Mendelova univerzita v Brně Zahradnická fakulta v Lednici · jeho kardiotonickou aktivitu poprvé...

Mendelova univerzita v Brně

Zahradnická fakulta v Lednici

VYUŽITÍ PERSPEKTIVNÍCH DRUHŮ LÉČIVÝCH

ROSTLIN V SOUČASNÉ PRAXI

Bakalářská práce

Vedoucí bakalářské práce: Vypracovala:

Ing. Stanislav Vilím, Ph.D. Kristýna Floriánová

Lednice 2017

Čestné prohlášení

Prohlašuji, že jsem tuto práci na téma: Využití perspektivních druhů

léčivých rostlin v současné praxi vypracovala samostatně a veškeré použité

prameny a informace jsou uvedeny v seznamu použité literatury. Souhlasím, aby

moje práce byla zveřejněna v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb. o

vysokých školách ve znění pozdějších předpisů a v souladu s platnou Směrnicí o

zveřejňování vysokoškolských závěrečných prací.

Jsem si vědoma, že se na moji práci vztahuje zákon č. 121/2000 Sb.,

autorský zákon, a že Mendelova univerzita v Brně má právo na uzavření licenční

smlouvy a užití této práce jako školního díla podle § 60 odst. 1 Autorského

zákona.

Dále se zavazuji, že před sepsáním licenční smlouvy o využití díla jinou

osobou (subjektem) si vyžádám písemné stanovisko univerzity o tom, že

předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a

zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu náklad spojených se vznikem

díla, a to až do jejich skutečné výše.

V Lednici dne:

…………………………………………..

podpis

Poděkování

Tímto bych si dovolila poděkovat mému vedoucímu bakalářské práce

Ing. Stanislavu Vilímovi, Ph.D. za vedení, cenné rady a připomínky při tvorbě

této bakalářské práce.

Zvláštní poděkování patří mojí rodině, která mě pomáhala a podporovala

po celou dobu mého studia.

6

OBSAH:

1. ÚVOD ............................................................................................................. 8

2. CÍL PRÁCE .................................................................................................. 10

3. LITERÁRNÍ PŘEHLED .............................................................................. 11

3.1 HISTORIE PĚSTOVÁNÍ LÉČIVÝCH ROSTLIN .................................. 11

3.1.1 HISTORIE PĚSTOVÁNÍ LÉČIVÝCH ROSTLIN VE SVĚTĚ ........ 11

3.1.2 HISTORIE PĚSTOVÁNÍ LÉČIVÝCH ROSTLIN V ČR.................. 13

3.2 LÉČIVÉ ROSTLINY V ČESKÉ REPUBLICE ........................................ 14

3.2.1 PĚSTOVÁNÍ LÉČIVÝCH ROSTLIN V ČESKÉ REPUBLICE ....... 15

3.2.2 SKLIZEŇ LÉČIVÝCH ROSTLIN V ČESKÉ REPUBLICE ............ 17

3.3 TŘAPATKA .............................................................................................. 18

3.3.1 NEJPOUŽÍVANĚJŠÍ DRUHY .......................................................... 18

3.3.2 HISTORIE .......................................................................................... 18

3.3.3 PŮVOD A ROZŠÍŘENÍ ..................................................................... 20

3.3.4 BOTANICKÝ POPIS ......................................................................... 20

3.3.5 OBSAHOVÉ LÁTKY ........................................................................ 21

3.3.6 LÉČEBNÉ VYUŽITÍ ......................................................................... 22

3.3.7 MOŽNOSTI A PODMÍNKY PĚSTOVÁNÍ V ČR ............................ 23

3.4 KOTVIČNÍK ZEMNÍ ............................................................................... 24

3.4.1 HISTORIE .......................................................................................... 24


3.4.3 BOTANICKÝ POPIS ......................................................................... 25

3.4.4 OBSAHOVÉ LÁTKY ........................................................................ 26

3.4.5 LÉČEBNÉ VYUŽITÍ ......................................................................... 26


3.5 RAKYTNÍK ŘEŠETLÁKOVÝ ................................................................ 28

3.5.1 HISTORIE .......................................................................................... 28


3.5.3 BOTANICKÝ POPIS ......................................................................... 30

3.5.4 OBSAHOVÉ LÁTKY ........................................................................ 31

3.5.5 LÉČEBNÉ VYUŽITÍ ......................................................................... 32


3.6 ČERNOHLÁVEK OBECNÝ.................................................................... 34

3.6.1 HISTORIE .......................................................................................... 34


3.6.3 BOTANICKÝ POPIS ......................................................................... 35

7

3.6.4 OBSAHOVÉ LÁTKY ........................................................................ 36

3.6.5 LÉČEBNÉ VYUŽITÍ ......................................................................... 36


3.7 KONOPÍ SETÉ ......................................................................................... 37

3.7.1 HISTORIE .......................................................................................... 37


3.7.3 BOTANICKÝ POPIS ......................................................................... 39

3.7.4 OBSAHOVÉ LÁTKY ........................................................................ 39

3.7.5 LÉČEBNÉ VYUŽITÍ ......................................................................... 40


3.8 PUKLÉŘKA ISLANDSKÁ ...................................................................... 42

3.8.1 HISTORIE .......................................................................................... 42


3.8.3 BOTANICKÝ POPIS ......................................................................... 43

3.8.4 OBSAHOVÉ LÁTKY ........................................................................ 43

3.8.5 LÉČEBNÉ VYUŽITÍ ......................................................................... 44


3.9 TECHNOLOGIE ZPRACOVÁNÍ LÉČIVÝCH ROSTLIN V ČR ........... 46

3.9.1 SUŠENÍ ROSTLIN ............................................................................ 46

3.9.2 HOMOGENIZACE ............................................................................ 47

3.9.3 SKLADOVÁNÍ A BALENÍ .............................................................. 48

4. VLASTNÍ KOMENTÁŘ ............................................................................. 50

5. ZÁVĚR ......................................................................................................... 51

6. SOUHRN A RESUME, KLÍČOVÁ SLOVA .............................................. 52

7. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY .......................................................... 54

8. PŘÍLOHY ..................................................................................................... 59

8

1. ÚVOD

Léčivé rostliny se vyznačují velmi specifickou schopností působit na lidský

organismus. O působení těchto vlastností na zdraví člověka věděli i naši předkové, kteří

těchto vlastností velmi dobře a moudře využívali. Současné výzkumy léčivých rostlin

potvrzují, že naši předkové správně poznávali léčivé účinky u velkého množství rostlin.

Sestavování herbářů obsahující léčivé účinky rostlin spadalo do kompetence klášterů,

kde se zároveň i pěstovaly a dále využívaly (NEUGEBAUEROVÁ, ŽĎÁRSKÁ, 2015).

Široké spektrum léčivých rostlin se velmi často prolíná i s rostlinami aromatickými

a kořením (VALÍČEK, 2003). Mezi léčivé rostliny můžeme zahrnout rozsáhlé spektrum

druhově rozmanitých rostlin (BULÁNKOVÁ, 2005). Jednotlivé druhy můžeme zařadit

do mnoha botanických čeledí, a to zejména podle jejich morfologických znaků,

obsahových látek, nároků na prostředí apod. (VALÍČEK, 2003). Kromě botanického či

abecedního zařazení je můžeme řadit i dle jejich využívaných části, proto se můžeme

setkávat i s pojmem kořenová, listová, naťová, květní či plodová droga. Pod pojmem

droga se v širším slova smyslu rozumí usušená či konzervovaná rostlinná nebo

živočišná část, popřípadě produkt jejich metabolismu. Chceme-li upravit rostlinný

materiál na drogu, předchází tomu řada technologických procesů, jako je čištění, sušení

a další (BULÁNKOVÁ, 2005).

Abychom nadále mohli o rostlině mluvit jako o léčivé, musí obsahovat určité

množství účinných látek, které slouží na ochranu před chorobami, na diagnózu určité

nemoci, terapeuticky nebo na léčení či zmírnění choroby, případně na ovlivnění

fyziologických funkcí. Dnes je známo několik set rostlin, které splňují tyto kritéria, a

jsou vhodné ke zpracování a využití. Mezi nejdůležitější odvětví, které využívá léčivých

účinků rostlin k výrobě léků, patří farmakologie. Téměř polovina světové produkce

léčiv pochází z přírodních (rostlinných) zdrojů a jejich podíl se neustále zvyšuje. K

vedlejším odvětvím můžeme zařadit kosmetický průmysl, potravinářský průmysl nebo

lihovarnickou výrobu (FELKLOVÁ, KOCOURKOVÁ, 2003). Léčivé rostliny se

mohou dále využívat i jako módní doplněk ve formách různých náramků, čelenek či

řetízků (THURZOVÁ, KRESÁNEK, MAREČEK, MIKA, 1975).

Léčivé rostliny můžeme tedy označovat jako rostliny užitkové a jejich uplatnění je

tedy různorodé. Podle názvu lze odvodit, že jejich hlavním účelem je prevence či léčení.

Celá řada rostlin je využívána hlavně z důvodu velkého obsahu aromatických látek,

9

které jsou z nich získávány. Jiné mohou být využity také jako zelenina, ovoce, v

některých případech i jako zdroj barviv, vláken, dřeva apod. Mezi velmi důležitou

skupinu rostlin patří ty, které uplatňujeme jako koření. Velmi podstatné je zmínit i

skupiny rostlin, které se řadí mezi jedovaté, ovšem tato skupina rostlin je

nepostradatelná pro lékaře, kteří ji zpravidla využívají při léčbě závažných chorob.

Rostliny řadící se do skupiny jedovatých v žádném případě nevyužíváme v lidovém

léčitelství, a to z důvodu možného poškození zdraví (BULÁNKOVÁ, 2005).

10

2. CÍL PRÁCE

Cílem bakalářské práce bylo zhodnotit využití perspektivních druhů léčivých rostlin,

ať už se jedná o rostliny, které jsou známy již řadu let, nebo o rostliny, jejichž účinky se

dostaly do povědomí teprve nedávno. Dále prostudovat a zhodnotit problematiky

týkající se léčivých rostlin. U vybraných druhů léčivých rostlin se soustředím na jejich

klasifikaci, zástupce, historii daného druhu či rodu, původ a rozšíření, botanický popis,

možnosti a podmínky pěstování v České republice, obsahové látky a v neposlední řadě

na léčebné účinky působící pozitivně na lidské zdraví.

11

3. LITERÁRNÍ PŘEHLED

3.1 HISTORIE PĚSTOVÁNÍ LÉČIVÝCH ROSTLIN

Léčivé rostliny byly již v dobách dávných civilizací používány zejména jako

potraviny a léčivé prostředky proti různým nemocem (VALÍČEK, 2003). Nejstarší

zachovalé recepty odkrývající široké medicínské využití léčivých rostlin ve starověku

byly nalezené na babylonských hliněných tabulkách a egyptských papyrusech (Papyrus

Ebers, 1555 př. n. l. aj.). V zájmu tradiční i vědecké medicíny se většina těchto receptů

zachovala dodnes (JAHODÁŘ, 2010).

3.1.1 HISTORIE PĚSTOVÁNÍ LÉČIVÝCH ROSTLIN VE SVĚTĚ

Již Sumerové, Asyřané a Babyloňané měli velmi obsáhlé vědomosti o léčivých

rostlinách. Doložené poznatky nám ukazují, že Asyřané znali okolo 250 rostlinných

drog. Velké množství drog, jako je olivový olej, aloe, jalovec, senna, opium, fenykl,

kmín, mák, tymián, lékořice, vrba, vlaštovičník, skořice, a mnohé další, které byly

používány ve starém Egyptě, se hojně využívají i dnes. Jednotlivé rostliny, jejich

zpracovaní a použití bylo zachováno na Ebersově papyru, na kterém se mimo jiné

nachází i jednoduché předpisy. Velké množství léčivých rostlin bylo známo i

obyvatelům jihovýchodní Asie. Mezi nejstarší můžeme považovat čínskou medicínu,

kdy se v době 3000 let př. n. l. používalo přes 230 léčivých rostlin (BULÁNKOVÁ,

2005).

Mezi významné řecké a římské učence a lékaře, kteří ve starověku vytvářeli

základy vědy o živé přírodě, medicíně a farmacii, náleželi Hippokrates, Aristoteles,

Theophrastus, Dioscorides, Galen a Plinius mladší. K nejvýznamnějším dílům

starověku náleží dílo řeckého lékaře Dioscoridea ,,De materia medica“. V této knize je

popsáno okolo 600 léčivých rostlin a mnohé z nich jsou významné i pro současnou

moderní medicínu. Kromě morfologického popisu se v knize nacházejí také postupy na

jejich zpracování a využití dané rostliny jako léčivého prostředku. Dílo Dioscoridea

12

bylo doplněné rovněž znalostmi řeckého učence Galena a v Římě bylo platné během

téměř celého středověku (JAHODÁŘ, 2010).

Lékaři a lékárníci středověku s těmito poznatky pracovali, ale malou mírou tyto

poznatky rozšiřovali, a tudíž se za celou dobu středověku „De materia medica“ příliš

nezměnila (JAHODÁŘ, 2010). Teprve prosazování nezávislosti vědy nad náboženství

německým renesančním lékařem Paracelsem započalo nové vnímání úlohy lékaře v

lidské společnosti. Paracelsus se tedy stal průkopníkem inovativní lékařské vědy.

Paracelsus zjistil, že léčivý účinek není podmíněný celou rostlinou, ale pouze účinnou

látkou v ni obsaženou a snažil se tyto účinné látky z rostlin izolovat (VALÍČEK, 2003).

Sestavování medicínských herbářů pokračovalo i ve středověku v prostředí

klášterů, a později i univerzit, jako je například lékařská škola v italském Salernu

(Scuola medica Salernitana). Začaly se objevovat ilustrované ,,příručky“ Tacuinum

sanitatis, které postupně konkurovaly herbářům. Tyto příručky obsahovaly prospěšné a

škodlivé vlastnosti rostlin. Zprvu se rostliny pro léčebné účely pěstovaly na malých

plochách v klášterních, a později taktéž v zámeckých zahradách (NEUGEBAUEROVÁ,

ŽĎÁRSKÁ, 2015).

Mezi významné osobnosti lékařství a botaniky raného novověku patří Ital Pietro

Andrea Mathioli, jehož badatelské poznatky a lékařské zkušenosti se zhodnotili

vydáním rozsáhlého herbáře pod českým názvem ,,Herbář, jinak bylinář“, který byl

opětovně přeložen do češtiny pod názvem ,, Herbář aneb Bylinář vysoce učeného a

vznešeného P. Doktora Petra Ondřeje Mathiola“. Přeložené dílo obsahovalo 470 stran

zahrnující botanické charakteristiky, medicínské využití, zpracování a aplikace více než

400 rostlinných druhů, příloha, obr. 1 (JAHODÁŘ, 2010).

Až do poloviny 15. století byly rostliny zpracovávány pouze studenými

extrakcemi. Postupem času začali alchymisté ke zpracování minerálních látek využívat

účinky vysokých teplot. Toto počínání bylo pro lékaře a lékárníky neakceptovatelné,

poněvadž vysoké teploty rostliny spalovaly. Řešení se našlo až v destilaci, což je

metoda využívající vyšších teplot. Již v Mathioliho díle bylo zachyceno období

tepelného zpracování rostlin. Teprve až v 18. století nastává návrat k extrakčním

metodám (JAHODÁŘ, 2010).

Od druhé poloviny 17. století dochází k zintenzivňování objevování účinných

látek nových drog rostlinného původu. Nově objevena byla v Evropě chinovníková

13

kůra, která se začala používat proti projevům malárie (JAHODÁŘ, 2010). V 17. století

roku 1676 byl Antonem van Leeuwenhoekem zkonstruován první mikroskop, s jehož

pomocí se mohly metody výzkumu stále více zdokonalovat (VALÍČEK, 2003).

V 18. století se začínají rozšiřovat poznatky o účinku náprstníku červeného. Na

jeho kardiotonickou aktivitu poprvé poukázal anglický lékař Withering. V tomto století

byly také poprvé prokázány poznatky o možném léčebném použití námelu (paličkovice

nachová), který v historii člověka otrávil tisíce lidí, jelikož byla častým kontaminantem

obilné mouky (JAHODÁŘ, 2010).

Koncem 19. století se objevují nové léčebné účinky jinanu dvoulaločnatého

(Ginkgo biloba L.) a to pro posílení paměti a kognitivních funkcí při Alzheimerově

chorobě. Účinky jinanu byly známé již v dobách staré čínské medicíny (2700 let př. n.

l.), kdy záznamy poukazují na využívání kořenů, listů, kůry a plodů. S vývojem

chemického zkoumání obsahových látek jinanu a jejich účinku, se dnes používá

standardizovaná směs ginkgolidů jako vazodilatans (účinek na rozšíření cév) a

nootropikum (účinek na zlepšení funkce mozku) v léčbě demence (JAHODÁŘ, 2010).

3.1.2 HISTORIE PĚSTOVÁNÍ LÉČIVÝCH ROSTLIN V ČR

Léčení pomocí rostlin má na českém území velmi významnou a obsáhlou tradici.

Dle legendy je za první českou léčitelku považována Kazi, která byla dcerou knížete

Kroka, v jejichž stopách nadále pokračovala i její dcera Běla. Ovšem z tohoto období

nejsou doloženy žádné spolehlivé záznamy, které by tuto legendu ověřily. Dle

dochovaných archivních dokumentů můžeme tedy konstatovat, že první významnou

doloženou českou léčitelkou byla od roku 1238 Zdislava z Lemberka, která za vlády

Václava I vybudovala špitál pro chudý a nemocný lid, příloha, obr. 2. V tomto špitále se

sama věnovala léčení druhých, což se pro ni stalo osudným z důvodu nákazy

tuberkulózou, které ve velmi mladém věku podlehla (MATHIOLI, 1998).

Ve středověku se pěstováním a zakládáním zahrad s léčivými rostlinami

zabývaly především mnišské řády v klášterech. V pozdním středověku jsou poznatky

ohledně léčivých rostlin spojovány zejména s jménem Paracelsovým, který již v této

době začal uvažovat o možné přítomnosti účinných látek v rostlinách. Jeho tvrzení však

bylo možné potvrdit až s pozdějším rozvojem chemie a výzkumu rostlin. Z dob

14

středověku pochází také využívání léčivých rostlin dle jejich vnějšího vzhled

(tzv.,,Signatura plantarum“). Příkladem jsou žlutě kvetoucí rostliny, které se užívaly při

nemocech žlučníku (BULÁNKOVÁ, 2005).

Pěstováním léčivých rostlin v českých zemích proslul lékárník Angelo z

Florencie, který byl na žádost císaře Karla IV povolán roku 1360 do Prahy. Uvnitř

Nového Města pražského založil první bylinnou zahradu ve střední Evropě o rozloze

cca 1 ha, pod názvem ,,Hortus Angelicus“ (Andělská zahrada) (NEUGEBAUEROVÁ,

2015).

Za první doložený česky psaný herbář považujeme práci litomyšlského lékaře

Jana Černého vydaný roku 1517 pod názvem Kniha lékařská, kteráž slove Herbář aneb

Zelinář. Toto dílo ovšem nepatřilo k jeho prvním. Roku 1506 vydal spis O nemocech

morních, jeho vydání bylo inspirováno rozsáhlou morovou epidemií roku 1495. V Praze

roku 1562 byl vydán po skvostné úpravě Matthioliho herbář pod názvem Herbář, jinak

Bylinář velmi užitečný s figurami pěknými a zřetelnými, podle pravého a jako živého

vzrostu bylin zdobený i také mnohými zkušenými lékařstvími rozhojněný. Roku 1596

bylo vydáno druhé vydání tohoto herbáře (JANČA, ZENTRICH, 1994).

3.2 LÉČIVÉ ROSTLINY V ČESKÉ REPUBLICE

Mezi organizace zabývající se problematikou LAKR v České republice spadá

Ministerstvo zemědělství ČR a Ministerstvo zdravotnictví ČR. V rámci Ministerstva

zdravotnictví ČR spadá tato činnost pod Ústřední poradní sbor pro pěstování a sběr

léčivých rostlin. Jedná se o poradní orgán Ministerstva zdravotnictví zabývající se

tématikou související s pěstováním, sběrem, úpravou a distribucí léčivých rostlin

určených pro zdravotnické zpracování. V rámci Ministerstva zemědělství ČR byl v roce

2004 ustanoven Poradní sbor pro léčivé, aromatické a kořeninové rostliny. Jeho hlavní

činností je předávat doporučení a zprávy, které slouží jako podklad pro zhodnocení

stavu a výhledu LAKR (NEUGEBAUEROVÁ, 2006).

Kvalita léčivých rostlin v České republice určených pro farmaceutické účely je

stanovena podle Českého a Evropského lékopisu a Českého farmakologického kodexu.

U zpracovatelů je kvalita léčivých rostlin registrovaných jako léčiva kontrolována

Státním úřadem pro kontrolu léčiv (SÚKL). V České republice výrazně poklesl od roku

15

2010 vývoz léčivých rostlin do zahraničí, a to o více jak o 70 %. V roce 2014 bylo do

České republiky dovezeno 3 143 t rostlin určených pro farmaceutické a kosmetické

zpracování, zatímco z České republiky bylo v roce 2014 vyvezeno do zahraničí 1 356 t

rostlin určených pro farmaceutické a kosmetické zpracování (Situační a výhledová

zpráva MZe LAKR, 2014).

3.2.1 PĚSTOVÁNÍ LÉČIVÝCH ROSTLIN V ČESKÉ REPUBLICE

Léčivé rostliny jsou pěstované jak na malých, tak i na velkých plochách, na

kterých je nutno snažit se uplatnit mechanizaci. Dnes se spíše uplatňuje pěstování

léčivých rostlin na malých plochách, a to zejména z důvodu, že některé druhy se na

velkých plochách nedaří pěstovat a není to ekonomicky dostatečně výnosné. Rostliny

pěstované na malých plochách označujeme jako maloobjemové (FELKLOVÁ,

KOCOURKOVÁ, 2003).

Dnešním cíleným úsilím farmaceutických a zemědělských odborníků je zlepšení

současného stavu v oblasti pěstování léčivých rostlin. Uplatnit možnosti biologického

optima pro jejich rozvoj na pěstitelských plochách, uplatnění mnoha chemických a

biologických způsobů stimulace, zlepšení a modernizace agrotechniky a zkoumat

možnosti jejich ochrany (FELKLOVÁ, KOCOURKOVÁ, 2003).

Rozvoj LAKR (léčivé, aromatické a kořeninové rostliny) je velmi závislý na

dotační politice, rozvoji a dostupnosti mechanizace, výběru odrůd apod. Mezi hlavní

rizika pro rozvoj pěstování LAKR je zahraniční dovoz drog nedostačující kvality.

Dalšími faktory, které mohou negativně působit na rozvoj pěstování LAKR, jsou

používání herbicidů, rizika spojená s mechanickým poškozením od škůdců, nepřízeň

klimatických podmínek, nedostatečná posklizňová úprava spojené s nebezpečím

zapaření drogy, což vede k velkému znehodnocení, a v neposlední řadě i mikrobiální

čistota a kvalita (KOCOURKOVÁ, TOŠOVSKÁ, PLUHÁČKOVÁ, 2012).

Dle dostupných údajů ČSÚ zaznamenává tuzemská produkce LAKR pokles

pěstebních ploch, u již tradičně pěstovaných druhů, příloha, tabulka 1. Mezi

nejvýznamnější pěstované druhy LAKR v ČR se řadí ostropestřec mariánský, máta

peprná, kmín kořenný, heřmánek, koriandr, levandule, kopr, saturejka, anýz, meduňka a

16

další. Pěstování LAKR je ovlivňováno nestabilní situací jejich odbytu

(KOCOURKOVÁ, TOŠOVSKÁ, PLUHÁČKOVÁ, 2012).

Z všeobecného hlediska zájem o LAKR velmi narůstá, ovšem pěstitelů je stále

nedostatek, zejména kvůli ekonomické i odborné náročnosti na pěstování

(KOCOURKOVÁ, TOŠOVSKÁ, PLUHÁČKOVÁ, 2012).

Tabulka č. 2 - Vývoj ploch produkce léčivých rostlin v ČR

Rok Léčivé rostliny

Plocha (ha) Produkce (t) Výnos (t/ha)

2000 2201 2118 0,96

2001 1500 974 0,65

2002 2841 2086 0,73

2003 5162 3003 0,58

2004 5595 5257 0,94

2005 3211 4421 1,38

2006 5858 4727 0,81

2007 5184 3925 0,76

2008 4015 3847 0,96

2009 5674 3900 0,69

2010 7864 5605 0,71

2011 8588 7016 0,82

2012 7225 6098 0,86

2013 5659 3775 0,67

2014 5566 5066 0,91

(Situační a výhledová zpráva MZe LAKR, 2014)

V roce 2011 dosahovaly plochy pro pěstování LAKR 8588 ha s produkcí 7016 a

výnosem 0,82 t/ha, což oproti roku 2010 představuje výrazný nárůst. V roce 2014 a

2013 se pěstební plochy od sebe nepříliš lišily, došlo pouze k mírnému poklesu roku

2014 v plochách na ha, ale zvýšil se výnos v t/ha (Situační a výhledová zpráva MZe

LAKR, 2014).

17

3.2.2 SKLIZEŇ LÉČIVÝCH ROSTLIN V ČESKÉ REPUBLICE

V současné době pochází více jak polovina léčivých rostlin určena pro

zpracování z účelně pěstovaných ploch. Část rostlinných druhů, které nám poskytují

drogy, se stále získávají sběrem z volné přírody. Drogy získané sběrem z volné přírody

vykazují nereprodukovatelnou kvalitu. V České republice jsou léčivé rostliny pěstovány

ve specializovaných zemědělských závodech, kde jsou pro mnohé těžko pěstovatelné

druhy léčivých rostlin vypracovávány vhodné pěstitelské agrotechniky. Při sklizni je

nejpodstatnější, abychom získali části rostlin, které jsou bohaté na dané obsahové látky,

a zároveň omezili sklizeň částí nevhodných. Při pěstování využíváme především uznané

odrůdy, které splňují jak kvalitu výnosu, tak i kvantitu účinných látek v nich

obsažených. Vhodně organizovaná sklizeň a následně i posklizňová úprava rostlinného

materiálu zabezpečuje požadovanou kvalitu účinných látek v drogách i vzhled

rostlinného materiálu (FELKLOVÁ, KOCOURKOVÁ, 2003).

K zajištění co nejplynulejší a nejefektivnější sklizně je zapotřebí skloubit

zkušenosti, znalosti a technické možnosti. V závislosti na druhu sklízeného rostlinného

materiálu může probíhat sklizeň pomocí mechanizace nebo ručně. Rostliny sbírané pro

květ se sklízejí, až na výjimky (např. heřmánek), výhradně ručně. Sklizeň pro list a nať

je realizována ručně a mnohdy i dvoufázově (MITÁČEK, 2010).

Důležitými faktory pro optimální sklizeň je termín sklizně, část dne a klimatické

podmínky. Termín sklizně je rozhodující zejména z pohledu fyziologických změn uvnitř

rostliny, které velkou mírou ovlivňují zvýšení nebo pokles obsahu účinných látek. V

průběhu ontogeneze (před plným kvetením např. Melissa officinalis L., v plném kvetení

např. Thymus vulgaris L.) je v rostlině maximum obsahových látek a je to tedy

optimální doba sklizně. Obsah účinných látek v rostlině se výrazně mění i v průběhu

dne, a to zejména vlivem změn intenzity slunečního záření (např. vyšší obsah glykosidů

v ranních hodinách u Digitalis lanata EHRH.) (NEUGEBAUEROVÁ, 2006).

Rozlišujeme dva způsoby sklizně, a to ruční případně za pomoci nástrojů

určených ke sklizni a mechanizovanou (FELKLOVÁ, KOCOURKOVÁ, 2003). K

mechanizované sklizni jsou využívány sklízecí stroje na zelenou píci, žací lišty a

nakladače, speciálně upravené samohybné žací mačkače v některých případech i

maloparcelní kombajny, a to zejména u sklizně semenných drog (MITÁČEK, 2010).

18

Ruční sklizeň je upřednostňována především pro maloplošně pěstované druhy. Čas

spotřebovaný během ruční sklizně se liší dle druhu např. na 1 kg drogy Matricaria

recutita L. 9-14 hodin. Během ruční sklizně mohou být použity i nástroje určené ke

sklizni především srp, nůžky, kosy a hřebeny (NEUGEBAUEROVÁ, 2006).

3.3 TŘAPATKA

Jméno Echinacea NUTT. je aplikováno na celý rod, který se řadí do čeledi

Asteraceae (hvězdnicovité) (MILLER, 2004). Někdy je můžeme naleznout také pod

názvem Rudbeckia L., toto označení ovšem není správné (CASTLEMAN, 2004).

3.3.1 NEJPOUŽÍVANĚJŠÍ DRUHY

Mezi nejčastěji využívané druhy třezalek řadíme: třapatka nachová (Echinacea

purpurea (L.) MOENCH), příloha, obr. 3, třapatka úzkolistá (Echinacea angustifolia

MOENCH), příloha, obr. 4, a třapatka bledá (Echinacea pallida NUTT.), příloha, obr. 5

(SCHÖNFELDER, 2010). Třapatka nachová, úzkolistá a bledá mají velmi podobné

léčivé vlastnosti, ovšem díky nadměrnému sběru se v přírodě stávají vzácné. Prodávány

by měly být pouze pěstované rostliny z ověřených zdrojů (MCVICAR, 2011).

3.3.2 HISTORIE

Léčivé přípravky z rostlinných částí Echinacea angustifolia MOENCH,

Echinacea purpurea MOENCH a Echinacea pallida NUTT. byly používány po celém

světě pro své léčivé účinky. Její četné léčebné využití bylo praktikováno historicky

prvními národy, ještě dříve, než byly doloženy první dokumenty o využití a účincích

Echinacea NUTT. doktory a bylinkáři ze západu. Evropští průzkumníci v 18. století

19

popsali a pojmenovali první druh v tomto rodu, Rudbeckia purpurea L. z jihovýchodní

Ameriky (MILLER, 2004).

Jako první začali Echinacea angustifolia MOENCH, Echinacea purpurea

MOENCH a Echinacea pallida NUTT. využívat domorodí indiáni ze Severní Ameriky

(KOKOŠKA, VALÍČEK, 2001), kteří z kořene dělali odvar a přikládali jej na rány,

místa po uštknutí hady a po kousnutí či bodnutí hmyzem. Čaj z této rostliny využívali

při nachlazení, neštovicích, spalničkách, příušnicích a artritidě. Domorodí indiáni

seznámili s účinky Echinacea purpurea MOENCH, Echinacea angustifolia MOENCH

a Echinacea pallida NUTT. usedlíky a později se tyto rostliny začali užívat k místnímu

léčení (CASTLEMAN, 2004).

Roku 1870 dodavatel léčiv Dr. H. C. F. Meyer z Pawnee City v Nebrasce

označil přípravek obsahující Echinacea purpurea MOENCH za „univerzální lék“ proti

hadímu uštknutí, otravě krve a mnohým dalším onemocněním. Dr. Meyer zastával svůj

názor o účincích léku proti hadímu uštknutí a proto roku 1885 zaslal vzorek Johnu Uri

Lloydovi, profesorovi na lékařském institutu v Cincinnati. Lloyd jeho tvrzení o účincích

,,univerzálního léku“ proti hadímu uštknutí vyvrátil a označil Dr. Meyera za blázna.

Neústupný Dr. Meyer si ovšem za svým tvrzením stál a dál se snažil obhájit a potvrdit

účinky Echinacea purpurea MOENCH na uštknutí hadem. Postupem času se jeho

vytrvalost vyplatila a tuto rostlinu přijal i Lloyd, který jí později užíval k léčbě zranění a

ran způsobených jedovatým kousnutím či bodnutím, zánětu mozkových blan, záškrtu,

otravy krve, malárie, spály, chřipky, neštovic, syfilitidy a kapavky (CASTLEMAN,

2004).

Lloydova farmaceutická společnost Lloyd Brothers Pharmacists začala vyrábět

přípravky z Echinacea purpurea MOENCH a Echinacea angustifolia MOENCH, které

se následně staly velmi oblíbené po celých Spojených státech amerických v období od

90. let 19. století až do 20. let 20. století. Od 40. let 20. století již nebyla prakticky

vůbec využívána, a to až do 70. let. V současné době je označována jako jedna z

nejznámějších volně prodejných léčivých bylin. Echinacea angustifolia MOENCH a

Echinacea purpurea MOENCH jsou označovány jako stimulant imunitního systému, na

nachlazení a chřipku, záněty močového měchýře, angínu a řadu dalších onemocnění

(CASTLEMAN, 2004).

20

3.3.3 PŮVOD A ROZŠÍŘENÍ

Rod Echinacea NUTT. je původem ze Severní Ameriky, a to především z USA

(VALÍČEK, KOKOŠKA, 2001), kde roste především v prériích a ve světlých lesích a

křovinách, ovšem dnes je hojně rozšířená i v Arkansasu, Missouri nebo Oklahomě. V

dnešní době jsou s touto bylinou zřízeny plantáže určené pro lékařské využití i v Evropě

a na severu a východě Afriky. V České republice se ve volné přírodě nevyskytují, ale

pro léčivé účinky i dekorativní vlastnosti je lze v klimatických podmínkách České

republiky vypěstovat (PANTŮČEK, 2009).

3.3.4 BOTANICKÝ POPIS

Echinacea purpurea MOENCH

Vytrvalá bylina, která může být 50-120 cm vysoká. Kořen je mnohočetný,

svazčitý a má hnědou barvu (VALÍČEK, KOKOŠKA, 2001). Hnědozelená lodyha je

přímá, obvykle chlupatá. Bazální listy jsou řapíkaté, vejčitě kopinaté, obvykle 5-30 cm

dlouhé a 5-12 cm široké, na bázi jsou zaokrouhlené, klínovité až srdčité, okraj mají

pilovitý až zubatý, můžeme se setkat i s celokrajnými, na vrcholu jsou špičaté, se 3-5

žilkami. Lodyžní listy jsou menší, střídavé, krátce řapíkaté a na bázi klínovité. Květní

stopky mohou být 8-25 cm dlouhé. Zákrov dosahuje průměru 1,1-4 cm, zákrovní listeny

jsou většinou ve 4 řadách, čárkovité až kopinaté, přibližně 8-17 mm dlouhé. Jazykovité

květy mají růžovou až purpurovou barvu, jsou odstálé někdy až zahnuté, mohou být 3-8

cm dlouhé, na vrcholu se nachází 2 zuby. Trubkovité květy jsou 4,5-5,7 mm dlouhé a

mohou mít nazelenalou, narůžovělou nebo purpurovou barvu. Plodem je 3,5-5 mm

dlouhá nažka, s 1,2 mm dlouhým chmýrem (HEJNÝ, SLAVÍK, 1997). Plevky jsou

tvrdé, pichlavé s přímou, ohebnou špičkou. Pyl je žlutě zbarvený (SCHÖNFELDER,

2010).

Echinacea angustifolia MOENCH

Vytrvalá velmi otužilá bylina. Může dorůstat do výšky až 60 cm a šířky 30 cm.

Kořeny mají šedohnědou barvu. Listy jsou kopinaté, drsné, podlouhlé a na bázi zúžené,

celokrajné, po obou stranách chlupaté, světle zelené barvy (VALÍČEK, KOKOŠKA,

2001). Od začátku léta až do počátku podzimu nese jednotlivé úbory s růžovými velmi

21

vzácně bílými okvětními plátky, které mají kuželovitý terč (MCVICAR, 2011). Květy

jsou jazykovité a světle purpurové (VALÍČEK, KOKOŠKA, 2001)

Echinacea pallida NUTT.

Vytrvalá bylina s krátkými, většinou nerozvětvenými stonky a úzkými listy v

bazálním trsu. Listy jsou podlouhle kopinaté, drsné, celokrajné, na bázi zúžené. Štíhlé

kvetoucí stonky mohou dorůstat až do výšky 1 m. Úbory jsou s bledě růžovými, nicími,

jazykovitými květy, které jsou velmi úzké a dlouhé 4-9 cm (SCHÖNFELDER, 2010).

Pyl je zbarven do bíla (VALÍČEK, 2007).

3.3.5 OBSAHOVÉ LÁTKY

Droga – Echinacea angustifolia MOENCH – Echinaceae angustifoliae radix

(kořen), Echinacea pallida NUTT. – Echinaceae pallidae radix (kořen), Echinacea

purpurea MOENCH – Echinaceae purpureae radix, herba (kořen, nať). Lékopisné

drogy jsou Echinaceae angustifoliae radix a Echinaceae pallidae radix (JAHODÁŘ,

2011).

Mnohé fytochemické studie prokázaly přítomnost mnoha metabolitů. Fenolové

sloučeniny, jako je kyselina kávová a její deriváty, cynarin (Echinacea angustifolia

MOENCH), nenasycené alifatické sloučeniny (polyeny, polyyny), ketoalkyny a

ketoalkeny (Echinacea pallida NUTT.), polysacharidy (JAHODÁŘ, 2011). Kyselina

cichorová (Echinacea purpurea MOENCH), heteropolysacharidy

(arabinogalaktánového typu), glykoproteiny, flavonoidy, inulín, třísloviny, steroly,

silice, izobutalamid nenasycených mastných kyselin (echinacein) (KOŠŤÁLOVÁ,

FIALOVÁ, RAČKOVÁ, 2012).

Obzvláště kořeny jsou velmi bohaté na obsahové látky, a to především 1 %

glykosidu echinakosidu, dále 1,5 % silice (nejvíce karyofylen a farnesen), do 0,9%

pryskyřice, až 17% inulinu, vápník, fosfor, hořčík, železo, selen, vitamín A a vitamíny

B. V naťi jsou především zastoupeny fytosteroly , echinacin, echinakosid, silice (např.

pinen, humulen), polyiny, polysacharidy, třísloviny apod. Echinakosid se vyznačuje

svými baktericidními, hypotenzivními a analgetickými účinky, echinacin má

22

insekticidní účinky. K posílení imunity slouží především polysacharidy, a to hlavně

heteroxylan, rhamnogalaktan aj (VALÍČEK, 2007).

3.3.6 LÉČEBNÉ VYUŽITÍ

V období mezi 50. a 80. lety mnoho studií prokázalo, že rostlina účinně

podporuje imunitní systém a má vynikající schopnost léčit různé infekce. Mezi

nejčastěji užívanou část patří kořen, ale můžeme se setkat i s využitím květů a listů.

Výhledové možnosti ohledně léčebného využití Echinacea purpurea MOENCH,

Echinacea angustifolia MOENCH a Echinacea pallida NUTT. jsou v současnosti velmi

zkoumané. Na pokusných zvířatech bylo zjištěno pozitivní protirakovinné působení, a

to zejména v případech leukemie a dalších druhů nádorů. Výhledově je velmi předčasné

prohlásit Echinaceu za lék proti rakovině, ale určitá možnost zde existuje

(CASTLEMAN, 2004).

Posílení imunitního systému-léčit infekci pomáhá Echinacea purpurea

MOENCH a Echinacea angustifolia MOENCH tím, že příznivě posiluje imunitní

systém. Jakmile choroboplodné zárodky napadnou tělo, buňky v těle vyloučí specifické

látky, které zajišťují shromažďování bílých krvinek (makrofágy) do napadené oblasti,

jejichž hlavním úkolem je likvidace infekce. Tito makrofágové původce infekce

spolykají a stráví. Echinacea purpurea MOENCH a Echinacea angustifolia MOENCH

výrazně posiluje jejich schopnost likvidovat choroboplodné zárodky

(CASTLEMAN,2004).

Stimulace virových onemocnění-kromě dobré schopnosti posilovat imunitní

systém, dokáže Echinacea purpurea MOENCH a Echinacea angustifolia MOENCH

také likvidovat širokou škálu nebezpečných virů, bakterií, hub a prvoků. Dokáže

potlačovat infekci několika různými způsoby. Za prvé, obsahuje echinakosid, který je

považován za přírodní antibiotikum s širokým spektrem antimikrobiotických účinků. Za

druhé, proti útoku choroboplodných zárodků posiluje tkáně, které obsahují kyselinu

hyaluronovou sloužící především jako štít proti škodlivým mikroorganizmům. Obsahuje

také další látku a to echinacein. Za třetí Echinacea purpurea MOENCH a Echinacea

angustifolia MOENCH napodobuje enzym interferon, což je enzym produkovaný tělem,

aby napadal choroboplodné zárodky (CASTLEMAN, 2004).

23

Nachlazení a chřipka-roku 1999 se dva lékaři z Wisconsinu a přírodní lékař z

Bastyrovy univerzity rozhodli analyzovat veškeré zprávy týkající se účinku Echinacea

purpurea MOENCH, angustifolia MOENCH a pallida NUTT. na infekci horních cest

dýchacích. Celkem uskutečnili osm výzkumů, kterých se účastnilo přes tisíc lidí. Všech

osm studií mělo podobné výsledky, a proto se daly považovat za úspěšné. U všech osmi

výrazně snížila délku trvání infekce i její intenzitu, a to až na polovinu. Preventivní

účinky vůči vzniku chřipky a nachlazení se však po čtyřech studiích nepotvrdily

(CASTLEMAN, 2004).

Povrchové poranění-mnoho let výzkumu prokázalo, že Echinacea purpurea

MOENCH a Echinacea angustifolia MOENCH má využití při léčbě povrchových ran.

Echinacein podporuje hojení povrchových ran tím, že podporuje buňky (fibroblasty –

tzv. vazivové buňky) k rychlejší tvorbě nové tkáně. Léčivé přípravky (masti a tinktury)

z této byliny lze přikládat na spáleniny, řezné rány, lupénku, ekzémy, herpes na

genitáliích i ústech (CASTLEMAN, 2004).

Chemoterapie a ozařovací terapie rakoviny-pacienti, kteří podstupují

chemoterapie, mají často velmi snížený počet bílých krvinek, čímž se zvyšuje možnost

pro propuknutí infekčního onemocnění. Němečtí výzkumní pracovníci podávali během

chemoterapie pacientům s rakovinou jícnu a tlustého střeva Echinacea NUTT. a

výtažek z brzlíku, který je taktéž součástí imunitního systému. U většiny pacientů se po

tomto podávání počet bílých krvinek zvýšil. Také při ozařování dochází ke snižování

počtu bílých krvinek, a i v tomto případě by mohla Echinacea NUTT. pomoci

(CASTLEMAN, 2004).

3.3.7 MOŽNOSTI A PODMÍNKY PĚSTOVÁNÍ V ČR

Třapatky jsou rostliny mírného pásu, takže je lze pěstovat v klimatických

podmínkách České republiky. Můžeme je vidět na mnohých zahradách jako trvalky

okrasné květem. Vhodnější jsou půdy lehčí, humózní, s dostatečným množstvím vody a

vápníku, na stanovištích osluněných ale i v polostínu (BODLÁK, 1995). Nevyhovují

jim půdy těžké a zamokřené (VALÍČEK, KOKOŠKA, 2001). Dobře se množí jak

semeny, tak i dělením trsů. Mnohem výhodnější je předpěstování sazenic a jejich

následné vysazení do sponu 40x20 cm. Sběr jazykovitých květů je možno uskutečňovat

24

během celé vegetace, účinnější jsou však kořeny (VALÍČEK, 2007). Optimální

velikosti kořenů, určených ke sběru dorůstá až po 3-4 letech. Kořeny jsou sklízeny na

podzim, jakmile si rostlina vytvoří semena (CASTLEMAN, 2004).

3.4 KOTVIČNÍK ZEMNÍ

Kotvičník zemní latinsky Tribulus terrestris L. příloha, obr. 6, spadá do čeledi

Zygophyllaceae (kacibovité) (ZENTRICH, 2008). Rod Tribulus L. zahrnuje přibližně

20 druhů popínavých bylin nebo keřů, ovšem nejznámější je Tribulus terrestris L.

(HEMZAL, 2014).

3.4.1 HISTORIE

Už ve starém Řecku byly poprvé zjištěny a objeveny omlazovací účinky této

rostliny na lidský organismus. V čínské medicíně kotvičník sloužil jako přírodní účinný

lék na mužské sexuální problémy. V dobách hladomoru se v některých zemích

využívala semena kotvičníku k mletí na mouku, ze které se následně pekl chleba.

Teprve v nedávných letech byly řádně vysvětleny jeho účinky na zvyšování hladiny

testosteronu, a rostlina se začala používat nejenom k výrobě potravinových doplňků, ale

i k výrobě léčiv, a to zejména v Bulharsku, Íránu a Číně (JABLONSKÝ, BAJER, 2007).

S výsledky výzkumů bulharských vědců se mohla západní odborná veřejnost

seznámit až v roce 1989 a těmto výsledkům byl přiznat status průkopnické vědecké

práce. Ve druhé polovině 80. let byl patentován výtažek z kotvičníku zemního

obsahující fytosteroly, pod názvem Tribestan, který měl jako léčivo indikaci k léčbě

postmenopauzálního a premenstruálního syndromu u žen a andropauzálního syndomu u

mužů (KRMENČÍK, 2017).

25


Klasickým prostředím kotvičníku zemního jsou převážně suchá, slunná místa,

písčiny a stepi (VALÍČEK, 2007). Původně se rostlina do ostatních částí země rozšířila

pravděpodobně z písečných mořských břehů Číny a Japonska. V současnosti je

rozšířený i v mnoha oblastech Asie, Evropy, Afriky i Austrálie. Ve většině oblastí se

vykytuje planě, ale čím dál tím více je v mnoha zemích řízeně pěstován pro

farmaceutické účely (GATO, 2013).

Je také rozšířen na Sibiři, Kavkaze a na pobřeží Středozemního moře

(VALÍČEK, KOKOŠKA, HOLUBOVÁ, 2001). Zavlečen byl taktéž na jižní Slovensko.

V přírodě se vyskytuje a roste na smetištích, nezastavěných pozemcích. (VALÍČEK,

2007).


V České republice se jedná o jednoletou, poléhavou bylinu, jejichž větve

dosahují délky od 10 do 50 cm. Kořeny jsou větvené, členité a kořínky jsou velmi

jemné (HEMZAL, 2014). Lodyha je chudě větvená, se vstřícnými, krátce řapíkatými a

palistnatými listy (VALÍČEK, KOKOŠKA, HOLUBOVÁ, 2001), poléhavá, přitiskle

chlupatá, oblá. (HROUDA, 1997). Listy s 5-9 jařmy jsou eliptické až podlouhle

kopinaté, sudozpeřené, nestejně velké (VALÍČEK, KOKOŠKA, HOLUBOVÁ, 2001),

5-12 mm dlouhé, 2-4 mm široké, na líci mají modrozelenou barvu, na rubu je barva

šedozelená. Palisty jsou trojúhelnikovité a nepatrné (HROUDA, 1997).

Úžlabní květy jsou krátce stopkaté (2-8 mm), pětičetné, mající žlutou barvu.

Kališní lístky jsou podlouhle kopinaté, až 3 cm dlouhé, po okraji bělomázdřité,

opadavé, na rubu jsou hustě chlupaté. Korunní lístky mají žlutou barvu, jsou podlouhlé

až tence obvejčité, 4-5 cm dlouhé (HROUDA, 1997). V květu se nachází deset tyčinek,

které mohou být až 3 mm dlouhé a nitky jsou nerozšířené. Semeník je hranatý až

křídlatý, tlustá čnělka je zakončená rozšířenou pyramidální bliznou (HROUDA, 1997).

Plod poltivý a složený z pěti hvězdovitě rozložených tvrdých, bradavičnatých

plůdků (ZENTRICH, 2008), na kterých se po stranách nacházejí dva dlouze špičaté a

26

tvrdé ostny. Semena mají světle hnědou barvu, jsou vejcovitá (VALÍČEK, KOKOŠKA,

HOLUBOVÁ, 2001), 2,5-3 mm dlouhá (HROUDA, 1997).


Droga – Tribuli terrestris fructus (plod), dále můžeme využít nať – Tribuli

terrestris herba, květy – Tribuli terrestris flos i kořeny – Tribuli terrestris radix

(HEMZAL, 2014). Složení kotvičníku je vskutku ojedinělé. Bylina obsahuje především

saponiny – chlórgenin, gitogenin, diosgenin, ruskogenin, trogoghenin a mnohé další. V

kořenech je nejvíce obsažen saponin diosgenin (HROUDA, 1997). Dále jsou v rostlině

obsaženy alkaloidy harman a harmin, bioflavonoidy, třísloviny, pryskyřice aj.

(ZENTRICH, 2008).

Listy a nať mají v sušině zhruba 12 % bílkovin, 2,5 % tuku, 40 % sacharidů.

27,5 % vlákniny, přibližně 16 % minerálních látek, 150 mg vitamínu C, necelé 3 %

steroidních saponinů, alkaloidy, flavonoidy, třísloviny a pryskyřice. V květech

nalezneme především steriny stigmasterin, campestrin, beta-sitosterin, tigogenin a

mnohé další. V semenech a plodech jsou obsaženy alkaloidy, pryskyřice, cca 4 % oleje,

skládajícího se z 57 % kyseliny linolenové a linolové, 27 % kyseliny olejové a zbytek

tvoří kyseliny palmitová, stearová, laurová a další (ZENTRICH, 2008).


Z hlediska tradiční čínské medicíny nám kotvičník poskytuje drogu s hořkou

chutí. Má tonizující účinky na organismus, posiluje šlachy a kosti apod. (VALÍČEK,

2007).

Z hlediska moderní medicíny – rostlina má široké spektrum léčebných účinků a

ovlivňuje řadu životních funkcí. Především má dobrý tonizující účinek a celkově

zlepšuje vliv na organismus, především po těžkých nemocech a fyzické námaze

(VALÍČEK, 2007).

Močopudný prostředek - složení drogy pozitivně ovlivňuje fyziologickou

funkci ledvin a močových cest, zároveň snižuje riziko jejich infekcí, omezuje nutkání na

27

močení, pocity pálení a řezání během močení. Pozitivně snižuje riziko vzniku

ledvinových a močových kamenů, tím že napomáhá jejich rozpuštění (VALÍČEK,

2007).

Kardiovaskulární systém - zpomaluje srdeční činnost, prodlužuje diastolu,

tlumí tachykardii, pozitivně zlepšuje krevní výměnu, rozšiřuje cévy a zpomaluje srážení

krve (VALÍČEK, 2007). Kotvičník zemní má také pozitivní účinky na ischemickou

chorobu srdeční. Účinné látky rozšiřují věnčité cévy a tepny a tím se zlepšuje cirkulace

krve (HEMZAL, 2014).

Ateroskleróza - při léčbě aterosklerózy, která je většinou provázena

poškozením koronárních tepen, se výrazně snižuje množství cholesterolu v krvi na 25-

30 %. Klesá také obsah lipidů, β-lipoproteinů a upravuje se krevní srážlivost

(VALÍČEK, 2007).

Potence a afrodiziakální vlastnosti - kotvičník patří mezi jeden z

nejefektivnějších léčebných prostředků výrazně zlepšující potenci a libido, protože

dokáže zvýšit hladinu testosteronu až o 30 % (VALÍČEK, 2007). Za afrodiziakální

vlastnosti kotvičníku zemního odpovídají zejména tří hlavní účinné látky a to dioscin,

diosgenin a protodioscin (HEMZAL, 2014). Testosteron způsobuje nárůst síly a

vytrvalosti, zlepšuje regeneraci svalstva. Proto je tedy velmi vhodný při mužské

neplodnosti a stařecké hyperplasii prostaty. U žen bylo zjištěno, že zvyšuje hladinu

folikostimulačního hormonu (FSH) a estradiolu a zároveň zmírňuje negativní příznaky

klimakterie (VALÍČEK, 2007).

Antikarcinogenní vlastnosti – mnoho studií prokázalo, že kotvičník zemní má

určité protirakovinné a mutagenní vlastnosti, a to zejména díky saponinům, které mohou

zabraňovat růstu rakovinných buněk (HEMZAL, 2014).

Hepatoprotektivní vlastnosti – kotvičník zemní působí silně a pozitivně při

ochraně a léčbě jater. Podporuje odbourávání tuku tím, že pomáhá převést krevní tuk na

lépe dostupnou energii pro lidský organismus. Jeho působení na játra zároveň příznivě

ovlivňuje snižování hladiny cholesterolu, regulaci činnosti střev a na regulaci tlaku krve

(HEMZAL, 2014).

28


Rostliny je možné pěstovat buďto přímo ze semen anebo z předpěstované sadby

(VALÍČEK, 2007). Malé sazeničky, ale i semena lze zakoupit ve specializovaných

prodejnách. Nejprve se dají semena na několik dní naklíčit do vody. Následně se pouze

zasadí do země, a to v době, kdy už mu nehrozí jarní mrazy. Malé sazenice přesazujeme

do záhonu až v druhé polovině května. Rychle nasadí květ, který během několika málo

týdnu dozraje (GATO, 2013).

Zralá semena sbíráme na setí na příští rok. Během vegetačního období nám

může poskytnout 4-5 sklizní. Rostlina se vyznačuje značnou odolností proti suchu

(GATO, 2013). V našich klimatických podmínkách doposud netrpí žádnými vážnými

onemocněními či škůdci. Jednotlivé části rostliny sušíme buď odděleně nebo

dohromady, a to ve stínů a teplotách do 35 °C. Usušenou drogu uchováváme na temném

a suchém místě po dobu jednoho roku (VALÍČEK, 2007).

3.5 RAKYTNÍK ŘEŠETLÁKOVÝ

Rakytník řešetlákový latinsky Hippophae rhamnoides L. příloha, obr. 7, spadá

do čeledi Elaeagnaceae (hlošinovité). Roku 1971 finský botanik Rousi rozdělil rakytník

řešetlákový na celkem devět poddruhů, kam spadá např. Hippophae rhamnoides ssp.

rhamnoides L., Hippophae rhamnoides ssp. rivularis L. a další. Naproti tomu čínští

botanikové používají rozdílné taxonomické rozdělení a to takové, že děli rakytník na 6

druhů a 12 poddruhů (JABLONSKÝ, BAJER, 2007).

3.5.1 HISTORIE

Historie ukazuje, že rakytník měl své nezastupitelné místo v mongolské, indické

a tibetské medicíně, ale i také v Římě a starém Řecku. Jedna z nejstarších řeckých

legend praví, že listy a plody z rakytníku pojídal jako svoji hlavní potravu bájný

okřídlený kůň Pegasus. Vypraví se, že zrovna onen rakytník mu dodával sílu na to, aby

29

mohl létat (BAJER, 2014). Z dochovaných písemných záznamů, starých více jak 2 300

let, je zřejmé, že vojáci Alexandra Makedonského používali odvar z různých částí této

rostliny pro znovu obnovení svých sil. Po požití rakytníku zvířaty měla krásnou, lesklou

srst, od této skutečnosti byl také odvozen latinský název této rostliny „hippos“=kůň a

„phaes“= lesk (VALÍČEK, HAVELKA, 2008).

V Rusku se na rakytník poutala velká pozornost, a to z důvodu, že jako jediný

ovocný druh přetrvával a poskytoval ovoce i v tak klimaticky nepříznivých oblastech

(BAJER, JABLONSKÝ, 2008). Obyvatele východní a západní Sibiře nazývali rakytník

„sibiřský ananas“, a to pro svoji vůni a chuť plodů. Počátkem 19. století se rostliny

rakytníku řešetlákového dostaly z Horního Altaje do botanické zahrady v Petrohradu.

Plody této rostliny se staly běžnou součástí pokrmů na carském stole. Velkého

rozmachu se rakytník řešetlákový dočkal v období druhé světové války, kdy se v Rudé

armádě hojně využíval k léčbě široké škály zranění a nemocí, a to přímo v polních

podmínkách. Roku 1949 v ruském městě Bijsk byla postavena první továrna na

zpracování rakytníku (VALÍČEK, HAVELKA, 2008).

Roku 1975 se na Sibiři ve specializovaných zemědělských podnicích sklidilo

více než 1 000 tun rakytníkových plodů. V současnosti se rakytník řešetlákový ve

velkém pěstuje v mnoha oblastech světa, jako je např. v severovýchodním Německu

nebo v Maďarsku. V České republice byly založeny větší plochy pro pěstování této

rostliny počátkem 80. let minulého století, a to v zahradnickém podniku ADAVO Velký

Osek a v zemědělském podniku v Lukách nad Jihlavou (VALÍČEK, HAVELKA,

2008).


Rakytník řešetlákový se vyznačuje bohatou proměnlivosti, množstvím

regionálních ekotypů a je nejrozšířenější v euroasijském areálu. Je hojně rozšířený jak v

Asii, tak i v Evropě. Podle místa svého výskytu a podmínek klimatu se může vyskytovat

v mnoha zcela rozdílných ekotypech (BAJER, 2014).

Původní domovina není zcela známa, protože oblast rozšíření rakytníku

řešetlákového je velmi rozsáhlá a zahrnuje území od evropského pobřeží Atlantického

oceánu až po západní Čínu. Plocha výskytu této rostliny na celém světě se odhaduje na

30

1,5 milionu hektarů, z toho zhruba 90 % roste v Číně, nezanedbatelné plochy jsou i na

Sibiři a ve Střední Asii (VALÍČEK, HAVELKA, 2008).

V Evropě se s touto rostlinou můžeme setkat na mnoha místech, a to zejména na

štěrkových naplaveninách horských toků, dunách na mořském pobřeží

(SCHÖNFELDER, 2010), na písčitých a písčitohlinitých březích řek, jezer a vodních

nádrží (VALÍČEK, HAVELKA, 2008). V západní Evropě roste rakytník řešetlákový v

různých nadmořských výškách – v Alpách do 1800 m anebo v Karpatech do 380 m

(BAJER, 2014). Rakytník řešetlákový můžeme nalézt také v Mongolsku, Turecku,

Tibetu a dalších zemích (VALÍČEK, HAVELKA, 2008). V České republice se planě

vyskytuje pouze zřídka (BODLÁK, 1995), ale ve většině případů se s ním můžeme

setkat zejména jako s okrasnou rostlinou (VALÍČEK, HAVELKA, 2008).


Rakytník řešetlákový je trnitý, dvoudomý (SCHÖNFELDER, 2010), rozvětvený

keř, který může dorůstat výšky 2-6 metrů, v některých případech i více. Jedná se o

světlomilnou rostlinu, která ve stínu neplodí vůbec nebo velmi málo (BAJER,

JABLONSKÝ, 2008). Větve jsou rozestálé, kolcovité, a v mládí se stříbřitými

šupinkami. Koruna může být různého tvaru s trnitými větvemi a kůrou přecházející ze

šedé do tmavě hnědé barvy. Mladé prýty s 0,5-5 cm dlouhými trny bývají v mládí prvně

stříbřité, později však rezavě hnědé (VALÍČEK, HAVELKA, 2008).

Kořenový systém je mělký, protože většina kořenů proniká do půdy pouze do

hloubky 10-60 cm. Horizontálně však kořeny několikanásobně převyšují průměr

koruny. Kořeny mají šňůrovitý charakter a vytvářejí skelet. Kořeny starších a zejména

samčích rostlin rakytníku vytvářejí výhony, kterými se dá rostlina množit (BAJER,

JABLONSKÝ, 2008). Na povrchu kořenů se nacházejí hlízky dosahující velikosti

holubího vejce, které v sobě obsahují bakterie poutající vzdušný dusík, díky čemuž

rakytník téměř nepotřebuje hnojení dusíkatými hnojivy (VALÍČEK, HAVELKA,

2008).

Listy jsou čárkovitě kopinaté (SCHÖNFELDER, 2010), celokrajné, mohou být

3-8 cm dlouhé a 3-10 mm široké. Svrchní strana je temně zelená až lesklá (VALÍČEK,

31

HAVELKA, 2008), zatímco spodní strana je stříbrošedá až červeně lesklá s

hvězdovitými chlupy (BAJER, JABLONSKÝ, 2008).

U rakytníku řešetlákového rozlišujeme květy samčí a samičí. Květní pupeny u

samčích rostlin jsou přibližně 2–3 krát větší než u samičích rostlin (VALÍČEK,

HAVELKA, 2008). Květy jsou čtyřčetné, bezkorunné (SCHÖNFELDER, 2010).

Samičí květy mají žlutou barvu, jsou pokryté šupinami, vyrůstají po 3-11 v úžlabí listů,

mají nálevkovitý kalich, ve kterém se nachází skrytý pestík, a tvoří krátký hrozen.

Samčí květy mají zelenavě stříbřitou barvu a obsahují 4 tyčinky s podélnými prašníky

na krátkých nitkách, pokryté bílými šupinami, vyrůstající v malých hroznech (BAJER,

JABLONSKÝ, 2008).

Plodem je elipsoidní nebo vejcovitá bobule žluté, oranžové nebo červené barvy,

která může být 5-10 mm dlouhá a 3-5 mm široká. Dužnina plodu má oranžovou barvu,

chuť je velmi variabilní, a to od kyselé až nahořklé po nasládlou s příjemnou nakyslostí.

Semena jsou elipsoidní až vejcovitá, dorůstající do délky 4-7 mm a šířky 2,5-3,5 mm,

barva semen je temně hnědá, lesklá s podélnou brázdičkou (VALÍČEK, HAVELKA,

2008).


Droga – bobule rakytníku řešetlákového-Hyppophae rhamnoides fructus, olej z

jader rakytníku řešetlákového – Hyppophae rhamnoides oleum (SCHÖNFELDER,

2010). Listy z rakytníku řešetlákového jsou důležité zejména obsahem hořčíku a

vápníku, poněvadž hořčík hraje důležitou roli pro zdraví srdce a cév a také potlačuje

riziko vzniku aterosklerózy. Plody rakytníku řešetlákového obsahují většinu vitamínů

rozpustných ve vodě, vitamíny rozpustné v oleji a mnoho dalších látek pro lidské tělo

potřebných (BAJER, 2014). Oranžově červené zbarvení plodů rakytníku řešetlákového

je podmíněno především obsahem karotenoidů – vitamínů skupiny A rozpustných v

tucích (karotin apod.). Množství karotenu v plodech rakytníku řešetlákového je několika

násobně vyšší než např. v mrkvi nebo tykvi (BAJER, JABLONSKÝ, 2008).

V různém obsahu jsou v rakytníkových plodech obsaženy vitamin C a vitaminy

B1, B2, B3, B6 a B9. Obsah vitamínu C v rakytníkových plodech se pohybuje od 360-

450 mg/100 g. Velké množství vitamínu C je obsaženo také v listech rakytníku, kdy se

32

jeho obsah pohybuje v rozmezí 230-260 mg/100 g. Vitamín C příznivě působí během

aterosklerózy, při vysokém tlaku, posiluje imunitu vůči infekčním onemocněním a

podporuje vstřebávání železa z potravy. Thiamin neboli vitamín B1 hraje důležitou roli

v metabolismu sacharidů. Kyselina listová neboli vitamín B9 se aktivně účastní

krvetvorby, a proto se při nedostatku tohoto vitamínu snižuje počet červených krvinek.

Beta-karoten neboli vitamín A má významnou roli při infekčních a kožních

onemocnění. Dužnina plodů rakytníku řešetlákového obsahuje 12,1-17 % sušiny, 1,3-4

% organických kyselin, 1,8-8,4 % cukrů, 0,45 % minerálních látek 0,021-0,058 %

tříslovin. Na prvním místě mezi obsaženými minerálními látkami je vápník, draslík a

mangan (BAJER, 2014).

Olej z rakytníku je přírodní koncentrát karotenů, fylochinonů, tokoferolů,

fosfolipidů, sterolů a mnoha dalších biologicky aktivních látek. V oleji z rakytníkových

semen převládá kyselina linoleová (47,6 %) a linolenová (18,4 %), zatímco v oleji z

rakytníkové dužniny převládá kyselina palmitová a palmitoolejová (více než 60 %)

(BAJER, 2014). V rakytníkovém oleji je také obsaženo 250 mg karotenoidů, přibližně

300 mg vitamínu E a 50 mg kyseliny olejové (BAJER, JABLONSKÝ, 2008).


Z rakytníku řešetlákové lze oproti mnoha jiným rostlinám využít všechny jeho

časti, tj. kůru, listy, plody, kořen, semena, květy i dřevo. Plody a dužnina jsou užívány

při avitaminóze (naprostý nedostatek určitého vitamínu) a hypovitaminóze (částečný

nedostatek určitého vitamínu), po infekčních chorobách a chirurgických zákrocích pro

zlepšení zdravotního stavu. Plody a dužnina jsou užívány jako baktericidum (ničí

bakterie a choroboplodné zárodky) vůči dyzentérii, stafylokokům, salmonelóze,

bakteriím břišního tyfu. Mají bio stimulační účinek, protože zvyšují množství erytrocytů

a zlepšují kvalitu hemoglobinu a fosfolipidů. Plody jsou také užívány při angíně,

chřipce, nachlazení, bolestech hlavy, stresu, zánětu močových cest, při nemocech

pohlavního ústrojí (VALÍČEK, HAVELKA, 2008).

Olej z rakytníku řešetlákového zvyšuje odolnost organismu, urychluje a zlepšuje

růst vlasů. Využívá se při zánětech hltanu a horních cest dýchacích, urychlení léčby při

zánětu očí, tlumení bolesti, regeneraci tkáně, léčí popáleniny a křečové žíly. Olej je

33

složen z vitamínů a biologicky aktivních látek, které příznivě působí při léčbě

kardiovaskulárních chorob. Olej působí pozitivně i při rakovině zažívacího ústrojí, prsu,

dělohy, lymfatických uzlin a prostaty, zejména po ozařování. (VALÍČEK, HAVELKA,

2008).

Listy a větve z rakytníku řešetlákového jsou užívány zejména při rýmě. Listy

jsou také využívány při revmatismu a dně. Semana slouží jako projímadlo (VALÍČEK,

HAVELKA, 2008).


Pro pěstování rakytníku řešetlákového jsou nejvhodnější slunná stanoviště,

mírně svažité až rovinné pozemky. Rostlina preferuje půdy písčité, lehčí, bohaté na

vápník, propustné, půdní reakce 6,5-7, ovšem dobře růst může i na vlhčích stanovištích

se zasolenou půdou (PAPRŠTEIN, 2009). Rakytník řešetlákový nejlépe roste a plodí na

půdách bohatých minerálními látkami, a to zejména fosforem a vápníkem, humusem,

dostatečně zásobených vodou (BAJER, 2014). Před výsadbou musí být půda dobře

prokypřená. Vzdálenost jednotlivých řádků se pohybuje v rozmezí 4 – 4,5 m, rozestup

rostlin v řádku 1-1,5 m. Při pěstování se musí provádět pravidelná regulace zaplevelení.

K zavlažování je nejvhodnější využít kapkovou závlahu (KOUBOVÁ, 2011).

Rakytník řešetlákový lze rozmnožovat semeny i vegetativně, a to kořenovými

výhony, odnožemi, řízkováním, málokdy roubováním a tkáňovými kulturami v

laboratorních podmínkách. Semena vyséváme buďto na jaře, anebo na podzim ještě

před příchodem prvních mrazů, poněvadž při dřívějším výsevu by mladé semenáčky

vyklíčily již na podzim a následně by zmrzly (BAJER, JABLONSKÝ, 2008). Rostliny

rakytníku řešetlákového musí po výsadbě dobře zakořenit, zakotvit v půdě, aby byly

schopné přežít i velké sucho (BAJER, 2014).

34

3.6 ČERNOHLÁVEK OBECNÝ

Černohlávek obecný latinsky Prunella vulgaris L. příloha, obr. 8, spadá do

čeledi Lamiaceae (hluchavkovité). Mezi příbuzné druhy patří černohlávek velkokvětý

(Prunella grandiflora L.), který je řazen mezi ohrožené druhy, a černohlávek dřípatý

(Prunella laciniata L.) (ZENTRICH, 2007). Černohlávky jsou jako většina

hluchavkovitých rostlin medonosné (KRESÁNEK, KREJČA, 1982).

3.6.1 HISTORIE

Z historie pěstování a využívání černohlávku obecné není mnoho

zaznamenaných údajů (ALLEN, HATFIELD, 2004). Černohlávek obecný je jednou z

rostlin, kterou zavedli do léčitelství němečtí lékaři v 16. století. Proslavil se především,

jako výborný prostředek proti respiračním problémům (KRESÁNEK, KREJČA, 1982).

Literatura také zmiňuje pěstování černohlávku obecného pro léčebné využití na

území Velké Británie, kdy tuto rostliny obyvatelé využívali kvůli jeho třem hlavním

účinkům na lidské zdraví. Jedním z hlavních účinků bylo příznivé působení obsahových

látek na respirační systém. V 18. století se užívání černohlávku obecného dostalo do

útlumu (ALLEN, HATFIELD, 2004).

Černohlávek obecný se pro své mimořádné léčivé účinky nazýval boží spása,

pod tímto názvem ho uváděl i Matthioli. Novější výzkumy (Losch 1933, Gessner 1953,

Berger 1954) potvrdily oprávněnost používání při respiračních onemocnění a zápalech

ústní sliznice. Podrobnější fytochemické průzkumy rozdílných druhů černohlávků dělal

v roce 1963 Sandra, který jako první z těchto rostlin izoloval saponiny, a

chromatograficky dokázal, že aglykon je tvořen kyselinou oleanolovou (KRESÁNEK,

KREJČA, 1982).


Černohlávek obecný je rozšířený skoro po celé Evropě, v mírné Asii a severní

Americe. Do dalších částí světa (východní Asie, Severní Amerika, Chile, Mexiko a

35

Austrálie) byl pravděpodobně jen zavlečen. Vyskytuje se na pastvinách, loukách,

mezích, na lesních mýtinách, na okrajích lesních cest. Vyhovují mu sušší až mírně

vlhké humózní hlinité až hlinitojílovité půdy. Preferuje neutrální až slabě kyselou půdní

reakci. V České republice se vyskytuje velmi hojně od nížin až po horské oblasti

(ŠIROKÝ, 2009).


Vytrvalá bylina vysoká 5-25 cm. Šedavý oddenek je horizontální nebo šikmý.

Lodyha je při bázi vystoupavá, nevětvená případně v paždí horních listů větvená,

nepravidelně ostře 4hranná, vždy se 2 hranami výrazně sblíženými, mezi nimi je mělce

žlábkovitá a lysá, na hranách a na širších lehce vypouklých plochách s roztroušenými

krátkými chlupy, které směřují šikmo vzhůru (HROUDA, 2000). Listy jsou řapíkaté,

pouze nejhořejší pár listů je přisedlý. Čepel je vejčitá (JAHODÁŘ, 2011). Délka listů 2-

4 cm, šířka 1,5-2,5 cm. Listy jsou celokrajné nebo mělce nepravidelně vroubkované,

mají vyniklou, zpeřenou, obloukovitě vzhůru směřující žilnatinu, která je na bázi široce

klínovitá, na vrcholu tupě špičatá. Nejvyšší pár listů je těsně přisedlý pod květenstvím.

Řapík je 0,5-2,0 cm dlouhý s krátkými šikmými chlupy (HROUDA, 2000).

Lichoklas bývá složen ze 1-3 licho-přeslenů a každý z nich má na sobě 5-8

květů. Listeny vejčité a velmi široké, s téměř souběžnou žilnatinou (HROUDA, 2000).

Kalich je dvoupyský, může být 5-7 mm dlouhý, dolní pysk je mírně prohnutý, na

vrcholu je brvitě dvoucípy a vně může být lysý nebo štětinatě chlupatý. Horní pysk

kalichu je krátce osinkatě třícípý, může být buďto lysý anebo na postranních žilkách

chlupatý (PETŘÍKOVÁ, 2011).

Koruna je 12-16 mm dlouhá, kvete modře, celokrajná, lysá, popřípadě jen na

vrcholu s několika štětinovitými chlupy. Korunní trubka je z kalichu málo vyniklá

(PETŘÍKOVÁ, 2011). Plodem jsou elipsoidní až obvejcovité tvrdky dlouhé 1,8-2,3

mm, tupě 3hranné, lesklé, světle hnědé barvy (HROUDA, 2000).

36


Droga – předmětem sběru z rostliny je Prunelae herba (nať), droga je bez

zápachu a chuti (JANČA, ZENTRICH, 1994). Nať se sbírá v období květu. Mezi

nejdůležitější účinné látky obsažené v černohlávku považujeme třísloviny, hořčiny,

silici prunellin, flavonoidy, pryskyřice, olejnaté substance, fenolické kyseliny (kyselina

rozmarýnová, kyselina kávová) (ŠIROKÝ, 2009), triterpeny (kyselina oleanolová,

kyselina ursulová, kyselina laurová, kyselina stearová, kyselina rozmarýnová), taniny,

vitamín B1, C, K, organické soli, flavonoidy, kumariny (esculetin), ketony (camphor),

terpenoidy (beta-pinen, lupeol, pinen, cineol, linalool, myrcen) (HEMZAL, 2015).

V nati nalezneme velké množství tříslovin (okolo 7 %), hořčiny, stopy silice,

glykosid aukubin, který má pozitivní vliv na krevní tlak. V listech jsou obsaženy

triterpenové kyseliny, hořčiny a dva antokyanové glykosidy (KRESÁNEK, KREJČA,

1982).


Účinky černohlávku obecného jsou velmi mnohostranné. Pozitivně působí na

zvýšení srážlivosti krve, a to především díky prunellinu a tříslovin obsažených v

černohlávku obecném, které zároveň podporují i hojení ran. Značné protizánětlivé

účinky se dají využít při angíně, a to ve formě kloktadla (JANČA, ZENTRICH, 1994).

Černohlávek obecný je považovaný za účinné roborans - má posilující účinky

na lidský organismus při chřipce a nachlazení, desinficiens – potlačuje množení a růst

choroboplodných organismů, fungicidum – pozitivní obranný účinek proti řadě

patogenních plísních, gastrosedativum – účinně působí na utišení bolestí různých druhů,

ale zejména při žaludečních bolestech, antidiarhoikum – proti průjmu,

hepatoprotektivum – podporuje činnost jater, hypotonikum – působí preventivně proti

zvýšení krevního tlaku, dermatologikum – pozitivně působí při různých zánětech kůže

(NEUGEBAUEROVÁ, ŽĎÁRSKÁ, 2015), baktericidum – ničí choroboplodné zárodky

a bakterie, diuretikum – podporuje vylučování moči a celkovou činnost ledvin,

karminativum – působí pozitivně proti nadýmání, spasmolytikum – uvolňuje a

odstraňuje křeče (HEMZAL, 2015).

37

V současné době se ověřují účinky černohlávku obecného, které by měly

inhibovat růst rakovinových buněk (PETŘÍKOVÁ, 2011) a omezit množení viru HIV,

který může způsobit onemocnění AIDS (ŠIROKÝ, 2009).


V české republice je Prunella vulgaris L. velmi hojně rozšířený po celém území,

a to od nížin až po hory. Vyskytuje se na sečených lukách, pastvinách, v parcích, v

zahradách, ve světlých lesích, lesních pasekách, mezích, březích vodních toků, často jej

lze nalézt i na lesních cestách či zatravněných vlhčinách. Podél cest jeho výskyt může

stoupat i do vyšších nadmořských výšek (HROUDA, 2000).

Obvykle roste na půdách vlhčích, humózních, hlinitých až hlinitojílovitých s

neutrální až slabě kyselou reakcí. Na vápnitých podkladech se vyskytuje v menším

zastoupení (HROUDA, 2000). Hlavní faktorem pro úspěšné pěstování černohlávku je

rajonizace. Nepříznivé pro vzcházení přímých výsevů je teplé a suché klima (s

průměrnými ročními srážkami do 550 mm) (PETŘÍKOVÁ, 2011).

3.7 KONOPÍ SETÉ

Konopí seté latinsky Cannabis sativa L. příloha, obr. 9, spadá do čeledi

Cannabaceae (konopovité). Poddruh konopí seté indické (Cannabis sativae, var. indica

LAM.) je v ČR zakázáno pěstovat, a to z důvodu obsahu omamných látek, které se v

konopím setém nevyskytují (ZENTRICH, 2008).

3.7.1 HISTORIE

Konopí řadíme mezi jednu z nejstarších pěstovaných plodin. Semena této

rostliny byla nalezena na mnoha neolitických nalezištích. Nejstarší historické záznamy

pocházejí z Číny, Indie, Egypta či Mezopotámie a obsahují mnoho léčebných a

38

technický využití konopí (HENSEL, 2009). Historie pěstování konopí v Číně sahá až

do mladší doby kamenné. Taoistický kněz v 5. stol. př. n. l. uvádí, že věštci užívají

konopí a žen-šen pro vyjevování budoucnosti a putování časem (KRMENČÍK, 2005).

V Indii byla marihuana označována jako, ,, Dar bohů “. Využívali ji na snížení horečky,

posílení spánku, zbystření myšlení a úsudku a věřili, že jim marihuana prodlužuje život

(DUPAL, 2010). Postupem se konopí rozšířilo z Asie do Afriky a Evropy

(KRMENČÍK, 2005). V Africe bylo užívání konopí silně ovlivněno islámem. Kmeny v

oblasti Viktoriina jezera a podél řek Kongo a Zambezi marihuanu kouřily při dlouhých

chvílích, ale i při náboženských rituálech (DUPAL, 2010).

Mezi první evropské autory zmiňující se o konopí spadá řecký filosof a historik

Herodotos z Halikarnasu v 5. stol. př. n. l., který popisoval použití konopných semen při

rituálech. Staří Řekové a Římané měli znalosti o omamných vlastnostech konopí, dle

řeckého filosofa Démokrita Řekové konopí pili s vínem a myrtou za účelem navozování

jasnovideckých stavů (KRMENČÍK, 2005).

První, kdo popsal v Evropě požívání hašiše, byl Marco Polo v jeho cestopise

„Milion“. V Evropě bylo ovšem požívání psychotropních látek zakázáno, neboť se to

neslučovalo s postoji církevních hodnostářů. V České republice se první zmínky o

zneužívání konopí objevují ve 30. letech. Velká nástup však konopí v České republice

zaznamenalo až v polovině 80.let a to v souvislosti s prohlubující se krizí

socialistického zřízení a rozpadem jejich kontrolních systémů. Roku 1989 se na území

České republiky objevuje móda zneužívání konopí. Začalo se pěstovat na ilegálních

polích ale i doma v květináčích. Postupem času se metody pěstování zdokonalovaly a v

roce 1994 patřilo pár českých vzorků konopí mezi nejkvalitnější v Evropě

(KRMENČÍK, 2005).


Původní domovinou konopí je uváděna centrální Asie, zejména mírné svahy

Himalájí a Altaj (DUPAL, 2010). Díky své pěstitelské nenáročnosti se konopí rozšířilo

téměř po celém světě, zejména pak v oblastech, které mají teplé klima. V Německu lze

pěstovat konopí s nízkým obsahem THC pouze se zvláštním povolením

(SCHÖNFELDER, 2010). Rostlinu lze pěstovat i v evropských podmínkách včetně

39

České republiky. I když lze v České republice pěstovat konopí prakticky po celém

území, nejvíce mu vyhovují oblasti severní a jižní Moravy, kde dosahuje nejvyšší

kvality z hlediska obsahu psychoaktivních látek (KRMENČÍK, 2007).


Veškeré druhy konopí jsou dvoudomé, což znamená, že rozpoznáváme samčí a

samičí rostliny. Konopí seté je jednoletá bylina dorůstající výšky až 4 m. Má slabě

vyvinutý kořenový systém, kdy hlavní kořen může dosahovat délky až 40 cm (DUPAL,

2010). Lodyha je vláknitá, silná a málo rozdvojená (ZENTRICH, 2008). Na příčném

řezu je lodyha v bazální části stlačeně válcovitá a uvnitř dutá (KRMENČÍK, 2007).

Samičí rostliny jsou většinou většího vzrůstu než samčí rostliny (KOVÁŘ, 2012).

Dolní listy mohou být někdy vstřícné, ostatní jsou střídavé, s 5 až 9 dlanitě-

sečnými čepelemi (ZENTRICH, 2008), řapíkaté, dlanitě 5-7 četné, lístky jsou podlouhlé

až kopinaté, na okraji pilovité, zašpičatělé, na rubu měkce chlupaté, nejvyšší lodyžní

listy jsou 3 četné nebo jednoduché (KOVÁŘ, 2012). Samčí květy vyrůstají v úžlabních

vrcholičnatých latách. Květy jsou malé (5 mm), složeny z pěti okvětních lístků a

souboru pěti tyčinek. Barva květů je žlutá, světle zelená někdy i načervenalá. U

samičích květů je absence okvětních lístků. Květy jsou stopkaté mající dvě žlutobílé

blizny, které vytváří tvar písmene V (DUPAL, 2010).

Plodem je hladká nažka (ZENTRICH, 2008). Obal uzavřené nažky je tvořen ze

ztvrdlého listenu, který vytváří kulaté, hladké a chrupavčité pouzdro často nazýváno

jako semenec (DUPAL, 2010). Zpravidla jsou semena jednobarevná, šedavě bílá až

téměř světle hnědá, hladká bez zřetelné oddělovací vrstvy, na bázi jsou pevně přirostlá k

lůžku (KRMENČÍK, 2007).


Droga – pro využití v medicíně slouží jednak plod Fructus cannabis sativae a

jednak nať Herba cannabis sativae (JANČA, ZENTRICH, 1995). Z rostliny bylo

izolováno a identifikováno přibližně 500 metabolitů, přičemž nejvýznamnější aktivity

40

vykazují cannabinoidy (JAHODÁŘ, 2011), a to především tetrahydrocannabinol

označovaný pod zkratkou THC, cannabidiol – CBD, cannabinol a cannabichromén

(DUPAL, 2010).

Tetrahydrocannabinol je hlavní halucinogenní složkou konopí, ze kterého

pochází 70-100 % účinku. Cannabidiol vykazuje analgetické, sedativní a antibiotické

vlastnosti, psychoaktivní účinky však vůbec nemá. Cannabinol je oxidačním produktem

THC, tudíž není rostlinou přirozeně produkován (DUPAL, 2010).

Mezi další obsahové látky náleží silice s obsahem mono a se-skviterpenů

(humulen, β-pinen, limonen, myrcen), flavonoidní glykosidy, sacharidy, aminokyseliny,

vitamíny a minerální látky (KOŠŤÁLOVÁ, FIALOVÁ, RAČKOVÁ, 2012).

Skupina cannabinoidů (nejvíce cannabidiol) je zneužívána pro svoji euforigenní

aktivitu, a to ve formě pryskyřice (charas, hašiš), hašišového oleje či využití celých

kvetoucích vrcholků samičí rostliny (marihuana) (JAHODÁŘ, 2011).

Semena obsahují rostlinný olej s kyselinou linolovou (omega -6-MK), a

kyselinou alfa-linolenovou (omega -3-MK) popřípadě i s kyselinou gama-linolenovou

(omega -6-MK) a stearidonovou (omega -3-MK) (KOŠŤÁLOVÁ, FIALOVÁ,

RAČKOVÁ, 2012).


Účinky na centrální nervové ústrojí – mozek dokáže absorbovat THC v místech,

kde se nacházejí zvláštní receptory, a tudíž může ovlivňovat různé tělesné systémy tím,

že aktivuje řadu dočasných fyziologických a psychických účinků. Ze začátku má

povzbuzující účinky, které následují zklidněním a snížením napětí. Efektivní účinky

konopí setého se ukázaly i u léčby epilepsie, roztroušené sklerózy, Parkinsonovi

nemoci, bolesti páteře a u mnoho dalších chorob či symptomů (DUPAL, 2010).

Účinky na roztroušenou sklerózu – jedná se o zánětlivé onemocnění

autoagresivního charakteru, jehož podstatu je destrukce obalů nervových buněk. U

mnoha pacientů s roztroušenou sklerózou byly pozorovány pozitivní účinky

cannabinoidů na třes, zmírnění bolesti a spasticitu. Mechanismus účinku cannabinodiů

na roztroušenou sklerózu doposud není zcela dobře prozkoumán, ale mnoho vědců

41

zastává názor, že zmírnění těchto symptomů je způsobeno imunosupresivním

působením THC (KRMENČÍK, 2005).

Účinky na léčbu rakoviny – účinky marihuany nespočívají pouze v potlačování

nežádoucích účinků léčby rakoviny (ozařování, chemoterapie), a zkoumá se i její přímé

použití. Mnoho vědeckých studií naznačuje tomu, že by marihuana mohla přímo léčit

některé druhy rakoviny (KRMENČÍK, 2005).

Účinky na žaludek a trávící ústrojí – za prokazatelné léčebné účinky konopí

setého se považuje působení při léčbě Crohnovy nemoci (chronické zánětlivé

onemocnění zažívacího traktu), kdy cannabinoidy příznivě působí na obnovu střevní

výstelky. Konopí seté podporuje chuť k jídlu, a zároveň zamezuje pocitu nevolnosti a

zvracení, což se osvědčilo po chemoterapii lidí, kteří trpí rakovinou nebo AIDS –

pozitivní působení při rekonvalescenci (DUPAL, 2010).

Účinky na snížení bolesti – podle pokusů prováděných na zvířatech vykazovaly

cannabinoidy dobře zřetelné analgetické vlastnosti (zejména pro zmírnění chronické

bolesti). Příznivě vypadá do budoucnosti používání THC společně v kombinaci

s morfinem (při velmi silných bolestech), kdy se za pomocí malé dávky THC zvýší

účinek morfinu až o 500 % (KRMENČÍK, 2005).


Konopí seté je možno pěstovat v oblastech s rozdílnou zeměpisnou šířkou,

protože je to velmi přizpůsobivá rostlina. Konopí seté snáší nejlépe půdy úrodné, dobře

zpracovatelné a hluboké, s nízkou hladinou spodní vody, hlinité a hlinitopísčité, dobře

vyhnojené a bohatě zásobené humusem. Nevyhovují mu půdy s kyselou půdní reakcí.

Pro pěstování konopí setého jsou nevhodné půdy kamenité, ulehlé, mělké, písčité,

vysychavé a jílovité. Za předpokladu nižšího výnosu je možné konopí seté pěstovat i na

půdách horších a v chladnějších oblastech. Nevhodným stanovištěm pro pěstování jsou

nechráněná místa, na kterých se vyskytují silné větry. (KOCOURKOVÁ,

PLUHÁČKOVÁ, RŮŽIČKOVÁ, 2014).

V době setí konopí setého by teplota půdy měla být minimálně 10ºC. Konopí

seté je krátko denní rostlinou, což znamená že vývojové fáze rostliny probíhají lépe v

42

oblastech, kde je krátký den. K setí konopí setého se mohou používat pouze

registrované odrůdy zapsané v seznamu odrůd platného pro Českou republiku, příloha,

tabulka 3. Konopí seté vyséváme v druhé polovině dubna až začátkem května. Rostlina

je velmi náročná na snadno přístupné formy živin, jako je přihnojení vápníkem či

dusíkem. Konopí seté vyžaduje neutrální až zásaditou půdní reakci. Výnosy konopí

setého na území České republiky se u stonku pohybují v rozmezí od 7 do 13 t. ha-1, u

semene v rozmezí od 0,8 do 1,4 t. ha-1 a u vlákna od 0,5 do 1,2 t. ha-1

(KOCOURKOVÁ, PLUHÁČKOVÁ, RŮŽIČKOVÁ, 2014).

3.8 PUKLÉŘKA ISLANDSKÁ

Pukléřka islandská latinsky Cetraria islandica (L.) ACH. s. l. příloha, obr. 10,

lišejník spadající do čeledi Parmeliaceae (terčovkovité) (SCHÖNFELDER, 2010),

nazývána pod lidovým názvem lišejník islandský (BODLÁK, 1995). Pukléřka islandská

je jediný druh lišejníku v České republice, který se používá v medicíně (OPRŠAL,

SKALKA, 2015).

3.8.1 HISTORIE

Pukléřka islandská patří mezi tradiční léčivé drogy severských zemí, a to

především na Islandu. V současnosti se jedná nejen o významnou léčivou rostlinu, ale i

o dobrou potravinářskou surovinu. V severských zemích se z pukléřky islandské mele

mouka, která se používá společně s dalšími druhy obilí při pečení. Z čisté pukléřkové

mouky se v severských zemích peče i vánoční pečivo (SKRUŽNÁ, 2002).

Pukléřka islandská se rovněž používala jako náhražka za nedostatkovou sůl ke

konzervaci masa. Od 18. století se pukléřka islandská vyskytuje v mnoha evropských

lékopisech. Lidově se využívala při léčbě astmatu, onemocnění močového měchýře a

ledvin a taky při léčbě tuberkulózy. V severských zemích se kvašením pukléřky

islandské připravuje velmi oblíbený nakyslí nápoj (SKRUŽNÁ, 2002).

43


Pukléřka islandská nebo také lidově lišejník islandský je rozšířený v

subalpinských a alpinských oblastech střední, východní a severní Evropy (JAHODÁŘ,

2010), Americe a Asii. Vyskytuje se v Arktických oblastech jižní a severní polokoule

(SCHÖNFELDER, 2010). V České republice se na některých místech vyskytuje dosti

hojně, a to především na písčitých podkladech, v porostech trav a mechorostů a také na

vřesovité půdě v hornatých oblastech (BODLÁK, 1995).


Pukléřka islandská je keřovitý lišejník rostoucí na zemi (SCHÖNFELDER,

2010), s lupenatě křovitou, zelenohnědou až hnědou stélkou. Laloky jsou žlábkovitě

svinuté, téměř rourkované, na okrajích s krátkými brvami, které jsou viditelné nejlépe

pod lupou (JANČA, ZENTRICH, 1995). Stélka je velmi tenká, křehká, na vrchní straně

je zelenohnědá (protože je obrácená ke světlu), na spodní straně bílá až světle hnědá s

roztroušenými, světlými a prohloubenými skvrnami. Po okrajích je štětinatě brvitá

(SCHÖNFELDER, 2010). Má slabý pach, chuť je slizovitě hořká. Mikroskopicky lze

pozorovat stavbu stélky z hustě propletených houbových vláken (hyf), které jsou ve

středě řidší s hojnými zelenými konidiemi, které mají v průměru 10-12 µm (TOMKO,

1999).


Droga – pro využití v medicíně slouží sušená stélka Islandicus lichen, která je

sbírána po celý rok, ovšem za nejkvalitnější považujeme májový sběr (ZENTRICH,

2008). Hlavními obsahovými látkami jsou membránové slizy, které jsou tvořené: ve

vodě rozpustným lineárním polyglukanem (β-D-glukan) licheninem (50%), který je

svojí stavbou podobný celulóze (KOŠŤÁLOVÁ, FIALOVÁ, RAČKOVÁ, 2012), dále

izolichenin (40%), který je rozpustný ve studené vodě a je tvořený glukózovými

jednotkami spojenými α-glukozidovou vazbou (TOMKO, 1999).

44

Droga také obsahuje v alkáliích rozpustné polysacharidy: polymery D-glukózy a

kyseliny D-glukoronové (2-3%), hořce chutnající kyseliny lišejníkové (2-3 %-

depsidóny jako je např. kyselina cetrarová, kyselina fumarprotocetrarová, která během

zpracování a skladování drogy hydrolyzuje na kyselinu fumarovou a protocetrarovou.

Mezi další obsahové látky látky náleží kyselina protolichesterinová a kyselina usninová,

hořčiny, flavonoidy a jód (TOMKO, 1999).


Pukléřka islandská se pro svůj vysoký obsah slizu používá zejména jako

prostředek na podráždění a zánět sliznic (BODLÁK, 1995) v ústech a nosohltanu a s tím

doprovázeným suchým dráždivým kašlem. Sliz má kromě schopnosti tišit podráždění

horních cest dýchacích také významné antibiotické působení (SCHÖNFELDER, 2010),

a to především díky kyselině protocetrarové, protolichesterové a usninové (HEMZAL,

2015).

Hořká chuť také pozitivně působí při nechutenství, gastrointestinálních

chorobách, při poruchách trávení, žaludečních vředech, zácpě, a to z důvodu, že hořká

chuť zvyšuje tvorbu žaludečních šťáv (HEMZAL, 2015). Pukléřka islandská se může

příležitostně používat i k vnějšímu ošetřování ran (SCHÖNFELDER, 2010). Droga

pozitivně působí i při zánětech močových cest a při jaterních potížích (BODLÁK,

1995).

Pukléřka islandská působí všeobecně jako tonikum či roborans (prostředek

posilující organismus). Droga působí velmi fytoncidně, a to ve velmi širokém spektru

účinků, které mohou zahrnovat i mnoho nebezpečných virů (JANČA, ZENTRICH,

1995). Ve studiích byla protolichesterová kyselina stejně účinná jako antibiotikum

streptomycin. V současnosti se čím dál více zvyšuje rezistence bakterií vůči

používaným antibiotikům, z tohoto pohledu je další výzkum kyseliny protolichesterové

obsažené v pukléřce islandské perspektivní (NAVRÁTILOVÁ, 2014).

45


Pukléřka islandská se vyskytuje v České republice zejména v horských a

podhorských oblastech, a to zejména z důvodu vysoké vzdušné vlhkosti, kde jim

nehrozí vyschnutí (RABŠTEINEK, 1987). V Krkonoších roste především v alpínských

vřesovištích, kde je její stélka obzvláště velká. Pukléřku islandskou můžeme naleznout

také v nížinách, a to v borových lesích, kde nejsou vhodné podmínky, a proto dorůstá

do menších velikostí (OPRŠAL, SKALKA, 2015).

Pukléřka islandská preferuje spíše půdy písčité, které jsou chudé na živiny.

Hojně se vyskytuje na rašeliništích, vřesovištích, ale i v jehličnatých lesích nebo na

kyselých substrátech. Pukléřka islandská se může vyskytovat také na balvanech, skalách

a pařezech. Může růst buďto v jednotlivých trsech nebo roste v menších skupinách

(RABŠTEINEK, 1987).

46

3.9 TECHNOLOGIE ZPRACOVÁNÍ LÉČIVÝCH ROSTLIN V ČR

3.9.1 SUŠENÍ ROSTLIN

Jednou z nejdůležitějších operací, která se podílí na kvalitě drogy, je sušení

léčivých rostlin. V podstatě se jedná o konzervování čerstvého rostlinného materiálu.

Každý čerstvě sklizený rostlinný materiál obsahuje velké množství vody a podléhá

rozkladným změnám. V důsledku sušení dochází ke ztrátám vody a dochází k fyzikálně

chemickým i fyzikálním změnám uvnitř buněk sušení rostliny. V droze často dochází

k fermentativním změnám, které způsobují nežádoucí zabarvení drogy (listy hnědnou,

květy žloutnou a hnědnou). Hlavním úkolem sušení je co nejrychlejší zbavení

rostlinného materiálu vody, za účinků nejvyšších možných teplot, které rostliny

s ohledem na obsahové látky, snesou. Po správně provedeném sušení by měl tvar a

vzhled rostliny být co nejvíce zachován. Rostlinný materiál, který je určen k sušení,

musí být v dobrém stavu, protože zbytky a odumřelé části rostlinného materiálu jsou

zdrojem mikrobiálních infekcí, a to především v průběhu pomalého sušení. Rostlinný

materiál by neměl být sbírán po dešti, za vysoké vlhkosti vzduchu či orosený, poněvadž

se může velmi rychle zkazit. Teplota sušení je závislá na morfologické a anatomické

stavbě, chemickém složení, obsahu účinných látek a množství vázané vody v léčivých

rostlinách. Dle zdrojů tepla rozlišujeme sušení přirozeným teplem a sušení umělým

teplem (FELKLOVÁ, KOCOURKOVÁ, 2003).

Sušení přirozeným teplem patří k nejrozšířenějšímu způsobu sušení. Při tomto

typu sušení se využívá přirozeného proudění vzduchu a slunečního tepla. Značné

množství léčivých rostlin lze sušit na upravených půdách, kůlnách, ve vzdušných

sušárnách, ve třídách atd. Sušení prováděné na půdách, zejména se střechou pokrytou

plechem, je velmi rozšířené a umožňuje získání drogy s velmi dobrou jakostí. Sušení na

lískách je prováděno na sušárenských regálech, které zabezpečují perfektní využití

sušícího prostoru. Rostlinný materiál můžeme během sušení opatrně převracet, avšak u

některých drog hrozí riziko rozpadu. Lísky a mnohé sušárny se musí po každém sušení

důkladně očistit, zejména po sušení silně aromatických nebo jedovatých rostlin

(FELKLOVÁ, KOCOURKOVÁ, 2003).

47

Sušení umělým teplem je prováděno prostřednictvím speciálních sušáren, které

využívají umělé zdroje tepla. Na ohřev vzduchu jsou nejčastěji použita buďto fosilní

paliva, jako je dřevo, uhlí, plyn, nafta, elektřina anebo fungují v kombinaci

s obnovitelnými zdroji (MITÁČEK, 2010). Můžeme rozlišovat několik typů sušáren, a

to dle kapacity a systému sušícího procesu. Léčivé rostliny sušíme zejména v pásových

sušárnách, kdy je rostlinný materiál dopravován jedním nebo několika pásovými

transportéry, zatímco pod nejspodnějším pásem proudí hlavní proud ohřátého vzduchu,

a pod další pásy je teplý vzduch přiváděn potrubím z bočních stěn sušárny. Dalším

typem jsou bubnové komorové sušárny, které jsou vhodné k sušení zejména drobného

sypkého materiálu, kdy rostlinný materiál prochází rotujícím bubnem, do kterého je

z děrovaného plechu přiváděn horký vzduch do sušárny. Sušárny roštové bývají

zpravidla umístěny v areálech pěstitelských podniků, do kterých je horkých vzduch

vháněn pod rošt s rozloženým rostlinným materiálem. Sušárny tunelové jsou vhodné

pro větší pěstitelské plantáže, které umožňují i pohyb vozíku s lískami. Sušárny

komorové, jejichž tepelný zdroj je umístěn v nejnižším místě, kdy má stoupající vzduch

vysoušejí schopnost. Sušárny vakuové jsou využívány při sušení rostlin s velmi

labilními obsahovými látkami, kdy zabezpečují bezchybné vysušení. Mezi další méně

používané metody patří sušení pomocí IR – paprsků, sušících gelů a mnoho dalších,

které nejsou v podmínkách České republiky běžné (FELKLOVÁ, KOCOURKOVÁ,

2003).

3.9.2 HOMOGENIZACE

Po usušení a roztřídění drog od nežádoucích příměsí musí drogy vcelku před

dalším zpracování projít procesem homogenizace, což je proces, při kterém se upravuje

droga na stejnou velikost částic. Do procesu homogenizace spadá rozdrobnění,

rozřezání, drcení a práškování (FELKLOVÁ, KOCOURKOVÁ, 2003). Tento proces je

důležitý pro následné zpracování, dávkování a uvolňování obsahových látek. K přípravě

čajů se drogy rozřezávají na požadovanou velikost částic předepsaných podle lékopisu

(MITÁČEK, 2010).

K rozřezání se nejčastěji využívají řezačky tzv. gilotinového typu, ve kterých se

rostlinný materiál stlačí v korytě a posouvá se směrem k řezacímu ústrojí. Následně

48

dojde k rozřezání drogy na námi nastavenou požadovanou velikost. Listy se musí před

řezáním dostatečně navlhčit, aby nebyl rostlinný materiál znehodnocen. Během

stlačování mezi podávacími válci může u čerstvých listů dojít k otlaku, který následně

vede k barevné změně nebo až k zčernání. K řezání se běžně využívají nožové řezačky

na píci, kde je nutno nastavit počet nožů a rychlost posuvu podle typu zpracovávané

drogy. Mezi další způsoby patří uzavřená soustava s cyklonem, která je nejvhodnější

pro suchý rostlinný materiál. Tato soustava se vyskytuje zejména u větších zpracovatelů

a producentů léčivých rostlin (MITÁČEK, 2010).

3.9.3 SKLADOVÁNÍ A BALENÍ

Skladování – léčivé rostliny mají specifické vlastnosti a pro jejich další použití

pro farmaceutický průmysl a potravinářský průmysl je nezbytné zajistit odpovídající

skladovací prostory a podmínky (MITÁČEK, 2010). Mezi podmínky pro správně

skladování drog patří relativní vzdušná vlhkost ve skladovaném prostoru do 65 %,

teploty maximálně do 18 0 C (optimální jsou teploty v rozmezí 5-10 0 C), skladovací

prostory musí být vzdušné, čisté, suché a zastíněné (NEUGEBAUEROVÁ, 2006).

Veškeré skladovací prostory s otvory musí být opatřeny ochrannými síťkami proti

vstupu hmyzích škůdců. Ve skladu je nejvhodnější mít omyvatelné betonové podlahy a

kovové regály. Při skladování léčivých rostlin je doporučeno pravidelně rozvěšovat

feromonové pelové pásky, které slouží k signalizaci, prognóze a přerušení vývojového

cyklu skladištních molů (MITÁČEK, 2010).

Balení – drogy je nezbytné balit do nepoužitých, neporušených a čistých obalů.

Jednotlivě se balí jak jednotlivé druhy drog, tak i stejné drogy rozdílné jakosti.

K nejvhodnějším materiálům k balení drog patří husté tkaniny, umělohmotné obaly

nebo několikavrstvý papír. Velké většina se balí do papírových pytlů, jestliže se jedná o

velkou dodávku naťové drogy, tak se balí do jutových žoků, které se následně zašívají.

Choulostivé druhy drog se balí do voskovaných kartónů, plechových krabic nebo do

dobře uzavíratelných dřevěných beden. Těžké drogy můžeme do pytlů volně sypat,

ovšem ostatní druhy drog lehce stlačujeme (FELKLOVÁ, KOCOURKOVÁ, 2003). Na

každém obalu musí být vymezeno místo pro nalepení identifikačních údajů dané drogy.

Každé balení dané drogy musí obsahovat následující údaje: název léčivé rostliny a její

49

zpracovaná část, jakostní třída (dle platného Českého lékopisu), rok sklizně, země

původu, jméno a adresa dodavatele, kód kontrolní organizace, která produkt

certifikovala, netto hmotnost (MITÁČEK, 2010).

50

4. VLASTNÍ KOMENTÁŘ

Perspektivní druhy léčivých rostlin patří k jednomu z hlavních témat z pohledu

moderní medicíny. Pěstitelé a zpracovatelé léčivých rostlin určených pro využití ve

farmacii, kosmetickém a potravinářském průmyslu sdružuje především asociace

PELERO CZ, sdružení ČESKÝ KMÍN a sdružení ČESKÝ MÁK. Mezi vědecká a

výzkumná pracoviště v oblasti léčivých rostlin patří například Mendelova univerzita

v Brně, Zahradnická fakulta v Lednici a AGRITEC Šumperk s.r.o. Léčivé rostliny jsou

nedílnou součástí dnešní doby, neboť jejich obsahové látky, části či celé rostliny jsou

využívány v mnoha odvětvích, jako je farmaceutický průmysl, kosmetický průmysl či

potravinářský průmysl.

Po prostudování a zhodnocení odborné literatury mohu konstatovat, že se

léčivým rostlinám věnuje opravdu velká pozornost. Využití léčivých rostlin pro léčebné

účely je z mého pohledu velice důležité, a to hlavně pro výzkum a jejich následné

využití k léčbě mnoha druhů onemocnění. Perspektivní druhy léčivých rostlin jsou do

budoucnosti velmi důležité, a to zejména kvůli jejich nedostatečnému prozkoumání

obsahových látek a jejich účinků na lidský organismus. Už od dávných dob byly léčivé

rostliny nedílnou součástí lidového léčitelství.

Lidové léčitelství považuji v mnoha ohledech za správnou cestu, ale z pohledu

druhého má většina lidi pouze omezené zdroje informací a domácí diagnostiky

onemocnění nebývají přesné, proto je velmi důležité jakékoliv léčebné kroky nejdříve

prokonzultovat s odborným lékařem.

51

5. ZÁVĚR

V průběhu mnoha let se pěstování a zpracování léčivých rostlin v České

republice výrazně změnilo. V současnosti je léčivých rostlin v České republice vůči

pohledávce málo, a tudíž je Česká republika závislá na zahraničním dovozu léčivých

rostlin. Moderní medicína se snaží stále více zkoumat účinky různých obsahových látek

perspektivních léčivých rostlin na lidský organismus. Největší pozornost je věnována

výzkumům určených pro nalezení účinných látek rostlin na civilizační onemocnění,

jako jsou různé druhy rakoviny, roztroušená skleróza, ateroskleróza a mnohé další.

Po prostudování české i zahraniční literatury jsem vyhodnotila perspektivní

druhy léčivých rostlin, které svými účinky na lidský organismus mají velký potenciál a

jejich složení je nadále zkoumáno. Třapatky jsou z pohledu moderní medicíny už

dlouho ceněnými léčivými rostlinami, a to zejména svými účinky na posílení lidského

organismu. Kotvičník zemní je významný zejména kvůli jeho výborným tonizujícím

účinkům na lidský organismus, které by mohly být pozitivně využívány u pacientů,

kteří absolvovali například ozařování nebo chemoterapii.

Z rakytníku řešetlákového je velmi perspektivní působení rakytníkového oleje.

Výzkumy ukazují, že účinné látky obsažené v rakytníkovém oleji vykazují pozitivní

účinky při léčbě kardiovaskulárních onemocnění, která jsou řazena k civilizačním

onemocněním. Nové výzkumy černohlávku obecného naznačují, že jeho obsahové látky

vykazují pozitivní účinky na inhibici růstu rakovinových buněk a omezení množení viru

HIV, který vyvolává onemocnění AIDS, které je řazeno k jedním z nejobávanějších

civilizačních onemocnění. Konopí seté je v medicíně velmi zkoumáno zejména kvůli

obsaženým cannabinoidům, které mají zejména uklidňující a tlumící účinek. Pukléřka

islandská je díky obsahu kyseliny protolichesterové velmi studována. Studie ukazují, že

má tato kyselina stejné účinky proti různým druhům bakterií jako antibiotika.

V současné době se stávají některá antibiotika rezistentní na různé druhy bakterií, a

tudíž je výzkum kyseliny protolichesterové značně významný.

Technologie zpracování léčivých rostlin se stále modernizují a snaží se pěstiteli

a zpracovateli co nejvíce usnadnit práci. Léčivé rostliny jsou velmi náročné na

zpracování a skladování zejména kvůli dosažení co nejvyšší kvality rostlinného

materiálu.

52

6. SOUHRN A RESUME, KLÍČOVÁ SLOVA

Bakalářská práce se zaměřila na využití perspektivních druhů léčivých rostlin

v současné praxi. V práci je uvedena historie pěstování léčivých rostlin, jak ve světě, tak

i v České republice. Velká pozornost je v práci věnována základní charakteristice

vybraných perspektivních druhů léčivých rostlin, které lze pěstovat na území České

republiky.

U vybraných druhů léčivých rostlin byla zpracována jejich historie, původ a

rozšíření, botanický popis, obsahové látky, léčebné využití a v neposlední řadě byly

prostudovány a zhodnoceny možnosti a podmínky pěstování vybraných léčivých rostlin

v České republice. V neposlední řadě jsou stručně popsány technologie zpracování

léčivých rostlin v České republice, včetně jejich následného skladování a balení.

Klíčová slova: léčivé rostliny, pěstování, technologie zpracování, léčebné využití

53

RESUME

This bachelor thesis focused the use of perspective species of medicinal plants in

practice. The history of planting, both in the world and in the Czech Republic, was

presented. Great attention is paid to the basic characterictics of those kinds, which can

be planted in Czech Republic.

For selected kinds history, origin and expantion, botanical description, medicinal

usage and the conditions of planting in Czech Republic were processed. Processing

technology of medicinal plants in Czech republic, including storage and packing, were

included as well.

Key words: medicinal plants, planting, processing technology, medicinal usage

54

7. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

1. MATHIOLI, Petr Ondřej. Herbář neboli bylinář. Olomouc: Dobra a Fontána,

1998. ISBN 80-86179-13-3.

2. BERANOVÁ, Magdaléna a Antonín KUBAČÁK. Dějiny zemědělství v Čechách

a na Moravě. Praha: Libri, 2010. ISBN 978-80-7277-113-4.

3. NEUGEBAUEROVÁ, Jarmila a Věra ŽĎÁRSKÁ. Léčivé rostliny pěstujeme –

sbíráme – využíváme: kapesní průvodce zelenou medicínou. Praha: Arista

Books, 2015. ISBN 978-80-87867-21-1.

4. BULÁNKOVÁ, Iveta. Léčivé rostliny na naší zahradě. Praha: Grada, 2005.

Česká zahrada. ISBN 80-247-1274-1.

5. JAHODÁŘ, Luděk. Léčivé rostliny v současné medicíně: (co Mattioli ještě

nevěděl). Praha: Havlíček Brain Team, 2010. ISBN 978-80-87109-22-9.

6. VALÍČEK, Pavel, KOKOŠKA, Ladislav a Kamila HOLUBOVÁ. Léčivé

rostliny třetího tisíciletí. Benešov: Start, 2001. ISBN 80-86231-14-3

7. MILLER, Sandra Carol. a He-Ci. YU. Echinacea: the genus Echinacea. Boca

Raton: CRC Press, c2004. ISBN 0-415-28828-2.

8. MCVICAR, Jekka. Velká kniha o bylinkách. Vyd. 2. Přeložil Kateřina

ŠEVČÍKOVÁ. Praha: Knižní klub, 2011. ISBN 978-80-242-2992-8.

9. JANČA, Jiří a Josef Antonín ZENTRICH. Herbář léčivých rostlin. Ilustroval

Magdalena MARTÍNKOVÁ. Praha: Eminent, 1998. ISBN 80-85876-45-0.

10. CASTLEMAN, Michael. Velká kniha léčivých rostlin: klasický průvodce

nejlepšími přírodními léčivy představující ty nejlepší-časem i vědou prověřené-

léčivé rostliny. Přeložil Jitka ČERNÁ. Praha: Columbus, 2004. ISBN 80-7249-

177-6.

11. VAN WYK, Ben-Erik. a Michael. WINK. Medicinal plants of the world: an

illustrated scientific guide to important medicinal plants and their uses.

Portland: Timber Press, 2004. ISBN 0-88192-602-7.

12. ZENTRICH, Josef Antonín. Zentrichova encyklopedie fytoterapie:

Aencyclopaedia phytotherapeutica Centriciana. Olomouc: Fontána, 2008. ISBN

978-80-7336-493-9.

55

13. FELKLOVÁ, Melanie a Blanka KOCOURKOVÁ. Pěstování léčivých rostlin:

(pro farmaceuty). Brno: Veterinární a farmaceutická univerzita, 2003. ISBN 80-

7305-458-2.

14. Aktuální otázky pěstování léčivých, aromatických a kořeninových rostlin: 18.

odborný seminář s mezinárodní účastí. V Brně: Mendelova zemědělská a

lesnická univerzita, 2012. ISBN 978-80-7375-670-3.

15. Situační a výhledová zpráva. Praha: Ministerstvo zemědělství České republiky,

2014. ISBN 978-80-7434-192-2.



17. JAHODÁŘ, Luděk. Farmakobotanika: semenné rostliny. Vyd. 3., upr. a dopl.

Praha: Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-2015-2.

18. KOŠŤÁLOVÁ, Daniela, FIALOVÁ, Silvia a Lucia RAČKOVÁ, Fytoterapia v

súčasnej medicíně. Vyd. 1., Martin: Osveta, 2012. ISBN 978-80-8063-384-4.

19. GATO. Léčivé rostliny v praktickém bylinkářství, kosmetice a kuchyni.

Olomouc: Rubico, 2013. Příroda (Rubico). ISBN 978-80-7346-156-0.

20. VALÍČEK, Pavel. Rostliny pro zdravý život. Benešov: Start, 2007. ISBN 978-

80-86231-40-2.

21. ANDO, Vladimír. Léčivé rostliny tradiční čínské medicíny. Hradec Králové:

Svítání, 1998. ISBN 80-86198-01-4.

22. JABLONSKÝ, Ivan a Jiří BAJER. Rostliny pro posílení organismu a zdraví.

Praha: Grada, 2007. Česká zahrada. ISBN 978-80-247-1745-6.

23. ALLARDICE, Pamela. Velká kniha bylinek. Praha: Reader's Digest Výběr,

2009. ISBN 978-80-7406-080-9.



25. ZENTRICH, Josef Antonín. Zentrichova encyklopedie fytoterapie:

Aencyclopaedia phytotherapeutica Centriciana. Olomouc: Fontána, 2007. ISBN

978-80-7336-389-5.

56

26. SLAVÍK, Bohumil a Jitka ŠTĚPÁNKOVÁ, ed. Květena České republiky. Praha:

Academia, 2011. ISBN 80-200-0306-1.



28. HENSEL, Wolfgang. Léčivé rostliny: nový průvodce přírodou. Praha: Knižní

klub, 2009. Nový průvodce přírodou. ISBN 978-80-242-2043-7.

29. Farmakognózia: učebnica pre farmaceutické fakulty. 2., opr. vyd. Martin:

Osveta, 1999. ISBN 80-8063-014-3.

30. DUPAL, Libor. Kniha o marihuaně. 3., dopl. vyd. Praha: Maťa, 2010.

Matamata. ISBN 978-80-7287-136-0.

31. HEJNÝ, Slavomil a Bohumil SLAVÍK, ed. Květena České republiky. 2. vyd.

Praha: Academia, 1997. ISBN 80-200-0643-5.

32. MITÁČEK, Tomáš. Pěstování léčivých a kořeninových rostlin v ekologickém

zemědělství. Olomouc: Bioinstitut, 2010. Metodika pro praxi (Bioinstitut). ISBN

978-80-87371-05-3.

33. NEUGEBAUEROVÁ, Jarmila. Pěstování léčivých a kořeninových rostlin. V

Brně: Mendelova lesnická a zemědělská univerzita, 2006. ISBN 80-7157-997-1.

34. KRESANEK, Jaroslav a Jindřich. KREJČA. Healing plants. New York: Arco

Pub., 1982. ISBN 0668063068.

35. BODLÁK, Jiří. Příroda léčí: bylinář na konci 20. století. Ilustroval František

SEVERA, ilustroval Bohumil VANČURA. Praha: Granit, 1995. ISBN 80-

85805-30-8.

36. SCHÖNFELDER, Peter a Ingrid. Léčivé rostliny. Přeložila Jana JINDROVÁ.

Praha: Ottovo nakladatelství, 2010. Ottův průvodce přírodou. ISBN 978-80-

7360-588-9.

37. ALLEN, David Elliston. a Gabrielle. HATFIELD. Medicinal plants in folk

tradition: an ethnobotany of Britain & Ireland. Portland, [OR]: Timber Press,

2004. ISBN 0-88192-638-8.

38. VALÍČEK, Pavel. Léčivé rostliny a omamné drogy. V Brně: Mendelova

zemědělská a lesnická univerzita, 2003. ISBN 80-7157-725-1.

57

39. VALÍČEK, Pavel a Emil Václav HAVELKA. Rakytník řešetlákový: rostlina

budoucnosti. Benešov: Start, 2008. ISBN 978-80-86231-44-0.

40. BAJER, Jiří. Rakytník: zázračná rostlina, oranžový poklad--. Praha: Mladá

fronta, 2014. ISBN 978-80-20433-85-5.

41. HEMZAL, Boleslav. Kotvičník zemní. Brno: Neptun, 2014. ISBN 978-80-

86850-08-5.

42. BAJER, Jiří a Ivan JABLONSKÝ. Rakytník-jeho pěstování a využití. Brno:

Tribun EU, 2008. Knihovnicka.cz. ISBN 978-80-7399-516-4.

43. PAPRŠTEIN, František. Technologie pěstování a množení rakytníku

řešetlákového (Hippophae rhamnoides L. Holovousy: Výzkumný a šlechtitelský

ústav ovocnářský, 2009. ISBN 978-80-87030-07-3.

44. PETŘÍKOVÁ, Kristína. Metodika pěstování léčivých rostlin: puškvorce

obecného, černohlávku obecného a smilu písečného: certifikovaná metodika pro

praxi. V Brně: Mendelova univerzita, 2011. ISBN 978-80-7375-523-2.

45. KOCOURKOVÁ, Blanka, Helena PLUHÁČKOVÁ a Gabriela

RŮŽIČKOVÁ. Pěstování speciálních plodin. Brno: Mendelova univerzita v

Brně, 2014. ISBN 978-80-7509-020-1.

46. HEMZAL, Boleslav. Rostlinné léky. Brno: Neptun, 2015. ISBN 978-80-86850-

11-5.

47. RABSTEINEK, O., M. PORUBA a Josef. SKUHROVEC. Lisejniky,

mechorosty a kapradorosty ve fotografii. V Praze: Statni zemedelske nakl.,

1987.

48. OPRŠAL, Jakub, Michal SKALKA. Lišejníky jednoduchý klíč k určování.

Vrchlabí: Správa Krkonošského národního parku, 2015.

58

INTERNETOVÉ ZDROJE

49. KRÁLOVÁ,Veronika, Třapatka nachová [online]. Nová Role. Získáno z:

http://old.casopisroots.cz.uvirt5.active24.cz/trapatka-nachova/. Získáno z dne:

7.1.2017

50. KRMENČÍK P. 2007: Enpsyro - Konopí – popis [online]. Získáno z

http://www.biotox.cz/enpsyro/index.php?R=pj3pcanp1. Získáno z dne

24.03.2017

51. KRMENČÍK P. 2005: Enpsyro - historie konopí [online]. Získáno z

http://www.biotox.cz/enpsyro/index.php?R=pj3kcanhis_4. Získáno z dne

24.03.2017

52. ŠIROKÝ J. 2009: Celostní medicína – černohlávek obecný [online]. Získáno z:

https://www.celostnimedicina.cz/cernohlavek-obecny-prunella-vulgaris.htm.

Získáno z dne 24.3.2017

53. KOVÁŘ L. 2012: Botany – konopí seté [online]. Získáno z:

http://botany.cz/cs/cannabis-sativa/. Získáno z dne 24.3.2017

54. KRMENČÍK, P. 2017: Enpsyro - Kotvičník zemní - Tribulus terrestris [online].

Získáno z http://www.biotox.cz/enpsyro/index.php?R=pj3rtrt. Získáno z dne

01.04.2017

55. Dr. Jiří PANTŮČEK a kolektiv TOPVET, 2009 [online], Brno. Získáno z:

https://www.topvet.cz/. Získáno z dne 10.4.2017

56. SKRUŽNÁ, Jarmila. 2002: Medicína – pukléřka islandská [online]. Získáno z:

http://medicina.cz/clanky/5258/34/Puklerka-islandska/. Získáno z dne 12.4.2017

57. NAVRÁTILOVÁ, Zdeňka. 2014: Botanika – léčivé lišejníky [online]. Získáno

z: http://www.ibot.cas.cz/botanika/casopis_BOTANIKA_2014_1_Lecive-

lisejniky/l-iv-li-ejn-ky.html. Získáno z dne 17.4.2017

58. KOUBOVÁ, Dana. 2011: Agronavigator – citrony severu [online]. Získáno z:

http://www.agronavigator.cz/default.asp?ids=118&ch=1&typ=1&val=107796.

Získáno z dne 21.4.2017

http://www.casopisroots.cz/

http://old.casopisroots.cz.uvirt5.active24.cz/trapatka-nachova/

http://www.biotox.cz/enpsyro/index.php?R=pj3pcanp1

http://www.biotox.cz/enpsyro/index.php?R=pj3kcanhis_4

https://www.celostnimedicina.cz/cernohlavek-obecny-prunella-vulgaris.htm

http://botany.cz/cs/cannabis-sativa/

http://www.biotox.cz/enpsyro/index.php?R=pj3rtrt

https://www.topvet.cz/

http://medicina.cz/clanky/5258/34/Puklerka-islandska/

http://www.ibot.cas.cz/botanika/casopis_BOTANIKA_2014_1_Lecive-lisejniky/l-iv-li-ejn-ky.html.%20%20Získáno%20z dne%2017.4.2017



http://www.agronavigator.cz/default.asp?ids=118&ch=1&typ=1&val=107796

59

8. PŘÍLOHY

Tabulky

Tabulka 1 Vývoj ploch a produkce rostlin skupiny LAKR v ČR

Tabulka 3 Pěstování konopí setého v ČR od roku 2000 do roku 2009

Obrázky

Obr. 1 Herbář, jinak bylinář

Obr. 2 Zdislava z Lemberka

Obr. 3 Třapatka nachová

Obr. 4 Třapatka úzkolistá

Obr. 5 Třapatka bledá

Obr. 6 Kotvičník zemní

Obr. 7 Rakytník řešetlákový

Obr. 8 Černohlávek obecný

Obr. 9 Konopí seté

Obr. 10 Pukléřka islandská

Tabulka 1

Vývoj ploch a produkce rostlin skupiny LAKR v České republice (Situační a

výhledová zpráva MZe LAKR, 2014).

Tabulka 3

Pěstování konopí setého v České republice od roku 2000 do roku 2009 (vyjma

roku 2003, z důvodu nepodložených údajů). (KOCOURKOVÁ, PLUHÁČKOVÁ,

RŮŽIČKOVÁ, 2014).

Rok Osevní

plocha (ha)

Výnos

semene Výnos stonku Výnos vlákna

Výnos hmoty

pro

energetické

využití

(t.haˉ¹) (t.haˉ¹) (t.haˉ¹) (t.haˉ¹)

2000 129 0,8 9 2,25 10

2001 29 0,8 9 2,25 10

2002 91 0,85 9,5 2,35 10,5

2004 307 0,7 9 1,45 10

2005 156 0,6 9 1,5 8,5

2006 1155 0,6 8,6 1,9 9,5

2007 1538 0,6 6 1,8 8,5

2008 518 0,7 8 1,6 6,5

Rok

Plocha

(ha) Produkce (t)

Výnos

(t)

2006 5858 4727 0,81

2007 5184 3925 0,76

2008 4015 3847 0,96

2009 5674 3900 0,69

2010 7864 5605 0,71

2011 8588 7016 0,82

2012 7 225 6 098 0,86

2013 5 659 3775 0,67

2014 5566 5066 0,91

Obr. 1 Herbář, jinak bylinář

ŠANDA, Martin. 2007: Wikipedia-Mattioliho herbář [online]. Vyfoceno

z titulní list Mattioliho herbáře, česká verze z roku 1562. Získáno z:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Melantrich03b.jpg. Získáno z dne 23.4.2017.

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Melantrich03b.jpg

Obr. 2 Zdislava z Lemberka

MAŇAS, Michal. 2006: Wikipedia-Zdislava z Lemberka [online]. Získáno z:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Saint_Zdislava_and_Saint_John_Sarkander.jp

g. Získáno z dne 23.4.2017.

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Saint_Zdislava_and_Saint_John_Sarkander.jpg

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Saint_Zdislava_and_Saint_John_Sarkander.jpg

Obr. 3 Třapatka nachová

VYMAZALOVÁ, Hana. 2006: Garten-Echinacea purpurea (L.) MOENCH

[online]. Vyfoceno v ČR. Získáno z: https://www.garten.cz/a/cz/696-echinacea-

purpurea-trapatka-nachova-leciva-rostlina/. Získáno z dne 23.4.2017.

https://www.garten.cz/a/cz/696-echinacea-purpurea-trapatka-nachova-leciva-rostlina/

https://www.garten.cz/a/cz/696-echinacea-purpurea-trapatka-nachova-leciva-rostlina/

Obr. 4 Třapatka úzkolistá

Echinacea angustifolia MOENCH [online]. Získáno z:

http://www.abres.it/echinacoside.php. Získáno z dne 23.4.2017.

http://www.abres.it/echinacoside.php

Obr. 5 Třapatka bledá

SOEJARTO, Doel. 2007: Pharmacy63-Echinacea pallida NUTT. [online].

Získáno z: http://pharmacy63.cade.uic.edu/pharmacy/garden/viewPlant.asp?plantID=21.

Získáno z dne 23.4.2017.

http://pharmacy63.cade.uic.edu/pharmacy/garden/viewPlant.asp?plantID=21

Obr. 6 Kotvičník zemní

VESELÝ, Pavel. 2006: Botanická fotogalerie-Tribulus terrestris L. [online].

Vyfoceno v ČR. Získáno z: http://www.botanickafotogalerie.cz/fotogalerie.php?lng=cz.


http://www.botanickafotogalerie.cz/fotogalerie.php?lng=cz

Obr. 7 Rakytník řešetlákový

KALNÍKOVÁ, Veronika. 2011: Botanická fotogalerie-Hippophae rhamnoides

L. [online]. Vyfoceno v Brno-Jundrov (okr. Brno-město): 530 m S od kóty Mladá hora

(354 m n. m.). Získáno z: http://www.botanickafotogalerie.cz/fotogalerie.php?lng=cz.



Obr. 8 Černohlávek obecný

MICHALCOVÁ, Dana. 2011: Botanická fotogalerie-Prunella vulgaris L.

[online]. Vyfoceno v Česká republika. Získáno z

http://www.botanickafotogalerie.cz/fotogalerie.php?lng=cz. Získáno z dne 23.4.2017.


Obr. 9 Konopí seté

MOTYČKA, Vladimír. 2001: Botanická fotogalerie-Cannabis sativa L. [online].

Vyfoceno v Praha (okr. Hlavní Město Praha): Praha 6, Střešovice, soukromá zahrada.

Získáno z http://www.botanickafotogalerie.cz/fotogalerie.php?lng=cz. Získáno z dne

23.4.2017.


Obr. 10 Pukléřka islandská

BOUDA, František. 2005: Biolib-Cetraria islandica (L.) ACH. s. l. [online].

Vyfoceno v Jeznice-Temelínsko, Česká republika. Získáno z

http://www.biolib.cz/cz/image/id5301/. Získáno z dne 23.4.2017.

http://www.biolib.cz/cz/image/id5301/

Date post:	18-Aug-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	2 times
Download:	0 times

Mendelova univerzita v Brně Zahradnická fakulta v Lednici · jeho kardiotonickou aktivitu poprvé...

Documents