MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ

Lesnická a dřevařská fakulta

Ústav ochrany lesů a myslivosti

Ornitofauna Cvilínského Předního a Zadního kopce u Krnova

a její ochrana

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

2016/2017 Václav Čermák

Čestné prohlášení

Prohlašuji, že jsem práci

Ornitofauna Cvilínského Předního a Zadního kopce u Krnova a její ochrana

vypracoval samostatně a veškeré použité prameny a informace uvádím v seznamu použité

literatury. Souhlasím, aby moje práce byla zveřejněna v souladu s § 47b zákona č. 111/1998

Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve

znění pozdějších předpisů, a v souladu s platnou Směrnicí o zveřejňování vysokoškolských

závěrečných prací.

Jsem si vědom, že se na moji práci vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, a že

Mendelova univerzita v Brně má právo na uzavření licenční smlouvy a užití této práce jako

školního díla podle § 60 odst. 1 autorského zákona.

Dále se zavazuji, že před sepsáním licenční smlouvy o využití díla jinou osobou (subjektem)

si vyžádám písemné stanovisko univerzity, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s

oprávněnými zájmy univerzity, a zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů

spojených se vznikem díla, a to až do jejich skutečné výše.

V Krnově dne 28. 4. 2017

Poděkování

Děkuji vedoucímu mé bakalářské práce panu doc. Ing. Petru Čermákovi, PhD. za veškerý

jeho věnovaný čas a za odborné vedení mé práce. Také velmi děkuji svým rodičům a celé mé

rodině za jejich velkou podporu po celou dobu mého studia, zvláště pak mým prarodičům za

jejich modlitbu a mé sestře Mgr. Veronice Chlubné za korekturu textu a za pomoc s

překladem. Dále chci poděkovat kamarádce Kateřině Laštůvkové za pomoc při sběru dat

v terénu a spolužákům Pavlu Tylšovi a Michalu Ferdusovi za jejich motivaci a pomoc během

studia a při sepisování této práce. V neposlední řadě bych chtěl také poděkovat mé spolužačce

a vážené kamarádce Evičce Kútné za veškerou její pomoc a přátelství, které mi bylo oporou

během studia na této škole.

Abstrakt

Václav Čermák

Ornitofauna Cvilínského Předního a Zadního kopce u Krnova a její ochrana

Tato bakalářská práce se zabývá aktuálním druhovým zastoupením ornitofauny Předního a

Zadního Cvilínského kopce u Krnova a výskytem doupných stromů vhodných pro hnízdění

dutinových druhů ptáků v této lokalitě. Výsledky práce se dále snaží vztahovat do souvislostí

a porovnat je se stavem ornitofauny z roku 2001.

Pro monitoring ornitofauny byla použita bodová metoda a metoda prostých pochůzek.

Monitoring doupných stromů byl prováděn přímým pozorováním v terénu.

Ve sledované lokalitě bylo zjištěno celkem 51 druhů ptáků. Z toho jich je 25 hnízdících a 13

chráněných zákonem. Dále bylo na lokalitě zjištěno 109 doupných stromů. Práce dále

obsahuje hodnocení výskytu dutinových druhů ptáků a navrhuje rámcové zásady péče pro

hospodaření v těchto lesích s cílem podpory místní ornitofauny.

Klíčová slova

ornitofauna

Krnov

Cvilín

bodová metoda pozorování

doupné stromy

dutinové druhy ptáků

Abstract

Václav Čermák

Ornithofauna of Přední a Zadní Cvilínský kopec hills near Krnov and its protection

This bachelor thesis deals with the current species representation of ornithofauna of Přední a

Zadní Cvilínský kopec hills near Krnov and the occurrence of hollow-bearing trees suitable

for hollow-nesting birds in this locality. The results of the thesis also try to find the link

between the conditions of the ornithofauna of 2001.

For the monitoring of ornithofauna, a census method and a walking method were used.

The monitoring of the hollow-bearing trees was carried out by direct field observation.

A total of 51 species of birds were found in the monitored locality. Of these, there are

25 nesting and 13 protected by law. In addition, 109 hollow-bearing trees were found in that

locality. The work also contains an assessment of the occurrence of hollow-nesting bird

species and a framework of the forestry management support of the local ornithofauna.

Key words

Ornithofauna

Krnov

Cvilin

Census method of observation

Hollow-bearing trees

Hollow-nesting birds

Obsah

1. Úvod .................................................................................................................................... 1

1.1. Cíl práce ....................................................................................................................... 2

2. Literární přehled .................................................................................................................. 3

2.1. Monitoring avifauny ..................................................................................................... 3

2.2. Doupné stromy ............................................................................................................. 5

2.3. Dutinové druhy ptáků ................................................................................................... 6

2.4. Charakteristika dutinových ptáků dříve zaznamenaných ve sledované lokalitě .......... 8

3. Charakteristika území ........................................................................................................ 19

3.1. Historie oblasti ........................................................................................................... 19

3.2. Lokalizace .................................................................................................................. 20

3.3. Geomorfologie ........................................................................................................... 21

3.4. Geologické a pedologické podmínky ......................................................................... 22

3.5. Klimatické podmínky ................................................................................................. 23

3.6. Biocenóza ................................................................................................................... 27

3.7. Charakteristika jednotlivých pozorovacích stanovišť ................................................ 28

4. Metodika ........................................................................................................................... 33

4.1. Metodika sledování výskytu druhů ............................................................................ 33

4.1.1. Metodika sledování výskytu druhů pochůzkovou metodou ............................... 33

4.1.2. Metodika sledování výskytu druhů bodovou metodou ...................................... 36

4.2. Metodika monitoringu doupných stromů ................................................................... 37

5. Výsledky ........................................................................................................................... 39

5.1. Výsledky terénních prací sledování výskytu druhů ................................................... 39

5.1.1. Výsledky terénních prací sledování výskytu druhů pochůzkovou metodou ...... 39

5.1.2. Výsledky terénních prací sledování výskytu druhů bodovou metodou .............. 40

5.2. Hodnocení prezence doupných stromů ...................................................................... 42

5.3. Vztah výskytu dutinových druhů k výskytu doupných stromů .................................. 46

6. Diskuze .............................................................................................................................. 47

6.1. Celkový soupis zjištěných druhů a srovnání s předchozími průzkumy ..................... 47

6.2. Hodnocení stavu doupných stromů a dutinových druhů ptáků .................................. 53

7. Závěr ................................................................................................................................. 55

8. Summary ........................................................................................................................... 57

9. Seznam použité literatury .................................................................................................. 59

9.1. Knižní zdroje .............................................................................................................. 59

9.2. Online zdroje .............................................................................................................. 61

10. Seznam tabulek a obrázků ................................................................................................. 63

10.1. Seznam tabulek ........................................................................................................ 63

10.2. Seznam obrázků ....................................................................................................... 63

11. Přílohy ............................................................................................................................... 64

1

1. Úvod

V šedesátých letech vynikla v počtu nových chráněných území velmi pestrá geologická a

geomorfologická struktura krajiny okresu (Bruntál). Teprve intenzifikace zemědělství

s rozsáhlým scelováním pozemků, ničením remízků, rozoráváním luk a systematickým

odvodňováním krajiny, včetně pramenišť, obrátila pozornost správy ochrany přírody

k vyhledávání zbytků květnatých porostů luk, rašelinišť v nižších polohách a všem typům

mokřadů. Na postupné vyhlašování nových maloplodých chráněných území navazovala

správa ochrany přírody v sedmdesátých letech 20. století budováním naučných stezek

(Weissmannová a kol., 2004).

Jedním takovým místem je i lokalita Předního a Zadního Cvilínského kopce, která je

předmětem zájmu přírodovědců už mnoho let. Může za to především pozice samotného

Krnovska na rozhraní Slezské nížiny, Hrubého a Nízkého Jeseníku s rozdílnými přírodními

poměry, ale také lokální rozmanitost prostředí, která je ovlivňována mimo jiné přítomností

řek Opavy a Opavice, Petrova rybníka, Hájnického rybníka, různým působením člověka na

krajinu, ať už nyní, nebo v historii, nebo naopak jeho malým zásahem do přirozeného vývoje

prostředí. O tom svědčí také zařazení oblasti do ÚSES (územní systém ekologické stability),

kde je Přední Cvilínský kopec začleněn do sítě nadregionálních biokoridorů a stanoveno

nadregionální biocentrum NRBC 67 Cvilín s plochou 1000 ha, do kterého spadá i celá plocha

Zadního Cvilínského kopce.

Česká část Slezska je poměrně velké a rozmanité území a podle toho vypadá i složení

místní avifauny. Celkově bylo ve Slezsku od roku 1950 zaznamenáno 327 druhů ptáků.

Z celkového počtu bylo během posledního mapování hnízdního rozšíření ptáků v ČR v letech

2001−2003 a pozdějších zpráv prokázáno nebo pravděpodobně doloženo hnízdění u

187 druhů (Roháček a kol., 2013).

V roce 2001 byl v hnízdním období proveden ornitologický průzkum Cvilínského kopce

u Krnova. Jeho cílem bylo zjištění všech ptačích druhů z hlediska kvalitativního a

semikvantitativního. Byla zkoumána vazba ptačích druhů na jednotlivé části lokality a jejich

význam pro zkoumané území, jednotlivé body, které byly zastoupeny rozdílnými biotopy,

byly porovnány z hlediska podobnosti (Kočvara a Adamík, 2007).

Ve své práci budu tedy vycházet nejen z mého vlastního pozorování, jež bylo prováděno

v současné době, ale také z ornitologického průzkumu, který zde probíhal před šestnácti lety a

ze vzájemného porovnání obou souborů zjištěných dat.

2

Ornitologické průzkumy v lesních oblastech a podpora mnohých druhů může být

podstatnou složkou celkové péče o zdraví lesa a jeho hospodaření.

Mnohé druhy totiž účinně regulují různé druhy škůdců – např. sýkory vyhledávají larvy

škůdců v lesích, semenožravé druhy sbírají semena plevelů a dravci loví přemnožené

hlodavce. Některé ptačí druhy jsou šiřiteli rostlin, keřů a dřevin. Hlavně drozdovití ptáci

zanášejí svým trusem na paseky jeřáby nebo do podrostu bez černý, brslen, hloh, kalinu, šípek

nebo ptačí zob. Sojky a ořešníci bezděčně rozšiřují žaludy a bukvice, křivky semena smrků a

modřínů a hýli semena jasanů (Fric, 1956).

Nedá se sice tvrdit, že by ptáci mohli mít rozhodující vliv na likvidaci kalamitního

přemnožení některého hmyzího škůdce, ale svoji nezastupitelnou roli v těchto případech mají

(Doležal, 2010).

1.1. Cíl práce

Cílem mé práce je popis sledované oblasti z pohledu kvality biotopů pro ptačí populace,

zjištění aktuální druhové skladby ornitofauny a porovnání mých výsledků s průzkumem

realizovaným v roce 2001 Radimem Kočvarou a Peterem Adamíkem. Pomocí výsledků pak

také zhodnotit význam jednotlivých ptačích populací, specifikovat jejich případné ohrožení a

navrhnout rámcové zásady lesnického hospodaření pro podporu klíčových druhů. Dále je

mým cílem popis četnosti, parametrů a rozmístění doupných stromů ve zkoumané oblasti a

porovnání jejich stavu k biodiverzitě dutinových druhů ptáků.

3

2. Literární přehled

2.1. Monitoring avifauny

V současné době se kvantitativní výzkum ptáků zaměřuje zhruba na tři okruhy problémů:

a) tzv. základní výzkum – zabývá se strukturou a početností ptačích společenstev

v jednotlivých typech biotopů, sukcesí atd.;

b) velkoplošný výzkum, při kterém jsou zpracovány větší plochy nebo oblasti, převážně

s cílem získat výsledky využitelné pro krajinné plánování a ochranu přírody;

c) monitorovací programy – jde o dlouhodobá sledování vývoje početnosti ptačích populací,

která jsou důležitá pro podchycení zákonitostí, jimiž se kolísání početnosti řídí (Janda, 1986).

Ptáci totiž mohou sloužit jako velice kvalitní bioindikační živočichové. Bioindikátory

jsou ty druhy rostlin nebo živočichů, jejichž výskyt, přítomnost nebo nepřítomnost, popřípadě

početnost mohou být ukazatelem určitých abiotických faktorů v krajině. Běžně se používá

např. bioindikační využití bylin v lesnictví, kdy přítomnost určitých druhů signalizuje vodní,

půdní a jiné poměry stanoviště. V současné době se do popředí zájmu dostává indikace změn

působených v krajině lidskou činností. Pozornost se zaměřuje především na ty druhy nebo

živočišné skupiny, jejichž přítomnost, popřípadě početnost je indikátorem určitého stupně

zatížení krajiny činností člověka. Používají se jednak nejrůznější skupiny bezobratlých a

z obratlovců nejčastěji právě ptáci. Ptáci jsou jako bioindikátory vhodní především proto, že:

a) v našich zeměpisných šířkách jsou druhově nejbohatší skupinou obratlovců;

b) Potravně nejsou tak specializovaní, jako jsou jiné třídy obratlovců. Snadno tak překonávají

menší změny v ekosystémech a jejich počty nemají výrazná kolísání mezi jednotlivými roky.

Je tedy relativně snadné rozeznat dlouhodobé trendy vývoje jejich početnosti;

c) mnoho druhů ptáků má terminální postavení v potravních řetězcích, takže se změny

v biocenózách při vlivu na ně sčítají a kumulují;

d) ve většině ekosystémů, především v těch, které jsou typické pro kulturní krajinu, mají ptáci

postavení významné složky biomasy konzumentů;

e) mnoho menších druhů má velký roční přírůstek populace, takže se výrazné jednorázové

změny početnosti relativně rychle vyrovnávají;

f) mají velmi variabilní a přizpůsobivé chování, rychle se vyrovnají se změnami krajiny, ale

naopak mají i určitý konzervatismus, který je vede k tomu, aby i po výrazných změnách

setrvali v krajině, pokud jejich chování je jen trochu schopno přizpůsobit se novému stavu;

4

g) velká pohyblivost umožňuje ptákům variabilní využívání zdrojů potravy a různých prostorů

v krajině v průběhu roku;

h) ekologie většiny ptačích druhů je dostatečně známa a prostudována (Janda, 1986).

Pro monitoring avifauny se v dnešní době využívá velké množství různých metod, často

různým způsobem modifikovaných. Uvedené metody jsou jen výčtem nejpoužívanějších

z jinak širokého spektra možností.

● Metoda mapování hnízdních okrsků: Metoda spočívá v provedení většího počtu kontrol

na vymezené ploše v průběhu hnízdního období. Při každé kontrole do schematické mapky

plochy jsou smluvenými značkami zaznamenány pozice všech pozorovaných ptáků. Zvláštní

důraz se klade na zpívající samce a na jedince s chováním svědčícím o obhajobě hnízdního

okrsku. Při vyhodnocování se zjištěné údaje o jednom druhu ze všech kontrol překreslí do

společné mapky. Jedinci obsahující hnízdní okrsek se budou opakovaně vyskytovat v jednom

úseku plochy, takže záznamy o jejich pozorování z různých dat vytvoří jakýsi shluk bodů,

který ukazuje na obsazení hnízdního okrsku. Sečtením všech těchto shluků je možno získat

počet okrsků obsazených daným druhem. Podobně jsou zpracovány všechny druhy

vyskytující se na ploše a díky tomu je výsledkem přehled kvalitativního i kvantitativního

složení ptačího společenstva (Janda, 1986).

● Liniové metody: Liniové metody dovolují sčítat ptáky po jedné nebo obou stranách

vytyčeného transektu (linie) v jednom nebo více biotopech. Ve většině případů jsou ptáci

sčítáni v pásu určité šířky nebo je měřena jejich vzdálenost od linie a početnost je odhadována

podle této vzdálenosti. Dlouhá tradice liniového sčítání způsobila, že bylo vypracováno takřka

nepřehledné množství nejrůznějších modifikací (Janda, 1986).

● Bodové metody: Při bodovém sčítání jsou zaznamenáváni ptáci na určitém počtu pevně

stanovených bodů po určitou dobu. Na těchto tzv. sčítacích bodech můžeme buď počítat

všechny pozorované jedince (metoda I.P.A.), nebo je možné registrovat pouze výskyt

jednotlivých ptačích druhů a na jejich početnost usuzovat z frekvence (metoda E.F.P.). Obě

metody jsou určeny pro sledování ptáků v hnízdním období. Bodové sčítání je ovšem možné

použít i v ostatních obdobích roku. V těchto případech se nejčastěji používá metoda nazývaná

bodový transekt (Janda, 1986).

● Metoda přímého vyhledávání hnízd: Tato metoda patří k nejstarším kvantitativním

metodám používaným v hnízdním období. Početnost zkoumaných ptačích druhů je zjišťována

podle počtu nalezených hnízd. Cílem této metody je zjistit všechna hnízda ptáků vyskytujících

5

se a hnízdících na sledované ploše. Metoda bývá považována za jednu z nejpřesnějších

kvantitativních metod, ale současně i za metodu nejnáročnější (Janda, 1986).

● Metoda zpětných odchytů: Vychází z předpokladu, že se část populace, která je v první

části práce odchycena a označena, po opětovném vypuštění rovnoměrně rozptýlí v populaci a

při dalších odchytech bude poměr označených a neoznačených jedinců stejný, jako je poměr

mezi počtem původně označených a celou populací (tzv. Lincolnův index) (Janda, 1986).

2.2. Doupné stromy

Nejen pro mnohé druhy ptáků jsou domovem doupné stromy. Stromy s dobře vyvinutými

přírodními dutinami obývají také někteří drobní savci, plazi nebo také obojživelníci a

bezobratlí. Dostatek doupných stromů je v dnešní době pouze v lesích ponechaných

přirozenému vývoji, protože se většinou jedná o staré stromy, ale také o stromy odumírající

nebo mrtvé. Dutiny vznikají nejčastěji na místě odlomených větví či dalších zranění stromu, a

to vydlabáním zejména datlovitými ptáky, kteří svými silnými zobáky vyklovávají úkryty pro

jejich hnízda či cestu k potravě – podkornímu hmyzu. Také otvory po odpadlých větvích

vyhnijí při narušení jádrového dřeva hnilobou a zůstane dutina s menším otvorem, vhodným

například pro pěvce. Samovolný vznik dutiny trvá mnoho let. Podle druhu dřeviny se dutina

formuje obvykle ve věku 80 až 200 let (Kajzarová, 2012).

Množství stromů s dutinami má podle dlouhodobějšího pozorování přímý vliv na

početnosti ptáků hnízdících v dané lokalitě. Hnízdění v dutinách stromů je pro ptáky výhodné,

protože je bezpečnější pro jejich vejce a mláďata než otevřená hnízda mimo dutiny. Jsou

méně nápadná a mnohým predátorům často velice obtížně přístupná. V případě

hospodářských lesů je z důvodu nedostatku doupných stromů nutné vyvěšovat ptačí budky.

Hospodářský les je totiž lesníky v České republice obnovován nejčastěji zhruba po 100 letech

a dutiny se ve stromech nestačí přirozeně vytvořit. Ale i na tento problém se dnes v lesním

hospodářství při těžebních zásazích myslí a určitý počet doupných stromů je v porostu

záměrně ponecháván. I při hojném vyvěšování ptačích budek a jejich pravidelném čištění totiž

není možné přirozeně vzniklé dutiny zcela nahradit. Nedostatek hnízdních možností,

potravních zdrojů a úkrytů může být závažný nejen pro ptáky. Řada lesních druhů se proto

stala vzácnými a ohroženými (Kajzarová, 2012).

6

2.3. Dutinové druhy ptáků

Za doupné neboli dutinové druhy ptáků považujeme ty, které hnízdí v dutinách. Nejčastěji

se jedná o dutiny stromové (Kodet a spol., 2007).

Přestože je běžné dutinové druhy rozdělovat na otevřeně a dutinově hnízdící, odlišení

obou těchto skupin není snadné. Nelze totiž jednoznačně vymezit, co je ještě dutina a co již

otevřený prostor. Mezi těmito krajními možnostmi je totiž plynulý přechod. Pro zjednodušení

jej ovšem lze znázornit sledem kategorií dutina-polodutina-výklenek-otevřený prostor.

Postavení jednotlivých druhů na tomto gradientu je do určité míry specifické, avšak existuje

také vnitrodruhová variabilita. Lejsek šedý (Muscicapa striata) např. osídluje dutiny (zejména

výklenky) i otevřený prostor, zatímco brhlík lesní (Sitta europaea) obývá výhradně uzavřené

dutiny, které navíc ještě více uzavírá oblepováním otvoru hlínou. Určení mezníku mezi

dutinou a otevřeným prostorem, a tedy i rozdělení druhů na dutinově a otevřeně hnízdící proto

v některých případech záleží jen na úhlu pohledu, neboť přirozená kritéria neexistují (Paclík a

Reif, 2005).

Většina odborníků se však shoduje na zásadním rozdělení dutinových ptáků na dvě

skupiny. První tvoří tzv. primární druhy dutinových ptáků, které dutiny přímo vytváří. Jsou to

hlavně šplhavci, kteří díky své stavbě těla a zobáku dokážou vytesat i v tvrdých dřevinách

prostorné hnízdní dutiny. Páry šplhavců během námluv často vysekávají i několik úplných

hnízdních dutin a několik dalších naznačí a nedokončí. Samička si poté vybírá jedinou z nich.

Ostatní dutiny následně slouží buď k přespávání dalšího z páru, nebo jsou často upravovány a

obsazovány jinými druhy ptáků a živočichů. Kromě řádu šplhavců můžeme mezi primární

dutinové ptáky zařadit i některé druhy pěvců, kteří si dokážou dutinu v příznivých

podmínkách sami vysekat. Většinou k tomu využívají praskliny, nebo hnilobu ve stromě,

v jiných případech pěvci dokončují dutinu započatou některým ze šplhavců. Mezi tyto druhy

v našich lesích patří většina sýkor, kterým vyhovuje i malá dutina a vletový otvor. Primární

dutinoví ptáci hrají v lesním ekosystému důležitou roli. Vysekáváním dutin vytvářejí

dlouhodobé úkryty nejen pro sebe, ale také pro další živočichy. Tím výrazně zvyšují

biodiverzitu a hnízdní možnosti v daném prostředí (Paclík a Reif, 2005).

Jen někteří ptáci si však dokáží dutinu sami vytesat, a proto řada z nich zůstává odkázána

na výskyt doupných stromů (Kodet a spol., 2007). Tito ptáci se pak řadí do skupiny

sekundárních dutinových ptáků. Přehled dutinových druhů ptáků hnízdících v ČR podává

7

následující tabulka. Informace v ní obsažené jsou kompilátem z více zdrojů (autor, 2017;

Kodet a spol., 2007; Příroda Vysočiny [online], 2015).

Tab 1: Seznam dutinových ptáků hnízdících v ČR

Název V

Hnízdiči Prostředí Typ

český latinský P S L J D 1/2

brhlík lesní Sitta europaea X X X X X

datel černý Dryocopus martius X X X X

datlík tříprstý Picoides tridactylus X X X

dudek chocholatý Upupa epops X X X X

hohol severní Bucephala clangula X X X

holub doupňák Columba oenas X X X

kavka obecná Corvus monedula X X X

krutihlav obecný Jynx torquilla X X X X

kulíšek nejmenší Glaucidium passerinum X X X

lejsek bělokrký Ficedula albicollis X X X X

lejsek černohlavý Ficedula hypoleuca X X X X

lejsek malý Ficedula parva X X X X

lejsek šedý Muscicapa striata X X X X X

morčák velký Mergus merganser X X X

puštík bělavý Strix uralensis X X X

puštík obecný Strix aluco X X X

rehek zahradní Phoenicurus phoenicurus X X X X X

strakapoud bělohřbetý Dendrocopos leucotos X X X

strakapoud jižní Dendrocopos syriacus X X X X

strakapoud malý Dendrocopos minor X X X X X

strakapoud prostřední Dendrocopos medius X X X

strakapoud velký Dendrocopos major X X X X X

sýc rousný Aegolius funereus X X X

sýček obecný Athene noctua X X X

sýkora babka Parus palustris X X X X X X

sýkora koňadra Parus major X X X X X

sýkora lužní Parus montanus X X X X

sýkora modřinka Parus caeruleus X X X X X

sýkora parukářka Parus cristatus X X X X X

sýkora uhelníček Parus ater X X X X X

šoupálek dlouhoprstý Certhia familiaris X X X X X

šoupálek krátkoprstý Certhia brachydactyla X X X X

špaček obecný Sturnus vulgaris X X X X X

výreček malý Otus scops X X X

žluna šedá Picus canus X X X X

žluna zelená Picus viridis X X X X X

Legenda: V – vyskytující se dříve na lokalitě (podle Kočvara a Adamík, 2007), P – primární,

S – sekundární (je-li druh sekundární, ale občas si dutinu vytváří sám, jsou zaznačeny obě

možnosti), L – lesní, J – jiné, D – dutinoví, 1/2 – polodutinoví, O – otevřený prostor

8

2.4. Charakteristika dutinových ptáků dříve zaznamenaných ve sledované lokalitě

Brhlík lesní (Sitta europaea)

Brhlík dosahuje zhruba velikosti vrabce. Má krátký ocas a velkou plochou hlavu nesoucí

dlouhý široký zobák. Svrchu je šedomodrý, naspodu světle žlutohnědý. Přes oko se mu táhne

výrazná černá páska. Jeho krátké a silné nohy jsou vhodně přizpůsobeny ke šplhání po

kmenech stromů. Dokáže lézt po kůře stromu všemi směry, dokonce i hlavou dolů, což zvládá

jako jediný ze všech našich vyskytujících se ptáků. Jeho rychlý a obratný let je ploše

vlnkovitý (Bejček a spol., 1995).

Brhlík lesní je především lesním druhem. Upřednostňuje lesy listnaté a smíšené, řidčeji

žije v lesích jehličnatých, zejména v borech. Vyskytuje se však i v zahradách a parcích.

Hnízdí v přirozených stromových dutinách i budkách. Dutiny obsazené brhlíkem je

jednoduché rozlišit, neboť si sám vletový otvor zmenšuje. Stavebním materiálem je mu

přitom hlína promíchaná se slinami. Kromě toho samička v budce vymaže i všechny spáry.

Hnízdo v dutině většinou tvoří vysoká vrstva úlomků borové, řidčeji modřínové či březové

kůry. Existují i méně obvyklé způsoby hnízdění jako ve skalních dutinách, v pískovcových

skalách, ve větracím otvoru spižírny v panelovém domě nebo v polystyrénovém zateplení

domu. Hnízdí většinou jen jednou do roka, od konce března do června. Potravní spektrum

brhlíka lesního je neobyčejně široké. Zejména ve vegetačním období převládá hmyz, který

dlouhým zobákem vytahuje ze štěrbin v kůře stromů, ale dovede jej i vytesat ze dřeva. Hmyz

hledá i pod volnými kousky kůry, které odlupuje. Od podzimu se hlavní složkou potravy

stávají semena. Hnízdní hustota brhlíka lesního sice může podléhat značným výkyvům, ale

celkově z Jednotného programu sčítání ptáků v ČR vyplývá, že stavy od r. 1982 mírně rostou

(Šťastný a kol., 2004 podle Šťastný a kol., 2006). Přesto byly celkové počty v letech 2001–03

odhadnuty na 600 tisíc až 1,2 milionu párů, tedy stejně jako v období 1985–89 (Šťastný,

Bejček, 1993 podle Šťastný a kol., 2006).

Datel černý (Dryocopus martius)

Je celý černý s červeným temenem u samce a jen červenou skvrnou v týle u samice. Na

rozdíl od ostatních šplhavců nelétá vlnovitě, ale přímo. Poměrně širokými křídly připomíná

v letu sojku. I v zimě se za letu ozývá hrčivým „krykrykrykry…“ (Bejček a spol., 1995).

Datel černý obsazuje především souvislejší lesní celky v nížinách i v horách, dává

přednost lesům jehličnatým a smíšeným, je však schopen hnízdit i v lesích listnatých, někdy

9

dokonce i v lesích lužních. Může ovšem hnízdit i v malých izolovaných lesích v otevřené

krajině, pokud prostředí disponuje vhodnými typy porostu. Hnízdní dutinu vysekává obvykle

ve stromě narušeném uvnitř (např. hnilobou), někdy ji pár používá řadu let, jindy tesá

každoročně novou. Datel černý je klíčovým druhem evropských lesů, protože je jediným

šplhavcem, který vytváří hnízdní možnosti pro jiné velké dutinové hnízdiče, jako jsou hohol

severní, holub doupňák, sýc rousný a kavka obecná (Johnson a kol., 1993 podle Šťastný a

kol., 2006). Potrava datla je téměř výhradně živočišná. Živí se hlavně ve dřevě žijícími

brouky, jejich larvami a také mravenci, jejichž kupovitá hnízda navštěvuje hlavně v zimě.

Nárůst početnosti v ČR dokumentují i výsledky monitoringu ptačích populací v letech

1982−2003. Početnost datla černého podle nich narůstá zvláště od počátku 90. let, a to

průměrně o 3,05 % ročně. Celkový početní stav datla černého v ČR byl v letech 1985–89

odhadnut na 3 tisíce až 6 tisíc párů (Šťastný, Bejček, 1993 podle Šťastný a kol., 2006),

v období 2001−03 jeho početnost vzrostla na 4−8 tisíce párů. V navrhovaném Červeném

seznamu z 80. let patřil datel černý do kategorie LC – druh málo dotčený. V této kategorii

zůstal i v novém Červeném seznamu (Šťastný, Bejček, 1993 podle Šťastný a kol., 2006).

Krutihlav obecný (Jynx torquilla)

Krutihlav obecný může být občas zaměňován s větším pěvcem. Má totiž zcela jinou

stavbu těla, zbarvení i chování než ostatní naši zástupci datlovitých. Nešplhá jako oni, zdržuje

se spíše ve větvích stromů a potravu sbírá často na zemi, kde poskakuje s pozdviženým

dlouhým ocasem. Je dosti obtížné ho spatřit v korunách stromů, jeho zbarvení je totiž velmi

nenápadné, převážně šedohnědé s příčným i podélným čárováním a vlnkováním. Na jaře

ovšem na sebe upozorňuje charakteristickým opakovaným naříkavým voláním „kje-kje-kje-

kje…“. Krutihlav obecný sbírá potravu převážně na zemi, živí se hlavně mravenci (dospělci i

jejich larvami), a tak vyžaduje jen řídkou a krátkou vegetaci či obnaženou zem. Má rád suchá

a osluněná místa, obývá proto otevřenou, extenzivně zemědělsky využívanou krajinu

s remízky, skupinami stromů, alejemi a dalšími typy strukturální zeleně, řídké listnaté a

smíšené lesy, vzácněji i lesy borové či smrkoborové, především jejich okraje a paseky. Rád

vyhledává i staré sady, zahrady a parky, které mu poskytují dostatek hnízdních dutin. Ochotně

obsazuje i vyvěšené budky. V ČR obýval suché smrkové porosty v pohraničních oblastech

zasažených průmyslovými imisemi. Snižování početnosti patrné ve většině Evropy se

částečně projevilo i u nás. Výrazný pokles, průměrně o 3,80 % ročně, byl zaznamenán i ve

výsledcích monitoringu ptačích populací v ČR v letech 1982−2003 (sledováno na

10

84 lokalitách). Celkový stav krutihlava obecného v ČR v období 1985−89 byl odhadnut na

2,5−5 tisíc párů (Šťastný, Bejček, 1993 podle Šťastný a kol., 2006), v letech 2001−03 se snížil

na 2−4 tisíce párů. V navrhovaném Červeném seznamu z 80. let minulého století byl tento

druh vzhledem ke snižování početnosti řazen do kategorie VU – zranitelný druh. I přes další

úbytek se v této kategorii udržel i nadále (Šťastný a kol., 2006).

Lejsek bělokrký (Ficedula albicollis)

Samec lejska bělokrkého má v době hnízdění výrazně černobílé zbarvení. Svrchu je

černý, až na bílé čelo, límec a dvě zrcátka v křídlech. Spodina je čistě bílá. Prostý šat samců je

méně výrazný a je podobný šedohnědě zbarvené samičce nebo mladým ptákům. Velmi

nesnadné je rozlišení podobně zbarvených samic obou blízkých druhů, lejska bělokrkého a

černohlavého. Důležitým rozlišovacím znakem lejska bělokrkého je dlouhé a ostré vábení

„síp,síp“, které je zcela jiné než u lejska černohlavého. Lejska bělokrkého v době hnízdění

přitahují starší listnaté a smíšené lesy, parky a hráze rybníků se starými doupnými stromy.

V případě dostatečné nabídky hnízdních možností, např. díky vyvěšeným budkám, proniká na

jižní Moravě i do borů s ojedinělými listnatými stromy. Hnízdo staví pravidelně v dutině, ať

již přirozené či v ptačí budce. Hnízdí jen jednou ročně od konce dubna do začátku června.

Drobný hmyz, který tvoří podstatnou část jeho jídelníčku, loví nejčastěji ve vzduchu, ale také

na větvích i listech v korunách stromů. Pro období 1985−89 byl stav v ČR odhadnut na

25−50 tisíc hnízdících párů, v letech 2001−03 na 35−70 tisíc párů. Tento vzrůstající trend je

potvrzen i výsledky Jednotného programu sčítání ptáků v ČR v letech 1982−2003, které

rovněž prokázaly rostoucí početnost (Šťastný a kol., 2004 podle Šťastný a kol., 2006)

s průměrným ročním navýšením 4,16 % (100 sledovaných lokalit). V aktuálním Červeném

seznamu ptáků ČR je lejsek bělokrký zařazen do kategorie druhů téměř ohrožených – NT

(Šťastný, Bejček, 2003 podle Šťastný a kol., 2006).

Lejsek černohlavý (Ficedula hypoleuca)

Lejsek černohlavý je stejně velký jako lejsek bělokrký a také je mu velmi podobný. Ve

svatebním šatu se samec od něho liší především tím, že nemá bílý límeček. Na řadě míst ve

střední Evropě včetně ČR však mají samci svrchní stranu těla šedohnědou a jsou tak do

značné míry podobní samicím. Krátké a rychle se opakující vábení lze přepsat jako „bit bit

bit“. Zpěv trochu připomíná vábení rehka zahradního, obsahuje motivy „vutivutivuti“. Lejsek

černohlavý hnízdí ve starých listnatých a smíšených lesích s dostatkem dutin, tedy v prostředí

11

velice podobném jako u lejska bělokrkého. Do mladších porostů je možné jej přilákat

vyvěšením budek. Kromě lesů žije i v parcích, zahradách, pásech stromů a kolem vod. Hnízda

si staví v přirozených i umělých dutinách. Hnízdí pouze jednou do roka, v květnu až červnu.

Jeho potravu tvoří především dvoukřídlý hmyz a drobní motýli včetně jejich larev. Potravu

loví ve vzduchu, ale i ve větvích a na listech. Za deště a chladna pak loví i na zemi (Šťastný a

kol. 2006). Početnost hnízdních populací lejska černohlavého byla v letech 1985−89

stanovena na 10−20 tisíc párů (Šťastný, Bejček, 1993 podle Šťastný a kol., 2006). V období

posledního mapování 2001−03 byla odhadnuta na 12−24 tisíc párů. V červeném seznamu

ptáků ČR z počátku tisíciletí spadá lejsek černohlavý nově do kategorie druhů téměř

ohrožených – NT (Šťastný, Bejček, 2003 podle Šťastný a kol., 2006).

Lejsek šedý (Muscicapa striata)

Lejsek šedý je o něco menší než vrabec. Je nenápadně zbarvený, svrchu je šedý

s nádechem do hněda, zespodu světleji šedavý. Jeho čelo, hrdlo a prsa jsou pokryty tmavými

čárkami. Nohy má krátké a slabé. Svou přítomnost prozradí nejčastěji ostrým vábením „pst“

či „tak-tak“ – doprovází jej nervózním škubáním křídly a ocasem. Zpěv znějící jako „sip-sip-

sih-ici-sih-sihi“ je velmi tichý a velmi lehce přeslechnutelný. Lejsek šedý obývá aleje starých

stromů a pásy stromů podél vodních toků. Pravidelně se vyskytuje i v rozvolněných starých

lesích, častěji listnatých než jehličnatých, zarostlých hřbitovech, parcích, sadech a zahradách.

Hnízdo si staví na podložce, kdy alespoň jednou stranou bývá opřeno. Může jít např. o

výklenky budov či polodutiny stromů a paždí větví. Hnízdí jednou až dvakrát ročně od

počátku května do počátku července. Jeho potravu tvoří převážně dospělý létající hmyz,

podstatně méně i jeho larvy. Nejčastěji jde o dvoukřídlé a motýly. V deštivých dnech, kdy je

snížená letová aktivita hmyzu, sbírá potravu z listů, větví i kůry stromů (Šťastný a kol., 2006).

Početnost lejska šedého v ČR během mapování 1985–89 byla stanovena na 30 tisíc až 60 tisíc

párů (Šťastný, Bejček, 1993 podle Šťastný a kol., 2006). Z výsledků Jednotného programu

sčítání ptáků vyplývá, že od r. 1982 s výraznějším akcentem od počátku 90. let došlo ke

zřetelnému růstu početnosti (Šťastný a kol., 2004 podle Šťastný a kol., 2006). To byl hlavní

důvod, proč byl odhad jeho stavů v letech posledního mapování 2001–03 povýšen na 40 tisíc

až 80 tisíc párů. V Červeném seznamu ohrožených druhů ptáků ČR navrženém na konci

80. let i v aktuálním je lejsek šedý zařazen v kategorii druhů málo dotčených – LC (Šťastný a

kol., 2006).

12

Rehek zahradní (Phoenicurus phoenicurus)

Je menší než vrabec a v každém šatě má rezavý ocásek. Samec je pestře zbarven

s nápadně rezavou hrudí, která je však po pelichání bělavě skvrněná a tím nevýrazná (Bejček

a spol., 1995).

Hnízdním prostředím rehka zahradního jsou světlejší lesy různého typu, lesní okraje a

zahrady, u nás od nížin až vysoko do hor. Jeho potrava je z jara výlučně živočišná, tvoří ji

různí drobní bezobratlí, hlavně hmyz, ale i pavouci, měkkýši a žížaly. Koncem léta a na

podzim žere i bobule a různé další plody. Potravu sbírá na zemi, ve větvích, nebo

z vyvýšených míst nalétává na prolétající kořist. Celkový hnízdní stav rehka zahradního v ČR

v letech 2001–03 činil 40 tisíc až 80 tisíc párů. To je proti početnosti k r. 1989 zvýšení o

33 %. V Červeném seznamu (Šťastný, Bejček, 2003) není proto již rehek zahradní zařazen,

ačkoliv ještě na konci 80. let byl navržen mezi druhy málo dotčené – LC (Šťastný a kol.,

2006).

Strakapoud malý (Dendrocopos minor)

Strakapoud malý dosahuje pouze velikosti vrabce. Jeho hřbet a křídla jsou hustě černobíle

příčně pruhovaná. Samec má červené temeno, samice bělavé. Po celý rok volá vysokým

“kikikiki“, které připomíná krutihlava (Bejček a spol., 1995).

Strakapoud malý obývá nejraději malé nebo řídké listnaté lesy, lužní doubravy, bučiny i

smíšené porosty se značným podílem mrtvých stromů, a to hlavně v nížinách a pahorkatinách.

Hnízdí i ve stromových lemech různých vod, ve velkých parcích, sadech a zahradách se

starými stromy. Na ně je vázán hnízdně, dutinu si totiž téměř vždy vysekává ve

ztrouchnivělých nebo jinak narušených kmenech a silných větvích listnatých stromů. Potrava

je po celý rok živočišná (někdy hledá potravu i na stoncích silných bylin), jen v zimě

konzumuje v menší míře i semena. V období 1985−89 byl početní stav strakapouda malého

v ČR odhadnut na 2−4 tisíce párů (Šťastný, Bejček 1993). V letech 2001−03 se jeho početnost

zvýšila na 2,5−5 tisíc párů. Obsazenost území se v jednotlivých mapovacích obdobích

postupně zvyšovala z 58 % v letech 1973−77 až na 79 % při mapování posledním.

V 80. letech minulého století byl strakapoud malý navržen v Červeném seznamu mezi druhy

téměř ohrožené (kategorie NT). Na počátku nového tisíciletí mu však byla přisouzena

kategorie vyšší, VU – druh zranitelný (Šťastný a kol., 2006).

13

Strakapoud velký (Dendrocopos major)

Strakapoud velký je bílo-černo-červeně zbarvený šplhavec. Samec má v týle červenou

skvrnu. Od strakapouda prostředního je rozpoznatelný podle sytě červených podocasních

krovek. I v zimě se ozývá krátkým, ostrým „kik“. Už od února velmi často „bubnuje“ na

suché větve (Bejček a spol., 1995).

Hnízdní prostředí strakapouda velkého je velice různorodé. Obývá lesy všeho druhu od

nížin až po horní hranici lesa, polní lesíky i další typy zeleně, parky, zahrady a hřbitovy.

Hnízdo si staví vždy ve stromové dutině, kterou si sám vysekává, a to obvykle v narušeném

kmenu či větvi. Někdy se vrací i do v minulých letech vysekaných dutin. Potrava se skládá

z části živočišné (především hmyz a jeho larvy) a rostlinné (hlavně semena jehličnanů, ale i

listnáčů a různé plody). V období 1985-89 byl celkový početní stav strakapouda velkého v ČR

odhadnut na 200−400 tisíc párů, v letech 2001−03 se poněkud zvýšil na 220−440 tisíc párů

(Šťastný a kol., 2006).

Sýkora babka (Parus palustris)

Sýkoru babku je značně obtížné rozlišit od blízce příbuzné sýkory lužní. Jedním

z nejspolehlivějších terénních rozlišovacích znaků je pak jejich zcela odlišné vábení. Sýkora

babka vábí pronikavým „pistjé-cié“ nebo jen „vinvin“. Z vizuálních znaků je zase

nejnápadnější černá lesklá čepička sahající až do týla a černá skvrna na hrdle (Bejček a spol.,

1995).

Tři ekologické rysy sýkory babky mají zásadní dopad na její rozšíření – dostatečná

nabídka hnízdních dutin, aby se uplatnila i v konkurenci dominantnějších druhů, rozsáhlé

teritorium o velikosti asi 4-5 ha ve víceméně souvislém stromovém porostu a silná usedlost.

Sýkora babka obývá starší rozvolněné listnaté a smíšené lesy, parky a zahrady se starými

stromy a také pásy vzrostlých stromů při březích tekoucích a stojatých vod. Hnízdo si

umisťuje do dutin stromů ne příliš vysoko nad zemí, méně často v ptačích budkách. Dutiny si

sama buduje méně často než sýkora lužní. Hnízdí jednou až dvakrát do roka, od poloviny

dubna do začátku července. V potravním spektru je zastoupena jak živočišná, tak i rostlinná

složka. Potravu tvoří vývojová stádia hmyzu a pavouci, semena dřevin i bylin. Z výsledků

jednotného sčítání ptáků vyplývá, že stavy sýkory babky od roku 1982 klesají (Šťastný a kol.,

2004 podle Šťastný a kol., 2006) s průměrnou roční změnou početnosti zhruba 4 %. Zhruba

od poloviny 90. let je však patrný mírný nárůst. V letech 1985−89 byla kvantita pro ČR

14

odhadnuta na 60−120 tisíc hnízdících párů (Šťastný, Bejček 1993), v letech 2001−03 byla

poněkud nižší – 55−110 tisíc párů. (Šťastný a kol., 2006).

Sýkora koňadra (Parus major)

Sýkora koňadra je největší z našich sýkor. Má nápadnou kresbu na hlavě, která je černá se

zářivě bílými tvářemi. Černá barva přechází na náprsenku a pokračuje pruhem až na břicho.

Spodina těla je žlutá, hřbet zelený (Bejček a spol., 1995).

Sýkora koňadra je jedním z nejpočetnějších ptáků v Evropě nejspíše díky její velice lehké

přizpůsobivosti. Je schopna bez jakýchkoli problémů žít v nejrůznějších typech prostředí, ráda

obývá vyvěšené budky, a navíc kromě klasické stravy využívá i různé umělé potravní zdroje

nacházející se v blízkosti člověka (především v zimě). Obývá velmi pestrou škálu prostředí,

kde jsou stromy. Z lesů preferuje listnaté a smíšené, běžná je v zeleni v blízkosti člověka

včetně vysloveně vnitřní městské výstavby. Hnízda umisťuje do nejrůznějších dutin, které

jsou k dispozici – kromě stromových dutin a budek i poštovní schránky, zemní díry, shora

otevřené kovové trubky atd. Nejdůležitějším stavebním materiálem jí je mech. Hluboká

hnízdní jamka je navíc vystlána srstí a peřím. Hnízdí jednou až dvakrát do roka, od dubna do

poloviny července. V hnízdní době je v potravním spektru zastoupen hlavně hmyz a jeho

vývojová stádia, které sbírá především na větvích dřevin a na zemi. Na podzim a v zimě jsou

to navíc různé plody a olejná semena. V letech 1985−89 byl početní stav na území ČR

odhadnut na 3−6 milionů hnízdících párů (Šťastný, Bejček, 1993 podle Šťastný a kol., 2006)

a tento odhad zůstal v období 2001−03 beze změn, a to i přesto, že výsledky Jednotného

programu sčítání ptáků na území ČR za posledních více než 20 let (Šťastný a kol., 2004 podle

Šťastný a kol., 2006) naznačují velmi mírný pokles (Šťastný a kol., 2006).

Sýkora lužní (Parus montanus)

Nápadně se podobá sýkoře babce, se kterou bývá často zaměňována. Čepička na hlavě je

matně černá a sahá až na šíji. Černá skvrna na bradě sahá dospělcům až na horní část volete.

Bělavé lemy loketních letek vytvářejí na křídle nepříliš výraznou podélnou bělavou pásku.

Bezpečně lze sýkoru lužní v zimě určit podle charakteristického nosově znějícího vábení „čé-

čé-čé-čé“ (Bejček a spol., 1995).

Sýkora lužní žije v jehličnatých lesích středních až vysokých poloh a v níže položených

vlhkých listnatých a smíšených lesích. Pravidelně se také vyskytuje v břehových porostech

dřevin a v prostředí lemujícím rašeliniště. Hnízdí v dutinách ve ztrouchnivělých částech

15

stromů či v pařezech. Většinou je samička sama vydlabává, což jí může trvat až čtyři týdny.

Obvykle hnízdí jen jednou ročně, od dubna do června. Jídelníček sýkory lužní i způsob

získávání potravy je u ní velmi podobný jako u sýkory babky. Výsledky jednotného programu

sčítání ptáků naznačují, že v posledních více než 20 letech jsou stavy sýkory lužní v ČR

stabilní (Šťastný a kol., 2004 podle Šťastný a kol., 2006). V období 1985−89 byla početnost

stanovena na 40−80 tisíc hnízdících párů (Šťastný, Bejček, 1993 podle Šťastný a kol., 2006) a

stejný odhad platí i pro období 2001−03 (Šťastný a kol., 2006).

Sýkora modřinka (Parus caeruleus)

Je podstatně menší než vrabec. Nejnápadnější je její modré temeno. Bílé tváře má od

žluté spodiny odděleny černým proužkem. Hřbet je zelený, křídelní krovky, lemy letek i ocas

modré. Modřinka je velmi čilý pták, který létá vlnkovitě. Varuje ostrým „cerrretetet“ (Bejček

a spol., 1995).

Sýkora modřinka se vyskytuje všude, kde jsou stromy s vhodnými dutinami. Žije ve

světlých listnatých i smíšených lesích, remízkách, zahradách a parcích, zarostlých hřbitovech,

alejích a pásech stromů v blízkosti vod. Ve městech je jedním z nejběžněji hnízdících ptáků.

V biotopech, o které se musí dělit s konkurenčně silnější sýkorou koňadrou, je její hnízdní

hustota nižší. Hnízdí dvakrát ročně, v dubnu až červnu. Využívá nejrůznější dutiny včetně

vyvěšených budek a různých děr, v poslední době i díry v polystyrénovém obložení domů.

Stavebním materiálem jí je tráva a mech, hnízdní kotlinu navíc jemně vystlává srstí a peřím.

V jídelníčku je převážně zastoupen různý hmyz a pavouci, které hledá obratným šplháním na

koncových větévkách dřevin, dále i nektar a květy. Konzumuje i různá olejnatá semena a

v malé míře ozobává zralé ovoce. V letech 1985−89 na území ČR hnízdilo 800 tisíc až

1,6 milionů párů (Šťastný, Bejček, 1993 podle Šťastný a kol., 2006), v období 2001−03 zůstal

odhad stejný. To bylo potvrzeno i výsledky Jednotného programu sčítání ptáků v ČR za

posledních více než 20 let, kdy se stavy jeví jako stabilní (Šťastný a kol., 2006).

Sýkora parukářka (Parus cristatus)

Je málo zaměnitelná, především díky nápadné chocholce na temeni, tvořené černými, bíle

lemovanými pírky. Bílé tváře jsou dole ohraničené černou bradou a hrdlem. Přes oko se táhne

černý proužek. Spodina těla je šedobéžová, vrch těla šedohnědý, křídla a ocas tmavé. V zimě

se vyskytuje v malých skupinách, jenom někdy s jinými druhy sýkor a s králíčky. Velmi

16

dobrým rozlišovacím znakem je její hlasité vábení, které zní jako „yrrrrrr“ (Bejček a spol.,

1995).

Sýkora parukářka je úzce vázána na starší jehličnaté porosty, především borové, jedlové a

smrkové. Smíšené lesy akceptuje jen v případě, že převažují jehličnany. Ve městech využívá

jen příměstské jehličnaté a smíšené lesy a rozsáhlejší parky v okrajových čtvrtích, do

vlastního městského prostředí většinou neproniká. Hnízdo si staví převážně v hotových

stromových dutinách nevysoko nad zemí z mechů, lišejníků a suché trávy. Výstelku její

hnízdní kotliny tvoří savčí srst. Sýkora parukářka někdy obývá vyvěšené budky a občas si

dutinu ve ztrouchnivělém dřevě vybuduje i sama. Hnízdí jednou až dvakrát do roka, od konce

března do konce června. Její potravu tvoří jak hmyz, jeho larvy a vajíčka, tak pavouci a

semena jehličnatých stromů. V mapovacím období v letech 1985–89 byla početnost sýkory

parukářky v ČR stanovena na 80 tisíc až 160 tisíc hnízdících párů (Šťastný, Bejček, 1993

podle Šťastný a kol., 2006). Obdobný odhad platí i pro poslední mapovací období v letech

2001–03. V Červeném seznamu ptáků ČR byla sýkora parukářka nově zařazena do kategorie

druhů málo dotčených – LC (Šťastný, Bejček, 2003 podle Šťastný a kol., 2006).

Sýkora uhelníček (Parus ater)

Je velká zhruba jako sýkora modřinka, nápadná je její černá hlava s bílými tvářemi a ostře

ohraničenou podélnou bílou skvrnou v týle. Bělavé lemy tmavě šedých křídelních krovek

tvoří v křídle dva pásky. V zimě se skupiny uhelníčků přidávají k jiným sýkorám a tehdy je

můžeme zastihnout i mimo jehličnaté lesy. Vábí vysokým „sisi“ nebo výraznějším „týji“

(Bejček a spol., 1995).

Sýkora uhelníček žije ve starších jehličnatých lesích od nížin až po nejvyšší polohy.

Ve smíšených porostech vyhledává ostrůvky jehličnanů. Stejné podmínky vyhledává i

v městském prostředí, kde obsazuje okrajové lesy, parky a zahrady pouze v případě alespoň

většinového zastoupení jehličnatých stromů. Hnízdo si umisťuje do stromových dutin, ale i do

skalních štěrbin či děr v zemi. Hnízdí jednou až dvakrát do roka, od počátku dubna do

počátku července. Živí se jednak hmyzem a jinými členovci, jednak semeny jehličnatých

stromů. V letech 1985−89 žilo na území ČR 450−900 tisíc párů (Šťastný, Bejček 1993).

Stejně jako v Krkonoších i v celé ČR z výsledků monitoringu ptačích populací vyplývá, že

stavy posledních více než 20 let stále mírně stoupají (Šťastný a kol., 2004 podle Šťastný a

kol., 2006) s průměrnou změnou početnosti za rok 1,9 %. Odhad stavu v letech 2001−03

odpovídá 500 tisícům až 1 milionu párů (Šťastný a kol., 2006).

17

Šoupálek dlouhoprstý (Certhia familiaris)

Šoupálek dlouhoprstý je svrchu hnědý, naspodu pak krémově bílý. Vábí vysokým

tenounkým „srí“ nebo krátkým „tyt“ (Bejček a spol., 1995).

Šoupálek dlouhoprstý je obyvatelem hustějších lesů, poněkud častěji jehličnatých, ale

vyskytuje se i ve smíšených a listnatých lesích. Mimo souvislý les žije i ve starých parcích a

na jiných místech se starými stromy, včetně břehových porostů potoků či rybničních hrází.

Ve městech je vzácnější než šoupálek krátkoprstý. Hnízdo si staví ve stromových puklinách,

pod odchlíplou kůrou, v hromadách dřeva, pod střechami krmelců a na jiných podobných

místech v různé výšce nad zemí. Nedělá mu problém osidlovat i speciální budky. Hnízdo staví

z tenkých větviček, mechu a trávy. Jeho hnízdní kotlinka je měkce vystlána srstí a peřím.

Hnízdí dvakrát ročně, od dubna do června. Potravu sbírá ve štěrbinách kůry a různých

skulinách. Tvoří ji především hmyz, jeho larvy, vajíčka a poměrně často i pavouci. Občas žere

i semena jehličnatých stromů. V letech 1985–89 byly stavy šoupálka dlouhoprstého v ČR

odhadnuty na 300 tisíc až 600 tisíc párů (Šťastný, Bejček 1993 podle Šťastný a kol, 2006).

Výsledky jednotného programu sčítání ptáků naznačují od roku 1982 nepatrný nárůst

průměrně o 1,29 % za rok (Šťastný a kol., 2004 podle Šťastný a kol., 2006). Odhad početnosti

v letech 2001−03 zůstal stejný. Při hodnocení výsledků mapování je však zapotřebí počítat i

s tím, že oba druhy mohly být zaměněny (s šoupálkem krátkoprstým). Některé jedince nelze

totiž rozlišit ani při odchytu a také hlas může mít v místech společného výskytu smíšený

charakter, ptáci se mohou napodobovat a také se připouští možnost ojedinělého křížení obou

druhů (Šťastný a kol., 2006).

Špaček obecný (Sturnus vulgaris)

Za letu jsou dobře patrná jeho typická, ostře trojúhelníkovitá křídla a krátký vykrojený

ocas. V zimním období se špačci chovají poměrně tiše, jen občas, zejména v letu, se ozývají

hlasem, který lze přepsat jako „šérr“ (Bejček a spol., 1995).

Špaček obecný obývá otevřenou krajinu s pastvinami a loukami, která navazuje na

remízky či stromové pásy s dostatkem dutin. Běžně hnízdí i v parcích a zahradách a často

obsazuje i vyvěšené budky. Často obývá i díry ve zdech a větrací otvory. V provozních

prostorech povrchových dolů na Mostecku s oblibou obsazoval lampy osvětlení

s poškozenými kryty. Ve městech často hnízdí v dutinách polystyrénového zateplení domů

vysekaných většinou strakapoudy. Rozsáhlejším lesům se většinou vyhýbá a najdeme jej

hlavně na lesních okrajích. Za potravou vylétá do otevřených okolních prostor typu luk a polí.

18

Po vyhnízdění se sdružuje do hejn, která se pohybují krajinou mezi sady, poli a vinicemi.

Potravní spektrum špačka obecného je různé podle sezónních změn. Během prvního hnízdění

jednoznačně převládá živočišná složka, zejména hmyz, ale i plži. Počátkem léta nabývají na

významu různé dužnaté plody, které se v potravě mláďat objevují ve druhém hnízdění. Doba

hnízdění se tedy protahuje od počátku dubna do června. Mezi roky 1973−77 a 1985−89 se

početnost špačka obecného viditelně snížila. V konci tohoto období byl však již patrný nárůst.

V letech 1985−89 byl celkový počet v ČR odhadnut na 800 tisíc až 1,6 milionu párů (Šťastný,

Bejček, 1993 podle Šťastný a kol., 2006), v letech 2001−03 došlo k navýšení na 900 tisíc až

1,8 milionu hnízdících párů. To potvrzují i výsledky monitorování populací ptáků v ČR

v letech 1982−2003 s průměrným ročním nárůstem 1,83 % (Šťastný a kol., 2006).

Žluna zelená (Picus viridis)

Žluna zelená je celá zelenavá a obě pohlaví mají na hlavě červené temeno. Její černý

„vous“ je podstatně širší než u žluny šedé (Bejček a spol., 1995).

Žluna zelená obsazuje širokou škálu prostředí, nejčastěji krajinu s řídkými stromovými

porosty, ale vždy se starými či přestárlými listnatými stromy nabízejícími hnízdní možnosti, a

to blízkosti travnatých území s množstvím hmyzu žijícího na zemi. Zvláště důležitá je

přítomnost všech vývojových stadií mravenců tvořících hlavní součást potravy. Žluna zelená

se zobákem dobývá do mravenišť v zemi i do kupovitých mravenčích hnízd, kde hloubí až

75 cm dlouhé díry. Ze dřeva vysekává potravu jen zřídka. Uzavřeným lesním komplexům se

vyhýbá, jen vzácně zahnízdí v jehličnatých porostech. Dobře se však adaptovala na život

v remízcích, parcích, sadech a velkých zahradách. Hnízdní dutinu vydlabává v suchých,

ztrouchnivělých či nahnilých kmenech. V období 1985−89 bylo v ČR evidováno 9−18 tisíc

párů. Tento stav zůstal platný i pro období 2001−03, a to i přesto, že výsledky Jednotného

sčítání ptáků v ČR naznačují zvyšování početnosti dokonce o 4,10 % ročně (sledováno na 152

lokalitách). Důvodem je pravděpodobné nadhodnocení stavu v letech druhého mapování

(1985−89). V 80. letech minulého století byla žluna zelená v navrženém Červeném seznamu

zařazena do kategorie LC – druh málo dotčený. Do této kategorie spadá i nadále (Šťastný a

kol., 2006).

19

3. Charakteristika území

3.1. Historie oblasti

Cvilínský hřbet jako celek leží na samém severovýchodním okraji Brantické vrchoviny.

Je výraznou a do značné míry izolovanou terénní dominantou. Z východní, nížinné strany, je

jeho převýšení až 100 i více metrů a svou výškou zakrývá i další vrcholky Brantické

vrchoviny na jihozápadě a západě. Jako takový budil pozornost již v pravěku a pozůstatky

jeho pravěkého osídlení zase pozornost místní populace již hluboko v 19. stol. Pochází odtud

velké množství pravěkých i středověkých nálezů (Janák, 2012).

Přímo nad městem, na vrchu Cvilíně, zůstaly skrovné zbytky prehistorického valu,

v němž bylo obětiště a posvátná studánka sloužící kdysi pohanskému kultu (Blucha, 1969).

Krajina Cvilínských kopců prošla během posledních stovek let mnoha změnami, které

měly vliv i na druhovou skladbu zdejších rostlin, živočichů, výrazně pak na rozmanitost

místní ornitofauny. Lesnaté plochy jsou pro tuto oblast v pojetí času spíše novinkou.

Z historických fotek je totiž patrné, že dnešnímu různorodému prostředí předcházely dříve ve

velké většině louky, jež byly využívány pro zemědělství a pastevectví (viz historické

fotografie v příloze).

V dnešní době je však ráz zkoumané oblasti mnohem pestřejší. Cvilínský kopec

poskytuje útočiště hned několika ohroženým druhům rostlin, pyšní se dvěma původními

ekotypy významných dřevin (cvilínská borovice lesní a jesenický modřín evropský) a díky

své rozmanitosti se stává domovem ornitofauny, jež je výrazná jak svou početností, tak i

svým širokým druhovým bohatstvím.

Cvilín a jeho oba vrchy jsou s mým životem spjaty už od útlého dětství. Již jako malý

kluk jsem trávil s rodinou prázdniny a víkendy u mé tety, která měla dům hned pod Předním

Cvilínským vrchem. V lesích jsme si velmi často hrávali a studovanou oblast tedy dobře

znám. Výhodou je mi také to, že v době základního a středoškolského studia jsem oblast

Cvilínských kopců rovněž hojně navštěvoval, a proto při zpracovávání mé bakalářské práce

nemusím vycházet jen z výsledků měření a monitoringu, ale také z mé vlastní dlouhodobé

zkušenosti s touto lokalitou.

20

3.2. Lokalizace

Zkoumaná oblast Předního a Zadního Cvilínského kopce se nachází na území města

Krnova, ležícího na severovýchodním úpatí Nízkého Jeseníku v blízkosti polských hranic

a v průměrné nadmořské výšce 316 m n. m. Cvilín je dvouvrcholový kopec nacházející se

vedle města Krnova v okrese Bruntál v Moravskoslezském kraji, a to ve vzdálenosti zhruba

1,4 kilometrů jihovýchodním směrem od centra města. Jeho tvar je protáhlý ve směru od

severu k jihu. Skrz oba kopce prochází zelená turistická trasa, Zadním Cvilínským kopcem

pak navíc i Naučná stezka Cvilín.

Obr 1: Lokalizace studovaného území (podklad http://geoportal.cuzk.cz/geoprohlizec/)

Severní hranici tvoří okrajové části města Krnov, na východě je lokalita ohraničena silnicí

vedoucí z Krnova do Opavy. Z jihu ohraničuje území Hájnický potok. Západní část lokality je

21

vymezena silnicí v oblasti Mariánského pole a bezejmenným přítokem Hájnického potoka

(Kočvara a Adamík, 2007).

První část – Přední Cvilínský kopec (nebo též Hradisko), jehož nejvyšší bod se nachází ve

výšce 411 m, leží městu blíže. Jeho dominantou jsou poutní kostel Sedmibolestné Panny

Marie a kamenná rozhledna, díky nimž je tato část velmi turisticky atraktivní a poznamenaná

antropogenním vlivem. V těsné blízkosti zároveň sousedí zahrádkářské oblasti a místo je

trvale obydleno. Lesy pod správou Lesů města Krnova jsou zde formovány do parkového

charakteru, což poskytuje vhodné podmínky druhům synantropním a přestárlé stromy druhům

dutinovým.

Druhá část – Zadní Cvilínský kopec (nebo též Šelemburk či Šelenburk) se nachází jižně

od Předního Cvilínského kopce. Jeho výška je 423 m n. m. a na jeho vrcholku stojí zřícenina

hradu Šelemburk (nebo též Lobenštejn), kulturní památka ČR. Tato část území, spadající pod

správu LČR, má ráz hospodářského lesa. Díky větší odlehlosti a hustšímu porostu je tato

plocha zase oporou druhům, kterým vyhovuje lesní prostředí bez většího vlivu člověka.

3.3. Geomorfologie

Z geomorfologického hlediska náleží katastrální území Krnova provincii Česká vysočina,

soustavě Krkonošsko-jesenická soustava, podsoustavě Jesenická podsoustava, celku

Zlatohorská vrchovina, podcelku Jindřichovská pahorkatina, okrsku Opavická niva. Město

Krnov se nachází v protáhlé depresi (kotlině), založené v kulmských horninách zaklesnutých

podél okrajového zlomu Nízkého Jeseníku (opavické zóny) a rozčleněné řadou příčných

zlomů směrů severozápadně jihovýchodních a severovýchodně jihozápadních. Dominantním

geomorfologickým znakem krajiny v okolí města Krnova je krajina modelovaná

pleistocénním zaledněním s charakteristickými glaciálními formami reliéfu. Centrální část

katastru Krnova (krnovské kotliny) tvoří typ reliéfu akumulačního, okrajové území na severu,

západě a jihu tvoří typy reliéfu erozně denudačního (Galgánek a Kypúsová, 2005).

Tvarově ploché sedimenty přinesené na Krnovsko v pleistocenním glaciálu jsou plošně

rozsáhlé a dodnes se v terénu projevují morfologicky výrazně svými zarovnávacími účinky.

Ve výrazném nakupení byly zaznamenány v katastru Krnova např. na pravém břehu řeky

Opavy. Jako zvláště zajímavá lokalita výskytu morénových štěrků se uvádí cvilínská pískovna

jihovýchodně od Krnova (Zapletal, 1969).

22

Území Krnova přísluší k té nevelké části Československa, kterou charakterizují

nejmocnější kvartérní pokryvy; oblast s tak mocným kvartérním překryvem vymezuje zhruba

trojúhelník Krnov – Nový Jičín – Český Těšín. Krnov je na západním okraji této oblasti;

v jeho katastru bylo v pleistocénu zaledněno asi 39 km2 a pouze 5 km2 nebylo překryto

ledovcem. Nad hladinou ledovce v době jeho největšího rozšíření čnělo asi 23 ha území

jakožto nunatanky (Zapletal, 1969).

Nejrozsáhlejší z nich tvořil dnešní Kostelecký vrch a nejznámější je bývalý nunatank

Cvilín, který čněl jako izolovaný kulmský hřbet preglaciálního terénu Krnovska v krajině

tehdy stejně výrazně jako dnes, kdy už není horskou hradbou ledovce. Je protáhlý ve směru

od severozápadu k jihovýchodu a má na severní náporové straně ledovce svah mnohem

příkřejší než na straně protilehlé, což odpovídá zákonitostem modelace terénu ledovcem. Ani

na náporové straně se mi však nepodařilo – přestože jsem hledal velmi důkladně i na

nejstrmějších částech skalního podkladu – najít přímé znaky glaciální extrakce, ledové rýhy a

šrámy (Zapletal, 1969).

3.4. Geologické a pedologické podmínky

V oblasti Jindřichovské pahorkatiny zájmového území jsou zastoupeny hnědozemě,

hnědozemě slabě oglejené a hnědozemě oglejené, velmi hluboké, v malém rozsahu se

vyskytují i půdy mělké. V oblasti údolní nivy Opavice jsou v zájmovém území zastoupeny

nivní půdy a nivní půdy glejové. Tyto půdy jsou středně hluboké až velmi hluboké (Galgánek

a Kypúsová, 2005).

Podle půdních map České geologické služby, které jsou dostupné online na internetu, se

ve sledované oblasti nachází kambizem mesobazická, kambizem modální a kambizem

rankerová (viz mapy v příloze).

Území Krnova tvoří paleozoické horniny spodního karbonu (kulmu), reprezentované zde

flyšovitými souvrstvími se střídavou převahou buď břidlic, nebo drob a drobových pískovců.

Katastr Krnova lze přibližně rozdělit severojižní čarou procházející poblíž městského

koupaliště na dvě rozdílné části: V zadní zcela převládají tzv. benešovské vrstvy

reprezentované zde flyšovým souvrstvím s převahou drob, drobových pískovců a slepenců;

tyto vrstvy patří staršímu období spodního karbonu, zvanému tournai. V této části území jsou

kromě uvedených, zcela rozlohou převládajících benešovských vrstev, i tři ostrůvky

flyšovitých souvrství moravických. A ve východní polovině převládají tzv. moravické vrstvy,

23

reprezentované flyšovitým souvrstvím s převahou břidlic; tyto vrstvy patří mladšímu období

spodního karbonu, zvanému visé. V tomto území jsou kromě převládajících moravických

vrstev i benešovské vrstvy, v jejichž flyšovitých souvrstvích převládají břidlice, droby a

drobové pískovce (Zapletal, 1969).

3.5. Klimatické podmínky

Podle dlouhodobých pozorování (za období 1961−1990) je v Krnově průměrná roční

teplota vzduchu 7,8 °C. S průměrem 17 °C je červenec nejteplejším měsícem roku,

nejchladnějším měsícem je leden s průměrnou teplotou -2,3 °C (Lipina, 2005).

V Krnově se průměrně vyskytují minimálně čtyři tropické dny (dny s maximální teplotou

vzduchu 30 °C a více). Průměrně se vyskytuje 34 letních dnů (maximální teplota vzduchu

25 °C a více). V jednom roce je průměrně zaznamenáno 113 mrazových dnů (den s minimální

teplotou vzduchu nižší než 0 °C). Průměrně zaznamenáváme 38 ledových dnů, tj. dnů kdy je

maximální teplota vzduchu nižní než 0 °C. Za dva roky se v Krnově vyskytnou průměrně tři

arktické dny, tj. dny s maximální teplotou vzduchu nižší nebo rovnou -10 °C. Průměrný

nástup prvních mrazů v Krnově je okolo 14. října a průměrné datum posledního mrazu je 28.

dubna (Lipina, 2005).

Průměrná roční relativní vlhkost vzduchu je 82,4 %. Průměrně nejnižší je relativní

vlhkost vzduchu v dubnu (76 %) a nejvyšší v prosinci (88 %) (Lipina, 2005).

V Krnově spadne průměrně za rok 617 mm srážek. Je to téměř přesně o 200 mm méně,

než je srážkový normál pro Moravskoslezský kraj. Srážkový normál pro okres Bruntál je o

150 mm vyšší. Nižší srážkové úhrny této části Moravskoslezského kraje má jen Opava a

okolí. Za rok je průměrně zaznamenáno 134 dnů se srážkami (Lipina, 2005).

Průměrně je v Krnově naměřeno 90 cm nového sněhu za rok. Průměrně je v Krnově

zaznamenáno 44 dnů se sněžením a 46 dnů se sněhovou pokrývkou 1 a více cm. (Lipina,

2005)

Průměrná roční rychlost větru je v Krnově 2,6 m/s. Nejvíce fouká vítr v lednu (3,2 m/s),

nejméně v srpnu (2,1 m/s). Převládajícím směrem větru je směr západní, pak směr jižní,

jihozápadní a severozápadní. I když se v Krnově nikdy neměřila délka trvání slunečního svitu,

dá se říci na základě měření okolních stanic, že v Krnově slunce svítí průměrně 1530 hodin

ročně. Nejvíce svítí slunce v červenci (více než 200 hodin), naopak nejméně svítí slunce

v prosinci, průměrně 43 hodin (Lipina, 2005).

24

Průměrně se v Krnově vyskytuje 280 dnů se slunečním svitem. Nejvíce těchto dnů je

v červenci a srpnu, průměrně více než 28 za měsíc, nejméně v prosinci, kdy je to méně než 16

dnů v měsíci (Lipina, 2005).

Podle velmi používané klasifikace klimatu od Quitta, patří město Krnov do oblasti MT9

(dlouhé, teplé, suché až mírně suché léto, přechodné období s mírným až mírně teplým jarem

a mírně teplým podzimem, krátká, mírná a suchá zima s krátkým trváním sněhové pokrývky)

(Lipina, 2005).

Podle informací na webu Meteoblue jsou klimatické charakteristiky pro město Krnov za

období 1986−2016 následující.

Obr 2: Graf průměrných teplot, úhrnu srážek a rychlosti větru během roku (zdroj

https://www.meteoblue.com)

25

Obr 3: Graf průměrného počtu oblačných, slunečných a deštivých dní během roku (zdroj

https://www.meteoblue.com)

Obr 4: Graf průměru teplot během roku (zdroj https://www.meteoblue.com)

26

Obr 5: Graf průměrného množství srážek během roku (zdroj https://www.meteoblue.com)

Obr 6: Graf průměrné rychlosti větru během roku (zdroj https://www.meteoblue.com)

27

3.6. Biocenóza

Na Krnovsku se stýkají tři tzv. přírodní lesní oblasti – Nízký Jeseník, Předhůří Hrubého

Jeseníku (hranici tvoří řeka Opava nad Krnovem) a Slezská nížina (nivy kolem řeky Opavy

pod Krnovem). Z hlediska vegetační stupňovitosti je převážná část lesů v dubobukovém a

bukovém lesním vegetačním stupni (LVS), ale v údolních nivách se vyskytují i porosty

v dubovém a bukodubovém LVS (Košulič, 2005).

Z pohledu fytogeografie je pro okres Bruntál významná také přítomnost autochtonní

„cvilínské“ borovice u Krnova a dlouhodobě diskutovaného autochtonního „jesenického

modřínu“, který by podle současných taxonomických poznatků odpovídal spíše poddruhu

Larix decidua subsp. polonica (Weissmannová a kol., 2004).

Převážná část lokality se skládá z listnatých a smíšených lesních porostů, v severní části

lokality jsou součástí území také zastavěné plochy s rodinnými domy a kosené i nekosené

louky s roztroušenými keři. Ve východní části lokality se nalézají polní monokultury

(Kočvara a Adamík, 2007).

V květnu na pahorku pod kapličkami rozkvétají ve Slezsku vzácné teplomilné

pampelišky, slezská (Taraxacum parnassicum) a skandinávská (Taraxacum scanicum). Spolu

s nimi je zde hojný planě rostoucí kmín kořenný (Carum carvi), nápadná teplomilná mochna

sedmilistá (Potentilla heptaphylla) a drobná hluchavkovitá rostlina s hroznem modrofialových

květů pamětník rolní (Acinos arvensis). Cestou od kostela k rozhledně se na okrajích lesa

vyskytuje lilie zlatohlávek (Lilium martagon), chráněný lesní druh vyskytující se na celém

Cvilínském kopci pouze na severním svahu Předního vrchu. V okolí rozhledny se dále

vyskytuje teplomilný javor babyka (Acer campestre) a u paty věže ječmen myší (Hordeum

murinum) (Rollerová, 2005).

Mimoto zde kvete křivatec luční (Gagea pratensis). Turistická cesta k Šelenburku

pokračuje lesem a křovinatou strání s čilimníkem nízkým (Chamaecytisus supinus),

čilimníkovcem černajícím (Cytisus nigricans), kručinkou barvířskou (Genista tinctoria) a

kručinkou německou (Genista germanica) (Rollerová, 2005).

V okolí Krnova patří mezi nejzajímavější rody ostružník (Rubus). Z dvaceti tří druhů

zjištěných na cvilínském kopci je jich osm považováno za ohrožené rostliny květeny ČR. Tři

druhy známé ze Cvilína patří mezi nedávno rozlišené a dosud nepopsané druhy. Mezi ně patří

ostružník statný (Rubus perrobustus), který má zatím ve Slezsku jedinou lokalitu,

28

a to na Předním Cvilínském vrchu. Dále pak ostružník blýskavý (Rubus micans), který je

v ČR znám pouze z šesti lokalit na území severozápadní Moravy a Slezska (Rollerová, 2005).

Zřícenina hradu je tvořena zbytky obvodového zdiva, věže a hradních příkopů. Jeho

nejbližší okolí bylo v roce 1999 odlesněno, což podpořilo růst světlomilných druhů,

omezených svým výskytem přímo na hradby. Tyto odlesněné plochy, zejména hradní příkop

rychle obsadily statné ruderální byliny. Jsou to divizna hustokvětá (Verbascum densiflorum),

blín černý (Hyoscyamus niger) a statná miříkovitá rostlina bolehlav plamatý (Conium

maculatum) (Rollerová, 2005).

Hradby jsou jediným místem na Cvilínském kopci, kde se vyskytuje ve Slezsku velmi

vzácná kapradina vratička měsíční (Botrychium lunaria), dále statná miříkovitá rostlina

žebřice pyrenejská (Libanotis pyrenaica), strdivka sedmihradská (Melica transsilvanica) a

huseník chlupatý (Arabis hirsuta). Zastíněné vlhké stěny jsou porostlé trsy kapradin

puchýřníku křehkého (Cystopteris fragilis), sleziníku routičky (Asplenium ruta-muraria) a

sleziníku červeného (Asplenium trichomanes). K dalším atraktivním druhům rostoucím na

zřícenině Šelenburku patří pamětník rolní (Acinos arvensis) a tařinka kališní (Alyssum

alyssoides) (Rollerová, 2005).

Uvedený výčet je jen malou ukázkou ze 607 druhů tvořících květenu lokality, jsou mezi

nimi i druhy chráněné, silně i kriticky ohrožené, například bříza tmavá (Betula obscura),

kruštík polabský (Epipactis albensis), rozrazil polní (Veronica agrestis) či večernice lesní

(Hesperis sylvestris) (Rollerová, 2005).

3.7. Charakteristika jednotlivých pozorovacích stanovišť

Avifauna studované oblasti byla zkoumána mimo jiné bodovou metodou. Pozorovací

stanoviště byla zhotovena přibližně na stejných místech jako při monitoringu v roce 2001

prováděným Radimem Kočvarou a Peterem Adamíkem (Kočvara a Adamík, Ornitologický

průzkum Cvilínského kopce u Krnova). Charakteristika jednotlivých pozorovacích stanovišť

je následující.

1. Křižovatka: Druhá křižovatka v kopci na trase vedoucí k cvilínským schodům. Jedná se

o zastavěný obývaný prostor. Vyskytují se zde jednopatrové rodinné domy s přilehlými

zahradami a malou loukou, z V strany pak mladý smrkový les (Picea abies). V malém

množství zde roste bez černý (Sambucus nigra), v zahradách pak ovocné stromy.

29

GPS N 50°5.01102', E 17°43.00650'; 339 m n. m.; sklonitost cca 7°; orientace S a SZ

2. U kapličky: Stanoviště u kapličky zhruba v polovině schodů vedoucích ke kostelu. Jedná se

o starou lipovou alej, na jejíž SV straně je les zastoupen hlavně douglaskou tisolistou

(Pseudotsuga menziesii) a borovicí lesní (Pinus sylvestris). Dále se zde vyskytuje ve velkém

množství samotná lípa srdčitá (Tilia cordata) a javor mléč (Acer platanoides).

GPS N 50°4.85405', E 17°43.20028'; 402 m n. m.; sklonitost cca 15°; orientace SZ

3. Skalka: Nejsevernější část Předního Cvilínského kopce kde nastupuje strmé klesání. Na

povrch zde výrazně vystupuje hornina (jílovitá břidlice, droba prachovec). Ve velkém

množství zde roste borovice lesní, habr obecný (Carpinus betulus) a javor mléč. Ostatními

dřevinami jsou dub letní (Quercus robur), jasany a lípa srdčitá.

GPS N 50°5.04572', E 17°43.37860'; 393 m n. m.; sklonitost až 22°; orientace SZ, S a V

4. Lesní loučka: Malá kosená mezifilní loučka ve svahu při lesní stezce a okružní cestě kolem

kostela s přiléhajícím starším lesem a řídkým lesem parkového charakteru. Ve velkém

množství zde roste dub letní a smrk ztepilý, dále pak javor mléč, lípa srdčitá, borovice lesní a

habr obecný.

GPS N 50°4.87885', E 17°43.39440'; 414 m n. m.; sklonitost cca 20°; orientace V

5. Mezofilní louka: Větší louka v blízkosti kostela s přiléhající zahradou, rodinným domem a

alejí starých lip u vrcholku Předního Cvilínského kopce. Louka nebývá kosena tak intenzivně,

rostou zde hojně šípkové keře. Alej je osazena lípou srdčitou.

GPS N 50°4.70453', E 17°43.20610'; 436 m n. m.; sklonitost cca 7°; orientace JZ

6. U půdní sondy: Rozmezí nekosené zarostlé stráně s šípkovými keři, divokou třešní a

jabloní a lesa na zelené turistické trase se zastoupením douglasky tisolisté a javoru mléče.

Dále se zde vyskytuje smrk, bříza bělokorá (Betula pendula), dub a jasan.

GPS N 50°4.66487', E 17°43.37525'; 408 m n. m.; sklonitost cca 15°; orientace JV

7. U penzionu: Stanoviště výrazně poznamenané antropogenním vlivem, neboť se zde

nachází penzion Šelemburk a křižovatka turistických tras. Jako hlavní se zde vyskytuje

30

borovice lesní, dub letní a habr obecný s javorem mléčem a javorem klenem (Acer

pseudoplatanus). Dále pak douglaska tisolistá, třešeň ptačí (prunus avium) a lípa srdčitá.

GPS N 50°4.48918', E 17°43.34692'; 387 m n. m.; sklonitost cca 6°; orientace – sedlo mezi

Předním a Zadním Cvilínským kopcem

8. Roklinka: Křižovatka lesních stezek při cestě ke zřícenině hradu Šelemburk na zeleně

značené turistické trase. Poblíž se vyskytuje malá roklinka, na jejímž dně se zdržuje voda,

kterou zvěř a ptáci využívají jako napajedlo. Roste zde hlavně smrk ztepilý a javor klen. Dále

pak modřín opadavý (Larix decidua) a habr obecný.

GPS N 50°4.35563', E 17°43.56885'; 373 m n. m.; sklonitost cca 12°; orientace V

9. Zřícenina: Prosvětlené a kosené okolí starého hradu Šelemburk a lesa na zelené turistické

trase. Porost zde tvoří hlavně borovice lesní a javor klen. Dalšími dřevinami jsou modřín

opadavý a lípa srdčitá.

GPS N 50°4.17427', E 17°43.65962'; 404 m n. m.; sklonitost a orientace – vrcholová část

Zadního Cvilínského kopce

10. Sedlo: Malé sedlo mezi dvěma vrcholy zadního Cvilínského kopce v hustém lese na

zeleně značené turistické trase. Zastoupena je zde hlavně borovice lesní, habr obecný, dub

letní, buk lesní (Fagus sylvatica) a lípa srdčitá. Z ostatních dřevin pak javor, bez černý a

třešeň ptačí.

GPS N 50°4.06787', E 17°43.73235'; 391 m n. m.; sklonitost a orientace – menší sedlo mezi

zříceninou a menším vrcholkem kopce

11. Pod pevností: Hustý les s četnými křovinami na V straně od turistické trasy pod zbytky

bývalé předsunuté pevnosti ze 17. století. Mimo borovici lesní a habr obecný zde rostou také

modříny a lípy.

GPS N 50°3.85207', E 17°43.77162'; 365 m n. m.; sklonitost cca 8°; orientace J

12. Cesta: Stanoviště je na místě, kde turistická trasa vyúsťuje na zpevněnou lesní cestu

kousek nad křižovatkou lesních cest. Roste zde hojně dub letní, dub červený (Quercus rubra)

a habr obecný. Dále pak borovice a lípa.

GPS N 50°3.78223', E 17°43.69052'; 333 m n. m.; sklonitost cca 15°; orientace J a JZ

31

13. U propustě: Ohyb zpevněné lesní cesty v příkrém svahu, kde pod cestou vede široký

trubní propustek pro odvod dešťové vody. Okolní les je složen z dubu letního, habru

obecného, jasanu ztepilého (Fraxilus excelsior), smrku ztepilého a buku lesního. Místy se

vyskytuje i modřín.

GPS N 50°3.99473', E 17°43.60908'; 359 m n. m.; sklonitost cca 10°; orientace Z a JZ

14. Odpočívadlo: Stanoviště na zpevněné lesní cestě v místě Poštůvkovy vyhlídky, kde dříve

stálo odpočívadlo pro turisty. Okolí je heterogenní, sestávající z pasek, mladého porostu

složeného z javoru klenu, javoru mléče, habru obecného a borovice lesní a ze smrkového lesa.

V menším božství se zde vyskytuje také lípa, dub a jasan.

GPS N 50°4.10195', E 17°43.45652'; 371 m n. m.; sklonitost – předěl cca 5° a cca 23°;

orientace Z a JZ

15. Závora: Místo leží při vjezdu do lesa na zpevněné lesní cestě u závory. Ze S strany

sousedí s velkou zahradou, mezofilní loukou a polem. Zhruba 50 m východním směrem se

v porostu nachází krmelec pro zvěř, který je hojně navštěvován i ptáky.

GPS N 50°4.28375', E 17°43.40308'; 379 m n. m.; sklonitost cca 6°; orientace JZ

16. Mariánské pole: Stanoviště je situováno na hranici velkého Mariánského pole a lesa.

Jednu část tvoří porost starý, složený hlavně z dubu zimního, javoru mléče s příměsí borovice.

Hranici tohoto porostu s polem tvoří stará alej lip. Porost na východní straně Mariánského

pole s alejí bříz je podobného charakteru, ovšem s větším zastoupením buku lesního a

mladými porosty smrku ztepilého a borovice lesní.

GPS N 50°4.84725', E 17°42.93058'; 363 m n. m.; sklonitost cca 6 °; orientace S a SZ

32

Obr 7: Mapa zájmového území s rozmístěním pozorovacích stanovišť (Kočvara, R., Adamík,

P., 2007, Ornitologický průzkum Cvilínského kopce u Krnova)

33

4. Metodika

4.1. Metodika sledování výskytu druhů

4.1.1. Metodika sledování výskytu druhů pochůzkovou metodou

Jako nápomocná byla k monitoringu výskytu druhů použita nekvantitativní metoda

prostými pochůzkami, jednou v měsíci dubnu (24. 4. 2015) a dvakrát v měsíci květnu

(2. 5. 2015 a 7. 5. 2015). Ač byla tato metoda použita jen pro přední Cvilínský kopec, do

značné míry obohacuje kvalitativní pohled na bohatství místí avifauny. Pochůzky byly

uskutečňovány vždy v ranních hodinách od 6:00 tak, aby délka pochůzek trvala maximálně do

10:00. Předlohou pro monitoring tímto způsobem mi do značné míry byla liniová metoda

monitoringu druhů podle Jandy a Řepy (1986).

Období výzkumu závisí především na cíli práce. Nejlepší dobou pro sčítání hnízdních

ptáků je několik týdnů po jejich příletu na hnízdiště, kdy už jsou nehnízdící migranti z velké

části přesunuti dále na sever a ptáci jsou poměrně vysoce aktivní.

Ideální je sčítání za dobré viditelnosti (bez mlhy), za bezvětří nebo jen slabého větru,

pokud nejsou žádné srážky. Drobný teplý déšť však někdy naopak aktivitu ptáků stimuluje.

Pozorovatel by měl procházet po linii pomalu a klidně. Jsou dobré občasné zastávky pro

pozorování a zapisování (Janda a Řepa, 1986).

Během monitoringu jsem se pohyboval hlavně po lesních a zvířecích stezkách, abych co

nejméně ptáků vyrušil svým pohybem, a tak zahlédl co nejvíce přítomných druhů. Trasu

pochůzek jsem se následně snažil co nejvěrněji zaznamenat do mapy.

34

Tab 2: Legenda k mapě (Obr. 8)

Datum pochůzky Doba monitoringu Barevné značení trasy

24. 4. 2015 Od 6:30 do 9:30

2. 5. 2015 Od 6:30 do 8:30

7. 5. 2015 Od 8:30 do 10:00

Obr. 8: Mapa tras pochůzek při pochůzkové metodě monitoringu (podklad

https://mapy.cz/turisticka?x=17.7000010&y=50.0499990&z=11)

Sledována byla vizuálně (dalekohledem SPECTRUM 8×40) přítomnost, hlasová aktivita

i hnízdění. Všechny zjištěné druhy byly zapisovány do ornitologického deníku, při jehož

35

sestavování jsem vycházel z dříve zpracované předlohy (Obhlídal, 1997). Ornitologický deník

obsahuje:

1. datum pozorování

2. čas pozorování

3. místo pozorování

4. druh pozorovaného ptáka (v případě, že byl bezpečně zjištěn), jinak jeho popis nebo

jednoduchý nákres

5. počet pozorovaných exemplářů v číslech, alespoň přibližný počet

6. hlasový projev pomocí jednoduchých značek popisujících délku, intenzitu a melodii

zpěvu nebo zápis slovy (dle Obhlídal, 1977)

Dle poznámek v ornitologickém deníku byly záznamy (oproti předlohy – Obhlídal, 1997)

zpětně obohaceny také o bod 7:

7. Mezinárodní kód stupně a kategorie průkaznosti druhu

Mezinárodní kódy obsahují následující kritéria:

Stupně průkaznosti: A = předpokládané hnízdění

B = možné hnízdění

C = pravděpodobné hnízdění

D = prokázané hnízdění

Stupně průkaznosti jsou následně členěny na kategorie:

Stupeň Kategorie

A 0 Druh pozorovaný v době hnízdění (1. 4. – 31. 7.).

B 1 Druh pozorovaný v době hnízdění ve vhodném hnízdním prostředí.

2 Pozorování zpívajícího samce anebo zaslechnutí hlasů

souvisejících s hnízděním v hnízdním období.

C 3 Pár pozorovaný ve vhodném hnízdním prostředí v době hnízdění.

4 Stálý okrsek předpokládaný na základě pozorovaného teritoriálního

chování.

5 Pozorování toku a imponování nebo páření.

6 Hledání pravděpodobných hnízdišť.

7 Vzrušené chování a varování starých ptáků nejspíše v blízkosti

hnízda, či mláďat.

8 Přítomnost hnízdních nažin u chycených starých ptáků.

36

9 Staří ptáci pozorovaní při stavbě hnízda nebo dlabání hnízdní

dutiny.

D 10 Odpoutávání pozornosti od hnízda nebo mláďat a předstírání

zranění.

11 Nález použitého hnízda (obydleného či opuštěného během

pozorování) či zbytků vaječných skořápek.

12 Nález čerstvě vylétaných mláďat, nebo mláďat v prachovém peří.

13 Pozorování starých ptáků přelétajících na hnízdiště či opouštějících

je za okolností, které nasvědčují přítomnosti obsazeného hnízda, či

pozorování starých ptáků vysazujících snůšky.

14 Pozorování starých ptáků při odnášení trusu od hnízda, nebo při

přinášení potravy mláďatům.

15 Nález hnízda s vejci.

16 Nález hnízda s mláďaty (viděnými nebo slyšenými).

(Šťastný a kol., 2006)

Po sběru dat v terénu následovalo porovnání získaných informací a nákresů

s informacemi zjištěnými na internetu, nebo v ornitologických atlasech, zvláště pak s klíčem

k určování druhů (Bezzel, 2013).

4.1.2. Metodika sledování výskytu druhů bodovou metodou

Lokalita byla navštívena několikrát, a to v měsících září, říjen, listopad, prosinec, leden,

únor, březen a srpen roku 2015/2016 (viz tabulka níže). Na sledovaném území Předního a

Zadního Cvilínského kopce bylo rozmístěno celkem šestnáct pozorovacích stanovišť zhruba

v místech, která ke svému monitoringu v roce 2001 použili a detailně popsali Kočvara a

Adamík. Z těchto míst a jejich nejbližšího okolí probíhal monitoring ptačích druhů pomocí

modifikované bodové metody, a to vždy v ranních hodinách od 6:00, maximálně do 10:30,

kdy ptáci intenzívně zpívají za příznivých klimatických podmínek, tj. mírného, bezvětrného a

bezdeštného počasí.

Na každém stanovišti jsem setrval 5–20 minut. Během této doby byli ptáci sledováni

vizuálně s pomocí dalekohledu SPECTRUM 8×40 i akusticky. Veškeré druhy zjištěné

vizuálně i akusticky (zároveň s jejich počty) byly zapisovány do ornitologického deníku

naprosto totožným způsobem jako při monitoringu pochůzkovou metodou.

37

Tab. 3: Termíny monitoringu druhů na jednotlivých stanovištích

rok 2015 2016

měsíc XI XII I II III IV V VI VII VIII IX X XI

stan.

1 20. 3. 26. 22., 25. 29.

2 29. 20. 3. 26. 22., 25.

3 29. 20. 3. 26. 24., 25.

4 29. 20. 3. 26. 24., 25.

5 29. 20. 3. 22.

6 29. 20. 3. 26. 22., 23.,

24., 26.

7 29. 20 3. 22., 26.

8 29. 30. 3. 23. 5.

9 30. 30. 5. 23. 5.

10 30. 5. 23. 5.

11 30. 5. 19. 23. 5.

12 27. 30. 5. 19. 23. 1. 11.

13 27. 30. 5. 16. 23., 26. 1. 11.

14 27. 30. 5. 19. 24., 26. 1. 11.

15 27. 29. 30. 5. 19. 23., 26. 1. 11.

16 27. 14. 5. 24., 25. 8.

4.2. Metodika monitoringu doupných stromů

Monitoring doupných stromů byl prováděn podle metodiky Jaroslava Kolečeka a

spolupracovníků (Koleček. Metodická doporučení pro mapování a značení doupných a

odumírajících stromů v hospodářských lesích [online]. Praha: Český svaz ochránců přírody,

2011, http://www.csop.cz/docs/up/metodika_Mapovani_doupnych_stromu.pdf). Sledování

probíhalo v měsících lednu, únoru a březnu v době před plným olistěním stromů, kdy listy

větví nebrání ve výhledu na kmeny. Vyhledávány byly zvláště staré stromy.

Pozornost byla věnována nejen stromům s dutinami, ale také stromům s počínající

hnilobou, v nichž se dutina teprve začíná tvořit, odumřelým stromům, pahýlům a spadlým

kmenům. (Koleček a kol., 2011).

Zjišťovány byly mimo jiné i konkrétní souřadnice jednotlivých stromů pomocí GPS

přístroje. Dále všechny ostatní údaje dle vzorové metodiky kromě velikosti dutiny (šířky

vletového otvoru), jež byla stanovována odhadem v centimetrech.

38

K. ú. – katastrální území obce, v níž mapování probíhá

Číslo dílce – v porostní mapě velkými písmeny, uvádíme spolu s číslem oddělení (303G aj.)

Č. stromu – číslo stromu v porostu (v jednotlivých dílcích číslujeme vždy znovu od jedničky)

Stáří porostu – stáří porostu v porostní mapě (uvedeno v desítkách let)

Druh – druh stromu

Počet dutin – počet dutinových otvorů

Velikost dutiny – V (velká = datlí), S (žluní, strakapoudí), P (přirozená = nevydlabaná)

Výška dutiny – přibližná výška dutiny nad zemí

Orientace dutiny – orientace dutiny ke světovým stranám

Obvod stromu – obvod stromu v prsní výšce (cca 130 cm nad zemí)

Poznámka – např. druh živočicha, který dutinu obsadil

(Koleček a kol., 2011)

Nejprve byl pomocí porostních map, ze kterých bylo zároveň zjištěno stáří porostu,

zvolen určitý dílec, který se následně procházel v pruzích širokých 10–60 m. Dutinové stromy

byly vyhledávány přímo vizuálně, nebo pomocí dalekohledu SPECTRUM 8×40. Obvod

stromu v prsní výšce byl měřen pomocí krejčovského metru a orientace k světovým stranám

byla zjišťována pomocí příručního kompasu. Na závěr se díky GPS přístroji GARMIN

DAKOTA 20 určily přesné souřadnice stromu. Všechny zjištěné hodnoty se uváděly do

vzorové tabulky pro zaznamenávání zjištěných hodnot doupných stromů (viz příloha).

39

5. Výsledky

5.1. Výsledky terénních prací sledování výskytu druhů

5.1.1. Výsledky terénních prací sledování výskytu druhů pochůzkovou metodou

Pochůzkovou metodou byly na Předním Cvilínském kopci v termínu 24. 4. 2015 –

7. 5. 2015 zjištěny tyto druhy:

Tab. 4: Přítomnost druhů zjištěných pochůzkovou metodou

Název Prezence

(podle Šťastný a

kol., 2006)

Kolikrát byl druh

zaznamenán český latinský

brhlík lesní Sitta europaea D16 12

budníček menší Phylloscopus collybita B2 16

červenka obecná Erithacus rubecula B1 12

drozd zpěvný Turdus philomelos B2 8

holub hřivnáč Columba palumbus C5 7

hrdlička zahradní Streptopelia decaocto B1 5

kos černý Turdus merula D16 19

lejsek bělokrký Ficedula albicollis B1 2

mlynařík dlouhoocasý Aegithalos caudatus A0 3

pěnice černohlavá Sylvia atricapilla B2 17

pěnkava obecná Fringilla coelebs C3 14

rehek zahradní Phoenicurus phoenicurus D14 1

sojka obecná Garrulus glandarius A0 3

strakapoud velký Dendrocopos major D14 15

strnad obecný Emberiza citrinella A0 5

sýkora koňadra Parus major B2 27

sýkora modřinka Cyanistes caeruleus C6 10

šoupálek dlouhoprstý Certhia familiaris A0 1

špaček obecný Strunus vulgaris C6 18

vrabec domácí Passer domesticus A0 17

Hnízdění: A – předpokládané, B – možné, C – pravděpodobné, D – prokázané

40

5.1.2. Výsledky terénních prací sledování výskytu druhů bodovou metodou

Bodovou metodou byly na Předním Cvilínském kopci v termínu 27. 11. 2015 –

11. 11. 2016 zjištěny tyto druhy:

Tab. 5: Přítomnost druhů zjištěných bodovou metodou

Název Prezence

(podle Šťastný a

kol., 2006)

Kolikrát byl druh

celkově

zaznamenán český latinský

bažant obecný Phasianus colchicus 0 4

brhlík lesní Sitta europaea C5 55

budníček lesní Phylloscopus sibilatrix B2 2

budníček menší Phylloscopus collybita B2 15

budníček větší Phylloscopus trochilus B2 2

červenka obecná Erithacus rubecula C9 8

čížek lesní Carduelis spinus 0 1

datel černý Dryocopus martius C9 2

dlask tlustozobý C. coccothraustes 0 11

drozd zpěvný Erithacus rubecula C5 3

holub hřivnáč Columba palumbus C5 13

hrdlička zahradní Streptopelia decaocto B1 5

hýl obecný Pyrrhula pyrrhula 0 33

jestřáb lesní Accipiter gentilis 0 3

jiřička obecná Delichon urbica 0 45

káně lesní Bueto bueto 0 2

konopka obecná Cardeuleris cannabina 0 17

kos černý Turdus merula D16 38

krahujec obecný Accipiter nisus 0 6

králíček obecný Regulus regulus 0 6

krutihlav obecný Jynx torquilla 0 1

lejsek černohlavý Ficedula hypoleuca B2 2

mlynařík dlouhoocasý Aegithalos caudatus 0 7

pěnice černohlavá Sylvia atricapilla B2 9

pěnkava jíkavec Fringilla montifringilla 0 38

pěnkava obecná Fringilla coelebs D14 10

poštolka obecná Falco tinnunculus D11 3

rehek domácí Phoenicurus ochruros D14 2

rorýs obecný Apus apus 0 5

sojka obecná Garrulus glandarius A0 38

stehlík obecný Carduelis carduelis 0 1

straka obecná Pica pica 0 1

strakapoud malý Dendrocopos minor 0 1

strakapoud velký Dendrocopos major D14 81

strnad obecný Emberiza citrinella 0 3

41

sýkora babka Parus palustris 0 15

sýkora koňadra Parus major C7 222

sýkora lužní Parus montanus 0 3

sýkora modřinka Cyanistes caeruleus C9 46

sýkora uhelníček Parus ater 0 6

šoupálek dlouhoprstý Certhia familiaris C3 11

špaček obecný Strunus vulgaris C9 2

ťuhýk obecný Lanius collurio D14 4

vrabec domácí Passer domesticus 0 8

vrabec polní Passer montanus 0 16

vrána šedá Corvus cornix 0 4

zvonek zelený Carduelis chloris 0 2

zvonohlík zahradní Serinus serinus 0 2

žluna zelená Picus viridis C6 9

Hnízdění: A – předpokládané, B – možné, C – pravděpodobné, D – prokázané,

0 – nepotvrzené (jen přelet, nebo nenalezení známek hnízdění); pozn. – doba hnízdění zde

není uvažována dle vzoru (Šťastný a kol., 2006), ale z informací o hnízdění uvedených v

atlasu pro jednotlivé ptáky zvlášť (Bezzel, 2013)

Hnízdících druhů bylo na Předním a Zadním Cvilínském kopci zjištěno celkem

28 (Obr. 9). Prokazatelné (C a D) je hnízdění u 9 dutinových a 8 nedutinových druhů. Méně

prokazatelné (A a B) je hnízdění u 2 dutinových a 9 nedutinových druhů ptáků.

Obr. 9: Graf zastoupení dutinových a nedutinových hnízdících druhů

2

9

9

8

hnízdící dutinoví A a B hnízdící dutinoví C a D

hnízdící nedutinoví A a B hnízdící nedutinoví C a D

42

5.2. Hodnocení prezence doupných stromů

Na Předním a Zadním Cvilínském kopci bylo celkem zjištěno 109 doupných stromů

(Obr. 9, 10 a 11). 70 se jich vyskytuje na Předním Cvilínském kopci, na Zadním Cvilínském

kopci jich je 39. Největší koncentrace výskytu doupných stromů lze rozdělit do čtyř skupin.

První skupina většího počtu je na SV svazích Předního Cvilínského kopce ve starých

porostech (101-120 let) v těsném kontaktu se zastavěnou oblastí. Druhá skupina shluku

doupných stromů se vyskytuje v severní oblasti kopce v příkrých svazích převážně borového

porostu. Třetí část většího výskytu je v dolní polovině svahu tohoto kopce s převahou

dubových a bukových porostů. Poslední (čtvrtá) část se vyskytuje v severní části Zadního

Cvilínského kopce. Ostatní doupné stromy jsou rozmístěny nerovnoměrně po celé ploše

zkoumaného území a netvoří žádné shluky.

Obr 10: Výskyt doupných stromů na Předním Cvilínském kopci (podklad

http://geoportal.cuzk.cz/geoprohlizec/)

43

Obr 11: Výskyt doupných stromů na Zadním Cvilínském kopci – severní část (podklad

http://geoportal.cuzk.cz/geoprohlizec/)

Obr 12: Výskyt doupných stromů na Zadním Cvilínském kopci – jižní část (podklad

http://geoportal.cuzk.cz/geoprohlizec/)

44

Ze získaných dat (Obr. 12) lze usuzovat, že na lokalitě Předního a Zadního Cvilínského

kopce se z celkově 109 zjištěných doupných stromů vyskytuje více listnatých (78) než

jehličnatých (31). Z jehličnatých dřevin jsou nejčastěji zastoupeny dřeviny rodu borovice

(Pinus) (28), z listnatých pak lípa (Tilia) (39). Dalšími výrazně zastoupenými rody doupných

stromů je dub (Quercus) (13) a buk (Fagus) (13).

Obr. 13: Graf početnosti druhů doupných stromů na sledované lokalitě

Legenda: Jír – jírovec, JV – javor, DB – dub, BR – bříza, LP – lípa, JS – jasan, BK – buk,

AK – akát, BO – borovice, DG – douglastka, MD – modřín

Stáří doupných stromů na studované lokalitě bylo zjištěno nejčastěji v rozpětí 41 až

120 let (Obr. 13). V rozpětích 91 až 100 let (32) a 111 až 120 let (43) bylo zastoupení

doupných stromů nejpočetnější. Z toho lze usuzovat, že nejčastěji se věk doupných stromů

v zájmové lokalitě pohybuje v rozmezí 91 až 120 let.

Doupnou dřevinou, která se na lokalitě vyskytuje nejvíce ve všech věkových kategoriích,

je jednoznačně lípa (LP). Ta je dutinovými druhy využívána nejvíce ve věku 91–100 let (15).

Využití borovice (BO) dutinovými druhy ptáků nastupuje mnohem později ve věku 111–120

let (21), ojediněle i dříve. Výskyt dubu (DB) a buku (BK) je pak rovnoměrně zastoupen

v rozpětí 91-120 let. Ostatní dřeviny se jako doupné stromy vyskytují na studované lokalitě

méně a jejich využití dutinovými druhy nastupuje až na pár výjimek v pozdějším věku

91–120 let.

35

13

2

39

1

13

2

28

1 2

0

5

10

15

20

25

30

35

40

45

Jír JV DB BR LP JS BK AK BO DG MD

po

čet

stro

mů

druh stromu

45

Obr. 14: Graf zastoupení doupných stromů ve věkových kategoriích na sledované lokalitě

Dutiny (vletové otvory) doupných stromů byly nejčastěji orientovány východním (25),

jižním (27) a západním (22) směrem (Obr. 14). Výrazný byl také počet dutin orientovaných

JV směrem (19). Počet ostatních dutin orientovaných S, SV, JZ a SZ směrem se pohyboval

v rozpětí 11 až 16 stromů.

Obr. 15: Graf orientace dutin doupných stromů ke světovým stranám na sledované lokalitě

Na sledované lokalitě je obvod doupných stromů ve výšce 130 cm od paty kmene

nejčastěji v rozmezí 91 až 210 cm (Obr. 15). Nejvíce stromů (44) má obvod mezi 131 až

170 cm. Další výrazný počet doupných stromů má obvod v rozmezí 91 až 130 cm (34) a

171 až 210 cm (24).

7 4

15

4 6

4 214

3

65

5

4

9

0

5

10

15

20

25

30

35

40

45

50

41-50 51-60 61-70 71-80 81-90 91-100 101-110 111-120

po

čet

stro

mů

věkové rozpětí

LP BO DB BK ostatní

1415

25

19

27

11

22

16

0

5

10

15

20

25

30S

SV

V

JV

J

JZ

Z

SZ

46

Obr. 16: Graf obvodu doupných stromů v 1,3 m na sledované lokalitě

5.3. Vztah výskytu dutinových druhů k výskytu doupných stromů

V rámci všech zjištěných druhů ve zkoumané lokalitě pomocí bodové metody byla

vyčleněna zvlášť skupina dutinových druhů vyskytujících se na jednotlivých lokalitách,

zároveň s počtem jejich pozorování. Dále byly na pozorovacích stanovištích stanoveny

perimetry rozhledu o poloměru 100 m. Podle těchto hodnot lze zhodnotit vztah závislosti

mezi počtem dutinových druhů a počtem doupných stromů (Obr. 16).

Obr. 17: Graf hodnotící vztah výskytu dutinových druhů a doupných stromů

7

31

41

21

42 1 2

0

5

10

15

20

25

30

35

40

45

51-90 91-130 131-170 171-210 211-250 251-290 291-330 331-370

po

čet

stro

mů

obvod stromu (cm)

32

40

20

28

9

15

25

40

15

10

16

25

46

39

45

51

0

8 73

02

8

1 1 2 1 0 1 0 1

15

0

10

20

30

40

50

60

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16

po

čet

číslo stanoviště

počet dutinových ptáků počet doupných stromů

47

6. Diskuze

6.1. Celkový soupis zjištěných druhů a srovnání s předchozími průzkumy

Na Cvilínském kopci u Krnova byl v roce 2015/2016 proveden ornitologický průzkum.

V části plochy byl celkem třikrát proveden monitoring pochůzkovou metodou v termínu

24. 4. 2015 – 7. 5. 2015, dále byly druhy zjišťovány bodovou metodou pozorování a to během

4–8 návštěv každého z šestnácti stanovišť v termínech 27. 11. 2015 – 26. 3. 2016 a

22. 8. 2016 – 11. 9. 2016. Výsledky byly pak porovnávány s průzkumem z roku 2001

(Kočvara, Adamík, 2007), který tehdy probíhal monitoringem ze stejných stanovišť během

sedmi návštěv v termínech 1. 4., 11. 4., 26. 4., 1. 5., 8. 5., 28. 5. a 10. 6. 2001. Mým

průzkumem bylo zjištěno 51 druhů ptáků. To je v porovnání s průzkumem provedeným v roce

2001 o 31 původních druhů méně a o 2 nové druhy více. Dále bylo zjištěno celkem 25 druhů,

které lze považovat za hnízdící, což je o 43 druhů méně oproti předchozímu průzkumu. Ze

všech druhů je pravděpodobné nebo prokázané hnízdění (C a D) u 9 dutinových a

8 nedutinových druhů ptáků. Předpokládané nebo možné hnízdění (A a B) je pak u

2 dutinových a 9 nedutinových druhů.

Celkem pět druhů je uvedeno ve Vyhlášce MŽP ČR č. 395/1992 Sb. Silně ohrožené jsou

dva, krahujec obecný (Accipiter nisus) a krutihlav obecný (Jynx torquilla). Tři jsou pak

uvedeny jako druhy ohrožené se zástupci jestřáb lesní (Accipiter gentilis), rorýs obecný (Apus

apus) a ťuhýk obecný (Lanius collurio).

Jedenáct druhů je uvedeno v Červeném seznamu. Zranitelné druhy jsou jestřáb lesní

(Accipiter gentilis), krahujec obecný (Accipiter nisus), strakapoud malý (Dendrocopos minor)

a krutihlav obecný (Jynx torquilla). Téměř ohroženými druhy jsou vrána šedá (Corvus

cornix), lejsek bělokrký (Ficedula albicollis), lejsek černohlavý (Ficedula hypoleuca) a ťuhýk

obecný (Lanius collurio). Málo dotčenými jsou pak druhy vrabec domácí (Passer

domesticus), vrabec polní (Passer montanus) a žluna zelená (Picus viridis).

Tři druhy jsou uvedeny ve Směrnici o ptácích č. 79/409/EHS. Jedná se o druhy datel

černý (Dryocopus martius), lejsek bělokrký (Ficedula albicollis) a ťuhýk obecný (Lanius

collurio).

V porovnání s průzkumem, který zde proběhl v roce 2001 (Tab. 6) byly zaznamenány dva

nové druhy. Jedná se o pěnkavu jíkavce (Fringilla montifringilla) a straku obecnou (Pica

48

pica). Jejich výskyt však není ničím neobvyklým. Straka obecná se totiž hojně vyskytuje

v Krnovské městské zástavbě a její výskyt na Předním Cvilínském kopci, který je centru

města blízko, je proto předpokládatelný. Početní stavy straky obecné navíc v ČR podle

dlouhodobého pozorování ČSO mají stoupající tendenci (Jednotný program sčítání ptáků,

2008) a průběžné výsledky Atlasu hnízdního rozšíření ptáků (Hnízdní atlas 2014–2017, 2014)

zase uvádějí pro kvadrát č. 5972, ve kterém se studovaná lokalita nachází, a pro období 2014–

2017 její možné hnízdění. V roce 2015 dokonce kategorie průkaznosti straky dosahovala až

hodnoty C15 – hnízdo s vejci. Pěnkava jíkavec je zase naším zimním hostem, a proto také její

výskyt v početných hejnech v tomto období je možný.

U 29 druhů, které nebyly vůbec zaznamenány, je vysvětlení jejich absence různé. To, že

během průzkumu nebyly spatřeny, však nutně nemusí znamenat, že se na lokalitě už vůbec

nevyskytují. Absence v aktuálním seznamu zjištěných druhů může být způsobena například

poklesem početnosti zdejší populace, skrytým způsobem života, jen okrajovým využíváním

lesního komplexu pro život daného druhu (náhodně zahlédnuté druhy) apod. Jako vysvětlení

je pak možné uvést i fakt, že doba a počty návštěv jednotlivých pozorovacích stanovišť není

totožná s termíny návštěv průzkumu realizovaného v roce 2001.

První skupinou jsou druhy (celkem 9), které na lokalitě nehnízdí, ale mohou se v ní

vyskytovat, anebo zde dříve hnízdily, ale jen díky sousedství s jejich přirozenějším biotopem.

Jejich biotopem totiž nejsou lesy nebo louky, ale spíše otevřené vodní plochy nebo okolí řek a

menších vodních toků. Dřívější výskyt lze tedy vysvětlit přítomností nedalekého Petrova

rybníka nebo řeky Opavy (viz obr. 1), které se zájmovou lokalitou na jejím východním okraji

sousedí, nebo sousedstvím s Hájnickým rybníkem a blízkých potoků, který je na lokalitu těsně

napojen při jejím jihozápadním okraji. Jedná se o druhy břehule říční (Bombycilla garrulus),

cvrčilka říční (Locustella fluviatilis), čáp bílý (Ciconia ciconia), konipas bílý (Motacilla

alba), racek chechtavý (Larus ridibundus), rákosník zpěvný (Acrocephalus palustris),

vlaštovka obecná (Hirundo rustica), volavka popelavá (Ardea cinerea) a žluva hajní (Oriolus

oriolus). V případě této první skupiny se projevuje tzv. okrajový efekt (edge effect), který

zmiňuje Janda (1986).

Druhou skupinou jsou druhy (3), které v současnosti nebyly zaznamenány, ale jejich

hnízdění v roce 2001 nebylo nijak prokázáno, a proto není překvapivá ani současná absence

jejich výskytu. Jsou to druhy brkoslav severní (Bombycilla garrulus), drozd cvrčala (Turdus

iliacus) a holub domácí (Columba livia f. domestica). Brkoslavi se v ČR totiž objevují jen

příležitostně v zimním období, holubi domácí žijí ve městech a do lesních okrajů jen náhodně

49

zalétávají a drozd cvrčala se na našem území objevuje jen v zimním období, přičemž u nás

hnízdí jen nepravidelně několik párů.

Druhy, jejichž absenci lze vysvětlit přeměnou místního biotopu, jsou skupinou třetí (8).

Jedná se o drozda kvíčalu (Turdus pilaris), koroptev polní (Perdix perdix), lejska šedého

(Muscicapa striata), pěnici hnědokřídlou (Sylvia communis), pěnici pokřovní (Sylvia

curruca), pěnici slavíkovou (Sylvia borin), skřivana polního (Alauda arvensis) a strnada

lučního (Miliaria calandra). Tyto druhy jsou totiž vázány spíše na otevřenou polní a luční

krajinu s dostatkem keřů vhodných k hnízdění, nebo maximálně na okraje lesů. V oblasti

Cvilínského kopce a v jeho těsném sousedství však v posledních letech dochází k výstavbě

nových domů a zahrad, které zabírají místo dříve původních udržovaných nebo nekosených

luk a díky tomu druhy, které jsou na ně vázány, jsou nuceny si vyhledávat hnízdiště dále od

zkoumané lokality. Posledním útočištěm se pak těmto druhům stávají malé plošky parkového

charakteru na vrcholu Předního Cvilínského kopce a větší oblast v okolí Mariánského pole při

jeho úpatí. Neprůkaznost druhu koroptve polní, pěnice slavíkové a skřivana polního pak může

být podpořena navíc tím, že se jejich početní stavy podle dlouhodobého pozorování České

společnosti ornitologické v České republice v posledních letech snižují.

Další druhy, jejichž početnost se podle pozorování ČSO snižuje, tvoří skupinu čtvrtou (5).

Patří mezi ně hrdlička divoká (Streptopelia turtur), kukačka obecná (Cuculus canorus),

linduška lesní (Anthus trivialis), pěvuška modrá (Prunella modularis) a sedmihlásek hajní

(Hippolais icterina). Jejich obecně se snižující početnost tak může být vysvětlením toho, proč

nebyly během mého průzkumu zaznamenány.

Pátou skupinou jsou pak druhy (3), které byly dříve na lokalitě zaznamenány, hnízdily

zde, ale dle charakteristik Šťastného a kol. (2006) bylo jejich hnízdění pouze možné (B1-2).

Díky malé průkaznosti hnízdění je proto jejich absence možná. Jedná se o krkavce velkého

(Corvus corax), slavíka obecného (Luscinia megarhynchos) a sýkoru parukářku (Parus

cristatus).

Poslední šestou skupinou jsou pak druhy, jejichž absence je obtížněji vysvětlitelná (4).

V případě drozda brávníka (Turdus viscivorus) to může být z důvodu záměny za drozda

zpěvného (Erithacus rubecula), který se na lokalitě hojně vyskytuje a prokazatelně hnízdí.

K tomuto vysvětlení se přikláním, protože tyto druhy mají podobné požadavky na své životní

prostředí a ani jejich početní stavy z průzkumů ČSO nevykazují v předchozích letech žádný

pokles. Druhou variantou pak ale může být fakt, že drozd brávník není u nás příliš početným

druhem, a proto se tedy na lokalitě nyní skutečně vyskytovat nemusí. V případě králíčka

50

ohnivého (Regulus ignicapillus) a střízlíka obecného (Troglodytes troglodytes) se zase může

jednat o jejich skrytý způsob života a malé rozměry, které mohou být důsledkem jejich

přehlédnutí v terénu. Jejich úplná absence by byla těžko vysvětlitelná už jen kvůli tomu, že

jejich početnost se v posledních deseti letech zvyšuje a na studované ploše dle mého názoru

nedošlo v posledních patnácti letech k žádným změnám, které by ohrozily jejich životní

prostředí.

Tab. 6: Celkový seznam zjištěných druhů a porovnání s průzkumem Kočvara, Adamík (2007)

Český název Latinský název 2001 2015/16

bažant obecný Phasianus colchicus C3 0

brhlík lesní Sitta europaea D16 C5

brkoslav severní Bombycilla garrulus 0 X

břehule říční Riparia riparia 0 X

budníček lesní Phylloscopus sibilatrix C4 B2

budníček menší Phylloscopus collybita C4 B2

budníček větší Phylloscopus trochilus C4 B2

cvrčilka říční Locustella fluviatilis B2 X

čáp bílý Ciconia ciconia 0 X

červenka obecná Erithacus rubecula C4 C9

čížek lesní Carduelis spinus 0 0

datel černý Dryocopus martius B2 C9

dlask tlustozobý C. coccothraustes C4 0

drozd brávník Turdus viscivorus C4 X

drozd cvrčala Turdus iliacus 0 X

drozd kvíčala Turdus pilaris D12 X

drozd zpěvný Erithacus rubecula D15 C5

holub domácí Columba livia f. domestica 0 X

holub hřivnáč Columba palumbus C4 C5

hrdlička divoká Streptopelia turtur C4 X

hrdlička zahradní Streptopelia decaocto D15 B1

hýl obecný Pyrrhula pyrrhula 0 0

jestřáb lesní Accipiter gentilis B1 0

jiřička obecná Delichon urbica 0 0

káně lesní Bueto bueto B1 0

konipas bílý Motacilla alba C3 X

konopka obecná Cardeuleris cannabina C4 0

koroptev polní Perdix perdix C4 X

51

kos černý Turdus merula D15 D16

krahujec obecný Accipiter nisus B1 0

králíček obecný Regulus regulus C4 0

králíček ohnivý Regulus ignicapillus C4 X

krkavec velký Corvus corax B1 X

krutihlav obecný Jynx torquilla C4 0

kukačka obecná Cuculus canorus C4 X

lejsek bělokrký Ficedula albicollis C4 B1

lejsek černohlavý Ficedula hypoleuca C4 B2

lejsek šedý Muscicapa striata C4 X

linduška lesní Anthus trivialis C4 X

mlynařík dlouhoocasý Aegithalos caudatus C4 0

pěnice černohlavá Sylvia atricapilla D15 B2

pěnice hnědokřídlá Sylvia communis D13 X

pěnice pokřovní Sylvia curruca C4 X

pěnice slavíková Sylvia borin C4 X

pěnkava jíkavec Fringilla montifringilla X 0

pěnkava obecná Fringilla coelebs C4 D14

pěvuška modrá Prunella modularis C4 X

poštolka obecná Falco tinnunculus D13 D11

racek chechtavý Larus ridibundus 0 X

rákosník zpěvný Acrocephalus palustris C4 X

rehek domácí Phoenicurus ochruros C4 D14

rehek zahradní Phoenicurus phoenicurus D14 D14

rorýs obecný Apus apus 0 0

sedmihlásek hajní Hippolais icterina C4 X

skřivan polní Alauda arvensis C4 X

slavík obecný Luscinia megarhynchos B2 X

sojka obecná Garrulus glandarius C4 A0

stehlík obecný Carduelis carduelis C4 0

straka obecná Pica pica X 0

strakapoud malý Dendrocopos minor C4 0

strakapoud velký Dendrocopos major C4 D14

strnad luční Miliaria calandra C4 X

strnad obecný Emberiza citrinella D13 0

střízlík obecný Troglodytes troglodytes C4 X

sýkora babka Parus palustris C4 0

sýkora koňadra Parus major D13 C7

sýkora lužní Parus montanus C4 0

sýkora modřinka Cyanistes caeruleus D13 C9

52

sýkora parukářka Parus cristatus B1 X

sýkora uhelníček Parus ater C4 0

šoupálek dlouhoprstý Certhia familiaris C4 C3

špaček obecný Strunus vulgaris D14 C9

ťuhýk obecný Lanius collurio D12 D14

vlaštovka obecná Hirundo rustica 0 X

volavka popelavá Ardeacinerea 0 X

vrabec domácí Passer domesticus D14 0

vrabec polní Passer montanus D14 0

vrána šedá Corvus cornix C4 0

zvonek zelený Carduelis chloris C4 0

zvonohlík zahradní Serinus serinus C4 0

žluna zelená Picus viridis B1 C6

žluva hajní Oriolus oriolus C4 X

Hnízdění: A – předpokládané, B – možné, C – pravděpodobné, D – prokázané,

0 – nepotvrzené (jen přelet, nebo nenalezení známek hnízdění), X – druh nezaznamenán

53

6.2. Hodnocení stavu doupných stromů a dutinových druhů ptáků

Ve zkoumané lokalitě bylo celkem nalezeno 109 doupných stromů. 70 se jich vyskytuje

na Předním Cvilínském kopci, 39 pak na Zadním Cvilínském kopci. Větší koncentrace

výskytu doupných stromů svědčí i o větší pravděpodobnosti výskytu dutinových druhů ptáků

na Předním Cvilínském kopci. Dle mého názoru je tedy patrné, že dutinovým druhům ptáků

vyhovují spíše porosty parkového charakteru a také těsné sousedství s lidskými obydlími.

Přední Cvilínský kopec je totiž udržován ve stavu vyhovujícím zájmům zdejší turistiky. Na

lokalitě se lesnicky nehospodaří, staré porosty se často ponechávají jejich vlastnímu rozpadu a

porosty (zvláště ve vrcholových částech kopce) jsou výrazně prosvětlovány. Díky tomu

vznikají malé paloučky a plochy s velmi malým zakmeněním, které vyhovují i druhům, jež by

se na lokalitě jinak vůbec nevyskytovaly. Na Zadním Cvilínském kopci není turistický tlak

tak velký, a proto se s porosty hospodaří intenzivněji. Tím pádem ale už lokalita neposkytuje

tolik možností k vzniku a fungování rozdílných biotopů jako v předchozím případě.

Na zkoumané lokalitě jsou doupnými stromy nejčastěji lípy, borovice, méně pak duby a

buky. Lípa je ptáky využívána nejčastěji a také v celém jejím věkovém rozpětí 41–120 let, ve

kterém se na lokalitě vyskytuje. To z ní dělá nejvyužívanější dřevinu ke hnízdění dutinových

druhů. Dle mého názoru je to způsobeno hlavně tím, že je to dřevina s měkkým dřevem, a

proto nabízí dutinovým druhům jednodušší možnost k vybudování dutiny. Lípy jsou navíc

v pozdějším věku často napadány houbovými chorobami, které způsobují vnitřní destrukci

dřeva a často i úplné vykotlání kmene. Toto vysvětlení je dle mého názoru podpořeno i

studiemi uváděnými Paclíkem (2005).

Primární dutinohnízdiči se obecně při dlabání dutiny potýkají s fyzikálními vlastnostmi

dřeva. Datlové v Arizoně si k tesání dutin v místních topolech osikovitých (Populus

tremuloides) vybírali kmeny nebo určitá místa na kmeni s měkčím dřevem, přičemž důvodem

takového chování jsou zřejmě úspory energie (Scheps et al. 1999 podle Paclík 2005). Nejspíše

ze stejného důvodu dlabali norští datli černí své dutiny převážně v mrtvých stromech (Rolstad

et al. 2000 podle Paclík 2005).

Borovice začíná být dutinovými druhy ke hnízdění využívána až v pozdějším věku, a to

ve svých 111–120 letech. To může být vysvětleno nejspíše tím, že teprve v tomto věku začíná

mít kmen borovice vhodnou tloušťku k vykotlání dutiny požadovaných rozměrů. Dalším

důvodem může být odlomení starších a silnějších větví z kmene stromu jako místa průniku

hniloby a jejím narušováním i nabytí vhodných fyzikálních vlastností dřeva pro vydlabávání

54

dutiny (viz výše). Co se velikosti kmenů obecně týče, na lokalitě se vyskytují doupné stromy

s obvodem 51–370 cm. Nejčastěji jsou však obsazovány stromy s obvodem 91–210 cm.

Otvory jsou nejčastěji orientovány jižním až východním směrem, výrazněji pak i

západním. Dle Paclíka (2005) se na nasměrování vletového otvoru mohou podílet

povětrnostní vlivy daného prostředí.

U několika sekundárních dutinových hnízdičů v Německu, kde měli ptáci na výběr z osmi

budek umístěných kolem jednoho kmene, upřednostňovali ptáci přibližně východní orientaci,

která v daných podmínkách znamená právě nejmenší vliv větru a deště (Gaedecke a Winkel

2005 podle Paclík 2005). V porovnání s větrnou růžicí ukazující převažující směr větrů

v Krnově (obr. VI) však tento aspekt nemá na orientaci dutin žádný vliv.

Na základě získaných dat nebyl potvrzen žádný vztah závislosti výskytu doupných stromů

a počtu dutinových druhů ptáků na jednotlivých stanovištích.

55

7. Závěr

Tato práce se zabývá ornitofaunou Předního a Zadního Cvilínského kopce poblíž města

Krnova. Tato lokalita je v zájmu veřejnosti již dlouhou dobu díky své přírodní rozmanitosti

podporující výskyt různých a často i vzácných druhů rostlin, hmyzu a živočichů. Jedním tímto

aspektem je i rozmanitá ornitofauna oblasti, která je v této práci rozebírána. Podrobněji pak

byla pozornost zaměřena na zastoupení dutinových druhů ptáků a jejich výskyt a bližší

charakteristiku doupných stromů následně porovnávaných v jejich vzájemném vztahu.

Kromě pochůzkové metody byli ptáci pozorováni na celkem šestnácti lokalitách bodovou

metodou. Byly zjišťovány druhy ptáků zároveň s jejich početností. Monitoring doupných

stromů byl zajištěn pochůzkou po lokalitě a podrobným změřením každého nalezeného

jedince. Seznam zjištěných druhů byl porovnáván s průzkumem, který zde probíhal v roce

2001. Vyčleněná skupina dutinových druhů ptáků pak byla hodnocena zvlášť a porovnávána

se zpracovanými a vytříděnými daty zjištěných doupných stromů.

Ve sledované lokalitě bylo zjištěno celkem 51 druhů ptáků. Z toho jich je 25 hnízdících a

13 chráněných zákonem. Dále bylo na lokalitě zjištěno 109 doupných stromů s převahou

výskytu na Předním Cvilínském kopci. Nejčastějším doupným stromem je lípa, která je

k hnízdění využívána v celém věkovém rozpětí, v němž se na lokalitě nachází. Dále jsou

doupnými stromy velmi často borovice, duby a buky. Orientace dutin je nejčastěji na J-V

a na Z. Nejčastější obvod doupných stromů je 91–210 cm.

Pro hospodaření v lokalitě Předního Cvilínského kopce, kde je většina porostů zařazena

do kategorie lesa zvláštního určení se zvýšenou rekreační funkcí, bych doporučil setrvat

v současné snaze Lesní správy města Krnova vytvořit ve vrcholových částech kopce les

parkového charakteru, omezit hospodářské využití a posílit funkce rekreační. Na Zadním

Cvilínském kopci, kde se nachází porosty hospodářské, pak doporučuji zachovat ne příliš

intenzivní lesní hospodaření. Podpory zdejší ornitofauny by se pak dle mého názoru mělo

v lokalitě Předního a Zadního Cvilínského kopce dosáhnout především zachováním

souvisejících malých luk a remízků, které zajišťují rozmanitou strukturu zdejší biocenózy,

ponecháváním starých a ztrouchnivělých stromů poskytujících hnízdní možnosti dutinovým

druhům ptáků, ponecháváním mrtvého a odumírajícího dřeva, které jim zajišťuje vhodné

potravní možnosti a ochranou navazujících větších nekosených luk zarostlých keři, které

poskytují hnízdní možnosti a životní prostředí druhům, kterých na lokalitě v poslední době

ubývá.

56

Samotná struktura porostu má dle mého názoru pozitivní vliv na variabilitu životního

prostředí, která přispívá k rozmanitosti zdejší ornitofauny. Na Předním Cvilínském kopci se

kromě smíšených a často starých doupných porostů borovice, dubu, buku a lípy ve spodních

částech kopce vyskytují i vrcholové prosvětlené plochy. Ty poskytují prostor nekoseným

loukám a keřovému zápoji vyhovujícímu spíše lučním druhům a těm, které hnízdí na okrajích

lesů. Plocha Zadního Cvilínského kopce s převahou borovice, dubu a habru pak poskytuje

životní prostředí druhům, které jsou vázány spíše na starší hospodářsky využívané lesy

s habrovým a jiným keřovým podrostem. Pozitivní je i výskyt hustých mlazin a tyčkovin,

které zde vznikají v důsledku těžby a následného zalesňování.

Tato práce a informace v ní zjištěné mohou posloužit k lepší informovanosti o místním

druhovém bohatství ptactva. Dále může práce posloužit při podpoře zde se vyskytujících

druhů ptáků, zvláště pak k ochraně jejich životního prostředí, které je dle mého názoru

v poslední době mírně ohrožováno. Také informace o doupných stromech mohou být

nápomocné při plánování lesního hospodaření v této oblasti s důrazem na ochranu a podporu

místní populace dutinových druhů ptáků.

57

8. Summary

This work deals with ornithofauna of Přední a Zadní Cvilínský kopec hills near Krnov.

The public is interested in this locality thanks to its natural diversity, supporting the

occurrence of various and often rare species of plants, insects and animals. The diverse

ornithofauna of this area is being analyzed in this work. The main attention was focused on

the representation of the hollow-nesting birds and their occurrence and the more detailed

characteristics of the hollow-bearing trees subsequently compared in their mutual relationship.

Birds were observed using the walking method and the census method (sixteen

localities). Bird species were identified at the same time as their number. The monitoring of

the hollow-bearing trees was ensured by the location and detailed measurement of each

individual found. A list of all detected species was compared with the research realized here

in 2001. The allocated group of hollow-nesting birds was evaluated separately and compared

with the processed and sorted data of the hollow-bearing trees found.

A total of 51 species of birds were found in the monitored locality. Of these, there are

25 nesting species and 13 species protected by law. Furthermore, 109 hollow-bearing trees

were found at the site, with predominant presence on Přední Cvilínský kopec hill. The most

common hollow-bearing trees are linden, that are used for nesting throughout the age range.

Furthermore, the hollow-bearing trees are also very often pine, oak and beech. The tree

hollows are most often oriented to the south-east and west. The most frequent circumference

of hollow-bearing trees is 91-210 cm.

The most of the forest stands of Přední Cvilínský kopec hill are classified as a special

purpose forest with increased recreational function. I think that the current forest management

realized by the Forest Administration of the town of Krnov, in the top parts of the hills is

suitable. The management contents the creation of park forests, the restriction of economic

use and the support of recreational functions. On Zadní Cvilínský kopec hill where the

commercial forest stands are located, I recommend to maintain not too intensive forest

management. The support of the local ornithofauna should be attained in the locality of Přední

a Zadní Cvilínský kopec hills in some ways. By preserving the associated small meadows and

branches, that ensure the diverse structure of local biocenosis. By leaving old and obsolete

trees providing nesting possibilities for hollow-nesting bird species. By leaving dead and

dying wood, which provides them suitable food choices. By the protection of the adjoining

58

larger non-shrubs with overgrown bushes that provide nesting opportunities and the

environment for species that are in decline in the area recently.

In my opinion, the tree structure has a positive effect on the variability of the

environment, which contributes to the diversity of the local ornithofauna. Přední Cvilínský

kopec hill is covered with the mixed and often old hollow-bearing undergrowth of pine, oak,

beech and linden in the lower parts. There are also sparsely stocked stands and non-stocked

forest land with unrestrained meadows and shrubs. These are suitable for meadow species and

those nesting on the periphery of the forests. Zadní Cvilínský kopec hill is dominated by pine,

oak and hornbeam. It provides the environment to species that are tied to older, economically

exploited forests with hornbeam and other bushes. The presence of closed stake forests that

are generated here as a result of mining and subsequent afforestation are also positive.

This work can help to increase the foreknowledge about the local bird community. In

addition, the work can be used to support the bird species here, especially to protect their

environment, which is, in my view, slightly threatened. The information about hollow-bearing

trees can also be helpful in forest management planning in this area, especially for protecting

and supporting the local hollow-nesting bird population.

59

9. Seznam použité literatury

9.1. Knižní zdroje

BEJČEK, Vladimír, Karel ŠŤASTNÝ a Karel HUDEC. Atlas zimního rozšíření ptáků v České

republice 1982-1985. vyd 1. Praha: H & H, 1995, 270 s. ISBN 80-85368-75-7.

BLUCHA, Vladimír. Historie města Krnova. 1. vyd. Krnov: Městský národní výbor

v Krnově, 1969, 64 s.

FRIC, František. Význam ptactva pro zemědělství a lesnictví. 1. vyd. Praha: SZN, 1956, 102 s.

GALGÁNEK, Jan a Jana KYPÚSOVÁ. Přírodní poměry širšího okolí. In: KYPÚSOVÁ Jana

a kol. Zelené město Krnov po deseti letech: zpráva o životním prostředí města Krnova. vyd. 1.

Krnov: Iniciační skupina Místní agendy (MA) 21 pro Krnov, 2005, s. 2-5.

JANÁK, Vratiskav. Starobronzový depot ze Zadního Cvilínského kopce u Krnova. In:

KUJOVSKÝ, Rudolf a Vladimír MITÁŠ. Václav Furmánek a doba bronzová: Zborník k 70.

narodeninám. Vyd. 1. Nitra: Archeologický ústav SAV, 2012, s. 151-165. ISBN 978-80-

89315-41-3.

JANDA, Jiří a Pavel ŘEPA. Metody kvantitativního výzkumu v ornitologii. vyd. 1. Praha:

Státní zemědělské nakladatelství, 1986, 158 s.

KAJZAROVÁ, Eva. Mrtvé dřevo – živý les. 1. vyd. Vrchlabí: Správa Krkonošského

národního parku, 2012, 40 s. ISBN 978-80-86418-89-6.

KOČVARA, R., ADAMÍK, P., 2007: Ornitologický průzkum Cvilínského kopce u Krnova

(Česká republika). Časopis Slezského Muzea. Opava (A), 56: 83–89.

KOLEČEK, Jaroslav. Nebojte se mapovat doupné stromy. Krása našeho domova. 2011, roč.

11, č. 53, s. 6-7.

KOŠULIČ, Milan. Lesy. In: KYPÚSOVÁ Jana a kol. Zelené město Krnov po deseti letech:

zpráva o životním prostředí města Krnova. vyd. 1. Krnov: Iniciační skupina Místní agendy

(MA) 21 pro Krnov, 2005, s. 11-15.

60

LIPINA, Pavel. Podnebí Krnova a okolí. In: KYPÚSOVÁ Jana a kol. Zelené město Krnov po

deseti letech: zpráva o životním prostředí města Krnova. vyd. 1. Krnov: Iniciační skupina

Místní agendy (MA) 21 pro Krnov, 2005, s. 6-8.

LUPAČ, Miroslav. Zpráva o stavu životního prostředí Krnovska. vyd. 1. Krnov: Městský

úřad Krnov, 2012, 71 s.

OBHLÍDAL, František. Ornitologická příručka. vyd. 1. Praha: Státní zemědělské

nakladatelství, 1977, 297 s.

PACLÍK, Martin a Jiří REIF, 2005: Hnízdění ptáků v dutinách (Česká republika). Sylvia. 41:

1-15

ROHÁČEK, Jindřich, Jan ŠEVČÍK a Petr VLK. Příroda Slezska. 1. vyd. Opava: Slezské

zemské muzeum, 2013, 480 s. ISBN 978-80-86224-95-4.

ROLLEROVÁ, Rostislava. Botanické zajímavosti. In: KYPÚSOVÁ Jana a kol. Zelené město

Krnov po deseti letech: zpráva o životním prostředí města Krnova. vyd. 1. Krnov: Iniciační

skupina Místní agendy (MA) 21 pro Krnov, 2005, s. 22-24.

ŠŤASTNÝ, Karel, Vladimír BEJČEK a Karel HUDEC. Atlas hnízdního rozšíření ptáků v

České republice 2001-2003. vyd. 1. Praha: Aventinum, 2006, 463 s. ISBN 80-86858-19-7.

WEISSMANNOVÁ H. a spol.. Ostravsko. In: MACKOVČIN P. A SEDLÁČEK M. (eds.):

Chráněná území ČR, svazek X. vyd. 1. Praha: Agentura ochrany a krajiny ČR a EkoCentrum

Brno, 2004, 456 s. ISBN 80-86064-67-0.

ZAPLETAL, Ladislav. Geografie města Krnova. 1. vyd. Krnov: Městský národní výbor

v Krnově, 1969, 181 s.

61

9.2. Online zdroje

DOLEŽAL, Robert. Ptáci našich lesů. Lesnická práce [online]. 2010, roč. 89, č. 12/10, [cit.

2017-4-20]. Dostupné na www:

< http://www.lesprace.cz/casopis-lesnicka-prace-archiv/rocnik-89-2010/lesnicka-prace-c-12-

10/ptaci-nasich-lesu>

Fotohistorie.cz, [online], citováno dne 11. března 2017. Dostupné na www:

<http://www.fotohistorie.cz/Moravskoslezsky/Bruntal/Krnov/Krnov_-

_Selenburk/Default.aspx>

Geoportal.cuzk.cz, [online], citováno dne 9. března 2017. Dostupné na www:

<http://geoportal.cuzk.cz/geoprohlizec/>

KODET, Vojtěch a spol.. Dutinoví ptáci v lesích. In: Česká společnost ornitologická [online].

Jihlava: Pobočka České společnosti ornitologické na Vysočině, 2007, 15. 12. 2007 [cit. 2017-

3-9]. Dostupné z: <http://www.cso.cz/index.php?ID=1659>

KOLEČEK, Jaroslav a spol.. Metodická doporučení pro mapování a značení doupných a

odumírajících stromů v hospodářských lesích [online]. Praha: Český svaz ochránců přírody,

2011, 14. 2. 2011 [cit. 2017-2-14]. Dostupné z:

<http://www.csop.cz/docs/up/metodika_Mapovani_doupnych_stromu.pdf>

Mapy.cz, [online], citováno dne 9. března 2017. Dostupné na www:

<https://mapy.cz/turisticka?x=17.7000010&y=50.0499990&z=11>

Mapy.geology.cz, [online], citováno dne 11. března 2017. Dostupné na www:

<http://mapy.geology.cz/pudy/>

Meteoblue.com, [online], citováno dne 19. března 2017. Dostupné na www:

https://www.meteoblue.com/cs/po%C4%8Das%C3%AD/p%C5%99edpov%C4%9B%C4%8

F/modelclimate/krnov_%C4%8Cesk%C3%A1-republika_3072656

Parostroj.cz, [online], citováno dne 11. března 2017. Dostupné na www:

<https://www.parostroj.net/historie/foto/krnov1895.jpg>

62

Příroda Vysočiny [online]. Jihlava: Pobočka České společnosti ornitologické na Vysočině,

2015, [cit. 2017-3-24]. Dostupné z:

<http://www.prirodavysociny.cz/cs/53/ochrana_dutinovych_ptaku>

63

10. Seznam tabulek a obrázků

10.1. Seznam tabulek

1. Seznam dutinových ptáků hnízdících v ČR .......................................................................... 7

2. Legenda k mapě .................................................................................................................. 34

3. Termíny monitoringu druhů na jednotlivých stanovištích .................................................. 37

4. Přítomnost druhů zjištěných pochůzkovou metodou .......................................................... 39

5. Přítomnost druhů zjištěných bodovou metodou .................................................................. 40

6. Celkový seznam zjištěných druhů a porovnání s průzkumem Kočvara, Adamík (2007) ... 50

I. Tabulka pro zaznamenávání zjištěných hodnot doupných stromů ...............................Přílohy

10.2. Seznam obrázků

1. Lokalizace studovaného území ........................................................................................... 20

2. Graf průměrných teplot, úhrnu srážek a rychlosti větru během roku.................................. 24

3. Graf průměrného počtu oblačných, slunečných a deštivých dní během roku ..................... 25

4. Graf průměru teplot během roku ......................................................................................... 25

5. Graf průměrného množství srážek během roku .................................................................. 26

6. Graf průměrné rychlosti větru během roku ......................................................................... 26

7. Mapa zájmového území s rozmístěním pozorovacích stanovišť ................................................. 32

8. Mapa tras pochůzek při pochůzkové metodě monitoringu ................................................. 34

9. Graf zastoupení dutinových a nedutinových hnízdících druhů ........................................... 41

10. Výskyt doupných stromů na Předním Cvilínském kopci .................................................. 42

11. Výskyt doupných stromů na Zadním Cvilínském kopci – severní část ............................ 43

12. Výskyt doupných stromů na Zadním Cvilínském kopci – jižní část ................................ 43

13. Graf početnosti druhů doupných stromů na sledované lokalitě ........................................ 44

14. Graf zastoupení doupných stromů ve věkových kategoriích na sledované lokalitě ......... 45

15. Graf orientace dutin doupných stromů ke světovým stranám na sledované lokalitě ........ 45

16. Graf obvodu doupných stromů v 1,3 m na sledované lokalitě .......................................... 46

17. Graf hodnotící vztah výskytu dutinových druhů a doupných stromů ............................... 46

I. Fotografie Zadního Cvilínského kopce s hradem Šelenburk z roku 1901 .................Přílohy

II. Fotografie Předního Cvilínského kopce z roku 1895 .................................................Přílohy

III. Půdní mapa studované oblasti ....................................................................................Přílohy

IV. Legenda k půdní mapě ...............................................................................................Přílohy

V. Použité pomůcky pro monitoring doupných stromů ..................................................Přílohy

VI. Větrná růžice převažujících směrů větrů v Krnově ...................................................Přílohy

64

11. Přílohy

Obr I: Fotografie Zadního Cvilínského kopce s hradem Šelenburk z roku 1901

(Fotohistorie.cz, [online], citováno dne 11. března 2017)

Obr II: Fotografie Předního Cvilínského kopce z roku 1895 (Parostroj.cz, [online], citováno

dne 11. března 2017)

65

Obr III: Půdní mapa studované oblasti (Mapy.geology.cz, [online], citováno dne 11. března

2017)

66

Obr IV: Legenda k půdní mapě (Mapy.geology.cz, [online], citováno dne 11. března 2017.

Dostupné na www)

Obr V: Použité pomůcky pro monitoring doupných stromů (foto autor)

67

Tab. I: Tabulka pro zaznamenávání zjištěných hodnot doupných stromů (Koleček, Jaroslav a

spol.. Metodická doporučení pro mapování a značení doupných a odumírajících stromů

v hospodářských lesích, 2011)

68

Obr VI: Větrná růžice převažujících směrů větrů v Krnově (zdroj https://www.meteoblue.com)