1

MENTÁLNÍ POSTIŽENÍ (mentální retardace, stupně a oblasti řeči, kognitivní procesy a přístup k mentálně postiženému) - dříve označované jako slabomyslnost, oligofrenie, oblast psychopedie mentální retardace: termín charakterizuje skupinu jedinců s nerovnoměrným (zpomaleným) duševním vývojem. Je používán především v americké odborné literatuře. U nás bývá ztotožňován s termíny oligofrenie (v. h.), mentální postižení, mentální deficience, subnorma. To však není ve všech případech přesné. Mentální retardace Za mentálně postižené považujeme jedince, u nichž dochází k zaostávání vývoje rozumových schopností, k odlišnému vývoji některých psychických vlastností a k poruchám v adaptačním chování. Hloubka a míra je individuálně odlišná, příčinou je organické poškození mozku, u nějž odlišujeme oligofrenii tj. opoždění duševního vývoje, k němuž dochází v těhotenství matky a v době do dvou let po narození dítěte a demenci chápanou jako důsledek poškození mozku v průběhu života jedince po dovršení druhého roku věku (onemocnění a úrazy mozku). Demenci v dětském věku označujeme též deteriorizací, stav může být kompenzován progresivními silami vývoje. Jako pseudooligofrenii považujeme stavy podobné mentální retardaci bez příčiny poškození mozku. Je úkolem poradenských pracovníků správně diagnostikovat dítě. Mentální retardace představuje snížení úrovně rozumových schopností v psychologii označovaných jako inteligence, tedy schopnosti učit se z minulé zkušenosti a přizpůsobovat se novým podmínkám. Významným znakem mentální retardace je trvalost porušení poznávací činnosti, relativní a plynulé opožďování ve vývoji. Každý člověk i s mentálním postižením je svébytný subjekt s individuálními charakteristickými rysy. L. S. Vygotskij prokázal, že duševní vývoj mentálně postižených dětí při veškeré svéráznosti probíhá podle týchž základních zákonitostí jako vývoj normálního jedince, učení je základní podmínkou psychického vývoj. Dítě s mentální retardací více či méně úspěšně osvojuje vše jednoduché, elementární. Zpomalené tempo rozvoje řeči ztěžuje kontakt s ostatními lidmi a dětmi. Psychika mentálně retardovaných skrývá řadu neodhalených možností i v oblasti specifických vloh, kreativity, intuice. Podstatné je oslabení potřeby poznávat okolní svět (základní funkce lidské psychiky podněcující celý vývoj). Příčina: mozková kůra neukončila své formování po strukturní stránce a už vůbec po stránce funkční. Mozek se rozvíjí, působí-li stále nové a nové podněty. Existuje mylný názor, že úroveň rozumových schopností je po celý život nezměnitelná. Ze současných zkušeností speciálního školství víme, víme, že vhodným pedagogickým působením lze dosáhnout výrazného zlepšení. Stanovování hranice IQ je velmi nesnadný a hrubý proces, Hebb označuje dva typy intelektu A- vrozený výchozí intelekt, B- intelekt dosažený působením a stimulováním možností intelektu A. Předškolní období je důležitou etapou v utváření budoucí osobnosti člověka, s mnohonásobně větším významem to platí u dětí s mentálním postižením a význam speciálně pedagogické péče v předškolní etapě je nezpochybnitelný. Děti mohou navštěvovat speciální mateřské školy pro mentálně postižené denního či internátního typu, běžnou mateřskou školu, speciální třídu pro mentálně postižené v běžné mateřské škole. V konfrontaci s úspěšnějšími vrstevníky si uvědomují svou odlišnost, kompenzace mají často neurotický ráz, snaží se upoutat pozornost. Nelze očekávat, že rodiče jsou schopni poskytnout dítěti v plné míře speciálně pedagogickou péči, většina nedovede dítě úspěšně

2

socializovat, pohybová neobratnost > rodiče upadají do zoufalství, dítě nadměrně ochraňují a obsluhují > zabraňují mu v pokusech samostatně zacházet s věcmi. je souhrnné označení vrozeného defektu rozumových schopností. Jde o neschopnost dosáhnout odpovídajícího stupně intelektového vývoje i přes dostatečnou stimulaci. MR je jedním z projevů poruchy CNS. Hlavní znaky: - nízká úroveň rozumových schopností (v oblasti myšlení, učení a adaptace na běžné životní podmínky), vrozené postižení (X demenci) a trvalé. Příčiny vzniku: - dědičně podmíněné postižení - podmíněné působením teratogenních vlivů v prenatálním věku - postnatální poškození mozku v průběhu 18 měsíců Pseudooligofrenie - sociální poškození vývoje rozumových schopností vlivem nedostatečného a nepřiměřeného výchovného působení Hodnocení inteligence mentálně retardovaných: a) kvantitativní - pomocí psychologické diagnostiky inteligence se MR dělí nanásledující stupně stupně: Lehká mentální retardace

- Většinou dosáhnou schopnosti užívat řeč účelně v každodenním životě, mluvu osvojují opožděně

- Většina dosáhne úplné nezávislosti v osobní péči - Hlavní potíže se projevují v teoretické práci ve škole - často specifické problémy se

čtením a psaním - Prospívá výchova zaměřená na rozvíjení jejich individuálních dovedností ( =

kompenzace nedostatků) - IQ 50- 69 - Většinu lze zaměstnat prací zaměřenou na praktické dovednosti - V sociokulturním kontextu se nemusí tento stupeň způsobovat žádné vážnější

problémy o Emoční a sociální nezralost- neschopnost k manželství a výchově dětí

Behaviorálně, emocionálně i sociálně jsou potíže u těchto jedinců bližší jedincům s normální s normální inteligencí Středně těžká mentální retardace

- Výrazně opožděn rozvoj a chápání a užívání řeči- konečné schopnosti omezené - Omezena sebeobslužná činnost - Při kvalifikovaném pedagogickém vedení schopni osvojit si základy čtení, psaní,

počítání - Schopni vykonávat jednoduchou manuální práci - IQ 35-49 - Jen zřídka je možný samostatný život - Obvykle plně mobilní a fyzicky aktivní

3

- Schopni navazovat kontakty a podílet se na jednoduchých sociálních aktivitách Těžká mentální retardace

- Podobná jako středně těžká mentální retardace - Snížená úroveň všech schopností jmenovaných u středně těžké mentální retardace - Porucha motoriky - Častější přítomnost přidružených vad - IQ 20-34 - Možnost výchovy a vzdělávání je značně omezená, avšak včasná rehabilitační a

výchovně vzdělávací péče zlepšení motoriky, komunikace, rozumových schopností i samostatnosti

Hluboká mentální retardace - Těžce omezené porozumění instrukcím - Většinou imobilní - IQ méně než 20 - Minimální či žádná schopnost sebeobsluhy - Přinejlepším omezeni na reagování na jednoduché požadavky - Pod vedením schopni malým dílem přispívat na praktických úkolech

Jiný míra retardace: Termín užívaný pokud je nemožné stanovit stupeň retardace z důvodu přidružených vad (nevidomí, nemluvící, jedinci s autismem…) Nespecifikovaná míra retardace: V případech, kdy je mentální retardace určena, ale není dostatek informací pro zařazení pacienta do dané kategorie. Zahrnuje mentální retardaci NS, mentální subnormalitu NS, oligofrenii NS Nezařazuje se dříve uváděná „ mírná mentální retardace“ – IQ 85-69 – zpravidla nesouvisí s organickým poškozením mozku. b) kvalitativní - zahrnuje posouzení míry využitelnosti zachované inteligence, ale je nutné brát v úvahu převažující přístup k problémům a jejich řešení a individuálně typickou úroveň aktivace (osobní tempo) - závisí na etiologii (příčině postižení): - organické poškození CNS - chromozomální odchylka př.Downův syndrom - kombinace polygenně podmíněného nižšího nadání a výchovné nepodnětnosti

Kognitivní procesy mentálně postiženého - snížení rozumových schopností postiženého - nedostatek intelektových schopností - narušení všech dalších osobnostních kvalit - zvýšená afektivita, jednoduché citové prožitky - postižení jednotlivých složek osobnosti dítěte, psychických projevů, které bývají

nerovnoměrné - primitivní psychika a vědomí, poruchy pozornosti a paměti - poruchy řeči, která se vyvíjí úměrně rozumovému vývoji - myšlení na nižším stupni, především v oblasti utváření pojmů a úsudků - chování bývá nelogické, neukázněné, volní stránka je ovlivňována afekty, které často

převládají, zřetelná sugestibilita (podléhá působení jiných osob) - chybí tvořivá aktivita

4

pozornost: - bezděčná i úmyslná je nedostatečně vyvinuta, zaměřuje se nejvíce na pudové potřeby,

popř. na životní situace - převládá netlumené napodobování - pozornost je velmi labilní a krátkodobá (pro sníženou schopnost koncentrace) paměť: - převážně mechanická představy: - rozdílné podle typu - zrakový typ (nejčastější) - některé děti si dovedou vybavovat viděné s téměř fotografickou

přesností - sluchový typ - orientuje se podle slyšených vjemů - pohybový typ - při vybavování představ se opírá o pohyby vlastního těla nebo některých

orgánů myšlení: - na nižším stupni vývoje, pokud je vytvořeno - je to konkrétní myšlení - u lehčích forem postižení je myšlení na úrovni zobecňování, někdy i jednoduché abstrakce,

nedosahuje však logického myšlení řeč: - vyvíjí se úměrně s rozumovým vývojem - u nejtěžších forem pouze pudové a afektivní projevy - u středních forem - schopnost pojmenování a označování konkrétních jevů (osob,

předmětů, situací), tj. užívání tzv. významových zvuků - u nejlehčí formy umí užívat slova a pojmy, tj. zvuků slovních či obsahových city: - převládají afekty nad emocemi - citová instabilita (nevyváženost) - buď citová tupost, nebo afektivní výbušnost vůle: - ovlivňována spíše afekty než rozumem - sugestibilita (nekritické přijímání podnětů k projevům chování a jednání) sociální chování: - primitivní schopnost navazovat kontakt, většinou jej ale navazují rádi - malá síla spontaneity, - bizarní (zvláštní, podivný, neobvyklý) zájem o okolí a činnosti - snížené sociální cítění, jedinec je bez morálních pohybové dovednosti: - nedostatky v oblasti pohybových dovedností, včetně poruch řeči - poruchy pohybové soustavy, nezvedá v přiměřené době hlavičku, nezačíná sedět a sahat po

předmětech, samostatná chůze se vyvíjí později, odlišné držení těla - pomalý vývoj motoriky rukou, časté stereotypní pohyby, které dítě opakuje v rytmickém

sledu:

5

nejnižší stupeň: kývavé pohyby celým tělem nebo jen hlavy, rukou či nohou

vyšší stupeň: zacházení s určitým předmětem stále stejným způsobem (klepání předmětem o židli)

nejvyšší stupeň: složitější aktivity, ale stále opakování stejné činnosti, která nerozvíjí zkušenost dítěte, činnost se stává stereotypem

Přístup a péče o mentálně postiženého - vzniká od okamžiku zjištění tohoto defektu - poskytují ji lékaři, dále se poskytuje v rodině i ve škole - péče je komplexní, zaměřená na oblast preventivní, léčebnou, výchovnou a sociální 1) preventivní péče: - z lékařského hlediska lze včasnou dietetickou léčbou předejít poškození mozkové tkáně - z pedagogického hlediska lze podpořit rozvoj mozkové výkonnosti vhodnými stimulačními

metodami 2) léčebná péče: - realizují lékaři (neurologové, psychiatři) - začíná se již v nejmladším věku, léčbou nelze úplně upravit rozumovou činnost, podáváním

léků se zvyšuje činnost gangliových buněk (pamětní funkce), lze pozměnit i další oblasti jako je afektivní a motorická nestálost, neklid; dále upevňování správných hygienických návyků

3) výchovná péče: - poskytuje se v rodině a ve škole - rodinná výchova se usměrňuje informováním a instruktáží rodičů (zaujetím vhodného

postoje k dítěti - NE: opovržlivost, nepřátelství, hýčkání, ochraňování, nevhodné nadměrné nároky na dítě), je cílená na rozvoj všech funkcí osobnosti dítěte

smyslová výchova - podporuje schopnost soustředění a pozornosti a zájmu o přiměřené podněty, smyslová výkonnost

citová výchova - usměrňuje žádoucí projevy dítěte, nežádoucí utlumuje, podporuje rozvoj sociability

rozumová, estetická, morální výchova - možná u dětí s lehčím stupněm retardace, je vázána na schopnost dorozumívat se řečí - podpora rozumové činnosti

pohybová výchova - pohybem se zvyšuje aktivita celého mozku, příznivě ovlivňuje psychiku i rozum, překonává se neobratnost v chůzi, pohybech a v činnostech; zvyšuje se pocit sebejistoty a snižuje pocit méněcennosti; pohyb přináší radost a povzbuzení

- cvičení ve dvojicích - aktivace i emocionálních vztahů, řeči, myšlení mateřská škola: - dítě ve věku 3 - 6 let by mohlo být zařazeno do MŠ, kde se respektuje porušený psychický

vývoj celé osobnosti a nerozvíjí se optimálně společenské vztahy; je důležitá specializovaná práce s dítětem s důsledným respektováním jeho individuálních zvláštností (asistent pedagoga, osobní asistent)

- MŠ může na základě své diagnostiky doporučit zařazení dítěte do dalšího vzdělávání zvláštní škola: - přicházejí děti, které nebyly 2 roky úspěšné na běžné ZŠ a mentálně postižené děti,

nezbytné je včasné začlenění dítěte do tohoto typu školy; děti se zde zařazují do dvou skupin:

6

sk. A - rozumově vyspělejší děti - předpokládá se, že zvládnou učivo ZŠ a získají odbornou kvalifikaci ve středním odborném učilišti nebo zvláštním odborném učilišti

sk. B - rozumově slabší děti - vyžadují specializovanou péči nebo prodloužení pobytu ve zvláštní škole až do věku 16 let, jsou schopni samostatně pracovat (jednodušší pracovní činnosti)

praktická (pomocná) škola: - pro děti těžce duševně postižené - smyslová a rozumová výchova se zaměřením na rozvoj mateřského jazyka, počátky čtení,

psaní, počítání, hudební a výtvarná výchova, tělesná výchova (otužování, zvyšování obratnosti, rytmická cvičení), pracovní výchova, morální výchova (rozvoj kladných vztahů ke spolužákům, dospělým a společnosti, základní společenské návyky)

- trvá 8 let, poté, jsou děti od vzdělávání osvobozeny 4) sociální péče: - zabývá se zařazením postiženého do společnosti (pokud to jde), finanční podporou

postiženého (sociální dávky) - dítě po dokončení školy pro mentálně postižené může chodit do práce, kde se na něho

dohlíží; pokud nelze, aby jedinec navštěvoval zaměstnání, může být zařazen do ústavu sociální péče (stacionáře, osobní asistence, pečovatelské služby, střediska rané péče, ústavy pro mentálně postižené)

Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením z roku 2006 (v platnosti od r. 2008) - zaručuje osobám se zdravotním postižením plné uplatnění všech lidských práv a podporuje

jejich aktivní zapojení do života společnosti. (například právo na změnu systému opatrovnictví, inkluzivní vzdělávání atd.)

- je založena na třech principech: 1) prosazovat; 2) chránit; 3) zajistit práva osob se zdr. postižením

úmluva zahrnuje tyto oblasti: - respektovat přirozenou důstojnost, osobní nezávislost, zahrnující také svobodu volby

a samostatnosti osob - nediskriminace - plné a účinné zapojení a začlenění do společnosti - respektování odlišnosti a přijímání osob se zdravotním postižením, jako součásti lidské

různorodosti a přirozenosti - rovnost příležitostí - přístupnost - rovnoprávnost mužů a žen - respektování rozvíjejících se schopností dětí se zdravotním postižením a jejich práva na

zachování identity DOWNŮV SYNDROM Downův syndrom (DS), zvaný také jako Downova nemoc je nejrozšířenější formou mentální retardace. V literatuře se uvádí, že tímto syndromem je postiženo okolo 10% lidí s mentální retardací. Onemocnění bylo poprvé popsáno anglickým pediatrem Johnem Downem roku 1866. Chromozomální původ nemoci byl doložen až v roce 1959, kdy francouzský badatel

7

Lejeune v tisku uveřejnil zprávu o svém zjištění, že v karyotypu těchto dětí se nachází přebytečný chromozom 21. Termín trisomie nebo Downův syndrom se dnes užívá místo dříve užívaného termínu „mongolismus“, které vzniklo na základě určitých fyziognomických zvláštností lidí s Downovým syndromem. Lidem s DS náleží všechna lidská práva, včetně ochrany života před narozením, právo na vzdělání, na zaměstnání atd. Nadbytečný chromozom v každé jejich buňce však způsobuje, že tito lidé mají často různé zdravotní a tělesné vady a též jinak vypadají. Jejich charakteristickým rysem je také to, že mají většinou snížené intelektuální schopnosti. Jejich inteligence se vyvíjí pomaleji, a to až do 29 let a více. Mají potíže s řečí, abstraktním myšlením apod. Na druhé straně jsou však velmi citliví a vnímaví. Příčiny vzniku Downova syndromu DS je chromozomální vada. V současné době se vyskytuje v české populaci u jednoho z 1500 živě narozených dětí. Již od roku 1959, kdy bylo zjištěno, že příčinou Downova syndromu je nepárový chromozom č. 21, se pátrá po tom, co je příčinou, že se tento nepárový chromozom vytvoří, ale dodnes pravý důvod vzniku trisomie 21. chromozomu není znám. Výskyt Downova syndromu je v každé populaci přibližně stejný, na jeho vznik nemá žádný vliv příslušnost rodičů k určitému etniku, ani jejich sociální postavení nebo místo bydliště. Vznik DS není ani závislý na zdravotním stavu matky, kvalitě její stravy, přísunů vitamínů, ani způsob jejího života v období těhotenství. Pouze u faktoru věku rodičů je prokázána určitá souvislost. Matky starší 35 let a otcové starší 50 let jsou narozením dítěte s DS ohroženi více než rodiče mladší. Jak je uváděno v literatuře, vyšší riziko je i u matek ve věku 15 - 19 let. V minulosti mnoho dětí s DS umíralo do jednoho roku a okolo 25% do deseti let. V současnosti se někteří jedinci s DS dožívají i věku okolo šedesáti. Z genetického hlediska se lidé s DS liší od ostatní populace stavbou buněk. Každá buňka jejich těla obsahuje jeden chromozom navíc, takže místo obvyklých 46 chromozomů (uspořádaných ve 23 párech) jich mají 47 (22 párů a jednu trojici). Dispozice pro vznik DS jsou uloženy na jednom z ramen 21 chromozomu, proto se DS označuje jako trisomie 21. chromozomu. Bylo zjištěno, že v 93% případech DS dochází k chybě již při prvním dělení pohlavní buňky, kdy dochází k přesunu obou chromozomů č. 21 do buňky, z níž se po oplodnění stává vajíčko s celkovým počtem 47 chromozomů. Tato chyba se pak v každé další buňce opakuje. Toto chybné dělení je označováno jako nondisjunkce. Asi ve 3% případů dochází k chromozomální chybě až po spojení pohlavních buněk s normálním počtem chromozomů, tedy v průběhu následného intenzivního dělení vzniklé buňky. Výsledkem pak je vznik určitého procenta buněk obsahujících 46 chromozomů a procento buněk s počtem 47 chromozomů. Jedná se o tzv. mozaikovou formu DS. Třetí typ DS se označuje jako translokační. Vyskytuje se přibližně ve 4% případů DS, kdy je chromozom č. 21 navíc již v některých zárodečných pohlavních buňkách budoucího rodiče. Jeden z rodičů je nositelem a přenašečem této chromozomální aberace, aniž by sám měl znaky DS. Nondisjunkční typ trisomie 21 a chromozomální mozaika nejsou dědičné. U translokačního typu však existuje určitá míra rizika narození dítěte s touto chromozomální odchylkou. Při plánovaném těhotenství je proto zapotřebí podstoupit genetická vyšetření, která se provádí na základě rozboru vzorku krve. V současnosti neexistuje žádná funkční metoda, jak výskytu tohoto postižení zabránit. Screeningové testy u těhotných žen ukážou, zda tu existuje zvýšená možnost narození dítěte s DS. Pro vyloučení nebo potvrzení této možnosti může budoucí matka podstoupit amniocentézu nebo jiné diagnostické vyšetření. V pozitivním

8

případě se rodiče mohou rozhodnout, zda si přejí narození tohoto dítěte nebo chtějí těhotenství předčasně ukončit. Fyziognomie a anatomické zvláštnosti lidí s DS Fyzické rysy dětí s DS jsou ovlivněny jejich genetickou výbavou obdobně jako všechny děti. Vzhledem ke specifické genetické výbavě předurčené ztrojením 21. chromozomu mají však děti s DS některé rysy, které je od rodičů, sourozenců a další populace odlišují: Hlava dítěte s DS ve srovnání se zdravými dětmi je menší, zadní část je plošší, což způsobuje její kulatý vzhled. Obličej má, vzhledem k nedostatečně vyvinutým obličejovým kostem a malému nosu, ploché rysy. Jejich oční víčka jsou poněkud úzká a šikmá a ve vnitřním koutku oka je u většiny dětí výrazná kolmá kožní řasa (bilaterální epikantus), což dává jejich očím charakteristický „šikmý“ tvar. Uši bývají u některých dětí s DS menší a i ústa jsou poměrně malá. Ta jsou u některých dětí stále otevřená a jazyk může poněkud vyčnívat mezi rty. Jazyk je totiž pro ústní dutinu relativně velký a při svalové hypotonii, která postihuje i svalstvo úst a žvýkací svaly, se snadno dostává z pootevřených úst ven. Malé čelisti a nižší patro v ústech můžou vést k chybnému postavení některých zubů. Růst zubů bývá poněkud opožděn, ale jejich kazivost je nízká. Děti s DS mají širší a mohutnější krk. Až 40% dětí s DS trpí vrozenou srdeční vadou, která způsobuje, že některé děti mají zvětšené srdce. Končetiny dětí s DS mají obvykle normální tvar, ruce a chodidla bývají malé a silné. Asi u poloviny dětí je pozorována jen jedna rýha přes dlaň. Vzhledem k celkové ochablosti vazů mají děti s DS volné klouby, mnoho z nich má slabý svalový tonus, menší svalovou sílu a omezenou koordinaci, což se často v průběhu jejich života zlepšuje. Děti s tímto syndromem často rostou pomaleji než jejich vrstevníci. Jejich růst je ovlivněn genetickým a etnickým faktorem, výživou, hormony, zdravotními podmínkami a vlivem životního prostředí. Muži se v průměru dorůstají výšky 147 - 162 cm a ženy asi 135 - 155 cm. Mnoho dětí s DS má problémy se zrakem. Uvádí se, že asi 50% z nich bývá krátkozrakých, 20% dalekozrakých a poměrně značný počet jich šilhá. V literatuře se uvádí, že až 60% dětí s DS jsou lehce až středně sluchově postižené. Zrakové postižení může těmto dětem způsobit potíže s učením a omezit jejich celkový vývoj, nedoslýchavost narušuje jejich psychický a emocionální vývoj. Proto je nutné, aby schopnosti těchto dětí byly pravidelně testovány. Některé další zdravotní problémy osob s DS: Atlanto - axiální dislokace - svědčí o oslabení krčních svalů, kterým trpí přibližně 10 - 20% dětí s DS. Epileptické záchvaty - u dětí s DS se objevují ve stejné četnosti jako u ostatní populace stejného věku. Po dvacátém až třicátém věku se ale incidence k záchvatům u lidí s DS v porovnání s ostatní populací zvyšuje. Poruchy endokrinního systému - přibližně 10% dětí a 13 - 50% dospělých lidí s DS trpí poruchami štítné žlázy, mezi kterými je nejčastější hypothyreóza (snížená činnost štítné žlázy). Alzheimerova nemoc - tato degenerativní neurologická porucha postihuje osoby s DS v dospělosti 3 - 5 krát častěji než dospělé v ostatní populaci. U jedinců s DS se může vyskytnout již kolem věku 30-ti let. Poslední výzkumy ukazují příčinnou souvislost trizomického genu 21 a Alzheimrovy nemoci. Péče o děti s Downovým syndromem

9

Péče o děti do 1. roku věku Lékařská péče se týká komplexního vyšetření po narození. U všech novorozenců je prováděno vyšetření funkce štítné žlázy, které by se mělo opakovat do 1. roku věku a průběžně sledovat v dalších letech života. Oční vyšetření by mělo být provedeno do ½ roku věku, audiologické vyšetření mezi 6. měsíci do 1. roku. Je třeba se zaměřit na rehabilitační cvičení. Problémy s výživou je nutné řešit s dětským lékařem, nezbytná je také péče o pokožku. Péče o děti 1 - 12-ti leté Vyšetření funkce štítné žlázy 1x ročně. Ve věku 3 - 13 let každé dva roky provést audiologické vyšetření, vyšetření oftalmologické a ORL. Od dvou let věku každého ½ roku kontrola stomatologická. Čištění zubů minimálně 2x denně. Logopedická péče. Pokud je u dítěte zjištěna vrozená srdeční vada, jsou zajišťovány kontroly kardiologické. Speciální edukační programy zajišťují specializovaná dětská centra (psycholog, speciální pedagog). Děti mají sklon k obezitě, proto je nutná racionální výživa. Péče o vyprazdňování vzhledem k častěji se vyskytující obstipaci u dětí s DS. Další specializovaná péče Stomatologická péče v případě problémů s větším jazykem, možnost speciálních stomatologických destiček. Rovněž ošetřování zubních kazů. Nutné je také 1x ročně rtg. vyšetření z důvodu možnosti atlanto - axiální instability. Ve věku adolescentním 1x ročně sledovat funkce štítné žlázy, 2x ročně stomatologická péče, pokračování v dietní stravě. 1x za dva roky vyšetření očním lékařem a lékařem ORL. Dívky mezi 17 - 20 rokem by měly absolvovat pravidelné gynekologické prohlídky 1x ročně. Rozumové schopnosti lidí s Downovým syndromem Úroveň rozumových schopností dětí s DS není stejná. U všech těchto dětí se vyskytuje mentální retardace, která je však u jednotlivých dětí různě hluboká a má rozmanitá specifika. Průměrná hodnota IQ odpovídá přibližně úrovni střední mentální retardace. U dívek a žen se uvádí tato hodnota v průměru o něco vyšší než u chlapců a mužů. Také děti vychovávané v rodině vykazují obecně vyšší úroveň intelektových schopností než děti vychovávané od narození v ústavu. Doposud nebyly potvrzeny a ani vyvráceny hypotézy o vlivu IQ rodičů na úroveň rozumových schopností dětí s DS. V oblasti pohybového vývoje existují mezi jednotlivými dětmi s DS velké kolísající rozdíly. Rozvoj hybnosti těchto dětí brzdí mentální retardace, svalová ochablost, nízké svalové napětí (hypotonie), srdeční vady nebo jiná postižení. Motorický vývoj dítěte postupuje v typickém sledu jako u ostatních dětí. Přestože lze výchovou pohybový vývoj dítěte s DS pozitivně ovlivnit, vykazují tyto děti v průměru asi poloviční opoždění ve vývoji ve srovnání se svými nepostiženými vrstevníky. Autismus = vývojová porucha projevující se neschopností komunikovat a navazovat kontakty s okolím. Postižený obtížně vyjadřuje svá přání a potřeby, nechápe, proč mu ostatní nerozumějí, uzavírá se do svého vlastního světa, neschopen sdílet emocionální prožitky (radost, smutek) a zájmy s ostatními lidmi.

Smyslové vnímání autistů je oproti ostatním lidem odlišné a na určité podměty proto mohou reagovat jinak (sluch, zrak, hmat, čich, chuť) – snížená či zvýšená citlivost.

10

Autisté preferují neměnné rutiny (čas, řád, prostředí) na jiné změny mohou reagovat negativně (zlostí, agresivitou).

Někteří komunikují pouze jednotlivými slovy, jiní opakují naučenou frázi znovu a znovu (opakování slov – echolálie).

Lidé s poruchou autistického spektra jsou jiní. Kvůli svému handicapu jiným způsobem vnímají a chápou svět, který je obklopuje. Jejich chování je odlišné a mnohdy velmi obtížně pochopitelné.

Příčiny: Výskyt autismu vždy záleží na individualitě jedince a na celé řadě dalších faktorů:

Jedna z prvních teorií příčin autismu vychází z nedostatečného citového přístupu ze strany rodičů

Další teorií příčin je dle Wingové konkrétní onemocnění, které se určitým způsobem podílí na vývoji mozku (zarděnky v těhotenství matky, tuberkulózní skleróza, nedostatek kyslíku při narození, encefalitida…)

Poslední teorie příčin je dávána do souvislostí s metabolickými poruchami organismu jedince (Shattlock uvedl, že příčinou abnormit jsou některé peptidy, které vznikají trávením bílkovin v trávicím traktu, odtud vstupují do krve a touto cestou se dostávají do mozku)

Autismus můžeme dělit na několik skupin. Nejčastěji se vyskytuje dětský autismus. Příznaky: 1. Neschopnost vzájemné společenské interakce (brání autistům se adaptovat na prostředí, ve kterém žijí → život je pro ně chaos a proto si vytvářejí vlastní pravidla, podle kterých žijí) tzn. Narušení vztahů k lidem, porucha sociální adaptace 2. Neschopnost komunikace (kvalita komunikace je silně narušena, často nemluví vůbec, a pokud ano, často opakuje stejná slova nebo věty, chybí pohled do očí, emoční reakce, chybí spontánnost a tvořivost ve hře, dítě bývá uzavřené extrémně do sebe, neprojevuje zájem o okolí, nemazlí se) 3. Omezený, stereotypně se opakující repertoár zájmů a aktivit (dítě nemá rádo změny, trvá na vykonávání rutin) Abnormality v komunikaci a hře – rozvoj řeči bývá opožděn, řeč je často vážně narušená, ale schopnost mluvit je zachována – řeč bývá velice nápadná a podivná, někdy připomíná „robota“ svou monotónností, bezpřízvučností, neemotivností

11

– nápadné jsou echolálie (mechanické opakování toho, co dítě právě slyšelo v okolí), záměna zájmen ( místo „já“ používá „on“) – narušená větná stavba, málo výstižné vyjadřování – neznají radost ze vzájemné komunikace, neumějí naslouchat druhým, neumí přenechat slovo druhému – řeč je využívána pouze k uspokojování svých potřeb a získávání informaci – potlačená až vymizelá gestikulace, plochá mimika – problémy při chápání symbolů, souvislostí, abstrakcí – problémy s pamětí (obvykle mají dobrou krátkodobou paměť) – při hraní chybí fantazie a tvořivost – hračky jsou používány neobvyklým způsobem, časté je soustředění na stereotypní detail (celé hodiny dokáže otáčet koly u auta) Abnormality v sociální interakci – autističtí kojenci se vyhýbají očnímu kontaktu, nejeví znatelný zájem o lidské tváře a hlasy – nevytvářejí typickou vazbu k matce, málokdy projevují strach z odloučení od blízké osoby nebo strach z cizích lidí – nemají zájem o kontakt a vztah s lidmi, chovají se k lidem jako k předmětům – dítě reaguje na emoce okolí velice slabě nebo vůbec – nedodržují společenské normy a konvence Abnormality v chování a zájmech – dítě lpí na neměnnosti života a prostředí, projevuje odpor i k sebemenším změnám osobního prostředí (nepatrný posun hračky v dětském pokoji může způsobit výbuch vzteku) – mívají nepřiměřené reakce na běžné zvuky (vysavač), pachy či chuť potravy – naopak jsou zvýšeně odolní vůči bolesti – zájem mívají o neživé, mechanické předměty (dopravní systémy a prostředky) Motorika a praktické dovednosti – u těchto dětí se neobjevují žádné motorické nápadnosti ve smyslu tělesného postižení

12

– v pohybu však můžeme pozorovat některé zvláštnosti (motorická hyperaktivita, žunglerská zručnost – prsty rukou) – těžkosti při praktických dovednostech (oblékání/svlékání, zavírání/otevírání zipu, držení tužky) Spektrum autistických poruch (Pipeková): 1. Kannerův dětský autismus = klasická varianta autismu (vývojová porucha) Jedná se o nejzávažnější poruchu dětského mentálního vývoje, avšak příznaky autismu se musí projevit ve všech třech skupinách, jak v oblasti komunikace, sociální interakce a také v oblasti představivosti. Mluví později, nekomunikují s lidmi, opožděný vývoj oproti ostatním (6 let = úroveň 3-4 roky). Používání piktogramů – rozvrh hodin či činností jsou označeny obrázky. Škála symptomů u dětského autismu je široká. Děti se stejno diagnózou se navenek chovají každé jinak. Děti s autismem můžou na okolí působit jako extrémně zlobivé, drzé a nevychované. Je-li dítě diagnostikováno v předškolním věku a je-li mu poskytnuta přirozená odborná pomoc, má reálnou šanci uspět jak ve škole, tak v životě. 2. Dezintegrační porucha - (Hellerův syndrom) = prevazivní vývojová porucha, při které předchází období normálního vývoje asi dvou let (ztráta dovedností, ochuzení nebo ztráta jazyka, změny chování → většina zůstává těžce mentálně postižena) Tento typ Autismu se projevuje jako atypický autismus. Může zde docházet k přechodnému zlepšení nebo zhoršení. 3. Rettův syndrom = jedná se o syndrom, který postihuje pouze dívky. Příčinou tohoto syndromu je mutace genu na raménku chromozomu x.(časný vývoj probíhá normálně, mezi 7. a 24. měsícem věku dochází k částečné nebo úplné ztrátě získaných manuálních a verbálních dovedností, nastává zpomalený růst hlavy, dochází ke ztrátě funkčních pohybů ruky, kroutivé pohyby rukou, nedostatečné žvýkání, nadměrné slinění, vyplazování jazyka, mohou se objevovat epileptické záchvaty → většinu případů doprovází HMR) 4. Klinefelterův syndrom = genetická porucha chromozomu X, u mužů (zvláštní chování – odvrácení se při pozdravu, zvláštní typ – vyhýbavého pohledu, plácání rukama, vrzání kloubů na prstech, zápěstích, rychlé dýchání a vzdychání, nervózní pochechtávání → stupeň MR je mírný až středně těžký – dle množství nadpočetných chromozomů X) 5. Landau – Kleffnerův syndrom = nastává ztráta řeči, která byla předtím dobře vyvinuta (dítě nevykazuje autistické rysy – podobnost spočívá v tom, že rodiče těchto dětí uvádí, že děti původně mluvily, ale ve 2 – 3 letech řeč ztratily → dítě je hyperaktivní, neklidné až agresivní, opět epileptické záchvaty) 6. Atypický autismus = pervazivní vývojová porucha - porucha nesplňuje všechny tři okruhy diagnostických kritérií nebo je opožděný nástup až po 3. roce života. U tohoto onemocnění se musí objevit alespoň dvě skupiny příznaků. Nejčastěji se zde vyskytují problémy s

13

navazováním kontaktů, dítě si neumí hrát s dětmi a dále se zde objevuje silná přecitlivělost na okolní předměty. Velmi reaguje. - Rozdíl mezi klasickým a atypickým autismem je ten, že děti s atypickým autismem mají některé oblasti vývoje méně narušené. Tyto děti mohou mít lepší komunikační dovednost a také interakce v sociální oblasti může být lepší. 7. Aspergerův syndrom = liší se od autismu tím, že se nevyskytuje celkové zpoždění nebo retardace řeči ani kognitivního vývoje - základním znakem je egocentrismus provázený malou nebo nulovou schopností či snahou po kontaktu s vrstevníky, sociální naivita, motorická neobratnost (jízda na kole, plavání, bruslení, lyžování). Aspergerův syndrom je mírnější formou autismu. Nepozná výrazy lidí, jinak vnímá svět, vše se učí, i když to nechápe proč (podání ruky, lítost, objetí). Aspergerův syndrom je porucha autistického spektra, vyznačující se narušením v oblasti sociální interakce, komunikace a představivosti. Stejná triáda postižené se projevuje i při dětském autismu a atypickém autismu. Při Aspergerově syndromu je však hloubka postižení zpravidla mírnější než při ostatních poruchách autistického spektra. Tyto děti sice mají své vyhraněné zájmy, dokážou se věnovat i jiným činnostem. Jejich emocionální reakce se od vrstevníků liší jenom mírně, v sociálním kontaktu působí naivně a nezrale. Mívají průměrné až nadprůměrné intelektové schopnosti. Lidé s Aspergerovým syndromem jsou jednostranně zaměření, sociálně a emočně nezralí. Ale také s mimořádně vysokým IQ. - Není pravidlo, je to výjimka. (Nepozná teplotu – zima, teplo – obléká se v zimě málo a naopak). EDUKACE AUTISTICKÝCH ŽÁKŮ → tito jedinci mají právo na vzdělání, mají možnost navštěvovat školu, která je schopna zabezpečit specifika výuky, která je nutno respektovat vzhledem k optimálnímu rozvoji žáka. Formy speciálního vzdělávání žáků se zdravotním postižením: Individuální integrace Skupinová integrace Speciální škola Kombinace výše uvedených forem

Léčba autistické poruchy Farmakologická léčba (konkrétně neexistuje, lze jen zmírnit některé dílčí poruchy

chování Behaviorální psychoterapie a speciálně-pedagogické působení je zajišťováno na

školských poradenských zařízeních, kterými jsou PPP a SPC (využívána častěji) PROGRAM TEACCH

terapie, výchova a vzdělávání dětí s autismem i jiným komunikačním handicapem je model péče o děti s autismem a jinou pervazivní vývojovou poruchou (vznikl spoluprací rodičů a profesionálů jako reakce na tvrzení, že autistické děti jsou nevzdělatelné a jejich porucha je zapříčiněna špatnou výchovou rodičů) – program zahrnuje péči o osoby s autismem v jakémkoli věku → jádrem je správná a včasná diagnóza a následná speciální pedagogická péče

14

Literatura: Monatová, Lili. Speciální pedagogika. Praha, SPN, 1990. ISBN 80-210-0164. Sovák, Miloš. Nárys speciální pedagogiky. Vyd. 6. Praha, SPN, 1986. ISBN neuvedeno. Sovák, Miloš et al. Defektologický slovník. Vyd. 3. upravené. Praha, H&H, 2000. ISBN 80-

86022-76-5. Švarcová I. Mentální retardace, vzdělávání, výchova, sociální péče. Portál Praha 2003. ISBN: 80-7178-821-X. VÁGNEROVÁ, Marie. Psychologie pro pomáhající profese: Variabilita a patologie lidské psychiky Richman S.: Výchova dětí s autismem. Portál: Praha 2006. ISBN 80-7367-102-6 Train A.: Nejčastější poruchy chování dětí.Portál: Praha 2001. ISBN 80-7178-503-2 Hrdlička M., Komárek V.: Dětský autismus. Portál: Praha 2004. ISBN 80-7178-813-9 Pipeková J.: Kapitoly ze speciální pedagogiky. Paido: Brno 2006. ISBN 80-7315