MILENECKÝ ZPRAVODAJ Občasník o událostech v levandulové vinotéce aneb Co se přihodilo v lednu a únoru 2015 CESTA DO FRANCIE A ZASE ZPÁTKY „Vezměte jako tlumočnici mě a místo přes Belgii, kde byste vyzvedávali tetičku, můžete jet rovnou.“ Organizátor Ondra se zamyslel a řekl, že návrh projedná s ostatními účastníky zájezdu. A tak to celé začalo. Na následující organizační poradě byl stanoven termín – odjezd 6. února odpoledne od vinotéky U milenky v Oblou-kové ulici. A kampak že to pojedeme? Do Francie. Cílovou destinací je Aniene v Lague-docu, vinařství Mas de Daumas Gassac, kde nás budou očekávat s otevřenou náručí. A cestou se ještě stavíme v Avignonu, Chateauneuf-du-pape, projede-me Provence po úpatí pahorkatiny Luberon a Ven-toux, budeme se zkrátka toulat tímhle pro vinaře a vinárníky rajským krajem. Detaily celé cesty se do odjezdu několikrát měnily, například ubyl jeden šofér, přesunul se den návštěvy ve vinařství v Languedocu, ale úmysl zůstal beze změny, takže se v pátek 6. února po 15. hodině vyjelo z Obloukové na Plzeň a dál. Ve vozidle jsme byli tři: šofér a majitel vozidla Honza, iniciátor výletu Ondra a já, Zdena tlumočnice z fran-couzštiny. Vlastně jsme byli čtyři – nesmím zapomenout na ženský hlas z navigace, hovořící anglicky a svádějící nás neustále z přímé a rychlé cesty na jakési prapodivné zkratky či vyhlídkové okruhy, které ovšem byly delší a méně pohodlné, zatímco my bychom nejraději setrvali na dálnici, abychom se co nejrychleji dostali co nejdál.

Díky jednomu takto vypro-vokovanému sjezdu z dálnice ještě v Německu jsme se zatoulali ke Kauflandu, kde jsme nakoupili něco zásob na večer včetně několika lahví moselského gewurztramineru a rýnského rieslingu, což se později ukázalo jako velmi užitečné, protože obě vína byla výborná. Ochutnali jsme je v hotelu La Fontana nedaleko Saarbruckenu, kde jsme se utábořili na noc, protože šofér je taky jen člověk a je-li jen jeden, musíme si ho hýčkat a dopřát mu odpočinku. Druhý den jsme nabrali směr Dijon, Lyon, Avignon a vy-razili. Nedá se svítit, Francie je velká země a vzdálenosti mezi městy se s českými nedají srov-

nat. Vyjeli jsme něco po deváté, v Dijonu jsme byli na oběd – v hospodě U dvou kohoutů (Aux 2 coqs) jsme výborně pojedli magré de canard, v su-permarketu nakoupili zásoby na večer a než jsme se nadáli, večer byl tu a my akorát tak dojeli do Avignonu. Honza byl sice vybaven seznamem hotelů uvnitř hradeb, kde by stálo za to se ubytovat, ale ukázalo se, že do některých ulic se prakticky nedá vjet a kam to jde, tam zase není kde zaparkovat. Nakonec jsme našli poměrně levný Ibis vně hradeb a tam spočinuli na noc. Když jsme ráno vykročili na prohlídku Avignonu, zaskočil nás vítr, ba co dím, vichr, který vanul v ulicích.

Usoudili jsme, že v únoru je to možná v těchto končinách normální, hlavně že jinak svítilo slunce a nebe bylo vymetené do modra. Prošli jsme branou do historického centra, ulicemi a uličkami jsme se dostali až na náměstí s karuselem – podle instrukce, kterou měl Ondra od svého dodavatele, jsme si měli v tamější cukrárně dát levan-dulovou zmrzlinu. Cukrárnu jsme našli, ale ná-doby na zmrzlinu zely prázd-notou, nebyla ani vanilková, natož pak levandulová. Po-kračovali jsme tedy až na náměstí s papežským palácem, obvykle je plné turistů a života, ale tentokrát tam jen fičelo. Pohled na palác je ovšem impozantní za všech okolností. Další ulička nás zavedla k bistru, kde jsme se s Ondrou občerstvili pivem a pastisem, Honza se musel spokojit s pramenitou vodou bez bublin.

uvěřili. Pohyb po volném pro-stranství ztěžoval všudypřítomný vichr, div nás s Ondrou nepovalil, což je při našich tělesných proporcích co říct. Vesnice ovšem působila pustým, vinařství, která jsme míjeli, až zabedněným dojmem. I Muzeum vinařství bylo zavřené, tak jsme pokračovali v průzkumu až na náměstíčko s kašnou, kde jsme objevili otevřenou restauraci. Ukryti před větrem jsme si užívali: francouzská kuchyně byla výborná a když jsme si namísto kávy objednali druhou láhev chateauneuf-du-pape, paní hostinská si nás viditelně oblíbila. Dokonce nám do-poručila, kam se máme vydat, abychom našli otevřený vinný sklep. Jmenoval se le Petit Serre a byl nedaleko, vlastně jsme z náměstí jen zahnuli za roh. Paní majitelka nás pěkně uvítala a pozvala na degustaci.

ně kývali a atmosféra byla jak jinak než přátelská. Paní majitelka se svěřila, že vína do svého sklepa si sama vybírá a nakupuje od vinařů, takže tu samozřejmě nemůžeme nalézt všechno, co se zde vyrábí, ale podle ní to nejlepší. Při loučení nás nasměrovala k hotelu, kde budeme určitě dobře spát, a my zamávali a odjeli. Hotel jsme našli, ale neprodyšně uzavřený. Tele-fonní číslo na dveřích sice bylo správné, ale jeho majitel nás pokáral, proč jsme se neozvali před týdnem třeba přes internet nebo aspoň včera. Když jsme reagovali, že včera jsme neměli ani tušení, kde dnes skončíme, kontroval, že to je chyba, protože v tomto ročním období se v tomto kraji hotely zavírají, neb jest po sezoně. Tuto skutečnost potvrdil další hotel u cesty, kde sice lidé byli, ale hosty nepřijímali. Sezona prý začne koncem března a koncem září zase ustane. Ale pan hoteliér nám doporučil městečko Cavaillon, tam prý něco otevřeného určitě na-jdeme. A měl pravdu. Hotel byl s uzavřeným parkovištěm, pokoje s výstupem na rozlehlou terasu, dole vedle bistro, kam jsme si zašli na pivo před večeří. Na tu jsme se vskutku těšili, zvláště pak Honza, protože v plánu byla ochut-návka dnes zakoupených vín a on jako zodpovědný šofér si jich přes den moc neužil. Prozradím-li, že vypitých lahví bylo pět a při čtvrté jsme už zpívali, jistě se nikdo nebude divit, že jsme všichni spali báječně. Z Cavaillonu jsme se druhý den vydali do Bonnieux na úpa-

Z Avignonu jsme zamířili do Châteauneuf-du-pape, vesnice to nevelké, zato převelice slavné díky svým vinicím plodícím mimořádně zdařilá vína. Tabule hlásající, že jsme na místě, se tyčila vedle neuvěřitelně kamenitého vi-nohradu – Ondra si musel vzít jeden ze šutrů s sebou do vinotéky, aby všichni viděli a

Kromě vín místní provenience měla i ukázky produkce z regionu Côte-du-Rhône a k tomu všemu k zakousnutí krajové speciality – sýry kozí i kraví, klobásky s olivami i bez nich atd. Ochutnávali jsme pilně a poté i pilně nakupovali, slavné osobnosti francouzského humoru v podobě figurek na pultě i papežové v rámu nám pochval-

tí Luberonu. Tam leží vinařství, z jehož produkce si ve vinotéce U milenky užíváme řady skvělých vín – např. právě Luberonu. Provencalská údolí kolem cesty byla pokrytá sněhem, což byl poněkud zvláštní obrázek, když si člověk uvědomí, jak je tahle oblast v létě horká a suchá. Ale nebe bylo stále modré, vítr žádný – mimochodem to, co nás včera málem srazilo s nohou, byl tak řečený mistrál, vítr pro kraj typický, 120 km v hodině. Bonnieux je městečko, kterým se tu říká village perché a jež se pnou do vršku na strmých stráních. Poněkud jsme se tu zamotali, zastavili jsme tedy, abychom se zeptali dámy, která právě zamykala dveře jakéhosi krámku, kudy kam. Prosté zastavení se změnilo v nákup regionálních medových potra-vin, neboť právě to se v onom krámku prodávalo a paní jej ráda zase odemkla. Odnášeli jsme si levandulový med, medovou hořčici, vonný sprej... a konečně i radu, kde najdeme vinařství. Budova to byla reprezen-tativní, ale zavřená. Nebyla ale tak docela pustá a na přítomný personál zapůsobilo jméno je-

jich klienta a Ondrova do-davatele natolik, že nám otevřeli a dokonce i nalili, abychom ochutnali, co ještě neznáme. Například Ventoux, kteréžto víno prodávají i v mých oblíbených pětilitrových drabicích s pípou – nedalo se nekoupit. Honzu zase zaujala vína s různou exotickou příchutí – ta jsme, pravda, neochutnali, ale dostalo se nám výkladu, že jsou to vína bez alkoholu, která vznikají převařením vín kla-sických a přidáním různých vonných esencí. Používají se hlavně do různých aperitivů a koktejlů. Honza se rozhodl jed-

no použít jako dárek pro tchýni. Nutno poznamenat, že Ondrův dodavatel je zde opravdu dobře zapsán, protože na všechny nákupy jsme tu obdrželi pěknou slevu. Na tomto místě odbočím zpět k úvodu svého vy-právění. Když jsme domlou-vali návštěvu ve vinařství Mas de Daumas Gassac, stanovili jsme předpoklá-danou dobu svého příjezdu na něco málo po poledni. Jenomže poledne odbilo právě v Bonnieux, odkud bylo do Aniene ještě pěkně daleko. Nezbývalo než se opět vydat na cestu. Samo-zřejmě že jsme nejeli hla-doví, kousek za Bonnieux pod velikou skálou byla malá restaurace, pojedli jsme basse cote s fazolkami a svěřili se do péče naší anglicky hoořící navigace, nechť nás dovede nejkratší cestou do Lan-guedocu. Ta ale nedala jinak, než že musíme přes Mont-pelier, roz-lehlé město s deseti kruhovými objezdy na sto metrech silnice. Přiznám se, že

jsem z toho věčně opakovaného „na nejbližším objezdu první, druhý, třetí výjezd“ měla hlavu jak pátrací balon. Měla bych to vlastně napsat anglicky, ale tímto jazykem nevládnu. Do Aniene a posléze do vinařství jsme přijeli kolem šesté hodiny, kdy tu obvykle končí pracovní i návštěvní doba. Naštěstí pro nás brány zůstaly otevřené, byli jsme stále ještě očekáváni, Emilie se velmi radovala, že jsme živi a zdrávi a ze všeho nejdřív zavolala do místního hotelu, zda se tam můžeme na noc ubytovat, abychom měli o starost míň a mohli se v klidu věnovat exkurzi a ochutnávce. Nejstarší vinice v záři zapadajícího slunce byla velmi fotogenická stejně jako budovy vinařství obklopené cypřiši a dalšími stromy. Na jaře prý jsou krásné zvláště ty ovocné, celé údolí prozáří a provoní. V únoru jsme ale o podobné zrakové zážitky ochuzeni, ještě že si to vynahradíme zážitky chuťo-vými. Ještě malinko k vinařství samému: bylo založeno v roce 1972 manželi, kteří do té doby o pěstování vína nevěděli nic, ale zahleděli se do farmy (v místním dialektu Mas) v této lokalitě a rozhodli se zde usadit. Jelikož k farmě patřily pozemky, pozvali si odbor-níka, profesora z Montpelier, a ten jim sdělil, že zdejší půda vytvořená kdysi půso-bením ledovců se k ničemu jinému než k pěstování vína nehodí. Pustili se tedy do díla a v roce 1978 měli první ročník. Emilie při svém vyprávění zdůraznila, že zdejší vinice nejsou ošetřovány chemicky a mají je-

ště jednu specifičnost: jsou zvelké části umístěné na pasekách uprostřed garrigues – místních lesních porostů, takže hrozny čerpají výživu nejen z výborné půdy, ale i ze svěžího vzduchu prosyceného vůní květin a stromů. Ve sklepě jsme pak viděli tanky s úrodou z roku 2014, soudky s ročníkem 2013 i láhve uložené podle ročníku od po-

odbočili, to když jsme zjistili, že asi šest kilometrů od silnice se nachází moře. Neodolali jsme a sjeli do městečka Palavas, letního letoviska, které nebylo prázdné ani v únoru, jen na písku pláže si děti hrály v kulichách s bambulemi a po nábřeží chodili lidé v zimnících. Sluníčko ale svítilo, v zahrádce na pláži jsme si dali vínko a zaposlouchali se do koncertu

čátků vinařství. Uchovávají je takto proto, aby mohli sledovat, jak se jednotlivá vína vyvíjejí v čase, jak se mění jejich charakteristiky i třebas v návaznosti na objem láhve – nejlépe se jim prý daří v těch největších. A pak už se ochutnávalo a ochutnávalo, začalo se perlivým „dámským“ vínem a pokra-čovalo přes bílá a červená až z pálence, eau de vie, jak jinak než z vína. I na nákup došlo, v kufru auta přibyly další be-dýnky. Hotel v Aniene jsme našli bez navigace, ráno jsme se pak dověděli, že jsme tu byli jedinými zákazníky. Oškrabali jsme jinovatku ze skel vozidla – i v Languedocu nedávno na-sněžilo a tentokrát i malinko přimrzlo – a vyrazili na zpáteční cestu. Z té jsme ještě poněkud

žluté a modré v podání slunce, písku, nebe a moře. Všechno ale má svůj konec, příjemně naladěni jsme na-stoupili do vozu a vyjeli teď už opravdu v obráceném směru: Avignon, Lyon, Dijon... Ještě nás zastavila jedna noc v Německu, útočiště nám poskytl hotel Akropolis nedaleko La Fontana (ten byl plný). Zprávy z domova strašily chume-lenicemi a náledím, ale naštěstí pro nás se všechno zlé odbylo, když jsme si užívali sluníčka ve Francii, takže dálnice od hranic k hranicím byla suchá a sjízdná. Ba co víc, když už jsme fičeli kolem Plzně na Prahu, roztrhaly se mraky a vykouklo modré nebe se sluncem. Ať si někdo zkusí tvrdit, že jsme to nebyli my, kdo je spolu s výborným vínem z Francie dovezl až k nám. zb

Malá fotoreportáž k předcházejícímu článku, aby si užili i ti, kteří nemají facebook a nemohli si fotoseriály prohlédnout na profilu vinotéky.

Komentáře netřeba, jen ten mistrál není vidět Po degustaci opouštíme sklep...

Provence pod sněhem se hned tak nevidí. Z tohoto vinařství k nám přitéká např. luberon.

Láhve různé velikosti, víno ve všech stejně pěkné. Vinice v Mas de Daumas Gassac

HURÁ DO PYŽAM A K MILENCE!

Pyžamová párty: pozvánka na akci slibuje za drobný peníz vstupného ochutnávku grepového a čokoládového vína a bohatou tombolu. To už stojí za tu námahu podívat se do prádelníku, no ne? Nemáte-li pyžamo, poslouží cokoli, v čem se dá spát: delší tričko, kratší tričko, dišdaša (orientální košile, která vypadá jako noční, ale je to arabský mužský oděv denní), trenky, někdo spí úplně bez, takže vlastně kostým zcela přirozený a bez výdajů... 14. února se v Obloukové očekával pyžamový rej a bujné veselí, leč sestava účinkujících byla spíše ko-morní. V příjemně vy-topené části zvané U milenky seděli v nočním úboru jen dva, další dvojice se účast-nila taškařice jen z části – a to až při samotném sou-těžním defilé pyžam.

aromatu! Tak trochu hříčka, ale proč nepotěšit chuťové kanálky byť jen iluzí. Soutěž kostýmů v cel-kovém počtu čtyř vyhrála s jasnou převahou dáma, kte-rá předvedla pěkné černé tílko na tílku velmi sošném, takže porota tvořená dvěma muži bez kostýmu měla vcelku snadnou volbu.

Zato při tombole si užili všichni, díky nevelkému počtu přítomných vyhrával každý. Pravda, některé ceny vzbuzovaly rozpaky: boa trousící červená brka po podlaze, roura-koleno ke kamnům – kdo z nás má v bytě kamna,že , nádobka na mléko ve tvaru krávy (nebo nějakého podobného tvora, bylo to těžko k rozpoznání), vyšívané prostírání ve tvaru květiny... O jiné se pak naopak licitovalo: sada skleniček na panáky, post-modernistický obraz neznámého autora, sady her stolních i jiných, štětka na čištění klozetu. Samo-zřejmě nechybělo víno bílé i červené. Sotva tombola vydala, co měla, objevil se ve dveřích hu-debník, po kratším přemlouvání se chopil nástroje a pyžamová párty skončila zpěvem. Lepší konec si organizátor ani nemohl přát.

zb

V části U milence seděl platící účastník bez kostýmu a mezi oběma salonky pobíhal Ondra řádně nočně vyšňořen. Komorní sestava nebránila dodržení programu. Grepové víno bylo lahodné, dalo by se dobře pít v letním žáru, čokoládové překvapilo – zvláště když jsme si přečetli, že onu příjemnou příchuť tvoří 0,06 % čokoládového

Opět přinášíme i pár fotek, které se na stránku s článkem nevešly, ale o které vás nemůžeme ochudit. I když nás bylo málo, byla nálada uvolněná, hudba hrála, co se od ní chtělo, a víno bylo, jako u Milenky vždy, výborné!

Ondra byl těžký favorit, ale vedle Evičky neměl šanci.

Ceny z tomboly se některým ani nevešly na stůl, takže je vnucovali sousedům.

Cyril potěsil Krylem a dalšími písněmi. Že by už příprava na čarodějnice?

To všechno se tedy konalo. A co je před námi? Nejprve trocha nostalgie. Pamatujete? Vzpomínka na MDŽ Vždy 8. března se pořádala ve fabrice (v kan-celáři, v družstvu – dosaď dle vlastní zkušenosti) velkolepá opičárna. Napřed promluvil soudruh ředitel. Vyzdvihl zásluhy žen o rozvoj podniku a se slzou v oku pravil, co bychom si bez vás, soudružky, počali. Předseda závodní výbor Rohatého hnutí pak začal rozdávat tu kapesníky, tu utěrky či bonboniéry a obligátní karafiáty.

Pak nastala bohapustá ožíračka a podnapilí účastníci mužského pohlaví za řevu oplzlých písní sahali svým stejně ožralým kolegyním pod sukně. Všichni blili, jenom soudruh ředitel zvracel. Tajené mimomanželské styky v ten den obsadily přilehlé kanceláře (někteří ten den přišli vybaveni dekami, protože v kanclu bylo jen lino). Druhý den bylo všem blbě....

A teď aktuálně:

Ano, MDŽ i letos připadá na 8. března. My ale budeme slavit už v předvečer v sobotu 7. března. A v neděli se pěkně vyspinkáme. Proč si nepři-pomenout dobu, kdy byly všechny ženy obda-rované symbolicky karafiátem?...

Přijďte mezi nás zavzpomínat na tento sváteka dámy ať se nechají potěšit malou pozorností (to je, pánové, samozřejmě pokyn pro vás a vaši fantazii). Formální oděv vhodný k této události je vítán (viz malá nápověda). Pro nejlepší kostým je připraveno překvapení.

ještě něco málo pro inspiraci

Milenecký zpravodaj občasník levandulové vinotéky Vydavatel: Ondra Odpovědná redaktorka: Zdena Dáno do tisku: 26. 2. 2015 Jelikož občasník není evidován Ministerstvem kultury, je to vlastně samizdat a jeho šíření je možné jen v prostorách levandulové vinotéky v Obloukové ulici.