DMITRY GLUKHOVSKY

METRO2034

VOLNÉ POKRAČOVÁNÍ KULTOVNÍHO APOKALYPTICKÉHO BESTSELLERU

w w w .metro2034 .org

CESTA POKRAČUJE ...

PROLOG

ROK 2034Celý svět leží v troskách. Lidstvo je téměř zcela vyhubeno. Zničená města jsou kvůli radiaci neobyvatelná. Povídá se, že zajejich hranicemi se rozprostírá nekonečná vypálená pustina a lesy zmutované do podoby neprostupného porostu. Nikdopřesně neví, co se tam nachází. Civilizace zaniká a vzpomínky na bývalou velikost lidstva se postupně proplétají s pohádkamia legendami.

Je to už přes dvacet let, co vzlétlo poslední letadlo. Zrezivělé železniční koleje vedou odnikud nikam. Stavby století, kterése beztak nepodařilo dokončit, se změnily v sutiny. Když radisté bůhví pokolikáté naladí frekvence, na nichž dříve vysílal NewYork, Paříž, Tokio a Buenos Aires, slyší stále podivné skučení.

Uplynula pouhá dvě desetiletí od doby, kdy k tomu došlo. Člověk přestal být pánem na Zemi. Stvoření zrozenáradioaktivním zářením se mnohem lépe přizpůsobila životu v novém světě. Epocha člověka se chýlí ke konci.

Těch, kteří v to odmítají uvěřit, není mnoho - jen několik desítek tisíc. Nevědí, jestli se ještě někdo zachránil, nebo jsouposlední lidé na planetě. Žijí v moskevském metru, největším protileteckém krytu na světě. Je to poslední útočiště lidstva.

Onoho dne se všichni nacházeli v metru, což jim zachránilo život. Hermeticky uzavřené bezpečnostní brány stanic jechrání před zářením i strašlivými netvory na povrchu. Staré filtry čistí vzduch a vodu. Šikovné ruce sestrojily dynama vyrábějícíelektrický proud. V podzemních farmách se pěstují žampiony a chovají vepři.

Centrální správa se už dávno rozpadla a stanice se změnily v trpasličí státečky. Lidé se v nich stmelují kolem idejí,náboženských systémů nebo prostě filtrů na čištění vody.Je to svět bez zítřka. Sny, plány, naděje - pro nic takového tu není místo. Pocity byly nahrazeny pudy - a nejdůležitější je vůlepřežít. Stůj co stůj.To, co se stalo před událostmi popsanými v této knize, si přečtěte v románu Metro 2033.

KAPITOLA 1

OBRANA SEVASTOPOLSKÉNevrátili se v úterý ani ve středu, a dokonce ani ve čtvrtek — v nejzazší domluvený termín. Vnější kontrolní stanoviště byloobsazeno dnem i nocí. Kdyby strážní zaslechli sebemenší ozvěnu volání o pomoc nebo zahlédli na vlhkých tmavých stěnáchtunelu matný odlesk svítilny, okamžitě by směrem k Nachimovskému prospektu vyrazil úderný oddíl.

Napětí se každou hodinou stupňovalo. Nejlepší vojáci se skvělou výbavou a speciální přípravou právě pro takové akceani na okamžik nezamhouřili oko. Hromádka hracích karet, kterými si obvykle krátili čas mezi jednotlivými poplachy, ležela poddvoudenním nánosem prachu v zásuvce stolu na strážnici. Poklidné rozhovory skončily — zpočátku je vystřídaly úsečnénervózní domluvy, ale teď už panovalo jen zlověstné mlčení. Každý doufal, že jako první uslyší dunivé kroky vracející sekaravany. Tentokrát na tom prostě strašně moc záleželo.

Všichni obyvatelé Sevastopolské, ať pětiletý chlapec nebo stařec nad hrobem, uměli zacházet se zbraněmi. Svou stanicipřeměnili v nedobytnou pevnost. Ačkoli našli útočiště za kulometnými hnízdy, ostnatým drátem, ba dokonce pancéřovýmizátarasy ze svařovaných kolejnic, hrozil této zdánlivě nedotknutelné baště každým okamžikem pád. Její Achillovou patou bylnedostatek munice.

Kdyby obyvatelé jiných stanic prožívali to, čemu musela dennodenně čelit Sevastopolskaja, vůbec by se nezabývalimyšlenkami na obranu a uprchli by jako krysy ze zatopeného tunelu. Ani mocná Hanza, společenství stanic na Okružní trase,by ve vážném případě jen těžko vyslalo dodatečné bojové síly na ochranu této jediné stanice, a to kvůli neúnosným nákladům.Jistě, strategický význam Sevastopolské byl enormní, ale cena byla příliš vysoká.

I za elektřinu se draze platilo. Byla to tak vysoká cena, že Sevastopolští, kteří zbudovali jednu z největších vodníchelektráren v metru, se za své dodávky proudu nechávali od Hanzy zásobovat municí, a to dokonce se ziskem. Mnozí všakneplatili jen patronami, ale i zmrzačeným krátkým životem.

Spodní voda byla zároveň požehnáním i prokletím Sevastopolské. Stanici ze všech stran obklopovala voda jako proud Styxuzpráchnivělou Charonovu bárku. Přinášela nejen jí, ale nejméně třetině Okružní trasy světlo a teplo, protože roztáčela lopatkydesítek vodních mlýnů. Zruční konstruktéři ze stanice je postavili podle vlastních plánů a umístili v tunelech, prohlubních apodzemních vodních tocích, prostě všude, kde to bylo pro tento účel vhodné.

Voda však zároveň nepřetržitě narušovala sloupy a pozvolna rozpouštěla cement ve spárách. Bublala velmi blízko, hnedza stěnami stanice, jako by chtěla její obyvatele uspat. Byla to pouze spodní voda, která jim bránila v tom, aby přebytečné anepoužívané úseky tras vyhodili do povětří. A právě tím tunelem se k Sevastopolské přibližovaly hordy strašidelných nestvůrpřipomínající nekonečnou jedovatou stonožku lezoucí do mlýnku na maso.

Obyvatelé stanice si připadali jako posádka přízračné lodě plující skutečným peklem. Nepřetržitě byli odsouzeni k tomu,aby hledali a opravovali nové průsaky, protože jejich fregata už dávno utrpěla četné trhliny. A přístav, ve kterém by našlibezpečí a klid, nebyl v dohledu.

Současně museli odrážet jeden útok za druhým, protože od Čertanovské na jihu a Nachimovského prospektu severně od jejichstanice přilézaly nestvůry větracími šachtami, vynořovaly se z kalné břečky kanalizace nebo se prostě přiřítily z ostatníchtunelů. Vypadalo to, že se proti Sevastopolským spikl snad celý svět, který nelituje námahy, aby jejich domovinu vymazal zmapy metra. Oni však bránili svou stanici zuby nehty, jako by šlo o poslední útočiště v celém vesmíru.

Ačkoli byli inženýři velice šikovní a bojovníci prošli tvrdým a nemilosrdným výcvikem, bez patron, žárovek do reflektorů,antibiotik a obvazového materiálu by nedokázali stanici dlouho hájit. Jistě, dodávali proud a Hanza jim za to slušně platila.Okružní trasa však měla ještě další dodavatele a vlastní zdroje, zatímco Sevastopolští by bez zásobování zvenčí nepřežili animěsíc. A jejich zásoba patron se teď hrozivě tenčila.

Každý týden odcházely ozbrojené karavany do stanice Serpuchovskaja, aby tam za úvěr poskytnutý od hanzovníchobchodníků obstaraly vše nezbytné a hned se zase vrátily. Dokud se Země točí, podzemní proudy tečou a klenby zbudovanéstaviteli metra drží, nic se na tom nezmění.

Tentokrát se však návrat karavany zpozdil, a to tak citelně, že to vedlo k jedinému závěru — stalo se něconepředvídatelného, něco strašného, čemu nemohli zabránit ani po zuby ozbrojení a v bojích zakalení vojáci doprovázejícívýpravu, ani dlouhodobě kultivované vztahy s vedením Hanzy.

Ta záležitost by nevyvolávala takové znepokojení, kdyby alespoň fungovala komunikace. Telefonní vedení k Okružnítrase se však kdesi porouchalo, spojení se už v pondělí přerušilo a jednotka, kterou poslali najít místo defektu, se vrátila bezhmatatelného výsledku.Lampa se širokým zeleným stínítkem visela nízko nad kulatým stolem. Osvětlovala několik zažloutlých listů, na kterých bylytužkou nakreslené grafy a diagramy. Byla to slabá žárovka, nanejvýš čtyřicet wattů — ne proto, že by se muselo šetřitproudem, to opravdu nebyl v Sevastopolské problém, ale protože majitel této kanceláře nesnášel prudké světlo. Popelníkpřetékal zamáčknutými oharky, přičemž veškeré kuřivo bylo nekvalitní domácí výroby. Štiplavý šedomodrý kouř se líněvznášel pod nízkým stropem.

Náčelník stanice Vladimír Ivanovič Istomin si otřel čelo, zvedl ruku a podíval se svým jediným okem na hodiny - zaposlední půlhodinu už popáté. Pak luskl prsty a namáhavě se zvedl. „Musíme se nějak rozhodnout. Nemůžeme déle váhat."

Na opačné straně stolu seděl postarší, ale svalnatý muž ve vatované maskovací blůze a v obnošeném modrém baretu.Otevřel ústa, aby něco řekl, ale otřásl s ním záchvat kašle. Mrzutě přimhouřil oči a rukou rozptýlil dým. „No dobře, VladimíreIvanoviči," ozval se pak, „ještě jednou to zopakuji. Z jižního tunelu nemůžeme stáhnout nikoho. Stráže tam jsou podobrovským tlakem a už teď se jentaktak udrží. Jen za poslední týdny tři ranění, z toho jeden těžce, a to i přes opevnění.Nepřipustím, abys jih dál oslaboval - zvláště když tam neustále musí být na hlídce v šachtách a ve spojovacím tunelu dvětrojice průzkumníků. A na severu musíme krýt záda přicházejícím karavanám, odtud nemůžeme odvolat ani duši. Je mi líto, alemusíš se po někom porozhlédnout sám."

„Ty jsi velitel předsunutých stráží, tak laskavě hledej!" zavrčel náčelník. „Já se zase postarám o svoje věci. Za hodinumusí jednotka vyrazit. My dva prostě myslíme v odlišných kategoriích. Nejde přece jen o naše problémy tady a teď! Co když sestalo něco neblahého?"

„A podle mě, Vladimíre Ivanoviči, děláš kolem sebe zbytečný zmatek. Máme ve výzbroji ještě dvě neotevřené bednykalibru 5,45, což nám stačí ještě půldruhého týdne. A pak mám ještě něco doma pod matrací." Plukovník se usmál a obnažilvelké zažloutlé zuby. „Na jednu bednu to určitě vystačí. Náš problém nejsou patrony, ale lidé."

„A teď ti povím já, v čem je zakopaný pes. Jestli už nedostaneme žádné dodávky, budeme muset za dva týdny uzavřítbrány na jih, protože bez munice tunel beztak neudržíme. To znamená, že přestaneme udržovat dvě třetiny mlýnů. První várkase porouchá do týdne. Dobře víš, jak Hanza nesnáší výpadky elektrického proudu. Když budou mít štěstí, najdou obratem rukyjiného zásobovatele. Pokud ne... Ale proč bych se zrovna já měl zajímat o proud! Už skoro pět dní panuje v tunelu hrobový klida neukázala se žádná potvora. Co když se tam něco zřítilo? Nebo propadlo? Co když jsme teď zcela odříznuti?"

„Hlavně nepanikař. Elektrické kabely jsou v pořádku. Elektroměry běží, takže Hanza nejspíš svůj proud odebírá. O závalubychom přece hned věděli. A kdyby to byla sabotáž, nepoškodili by telefon, ale elektrické vedení. A pokud jde o tunel, čeho sevlastně obáváš? Ani v době rozkvětu k nám nikdo nezabloudil. Vezmi si třeba Nachimovskij prospekt — bez doprovodu se tamprostě nedostaneš. Cizí obchodníci se k nám už dávno neodvažují. A banditi se už taky poučili — vždyť jsme pokaždé nechalijednoho z nich živého odejít. Takže klid."

„Tobě se to mluví," zabručel Vladimír Ivanovic, nadzvedl si pásku nad prázdným očním důlkem a otřel si pot z čela.„Dám ti tři chlapy," přikývl plukovník, teď už viditelně naladěný trochu smířlivěji. „Víc ani při nejlepší vůli nemůžu. A nekuř

mi tady. Víš přece, že nesmím dým vdechovat, a navíc otravuješ i sám sebe! Upřímně se přiznám, že čaj by mi byl milejší..."„Ale prosím, jak si přeješ." Náčelník si zamnul ruce, zvedl telefonní sluchátko a vybafl: „Tady Istomin. Čaj pro mě a

plukovníka."„A ač se dostaví službu konající důstojník," požádal velitel předsunutého strážního stanoviště a sundal si baret. „Pak to

hned zařídím s tou pátrací jednotkou."Istomin se vždy mohl pochlubit mimořádným čajem, ze stanice VDNCh, byl to prvotřídní výběr. Jen málokdo si mohl něco

takového dovolit, protože na cestě z druhého konce metra do této stanice uvalila Hanza na oblíbený čaj náčelníka stanicehned třikrát clo. To ho natolik prodražilo, že by si svou slabost nikdy nemohl dovolit, kdyby se mu nepodařilo navázat výbornévztahy na stanici Dobryninskaja. Vůdci karavan vracející se z Hanzy proto měli u sebe pokaždé pohledný balíček, který Istominzásadně přebíral osobně.

Před rokem však došlo k prvním výpadkům dodávek. Zneklidňující fámy pronikly až do Sevastopolské: VDNCh údajněpostihlo nové strašlivé nebezpečí ohrožující celou oranžovou linku - nejspíš neznámí mutanti z povrchu. Jsou prý téměřneviditelní, prakticky nezranitelní a dokážou číst myšlenky. Říkalo se, že stanice padla a Hanza prý ze strachu před invazívyhodila do vzduchu tunely na opačné straně Prospektu Mira. Ceny čaje se tehdy prudce zvýšily, po určitou dobu nebyl vůbecžádný k sehnání a Istomin si s tím už začal dělat velké starosti. Avšak o několik týdnů později se situace uklidnila a karavanyzase přivážely do Sevastopolské kromě patron a žárovek i voňavý čaj. A o co jiného vlastně šlo?

Nalil veliteli čaj do porcelánového šálku s odloupnutým zlatým okrajem a na okamžik se kochal se zavřenýma očimaaromatickými výpary. Pak naplnil svůj hrnek, ztěžka dosedl na židli a začal stříbrnou lžičkou zvonivě míchat, aby se rozpustilsacharin.

Muži mlčeli a zhruba minutu byl melancholický cinkot jediným zvukem v setmělé a tabákovým dýmem zahalené kanceláři.Znenadání vše přehlušilo pronikavé znění pocházející - téměř ve stejném rytmu - z tunelu: „Poplach!"

Velitel předsunutého stanoviště na svůj věk překvapivě hbitě vyskočil a vyběhl z místností. V dálce práskl osamocenývýstřel z pušky, vzápětí se přidaly kalašnikovy - jeden, dva, tři. Těžké vojenské boty zaduněly po nástupišti a bylo slyšetmohutný plukovníkův bas, jímž - teď už z určité vzdálenosti - uděloval první rozkazy.

Istomin natáhl ruku po nablýskaném milicionářském samopalu zavěšeném u skříně, ale pak sáhl na kříž, odmítavě mávlrukou, znovu se posadil ke stolu a dopřál si ještě doušek čaje. Naproti němu se osaměle kouřilo z plukovníkova šálku, vedlekterého ležel baret - návštěvník si ho tu ve spěchu zapomněl. Náčelník stanice se ušklíbl a znovu, tentokrát polohlasně, sezačal s nyní nepřítomným velitelem přít. Šlo přitom pořád o totéž - nyní však používal nové argumenty, které ho předtím vzápalu hašteření nenapadly.Na Sevastopolské koloval nejeden cynický vtip o tom, proč se sousední stanice jmenuje zrovna Čertanovskaja; slovo „čert" v tomnázvu přímo bilo do očí. Mlýny vodních elektráren se rozprostíraly poměrně daleko jejím směrem. Ačkoli byla považována zaopuštěnou, nenapadlo nikoho ani ve snu, aby ji prostě obsadil a rozvíjel její potenciál, jak se to už kdysi stalo se stanicíKachovskaja. Technické týmy, které pod vojenskou ochranou montovaly nejvzdálenější předsunuté generátory, si dávaly bedlivýpozor na to, aby je od Čertanovské vždy dělilo nejméně sto metrů. Téměř každý, kdo se musel odebrat na takovou expedici anebyl zrovna fanatický ateista, se v duchu pokřižoval a mnozí se dokonce pro všechny případy loučili s rodinami.

Čertanovskaja byla prokletá stanice, to vycítil každý, kdo se k ní přiblížil na půl kilometru. Sevastopolští tam ve své naivitě nasamém počátku poslali po zuby ozbrojené úderné jednotky, aby rozšířili oblast svého vlivu. Pokud se tyto oddíly vůbec vrátily,byly těžce zdevastované a přinejmenším z poloviny zdecimované. Někdejší vynikající bojovníci pak seděli u ohně, zajíkali se aslintali, a ačkoli je plameny olizovaly tak, že se jim škvařil oděv, neustále se třásli. Jen pracně se rozpomínali na to, co prožili —a jedno hlášení se nikdy nepodobalo druhému.

Říkalo se, že někde na opačné straně Čertanovské klesají odbočky hlavního tunelu do hlubiny a vytvářejí tam obrovskýlabyrint jeskyní, ve kterém se to údajně jen hemží nestvůrami. Na Sevastopolské nazývali tohle místo „Brána" - byl to náhodnězvolený pojem, protože nikdo ze živých obyvatel stanice do této části metra nikdy nevstoupil. Vyprávěla se však jedna historkaz doby, kdy trasa ještě nebyla prozkoumaná. Početná průzkumná jednotka se tehdy údajně dostala až za Čertanovskou aobjevila Bránu. Pomocí vysílače — fungoval přibližně jako kabelový telefon - radista oznámil, že stojí u vchodu do úzkéhokoridoru vedoucího téměř svisle dolů. Dál už ze sebe nic nevypravil. Nejvyšší představitelé Sevastopolské slyšeli jen pronikavévýkřiky plné hrůzy a bolesti. Průzkumníci se kupodivu ani nepokusili střílet - nejspíš pochopili, že běžné zbraně by je ne-ochránily. Jako poslední zmlkl velitel jednotky, bezohledný žoldák ze stanice Kitaj gorod, který svým soupeřům, jakmile jeporazil, vždy uřezával malík. Nacházel se zřejmě v určité vzdálenosti od mikrofonu, který sklouzl z vysílače, protože jehoslovům bylo špatně rozumět. Když se však náčelník stanice pozorněji zaposlouchal, co muž ve smrtelném zápase zajíkavěpronáší, pochopil, že je to modlitba - jedna z těch prostých naivních modliteb, které se malé děti učí od věřících rodičů. Potomse spojení přerušilo.

Po této události byly veškeré další pokusy o průnik k Čertanovské pozastaveny. Jistě, existovaly dokonce plány opustitSevastopolskou a stáhnout se až k Hanze. Vypadalo to však, že ta zatracená stanice tvoří hranici, kde končí nadvláda lidí v metru.Netvoři, kteří se ji snažili překonat, znamenali pro obyvatele Sevastopolské spoustu mrzutostí, ale nebyli nezranitelní a při dobřeorganizované obraně se daly jejich útoky snadno a téměř bez vlastních ztrát odrazit — dokudstačila munice. Některé z těch příšer bylo sice možné zastavit jen trhavými střelami nebo vysokonapěťovými pastmi, alevětšinou se na tyhle útočníky, kteří sice byli velice nebezpeční, ale nenaháněli smrtelnou úzkost, vystačilo s běžnýmizbraněmi. Nazývali je tu po domácku „upíři" — jako v nějaké povídce od Gogola.

„Tamhle je ještě jeden! Nahoře, ve třetím potrubí!"Horní reflektor se vylomil z držáků, třepotavě se na kabelu houpal jako oběšenec a oslnivě osvětloval scenérii před

opevněním. Jednou se zaměřil na přikrčené postavy plížících se mutantů, vzápětí je zase schoval ve tmě a potom se v jehoostrém svitu ukázali strážní. Všude se míhaly zrádné stíny, smršťovaly se, poté se zase rozpínaly a deformovaly v odpornégrimasy, takže se nedalo poznat, jestli je to člověk, nebo netvor.

Stanoviště mělo výhodnou polohu, protože právě tady se sbíhaly dva tunely. Krátce před apokalypsou tu Metrostroj začal srozsáhlými opravami, které však nebyly nikdy dokončeny. Sevastopolští vybudovali na tomhle strategickém uzlu pevnost —dvě kulometná stanoviště, půldruhého metru silné ochranné valy z pytlů s pískem, pancéřové zábrany, závory na kolejích,pasti s vysokonapěťovými výboji poblíž i dále od základny a důkladně promyšlený systém včasného varování. Jakmile se však- jako dnes - mutanti objevili ve vlnách, zdálo se, že i tenhle obranný komplex zakolísal.

Kulometčík si pro sebe monotónně prozpěvoval beze slov. Z nozder vyfukoval krvavé bubliny a udiveně hleděl na vlhké aleskle červené dlaně. Vzduch kolem jeho pečeněgu se tetelil žárem, ale najednou se ten zatracený krám zasekl. Střelec krátcezachrochtal, opřel se o rameno svého souseda, statného bojovníka s uzavřenou titanovou helmou, a zmlkl. V následující chvílise rozlehl jekot pronikající až do morku kostí. Bestie zaútočily.

Muž v helmě odsunul zakrváceného kulometčíka stranou, vstal, zvedl kalašnikov a vypálil dlouhou salvu. Odpornéšlachovité zvíře v matně šedé kůži už stačilo skočit, roztáhnout sukovité přední pracky a teď se na létajících blanách snášeloshora. Netvoři se pohybovali nepředstavitelně rychle a váhavci neměli sebemenší šanci.Proto byli službou na tomhle stanovišti pověřováni jen nejobratnější a nejrychlejší muži.Olověné krupobití rázně ukončilo vřeštění, ale mrtvý netvor ještě kousek popoletěl. Vzápětí narazilo stopadesátikilové tělo napytle s pískem a zvířilo hustý oblak prachu.„To bysme měli."

Zdánlivě nekonečný útok kreatur, který začal před několika minutami z velkého odřezaného potrubí na stropě tunelu, zřejměopravdu pominul. Strážní opatrně opouštěli své úkryty.„Pošlete sem nosítka! Doktora! Rychle, odneste ho na stanici!"Obr, který usmrtil poslední zvíře, si připevnil na samopal bajonet a beze spěchu se blížil k mrtvým a zraněným nestvůrámležícím v bojové zóně. Pokaždé přišlápl těžkou botou zvířecí tlamu s vyceněnými zuby k zemi a krátce a cíleně mu zabodlbajonet do oka. Pak se unaveně opřel o pytle s pískem, pohlédl do tunelu, nadzvedl konečně hledí helmice a dopřál si doušekz polní lahve.Když bylo po všem, dorazila posila ze stanice. I velitel předsunutého stanoviště se konečně přibelhal. Měl rozepnutoumaskovací blůzu, těžce supěl a proklínal své rozmanité choroby.„Kde teď seženu tři chlapy? To si je mám vyříznout z vlastního masa?"„Co tím myslíte, Denisi Michajloviči?" zeptal se jeden ze strážných.„Istomin chce, abysme hned vyslali průzkumný oddíl k Serpuchovské. Div se nepodělá kvůli karavaně. Ale kde mám schrastit třilidi? Zrovna teď.„Ještě pořád nic nového?" zeptal se muž s polní lahví, aniž se otočil.„Nic," potvrdil starý voják. „Ale ono ještě neuteklo moc času. Co je asi nebezpečnější? Jestli nyní oslavíme naše pozice na jihu,nenajde se tam možná už za týden nikdo, kdo by tu karavanu přijal!"Jeho protějšek mlčky zavrtěl hlavou. Nepohnul se ani tehdy, když velitel konečně přestal vrčet a zeptal se strážných, jestli byse někdo chtěl do téhle tříčlenné průzkumné jednotky přihlásit.Dobrovolníků se našlo dost. Mnozí strážní měli věčného posedávání na stanici plné zuby a neuměli si prostě představit, že bymohlo být něco nebezpečnějšího než obrana jižního tunelu.Ze šesti lidí, kteří projevili ochotu, si plukovník vybral ty, které mohl podle svého nejlepšího svědomí nejspíš postrádat. Byla torozumná myšlenka - nikdo z těch tří se už nikdy na stanici nevrátil.Od odchodu dobrovolníků uplynuly tři dny. Veliteli se zdálo, že si lidé za jeho zády šuškají a vrhají na něho kradmé pohledy.Dokonce i velmi zaujaté rozhovory rázem zmlkly, jakmile se přiblížil, a v napjatém mlčení, které vzápětí následovalo, měl pocit,že slyší nevyslovenou výzvu: Vysvětli nám to, ospravedlň se.

Přitom dělal jen svou práci - staral se o bezpečnost předsunutých strážních stanovišť na Sevastopolské. Byl dobrý taktik,nikoli však stratég. Beztak měl příliš málo vojáků. Kdo mu dal právo je tak přetěžovat tím, že je posílá na nějaké pochybné,ne-li rovnou zcela nesmyslné výpravy?

Před třemi dny byl o tom ještě bezvýhradně přesvědčený. Nyní ho však každý ustrašený, nesouhlasný a pochybovačnýpohled připravoval o původní jistotu, a proto váhal. Lehce ozbrojený průzkumný tým nepotřebuje na celou cestu z Hanzy azpět ani den - i když se zohlední možné půtky a zdržení na hranicích nezávislých stanic. To znamená...

Velitel rozkázal nikoho nevpouštět, zavřel se ve své malé kanceláři, zabořil rozpálené čelo do rukou a začal si pro sebemumlat. Snad posté procházel všechny možnosti. Co se stalo s obchodníky? A kde se zdržela průzkumná jednotka?

Na Sevastopolské neměli strach z lidí - nanejvýš snad z armády Hanzy, špatná pověst této stanice, přehnaná vyprávěníněkolika očitých svědků o tom, jak vysokou cenu platí její obyvatelé za přežití - toho všeho se chopili obchodníci a ústnípropagandou to šířili po celém metru. Účinek na sebe nedal dlouho čekat. Vedení stanice rychle pochopilo, jaké výhodytaková reputace přináší, a vzalo její upevňování do vlastních rukou. Informátoři, kupci, cestující a diplomati směli od této dobyvyprávět o Sevastopolské a celém úseku na opačné straně Serpuchovské ty nejstrašnější výmysly.Jen málokdo rozpoznal za touto dýmovou clonou přitažlivost a opravdový význam stanice. V posledních letech se nic netušícíbandy pokoušely prolomit předsunutá strážní stanoviště, ale válečná mašinerie Sevastopolské v čele s bývalými důstojníky je bezsebemenších problémů rozdrtila.

Trojice průzkumníků každopádně dostala přesné instrukce: Pokud narazí na jakoukoli hrozbu, musí se vyhnoutkonfrontaci a co nejrychleji se zase vrátit.

Na lince se samozřejmě vyskytovala ještě Nagornaja - to sice nebylo tak děsivé místo jako Čertanovskaja, ale přesto tu hroziloznačné riziko, ba i záhuba. A stále se nesmělo zapomínat na stanici Nachimovskij prospekt, jejíž brány se na povrchu zasekly, aproto byla jen nedostatečně chráněna proti vetřelcům shora. Vyhodit východy do povětří nepřicházelo pro Sevastopolskou vúvahu, protože stopaři používali výstup na Nachimovském prospektu pro své výpravy. Samotný by se nikdo neodvážil tudy projít,ale dosud se každá trojice vypořádala s netvory, kteří tam občas číhali.

Zával? Spodní voda? Sabotáž? Neočekávané přepadení ze strany Hanzy? Byl to plukovník, nikoli náčelník staniceIstomin, kdo teď musel odpovídat ženám pohřešovaných průzkumníků. Neklidně a tázavě mu hleděly do očí - v naději, že znich vyčtou ujištění nebo útěchu. Musí to vysvětlit vojákům z posádky. Ti se naštěstí zbytečně nevyptávají a jsou mu - prozatím- věrně oddáni. A nakonec musí uklidnit všechny ustarané lidi, kteří se sejdou po práci u staničních hodin, aby se podívali, jakdlouho je už karavana na cestě.

Istomin se mu svěřil, že v posledních dnech čelil několikrát otázkám, proč světlo na stanici zesláblo. Lidé požadovali, abylampy svítily jako dříve. Přitom nikoho ani nenapadlo snižovat příkon - osvětlení bylo zapnuté naplno. Ne, za to nemohlastanice, ale srdce lidí, ve kterých se šířila ponurá temnota. Proti ní nebyly nic platné ani ty nejvýkonnější rtuťové výbojky.

Telefonní vedení na stanici Serpuchovskaja se pořád ještě nepodařilo obnovit. Plukovníka to připravovalo o velmi důležitýpocit, který byl pro obyvatele metra opravdu vzácný - pocit blízkosti k jiným lidem. Dokud komunikace fungovala, karavany sepravidelně vydávaly na cestu a vracely se a výprava do Hanzy netrvala ani den, měl každý svobodnou volbu odejít nebozůstat.Všichni věděli, že o pouhých pět tunelů dál začíná vlastní metro, civilizace - lidstvo.

Podobně se kdysi nejspíš cítili polární badatelé v arktickém ledu, když - ať už z vědeckého zájmu nebo kvůli vyššímmzdám - přistoupili na několikaměsíční boj proti chladu a samotě. Nacházeli se tisíce kilometrů od pevniny, a přesto ji pořád

měli nadosah, protože fungovalo rádio a jednou za měsíc uslyšeli dunění letounu, ze kterého jim zase shodili pár beden smasovými konzervami.

Avšak ledová kra, na které se nacházela Sevastopolskaja, se odlomila a každou hodinou se vzdalovala - do ledové bouře,temného oceánu, prázdnoty a nejistoty.

Čekání se nesnesitelně protahovalo a plukovníkova neurčitá starost se zvolna měnila v ponurou jistotu - tři průzkumníky,které poslal k Serpuchovské, už nikdy neuvidí. Vzít další tři bojovníky z předsunutých stanovišť a rovněž je vystavit tomuneznámému nebezpečí bylo naprosto vyloučené. Nemohl si prostě dovolit jejich jistou smrt, která navíc neskýtala žádnévýchodisko ze stávající situace. Přesto mu připadalo předčasné spustit hermetické brány, uzavřít jižní tunely a vytvořitpočetnou údernou jednotku. Proč o tom musí rozhodovat zrovna on? Ať už se rozhodne jakkoli, bude to v každém případěšpatně.

Velitel předsunutých stanovišť si povzdechl, pootevřel dveře, pokradmu se rozhlédl a přivolal k sobě strážného. „Nemělbys pro mě cigaretu? Je to ale poslední, příště mi už žádnou nedávej - bez ohledu na to, jak budu žadonit. A nikomu o tomneříkej."Když Naďa, podsaditá upovídaná žena s děravým angorským šátkem a v ušpiněné zástěře, přinesla hrnec s masem azeleninou, strážní ožili. Brambory, okurky a rajčata byly považovány za největší pochoutku a s výjimkou Sevastopolské nabízeloněco podobného jen pár nejlepších restaurací na Okružní trase nebo v Polisu. Důvodem nebyly jen komplexní hydrolytickékultury nezbytné k pěstování uskladněných semen, nýbrž i to, že jen málokdo si v metru mohl dovolit hýřit proudem proto, abytrochu vylepšil jídelníček vojáků.

Dokonce i samo vedení stanice dostávalo na stůl zeleninu pouze o svátcích, protože se pěstovala hlavně pro děti. Istominse musel div ne do krve pohádat s kuchaři, aby je přesvědčil o tom, že mají - kvůli zvýšení morálky — k vepřovému, které sepodávalo vždy v liché dny, přidat po stu gramech vařených brambor a jednom rajčeti.

A skutečně — když Naďa trochu neobratně odložila samopal a nadzvedla pokličku na hrnci, vrásky v obličeji strážných seokamžitě vyhladily. Nikomu z nich se už nechtělo mluvit o pohřešované karavaně nebo ztracené průzkumné jednotce —beztak by jim to jen kazilo chuť k jídlu.

Postarší muž ve vatovaném kabátě s úzkými služebními odznaky metra s úsměvem zamíchal brambory ve své misce apoznamenal: „Dnes musím celý den myslet na Komsomolskou. Tak rád bych ji znovu viděl! Ty mozaiky! Podle mě je tonejkrásnější stanice v celé Moskvě."

„Ach, nech toho, Homére," opáčil neholený tlouštík v ušance. „Prostě jsi tam žil, tak je jasné, že ji máš pořád ještě rád. Aleco ty malby na skle na Novoslobodské? Nebo nádherné sloupy a stropní fresky na Majakovské?"

„Mně se vždycky líbila Ploščaď Revoljucii," přiznal se ostýchavě vážný muž v letech, kterého k nim přidělili jako ostřelovače.„Já vím, že to zní hloupě, ale všichni ti zachmuření námořníci, piloti a pohraničníci se psy... jako dítě jsem tím byl nadšený."

„No, podle mě to vůbec není hloupé," přitakala mu Naďa, zatímco vyškrabávala zbytky z hrnce. „Zvlášť mezi mužskýmisochami se najde pár skvěle vypadajících chlapů. Hej, četaři, dělej, nebo ostrouháš!"

Urostlý ramenatý bojovník, který původně seděl stranou, klidně přistoupil k ohništi, vzal si svou porci a vrátil se zpět - conejblíže k tunelu a co nejdál od lidí.

Tlouštík pokynul hlavou k mužovým širokým ramenům a šeptem se zeptal: „Ukáže se tenhle vůbec někdy na stanici?"„Ne, už přes týden sedí tady," odpověděl stejně tiše ostřelovač. „Nocuje ve spacím pytli. Jak jen to může vydržet... Ale

třeba to prostě potřebuje. Před třemi dny, když ty bestie div nesežraly Rinata, pak každou z nich chladnokrevně oddělal.Vlastnoručně. Stačilo mu na to patnáct minut. Vrátil se a měl zakrvácené boty i samopal... Ale vypadal moc spokojeně."„To není člověk, ale robot," poznamenal vyzáblý kulometčík. „V jeho blízkosti bych ani nezamhouřil oko. Viděl jsi, co se mustalo s obličejem?"

Stařík, kterému říkali Homér, pokrčil rameny a prohlásil: „Je to zvláštní, ale já se cítím opravdu v bezpečí jenom s ním. Cobyste po něm chtěli? Ten chlap je v pořádku, jen to prostě taky trochu slíznul. Na co tady potřebujeme krásu, ta se spíš hodípro stanice. A když už o nich mluvíme - ta tvoje Novoslobodskaja je pro mě vrchol nevkusu. Skleněná okna? No to bych musel míthodně v hlavě... To je příšerný kýč!"

„A kolchozní mozaika přes půl stropu snad ne?" „Prosím tě, kde jsi něco takového viděl na Komsomolské?" Tlusťoch sedostal do ráže. „Celý to zatracený sovětský umění má přece jediný téma - život v kolchozu a naše hrdinské piloty!"

„Serjožo, piloty bych na tvém místě vynechal," varoval ho ostřelovač.Znenadání zazněl tlumený hluboký hlas: „Komsomolskaja je sračka a Novoslobodskaja jakbysmet."Tlusťoch se překvapením zajíkl a vylekaně pohlédl do příšeří směrem k veliteli. I ostatní oněměli. Neznámý se jejich

rozhovorů nikdy neúčastnil. I když se ho na něco zeptali, odpověděl - pokud vůbec - pouze jednoslabičně.Pořád ještě seděl zády k nim a upřeně zíral do temného jícnu tunelu. „Na Komsomolské jsou stropy moc vysoké a sloupy tenké,takže celé nástupiště leží jako na podnose. Kromě toho se přestupy dají jen těžko zabarikádovat. A na Novoslobodské jsou stěnyposeté trhlinami, i když je tam pořád dokola natírají. Stačí jeden granát a pohrbíš celou stanici. Jo, a ta tvoje skleněná oknajsou už dávno rozbitá. Byla moc křehká."O takovém výběru kritérií by se dalo dlouho přít, ale nikdo se neodvážil nic namítnout. Četař chvíli mlčel a jakoby mimoděk pro-hodil: „Zajdu na stanici. Homér půjde se mnou. Střídání za hodinu. Do té doby přebírá velení Artur."

Ostřelovač spěšně vstal a přikývl, ačkoli to velitel nemohl vidět. I stařec se zvedl a začal si balit svých pár věcí, ačkoli ještěnedojedl. Když se bojovník vrátil k ohni, měl už na sobě kompletní uniformu i s helmou a objemným ruksakem.

„Hodně štěstí!" popřál ostřelovač.Zatímco se obě rozdílné postavy - mohutný velitel a hubený Homér - zvolna vzdalovaly v tunelu, sledoval je ostrostřelec

zamyšleným pohledem. „Nějak se do mě dala zima. Ještě trochu prosím přiložte," požádal.Četař po cestě neutrousil ani slovo, jen se ujistil, že Homér skutečně kdysi pracoval jako pomocný strojvedoucí a předtím jakoprostý pochůzkář trati. Stařík na něho nejdřív nedůvěřivě zamžikal, ale pak přikývl. Na Sevastopolské pořád opakoval, že todotáhl až na vlakvedoucího, a o práci pochůzkáře raději mlčel, protože mu to připadalo trochu trapné.

Četař se přivítal se strážnými úsečným vojenským pozdravem. Muži ustoupili a návštěvník vstoupil do kancelářestaničního vedení bez zaklepání. Istomin a plukovník se překvapeně zvedli ze židlí a vyšli mu v ústrety. Oba vypadali podivnězkroušeně, unaveně a bezradně.

Zatímco Homér u vchodu nesměle přešlapoval z jedné nohy na druhou, četař odložil helmu, položil ji přímo na Istominovypodklady a přejel si rukou po holé lebce. Ve svitu lampy bylo znovu vidět, jak strašlivě má znetvořený obličej - levá tvář bylasvraštělá jako po rozsáhlém popálení, oko nad ní tvořilo jen úzkou škvíru a obrovská fialová jizva se kroutila od ústního koutkuaž k uchu. Ačkoli se Homér domníval, že ten pohled už zná, přeběhl mu znovu mráz po zádech, jako by to viděl poprvé.

„Vypravím se sám k Okruhu," vyhrkl četař, který ani nepozdravil.Následovalo hluboké mlčení. Homér už věděl, že ten chlapík je mimořádný bojovník, a proto mu vedení stanice projevuje

mimořádnou úctu. Teď mu však začalo docházet, že četař na rozdíl od všech ostatních obyvatel Sevastopolské nepodléhážádnému rozkazu. Od obou starších a vyčerpaných mužů viditelně neočekávalschválení, ba naopak - spíš to vypadalo, že sám udělil rozkaz, který mají vykonat. A zase - už pokolikáté? - se Homér sámsebe ptal: Kdo je ten muž?

Velitel předsunutých stanovišť vrhl rychlý pohled na náčelníka stanice. Obličej se mu zachmuřil, jako by chtěl něconamítnout, ale pak jen mávl rukou. „Jak chceš, Lovče," utrousil. „Stejně si nedáš nic vymluvit."

KAPITOLA 2

NÁVRATStařík choulící se u vchodu zpozorněl. Lovec. Hunter. Takové jméno na Sevastopolské ještě nikdy neslyšel. Znělo jako přezdívka- stejně jako v jeho případě; samozřejmě se nejmenoval Homér, ale Nikolaj Ivanovic. Po autorovi řeckých hrdinských eposů hopojmenovali až tady, na této stanici, protože zbožňoval všechny možné historky a fámy.

„Nový četař," vysvětlil plukovník strážným v jižním tunelu před dvěma měsíci. Změřili si urostlého muže v kevlarovémobleku a těžké helmě pohledem vyjadřujícím nedůvěru i zvědavost. Ten se od nich lhostejně odvrátil. Tunel a opevnění hoviditelně zajímaly mnohem víc než lidé, kteří mu byli svěřeni. Těm, kteří k němu přistoupili, aby se představili, stiskl ruku, alenepronesl přitom ani slovo. Mlčky přikývl, zapamatoval si jejich jména a vyfoukl jim do obličeje modrý cigaretový dým, jako bynaznačoval, že se mají držet v uctivé vzdálenosti. Ve stínu zdviženého hledí se lesklo mrtvé oko zohavené hlubokou jizvou.Strážní se tehdy ani později neodvážili zeptat, jak se jmenuje, a tak pro ně zůstal prostě jen „četařem". Stanice si zřejmě najalajednoho z těch drahých žoldáků, kteří vlastní jméno nepotřebovali.

Hunter. Lovec.Homér bezradně postával u vchodu do Istominovy kanceláře a nezvučně ševelil rty to podivné slovo. Nehodilo se k

člověku, spíš k nějakému středoasijskému ovčáckému psovi. Neznatelně se pousmál - kdysi skutečně existovali takoví psi.Jak ho to všechno jen napadlo? Bojová rasa, se zkráceným ocasem a až u samotné lebky kupírovanýma ušima - nezbylo nicpřebytečného.Čím častěji si však to jméno opakoval, tím známější mu připadalo. Kde už ho kdysi slyšel? Pravděpodobně mu utkvělo vpaměti při nekonečném proudu legend a klepů a uložilo se mu do podvědomí. Během doby se nad ním vytvořila hutná vrstvajmen, faktů, fám a čísel - všech těch zhola zbytečných údajů o životě jiných lidí, které Homér tak žádostivě poslouchal asvědomitě si je pokoušel zapamatovat.

Hunter... Že by to byl těžký zločinec, na jehož hlavu Hanza vypsala odměnu? Homér hodil do kalného rybníka své pamětíkámen a naslouchal. Ne. Stalker? Stopař? To se nehodilo k jeho zevnějšku. Polní velitel? To spíš. A jak to vypadá, navíc ještělegendární...

Znovu se pokradmu podíval na četařův výrazný, téměř ochrnutý obličej. Psí jméno ho vystihovalo podivuhodně přesně.„Potřebuju ještě dva muže. Homér půjde s námi, vyzná se ve zdejších tunelech." Četař starce nepožádal o souhlas, ba

ani se k němu neotočil. „Toho druhého si můžete vybrat. Nějakého běžce, kurýra. Odcházím ještě dnes."lstomin spěšně přikývl, ale pak se vzpamatoval a pohlédl tázavě na plukovníka. Ten zasmušile zamumlal, že souhlasí, ačkolise v těchto dnech do krve přel o každou duši. Homérovo mínění zřejmě nikoho nezajímalo, ale jeho ani nenapadlo protestovat.Přes pokročilý věk ještě nikdy takový úkol neodmítl. Mělo to své důvody.

Četař si vzal helmu ze stolu a vykročil k východu. Ve dveřích se na okamžik zastavil a prohodil Homérovým směrem:„Rozluč se s rodinou a vybav se na dlouhý pochod. Patrony si neber, dostaneš je ode mě." Pak zmizel.

Homér za ním vyběhl, aby se aspoň zhruba dověděl, co ho na nastávající výpravě čeká. Když se však ocitl na nástupišti,viděl, že Hunter se vzdaluje neuvěřitelně dlouhými kroky. Neměl sebemenší šanci ho dohnat. Zavrtěl hlavou a sledoval honevěřícným pohledem.

Četař si oproti svému zvyku nenasadil helmu. Možná byl prostě pohroužený do vlastních myšlenek nebo potřeboval vícvzduchu. Prošel kolem několika mladých dívek líně posedávajících na nástupišti. Byly to pastýřky vepřů, které právě mělypolední pauzu. Najednou jedna za ním zašeptala: „Koukněte, holky, co je to za příšeru!"„Prosím tě, kdes ho vyhrabal?" zeptal se Istomin, s úlevou dosedl na židli a natáhl silné prsty po balíčku cigaretového papíru.

Říkalo se, že listí, které se požitkářsky kouřilo v této stanici, našli stopaři na povrchu nedaleko Bitcevského parku.Plukovník jednou z legrace přidržel u jednoho balíčku s nápisem Tabák Geigerův počítač - a ten skutečně začal zlověstně tikat.Okamžitě se rozhodl, že s kouřením je ámen. Kašel, který ho dosud zejména v noci trápil a vyvolával trýznivou představu plicnírakoviny, trochu povolil. Naopak Istomin odmítl připisovat historce o radioaktivitě přehnaný význam - a měl svým způsobempravdu, protože v metru beztak neexistovalo nic, co by více či méně „nezářilo".

„Známe se už celou věčnost," odpověděl neochotně plukovník a po krátké odmlce dodal: „Dřív to bylo jinak. Něco se sním stalo."

„No to jistě, soudě podle jeho obličeje." Náčelník stanice si odkašlal a nervózně se podíval ke vchodu, jako by se obával,že by Hunter mohl jeho slova slyšet.

Velitel předsunutých stanovišť si rozhodně nechtěl stěžovat, že se četař tak nečekaně vynořil z mlhy minulosti —zohavený bojovník se velmi brzy stal nejdůležitější oporou jižní obranné linie. Denis Michajlovič však pořád nebyl s to zcelauvěřit, že se jeho starý známý doopravdy vrátil.

Zpráva o Hunterově strašlivé a zároveň podivné smrti oběhla před rokem rychlostí ozvěny celé metro. Když se pak předdvěma měsíci znenadání objevil před plukovníkovými dveřmi, důstojník se spěšně pokřižoval. Lehkost, s jakou zmrtvýchvstalýmuž prošel kolem strážních stanovišť — jako by doslova prošel skrz bojovníky —, vyvolala u Denise Michajloviče pochybnosto tom, jestli všechno proběhlo úplně přirozeně.

Profil, který spatřil kovovým kukátkem ve dveřích, mu připadal podivně známý: býčí šíje, lesklá holá lebka, mírněpromáčklý nos. Noční host však z nějakého důvodu zůstal napůl odvrácený, měl skloněnou hlavu a očividně se vůbec nesnažilnarušit napjaté ticho. Plukovník vrhl lítostivý pohled na otevřenou láhev sladkého vína na stole, zhluboka si povzdechl aodsunul zástrčku. Podle kodexubyl povinen pomáhat vlastním lidem - bez ohledu na to, jestli jsou naživu nebo ne.Hunter zvedl pohled, až když se otevřely dveře. Teď už bylo jasné, proč odvracel druhou stranu obličeje. Nejspíš se obával, žeby ho plukovník jinak nepoznal. Denis Michajlovič sice už viděl leccos a velení posádce na Sevastopolské mu - ve srovnání s jehodivokými roky - připadalo spíš jako čestná funkce, ale teď se bolestivě ušklíbl, jako by se spálil. Potom se nejistě usmál, jako byse tím chtěl omluvit za svůj nedisciplinovaný postoj.

Host neopětoval úsměv ani náznakem. Té noci se ani jednou neusmál. Během uplynulých měsíců se strašlivé jizvyznetvořující jeho obličej sice trochu zhojily, ale ten člověk neměl prakticky nic společného s oním Hunterem, který utkvěl DenisiMichajloviči v paměti.

O své zázračné záchraně a dlouhé nepřítomnosti nepromluvil ani slovo a plukovníkovy udivené otázky mu zřejměnedolehly k sluchu. Požádal Denise Michajloviče, aby se nikomu o jeho návratu ani slovem nezmínil. Kdyby plukovník poslechlzdravý lidský rozum, informoval by neprodleně stařešiny. Existoval však starý dluh, který musel Hunterovi splatit, a tak honechal na pokoji.Přesto tajně nařídil vyšetřování. Jeho hosta skutečně všichni považovali za mrtvého. Nebyl zapleten do trestné činnosti ani poněm nevyhlásili pátrání. Hunterova mrtvola se sice nikdy nenašla, ale - o tom nikdo ani náhodou nezapochyboval - Hunter bydal určitě najevo, že je naživu. No jistě, přikývl plukovník.

Zato se Hunter, lépe řečeno jeho rozplizlý a - jak to bývá v takových případech obvyklé - značně vylepšený obraz,vyskytoval nejméně v deseti polopravdivých mýtech a vyprávěních. Tato role mu podle všeho vyhovovala, a tak kamarádůmjejich iluze nebral, takže ti ho klidně zaživa pohřbili.

Denis Michajlovič si vzpomněl na svůj starý dluh a vyvodil z toho jediný správný důsledek - uklidnil se a přistoupil na hrus nepsanými pravidly. Pokud byly přítomny další osoby, neoslovoval Huntera jeho jménem. Pouze Istomina zasvětil, ale i vjeho případě se vyhnul přehnaným podrobnostem.

Istomin si s tím zrovna hlavu nelámal, protože četař si svou denníporci polévky brzy víc než zasloužil. Dnem i nocí držel stráž na předsunutém stanovišti v jižním tunelu. Na stanici se ukázalnanejvýš jednou týdně - při koupeli. A i kdyby se tady, v tom pekle, chtěl jen ztratit, aby se ukryl před nějakýmipronásledovateli, Istominovi by to vůbec nevadilo. Dokázal ocenit služby legionářů s temnou minulostí - to jediné, co od nichvyžadoval, byl boj; v tomto ohledu se tomu muži nedalo skutečně nic vytknout.

Strážní si zpočátku stěžovali na pohrdavé chování nového četaře, ale po první bitce zmlkli. Když viděli, jak metodicky astrojově přesně, v jakémsi nelidském chladném opojení ničí vše, co se zničit dalo, dospěl každý z nich k vlastnímu závěru.Nikdo se nepokusil uzavřít s ním přátelství, ale poslouchali ho bez námitek, takže nikdy nemusel zvýšit svůj tlumený a jakobyzlomený hlas. Bylo v něm slyšet hypnotické syčení hada - sám náčelník stanice poslušně přikyvoval, když k němu Hunterpromlouval, a to ještě dřív, než domluvil, prostě jen tak, pro všechny případy.Poprvé za delší dobu byl v Istominově kanceláři cítit závan svěžího vzduchu - jako by se v ní rozpoutala neslyšitelná bouře,která přinesla toužebně očekávanou úlevu. Rázem nebyl žádný důvod k hádkám, protože lepší bojovník než Hunter prostěneexistoval. Ovšem kdyby v tunelu zahynul i on, zbývalo by obyvatelům Sevastopolské už jen jediné...

„Mám nařídit, aby připravili operaci?" zeptal se Denis Michajlovič.„Máš tři dny, to musí stačit." Istomin poklepal zapalovačem o stůl a přimhouřil oči. „Déle na ně čekat nemůžeme. Kolik lidí

potřebujeme?"„Úderná skupina je už připravena. Postarám se o další, to znamená znovu asi dvacet mužů. Pokud o nich do pozítří

nebude vidu ani slechu," plukovník naznačil hlavou pohyb k východu, „musíš vyhlásit všeobecnou mobilizaci. Pak sepokusíme o průlom."

Istomin zvedl obočí, ale nic neodpověděl, jen dlouze potáhl z tiše šustící cigarety. Denis Michajlovič sáhl po několikapočmáraných listech na stole a podle zvláštního systému, který chápal jen on, začal různá jména kroužkovat.

Průlom? Náčelník stanice pohlédl oblakem tabákového koule přes plukovníkův šedivý zátylek na mapu metra visící nastěně. Byla zažloutlá, umaštěná a posetá malými špendlíky. Připomínala kroniku uplynulého desetiletí - šipky naznačovalyprůzkumné výpravy, kroužky obléhání, hvězdičky stráže a vykřičníky zakázané oblasti. Bylo na ní dokumentováno deset let,během nichž se ani jediný den neobešel bez krveprolití.

Pod Sevastopolskou, hned za stanicí Južnaja, veškeré značky končily. Istomin si nevzpomínal na to, že by se odtud někdovrátil. Linie šplhala dolů jako dlouhý rozvětvený kořen, panensky čistá jako bílé skvrny na mapách španělských dobyvatelů,

když poprvé přistáli u pobřeží západní Indie. Dobýt celou trasu však bylo pro obyvatele Sevastopolské jen zbožné přání —nestačilo by na to ani sebevětší úsilí zdejších lidí oslabených nemocí z ozáření.

A teď halila olověná mlha nejistoty i výběžek jejich Bohem zapomenuté trasy, která vedla nahoru, k Hanze, k lidem. Kdybyplukovník svým lidem zakrátko rozkázal, aby se připravili na boj, nikdo by neváhal. Na Sevastopolské probíhala válka, jejímžcílem bylo vyhlazení lidí. Začala před více než dvěma desetiletími a nikdy nebyla ani na minutu přerušena. Žijete-li dlouhé rokytváří v tvář smrti, strach zmizí a vystřídá ho lhostejný fatalismus. Převládnou fetiše, pověrčivost a zvířecí instinkty. Ale kdodoopravdy ví, co je očekává mezi Nachimovským prospektem a Serpuchovskou? Kdo může s jistotou říct, jestli vůbec překonajítu záhadnou překážku a zda za ní existuje něco, kvůli čemu se vyplatí bojovat?

Istomin si vzpomněl na svou poslední návštěvu Serpuchovské: tržní stánky, bezdomovci na lavičkách, paravány, za nimižspali a milovali se místní obyvatelé, kteří ještě něco vlastnili. Na této stanici se nic nevyrábělo, neexistovaly tu skleníky anichlévy. Ne, Serpuchovští byli jen protřelí zloději. Žili ze spekulace, prodávali dávno odepsané zboží, které vykupovali odopožděných karavan za směšnou cenu, a prokazovali občanům Okružní trasy služby, za které by ti lidé doma stanuli předsoudem. Tahle stanice byla parazitní houba, nádor na mohutném těle Hanzy.

Za tímto pojmem se skrývalo společenství bohatých obchodních stanic, příhodně nazvaných podle německého vzoru.Byla to bašta civilizace v metru, které se jinak všude nořilo do bažiny barbarství a chudoby. V Hanze působila skutečnáarmáda, elektrické světlo dosáhlo až do nejchudších zákoutí a krajíc chleba se našel pro každého, kdo v této vytouženésvatyni občanství získal pas. Dokonce i na černém trhu stály tyto pasy celé jmění, a když pohraniční hlídka zadržela majitelepadělaného pasu, zaplatil za to hlavou.

Hanza vděčila za bohatství a sílu své výjimečné poloze. Okružní trasa spojovala všechny ostatní linky hvězdicovéhokomplexu jako dopravní uzel, a tak se tu nabízela možnost přestoupit z libovolné trasy na všechny ostatní. Ať už to bylipodomní obchodníci přivážející čaj z VDNCh, nebo drezíny přepravující patrony ze zbrojovek na Baumanské - všichni nejradějivykládali své zboží na nejbližší celní stanici Hanzy a pak se zase vraceli domů. Bylo to pro ně každopádně výhodnější, kdyžprodali zboží trochu levněji, než aby se vypravili na lov za vyššími zisky hlouběji do metra, kde na ně kdykoli mohl čekat fatálníkonec.

Občas docházelo k tomu, že Hanza k sobě připojila sousední stanice, ale častěji zůstávaly samy sobě napospas. Tvořilytiše trpěnou šedou zónu, kde se rozvíjel obchod, se kterým nechtěli mít bossové Hanzy oficiálně nic společného. Na těchtotakzvaných paprskovitých stanicích se to samozřejmě jen hemžilo hanzovními špiony. Ve skutečnosti obchodníci Okružnítrasy tyto stanice dávno koupili, ale čistě formálně zůstávaly i nadále nezávislé. Tak na tom byla i Serpuchovskaja.

V jednom tunelu mezi ní a Tulskou onoho dne před dlouhou dobou uvízla vlaková souprava. Istomin si čáru mezi oběmastanicemi na mapě vyznačil katolickým křížem, protože vagony, které tam uprostřed tunelu stály, byly osídleny sektáři. Tipřeměnili neživý vlak v cosi jako osamělou usedlost obklopenou temnou pouští. Istomin neměl nic proti sektářům jakotakovým. Jejich misionáři se sice toulali po sousedních stanicích a hledali padlé duše, ale až na Sevastopolskou se tihle psiPáně nikdy nedostali a neobtěžovali ani procházející pocestné — snad s výjimkou misionářských projevů. Karavany zokolních stanic s oblibou používaly čistý a prázdný tunel mezi Tulskou a Serpuchovskou.

Istominovo jediné oko znovu putovalo po celé trase. Tulskaja? Tamní osídlení vykazovalo první příznaky zdivočelosti. Jejíobyvatelé žili z toho, co jim zanechaly ozbrojené konvoje pochodující k Sevastopolské a protřelí obchodníci ze Serpuchovské.Někteří opravovali veškerý možný mechanický šrot, jiní zase hledali u hranice s Hanzou příležitostné práče; celé dny tamdřepěli a čekali, až si je najme nějaký předák s chováním otrokáře. I oni třou bídu, pomyslel si Istomin, ale aspoň nemají tenkřivácký pohled gaunerů jako Serpuchovští - a na jejich stanici vládne řád. Nebezpečí prostě lidi spojuje.

Další stanice byla Nagatinskaja. Na Istominově plánku byla označena krátkou čárkou jako neobydlená, ale to bylo jen půlpravdy. Nikdo tam sice dlouhodobě nepobýval, ale občas se tam potloukala nejrůznější chátra chovající se jako divoká zvěř. Vabsolutní tmě, která tam panovala, se schovávaly před cizíma očima vzájemně do sebe zaklesnuté dvojice. Jen zřídkakdymezi sloupy probleskl slabý ohýnek a osvítil stíny pochmurných kumpánů, kteří se tam tajně scházeli.

Přes noc tu však zůstávali jen nic netušící nebo nevýslovně troufalí jedinci, protože tuto stanici neobývali jen lidé. Všepotavé rosolovité temnotě, která vyplňovala celou Nagatinskou, se tu a tam, když se člověk pozorně zadíval, daly rozeznatopravdu děsivé siluety. A občas vzduch prořízl ohlušující výkřik nahánějící dalším bezdomovcům - přinejmenším přechodně -ochromující strach, zatímco tajemný tvor si odnášel nebohého chlapíka do jeskyně, aby ho tam beze spěchu pozřel.

Dál než k Nagatinské se tuláci po metru neodvážili, takže tato trasa se až k obranným objektům Sevastopolské proměnila vzáhadnou zemi nikoho. Takový pojem byl však výstižný jen do určité míry, protože i zmíněné dvě stanice byly ovládány jistýmibytostmi. Průzkumné oddíly ze Sevastopolské se však ze všech sil snažily vyhnout podobnému osudovému setkání.

Nyní se však v tunelech objevilo něco nového, naprosto neznámého - něco, co pohltilo každého, kdo se pokusil projíttouto zdánlivě dávno prozkoumanou cestou. Jak měl Istomin vědět, že se s tím jeho stanice, i když povolá do zbraně všechnybojeschopné obyvatele, vyrovná? Ztěžka vstal ze židle, přistoupil k mapě a označil inkoustovou tužkou úsek meziSerpuchovskou a Nachimovským prospektem. Hned vedle přidal výrazný otazník. Ten se měl vlastně ocitnout přesně vedle slova„prospekt", ale jakýmsi záhadným způsobem se objevil u Sevastopolské.Na první pohled by člověk uvěřil, že Sevastopolská je neosídlená. Na nástupišti nebylo ani stopy po vojenských stanech, kterélidem na většině stanic sloužily jako příbytky. Místo toho se tu tyčila opevnění z pytlů s pískem, která ve svitu několika kalnýchlamp vypadala jako temná mraveniště. Tato palebná postavení však nebyla obsazena a improvizované vyřezané kvádrysloužící jako opěrné pilíře pokrývala silná vrstva prachu. Všechno působilo tak neživotným dojmem, že nepovolaná osoba,která by tudy jen procházela, si nutně musela myslet, že stanice je už dávno opuštěná.

Pokud by však nezvaného hosta napadlo, že se tu - byť jen krátce - zdrží, riskoval, že tu zůstane navždy. Kulometčíci aostřelovači sloužící dnem i noci na sousední Kachovské by bleskurychle obsadili bojová stanoviště. Místo slabých lamp nastropě by vzplály rtuťové reflektory a sežehly sítnici vetřelců, ať už lidí nebo příšer, kteří odvykli oslnivému světu.

Nástupiště byla poslední a s neuvěřitelnou svědomitostí naplánovaná obranná linie obyvatel Sevastopolské. Jejich příbytkyse nacházely v útrobách této klamavé stanice - pod nástupištěm. Pod obrovskými žulovými deskami se - naprosto neviditelné

pro cizí oči - nacházelo další podlaží, stejně široké jako stanice nad ním, ale rozdělené do mnoha jednotlivých buněk. Tam bylyumístěny dobře osvětlené, suché a teplé obytné prostory, monotónně bzučící vzduchové filtry a zařízení na přípravu pitnévody i hydroponické skleníky... Obyvatelé stanice si zřejmě připadali v bezpečí a blahobytu jen tehdy, pokud se stáhli ještěhlouběji do podzemí.Homér si dobře uvědomoval, že rozhodující bitva na něho nečeká v tunelu, nýbrž doma. Zatímco si razil cestu úzkou chodboukolem pootevřených dveří bývalých služeben, kde teď byly ubytovány rodiny obyvatel Sevastopolské, kráčel stále váhavěji. Mělby si ještě jednou promyslet taktiku a projít odpovědi - ale čas mu už vypršel.

„Co si mám počít? Rozkaz je rozkaz. Sama přece víš, jak to teď tady vypadá. Ani se mě na nic neptali. Netvař se tak, vždyťje to směšné! Ne, já jsem se nikam nevnucoval. Odmítnout? Vyloučeno. To by byla dezerce, chápeš to?" Tohle si mumlal prosebe, tu rozčileně a energicky, za chvíli zase mírně a prosebně.

Když stanul na prahu svého příbytku, znovu si v duchu všechno přehrál. Je to zřejmě nevyhnutelný výstup, ale nenecháse zlomit. Zachmuřil se a s bojovným odhodláním stiskl kliku.

Z devíti a půl čtverečního metru - to byl velký luxus, na který čekal celé čtyři roky v různých stanech — dva zabíralavojenská pryčna, jeden úhledně prostřený jídelní stůl a tři další obrovská hromada novin sahající až ke stropu. Kdyby žil jakostarý mládenec, už by ho ta hora dávno pohřbila. Před patnácti lety se však seznámil s Jelenou, která v malinkém příbytkunejen trpěla zaprášenou haldu starého papíru, ale dokonce ho ještě pečlivě rovnala, čímž zabránila tomu, aby se jejich domovstal papírovými Pompejemi.

Papír zdaleka nebyl tím jediným, co musela snášet. Nekonečné novinové výstřižky s alarmujícími titulky jako Závody vezbrojení se vyhrotily, Američané testují novou raketovou obranu, Náš jaderný štít sílí, Smlouva ABM jako mírová naděje a Pohár trpělivosti přetekl, kterýmibyly polepené stěny komůrky od stropu až k podlaze jako tapetou; jeho ponocování nad kupou školních sešitů, kdy v rucedržel prokousanou propisovačku a plýtval elektrickým světlem - na svíčky se při takovém množství papíru v příbytku nedalo anipomyslet; či jeho žertovné pošetilé přízvisko, které hrdě nosil, ačkoli ho ostatní vyslovovali s pohrdavým úsměškem.

Dokázala snášet mnoho, ale ne všechno. Nad její síly byl Homérův mladický zápal, který ho pokaždé zavedl do epicentranějakého orkánu jen proto, aby viděl, jak to tam vypadá - a to skoro na prahu šedesátky! A také šlo o lehkomyslnost, s nížpřijímal jakékoli úkoly od vrchnosti, aniž pomyslel na to, že při jedné z posledních výprav se už téměř z druhého břehu nevrátil.

Nechtěla ani domyslet, jak by to vypadalo, kdyby ho ztratila a musela zase žít sama.Když Homér jednou týdně odešel na hlídku, nikdy nezůstala sedět doma. Prchala před starostlivými myšlenkami k

sousedům nebo šla do práce, ačkoli právě neměla směnu - kamkoli, jen aby se odreagovala a na chvíli zapomněla, že její mužuž teď možná leží někde mrtvý a ztuhlý na pražcích. Jeho příznačná mužská lhostejnost vůči smrti jí připadala hloupá,egoistická, ba zločinná.

Náhoda tomu chtěla, že po práci přišla domů, aby se převlékla. Právě protahovala ruce vyspravovanou pletenou vlněnouvestou, když tu zničehonic nehybně strnula. Mírně prošedivělé tmavé vlasy — ještě jí nebylo ani padesát - měla rozcuchané av bleděmodrých očích se zračil strach. „Koljo... stalo se něco? Naložili ti dlouhou službu?"

Okamžitě ho přešla odvaha energicky překročit práh. Jistě, tentokrát byli za rozhodnutí odpovědni jiní a on mohl s klidnýmsvědomím tvrdit, že ho k tomu donutili. Nyní však přece jen zaváhal. Třeba by ji měl nejdřív uklidnit a oznámit jí to jakobymimoděk později, dejme tomu u večeře...

„Jen o jedno tě prosím - nelži mi," varovala ho, když spatřila jeho těkající pohled.„Leno," začal, „musím ti něco říct..."„Snad někdo..." Okamžitě se zeptala na to nejdůležitější a nejstrašnější. Slovo „neumřel" se však neodvážila vyslovit, jako

by se obávala, že by se tím její nejhorší předtuchy mohly stát skutečností.„Ne! Ne..." Homér zavrtěl hlavou a jakoby mimochodem dodal: „Uvolnili mě z hlídky a vyslali na Serpuchovskou. Je to na

levačku."„Ale...," Jelena se zajíkla, „ale tam je přece... Copak se už vrátili ti, co..."„Ale co, to všechno jsou jen povídačky," skočil jí rychle do řeči. „Vůbec nic tam není." Situace se nevyvíjela příznivě -

místo aby vyslechl její láteření, tvářil se jako odvážný hrdina a vyčkal příznivého okamžiku pro smíření, čekala ho teď mnohemobtížnější zkouška.

Jelena se otočila, přistoupila ke stolu, přesunula slánku z jednoho místa na druhé a uhladila zvrásněný ubrus. „Zdál se misen..." Chraptivě se zajíkla a odkašlala si.

„Ty se přece zdají pořád."„Tenhle byl ošklivý," opáčila tvrdohlavě a nečekaně se rozvzlykala.„Co je to s tebou? Copak jsem mohl... Je to rozkaz," vykoktal a pohladil ji po prstech. Zároveň pochopil, že všechny

nacvičené tirády mu teď budou čerta starého platné.„Ať se tam Jednooký vydá sám!" zvolala rozzlobeným plačtivým hlasem a odtáhla ruku. „Nebo ten šílenec v baretu! Ale

ten umí jenom komandovat... Co by mohl ztratit? Beztak se oženil s vlastním samopalem! Co může takový chlap vědět?"Ženu, kterou se vám podaří rozplakat, utěšíte jen tím, že překonáte sebe sama. Homér se zastyděl a upřímně ji litoval.

Bylo by však příliš snadné, kdyby teď ustoupil a slíbil, že rozkaz odmítne, jen aby ji uklidnil a osušil jí slzy - a pak nevýslovnědlouho litoval promeškané šance - možná i poslední, která ho v jeho beztak už příliš dlouhém životě čeká...

A proto mlčel.Bylo načase svolat a instruovat důstojníky. Plukovník však pořád ještě seděl v Istominově kanceláři. Cigaretový dým, který hovždycky vyváděl z míry a zároveň znamenal pokušení, už vůbec nevnímal.

Zatímco náčelník stanice přejížděl prstem po svém omšelém plánku metra a zamyšleně si šeptal pod vousy, pokoušel seDenis Michajlovič pochopit, co vězí za tím, že se na Sevastopolské jakoby odnikud zjevil Hunter? Proč se usadil zrovna tady aproč si na veřejnosti skoro nikdy nenasazoval helmu? To všechno mohlo znamenat jen to, že Istomin má pravdu - Hunter senachází na útěku a jižní předsunuté strážní stanoviště si vyhledal jako úkryt. Nahrazoval však celou brigádu a sám bylnaprosto nenahraditelný. Ať by jeho vydání požadoval kdokoli a vypsal za Lovcův skalp jakoukoli cenu, Istomin ani plukovníkby ho nikdy nevydali.

Byl to ideální úkryt. Na Sevastopolské se nevyskytovali cizinci, a pokud se zdejší karavanní obchodníci vydali na cestu doVelkého metra, drželi - na rozdíl od upovídaných kolegů z jiných stanic - jazyk za zuby. V malé Spartě, která zoufale lpěla natomhle kousku země na konci světa, záleželo především na spolehlivosti a bojové neúprosnosti. Tady ještě pořád mělatajemství svou váhu.

Ale proč se Hunter toho všeho najednou vzdává? Proč se dobrovolně vydává do Hanzy a riskuje, že ho poznají? Natenhle rozkaz se přihlásil sám - Istomin by se nikdy neodvážil ho tím pověřit. Určitě to není osud pohřešovaných průzkumníků,co velitele zajímá. Nebojuje ani za Sevastopolskou kvůli tomu, že by svou stanici bůhvíjak miloval - určitě jedná z jiných pohnutek,které zná jen on sám.

Co když má Hunter splnit nějakou misi? To by vysvětlovalo mnohé - jeho nečekaný příchod, tajnůstkaření, vytrvalost, sekterou drží v tunelu stráž, a konečně i jeho rozhodnutí okamžitě vyrazit na Serpuchovskou. Proč si však vymínil, že nebudouinformováni ti druzí? Kdo kromě nich ho mohl poslat? Kdo?

Ne, to není možné. Hunter, který působí jako opora Řádu? Člověk, jemuž desítky, ne-li stovky lidí vděčí za život - kromějiných i sám Denis Michajlovič? Ne, takový člověk by nebyl schopen zradit...

Ale je vůbec odnikud se zjevivší Hunter ještě pořád jeden a tentýž muž? A pokud jedná z něčího pověření, dostal něcojako signál? Znamená to snad, že zmizení ozbrojené karavany a trojice průzkumníků nebyla náhoda, nýbrž pečlivě plánovanáoperace? A jakou roli v ní pak hraje samotný velitel?

Plukovník energicky zavrtěl hlavou, jako by chtěl zapudit všechny takové domněnky, které se ho držely jako pijavice astále citelněji ho vysávaly. Jak si může něco takového myslet o člověku, který mu zachránil život? Kromě toho Hunter dosudstanici bezchybně sloužil a nedával sebemenší podnět k pochybnostem. Denis Michajlovič si zakázal podezírat velitele byť jenv duchu jako špiona nebo diverzanta, a proto se rázně rozhodl. „Ještě šálek čaje a pak se vydám za svými chlapy," prohlásil spřehnanou bujarostí a luskl prsty.

Istomin zvedl oči od plánku metra a unaveně se usmál. Právě se chystal roztočit číselnici starého telefonu, aby zavolaladjutantovi, když vtom se přístroj znenadání sám usilovně rozřinčel. Oba muži sebou škubli a podívali se na sebe. Tenhle zvukneslyšeli už celý týden. Pokud jim chtěl službu konající voják něco ohlásit, vždy zaklepal na dveře. Jinak nebyl na stanici nikdo,kdo by mohl náčelníkovi přímo volat.

„Tady Istomin," ohlásil se nesměle.„Vladimíre Ivanoviči, máte na drátě Tulskou!" slyšel spěšný nosový hlas telefonisty. „Je ale špatně slyšet... Asi naši lidi... Ale

spojení..."„Tak už nás spojte!" zařval náčelník a udeřil pěstí do stolu tak silně, že telefon mučivě zacinkal.Spojovatel okamžitě zmlkl. V telefonu bylo slyšet cvakání, pak šumění - a nakonec se ozval nesmírně vzdálený, až k

nepoznání zkreslený hlas.Jelena se otočila tváří ke stěně, aby skryla slzy. Co má ještě dělat, aby ho zadržela? Proč pokaždé tak lačně sáhne po prvnímožností prásknout do bot? Žalostně trapnou historku o rozkazu „shora" a „dezerci" - to všechno slyšela bezpočtukrát. Covšechno mu dala a udělala za posledních patnáct let, aby přestal myslet na hlouposti! Jeho to ale pořád táhlo do tunelu, jakoby doufal, že tam najde něco jiného než tmu, prázdno a zmar. Co jen tam stále hledá?

Homér přesně věděl, jaké myšlenky se jí táhnou hlavou — tak přesně, jako by mu je sdělila z očí do očí. Cítil se provinile,ale bylo příliš pozdě na to, aby zařadil zpátečku. Otevřel ústa, aby ze sebe vypravil něco omluvného a hřejivého, ale nakonecmlčel, protože věděl, že s každým takovým slovem by jen přiléval oleje do ohně.

Nad Jeleninou hlavou plakala Moskva. Na stěně visela pečlivě zarámovaná barevná fotografie Tverské ulice vosvěžujícím letním deští, vystřižená ze starobylého genealogického almanachu. Kdysi dávno, když se Homér ještě toulal pometru, představovalo jeho oblečení a tento snímek jeho veškerý majetek. Ostatní nosili v kapsách zmačkané stránky sobnaženými krasavicemi vytržené z pánských časopisů, ale pro Homéra to nebyla důstojná náhražka. Ta fotografie munaopak připomínala cosi nekonečně důležitého, nevýslovně nádherného... a navždy ztraceného.

Bezmocně zašeptal: „Promiň," vyšel na chodbu, opatrně za sebou zavřel dveře a unaveně si dřepl. U sousedů měliotevřené dveře a na prahu si hrály dvě churavě bledé děti, chlapec a dívka. Když spatřily Homéra, zarazily se. Zaplátovaný ahadříky vycpaný medvídek,o kterého se právě přely, spadl na podlahu. Děti se vrhly k Homérovi a volaly: „Strýčku Koljo, strýčku Koljo! Vyprávěj námněco! Slíbil jsi, že nám budeš něco vyprávět, až se vrátíš!"Homér se neubránil úsměvu. Okamžitě zapomněl na neshody s Jelenou, pohladil dívku po řídkých světlých vlasech a chlapcistiskl s vážným pohledem ruku. „A o čempak?"„O bezhlavých mutantech!" vykřikl nadšeně capart.„To ne, já nechci mutanty!" odmítla vyděšeně dívka. „Jsou strašní, já se jich bojím!"Muž si povzdechl. „A co bys chtěla slyšet za příběh, Taňušo?"Chlapec ji však rychle předešel: „Pak tedy o fašistech! Nebo o partyzánech!"„Ne. Chci slyšet vyprávění o Smaragdovém městě," upřesnila Táňa a úsměv odhalil její neúplný chrup.„Ten jsem vám přece vyprávěl už včera. Nechcete raději poslouchat o válce Hanzy proti rudým?"„O Smaragdovém městě, o Smaragdovém městě!" volali oba.„Tak dobře," nechal se přemluvit Homér. „Kdesi daleko, daleko na konci Sokolničeské trasy, za sedmi opuštěnými stanicemi,třemi zborcenými mosty v metru a za tisíckrát tisícem pražců leží tajuplné podzemní město. Je začarované a běžní lidé se tamnedostanou. Žijí v něm mágové a jen ti mohou opustit město jeho branami a zase se tam vrátit. Nad ním se na povrchu vypínáobrovský zámek s věžemi, ve kterém ti moudří kouzelníci kdysi žili. Zámek se nazývá..."„Verzita!" zvolal chlapeček a triumfálně pohlédl na sestru.„Univerzita." Homér přikývl. „Když začala velká válka a na zemi dopadly atomové rakety, uchýlili se mágové do svého města azačarovali vchod, aby k nim nemohli proniknout zlí lidé, kteří začali válčit. A žijí..." Odkašlal si a zmlkl.Jelena stála na prahu, opírala se o zárubeň a naslouchala. Nevšiml si, kdy se objevila na chodbě.

„Sbalím ti věci," prohlásila chraptivě. Homér k ní přistoupil a uchopil ji za ruku. Neobratně ho objala - styděla se před dětmi - atiše se zeptala: „Vrátíš se brzy? Nestane se ti nic, vid?"Homér za svůj dlouhý život nesčetněkrát s údivem zjistil, jak moc ženy touží po slibech a ujištěních — ať už jsou splnitelné, činikoli. „Všechno dopadne dobře."„Jste už tak staří, ale pořád se líbáte, jako kdybyste se právě vzali," ušklíbla se dívka. Chlapec troufale zvolal: „Táta říká, že tovšechno není pravda. Žádné Smaragdové město neexistuje."„To je možné." Homér pokrčil rameny. „Je to pohádka. Ale co bychom si počali bez pohádek?"Spojení bylo opravdu špatné. Strašlivým praskáním a šuměním se prodíral hlas, který Istominovi připadal vzdáleně známý -zřejmě to byl jeden z trojice průzkumníků vyslaných na Serpuchovskou.„Na Tulské... Můžeme... Tulskaja..." pokoušel se objasnit muž.„Rozumím, jste na Tulské!" křičel Istomin do sluchátka. „Co se stalo? Proč se nevracíte?"„... Tulskaja... Tady... nesmíte... Všechno, jen ne..." Věty byly znovu narušeny poruchami vysílání.„Co nesmíme? Opakuj, co nesmíme?"„Neútočit! V žádném případě neútočit!" zaznělo znenadání jasně a zřetelně z telefonu.„Proč?" opáčil náčelník stanice. „Co se to, k čertu, u vás děje?"Hlas už však nebylo slyšet. Stále sílilo šumění a vzápětí spojení oněmělo. Istomin tomu zpočátku odmítal uvěřit a pořád svíralsluchátko v ruce. „Co se to tam jenom děje?" zamumlal.

KAPITOLA 3

PO ŽIVOTĚNa pohled hlídače, který se s nimi loučil na nejvzdálenějším severním kontrolním stanovišti, Homér nikdy v životěnezapomene. Zračil se v něm obdiv i melancholie jako v případě padlého hrdiny. Za nimi se rozlehly pozdravné výstřely čestnéjednotky - jako při posledním loučení.

Takové pohledy nebyly určené žijícím. Homér si připadal tak, jako by se vyšplhal po vratkých schůdcích do kabinyjednoho z malých letadel neschopných přistát, které japonští inženýři kdysi přebudovali na ďábelsky smrtonosné stroje.Císařská vlajka s rudými paprsky vlála ve slaném větru, na letišti zalitém letním sluncem pobíhali mechanici, motory burácelya tělnatý generál, v jehož vodnatých očích jiskřila závist samuraje, zvedl ruku k vojenskému pozdravu...

„Kde pořád bereš tu dobrou náladu?" zeptal se zasněného starce zlostně Achmed. Na rozdíl od Homéra ani v nejmenšímnetoužil zjišťovat, co se děje na Serpuchovské. Na nástupišti mlčky stála jeho žena, na levé paži držela nejstaršího syna a pravourukou svírala plačtivý uzlíček, který si opatrně tiskla k hrudi.

„Je to jako nečekaný útok fanatických Japonců. Člověk se zvedne a běží přímo proti kulometům," pokusil se vysvětlitHomér. „Odvaha zoufalství. Před námi je jen smrtící palba..."

„Není divu, že se tomu říká sebevražedný útok," zabručel Achmed a ohlédl se k malé světlé skvrně na konci tunelu. „To jepřesně to pravé pro takové blázny, jako jsi ty. Normální člověk se nevrhá proti kulometné palbě. Takové hrdinské skutkynikomu nic nepřinesou."

Starý muž hned neodpověděl. „No, je to o něčem jiném. Když cítíš, že přišel tvůj čas, začneš o tom hloubat: Co po mnězůstane? Dosáhl jsem něčeho?"

„Hm. Pokud jde o tebe, nejsem si jistý. Každopádně já mám děti. Ty na mě určitě nezapomenou." Po odmlce Achmeddodal: „Přinejmenším ten starší."

Homér se už chystal uraženě odpovědět, ale Achmedova poslední věta mu vzala vítr z plachet. Jemu, starému abezdětnému muži, samozřejmě připadalo snadné nasazovat svou moly prožranou kůži. Toho mladého chlapíka tady čekánaopak ještě dost dlouhý život na to, aby si už teď lámal hlavu nad svou nesmrtelností.

Minuli poslední lampu - konzervovou sklenici obsahující žárovku a mřížku z armovací oceli plnou spálených much aokřídlených švábů. Chitinová směs se jen neznatelně pohybovala - pár zástupců hmyzu ještě žilo a pokoušelo se vyškrábatnahoru jako postřelení odsouzenci z masového hrobu.

Homér se na chvíli zastavil u roztřesené skomírající nažloutlé světelné skvrny, která se namáhavě prodírala z té hřbitovnísvítilny. Zhluboka se nadechl a následoval své druhy. Ponořil se hrobové tmy sahající od hranic Sevastopolské až téměř k Tulské- pokud ovšem tato stanice ještě existuje.Vypadalo to, jako by smutná žena a její dvě malé děti srostly s žulovými deskami na zemi. Nebyly na nástupišti samy. Trochustranou stál jednooký tělnatý muž s rameny zápasníka a hleděl za zvolna se vzdalující skupinkou. Za ním hubený stařec vevojenské kamizole potichu rozmlouval s adjutantem.

„Teď můžeme jen čekat," shrnul Istomin a nepřítomně přesunoval vyhaslý nedopalek z jednoho ústního koutku dodruhého.

„Pro mě za mě si klidně čekej," opáčil podrážděně plukovník. Já vykonám to, co musím."„Byl to Andrej. Velící důstojník poslední trojice, kterou jsme tam poslali." Vladimír Ivanovic pořád slyšel hlas ze sluchátka

- nešel mu prostě z hlavy.„No a?" Plukovník zvedl obočí. „Třeba mluvil na mučidlech. Existují specialisti, kteří znají nejrůznější metody."„To je nepravděpodobné." Náčelník stanice zamyšleně zavrtěl hlavou. „Slyšel jsi přece jeho hlas. Tam se stalo něco

jiného, co nelze vysvětlit. Nečekaný útok by ničemu neprospěl..."„Já ti to rád vysvětlím," ujistil ho Denis Michajlovič. „Na Tulské se usadili banditi. Obsadili stanici, část našich lidí zabili a

zbytek zajali jako rukojmí. Dodávky energie samozřejmě nepřerušili, protože sami potřebují proud a nemíní znervóznit Hanzu.

Telefon pravděpodobně prostě vypnuli. Jak jinak bychom si to mohli vysvětlit - telefon, který jednou funguje a podruhé zasene?"

„Ale jeho hlas byl takový...," zamumlal Istomin, jako by svůj protějšek vůbec neslyšel.„No tak jaký?" vybuchl plukovník. Pobočník z opatrnosti o několik kroků ustoupil. „Vraž si hřebíky pod nehty a budeš řvát

úplně jinak! A pomocí štípaček ti celoživotně změním bas na soprán!" Bylo mu jasné, že okamžik volby má za sebou. Nyní užpřekonal své pochybnosti, a proto byl zase na koni. Jeho prsty se třásly touhou sevřít šavli. Ať si Istomin reptá jak chce.

Ten hned neodpověděl. Chtěl rozvášněnému plukovníkovi poskytnout trochu času na vypuštění páry. „Počkáme,"prohlásil nakonec. Znělo to smířlivě, ale neúprosně.

Denis Michajlovič zkřížil paže na hrudi. „Dva dny."„Dva dny." Istomin přikývl.Plukovník se na místě otočil a odpochodoval do kasáren. On sám neměl v úmyslu promarnit drahocenné hodiny. Velitelé

úderných oddílů seděli už zdánlivě nekonečnou hodinu po obou stranách dlouhého prkenného stolu ve štábu a čekali. Jen dvěžidle na protilehlých koncích zely dosud prázdnotou - jeho a Istominova. Tentokrát však budou muset začít bez vedení.Náčelník stanice si vůbec nevšiml, že Denis Michajlovič odešel. „Zvláštní, jak se naše role najednou vyměnily, že?" zeptal sezamyšleně.

Odpověď nenásledovala, a tak se otočil. Narazil jen na adjutantův rozpačitý pohled. Pohybem ruky muže propustil.Plukovník se změnil k nepoznání, napadlo ho. Obvykle se přece vždy až do poslední chvíle zdráhal uvolnit byť jen jedinéhobojovníka. Ten starý lišák něco zavětřil, ale jestlipak se dá tentokrát jeho nosu důvěřovat?

Instinkt radil Istominovi každopádně něco úplně jiného — zachovat klid. Čekat. Podivný telefonát jeho podezření ještěpodpořil - po zuby vyzbrojená pěchota Sevastopolské by na Tulské narazila na tajuplného, neporazitelného soupeře.

Vladimír Ivanovič se chvíli přehraboval v kapsách. Pak našel zapalovač a připálil si. Zatímco mu nad hlavu stoupalyneúplné kroužky dýmu, strnule zíral do temného jícnu tunelu. Civěl tam jako hypnotizovaný - jako králík do neodolatelné hadítlamy.

Dokouřil, znovu zavrtěl hlavou a loudavě vykročil zpět do kanceláře. Pobočník se vyloupl ze stínu jednoho sloupu a vuctivé vzdálenosti ho následoval.Tlumené cvaknutí - a paprsek světa ozářil před nimi na dobrých padesát metrů žebrovanou klenbu tunelu. Hunterova svítilnabyla velká a výkonná jako reflektor. Homér neslyšně vydechl. V posledních minutách si už skoro myslel, že velitel vůbecnerozsvítí, protože to jeho oči prostě nepotřebují.

Jakmile se zcela ponořili do temnoty, Hunter rázem přestal být normálním člověkem - pokud to ještě vůbec byl člověk.Pohyboval se plynule a rychle jako šelma. Zdálo se, že svítilnu zapnul jen kvůli svému doprovodu - on sám se spíš spoléhal navlastní smysly. Sundal si helmu a neustále naslouchal zvukům v tunelu. Občas se zastavil a zhluboka nasál nosem vzduchpáchnoucí rzí. To potvrdilo Homérovo podezření.

Hunter nehlučně klouzal několik kroků před ostatními, aniž by se na ně jen jednou ohlédl. Zdálo se, jako by na jejichexistenci úplně zapomněl. Achmed držel stráž v jižním tunelu jen zřídkakdy, a proto neznal velitelovy podivné zvyklostí.Udiveně šťouchl starce do boku: Co to s ním je? Homér bezradně rozpřáhl ruce. Jak mu to má co nejstručněji vysvětlit?

Na co je vůbec potřebuje? Vypadalo to, že Hunter se ve zdejších tunelech cítí mnohem jistěji a bezpečněji než Homér.Přitom mu ale přisoudil roli domorodého vůdce. Kdyby se starce zeptal, dověděl by se od něho spoustu poznatků o tomtoprostředí - legend, ale i reálných skutečností, které občas bývaly hrůznější a bizarnější než ty zdánlivě nejnepravděpodobnějšíhistorky, které si strážní z nudy vyprávěli u osamělého ohniště.

Homér nosil v hlavě vlastní plán metra. Istominova mapa byla ve srovnání s ním naprosto zanedbatelná. Tam, kde naplánku náčelníka stanice zely bílé skvrny, by Homér celou volnou plochu vyplnil svými značkami a poznámkami. Svislé šachty,otevřené, zčásti dosud zachované služebny, spojnice jako velejemné pavučiny. Na jeho plánku například mezi Čertanovskou aJužnou - tedy o stanici dál na jih - existovala odbočka. Ta ústila do gigantického průchodu do depa Varšavskoje, které jako malécévky obepínaly desítky odstavných kolejí. Homér choval k vlakovým soupravám posvátnou úctu, a proto k vozovněpřistupoval jako k ponurému a zároveň mystickému místu připomínajícímu cosi jako sloní hřbitov - dokázal o něm mluvitdlouhé hodiny, pokud našel posluchače.

Úsek mezi Sevastopolskou a Nachimovským prospektem považoval Homér za nesmírně obtížný. Bezpečnostní předpisy a zdravýlidský rozum tu vyžadovaly držet se pohromadě, postupovat zvolna a opatrně a přitom nespouštět z očí stěny a zemi podnohama. V tomhle tunelu, kde stavební oddíly ze Sevastopolské zazdily a zapečetily všechny průzory a škvíry, si člověk zároveňmusei nepřetržitě krýt záda.

Světlo lampy na chvilku protrhlo tmu, ale ta se za nimi opět zacelila. Ozvěna jejich kroků se lámala o nesčetná žebratunelových segmentů a kdesi v dálce osaměle skučel vítr, lapený ve větrací šachtě. Ve stropních spárách se houževnatětvořily velké těžké kapky a pak kanuly na zem. Nejspíš se opravdu skládaly jen z vody, ale Homér se jim raději vyhýbal - prostějen tak, z opatrnosti.V dávných dobách, když na povrchu ještě horečnatě tepal život v rozplizlém přízračném městě a metro pro jeho činorodéobyvatele nebylo ničím jiným než bezduchým dopravním systémem, se tehdy ještě velmi mladý Homér, kterému všichni říkaliprostě jen Kolja, jednotlivými tunely toulal s kapesní svítilnou a železnou přenosnou skříňkou na nářadí.

Běžní smrtelníci tam měli vstup zakázaný. Pro ty bylo určeno přibližně sto padesát podzemních hal z oslnivě vyleštěnéhomramoru a úzké vagony polepené pestrobarevnými reklamními upoutávkami. Ačkoli miliony lidí dennodenně strávily dvě až třihodiny v rozviklaných vlakových soupravách metra, neuvědomovaly si, že mají možnost spatřit pouhou desetinu neuvěřitelněobrovské podzemní říše. Aby nehloubali nad jejím skutečným rozměrem nebo nad tím, kam vedou všechny ty nenápadnédveře, železné závory, temné boční tunely a přestupy, uzavřené dlouhé měsíce kvůli opravám, byla jejich pozornost odváděnakřiklavými plakáty, mátly je vzrušivě hloupé slogany, a dokonce i na pohyblivých schodech je pronásledovaly toporné reklamníprůpovídky. Tak to alespoň připadalo Koljovi, když se začal podrobněji zaobírat záhadami tohoto státu ve státě.

Pestrobarevný plánek metra visící ve vagonech měl zvědavce přesvědčit o tom, že mají co činit s ryze civilním objektem.Ve skutečnosti však byly tyto bujaře barevné trasy protkané neviditelnou sítí tajných tunelů, které jako těžkými hrozny oplývaly

vojenskými a vládními bunkry. Ano, mnohé úseky byly dokonce spojené se změtí katakomb vytvořených pod městy ještě vpohanské době.

V Koljově raném mládí, když jeho země byla ještě příliš chudá, aby se mohla silou a ambicemi měřit s ostatními, pokrylabunkry a protiletecké kryty zbudované v očekávání posledního soudu silná vrstva prachu. Avšak s penězi se vrátila i původnídomýšlivost a s ní lidé, jejichž cesta nebyla dlážděna dobrými úmysly. S pronikavým skřípotem otevřeli zrezivěléněkolikatunové dveře, obnovili zásoby potravin a léků a zprovoznili vzduchové a vodní filtry. Stihli to prakticky na posledníchvíli.

Získat zaměstnání u metra znamenalo pro Kolju, který přišel z jiného města a měl jen holé ruce, totéž jako přijetí dozednářské lóže. Kdysi nezaměstnaný vyděděnec se nyní stal členem mocné organizace, která mu velkoryse platila za jehoskromné služby a slibovala účast na nejzáhadnějších mystériích světového řádu. Kromě toho mu výdělek, který byl uvedený vinzerátu, připadal nesmírně atraktivní, zvláště když se na budoucího pochůzkáře tratí nekladly téměř žádné nároky.

Trvalo nějakou dobu, než z váhavých vysvětlení svých kolegů začal chápat, proč musí společnost spravující metro lákatpracovníky na vysoké platy a rizikové příplatky. Ne, to nebylo způsobeno nabitým rozvrhem služeb ani dobrovolnou rezignacína denní světlo. Tady šlo o úplně jiná nebezpečí.

Nezničitelným fámám o ponurém ďáblově díle nevěnoval Kolja jako veskrze skeptický člověk sebemenší pozornost.Jednoho dne se však jeho známý nevrátil z obchůzky krátkého slepého tunelu. Kupodivu se nikdo nenamáhal s jeho hledáním- vedoucí směny jen rezignovaně mávl rukou. Stejně bez jediné stopy jako samotný muž zmizely i veškeré doklady, kterépotvrzovaly, že vůbec někdy pracoval v metru.

Jenom mladý a naivní Kolja se prostě nechtěl s přítelovým zmizením smířit. Nakonec si ho jeden ze staršíchzaměstnanců vzal stranou, několikrát se nervózně ohlédl a pošeptal mu, že „oni" si jeho přítele „odvedli". Mladík se tak zcelasrozumitelně a jednoznačně dověděl, že v moskevském podzemí se děje cosi neblahého - a to dlouho předtím, než nadobrovským městem na povrchu vypukl armageddon a žhnoucím dechem v něm zničil veškerý život.

Ztráta přítele a zasvěcení do zakázaného vědění by Koljovi za normálních okolností musely nahnat strach. Určitě byodešel, vzdal se té práce a našel si nějakou jinou. Avšak to, co původně vypadalo mezi ním a metrem jako sňatek z rozumu, sezměnilo ve vášnivý vztah. Když už měl nekonečných pochůzek po kolejích plné zuby, nechal se vyškolit na pomocnéhostrojvedoucího. Tím si vydobyl pevné místo v komplexní hierarchii podzemní společností.

Čím důkladněji poznával ten zneuznaný div světa, labyrint nostalgicky připomínající antiku, kyklopské město bez vládce,převrácený zrcadlový obraz povrchu vytvořený v temném moskevském podzemí, tím hlouběji a bezohledněji se do nějzamiloval. Zdejší podsvětí zbudované lidmi by si zasloužilo poetické umění skutečného Homéra nebo alespoň obratné a lehképero jakéhosi novodobého Swifta, díky němuž by se zřejmě stalo ještě větší atrakcí než létající ostrov Laputa... Byl to však jenKolja, který tajně uctíval a neobratně opěvoval metro. Nikolaj Ivanovič Nikolajev. Nesmějte se.Ucházet se o lásku vládkyně Měděné hory, no dobře, ale zamilovat se do samotné Měděné hory?Ta láska opravdu spočívala na obapolné vzájemnosti vedoucí až k žárlivosti. Připravila Kolju o rodinu, ale zato mu zachránila život.Hunter se zastavil tak nečekaně, že se Homér nestačil včas vzpamatovat ze záplavy konejšivých vzpomínek a vrazil veliteli naplnodo zad. Ten starce beze slova odstrčil a znovu nehybně strnul. Jen sklonil hlavu a nastavil zohavené ucho proti tunelu. Vypadaloto, že vnímá neslyšitelné zvukové vlny a vytváří si obraz okolního prostoru Jako slepý netopýr.Homér naopak cítil něco jiného - s ničím jiným nezaměnitelný pach Nachimovského prospektu. Jak rychle prošli tunelem... Snadnebudou muset ještě platit za to, že se tak snadno dostali až sem... Achmed - jako by slyšel Homérovy myšlenky - strhl zramene samopal a odjistil ho.„Kdo to tam je?" zamumlal znenadání Hunter a otočil se tázavé k Homérovi.

Ten se v duchu ušklíbl. Kdo by asi tak mohl vědět, co jim tam ďábelský osud uchystal? Dokořán otevřenými branamiNachimovského prospektu pronikaly shora dovnitř jako trychtýřem naprosto nepředstavitelné příšery. Avšak i na této stanici senašli stálí obyvatelé. Ačkoli nebyli považováni za nebezpečné, Homér se při styku s nimi neubránil zvláštnímu pocitu - byla tolepkavá směs strachu a odporu.

„Malí... holohlaví," pokusil se je velitel popsat. To Homérovi stačilo. Ano, jsou to oni. „Požírači mrtvol," upřesnil potichu.Mezi Sevastopolskou a Tulskou a nejspíš i v jiných oblastech metra získala tahle zvětralá nadávka v posledních letech

nový význam - doslovný. „Oni se živí masem?" zeptal se Hunter. „Spíš mršinami...," odpověděl nejistě stařec. Odporní tvorovépodobní pavoukovitým primátům nenapadali lidi. Živili se mrtvým masem, které si přivlekli z povrchu. U Nachimovskéhoprospektu se jich usadila početná smečka, a proto byly okolní tunely nasáklé hnusné nasládlým zápachem tlení. Na samotnéstanici byl tak těžký, že se tam návštěvníkům točila hlava. Mnozí si dlouho před Nachimovským prospektem nasazovali plynovoumasku, aby to bylo alespoň trochu snesitelné.

Homér měl tuto zvláštnost zdejší stanice v živé paměti, a proto spěšně vytáhl ochrannou dýchací masku a přetáhl si jipřes ústa a nos. Achmed neměl čas sbalit si věci, takže teď na něho jen závistivé pohlédl a zabořil nos do ohbí lokte. Výparyšířící se od stanice je obklopily a poháněly dál.

Zdálo se však, že Hunter to vůbec nevnímá. „Je to něco jedovatého? Spóry?" zeptal se Homéra.„Zápach," zamečel oslovený muž za svou maskou.Velitel se na starce zkoumavě podíval, jako by se chtěl ujistit, že si z něho nestřílí. Pak jenom pokrčil širokými rameny.

„Takže nic zvláštního." Uchopil pohodlněji samopal s krátkou hlavní, naznačil jim, aby ho následovali, a pružně vykročil.Asi po padesáti metrech se ke strašlivému zápachu přidal jen stěží slyšitelný nesrozumitelný šepot. Homér si utřel z čela

těžké kapky potu a pokusil se udržet své rozbušené srdce na uzdě. Byli už velmi blízko.Kužel svítilny konečně něco nahmatal, zahnal tmu z roztříštěných reflektorů slepě civících do prázdnoty, ze zaprášených

prasklin, jimiž bylo jako sítí protkáno přední sklo, z modrého pláště, který zřejmě velmi houževnatě odolával korozi... Ocitli seu předního vagonu vlakové soupravy, která jako obrovská zátka ucpala hrdlo tunelu.

Beznadějně nehybný vlak tu stál už dlouho. Kdykoli ho Homér spatřil, pocítil dětinské přání vstoupit do zpustošené kabinystrojvůdce, pohladit tlačítka přístrojové desky a se zavřenýma očima si představovat, že plnou rychlostí sviští tunelem a za

sebou vidí girlandu jasně osvětlených vagonů plných lidí, kteří si čtou, klimbají, zírají na reklamní plakáty nebo se snažípřekřičet dunění motorů a rozmlouvat.

„Zazní-li výstražný signál Atom, je nutné vyhledat nejbližší stanici a zastavit vlakovou soupravu v předepsaném místě. Je třeba otevřít dveře.Pracovníkům civilní ochrany je nezbytné poskytnout veškerou podporu při evakuaci zraněných a hermetickém uzavírání stanic metra..."Pro případ posledního soudu obdrželi strojvůdci přesné a jednoduché pokyny. Všude, kde to bylo možné, byly provedeny.Většina vlaků zůstala stát na nástupištích a tam upadla do letargického spánku. Přeživší jedinci v metru, kteří místo několikatýdnů - jak se jim původně slibovalo - museli setrvat v tomto úkrytu navždy, soupravy kompletně demontovali, aby se vybavilipotřebným inventářem a navýšili zásoby náhradních dílů.

Leckde je naopak zachovali a využívali jako příbytek. Homér, který stále přistupoval k vlakům jako k oživlým bytostem, tovšak vnímal jako hanobení mrtvol - asi jako kdyby si nechal vycpat oblíbenou kočku. Na neosídlených místech jako bylastanice Nachimovskij prospekt, zase zanechali nepřehlédnutelné stopy jak zub času, tak i vandalové, soupravy však zůstalyvcelku.

Homér nedokázal odtrhnout od vlaku pohled. Šustot a sykot blížící se od stanice ustoupily do pozadí. Znovu slyšel vytístrašidelných poplašných sirén a pak hluboký signál vlaku, který šířil do onoho dne neslýchané poselství - jednou dlouze,dvakrát krátce: Atom! Zaskřípaly brzdy a z reproduktorů se ozvalo zmatené hlášení: „Vážení pasažéři, z technických důvodůteď naše souprava nemůže pokračovat v jízdě.."

Strojvůdce mumlající do mikrofonu ani jeho zástupce Homér si neuvědomovali, kolik bezvýchodnosti obsahuje taformální věta.Ohlušující skřípot hermetických bran... Jednou provždy oddělily svět živých od světa mrtvých. Podle předpisu musely býtzátarasy definitivně uzavřeny nejpozději šest minut po vyhlášení poplachu, bez ohledu na to, kolik lidí se ještě nachází nadruhé straně. Ti, kteří by bránili tomuto oddělení života od smrti, měli být bez váhání zastřeleni.Dokázal by však vůbec řadový milicionář, který za běžných okolností vyháněl ze stanice bezdomovce a opilce, střelit do břichamuže snažícího se zablokovat obrovský železný stroj proto, aby ještě proklouzla dovnitř jeho žena se zlomeným podpatkem?Opravdu by rázná biletářka v úřední čepici, která za třicet let práce v metrudovedla k dokonalosti přesni dvě věci, totiž znemožnit vstup a nelítostnou píšťalkou upozornit na chuligány, nenechala projítstarce lapajícího po dechu se skromnou sponou na medaile a řády? Instrukce předpokládaly přesně šest minut na to, aby se zčlověka stal stroj - nebo také monstrum.

Jekot žen a výkřiky mužů, bezmocný dětský pláč, rány z pistolí a rachot salv ze samopalů... Ze všech tlampačů znělamonotónně a bez sebemenšího náznaku citové účasti výzva k zachování klidu. Četla ji jakási nevědomá osoba, protože nikdo,kdo byl aspoň trochu v obraze, by nedokázal tak disciplinovaně a lhostejně opakovat: „Prosím zachovejte klid!" Pláč,zapřísahání... Další výstřely.

Přesně šest minut po vyhlášení poplachu a minutu před Armageddonem zazněl pohřební zvuk do sebe zapadajícíchveřejí. Následovalo šťavnaté cvaknutí západek.

A pak už jen ticho.Jako v hrobce.

Aby mohli minout vagon, museli projít těsně podél zdi; strojvůdce zabrzdil příliš pozdě, zřejmě ho rozptýlilo to, co se dělo nanástupišti. Po železném žebříku vystoupili nahoru a zanedlouho se všichni tři ocitli v obdivuhodně prostorném sále. Žádnésloupy, nýbrž jen půlkruhová stropní klenba s vejčitými prohlubněmi pro lampy. Klenba byla obrovská, rozprostírala se nadnástupištěm i oběma kolejemi s vlaky, které na nich stály. Šlo o neuvěřitelně elegantní lehčenou konstrukci - jednoduchou alakonickou.

Hlavně se nedívat dolů, pod nohy — a taky ne dopředu.Nevidět, co se z té stanice stalo.Groteskní hřbitov, kde nikdo nedošel klidu, děsivá jatka posetá ohlodanými kostrami, tlejícími těly a roztrhanými kusy

mrtvol. Odporné nestvůry sem lačně přivlekly vše, co se jim podařilo urvat v jejich rozsáhlé říši. Bylo toho mnohem víc, nežkolik dokázaly sežrat - takže vytvářely zásoby, které hnily a rozkládaly se, ale přesto se tu hromadily další a další.

Kopce mrtvého masa se navzdory všem přírodním zákonům zachvívaly, jako by dýchaly, a odevšad se šířil odpornýzápach škrabající v hrdle. Kužel světla zachytil jednu z těch zvláštních postav — dlouhé uzlovité končetiny, ochablá vrásčitáŠedá kůže bez ochlupení, zkřivená záda. Zpola osleplé zakalené a vytřeštěné oči neklidně bloumaly sem a tam a obrovskéušní boltce se pohybovaly, jako by žily vlastním životem...

Netvor skřípavě vykřikl a zvolna, po všech čtyřech, ustupoval k otevřeným dveřím vagonu. Stejně těžkopádně začalislézat z hromad mrtvol i ostatní mrchožrouti. Rozzlobeně syčeli, zajíkali se. cenili zuby a prskali na procházející muže.

Vzpřímení by i jinak nepříliš velkému Homérovi sahali sotva k hrudi; kromě toho věděl, že ti zbabělci by se silnéhozdravého člověka neopovážili napadnout. Avšak nevysvětlitelný děs, který cítil před těmi nestvůrami, pramenil z jeho nočníchmůr: Leží v nich zesláblý a opuštěný na jakési liduprázdné stanici a tyhle bestie se stále přibližují. Stejně jako žralok ucítíkapku krve v oceánu na vzdálenost několika kilometrů, vytuší i ony, že neznámý má smrt na jazyku, a spěchají k němu, aby siho důkladně prohlédly.

Stařecké obavy, přesvědčoval Homér pohrdavě sám sebe. Kdysi hodně četl učebnice aplikované psychologie. Kdyby totak ještě k něčemu bylo...

Naopak mrchožrouti se lidí příliš nebáli. Avšak použít na tyhle odporné, ale jinak neškodné požírače zdechlin byť jenjedinou patronu by se na Sevastopolské považovalo za trestuhodné plýtvání. Procházející karavany se pokoušely prostě na něnedbat, i když se ty potvory tu a tam chovaly provokativně.

Na zdejší stanici se hodně rozmnožily. Čím dál trojice mužů postupovala - pod vojenskými botami se s odpornýmpraskotem lámaly malé kosti tím víc mrchožroutů se nedobrovolně vzdávalo hostiny a zalézalo do svých příbytků. Hnízda sivytvořili v útrobách vlakové soupravy. Za to je Homér nenáviděl ještě víc

Hermetické brány u Nachimovského prospektu byly dokořán. Znamenalo to, že pokud jste stanicí rychle prošli, dostali jste jenmalou dávku záření, která neohrožovala lidské zdraví. Nikdo se tu však nesměl příliš dlouho zdržovat. Proto byly oba vlakypoměrně slušně zachovalé: Okenní skla byla dosud celá, otevřenými dveřmi se dala rozpoznat zašpiněná, ale nepoškozenásedadla, a modrá barva pořád ještě spolehlivě kryla vnější kovový plášť.

Uprostřed sálu se vypínala skutečná mohyla ze zkroucených trupů různých bytostí. Když se k ní Hunter přiblížil,znenadání se zastavil. Achmed a Homér na sebe znepokojeně pohlédli a pokusili se rozpoznat, odkud hrozí nebezpečí.Zdržení však mělo jiný důvod.

Na úpatí pahorku ohlodávali dva menší mrchožrouti kostru psa. Bylo slyšet, jak požitkářsky cvakají zuby a vrčí. Nestihli seschovat. Zřejmě byli příliš zaujatí hostinou a přeslechli signály soukmenovců nebo je prostě přemohla hladová lačnost.

Oslepeni pronikavým světelným kuželem nepřestali přežvykovat, ale pomalu ustupovali k nejbližšímu vagonu. Pak sevšak oba najednou převrátili na břicho a tlumeně žuchnuli na zem - jako dva pytle plné vnitřností.

Homér udiveně přihlížel, jak Hunter zasunul dvě těžké armádní pistole s dlouhým tlumičem do pouzder v podpaží.Velitelův obličej byl neproniknutelný a bezduchý jako vždy.

„Ti měli asi pořádnej hlad," zamumlal Achmed. S odporem i zvědavostí sledoval temné kaluže, které se rozšiřovaly podkašovitými lebkami zabitých netvorů.

„To já taky," odtušil Hunter nezřetelným hlasem tak, že Homér sebou škubl.Velitele ani nenapadlo, aby se otočil. Vykročil a Homérovi připadalo, jako by znovu slyšel právě ztichlé nenasytné vrčení.

S vypětím všem sil však pokaždé odolal pokušení vpálit do některého z těch zvířat kulku. Sám k sobě konejšivě promlouval,dokud se zase zcela neovládl. Musel si dokázat, že je dospělý muž, který se umí opanovat a nenechá se připravit o zdravýrozum vlastními nočními můrami. Hunter oproti tomu ani v nejmenším nezamýšlel potlačovat svou žádostivost.

Po čem ale vlastně touží?Nehlučná smrt obou mrchožroutů vnesla do zbytku smečky život. Pach čerstvé zhouby zahnal z nástupiště i

nejodvážnější a nejhouževnatější jedince. S tichým skuhráním a skučením se uchýlili do obou vlakových souprav, přitiskli se koknům nebo se schoulili u dveří a znehybněli.

Zdálo se, že netvoři necítí vztek. Viditelně vůbec nezamýšleli pomstít se za to přepadení nebo se alespoň bránit. Jakmiletrojice mužů opustí stanici, bez váhání své usmrcené soukmenovce pozřou. Agresivita je vlastnost lovců, pomyslel si Homér.Ten, kdo se živí zdechlinami, ji nepotřebuje, protože nemusí zabíjet. Všechno živé beztak jednou zemře a stane se takpřirozeně jejich potravou. Jim stačí jen trpělivě čekat...

V kuželu světla teď byly špinavě nazelenalými okny vidět jejich odporné tlamy, křivá těla a ruce opatřené drápy, kterézevnitř osahávaly to ďábelské akvárium. V hrobovém tichu nepřetržitě sledovaly stovky párů kalných očí nepočetnouskupinku. Hlavy kreatur se za procházejícími muži synchronně otáčely. Se stejnou pozorností by si zřejmě prohlíželynávštěvníky malé zrůdy ve sklenicích s formalínem v petěrburském Muzeu antropologie a etnografie, kdyby jim předvídavěnezašili víčka.

Ačkoli Homérova hodina pokání za jeho bezbožnost se stále více přibližovala, nedokázal se přimět k tomu, aby věřil vBoha nebo ďábla. Pokud však opravdu existuje očistec, určitě vypadá právě takhle. Sisyfos byl odsouzen k tomu, aby bojovalproti zemské přitažlivosti, Tantalos k mukám neukojitelné žízně. Na Homéra však čekala na stanici jeho smrti pomačkanáuniforma strojvůdce a tenhle příšerný strašidelný vlak s odpornými pasažéry, podobnými středověkým chrličům vody,představujícími výsměch všech bohů pomsty. A jakmile souprava vyjede z nástupiště, zakřiví se tunel - jako v jedné zprastarých legend metra - do tvaru Möbiusovy křivky, draka zakousnutého do vlastního ocasu.Hunterův zájem o tuto stanici a její obyvatele pohasl. Skupina rychle vykročila a brzy za sebou nechala zbytek sálu. Achmed aHomér si museli hodně pospíšit, aby neztratili energicky odcházejícího velitele z očí.

Stařec pocítil přání otočit se, zařvat a vystřelit, aby vylekal všechny troufalé zrůdy a zaplašil vlastní těžké myšlenky. Místotoho však cupital se skloněnou hlavou dál a dbal hlavně na to, aby nešlápl na nějaké hnijící zbytky mrtvých těl. Achmed hosnaživě napodoboval.Všichni téměř překotně opouštěli Nachimovskij prospekt a nikoho už ani náhodou nenapadlo, aby se otočil.Světelný kužel Hunterovy lampy přeskakoval ze strany na stranu, jako by sledoval neviditelného akrobata pod zdejšízlověstnou cirkusovou kopulí, ale ani velitel už nesledoval, co světlo vlastně odhaluje.Na zlomky vteřiny se v něm objevily čerstvé kosti a zpola ohlodaná, jednoznačně lidská lebka — a vzápětí zmizely ve tmě.Vedle nich ležela jako nesmyslné skořápka vojenská ocelová helma a neprůstřelná vesta.Na helmě byl čitelný otisk bílou barvou: SEVASTOPOLSKAJA.

KAPITOLA 4

SPLETITOSTI„Tati... tati! To jsem já, Saša!" Opatrné uvolnila řemen z otcovy nateklé brady a sejmula mu helmu. Pak mu sáhla do zpocenýchvlasů, nadzvedla gumu, stáhla plynovou masku a odhodila jí jako scvrklý smrtelně našedlý skalp.

Jeho hruď se ztěžka zvedala, prsty škrábaly po žule a vodnaté očí na ni zíraly bez jediného mrknutí. Neodpovídal.Saša mu podložila hlavu ruksakem a vrhla se k bráně. Úzkými rameny se zapřela proti mohutné veřeji, zhluboka se

nadechla a zaskřípala zuby. Několikatunová železná překážka neochotné povolila, posunula se a skřípavě zapadla do zámku.Saša s hlasitým cvaknutím zasunula zástrčku a zhroutila se na zem. Minutu, jen minutku, aby se nadechla... hned se k němuzase vrátí.

Každá nová výprava stála otce pořád více sil — vzhledem k hubené kořisti to vlastně bylo ryzí plýtvání. Ty expedice munezkracovaly život o dny, nýbrž o týdny, ha měsíce. Donutila ho však k tomu nouze: Až nebudou mít co na prodej, zbude jimjediné - sníst Sašinu ochočenou krysu, jedinou na této životu nepřátelské stanici, a potom se zastřelit.

Kdyby to připustil, převzala by Saša od otce jeho práci. Jak často ho prosila o ochrannou dýchací masku, aby mohla jítnahoru sama, ale on zůstával neúprosný. Nejspíš věděl, že tenhle děravý kus gumy s dávno ucpanými filtry se už hodínanejvýš jako talisman, ale to by jí nikdy nepřiznal. Lhal, že ví, jak se dají filtry vyčistit, dokonce i po několikahodinové výpravěpředstíral, že se cítí skvěle. Když nechtěl, aby ho viděla zvracet krev, posílal ji pryč - údajně jednoduše proto, že chtěl být chvílísám.

Něco na tom změnit nebylo v Salině moci. Jí a jejího otce zahnali do zdejšího Zapadákova a nechali je naživu — ne zesoucitu, ale spíš ze sadistické zvědavosti. Obecně se nejspíš předpokládalo, že beztak nepřežijí déle než týden, ale otcovavůle a vytrvalost se postaraly o to, že přežívali už několik let. Všichni je nenáviděli, pohrdali jimi, ale pravidelné jim dodávalipotravu - samozřejmě nikoli zadarmo.

V přestávkách mezi jeho výpravami, oněch vzácných minutách, kdy seděli ve dvou u mírně čadivého ohýnku, jí otec soblibou vyprávěl o dřívějších dobách. Už před lety pochopil, že si nemusí nic předstírat — ale pokud nemá budoucnost,nemůže mu ji přece ani nikdo vzít.

Dříve měly moje oči stejnou barvu jako tvoje, prozradil jí. Barvu nebe... A Saša měla pocit, že se na ty dny rozpomíná —na dobu, kdy se jeho nádor ještě nezvětšil na obrovský hrbol a oči mu nevybledly, nýbrž se třpytily jako její.

Když otec mluvil o „barvě nebes", měl samozřejmě na mysli onu azurovou modř, kterou si dosud uchoval vevzpomínkách, nikoli žhnoucí rudá oblaka prachu, pod nimiž se nacházel, jakmile vystoupil na povrch. Denní světlo nespatřil uždéle než dvacet let a pro Sašu to byl zcela neznámý pojem. Jen ve snech ho vídala, ale mohla s jistotou tvrdit, že její představaodpovídá skutečnosti? Jak na tom jsou lidé, kteří jsou od narození slepí: Zdá se jim o světě podobném našemu? Vidí vůbecněco ve snu?Když malé děti zavřou oči, věří, že se celý svět ponořil do tmy; domnívají se, že všichni kolem nich jsou v té chvílí stejně slepíjako ony. V tunelech je člověk bezmocný a naivní jako ty děti, napadlo Homéra. Namlouvá si, že je pánem světla a tmy, jenkdyž zapne a zase vypne kapesní svítilnu. Přitom i ta nejhlubší tma může být plná vidoucích očí. Od setkání s mrchožrouty hotahle myšlenka už neopouštěla. Odreagovat se. Musí se odreagovat.

Zvláštní, že Hunter nevěděl, co ho na Nachimovském prospektu očekává. Když se velitel před dvěma měsíci objevil naSevastopolské, nedokázal si žádný strážný rozumně vysvětlit, jak muž s tak působivě nepřehlédnutelnou postavou mohlnepozorované projít kolemvšech severních strážních stanovišť. Ještě že velitel službu konajících vojáků nepožadoval vysvětlení...

Pokud to ale nebylo přes Nachimovskij prospekt, jak se tedy Hunter dostal na Sevastopolskou? Ostatní cesty k Velkému metrubyly dávno odříznuté. Opuštěná trasa Kachovské, v jejíchž tunelech ze známých důvodů už celé roky nikdo nespatřil aniživáčka? Vyloučeno. Čertanovskaja? Komická představa. Ani tak ostřílený a nemilosrdný bojovník jako Hunter by se sám neprobiltou prokletou stanicí. Navíc nebylo možné se tam dostat, aniž by se předtím neukázal na Sevastopolské.

Tím pádem se dalo zapomenout na sever, jih i východ. Homérovi zbývala už jen jediná hypotéza: Tajuplný návštěvník sedostavil shora. Jistě, všechny známé vchody i východy stanice byly pečlivě za barikádované a dnem i noci strážené, ale i tak...mohl otevřít některou z větracích šachet. Obyvatelé Sevastopolské nepočítali s tím, že tam nahoře, v troskách spálenýchpaneláků, by ještě někdo měl dostatek inteligence na to, aby vyřadil z provozu jejich výstražný systém. Nekonečná šachovniceněkolikapatrových obytných komplexů zbrázděná úlomky bojových hlavic byla dávno zpustošená a liduprázdná. Posledníhráči to vzdali už před desetiletími a znetvoření, strach nahánějící tvorové, kteří se tam teď pohybovali, hráli novou partii podlesvých pravidel. Z hlediska lidí nebylo na odvetu ani pomyšlení.

Krátké výpravy při pátrání po všem užitečném, co se za více než dvacet let ještě nerozpadlo, spěšné, ba téměř nesměléloupežné cesty do vlastních domů - jedině toho ještě byli schopni. V krunýři svých skafandrů na ochranu proti záření vycházelinahoru stopaři, aby snad posté prohledali kostry okolní Chruščovky, ale nikdo z nich se neodvážil postavit jejím současnýmobyvatelům. Nanejvýš se zmohli na jednu salvu ze samopalu, stáhli se do bytů znečištěných krysami, a jakmile nebezpečípominulo, vrhli se překotně ke spásonosnému místu sestupu do podzemí.

Staré plánky hlavního města ztratily jakýkoli vztah ke skutečnosti. Tam, kde se dříve na širokých výpadovkách dlouhékilometry v dopravní zácpě tísnila auta, se nyní rozkládaly bažiny nebo prostějen spálená holá země. Jen ti nejodvážnější stopaři se při svých výpravách odvážili až kilometr od svých domovských děr,většina stalkerů se spokojila s mnohem skromnější vzdáleností.

Stanice na opačné straně trasy Nachimovskij prospekt - Nagornaja, Nagatinskaja a Tulskaja - neměly otevřené východy.Lidé, kteří žili v těchto stanicích, se navíc báli chodit na povrch. Pro Homéra proto bylo naprostou záhadou, odkud se v téhlepustině mohl objevit živý člověk. A přesto se mu stále vtírala myšlenka, že Hunter se do jejich stanice dostal seshora.

Pak už totiž existovala jen poslední možnost, odkud sem mohl jejich velitel dorazit. Starého ateistu napadla proti jeho vůli,zatímco se pokoušel překonat nedostatek dechu a následovat temnou siluetu, která před ním klouzala tak, jako by se snad aninedotýkala země.

Zdola...„Mám takový nedobrý pocit," prohlásil Achmed váhavě a tak tiše, že to Homér jen taktak zaslechl. „Nejsme tu ve správnou

dobu. Můžeš mi věřit, už jsem toho s karavanou něco nachodil. Na Nagorné se něco děje..."Nepočetné bandy lupičů, které se po přepadení vždy stáhly co nejdál od Okružní linie, aby si na nějaké temné stanici

odpočinuly, se už dlouho neodvažovaly ke karavanám Sevastopolské ani přiblížit. Jakmile lapkové slyšeli rovnoměrný dusotpobitých vojenských holínek oznamující příchod po zuby ozbrojené pěchoty, co nejrychleji vzali nohy na ramena.

Ne, karavany nebyly tak důkladně chráněny vůči lupičským bandám ani proti mrchožroutům z Nachimovského prospektu.Nesmírně tvrdý výcvik, absolutní nebojácnost, schopnost vytvořit během několika vteřin ocelovou pěst a zničit jakýkoli zdrojnebezpečí sprškou kulek, to vše by z konvojů Sevastopolské za běžných okolností učinilo nesporné vládce všech tunelů až ksamotné Sevastopolské — kdyby tu nebyla Nagornaja.

Hrůzy Nachimovského prospektu měli za sebou, ale Homér ani Achmed necítili nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo úlevu.Nenápadná, ba bezvýznamná Nagornaja se už pro mnohé jedince, kteří si u ní nepočínali s patřičnou obezřetností, stalakonečnou stanicí.Nebožáci, kteří se náhodou dostali do sousední Nagatinské, se drželi co nejdál od lačného chřtánu jižního tunelu vedoucího kNagorné. Jako by je to mohlo ochránit — jako by to, co vylézalo z toho tunelu za kořistí, bylo příliš líné a těžkopádné, aby topopolezlo ještě kousek dál a vyhledalo si oběť podle chutí...

Jakmile člověk vstoupil do Nagorné, mohl se spolehnout jen na své štěstí, protože zákonitostí byly té stanici naprosto cizí.Někdy vás nechala mlčky projít a poutníci si s mrazením v zádech prohlíželi krvavé otisky na stěnách a rýhovaných sloupech,které navozovaly představu, že se na ně kdosi v posledním zoufalství pokoušel vyšplhat. Avšak za pouhých pár minut bylastanice s to uchystat další skupině takové přivítání, že ztráta poloviny mužstva připadala přeživším jako vítězství.

Byla nenasytná. Nikoho nezvýhodňovala. Nebylo možné ji prozkoumat. Pro obyvatele sousedních stanic ztělesňovalaNagornaja zvůli osudu. Představovala nejtěžší překážku pro všechny, kteří se vydali na cestu z Okruhu do Sevastopolské anaopak.

„Tolik pohřešovaných... Za tím nemůže být jen samotná Nagornaja." Achmed byl — stejně jako mnozí obyvateléSevastopolské — pověrčivý, a proto o té stanici mluvil jako o živé bytosti.

Homér věděl, co má Achmed na mysli. I on už několikrát přemýšlel o tom, jestli to nebyla přímo Nagornaja, která pohltilaztracené karavany i všechny průzkumné jednotky. Přikývl, ale vzápětí dodal: „Mohla by se tím třeba udusit..."

„Co to povídáš?" zasyčel na něho rozzlobený Achmed. Ruka se mu třásla hněvem, jako by chtěl upovídaného starceudeřit, ale nakonec se přece jen ovládl. „Tebe by určitě spolkla bez problémů!"

Homér se s urážkou mlčky smířil. Nevěřil, že by ho Nagornaja mohla slyšet a rozzlobit se na něho. Přinejmenším ne na tuhlevzdálenost...

Pověra, nic než pověra! Nebylo dost dobře možné vyjmenovat všechny modly podzemí - někomu jste přitom vždyckyšlápli na kuří oko. Homér už nad tím dávno nehloubal, Achmed měl naopak zřejmě jiný názor.

Z kapsy kabátu vylovil cosi jako růženec z patron do makarova a malé olověné idoly mu začaly klouzat mezi špinavýmiprsty. K tomu pohyboval rty ve svém jazyce — pravděpodobně prosil Nagornou za odpuštění Homérových hříchů.

Hunter svým nadpřirozeným čichem cosi vycítil. Dal jim rukou znamení, zastavil se a pružně podřepí.„Tamhle je mlha," zamumlal a nasál nosem vzduch. „Co je to?"Homér a Achmed si vyměnili pohledy. Oba věděli, co to znamená — lov byl zahájen. Teď budou potřebovat mimořádné

štěstí, aby se živí dostali na severní hranici Nagorné.„Jak ti to mám říct?" opáčil neochotně Achmed. „Je to její dech„Čí dech?" zajímal se lhostejně velitel a shodil ze zad batoh, aby si ze svého arzenálu vybral vhodný kalibr.Achmed zašeptal: „Dech Nagorné."„To se ještě uvidí," pohrdavě se ušklíbl Hunter. Homérovi se zdálo, jako by velitelův zohavený obličej ožil. Ve skutečnosti

byl nehybný jako vždy, jen na něj jinak dopadalo světlo.Asi o sto metrů dál to uviděli i oba ostatní. V ústrety se jim po zemi plazil těžký, sinale bledý opar. Nejprve jim zahalil boty,

pak se obtočil kolem kolen a nakonec vyplnil tunel až do výše opasku... Připadalo jim, jako by zvolna sestupovali dopřízračného moře, studeného a nehostinného, jako by každým krokem klesali pořád hlouběji po příkře svažitém dnu - až se jimkalná voda jednou uzavře nad hlavami.

Nebylo prakticky vidět ani na krok. Paprsky svítilen ulpěly v té podivné mlze jako mouchy v pavoučí sítí - jakmile sekonečně probojovaly o pár kroků dál, zůstaly ochable viset v prázdnu, mdlé a zbavené sil. Zvuky pronikaly k mužům jentlumeně, jako prachovými poduškami, a každý pohyb je stál nesmírně mnoho sil, jako by nekráčeli po pražcích, nýbrž se brodilihustým bahnem.

I dýchat jim připadalo stále obtížnější - ne kvůli vlhkosti, ale kvůli nezvykle hořké příchutí, kterou měl zdejší vzduch. Přikaždém vdechu se museli překonávat — nemohli se zbavit pocitu, že ve skutečnosti do sebe přijímají dech jakési obrovskéneznámé bytostí, která zbavuje vzduch veškerého kyslíku a napájí je místo něho svými jedovatými výpary.

Homér si pro všechny případy znovu nasadil ochrannou masku. Hunter ho přejel zběžným pohledem, zajel rukou doplátěného pouzdra na rameni a na svou obvyklou masku si nasadil další, tentokrát gumovou. Jen Achmed zůstal i nadále bezochrany dechu.

Velitel znehybněl a nastavil roztrhané ucho k Nagorné, ale hustá bílá břečka mu bránila rozeznat útržky zvuků ze stanice avytvořit si z nich celistvý obraz. Znělo to, jako kdyby nedaleko nich dopadlo na zem něco těžkého a vzápětí následovaloprotáhlé zasténání v tónině, která byla příliš nízká na člověka, ba vůbec na jakéhokoli živého tvora. Pak bylo slyšet, jak něcoželezného začalo hystericky skřípat, jako by čísi mohutná ruka zauzlovala jednu ze silných trubek vedoucích podél stěn.

Hunter škubl hlavou, jako by z ní chtěl setřást nějakou špínu, a krátkou automatickou pistoli vystřídal armádní kalašnikovs dvojitým zásobníkem a granátometem namontovaným přímo pod hlavní. „No konečně," zamumlal.

Nepochopili hned, že už vstoupili na stanici, protože mlha na Nagorné byla teď hustá jako smetana. Homér si staniciprohlížel zapocenými skly plynové masky a připadal si jako potápěč, který se ocitl na palubě ztroskotaného zámořskéhoparníku.

K tomu se hodily i ražené reliéfy na stěnách, které se občas daly na pár vteřin rozeznat, než se před nimi nahromadilydalší cáry mlhy. Znázorňovaly mořské racky, kteří byli vyraženi do kovu těžkými sovětskými šablonami. Připomínali fosilníotisky ve vylomené hornině. Zkamenění, napadlo zničehonic Homéra, osud člověka a jeho výtvorů... Ale kdo nás kdy vykope?

Opar kolem nich žil, tekl různými směry a chvěl se. Občas se v něm vynořily temné sraženiny - nejdřív promáčknutývagon a zrezivělá dozorčí kabina, pak šupinaté tělo nebo hlava jakési mýtické příšery. Homéra zamrazilo při pomyšlení, kdoza všechna ta desetiletí, která uplynula ode dne zániku, obsadil prostory pro posádku nebo si prohlédl kupé první třídy.Doslechl se už hodně o tom, co se děje na Nagorné, ale nikdy tomu nestál tváří v tvář...

„Tamhle to je! Napravo!" zařval Achmed a prudce zatahal starce za rukáv. Z podomácku zhotoveného tlumiče zachrastilvýstřel.

Homér se otočil tak rychle, že by to do jeho revmatického těla nikdo neřekl, ale jeho nezaostřený paprsek světla odhaliljen kus rýhovaného sloupu obloženého kovem.

„Vzadu! Tam vzadu!" Achmed vypálil další salvu. Jeho kulky však jen roztříštily zbytky mramorových desek, které kdysizdobily stěny stanice. Ať už v rozplizlém příšeří spatřil cokoli, znovu se to rozplynulo a zřejmě vyvázlo bez úhony.

Asi se moc nadýchal toho sajrajtu, napadlo Homéra. Vzápětí však koutkem oka také něco zachytil... cosi gigantického, cose pohybovalo v předklonu, protože čtyři metry vysoký strop stanice byl příliš nízký, a přes obrovskou velikost to bylo

nepředstavitelně hbité. Jen krátce se to vynořilo na hranici viditelnosti z mlhy a zase v ní zmizelo, než stařec stačil namířitsamopal.

Homér se zoufale rozhlédl po veliteli.Toho však nebylo nikde vidět.

„To... bude v pořádku. Neboj se." Otec se odmlčoval a lapal po dechu, ale stále se ji pokoušel uklidnit. „Víš... v metru jsou lidi,kteří jsou na tom ještě mnohem hůř..." Pokusil se o úsměv, ale zmohl se jen na strašlivou grimasu, jako by mu dolní čelistodpadla od lebky.

Saša úsměv opětovala, ale po začouzené tváři se jí kutálela slaná kapka. Aspoň že otec po několika dlouhých hodináchzase přišel k sobě. To jí poskytlo dost času, aby si všechno pořádně promyslela.

„Tentokrát jsem nenašel vůbec nic," zasípal. „Promiň! Nakonec jsem ještě zašel ke garážím. Bylo to dál, než jsem simyslel, ale objevil jsem tam jednu nedotčenou. Zámek z nerezové oceli, dokonce naolejovaný. Nešel rozlomit, tak jsem na nějpřipevnil rozbušku - bohužel poslední. Myslel jsem, že tam bude auto, náhradní díly nebo tak něco. Odpálil jsem nálož, vešeldovnitř - a prázdno. Vůbec nic. Proč ji tedy ti lumpi zamykali? Byla kolem toho spousta hluku, modlil jsem se, aby to nikdoneslyšel. Ale když jsem vyšel z garáže, byly všude ty potvory. Myslel jsem, že je to... Je to..." Zavřel oči a zmlkl.

Saša ho znepokojeně uchopila za ruku, ale on jen nepozorovaně zavrtěl hlavou, aniž se na ni podíval: Neboj se, všechnoje v pořádku.Už neměl sílu ani mluvit — a přitom jí chtěl všechno podrobně popsat. Bezpodmínečně jí musí vysvětlit, proč se vrátil sprázdnýma rukama a proč teď musí oba týden strádat, než se zase postaví na nohy. Než se však k tomu dostal, upadl dohlubokého spánku.

Saša překontrolovala obvaz na jeho zraněném stehnu. Byl nasáklý černou krví, a tak ho vyměnila. Vstala, přistoupila kekleci s krysou a otevřela dvířka. Zvíře nedůvěřivě vykouklo a vypadalo to, že se nejdřív ze všeho chce schovat, ale potom Saševyhovělo a vyskočilo na nástupiště, aby si protáhlo tlapky. Na čich krysy se dalo spolehnout - v tunelech teď nečíhalo žádnénebezpečí. Mladá žena se uklidnila a vrátila se k lehátku.

„Samozřejmě se zase uzdravíš a půjdeš nahoru," zašeptala otci. „Najdeš garáž s nedotčeným autem. Nasedneme do něja odjedeme daleko odsud. Deset, možná patnáct stanic daleko — tam, kde nás nikdo nezná, kde budeme pro všechny cizí.Nikdo nás tam nebude nenávidět, pokud takové místo vůbec existuje..."

Nyní to byla ona, kdo mu vyprávěl kouzelnou pohádku, kterou tak často slýchala od něho. Opakovala ji doslova — a teď,když sama vyslovovala tu starou otcovu mantru, v ní uvěřila ještě stokrát silněji. Bude o něho pečovat a léčit ho. Někde natomhle světě přece musí existovat místo, kde budou ostatním lidem zcela lhostejní.

Místo, kde by mohli být šťastní.„Tamhle to je! Tam! Kouká to na mě!"

Achmed zavřískal, jako by ho to právě chytilo a sevřelo. Takhle ještě nikdy nekřičel. Znovu zarachotil jeho samopal, alepak se najednou zasekl. Po Achmedově uvolněnosti už nebylo ani památky - roztřesenýma rukama se pokoušel zasunoutnový zásobník do drážky.

„Zaměřilo se to na mě... Na mě..."Najednou nedaleko zaštěkala další automatická zbraň. Pak se na okamžik odmlčela a znovu se ozvala, tentokrát sotva

slyšitelně úsečnými salvami po třech výstřelech. Hunter je tedy ještě naživu, a proto je osud nepřipravil o poslední šanci.Práskající výstřely se vzdalovaly, pak se zase přibližovaly, ale nedalo se říct, jestli kulky našly svůj cíl. Homér očekával, žeuslyší vzteklý řev zraněného netvora, ale na stanici se rozhostilo děsivé ticho - její záhadní obyvatelé bud nemají tělo, nebojsou nezranitelní.

Velitel teď pokračoval v podivném boji na opačném konci nástupiště - neustále tam jiskřily světelné šňůry žhnoucíchnábojů a hned zase pohasínaly. Opojen bojem zblízka s přízraky nechal své chráněnce na holičkách.

Homér se zhluboka nadechl a zvrátil hlavu. Už poměrně dlouho vnímal tu nenasytnost a cítil ten studený těžký pohled -svou pokožkou, lebkou, chlupy v zátylku. Teď už nebyl s to té předtuše odporovat.

Přímo pod stropem, vysoko nad nimi, se v husté mlze vznášela hlava. Byla tak obrovská, že Homérovi hned nedošlo, copřed sebou vlastně vidí. Trup monstra zůstal skrytý v neprostupné tmě stanice a jeho strašlivá tvář se houpala naddrobounkými človíčky, kteří se pokoušeli o obranu naprosto neužitečnými zbraněmi. Netvor si dával s útokem na čas - zřejmějim ještě chtěl poskytnout krátkou, poslední lhůtu.

Homér oněměl hrůzou a podklesla mu kolena. Samopal mu vyklouzl z ruky a řinčivě dopadl na koleje. Achmed zařval,jako by ho nabodávali na rožeň. Netvor se beze spěchu posunul vpřed. Celý viditelný prostor před nimi vyplňovalo tmavé tělo,mohutné jako skála. Homér zavřel oči, vnitřně se připravil na loučení se životem a definitivní odchod. Jen jedno mu přitomprojelo hlavou, pouze jediná lítostivá a hořká myšlenka se mu zavrtala hluboko do vědomí: Nedokázal jsem to...

Vtom však Hunterův granátomet vychrlil plamen. Tlaková vlna je dočasně připravila o sluch. Zbraň se ozývala trvalýmvysokým pískavým svistem, zatímco na zem padaly cáry spáleného masa. Achmed se vzpamatoval jako první. Chytil Homéraza límec, prudkým trhnutím ho postavil na nohy a vlekl za sebou pryč.

Utíkali, klopýtali přes pražce, padali, ale pokaždé se znovu vyškrábali na nohy, aniž cítili bolest. Vzájemně se drželi,protože v bělavé mlžné břečce neviděli ani ruku před očima. Pádili, jako by jim nehrozila jen smrt, ale něco ještě mnohemstrašnějšího - definitivní nevratná ztráta tělesnosti, absolutní - tedy jak fyzické, tak i psychické - zničení.

Neviditelní a téměř neslyšitelní, ale jen o pouhý krok nazpět, je následovali démoni; doprovázeli prchající, ale nezaútočilina ně. Zdálo se, že si s nimi pohrávají tím, že jim povolili iluzi záchrany.

Pak oba muži najednou spatřili místo rozbitých mramorových stěn tunelové segmenty. Dokázali překonat Nagornou! Strážcistanice odpadli, jako kdyby byli upoutáni na řetězech, které nyní držely napnuté až k prasknutí. Na to, aby se muži zastavili aohlédli, však bylo příliš brzy. Achmed běžel vpředu, osahával rukama trubky na stěnách a popoháněl starce, který klopýtal apořád si chtěl sednout.

•Co je s velitelem?" zasípal Homér, když si za chůzi strhl z obličeje dusivou plynovou masku.•Jakmile skončí ta mlha, zastavíme se a počkáme. Už to musí být každou chvíli, snad ještě takových dvě stě metrů... a

jsme z toho sajrajtu venku. Hlavně vypadnout z té mlhy," opakoval téměř fanaticky Achmed. „Počítám kroky..."

Avšak ani po dvou stech, ani po třech stech krocích to nevypadalo, že by se opar kolem nich rozpouštěl. Co si počneme,napadlo Homéra, jestli se mlha rozšířila až k Nagatinské? Co když už pohltila Tulskou a Nachimovskij prospekt?

„Tak to být nemůže... Musí se... Ještě pár kroků," zamumlal Achmed snad posté a zničehonic na místě znehybněl.Homér na něho zezadu narazil a oba muži skončili na zemi.„Stěna skončila." Achmed zaraženě přejel rukou po pražcích, kolejích a vlhkém betonovém podloží, jako by se obával, že

stejně zrádně se mu ztratí i pevná půda pod nohama.„Tady přece je, co děláš?" Homér nahmatal šikmý sklon tunelého segmentu, přidržel se ho a opatrně vstal.„Promiň." Achmed mlčky přemýšlel. „Víš, tam na té stanici... Myslel jsem, že se z ní už nevyhrabu. Jak se to na mě

dívalo... Na mě, chápeš? Rozhodlo se to, že si vezme mé. Měl jsem dojem, že tam zůstanu navždy - a nikdy se nedočkámřádného pohřbu."

Mluvil pomalu, zřejmě se styděl za křik, který mu připadal zženštilý, a pokoušel se ospravedlnit, ačkoli věděl, že nictakového nepotřebuje.

Homér zavrtěl hlavou. „To je v pořádku, já sám jsem si nadělal do gatí. No a co? Půjdeme, teď už to opravdu nemůže býtdaleko."

Štvanice skončila, takže se mohli zhluboka nadechnout - beztak už by nedokázali běžet dál. Pokračovali tedy pomalouchůzí a stále zpola slepí šátrali po stěně. Tak se krok za krokem přibližovali k vykoupení. To nejhorší měli za sebou, a ačkoli semlha dosud nerozpustila, dříve či později se jí zmocní lačný průvan tunelu, roztrhá ji na cáry a vyvane větracími šachtami.Záhy se dostanou k jiným lidem a tam počkají na svého velitele.

Došlo k tomu dokonce ještě dříve, než čekali. Že by zakřivení časoprostoru probíhalo v záhadné mlze jinak?Po zdi se plazily železné schůdky, po nichž se dalo vystoupit na nástupiště. Okrouhlý průřez tunelu se změnil v

obdélníkový a vedle koleje bylo možné rozeznat prohyb, který kdysi nejednomu pasažérovi, jenž spadl do kolejiště, zachránilživot.

„Podívej," zašeptal Homér. „To přece vypadá jako stanice, ne? Je to stanice!"„Hej! Je tu někdo?" zakřičel Achmed ze všech sil. „Bratři! Kde jste kdo?" Tělem mu otřásl nesmyslný triumfální smích.Zažloutlé zesláblé světlo jejich baterek odhalilo v kalné temnotě nástěnné desky z mramoru, kolem kterých čas ani lidé

neprošli beze stopy. Nikde neviděli barevné mozaiky, které byly pýchou Nagatinské - jako by se tu žádná nedochovala... A co sestalo s mramorovým obložením sloupů? Že by snad...

Ačkoli se Achmedovi nedostalo odpovědi, neustále volal a řičel smíchy. No jistě, měli hrozný strach z mlhy a utíkali přední jako smyslů zbavení, ale s tím si teď už nelámal hlavu. Homér naopak neklidně hledal něco na stěně a přejížděl po ní stáleslabším světelným kuželem. Z podezření, které se ho zmocnilo, mu přejel mráz po zádech.

Konečně našel, co hledal - železná písmena našroubovaná do puklého mramoru: NAGORNAJA.Člověk se nikdy nevrací na stejné místo náhodou.

To jí vidy tvrdil otec. Vrací se jen proto, aby něco změnil či napravil. Občas nás samotný Hospodin chytí za límec adopraví zpátky tam, kde se nám naposledy ztratil z očí. Činí tak proto, aby na nás vykonal svůj rozsudek - nebo aby námposkytl druhou šanci.

Proto, vysvětlil jí otec, se nikdy nemůže vrátit z vyhnanství do rodné stanice. Už neměl sílu na to, aby se mstil, bojoval adokazoval vlastní nevinu. A dávno přestal toužit po pokání. Byl to starý příběh, který ho stál jeho tehdejší, ba skoro celý život.Byl však přesvědčený, že každému se dostane to, co si zasluhuje.

Nyní žili ve věčném vyhnanství, protože Sašin otec neměl co napravovat a Hospodin nepřivřel u této stanice oko.Plán na jejich záchranu - totiž najít na povrchu auto, které za dlouhá desetiletí ještě nezrezivělo, opravit ho, natankovat a

vymanit se ze začarovaného kruhu, který si na ně přichystal osud - se už dávno změnil v pohádku na dobrou nocPro Sašu však existovala ještě jiná cesta k návratu do Velkého metra. Když se v určitých dnech objevila u mostu, aby tam

směňovala alespoň zčásti opravené přístroje, staré šperky nebo ztrouchnivělé knihy za potravu a pár nábojů, stávalo se, že jíobchodníci nabízeli mnohem víc

To pak svítili na její trochu hranatou, mladistvou postavu reflektorem drezíny, vzájemně na sebe pomrkávali, mlaskalijazykem, volali dívku k sobě a slibovali jí všechno možné. Na první pohled vypadala jako divoška. Hleděla na ně mlčky anedůvěřivě, napjatá jako šelma před skokem, a za zády schovávala ostrou čepel. Splývavá mužská kombinéza nedokázalazakrýt její tělesné vnady. Špína a strojní olej v obličeji dávaly ještě víc vyniknout zářivě modrým očím, tak pronikavě azurovým,že někteří jedinci odvraceli pohled. Světlé vlasy, neobratně zastřižené stejným nožem, který držela v pravé ruce, jí stěžízakrývaly uši. Bolestně sevřené rty se nikdy neusmály.

Muži na drezíně záhy pochopili, že tuhle vlčici si pár cetkami rozhodně neochočí, a tak se ji snažili navnadit na svobodu.Nikdy jim neodpověděla. Proto ji považovali za němou - což celou záležitost svým způsobem dokonce zjednodušovalo. Jednuokolnost si všakSaša uvědomovala naprosto neomylně: Ať přistoupí na cokoli, nikdy nedokáže koupit na drezíně dvě místa. Tihle lidé měli sjejím otcem příliš otevřených účtů, které by ona sama nedokázala vyrovnat.

Jak tak před ní stáli, bez tváře a huhňající pod černými armádními maskami, nebyli to pro ni jen běžní nepřátelé.Neshledávala na nich nic lidského, nic, o čem by mohli snít - ani v noci, ve spánku.

Jednoduše tedy položila telefony, žehličky a čajníky na pražce, ustoupila o deset kroků a počkala, dokud obchodnícizboží nesebrali. Pak jí hodili pár balíků sušeného vepřového masa a rozsypali na koleje hrst patron - to aby mohli přihlížet, jakleze sem a tam, aby je posbírala. Nakonec se drezína pomalu rozjela a zmizela v pravém a reálném světě. Saša se otočila avykročila domů, kde na ní čekala hora z rozbitých přístrojů, šroubovák, letovací lampa a starý bicykl předělaný nastejnosměrný generátor. Vyhoupla se do sedla, zavřela oči a jela daleko, velmi daleko. Div přitom nezapomněla, že se vůbecnepohnula z místa. A skutečnost, že odmítla omilostnění, jí vlévala do žil ještě víc sil.K čertu, co to znamená? Proč se ocitli zase tady? Homér se horečnatě pokoušel najít vysvětlení toho, co se právě stalo.

Achmed se najednou odmlčel; zadíval se tam, kam Homér svítil baterkou. „Drží se mě jako klíště...," zamumlal nehlasně,téměř neslyšitelně.

Opar kolem nich zhoustl natolik, že se jen stěží viděli. Bez lidí to v Nagorné vypadalo jak v zakletém zámku ŠípkovéRůženky. Teď se však stanice probudila k novému životu: Těžký vzduch zareagoval na jejich slova neznatelnými záchvěvy, vhloubi mlhy se pohybovaly nezřetelné stíny. A po Hunterovi ani stopy... Tvor z masa a krve nemůže vyhrát boj proti přízrakům— jakmile si s nimi stanice pohraje, obtočí je svým žíravým dechem a pozře zaživa.

„Odejdi," vyhrkl Achmed. „Chce mě. Ty to nemůžeš vědět, pobýval jsi tu jen zřídkakdy."„Nech si ty kecy!" zaštěkal na něho Homér a samotného ho překvapila síla vlastního hlasu. Jen jsme v té mlze zabloudili.

Vrátíme se!" „Nemůžeme odejít. Můžeš si třeba vyběhat duši, ale pokaždé se vrátíš sem, jestli zůstaneš se mnou. Sám tozvládneš. Odejdi, prosím tě o to."„Tak dost!" Homér chytil Achmeda za ruku a táhl ho za sebou do tunelu. „Za hodinu mi budeš děkovat na kolenou!"„Vyřiď mé ženě..."Neuvěřitelná, strašlivá síla vytrhla Achmedovu ruku z Homérova sevření - směrem nahoru, do mlhy, do nicoty. Nešťastník užnestihl ani zakřičet, nýbrž prostě zmizel, jako by se během jediného okamžiku rozpadl na jednotlivé atomy, jako by prostěnikdy neexistoval.Zato Homér řval jako smyslů zbavený, otáčel se kolem vlastní osy jako šílenec a plýtval drahocennými patronami - jedenzásobník za druhým.A pak znenadání ucítil silný úder v zátylku, jaký mu mohl uštědřit jen jeden z těch démonů, a svět se rázem zhroutil.

KAPITOLA 5

VZPOMÍNKYSaša přiběhla k oknu a prudce otevřela okenice. Dovnitř pronikl svěží vzduch a měkké světlo. Parapet z dřevěných prken viselpřímo nad propastí, ze které stoupala vlahá ranní mlha. S prvními slunečními paprsky se rozpustí a pak uvidí z okna nejenroklinu, nýbrž i vzdálené výběžky porostlé borovicemi, mezi nimi zelené louky, domečky velké jako krabička od sirekrozptýlené po celém údolí a zvonice luskovitého tvaru.

Časné ráno byla její doba. Cítila blížící se východ slunce a vstala o půl hodiny dříve, aby se dostala včas na horu. Zamalou, prostou, ale zářivě bíle omítnutou, hřejivou a útulnou chaloupkou se po úbočí vinula pěšina lemovaná světležlutýmikvětinami. Pod nohama se drolil uvolněný štěrk - občas se stávalo, že Saša během několikaminutové cesty na vrchol párkrátupadla a rozedřela si přitom koleno.

Zamyšleně přejela rukávem po parapetu, který byl ještě vlhký od dechu noci. Zdálo se jí o něčem ponurém a zlověstném,co jí zkřížilo současný bezstarostný život, ale ostatky těch neklidných vidin se okamžitě rozptýlily, jakmile ji na kůži začal lehcehladit chladivý vítr. Teď už neměla chuť hloubat nad tím, co ji ve snu tolik skličovalo. Musela si pospíšit, aby včas dosáhlavrcholku a pozdravila slunce. Potom hned sklouzne po pěšině dolů a spěšně se vrátí, aby připravila snídani, probudila otce azabalila mu trochu potravin.

Zatímco se otec vypraví na lov, bude Saša ponechána o samotě. Až do večeře bude chytat mezi lučním porostem, jehožkvěty byly stejně žluté jako stříkané tapety ve vlacích, těžkopádné vážky a létající švábi.Po špičkách se vyplížila po rozvrzaných prknech, pootevřela dveře a tiše se zasmála.Už je to několik let, co Sašin otec naposledy viděl tak šťastný úsměv na tváři své dcery. V žádném případě ji nechtěl probudit.Noha mu otekla a ztratil v ní cit, krvácení prostě ne a ne přestat. Říká se, že kousnutí od toulavého psiska se nikdy nevyléčí...

Má na ni zavolat? Nebyl ale doma víc než čtyřiadvacet hodin, protože než se vydal do garáží, vyhledal jeden panelák -„termitiště", jak tomu říkali, dva bloky od stanice vyšplhal do patnáctého patra a tam na chvíli omdlel. Saša po celou tu dobuurčitě nezamhouřila oko - dcera nikdy nespala, když byl na výpravě... Jen ať si odpočine, pomyslel si. Stejně všichni lžou jakokdyž tiskne. Mně se nic nestane.

Moc rád by věděl, co se jí právě zdá. On sám se nedokázal uvolnit ani ve snu. Jen zřídkakdy ho podvědomí propustilo naněkolikahodinovou volnou vycházku do bezstarostného mládí. Obvykle totiž i ve spánku chodil mezi známými mrtvými domy sodstraněnými vnitřnostmi - a dobrý sen byl takový, ve kterém našel nedotčený byt plný zázrakem zachovalých přístrojů a knih.

Kdykoli usnul, doufal, že se vrátí do minulostí, do doby, kdy se seznámil se Sašinou matkou a kdy už ve dvaceti velelposádce stanice. Tehdy obyvatelé považovali metro za provizorní útulek a nepovažovali ještě svou stanici za podzemníkolektivní ubytovnu pro nucené práce, kde si odsedí doživotní trest.

Místo toho se však obvykle vracel do bližší minulosti, a to přímo k událostem, které se odehrály před pěti lety. Znovuprožíval den, který měl určit jeho osud - a co bylo mnohem horší, i osud jeho dcery...

Znovu tam stál, v čele svých bojovníků. Držel kalašnikov připravený k výstřelu - s makarovem, který mu příslušel jakodůstojníkovi, by si teď tak akorát mohl prohnat hlavu kulkou. Kromě dvou desítek samopalníků za ním se na stanici nenašeljediný člověk, který by mu byl věrný.

Dav šílel a stále se zvětšoval. Desítky rukou třásly zátarasem.Zpočátku chaotická změť hlasů přešla postupně do rytmického chóru, jako by někde mávala neviditelná dirigentská taktovka.Nespokojenci zatím žádali jen to, aby odstoupil, ale nebude trvat dlouho a zatouží po jeho hlavě.

Tohle nebyla spontánní demonstrace. Tady se viditelně chopili díla provokatéři zvenčí. Mohl se pokusit je identifikovat ajednoho po druhém zlikvidovat, ale teď už na to bylo příliš pozdě. Pokud chce ještě zabránit vzpouře a zůstat u moci, zbývá mujen jediné - zahájit palbu do davu. Na to ještě není pozdě...

Jeho prsty pevně sevřely neviditelnou pažbu, zorničky pod oteklými víčky sebou neklidně škubaly sem a tam, rty sepohybovaly a snažily se artikulovat neslyšitelné rozkazy. Černá kaluž, ve které ležel, se s každou minutou rozšiřovala. A čímvíc se zvětšovala, tím rychleji z něho vyprchával život.„Kde jsou?"

Homéra cosi vytrhlo z temné bažiny bezvědomí. Třásl se jako okoun na háčku, křečovitě sípal a zíral na velitele šílenýmpohledem. Ještě pořád se nad ním tyčili ti ponuří kyklopští obři, strážci Nagorné, a sahali po něm dlouhými členitými prsty - beznámahy by mu odtrhli nohy od těla nebo zlámali žebra. Obklopovali Homéra pokaždé, když zavřel oči, a jen pomalu, baneochotně se zase rozplývali, jakmile je otevřel.

Pokusil se prudce vstát, ale cizí ruka, která mu pořád ještě zlehka tiskla rameno, se znovu sevřela jako ocelový hák, kterýho vytrhl z noční můry.

Postupně zklidnil dech a soustředil se na zbrázděný obličej a temné oči lesknoucí se jako strojní olej... Hunter! On ještěžije? Homér opatrně otočil hlavu doleva a vzápětí hned doprava: Nacházejí se pořád na té začarované stanici?

Ne, tohle byl prázdný čistý tunel. Mlhu, která halila příchody k Nagorné, už skoro nebylo vidět. Hunter ho nepochybně neslnejméně půl kilometru. Homér se uklidnil a uvolnil se. Pro jistotu se však přece jen přeptal: „Kde jsou?"

„Tady nikdo není. Jsi v bezpečí."„Ti tvorové... oni mě omráčili?" Homér svraštil čelo a třel si bolestivý otok v zátylku.„To jsem byl já. Musel jsem tě praštit, jinak bych tvou paniku nezvládl. Mohl jsi mě zranit."Hunter konečně uvolnil železný stisk, toporně se vzpřímil a ruka mu sklouzla po širokém důstojnickém opasku, na kterémviselo pouzdro se stečkinem. Na protější straně opasku se nacházela kožená kapsa s obtížně definovatelnou funkcí. Velitel jiotevřel a vytáhl plochou mosaznou láhev. Zatřepal s ní, rozšrouboval uzávěr a dopřál si vydatný doušek, aniž Homérovinabídl. Přitom krátce přimhouřil oči a starce přitom zamrazilo - velitelovo levé oko se nedovíralo.

„Kde je Achmed? Co je s ním?" Starý muž nemohl zapomenout na události a znovu mu tělem projel ledový záchvěv. „Jemrtvý." Velitelova odpověď zněla naprosto lhostejně. „Mrtvý," opakoval mechanicky stařec.

Ve chvíli, kdy mu monstrum vytrhlo přítelovu ruku, pochopil, že z takových drápů nemůže nikdo vyváznout živý. Homérměl prostě štěstí, že si Nagornaja nevybrala jeho. Znovu se ohlédl. Dosud nebyl s to uvěřit tomu, že Achmed navždy zmizel.Upřeně civěl na svou ruku - byla poškrábaná a zakrvácená. Nedokázal ho udržet. Na to jeho síly nestačily.„Achmed věděl, že zemře," poznamenal potichu. „Proč si vzali zrovna jeho, a ne mě?"„Bylo v něm ještě hodně života," odpověděl velitel. „Oni se živí lidskými životy."

Homér zavrtěl hlavou. „To je nespravedlivé. Má malé děti. Tolik věcí ho tady drží. No jo, já vím, drželo... A já přece naopakpořád hledám..."

„Ty bys chtěl pod kytičky?" přerušil ho Hunter a ukončil rozhovor tím, že starce jediným škubnutím postavil na hony.„Pohni se, jdeme dál. Máme zpoždění."Homér se rozběhl za Huntetem, jehož krok se ihned změnil v klus, a lámal si hlavu s tím, proč se Achmed a on znovu ocitli naNagorné. Stanice mu zmátla smysly jako masožravá orchidea a vlákala ho zpátky k sobě. Přitom se ani jednou neotočili, tím sibyl zcela jistý. Už začínal sám pomalu věřit na zakřivení prostoru, o kterém s oblibou vyprávěl svým důvěřivým kamarádům,ale řešení bylo přitom mnohem prostší. Zastavil se a plácl se do čela: spojovací kolej! Pár set metrů za Nagornou se mezi levýma pravým tunelem nacházela jednokolejná odbočka, na které se vlaky mohly otočit. Zahýbala v ostrém úhlu, a proto - když seoslepení mlhou orientovali jen podle stěny — se nejdřív dostali na souběžnou kolej a potom, když stěna náhle skončila, senedopatřením vrátili na stanici. Kdepak kouzlo!

Avšak teď si potřeboval vyjasnit ještě něco jiného. „Počkej!" zavolal na Huntera. Ten ale pochodoval jako hluchý dál azadýchaný stařec musel ještě zrychlit. Když velitele dohnal, pokusil se mu podívat do očí a vyhrkl: „Proč jsi nás nechal naholičkách?"

„Já vás?"V Hunterově bezcitném kovovém hlase zazněl nádech jízlivosti. Homér se kousl do jazyka. Je to fakt, byli to přece

Achmed a on, kdo práskli ze stanice do bot a nechali velitele samotného napospas démonům...Čím víc přemýšlel o tom, jak zuřivě a beznadějně Hunter na Nagorné bojoval, tím jasněji chápal, že obyvatelé té stanice

vůbec nepřistoupili na bitvu, kterou jim chtěl velitel vnutit. Že by se báli? Nebo v něm rozpoznali spřízněnou duši?Sebral veškerou odvahu - zbývala ještě jedna otázka, nejtěžší ze všech. „Tam na Nagorné... Proč ti nic neudělali?"Uplynulo několik minut; Homér se neodvažoval otázku zopakovat. Pak Hunter sotva slyšitelně krátce a mrzutě opáčil: „Ty

bys snad jedl zkažené maso?"Krása spasí svět, říkal jí vždy žertem otec.

Saša se pokaždé začervenala a spěšně zastrčila malovaný čajový sáček do náprsní kapsy pracovní kombinézy. Maláčtvercová umělohmotná taštička, která pořád ještě trochu voněla po zeleném čaji, byla její největší poklad — a vzpomínka nato, že universum se neomezuje na torzo jejich stanice se čtyřmi poškozenými tunely, zahrabané ve dvacetimetrové hloubcepod městem mrtvých zvanýmMoskva. Ten obal byl cosi jako magický portál, který dokázal Sašu přenášet přes desetiletí a tisíce kilometrů daleko. A bylo toještě něco jiného, nepředstavitelně důležitého.

Ve vlhkém klimatu, které tu panovalo, se papír velmi brzy rozpadl. Hniloba a plíseň však nepožíraly jen knihy a časopisy- ničily celou minulost. Bez obrazů a kronik začala beztak nejistá lidská paměť klopýtat a propadat šílenství jako chromý člověkbez berlí.

Obal čajového sáčku byl však z umělé hmoty, které plíseň ani čas nemohly ublížit. Otec jí kdysi vysvětlil, že uplyneněkolik tisíciletí, než se ten materiál začne rozpadat. Její potomci tedy takovou vzácnost odkážou vlastním dětem, napadlo ji.

Byl to - i když jako miniatura - skutečný obraz. Zlatý rám zářící stejně jako toho dne, kdy sáček sklouzl z běžícího pásu,ohraničoval výhled, který Saše vyrazil dech. Příkře svažité skalní stěny ponořené do snového oparu, rozložité borovice pevněse držící téměř kolmých úbočí, burácející vodopády řítící se z nesmírné výšky do bezedné propasti, purpurový svit ohlašujícívýchod slunce... Za celý život neviděla nic krásnějšího.

Dokázala dlouho jen tak sedět, držet sáček v ruce a prohlížet si ho. Ranní opar, který zahaloval vzdálené hory, upoutal jejípohled přímo magickou silou. A ačkoli lačně hltala všechny knihy, které jí otec přinášel ze svých výprav za kořistí a kterépozději prodávala, nestačila všechna napsaná slova na to, aby popsala, co cítí, když se dívá na několikacentimetrové skalnístěny a vdechuje vůní jehličí zobrazených borovic. Byla to nesmírně vzdálená realita toho světa, ze kterého čišela ažnepravděpodobná přitažlivost... Sladká touha a věčné očekávání toho, že spatří slunce jako první... Nekonečné přemítání, cose to jenom skrývá za štítkem se značkou čaje. Je to neobvyklý strom? Orlí hnízdo? Domek tulící se ke svahu, kde bude žít sotcem?

Byl to právě on, kdo jí, své ještě ani ne pětileté dcerce, přinesl ten sáček - tehdy ještě s obsahem, což byla velká vzácnost.Chtěl ji překvapit pravým čajem - a ona musela sebrat všechnu odvahu a vypít ho jako lék. Plastikový obal ji však od počátkupodivně fascinoval. Tehdy jí otec vysvětlil, co ta nepříliš umělecká ilustrace znázorňuje:konvenční horskou krajinu v čínské provincii, vhodnou tak nanejvýš jako otisk na čajový obal. Avšak i po deseti letech si ji Sašaprohlížela se stejným okouzlením jako onoho dne, kdy dostala čaj jako dárek.

Otec se naopak domníval, že sáček je pro Sašu jen chatrnou náhražkou za celý svět. Jakmile upadla do toho blaženéhovytržení a hleděla na spíše nevhodně než vkusně namalovanou fantazii, pociťoval to jako nevyslovenou výčitku za jejízmrzačený, bezkrevný život. Vždy se pokoušel držet zpátky, ale bez znatelného úspěchu. S obtížně skrývanou mrzutostí sepak snad posté ptal, co jen na tomhle ohmataném obalu na gram čajových zrníček považuje za tak velkolepé.

A ona zase nejméně posté nechala své malé mistrovské dílko rychle zmizet v kapse pracovní kombinézy a rozpačitěodpověděla: „Ale tati... Podle mě je to opravdu krása!"Kdyby nebylo Huntera, který se až do Nagatinské ani na sekundu nezastavil, trvala by cesta Homérovi třikrát déle. Nikdy by těmitunely neprošel tak sebevědomě a bezpečně.

Za tranzit Nagornou musela skupinka zaplatit strašlivou cenu, ale pořád ještě byli dva ze tří mužů naživu; mohli přežítvšichni tři, kdyby nezabloudili v mlze. Tarif však nebyl vyšší než obvykle — na Nachimovském prospektu ani na Nagorné se jimnepřihodilo nic, co by se tam běžně nevyskytovalo.

Takže viníkem nebyly tunely vedoucí na stanici Tulskaja? Ted byly zcela klidné, ale bylo to zlověstné napjaté ticho. Jistě,Hunter dokázal vycítit nebezpečí na stovky metrů, dokonce i u stanice, kterou neznal, předem tušil, co ho očekává. Ale copaknení možné, že ho intuice zradí právě tady - jak se to stalo už nejméně deseti zkušeným bojovníkům?

Možná že právě Nagatinskaja, k níž se nyní přibližovali, skrývá řešení tajemství... Homér se jen s námahou dokázalsoustředit - tempo přesunu bylo příliš rychlé. Přesto se neubránil představám, co je čeká na stanici, kterou kdysi míval tak rád.Starý sběratel mýtů si představoval, že na Nagatinské vzniklo legendární „Satanské vyslanectví" nebo že její obyvatele sežralykrysy, které při hledánípotravy migrovaly vlastními, lidem nepřístupnými tunely vedoucími sítí metra.

I kdyby Homér putoval sám, ani za nic na světě by se nevrátil. Za všechny dlouhé roky strávené na Sevastopolské seodnaučil strachu ze smrtí. A když se vydal na tenhle pochod, uvědomoval si, že to může být jeho poslední dobrodružství — ačas, který mu ještě zbývá, je na to ochoten obětovat.

Za pouhou půlhodinu po setkání s netvory na Nagorné prožitá hrůza v jeho vzpomínce vybledla. A nejen to — jak se teďzaposlouchal do vlastního nitra, začal hluboko v duši cítit nezřetelný, váhavý pohyb. Kdesi tam daleko dole vznikalo - nebo seprobouzelo - to, na co tak dlouho čekal a po čem tolik toužil. To, co hledal při svých nebezpečných výpravách, protože to domanikdy nemohl najít...

Nyní měl závažný důvod k tomu, aby se smrti ze všech sil vzpíral. Může si ji dovolit teprve tehdy, až vyřídí svou práci.Poslední válka byla urputnější než všechny předchozí a trvala proto jen pár dní. Od druhé světové války uplynuly tři

generace, poslední veteráni zemřeli a pro žijící byl strach z podobného konfliktu neznámým pojmem. Kolektivní šílenství, kterétehdy miliony lidí oloupilo o jejich lidskost, se opět stalo běžným politickým nástrojem.

Fatální hra o lidstvo se s každým dnem stále více osamostatňovala a nakonec už nezbýval čas přijmout správnározhodnutí. Použití atomových hlavic byl v zápalu boje smeten pod stůl — v prvním aktu dramatu byla tato zbraň pověšena nahřebíček a v předposledním se z ní zase začalo střílet. Přitom samozřejmě nehrálo žádnou roli, kdo stiskl spoušť jako první.

Všechna velkoměsta na Zemi se naráz změnila v hromadu sutin. Zanikla i ta, která chránil raketový štít - při pohleduzvnějšku sice zůstala téměř nedotčená, ale záření, chemické bojové látky a biologické zbraně většinu obyvatelstva okamžitěvyhubily. Křehké a nespolehlivé rádiové spojení, které někteří přeživší jedinci udržovali, se po několika letech definitivněpřerušilo. Od této doby konal svět pro obyvatele metra u hraničních stanic prozkoumaných tras.

Jestliže Země byla předtím prozkoumána a osídlena až do posledního zákoutí, změnila se teď zase ve stejný bezbřehýoceán chaosu a zapomnění, o jakém mluvili už antičtí filozofové. A nepatrné ostrůvky civilizace klesaly jeden po druhém dojeho hlubin, protože bez ropy a elektřiny lidstvo očividně divočelo.

Nastala epocha skutečné pohromy.Po dlouhá staletí se vědci pokoušeli krok za krokem obnovovat tkanivo dějin z útržků prastarých papyrů, pergamenových

svitků, neúplných kodexů a foliantů. S vynálezem typografie se objevily první noviny a tiskárny tkaly dál na tuto látku. Vkronikách posledních dvou staletí prakticky neexistovala bílá místa — veškerá gesta a každé zvolání těch, kteří určovali osudsvěta, byly pečlivě zdokumentovány.

Nyní byly tiskárny na celém světě jako mávnutím kouzelného proutku zničeny — nebo zůstaly stát beznadějně opuštěné.Tkalcovské stavy dějin utichly. Na planetě bez budoucnosti je nikdo nepotřeboval. Útržky tkaniny drželo pohromadě už jenvelmi tenké vlákno...

V prvních letech po katastrofě bloudil Nikolaj Ivanovič zoufale přeplněnými stanicemi, aby našel svou rodinu. Dávno sevzdal všech nadějí, avšak osiřelý a ztracený pořád pátral temným podzemím metra, protože v tomhle druhu záhrobního světanevěděl, co si má sám se sebou počít. Ariadnino klubko — smysl života —, které mu mohlo ukázat správnou cestunekonečným labyrintem tunelů, mu vypadlo z ruky.

V touze po starých časech začal sbírat časopisy, aby se rozpomněl a mohl opět snít. Donekonečna listoval stránkamise zpravodajstvím a novinovými komentáři, aby zjistil, jestli se té apokalypse dalo zabránit. A jednou začal sám zvláštnímosobitým zpravodajským stylem zapisovat události na stanicích, které navštívil.

A tak se stalo, že Nikolaj Ivanovič místo ztracené niti získal to správné vodítko — rozhodl se, že se stane kronikářemmetra, autorem nejnovějších dějin od zániku světa do jeho vlastního konce. Neuspořádané a bezcílné shromažďovánípodkladů teď dostalo nový smysl — při nepředstavitelně namáhavé a piplavé práci restaurovat poškozené tkanivo času avlastnoručně pokračovat v jeho předení.Ostatní považovali vášeň Nikolaje Ivanoviče za neškodné hrátky. Ochotně obětoval své zásoby na cestu za staré noviny, akamkoli ho osud zanesl, všude přeměnil svůj osobní koutek na opravdový archiv. Dobrovolně se hlásil do strážní služby,protože právě tam, u ohně na metru 300, se ostřílení chlapi častovali jako malí kluci divokými historkami, z nichž se snažilvylovit sebemenší zrníčko hodnověrné informace o ostatních oblastech metra. Z nepředstavitelného množství fám tak filtrovalpravdivé skutečnosti a puntičkářsky je zapisoval do školních sešitů.

I když se u té práce odreagoval, stále si uvědomoval marnost svého počínání. Až zemře, všechny zprávy, kteréstarostlivě uložil do sešitového herbáře, se nedostatkem přiměřené péče rozpadnou v prach. Od toho dne, kdy se už nevrátíze služby, budou jeho noviny a kroniky dobré nanejvýš na rozdělání ohně - a ani na to dlouho nevydrží.

Ze zažloutlého papíru zbude dým a popel, atomy vytvoří nová spojení, vzniknou nové tvary, stručně a jednoduše hmotase nedá zjistit. Avšak to, co chtěl vlastně uchovat, všechno to neuchopitelné, efemérní, co se tísnilo na těch stranách, budenavždy definitivně ztraceno.Tak prostě funguje člověk: To, co stojí v učebnicích, mu utkví v paměti jen tak dlouho, dokud nevykoná závěrečnou zkoušku.A když potom vše naučené zapomene, pocítí upřímnou úlevu. Lidská paměť je jako pouštní písek, napadlo Nikolaje Ivanoviče.Čísla, data a jména druhořadých osob beze stopy překryje, jako byste je napsali hůlkou do putující duny.

Něco se v ní udrží jen tehdy, pokud to dobude lidskou fantazii, přiměje srdce k tomu, aby se rychleji rozbušilo a donutíčlověka, aby si něco přimyslel a pocítil. Dojímavý příběh velkého hrdiny a jeho lásky může přežít celou generaci tím, že seusadí v lidských mozcích a je dlouhá staletí předáván z jedné generace na druhou.

Jakmile to pochopil, proměnil se z rádoby vědce na alchymistu - a z Nikolaje Ivanoviče se stal Homér. Od této doby užnetrávil noci psaním bůhvíjakých kronik, nýbrž hledáním vzorce pro nesmrtelnost. Pátral po příběhu, který by byl takdlouhověký jako Gilgameš,a hrdinovi, který by se houževnatostí mohl měřit s Odysseem. Na vlákno takového příběhu by pak Homér navlékl veškerévědění, jež se mu podařilo shromáždit. A ve světě, kde se papír měnil v teplo a minulost se lehkomyslně obětovala za jedinýokamžik v přítomnosti, aby legenda o tom hrdinovi dobyla lidská srdce a vykoupila je z jejich kolektivní amnézie.

Vytoužený vzorec však na sebe nechal čekat; hrdina se prostě ne a ne objevit na jevišti. Opisování novinových článkůHoméra nenaučilo, jak se vytvářejí mýty, jak vdechnout život Golemovi a ztvárnit vymyšlený příběh tak, aby byl přitažlivější nežrealita. Jeho pracovní stůl mu připadal jako Frankensteinova laboratoř: všude zmačkané stránky s úryvky prvních kapitol ságy,jejíž charaktery nebyly přesvědčivé a schopné přežít. Jediný výsledek celonočních uměleckých seancí byly tmavé kruhy podočima a rozkousané rty.

A přesto se Homér svého nového poslání tak snadno nevzdával. Potlačoval jakékoli podezření, že na to třeba nemá vlohya na stvoření světů potřebuje nadání, které mu zůstalo odepřeno.

Musí prostě ještě počkat na múzu, namlouval si... Ale co by taková múza pohledávala v dusném vzduchu stanice, mezičajovým rituálem doma a směnou v zemědělské pěstírně, ba dokonce během strážní služby, na kterou ho kvůli věkupovolávali stále vzácněji? Ne, potřebuje nějaké vzrušení, dobrodružství, vír vášní. Třeba to pak přece jen protrhne hráze jehovědomí a on bude moct začít s tvůrčím dílem...Dokonce ani v nejtěžších časech nebyla Nagatinskaja nikdy zcela neobydlená. Nešlo samozřejmě o ideální místo k životu - nic tunerostlo a východy na povrch byly zablokované. Leckomu však tahle stanice přišla vhod, aby se na určitou dobu vypařil nebosi tu dal intimní dostaveníčko s milenkou.

Teď však byla liduprázdná.Hunter se neslyšnými kroky vyhoupl po schůdkách na nástupiště a zastavil se. Homér ho následoval se slyšitelným

sípotem a nervózně se rozhlížel na všechny strany. Stanice byla temná, ve světle jejich baterek se třpytil jen prach vznášejícíse ve vzduchu. Na zemi se tu a tam povalovaly nuzné hromádky z hadrů a kartonu, které používali příležitostní hosté Nagatinské.

Homér se opřel zády o sloup a pomalu sklouzl na podlahu. Nagatinskaja s elegantními pestrobarevnými mramorovýmimozaikami bývala jednou z jeho oblíbených stanic. Nyní vsak byla tak tmavá a mrtvolná, že svůj dřívější honosný vzhled ničímnepřipomínala. Jako gravírovaná tvář nebožtíka na jeho náhrobku, zhotovená podle staré pasové fotografie, kdy dotyčný ještěnemohl tušit, že nehledí do objektivu, nýbrž do věčnosti.

„Nikde ani živáčka," ozval se váhavě a zmateně Homér.„Kromě jednoho," namítl velitel a kývl na něho.„Myslel jsem...," začal stařec, ale Hunter ho energickým pohybem ruky přerušil.Na opačném konci stanice, tam, kde končila řada sloupů a kam dokonce nedosáhl ani velitelův reflektor, něco pomalu

vylézalo na nástupiště.Homér sklouzl na zem, zapřel se rukama a těžkopádně se pak zvedl. Hunterova svítilna zhasla a samotný velitel se

rozplynul ve vzduchu. Strachem propocený Homér odjistil zbraň a roztřeseně si přitiskl pažbu k rameni. Zdálky mu k ušímpronikly dva tlumené výstřely. Dodal si odvahy, vykoukl zpoza sloupu a pak spěšně vykročil.

Uprostřed nástupiště stál vzpřímený Hunter. U nohou se mu svíjela obtížně rozpoznatelná, hubená a žalostná postava.Vypadalo to, že sestává z bedýnek a hadrů, a jen vzdáleně připomínala člověka - přesto šlo o lidskou bytost. Věk ani pohlavíse nedaly jednoznačně zjistit - v zašpiněném obličeji svítily jen oči. Tvor nezřetelně sténal a pokoušel se odplazit do bezpečípřed velitelem, který se nad ním tyčil. Ten mu podle všeho prostřelil obě nohy.

„Kde jsou všichni? Proč tu nikdo není?" Hunter šlápl těžkou botou na vlečku z páchnoucích roztrhaných hadrů, kteroubezdomovec za sebou tahal.

„Všichni jsou pryč... vykašlali se na mě. Zůstal jsem tu úplně sám," zakrákal. Přitom přejel rukama po hladké žule, alenepodařilo se mu pohnout z místa.„Kam odešli?"„Na Tulskou..."Homér stanul u obou mužů a hned si vzal slovo: „Co se tam děje?"„Jak to mám vědět?" Bezdomovec se ušklíbl. „Všichni, kdo tam odešli, tam pošli. Zeptej se jich. Já už nemám sílu potloukat sepo tunelech. Vypustím duši radši tady."„Proč odešli?" naléhal velitel.„Měli strach, šéfe. Se stanicí to šlo z kopce. Tak se rozhodli, že prorazí. Nikdo se nevrátil."„Vůbec nikdo?" Hunter zvedl hlaveň pistole.„Nikdo. Jen jeden," opravil se muž. Když si všiml, že ústí zbraně na něho stále míří, zkroutil se jako mravenec podzapalovacím sklem. „Ten se vydal na Nagornou. Já jsem spal. Třeba se mi to všechno jenom zdálo."„Kdy to bylo?"Bezdomovec zavrtěl hlavou. „Nemám hodinky. Možná včera, možná před týdnem."Nikdo se už na nic neptal, ale zbraň stále cílila na čelo vyslýchaného. Hunter mlčel, jako kdyby měl vybité baterie. Dýchalpodivně ztěžka; na první pohled se zdálo, že ho rozmluva s tím pobudou stála spoustu sil.„Můžu...," nadzvedl se bezdomovec.„Nažer se toho!" zavrčel velitel, a než Homér pochopil, co se děje, stiskl dvakrát spoušť. Černá krev z proděravělého čelavytryskla na nešťastníkovy vytřeštěné oči. Zhroutil se na zem — a znovu nebyl nic víc než hromádka hadrů a kartonů. Hunterani nevzhlédl, nabil čtyři nové patrony do zásobníku stečkina a skočil na koleje. „Brzy to zjistíme sami," zavolal na starce.Homér se proti své vůli sklonil k mrtvole, uchopil kousek látky a zakryl jí bezdomovcovu roztříštěnou hlavu. Ruce se mu pořádještě chvěly. „Proč jsi ho zabil?" zeptal se ochable.„Zeptej se sám sebe," opáčil tlumeně Hunter.I když sebral všechny síly, dokázal už jen otevřít a zavřít oči. Je to zvláštní, že se vůbec ještě probral... Snad hodinu tady leželv bezvědomí a v té době mu celé tělo ztuhlo jako vrstva ledu. Jazyk se mu přilepil na patro a na hrudi cítil tlak, jako by na nispočíval pytel brambor. Teď se už nemůže s dcerou ani rozloučit - přitom to byl jediný důvod, proč se vyplatilo ještě jednounabýt vědomí a trochu odsunout konec věčného boje o život.

Saša se už neusmívala. Zřejmě nyní neklidně snila. Ležela stočená na lehátku, obě ruce ovinuté kolem těla, svraštěléčelo. I jako dítě ji vždy budil, když ji pronásledovaly noční můry, ale teď mu síly stačily nanejvýš na to, aby pohnul víčky.Nakonec mu i to připadalo příliš obtížné. Jestli chce vydržet, než se Saša probudí, musí bojovat dál. Jeho boj trval už přesdvacet let, každý den, každou minutu — a zatraceně ho to unavovalo. Byl příliš vyčerpaný, než aby podstupoval další souboje,schovával se, lovil - ale i dokazoval, doufal a lhal.

Zatímco se mu vědomí stále více zatemňovalo, cítil už jen dvě přání: ještě jednou pohlédnout Saše do očí a potom...konečně dojít klidu. Pořád se mu to však nedařilo. Znovu se mu před vnitřním zrakem vynořily obrazy minulosti a smísily se srealitou. Musel se rozhodnout. Lámat jiné, nebo být sám zlomen. Trestat, nebo se kát...Gardisté sevřeli řady. Každý z nich mu byl osobně oddaný a ochotný zemřít tady a nyní, nechat se roztrhat davem, střílet naneozbrojené lidi. Byl velitelem poslední neporažené stanice v metru, prezident už neexistující konfederace. Mezi těmi vojákyměl nezpochybnitelnou autoritu, byl neomylný a jakýkoli jeho rozkaz bude splněn okamžitě a bez přemýšlení. Převezme zavšechno odpovědnost, jak to ostatně dělal vždy.

Pokud teď ustoupí, zmocní se stanice nejdřív anarchie a pak ji převezme ono klokotající rudé impérium, které vystoupiloze svých původních hranic a pohřbívá pod sebou stále nová území. Pokud naopak zahájí na demonstranty palbu, zůstanemoc v jeho rukou - přinejmenším na určitou dobu. A pokud se nezalekne hromadných poprav a mučení, možná navždy.Přiložil samopal k rameni. V následujícím okamžiku vykonala jednotka za ním stejný pohyb.

Tam vzadu panovalo šílenství. Nebylo to jen pár protestujících jedinců, nýbrž obrovská beztvářná masa lidí. Vyceněnézuby, vytřeštěné oči, zaťaté pěsti.

Odjistil. Jednotka odpověděla stejným cvaknutím.Je načase uchopit osud za límec.Zvedl hlaveň a stiskl spoušť. Ze stropu se sypalo vápno. Dav na chvíli zmlkl. Pokynul bojovníkům, aby sklonili zbraně, a

vystoupil o krok vpřed. Rozhodl se.A konečně ho ta vzpomínka propustila na svobodu.

Saša pořád ještě spala. Naposledy se nadechl a pokusil se na ni podívat, ale nedokázal už ani pohnout víčky... Přesto spatřilmísto věčné neproniknutelné temnoty neuvěřitelně modrou oblohu - jasnou a světlou jako oči jeho dcery.„Stát!"

Homér překvapením div nepovyskočil a nezvedl ruce, ale nakonec se přece jen vzpamatoval. Huhňavý výkřik - nejspíš zmegafonu - z hlubin tunelu ho zaskočil. Velitele naopak ani trochu neudivil. Napjatý jako kobra těsně před útokem sinepozorovaně posunul těžký samopal na zádech.

Hunter nejenže nezodpověděl poslední starcovu otázku, ale navíc s ním od té doby neprohodil ani slovo. Půldruhéhokilometru z Nagatinské do Tulské připadalo Homérových stejně nekonečných jako křížová cesta na Golgatu. Bál se, že na koncitunelu na něho čeká smrt. Navíc pro něho bylo stále obtížnější držet s Hunterem krok.

Aspoň má teď čas, aby se na to připravil, a tak začal vzpomínat na staré časy. Myslel na Jelenu, bičoval se za svůjegoismus a prosil ji o odpuštění. V jemném melancholickém světle znovu před sebou viděl onen magický, mírně deštivý letníden na Tverském bulváru. S politováním si uvědomil, že před odchodem nezařídil, co se má stát s jeho novinami.

Byl připraven na smrt - ať už ho roztrhají příšery, sežerou obrovské krysy nebo se otráví bůhvíjakými plyny... Čím by sejinak dalo vysvětlit, že se Tulskaja změnila v černou díru, které do sebe zvenčí všechno nasává a nic už nevylučuje?Když však při příchodu k této tajuplné stanici slyšel ten obvyklý lidský hlas, nevěděl, co si má myslet. Že by byla prosté jenobsazená? Ale kdo by dokázal odrovnat hned několik průzkumných jednotek ze Sevastopolské a kdo systematicky ničil všechnypoutníky přicházející z tunelů z této stanici, aniž by přitom ušetřil ženy a starce?

„Třicet kroků vpřed!" přikázal hlas zdálky. Homérovi připadal překvapivě známý. Kdyby mu zbýval čas k zamyšlení, určitěby zjistil, komu patří. Není to náhodou někdo ze Sevastopolské?

Hunter si položil kalašnikov na paži a poslušně začal odpočítávat kroky. Na velitelových třicet kroků jich Homér potřebovalcelých padesát.

Před nimi se daly rozpoznat neurčité obrysy barikády vytvořené svévolně z nějakých předmětů. Obránci kupodivunepoužívali světlo...

„Zhasnout svítilny!" přikázal kdosi za hromadou. „Jeden z vás dvou popojde ještě o dvacet kroků blíž."Hunter odjistil a kráčel dál. Homér znovu osaměl; neodvážil se vzepřít jasnému rozkazu. V hrobové tmě, která tu

panovala, se opatrně uvelebil na pražci, nahmatal stěnu a opřel se o ni.Velitelovy kroky ztichly v požadované vzdálenosti. Kdosi se ho něco nesrozumitelného zeptal a on zavrčel odpověď. Pak

se situace přiostřila: místo zpočátku zdrženlivých, ale napjatých hlasů teď bylo slyšel nadávky a hrozby. Hunter zřejmě odneviditelných strážců požadoval něco, co mu odmítli.Nyní už na sebe skoro křičeli a Homér měl pocit, že dokáže rozlišit jednotlivá slova... ale ve skutečnosti porozuměl jenjedinému, poslednímu: „Trest!"V té chvíli ukončil rozhovor rachot kalašnikova a vzápětí zaduněla salva z těžkého kulometu Pečeněg. Homér se střelhbitě vrhlk zemi, prudkým pohybem odjistil a nevěděl, jestli má střílet nebo ne, a pokud ano, na koho. Všechno však skončilo dřív, nežvůbec stačil zamířit.V krátkých odmlkách mezi úsečnými morseovými signály kulometu a samopalů se v břiše tunelu ozvalo protáhlé zaskřípání,které by si Homér nespletl s ničím na světě.Hermetická brána se zavřela! Tuny oceli narazily do drážky, takže výkřiky a palba najednou zněly tlumeně.Jediný přístup k Velkému metru se uzavřel.Teď už Sevastopolské nezbývala sebemenší naděje.

KAPITOLA 6

Z OPAČNÉ STRANYStačil jediný okamžik a Homér by skoro uvěřil tomu, že si s ním jen pohrála fantazie: nezřetelné obrysy barikád na konci tunelu,zdánlivě známý hlas zkreslený megafonem... Když zhaslo světlo a utichly všechny zvuky, připadal si jako odsouzenec,kterému před popravou přetáhli přes hlavu pytel. V hrobové tmě a znenadání nastalém tichu se zdálo, jako by celý světzničehonic zmizel. Homér se dotkl vlastního obličeje, aby se přesvědčil, že alespoň on sám se v té kosmické temnotěnerozpustil.

Pak se ale vzpamatoval, nahmatal baterku a podržel před sebou roztřesený kužel světla. Namířil ho tam, kde předněkolika vteřinami došlo k neviditelnému souboji. Asi třicet metrů od místa, kde se během boje kryl, končil tunel slepou uličkou.Průchod prořízly jako ostří gilotiny na celou výšku i šířku železné dveře.

Takže se nepřeslechl — kdosi skutečně ovládá hermetický zátaras. Homér o jeho existenci věděl, ale nevěřil, že by bylještě nedotčený. Jak se ukázalo, dal se ještě pohodlně použít.

Jeho oči, oslabené prací s papírovými podklady, neobjevily hned lidskou postavu opírající se o železnou stěnu. Homéruchopil samopal a postoupil o krok. Nejdřív si myslel, že se někdo z druhé strany ve zmatku zapomněl před bránou, ale pak hopoznal. Byl to Hunter.

Velitel se nehýbal. Homérovi stékal rozčilením po zádech pot. Váhavě se přiblížil k Hunterovi. Nejspíš každou divili objevína zrezivělém kovu stopy krve... Ale kdepak. Ačkoli na jeho spolubojovníka stříleli v prázdném tunelu z kulometu, byl zcelanedotčený.Tiskl zohavené ucho na kov a naslouchal zvukům, které vnímal zřejmě jen on.„Co se stalo?" zeptal se obezřetné Homér, když se přiblížil.Velitel na něho nedbal. Něco šeptal, ale jen sám pro sebe. Zdálo se, že opakuje slova, která vyslovovali za zavřenýmzátarasem. Uplynulo několik minut, než se odtrhl od stěny a otočil k Homérovi. „Zase se vrátíme."„Co se stalo?"„To jsou banditi. Potřebujeme posilu."„Banditi?" ujistil se zmateně stařec. „Ten hlas předtím mi připadal..."„Tulskaja je v nepřátelských rukou. Musíme na ni zaútočit. K tomu potřebujeme posilu s plamenomety."„Na co?" Homér vůbec ničemu nerozuměl.„Pro jistotu. Jdeme zpátky." Hunter se otočil a začal se vzdalovat.Než za ním Homér vykročil, prohlédl si pozorně bránu, opřel se o chladný kov v naději, že rovněž pochytí útržky hovoru.Neslyšel však nic než ticho.A zničehonic pochopil, že veliteli nevěří. Ať už byl nepřítel, který dobyl stanici, kdokoli, choval se každopádně naprostonesrozumitelně. Proč použili hermetický zátaras? Aby se ochránili před dvěma lidmi? Co to je za bandity, kteří s neznámýmiozbrojenci vyjednávají, místo aby je pokosili, než se k nim příliš přiblíží?A konečně: Co znamená zlověstné slovo trest, které zmínili tajuplní strážci?Nic není drahocennější než lidský život, tvrdil vždycky Sašin otec.

Pro něho to nebyla prázdná slova ani otřepaná pravda. Byla doba, kdy ještě smýšlel úplně jinak - nikoli nadarmo se stalnejmladším vojenským velitelem celé trasy.Ve dvaceti člověk ještě o vraždě a smrti moc nedumá. Celý život vám připadá jako hra, která se dá v nejhorším případě začítznovu. Nebyla přece náhoda, že se armády světa rekrutovaly z mladých mužů, kteří právě vyšli ze školních lavic A o těchchlapcích, kteří si na válku jenom hráli, rozhodoval jednotlivec, pro kterého byly tisíce bojujících a umírajících lidí jen modré ačervené šipky na nějakých mapách. Tenhle člověk nemyslel na utržené nohy, vyhřezlá střeva a rozdrcené lebky, kdyžrozhodoval, že obětuje rotu nebo pluk.

Byla doba, kdy její otec pohrdal svými nepřáteli stejně jako sám sebou. Tehdy přijímal úkoly, při kterých mu šlo o krk, sezarážející lehkostí. Přitom rozhodně nebyl nerozvážný a vždy jednal přísně uvážlivě. Byl chytrý, ctižádostivý, přitom vůči životulhostejný, takže nedokázal cítit jeho realitu a nelámal si hlavu myšlenkami na následky. Samozřejmě se netrápil výčitkamisvědomí. Ne, na ženy a děti nikdy nestřílel, ale dezertéry vlastnoručně popravoval — a proti palebným pozicím protivníka vždyvyběhl jako první. Většinou mu beztak bylo všechno jedno. Dokud nepotkal Sašinu matku.

Jeho, muže přivyklého vítězství, fascinovala svou lhostejností. Jeho jediná slabina, ješitnost, která ho předtím hnala protikulometům, ho nyní vedla do nové zoufalé zteče, která se nenadále změnila v dlouhodobé obléhání.

V milostných záležitostech nemusel dlouho vyvíjet zvláštní dobyvatelskou aktivitu. Ženy se mu totiž vzdávaly samy odsebe. Jejich povolnost ho korumpovala a s každou novou přítelkyní mohl uspokojit svůj chtíč, ještě než se do ní stačilzamilovat, takže většinou hned po první noci ztrácel o svedenou milenku jakýkoli zájem. Jeho bouřlivá povaha i slávapřipravovaly dívky o rozumný pohled na tento vztah, a tak se prakticky žádná ani nepokusila použít starou dobrou strategiivyčkávání - prostě nechat muže čekat, aby ho nejdřív lépe poznala.

Sašina matka mu zpočátku vůbec nevěnovala pozornost. Vyznamenání, hodnost, triumfy na bojišti ani na poli lásky na ninezapůsobily. Na jeho pohledy nereagovala a vtipy u ní vyvolávaly jen nechápavé kroucení hlavou. Dobýt tuhle mladou ženuse pro něho stalo opravdovou výzvou. Byla to vážnější výzva než podmanění sousedních stanic metra.

Původně měla být jen dalším zářezem na pažbě samopalu. Zanedlouho však pochopil, že čím dále se odsouvá jejichstyk, tím je ta žena pro něho důležitější. Chovala se tak, že každou příležitost strávit s ní alespoň hodinu denně považoval zatriumf. Přitom se zřejmě rozhodla, že ho trochu potrápí. Zpochybňovala jeho zásluhy a vysmívala se jeho principům. Spílalamu kvůli tomu, jak je bezcitný, a natolik otřásla jeho vnitřní jistotou, že začal pochybovat o vlastní síle i cílech.

Všechno to snášel. Ne, dokonce se mu to líbilo. S ní začal přemýšlet. A váhat. Nakonec cítil bezmocnost, protoženevěděl, jak se má té ženě přiblížit, lítost kvůli všem minutám, které s ní nestrávil, ba dokonce strach, že ji ztratí, aniž ji předtímzíská. To byla láska. A pak ho odměnila jasným znamením - stříbrným prstenem.

Teprve když už nevěděl, jak by bez ní dokázal žít, oddala se mu.O rok později přišla na svět Saša.Ty dva životy nemohl nechat na holičkách, takže si ani sám nemohl dovolit jen tak umřít.Pokud v pětadvaceti letech velíš nejsilnější armádě v tobě známé části světa, jen obtížně se dokážeš zbavit představy, že

i Země se na tvůj rozkaz přestane točit. Na to, abys vzal druhému člověku život, nepotřebuješ ve skutečnosti tolik moci; ničímoc však není tak velká, aby přivedla nazpět zesnulého.

O tom se měl záhy na vlastní kůži přesvědčit. Ženu mu vyrvala tuberkulóza a on nebyl s to ji zachránit. To byl okamžik,kdy se v něm cosi zlomilo.

Saše byly teprve čtyři roky, ale na matku si vzpomínala docela dobře. Do paměti se jí nesmazatelně vryla i strašliváprázdnota tunelu po matčině úmrtí. Blízkost smrti se v jejím mikrosvětě projevila jako bezedná propast, do které často shlížela.Okraje průrvy srůstaly jen velmi pomalu - uplynuly dva nebo tři roky, než přestala ve spánku volat matku.

Otec to dělal dodnes.Co když na to Homér nešel správně? Pokud se mu hrdina jeho eposu nechce zjevit sám od sebe, proč nezačít s jeho budoucímilenkou? Třeba ho její krása a mládí přilákají...

Když ji zpočátku velmi opatrně vykreslí, nepřidá se k ní pak jednou hrdina, který se nyní schovává v nicotě? Má-li býtjejich láska dokonalá, musí se obě postavy ideálně doplňovat. To znamená, žehrdina v Homérově epickém díle by se měl objevit jako ucelený hotový charakter.

Svými myšlenkami se budou vzájemně podobat jako střepy roztříštěného malovaného skla na Novoslobodské. I ony kdysitvořily celek a jsou určeny k tomu, aby se zase spojily... Homér neshledával nic špatného na tom, že si tuto zdařilou ideuvypůjčil od starých klasiků.

Ono se to snadno řekne, ale hůř udělá. Homér prostě nedorostl toho, aby z inkoustu a papíru vytvořil mladou ženu.Pochyboval i o tom, že by dokázal přesvědčivě popsat pocity.

Jeho vztah k Jeleně vynikal jemnou a ohleduplnou něžností, ale poznali se prostě příliš pozdě, než aby se upřímně anepokrytě milovali. V jejich věku už nešlo o ukojení vášně. Sešli se, aby za sebou nechali stíny minulosti a zmírnili svouosamělost.

Pravá a jediná láska Nikolaje Ivanoviče zůstala tam nahoře. Bohatství jejích citových odstínů však v uplynulýchdesetiletích natolik vybledlo, že neměl pro svůj román žádný skutečný vzor. Vztah k manželce v sobě beztak neměl nicheroického.

Právě v den, kdy nad Moskvou vypukla atomová bouře, Nikolajovi nabídli, aby převzal místo nedávno penzionovanéhostrojvůdce Serova, což pro něho znamenalo zdvojnásobení platu. Než však nastoupí na novou pozici, měl si dopřát pár dnívolna. Zatelefonoval ženě, která mu na to oznámila, že uvaří žemlovku. Pak šla ven, aby koupila sekt a trochu vyvětrala děti naprocházce.On však musel před dovolenou zvládnout ještě poslední směnu.Když Nikolaj Ivanovič nasedl do vlakové soupravy jako strojvůdce, věděl, že se do budoucna stane jejím novým kapitánem,šťastně ženatým a na počátku tunelu vedoucího do krásné zářivé budoucnosti. Za pouhou půlhodinu zestárl o dvacet let. Akdyž přijel na konečnou stanici, byl z něho zlomený, starý a osamělý muž. Snad proto pokaždé, když narazil na jako zázrakem

zachovalý vlak, cítil zvláštní touhu: usednout na místo určené pro strojvůdce, zcela samozřejmě přejet rukou po přístrojovédesce a podívat se předním sklem do sítě tunelových segmentů. Představit si, že může soupravu ještě opravit...

Aby zařadil zpátečku.Vypadalo to, jako by velitel kolem sebe vytvářel jakési pole, které je chránilo před všemi nebezpečími. A zdálo se, že si to

uvědomuje. Do Nagorné nepotřebovali ani hodinu. Tentokrát jim trasa nekladla žádný odpor.Homér to vždy cítil - ať to byli průzkumníci, obchodní cestující ze Sevastopolské nebo jiní, běžní lidé, jakmile se odvážili

vstoupit do tunelů, stali se pro metro cizorodými organismy, mikroby, kteří pronikli do jeho krevního oběhu. Poté co opustilihranice svých stanic, vzduch kolem nich se rozpálil, realita dostala povážlivé trhliny- a zároveň se jako by odnikud znenadání vynořovali ti nejneuvěřitelnější tvorové, které metro posílalo na konfrontaci s lidmi.

Naopak Hunter nebyl v těchto temných úsecích metra vnímán jako cizorodé těleso. Vypadalo to, že leviathana, jehožcévním systémem se pohyboval, nijak neruší. Jistě, obsah zhasl svítilnu, aby se sám změnil v hroudu temnoty vyplňující tunel.Poté, jako by ho uchopily neviditelné proudy a on rázem postupoval dvakrát rychleji. Ačkoli Homér za ním spěchal opravdu svypětím všech sil, zaostával a musel za ním volat, aby se Hunter vzpamatoval a počkal na starce.

Při zpáteční cestě prošli Nagornou bez sebemenšího incidentu. Mlha se rozpustila, stanice spala. Nyní bylo vidět z jednohokonce na druhý. Bylo absolutní záhadou, kde se schovávali ti přízrační obři. Najednou to byla obyčejná opuštěná stanice -solné usazeniny na vlhkém stropě, jemná vrstva prachu na nástupišti, tu a tam kdosi načmáral uhlem něco nepřístojného nazačouzené stěny. Teprve při pozornějším pohledu se daly rozeznat zvláštní kresby na zemi - jako by pocházely od podivnéhodivokého tanečního reje - a zaschlé hnědé skvrny na sloupech a štukovaných stropech, které se drolily a odpadávaly, jako byje někdo strouhal.

Avšak i Nagornaja jen krátce vzplála a zůstala za nimi. Pospíchali dál. Dokud Homér následoval velitele, měl pocit, že i jehoobklopuje onen magický zámotek nezranitelnosti. Stařec se divil sám sobě- odkud jen bere sílu na tak vyčerpávající pochod?

Na konverzaci mu však dech nestačil a od Huntera by se beztak odpovědi nedočkal. Ten dlouhý den si Homér opakovaněkladl otázku, proč vlastně spojil svůj osud s mlčenlivým a nemilosrdným velitelem, který vypadal, jako by na něho chtěl každouchvíli zapomenout.Omračující zápach Nachimovského prospektu se stále přibližoval. Homér by tu stanici nejraději ze všeho nechal co nejdřív zasebou, ale velitel zpomalil. Zatímco stařec stěží přežíval v plynové masce, Hunter dokonce ještě větřil na různé strany, jako byz těžké dusivé hniloby mohl vycítit jednotlivé nuance.

I tentokrát před ním mrchožrouti s neskrývaným respektem ustupovali, odhazovali zpola ohlodané kosti a vyplivovali kusymasa na zem. Hunter vylezl na pahorek uprostřed stanice, přičemž se do ostatků mrtvých těl ponořil po kotníky, a dlouho serozhlížel. Zřejmě nenašel, co hledal, protože nespokojeně mávl dál a zase svižně vykročil.

Oproti tomu Homér si nemohl stěžovat, že by nic neobjevil. Uklouzl a upadl na zem. Přitom vylekal mrchožrouta, kterýprávě spásal vnitřek vlhké neprůstřelné vesty. Mužův pohled padl na helmu Sevastopolské, která se odkutálela stranou. Vnásledující chvíli se průzory masky zamžily - po obličeji mu začal stékat studený pot.

Zoufale se pokoušel potlačit dávení. Pomalu přilezl ke kostem a hledal mezi nimi identifikační známku. Všiml si maléhozakrváceného zápisníku. Nejprve otevřel poslední stránku se záznamem: V žádném případě neútočit.Otec ji už v dětském věku naučil neplakat, ale teď neměla nic, čím by mohla čelit osudu. Slzy jí samy od sebe stékaly po

obličeji a z hrudi se dralo tiché bolestné vrnění. Okamžitě pochopila, co se stalo, ale už několik hodin se marně pokoušelato překonat.

Volal ji, aby mu pomohla? Chtěl jí před smrtí ještě sdělit něco důležitého? Už nevěděla, kdy přesně usnula, a ani teď si nebyladoopravdy jistá, jestli bdí. Možná existuje nějaký svět, ve kterém otec ještě žije - a ve kterém ho nepřipravila o život svýmspánkem, slabostí a egoismem.

Saša uchopila studenou, ale stále hebkou otcovu ruku, jako by mu ji chtěla zahřát, a promlouvala k němu jako k soběsamé: „Najdeš auto. Půjdeme na povrch, posadíme se do něj a odjedeme. Budeš se smát jako ten den, kdy jsi přinesl nahrávačs hudebními cédéčky..."

Otec zpočátku seděl zpříma, opřený o sloup, a brada mu klesla na hruď, takže to vypadalo, že si jen na chvíli zdříml.Potom mu však začal trup pozvolna klouzat dolů, do tratoliště krve, jako by ho unavilo hrát si na živého — a jako by už nechtělSaše nic předstírat.

Vrásky, které vždy brázdily otcův obličej, nebylo skoro vidět.Pustila jeho ruku, pohodlněji ho uložila a zabalila od hlavy k patě do roztrhané pokrývky. Neexistovala žádná jiná

možnost, jak ho pohřbít. Mohla by ho samozřejmě nechat na povrchu, aby hleděl na oblohu, až se jednoho dne zase vyjasní.Ale dávno předtím, než by k tomu došlo, by jeho mrtvé tělo nahoře padlo za oběť netvorům, kteří se tam potulovali.

Naopak na jejich stanici se ho nikdo ani nedotkne. Ze ztracených jižních tunelů nehrozilo nebezpečí - to jediné, co tamještě žilo, byli okřídlení švábi. Na severu tunel končil a přecházel ve zrezivělé, zpola propadlé přemostění. Na druhé straněmostu žili lidé, ale nikoho by tam ani ve snu nenapadlo, aby ho - třeba jen z ryzí zvědavosti - přešel. Bylo všeobecně známo, žetam není nic než spálená, zpustošená oblast. A na okraji téhle pouště stála strážní stanice, kterou obývali dva vyhnancizasvěcení smrti.

Otec by jí nikdy nedovolil, aby tu zůstala sama; ostatně teď už by to byl holý nesmysl. Kromě toho si uvědomovala, že jeúplně jedno, jak daleko uteče a jak zoufale se pokusí vzít z tohohle prokletého vězení nohy na ramena - nikdy se ho nedokážedoopravdy zbavit. Teď už ne.

„Tati... Odpusť, prosím," zavzlykala. Neexistovalo však nic, čím by se mohla jeho odpuštění zasloužit.Stáhla mu z prstu stříbrný prsten a uložila ho do kapsy svých kalhot s laclem. Pak uchopila klec s krysou - zvíře bylo pořád

ještě klidné - a pomalu vykročila k severu, takže na zaprášené žule zůstalo jen pár krvavých skvrn.Sestoupila už na koleje a právě vkročila do tunelu, když vtom se

na prázdné stanici, která se najednou podobala Bludnému Holanďanovi, stalo něco podivuhodného. Z ústí protějšího tuneluzničehonic vyšlehl dlouhý ohnivý jazyk a lačně zamířil k mrtvole jejího otce. Nedosáhl však na něj, a tak se neochotně stáhlzpět do temné hlubiny - jako by respektoval jeho právo na poslední spočinutí.„Vracejí se! Oni se vracejí!" zaznělo z telefonu. Istomin vzdálil sluchátko od ucha a nevěřícně vzhlédl. „Kdo oni?" DenisMichajlovič vyskočil ze židle a rozlil přitom čaj. Tmavá skvrna se mu rychle šířila po kalhotách. Zanadával na čaj a opakovalotázku.„Kdo oni?" opakoval jako kolovrátek Istomin. „Velitel a Homér," zapraskalo ze sluchátka. „Achmed je mrtev." Vladimír Ivanovičsi kapesníkem osušil kotlety a utřel si pod černou gumou pirátské klapky na oči spánky. Pokud některý z bojovníků zemřel,bylo jeho úkolem informovat pozůstalé rodinné příslušníky.Aniž by se nechal znovu spojit, vystrčil hlavu ze dveří a zavolal na pobočníka: „Oba okamžitě ke mně! A ať u mě prostřou!"

Přecházel po kanceláři sem a tam a z jakéhosi důvodu rovnal fotografie na stěně. Zastavil se u plánku metra, něco si prosebe zašeptal a otočil se k Denisi Michajlovičovi. Ten zkřížil paže na hrudi a široce se usmál.„Voloďo, chováš se jako nezkušená dívka před prvním dostaveníčkem," podotkl s úsměvem plukovník.„Zato ty nejsi ani trochu nervózní, viď?" odtušil pádně velitel stanice a ukázal čelem na vlhké důstojnické kalhoty.Já? Co tím myslíš? Já jsem připraven. Obě úderné jednotky jsou k dispozici. Ještě den a můžeme vyrazit." Denis Michajlovičjemně pohladil modrý baret, který před ním ležel na stole, vstal a nasadil si ho. Takhle vypadal oficiálněji.Z předsíně bylo slyšet spěšné kroky. Pobočník s tázavým pohledem přidržel ve škvíře mezi dveřmi kalnou skleněnou láhev sjakýmsi alkoholem. Istomin mávl odmítavě rukou - později, později! Pak konečně zazněl známý tlumený hlas, dveře serozletěly a na prahu se ukázala mohutná postava. Za návštěvníkovými zády se tísnil ten starý vypravěč různých pohádek,kterého Hunter bůhvíproč přivlekl s sebou.„Zdravím vás!" Istomin se posadil na svou židli, vstal a znovu si sedl.„Tak co máte?" otázal se plukovník řezavým hlasem.Hunter klouzal těžkým pohledem z jednoho muže na druhého a pak se otočil k veliteli stanice: „Tulskaja je obsazena potulnoubandou. Všechny zavraždili."Denis Michajlovič zvedl husté obočí. „Naše lidi taky?"„Pokud vím, ano. Dostali jsme se až k bráně do stanice. Tam se rozpoutal boj a oni uzavřeli zátaras."„To jako hermetickou bránu?" Istomin zaťal prsty do okraje stolu a zvedl se. „Co teď budeme dělat?"„Zaútočíme," vyhrkli současně Hunter a plukovník.„Ne, nesmíme zaútočit!"To byl Homér, který dal nečekaně zezadu o sobě vědět.Musela si jen vyčíhat správnou hodinu. Jestli se jí jednotlivé dny naposledy, měla by se drezína už brzy objevit ve vlhkémnočním oparu. Každá minuta, kterou by na tomto místě, u svahu, kde tunel vystupoval ze země jako otevřená žíla, by ji stáladen života. Nezbývalo jí však nic jiného než čekat. Na druhé straně nekonečně dlouhého mostu by narazila na uzavřenouhermetickou bránu, která se otvírala jen zevnitř — jednou týdně, když se konal trh.Dnes neměla Saša co nabídnout - a přitom potřebovala nakoupit víc než kdykoli předtím. Bylo jí však jedno, co budou lidi zdrezíny od ní požadovat jako protislužbu za vstup do světa živých - chlad smrti a nelidská strnulost se z jejího otce přenesly nani.Jak často dříve snila o tom, že se jednoho dne dostane na jinou stanici, kde bude obklopena jinými lidmi, uzavře s někýmpřátelství, potká kohosi výjimečného... Vyptávala se otce na jeho mládí - nejen proto, aby se zase vrátila do zářivě jasného ašťastného dětství, ale protože sama sebe tajně vídala jako matku a místo otce se jí vznášel před očima mlhavý obraz nějakéhokrásného mladíka. Tak si vytvořila vlastní naivní představu o lásce. Dělalo jí starost, že až se jednoho dne skutečně vrátí doVelkého metra, mohlo by vyjít najevo, že se odnaučila stýkat s jinými lidmi. O čem s ní vlastně budou chtít mluvit?

Avšak teď, kdy do příjezdu zdejšího převozu zbývalo už jen pár hodin, ba dokonce snad minut, jí byli všichni ostatní, mužii ženy, naprosto lhostejní. Samotná myšlenka na lidsky důstojnou existenci jí připadala jako zrada na otci. Neváhala by anivteřinu a souhlasila s dm, že zbytek svého života stráví na této stanici, kdyby ho tím mohla zachránit.

Když se zbytek rozteklé svíčky v zavařovačce křečovitě mihotal ve smrtelném boji, přenesla plamen na nový knot. Přijedné výpravě pro ni otec ukořistil celou bednu plnou voskových svíček; několik jich vždy nosila s sebou v širokých kapsáchlaclových kalhot. Líbila se jí představa, že její tělo je stejné jako ty svíčky a že na ni přešla nepatrná část jejího otce, kdyžvyhasl. Jestlipak lidé z drezíny postřehnou v mlze její signál? Dosud jen čas od času opatrně vyhlížela, aby se co nejméně po-hybovala venku. Otec jí to zakázal a jeho oteklé hrdlo bylo pro ni dostatečným varováním. Na povrchu se Saša nikdy necítilave své kůži, připadala si jako chycený krtek, neklidně se rozhlížela a jen zřídkakdy se odvážila k prvnímu mostnímu břevnu,aby se odtud podívala na řeku protékající dole.

Ted však měla času na rozdávání. Shrbila se, když ji roztřásl poryv ledového větru, a popošla o několik kroků dopředu.Mezi sukovitými pahýly stromů se v šeru rýsovaly propadlé hřebeny věžáků. V olejově husté vodě řeky se plácalo něcoobrovského a v dálce netvoři téměř lidsky sténali.Najednou se do těch zvuků vmísilo táhlé, naříkavé skřípání.Saša vyskočila, zvedla sklenici se svíčkou nad hlavou a z mostu jí odpověděl pokradmu nesmělý paprsek světla. Přijížděla k nízchátralá stará drezína; jen s námahou se prodírala mlhou připomínající spíš vatu a slabý svit reflektoru vrážela do noci jakodrobný klín. Saša se zarazila, protože to byla jiná drezína než obvykle. Po kolejích se namáhavě vlekla, jako by každá otočkakol znamenala pro lidi u řídicích pák enormní námahu.Nakonec se zastavila asi deset kroků před mladou ženou. Z rámu seskočil obtloustlý velikán v primitivním ochranném oblekua ztěžka dopadl na štěrk. V průzorech jeho plynové masky se zrcadlil ďábelsky roztančený plamínek Sašiny svíčky, takže mužineviděla do očí. V ruce svíral starý armádní kalašnikov s dřevěnou pažbou.„Chci odsud pryč," prohlásila Saša a zvedla energicky hlavu.„Jó tak pryyyč," opakoval jako ozvěna strašák a přitom udiveně a zároveň jízlivě protáhl samohlásku. „A co za to nabízíš?"

„Já už nic nemám." Upřeně mu zírala do blikajících průzorů masky orámovaných tenkou vrstvou ledu.„Každej má co nabídnout. Zvlášť ženský." Převozník se ušklíbl, ale vzápětí se zarazil. „To tady necháš tatíka samotnýho?"„Já už nic nemám," opakovala Saša a sklonila pohled k zemi.„Tak von přece jen chcíp," ozvalo se zčásti s úlevou, zčásti zklamaně z masky. „Je to tak lepší. Tohle by se mu vůbec nelíbilo."Hlaveň zachytila za zip Sašiných kalhot a začala ho pomalu stahovat dolů.„Nech toho!" zakřičela chraptivě a uskočila.Zavařovačka se svíčkou spadla na koleje, střepy se rozlétly a tma okamžitě slízla plamínek.„Odsud se nikdo nevrátí, to jsi pořád ještě nepochopila?" Neotesanec se na ni lhostejně podíval vyhaslými mrtvými skly. „Tvojetělo nestačí na to, abys mi zaplatila za jízdu. Jentaktak jím zaplatíš otcův dluh." Samopal se mu otočil v rukou pažbou dopředu.Saša ucítila prudkou ránu do spánku. Vědomí se nad ní smilovalo a pohaslo.Od Nachimovského prospektu nespouštěl Hunter Homéra z očí, takže stařec si nemohl zápisník důkladněji prohlédnout. Velitel bylzničehonic ztělesněním ohleduplností, ba soucitu, snažil se nejen o to, aby jeho spolubojovník nezaostával daleko vzadu, aledokonce mu přizpůsobil i rychlost chůze, při které se ovšem musel hodně krotit. Několikrát se zastavil a otočil - předstíral, žemusí prověřit, jestli je někdo nesleduje. Pronikavý kužel světla z jeho svítilny však vždy sklouzl Homérovi po obličeji, takžestařec si na okamžik připadal jako u výslechu. Zaklel, mžoural, pokoušel se vzpamatovat a doslova cítil, jak mu velitelůvpronikavý pohled klouže po celém těle, osahává ho a pátrá po nálezu z Nachimovského prospektu.

Nesmysl! Hunter samozřejmě nemohl vůbec nic vidět, protože byl v té chvíli příliš daleko. Nejspíš si všiml změny vHomérově chování a pojal podezření. Avšak pokaždé, když se jejich pohledy setkaly, stékal starci po zádech ledový pot. Tomálo, co si stačil přečíst, bohatě stačilo na to, aby o velitelových úmyslech upřímně zapochyboval. Byl to deník.

Některé stránky byly slepené zaschlou krví. Ty nechal Homér nedotčené - jeho unavené strnulé prsty by je jen roztrhaly.Zápisky na prvních listech byly zmatené, autor nedokázal udržet na uzdě ani jednotlivá písmena. Myšlenky se mu honilyhlavou tak překotně, že je nezvládl souvisle sledovat.

Nagornou jsme prošli beze ztrát, prozradil notes a hned poskočil dál: Na Tulské panuje chaos. Nedá se projít k metru, Hanza nikohonevpouští. Zpátky taky nemůžeme.

Homér listoval dál. Koutkem oka si všiml, že velitel slezl z mohyly a zamířil k němu. Deník mu v žádném případě nesmípadnout do rukou. Než ho nechal zmizet ve svém batohu, stačil ještě přečíst: Máme situaci pod kontrolou. Stanice je uzavřená, byldosazen velitel. A hned na to: Kdo chcípne jako další?

A nad touto otevřenou otázkou bylo ještě v rámečku datum. I když by člověk podle zažloutlých stran notesu řekl, žepopsané události jsou staré nejméně deset let, byl tento záznam učiněn zřejmě teprve před několika dny.

Starcův zkornatělý mozek složil s téměř už zapomenutou rychlostí jednotlivé dílky mozaiky: tajuplného poutníka, kteréhopodle svého tvrzení spatřil na Nagatinské nešťastný bezdomovec; zdánlivě známý hlas strážného u brány, větu Zpátky takynemůžeme. Před jeho vnitřním zrakem se začal vytvářet celkový obraz. Možná to jsou právě škrábanice na těch slepenýchstránkách, které všem událostem dávají smysl...Přinejmenším si teď byl absolutně jistý, že na Tulské nedošlo k žádnému přepadení. To, co se tam stalo, bylo mnohemkomplexnějšía záhadnější. A Hunter, který se celou čtvrthodinu vyptával strážných u brány do stanice, to ví stejně dobře jako Homér.Proto nesmí veliteli ten notes ukázat.A proto sebral odvahu a v Istominově kanceláři svému veliteli otevřeně odporoval.„Nesmíme zaútočit," opakoval.Hunter k němu pomalu otočil hlavu - jako bitevní loď nastavující svou hlavní zbraň. Istomin zasunul židli zpět a opřel se vestojeo stůl. Plukovník se unaveně ušklíbl.„Nemůžeme vyhodit bránu do povětří," pokračoval Homér. „Všude je tam spousta spodní vody, okamžitě bychom zaplavili ce-lou trasu. Tulskaja se ještě jakžtakž drží, s každým dnem doufají, že se voda neprovalí. Souběžný tunel, jak sami víte, je uždeset let..."„To tam snad máme zaklepat a čekat, až nám otevřou?" skočil mu do řeči Denis Michajlovič.„Pořád ještě je můžeme zvnějšku obejít," poznamenal Istomin.Plukovníkovi překvapením zaskočilo a dostal záchvat kašle. Pak začal s velitelem stanice rozčileně diskutovat. Obvinil ho, žechce z jeho nejlepších mužů udělat mrzáky, ba dovést je do hrobu. To už však zvýšil hlas i Hunter.„Tulskou musíme vyčistit. Situace vyžaduje totální vyhlazení všech, kdo se tam nachází. Z vašich lidí tam už nikdo není. Všichnijsou mrtví. Chcete-li zabránit dalším ztrátám, je to jediná možnost. Vím, o čem mluvím. Mám všechny nezbytné informace."Poslední slova byla jednoznačně určena Homérovi.Stařec se cítil jako drzý psík, kterého chytli za kůži na krku a pořádně jím zatřásli, aby ho přivedli k rozumu.Istomin si uhladil uniformu. „Je-li tunel z naší strany zablokován, existuje jediná možnost jak se dostat do Tulské — z druhéstrany, přes Hanzu. To ale znamená, že k tomu žádné ozbrojené muže nepřemluvíme. To je naprosto vyloučené."Hunter mávl odmítavě rukou. „Já už nějaké najdu."Plukovník sebou škubl.„Ale když se chcete dostat zvnějšku do Hanzy, musíte projít dvěma stanicemi přes Kachovskou trasu až do Kaširské,"poznamenal velitel stanice. Následovalo výmluvné ticho.

Hunter zkřížil paže na hrudi. „No a?"„V oblasti Kaširské je v tunelu zvýšené záření," vysvětlil plukovník. „Nedaleko odtud totiž dopadl fragment bojové hlavice.

Nedošlo k detonaci, ale záření je nebezpečně vysoké. Každý druhý, kdo se tam vystaví radiaci, během měsíce zemře. Pořádještě."

Rozhostilo se ticho. Homér využil odmlky a nepozorovaně - samozřejmě z ryze taktických důvodů - zahájil ústup zIstominovy kanceláře. Nakonec se slova chopil Vladimír Ivanovič. Zřejmě se obával, že nekontrolovatelný Hunter se přece jen

pokusí vyhodit do povětří hermetický zátaras u Tulské, a proto připomněl: „Máme ochranné oděvy. Celkem dva. Můžeš si vzítněkterého z našich nejlepších bojovníků. Budeme čekat." Vrhl letmý pohled na Denise Michajloviče. „Co nám ostatně jinéhozbývá?"

Plukovník si povzdechl. „Zajdeme k mládencům. Promluvíme si o tom a pak si vyhledáš svůj doprovod."„To je zbytečné." Hunter zavrtěl hlavou. „Potřebuju Homéra."

KAPITOLA 7

HRANICEDrezína přejela přes široký, zářivě žlutý pruh táhnoucí se po zemi a stěnách tunelu. Muž u řízení už nedokázal předstírat, ženeslyší stále rychlejší cvakání Geigerova počítače. Sáhl po brzdicí páce a omluvně zamumlal: „Pane plukovníku... Bezochrany dál nemůžeme..."„Už jen sto metrů," požádal Denis Michajlovič. „Kvůli vysoké zátěži dostaneš týden volna. Pro nás jsou to jen dvě minuty jízdy,ale ti dva by ve skafandrech potřebovali půl hodiny."„Tohle je nejzazší hranice, pane plukovníku," zavrčel strojvůdce, ale neodvážil se zpomalit.„Zastav!" přikázal Hunter. „Dál půjdeme pěšky. Záření je tu opravdu vysoké."Brzdy zaskřípaly, reflektor zavěšený na podvozku se rozhoupal a drezína zastavila. Hunter a Homér, kteří seděli sesvěšenýma nohama na okrajovém rámu, seskočili na koleje. V černých skafandrech z látky napuštěné olovem vypadali jakokosmonauti.Tyto ochranné oděvy byly nepředstavitelně drahé a vzácné, v celém metru jich existovalo zřejmě jen pár tuctů. Na Sevastopolskése nikdy nepoužívaly — šetřily se na mimořádné akce. Odolávaly i tomu nejintenzivnějšímu záření, ale zato v nich byl každýpohyb velmi namáhavý, přinejmenším pro Homéra.Denis Michajlovič nechal drezínu za sebou a kráčel pár minut vedle nich. Vyměnil si s Hunterem pár vět - úmyslnězlomkovitých a zhuštěných, aby jim Homér nemohl porozumět.„Kde je vezmeš?" zeptal se mrzutě plukovník Huntera.„Však oni mi už nějaké dají. Nic jiného jim ostatně nebude," odtušil Hunter tlumeně a upřeně zíral před sebe.

„Nikdo tě nečeká. Pro ně jsi zemřel. Jsi mrtvý, rozumíš?" Hunter se na okamžik zastavil a tiše, spíš k důstojníkovi než sámk sobě, promluvil: „Kdyby to všechno bylo tak jednoduché." „Dezertovat z Řádu je horší než smrt," zavrčel Denis Michajlovič.Hunter nevrle mávl rukou, jako by chtěl plukovníkovi zasalutovat, ale zároveň přeříznout neviditelné kotevní lano. DenisMichajlovič to gesto pochopil a zůstal stát na nábřeží, zatímco oba ostatní muži vyrazili proti proudu a vzdalovali se od břehu.Jejich velká výprava přes moře temnoty začala.

Plukovník přestal salutovat a dal strojvůdci na drezíně signál, aby nastartoval. Připadal si podivně prázdný - neexistovalnikdo, komu by mohl dát ultimátum, nikdo, proti komu by bojoval. Jako vojenský velitel osamělého ostrůvku v moři mohl jendoufat, že nepočetná expediční skupinka nezahyne, ale jednoho dne se z druhé strany vrátí, což bude do jisté míry důkaz, žeZemě je přece jen kulatá.Poslední strážní stanoviště v tunelu se nacházelo hned za Kachovskou a bylo téměř liduprázdné. Pokud Homéra neklamalapaměť, nikdo nikdy Sevastopolskou od východu nenapadl.Vypadalo to, že žlutý pruh nejen rozděluje tuhle nekonečnou betonovou hadici na dva naprosto svévolné úseky, ale zároveňjako kosmický výtah vzájemně spojuje dvě planety, které byly stovky světelných let vzájemně odloučené. Na opačné stranětrasy přecházela obydlená oblast nepozorovaně do mrtvé měsíční krajiny, přičemž obě se sobě až šalebně podobaly. Zatímcose Homér soustředil na to, aby si v botách vážících několik kilogramů nešlapal na nohy, a slyšel, jak se jeho dech namáhavěprodírá komplexním systémem hadic a filtrů, představoval si, že je astronaut, kterého vysadili na satelitu nějaké vzdálenéhvězdy. Dovoloval si tuhle dětinskou fantazii, protože tak se snáze smiřoval s těžkým skafandrem - na téhle družici totižpanovala zvýšená gravitace — i s myšlenkou, že teď mnoho kilometrů budou široko daleko jedinými živými tvory.

Věda ani science-fiction nedokážou předvídat budoucnost, přemýšlel stařec. Homérovi v dětství slibovali, že v roce 2034se člověk dávno stane dobyvatelem poloviny galaxie nebo alespoň vlastníhoslunečního systému. Autoři futurologických románů i vědci ovšem vycházeli z toho, že lidstvo bude jednat racionálně adůsledně; jako by se neskládalo z několika miliard setrvačných, lehkomyslných a požitkářských individuí, ale představovalocosi jako úl nadaný kolektivním rozumem a jednotně orientovanou silou vůle, a jako by mělo s dobýváním vesmíru nějakévážné úmysly. Místo toho lidi tahle hra omrzela a celý projekt na půl cestě smetli ze stolu. Zaměřili se nejprve na elektroniku apoté na biotechnologii, aniž by ovšem v některé z těchto oblastí dosáhli alespoň trochu působivých výsledků - snad jen svýjimkou jaderné fyziky.

A teď je tady, astronaut bez možnosti rozletu, schopný přežít jen díky obrovskému neohrabanému skafandru, cizinec navlastní planetě připravený dobýt tunely mezi Kachovskou a Kaširskou. Na vše ostatní mohl on i ostatní přeživší zapomenout.Beztak jim nebylo dopřáno spatřit hvězdy.

Bylo to zvláštní. Tady, na druhé straně žluté linie, mu tělo sténalo pod zvýšenou přitažlivostí, ale zato srdce bylo jako vbeztížném stavu. Před několika dny, když se Homér před výpravou na Tulskou loučil s Jelenou, počítal s tím, že se zase vrátí.Když si ho však Hunter vybral jako doprovod i podruhé, pochopil, že tentokrát je to opravdu vážná věc. Kolikrát se dožadovalnějaké zkoušky a osvícení - teď ho konečně vyslyšeli. Brát do zaječích by bylo hloupé a nedůstojné.

Věděl, že životní úkol se nedá prostě odbýt jako rychlovka. Osud se nedá umluvit, je zbytečné si namlouvat, že něco sicenastane, ale snad o něco později, příště... Žádné příště by už taky nakrásně nemuselo být, a pokud se nyní nerozhodne, proco by pak měl ještě žít? To má čas, který mu ještě zbývá do konce, skutečně živořit jako bezvýznamný Nikolaj Ivanovič, jakostaniční podivín, jako starý, slintající a záhadně se šklebící breptal, kterého nikdo neposlouchá?

Avšak k tomu, aby se z karikatury Homéra změnil v jeho opravdového dědice a z milovníka mýtů na jejich tvůrce a abypovstal z popela jako nový člověk, musel nejdřív spálit své staré Já. Věřil, že pokud bude i nadále o sobě pochybovat, podléhattouze po domově a ženě a stále se ohlížet do minulosti, nutně přehlédne něco nesmírně důležitého, co ho očekává. Musípřistoupit k rozhodujícímu řezu.

Z téhle nové výpravy se sotva vrátí bez úhony, pokud vůbec může s návratem počítat. Samozřejmě mu bylo líto Jeleny.Zpočátku vůbec nechtěla uvěřit, že se Homér už za jediný den vrátil, a navíc zdravý a bez úhony. A neúspěšně se pokoušelaodradit ho i od této cesty do nicoty. Když se s ním pak znovu se slzami v očích loučila, už jí nic nesliboval. Přitiskl ji k sobě apodíval se přes její rameno na hodinky. Bylo načase vyrazit. Přitom si uvědomoval, že deset let života se nedá jen takjednoduše amputovat; zcela určitě by ho trápily fantomové bolesti.

Myslel, že ho to bude nutkat, aby se stále otáčel. Jakmile však překročil velký žlutý pruh, připadalo mu, jako by skutečnězemřel. Jeho duše se vymanila z obou těžkých a nepohyblivých schránek a vzlétla. Byl svobodný.Zdálo se, že pro Huntera neznamená skafandr sebemenší námahu. Prostorný ochranný oděv nafoukl jeho svalnatou vlčípostavu do podoby neforemného pahorku, ale na pohyblivosti mu v ničem neubral. Kráčel sice vedle supícího Homéra, ale jenproto, že svého průvodce od Nachimovského prospektu nespouštěl z očí.Po všem, co viděl na Nagatinské, Nagorné a Tulské, nebylo pro Homéra zrovna snadné přistoupit na další výpravu s Hunterem. Je-den aspekt ho však nakonec přesvědčil: Velitelova přítomnost v něm vyvolala onen druh metamorfózy, kterou tak dlouhotoužebně přivolával a od které si sliboval znovuzrození. Starci bylo jedno, proč ho Hunter znovu vláčí s sebou - ať už jakolodivoda, či chodící proviant. Pro Homéra bylo hlavní to, aby si nenechal tenhle stav ujít a využil ho, dokud ještě trvá, abydostal pořádný nápad a něco napsal...

A nejen to - když ho Hunter povolal, nemohl se Homér zbavit pocitu, že i tak ostřílený a nelítostný bojovník od něj něcochce. Nešlo o to, že mu v tunelech ukazoval cestu a varoval ho před možnými nebezpečími. Možná že si velitel díky starcověpřítomnosti bral něco přímo z něho, aniž se Homéra předem zeptal...

Ale co to bylo? Co Hunterovi tolik chybělo?Bojovníkova vnějšková bezcitnost už nemohla starého muže oklamat. Za slupkou jeho ochromeného obličeje vřelo

magma, které setu a tam vylévalo přes krátery jeho věčně otevřených očí. Byl neklidný. I on něco hledal.

Hunter se podle všeho dokonale hodil do role epického hrdiny v Homérově budoucí knize. Zpočátku stařec ještě váhal,ale po několika pokusech ho přijal, ačkoli ho leccos na velitelově charakteru - jeho vášeň pro zabíjení, úsečnost a úspornágesta - varovalo. Hunter připomínal vrahy, kteří policii posílají zakódované vzkazy, aby je mohla snáze dopadnout. Homérnevěděl, jestli v něm velitel spatřuje zpovědníka, životopisce nebo dárce bůhvíčeho, ale cítil, že ta zvláštní závislost spočívána vzájemnosti - a že záhy bude silnější než jeho strach.

Homér se skutečně nemohl zbavit pocitu, že Hunter stále oddaluje nesmírně důležitý rozhovor. Velitel se k němu stáleotáčel, jako by se ho chtěl na něco zeptat, ale pokaždé otázku spolkl. Třeba ale stařec zase jednou vydával své přání zaskutečnost a nebyl ničím jiným než nepotřebným svědkem, kterému Hunter někde v tunelu zakroutí krkem.

Velitelův pohled stále častěji ulpíval na starcově batohu, ve kterém byl uložený ten zlověstný deník. Nejspíš vycítil, žeHomérovy myšlenky krouží kolem určitého předmětu, a pomalu, ale jistě se k němu přibližoval. Stařec se křečovitě pokoušelnemyslet na zápisky - avšak marně.

Měl sotva čas se sbalit, a proto strávil s deníkem o samotě jen pár minut. Samozřejmě to nestačilo, aby navlhčil všechnyzakrvácené listy a oddělil je od sebe, ale část stránek přece jen stačil proletět. Byly plné křížem krážem psaných poznámek.Navíc nesouhlasilo pořadí, jako by autorovi slova stále unikala a on je jen s vypětím všech sil alespoň někam zapsal. Abypoznámky dávaly smysl, musel je Homér srovnat ve správném pořadí.

Žádný kontakt. Telefon němý. Zřejmě sabotáž. Někdo z vyhnanců, ze msty? Ještě před námi.Situace bezvýchodná. Pomoc se nedá čekat odnikud. Vyzvat Sevastopolskou by znamenalo konec pro našince. Nezbývá tedy než vytrvat... Jak dlouho ještě?Nepouštějí nás ven... Zbláznili se. Když ne já, tak kdo? Uprchnout! A pak tam bylo ještě něco. Hned za posledními slovy, která naléhavěvarovala před útokem na Tulskou, stál podpis - nezřetelný, vytištěný hnědým pečetním voskem krvavých prstů. Homér to jménouž dříve slýchal, ba dokonce ho i sám nezřídka vyslovil.

Ten deník patřil radistovi, který byl před týdnem vyslán s karavanou do stanice Tulskaja.Prošli kolem odbočky do podzemního depa, které by nepochybně už dávno zelo prázdnotou, kdyby tu nehrozilo tak silnéozáření. Černý tunel, který tam vedl, byl zřejmě ve velkém spěchu zabarikádován svařenými dílci z betonářské oceli. Naplechovém štítku, který z jedné tyče visel na kusu drátu, je vítala rozšklebená umrlčí lebka a pod ní bylo vidět stopy červenéhovarovného nápisu, který však časem oprýskal nebo ho někdo úmyslně seškrábal.

Ta zamřížovaná šachta magicky přitahovala Homérův pohled. Když ho od ní nakonec s námahou odtrhl, bezděčně siuvědomil, že zdejší trasa nejspíš není tak mrtvá, jak se domnívali na Sevastopolské.

Potom prošli Varšavskou — strašidelnou, zrezivělou a plesnivou stanicí, která vypadala jako kaluž vody. Kachlovýmistěnami prosakovala kalná tekutina a pootevřenými branami sem pronikal studený vítr z povrchu, jako by se nějaký obří tvorzvenčí pokoušel oživit stanici umělým dýcháním. Hysterické tikání Geigerových počítačů je nabádalo, aby odsud zase conejrychleji odešli.

Blížili se už ke Kaširské, když jeden z přístrojů vypověděl službu a ukazatel druhého uvízl na konci stupnice. Homér ucítil najazyku hořkou pachuť.

„Kam dopadla střela?" zeptal se Hunter.Velitelův hlas bylo špatně slyšet - asi jako kdyby Homér ponořil hlavu do vany naplněné vodou až po okraj. Zastavil se -

konečně se naskytla příležitost pro krátký, ale o to vítanější odpočinek - a ukázal rukavicí na jihovýchod. „U Kantěmirovské.Vycházíme z toho, že se přitom zřítila střecha vstupní haly nebo větrací šachta. Přesně to nikdo neví."

„To znamená, že Kantěmirovskaja je opuštěná?"Jistě. Na opačné straně od Kolomenské není ani živáčka."

„Mně tvrdili...," začal Hunter, ale pak se odmlčel a dal Homérovi znamení, aby byl také potichu. Vypadalo to, jako bypřijímal jakési sotva vnímatelné vlny. Nakonec se zeptal: „Ví někdo, co se stalo na Kaširské?"

„A odkud?" Homér si nebyl jistý, jestli jeho ironický odstín hlasu pronikl dechovým filtrem ven.„Tak já ti to povím. Záření je tam natolik silné, že by nás to oba za pouhou minutu seškvařilo. Nepomohl by ti žádný

skafandr. Vrátíme se."„Cože? Nazpět? Na Sevastopolskou?"„Ano. Vyjdu tam na povrch. Třeba tam proniknu i shora," upřesnil zamyšleně Hunter. Vypadalo to, jako by už plánoval

svou cestovní trasu.Stařec se zarazil. „Ty chceš jít sám?"„Nemůžu se pořád o tebe starat. Musím dávat pozor, abych přitom sám nezařval. Ve dvou bysme stejně neprošli. Není

ani jisté, jestli to dokážu sám."„Copak to nechápeš? Musím jít s tebou, chci..." Homér horečnatě hledal nějaký důvod, záminku.„... ještě vykonat něco smysluplného, než vypustíš duši?" dokončil velitel větu. Mluvil lhostejným hlasem; Homér věděl, že

filtry jejich plynových masek prosívají veškeré příměsi, takže dovnitř proudí jen sterilní vzduch bez chuti a zápachu a venvycházejí mechanické bezduché hlasy.

Stařec zavřel oči a křečovitě se pokoušel rozpomenout na vše, co ví o krátkém pahýlu Kachovské linky, co si pamatuje oozářeném konci Samoskvorecké trasy a cestě ze Sevastopolské na Serpuchovskou... Všechno, jen se neotáčet a nevracet se doonoho nuzného a ubohého života, který mu nemůže nabídnout nic víc než falešné naděje na velké romány a nesmrtelnélegendy.

„Následuj mě!" zakrákal znenadání a vrávoravě vykročil s takovou hbitostí, která jeho samotného udivila - na východ, kestanici Kaširskaja, přímo do pekla.Zdálo se jí, že se snaží přepilovat železný kruh, kterým byla připoutána ke stěně. Pilník skřípal a pořád sklouzával. Jakmilepronikla půl milimetru do oceli, musela vždy na chvíli přestat, aby se vlasové tenká, sotva viditelná rýha před jejíma očima zasezvětšila.

Saša se však nevzdávala. Dokrvava sedřenýma rukama znovu uchopila nástroj a pokračovala v neúnavném boji protikovu. Rytmus jejích pohybů byl přísně předepsaný. Nejdůležitější bylo, aby ho dodržovala a neprojevovala žádnou slabost. Stouhle prací se nedalo přestat.

Připoutané kotníky u nohou měla oteklé a strnulé. Dobře věděla, že i kdyby se jí podařilo zdolat železo, stejně by nemohlautéct, protože by jí nohy vypověděly službu... Probudila se a namáhavě otevřela oči.

Pouta se jí nezdála - opravdu je měla nasazená na rukou. Ležela na špinavé ložné ploše staré důlní drezíny, kterémonotónně skřípala a trýznivě se kamsi pomalu vlekla. Ústa měla ucpaná zašpiněným hadrem a v rozedřených zakrvavenýchspáncích tepala bolest. Nezabil mě, napadlo ji. Proč?

Z místa, kde ležela, viděla z celého tunelu jen malý výřez stropu. V nerovnoměrném neklidném kuželu světla blikalysvařené švy tunelových prstenců. Najednou klenba zmizela a objevila se oprýskaná bílá barva. Co je to za stanici?To místo nevěstilo nic dobrého - nebylo klidné, nýbrž panovalo v něm ticho jako v hrobě. Nejenže tu nebylo ani živáčka — tadyvládla mrtvolná strnulost, a navíc tma jako v pytli. Přitom si vždycky myslela, že stanice na druhé straně mostu jsou plné lidí avšude panuje neuvěřitelný hluk. Že by se zmýlila?

Strop nad Sašou se už nepohyboval. Její únosce těžce vzdechl, zaklel, sešplhal na nástupiště a obešel ho, přičemž jehopobité podpatky zvláštně vrzaly. Vypadalo to, že se snaží prozkoumat nejbližší okolí. Zřejmě si sundal plynovou masku,protože najednou uslyšela, jak pohrdavě zamumlal: „Jo tak tady jsi. No ono je to už ňáká chvíle." S úlevou vydechl a pak udeřil- ne, šlápl na něco neživého, těžkého... Plný pytel?Poznání zasáhlo Sašu jako blesk. Zakousla se do páchnoucíhohadrového roubíku, začala tlumené sténat a její tělo se křečovitě prohnulo. Teď už věděla, kam ji ten tlusťoch v ochrannémobleku dopravil - a komu platila jeho slova.Už jen samotný nápad, že by mohl nechat Huntera za sebou, byl absurdní. Tomu stačilo pár pružných kočičích skoků a dohnalHoméra. Uchopil ho za rameno a bolestivě starcem zatřásl. „Co se to s tebou děje?"

„Už jen kousek...," zasípal Homér. „Něco mě napadlo. Existuje chodba, která vede přímo na Samoskvoreckou trasu, ještěpřed Kaširskou. Když tudy projdeme, dostaneme se hned do tunelu a nemusíme chodit přes stanici. Vyhneme se jí a vyjdemepřímo u Kolomenské. Už to nemůže být daleko. Prosím..."

Homér využil okamžik, kdy Hunter zaváhal, vytrhl se mu, ale uvízl v širokých nohavicích ochranného obleku, padl nakoleje, znovu se vyškrábal na nohy a vzdorně šlapal dál. Hunter uchopil starce se stejnou lehkostí, jako by šlo o krysu, otočil hotváří k sobě a naklonil se k němu tak, že se průzory jejich dýchacích masek ocitly ve stejné výši. Několik vteřin na starce jenzíral, ale potom uvolnil sevření. „Tak dobře," zavrčel.

Od této chvíle vlekl velitel Homéra za sebou, aniž se na sebemenší chvilku zastavil. Starci bušila krev v uších tak hlasitě,že přehlušila cvakání Geigerova počítače, strnulé nohy ho téměř neposlouchaly a u plic měl pocit, že se námahou rozskočí.

Temnou skvrnu úzkého průlezu skoro přehlédli. Vmáčkli se dovnitř a běželi ještě několik dlouhých minut, než zase vyšlíven u nového tunelu. Velitel se spěšně ohlédl, vrátil se do chodby a obořil se na Homéra: „Kam jsi mě to zavedl? Už jsi tadyvůbec někdy byl?"

Asi třicet metrů dál vlevo, tedy ve směru, kudy se museli vydat, byl tunel od země až do stropu uzavřen něčím, covzdáleně připomínalo pavoučí síť

Homérovi se nedostávalo vzduchu k mluvení, a proto jen zavrtěl hlavou. Byla to čistá pravda — osud ho sem ještě nikdynezavedl. To, co o tomhle místě slyšel, Hunterovi raději neprozradí.

Velitel uchopil samopal do levé ruky, vytáhl z batohu dlouhý nůž připomínající podomácku vyrobenou mačetu a prořízllepkavě bělavou gázu. Vysušené krunýřky létajících švábů, kteří v sítí uvízli, se rozechvěly a cvakaly jako zrezivělé rolničky.Rána se na okrajích začala okamžitě zavírat, jako kdyby samovolně zarůstala.Hunter odsunul zpola průhledný kus pavoučího zátarasu stranou, otvorem prostrčil baterku a posvítil do bočního tunelu.Zabere jim to celé hodiny, než si uvolní cestu - chodba byla protkaná lepkavými vlákny jako vícevrstvé pletivo, a to tak daleko,kam až sahal světelný kužel.

Hunter se podíval na přístroj k měření záření, vydal podivný hrdelní zvuk a jako smyslů zbavený začal trhat síť nataženoumezi stěnami. Pavučiny povolovaly jen velmi neochotně, stály víc času, než měli muži k dispozici. Po deseti minutáchpostoupili jen o třicet metrů a síť byla stále hustší - vypadalo to, že ucpala průchod jako vatový tampon.

Když se konečně dostali k větrací šachtě, pod kterou ležela na pražcích odporná dvojhlavá kostra, odhodil velitel nůž nazem.

Uvízli v pavučině stejně pevně jako švábi, a i kdyby tvor, který ty obrovské sítě utkal, byl už dávno mrtvý, postará se zářenío to, že i oni tu velmi brzy vypustí duši.

Zatímco Hunter hledal nějaké východisko, Homéra znenadání napadlo, co slyšel o tomhle místě. Klekl si na jedno koleno,vyklepal z náhradního zásobníku několik patron, uvolnil perořízkem kulky a vysypal na dlaň střelný prach.

Hunter okamžitě pochopil. Zanedlouho stáli opět na počátku spojovacího tunelu, nasypali na vatovou podložku hromádkuz hrubého šedého prachu a podrželi u ní zapalovač.

Prach zasyčel, zakouřilo se z něj - a najednou se stalo něco neuvěřitelného. Plamínek se začal současně šířit všemisměry, putoval nahoru po stěnách, dosáhl stropu a nakonec se zmocnil celého tunelu.Lačně požíral pavučinu a hnal se stále hlouběji do tmy. Jako dunivý plamenný prstenec nezadržitelně postupoval vpřed,osvětloval začouzené segmenty tunelu a tu a tam po sobě zanechával na stropě spálené cáry. Na své cestě ke Kolomenské seohnivý kruh viditelnězúžil a nasával vzduch jako gigantický píst. Potom tunel zatočil a plamen, který za sebou táhl purpurově plápolavou šerpu, jimzmizel z dohledu.

Homér měl dojem, že ve značné dálce slyšel v rovnoměrném dunění ohně nelidský zoufalý vřískot a chraptivé syčení.Stařec však byl tímhle představením pořád tak hypnotizován, že nedůvěřoval zcela ani vlastním smyslům.

Hunter vrátil nůž do batohu a místo něj vyndal dva nové, ještě zabalené filtry do plynové masky. „Ty byly vlastněpřipravené pro zpáteční cestu." Vyměnil si filtr a podal druhou krabičku Homérovi. „Po požáru je teď záření stejně vysoké jakotehdy."

Stařec přikývl. Plamen zvířil a promíchal radioaktivní částice, které se dlouhé roky usazovaly na pavučině a pronikaly dojejích vláken. V černém vakuu tunelu se teď zřejmě rojily miliardy smrtících molekul. V tomto prázdném prostoru viselynesčetné mikroskopické miny a blokovaly jim cestu. Obejít překážky bylo vyloučené.

Muselo se jít přímo jejich středem.„Kdyby tě tak teď viděl papík," vysmíval se jí tlusťoch.

Saša seděla přesně naproti otcově mrtvole, která se skloněným obličejem ležela ve vlastní krvi.Únosce jí už stáhl ramínka laclových kalhot z ramen. Pod nimi měla tričko s vybledlým obrázkem vesele se smějícího

zvířátka. Pokaždé když zvedla oči, oslepil ji únosce svítilnou, aby mu neviděla do obličeje. Vytáhl jí roubík z úst, ale Sašabeztak neměla v úmyslu o něco prosit.

„Matce se vůbec nepodobáš. Škoda, už jsem doufal..." Sloní nohy ve vysokých zakrvácených holínkách znovu obešlysloup, o který se opírala. Teď slyšela jeho hlas zezadu. „Tvůj fotřík si asi myslel, že se časem na to zapomene. Jsou alezločiny, které nejde promlčet. Například křivé obvinění. Zrada." Jeho rozplizlé obrysy se vynořily ze tmy na opačné straně.Zastavil se nad mrtvým otcem, kopl do něho botou a plivl na něj hustý hlen. „Škoda že ten dědek už pošel a já jsem mu přitomnemoh pomoct." Tlusťoch nechal světelný kužel klouzat chmurnou beztvářnou stanicí, ve které se povalovalyhromady zbytečných krámů. U rámu jízdního kola bez kol se zastavil. „Hezky jste si to tady zařídili. Myslím, že kdybys tunebyla, tatík by se už dávno voběsil."

Zatímco prosvětloval stanici, pokoušela se Saša alespoň kousek odplazit, ale za okamžik ji baterka znovu dostihla.„A docela dobře to chápu." Únosce se jediným skokem znovu ocitl vedle ní. „Podařilo se mu udělat pěknou ženskou. Jen

škoda, jak jsem říkal, že se vůbec nepodobáš matce. Nejspíš ho to vnitřně taky užíralo. No, teď už je to putna." Nabral jišpičkou boty do boku tak silně, že se převalila. „Musel jsem se sem probít celým metrem." Saša sebou trhla a začala si chránithlavu. „No vidíš, Péťo, jak lehce se dá všechno předpovědět." Znovu se otočil k Sašinu otci. „Dřív jsi svoje soky tahal rovnou ksoudu. A moc ti děkuju za celoživotní vyhnanství místo popravy! Jo, život je fakt dlouhej a okolnosti se mění - ovšem nevždycky ve tvůj prospěch. Vrátil jsem se, i když jsem na to potřeboval o deset let dýl, než jsem plánoval."

„Člověk se nikdy nikam nevrací náhodou," zašeptala Saša otcova slova.„To sedí," opáčil výsměšně tlusťoch. „Hej, kdo je to tam?" Na opačném konci nástupiště se ozvalo zašustění a pak něco

těžkého žuchlo na zem. Bylo slyšet jakési syčení a něco, co znělo jako opatrné našlapování velkého zvířete. Pak se rozhostiloklamné ticho a Saša stejně jako její únosce cítila, že se k nim z tunelu cosi blíží.

Muž potichu odjistil, klekl si vedle dívky na koleno, přitiskl pažbu k rameni a vyslal roztřesený světelný kužel na okolnísloupy. To, že se v jižním tunelu, který byl dlouhá desetiletí beznadějně opuštěný, něco pohybuje, byla stejná záhada, jakokdyby na některé centrální stanici zničehonic ožily mramorové sochy.

V neklidně putující světelné skvrně se krátce objevil neurčitý stín. Podle obrysů i hbitosti určitě nepatřil člověku. Jakmilese však světlo vrátilo na stejné místo, nebylo po tajuplném tvorovi ani stopy. Za pár vteřin ho panicky hledající paprsky znovuobjevily - tentokrát však ve vzdálenosti pouhých dvaceti kroků.

„Medvěd?" zašeptal tlusťoch nevěřícně a stiskl spoušť.

Kulky narážely do sloupů a zakusovaly se do stěn, ale zdálo se, jako by se zvíře rozplynulo ve vzduchu, a žádná střelanezasáhla cíl. Pak se muž zničehonic nesmyslně svalil, kalašnikov zařinčel o zem a nešťastník si přitiskl ruce na břicho.Svítilna se odkutálela stranou, takže světelný kužel se rozléval těsně nad zemí a osvětloval zdola jeho zkroucenou postavu.

Z příšeří beze spěchu vystoupil člověk - podivuhodně měkkými, téměř neslyšnými kroky, ačkoli měl na nohou těžkévojenské boty. Ochranný oděv byl i na jeho svalnatou postavu příliš velký, takže zdálky mohl být skutečně považován zamedvěda.

Neměl plynovou masku. Holá zjizvená hlava připomínala vyprahlou poušť. Část obličeje měla výrazné, i když trochuhrubé a tvrdé rysy. Dal by se vcelku označit za pohledný, kdyby nebyl mrtvolně strnulý. Sašu při tom pohledu bezděčnězamrazilo. Druhá polovina však byla strašlivě zřízená - spleť jizev ji změnila v dokonale odpornou masku. Přesto by měl mužůvvzhled v sobě spíš něco odpudivého než děsivého, kdyby tu nebyly jeho oči. Stále těkající, napůl šílený pohled bylo to jediné,co té nehybné tváři propůjčovalo život. Život bez duše.

Tlusťoch se pokusil vstát, ale hned se zase zhroutil na zem a zakřičel bolestí. Neznámý svalovec k němu přidřepl, namířilmu dlouhou hlaveň pistole s tlumičem na zátylek a stiskl spoušť. Křik okamžitě utichl, ale ozvěna několik vteřin bloudilaklenutou stanicí a podobala se ztracené bytosti, kterou někdo připravil o tělo.

Výstřel mu utrhl bradu. Sašin únosce jí teď ukázal svou tvář - zahleněný rudý trychtýř. Dívka sklonila hlavu a tiše serozvzlykala. Strašlivý neznámý se zvolna vzpřímil a zamyšleně na ni namířil pistoli.

Potom se rozhlédl a změnil rozhodnutí. Pistole zmizela v pouzdře a on sám ustoupil, jako by se chtěl od svého činudistancovat. Otevřel si plochou polní láhev a přiložil ji ke rtům.

Na malé jeviště, osvětlené postupně slábnoucí tlusťochovou svítilnou, nyní vstoupila další postava - stařík. Ztěžka supěla tiskl si dlaň na žebra. Měl na sobě stejný ochranný oděv jako zabiják, ale pohyboval se v něm velice neobratně. Jakmiledostihl svého průvodce, klesl vyčerpaně na zem. Nevšiml si ani, že je tu všechno v tratolišti krve. Teprve když si trochuodpočinul a otevřel oči, spatřil obě zohavené mrtvoly - a mezi nimi němou, k smrti vyděšenou dívku.Jen co se jeho srdce stačilo uklidnit, hned se zase rozbušilo. Ještě než Homér pro to našel výstižná slova, neomylné věděl, žeji objevil. Po všech marných pokusech nechat po nocích před svým vnitřním zrakem povstat hrdinku románu a vymyslet její rty,ruce, šaty, vůni, pohyby a myšlenky najednou stanul před člověkem z masa a krve, který přesné odpovídal jeho představám.

Vlastně ne, původně si představoval něco jiného — elegantnějšího, rovnoměrnějšího... a nepochybně dospělejšího.Tahle byla příliš hranatá a v jejích očích neviděl hřejivou roztouženost, nýbrž dva úlomky z tvrdého ledu. Věděl ale, že to je on,kdo se mýlí — nemohl dost dobře tušit, jaká bude ve skutečnosti.

Její uštvaný pohled, strach vepsaný do tváře, spoutané ruce — to všechno ho fascinovalo. Jistě, uměl leckteré příběhyskvěle převyprávět, ale napsat takovou tragédii, jakou prožila tahle mladá žena, to by zdaleka přesahovalo jeho schopností.Její bezmocnost, to, jak byla vydaná osudu napospas, jak se zázračně zachránila a způsob, jak se její osud prostoupil s jehoa Hunterovým životním údělem — to mohlo znamenat jen jedno: vydal se správnou cestou.

Věřil jí, ještě než pronesla jediné slovo. Kromě všeho ostatního se totiž tahle dívka s rozmrhanými a neobratněpřihlazenými vlasy, zašpičatělýma ušima, začouzenými tvářemi, křehkými, odhalenými a podivuhodně bělostnými rameny adětsky plným rozkousaným dolním rtem vyznačovala zvláštním druhem krasy, takže se k jeho zvědavosti přidružil i soucit aspontánní něžná náklonnost.

Homér k ní přistoupil a přidřepl. Skrčila se i přimhouřila oči. Divoška, pomyslel si Nenapadlo ho nic, co by jí mohl říct, a takji jemně pohladil po rameni.

„Musíme jít dál," zavrčel Hunter.„A co bude s..." Homér ukázal tázavým pohledem na dívku.„Nic. To se nás netýká."„Nemůžeme ji tu přece nechat samotnou!" „No tak co vyřeší kulka," opáčil drsně velitel.

Já s vámi nechci jít," ozvala se dívka překvapivě jasným hlasem. Jenom mi sundejte pouta. Klíče má asi tamten." Ukázala nabeztvářnou mrtvolu na zemi.Několika úspornými pohyby Hunter prohledal mrtvolu a vytáhl z náprsní kapsy svazek plechových klíčů. Hodil je dívce, podívalse na Homéra a zeptal se: „Spokojen?"Stařec hrál o čas. „Co ti ten hajzl udělal?" zeptal se dívky.„Nic," odpověděla a namáhavě se lopotila se zámkem. „Nezašlo to tak daleko. Není to netvor, jen obyčejný člověk. Děsivý,hloupý a mstivý. Jako všichni."„Všichni ne," namítl stařec, ale neznělo to moc přesvědčivé.„No jistě, všichni," opakovala. Bolestí sevřela rty, ale podařilo se jí postavit se na oteklá chodidla. „Ale co, není vždyckyjednoduché zůstat člověkem."Jak rychle se dokázala zbavit strachu! Teď už oči neklopila k zemi, ale hleděla na oba muže přísné a vyzývavě. Sklonila se kjednomu z mrtvých těl, opatrně ho otočila na záda, srovnala nebožtíkovi paže a políbila ho na čelo. Potom se otočila kHunterovi, přimhouřila oči a v jednom koutku úst jí zacukalo. „Děkuju."Nevzala si zbraně ani jiné věci. Sešplhala na kolej a s lehkým kulháním zamířila k tunelu.Velitel ji sledoval ponurým pohledem. Rukou klouzal po opasku, jako by se nemohl rozhodnout mezi nožem a polní lahví.Nakonec se rozhodl. Napřímil se a zvolal za ní: „Počkej!"

KAPITOLA 8

MASKY

Klec ještě ležela tam, kde násilnický tlusťoch srazil Sašu k zemi. Dvířka byla dokořán a krysa pryč... No dobře, pomyslela siSaša, i krysa má právo na svobodu.

Nedalo se nic dělat, musela si nasadit plynovou masku svého únosce. Měla pocit, že cítí zbytek jeho páchnoucího dechu,ale mohla být ráda, že neměl nasazenou masku, když ho Hunter zastřelil.

Uprostřed mostu se záření opět nečekaně zvýšilo.Podobalo se to zázraku, že se v obrovském skafandru, ve kterém plandala jako larva švába v zámotku, vůbec dokázala

pohybovat. Plynová maska byla sice od širokého obličeje mrtvého násilníka roztažená, ale přesto jí dobře přiléhala. Saša sepokoušela dýchat ze všech sil, aby vyhnala z hadic a filtrů vzduch určený pro nebožtíka. Když však hleděla kulatýmiokovanými skleněnými průzory ven, nemohla se zbavit pocitu, že vklouzla do cizího těla. Ještě před hodinou vězel v tomhleochranném obleku ten strašlivý démon, který ji postihl - a teď se musela, aby přešla přes ten most, stejně tak přenést do něhoa pozorovat svět jeho očima.

A nejen jeho - i očima těch lidí, kteří ji a otce vyhnali z Kolomenské a celé dlouhé roky je nechali žít jen proto, že jejich lačnostbyla silnější než nenávist. Bude muset Saša dál nosit tuhle černou gumovou masku, aby se ztratila v davu? Bude musetpředstírat, že je někdo jiný, kdosi bez tváře a citů? Kdyby jí to aspoň pomohlo změnit se vnitřně - zapomenout na všechno, coprodělala, a pevně věřit tomu, že může znovu začít s čistým štítem!

Přála si, aby ji ti dva nenašli jen pouhou náhodou, ale aby sem byli posláni kvůli ní. Věděla ovšem, že to není pravda.Nechápala, proč ji vzali s sebou - jestli je to pro radost, ze soucitu nebo aby si něco vzájemně dokázali. V několika slovech,kterými ji stařec počastoval, se tetelilo jisté účastenství, ale při všem, co dělal, dbal na svého průvodce, mluvil, jen když musel,a zřejmě ho trápilo, jak nevypadat přehnaně lidsky.

Zato druhý muž se od chvíle, kdy dívce dovolil, aby s nimi šla na nejbližší obydlenou stanici, ani jednou po ní neohlédl.Saša úmyslně trochu zaostala, aby si ho alespoň zezadu mohla v klidu prohlédnout. Zřejmě její pohled vycítil, protože seokamžitě křečovitě napjal a škubl hlavou, ale neotočil se - možná z ohledu na její ženskou zvědavost, ale možná i proto, aby sinemyslela, že se o ni jakkoli stará.

Mohutné tělo holohlavce a jeho animální chovám, kvůli kterému si ho tlusťoch spletl s medvědem, ho charakterizovalyjako osamělého bojovníka. Ten dojem však neměl nic společného s jeho nespornou fyzickou silou. Vycházela z něho energie,která by byla stejně citelná, i kdyby byl vyzáblý a nízkého vzrůstu. Takový muž může kohokoli přinutit k poslušnosti - a kdybyse někdo odvážil odporovat jeho rozkazu, bez váhání ho zničit.

A dlouho předtím, než Saša dostala strach z toho člověka pod kontrolu a ujasnila si jeho i svou pozici v životě, jí ještěneznámý vnitřní hlas — hlas ženy v jejím nitru - napovídal, že i ona ho bude následovat.Drezína jela podivuhodně rychle. Homér skoro necítil odpor páky, protože velitel naproti němu odváděl práci za dva. Stařec zeslušnosti zvedal a spouštěl paži, ale nestálo ho to prakticky žádnou sílu.

Kompaktní most metra se brodil mnoha pilíři temnou vodou podobnou hustému oleji.Betonové obložení na některých místech už odpadlo od železné kostry a patky byly tak zešikmené, že se jedna ze dvou

kolejí zlomila a zřítila do hlubiny.Byl to ryze funkční most, standardní model s krátkou životností jako všechny novostavby v okolí a všechny vnější čtvrti

hlavníhoměsta navržené na rýsovacím prkně. Nebylo na nich nic, ale opravdu vůbec nic estetického. Přesto si Homér, když senadšeně rozhlížel na všechny strany, musel vzpomenout na magické padací mosty Petrohradu a elegantní mostní konstrukciKrymského mostu s jeho litinovými řetězy.

Za více než dvacet let, která už teď žil v metru, vyšel jen třikrát na povrch. Pokaždé se pokoušel shlédnout tolik, kolik muvolnost pohybu dovolila. Osvěžit vzpomínku, upřít slábnoucí oči jako objektivy na město a stisknout mírně zrezivělou spoustvizuální paměti, aby nahromadil co nejvíc dojmů pro budoucnost. Třeba už nikdy nebude mít příležitost dostat se na tak krásnámísta nahoře jako Kolomenskaja, Rečnoj vokzal nebo Ťoplyj stan - všechny tři velmi vzdálené a okrajové stanice, na které dříve — jakomnozí Moskvané— neprávem pohlížel s jistým nádechem pohrdání.

S každým rokem Moskva vůčihledně stárla, chátrala a rozpadala se. Homér cítil potřebu dotknout se mostu pozvolnaodcházejícího na věčnost - jako dívka před ním na Kolomenské ještě jednou pohladila jiného nebožtíka. Most, šedé výstupkytovární budovy, osiřelé úly obytných domů. Kochat se pohledem na ně, dotýkat se jich a cítit, že skutečně existují, že tohle tadynení sen. A rozloučit se s nimi- pro všechny případy.

Výhled byl špatný, stříbrný svit měsíce nepronikl hustou vrstvou mraků, takže stařec okolí spíš tušil, než vnímal. Ale tonevadilo — byl přece beztak zvyklý nahrazovat realitu představivostí.

Ostatně Homér myslel jen na to, co teď viděl. Zapomněl na legendy, které si předsevzal vytvořit, pustil z hlavy tajuplnýdeník, kterým se v posledních hodinách stále zabývala jeho fantazie. Připadal si jako dítě na školním výletě - nasával do sebepohled na rozplizlé obrysy výškových domů, neustále otáčel hlavou sem a tam a hlasitě mluvil sám se sebou.Ostatní dva si přejezd zdaleka tak neužívali. Velitel hleděl ve směru jízdy a občas zastavil, aby pozorným pohledem zjistil, copod jejich nohama způsobilo ten či onen zvuk. Jinak věnoval veškerou pozornost onomu vzdálenému, pro jeho průvodceneviditelnému bodu, kde se koleje zase zavrtávaly do země.

Dívka seděla za ním a oběma rukama svírala ukořistěnou plynovou masku. Bylo na ní vidět, že se tady nahoře necítídobře. V tunelu připadala Homérovi velká, ale jakmile se ocitli venku, zmenšila se, jako by se stáhla do neviditelné ulity, anedokázal ji zvětšit ani prostorný ochranný oděv, který vzala mrtvému násilníkovi. Z mostu mohla sledovat fascinující výjevy,ale podle všeho jí vůbec nezajímaly - většinou jen zírala přímo před sebe na zem.

Minuli trosky stanice Technopark. Ta byla krátce před válkou velmi spěšně dokončena a její současný žalostný stavnezavinily ani tak bombové útoky jako spíš zub času. Potom se konečně přiblížili k tunelu.

Oproti bledé noční temnotě se zdálo, že vchod do tunelu vyzařuje absolutní tmu. Skafandr teď Homérovi připadal jakoskutečné brnění a on sám se cítil jako středověký rytíř vstupující do bájemi opředené dračí jeskyně.

Zvuky nočního města nechali za sebou na prahu, tam, kde jim Hunter přikázal vystoupit z drezíny. Teď už bylo slyšet jenopatrné kroky tří společníků a jejich úsečná slova, která se odrážela od tunelových segmentů jako ozvěna. Tenhle tunel mělzvláštní zvuk. Homér zřetelně vnímal uzavřenost prostoru, jako kdyby vlezli hrdlem do skleněné lahve.

„Tamhle je zavřeno." Zdálo se, jako by si Hunter chtěl potvrdit své obavy. Světelný kužel z jeho baterky narazil napřekážku první. Před nimi se jako neproniknutelná stěna tyčila hermetická brána. Na místě, kde se dotýkala kolejí, bylo vidětlesklé spoje a z masivních kloubových závěsů vyčnívaly hnědé kusy vazelíny. Na hromadě tu ležela stará prkna, suché chrastía ohořelá polena, jako by se tu někdo nedávno pokoušel rozdělat oheň. Brána se jednoznačně používala, ale zřejmě jen jakovýchod — na této straně nebylo vidět zvonek ani jiné signální zařízení.

Velitel se otočil k dívce: „Vypadá to tady vždycky takhle?"„Občas někdo vyjede ven a zamíří k nám na druhý břeh za obchodem. Myslela jsem, že dnes..." Vypadalo to, jako by se

chtěla ospravedlnit. Věděla, že tu není vchod, a zatajila jim to?Hunter zabušil rukojetí mačety na bránu, jako by obsluhoval obrovský kovový gong. Ocel však byla příliš silná a místo

tlumeně se rozléhajícího zvuku se ozval jen dutý šramot. Na druhé straně by to sotva mohl někdo slyšet - pokud tam vůbecněkdo přebýval. Žádná odpověď. Zázrak se nekonal.V rozporu se zdravým rozumem Saša doufala, že ti dva dokážou bránu otevřít. Nevarovala je, že vchod do Velkého metra jeuzavřen. Bála se totiž, že by se mohli vypravit jinam a ji nechat tam, kde ji našli.

Ve Velkém metru však na ni nikdo nečekal a otevřít, vylomit nebo vyrazit bránu nebylo možné. Holohlavec hledal nazátarasu slabá místa nebo tajné zámky, ale Saša už věděla, že se z této strany nedá otevřít. Otvírala se pouze zevnitř ven.

„Vy zůstanete tady," nařídil oběma vztekle. „Prohlédnu si zátaras v druhém tunelu a zkusím najít větrací šachty." Krátcese odmlčel a dodal: „Zase se vrátím." Pak zmizel.

Stařec sebral pár větví a prken a rozdělal malý ohýnek. Potom se posadil na pražce a začal se přehrabovat v batohu.Saša si sedla vedle něho a pokradmu ho pozorovala. Uspořádal zvláštní představení, možná pro ni, třeba ale také jen prosebe.

Když ze zavazadla vytáhl ošoupaný špinavý notes, vrhl na Sašu podezíravý pohled, trochu se od ní odsunul a sklonil senad stránky. Vzápětí s podivuhodnou hbitostí vyskočil a ohlédl se, je-li holohlavec skutečně pryč. Pomalu se odplížil desetkroků směrem k východu z tunelu, a teprve když ani tam nikoho neobjevil, spokojil se s těmito bezpečnostními opatřeními.Opřel se o bránu, postavil ruksak mezi sebe a Sašu a pohroužil se do četby.Četl neklidně, mumlal si pod vousy něco nesrozumitelného, vytáhl rukavice, sáhl po lahvi s vodou a vystříkl z ní několik kapekna knížečku. Pak četl dál. Zanedlouho si najednou začal otírat ruce o nohavice, mrzutě se plácl do stehna, sáhl z nějakéhodůvodu na plynovou masku a spěšně pokračoval v četbě. Jeho vzrušení vyrušilo Sašu z vlastních myšlenek, a proto se kněmu přisunula blíže. Stařec však byl příliš zaujatý, než aby se o ni staral.Jen skleněnými průzory masky se dalo rozpoznat, jak se mu zelené oči horečnatě lesknou. Občas se s viditelnou námahouodtrhlod četby, jako kdyby se potřeboval pořádně nadechnout. To pak ustrašeně zíral na kulatý kousek noční oblohy na koncitunelu, ale tam se nic nezměnilo: Holá lebka definitivně zmizela. A zároveň ho zase beze zbytku pohltil notes.

Teď už chápala, proč stříkal vodu na papír - pokoušel se oddělit slepené stránky. Zřejmě se mu to moc nedařilo a jednoudokonce vykřikl, jako by se řízl - povedlo se mu jednu stránku roztrhnout. Zaklel a vynadal sám sobě. Teprve pak si všiml, žeho dívka pozorně sleduje. Rozpačitě si upravil plynovou masku, ale nedostala z něho ani slovo, dokud notes nedočetl dokonce.

Potom spěšně přistoupil k ohni a hodil zápisky do plamenů. Nepodíval se na Sašu, která ovšem pochopila, že nemásmysl se na nic vyptávat. Beztak by ji jen obelhal, nebo by neprozradil vůbec nic. Navíc ji teď mnohem víc zaměstnávaly jinévěci. Odhadovala, že holohlavec je pryč už nejméně hodinu. Nenechal je tady trčet jako nepotřebný balast? Posadila se kestarci a potichu mu řekla: „Druhý tunel je taky uzavřený. A všechny šachty v okolí jsou zazděné. Existuje jen tenhle jedinývchod."

Muž se na ni roztržitě podíval. Nejspíš se musel dost přemáhat, aby se soustředil na to, co právě vyslechl. „On nějakoucestu najde. Cítí ji jako pes." Zhruba na minutu se odmlčel a potom se - nejspíš jen ze zdvořilosti — zeptal: „Jak se jmenuješ?"

„Alexandra," odpověděla vážně. „A ty?"„Nikolaj...," podal jí ruku, ale zničehonic křečovitě ucukl, ještě než se jí Saša stačila dotknout. Vypadalo to, jako by si to

rozmyslel. „Homér. Jmenuju se Homér."„Homér... To je podivná přezdívka," opáčila zamyšleně.„Tak se prostě jmenuju," trval upjatě na svém.Má mu vysvětlit, že dokud bude s nimi, čekají je jen zavřené dveře? Kdyby sem oba muži přišli sami, mohla být brána

klidně dokořán.Kolomenskaja prostě nechtěla Sašu pustit ze spárů. Trestala ji za to, jak se chovala k otci. Pokoušela se uprchnout, ale řetěz

byl napnutý k prasknutí a ona ho nedokázala přetrhnout. Stanice ji už jednou donutila k návratu — nepochybně to udělá ipodruhé.

Ačkoli se snažila takové myšlenky a představy zahnat jako krvelačný hmyz, stále přilétaly, kroužily kolem ní a lezly jí douší a očí.

Stařec se Saši ještě na něco zeptal, ale nedočkal se odpovědi. Oči zastřel závoj ze slz a znovu slyšela otcův hlas: Nic nenídrahocennější než lidský život. Teprve nyní skutečně pochopila, co tím chtěl říct.Pro Homéra už nebylo záhadou to, co se dělo na Tulské. Vysvětlení bylo jednodušší a strašlivější, než si myslel. A teď, kdyžrozluštil všechny záznamy v notesu, pro něho začal ještě horší příběh - deník se pro něho změnil v menetekel, zavedl ho nacestu, z níž nebylo návratu. Protože o všem věděl, nikdy se toho nezbaví — na to může notes pálit, kolikrát se mu zachce.

Kromě toho díky dalším závažným, ba nevyvratitelným indiciím vzrostla jeho nedůvěra vůči Hunterovi, ačkoli ani vnejmenším netušil, co si s ní má počít. To, co se v deníku dočetl, zcela odporovalo velitelovým tvrzením. Hunter lhal, a to zcelavědomě. Homér musel zjistit, k čemu je ta lež prospěšná, ba jestli má vůbec nějaký smysl. Na tom záviselo, jestli bude Huntera

nadále následovat a jestli jeho dobrodružství skončí jako hrdinský epos nebo zuřivým masakrem bez přeživších svědků. Prvnízápisky v notesu byly datované dnem, kdy karavana bez problémů minula Nagornou a přiblížila se k Tulské, aniž se setkala sjakýmkoli odporem.Brzy budeme u Tulské. Tunely jsou klidné a prázdné, informoval radista. Postupujeme rychle vpřed, to je dobré znamení. Velitel počítá s tím, že

nejpozději zítra se zase vrátíme. O několik hodin později ustaraně zaznamenal: Tulskou nikdo nehlídá. Poslali jsme tam průzkumníka.Zmizel Velitel rozhodl, že na stanici vstoupíme společně. Vykonali jsme přípravy na zteč. Zase o něco později: Je těžké pochopit, co se to tadyděje... Mluvili jsme s usedlíky. Vypadá to špatně. Asi nějaká nemoc. Zanedlouho jasné tvrzení: Několik lidí na stanici se něčím nakazilo...Neznámé onemocněni... Členové karavany se zřejmě nejdřív pokoušeli nemocným pomoct: Felčar neví, jak to léčit. Říká, že je to něcojako vzteklina... Strašné bolesti, lidé ztrácejí příčetnost a napadají ostatní. A hned nato: Jakmile je choroba oslabí, jsou víceméně neškodní. Horší jeale... Právě na tomto místě se stránky slepily

a Homér je musel postříkat vodou, aby je od sebe oddělil. Světloplachost. Nevolnost. Krvácení z úst. Kašel. Pak otečou a promění se v... Slovobylo pečlivě začerněno. Není jasné, jak se to přenáší. Vzduchem? Kontaktem? Tenhle záznam už pocházel z následujícího dne. Návratskupiny se opozdil.

Proč nepodali hlášení, ptal se sám sebe Homér. Zároveň ho napadlo, že už někde četl odpověď. Listoval pár stráneknazpět... Žádný kontakt. Telefon němý. Zřejmě sabotáž. Někdo z vyhnanců, ze msty? Zjistili to už před naším příchodem. Zpočátku vyháněli nemocné dotunelů. Že by některý z nich přeřízl kabel?

Na tomto místě se Homér odtrhl od písmen a upřeně se zadíval do temného prostoru, aniž cokoli viděl. Za předpokladu,že někdo přerušil kabelové spojení — proč se nevrátili na Sevastopolskou?

Je to zlé. Než to vypukne, uplyne týden. Co když ještě víc... ? Než nastoupí smrt, trvá to další týden až dva. Nikdo neví, kdo je nemocný a kdo zdravý.Žádný detoxikační prostředek neexistuje. Nemoc je absolutně smrtelná. Následující den radista zapsal další poznámku, kterou už Homérznal: Na Tulské panuje chaos. Nedá se projít k metru, Hanza nikoho nevpouští. Zpátky taky nemůžeme. O dvě stránky dál pokračoval: Zdravístřílejí na nemocné, hlavně na ty agresivní. Zahnali nakažené do kóje... Ti kladou odpor a chtějí ven. A pak následoval horor: Vzájemně se rozsápali nakusy...

I radista měl strach, ale železná disciplína skupiny zabránila tomu, aby se jeho obavy proměnily v paniku. I uprostředsmrtelné epidemie stála sevastopolská jednotka jako jeden muž.

Máme situaci pod kontrolou. Stanice je uzavřená, byl dosazen velitel, četl Homér. Všichni jsme zdrávi, ale ještě uplynulo málo času.Pátrací jednotka ze Sevastopolské zřejmě dorazila na Tulskou v pořádku, ale samozřejmě tam rovněž uvízla. Rozkaz zní zůstat

tady, dokud nepomine inkubační doba, aby nebylo žádné riziko pro... Nebo navždy, zapsal ponuře radista. Situace je bezvýchodná. Pomoc se nedáčekat odnikud. Jakmile vyzveme Sevastopolskou, povedeme vlastní lidi do zkázy. Nic naplat, musíme to tu vydržet... Jak dlouho ještě?

Tajuplnou hlídku u hermetické brány stanice Tulskaja tedy postavili sami Sevastopolci. Proto jejich hlasy připadalyHomérovitak známé - byli to lidé, se kterými o několik dní dříve osvobodili od nějakých potvor tunel k Čertanovské. Tím, že se dobrovolnězřekli návratu, chtěli uchránit vlastní stanici před nákazou...

Většinou z člověka na člověka, ale zřejmě i vzduchem. Vypadá to, že někteří jsou proti tomu imunní. Začalo to už před několika týdny, a přesto mnozíještě neonemocněli... Ale pořád jich přibývá. Žijeme v umrlčí komoře. Kdo jako příští vypustí duši? Zrychlený rukopis tu působil jako hysterickývýkřik. Potom se však radista zřejmě zase uklidnil a rovnoměrně pokračoval: Musíme něco podniknout. Ostatní varuji. Přihlásím sedobrovolně. Ne na Sevastopolskou, ale najít místo, kde je poškozený kabel. Musíme tam bezpodmínečně dojit.

Uplynul další den, kdy autor nejspíš sváděl nelehký boj s velitelem karavany a do úmoru diskutoval s dalšími vojáky - den,kdy propadal stále většímu zoufalství. To, co se jim pokoušel vysvětlit, zaznamenal v deníku, když se zase uklidnil: Oni to prostěnechápou! Blokáda trvá už celý týden. Sevastopolskaja pošle další trojici, a ani ta se nevrátí. Pak se vypraví na cestu všichni a zahájí velkou zteč. Avšakkdokoli se dostane k Tulské, ocitne se automaticky v rizikové zóně. Někdo se určitě nakazí a přinese to domů. To by byl konec. Musíme zabránit útoku nastanici! Proč tomu jenom nerozumí...

Další pokus přesvědčit vedení skončil stejným nezdarem jako všechny předchozí: Nenechají mě odejít. Zbláznili se. Když ne já, takkdo? Musím uprchnout.Předstíral jsem, že už teď souhlasím s tím, abychom čekali dál, napsal o den později. Pak jsem se nechal přidělit na hlídku k bráně. Jednou jsem prostěoznámil, že chci najit místo, kde je poškozený kabel, a bez ptaní jsem vzal nohy na ramena. Postřelili mě do zad. Kulka tam ještě vězí. Homér obrátil list.Ne pro mě. Pro Natašu a Serjožku. Myslel jsem, že odtud neuniknu. Ale oni musí žít. Aby Serjožka... Tady pero vyklouzlo z autorových zesláblýchprstů. Možná to připsal i později, protože někde nebylo dost místa nebo už prostě nehrálo žádnou roli, kde něco napíše. Pakse chronologie zase obnovila: Díkybohu, Nagornou jsem se prosmýkl! Už mě opustily všechny síly. Jdu a jdu. Ztratil jsem vědomi Jak dlouho jsemspal? Nevím. V plicích krev? Od kulky, nebo jsem onemocněl? Nemůžu... Křivka posledního písmene sezměnila v přímku jako encefalogram umírajícího. Potom však asi ještě procitl a dokázal větu dokončit: ... najít to vadné místo.

To, co se nyní objevilo na papíře s tmavě rudými sraženinami, bylo stále nesouvislejší. Konečně Nachimovskij prospektJsem tu. Vím, kde je telefon. Musím je varovat... Jen to ne! Zachránit... Chybíš mi... Dostal jsem spojení. Jestlipak to slyšeli? Brzy to skončí. Je to legrace.Jsem unavený. Nemám už patrony. Chci usnout, než ti... Stojí tam a čekají. Ještě jsem naživu... vypadni.

Závěr deníku napsal zřejmě dříve. Krasopisem tam zopakoval varování, aby nikdo neútočil na Tulskou, a připojil své jméno- jméno člověka, který obětoval život, aby tomu i za nejvyšší cenu zabránil.

Homérovi však bylo jasné, že to poslední, co radista zapsal, než jeho signál navždy ztichl, byla tato věta: Ještě jsem naživu...vypadni.Dvojici krčící se u ohně obklopilo tíživé ucho. Homér se už nesnažil přimět dívku k hovoru. Mlčky se holí přehraboval v popelu,kde mokrý zápisník neochotně hořel jako vzpurný kacíř, a čekal na to, až zeslábne bouře, která zuřila v jeho nitru.

Osud se mu vysmíval. Jak vroucně ho žádal o rozluštění záhady stanice Tulskaja! Jak byl hrdý, když objevil zápisník, a jakz celého srdce doufal, že dokáže sám rozmotat spletitá vlákna tohoto příběhu. A jak to dopadlo? Ted když znal odpověď navšechny otázky, proklínal sám sebe za zvědavost.

Jistě, když strčil deník na Nachimovském prospektu do kapsy, měl nasazenou dýchací masku. I teď měl na sobě ochrannýskafandr. Nikdo však neví, jak se ta nemoc přenáší!

Zachoval se jako strašný idiot, když si namlouval, že už mu nezbývá moc času. Jistě, motivovalo ho to a zároveň mu topomohlo překonat váhavost a strach. Smrt však má vlastní vůli a nesnáší, když jí někdo něco přikazuje. Takže nyní mu deníkuvedl konkrétní lhůtu: Od infekce dělí smrt jen pár týdnů. A i kdyby šlo o celý měsíc - kolik toho ještě musí vyřídit za těchmizerných třicet dní!

Co si má počít? Přiznat se svým průvodcům, že je nemocný, a vrátit se na Kolomenskou, aby tam zemřel - pokud ne nanákazu, pak hladem nebo z ozáření? Na druhé straně je fakt, že jestli v sobě užnosí tu hroznou chorobu, stačil s nejvyšší pravděpodobností nakazit i Huntera a dívku, kteří s ním dýchali stejný vzduch.Zvláště Lovec ji měl téměř nadosah — vždyť přece na Tulské rozmlouval se strážnými.

Nebo má doufat, že ho nemoc ušetří, zatajit ji a vyčkávat? Samozřejmě nikoli jen tak pro nic za nic, ale aby mohl sHunterem pokračovat v cestě — a aby nezeslábl vír událostí, který se ho zmocnil a ze kterého mohl nadále čerpat svouinspiraci.

Jestli totiž v důsledku objevu toho prokletého deníku zahyne Nikolaj Ivanovič, zestárlý a zbytečný obyvatel Sevastopolské,někdejší pomocný strojvůdce, červ připoutaný gravitací k zemi, zazáří o to krásněji — i když velmi pomíjivě — jako motýl nadenním světle kronikář a autor mýtů Homér. Třeba mu teď osud konečně seslal tragédii hodnou velikánova pera a závisí užjenom na něm, jestli ji za třicet dní, které mu na to byly poskytnuty, dokáže probudit na papíře k životu.

Má právo nechat takovou šanci nevyužitou? Má právo na to, aby se změnil v poustevníka, zapomněl na svou legendu,dobrovolně se vzdal skutečné nesmrtelnosti, a tak o ni připravil i všechny své blízké? Co by byl větší zločin a hloupost: néstmorovou pochodeň půlkou metra, nebo spálit rukopisy i sebe sama?

Homér toužil po slávě a zároveň podléhal malomyslnosti. Už dávno si vybral a teď už jen hledal argumenty na podporusvé volby. Čemu by to prospělo, kdyby se na Kolomenské jako v hrobce nechal zaživa mumifikovat vedle dvou mrtvol? Nebylstvořený pro hrdinské činy. Pokud jsou bojovníci ze Sevastopolské ochotni zaútočit na Tulskou a jít tak na jistou smrt, je to jen jejichrozhodnutí. Aspoň neumřou o samotě a v zapomnění.

Ale jaký by to mělo smysl, kdyby se obětoval Homér? Huntera by beztak nezadržel. Stařec v sobě nesl nákazu, aniž tušil,co dělá — Lovec to však naprosto přesně věděl už od Tulské. Není divu, že trval na úplné genocidě všech obyvatel stanice, a tovčetně sevastopolské karavany. A žádný div, že chtěl bezpodmínečně použít plamenomety.

Pokud ale byli už oba infikováni, postihne epidemie nevyhnutelně i Sevastopolskou - a tam ze všech nejdřív lidi, v jejichžblízkosti se zdržovali. Jelenu. Náčelníka stanice. To by znamenalo, že stanice nebude mít za tři týdny vedení, vypukne chaosa choroba nakonec usmrtí i všechny ostatní.

Ale proč se Hunter vrátil na Sevastopolskou, když věděl, že se možná také nakazil? Homérovi začalo pozvolna docházet, ževelitel nejedná intuitivně, ale krok za krokem uskutečňuje nějaký plán. Nemohl ovšem tušit, že stařík znovu zamíchá karty...

Byla tedy Sevastopolskaja odsouzena k zániku a jejich výprava už postrádá jakýkoli smysl? I kdyby se Homér chtěl vrátitdomů, aby se alespoň ve smrti spojil s Jelenou, nebylo to možné. Samotná cesta z Kachovské na Kaširskou stačí na to, aby sejejich ochranné masky staly zcela nepotřebnými. Navíc se musí co nejrychleji zbavit i skafandrů, které byly ozářeny desítkami,možná i stovkami rentgenů. Co si má teď počít?

Dívka se schoulila do klubíčka a usnula. Oheň konečně pohltil zamořený deník i poslední větve a uhasl. Homér chtěl šetřitbaterie ve svítilně, a proto se rozhodl, že bude co nejdéle čekat ve tmě.

Ne, bude velitele následovat dál! Aby zmenšil nebezpečí nákazy, vyhne se kontaktu s jinými osobami, batoh s osobnímipředměty tu nechá ležet a zničí oblečení, přičemž bude stále doufat v příznivý osud, aniž ovšem přitom zapomene natřicetidenní odpočet. Každý den bude nyní pracovat na své knize. Však ono se už všechno nějak vyřeší, namlouval si. Hlavněmusí následovat Huntera.

Pokud se Lovec ovšem ještě objeví...Už to bylo přes hodinu, co zmizel v ponurém otvoru na konci tunelu. Homér se sice snažil dívku klidnými slovy ukonejšit,

ale sám nebyl vůbec přesvědčený o tom, že se k nim velitel zase vrátí.Čím víc o něm zjistil, tím méně mu rozuměl. Bylo stejně nemožné o veliteli pochybovat a věřit mu. Nezapadal do žádné

obecné představy, neprojevoval obvyklá lidská hnutí mysli. Ten, kdo se mu svěřil, se vystavil síle přírodního živlu. Pro Homérauž bylo pozdě, protože to udělal. Nemělo smysl, aby toho teď najednou začal litovat.

Ve tmě mu už ticho nepřipadalo tak neproniknutelné. Jako tenkou slupkou bylo tu a tam slyšet zvláštní šepot, vzdálenévytí, šustot... Homérovi to připadalo jako vrávoravá chůze mrchožroutů, pak zase neslyšný klouzavý pohyb obrovských příšerna Nagorné a nakonec výkřiky umírajících. Po necelých deseti minutách to nevydržel.

Rozsvítil baterku a škubl sebou.Dva kroky od něho stál Hunter. Měl ruce zkřížené na hrudi a upřeně zíral na spící dívku. Zastínil si dlaní oči před

oslepujícím kuželem světla a klidně prohlásil: „Hned otevřou."Saše se zdál sen... Byla zase sama na Kolomenské a čekala, až se otec vrátí z jedné ze svých četných výprav. Bylo už pozdě,ale musela na něho bezpodmínečně počkat, pomoct mu ze skafandru, zbavit ho dýchací masky a nabídnout něco malého ksnědku. Stůl dávno prostřela a nevěděla, čím by se měla zaměstnat. Chystala se odejít od brány vedoucí na povrch, ale cokdyž se otec zrovna objeví a ona ho zmešká? Kdo by mu otevřel. A tak seděla na chladné zemi u východu, hodiny plynuly,střídal se den za dnem a otec stále nepřicházel, ale ona své místo neopustí, dokud brána...

Probudil ji tlumený hluk otevírající se závory — byl to stejný zvuk jako na Kolomenské. Usmála se. Otec se vrací. Potom sevšak rozhlédla a rázem si uvědomila skutečnost.

To jediné reálné na jejím pomíjivém snu bylo skřípání těžkých zástrček na železné bráně. Za chvíli se mohutné křídlozátarasu zachvělo a zvolna se odsunulo stranou. Světlo se prodralo škvírou, vzduchem se vznášel pach spálené nafty. Vchoddo Velkého metra...

Zátaras nehlučně vklouzl do široké drážky a uvolnil pohled do nitra tunelu vedoucího na Avtozavodskou a dále k Okruhu. Nakolejích stála velká drezína se spuštěným motorem. Vpředu měla jeden velký reflektor a posádku tvořilo několik mužů.Muškou samopalů hleděli na dva mžourající poutníky, kteří drželi dlaně před očima.

„Chci vidět vaše ruce!" zazněl rozkaz.Saša následovala starcova příkladu a poslušně zvedla obě paže. Byla to stejná drezína, která k nim v obchodních dnech

zajížděla přes most. Ti lidé o mně vědí skoro vše, napadlo ji - nejpozději teď stařík s podivným jménem lituje, že si uvázalspoutanou dívku na krk, aniž se zeptal, jak se vlastně dostala na tuhle Bohem zapomenutou stanici.„Sundat masky. Průkazy!" přikázal hlas z drezíny.Saša si odhalila obličej a přitom proklínala vlastní hloupost. Nikdo ji nemůže osvobodit. Rozsudek vynesený nad otcem, atudíž i nad ní, stále ještě platí. Jak mohla být tak naivní a věřit, že tihle dva ji dopraví do metra - a že si jí na hranici nikdonevšimne?Muži ji okamžitě poznali. „Hele, ty sem nesmíš! Máš deset vteřin na to, abys zmizela. A kdo je tohle? Je to tvůj..."„Co se děje?" zeptal se zmateně stařík.„Dejte mu pokoj. Ne, to není on!" zakřičela Saša.„Vypadněte!" Hlas muže se samopalem byl ledový. „Nebo vás..."„I tu dívku?" zeptal se nejisté druhý hlas.„Seš snad hluchej?"Zřetelně slyšeli, jak celá posádka drezíny odjistila samopaly. Saša ustoupila a pevně zavřela oči. Během několika hodin užpotřetí stanula tváří v tvář smrti. Pak zaslechla krátké tiché zahvízdání. V následujícím tichu marně čekala na poslední rozkaz.Nakonec to už nevydržela a otevřela jedno oko.Motor pořád běžel. V bílém světle reflektoru, který byl bůhvíproč převrácený vzhůru, se vznášela šedomodrá oblaka dýmu.Teď je už světlo neoslepovalo, takže Saša viděla lidi nacházející se na drezíně.Leželi jako poházené panenky na voze nebo vedle něj na kolejích. Bezvládně svěšené paže, nepřirozeně otočené krky,zalomené trupy.Otočila se. Za ní stál holohlavec. Sklonil hlaveň pistole a pozorně sledoval drezínu, která se teď podobala spíš řeznickémupultu. Pak zbraň znovu zvedl a stiskl spoušť.„Tak to by bylo," prohlásil tlumeně, ale spokojeně. „Vezměte si jejich uniformy a dýchací masky."„Proč?" Starcův obličej byl zrůzněný hrůzou.„Musíme se převléct. Použijeme jejich drezínu, abychom se dostali na Avtozavodskou."Saša upřeně zírala na zabijáka. V nitru se jí svářil strach s nadšením a odpor se mísil s vděčností. Právě neuvěřitelně snadnovyřídil tři chlapy naráz, čímž porušil nejdůležitější přikázání jejího otce. Ale udělal to jen proto, aby jí - no jistě, a taky staříkovi- zachránil život. Je to opravdu jen náhoda, že se toho dopustil už podruhé za sebou? Nezaměnila náhodou ukrutnost zapřísnost?

Jedno věděla naprosto jistě - nebojácnost toho muže jí dává zapomenout na jeho ošklivost...Holohlavec přistoupil k drezíně jako první a začal z usmrcených nepřátel strhávat gumové skalpy. Najednou s tlumeným

výkřikem uskočil, jako by spatřil samotného ďábla, zvedl před sebe obě ruce a několikrát zopakoval: „Temný démon!"

KAPITOLA 9

VZDUCHStrach a zděšení nejsou v žádném případě jedno a totéž. Strach člověka pobízí a nutí jednat a objevovat nové cesty, zatímcozděšení ochromuje tělo i mysl a zbavuje všeho lidského. Homér už toho v životě viděl dost, aby uměl rozdíl mezi oběmaemocemi rozpoznat.

Strach byl veliteli cizí, ale zděšení ho zřejmě ještě dokázalo ovládnout. Homéra však udivilo něco jiného, a sice to, coHuntera donutilo takhle zareagovat.

Mrtvola pod dýchací maskou skutečně vypadala nanejvýš neobvykle. Pod černou gumou se objevila tmavá lesklá kůže,masité rty a široký, trochu rozpláclý nos. Od té doby, co už neexistovala televize se svými hudebními kanály, tedy více neždvacet let, Homér neviděl člověka s tmavou pletí. To, že mrtvý je černoch, poznal na první pohled. Je to zvláštní, to jistě. Ale coje na tom tak děsivého?

Velitel se už zase dokonale ovládal. Podivný záchvat netrval ani minutu. Posvítil na plochý obličej, cosi nesrozumitelnězavrčel a začal odpornou mrtvolu nešetrnými pohyby svlékat. Homér by mohl skoro přísahat, že slyšel, jak se přitom zlomiloněkolik prstů.

„Nejspíš se mi vysmívají... Se srdečnými pozdravy, co?... A tohle rady, na tom je snad něco lidského?... To je spíš zatrest...," mumlal chraptivě Hunter.

Že by si spletl mrtvého s někým jiným? Zohavoval nebožtíka z pomsty za stejné ponížení, které zažil na vlastní kůži, nebomusel vyrovnat nějaký starší a vážnější účet? Zatímco se Homér snažil potlačit odpor; když svlékal druhou mrtvolu - na níž užnebylo nic zvláštního —, občas se pokradmu ohlédl na velitele.Dívka se plenění nezúčastnila a Hunter ji nechal na pokoji. Seděla v určité vzdálenosti na kolejích s obličejem zabořeným dodlaní. Homérovi se zdálo, že zaslechl pláč.

Lovec nakonec naházel mrtvoly ven před bránu. Za necelých čtyřiadvacet hodin po nich nezbude ani stopy. Ve dne městoovládali tak hrůzní netvoři, že i nebezpečné noční šelmy se raději uchýlily do svých doupat a bez sebemenšího zakňučenítrpělivě čekaly, až přijde jejich čas.

Cizí a pořád ještě čerstvou krev nebylo na tmavé uniformě sice vidět, ale chladivě se lepila na břicho a hruď, jako by setoužila vrátit do živého těla. Vyvolávalo to odpudivé podráždění na kůži - a v mozku.

Homér se sám sebe ptal, jestli byla tahle maškaráda bezpodmínečně nutná. Utěšoval se tím, že se tak aspoň vyhnoudalším obětem na Avtozavodské. Jestli vyjde Hunterův odhad, bez problémů je tam propustí, protože je budou považovat zamístní... Ale co když ne? Napadlo ho vůbec, že by měli za sebou zanechat co nejméně zbytečných obětí?

Velitelova krvežíznivost se Homérovi hnusila, ale zároveň ho fascinovala. Sebeobranou se nedala ospravedlnit ani třetinajeho vražd, a přesto za nimi vězelo něco víc než běžný sadismus. Starce však trýznila jiná otázka: Nevydal se Lovec na Tulskounakonec jen proto, aby uspokojil svou touhu po krvi?Nešťastníci, kteří na té stanici padli do léčky, zřejmě nenašli spásný prostředek proti tajuplné horečce. To však neznamená, žežádný neexistuje! Tady v podzemí se pořád ještě dala najít místa, kde dál kypělo vědecké myšlení, kde se bádalo, vyvíjely senové léky a připravovala účinná séra. Například Polis, srdce metra, ve kterém se sbíhaly čtyři tepny, byla poslednímnáznakem města rozprostírajícího se nad labyrintem tunelů mezi stanicemi Arbatskaja, Borovickaja, Alexandrovskij sad a Biblioteka imeniLenina. Tam se usadili hlavně lékaři a vědci. Nebo obrovský kryt poblíž Taganské, který sloužil jako tajné vědecké město Hanzy.Kromě toho Tulskaja možná vůbec nebyla první stanice, kde ta epidemie vypukla. Co když ji někde jinde úspěšně potlačili? Pročse tak lehce vzdávat naděje na záchranu? Homér v sobě teď nosil časovanou bombu choroby, a proto samozřejmě podléhalvlastním sobeckým zájmům. Rozumově se už téměř smířil s nastávající smrtí, ale instinkty se proti ní zpěčovaly, takže muselhledat nějaké východisko. Kdyby našel možnost záchrany pro Tulskou, mohl by ochránit před zánikem i vlastní stanici a snaddokonce i sebe sama...

Naopak Hunter se podle všeho zdráhal uvěřit, že na tu nemoc existuje lék. Stačilo mu pár slov, která prohodil sestrážnými na Tulské, aby všechny její obyvatele odsoudil k smrti a sebe navíc povýšil na vykonavatele vlastního rozsudku.Nejdřív zmátl velení Sevastopolské povídačkou o churavějících banditech, pak jim vnutil své rozhodnutí a nyní pracoval na jehoneúprosném naplnění - postarat se o to, aby Tulskaja zanikla v plamenech.

Ale třeba ví o událostech na stanici něco, co znovu všechno postaví na hlavu? Cosi, co nikdo netuší - Homér ani muž,který zanechal osobní deník na Nachimovském prospektu...

Když velitel skončil s mrtvolami, strhl prudkým pohybem z řemene polní láhev a vysál z ní veškerou tekutinu do posledníkapky. Co jen to v ní měl? Alkohol? Byl ten nápoj pro něho životní potřebou, nebo se jím snažil jen zahnat jakousi pachuť?Užíval si okamžik slasti, hledal zapomnění nebo snad doufal, že alkohol něco umrtví v jeho duši?Stará čoudící drezína byla pro Sašu něčím jako strojem času v pohádce, kterou jí občas vyprávěl otec. Nepřepraví je prostějen z Kolomenské na Avtozavodskou, ale z přítomnosti zpět do minulosti – i když její život v tomhle kamenném vaku, apendixu zahranicí prostoru a času, si sotva zasluhoval označení „přítomnost".

Dosud si přesně vzpomínala na to, jak tam jela. Otec tehdy seděl vedle ní spoutaný, přes oči měl staženého kulicha a vústech roubík. Ona byla ještě malá holčička a celou cestu proplakala. Jeden voják z popravčí čety pro ni prsty vytvářel různázvířátka, jejichž stíny mihotavě tančily na malém žlutém jevišti, které se s nimi na stropě tunelu přesouvalo tak rychle, jako bychtělo s drezínou závodit.Když přejeli na druhou stranu, vyslechl si otec rozsudek. Revoluční tribunál ho omilostnil a trest smrti nahradil celoživotním vy-hnanstvím. Postrčili ho na koleje, hodili za ním nůž, samopal s náhradním zásobníkem a starou dýchací masku. Sašu posadilivedle něho. Voják, který jí ukázal koně a psa, jí stačil ještě zamávat. Jestlipak je to jeden z těch, které Hunter zastřelil?

Když si nasadila černou plynovou masku jednoho nebožtíka, zesílil v ní pocit, že vdechuje vzduch neznámého člověka.Každý sebemenší úsek její cesty zaplatil někdo životem. Holohlavec by ty lidi nejspíš beztak zastřelil, ale teď se Saša jen svoupřítomností stala jeho komplicem.

To, že se otec už nechtěl vrátit domů, nevyplývalo jen z toho, že ho vyčerpalo nekonečné bojování. Jednou prohlásil, ževšechna jeho ponížení a strádání nemají větší váhu než cizí život, a tak raději trpěl sám, než aby ublížil někomu jinému. Sašavždy věděla, miska vah se životy, které měl otec na svědomí, byla hodně plná a těžká a že se jen prostě pokouší nastoliturčitou rovnováhu.

Hunter mohl dát o sobě vědět dříve a znejistět lidi na drezíně už jen tím, že by se včas objevil. Saša nepochybovala o tom,že by je dokázal odzbrojit bez jediného výstřelu. Nikdo z usmrcených by mu nebyl rovnocenným protivníkem.Proč jen tohle všechno udělal?Stanice jejího dětství nebyla tak daleko, jak si myslela. Neuplynulo ani deset minut a před nimi se objevila světla. Příjezd doAvtozavodské nebyl střežený, obyvatelé se zřejmě spoléhali na hermetické brány. Asi padesát metrů od nástupiště holohlaveczpomalil, přikázal staříkovi, aby převzal řízení, a sám se postavil ke kulometu.

Drezína vjela do stanice téměř nehlučně a velmi pomalu. Nebo to byl samotný čas, který se pro Sašu prodloužil, aby siběhem několika chvil všechno prohlédla a rozpomněla se?Onoho dne otec přikázal svému pobočníkovi, aby ji schoval, než bude po všem. Muž ji odvedl do jedné z mnoha služebníchmístností hluboko v nitru stanice, ale i tam bylo slyšet, jak se naráz ze stovek hrdel rozlil divoký řev. Její průvodce se okamžitěrozběhlnazpět, aby pomohl veliteli. Saša ho následovala prázdnými chodbami až ven, na hlavní prostranství stanice...Zatímco klouzali podél nástupiště, všimla si prostorných rodinných stanů a vagonů předělaných na kanceláře, dětí hrajících sina honěnou, starců, kteří měli hlavy u sebe a něco si šuškali, mrzutých žen čistících zbraně... A viděla otce a za nímnepočetnou skupinku zčásti rozlícených, ale zčásti také ustrašených mužů, jak se pokoušejí udržet na uzdě obrovský dav lidí,ve kterém to jen vřelo. Přiběhla k němu a přitiskla se mu k zádům. Překvapeně se otočil, setřásl ji a vztekle udeřil pobočníka doobličeje. Něco se v něm však zlomilo. Jednotka, která už se zalícenými zbraněmi čekala na povel k palbě, dostala rozkaznestřílet. Jediný výstřel mířil do vzduchu - otec prohlásil, že je ochoten vyjednávat o pokojném předám stanicerevolucionářům.On prostě vždy nezvratně věřil tomu, že člověk dostává znamení.Musí je jen poznat a správně vyložit.

Čas se však nezpomalil jen proto, aby Saša mohla znovu prožít poslední den svého dětství. Všimla si totiž ozbrojených mužů,kteří se zvedli, aby drezínu zastavili. Viděla, jak se Hunter jediným kočičím pohybem přesunul za kulomet a namířil jeho těžkoukalenou hlaveň na zaskočené strážné.Jako prásknutí bičem ji pronikl do uší rozkaz zastavit drezínu. Rázem pochopila, že za pár vteřin tu zemře tolik lidí, že ji pocitnedostatku vlastního vzduchu neopustí až do konce jejích dnů.Cítila, že ještě může zabránit krvavé lázni a ochránit ty lidi, sebe samotnou a ještě jednoho člověka před čímsi nevýslovněstrašlivým.Strážní už odjistili samopaly, ale trvalo jim to příliš dlouho - holohlavec měl před nimi několikavteřinový náskok...Udělala to první, co jí přišlo na mysl.Vyskočila, přitiskla se na jeho sukovitá svalnatá záda, zezadu ho objala a sepnula ruce na jeho nehybné hrudi, která jako byani nedýchala. Holohlavec sebou škubl, jako by ho někdo udeřil, a zaváhal. I vojáci na druhé straně se zbraněmi připravenýmike střelbě strnuli.Stařec okamžitě pochopil.Z drezíny se vyvalil černý oblak dýmu a rychle se rozjela - a stanice Avtozavodskaja zůstala za nimi.V minulosti.Během jízdy ke stanici Paveleckaja nepronesl nikdo ani slovo. Hunter se z dívčina nečekaného objetí vymanil tím, že jí roztáhlpaže jako příliš těsnou obruč.

Kolem jediného strážního stanoviště prosvištěli nejvyšší rychlostí. Salva, kterou za nimi zaskočení vojáci vyslali, uvízla vestropě nad jejich hlavami. Velitel ještě stihl vytáhnout pistoli a odpověděl třemi nehlučnými kulkami. Jednoho strážného zřejmězasáhl, zbývající dva se přitiskli k plochým výběžkům tunelových segmentů a vyvázli tak se zdravou kůží.Tohle snad nikdy nepochopím, pomyslel si Homér, který stále ještě zíral na dívku krčící se na zemi. Doufal, že po nástupuhlavní ženské postavy se rozvine milostný příběh, ale takový vývoj mu připadal přece jen trochu překotný. Nebylo mu prostědáno, aby všemu porozuměl, natož aby to zaznamenal a umělecky ztvárnil. Teprve když vjeli na Paveleckou, zpomalili. Stařectuhle stanici už znal - vypadala jak vystřižená z hororu. Zatímco klenba novějších stanic v okrajových úsecích moskevskéhometra spočívala na prostých sloupech, opírala se Paveleckaja o řadu vzdušných půlkruhových oblouků vymykajících sejakémukoli lidskému měřítku. A jak už to ve strašidelných románech obvykle bývá, visela nad ní neobyčejná kletba. Přesně vosm hodin večer se stanice, na které ještě před chvilkou panoval čilý ruch a shon, změnila v děsivě liduprázdné místo. Zevšech přičinlivých, ba občas i prohnaných obyvatel zůstalo na nástupišti jen pár hazardérů. Všichni ostatní se vypařili i s dětmi,zařízením domácnosti, taškami přetékajícími zbožím - a nenechali tu po sobě ani lavice a lehátka.

Uchýlili se do úkrytu, téměř kilometr dlouhého přestupu na Okružní trasu, a celou noc se tam třásli strachem. Na povrchu,tedy tam, kde stálo Pavelecké nádraží, se probouzely strašlivé obludy a řádily jako smyslů zbavené. Nádraží a celé okolí mělyúdajně pod neotřesitelnou nadvládou. Dokonce i když usnuly, neodvážil se tam ani živáček. Obyvatelé Pavelecké jim byli vydánizcela bezprizorně napospas, protože zátarasy, které v jiných stanicích neprodyšně uzavíraly eskalátory, tady zcela chyběly,takže vstup na povrch byl otevřený dokořán.Podle Homérova názoru by se jen obtížně hledalo méně vhodné místo na odpočinek a nocleh, ale Hunter smýšlel jinak. Zasta-vil drezínu na vzdálenějším konci stanice, sejmul si dýchací masku a ukázal na nástupiště. „Do zítřka zůstaneme tady. Najdětesi místo k přenocování."S těmi slovy je opustil. Dívka za ním chvíli hleděla a potom se schoulila na tvrdém železném plátu drezíny. I Homér se podlemožností co nejpohodlněji uvelebil, zavřel oči a pokusil se usnout. Byla to marná snaha. Neustále ho zaměstnávala myšlenkana nakažlivou nemoc, kterou v sobě ponese všemi zdravými stanicemi. Dívka vedle něho také ještě nezavřela oči.„Díky," ozvala se najednou. „Zpočátku jsem si myslela, že jsi stejný jako on."„Nevěřím, že by se našel ještě někdo jako on," odtušil Homér.„Jste přátelé?"„Jako žralok a jeho lodivod." Smutně se usmál a napadlo ho, jak je to srovnání výstižné. Byl to samozřejmě Hunter, kterýusmrtil všechny ty lidi, ale několik krvavých cárů šlo i na Homérův účet.Posadila se. „Co tím myslíš?"„Kam jde on, jdu i já. Myslím, že se bez něho neobejdu - a on... No, možná má pocit, že ho nějak očišťuji. Ale ve skutečnostinikdo pořádně neví, co se mu honí hlavou."Dívka si přisedla blíž ke starci. „A co od něho očekáváš?"„Mám pocit, že dokud jsem s ním... nepřicházím o inspiraci."„Co je to inspirace?"„Vnuknutí. Vlastně to znamená vdechnutí."„Proč chceš něco takového vdechnout? Co ti to přinese?"Homér pokrčil rameny. „To není nic, co bychom sami vdechovali, je nám to vdechnuto."Dívka nakreslila něco prstem na špinavou podlahu drezíny. „Dokud dýcháš smrt, nebude se nikdo chtít dotknout tvých rtů.Každého odpudí mrtvolný zápach."„Když vidíš smrt, napadne tě leccos," odpověděl úsečně Homér.„Proto ale ještě nemáš právo přivolávat smrt, kdykoli musíš přemýšlet."„To taky nedělám" ospravedlnil se stařík. Jen mu stojím po boku, ale mně nejde o smrt - tedy jen o ni. Chtěl jsem, aby se vmém životě něco odehrálo, aby se znovu nastartoval a všechno se změnilo. Prostě aby to se mnou otřáslo tak, že mi to pročistíhlavu." „Máš za sebou špatný život?" zajímala se s účastí dívka. „Spíš nudný. Když je jeden den jako druhý, proletí kolem tebetak rychle, až ti připadá, že ten poslední den se blíží přímo šílenou rychlostí," pokusil se Homér o vysvětlení. „Obáváš se, že užnestihneš nic vyřídit. A každý z těch dnů je naplněn tisíci drobnostmi. Jakmile se zbavíš jedné, rychle se nadechneš a vrhneš

se na další. Nakonec nemáš sílu ani čas, abys vykonala něco skutečně důležitého. Vždycky si pomyslíš: No dobře, zítra s tímzačnu. Ale žádný zítřek nikdy nenastane, pořád žijeme jen v nekonečném dnešku."

„Už jsi viděl hodně stanic?" Zřejmě ho neposlouchala moc pozorně. „Nevím," odpověděl překvapený Homér. „Asivšechny." Já jenom dvě." Dívka si povzdechla. „Nejdřív jsem žila s otcem na Avtozavodské, potom nás vyhnali na Kolomenskou.Vždycky jsem si přála spatřit ještě aspoň jednu. Ale tahle je nějaká divná." Klouzala pohledem po řadě oblouků. Jako tisícvchodů a mezi nimi žádná stěna. Ted jsou pro mě všechny otevřené, ale já už tam nechci. Bojím se." „Ten druhý... byl tvůjotec?" Homér zaváhal. „Zabili ho?" Dívka se znovu stáhla do ulity a dlouho mlčela, než odpověděla. „Ano."

Homér se zhluboka nadechl. „Zůstaň u nás. Promluvím s Hunterem, nebude nic namítat. Řeknu mu, že tě potřebuju,abych..." Bezradně rozpřáhl ruce - nevěděl, jak jí vysvětlit, že se od této chvíle stala jeho múzou.„Pověz mu, že mě potřebuje hlavně on." Vyskočila na nástupiště a poodešla od drezíny. Přitom si prohlížela každý jednotlivýoblouk, kolem kterého procházela.Nebyla ani trochu koketní a nic nepředstírala. Nezajímala se o střelné zbraně a stejně lhostejný, ba cizí jí připadal obvyklýženský arzenál dojímavých pohledů a půvabně něžných gest. Netušila, že jediným mrknutím může vyvolat orkán a že mnohýmuž by byl s to kvůli naznačenému úsměvu se sám obětovat nebo zabít někohojiného. Nebo prostě jen dosud nedokázala tohle všechno správně použít?

Ať už to bylo jakkoli, nepoužívala takové zbraně. Pichlavě přímým pohledem donutila Huntera k tomu, aby změnilrozhodnutí, jediným pohybem na něj hodila svou síť a odradila ho od vraždy. Podařilo se jí snad prolomit jeho ulitu? Dotkla seLovcova srdce? Nebo ji skutečně na něco potřebuje? Nejpravděpodobněji je asi poslední domněnka — už jenom představa,že by velitel mohl mít nějaké slabiny, které by ho sice nečinily zranitelným, ale přece jen citlivějším, pokládal Homér za zcelabizarní.Nemohl prostě usnout. Ačkoli si dusivou plynovou masku vyměnil za lehčí ochranný filtr, připadalo mu dýchání stále obtížnější.Měl pocit, jako by mu někdo utahoval hlavu ve svěráku.

Homér zanechal všechny osobní věci v tunelu. Kouskem zasedlého mýdla si vydrhnul ruce, špínu z nich smyl vodou zkanystru prokvetlou řasami a rozhodl se, že od této chvíle dýchací masku už nesundá. Co by mohl ještě udělat, aby ochránillidi ve své blízkostí?

Nic. Opravdu už nic. Nepomohlo by ani to, kdyby odešel, potloukal se po tunelech a změnil se ve zpustlého opuštěnéhotuláka. Skutečnost, že má teď k smrti tak blízko, ho bezprostředně přenesla o více než dvacet let nazpět, do doby, kdy ztratilvšechny lidi, které miloval. To dodávalo jeho plánům nový punc opravdovosti.

Kdyby to bylo v Homérově moci, postavil by jim honosný pomník. Přinejmenším si však zasluhovali obyčejný náhrobníkámen. Věkem je od sebe dělilo několik desetiletí, ale zemřeli v jeden a tentýž den — jeho žena, děti i rodiče.

A potom kamarádi ze třídy a přátelé z učiliště, herci a hudebníci, kterých si velmi vážil, prostě všichni, kteří onoho dneještě přišli do práce nebo už domů, případně uvízli v zácpě na poloviční cestě tam či onam.

Ti, kteří zahynuli hned, i ti, kteří se ještě dlouhé dny pokoušeli přežít v zamořeném a zpola zničeném hlavním městě a zposledních sil škrábali na neprodyšně uzavřené bezpečnostní zátarasy metra.Ti, kteří se okamžité rozplynuli na nepatrné atomy, a ti, kteří strašlivě otekli a zaživa se rozpadli, sžíráni nemocí z ozáření.Průzkumníci, kteří tehdy jako první vyšli na povrch, trpěli ještě mnoho dní po návratu poruchami spánku. Homér se s některýmiz nich setkal u ohniště na přestupní stanici. V jejich očích spatřil nesmazatelný dojem, který v nich zanechalo město — ty oči sepodobaly zmrzlým řekám překypujícím mrtvými rybami. Tisíce zdemolovaných aut s mrtvými pasažéry, která ucpalamoskevské bulváry a výpadovky. Všude mrtvoly. Nebyl tu nikdo, kdo by je odklidil - až se vlády nad městem nakonec chopilynové bytosti.

Průzkumníci se vyhýbali školám a školkám, aby zůstali ušetřeni nejhoršího. Avšak k tomu, aby přišli o rozum, bohatěstačilo, když některý z nich náhodou zaprášeným oknem rodinného automobilu zachytil strnule upřený pohled ze zadníhosedadla.

Naráz pohasly miliardy životů. Miliardy slov zůstaly nevyřčeny, miliardy snů neuskutečněny, miliardy urážekneodpuštěny. Nikolajův nejmladší syn už dost dlouho žadonil o velké balení barevných fixů, dcera se obávalakrasobruslařského tréninku a žena mu ještě před usnutím líčila, jak spolu ve dvou stráví krátkou dovolenou u moře...

Když pochopil, že ta malá přání a vášně byly jejich poslední, připadaly mu zničehonic mimořádně důležité.Nejraději by pro každého z nich vyryl pamětní desku, ale nápis na gigantickém masovém hrobě lidstva by byl jistě také

důstojný počin. A nyní, když jemu samotnému už na to prakticky nezbýval žádný čas, věřil, že na to našel ta správná slova.Nevěděl ještě, v jakém pořadí a čím je připevnit a jak je ozdobit, ale cítil, že v dějinách, které se odehrávají před jeho očima, senajde i místo pro všechny neklidné duše, pocity, nepatrná zrníčka vědění, která tak svědomitě shromažďoval, a nakonec i proněho samého. Tahle dramatická zápletka na to byla vhodná jako žádná jiná.Jakmile se nahoře rozední a obchodníci se zase odváží vstoupit do stanice, pokusí se sehnat nepopsaný zápisník apropisovačku. Musí si pospíšit - pokud nyní nedostane na papír obrysy budoucího románu, který se před ním vznášel kdesi vdálce jako fata morgána,rozplynou se zase kdykoli ve vzduchu a kdoví, jak dlouho bude potom ještě muset sedět na duně a upřeně zírat k obzoru vnaději, že z nepatrných zrníček písku a mihotavého vzduchu znovu povstane jeho osobní věž ze slonoviny?

Na to mu už asi nezbude čas.S ironickým úsměvem na rtech Homéra napadlo: Je přece úplně jedno, co ta dívka říká - byl to pohled do prázdných

očních důlků věčnosti, co ho přimělo konat. Pak si vzpomněl na oblouky jejího obočí, dva světlé paprsky na tmavémzašpiněném obličeji, na rozkousané rty, slepené slámově světlé vlasy — a znovu se usmál.

Zítra na trhu bude muset hledat ještě něco jiného, pomyslel si a usnul.

Na Pavelecké byla noc vždy neklidná. Svit páchnoucích pochodní se mihotal po začouzených mramorových stěnách, tunelyneklidně vydechovaly, jen na úpatí eskalátoru sedělo pár postav a sotva slyšitelně rozmlouvaly. Stanice vypadala jako povymření. Každý doufal, že divoké obludy z povrchu nezatouží po mršině.

Občas však nejzvědavější z těch živočichů objevili vchod vedoucí do hlubiny, zavětřili čerstvý pot, zaslechli rovnoměrnýtlukot lidských srdcí a vycítili, jak teplá krev proudí cévami. A proto tu a tam sestoupili dolů.

Homér konečně upadl do polospánku. Rozčilené hlasy z opačné strany nástupiště se mu jen namáhavě a zkresleněprodíraly do vědomí. Potom ho však z dřímoty vytrhlo rachocení kulometu. Stařík vyskočil a nahmatal na podlaze drezínyzbraň.

K ohlušujícím kulometným salvám se vzápětí přidaly i výstřely z mnoha samopalů. Volání strážných teď už neznělo jennervózně, ale i zoufale. Ať už ze zbraní všech možných kalibrů stříleli na cokoli, zdálo se, že tomu nezpůsobili sebemenšíújmu. O organizované obraně před neznámým pohyblivým cílem nemohlo být ani řeči — tady lidé kolem sebe stříleli jakosmyslů zbavení a viditelně mysleli jen na to jak si zachránit vlastní kůži.

Homér konečně našel kalašnikov, ale neodvážil se vstoupit na nástupiště. Na poslední chvíli stačil odolat pokušenínahodit motor a prásknout do bot - ať už kamkoli. Zůstal na drezíně a jenom natáhl krk, aby skrz půloblouky lépe viděl na místoboje.

Řev a kletby strážných najednou přerušil ohlušující vřískot, který se rozlehl překvapivě blízko. Kulomet se zakoktal, kdosistrašlivě vykřikl a vzápětí ztichl, jako by mu něco utrhlo hlavu. Znovu zarachotily samopaly, ale tentokrát šlo jen o jednotlivédávky a nakrátko. Podzemím znovu zaduněl vřískot - ale teď se zdálo, že přece jen o něco dál... A zničehonic tvorovi, kterývydal ten zvuk, odpověděla ozvěna - a to v bezprostřední blízkosti drezíny.

Homér počítal do deseti a roztřesenýma rukama nastartoval motor. Jeho druhové se co nevidět vrátí a pak odjedou - dělalto teď pro ně, ne pro sebe... Drezína se zachvěla, objevil se oblak dýmu a motor se zahřál. Vtom se cosi mezi obloukynepochopitelně rychle zablesklo. Stačilo to však ze staříkova zorného úhlu zmizet tak rychle, že se mu v hlavě nestihl anivytvořit nějaký konkrétní obraz.

Pevně se chytil za zábradlí, položil chodidlo na plynový pedál a zhluboka se nadechl. Jestli se do deseti vteřin neobjeví,nechá všechno, jak to tu stojí a leží, a...

Aniž by chápal, proč to dělá, udělal krok na nástupiště a držel před sebou svůj zbytečný samopal. Potřeboval se prostějen ujistit, že už svým lidem nemůže pomoct.

Přitiskl se k oblouku a rychle nahlédl do prostoru uprostřed stanice...Chtěl vykřiknout, ale chyběl mu na to vzduch.

Saša vždy věděla, že svět se neomezuje jen na dvě stanice, na kterých dosud žila. Nikdy by ji však nenapadlo, že by mohl býttak nádherný. Dokonce i nudná, ba bezútěšná Kolomenskaja jí připadala jako útulný příbytek, známý až do posledního zákoutí.Avtozavodskaja - prostorná, ale chladná - se od ní i otce namyšleně odvrátila a zapudila je. To jí dívka nemohla zapomenout.Oproti tomu její vztah k Pavelecké nebyl ničím zatížený a Saša s každou minutou stále intenzivněji cítila, že se do ní zamilovala.Lehké vysoké sloupy, velké přívětivé oblouky, ušlechtilý mramor, jehož jemné žilky propůjčovaly stěnám vzhled jemné lidskékůže...Jestliže Kolomenskaja byla chudobná a Avtozavodskaja ponurá, tvářila se tato stanice jako žena. Svou bezstarostnou a hravouatmosférou nezapomínala Paveleckaja i po desetiletích na svou bývalou krásu.

Zdejší lidé nemohou být strašní nebo zlí, napadlo dívku. Ona a její otec by tedy ve skutečnosti museli překonat pouzejedinou nepřátelskou stanici, aby se dostali na tohle magické místo... Opravdu stačilo, aby žil o jediný den déle, aby uprchli zvyhnanství a znovu získali svobodu... Určitě by holohlavce přiměla k tomu, aby je oba vzal s sebou...

V dálce zaplápolal oheň, kolem kterého se tísnili strážní. Paprsek světla z reflektoru šátral po vysokém stropě, ale Sašu totam netáhlo. Kolik let si myslela, že musí uprchnout z Kolomenské a setkat se s jinými lidmi, aby byla šťastná! Teď však toužilapo jednom jediném člověku, aby s ním sdílela své nadšení, údiv, že Země je skutečně ještě o třetinu větší, i naději, že sevšechno zase napraví. Ale kdo by mohl ji, Sašu, potřebovat? Nikomu by nebyla nic platná, bez ohledu na to, co namlouvalasama sobě a staříkovi.

A tak se pomalu loudala opačným směrem, tam, kde v pravém tunelu zčásti zmizel zpola rozpadlý vlak s rozbitými okny aotevřenými dveřmi. Nastoupila, přecházela z jednoho vagonu do druhého a prohlížela si je - první, druhý, pak třetí. Vposledním objevila zázračně nedotčenou pohovku a natáhla se na ni. Rozhlédla se a pokusila se si představit, že vlak conevidět vyjede a dopraví ji na nové stanice, světlé a plné hlučných lidských hlasů. Nedostávalo se jí však víry ani fantazie, abytěmi tunami ocelového šrotu pohnula z místa. S bicyklem jí to připadalo mnohem snazší.

Pak znenadání hra na schovávanou skončila. Zvuky boje postupně zaplňovaly jednotlivé vagony, až nakonec dostihly idívku.

Už zase?Vyskočila a vyběhla na nástupiště - jediné místo, kde mohla být aspoň trochu platná.

Na cucky rozcupovaná mrtvá těla strážných ležela vedle prosklené kabiny s nehybným reflektorem, kolem vyhaslého ohništěi uprostřed haly. Další bojovníci zřejmě včas rezignovali na jakýkoli odpora vzali nohy na ramena, aby našli útočiště v přestupní chodbě, ale smrt je dostihla na půli cesty.

Nad jedním tělem se zlověstně skláněla přízračná postava. Ačkoli na ni zdálky bylo jen Špatně vidět, rozeznal Homérhladkou bílou kůží, mohutný rosolovitý hřeben a netrpělivě poškubávající nohy s mnoha výrazně vystouplými klouby. Bitvabyla ztracena.

Kde je Hunter? Homér se znovu opatrně předklonil a strnul... Za nejbližším sloupem vzdáleným pouhých deset kroků naněho z více než dvoumetrové výšky shlížela strašlivá tlama. Netvor stejně jako stařík vykukoval zpoza sloupu, jako by si chtěls lidskou kořistí hrát nebo ji k sobě nalákat. Z dolního pysku mu kapala krev a těžká Čelist neúnavně přežvykovala jakýsistrašlivý cár masa. Pod plochým čelem sice nebylo nic, ale to, Že obluda neměla oči, jí zřejmě vůbec nebránilo v tom, abyvnímala jiné živočichy, neomylně se k nim přiblížila a zaútočila.

Homér sebou Škubl a stiskl spoušť, ale jeho zbraň zůstala němá. Přízrak dlouze a pronikavě zaječel a skočil doprostředsálu. Stařík zběsile Šátral po závěru, ačkoli věděl, že to nemá smysl...

Najednou to však vypadalo, že netvor o něho ztratil zájem. Jeho pozornost viditelně upoutalo cosi přímo na nástupišti.Stařík se prudce otočil a sledoval směr, kam příšera slepě zírala. Vzápětí se mu na okamžik zastavilo srdce.

Na okraji nástupiště stála dívka a ustrašeně se rozhlížela. „Utíkej!" zařval Homér, ale ve skutečnosti ze sebe vypravil jenbolestivé zakrákání.

Bílý přízrak jediným skokem překonal několik metrů a stanul přímo před mladou ženou. Ta vytáhla nůž, který se dal použítnanejvýš na vaření, a naznačila jím hrozivý výpad.

Netvorova odpověď na sebe nedala čekat. Mávl jednou z předních pracek, dívka spadla na zem a zbraň odlétla vysokýmobloukem stranou.

Homér už stál na drezíně, ale nemyslel na útěk. S těžkým zasípáním pohnul kulometem a pokusil se namířit naposkakující bílou siluetu. Byla to marná snaha, protože nestvůra už stála příliš blízko dívky. Strážné, kteří by netvora mohli dourčité míry ohrozit, během několika minut roztrhal. Ted zatlačil obě bezmocné lidské bytosti do kouta a zdálo se, Že si s nimichce pohrát, než je usmrtí.

Navíc se nakláněl nad Sašou, takže ji stařík neviděl. Že by už svou oběť sežral?Pak sebou vlak prudce škubl, ustoupil, poškrábal se drápy na stále se zvětšující skvrně na zádech a s divokým zařváním

se otočil, aby pohltil dalšího útočníka.K netvorovi se potácivě blížil Hunter. V jedné ruce držel samopal, druhá mu ochable visela u těla. Bylo vidět, jak ho každý

pohyb bolí.Velitel vypálil na zrůdu další salvu, ale ta projevila překvapivou houževnatost. Na chvilku zakolísala, ale vzápětí obnovila

rovnováhu a vrhla se vpřed. Hunterovi došly náboje, ale podařila se mu podivuhodná otočka, po níž zabořil do trupu netvorasvou mačetu. Přízrak se na něho vrhl, pohřbil ho pod sebou a přidusil útočníka vlastní vahou.

Najednou k nim přiskočila druhá zrůda, jako by měla definitivně pohřbít poslední zbytky naděje. Nehybně strnula nadškubajícím se tělem svého druha, strčila prackou do bílé kůže, jako by ho chtěla probudit a pak pomalu otočila tlamu bez očí kHomérovi.

Takovou Šanci si nemohl nechat ujít. Kulometné náboje roztrhaly torzo přízraku a roztříštily mu lebku. Když živočichpadal k zemi, rozdrtily za ním ještě na prach několik mramorových desek. Stařík potřeboval chvilku na to, aby se mu srdceuklidnilo a dokázal uvolnit křečovitě sevřené prsty.

Potom zavřel oči, strhl si masku a zhluboka se nadechl mrazivého vzduchu nasyceného pachem čerstvé krve.Všichni hrdinové padli, na bitevním poli zůstal osamocen.Jeho kniha skončila dříve, než vůbec mohla začít.

KAPITOLA 10

PO SMRTICo zůstane po zesnulých? Co zůstane po každém z nás? Náhrobky se propadnou, zarostou mechem a za několik desetiletí se nápisyna nich už nedají přečíst.

I v dřívějších dobách býval hrob, o který se nikdo nestaral, přidělován novému nebožtíkovi. Navštěvovali ho většinou jen dětinebo rodiče zesnulého, vnukové zřídka a pravnukové téměř nikdy.

To, čemu se říkalo věčný klid, trvalo ve velkoměstech jen půl století a pak bývaly ostatky ze svého spánku vyrušeny - buď aby sezvětšila hustota hrobů nebo aby se místo posledního spočinutí zoralo, protože muselo ustoupit výstavbě nové obytné čtvrti. Země bylopříliš málo — jak pro živé, tak i pro mrtvé.

Půl století, to byl luxus, který si mohl dovolit jen ten, kdo zemřel před zánikem světa. Koho by však zajímala jednotlivá mrtvola,když na smrtelné posteli ležela celá planeta? Žádný obyvatel metra se nedočkal pocty zvané pohřeb. Nikdo nemohl doufat, že krysysnad jeho mrtvé tělo ušetří.

Dříve měly lidské ostatky tak dlouhé oprávnění existovat, jak dlouho živí pozůstalí na zesnulého vzpomínali. Člověk vzpomíná napříbuzné, přátele, spolupracovníky. Jeho paměť však sahá jen o tři generace nazpět, něco přes padesát let.

Se stejnou lehkostí, s jakou vypouštíme z paměti obraz našeho dědečka nebo spolužáka, budeme i my někým jednou propuštěnido absolutní nicoty. Vzpomínka na člověka může přetrvat jeho ostatky, ale jakmile odejde i ten poslední, kdo na něho vzpomíná,rozplyneme se i my s ním v nekonečném čase.

Fotografie — kdo je dnes ještě pořizuje? A kolik se jich uchovávalo v době, kdy ještě fotografovali všichni? Dříve se na koncikaždého plného rodinného alba nechávalo trochu místa na staré zahnědlé snímky, ale málokdo z těch, kteří se jimi probírali, dokázals jistotou říct, který z jeho předků je na vybledlých fotkách zachycen. Navíc fotografie zesnulých se beztak dají interpretovat jen jakosvého druhu posmrtná maska, rozhodně nejde o otisk jejich duše za života.

A pak - snímky se rozpadají jen o něco pomaleji než těla, která jsou na nich zobrazena.Co tedy zůstává? Děti?

Homér se dotkl prstem plamene svíčky. Neodpovídalo se mu snadno, protože Achmedova slova ho stále ještě bolela. Onsám byl odsouzen k bezdětnému životu, nebyl schopen zajistit pokračování vlastního rodu, ale nemohl dělat nic jiného nežtuto cestu k nesmrtelnosti vyloučit.

Znovu sáhl po tužce.Nejspíš nám jsou podobné. V jejich rysech se odrážejí naše, zázračným způsobem spojené s těmi, které jsme milovali. V jejich

gestech a mimice poznáváme s nadšením a občas i s obavou sami sebe. Přátelé potvrzují, že nám synové a dcery jako by z okavypadli. To všechno je příslibem určitého prodloužení nás samotných, až už jednou nebudeme existovat.

Ani my sami přece nejsme pravzor, podle kterého se vyhotovují všechny následující kopie, ale jen přízrak, vždy z polovinysestávající z vnitřních a vnějších charakteristik našich otců a matek, stejně jako oni se zase skládají z polovin svých rodičů. To v nástedy není vůbec nic jedinečného? Opravdu představujeme jen nekonečnou směs maličkých mozaikových kamínků, které existujínezávisle na nás a skládají se do podoby miliard náhodných obrazů, které samy o sobě nemají žádnou vlastni hodnotu a hned se zaserozpadají?

Vyplatí se tedy vůbec, abychom byli pyšní na to, když u svých dětí objevíme malý náznak něčeho, co považujeme za své vlastni,ale ve skutečnosti to už půl milionu let putovalo tisíci různých těl?

Co tedy po mně zůstává?Homér to měl obtížnější než ostatní. Vždy záviděl těm, jimž víra skýtala vyhlídku posmrtného života. Kdykoli se řeč stočila nakonec živou, připadal si, jako by se v duchu znovu přenesl na stanici Nachimovskij prospekt s jejími odpornými mrchožrouty. Aletřeba nesestává pouze z masa a krve, které dříve Čí později rozžvýkají a stráví mrchožrouti. Ale pokud v sobě ještě něco má,rozhodně to neexistuje nezávisle na jeho těle.

Co zůstalo po egyptských panovnicích? Co po řeckých hrdinech? Co po renesančních umělcích? Zbylo něco po nich - a existují dosud v tom, co posobě zanechali? Jaký druh nesmrtelnosti tedy člověku vlastni zůstává? Homér si znovu pročetl to, co napsal, na chvíli se zamyslel, potomopatrně vytrhl listy ze sešitu, zmačkal je, položil na Železný talíř a zapálil. Za minutu zbyla z práce, která mu zabrala poslednítři hodiny, jen hromádka popela.Zemřela.

Takhle si Saša vždy představovala smrt. Poslední paprsek světla pohasl, všechny zvuky ztichly, tělo nic necítí, nevnímánic než věčnou temnotu. Temnotu a ticho, z nich lidé přišli a kam se zase neodvratně vrátí. Znala všechny ty pohádky o ráji apekle, ale podsvětí jí připadalo neškodné. Trávit věčnost v absolutní slepotě, hluchotě a dokonalé nečinnosti jí připadalostokrát strašnější než jakékoli kotle s vroucím olejem.

Poté se však před ní zamihotal maličký plamínek. Natáhla k němu ruku, ale bylo to mimo její chápání - tančící roztřesenásvětelná skvrna od ní utíkala, zase se přibližovala, lákala ji a vzápětí zase odháněla, hravě a lákavě. Ihned věděla, co to je:světlo v tunelu.

Když zemře člověk v metru, jak jí vyprávěl otec, bloudí jeho duše zmateně ponurým labyrintem tunelů, které nikamnevedou. Nechápe, Že už není spojená s tělem, že její pozemský život skončil a že musí bloudit tak dlouho, dokud kdesi vdálce nespatří svit přízračného ohně. To si pak za ním musí pospíšit, protože ten oheň byl poslán, aby duši zavedl tam, kdedojde klidu. Tu a tam se ale stane, že oheň se nad duší smiluje a vrátí ji do jejího ztraceného těla.O takových lidech se říká, že se vrátili z onoho světa. Správnější by však bylo tvrdit, Že je ještě jednou propustila temnota.

Světlo v tunelu Sašu pořád nevýslovně lákalo. Nakonec se poddala a přistoupila na jeho hru. Necítila nohy, ale to nebylonutné. Aby mohla unikající světelnou skvrnu sledovat, musela na ni upřeně hledět, jako by ji chtěla přemluvit a ochočit.

Zachytila světlo pohledem. Provádělo ji neproniknutelnou tmou a labyrintem tunelů, ze kterého by sama nikdy nenašlacestu - až na poslední stanici její životní trasy. A potom před sebou něco uviděla. Její průvodce začal skicovat obrysy vzdálenémístnosti, kde byla očekávána.

„Sašo!" volal za ní nějaký hlas. S údivem si uvědomila, že ho zná, ale už neví, komu patří. Zachvívaly se v něm důvěrněznámé něžné odstíny.

„Tati?" vydechla nevěřícně.Dostali se na místo určení. Strašidelný tunelový oheň se zastavil, proměnil se v obyčejný plamen, vyskočil na knot

rozteklé svíčky a uvelebil se tam jako kočka, která se vrátila z potulky...Něčí studená mozolnatá ruka spočinula na její. Saša váhavě odvrátila pohled od plamene - obávala se, že by mohla

každou chvíli zase upadnout na zem. Jen co se probrala, cítila v podpaží pichlavou bolest a ve spáncích ji začala tepat krev. Ztemnoty se vrávoravě vynořilo několik kusů prostého nábytku: dvě Židle, noční stolek... Ona sama ležela na pohovce - takměkce, že vůbec necítila záda. Jako by získávala vlastní tělo nazpět teprve postupně, jakoby po etapách.

„Sašo?" opakoval hlas.Upřela pohled na toho, kdo tu mluvil, a spěšně ruku odtáhla. U její postele seděl stařík, se kterým jela na drezíně. Jeho

dotek neprozrazoval žádný nárok, nebyl nepřiměřeně tvrdý ani neslušný. Pocítila stud a zklamání — jak jen mohla hlas cizíhočlověka zaměnit s otcovým? Proč ji tunelové světlo zavedlo zrovna sem?

Stařec se pousmál. Zdálo se, že je spokojený už jen s tím, že se zase probrala. Teprve nyní si v jeho očích všimlahřejivého lesku, který dosud znala jen od jediného člověka. Tak proto se zmýlila... Znovu se zastyděla, tentokrát ovšem předstarým mužem.„Odpusť mi," ozvala se. V následujícím okamžiku si znovu připomněla poslední minuty na Pavelecké. Prudce se posadila. „Co jes tvým přítelem?"Vypadalo to, že dívce není do pláče ani do smíchu. Možná jí na to ale jen prostě chyběla síla.

Naštěstí drápy příšery, které byly ostré jako břitva, dívku minuly, pracka ji zasáhla jen naplocho. I tak to znamenalo celýden v bezvědomí. Teď už je mimo ohrožení života, jak ji ujistil Homér. Své vlastní problémy jí stařík zamlčel.

Saša - během jejího bezvědomí si Homér zvykl jí takhle říkat - brzy vyčerpala veškeré síly a opřela se o polštáře. Starýmuž se vrátil ke stolu, kde na něho čekal otevřený zápisník s celými šestadevadesáti stranami. Točil tužkou v ruce apokračoval na místě, které předtím dočasně ukončil, aby přispěchal na pomoc sténající a horečkou rozpálené dívce.

... Avšak tentokrát se návrat karavany zpozdil - dokonce tak nápadně, že to připouštělo pouze jediný závěr: Muselo se stát něco nepředvídaného astrašného, čemu nemohli zabránit ani po zuby ozbrojení a v boji zakalení vojáci provázející výpravu, ani dlouhá léta udržované dobré vztahy s vedenímHanzy.

Celá záležitost by nebyla tak znepokojivá, kdyby se alespoň dalo komunikovat. S telefonní linkou na Okružní trase však nebylo něco v pořádku, spojeníse přerušilo už v pondělí a jednotka, kterou poslali, aby našla místo poruchy, se vrátila bez hmatatelného výsledku.

Homér zvedl oči a trhl sebou - dívka stála za ním a hleděla mu přes rameno na jeho škrábanici. Zdálo se, že zvědavost jeto jediné, co ji udrží na nohou.

Stařík zahanbeně obrátil zápisník deskami nahoru. „Čekáš na vnuknutí?" zeptala se ho. „Jsem teprve na úplném začátku,"zamumlal Homér. „A co se stalo s tou karavanou?"„Nevím." Začal pečlivě kreslit rámeček kolem titulu. „Příběh není ještě zdaleka u konce. Lehni si, musíš teď odpočívat."

„Ale to přece záleží na tobě, jak ta kniha skončí," opáčila a nehnula se z místa.„V téhle knize nezáleží na mně vůbec nic." Homér odložil tužku na stůl. „Já si to nevymýšlím. Prostě jen zapisuji, co se

stalo."„No tak to na tobě závisí ještě mnohem víc," pronesla zamyšleně dívka. „Vyskytuji se tam i já?"Stařík se zasmál. „Právě jsem tě chtěl poprosit o svolení."„Promyslím si to," odvětila vážně. „Proč tu knihu píšeš?"Homér vstal, aby s ní mohl mluvit z očí do očí. Už po posledním rozhovoru se Sašou mu bylo jasné, že její mládí a

chybějící zkušenosti o ní vytvářejí nesprávnou představu. Na liduprázdné stanici, kde na ni narazili, se zdálo, že jeden rok tuplatí za dva. Neodpovídala ani tak na otázky, které položil nahlas, jako spíš na ty, které zůstaly nevysloveny. A sama kladla jentakové otázky, na které ani on sám neznal odpověď.

Navíc měl dojem, že pokud sází na její upřímnost - jak by se jinak mohla stát jeho hrdinkou? - musí i on sám být k níupřímný, nechovat se k ní jako k děcku a neuchylovat se k významnému mlčení. Musel se jí svěřit se vším, co si přiznal jensám sobě.

Odkašlal si a odpověděl: „Chci, aby lidé na mě vzpomínali. Na mě a všechny, kteří mi stáli po boku. Aby věděli, jaký bylsvět, který jsem miloval. Že uslyší to nejdůležitější o tom, co jsem poznal a pochopil. Že můj život nebyl zbytečný - a že po mněněco zůstalo."

„Vkládáš tedy do toho svou duši?" Naklonila hlavu na stranu. „Ale to je přece jen zápisník. Může shořet nebo se ztratit."„Není to bezpečná úschovna pro duši, že?" Homér si povzdechl. „Ne, ten notes potřebuju jen na to, abych vše uspořádal

ve správném pořadí. A abych nezapomněl na nic důležitého, dokud příběh neskončí. Až bude završen, musí ho uslyšet jen párlidí. Představuju si, že pak už asi nebude zapotřebí papíru ani těla k jejímu šíření."

„Určitý jsi toho viděl hodně, co by nemělo upadnout v zapomnění." Dívka pokrčila rameny. „Já nemám nic, co by stálo zapísemné zaznamenání. Vypusť mě z té knihy. Neplýtvej na mě papírem."„Ale vždyť ty máš ještě všechno před sebou...," začal Homér a neubránil se pomyšlení, že on to s ní už neprožije.Dívka nezareagovala a stařík se už začal obávat, že se před ním zcela uzavře. Hledal správná a výstižná slova, aby všechnozase vzal zpátky, ale stále víc se přitom zamotával do svých pochybností.

„Co je to nejkrásnější, na co si vzpomínáš?" zeptala se znenadání. „To opravdu nejkrásnější ze všeho?"Zaváhal. Byla to zvláštní představa, že má nějakému člověku otevřít nitro, které sám poznal teprve před dvěma dny. Ani

Jeleně se s takovými věcmi nesvěřoval - vždy vycházela z toho, že na stěně jejich komůrky visí obyčejná městská krajina.Pochopila by vůbec dívka, která strávila celý život v podzemí, co jí povídá? Rozhodl se, že na to přistoupí. „Letní déšť,"odpověděl. Saša svraštila čelo, což vypadalo komicky. „Co je na něm tak krásného?"

„Už jsi někdy viděla déšť?"„Ne." Dívka zavrtěla hlavou. „Otec mě nechtěl pouštět ven. Přesto jsem tam dvakrát nebo třikrát vyšplhala, ale vůbec se

mi tam nelíbilo. Je to strašné, když kolem sebe nemáš žádné stěny." Pak pro všechny případy upřesnila: „Déšť - to je, kdyžshora padá voda."

Homér ji už neposlouchal. Znovu si vybavil onen den ze vzdálené minulosti. Jeho tělo se jako médium nabídlopřivolanému duchu, muž upřel pohled do prázdna a mluvil a mluvil...„Celý měsíc nás sužovalo sucho a horko. Moje žena byla těhotná; vždycky měla problémy s dechem a pak ještě to vedro... Naporodní klinice fungoval na celé stanici jeden jediný ventilátor a ona si stěžovala na dusno. I mně se dýchalo těžce, protože mijí bylo líto. Bylo to zlé - dlouhé roky jsme se neúspěšně pokoušeli počít dítě a lékaři neskrývali obavu, že by mohla poroditmrtvý plod. Ležela na pozorování, ale bylo by pro ni lepší, kdyby zůstala doma. Termín porodu už uplynul, ale po bolestech anistopy. Člověk si samozřejmě nemůže vzít každý den volno. Někdo mi řekl, že když se plod příliš dlouho přenáší, stoupá rizikomrtvě narozeného dítěte. Už jsem nevěděl kudy kam. Jen co jsem skončil v práci, pádil jsem do nemocnice a držel hlídku podjejím oknem. V tunelech nebylo telefonickéspojení, a tak jsem na každé stanici kontroloval, jestli jsem nezmeškal nějaké hovory. A tu jsem zničehonic dostal zprávu odlékaře: Prosím ihned mi zavolejte. Než jsem našel nějaké aspoň trochu klidné místo, pochoval jsem v duchu ženu i dítě, já starýustrašený hlupák. Vytočil jsem tedy..."

Homér se odmlčel a naslouchal signálu, čekal, jestli to na druhé straně někdo zvedne. Dívka ho nepřerušovala. Svéotázky odložila na později.

„Pak mi neznámý hlas oznámil: Blahopřeji, je to kluk. Zní to tak jednoduše: Je to kluk. Tehdy vyrvali manželku ze spárůsmrtí a pak ještě tenhle zázrak... Vyběhl jsem nahoru - a pršelo. Chladný déšť. Vzduch byl svěží a průhledný - jako by městoleželo pod prašnou umělohmotnou fólií a najednou ji někdo odstranil. Listy se leskly, obloha se konečně zase pohybovala adomy vypadaly jako nové. Běžel jsem po Tverské ke květinovému stánku a plakal radostí. Měl jsem s sebou deštník, aleneotevřel ho, chtěl jsem zmoknout, toužil jsem ho cítit, ten déšť. Neumím to popsat... jako bych se sám znovu narodil a poprvéspatřil svět. A i svět byl svěží a nový, jako by mu právě někdo přestřihl pupeční šňůru a poprvé ho vykoupal. Jako by všechnobylo nové a špatné, to, co se nepovedlo, se dalo napravit. Rázem jsem měl dva životy - čeho nedosáhnu já, to za mě dokážemůj syn. Všechno nám leželo u nohou. Nám všem..."

Homér se znovu odmlčel. Viděl, jak se desetipodlažní stalinské domy pozvolna rozplývají v narůžovělém večerním oparu.Ponořil se do činorodého hluku Tverské, dýchal nasládlý vzduch s nezaměnitelným zápachem výfukových plynů, zavřel oči anastavil tvář přeháňce. Když se zase vzpamatoval, leskly se mu na tvářích a v očních koutcích stále ještě malé dešťovékapičky.

Rychle si je otřel rukávem.

„Víš," ozvala se neméně rozpačitě dívka, „možná je déšť opravdu něco krásného. Já takové vzpomínky nemám. Podělíšse o ně se mnou? Jestli chceš," usmála se na něho, „můžeš o mně napsat ve své knize. Někdo přece musí být odpovědný zato, jak to celé dopadne."„Na to je ještě moc brzy," namítl nesmlouvavě lékař.

Saša nevěděla, jak tomu byrokratovi vysvětlit důležitost své prosby. Znovu se nadechla k dalšímu útoku, ale pak sespokojila jen s nevrlým pohybem zdravé ruky a odvrátila se.

„Musíte být trpělivá. Ale protože jste už na nohou a zřejmě se cítíte dobře, mohla byste se trochu projít." Lékař zabalil svénástroje do obnošené igelitové tašky a podal Homérovi ruku. „Za pár hodin se vrátím. Vedení stanice nařídilo ve vašempřípadě zvlášť pečlivé ošetřování. Jsme přece vašimi dlužníky."

Homér přehodil Saše přes ramena zašpiněný vojenský kabát. Vyšla ven a následovala lékaře kolem dalších oddělenílazaretu. Míjela řadu pokojů a místnůstek plných stolů a lehátek, pak vyšla po schodech nahoru, nechala za sebou dvěodpočívadla a ocitla se před nenápadnými nízkými dveřmi vedoucími do obrovského dlouhého sálu. Zastavila se na prahu - anajednou nebyla s to udělat ani krok. Ještě nikdy nic takového neviděla. Nikdy by si nedokázala představit, že na jedinémmístě může být tolik živých lidí.

Tisíce tváří bez masek! A tak odlišných - viděla osoby všeho věku, od křehkých nemohoucích starců až po kojence.Nesčetné muže, vousaté, oholené, urostlé i trpasličího vzrůstu, vyčerpané i překypující energií, vyzáblé i svalnaté, zohavené vboji, poznamenané vrozenými vadami, neuvěřitelné krasavce i takové, kteří byli navenek nesympatičtí, ale vyzařovalitajuplnou přitažlivost. A neméně žen - trhovkyní se širokým pozadím, rudými tvářemi, v šátcích a vatovaných kabátech, ale ištíhlé bledé dívky v neuvěřitelně křiklavých šatech a zamotaných řetízcích na krku.

Všimnou si, že je Saša jiná? Dokáže se v tomhle davu ztratit? Předstírat, že je jedna z nich? Nebo se na ni vrhnou arozsekají ji na kousky - jako horda krys exotického albína? Zpočátku měla dojem, že se na ni upírají snad všechny oči. Přikaždém pohledu, který jí neunikl, jí tělem projela horká vlna. Za čtvrt hodiny si však na to zvykla - někteří na ni hledělinepřátelsky, jiní zvědavě, další zase dokonce příliš dotěrně, ale pro naprostou většinu přítomných byla vzduch. Lhostejně sena ni podívali a hned se tlačili dál, aniž jí věnovali sebemenší pozornost.

Připadalo jí, že roztržité nezaostřené pohledy fungují jako strojní olej promazávající soukolí toho hektického mechanismu.Kdyby se ti lidé o sebe příliš zajímali, vyvolalo by to tak velké tření, že by veškerý ruch a provoz během velmi krátké dobyutichl.

Na to, aby člověk s tímhle davem splynul, se nemusel převlékat ani měnit účes. Stačilo, když ostatním nehleděl přílišhluboko do očí, ale oči po krátkém kontaktu — který byl beztak mrazivý — zase sklopil. Pokud se Saša rovněž namaže touzdůrazněnou lhostejností, snadno proklouzne kolem obyvatel stanice, kteří se nacházeli v neustálém pohybu a pořád do sebenaráželi, a neuvízne tak na jediném místě.

V prvních minutách ji udeřila do nosu kypící směsice lidských pachů, ale její čich si na to brzy zvykl; naučil se odfiltrovatdůležité součásti a všechno ostatní ignorovat. Nakyslým puchem špinavých těl navíc pronikaly svůdné mladistvé vůně, baobčas dokonce dav zaplavila jako vlna příjemná vůně - to když kolem prošla žena, která použila drahý parfém. Do toho se mísilopar z grilovaného masa a morové výpary skládek. Stručně řečeno, Saše tenhle přestup mezi oběma stanicemi voněl životem,a čím déle nasávala jeho omamný pach, tím sladší jí připadal.

Na to, aby prozkoumala ten nekonečně dlouhý koridor, by nejspíš potřebovala celý měsíc. Všechno tu bylo nevýslovněstrhující...

Viděla stánky se šperky vytvořenými z desítek žlutých ražených kovových kotoučků. Na ty by se vydržela dívat dlouhéhodiny. Zastavila se u obrovských výloh s knihami, které obsahovaly víc tajného vědění, než by kdy dokázala vstřebat.

Vyvolávač lákal chodce ke stánku s nápisem KVĚTINY. Nabízel obrovský výběr štěstíček, na kterých byly zobrazenénejrozmanitější kytice. Saša jako dítě jednu takovou kartičku se životním přáním dostala, ale tady jich bylo nepřebernémnožství!

Viděla kojence sající z prsou svých matek a starší dětí, které si hrály se skutečnými kočkami. Dvojice laskající se očima -i jiné páry, které dělaly totéž rukama.

Muži se pokoušeli alespoň letmo se jí dotknout. Mohla by si jejich pozornost a zájem vykládat i jako pohostinnost nebopřání něcojí prodat, ale zabarvení hlasu při určitých slovech jí odrazovalo, ba přímo se jí hnusilo. Co od ní pořád chtějí? To tady nemajídost žen? A nacházely se mezi nimi skutečné krásky - měly na sobě barevné šaty a vypadaly jako otevřená poupata na těchštěstíčkách. Saša se domnívala, že si z ní muži jen dělají legraci.

A dokázala by vůbec sama vyvolat mužovu zvědavost? Zničehonic v ní začala hlodat dosud nepoznaná pochybnost.Třeba si to všechno vykládá špatně... Ale proč by to mělo být jinak? Cosi se v ní bolestně zachvělo, tam, pod obloukem žeber,v hebké prohlubni jejího těla... jen o něco hlouběji. Právě na místě, jehož existenci pro sebe objevila teprve před čtyřiadvacetihodinami.

Aby zahnala vnitřní neklid, znovu vykročila podél prodejních stánků nabízejících všechno možné zboží - neprůstřelnévesty, bižuterii, oblečení i přístroje -, ale mladou ženu to už nezajímalo. Jakýsi vnitřní hlas zatlačil hlučný dav do pozadí aobrazy, které jí vykreslovala vzpomínka, byly plastičtější než všichni uspěchaní lidé kolem ní.

Stála za jeho život? Dokázala by ho ještě odsuzovat po všem, co se stalo? A hlavně - jaký smysl mají teď ještě tyhlehloupé myšlenky? Právě nyní, kdy už pro něho nemůže nic udělat...

Najednou, ještě než pochopila proč, všechny pochybnosti zmizely a srdce se jí zklidnilo. Pozorně se zaposlouchala azaslechla... ozvěnu dávné melodie zaznívající zvenčí a zachvívající se vedle mnohohlasného davového chóru, aniž se s nímmísila.Hudba... Pro Sašu, stejně jako pro každého člověka, znamenala především matčiny ukolébavky. S tím se však musela nadlouhé roky spokojit - otec nebyl hudebně založený a jen nerad zpíval; ani potulní hudebníci a jiní kejklíři mu nebyli na

Avtozavodské vítáni. A když strážní u ohňů skřehotali melancholické nebo naopak ohnivé vojenské písně, nerozezněli přitom veskutečnosti rozladěné překližkové kytary ani Sašiny struny napjaté v jejím nitru.Avšak to, co teď slyšela, nebylo žádné nudné skřehotání. Nejvíc ze všeho to připomínalo perlivý sladký hlas mladé ženy, badívky, ale nedosažitelně vysoký pro jakékoli lidské hrdlo, a zároveň nezvykle silný. S čím by se jinak takový zázrak dalsrovnat?

Nápěv neznámého nástroje kolemstojící okouzlil, zvedl je do výše a odnesl do nepředstavitelné dálky, do světů, kterébyly pro všechny lidi zrozené v metru naprosto neznámé, a proto ani netušili, jaké možnosti se v nich tají. Hudba přiměla lidisnít a uvěřit tomu, že se všechny sny mohou uskutečnit. Probouzela v nich nepochopitelnou touhu a zároveň slibovala, že jiukojí. A poskytovala Saše pocit, jako by na opuštěné stanici, kde dlouho bezcílně bloudila, najednou našla lampu a v jejímsvitu zároveň i východ.

Stanula před zbrojířovým stanem. Přímo před ní se vypínalo překližkové prkno, na kterém byly přišroubovány různé nože- od malých kapesních nožíků až po vražedné dýky s čepelí dlouhou jako mužská dlaň. Strnule, jako okouzlená si prohlíželavšechna ostří.

V nitru se jí rozhořel divoký boj. O své místo se naléhavě hlásila prostá a svůdná myšlenka. Stařík jí dal s sebou hrstpatron, právě dost na ten černý nůž se zoubkovanou čepelí - široký ostrý exemplář, který se hodil na její plán jako nic jiného.

Za minutu se rozhodla a překonala veškeré pochybnosti. Nákup uschovala v náprsní kapse laclových kalhot - co nejblížemístu, jehož bolest chtěla překonat. Když se vrátila do lazaretu, necítila tíhu vojenského kabátu ani jí ve spáncích nebušilakrev.

Mladá žena neviděla nad hlavy davu a muzikant, který v dáli vyluzoval ty čarovné tóny, pro ni zůstal neviditelný. Melodieji však zřejmě toužila dostihnout, přimět k návratu a oslovit ji.

Marně.Znovu se ozvalo zaklepání na dveře.

Homér zasténal, zvedl se z pokleku, otřel si rty o rukáv a zatáhl za řetízek splachovače. Na špinavě zelené látce kabátumu ulpěl hnědý pruh. Zvracel dnes už popáté, ačkoli skoro nic nesnědl.

Tyhle příznaky můžou mít různé důvody, namlouval si. Proč by to musel být zrovna zrychlený průběh nemoci? Třeba zato může...

„Už budete hotová?" zahartusil netrpělivý ženský hlas.No to snad ne! Že by ve spěchu zaměnil písmena na dveřích? Přejel si ušmudlaným rukávem přes zpocený obličej,

nasadil neotřesitelně suverénní výraz a odsunul zástrčku.„Typickej ochlasta!" Nevkusně vyparáděná ženská ho odstrčila stranou a zabouchla za sebou dveře.Jojo, pomyslel si Homér, jen ať ho klidně považují za násosku. Postavil se před zrcadlo nad umyvadlem a opřel se o něj čelem.Za chvíli se mu zklidnil dech a viděl, jak se rosí sklo - rouška mu sklouzla a visela pod bradou. Spěšně si ji zase natáhl naobličej a zavřel oči. Ne, nesmí pořád myslet na to, že všem lidem, se kterými se setká, přináší smrt. Změnit se to nedalo. Je-linakažený, je celá stanice tak jako tak odsouzená k smrti. Počínaje tou ženou, která v nesprávnou dobu musela „na holčičky".Jak by se asi zachovala, kdyby jí teď oznámil, že jí zbývá nanejvýš měsíc života?

Jak pošetilé, pomyslel si. Pošetilé a hloupé. Chtěl je zvěčnit, všechny, které potká na své životní pouti. Osud však z něhoučinil anděla smrti, a to anděla neohrabaného, holohlavého a vysíleného. Cítil se, jako kdyby mu přistřihli křídla a okroužkovaliho. Vryli mu do duše třicetidenní lhůtu - tak dlouho má čas konat.Byl to trest za přeceňování vlastní osobnosti a pýchu?

Ne, už nesmí mlčet. A existuje jen jediný člověk, kterému se může svěřit. Toho by Homér beztak nedokázal nadlouhoošálit. Pro oba bude jistě jednodušší, budou-li hrát s otevřenými kartami.Nejistě vykročil k lazaretu.

Místnost se nacházela na nejzazším konci chodby a obvykle před ní seděla zdravotní sestra. Ted však bylo její místoprázdné. Škvírou mezi dveřmi pronikalo přerušované sténání. Bylo rozumět jednotlivým slovům, ale ačkoli Homér dlouhoposlouchal bez jediného pohnutí, nedokázal je spojit do smysluplných vět.

„Silněji... bojovat... musí... ještě smysl... odpor... vzpomínat... ještě ujde... chyba... odsoudit..."Slova přešla ve vrčení, jako by se bolest stala nesnesitelnou a bránila mluvčímu zachytit vrtkavé myšlenky. Homér vešel

dovnitř.Hunter ležel v bezvědomí natažený na zmačkaném mokrém prostěradle. Obvaz, který zpevňoval velitelovu lebku, mu sklouzlna oči, propadlé tváře se leskly kapičkami potu, zarostlá spodní čelist bezvládně poklesla. Jeho široká hruď se zvedala aklesala stejně namáhavě jako kovářský měch, který jen s potížemi udržoval v tom velkém těle oheň.

V čele postele stála zády k Homérovi dívka. Štíhlé ruce měla zkřížené za zády. Při pozornějším pohledu si na pozadítmavé látky jejích kalhot všiml černého nože, jehož rukojeť křečovitě svírala.Zvonění.

Znovu. A znovu.Tisíc dvě stě třicet pět. Tisíc dvě stě třicet šest. Tisíc dvě stě třicet sedm.Arťom nepočítal tóny snad proto, že by se chtěl ospravedlnit před velitelem. Dělal to jen proto, aby cítil alespoň nějaký

pohyb. Až se vzdálí od bodu, u kterého začal počítat, znamená to, že se s každým zazvoněním blíží k bodu, kde bude mít tohlešílenství za sebou.

Sebeklam? Ano, snad. Ale poslouchat to zvonění a vědět, že nikdy neustane, bylo nesnesitelné. Ačkoli zpočátku, při jehoúplně prvním nasazení, se mu dokonce líbilo - to monotónní zvonění vnášelo jako metronom řád do kakofonie jeho myšlenek,vyprázdnilo mu hlavu a zklidnilo pádící pulz.

Avšak minuty, které ten zvuk ukrajoval jako krajíčky veky, se vzájemně podobaly natolik, že si Arťom připadal jako včasové smyčce, z níž se nedostane, dokud to neskončí. Ve středověku používali takové mučení: Zločince svlékli donaha aumístili ho pod sud, ze kterého mu nepřetržitě kapala na hlavu voda. Výsledkem bylo to, že nebožák postupně přicházel orozum. Tam, kde selhala napínací lavice, se prostá voda postarala o vynikající výsledky...

Arťom se natolik upínal k telefonní lince, že se neodvažoval ani na vteřinu odejít. Celou směnu se pokoušel nepít, aby honaléhavá potřeba neodlákala od přístroje. Minulé dny to nevydržel, vyklouzl z místnosti, spěšně odběhl na záchod a hned seurychleně vrátil. Ještě na prahu se zaposlouchal - a ucítil, jak mu po zádech stéká ledový pot: Frekvence nesouhlasila, signálteď přicházel rychleji, ne tak pozvolna jako předtím. To mohlo znamenat pouze jediné - okamžik, na který tak dlouho čekal,nastal v jeho nepřítomnosti. Ustrašeně pohlédl ke dveřím, jestli snad někdo nenahlíží dovnitř, znovu rychle vytočil číslo apřitiskl sluchátko k uchu.

V přístroji zacvakalo a zvonění začalo znovu od začátku, v navyklém rytmu. Od té doby obsazovací tón už nezazněl anikdo to na druhé straně nezvedal. Arťom se však už nikdy neodvážil zavěsit, jen tu a tam přendal sluchátko od jednoho ucha,které už bylo pěkně rozpálené, ke druhému, přičemž se snažil, aby se nepřepočítal.Nadřízené o případu neinformoval. Ostatně ani on sám si už nebyl jistý, jestli tehdy opravdu slyšel něco jiného než věčněstejný rytmus. Dostal jasný rozkaz: Telefonovat — a už týden žil jen tímto úkolem. Jakýkoli prohřešek by ho přivedl předvojenský tribunál, kde se mezi chybou a sabotáží nedělal rozdíl.

Telefon mu navíc pomáhal se zorientovat, jak dlouho ještě musí sedět. Arťom neměl vlastní hodinky, ale když ho velitelinstruoval, rozeznal na jeho hodinkách, že signál se opakuje každých pět vteřin. Dvanáct tónů tedy znamenalo minutu, 720hodinu a 13 680 směnu. Sypaly se jako nepatrná zrníčka písku z jedné obrovské skleněné nádoby do druhé, jež byla bezedná.A v úzkém hrdle mezi nimi uvízl Arťom a naslouchal času.

Sluchátko nezavěsil jen proto, že každou chvíli mohl kolem projít velitel, aby ho zkontroloval. Jinak... To, co tu dělá,postrádá jakýkoli smysl. Na druhém konci linky už zřejmě nikdo není naživu. Stačilo, aby Arťom zavřel oči, a viděl pořád stejnývýjev...

Viděl zevnitř zabarikádovanou kancelář náčelníka stanice a samotného náčelníka s obličejem přitisknutým na deskustolu. Muž dosud svíral v ruce makarov. Prostřelenýma ušima už nemohl slyšet telefonní signál. Ti venku nemohli vylomitdveře, ale klíčovými dírkami a dveřními škvírami pronikalo zoufale rachotivé zvonění ven, plazilo se po nástupišti, na kterémležely nadýmající se mrtvoly... Po nějakou dobu nebyl telefon vůbec slyšet, tak ohlušující byl lomoz davu, vrzání kroků adětský pláč, ale teď už klid mrtvých nerušil žádný zvuk. Jen postupně odumírající záložní agregáty dosud červeně blikaly.

Zvonění.Znovu.Tisíc pět set šedesát tři. Tisíc pět set šedesát čtyři.Žádná reakce.

KAPITOLA 11

DARY„Podej hlášení!" Říkejte si, co chcete, ale na překvapení byl velitel jako zrozený. V posádce se o něm vyprávěly legendy.Tenhle někdejší žoldák byl známý šikovností, s jakou ovládal sečné a bodné zbraně, a byl neblaze proslulý tím, že kdykolidokázal zmizet jako pára nad hrncem. Ještě předtím, než se usadil na Sevastopolské, zcela sám zmasakroval nepřátelskástanoviště jen proto, že uměl využít sebemenší nepozornosti strážných.Arťom vyskočil, ramenem si přidržel sluchátko u ucha, zasalutoval a přerušil - nikoli bez jisté lítostí - odpočítávání. Velitel při-stoupil k rozpisu služeb, podíval se na hodinky, zapsal vedle data 3. prosince číslice „9:22", podepsal se a obrátil k Arťomovi.„Poslušně hlásím, že nic. Chci říct, že to nikdo nebere."„Pořád mlčí?" Velitel několikrát pohnul čelistmi a s lupnutím si uvolnil svaly v zátylku. „To je prostě k nevíře."„Co?" zeptal se znepokojeně Arťom.„Že už by to postihlo i Dobryninskou. Je možné, že se nákaza rozšířila i v Hanze? Chápeš, co se stane, jestli to zasáhne Okružnílinii?"„Ale my přece nevíme nic přesného," opáčil nejistě Arťom. „Třeba to už skutečně začalo. Jsme tu bez kontaktu."„A co když je vedení poškozené?" Velitel se předklonil a začal bubnovat prsty na stůl.„Pak by to bylo stejné jako s vedením na základnu." Arťom kývl směrem k tunelu vedoucímu k Sevastopolské. „Je úplně hluchá.Tady aspoň ještě slyšíme vyzváněcí tón. To znamená, že technika funguje." „Jenže základna nás už zřejmě nepotřebuje,"poznamenal klidně velitel. „Nikdo odtud dlouho ani nevytáhl paty. Možná že už žádná základna neexistuje. A ani Dobryninskaja.Hele, Popové, jestli tam už nikdo nežije, zdechneme tu co nevidět i my, a to všichni. Nikdo nám nepřijde na pomoc. Tak na coještě vyhlašovat karanténu? Nejspíš bychom se na to měli vykašlat, co říkáš?" Znovu zapracovaly čelisti, jako kdybypřežvykoval.

Arťom se polekal. To byla ale neslýchaně kacířská slova! Bezděčně musel myslet na velitelův zvyk nejdřív střelitdezertéry do břicha, než jim přečetl rozsudek. „Ne, pane veliteli, karanténa je nezbytná."

„Tak tak... Dnes onemocněli další tři. Dva odsud a jeden z nás. A Akopov to má za sebou."„Akopov?" Arťom polkl a zavřel oči. V ústech mu zničehonic vyschlo.„Roztříštil si hlavu o kolej," pokračoval velitel rovnoměrným klidným hlasem. „Měl dojem, že tu bolest už nevydrží. Není to

první případ. Musí to strašně bolet, když se půl hodiny na kolenou pokoušíš rozbít si hlavu, co?"„To jo." Mladíkovi se zatočila hlava.„A jak jsi na tom ty? Nevolnost? Záchvat slabosti?" zeptal se starostlivě velitel a posvítil mu malou baterkou do obličeje.

„Otevři ústa. Řekni aaa. Dobrá, teď dobře poslouchej, Popové, postarej se o to, aby to tam konečně někdo vzal. Na téDobryninské to prostě musí někdo zvednout a říct ti, že na Hanze mají očkovací látku a že jejich zdravotní oddíly tady budoukaždou chvíli. A že odsud odvedou zdravé jedince. A uzdraví nemocné. A že nemusíme věčně trčet v tomhle pekle. Že se zase

vrátíme domů ke svým ženám - ty ke Galje a já k Aleně a Věře. Chápeš?" „Rozkaz." Arťom křečovitě přikývl. „Tak pohnizadkem."Jeho dlouhý nůž nevydržel váhu padajícího netvora a zlomil se přímo u rukojeti. Čepel pronikla do trupu útočníka tak hluboko,

že se ji zpočátku ani nepokoušel vytáhnout. Sám holohlavec, jehožcelé tělo bylo zbrázděné od drápů bestie, upadl skoro na tři dny do bezvědomí.

Saša mu nemohla pomoct, ale přesto ho rozhodně musela vidět. Chtěla mu alespoň poděkovat, i když ji neslyšel. Lékařiji však k němu nepustili. Tvrdili, že raněný muž teď nejvíc ze všeho potřebuje klid.

Nevěděla přesně, proč holohlavec zabil ty lidi na drezíně. Ale jestli střílel, aby zachránil Sašu, bylo to pro ni dostatečnéospravedlnění. Pokusila se tomu věřit, ale nedařilo se jí to. Pravděpodobnější bylo přece jen jiné vysvětlení - místodoprošování raději zabíjel.

Na Pavelecké to však vypadalo úplně jinak: Následoval Sašu, a dokonce byl ochoten za ni položit život. Takže se nakonecnemýlila. Skutečně mezi nimi existuje nějaké pouto?

Když na ni tehdy na Kolomenské zavolal, čekala kulku, nikoli výzvu, aby šla s nimi. Jakmile se však poslušně otočila,okamžitě si na něm povšimla proměny, ačkoli v jeho strašlivém obličeji se jako vždy nepohnul ani sval. Byly to jeho oči -znenadání těmi nehybnými černými zorničkami na ni hleděl někdo jiný. Byl to člověk, který o ni projevil zájem.

Kdosi, komu teď vděčila za život.Má mu věnovat svůj stříbrný prsten - se stejným náznakem jako kdysi její matka? Co když holohlavec tomu znamení

neporozumí? Ale jak jinak mu má poděkovat?Darovat mu nůž jako náhradu za ten, o který kvůli ní přišel, to bylo aspoň něco.Když ji ta prostá myšlenka osvítila a ona stanula před zbrojířovým obchodem a představovala si, jak mu předává nůž, jak

se on přitom na ni podívá a co asi řekne, úplně zapomněla na to, že tím vrahovi kupuje nový nástroj, kterým bude podřezávatlidem hrdla a párat jim břicha.

Ne, v té chvíli pro ni nebyl bandita, ale hrdina, nikoli zabiják, nýbrž bojovník - ale hlavně muž. A potom se jí v hlavě usadilaještě další nezřetelná myšlenka nebo spíš tušení: Od té doby, co zlomil svůj nůž, nechce prostě nabýt vědomí. Možná kdybyměl zase celý nůž... jako amulet... A tak mu ho koupila.Nyní, jak tak stála u jeho postele a skrývala dárek za zády, doufala, že na ni zareaguje nebo alespoň vycítí blízkost ostréčepele. Pacient sebou škubal, vydával skřekavé zvuky, začal sténat nesouvislá slova, ale k vědomí se neprobral. Nemohl sevymanit z ocelového sevření temnoty.

Saša dosud ani jednou nevyslovila jeho jméno — ani hlasitě, ani v duchu. Ted si ho jakoby na zkoušku zašeptala a paknahlas pronesla: „Hunter."

Holohlavec ztichl. Zdálo se, že naslouchá - jako by se nacházel nepředstavitelně daleko a její hlas mu pronikal k sluchujako sotva slyšitelná ozvěna. Přesto neodpověděl. Saša to zopakovala znovu, hlasitěji, naléhavěji. Věděla, že to nevzdá,dokud pacient neotevře oči. Chtěla se stát jeho světlem v tunelu.

Z chodby zazněl nečekaný výkřik a bylo slyšet dusot vojenských bot. Saša si rychle dřepla a položila nůž na stolek v čelelehátka. „To je pro tebe," hlesla.

Najednou jí ocelové prsty sevřely ruku tak silným hmatem, že by jí snad dokázal zlámat všechny kosti. Oči zraněnéhobyly otevřené, ale pohled mu nepříčetně bloudil sem a tam. „Díky," zamumlal. Dívka se nijak nesnažila ruku uvolnit.

„Co tady děláš?" Šlachovitý chlapík v zamaštěném bílém plášti bezohledně vrazil holohlavci injekční jehlu do paže, takžepacient okamžitě ztratil vědomí. Pak ošetřovatel vyzdvihl Sašu do výšky a mezi zaťatými zuby procedil: „Copak to nechápeš?Jeho stav... Lékař zakázal..."

„To ty jsi úplně mimo! Potřebuje něco, čeho by se mohl zachytit. Injekcemi mu tak akorát rozpícháte ruce..."Muž postrčil mladou ženu k východu. Ta o několik kroků popoběhla, otočila se a rozhněvaně na něho pohlédla.„Ať UŽ tě tady nevidím!" zahulákal ošetřovatel a vzápětí si všiml nože. „A co je jako tohle?"„To... patří jemu," vykoktala Saša. „Přinesla jsem mu ho. Kdyby nezasáhl... ti netvoři by mě roztrhali na kusy."„A mě zase roztrhne doktor jak hada, jestli se to doví," zavrčel smířlivěji chlapík. „Tak už padej!"

Chvíli zaváhala, znovu se otočila k Hunterovi, který teď po anestetiku hluboce spal, a dokončila to, co chtěla původně říct:„Děkuji. Zachránil jsi mě."Když se otočila k odchodu z místnosti, uslyšela znenadání jeho chraptivý hlas: „Chtěl jsem jen zabít... tu příšeru.. "Dveře se jí zabouchly před nosem a v zámku zarachotil klíč.Ten nůž měl plnit jiné poslání. Homér to pochopil okamžitě, když slyšel, jak dívka oslovuje nemocného velitele - vyzývavě,sladce a zároveň naříkavě. Zpočátku se chtěl ozvat, ale pak si to rozmyslel a stáhl se do ústraní. Tady viditelně nebyl nikdo,koho by musel ochraňovat. To jediné, co mohl udělat, bylo co nejrychleji odejít, aby Sašu nevyplašil.Třeba měla pravdu. Na Nagatinské Hunter na své druhy jednoduše zapomněl a předhodil je jako pochoutku přízračnýmkyklopům. Ale v tomhle boji... Co když ta mladá žena pro velitele skutečně něco znamená?Zamyšleně se šoural chodbou ke svému pokoji. Minul ošetřovatele, který do něho vrazil, ale stařík si toho ani nevšiml.Bylo načase předat Saše předmět, který jí koupil. Jak to vypadalo, mohla by ho brzy potřebovat.Ze zásuvky od stolu vyndal balíček a otáčel jím v rukách. Za pár minut vběhla do místnosti dívka - nervózní, zmatená a velmirozčilená. Posadila se na svou postel, přitáhla nohy k tělu a upřeně se zahleděla do kouta. Homér trpělivě čekal, jestli vypuknebouře nebo sama od sebe pomine. Saša si mlčky začala kousat nehty. Nastal čas jednat.„Mám pro tebe dárek." Stařík vyšel zpoza stolu a položil balíček vedle dívky na přikrývku.„Proč?" zalapala po dechu, ale ulitu neopustila.„No proč si asi lidé dávají dárky?"„Aby zaplatili za dobro," odpověděla s neskrývaným přesvědčením Saša. „Dobro, kterého se jim dostalo nebo které potřebují."„Tak řekněme, že ti platím za dobro, které jsi mi už dala." Homér se usmál. „O víc tě neprosím."„Já jsem ti nic nedala," opáčila.

„A co moje kniha?" Žertem se zatvářil ublíženě. „Už jsem tě do ní zahrnul, takže teď musíme zúčtovat. Nerad zůstávám něcodlužen. No tak dělej, rozbal to."„Taky nerada něco dlužím," poznamenala Saša a roztrhla oba. „Co je to? Och!"V ruce držela červené umělohmotné kolečko, plochou krabičku, jejíž dolní a horní polovina se daly odklopit. Dříve to bývalalevná cestovní pudřenka, ale obě přihrádky - pro pudr a růži - byly dávno prázdné. Zato zrcátko na vnitřní straně víka sedochovalo nepoškozené.„Tady se vidím líp než v louži." Očima rozšířenýma údivem se dívala na svůj obraz v zrcadle. Vypadal zvláštně. „Na cos mi tověnoval?"„Podívat se na sebe je občas prospěšné." Homér se zazubil. „Člověk tak hodně pochopí o sobě samotném."„Co bych měla o sobě pochopit?" V Sašině hlase znovu zazněla opatrnost.„Jsou lidé, kteří za celý život nikdy nespatřili vlastní obraz v zrcadle, a proto se považují za někoho úplně jiného. Vnitřní zrakobčas šálí a neexistuje nikdo, kdo by na to člověka upozornil. Ti lidé žijí velmi dlouho se svým omylem, než náhodou narazí nazrcadlo. A když pak stanou před svým zrcadlovým obrazem, často nejsou schopni uvěřit, že vidí sebe sama."„A koho vidím já?"„Pověz mi to." Zkřížil paže na hrudi.„Sebe samu. No... prostě dívku." Aby se ujistila, natočila proti zrcadlu nejdřív jednu tvář, potom druhou.„Mladou ženu," opravil ji Homér. „A to dost zanedbanou."Znovu se několikrát otočila sem a tam, podívala se na staříka, jako by se chtěla na něco zeptat, rozmyslela si to, na chvilku seodmlčela, pak sebrala všechnu odvahu a vyhrkla: „Jsem ošklivá?"Homér si odkašlal. Jen s námahou udržel koutky úst na uzdě. „Těžko říct. Pod tou špínou se to dá jen těžko poznat."Saša zvedla obočí. „V čem je problém? Copak muži nevycítí, jestlije žena pěkná nebo ne? To se vám pořád musí všechno ukazovat a vysvětlovat?"„Vypadá to tak - a právě toho ženy často zneužívají k tomu, aby nás podvedly." Homér se neubránil širokému úsměvu.„Make-up může na ženském obličeji způsobit zázrak. Ale ve tvém případě nejde o restaurování portrétu, spíš o jeho odhalení.Pokud z antické sochy vyčnívá ze země jen pata, dá se těžko soudit o jejím celkovém vzhledu." Vzápětí smířlivě dodal: „Ačkolije s největší pravděpodobností překrásná."„Co znamená antická?" zeptala se Saša nedůvěřivě.„Stará." Homér se pořád ještě bavil.„Mně je teprve sedmnáct!"„To se zjistí až později. Po vykopávkách."Stařík se s kamenným výrazem opět posadil ke stolu, otevřel zápisník na poslední popsané straně a začal si své záznamyznovu pročítat. Postupně se jeho obličej zachmuřil.Až je někdo vykope... Dívku, jeho samotného a všechny ostatní. Dříve o tom často přemýšlel. Co když po tisíciletích budou ar-cheologové zkoumat ruiny staré Moskvy, z níž už nebudou znát ani její jméno, a objeví jeden z vchodů do podzemníchlabyrintů? Pravděpodobně se budou domnívat, že narazili na gigantický masový hrob. Těžko někdo uvěří, že v těch temnýchkatakombách žili lidé. Dospějí k závěru, že tato kdysi vyspělá kultura ke konci své existence výrazně zdegenerovala, pokudsvé vůdce pohřbívala do hrobky s veškerým vybavením domácnosti, zbraněmi, sluhy a konkubínami.Jeho kniha měla ještě něco přes osmdesát volných stran. Jestlipak to postačí k tomu, aby se mu do ní vešly oba světy - ten napovrchu i ten, který se nacházel v metru?„Ty mě neposloucháš?" Dívka mu zatřásla paží.„Cože? Promiň, zamyslel jsem se." Otřel si čelo.„Jsou antické sochy opravdu krásné? Myslím jako, jestli to, co lidé dříve považovali za krásné, je krásné i dnes?"Stařík pokrčil rameny. „Ano."„A zítra taky?" „Je to docela možné. Pokud tu ovšem ještě bude někdo, kdo by to posoudil."Saša zmlkla a pohroužila se do vlastních myšlenek. Homér viditelně nechtěl rozhovor nijak uspěchat; i on se znovu začalzaobírat svými úvahami.Nakonec se udiveně zeptala: „To znamená, že bez člověka by neexistovala žádná krása?"

„Pravděpodobně ne," odpověděl roztržitě. „Pokud by ji nikdo nevnímal... Zvířata přece nejsou schopna.„Ale pokud se zvířata od člověka odlišují tím, že nedělají rozdíl mezi krásným a ošklivým, může člověk vůbec existovat

bez krásy?"Homér pokýval hlavou. „Ale jistě. Narazíš na mnoho lidí, kteří ji k životu nepotřebují."Nyní vyndala dívka z kapsy jakýsi podivný předmět - malý čtvercový kousek umělé hmoty, na jejímž povrchu byla kresba.

Ostýchavě a zároveň hrdě ho podala Homérovi, jako by mu ukazovala velký poklad. „Co je to?"„To mi pověz ty." Na obličeji se jí mihl šibalský úsměv. „No tak," opatrně uchopil umělohmotný čtverec, přečetl si nápis na

jeho povrchu a vrátil ho dívce, „to je obal čajového sáčku. S obrázkem."„S obrazem," opravila ho a dodala: „Krásným obrazem. Kdyby neexistoval, stalo by se ze mě... zvíře."Homér se na ni podíval. Cítil, jak se mu oči plní slzami a že se mu stále obtížněji dýchá. Sentimentální idiote, spílal si v

duchu. Hlasitě si odkašlal a povzdechl. „Tys ještě nikdy nebyla na povrchu? Ve městě? Myslím kromě toho jediného případu?"„No a?" Mladá žena si čajový obal zase uschovala. „Chceš mi říct, že to tam vůbec nevypadá jako na mém obrazu? Že nic

takového neexistuje? To vím i bez tebe. Mohu ti popsat, jak vypadá město — domy, mosty, řeka. Jsou zpustošené a prázdné."„Právě naopak," odtušil Homér. „Nikdy jsem neviděl nic krásnějšího. Počínáš si, jako bys chtěla celé metro posuzovat podlejediného pražce. Jak ti to jen mám popsat? Budovy vyšší než jakákoli skála.Široké ulice, na kterých život kypí jako voda v horské bystřině. Nikdy nepohasínající obloha, zářící mlha... Ješitné, rychlepomíjející město - stejně jako každý jednotlivec z jeho milionového obyvatelstva. Ztřeštěné, chaotické. Ovlivněné pokusem

sloučit neslučitelné, zbudované bez jakéhokoli projektu. Nikoli věčné, protože věčnost je chladná a nehybná, ale zatopřekypující životem!" Zaťal pěsti, ale pak jen bezmocně mávl rukou. „Tomu nemůžeš rozumět. Musela bys to vidět na vlastníoči..." V té chvíli byl přesvědčen, že stačí, aby Saša vyšla na povrch, aby se jí všechno jevilo takové, jak jí to právě popsal.Vůbec ho nenapadlo, že nikdy neviděla město v jeho tehdejším živém stavu.Homér si s někým promluvil a zavedl ji - s doprovodem strážných, jako by šli na popravu - veřejnosti nepřístupnými prostoryHanzy a celou tamější stanicí až ke služebním místnostem, kde se nacházely sprchy.

To jediné, co obě Pavelecké měly společného, byl název. Podobaly se dvěma sestrám, které po porodu od sebe odloučily.Jedna vyrůstala v bohaté rodině, zatímco druhá na zastávce na znamení nebo prostě v tunelu. Radiální stanice byla špinavá azchátralá, ale zato odlehčená a prostorná. Okružní stanice působila spíše shrbeným hranatým dojmem, ale byla velmi dobřeosvětlená a nablýskaná, což svědčilo o činorodé, ba až úzkostlivě pečlivé povaze. V tuhle dobu se tam nic moc nedělo. Kdonepracoval, upřednostnil zřejmě ruch radiální stanice před uměřenou strohostí Okruhu.

V převlékárně byla Saša sama. Na stěnách viděla žluté kachle a na podlaze šestihranné, zčásti roztříštěné dlaždice.Kromě toho tady byly natřené železné skříně na boty a oblečení, žárovka na roztřepeném kabelu, dvě lavice potaženérozřezanou koženkou... Pořád se na to nemohla dosyta vynadívat.

Hubená lázeňská pomocnice jí podala neuvěřitelně bílý ručník a těžkou kostku šedého mýdla. Dokonce jí dovolila, aby seve sprše zevnitř zavřela.

Ručník složený do malého čtverce, trochu vlezlý pach mýdla — to všechno patřilo do nesmírně vzdálené minulostí, kdyžji ještě rozmazlovali jako milovanou velitelovu dcerku. Už zapomněla, že takové věci ještě pořád někde existují.

Spěšně vyklouzla z kalhot ztuhlých špínou, přetáhla si přes hlavu tričko, shodila ze sebe kalhotky a vklouzla ke zrezivělétrubce s odtokem značky „domorobo". Musela vynaložit jistou sílu, aby otočila ventilem, přičemž si div nespálila prsty — vodabyla vroucí! Přitiskla se ke stěně, aby se vyhnula horkým stříkancům, a otočila druhým kohoutem. Konečně se jí podařilovytvořit správnou teplotu, přestala poskakovat... a div se ve vodě nerozpustila - doslova i blahem.

S vodní pěnou odtékal mřížkou odpadu prach, popel, strojní olej, krev — jak Sašina, tak i jiných lidí —, únava, pocit vinya starosti. Chvíli trvalo, než odtékající voda trochu zesvětlela.

Bude to stačit, aby si z ní stařík už neutahoval? Dívala se na růžové rozmáčené nohy, jako by jí nepatřily, pak ji zaujalynezvykle bílé ruce. Bude to stačit, aby muži viděli, jak je krásná?

Třeba má Homér pravdu a bylo pošetilé navštívit zraněného velitele a nedat se předtím aspoň trochu do pořádku. Zřejměse musí tyhle věci ještě naučit.

Jestlipak si všimne, že se Saša změnila? Zavřela kohoutky, vrátila se do šatny, otevřela své nové zrcátko... Ne, to prostěnení možné, aby si toho nevšiml.

Teplá voda uvolnila a odstranila všechny její pochybností. To, co řekl holohlavec o netvorovi, nebylo určené pro ni — bylato součást jeho vášnivého sporu, který vedl ve snu. Nezapudil ji. Musí jen vyčkat, až se zase probere z bezvědomí. Kdyby teďbyla u něho, okamžitě by pochopil. A co pak? Proč by zrovna teď na to měla myslet? Byl dost zkušený, aby se mu mohla svěřits čímkoli.

Vzpomínala, jak se v horečce převaloval. Věděla - aniž si to dokázala vysvětlit že ji Hunter hledal. Dokázala ho uklidnit,přinést mu úlevu, pomoct najít rovnováhu. Cítila, jak ji zaplavuje horkost, čím víc na něho myslí.

Špinavé kalhoty jí odebrali a slíbili, že je vyperou. Místo nich dostala ošoupané džíny a děravý rolák. Nové oblečení jí bylotěsné, a když ji vedli pohraničními stanovišti zpět do lazaretu, ulpívalyna ní pohledy všech mužů. Když stanula u své postele, měla pocit, že se musí znovu vysprchovat.Stařík nebyl na pokoji, ale dlouho sama nezůstala. Za několik minut se otevřely dveře a do místností nahlédl lékař.„Můžete ho teď navštívit," upozornil ji. „Už se probral."„Kolikátého dnes máme?"Velitel se zapřel o loket, ztěžka zahýbal hlavou sem a tam a zíral na Homéra. Ten se bezděčné chytil za zápěstí, ačkoli uždávno hodinky nenosil, a bezradně rozpřáhl ruce.Vypomohl pečovatel. „Druhého. Listopadu."„Tři dny." Hunter ztěžka dopadl zpět na polštáře. „Tři dny tu polehávám. Musíme vyrazit, jinak to nestihneme."„Ty se daleko nedostaneš," poznamenal pečovatel. „Neměl jsi v sobě skoro kapku krve."„Musíme vyrazit," opakoval velitel. „Čas se krátí... Banditi..." Najednou se zarazil. „Na co potřebuješ roušku?"Homér byl na takovou otázku připraven. Měl celé tři dny na to, aby si vybudoval obranné linie a zorganizoval protiútok.Hunterovo bezvědomí ho uchránilo před zbytečnými zpověďmi - a teď už měl k dispozici důkladně promyšlenou lež.Sklonil se nad postel zraněného a zašeptal: „Žádní bandité neexistují. Když jsi ležel v horečkách... celou dobu jsi mluvil. Vímvšechno."„Co víš?" Hunter ho chytil za límec a přitáhl k sobě.„O epidemii na Tulské... Už je to v pořádku." Homér zadržel gestem ošetřovatele, který mu chtěl přispěchat na pomoc. „Já tozvládnu. Musím si s ním promluvit. Kdybyste byl tak laskav..."Muž neochotně ustoupil, nasadil na jehlu kryt a nechal je o samotě.„O Tulské..." Hunter stále ještě hleděl na Homéra zmatenýma zrudlýma očima, ale jeho železný stisk se pomalu uvolňoval.„Jinak nic?"Jen že na té stanici vypukla neznámá infekce a přenáší se vzduchem - a že naši lidé vyhlásili karanténu a čekají na pomoc."

„Jasně. No dobře..." Velitel ho pustil. „Ano, je to epidemie. A ty ses bál, že ses nakazil?"„Opatrnosti není nikdy dost," odpověděl opatrně Homér.„To jistě. Tak jo... Nebyl jsem u nich moc blízko a průvan šel jejich směrem... Nejspíš se nic nestalo."Homér si dodal odvahy. „A na co je tedy ta historika o banditech? Co chceš dělat?"„Nejdřív se dostat na Dobryninskou a vyjednávat. Pak vyčistit Tulskou. Potřebujeme plamenomety. Jinak to nejde..."

„Vypálit celou stanici? A co bude s našimi lidmi?" Stařík doufal, že ta slova jsou jen další velitelův vyhýbavý manévr —jako vše, co naservíroval vedení Sevastopolské.

„To jsou beztak jen chodící mrtvoly. Jiné východisko není. Všechny kontaktní osoby jsou nakaženy. Veškerý vzduch.Slyšel jsem o té nemoci..." Hunter zavřel oči a olízl si popraskané rty. „Žádný lék neexistuje. Už to jednou před pár lety vypuklo.Dva tisíce mrtvých."

„Ale pak ta nemoc zase ustoupila, ne?"„Došlo k obléhání. Plamenomety." Velitel otočil k Homérovi znetvořenou část obličeje. „Žádný jiný prostředek nemáme.

Když to vypukne a jen jediný člověk nám unikne... znamená to konec pro všechny. Ano, to s bandity byla lež. Jinak bych totižz Istomina nikdy nevymámil povolení je všechny zabít. Má moc měkké srdce. Přivedu si lidi, kteří se na nic neptají."

„Ale co když se najdou jedinci, kteří jsou proti tomu imunní? Co když tam jsou ještě zdraví? Já... Říkal jsi... Třeba bychommohli ještě někoho zachránit..."

„Není žádná imunita," přerušil ho energicky velitel. „Všechny kontaktní osoby se nakazily. Nenajdeš tam žádné zdravéjedince, jen takové, kteří tomu odolali déle. A pro ty to bude ještě horší. Čeká je prostě delší a mučivější trápení. Věř mi, že proně bude lepší, když je... když přijdou o život."

„A co ti to přinese?" Homér se odsunul od Hunterova lůžka. Velitel unaveně zavřel víčka - a stařík si znovu všiml, že seoko na zohavené polovině obličeje úplně nedovřelo. Pacient vyčkával s odpovědí tak dlouho, až chtěl Homér zase přivolatlékaře.

Potom však velitel začal mluvit - pomalu, protáhle, se zaťatými zuby, jako by ho hypnotizér vyslal do nekonečně vzdálenéminulosti pátrat po ztracených vzpomínkách: „Já musím. Chránit lidi. Odstranit všechna nebezpečí. Jen proto jsem tady."Našel nůž? Pochopil, že je od ní? Co když se nedovtípil nebo v tom neviděl žádný slib? Spěchala chodbou a usilovněpotlačovala takové mrzuté myšlenky. Neměla tušení, co mu poví... Škoda že nestála u jeho postele, když se probral...

Vyslechla téměř celý rozhovor. Tiše stála na prahu a škubla sebou, když mluvil o nevyhnutelném zabíjení. Všemusamozřejmě nerozuměla, ale to ani nemusela. To nejdůležitější slyšela. Neměla důvod čekat déle, a proto hlasitě zaklepala nadveře.

Když se k ní stařík otočil, zračilo se mu v obličeji zoufalství. Sotva se pohyboval, jako by uklidňující injekci dostal tentokráton, a oči mu vyhasly. Mátožně na Sašu kývl - vypadal jako oběšenec, kterému právě zatáhli smyčku.

Dívka se posadila na okraj stoličky, kousla se do rtu a zadržela dech, než vstoupila do nového neprobádaného tunelu.„Líbí se ti můj nůž?"

„Jaký nůž?" Holohlavec se rozhlédl a spatřil černou čepel. Nedotkl se jí, jen na Sašu nedůvěřivě zamžoural. „Co to máznamenat?"

Cítila se, jako kdyby ji někdo udeřil do obličeje. „To je pro tebe. Tvůj se zničil, když jsi... Děkuju..."Na chvilku zavládlo v místnosti nepříjemné mlčení. Pak se ozval holohlavec: „Zvláštní dárek. To bych od nikoho nechtěl

dostat."Měla dojem, že v jeho slovech slyšela něco jako narážku, cosi mnohoznačného, nevysloveného. Přistoupila na tu hru,

aniž znala její přesná pravidla, a začala hledat vhodná a výstižná slova. To, co přitom vzniklo, bylo neobratné aneodpovídající, ale Sašin jazyk nebyl prostě zvyklý popisovat, co se v ní odehrává.

„Taky cítíš, že v sobě nosím kousek tebe? Kousek, který ti vyrvala... tys ho hledal... a já ti ho mohu vrátit.„O čem to tu mluvíš?"Jako by ji polil ledovou vodou. Sašu zamrazilo, ale vydržela to.

„Ale ano, cítíš to - že se mnou budeš zase celistvý. Že s tebou můžu a musím být. Proč bys mě jinak bral s sebou?"„Chtěl jsem svému partnerovi prokázat laskavost." Měl bezbarvý dutý hlas.

„Proč jsi mě chránil před lidmi na drezíně?"„Beztak bych je zabil."„A proč jsi tedy zastavil tu příšeru?"„Musím je všechny zničit."„Tak to mě měla radši sežrat!"„Ty se neraduješ, žes zůstala naživu?" zeptal se udiveně. „No tak vyjdi po eskalátoru nahoru. Tam ti jich ještě zbylo dost."„Já... Ty chceš, abych..." „Já po tobě nechci vůbec nic." „Pomůžu ti s tím přestat!" „Marně se na mě upínáš." „Ale copak necítíš,že..."„Necítím vůbec nic." Jeho slova měla pachuť železité vody. Ani strašlivé drápy přízračného netvora ji nemohly zasáhnouthlouběji. Saša ublíženě vyskočila a vyběhla ven.Naštěstí v jejím pokoji nikdo nebyl. Vrhla se do kouta a schoulila se tam. Šátrala v kapse po zrcátku, aby ho vyhodila, alenenašla ho. Nejspíš jí vypadlo v holohlavcově pokoji.Když osušila slzy, věděla, co musí dělat. Na sbalení moc času nepotřebovala. Stařík jí jistě odpustí, když si odnese jehokalašnikov - věděla, že by jí prominul všechno. Ve vedlejší místnosti našla viset na věšáku svůj ochranný oděv, který na ničekal vyčištěný a dekontaminovaný. Jako by nějaký mág vykuchal mrtvého tlusťocha a proklel ho, že bude věčně následovatSašu a plnit její vůli.Vklouzla do něj, prošla chodbou a přechodem a zamířila nahoru na nástupiště. Kdesi po cestě znovu zaslechla letmý záchvěvoné kouzelné hudby, jejíž zdroj tehdy nedokázala najít. Ani teď neměla čas na dlouhé hledání. Jen na okamžik strnula... alepotom překonala pokušení a vykročila za svým cílem.Přes den stála u pohyblivých schodů pouze jedna hlídka. Jakmile se rozednilo, nechali netvoři z povrchu stanici v klidu.

Saše stačilo necelých pět minut, aby pochopila situaci. Cesta nahoru byla vždy otevřená. Oproti tomu nemožné bylodostat se po eskalátoru dolů. Přenechala dobromyslnému strážnému zpola plný zásobník samopalu a vstoupila na prvnístupínek schodiště vedoucího přímo do nebe.

Pak se vykasala příliš široké nohavice a vykročila.

KAPITOLA 12

ZNAMENÍDoma, na Kolomenské, to nebylo na povrch vůbec daleko - přesně 56 plochých schodů. Paveleckaja se však nacházela mnohemhlouběji pod zemí. Zatímco Saša šplhala po rozvrzaném a kulometnými salvami provrtaném eskalátoru, neviděla východ. Jejísvítilna byla právě tak silná, aby z nadvlády temnoty vyrvala roztříštěné světelné sloupy a zrezivělé, nakřivo zavěšené tabulkys tmavými obličeji a velkými nesmyslnými písmeny nad nimi.

Proč se chce dostat na povrch? Proč vyhledávat smrt?A kdo ji tam dole dívku ještě potřebuje? Kdo ji doopravdy postrádá - tedy jako člověka, nikoli jako jednu z postav jakési

nenapsané knihy?Proč si pořád něco předstírat...Když Saša zanechala otcovo mrtvé tělo na zpustošené Kolomenské, myslela, že naplní svůj záměr a uprchne. Ostatně oba

se chystali k útěku hodně dlouho. Tím, že v sobě nese malou část z něho, dopomůže ke svobodě i jemu - aspoň tak si tomyslela. Avšak od té doby se jí otec ani jednou nezjevil ve snu, a když se pokoušela přivolat ve fantazii jeho obraz, aby se sním podělila o to, co viděla a zažila, zjevil se jí vždy nezřetelně a nepronesl jediné slovo.

Otec jí tedy podle všeho neodpustil a nechtěl, aby ho tímto způsobem zachránila.Pod knihami, které čas od času přinesl a které si pokud možno přečetla nebo alespoň prolistovala, než je směnila za

potraviny a patrony, jí mimořádně učaroval starý botanický atlas. Nehonosil se zrovna uměleckými ilustracemi, byly to jenzažloutlé černobíléfotografie a kresby tužkou, ale v jiných knihách, které se jí dostaly do rukou, nebyly vůbec žádné ilustrace. Ze všech rostlinměla nejraději svlačce. Lépe řečeno, cítila jejich důvěrnost blízkost, vnímala s nimi jakési duchovní příbuzenství. Stejně jako tykvětiny potřebovala i ona něco, oč by se mohla opřít. Aby mohla růst směrem vzhůru. Aby se dostala na světlo.

Právě teď by potřebovala mohutný kmen, o který by se mohla opřít nebo ho obejmout. Ne aby žila z mízy cizího těla neboaby ho oloupila o světlo a teplo, to ne. Bez něj byla prostě příliš měkká a ohebná - měla slabou páteř na to, aby stála rovně.Kdyby byla odkázána sama na sebe, musela by se plazit po zemi.

Otec ji vždy nabádal, že nesmí být na nikom závislá a nikomu důvěřovat. Kromě něho nikdo na tom Bohem zapomenutémmístě neexistuje a on věděl, že nebude žít navěky. Nejraději ze všeho by viděl, jak dcera vyrůstá ne jako břečťan, nýbrž jakolodní kýl rozrážející vlny. Přitom však zapomněl, že to odporuje ženské povaze.

Saša by bez něho přežila. I bez Huntera. Spojení s jiným člověkem však pro ni byl jediný důvod proč přemýšlet obudoucnosti. Když na jedoucí drezíně objala velitele, získal její život novou oporu. Uvědomovala si, jak je nebezpečnésvěřovat se druhým lidem a jak je nedůstojné být na nich závislý. O to víc překonávání ji stálo, aby odhalila své nitro Hunterovi.

Chtěla se o toho muže jen opřít, ale on myslel, že ji bude mít jako kouli u nohy. A protože ji nikdo nepodpíral, a navíc seještě namočila do špíny, připadalo jí pod vlastní důstojnost, aby pokračovala v hledání. On ji vyhnal. Vyzval ji, aby šla napovrch - no dobře, tak ať je po jeho. Jestli se jí tam něco stane, je to jeho vina; bylo pouze v jeho moci, aby tomu zabránil.

Konečně schody skončily. Saša stanula na okraji velkého mramorového sálu, jehož rýhovaný kovový strop se na několikamístech propadl. V určité vzdálenosti pronikaly těmi otvory dovnitř oslnivé paprsky. Měly podivuhodnou šedobílou barvu ajejich stříkance dolétly dokonce až do kouta, kde mladá žena stála. Zhasla baterku, zadržela dech a pomalu kráčela dál.

Stopy po střelách a odletujících úlomcích na stěnách u východuz eskalátoru naznačovaly, že tu byli lidé. Avšak už o pár kroků dál vládly jiné bytosti. Z hromad suchého trusu a všuderozházených ohlodaných kostí a kusů kůže Saša usoudila, že se ocitla uprostřed jeskyně obývané divokými šelmami.

Zakryla si oči před oslnivým světlem a zamířila k východu. Čím víc se přibližoval zdroj světla, tím hlubší temnota vládla vevzdálených zákoutích rozlehlé haly, kterou právě procházela. Postupně si zvykala na světlo, ale zároveň tím ztrácela cit protemnotu.

Sousední sály byly plné převrácených stánků, spousty nepředstavitelného odpadu a technických přístrojů zbavenýchvnitřností. Lidé z Pavelecké zřejmě využívali tyto prostory jako překladiště a uskladnili tu vše z okolí, co se dalo ještě trochupoužít — až je jednoho dne odsud vytlačili silnější netvoři.

Občas měla pocit, že v temných zákoutích zahlédla sotva postřehnutelný pohyb, ale připisovala to své stále sílící slepotě.Temnota, která se tam uhnízdila, byla už příliš neprostupná na to, aby v hromadách odpadu rozeznala spící bestie.

Těžké oddechování přehlušil monotónně skučící průvan. Saša si toho všimla, až když procházela jen pár metrů od mírněkolísající hromady. Zastavila se, pozorně naslouchala a upřeně zírala na obrysy převráceného kiosku. Tam, mezi jehotroskami, objevila podivný hrb - a strnula.

Pahorek, ve kterém byl stánek pohřbený, dýchal. Skoro všechny ostatní hromady kolem ní se také rovnoměrněpohybovaly. Aby se ujistila, rozsvítila baterku a namířila ji na jednu haldu. Příznačně bledý paprsek světla odhalil vrásčitoubílou kůži, poté sklouzl na obrovský trup a pohasl, aniž dosáhl na jeho konec. Byl to stejný jedinec jako příšera, která Sašu divnezabila — jen o něco větší.Netvoři se nacházeli ve stavu zvláštní strnulosti a zdálo se, že si mladé ženy nevšimli. Najednou však jedno zvíře zamručelo,zkoseným chřípím se hlučně nadechlo a pohnulo se... Saša rychle schovala baterku a pospíchala pryč. Každý krok tímstrašlivým skladištěm ji stál nevýslovné přemáhání. Čím dál se vzdalovala od vchodu do metra, tím těsněji u sebe netvoři leželia o to obtížnější bylo najít cestu kolem jejich těl.

Na návrat však bylo příliš pozdě. A teď už ji ani nezajímalo, jak se dostat zpátky do metra. Snažila se jen o jediné -nepozorovaně proklouznout mezi těmi živočichy, dostat se na volné prostranství, rozhlédnout se, ucítit... Hlavně aby se typotvory neprobudily a pustily ji ven... Zpáteční cestu nepotřebuje.

Neodvažovala se téměř ani dýchat, ba pokoušela se na nic nemyslet - třeba to netvoři slyší - a pomalu se blížila kvýchodu. Pod botou jí zrádně zapraskala roztříštěná dlaždice. Ještě jeden nesprávný krok, náhodné zaharašení - a oni seprobudí a během okamžiku ji roztrhají na kusy.

Nemohla se zbavit utkvělé představy, že teprve nedávno, snad včera, nebo dokonce dnes přesně takhle bloudila mezispícími obludami - ten pocit jí z nějakého důvodu připadal povědomý.

Najednou se zastavila.Věděla, že člověk občas může cítit v zádech cizí pohled. A ačkoli ty kreatury neměly oči, bylo to, čím osahávaly prostor

kolem sebe, cítit mnohem zřetelněji než jakkoli přesvědčivá strnulost.Nemusela se otočit, aby pochopila, že jeden z netvorů za ní se probral a otočil k ní těžkou hlavu.Přesto to udělala — otočila se.

Dívka zmizela, ale Homéra přešla chuť ji hledat. Všechno mu teď bylo zcela lhostejné.Pokud radistův deník ponechal alespoň jiskřičku naděje, že nemoc starce ušetří, Hunter ji nemilosrdně zadupal. Homér

začal s velitelem pečlivě připravený rozhovor, cosi jako odvolání proti svému rozsudku smrti. Lovec ho však neomilostnil - anejspíš to ani nemohl udělat. Vinu za svůj nevyhnutelný osud nesl jen sám Homér.

Už jen pár týdnů, možná dokonce o něco méně. Už jen deset stran v jeho knížečce s umělohmotnou obálkou.Přitom toho měl ještě tolik co říct. Pro Homéra to nebylo jen přání, nýbrž povinnost, protože se zdálo, že jejich

nedobrovolný odpočinek pomalu, ale jistě končí.Uhladil papír, aby pokračoval ve vyprávění tam, kde ho naposledy přerušil lékař. Jeho ruka však znovu napsala: Co po mně

zbude?A co zůstane po všech těch nešťastných zajatcích na Tulské? Možná už ztratili i sebemenší naději, třeba ale ještě čekají napomoc - v každém případě je čekal strašlivý konec. Vzpomínka? Bylo tak málo lidí, na které si vůbec někdo vzpomene.

Vzpomínky totiž nebyly žádné zvlášť pevné a odolné mauzoleum. Až se Homér v nepříliš vzdálené budoucnosti rozžehnáse životem, zaniknou s ním všichni jeho někdejší známí. A i jeho zcela osobní Moskva se rozplyne jako pára nad hrncem.

Kde se nachází? Na Pavelecké? Okolí teď bylo holé a mrtvolné; během posledních hodin ho zplanýrovali těžkou vojenskoutechnikou, aby záchranky a policejní eskorty měly volný průjezd. V postranních ulicích civěly do prázdna zničené městské vilyjako shnilé, napůl vykotlané zuby... Homér si dokázal krajinu nad sebou snadno představit, i když odsud ještě nikdynevystoupil na povrch.

Před válkou býval tam nahoře docela často. Se snoubenkou si domluvil schůzku v kavárně vedle metra a pak s ní šel navečerní promítání do kina. Vzpomínal si, že se tady poblíž podrobil placenému a s ležérní nedbalostí odbytému lékařskémuvyšetření kvůli řidičáku. Kromě toho z téhle stanice často jezdil s kolegy do přírody na grilování...

Na čtverečkovaném papíru jeho zápisníku se mu zničehonic zjevilo prostranství před stanicí v podzimní mlze a dvě věžerozplývající se v mlžném oparu - to byla moderní nová administrativní budova na Okruhu, ve které pracoval jeden z jeho přátel,a točená špička věže drahého hotelu, postaveného vedle stejně honosného a drahého koncertního sálu. Jednou se zeptal naceny vstupenek: Stály jen o něco víc, než kolik si Nikolaj tehdy vydělal za dva týdny.Viděl, a dokonce i slyšel zvonící hranaté modrobílé tramvaje přeplněné nespokojenými pasažéry, jejichž mrzutost v tomneškodném návalu působila téměř dojemně. Zahradní okruh slavnostně osvícený tisíci reflektory a blikajícími ukazateli jakojediná obrovská girlanda. Váhavě poletující a jaksi nepatřičné sněhové vločky, které roztály ještě dříve, než se stačily dotknoutčerného asfaltu. Nekonečný proud lidí, myriády elektrizujících částic, nabitých, neustále se srážejících, chaoticky sepřesunujících sem a tam - avšak ve skutečnosti po zcela konkrétní a velmi dobře promyšlené dráze.

Viděl průchod mezi sedmi administrativními budovami postavenými v byzantském stalinském stylu, kterým setěžkopádný proud lidských těl vléval ze Zahradního okruhu na náměstí. Nesčetné množství oken svítilo po obou stranáchbulváru jako maličká akvária. K tomu neonové záblesky reklamních štítů a gigantické billboardy zakrývající velkou ránu, do nížměla být posléze zasazena nová mnohapodlažní protéza... kterou však už nikdo nedokončí.

To všechno viděl a chápal, že ten nádherný obraz beztak pouhými slovy nedokáže popsat. Opravdu nakonec zůstanoujen mechem zarostlé zhroucené pomníky obchodního střediska a elegantního hotelu?Neukázala se - ani po jedné, ani po třech hodinách. Znepokojený Homér prohledal celou stanici, vyptával se obchodníků amuzikantů i hlídek na přechodu do Hanzy.

Nic. Jako by se propadla do země.Stařík si už nevěděl rady. Znovu otevřel dveře pokoje, ve kterém ležel velitel. To byl vlastně poslední člověk, se kterým by

mohl o pohřešované dívce mluvit, ale co jiného mu zbývalo? Odkašlal si a vstoupil.Hunter vleže těžce dýchal a pohled měl upřený na strop. Jeho pravá paže ležela na přikrývce, na zaťaté pěstí bylo vidět

čerstvé oděrky. Z malých škrábanců kapala na deku krev, ale velitele to ani v nejmenším nevzrušovalo.„Kdy můžeš vyrazit?" zeptal se Homéra, aniž by se k němu otočil.„Pro mě za mě třeba hned." Stařík zaváhal. „Já jen že... Nemůžu najít tu dívku. A jak chceš ve svém stavu odejít? Jsi

přece ještě úplně.„Já to přežiju," odtušil velitel. „Kromě toho smrt není to nejhorší. Zabal si věci. Za půldruhé hodiny budu na nohou a

odcházíme na Dobryninskou."„Mně stačí hodina," upozornil rychle Homér. „Ale nejdřív ji musím najít. Chci, aby šla s námi... Bezpodmínečně ji

potřebuju, rozumíš..."„Za hodinu odcházím," skočil mu do řeči Hunter. „S tebou nebo bez tebe - a bez ní."„Já to prostě nechápu. Kam jenom mohla zmizet?" Homér si zoufale povzdechl. „Kdybych jen tušil..."

„Já to vím," prohlásil lhostejně velitel. „Ale odtud bys ji stejně nepřivedl. Jdi si zabalit věci."Homér ustoupil a zamžoural. Byl zvyklý spoléhat se na nadlidský instinkt svého druhu, ale teď se zdráhal mu uvěřit. Co kdyžHunter zase lže - tentokrát proto, aby se zbavil přebytečné zátěže? „Říkala mi, že ji potřebuješ..."„Já potřebuju tebe." Hunter se k němu otočil. „A ty mě." „Na co?" zašeptal Homér.

Velitel to zaslechl. „Na tobě hodně záleží." Pomalu zavřel oči a zase je otevřel. Staříkovi připadalo, jako by bezcitný velitel chtělna něho zamrkat. Rázem mu na čele zaperlil studený pot.Postel zavrzala, když se na ní Hunter se zaťatými zuby posadil. „Tak už jdi. Sbal se, ať nezmeškáš."Než Homér vyšel z místnosti, na chvilku se zastavil a zvedl červenou pudřenku, která osaměle ležela na podlaze. Víko byloprasklé a úchytky se zohýbaly a uvolnily. Zrcátko bylo rozbité.Stařík se rozčileně otočil. „Já bez ní nemůžu odejít," ujistil Huntera.Netvor byl dvakrát větší než Saša. Hlavou narážel na stropu. Tlapy vyzbrojené drápy mu visely až na zem.Dívka věděla, jak bleskurychle se tahle zvířata pohybují a že až nepochopitelně rychle dokážou zaútočit. Aby ji příšera dostihlaa jediným pohybem skolila, stačilo jen mávnutí předními končetinami. Živočich však z jakéhosi důvodu zaváhal.Střílet nemělo smysl a Saša by ani nestihla zdvihnout samopal. Nerozhodně ukročila dozadu, směrem k průchodu. Netvorvydal naříkavý zvuk, kolébavě se přiblížil k dívce... Ale nic jiného se nestalo. Zastavil se tam a dál na ni zíral svýmneexistujícím slepým pohledem.Saša se odvážila k dalšímu kroku. A vzápětí přidala další. Neotáčela se od zvířete a nedávala mu najevo strach. Jen sepomalu přibližovala k východu. Bestie ji jako očarovaná následovala, ve vzdálenosti několika metrů, jako by ji chtěladoprovodit ke dveřím.

Teprve když dívku dělilo od nesnesitelně oslnivého průchodu jen deset metrů, neovládla se a rychle se rozběhla. Netvorzařval a vrhl se vpřed.

Saša doslova vylétla ven a s přimhouřenýma očima pádila dál. Nakonec klopýtla, udělala přemet a sklouzla po drsnétvrdé zemi.

Čekala, že zvíře ji co nevidět dostihne a roztrhá na kusy, ale její pronásledovatel o ni z nějakého důvodu ztratil zájem.Uplynula nekonečná minuta, pak ještě jedna... Kolem dívky se rozhostilo hrobové ticho.

Měla zavřené oči a přehrabovala se v kapsách. Hledala podomácku zhotovené brýle, které koupila od strážného. Tvořilaje dvě dna od tmavozelených lahví, obroučky z plechových kroužků a gumový řemínek. Daly se přetáhnout přes plynovoumasku tak, že kulatá skla přesně doléhala na průzory.

Teď mohla otevřít oči. Jen velmi zvolna zvedala víčka. Nejdřív nedůvěřivě, se skloněnou hlavou, ale pak stále odvážnějise rozhlížela po tom zvláštním místě, na kterém se nyní ocitla.Nad hlavou měla oblohu - skutečnou oblohu, zářící, nekonečnou. Tady bylo víc světla, než dokázal vytvořit jakýkoli reflektor.Všechno bylo ponořené do rovnoměrně zeleného odstínu. Na několika místech visely nízké mraky, ale mezi nimi se otevíralaopravdová bezedná propast.

Slunce! Spatřila ho za tenkým oparem - kruh o velikosti kapsle, rozpálený doběla, tak oslnivý, že mohl každýmokamžikem vypálit do Sašiných brýlí otvor. Bojácně se odvrátila, chvíli vyčkala a pak se přece jen odvážila dalšího kradméhopohledu. Teď už to pro ni bylo malé zklamání: Šlo vlastně o žhnoucí díru na nebi - a něco takového by měl být předmětzbožštění? Ale ne, vyzařovalo z něho kouzlo, přitažlivost, něco dojemného. Když vycházela z temné jeskyně obývané netvory,zářil východ stejně intenzivně. Co když slunce je rovněž takový východ, napadlo ji znenadání, kudy se dá projít na místo, kdenikdy není tma? Nedalo by se jím uniknout Zemi právě tak, jak nyní za sebou nechala podzemí? Všimla si, že ze sluncevychází slabé, sotva citelné teplo - jako ze živé bytosti.Stála uprostřed kamenné pouště, kolem dokola viděla samé napůl rozpadlé staré domy. Řady černých oken se vypínaly dovýšky téměř v deseti řadách, tak obrovská byla ta budova. A takových staveb tu bylo nesčíslně, vzájemně se překrývaly ajedna se tlačila před druhou, jako kdyby si přály, aby je dívka co nejlépe viděla. Za vysokými domy vykukovaly ještě vyšší - a zanimi se rýsovaly obrysy absolutních gigantů.

Bylo to neuvěřitelné, ale Saša je všechny viděla! Byly sice ponořené do té hloupé zeleně, stejně jako země pod jejímanohama, vzduch i ta šílená žhnoucí bezedná obloha, ale přesto se před ní otvíraly nepředstavitelné dálavy.

Ačkoli její oči dávno přivykly temnotě, nebyly pro ni přece jen nikdy stvořené. V nočních hodinách u rokle, přes kterou vedlmost metra, viděla jen ošklivé stavby v okruhu asi sta metrů za hermeticky uzavřenou branou; za nimi byla tma příliš hustá, aani Saša, která se narodila pod zemí, nedokázala jejími vrstvami proniknout.

Nikdy předtím si vážně nepoložila otázku, jak velký je svět, ve kterém žije. Pro ni vždy existoval jen ten malý pošmournýzámotek, pár set metrů každým směrem - a za nimi začínala poslední propast, okraj univerza, absolutní tma. A ačkoli věděla,že Země je ve skutečnosti mnohem větší, nikdy si ji nedokázala představit. Teď chápala, že by to bylo naprosto beznadějné.Bylo zvláštní, že vůbec nepocítila strach, tak sama uprostřed nezměrné pustiny. Když dříve vylezla z tunelu až na okrajsvětové propasti, cítila se vždy tak, jako by se zbavila ulity - ta jí teď připadala jako skořápka, ze které se jí konečně podařilovyklouznout. Za denního světla bylo každé nebezpečí zdaleka vidět a Saša měla dost času na to, aby se schovala a bránila.Najednou v ní váhavě vzklíčil dosud nepoznaný pocit. Zdálo se jí, že přišla domů.Vítr hnal po náměstí kulatá klubka z trnitých větví, monotónně skučel mezi rozeklanými řadami domů, vanul dívce do zad,dodával jí odvahu a povzbuzoval ji k tomu, aby ten nový svět prozkoumala.Beztak neměla na výběr. K tomu, aby se vrátila do metra, by musela znovu vstoupit do budovy, v níž se nacházely všechny tyděsivé potvory - a teď už určitě nespaly. Ve vchodech se občas vynořilajejich bledá těla a vzápětí zase zmizela. Viditelně nesnášely denní světlo. Ale co se stane, až nastane noc? Pokud chtěla předsmrtí ještě spatřit něco z toho, co jí popsal stařík, musí se odsud dostat co možná nejdál.

A tak bez váhání vyběhla.Ještě nikdy si nepřipadala tak malá a nicotná. Připadalo jí neuvěřitelné, že ty obrovské budovy dokázali postavit lidé velcí

jako ona. Na co je potřebovali? Že by lidé předtím už degenerovali a zmenšovali se? Připravila je tak snad příroda na tvrdý životv těsných tunelech a stanicích? Tyhle stavby naopak musely vzniknout rukama hrdých předků dnešních malých lidiček. Určitěto byli silní, velcí a impozantní tvorové podobní domům, ve kterých žili.

Nyní se budovy rozestoupily a země byla pokrytá kamenitou, šedou, na některých místech popraskanou krustou. Svět bylzničehonic ještě větší - odsud se otvíral pohled do takové dálky, že se Saše zastavilo srdce a zatočila se jí hlava.

Opřela se o stěnu jakéhosi paláce pokrytou plísní a mechem. Pahýl věže s hodinami sahal zdánlivě až do oblak.Pokoušela si představit, jak to město vypadalo, když ještě žilo...

Po ulici - nepochybně to byla ulice - chodili urostlí krásní lidé v úžasně barevných šatech, ve kterých i nejpestřejší oděvyna Pavelecké vypadaly nuzně a směšně.

Opalizujícím davem projížděly automobily podobné vagonům metra. Byly ale tak malé, že se do nich vešli jen čtyřipasažéři.

Domy nevypadaly tak ponuře. V oknech nezely temné otvory, ale lesklo se v nich dokonale čisté sklo. Saša před sebouviděla malé lehké můstky, které v různých výškách spojovaly jednotlivé domy.

Ani obloha nebyla tak prázdná. Plula po ní nepopsatelně velká letadla, která se svými břichy div nedotýkala střech. Otecjí kdysi vysvětlil, že při létání nemávají křídly, ale dívka si je beztak představovala jako těžkopádné obří vážky, jejichž křídlatéměř neviditelně kmitají a jen slabě odrážejí nazelenalé sluneční paprsky.

A pršelo.Byla to vlastně jen voda padající z oblohy, ale vyvolávala naprosto strhující pocit. Nebeská voda smývala nejen špínu a

únavu - todokázala i teplá voda ze závěsné sprchy. Ne, tahle voda ji očišťovala zevnitř a udělovala jí rozhřešení za všechny její chyby.Bylo to magické omývání, které jí odplavovalo ze srdce veškerou hořkost a zatrpklost, obnovovalo a omlazovalo její osobnosta propůjčovalo jí přání žít - a v neposlední řadě jí na to poskytovalo sílu. Přesně tak, jak to popisoval stařík...

Saša tolik věřila v takový svět, a tak silně ho přivolávala, že ho nakonec kolem sebe začala vidět. Slyšela lehký svistprůhledných křídel ve výšce, veselé cvrlikání davu, rovnoměrné údery kovových kol a šumění vlahého deště. A najednou jiznovu napadla i melodie, kterou slyšela předevčírem - teď se připojila k tomu koncertu...

V hrudi ucítila bolestné píchnutí. Vyskočila a vyběhla na ulici, naproti nekonečnému proudu lidí, vyhnula se maličkýmvagonům, které uvízly v tlačenici, a nastavila obličej těžkým kapkám. Stařík měl pravdu - tady je to nádherné, přímopohádkově krásné. Musí jen odstranit patinu a plíseň času a minulost se rozzáří - jako pestrobarevné mozaiky a bronzovéreliéfy na liduprázdných stanicích metra.

Zastavila se na břehu zelené řeky. Most, který kdysi přes ni vedl, se hned vpředu u předmostí zřítil, takže druhého břehuse nedalo dosáhnout...

Magie zmizela.Obraz, jenž ještě před chvilkou působil tak skutečným a barvitým dojmem, vybledl a pohasl. Vyprahlé prázdné domy,

popraskaná kůže ulic, dva metry vysoká stepní tráva na jejích okrajích, divoký neproniknutelný porost, který opanoval zbytkynábřeží, kam až oko dosáhlo - to bylo všechno, co zbylo z jejího skvostného přízračného světa.

Saša hluboko v nitru pocítila křivdu, že ten svět nikdy nespatří na vlastní oči. Měla na výběr jen mezi smrtí a návratem dometra. Nikde na světě neexistoval žádný z těch urostlých lidí v barevnýchšatech. Kromě ní nebylo živé duše na této široké ulicikončící v jakémsi nesmírně vzdáleném bodě, tam, kde se obloha setkává s opuštěným městem.

Počasí bylo nádherné. Žádné srážky.Dívka už nedokázala ani plakat. Teď prostě toužila jen po smrti.Jako by její přání mělo být vyslyšeno, rozprostřel vysoko nad ní obrovský černý stín křídla.

Co má dělat, jestli si bude muset vybrat? Nechat odejít velitele, vzdát se knihy a zůstat na stanici, dokud nenajde dívku? Neboji navždy ze svého románu vyškrtnout, následovat Huntera a jako pavouk číhat na to, až v pavučině uvízne další hrdinka?

Rozum Homérovi zakazoval, aby se od velitele odloučil. Proč by jinak podstupoval celé to namáhavé putování a proč byvystavoval sebe i celé metro smrtelnému nebezpečí? Nemá prostě právo dávat v sázku své dílo - to jediné, coospravedlňovalo všechny obětí, minulé i budoucí.

Jakmile však zvedl z podlahy rozbité zrcátko, bylo mu rázem jasné, že pokud opustí Paveleckou, aniž se doví o dívčiněosudu, dopustí se zrady. Zrady, která se dříve či později vymstí jemu samotnému i knize. Věděl, že Sašu ze své paměti užnikdy nedokáže vymazat.

Ať si Hunter říká, co chce, Homér musí udělat vše, co je v jeho silách, aby našel dívku, nebo se alespoň přesvědčil o tom,že už není naživu. Stařík ji tedy začal hledat s dvojnásobným úsilím.

Okružní trasa? Vyloučeno - bez dokumentů by se nikdy na Hanzu nedostala. Útěk do nějaké místnosti pod průchodem?Homér prohledal jednu po druhé, ptal se každého, koho potkal, jestli dívku nepotkal. Nakonec se mu kdosi svěřil s tím, že jipravděpodobně zahlédl - a že měla na sobě ochranný oblek. Stařík nevěřil svým uším. Nová informace ho dovedla poSašiných stopách až ke strážnému na úpatí eskalátoru.

„Co je mi do toho?" odtušil líně strážný v budce. „Ať si jde, kdy chce. Aspoň jsem jí dal na cestu dobré brýle... Ty už aletady neprojdeš, beztak ml už pořádně vynadali. Tam nahoře hnízdí naši noční návštěvníci. Tudy nikdo neprojde. Když mě o topožádala, div jsem se smíchy nechytil za břicho." Měl zorničky velké jako hlavně pistole a zíraly do dálky, aniž vnímalyHoméra. „Hezky se vrať, dědo. Brzy se setmí."

Hunter to věděl! Ale co myslel tím, když řekl, že Homér by dívku odtud stejně nemohl přivést? Je snad ještě naživu?Rozčileně klopýtal zpět k lazaretu. Prošel nízkou chodbou, sešplhal po úzkých schodech, bez zaklepání prudce otevřel

dveře...Pokoj byl prázdný - stařík neviděl Huntera ani jeho zbraně. Na podlaze se povalovaly jen hnědé kusy obvazu nasáklého

krví. Vedle nich prázdná kovová placatice. Zčásti vyčištěný skafandr z vedlejší místnosti zmizel. Velitel tu prostě Homérazanechal jako zatoulané psisko.Člověk dostává znamení. To bylo odjakživa otcovo přesvědčení. Každý si jich musí jen všimnout a správně vyložit.

Saša vzhlédla a strnula. Pokud by jí někdo chtěl něco naznačit, jen těžko by si vymyslel něco jednoznačnějšího.Nedaleko poškozeného mostu se z temného houští vypínala stará kulatá věž s podivně zdobenou kupolí — nejvyšší

budova široko daleko. Byl na ní už patrný zub času - stěny byly poseté hlubokými trhlinami a samotná věž se nebezpečněnakláněla. Dávno by se zřítila, kdyby ji nedržel zpříma zázrak... Jak to jen mohla přehlédnout?

Kolem budovy se ovíjela gigantická popínavá rostlina. Kmen měla přirozeně o něco tenčí než věž, ale její síla viditelněstačila na to, aby podepřela pozvolna se rozpadající stavbu. Ten podivuhodný porost se spirálovitě obtáčel kolem věže,přičemž z hlavní větve rašily tenčí a z nich ještě tenčí odnože. Všechno dohromady vytvářelo cosi jako sít, která držela budovupohromadě.

Ta rostlina byla určitě stejně slabá a ohebná jako její nejmenší a nejnovější výhonek. Kdysi se zachytila na domnělevěčných a nezničitelných výstupcích a balkonech věže. Kdyby nebyla budova tak vysoká, rostlina by do takové výše nikdynenarostla.

Saša si ohromeně, ba jako očarovaná prohlížela zelenou síť a budovu, kterou dokázala zachránit. Všechno teď pro nizískalo smysl a zároveň se jí vrátila vůle bojovat. Bylo to vlastně zvláštní, protože pro ni samotnou se vůbec nic nezměnilo —a přesto proti očekávání vyrašil šedou krustou zoufalství nepatrný zelený výhonek naděje.Jistě existují věci, které už nemůže napravit. Skutky, které se kdysi staly, slova, která už nelze vzít nazpět. Přesto se v tompříběhu našloještě mnohé, co mohla změnit, i když ještě nevěděla jak. Nejdůležitější bylo to, že v sobě znovu ucítila novou sílu.

Saša nyní věřila, že vytušila důvod, proč ji žravý netvor nechal odejít bez újmy - někdo ho na neviditelném řetězu zadržel,aby se jí dostalo ještě jedné šance.

Plná vděčnosti vůči osudu byla nyní ochotná odpustit, znovu diskutovat a bojovat. Od Huntera na to potřebovala jennepatrné znamení. Jediný náznak.

Znenadání nad ní zapadající slunce pohaslo a znovu vzplálo. Zvedla hlavu a koutkem oka zahlédla černý, nesmírněrychlý stín, který se jí objevil nad hlavou. Na okamžik zatemnil i nejjasnější těleso na obloze.

Vzduch prořízl ohlušující hvízdot a vzápětí strašlivé zavřeštění. Netvor padal z nebe na Sašu jako kámen. Na posledníchvíli se instinktivně vrhla k zemi, což ji zachránilo. Stín ji minul jen o vlásek. Obrovská nestvůra klouzala s roztaženýmiblanitými křídly nad zemí, mohutným vzmachem znovu nabrala výšku a začala poletovat v půlkruhu, aby opět přešla do útoku.

Saša sáhla po zbrani, ale hned si to zase rozmyslela. To monstrum by nezastavila ani přímá salva, natož aby ho skolila.Kromě toho by ho musela zasáhnout! Rozběhla se nazpět tam, odkud se vypravila na krátkou exkurzi. Ani se nesnažila mysletna to, jak by se mohla zase vrátit do metra.

Létající netvor vyrazil lovecký skřek a znovu se na ni vrhl. Dívka se zamotala do širokých nohavic skafandru a svalila sena břicho. Dokázala se však bleskově otočit na záda a vypálit krátkou salvu. Kulky útočníka na chvíli odradily, aniž ho ovšemvážněji zranily. Pár takto získaných vteřin však Saša využila k tomu, že se vyškrábala na nohy a zamířila k nejbližším domům.Konečně věděla, jak se má před agresorem chránit.

Na obloze teď kroužily už dva stíny. Udržovaly se ve vzduchu těžkými údery širokých blanitých křídel. Dívčin plán byljednoduchý - bude-li se držet blízko domovních zdí, pak se k ní tahle velká a neohrabaná monstra nedostanou. Jak by odsudmohla uniknout... Ne, teď už nemá žádnou alternativu.

Dokázala to! Přitiskla se ke zdi a doufala, že ji ti strašliví netvoři nechají na pokoji Ale kdepak, zřejmé už lovili obratnějšíkořist. Přistáli - nejdřív jeden, pak druhý - asi dvacet metrů od ní, svěsili křídla k tělu a pomalu k ní zamířili

Další dávka ze samopalu je neodstrašila, ba spíše jen vydráždila. Vypadalo to, že kulky jim uvízly v tlusté kůži. Živočich,který měl k Saše nejblíže, vycenil zuby — pod opuchlým chobotem a vysoko prohnutým horním pyskem se objevily křivé zubyostré jako žiletky.

„K zemi!"Saša poslušně splnila příkaz, aniž přemýšlela, odkud ten hlas pochází. Náhle něco v bezprostřední blízkosti explodovalo

a zasáhla ji palčivě horká tlaková vlna. Vzápětí následovala druhá. Pak zaznělo vzteklé zvířecí zavřeštění a údery vzdalujícíchse křídel.

Váhavě zvedla hlavu, vykašlala z plic prach a rozhlédla se. Nedaleko od ní zel v silnici čerstvě vzniklý kráter plný tmavěolejnaté krve. Vedle něj leželo odtržené sežehlé křídlo a další zuhelnatělé beztvaré kusy masa.

Po kamenitém úhoru se k ní rovnoměrnými kroky blížil silný muž v těžkém skafandru.Hunter!

KAPITOLA 13

JEDINÝ PŘÍBĚHUchopil jí za ruku, pomohl jí vstát a vlekl ji za sebou pryč. Za chvíli ji pustil, jako by si to znenadání rozmyslel. Průzor helmy mělz tónovaného skla, takže mu neviděla do očí„Drž se těsně za mnou!" zaznělo tlumeně filtrem jeho masky. „Brzy se setmí, musíme odsud zmizet."Vyběhl, aniž mu stála za další pohled.„Lovče!" zvolala za ním. Zamlženým sklem své dýchací masky se pokoušela rozeznat zachránce.Předstíral, že ji neslyší, a tak Saše nezbývalo než ze všech sil za ním běžet. Samozřejmě se na ni zlobil, vždyť už potřetí musíté hloupé holce pomáhat z bryndy. Ale přesto přišel, na povrch se vypravil jen kvůli ní, jak by teď mohla ještě pochybovat...Hnízdo, kterým Saša prošla, nechal velitel bez povšimnutí po levici Znal jiné cesty. Odbočil z hlavní silnice doprava, skrčil sepod nějaký oblouk, minul pár plochých zrezivělých železných kontejnerů, vypálil na nezřetelný stín v jednom koutě a nakonecse zastavil před nenápadnou kůlnou s cihlovými stěnami a zamřížovanými okny. Připraveným klíčem odemkl masivní visacízámek. Nouzový úkryt? Ne, dřevník byl maskovaný vchod - za dveřmi vedly klikaté betonové schody do hlubiny.Hunter zevnitř znovu pověsil zámek a pečlivě ho uzamkl. Pak rozsvítil baterku a začal sestupovat. Bíle a zeleně natřené stěny,z nichž se viditelně odlupovala barva, byly poseté nápisy: Vchod- východ, vchod — východ... I Sašin zachránce připojil na jednommístě pár nečitelných škrábanců. Každý zřejmě musel, pokud použil tento tajný

průchod, zaznamenat, kdy vykl ven a kdy se vrátil, U některých jmen vlak údaje o návratu scházelySestup byl nakonec rychlejší, než Saša očekávala. Ačkoli schody vedly dále do hlubiny, Hunter se zastavil u

nenápadných železných dveří, udeřil na ně pěstí a už za pár vteřin bylo z druhé strany slyšet otevírání západky. Otevřel jimjakýsi rozcuchaný muž s náznakem vousu, Měl na sobě modré kalhoty s vyboulenými koleny, „Kdo je to?" zeptal sepřekvapeně.

„Na tu jsem narazil na Okruhu," zahlaholil Hunter, „Div ji nesežrali ptáci, ještě že jsem měl s sebou granátomet... Hele,člověče, kde se tu vlastně bereš?" Svlékl si kapuci, sejmul dýchací masku...

Před Sašou stál neznámý muž se světlými vlasy zastřiženými na ježka, světlešedýma očima a splácnutým nosem, kterývypadal, jako by už byl kdysi zlomený. Tulila to, protože na zraněného se pohyboval přilil rychle, měl jiné držení těla, ne takživočišné, a ani skafandr nesouhlasil - ale až do poslední chvíle tomu nechtěla věřit a namlouvala si všechno možné inemožné. Pocítila nesnesitelné horko, a tak si strhla z obličeje masku.O čtvrthodinu později už byla Saša na opačné straně hranice s Hanzou.

„Promiň, ale bez dokumentů tu nemůžeš zůstat." V zachráncově hlase zazněla upřímná lítost, „Snad dnes večer, no jo...Takže do tranzitu?" Mlčky přikývla a usmála se. Kam teď?

K němu? To nespěchá. Nedokázala potlačit zklamání, že to tentokrát není Hunter, kdo ji zachránil, Kromě toho musívyřídit ještě něco jiného, co už teď rozhodně nestrpí odklad.Hlukem davu, vrzáním bot a výkřiky obchodníků k ní jemně a vábivě zaznívaly tóny nádherné hudby. Byla to stejná melodie,která jí učarovala včera. Zatímco za ní křičela, měla pocit, jako by opět prošla dveřmi vyzařujícími nadpozemskou krásu. Kamji zavedou tentokrát?Kolem hudebníka stály v těsném kruhu desítky posluchačů. Aby ho viděla, musela se protlačit dopředu, Nakonec stanulapřímo před ním. Jeho melodie sice lidi magicky přitahovala, ale zároveň je držela v uctivé vzdálenosti, Podobala se světlu, kekterému se všichni slétají, ale které by je současné mohlo i spálit, Sald se však vůbec nebála.

Byl mladý, urostlý a vypadal podivuhodné dobře, Ačkoli působil trochu křehkým dojmem, nebyl jeho pěstěný obličejzměkčilý a v zelených očích se nezračila naivita. Dlouhé tmavé vlasy mu splývaly na ramena, I oblečením se odlišoval odmnoha lidí na Pavelecké, protože byl nenápadný, ale mimořádné čistý,

Jeho nástroj se podobal dětským píšťalám, které se zhotovovaly z plastových trubek, ale byl větší, černý a měl měděnéklapky. Flétna v sobě měla něco slavnostního a určité byla velmi drahá, Tóny, které z ní hudebník vyluzoval, jako by pocházelyz jiného světa i jiné doby - ostatně jako samotný nástroj a jeho majitel,

Okamžité zachytil Salin pohled, na okamžik ho pustil a pak znovu přidržel. To ji uvedlo do rozpaků. Jeho pozornost jí sicenebyla nepříjemná, ale přišla sem přece kvůli hudbě.„Tak tady jsi! Bohudíky!"

To byl Homér, který se k ní s namáhavým sípáním a celý zpocený protlačil,„Jak se mu vede?" zeptala se bez váhání. „Copak...," začal stařík, ale vzpamatoval se a dodal: „Zmizel," „Cože? Kam?"

Saša cítila, jak jí neviditelná pěst sevřela srdce, „Odešel, Vzal si s sebou všechny své véd. Myslím, že míří na Dobryninskou."„Nenechal po sobě něco?" zeptala se opatrné a napjaté čekala, co jí Homér odpoví. Ten zavrtěl hlavou, „Ne, nic,"Kdosi z posluchačů vztekle zasyčel. Homér zmlkl, zaposlouchal se do melodie a nedůvěřivě přejížděl pohledem z flétnisty

na dívku a zase nazpět. Saša vlak byla pohroužená do vlastních myšlenek.Hunter ji sice vypudil a pak sám práskl do bot, ale pozvolna jí začínalo svítat, podle jakých svébytných pravidel jedná.

Pokud holohlavec odnesl svůj veškerý majetek, opravdu všecičko... pak chce, aby to nevzdávala, nesešla ze své cesty ahledala ho. A ona to také - všem navzdory - udělá. Kdyby jen... „A ten nůž?" zašeptala. „Odnesl i můj nůž? Ten černý?"Homér pokrčil rameny. „V jeho pokoji není." „Takže si ho vzal!"To nepatrné znamení bylo vše, co potřebovala.Flétnista měl nepochybně talent a ovládal nástroj tak dokonale, jako by právě včera dokončil konzervatoř. V pouzdře, kterépřed ním leželo otevřené, se nahromadilo tolik patron, že by jimi uživil - nebo vyhladil - celou malou stanici. Takhle vypadáuznání, napadlo Homéra a hořce se usmál.

Melodie mu připadala povědomá, ale ačkoli dlouho přemýšlel, kde ji už kdysi slyšel - jestli ve starém filmu v kině, nakoncertě nebo v rádiu -, nevybavilo se mu to. Zvláštní na ní bylo to, že jakmile se člověka jednou zmocnila, nemohl se jí užzbavit. Musel ji bezpodmínečně doposlouchat do konce, aby pak hudebníkovi zatleskal, než zazní další nápěv.

Prokofjev? Šostakovič? Homérovy hudební vědomosti byly příliš skrovné, než aby mohl skladatele uhodnout. Ale ať už tupartituru napsal kdokoli, flétnista nehrál jen jednotlivé noty. Propůjčoval jim vlastní osobitost a význam, ba svým způsobem jeoživoval. To bylo nadání, za které Homér mladíkovi dokonce odpustil i svůdné pohledy, které stále vrhal na Sašu — jako kotěna papírovou kouli. Teď však bylo načase, aby mu stařík dívku unesl. Homér vyčkal, až hudba ztichne a flétnista se ukloníaplaudujícímu publiku. Pak uchopil Sašu za vlhké šaty, z nichž byl dosud cítit chlór, a vytáhl ji ze shluku posluchačů.

„Už mám sbaleno. Jdu za ním," prohlásil, zatímco se pomalu, ale jistě vzdalovali od flétnisty.„Já taky," odvětila rychle dívka.„Chápeš, do čeho se teď pouštíš?" zeptal se jí tlumeným hlasem. „Vím všechno. Poslouchala jsem vás." Vyzývavě na něhopohlédla. „Epidemie, že? Chce všechny upálit - mrtvé i živé, celou stanici." Zadíval se na ni s neskrývaným zájmem. „Co odněho chceš?"Saša neodpověděla. Chvíli šli vedle sebe mlčky, než se dostali do naprosto liduprázdného zákoutí stanice. Tam se ozvala —a přitom pomalu a pečlivě volila slova: „Můj otec zemřel. Kvůli mně, je to moje vina. Nemohu udělat nic, abych ho oživila. Aletam jsou lidé, kteří ještě žijí. Ti se ještě dají zachránit. Takže se o to musím pokusit. Dlužím mu to."„Zachránit? Před kým? Před čím?" opáčil hořce stařík. „Ta choroba je nevyléčitelná, vždyť jsi to slyšela na vlastní uši."„Před tvým přítelem. Je strašnější než jakákoli nemoc. Smrtelnější." Povzdechla si. „Při onemocnění zůstává ještě naděje.Někdo se vždycky uzdraví. Jeden z tisíce."Homér se na ni vážné zadíval. „Proč myslíš, že právě ty to dokážeš?"„Už jsem to jednou zvládla," odpověděla nejisté.Nepřeceňuje ta dívka své schopností? Neobelhává sebe samu, když věří, že drsný a nelítostný velitel k ní něco cítí? Homérnechtěl Sašu odrazovat, ale přece jen pokládal za prospěšnější ji hned varovat.

„Víš, co jsem našel v jeho pokoji?" Stařík vyndal z kapsy poškozenou pudřenku a podal ji Saše. „To tys ji tak..."Zavrtěla hlavou.„Takže to byl Hunter."Dívka otevřela víčko a v jednom ze střepů si prohlížela svůj obraz. Vzpomínala na poslední rozhovor s holohlavcem a slova,která jí řekl v polospánku, když přišla, aby mu darovala nůž. Myslela na Lovcův obličej, když těžkými kroky a celý zakrvácenýzamířil k netvorovi se smrtícími drápy, aby ho odlákal od Saši a nechal se zabít místo ní... „On to neudělal kvůli mně,"prohlásila energicky, „ale kvůli tomu zrcátku."Homér zvedl obočí. „Co s tím má společného zrcátko?"„Ty sám jsi to vystihl." Zavřela víčko a napodobila staříkovu mentorskou intonaci: „Podívat se na sebe je občas prospěšné. Člověk takhodně pochopí o sobě samotném."Pohrdavé si odfrkl. „Ty myslíš, že Hunter neví, kdo je? Nebo že pořád trpí pohledem na svůj obličej? Že kvůli tomu rozbilzrcátko?"Dívka se pohodlně opřela o sloup. „Nejde o jeho vzhled."

„Hunter přesně ví, kdo je. Zřejmě nesnáší, když mu to někdo připomíná."„Třeba to zapomněl. Mám občas pocit, že se pokouší na něco rozpomenout. Nebo že je řetězem připoután k těžké káře,

která ho po prudkém svahu stahuje za sebou do temnoty, a nikdo mu nepomůže ji zastavit. Neumím to vysvětlit, prostě tocítím, když se na něho podívám." Svraštila čelo. „Jinak to nikdo nevidí, jen já. Proto jsem řekla, že mě potřebuje." „Přesně tak- a právě proto tě taky opustil." „To já jsem ho opustila, ale teď ho musím dohnat, dokud ještě není pozdě. Dosud jsou všichninaživu. Ještě je můžeme zachránit. A jeho taky."

Homér zvedl hlavu. „Před kým ho chceš zachránit?" Zkoumavě na něho pohlédla. Že by stařík opravdu nepochopil vůbecnic, ačkoli se tolik snažila? Pak odpověděla s neotřesitelnou vážností: „Před člověkem v zrcátku."

„Je tu obsazeno?"Saša, která vidličkou rozpačitě šťourala v pečeném mase s houbami, sebou škubla. Vedle ní stál s podnosem v ruce

zelenooký hudebník. Stařík někam odešel, jeho místo bylo prázdné. „Ano."„Není žádný problém, který by se nedal vyřešit!" Odložil podnos, jediným pružným pohybem si podal volnou stoličku od

sousedního stolu a posadil se nalevo od Saši, než stačila cokoli namítnout. „Jestli se něco stane, pamatuj, že jsem těnepozvala," varovala ho. „Že by ti tvůj dědeček vynadal?" Spiklenecky na ni zamrkal. „Dovol, aby se představil: Leonid." Sašacítila, jak jí zrudly tváře. „On není můj děda." „Jo tak." Leonid vložil porci do úst a zvedl obočí. „Jsi dost troufalý," poznamenala.

Zvedl vidličku, aby upoutal dívčinu pozornost. „Tvrdohlavý." Neubránila se úsměvu. „Trochu moc sebedůvěry na můjvkus." „Mám důvěru v lidstvo," zamumlal s plnými ústy, „ale nejvíc důvěřuji sám sobě."Stařík se vrátil, postavil se za chvastouna, nespokojeně se ušklíbl, ale pak se přece jen uvelebil na své stoličce. „Sašo, není titady trochu těsno?" zeptal se bojovně a hleděl přitom hudebníkovi přes rameno.„Saša!" zopakoval triumfálně mladík a vzhlédl od misky. „Moc mě těší. Já se jmenuju, jak jsem už řekl, Leonid."„Nikolaj Ivanovič," odpověděl mrzutě Homér a zamžoural na něho. „Co to bylo za melodii, kterou jste předtím hrál? Připadalami nějak známá."„Není divu, hraju ji už třetí den za sebou," opáčil Leonid s důrazem na dvě poslední slova. „Je to moje vlastní kompozice."„Od tebe?" Saša odložila příbor stranou. „Jak se ten kus jmenuje?"Leonid pokrčil rameny. „Nemá jméno. O tom jsem nikdy nepřemýšlel. A kromě toho, jak mám něco takového vyjádřit slovy? Ahlavně proč?"Je velmi krásná," uznala dívka. „Mimořádně krásná."„Mohl bych ji nazvat po tobě," prohlásil bez váhání hudebník. „Zasluhuješ si to."„Ne, díky." Zavrtěla hlavou. „Ať ta melodie zůstane bezejmenná. To se k ní hodí líp."„Ale věnovat ti ji by bylo také docela vhodné." Leonid se rozesmál, ale zaskočilo mu a rozkašlal se.„Už jsi dojedla?" Homér uchopil Sašin podnos a zvedl se. „Musíme už jít. Omluvte nás, mladý muži."„Nemáte proč! Já jsem už hotov. Směl bych mladou dámu chvíli doprovázet?"„Právě odcházíme," odtušil zostra Homér.„Výborně! Já taky. Musím na Dobryninskou." Hudebník se zatvářil jako neviňátko. „Není to náhodou váš směr?"„Náhodou ano," odpověděla Saša k vlastnímu překvapení. Zatímco se pokoušela nehledět na Homéra, vracela se pohledemstále k Leonidovi.Měl v sobě určitou lehkost a jízlivost, ale nemyslel to zle. Jako malý kluk ohánějící se větví uštědřoval malé neškodné údery,na které se nikdo - ani sám stařík - nemohl zlobit. Narážky mu splývaly ze rtů tak samozřejmě a žertovně, že Sašu aninenapadlo brát je vážně. A co je špatného na tom, že se mu líbí?

Kromě toho se dlouho předtím, než se seznámili, zamilovala do jeho hudby. A pokušení vzít si tohle kouzlo s sebou nacestu, bylo prostě příliš velké.Za vším je ta hudba, samozřejmě.

Ten čertovský mladík láká svou jedinečnou flétnou jako krysař z Hamelnu nevinné duše a zneužívá svůj talent, aby zkazilkaždou mladou dívku, kterou může získat. Teď se dokonce pokouší dostat do těch svých pracek Alexandru - a Homér aninevěděl, jak se má zachovat!

Stařík zpočátku sice neochotně, ale přece jen strávil vyzývavé vtipkování, ale brzy pocítil, jak v něm začíná bublat hněv.Stejně tak ho rozzlobilo, jak rychle Leonid dosáhl toho, že strážní Hanzy, neblaze proslulí svou přísností, je všechny tři nechaliprojít na Okružní trasu až k Dobryninské - a to bez dokumentů! Hudebník bez problémů vstoupil s pouzdrem na flétnu plnýmpatron do pokojů náčelníka stanice, holohlavého postaršího hejska, jehož knír připomínal tykadla švába, a tanečním krokem znich zase vyšel.

Homér ovšem musel uznat, že jim mladíkovy diplomatické vlohy přicházejí velmi vhod. Motorová drezína, která jedopravila na Paveleckou, zmizela z depa i s Hunterem a oklika by je stála celý týden.

Staříka však zneklidňovala bezstarostnost, se kterou ten kejklíř opustil pro něho tak výnosnou stanici a rozloučil se klidněse všemi úsporami, jen aby mohl následovat Sašu do tunelu. Obvykle se to dalo vysvětlit jistou zamilovaností, ale Homér bylpřesvědčený o tom, že tenhle mladík to nemyslí vážně. Už si příliš zvykl dosahovat snadná vítězství.Starý muž si stále víc připadal jako mrzutá gardedáma. Zároveň však měl pádný důvod k bdělosti a žárlivosti. To by mu ještětak scházelo, aby mu múza, která se mu zjevila tak zázračným způsobem, pláchla s potulným muzikantem - tedy, s dovolením,zhola zbytečným člověkem.

V Homérově románu se sice pro něho nepředpokládala žádná role, ale on prostě chňapl po své stoličce a naprosto bezrozpaků se zapojil do jejich hry.„To na celém světě opravdu nikdo neexistuje?"

Trojice už putovala směrem k Dobryninské, a to v doprovodu tří strážných. Když člověk správně rozdělí své patrony, změníse i ty nejodvážnější sny ve skutečnost.

Saša právě stručně popisovala své zážitky z povrchu. Potom se však zakoktala a obličej se jí zachmuřil. Homér ahudebník se na sebe podívali: Kdo se ji pokusí utěšit jako první?"

Stařík si odkašlal. „Existuje život za hranicemi Moskvy? Takže na to se už ptá i mladá generace?"„Jistě že existuje," odpověděl Leonid hlubokým hlasem vyjadřujícím neotřesitelné přesvědčení. „Není pravda, že nikdo

nepřežil. S těmi lidmi jen nemáme žádné spojení."„No, já jsem například slyšel," ozval se Homér, „že někde za stanicí Taganskaja prý existuje tajná chodba vedoucí k velmi

zajímavému tunelu. Vypadá jako obyčejný tunel, průměr šest metrů, ale bez kolejí. Nachází se velmi hluboko, možná čtyřicet,nebo dokonce padesát metrů pod povrchem. A vede daleko na východ.

„Myslíte tunel, který směřuje k bunkrům na Urale?" přerušil ho Leonid. Je to příběh o muži, který na něj náhodou narazil.Obstaral si batoh plný potravin a vydal se tudy.

„... šel nepřetržitě celý týden, jen s velmi krátkými přestávkami, až se mu začaly tenčit zásoby a on se musel vrátit. Konectunelu přitom ještě zdaleka nebyl v dohledu. Ano, podle fám by měl vést k uralským krytům. A tam je možná ještě někdonaživu."

„Ale spíš ne," zívl hudebník.Homér ho ignoroval a otočil se k Saše. „Od známého z Polis vím, že jeden z jejich radistů udržoval kontakt s posádkou

jakéhosi tanku. Ti muži zřejmě stačili včas přijmout veškerá bezpečnostní opatření a zamířili do takové pustiny, kterou nikohoani ve snu nenapadlo bombardovat..."

Leonid přikývl. „I to je známá historka. Když jim došla nafta,zakopali tank na pohorku a kolem něj postavili funkční malou osadu. A několik let se každý večer snažili navázat radiovéspojení s Polis..."

„... až se jim rozbila vysílačka," uzavřel hodně viditelně podrážděný Homér.„A co ta atomová ponorka?" Jeho rival se napřímil. „Jedna z našich atomových ponorek se totiž tehdy nacházela na

dálkové plavbě. Když začaly vzájemné jaderné údery, nedosáhla ještě své obranné pozice. Když se pak konečně vynořila,bylo dávno po všem. Posádka tehdy zakotvila ponorku nedaleko Vladivostoku..."

„ . . .a jejím reaktorem se dodnes zásobuje celá tamní lokalita," přerušil ho stařík. „Před půlrokem jsem potkal muže, kterýtvrdil, že sloužil na té ponorce jako první důstojník. Údajně projel celou zemi na kole, až se konečně dostal do Moskvy. Strávilprý na cestě tři roky."

vy jste s ním osobně mluvil?" zajímal se Leonid zdvořile, ale s neskrývaným údivem.„No jistě," opáčil Homér. Legendy byly vždy jeho koníček a nemohl prostě připustit, aby ho tenhle zelenáč překonal. Ještě

měl v zásobě jeden příběh, kterému přikládal mimořádný význam. Vlastně by ho raději vyprávěl z jiného důvodu, než aby jímhýřil v tak nicotném sporu. Ale když si všiml, že se Saša směje každému vtipu toho holomka, vytáhl svůj trumf. „A PoljarnyjeZori, říká vám to něco?" „Poljarnyje co?" zeptal se flétnista a otočil se k němu. „Ale prosím vás." Homér se pousmál. „Nadalekém severu, na poloostrově Kola, stojí město, které se nazývá Poljarnyje Zori. Je to Bohem zapomenutý Zapadákov. DoMoskvy je to půldruhého tisíce kilometrů, do Petěrburgu nejméně tisíc. Nejblíže se nachází Murmansk se svými námořnímizákladnami, ale i tam je to slušná štreka."„Jedním slovem díra," poznamenal Leonid s úšklebkem.„Každopádně je hodně daleko od jakýchkoli velkoměst, tajných továren a vojenských základen. Tedy od nejdůležitějších cílů.Všechna města, která neochránila naše raketová obrana, se rozpadla v prach a popel. A ostatní, nad nimiž se rozprostřelochranný štít a kde fungovaly obranné rakety..." Homér vzhlédl vzhůru. „No, to všichni víme. Ale našly se i lokality, na kterénikdo nemířil, protože nepředstavovala žádné nebezpečí. Jako například Poljarnyje Zori."

„Ty nás ale už teď přece taky nezajímají," nadhodil hudebník.„Ale to by měly," odtušil nevrle stařík. „Nedaleko od toho města se totiž nachází atomová elektrárna Kola, jedna z

nejvýkonnějších v celé zemi. Svého času zásobovala proudem prakticky celý sever Ruska. Miliony lidí a stovky továren. Jásám pocházím z Archangelska, takže vím, o čem mluvím. Jako žák jsem tam dokonce jednou byl na exkurzi. Je to opravdovápevnost, stát ve státě. Mají tam vlastní malou armádu, vlastní zemědělské plochy a zpracovatelské závody. Byla to naprostosamostatná jednotka. Proč by se měl jejich život změnit po atomové válce?" Smutně se usmál.

„Chcete tím říct..."„Petěrburg už neexistuje, Murmansk a Archangelsk jakbysmet. Zahynuly miliony lidí, továrny a města byly vypáleny do

základů. Poljarnyje Zori ale přežily. A atomová elektrárna zůstala rovněž nedotčena. Kolem dokola není mnoho kilometrů nicnež sníh. Sníh, ledové plotny, vlci a lední medvědi. Neexistuje žádné spojem s centrem. A mají dost paliva, aby udrželi i velkéměsto nějaký čas při životě. To znamená, že oni sami a možná i nejbližší okolí mají na sto let vystaráno. Ti přezimují snadno."

„Archa," zašeptal Leonid. „Když přešlo sto padesát dnů, začaly vody ze země ustupovat a opadávat, takže sedmnáctého dne sedmého měsícearcha spočinula na pohoří Araratu."

„Přesně tak." Stařík souhlasně přikývl.„Odkud to všechno víte?" Flétnistův hlas najednou nezněl ironicky ani znuděně.„Pracoval jsem kdysi jako radista," odpověděl Homér vyhýbavě. „A chtěl jsem za každou cenu najít v rodné oblasti ty, kteří

přežili."„Opravdu by to tam vydrželi, tak daleko na severu?"„Tím jsem si jistý. Poslední kontakt jsem však s nimi měl před dvěma lety. Jen si uvědomte, co to znamená mít proud a

teplo na celé století. S lékařskými přístroji, počítači a elektronickými knihovnami na CD. Jak byste to taky mohl vědět? V celémmetru najdete jen dva počítače a i ty už dávno dosloužily. Přitom je to tady hlavníměsto." Homér se hořce usmál. „Pokud ještě někde lidé přežili - ne jednotlivě, ale celé sociální skupiny -, vrátili se dávnoněkam do 17. století, pokud ne rovnou do doby kamenné. Louče, chov dobytka, šamanismus. Každé třetí dítě při poroduzemře. Jednoduchá počitadla a písemnictví na březových kůrách. Neznáte nic jiného než vlastní usedlost a jednu či dvěsousední samoty. Liduprázdná pustina. Vlci, medvědi, mutanti. Celá moderní civilizace spočívá koneckonců na elektrickéenergii." Odkašlal si a rozhlédl se. „Pokud vypadne proud, stanice tady v podzemí zaniknou. Miliardy lidí vybudovaly běhemdlouhých staletí naši civilizaci - a najednou je po všem. Homo sapiens může opět začít od nuly. Ale kdoví, jestli to tentokrátzvládneme? A teď si představte, že v takové situaci dostane hrstka lidí zničehonic na celé století milost! Máte pravdu, je toNoemova archa. Téměř neomezená zásoba energie. Ropa se musí teprve vytěžit a zpracovat, plyn vyžaduje hluboké vrty atisíce kilometrů přečerpávání. Takže zpět k parnímu stroji? Nebo ještě dál?" Uchopil Sašu za ruku. „Říkám ti, že lidem nehrozížádné nebezpečí. Při životě se drží stejně houževnatě jako švábi. Ale civilizaci... tu je třeba zachovat."

„A existuje tam vůbec nějaká civilizace?"„Buďte bez obav. Atomoví inženýři jsou naše technická inteligence. Podmínky tam mají určitě lepší než u nás. Za dvě

desetiletí se Poljarnyje Zori výrazně rozrostly. Trvale vysílají do éteru: Všem přeživším... a nakonec jejich koordináty. Toznamená, že tam pořád ještě přicházejí lidé."

„Proč jsem o tom nikdy neslyšel?" zamumlal hudebník.„O tom ví jen málokdo. Z podzemí se dá jejich vlnová délka zachytit velmi obtížně. Ale klidně to vyzkoušejte, jestli nemáte

pár let do čeho píchnout." Homér se usmál. „Heslo zní Poslední přístav."Leonid zavrtěl hlavou. „To bych měl přece vědět. Sbírám takové případy. Opravdu tam všechno proběhlo takhle

pokojně?"„Jak bych to jen vyjádřil,.. Kolem dokola není nic než sníh a led, a jestli v okolí existovaly vesnice a malá města, velmi

rychle zdivočely. Už se stalo, že na ně zaútočili nějací barbaři. A samozřejmě taky divoká zvěř, pokud jí tak budeme říkat. Aleoni tam vždycky měli dost zbraní. Dvacet čtyři hodin denně obranná pohotovost a všude předsunutá strážní stanoviště.Ostnatý drát pod proudem, strážní věže. Jak jsem řekl, je to pevnost. V prvním desetiletí, ještě s čerstvým zápalem a energií,zbudovali palisádový val. Kromě toho prozkoumali okolí. Dostali se až do Murmansku, to znamená dvě stě kilometrů daleko.Místo města tam našli jen obrovský zuhelnatělý kráter. Chtěli zorganizovat výpravu i na jih, směrem k Moskvě, ale od tohojsem je odradil. Proč by měli podstupovat takové riziko? Jakmile pomine záření, mohou dobývat nové oblasti. Ale prozatím odnás nic nezískají. Je to tady hřbitov, nic víc." Homér si povzdechl.„Je velmi zvláštní," poznamenal Leonid, „že lidstvo poté, co samo sebe zničilo pomocí atomu, se stejným prostředkemzachraňuje."„Ano, je to podivné." Stařík na něho zasmušile pohlédl.„Připomíná to Promethea, když ukradl oheň. Bohové mu zakázali předat ho lidem. Ale on toužil pozvednout je ze špíny, tmy achladu..."„To jsem už četl," přerušil ho jedovatě Homér. „Mýty a legendy starého Řecka."„Je to prorocký mýtus. Ne nadarmo tomu bohové bránili. Věděli, jak všechno skončí."„Ale byl to právě oheň, který člověka polidštil."„Chcete tím říct, že bez proudu se zase stane zvířetem?"„Chci tím říct, že bez proudu budeme vrženi o dvě stě let nazpět. A pokud si uvědomíme, že přežil jen jeden z tisíce a všechnoje nutné znovu vybudovat, odhalit a prozkoumat, pak to bude spíš pět století. Možná to už nikdy nedoženeme. Nebo snadmáte jiný názor?"„Ne, ne," odpověděl Leonid. „Ale jde skutečně jen o proud?"„A o co jiného?" Homér rozčileně zamával rukama.Hudebník si ho změřil dlouhým, zvláštním pohledem a pokrčil rameny.Rozhostilo se dlouhé mlčení. Homér mohl vnímat konec rozhovoru jako vítězství - dívka konečně přestala toho troufaléhochlapa hltat očima a pohroužila se do vlastních myšlenek. Do stanice to už neměli daleko, když se zničehonic ozval Leonid:„Tak dobře, já vám taky povím jeden příběh."Homér nasadil trpitelský výraz, ale milostivě přikývl.

„Na opačné straně stanice Sportivnaja, ještě před zničeným Sokolničeským mostem, jedna kolej údajně odbočuje zhlavního tunelu a končí ve slepé uličce. Je tam mříž a za ní uzavřená bezpečnostní brána. Už se ji několikrát pokoušeli otevřít,ale bez úspěchu. Prakticky žádný dobrodruh, který se tam vypravil, se nikdy nevrátil. Jejich mrtvoly byly později nalezeny naúplně jiných místech metra." Stařík se ušklíbl. „Smaragdové město?"

„Je obecně známo," pokračoval neústupně Leonid, „že ten most se zřítil hned první den. To znamená, že všechny staniceza ním zůstaly od metra odříznuty. Předpokládá se, že na druhé straně nikdo nepřežil, ačkoli na to neexistují žádné důkazy."

Homér netrpělivě mávl rukou. „Smaragdové město." „Rovněž je známo, že moskevská univerzita byla postavena naměkkém podloží. Obrovská budova je stabilní jen proto, že rozsáhlé chladicí jednotky ve sklepě udržují bažinatou půdu vezmrzlém stavu. Jinak by se univerzita už dávno sesunula do řeky."

„To je hodně fousatý argument," namítl stařík, který pochopil, kam Leonid směřuje.„Uplynulo více než dvacet let, ale liduprázdná univerzitní budova stále stojí na svém místě."

„Protože je to všechno jen povídačka!"„Fámy tvrdí, že pod univerzitou není jen tak nějaký sklep, nýbrž rozsáhlý strategický protiletecký kryt hluboký deset

podlaží. Tam se nacházejí ty chladicí jednotky a - což je ještě důležitější - také vlastní atomový reaktor, obytné prostory aspojovací chodby k nejbližším stanicím metra, a dokonce k Metru-2." Leonid se podíval na Sašu tak velkýma ustrašenýmaočima, že se dívka neubránila úsměvu.„To není nic nového," poznamenal pohrdavě Homér.„Prý se tam nachází celé podzemní město," pokračoval flétnista zasněným hlasem. „Město, jehož obyvatelé nezemřeli, alestanovili si jako svůj hlavní úkol, že trpělivou mravenčí prací znovu shromáždí veškeré ztracené vědění a budou sloužit kráse.Nelitují prostředků na výpravy do dosud zachovaných galerií, muzeí a knihoven na povrchu. Při výchově dětí kladou největšídůraz na to, aby se v nich vytvořil ničím nezkalený cit pro krásu. Panuje tam klid a harmonie,jejich jedinou ideologií je osvěta a jediným náboženstvím umění. Stěny tam nejsou natřené odpudivými olejovými barvami,nýbrž pokryté nádhernými freskami. Z reproduktorů neštěkají rozkazy a neječí poplašné sirény, ale zní hudba Berlioze,Haydna a Čajkovského. Jen si představte, že každý obyvatel zpaměti cituje Danta. Jen proto tam lidé zůstali takoví jako dřív.Nebo ne, ne jako v 21. století, spíše jako v antice. Jistě, vy jste četl Mýty a legendy." Leonid se na staříka usmál, jako by hopokládal za mírně nechápavého. „Svoboda, odvaha, krása, moudrost, spravedlnost a ušlechtilost."

„To jsem ještě nikdy neslyšel!" Homér jen doufal, že ten protřelý chlapík tím zase neupoutá dívčinu pozornost.„V metru se to místo nazývá Smaragdové město. Jeho obyvatelé však prý upřednostňují jiné označení."

„A sice?" dotíral Homér. „Archa."„Nesmysl! Naprostý nesmysl!" Stařík zafuněl a odvrátil se.„Samozřejmě," přikývl hudebník. „Vždyť je to jen fáma."

Na Dobryninské panoval chaos.Homér se rozhlédl na všechny strany. Neskrýval překvapení, ale zároveň i obavy: Nešálí ho smysly? Může se něco

takového odehrávat na stanici Okruhu? Vypadalo to, že by někdo nedávno vyhlásil válku Hanze.Z tunelu před nimi vyčnívala dopravní drezína, na které bylo bez ladu a skladu naházeno několik mrtvých těl. Vojenští

zdravotníci v zástěrách je stahovali dolů a odkládali na stanovou plachtu. Jedné mrtvole chyběla hlava, jiné měly zohavenéobličeje, z dalších vyhřezla střeva...

Homér zakryl Saše oči. Leonid ztěžka oddechoval a odvrátil se.„Co se stalo?" zeptal se jeden muž z jejich ochranného doprovodu zdravotníka.„Naši strážní to koupili u Velkého rozdělovače. Všichni do posledního jsou mrtví. Nikdo nepřežil. Ale hlavně nikdo neví,

kdo za to může." Zdravotník si otřel ruce do zástěry. „Neměl bys cigaretu? Třesou se mi ruce."Velký rozdělovač, zvaný také Hlavní přivaděč, byl kolejový systém podobný pavučině, rozvětvující se za Paveleckou

radiální stanicí a spojující hned čtyři linie: Okruh, Šedou, Oranžovou a Zelenou trasu.Homér tušil, že si Hunter vybral tuto cestu. Byla nejkratší. Nepřetržitě ji však strážily silné jednotky Hanzy.K čemu to krveprolití? Začali na něho střílet jako první? Nebo ho ve tmě vůbec neviděli přicházet? Kde je teď? Panebože,

tamhle leží ještě jedna hlava... Proč to udělal?Homér si vzpomněl na rozbité zrcátko a Sašina slova. Měla dívka pravdu? Možná že velitel bojuje sám proti sobě, možná

chce zabránit zbytečným vraždám, ale neovládá se... Nerozbil zrcátko proto, aby zničil toho ošklivého a strašlivého člověka,ve kterého se postupně proměnil?

Ne. Hunter nespatřil v zrcátku člověka, nýbrž netvora. Pokusil se ho zneškodnit, ale přitom jen rozbil sklo, takže z jednohozrcadlového obrazu se jich rázem stalo deset.

Ale co když... Homér hleděl za zdravotníky, kteří přenášeli poslední z osmi mrtvol z drezíny na nástupiště... Co když naněho ze zrcátka zíral zoufalý člověk? Zestárlý Hunter?

Co když ten druhý, strašlivý, už žije vlastním životem a převzal velení?

KAPITOLA 14

CO JEŠTĚ DODAT?Co vlastně dělá člověka člověkem? Více než milion let obývá tento svět. Magická proměna, která tohle inteligentní stádní zvíře změnila v něco nového, sevšak odehrála teprve zhruba před deseti tisíci lety. Jen si to představte: 99 procent svých dějin se tísnil v jeskyních a žvýkal syrové maso, nedokázal se ohřáta vyrobit nástroj, nebo dokonce zbraně. Neuměl ani pořádně mluvit. Ani svými vjemy se nelišil od opic nebo vlků: hlad, strach, vazba, péče, ukojení. ..

Jak se jen za několik staletí naučil myslet a zapisovat vlastní ideje? Měnit a vynalézat okolní hmotu? Proč začal najednou malovat, jak objevil hudbu?Jak si dokázal podrobit planetu a přetvořit ji podle svých potřeb? Co tohle zvíře před deseti tisíci lety získalo?

Oheň? Ten propůjčil člověku schopnost zkrotit světlo a teplo a obojí vnést do neobyvatelných ledových oblastí. Konečně si uměl chutně a stravitelněupravit kořist. Ale co to změnilo? Dobře, dovolilo mu to rozšiřovat své pozemky. Ale krysy i bez ohně osídlily celou planetu.

Ne, nebyl to oheň, každopádně nejen on, v tom měl hudebník pravdu. Muselo tedy existovat ještě něco... Ale co?Jazyk? To je nepochybně rozdíl oproti ostatním zvířatům, když jsou syrové myšlenky obroušeny do podoby slovních briliantů a nakonec se stávají

všeobecnou měnou, která všude slouží jako oběživo. Přitom nejde ani tolik o vyjádření toho, co se odehrává ve tvé hlavě, jako spíš o schopnost to zařadit,

katalogizovat a nestabilní obrazy podobné roztavenému kovu odlít do pevné formy. Udržovat jasnost a střízlivost ducha a přesně a jednoznačně předávatpokyny a vědomosti - a tím také schopnost se organizovat, podřizovat, sestavovat armády a vytvářet státy.Avšak mravenci si vystačí zcela beze slov. Na úrovni, kterou člověk jen stěží vnímá, vytvářejí obrovské konglomeráty, žijí v nesmírně komplexníchhierarchiích, vzájemně si s maximální přesností sdělují informace a rozkazy, se železnou disciplínou formují tisícihlavé strašlivé legie bojující v neslyšitelných,ale krutě nemilosrdných válkách.

Nebo to jsou písmena, bez nichž bychom nebyli schopni ukládat vědomosti? Jsou to tyhle stavební kameny, ze kterých se skládá babylonská věž lidskécivilizace, stavba dotýkající se hvězd? Bez nichž by se veškerá moudrost, již lidstvo dosáhlo, rozpadla jako nepálená hlína, zhroutila se pod vlastní vahou azměnila v prach? Bez písmen by každá generace začínala stavět velkou věž od začátku, celý život dřela a nakonec zhynula u ruin stále stejné hliněné chatrče,aniž by přistavěla jediné nové podlaží.

Teprve písmena — písmo - umožnila člověku vydolovat nahromaděné vědomosti z vlastní lebky a v nezměněném stavuje uchovat pro potomky Tak sekonečně vymanil ze svého osudu, který ho nutil k tomu, aby znovu a znovu objevoval dávno objevené, a byl schopen vybudovat něco vlastního na pevnémzákladě tradovaném od předků.

Ale bylo to všechno?Kdyby uměli vlci psát, podobala by se jejich civilizace lidské? Měli by vůbec nějakou civilizaci?Nasycený vlk upadne do blažené lenosti a mazlí se a hraje si se svými soukmenovci, dokud ho kručení v žaludku nedonutí jednat. Sytý člověk se oproti

tomu vyrovnává se zcela odlišným pocitem — stává se melancholickým. Je to nepochopitelné, nevysvětlitelné hnutí mysli, které ho nutí celé hodiny pozorovathvězdy, pokrývat stěny svých jeskyní okrovými malbami, zdobit příď bojového člunu vyřezávanými sochami, dlouhá staletí se dřít na vytváření kamennýchobrů, místo aby zesílil pevnostní valy, a po celý život pracovat na zkultivování básnického mistrovství, místo aby se cvičil v šermířském umění.Je to hnutí mysli, které bývalého pomocného strojvůdce přiměje k tomu, aby pár zbývajících let života věnoval četbě a hledání, hledání a pokusu něcosepsat... Něco zvláštního... Aby prostý chudý lid ukojil tuto touhu, naslouchá potulným houslistům, králové si vydržují vlastní trubadúry nebo dvorní malíře,dívka narozená v podzemí si fascinovaně prohlíží pomalovaný sáček čaje. Je to nezřetelné, ale mocné volání, které dokáže přehlušit i hlas hladu - a slyší hopouze člověk.

Není to právě tohle volání, které překonává spektrum zvířecích vjemů a skýtá člověku schopnost snít, smělost doufat a odvahu odpouštět? Lásku asoucit, tedy city, které člověk tak často považuje za své mimořádné vlastnosti, sám neobjevil. I pes je schopen milovat a chovat se soucitně - jakmile jeho pánonemocní, nehne se od něho ani na krok a kňučí. Projevuje dokonce i touhu a je schopen vidět smysl života v jiných bytostech. Leckterý pes je při úmrtí svéhopána sám připraven zemřít, jen aby s ním zůstal. Pes však nedokáže snít.

Je to tedy touha po krásnu a schopnost ho ocenit? To podivuhodné nadání radovat se z barevné kompozice, z řady tónů, lomených linií a elegantněformulovaných vět? Vylákat z nich sladké, a zároveň bolestné volání duše, které se zmocní každého srdce - i toho ztučnělého, mozolnatého a zjizveného —a zbavuje ho všech vředů?

Možná. Ale nejen to.Aby přehlušili výstřely a zoufalé výkřiky spoutaných nahých lidi, nechali určití jedinci přehrávat velkolepé Wagnerovy opery na plnou hlasitost. A nebyl v

tom rozpor: jedno jen zdůrazňovalo druhé.Co tedy ještě?I kdyby člověk v tomhle pekle přežil jako biologický druh, zachová si tu křehkou, sotva vnímatelnou, ale nepochybně reálnou součást své podstaty?

Udrží při životě tu jedinečnou jiskru, která před deseti tisíci lety učinila ze zpola vyhladovělého zvířete se zakaleným pohledem tvora naprosto jiného řádu?Bytost, kterou duchovni hlad trýzní nesrovnatelně víc než tělesný. Rozkolísanou bytost věčně vláčenou mezi duchovní velikosti a nízkostí, mezinevysvětlitelným a pro šelmu vlastně vyloučeným milosrdenstvím a neodpustitelnou krutosti, která nenachází obdobu ani v bezduchém světě hmyzu. Tvorastavějícího nádherně zámky a vytvářejícího neuvěřitelné malby, který se svou schopnosti syntetizovat krásu může poměřovat se samotným Stvořitelem -a nadruhé straně vynalézá plynové komory a vodíkové pumy, aby stvořené zase zničil a své soukmenovce co nejrentabilněji vyhubil. Bytost, která na plážiusilovně staví hrady z písku, aby je pak v záchvatu náladovosti zbořila. Tvora, který nezná žádné hranice, je bojácný a zároveň překypuje odhodláním, nenís to utišit svůj prekérní hlad, a přesto se celý život o nic jiného nepokouší. Člověka...

Zůstane v něm ta jeho jedinečná jiskra zachována?Nebo zmizí v minulosti jako nepatrná odchylka v diagramu dějin? Bude tedy člověk po této zvláštní a podle délky jeho existence jednoprocentní

odchylce znovu vržen zpět do věčného otupění, bezčasové rutiny, při které následuji nesčetné generace jedna za druhou s očima sklopenýma k zemi adonekonečna přežvykující staré věci a deset tisíc, sto tisíc i pět set tisíc let plyne stejně nepozorovaně?"

Co ještě dodat?Je to pravda?"

„Copak?" Leonid se na ni usmál.„To s tím Smaragdovým městem? S Archou? Že v metru existuje takové místo?" Sašin hlas zněl zamyšleně a pohled

upírala na vlastní chodidla.„Existují takové fámy."„To bych jednou ráda viděla... Víš, když jsem pobývala tam nahoře, bylo mi líto lidí. Kvůli jediné chybě už to nikdy nebude

jako dříve. Přitom to bylo tak krásné... aspoň myslím."„Kvůli jediné chybě? Ne, kvůli kapitálnímu zločinu. Zničit celý svět, vyhubit šest miliard lidí - dá se to ještě označit jako

chyba?"„Jisté, ale co třeba ty a já? Nezasluhujeme si odpuštění? Každý si ho zasluhuje. Všichni mají právo na šanci změnit sebe

a všechno, zkusit to znovu, ještě jednou, i kdyby to mělo být naposledy." Saša se na chvíli odmlčela a pak dodala: „Tak rádabych viděla, jak tam všechno ve skutečnosti vypadá. Dříve mě to nezajímalo. To jsem se prostě jen bála a všechno mi tampřipadalo strašně ošklivé. Ale zřejmě jsem vždycky jen vyšla ven na nesprávném místě. Je to hloupé... Město tam nahoře jejako můj dřívější život. Nemá budoucnost. Jen vzpomínky — a i ty mi jsou cizí. Pouze přízraky. Víš, pochopila jsem něco velmidůležitého, když jsem byla tam nahoře..." Hledala vhodná slova. „Naděje je jako krev ve tvých tepnách. Dokud teče, žiješ. Chcidoufat dál."

„A co chceš najít ve Smaragdovém městě?" zeptal se Leonid.„Chci vidět a cítit, jak se žilo dříve. Ty sám jsi to přece říkal. Pravděpodobné bych se tam setkala s úplně jinými lidmi. Ještě ne-zapomněli na včerejšek a zcela určité prožijí zítřek. Takže jsou nepochybné naprosto odlišní..."

Beze spěchu procházeli stanici Dobryninskaja. Strážní je pořád ještě nespouštěli z očí. Homér s těžkým srdcem opustil Sašu aLeonida, aby vykonal návštěvu u náčelníka stanice. Teď už byl pryč poměrné dlouho. Po Hunterovi stále ani stopy.Poté — bylo to ve střední mramorové hale Dobryninské — dospěla Saša k zvláštnímu poznání. Velké klenuté oblouky obloženéjen na vnitřní straně, kterými se procházelo ke kolejím, se tu střídaly se svými malými dekorativními reliéfními protějšky. Zavelkým obloukem vidy následoval menší. Jako muž a žena držící se za ruce, muž a žena, muž a žena... A zničehonic ucítilatouhu po široké a silné mužské ruce, do které by mohla vložit tu svou, aby se v ní schovala.„I tady se dá začít nový život," upozornil Leonid a zamrkal na ni. „Člověk nemusí za každou cenu chodit někam jinam a něcohledat... Občas stačí se prostě jen rozhlédnout."„A co tady uvidím?"„Mě." S hranou skromností sklopil oči.„Tebe jsem už viděla i slyšela." Teď konečné opětovala jeho úsměv. „Tvoje hudba se mi moc líbí - stejné jako všem. Copaknepotřebuješ žádné patrony? Tolik jsi jich vydal, abychom proklouzli..."„Potřebuju je jen kvůli jídlu — a na to jich mám vždycky dost. Hrát za peníze je hloupost."„Tak proč tedy hraješ?"„Kvůli hudbě." Zasmál se. „Kvůli lidem. Ne, nejen kvůli nim. Spíše kvůli tomu, co dělá hudba s lidmi."„A co s nimi dělá?"„Všechno, co chceš," odpověděl Leonid, tentokrát zase vážně. „Mám melodii, která podněcuje lásku, a další, co dojímá kslzám."Nedůvěřivě na něho pohlédla. „A co ta, kterou jsi hrál naposled? Ta bezejmenná. Co vyvolává?"„Ta?" Zapískal si její úvodní tóny. „Vůbec nic. Jenom zbavuje bolesti." „Hej, staříku!"Homér zavřel knihu. Na nepohodlné dřevěné lavici se nedalo pořádně sedět. Službu konající strážný trůnil za malým psacímpultíkem, který byl téměř celý zakrytý třemi starými černými telefony bez tlačítek nebo ciferníků. Na jednom přístroji zablikalačervená lampička.

„Andrej Andrejevič nechá prosit. Máš dvě minuty, tak nic neokecávej a jdi rovnou k věci."Homér zasténal. „Dvě minuty nestačí." Muž pokrčil rameny. „Varoval jsem tě."

I pět minut by bylo málo - Homér nevěděl, kde začít ani skončit, natož pak na co se má ptát nebo oč chce požádat. Kroměnáčelníka Dobryninské však neexistoval nikdo, na koho by se mohl obrátit.

Andrej Andrejevič, zlostný tlusťoch v rozepnutém kabátci od uniformy, staříka dlouho neposlouchal.„Zbláznil ses? Mám tady výjimečný stav, osm chlapů mi zařvalo, a ty si přijdeš s nějakými epidemiemi! Tady nic takového

není! Tak dost, už jsi mě připravil o dost času! Buď hned vypadneš..."Náčelník prudce vstal. Přitom se mu břicho zvedlo jako vorvaň vyskakující z vody a div nepřevrhlo stůl, za kterým seděl.

Do místnosti tázavě nahlédl strážný.Homér se rovněž zmateně zvedl z tvrdé nízké židle pro návštěvníky. „Už jdu. Ale proč jste poslal vojsko na Serpuchovskou?"

„Co je ti do toho?" „Říká se, že tam..."„Co, co? Už toho mám po krk. Ještě mi tu začneš šířit paniku... Pavle, strč ho za katr!"V následujícím okamžiku se Homér nedobrovolně ocitl v předsíni. Odtud ho strážný odvlekl do úzké chodby, přičemž ho

střídavě dobrácky napomínal a fackoval.Při jednom úderu spadla Homérovi z obličeje rouška. Pokusil se zadržet vzduch, ale dostal ránu do žaludku a křečovitě se

rozkašlal.Vorvaň se vynořil na prahu kanceláře. Dveře ho byly plné. „Jen ať si nejdřív trochu posedí. Později uvidíme, co s ním dál..."Pak zavrčel na dalšího návštěvníka. „A ty jseš kdo? Jseš ohlášenej?"

Homér se po neznámém ohlédl.Tři kroky od něho stál Hunter, nehybně a se zkříženými pažemi. Měl na sobě přiléhavou cizí uniformu a do obličeje mu ve

stínu otevřeného průzoru nebylo vidět. Zdálo se, že staříka nepoznal a nechce se do ničeho vměšovat. Homér očekával, že zněho zase bude kapat krev jako z řezníka, ale jediná tmavě rudá skvrna na velitelově oděvu pocházela z jeho vlastníhozranění.

Lovcův ledový pohled sklouzl k náčelníkovi stanice - a zničehonic k němu pomalu vykročil, jako by chtěl projít dokanceláře skrz něj.

Tlusťoch zpočátku reagoval jako omámený, pak si něco pro sebe zamumlal, ustoupil a uvolnil cestu. Strážný, který stáleještě držel Homéra za límec, se nerozhodně zastavil.

Hunter následoval náčelníka do místnosti a tam zaprskal jako šelma, čímž muže umlčel. Pak mu zašeptal do ucha něco,co znělo jako rozkaz.

Strážný nechal staříka stát a překročil práh. Za okamžik proletěl dveřmi nazpět, provázený přívalem vulgárních nadávek- náčelník stanice přitom skoro vřeštěl. „A nech toho provokatéra na pokoji!" zaječel, jako by ho někdo zhypnotizoval.

Nešťastník, ostudou zrudlý až za ušima, za sebou zavřel dveře, dovlekl se na své místo u vchodu a zabořil obličej dozpravodaje vytištěného na balicím papíře. Když Homér energicky prošel kolem jeho stolu do náčelníkovy kanceláře, schovalse muž za novinami ještě hlouběji — jako by se ho to všechno vůbec netýkalo.

Teprve nyní, když stařík znovu vrhl na nic nechápavého hlídacího psa triumfální pohled, si všiml trochu pozorněji jehotelefonních přístrojů. Na jednom, který neustále blikal, visel kousek zašpiněné bílé leukoplasti, na kterou někdo modroupropisovačkou naškrábal jediné slovo: TULSKAJA.„Jsme s Řádem ve spojení." Zpocený náčelník stanice Dobryninskaja sevřel ruce v pěst a nespouštěl přitom Lovce ani naokamžik z očí. „O této operaci nás nikdo neinformoval. A já sám nemůžu o něčem takovém rozhodnout."

„No tak zavolejte na centrálu," odpověděl jeho protějšek. „Ještě máte čas, abyste si to s nimi odsouhlasil. Ale už tonebude dlouho trvat."

„Oni mi to nepovolí. Taková operace ohrožuje stabilitu Hanzy. Víte přece, že ta je důležitější než cokoli jiného. Kromětoho máme tu stanici pod kontrolou."

„Jaká stabilita, k čertu? Pokud nepřijmeme žádná opatření..."Andrej Andrejevič vzpurně zavrtěl těžkou hlavou. „Situace je stabilizovaná. Nevím, co chcete. Všechny východy neustále

hlídáme. Tam neproklouzne ani myš. Vyčkejme ještě, určitě se to vyřeší samo."„Samo se nic nevyřeší!" obořil se na něho Hunter. „Dosáhnete jen toho, že se tam pokusí uniknout přes povrch a později

k nám najdou nějakou cestu. Stanice musí být řádně vyčištěna. Nechápu, proč jste to už dávno nevyřídil."„Ale vždyť tam ještě můžou být zdraví lidi. Jak si to představujete? Že jednoduše přikážu svým chlapcům, aby Tulskou

vypálili do základů? I s vlakem se sektáři? A mohl bych vzít z jedné vody načisto i Serpuchovskou, ne? Polovina Serpuchovské tammá přece svoje děvky a nemanželské děti! Ne, víte co? My tady nejsme žádní fašisti. Válka je válka, ale tohle... zabíjetnemocné jako dobytek na jatkách... Dokonce když na Běloruské vypukla slintavka a kulhavka, rozvezli vepře na různá místa,aby usmrtili nemocné a zdraví mohli žít dál - ne že by vzali palicí po hlavě všechny."

„To byla prasata. Tady jde o lidi," připomněl bezbarvým hlasem velitel.„Ne a ještě jednou ne." Náčelník zavrtěl hlavou tak energicky, že se kolem něho rozstříkly kapičky potu. „Já nemůžu. Je to

nelidské. Proč bych si tím zatěžoval svědomí? Abych měl později noční můry?"„Nemusíte dělat vůbec nic. Na to jsou lidé, kteří netrpí nočními můrami. Nechte je jen projít svou stanicí. Nic víc."„Poslal jsem kurýry do Polis. Poptají se tam na sérum." Andrej Andrejevič si otřel rukávem čelo. „Máme naději, že..."„Žádná očkovací látka neexistuje. A zapomeňte na naději. Přestaňte konečně strkat hlavu do písku. Proč tu nevidím

žádné zdravotní oddíly z centrály? Proč se zdráháte tam zavolat a požádat o volný průchod pro kohortu Řádu?"Náčelník stanice mlčel. Pokoušel se zapnout knoflíky od kabátu, šátral po nich vlhkými prsty a nakonec to vzdal. Potompřistoupil k oprýskanému příborníku, nalil si do sklenky silně aromatický likér a naráz ho vypil.Hunter pochopil. „Vy jste jim to vůbec neřekl... Oni tam nemají sebemenší tušení! Na stanici ve vašem sousedství vypuklaepidemie, a centrála o tom nic neví.„Jde o mou hlavu," odvětil chraptivě tlusťoch. „Nákaza ve vedlejší stanici, to znamená, že poletím - protože jsem to připustil...Protože jsem neudělal nic, abych tomu zabránil... Stručně a jasně, protože jsem ohrozil stabilitu Hanzy."„Na sousední stanici? To myslíte Serpuchovskou?"„Dosud je tam všechno ještě v klidu, ale zareagoval jsem příliš pozdě. Jak jsme měli vědět.„A jak jste lidem vysvětlil své akce? Že posíláte vojenské jednotky k nezávislé stanici? A že uzavíráte tunel?"„Banditi... povstalci... Ty najdete všude. Není to nic zvláštního."Velitel přikývl. „A teď už je příliš pozdě na to, abyste to přiznal."„Ted už nejde jen o mé propuštění." Andrej Andrejevič si nalil druhou sklenku a znovu ji do sebe převrátil. „Na to je nejvyššítrest."„A co teď?"„Počkám." Náčelník se opřel o stůl. „Třeba se ještě něco stane..."„Proč neodpovídáte na telefonáty?" ozval se znenadání Homér. „Jejich telefon neustále vyzvání, to jsou lidé z Tulské. Kdoví, jakto s nimi vypadá."„Ne, už nezvoní," opáčil náčelník vyhaslým hlasem. „Nechal jsem ztlumit hlasitost. Jen lampička ještě bliká. Dokud to tak je,jsou tam lidé naživu."„Ale proč to nezvednete?" opakoval vztekle Homér.„A co mám těm lidem asi tak říct?" vyštěkl náčelník. „Že mají mít trpělivost? Že jim přeji brzké uzdravení? Že pomoc je už nacestě? Že si všichni mají prohnat hlavou kulku? Mně bohatě stačil rozhovor s uprchlíky!"„Zavři konečně zobák," přikázal potichu Hunter, „a dobře mě poslouchej! Za dvacet čtyři hodin se vrátím s jednotkou. Chci, abymě na všech strážních stanovištích bez problémů nechali jít. Serpuchovskou budeš nadále izolovat. My půjdeme na Tulskou avyřídíme tam svou práci. Pokud to bude zapotřebí, vykonáme totéž i na Serpuchovské. Uspořádáme si malou soukromou válku.Centrálu o tom nemusíš informovat. Nemusíš dělat vůbec nic. Já už se o to postarám sám... aby byla znovuobnovenastabilita."

Náčelník nesměle přikývl. Vypadalo to, že vyčerpáním splaskl jako děravá duše od jízdního kola. Ještě si nalil kořalku,přivoněl k ní, a než sklenku vyprázdnil, tiše se zeptal: „Budeš se až po kolena brodit v krvi. Tebe to neděsí?"„Krev se dá omýt vodou," odpověděl velitel.Když vyšli z kanceláře, náčelník stanice se zhluboka nadechl a vzápětí hromovým hlasem přivolal službu konajícíhostrážného. Ten vběhl dovnitř jako střelený a dveře za ním zapadly s ohlušujícím prásknutím.

Homér počkal na Huntera. Nechal ho popojít o pár kroků, pak se sklonil nad psacím pultem strážného, strhl sluchátko zblikajícího přístroje a přidržel si ho u ucha. „Haló! Haló! Slyším!" zašeptal do mluvítka.

Ticho... Ale nebylo ponuré jako u přeříznutého kabelu, spíše duté, jako kdyby někdo na druhé straně zvedl sluchátko, alezrovna teď nebyl přítomen, aby Homérovi odpověděl. Jako kdyby ten kdosi na druhém konci čekal velmi dlouho na reakci apak ztratil trpělivost. Jako by stařík mluvil zlomeným hlasem do ucha nebožtíka.

Lovec se na prahu otočil a vrhl na něho nesouhlasný pohled. Stařík opatrně vrátil sluchátko na původní místo a poslušněHuntera následoval.„Popove! Popove! Vstávat! Rychle!"Silná svítilna velícího důstojníka pronikla víčky a vyvolala přes zorničky v mozku požár. Mohutná ruka mu zatřásla ramenem aenergickým máchnutím přejela po Arťomově neholeném obličeji. Ten pracně otevřel oči, otřel si rozpálenou tvář, vyskočil zlehátka, postavil se do pozoru a zasalutoval.

„Kde máš zbraň? Vezmi si ji a rychle za mnou!"

Už několik dní všichni spali v uniformách. Arťom vybalil kalašnikov, který mu - zavinutý v několika hadrech - sloužil jakopolštář a unaveně následoval velitele. Jak dlouho spal? Hodinu? Dvě? V hlavě mu dunělo a hrdlo měl suché na troud

„Už to začalo," zavolal na něho přes rameno důstojník. Arťom ucítil v jeho dechu alkohol.„Co začalo?" zeptal se ustrašeně.„To hned uvidíš. Tady máš náhradní zásobník. Budeš ho určitě potřebovat."Prostorná stanice Tulskaja, kde nebyly žádné sloupy a která vypadala jako horní část obrovského tunelu, byla téměř celá

ponořená do tmy. Jen na pár místech se mihotaly slabé světelné paprsky, pohybovaly se naprosto nesmyslně sem a tam, jakokdyby ty baterky držely dětí nebo opice. Ale odkud by se tu najednou objevilo tolik opic?

Arťom zpozorněl. Rázem pochopil, co se děje, a začal horečnaté kontrolovat samopal. Neodolali! Nebo ještě nebylo přílišpozdě?

Ze strážnice vyšli dva další ospalí a ochraptělí bojovníci a přidali se k nim. Velící důstojník tedy po cestě svolával poslednízálohy, každého, kdo se udržel na nohou a unesl zbraň. Někteří z nich už kašlali.

Těžkým vydýchaným vzduchem jim k uším pronikl zvláštní neblahý zvuk. Žádný křik, pláč ani rozkaz, nýbrž sténání zestovek hrdel, trýznivé, plné zoufalství a hrůzy. Sténání provázené úsečným kovovým cvakáním a skřípotem, který současnépřicházel ze dvou, tří, deseti různých směrů.

Na nástupišti byla postavená obrovská barikáda z roztrhaných a nepotřebných stanů, převržených plechových kabin,částí vagonů, překližek a rozmanité výbavy domácností. Důstojník si razil cestu tím šrotištěm jako ledoborec. V jeho lodníbrázdě ho nejistým krokem doprovázel Arťom a ostatní.

Na pravé koleji se ve tmě rýsovala nyní už ne zcela úplná vlaková souprava. Světlo v obou vagonech bylo zhasnuté,otevřené dveře spěšně zabedněné částmi mřížových zábran. Uvnitř za ztemnělýmiokenními skly však vřel početný dav lidí. Desítky rukou svíraly hladké tyče mříží a škubaly za ně. Vagony se pohupovaly ahlučely. U každého vchodu stáli na stráži ostřelovači v plynových maskách, kteří čas od času přiskočili k temným vyděšenýmobličejům a zvedli pažby samopalů, ale nikdy neudeřili, natož aby vystřelili. Jinde se strážní pokoušeli rozvášněné lidi uklidnit.

Chápali vůbec lidé ve vagonech, co jim vojáci říkají? Ve vlaku je zavřeli proto, že se někteří z nich pokusili uprchnout zkaranténních prostor v tunelu. Najednou jich prostě bylo příliš - více než zdravých.

Důstojník proběhl kolem prvního a vzápětí i druhé vagonu. Arťom konečně pochopil, proč má tak naspěch: U posledníchdveří vřed praskl a z vagonu proudili podivní tvorové. Sotva se drželi na nohou, obličeje měly nádory znetvořené k nepoznání,paže a nohy opuchlé a chorobně nateklé. Ještě nikdo neunikl - stačili se tu shromáždit všichni dosud volní střelci s puškami.

Důstojník prošel obklíčením a postoupil dopředu. „Všem pacientům! Okamžitě se vraťte na svá místa! To je rozkaz!"Energickým pohybem vytáhl z pouzdra na opasku stečkin.

Nemocný, který pronikl nejdál, potřeboval několik pokusů, než zvedl oteklou hlavu těžkou několik kilogramů. Potom sijazykem přejel po odulých rtech a zeptal se: „Proč se k nám takhle chováte?"

„Jak víte, napadl vás neznámý virus. Teď hledáme nějaké sérum... Musíte být trpěliví."„Jo tak vy hledáte nějaké sérum," opičil se pacient. „Já se snad popukám smíchy."„Okamžitě se vraťte do vagonu." Důstojník hlučně odjistil. „Počítám do deseti, pak zahájíme palbu. Jedna..."„Děláte nám jen plané naděje, abyste neztratili kontrolu. Jenom čekáte, než sami zdechneme..."„Dva."„Už čtyřiadvacet hodin jsme nedostali vodu. Proč taky dávat kandidátům smrtí pít..."„Hlídky mají strach přiblížit se k mřížím. Dva strážní se už nakazili... Tři."„Vagony jsou plné mrtvol. Šlapeme po lidských obličejích. Víš, jak to praskne, když se zlomí nos? Když je to dítě, tak..."

„Nemáme na ně místo! Nemůžeme je spálit... Čtyři." „A v dalším kupé je tak málo místa, že mrtví stojí se živými, tělo na tělo."„Pět."„Zatraceně, tak už střílejte! Vím přece, že žádná protilátka neexistuje. Aspoň zemřu rychle. Takhle se cítím, jako by mi někdopilníkem přejížděl po vnitřnostech a pak je polil alkoholem..."„Šest."„... a nakonec zapálil. Jako bych měl hlavu plnou červů, kteří mi pozvolna požírají nejen mozek, ale i duši... Chňap, chňap..."„Sedm..."„Ty idiote! Pusť nás konečně ven a nech nás umřít jako lidi! Kdo ti dal právo nás takhle trýznit? Moc dobře přece víš, že i tynejspíš už..."„Osm... Opatření jsme zavedli kvůli bezpečnosti. Aby ostatní přežili. Jsem připraven vypustit duši, ale z vás nakažených sesem nedostane ani noha. Zamířit!"Arťom zvedl samopal a vyhledal v mušce jednoho nemocného, který stál blízko. Panebože, ona je to žena? Pod tričkem, kterése už podobalo spíš nahnědlému škraloupu, se klenula nafouklá prsa. Zamžoural a namířil hlaveň na vrávorajícího starce.Zástup postižených se nejprve s mručením stáhl nazpět a pokoušel se protlačit vchodem dovnitř, ale marně - z vagonu se jakočerstvý hnis s pláčem a sténáním tlačili stále noví nemocní.„Ty sadisto, víš, co to vyvádíš? Máš před sebou živé lidi. My nejsme žádné mrtvoly!"„Devět." Důstojníkův hlas se zlomil. Znělo to skoro jako zašeptání.„Pusť nás prostě ven!" zařval pacient ze všech sil a natáhl ruce k veliteli. Zástup se pohnul jako pod taktovkou dirigenta anásledoval mužův pohyb.„Pal!"Jen co Leonid přiložil flétnu ke rtům, začali se kolem něho shromažďovat lidé. Hned při prvních váhavých a trochu falešnýchtónech se spokojeně usmívali, povzbuzovali ho potleskem, a když hlas flétny zesílil, začaly se měnit i jejich obličeje. Vypadaloto, jako by z nich spadla všechna nečistota.

Saša tentokrát měla mimořádné místo - přímo vedle hudebníka. Desítky očí se nyní upíraly nejen na Leonida, ale několiknadšených pohledů platilo i jí. Dívce to bylo zpočátku nepříjemné - vždyť si takovou pozornost a vděčnost vůbec nezasluhuje

ale pak ji melodie zvedla ze žulové podlahy a odnesla pryč, podobně jako člověka strhne dobrá kniha nebo něčí vyprávění aumožní mu na všechno zapomenout.

Byla to právě Leonidova vlastní bezejmenná melodie, která se vznášela prostorem. Začínal a končil jí každý svůj výstup.Vyhlazovala vrásky v obličejích posluchačů, odstraňovala prach z jejich skelných očí a zapalovala v nich malinká světýlka. Ikdyž ji Saša už znala, podařilo se flétnistovi malými modulacemi pokaždé otevřít nové tajné dveře, takže hudba vždy znělajinak. Připadalo jí, že se opravdu velmi dlouho dívala na oblohu a potom se najednou mezi bílými oblaky na chvíli otevřelanekonečná sytě zelená dálka.

Zničehonic ucítila jemné píchnutí u srdce. Škubla sebou, okamžitě se zase ocitla v podzemí a bojácně se rozhlédla. Ano,byl to on - o hlavu vyšší než ostatní posluchači. Stál trochu vzadu se zdviženou bradou. Hunter.

Připadalo jí, že do ní vrazil tvrdý ostrý pohled. Pokud ho z ní nakrátko spustil, pak jen proto, aby vedl jeho ostří protiLeonidovi. Ten si holohlavce nevšímal. I když ho něco při hře rušilo, nedal to na sobě znát.

Lovec se kupodivu neměl k odchodu a nesnažil se ji odvést nebo přerušit koncert. Teprve když dozněly poslední tóny,ustoupil a vytratil se. Saša ihned nechala Leonida Leonidem a razila si cestu mezi posluchači, aby holohlavce dostihla.Ten se zastavil opodál u lavičky, na které seděl se skloněnou hlavou Homér.„Všechno jsi slyšel," prohlásil chraptivě velitel. „Pokračuju dál. Jdeš se mnou?"„Kam?" Stařík se na dívku unaveně usmál. „Ona o tom ví."Hunter si znovu změřil Sašu pichlavým pohledem, pak beze slova přikývl a znovu se otočil k Homérovi. „Není to odsuddaleko." Pohnul hlavou. „Ale já... nechci jít sám."„Vezmi mě s sebou," zvolala bez váhání Saša.Holohlavec si hlasitě povzdechl, zaťal ruce v pěst a znovu je uvolnil. „Díky za nůž," ozval se po krátké odmlce. „Mohl by se mihodit."Dívka sebou ublíženě trhla. V následujícím okamžiku se však ovládla a odvětila: „Jen ty rozhoduješ, co s tím nožem uděláš."„Neměl jsem na výběr."Kousla se do dolního rtu a svraštila čelo. „Teď na výběr máš."„Ne, ani teď nemám. Pokud o všem víš, musíš to chápat. Jestli opravdu..."„Co mám chápat?"„Jak je důležité, abych se dostal na Tulskou. Pro mě dost důležité. Co nejrychleji..."Všimla si, že se mu lehce zachvěly prsty a tmavá skvrna na rameni se zase zvětšila. Bála se toho člověka, ale ještě víc seobávala o něho. „Musíš s tím přestat," poprosila ho jemně.„Vyloučeno," odmítl stroze. „Je přece jedno, kdo to udělá. Tak proč ne já?"„Protože se tím zničíš." Saša k němu přistoupila a opatrně se dotkla jeho ruky.Uškubl, jako by ho do ní kousla. „Musím to vykonat. Lidé, kteří tady mají hlavní slovo, jsou všichni zbabělí. Kdybych ještěváhal, zničil bych celé metro."„Ale co když existuje nějaká jiná možnost? Sérum? Co kdybys... to už nemusel udělat?"„Kolikrát to mám ještě opakovat: Proti té horečce neexistuje lék! Jinak bych... bych..."„Jak by ses zachoval?" Pořád ho pevně svírala.„Nemám na výběr!" Velitel odstrčil dívčinu ruku. „Tak jdeme!" obořil se na Homéra.„Proč mě s sebou nechceš vzít?" zvolala Saša.Odpověděl jí potichu, téměř šeptem, aby to nikdo jiný neslyšel: „Mám strach."Otočil se a vykročil. Na odchodu stačil ještě zamumlat Homérovi, že má deset minut.„Někdo má horečku?" zaznělo najednou zezadu.„Co?" Saša se prudce otočila a srazila se s Leonidem.Flétnista se nevinně usmál. „Jestli se nepletu, mluvil tady právě někdo o horečce."„To ses přeslechl." Neměla chuť s ním diskutovat.„A já už jsem si myslel, že na těch fámách je kus pravdy," poznamenal Leonid zamyšleně, skoro jako sám k sobě.Svraštila čelo. „Jaké fámy?"„O karanténě na Serpuchovské. O té údajně nevyléčitelné nemoci. O epidemii..." Leonid se na ni pozorně zadíval. Sledovalsebemenší pohyb jejích rtů i obočí.Začervenala se. „Jak dlouho nás tajně posloucháš?"Roztáhl paže. „Nedělám to úmyslně. Prostě mám hudební sluch."„To je můj přítel," vysvětlila mu a kývla hlavou Hunterovým směrem.„Výborně," odpověděl neurčitě Leonid.„Proč jsi řekl údajně nevyléčitelná?"„Sašo!" Homér se zvedl a nedůvěřivě zamžoural na flétnistu. „Můžu si s tebou promluvit? Musíme se rozhodnout, co teď..."„Dovolíte ještě chviličku?" Mladík nechal staříka se zdvořilým úsměvem stát, rychle ustoupil pár kroků stranou a pokynem rukyk sobě přivolal dívku.Saša ho nejisté následovala. Cítila, že její boj s holohlavcem ještě není ztracený - pokud se teď nevzdá, Lovec se už neodvážíji znovu odehnat. Pak by mu konečně mohla pomoct, ačkoli ani v nejmenším netušila, jak by to měla navléct.Leonid sklonil hlavu a zašeptal jí: „Je přece docela dobře možné, že jsem se o té epidemii doslechl dřív než ty, ne? Ta nemoczřejmě nevypukla poprvé. A pravděpodobně proti ní existují nějaké magické prášky." Pohlédl jí do očí.

„Ale on tvrdí, že žádný protilék není," vykoktala. „Že je všechny..." musí zničit? A to je tvůj báječný přítel? Neudivuje mě to.Určitě studoval medicínu." „Chceš tím říct..."

„Tím chci říct," hudebník položil ruku dívce na rameno, sklonil se k ní a šeptal jí do ucha, „že ta nemoc je léčitelná. Lékexistuje."

KAPITOLA 15

DVOJICEStařík si rozpačitě odkašlal a přistoupil k dívce. „Sašo! Musím s tebou mluvit!"

Leonid na ni zamrkal, odstoupil zpět, s hranou pokorou ji předal Homérovi a vytratil se. Saša však teď nemohla myslet nanic jiného. Zatímco se ji starý muž pokoušel přesvědčit, že ještě může Huntera přemluvit, něco jí navrhl a naléhavě promlouvaldo duše, dívala se přes jeho rameno na hudebníka. Ten sice její pohled neopětoval, ale letmý úsměv, který se mu mihl nartech, jí napověděl, že mu nic neuniklo. Přikývla a naznačila Homérovi, že je ochotna na vše přistoupit, pokud ji ještě na minutunechá s Leonidem o samotě. Musela zjistit, co flétnista ví - sama totiž cítila silnou potřebu věřit, že lék existuje.

„Hned jsem zpátky," přerušila staříka uprostřed slova, proklouzla kolem něho a rozběhla se k hudebníkovi. „Takže tebezajímá pokračování?" zvolal. „Musíš mi to říct!" Už neměla chuť na žádné hrátky. „Jak?" „To je nejsložitější část otázky. Vím,že se ta nemoc dá vyléčit. Znám lidi, kteří nad ní zvítězili. A můžu tě k nim zavést." „Ale tys přece tvrdil, že ji umíš porazit..."Pokrčil rameny. „Asi jsi mě nesprávně pochopila. Jak bych to mohl umět? Jsem přece jen flétnista. Potulný muzikant." „Co je toza lidi?"

„Jestli tě to zajímá, představím ti je. Ale musíme si kvůli tomu udělat malou vycházku." „Na které stanici je najdu?"„Nedaleko odsud. Vsak se to brzy dovíš, jestli chceš." „Nevěřím ti."„Ale uvěříš. A protože ti taky ještě ve všem nevěřím, nemůžu ti hned všechno povědět."Sašin pohled se zachmuřil. „Proč chceš, abych šla s tebou?"„Já?" Leonid zavrtěl hlavou. „Mně je to jedno. Ty to přece chceš. Já nemusím nikoho zachraňovat - ani bych to neuměl.Přinejmenším ne takhle."Zaváhala a potom se zeptala: „Slibuješ mi, že mě zavedeš k těm lidem? A slibuješ, že dokážou pomoct?"„Dovedu tě tam," odpověděl Leonid pevným hlasem.Do jejich rozhovoru se znovu vmísil rozčilený Homér. „Co chceš udělat, Sašo?"„Nepůjdu s tebou." Rozpačitě popotahovala kšandy od lacláků a pak se otočila k flétnistovi. „Tvrdí, že lék existuje."„Tak lže," prohodil nejisté Homér.„Zřejmě se ve virologii vyznáte mnohem lépe než já." Leonid se snažil o uctivý podtón. „Bádal jste v té oblasti? Nebo vychází-te z vlastních zkušeností? Znamená to, že i podle vás je hromadné vyvraždění nejlepší postup jak vyzrát na tu infekci?"„Odkud to víš?" zeptal se překvapený stařík a podíval se na Sašu. „Snad jsi mu..."„A tady už přichází i váš vrchní lékař." Flétnista si všiml, že se blíží Hunter, a pro jistotu o krok ustoupil. „Tým první pomoci jetím pádem kompletní, a já se tudíž mohu rozloučit."„Počkej," zaprosila dívka.„On lže!" zašeptal jí znovu Homér. „Chce prostě s tebou... Ostatně i kdyby mluvil pravdu, nemůžete to stihnout. Hunter senejpozději za čtyřiadvacet hodin vrátí s posilou. Zůstaneš-li s námi, dokážeš ho snad ještě přemluvit. A tenhle..."„Vůbec nic nedokážu," opáčila ponuře Saša. „Cítím, že ho už nic nemůže zastavit. Mám jen jednu možnost - musím hopostavit před možnost volby. Musím ho rozpoltit..."„Rozpoltit?" Homér zvedl udiveně obočí.„Nebudu potřebovat celý den," ujistila ho a zmizela.Proč ji nechal odejít?

Proč ukázal svou slabinu a připustil, aby ztřeštěný tulák odvedl jeho hrdinku, múzu a dceru? Čím víc Homér přemýšlel oLeonidovi, tím méně se mu zamlouval. Z muzikantových velkých zelených očí šlehaly lačné záblesky, a když si myslel, že honikdo nepozoruje, objevily se na jeho andělském obličeji temné stíny...

Co od ní chce? V nejlepším případě jen nabodne tento ctitel krásy Salinu nevinnost na špendlík a nechá ji usušit do svéhobásnického alba. Pomíjivý šarm jejího mládí — něco, co si nelze zapamatovat, natož pak vyfotografovat — z ní přitom odvanejako květinový pyl. Samotná dívka, podvedená a zneužitá, se oklepe a uteče od něho, ale bude jí dlouho trvat, než se zaseočistí a zapomene na podvod toho ďábelského svůdce.

No tak proč ji tedy nechal odejít?Ze zbabělosti. Homér se totiž nejen vyhnul sporu s Hunterem, ale nebyl s to mu ani položit otázky, které ho opravdu

zneklidňovaly. Saša se zamilovala, a proto se její smělost a zbrklost daly omluvit. Jestlipak by se k němu stejně tak ohleduplnězachoval i velitel?

Homér ho i nadále nazýval velitel, prostě ze zvyku, ale i proto, aby sám sebe uklidnil. Takové označení zbavovalo tohomuže nádechu hrůzy a jedinečnosti, vždyť je to jen velitel severního předsunutého strážního stanoviště na Sevastopolské... Alene! Ten, který kráčel tunelem po boku staříka, už nebyl stejný plachý miláček Štěstěny. Homér si začal uvědomovat, že jehodruh se proměňuje. Odehrávalo se v něm něco strašlivého - bylo pošetilé od toho odvracet zrak a nemělo smysl si cokolinamlouvat.

Hunter ho vzal znovu s sebou — snad proto, aby mu předvedl krvavý konec celého dramatu? Ted už nevyhladí jen Tulskou,ale i sektáře, kteří se usadili v tunelech, a Serpuchovskou se všemi obyvateli a vojáky z Hanzy, kteří tam měli posádku. A tovšechno jen proto, že se pár z nich možná nakazilo...

A Sevastopolskou nejspíš čeká stejný osud.Velitel už k zabíjení nepotřebuje důvod. Hledá pouze záminku.Homér nedokázal nic jiného než běžet za Hunterem a jako ve strašlivém snu sledovat a dokumentovat všechny jeho

zločiny.Přitom se ospravedlňoval tím, že se dějí ve jménu záchrany, a namlouval si, že představují menší zlo. Nelítostný Lovec muvšak připadal jako moloch a stařík byl příliš malomyslný, aby se postavil osudu.

Dívka se však zřejmě nechtěla jen tak podvolit. Zatímco Homér se už smířil s tím, že Tulskaja a Serpuchovskaja se změní vSodomu a Gomoru, chytala se Saša i sebemenšího stébélka. Starý muž si už nedokázal namlouvat, že by se někde přece jenmohly najít prášky nebo očkovací látka, než Hunter ukončí epidemii ohněm a mečem — dívka bude naopak až do saméhokonce hledat lék.

Homér nebyl válečník ani lékař - a především byl příliš starý na to, aby ještě věřil v zázraky. Část jeho srdce však vášnivěsnila o záchraně; právě tuhle část si nyní nechal vyrvat a odejít - se Sašou.

Všechno, z čeho se už neviděl, prostě přesunul na dívku. Svého klidu pak došel v odevzdanosti.Za čtyřiadvacet hodin bude po všem. Poté se stařík dopustí dezerce, najde si pro sebe nějakou opuštěnou komůrku a

dopíše knihu. Teď věděl, o čem bude pojednávat.O tom, jak rozumem obdařené zvíře spolklo magickou hvězdu, nebeskou jiskru, která spadla z oblohy, a stalo se

člověkem. Jak člověk ukradl bohům oheň, nedokázal ho však ovládnout a vypálil celý svět až do základu. Jak mu za trestpřesné za sto staletí jiskru lidskosti zase odebrali

A hlavně - jak se poté nezměnil opět ve zvíře, nýbrž v něco mnohem strašnějšího, něco, pro co ani neexistuje jméno.Velitel strážního stanoviště nechal hrst patron zmizet v kapse a na zpečetění obchodu stiskl flétnistovi silně ruku. „Zasymbolický příplatek bych vám dokonce mohl zorganizovat malé svezení," prohlásil.

Já dávám přednost romantickým procházkám," odtušil Leonid.Strážný se nevzdával a zašeptal mu: „Uvaž to, ve dvou vás prostě nemůžu nechat pobíhat po našich tunelech.

Každopádně dostanete doprovod, protože tvoje lady nemá dokumenty. Ale takhle bych vás obratem dopravil na místo, kdebyste si to ve dvou mohli pěkně užít."

„Nic takového nepotřebujeme!" ozvala se energicky Saša. Hudebník se jí uklonil. „Budeme předstírat, že strážní jsou náščestný doprovod. Monacký princ a princezna při promenádě." „Jaká princezna?" vyhrkla Saša.

„Monacká. Kdysi bylo takové knížectví. Na Azurovém pobřeží..." „Poslyš," přerušil ho strážný. „Jestli chceš jítbezpodmínečně pěšky, pak sebou koukejte hodit. Tvému zásobníku všechna čest, ale chlapci musí být do večera nazákladně. Hej, Berlo!" přivolal k sobě jednoho vojáka. „Doprovoďte oba na Kijevskou. Strážným řekněte, že jde o deportaci.Doveďte je tam na radiální trasu a pak hezky šup zpátky domů." Otočil se k Leonidovi. „Je to tak správně?" „Jasně," přitakalflétnista a žertem zasalutoval. Strážný na něho zamrkal. „Klidně zase přijď." Jak se odlišovala oblast Hanzy od zbytku metra!Na celé trase z Pavelecké do Okťabrské se nenacházelo jediné místo, které by bylo úplně ponořené do tmy. Každých padesátkroků visela na kabelu plazícím se po stěně jedna elektrická žárovka, jejíž světlo tak akorát postačovalo k následujícímu zdroji.Ano, dokonce i únikové a tajné tunely, které občas odsud odbočovaly, byly tak dobře osvětlené, že vůbec nepůsobilystrašidelně.

Kdyby bylo podle Saši, nejraději ze všeho by běžela, aby ušetřila drahocenné minuty, ale Leonid ji přesvědčil, že nenídůvod ke spěchu. Stále se však tvrdošíjně zdráhal prozradit, kam se vydají z Kijevské. Kráčel beze spěchu a viditelně se nudil —zřejmě nebyl v tunelech Okružní linie, které jsou pro normální smrtelníky nepřístupné, žádný nováček.

„Jsem rád, že tvůj přítel vždy jedná tak, jak považuje za správné," prohodil za chvíli.Saša svraštila čelo. „O čem to mluvíš?"„Kdyby mu civilní obyvatelstvo leželo na srdci tolik jako tobě, museli bychom ho vzít s sebou. Takhle jsme se ale hezky

rozdělili na dvojice a každý dělá to, co je mu vlastní. On zabíjí, ty léčíš..."„On nechce nikoho zabít!" odmítla ostrým, zvýšeným hlasem.„Ale jistě, vždyť je to jeho práce." Povzdechl si. „Kdo jsem já, abych ho soudil?"

„Čím se staneš, až dospěješ?" zeptala se ho s neskrývanou jízlivostí. „Hercem?"Leonid se usmál. „Budu prostě s tebou. Co víc potřebuju ke štěstí?"Zavrtěla hlavou. „To říkáš jen tak. Vždyť mě přece vůbec neznáš. Jak bych tě mohla učinit šťastným?"„Já bych věděl jak. Mně stačí jen podívat se na krásnou dívku a už mám dobrou náladu. A co.„Tvrdíš tedy, že se vyznáš v záležitostech krásy?" Vrhla na něho kradmý pohled.Přikývl. „To je to jediné, v čem se vyznám."Náhle se jí všechny vrásky vyhladily. „Copak je na mně tak zvláštního?"„Ty celá záříš!"Jeho hlas zněl tentokrát vážně. Ale už v následující chvíli zpomalil chůzi a sklouzl po ní dlouhým pohledem. „Je ale škoda, ženosíš tak těžké šaty."„A co ti na tom vadí?" I ona přestala spěchat. Vyvádělo ji z míry, že jí civí na záda.„Tvoje oblečení nepropouští žádné světlo. A já jsem jako můra." Zatřepotal rukama a hloupé se zatvářil. „Pořád mě to táhne kohni."Pousmála se a přistoupila na jeho hru. „Bojíš se tmy?"„Ne, samoty!" Leonid nasadil smutný výraz a sepjal ruce na hrudi.To neměl říkat. Zatímco ladil struny, neodhadl správně jejich odpor. Nyní se s ošklivým zapraskáním přetrhla ta nejtenčí anejjemnější z nich, která se už každým okamžikem chystala rozeznít.Lehký průvan tunelu, který odvál všechny vážné myšlenky a Sašu přiměl k tomu, aby si pohrávala s flétnistovými narážkami,rázem ustal. Trochu povznesená nálada, kterou v ní vyvolaly Leonidovy žertovné náznaky, byla tatam. Dívka teď bylanaprosto střízlivá a vyčítala si, že mu ustoupila. Kvůli tomuhle s ním odešla a opustila Huntera a staříka?„Jako bys věděl, co to je," zamumlala a odvrátila se.Stanice Serpuchovskaja, sinalá strachy, byla celá ponořená do tmy.Vojáci v armádních plynových maskách blokovali vchody do tunelů i přestup na Okružní trasu. Stanice hučela v předtušekatastrofy jako podrážděný včelí úl. Hunter a Homér kráčeli hlavní dvoranou jako vysocí vedoucí činitelé s ochrannýmdoprovodem. Obyvatelé Serpuchovské se v jejich očích pokoušeli vyčíst, jestli vědí, co se tu děje, a co jim osud přichystal. Homérhleděl k zemi - ty obličeje si nechtěl zapamatovat.

Velitel ho nezasvětil do toho, kam jde, ale stařík to vytušil. Do Polis. Do čtyř stanic metra vzájemně spojených přechody avytvářejících město s tisíci obyvateli. Tajné hlavní město této podzemní říše, která se dávno rozpadla na desítkyznepřátelených feudálních států. Bašta vědy a útočiště kultury. Nejsvětější chrám, na který se nikdo neodvážil zaútočit.

Nikdo kromě starého Homéra, toho zpola šíleného morového jezdce...V posledních čtyřiadvaceti hodinách se mu však dařilo mnohem lépe. Nevolnost ustoupila a souchotinářský kašel, který

ho pořád nutil k tomu, aby si očistil zakrvácenou roušku, utichl. Že by se jeho organismus přece jen vypořádal s chorobousám? Nebo se vůbec nenakazil? Možná měl jednoduše příliš bujnou fantazii. Odjakživa to o sobě věděl, a přesto se pokaždénechal zahnat do úzkých...Tunel za Serpuchovskou byl temný a tichý — a měl špatnou povést. Stařík věděl, že až do Polis nenarazí na živáčka. Zdržovat sevšak mezi oběma osídlenými stanicemi, tedy mezi Serpuchovskou a Borovičkou, však občas znamenalo říkat si o nejednopřekvapení. O Poljance jediné zastávce na této trase, kolovaly v metru četné legendy. Kdo tudy procházel, nemusel sezpravidla obávat o život — stanice mu mohla velmi vážně poškodit rozum.

Homér už tady byl několikrát, ale nikdy nenarazil na nic mimořádného. I na to měly legendy, které samozřejmě všechnyznal, odpovídající vysvětlení. Proto si i teď toužebně přál, aby stanice byla i tentokrát klidná a opuštěná jako v lepších dobách.

Avšak zhruba sto metrů před Poljankou si všiml vzdáleného odrazu elektrického světla, v ústrety mu zazněly první zvuky —a jeho se zmocnila nedobrá předtucha. Zřetelně rozeznal lidské hlasy, cožvlastně bylo zhola nemožné. A co hůř, Hunter, který obvykle vycítil přítomnost živých tvorů na mnoho set kroků dopředu,zřejmě nic neslyšel a nijak nereagoval.

Nedbal na Homérovy znepokojené pohledy. Byl zcela pohroužený do sebe a vypadalo to, jako by vůbec neviděl, co sepřed ním odehrává. Stanice byla osídlená! Ale odkdy? Stařík se nezřídka sám sebe ptal, proč se obyvatelé Polis ani přes trvalýnedostatek místa nikdy nepokusili prozkoumat a anektovat Poljanku. Byla to pověra, která jim v tom dosud bránila!Představovala dostatečné pádný důvod, aby tuhle pozoruhodnou lokalitu nechali na pokoji.

Kdosi však zřejmě strach překonal a vybudoval tu stanové město a nainstaloval nezbytné osvětlení. A jak marnotratně tuplýtvali proudem! Ještě v tunelu si musel rukou zakrývat oči, aby je ochránil před oslnivými výbojkovými lampami, které viselyna stropě.

Neuvěřitelné! Ani Polis nevypadala nikdy tak čistě a upraveně. Na stěnách už nebylo ani památky po prachu a sazíchuplynulých let, mramorové desky se leskly a zdálo se, že strop teprve včera čerstvě nabílili. Homér nahlížel mezi širokýmioblouky do nitra stanice, ale nespatřil jediný stan. Že by se ještě nedostali k tomu, aby je postavili? Nebo tady snad někdo chcevybudovat muzeum? Od komických podivínů, kteří vládli Polis, se to dalo klidně čekat.

Nástupiště se pozvolna zaplnilo lidmi. Nezajímali se o žoldáka v titanové helmě, který byl ozbrojen až po zuby, ani ocupitajícího zašpiněného staříka, který ho doprovázel. A presto - když se na ně Homér podíval, věděl, že už neudělá ani krok.Nohy měl zničehonic jako ochrnuté.

Každý z těch jedinců, kteří postupné přicházeli na okraj nástupiště, byl oblečený tak, jako by se na Poljance natáčel film o prv-ních letech třetího tisíciletí. Elegantní kabáty a plédy, barevné vesty, tmavomodré džíny... Takové šaty se nosily před velkoukatastrofou. Kde zůstaly vatované bundy, hrubá vepřovice a všudypřítomná hněď metra jako hrob všech barev? Odkudpocházelo všechno tohle bohatství?A ty obličeje! To nebyly tváře lidí, kteří naraz přišli o celou rodinu. Vypadalo to, že zdejší obyvatelé teprve nedávno spatřilislunce.Působili dojmem, jako by každý den naprosto samozřejmé začali teplou sprchou - na to by mohl stařík přísahat. A pak...nemohl se ubránit pocitu, že mnohé z nich odněkud zná.

Na okraji nástupiště se hromadilo stále více podivuhodných osob, ale nikdo nesestoupil na koleje. Zanedlouho barevnýdav zaplnil celou stanici od jednoho tunelu ke druhému. Jako by všichni vystoupili z nějakých fotografií pořízených o čtvrtstoletídříve.

Nikdo z nich nepohlédl Homérovi do očí. Dívali se všude možně - po stěnách, do novin, potají se okukovali navzájem, aťuž uznale, zvědavě, pohrdavé nebo s účastí jen staříka přehlíželi, jako by to byl duch.

Proč se tady všichni shromáždili? Na co čekají? Chvíli trvalo, než se starý muž zase vzpamatoval. Kde je velitel? Jak sivykládá tenhle nevysvětlitelný úkaz? Proč ještě nic neřekl?

Hunter se kus za ním zastavil. Stanice s mnoha lidmi ho vůbec nezajímala. Těžkým pohledem zíral před sebe, jako bynarazil na nějakou překážku. Zdálo se, že několik kroků před ním se cosi vznáší ve výši jeho oči. Homér se k němu přiblížil,opatrně nahlédl do jeho průzoru... a zničehonic Hunter udeřil.

Zaťatá pěst prosvištěla vzduchem, opsala podivuhodnou dráhu zleva doprava, jako by velitel chtěl imaginární čepelípodříznout hrdlo neviditelné postavě. Téměř přitom zasáhl staříka, ale ten ještě stačil uskočit a Lovec pokračoval v boji.Zasazoval údery, ustupoval, bránil se, chtěl někoho sevřít železnými prsty, v následujícím okamžiku sám zachroptěl, jako byho kdosi škrtil, uvolnil se ze sevření a znovu zaútočil. Pozvolna ho začaly opouštět síly a neviditelný protivník získávalpřevahu. Velitel se stále obtížněji vzpamatovával po každém z těch neslyšných, ale zničujících úderů a pohyboval se pořádpomaleji a nejistěji.

Stařík měl pocit, že něco podobného už viděl, a to nedávno. Kde a kdy? A co se to k čertu s velitelem děje? Homér hozavolal jménem, ale ten si počínal jako posedlý a nereagoval ani na hlasitý křik.

Lidé na nástupiště na Huntera vůbec nedbali. Pro ně jako by neexistoval - ostatně stejně jako oni pro něho. Zato jeviditelné zneklidňovalo něco jiného. Velmi vzrušeně hleděli na hodinky, nafukovali tváře, rozmlouvali spolu a srovnávali čas sčervenými číslicemi elektronických hodin nad vchodem do tunelu.

Homér přimhouřil oči a sledoval, kam se dívají... Staniční hodiny ukazovaly dobu, kdy odjel poslední vlak Šlo však opozoruhodné dlouhý údaj - byl totiž desetimístný: osm číslic před blikající dvojtečkou a pak ještě dvě na sekundy. Kolemdokola odpočítávaly malé rudě body v kruhu vteřiny a měnila se jen poslední číslice toho neuvěřitelně dlouhého čísla - bylo topřes dvanáct milionů...

Zazněl výkřik připomínající hlasité zavzlykání.Homér odvrátil oči od záhadných hodin. Hunter nehybně ležel na kolejích obličejem dolů. Stařík k němu přiběhl a otočil

těžké neživé tělo na záda. Ne, velitel dýchal, i když nepravidelně. Nebylo vidět žádná zranění, ačkoli měl očí v sloup jakonebožtík. Pravou ruku měl pořád ještě zaťatou. Starý muž si teprve teď všiml, že při tom podivném souboji nebyl bezbranný. Zpěstí mu vyčnívala rukojeť černého nože.

Homér mu uštědřil pár facek. Hunter zasténal jako opilec, zamžoural, opřel se o loket a zakaleným pohledem si změřilstaříka. Pak jediným pružným pohybem vyskočil na nohy a oklepal si šaty.

Sen se rozplynul. Lidé v kabátech a barevných vestách beze stopy zmizely, oslnivé světlo pohaslo a stěny znovu pokrývalprach desetiletí. Stanice byla temná, prázdná a neživá - přesně taková, jakou si jí Homér pamatoval z dřívějších výprav.Až do stanice Okťabrskaja nikdo z nich nepronesl ani slovo. Bylo jen slyšet, jak si jejich strážci šeptají a ztěžka dýchají, kdyžkoženkovými botami klopýtali po pražcích. Saša se zlobila — ani ne tak na flétnistu jako spíše na sebe. Tenhle... no vlastněco? Choval se jen tak, jak se od něho dalo očekávat. Ted jí přišlo trochu trapné vlastní chování - nebyla vůči němu příliš tvrdá?

Na Okťabrské se najednou nálada změnila. Když spatřila stanici, zapomněla na všechno ostatní. V posledních dnech užnavštívila místa, jejichž existenci by nikdy nepovažovala za možnou. Avšak Okťabrskaja se svým přepychem všechnozastínila. Na žulové podlaze ležely koberce, jejichž původní vzorek se i přes zřejmé stáří dalpořád ještě rozeznat. Svítidla ve tvaru pochodní zaplavila celou dvoranu rovnoměrným mléčným světlem. Tu a tam bylyrozestavené stoly, za kterými seděli lidé s rozzářenými obličeji, beze spěchu spolu rozmlouvali a vyměňovali si nějaké papíry.Saša natáhla krk aby z toho co nejvíc vstřebala. Pak zaraženě poznamenala: „Tady je všechno tak... luxusní."

„Stanice na Okruhu jsou pro mě jako vepřový špíz," zašeptal jí Leonid. „Kape z nich samý omastek... Mimochodem, cotakhle něco zakousnout?"

„Na to není čas." Zavrtěla hlavou a doufala, že flétnista neuslyší nedočkavé kručení jejího žaludku.„Jen pojď." Hudebník ji vzal za ruku. „Tady je takové místečko — no prostě všechno, cos dosud jedla, se s tím vůbec nedá

srovnat... Hoši, vy taky určitě nic nemáte proti svačince, že?" zavolal na strážce. „S ničím si nelam hlavu, Sašo, za dvě hodinytam jsme. O tom vepřovém špízu jsem nemluvil jen tak do větru. Tady je totiž dělají..."

Nadšeně vychvaloval zdejší maso, až dívku nakonec přemluvil. Pokud je od cíle dělí ještě dvě hodiny, může napůlhodinové občerstvení klidně přistoupit. Vždyť mají skoro celý den čas - a kdoví, kdy se příště zase dostanou k nějakémujídlu?

Šašlik si opravdu zasloužil chválu. Ale jako kdyby to nestačilo, objednal Leonid ještě láhev sladkého vína. Saša vypila zezvědavosti malou sklenku, o zbytek se podělil hudebník se strážnými. Najednou sebou trhla, zvedla se na vratkých kolenou apřikázala Leonidovi, aby také vstal.Její ostrý hlas pramenil z náhlé zloby, kterou pocítila nad sebou samotnou. Rozzlobilo ji, že podlehla únavě z jídla a alkoholu atrochu pozdě odstrčila jeho ruku ze svého kolena. Ten troufalý dotěra měl lehké a smyslné prsty. Okamžitě zvedl ruce, jako bychtěl říct: Vzdávám se! Na kůži však stále ještě cítila jeho dotek. Proč jsem ho tak rychle odstrčila? ptala se zmateně samasebe a za trest se štípla.Pocítila přání co nejrychleji vymazat tuhle mazlavě nasládlou scénu z paměti, překrýt ji nějakým nesmyslným tlacháním,přepudrovat slovy. „Zdejší lidé jsou tak podivní," prohodila k Leonidovi.„Proč?" Naráz vypil celou sklenku a pomalu vstal od stolu.„Něco jim chybí v očích..."„Hlad."„Ne, nejen... Zdá se, jako by nic nepotřebovali."„To je tím, že opravdu nic nepotřebují." Usmál se. „Jsou sytí. Živí je královna Hanza. A oči? Úplně normální kalné oči..."Saša zvážněla. „To, co jsme dnes po sobě nechali, by mně a otci vystačilo na tři dny. Neměli bychom to vzít s sebou a někomuto dát?"„Ne," odmítl hudebník, „oni to dají svým psům. Tady nejsou chudí lidé."„Ale na některé sousední stanici by se to přece dalo rozdat! Tam, kde lidé hladovějí.„Hanza přece není žádný charitativní spolek," zapojil se do hovoru strážný, kterému přezdívali Berlička. „Ostatní se musípostarat sami o sebe. To by tak ještě scházelo, abysme živili nemakačenka!"„Ty odsud pocházíš?" zajímal se Leonid.„Pokud se pamatuju, žil jsem tady vždycky."„Asi tomu neuvěříš, ale i ten, kdo se nenarodil na Okruhu, potřebuje občas něco k zakousnutí."„Ať se klidně požerou navzájem!" opáčil rozčileně voják. „Nebo snad máme připustit, aby nám nakonec všechno sebrali arozdělili, jak to chtěli rudí?"„No, jestli všechno bude pokračovat jako dosud...," nadhodil Leonid.„Tak co? Drž jazyk za zuby, ty zelenáči! Tvoje řečičky bohatě stačí na deportaci."„Tu si už dávno zasluhuju," odpověděl flegmaticky hudebník. „Pracuju na tom."„Mohl bych tě dostat i jinam," zaláteřil strážný. „Za špionáž pro bolšány!"„A já tebe kvůli pití ve službě..."„Tak ty takhle... Tys nám přece sám... No počkej..."„Ne! Promiňte prosím, je to jen nedorozumění," vmísila se do hovoru Saša, uchopila flétnistu za rukáv a odtáhla ho od Berličky,který vzteky supěl.Téměř násilím odvlekla Leonida ke kolejím, podívala se na staniční hodiny a zasténala. Jídlem a hádkou ztratili skoro dvěhodiny — Hunter se přitom určitě nezastavil ani na vteřinu.Muzikant se za ní opilecky zachechtal.Celou cestu až do stanice Park kultury oba strážní hlasitě reptali. Leonid by jim nejraději ze všeho od plic vynadal, ale Saša hopokaždé pokárala a snažila se ho uklidnit. Pořád ještě byl opilý, což dodávalo křídla jeho rozpustilosti a drzosti - dívka mělaplné ruce práce, aby unikla jeho dotěrnostem.„Copak se ti vůbec nelíbím?" zeptal se ublíženě. „Nejsem tvůj typ, vid? Takové jako já nemáš ráda, ty potřebuješ svaly aji-i-zvy... Proč si tedy vůbec se mnou chodila?"„Protože jsi mi něco slíbil!" Odstrčila ho. „Kvůli tomuhle ne..."„Je to pořád dokola stará písnička: Taková já nejsem!" Povzdechl si. „Kdybych věděl, že jsi taková netýkavka..."

„Jak teď můžeš myslet na něco takového? Tam jsou nemocní lidé. Všichni zemřou, jestli to nestihneme!"„A co mám dělat? Už skoro necítím nohy. Víš, jak mi ztěžkly? No jen si sáhni..." Leonid se v chůzi pokusil zvednout chodidlanad koleno, což vypadalo dost absurdně. „A ti zemřou tak jako tak. Zítra nebo za deset let. Stejně jako ty a já. Tak co má být?"„Takže tys mě obelhal? No jistě, ty jsi lhal, jako když tiskne! Homér mi to hned říkal... Varoval mě... Kam jdeme?"„Ne, nelhal jsem ti! Mám přísahat? Však uvidíš. Ještě se mi za to omluvíš! Budeš se cítit trapně, až mi řekneš: Leonide, já mámtakové výčitky svědomí..." Pokrčil nos.„Kam jdeme?"„Jdu tam, nevím kam... do Smaragdového města... lalala... taram-tam-tam... Není to snadná cesta," zpíval Leonid a dirigoval sipřitom ukazovákem. Najednou mu upadlo pouzdro na flétnu. Zaklel, sklonil se a div se přitom sám nepřevalil.„Hele, ty ochlasto! Donesou vás vůbec nohy až na Kijevskou?" zahlaholil za nimi jeden ze strážných.„Když se za nás pomodlíte!" Hudebník se mu uklonil. „A Elli se vrátí," pokračoval ve zpěvu. „Vrátí se domů... Domů..."Homér nikdy nevěřil legendě o Poljance, ale teď dostal pořádně za vyučenou.Někteří lidé ji nazývali Osudová stanice a uctívali ji jako věštírnu. Leckdo se domníval, že pouť, kterou sem vykoná ve zlomovéčásti svého života, nadzvedne závoj jeho budoucnosti a poskytne mu nějakou informaci, klíč, předpoví a předurčí mu zbytekživotní cesty.Mnozí... Ale každý, kdo si zachoval zdravý lidský rozum, věděl, že na stanici občas stoupají ze země toxické plyny podněcujícífantazii a navozující halucinace.K čertu se všemi skeptiky!Co asi ta vize znamenala? Homérovi se zdálo, že ho od řešení dělí pouhý krůček, ale myšlenky se mu pokaždé zadrhly azmátly. A před očima se mu znovu zjevil Hunter, jak černou čepelí protíná vzduch. Stařík by dal hodně za to, aby se dověděl,jakého ducha velitel spatřil, s kým vlastně bojoval a jaký souboj skončil jeho porážkou, ba smrtí.„Na co myslíš?"Homérovy útroby se sevřely. Hunter ho ještě nikdy neoslovil bez závažného důvodu. Vyštěknutý rozkaz, neochotně zavrčenéúsečné odpovědi... Jak by mohl očekávat oduševnělý rozhovor s člověkem, který žádnou duši nemá?„Jen tak... Nic zvláštního," zakoktal.„Ne, já to slyším," ujistil ho klidně Hunter. „Myslíš na mě. Bojíš se?"„Teď ne," zalhal stařík.„Nemusíš mít strach. Nechám tě na pokoji. Vzpomínáš si..."O půl minuty později se Homér opatrně zeptal: „Na co?"„Na část mě samotného. Zapomněl jsem, že něco takového ve mně je. Ty mi to připomínáš." Zatímco namáhavě pronášel tanelehká slova, díval se nepohnutě dopředu, do tmy.„Proto jsi mě vzal s sebou?" Homér byl zároveň zklamaný i překvapený. Očekával, že...Velitel odpověděl: „Pro mě je důležité, abych to udržel v hlavě. Moc důležité. A i pro ostatní lidi je důležité, abych... Jinak by tomohlo být... jak už to jednou bylo."„Stalo se ti něco s pamětí?" Stařík měl pocit, jako by se plazil po minovém poli. „Prožil jsi něco?"

„Vzpomínám si na všechno!" opáčil drsné Hunter. „Jen na sebe sama občas zapomínám. A bojím se toho, že jednouzapomenu úplně. Připomeneš mi to, ano?"„Dobře." Homér přikývl, ačkoli Hunter na něho ani nepohlédl. „Dříve mělo všechno nějaký smysl," poznamenal váhavě velitel.„Všechno, co jsem dělal. Chránil jsem metro. Lidi. Úkol byl jasný: Odstranit jakékoli nebezpečí. Zničit. To mělo smysl, ano,mělo!" „Ale teď přece taky..."

„Teď? Já nevím, co znamená teď. Chci, aby všechno bylo zase takové jako kdysi. Já to všechno přece nedělám z plezíru.Nejsem bandita ani vrah! Dělám to pro lidi. Pokusil jsem se žít bez nich, abych je před tím ochránil. Ale bylo to hrozné. Začaljsem tak rychle zapomínat. Musel jsem se k nim vrátit. Chránit je. Pomáhat. Rozpomínat se. A pak přišla Sevastopolskaja. Tammě přijali, tam jsem prostě zapadl. Tu stanici je třeba zachránit, potřebuje pomoc, Za každou cenu. Zdá se mi, že když toudělám... když odstraním tu hrozbu... Je to velká věc, něco důležitého. Snad se pak rozpomenu. Prostě si na to musímvzpomenout. Proto musím co nejrychleji... Točí se to teď pořád rychleji a rychleji. Musím to bezpodmínečně zvládnout běhemčtyřiadvaceti hodin. Musím to stihnout: dojít do Polis, shromáždit jednotku a zase se vrátit... Do té doby mi to připomínej, ano?"

Homér křečovitě přikývl. Jenom představa, co by se stalo, kdyby velitel na sebe definitivně zapomněl, mu nahánělastrach. Kdo by zůstal v tom těle, kdyby dřívější Hunter navždy zavřel oči? Snad ne ten... proti kterému dnes svedl ten iluzornísouboj?

Poljanku už měli daleko za sebou. Hunter se hnal k Polis jako vlčák puštěný ze řetězu, jako šelma větřící svou kořist. Nebosnad jako vlk na útěku před lovci?

Na konci tunelu se objevilo světlo.Konečně dorazili do stanice Park kultury. Leonid se pokusil o smíření se svými strážci tím, že je pozval do „opravdu báječnérestaurace", ale tentokrát si oba muži dávali pozor. Dokonce i na toaletu ho pustili až po delší diskuzi; jeden z nich šel s ním.Druhý strážný pošeptal svému kolegovi pár slov a vytratil se.

Zatímco strážný čekal přede dveřmi, zeptal se bez obalu muzikanta: „Máš ještě nějaké peníze?" „Už moc ne." Leonidvyšel ven a podal mu pět patron. „Dej to sem! Berlička chce za vás výkupné. Domnívá se, že jsi provokatér rudých. Jestli mápravdu - tady je přestup na vaši linii, o tom určitě víš. Jestli ne, můžeš tady počkat, než si pro tebe přijdou kontráši. S těmi byspak ale musel vyjednávat sám." Leonid se pokusil potlačit škytavku.

„Takže vy jste mě odhalili, co? No dobře, pro mě za mě... Ještě se uvidíme. A díky za všechno!" Zvedl ruku k cizorodémupozdravu. „Poslyš... K čertu s přestupem! Zaved mě raději do tunelu, hm?" Hudebník uchopil Sašu za ruku a vykročilpodivuhodně hbitě, i když klopýtavě. „Ten nemá chybu," zamumlal si pod vousy. Tady je přestup na naši linii... Co když se chceš sámdostat nahoru? Čtyřicetimetrová hloubka. Jako kdyby nevěděl, že je tam všechno už dávno zaplombované..." Saša ničemu

nerozuměla. „Kam jdeme?" „No kam asi," zabručel Leonid. „Na Rudou linii! Sama jsi to přece slyšela: Jsem provokatér a onimé chytli a odhalili. „Ty jsi jeden z rudých?"

„Ty moje zlatá holčičko! Teď se mě na nic neptej! Nemohu současně myslet a běžet. A to druhé je teď důležitější. Nášpřítel co nevidět vyhlásí poplach. A pak nás ještě během zatýkání oddělá. Samotné peníze nám totiž nestačí, my chceme imedaili!"

Ponořili se do tunelu a nechali strážného za sebou. Přikrčili se u stěny a běželi směrem ke Kijevské. Saša pochopila, že todo stanice už nestihnou. Jestli má flétnista pravdu a druhý strážný udal pronásledovatelům směr...

Vtom Leonid nečekaně odbočil doleva do světlého postranního tunelu - tak samozřejmě, jako by se vracel domů. Za párminut se v dálce daly rozeznat vlajky, mříže a kulometné hnízdo vytvořené na pytlích s pískem. Zároveň uslyšeli psí štěkot.Pohraniční hlídka? Že by se už dověděli o jejich útěku? Jak odsud vyváznou? A čí území vlastně začíná za těmi barikádami?

„Přicházím od Alberta Michajloviče." Leonid přidržel přispěchavšíhlídce pod nosem podivuhodně vypadající dokument. „Musím na druhý břeh."Strážný nahlédl do obálky a zabručel: „Obvyklý tarif. Kde jsou doklady pro dámu?"„Zaplatím dvojnásobek." Leonid otočil kapsy naruby a shromáždil poslední patrony. „A dámu jste neviděli. Berete to?"„Nic nebereme," odpověděl stroze pohraničník. „Tohle není bazar, ale právní stát."„A jeje!" Flétnista předstíral úlek. „Myslel jsem jen, že když máme tržní hospodářství, mohli bychom trochu smlouvat. Nevěděljsem, že to tady rozlišujete..."O pět minut později Saša a Leonid vlétli vysokým obloukem do místnůstky s kachlovými stěnami. Muzikant byl rozcuchaný,měl zmačkané šaty, na tváři se mu skvěl šrám a krvácel z nosu.Železné dveře zabouchly.Rozhostila se tma.

KAPITOLA 16

V CELEPokud člověk v hluboké tmě vůbec nic nevidí, zostří se mu další smysly. Pachy jsou intenzivnější, zvuky hlasitější. Ve vězeníbylo slyšet, že něco škrábe na podlaze, a nesnesitelně to tam páchlo po moči.Leonid byl zřejmě pořád ještě opilý a zdálo se, že necítí bolest. Chvilku si něco pro sebe mumlal, pak ztichl a začal zhlubokaoddechovat. Nelámal si hlavu s tím, že teď je jejich pronásledovatelé určitě dostihnou, bylo mu jedno, co bude se Sašou -vždyť se bez dokumentů a oprávnění pokusila překročit hranice Hanzy. A to už vůbec nemluvě o osudu Tulské, který mu nejspíšbyl absolutně lhostejný.„Nenávidím tě," ozvala se potichu.Žádná reakce.O něco později objevila v temné cele otvor - byla to skleněné špehýrka ve dveřích. Všechno ostatní bylo neviditelné, ale tenhlemalý bod jí stačil k tomu, aby se opatrně šátrala tmou a pomalu lezla ke dveřím. Pak do nich začala svými malými pěstmi bušit.Dveře odpověděly hlasitým duněním, ale jakmile přestala, zavládlo opět hrobové ticho. Strážní nereagovali na hluk ani na dív-čino volání.Čas se hrozně vlekl. Jak dlouho je budou držet v zajetí? Možná ji sem Leonid přivedl úmyslné, aby ji odloučil od staříka aHuntera. Aby ji uvolnil z toho svazku a vlákal do pastí. A to všechno jen proto, aby...Rozplakala se. Rukáv vesty nasákl slzami a tlumil vzlykot.

„Už jsi někdy viděla hvězdy?" uslyšela najednou jeho dosud ne zcela střízlivý hlas. Neodpověděla.„Já taky jen na fotkách," pokračoval. „Ani slunce nepronikne vším tím prachem a oblaky - jak by to pak mohly dokázat

hvězdy. Ale když mě teď probudil tvůj pláč, spatřil jsem, myslím, tu správnou hvězdu."Spolkla slzy, než odpověděla. „To je špehýrka." „Já vím. Ale co mě na tom zajímá..." Leonid si odkašlal. „Kdo to na nás

dříve hleděl tisíci očima na obloze? A proč se odvrátil?" Saša zavrtěla hlavou. „Nikdy tam nikdo nebyl." „Ale já jsem tomu chtělvždycky věřit," prohodil zamyšleně flétnista.

„V téhle cele se o nás nikdo nezajímá!" Oči se jí znovu naplnily slzami. „Tys to takhle navlékl schválně, viď? Abychom užneměli šanci to stihnout?" Znovu zabušila na dveře.„Když myslíš, že tam nikdo není, proč na ně bušíš?" zeptal se. „Tobě je přece u zadku, jestli ti nemocní zemřou!" Povzdechl si.„Tak tohle si o mně myslíš, jo? To podle mě není fér. Tobě přece ve skutečnosti taky nejde o nemocné lidi. Ty se jenom bojíš,že se tvůj milenec, až je všechny povraždí, sám nakazí, a pokud do té doby nebude mít protilék..."

„To není pravda!" Saša ho v té chvíli div neudeřila. „Ale to víš, že je to pravda!" trval na svém Leonid. „Copak je na něm takbáječného?"

Neměla vlastně sebemenší chuť mu to vysvětlovat. Nejraději ze všeho by s ním už nepromluvila ani slovo. Samo od sebez ní však vytrysklo: „On mě potřebuje! Opravdu mě potřebuje. Beze mě zahyne. Ty mě nepotřebuješ... Ty jen prostě nemášnikoho, kdo by s tebou hrál!"

„No dobře, předpokládejme, že tě potřebuje. Potřebovat mi sice připadá dost nadnesené, ale dejme tomu... A na copotřebuješ ty jeho, toho deratizátora? Potrpíš si na ponuré chlápky? Nebo musíš bezpodmínečně zachránit padlou duši?"

Mlčela. Dotklo se jí, s jakou hravou lehkostí uhodl její city.Co když vůbec nejsou tak zvláštní? Nebo za to může skutečnost, že je prostě nedokáže jaksepatří utajit? Všechno to něžné,pomíjivé, co sama nedokázala vyjádřit slovy, znělo z jeho úst všedně, ba dokonce banálně.

„Nenávidím tě," opakovala posléze.„To nevadí. Já sám sebe taky zrovna nezbožňuju."

Saša se posadila na podlahu. Po obličeji jí znovu tekly slzy - zpočátku vzteku, později bezmocnosti. Dokud na ní ještěněco závisí, nemíní to vzdát. Teď ale sedí tady, v temném vězení, vedle bezcitného člověka. Neměla sebemenší šanci, že byji někdo slyšel. Křičet nemělo smysl. Tlouct na dveře nemělo smysl. Nebyl tam nikdo, koho by mohla přesvědčit. Nic nemělosmysl.

A potom před sebou na chvíli viděla jasný obraz: vysoké domy, zelenou oblohu, plynoucí oblaka, rozesmáté lidi. A horkékapky na tvářích jí připadaly jako kapky letního deště, o kterém jí vyprávěl stařík. Za chvilku přelud zmizel a ve vzduchu se poněm vznášela povznesená báječná nálada.

Kousla se do rtu a tvrdošíjně si sama pro sebe řekla: „Chci zázrak."V následujícím okamžiku cvakla zástrčka na dveřích a celu zaplavilo nesnesitelně ostré světlo.

Ještě daleko před vchodem do posvátného hlavního města metra, mramorové výspy civilizace, šířil bílý svit výbojek blaženouauru klidu a blahobytu.

V Polis světlem nešetřili, protože věřili v jeho magický účinek. Nadbytek světla připomínal lidem jejich dřívější život,ony vzdálené časy, kdy člověk ještě nebyl noční bytostí ani šelmou. Dokonce i barbaři, kteří se dostali z periferie na územíPolis, se tady zklidnili.

Pohraniční stanoviště téměř nebyla opevněna a připomínala spíše kancelář sovětského ministerstva - stůl, židle, dvadůstojníci v čistých štábních uniformách a kšiltovkách. Kontrola dokumentů, prohlídka osobního majetku. Homér vylovil zkapsy pas. Víza už neexistovala, takže se neočekávaly žádné problémy. Podal důstojníkovi zelenou knížečku a zašilhal navelitele.

Ten stál hluboce pohroužený do vlastních myšlenek a vypadalo to, že výzvu pohraničníka vůbec neslyšel. Copak nemápas? Na co asi myslel, když měl tak naspěch, aby se sem dostal?

„Naposledy opakuji," důstojníkova ruka zvolna putovala k naleštěnému pouzdru s pistolí, „ukažte mi svůj průkaz, nebookamžitě opusťte území Polis!"

Homér si byl jistý, že velitel vůbec nepochopil, co po něm žádají. Reagoval pouze na to, kam se blížily důstojníkovy prsty.Rázem se probral z podivné strnulosti, bleskurychle hmátl rukou před sebe a sevřel strážnému hrdlo.

Ten zmodral, zasípal a zhroutil se i se židlí zády na podlahu. Druhý chtěl vzít nohy na ramena, ale stařík věděl, že tonestihne. Hunter najednou držel v ruce svou kalenou katovskou pistoli. Uchopil ji se stejnou elegancí, jako když falešný hráčvykouzlí z rukávu eso. Pak... „Počkej!"

Velitel se na okamžik zarazil. Prchajícímu vojákovi to stačilo, aby vylezl na nástupiště, převalil se stranou a zmizel.„Nech je být! Musíme na Tulskou! Ty... Chtěl jsi, abych ti připomněl, kdo jsi." Stařík zalapal po vzduchu. Nevěděl, co by měl

říct.„Na Tulskou...," opakoval tlumeně Hunter. „Ano. Radši počkáme až do Tulské. Máš pravdu." Unaveně se opřel o stůl, položil

si těžkou pistoli vedle sebe a svěsil hlavu.Homér využil vhodný okamžik, zvedl ruce a vyběhl vstříc dalším strážným, kteří teď vyskákali zpoza sloupů. „Nestřílet!

Vzdává se! Nestřílet! Panebože..." Spoutali mu ruce, přičemž mu strhli ochrannou roušku z obličeje. Teprve pak ho pustili keslovu. Velitel stál po celou dobu nehybně. Znovu upadl do podivné strnulosti, nechal se bez odporu odzbrojit a odvést dovyšetřovací místnosti.

Ačkoli Homér byl vzápětí zase propuštěn, doprovodil velitele až k cele. Ten vešel dovnitř, posadil se na pryčnu, zvedlhlavu a zašeptal: „Musíš mi někoho najít. Jmenuje se Melnik. Přiveď ho ke mně. Počkám tu..."

Stařec přikývl a spěšně se otočil. Už si chtěl razit cestu mezi strážnými a zevlouny u východu, když tu za sebou uslyšelzvolám: „Homére!"Stařík údivem strnul. Hunter ho ještě nikdy neoslovil jménem. Obrátil se, přistoupil k tenké mříži na dveřích a tázavě se naLovce podíval.Ten sám sebe obrovskýma rukama objal, jako kdyby jím otřásla zimnice, a zamumlal slabým bezbarvým hlasem: „Pospěš si!"Dveře se otevřely a voják rozhněvaně nahlédl dovnitř. Byl to tentýž muž, který předtím udeřil flétnistu. Pořádný kopanec hopostrčil do cely tak silně, že strážný div neskončil na podlaze. Když se zase narovnal, nejistě se rozhlédl.Ve dveřích stál šlachovitý důstojník v brýlích. Na náramenících jeho uniformy se skvělo několik hvězdiček. Prořídlé světlé vlasyměl sčesané dozadu. „Dělej, ty pitomče," zavrčel.„Já... Mně...," koktal pohraničník plačtivým hlasem. „Tak do toho!"„Omlouvám se za to, co jsem udělal. A ty... vy... Já nemůžu." „Dalších deset dní."„Udeř mě," vyzval voják Leonida a vyhnul se jeho pohledu. „Ach, Alberte Michajloviči!" zvolal mžourající flétnista a usmál se nadůstojníka. „Už jsem si myslel, že vůbec nepřijdete."Oslovenému důstojníkovi lehce zaškubalo v ústních koutcích. „Dobrý večer. Jsem tu, abych znovu nastolil spravedlnost.Prosím dopřejte mi to zadostiučinění."Leonid vstal a protáhl se v kříži. „Musím si šetřit ruce. Myslím, že potrestání provedete osobně."„S veškerou potřebnou tvrdostí," přikývl Albert Michajlovič. „Jednoměsíční žalář. A samozřejmé i já se připojuji k omluvě tohodebila."„On to nemyslel tak zle." Leonid si promnul rozbolavělou tvář. „Doufám, že to zůstane mezi námi?" V důstojníkově kovovémhlase zachraptěl spiklenecký nádech.„Jak vidíte, právě se snažím někoho propašovat." Flétnista kývl směrem k Saše. „Vyšel byste nám laskavě v tomto ohleduvstříc?"

„To je vyřízená záležitost," potvrdil Albert Michajlovič. Provinilého pohraničníka nechali stát v cele. Důstojník zasunulzástrčku a vedl je úzkou chodbou.

„S tebou už nikam nepůjdu," ozvala se hlasitě Saša. Leonid zaváhal a sotva slyšitelně odpověděl: „A co když ti řeknu, žejsme skutečně na cestě do Smaragdového města? Co když o něm šťastnou náhodou vím víc než tvůj děda? Co když jsem hosám viděl, ba dokonce tam pobýval - a nejen to..." „Lžeš."

„Co když tenhle," muzikant pokývl hlavou k důstojníkovi před nimi, „se přede mnou hrbí jen proto, že ví, odkud přicházím?A co když ve Smaragdovém městě zcela určitě najdeme tvé sérum? Už nás od něj dělí jen tři stanice." „Lžeš!"

„Víš co?" vybuchl vztekle Leonid. „Když už chceš za každou cenu zázrak, měla bys být ochotna v něco takového věřit,nebo ho nakonec ještě zmeškáš."

„Je třeba rozlišovat mezi skutečnými zázraky a podvodnými kouzly," neodpustila si Saša. „To jsem se naučila od tebe."„Od samého začátku jsem věděl, že nás propustí. Prostě jsem jenom nechtěl... předbíhat událostem." „Ty jsi natahoval čas!"„Ale neobelhal jsem tě! Protilék skutečně existuje!" Došli k pohraničnímu stanovišti. Důstojník, který se za nimi několikrátzvědavě otočil, vydal flétnistovi jeho věci a vrátil mu patrony i dokumenty. Pak zasalutoval. „Tak jak to bude, Leonide Niko-lajeviči? Vezmeme pašovaný objekt s sebou, nebo ho tu ponecháme k proclení?"Sašu zamrazilo. „Vezmeme ho s sebou."„No, pak vám přeji život v lásce a vzájemně shodě," pronesl Albert Michajlovič otcovsky, provedl je třemi za sebou umístěnýmibojovými stanovišti — zatímco procházeli kolem nich, posádka stála v pozoru a salutovala -, kolem mříží a svařovanýchpancéřových zátarasů. „Doufám, že nebudete mít s importem žádné problémy."

Leonid se usmál. „Nějak to zvládneme. Vám jistě nemusím říkat, že bezúhonný úředník je abstrakce. Čím přísnější režim,tím nižší cena. Stačí jen vědět, s kým máte právě co činit."

Důstojník si odkašlal. „Vám by možná stačilo jisté kouzelné slůvko."„Bohužel nepůsobí na všechny." Flétnista si znovu ohmatal tvář. „Jak se hezky říká: Nemožné ihned, zázrak do tří dnů. Člověk

se pořád učí."„Bylo by mi ctí mít s vámi co činit, až skončí vaše studijní období." Albert Michajlovič se uklonil, otočil se a vykročil nazpět.Poslední voják jim otevřel bránu v silné železné mříži předělující tunel odshora až dolů. Za ní začínal liduprázdný, ale

dokonale osvětlený úsek, jehož stěny byly na několika místech začazené, jinde bylo vidět zubaté výčnělky jako po dlouhýchpřestřelkách. Na opačném konci se dala rozeznat nová opevnění a obrovská zástava splývající ze stropu až na zem.

Už jen při tomto pohledu se Saše rozbušilo srdce rychleji. Zastavila se a zeptala se Leonida: „Čí je to tam hranice?"„Jak prosím?" Udiveně na ni pohlédl. „Samozřejmě Rudé linie."

Jak dlouho snil Homér o tom, že se sem ještě jednou dostane! Ty nádherné stanice už nenavštívil snad celé věky!Symbol vzdělanosti, stanice Borovickaja, sladce voněla kreozotem. Malé útulné byty přímo pod klenutými oblouky,

čtenářský sál pro bráhmanské mnichy uprostřed dvorany, dlouho regály přetékající knihami a nízko zavěšené lampy potaženélátkou. Šokovalo ho, jak zřetelně tu cítil ducha filozofických disputací z krizových a předválečných let.

Důstojná Arbatskaja, celá v bělostném a bronzovém hávu, téměř jako kremelské paláce, s přísným řádem a činorodýmvojskem, které si stále počínalo tak sebevědomě, jako by nemělo s apokalypsou nic společného.Úctyhodná Bibliotika imeni Lenina, nad kterou se na povrchu vypínala Knihovna V. I. Lenina. Stanici i knihovnu zapomněli přejme-novat, když to ještě mělo nějaký smysl. Byla starodávná už v době,kdy mladý Kolja poprvé vstoupil do metra. Měla věhlasný vlastní přestup, který se klenul uprostřed nástupiště jako romantickývelitelský můstek. Dokonce i štuková výzdoba na stropě byla zrestaurována - i když po pravdě nepříliš zdařile.

A konečně Alexandrovskij sad, podivně vyhublá hranatá stanice nacházející se ve věčném příšeří, podobná slepnoucímudůchodci postiženému dnou, jenž vzpomíná na své komsomolské mládí.

Homéra vždy fascinovala otázka, nakolik se ty stanice podobají svým stavitelům. Představují do určité míry autoportrétyarchitektů, kteří je projektovali? Vstřebaly snad nepatrné částečky svých tvůrců? Jedno však věděl stařík zcela jistě: Pro svéobyvatele měly tyto stanice zásadní a určující význam, jejich konkrétní charakter se přenášel na lidi, kteří byli Infikovánijedinečnou atmosférou i naprosto specifickými mizériemi.

Homér s celou svou osobností s věčným hloubáním a nezhojitelnou nostalgií vlastně vůbec nepatřil na strohouSevastopolskou, nýbrž spíše sem, do Polisu, světa zářícího ve světle minulosti. Osud však rozhodl jinak.

A ani teď, když se sem konečně zase vrátil, neměl volný čas na to, aby si prošel jednotlivé rušné dvorany, obdivovalvýkony štukatérů a svářečů a popustil uzdu fantazii, ale musel jako štvanec běžet dál.

Hunterovi se s vynaložením všech sil podařilo spoutat a uvěznit strašlivého netvora ve svém nitru, který se čas od časumusel nakrmit lidským masem. Stačilo však, aby příšera ohnula železné tyče na mřížích své cely - a vzápětí by nebylo anistopy po nedostatečných zátarasech, za kterými se teď velitel nacházel. Homér si musel pospíšit.

Hunter ho požádal, aby našel jistého Melnika. Byla to přezdívka? Heslo? Když se na to jméno zeptal strážných, nálada seokamžitě změnila: Najednou už nepadlo ani slovo o vojenském tribunálu, který hrozil zajatému veliteli, a i pouta, která měla conevidět sevřít staříkova zápěstí, zmizela jako zázrakem v zásuvce stolu. Homéra dokonce osobně doprovodil tělnatý velitelstráže.

Vystoupili po schodech, prošli koridorem a dostali se na Arbatskou.Tam se zastavili před dveřmi, které střežili dva muži v civilu - profesionální zabijáci, jak se dalo nad veškerou pochybnostpoznat z jejich tváří.

Za jejich rozložitými zády se rozprostírala úzká chodba s malými služebními místnostmi po obou stranách. Tlouštíkpožádal staříka, aby počkal, a sešel chodbou kamsi dolů. Asi za tři minuty se vrátil, změřil si návštěvníka udiveným pohledema uctivě mu pokynul, aby ho následoval.

Na konci chodby se rozkládala překvapivě prostorná kancelář, jejíž stěny byly pokryté mapami a plánky, mezi kterýmivisely poznámky, zakódovaná vysílací hesla, fotografie a nákresy. Za širokým dubovým stolem seděl hubený muž středníhověku s nezvykle rozložitými rameny. Homér se zpočátku domníval, že má na sobě kavkazskou burku; z kabátu uniformy volnépřehozeného přes ramena vyčnívala jen levá paže; Homér při pozornějším pohledu poznal, že pravou mu téměř celouamputovali. Muž byl statného vzrůstu - jeho oči se nacházely téměř ve stejné výši jako návštěvníkovy, ačkoli stařík před nímstál.„Děkuji," ozval se muž a propustil tlouštíka, který za sebou zavřel dveře s netajenou lítostí. Potom se obrátil k Homérovi. „Kdojste?" „Nikolajev, Nikolaj Ivanovič," odpověděl zmatené stařík. „Nechte těch hloupostí! Pokud ke mně přijdete a tvrdíte, že pro-vázíte mého nejlepšího přítele, kterého jsem už před rokem pohřbil, musíte mít opravdu vážný důvod. Kdo jste?"

„Nikdo. O mě nejde. On je naživu, věřte mi. Musíte jít co nejrychleji se mnou."

„Teď mám opravdu pocit, že je to buď léčka, nebo idiotský žert. Nebo prostě omyl." Melnik si zapálil papirosu a vyfouklHomérovi kouř do obličeje. „Dobře, znáte jeho jméno. Ale budu-li předpokládat, že je s vámi tady, měl byste znát i jeho příběh.Měl byste vědět, že jsme ho přes rok dennodenně hledali a při tom pátrání ztratili několik mužů. A měl byste zatraceně dobřevědět, co pro nás znamená. Snad dokonce i to, že byl mou pravou rukou." Obličejem se mu mihl hořký úsměv. „Ne, nictakového nevím. On o sobě nikdy neřekl ani slovo."Homér sklonil hlavu. „Prosím pojďte přece se mnou na Borovickou. Nemáme čas..."

„Nikam nepůjdu. A mám k tomu zcela konkrétní důvod." Melnik sáhl rukou pod stůl, udělal jediný pohyb a zvláštnímzpůsobem popojel dozadu, aniž vstal; teprve za chvilku Homér pochopil, že sedí na invalidním vozíku. „Takže si o tom nejdřívv klidu promluvme. Chci vědět, proč jste se tu objevil."

„Panebože!" Stařík už nevěděl, co by měl tomu tvrdohlavci ještě říct. „Věřte mi přece. Je naživu. Sedí ve vězení naBorovické. Každopádně doufám, že tam ještě je..."

„Rád bych vám to věřil." Melnik se odmlčel a dlouze potáhl z cigarety, takže Homér slyšel, jak s tichým šustěním hořípapírový filtr. Ale zázraky se nedějí. Jen tím rozdíráte staré rány. No dobře. Mám svou vlastní teorii, kdo stojí za takovýmihrátkami. Ale zjistím to - máme lidi, kteří jsou vlastně na to odborně vyškoleni." Sáhl po telefonním sluchátku.„Proč má takový strach z černochů?" prohodil nečekaně Homér spíš sám k sobě, aniž přesně tušil proč.

Melnik se zarazil. Pak sluchátko zase opatrně zavěsil. Inhaloval zbytek papirosy, vyplivl oharek do popelníku a prohlásil:„K čertu, jedu s vámi na Borovickou."„Já tam nepůjdu! Pust' mě! Radši zůstanu tady..."Saša neměla náladu na žerty a ani nekoketovala. Málokdo nenáviděl rudé víc než její otec. Zbavili ho moci, zlomili ho, alemísto aby ho připravili o život, odsoudili ho - ze soucitu nebo pochybností, jestli si přece jen nezasluhuje lepší osud — k mnoharokům ponížení a utrpení. Otec nikdy neodpouštěl lidem, kteří se mu postavili na odpor, natož pak těm, kteří podporovali apodněcovali zrádce a zásobovali je zbraněmi a letáky. I samotná rudá barva u něho dokázala vyvolat záchvaty běsnění azuřivosti. A ačkoli ke konci života tvrdil, že se na nikoho nehněvá a nechce se mstít, měla Saša dojem, že tím chtěl jenospravedlnit vlastní bezmocnost.„Je to jediná cesta," odvětil zmateně Leonid.„Chtěli jsme přece na Kijevskou! Oklamal jsi mě!"

„Hanza je už několik desetiletí ve válečném stavu s Rudou linií, a proto jsem nemohl každému věšet na nos, že jdeme kekomunistům. Musel jsem si něco vymyslet."

„Bez lží už nehneš ani prstem, co?"„Brána se nachází za stanicí Sportivnaja, jak jsem už několikrát připomněl. Sportivnaja je poslední stanice Rudé linie před

zříceným mostem metra. Na tom nic nezměním."„A jak se tam prosím tě chceš dostat? Já nemám žádné doklady!" Nespouštěla Leonida ani na chvilku z očí.Usmál se. „Věř mi. S lidmi se musí umět promluvit. Ať žije korupce!" Aniž by poslouchal dívčiny námitky, uchopil ji za

zápěstí a táhl za sebou.Už zdálky jim svítily pod mohutnými reflektory druhé obranné linie obrovské zástavy z rudého kartounu zavěšeného na

stropě. Nepřetržitý průvan v tunelu jimi pohyboval, takže Saša měla pocit, že před sebou vidí dva rozvlněné rudé vodopády.Jestli je to znamení...

Je-li pravda to, co slyšela o Rudé linii, provrtají je oba kulky jako řešeto, jen co se ocitnou v dostřelu. Leonid však klidnékráčel dál a na rtech mu stále pohrával sebevědomý úsměv. Asi třicet metrů před pohraniční hlídkou mu do hrudi narazilpronikavý světelný kužel reflektoru. Muzikant položil pouzdro s nástrojem na zem a zvedl obé ruce. Saša následovala jehopříkladu.

Blížili se k nim dva kontrolní úředníci. Byli ospalí a viditelně udivení. Nikdy by neřekli, že se někdo objeví právě z téhlestrany hranice.

Tentokrát Leonid odvedl hodnostně vyššího z obou mužů stranou ještě dříve, než se někdo stačil zeptat Saši na jejídokumenty. Pošeptal mu něco do ucha a sotva slyšitelné zacinkal mosazí. Spokojený muž se vrátil zpátky. Vedoucí směny jeosobně provedl kolem všech hlídek, vysadil je dokonce na čekající drezínu a rozkázal vojákům, aby odjeli na staniciFrunzenskaja.Ti uchopili páku a se sípáním uvedli drezínu do pohybu. Dívka si s ponurým výrazem prohlížela šaty a obličeje lidí, které otecvždy líčil jako zapřisáhlé nepřátele. Nic zvláštního: vatované vesty, vybledlé zašpiněné kapuce s vyšitými hvězdami, propadlékostnaté tváře...Neměli tučné a spokojené obličeje jako strážní Hanzy, ale zato se jim v očích zračila mladická zvědavost, kterou obyvateléOkružní trasy zřejmě vůbec neznali. A kromě toho tihle dva určitě nevěděli nic o tom, co se stalo před téměř deseti lety naAvtozavodské. Byli to tedy Sašini nepřátelé? Je vůbec možné z celého srdce nenávidět úplně neznámé lidi?

Vojáci se neodvážili oslovit pasažéry. Bylo slyšet jen rovnoměrné oddechování, když obsluhovali řídicí páku. „Jak jsi toudělal?" zeptala se Saša Leonida. „Hypnóza." Zamrkal na ni.

„A co je to za dokumenty, které máš s sebou?" Nedůvěřivě se na něho podívala. „Jak to, že tě všude propouštějí?"„Existují různé pasy na různé příležitosti," odpověděl neurčitě. Aby je nikdo neslyšel, musela se posunout těsně vedle

Leonida. „Kdo jsi?"„Pozorovatel," zašeptal.Kdyby si nezakryla ústa rukou, následoval by vodopád otázek. Ale teď je vojáci poslouchali přece jen trochu nápadně - i

páka najednou vrzala tišeji.Musí tedy počkat na stanici Frunzenskaja, vyprahlé a vybledlé místo, jehož sinalý vzhled byl nalíčen rudými prapory.

Mozaika na podlaze už byla neúplná, na širokých sloupech viditelně zahlodal zub času, stropní klenba připomínala temnérybníky. Těsně nad hlavami obyvatel visely na kabelech natažených mezi sloupy slabé lampy - tady nesměl přijít nazmar ani

paprsek drahocenného světla. A panovala tu podivuhodná čistota; hned několik nervózních uklízeček pobíhalo po nástupištisem a tam.

Stanice byla plná lidí, ale když se na ně Saša podívala, trhli sebou a předstírali, že mají něco na práci. Za jejími zády sehned zase uvolnili a tlumenými hlasy si něco šuškali. Když se po nich ohlédla, šepot odumřel a všichni se opět věnovali svýmzáležitostem. Vypadalo to, že se jí nikdo nechce podívat do očí, jako by to bylo něco neslušného.Saša se podívala na Leonida. „Sem asi moc návštěvníků nepřijde..." Flétnista pokrčil rameny. „Já sám jsem tady cizí."

„A kdepak jsi doma?"„Tam, kde lidé nejsou tak smrtelně vážní." Usmál se. „Kde chápou, že člověk nežije jen proto, aby jedl. Kde nezapomínají

na včerejšek, i když vzpomínka bolí."„Vyprávěj mi o Smaragdovém městě," poprosila tiše. „Proč schovávají... Proč ho schováváte?"„Vládci města nedůvěřují obyvatelům metra..." Leonid musel odpověď na chvíli přerušit, protože ho čekalo vyjednávání se

strážci u vchodu do tunelu. Pak se on i Saša ponořili do hluboké tmy. Železným zapalovačem zapálil knot olejové lampy apokračoval: „Nedůvěřují jim, protože lidé v metru pozvolna ztrácejí svou tvářnost. Kromě toho se tu pořád ještě najde dost lidí,kteří začali tu strašlivou válku — i když to samozřejmě nikdo nepřizná, ani svým nejlepším přátelům. Lidé v metru jsou prostěnenapravitelní. Můžeš se jich jen obávat, držet se od nich v uctivé vzdálenosti a pozorovat je. Kdyby se dověděli oSmaragdovém městě, pohltili by ho a zase vyvrhli, jako to udělali se vším, co se jim dostalo do rukou. Malby velkých Mistrů byspálili - stejně jako papír se vším, co je na něm. Vysátou budovu univerzity by zbourali. Jediná společnost, která dosáhlaspravedlnosti a harmonie, by byla zničena. Velká archa by zanikla a po ní už by nic nezůstalo."

Saši se to dotklo. „Proč myslíte, že se nemůžeme změnit?"„Všichni si to nemyslí." Leonid na ni ze strany pohlédl. „Někteří se pokoušejí něco dělat."„Ale zdá se, že se přitom zrovna nepřetrhnete." Saša si povzdechla. „Ani stařík o nich nic neví."„Zato je leckdo slyšel na vlastní uši," prohlásil tajuplně.„Ty myslíš... hudbu?" dovtípila se. „Jsi jeden z těch, kteří nás mají měnit? Ale jak?"„Tím, že vás donutíme vnímat krásu," zažertoval hudebník.

Pobočník před sebou tlačil invalidní vozík a Homér spěchal vedle něho. Snažil se udržet nasazené tempo a čas od času seohlédl po svém svalnatém ochránci.„Pokud ten příběh opravdu neznáte," ozval se Melnik, „povím vám ho. Jestli se na Borovické nesetkám s tím pravým mužem, bu-dete mít alespoň čím bavit spoluvězně... Hunter byl jeden z nejlepších bojovníků Řádu, Lovec, podle kterého by se dala psátpříručka. Byl obdařen zvířecím čichem a byl naprosto oddán naší věci. Byl to on, kdo před půldruhým rokem vypátral ty černéďábly na stanici VDNCh. Doslechl jste se o tom?"

„Na VDNCh?" opakoval zamyšleně Homér. „Jistě, byli to nezranitelní mutanti, kteří uměli číst myšlenky a zároveň dokázalistát se neviditelnými, že? Myslím, že jim říkali Temní..."

„Ať už je nazývali jakkoli... Podle fám šel po nich jako první a vyhlásil poplach, ale neměli jste tehdy dost mužů ani času.Proto jsem mu odmítl podporu. Měl jsem na starostí jiné věci." Melnik zahýbal pahýlem paže. „Hunter se vydal na cestu sám.Při našem posledním kontaktu mi sdělil, že ti netvoři umějí ovládat vůli jiných bytostí a ve všem kolem sebe rozsévají strach ahrůzu. Byl to opravdu neuvěřitelný, ba přímo rozený válečník. On sám se vyrovnal celé bojové jednotce."„Já vím," zamumlal Homér.

„A nevěděl, co je strach. Poslal k nám tehdy nějakého mladíka se zprávou, že půjde na povrch, aby s těmi temnými ďáblyjednou provždy zúčtoval. Pokud se už neobjeví, měli jsme z toho usoudit, že nebezpečí bylo větší, než se původněpředpokládalo. Zmizel. Domnívali jsme se, že zahynul. Provozujeme vlastní zpravodajský systém: Kdo žije, je povinen tojednou týdně ohlásit. Povinen! On ale už přes rok mlčí."„A co se stalo s těmi černými potvorami?"Melnik se ušklíbl. „Celou oblast jsme srovnali se zemí pomocí raketometů Smerč. Od té doby jsme o ďáblech neslyšeli. Nenípo nich ani vidu, ani slechu. Východy na VDNCh jsou uzavřené, život se tam zase vrátil do normálních kolejí. Ten mladík totehdy psychicky nezvládl, ale pokud vím, podařilo se jim ho dát dohromady. Žije teď docela normálně, dokonce se oženil.Oproti tomu Hunter... toho mám na svědomí." Použil ocelovou rampu, aby se dostal ze schodů, čímž dost vyděsil dole stojícíknihovníky. Počkal na sípajícího staříka a dodal: „To poslední radši svým spoluvězňům neříkej."O minutu později dorazilo celé procesí k cele. Melnik nařídil, aby dveře zatím neotvírali. Opřel se o pobočníka, zaťal zuby,zvedl se a nahlédl dovnitř špehýrkou. Stačil mu zlomek vteřiny.

Pak dopadl nazpět do invalidního vozíku tak vysílen, jako by právě celou trasu z Arbatské urazil pěšky, sklouzl vyhaslýmpohledem po Homérovi a vynesl rozsudek: „To není on."„Nemyslím, že mi moje hudba patří," prohlásil najednou vážně Leonid. „Vůbec netuším, odkud se mi v hlavě bere. Občas sipřipadám jako takové řečiště. Jsem jen nástroj. Když chci hrát, přiložím flétnu ke rtům. Mám ale pocit, jako kdyby přiložil někdojiný ke rtům mé - a vzniká melodie..."

„To je inspirace," zašeptala Saša.Rozpřáhl paže. „Ať je to jakkoli, nepatří to mně, pochází to zvenčí. A já nemám právo to v sobě zadržovat. Putuje to lidmi.

Začnu hrát a vidím, jak se všichni kolem mé hromadí: bohatí, chudí, lidi se svrabem, další se jen lesknou tukem, blázni,invalidi, významní jedinci — prostě všichni. Moje hudba v nich cosi vyvolává, takže se všichni naladí na stejnou tóninu. Já jsemněco jako ladička. Mohu v nich navodit pocit harmonie, i když jen nakrátko. Znějí pak velmi čistě. Zpívají... Jak to mámvysvětlit?"

„Vysvětluješ to velmi dobře," poznamenala zamyšleně dívka. „Sama jsem si toho všimla."„Musím se pokusit jim to... vštípit V někom to třeba zakrní, ale v jiném snad setba vzejde. Nikoho však nezachráním - to

opravdu nemohu."„Ale proč nám nechtějí pomoct ostatní obyvatelé Smaragdového města? A ty — proč nechceš přiznat, že děláš právě

tohle?"

Leonid mlčel, dokud nakonec nedošli na stanici Sportivnaja. Působila stejně churavým, bledým, přehnaně slavnostním abezútěšným dojmem jako ostatní. Navíc byla ještě nízká, úzká a obtížná jako obvaz na hlavě. Páchla kouřem, chudobou apýchou. Okamžitě se jim pověsil na paty tajný policista. Kamkoli se hnuli, následoval je přesně ve vzdálenosti deseti kroků.Dívka pokračovala v naléhání, ale flétnista ji nabádal k trpělivosti.„Ted ne. Musíme počkat." Našel si místo na kamenné lavičce a otevřel zámky pouzdra. „Proč?"

„Brána se dá otevřít jen v určitou dobu." „Kdy?" Sašin pohled padl na ciferník staničních hodin. Jestli ukazovaly správně,má už jen dvanáct hodin. „Včas ti to řeknu."

„Zase jenom všechno protahuješ!" Upřeně se na něho podívala a odsunula se o kousek dál. „Jednou slíbíš, že mipomůžeš, a pak se to pokoušíš donekonečna odkládat!"

„Ano." Zhluboka se nadechl a podíval se jí do očí. „Chci tě zdržet."„Proč, proboha?"„Nezahrávám si s tebou. Podívej, na hrátky bych si někoho našel, ale nedostávám zase tak často košem. Myslím, že jsemzamilovaný. Panebože, to zní banálně..."„Tomu snad ani sám nevěříš! Jen řeči, nic víc." Jeho hlas zůstal i nadále velmi vážný. „Existuje metoda jak rozlišit lásku odhrátek."„Když podvádíš, abys někoho získal, je to láska?" „Hrátky se dají vždy přizpůsobit okolnostem. Láska však tvůj dosavadníživot boří. Opravdové lásce jsou okolnosti lhostejné."„To pro mě není problém. Nikdy jsem žádný život neměla. A teď mě zaveď k bráně."Podíval se na ni usouženýma očima, opřel se o sloup a zkřížil paže na hrudi. Několikrát se nadechl, jako by chtěl Sašuodmítnout, ale pak vydechl, aniž pronesl jediné slovo. Nakonec sklonil hlavu a smutně přiznal: „Já s tebou nemůžu jít. Oni mětam už nepustí." „Co to znamená?"„Nesmím se vrátit do Archy. Vyhnali mě odtud." „Vyhnali? Proč?"

„Kvůli jedné určité věci." Odvrátil se a mluvil najednou velice potichu. Sašu od něho dělil jediný krok, a přesto všemunerozuměla. „Byla to... no, osobní záležitost. S jedním dozorcem v knihovně. Ponížil mě před svědky... Tu noc jsem se opil azapálil knihovnu.Dozorce shořel s celou rodinou. Bohužel u nás zrušili trest smrti. Místo toho mě odsoudili k celoživotnímu vyhnanství. Pro měuž není návratu."

Dívka zaťala pěsti. „Proč jsi mě sem tedy přivedl? Proč jsi nadarmo plýtval i mým časem?"„Mohla by ses pokusit na ně zazvonit," zamumlal Leonid. „V jednom postranním tunelu, dvacet metrů před bránou, je

bílou barvou udělaná značka. Přesně pod ní, na úrovni země, se nachází gumové víčko a pod ním je tlačítko zvonku. Musíšzazvonit třikrát krátce, třikrát dlouze a třikrát krátce - to je poznávací znamení vracejících se pozorovatelů..."Pomohl dívce projít kolem třech strážních stanovišť a pak se zase vrátil na stanici. Na rozloučenou se jí pokusil vtisknout doruky starý samopal, který někde sehnal, ale Saša nechtěla. Třikrát krátce, třikrát dlouze, třikrát krátce - to bylo vše, co teďpotřebovala. A svítilnu.

Tunel za stanicí působil zpočátku ponurým, tichým dojmem. Sportivnaja byla pokládána za poslední osídlenou stanici tétotrasy, a tak každé stanoviště, kolem kterého ji Leonid provedl, stále zřetelněji připomínalo malou pevnost. Saša se však anitrochu nebála. Teď už myslela jen na jediné - zanedlouho stane na prahu Smaragdového města.A jestli to město neexistuje, pak už by ani strach nic nevyřešil. Postranní tunel se nacházel přesně tam, kde to popsal LeonidVchod zakrývala poškozená mříž, kterou dívka snadno proklouzla. Po několika stovkách kroků narazila na ocelovou stěnubezpečnostní brány, která působila věčným, neotřesitelným dojmem.

Odpočítala čtyřicet kroků nazpět a skutečné - ve tmě se na vlhké stěně, po které stále stékaly kapičky vody, zaleskla bíláznačka. Vzápětí našla i gumové víčko. Ohnula ho dozadu, nahmatala tlačítko a znovu se podívala na hodinky, které jí dal ssebou Leonid Dokázala to! Přišla včas! Musela ještě pár minut počkat, pak zavřela oči...Třikrát krátce. Třikrát dlouze. Třikrát krátce.

KAPITOLA 17

KDO TAM?Arťom sklonil rozžhavenou hlaveň. V očích ho pálily slzy a pot. Hřbetem ruky narazil do dýchací masky. Neměl by si ji teďprostě strhnout? Vždyť už je beztak všechno jedno...

Výkřiky nakažených lidí byly zřejmě hlasitější než salvy ze samopalů. Jak jinak si vysvětlit, že z vagonu jich proudilo stálevíc, ačkoli je kosilo olověné krupobití. Neslyšeli dunění výstřelů, nechápali, že budou z bezprostřední blízkosti popraveni? V codoufali? Nebo jim už také bylo všechno lhostejné?

Před východem bylo několik metrů nástupiště poseté nafouklými mrtvolami. Některá těla sebou ještě škubala, kdesi v téděsivé pohřební mohyle dokonce někdo sténal. Z morové rány vytekl hnis. Ti, kteří zůstali ve vagonu, se bojácně přikrčili, abyse schovali před kulkami.

Arťom se zběžně podíval na ostatní střelce. Třesou se ruce a kolena jen jemu? Nikdo nepromluvil ani slovo, dokonce idůstojník se odmlčel. Ve stále ještě přeplněném vlaku bylo slyšet jen chropění lidí, kteří se pokoušeli potlačit krvavý kašel. Zhromady mrtvých těl zatím poslední umírající sténal a nadával: „Vy nestvůry... prasata... Já ještě žiju... Už to nevydržím..."

Důstojník se po tom nešťastníkovi porozhlédl. Když ho našel, poklekl a vystřílel do muže zbytek zásobníku, dokud seneozvalo prázdné cvaknutí. I pak ještě několikrát stiskl spoušť...

Poté se zase zvedl, pohlédl na pistole a kupodivu si je otřel o kalhoty. „Zbytku z vás: Zachovejte klid!" vykřikl chraptivě.„Každému, kdo bez povolení opustí lazaret, hrozí stejný trest."

„Co si máme počít s mrtvolami?" zeptal se někdo. „Vrátit do vlaku. Ivaněnko, Aksjonove, postarejte se o to!" Podařilo seznovu nastolit řád. Arťom se mohl vrátit na své místo a pokusit se usnout - do budíčku zbývalo ještě pár hodin. Aspoň ještěhodinku si pospat, aby to zítra ve službě přežil... Ale dopadlo to jinak.

Ivaněnko o krok ustoupil, zavrtěl hlavou a prohlásil, že se odmítá hrabat v těch hnisajících, napůl rozložených mrtvolách.Důstojník na něho bez váhání namířil pistoli - nejspíš zapomněl, že už nemá náboje nenávistně zasyčel a stiskl spoušť. Ozvalose jen cvaknutí. Ivaněnko zaječel a vzal nohy na ramena.

Náhle se jeden z vojáků rozkašlal, zvedl samopal do výšky a neobratným pohybem vrazil bajonet důstojníkovi do zad.Ten však neupadl, nýbrž pomalu otočil hlavu přes rameno a podíval se na útočníka.

„Co to děláš, ty zkurvysynu?" zeptal se tiše a udivené. Voják na něho zakřičel: „Brzy se úplně stejně zbavíš i nás! Tady užnení nikdo zdravý! Dnes je odděláme a zítra nás naženeš k nim do vagonů!" Muž škubal za zbraň, aby ji z důstojníka vytáhl,ale nestiskl spoušť.

Nikdo se neodvážil zasáhnout. I Arťom, kterého od nich dělil snad jediný krok, stál jako opařený. Bajonet konečné vyjel zezad. Důstojník se marně pokoušel dosáhnout na záda. Podlomila se mu kolena, opřel se rukama o zakrvácenou podlahu azavrtěl hlavou. Vypadalo to, jako kdyby bojoval s únavou.

Nikdo se neosmělil ukončit jeho muka kulkou z milostí. Dokonce i rebel, který ho bodl, ustoupil bojácné o pár krokůnazpět. Potom si ale strhl dýchací masku z obličeje a zakřičel na celou stanici: „Bratři! Ukončete to trýznění! Pusťte je ven!Beztak je čeká jediné smrt! A nás taky! Copak už nejsme lidi?"„Neopovažujte se...," zasyčel důstojník, ještě pořád na kolenou. Vojáci začali hlasitě diskutovat. Na jednom místě už strhli mří-že z vagonových dveří, pak následovalo další... Znenadání jeden z nich vystřelil vzbouřenci přímo do obličeje. Ten padl nazáda a zůstal nehybně ležet vedle ostatních mrtvol. Bylo však už příliš pozdě.Nemocní se s triumfálním vytím vyhrnuli z vlaku. Na oteklých nohách se pohybovali neobratně. Někteří vytrhli nerozhodnýmstrážným samopaly z rukou a rozptýlili se všemi možnými směry. I jejich hlídači se probrali ze strnulosti. Několik z nichojediněle na nakažené jedince vystřelilo, jiní se naopak mezi ně vmísili a běželi s nimi k tunelům - jedni si to namířili na sever,směrem k Serpuchovské, další na jih k Nagatinské.

Arťom tu pořád ještě stál jako solný sloup a nechápavě zíral na důstojníka. Tomu se viditelně nechtělo zemřít. Nejdřívpopolezl po všech čtyřech, pak se zvedl a klopýtavě odběhl. Zřejmě sledoval zcela určitý cíl.

„Vy se ještě nestačíte divit," mumlal. „Tak lehce si na mě nepřijdete..."Těkavým pohledem ulpěl na Arťomovi. Nejprve si ho prohlížel, jako kdyby ho nepoznával, poté však vyštěkl obvyklým

hlasem zvyklým rozkazovat: „Popove! Doved mě k telefonu! Na severním stanovišti musí strážní bezpodmínečně zavřítbránu..."

Důstojník se opřel o mladíkovo rameno. Těžkopádně se belhali kolem nyní už prázdného vlaku, bojujících lidí a hromadodpadků, až konečně došli do radistovy místností, kde stál telefonní přístroj. Vypadalo to, že mužovo zranění není životunebezpečné, ale ztratil hodně krve. Proto ho opustily síly a omdlel.

Arťom přisunul stůl ke dveřím, vzal do ruky mikrofon interní linky a vytočil číslo severního strážního stanoviště. V aparátucvaklo, zašumělo v něm, jako kdyby někdo supěl — a pak se v něm rozhostilo strašlivé ticho.Bylo tedy příliš pozdě. Tuhle cestu už nedokáže odříznout, ale musí přece alespoň varovat Dobryninskou! Vrhl se k telefonu,stiskl jedno ze dvou tlačítek, počkal pár vteřin... Díkybohu, přístroj ještě funguje! Zpočátku slyšel ve sluchátku šeptat ozvěnu,pak v něm zachrastilo a konečně uslyšel volací tóny. jeden... dva... tři... čtyři... pět... šest... Panebože, prosím, ať to zvednou!Jestli jsou ještě naživu a nejsou infikovaní, dej, prosím, ať odpoví a dostanou tak šanci. Dopusť, ať se někdo ohlásí, nežnemocní dorazí k hranicím stanice... Arťomby snad zaprodal vlastní duši za to, kdyby někdo na druhém konci kabelu sáhl po sluchátku...Vtom se stal zázrak. Sedmý volací tón se v polovině přerušil, bylo slyšet nějaké zaskřehotání, v pozadí se ozvaly rozčilenéútržky slov a pak šumění přehlušil udýchaný lámaný hlas.„Tady Dobryninskaja!"Cela byla ponořená do příšeří, ale Homérovi i to slabé světlo stačilo k tomu, aby poznal, že silueta toho vězně je příliš slabá avyčerpaná, než aby to mohl být Hunter. Zdálo se, že za mříží sedí slaměný panák, bez vlastní vůle, lidská troska. Nejspíš to byljeden ze strážných - samozřejmě mrtvý. Ale kde je Lovec...„Myslel jsem, že už nepřijdete," zazněl za nimi dutý, tlumený hlas. „Tam uvnitř jsem se cítil trochu... stísněně."Melnik se na invalidním vozíku otočil tak rychle, že mu Homér nestačil. Uprostřed průchodu na stanici stál velitel. Paže měltěsně zkřížené u těla, jako by jedna druhé nedůvěřovala a obávala se ji uvolnit. Zároveň všem ukazoval zohavenou polovinuobličeje.Melnikovi zacukalo ve tváři. „Jsi to ty?"„To si piš." Hunter si zvláštně odkašlal. Kdyby Homér nevěděl, že je to nemožné, vyložil by si ten zvuk jako pokus o smích.„Co je to s tebou? S tvým obličejem?" Melnik se ho chtěl určitě zeptat na něco jiného. Pohybem ruky vyzval ochranku, aby sevzdálila. Homér mohl zůstat.„Ty taky nejsi zrovna v nejlepší formě." Velitel si znovu odkašlal.„To není nic zvláštního." Invalida se ušklíbl. „Jen škoda, že tě nemůžu obejmout, Čert to vzal... Strašně dlouho jsme tě hledali!"Já vím. Musel jsem... být nějakou dobu sám," vysvětlil Hunter svým typickým úsečným způsobem. Já... se nechtěl vrátit klidem. Přál jsem si navždy zmizet. Ale pak jsem dostal strach..."„Co se tehdy stalo s těmi černými ďábly? Tohle máš od nich?" Melnik ukázal hlavou na fialovou skvrnu v Hunterově obličeji„Nic se nestalo. Podařilo se mi je zničit." Velitel se dotkl jizvy. „Nedokázal jsem to. Oni... mě zlomili."„Měl jsi tehdy pravdu," přiznal znenadání s nečekaným odhodláním Melnik. „Odpusť mi! Zpočátku jsem to nepokládal zadůležité a nevěřil ti. Měli jsme tehdy... No, však víš. Ale našli jsme je a beze zbytku vyhladili. Mysleli jsme, že už nejsi naživu.A že tě... Proto jsem je... za tebe... Všechny až do posledního!"

„Já vím," odpověděl chraptivě Hunter. Viditelně se mu o tom nemluvilo lehce. „Věděli, že k tomu dojde — kvůli mně.Věděli všechno. Viděli do lidí, do osudu každého jednotlivce. Kdybys jen tušil, proti komu jsme zvedli ruku! Tenkrát se na nás

ještě naposledy pousmál... Poslal je, aby nám dal poslední šanci. A my... Já jsem je odsoudil a vy jste můj rozsudek vykonali.Takoví my totiž jsme. Skuteční netvoři..." „Co to povídáš?"

„Když jsem k nim přišel... ukázali mi mě samotného. Díval jsem se jako do zrcadla a viděl vše tak, jak to skutečně je.Pochopil jsem celou svou osobnost. A pravdu o lidech. Proč se nám to všechno stalo..."

„O čem to mluvíš?" Melnik znepokojeně zíral na kamaráda a pohled mu spěšně zabloudil i ke dveřím. Litoval snad, žeposlal strážné pryč?

„Řeknu ti to - viděl jsem sebe sama jejich očima, jako v zrcadle. Ne zvnějšku, nýbrž své nitro, to, co se skrývá za sedmizámky... Vylákali to ven, do zrcadla, aby mi to ukázali. Monstrum. Požírače lidí. Člověka jsem tam rozhodně neviděl. Začaljsem se sám sebe bát... Všichni mi namlouvali, že tu jsem proto, abych bránil lidi a ochraňoval je... Samá lež! Šel jsem všem pokrku jako nenasytné zvíře. A co hůř, zrcadlo zmizelo, ale to... tamto... tady setrvalo. Probudilo se to a už se to nemohlo uklidnit.Mysleli, že pak spáchám sebevraždu. No jistě, proč bych měl ještě žít? Ale já jsem to neudělal. Musel jsem bojovat. Nejdřívsám, aby to nikdo neviděl. Hodně daleko od lidí. Myslel jsem, že se můžu potrestat sám, aby to neudělali oni. Domníval jsemse, že to vyžene bolest..." Velitel se dotkl jizev. „Ale pak jsem pochopil, že to sám neporazím. Pořád dokola jsem sezapomínal... A proto jsem se vrátil."„Vymyli ti mozek," nadhodil Melnik. „Přesně to s tebou udělali."„To je jedno! Už to zase pominulo." Hunter si přestal rukou zakrývat obličej a změnil se mu hlas — teď už opět zněl tlumeněa apaticky. „Tedy skoro. Je to starý příběh. Co se stalo, stalo se. Jsme teď sami. Musíme to vybojovat... Ale proto tady nejsem.Na Tulské vypukla epidemie. Mohla by se rozšířit na Sevastopolskou a Okruh. Infekční horečka, šíří se vzduchem. Stejná jakotehdy. Smrtelná."

Melnik se na něho nedůvěřivě podíval. „O tom mě nikdo neinformoval."„Nikdo nikoho o ničem neinformoval. Jsou příliš zbabělí. Proto lžou. A zatajují. Nechápou, co dm způsobí."Muž na vozíku zajel blíže k veliteli. „Co ode mě chceš?" „To víš nejlíp sám. Nebezpečí musí být odstraněno. Dej mi znám-

ku. Dej mi muže. Plamenomety. Musíme neprodyšně uzavřít Tulskou a vyčistit ji. V případě potřeby i Serpuchovskou aSevastopolskou. Doufám, že dál se to nerozšířilo."

„Tři stanice jen tak srovnat se zemí - pro všechny případy?" „Aby se zbývající stanice zachránily." „Po takových jatkáchbudou Řád nenávidět." „Nikdo se nic nedoví. Nebude nikdo, kdo by se mohl nakazit... nebo něco vidět."

„Za tak vysokou cenu?"„Copak to nechápeš? Budeme-li ještě dál váhat, nikoho už nezachráníme. O té epidemii jsme se dověděli příliš pozdě.

Nemáme jinou možnost jak ji zastavit. Za dva týdny bude celé metro jedno jediné morové hnízdo a za měsíc se z něj stanehřbitov." „Musím se o tom nejdřív sám přesvědčit..." „Ty mi nevěříš, že? Myslíš, že jsem zešílel? No, věř si, čemu chceš, mněje to jedno. Půjdu sám. Jako vždy. Ale tentokrát mám aspoň čisté svědomí."

Hunter se otočil, aniž mu strnulý Homér stál za jediný pohled, a vykročil k východu. Jeho poslední slova zasáhla Melnikajako harpuna, která ho teď táhla za velitelem.

„Počkej! Vezmi si známku!" Invalida spěšně prohrábl kapsy uniformy a podal Lovci prosté, nezdobené kolečko.Velitel si z kostnatě dlaně vzal známku, strčil ji do kapsy, mlčky přikývl a vrhl na Melnika dlouhý pohled.

„Zase se vrať. Jsem unavený," zamumlal muž na vozíku.Hunter si znovu tím podivným způsobem odkašlal a prohlásil: „To já jsem naopak nikdy nebyl v lepší formě." Pak zmizel.

Saša se dlouho neodvažovala znovu zazvonit, aby strážce Smaragdového města nerozzlobila. Určitě ji slyšeli, ale zřejměpotřebovali ještě čas, aby ji podrobně prostudovali. Pokud stále neotvírají bránu, která vypadala, jako by vrostla do země,může to znamenat pouze jediné - radí se, mají-li vpustit cizí dívku, která zřejmě náhodou uhodla jejich tajný kód. Co má říct, ažse brána otevře?

Má jim povědět o epidemii na Tulské? Budou riskovat vměšování do té situace? Co když ji hned prohlédnou, jako se topodařilo Leonidovi? Měla by jim snad říct o horečce, která postihla i ji? Má přiznat ostatním, co ještě nepřiznala ani samasobě?

Dokáže vůbec dojmout jejich srdce? Pokud tu strašlivou nemoc dávno porazili, proč nezasáhli a neposlali na Tulskoukurýra s lékem? Jen proto, že se obávají obyčejných lidí? Nebo doufají, že nemoc postihne všechny? Aby tak nakonec vneslihorečku do metra oni sami...

Ne! Jak ji mohlo něco takového napadnout? Leonid ji ujistil, že obyvatelé Smaragdového města jsou spravedliví a laskaví.Neznají trest smrti a vzájemně se ani nezavírají. A uprostřed celé té nekonečné krásy, kterou se obklopují, se prý nikdoneodváží ani pomyslet na zločin.

Ale proč tedy nezachránili své soukmenovce zasvěcené smrti? A proč neotvírají dveře?Znovu zazvonila. A ještě jednou.

Za ocelovou stěnou bylo tak hluboké ticho, jako by to byla jen atrapa zakrývající tisíc tun kamenné země. „Oni tineotevřou."

Saša sebou trhla. Asi deset kroků od ní stál Leonid - shrbený, s rozcuchanými vlasy a utrápeným výrazem.Nechápavě na něho zírala. „Tak se o to pokus ty. Třeba ti odpustili... Kvůli tomu jsi sem přece přišel, ne?"„Není co odpouštět. Nic tam není."„Ale vždyť jsi přece tvrdil..."„Lhal jsem. To není vchod do Smaragdového města."„No tak kde tedy je?"„Nevím." Rozhodil bezradně pažemi. „Nikdo to neví." „Ale proč tě tedy všude propouštěli? Copak nejsi pozorovatel? Jsipřece... na Okruhu a u rudých... Ty mi zase něco předstíráš, vid? S tím městem jsi to prostě vyžvanil a teď toho lituješ!"Úpěnlivě se pokoušela zachytit jeho pohled a najít potvrzení svých domněnek.

Leonid tvrdošíjně zíral na zem. „Já sám jsem vždycky snil o tom, že se tam dostanu. Hledal jsem ho mnoho let. Shromažďovaljsem zmínky a fámy, četl staré knihy. Jen na tomhle místě jsem byl snad stokrát. Pak jsem našel ten zvonek... a celé dny jsemzvonil a zvonil. Zbytečně."„Proč jsi mě obelhal?" Přistoupila k němu a pravá ruka jí jakoby sama od sebe sáhla po noži. „Co jsem ti udělala? Proč toděláš?"

„Chtěl jsem tě od nich odvést." Pohled na nůž flétnistu zcela vyvedl z míry, ale místo aby vzal nohy na ramena, posadil sena koleje. „Myslel jsem, že když s tebou budu o samotě..." „A proč jsi teď tady?"„Těžko říct." Odevzdaně na ni zdola pohlédl. „Pravděpodobně jsem pochopil, že jsem zašel příliš daleko. Když jsem tě semposlal... pořádně jsem se zamyslel. Duše se přece nerodí černá. Zpočátku je jasná a průsvitná. Teprve postupně tmavne,skvrna za skvrnou, kdykoli si odpustíš něco zlého, najdeš pro to ospravedlnění, namluvíš si, že je to přece jen hra. Jednou čerňpřevládne, člověk si sám toho okamžiku všimne jen málokdy, protože zevnitř se dá jen obtížně poznat. Ale mně bylo najednoujasné, že právě nyní a teď překračuji hranici a od té chvíle budu jiný člověk. Navždy. A proto jsem tady, abych všechno přiznal.Protože ty si něco takového nezasluhuješ." „Proč se tě všichni tak bojí? Proč se před tebou uctivě klaní?" „Ne přede mnou,"povzdechl si Leonid, „ale před mým otcem." „Cože?"„Říká ti něco jméno Moskvin?" Saša zavrtěla hlavou. „Ne."

Flétnista se smutné pousmál. „Tak to jsi nejspíš jediná v celém metru. Každopádně otec je velký boss. Je to pán Rudétrasy. Nechal mi vystavit diplomatický pas, a proto mě všude pouštějí. To jméno se moc často nevyskytuje a nikdo se nechcedostat do problémů. Nanejvýš pokud je někdo úplně mimo mísu..."

Saša znovu ustoupila a sjela ho pohrdavým pohledem. „A co asi tak pozoruješ? Vyslali tě vůbec kvůli tomu?"„Vyhodili mě. Když táta pochopil, že ze mě nevyroste správný chlap, ztratil o mě zájem. A tak teď občas dělám jeho jménu

ostudu." Ušklíbl se. „Pohádal ses s ním?"„Jak bych se mohl se soudruhem Moskvinem pohádat? To je přece modla! Vyhnali mě a prokleli. Víš, už jako dítě jsem

byl blázen v Kristu. Toužil jsem jen po krásných obrazech, klavíru a knihách. Za to může matka, přála si totiž dceru. Když otecpřišel na mé zájmy, pokusil se mě nadchnout pro palné zbraně a stranické intriky, ale bylo příliš pozdě. Matka mě naučila hrátna flétnu a otec to s řemenem v ruce ze mě zase vymlátil. Profesora, který mě učil, poslal do vyhnanství, a dal mi k rucepolitruka. Byla to marná snaha. Byl jsem už nenapravitelně zkažený. Nenáviděl jsem Rudou trasu, vždycky mi připadalapříliš... šedivá. Toužil jsem po pestrobarevném životě, chtěl jsem skládat hudbu a malovat obrazy. Otec mi tedy poručil rozbítmozaiku, samozřejmě za pedagogickým účelem. To abych se naučil, že všechno krásné je pomíjivé. A já ji opravdu roztříštil,abych se vyhnul výprasku. Avšak zatímco jsem to dělal, zapamatoval jsem si přesně každičký detail; ještě teď bych ji dokázalzase složit dohromady... Od té doby otce nenávidím." „To nesmíš říkat!" zvolala zoufale Saša.

„Já můžu." Leonid se usmál. „Ostatní by za to zastřelili. To se Smaragdovým městem... mi jednou vyprávěl můj profesor.Potají, když jsem byl ještě dost malý. Rozhodl jsem se tedy, že ten vchod za každou cenu najdu, až vyrostu. Někde na téhleZemi přece musí existovat místo, kde to, pro co žiju, má nějaký smysl. Kde všichni žijí kvůli tomu. Kde nebudu malý ošklivýbudižkničemu ani světlovlasý princ nebo dědičný Dracula, ale rovný mezi rovnými." „A žádné takové místo jsi nenašel." Sašaschovala nůž. Objevila jádro všech těch slov. „Protože neexistuje."Leonid pokrčil rameny. Zvedl se, přešel ke zvonkovému tlačítku a stiskl ho. „Pravděpodobně nehraje žádnou roli, jestli mě tamna druhé straně někdo slyší nebo ne. Podle všeho není vůbec důležité, jestli to místo na Zemi existuje. Hlavně že věřím, ženěkde existuje. Že mě někdo slyší. A já si prostě jen ještě nezasloužím, aby mi někdo otevřel." „A to ti stačí?"

Flétnista znovu pokrčil rameny. „Vždycky to stačilo všem, tak to musí stačit i mně."Homér vyběhl na nástupiště a zmateně se rozhlédl, ale Huntera nebylo nikde vidět. Za ním vyjel z vyšetřovací vazby Melnik,popelavý a skleslý, jako kdyby veliteli současně se záhadnou značkou zaprodal i duši.

Proč Hunter utekl - a kam? Proč tu nechal Homéra napospas svému osudu? Melnika se na to rozhodně ptát nebude; spíšse vynasnaží jít mu z cesty, než si invalida na něho zase vzpomene. Proto předstíral, že chce velitele dohnat, a spěšněvykročil. Každým okamžikem čekal zezadu zavolání, ale Melnika už nejspíš vůbec nezajímal.

Hunter Homérovi prozradil, že ho potřebuje, aby nezapomněl na své někdejší Já. Byla to lež? Nejspíš se chtěl jenomvyvarovat toho, aby ve své zběsilosti zbrkle vyvolal bitku u Polis, což by mu uzavřelo cestu k Tulské. Jeho čich a zabijáckýinstinkt byly nadpřirozené, ale ani on se nemohl odvážit zaútočit sám na celou stanici. Je-li to tak, pak Homér sehrál svou rolidm, že Huntera doprovodil až k Polis - a teď už byl trochu nevlídně vystrčen z jeviště.

Obdobně se podílel i na začátku tohoto příběhu. Přispěl svým dílem k tomu, že finále bude přesně takové, jak si hovymyslel velitel - nebo ten, kdo hraje jeho roli.Co to bylo za známku? Propustka? Znamení moci? Magický předmět? Předem vydaný odpustek - za všechny hříchy, kterýmiHunter bezpodmínečně zatíží duši? Ať už to bylo jakkoli, velitel si na Melnikovi vynutil známku a souhlas. Konečně má volnouruku.A určitě nemá v úmyslu komukoli podávat hlášení — to, co v něm nabylo vrchu, tedy netvor, který se mu občas zjevoval vzrcadle, neuměl ani pořádně mluvit.Co se stane na Tulské, až tam Lovec dorazí? Dokáže utišit žízeň tím, že utopí v krvi celou stanici, ba možná dvě nebo tři? Neboto, co ve vlastním nitru donosil, teprve pak naroste do obrovských rozměrů?

Kterého z obou Hunterů Homér vlastně dosud provázel? Toho, který požíral lidi, nebo toho, který bojoval s netvorem?Který z nich šel v přízračném souboji u Poljanky k zemi? A kdo potom prosil staříka o pomoc?

Ano, možná měl Homér úplně jiné poslání - zabít ho. Co když to byly žalostné zbytky někdejšího velitele, které si ve svémzoufalství vyžádali starého muže jako doprovod, aby Homér viděl vše na vlastní oči a Huntera ze zoufalství nebo soucituněkde v temném tunelu oddělal výstřelem do zátylku? Velitel si nedokázal vzít sám život, a proto hledal nějakého kata. Kata,

kterého by nemusel o nic prosit, který by měl odpovídající intuici, aby všechno pochopil, a byl dostatečně obratný, aby tohodruhého Huntera podvedl - právě toho, který byl s každým dnem stále monstróznější a nechtěl zemřít.Ale i kdyby měl Homér potřebnou odvahu, vyčíhal si správný okamžik a Lovce zezadu zavraždil, k čemu by to bylo dobré? Epi-demii by sám nedokázal zastavit. Zbývalo mu tedy přes veškerou naléhavost něco jiného než dál pozorovat a zapisovat?

Stařík tušil, kam se velitel odebral. Téměř už mytický Řád, jehož příslušníky byli zřejmě Melnik i Hunter, měl podlenezaručených zpráv základnu na stanici Smolenskaja, podbřišku Polis. Jeho legionáři ochraňovali metro a jeho obyvatele přednebezpečími, se kterými by se nevyrovnaly celé armády běžných stanic. Víc o této tajuplné organizaci nikdo nevěděl.Stařík nesměl ani pomyslet na to, že by vstoupil na Smolenskou - byla nepřístupná jako horská pevnost Alamut v někdejší Perskéříši. Ale proč by to dělal - aby se shledal s velitelem, musí se prostě jen vrátit na Dobryninskou a počkat, než osudové určenínevyhnutelně přivede Lovce na místo jeho budoucího zločinu, konečnou stanici tohoto podivuhodného příběhu.Má mu dovolit, aby zúčtoval se šiřiteli nákazy a dezinfikoval Tulskou - a teprve poté vykonal jeho nevyslovenou vůli? Homér prosebe vždy viděl úplně jinou roli: nestřílet, ale objevovat; nebrat život, nýbrž propůjčovat nesmrtelnost; nesoudit, nevměšovat sea poskytnout hrdinům své knihy možnost, aby jednali samostatně. Pokud však stojíš po kolena v krvi, je zhola nemožné, abyses jí neumazal. Teď bylo štěstí, že nechal dívku odejít s tím prohnaným chlapem — tak alespoň Sašu uchránil před tím, abypřihlížela těm strašlivým jatkám, kterým by beztak nemohla zabránit.

Podíval se na staniční hodiny. Jestli velitel dodrží svůj harmonogram, má Homér ještě pár hodin. Tedy trochu času na to,aby pobyl sám se sebou. A aby požádal Polis o poslední tango.„A jak si chceš zasloužit právo na vstup?" zeptala se Saša.

„No..." Leonid zaváhal. „Já vím, je to hloupé, ale... pomocí své flétny. Myslím, že s ní mohu něco napravit. Rozumíš,hudba je ze všech druhů umění nejprchavější. Existuje jen tak dlouho, jak dlouho zní nástroj. V následujícím okamžiku bezestopy mizí. Nic však nedojímá lidi tak jako hudba, nic nezraňuje tak hluboko a neléčí tak pomalu. Když se tě jednou melodiedotkne, zůstane u tebe po celý život. Je to extrakt krásy. Myslel jsem, že tak dokážu léčit deformace duše."

„Jsi opravdu zvláštní."„Ale teď jsem pochopil, že malomocný nemůže léčit malomocné. Pokud ti všechno nepovím, nikdy mi neotevřou."

Saša ho sjela ostrým pohledem. „To si fakt myslíš, že ti odpustím? Tvoje lži a bezcitnost?"„Dáš mi ještě poslední šanci?" Leonid se na ni usmál. „Sama přece tvrdíš, že si ji každý zasluhuje."Saša mlčela a dávala si dobrý pozor. Tentokrát se nenechá vtáhnout do jeho podivných hrátek. Jednou mu už uvěřila,

považovala jeho lítost za nelíčenou - a teď už zase?„Ze všeho, co jsem ti vyprávěl, je jedna věc pravdivá," poznamenal. „Proti té nemoci existuje pomoc."„Lék?" Zpozorněla a znovu byla ochotna nechat se vodit za nos.„Ne, žádný lék. Nejsou to prášky ani sérum. Před pár lety u nás na Preobraženské vypukla podobná choroba." „Proč o tom

neví Hunter?"„Nedošlo k epidemii. Nemoc jakoby sama od sebe ustoupila. Ty bacily jsou citlivé na radioaktivní záření. Něco se s nimi

stane, myslím, že se přestanou dělit... Každopádně se tak dá to onemocnění zastavit, dokonce poměrně nízkými dávkami.Tehdy jsme na to přišli náhodou. Ničeho dalšího není zapotřebí. Řešení problému je takříkajíc na povrchu." Rozechvěle houchopila za ruku. „Opravdu?" „Opravdu." Položil druhou ruku na její. „Nemusíme dělat nic jiného než se s nimi spojit a vysvětlitjim to."

Odstoupila od něho a v očích jí zablýsklo. „Proč jsi mi to neřekl dříve? Je to přece tak prosté! Kolik lidí mezitím zemřelo!"„Během jednoho dne? To těžko... Nechtěl jsem, abys zůstala s tím zabijákem. Chtěl jsem ti od samého počátku všechno

říct, ale umínil jsem si, že tohle tajemství vyměním — za tebe."„Vyměnil jsi mě za cizí životy!" zasyčela. „Přitom... já nestojím ani za jeden z nich!" Flétnista zvedl obočí. „Já bych ten svůj

vyměnil." „O tom ty nerozhoduješ! Vstávej! Musíme rychle zpátky. Dokud ještě nedorazil na Tulskou..." Poklepala prstem nahodinky, něco zašeptala a zasténala. „Už jenom tři hodiny!"

„Jak to? Můžeme přece zatelefonovat. Zařídím, aby zavolali Hanze a všechno vysvětlili. Pak bychom se za nimi nemuselihonit, zvláště když bychom to už beztak nestihli..."

„Ne!" Saša energicky zavrtěla hlavou. „Ne! On tomu neuvěří. Nechce tomu uvěřit. Musím mu to oznámit osobně. Objasnitmu..."

„A co se pak stane?" zeptal se žárlivě Leonid. „Pak se mu ze samé radosti odevzdáš?"„Co je ti do toho!" odsekla. Potom si však intuitivně uvědomila, jak nejlépe udržet kontrolu nad zamilovaným mužem, a

smířlivě dodala: „Já od něho nic nechci. Ale bez tebe nemám šanci projít."„Lhát ses každopádně ode mne naučila rychle," odtušil Leonid s kyselým úsměvem. Pak si odevzdaně povzdechl. „No

dobrá, tak jdeme."Na stanici Sportivnaja se dostali až za půl hodiny. Strážní se vyměnili, a tak jim musel znovu vysvětlovat, jak mohla dívka bezpasu překročit hranici Rudé trasy. Saša nervózně sledovala hodinky a Leonid zase ji. Bylo na něm zřetelně vidět, že váhá asvádí boj s vlastním nitrem.

Na nástupišti právě hbití rekruti nakládali několik žoků s nějakým zbožím na starou páchnoucí drezínu. Opilí řemeslnícipředstírali, že opravují prasklé potrubí. Pár capartů nacvičovalo dětskou písničku. Během pěti minut Sašu a Leonida dvakrátzastavili kvůli kontrole dokladů a zrovna poslední kontrola, když už je od vchodu do tunelu k Frunzenské dělilo pár kroků, setrýznivé protahovala.

Čas jim utíkal mezi prsty. Saša ani netušila, jestli jim poslední dvouhodinová lhůta byla opravdu poskytnuta. Hunteranemohl nikdo zastavit a možná dávno tu svou vyhlazovací operaci zahájit

Vojáci už stačili přeložit celý náklad na drezínu. Ta se s mohutným odfukováním rozjela a blížila se. Vtom se Leonidrozhodl.„Nechci tě nechat odejít," přiznal, „ale nemohu té ani zadržovat. Myslel jsem, že se postarám o to, abychom dorazili pozdě,abys tam už neměla co pohledávat. Pochopil jsem však, že dm bych té pro sebe nezískal. Sama o sobě je upřímnost ta

nejhorší metoda na svádění ženy, ale už ti nechci lhát. Nemíním se pořád před tebou za něco stydět. Vyber si sama, s kýmchceš zůstat."

Flétnista nečekané vytrhl horlivému strážnému svůj zázračný pas z ruky a obdivuhodně hbitým pohybem poslal mužepřesně mířeným hákem na bradu k zemi. Pak uchopil Sašu za ruku a jediným skokem se ocitli na projíždějící drezíně. Když sek nim muž u řídicí páky otočil, hleděl zaraženě do hlavně revolveru.

Leonid se hlasité zasmál. „Táta by teď byl na mé hrdý! Kolikrát jsem si od něho vyposlechl, že jen ztrácím drahocenný časa že s tou píšťalou ze mé nikdy nic nebude! A zrovna teď, když se konečně chovám jako pořádný chlap, tady není! Tomu seříká tragédie!" Pak přikázal řidiči drezíny, aby seskočil. Ten kupodivu i přes značnou rychlost ochotně poslechl, dopadl nakoleje, s výkřikem se převrátil a zmizel ve tmě.

Leonid začal shazovat náklad. S každým žokem, který skončilv kolejišti, vrčel motor hlasitěji. Stářím zesláblý reflektor v přední části drezíny svítil nejistě a mihotavě; viditelnost byla jen pármetrů. Se stejným vřískotem, jako když někdo škrábe po kolejích, prchaly před koly krysy. Vylekaný pochůzkář na posledníchvíli seskočil z trati a v dálce se hystericky roztloukala výstražná siréna. Žebroví tunelu se kolem nich míhalo stále rychleji —Leonid se snažil ze stroje vymáčknout i to, co v něm nebylo.

Frunzenskou doslova proletěli. Nic netušící strážní vzali před nimi — stejně jako ty krysy — nohy na ramena. Teprve kdyždrezína nechala stanici daleko za sebou, rozlehlo se tam zlostné a v souznění se stanicí Sportivnaja poplašné houkání.

„Teď to začne!" zakřičel Leonid. „Musíme to stihnout k odbočce na Okruh! Tam mají velké stanoviště a pokusí se nás tamzadržet. Pojedeme dál po trase až do centra!"

Dobře věděl, čeho se mají obávat. Z téhož postranního tunelu, který je předtím zavedl na Rudou trasu, proti nim v té chvílivyrazilo světlo reflektoru dieselové lokomotivy. Od odbočky je dělilo už jen pár kroků, na zastavení už bylo pozdě. Leonidsešlápl ošoupaný pedál až k zarážce na podlaze a Saša pevně zavřela oči... Nezbývalo než doufat, že výhybka je správněnastavená — jinak by je čekal čelní náraz s lokomotivou.

Zaštěkal kulomet. Kulky je minuly jen o pár centimetrů. Do nosů jim udeřil pach spáleniny a horký vzduch, cizí motorzaječel a zase utichl — obě vozidla se jako zázrakem sobě vyhnula. Jen co jejich drezína minula výhybku, vjela do protisměrulokomotiva.

Ještě pořád tedy měli malý náskok. Do nejbližší stanice s ním vystačí, ale co pak? Drezína zpomalovala, protože tunelzvolna stoupal.

Leonid se otočil k Saše. „Další stanice je Park kultury. Leží skoro přímo pod povrchem. Frunzenskaja je naopak o padesátmetrů hlouběji. Musíme jen překonat tohle stoupání, pak zase zrychlíme!"

A opravdu, když přijeli do stanice, drezína nabrala druhý dech. Dvorana byla starobylá a hrdá, s vysokým stropem, alepodivně neživá, temná a málo osídlená. I tady ochraptěle zavyla siréna. Za cihlovými výztužemi bylo vidět hlavy. Samopalyzarachotily vztekle, ale příliš pozdě — kulky už nemohly nic natropit.

„Možná to dokonce přežijeme!" Leonid se zasmál. „S trochou štěstí..."Vtom ze zadní části drezíny spatřili nejdřív jiskru ve tmě, ale vzápětí cosi oslnivě vzplálo a přibližovalo se to. Reflektor

dieselové lokomotivy! Světelný paprsek byl rovný jako kopí, které chce vetchou drezínu nabodnout. Vzdálenost se rychlezkracovala. Znovu zaštěkal kulomet a zahvízdaly kolem nich kulky.

„Už to není daleko! Tamhle je Kropotkinskaja!"Stanice Kropotkinskaja byla rozdělena na čtverce, překypovala stany a byla zchátralá a neudržovaná. Nezřetelné portréty na

stěnách, namalované kdysi dávno a už dávno vybledlé. Prapory a znovu prapory, tolik, že splývaly v jediný zářivě rudý pruhpřipomínající ztuhlý proud krve z kamenné tepny.

Tentokrát se je pokusil zasáhnout granátomet. Drezínu zasypala sprška mramorových úlomků, z nichž jeden zasáhlSašinu nohu, ale zranil ji jen povrchově. Vojáci před nimi spustili závoru, ale drezína ji prorazila, i když přitom skoro vykolejila.

Dieselová lokomotiva se neúprosně blížila. Měla mnohem výkonnější motor a ocelové monstrum se pohybovaloneuvěřitelně rychle a téměř bez námahy. Saša a Leonid si lehli na břicho, aby se kryli kovovým pažením před nepřetržitouzáplavou kulek.

Každou chvíli se karoserie obou vozidel srazí a cizí vojáci seskočí z lokomotivy na drezínu. Zoufale pohlédla na Leonida— ten ale zřejmě přišel o poslední zbytek zdravého rozumu, protože se zničehonic začal svlékat.

Před nimi se objevilo palebné postavení, barikáda z pytlů naplněných pískem a pancéřové zátarasy. Byl to cíl jejich útěku.Teď je sevřou do kleští dva reflektory a dva kulomety - jako kladivo a kovadlina.

Ještě pouhá minuta a je po všem.

KAPITOLA 18

VYKOUPENÍŘada byla dlouhá několik desítek metrů. Byli to nejlepší bojovníci ze Sevastopolské; Denis Michajlovič vybral každého osobně.Malé lampičky na helmách blikaly do neprostupné temnoty tunelu. Plukovníkovi najednou celá jednotka připadala jako rojsvětlušek, které vyletěly do noci. Do vlahé a vonné letní noci na Krymu, přes cypřiše a dále až k tiše šumícímu moři. To bylomísto, kam se chtěl plukovník dostat po smrti...

Zachvěl se blahem, ale vzápětí se oklepal, nasadil zachmuřený výraz a sám se pokáral. Ano, i on už pozvolna podléhásvým slabým stránkám! Ten věk! Nechal kolem sebe projít posledního vojáka, vytáhl z kovového pouzdra poslední balenoucigaretu, přivoněl k ní a cvakl zapalovačem.

Dnešek byl dobrý den. Plukovníkovi přálo štěstí a všechno běželo jako po másle. Nagornou prošli beze ztrát, nakrátkozmizel jen jediný voják, ale brzy se zase k jednotce přidal. Všichni měli výbornou náladu - vypravit se do boje jim připadalosnesitelnější než věčné čekám a nejistota. Kromě toho jim Denis Michajlovič před vojenským tažením dovolil, aby se ještějednou pořádně vyspali. Jen on sám ani oko nezamhouřil.

Osud byl pro něho vždy jen zřetězením náhod. Starý zkušený bojovník proto nechápal, jak se někdo může svěřit do jehopéče. Od té doby, co se vydala nepočetná výprava směrem ke Kachovské, od ní nedostal žádné zprávy. Všechno je možné —ani Hunter není nesmrtelný. Co jen to plukovníka napadlo spoléhat se na napůl šíleného válečného veterána a staréhopopleteného kecala?

Už nemůže déle čekat.Plán spočíval v tom, že hlavní část vojenských sil dovede stanicemi Nachimovskij prospekt, Nagornaja a Nagatinskaja k jižní

hermetické bráně Tulské a zároveň průzkumný oddíl pronikne do tunelu různými větracími šachtami, eliminuje stráže, pokudtam ještě nějaké jsou, a jednotce otevře bránu zevnitř. Všechno ostatní byla otázka vojenské techniky, bez ohledu na to, kdostanici obsadil.

Potřebovali tři dny na to, aby lokalizovali a uvolnili šachty. Ted bylo na cestě několik stopařů a diverzantů, aby je pustilidovnitř. To zabere už jen pár hodin.

Pár hodin — a pak se všechno rozhodne. Denis Michajlovič se zbaví stresu a zase bude moct spát a jíst.Plán byl jednoduchý, pečlivě vyvážený a bezvadný. Plukovník přesto cítil zvláštní tlak kolem žaludku a srdce mu bušilo

jako tehdy, když se v osmnácti letech dostal do svého prvního ostrého boje v té horské vesnici... Žhnoucí směs papirosy trochuzklidnila jeho vnitřní neklid. Nakonec odhodil nedopalek, znovu si nasadil masku a pobídl brigádu k rychlejšímu pochodu.

Zanedlouho stanuli před ocelovou bezpečnostní bránou. Teď si mohou dopřát přestávku na oddech. Denis Michajlovičvyužije čas do útoku k tomu, aby s veliteli znovu prošel jednotlivé strategie.

V jednom měl Homér pravdu, napadlo plukovníka a pousmál se. Proč napadat pevnost zvenčí, když se dá zpřístupnitzevnitř? Bylo to jako v příběhu o trojském koni - kdo ho vlastně vytvořil?

Zběžně se podíval na Geigerův počítač - záření bylo nízké - a sejmul si dýchací masku. Nejprve důstojníci a pak i ostatníbojovníci hned následovali jeho příkladu.

Jen ať se ještě klidně nadýchají normálního vzduchu!Zevlounů se v Polis potloukalo vždycky dost. Většinou se sem pracně dostali ze svých tmavých stanic na periferii a teď se svytřeštěnýma očima a svěšenou bradou brouzdali jednotlivými galeriemi a sály. Proto si také skoro nikdo nevšímal Homéra,když se procházel po Borovické, jemně hladil štíhlé sloupy Alexandrovského sadu a fascinovaně, ba přímo zamilovaně si prohlížellustry na Arbatské.

Srdce mu svírala předtucha, které se nemohl zbavit: Tohle je jeho poslední návštěva Polis. To, co ho za pár hodinočekává na Tulské, rázem škrtne jeho dosavadní život. Ano, možná to dokonce bude znamenat konec. Přesto byl nezvratněrozhodnutý udělat to, co musí. Dovolí Hunterovi, aby stanici zmasakroval a srovnal se zemí... ale pak se ho pokusí zabít.Věděl, že pokud velitel pojme sebemenší podezření, bez zaváhání zakroutí staříkovi krkem. Ale třeba to Homér koupí už přizteči Tulské. To by všechno rázem vyřešilo. Jestli ale všechno poběží podle plánu, uchýlí se pak do nějakého opuštěnéhoZapadákova, aby popsal poslední bílé stránky své knihy - od už rozpracované zápletky až po konečně vyvrcholení. O peripetiise postará osobně tím, že Huntera zezadu střelí do zátylku...

Dokáže to? Sebere k tomu odvahu? Už při pouhém pomyšlení se mu rozechvěly ruce. Klid, jen klid. Všechno se rozhodnesamo od sebe, teď není správná chvíle na takové myšlenky. To ho však ještě víc znervózňovalo.

Ještě štěstí, že ta dívka zmizela! Pro Homéra bylo zpětně naprosto nepochopitelné, že ji vůbec zatáhl do svéhodobrodružství. Jak jen mohl dopustit, že ji vehnal do takové lví klece? Mohla za to pouze jeho přemrštěná spisovatelskáješitnost. Nejspíš prostě potlačil nespornou skutečnost, že ona není výtvor jeho fantazie.

Homérův román byl úplně jiný, než si původně představoval. Jednoduše si vzal větší sousto, než měl ústa. Jak probohachtěl do jedné knihy směstnat všechny ty lidi? Ani zástup, který právě stařík míjel, by se na těch pár stránek už nevesel. Kromětoho se jeho dílo nemá stát masovým hrobem, kde člověku přechází oči ze seznamů vytvořených třpytivými bronzovýmipísmeny neprozrazujícími zhola nic o nebožtíkově tváři a charakteru.

Ne, to je vyloučené! Jeho beztak děravá paměť by všechny ty lidi prostě nepobrala. Zjizvený obličej prodavače cukrovinekani bledou, podivně zašpičatělou tvář dívky, která mu podává patronu. Úsměv její matky, zářivý jako úsměv Madony, anipoživačný lepkavý úšklebek vojáka právě procházejícího kolem. Hluboké vrásky v obličejích přestárlých žebráků ani ty odsmíchu u třicetileté ženy... Kdo z nich je násilník, lakomec, zloděj, zrádce, požitkář, prorok, světec, komu je všechno jedno akdo se ještě nerozhodl?

To všechno Homér nevěděl. Netušil, nač ve skutečnosti myslí ten prodavač cukrovinek, když si prohlíží malou holčičku,co znamená matčin úsměv vyvolaný vojákovým pohledem, a jakému řemeslu se věnoval tamten žebrák, než mu nohyvypověděly službu. Homérovi nebylo dáno rozhodnout, kdo z nich si zasluhuje právo na věčnost a kdo nikoli.

Apokalypsa postihla šest miliard lidí! Je snad náhoda, že se jich stačilo zachránit jen pár desítek tisíc?Strojvůdce Serov, jehož místo měl převzít Nikolaj, se vždy díval na život jako na fotbalový zápas. Lidstvo prohrálo, říkával

Nikolaji, ale my dva pořád ještě běháme po hřišti. Proč, co myslíš? Protože v našem životě je dosud nerozhodný stav, proto!Rozhodčí nám prodloužil hrací dobu. Do konečného odpískání musíme zjistit, proč tu jsme, uvést do pořádku poslední věci,všechno urovnat - a pak dostaneme poslední pas a poletíme k nebeské bráně... Byl to mystik, ten Serov. Homér se nadšenéhofotbalového fanouška nikdy nezeptal, jestli už vstřelil gól. Díky němu však dospěl k přesvědčení, že on, Nikolaj IvanovičNikolajev, dosud nevyrovnal svůj osobní účet. A Serov mu zprostředkoval i jistotu, že v metru nejsou náhodní lidé.

O všech ale psát nelze, to je zcela nemožné. Má vůbec takový pokus nějakou cenu?Vtom Homér mezi tisíci neznámých obličejů spatřil jeden, který by tu čekal ze všeho nejméně.

Leonid odhodil bundu, přetáhl si přes hlavu svetr a pak ještě docela bílé tričko. Tím začal mávat ve vzduchu jako praporem,aniž přitom bral ohled na kulky, které kolem něho stále svištěly. A stalo se něco zvláštního: Dieselová lokomotiva se začalavzdalovat a z opevněného stanoviště, které se před nimi tyčilo, nezahájil proti očekávám nikdo palbu.

„Ted by mě táta zabil!" poznamenal, když drezína s ohlušujícím skřípáním zastavila přesně před pancéřovými zátarasy.„Vzdáváme se!" zasmál se. „Tohle je příjezd ke stanici Biblioteka imeni Lenina, tam naproti je pohraniční hlídka Polis. Oba

jsme teď přeběhlíci."Přiběhli k nim strážní a přikázali, aby sestoupili z drezíny. Když otevřeli Leonidův pas, vyměnili si významné pohledy, zavěsilipouta zpátky na opasky a oba zavedli na stanici, kde je usadili na strážnici. Vojáci si něco šuškali a vrhali na ně uctivé pohledy.Pak odešli, aby informovali vedení stanice.Leonid se nejprve s vážným výrazem pohodlně uvelebil na poněkud obstarožním křesle. Pak vyskočil, vyhlédl přivřenýmidveřmi ven a pokynem k sobě přivolal Sašu. „Tady je snad ještě větší šlendrián než na Rudé trase," zaprskal. „Nikdo násnehlídá."Vyklouzli z místnosti a nejdřív váhavě, posléze stále rychleji prošli chodbou; nakonec se ruku v ruce rozběhli, aby splynuli sdavem. Zanedlouho uslyšeli za zády policejní píšťalky, ale ztratit se na téhle stanici bylo tak snadné - pohybovalo se tu určitědesetkrát víc lidí než na Pavelecké. Ani při vizi, kterou Saša prožila na povrchu, si neuměla představit takovou tlačenici!A navíc tu bylo téměř tolik světla jako tam nahoře. Zakryla si oči rukou a dívala se jen úzkou škvírou mezi prsty.Kamkoli se podívala, objevovala nádherné věci — tváře, kameny, sloupy -, a kdyby tu nebyl Leonid a neměli propletené prsty,určitě by klopýtla a ztratila se. V duchu si slíbila, že se sem jednou vrátí. Jednou, až na to bude čas...„Sašo?"Otočila se a spatřila Homéra, který na ni zíral se směsicí strachu, vzteku a obdivu. Usmála se: No jo, ten stařík jí opravduchyběl!„Co tady děláš?" Hloupější otázku dvěma mladým lidem na útěku snad ani položit nelze.„Chceme se dostat na Dobryninskou!" odpověděla zadýchaně. Zpomalili, aby s nimi Homér udržel krok.„Ale to je šílenství! To nesmíš... Já ti to zakazuji!"Avšak žádný z argumentů, které ze sebe Homér se sípáním vydoloval, ji nedokázal přesvědčit.Když dorazili ke vchodu do Borovické, nebyli zřejmě pohraničníci o jejich útěku ještě informováni.„Jsem tu z pověření Melnika. Okamžitě mě pusťte dál," přikázalHomér úsečně službu konajícímu důstojníkovi. Ten se už chystal otevřít ústa, ale nenašel vhodná slova, a tak staříkovizasalutoval a uvolnil mu cestu.

Když se strážní stanoviště za nimi ponořilo do tmy, Leonid se zdvořile zeptal: „Ale to byla lež, že?"„No a?" zavrčel Homér.„Rozhodující je dělat to přesvědčivě," prohlásil uznale mladík. „Pak si toho všimnou jen profíci."„Jdi se vycpat i se svým poučováním!" Stařík svraštil čelo a několikrát rozsvítil a zhasnul slábnoucí baterku. „Teď půjdeme

na Serpuchovskou, ale dál vás nepustím!"„Ty totiž nevíš to nejdůležitější," ozvala se Saša. „Existuje protilék!"„Cože?" Homér zavrávoral, odkašlal si a téměř bojácně pohlédl na dívku. „Opravdu?"„Ano! Je to záření!"„Bakterie je možné neutralizovat radioaktivním zářením," doplnil Leonid.„Ale mikrobi a viry jsou přece stokrát, ne, tisíckrát odolnější proti záření než člověk. A navíc ještě klesá imunita." Starý

muž se přestal ovládat a obořil se na mladíka: „Cos jí to namluvil? Proč ji tam vláčíš? Vůbec ti nedochází, co se chystá! Nikdo- já ani vy - to nemůže zastavit! Odveď ji a schovej na bezpečném místě! A ty..." Obrátil se k Saše. „Jak jsi mu jen mohlauvěřit... Takovému profíkovi!" Poslední slova ze sebe opovržlivě vyplivl.

„Neboj se o mě," odpověděla potichu dívka. „Vím, že dokážu Huntera zastavit. On má dvě osobnosti... a já jsem zažilaobě. Jedna chce vidět krev, druhá zachránit lidstvo."

Stařík bezmocně rozhodil rukama. „Co to povídáš? Žádné osobnosti už dávno neexistují. Je pouze jeden netvor v lidsképodobě. Před rokem..."

Rychle jim vylíčil rozhovor mezi Melnikem a Hunterem, ale Saša se nedala přemluvit. Čím déle Homéra poslouchala, tímsi byla jistější, že má pravdu. Hledala výstižná slova, aby mu to vysvětlila: »Je to takhle: Zabiják v něm podvádí toho druhého.Namlouvá mu, že nemá na výběr. Jednoho požírá hlad, druhého touha... Proto se chce Hunter bezpodmínečně dostat naTulskou - protože ho tam táhnou obě poloviny jeho Já! A já je musím od sebe oddělit. Jakmile bude mít na výběr zachránit bezzabíjení..."„Panebože! Hunter tě nebude vůbec poslouchat! Co tě tam vlastně žene?"„Tvoje kniha." Saša se na něho usmála. „Vím, že se v ní dá ještě všechno změnit. Konec dosud nebyl napsán."„Přišla jsi o rozum? To je strašlivá pošetilost," zamumlal zoufale. „Proč jsem ti jen o tom říkal?" Uchopil za paži Leonida. „Mladýmuži, alespoň vy... Prosím vás, vím, že nejste špatný člověk a nelhal jste se zlým úmyslem. Odveďte ji s sebou. Tak jste si topřece přál, ne? Oba jste mladí a krásní. Musíte žít! Ona tam nesmí, rozumíte? A vy taky ne. Tam... tam dojde ke strašlivémumasakru. A vy v něm se svou malou lží nikomu nezabráníte..."„To nebyla lež," odvětil zdvořile flétnista. „Mám vám dát čestné slovo?"Homér odmítavě mávl rukou. „No dobře, ostatně rád bych vám věřil. Ale Hunter... Vy jste ho jen jednou krátce zahlédl, že?"Leonid si odkašlal. „Zato jsem o něm dost často slyšel."„Ale jak ho chcete zastavit? Snad pomocí flétny? Nebo si myslíte, že vyslechne tu dívku? Něco ho ovládá... něco, co už vůbecnevnímá."Mladík se k němu sklonil a přiznal: „Já mám vlastně stejný názor jako vy. Ale ona mě o to požádala. A jako gentleman..."Zamrkal na Sašu.

„Copak to nechápete? Tohle není hra!" Homér úpěnlivě hleděl tu na dívku, pak zase na Leonida.„Já vím," přikývla odhodlaně Saša.A flétnista s bohorovným klidem dodal: „Všechno je hra."Je-li Leonid skutečně Moskvinův potomek, je docela dobře možné, že o epidemii ví něco, co ani Homér neslyšel - nebo sinechtěl přiznat. Stařík považoval mladého muže za tlučhubu, ale co když se ta horečka dá skutečně porazit radioaktivnímzářením? A tak proti vlastní vůli a v rozporu se zdravým rozumem začal hledat pro svou teorii důkazy. Nepřál si v posledníchdnech právě tohle? Kašel, krev v ústech a nevolnost - nebyly to nakonec příznaky nemoci z ozáření? Dávka, kterou dostal připochodu přes Kachovskou linku, byla určitě dost vysoká, aby zničila jakoukoli infekci.Jak snadno se nechal ošálit!Co to znamená pro Tulskou za předpokladu, že je to pravda? A co pro Huntera? Saša doufá, že ho od jeho záměru odradí.Opravdu to vypadá, že má nad velitelem nevysvětlitelnou moc. V jeho nitru se však svářily dvě protikladné osobností: Jednézřejmě připadala pouta, která se na něho dívka chystala vložit, měkká jako těsto, druhou však pálila jako rozžhavené železo.Která z nich v rozhodujícím okamžiku získá navrch?Tentokrát jim Poljanka neuchystala žádné fantastické představy — ani jemu nebo Saše či Leonidovi. Stanice jim připadalaprázdná, jako po vymření. Je to dobré, nebo špatné znamení? Průvan, který se teď proháněl tunelem a ze kterého bylo možnéusuzovat na silný vichr na povrchu, asi odvál všechny halucinogenní výpary. Možná se ale Homér dopustil závažné chyby aneexistovala pro něho už žádná budoucnost, kterou by mu Poljanka mohla předpovědět.„Co znamená smaragdový? zeptala se zničehonic Saša.„Smaragd je zelený třpytivý drahokam," vysvětlil jí roztržitě Homér. „Smaragdový znamená prostě jen zelený"„To je zvláštní," prohodila zamyšleně dívka. „To znamená, že ještě existuje..."Leonid zpozorněl. „O čem to mluvíš?"„Ach, jen tak... Víš," podívala se na flétnistu, „já teď budu to tvoje město taky hledat. A jednou ho najdu."Homér jen zavrtěl hlavou; nebyl s to uvěřit Leonidově lítosti.Saša byla celou dobu pohroužená do vlastních myšlenek. Pořád si pro sebe šeptala a několikrát si zhluboka povzdechla. Pakse zkoumavě podívala na staříka: „Zapsal jsi všechno, co jsem prožila?"„Já... právě se o to snažím."Přikývla. „Tak dobře."Na Serpuchovské něco viselo ve vzduchu. Hlídky Hanzy byly zdvojené a zasmušilí a nemluvní vojáci u vchodu do stanice seúporně zdráhali povolit Homérovi a ostatním vstup. Neudělala na ně dojem ani spousta flétnistových patron, ani jehovýmluvnost. Nakonec dostal Homér spásný nápad: Požádal, aby ho spojili s Andrejem Andrejevičem.

Za nekonečnou půlhodinu se konečně přišoural radista odvíjející za sebou silný kabel. Stařík s neskrývanou hrozbou vhlase do přístroje nahlásil, že jsou předvojem kohorty Řádu. Tato polopravda stačila k tomu, aby je okamžitě provedli stanicí.

V prostřední dvoraně bylo dusno, jako by odtud odsáli vzduch, a přes pokročilou noční dobu byli všichni na nohou.Konečně stanuli v přijímací místnosti náčelníka Dobryninské.

Zpocený a viditelně zanedbaný muž s kruhy kolem očima a páchnoucím dechem je uvítal na prahu své kanceláře.Pobočníka nebylo nikde vidět. Andrej Andrejevič vypadal nervózně, a když mezi příchozími neobjevil Huntera, zabručel: „Kdykonečně přijdou?"

„Brzy," slíbil Homér.„Na Serpuchovské hrozí vzpoura." Náčelník si přejel rukávem přes obličej a přecházel po přijímací místnosti sem a tam.

„Někdo vyžvanil fámu o té epidemii. Nikdo neví, čeho se má obávat, a do toho jdou ještě nějaké zkazky, že nepomáhají anidýchací masky."

„To nejsou žádné zkazky," namítl Leonid.„V jednom z jižních tunelů vedoucích k Tulské opustila celá posádka své strážní stanoviště. Zbabělé svině! V druhém

tunelu, kde se nachází vlak sektářů, ještě hájí pozici, ačkoli ti fanatikové je už obléhají a vyřvávají něco o posledním soudu. Ana mé vlastní stanici může taky kdykoli vypuknout peklo. Tak kde jsou, krucinál? Je to naše jediná záchrana!"

Najednou směrem od stanice zazněly hlasité nadávky. Někdo zaječel a vzápětí se ozvaly štěkavé výkřiky strážných.Když náčelníkovi nikdo neodpověděl, uchýlil se zpět do své kanceláře. Zanedlouho slyšeli, jak hrdlo lahve cinklo o sklenku. Napobočníkově psacím stole se znenadání rozblikala červená signálka telefonu, jako by jen čekala na to, až Andrej Andrejevičodejde z místnosti. Byl to ten přístroj s nápisem Tulskaja na proužku leukoplasti.

Homér pár vteřin váhal, pak přistoupil ke stolu, olízl si suché rty a zhluboka se nadechl.„Tady Dobryninskaja!" „Co mám říct?" Arťom se zaražené podíval na důstojníka.

Ten byl stále ještě v bezvědomí. Kalné oči bezcílně bloumaly sem a tam, jako by je zakrývala neviditelná zatažená opona, apořád se obracely v sloup. Občas mužovým tělem křečovitě otřásl záchvat kašle. Probodnutá plíce, pomyslel si Arťom.„Jste ještě naživu?" zvolal do sluchátka. „Nakažení se rozutekli!*Vtom si uvědomil, že tam vůbec nevědí, co se stalo na Tulské. Musí jim to všechno pěkně od začátku převyprávět a vysvětlit.Z nástupiště byl slyšet ženský vřískot a vzápětí následovala salva ze samopalů. Zvuky vklouzly pootevřenými dveřmi dovnitř anebylo před nimi úniku. Na druhém konci vedení kdosi odpovídal a na něco se ptal, ale nebylo mu dobře rozumět.„Musíte uzavřít východ!" prohlásil spěšně Arťom. „Zastřelte je. A udržujte si od nich odstup!"Ale oni přece nevědí, jak ty nemocné lidi poznat. Jak jím je má popsat - jako oteklé a páchnoucí tvory? Ovšem ti, kteří senakazili teprve nedávno, vypadají úplné normálně.„Postřílejte je všechny," opakoval mechanicky.Ale co když se on sám pokusí opustit stanici? To ho jako také zastřelí? Nevynesl právě sám nad sebou rozsudek smrti? Ne, ztoho už není úniku. Tady už nikdo není zdravý. Arťom si najednou připadal nekonečně osamělý.„Prosím nezavěšujte," požádal.

Nevěděl, o čem má s neznámým mužem na druhém konci vedení mluvit — a tak začal vyprávět o svých mnoha zbytečnýchpokusech o navázání kontaktu a o tom, jak se bojí, že v celém metru už není naživu ani jedna stanice. Zničehonic ho napadlo,že možná telefonuje s budoucností, v níž nikdo nepřežil. I to teď řekl tomu cizímu chlapíkovi. Nemusel se bát, že se ztrapní.Teď už nemusel mít strach z ničeho. Hlavně že je tu někdo, s kým si může promluvit.„Popove!" zazněl náhle zezadu důstojníkům ochraptělý hlas. „Dovolal ses na severní stanoviště? Je... brána zavřená?"Arťom se otočil a zavrtěl hlavou.„Idiote!" Muž vyplivl krev. „Nejsi k ničemu... Teď mě dobře poslouchej: Stanice je zaminovaná. Objevil jsem potrubí - nad námi.Protéká jím spodní voda. Tam jsem něco uložil... Když to odpálíme, zaplaví celou tuhle podělanou stanici voda. Spínače jsoutady, v radistově místnosti. Ale nejdřív musíš uzavřít severní bránu - a zkontrolovat, jestli ještě stojí jižní. Stanice se musídokonale utěsnit, chápeš? Aby to nespláchlo celé metro. Až s tím budeš hotov, dáš mi vědět... Spojení s hlídkou tedy ještěfunguje?"„Ano." Arťom přikývl.„A postarej se o to, abys vzal včas roha." Důstojník se pokusil o utrápený úsměv a vzápětí jím zatřásl další záchvat kašle.„Jinak by to nebylo fér..."„Ale co bude s vámi? Vy jste přece ještě tady..."Oslovený muž svraštil čelo. „Vzpamatuj se, Popove! Každý z nás se narodil pro konkrétní účel. Mým posláním je utopit tysvině. Tvým zase utěsnit všechny díry a zemřít jako spravedlivý člověk. Jasné?"„Rozkaz!"„Tak pohni kostrou."Sluchátko znovu oněmělo.Telefonním bohům bylo třeba poděkovat za to, že Homér většině vojákových slov z Tulské poměrně dobře rozuměl. Poslednívěty však už nebylo zřetelně slyšet — a nakonec se spojení zcela přerušilo.Stařík zvedl oči. Nad ním se vypínalo panděro Andreje Andrejeviče. Náčelníkova modrá uniforma měla tmavé skvrny, otyléruce se třásly. „Co se tam děje?" zeptal se téměř neslyšně.„Situace se vymkla kontrole." Homér ztěžka polkl. „Pošlete všechny volné muže na Serpuchovskou."„To nejde." Andrej Andrejevič vytáhl z kapsy u kalhot makarova. „Tady zavládla panika. Pár spolehlivých lidí jsem umístil kevchodům do tunelů vedoucích k Okruhu, aby alespoň odsud nikdo nezdrhl."„Ale my je můžeme uklidnit. Máme... Ta horečka se dá léčit. Zářením. Povězte jim to..."„Záření?" Náčelník se ušklíbl „A vy tomu věříte? No tak do toho, máte moje požehnání!" Výsměšně před staříkem zasalutoval,práskl za sebou dveřmi a zamkl se v kanceláři.

Co dělat? Homér, Leonid ani Saša už odsud nemůžou uprchnout. Kde vlastně oba jsou? Zřejmě práskli do bot.Homér vyběhl na chodbu. S rukou přitisknutou na srdce pádil na nástupiště a vyvolával jejich jména. Nebyli nikde k

nalezení. Na Dobryninské panoval chaos. Ženy s dětmi a muži s naplněnými vaky se snažili najít cestu ze stále méně početnéhoobklíčení. Mezi povalenými stany pobíhala rabující lůza, ale nikdo na to nedbal. Homér něco podobného viděl už dříve. Začneto tím, že vojáci zakročí proti všem, kdo jim šlape na paty - a nakonec se bude střílet i na neozbrojené lidi.

Najednou z tunelu něco zahučelo.Lomoz a křik rázem utichly, ozývalo se jen udivené volání. Znovu bylo slyšet ten neobvyklý mocný zvuk, jako ze stovek

polních trub římské legie, která si spletla tisíciletí a nyní pochoduje na Dobryninskou...Vojáci spěšně odstranili zátarasy - a z jícnu tunelu vyjelo něco obrovského. Byl to pancéřový vlak. Před těžkou lebkou

strojvůdcovy kabiny byly navařené ocelové pláty, takže otevřené zůstaly jen úzké střílny. Nad nimi se tyčily dva velkorážníkulomety, pak následoval úzký protáhlý trup a nakonec druhá rohatá hlava hledící opačným směrem. Takové monstrumHomér dosud nikdy nespatřil.

Na pancíři seděly beztvářné modly černé jako havran. Jedna se podobala druhé, měly na sobě ochrannou výstroj,kevlarové vesty, dýchací masky neznámé konstrukce a speciální vojenské ruksaky. Na první pohled nepatřily do této doby anido tohoto světa.

Vlak zastavil. Po zuby ozbrojení příchozí seskočili na nástupiště a vyrovnali se do trojřadu. Pak udělali čelem vzad a jakojeden muž — nebo spíš jako stroj - zamířili dunivým pochodovým krokem k přestupu na Serpuchovskou. Mohutný dusot přehlušiluctivé šuškání dospělých i dětský křik. Homér za nimi vyběhl a pokusil se mezi desítkami bojovníků identifikovat Huntera.Všichni ale byli srovnatelného vzrůstu a neprůstřelné kombinézy jim seděly na ramenou jako ulité.

Všichni měli stejnou děsivou výzbroj: plamenomety a speciální ostřelovací pušky Vintorez s tlumičem. Žádné kokardy,erby ani služební odznaky.

Je to snad jeden z těch tří mužů v první řadě?Homér předběhl kolonu, mával rukou a nahlížel do průzorů dýchacích masek. Pokaždé se tam setkal pouze se stejně

strnulým lhostejným pohledem. Žádný z příchozích nereagoval, nikdo Homéra nepoznal. Je vůbec Hunter mezi nimi? Určitětam je. Musí se přece tady objevit!

Na přestupu mezi stanicemi Homér neobjevil Sašu ani Leonida. Že by nakonec přece jen zvítězil zdravý rozum a flétnistaukryl dívku na nějakém bezpečném místě? Snad se někde té krvavé lázni vyhnou. Později s Andrejem Andrejevičem vyjednářešení - pokud si ovšem tenhle pohlavár do té doby neprožene hlavu kulkou.

Formace si prorazila cestu davem jako kladivo a zběsilým tempem pochodovala dál. Nikdo se jí neodvážil postavit docesty, dokonce i pohraničníci Hanzy se beze slova rozestoupili. Homér se rozhodl, že bude kolonu následovat. Musí se ujistit,že Saša nic nepodnikne.

Žádný voják ho nepronásledoval. Byl to pro ně prostě zevloun běžící za drezínou.Když vstoupili do tunelu, vzplály v přední řadě tři reflektory, oslnivé jako tisíce svíček, v nichž tma před nimi shořela. Nikdo

nepronesl ani slovo, ticho bylo tísnivé a nepřirozené. Jistě, byla to věc výcviku. Stařík se však nemohl zbavit dojmu, že těla

těch lidí jsou sice zocelená, ale odumřely jim duše. Měl před sebou dokonalou smrtící mašinerii, jejíž jednotlivé částipostrádaly jakoukoli vůli. Jen jeden, který se navenek od ostatních ničím neodlišoval, v sobě nesl program: Až vydá rozkaz„Pal", všichni bez přemýšlení srovnají Tulskou i libovolnou jinou stanici se zemí - bez ohledu na to, kdo je v ní ještě naživu.

Naštěstí nešli tunelem, ve kterém stál vlak se sektáři. Ti nešťastníci si tedy ještě počkají, než je dostihne očistec. Nejdřívse musela vyřídit Tulskaja, pak jsou na řadě oni...

Najednou, jako na nějaký neviditelný signál, jednotka zpomalila. Za minutu Homér pochopil proč. Stanice byla na dohled.Průhledným, téměř sklovitým tichem zněly výkřiky.A potom vyšlo příchozím něco v ústrety, tak tiše a nečekaně,

že stařík zapochyboval o svém zcela zdravém rozumu. Byla to nádherná hudba.Homér naslouchal jako očarovaný. Nevnímal nic kromě hlasu, který huhňavě zněl ze sluchátka - a najednou Saša pochopila,že teď přisel ten správný okamžik, aby se vytratila.Vyklouzla z přijímací místnosti, počkala venku na Leonida a táhla ho za sebou - nejdřív na přestup k Serpuchovské a potom dotunelu vedoucího tam, kde potřebovali její pomoc Kde mohla zachránit lidské životy.Kromě toho tunel vedl k němu - k Hunterovi.„Nebojíš se?" zeptala se Leonida.Usmál se. „Bojím. Ale zato mám lehké podezření, že konečné dělám něco smysluplného."„Nemusíš se mnou chodit. Je možné, že tam na nás čeká smrt. Mohli bychom taky prostě zůstat tady."„Nikdo neví, co přinese budoucnost," odvětil Leonid se zdviženým ukazovákem a důležitě nafoukl tváře.„A ty myslíš, že o tom sám rozhoduješ?"„Přestaň." Ironicky se usmál. Jsme přece jenom krysy v labyrintu. Je v něm tolik posuvných dvířek, které ti, co nás zkoumají,jednou zvedají, jindy zase spouštějí. Jsou-li dveře na stanici Sportivnaja právě zavřené, můžeš na ně škrábat, jak chceš aneotevřou se ti ani za nic na světě. A jestli za nejbližšími dveřmi číhá past, padneš do ní, i když to už předem tušíš - neexistujetotiž jiná cesta. Máš jen jednu volbu: Buď poběžíš dál, nebo vypustíš duši.Saša svraštila čelo. „Nemáš občas vztek, že musíš žít právě takhle?"„Ne, mě spíš zlobí stavba mé páteře. Nemohu totiž hlavu otočit tak daleko, abych viděl do tváře tomu, kdo tenhle celýexperiment zorganizoval."„Žádný experiment neexistuje. Když to jinak nepůjde, mohou se krysy prokousat dokonce i cementem."Leonid se zasmál. „Ty jsi prostě rebelka, já naopak oportunista."Zavrtěla hlavou. „To není pravda. Ty přece taky věříš, že se lidi dají změnit."

„Rád bych tomu věřil."Saša minula strážní postavení, které bylo zřejmě narychlo opuštěno. V dosud dýmajícím ohništi žhnulo několik polínek a

vedle se povaloval promaštěný osahaný časopis s fotografiemi nahých žen. Na stěně visela osiřelá, napůl roztržená polnístandarta. Asi za deset minut narazili na první mrtvolu. Jen obtížně se dalo poznat, že to byl člověk. Paže a nohy měla doširokaroztažené a tak nateklé, že se na nich rozpáralo oblečení. A obličej byl hrůznější než u jakéhokoli netvora.

„Opatrně!" Leonid ji odtáhl od mrtvoly. „Ten je nakažlivý." „No a? Existuje přece protilék. Tam, kam jdeme, jsou všichninakažliví."

Znenadání před nimi zazněly výstřely a zdálky zaslechli výkřiky. „Přicházíme právě včas," poznamenal Leonid. „Vypadáto, jako by už nechtěli čekat na tvého přítele..."

Saša na něho vylekaně pohlédla, ale pak vzdorně odtušila: „To je fuk! Musíme jim to jen říct. Domnívají se, že jsou všichniodsouzeni k smrti. Musíme jim zase poskytnout naději!"Bezpečnostní brána stanice byla dokořán. Další mrtvý tam ležel tváří k zemi, ale dalo se aspoň ještě poznat, že je to člověk.Vedle zoufale praskala a syčela kovová krabička telefonního přístroje - vypadalo to, jako by se někdo pokoušel strážnístanoviště znovu oživit.

Na konci tunelu se několik mužů opevnilo za spěšně navrstvenými pytli s pískem. Jeden kulometčík a pár vojáků sesamopaly - to bylo všechno.

Za nimi, tam, kde končily úzké stěny tunelu, a začínalo nástupiště Tulské, kypěla strašlivá vřava a dotírala na obleženévojáky. Byli to nakažení i zdraví, strašlivá monstra a postavy, které se dosud podobaly lidem. Někteří před sebou drželibaterky, jiní už světlo nepotřebovali.

Vojáci, které měli před sebou, bránili tunel. Zřejmě jim docházely patrony, protože výstřely zněly stále vzácněji a dav sezvolna přibližoval.Jeden z vojáků se otočil k Saše. „Vy jste posila? Chlapi, už jsou na Dobryninské! Posila je tady!"I mnohohlavá nestvůra zareagovala znepokojeně a tlačila se kupředu.„Lidi!" zakřičela Saša. „Lék existuje! My jsme ho našli! Nezemřete! Jen trpělivost! Musíte být trochu trpěliví!"

Zástup však její slova pohltil, nespokojeně se zavlnil a dral se dál. Kulometčík je pokropil zuřivou salvou, takže někteříklesli k zemi. zatímco jiní odpověděli ojedinělými dávkami ze samopalů. Dav, ve kterém to strašlivě vřelo, se nezadržitelněblížil a byl ochoten všechno zašlapat do země a roztrhat nacucky - obránce stejně jako Sašu a Leonida.

Vtom se něco stalo.Nejprve váhavě, ale pak stále sebevědoměji a hlasitěji zazněly tóny flétny. V té chvíli nic nepůsobilo nevhodnějším, ba

hloupějším dojmem. Obránci na flétnistu ohromeně zírali, zatímco dav nejdřív překvapeně zavrčel a potom se s výsměšnýmchechtotem znovu pohnul vpřed.

Leonid si s tím však nelámal hlavu. Pravděpodobně vůbec nehrál pro ně, nýbrž pro sebe. Byla to ta nádherná melodie,která okouzlila Sašu a pokaždé přilákala desítky posluchačů.

Nepochybně šlo o nejméně vhodnou metodu jak zastavit vzpouru a uklidnit infikované lidi. Ale zřejmě to byla právědojemná naivita toho zoufalého kroku, a nikoli třeba kouzelná síla flétny, která nápor lidí nakonec zpomalila. Nebo sehudebníkovi přece jen podařilo, aby se ti, kteří ho obklíčili a byli ochotni všechno rozdrtit, na něco rozpomněli? Něco, co...

Výstřely utichly a Leonid postoupil o několik kroků vpřed, aniž přestal hrát. Choval se tak, jako by stál před zcela běžnýmpublikem, které mu v následující chvíli zatleská a hodí mu za odměnu patrony.

Na zlomek vteřiny měla Saša pocit, že mezi posluchači rozeznala svého otce, který se jemně pousmál. Tak tady na ničeká... Vzpomněla si na to, co řekl Leonid: Ta melodie dokáže zmírnit bolest.Za hermetickou bránou se najednou - a vlastně zcela předčasně - ozval hluk.

Že by průzkumníci splnili svůj úkol rychleji, než původně zamýšleli? Takže situace na Tulské není zase tak komplikovaná?Co když vzbouřenci stanici dávno opustili, aniž otevřeli bránu?Jednotka se rozptýlila a vojáci se skryli za výběžky tunelových segmentů. Vedle Denise Michajloviče zůstali před bránou státjen čtyři muži se samopaly připravenými ke střelbě.Tak to tedy je. Brána se co nevidět odsune stranou a za pár minut pronikne na Tulskou čtyřicet po zuby ozbrojených bojovníkůze Sevastopolské, zlikvidují veškerý odpor a obratem ruky stanici obsadí. Všechno bylo mnohem jednodušší, než se plukovníkobával.Denis Michajlovič se zhluboka nadechl, aby svým lidem přikázal nasadit si dýchací masky.Dál se už nedostal.Kolona se znovu zformovala. V jedné řadě teď stálo jen šest mužů a útvar vyplňoval celou šíři tunelu. První řada držela předsebou plamenomety, druhá svírala rychlopalné zbraně. Muži postupovali jako temná láva, rozvážné a zároveň nezadržitelné.Homér občas vykoukl za jejich rozložitými zády. V bílých kuželech světla z jejich reflektorů viděl celou scenérii jako na dlani:skupinku vojáků, kteří stále ještě hájili svou pozici, dvě útlé postavy - Sašu a Leonida - a hordu děsivých kreatur, které se k nimpřibližovaly. Ochromila ho hrůza.Leonid pořád hrál Nádherně. Neuvěřitelné. Oduševněle jako ještě nikdy. Děsivá horda lačné nasávala hudbu a i obránci tuneluse zvedli, aby lépe viděli. Mladíkova melodie oddělovala nepřátelské strany jako průhledná stěna; jen ona jim bránila, aby sena sebe nevrhli v posledním smrtelném boji„Připravit!"Rozkaz vydal jeden příslušník černé skupiny. Ale který? První řada okamžitě poklekla, druhá zacílila zbraně.„Sašo!" zakřičel Homér.Dívka se otočila, přimhouřila oči, natáhla před sebe ruku a pomalu se prodírala záplavou světla.Dav pod žhnoucími paprsky vrčel a sténal. Nakažení vzbouřenci se těsněji semkli.Bojovníci nehybně strnulí.Saša stanula bezprostředně před černou formací „Kde jsi?" zvolala. „Musím s tebou mluvit. Prosím!"Nikdo neodpověděl.„Našli jsme protilék! Ta nemoc se dá vyléčit! Nemusíš nikoho zabíjet!"Ponurá falanga pořád mlčela.„Prosím tě! Vím, že to nechceš. Pokoušíš se je zachránit... a sebe taky..."Z řad bojovníků znenadání zazněl tlumený hlas, aniž se dal přiřadit konkrétnímu jednotlivci: „Odejdi. Nechci tě zabít."„Nemusíš zabíjet nikoho! Existuje lék!" opakovala zoufale Saša a přecházela před naprosto stejně vypadajícími maskovanýmilidmi sem a tam - a hledala jediného člověka.„Žádný lék neexistuje."„Záření! Zabírá na to záření?"„Tomu nevěřím."„Prosím!"„Stanice musí být vyklizena."„Copak nechceš, aby se něco změnilo? Proč opakuješ co, co jsi už jednou udělal? Tehdy s temnými ďábly! Proč nehledášodpuštění?"Bojovníci mlčeli. Rozvášněný dav se stále přibližoval.„Sašo!" zvolal úpěnlivě Homér, ale dívka ho neslyšela.Konečně zazněla slova: „Nikdy se nic nezmění. Neexistuje nikdo, kdo by mi mohl dát rozhřešení. Zvedl jsem ruku proti...proti... A byl jsem potrestán."„Všechno je jenom v tobě!" Saša co nevzdávala. „Osvobodit se můžeš jen ty sám! Dokážeš to! Copak to nevidíš? je to zrcadlo!Zrcadlový odraz toho, cos provedl tehdy před rokem! Ale teď můžeš všechno udělat jinak... Můžeš naslouchat Poskytnoutšanci... A sám si ji zasloužit!"„Musím toho netvora zničit," promluvila formace.„To nemůžeš," zvýšila hlas Saša. „To nikdo nedokáže! je i ve mně, spí v nás všech! je co součást těla i duše. A když seprobudí... Nelze ho zabít ani vyříznout! Dá se jen uklidnit... uspat..."

V té chvíli se jeden zašpiněný mladý voják protlačil zástupem znetvořených lidí, proklouzl kolem nehybných černých řad,přiběhl k hermetické bráně, uchopil mikrofon vysílačky, který visel na železné konstrukci, a něco do něj zakřičel. Vzápětímlaskl tlumič a voják se zhroutil. Dav ucítil krev, nadmul se a rozzuřeně zařval.

Flétnista znovu přiložil nástroj ke rtům a začal hrát, ale v následujícím okamžiku magie pominula. Někdo na něho vystřelil,flétna mu vypadla z rukou a on se chytil za břicho.

Z hlavní plamenometů vyšlehl první oheň. Falanga sestávající už jen z nesčetných zbraní postoupila o krok vpřed.Saša se vrhla k Leonidovi, aniž dbala na dav, který už stál u flétnisty. „Ne!" zvolala jako u vytržení. Stála sama proti

stovkám odporných znetvořených vzbouřenců... proti legii zabijáků... proti celému světu. „Chci zázrak!"

Náhle zaznělo vzdálené zadunění. Klenba se zachvěla, všechny lidi v zástupu zamrazilo a rázem o pár kroků ustoupili. Iformace bojovníka učinila krok nazpět. Po zemi tekly tenké pramínky, ze stropu padaly první kapky a stále hlasitěji šuměltemný proud... „Průtrž vody!" zakřičel někdo.

Bojovníci se spěšně stáhli ze stanice směrem k hermetické bráně. Homér běžel s nimi, ale stále se otáčel po Saše. Ale tase nehýbala z místa. Nastavila ruce a obličej vodě, která na ni stékala, a... smála se. „To je déšť!" volala. „Ten všechno očistí!To pro nás znamená nový začátek!"Černá forma už stála za zátarasem. S ní to stihl i Homér. Několik bojovníků se zapřelo o bránu, aby Tulskou uzavřela a zadrželatak vodu.Těžké křídlo brány se začala těžkopádně posunovat. Když si toho Homér všiml, vyběhl, aby přivedl Sašu, která stále ještěstála uprostřed stanice, ale někdo ho zachytil a mrštil jím k zemi.

Pak jeden z bojovníků přiskočil k bráně, protáhl ruku stále se zmenšujícím otvorem a zakřičel na dívku: „Tady! Potřebujutě!"

Voda už všem sahala po pás. Pak se Sašina světlovlasá hlava ponořila - a zmizela.Bojovník ucukl rukou a brána zacvakla.Neotevřela se. Tunel se zachvěl a na druhé straně zátarasu udeřila do ocelového plátu ozvěna exploze. Potom se zasevzdálila.Denis Michajlovič přiložil ucho k oceli a chvíli naslouchal. Pak si utřel z tváře vodu a udiveně pohlédl k orosenému stropu.„Vracíme se!" přikázal. „Tady je po všem."

EPILOG

Homér si povzdechl a otočil stránku. V jeho knize už nezbývalo moc místa, jen pár stránek. Co má na ně napsat? Co musíobětovat? Přidržel ruku u ohně, aby si ohřál a uklidnil zkřehlé prsty.

Stařík sám požádal, aby ho přeložili na jižní strážní stanoviště. Tady, s pohledem upřeným do tunelu, mohl lépe pracovatnež doma na Sevastopolské, mezi hromadami mrtvých novin - i když se Jelena snažila dopřát mu klid.

Vzhlédl. Velitel seděl stranou od ostatních strážných, na nejzazší hranici mezi světlem a tmou. Proč si vybral zrovnaSevastopolskou? Tahle stanice je asi přece jen něčím zvláštní...

Hunter mu nikdy neprozradil, kdo se mu tehdy na Poljance zjevil. Ale Homér už teď věděl, že to nebylo proroctví, nýbržvarování.

Za týden voda na Tulské začala pozvolna opadat. Poslední zbytky odsála mohutná čerpadla Okružní trasy. Homér seokamžitě dobrovolně přihlásil, že půjde na stanici s prvními průzkumníky.

Katastrofa si vyžádala asi tři sta obětí. Když stařík všechny mrtvoly otáčel tváří k sobě, necítil žádný odpor. On jednodušenecítil vůbec nic. Hledal jenom ji, neúnavně hledal dál a dál...

Potom ještě dlouho seděl na místě, kde Sašu naposledy spatřil. Když zaváhal, místo aby zabojoval a rozběhl se k ní. Abyji zachránil - nebo aby s ní zahynul.

Kolem něho procházela nekonečná řada nemocných i zdravých lidí - směrem k Sevastopolské, k léčivým tunelůmKachovské linie. Flétnista nelhal. Záření tu nemoc opravdu zastavilo.

A kdoví, třeba vůbec v ničem nelhal. Možná kdesi skutečně existuje Smaragdové město a je zapotřebí jen najít tusprávnou bránu. Ale je také možné, že několikrát před správnou bránou stál a jen si dosud nezasloužil, aby se mu otevřela.

Ted už nezažije, jak „voda opadla".Archou však nebylo Smaragdové město; skutečnou archu představovalo samotné metro. Poslední útočiště, které před

temnými bouřlivými vodstvy ukrylo Noema, Šéma i Cháma, spravedlivého stejně jako lhostejného a darebáka. Pár od každéhozvířete. Od každého, kdo měl ještě otevřený účet - ať už šlo o věřitele, nebo dlužníka.

Je jich příliš mnoho, to bylo jisté - všichni nemohou v tomto románu zahynout. Ve staříkově zápisníku už skoro nebylyvolné stránky. Nebyla to archa, nýbrž papírová lodička, která rozhodné nedokáže pobrat na palubu všechny lidi. A přesto mělHomér pocit, že se mu opatrným tahem pera podařilo na ty stránky dostat něco velmi důležitého. Ne o těchto lidech. Očlověku.

Napadlo ho, že vzpomínka na ty, kteří nás opustili, nezaniká. Náš svět je totiž utkán ze skutků a myšlenek jiných lidí,podobně jako se každý z nás skládá z nesčetných kamínků mozaiky, kterou zdědil po nesčetných předcích. Zanechali po soběstopu, nepatrnou část své duše pro potomky. Stačí se jen pozorně dívat.

I Homérova lodička složená z papíru, myšlenek a vzpomínek bude nekonečně dlouho plavat po oceánu času, dokud jiněkdo jiný nezvedne. Pak si ji prohlédne a pochopí, že člověk se nikdy nezmění a že si zůstal věrný dokonce i po zániku světa.Božský oheň, který byl kdysi do něho vložen, bojoval s větrem, ale nikdy nezhasl.

Homérův osobní účet byl vyrovnán.Zavřel oči a znovu se ocitl v rozzářené, oslnivým světlem zalité stanici. Na nástupišti se shromáždily tisíce lidí. Všichni

měli na sobě elegantní šaty z doby, kdy byl ještě mladý a nikoho ani ve snu nenapadlo, aby mu přezdíval Homér. Tentokrátvšak viděl i lidi žijící v metru. Nikdo se nedivil, že se dostavili i ostatní. Všechny něco spojovalo...

Čekali a neklidně vyhlíželi do temného klenutého tunelu. A najednou Homér rozpoznával jednotlivé tváře. Byla tu jehožena a děti, kolegové z práce, spolužáci, sousedi, dva nejlepší přátelé, Achmed a jeho oblíbení herci. Viděl všechny, na kterése rozpomněl.

Náhle se v tunelu rozsvítilo a do stanice nehlučné vjela vlaková souprava - s rozsvícenými okny, nablýskanými vagony anaolejovanými koly. Kabina strojvůdce však byla prázdná — visela v ní jen vyžehlená uniforma a bílá košile.To je moje uniforma, napadlo Homéra. A moje místo.Vstoupil dovnitř, otevřel vagonové dveře a nechal řádně zaznít signál. Lidé nastoupili a posadili se na lavice. Všichni pasažéřinašli své místo a pokojně se usmívali. I Homér se usmíval.Věděl, že až ve své knize udělá poslední tečku, opustí tenhle třpytivý vlak plný šťastných lidí Sevastopolskou a zamíří přímo dověčností.Nečekaně ho cosi vytrhlo z jeho magického snu. Velmi blízko uslyšel tlumené, téměř nepřirozené zasténání. Škubl sebou asevřel samopal...Ten zvuk pocházel od velitele. Homér vstal a už se chystal k němu přistoupit, ale ten znovu zakvílel... tentokrát trochu výš... apak ještě jednou... teď to bylo níž...Stařík naslouchal a zničehonic se rozechvěl po celém těle. Nevěřil vlastním uším.Vypadalo to, že velitel chraptivě a neohrabaně loví z paměti nějakou melodii. Zajíkal se, znovu a znovu se vracel na začátek atrpělivě ji opakoval, až to nakonec souhlasilo. Zpíval velice potichu, znělo to jako ukolébavka.Byla to Leonidova bezejmenná píseň.Sašino mrtvé tělo Homér na Tulské nikdy nenašel.Co ještě dodat?

Dmitry Glukhovsky METRO 2034Z ruského originálu Metro 2034,vydaného v nakladatelství Populjarnaja literatura v Moskvě v roce 2009, přeložil Rudolf ŘežábekObálku navrhlo 3H creative studio, spol. s r. o., Bratislava Redigovala Ivana Parkmanová Technická redaktorka MartinaAdlováVydala Euromedia Group, k. s. - Knižní klub, Nádražní 32,150 00 Praha 5v roce 2011 jako svou 5845. publikaciSazbu zhotovil Vladimír FáraVytiskly Tlačiarne BB, spol. s r. o., Banská BystricaVydání prvníNaše knihy na trh dodává Euromedia - knižní distribuce,Nádražní 32, 150 00 Praha 5Zelená linka: 800 103 203Tel.: 296 536 111Fax: 296 536 246objednavky-vo@euromedia.cz