kdy jednou v pravé poledne vyšla ze

světnice, dcera byla nemluvně a sousedky se vylekaly, že místo Báry položila

polednice divé dítě. Její matka krátce poté nemoci podlehla. Bára chodila do

školy, pomáhala otci na poli, učila se příst a tkát. „Bára dosáhla patnácte let a

žádné děvče v celé dědině nemohlo se jí rovnat v síle a velikosti. Tělo její bylo

hrubých kostí, silných svalů, přitom ale pravidelných forem. Mrštná byla jako

pstruh. Pleti byla tmavohnědé, dílem od přirozenosti, dílem od slunce i větru,

neboť si nikdy ani v parném létu nezastřela tvář, jako to vesnická děvčata

dělávaly.“24 Bára byla výjimečná jak svým vzhledem, tak chováním.

„Hlava se zdála veliká, ale to dělalo množství vlasů, černých jak havran,

dlouhých, ale hrubých jako žíně. Čelo měla nízké, krátký tupý nos, ústa trochu

velká a vyšpulené pysky, ale zdravé, červené jako krev. Zuby široké, silné, ale

čisté. Nejpěknější bylo u ní oko; a právě proto musela od lidí posměch snášet.

23 NĚMCOVÁ, Božena. Povídky. 2. vyd. Praha: Odeon, 1972, s. 129. 24 Tamtéž, s. 131.

~ 19 ~

Spílali jí, že má ,oči buličí‘. Veliké měla oko, neobyčejně veliké a modré jak

chrpa, obrostlé dlouhou černou řasou. Nad okem klenulo se husté černé obočí.“25

Bára se málokdy mračila, jen když jí chasa nadávala, že má buličí oči, to se tak

naštvala, až se mnohdy i rozplakala.

Zanedlouho už se ale nad názory druhých přestala pozastavovat a naopak

jim čelila. „Pozdější léta ale, když přišla k síle, netroufala si chasa ubližovat jí,

neboť za každou urážku dávala hned oplatky. Silní chlapci nebyli s to ji poprat;

kde nevystačila síla, tu užívala všelijakých fortelů aneb si pomohla obratností.

Tak si dobyla pokoje.“26

Hlavní hrdinka neskrývala svoji sílu a neobyčejnost, čímž se dostala do

podezření okolí, že je pod vlivem nějaké nadpřirozené síly. „Bára měla vůbec do

sebe tolik neobyčejných vlastností, že se nebylo čemu divit, když si sousedé o ní

povídali; nemohouce si takovou povahu nijak vyložit, začaly ženy opět tvrdit, že

to přece jen nějaké ,divé dítě‘, a ne-li to, tedy že ji zajisté polednice vzala pod

svoji moc.“27 Tím si vesničané vysvětlovali veškeré Bářino jednání, ale

důsledkem bylo, že se jí sousedé báli a štítili.

Málokdo ji opravdu miloval, a když ji chtěl někdo pozlobit, oslovil ji

„divá Báro!“. Ona žádným povídačkám nevěřila a z ničeho neměla obavy.

„Barča nikdy neutekla, ona se nebála zlého býka, neřku-li hada nebo štíra. Jestli

jí ležel v cestě, odehnala ho, nedal-li se ale odehnat a bránil se, zabila ho. Když jí

nepřekážel, nechala ho. Zkrátka Bára neznala strach a bázeň; ani když hrom bil a

bouře nad údolím vztek svůj vycválala, nechvěla se Bára.“28

Hlavní postava měla dva kamarády – syna kostelníka Josífka a Elšku,

neteř pana faráře. S tou si byly obzvlášť blízké. „Jak neměla být Bára v takovém

domě ráda, ale jí byla nade všecko milá Elška, ba mnohdy se jí zdálo, že ji má

radši než tátu, kdyby Elška třebas v pazderně bydlela, ráda by u ní Bára bývala.

Elška ani jedinkráte Báře se neposmála, měla-li co dobrého, rozdělila se s ní a

často vzala Báru okolo krku a říkala: ,Báro, já tě mám tuze ráda.‘“29

25 NĚMCOVÁ, Božena. Povídky. 2. vyd. Praha: Odeon, 1972, s. 131. 26 Tamtéž, s. 132. 27 Tamtéž. 28 Tamtéž, s. 134. 29 Tamtéž, s. 137.

~ 20 ~

Pro svoji nejbližší přítelkyni by ústřední postava příběhu udělala cokoli.

Proto, když se Elška obávala domluvených zásnub s panem správcem, Bára se

rozhodla zakročit a nápadníka odradila. Tím však nepotěšila Elščiny blízké a byla

potrestána. Musela strávit noc v márnici. To ovšem hrdinku nijak netrápilo, více

ji znepokojilo, že přidává starosti svému otci, jenž je kvůli ní vyháněn z obce.

„Lidé vybíhali ven – mnozí ji litovali, ale Bára si žádného ani nevšimla a kráčela

vesele k hřbitovu, který ležel u paty lesa, nedaleko obecní pastvy. […] Smutné

musely to být myšlenky, které jí hlavou probíhaly, neboť slza za slzou padala z

krásného oka na brunátnou tvář. […] Bára dívala se na hrob matčin,

připomínala si osamělé mládí, nenávist a opovrhování lidí a poprvé cítila všeho

toho tíži, poprvé přišla jí myšlenka: kýž tu, matko, vedle tebe ležím!“30

Bára se v povídce setkává s myslivcem, jejich příběh vyvrcholí právě na

hřbitově, kdy mladý muž Báře vyzná, že ji má rád. Povídka končí svatbou.

„,Bože, což je to pravda, že mne máte rád?‘ Myslivec jí to ústy i rukoudáním

dosvědčil, a tu teprv vyznala svoji dávno k němu chovanou lásku.“31

Hana Šmahelová obecně definuje klíčové postavy děl Boženy Němcové,

jejichž charakteristiku můžeme přisuzovat v konkrétním případě i naší

protagonistce: „Postavy jsou u Němcové mnohem víc než figurkami na šachovnici

děje. Hrdinové všech povídek jsou nositeli řady pozitivních vlastností a hodnot,

čímž se téměř automaticky stává jejich protikladem nebo alespoň lehce

odstíněným kontrastem každý, kdo se ocitne v jejich blízkosti.“32

Konkrétně o námi rozebírané povídce říká, že „dívku přezdívanou ,divá

Bára‘ staví mimo svůj střed samo venkovské společenství. V dívčině izolaci i

konfliktních situacích však vynikají její vlastnosti: přirozený cit, láska k přírodě,

pracovitost, skromnost, a především zdravý rozum.“33 Mezi speciální schopnosti,

jimiž hrdinka oplývá, můžeme zařadit ještě sociální cítění, lásku k bližním,

odhodlání, potřebu nezabývat se malichernostmi, nemít strach z názorů okolí a

převážně si dělat to, co sama Bára považuje za správné, a ne to, co se od ní

vyžaduje.

30 NĚMCOVÁ, Božena. Povídky. 2. vyd. Praha: Odeon, 1972, s. 162, 163. 31 Tamtéž, s. 164. 32 ŠMAHELOVÁ, Hana. Autor a subjekt v díle Boženy Němcové. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1995, s. 148. 33 Tamtéž, s. 148.

~ 21 ~

F. X. Šalda hodnotí Boženu Němcovou jako autorku, v jejímž autorském

světě fungují lidské vztahy poněkud jinak než v tom skutečném. „[…] jiná,

mravnější a volnější mechanika v něm vládne než ve světě skutečném. Lidé

sdružují se v něm snáze a důvěrněji než ve světě skutečném; uzavírají přátelství a

pobratřují se mnohem rychleji než v běžném životě a jsou svým svazkům mnohem

věrnější, než bývá v empirii. Jsou typické pro Němcovou básnířku přátelství a

láska lidí oddělených od sebe vysokou zdí rozdílů společenských, cizích si rodem,

prostředím a výchovou. V ,Divé Báře‘ např. žijí v důvěrném přátelství vzdělaná

farská slečna a pasačka obecního stáda.“34 S tím se dá určitě ztotožnit vztah

Báry a Elšky, případně Josífka. Vztah dvou hrdinek je velice věrný, blízký, dívky

si sdělují důvěrnosti a za žádných okolností by jedna druhou nezradila.

Bára (jako většina ústředních postav v dílech Němcové) dobrovolně

pomáhá svým blízkým. Když byla například panna Pepinka (starající se o Elšku)

jednou nemocná, Bára jí s největší ochotou obsluhovala, Pepinka se tak

přesvědčila o dívčině věrnosti a dobrosrdečnosti a čas od času si ji brala na faru

na pomoc. S důvěrou jí svěřila i klíč od spižírny, což u ní znamenalo největší

důkaz náklonnosti. Jednou musela odjet a Báře dala dokonce za úkol dohlížet na

dům.

V průběhu čtení díla se nabízí otázka, zapojila-li Němcová do povídky

také autobiografické motivy. Jaroslava Janáčková zde žádnou souvislost nevidí:

„Nemíníme hledat v titulní postavě Divé Báry žádný autoportrét B. Němcové,

čteme tam ovšem přitakání hrdé nebojácnosti a osvobodivému jednání ženského

subjektu, byť provokuje ,spořádané‘“.35 S tímto tvrzením nemůžeme plně

souhlasit. Nejenže Němcová uplatnila v povídce své osobní názory na postavení

ženy, ale v díle lze najít i autobiografické prvky. Autorka se setkává s občasným

nepochopením, když zdůrazňuje své názory na tzv. ženské práce či na genderové

stereotypy, s tím se také potýká hlavní hrdinka Bára, a to ohledně svého jednání a

chování. Dalším společným prvkem je vlastní jméno, Božena Němcová se

původně jmenovala Barbora Panklová a můžeme si tak domyslet, že hlavní

postavě propůjčila své jméno. Janáčková ale dodává: „Pastýřova dcera se liší od 34 ŠALDA, František Xaver. Duše a dílo: podobizny a medailony. 4. vyd. Praha: Melantrich, 1937, s. 76. 35 JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Božena Němcová: příběhy ‒ situace ‒ obrazy. 1. vyd. Praha: Academia, 2007, s. 249.

~ 22 ~

svých předobrazů, jež povídku Němcové inspirovaly, svou fyzickou zdatností a

činorodostí.“36

Sám literární kritik a vědec Otakar Chaloupka vidí také nejeden společný

prvek s autorkou a Bárou. „Hluboká lidskost, která byla Němcové nepochybně

vlastní, jako by tu měla své dvě stránky, navzájem neoddělitelné, spojené

v jednotu. Je to úžasná chápavost pro člověka, jeho bytostné založení a cítění, a

také úžasné lpění na právu člověka být takovým, jak on sám cítí, že být chce, být

má a být může. Snad nejlépe je to vidět na povídce Divá Bára: Bára se odlišuje,

je jiná než ostatní, vyčleňuje se z okruhu zvyklostí, přizpůsobivostí, obecně

uznávané slušnosti, ale přitom je bezvýhradně pravdivá, ve své přirozenosti

nezpochybnitelná.“37

4.2 Prostředí a místo

Bára vyrůstala ve Vestci, ve velké dědině se školou, kostelem i farou, pod

kterou stála kostelníkova chalupa. Uprostřed vsi žil rychtář a na konci zase obecní

pastýř. Za jeho chaloupkou se táhlo dlouhé údolí, zelený palouk, z něhož se tyčily

světlolisté břízy. Uprostřed údolí mezi lučinami a poli tekla řeka. Jakub dostal

chalupu k doživotnímu bydlení a během svého života se staral o skot, sedláci mu

také až na dvůr vozili jednou za týden chleba, máslo, vejce a jednou za čas i

plátna na tři košile, nohavice, střevíce nebo dokonce kožich.

Němcová často užívá pojmy jako polednice, vodní či žhavý muž nebo čerti

a strašidla, z nichž mají obyvatelé strach a spojují Bářinu existenci právě s nimi.

A nejsou to jediné pověry, které postavy ovlivňují. Dívky zaplétají věnce a hází je

do řeky, aby popluly za jejich vysněným mužem. U lesa za řekou byl hřbitov,

Němcová popisuje, že se lidé po klekání této cestě vyhýbali a mnoho bájí bylo

právě o půlnočním řádění mrtvých. Také se setkáváme se spirituálními pojmy a

přirovnáními, například v momentě, kdy Bára ukazuje do bouřících se mračen a

otec ji upozorňuje, že jí boží posel může urazit prst, ale často také v souvislosti

36 JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Božena Němcová: příběhy ‒ situace ‒ obrazy. 1. vyd. Praha: Academia, 2007, s. 246. 37 CHALOUPKA, Otakar (ed.). Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež. 1. vyd. Praha: 1985, s. 318.

~ 23 ~

s farou a panem farářem. Dalším zvykem bylo, že chodil v kostele kostelník

oblečený jako samotný páter a lidé si ho vážili.

V povídce je zmiňován i způsob zábavy v obci, a to například u panny

Pepinky, která chodí hrát s kostelníkem mariáš nebo když se dívky občas honily

po louce a zaplétaly si copy. Němcová také popisuje tehdejší módu, žádná dívka

se neoblékala jako Bára, která nosila tmavou vlněnou suknici s hrubou plátěnou

zástěrou a v zimě přidala i vlněný kabátek. Hrdinčinou ozdobou byla lemovka na

sukni a červené stužky ve vlasech. Styl oblékání zmiňovala autorka také

v souvislosti s Elškou, která si do kostela nasazovala červenou aksamitovou

čepičku.

Divá Bára je bohatá na přirovnání a najdeme v ní i mnoho synonymních

výrazů označujících pana faráře (velebný pán, pan bratr) spolu s archaismy

(vrkoč). Setkáváme se také s popisem Prahy, vedle níž život „na venkově plyne

tiše, bez hluku a šumu, jako luční potok.“38 Prostředí, v němž Bára stráví

dramatickou noc, přibližuje autorka detailně, hrdinka je v márnici, v malé komoře

s kostmi, a pozoruje oknem údolí a les, stíny vysokých jedlí na hrobech a mlhu,

poslouchá štěkot a vytí psů.

38 NĚMCOVÁ, Božena. Povídky. 2. vyd. Praha: Odeon, 1972, s. 138.

~ 24 ~

5. V zámku a podzámčí

Příběh vydaný roku 1857 je zaměřen na řešení sociálních problémů

pomocí změny smýšlení a jednání příslušníků vládnoucí třídy. Dílo je členěno do

kapitol, čas je chronologický a text zarámovaný situačně – příjezdem i odjezdem

panstva.

5.1 Postava paní Skočdopolové v kontextu povídky

V díle se zaměříme na postavu milostpaní Skočdopolové ze

Springenfeldu. „Ale když se panu Skočdopolovi peníze hromadily, že nevěděl,

kam s nimi, aniž věděl, mnoho-li jich má, znelíbilo se paní to sprosté jméno

Skočdopole – naváděla pana manžela tak dlouho, až jí koupil přídavné jméno

,von Springenfeld‘. To se milostpaní velice líbilo, znělo to zcela jinak, a od té

doby ji nikdo nesměl pojmenovat sprostým hlavním jménem, nechtěl-li se zbavit

její milosti.“39

Rychle zbohatlá madam toužila co nejvíce po svém obrázku dokonalé

šlechtičny, proto podnikala různé kroky, které ji k němu přiblížily. Například si

pořídila psa Joliho, jež byl pro ni na prvním místě. „Paní ze Springenfeldu nebyla

paní nehezká, ale že se zdála hezčí než byla, k tomu hlavně přispívala její

komorná, mamsel Sára. Ale také jí mnoho platu dávat musela na rok a mnoho

darů, aby si ji udržela; jen tímto lákadlem dostala ji od hraběnky jedné, která

měla pověst nejelegantnější dámy hlavního města.“40

Sára přispívala k udržování madam na špičce mezi bohatou šlechtou,

radila jí a pomáhala. A paní ze Springenfeldu ji oddaně poslouchala. Služebnictvo

ji ale moc rádo nemělo, protože vycítilo, že by samotná vládla mnohem raději.

Ona sama k nim nebyla přátelská, ani k dceři staré klíčnice Klárince, která byla u

madam panskou.

Zároveň se v příběhu setkáváme s kontrastní postavou – chudou matkou

Karáskovou, které umírá malý syn hladem a nemocná a vysílená zůstává

s osmiletým Vojtěchem sama. Chlapec musel být i přes nízký věk matce oporou,

39 NĚMCOVÁ, Božena. V zámku a podzámčí. 1. vyd. Praha: Laichter, 1920. Žeň z literatur, s. 2. 40 Tamtéž, s. 2, 3.

~ 25 ~

sháněl jídlo v podzámčí a panna Klárinka mu je potají dávala. Nakonec

Vojtěchovi na choleru zemřela i matka. O této nemoci se donesly zprávy i do

zámku.

„Paní ze Springenfeldu velmi smrti se bála; ihned si dala doktora zavolat

a měl jí stát za živobytí, dát jí prostředek jistý proti té nemoci, poradit jí, zdali by

raději ze zámku odjeti neměla. Doktor nenadělal mnoho řečí ani nebyl dryáčník;

řekl jí krátce, ať jede nebo nejede, že není nikde života jista, aniž jí za něj kdo

ručit může. Ale domluvil jí, aby se nebála, že není tak zle. – I ptala se, z čeho ta

nemoc povstala, a doktor začal jí vypravovat o životě chudého lidu.“41

O Vojtěcha se mezitím staral krejčí se ženou, přestože neměli peněz na

rozdávání a vychovávali už svých pět dětí, přijali jej za svého. „Pozitiva i

negativa jsou zastoupena v tematickém okruhu zámku stejně jako v podzámčí:

malý Vojtěch osiří, ale vzápětí získává novou rodinu u krejčího Sýkory; chudé

podruhyně nesou si i uprostřed bídy vzpomínky na radosti života; materiální

nouzi vesnických rodin vyvažují upřimné citové vztahy a soudržnost; v zámeckém

společenství jsou lidé dobří (panna Klára, písař Kalina) i zlí (komorná Sára);

sladký život panstva trpkne falší, intrikami a špatně skrývaným posměchem.

Ukazuje se, že hranice mezi protiklady probíhá zde složitěji a méně jednoznačně,

než jak naznačuje název, který je z hlediska smyslu celého vyprávění dokonce

poněkud zavádějící.“42

Postupně se projevovala pravá povaha mamsel Sáry, když střádala plán,

jak se zmocnit hlavní role v domácnosti. Vlastní nepozorností ztratila z dohledu

psa Joliho, ten se zatoulal a našel jej až malý Vojtěch, jenž byl za odměnu přijat

do služeb na zámku a na starosti měl právě péči o psa. Chlapce úplně změnili,

dostal jméno Albert. „Paní ze Springenfeldu byla spokojena a oznámila krejčímu,

že si Vojtěcha vezme do zámku; myslila, že budou nesmírně potěšeni tím, ale

jeden ani druhý se neradoval. Sýkora si Vojtěcha zamiloval a Vojtěch měl

Sýkorovic rád víc než kohokoliv jiného.“43 Mezitím se pan Skočdopole začal více

41 NĚMCOVÁ, Božena. V zámku a podzámčí. 1. vyd. Praha: Laichter, 1920. Žeň z literatur, s. 47. 42 ŠMAHELOVÁ, Hana. Autor a subjekt v díle Boženy Němcové. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, Vydavatelství Karolinum, 1995, s. 137. 43 NĚMCOVÁ, Božena. V zámku a podzámčí. 1. vyd. Praha: Laichter, 1920. Žeň z literatur, s. 65.

~ 26 ~

zajímat o lidi v podzámčí a nabídnul jim pomoc. Paní za to byla ráda, už chtěla

takto učinit dávno, ale v radovánkách pokaždé zapomněla.

Ke změně došlo, až když hlavní hrdinka onemocněla. Z náhodného

rozhovoru Sáry a pana komorníka Jacqua zjistila, že k ní není mamsel Sára až tak

přátelská a upřímná a že jí jde především o postavení, nemocnou ji nechtěla ani

vidět, měla strach, aby se nenakazila. Proto byla Sára ze služeb propuštěna. Přesto

jí při odchodu paní dala dobré podmínky. Hosté zámku, když uslyšeli, že má paní

skutečně choleru, rozutekli se a poblíž pana Skočdopole zůstali jen dva jeho

přátelé. „Paní bylo zle, měla vskutku choleru a z cholery upadla do horké nemoci.

Klárka a matka její se ustavičně u její postele střídaly v posluze, nechtíce paní

nikomu cizímu svěřit.“44

Nemoc paní Skočdopolovou proměnila, začala se ke svému okolí chovat

mileji. „Paní seděla v lenošce opřena, na tváři neměla ani barvičky, ale byla

přívětiva, a Vojtěchovi se mnohem hezčí zdála být než kdy dříve, když se leskla a

oděv okolo ní jen tak šuměl. ,Jak se ti líbí Vojtěchu, tvůj nový šat?‘ ptala se ho

nejprve. Vojtěch přisvědčil, že tuze, šel, políbil jí ruku a děkoval se. Dříve jí

nesměl nikdo sprostší ruku políbit.“45

Němcová poukazuje na změnu chování hrdinky i tím, že ji oslovuje místo

„paní ze Springenfeldu“ původním příjmením „paní Skočdopolová“. „V povídce

V zámku a podzámčí jsou zoufalé životní podmínky chudiny zobrazeny jako

důsledek sobecké lhostejnosti panstva. Změnu poměrů k lepšímu přináší až

,prozření‘, jímž paní Skočdopolová ,pozitivně‘ reaguje na náhodné, šokující

odhalení proradnosti komorné. Logicky, v intencích kauzality, kterou se snaží

sledovat děj, by muselo platit, že nebýt otevřených dveří do ložnice, zůstalo by

v podzámčí patrně vše při starém.“46 Nabízí se nám tedy otázka, zda je hlavní

motiv díla založen na náhodě. Kam by totiž jinak spěl celý příběh, kdyby

nezůstaly dveře od ložnice pootevřené? Přišla by paní Skočdopolová na pravé

chování Sáry jinak? Spíše ne. Němcová se tady pustila do riskantní zápletky.

Riskantní proto, že náhoda a ještě v podobě nezavřených dveří je poněkud laciné

rozuzlení příběhu. Autorka nevyužila zapeklitější zápletky, ale v tomto případě to 44 NĚMCOVÁ, Božena. V zámku a podzámčí. 1. vyd. Praha: Laichter, 1920. Žeň z literatur, s. 92. 45 Tamtéž, s. 100. 46 ŠMAHELOVÁ, Hana. Autor a subjekt v díle Boženy Němcové. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, Vydavatelství Karolinum, 1995, s. 152.

~ 27 ~

příliš nevadí, jelikož zde není náhoda zasazena do děje jako něco zásadního.

Spisovatelka chtěla pouze najít způsob, jak hrdince otevřít oči a na takový úkol

není potřeba náročnější kapitoly.

Příběh končí, když se hlavní postava zcela uzdraví a Vojtěchovi zaplatí

studie na doktora. Němcová se snažila tento neuvěřitelný obrat udržet alespoň

trochu v mezích reálných možností. Psychologický aspekt proměny paní

Skočdopolové vyjadřují nejednoznačné, ale potenciálně dobré povahové

vlastnosti. Vidíme náznak humánního cítění panstva ve chvíli, kdy se snaží

zmírnit strádání lidí při epidemii, a převážně osvětová role doktora staví jednání

postav na rozumně zdůvodněný základ správné hodnotové orientace.

Šmahelová se ke konkrétnímu chování hrdinů a vyvinutí děje vyjadřuje

takto: „Exemplová tendence povídky V zámku a podzámčí vyrůstá rovněž

z opozice, tematizované již samotným názvem. Princip antinomie působí i zde při

rozvíjení děje, avšak jinak než v příběhu Baruščině. Místo prostého vystřídaní

záporné pozice kladnou, obsahuje tato povídka ,příklad‘, jak lze odvrhnout špatný

postoj a nalézt správnou cestu (paní Skočdopolová), jež vede k napravování zase

dalších nesrovnalostí. Kromě toho je vyprávění na různých úrovních protkáno sítí

protikladných prvků (od motivů přes charaktery postav až po detaily v popisech

prostředí, oděvů apod.), aniž by však jeden či druhý pól vytvářel kompozičně

ohraničenou oblast.“47

U hlavní hrdinky dochází k viditelné proměně chování. Ze začátku příběhu

se chová nadřazeně, touží po pohybu ve vysokých kruzích a nezajímá se o nižší

vrstvy. Jakmile se ale setkává se smrtelnou chorobou, jíž většinou čelí právě lidé

v podzámčí, zcela změní svůj přístup k životu. Náhle poznává, kdo k ní chová

upřímné city, a podle toho uzpůsobí svůj nový pohled na svět i na lidi ve svém

okolí.

„Odtud také vychází významová intence, jež kompoziční uspořádání

protikladů rozděluje zhruba do dvou linií: první je spjata s dějovými motivy a

vyznačuje proces prozření, proměnu vědomí a účinky této změny na okolí (např.

altruismus chudého krejčího zapůsobí na vrchnost jako příklad a inspiruje

k lidumilným akcím; intriky proradné komorné přispějí nakonec k dobré věci,

47 ŠMAHELOVÁ, Hana. Autor a subjekt v díle Boženy Němcové. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, Vydavatelství Karolinum, 1995, s. 136.

~ 28 ~

neboť jejich odhalení umožní paní Skočdopolové prozřít a začít jednat jinak, patří

sem však také téma rozmazlování panského psa s kontrastem nevšímavosti

k živořící chudině); druhá linie protikladů je prostřena kolem dějové osy,

v dílčích motivech a situacích i v popisech.“48

Ke změně také napomáhá chování mamsel Sáry. Nejprve ji hlavní hrdinka

považuje za modlu, od které by se měla učit, protože má se šlechtou dřívější

zkušenosti. Je zaslepena a neuvědomuje si, že ji chce služebná jenom obejít a

sama se zmocnit vedení. Nevidí, že se k podřízeným chová špatně. Nakonec jí ale

právě zrada nejbližší osoby otevře oči.

Kontrast bohatství a chudoby je výrazným motivem celého díla, k tomu se

vyjadřuje i Jiří Opelík. „Několik pozdějších novel s výraznou dějovou výstavbou

(např. V zámku a v podzámčí) umožňuje vidět ,dobrého člověka‘ na prostornějším

společenském pozadí a dát vystoupit obrazu společnosti rozmanitě rozvrstvené,

majetkově a existenčně diferencované. Protiklad mezi rozmařilým bohatstvím a

ubohostí chudoby poskytuje příležitost k traktování naléhavých záležitostí

sociálních.“49

Zdeněk Záhoř rozděluje společnost v námi rozebíraném díle do tří vrstev,

které jsou postaveny vedle sebe i proti sobě, „zbohatlé měšťácké panstvo,

parvenuové, pitvořící se po šlechtě opravdové; obmezené, urputné maloměšťáctvo

zatuchlého rozumu a zlobného srdce; podruhové a podruhyně, panský lid

dělný.“50

A popisuje i vztah samotné Němcové k milostpaní Skočdopolové.

„Němcová arciť nebyla slepa k temných stránkám výsadního života šlechtického

a nešetřila vůči nim tónu přísně žalobného […]. Daleko příkreji však vystupovala

– a zejména v poslední době svého podlomeného a zpustošeného bytí, kdy již

nedovedla potlačiti vzdorného rozhorlení – proti měšťanským povýšencům a

zbohatlíkům pitvořícím se po šlechtě a daleko ji překonávajícím tvrdostí pustého

srdce; nikdy nenakreslila skutečného aristokrata karikaturou tak zlobnou a

48 ŠMAHELOVÁ, Hana. Autor a subjekt v díle Boženy Němcové. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, Vydavatelství Karolinum, 1995, s. 137. 49 OPELÍK, Jiří. Božena Němcová. (ed.). In FORST, Vladimír. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1. vyd. Praha: Academia, 1985-2008, s. 477. 50 ZÁHOŘ, Zdeněk. Božena Němcová. 1. vyd. Praha: Československá YWCA, 1927, s. 381.

~ 29 ~

tvrdou, jako paní Skočdopolovou v povídce ,V zámku a podzámčí‘.“51 Němcová

cítila potřebu hlavní hrdinku popsat velice negativně, aby samotný pozitivní

převrat měl o to větší efekt.

S tím souhlasí i literární kritik a spisovatel F. X. Šalda. „[…] Němcová,

kde se to hodí, obrací hříšníky; tak v ,Zámku a v podzámčí‘ změní se marnivá,

malicherná a zlobná paní Skočdopolová v paní dobrou a osvícenou, která se

zbavuje parazitné čeládky, váží si poctivého služebnictva, napravuje staré

hříchy.“52

Spisovatelka ve většině děl umisťuje ženu do popředí, ženu aktivní,

vynikající v určitých schopnostech, již nemůžeme stavět pod pomyslnou úroveň

mužskou. Kdežto v námi rozebírané povídce se tohoto tématu dotýká jen z dálky.

Paní Skočdopolová se vymezuje především svým postavením, ale o výjimečných

vlastnostech zde mluvit nelze. Přestože dochází k významnému průlomu, jedná se

především o změnu v chování, čímž se nám Němcová odvrací od své klasické

literární i myšlenkové linie.

Literární vědec Zdeněk Záhoř přibližuje způsob psaní spisovatelky

Němcové v rozebíraném díle: „Programová tendenčnost […] stupňuje se ještě ,V

zámku a podzámčí‘ a stává se zde kritickou místo básnickou a zkresluje tím místy

povážlivě tuto práci; jest charakteristické, že zde Němcová operuje satirou,

výrazovým prostředkem jinak cizím jejímu duchu, třebas satirou velmi

prostoduchou a dobromyslnou. Zde je nejvíce problémovosti sociální i –

problematičnosti umělecké a básnické.“53

Zatímco Záhoř označuje V zámku a podzámčí za kritickou satiru, Otakar

Chaloupka nabízí naprosto opačný pohled. „Umělecká hodnota díla leží však

především v jeho první části, v níž konfrontační metoda zobrazení, zdůrazňující

často významotvorné detaily, vytváří hluboce působivý, společensky burcující

obraz.“54 Máme za to, že je povídka spíše burcujícím než satirickým dílem. Za

satiru považujeme ironické, komické až výsměšné příběhy, mezi něž přerod paní

51 ZÁHOŘ, Zdeněk. Božena Němcová. 1. vyd. Praha: Československá YWCA, 1927, s. 350. 52 ŠALDA, František Xaver. Duše a dílo: podobizny a medailony. 4. vyd. Praha: Melantrich, 1937, s. 94. 53 ZÁHOŘ, Zdeněk. Božena Němcová. 1. vyd. Praha: Československá YWCA , 1927, s. 381. 54 CHALOUPKA, Otakar. Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež. 1. vyd. Praha: Albatros, 1985, s. 273.

~ 30 ~

Skočdopolové ze zlé v hodnou nemůžeme zařadit. O společensky burcujícím

obraze však hovořit smíme. Podílí se na něm chování mamsel Sáry, prvotní

nadřazenost hlavní postavy i ignorování problémů z podzámčí bohatou vrstvou.

5.2 Pan Skočdopole ve vztahu ke své ženě

Postavu paní Skočdopolové výrazně napomáhá charakterizovat i její okolí,

například pan Skočdopole. Jeho role se však během příběhu stupňuje. Ze začátku

býval pouze panem Skočdopolem a lidé o něm nevěděli víc, než že je bohatý. V

té době to v domě chodilo jinak. Paní neměla komornou, tolik služebnictva, psího

mazlíčka, ani tolik koní či chrtů, ale jakmile se pánovi začaly peníze hromadit, že

nevěděl kam s nimi, vše se změnilo.

Víme, že paní ze Springenfeldu byla zprvu zahleděna do sebe, ale

očekávali bychom, že bude zájem směřovat alespoň ke svému muži. Avšak tomu

tak není. „[…] pohodlný cestovný kočár, v němž seděla milostpaní Skočdopolová

ze Springenfeldu. – Naproti ní po koních seděla komorná její, mamsel Sára, na

kozlíku u kočího panská, panna Klárka, a vedle milostpaní ležel miláček její. –

Nebyl to manžel – ani bratr, ani přítel – byl to Joli, anglický psíček nejmenšího

druhu […]“55 I přesto pro ni pan Skočdopole dělal, co jí na očích viděl. „Pan

Skočdopole ji trpělivě vyslechl, neřekl ani be ani ce, a paní také více neřekla;

byla uvykla, že manžel její vše, co se jí nelíbilo, odstranil, co se jí líbilo, jí

zaopatřil, a protož myslela, i tenkráte, že je dost těch několik slov, více že netřeba

o tom mluvit.“56 Manžel jí byl tedy oporou a mohlo by se na první pohled zdát, že

byl naivní a v mysli jednodušší, když se nechal tak snadno manipulovat. „Pan

Skočdopole nebyl tak hloupý, jak se zdál, on dobře věděl, jak to chodí v domě.“57

Přesto byl zrovna on často tím, kdo rozhodoval o důležitých věcech, ačkoli

se zdálo, že jen poslouchá manželčiny příkazy. „Pan Skočdopole, zvyklý na

paniny stonky a rozmary, neměl ničehož proti tomu, dal zapřáhnout a paní odjela

domů.“58 Když se u jeho ženy objevila těžká nemoc, byl jeden z mála, kdo se o

její zdravotní stav opravdu zajímal a měl o ni strach. „,Jsi to ty, Václave?‘

55 NĚMCOVÁ, Božena. Povídky. 2. vyd. Praha: Odeon, 1972, s. 169. 56 Tamtéž, s. 204. 57 Tamtéž. 58 Tamtéž, s. 228.

~ 31 ~

obrátila se paní rychle. ,Jsem,‘ odpověděl pan Skočdopole překvapen, že ho

jmenuje paní jménem, jakéž nenáviděla co nanejvýše sprosté.“59 Pan Skočdopole

také pozoroval velkou změnu v manželčině chování a v souvislosti s její nemocí

si uvědomoval čím dál víc, jak má svoji ženu rád. Mrzelo ho, jak si byli poslední

dobou vzdálení, ale nevinil pouze ji, ale i sebe. Postava pana Skočdopole je

upřímná, sám dokázal uznat vinu. V povídce Němcová popisuje chvíli, kdy

Václav Skočdopole spatří podobiznu své manželky v rámečku, dlouze se na ni

dívá, až mu vyhrknou slzy do očí. „,To byly jiné doby, když jsem si tě dal

malovat, Kateřino!‘ šeptal si, ,věřili jsme ještě v sebe. – Mohli jsme být šťastni,

ale chybili jsme oba. Odpustiž nám Bůh!‘“60

Nakonec byl právě pan Skočdopole ten, při kom zůstali stát dva nejbližší

přátele v nejtěžších chvílích jeho ženy, zatímco ji všichni opouštěli. V závěru

příběhu dochází k jakémusi partnerskému usmíření manželů Skočdopolových.

„Když odešli cizí, sehnul se pan Skočdopole na ruku své manželky, řka pohnutým

hlasem: ,Nikdy ti to nezapomenu, Kateřino, poroučej se mnou, jsem tvůj sluha!‘

,Ne tak Václave, můj nejupřímnější příteli!‘ odpověděla paní, stisknouc mu ruku.

– Tak se skončila ona první návštěva, na niž se pan Skočdopole kolik let byl

chystal a již paní přijmout nechtěla, ač vše pro ni podstoupil.“61 Pan Skočdopole

je manžel, který stojí při své paní za každé situace, můžeme vyvodit, že i on sám

svou věrností napomohl ke změně chování paní Skočdopolové. Jeho místo

v jejím životě je podstatné a Němcová zde opět tematizuje svou víru v sílu lásky,

která zvítězí, ať už musí urazit jakoukoli strastiplnou cestu.

5.3 Prostředí a místo

Zámek stál na vršku a pod ním leželo městečko. Řeka tekoucí okolo města

u paty kopečku dělala hranice mezi panskou a městskou majetností. Obyvatelé se,

jak už jsme zmínili výše, dělili na třídy. Do první třídy patřili zámožní hospodáři

s vlastním domem a polnostmi. Mezi ně patřila hlavně městská rada a starosta.

Do druhé třídy spadali chudší řemeslníci, kteří taktéž vlastnili dům, ale ten už byl

59 NĚMCOVÁ, Božena. Povídky. 2. vyd. Praha: Odeon, 1972, s. 229. 60 Tamtéž. 61 Tamtéž, s. 240.

~ 32 ~

o něco menší, a stejně tak i kousek pole. Ženy a dívky z těchto dvou vrstev mezi

sebou trochu bojovaly. A do třetí třídy se řadili nejchudší obyvatelé, jak sama

Němcová píše „lůza“.

Obydlí bohatých bylo většinou u vody, na valech. Ve dvorech měli tmavé

komory pro podřízené s malým oknem, bez podlahy či kamen. Ohřívat se a vařit

si v zimě museli tito zaměstnanci v hospodě na náměstí. Za takovou komoru ještě

museli dokonce platit dvanáct zlatých ročně. Pod postelí měl takový poddaný

vykopanou jámu, do níž si schovával zásoby brambor. Nejchudší neustále řešili

finanční problémy, panstvo jim neplatilo tolik, aby se pořádně najedli, nemohli

otevřít okna, aby vyvětrali, a brambory ani jinde než pod postelí skladovat také

nesměli. Když slyšeli umíráček, pomodlili se za zemřelého.

Na zámku byly zvyky jiné, paní si nechala říkat vznešeněji, než jí náleželo

stejně jako mamsel Sára. Ta toužila po oslovení „panno“. Na zámku paní

Skočdopolovou při příjezdu vítali úředníci, pan důchodní jí pomáhal z kočáru,

stejně tak písař a správce jí byli k službám. Němcová opět popisuje módu, Klárka

nenosila žádný šperk ani nepoužívala vůni, písař Kalina měl frak a bílou vestu, ve

všední den nosil plátěnou halenu.

~ 33 ~

6. Pohorská vesnice

Smlouvu na napsání knihy podepisovala spisovatelka ve chvílích, kdy si

svou invencí i výkonem mohla být jistá. První část Pohorské vesnice však

odevzdávala se značným zpožděním. Uprostřed května 1856 již celé dílo vešlo ve

známost a Němcová jej považovala za své vrcholové, stejně tak povídku později

vnímala generace Nerudova. Zprvu se ale autorka střetávala s rozpačitým až

káravým přijetím. I dnes se můžeme setkat s radikálně odmítavými kritickými

názory. „Byla by velkou evropskou spisovatelkou, kdyby hodila do smetí

Pohorskou vesnici a vydala své intimní dopisy...“62 Dospěla k závěru, že jde o

dílo čtenářsky náročné. Sama byla ale s Pohorskou vesnicí spokojená více než

s Babičkou (již v současné době považujeme za její nejvýznamnější dílo), a to co

se týče osob i idejí.

Děj se odehrává v bezejmenné pohorské vesnici na Klatovsku, ve které se

tyčí kostelík, najdeme tam školu, ale také zámek. Setkáváme se v ní s prostými

lidmi, jako je například bába, její dcera Manka s manželem šafářem Mičou,

vnučka Dorla a slepý syn Józa. Dalšími obyvateli je hrabě Hanuš se svojí matkou

a její schovankou Jelenkou. Tito všichni tvoří kladné postavy celého děje. Hrabě

je znám svým dobrým srdcem a sám pomáhá chudému obyvatelstvu. Velmi

kladně se chová zvláště k drotarům (dráteníkům), kteří chodí po světě, od vesnice

k vesnici. Na zámek přichází na návštěvu starý baron, který hraběti velmi vyčítá

jeho kladný vztah k chudému lidu, zvláště právě k drotarům. Ale konkrétně šafář

Miča, bývalý drotar, zachránil hraběti život.

Vztah mezi panstvem a chudými lidmi připomíná rovněž děj Babičky. Paní

hraběnka pomáhá chudým lidem stejně jako paní kněžna ve výše jmenovaném

díle. Babičce je velmi podobná bába z Pohorské vesnice. Moudrá žena, která

pomáhá rodit děti, léčí lidi, sbírá bylinky, ale také dokáže moudře poradit. V díle

nechybí ani příběh o lásce mezi Dorlou a Pavlem. Pavel má pověst horké hlavy,

pytláka a pašeráka, k těmto činnostem ho nutí jeho strýc Srna (Sršáň). Bába

nechce požehnat jejich sňatku, ale dobrý hrabě jmenuje Pavla myslivcem a bába

62 BĚLOHRADSKÝ, Václav. Kunderův sen o absolutním autorství, Právo, 12. října 2006. In JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Božena Němcová: příběhy ‒ situace ‒ obrazy. 1. vyd. Praha: Academia, 2007, s. 250.

~ 34 ~

tak nakonec mladým přestane bránit. „Bábino slovo platilo jako zákon. – Jakkoli

se zdála být mrzutá a bručivá, nemohlo přece být dobrosrdečnější osoby a při

chorých trpělivější, a všecky děti měly ji rády.“63

6.1 Postava Jelenky v kontextu povídky

Z ženských postav Pohorské vesnice jsme zvolili k rozboru postavu

Jelenky, slečinky ze zámku. Slečna Helena, čili jak ji hrabě jmenoval Jelenka,

nebyla hraběnčina, byla dcera po její zemřelé sestře. Hraběnka ji přijala za svou,

Hanuš ji miloval jako vlastní sestru. Bylo mu dvacet čtyři, když si matka

desetileté děvčátko přivezla z ústavu. „Ve volném vzduchu, na výsluní lásky a

šetrnosti roztála ledová pokrývka, která srdce děvčete tížila, a jako fialka na jaře,

kdy sníh sejde, lístky a poupátka na teplém slunku rozvíjí, podobně rozvíjely se

před okem hraběnčiným všechny dobré vlastnosti milého děvčete. Dobrota,

nevinná veselá mysl, skromnost a slušný mrav, to se na ní každému zalíbit

muselo, k čemuž i ušlechtilý zevnějšek přispíval, zvlášť kdy Jelenka do

panenských let dorůstala.“64

Přišla do styku s přísnými učitelkami, nemohla si ani poskočit, byla kárána

a trestána. Nemohla si zpočátku zvyknout na volnou svobodu, byla zastrašena,

ostýchavá a často nemocná. Proto se hraběnka, hrabě a Jelenka s několika starými

služebníky odstěhovali do rodinného zámku v pohorské vesnici. Jelenka byla

stále nemocná, a tak se bába rozhodla, že jí pomůže, a vzala ji k pramenu čisté

dobré vody, což měla být voda zázračná. Několikrát ji v ní smočila, vykoupala a

dítě bylo rázem čím dál zdravější a růžovější. „Hraběnka sotva se jich dočkati

mohla, když ale Jelenka s bábou se vrátila čerstvá jako poupě v ranní rose a po

lázni si libovala, tu ji opustilo vše obávání.“65 Hrabě trávil s Jelenkou spoustu

času, vyprávěl jí o přírodě, moři, svých cestách a učil ji botanice. Později jí

s učením na zámku vypomáhal i farář, učitel a také ji Józa učil hudbě. To, že

slečnu vyučují lidé z vesnice, se nelíbilo starému baronovi.

63 NĚMCOVÁ, Božena. Pohorská vesnice. 3. vyd. Praha: Kvasnička a Hampl, 1928, s. 23. 64 Tamtéž, s. 24. 65 Tamtéž, s. 26.

~ 35 ~

Jelenčinou nejlepší kamarádkou byla Dorla. Na Vánoce Jelenka nachystala

dárky pro obyčejné lidi a měla z nich větší radost než z dárků, které sama dostala.

Lidé ji měli rádi, protože byla vždy ke všem milá a přející. „Den Jelenčina

narození byl vždy pro svobodnou chasu svátkem; ráno byla v kostele zpívaná, pak

vedl učitel děti školní do zámku a tam jí nejstarší děvče za všechny ostatní školní

děti i za celou ves přálo a kytici podalo, neboť nejenže hraběnka a hrabě o školu

jak náleží se starali v každé případnosti, Jelenka i ze svých peněz dětem často

radost dělala.“66 Hanuš doveze do vsi drotara Jana, jenž se do Jelenky zamiluje,

ale nestačí jí své city svěřit, jelikož umírá v přestřelce ve chvíli, kdy se snaží

zloději ukrást ovce ze zámku. Pouze jí stačí dát do zahrady májku. Jelenku má

také rád slepý Józa, jenž ji učí hrát na hudební nástroj a zpívá s ní. Jelenčino

přátelství s Dorlou a s Józou stírá rozdíl mezi panstvem a chudým lidem. Jelenka

a hrabě Hanuš se do sebe nakonec zamilují a hraběnka jejich sňatku požehná.

„Dlouho stála u okna pohřížena v modlitbě a rozjímání. Slzy leskly se jí na lících

jako rosné krůpěje na lupenech růžových. Od večera byla Jelenka Hanušovou

nevěstou od matky požehnanou!“67

Už jsme uvedli názor Václava Bělohradského, který tvrdí, že Pohorská

vesnice zabránila Němcové stát se světovou spisovatelkou. Naopak Jan Neruda

22. ledna 1862 Pohorskou vesnici v Hlase chválil: „Vytýkali jí, že píše málo.

Možno, ano jisto jest, že by byla co do množství více zůstaviti mohla, rovněž jisto

však jest, že by byly četnější plody ty nebývaly ani Babičkou, ani Pohorskou

vesnicí. Takové poetické křišťály musí se jen znenáhla tvořit, k podobnému

zazáření zapotřebí odpočinku, dalšího sbírání sil.“68

Mnohé autorčiny postavy měly reálný předobraz. Postava Hanuše je

spojena s hrabětem Hanušem Kolovratem Krakovským, pánem na Březnici. To je

patrné například ve jméně, Janáčková vysvětluje: „V logice románu s dobrým

koncem obdařila svého Hanuše Březenského perspektivou manželství s dobrou

Jelenkou (Hanuš Krakovský jako historická osoba zůstal svobodný).“69 Rodák

66 NĚMCOVÁ, Božena. Pohorská vesnice. 3. vyd. Praha: Kvasnička a Hampl, 1928, s. 211. 67 Tamtéž, s. 208. 68 Cit. dle JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Božena Němcová: příběhy ‒ situace ‒ obrazy. 1. vyd. Praha: Academia, 2007, s. 250. 69 JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Božena Němcová: příběhy ‒ situace ‒ obrazy. 1. vyd. Praha: Academia, 2007, s. 261.

~ 36 ~

z Chodska, V. Č. Bendl, viděl také v autorčiných postavách své příbuzné a

krajany, sám měl sestru Dorlu70.

Na ctnosti a dobrotě Jelenky se s Janáčkovou shoduje F. X. Šalda: „[…]

Nebo posléze lidumily z profese, osvícenými a vlasteneckými šlechtici a

šlechtičnami, kteří jako hrabě Hanuš, hraběnka Březenská a komtesa Jelenka

mají životním cílem hospodářské i osvětné povznesení svého lidu, poučují sedláky

radou i skutkem, starají se o své poddané, zachraňují sirotky a vybavují nevěsty,

dávají zařizovat své zámky jen domácím řemeslníkům a mnoho a obšírně hovoří

vespolek o výchově dívčí a povznesení ženině, o jejím úkolu v národě i

společnosti, o vzdělání řemeslnictva, o pokroku zemědělském, o lidovém kroji a

vkusu o souladu stavův a vrstev společenských.“71 Jelenka je novodobou

šlechtičnou, která stále řeší svůj poměr k ostatní společnosti, ale přesto zůstává

odtažitá.

Šalda zmiňuje za podstatu a cíl života hraběnky Březenské a Jelenky

mimo jiné dívčí sílu, povznesení ženy a jejího úkolu v národě i společnosti. Tento

motiv je pro Boženu Němcovou typický. Otázku postavení ženy zakomponovala

téměř do každé ženské hlavní postavy, jíž se zabýváme.

Charakter Jelenky formuje rodina, bez níž by se nikdy nestala tak

vzdělanou a dobrosrdečnou osobou. Rodina Březenských v podstatě pouze kvůli

ní „si místo odlehlé od „civilizace“ zvolila, aby jí nic nebránilo vychovávat

schovanku, již přijala za svou, bez ohledu na konvence vžité mezi ,urozenými‘, a

vštípit jí naopak sobě vlastní náhledy na svět a morálku.“72

Kromě rodiny utváří postavu také její okolí, přátelé a lásky (ať už vyřčené

či ne). Mezi ně patří například mladý Slovák Jano, „zamiluje se do hraběcí

schovanky Jelenky, nedbaje toho, že patří k zámecké rodině. I on tedy překročí

jistou hranici, jíž sotva lze nedbat.“73 Vidíme, že jeho touha po Jelence je silná, je

70 JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Božena Němcová: příběhy ‒ situace ‒ obrazy. 1. vyd. Praha: Academia, 2007, s. 266. 71 ŠALDA, František Xaver. Duše a dílo: podobizny a medailony. 4. vyd. Praha: Melantrich, 1937, s. 78. 72 JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Božena Němcová: příběhy ‒ situace ‒ obrazy. 1. vyd. Praha: Academia, 2007, s. 258. 73 Tamtéž.

~ 37 ~

to však „láska elegická, kterou trpí ušlechtilí snivci a dobráci, drotar Janko a

chasník Petr v ,Pohorské vesnici‘.“74

Přestože osud Jana končí tragicky, Šmahelová jeho smrt považuje za něco

pozitivního. „Janova tajná a beznadějná láska k hraběcí schovance Jelence žije

jen sněním, kradmými pohledy a nevyslovovanými tužbami; teprve v okamžiku

smrti, která přichází nečekaně a náhodně, zařadí se tento okrajový prvek syžetu

do dramatických souvislostí děje, promění se z lyrického prožitku ve skutek, jímž

bezděčný hrdina, za cenu vlastního života, zachrání milostné štěstí druhých.“75 Je

pravdou, že neštěstí jiných může napomoci radosti druhých, a v tomto případě

Jelenka nikdy nezjistí, zda by byla s Janem šťastnější, proto čtenář může věřit, že

Jano nezemřel zcela bezdůvodně. Němcová měla jeho skon patřičně promyšlený.

Tento motiv je především symbolickým poukazem na bolestné stránky lásky, kde

smrt jednoho mohla otevřít dveře k jiné lásce a možná i silnější. Tedy se

z bolestné dostáváme do radostné oblasti lásky.

Velký rozsah, který Němcová tentokrát pro ideální model „slovanského“

soužití zvolila, po Pohorské vesnici opustila. Románového žánru se vzdala i jako

formátu svých již ohlášených příběhů ze současného života. Jedná se o zábrany

v porozumění, panující v prvotním komunikačním kontextu a v jeho následné

recepci. „Autorčino postesknutí, že Pohorské vesnici nikdo pořádně neporozuměl,

platí svým způsobem dodnes.“76

Zasaďme reflexi ženské otázky v Pohorské vesnici do kontextu, kam

patřila, tedy do projektu nápravy světa, v souvislosti s rozdělením na bohaté a

chudé, skrze činorodou lásku. Takovéto utopické představy rezonovaly skrytě

právě u Boženy Němcové. Pohorská vesnice byla epilogem onoho snu.

Zamyslíme-li se nad slovy pana faráře, který mluví s hraběnkou o poslání a

postavení ženy, můžeme přisoudit jeho názory samotné autorce. Pan farář

konstatuje, že si dívky za jeho mládí užívaly radovánek a zábavy a matky je

nemusely neustále hlídat. Podle něj bylo nepoctivé děvče velice řídkým úkazem,

74 ŠALDA, František Xaver. Duše a dílo: podobizny a medailony. 4. vyd. Praha: Melantrich, 1937, s. 109. 75 ŠMAHELOVÁ, Hana. Autor a subjekt v díle Boženy Němcové. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1995, s. 176. 76 JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Božena Němcová: příběhy ‒ situace ‒ obrazy. 1. vyd. Praha: Academia, 2007, s. 274.

~ 38 ~

ale pokud se taková našla, ukazovala si na ni prstem celá obec. Dívky byly doma

vedeny k domácím pracím, věřily v Boha, měly hluboký mravní cit, zaměstnání a

nebyla jediná volná chvíle během dne, kdy by neměly co dělat. Měly široký

obzor.

Farář se zamýšlí nad tím, že v době, kdy vyrůstal, bylo všechno naopak.

Nynější ženy jsou vzdělané, ví toho mnoho, jen nevědí, kde leží základ pravého

štěstí, a neznají samy sebe. Děvče tehdejšího chování, ať už dcera měšťanská

nebo řemeslnická, se nehodila pro muže, který neměl hodně peněz. Dívky

vyžadovaly mnoho věcí, bez nichž se nedokázaly obejít.

6.2 Prostředí a místo

Pohorská vesnice nemá jméno, ale leží nedaleko bavorských hranic na

Šumavě, ohrazena Černým lesem. Je velká, má kostel, školu, statky a chalupy

jsou jen ze dřeva, štíty a okenice mají malované růžemi a srdíčky. U každého

domu stál ovocný sad, před okny několik záhonků na květiny a zeleninu a okolo

obce se prostíraly pole a louky, jimiž protékal široký potok.

Jako každá dědina ‒ tak i pohorská vesnice měla své zvyklosti a obyčeje.

Například na svatou Barboru uříznou dívky višňovou nebo třešňovou větvičku,

dají ji do vody a položí na teplé místo, nejlépe do chléva, obden jí vyměňují vodu

a větev na Vánoce vykvete. „Ty větvičky nesú si děučata na půlnoční za

šněrovačku, ha který chlapec ji chapne, za toho muší jíť.“77 Chlapci zase hlídali

obec, střídali se každou noc po dvou, jeden byl u vsi a druhý u zámku.

Němcová využívala místy i slovenštinu, zvláště u drotarů, a nezapomínala

ani na chodské nářečí, jež jí Klácel vyčítal. Stejného nářečí užívala i v Karle, kde

ho Klácel překvapivě nekritizoval. Podle něj je nářečí známkou nevzdělanosti a

vadilo mu hlavně u Dorly. „Což ta Dorla nemohla se naučit od Jozy a Jelenky?

Což nechodila do školy? Pan učitel dobře mluví česky. To podivné, že Joza a

Jelenka tu nezpůsobilost trpěli!“78

77 NĚMCOVÁ, Božena. Pohorská vesnice. 1. vyd. Praha: Kvasnička a Hampl, 1928, s. 5. 78 Cit. dle JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Božena Němcová: příběhy ‒ situace ‒ obrazy. 1. vyd. Praha: Academia, 2007, s. 268.

~ 39 ~

V díle se tedy doplňuje spisovný jazyk a místní nářečí, které by Klácel

nejraději viděl pouze u postav periferních, ne hlavních, dále najdeme příznaky

knižnosti ve spisovné řeči postav a v řeči vypravěče. Znaky knižního jazyka

s poučujícím rázem díla dobře korenspondovaly. S Klácelovým názorem se

neztotožňujeme, ačkoli je nářečí obtížné, hůře srozumitelné a bez vysvětlivek by

četba byla obzvlášť náročná na pochopení, dodává na autenticitě, čtenář se

dokáže lépe vžít do doby i děje. A se zvolenou řečí souhlasí i Jaroslava

Janáčková: „Důvěřivé a plodné souhře postav uvnitř díla ani v nejmenším

nepřekáží rozmanitost jejich mateřských řečí.“79

Němcová poznala chodské nářečí za pobytu na Domažlicku. Autorka

věnovala také mimořádnou pozornost slovenskému jazyku, který poznala až v

dospělosti, bylo pro ni náročné se jej zmocňovat, ale tím se stával pro ni

přitažlivým. Zároveň toužila vymanit se z užšího společenství jednoho národního

jazyka. Se slovenštinou se seznámila v souvislosti s několika svými pobyty na

Slovensku. A během psaní Pohorské vesnice strávila několik týdnů právě tam.

V románu mluví slovensky pouze drotaři, osoby sice zcela výjimečné svým

charakterem, duchem i obzorem, ale nízkého sociálního statutu. „Slovenština

Klácelovi poukazovala k jinému světu, k světu nižšímu, proto se jí dotkl jen

ironizující zmínkou.“80

79 JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Božena Němcová: příběhy ‒ situace ‒ obrazy. 1. vyd. Praha: Academia, 2007, s. 279. 80 Tamtéž, s. 269.

~ 40 ~

7. Srovnání hrdinek

Janáčková mluví o lásce Jana k Jelence v Pohorské vesnici jako o

překračování hranic. Můžeme toto slovní spojení použít i na celou tvorbu Boženy

Němcové? Domníváme se, že ano. Spisovatelka ve své tvorbě překračuje hranice

mezi skutečností a snem, touhou. Sama sní o jiném postavení žen, rozbíjí

zavedený stereotyp a namísto toho ukazuje příklady mužů, kteří staví ženu na

stejnou úroveň sami se sebou a často i nad svoji pomyslnou příčku.

Jako byl manžel paní Skočdopolové V zámku a podzámčí ochoten splnit jí,

co jí na očích vidí, tak i Jano neshledává zábranu, proč by se nemohl zamilovat

do dívky ze zámku. Ani myslivec nevidí důvod, proč by se měl hlavní postavě

v Divé Báře vyhýbat. Němcová chápe ženu jako ideál a vyzvedá její

společenskou důležitost.

Bára, Markyta, paní Skočdopolová a Jelenka – čím se tyto ženy vlastně liší

a co mají společného? Některé věci jsou viditelné na první pohled. Bára a Jelenka

jsou mladé dívky, které stojí v podstatě na začátku své životní pouti. Každá se

nějakým způsobem vyrovnává s prostředím, ze kterého vyšla, hledá si muže,

s nímž spojí svůj život, a reaguje na okolní svět. Bára se musí bránit před útoky

vesničanů a Jelenka se jen těžko vymaňuje z vlivů tvrdé ústavní výchovy poté, co

ji hraběnka přijme do své rodiny. Paní Skočdopolová a Markyta jsou již ženy

středního věku, které mají část života za sebou. Každá má nějakou velkou bolest

a starost, jež si nese v sobě a která ovlivňuje jejích chování a jednání. Paní

Skočdopolová se musí vyrovnat s vlastní sobeckostí a nesplněnou tajnou touhou

po dítěti. Markyta naopak celý svůj život v podstatě obětuje pro záchranu svého

syna. Všem svým čtyřem hrdinkám dává Němcová dostatek vnitřní síly a odvahy,

aby své životní úkoly zvládly a vyrovnaly se se svým údělem. Vždy se najde

někdo, kdo jim stojí po boku i v těžkých situacích.

Kromě věku můžeme postavy porovnat i z pohledu sociálního prostředí,

ve kterém se pohybují. Jelenka a paní Skočdopolová jsou ženy „ze zámku“,

naopak Markyta a Bára žijí „v podzámčí“. Zde autorka jasně ukazuje, že všechny

prožívají svoje radosti, starosti, bolesti a útrapy bez ohledu na to, v jakém

prostředí žijí. Všechny jsou to ženy a jejich ženské osudy je spojují.

~ 41 ~

7.1 Hrdinka a láska

„Byla první význačnou českou ženou, která nejen cítila, že má právo se

odvrátit od ponižujícího intimního vztahu s necitlivým a brutálním manželem, ale

že má právo na pochopení veřejnosti pro svoji vzpouru proti konvenci. Když

poznala, že tomu tak není, obestřela svůj intimní život mlčením,“81 píše o

Němcové Marie Lachmanová-Neudorflová. Spisovatelka pochopila, že ani sebe

horoucnější vzájemné vzplanutí mezi mužem a ženou nečiní muže celkově

silnějším a lepším a že rozdat to nejlepší ze sebe druhým ještě nezaručuje, že od

nich lze očekávat totéž. Láska, zvláště mateřská, jí však zůstala něčím naprosto

svatým, nejvyšší hodnotou. Vlastní děti milovala a je to znát i v námi

rozebíraných dílech. Ať už mluvíme o Markytě ve vztahu k synovi Karlovi, paní

Skočdopolové, jež v závěru knihy nechává založit sirotčinec a stará se o studium

a výchovu Vojtěcha, bábě, která se zaslouží o uzdravení Jelenky, nebo o samotné

Báře, která byla na faře jako doma. Všechny tyto hrdinky spojuje právě mateřská

láska, ať už je k nim zacílena nebo ji samy poskytují.

Budeme-li ale mluvit o lásce milostné, musíme zdůraznit, že nebyla u

vybraných hrdinek na prvním místě. Nelze říci, že upřednostňovaly vlastní

sebeurčení, ale nad lásku k partnerovi stavěly mnohdy lásku ke svým

dlouholetým blízkým. Bára chovala k myslivci silné city, avšak pokud by jí Elška

nevyslovila svůj souhlas a nepřála by jí štěstí, s mužem by neodešla. V případě

paní Skočdopolové se opravdu jednalo o upřednostňování vlastního blaha nad

blahem partnerovým, což se postupem příběhu mění, ale vztah k manželovi se

nestává absolutní prioritou, oba dva jsou si rovni. Jediný případ, který souvisí

s naší hrdinkou a je v něm upřednostněn partner před rodinou, je v případě Karly,

která, ovšem, jak se ukázalo, byla vlastně Karlem. Němcová tedy opravdu drží

koncept toho, že žena neupřednostňuje muže před jinými city, ale naopak muž

(Karel) ženu upřednostňuje. Spisovatelka se snažila předvést nový životní model,

kdy muž není středobodem vesmíru své ženy.

„Není-li však dovoleno muži, aby beztrestně zpřetrhal odolnou pavučinu

měšťanské malosti – jak teprve ženě, tisíckrát pevněji spoutané předpisy

81 NEUDORFLOVÁ, Marie L. České ženy v 19. století: úsilí a sny, úspěchy i zklamání na cestě k emancipaci. [vyd.neuved.] Praha: Janua, 1999, s. 25, 26.

~ 42 ~

společenské morálky v soukromém životě a ještě více v činnosti veřejné! Božena

Němcová má odvahu porušit tuto ,morální‘ i literární konvenci.“82 A setkává se

nejen s nepochopením, ale přímo s nenávistí, která je úplným protikladem toho,

jak srdečná ve skutečnosti je. „Ale v ní právě koření to, co nazýváme trpkým

údělem Boženy Němcové.“83 Převedla autorka svůj trpký úděl do své tvorby?

Jednoznačně ano, ale v jejích dílech se tento úděl zdá svým způsobem snazší,

protože má východisko, příběhy končí šťastně a vždy po boku hrdinky stojí

někdo, kdo se jí snaží porozumět a pomoci.

7.2 Hrdinka jako ochranitelka

„Ale jak Karla, tak hrdinky Divé Báry či Sester, dokonce i Čtyr dob a

Dobrého člověka se řídí nikoli knihami, ale jenom svým citem, vzdorem,

vnuknutím, potřebou chránit sebe, syna, sestru, přítelkyni, otce, svůj nárok na

štěstí.“84

Postavy Němcové nechtějí pouze vyprávět, líčit, vzpomínat a pět chválu

na prostého člověka, především touží vykonávat poslání a objevovat schopnost

dobra ve čtenářích. Ochranitelkami bychom mohli nazvat každou z námi

vybraných postav. U Markyty o schopnosti opatrovat a starat se o své blízké

nemusíme ani pochybovat. Svého syna bránila před vojnou, nezajímalo ji, co si o

tom myslí okolí, dělala cokoli, aby jej ochránila. Divá Bára ochraňovala Elšku

přede vším, občas také Josífka a tatínka a také ráda pomáhala panně Pepince.

Ochranářský pud je značně spjat s láskou, kterou jsme již rozebírali výše. Jelenka

byla ochránkyní z našich hrdinek největší, z vlastních peněz dětem kupovala

dárky a celkově ráda pomáhala, kde mohla. „Jelenka se také včleňuje do většiny

obyčejových rituálů praktikovaných ve vsi, sdílí starosti i naděje svých vesnických

vrstevníků.“85 A paní Skočdopolová se po prozření začala více zajímat o chudé a

postarala se Vojtěchovi o studium.

82 FUČÍK, Julius. Tři studie: Božena Němcová, Karel Sabina, Julius Zeyer. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1973. Kritické rozhledy, s. 23, 24. 83 Tamtéž. 84 JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Božena Němcová: příběhy - situace - obrazy. 1. vyd. Praha: Academia, 2007, s. 281. 85 Tamtéž, s. 258.

~ 43 ~

7.3 Zázemí a povahy hrdinek

Bára i Jelenka jsou mladé dívky, o Báru se stará tatínek, o Jelenku

zámecká rodina i bába, obě mají rodinu, která je chrání a záleží jí na dívce.

Markyta má syna a paní Skočdopolová manžela, tedy obě mají příbuzného, který

v případě nutnosti při nich stojí. „Milejší mu byla než syn, a mnohdy si myslil:

aťsi je děvče, přece je mé dítě.“86

Zázemí měly naše hrdinky zajištěné a příjemné, ale byl jednoduchý a

pohodlný i jejich osud? Němcová nenechala své postavy v poklidu, neudělala

z nich hrdinky jen náhodně. Každá si prožila těžké chvíle, aby z nich vzápětí

mohla být vysvobozena.

Zcela odlišným aspektem u každé námi rozebírané postavy je povaha.

Zatímco Jelenka je ušlechtilá, jemná aristokratka, která nás pravděpodobně

nepřekvapí něčím rebelským, Markyta je lidová, paličatá, tvrdohlavá a zemitá

žena. Nenechá si do ničeho mluvit a nedá na žádnou radu okolí. Avšak vůbec

nejoriginálnější postavou Němcové je Bára, která je nejvíce osobitá, svérázná a

svá. Povaha paní Skočdopolové je taktéž originální, nadutá paní

s maloměšťáckými rysy. Ukazuje se, že každá z postav je úplně jiná ‒ vzdělaná

Jelenka vedle chytré, avšak prosté Báry a namyšlená paní Skočdopolová na

úrovni vedle Markyty, která nemohla v životě mít, co si vysnila, a chovala se

především pragmaticky. V povahách a postaveních se protagonistky liší, ale

v čem jsou stejné?

Všechny čtyři si jsou vědomy své ženské hodnoty, přesto nepořádají

feministické revoluce. Vědí, jaké mají postavení ve světě i v životě, ale nemají

potřebu to někomu dokazovat. Například změna u paní Skočdopolové neprobíhá

zvenčí, ale jde přímo z jejího nitra, z ní samotné.

86 NĚMCOVÁ, Božena. Povídky. 2. vyd. Praha: Odeon, 1972, s. 129.

~ 44 ~

Závěr

V bakalářské práci jsme se zabývali ženskými postavami ve čtyřech

povídkách spisovatelky Boženy Němcové. Sekundární literatury k samotné osobě

Boženy Němcové a její tvorbě je mnoho, ale ke konkrétním ženským hrdinkám,

jež jsme si vybrali, už tak obsáhlá literatura není. Zejména u povídky Karla se

literární vědci vyjadřují přímo k hlavní postavě, k Markytě již méně. Podobné je

to i u postavy Jelenky. Kritici se více méně shodují na tom, že byla Němcová

silnou ženou, která se ve svých prózách snažila o povznesení ženy a usilovala o

změnu svého zavedeného statusu.

Božena Němcová hledala inspiraci ve svém vlastním životě i ve svém

okolí. Některými recenzenty jí bylo vyčítáno, že psala málo, jiní se shodují, že s

větším množstvím prací by mohlo dojít ke zhoršení kvality. Němcová patří k éře,

jíž osvícenství vdechlo víru v moc vědění a v knihu jako jeho zprostředkovatelku.

Celý životní příběh této osobnosti, probuzení a vzmach jejího literárního talentu,

stvořené dílo a uznání, které jí přinášelo, dávaly tomuto předpokladu za pravdu.

Celonárodní autoritě se dosud těší jako žena všestranná, odpovědná i spontánní,

navýsost starostlivá o své děti, manžela i přátele. Dostupné prameny, na prvním

místě korespondence a zápisníky Němcové, nabízejí nejrozličnější a dosud

nepřečtené a neanalyzované podněty k otázce účasti knihy a čtení v životě

moderní tvořivé ženy a její rodiny.

Identifikovali jsme a analyzovali čtyři postavy – Markytu z povídky

Karla, divou Báru ze stejnojmenného díla, paní Skočdopolovou z povídky V

zámku a podzámčí a Jelenku z Pohorské vesnice. Zasadili jsme hrdinky do

prostředí a přiblížili vznik i obsah jednotlivých povídek. Zjistili jsme, že se

protagonistky liší postavením, povahou, ale podobají se svými ochranitelskými

pudy, láskou k blízkým, touhou pomáhat a vědomím své ženské hodnoty.

Můžeme tedy říci, že hrdinky mají více společného než odlišného.

Autorčina tvorba je nejen jedinečným přínosem české literatuře, ale

formovala i čtenářské názory na postavení ženy a celkové vnímání ženy jako

individuality. I v tom je spisovatelčin odkaz dnešku. „A přítelkyní věčně mladého

~ 45 ~

úsměvu, sestrou očí vždycky panenských, matkou nikdy neumdlévající zůstane

Božena Němcová také pokolením budoucím.“87

87 ZÁHOŘ, Zdeněk. Božena Němcová. 1. vyd. Praha: Československá YWCA, 1927, s. 355.

Literatura

Primární zdroje

NĚMCOVÁ, Božena. Povídky. 2. vyd. Praha: Odeon, 1972. 364 s.

NĚMCOVÁ, Božena. V zámku a podzámčí. 1. vyd. Praha: Laichter, 1920. Žeň

z literatur. 115 s.

NĚMCOVÁ, Božena. Pohorská vesnice. 3. vyd. Praha: Kvasnička a Hampl,

1928. 240 s.

Sekundární zdroje

FORSTER, Edward Morgan. Aspekty románu. 1. vyd. Bratislava: Tatran, 1971.

140 s.

FOŘT, Bohumil. Literární postava: vývoj a aspekty naratologických zkoumání. 2.

vyd. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2008, Theoretica & historica.

111 s. ISBN 978-80-85778-61-8.

FUČÍK, Julius. Tři studie: Božena Němcová, Karel Sabina, Julius Zeyer. 1. vyd.

Praha: Československý spisovatel, 1973. Kritické rozhledy. 155 s.

CVEJN, Karel. Božena Němcová. 1. vyd. Praha: Orbis, 1956. 73 s.

CHALOUPKA, Otakar (ed.). Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež. 1.

vyd. Praha: Albatros, 1985. 480 s.

JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Božena Němcová: příběhy ‒ situace ‒ obrazy. 1. vyd.

Praha: Academia, 2007. 309 s. ISBN 978-80-200-1574-7.

JECHOVÁ-SÁNEROVÁ, Hana. Žena-spisovatelka v literatuře polské a české

v době nástupu buržoasie. [vyd. neuved.] 1951, 328 s.

LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Průvodce literárním dílem: výkladový slovník

základních pojmů literární teorie. 1. vyd. Jinočany: H&H, 2002. 355 s. ISBN

8073190206.

LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Slovník literárních pojmů aneb Co se skrývá za

slovy. 1. vyd. Plzeň: Fraus, 2006. 160 s. ISBN 80-7238-620-4.

MOLDANOVÁ, Dobrava. Na písčitých půdách: české spisovatelky na přelomu

19. a 20. století. 1. vyd. Praha: Agentura Pankrác, 2011. 119 s. ISBN 978-80-

86781-17-4.

NEUDORFLOVÁ-LACHMANOVÁ, Marie. České ženy v 19. století: úsilí a sny,

úspěchy i zklamání na cestě k emancipaci. [vyd. neuved.] Praha: Janua, 1999.

446 s.

FORST, Vladimír (ed.). Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1.

vyd. Praha: Academia, 1985-2008, ISBN 80-200-0468-8.

RIMMON-KENAN, Shlomith. Poetika vyprávění (přel. Vanda Pickettová). 1.

vyd. Brno: Host, 2001. Strukturalistická knihovna. 176 s. ISBN 80-7294-004-x.

SOBKOVÁ, Helena. Tajemství Barunky Panklové. Portrét Boženy Němcové. 2.

vyd. Praha, Litomyšl: Paseka, 2008. 260 s. ISBN 978-80-7185-897-3.

ŠALDA, František Xaver. Duše a dílo: podobizny a medailony. 4. vyd. Praha:

Melantrich, 1937. 353 s.

ŠMAHELOVÁ, Hana. Autor a subjekt v díle Boženy Němcové. 1. vyd. Praha:

Univerzita Karlova, Vydavatelství Karolinum, 1995. Acta Universitatis Carolinae,

209 s. ISBN 80-7184-003-3.

TILLE, Václav. Božena Němcová. 4. vyd. Praha: Družstevní práce (Živé knihy),

1938. 378 s.

TILSCHOVÁ, Anna Marie. Božena Němcová. 3. vyd. Česká Skalice: vlastním

nákladem, 1948. 14 s.

VLAŠÍN, Štěpán (ed.). Slovník literární teorie. 1. vyd. Praha: Československý

spisovatel, 1977. 471 s.

ZÁHOŘ, Zdeněk. Božena Němcová. 1. vyd. Praha: Československá YWCA,

1927. 385 s.