Struktura a hierarchie obrazu města

Úvod do strukturálního pojetí plánu

……..Tento text navazuje na úvodní kapitolu 0 nazvanou Smysl a účel plánu; plán jako nástroj v informační společnosti, konkrétně na úvahu nazvanou „O řádu města a vkládání míry chaosu“, rozšířenou o téma Periferie a Strukturální pojetí plánu v téže kapitole.

Struktura jako klíčový nástroj k mapování i plánováníSpolečné zájmy obyvatel města se realizují mezi budovami, v prázdnu, které představuje veřejné prostranství a krajina. Všem sídlům v historii lidstva je společný jejich otisk do nějaké formy struktury. Tento otisk má vždy podobu nějaké mřížky. Ať je její forma, proporce a topografie jakákoliv, vždy se do ní propisuje tendence města k tvorbě co nejefektivnější sítě vztahů. Městský prostor byl a je směsí maximálního soukromého a nezbytného množství společného prostoru. Zatímco stavby ve městě jsou zhmotněním soukromého majetku a   individuality, ulice jsou obrazem komunity a   bohatství plynoucího z   existence vzájemné blízkosti soukromého. Je-li společným zájmem obyvatel města veřejný svět mezi budovami, pak je ono společné možné popsat právě skrze strukturu zástavby.

Definice strukturyStruktura (z latinského struere, skládat, sestavovat, budovat, pořádat) označuje způsob složení, vnitřního uspořádání nějaké entity, zejména pokud vykazuje nějaké pravidelnosti a zákonitosti. Je to souhrn vztahů mezi prvky nějakého seskupení. Mnohdy se chápe také jako účelné uspořádání prvků, částí nebo složek nějakého celku podle jednotícího principu či záměru. Takový popis dosavadní funkční uspořádání neumožňuje, je to jen popis série funkcí/náplní jednotlivých budov, který o celku nevypovídá zcela nic. Struktura naopak celek definuje skrze vzájemné uspořádání rozmanitých jednotlivostí.Struktura, nikoliv funkce, je nástrojem pro popis i tvorbu města, který hledáme, protože má schopnost být systémem, který je popsatelný a tudíž i plánovatelný. Prostřednictvím struktury lze ovlivňovat a vytvářet veřejný prostor, který by nás na městě měl zajímat především.Struktura představuje řád, který umožní vkládání chaosu, tím je zajištěna životaschopnost nepředvídatelného systému jako celku, kterým města 21. století jsou a   pravděpodobně dále budou.

Strukturální diagnózaPeriferie, definovaná v předchozím textu nejen jako specifická kvalita města, ale také jako součást celkového obrazu města, se stala základem pro popis typů městských struktur. Popsání a hierarchizování základních znaků struktury zástavby jsme

nazvali „Strukturální diagnóza“. Pomocí jednoduchých identifikátorů lze postupně, na základě popisu lokalit, rozdělit celé řešené území na charakteristické oblasti: centrum, město, předměstí a periferie, což jsme podrobně popsali v sešitě [ ▶ Hranice města a lokality ].

Řez PrahouNa příkladu Prahy ukazujeme, jak vypadá město popsané a diferenciované na základě své struktury. Na kontinuálním, půl kilometru širokém a dvanáct kilometrů dlouhém výřezu města od středu směrem k jeho okraji, ukazujeme Prahu viděnou skrze strukturální analýzu. Bez ohledu na možnost více interpretací přesné polohy hranic dokládáme, nakolik celistvý a konkrétní obraz města taková metoda poskytuje. Každá jednotlivá lokalita v něm zahrnutá je takto popsaná zcela nezaměnitelně a věrně odráží stav in situ. Přitom zůstává zachován celkový obraz města a vzájemné souvislosti jednotlivých lokalit. Zcela jasně je odlišen předmět působení a zájmu plánu – kontinuální veřejné prostranství, společně sdílený prostor obyvatel města, příležitost smysluplného naplnění a sdílení „společného prázdna“. Takto pojatá metoda přehledně ukazuje potenciál a směřuje k iniciaci, nikoliv pouze k restrikci.obr.s.570- řez Prahou……..Na základě této analýzy, která zmapovala strukturu města Prahy od středu směrem k okraji se dále odvozovaly číselné souvislosti, určující současnou míru využití území za účelem naznačení dalšího optimálního doplnění, zejména v územích, vhodných pro rozvoj. Následovala analýza těchto osmadvaceti vzorových výřezů, dále popsaná v kapitole 3/302 Využití území a prostorové uspořádání města

Strukturální diagnózaStrukturální diagnóza poskytuje nejen lokální interpretaci struktury zástavby jako takové, ale umožňuje sestavit z této interpretace obraz města a strukturálně-prostorovou typologii Prahy. Výsledný obraz podporuje klasické teze o tom, že Prahu i mnohá jiná města lze chápat jako seskupení historických slupek města uspořádaných na principu koncentrických pásem, oblastí nebo zón – terminologie se liší podle autora a města.

Obraz města vzniklý strukturální diagnózou považujeme za doklad, že Praha je i přes nepřízeň krajinného rázu stále především monocentrickým městem. Na historické jádro města, centrum, navazuje plynule blokové město. Na město navazují předměstí a kompozice je dotvářena prstencem periferií. Jakkoliv je terminologie jednotlivých „částí“ obrazu Prahy odlišná od studie ke studii a od autora k autorovi, obdobné členění se v odborné literatuře i pražských územních plánech opakuje již téměř jedno století. Někdy zůstává pouze u slov, jindy se jedná o generalizující schémata. Strukturální diagnózu, tedy členění struktury zástavby podle převažujících společných znaků, považujeme za nejpřesnější nástroj jak tyto teze prověřit.

Smyslem provedené strukturální diagnózy byla snaha spatřit výsledný obraz města celistvě a moci na něj nahlížet kriticky. Spatřit

nejen jeho kvality, ale i nedostatky a potenciál. Strukturální diagnóza Prahy je jak východiskem, tak paralelně výsledkem vymezení lokalit: stavebních prvků Metropolitního plánu.OBR.496……MAPA STRUKTURÁLNÍ DIAGNÓZY

……….Dále jsou typy struktury města a krajiny ve městě rozpracovány v kapitole 2 Struktura a hierarchie obrazu města, v části nazvané Typy struktury města a krajiny ve městě

Veřejná prostranství jako kompozice města a jeho hierarchie……..Tento text navazuje na kapitolu 1 Lokality a hranice zastavitelného území, část nazvanou Hranice lokalit; hranice zastavitelného území

Druhá čáraMá-li město definován svůj potenciál, stanovením hranice zastavitelného území pomocí První čáry urbanismu, Druhá čára urbanismu identifikuje jeho charakter – stávající i navržený, podle typu lokality. Pokud První čára urbanismu odděluje město a krajinu, Druhá čára odděluje ve městě soukromé a veřejné. Strukturální pojetí plánu hledá obraz města především prostřednictvím veřejných prostranství definovaných strukturou zástavby. Strukturální pojetí předpokládá identifikaci stávající zástavby podle jejího převažujícího charakteru. Území se společným charakterem se seskupují do lokalit. Stanovení charakteru území se řídí pravidly pro jeho popis, vymezení lokalit se řídí pravidly pro jejich identifikaci prostřednictvím tohoto popisu.

Klasickým urbanistickým ukazatelem charakteru zástavby v zastavěném území je vzájemný vztah tzv. stavebních a uličních čar vůči veřejným prostranstvím (podrobněji viz [ ▶ Slovník plánu ]). Veřejná prostranství jsou tedy vymezena Druhou čarou urbanismu (podrobněji viz sešit [ ▶ Paradigma a Zlaté pravidlo ]). Tato hranice je vždy identická buď se stavební, nebo s uliční čarou. Toto hledisko je dominantní charakteristikou struktury zástavby i v Metropolitním plánu, není však hlediskem jediným.

Identifikace struktury zástavby pro účely Metropolitního plánu se ve výsledku řídí následujícími hledisky:

— Mírou prostorové určitosti hranice soukromého a veřejného obecně z perspektivy chodce.— Vztahem stavební čáry vůči čáře uliční z perspektivy plánu.— Koncepcí mobility lidí a zboží v souvislosti s podobou parteru.— Měřítkem a typologií architektury.

Ulice a náměstí

Hierarchie veřejného prostranství jako inverzní matrice utvářející obraz města v Metropolitním plánu

Park je uvědoměním přírody Je kontaktem na podstatu, matku.

Náměstí je uvědoměním společenství Je kontaktem na sílu, otce.Ulice je uvědoměním cesty

Je kontaktem na otevřenost a cíl.JAN JEHLÍK: Gordický uzel, Texty 2004-2010;

úvodPopis Prahy skrze ulice, náměstí a parky, skrze veřejná prostranství, jejich kompozici a hierarchii je základním kamenem pro zpracování Metropolitního plánu. Ten je založen na chápání města prostřednictvím struktury zástavby. Veřejné prostranství je inverzním obrazem této struktury, referencí její urbánní kvality. Termín veřejné prostranství a veřejný prostor od sebe odlišujeme a užíváme je v následujícím významu: zatímco veřejné prostranství je pojem čistě topografický, označující vždy konkrétní oblast na zemském povrchu, termín veřejný prostor označuje i prostor virtuální, tedy prostor sdílených informací – prostor myšlenkový stejně jako mocenský či politický. Veřejné prostranství je platformou pro některé projevy veřejného prostoru, samo o sobě je však jen jednou z jeho součástí. Veřejné prostranství je „podlahou“ veřejného prostoru.Problémem veřejných prostranství na prahu jednadvacátého století je fakt, že je jich příliš. Extenzivní „rozpad“ měst vedl k nárůstu plochy a tažení modernistické „války“ proti údajně nehygienickým ulicím, rozvrátilo jasně čitelnou kompozici. Dnes jsme svědky kombinace nárůstu plochy a ztráty hierarchie veřejných prostranství celé Prahy. Kvůli extenzivnímu stavění přibylo veřejného prostranství do té míry, že se stalo neuchopitelným a přitom (nebo proto) se většina zásadních lidských činností přesunula do interiéru. Význam veřejných prostranství se v tomto kontextu proměňuje. Znovu je důležité rozlišovat v nich hierarchii, hledat kompozici a oddělovat části organizující město. V chaotické zástavbě je nutné hledat uliční prostor a ten kultivovat, k němu vztahovat umísťování zástavby i infrastruktury, skrze něj vnímat krajinu ve městě.

EXKURZ

Definice veřejného prostranství „de iure“Základní definice dle české legislativyPodle vyjádření PSP ČR, které je rekapitulováno v nálezu Ústavního soudu č. 211/2005 Sb., se pojem veřejné prostranství vyskytuje přibližně ve 138 (českých) právních předpisech a poprvé byl v novodobé české legislativě definovány zákoně č. 128/2000 Sb.1

………………1

Zákon o hlavním městě Praze (131/2000 Sb.) používá termín v podobných souvislostech jako zákon o obcích, avšak nedefinuje jej. Stavební zákon č. 183/2006 Sb. odkazuje na definici veřejného prostranství v zákoně o obcích. Stavební zákon používá také termín veřejná infrastruktura, do jehož podmnožiny veřejná prostranství zahrnuje. Smyslem definice veřejného prostranství ve stavebním zákoně je zejména předkupní právo obce k pozemkům takto vymezeným územním nebo regulačním plánem. Termín veřejné prostranství je použit i v zákoně ČNR č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích. Podle § 14 obec určí obecně závaznou vyhláškou místa, které podléhají poplatku za užívání veřejného prostranství podle § 4.

Na našem území se však pojem veřejné prostranství vyskytoval již v právních předpisech rakouských, resp. rakouskouherských. Například „plány polohy (upravovací)“ v zákonu č. 64/1894 z.z., stavební řád pro markrabství moravské “„Každé město, městečko a každá osada osobě uzavřená mějž správný plán polohový, v který pojmouti se mají všechna tam jsoucí náměstí a veřejná prostranství, třídy a ulice,…“. Pojem „veřejné prostranství byl definován dříve než v zákonu o obcích v § 4 odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb. o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, který byl později nahrazen § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení).Veřejné prostranství je však ve všech jazycích zvykové a hovorové označení, což vysvětluje jak problematičnost jeho technicky přesné definice, tak pevnost jeho podvědomého zakotvení ve společenském řádu. Jako právní termín jej různé zákony různých zemí používají v rozličných kontextech a vymezeních, stejně jako jiné podobné pojmy (např. veřejně přístupné místo, místo přístupné veřejnosti, místo z něhož nelze nikoho vyloučit apod.) vycházející z tradičního právního pojmu veřejného (obecného) užívání.

V aktuální české legislativě se tento pojem zakotvuje pouze v zákoně o obcích, č. 128/2000 Sb. na jehož definici v § 34 se případně odkazují všechny ostatní zákony. Tato definice zní: Veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.Všechny další oficiální definice resp. interpretace, jednotlivých složek státní správy jsou pouze informativní, ve snaze zpřístupnit občanům jasněji hranici veřejného. Vycházejí pouze z hlavních principů zákona o obcích nebo jej doplňují o vybrané legislativní souvislosti a neposkytují žádný rozmanitější pohled na problematiku2. ………..2

V zákoně o obcích tento pojem slouží především:— v ustanovení § 10 písm. a), které umožňuje obci obecně závaznou vyhláškou zakázat na některých veřejných prostranstvích v obci činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku— v ustanovení § 10 písm. c), které umožňuje obci obecně závaznou vyhláškou ukládat povinnosti k zajištění udržování čistoty veřejných prostranství, — v ustanovení § 20 odst. 1, které umožňuje obci rozhodovat o názvech veřejných prostranství — v ustanovení § 31 odst. 4, které umožňuje označovat budovy umístěné na veřejných prostranstvích též číslem orientačním

Definice veřejného prostranství ve vyhlášce č. 501/2006 Sb. o obecných požadavcích na využívání území, hovoří

o veřejných prostranstvích jako plochách s definovaným způsobem využití a týká se v podstatě jejich reprezentace v mapách územních plánů, ale jinak ani ona neposkytuje žádnou novou nebo alternativní definici3.Tuto potřebu konkretizace termínu výjimečně nahrazují samotné územní plány, například územní plán Ústí nad Labem z roku 1996 a z něj vycházející regulační plány užívaly termín veřejná prostranství a definovaly ho ještě v kontextu s tehdy platným zákonem o místních poplatcích4. ……….3

Vyhláška č. 501/2006 Sb. o obecných požadavcích na využívání území § 7 Plochy veřejných prostranství 1 — Plochy veřejných prostranství se obvykle samostatně vymezují za účelem zajištění podmínek pro přiměřené umístění, rozsah a dostupnost pozemků veřejných prostranství 1) a k zajištění podmínek pro jejich užívání v souladu s jejich významem a účelem. 2 — Plochy veřejných prostranství zahrnují zpravidla stávající a navrhované pozemky jednotlivých druhů veřejných prostranství a další pozemky související dopravní a technické infrastruktury a občanského vybavení, slučitelné s účelem veřejných prostranství. Pro každé dva hektary zastavitelné plochy bydlení, rekreace, občanského vybavení anebo smíšené obytné se vymezuje s touto zastavitelnou plochou související plocha veřejného prostranství o výměře nejméně 1000 m2; do této výměry se nezapočítávají pozemní komunikace. ………..4

Územní plán Ústí nad Labem (v roce 1996 /Jan Sedlák, Martin Sedlák) : Plochy veřejných prostranství, článek 25 1 — Plochy veřejných prostranství jsou území, z jejichž užívání nelze nikoho vyloučit a které musí být přístupné veřejnosti bez omezení. V případě pochybností se má za to, že je veřejným prostranstvím území, které bylo vymezeno jako veřejné prostranství v územním plánu, popřípadě o němž jako o veřejném prostranství rozhodl správce místního poplatku.2 — Veřejná prostranství tvoří zejména náměstí, silnice, ulice a místní komunikace, chodníky, tržiště, průchody a podloubí, nadchody, podchody, průchody a pasáže a nábřeží; území veřejné zeleně mohou být doplněna drobnými stavbami, vodními prvky a zpevněnými plochami. Limity povoleného znečištění jsou vymezeny v rámci lokality, jejíž jsou veřejná prostranství součástí.Související a doplňkové definiceKromě zákona o obcích existují i související právní normy, které se dotýkají problematiky, která je specifická pro veřejná prostranství, zejména veřejné přístupnosti, a které pomáhají ustavit plastičtější obraz o právních principech veřejného užívání území.Definice vycházející ze zákona o obcích se co do výkonu práva hodí zejména na zastavěné území obce. Zvykově se za hranicí obce, tedy v krajině (v evropském kontextu), vlastně vše stává veřejným prostranstvím, pokud není řečeno jinak. Fenoménem dotýkajícím se problematiky veřejného prostranství mimo zastavěné území je tradiční právní institut, tzv. veřejné prostupnosti krajiny5, který zakládá každému právo na volný průchod přes veškeré pozemky, které nejsou z tohoto práva vyloučeny. Podobně existuje i specifické Právo vstupu do lesa6, které souvisí s právem užívat jeho plodů i disponovat s dostupným materiálem (borůvky, šišky, klestí…). Krajinou se vinou komunikace propojující lidská sídla, na něž se vztahuje tzv. právo obecného užívání7. Zde je vymezení „užívání“ složitější kvůli nutnosti definovat hranice svobody pohybu a bezpečnosti dopravy za neustálé proměny technických možností i nových rizik. Nakonec existuje ještě jeden pojem, zasahující do soukromých pozemků směrem spíše než

k veřejnému, tak ke sdílenému užívání. Je to tzv. Právo na cestu8, které je speciálním typem věcného břemene. Toto právo užívání krajiny však není veřejným prostranstvím v právním smyslu. Takovým by byly polní nebo lesní cesty.

……….5

Podle § 63 českého Zákona o ochraně přírody a krajiny (114/1992 Sb.) má každý právo na volný průchod přes pozemky ve vlastnictví či nájmu státu, obce nebo jiné právnické osoby, pokud tím nezpůsobí škodu na majetku či zdraví jiné osoby a nezasahuje-li do práv na ochranu osobnosti či sousedských práv. Je přitom povinen respektovat jiné oprávněné zájmy vlastníka či nájemce pozemku a obecně závazné právní předpisy. Při oplocování nebo ohrazování pozemků, na které se vztahuje právo volného průchodu, musí vlastník či nájemce zajistit technickými nebo jinými opatřeními možnost jejich volného průchodu na vhodném místě pozemku.……….6

Podle § 19 Lesního zákona (289/1995 Sb.) má každý právo vstupu do lesa bez ohledu na to, komu les patří, s výjimkou vojenských lesů, chráněných území, školek, obor, bažantnic atd. Obec s rozšířenou působností může na dobu nejvýše dvakrát tří měsíců ročně nařízením dočasně vstup do lesa zakázat. Zakázáno je rovněž vstupovat na místa, kde se provádí těžba dřeva nebo manipulace s vytěženým dřevem. S právem vstupu do lesa je obecně spojeno i právo sbírat v lese klest na oheň a houby a lesní plody pro osobní potřebu. Mimo lesní cesty nebo značené cesty je však (§ 20 lesního zákona) zakázáno jezdit na kole, saních, lyžích a koních a obecně je zakázáno do lesa vjíždět motorovými vozidly. Na vlastníka a nájemce lesa se tyto zákazy nevztahují a vlastník lesa z nich může udělit výjimku. Organizované nebo hromadné sportovní akce lze v lese konat jen na základě předchozího oznámení orgánu státní správy lesa (zpravidla úřadu obce s rozšířenou působností), který je oprávněn stanovit omezující podmínky.……….7

Na pozemní komunikace včetně místních a veřejně přístupných účelových komunikací, mezi něž patří i polní a lesní cesty, stezky a pěšiny, se vztahuje právo obecného užívání. Zákon stanoví, za jakých podmínek a jakým způsobem lze omezit veřejnou přístupnost účelové komunikace. V českém zákoně o ochraně přírody a krajiny je stanoveno, že veřejně přístupné účelové komunikace, stezky a pěšiny mimo zastavěné území obce podléhají evidenci obecního úřadu a je zakázáno je zřizovat nebo rušit bez souhlasu pověřeného obecního úřadu (v Praze úřadu městské části).……….8

Soukromoprávní institut práva cesty je speciální typ věcného břemene zřízeného do konce roku 2013 podle § 151 odst. 3 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Vlastník stavby, k níž nelze přístup vlastníka zajistit jinak, si mohl u soudu vyžádat zřízení věcného břemene spočívajícího v právu cesty (zpravidla průchodu i průjezdu) přes sousední pozemek. Obdobné právo může být i vydržené nebo smluvně sjednané. Právo cesty zná i Nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb., účinný od 1. 1. 2014. Hovoří o nepromlčitelném právu na zřízení nezbytné cesty.Limity definice „de iure“Kromě zákona o obcích existují i související právní předpisy, které se dotýkají problematiky specifické pro veřejná prostranství, zejména veřejné přístupnosti, a které pomáhají ustavit plastičtější obraz o právních principech veřejného užívání území.Je však patrné, že všechny české legislativní definice veřejného prostranství a jeho specifických projevů se zabývají především spornými momenty, vznikajícími při užívání soukromého pozemku veřejností a naopak. Ve středu jejich zájmu není víceúčelové vymezení pojmu, nýbrž snaha vytvořit či spíše specifikovat normu jednání subjektů práv a povinností a předcházení sporům. Veškerá česká legislativa v této oblasti, stejně jako nálezy ústavního soudu, vycházejí z dávné právní tradice omezení vlastnického práva obecným užíváním

při maximálních zárukách práv všech zúčastněných osob i vlastníků.Účelové zaměření české zákonné definice veřejného prostranství omezuje možnost obohacení jeho chápání v dalších rozměrech. Definice je horizontální, nenabízí východisko k hierarchizaci veřejného prostranství ani jeho sofistikovanější kategorizaci. Nezná a nepoužívá nic ze zavedené urbanistické terminologie vymezující „měkčí“ součásti fenoménu veřejných prostranství. Zároveň mlčky předpokládá pouze statická prostranství pod širým nebem a nenabízí z hlediska správy území pro město jednoznačný klíč k problematice sofistikovanějších systémů vznikající v současných metropolích, jako jsou mobilní jednotky, zastřešená veřejná prostranství, podloubí, gated comunities, areály, nákupní a jiné pasáže atd.

Exkurz

Lze tedy říci, že česká zákonná definice veřejného prostranství je pro účely hledání hierarchie, vnitřních vztahů, kompozice, intenzity využití, smysluplnosti a   identity a   zejména pro rozlišování kvality veřejných prostranství vágní a   nedostačující. Využitelná je spíše pro stanovení dvou definičních protipólů, mezi nimiž existuje široká škála typů a   kvalit veřejných prostranství. Z   toho plyne, že pro strukturální pojetí Metropolitního plánu je nutné stanovit podrobnější vymezení veřejných prostranství a   jejich vzájemné   souvislosti.

Definice veřejného prostranství „de facto“Veřejné prostranstvíFaktické vymezení veřejného prostranství má dvě základní polohy. Obecnou a formálně klasifikační, přičemž ta (na první pohled) třetí, legislativní je pouze jedním z typů té klasifikační. Zajímají nás obě, protože všechny formální definice vycházejí z množiny těch obecných. I definice pro potřeby územního plánování bude nutně účelová, to jí však nebrání ve snaze o dosažení přesnosti a úplnosti. Je patrné, že i po limitování termínu veřejného prostranství jako podmnožiny veřejného prostoru, má stále tento pojem sám o sobě blíže k filozofické myšlence, než ke konečnému počtu útvarů. Z tohoto důvodu je nutné od počátku počítat s tím, že pro rozlišování kvality a tím i odpovídající správy veřejných prostranství musí metodika pracovat s množinou nutně menší, než poskytují veřejná prostranství ve svém plném smyslu. Aby bylo možné je formalizovat, je nutné se přizpůsobit minimálně relevantnímu měřítku.... a   jeho geometrie Z teorie chaosu nebo popisů fraktálů víme, že měřítko je pro jakékoliv měření klíčové. Jednoduchý příklad: ostrov má obvod odečtený z mapy 1 : 100.000 X Km. Odečteno z plánu 1 : 1.000 je obvod Y Km, přičemž samozřejmě platí, Y > X. V tomto kontextu zaměřeno na mikrosvět je pak obvod ostrova prakticky nekonečný. Museli bychom počítat s obvodem každého zrnka písku. Měřítko 1 : 1 totiž neznamená vždy skutečnou velikost, nýbrž často fakt, že všechny rozměry neměřitelné běžnou lidskou zkušeností zaokrouhlujeme na 1 mm. Přestože spravování dat v CAD a GIS systémech může svádět k dojmu,

že pracujeme v měřítku jedna k jedné, nic není vzdálenější realitě. Obraz skutečnosti vždy odpovídá zvolenému měřítku. Veřejná prostranství by však měla být zobrazitelná v každém (územním) plánu města, jinak by plán postrádal smysl. ... a   třetí rozměr Jiný problém vyplývá z porušení systému rovin vymezujících plochu prostranství: Jak hluboko pod zemí například začíná a jak vysoko končí veřejné prostranství? Státní útvary oficiálně končí nejpozději ve výšce Gagarinova obletu zeměkoule. Žádná země si tehdy nestěžovala na narušení svého vzdušného prostoru. Tak vysoko ale veřejné prostranství nepotřebujeme. Naopak, z právních norem následujících zvyky vyplývá, že atmosféra – vzdušný prostor se stává veřejným mnohem níže nad soukromým pozemkem, v obydlených oblastech již okolo 200 m nad terénem. A jak hluboko veřejné prostranství začíná? Důlek na kuličky a hrobeček křečka je ještě v pořádku? Vrt studny například vyžaduje speciální povolení, podzemí je považováno za sdílený prostor. Překvapivě je tedy možné, se ze soukromého prostranství prokopat do veřejné hlubiny. Každá vtipně stručná všezahrnující definice je zjevně nedostačující, protože v určitých extrémech neodpovídá tomu, jak skutečně veřejné prostranství funguje a v určitých ji značně překračuje. Přestože pro účely územního plánování je veřejné prostranství vymezeno tradičně dvojrozměrně, je nutné vždy porozumět zvolené mapové abstrakci i v jejích důsledcích pro třetí rozměr. ... a   svoboda konání Veřejné prostranství představovalo v různých civilizacích různou hodnotu. Přes propast kultury a času dnes v Evropě veřejnému prostranství rozumíme většinou jako místu pro reprezentaci rovnosti. Na veřejném prostranství jistě není dovoleno vše, ale všichni zde nesmíme totéž. V době, kdy se ustavovaly základní městské struktury jako vzájemně hierarchizované ulice a náměstí však veřejné prostranství sloužilo pravému opaku. Bylo to místo pro reprezentaci privilegií a společenské hierarchie. Zatímco dnes je veřejným prostranstvím místo, kam může i společností odmítnutý bezdomovec, dříve se do městských hradeb dostala jen omezená skupina. Principiálně lze tedy říci, že veřejné prostranství je místem prezentace sdílených společenských hodnot, rámem obrazu lidských vztahů a rituálů, které je doprovázejí. Přesto ani dnes, v kultuře masové individuality, není veřejné prostranství místem absolutní amorální svobody. Ve skutečnosti je to, stejně jako kdykoli v historii, místo, kde je možné předvídat chování druhých, místo kde je takové chování vyžadováno, místo, kde jsme vystaveni zvnitřněné kontrole vlastní kulturní identity. Veřejné prostranství nepředstavuje kulturní ani právní vakuum, je to naopak místo té nejvyšší reprezentace obojího. ... a   jeho „účel“ Podmínkou existence veřejného prostranství není pouhá veřejná přístupnost ani možnost jej prostorově definovat, ale jeho naplnění účelem. Z legislativy hovoří o účelu veřejných prostranství otevřeně pouze vyhláška č. 501/2006 Sb. O obecných požadavcích na využívání území: veřejná prostranství mají nezastupitelnou úlohu pro neformální společenské kontakty a pro soudržnost společenství obyvatel

obce9. K tomu je však nutné mít výhrady, neboť se to nezdá dostačující. Možná výše uvedené platí skutečně na lokální úrovni menších obcí, možná městysů, ale veřejné prostranství metropolí jako místo setkávání demytizovala již řada autorů10. I přes tuto částečně výstižnou definici jsou veřejná prostranství cenná právě proto, že ve skutečnosti žádný konkrétní účel nemají. Jsou otevřena nekonečné množině účelů, kterými je jsou lidé schopni naplňovat. Základní vlastností veřejných prostranství je, že se proměňují spolu se společností, která je utváří. ………9

§ 7 vyhlášky č. 501/2006 Sb., poznámky.

……….10

Aktuálně viz. např. rozhovor Marka Sheparda s Adamem Greenfieldem, zejména část o pohybu městem s iPodem, Zlatý řez 32, nakl. Zlatý řez, zima 2009.

... a   takzvaná veřejně přístupná „zeleň“ Takzvaná „zeleň“ (ve všech formách – veřejná, liniová, izolační, mobilní…) je především velmi problematické slovo. Vzniklo jako náhražka v době, kdy nebylo možné pojmenovat věci pravými jmény a bylo nutné vymýšlet novotvary. Veškeré takové výrazy sloužily ke znejasnění a tím ke zmatení pojmů, uchlácholení „veřejnosti“ a smazání základních definic a rozdílů mezi nimi. Pod pojem zeleň lze totiž zahrnou ledaco – třeba i bez hodnoty (obdobným výrazem je „sídelní útvar“ zkráceně později „sídlo“ – ani město, ani vesnice…). Zeleň se později stala zaklínadlem záslužných iniciativ, ale i populismu. Zmatení pojmů tak bylo dokonáno a obtěžuje nás dodnes. Flóra ani fauna neřeší soukromé či veřejné vlastnictví ani svou dostupnost pro lidské tvory. Zeleň je vždy pouze součástí prostoru, který je v kontextu města naplněn významem vycházejícím nikoliv z vegetace, ale ze struktury zástavby i ze struktury vlastní, která jej zasazuje do kontextu. Proto je uvažování samostatné kategorie „zeleně“ paralelně s veřejným prostranstvím problematické a znamenalo by to za veřejné prostranství považovat jen zpevněné plochy, což neodpovídá realitě. Podobně jako je veřejné prostranství jen specifickou podmnožinou veřejného prostoru, je i případná „veřejně přístupná zeleň“ pouhou podmnožinou veřejného prostranství.... a   technické prostranství Termínem „technické prostranství“ 11 označujeme prostranství, jejichž vznik i důvod leží zejména v hmotné realizaci toků ve městě a jsou víceméně monofunkční, čímž se vzdalují od programově neomezené náplně a smyslu veřejného prostranství. Jsou to prostranství, která „i kdyby splnila podmínku veřejné přístupnosti, do klubu by se neměla dostat“. Jsou to zejména prostory železnice, dálnice, podjezdů, nadjezdů a dokonce někdy i parkovišť. Pokud tento pojem použijeme a zúžíme na plochy železnic, dálnic (tzv. bariérových komunikací) do určitého rozměru, podaří se nám najít a stanovit další pevný bod usnadňující orientaci v hledání hranic veřejných prostranství mimo jasné struktury zástavby.... a   areály Městské a venkovské (uzavřené) areály různého původu a náplně mají tendenci vykazovat znaky, při kterých jejich vnitřní prostranství nelze považovat za veřejná prostranství.

Bývají selektivně přístupná, vstup je zpoplatněn, časově limitován, jejich přístupnost bývá vázána na společenský status, zaměstnanecký poměr apod. Přestože se domníváme, že i v areálech se selektivní přístupností se vyskytují prostranství, jejichž způsob užívání odpovídá náplni veřejných prostranství. Selektivní přístupnost byla odjakživa přirozenou součástí veřejného prostranství, v branách nesměly sedat ženy, žebráci nesměli na náměstí, policista mohl zavřít chudáka za pouliční potulku. Současná nádvoří areálu Pražského Hradu stejně jako chodníčky pražské ZOO vykazují všechny parametry veřejných prostranství. Přesto se od „městských“ veřejných prostranství liší tím, že tvoří samostatný uzavřený systém, tvořící vlastní kontext. Mají svůj vlastní smysl vztažený k provozu areálu a nikoliv k městotvorným silám. Proto je vhodné uvažovat veřejná prostranství v primárně v kontextu areálů. Uvažovat je jako samostatné systémy napojené na systém města. Bylo by chybou neodpovídající realitě ne hierarchicky navázat veřejná prostranství v areálech na veřejná prostranství tvořené zbytkem“ města bez zřetele k hranicím areálů. Veřejná prostranství existují i v areálech, je nutné je brát individuálně na zřetel, ale jejich role v hierarchii veřejných prostranství města je vždy specifická ve své celistvosti (místy neskonale cenná, místy zanedbatelná).... a   silnice Rozvoj fyzické mobility všemi druhy pozemních dopravních prostředků ve 20. století vedl k podřízení městských tkání pohybu automobilů. Silnice se změnily z multifunkčních prostranství – cest – na pouhé spojnice dvou bodů, na linie jakoby utkané strojem času, jehož efektu expresní mobilita dosahuje. Silnice si vytvořily samy o sobě uzavřenou sofistikovanou hierarchii podobnou modernistickému modelu železnice. Na rozdíl od železnice je však systém silnic na svém „spodním“ okraji otevřený a schopný zasahovat hluboko do podstaty města a jeho organizace. Tyto zásahy jsou na jedné straně hodnoceny negativně, na druhé straně tvoří podstatu globální kultury a blahobytu miliónů. Z hlediska zájmu o veřejná prostranství lze prohlásit, že došlo k všeobecnému ústupu uvažování o silnicích jako o veřejných prostranstvích. To ustoupilo na chodníky a spolu s nimi se ve stopě silnic kompletně vytratilo. Toto radikální akceptování silnic jako nezávislých svébytných jednotek je nutné omezit právě důrazem na jejich mnohovýznamovost. Silnice jsou prvky podílející se na struktuře měst a jejich důsledky pro veřejná prostranství jsou fatální. Jejich vyčlenění mimo uvažování o veřejných prostranstvích je nemyslitelné.

Principiálně lze říci, že čím „rychlejší“ komunikace s většími poloměry, tím více se pojmu veřejného prostranství chápaného „klasicky“ vzdaluje. Zároveň však tím více nastoluje myšlenku veřejného prostranství 21. století, které se netýká jen pěšího pohybu a zastavení, nýbrž reflektuje i realitu relativního pohybu. Např. vnitřku dopravních prostředků (není snad vůz metra ve svých důsledcích veřejným prostranstvím v pohybu?), pohyblivých pásů a schodišť apod. Domníváme se, že toto pojetí veřejného prostoru přichází, ale přítomno ještě není. 12 Silniční komunikace všech druhů je tedy nutné zahrnovat do uvažování o veřejných prostranstvích jako jejich součást. A to

i za cenu toho, že hodnotu pojmu veřejné prostranství mohou překlopit do negativní roviny. Každé terminologii prospívá, pokud je bezhodnotová.………..11

Termín „technical space“ používá například holandský architekt Maurice Nio, který je znám zejména díky specializaci na fantastické průmyslové stavby na periferiích. (výstava Nio Architekten, <www.gaaleriie.net>, odečteno 1. 5. 2010).………...12

Srovnej například text „Poslední vozidlo“. (Paul Virilio: „The Last Vehicle / Poslední vozidlo“, in: Zlatý řez, n.19.

Veřejné prostranství je inverzním obrazem městské   struktury. Je zrcadlem městské zástavby a   tím i   odrazem její urbánní kvality, kterou   zakládá či popírá. Zahrnuje více než pouhé ulice kompaktního města, nemůže se   vyhýbat nepřitažlivým a   nedefinovatelným zbytkovým územím periferií a   neatraktivním prostranstvím. Devalvace těchto částí veřejných prostranství a   jejich přílišné množství je základním   problémem   veřejných prostranství současných metropolí.

Obraz veřejného prostranství

Je nesnadné zodpovědně prohlásit, kdy přesně lze v historii měst již hovořit o existenci veřejného prostranství tak, jak mu rozumíme dnes. Zejména proto, že veřejné prostranství je v podstatě sdílená představa o určitém konkrétním pozemku a (veřejném) způsobu jeho užívání. To znamená, že je spojena i s určitým typem právního myšlení. Tento status byl znám již Řekům a Římanům, těm specificky i jako pojem právní. Zvláštní (právní) status některých částí městského osídlení byl součástí mnoha kultur a věcně ho lze doložit jako hierarchicky významnější část struktury osídlení už v osídlení zemědělském a proto městském (jakési společné prostory celé rodiny či kmene, resp. společné prostory rituální). Hierarchičnost a zároveň úspornost jsou podstatné znaky. Je jisté, že vyloženě koncepční artikulace této problematiky se objevuje až v souvislosti se schopností „mapovat“. Zjednodušovat obraz města do abstrahovaných plánů a zpětně jej promýšlet – „plánovat“. Zpočátku se nejednalo o plán v pravém slova smyslu, ale spíše o osnovu, strategii výstavby podmíněnou často kultovně. V římských vojenských táborech na přelomu letopočtu i jejich „zkamenělých“ nástupcích stačily dvě na sebe kolmé osy, aby naplnily smyslem celek. Fenomén kolonizačních měst gotiky 13. století bývá lokátory vymezen na šachovnicovém půdorysu, který organizuje uspořádání parcel okolo tržního náměstí. Bohaté možnosti interpretace a tím i plánu nabízely renesanční perspektivní nebo perspektivu napodobující veduty, nahrazující plošné gotické skici, kombinující různé typy prostorových průmětů a mentálního obrazu reality. Potenciál plánu se však ukazuje zejména v pozdější fázi renesance, době rozšíření map na kartografickém základě půdorysného průmětu. Při jejich vypracovávání byla odjakživa velmi populární metoda zaznamenávat stavební hmotu a její strukturu tmavě a volný prostor mezi ní ponechávat světlý. Někdy byly plány i nadále

doplňovány o veduty uvádějící do souvislostí či o axonometrické zobrazení vybraných význačných budov, které jako by vyrůstaly ze svých půdorysů, podobné dnešním turistickým průvodcům.

Skutečné uvažování o veřejném prostranství města jako sdíleném prostoru specifických obecných nároků přišlo do širšího povědomí ještě později, a to především s plánem architekta a kartografa Giamabattisty Nolliho. Na papežovu objednávku vypracoval v roce 1748 plán barokního Říma zcela specifickou metodou. Do onoho bílého, sdíleného prostoru zahrnul i vnitřky chrámů, ulice a náměstí se tak náhle staly pouze nezastřešeným pokračováním interiéru města a naopak.Nolliho plán je dokladem, jak je samotná metoda selekce, která je pro jakoukoliv mapu charakteristická, zásadním přínosem pro samotné chápání reality, kterou zachycuje. Metoda „zobrazovat málo, aby bylo vidět hodně“13, je vždy nezbytná.

Přibližně o 150 let později v roce 1889 Camillo Sitte zobrazil ve svých metodických příkladech v knize „Stavba měst podle uměleckých zásad14“ veřejný prostor opět bíle a stavební hmotu šrafou. Oproti Nollimu však veřejné budovy nezahrnul do interiéru ulic, ale naopak je černou barvou vymezil jak proti struktuře městské zástavby, tak volnému prostoru. Jím zvolená forma zobrazení tak odrážela opět jiné městské vztahy. Šlo v nich o kompozici, estetiku městského prostranství, na níž se značnou měrou podílela architektura dobových monumentálních budov, nikoliv o pouhé pojmenování veřejně dostupných míst. Nejradikálněji tradici prostorového zobrazování použil ve dvacátém století Le Corbusier ve svém plánu Voisin z roku 1923, kde navrhuje srovnat Paříž se zemí a na místě vztyčit řady modernistických věží. Kontrast plochy zastavěného území středověké Paříže a vysokých věží v zeleni dokládá skrze klasické tmavé zobrazení zastavěného a světlé zobrazení nezastavěného území. V Corbusierově kontextu náhle bílá a černá již neznamenají pouze stavbu a ulici, ale reprezentují správné a špatné – dobro a zlo. Do plánu je promítnuta temnější stránka levicové ideologie 20. století – černé – soukromé je zlé, bílé – veřejné je dobré.

Zcela nový slovník, oproštěný od kombinací systému tmavých a světlých ploch či jakýchkoli prostorových průmětů ustavuje v šedesátých letech Kevin Lynch v knize The Image of the City15. Lynch zavádí bohatou terminologii urbánních systémů pro nové urbánní situace dobových měst. Přelomovost jeho přístupu spočívá ve změně měřítek. Na jedné straně nabízí zaměření na celé město a na druhé straně na prožívanou realitu města odráženou v myslích jeho obyvatel, tedy vlastně paralelní měřítko jedna k jedné.

Oproti tomu např. Bernard Tschumi ve svém návrhu pro soutěž na řešení parku La Villette v roce 1982 popularizoval pojetí urbanismu jako systému přes sebe položených různorodých vrstev, z nichž některé reprezentují vybrané typy veřejných prostranství, což v jiném smyslu v téže soutěži naznačoval i návrh Rema Koolhase. Zde se již zřetelně objevuje virtuální popis města, ne náhodou podobný principům správy dat dnešních projekčních i grafických programů.

Vývoj uvažování o veřejných prostranstvích obecně naznačuje stále jasněji rostoucí potřebu stanovení hierarchie povýšené nad pouhou existenci veřejného. Hierarchie je přirozenou vlastností prostoru. Úkolem není ji uměle vytvořit, ale zodpovědně interpretovat jak ochranou, tak tvorbou nových kvalit. Jakékoli vhodně zvolené zjednodušení reality – mapa – má obrovský potenciál přispět k pochopení celku. Ideální analytický podklad je podklad rafinovaný ve své jednoduchosti.……….13

Tomáš Valenta: Město a topografie. Praha, NTM 1991 ………14

Camillo Sitte : Stavba měst podle uměleckých zásad. Praha, ABF 1995 ………15

Kevin Lynch: The Image of the City. Cambridge, Mass. 1960, české vydání: Obraz města, Polygon 2004

obr. 391………fig. 1 : Giambattista Nolli, 1748obr. 391………fig. 2 : Camillo Sitte, 1889

obr. 392……..fig. 3 : Kevin Lynch, 1960obr. 392……..fig. 4 : Bernard Tschumi, 1982

Logika je sice neotřesitelná, ale člověku, který chce žít, neodolá.Franz Kafka : Proces

Veřejná prostranství a   Genius Loci Výše uvedený citát si vybral Christian Norberg-Schulz do předmluvy ke své knize Genius Loci k fenomenologii architektury.16 Při uvažování o popisu města skrze veřejná prostranství se lze jen těžko vyhnout problematice „ducha místa“, který Shulz oživil a reinterpretoval mimo jiné i na příkladu Prahy, resp. charakteristice celých Čech od morfologie po jejich historii.Časem výraz genius loci zlidověl a jeho obsah zvulgárněl. Smysluplně použitelný pro uvažování o městě je však jen ve svém původním významu. Genius loci, jak mu rozuměl Schulz, není vůbec pouhým charakterem místa. Vždyť i v analýze trojice měst Praha – Chartúm – Řím, autor věnuje vždy samostatnou kapitolu charakteru a jinou kapitolu věnuje geniu loci.Duch místa podle Schulze je soubor vlastností lokality, zasahujících do lidské existence fatálním způsobem. Není to fenomén, se kterým lze svévolně zacházet, který lze měnit nebo naplánovat. Existuje nezávisle na lidech, kteří nad ním mají jen malou moc. Mohou jej pouze přibližně popsat, porozumět mu, respektovat a přijmout jej nebo s ním marně zápasit, popírat jej a ničit s ním i sebe samé. Pojem genius loci, jakkoliv je to vnitřně bohatý termín, nenabízí vhodný návod k vytvoření hierarchie a odstupňování kvality, není to nástroj. Duch místa, pokud existuje, představuje sílu, která přebíjí každou jednotlivost a mění ji na svou součást.Genius loci se proto mění jen pozvolna, ale i on se zjevně proměňuje. Duch Prahy byl za poslední dvě století „pozměněn“ českým národním „obrozením“. Ve chvíli, kdy převládl český a dělnický fenomén společnosti, byl Schulzův genius loci postupně utlačen a zmrzačen. To co působí na pražské stavby dnes, již není ten stejný genius loci, jak o něm píše Schulz, je to zároveň genius loci diktatury proletariátu a památkové „ochrany“. Podle Schulzce cílem člověka je v jeho vlastním

zájmu geniu loci porozumět a spřátelit se s ním tak, jako se Arab musí spřátelit s nekonečně rozlehlou pouští a spalujícím sluncem a Seveřan zas s nikdy nekončícím větrem a deštěm. Správná otázka nezní: Jak chránit nebo manipulovat naši utkvělou představu genia loci? Správná otázka zní: S čím se máme na tomto místě spřátelit my?Přes všechnu bohatost není Schulzova terminologie ani myšlenkový základ vhodný ani kompatibilní se snahou o hierarchizovatelný a byrokraticky (v pozitivním slova smyslu) komunikovatelný popis veřejných prostranství, ustavený pro účely spravování ani plánování měst.…………16

Christian Norberg-Schulz: Genius Loci, k fenomenologii architekturyPraha, Odeon 1994.

obr. 394…………fig. 5 : Christian Norberg-Schulz, 1981

Schulzův termín genia loci je (zejména v   Praze) zneužíván na každém kroku. Genius loci tak, jak je Schulzem ustaven, však není to, jak město vypadá, ale jakou má vnitřní nepopsatelnou sílu. Pozorný čtenář Schulze ví, že Genius loci nepředstavuje malebnost, omšelost, romantiku ani bizarnost… nic   z   toho, čím se zaříkají laciné turistické příručky. Genius Loci je schopnost místa přetvářet myšlenky. Schopnost naplnit nezamýšleným smyslem jednotlivostí celek. Schopnost spojit v   homogenní celek jednotlivé tvůrčí zásahy do městského organismu napříč časem a   kulturami.

Abstrakce

Elementy obrazuVeřejná prostranství identifikujeme a pojednáváme v jejich dvourozměrném mapovém průmětu. Takový plán vždy potřebuje abstrakci, odpovídající jeho měřítku, protože velké měřítko mění malá území v body a linie. Veřejná prostranství můžeme tedy v obecné rovině spolehlivě zaznamenávat pomocí série geometrických útvarů. Tyto útvary mezi sebou vytvářejí základní vztahy, které lze kategorizovat následujícím způsobem:................... PlochaPlocha vymezuje významné veřejné prostranství v jeho komplexním pojetí. Je to největší možná množina daného veřejného prostranství. Plochou reprezentujeme náměstí, ale i plné profily ulic stejně jako veřejně přístupná prostranství s nejasnými hranicemi na periferiích. Plocha je abstrakcí potenciálu veřejných prostranství.................... LinieLinie je spojnicí dvou a více bodů nebo dvou křížení, linie je reprezentantem ulic, komunikací, ale obecně i jakýchkoli dalších myslitelných vztahů veřejných prostranství ve městě. Linie je abstrakcí vztahů v plochách.................... KříženíLinie se mohou a musí překřížit, ale ne vždy vytvoří jejich setkání vztah podobě významné křižovatky, lokality přesahující význam obou ulic. Pokud dvě ulice vytvářejí ve svém průniku přidanou hodnotu významné křižovatky charakteru nezávislého veřejného prostranství, zaznamenáváme tento fakt křížením. Křížení je abstrakcí intenzity setkání linií.................... BodBodem se stává uzel, významné místo na linii, ale i v ploše. Podobně jako křížení je bod reprezentantem intenzity využití prostranství. Často je to pointa volného prostranství na periferii, stanice metra nebo vstup do obchodního domu na široké tranzitní ulici. Bod je abstrakcí tendence.

Rozvrh obrazuKoncepčně tvoří obraz veřejných prostranství vymezovaných plochou, linií, křížením a bodem celkem tři základní vrstvy. Výsledkem prolnutí všech tří základních vrstev by měl být celistvý obraz poskytující představu o tvaru hierarchii veřejných prostranství v dané aglomeraci. Vytvoření takového souboru popisů je dlouhodobou prací a podrobnost je opět závislá na zvoleném měřítku zobrazení.1/ ............... První a základní vrstva : Prostupnostpředstavuje pavučinu vztahů veřejných prostranství, linie komunikací, cest a spojnic, vyznačených tenkou čarou bez ohledu na jejich dopravní hierarchii či proporční rozdíly. Je to „polygon“ tedy síť jednotlivých bodů – uzlů (např. 001-999) definovaných v předem daném systému, mezi nimiž jsou jednoznačně definované spojnice (přímky, křivky) vždy mezi dvěma body (např. 654-235). Náměstí je tak například definováno obvodovými liniemi (obdobně jako v navigaci GPS, kde se nevyskytují plochy). Tato vrstva je tvořena liniemi.2/ ............... Druhá vrstva : Hierarchieje tvořena hierarchií prostranství na základě jejich vymezení stavební strukturou, tedy přesně definovanou plochou. Tvoří ji zejména různě hierarchizované typy ploch jako různé typy ulic, náměstí, parků a podobně. V této vrstvě ale také zbývá „území nikoho“ (terrain vague), které je vymezeno nejasně a je na první pohled neuchopitelné. Například svojí rozlehlostí nebo nepřehledností a absencí hranic. Tato vrstva je tedy v podstatě negativem urbánní struktury. Dohromady tvoří kompletní množinu veřejných prostranství. Tato vrstva je tvořena plochami.3/ ............... Třetí vrstva : Intenzitaje doplněním obou předchozích o interpretaci vzájemných vztahů, gravitačních bodů, polí (tendencí), potenciálu (např. přepravní kapacity stanic metra) nesoucích výpověď o intenzitě naplnění veřejného prostranství jeho posláním, vycházejícím z jeho podstaty. Vhodným identifikátorem je například parter otevřený službám a obchodu. Je to výpověď o území na základě skutečné intenzity jeho užívání lidmi. Tato vrstva má zásadní význam zejména v kontextu periferií, kde ubývá urbánní struktury, ulice se rozšiřují a prodlužují, náměstí se slévají s parky, parky se mění v polnosti a fragmenty krajiny. Tato vrstva je tvořena kříženími a body. Podrobněji ke vztahu vybavenosti a veřejného prostoru obecně viz sešit [ ▶ Kvalita života a vybavení města ].

Kritické pojetíNejvětší možná množina veřejných prostranství v daném městě je reprezentována plochou definovanou jako negativní obraz urbánní struktury bez soukromých prostranství. Ani to však nemusí automaticky poskytnout bezchybný záznam. Proto je nutné přizpůsobit výsledný mapový podklad zásadám kritického pojetí veřejných prostranství.Zásada 1 : Veřejné prostranství neexistuje, pokud k němu není veřejný přístup.Z tohoto důvodu: Je základním podkladem záznamu veřejných prostranství pavučina vztahů – komunikací, kreslena např. linkou s vlasovou tloušťkou, tedy bez ohledu na dopravní význam. Z teoretického hlediska nemusí být celá síť vztahů v jednom městě nutně spojitá a může je např. dělit technické prostranství. Každé veřejné prostranství však musí ležet na spojnici minimálně dvou bodů – na jedné linii (křivce). Veřejným prostranstvím totiž z principu nejsou místa přístupná výhradně skrze soukromé prostory, zejména interiéry budov, které ke vstupu vyžadují bydlení v domě či jinou formu specifického statusu (host, zaměstnanec, platící zákazník…). Z tohoto

důvodu se jako veřejná prostranství neuvažují zejména soukromé zahrady, terasy, vnitrobloky aj.

Zásada 2 : Veřejné prostranství je neslučitelné s kontrolovaným prostředím – interiérem stavby.Z tohoto důvodu: Není možné za veřejné prostranství považovat veřejné budovy, veřejně přístupná lobby, zastřešené dvory, veřejné toalety, obchody, nádražní haly, stanice metra, krytá parkoviště, rozhledny… Zvláštní oblast tvoří zastřešená veřejná prostranství, stavěná zejména pro komunikační účely, s plně stavebně otevřeným přístupem, jako jsou městské pasáže, podloubí, přestřešení a přistínění cest aj., pro něž je specifická zejména úzká návaznost na zjevná veřejná

prostranství a nízká míra kontroly fyzického prostředí17

(odchylky vůči venkovnímu klimatu). Taková prostranství se považují za veřejná. Mohou ale být omezena provozní dobou (např. omezený průchod pasáží).………..17

Vysoká míra kontroly znamená, že mohu ovlivnit většinu faktorů tvořících tzv. pohodu prostředí, tj. teplotu, vlhkost, povětrnost, míru osvětlení, hluku apod. (například v obchodním domě). Nízká míra kontroly znamená, že prostor mohu např. chránit před deštěm a sněhem, ale již nikoliv před teplotními výkyvy a okolním hlukem (například v podloubí).Zásada 3 : Veřejné prostranství je neslučitelné s potenciální, komerčně sezónní, nepředvídatelnou či (před)placenou přístupností.Z tohoto důvodu: Není možné za veřejné prostranství považovat soukromé, veřejně přístupné stavební konstrukce, zejména střechy parkovišť, domů a jejich terasy. Není možné za veřejné prostranství považovat prostranství vázaná na zaměstnanecký poměr. Staveniště, prostranství továren a podniků. Není možné za veřejné prostranství považovat automaticky a bez individuální rozvahy soukromě provozované komerční areály. Výjimku mohou tvořit veřejným zřizovatelem garantované kulturně podmíněné a ustálené provozy jako je např. zoologická zahrada, či parky a historické zahrady. Taková prostranství ale podléhají zvláštním režimům otevírací doby.Zásada 4 : Veřejné prostranství je neslučitelné se specifickým legislativním či technologickým režimem selekce dostupnosti, který automaticky část veřejnosti vylučuje.Z tohoto důvodu: Není možné za veřejné prostranství považovat místa dostupná výhradně technologií, k níž je nutná licence (například řidičský průkaz), schopnost s ní zacházet (například vrozená barvoslepost neumožňuje vlastnictví řidičského průkazu) nebo obtížně dostupné vlastnictví (majitel motorového vozidla, nemovitosti v areálu). Výjimku s individuálním posouzením tvoří přístupnost po vodě – loď, přívoz – to znamená: veřejná prostranství existující na ostrovech. Není možné za veřejné prostranství považovat místa veřejně přístupná jen vybraným osobám, jako mohou být pozemky školek, škol, věznic, hasičských stanice, policejní a vojenská prostranství. Výjimku mohou tvořit veřejná prostranství, která jsou naopak natolik cenná, že jejich uzavírání způsobuje bezpečnostní aspekt, uzavírají se kvůli

hodnotě (např. Zlatá ulička nebo Malostranské palácové zahrady pod Pražským hradem).

Ulice a náměstíUliceUlice jsou základním orientačním prvkem města. Ulice jsou zobytněnými cestami. Je to základní součást veřejného prostranství. Jakákoliv urbánní struktura vždy byla, je a bude svým charakterem uspořádání, abstrahovatelná do „mřížky“ – rastru ulic jako spojnice bodů.

V Praze jsou ulice formálně převážně místními komunikacemi ve smyslu § 6 Zákona o pozemních komunikacích (13/1997 Sb.) sloužící z hlediska tohoto zákona zejména k lokální dopravě, proto je také vlastníkem takové ulice/silnice obec. Naproti tomu jsou i četné případy, kdy je vlastníkem ulice resp. její části, pozemní komunikace, vyšší územní celek, kraj nebo stát.

Formálně právní pojetí ulice je pro účely plánování města a krajiny nedostačující. Podstata ulice nespočívá v její tranzitní kapacitě jakéhokoliv druhu, ale ve vztahu ke stavební struktuře, s níž je v interakci.NáměstíNejpodnětnějším vodítkem je etymologický slovník. Původ českého slova náměstí je odvozován od slova město. Česká krajina byla a je poseta velkým počtem drobných měst na různých místech. Samotné slovo město lze tedy spojovat i se slovem místo. Zřetelněji je toto patrné u náměstí nejenom na městě, ale rovněž na místě, správném místě (ve struktuře). Evropa se v interpretaci náměstí liší, české specifikum vztažené k městu patří mezi nejinspirativnější. Ulice (náměstí) jako adresaCesty se původně neoznačovaly jmény, ale podle toho, kam vedly, zvykové názvosloví se formalizovalo až v 18. století. V Praze se ulice začaly pojmenovávat po sloučení čtyř pražských měst od r. 1787 jako doplněk k domovním číslům, která byla v Habsburské monarchii zavedena roku 1770, ale která k orientaci sama o sobě sloužila hůře než původní domovní znamení. Dnes je tento princip adres používaný po celém světě. Řídkou výjimkou jsou číslované názvy jako např. „Aleje“ v Kersku (1 až 30) nebo ulice V Bokách (I až III.) v Praze. Názvosloví ulic bylo vždy odrazem ideologického naladění společnosti, a fenomén přejmenovávání ulic doprovází institut pojmenovaných ulic od počátku, ať již to bylo rušení odkazů na aristokracii po pádu monarchie, vlastenecké počešťování, poněmčování za protektorátu, „socializace“ v 50. letech, „demokratizace“ v 90. letech apod. Domy organizované podél ulic se dnes označují orientačními čísly. obr. 401………….fig. 6 : označování náměstí v EvropěCelá západní a jižní část popisuje náměstí jako místo, piazza, platz, placeaj. Sever Evropy (plus Maďarsko) je spojován ne s místem, ale se zemí, torg, torv, tér aj. Východní část pak jako plochu, ploščaď, plošči, zajímavostí je arabský pojem meydan, který znamená volné, veřejné prostranství. Oproti tomu Balkán popisuje náměstí přes činnost, která se na něm odehrává, trg. Je zde několik výjimek, zejména polský rynek, německy Ring, který se odkazuje patrně na dostřednost prvních měst, obehnaných hradbami. České náměstí(slov. modifikace na mestie) je v tomto ojedinělé. Michal Leňo : PRG SQR, nepublikovaný diplomní seminář FA ČVUT, 2012.

Původně se číslovalo v přirozeném sledu tak, jak lze obec postupně projít, obvykle po směru chodu hodinových ručiček. Začínalo obvykle nejdůležitější, zpravidla veřejnou budovou. U obcí ležících podél silnice číslování obvykle začínalo prvním domem po pravé straně vesnice ze strany, kterou přijíždí vrchnost, po opačné straně se pak vracelo. Dnešní orientační čísla nejsou celostátně povinná. Používají se většinou ve městech a mají označovat pořadí budovy v rámci ulice nebo náměstí. Pokud se použijí v části obce, která ještě není plně zastavěná, vzniká problém, vznikne-li nová budova mezi dvěma již očíslovanými. K rozlišení může být číslo doplněno jedním písmenem české abecedy bez diakritických znamének. Orientační čísla se obvykle přidělují ve směru od středu obce k okrajům, případně od začátku ulice k jejímu konci, lze-li takovéto směry určit, lichá vlevo a sudá vpravo. Na náměstích a v některých městech i na nábřežích čísla následují po jedné, sudá i lichá dohromady. V některých městech je zvykem přidělovat i nárožním domům nebo domům s ulicemi po obou stranách pouze jedno orientační číslo podle hlavního vchodu, v jiných městech (například v Praze) mívá jeden dům často k jednomu popisnému číslu i dvě nebo tři orientační čísla a adresy. V některých případech má větší budova pouze jedno číslo popisné, ale jednotlivé vchody či sekce budovy mají samostatná čísla orientační. Specifickým případem jsou čísla evidenční, která se podle § 31 zákona 128/2000 Sb., o obcích, i podle zákona o hlavním městě Praze přidělují místo čísla popisného stavbám dočasným, rekreačním a těm, které nevyžadují stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu.Formalita vs. FormaV současnosti pojmenovává prostranství Magistrát hl. m. Prahy, oddělení územní orientace. Jednají na základě podnětu. Metodika, co má být jak pojmenováno, neexistuje. Musí být však dodrženy podmínky vyplývající ze Zákona o hl. městě: „Shodné názvy ulic, silnic, náměstí, parků a mostů, jakož i dalších veřejných prostranství jsou vyloučeny. Ulice nebo jiná veřejná prostranství se nepojmenovávají podle jmen žijících osobností veřejného života.“ Prostranství nejsou žádným způsobem členěna (ulička-ulice-třída-bulvár-náměstí). Vše je ulicí, pokud není uvedeno jinak. Relevantní zmapování pražských náměstí je tak možné experimentálně postavit pouze na jejich názvosloví a zahrnout tak pravděpodobnou statistickou chybu. Přesto je při pohledu na prostranství podrobená této metodě výběru patrné, že zvykové označení veřejného prostranství jménem náměstí je až na výjimky poměrně konzistentním krokem, respektujícím konvenční pojetí náměstí.graf s.403……….fig. 7 : rozloha a podlažnostVztah velikosti náměstí a podlažnosti přilehlých staveb vykazuje postupné navyšování podlažnosti města na konci 19. století. Stejně tak je vysledovatelný následný výškový „seskok“ a plošný nárůst velikostí náměstím podobě zahradních měst. Obdobnou cykličnost vykazuje nejprve limitní zvýšení podlažnosti na panelových sídlištích, a poté její opětovné snížení spolu se zmenšováním velikostí náměstí. Je to reakce na postmoderní kritiku modernistických urbanistických zásad. V 21. století je pak patrné další snížení podlažnosti struktur u náměstí výstavbou rodinných domů. Paralelně ji doprovází absolutní snižování plochy náměstí budovaných soukromými investory na naprosté minimum, většinou v podobě nutných otoček pro automobily a požární techniku. Náměstí jsou podmíněna

zejména dobovým pojetím městské struktury. Kontrastu zastavěných parcel a soukromých zahrad vůči veřejným prostranstvím.

Stručný příběh pražských náměstíVývoj pražských náměstí sleduje přirozeně vývoj struktury města. Velkoryse a prozřetelně stejně jako mysticky založená novoměstská náměstí (Senovážné, Václavské a Karlovo) svou velikostí patří k největším v Praze. Přirozeně reagovala na kontext existujících staroměstských a malostranských náměstí. Jejich související struktura se formovala po staletí naplňováním velkorysé vize Nového města. Původní pražská města se vyvíjela v hradbách až do odkoupení a pomalé demolice opevnění Pevnosti Praha od c. k. vojenského eráru. Tehdy se otevřela cesta k propojení původních pražských měst a jejich „předměstí“. Na rozdíl od Vídně, které císař pozemky a opevnění daroval, v Praze nevznikl potenciál k tvorbě obdobné okružní třídy. Respektive zůstal díky mnohem složitějším podmínkám nevyužit. Pražská předměstí se proto vyvíjela nesouvisle tak, jak jim složitý pražský terén umožňoval. První předměstí Karlín se začalo rozvíjet v ideálním rovinatém postavení podél Vltavy v místech, kde již bylo území pro rozvoj připravené zamýšlenou stavbou Invalidovny ještě pro pevnost Praha. Karlínské náměstí v mnohém odpovídá celé struktuře velkých bloků Karlína. Přísně pravoúhlá regulace svou logikou připomíná dobovou parcelaci New Yorku a v této paralele i potenciál ostrých hranic doprovozených zřetelnou hranicí města a krajiny (Vltava, Vítkov). Ostatní předměstí (Žižkov, Holešovice, Bubny, Smíchov, Vinohrady, Nusle…) se rozvíjela individuálně dle svých možností. Dnes jsou tím, co nazýváme město.

Obecným trendem pro nově navrhovaná území bylo postupné zmenšování velikosti náměstí a zvyšování podlažnosti (od tří až k šesti nadzemním podlažím). Předělem je stavba čtvrti Dejvice. Na navržené struktuře je patrné odstupňování velikostí, v němž se odráží myšlenkový konstrukt „krásného“ města jak bylo dobově chápáno:— od 5.000 m² (čtverec min. 70 x 70 m) pro „sousedství“, — přes 10.000 m² (čtverec min. 100 x 100 m) pro „čtvrť“ — a hlavní náměstí 35.000 m² (čtverec 190 x 190 m), jako centrum „městské části“.Další nepominutelnou etapou bylo budování zahradních měst, kdy došlo k výraznému zvětšení plochy náměstí a snížení podlažnosti související zástavby na 2–3 nadzemní podlaží. Jsou to plochy důsledně parkově upravené, kamenná část je absolutní výjimkou.

Samostatnou kapitolou jsou náměstí na sídlištích. První sídliště s typem náměstí prakticky nepracují, přestože i zde se v kompozici uvažuje o centrálních prostranstvích a kompozičních osách. Pojem náměstí se opět objevuje teprve až při stavbě sídliště Nové Butovice (Sluneční nám., Šostakovičovo náměstí). Tyto tendence přicházejí s pronikáním postmoderních teorií do české architektury v 80. letech 20. století. Na sídlišti Barrandov jsou patrné pokusy o návrat k tradiční městské typologii prostranství doplněné těžkopádně strukturou monochromaticky pojednaných panelových domů skládaných do řad. Dochází k postupnému snižování velikosti a díky snaze o vytvoření „bloků“ rovněž k obestavování těchto

náměstí. Bizarností v duchu doby jsou i dvě totožná sídliště v Praze Chodov I a Chodov II včetně totožného Pošepného a Jírovcova náměstí. Po roce 1989 dochází jak k dostavbám v rozestavěných sídlištích (např. Junkovo náměstí – Stodůlky), tak zejména k výstavbě „marketingových“ náměstí. Developer nechá prostranství pojmenovat jako náměstí (ze strany Magistrátu mu v tom nikdo nezabrání) a přiléhající pozemky jsou tímto způsobem zhodnoceny pro propagaci investičního záměru. Náměstí v pravém slova smyslu tím ale nevzniká.

obr. 404………..Schematický obraz pražských náměstíV Praze je identifikovatelných 176 veřejných prostranství, která si přivlastňují titul náměstí. Většinou název Náměstí XY reflektuje několik typických znaků těchto prostranství. Mezi ně patří zejména:1 / uzavřenost prostranství stavební čárou / stavební strukturou,2 / flexibilita „volného“ veřejného prostranství resp. jeho víceúčelovost (parkoviště může být snadno vymístěno pro trh apod.)3 / potenciál veřejného života v návaznosti na okolní budovy, dopravní dostupnost a náplň parteru4 / jedinečnost: výlučnou vlastností náměstí je jejich individualita, rozmanitost tvarů, pojetí i forem, někdy je tvoří pouze „nejvíce se obecné představě o náměstí blížící prostranství“ v dané lokalitě.

Modul veřejného prostranství

Ulice a šířkyTvary a rozměr veřejných prostranství, výška a hustota okolní zástavby jsou odvislé od charakteru stavební struktury, jíž jsou historickou součástí.

Ulice mají díky své liniové podstatě jeden zásadní parametr, na který jsou více či méně navázané ostatní charakteristiky. Parametrem, na kterém je možné postavit kategorizaci ulic, je jejich šířka.

Z hlediska šířek a uspořádání typického průřezu jsme podrobili analýze desítky ulic vybraných českých měst. Jejich šířky inklinují k číselné řadě násobku tří metrů tedy:

3–6–9–12–15–18…54 m. Rozbor byl dokončen na pražských rozměrech. Je zjevné, že nejužší jednosměrné nebo pěší ulice typu Stříbrné (2,1 m) se nacházejí v rostlé struktuře historické zástavby, zatímco nejširší ulice jako Evropská (51 m) se vyskytují ve volnější zástavbě předměstského až periferního typu. [ ▶ Cesty lidí a zboží ]

ModulModul znamená v různých násobcích se opakující rozměr. Modul je základní prvek, z něhož je složen modulární systém. Nejmohutnější středověké urbanistické dílo, Nové Město pražské, bylo půdorysně založeno na modulu zemského provazce užívaného ve 14. století. Jeden zemský provazec odpovídá 52 loktům, což je 104 stop neboli 30,794 m. Tento modul je z půdorysu městské struktury zpětně dešifrovatelný. Šířka horní části Václavského náměstí odpovídá dvěma zemským provazcům apod. Dobový modul samozřejmě nebyl náhodně vybraným rozměrem, ale reflektoval ideální proporce veřejných městských prostranství vzhledem k tehdejším potřebám jejich každodenního provozu.

My jsme se v naší analýze pražských prostranství přiklonili k desetinovému modulu oproti zemskému provazci. Lze také říci, že se jedná o ekvivalent deseti stop. Činíme tak po dvaceti letech zkušeností s uličními profily a městskými proporcemi. Ustavili jsme si pro analytické účely modul tři metry proto, aby analýza byla slibná. Níže uvedené dosavadní výsledky považujeme za potvrzení správnosti tohoto rozhodnutí.

Zdá se, že tři metry skutečně představují „základní krok“ po němž se již mění charaktery veřejných prostranství. Ke třímetrovým „skokům“ proporce pražských veřejných prostranství skutečně nejčastěji inklinují.

Modul a pohybTento rozměr reflektuje aktuální celoplanetárně sdílenou civilizační „potřebu“ obsluhovat veřejná prostranství motorově (automobily, autobusy, trolejbusy, tramvaje, motorky, kola…). Tento způsob užívání umožňuje flexibilně využívat město v akčním radiu, o němž se v historii lidem ani nesnilo. Tři metry šířky reálně umožní průjezd jakéhokoliv (auto)mobilu. Třímetrový je i obousměrný pruh pro cyklisty. Třímetrový chodník absorbuje jak dva proudy chodců ve skupinkách, tak i pod ním ukrytou technickou infrastrukturu, která distribuuje po městě energii a média. Není to modul stavební struktury, byť ten je podobný, ale modul prostranství, které struktura vytváří. Tři metry také nejsou číslo, které by bylo beze zbytku dělitelné formálními požadavky na šířky pruhů pro automobily, vzdálenost mezi dopravními značkami nebo přesným násobkem normou uvažované šířky pásu pro chodce, či cyklisty. Takové číslo ani reálně neexistuje. Zejména proto, že „normované“ rozměry vždy hledí jen na sebe sama a nesledují žádné souvislosti. Také to neznamená, že by snad v českých městech vše mělo měřit tři metry nebo dokonce již tři metry měřilo. Tři metry jsou pouze modul veřejných prostranství, k němuž se české ulice v jeho násobcích statisticky přiklání. Je to modul, který se nabízí jako tendence pro řád i uprostřed zdánlivého chaosu. Třímetrový modul je především limita, referenční údaj, s nímž je možné pracovat při koncepčním uvažování o městě skrze jeho ulice a náměstí. Jde tedy především o možnost „čtení“ charakteru města.

Ulice a charakteryPokud výše naznačený modul aplikujeme na analýzu převažujících šířek typického řezu uličním profilem, dostáváme se k následující, závisle narůstající, základní řadě typických zástupců „šířek ulic“ v řadě 6–9–12–18 m a potom dále

27–39–54 m. Přitom poslední z nich (nejširší uliční profil) je zároveň nejmenším rozměrem náměstí.

Z hlediska charakteru města jsou důležité všechny typy ulic a jejich rozmanitost. Z hlediska základní organizace města jako celku, jsou zásadní ulice, které mají potenciál organizovat v rámci struktury i další ulice a tvoří páteřní osy lokalit. V tomto ohledu mají rozhodující význam širší ulice, které je možné nazvat městskými třídami. Jsou schopny bezproblémově absorbovat veřejnou dopravu (tramvajový provoz) v kombinaci s individuální automobilovou dopravou a zachovat potenciál pro

pěší a cyklistickou dopravu, generující služebně-obchodní potenciál přilehlého parteru.

Dle výše uvedené kategorizace mají potenciál vytvořit městskou třídu ulice od šířky osmnácti metrů. Příliš široké ulice naopak tuto schopnost ztrácejí a to přibližně na trojnásobku městských tříd tedy na čtyřiapadesáti metrech. Širší tranzitní prostranství lze totiž jen obtížně vnímat nadále jako ulice.

NáměstíModulové uspořádání ulic je možno aplikovat souvztažně

i na proporci náměstí. Vždyť právě vztahy ulic a náměstí formují městskou strukturu nejjednoznačněji. Individuální tvar a proporce náměstí je však jednou z jejich výlučných vlastností. Aby je tedy bylo možné vzájemně poměřit a vztáhnout k ulicím, abstrahovali jsme jejich plochu do čtverce odpovídající jejich plošné výměře. Čtvercová abstrakce18 poskytuje do jisté míry „průměrnou (referenční) proporci“ takto tvořeného prostranství. Taková informace lépe odpovídá lidské přirozenosti. Zrakem poměřujeme vzdálenosti přímo na základě pozorování – perspektivy, zatímco plochy až zprostředkovaně na základě výpočtu – intelektu. Náměstí si dokážeme představit jako vzdálenost z jednoho konce na druhý, ale obtížně jako počet čtverečních metrů. Z tohoto důvodu jsme se přiklonili k převodu ploch na proporce výše uvedenou metodou.

Pokud pražská náměstí uspořádáme tímto způsobem, můžeme na jejich proporce opět uplatnit třímetrový modul v návaznosti na ulice. Jakmile ulice dosáhne trojnásobku šířky základní osmnáctimetrové městské třídy, přestává prostranství působit jako ulice. Nikoliv náhodou je tento rozměr (54 x 54 m) totožný s rozměry nejmenších náměstí uzavřených urbánní strukturou. Modul nejširších ulic je v plynulé řadě uplatnitelný na plošnou škálu náměstí od nejmenšího po největší. V této řadě je možné rozlišit patero základních kategorií s reflexí jejich proporcí.Ulice, náměstí a jejich vztah k terénuPlocha náměstí nebo šířka ulice je pojmem absolutním, stejně jako průměrná výška struktury, která je formuje. Jak se však náměstí a ulice odráží v lidských smyslech, určuje i další veličina. Je to převýšení daného terénu, změna horizontu. Zatímco se okolní stavby, organizace provozu, povrchy i vegetace neustále mění, terénní podstata města zůstává. Poloha v terénu ovlivňuje vnímání náměstí a zpětně působí na možnosti a limity náplně parteru. Sklon náměstí také jeho prostor orientuje. Převýšení ulic v jejich ose je jejich přirozeností a podstatou vedení cesty. Proto je rozdíl pro zapamatování obrazu mezi rovnou a šikmou ulicí zásadní.Typologie proporcíŠířky ulic i proporce náměstí jsou samy o sobě pouhým vodítkem. Bez kontextu v podobě struktury, která je vymezuje, zůstanou jen číslem. Široká ulice – městská třída, není nikdy sama o sobě synonymem pro řadu aktivit, kterou její bohatost umožňuje, pokud ji nevymezuje adekvátní struktura. Náměstí svými rozměry nikdy nevytvoří centrální městský prostor, aniž by bylo v centru dění.Proporce veřejných prostranství je základním skladebným kamenem urbánní struktury. Zpětně ovlivňuje možnosti a limity

zástavby. Hovoříme o obousměrné interakci proporcí a náplní struktury, nikoliv o formální typologii. Modulové uspořádání charakteristických veřejných prostranství je geometrickou abstrakcí, jejíž globální aplikace musí být nutně otevřená lokální adaptaci autorského činu pro konkrétní situaci.Modul jako základ regulaceRegulace ve smyslu identifikace vážené šířky základního uličního prostoru, která bude součástí Metropolitního plánu, bude mít svůj smysl především jako vodítko pro identifikaci uliční a stavební čáry pro další rozhodování v zastavěném území. Tato vodítka se uplatní jednak pro umísťování novostaveb do existujícího kontextu a dále pro formování nově ustavovaných urbánních os a veřejných prostranství. Jakmile dokážeme hovořit o prostupnosti území a charakteru ulic definovaném jejich typologickou příslušností dle modulové řady, pak zvyšujeme šanci, že plíživou periferizaci a nivelizaci města bez vlastností a charakteru začne nahrazovat město intenzivní a rozmanité. [ ▶ Cesty lidí a zboží ]SystémNásledující systematizace představuje analýzu stávajícího stavu, nikoliv regulaci. Popsaný jev zobrazuje pouze situaci, v níž je průběh uliční a stavební čáry totožný, což je chápáno v rámci typu jako převažující, ale nikoliv výlučný uliční profil. …………..18

Abstrakce v navrhování a mapování měst má své limity, které představuje adekvátní měřítko. Pro každé zobecnění existuje hranice, kde geometrická abstrakce bez adaptace na „nečistou realitu“ přestává být užitečným nástrojem a stává se geometrickým fundamentalismem.

MODULOVÉ ŠÍŘKY ULIC Srovnání jednotlivých typologií ulic se základním modulem 3m.6 m = dvakrát základní modulDvojnásobek základního modulu představuje ve městě typický prostor pro krátkou pěší ulici, průchod či přístup, dva proudy korzujících skupin s možností postávání u obchodů a posedáváním na zahrádkách v prolukách. Až na výjimky je to ale příliš těsný prostor pro sdílení s automobilovou dopravou.

9 m= třikrát základní modulOd trojnásobku základního třímetrového modulu lze již seriózně uvažovat o jednosměrně obslužném automobilovém provozu s podélným parkováním nebo zásobovacím odstavením aut tak, aby zbyl po obou stranách prostor pro chodce.

12 m= dvě nejužší šestimetrové ulice= čtyřikrát základní modulDvanáctimetrová ulice s chodníky po obou stranách je klasickým představitelem flexibilní obytné ulice, která v jednosměrné podobě umožňuje parkování po obou stranách střídat s dekorační vegetací. Vyskytuje se historicky i ve dvousměrné variantě, v níž lze ve stísněných podmínkách provozovat pojízdné tramvajové pruhy.

18 m= modul „hlavní ulice“= tři nejužší šestimetrové ulice= šest základních modulůOsmnáct metrů široká ulice je základním skladebným prvkem města, hlavní ulicí. Představuje rozměr, v němž je možné provozovat dva pruhy kolejové dopravy paralelně s individuální automobilovou doplněnou o oboustranné

parkování nebo cyklostezku při zachování širokých chodníků. Je to rozměr, od něhož je možné střední část vymezit pro hromadnou dopravu.

27 m= devět základních třímetrových modulů= o polovinu rozšířený základní modul „hlavní ulice“Značně flexibilní sedmadvacetimetrová ulice umožňuje na širokých chodnících zastavit a udržet chodce díky aktivitám v parteru. Oddělený střední dvojpruh pro veřejnou dopravu lze doplnit po obou stranách pruhem pro auta, parkováním, zálivy pro zastávky nebo cyklostezkou a před křižovatkami odbočovacími pruhy.

36 m= dvojnásobek základního modulu „hlavní ulice“V šířce devětatřiceti metrů, tedy dvojnásobku základní „městské třídy“, se rozpadá celistvost ulice a každá její strana „funguje“ sama o sobě. Pro chodce jsou již zelené pásy a středním pásem oddělené jednosměrné komunikace po stranách natolik velkou bariérou, že se nutně orientuje pouze na „svou“ stranu ulice. Prostřední pruh se, většinou uprostřed alejí, emancipuje jako samostatný prostor uličního profilu.

54 m= trojnásobek základního modulu „hlavní ulice“= limit šířky ulice= základní modul proporce náměstíTrojnásobek základní šířky „městských tříd“, padesát čtyři metrů, koreluje s proporcí nejmenších náměstí, u širšího profilu již nelze mluvit o ulici. Tato ulice již nebývá vymezena strukturou, počet proluk narůstá, výška zástavby kontrastně kolísá. Přirozená lidská potřeba se sdružovat se pak děje na těchto „liniových stavbách“ výhradně „bodech“ jako jsou zastávky, vstupy do obchodů apod.

54 x 54 m= základní modul proporce náměstí= šířka nejširší 54m ulice= trojnásobek základního 18m modulu „městské třídy“Nejmenší pražská náměstí jsou abstrahovatelná do rozměru 54 x 54 m neboli do plošné výměry 2.916 m² včetně. Jsou tak v přímém vztahu s největšími ulicemi. Takových náměstí je v Praze dle výše představené metodiky identifikace náměstí přesně čtyřicet. Jejich charakter bývá konzistentní, od kraje k okraji lze rozeznat lidskou tvář i mít přehled o „nabídce“ protějšího parteru, poskytují intimitu k lokálním aktivitám.

108 x 108 m= dvojnásobek základního modulu proporce náměstíNejčastěji jsou v Praze zastoupena náměstí abstrahovatelná do čtverců od 54 x 54 do 108 x 108 m, tedy o plošné výměře 2.916 až 11.664 m². Těchto náměstí, jejichž čtvercová proporce odpovídá dvojnásobku nejširších ulic, je devadesátpět. Je to nejrozšířenější typ náměstí. Opět nikoliv náhodou je deset tisíc metrů čtverečních typický rozměr hlavních náměstí mnoha větších českých a moravských měst (kolem 100 tis. obyvatel). Je to náměstí noblesní, v nepokleslých verzích většinou centrálně orientované, umožňující širokou škálu nejen sezónních aktivit.

162 x 162 m= trojnásobek základního modulu proporce náměstíTrojnásobek nejširších ulic tedy náměstí, jejichž plocha se vejde do čtverců hraně od 108 do 162 m, odpovídá plošné výměře od 11.664 do 26.244 m². Takových náměstí je v Praze pětadvacet. Jsou to centrální náměstí městských čtvrtí, zásadní prostranství pro urbánní strukturu, často však také historicky podmíněná nebo urbánně přeceněná a málokdy jejich proporce odpovídá skutečné atraktivitě dnešní související urbánní struktury, což se často odráží na jejich „zmenšování“ a decentralizaci pomocí parkových úprav. V závislosti na proporci je to hraniční rozměr, při němž spolu ještě různé strany námětí mohou spolupůsobit v interakci.

216 x 216 m= čtyřnásobek základního modulu proporce náměstí

V Praze je čtrnáct náměstí, jejichž plocha se vejde do čtverců hraně od 162 do 216 m, což odpovídá plošné výměře od 26.244 do 46.656 m². Je to proporce čtyř nejširších ulic. Jejich větší rozměry často představují komplikovanou situaci pro naplnění veřejným životem, zástavba na krajích se od sebe nepřiměřeně vzdaluje a parter tak již ztrácí schopnost vzájemné interakce. Tato náměstí bývají znovu řešena ne vždy nejšťastnějšími parkovými úpravami. Často bývají rozdělena na různě „atraktivní“ části v závislosti nasouvisející urbánní struktuře.

270 x 270 m= pětinásobek základního modulu proporce náměstíHorní plošný limit pražských náměstí zastupuje abstrakce plochy do čtverce o hraně 270 m, což je pětinásobek nejširších ulic, patnáctinásobek klasických osmnáctimetrových metropolitních ulic a devadesátinásobek základního třímetrového modulu. Je to tedy ohromných 72 900 m², velikost největšího středoevropského náměstí – Karlova náměstí. Do této nejvyšší kategorie, výměry od 46.656 do 72.900 m² se pak vejdou pouze dvě pražská náměstí. Tento rozměr představuje anomálii, výjimku potvrzující pravidlo. Charakter těchto náměstí je individuální a proměňuje se po jejich obvodu v závislosti na okolní urbánní struktuře. Obě strany náměstí však bývají „rozpojené“ a partery domů se „chovají“ spíše jako na hraně parku.

Mapa veřejných prostranstvíPlánování Prahy prostřednictvím veřejných prostranství je v první řadě změnou přístupu k řešení dílčích systémů. Cílem všech systémů je tvorba města. Tento jednoduchý postoj bude nadřazen všem partikulárním a rezortním zájmům. Napříště má charakter prostředí určovat, jak se v něm bude „chovat“ infrastruktura, nikoliv naopak. Uliční profil určuje šířku jízdních pruhů ne opačně, město již nesmí být pouhým „urbanistickým doprovodem dopravního řešení“. Charakter takového prostředí je možné „modelovat“ pouze skrze charakter veřejných prostranství, ztrácí smysl snažit se složitě a marně vlamovat sofistikovanými „funkčními regulativy“ do náplní soukromých parcel. Modul uličního profilu je tedy základem budoucí „regulace“. Jeho hierarchie odpovídá postavení jednotlivých lokalit vůči městu jako celku, zda jsou to sídla v krajině nebo součást města. Mimo zastavitelné území se veřejná prostranství zobrazují polygonem, uvnitř plochou. Doplňkovou vrstvu tvoří informace o veřejně přístupném parteru. Vyjadřuje vztah prostranství ke stavební struktuře, která ho determinuje. Existence služeb a obchodů v parteru poskytuje ve skutečnosti nekompromisní obraz, kde je a kde není „město“. Tato výpověď o stávající intenzitě veřejných prostranství je současně i klíčem k pojmenování deficitů a potenciálu. [ ▶ Potenciál, priority a flexibilita ]obr.s.414…………..mapa veřejných prostranství

doslov

Konec hesla „Hlavně žádné ulice“

Modernistický urbanismus vyhlásil klasickému pojetí města s náměstími a ulicemi otevřenou válku: „Zakřivená ulice je cestou osla, ne člověka.“, píše Le Corbusier ve své knize Urbanisme19. Hlavně žádné špinavé nebo dokonce nerovné ulice. Dokládá to oponentními návrhy nových a „správných“ měst (Zářící město), kde jsou pravoúhlé silnice pouhými dopravními tepnami spojujícími solitéry. Tyto spojnice dokonce bývají mimoúrovňově rozděleny, auta a lidé v přísné segregaci.

Skutečné náměstí i ulice bez ohraničení stavební strukturou mizí, prioritou jsou všudypřítomné (a proto později devalvované) parky. Úlitbou náměstí se má stát snad střecha domu (Unité d’ habitation). Urbanistický slovník moderny zhmotněný nejen Le Corbusierem, vyhovuje zejména prefabrikovaným unifikovaným sídlištím na bezcenných pozemcích. Tak byl převzat v modifikacích po celém světě. Dobrovolně se vzdal základních kompozičních prvků města, jak jej pěstovala řada generací tisíce let předtím. Dobový odpor k ulicím je možné pochopit. Mnohde bývala synonymem pro stoku. Přesto v „bezpečné a hygienické“ současnosti hlad po ulicích opět narůstá. Solitérní urbánní struktury mají totiž i nadále problémy generovat důstojná veřejná prostranství. Jsme opakovaně svědky toho, jak modernisticky komponovaná města na periferiích upadají, zatímco centra měst složená z „nezdravých“ ulic a náměstí zůstávají nejvíce ceněnými urbanizovanými lokalitami. A je lhostejné zda se jedná o -historické centrum vrstvené po generace nebo mladší, na principu geometrie založené a stále kompaktní město. Evropská města jsou důkazem, že odstředivé tendence města lze v centru „ustát“ nejsnáze skrze urbánní strukturu postavenou na ulicích a náměstích. Ta nejméně „funkcionalistická“ a hygienická zástavba – bloková – se z dnešního pohledu ukazuje tou nejvíce flexibilní, schopnou se přizpůsobit řadě nových náplní a účelů viz sešit [ ▶ Potenciál, priority a flexibilita ], což ji podstatně odlišuje právě od monofunkční solitérní zástavby modernismu. Ulice a náměstí samozřejmě nebylo nikdy možné ze světa odstranit jejich odmítáním20. Odezvy a variace na klasická městská prostranství se postupně promítaly i do nejradikálnějších modernistických urbanistických koncepcí. Z toho ve výsledku pravděpodobně plyne i nebývalý zájem o čitelná a „přiměřená“ veřejná prostranství, který provází hledání urbanistických tendencí dneška a zejména pak do budoucna.

V Praze máme dvě základní polohy – jednak souvislou a čitelnou urbánní strukturu zástavby v centrální části města a pak náhrdelník sídlišť, rozvolněné „parkové“ zástavby solitéry s vysokou ubytovací kapacitou ovšem bez funkčního parteru. Tyto dva téměř archetypální protipóly jsou samozřejmě provázeny řadou dalších typů více či méně uchopitelné rezidenční zástavby, ale z hlediska obrazu Prahy dominují tyto dvě polohy.

Centrální část města na veřejných prostranstvích současně poskytuje parter, který umožňuje umístění a provoz služeb a obchodů. Zmapování činností v parteru viz sešit [ ▶ Praha / Atlas 5.000 ] v podstatě ukazuje, kde se nachází skutečné město jako rozmanitý organismus, kde má „srdce“, kterými „směry“ slábne, kde má potenciál rozvoje a kde končí.

Absence provozu schopného parteru je naopak jednou z charakteristik pražských sídlišť. Je zřejmé, že tuto situaci není možné vnímat jako deficit, ale podstatu jejich struktury. Modernistické pojetí ideálu města jako parku ve volné zástavbě, jakkoliv někdy problematicky naplněné, představuje základní výchozí bod pro chápání reality pražských sídlišť, kterou musíme přijmout jako fakt a v níž se musíme naučit hledat a rozvíjet hodnoty. Samoúčelné zahušťování sídlišť likvidací

jejich parkového charakteru postrádá smyslu. Naopak smysluplné je hledání a rozvoj základního uličního prostoru i v rozvolněné zástavbě, podpora parkového charakteru a umožnění všech – i experimentálních – forem revitalizace původní zástavby, která v čase degraduje a její hodnota klesá rychleji než ve vnitřním městě. Jen tak je možné zabránit plíživé segregaci,

udržet a pozvednout na sídlištích kvalitu života a sociální rozmanitost. Viz sešit [ ▶ Duch plánu ], [ ▶ Třetí rozměr města ] a [ ▶ Topografie, krajina a parky ].

Město však není a nebude parkem. Novým heslem pražské metropole by raději mělo být „hlavně nějaké ulice“! Ať již na sídlištích nebo v kompaktní zástavbě, ulici je třeba rehabilitovat. Rolí města je na svém území tvořit uchopitelný základní uliční prostor a vyžadovat zřetelné hranice veřejných prostranství -tvořených strukturou zástavby natolik, aby mohly garantovat pro její obyvatele skutečnou a dostupnou kvalitu. Rolí města je tvořit jak město krátkých vzdáleností a živého parteru, tak jej kombinovat s městem klidu, široce sdílených veřejných prostranství a dostupné přírody. Viz sešit [ ▶ Hranice města a lokality ]. ……….19

Le Corbusier : Urbanisme, Paris, Crès 1925 ………..20

Možné bylo pouze jejich radikální odstranění, výsledky můžeme dlouhodobě sledovat například v Mostě.

Popis Prahy skrze veřejná prostranství, jejich kompozici a hierarchii je základním kamenem pro zpracování Metropolitního plánu. Ten je založen na chápání města skrze strukturu jeho zástavby. Veřejné prostranství je inverzním obrazem této struktury, referencí její urbánní kvality. Skrze veřejná prostranství lze živé město zobrazovat, popisovat, iniciovat a v neposlední řadě hodnotit. Chceme-li ve městě žít, musíme se na něj znovu začít dívat jako na ulice, náměstí a parky. Musíme se znova naučit nejen síť veřejných prostranství užívat, ale také ji aktivně dotvářet. Musíme si znovu uvědomit, že „obraz města“ je závislý především na formě a kvalitě veřejných prostranství.……..Na kapitolu Ulice a náměstí navazuje následující 1. dodatek, zaměřený na téma Definování veřejných prostranství a jejich hierarchie

Ulice a náměstí / město a jeho prostory/ první dodatek/ Veřejná prostranství v Metropolitním plánu

Definování veřejných prostranství a jejich hierarchie

Veřejná prostranství v Metropolitním plánuParametry prostranstvíVeřejná prostranství jsou prostory města uvnitř zastavitelného území. Vrstva veřejných prostranství vznikla v rámci Průzkumu současného stavu 2012-2013. Přičemž pro potřeby dalších koncepčních dokumentů a zejména Metropolitního plánu dochází k postupným korekcím. Hierarchie je pouze jedním z několika parametrů, který lze u veřejných prostranství určit. Prvním vymezením je již samotné definování prostranství, resp. prostoru města jako veřejného prostranství [viz sešit Ulice a náměstí] a [viz Manuál veřejných prostranství]. Zásadní je v tomto ohledu mezi veřejná prostranství nezahrnovat volné stavební proluky. Dalším parametrem je pojmenování vlastního veřejného prostranství.Často dochází k nahrazování veřejných prostranství dopravními plochami. Dopravní využití, resp. dopravní kategorizace, je pouze jedním z mnoho parametrů veřejného prostorů. Rozhodně tedy nahrazovat hierarchii veřejných prostor dopravní kategorizací. Významným parametrem je typologie veřejného prostoru, jedná se o parametr, který popisuje urbanistickou kvalitu prostoru. Mezi hlavní typy lze rozeznat ulice, náměstí a park. V neposlední řadě je pojmenování vlastního prostoru.

obr. 6……..Veřejné prostory města

Zobrazení veřejných prostranství

Reprezentace prostranství Obraz veřejných prostranství je syntetickým obrazem chápání jednotlivých elementů a jejich vztahů (blíže popsáno v základním sešitě Ulice náměstí).

Nejjednodušším způsobem je liniový model vzájemných vztahů a prostupnosti jednotlivých míst. Středová linie, která nahrazuje plochu, vede vždy od křížení (křižovatky) ke křížení dalšímu. Značnou výhodou této reprezentace je využitelnost pro počítačové vyhodnocování (například navigační systémy, včetně analýz pěších dostupností na síti veřejných prostranství). Omezením je pak nevyužitelnost plochy, což v případě veřejných prostranství, zejména pak náměstí (a parků) je zásadní. Proto tento model doplňujeme plošnou reprezentací náměstí a obecně plošných prostranství (náves apod.). Každé náměstí má svůj tvar (2D), který je jedinečný a nezaměnitelný.

Oproti uličním prostranstvím, která jsou urbanizovanou spojnicí dvou míst (1D). Základním zobrazením zůstává plošné vyjádření. Tato mapa veřejných prostranství zobrazuje skutečné hrany, zajišťující přesnou čitelnost.Výhodou tohoto zobrazení je přesné nadefinování obrysů prostranství, tedy definování pozice jednotlivých uličních čar.V našem případě jsme prostou linii obohatili údajem o střední šířce prostranství, které oproti ploše nepopisuje přesně jeho geometrii. Dalším zmíněným prostředkem je blokové zobrazení, tedy definování hran (uličních čar) veřejných prostranství.

Výpočet šířky

Obecný postup výpočtu šířky uličních prostranstvíŠířka uličních prostorů se určuje pro uliční úseky reprezentované liniemi. Po obou stranách osy ulice se vytvoří kolmice v pravidelných rozestupech po 10 m a z nich se statistickými metodami určí průměrná šířka pravé a levé strany ulice. Výsledná průměrná šířka uličního prostoru je součtem těchto dvou hodnot.

Veřejná prostranství jako základ regulace

Veřejná prostranství jsou podlahou veřejného prostoru (Jan Jehlík).

Veřejná prostranství v Metropolitním plánu představují řád.

Již na samotném začátku práce na Metropolitním plánu jsme se zavázali vycházet ze zcela nově pořizovaných průzkumů současného stavu Prahy, které byly zracovávané v rámci IPR Praha v letech 2012-2013. Oproti dříve zpracovávaným podkladům byl důraz kladen na strukturu, zejména veřejně přístupné, zpevněné a nezpevněné, plochy. Zcela nově tak vznikl podklad pro následné definování veřejných rpostranství města. Nadto obsahují tyto vrstvy informace o vzájemném překryvu (viz mosty, podjezdy atd). Hned nazačátek je nutné zdůraznit, že pro potřeby Metropolitního plánu popisujeme zvlášť veřejná prostranství parková (viz sešit Krajina) a uliční prostranství (ulice, náměstí, viz sešit Ulice a naměstí).Veřejná přístupnost je podmínkou nutnou nikoliv však postačující pro existenci veřejných prostranství. Teprve v druhém kroku se vydělují informace o zpevněnosti/nezpevněnosti, případně omezená přístupnost pouze pro pěší apod., což průzkumy rovněž obsahují. Vrstvu vybraných komunikací z průzkumů, která reprezentuje takové prostory, ve kterých není umožněn pohyb pěších, doplňuje vrstvu veřejných prostranství. Veřejná přístupnost nemusí být zajištěna neustále, řada prostor je například přes noc zavírána, toto však nezakládá požadavek na vyloučení z veřejných prostranství.

Vzhledem k povaze průzkumu jako terénního, kdy bylo celé území prozkoumáno a následně zakrasleno, nebylo možné určité informace rozhodnout na místě. Proto vrstva veřejně přístupných ploch z tohoto průzkumu je mnohem bohatší oproti deklarovaným veřejným rpostranstvím, která budou zezávazněna v Metropolitním plánu. Nejčastěji se jedná o drobné parkově upravené plochy, které požadavek na veřejnou přístupnost splňují, ale jedná se o stavební proluky a jako takové v návrhu veřejných prostranství nemohou být obsažena. Druhou skupinou jsou předprostory, nejčastěji veřejné předzahrady jednotlivých objektů, které kritéria veřejných prostransví splňují, avšak jsou vázána na to konkrétní řešení objektů, proto pro návrh regulace uličních prostranství nejsou uplatňovány. I v tomto ohledu platí, že Metropolitní plán hledá minimum nutného nikoliv opačně, tey maximum možného. Regulace stanovuje typický rozměr uličních prostranství, namísto přesného tvaru a průběhu uliční čáry. Ilustrace na protější straně zobrazuje postupnou abstrakci z průzkumu současného stavu veřejně přístupných ploch, který má povahu informace, přes aplikovanou kategoriazce zpracovanou v rámci Metorpolitního plánu po konkrétní parametr regualce v podobě typické šířky prostranství. Zároveň ukazuje definování jendotlivých transformačních ploch ve městě, kterými došlo k eliminaci výše popsaného chybovosti průzkumu (proluky) a nakonec vypadnuvší plochy veřejných předzahrad (zejména objektů občanské vybavennosti). Vrstva veřejných prostranství v Metropolitním plánu je zpracována ve větší podrobnosti, než je presentována na ilustraci. Základem je rozdělení v Pražských stavebních předpisech na nestavební bloky a uliční prostranství a nestavební části stavebních bloků.

obr. 15……Veřejné prostory města s šířkovými parametry

Uliční prostranstvísíť „kamenných“ prostranství města, obsahuje všechny ulice, náměstí a ostatní prostranství, které jsou reprezentována plochou. Tyto plochy vznikly klasifikací ploch z průzkumů (vrstva zpevněné veřejně přístupné plochy). Uliční prostranství obsahují informaci o své zpevněnosti, zejména jako tzv. zelená náměstí (kde dochází k významovému překryvu s parkovými vp, v hierarchizaci parků jsou uvedeny jako místní parky na náměstí). Výjimečně obsahují rovněž parkově upravené plochy, typicky středové zelené pruhy, které jsou však z hlediska hierarchizace parků zanedbatelné.Uliční prostranství budou v MPP značeny plochami (náměstí, prostranství), liniemi (ulice s definovanou mediánovou šířkou, viz modulová typologie sešit Ulice, náměstí). Nad toto mohou obsahovat rovněž překryvné značení o nezpevněnosti.Náměstími v pojetí MPP rozumíme městské prostory, které svým založením umožňují koncentraci nejrůznorodějších společenských událostí, od pořádání pravidelných trhů, přes umístění cirkusu až k místům pro revoluci. Pro náměstí je naprosto zásadní jeho obvod, jejich hrana, uliční čára, kde dochází k interakci s parterem okolních budov. Z tohoto důvodu

nelze nahradit tvar náměstí zjednodušující značkou a jsou popisovány plošně. Minulé století tomuto typologickému druhu dalo spoustu nových podob, a proto jsou zařazeny mezi uliční prostranství. Řada náměstí je pouhým rozšířením ulice (o kterých hovoříme nejobecněji jako o prostranstvích), mezi náměstí řadíme i návsi původně samostatných pražských vesnic. Současnost však znovu objevuje náměstí jako místo, kde lze intenzivně prožívat sounáležitost se společností (komunitou).

Specifickým druhem náměstí jsou náměstí ve volných strukturách, kdy se jedná o prostory, která jsou v jinak volné struktuře sevřena budovami. Ulice jsou oproti tomu spojnicí dvou bodů, prázdnem mezi nimi. Již samotný pojem ulice odkazuje k duté slámce (viz etymologický slovník). Proto je možné nahradit plochu, s jinak velmi členitou uliční čarou, osou ulice s mediánovou šířkou. Obdobným principem byly ulice definovány v plánech Státní regulační komise. V případě plošných vymezení uličních prostranství je možné využívání překryvných značení o nezpevněnosti. Uliční prostranství, byť je označováno za „kamenné“, je skladebnou jednotkou, nikoli regulativem pro prostranství, která mají být výhradně zpevněna.

Prostupnost stavebním blokemZejména s ohledem na vývoj v minulém století, nelze dělit město pouze zastavitelné a nezastavitelné plochy. Napříč stavebními bloky často procházejí pěší propojení, která splňují veškeré znaky veřejných prostranství, avšak nelze je zaznačit plošně. Rovněž v blokové zástavbě se nachází řada průchodů, pasáží, podchodů, které jsou veřejným prostranstvím. Podobně jako pro ulice je důležité propojení dvou míst, tak pro tato prostranství používáme pouze liniovou značku, která je charakterizována koncovými body, v případě konkrétní situace svou trasou, která může být zaznačena přesně. V MPP budou rovněž zaznačeny navrhované prostupnosti, případně průjezdnosti (jedná se o podtyp téhož). V souladu s výše popsaným trasováním jsou použity dvojí značky, samotná místa, která mají být propojena, případně místa s konkrétní trasou v místech, kde je nutné dodržení trasování.

ParkV Metropolitním plánu jsou parky základním článkem území krajiny ve městě. Parky sloužící obecnému užívání, tj. přístupné každému bez omezení, jsou dle zákona o obcích (a taktéž dle zákona stavebního, který tuto časově předcházející zákonnou úpravu potvrzuje) jedním z typů veřejných prostranství. Kromě jejich vnitřní struktury a charakteru, které Metropolitní plán vyjadřuje slovním popisem, jenž je zároveň rámcovou regulací, je z hlediska fungování podstatná významová hierarchizace parků (parkově upravených ploch). Rozlišeny jsou celkem 4 významové úrovně pražských parků, parky metropolitní, čtvrťové, lokalitní a místní.

Park ve volné zástavběVeřejná prostranství ve volných strukturách jsou nejčastěji reprezentovány parkem ve volné zástavbě. Nejedná se primárně o nezpevněné prostranství. Definování struktury vp ve volných strukturách jako inverzní matrice vůči stavebním blokům, je nemožné, vzhledem k povaze stavebních struktur, které bloky zpravidla nevytváří. Park ve volné zástavbě je vymezen principiálně jako nezastavitelná část stavebního bloku (viz PSP). Nejedná se tedy o park definovaný jako nestavební blok, ani o uliční prostranství. Většina sídlišť byla stavěna s vizí domů v dokonale prostupném parku. Tuto vizi MPP přijímá a rozvijí ji. Zároveň se většinou jedná o systém segregace motorové a pěší dopravy. Park ve volné zástavbě tedy nutně obsahuje průjezdné komunikace, včetně přilehlých parkovacích míst a cesty pro pěší. Park ve volné zástavbě nabývá celou škálu podob. Proto jsou v rámci ploch označeny místa, které jsou kvalitativně výš. Obdobně jako u uličních prostranství lze použít překryvné značení pro nezpevněné části, jsou u parku ve volné zástavbě vyznačeny zpevněné plochy. Poměr zpevněných a nezpevněných ploch bude možné stanovit jako regulativ.

ProlukaVzhledem ke způsobu jakým je zpracován průzkum současného stavu, kdy došlo k přímému terénnímu průzkumu, nelze vyloučit zanesení průzkumů o chyby. Z tohoto důvodu jsou za veřejně přístupné plochy často považovány proluky, které jsou dnes využívány nejrůznějším způsobem, nejčastěji však jako volné pozemky s náletovými dřevinami. Takovéto prostory rozhodně nelze považovat za veřejná prostranství, byť splňují požadavek na veřejnou přístupnost (tedy podmínku nutnou, avšak nepostačující). Každá taková plocha je posuzován samostatně a atribut veřejného prostranství je potvrzen nebo vyvrácen. V MPP se nebudou tyto plochy již nadále vyskytovat a bude tedy zřejmé, kde je stavět možné a kde nikoliv.

Vybrané komunikaceJakkoliv existuje snaha o eliminaci ne-prostranství uvnitř města, existují. Tyto komunikace neumožňují pohyb pěších a nelze je tedy považovat za veřejná prostranství. Avšak síť veřejných prostranství doplňují a přímo na ni navazují, proto jsou zobrazeny, nikoliv však jako plochy, ale pouze osou a odlišně od grafické reprezentace uličních prostranství.

Cesty v krajiněNa síť veřejných prostranství na rozhraní s volnou krajinou navazuje cestní síť.obr. 18…..Centrumobr. 19…..Městoobr. 21…..schemaobr. 26…..Předměstíobr. 27…..Periferie

Atraktivita uliceAtraktivita ulice je mix řady proměnných. které se navzájem ovlivňují a určují celkové vnímání ulice. Dopravní využití, šířka a aktivní parter jsou jedněmi z nich. Sestavili jsme schéma, která vůči sobě vztahuje aktivní parter a dopravní využití. Na první pohled je zřejmé, že v blízkosti nadměrně dopravně využívaných komunikací počet aktivních parterů klesá.Cílem MPP je popsání tohoto vztahu a nastavení mantinelů pro kategorie veřejných prostranství tak, aby bylo podporováno atraktivní městské prostředí. Volbou prostředků MPP, mezi které patří zejména vymezování nových uličních prostranství, bude zvýšení konektivity sítě veřejných prostranství. Zvýšená prostupnost územím podporuje způsob přemýšlení o městě jako koridorové tkáni z druhé poloviny dvacátého století.

obr. 28…..grafobr. 29…..graf

Zátěž jako proměnná v časeDopravní předpovědi ze začátku 90. let, popisující lineární směřování stále stoupající tendence nárůstu dopravy se nevyplnily obdobně jako prognóza plynule stoupajícího ekonomického vývoje Prahy a Středočeského kraje. Po desetiletí růstového vývoje je současná doba charakterizována stagnací až poklesem dopravní zátěže.Uvědomění si megalomanských proporcí, provázejících všechny dopravní stavby předchozích dekád nás vedlo k současné revizi a hledání způsobu, jak stavby, zajišťující mobilitu obyvatel dimenzovat správně za současné provázanosti celého systému všech druhů mobility obyvatel a jejich vhodného uspořádání v rámci veřejných prostranství.Snahou hledání optimálního návrhu MPP má být nalezení vhodné míry dopravní zátěže s ohledem na kvalitu obytného prostředí ulice. Připravili jsme proto mapu vývoje sčítání vozidel na jednotlivých uličních úsecích v Praze namísto zjednodušujícího pohledu přes kordony. (odkaz na xxx? ročenka?). V Metropolitním plánu je na veřejná prostranství kladen velký důraz, proto i dopravní využívání je vztahováno vůči jednotlivým ulicím. Je patrné, že zejména v centru a jeho okolí dochází k mírným, avšak trvalým poklesům.. obr. 28…..vývoj dopravního využívání

Zátěž jako proměnná významu ulicePo desetiletích rozštěpeného vývoje chápání dopravní infrastruktury a urbanismu je složité nalézt vzájemné souvislosti, avšak pro 21. století jsou tyto zásadní. Metropolitní plán ve všech svých pravidlech usiluje zejména o vyváženost. Proto již na samotném počátku prací byl připraven katalog pražských tříd, ve kterém byly uvedeny parametry jednotlivých tříd včetně údajů o dopravním sčítání v delším časovém horizontu. S pomocí těchto vzorků a následných analýz byla připravena následující mapa, ve které je vůči sobě vztaženo dopravní využívání a množství aktivního parteru v ulici. Je zřejmé, že atraktivní městské prostředí vzniká v částech se středním zatížením. Dopravní využívání tak lze chápat jako

množství energie proudící uličním prostorem. V krajních polohách je tento vztah poškozován nadměrnou dopravní zátěží, nebo naopak nedostatečnou dopravní obsloužeností, která způsobuje periferizaci. Vzniklá periferizace s sebou nese jak koncentraci dopravního využívání a zároveň koncentrovaná obchodní centra.

obr. 28…..vztah aktivního parteru a dopravního využívání

Hierarchie uličních prostranství Na základě předchozích prací v rámci Institutu plánování a rozvoje (resp. Útvaru rozvoje města) byly definovány popisy hierarchických úrovní (samostatně pro uliční prostranství a samostatně pro parková prostranství). Na jejich základě byly sestaveny kritéria pro rozhodování o a specifických podkladních vrstev došlo k expertnímu posouzení jednotlivých jednotlivých prostranství a zařazení do hierarchických úrovní. Použit byl systém čtyř jednotlivých posouzení, dva členové z Kanceláře veřejného prostoru a dva z Kanceláře metropolitního plánu) a jejich vzájemné porovnání. V několika krocích postupného zpřesňování a hledání výsledku.

Kritéria pro významVytvoření jednotlivých hierarchických úrovní vychází z celoměstkého pohledu. Nejedná se tedy o popis nejvýznamnějších prostor v jednotlivých sídlech Prahy, tedy v samotné Praze a tzv. přípraží, ale naopak všechna veřejná prostranství jsou popsána jedním způsobem. Tato jednotlivá prostrantví samozřejmě sítem nepropadnou, ale jsou zachycena v úrovních nižších. Pro rozčlenění byly použity následující kritéria:

obraz města:

— Je prostranství všeobecně známé nebo je na něm známý

výhled na pražské panorama?

— Je prostranství krystalizačním místem lokality? Je vztažným

místem lokality podporujícím čtení města a fungujícím pro orientaci ve městě?

prostorový význam:

— Je prostranství určujícím kompozičním prvkem čtvrti nebo

lokality? Jsou parametry prostorového založení veřejného prostranství velkorysé? (např. větší šířka, délka ulice, osový směr k významnému cíli, rozloha prostranství, páteřní cesta)

— Je prostranství významným historickým místem, osou nebo

cestou? Je prostranství důležité z hlediska vývoje struktury města? (např. stará zemská cesta, historické jádro osídlení)

— Je prostranství důležitým propojením částí města nebo

propojuje hierarchicky výše postavená prostranství?

využívání prostoru:

— Je prostranství živé? (vysoká frekvence pohybu pěších,

cyklistů, vyšší množství dějů)

— Je prostranství uzlem veřejné dopravy, významnou trasou

veřejné dopravy nebo významnou křižovatkou veřejné dopravy? Je prostranství důležité pro síť veřejné dopravy? (např. je zde stanice metra, tramvajová trasa nebo frekventovaná autobusová trasa)

— Je prostranství významným pobytovým prostorem, je častým

rekreačním cílem nebo místem setkávání? Místem, kde se lidé zdržují? Má vysoký společenský význam?

— Vytváří prostranství předprostor důležité veřejné instituci,

stavbě občanské vybavenosti nebo kulturního centra? Má vysoký reprezentativní význam?

— Je parter přilehlé zástavby živý? Vymezuje prostranství

zástavba, která obsahuje z většiny založený parter, nebo pořádají se na prostranství pravidelně trhy? Má vysoký ekonomický/obchodní význam?

V rámci příprav Metropolitního plánu Prahy dochází k obohacení vrstvy veřejných prostranství o jejich hierarchizaci. Dříve zpracované územní plány pracovaly pouze s dopravními plochami, kterým přisuzovaly vyšší význam ve městě, případně s výběrem nejvýznamnějších ploch urbánního významu. Toto rozdělení nereflektovalo význam jednotlivých prostranství ve městě. obr. 36…..hierarchie veřejných prostranstvíobr. 38…..příklady VP

Metropolitní uliční prostranstvíDo struktury města je zapotřebí vkládat nové vrstvy, které budou rozvíjet obraz veřejných prostranství. Tato vrstva musí být současná a sebevědomá. Jedině tak lze rozvíjet Prahu jako metropoli, tedy mateřské město, které může být vzorem pro zbytek měst. Metropolitní vrstvou městských prostor v

Metropolitním plánu označujeme návrh hlavních městských tříd pro metropolitní Prahu 21. století.

Metropolitní park Je parkem, který z hlediska své plošné výměry, ale rovněž dostupnosti, vybavenosti, intenzity údržby a často i specificky laděného charakteru (přírodní danosti, zaměření – vybavenost) má význam pro rezidenty celého města a rovněž pro návštěvníky. Jedná se o park, který může být hlavním cílem vícehodinového výletu, a to obvykle nejen z důvodů vysokých přírodních a krajinářských hodnot, ale i možností zábavy, kultury, sportu. Potenciálně se jedná o park – ikonu města.

obr. 40…..hierarchie veřejných prostranství

čtvrťová uliční prostranstvíVEŘEJNÁ PROSTRANSTVÍ TÉTO ÚROVNĚ JSOU KOSTROU MĚSTSKÝCH PROSTORŮ. ZAHRNUJÍ NEJENOM ŽIVÉ MĚSTSKÉ TŘÍDY S AKTIVNÍM PARTEREM, ALE ROVNĚŽ DALŠÍ VÝZNAMNÉ ULICE, KTERÉ VYTVÁŘÍ BOHATÉ A KVALITNÍ MĚSTSKÉ PROSTŘEDÍ. DO TÉTO ÚROVNĚ PATŘÍ ULICE, TEPNY, KTERÉ PROPOJUJÍ JEDNOTLIVÉ ČTVRTI MĚSTA DO JEDNOHO ORGANISMU SPOLEČNĚ S HLAVNÍMI NÁMĚSTÍMI. JEDNÁ SE O NEJDŮLEŽITĚJŠÍ PROSTORY VE MĚSTĚ. JELIKOŽ PROSTORY V TÉTO ÚROVNI PŘEDPOKLÁDAJÍ URČITOU ŽIVOST, JE U NICH VEŘEJNÝ PARTER VYŽADOVÁN. Ze čtvrťové úrovně se vyděluje určitá skupina městských prostor, která svým významem hranici města překračují a stávají se regionálním až národním symbolem. Nedosahují na metropolitní úroveň, neboť z Prahy nevytváří metropoli, ale rozvíjí její význam již v současnosti.

čtvrťový park Je parkem, který z hlediska své plošné výměry, ale rovněž dostupnosti, vybavenosti, intenzity údržby a často i specificky laděného charakteru (přírodní danosti, zaměření – vybavenost) má význam pro rezidenty celého města a rovněž pro návštěvníky. Jedná se o park, který může být hlavním cílem vícehodinového výletu, a to obvykle nejen z důvodů vysokých přírodních a krajinářských hodnot, ale i možností zábavy, kultury, sportu. Potenciálně se jedná o park – ikonu města.

obr. 42…..hierarchie veřejných prostranství

lokalitní uliční prostranstvíTělo veřejných prostranství doplňuje čtvrťová úroveň, která obsahuje jednotlivé důležité propojky, lokalitní třídy a významné ulice městských čtvrtí. Společně vytváří tělo veřejných prostranství. Obdobně jako čtvrťová úroveň definuje kvalitu městského organismu, v jeho konektivitě a tepu, tak lokalitní úroveň definuje obytnost jednotlivých lokalit. Většina ulic v této úrovni se vyznačuje nespojitým aktivním parterem. Jejich charakter vychází mnohem více z polohy ve městě. Podobně čtvrťová náměstí svým charakterem odpovídají využívání v rámci městské čtvrti. Ulice v této úrovni jsou většinou

propojeními v rámci jedné čtvrti, kdy propojují jednotlivá důležitá místa.

lokalitní park Je parkem, který z hlediska své plošné výměry, ale rovněž dostupnosti, vybavenosti, intenzity údržby a často i specificky laděného charakteru (přírodní danosti, zaměření – vybavenost) má význam pro rezidenty celého města a rovněž pro návštěvníky. Jedná se o park, který může být hlavním cílem vícehodinového výletu, a to obvykle nejen z důvodů vysokých přírodních a krajinářských hodnot, ale i možností zábavy, kultury, sportu. Potenciálně se jedná o park – ikonu města.

obr. 44…..hierarchie veřejných prostranství

místní uliční prostranstvíPojmenovaná (zobrazená) veřejná prostranství. Doplňují hierarchicky vyšší úrovně veřejných prostranství a vytváří celistvou síť. Jsou běžnými (každodenně využívanými) obytnými ulicemi města. Z tohoto důvodu je jejich kvalita rozhodující pro obyvatele města.

místní park Je parkem, který z hlediska své plošné výměry, ale rovněž dostupnosti, vybavenosti, intenzity údržby a často i specificky laděného charakteru (přírodní danosti, zaměření – vybavenost) má význam pro rezidenty celého města a rovněž pro návštěvníky. Jedná se o park, který může být hlavním cílem vícehodinového výletu, a to obvykle nejen z důvodů vysokých přírodních a krajinářských hodnot, ale i možností zábavy, kultury, sportu. Potenciálně se jedná o park – ikonu města.

obr. 46…..hierarchie veřejných prostranství

Aplikace hierarchie veřejných prostranství

Účel pro Metropolitní plánPředevším deklarovat, že význam veřejných prostranství nespočívá pouze v dopravní zátěži. Regulace pro metropolitní, městskou, čtvrťovou úroveň

Provázanost s dalšími navazujícími dokumenty Hierarchie veřejných prostranství stanovená v Metropolitním plánu by měla sloužit i navazujícím dokumentům Sekce detailu města IPR. Připravovaná koncepce rozvoje veřejných prostranství, strategie koncepční přípravy investičních záměrů ve veřejných prostranství hl. m. Prahy a některé plug-iny k Manuálu tvorby veřejných prostranství (např. katalog vybavení veřejných prostranství) by měly navázat větším detailem a hierarchii případně rozvést o podrobnější informace pro účely těchto dokumentů. V rámci těchto dokumentů dokumenty bude hierachie sloužit především jako interní dokument pro základní orientaci při

nakládání s veřejnými prostranstvími. Určaná bude především pro smosprávu hl. m. Prahy a její výkonné složky, odbory MHMP a ostatní městské organizace včetně IPR. Městkým částem může sloužit jako podkald obdobně například při přípravě záměrů do veřejných prostranství, při alokování investic, při přípravě dalších dílčích plánů veřejných prostranství.

V rámci těchto dokumentů by plán hierarchie veřejných prostranství měl sloužit jako podklad při určování míry regulace městem, priorit a výše investic, kvalitativního standardu veřejných prostranství, postupu navrhování při procesu tvorby veřejných prostranství. Účel hierarchie vyplývá i z inspirace zahraničními městy např. Curych (Bedeutungsplan).

— Míra regulace města, zodpovědnost za investice, správuČím vyšší je hierarchie veřejného prostranství, tím vyšší autorita se podílí na investicích do těchto veřejných prostranství, na procesu jeho tvorby a zodpovědnosti za veřejná prostranství. Veřejná prostranství metropolitního a celoměstského významu vyžadují zapojení kraje či státu. Při nakládání s veřejnými prostranstvími čtvrťového, lokalitního či místního významu je vhodná větší role městských částí.

— Priorita výše investic Čím vyšší je hierarchie veřejného prostranství tím vyšší mohou být investice na úpravy, či náklady na údržbu. Na základě hierarchie volím ze škály dražších po levnější materiály. Účelem hierarchie je pomoci alokovat investice a určit výši investic do jednotlivých veřejných prostranství.

— Kvalitativní Standard veřejných prostranstvíOd hierarchie veřejích prostranství se odvíjí standard veřejných prostranství. Základní standard by měla splňovat všechna veřejný prostranství. Čím vyšší je hierarchie prostranství tím vyšší může být standard použitých materiálů a vybavení. NA základě hierarchie lze volit od specifických po standardizované materiály, prvky a detaily. Veřejná prostranství ve vyšší hierarchie vyžadují také vyšší požadavek na kvalitu parteru nejen podlahy, ale i přilehlých budov pokud je to dle charakteru zástavby možné.

Postup navrhování, proces tvorby, plánovací proceduraNa základě hierarchie veřejných prostranství je třeba volit postup při plánovaných rekonstrukcích a záměrech na veřejných prostranstvích a to od individuální přístupu u nejvýznamnějších veřejných prostranstvích po čistě standardizovaný postup u nejméně významných. U nevýznamnějších veřejných prostranství je žádoucí vypsání mezinárodní soutěže městem. U veřejných prostranství městského nebo čtvrťového významu může být žádoucí vypsání soutěže nebo výběrového řízení městem nebo městskou čtvrtí. U nejméně významných soutěž není nutností.

— METROPOLITNÍ ÚROVEŇ

zpravidla město + stát/kraj se podílízpravidla se pro tato prostranství vypisují mezinárodní soutěžežádoucí je použití specifických materiálů a specificky navržených prvků vybavení

— ČTVRŤOVÁ ÚROVEŇ

zpravidla město + městská část se podílízpravidla se projetk na tato prostrasntví zadávají externě na základě výběrového řízení či soutěžepoužívají se specifické ale i standardní materiály a vybavení

— LOKALITNÍ ÚROVEŇ

zpravidla město nebo městská část zpravidla projekt zpracovává architekt/projektant města či městských částí, IPR kancelář projektů a soutěžívychází se z Manuálu tvorby veřejných prostranství hl. m. Prahy, používají se převážně standardní materiály a prvky, vybírá se z katalogu vybavení

— MÍSTNÍ VÝZNAM (ZBYLÁ PROSTRANSTVÍ) ÚROVEŇ

úpravy se řeší dle Manuálu tvorby veřejných prostranství hl. m. Prahy, používají se standardní materiály a prvky, vybírá se z katalogu vybavení

obr. 50…..graf

Město

Stabilizovaná obecně akceptovaným geometrickým plánem na základě historického konsenzu ustavovaného v řádu století až desetiletí.Většinově složena z objektů vystavěných v období mezi průmyslovou revolucí a první světovou válkou, rozložená mezi bloky činžovních domů se službami v parteru, sídla institucí a solitéry nových typologických objektů jako jsou divadla, nádraží, továrny muzea, výstaviště aj.

Koncipována na koňský potah, v parteru je středně provázána s provozemsouvisejícího veřejného prostoru.Tvořena kompaktními pravidelnými bloky vymezenými ulicemi, pasážemi a většinou parkovými náměstími, bloky jsou uspořádanými do čtvrtí (oblastí, které lze obejít za čtvrt hodiny).

Intenzivně plošně využita, obsahuje minimum rostlého terénu, přírodní terén se vyskytuje v řízené formě alejí, parků a v parky transformovaných náměstí, občas také předzahrádek a parkových vnitřků bloků, veškeré parky a zahrady jsou jasně definovány a stabilizovány.

Tvořena naplánovanou, geometrickou strukturou středního měřítka.

Reference : první vymezení 2013-09-01obr. 52….. Vyhodnocení jednotlivých uličních úseků

Reference : Zürichobr. 52….. hierarchie veřejných prostor

PLÁN VÝZNAMNÝCH MĚSTSKÝCH PROSTOR 2010V plánu je vyznačena síť hlavních veřejných prostor, které jsou rozděleny do různých kategorií podle důležitosti (v rámci městské čtvrti, celého města, regionu či mezinárodního významu). Významné městské prostory splňují nejméně pět z následujících kritérií:

„Obraz“ města: - všeobecně známé místo- významná hlavní či lokální osa

Využití:- důležitý a často využívaný prostor- vysoká frekvence pohybu (pěších a cyklistů)- důležité propojení- důležitý rekreační/pobytový prostor- důležité kulturní centrum

Kvalita prostoru:- výhledy, park, vodní prvek, historické centrum- významný z urbanistického hlediska - potenciálně atraktivní

… tato kapitola navazuje na část Struktury a hierarchie obrazu města, kapitoly Krajinná kompozice a hierarchie. Parky jsou v Metropolitním plánu vnímány jako krajina ve městě. Tyto se dále hierarchizují, zejména z důvodu zdůraznění jejich významu.

Hierarchie krajinyV krajině lze obtížně hledat a nalézat hierarchii v uspořádání jejích dílčích složek či celých typů krajin ve smyslu nadřazenosti významu (např. z hlediska státu nad významem „jen“ pro město či jeho část).

Krajinu vnímáme jako přetržitou a nepřetržitou zároveň – vnímáme dílčí složky krajiny, jejich kombinaci. Vnímáme krajinná rozhraní – ostrá, ale i pozvolná, tekoucí. Vnímáme horizonty a obzory – ohraničené či jakoby nekonečné.

Krajina má své obyvatele a návštěvníky, přičemž nelze jednoduše konstatovat, že krajina více osídlená či navštěvovaná má (celo)státní význam, zatímco krajina téměř opuštěná význam lokální. Je krajina s výskytem evropsky chráněného brouka významnější, než krajina bez brouka? Ani z tohoto úhlu pohledu hierarchizace nefunguje. Ba dokonce: ani v případě zdánlivě jasně hierarchizované sítě ÚSES (diferenciace na nadregionální, regionální či místní úroveň ÚSES je metodicky stanovena) neplatí, že místní (lokální) úroveň je méně významná, než regionální, neboť teprve ÚSES ve své komplexní podobě, tvořené všemi úrovněmi, může být považován za reálně či alespoň potenciálně funkční.

Krajina ve městěVýjimkou z pravidla je krajina ve městě, a to jedna její část,

celkově pro zjednodušení označená jako parky. Hierarchizovat parky má smysl z několika důvodů. V Praze se tím nejdůležitějším může jevit důvod související se správou parků, zejména s jejich údržbou, obnovou a rozvojem. Praxe je taková, že o parky dosud označené jako „celoměstsky významné“ (jsou pouhé čtyři – Stromovka, Petřín, Letná, Vítkov) se stará Magistrát hl. m. Prahy, zatímco ostatní jsou svěřeny městským částem (s dopady na jejich rozpočet). Do hierarchizace parků se promítá jejich návštěvnost, plošný rozsah, konkrétní poloha a, v případě některých z nich, specifický charakter, který pro svoji unikátnost a pozitivní působení na člověka je vyhledáván nejen rezidenty, ale i vnějšími návštěvníky.

V jistém smyslu by bylo možno uvažovat obdobně i v případě chráněného území dle obecné ochrany přírody a krajiny25

– přírodního parku.26 Ovšem detailnější odstupňování než do dvou kategorií není racionální provést. Pak lze konstatovat, že území vymezená jako Přírodní park Šárka - Lysolaje a Přírodní park Prokopské a Dalejské údolí mají význam zřetelně přesahující hranice Prahy, ostatních 10 přírodních parků má význam pražský, přičemž eventuální vyšší význam některé konkrétní části území přírodního parku lze odvozovat např. od přítomnosti vyhlášeného maloplošného zvláště chráněného území přírody dle zákona č. 114/1992 Sb. či památkově chráněného území či objektu dle zákona č. 20/1987 Sb.

SHRNUTÍ : Hierarchické členění v krajině nezastavitelných území je v Metropolitním plánu užito v případě parků, kde umožňuje jasně definovat, jak je to které „zelené veřejné prostranství“ důležité v systému fungování města i jeho „zahraniční politiky“.

22Ve starší kralupsko-zbraslavské skupině se zejména jedná o vulkanity a jejich tufy (ryolit, bazalt, intruzivní andezity) a tmavé metamorfované břidlice, droby a vložky buližníků, jižněji od hranic Prahy v mladší štěchovické skupině téměř výhradně o tmavé metamorfované břidlice, droby, slepence a prachovce, místy s žilami porfyritu. 23Kralupsko-zbraslavská skupina – tmavé metamorfované břidlice, droby, prachovce, misty s transgresí vulkanické facie spodního proterozoika šáreckého souvrství 24Poněkud mýtizované změny tohoto územního plánu probíhající po dobu jeho platnosti jsou v celkovém kontextu spíše jen detailem, byť v konkrétních případech (např. tzv.povodňová změna č. Z 0720/00) a pro konkrétní území a občany i významným.25Zákon o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb., § 12. 26V této souvislosti je na místě uvést, že tato kategorie nesla dle legislativy platné před 1. 1. 1993 označení „oblast klidu“, které poměrně jasně předznamenávalo její význam.

Krajina je kouzelný palimpsest, zápisník historie, v němž se napsaná slova překrývají, ale přesto mohou být rozluštěna.“FREDERIC WILLIAM MAITLAND, 2000

KOMPOZICE KRAJINYKrajinné rozhraní a významná nezastavitelná území ve městě.

krajinné rozhraníměstská džungle - potenciál pro rozvoj krajiny nebo městanezastavěné území za městemnezastavitelné území ve městěsídlo v krajině

ParkyV Metropolitním plánu jsou parky27 základním článkem území krajiny ve městě. Parky sloužící obecnému užívání, tj. přístupné každému bez omezení, jsou dle zákona o obcích28 (a taktéž dle zákona stavebního, který tuto časově předcházející zákonnou úpravu potvrzuje) jedním z typů veřejných prostranství. Kromě jejich vnitřní struktury a charakteru, které Metropolitní plán vyjadřuje slovním popisem, jenž je zároveň rámcovou regulací, je z hlediska fungování podstatná významová hierarchizace parků (parkově upravených ploch). Rozlišeny jsou celkem 4 významové úrovně pražských parků, parky metropolitní, čtvrťové, lokalitní a místní.29

HIERARCHIZACE PARKŮvýznamná lesnatá území na okraji Prahymetropolitní parkčtvrťový parklokalitní parkmístní parkměstská džungle - potenciál pro rozvoj krajiny nebo města[ podklad : osy uličních profilů / TSK, 2013 ]

1 / METROPOLITNÍ PARK Je parkem, který z hlediska své plošné výměry, ale rovněž dostupnosti, vybavenosti, intenzity údržby a často i specificky laděného charakteru (přírodní danosti, zaměření – vybavenost) má význam pro rezidenty celého města a rovněž pro návštěvníky. Jedná se o park, který může být hlavním cílem vícehodinového výletu, a to obvykle nejen z důvodů vysokých přírodních a krajinářských hodnot, ale i možností zábavy, kultury, sportu. Potenciálně se jedná o park – ikonu města.

2 / ČTVRŤOVÝ PARK Park, který plní úlohu významného místa pro odpočinek, relaxaci, sport, zábavu zejména rezidentů části města – čtvrti, a čtvrtí sousedních.

* Pro kategorie metropolitních a čtvrťových parků platí, že v základním členění města do lokalit jsou vymezeny jako samostatné lokality parků (výjimkou je Vyšehrad).

3 / LOKALITNÍ PARKÚzemí, přibližně naplňující svým plošným rozsahem a vnitřní strukturou definici vydané normotvorným úřadem (ČSN), v hierarchické úrovni však s hlavním významem pro obyvatele a návštěvníky území dané lokality (a lokalit sousedních).

4 / MÍSTNÍ PARKZpravidla území malého plošného rozsahu, avšak s údržbou vegetačních ploch a obvykle i s dílčí vybaveností mobiliářem. Zejména dílčí plochy ve volné zástavbě sídlišť, často parkově upravené plochy u dětského hřiště, „zeleň“ u zastávky MHD, součást drobných pietních míst apod. Specifickým druhem parků jsou parky ve volné zástavbě. V hierarchickém zatřídění mají nejčastěji pozici místních parků, v kompozici modernistické zástavby sídlišť však mohou mít i pozici lokalitních parků. Velká sídliště zejména ze 70. a 80. let 20. století mají obvykle jeden "centrální park", který v hierarchii má pozici parku čtvrťového.

Deficity parkůNa významovou diferenciaci parků do 4 hierarchických úrovní navazuje v Metropolitním plánu posouzení dostupnosti stávajících parků. Zjištěné deficity ve výskytu vedou k úvahám o vhodnosti a potřebnosti doplnění „obsloužení území“ parky, zejména tam, kde existují příznivé územní předpoklady (plošný rozsah, poloha vůči zastávkám MHD či cyklostezkám, vlastnictví pozemků, aktuální stav využití apod.). Výkres deficitů bude v podobě mapového schématu

součástí Odůvodnění Metropolitního plánu, tak, aby dokladoval návrh řešení parků ve výrokové části plánu v položkách transformačních (event. i rozvojových) ploch.

Deficity předkládané v podobě mapového schématu byly vztaženy ke všem čtyřem významovým úrovním pražských parků – v této fázi jde o to představit metodický přístup a možnosti využití, „odladění“ bude, mj. i v souvislosti s konečnou podobou vstupních informací,30 představovat další krok.

Pro znázornění deficitů jsme určili ekvidistanty jednotlivých kategorií:1 / Metropolitní park – 1 500 m2 / Městský / čtvrťový park – 800 m3 / Lokalitní park – 400 m4 / Místní park – 100 m

DEFICITY PARKŮ : PĚŠÍ DOCHÁZKOVÁ VZDÁLENOST100 m400 m800 m1.500 mdeficit parků[ podklad : osy uličních profilů / TSK, 2013 ]

C / Požadavky na propojení v lokalitách otevřené krajinyTato propojení nejsou součástí kompozice veřejných prostranství, nýbrž koncepce krajiny. Navazují na již založenou příp. navrhovanou síť uličních prostranství / pěšiny v zastavitelném území a na stávající cestní síť v krajině. Podporují dostupnost a prostupnost volné krajiny, jsou významné hlavně v místech křížení pěších cest a plánovaných (bariérových) staveb dopravní a technické infrastruktury.

s.366

Prostupnost krajiny

Pro území města i krajiny za městem je jednou ze základních hodnot možnost volného přístupu do území veřejných prostranství a volného průchodu krajinou.

K respektování, zachování a posílení této hodnoty jsou v Metropolitním plánu v nezastavitelném území vymezovány např. veřejně přístupné účelové komunikace, stezky, pěšiny, v zastavitelném území uliční síť, obslužné komunikace atd.

Prostupnost krajiny ve městěMěstská krajina je prostupná zejména uliční sítí a navazující sítí pěších cest a cyklostezek. Metropolitní parky, městské čtvrťové parky, lokalitní parky a místní parky tvoří základní strukturu krajiny ve městě. Struktura se místy vyznačuje svou neprostupností a nepropojeností s ostatními veřejnými prostranstvími.

Prostupnost krajiny za městemObecně platí, že prostupnost krajiny v nezastavěném a nezastavitelném území je jedním ze základních rysů krajiny a míry

její užitnosti, a to jak v pohledu ekonomickém (zemědělství, lesnictví, rybářství, myslivost, těžba a zpracování surovin atp.), tak nadstavbovém (možnosti využití pro sport, rekreaci, relaxaci a oddych člověka – podíl na kvalitě života v daném konkrétním místě, městě). Přístup do krajiny, zejména krajiny za městem, upravuje zákon č. 114/1992 Sb. v § 63, který stanovuje např. právo každého na průchod krajinou (nikoliv absolutní – uvedena jsou omezení) či nezbytnost souhlasu orgánu ochrany přírody v rozhodování o možnosti zrušení či zřízení účelových komunikací, stezek či pěšin. Zároveň určuje obci, tedy i Praze, povinnost vést přehled o veřejně přístupných účelových komunikacích, stezkách a pěšinách v obvodu své územní působnosti. Odlišným úhlem pohledu je nazírána prostupnost pro živočichy (zejména volně žijící a zejména pro vyšší savce – migrační koridory) a rovněž částečně odlišně je posuzována a hodnocena prostupnost krajiny pro biotu obecně (biokoridory ÚSES).Tato prostupnost byla detailně zkoumána v rámci pochozích průzkumů pro ÚAP 2014. V termínu březen 2014 není ještě finální verze k dispozici, v termínu červen 2014 bude část týkající se prostupnosti, zejména volné krajiny, doplněna.

27 Definice v MP vychází z definice stanovené pro účely české technické normalizace jako „objekt zeleně ztvárněný do charakteristického kompozičního celku o výměře nad 0.5 ha a minimální šířce 25 m“. Za tzv. menší parkovou úpravu je pokládán „menší objekt zeleně (do 0,5 ha) ztvárněný zpravidla podle sadovnických zásad“. Pro doplnění ještě uvádíme, že objektem zeleně je „prostorově vymezený útvar, tvořený jedním nebo více prvky zeleně“, prvkem zeleně „základní skladebná jednotka objektu zeleně“ a zeleň „soubor tvořený živými a neživými (přírodními nebo umělými) prvky zeleně“. Vše v ČSN 83 9001 Sadovnictví a krajinářství – Terminologie – Základní odborné termíny a definice.28 Zákon č. 128/2000 Sb., § 34. 29 Mimo rámce vlastního řešení Metropolitního plánu, zejména v souvislosti s možnostmi získání finančních prostředků z disponibilních dotačních titulů, je pátou možnou kategorií „přeshraniční“ park, tj. park, spíše krajinná oblast, s regionálním významem (významem pro region Praha + Střední Čechy). Svou podstatou objekt nikoliv územně – plánovací činnosti, ale politicko – sociálních strategií, může být naznačen v rámci výkresu širších vztahů v Odůvodnění Metropolitního plánu.30 Stávající výsledky zkoumání představují stav k datu únor 2014, kdy byly zapracovány relevantní podklady získané od městských částí a výstupy z mapování 1 : 5.000 pro účely aktualizace ÚAP 2014 (pracovní materiál IPR hl. m. Prahy – dokončeno bude v termínu červen 2014).

doslov „Praha se vylila přes okraj vltavské kotliny a prosakuje sídlišti a hypermarkety do venkovní krajiny. Zároveň se však projevuje postagrární obrat krajinného vývoje směrem k revivalu divočiny. A divoký les dnes znovu čenichá za svodidly dálnic, kolonizuje úhory a dvory opuštěných továren, podmaňuje si staré sady, prosakuje do města sterými cestami. Kde jste, obdělaná pole a úpravné parky poloviny minulého století?“

JIŘÍ SÁDLO : Krajina pražského east endu, 2004

Základní hodnotou, kterou Metropolitní plán přisuzuje krajině evropského velkoměsta a jeho bezprostředního zázemí, je hodnota vizuální krásy (psychický prožitek člověka) a rekreační využitelnosti (užitek pro psychické a fyzické zdraví člověka). To, že v krajině probíhá množství více či méně důležitých procesů, aktivit, to, že krajina je životním prostředím nejen pro člověka, ale i pro ostatní živočichy a rostliny, neopomíjíme, ovšem adorace jakékoliv z těchto „funkcí" je možná nikoliv při komplexním přístupu, který by měl být vlastní územnímu plánování, ale při přístupu úzce oborovém. Člověk má ve svém genomu fixovánu pudovou libost vůči lesostepní krajině, která byla zemědělsky kultivovatelná relativně primitivními -technologiemi. „Parkově upravená“ původní, od neolitu zčásti i kulturní step byla v Evropě životním prostředím člověka, pronikání do hlubokých hvozdů nastalo až vlivem vnějších okolností (klimatických změn, nárůstu počtu obyvatel a tedy hledání nových zemědělsky využitelných teritorií). Život ve velkoměstech je etapou posledních několika staletí. Otevřená parková krajina je obecně vnímána velmi kladně, je symbolem krásy a silného emocionálního prožitku (v Evropě krajina v Toskánsku, v Česku krajina v Bílých Karpatech). Cílem pro uspořádání krajiny na okraji evropského velkoměsta, krajiny, která byla po stovky generací zemědělskou činností kultivována do podoby parkové krajiny, je korigovat trendy posledních desetiletí, které tuto krajinu devastují a rozmělňují její, v případě Prahy neobyčejně komfortní, přírodní danosti. Jedná se zejména o suburbanizaci, pošetile napodobující prvotní americké vzory a tedy i dnes již odhalené cesty do pekel (pražská suburbanizace šílí, vymknuta z kloubů, parafrázujeme-li Hamleta), a zemědělskou velkovýrobu na nekonečných lánech, která je zcela absurdně formou dotace na plochu podporována z přerozdělovaných příspěvků členských zemí do rozpočtu EU. Zatímco k regulaci prvního ze zásadně negativních jevů ve volné krajině může Metropolitní plán přispět (byť pouze v územním rozsahu správních hranic města a v rámcích, které vytvořil ÚPn SÚ 1999 se svými změnami), velikost tzv. půdních bloků obhospodařovaných zemědělských pozemků ovlivnit může pouze velmi omezeně, prakticky jen formou určení tras biokoridorů ÚSES (event. jednotlivých biocenter) na ZPF.31 Dalšími dvěma negativními jevy, které u většiny lesníků nebo přírodovědců pravděpodobně negativní asociace nebudí, je absence zemědělského obhospodařování méně úrodné půdy projevující se obrovským nárůstem ploch. dlouhodobých úhorů a zalesňování jako forma nejlevnější „péče“ o krajinu. Kulturní krajina ještě na začátku 20. století výrazně parkového charakteru32 se pod vlivem těchto skutečností mění v prapodivně strukturované území bezkoncepčně rozvíjených suburbií, mastodontních dopravních staveb s logistickými „parky“ (sic!), ploch intenzivně (= velkoplošně) zemědělsky a intenzivně (dřevoprodukčně) lesnicky využívaných, doplněných o území s absencí péče a tedy rozvíjející se „antropogenní přírodou“,33

která může mít dílčí přírodovědecké hodnoty, v zázemí velkoměsta však znamená nevyužitý potenciál, chaos, nepořádek a nebezpečí.34 V rozbité krajině těžko nalézti řád, klid, nirvánu.Příměstská krajina má zpět získat charakter parkové krajiny, už pouhý pocit libosti z krajiny má výrazný kladný zdravotní účinek. Krajina vnímaná jako krásná iniciuje člověka k jejím návštěvám, které jsou většinou spojeny i se sportovně-rekreačními aktivitami. Krásná krajina v   zázemí krásného města – ideál pro intenzivně obývané životní prostředí 21. století.

31 Organizaci ZPF určují projekty pozemkových úprav v působnosti MZe ČR.32 „Dnešní stav je výsledkem toho, když se nechá příroda půlstoletí na pokoji. Ovšem pozor, taková strategie nezasahování je právě specifickou zvláštností současnosti – ve vnitřních Čechách se přece příroda zásadně nenechávala na pokoji přinejmenším od neolitu.“ SÁDLO J. : „Krajina pražského east endu“. In: Vesmír 83, 09/2004, str. 525 – 530.33 Jiří Sádlo užívá termín „nová divočina“.34 „Dobrý obraz prostředí dává jeho uživateli pocit emocionální jistoty a bezpečí“. LYNCH K. : The Image of the City. 1960.

Město a krajina. Krajina a město. Město v krajině. Krajina ve městě. Město už nemá hradby. Městské a neměstské se prolíná, překrývá, splývá. Vnější vstupuje do vnitřního, vnitřní se rozpíná do vnějšího. Neuspořádanost vnějšího přispívá k chaosu vnitřního. Metropolitní plán hledá způsoby, jak iniciovat návrat k řádu, hranicím, péči i tvorbě. Zřetelné vymezení krajinného rozhraní je základním koncepčním návrhemplánu. Svou podstatou je nezastavitelné. Parky ve městě spoluutvářejí celkovou kompozici města. Společně s parky, lesy a nezastavěnými plochami krajiny v pásu krajinného rozhranínabízejí možnosti k rekreačnímu využití. Základní hodnotou volné krajiny za městem je to, že je volná. Tedy nezastavěná,neoplocená. Prostupná.

Ještě jsme nepřišli na to, že stavět město znamená budovat krajinu.KAREL ČAPEK : Reliéf Prahy, 1926.

……..tento text navazuje na část Hierarchie uličních prostranství a část Hierarchie parků, věnuje se bilancím a výpočtům procenta veřejných prostranství a parků

Ze sešitu Bilance- INDEX

Procento veřejných prostranstvíMetropolitní plán je postaven na strukturálním pohledu, zejména pak na struktuře veřejných prostranství. Pro další zkoumání, v návaznosti na Pražské stavební předpisy, jsme stanovily několik podmnožin veřejných podmnožin, ty hlavní jsou uliční prostranství a parky definované jako nestavební bloky. Struktura zástavby a struktura veřejných prostranství jsou neoddělitelné části a proto se zabýváme obojím. Stanovení množství veřejných prostranství je zásadní otázkou pro plánování města. Město jimi definuje prvotní veřejný zájem, v dlouhodobém horizontu nejstabilnější. Vymezení veřejných zůstává fixováno mnohdy několik staletí. Obě extrémní pozice, jak nedostatek veřejných prostranství v zástavbách novodobých zahradních měst, často označovaných jako sídelní kaše, tak jejich nadbytek na sídlištích, nejsou správné. Úkolem města je správa těchto ploch, zejména pokud je jich nadbytek, tak to vede k finančnímu drancování veřejných rozpočtů. Město by proto mělo usilovat o co možná nejvyrovnanější poměr veřejných prostranství a jejich udržitelnou kvalitu. Zde je nutné zmínit, že travnaté plochy jsou jeden z nejnákladnějších povrchů, co se údržby týče, byť pořizovací náklady jsou nízké.

Procento veřejných prostranství se stanovuje jako maximální pro jednotlivé plochy. Do jejich výměry se započítávají všechyn veřejně přístupné plochy, které splňují požadavky stanovené dle Zákona o hlavním městě Praze.

Procento uličních prostranství a parkůPro stanovení závazné regulace bylo využito hodnot stabilizovaných částí lokalit. Regulované množství veřejných rpostranství je rozděleno do dvou podkategorií - uličních prostranství a parkových ploch. Pro tyto kategorie se stanovují minimální požadavky, avšak zároveň jsou stanovena maxima celkového rozsahu veřejných prostranství (viz předchozí kapitola).

Procento uličních prostranství a parkových ploch se stanovuje jako minimální. Je možné je stanovit procentuálním rozsahem v dané ploše, případně požadavkem na určitou plochu uličních prostranství nebo parkových ploch. Za uliční prostrantví se považují všechny ulice, náměstí a ... (VIZ PSP najít!)Za parkové plochy se považují plochy veřejných rpostrantví splňující následující požadavky:

porovnat s výpočtem koeficientu zeleně v PUP 99?

V U Pprocenta veřejných prostranstvígrafPROCENTA VEŘEJNÝCH PROSTRANSTVÍ KLASICKÉHO MĚSTA

rostlá zástavbabloková zástavba hybridní zástavba

V U Pprocenta veřejných prostranství:

grafPROCENTA VEŘEJNÝCH PROSTRANSTVÍ LOKALIT PŘEDMĚSTÍ

heterogenní zástavbavesnická zástavbazahradní město

V U Pgrafprocenta veřejných prostranství:PROCENTA VEŘEJNÝCH PROSTRANSTVÍ LOKALIT PERIFERIE

modernistická zástavbaareály produkceareály vybavenosti

Koncepce městské krajinyMěsto i parkyUrbanistická koncepce popisuje městskou krajinu jak je obecně chápána ve své komplexnosti, tedy jako město zahrnující nejen ulice a budovy, ale také všechny parky, které jsou součástí městské krajiny – parky v městské krajině.Parkem (v městské krajině) se rozumí zastřešující zkrácené označení pro převážně veřejně přístupný nestavební blok (plochu), část území určenou převážně k nestavebním účelům v návaznosti na §12 PSP. Jedná se o nestavební plochu s důsledky pro rozhodování v území, podrobněji vyjádřené individuálními podmínkami. Výjimku představuje „Park ve volné zástavbě“, který je zvláštní částí stavebního bloku.Park jako zastřešující pojem, není samostatnou návrhovou kategorií. Výjimkou je požadavek nových parků v [T] transformačních a [R] rozvojových plochách, kde jsou za účelem vymezování samostatně definovány podmínky pro tuto plochu.Pro účely zasazení do kontextu v základní koncepci, urbanistické koncepci a koncepci krajiny lze park v městské krajině vyjádřit též komplementárním synonymem krajina ve městě, nestavební část zastavitelného území a sídelní zeleň.

Území označená v přípravných materiálech pro Metropolitní plán jako městské džungle, byla vyhodnocena. Celkem se jednalo o 105 městských džunglí. Jejich celková plocha je 1274 ha, což je 2,5% = z celkové rozlohy Prahy (49 600 ha) a 4,4% z plochy zastavěného území. Na základě tohoto vyhodnocení byly plochy městských džunglí rozděleny na ty, které jsou svým potenciálem a polohou vhodné ke kultivaci do podoby parku v městské krajině a na ty, jejichž plochy jsou vhodnější k využití pro zástavbu a tedy doplnění stávající struktury stavebních bloků ve městě. Okrajově též byly některé plochy vymezeny jako vhodné pro využití pro stavby sloužící sportu a rekreaci.

Vymezení parků v MPP Metropolitní plán zobrazuje vnitřní strukturu, způsob využití ve výkresu 100. Hierarchizace parků je součástí odůvodnění v podobě mapového schématu. Rozlišeny jsou celkem 4 významové úrovně, a to: metropolitní, čtvrťové, lokalitní a místní parky. Zobrazení struktury ve výkresu doplňuje MPP v krycím listu slovním popisem lokalit parkových prostranství, parkových lesů a parkových areálů.

Metropolitní plán vymezuje dva základní typy parků, a to parky v městské krajině (například Riegrovy sady, Petřín, Stromovka) a parky v otevřené krajině (velké přírodní celky na okraji Prahy – například Divoká Šárka, Prokopské a Dalejské údolí, či Krčský/Michelský/Kunratický les). Kritériem je poloha v zastavitelném / nezastavitelném území.

MPP znázorňuje městské parky buď jako rekreační (žlutou) lokalitu, v případě, že se jedná o metropolitní, či čtvrťové parky, nebo jako nestavební blok, či nestavební část stavebního bloku (park ve volné zástavbě, parkově upravené náměstí), které jsou součástí obytné lokality. V těchto případech se jedná o lokalitní, či místní parky.

Parky jako veřejná prostranství1/ Veřejné prostranství (dále též „VP“) je každý prostor, který splňuje zákonné znaky obsažené v legální definici veřejného

prostranství, tj. v § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů.

Cit.: „Veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.“

Zákon o hlavním městě Praze č. 131/2000 Sb. tuto definici ze zákona o obcích ve svém § 14b doslovně opakuje.Stavební zákon č. 183/2006 Sb. se na definici veřejného prostranství v zákoně o obcích ve svých ustanoveních v § 2 odst. (1) písm. k) bod 4. a § 58 odst. (2) písm. d) odkazuje (poznámka pod čarou č. 1).Veřejná prostranství tedy definuje zákon: pokud má určitý prostor zákonné znaky veřejného prostranství, je veřejným prostranstvím. Jedná se o vymezení ex lege. Každý prostor, který k danému časovému okamžiku odpovídá definici, je veřejným prostranstvím.Pokud dojde, např. v souvislosti s vybíráním poplatku za užívání veřejného prostranství, v obecně závazné vyhlášce obce ke konkrétnímu vymezení veřejného prostranství, jedná se pouze o deklarování na této vyhlášce nezávislého již existujícího stavu. A naopak – pokud vyhláška obce v nějaké souvislosti konkrétně uvede veřejná prostranství na území obce, neznamená to, že se jedná o úplný výčet všech VP na území obce.

2/ Základní vlastností veřejného prostranství je určení k obecnému užívání.Obecné užívání je druhem veřejného užívání, které má veřejnoprávní povahu – vůle vlastníka nehraje žádnou roli. Veřejné užívání může být obecné nebo zvláštní.Obecné užívání nevyžaduje žádné rozhodnutí správního orgánu, není tedy pro něj třeba žádné povolení, okruh uživatelů není jakkoliv omezen. Naproti tomu zvláštní užívání vzniká na základě správního rozhodnutí a jen pro uživatele v tomto rozhodnutí označeného.Veřejné prostranství slouží primárně veřejnému užívání, a to obecnému užívání. Na základě vydané obecně závazné vyhlášky příslušné obce může být VP užíváno též zvláštně, obvykle za poplatek (§ 4 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů).

3/ Obecné užívání je zákonným znakem, který není jakkoliv omezen formou vlastnictví k předmětným pozemkům.Obecné užívání je bezplatné užívání cizích pozemků pro každého. „Pro označení pozemku jako veřejného prostranství nemůže být rozhodující vlastnický vztah, ale jedině jeho povaha umožňující fakticky přístup na pozemek každému z důvodu absence omezujících zásahů ze strany vlastníka.“ (Nález pléna Ústavního soudu ze dne 22. března 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02).Pokud naplňuje konkrétní prostor zákonné znaky veřejného prostranství, je veřejným prostranstvím a to, že je obecně užíván (je přístupný každému), omezuje vlastníka, neboť zakládá povinnost strpět užívání jeho pozemku obcí prostřednictvím jejích občanů. Z titulu užívání veřejného prostranství nevzniká obci oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně. K tomu např. Nález Nejvyššího soudu ČR, spis.zn. 33 Odo 396/2004, ze dne 14. 2. 2006, cit.: „Přestože účastníci ohledně předmětných pozemků neuzavřeli žádnou nájemní smlouvu, žalovaný je po celé rozhodné období (tedy i po 1. 1. 2002) užíval za účelem rekreace svých obyvatel, prováděl na nich údržbu a investiční činnost a žalobkyni nezaplatil za toto užívání žádnou částku. Z takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že žalovaný, který po celou sledovanou dobu užíval pozemky

ve vlastnictví žalobkyně bez právního důvodu (tj. za absence jakéhokoli občanskoprávního titulu k užívání), získal na její úkor bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat.“ Tento závěr obecného soudu potvrzuje ve svých usneseních i Ústavní soud, např., cit. (sp. zn. III. ÚS 338/04, ze dne 14. 9. 2004): "Prohlásil-li stěžovatel předmětné pozemky za veřejná prostranství a tyto pozemky stěžovatel, resp. jeho prostřednictvím obyvatelé statutárního města České Budějovice užívali ke své každodenní rekreaci bez toho, že by stěžovatel měl k těmto pozemkům právní titul, který by ho opravňoval tyto pozemky užívat, a stěžovatel náhradu za užívání neplatil, učinily obecné soudy správný závěr o tom, že na straně stěžovatele dochází k bezdůvodnému obohacení ve smyslu § 451 obč. zák., neboť předmětné pozemky užívá bez právního důvodu.“ Pozdější plenární nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 8/08, tuto argumentaci převzal a dále, v jiném kontextu, rozvinul.2

Fakt, že konkrétní prostor, který je v soukromém vlastnictví, je v Katastru nemovitostí ČR veden jako „veřejná zeleň“, přitom nezakládá automaticky povinnost obce platit vlastníkovi finanční náhradu za obecné užívání. Podstatné je, zda je tento prostor k obecnému užívání vhodný a zda obecné užívání prostoru probíhá. Pokud se jedná o obtížně přístupný prostor s neudržovanými porosty bez odpovídající cestní sítě a bez jakéhokoli vybavení mobiliářem, není prokazatelné, že by se obec využíváním tohoto prostoru bezdůvodně obohacovala, protože k využívání tohoto prostoru (obcí, občany) nedochází (viz např. Nález Ústavního soudu spis.zn. IV.ÚS 1372/14, ze dne 26. 5. 2014).

4/ V definici dle § 34 zákona o obcích je uvedeno „… a další prostory přístupné každému bez omezení …“. Tato pasáž textu následuje po výčtu: „všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky“. Dle soudních rozhodnutí je třeba si definici veřejných prostranství vykládat tak, že „další prostory“ musí být takovými prostory, které mají obdobnou povahu, jako ty vyjmenované ve výčtu. Tedy: pokud v obci existují další prostory, které:

- nejsou náměstím, ulicí, tržištěm, chodníkem, veřejnou zelení, parkem,

- jsou přístupné každému bez omezení (ergo, dle zákonné definice, slouží obecnému užívání) a

- mají podobný charakter jako náměstí, ulice, tržiště, chodník, veřejná zeleň, park, pak jsou veřejným prostranstvím.

2Pozn.: Předmětem soudních sporů byl park Stromovka v Českých Budějovicích. Vlastník pozemků, které jsou součástí parku (celkem 6,9652 ha v k. ú. České Budějovice 2), dosáhl u soudu rozhodnutí o finanční náhradě ze strany města České Budějovice v řádu stovek tisíc Kč ročně z titulu užívání pozemků jako městského parku. Park Stromovka byl v obecně závazné vyhlášce města č. 15/97 ze dne 19. 6. 1997 uveden jako veřejné prostranství. Později došlo k určité změně ve stavu – park Stromovka byl vyhláškou č. 6/2001 ze dne 22. 11. 2001 s účinností od 1. 1. 2002 z veřejných prostranství vyňat. Jednalo se o reakci města na rozhodnutí soudu. Protože však fakticky ke změně v užívání pozemků nedošlo - tyto i nadále plnily rekreační funkce pro obyvatele města - finanční náhradu přisoudil NS ČR vlastníkovi pozemků i za toto období. Zákonné znaky veřejného prostranství byly totiž i nadále naplněny. Argumentaci protistrany (Statutární město České Budějovice) soudy obecné i Ústavní soud odmítly, a to i přes fakt, že park Stromovka je zároveň registrován jako významný krajinný prvek a plní funkci regionálního biocentra

ÚSES (územní systém ekologické stability), se zdůvodněním, že účelem zák. č. 114/1992 Sb., ze kterého vyplývají s ohledem na ochranu přírody a krajiny pro vlastníky, uživatele a další subjekty vymezených pozemků určité povinnosti, je úprava jiných vztahů, než občanskoprávních.Fakt, že konkrétní prostor, který je v soukromém vlastnictví, je v Katastru nemovitostí ČR veden jako „veřejná zeleň“, přitom nezakládá automaticky povinnost obce platit vlastníkovi finanční náhradu za obecné užívání. Podstatné je, zda je tento prostor k obecnému užívání vhodný a zda obecné užívání prostoru probíhá. Pokud se jedná o obtížně přístupný prostor s neudržovanými porosty bez odpovídající cestní sítě a bez jakéhokoli vybavení mobiliářem, není prokazatelné, že by se obec využíváním tohoto prostoru bezdůvodně obohacovala, protože k využívání tohoto prostoru (obcí, občany) nedochází (viz např. Nález Ústavního soudu spis.zn. IV.ÚS 1372/14, ze dne 26. 5. 2014).

5/ Stávající veřejné prostranství se nachází ve stávajícím zastavěném území.Nemůže být takové stávající veřejné prostranství, které se nachází mimo zastavěného území.Protože zpracovatel územního plánu je povinen postupovat při vymezení hranice zastavěného území dle § 58 stavebního zákona (č. 183/2006 Sb.), je povinen všechna stávající veřejná prostranství zahrnout do zastavěného území.Pokud je nějaké VP navrhováno ke zřízení, tak to může být jen v rámci zastavitelného území (MP Prahy). Pokud VP nově vznikne mimo (dosud) zastavěné území, je zpracovatel nejblíže časově následující změny ÚP (či ÚP nového) povinen toto VP zahrnout do zastavěného území.

Hierarchie parků a jejich dostupnosti v MPPHierarchie uličních prostranství a parků je v pojetí Metropolitního plánu klíčem k pochopení celkové kompozice města. Hierarchie uličních prostranství a parků rozlišuje celkem 4 významové úrovně, a to, metropolitní, čtvrťové, lokalitní a místní parky (do kterých jsou řazeny i parkově upravená na náměstí, či parky ve volné zástavbě).

— Metropolitní park Je parkem, který z hlediska své plošné výměry, ale rovněž dostupnosti, vybavenosti, intenzity údržby a často i specificky laděného charakteru (přírodní danosti, zaměření – vybavenost) má význam pro rezidenty celého města a rovněž pro návštěvníky. Jedná se o park, který může být hlavním cílem vícehodinového výletu, a to obvykle nejen z důvodů vysokých přírodních a krajinářských hodnot, ale i možností zábavy, kultury, sportu. Potenciálně se jedná o park – ikonu města. / Ekvidistanta dostupnosti metropolitních parků je 1500 m, tj. 25 min. chůze— Čtvrťový park Park, který plní úlohu významného místa pro odpočinek, relaxaci, sport, zábavu zejména rezidentů či návštěvníků části města – čtvrti, případně čtvrtí sousedních. Velká sídliště zejména ze 70. a 80. let 20. století mají obvykle jeden "centrální park", který v hierarchii má pozici parku čtvrťového.

* Pro kategorie metropolitních a čtvrťových parků platí, že v základním členění města do lokalit jsou vymezeny jako samostatné lokality parků / Ekvidistanta dostupnosti čtvrťových parků je 800 m, tj. 14 min. chůze—Lokalitní parkÚzemí s hlavním významem pro obyvatele dané lokality, případně lokalit sousedních. Plošným rozsahem, vybaveností i intenzitou údržby jsou místy pro krátkodobý odpočinek a relaxaci. Často ho využívají děti, či maminky s kočárky a pejskaři. / Ekvidistanta dostupnosti lokalitních parků je 400 m, tj. 7 min. chůze—Místní parkZejména parkově upravené plochy u dětského hřiště, či u zastávky MHD, součást drobných pietních míst apod. Hřiště využívaná místními dětmi ve volném čase, pro krátké venčení psů, či při čekání na odjezd hromadné dopravy. / Ekvidistanta dostupnosti místních parků je 100 m, tj. 2 min. chůze

Analýza dostupností a deficitů parků - metodikaNa základě hierarchizace parků byly dle čtyř významových úrovní a ekvidistant dostupností napočítány od bodů reprezentujících vstupy do sítě cest dostupnosti parků a otevřené krajiny. Ekvidistanta dostupnosti otevřené krajiny je 100 m. Podkladem byla "teplotní mapa" hustoty obyvatel. Výsledek ukázal, z jakých částí zastavitelného území není dostupný žádný park a kde je tedy deficit. Výsledné schéma deficitů stávajících parků ukazuje nejen, kde se deficit nachází, ale také kolik žije v daném místě obyvatel, kteří by případný nový park užívali. Analýza deficitů parků byla jedním z podkladů při následném hodnocení městských džunglí, které vyhodnocuje míru potenciálu zanedbaných území transformovat se v nový park, zejména tam, kde existují příznivé územní předpoklady (aktuální stav využití, plošný rozsah, poloha vůči zastávkám MHD či cyklostezkám, vlastnictví pozemků, apod.).

Dojezdnosti parků - MHDAnalýza dojezdností do metropolitních parků MHD vychází z výběru nejpoužívanějších zastávek MHD v těsné blízkosti Metropolitních parků. Do sítě tras MHD byla napočítána jejich 15 a 30 minutová dojezdnost autobusem, metrem, či tramvají.

Vybrané zastávky, které analýza započítala, jsou:

—Divoká Šárka: zastávky Divoká Šárka, U Matěje, Jenerálka

—Hostivař: zastávky Hostivařská, Nad Košíkem, Jižní město

—Krčský les: zastávky Roztyly, ÚAV, Chodov, U labutě

—Vítkov: zastávky Ohrada ‚ U Památníku

—Olšanské hřbitovy: zastávky Flora, Želivského, Olšanské náměstí,

Mezi hřbitovy

—Ladronka: zastávky Vypich, Spiritka, Televizní věž

—Obora Hvězda: zastávky Vypich, Petřiny, Ruzyňská

—Cibulka: zastávky Poštovka, Šafránkova, Naskové

—Petřín: zastávky Stadion Strahov, Švandovo divadlo, Pohořelec

—Letná: zastávky Chotkovy sady, Korunovační, Čechův most

—Stromovka: zastávky Korunovační, Nádraží Bubeneč, výstaviště

Holešovice

—Dívčí hrady: zastávky Dívčí hrady, Radlická, Jinonická

—Prokopské údolí: zastávky Hlubočepská, Chaplinovo nám., Ovčí

hájek

—Dalejské údolí: zastávky Velká ohrada, sídliště Barrandov,

Řeporyjské nám.

Návrh nových parkůNa základě uskutečněných analýz bylo provedeno rozhodnutí, kde mají vzniknout nové parky.

Vymezení parků v transformačních/rozvojových plocháchPro návrh parků v transformačních/rozvojových plochách (dále T/R plochy) byla využita analýza stabilizovaných lokalit a jejich struktur zástavby. Z této analýzy vyplynula procenta minimálních podílů parků (tj. souhrnné označení pro veřejné přístupné plochy s převahou nezpevněných ploch s vegetací) v jednotlivých strukturách, a to následovně:Rostlá zástavba – 5% parkůBloková – 5% parkůZahradní město – 5% parkůVesnice – 5% parkůHeterogenní – 10% parkůHybridní – 5% parků Sídliště – pro modernistická sídliště nebylo % parků určeno, neb jsou v této struktuře zpravidla domy obklopené nestavební částí stavebního bloku, tzv. parkem ve volné zástavbě, a to zhruba z 40% z plochy lokality.

Areál občanské vybavenosti, areál produkce, areál rekreace – pro tyto areály nebylo % podílu parků určeno. Jedná se o stabilizované flexibilní lokality.Mezery ve strukturách zástavby města a předměstí - proluky (kategorie 1): T/R plochy bez regulace (nejmenší T/R plochy)Vzhledem k tomu, že se jedná o parcelu, či skupinu parcel, tedy proluky, které jsou navrženy k transformaci proto, aby doplnily stávající stavební bloky, není pro tyto plochy ani jedním z výše jmenovaných způsobů navržen nový park.Plochy doplňující zástavby města a předměstí (kategorie 2): T/R plochy s regulací bodem a plochou (středně velké T/R plochy)Pokud je T/R plocha menší, než 10 ha, park není navržen, neb by se jednalo o park menší, než 0,5 ha (příp. 1 ha) v závislosti na typu struktury. Výjimku z minimální rozlohy T/R plochy 10 ha tvořili lokality vesnic s v součtu poměrně velkými rozvoji, kde T/R plochám byla přiřazena regulace bodem (jednotlivé rozvoje jsou menší než 10 ha, v součtu již tuto hranici přesahují). Park v nové struktuře není navržen ani tehdy, navazuje-li T/R plocha na metropolitní, nebo čtvrťový park.

Plošná regulace parku:Pokud je v T/R ploše území s již rozvinutým vegetačním pokryvem, který by z logiky věci mohl být základem pro vznik nového parku, či pokud existuje ÚR na základě územní studie, je park vymezen plochou, odpovídající příslušnému procentuálnímu zastoupení parku dle typu navrhované struktury (viz výše). Parky navržené v přesných hranicích byly vyříznuty z T/R plochy a zaneseny do plánu jako T/R plochy s rekreačním způsobem využití.

Bodová regulace parku:Pokud nelze určit přesné hranice navrhovaného parku, je užita bodová regulace se stanoveným okolím. Bod reprezentuje rozlohu, odpovídající příslušnému procentuálnímu zastoupení parku dle typu nové struktury, okolí určuje plochu, ve které se musí objevit více než 50% navrhované plochy. (nebo formulace viz regulace bodem podle závazné části MPP). Ve Plochy tvořící nová území ve struktuře města a předměstí (kategorie 3): T/R plochy s regulací procentem (největší T/R plochy)Vzhledem k velikosti T/R ploch zařazených do kategorie 3 (viz. odůvodnění T/R ploch), není zřejmé, kde by park měl být umístěn. Návrhem MPP nechce zamezit kvalitnímu zpracování podrobnější územně plánovací dokumentace, či druhé úrovně plánu, takzvaných územních plánů části Prahy (UPČP). Z výše zmíněných důvodů je využit nástroj vymezení podílu parku v nové struktuře procentem (hodnoty viz výše). Výjimečně je vymezen park plochou splňující požadavek na procentuální zastoupení parku dle typu navrhované struktury (viz výše).

Regulace parku procentem:Navrhované procento odpovídá procentuálnímu zastoupení parku dle typu navržené struktury zástavby.

Plošná regulace parku:Pokud je v T/R ploše území s již rozvinutým vegetačním pokryvem, který by z logiky věci mohl být základem pro vznik nového parku, či pokud existuje ÚR na základě územní studie, je park vymezenplochou, odpovídající příslušnému procentuálnímu zastoupení parku dle typu nové struktury. Parky navržené v přesných hranicích byly vyříznuty z T/R plochy a zaneseny do plánu jako T/R

plochy s rekreačním způsobem využití, logicky tak v takové T/R ploše nebyl stanoven minimální podíl parků.T/R plochy, ve kterých z výše jmenovaných důvodů nebyl park navržen a konkrétní odůvodnění tohoto řešení:__MotolV území je plošně navržen Motolské rybníky, který splňuje požadavek na minimální podíl parků pro daný typ struktury (10%).__SlatinyV území je plošně navržen Sady na Slatinách, který splňuje požadavek na minimální podíl parků pro daný typ struktury (5%).__Rohanské nábřežíV území je plošně navržen Park na Rohanském nábřeží, který splňuje požadavek na minimální podíl parků pro daný typ struktury (5%).__MazankaV těsném sousedství vymezené plochy je stávající park Zahrada Mazanka, který saturuje poptávku po parkových prostranstvích v daném místě.__Nový ZličínV území je plošně navržen Park Nový Zličín, který splňuje požadavek na podíl parků pro daný typ struktury (5%).

Snížení deficitů parků po návrhu nových parkůNávrhem nových parků dochází k eliminaci deficitních oblastí. Přesto není možné proces analýzy chápat tak, že cílem je vymýtit deficit parků zcela všude. Deficit zůstává v centru města, hustě zastavěných a obydlených lokalitách, převážně se strukturou blokového města. Takové lokality, ač trpí deficitem parků, disponují naproti tomu velmi kvalitními, udržovanými a živými ulicemi a náměstími. Výsledek analýzy dokazuje, že ač v některých lokalitách parky chybí, neimplikuje tato skutečnost automaticky kvalitu obytného prostředí. Letná, Holešovice, či Vinohrady totiž patří nepochybně mezi nejoblíbenější lokality Prahy pro bydlení.

Individuální popisy parků - ÚAP 2016Každý park vymezený v Metropolitním plánu je individuálně popsaný. Popis parků bude součástí ÚAP 2016. Popis parků se snaží zachytit vědecké (odborné) informace, ale neopomíjí ani populární část o praktických možnostech využití parku a jeho vybavenosti.

Popis se věnuje lokaci parku, jeho topografii, historii jeho vzniku a autorství návrhu parku, kompozici zpevněných a nezpevněných částí a v neposlední řadě charakteru (typologii) parku. V popisu nacházíme také informaci o stavebních dominantách parku, způsobu jeho využití a kvalitě vybavenosti parku, jeho prostupnosti a návaznosti parku na veřejná prostranství okolních lokalit.

Typy struktury města a krajiny ve městě

….text navazuje na kapitolu 2 Struktura a hierarchie obrazu města, kapitolu Úvod do strukturálního pojetí plánu. Popisuje postup stanovení prvotního dělení města na základě Strukturální diagnózy (k datu vydání Konceptu odůvodnění k 03/2014)

Strukturální diagnóza

Strukturální diagnóza poskytuje nejen lokální interpretaci struktury zástavby jako takové, ale umožňuje sestavit z této interpretace obraz města a strukturálně-prostorovou typologii Prahy. Výsledný obraz podporuje klasické teze o tom, že Prahu i mnohá jiná města lze chápat jako seskupení historických slupek města uspořádaných na principu koncentrických pásem, oblastí nebo zón – terminologie se liší podle autora a města.

centrumStruktura zástavby jasně a striktně dělena na soukromé a veřejné území. Definována uzavřenou stavební čarou, identickou s čarou uliční, stavební čára je jasně definována fasádami domů. Koncipována na pěší provoz, v parteru je úzce provázána s provozem souvisejícího veřejného prostranství. Tvořena nepravidelnými, ale kompaktními bloky, vymezená krátkými ulicemi a kamennými náměstími.

městoStruktura zástavby jasně a striktně dělena na soukromé a veřejné území. Definována zpravidla uzavřenou stavební čarou, identickou s čarou uliční, stavební čára je jasně definována fasádami domů. Koncipována na koňský potah, v parteru je středně provázána s provozem souvisejícího veřejného prostranství. Tvořena kompaktními pravidelnými bloky vymezenými ulicemi, pasážemi a většinou parkovými náměstími, bloky jsou uspořádanými do čtvrtí (oblastí, které lze projít za čtvrt hodiny).

předměstíStruktura zástavby jasně a striktně dělena na soukromé a veřejné území. Definována uzavřenou až otevřenou stavební čárou, která je výjimečně volná, uliční čára je definována plotem nebo zdí. Koncipována na hromadnou dopravu a automobilismus, v parteru zřídka či vůbec nesvázána s provozem souvisejícího veřejného prostranství. Tvořena zpravidla osnovou parcelace, ulice a veřejná prostranství vymezená ploty a zídkami.

periferieStruktura zástavby bez hierarchie a rozpoznatelných hranic soukromých a veřejných ploch. Definována otevřenou až převážně volnou stavební čárou, uliční čára je nedefinovatelná, lze ji rekonstruovat většinou jen na základě kompozice solitérů a silnic. Koncipována na masový automobilismus, bez parteru, bez služeb, provoz souvisejícího veřejného prostranství neexistuje, je redukován na transport. Tvořena strukturami s naddimenzovanými veřejnými prostranstvími, kde veřejné prostranství tvoří souvislý celek.

…následující text bude upřesněn na základě finálního stanovení typů struktur

Centrumrostlé jádroMěřítko zpravidla drobné, kompaktní bloky vymezené ulicemi. Většinou jasná, striktní separace veřejného a neveřejného prostranství tvořena fasádou domů nebo zdí.

Městobloková strukturaZpravidla střední měřítko, pravidelné, většinou kompaktní bloky vymezené ulicemi uspořádané do čtvrtí. Většinou jasná, striktní separace veřejného a neveřejného prostranství tvořena fasádou domů.

Předměstízahradní městoZpravidla drobné měřítko, solitéry. Většinou jasná separace veřejného a neveřejného prostranství, odděleného plotem nebo zdí.areály občanské vybavenostiZpravidla střední až velké měřítko, solitéry v parku, jasné vymezení areálu plotem nebo zdí, uvnitř areálu nejasná separace veřejného a neveřejného prostranství.poválečná sídlištěZpravidla střední měřítko, otevřené bloky nebo solitéry. Jasná až méně jasná separace, časté jsou polootevřené bloky nebo velké bloky se společnou volně přístupnou zahradou.smíšená zástavbaProměnlivé měřítko, od drobného až k velkému, zpravidla se střídající s každou ulicí. Vyskytují se všechny vztahy uliční a stavební čáry, vztahy se mění často co ulice. V těžišti lokality zpravidla jasnější vymezení veřejného prostranství.

Periferiemodernistická sídlištěVelké měřítko, struktury organizovány do velkých rezidenčních celků, nárůst složitosti a rozmanitosti struktur. Vymezení veřejného prostranství vágní, převládá naddimenzování, absence hierarchie a hranic.produkční areály

Velké měřítko, struktury organizovány do velkých produkčních celků, nárůst rozmanitosti struktur. Vymezení veřejného prostranství nejasné, rozhraní mezi veřejným a neveřejných tvoří místy ploty, častěji liniové doprovodné nezpevněné plochy, absence hierarchie a hranic.solitéryVelké až monumentální měřítko, časté koncipování hmoty s ohledem na návaznost na hromadnou nebo individuální dopravu. Vymezení veřejného prostranství nejasné, soukromé plochy, parky a parkoviště solitérů volně přecházejí do veřejných prostranství.obytné souboryStřední měřítko, vymezení veřejného prostranství nejasné, soukromé zahrady oddělené plotem se střídají s parkově upravenými plochami společnými pro celý soubor, které nejsou odděleny od veřejného prostranství.zahrádkové osadyMalé měřítko, charakteristické drobné solitéry uvnitř upravených užitkových zahrad. Jasná separace veřejného a neveřejného prostoru – zahrádek, komunitní charakter veřejných prostranství.sportovní areályDrobné měřítko, nečitelná, smíšená struktura. Zpravidla jasná, striktní separace veřejného a neveřejného prostoru.atomizovaný systémNečitelná struktura zástavby, proměnlivé měřítko, od drobného až k velkému, často se střídající. Vyskytují se všechny vztahy uliční a stavební čáry, vztahy se mění často, nečekaně a zlomově. Lokalita nemá jasnou dobu vzniku, má neurčitý charakter, postrádá jednotící znak.vesniceSpecifická struktura, na kterou se vztahují všechny poznatky o strukturách zástavby ve městě. Samostatné sídlo v krajině pohlceno městem. Měřítko zástavby převážně drobné, výjimečně střední. Vyskytují se všechny vztahy uliční a stavební čáry, vztahy se mění často zlomově, ve středu lokality zpravidla rostlá struktura fasádou vymezující veřejné prostranství, ke kraji stavební čára ustupuje. Časté původní usedlosti integrované do struktury.

Koncepce krajiny

Krajina

V národní legislativě České republiky je pojem Krajina definován v zákoně č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Definice, uvedená slovním spojením „pro účely tohoto zákona“, zní: „Krajina je část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky.“ Znamená to, že z hlediska účelů sledovaných tímto zákonem existují i části zemského povrchu, které nejsou krajinou – absence funkčně propojených ekosystémů je na řadě míst Země (nejen české) evidentní. Výklad pojmu krajina definovaného zákonem č. 114/1992 Sb. je součástí odůvodnění několika soudních rozhodnutí.V obecně ustáleném pojetí je pojem krajina mnohem širší - za krajinu je nutno považovat jakoukoliv část zemského povrchu, přičemž pro užití označení „krajina“ je podstatné zdůraznění aspektu obvykle přítomné kombinace přírodních a kulturních prvků (pokud se nejedná o konkrétní dílčí část zemského povrchu, je užíván termín krajinná sféra), která utváří specifický charakter té které konkrétní krajiny, tedy utváří krajinnou scenérii – krajinný ráz. To zřetelně vyjadřuje mj. text Evropské úmluvy o krajině (European Landscape Convention, ELC, Florence 10/2000), která je od 1. 10. 2004 součástí právního řádu České republiky. Definice, také s uvedením „pro účely této úmluvy“, přeložená z anglického a francouzského originálů, zní: „Krajina znamená část území, tak, jak je vnímána obyvatelstvem, jejíž charakter je výsledkem činnosti a vzájemného působení přírodních a/nebo lidských faktorů.“ Další text pak výslovně uvádí, že ELC se týká území, které „zahrnuje plochy pevninského rázu, vnitrozemské vodní plochy a mořské oblasti“, „pokrývá přírodní, venkovské, městské a příměstské oblasti“, „týká se jak krajin, které mohou být považovány za pozoruhodné, tak krajin běžných a narušených“. V souladu s takto užívaným pojmem krajina je např. text tzv. Vídeňského memoranda (Vídeň, 05/2005) přijatého na mezinárodní konferenci pod záštitou UNESCO „Světové kulturní dědictví a současná architektura – Správa historické městské krajiny“.Text Metropolitního plánu vychází z formálního členění požadovaném stavební legislativou, přihlíží však k tomu, že „evropské“ pojetí krajiny nevylučuje z krajin krajiny zdevastované např. velkoplošnou povrchovou těžbou nerostných surovin či intenzivně urbanizované krajiny center měst (jak by odpovídalo zákonu č. 114/1992 Sb.) nebo zastavěné území obecně (jak vyplývá z dikce zákona č. 183/2006 Sb.). Zastřešující je přitom kapitola Koncepce (uspořádání) krajiny. V rámci Urbanistické koncepce je charakterizován a k regulaci rozvoje města užit zejména aspekt přítomnosti krajiny ve městě jakožto nestavební části zastavitelného území. Město skládající se ze stavebních bloků a uličních prostranství a krajina ve městě reprezentovaná nestavebními bloky společně tvoří městskou krajinu, tedy zastavitelné území.Jako krajinná lokalita je označována lokalita Metropolitního plánu (MPP), která je vymezena v nezastavitelném území.Nezastavitelné území je tvořeno územím nezastavěným (stav), u něhož MPP potvrzuje a zachovává existující nezastavěnost, a některými částmi území zastavěného. Vymezení nezastavitelného území v MPP v některých částech zastavěného území je dáno uplatněním cílů a úkolů územního plánování, definovaných v § 18 SZ.

Důvodem je, že formální postup vymezení zastavěného území daný stavebním zákonem, zejména jeho § 58, vede k vadným výsledkům. MPP proto ochranu a rozvoj hodnot otevřené krajiny, tj. krajiny vně města nebo vně územně oddělené části města, řeší formou vymezení nezastavitelných ploch. MPP v rámci zastavěného území v otevřené krajině vymezuje zastavěné stavební pozemky, které potvrzuje a zachovává jejich zastavěnost. Ostatní zastavěné území ve volné krajině, které nesplňuje požadavky na vymezení jako zastavěné stavební pozemky, MPP vymezuje jako nezastavitelné plochy. Nezastavitelnost v těchto případech zajišťuje procesem inverzním k vymezování zastavitelných ploch v (dosud) nezastavěném území: vymezuje rozvojové, event. transformační plochy určené k rozvoji krajinných, přírodních a rekreačních hodnot území.

Nezastavitelnou krajinou je krajina vně hranic zastavěné krajiny (stav), a to včetně krajinného rozhraní, které jako nezastavitelný pás, v maximální rozumně možné míře souvislé územní propojenosti a v rozumně požadované šíři, odděluje Prahu (město) od příměstí / předměstí.

Krajinná kompozice

Pro Prahu, obraz Prahy a tedy i obraz krajiny Prahy má zásadní význam topografická predispozice. Poloha v Pražské kotlině, protékané řekou Vltavou, při úpatí svahů údolí a někdy též na těchto svazích, na horních hranách a navazujících rozsáhlých plošinách, jakož i v údolích vltavských přítoků (včetně řeky Berounky), spoluurčuje charakter a strukturu zástavby. Rozmanité přírodní podmínky, v první řadě morfologie terénu, jsou hlavní příčinou mimořádné pestrosti a bohatosti dílčích krajinných struktur, které vytvářejí jemnou krajinnou matrici. Praha je (a musí zůstat) městem malých měřítek, působivého detailu, a to jak v její stavební, tak v přírodně-krajinné složce.Pro kompozici krajiny (městské i otevřené) je základní osou řeka Vltava, která na správní území Prahy vstupuje na jihu protnutím elevací ze starých odolných hornin svrchního proterozoika v sevřeném údolí jižně od Zbraslavi a která opouští území Prahy na severu v hlubokém zářezu v obdobných horninách severně od Troje. V centrální části Prahy řeka vytvořila v měkčích spodněpaleozoických břidličných souvrstvích pražské pánve Barrandienu a na nich uložených mladších horninách údolí, v němž bylo město založeno. Široká říční niva vyplněná ve své svrchní části holocenními štěrkopískovými sedimenty se nachází v jižní části Prahy, v místě soutoku Berounky s Vltavou a dále proti proudu Berounky.Hydrografická síť s centrální Vltavou (a v širším kontextu i Berounkou) je základním kompozičním rysem krajiny Prahy.

Působením povrchových vod na geologické podloží byl v Praze vytvořen charakteristický georeliéf. Vysoká geodiverzita (substrátová a morfologická rozmanitost) podmiňuje diverzitu biologickou. I to je důvodem, že v Praze jsou jako zvláště chráněná území vymezeny desítky lokalit a ochrannému režimu s různým stupněm regulace podléhají mnohá další území, a to i plošně velmi významná (přírodní parky jakožto kategorie územní obecné ochrany přírody a krajiny).Přírodní, přírodě blízká i uměle založená, avšak přírodními prvky vybavená území jsou důležitými součástmi kompozice krajiny.

V kompozici městské krajiny mají důležité místo plochy či prvky přírodního charakteru či charakteru umělého (člověkem vytvořeného), avšak s významnou rolí vegetace ve struktuře a charakteru daného území. Městské parky jakožto kompozičně založené vegetační plochy jsou v moderním městě jednou ze základních složek matrice městské krajiny a zásadním předpokladem vysoké úrovně kvality života v souvisle zastavěném území kompaktního města. Vzhledem k pestré morfologii krajiny a v té souvislosti rovněž z důvodu setrvalého vývoje v posledních mnoha desetiletích, kdy je zemědělská činnost v méně příhodných podmínkách nahrazována zalesněním (cíleným či samovolným), má řada těchto parků lesní charakter. Kultivování těchto území do podoby městských parků znamená mj. prosvětlení porostů a vytvoření nelesních partií. Lesů je v městském prostředí Prahy nadbytek, naopak udržovaných parků, poskytujících příjemné prostředí a vyhlídková místa na město a krajinu, nedostatek. „Zelené svahy“ vltavského údolí a údolí přítoků Vltavy jsou jednou ze základních hodnot i poznávacích znaků krajiny Prahy. Absence či nízká míra péče o většinu z těchto území a jejich kultivaci je jedním ze základních deficitů.

Metropolitní plán prostřednictvím kategorizace ploch, hierarchizace parků a důrazu na rekreační a městotvornou úlohu v paletě funkcí nezastavěných enkláv ve městě vytváří předpoklady pro minimalizaci rozsahu ploch „městské džungle“ jakožto neudržovaných „ploch zeleně nikoho a všech“, kam nikdo, s výjimkou venčitelů psů a bezdomovců, nechodí.Uvnitř města vychází kompozice nezastavitelných ploch z důrazu na význam parků pro život města a život ve městě, z hierarchizované koncepce rozvoje parků jakožto veřejných prostranství.

Po staletí daná a rozvíjená struktura venkova v okrajových částech správního území Prahy se měnila pozvolna tak, jak se město plošně rozpínalo a pohlcovalo dřívější obce v okolí; přitom hranice správního území se vždy v dostatečném předstihu prodloužila na úkor území regionu za Prahou (nyní Středočeský kraj), takže administrativně v Praze (fakticky ale za Prahou) se stávaly další a další vesnice i města. Nejbrutálnějším zásahem do volné krajiny v zázemí Prahy, který kromě enormního růstu nákladů na správu města vyvolal, vyvolává a nadále bude vyvolávat ničení krajinné struktury a zeslabení až zánik rekreačních hodnot této krajiny, je rozvoj sídelní kaše (urban sprawl), posvěcený územním plánem Prahy z roku 1999.Kompozice tradiční zemědělské krajiny středních Čech je dosavadním vývojem zásadně narušena. Týká se to širšího území Prahy a navazujících partií Středočeského kraje. Metropolitní plán je koncipován tak, aby další extenzivní rozvoj města formou invaze do okolní volné krajiny byl umožněn pouze v míře dané předchozím vývojem ve sféře územního plánování Prahy. Valná většina z předchozích rozhodnutí Prahy je nevratná či vratná jen za vysokých finančních nákladů, které by mohly být negativně hodnoceny z hlediska požadavků na „péči řádného hospodáře“.Kompozici volné krajiny v její nelesní části určují komplexní pozemkové úpravy (KPÚ) – řeší uspořádání nelesních pozemků vně „intravilánu“ a vlastnických vztahů k nim. Nástroji územního plánování je řešena problematika skladebných částí ÚSES, ale i v tomto

případě je předrealizační a realizační fáze úzce vázána na projekt KPÚ. V Praze je zpracována jediná KPÚ – pro k.ú. Lochkov.

Základním kompozičním návrhem Metropolitního plánu je vymezení krajinného rozhraní, jakožto nezastavitelného pásu území obklopujícího kompaktně zastavěné území města. Krajinný pás nepřekračuje správní hranice města Prahy, zejména na západě (silniční okruh – R1) se jich dotýká a překročení směrem ven z Prahy, do Středočeského kraje, je vhodné, ne však podmiňující. Území začleněná do krajinného rozhraní mají různý stávající charakter, pás pozemků má proměnlivou šíři, dogmatem není nějaká minimální přípustná šíře či snad dokonce, zcela jistě nereálná, souvislost (nepřerušenost v průběhu okolo Prahy). Každá část území má svá místní specifika, pro každou část Metropolitní plán v charakteristice lokality uvede jasné požadavky a regulace. V územích šířkově výrazně omezených bude zdůrazněn požadavek na vyšší intenzitu nových kultivačních zásahů, v územích přiléhajících k dopravně silně zatíženým trasám na protihlukový a protiprašný efekt opatření, v územích s tradičním zemědělstvím na posílení ekologické rovnováhy krajiny a prostupnosti krajiny pro člověka i ostatní biotu.

Základní cíle

Kritérii pro výběr návrhů opatření a změn podmínek pro využití území je směřování „krajinné složky města“ k naplnění cílů: příjemná obytná krajina, kulturní a kultivovaná krajina, ekologicky stabilní krajina, rekreační krajina. Tedy: krajina jako jedna z vnějších podmínek pro spokojený život a sociální soudržnost rezidentů, krajina jako výzva k návštěvě a krajina jako prostředí pro ekonomickou prosperitu.

Jasná kompozice skládající se ze tří základních částí: parků, otevřené krajiny a krajiného rozhraní, respektující přírodní danosti zejména v podobě „dostředné“ sítě vodních toků a jejich údolí a teras, hran údolí a hřbetů, umožní posuzovat dílčí záměry prizmatem základní otázky: posílí / oslabí realizace záměru obraz krajiny města?

Jedním z hlavních cílů Metropolitního plánu je vyslat do společnosti jasný signál, že doba bezbřehého a bezkoncepčního rozlézání města do okolní krajiny končí. Setrvačnost dříve nastavených pravidel přitom funguje a není možné, bez toho, že by bylo město uvrženo do nesčetných právních bitev s rizikem plateb finančních náhrad, provést tento akt s okamžitou platností, resp. s účinností vydaného Metropolitního plánu. Některé z „rozvojových ploch“ zástavby, která má být rozvíjena na úkor krajiny, mají právě tento důvod své existence.

Detailní řešení změn v uspořádání otevřené krajiny na území hlavního města Prahy není možné od Metropolitního plánu reálně vyžadovat. Regulační principy jsou nastaveny tak, aby v budoucnu přišedší požadavky na změny v území a jeho uspořádání nevyvolávaly nutnost vydání změny územního plánu, nejde-li o změny zásadního charakteru a zároveň ohrožující úroveň biologické diverzity a ekologické rovnováhy krajiny.

V krajině, zejména v otevřené krajině za městem, je uplatňována řada omezení, které vyplývají z důvodu ochrany veřejných zájmů nebo z vlastností území. Veškerá navrhovaná řešení, která iniciuje,

umožňuje či připouští (v rámci regulací, které stanovuje) Metropolitní plán jsou těmito omezeními limitována. Kromě toho, že řešení Metropolitního plánu je možné uskutečnit pouze a jedině tehdy, umožňují-li to právní předpisy, postupy uplatněné v souvislosti s těmito právními předpisy a správní rozhodnutí uskutečněná na základě právních předpisů, je rovněž výslovně zachováno právo vlastníka na stávající využívání pozemku zaručené mu Listinou základních práv a svobod (Ústavní zákon č. 2/1993 Sb.) v článku 11 odstavci (4).

Krajinné typy (14)-(20)Krajinné lokality jakožto kontinuální území (možnost územně oddělených částí vlivem antropogenního působení, zejména zástavby, není vyloučena) s obdobnými krajinnými charakteristikami a tedy s předpokládaným obdobným přístupem člověka k jejich využívání a ochraně (management nezastavitelné – „otevřené“ – krajiny) byly vymezovány dle jednotlivých typů krajiny. Typy krajiny byly stanoveny dle přírodních i antropicky vytvořených podmínek na území Prahy a s ohledem na měřítko zpracování, vydání a užívání Metropolitního plánu. Protože poměr zastavěného (zastavitelného) ku nezastavěnému (nezastavitelnému) území je pro správní území města Prahy přibližně 1 : 1, avšak proměnlivost souborů charakteristik utvářejících v krajinné struktuře individuální územní jednotky je oproti zastavěným částem Prahy výrazně nižší, je i počet těchto individuálně charakterizovaných základních diferenciačních jednotek územního plánu, tj. krajinných lokalit, adekvátně nižší. Ačkoliv žádná očekávání ve věci počtu vymezených krajinných lokalit nebyla nikterak předjímána, skutečností je, že v návrhu MP je celkový počet krajinných lokalit přesně o 1 řád nižší, než u lokalit zastavitelných. Velikostní poměr je tedy v průměru 10 : 1.Základními v procesu vymezování krajinných typů byly aplikace znalostí o:1/ geomorfologii území Prahy,2/ stávajícím způsobu využití území Prahy.Snahou bylo využít některé v minulosti pro krajinnou tematiku pořízené dokumentace, např. podkladu pro ÚAP 2008 pro oblasti a místa krajinného rázu (Loew a spol., s.r.o., Brno, 2008) nebo inventarizace „Praha – zahrádkové osady“ (U-24, s.r.o., Praha, 2010, 2011). Na základě těchto vstupů bylo provedeno typologické rozčlenění území Prahy na celkem 7 základních typů “územních krajinných jednotek”, tj. 7 typů lokalit, 7 typů struktur otevřené krajiny na území Prahy.Tato úroveň vymezených typů struktur odpovídá požadavkům na vymezení typů krajin, pro něž jsou stanoveny cílové charakteristiky, jak požaduje Evropská úmluva o krajině a Vyhláška č. 500/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Podrobnější členění ploch (zelená legenda)V návaznosti na § 10 Pražských stavebních předpisů je stanoveno podrobnější členění ploch s rozdílným způsobem využití. Tyto tzv. dílčí vymezené plochy utvářejí soubor nazvaný Zelená legenda. V nejpodrobnějším členění, které ještě odpovídá měřítku vydání Metropolitního plánu 1 : 10 000, určují ve svých vzájemných poměrech a uspořádání strukturu krajiny, a to jak krajiny otevřené

(krajiny za městem), tak nestavebních částí krajiny městské (krajiny ve městě).