Mgr. Miloslava Matoušová Ivan Matouš Nejsme oběti, jsme ...›ti-jsme-tvůrci.pdf · a to, co...

Mgr. Miloslava Matoušová Ivan Matouš

Nejsme oběti, jsme tvůrci…

…svého života. Skutečné příběhy skutečných lidí.

www. empatia.cz www. akademiecelostnihozdravi.cz © 2013

Nejsme oběti, jsme tvůrci - skutečné příběhy skutečných lidí

2

Věnování a poděkování Děkujeme, děkujeme, děkujeme!

Děkujeme všem, které jsme na naší cestě potkali. Rodičům, kteří

nám dali vše nejlepší, co byli schopni. Našim dětem, které si nás

vybraly a kterým jsme se snažili být dobrými rodiči. Jeden druhému

za neuvěřitelný trénink lásky. Všem přátelům minulým, současným i

budoucím, kteří procházejí našimi životy. Všem učitelům i žákům.

Všem dušičkám, které se na nás obracejí o pomoc a myslí si, že my

jsme ti, kteří jim mají pomoci. Třeba to z jejich pohledu tak je,

ovšem pomocníky jsou především ony pro nás. Jen skrze ně a jejich

otázky přichází odpovědi nám. V čemkoliv se chcete posunout a

zvládnout to, to říkejte druhým.

Vaše životní příběhy nás každý den inspirují a podporují nás! Je vás

taková spousta, kteří jste dokázali vzít svůj život do svých rukou!

Taková spousta vědomých tvůrců svého života, tolik úžasných

silných bytostí!

Rozhodli jsme se, že by bylo sobecké nechat si to jen pro sebe. Tolik

vaše zpětné vazby a příběhy pomáhají nám, proč by nepomohly

všem ostatním?

A tak začala vznikat tato knížka, která nemá konec. Bude otevřená

pro další a další vaše vyprávění…

Nebudeme záměrně vyprávění nijak stylisticky upravovat. Necháme

je autentické. Tak, jak je napsala ruka života.


3

Každý jsme někomu jinému inspirací, i vy! Těšíme se i na váš příběh.

S láskou Miluška a Ivan Matoušovi

Prohlášení Tento materiál je informačním produktem. Jakékoliv šíření nebo

poskytování třetím osobám bez souhlasu autorů je zakázáno.

Děkujeme za pochopení a respektování tohoto sdělení.

http://www.harmonickevztahy.cz/wp-content/uploads/2012/10/I+M_01_400x300.jpg


4

Obsah Věnování a poděkování ...................................................................... 2

Prohlášení ........................................................................................... 3

Příběh Milušky .................................................................................... 6

Příběh Ivana ........................................................................................ 9

Já a moje alergie ............................................................................... 12

Cesta ke štěstí ................................................................................... 15

Jak mi to všechno docvaklo .............................................................. 19

Je škoda život prostonat ................................................................... 21

Jak jsem uzdravila svou dceru a otevřela si zdravou výživu ............. 28

Maják ................................................................................................ 30

Vzteklá astmatička ............................................................................ 32

Zázračná antibiotika ......................................................................... 34

Jak jsem přijala svou panickou poruchu ........................................... 36

Odrazit se ode dna a začít znovu ...................................................... 38

Jak jsem se ne-očkovala .................................................................... 41

Sladká pozemská pouť ...................................................................... 43

Třetí dítě, druhá míza, první knížka .................................................. 48

Od závislosti k nezávislosti ............................................................... 51

Jak jsem si přestala dupat ................................................................. 53

Život a láska podle svého .................................................................. 56


5

... a co Vy? Přidáte sem Váš příběh? ................................................ 63


6

Příběh Milušky

Před asi patnácti lety jsem se začínala zabývat zdravým životním

stylem.

Tato oblast mne naprosto nadchla. Nevynechala jsem jedinou

příležitost, kde bych mohla nasát nějaké nové vědomosti a

poznatky, jezdila jsem na semináře, přednášky, kurzy. A vždy, když

jsem se vrátila domů, dopadla jsem na tvrdé.

Měla jsem pocit, že tohle není život, který chci žít. Vždyť „ti lidé tady

doma“ mi naprosto nerozuměli. Já zdravě vařila, nejlépe pro ně a

oni to odmítali! Já vysvětlovala, co by měli dělat a oni mě

bojkotovali!

Na každém semináři jsem pátrala, proč jsou oni nemocní, proč oni

mají problémy, co oni by měli změnit. A pak jsem jim to doma

předložila… a oni to nechtěli slyšet, dělat, nechtěli nic!

Byla jsem naštvaná – na ně. Nespokojená – s nimi. Toužila jsem po

změně – jejich.

A jednou jsem vyslechla povídání o astrologii devíti planet. Spočítala

jsem si, kam kdo patříme, poslechla jsem si naše charakteristiky a

pochopila naše vzájemné vztahy. Byla jsem z toho naprosto v šoku!

Jak to, že mi tohle nikdo nikdy doposud neřekl? Copak je možné, že

něco tak jednoduchého jsem doteď nevěděla? Jak je možné, že se


7

tohle neučíme ve škole? Vždyť je to naprostý základ, jak nejen

vztahy pochopit, ale jak je v harmonii žít!

Bylo to tak jednoduché, že se mi zdálo až nemožné, aby to byla

pravda. Ale – současně jsem si moc nevěřila, že já a jen já sama jsem

schopna změnit všechno. A všechny…

To už se ale na mě obraceli ostatní lidičky, abych jim poradila ve

zdraví a ve vztazích. To je ale troufalost, že? Já, se svými problémy

ve vlastních vztazích, začala radit druhým, jak oni mají ty své zlepšit.

Avšak světe div se, přicházeli ke mně přesně takoví lidé, kterým jsem

měla vysvětlovat to, co jsem potřebovala slyšet a dělat já sama! Tak

to totiž funguje.

A tak, když jsem po sté někomu říkala, aby vzal sám za sebe

zodpovědnost za všechno, co kolem sebe má, aby přestal ukazovat

prstem na druhé s přáním, aby oni něco změnili, mi všechno došlo.

Uvědomila si své nefunkční vztahy s mužem a s dětmi a řekla si –

dost! A začala. Začala jsem vše, co jsem rozumem znala, prakticky

dělat.

První krok byl nejtěžší oříšek. Měla jsem pocit, že se ponižuju, že se

obětuju, že moc ustupuju, že jsem bačkora. Byl to boj. Vůbec jsem

nevěděla, jestli to k něčemu bude, jaký bude výsledek a zda se to

někdy a někde projeví. Jestli ta „pavěda“ tak trochu nekecá. A tak

jsem to vždycky zkusila a zase couvla. Ti mí trenéři mi to vůbec

neulehčili a děkuji jim za to. Protože kdyby to bylo snadné a já si

neušla tuto těžkou cestu změny sebe sama proti všem, nikdy bych


8

dnes nemohla říkat, že má smysl to dělat klidně proti všem, v situaci,

kdy nevíte, jak to dopadne a co se změní.

Dnes už vím, že se změní ve vašem životě naprosto vše. Vaši

milovaní, od kterých jste celé roky očekávali lásku a nějakou

zpětnou vazbu, vám ji začnou dávat a to tak, že vás to srazí na

kolena a vy vděčností za to vše krásné, co vám dávají, budete plakat

jako malé děti. Tak velká síla návratu vaší energie do své změny to

bude!

Udělejte první krok, pochopte sebe, své výzvy v čem se změnit,

pochopte druhé a způsob, jak s nimi fungovat. A reálně to zkuste.

Intenzita odměny bude přímo úměrná intenzitě vaší změny!

S láskou Miluška


9

Příběh Ivana

Jsme s Miluškou odlišní, jak oheň a země. (Proč neříkám voda? No

není náhoda a můžete se to na těchto stránkách dozvědět )

Mám v datu narození samá lichá čísla, takže samá „mužská energie“.

Rozum, logika, levá hemisféra..

Miluščiny výše popsané počáteční aktivity jsem velmi intenzívně

bojkotoval a její setkání s prapodivnými existencemi, blábolícími

(podle mě) naprosté nesmysly, nemohl vystát. Věci jsou přece tak a

tak, to a to je správně, tělo si řekne, co je pro něj dobré, nemůžu

zato, že jsem nemocný a proto jsou tu doktoři. Tečka. Kdybych

tenkrát uměl překonat své ego, musel bych si připustit, že vlastně

mě to ale v nitru duše moc a moc zajímalo.

No, nebudu to prodlužovat, moje dušička dobře věděla, kam se chce

dostat, tak jsem musel jsem dostat „za vyučenou“. Nejdřív fyzicky.

To nejlíp funguje, obzvlášť, když tam je strach. Můj táta umřel na

rakovinu jater, když mu bylo 46 let. A mě devět. Umíte si představit,

co to se mnou udělalo, když mi bylo po čtyřicítce a začalo mě stále

častěji bolet v pravém podžebří.

Zase to zkrátím – nechal jsem si od těch „šarlatánů“ poradit,

vysvětlit a nějak podezřele to do sebe začalo zapadat. A když mi to

pomohlo od potíží, začal jsem se o to přece jen zajímat. A to byl

konec..


10

Všechno bylo najednou jinak. Moje zaryté představy se otočily o 180

stupňů a najednou byly mnohem logičtější, než ta moje logika

předešlá.

A protože Miluška už mezitím přestala tlačit, mohl jsem se i já

„svobodně“ rozhodnout pro změnu. Začal jsem se o to také zajímat,

začali jsme spolupracovat, začal jsem masírovat a při tom s lidmi

probírat jejich bolístky. A – jak to píše Miluška – není lepšího

způsobu, jak slyšet, co potřebuji, než když to říká moje huba

někomu dalšímu. Ostatně proto tu pro sebe jsme. Vždycky mi přišel

na stůl ten správný člověk, abych mu říkal, co potřebují moje uši

(znovu) slyšet.

Třetí a poslední zkratka – nešlo to snadno, vlastně jsme se museli

přesto všechno skoro rozejít, než jsme pochopili, že musíme řešit

každý sebe, druhého jen pochopit a dát mu možnost, svobodu k

vlastnímu rozhodnutí. Samozřejmě tak, aby nebylo potlačeno moje

právo na rozhodnutí. A pak najednou nebyl důvod odcházet. Proč?

Jednu z nauk, jak poznat druhé lidi a přistupovat k nim na základě

této znalosti vám nyní předkládáme. Uchopte ji a zlepšete své

vztahy, jako se to podařilo nám. Často lidé zaměňují pýchu za

hrdost, ale to, co se nám v tomto směru podařilo, myslím mohu

hrdě prohlásit za životní úspěch.

Podle všech „chytrých nauk“ bychom spolu s Miluškou vůbec neměli

být. Taky bylo naše soužití většinu času „Itálie“, za kterou bychom se

mohli do konce života stydět, kdybychom nevěděli, že je to


11

zbytečné, protože sebemrskačstvím už to nevrátíme a z určitého

důvodu jsme si tím museli projít.

Jak to, že jsme spolu doteď, už skoro 25 let(!) a poslední roky jsou

nejhezčí za celou dobu? Co nás v tom vztahu udrželo i v, bohužel až

příliš častých dobách, kdy jsme se vlastně nenáviděli? Sousedi by

vám mohli vyprávět.. Od Války Roseových to někdy nemělo daleko.

Odpovědi jsou dvě. Za prvé a především je to Láska. Vždycky, i v

těch nejhorších chvílích, jsme se milovali. Tam někde uvnitř.

Hluboko. A víme, že to tam bude vždycky. Proto jsme se našli. Proto

jsme byli schopni „ublížit“ bývalým partnerům a odejít, protože tam

„to“ prostě nebylo.

Druhou odpověď najdete na těchto stránkách. Když jsme (konečně)

pochopili, buď se musíme fakt rozejít nebo musíme něco změnit,

začali jsme se každý zabývat především sebou. Proč se mi vlastně

děje to a to? Co o sobě vlastně vím? Beru to v potaz? A co vím

vlastně o partnerovi? A beru to v potaz?

A náš život se pomalu, ale jistě začal měnit..

S láskou Ivan


12

Já a moje alergie

Žila jsem si docela parádním životem bez starostí do svých

sedmadvaceti let. Sice to maličko drhlo s mou mámou, moc jsme se

nikdy nesblížily. Měla jsem pocit, že toho po mně moc chce, že není

spokojená s ničím, co udělám. A tak jsem docela brzy odešla na

privát a v pohodě jsem vystudovala vysokou školu, pak si našla

skvělou práci. K našim občas zajela a máminy řeči vydržela, odstřihla

jsem to a neměla jsem chuť už to nějak řešit. Měla jsem vedle sebe

partnera, kterého jsem milovala a on mě, uspořádali jsme

nádhernou svatbu a narodila se nám krásná dcerka. Měla jsem

pocit, že život mě snad ničím nepříjemným ani nemůže překvapit.

A tehdy v květnu začalo období, které jsem zpočátku vnímala jako

něco negativního, dnes vím, že to bylo to nejlepší, co mě mohlo

potkat.

Začalo mě svědit v nose, kýchání, prskání, nepřikládala jsem tomu

velkou váhu. Ale nechtělo to přestat. Začala jsem hledat na

internetu, našla spousty vysvětlení, alergie. Jenže kortikoidy a

prášky na alergii jsem odmítla, ani jsem to nechtěla zkusit, říkala

jsem si, že přece to nemůže být jen tak, že to „najednou“ přišlo.

Musí to mít důvod.

A pak jsem si na empatii přečetla, že je to skrytá agrese. Problém se

sexualitou a schopností milovat, hladit, laskat. Že alergie je obrana

proti tělesným projevům lásky! Pak jsem si zažádala o osobní rozbor


13

a to, co mi z empatie napsali, mě zazdilo a já několik měsíců

rozdýchávala zlobu a rozčílení, křivé obvinění a nařčení! Nechtěla

jsem si za žádnou cenu vůbec připustit, že to je pravda!

Jenže jak to bývá, někdo vám to vysvětlí, aniž si o to říkáte. A tak

najednou můj milovaný muž mi řekl:“Jsi se mnou šťastná? Máš mě

ráda? Miluješ mě?“ Zírala jsem na něj jako Alenka v říši divů! Jak se

může ptát? Copak to není jasné? Copak to neví? On řekl: „Nevím.“

Zalezla jsem do skříně a dvě hodiny bulela.

Do té doby jsem si myslela, že naprosto jasně dávám najevo, jak

miluji, že přece nemůže být pochyb o tom, že miluji! Ale to byl můj

pohled, ostatní, i ten nejdražší člověk, to viděl naprosto jinak. A já si

uvědomila, že problém není v tom, co on vidí, ale v tom, jak to já

říkám a co dělám. Že skutečně je ve mně uzavřená agresivita,

protože jsem vnitřně stále naštvaná na mámu a nejsem schopna

roztát a říci svému muži, že ho miluji a nic po něm nežádám! Stále

jsem obrněná za svou zdí a hraju si na hrdinku…

Moje máma ve mně vytrénovala pocit, že lásku si musím zasloužit,

že musím být dobrá a skvělá, aby mě někdo miloval. A že jednoduše

přijít a říct, mám tě rád a někoho jen tak obejmout, je projev

slabosti. Jenže já jsem silná holka. Prd…

Vzpomínala jsem na naše, na to, jak žili, jak se k sobě chovali. Nebyly

žádné hádky, byl klid. Jenže ten klid by děsný! Uvědomila jsem si tu

škrobenost, tu snahu vše nechat pod pokličkou, aby NIC nebylo

vidět. Nic špatného, ale ani nic dobrého! Já si uvědomila, že jsem

NIKDY neviděla své rodiče se políbit, ani se vzájemně dotknout!


14

Uvědomila jsem si, jak moc byli ochuzeni. Jak moc jim děkuji, že mi

ukázali, jak to být nemá. Najednou mi všechno došlo, „krutá“ slova

z empatie, slova mého muže, požadavky mé mámy. A moje alergie.

Sedla jsem do auta a jela za mámou. Uklízela. Byla překvapená, co

se stalo, že jsem přijela bez ohlášení. A já jí řekla:“Není třeba se

ohlašovat, když mám chuť tě vidět. Nebo jo?“ A víte, co

odpověděla? „Jsem ráda, žes přijela!“ A já šla a mámu obejmula.

Cítila jsem to překvapení a nepatřičnost, ale já nepovolila. Držela

jsem jí v objetí a v duchu si říkala, že jí děkuju. Teprve až déle jsem

byla schopna jí to říct nahlas. Ale víte co?

Prskání a svědění v nose přestalo. Každý den říkám svému muži, jak

moc ho miluji a každý den se ho dotýkám a hladím a objímám ho. Je

mi jedno, jestli to je moc. Dělá mi to dobře. A i jemu – usmívá se a

vrací mi úsměvy.

Každá nemoc je dárek, jen to chce spojit, od koho a proč ho

dostávám. Každému se to povede rozklíčovat, chce to jen chtít.

Děkuju vám Hanka Šnajdrová, Karlovy Vary


15

Cesta ke štěstí

Před deseti lety, v mých čtyřiceti, mi ztroskotalo druhé problémové

manželství. Zůstala jsem sama se dvěma dětmi naprosto vysátá,

zoufalá, zakomplexovaná se zlomeným srdcem. Když přičtu fakt, že

jsem vyrůstala s otcem alkoholikem a vypěstovala si syndrom

nemilované dcery, a završím to hromadou zdravotních problémů,

které jsem tenkrát měla, byl to mazec! Tak začíná start mé duchovní

přeměny, start k sobě samé, start ke štěstí, start ke hledání mé

osobní cesty.

Čemu vděčím.

Tak především sama sobě, že jsem nefungující manželství dokázala

sama ukončit. Vděčím své úžasné přítelkyni Haničce, která se mě

ujala a začala mě duchovně směrovat. Vděčím mé úžasné léčitelce

Mirečce, která se mě ujala a začala mě odblokovávat a hlavně za mé

pokroky chválit. Vděčím všem duchovním knihám, které mi prošly

rukama. Ráda se k nim vracím stále, když se necítím dobře. Uvádím

přečtené tituly: Síla je ve vás; Miluj svůj život; Poznej svůj cíl; Hovory

s Bohem; Jak se odzávislit; Říkat ne bez pocitu viny; Kašli na to, uleví

se ti; Osudový partner; Moc přítomného okamžiku;… A hlavně

vděčím Milušce a Ivánkovi za jejich skvělé semináře.

Všechny myšlenky a moudra ze seminářů mi naprosto překopaly

myšlení. Všechny informace jsem naprosto hltala a cítila: „To je

moje cesta.“ Na seminářích ve společnosti báječných lidí jsem


16

dostala odpovědi na mé otázky, dostala jsem potvrzení, že jsem

úplně normální, a tudíž se mi začalo zvedat sebevědomí.

A hlavně - mnoho jsem pochopila. Třeba, že vše, co se nám děje, si

do života přitahujeme sami. Že vše, co se nám děje, má svůj důvod

k naší proměně. Dále, co si vysíláme, se nám vrací. Očekávání ničí

vztahy, když nám někdo ubližuje, nevypovídá to nic o nás, ale o

něm, o stavu jeho duše. Doslova mne staví na nohy moudro, že si

máme odpustit nedokonalost. Každý má naloženo, každý něco řeší a

naše zdravotní problémy mají příčinu v nás. Nemoc je volání duše o

pomoc, pracuj na sobě, miluj mě! Léky léčí jen následky nemoci.

Víra, že všechny tyto informace fungují, mi pomáhají žít a zvládat

současný život s určitým nadhledem.

Co mi to přineslo:

- Můj zkrachovalý vztah znovu funguje. Naše manželství má

naprosto jiný rozměr. Každý z nás dvou si jede svobodně tu

svojí osobní cestu a pak máme tu společnou. Navzájem se to

prolíná a hlavně to musí být v rovnováze. Dovolujeme si být

odlišní. K tomu je zapotřebí moc a moc komunikace,

trpělivosti, lásky a pokory.

- Mám báječné děti - osobnosti.

- Splnila jsem si svůj dětský sen tancovat. Tančím.

- Vyměnila jsem všechny přátele, kteří mě vysávali a získala

jsem nové přátele, báječné čisté duše, setkání s nimi je také


17

takový duchovní seminář, kořeněný velikou porcí humoru.

Humor je podle mého názoru v tomto uspěchaném světě

balzámem pro duši. Vážím si všech dobrých lidí, vážím si i

sama sebe.

- Starám se o sebe nejen duchovně, ale čistím se i lepší

stravou. Částečně se řídím krevní skupinou.

- Naučila jsem se odpočívat.

- Po třinácti letech jsem dokázala změnit zaměstnání, kde

jsem byla frustrovaná.

- Celý život jsem se bála psů, štítila se jich. A vloni na jaře

jsem si pořídila pejska Jacka. Je z útulku. Nechápu, jak jsem

mohla být tolik let bez psa. Je to transformátor na lásku,

výborný stmelovač rodiny. Všichni ho milujeme! Krásná

duše!

Už nejsem ta vyděšená, zakomplexovaná holčička. Pohlížím na svět

z pozice svých pocitů. Když je mi dobře, jedu po té své správné

cestě, když je mi špatně, sjedu ze své cesty, anebo je v cestě

překážka, kterou mám zdolat. To znamená, že mě čeká další práce,

další čistění v sobě. Moje maminka tomu říká: „Zajedeme si na

hlubinu.“

Kdo já jsem vlastně byla, než jsem se začala duchovně měnit? Jako

bych tenkrát jen přežívala, trápila se a trpěla. Teď žiju na plné

obrátky. Užívám si života. Plním si své sny. Obklopuju se věcmi,

které mi dělají dobře, nabíjí mě energií. Každý den sama sebe


18

překvapuji svými novými pocity a úplně žasnu, co za krásy kolem

sebe objevuji. Chválím se za to, co už všechno umím.

Závěrem tedy nezbývá nic jiného než děkovat. Děkuji všem

dušičkám, které mi v jejich přítomnosti dovolí, abych byla sama

sebou. Děkuji jim za to, jak slastně se cítím, když jsem s nimi. Děkuji

všem dušičkám, které mi v životě pomáhaly a pomáhají. Ale největší

poděkování posílám nahoru do Vesmíru - Bohu, že to takto pro nás

na Zemi zařídil.

S láskou vaše Ilu


19

Jak mi to všechno docvaklo

Jasně, že není potřeba lítat k doktorovi. Proč taky..

Našli mi kdysi cystu 5x6 cm na vaječníku. Rozehnali nejsilnějším

Ibuprofenem. Záhy jsem začala brát antikoncepci. Za 2 měsíce cysta

další a návrh stejné léčby. A to už jsem jim řekla, že NE! Já to

zvládnu sama! Očividně ta první „operace“ se nějak nevydařila…

V té době se mi totiž dostala do ruky knížka Miluj svůj život ( tu jsem

si koupila před 5 lety v Brně a tenkrát založila kamsi). Tam se psalo

právě o tom, ze jste zodpovědní za sebe. Byl tam seznam věcí, které

ve svém životě děláme a nefungují, a na druhé stránce stejný

seznam, ale „afirmační“. Přesný opak, ale pozitivní! Pamatuju si to

do teď! Byla jsem jak chodící rádio. V hlavě jsem si to opakovala a

opakovala. Až jsem na to vážně přišla. Musela jsem si připustit, že to

jsem jenom a jenom já, pro Boha! Kdo je to za něco v mém životě

zodpovědný? Měla jsem se tak zle, všechno špatně, jak z toho ven?

Já sama jsem si to způsobila a jen já to můžu napravit??!! Páni!

Tak tady se všechno změnilo a na vždy!!!

To jsem ještě nevěděla, co mě čeká. O pár týdnů později jsem

potkala Matoušovy. Dnes, když se kouknu, co jsem si z CaliVity

objednávala, tak si říkám, že jsem byla pěkné pako, proč tam

nemám žádný hořčík a New Life? Měla jsem tam hodně Noni, jo ...

páč jsem si myslela, že to zase někdo udělá za mě. Chudák Noni ..

nefunguje to! Takže znova..


20

Asi tak 2 roky jsem zkoušela brát vitamíny jiné firmy. Vrátila jsem se

k CV. Za měsíc braní Lecitinu jsem měla nehtíčky a vlásky jako

panenka. A to jsou to ty viditelné změny. Vápník - hořčík - já se

začala cítit tak neskutečně dobře, tolik energie, dělala jsem a dělám

těžkou práci, do toho zátah ve sportu, rozhodně se nešetřím (jsem

podle astrologie devíti planet Kov, no jo), přesně vím, po čem

sáhnout, minerály Power Mins mě doslova napumpujou! Vitamín C,

koenzym Q10, experimentovala jsem. Když vynechám, tělo mi

okamžitě odpoví. Slabá, podrážděná.

Nějak mě to všechno probudilo k životu. Už zkušenější. Už si

nemyslím, že mě Noni zachrání. Už je to tak, že jsou tu vitamíny a na

druhé straně moje snaha věci změnit v hlavě, staré nešvary v

chování, zakonzervované. A strava! V mém případě to bylo takové

automatické. Tělo řeklo samo NE některým nevhodným potravinám.

A ty, které jím, a jsou nevhodné, se snažím eliminovat, co to jde.

Hlavně v klidu. Říkala a cítila jsem, že mám v sobě kvalitní vitamíny a

naprosto automaticky jsem sahala po potravinách, které mi dodávali

energii. Jednoduchá strava, žádné zatěžování složitými pokrmy.

Funguje to.

Ještě jedna věc - „oreikovat si to“. Nejdřív jsem si říkala: „Super! Tak

si jenom zareikuju rukama nad jídlem a můžu prakticky sežrat a

vypít cokoliv No a jak to tak bývá, tak tělo bylo rázně proti

tomuto experimentu. Selským rozumem pěkná hovadina. Přitom

reiky samy o sobě dobrá věc. Ale „rychlokvašky“ s diplomem reiky

mistr mají jiný názor. V které sféře to lítají?

Děkuji všem! Ivetka Kynclová


21

Je škoda život prostonat

Dlouhé roky jsem měla potíže s páteří, opakované blokády, bolesti,

ale řešila jsem je jen léky od bolesti, injekcemi, krátkodobou

neschopenkou, rehabilitací po práci. Stále jsem neměla čas se

zastavit, byla unavená a bolavá a nakládala si víc a víc. Můj slovník

byl jen: „nemůžu si dovolit být nemocná, jít na neschopenku. A

musím ještě udělat to či ono …“

A pak se svět zastavil! Výhřez bederní páteře, útlak nervů. Ploténka

nevydržela ten tlak. Léčba v nemocnici. A najednou to muselo jít –

zůstat ležet. Najednou nic nebylo důležitější než být zdravá!

Zůstala jsem půl roku na neschopence, s velkými bolestmi, tlumená

silnými analgetiky. Docházela na infúze, které jen na pár hodin

dokázaly ulevit. Dnes už nemůžu ani uvěřit, jak bylo těžké dojít pár

metrů. Zdálo se mi, že můj život skončil ve 40 letech!

Lékaři mi stále vnucovali operaci, nic jiného že nepomůže. Nechtělo

se mi do toho, zvlášť když znám kolem sebe tolik lidí, kteří

podstoupili operaci, a za nějaký čas měli potíže stejné. Pak

sešroubované obratle, a problém se jen po čase posunul o kousek

výš. Asi není náhoda, že mí oba rodiče byli po operaci páteře… takže

vím jaké to je.

Někde v té době začala má dnešní cesta. Ale nevěděla jsem, kam se

obrátit, když medicína mi neuměla pomoci. Hledala jsem informace


22

na internetu, vyzkoušela různé masáže, rehabilitace. Jedny děláme

dodnes – metodu rozvazování svalů – manžel se je naučil a každých

14dní mě „trápí“. A myslím, že je to jedna z věcí, které mi pomáhají.

Od mládí jsem se zajímala o duchovní věci a tak mi do cesty přišla

paní, která dělá Reiki, numerologii a poradenství. Hned první den

mě rozebrala, že si svou nemoc způsobuji sama, svým myšlením.

Nenáviděla jsem se za svou nemoc, selhání, že jsem na obtíž

ostatním. Moje myšlení bylo negativní. Čekala jsem od všeho i všech

jen to nejhorší, neuměla odpouštět atd. A že pokud nezměním své

myšlení, nikdy se neuzdravím. Že musím přijat zodpovědnost za svůj

život, poděkovat své nemoci, že přišla, poprosit své tělo o

odpuštění, naslouchat co mi říká… Někde v hloubi jsem to věděla…

tolik různých lidiček mi nezávisle na sobě říkalo, že se nemám ráda…

Začala jsem krůček po krůčku s tou úžasnou paní. Neuměla jsem to

tenkrát sama. Měla jsem pocit, že mě vždy podrží, podpoří, když je

mi hůř, vede mě, dodává mi energii, i když tu největší práci jsem

musela vykonat jen já sama. Četla jsem spousty knih. Luis Hay s

jejími afirmacemi se stala mou každodenní četbou. Objevila jsem

numerologii, etikoterapii, energie, léčivé kameny, kreslila mandaly.

Přemýšlela jsem, hledala souvislosti a pochopení. Měnila své

myšlenky, postoje, učila jsem se odpouštět a bylo tam spoustu slz.

Někdy to nešlo ani přes krk, ani říct – odpouštím ti, natož odpustit!

Kolikrát jsem ani netušila, jak moc nemůžu někomu odpustit! Ale

slovo odpuštění mi stále opakoval můj vnitřní hlas. Jakákoliv kniha o

odpuštění, informace mě stále nutily to číst. Kolikrát mi ona paní


23

říkávala – „ještě toho odpuštění nemáš dost?“ Ale já měla pocit, že

to je stěžejní.

Až když jsem si teď přečetla Astrologii 9 planet – docvaklo mi proč:

jsem kov – já si odpuštění vybrala jako životní učební lekci – to sedí

jak…!!

Začala jsem se učit odpočívat, netlačit, vybrat jen ty nejdůležitější

věci, nenakládat na sebe příliš. Říct si prostě nemůžu a nezlobit se

na sebe. Chválit se za to, co zvládnu, místo nenávidět se za to, že už

tolik nezvládnu. Svou nemoc přijmout – poděkovat za ni – ne s ní

bojovat. A komunikovat se svým tělem.

V té době jsem ještě stále užívala anttidepresiva – to je zas jiný

příběh – a tak mi i s tím ta úžasná osůbka pomohla. Věřila jsem, že

to s ní zvládnu, a po 10 letech se zbavila antidepresiv. Neříkám, že

vše šlo snadno, byly i těžké chvíle, ale pracovala jsem na sobě a

popravdě jsem se v tom našla. Učila jsem se, chodila na různé kurzy,

učila se přijímat věci, které změnit nelze – zjistit co mi na tom vadí a

proč a pak to přijmout. Je toho moc co jsem za tu dobu pochopila.

Dušička mi ale někde ulítla. Žila jsem duchovnem a své tělo neřešila.

A ono se začalo hlásit – bolesti nohou, které nešly ničím vysvětlit.

Chodidla bolela tak, že zas každý krok byl pro mě utrpením. Sice

jsem zvládla páteř, ale co je zase tohle? Proč? Vždyť se tak snažím!

Duchovní příčiny bolesti nohou na mě křičely z každé stránky –

nejdeš správným směrem! Tělo tě zastavuje v pohybu… ale proč?


24

Automatická kresba kterou mi paní kreslila byla, že mám několik

srdíček nad sebou a vedou někam do obláčku – že nežiji tady a teď,

ale někde nahoře.

Rovnováha! – křičelo to někde uvnitř, ale co to znamená?

Pak jsem narazila na www.empatia.cz, a po Miluščině „malém

nakopnutí“ jsem pochopila i jak bylo myšleno, že jsme trojjediní. Že

je třeba se starat nejen o duši, ale i „hmotu“. Moje ego s tím chvíli

bojovalo – vždyť energie, duchovno mi pomohly zvládnout páteř bez

operace – tohle, že není dobrá cesta?

Tak jsem začala studovat Astrologii 9 planet a vliv na zdraví, očisty

orgánů, zdravou výživu, načetla spoustu informací o zdravých

potravinách, koupila si nějaké knížky o prvcích ve stravě, složení

různých potravin, obilovin, zelenině, ovoci… a začala to realizovat!

Můj jídelníček se změnil, objevila jsem potraviny o kterých jsem

nikdy neslyšela a jsou mé nejoblíbenější.

Přestala jsem jíst uzeniny, mléčné výrobky, nahradila je sojovými,

hodně zeleniny, hlavně denně zeleninové polévky (z kořenové

zeleniny – mrkev, celer, petržel, bylinek, natí, chvíli povařím, pak

rozmixuju ponorným mixerem, posypu řasou Nori, troškou Tebi,

trochu bylinkové soli).

Maso občas a většinou rybu, chleba jím výjimečně. Do zdravé stravy

jsem ještě přidala stravu podle krevních skupin, hlavně vynechat to

co je mínusové. A zdálo se mi občas, že už mi k jídlu skoro nic

nezbývá, když jsem se o to začala zajímat Už nedělám velké nákupy


25

v Kaufu, kde je co v akci, ale nakupuju ve zdravé výživě pár věcí –

možná dražších, ale kvalitních, a do Kaufu jdu jen na zeleninku,

ryby..

Začala jsem si připadat lehčí. Po nějakém čase jsem přidala

potravinové doplňky a začala se čistit, cítila se plná energie. A

najednou mě okolí upozorňovalo, že jsem zhubla. Já sama jsem

měla pocit, že se jen dobře čistím, přemýšlela jsem jen nad tím, jak

se mi čistí plak ze střev a jaký to za ty roky musel být nános Ale

zjistila jsem, že je mi více věcí volných, a tak jsem se zvážila –

popravdě jsem léta řešila svou váhu – ty poslední roky problému s

páteří a omezení pohybu se na tom taky podepsaly. Snažila jsem se,

ale nešlo to, tak jsem se jednoduše přestala vážit a řešila teď jen

zdraví, očistu orgánů, ne váhu. A světe div se – k dnešnímu dni mám

dole 8kg!

Musím podotknout, že jsem se změnou jídelníčku začala od

podzimu, ale zpočátku tak nenásilně, spíš vložením nějakých nových

potravin apod. Neřeším kalorie, ale jestli je to pro mě dobré, co to

obsahuje apod. Mám ještě spoustu hříchů, ale netrápím se tím –

neumím to zatím jinak, tak co? Až to budu umět líp, tak je mít

nebudu. Popravdě, hrozně mě to baví a postupně jsem tou

změnou nakazila více lidí… kamarádky, kolegyni v práci… i když o

tom moc nemluvím, nikomu nic nevnucuju. Každý máme svou cestu

a své pravdy, takže jen když se mě někdo ptá, ale stále více se mě

ptají co jsem vařila a jak to vařím. Postupně se opravdu

vypracovávám ve vymýšlení nejrůznějších receptů. Musím se

pochválit (vidíte, jaký krok jsem udělala?), jak dobře to dokážu


26

ochutit, že i manžel, který mou zdravou stravu zatím nepřijímá,

občas ochutná, že to voní dobře a že musí uznat, že je to chutné.

Kolikrát jsem si říkala: „proč jsem tohle nevěděla dřív?“, proč ty

informace nepřišly najednou? Vyhnula bych se nějaké nemoci či

události… ale až postupem času jsem pochopila, že je vše tak jak má

být, podle úrovně chápání, vědění v dané chvíli. Že kdyby všechny ty

informace přišly najednou, prostě bych je stejně všechny

„nepobrala“! Minuly by se účinkem. Je to jak ve škole – prvně se

musíte naučit písmenka, abyste mohli umět plynule číst… Dnes už

jsem trpělivá, vím, že vše má svůj čas…

Moc mi pomáhají články na empatii o léčbě jater či ledvin a naších

postojů – když si to čtu, přichází ten klid a pochopení. Vše trvá kratší

dobu. Někde v tichu si uvědomím, že je to jen trénink, a já jsem si ho

přitáhla, protože ho potřebuji. Snažím se ty myšlenky uvést do

praxe. Ještě ne vždy to dokážu, ale učím se….

Nechtěla jsem ani psát své zkušenosti, protože mám pocit, že jsem

ještě na cestě, a co můžu někomu radit? Ale třeba můj příběh

někomu pomůže… jinak bych tu teď neseděla a nepsala

Vím, že je to asi dlouhé – a přitom je to jen kousek mého života.

Každý život je dlouhý příběh, který by byl na knihu, a je úžasné, že

jsme každý svým tvůrcem – autorem. My sami rozhodujeme, jaký

ten příběh bude, jen na nás záleží, jaké to bude čtení.

Ale to hlavní, co chci předat, je říct, ať se nebojíte změny, vzít

zodpovědnost do svých rukou! Litováním sebe sama, ukazováním


27

prstů na druhé, jen ztrácíme energii a sílu. A vesmír nás stejně

dotlačí tu zodpovědnost přijmout a pochopit, tak nač čekat? Vesmír

nás nenechá na holičkách. Když uvidí, že to myslíme vážně, odmění

nás za snahu. Začněme se starat o sebe, své myšlenky, tělo, zdraví.

Je škoda život prostonat, když může být tak krásný! Uvidíte, že když

je žák připraven, učitel se najde… a když jsem to dokázala já,

dokážete to také. Neříkám, že je to vždy snadné, ale ten pocit stojí

za to!

S láskou Lenka Krůpová


28

Jak jsem uzdravila svou dceru a otevřela si

zdravou výživu

Ráda bych prostřednictvím stránek ''Empatia'' poděkovala

Matoušovým a zároveň se rozdělila s jejími posluchači a čtenáři o

mé zkušenosti.

Již dlouhou dobu se zabývám ''alternativní'' léčením, k němuž jsem

se dostala prostřednictvím mé dcery, která odmalička trpí

zahleněním, záněty středouší, bolestmi bříška. Vyzkoušela jsem, co

se dalo, stálo to mě i mou rodinu dost peněz a zároveň úsilí. V jednu

chvíli už jsem myslela, že prostě nic nezabírá, všechno špatně, pořád

to samé dokola... '' začarovaný kruh''.

Pak jsem jakoby ''náhodou'' shlédla Empatii a bylo vymalováno!!!

Tři měsíce užívání VOJTĚŠKY, PROBIOTIK A VITAMÍNU C stačilo k

tomu, abychom užívání antibiotika stáhli z - každý druhý měsíc - na

max. jednou za rok! Zjistila jsem, že produkty Calivita jsou sice na

první pohled drahé, ale když jsem si propočítala počet tablet, a po

dvou měsících jsem zjistila , že to opravdu funguje, tak jsem v

podstatě nemohla nic namítat. Díky vhodnému dávkování a

maximálním informacím, které jsem získala od Matoušových, a

vlastní studií na Empatii, jsem opravdu udělala kus práce, co se týče

nemocí v naší rodině.


29

Musím ale říct, že to jde pak ruku v ruce jedno s druhým, nasazením

produktů zjistíte, že jste si odlehčila a zároveň vás to nutí odlehčit

stravu, dodržovat pitný režim a začít se o sebe starat. Ještě bych

chtěla podotknout, že to chce trpělivost, opravdu vydržet alespoň ty

tři měsíce, než dojde k posunu... mně se to vyplatilo, tak doufám , že

zveřejněním mého příspěvku bude více takových lidiček, kterým

toto vše ''starání se o sebe'' pomůže. V podstatě jsem si řekla, že

naší generaci stejně nic jiného nezbývá, jelikož budeme podle nové

důchodové reformy pracovat do vysokého věku, tudíž dle ''mě'' je

nejlepší investicí v této chvíli pro ''mne'' investice do vlastního

zdraví.

Tolik mě zajímalo zdraví a tolik jsem toužila pomáhat druhým.

Najednou z čista jasna přišla nabídka - otevři si Zdravou výživu! A já

do toho šla! Příležitost, na kterou jsem čekala, jsem sebrala, a

rozhodla se, že se nepoddám žádným strachům, zda si někdo ode

mne něco přijde koupit, zda vydělám, zda zaplatím nájem, zda

nezkrachuju. Kdysi bych do toho nešla. Dnes vím, že vše je zkouška,

která je od slova Zkusit. Jak to dopadne, z toho se poučím!

Vesmír funguje dokonale, a když člověk ukáže, že má chuť do změny

jít, a to kdekoliv, přinese mu příležitost, která přinese takovou

změnu jeho života, na kterou léta čekal. A pak stejně zase jde jen o

to, zda ji sebere, anebo nechá být.

Já ji sebrala a život si užívám!

Renata Effenbergerová


30

Maják

Tiše stojí osamělý maják uprostřed šírného prostranství...

Vysoký , mohutný ... a přesto se cítí zranitelným ve své bolesti

samoty, do které se stále hlouběji propadá...

Jeho světlo je slabounké, neboť se mu zdá, že nemá komu svítit.

Žádná loď na obzoru, nikde nic a nikdo, komu by maják mohl poslat

svůj zářivý paprsek lásky...

Když se jeho bolest stane nesnesitelnou, ze by nejraději zemřel, se

maják konečně vzdá. Začne přijímat - vše, proti čemu beznadějně

bojoval, svou osamělost, smutek a bolest...

Nastane ticho..., klid... Jeho světlo zhasne a ocitne se ve tmě.

"Hej!" zavolá maják. "Kde je kdo?! Rozsviťte mi! Nic nevidím!"

Nic.....

"Hm" řekne maják. "Ve tmě teda žít nebudu! Tak si to světlo

rozsvítím sám!" Vezme sirku, škrtne... a podívejme se! Světlo!

"Světlo hoří!"

Najednou se maják již necítí osamělým, neboť si uvědomí, že má

světlo! Světlo, které bylo neustále v něm, i kolem něj...

"Já vlastně nejsem osamělý, jak jsem si myslel! Já jsem jen SÁM!

Sám se svým světlem, se kterým jsme spojeni v Jedno!"

"Ha", pomyslí. "Když budu tedy zářit svým světlem daleko, daleko


31

kolem sebe, mně bude stále víc a už nikdy nebudu sám!"

Maják začne radostně svítit kolem sebe a nemůže se vynadivit.

"No, podívejme se, kolik šírného obzoru a prostranství je kolem mně

a já to neviděl! A moře! A lodě, které plují mimo...! Kolik života, kolik

radosti je všude kolem mně, jen já jsem byl slepý! Mé světlo bylo

slabounké, protože jsem ho zadusil svou bolestí!"

Od tohoto okamžiku byl maják stále veselý a šťastný, vždyť byl plný

zářivého světla, kterým svítil lodím na cestu, aby se neztratily. Lidé

na nich mu byli vděčni, vždyť se jen za jeho pomoci mohly lodě

bezpečně dopravit do cíle. Vesele mu mávali a volali na pozdrav.

Všichni si najednou přáli plout jen cestou, ozářenou jeho světlem,

neboť jen ta byla bezpečná a spolehlivá, aby jejich lodě někde

nenasedly nebo nevybočily ze správného směru.

Novinka o daleko zářícím majáku se rychle rozšířila a tak bylo v jeho

prostoru stále dost lodí, kterým mohl svítit na cestu. Jeho světlo,

naplněné radostí, štěstím a láskou, bylo stále silnější a jasnější, jeho

dosah stále větší a mohutnější...

A - jednoho dne se jeho světlo lásky dotklo jednoho malého,

tichého majáčku, jehož světlo bylo ještě malinké a chabé...


32

Vzteklá astmatička

Opuchlá, vzteklá astmatička - já před 10ti lety.

Po několika astmatických záchvatech, kdy jsem moc nereagovala na

léčbu, jsem se rozhodla, že s takovým způsobem života skončím a

začnu jinak. Jakmile jsem se rozhodla, věci se daly do pohybu. Na

internetu jsem našla Empatii, absolvovala osobní konzultaci, dostala

jsem doporučení - a ukaž holka, jak moc to chceš :-)

Vyházela jsem z lednice nevhodné potraviny - takže všechny,

protože jsem jedla všechno špatné. Pár dalších dní jsem jedla jen

polívky, zjišťovala jsem, co mám vlastně jíst, kde to koupit a jak

připravit. Dodržovala jsem všechna doporučení.

Asi po týdnu jsem začala hubnout (ztrácet vodu nahromaděnou

kortikoidy, které jsem užívala) a začala jsem dýchat!

Po půl roce bylo po astmatu!

Bylo to velice rychlé, ale byla to spousta práce nejen na těle, ale

také na duši. Bylo mi řečeno - Odpusť. Ale co a komu? Vracela jsem

se v myšlenkách ke všem, na koho jsem si vzpomněla, na křivdy,

které jsem v dětství prožila. Chápáním dospělého se to jako křivda

nejeví, ale kolikrát mě udivilo, jak moc mě daná situace zasáhla. A

plakala jsem a smála jsem se a křičela jsem....a odpouštěla sobě i

ostatním.


33

Deset let jsem bez astmatu a když to celé zrekapituluju, nebylo pro

mě nejtěžší změnit životní styl, dokonce ani sáhnout do duše, ale

poradit si s nabytou "svobodou". Jsem zdravá, co teď? Spoustu věcí

jsem nemohla dělat, teď můžu...

Tak jsem se dala na studium, studuju dodnes a budu do konce

života. Občas polevím v životosprávě, tak je mi špatně, a o to víc se

pak musím snažit. Občas mám špatné myšlenky, tak se dostanu do

situace, která vyžaduje k zvládnutí hodně pozitivních myšlenek a tak

pořád dostávám na zadek a jsem odměňována.

Obrovská změna v mém životě je to, že vím, že věci, které se mi dějí

,mají svůj důvod. Mnohdy také nechápu jaký, buď se zeptám, nebo

prostě čekám, až se odpověď dostaví.

Občas je hodně těžké cítit se za svůj život odpovědná, ale vždycky

když přijdou chmury, potkám někoho kdo je mi zrcadlem a já se

vidím před deseti lety.

A to mě velice rychle vyléčí a jdu na sobě makat :-)

Lenka Ištvánková, Ratíškovice


34

Zázračná antibiotika

Jak mi zázračně pomohla antibiotika

Ještě před pár lety jsem byla jako většina lidí. když mě někde

zabolelo, okamžitě jsem běžela k doktorovi, ten mi něco předepsal a

já čekala, až mě to uzdraví.

Od malička jsem trpěla na ekzémy, přidaly se bronchitidy, alergie,

alergická rýma atd. Doktoři do mě cpali jedny antibiotika za

druhými, ale výsledek žádný, spíš se přidávaly další potíže. V

pubertě to celkem přešlo, ale po narození dětí se ekzémy začaly

objevovat znovu.

To mě pak jednou vzal švagr k paní, která dělá čínskou medicínu. A

ta mě řekla, že i po těch letech mám tělo zaneřáděné antibiotiky a

začala mě čistit.

A s tím jak se mě začalo čistit tělo, jsem začala i "dostávat rozum".

Začala jsem přemýšlet, jak je možné, že léky, které mají léčit, vlastně

nic nevyléčí a naopak ještě škodí. A začala jsem se více zajímat o

celostní pohled na život. Začala jsem číst různé knihy, hledat články

na internetu. Narazila jsem i na stránky Milušky a Ivánka, které mi

moc pomohly. Úžasná je metoda astrologie devíti planet, kde člověk

krásně pochopí vztahy mezi jednotlivými orgány, co s čím souvisí a

kde je vlastně původ nemoci.

Dnes už vím, že nemá cenu se vším hned chodit za doktorem, že si

člověk může pomoci sám.


35

Když člověk pochopí, že nemoc je vlastně informace, že něco ve

svém životě dělá špatně a ponaučí se z toho, začne se lépe stravovat

a dodá tělu to, co mu chybí, ve formě kvalitních potravních doplňků,

tak vůbec nepotřebuje chodit k doktorovi.

A na závěr jeden příklad, jak antibiotika "léčí".

Asi před rokem jsem dostala horečku, bolelo mě ucho, oteklo půl

hlavy. Šla jsem k doktorovi jen proto, aby mě napsal neschopenku,

nebyla jsem schopná v tom stavu pracovat. Samozřejmě jsem byla

hned poslána na ušní a vyfasovala antibiotika.

Neměla jsem odvahu říct, že je nechci, že problém bude asi v

ledvinách, že si potřebuji vyřešit nějaký vztah (asi bych byla poslána

ještě na psychiatrii). Tak jsem recept přijala, ale samozřejmě si

nevzala ani jeden prášek. Když jsem za týden přišla na kontrolu, tak

se pan doktor divil, jak mě ta „zázračná antibiotika“ rychle zabrala.

A já se jen v duchu smála.

Jana Kubíková, Jimramov


36

Jak jsem přijala svou panickou poruchu

Chtěla bych mnohokrát poděkovat Empatii. Před časem jsem se k ní

obrátila s prosbou o radu, jak mám zvládat své psychické a fyzické

problémy. Už spoustu let je mou společnicí panická porucha.

Vždycky jsem před ní utíkala, zavírala se před světem, snažila jsem

se vyhýbat situacím a místům, kde se mi panika spouštěla... Sama

jsem věděla, že to není dobré, ale nevěděla jsem, jak jinak ty situace

řešit. Empatia udělala jednu důležitou věc - ukázala mi jiný úhel

pohledu na tento problém, totiž že panika není něco, před čím se

mám schovávat, ale naopak - je to výzva překonávat strach.

Ze začátku jsem to moc nechápala, ale pak to někde uvnitř mě seplo

a já si paniku začala brát jako dobrou učitelku. V praxi to znamená,

že když jsem měla někam jít nebo jet a bylo mi před tím nedobře a

nechtělo se mi tam, řekla jsem si:

"To je dobrá příležitost. Zkusím tam jít a uvidím, co se bude dít, jak

budu reagovat a jestli se mi podaří překonat i to, že mi není dobře. A

že mám strach ze smrti? Ten mám pořád a ono je to vlastně jedno,

kde umřu, protože ať to jednou bude kdekoli, stejně, ač se mi to

nemusí líbit, to bude jen můj individuální prožitek a nikdo mi s tím

asi moc nepomůže."

Možná to některým bude připadat morbidní, ale když člověk zažívá

panické úzkosti a strach ze smrti každou chvíli, tak si hovořit a psát

na to téma už tak nějak zvykne. :-)


37

Samozřejmě je to často nesmírně těžké. Někdy mi bylo opravdu

nedobře, že bych radši byla zalezlá doma a nikam nešla, abych měla

aspoň trochu tu svou iluzi klidu a bezpečí. Ale ta změna pohledu,

jejíž podstatou je vlastně přijetí všeho tak, jak to je, mi přinesla

ohromnou úlevu. Dřív jsem panice kladla odpor, ale tím jsem si

akorát škodila a k ničemu to nevedlo, kdežto přijetí přináší klid.

Teď vím, že paniku nelze ze života nějak odstřihnout, ale že se

člověk musí pomalými krůčky učit překonávat sám sebe. Neříkám, že

je to jednoduché, to víte, že čas od času jsem líná a nechce se mi nic

překonávat, obzvlášť když je mi nevalně, ale život mi neustále

předkládá takové situace, abych se neschovávala a žila svůj život! :-)

Třeba, když mě někdo, na kom mi záleží, někam pozve a jelikož jej

nechci zklamat, tak tam jdu, i když je mi na omdlení. A když jdu, je

mi odměnou příjemně strávený čas a dobrý pocit, že jsem se

neschovávala a šla do toho!

Takže Empatie, moc Vám děkuji za to, že jsem se díky Vám začala

učit věci přijímat. :-)

Přeji mnoho štěstí, zdraví a trpělivosti Vám na Empatii i všem

čtenářům!

D. (zatím bez podpisu )


38

Odrazit se ode dna a začít znovu

…jak si tak pročítám Empatii a ženskou roli, mám pocit…. Že jsem

vůbec nic nepochopila

S Jiřím začínáme znovu, úplně z fleku nanovo. Rozešli jsme se..

muselo to tak být. Zhruba od prosince minulého roku, jsem mu řekla

o všech svých pocitech a necitech, které k němu mám a nemám. Já

jsem v průběhu těch 4 měsíců chtěla nějaký výsledek, chtěla jsem

odpověď hned, co dělat, jestli zůstat. Pak jsem si řekla 'nechám to

být, co má být, bude, a co nemá, tak nebude'. Teď můžu říct, že

tenhle lehce alibistický postoj nebyl zrovna nejchytřejší. No nic ale

bylo to vlastně dobře..

Už jsem to nemohla vydržet, jak se mi každý měsíc opakuje to samé

.. nechci s ním být, irituje mě všechno, co jen udělá, řekne nebo jak

se tváří. Nespím s ním, sex s ním si už ani nedokážu

představit..svíralo se mi děložní hrdlo. Takhle masivní odpor to

byl..takže rozchod byl 'logický'.

Celých těch 5 let jsem ho tlačila a tlačila, aby mi ukázal tu mužskou

stránku, aby se mi ukázal jako ten samec silnější. Když se občas

vzbouřil ani to mě neodradilo a ryla jsem dal .. ignorovala jsem, že

mi tím vlastně říká, že tohle, co dělám, ho vlastně bolí, že dělám

něco velmi špatně..nezastavilo mě nic. Chtěla jsem dostat, to, co

jsem chtěla vidět, zažít, vědět, jestli to v sobě má. Neoceňovala jsem

nic, co udělal, i třeba 'jen' z lásky ke mně nebo 'jen' z lásky k sobě

samému. Všechno bylo špatně, neoceňovala jsem svého muže, za co


39

taky, nebylo za co .. já jsem přeci perfektní, co si to perfektní udělá

vždy. Nebylo to vždy tak, měli jsme i hezké časy, ale ten tlak na něj

tam pořád někde byl, schovanej, aspoň malinkej, číhající. A pak nám

začali události hrát do karet. Neviděli jsme se, měli méně a méně

času, můj tlak se začal zvyšovat..

Ten večer, kdy jsme už od sebe odcházeli.. válka Roseových, ano.

Všechna bolest nevyřčená za 5 let šla ven. Dostala jsem, co jsem

chtěla. Do puntíku. Všechno. Uslyšela jsem všechno, všechnu bolest,

co jsem způsobila jemu, mému milovanému muži. Byl přesně

takový, jakého jsem chtěla. Jeho síla, rozhodnost, razantnost...jeho

stále laskavé srdce. Řekli jsme si vše. VŠE! Nenáviděl mě..

Něco se stalo ten večer..dostala jsem, co jsem chtěla, ano, uviděla

jsem, co jsem vidět chtěla. Dílo se zdařilo.

'Když se ti podivám do očí, v nestřežený okamžik, i uprostřed té

obrovské války,uvidím tam tu jiskřičku..jenom tenhle jediný okamžik

mnou projede neskutečná síla, energie, která mne postaví na nohy.

Je to jako blesk, který tebou projede. Jako když ti znovu nahodí

srdce. Zorničky se rozšíří..a až skoro husí k§že po těle.'

Začali jsme spolu randit..nemáme žádnou euforii z nového začátku.

Jsme nohama na zemi, v plném vědomí, jako nikdy předtím. Až teď!

Teď jsem pochopila. Do krve jsme se domlátili. Řekla jsem, jak moc

potřebuju, abychom měli 10 minut konverzace, jenom mezi náma, o

pocitech, vysvětlení si, face to face. Že jedině tak si ho dostavám

pod kůži. Učím se sdělovat..dívám se sama na sebe.. tohle je asi to


40

'nejniternější' co člověk může napsat. Dívám se sám na sebe, na

svoje skutky, učím se a jdu dál..

Ten večer byl naprosto osudový, zlomový. Jsem jiná..můžu snad i

trochu říct, že co tento vztah mi dává, aplikuji venku, jsem snad i

měkčí. Ale je to zatracená práce pro nás Kovy, to nijak nic

neomlouvá, ale jsme palice tvrdý! Hrůza!

Iveta Kynclová, Irsko


41

Jak jsem se ne-očkovala

Ahojte všichni, má druhá já:)

Chtěla bych se podělit o příhodu, která se mi stala před lety, bylo mi

asi něco kolem 23 nebo 24 let (dnes je mi 36 let), kdy jsem měla

milence Markuse, byl Němec, ode mne o dost starší. Markuse jsem

potkala v práci, byl to náš zákazník a od té doby mě zval na různé

zahraniční výlety, Itálie, Švýcarsko, plavba na jachtě s jeho přáteli ze

Slovinska v Chorvatsku atd., což bylo pro mě velice dobrodružné a

navíc všechno hradil, letenky, hotely, zábavu, pro mladou holku z

normální rodiny s průměrným platem to bylo opravdu vzrušující, i

když jsem si připadala někdy jako lehká dívka, bylo to dost zábavné.

A jelikož jsem spontánní člověk a někdo se mě zeptá, zda pojedu

zítra někam na výlet a já nemám nic v plánu, tak prostě jedu, miluju

dobrodružství, nová místa a navíc s mužem, který mi imponoval. Tak

jednoho dne se mě Markus zeptal, zda bych s ním a jeho

kamarádem letěla do Keni, že tam mají jeho rodiče vilu a nemusím

se o nic starat, že všechno zařídí a já dobrodruh souhlasila.

Byl v tom však jeden háček - očkování, bez kterého nikdo nikdy

obzvlášť do Afriky nejezdí. Já na injekce neměla čas a letěla jsem i

tak. Nějak jsem si do hlavy prostě vsugerovala, že se mi nic nestane

a věřila jsem tomu natolik, ze během 10 denního pobytu, kde jsme

se pohybovali všude možně po Keni, jsem neměla žádný problém,

kromě krátkodobé bolesti močového měchýře, kterou jsem během


42

2 dní vyléčila popíjením kokosového mléka přímo z kokosu (rada

místního léčitele).

Důvod, proč jsem se chtěla s vámi o tuto zkušenost podělit je ten, ze

věřím tomu, že i když to mohla být náhoda, že i bez užité vakcíny

jsem doletěla do Evropy v pořádku, vím, že jsem si do hlavy nasadila

myšlenku, že budu v pořádku a já tomu prostě věřila. Keňa není

zrovna země, kde byste pili vodu jen tak a jedli jakékoli potraviny. A

kolik nástrah tam na vás venku číhá v podobě hmyzu, nemocí,

infekcí a všeho možného. Prostě věřím, že síla myšlenky má

neuvěřitelnou moc, a že pokud něčemu opravdu věříme a hlavně

důvěřujeme vlastnímu tělu, pak dokážeme snad úplně všechno. A

nebo to byla jen náhoda? Že mě nepíchnul zrovna infikovaný

komár?

S Láskou Petra Tehanová, USA

P.S. Tohle tady nemůžu neuvést, perličku :) Ve firmě na Gibraltaru

na zákaznickém oddělení jsem pracovala před asi 2 lety s kolegou

Maxem z Luxemburgu, vyprávěl mi příběh ženy, která pracovala na

své zahrádce ve vesničce, nikam necestovala a skončila v nemocnici

s infekcí, kterou na ni přenesl infikovaná komár, který se dostal

letadlem z Afriky do Luxemburgu. Tak nevím, zda jen Max kouří víc

než je zdrávo, nebo to byl pravdivý příběh s neuvěřitelným

paradoxem :))) Ale i tak se lze nejspíš nakazit a nemusíme proto jet

1000 kilometrovou vzdálenost od domova někam do buše.


43

Sladká pozemská pouť

Prozření. Krásné slovo, ještě krásnějšího obsahu. Ale cesta k němu

bývá mnohdy zdlouhavá a trnitá. Stojí však za to se po ní vydat.

Člověk vlastně neví, co ho na konci čeká. Netuší předem, jak

dosažený cíl pojmenuje. Ale náhle ucítí, že je jinde. Rozhlíží se a

žasne. Nevěří. Mysl těká a srdce burácí. Ano, jsem tu. Došel jsem k

cíli. K sobě.

Onehdy jsem sledovala film Tajemství. Pro mou duši to byl blesk z

čistého nebe. Neopakovatelný zážitek z prvního zhlédnutí.

Neuvěřitelná síla. Neopakovatelné kouzlo té pravdy, z níž se zrodilo

poznání. Vše ke mně doléhalo zvolna, ale velmi naléhavě. Bušilo na

má vnitřní dvířka a budilo ze spaní srdeční čakru. Probouzení bylo

pomalé, místy jsem upadala do spánku a znovu otevírala oči. Tak to

šlo měsíce, aby se vše plnou silou dostalo na povrch počátkem

tohoto roku.

Psal se 17. leden 2013 a já se řítila poměrně velkou rychlostí na

pohotovost interní ambulance. To, co se ten večer stalo, mě vehnalo

do spárů obav ze smrti. Už delší dobu jsem se necítila dobře. Kolem

srdce jsem často cítila tíseň a svírání, ale vše jsem připisovala

událostem, souvisejícím s rozvodem a novým způsobem života. Již

jsem s dětmi žila pár let sama, ale stín mého bývalého manžela mi

stále znepříjemňoval dny. V jeho životě totiž nenastalo vnitřní

oddělení od toho mého, stále se námi nějak zabýval a nehodlal od

svého počínání upustit. Necítila jsem se svobodně a na prsou mi

trvale ležel balvan obav z nového dne. Vše vyvrcholilo v okamžiku,


44

kdy jsem doma zanechala téměř spící děti a jela si vybojovat holý

život.

„Váš krevní tlak se silně vymyká normálu, to jste jela autem sama?“

zaznělo z úst lékařky.

„Ano, jela,“ řekla jsem polohlasem.

„Hmm, skvělé,“ řekla ironicky. „Příště to zase nechte takto vyhrotit.

Je výborný nápad hledat pomoc v jedenáct večer, když už je vám

špatně několik týdnů,“ dodala má ošetřovatelka přísně, s mírným

opovržením ve tváři.

„Spolkněte tabletu a budeme čekat, jestli to půjde dolů. Pak

dostanete léky a začnete je denně užívat. A za týden nasadíme

Holtera,“ dokončila svou řeč.

Tehdy jsem nevěděla, o čem mluví, ale vše jsem poslušně vykonala.

Dostavila jsem se do nemocnice o týden později a podstoupila test.

Nebudu se rozepisovat o tom, jaké bylo, budit se každou hodinu

zvukem přístroje. Důležitý okamžik nastal sdělením, že se tlak po

lécích usadil v obvyklých hodnotách. Pro někoho možná povzbudivé

tvrzení, pro mě ne až tak docela. Nastal mezník v mém životě.

Nechtěla jsem se smířit s tím, že se stanu doživotním otrokem

pilulek, ale pánem situace a tvůrcem svého života.

Mé hledání začalo u rozpomínání se na doby, kdy jsem už leccos

zkoušela měnit. Vydala jsem se až do období před krizí svého

manželství, vlastně jsem se nakonec ocitla v dobách

středoškolských. Věděla jsem už tehdy, že jsem nevyrovnaná bytost,


45

plná obav a úzkostí. Žila jsem svým věčným Až. Až dostuduju, tak…

Až budu vdaná, tak… Až budu mít děti, tak… Až nastoupím do práce,

tak… Moje Až mě zcela ovládlo. Stalo se konečnou stanicí v zemi

téhož jména. Stalo se příslibem lepších časů i výmluvou pro stávající

marasmus a neklid. Přechodný klid mi mé Až sice dodalo, ale šlo

spíše o minuty než hodiny, či měsíce a roky. Postupně mi docházelo,

že žít budoucími očekáváními mi tolik potřebnou harmonii zcela jistě

nepřinese, ale na změny jsem neměla sílu, odhodlání ani odvahu.

Vše tedy ustrnulo na konstatování, že věci v pořádku nejsou. Tím to

ale tehdy skončilo. Na mnoho dalších let.

Po mé záležitosti s vysokým krevním tlakem jsem musela tedy

zákonitě navázat na vědomosti, jež jsem už tehdy začala sbírat,

vracet se k dávno zaprášeným knihám, otevřít řadu videí, přečíst

nové publikace a především…. Především naslouchat hlasu svého

srdce, zavaleného vlastními nánosy negativismu, nedůvěry a nelásky

k sobě. Můj život nebyl zatížený jen tím, co jsem řešila ve své rodině

či v zaměstnání, ale i ne úplně slibným vývojem mého vztahu s

novým přítelem. Veškeré mé počínání se stále míjelo účinkem a jen

mě více a více sráželo k zemi. Pocit beznaděje sílil.

Z popela jsem se zvedala pozvolna. Po pár dnech nadšení jsem se

ocitla obličejem v prachu neschopnosti pohnout se dál. Radost se

střídala s propady opět až na dno. Bylo to frustrující, ale něco mi

říkalo, že pokud toto období překonám, nakonec světu poděkuji za

všechny kopance. Tuto větu jsem si vypůjčila z úst paní Matoušové,

ale je přesná a pravdivá. Plně ji chápu a sdílím. Nebylo to ovšem

otázkou týdnů, ale místy i krušných měsíců vlastního hrabání se z


46

pod laviny zkostnatělých návyků a stereotypů. A překonávání

nechuti vůbec začít a od něčeho se odpíchnout. Motivace mi ale

zabránila neustrnout. Vidina něčeho lepšího, četba příběhů lidí, co

dokázali neuvěřitelné věci; toto vše mě hnalo stále dál a výš.

Jak jsem předeslala, vrhla jsem se do studia knih, které mi přišly pod

ruku. Intuitivně jsem sahala do polic a téměř pokaždé jsem po

přečtení mohla říci to spásné „aha“. Hledala jsem svůj talent,

obracela se na lidi, kteří byli třeba jen o krok přede mnou, a učila se

od těch nejlepších. Věděla jsem totiž, že spolu se změnou postojů

chci změnit i svou neutěšenou finanční situaci. Stát se nezávislou.

Byl to motor, jehož nádrž jsem denně plnila novými vědomostmi,

novými setkáními s inspirujícími lidmi. Přicházeli mi do cesty vždy ti

praví, co mě třeba jen jednou větou postrčili zase o kousek dopředu.

Přesto docházelo ke chvílím propadu, ale stávaly se čím dál kratšími

a mělčími. Stačilo se zamyslet a hned jsem zjistila, že se jazýčky

mých vah opět srovnaly. Cítila jsem velký příliv energie a pomalu se

mé získané návyky ukotvovaly v nové realitě. Pochopila jsem, že

tvořím a že mohu dokázat cokoli, když budu s nezlomnou silou a

vírou kráčet po cestě, jež se mi ukázala jako jediná správná.

Do pár řádků nelze vložit vše. Ale nabytá jistota, že to, co vysílám, se

mi vrací, se stala novým poznáním na mé cestě prozření. A tak

postupně přišly i mé první webové stránky, neboť jsem došla k

názoru, že jako učitelka češtiny mohu dát i ostatním to, co zatím

zůstávalo uvězněno pouze za zdmi jedné malé venkovské školy.

Pochopila jsem navíc ještě další souvislosti. Mohu dát ze sebe

mnohem více, než je ohraničeno spojením „jazykové služby“. Mohu


47

dát sebe svou osobnost. Mohu dát i své srdce a neubude mi z něj

ani kousek, naopak cítím, jak se novým dáváním opět plní. Mohu dát

to, co jsem získala, když jsem hledala sebelásku, sebeúctu a svou

hodnotu. Každý jsme totiž neopakovatelnou bytostí a každý máme

talent, jejž objevíme, když se o to pokusíme. Prvním krokem je

nalezení odvahy. Jde ale zároveň o ten nejtěžší okamžik. Člověk se

musí rozhodnout na základě jednoho pravdivého rčení – Kdo

nechce, hledá důvod. Kdo chce, hledá způsob. Zkuste se přidat na

stranu těch, kdo chtějí. Na konci se nestačíte divit zázrakům, jichž

byste se nikdy předtím nenadáli. Spatříte věci, které jste před tím

neviděli a ocitnete se v místech, která jste zatím bez zájmu míjeli.

Kouzla v našem světě opravdu existují. A vy jste těmi, kdo jim

můžete jít směle naproti. Jediná omezení si dáváte vy sami. Když

tuto skutečnost pochopíte, jste na cestě k sobě. Je to ta nejkrásnější

pouť a chutná sladce. Držím vám palce.

S láskou Marcela Horká, autorka webu Čeština po síti


48

Třetí dítě, druhá míza, první knížka

V životě děláme spousty rozhodnutí. Rozhodujeme se, jaký kabát,

auto, televizor či dovolenou. Jakého partnera si vybereme. Jakým

rodičům se narodíme. Nebo taky ne. Jenže najednou šup a už jsme

tady a nestačíme se divit, poněvadž závoj zapomnění je nemilosrdně

zatažen a není cesty zpět...

Rozhodujeme se, čím chceme být a čím rozhodně ne, takže přesně

tuto volbu stejně nakonec přitáhneme. Bodejť ne, když své (ne)chuti

věnujeme tolik energie, že ji ve finále vlastně posílíme.

A tak si přitáhneme do svého života partnera, přesně takového,

kterého potřebujeme, abychom se něco naučili, pochopili. A když

pochopíme, odpouštíme, někdy dokonce opouštíme.

Kdysi jsem si přála tři děti. Snad proto, že jsem vyrůstala bez

sourozenců, bylo mé přání zaseto obzvlášť silně. Nic nepomohl ani

obraz tří dětí v rodině, obraz dostatečně varující

Začala jsem si tvořit přání, vizualizovat do nejmenších detailů ... aby

to nakonec dopadlo úplně jinak. I když ne tak docela ...

Hra na obchod byla nejoblíbenější činností. Ne tak prodávat jako

komunikovat. Dobrý den, paní, jak se máte, paní... To zůstalo. A taky

radit. Hlavně druhým. To by mi bývalo šlo. Ale sama? Jeden problém

střídal druhý a nebyl nikdo, kdo by mi pomohl.


49

Musela jsem hodně padat na hubičku, abych pochopila, odpustila,

opustila. Představy, plány, lidi kolem. Protože všechno bylo jinak.

Jedno však vím jistě: Nic nebylo špatně. Cokoli mě v životě potkalo,

mělo být přesně tak, jak bylo.

Jsem za všechno vděčná. Za to, že se můj sen se třemi dětmi vyplnil.

Ke dvěma dospělým přibylo třetí - já sama. Moje vnitřní dítě - děkuji,

že jsem TĚ našla. Dávám mu všechno, po čem touží. Lásku bez

podmínek, tvořivost, radost. Upřímnou radost z toho, že odložilo

kila bolestí a odlehčilo mému zdraví. Že se mi splnilo další přání.

Povolila jsem uzávěr druhé míze. Vydala svoji první knížku. Vždyť

jsem tak ráda komunikovala! A radila. Jak se máte, paní? Co si

přejete, paní?

Změnilo se jedno podstatné. Přestala jsem spoléhat na další kurzy,

semináře, zasvěcení, hledat pomoc ve světě ezoteriky a napojování

se (dnes už ani nevím na co a na koho). Přestala jsem poměřovat,

kdo je na tom lépe a kdo je duchovně dál. Nebyl to projev síly, ale

hra ega. Projev slabosti a pýchy. Uvědomila jsem si, že s tímhle už

nechci mít nic společného.

Začala jsem spoléhat na svůj vlastní rozum, uzemnila se a učila se

naslouchat svému nitru a hlavně tělu. To je náš skutečný rádce,

jemu nelze nalhávat, ošálit je, ono nás má dokonale přečtené a

jakoukoli nerovnováhu v našem přístupu k životu dá okamžitě znát.

Zánětem, nehodou, úrazem, nemocí. Jen vědět, jak naslouchat a

rozumět.


50

Existuje mnoho metod. Některé jsou složité (zbytečně - proč a jaký

je jejich skutečný cíl). Složitost mnohdy skrývá manipulační záměry

ve snaze vyvolat závislost oslabeného a osudem zkoušeného jedince

na někom, kdo je "výše, dále", nebo se pasuje do role guru, ve snaze

vyvolávat v nás úctu, respekt. Některé metody jsou však

jednoduché, přesto velmi účinné. Říká se, že v jednoduchosti je síla.

Ta spočívá v praktičnosti, nenáročnosti, ve vědomí, že zvládnu vše

sám, dnes a denně. A také sám vidím výsledky. Ve svém myšlení,

psychice, těle, zdraví a vztazích. To vše skutečně začínám

uzdravovat. Já sám.

V okamžiku, kdy jsem začala dělat pořádek a zbavovala se všech

negativních myšlenek a zažitých vzorců chování, měnily mi život a

mění ho stále. S jejich pomocí jsem odložila 10 kg bolesti a 10 cm

záchranného pásu, díky kterému jsem zvládla jedno náročné životní

období. To, že fungují u každého člověka a vůbec nezáleží na věku,

vzdělání, jsou k zamyšlení i ke hraní, jsou pro jednotlivce i kolektiv,

se mi potvrdilo během posledních 10 let.

Pro koho je vlastně moje - vaše knížka? Pro každého, kdo chce něco

v životě změnit, zlepšit. Pro každého, kdo už nechce být trpitelem,

ale tvořitelem. Protože jsme to my, kdo si vybíráme. Do vínku jsme

dostali svobodnou vůli. Nebo si myslíme, že ne? Je dobrá výmluva

mít takový názor a schovat se za něj. A taky pohodlná. Ono je totiž

někdy třeba zvednou zadek a nechat se nakopnout. Nakopnout

rozum a změnit myšlení. Pak se totiž dějí zázraky. Dnes a denně.

Eva Šustr, autorka webu Světlo v nás,

e-booku: Uzdravuji svůj život a vztahy v něm


51

Od závislosti k nezávislosti

Za svých čtyřicet let, co jsem na světě, jsem také prošla obdobím,

kdy jsem byla zoufalá, nešťastná, měla své nezdary a dělala špatná

rozhodnutí. Za zlé ostatním jsem všem vyčítala, nejdřív mámě,

potom partnerovi, vnějším okolnostem, že za to mohou oni a ne já.

Dnes už chápu, že moje chování bylo dětinské a skutečnost stát se

dospělým=vědomým člověkem je kus těžké práce a trvá celý život.

Díky astrologii, kterou se už nějaký čas zabývám, vím, že moje

životní cesta vede od závislosti k nezávislosti, od pocitů k moudrosti,

od rodiny k vlastní svobodné seberealizaci, jestli být hodným

člověkem a všem se zavděčit nebo se vydat vlastní cestou a stát se

sama sebou. I když vím, jakou cestou mám kráčet, pořád zde ještě

má nastaveno mnoho překážek, jako je nízká sebehodnota,

zranitelnost a malá schopnost se prosadit. Někdy mám málo odvahy

ukázat druhým, co umím, aby mi svým odmítavým postojem

neublížili.

Dnes už také vím, že mým největším nepřítelem jsem já sama, a že

nejdřív ze všeho musím odpustit sama sobě, že si ještě neumím dát

tolik lásky, kolik potřebuji, ale už si nic nevyčítám, protože vím, že z

hlediska duše jsem si vše vybrala dobrovolně a musím se učit čelit

výzvám, které ke mně přicházejí.

Tímto bych také chtěla poděkovat Milušce a Ivánkovi za jejich kurzy,

i když všechny informace pro mě úplně nové nejsou, ukázali mi

spoustu praktických návodů, jak daleko jednoduší cestou řešit své


52

problémy, bez zbytečných pochybností o sobě a šťourání se ve svém

nitru, co zas dělám blbě.

Tyto kurzy mi ukázaly cestu, jak vyjít s odvahou ven a ukázat světu,

co ve mě je, co mě baví, co umím a nestydět se za to, když udělám

chybu a brát to jako odrazový můstek k dalšímu pokusu být lepší a

silnější.

Jednou jsem se dívala z okna a uviděla malé dítě, které se koukalo

na větev stromu, ta větev byla velmi vysoko. Dítě se rozhodlo, že na

tu větev dosáhne. Začalo skákat nahoru, a i když jsem věděla, že na

tu větev nikdy nedosáhne, fascinoval mě pohled na situaci, kdy

znovu a znovu zkoušelo vyskočit a dosáhnout svého cíle. Po chvíli

bylo odvoláno svým otcem a já pochopila, že všichni lidé, by pro

sebe měli udělat všechno, co je v jejich silách, nečekat na žádné

potom, tvořit tady a teď a stejně jako to malé dítě, které jednoho

dne vyroste a dosáhne všeho, co bude chtít, tak i já jednou dorazím

krůček po krůčku ke své metě.

Iveta Sochnová


53

Jak jsem si přestala dupat

Přeji krásný den vám všem ;-) taky bych se s vámi chtěla podělit o

svůj příběh za touto úžasnou cestou k poznání sebe sama. Před

nějakým časem jsem začala pociťovat velkou bolest v oblasti

patního lůžka. Nemohla jsem na patu vůbec došlápnout a den ode

dne byla bolest čím dál tím větší a tak jsem navštívila svou obvodní

lékařku a tam se dozvěděl, že se jedná „ostruhu paty“ je to takový

mozol, výrůstek na patní kosti, který se podle mé doktorky nedá

léčit nijak jinak než deseti ozářkami ultrazvukem, což zabírá ale jen u

60% pacientů a ti ostatní poté musí ještě asi na 5 ozářek rentgenem

a pak že by to ale už mělo přejít. Samo to ale podle paní doktorky

nepřejde a bude se to už jen zhoršovat. Vyskytuje se to prý u lidí co

hodně stojí na nohou – tak asi hodně stojím :-D .

Nespokojila jsem se s tímto verdiktem, protože je mi jasné že

ozařování není vůbec nic prospěšného pro tělo a také by si manžel

musel brát v práci volno aby hlídal naši malou dcerku pokaždé když

půjdu na tuhle „rehabilitaci“ což by ho jako živnostníka stálo v

konečném důsledku s porovnáním ztraceného času dost peněz.

Obrátila jsem se proto na Milušku a poprosila ji o pomoc při

nalezení duchovní příčiny tohoto problému a o radu jak si pomoct

sama.

Duchovní příčina: pravá pata = partner – je potřeba pochopit,

přijmout a následně začít pracovat na své ženské roli.


54

Začala jsem nad sebou přemýšlet a postupně si uvědomovat jaké

dělám chyby ve vztahu ke svému muži :-( . Přebírám za něj většinu

jeho povinností, starám se o vše doma sama – raději si vše udělám

sama, aby to bylo podle mých představ. Kecám mu do práce a do

toho co by měl a jak by to měl správně dělat. Vše samozřejmě v

dobrém úmyslu, ale díky tomu že se věnuji záležitostem svého

muže, utíkaly mi ty, které bych měla dělat já. Mám ráda pořádek, ale

věčně byl plný koš prádla, které čekalo na vyžehlení, nádobí, úklid,

vaření – do ničeho se mi nechtělo a já se musela vždy přemlouvat,

abych udělala to či ono.

Snažila jsem se věci změnit a zaměřit se jen na to co bych měla

udělat já a to ostatní nechat na manželovi, až se sám zapojí, až on

bude mít čas a chuť a né kdy já si DUPNU. Také jsem ho začala víc

chválit za vše co pro nás dělá.

K tomu jsem začala na doporučení užívat Hořčík + vápník, lecitin a

zvýšené dávky noni a světe div se! Vše je jinak!

Najednou je doma vše víc, jakoby harmonické, uvolněnější. A mě až

po pár týdnech došlo, že koš na prádlo je stále prázdný, všude trvalý

pořádek, manžel přišrouboval sám od sebe uvolněný práh a já

prostě najednou zvládám věci dělat tak, jak přicházejí a s větší

pohodou a co pata? Ani jsem si hned neuvědomila, že ta

nesnesitelná bolest je pryč. Teda né úplně, ale přes den o ní už

vůbec nevím, jen ráno, ale cítím ji spíše už jen jako takové dozvuky.

Vím že stále není vyhráno, člověk na sobe musí pracovat pořád a

stále se učí, ale na vlastní kůži jsem si díky tomu mohla vyzkoušet, že


55

to funguje a že Hippokratés nebyl žádný pitomec, když prohlásil, že

„nelze léčit oko bez hlavy, hlavu bez těla a tělo bez duše.“

A protože vím, že se nic neděje náhodou, tak bohu (vesmíru) moc

děkuji za tuhle skvělou vlastní zkušenost :-) !

Dagmara ♥ Orságová


56

Život a láska podle svého

Jmenuju se Šárka, brzy mi bude 30 let, mám úžasného manžela, se

kterým jsem od svých 15 let a troufám si říct, že mezi dvěma lidmi

snad nemůže být víc lásky a porozumění, jsem Vesmíru neskonale

vděčná, že mi ho „přihrál“ do cesty hned v prvním měsíci prvního

ročníku hudební konzervatoře, kde jsme se potkali. Za 15 let

společného života jsem neměli žádnou krizi a že si se mnou prošel

obdobími, která pro náš vztah byla velkou zkouškou! Miluju ho z

celého svého srdce.

Máme spolu dva úžasné syny – čtyřletého Štěpánka a ročního

Ondráška. Jsou to zdraví kluci plní energie, taková dvě sluníčka, co

rozzáří každé místo, kam přijdou. Ostatně jako každé dítě :-)

Ale musím začít od svého dětství. Mám milující rodiče, kteří mě celý

život ve všem podporovali a já se ze všech sil od malička snažila, aby

byli šťastní a já je v ničem nezklamala. Mamince jsem se narodila v

jejích 18 letech neplánovaně, ale prý jsem byla dítko milované a

chtěné. Ovšem táta musel po mém narození na vojnu a mamka se

mnou bydlela u jeho rodičů s velmi komplikovanými povahami, měla

to šíleně těžké. Odmalička jsem byla hodně zvídavá, četla jsem ve 3

letech a neustále na něco brnakala, do něčeho troubila, vymýšlela

vlastní písničky. Takže se nabízelo, že hudba by mohla být to pravé

pro mě. Začala jsem hrát na klarinet a šlo mi to, celou základní školu

jsem hrála v orchestru a moc mě to bavilo. Táta byl štěstím bez

sebe, sám se jako malý chtěl hudbě moc věnovat, ale nebylo mu to

umožněno (kvůli přísným rodičům i těžkým životním podmínkám


57

jeho rodiny). V páté třídě jsem se dostala na víceleté gymnázium,

protože ve škole mi to šlo samo a tak se to opět tak nějak nabízelo.

Dodnes si pamatuju okamžik, kdy jsme byli na vyhlášení výsledků

přijímaček, kde řekli, že jsem skončila na druhém místě a já v tu

chvíli byla na sebe fakt pyšná s radostí jsem se podívala na svoje

rodiče a oni byli jak z kamene. Vím, že na mě byli pyšní moc, ale

nedali to v tu chvíli ani trochu najevo, vždyť to se přece nesluší.

První okamžik z mých vzpomínek, svědčící o tom, že u nás se city

prostě neprojevovaly…

Dva roky jsem byla na gymplu, studovala absolutně snadno, ale můj

učitel klarinetu řekl, že by zkusil přijímačky na konzervatoř do Prahy

a oni mě vzali už do přípravky. Tj. ve 13 letech mě čekal přesun z

malé moravské vesnice do velké Prahy, domů jsem jezdila jen na

víkendy. A já to tenkrát totálně neustála – strašně se mi stýskalo,

byla jsem sama ve velkém městě a tak hrozně silně fixovaná na

rodiče, že jsem se každou neděli při odjezdu do Prahy nemohla

smutkem ani nadechnout a každou chvíli zvracela. Došlo to až tam,

že mě naši museli po půl roce stáhnou domů zpět, protože jsem

jednou v noci prostě utekla.

Není třeba rozepisovat to dál, půl roku jsem strávila doma na

normální místní ZŠ, srovnala se a po prázdninách nastoupila do

Prahy znovu a už úplně v pohodě.

Jezdila jsem po soutěžích, koncertovala, kde šlo, na škole jsem byla

dost úspěšná, ale i když mě ta muzika bavila, pořád jsem vnitřně

cítila, že to dělám hlavně kvůli tátovi. Aby on nebyl zklamanej, když

pro mě dělá, co mi na očích vidí. Ale potkala jsem svého skvělého


58

teď už manžela Toma a svět byl fajn, i přesto, že jsem studovala

něco, co v budoucnu nemělo být mým posláním.

Přišlo to v posledním ročníku konzervatoře, kdy každý očekával, že

složím zkoušky na AMU, to bylo přece jasné, a budu se muzice

věnovat dál. Najednou se moje tělo čím dál víc začalo uchylovat do

nemocí, duše plakala. Jezdit po světě, denně někde vystupovat?

Vždyť to přece vůbec nejsem já – chci mít svůj klid, rodinu, děti…

Tak jsem po absolvování závěrečných zkoušek na konzervatoři

zkolabovala. Ale ne jen tak nějak. Nejdříve jen migrény, rozostřené

vidění, zvracení, postupně neschopnost vstát z postele, šílené

hubnutí, a především obrovské motání hlavy, kvůli kterému nešlo

vstát, v noci ani spát. Doktoři mě prohnali úplně všemi možnými

vyšetřeními a nenašli NIC! přitom já už ležela 3 měsíce, zhubla 15

kilo a dodnes manžel i mí rodiče vzpomínají, že už to fakt vypadalo,

že umřu. Až po asi 15 pokusech různých léčitelů jsme našli jednoho,

co mě vytáhl z nejhoršího, doplnila jsem stopové prvky a vitamíny,

pomohl mi doplnit energii (přišla jsem tam s 10%, což prý už byl

opravdu jen malinký krůček k totálnímu selhání všech orgánů). V té

době jsem pochopila, že západní medicína nebude nic pro mě,

doktorům jsem naprosto přestala věřit. Ale i když jsem spoustu věcí

pochopila, začala se velmi podrobně zajímat o čínskou medicínu,

jinak jíst atp., kolapsy se každou chvíli vracely, i když v mírnější

formě. Narodil se mi první syn, rozsvítil mi svět, ale i přesto přišel v

jeho 2 letech další šílený měsíc, který se velmi podobal těm chvílím

po dokončení školy. Ale Vesmír mi do života přihrál najednou vícero

pomocníků – jednu úžasnou paní masérku, která mi především


59

pomohla změnit pohled na sebe a svět kolem a mimo jiné i web

Empatia.cz :-)

Ano, celý život, který jsem do té doby žila, nebyl můj. Žila jsem

představy svých rodičů a vlastně celé společnosti kolem (vždyť jsi

tak nadaná, to je přece škoda tu muziku zahodit… vždyť máš celý

život samé jedničky, jen co se ti uleví, je třeba si nějakou tu vysokou

dodělat, bez ní je to v dnešním světě těžký, život je holt boj… a tak

podobě :-) )

Rodiče pro mě dělali všechno, ale nikdy jsem od nich neslyšela, že

mě nebo moji sestru mají rádi, i přesto, že ta láska byla cítit z

každého jejich činu. Ale to prostě nestačí, dítěti to nestačí.

Potřebovala jsem slyšet, že mě mají rádi, že jsou na mě pyšní a nikdy

jsem to neslyšela. Stejně jako jsem od nich nezažila moc pohlazení,

pomazlení, když jsem se tenkrát ještě s přítelem držela na veřejnosti

za ruku, viděla jsem, jak jim to vadí, i když nic neřekli. Láska se u nás

prostě neprojevovala navenek. Zpětně jim za to moc a moc děkuju,

protože mi ukázali, co je pro mě v životě ta největší výzva – nejen

najít samu sebe, ale naučit sobě a svému okolí lásku projevovat.

Protože i když svoje děti můžu upusinkovat, projevovat lásku

manželovi už je pro mě trošku těžší a rodičům jsem to zatím zvládla

jenom napsat, říct jsem to „miluji tě“ ještě nedokázala. Ale já to

zvládnu, věřím si, chce to čas :-)

A tak jsem si řekla, že VŠ zatím nepotřebuju, až budu mít pocit, že

jo, tak si ji prostě vystuduju, ale teď ho nemám. Začala jsem po 15

letech zase fotit (jako malá jsem lítala s foťákem s černobílým

filmem a blikala) a stalo se něco, co jsem si nikdy ani ve snu


60

nepředstavovala – živím se tím :-) nejdřív jsem fotila jen svoje syny,

ale pak se začalo ozývat okolí, ať je taky vyfotím. A teď mám doma

svůj vlastní ateliér, fotím v něm i venku, chodí za mnou rodiny s

dětmi, slečny, nastávající maminky a já svou práci prostě miluju,

miluju práci s barvami, světlem. I když jsem na mateřské s mladším

ročním synem, už 5 týdnů po porodu jsem začala jeden víkendový

den fotit, protože jsem se prostě nemohla dočkat. S foťákem skoro

spím a práce mě neskutečně naplňuje. Tento pohádkový život trvá

už skoro 3 roky – celá naše rodina si tak nějak pluje životem, nic moc

neplánujeme, na nic netlačíme, užíváme si jeden druhého, oba

děláme práci, která nás baví, synové ještě nebyli ani jednou

nemocní, starší Štěpík měl za 4 roky života jen jednu jedinou rýmu.

Jsme šťastní :-) A já postupně odpouštím a odpouštím a i když si

myslím, že mám obrovský kus práce za sebou, odpuštění není nikdy

dost, proto jsem tady. Vždycky se má člověk ještě co učit, nebo to

všechno už známé jenom prostě slyšet znovu, třeba z jiného úhlu

pohledu :-)

Já jsem energie Země, můj manžel a starší syn jsou Oheň a mladší

syn Kov, krásně nám to navazuje. Můj manžel je vlastně moje

energetická matka a já to cítím jako ideální stav.

Pochopila jsem, že o žaludek a slinivku budu muset pečovat

celoživotně, ale především jsou mou výzvou játra, protože ten můj

léta nespokojený žlučník samozřejmě dostal na frak :-p Denně

posílám celému svému tělu lásku a dávám mu čas, protože jelikož 20

let trpělo, těžko bude úplně OK za 2 roky, že :-) Ale cítím už se


61

prostě fakt dobře, občas se ještě něco ozve (paměťově stopy jsou

silné), ale vždy už jen lehce a rychle.

Jsem vděčná za každou sekundu svého života, miluju všechny své

trenéry kolem a občas mám pocit, že mi ta láska uvnitř exploduje,

objala bych celý svět. A to, že tento stav trvá už 3 roky, mě jen

usvědčuje v tom, že vše je tak, jak má být :-)

To, že já odpouštím, se projevuje obrovsky na celé mé rodině. I

rodiče se hodně změnili, maminka je mi čím dál bližší (konečně se u

nás naplňuje ten vztah ona oheň, já země, protože ona vždycky

pečovala spíš o mou mladší sestru a péči nechávala na mém tátovi,

přitom já ji jako svou matku opravdovou i energetickou tak moc

potřebovala), můj táta chytne svoje dva vnoučky na klín a říká jim,

jak je má rád, to u něj dřív neexistovalo! Můj táta se 3 izolovanými

jedničkami v mřížce někomu řekne, že ho má rád! Sice to ještě

neřekl mě, ale to ani já jemu, je tam ještě ostych, ale už mnohem

menší, láska už je cítit čím dál víc, myslím, že brzy už se zhmotní i

slovně :-)

Miluško, Ivane, moc vám děkuju, že jste mi ukázali jiný pohled na

svět, když jsem tenkrát pochopila, jak je vše vlastně jednoduché, že

je jen 5 druhů energií a vše se dá vyčíst v obličeji, z jazyka, podle

symptomů, přišlo mi neskutečné, proč doktoři všechno řeší tak

složitě, přitom tak necelistvě!

Všechna má druhá já, děkuju Vám, že jste dočetla až sem, myslím,

že tohle bude rekordně dlouhý životní příběh :-D Ale jsem na sebe


62

hrdá, že jsem to konečně sepsala a i sama sobě tak trochu urovnala

v hlavě :-)

Holt ta moje rovina Saturnu v numerologické mřížce naznačuje, že

nějaké to složitější období v mém životě prostě bude a já věřím, že

už to je za mnou, že teď už budou jen lehčí výzvy, při kterých budu

moct vstát z postele :-D

Přeji krásný sobotní večer vám všem, Šárka Jandlová


63

... a co Vy? Přidáte sem Váš příběh?

Třeba právě on někomu pomůže. Někoho osloví. Někomu napoví.

Pojďte do toho s námi.

S láskou Miluška a Ivan Matoušovi

Date post:	14-Feb-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	8 times
Download:	0 times

Mgr. Miloslava Matoušová Ivan Matouš Nejsme oběti, jsme ...›ti-jsme-tvůrci.pdf · a to, co...

Documents