Masarykùv lid · masarykùv lid roèník xxii.4. èíslo. prosinec 2016 ČtvrtletnÍk...

Masarykùvlid

RoèníK XXii .4. èíSlo . PRoSinec 2016

ČTVRTLETNÍK NEZÁVIsLÉHO DIsKUsNÍHO KLUBU MILADY HORÁKOVÉ ČTVRTLETNÍK NEZÁVIsLÉHO DIsKUsNÍHO KLUBU MILADY HORÁKOVÉ

sTATĚ A POJEDNÁNÍ - AKTUALITY - ZE VZPOMÍNEK PAMĚTNÍKŮ - Z ARCHIVŮ - KNIHY, KTERÉ NÁssTATĚ A POJEDNÁNÍ - AKTUALITY - ZE VZPOMÍNEK PAMĚTNÍKŮ - Z ARCHIVŮ - KNIHY, KTERÉ NÁsZAJÍMAJÍ - JAZYKOVÝ sLOUPEK - VZPOMÍNÁME - ZE ŽIVOTA KLUBU MILADY HORÁKOVÉ - INFORMACEZAJÍMAJÍ - JAZYKOVÝ sLOUPEK - VZPOMÍNÁME - ZE ŽIVOTA KLUBU MILADY HORÁKOVÉ - INFORMACE

ZŠ Na Planinì 1393, Praha 4 - Krè, tel. è.: 233373934e-mail: [email protected]

www.miladahorakova.czČSOB, č. ú.: 556682/0300

Redakèní rada: J. Adlt, E. JourováJ. Titzlová, pod vedením Z. Dvoøákové

Produkce a expedice: Nakladatelství Eva-MilanNevole, K Údolí 2, 143 00 Praha 12

RegiSTRoVáno MK èR e 11026, iSSn 2336-8772

ProsinecPo sněhu půjdu čistém, bílém,hru v srdci zvonkovou.Vánoční země je mým cílem.Až hvězdy vyplovou,tu budu blízko již. A budu ještě blíž,až lesní půjdu tmou.

Tu ztichnu tak, jak housle spící, a malý náhle, dětinný, a v rukou žmole beranici,včarován v ticho mýtiny, tu budu blízko již. A budu ještě blíž, svých slz až přejdu bystřiny.

Mír ovane mne, jak by z chléva,v němž vůl a oslík klímají,světýlka stříknou z prava, leva,noc modrá vzlykne šalmají,tu budu blízko již. Ach jsem tak blízko již,snad pastýři mne poznají…

Fráňa Šrámek, Splav, 1916

Redakce Masarykova lidu přeje všem členům Klubu dr. Milady Horákovéa všem dalším čtenářům našeho časopisu krásné, klidné Vánoce.

Do roku 2017 pak mnoho dobrého, šťastné dny, hodně síly k uskutečněnívšech úkolů a životních předsevzetí.

Redakce děkuje všem dárcům, kteří svými finančními příspěvky nad rámecčlenských příspěvků umožňují, aby náš časopis mohl vycházet.A prosí všechny členy, aby neopomněli zkontrolovat, zda splnilisvoji povinnost – zaplacení členského příspěvku jednou za rok.

Vydání tohoto čísla (včetně úhrady za expedici a poštovné) bylo umožněnodíky sponzorskému daru Jitky Titzlové, členky redakční rady.

4-2016_ek 14.12.2016 18:13 Stránka 1

masarykův lid

2

Letošní 60. výročí tzv. maďarských událostí, kdy se napřelomu října a listopadu 1956 v tehdejší Maďarské lidovérepublice v důsledku tlaku obrovských demonstrací, ozbro-jeného boje protikomunistických povstaleckých skupin ivývoje uvnitř Nagyova kabinetu zhroutil stalinistický režim,je příležitostí připomenout, jakým způsobem ústřednítiskový orgán československých komunistů Rudé právo in-formoval své čtenáře o překotném politickém vývoji v zeminašich tehdejších jižních sousedů, respektive jak se vy-rovnával se skutečností, že předseda maďarské vlády ImreNagy přešel během několika dní z pozice obránce komuni-stického režimu na opačnou stranu barikády.

Začátek povstáníZa počátek tzv. maďarských událostí, které budou

označovány následujících 33 let v zemích „tábora socialis-

mu“ za „kontrarevoluci“, aby na konci komunistické mociv Maďarsku byly zcela přehodnoceny (včetně právní reha-bilitace v roce 1958 popraveného Imre Nagye) a označenyza „lidové povstání“, bývá považován 23. říjen 1956, kdyněkolik tisíc vysokoškolských studentů zahájilo v Budapeštidemonstraci solidarity s událostmi v Polsku, kde se k mocivrátil Wlodyslaw Gomulka, považovaný tehdy za reform-ního komunistu a symbol určité nezávislosti „lidového“Polska na Sovětském svazu.

K demonstrujícím vysokoškolákům se ovšem začalipřipojovat další obyvatelé Budapešti, a tak počet účastníkůtéto původně zakázané, později ale povolené studentskédemonstrace dosáhl počtu asi dvou set tisíc. Demonstrantipožadovali návrat Imre Nagye do funkce předsedy vlády,kterou vykonával jako představitel umírněného „novéhokursu“ již v letech 1953–1955, dále odchod sovětských jed-

STATì A POJEDNÁNÍSTATì A POJEDNÁNÍletos si připomínáme 60. výročí maďarského povstání, které bylo potlačeno sovětskými tanky. o této otřesné události píševe své stati prof. Zdeněk Víšek.

rudé právo a maĎarské povstání

4-2016_ek 14.12.2016 18:13 Stránka 2

masarykův lid

3

ideologicky zaměřený úvodník Rozhodně s jistotou, kterýnepokoje v Budapešti jednoznačně odsoudil jakonebezpečnou kontrarevoluci.

Vývoj po 23. říjnuProti demonstracím i ozbrojeným povstalcům od 24.

října 1956 zasahovala v Budapešti (i na jiných místech)sovětská vojska, která navzdory své početnosti nedokázalavyužít ani své technické převahy, neboť postup sovětskýchtankových kolon byl účinně ztěžován nejrůznějšími forma-mi odporu povstalců – většinou mladých dělníků, studentůi vojáků, jejichž počet bývá odhadován na dvacet tisíc. Rudéprávo, které nemělo původně zájem maďarské událostijakkoliv dramatizovat, proto o pouličních bojích v Bu-dapešti informovalo spíše v omezené míře a své čtenářezahrnovalo především zprávami o postupně zklidňující sesituaci a o pokračujícím odhodlání maďarských pracujícíchudržet socialistické zřízení…

Lidé v Československu se tak například nedozvěděli nico tragických událostech před budovou parlamentu 25. října,kde neznámí ozbrojenci (pravděpodobně příslušnícimaďarské státní bezpečnosti) zahájili střelbu do demonstru-jících zástupů. Jejím výsledkem bylo na sedmdesát mrtvýcha tři sta zraněných, přičemž jiné údaje hovoří až o dvě stězabitých. V následujících dnech byli proto příslušníci tajnépolicie – skuteční či domnělí – nezřídka lynčovánirozzuřenými davy.

Rudé právo ve svém vydání z 26. 10. 1956 vyhrocenousituaci v hlavním městě ovšem popisovalo jako relativněklidnou:

I když v průběhu dne pokračovaly boje se zbytky ozbro-jených kontrarevolučních skupin, život v některých čtvrtíchBudapešti přichází do normálních kolejí. Pracuje elektrárna,plynárna, městská telefonní síť a velké pekařské závody.

O masakru na Kossuthově náměstí Rudé právo neinfor-movalo ani v následujících dnech a tato pro dalšíradikalizaci maďarského povstání závažná událost tak bylapřed československou veřejností zamlčena. Stranou po-zornosti tohoto listu zůstalo pochopitelně také stávkovéhnutí, které se rychle šířilo z Budapešti do dalších měst,stejně tak vytváření nejrůznějších dělnických či národníchrad (často antikomunistického politického zaměření), kterépřebíraly v době kolapsu státní moci funkci místních samo-správ. Velkou pozornost naopak věnoval tento deníknejrůznějším shromážděním a výzvám československýchpracujících na podporu stranického a státního vedení ČSR.

Rudé právo ještě 28. října – tedy pátý den povstání –ubezpečovalo občany, že …všechny zprávy docházející z Ma-ďarska svědčí o tom, že lidově demokratické zřízení díkyodhodlanému vystoupení všech sil oddaných věci dělnickétřídy a maďarského pracujícího lidu, se stále upevňuje.Ve skutečnosti téhož dne došlo k prvnímu zásadnímu zlo-mu ve vývoji situace v Maďarsku, neboť premiér Nagy –po určitém váhání – označil povstání nikoliv již za kon-trarevoluci, ale za …národní demokratické hnutí, které vy-puklo jako reakce na zločiny minulého historického období.

Toto prohlášení nebylo jedinou výraznou změnou v čin-nosti Nagyova kabinetu, neboť o den dříve se stal ve funkcistátního ministra členem vlády také první prezident

notek ze země a potrestání osob, které se podílely na stalin-ských represích, zvláště pak bývalého stranického vůdceMatyáse Rákosiho.

Původně poklidný charakter demonstrace se změnil v ná-silný poté, co u budovy státního rozhlasu padly ze stranybezpečnostních sil první výstřely a mezi demonstranty seobjevili první mrtví a ranění. Rozhořčení účastníci protestůzačali obsazovat veřejné budovy a na jejich stranu se přidalai část příslušníků budapešťské vojenské posádky. VelitelBémových kasáren v Budapešti nechal dokonce otevřítmobilizační sklady a přikázal svým podřízeným rozdělitzbraně a střelivo mezi obyvatele hlavního města, cožsvědčilo o naprostém rozkladu autority komunistické mocinejen „na ulici“, ale i přímo v jejích nejdůležitějších mocen-ských strukturách.

O těchto skutečnostech se však čtenáři Rudého právanedozvěděli ovšem vůbec nic, neboť redakce „našeho“nejvýznamnějšího stranického listu zveřejňovala o tzv.maďarských událostech pouze tendenční a dosti zkreslujícíaž zatemňující zprávy a komentáře, v nichž jednoznačněpřevažovaly ideologické floskule a politické fráze nad reál-nými fakty.

Vypuknutí nepokojů zaznamenalo Rudé právo až 25.října 1956 v článku Vážné události v Maďarsku, a to tímtotendenčním způsobem:

Dne 23. října v odpoledních a večerních hodinách došlov Budapešti k vážným nepokojům, jež vyvrcholily útokemproti některým veřejným budovám a které měly za následekztráty na životech. Nepokoje byly inspirovány kon-trarevolučními živly, jež se pokusily o zvrat lidově de-mokratického zřízení v Maďarsku.

V současné době úspěšně probíhá likvidace kon-trarevolučních band. Podle zprávy rozhlasu z odpoledníchhodin část kontrarevolučních živlů již složila zbraně. Ve vel-kých závodech vytvořili dělníci ozbrojené sbory na ochranusvých závodů a jejich zařízení.

Pozornost věnovalo Rudé právo v témže textu i osobě ImreNagye, když informovalo o výsledcích mimořádného zasedáníÚstředního výboru Maďarské strany pracujících (MSP):

Soudruh Imre Nagy byl pověřen funkcí předsedy vlády.Vláda MLR byla ve středu nucena k obraně pořádku vyh-lásit stanné právo a aby zabránila řádění kontrarevolučníchband, požádala sovětské jednotky, které se na základěVaršavské dohody zdržují v Maďarsku, aby pomohly přiobnově pořádku a klidu v zemi.

Rudé právo ve stejném vydání také přineslo zprávu ČTKo projevu I. Nagye v maďarském rozhlase 24. října 1956:

Ve středu v poledních hodinách promluvil v buda-pešťském rozhlase předseda Rady ministrů Maďarské lidovérepubliky Imre Nagy. V projevu vyzval obyvatele hlavníhoměsta, aby zachovali klid a pořádek. Současně oznámil, že tiúčastníci kontrarevolučních nepokojů, kteří v nejbližšíchhodinách složí zbraně, nebudou postaveni před stanný soud(…) Vyzval všechny obyvatele Maďarska, všechny dělníky,rolníky a inteligenci, aby pevně obstáli, zachovali klid,postavili se na odpor provokatérům, aby pomáhali přiobnovení pořádku.

Zatímco zprávy z prvního dne povstání byly v Rudémprávu informačně dosti omezené, o to rozsáhlejší byl

4-2016_ek 14.12.2016 18:13 Stránka 3

masarykův lid

4

poválečného Maďarska Zoltán Tildy, představitel zakázanéMalorolnické strany, která v parlamentních volbách v lis-topadu 1945 získala 57 procent hlasů, zatímco druhá komu-nistická strana pouhých sedmnáct. Ale i tak za výraznépomoci sovětské okupační správy roku 1947 maďarští ko-munisté získali absolutní moc, která ovšem v maďarskéspolečnosti, jež byla vždy výrazně protirusky a pozdějiprotisovětsky a antikomunisticky orientována, mělapochopitelně jen minimální podporu, což byla hlavní příčinajejího rychlého rozkladu na podzim roku 1956. VstupZoltána Tildyho do Nagyova kabinetu se stal předzvěstívytvoření čtyřkoaliční vlády 30. 10. 1956.

Rudé právo se ale ještě 29. října o Imre Nagyovizmiňovalo – byť nepřímo – celkem pozitivně, kdyžzveřejnilo redakční komentář moskevské Pravdy Politickédobrodružství v Maďarsku ztroskotalo. List sovětskýchkomunistů o tehdejším maďarském premiérovi tehdy napsal:

Lidově demokratický řád prošel tvrdou zkouškou apotvrdil obrovskou životní sílu. Budapešťský rozhlas 27.října oznámil, že byla na širokém demokratickém základěvytvořena nová národní vláda v čele se soudruhem ImreNagyem.

Tento text ústředního sovětského deníku byl po-zoruhodný ale především tím, že opatrně připouštěl, že onakontrarevoluce v Maďarsku má vlastně poměrně širokoupodporu dělnictva, když uvedl:

Nepřátelé maďarského lidu, vedeni kořistnickými zájmy,pokusili se však využít těžkostí země k odstranění lidovéhořádu a obnovení reakční nadvlády. Vystoupili se zbraní rucea podařilo se jim zatáhnout do svého dobrodružství jistoučást maďarských pracujících, kteří zřejmě neměli jasno o těch-to záměrech.

Rudé právo proti imre nagyoviKe změně hodnocení činnosti premiéra Imre Nagye na

stránkách Rudého práva dochází až 31. 10. 1956, kdy v Bu-dapešti byla předchozího dne vytvořena široká koaličnívláda za účasti čtyř stran (komunistické, Malorolnické,Národní rolnické a sociálně demokratické) a opuštěndosavadní princip vlády jedné strany (tj. Maďarské stranypracujících), která se v té době již fakticky rozpadla a bylanahrazena nově vytvářenou Maďarskou socialistickoudělnickou stranou. Tehdy také dochází k poměrněnečekanému – avšak jen taktickému a velmi dočasnému –stažení sovětských vojsk z Budapešti. Zdálo se, že povstánídosáhlo svého vítězství, avšak již o několik málo dní pozdějise situace v hlavním městě tragicky změnila.

Rudé právo v článku Zpráva o situaci v Maďarsku o vzni-ku nové vlády uvedlo:

Dne 30. října v odpoledních hodinách promluvil do bu-dapešťského rozhlasu premiér Rady ministrů Maďarské li-dové republiky Imre Nagy a oznámil rozhodnutí vlády, žejejí řízení bylo postaveno na systému koalice z roku 1945(…) Je zcela jasné, že vytvořením této koaliční vládydospěla vláda k rozhodnutí, která je pro věc maďarskédělnické třídy i všeho pracujícího lidu Maďarska krokemzpět, neboť oslabuje pracně a s velkými oběťmi budovanoujednotu lidu, jež byla základem výsledků dosažených v Ma-ďarsku na jeho cestě k socialismu a v boji za mír.

Kriticky se vůči nejnovějšímu vývoji postavil téhož dnei redakční komentář Nový obrat ve vývoji v Maďarsku, kterýbyl znepokojen především obnovou sociální demokracie ajejím vstupem do vlády:

Oznámení nové vlády o účasti představitele sociálnědemokratické strany v novém užším kabinetu znamenázáměr, že má být politicky i organizačně narušena jednotamaďarské dělnické třídy, která je jednou ze základních pod-mínek budování socialistické společnosti. O tom, jaké jsouperspektivy budování socialismu v Maďarsku, se v Nagyověprojevu nehovoří.

Zatímco ještě na sklonku října 1956 se Rudé právosnažilo své čtenáře při líčení maďarských událostí spíšeuklidňovat, po vytvoření koaliční vlády naopak nasadiloburcující tón, který se projevoval především v dramatizu-jících titulcích – Fašistické síly se aktivizují. Reakční vojen-ská klika se dere k moci (RP 1. 11. 1956) či Gróf Esterházyv Budapešti. Síly proti obnově kapitalismu se aktivizují.Maďarská vláda ustupuje reakčním silám (RP 2. 11. 1956).

Rudé právo 2. 11. pochopitelně odsoudilo i další krokpremiéra Imre Nagye, který oznámil vystoupení země z Var-šavské smlouvy, čímž tento někdejší komunistický politik,který strávil mnoho let v emigraci v Sovětském svazu,pochopitelně osudově překročil nejen svůj prosovětský i ko-munistický stín, ale i možný dobový politický rámec, kterýby Chruščovovo vedení SSSR bylo – snad – ještě ochotnotolerovat. Vystoupení Maďarska z Varšavské smlouvy se sta-lo nepochybně hlavním důvodem nového zásahu sovětskéarmády, který byl zahájen v ranních hodinách 4. 11. 1956.

Rozhodnutí vlády Imre Nagye o vystoupení Maďarskaz Varšavské smlouvy Rudé právo 2. 11. uvedlo:

Dne 1. listopadu oznámil Imre Nagy ve své funkcizmocněného ministra zahraničních věcí, že maďarská vládavypovídá Varšavskou smlouvu. Je to další politováníhodnýkrok, maďarské vlády, která stále ustupuje reakčním silámv zemi a svým vystoupením z obranného společenství míru-milovných socialistických zemí zavléká Maďarsko na do-brodružnou cestu.

Porážka povstání Zatímco na přelomu října a listopadu 1956 Rudé právo

o premiéru Nagyovi psalo sice již kriticky, ale ještě beznenávistných výpadů, tak styl Rudého práva v informovánío tomto politikovi, který v samotném Maďarsku vyvoláváspory vlastně ještě i dnes, se prudce změnil po 4. listopadu1956, kdy sovětské tanky zahájily drtivý útok protiBudapešti, a tak rozhodly o osudu povstání, třebaže někteřípovstalci bojovali proti sovětským vojskům v Budapeštiještě další tři dny, přičemž poslední ozbrojený odpor v Ma-ďarsku vyhasl v prostoru vrchoviny Mecsek severně od měs-ta Pesc dokonce až 20. 11. 1956. Protestní demonstrace adělnické stávky, často krvavě potlačované, pak pokračovalyv zemi nejen v listopadu, ale ještě i v prosinci téhož roku.

Vydání Rudého práva 5. 11. 1956, tedy den po zahájenírozhodujícího sovětského útoku, dominoval nepřehléd-nutelný titulek Maďarský pracující lid zvítězil na kontrare-volucí. Graficky výrazný text pod tímto palcovým titulkems neskrývanou úlevou pak oznamoval porážku povstání.O nástupu prosovětské vlády Jánoše Kadára, který Ma-

4-2016_ek 14.12.2016 18:13 Stránka 4

masarykův lid

5

ohlédnutí za maďarskou revolucíMaďarské události, které ukázaly, jak

nečekaně rychle se může rozpadnoutkomunistický režim, pokud se octne v proněj kritické situaci bez vojenské pod-pory sovětské velmoci, ovšem meziveřejností v tehdejším Československužádnou výraznější podporu nenašly –mimo jiné i z důvodu manipulativního a z čás-ti i zcela lživého informování českoslo-venských sdělovacích prostředků.

Kromě historických a národnostníchresentimentů, které Čechům a Slo-vákům nepochybně také zabraňovaly sesolidarizovat s maďarskými povstalci,sehrály svou roli důvody předevšímsociálně-ekonomické i politické, neboťživotní úroveň Čechoslováků podvládou KSČ byla v roce 1956nepoměrně vyšší než Maďarů pod vlá-dou MSP, a proto i míra ztotožněníčeskoslovenské společnosti s komuni-

stickou mocí byla nesrovnatelně odlišná.Rovněž oboustranné – a někdy i nesmyslně kruté – násilí,

které bylo v maďarské revoluci také přítomno, česko-slovenskou veřejnost od projevů sympatií spíše odrazovalo.

Maďarské povstání v dlouhodobé historické perspektivěse ale nakonec stalo určitým předobrazem politickýchvýsledků „roku zázraků“ 1989, kdy národy střední a vý-chodní Evropy po nečekaně rychlém zhroucení ko-munistických režimů (v důsledku zcela nové zahraničnípolitiky SSSR) přistoupily k vytváření systému parlamentnídemokracie, což logicky znamenalo rychlé opuštění všechzásad marxisticko-leninské politické teorie i praxe.

Nejdůležitějším (třebaže postupně získávaným)poučením z událostí podzimu roku 1956 bylo promaďarskou společnost odmítnutí ozbrojeného násilí jakoprostředku udržení či získání moci, a proto zásadní politickézměny na samém sklonku osmdesátých let 20. století v Ma-ďarsku měly v rámci států tehdejší Varšavské smlouvynejpokojnější charakter.

Třebaže i ostatní východoevropské národy maďarskounenásilnou cestu následovaly (s neblahou výjimkou socialis-tického Rumunska), přesto změny politického systému bylyv dalších státech Varšavské smlouvy o poznání bouřlivější adramatičtější. Zatímco v Polsku byly vynuceny dlouhodobýmstávkovým bojem, v NDR a v ČSSR mohutnými demon-stracemi a v Bulharsku palácovým převratem uvnitř vedeníkomunistické strany, tak v Maďarsku došlo k mocenskýmzměnám „pouze“ na základě vyjednávání zástupců demokra-tické opozice s vládnoucími reformními komunisty, kteří se aletou dobou za komunisty již vlastně ani nepovažovali.

Odborná literatura a prameny:Rudé právo 25. 10. – 5. 11. 1956Nálevka, V., Maďarský podzim 1956, Historický obzor 11/1993 kol. autorů, Maďarská revoluce 1956, Soudobé dějiny 4/1996Petz, D., Proti stalinistické diktatuře!, Válka Revue 5/2012Adamec, J., Maďarsko 1956 – od reformy socialismu k národnímupovstání, sborník Securitas imperii 1/2014

Zdeněk Víšek

ďarsku bude vládnout až do doby Gor-bačovovy přestavby, tento deník uvedl:

Maďarská revoluční dělnicko-rol-nická vláda se v zájmu maďarskéhopracujícího lidu, v zájmu zachování kli-du v zemi obrátila se žádostí k jed-notkám sovětské armády, aby pomohlypři zlikvidování temných kontra-revolučních živlů a pomohly udělatpořádek v zemi. Vyzvala rovněž všech-ny pracující k podpoře vlády.

Od rána a během dopoledních hodinse maďarská revoluční dělnicko-rolnic-ká vláda za nadšené podpory všeho lidua za pomoci sovětských jednotek stalapánem situace v zemi. Kontrarevolucebyla rozbita.

Toto vydání Rudého práva nenecha-lo pochopitelně rovněž ani nit suchouna Imre Nagyovi, o kterém redakčníkomentář Velké vítězství maďarskéholidu, jenž byl rovněž zveřejněn na ti-tulní straně, mimo jiné uvedl:

V celé zemi byl rozpoután bezuzdný bílý teror, jemužpadly za oběť tisíce nejlepších synů dělnické třídy, komu-nisté i bezpartijní pokrokoví občané. Jako houby po deštivyrůstaly ze země buržoasní politické strany s vyloženězpátečnickým politickým programem (…) A to vše se dálov době, kdy v čele vlády stál Imre Nagy, který měl tu drzostvydávat se stále ještě za komunistu a dovolávat se podporypracujícího lidu, ačkoliv nečinně přihlížel k tomu, jak věrníkomunisté jsou zvěrsky ubíjeni fašistickými tlupami,mučeni a věšeni za nohy na budapešťských ulicích i vevenkovských místech. Nagy se ukázal jako podlý zrádcelidu a likvidátor strany dělnické třídy. Místo aby se postavilna odpor stále postupující kontrarevoluci, přistupoval stáleotevřeněji na jeden její požadavek za druhým.

Tento úvodník Rudého práva, který – kromě jinýchnepravd – lživě nadsazoval počet obětí tzv. bílého teroru, bylzakončen dosti zlověstným konstatováním, které je možnopovažovat za jakousi předzvěst tragického konce životaImre Nagye o rok a půl později:

Kontrarevoluce v Maďarsku neprošla a neprojde nikdy(…) Lid má dosti síly, aby srazil ruku i hlavu kontrarevolu-ci, kdekoliv ji vystrčí.

Smrt na popravišti po potlačení povstání čekala nejenImre Nagye a jeho nejbližší spolupracovníky, ale takéstovky dalších Maďarů, jejichž celkový počet je uváděnrůzně – od 277 do 800. Tito popravení občané nebylisamozřejmě jedinými mrtvými z podzimu 1956. Podlenejnižšího zveřejněného údaje bylo v nejrůznějších střetechusmrceno 2 652 maďarských povstalců (objevují se ale iúdaje o 4000 padlých), kdežto sovětských vojáků zahynulo722. Ztráty na životech měli rovněž maďarští důstojníci apolicisté, kteří zůstali věrni komunistické straně a bojovaliproti svým jinak smýšlejícím spoluobčanům. Dalších 40stoupenců stalinistického režimu (většinou příslušníků aagentů státní bezpečnosti) padlo na ulicích za oběť lidovémuhněvu.

4-2016_ek 14.12.2016 18:13 Stránka 5

masarykův lid

6

PRVní KRŮČKY...Technické objevy 19. století spočí-

vající mimo jiné v rozvoji dopravníchprostředků měly za následek zvyšovánípřepravní rychlosti, čímž došlo k tak-zvanému zmenšování zeměkoule.Uvedeného výdobytku pokroku začalivyužívat při své nekalé činnosti i zločinci.Tak vznikla kategorie cestujících zločinců,kteří se při své činnosti neomezovalipouze na místo svého bydliště a jehookolí, nýbrž, ve snaze vyhnout se svémudopadení, zvětšovali akční rádius svépůsobnosti, a to za využití dopravníchprostředků. V jejich expanzi nezabránilyhranice správních celků uvnitř státu, ale ani hranice mezijednotlivými státy, této kategorii cestujících zločinců sezačalo říkat zločinci mezinárodní. Hranice jednotlivých su-verénních států se však staly nepřekonatelnou překážkou prozločince pronásledující policejní orgány.

Vzájemný styk policejních a soudních orgánůjednotlivých států byl zpočátku uskutečňován výhradnědiplomatickou cestou, na základě dvoustranných mezi-národních smluv stanovících rámec možné spolupráce.Takto realizovaný, formální a zdlouhavý způsobmezinárodní výměny kriminalisticky důležitých informacío zločincích byl značnou překážkou v jejich stíhání.

Předpokladem úspěšného boje proti značně se rozšiřujícíkategorii mezinárodních zločinců mohla být jedině odpoví-dající mezinárodní spolupráce policejních orgánů. Zprvu by-la realizována na základě osobních kontaktů policejníchúředníků jednotlivých států, avšak ani to nebylo zdalekadostačující. Základem odpovídajícího účinného postupuproti mezinárodním zločincům bylo zakotvení mezinárodnípolicejní a soudní spolupráce v právních řádech jed-notlivých zemí, ale i v normách mezinárodního práva. V té-to oblasti bylo zapotřebí ujasnit zásady mezinárodníhopátrání po zločincích: orgány oprávněné ho vykonávat,vydávání zločince jiná mu státu - tzv. extradice, zásadyvyšetřování zločinů na mezinárodní úrovni.

Jako první se řešením těchto otázek začali v osmdesátýchletech 19. století zabývat nizozemský kriminalista vanHamel, Belgičan Prins a dr. Franz von Liszt - univerzitníprofesor trestního práva v německém Halle, na jejichžpodnět byl v roce 1889 vytvořen mezinárodní spolek prak-tických i teoretických kriminalistů nesoucí názevMezinárodní kriminalistické sdružení. Záměrem tohotosdružení bylo zavedení jednotných prostředků v boji protizločinnosti v jednotlivých státech. Na kongresech v Bruseluv roce 1889, Bernu v roce 1890, Oslu v roce 1891, Paříživ roce 1893, Antverpách v roce 1894 a Linci v roce 1895

došlo k postupnému uznávání dakty-loskopie jako identifikačního prostředku,v jednotlivých státech začaly pracovatkomise pro mezinárodní spolupráci ačinnost sdružení, i když realizovaná pouzev teoretické rovině, získávala uznání apodporu vlád jednotlivých zemí.

Cílem dalších konferencí a porad, kterése konaly v Buenos Aires v roce 1905,Madridu v roce 1909, Sao Paolu v roce1912 či Washingtonu v roce 1913 všaknebylo vytvoření mezinárodní organizacepro boj se zločinem, ale především řešenípřetrvávajících problémů vztahujících sek identifikaci osob, to jest postupné

vytlačování antropometrie a její definitivní vystřídání dakty-loskopií. Navíc se řada těchto kongresů vztahovala ponej-více na americký kontinent.

MonAcKÝ PRoceSZ hlediska rozvoje mezinárodní policejní spolupráce se

stal nejvýznamnějším rok 1914, kdy se v Monaku sešel me-zimezinárodní policejní spolupráce: prostředky a cesty kurychlení a zjednodušení stíhání uprchlých zločinců,zlepšení prostředků identifikace osob, zřízení ústavu prozkoumání řemeslné zločinnosti a zjednodušení extradičníhořízení.

Výše uvedeným krokem byla zahájena praktická mezi-národní spolupráce a uvedený kongres bývá v některýchpramenech označován jako I. kongres INTERPOLU. Snahuprávníků a kriminalistů z dvaceti čtyř zemí o potlačenízločinnosti zmařil o tři měsíce později samotný zločin.V Sarajevu byl 28. 6. 1914 zastřelen rakouský následníktrůnu, a tak se další kongres, naplánovaný na rok 1916 do ru-munské Bukurešti, vzhledem k válce již nekonal.

VAn HoUTenoVA MYŠlenKANárůst zločinnosti v prvních poválečných letech, do-

provázený narkomanií, alkoholismem a prostitucí, bylzpůsoben poklesem společenské morálky vlivem válečnýchhrůz. Přestože vlády jednotlivých zemí zvyšovaly početnístavy svých policejních sborů, nebyl boj proti zločinnostibez mezinárodní spolupráce úspěšný.

Na vzniklou situaci reagoval již v roce 1919 kapitánnizozemského četnictva van Houten, který rozeslalpředstavitelům nejvýznamnějších kriminálních ústředenpřipiš s výzvou k vytvoření mezinárodní organizace v in-tencích závěrů monackého kongresu. Van Houten navrhl imechanismus předávání informací: místní policejní orgány -národní policejní ústředna - mezinárodní policejní centrála.

Před více než devadesáti lety vznikla Mezinárodní organizace kriminální policie dnes označovaná inTeRPol. ČlánekMichala Dlouhého "interpol a Československo" (in: Přísně tajné! 2/2003) nás seznamuje s jejími počátky a účastíČeskoslovenska na tomto dění.

IntErpoL a ČEskosLovEnsko

4-2016_ek 14.12.2016 18:13 Stránka 6

masarykův lid

7

odmítli jmenovat stálé zástupce do výboru komise a po-nechali to na rozhodnutí nadřízených. Tento opatrnickýpostup zřejmě pramenil z tehdejšího postoje mladého státuk Rakousku a z obavy, že se Rakousko prostřednictvím nověvznikající organizace bude snažit našim bezpečnostnímorgánům vnutit svůj policejní systém nechvalně známý z dobmonarchie. Později byl do výboru organizace jmenovánvládní rada a policejní ředitel v Bratislavě dr. Klíma ibratislavský policejní rada Enenkel. Uvedené rozhodnutíbylo zřejmě motivováno i menšími cestovními náklady spo-jenými s jednáními ve Vídni. Teprve po smrti dr. Klímy, kekteré došlo při jeho dovolené na francouzské Riviéře, bylod ledna 1930 jmenován do výboru vládní rada JosefVaňásek, šéf tehdejšího bezpečnostního oddělení pražskéhopolicejního ředitelství a celostátní Všeobecné kriminálníústředny. Jde o muže, který je naší generaci znám z li-terárního ztvárnění Jiřího Marka jako rada Vacátko...

Při jednání kongresu se mimo jiné hovořilo i o trestnýchčinech páchaných našimi občany v zahraničí. Napříkladkriminální komisař Libermann z policejního prezidia v Ber-líně i dvorní rada Wahl z Vídně obšírně referovali o trestnéčinnosti Emila Palmy, který v Německu padělal dvaceti-markové a padesátimarkové bankovky v několikatisícovýchmnožstvích. Před zatčením se mu nejprve podařilo uprch-nout do Prahy a v roce 1921 do Rakouska. Zde padělal ra-kouské – inflací poznamenané padesátitisícové bankovky, ato v nominální hodnotě 40 miliónů rakouských korun. Z tétočástky se mu podařilo 9 miliónů uložit do jedné budapešťskébanky. Kromě toho padělal i sedm československýchdvacetikorunových bankovek. Emil Palma byl zatčen v Loe-benu u Štýrského Hradce a 8. 2. 1923 byl vídeňským trest-ním soudem odsouzen ke čtyřem letům vězení a po odvolánímu byl trest zvýšen na šest let.

Michal Dlouhý

Vzhledem k vzájemné poválečné nedůvěře mezi státy,kdy jednotlivé vlády odrazovala myšlenka navazovat kon-takty v tak choulostivé oblasti, jakou je policejní služba, ne-setkal se dobře míněný návrh s pochopením.

VíDeŇSKÝ KongReSAž v roce 1923 se na popud rakouské spolkové vlády

sešel ve Vídni II. mezinárodní kongres kriminální policie,jehož jednání se zúčastnili zástupci téměř všech evropskýchzemí. Největší zásluhu na uspořádání kongresu měl tehdejšívídeňský policejní prezident a pozdější spolkový kancléř dr.Hans Schober. Kongres si dal úkol vyřešit následujícíokruhy otázek:1. organizace mezinárodního a mezistátního stykubezpečnostních úřadů a bezprostřední pomoc při stíhánízločinnosti,2. energické potírání mezinárodní zločinnosti,3. vydávání zatčených zločinců k potrestání do ciziny,4. zavedení mezinárodní policejní řeči,5. rozvoj kriminální vědy.

Vídeňský kongres dal vzniknout mezinárodní kriminálnípolicejní komisi, která se stala základem současného IN-TERPOLU. Sídlem organizace se stalo Policejní ředitelstvíve Vídni v ul. Rossauerlande č. 7. Byl dohodnut vzájemnýstyk bezpečnostních orgánů jednotlivých zemí, a to v po-době písemné, telegrafické i telefonické. Následně došlok vytvoření soustavy mezinárodního kriminálního zpravo-dajství, která vycházela z návrhu již zmíněného vanHoutena. To znamená, že ve Vídni byla mezinárodní cen-trála, v každém státě byla národní ústředna, která zajišťovalastyk s místními bezpečnostními orgány.

BYli JSMe PRi ToM...Tehdejší Československo bylo zastoupeno úředníky

pražského policejního ředitelství. Ti přímo na kongresu

Přinášíme zasvěcený pohled do zákulisí budování muzea bratří Čapků v Malých Svatoňovicích. Dělo se to za komunistickétotality a bylo to provázeno četnými komplikacemi, jak dokládá stať Mgr. Veroniky Jáchymové. (Vesmír 95, 9/2016; jednáse o zkrácenou verzi studie z knihy V obecném zájmu.)

pŘíBĚH pErIFErní InstItuCEv padEsátÝCH LEtECH

Poúnorové střety kulturních i politicko-společenskýchvizí se do velké míry zrcadlí v pohledu na Karla Čapka.Tehdejší názorové spektrum, rozpínající se od nekritickéhopřijímání Čapkova díla až po jeho naprosté odmítání, lzepozorovat nejen v dobové publicistice, ale také v koncepcíchmuzejních expozic.

RŮZnÉ ČAPKoVSKÉ DiSKURZY se promítly do podo-by dvou literárních muzeí, která nabízela odlišný pohledna Karla Čapka a na jeho místo v literárním kánonu. První

z těchto institucí je Památník národního písemnictví (PNP),který vznikl v roce 1953, byl pověřen vytvořenímoficiálního muzea české literatury a zároveň měl dohlížetnad ideovou a metodologickou správností literárních muzeípo celé republice. Druhé pak představuje Muzeum bratříČapků v Malých Svatoňovicích, které v roce 1947 založilaSpolečnost bratří Čapků (SBČ) – organizace pečující o od-kaz obou autorů, která se ve svých stanovách hlásila k pr-vorepublikovým demokratickým ideálům.

4-2016_ek 14.12.2016 18:13 Stránka 7

masarykův lid

8

Příklon KSČ k tzv. ostrému kurzu v boji proti reakci,který se prosadil na podzim 1948, se projevil mj. četnýmivýzvami k revizi kulturního dědictví. Tato změna oficiálníkulturní politiky vymezující se vůči první republice,nemohla neovlivnit pohled na dílo Karla Čapka. Prokla-mativně byla zavržena ta část Čapkova díla, jež se těchtotradic dotýkala, z knihoven mizely například Hovory s T. G.Masarykem. Kromě politicky zaměřené publicistiky ale bylyostatní Čapkovy tituly v knihovnách běžně dostupné.

Do debat o vztahu k Čapkovu dílu zasáhlo vydání studiesovětského literárního historika S. V. Nikolského, kterýnabídl ve své předmluvě k ruskému vydání výboru z Čap-

kových děl obraz umělce bojujícího svým dílem protifašismu (1950, česky 1952). Jako „bojovník proti fašismu"figuroval následně i v reprezentativní expozici dějin českéliteratury v Památníku národního písemnictví (1953). Za sym-bolický akt přijetí Karla Čapka do panteonu pokrokovýchspisovatelů pak můžeme chápat vystoupení VáclavaKopeckého na X. sjezdu KSČ v roce 1954. Oficiální ideologKSČ postavil Karla Čapka do řady „pokrokových" před-stavitelů národní kultury vedle Boženy Němcové, JanaNerudy a Aloise Jiráska.

Začlenění Karla Čapka do kánonu socialistické literaturys sebou neslo výraznější regulaci jeho obrazu: intervencímcenzury se v padesátých letech například nevyhnul románVálka s mloky, cenzurní zásahy jsou doloženy i v Devateru

pohádek. A stejně intenzivní pozornost byla věnována i Čap-kovým muzeálním prezentacím.CENTRUM VERSUS PERIFERIE

Interakci institucí, již budeme dále sledovat, lze postih-nout na ose centrum x periferie, přičemž ukážeme, že v zdán-livě monolitním prostoru socialistické kultury existovalacelá řada napětí a že prosazování představ mocenského cen-tra nelze vnímat jako převodové soukolí, které by mocenskécentrum pouze uvádělo do chodu. Památník národníhopísemnictví v tomto sporu představuje dohlížející orgánblízký centru, muzeum v Malých Svatoňovicích oproti tomustojí na samém okraji – spravovala jej pražská Společnost

bratří Čapků, jež měla v Malých Svatoňovicích svoupobočku, jejímiž členy byli místní obyvatelé, kteří také sezakládáním muzea pomáhali. Personální propojení s pražs-kou centrálou představuje osobnost Miroslava Halíka,znalce a editora Čapkových textů.

První záznamy sporu těchto institucí pocházejí z 15. dub-na 1955, kdy byl na adresu PNP odeslán dopis z minister-stva kultury s žádostí, aby byla prověřena expozice Muzeabratří Čapků, v níž se měly nacházet „nevhodné exponátyneodpovídající aktuálním požadavkům doby". PracovníciPNP provedli průzkum, při němž zjistili, že v expozicizůstaly předměty vztahující se v tu dobu stále ještě k ne-přijatelné postavě – T. G. Masarykovi: jednak mu bylavěnována celá jedna vitrína, jednak se v muzeu nacházelyvýtisky Hovorů s T. G. Masarykem. Problémem byly též fo-

4-2016_ek 14.12.2016 18:13 Stránka 8

masarykův lid

9

V únoru 1961 došla na ústřední výbor KSČ nová stížnost,tentokrát však z opačné strany. MNV Malé Svatoňovice sistěžoval, že PNP nebyl schopen za dva roky zajistit slíbenoureinstalaci, aby mohlo být muzeum otevřeno. Nyní se ji sicePNP chystá provést, avšak během sezony hodlá muzeumzavřít; stížnost dále konstatovala, že libreto výstavy bylosvěřeno osobě, která se Čapkovi nikdy nevěnovala. ProtožeSvatoňovičtí podle svých slov „ztratili důvěru" v PNP,žádají ÚV KSČ o pomoc.

Památník nakonec musel do jisté míry ustoupit, nová ex-pozice, jejíž otevření bylo naplánováno na 13. května 1962,vznikla ve spolupráci Miroslava Halíka a pověřeného pra-covníka PNP. Spolu s expozicí byl schválen i text proprůvodce, aby při výkladu nedocházelo ke zkreslování.Za ideovou „správnost" expozice se před definitivnímotevřením muselo zaručit hned několik institucí, vedlePamátníku národního písemnictví například i ministerstvoškolství a kultury a Národní muzeum.

Spor muzejních institucí jasně ukazuje, že prosazovánínormativní interpretace Karla Čapka v Malých Sva-toňovicích silně naráželo zejména na lokální („periferní")tradici a paměť. Ve Svatoňovicích a blízkém okolí, zvláštěv Úpici, žili pamětníci rodiny Čapkových, stejně jako pa-mětníci založení muzea. Zmíněný Josef Kašpar, podobnějako kritizovaná průvodkyně Františka Pospíšilová, bylzároveň autorem knihy Zahrada mládí Karla Čapka, v nížspisovatelovo dílo zasadil do lokálního mikrosvěta a načrtli svou vizi: „Každý národ určuje si sám tuto tradiční pietuk místům, jež uvedla na svět své nejslavnější syny [...]. A v ne-daleké budoucnosti rýsuje se před námi nová literárníMekka, rodiště spisovatele Karla Čapka – Malé Sva-toňovice." Zásluhou místních obyvatel se Svatoňovice stalystěžejním místem paměti spojeným s Karlem Čapkem –ve svatoňovickém okolí vznikla stezka bratří Čapků, na vy-hlídce za městem měla být umístěna socha zpodobňující obabratry a plánovalo se též založení divadla.

PNP se pokoušel krotit tento svatoňovický „symptompřebujelého lokálního patriotismu" a doporučoval do expoz-ice zapojit například hornické a lidové motivy z okolí, abytak byl umenšen – řečeno dobovým žargonem – čapkovský„kult osobnosti". Podle představ PNP mělo Muzeum bratříČapků zůstat i v budoucnu spíše menší regionální institucí,která měla být ve stínu Památníku Karla Čapka ve Strži, najehož otevření PNP od počátku šedesátých let intenzivněpracoval. Avšak není bez zajímavosti, že libreto stržskéhopamátníku otevřeného v roce 1963 připravil – a tím bez-prostředně ovlivnil jeho koncepci a ideové vyznění – opětMiroslav Halík.

Představitelé „periferie" nepřistoupili k žádnémuotevřenému odporu nebo bojkotu. Jednali v rámci usta-vených mocenských, legislativních i diskurzivních man-tinelů, pouze poměrně obratně využívali mezer, které v praxivznikaly. Bylo to umožněno především slabou vazbou nakonci mocenské struktury a byrokratickou povahou aparátu,jehož relativně složité fungování oddělovalo, byť v pro-měnlivé míře, rozhodnutí ideologických špiček od kulturnípraxe.

Veronika Jáchymová

tografie Masaryka a Edvarda Beneše. Na základě těchtozjištění PNP oslovil Společnost bratří Čapků, která muzeumspravovala, aby nežádoucí exponáty odstranila.

Původní expozice pocházela z roku 1947 a navazovalana putovní výstavu z roku 1946. Autorem byl zmíněnýMiroslav Halík, který byl zároveň místopředsedou SBČ.Kromě dvou místností věnovaných Čapkovu životu auměleckému zrání vyzdvihovala expozice zejména jeho vz-tah k T. G. Masarykovi a protiválečnou linii jeho tvorby.Promasarykovský akcent naznačovaly i exponáty, které seke Karlu Čapkovi přímo nevztahovaly. Vystaveno bylonapříklad křeslo, ve kterém na večerech Pátečníků sedělMasaryk, či hrnečky, z nichž pila manželka prezidentaBeneše.

Když byla roku 1957, tj. dva roky od vzpomínanéhodopisu, prováděna další kontrola, upozornila na pře-trvávající nedostatky. Ze zprávy vyplývá, že napříkladHovory s T. G. Masarykem ještě nebyly odstraněny, dáleupozorňuje na celkové koncepční problémy expozice, kteráse věnovala celému Čapkovu dílu; požadovaný akcentna protifašistická díla podle ní vyžaduje výraznějšípřepracování a doplnění o kritické poznámky k předchozítvorbě.

Zpráva také kriticky komentovala výklad místníprůvodkyně: „Výklad paní Pospíšilové je naprosto nemožný,maloměšťácky reakční. Paní Pospíšilová zdůrazňuje s pa-třičnou sentimentalitou styky K. Čapka s T. G. Masarykem aBenešem, zpaměti cituje dlouhé pasáže z korespondence,která se těchto styků týká; lituje slavných svatoňovickýchpoutí (ty jsou dnes zakázané); dává návštěvníkům čístČapkovu modlitbu z Lidových novin 1938 s jasnou tendencí,že dnes jsme na tom stejně jako v době Mnichova.Odstranění této průvodkyně z muzea považuji za prvořadoupovinnost národního výboru."

Na základě zprávy PNP doporučil, aby bylo muzeumvyvázáno z vlivu Společnosti bratří Čapků a aby byl nad ex-pozicí ustaven přísnější dohled; čapkovské muzeum mělopřejít od správu místního národního výboru (MNV).Společnost pod ni sice formálně přešla, nicméně nepřímose muzeum do jejích rukou opět vrátilo: správcem muzeav rámci svatoňovického MNV se totiž stal bývalýfunkcionář zrušené svatoňovické pobočky BČ Josef Kašpar,který pak – jak se kriticky vyjádřila tehdejší ředitelka památ-níku Jaroslava Václavková – „je zcela v zajetí starého pojetíČapkovy osobnosti a díla a je ostře zaujat proti všemideovým zásahům do sbírek a expozice, které komentovalvždy reakčními poznámkami".

Dne 21. května 1959 se na MNV v MalýchSvatoňovicích konala porada za účasti zástupců ministerstvaškolství a kultury. Reinstalací muzejní expozice bylidefinitivně pověřeni dva zaměstnanci PNP, kteří se ovšemČapkovi odborně nevěnovali. Výsledkem těchtopersonálních změn bylo i to, že zhruba po pěti letech od do-by, kdy PNP začal čapkovské muzeum prvně sledovat, bylyv roce 1960 odstraněny i knihy Hovory T. G. Masarykem.Z důvodu celkové zastaralosti byly zároveň na jaro 1961naplánovány rozsáhlejší změny. Muzeum sice zůstalopřístupné, avšak PNP opakovaně zakazoval jeho propagaci.

4-2016_ek 14.12.2016 18:13 Stránka 9

masarykův lid

10

Jeden z osobitých textů Jiřího Ješe přetiskujeme z jeho knížky "Sloupky, komentáře a reflexe z deníku Metro 1997–2003", 2016.

vZpomínka na mILadu Horákovou

Čtenáři Metra, kteří už tři roky sledují moje pravidelnésloupky, snad potvrdí, že nejsem právě nekritickým vy-chvalovačem politických osobností. Nikdo není dokonalý aúplně dokonalá zajisté nemohla být ani dr. MiladaHoráková. Podle mého názoru však byla nejdokonalejšíze všech veřejně činných osobností, které jsem ve svémživotě poznal. Byla přesně o čtvrt století starší než já, a přes-to jsem na ní jako dvacetiletý student obdivoval její ženskoukrásu. Žádné fotografie – a už vůbec ne ty z onoho hrůznéhoprocesu – nezachycují to, co u ní Alice Masarykova vystih-la slovy „vlnivý úsměv na ušlechtilých, krásně kreslenýchrtech". Pouze když vidím paní Janu Kánskou, uvědomím siten genetický zázrak a mám vždy chvíli neodolatelný pocit,že její matka Milada Horáková opět stojí přede mnou.

Znali jsme se poměrně dobře. Sedávala díky abecednímupořádku v jedné poslanecké lavici s mým otcem a dost častopokračovali ve svých debatách i u nás doma. Tato setkánínepřestala ani po únorovém převratu, kdy Milada Horákovásložila mandát v den smrti Jana Masaryka, což byl také tenden, kdy Parlament měl schválit novou Gottwaldovu vládu,a dát tak únorovým událostem jakýsi ústavní punc. Můj otectoho dne Horákovou nenásledoval. I když v těch dalších pártýdnech, které mu zbývaly do konce mandátu, se několikrátzachoval velmi statečně, přece jen jsem měl vždy pocit, žeHoráková udělala lépe, když okamžitě dala najevo, že onas komunistickým režimem nechce mít nic společného.

Pak u nás seděla 29. května 1948 a společně s ní zají-mavá společnost: profesor ústavního práva a poslanec za so-ciální demokracii dr. Zdeněk Peška a poslankyně AntonieKleinerová. Přesně za dva roky a jeden týden státní soudv Praze tyto tři lidi jaksepatří ohodnotil: Horáková smrt,Kleinerová doživotí, Peška 25 let. A ještě další dva lidé u to-ho byli, Masarykův spolupracovník z prvního odboje avynikající žurnalista dr. Lev Sychrava a neteř spisovatele

Jaroslava Kvapila Anna Kvapilová. Ani jejich další osudynebyly bez zajímavosti. Sychrava ještě téhož roku emigrovaldo Anglie, není však známo, že by tam vyvíjel nějakoučinnost, a roku 1958 se jako jeden z mála politickýchemigrantů vrátil domů, kde brzy nato zemřel. Také AničkaKvapilová už pár týdnů po schůzce u nás emigrovala a usa-dila se v Norsku, kde desítky let organizovala ve městěStorsand letní tábor a prázdninovou školu pro děti čes-koslovenských exulantů z celého světa. Lev Sychrava na téschůzce vyprávěl o prezidentu Benešovi, jehož zřejmětrápilo svědomí, ale přesto stále obhajoval, jak se v únoruzachoval. Milada Horáková naznačovala něco o svých sty-cích s bývalými ministry Zenklem a Ripkou v zahraničí, alena nějakou rozsáhlou odbojovou činnost to nevypadalo;celková atmosféra spíš vedla všechny k tomu, aby čekali nanějaké mezinárodní řešení situace, třeba i válečné. Jistěže byto znamenalo velké fyzické ztráty, ale ztráty na duších námmožná ani dalších čtyřicet let nevyrovná.

Celá ta schůzka skončila dost dramaticky. Zazvonilzvonec a byl jí konec. Do našeho bytu vstoupili tři estébáci,podívali se po té společnosti, ale zajímali se jen o mne a o ně-jaké letáky. Odvedli mě k výslechu a po pár hodinách měještě pustili. Když jsem se vracel domů, zvonil telefon. To Mi-lada Horáková se starala, co je se mnou. Sám jsem jí tedypoděkoval za zájem. Za pár dní mě zavřeli načisto aHorákovou až po roce, takže jsme se pak už nikdy neviděliani neslyšeli. Ale pokud se někdy ode mne dočítáte něcoošklivého o komunistech, pak je to také proto, že dobře vím,jak nádherného člověka oni – a nikdo jiný než oni – dokáza-li zardousit na šibenici. Často jsem pak na Pankráci tenstrašidelný kůl viděl a vždy jsem si ho spojil s živou před-stavou té krásné ženy.

20. 6. 2000 Jiří Ješ

4-2016_ek 14.12.2016 18:13 Stránka 10

masarykův lid

11

V polovině listopadu se uskutečnilo v národním muzeu z iniciativy Matice české a dalších odborných institucí kolokviumvěnované literární paměti středních Čech. Uveřejňujeme projev, který tu pronesla dr. Zora Dvořáková pod názvem "Pozicespisovatele v běhu času".

poZICE spIsovatELE v BĚHu ČasuZ literární paměti Slánska vy-

bírám spisovatele a zaujatého orga-nizátora slánského kulturníhoživota Václava Štecha. Činím takproto, že si ho ve Slaném do dneš-ních dnů připomínají s velkou vděč-ností.

Svým občanským povolánímbyl učitel. Jako spisovatel nacházelinspiraci v prostředí města Slanéhoa zdejšího okolí. Měl však pohledsatirika, takže ve své beletristickétvorbě i v divadelních hrách často-val místní malichernosti, nešvary,směšnosti a zdejší zaostalost ironiía sarkasmem. Jeho humor byl spíšdobrosrdečný než urážlivý, nicméně ve městě to vyvolávalodost zlé krve.

V komických a fraškovitých scénách, jimiž prošpiková-val své maloměstské povídky a zejména divadelní hry(Maloměstské tradice, Třetí zvonění), se místní veličiny azdejší notáblové poznávali. Byli tím pobouřeni, a o to víc,když se jeho hry hrály nejen ve Slaném, ale dokonce i v Praze.

Václav Štech však ve Slaném vyvolával hodně rozruchui z jiných důvodů. Svou pozornost upřel na zdejší ochot-nické spolky, a i když to zpočátku vyvolalo nevůli, dokázalje spojit. Tak vznikl velmi výkonný ochotnický spolek, prokterý psal své hry, režíroval je a sám v nich vystupoval jakoherec.

V roce 1891 přišel s myšlenkou, že město má mítmuzeum. Pro tento záměr získal ve městě spojence. Protožebyl mužem činu, rozjel se po slánském venkově a pro bu-doucí muzeum podnikl sběr různých uměleckých, historic-kých a etnografických předmětů. Tím vytvořil základmuzejního sbírkového fondu.

V téže době přišel s myšlenkou, že by město mělo mítukázkovou ročenku, která by vedle historických studiípřinášela spolehlivý přehled, jak se ve městě žilo v uply-nulém roce, jak vypadalo školství, zdravotnictví, hos-podářský život, jak se nakládalo s financemi. Tak vzniklaproslulá ročenka Slánský obzor, která vycházela dlouhá de-setiletí.

Štech sice popouzel a rozčiloval ty slánské občany, kteříse poznávali v jeho hrách a povídkách, ale současně tu bylijeho přívrženci, kteří dokázali ocenit nápady, s nimižpřicházel. Proto se setkal s pozitivní odezvou, když předložilnávrh, aby byla ve městě založena knihovna – což se za-krátko stalo.

V té době však Štechův pobyt ve Slaném končil, protožeměl nastoupit učitelské místo v Praze na Žižkově. Odcházelvšak s pocitem křivdy a trpkosti. Animozity, které vyvolalsvou satirickou divadelní a literární tvorbou, se promítly

do podezření, že neodevzdal do mu-zea všechny předměty, které po ven-kově nasbíral. Proto musel znovuvyhledat dárce a za přítomnostisvědků sepisovat dobrozdání, comuzeu věnovali, a tím dokládat,že se v muzeu všechny darovanépředměty nacházejí. Bylo to trap-né, vyvolalo to další rozčilení anakonec se hanbili ti, kteří takovépodezření proti němu vznesli.

Běžel čas. Ve Slaném sevystřídaly generace, pohasly ani-mozity a zášť. Ti, kteří nynípřicházeli, si uvědomovali, jakvelký odkaz Václav Štech městu

zanechal. Štech zatím pokračoval v literární a dramatickétvorbě, působil jako ředitel holešovické Uranie,Vinohradského divadla a Národního divadla v Brně. Běhemdalších let město Slaný a Štech k sobě opět nalezli cestu.Za účasti celého města v roce 1947 byl Václav Štech nazdejším hřbitově pochován.

Dnes si Václava Štecha vděčně připomínají slánštíochotníci, kteří udržují jím založenou divadelnickou tradici,kulturní pracovníci, kteří, po nucené přestávce za komu-nistické totality, obnovili Slánský obzor, Vlastivědnémuzeum, zdůrazňující Štechův vklad, a knihovna, která nesejeho jméno – knihovna Václava Štecha.

Příběh Václava Štecha patří mezi pozitivní kapitoly z li-terární paměti středních Čech. Ukazuje, že se spisovatelnevpisuje do charakteru místa, kde žil, jen svou literárnítvorbou, ale také svými dalšími aktivitami. Právě tak ukazu-je, že následující generace z odstupu času dokáží soudněpohlížet na minulý děj a vyzdvihnout to, co je v němpřínosné a má trvalou hodnotu.

Současně je v tom naděje, že vedle odborných institucí tobudou místní nadšenci, kteří se přičiní, aby se literárnípaměť ochránila, obohatila novými podněty a žila dál.

Před více než pětatřiceti lety jsem se jako historička azačínající autorka knih literatury faktu o českých kulturníchdějinách 19. a 20. století zabývala středními Čechami.Učinila jsem tak ve dvou knihách. Vyšly ve Středočeskémnakladatelství: Stezkami domova a inspirace (1981) a Života příběh (1987). Tehdy jsem prostudovala rozsáhlý pramen-ný materiál (korespondenci, vzpomínky, dobový tisk, od-bornou literaturu).

Mnohému českému spisovateli, výtvarníkovi a skladatelibyly střední Čechy nejen domovem, ale také pramenem in-spirace. Z odstupu času vidíme, že docházelo k vzájemnémuobdarování. Tvůrčí dílo je jakoby poděkováním za podněty,za prožitky, za citové sepětí s místem, kterým bylspisovatelův život obohacen. Někteří autoři se tady narodili,

4-2016_ek 14.12.2016 18:13 Stránka 11

masarykův lid

12

jiné sem zasadily životní okolnosti. Byly mezi nimi rozdíly,ale jedno měli společné. Bylo to vědomí sounáležitosti sezemí a lidmi, kteří tu žijí a s nimiž tu žili. Toužili přispětk rozkvětu a zušlechtění domova, své vlasti, svěřenéhodědictví.

To vše je součást kulturní paměti, o kterou je třeba pe-čovat.

Na dnešním kolokviu byly předneseny některé záměrytýkající se literárních muzeí, některé projekty podporujícíliterární paměť středních Čech s využitím moderních tech-nických možností. To vše si zaslouží maximální podporu,protože jde o mnohem víc, než je udržování literární paměti.Literární paměť je totiž součást kulturní paměti národa.

Česká republika je členem Evropské unie a je obklopenajejími dalšími členy, což jsou národní státy, z nichž každýmá svou národní identitu.

Národní identita stojí na společném jazyku, společné his-torií a společné kultuře. Národní identita definuje, kýmjsme. Je to síla, která udržuje národní stát vcelku. Ukazujese, že silná národní identita posiluje národní stát. Ochabujícínárodní identita národní stát oslabuje. Proto je tak nezbytnépečovat o literární paměť jako o zásadní část kulturní paměti,která se společným jazykem a společnou historií tvoří našinárodní identitu.

Zora Dvořáková

AkTuAliTyAkTuAliTyPřipomínáme úvahu předsedy Akademie věd Jiřího Drahoše, která byla napsána u příležitosti letošního 17. listo-padu.(lidové noviny 18. 11. 2016.)

uspĚJEmE JEn JakosoudrŽná spoLEČnost

Letošní 17. listopad jsme slavili v poněkud zvláštníatmosféře dané rozštěpením společnosti do několikanesmiřitelně naladěných skupin. Registrujeme zpochyb-ňování zásad, po jejichž prosazení volala většina z nás hnedpo listopadu 1989 – k nim nepochybně patřily také etickéjednání, slušnost či solidarita. Obecně srozumitelné ideályspojené s tak důležitými hodnotami, jako jsou pravda a lás-ka, které odjakživa spoluutvářejí lidské společenství a zá-kladní mezilidské vztahy, jsou dnes bohužel některým lidemjen pro smích, navíc spojené s hanlivým označením propřívržence prvního polistopadového prezidenta.

Porodním bolestem transformace společnosti jsme sezřejmě vyhnout nemohli. Její ekonomická část bylaparadoxně tou jednodušší, byť možná proto, že bylaprováděna za výrazné absence zákonů, které by zabránilynežádoucím excesům. Chápu, že převést socialistickouekonomiku na tržní bez ztráty kytičky asi nebylo možné.Všichni jistě známe přísloví „Když se kácí les, létají třísky",připadá mi ale, že těch třísek bylo až příliš a stromů, které sepoté daly použít na něco užitečného, zase tolik nezůstalo.Jenže změna myšlení lidí je proces daleko pomalejší nežjakákoliv ekonomická transformace. Globalizace, která jejedním z produktů konce světa rozděleného železnou opo-nou, zdaleka nevedla k vytvoření společnosti převážněúspěšných a spokojených lidí, ale stala se zdrojem celé řadyoprávněných obav a konfliktů, navíc posilovaných dramat-ickým vývojem v posledních měsících. Část politiků, médiíi intelektuálních vrstev evidentně nedocenila hloubku frus-trace a nepochopení, které v určité části společnostipřevládají. Na rozdíl od jiných států v Evropě, a to i těchpostkomunistických, však u nás stále výrazně promlouvají

do politického dění lidé úzce spojení s 90. lety. se všemi je-jich vrcholy, ale také evidentními neúspěchy a chybami.

Žijeme ve společnosti, kde je těžké oddělit pravdu od lži.Zatímco v době komunismu u nás panovala informačnípoušť, nyní se pohybujeme v informační džungli. Výsledekje však v něčem podobný – jejím častá ztráta orientace asnadnější náchylnost k manipulacím i k nedůvěře ke ko-mukoliv a v cokoliv. Žijeme v jakýchsi informačníchbublinách, kde nás nezajímá skutečný stav věcí, ale chcemesi pouze potvrdit náš vlastní obraz světa.

Národ naší geografické velikosti má na mezinárodníscéně šanci pouze tehdy, bude-li fungovat jako soudržná astabilní po-spolitost. Proto je třeba hledat cesty, jakspolečenské rány léčit, nikoliv otevírat stále nové. Nemělibychom se smiřovat s tím, že budeme přicházet o společnéhodnoty a prožitky. Postavme se snahám o děleníspolečnosti na kavárny a hospody, na Prahu a zbytek země,na města a vesnice nebo na Čechy a Moravu. Nedopřávejmesluchu populistickým názorům, že všechno kolem nás jezkorumpované a rozkradené a že za minulého režimu bylolip. Jako každá společnost se i my potýkáme s nedostatky,ale přes všechny problémy, které musíme řešit, žijeme v ne-jlepší možné době. Jedním z důležitých krokuje tedy reálnépochopení situace, v níž se nacházíme, bez předsudků análepko vání. Složité problémy dnešní doby nemají žádnájednoduchá řešení, proto hledejme především společenskésynergie, které by vedly k žádoucímu výsledku –sebevědomému státu tvůrčích lidí, což jsme s velkou nadějíočekávali už před více než čtvrtstoletím.

Jiří Drahoš

4-2016_ek 14.12.2016 18:13 Stránka 12

masarykův lid

13

Vybíráme ukázku z "Tajných dopisů z Prahy 1948", jejichž autorka švédská spisovatelka Amelie Posse Brázdová líčí svésetkání s prezidentem Benešem v létě 1948 v Sezimově Ústí.Poznala se s ním už během i. světové války a po léta byla s Benešovými v kontaktu. nyní mu přinesla vzkazy od našehovyslance ve Švédsku a bývalého prezidentova tajemníka dr. eduarda Táborského. Snažila se ho přesvědčit, aby zvolil odjezddo Švýcarska, kde by se mohl léčit.

Z “taJnÝCH dopIsŮ Z praHY 1948”

Praha, čtvrtek 19. srpna 1948,dokončeno a odesláno 20.

Milý Dušane,sedím tu sama, nikým nerušená, v bytě švédského

velvyslance, kam jsem přijela včera večer. Byla jsempřivolána telefonickým vzkazem od Vaška [Sýkory].

Dnes ráno v 7.55 jsem jela do Tábora. Doprovázelmne Vašek, ale abychom nevzbudili pozornost, mluvilijsme spolu jen velmi málo. V Táboře nám přišla naprotineteř paní Hany. S Vaškem jsme uvažovali o tom, co byse dalo udělat pro záchranu Drtiny, kterého odvezli dovězení, i když je těžce zraněn. Říká se, že důvodem bylZenklův útěk. To také zřejmě vedlo k zostřeníbezpečnostních opatření i v Sezimově Ústí. Právě dnesbyli odstraněni vlastní Benešovi detektivové, kteří aždosud zajišťovali jeho osobní ochranu. Byli nahrazenizcela novou skupinou rudých milicí. Pro nás to bylaovšem výhoda, protože noví strážci ještě nevěděli, kdoje kdo, a tak jsme mohli lehce proklouznout na návštěvu.Mohli jen zaregistrovat, že jakási dáma dvakrát přijelak paní Benešové a opět odjela vozem, který řídil její sy-novec. Ve skutečnosti to ovšem byly dvě různé dámy,jenže oni mohli stěží určit, kdo to vlastně byl.

Nejprve jsem mluvila asi hodinu s paní Hanou. Mno-hokrát se za tu dobu rozplakala. Jejímu manželovi sezrána tak přitížilo, že mu působilo potíže říci i jen „do-bré jitro". Ona se pak marně snažila zavolat profesoraPrusíka a naléhavě ho požádat, aby přijel. Mohla jsem jíříci, že Prusík je v Mariánských] Lázních a dát jí jehotelefon. Setkala jsem se tam s ním minulý čtvrtek, jakjsem o tom napsala ve svém posledním krátkém dopise.

Chtěla bych začít tím, co říkala ona. Přečetla jsem[paní Haně] většinu Vaší zprávy (kterou si Vašek nynívypůjčil) – měla totiž nějaké zrakové potíže a nemohlačíst sama. Neodvážila se ponechávat si písemnosti v do-mě, ani Váš minulý dopis, který jste jim adresoval, ačkoli[Benešovi] jeho obsah sdělila. Vrátím se k tomu později,a také k pozdravům, které Vám posílá. Říkala, že prý hostále podezírají, že stojí v pozadí všeho a že má spojem

s emigranty. Právě včera se stala nepříjemná věc, ale jájsem musela dát čestné slovo, že o tomu nikomunepovím, ani Vám ne. Ona (a později i on) si rozhořčeněstěžovali, že všichni ti jinak chytří, zkušení a opatrnílidé, sotva odejdou za hranice, začínají otevřeně aneodpovědně žvanit. Neuvědomují si, že jsou všudeobklopeni špehy. Jako by úplně zapomněli na poměrydoma a na to, jak svým chováním mohou komplikovat aznemožnit situaci domácímu odboji a uškodit svýmpřátelům a stoupencům doma. Beneš sedá večer covečer nahoře ve svém pokoji a poslouchá Londýn (za-tímco dole v prvním patře naplno hraje český rozhlas,protože rudá milice po celou noc slídí kolem domu). Bylvelice zvědav, co řekne v sobotu Peroutka.

Paní Hana mne prosila a naléhala, abych mu Vášdopis neukazovala a ani nečetla. Byl to ráno v tak špat-ném stavu, že by to mohlo způsobit kolaps s nejne-bezpečnějšími následky. Vzpomněla jsem si, co říkalPrusík. Přesto se mi podařilo „pozitivně a stenografickystručně," jak to nazvala paní Hana, sdělit mu většinu ob-sahu. Cestou tam jsem si ho přečetla ještě jednou,

zE vzPOMÍNEk PAMìTNÍkùzE vzPOMÍNEk PAMìTNÍkù

4-2016_ek 14.12.2016 18:13 Stránka 13

masarykův lid

14

třebaže jinak jsem ho měla v podšívce kabelky. Z po-čátku dopisu, o různých emigrantských skupinách a je-jich sporech toho věděl dost, proto jsem nemusela přílišplýtvat časem. Tím jsem se mohla víc věnovat dalšíčásti, která mi připadala nejdůležitější. Také jsem mupověděla o koncertu v [stockholmském] Národnímmuzeu, měl z toho radost. Řekl: „Je to jako svěžívánek z jiného a lepšího světa, kde se lidé odvažují pro-jevit své cítění. [My zde] občas už zapomínáme, žetakový svět stále ještě existuje!"

Když jsem vstoupila do jeho pokoje, byli jsmevšichni tři velmi vzrušeni, i když jsme se ze všech silsnažili zachovat klid. Vyhověla jsem jeho výzvě, abychse nejprve ujala slova já. Potom se zeptal: „Co se o násříká ve Švédsku?" Odpověděla jsem mu, že všichni po-važují za škodu a ostudu, že tak schopný a slušný malýdemokratický národ dovoluje, aby jej utlačovala a ovlá-dala hrstka Quislingů a Fierlingerů. Při zmínce o Fier-lingerovi se velmi rozčilil a jeho i lidi jeho druhucharakterizoval slovy: „Zbabělí zrádci!" Lomcuje jímzlost, když si vzpomene na Fierlingera, ale i naSlánského, Zápotockého, Kopeckého a na ty, kteří stojív pozadí za nimi. O Gottwaldovi se vyjádřil, že bylpouze hlásnou troubou a povolným nástrojem Rusů, alenyní prý se zdá, že postupně ztrácí moc. „Dlouhou dobujsem se domníval, že aspoň on mi nelže. Ale ted vím, žejsou bez výjimky všichni stejní, že lhaní je charakteri-stickým rysem všech komunistů, zejména ruských. Mounejvětší chybou bylo, že jsem se dlouho zdráhal uvěřit,že Stalin chladnokrevně a cynicky lhal jak v roce 1935,tak i později a že sliby, které dával mně i Masarykovi,nebyly nic jiného než záměrná a cílevědomá lež."

Zeptala jsem se ho, zda se ho v únoru pokusil kon-taktovat Zorin. Rozhodně to popřel. Potvrdil však, že jakGottwald, tak i další mu sdělili, že Rusové stojí v plnépohotovosti podél hranic a že – pokud je komunistépožádají – jsou připraveni k okamžité invazi do repub-liky. Informovali ho také, že podle bezpečných zprávjejich rozvědky jsou americké vojenské oddíly v Evropěslabé a že ani Američané, ani jejich spojenci nejsoupřipraveni na ozbrojený zásah v případě, že by Rusovévstoupili do Československa. Tyto skutečnosti mělBeneš potvrzeny i informacemi ze svých vlastníchzdrojů. Obdobné zprávy získal také Steinhardt.

Tehdy začal Beneš vysílat SOS nejen k vedeníněkterých [politických] stran, ale hlavně k legionářům asokolům a také k těm generálům, o nichž se domníval,že se na ně může spolehnout. Ti však už měli domácívězení a nebylo možno se s nimi spojit. „Oni mneobviňují, že jsem je v kritickém okamžiku opustil. Já všakobviňuji je, že oni opustili mne. Bez jejich slibovanéhorozhodného zásahu jsem byl bezmocný. Když se naGottwaldovu výzvu zaplnilo Staroměstské náměstípo zuby ozbrojenými bojechtivými milicemi, očekávaljsem, že oni se shromáždí na Václavském náměstí.Věděl jsem přece, že sokolové měli dostatek zbraní k je-

jich vyzbrojení. Netušil jsem však, že v rozhodnémokamžiku jim bude chybět jak dobrá organizace, taki rozhodnost. Domníval jsem se, že neozbrojená demon-strace studentů bude signálem k všeobecnému povstání.Nikdo se však nepohnul. Za této situace jsem já nemohlpřipustit, aby bezbranné Pražany zmasakrovalyGottwaldovy hordy, jejichž hrozby neznaly mezí a kterépřímo prahly po boji."

Řekla jsem mu, co se povídá. Že kdyby byl totižodmítl podepsat demisi, byli by bývali za ním stáli jakojeden muž a byli by komunisty porazili. Roztrpčeněodpověděl, že je snadné a laciné tvrdit něco takovéhododatečně. Proč se nikdo nechopil iniciativy tenkrát?

Zvlášť rozhořčen byl z obvinění a pomluv, které šířív Londýně národní socialisté a dokonce i sociálnídemokraté. Podáním demise ho zaskočili. On bylzásadně pro podání demise, ale podle jeho názoru bylapodána předčasně a ve velice nevhodný okamžik.Zhrozil se, když ho o tom v poslední chvíli infor-movali jako o hotové věci, od které již nelze ustoupit.Okamžitě si uvědomil, jak je to nebezpečné. “Ripkamusí přiznat, že tomu tak bylo, pokud i on nezačal lhát,nakažen ostatními."

Nezdržovali jsme se však příliš dlouho tím, co bylo,raději jsme přešli k tomu, co se děje nyní a co je třebaudělat. Ale říkal ještě, že blahopřejný telegramGottwaldovi byl formulován „konvenčně vlažnýmislovy". Pod vlivem Smutného se domníval, že ho musíposlat, Gottwald ostatně stál v čele jeho vlády. Pozdějitoho však litoval. Zato nelitoval svého vystoupení na ju-bilejních oslavách Karlovy univerzity, třebaže hoNejedlý a Gottwald k tomu přemluvili lživými sliby.Pokud prý vystoupí, vezmou zpět profesory a studenty,kteří byli vyloučeni, a budou amnestováni všichni, kdose tak či onak provinili. Slíbili dokonce, že ani v bu-doucnu nebudou směšovat politická hlediska s univer-zitními záležitostmi. Mrzí ho, že se nechal tak oklamat auvěřil jejich čestnému slovu, ale na druhé straně je rád,že měl naposled příležitost promluvit ke svému národuo svobodě myšlení a bádání.

Řekla jsem mu, že my emigranti si nejen přejeme, aleže ho přímo žádáme, aby promluvil a dodal nám odvahua sílu k tomu, abychom v této temné době byli schopnipokračovat v odboji. Sami nejsme s to cíl tohoto hnutívytyčit, ba ani rozeznat. Odpověděl velice vážně: „Ano,řekněte všem, že jim posílám své požehnání. V těchtotěžkých dobách mi již pouhé pomyšlení na jejich činnostposkytuje určitou útěchu. Řekněte jim, že nyní, kdy jetolik zkušených a rozumných Čechů za hranicemi, jetato činnost možná pouze tehdy, když se – bez ohledu naexistenci nejrůznějších stran – mezi sebou dohodnouo širších cílech. O nich pak musí přesvědčit vlády astátníky těch zemí, v nichž pracují a žijí. Ti si musíuvědomit, že se Československo opět stalo záležitostíevropského významu, neboť nebude mír, dokud tatozemě nebude svobodná. Řekněte jim, že logicky, psy-

4-2016_ek 14.12.2016 18:13 Stránka 14

masarykův lid

15

se pokusil získat povolení k legální cestě do Švýcarskak velkému cévnímu specialistovi, který ho odmítlnavštívit zde. Když Beneš konečně svolil, ujistil mne, žejediná osoba, která by v takovém případě toto řešenímohla navrhnout a prosadit, je Smutný. Gottwald na nějplně spoléhá, a také se obávají, že kdyby Beneš zemřel,nesli by vinu oni – v očích národa i v očích ciziny.Prusík mi říkal, že tři lékaři jsou nepochybně ochotnipodepsat lékařské vyjádření v tom smyslu, že by to bylajediná možnost, jak mu zachránit život. I kdyby on sáms tím nechtěl souhlasit.

[Beneš] si pronajal byt na Loretánském náměstí apřestěhoval tam své věci. Paní H[ana] říkala, že chce býtblíže lékařům, protože když nyní Klinger emigroval(aniž jim o tom řekl), jsou tam bez lékařské pomoci.[Beneš] chce být „blíže událostem", a oba říkají, že jižnejsou s to snášet onu absolutní izolaci, kdy jsou zcelaodříznuti od světa a žijí vlastně ve vězení. Nikdo seneodvažuje je navštívit, když i Benešův vlastní bratrVojta byl zatčen a podroben prohlídce. [Paní Hana] mneupozornila, že i já musím být připravena na totéž. Odedneška budu podezřelá, budu pod dohledem a bezohledu na můj švédský pas mne čeká řadanepříjemností. Řekla jsem, že jsem s tím počítala a že setoho nebojím. Raději bych se však nekompromitovala,abych se sem mohla v budoucnu vracet. Právě toto jsemměla na mysli, když jsem se zásadně zdržela pode-pisování protestních prohlášení a veřejných projevů veŠvédsku, což [Beneš] považoval za velmi rozumné achvályhodné.

Pak jsem s ním se zanícením hovořila o jeho cestě doŠvýcarska a řekla jsem mu, že je to jeho povinnost vůčinárodu i lidstvu. „Vše, čeho se Češi dopustili, a snad iVy osobně, dalo by se tak napravit, smířit a očistit předsoučasností i před soudem budoucnosti a dějin."Masaryk byl zavražděn nebo spáchal sebevraždu (Benešsi už není jist, jak to bylo, ačkoli se spíš přiklání [k se-bevraždě] a k názoru, že dopis Stalinovi, uveřejněnýv [dánských novinách] Information, je padělek). Benešvšak musí nějakým jiným a ráznějším způsobem ukázatsvětu, že je proti tomu, co se zde stalo a co se stále ještěděje. Zdá se, že je nemožné ho unést, když je pod takpřísným dohledem. Nemusí skákat z okna, jen se dostatpřes hranice! „Ne, já nevěřím, že pro mne je řešením se-bevražda," přerušil mne. Pak jsem mu však připomněla,že mi 28. listopadu třikrát důrazně opakoval: „Jen přesmou mrtvolu tady bude bolševismus". Říkala jsem to li-dem, a nyní mi za to něco dluží. Za hraniceminepotřebujeme jeho mrtvolu, nýbrž jeho, zdravého asvěžího jako živoucí symbol toho, za co on a Masarykbojovali, jako protest proti hanebnému násilí, spáchané-mu na jejich zemi. Pokud by byl ve Švýcarsku a poskytlVěci svou autoritu a morální podporu, všichni ostatní byse dali nadšeně do práce, na niž on zatím nemá dostvlastních sil. „Jsme pouhé nuly a jen sami a vlastnímisilami nemůžeme přesvědčit velmoci, aby naslouchaly

chologicky i historicky neexistuje možnost, aby tentostav věcí mohl trvat donekonečna. Je vybudován nafalešných základech, je to kolos na hliněných nohách,který se musí dost brzy zhroutit. Nespokojenost vzrůstálavinovitě v celé zemi, a to i mezi průmyslovýmidělníky, zvláště na Moravě a na Slovensku, dokonce imezi starými předválečnými komunisty z přesvědčení.Stojí za to pro to pracovat. Povězte jim to ve Stock-holmu, v Paříži a v Londýně, i v USA, ale i s vážnýmvarováním, aby se nenechali zlákat vábničkami kapital-istických reakcionářů ve svém okolí nebo se nestali je-jich nástroji. Je to stejně nedemokratické jako diktaturasovětů, a bez demokracie se nikdy nikam nedostaneme."Zdá se, že sám dospěl k třetí možnosti řešení, o níž jstemluvil, totiž o řešení bez ozbrojeného konfliktu.

Požádal mne, abych Vás od něho pozdravovala ařekla Vám, že jste si počínal správně a „jednal v duchuMasarykově i mém", když jste rezignoval [na úřadčeskoslovenského velvyslance ve Švédsku]. Doufá, žezatím zůstanete ve Stockholmu, „který je nám ostatněbližší". Říká, že pociťuje velké uspokojení, když ví, žeVy a Peroutka jste hybnou silou zahraničního hnutí. „Jižod dob války znám energii a elán Táborského. Po mno-ha letech společné práce zná mé záměry, ví, jak se narůzné záležitosti dívám a jak jednám. Může těžit z mýchzkušeností právě tak, jako jsem já těžil ze zkušenostíMasarykových." O Peroutkovi řekl: „Již vloni jsem Vámvyprávěl o onom téměř mystickém způsobu, jakýmPeroutka intuitivně odhaduje mé pohnutky a myšlenky,aniž o nich kdy se mnou hovořil. Jsem přesvědčen, že ses úspěchem ujme toho, co já již udělat nemohu. Mezivšemi emigranty je to jediný opravdu přirozený vůdcestátnického formátu. Svůj nedostatek praktickýchzkušeností může nahradit tím, že bude spolupracovat sostatními, především s Táborským. Vzhledem k novýmnárokům na něj kladeným se u něho patrně vyvinou inové vlastnosti. Masaryk a já jsme také byli nepraktičtíintelektuálové, když jsme začínali." (Byla bych ráda,kdybyste tyto pozdravy Peroutkovi vyřídil a zároveň mutlumočil tyto čerstvé, byť i nedbale formulované dojmy.Já nemohu a ani na to nemám čas.) Řekl dále: „ŘeknětePeroutkovi, že mám k němu plnou důvěru a vím, že tobude dělat dobře. A totéž řekněte i Táborskému."

Potom jsme mluvili o Smutném. On i paní Hana mneujistili, že jeho údajná nespolehlivost je dohodnutá dvo-jí hra. Pro Smutného je značně riskantní, pro Beneše apro Věc je však neocenitelná. Smutný obětoval svoupověst i své dobré jméno a vzbudil podezření v odbo-jovém hnutí. Beneš však tím získal možnost udržovaturčité kontakty. Je průběžně informován o tom, co seděje a co se chystá ve vládních kruzích. Každé tři nebočtyři týdny přijíždí Smutný na návštěvu. Při ní se vždydohodnou, jaké další klepy bude šířit o Benešovi, o jehozdraví, o jeho psychickém stavu i záměrech.

Poté jsem s veškerou svou výmluvností a pře-svědčovací schopností začala Beneše zpracovávat, aby

4-2016_ek 14.12.2016 18:13 Stránka 15

masarykův lid

16

našim slovům a počítaly s obnovou nezávislédemokracie v Československu jako s nutnou podmínkoumírového vyřešení jejich sporu s Ruskem. Ale kdyby-chom mohli dát Vaši jedničku před naše nuly, celkovásuma by mohla být velká a vlivná." (Tomu se zasmál,přece jenom ho to potěšilo, zvláště když si pomyslel, coby této charakteristice asi řekli určití pánové v Londýněa v USA.) Řekla jsem, jak jsem ráda, že se jeho nemocnestává zbraní proti němu, nýbrž že bude obrácenaopačným směrem a prospěje ve službách dobré Věci,neboť je to jediný způsob, jak ho dostat ven. Považuji toza prst Boží, který jasně ukazuje, co by ještě mohl udělatpro svou zemi apro to, co pokládá za správné. „Vy jstepřece takový zkušený diplomat a jste dost chytrý na to,abyste je dokázal oblafnout. Pozvěte na návštěvuGottwalda a předveďte mu, jak špatně chodíte a jaknemůžete najít slova – že jste trop, že proto nenínebezpečné, udělají-li velkolepé gesto a pustí Vás ven."

A pak jsem mu pověděla o všech těch „spontánníchdemonstracích", které se chystají na [28.] říjen, a o všechnápisech o anšlusu [přípojem Československa] k Rusku,které se malují na prapory a vlajky. Musí odejít ze země,než k něčemu takovému dojde, protože pak se nadČeskoslovenskem spustí železná opona navždy neboaspoň na dlouhou dobu.

Viděla jsem tam ležet novou holandskou knihu s tit-ulem „Beneš" a s jeho portrétem na obálce. Řekla jsemmu, že poslední kapitola jeho životopisu ještě čeká nanapsání a že bude heroičtější než ty předchozí. Dokáževítězství ducha nad hmotou a ukáže lidem, že i nemoc-ný a fyzicky zlomený muž, který je však naplněn vírouve spravedlivou věc, může vykonat zázraky. Je to jehopovinnost vůči sobě i minulosti, vůči svému aMasarykovu národu. Řekla jsem ještě spoustu jinýchvěcí, měla jsem elán jako nikdy předtím. Velice jsemzdůraznila, jak moc na tom záleží. Nakonec ustoupil aslíbil, že udělá vše, co je v jeho silách, aby odjel. Řeklajsem, že chápu, jak bude pro něj těžké již potřetí opustitdomov, národ a zemi, když je tak nemocen, a vydat se donejistot emigrace. Ale on pak řekl, že není nic horšíhonež nečinně sedět tady a být neužitečný, a že mu márázná a přesvědčivá slova dodala pocit mladosti, ačkolijsem ve skutečnosti o tři měsíce starší než on. Vzpomnělsi, jak jsme před více než třiceti lety v Římě snili o bu-doucnosti, o onom ideálním státě, který povstane z tro-

sek Rakouska. „Jen jak se dostanu přes hranice, budu secítit lépe a vrátí se mi naděje. Nyní si to uvědomuji,ačkoli jsem se dnes ráno cítil jako neužitečná troska.Snad si ten vynikající švýcarský lékař natolik poradís mými zkornatělými cévami, abych tu nemusel sedětjako přikyvující symbol, ale abych mohl trochupomáhat, jak to dělával Masaryk po své abdikaci."

K tomu během rozhovoru poznamenal: „Svůj postojjsem přece jasně ukázal světu tím, že jsem na znameníprotestu odstoupil." Já jsem však byla krutá a řekla jsem,že kdyby to byl udělal ihned, mělo by to větší efekt.Po tříměsíčním váhání už to nebylo totéž. Po tak tvrdýchslovech jsem viděla, že se pam Hana zatvářilaúzkostlivě, ale on mne vybídl, abych mluvila otevřeně ane jako všichni ostatní, kteří „každé slovo balí do va-tičky a zacházejí se mnou jako s pacientem". Když paníHana viděla účinek mé terapie, pozvolna se uklidnila anakonec se rozplakala radostí. Říkala, že už celý rokneviděla manžela tak zářit, jako když jsme se loučili aon se ptal, zda bych ho mohla navštívit ve Švýcarsku.A když ho po obědě uložila na lůžko, opět přišla dolů aříkala, že ji požádal, aby mi poděkovala za velmiúčinnou posilující injekci, kterou dostal, a že kdyby sitroufali, požádali by mne, abych u nich zůstala celýtýden. Potřebovali by takové povzbuzení, ale to byuškodilo nejen mně i jim v očích nynějších mocipánů,ale také by to znemožnilo pomáhat Věci.

Nyní byla pro pokus o cestu plná nadšení, ale napředbude třeba ještě mnohé zařídit. Především šlo o jeho aMasarykův archiv, jichž se chtějí [komunisté] zmocnit,ale které on [Beneš] ukrývá. Z tohoto důvodu odvolalsvé spontánní odmítnutí používat na doživotí Lány.Jediní lidé, které vídá, jsou s výjimkou řídkých návštěvSmutného a Sýkory právě ti dva archiváři, kteří mupomáhají pořádat písemnosti pod záminkou, že redigujíjeho knihu. Nyní všechno dopsal až k Mnichovu a mápovolení k tisku. Stále však neví, zda mu ji dovolí vydat.Oni archiváři se během svých návštěv také střídají apořizují mu výtahy z novin a ze zahraničního vysílání.Zjistím, jak se jmenují a kde bydlí, protože to je lepšízpůsob, jak se s nimi spojit, než přes Sýkoru, který tambývá zřídka.

Amelie Brázdová

z Archivùz Archivùotiskujeme dokument z roku 1956, který zkoumá podnět k revizi trestního stíhání a rozsudku nad čtyřmi členy tzv. politické

šestky – Josefem Čuperou, Karlem Šobrem, Františkem Račanským a Františkem Dlouhým. S nimi bylo odsouzeno dalšíchsedm osob.V čele tzv. politické šestky stáli Milada Horáková a Josef nestával. Dokument dokládá, jak v roce 1956 byla tatokauza posuzována a podnět k obnově procesu byl zamítnut.

4-2016_ek 14.12.2016 18:13 Stránka 16

masarykův lid

17

4-2016_ek 14.12.2016 18:13 Stránka 17

masarykův lid

18

4-2016_ek 14.12.2016 18:13 Stránka 18

masarykův lid

19

kNihy, kTErékNihy, kTEréNÁS zAJÍMAJÍNÁS zAJÍMAJÍ

JarosLav ŠEdIvÝ:osudné spoJEnECtví

praHa a moskva 1920-1948Autorem knihy je bývalý ministr zahraničních věcí

i velvyslanec v několika zemích PhDr. Jaroslav Šedivý.(Vydala Mladá fronta 2015.) Za své nové dílo o dva-cetiletém vývoji naší zahraniční politiky od konce prvnísvětové války (od roku 1920 do roku 1948) bylodměněn v soutěži Miroslava Ivanova – díla literaturyfaktu hlavní cenou.

O svém přístupu k dějinnému vývoji autor podotýká:„Připravoval jsem knihu, která by byla spíše odlehčeněpojatým vylíčením těch ne vždy šťastných epizod přihledání vztahu československé zahraniční politiky, re-spektive jejího představitele a v době předválečné i tvůr-ce Edvarda Beneše k Moskvě od roku 1920 do roku1948.“

A po přečtení díla mohu konstatovat, že se JaroslavuŠedivému jeho nelehký záměr zdařil. O vážných, dra-matických i tragických důsledcích vztahu našízahraniční politiky k SSSR opravdu čteme „odlehčeně“a současně se jasně v našem vědomí rýsují konstantní

rysy sovětské politiky dřívější i současné, tj. neustávajícízájmy o imperiální rozšíření vlastního prostoru. Tak sejasně vymezovaly cíle Stalinovy, a dnes i prezidentaPutina. Právě Šedivého podání dějinných zvratů přispívák pochopení geopolitických cílů nejen dřívějšího, ale isoučasného Ruska. Právě to na knize nejvíce oceňuji.Její hodnota je nejen v dokonalém podání pokusu o na-lezení vztahu k SSSR v předválečném Československu,o „jakousi přijatelnou formu kooperace s novými správ-ci staré ruské říše“ ( autor).

Autor postupuje podle přesně vymezeného plánu,především chronologicky, po jednotlivých rocích.Témata jsou dokonale sladěna s děním v nově vzniklémSovětském svazu a s vývojem československých vztahůod roku 1920 do roku 1948. Celá kniha je rozvrženado tří velkých kapitol: 1) ZMATENÁ DOBA PŘEDVÁLEČNÁ (hledání cestMoskvy k zahraničí, hladová katastrofa na Rusi,Janovská konference zaměřená na rozšíření styků se

4-2016_ek 14.12.2016 18:13 Stránka 19

masarykův lid

20

Sověty – až k Mnichovu v části A co Sovětský svaz?).Čtenář se tu podrobně dozví o ustupování evropskýchvelmocí Hitlerovi. 2) LÉTA VÁLEČNÁ ukazují problémy exilové vlády(Daladier prohlásil, že Mnichovem svobodný svět získaljeden rok). Stojí za zdůraznění několik výroků audálostí. Především, že součástí německo-sovětskéhopaktu o neútočení byl tajný protokol o rozdělení sférvlivu mezi oběma státy. Jako výsledek rozdělení Polskamezi SSSR a Německo. Sovětský svaz posunul svouhranici sto padesát kilometrů do nitra Finska. Výmluvnéje také prohlášení ministra zahraničí Molotova:

“Hadrový stát Polsko, tenhle bastard Versailleskésmlouvy, přestal existovat“. 5. a 6. srpna 1940 připojilaMoskva jako svazové republiky Litvu, Lotyšsko a Es-tonsko.

Připomínám také příklad autorova výstižného spo-jování historických událostí se současnou Putinovoupolitikou. K debatě s historiky v Kremlu dne 6. listopadu2014 prohlásil, že na paktu Ribbentrop-Molotov neby-lo nic špatného. O koho jsme se tedy měli po Mnichovuopřít? Odpovědˇ je více než jasná.

Léta válečná jsou ovšem i názorným zobrazenímúsilí exilové vlády. Britská vláda nepřijala uznání právníkontinuity předmnichovských hranic. Je známo, žečeskoslovenskou vládu posunulo do popředí zájmu ažprovedení atentátu 27. května 1942. Šedivý demaskujei politiku USA a Velké Británie: Diplomat KarelPalkovský píše v dopise dr. Drtinovi: “Angličané arovněž Američané nechtějí velkou většinou o návratuSudet do Československa ani slyšet.“

Poválečná podoba naší země nebyla vůbec samo-zřejmostí !3) ČESKOSLOVENSKÁ ZAHRANIČNÍ POLITIKA1945 – 1948

V této části knihy autor vypravuje o Postupimi,o prudkých diskusích, jak určit poválečné Německo.Za dokonalé považuji kapitoly V kleštích Stalinovy vel-mocenské politiky, Jak se velký bratr vybarvoval,Marshallův plán a slovo „nět“, Osmnáctý brumaireKlementa Gottwalda. Pražský převrat byl k o n e č n ěi znamením pro západní demokracie, že musí podnik-nout více pro zajištění vlastní bezpečnosti. PrezidentTruman „komentoval únorový převrat jako další etapurozšiřování sovětského vlivu v Evropě… Mír lze udržetjen silou“ (citace autorova).

Ještě jeden autorův závěr: „ …o země střední a vý-chodní Evropy projevoval Stalin osobní zájem, nikdy sido politiky vůči nim nedal nikým mluvit a mimořádnouváhu přikládal Československu.“

Na závěr v Epilogu autor píše: „ Pro historika jsounejpřitažlivější výrazné zlomy v tom běžném toku histo-rie. Tím kruciálním zlomem v té nesmyslné, kruté, lečvítězící politice Josefa Stalina byla jeho smrt.

Kniha končí a my jsme u poslední stránky dokonalenapsané, dokonale poučené, dokonale shrnující životnědůležitou etapu českých dějin. Přečtěte si ji.

Jaromír Adlt

Jak již z minulých ročníků víme, že literatura faktu jepevnou součástí veškeré knižní produkce. I letos byla soutěžobohacena celkem 71 tituly, z toho 9 tituly v soutěžní kate-gorii do 39 let, 16 titulů bylo zasláno do regionální soutěže.Zajisté dost přesvědčivě bohatá tvorba.

Stále živé je téma války, koncentračních táborů,holocaustu, nově a celkem logicky v souvislosti s vývojemse prohloubilo téma volyňských Čechů, bezpochybyvýznamným přínosem letošní soutěže byla mimořádně fun-dovaná studie o působení a vlivu Svobodné Evropy. Takéživot novináře a zápasy sportovců se promítly jako téma.Pak exotické téma z Japonska o historii samurajů. Tematikaaktuální, politická, společenská i krátké návraty do historie.Návraty ke krajině, ke kořenům, osobnostem kulturníhoživota, k domům a jejich slavným obyvatelům.

Nemám zde místo, abych se alespoň stručně zmínil o všechpublikacích, připomenu tedy jen díla oceněná. Ovšem i mezi

neoceněnými najdeme hodnotné věci. Rok vydání u všech je2015, nebudu ho tedy jednotlivě uvádět.

Hlavní cena byla udělena Jaroslavu Šedivému za knihuOsudné spojenectví Praha a Moskva 1920–1948, vydanounakladatelstvím Mladá fronta v Praze. Jejím hlavním mo-tivem je vyprávění „o bludných cestách československézahraniční politiky“, jak říká sám autor: “Byly chvíle, kdyjsme v sovětském Rusku viděli dobrého spojence v našítěžké chvíli, a dost dobře jsme neodhadli, do jaké geopoli-tické pasti spějeme.“ Autor nabízí čtenáři obsáhlý pohled natakřka třicetiletý vývoj naší zahraniční politiky. Dokonale tuzúročil své zkušenosti ministra zahraničních věcí i vel-vyslance v několika zemích. Dílo stojí za to, abych se muvěnoval jednotlivě.

Jiří Padevět vytvořil knihu Krvavé finále. Jaro 1945 v čes-kých zemích; vydala ji Academia v Praze. Úmyslně jsempoužil slovesa“vytvořil“. Je to opravdu obdivuhodné dílo

vÝsLEdkY LEtoŠní soutĚŽEmIrosLava Ivanova - díLa

LItEraturY Faktu

4-2016_ek 14.12.2016 18:13 Stránka 20

masarykův lid

21

Svým tématem je neobvykle přitažlivá kniha Mitsuko –Matka moderní Evropy, kterou napsala Vlasta Čihákovánoshiro. Přináší velké množství faktů o šlechtickém roduCoudenhove-Kalergi. Jejím základem je široký, na faktechzaložený pohled na významný šlechtický rod a na Japonku,která se stala manželkou jednoho z příslušníků rodu a kterábyla schopna po předčasné smrti svého manžela řídit dálrodové i společensky významné záležitosti. I když autorkapřevážně volí beletristický postup, všude nacházíme sytěfaktografický základ zasahující i do obrazu evropskýchdějin.

I to, že jeden z příslušníků tohoto rodu Richard Nicolausse stal realizátorem myšlenky spojené Evropy, jak on říkalPanevropy. Tedy realizující sjednocení evropských států.Výborně napsaná a oduševnělá kniha. Vydalo nakladatelstvíJota. Oceněna prémií .

V tomto stručném přehledu krátkých anoncí už chybípouze díla autorů LF za poslední tři roky do 39 let.

Hlavní cenu v této kategorii obdržel Štěpán Filípekza knihu Karel Horký – rytíř ulice. Život a dílo novi-nářského buřiče. Vydala Academia. Uvádí názorně a velmipoutavě dosti rozporný život spisovatele a žurnalisty, taképolitika nadaného především velmi zbystřeným vnímánímživota prostého člověka a jeho sociální situace.

Cenu dostal Roman Kodet za dílo Války samurajů.Konflikty starého Japonska . Vydala Epocha Praha. Budezajímat čtenáře, kteří mají zájem o Japonsko a jeho historii.Barvitý obraz „šlechty meče“, jak se říkalo privilegovanévojenské vrstvě. Jiskřivě a zaujatě podán její osud, postavenía vývoj.

Prémie byla udělena Za Knihu Žít jako Holík. Velké ži-votní a sportovní zápasy Jaroslava Holíka vykresleny jakovzor nepoddajnosti a zaujatosti, nezdolnosti člověka. Nejdepouze o sport, ale o sílu člověka. Vydala Epocha Praha.Autor David lukšů.

Duchaplnost, tvůrčí jiskru, množství informací a pro-nikavý duch, neobyčejnost tématu, promyšlenost a originali-ta pohledu charakterizuje knihu Václava Smrčky a VlastyMádlové Válečný chirurg František Burian a zrození česképlastické chirurgie vydanou nakladatelstvím Karolinum.Zvláštní prémie jí po právu náleží.

Regionální ceny byly uděleny za knihy týkající se zají-mavých, památných nebo mimořádných míst naší země.O tom několik poznámek příště.

Jaromír Adlt

s širokým záběrem událostí jara 1945 po celé republice.I když je na pomezí našeho žánru, svou úrovní a nevšedníšíří zpracování si zaslouží mimořádné ocenění. Je za nímohromná práce i ve fotografickém dokumentu.

Cenou bylo ohodnoceno dílo Karla Richtera Historickédrama volyňských Čechů vydané nakladatelstvím Epochav Praze. Přináší originální a dosud neznámé pohledy naživot volyňských Čechů a na jejich osudy v Sovětskémsvazu a pak i při návratu do rodné země. Autor disponujeobdivuhodně bohatými znalostmi a jako velmi zkušený au-tor literatury faktu dokonale komponuje jednotlivé složkydějů do pestré mozaiky. Cenná kniha literatury faktu.

Jak jsem již uvedl, ani téma sportu nezůstalo bezpovšimnutí, cena byla udělena Janu Říhovi za poutavoupublikaci Češi na Rallye Dakar. Jedenáct zlatých ročníků.Vydalo nakladatelství Brána v Praze.

Za mimořádné, samozřejmě také oceněné dílo považujiknihu Prokopa Tomka Československá redakce Radio FreeEurope. Historie a vliv na československé dějiny. VydalaAcademia v Praze. Čtenář v ní najde bohatá fakta o zrodusvobodného vysílání do Československa, o reakcích komu-nistického režimu, o pokusech proniknout do svobodnéEvropy, o kapitánu Minaříkovi a jeho plánovaném zrádnémproniknutí do vysílání Svobodné Evropy. Kniha je nesporněbohatým přínosem pro poznání našeho osudu a života v to-talitě. Bohatým pramenem pro poznání podstaty dusivé kru-tosti režimu, v němž jsme žili, a svědectvím o brutálněnenávistných postupech a intrikách KSČ.

Roman cílek má za sebou bohatou tvorbu žánru literatu-ry faktu.

Vím, že téma Adolfa Eichmanna není zpracovánopoprvé, ale v Cílkově podání jde o tak dramaticky podanýděj vyjevují děsivou krutost jednoho zločince, že dosahujemaximálního úděsného účinu. Jeho knihu Půjdu do peklaspokojen… vydalo nakladatelství Epocha. Cílkova pub-likace si zaslouží prémii.

Prémií byla odměněna publikace Milana SyručkaRusko-ukrajinské vztahy. Mýty a skutečnost. Vydalo nakla-datelství Grada v Praze. Přináší střízlivý, bohatými faktypodložený pohled na vztahy obou zemí až do současnosti.

Prémie ještě byla udělena Tomáši Jiránkovi za knihuŠéf štábu obrany národa. Neklidný život divizního generálaČeňka Kudláčka. Vydala Academia. Nepříliš známá osob-nost muže, který se zasloužil o mnohé významné zásahydo dějů druhé světové války.

Umění není nic jiného,

nežli pokus nahradit to,

co nám skutečnost odpírá.

Ed. Mörike

Nic na světe nenahradí vytrvalost,

rozhodně ne nadání;

nic není běžnějšího, než nadaní lidé

bez životního úspěchu.

C. Coolidge

4-2016_ek 14.12.2016 18:13 Stránka 21

masarykův lid

22

Dámy a pánovédnes se chci s vámi podělit o své dojmy ze sledování

pořadů České televize, nikoli z pohledu na jejich hodnotu, alez pohledu na jazyk, kterým ke mně promlouvaly.

Milá a sympatická porota pořadu STAR DANCE jednaknám divákům, jednak i tančícím párům laskavědoporučovala, abychom si to užili. V hodnocení jsem nejed-nou slyšel: „Vidím, že jste si to užívali…“ Často i od tan-čících párů i z úst moderátorky Terezy Kostkové zaznívalo,přiznám se, že z jejích rtů skoro svůdně, že si to všichnikrásně užívali.

Podíváme-li se na ono sloveso podrobněji, zjistíme, že jdeo anglicismus „to enjoy“. V překladu prožít něco hezky,vychutnat něco, líbit se, těšit se čemu, z něčeho, také i chut-nat : „ I enjoy my diner,“ chutná mi oběd. Vžila se nyní u násv projevech zvratná podoba užít si. Původní význam slovesaužít bývá spojen s s genitivem, například „užít nějakéhotvaru“, pak také i s akusativem „ užít nějaký tvar“, třebavokativ. Kromě toho užít v dokonavém tvaru znamená něcoužnout, tedy posekat. Zvratné si však dodává slovesu užítvýznam slasti a rozkoše, je tak nějak hédonistické, patří tedydo oblasti prožívání. Můžeme si tedy užívat pohled na vá-bivou moderátorku, herci si dnes užívají svoji roli, tanečnícisi užívají svoji choreografickou kreaci aj. Dokonce i Jihlavasi užívala přehlídku dokumentárních filmů. Užíváme sivítězství na olympiádě, užíváme si volné dny. Studenti si ma-jí užívat prázdna, téměř všichni si máme užívat. Hédonai,tedy rozkoš! To především! Nebylo by pěknější příjemně siněco prožít, mít z něčeho radost, vychutnat si něco?

Přejdu k jinému obrazu.Vidím politika ujišťujícího mě, že si umí představit.

co vlastně mně říká, že si umí představit? Že je schopen mít představy, tj. psychický obraz dříve

vnímané reality nebo fantazií n o v ě v y t v o ř e n ý obsahvědomí, jak víme z psychologie? Z projevu ale poznávám, žeo nic takového nejde, že vlastně nahrazuje „myslím, dom-nívám se, jsem přesvědčen, nevím to zcela jistě, je možné,že…, připouštím a jiné.

Jen je třeba trochu tvořit a nebrat hotové formulace(floskule). Vím, že je pohodlné užívat hotových formulí, ne-musím se trápit nějakým vlastním hledáním, kromě toho sezařazuji k většině a navíc se vyjadřuji nevšedně, přitahuji po-zornost (i když častostí výskytu jde zase pouze o všednost).Že však řeknu jen uboze málo, to už je ztajeno.

Moje jazykové obohacení se ten večer u televizerozhojňovalo. Pan ministr zahraničních věcí mě ujišťoval, žerozhořčení a nazlobenost Číny jsme nakonec prohlášenímčtyř představitelů české politické scény ustáli.

A zase je tu otazník? Nemohli bychom v tomto významuříci, že jsme to „vyřešili, že jsme svým činem překonalivýhrady čínské strany, vydrželi jsme ve svém postoji, odolalijsme, dohodli jsme se“?

My jsme to ale ustáli. Snad je v tom slově i nějak vpe-četěný pojem hrdinství, kterého jsme se „dopustili“.

Proč se věnovat přiléhavému vyjádření, to já jako politiknemusím. A taky je to líbivé a módní. Ovšem velmi povrchnía jaksi poutavě zahalené.

Kolega Šlapal ve svém sloupku v minulém čísle ML psalpoučeně o souslovích. Při této příležitost mě napadá, že jsemznepokojivě často přemítal o sousloví politická korektnost.

Politický znamená vztahující se k oblasti obecných stát-ních záležitostí, k účasti občanů ve státním životě, korektnípak je dbající zásad slušného vztahu mezi lidmi. Stává se ale,že si někteří mocní a různé aktivistické organizace to souslovípřisvojují a jeho výklad pak téměř diktují. Nestačila by třebalidská slušnost? A nemusela by být politická.

Nejednou jsem již připomínal vidovou dvojici sou-střeďovat se – soustředit se, tedy slovesný vid nedokonavýa dokonavý! není přece tak nepřekonatelné použít ne-dokonavého vidu, například: budeme se soustřeďovat mís-to budeme se soustředit. Soustředit tedy bude užito napříkladve vyjádření „soustředíme se na jasné vymezení strategickéhopartnerství“. Jde tu stále o nesprávné tvoření budoucího časudokonavého slovesa pomocným slovesem být. To se patříovšem u nedokonavých sloves „ budu řešit problém protivyřeším problém, budeme psát prohlášení, napíšemeprohlášení“. Co bychom řekli takovému „budu se zúčastnit“proti správnému „zúčastním se“?

To by ale moderátoři i politici museli znát podstatuslovesného vidu v češtině. Průběhovost děje či jehoohraničenost, někdy ukončenost. A celou tajemnou oblastfázovosti děje, počátku děje, jeho násobenosti aj. O tom jindy.

Na závěr dodávám, že ještě jsem si ten večer vyslechl in-formaci, že ceny mléka jsou takové, jaké jsou. Tedy jasnátautologie, definice v kruhu, v níž to, co se definuje, jen jiný-mi slovy opakuje to, co má být definováno.

Povrchnost sdělení, nepřesnost vyjádření, jakési zvláštníobohacování češtiny ne zcela pochopenou „originalitousdělení“. Častým opakováním ale neoriginální a zšedlé?

Jaký závěr mohu udělat? Jde tu o zvláštní jazyk politiků ajiných uživatelů českého jazyka zmnožující bohatství češtinyve veřejných projevech? Snaha o zvýšení pozornosti? O ne-průhlednost? Povrchnost?

Uvedu tu text z knihy Čeština za školou ( PhDr. KarelHausenblas a PhDr. J. Kuchař): „Tak jako by bylo nesmyslnévyžadovat spisovný jazyk v soukromých projevech, v běž-ném styku, tak zase na druhé straně platí, že ve veřejných pro-jevech se bez spisovného jazyka neobejdeme, nechceme-li sezesměšnit. Řeč je duše a vědomí národa.“

Platí to dosud?

Jaromír Adlt

P.S. Bylo by velkou provokací, kdybych vám teď položilotázku, zda jste si tento můj sloupek užili nebo užívali a zdasi dovedete představit jeho jinou podobu? A kdybych vám narozloučení popřál: „Mějte hezký den. Have a nice day“?

JAzykOvý SlOuPEkJAzykOvý SlOuPEk

4-2016_ek 14.12.2016 18:13 Stránka 22

masarykův lid

23

Letošní rok si připomínáme Karla Havlíčka Borovskéhodvěma výročími, které ohraničily jeho krátkou leč vý-znamem pro náš národ neopominutelnou životní cestu: před195 lety 31. října se narodil v Borové, před 160 roky29. července v Praze zemřel.

V našem časopise se k tomuto významnému Čechovivrátíme, nyní alespoň slovy jeho neméně významnévrstevnice připomeneme, jaký smutek prožívali lidé při jehopohřbu.

„Milý příteli! Včera,“ píše Němcová 2. srpna 1856 druDušanu Lamblovi, „pochovali jsme tedy našeho Havlíčka.Já jsem si nechala vázat krásnou korunu na víko z listůbobkové višně, a půlvěnce na čelo z vavřínu. V pátek od rá-na chodili lidé jako procesím nahoru, kde v rakvi již vys-taven ležel (v domě Havlíčkova švagra Jaroše proti Státnímunádraží). Bylo Vám to podívání k pláči. To nebyla ta prázdnázvědavost, aby se přišli podívat… každý přišel tiše, s ne-obyčejnou úctou a slze, co u jeho rakve tekly, nebylyfalešné. Ruce mu líbali a rubáš. – Strakatý, Lukes, Mayera ještě jeden zpěvák od divadla zpívali u rakve krásné Salveod Palestriny a místo jednoho objednaného kněze přišlidva… Z domu ho vynášeli tři bratři Fričové, Fingerhut(Náprstek), dva z redakcí „Pražských novin“ a „Lumíru“ adva právníci, též spisovatelé. Dále pak ho nesli až k bráněměšťané.“ –

(Z knihy F. Kubky a M. Novotného,Božena Němcová, 1941)

vzPOMÍNÁMEvzPOMÍNÁME

mít tak dnEs HavLíČka!

zE ŽivOTA klubuzE ŽivOTA klubuMilADy hOrÁkOvéMilADy hOrÁkOvé

pomník vE ZtraCEnCEOtiskujeme Zprávu o výsledcích veřejné umělecké soutěže

na pomník dr. Milady Horákové, který má být umístěn v za-hradě Ztracenka v Praze 2. Ze zprávy vyplývá, že porotaneudělila ani první ani druhou cenu. Výbor Klubu dr. MiladyHorákové, který je investorem, doposud nerozhodl, který z vy-tvořených návrhů by mohl být realizován na vybraném místě.Probíhají jednání a další konzultace se sochaři, s památkáři,s projektantem renovace zahrady Ztracenka, také i s právníky.

Ani otázka finančního zajištění pomníku není ještěvyřešena.

Obvodní úřad městské části Praha 2, který sídlí na náměstíMíru, bude ve svých prostorách od 3. ledna příštího roku vy-stavovat soutěžní návrhy na pomník, a výstava potrvá celýměsíc. Výstava bude přístupná Po-Pá v pracovní době úřadu.Očekáváme, že návštěvníci přinesou svým hodnocením návr-hů nějaké zajímavé podněty a názory.

4-2016_ek 14.12.2016 18:13 Stránka 23

21. 4. 2015 bylo podepsáno Memorandum o vzájemnéspolupráci KMH a Městské části Praha 2 při realizaci projek-tu s názvem „Památník obětem komunistické totality, jejichžsymbolem je popravená dr. Milada Horáková“.

Tento památník bude instalován v rekonstruované zahraděZtracenka, na území, které má ve správě MČ Praha 2.

KMH, vyhlašovatel soutěže a investor, zveřejnil vyhlášeníveřejné, jednokolové, anonymní soutěže dne 17. 12. 2015,soutěž zahájena 1. 2. 2016.

Do 31. 8. 2016 bylo přijato 25 přihlášek do soutěže.Dne 9. 9. 2016 bylo předáno 23 soutěžních návrhů.

Členové soutěžní poroty 23. září 2016 umělecké návrhy ohodnotili.Vyhlašovatel soutěže, KMH, bude teprve posuzovat, který soutěžní návrh bude

v zahradě Ztracenka realizován.

Výsledky : I. a II. místo: neudělenoIII. místo: Daniela Kartáková – 35 000 Kč

Ladislav Sorokáč, Ondřej Tuček – 35 000 Kč

Poskytnutí 5 000 Kč na náklady: IV. místo: Matouš Háša

Jakub LipavskýV. místo: Ellen Jilemnická

Jitka KůsováVI. místo: Michal Gabriel, Michael Gabriel

Vít Záworka

Mgr. Jitka Titzlováza výbor Klubu dr. M. Horákové, z.s. III. místo – Daniela Kartáková

III. místo – Ladislav Sorokáč, Ondřej Tuček

vEŘEJná umĚLECká soutĚŽ ZávĚrEČná Zpráva

iNfOrMAcEiNfOrMAcE

Stále pokračuje sbírka na vybudování pomníku. Připomínáme číslo účtu: 3257614319/0800.

dárci Masarykova liduAdamcová Jaroslava Praha 5 100 KčBouzek Jaroslav Třebechovice 200 Kč Bisková Růžena Praha 4 200 Kč Ing,Capoušek Evžen 200 KčHavlín Radovan Kost./Čer. Lesy 250 KčKánská Jana USA 1000 Kč

Kolísek Josef Olomouc 500 KčPoborský Petr Jablonec n./N. 900 KčRůžičková Markéta 300 KčSalomen Robin Ostrava 100 KčMgr.Titzlová Jitka Praha 4 15000 KčUrbanová Emilie Praha 6 50 KčVlachová Kr. Praha 3 200 Kč

4-2016_ek 14.12.2016 18:13 Stránka 24

Date post:	21-Jan-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	2 times
Download:	0 times

Masarykùv lid · masarykùv lid roèník xxii.4. èíslo. prosinec 2016 ČtvrtletnÍk...

Documents