Minehava.pdf

7/25/2019 Minehava.pdf

http://slidepdf.com/reader/full/minehavapdf 1/157

UARD TORCH



NEHAVA

raz ivota nejstarích osadníků v naí vlasti

st první - ASTNÁ CHVÍLE

OTEM SE MSTÍ

rozlehlých svazích Letné je od nepaměti usazen silný rod povltavských Medvědů. Klidný ivot jeh

ostých rolníků a pastýřů bývá jen zřídkakdy vzruen neobyčejnou příhodou, jako se třeba stalo právěes. Je to vak náramný poplach, který u stojí za to.

cení hoi běhají jako o závod z jednoho konce vyprahlé Letné na druhý, od místa, kde u ústíovyschlé Brusnice do Veliké řeky má svou chýi starý náčelník Bouřňák, a k chatám nad dolnímiejemi a i k roztroueným chýkám na půlnočním svahu Letné. Nejvytrvalejí běci dorazili po Dejvicoku a k ohybu Veliké řeky pod kopcem Bábou a vyvolávají mezi překvapenými Medvědy, co se st

vého:

liké vítězství naeho rodu! Straný medvěd, postrach lesů, je zabit! Posedlý zuřivec leí mrtev! U násbude v lese přepadávat! Je s ním konec a zítra můete vichni do lesů i na pastviny beze strachu převelačnou elmou!”

y se schvácení hoi vydýchali, vyprávěli zvědavým rodákům, e se dík přízni Velikého ducha podanácky ubít medvěda posedlého zlým běsem. U tolik lidí roztrhal, a doposud nikdo obávané zvířepřemohl. A konečně dnes leí stralivý netvor před náčelníkovou chatou a vechen rod se raduje, e byaven zlé trýzně.

o zabil zlého medvěda?” vyzvídali potěení rodáci.

dina Silný bobr jetě s několika zmuilými druhy. Zabil ho dnes v skálách ve Vidouli,” vykládali hoieitou tváří.

ný bobr?” volali mui s přízvukem skrytého zklamání v hlase. Nepodařilo se to tedy nikomu z naehdu? Musel přijít někdo ze sousedního rodu Bobrů, aby to dokázal?. .. Věru, zahanbil nás vecky!

teční Medvědi se stydí jeden před druhým, klopí oči a hledí stranou. Vítězná zpráva je u tolik netě

kdo je ten hrdina Silný bobr, hm?” rozhořčeně zvolal jeden z podbabských Medvědů. Kouká jakosupený jezevec z díry! Kdykoli přijde mezi nás, začíná jen různice a doposud se ničím neproslavi

d se rve,” přidal druhý. Spoléhá se na svou sílu a myslí si, e nad něho není.”

haňte ho!” zastal se Bobra starý mu zvaný Kulhavá noha. A je takový, jak říkáte, přece nás zbavil

bezpečné elmy a to je slavný kousek



oč jste se nepostavili vy proti posedlému medvědu a nepřinesli jeho kůi? Mohli jste mít slávu, a jee mohli dostat náčelníkovu dceru!”

avda, teď bude mít astnou chvíli Silný bobr!” řekli mladí poslové a vyprávěli, kterak náčelník Bouje nad mrtvým medvědem, vyhlásil přede vemi, e svou dceru astnou chvíli dá odměnou vítězi naddvědem, jak to byl u dříve slavnostně slíbil.

lo o čem rozprávět. Vecka práce zůstala stranou. Ani eny se nezdrely na polních záhonech a ted přatami s mnohým křikem rozebírají překvapující novinu.

ui se kvečeru vydali k náčelníkově chýi při ústí Brusnice a pak si při poradním ohni a opečenémdvědím mase vykládali dlouho do noci o důleité události. Nejvíce je zajímala lovecká stránka

vělého činu Silného bobra. Ale právě o tom scházely podrobnějí zprávy. Nikdo jetě nevěděl, kterabr medvěda zabil, a zatím kadý uváděl jen vlastní dohady. Vak on Silný bobr, a náleitě oslaví svůj

pěch doma, přijde brzo i sem, aby přijal poděkování Medvědů. Pak bude vyprávět o svém zápase mi podrobnostmi.

ebae Silný bobr nebyl u Medvědů tuze oblíben, byla u ohně před Bouřňákovou chýí chválena jeho

vaha a lovecká statečnost. Staená houně obrovského medvěda a chutná medvědí pečínka dokazovanec obávané elmy, konec úzkosti a strachu.

kné kousky masa obětovali Medvědi svému totemu (rodovému bůku) Velikému medvědovi namířenou, aby se na ně nehněval, e pojídají maso zvířete jemu zasvěceného. Ostatně zabitý medvěd sedlý Zlým duchem a Medvědi se tedy neprohřeili, kdy si z ubité elmy vystrojili hody. Starý Bouřňovolal slávu nepřítomnému vítězi a vichni pak dlouho zpívali junácké písně o hrdinských zápasech

nitru mnohého Medvěda ovem pálila skrývaná výčitka, e se stal vítězem přísluník cizího, byáteleného rodu. Jako by v rodě Medvědů nebylo silných a statečných muů! Ale Velký duch, strůjceálostí a vládce lidí a veho světa, přisoudil ji vítězství Bobrům a podle jeho nezměnitelného rozhodmohl posedlého medvěda Bobr. Tak se stalo a odestát se nemůe. Silný bobr sloil uloveného medvohám náčelníkovým a náčelník Bouřňák nemůe ne splnit svůj slavný závazek, e dá tastnému vítězi

zkou a bystrou dceru astnou chvíli, nejpracovitějí dívku z celého rodu, vyhláenou tahačku bolavýcbů a pradlenu nad vecky znamenitou.

d Medvědů bude tedy vdávat dceru svého náčelníka do přátelského rodu Bobrů. To se nedá odbýtprůvodem s nevěstou za hranice rodového území, jako by to byla jen dcera ledačí. Zde běí o sličn

eru váeného náčelníka a rod ovem ví, co se sluí a patří, aby se o svatbě dlouho a daleko iroko

pravovalo. Rod známý a ctěný po celé Veliké řece připraví hody, jakých dávno nebylo. Bude se jíspoň tři dny, bude se zpívat a tančit. Kadý, kdo přijde, bude bohatě pohotěn, a nejvíc ovem pozvaníusedé Bobři. Rozumí se také, e budou hrány veselé i závodivé a bojové hry, jak vdycky bývá o velvnostech.

přípravách na hostinu se u poradního ohně dlouho řečnilo. Staří zkuení rodáci probírali pořadvnostních hodů s velikou důkladností a k poradě výjimečně připustili i zkuené eny.

maso se postarají mui velkým společným honem. Kořist bude doplněna nejlepími kusy ze stád hovbytka i bravu. Na několika ohnitích budou opékány veliké kusy rozličného masa a kadý si bude mot, co mu libo. Zeny slibovaly, e se postarají o chutné placky s nasekaným uzeným masem i o kai. T



de omatěna tak, e při jídle bude mastnota protékat hostům mezi prsty. Dívky připraví pro zostření cobu nakyslých salátů ze ovíku a jiných bylin. Inu, budou to hody, e nakonec nebudou moci přecpanlíci ani se země povstat!

astná chvíle bude mít slavné vdavky

vznesená nálada kouzlila v hlavách Medvědů i Medvědic luzné vidiny tučných hodů. Nakonec se v

poradě začaly ozývat i hlasy chladně střízlivé a méně honosné, je rozváně upozorňovaly na potíe káky. Někteří váení rodáci poukazovali na patné časy, na dlouhotrvající sucho a neúrodu, na mnos

mocí mezi dobytkem a na citelný nedostatek vech potravin.

k bohatou svatbu, o jaké se tu mluvilo a jakou by si vichni přáli vystrojit, nelze nyní uskutečnit. Jemohli hosté pomluvit! Nezbude neli vyčkat, a se změní počasí, a de osvěí vyprahlé pláně. Pak Mesadí ve, aby jejich čest a vánost v očích sousedních rodů neutrpěla.

vanost pronesených námitek nebylo mono popřít. Rod přece nemůe připustit, aby se taková slavno

byla nějak chudě.sléze se Medvědi ustanovili na tom, e nebude mono strojit veselici se zdarem dříve, neli ubývajícsíc doplní znovu svou bledou tvář, tedy asi za tři neděle. Zítra dojdou k Bobrům zástupci Medvědzvou enicha i celý spřátelený rod Bobrů na slavné hody v den po úplňku luny.

átelství obou rodů bude nanovo zpevněno a utvrzeno.

yslíte si, e nyní, před veselkou, se astná chvíle raduje? Půjde za mue statečného a proslaveného doeného a silného rodu. Čeho by si mohla přát více?

ak nikoliv astná chvíle se neraduje. Zmlkly její jásavé písně a její čisté oči pozbyly jiskřivého leím svěím rtům schází dřívějí úsměv. Ano, smutek zalil dívčino srdce a al naplnil její nitro. Nikdo

oč

několika dnech přiel Silný bobr navtívit svou nevěstu. Starý náčelník přijal Bobra se ví poctou akavostí, avak astná chvíle kamsi zaběhla. Marně ji hledali u řeky po zarostlém pobřeí, nadarmo sbolí podél Brusnice, stejně bezvýsledně ji hledali i nahoře po Letné. Byl tu prý u ní nějaký hoch savým zubem a dívka se s ním vydala kamsi pro léčivé býlí.

n večer byl v náčelníkově chýi veliký křik. Starý Bouřňák se tuze zlobil na dceru pro nezpůsobnéování. To přece nejde, ukrýt se před enichem!

patří Silnému bobrovi! Prohlásil jsem to před celým rodem, a jak jsem řekl, tak se stane!” Ahněvaný náčelník jetě dodal:

snad bys přece raději toho lajdáka Sokolí oko? Ten přece není tebe hoden! Ostatně se večer uorového ohně povídalo, e Sokolí oko má u slíbenou enu, Veveřici tu z rodu Havranů. Přinesli k n

m zprávu Bobři



není pravda, otče!” ozvala se astná chvíle, skleslá a uplakaná. Sokolí oko si ádnou umouněnouvraníci nevezme!”

ví to ty snad lépe? Ale proč bych o tom mluvil! Pamatuj, e starý Bouřňák dal své slovo Silnémubrovi, a při tom zůstane! Jsi ena, a proto chtěj nechtěj poslechnout musí!”

ak bylo rozhodnuto.

medvědím rodě počali chystat svatební hody.

e k veselce přece jen nedolo. Ani za měsíc, ani za dva

lký duch odvrátil svou dobrotivou tvář od rodů při Veliké řece a vydal je v pospas Zlému. Hrůzaévá údolí Veliké řeky a krev veho lidu tuhne děsem. Pastviny ji suchem vudy vyprahly, nikde nezbusek svěí trávy. I vrbové křoviny podél řeky jsou úplně orány zhublými kozami. Bezradní lidéekávají větve a ratolesti topolů, co jich kde roste, i mnoho celých stromů porazili, aby získali pomoň na chvilku. Kůru dávají ovcím i dobytku. Takovou nuznou potravou dobytek schází a hromadně

dá, zvlátě ovce, ty leí v koárech po desítkách. Tolik mrin ani četní vlci nemohou zmoci, take hnilob

pach zamořuje povětří.akovém netěstí přestali Medvědi myslit na hody. Vichni jsou naplněni mylenkou na neodvratnou sm

ázu. U Veliké řeky se rozzuřila hrozná morová rána. Lidé i zvířata hynou, osady vymírají. Zlá nákazchvátila krajinu. Skoro čtvrtina veho lidu pomřela a zbývající neastníci se potulují v zoufalství podovém chotáru a bědují v pláči. Není záchrany. Veliký duch je rozhněván jako nikdy a snad zničí v.

éci není kam. Odevad v sousedství vyhánějí Medvěda, Bobra, Vlka, Volavku, jakmile se někde jeneví, a kamenují je, vyhroují smrtí, nevrátí-li se do svého rodu, propadlého zkáze. Vude se bojí

ozného moru, který zachvacuje staré mladé bez rozdílu. Jakmile se objeví u někoho horečka a třesabo kdy zpozorují, e jsou jeho smysly omámeny blouznivostí, sběhnou se jeho nejblií a s velikým křřmotem zahánějí Zlého ducha strané nemoci. Obyčejně to nebývá nic platné a Zlý duch ji svou oběpů nepustí. Po dvou nebo třech dnech se na nemocném objevují krevní podlitiny, lázy naduřují, na

hou, na rukou i na hrdle naskakují bolestivé vředy.

se ji čaroděj vzdává boje se Zlým duchem a přiznává jeho vítězství. Nařídí, aby zachvácenému mvali hodně pít, a chce nebo nechce, a aby ho často potápěli ve vodě. Tím se někdy přece jetě podamocného vzpruit a zachovat. Jinak jen málokterý neboák odolá černé smrti a sotva přeije pět est dn

inou podléhá ve třech dnech v bolestech a v třesení nebo v mdlobě vysílením.

edvědi se s hněvem obraceli na svého rodového čaroděje a vytýkali mu, e nedovede usmířit Velikécha a odvrátit morovou ránu. Přináí sice oběti, vzývá Velikého ducha, modlí se k rodovému totemuosí, slibuje, zpívá, tančí a vecko jako by peříčka do větru poutěl. Černá smrt dáví rodáka za rodák

oděj se bouřlivě brání a odpovědnost odmítá:

oč nemohu usmířit Velikého ducha a Medvěda, ná mocný totem? Protoe jste s Bobry nerozváně zabdvěda na Vidouli! Vyhlásili jste nepřátelství proti medvědu, tvrdíce, e je posedlý zlým běsem, a

pomněli jste, e kadý medvěd je posvátný a v ochraně naeho totemu



mi jste vinni černou smrtí, nejen Bobři, kteří medvěda ubili! A vina padá i na Sokoly, z nich prý Soo řekla to na něho astná chvíle dokonce první bodl medvěda otěpem. Jak bych mohl teď já sám utěký zločin? Vae vina vá trest!”

Medvědi, zdrcení tíhou viny, odcházejí sehnuti k zemi. V beznadějném zoufalství naříkají.

c nepomáhají modlitby ani obětování nejlepího dobytka. Jediná obě jetě zbývá, obě největí ivot mky

jetě obětujme, aby se usmířila zloba nenasytného boství! Nic jiného nám u nepomůe

rá uka, snad nejstarí pamětnice vech dějů v rodě, pokyvuje třesavou bradou a naeptává trnoucímedvědům :

lo jednou také moc zle, u nás i jinde okolo. A hle, Vlci tenkrát, kdy u neviděli jiné záchrany, obětolepí děvče ze svého rodu. Byla to dcera náčelníkova, dívka jako květ

obětovali a bylo dobře

orová rána odela

k se Vlci zachránili

ylenka obětovat dívku docházela souhlasu. Uchytila se rychle a ířila se od chaty k chatě. Poslední a

iná cesta k záchraně rodu před úplnou zkázoučasí se náhle změnilo. Po dlouhotrvajícím suchu přily bouřky, lijavce, povodně. Medvědi zprvu zmali. Ale přívaly spláchly políčka a bylo veta po úrodě jetě zbývající. Nebylo co jíst a hlad se ířil jne dříve. Vyhublý dobytek padal schvácen morem, maso nebylo mono jíst. Lesní zvěř se vystěhovjiných krajin.

adlí a přepadlí lidé olupují kůru se stromů a drtí ji na mouku, velmi nechutnou. Není úniku z objetírti. Sám náčelník Bouřňák ulehl v horečce a třetího dne zemřel, pokryt snětivějícími boláky a krevdlitinami. Leckterá chata zůstala oputěna, obyvatelé vymřeli nebo se rozutekli, kdy jich mor někol

dávil. Stává se, e sousedé zapálí a zasypou chaty i s těce nemocnými. Jen sivý dým tu a tam krouí nytcích dohořívajících chat.

Velký duch se hněvá. Totem rodu Medvědů se neúprosně mstí

sousedů není lépe. Čaroděj rodu Sokolů zjistil z neklamných větebních znamení, e rod Sokolů zajdzbude po něm stopy u Veliké řeky. Povídá se, e se Sokoli chystají vystěhovat do nových sídel, abychránili. Také Havrani pomýlejí na hledání nového domova. V bobřím rodě vzrůstalo reptání protivnímu původci obecného netěstí proti Silnému bobrovi. Kdekoli se Silný bobr objevil, upíraly se

zlostné pohledy a nevraivě stíhaly kadý jeho krok.



rodějovo prohláení, e Silný bobr je původce veho zla, ujalo se i v bobřím rodě.

ná chvíle u zaslechla, co se v rodě ukalo, e vybraná dívka prý poloí ivot za odvrácení morové ránprý u také ví, které děvče bude hlasem rodu posláno na smrt. Zřejmě vak nedbala na takové naráko by je ani neslyela nebo jako by jí na ivotě nezáleelo. Bylo to ovem podivné u dívky tak plné ivockdo si toho u ní ji poviml, ale pomyslil si, e to otcova smrt dívku zkruila.

tím Silný bobr se k něčemu chystal. Začalo to tím, e svou hůl s vyřezanou značkou, svým podpisempíchl pod posvátný totem bobřího rodu. Na pahýl silné větve, vyčnívající z tlustého kmene pokryté

bami, zavěsil svůj dárek pěkně provrtaný kamenný mlat a pomodlil se, aby mu Veliký bobr, ochrch rodáků, dal dobré, spolehlivé přátele k odvánému podniku. Skloněn couval Silný bobr pozpátkudového sloupu, a pak po nejhlubí pokloně se obrátil a odkvapil do své chýe.

dý, kdo se po něm přiel poklonit posvátnému totemu, hned si poviml honosné hole zapíchnuté vedupu. Podle řezeb a hlavně podle značky poznávali vichni, e to je vyzývací ohláka Silného bobra, vd zuřivým medvědem.

chce Silný bobr?” říkali. Znova nějaký oemetný kousek? A sedí v koutě, beztoho nám zle ukodil

mrcením medvěda.”

ak sem tam přiel k totemu i některý věrný druh Silného bobra a uvaoval trochu jinak:

ný bobr je statečný i odváný, opět připravuje něco junáckého. Při tom nesmím scházet! Půjdu s ním

pazourkovým noem pracně vřezal do hole své vlastní znamení. To byl závazný a nezruitelný příslibasti, a ji s jakýmkoli nebezpečím spojené.

třech dnech si přiel Silný bobr přečíst výsledek své výzvy k rodákům. Čtyři se mu podepsali na h

ři druhové se k němu přidali, nevědouce jetě, oč vlastně běí. Tím cennějí jest jejich věrné spojeneo, na takové přátele se můe spolehnout, s těmi se můe odváit veho, i kdyby byl v sázce ivot.

ova a znova prohlíel Silný bobr svou hůl a přečítal vřezané podpisy svých přátel. Nejvýe je značkháčova. Ten mnoho nemluví, ale v činech je rozhodný,” říkal si spokojeně Silný bobr.

uhé znamení vyryl dobromyslný Kokta, s ním by Silný bobr jindy mnoho nepočítal, ale nyní mu byán jako dobrá posila do nevelikého houfce spiklenců.

etí se zapsal Černý bobr, zprvu nedůvěřivý, ale pak odhodlaný a pevný. Nad jeho značkou se Silnýadoval: To je vítaný společník, znamenitý lovec a statečný bojovník!”

konečně čtvrtý podpis veselého, ale trochu lekavěho Plachého bobra. Je sice zbrklý, avak bude mpě oddán,” pochvaloval si Silný bobr. Ukázal teď, e mohu na něho vdycky spoléhat.”

ři zdraví, zdatní druhové se přihlásili Silnému bobrovi. Není to mnoho, ale s tím hloučkem se lzeváit leckterého nevedního činu.

ný bobr měl takto pohromadě svou četu spolehlivých přátel. Od nynějka je jejich vůdcem a jeho d

dniknou s ním ve, cokoli započne, a půjdou za ním vude, kamkoli zamíří.



k uvidí bobří rod, co Silný bobr dokáe!

AŘILÝ ÚNOS

několika dnech si vyel Silný bobr opět na návtěvu k Medvědům. Honosně si vykračoval pobřenízkou po úpatí Petřína. Pohvizdoval si a občas zamával sekyrkou nad hlavou. Zdaleka bylo na němět, e se nemíní nijak doproovat určené mu nevěsty.

lý rod byl přece svědkem, e náčelník slíbil dceru tomu, kdo zlého medvěda zabije. On to dokázal

o dne visela medvědova houně nad Bóuřňákovým loem. astná chvíle náleí právem Silnému bobrodo se tomu nemůe vzepřít ani dívka sama. Ani straná morová rána nezabrání, aby astná chvíle nebo.

ný bobr měl tentokrát těstí. Zastihl dívku samotnou pod velikým bukem u chýe. Vykrabovala zaschytky kae z hrnce a házela je svému psíku. Nikdo nebyl nablízku, sousedé se vyhýbali chatám, v nickdo zemřel.

cházející Bobr se před dívkou vypjal, a kdy byl u blízko, zavolal k ní bez dlouhých okolků:

e, pojď, astná chvíle! Teď bude drtit zrní na kamenném mlýnku v mé chatě. Jsi zdráva, viď? A ádndy se nemusejí strojit

ná chvíle se podívala na Bobra pátravě. Bobr neočekával, e by se mohla zdráhat. Zamračil se.

dívka řekla tichým hlasem:

dávno zemřel můj otec

mřel i Kulhavá noha a Tučný medvěd

mřela Benka, akia i malá Muka a Culinka a jiné jetě

á doba přila na nás na vecky

ní snad chýe v naem rodě, aby v ní neoplakávali zemřelého. Smutek naplňuje nae srdce

myslím teď v takové alosti na odchod z rodu

slova byla jako rána koem do Bobrovy hlavy. Natřásal se a kroutil tělem, aby strojenou povýenoskryl nemilé rozpaky. Okamik rozmýlel, má-li spustit na dívku hrubě, ale kdy se jí podíval do očí,mizelo z něho furiantství jako pára a rozhovořil se kupodivu měkce:

nás řádí nelítostná zloba Velikého ducha. Stejně u Havranů, u Sokolů, u Vlků. Vude u táborových slyet pohřební zpěvy a nářek oputěných vyplňuje den i noc. Je u nás věru zle. Nae nehlídaná stáda

utíkávají, nae obilné záhony zarůstají plevelem. Ve je pravda, co říká, milá Chvíle. A věru není



děje, e Veliký duch shlédne na nás opět milostivě a odejme od nás vecko to souení. Jetě mnoho lidhyne u Veliké řeky. Ale věz, svět je veliký

u jetě jinde krásné země, írné pastviny mezi háji na táhlých vrchovinách

m je dobytek tučný a lidé zdraví, spokojení

tím myslí, Silný bobře?”

ejdu s několika přáteli do nové země. Opustím Velikou řeku, plnou alu a smrti a ty půjde se mnou

, Silný bobře! Já zůstanu, kde jsem, v zemi předků. Cizina mi nedá nic dobrého. Můj domov je zdeliké řeky. Vak tu opět bude dobře, dočkáme se!”

ný bobr se nenucené zasmál, ale pak zvolal přísným hlasem:

ůj moudrý otec mi tě dal a rod to schválil. Co chce proti tomu počít, poetilá? Půjde se mnou a bud

u enou. Půjde, kam půjdu já. Jsem tvým pánem a ty musí poslouchat! Já řeknu: Slunce stojí a ty pokutku, odjakiva slunce stojí!

řeknu: Ryba letí do lesa a ty poví: Ryby přec často létají do lesa

řeknu: Odrhneme losi kůi! a ty se chopí ostré krabky a začne kůi dřít

řeknu: Máme málo mouky a ty honem klekne k mlýnku a nasype penice pod drtidlo

matuj si: Co ena řekne to komáří bzukot, co mu řekne, to eně svatý rozkaz ! Takový je odvěký zákní v tvé moci jej poruit nebo se mu vymknout

Bobře, v slovech vskutku silný, ale taková síla je u mne jako chmýří pampeliky: foukne a je po z, e jsem dcera Bouřňákova a e nejsem rákosí, které se ohýbá při větérku. Tvá slova jsou vítr, ktene a stopy nezůstaví. Já činím a činit budu, co sama ustanovím. Mu nebude nade mnou vládnout, nem pánem, leč přítelem i druhem, půjdu-li ovem za ním z vlastní vůle.”

tvé vůli se nikdo neptá! Tvůj otec mi tě dal!”

ůj otec mě zaslíbil tomu, kdo zabije zlého medvěda, a ty, Bobře, nezapomeň, e já dobře vím, kdoedvědu zasadil smrtelnou ránu. Tys to nebyl tys jen medvěda dorazil, kdy těce raněný spadl ze skámluv tedy o hrdinském skutku. Cí to byl otěp, který trčel hluboko zabodnutý v medvědově pleci? Tp, Bobře, to nebyl! Ten medvěd nebyl tvůj, ani já tedy nebudu tvá!”

jsou jen enské rozumy. vaní nesmysly. Medvěd je má kořist, jako ty jsi a bude má, povídej si co c

Silný bobr neztrácel dále marné řeči s umíněnou dívkou a bez rozloučení hrdě odeel. Cestou si zlo

plivoval.



vka se za ním dívala, a kdy se ztratil mezi pobřením stromovím, sedla si na zem a hladila svéhoného psíka. Dala mu vylizovat skrovné zbytky v hrnci.

k, tak, Silný bobře, povídej si!” říkala si dívka pro sebe. ena je ti sotva víc ne tvůj pes, kterého kon přileze a nohu ti olíe

ui jsou páni hm, ano, ale jen kdy se eny před nimi plazí

ne. Já nebudu lízat nohu, která mne kope! ena je víc ne mu! Ona chová děti! Doposud se vypráví, e

nulých dob bývala ena víc ne mu. ena vládla a mui musili poslouchat!”

poledne la smutná nevěsta k řece umýt nádobí. V té chvíli připluly po vodě potichu a nepozorovanně podle břehu, tři lodice, naloené koenými ranci, a přistály v zátoce mezi rákosím. Vystoupil Silnbr a jeho čtyři druzi.

ná chvíle vykrabávala mísu a oplachovala ji. Byla tak zamylená a do sebe zabraná, e nevěděla ojezdu lodic. Teprve kdy byli Bobři u ní, trhla sebou, a jí mísa spadla do vody. Poznala Silného bo

lekej se, astná chvíle!” začal Bobr mírně. Přijel jsem pro tebe a vydáme se na cestu

á snad doma v chýi schovaný pruhovaný átek nebo vzácný náhrdelník?”

o mám!” nejisté odpověděla překvapená dívka a rozběhla se k chýím. Bylo odtamtud slyet enský

yte ji!” velel Silný bobr a jeho druzi několika skoky dohonili prchající dívku. Přivlékli ji k vodě.rný psík na ně zuřivě těkal, ale Bobři si ho nevímali.

ný bobr zamumlal:

čemu se zdrovat pro nějaké hadry nebo kostěnou jehlici? Nalote ji na loď, jak je!” A k zaleknuté dhruně zasyčel: Neopovauj se křičet, sic !” Ukázal významně na svůj těký kamenný mlat

ný bobr se ji déle neomekával a vyuil příhodné chvíle. Přidrel dlouhou lodici, aby se nekymácelaatní Bobři do ní vtáhli vzpouzející se dívku. Odstrčil pak loďku od břehu a vskočil do ní. Zvedl pykřikl:

mnou, brai, jedeme!”

ho druzi nasedali do ostatních lodic a odrazili do proudu.

utěný psík těkal na břehu. Pak vlezl do vody a ploval za svou paní. Nedostihl ji v ak. Jeden z vesladní lodici vytáhl znaveného psíka z vody a hodil ho do lodi.

ná chvíle seděla na dně lodi, uprostřed vydlabané a vypálené, a hleděla strnule na vzdalující se do

ikne-li, rozbiji ti hlavu!” varoval ji Silný bobr, nadzvednuv veslo.

m mě veze?” zaeptla zastraená dívka.



dostala odpověď. Z tichých pobřeních chat nikdo nevyel. Nikdo neviděl odjezd náčelníkovy dcery

os se zdařil.

ěněnými peřejemi posledního praského slapu projely lodice bez pohromy. S hrdým úsměvem se dný bobr na své zdatné druhy, jak obratně projídějí mezi skalisky omývanými vysoko vlnami. Takovslaře aby pohledal na celé Veliké řece! Jsou na vodě doma, darmo nemají bobra jako rodový znak

klidnějí vodě za velkým ostrovem si plavci oddychli a ponechali lodi volnému proudu.

ný Bobr plul vpředu se svou nevěstou. Za ním o délku vesla plynula lodice s Koktou, s Černým boněkolika koenými vaky. Vzadu se trochu omekala třetí loď, stejně naloená, s Noháčem a s Plachým

brem.

dějí do irého, neznámého světa před hrozivou černou smrtí

jdou nový domov? Najdou těstí?

nedlouho počala Veliká řeka zatáčet svůj tok doleva, nebo v cestě jí stály libeňské skalnaté kopceroveň se řeka dělí na ramena a oblévá několik dlouhých ostrovů, nízkých těrkových a pískovýchnosů, jen řídce porostlých vrbovými a topolovými houtinami.

ný bobr právě zahnul do jednoho říčního ramene, kdy na kraji ostrova spatřil nějakého mue. Stál jcha a upřeně pozoroval blíící se loďstvo. U jeho nohou leela rybářská vr.

ojící mu pojednou vykřikl:

hoj! Jste vy Bobři? Kam jedete?”

ný bobr poznal Sokolí oko, předního z mladých lovců sokolího rodu, usedlého zde při ohybu Veliky. Odpověděl mu nakvaeně:

ce nám snad bránit v cestě, opelichaný Sokole?”

, znám tě, Silný bobře! Tvůj jazyk je vdy silnějí neli tvá pae. Vystup sem na ostrov a pojednáme sk hádám, koho to veze s sebou!”

vka se krčila v lodici, nicméně Sokolí oko dobře uhodl, kdo to je.

br hněvivě zaječel:

zu si enu, abys věděl! Ty si jdi ke své Veveřici vdy ti ji daroval Havranpírko! Hahaha! Já na tebevám!”

kolí oko vybuchl bojovným rykem svého rodu a vrhl se do vody. Brodil se k lodím, které unáel prbři vak jen několikrát zabrali vesly a ji ho míjeli. Nechytne je!

ný bobr poloil veslo do lodi a zvedl íp a luk. Nasadil íp a mířil na Sokolí oko. Zlostně se poklebo

y se Sokolí oko postavil ve vodě neohroeně proti němu a volal:



bezbranného si troufá, Silný bobře! Na břehu ses mi nepostavil! Hola, astná chvíle, volám tě! Neím, zůstaň! Chvíle, vra se!”

ě loďky Bobrů předjely, jen Silný bobr zůstal vzadu. Sokolí oko dral se vodou k němu. Voda mu zsahala ani po prsa. Paemi hrozil svému nepříteli.

jednou se loďka zakolébala a to způsobilo, e Silný bobr vypustil připravenou střelu trochu výe, neřil. íp zafičel a proletěl mezi vztyčenými paemi Sokolího oka. Jemně vroubkovaný pazourkový hroslabě krábl napřaenou pai a padl pak do vody. Objevily se krvavé krůpěje.

ohlo to být horí, Bobře!” křikl Sokolí oko s výsměchem. Věděl, e by ho byla dobře mířená rána zasyby se byla loďka nezahoupala. To vak’ nevěděl, e se astná chvíle v strachu přikrčila v lodici a tímhnula. Stalo se tak v pravý čas, jinak by byla ostrá střela přinesla Sokolímu oku zkázu.

ná chvíle, zůstaň vyskoč z lodi!” naléhal Sokolí oko.

i se nehni!” poručil dívce Silný bobr.

y dva se jetě setkáme!” vykřikl rozhněvaný mladík za vzdalujícím se Bobrem.

ha, těím se!” vysmál se Bobr pohrdavě. Uchopil opět veslo, plivl do vody a popohnal loďku.

kolí oko se sice pokusil plavat za nimi, ale brzo nechal marného pokusu a vrátil se na ostrov.

vás zpupných zbojníků na mne samotného je, a přec s kadým, co je vás, chci se pustit do boje!”

ě zahrozil za mizejícími lodicemi. Kdy u mu je pobření houtí zakrylo, díval se bez pohnutí dále pochlé hladině.

ěv ho přeel. Jeho junácká postava se najednou zmenila, pae mu klesly. Svěsil hlavu a zaeptal:

ná chvíle, snad u tě nikdy nespatřím!”

bobří lodi rychle plují a ztrácejí se mezi křovinatými břehy říčních ramen. Na přední lodici le íhoulená dívka a uvauje:

avdu řekl Silný bobr, aby Sokolí oko el k Veveřici z rodu Havranů

k jsem se dověděla, jak ji Sokolí oko dostal od Havranů. A Sokolí oko se nestyděl ji přijmout

je junák? astná chvíle nechce být druhou enou, podřadnou sluebnicí! Neučinil-li ji Sokolí oko svovní, hlavní enou, nedbá u o něho. Zklamala se v něm. Měl ho Silný bobr trefit! Nic jiného by sizaslouil

VELIKÉ ŘECE

ečcru pluli Bobři mimo hraditě na Zámcích. Dreli se ve stínu při levém břehu, nízkém a hluboko



ostlém rákosím.

zdálo se jim radno zaplést se do sporu s bdělými stráci tohoto obchodního hraditě. Vak se tam nahkolové hradbě bělá na výstrahu několik lidských lebek, svědčících, e si obránci pevného hraditě jkdy pochutnali na odválivcích, kteří se pokusili dostat se násilím do jejich skalní pevnosti, aby seocnili nahromaděného tam zboí, nebo chtěli uniknout po vodě jejich ostraitým výběrčím propustnýplatků.

dice pomalu a tie míjejí nebezpečné místo. Bobři srazili plavidla k sobě, ulehli na dna a zakryli se

natými větvemi a rákosím. Doufají, e nevzbudí pozornost hlídačů na hraditi.

y Bobři pluli kolem srázných skal více ne sto loket vysokých, ani nedýchali.

kdo z břehu pojednou zavolal cosi nesrozumitelného. Moná e si bdělý stráce poviml něčehodezřelého na vodě. Uviděl je snad?

ný bobr zvedl hlavu a potichu přikázal svým druhům, aby jen mlčeli.

skalní baty, vyčnívající osamoceně z vody u břehu, někdo třikrát hodil kamenem. Třikrát bluňklo ubřích lodic a opět bylo ticho. Pak zaznělo nad řekou varovné zahoukání.

háč tie zasykl a přitáhl rukou lodici Silného bobra.

ad bychom měli přece poslechnout,” poeptal Silnému bobrovi. Uviděli nás. Nenechají nás projet.”

edeme jim,” odpověděl Silný bobr. Uvidíte, e nás nechytí.” A hned začal skrytě popohánět loď vestom se krčil v loďce, aby neprozradil strácům hraditě, e zamýlí prchnout.

tatní Bobři se řídili jeho příkladem a záhadná skupinka lodic se počala rozjídět rychleji a rychlejihu se rozlehl povyk.

zváný Noháč se posadil v loďce zpříma a pravil hlasitě k soudruhům:

stavte! Neuniknete jim. Bylo by s námi zle, kdyby nás chytili.”

avdu má, Noháči,” přidal se k němu černý bobr a otočil lodici k hraditi.

co my, Silný bobře? Musíme s nimi!” ozval se prostomyslný Kokta.

ný bobr zaskřípal zuby, ale začal také ji zatáčet smér lodice k pobřením skálám.

břehu ji čekalo několik lodí obsazených ozbrojenci honem přivolanými. Byli připraveni pronásledělé plavce, kdyby nezastavili pod jejich hraditěm.

ný bobr hněvivě odplivoval do vody a zavesloval do temné zátoky mezi skalami. Jeden ze strácůchytil bidlem pičku lodi a přitáhl ji na břeh. Vzápětí dojely i ostatní lodice.

běrčí poplatků prohlíeli náklady na loďkách. Přes nastávající u ero poznali, e se tu neveze ádné zb

chod. Byly tu jen obyčejné koeiny pro vlastní potřebu plavců a neveliká zásoba nutných potravin.



raně byly ovem samozřejmé cestovní potřeby a velitel stráe si jich ani řádně neviml. V lodích nebi ani jiného zboí na obchodní výměnu.

bři si opět ve balili a vaky zavazovali.

y u byla prohlídka skončena, zakopl jeden výběrčí o koeinové sedátko a tím odkryl hromádku pěkmenných mlatů a hlazených sokyrek, uloených na dně lodi.

u krásně provrtané,” pravil, kdy je bral do ruky. Právě takový mlat se mi dnes přerazil. Velmi toho

uji, protoe nemám jiný

nech si tedy jeden, který si vybere,” vybídl ho černý bobr, jemu ty kamenné zbraně náleely.

d. Nechám si tenhle, má ikmý týl ten tak lehko nepukne.”

komyslnost Černého bobra zřejmě učinila dojem na hraditníky.

e Bobři z rodu nad horními ostrovy, e?” otázal se přísný velitel stráe, kdy si byl prohlédl znakyřezané na pičkách lodí. A nečekaje na odpověď, hovořil dále:

měli jsme s vámi dosud ádné mrzutosti a také dnes pojedete svobodně dál, poněvad nevezete ádnéoí. Sloíte nám jen z kadé lodi po kuní koce a za kadého plavce jeden mlat nebo sekyrku. ena se nep

den mlat jste u dali

kam míříte? Hledat novou zem? Zdá se, e vás morová rána vyhání

yeli jsme u, jak je u vás zle i někteří Havrani, Vlci a Sokoli tudy u projeli. Nejste první

obětní oheň na hraditi hoří neustále. Přináíme veliké oběti, aby Veliký duch odvrátil od nás těkourovou pohromu. A buď mu chvála, drí zatím nad námi ochrannou ruku. Nedovolil Zlému vstoupit n

e hraditě. Ké tak i zůstane!”

této řeči odevzdal Silný bobr strácům tři kuní koeinky, dva pěkné mlaty a dvě hladké sekyrky, načáci odstrčili loďky zpět do proudu.

jídějící Bobři provolali na rozloučenou rodové heslo a stráci odpověděli svým bojovým rykem.

bře to dopadlo!” liboval si Černý bobr a spokojeně vesloval doprostřed řeky. Tři kuní koky to jeíchu.”

e tvoje mlaty a sekyrky k tomu!” připojil Plachý bobr. Nu, jen kdy jsme vyvázli se zdravou kůí! Jece lepí, ne kdybychom se byli s nimi pobili.”

bych jim nejraději ,” pronesl Silný bobr skrze zuby, ale nedopověděl, jen rukou zlostně zahrozilěrem k hraditi.



eru vypadalo hraditě jetě hrozivěji ne za světla. Vichni si oddechli na volné řece. I astná chvíle nydněji odpočívá, jen chvílemi se zvedá jako omámená a klesá pak opět mezi rance. Zdá se, e jí přeasi něcoje.

adina řeky se leskne a večerní ticho naplňuje iroké údolí.

kta, jen právě řídí přední lodici, je spokojen, e plují opět dále, a bzučí si písničku, kterou často sláborových ohňů u Veliké řeky. Ano, Sokolí oko je udatný mladík! Kokta si na něj vzpomněl, kdy byd hraditěm na Zámcích. Sokolí oko přece vysvobodil z tohoto pevného hraditě svou unesenou sest

o tom kadý ví.

bojovná píseň, kterou tehdy Sokolí oko zapěl, doposud rozněcuje srdce mladých junáků. Kokta si jvá:

tojím připraven k boji,

kolí oko jsem!

zpívat budu novou píseň

přátel se nelekám!

pojďte, druzi, zbraně vzhůru,

vný kde čeká boj!”

mlč u, Kokto!” okřikl ho Silný bobr. Beztoho ti to nejde a Sokolí oko přec nezasluhuje, abychom hoavovali

n se podívej, ne bude tma, jetě jednou na ty vysoké skály, Silný bobře! Z nich shodil tenkrát Sokolíosce své sestry do řeky

byl hrdinský čin!” poznamenal Černý bobr.

chni se bezděky podívali zpět na mizející skály a v duchu souhlasili s pochvalou černého bobra.

bylo to tak slavné, jak se zpívá,” odporoval Silný bobr. Sokolí oko se na kraji skály smekl, zachytupeře a oba spadli do řeky. Náhodou se Sokolí oko vykrábal na břeh a ten druhý u zůstal ve voděnesl ho proud

díte, to je celé to hrdinství! A teď si hleďte plavby!”

chali lodi unáet proudem a odpočívali.

ný bobr věděl, e je za ohybem řeky čeká jetě druhé proslulé hraditě mohutný Řivnáč. Tamtudy vaoplují u snadno, nebo se zatím úplně setmí a pak řivnáčtí kupci jsou mírumilovní a přístupní doho



liká řeka teď náhle stočila svůj tok od půlnoci k západu a zúila jej, take vznikl silný proud. Lodi jehleji a rychleji, čím více se blíily k Řivnáči, strmě vystupujícímu z dravé řeky na levém břehu dodvaceti metrů.

zalilo mohutný oblouk Veliké řeky a hluboké stíny vysokých skal levohradeckých skryly tie plujícvce. Bobři ji zatím opět spojili lodice dohromady a z opatrnosti je zastřeli znova větvemi a rákoseli se těsně levého břehu. Ani nehlesli, ani veslem nezaplouchli. Uvidí-li je strácové Rivnáče přebudou jim musit dát poadované propustné avak zdá se, e astně proklouznou. Stráci řeky sedí asi

ně, večeří a do tmy se nedívají.

mo Řivnáč projeli opravdu bez příhody. Za ním se řeka opět vrací k půlnočnímu směru. Za ohybeměli plavci zářit na vrcholu Rivnáče několik nevelikých ohníků. Za chvíli se jim pak mohutná horaatila za ohybem řeky.

těli se dostat co nejdále, proto veslovali a do úplného setmění. Unaveni dorazili k příhodné zátoceáhli loďky zpola na břeh. Chráněni skalisky, rozdělali skrytý oheň a připravili si večeři.

noci se střídali v hlídání. Nic se vak nestalo a ráno se vydali opět na dalí cestu po vodě.

ná chvíle byla velmi malátná. V noci téměř nespala a horečka se u ní střídala se zimnicí. Dva Bobsili donést do lodi. Bezvládně sklesla na dno a leela se zavřenýma očima. Chladný větřík pohazovmi vlasy, potem slepenými. Jídlo odmítala a nejevila zájem o cestu ani o Silného bobra. Chvílem

plivovala krev. Pořád by pila, Noháč jí co chvíli nabíral miskou vodu. Měla tak silnou třesavku, emisku s vodou nemohla podret.

ný bobr seděl na zádi loďky a řídil. Jen chvílemi si zavesloval, aby zvýil rychlost plavby. Mohl bokojen s klidnou cestou, avak dívčina nemoc ho zlobila. Nevrle házel po dívce očima a pokubávalutky úst.

poledne dojeli k ústí Černého potoka. Zde se zastavili, aby si připravili trochu jídla. Dva z Bobrůytili na kostěné udice několik ryb. Dobře se jim hodily.

liká řeka byla nadále u klidná a proud unáel lodice Bobrů rovinatou krajinou. Nad nekonečnýminami a dubinami levého břehu se objevila zvonovitá kupa Řípu. Tu ji Velká řeka zahnula k východchtivě se blíí k své sesterské řece k písčitému Labi. Mohutné Labe valí své proudy z nedohledné nine se nesčetnými zákruty opodál dlouhého, táhlého výinového hřbetu, jen končí vysokým opukovýpcem. Obě řeky se enou jako o závod k tomuto kopci, strmě vyčnívajícímu sedmdesát metrů vysok

níiny. Těsně před ním se oba mohutné toky spojují a společně pak oblévají jeho bělavou patu naední straně.

ná chvíle sténá v horečce. Vecka je rozpálena. Vykřikuje cosi, ale neodpovídá Silnému bobrovi nazky, jako by jim nerozuměla. Ruce se jí třesou a zarudlá osutina pokrývá její tělo. Nic jinak, ne e ch u sáhl také na nebohou dívku a dere ji svými krvavými spáry. Bobři dobře vědí, co se s dívkou ak nikdo o to ani slůvkem nezavadí.

ný bobr zahoukl na své druhy a ukázal jim rukou k břehu. Hned tu, za rozlehlým kopcem mělnickýmká na pravém břehu do Labe nevelká říčka. Je to Povka a u ní je také příhodné zákoutí k přistání.



bři povytáhli lodici na břeh a vynesli chorou dívku. Přinesli jí napít vody a radili se, co počít.

ná chvíle se mi nelíbí,” cedil skrze zuby Noháč. Začíná to jako u vech je rozpálená a u ani o soběví

ra jí bude jetě hůře,” dotvrdil Plaek.

ný bobr se uklíbl. Nemůeme se s ní omekávat,” řekl. Stejně umře a i nás by mohl Zlý duch zachvátmocí

tím myslí,- Silný bobře?” tázavě pronesl Kokta.

n to, e proti Zlému marný odpor

odpověděl Silný bobr a jal se rozdělávat oheň.

enocovali bez příhody a ráno se uchystali k odjezdu. astné chvíli není lépe. Chvílemi sebou zmítá křikuje.

bři ji nanosili věci do loděk a postavili se okolo dohasínajícího ohnitě. Silný bobr stáhl ústa kzutému úklebku a mlčky se dívá na slabé obláčky dýmu, vystupujícího z hromady bílého popela. Je

uzi tie čekají a chvílemi pohlédnou na leící dívku a pak opět na Silného bobra. Vědí, e je třeba učiaké rozhodnutí, je vyjde ovem od Silného bobra. Sami nechtějí zasáhnout.

nečně pohodil Silný bobr hlavou a úsečným hlasem dal pokyn k odjezdu. Sám uchopil koený ranep a sekyru a odcházel k vodě.

ho druzi byli překvapeni tím, e si nemocné dívky ani neviml. Rozpačitě přelapovali. Kdy se Silný neohlédl, zavolal na něho Noháč:

a astná chvíle? Tu leí

ný bobr prohodil přes rameno: A leí! Není jí pomoci. Do zítřka stejně nevydrí. My musíme dále

sahajte na ni, nebo bude zle i s vámi!”

bři potřásli hlavami. Noháč poloil vedle choré okoralou chlebovou placku. Kokta přidal ze svéhousek sýra. Černý bobr poloil k “tomu jetě dvě suené ryby a Plachý bobr pěkný kus sueného masa. Vněný álek a přinesl v něm neastné dívce vodu.

k mlčky odeli za svým vůdcem, který u stáhl loďku z břehu na řeku a čekal na ně.

ná chvíle leí na písčině bez pohnutí mezi dárky, jaké se podle odvěkého obyčeje obětují mrtvým. K



hám se jí tulí černý psík. Rozestavených pokrmů si nevímá, jen chvílemi alostně kňučí.

raení Bobři si odplivli do vody, potřásli hlavami a beze slova začali veslovat, jako by chtěli corychleji uniknout z tohoto smutného místa při ústí čisté Povky, kde se při břehu hladina řeky divocí a vlní.

ný bobr vecky druhy předhonil svou lehkou lodicí a vesloval ze vech nejvíc. Plul, jako by před něhal.

m v neznámé dálce kyne nový ivot

oto vpřed, jen vpřed! Zde po nich sahá smrt

břehu řeky vstává chorá dívka. Namáhavě se pozvedá a hledí vytřetěnýma očima za odjídějícímivci. Vstává a potácí se k vodě. Psík pobíhá okolo ní.

aemi vztyčenými vstupuje dívka do řeky a volá alostivě:

opoutějte mne, ubohou!”

esá do mělké vody a rukama hrabe kolem sebe. Kale a z úst se jí řine krev. Mírný pobření proud zhladí její tělo. Jen hlava vyčnívá a opírá se o pískový nános.

adový psík očichal chlebovou placku a pak snědl suenou rybu.

nka s dvěma srnčaty přiběhla k řece pít. Ne sklonila hlavu k vodě, opatrně se rozhlédla. Zahlédla cdezřelého na kraji ve vodě.

ná chvíle se snaila zvednout hlavu a rukama zamávala nad vodou. Psík zakňučel.nka zadupala a skočila s mláďaty do mlází.

liká řeka, nyní po soutoku ji Otec řek, valí svůj mohutný proud nezadritelně do zamlené dálky

tajuplné dálky prý a k moři.

OKOŘÍNSKÝM DOLEM DO NEZNÁMA

uhého dne se astná chvíle probrala z mrákot.ladná voda, oblévající jí nohy a jetě do půl těla, začala ji studit. To bylo dobré znamení, e zlá hor

ustoupila a e se dívka asi pozdraví. Její svěí, mladistvé síly překonaly útok morové rány. Chladnáupel v tom dívce znamenitě pomohla.

vka mourala očima po iré vodní hladině. Ranní slunce zářivými paprsky ji takřka bodalo do očí.lepená dívka se odvrátila a zahleděla se k severozápadu, kam se hrnul mohutný vodní proud.

o, tam tam zmizeli ti nelechetníci a zanechali mě zde oputěnou



mě se dívce zvolna vracela. Ale vzápětí se jí mysl opět zastřela a astná chvíle nevěděla, kde je a jna toto místo dostala. Těký záchvat horečnaté nemoci jetě nepominul úplně.

ouznící dívka vyplouchávala rukou vodu na písek.

dičko, pus mne, studí!” zavolala a chtěla vyskočit z vody. Avak voda ji pevně drela a strhla ji k soět.

vka, ustraená svou slabostí, sebrala síly, vysunula se z vody. Na břehu sklesla do písku. Psík k níběhl, radostně ji očichával a vrtěl ocáskem. Radoval se, e jeho paní konečně jeví známky ivota. Pu ní dlouhé dva dny a neměl se dobře. Co nablízku ulovil, stačilo sotva k naplnění aludku.

vka leela bez pohnutí. Psík zatěkal.

ná chvíle otevřela oči a potěila se z věrného psíka. Pohladila ho a řekla: Má hlad, viď, Hafíku? Já

ozně bych jedla

edla a po chvíli se pokouela vstát. Podařilo se jí to a za chvíli, kdy si vzala na pomoc klacek, kterl.

ělala několik vrávoravých kroků a opět klesla vedle oputěného leení.

í věci tu leely celkem nedotčeny. Hafánek sice ledacos převrátil a pocuchal, ale jídlo přece jen ne

ná chvíle se hltavě zakousla do pečeného masa a do chlebové placky. Ústa nemohla postačit jejímnasytnému hladu. Hafánek na ni hleděl upřenýma očima a ani drobeček nebo malý kousek neuel jehstrému zraku a chtivému jazyku.

chvíli, kdy zahnala nejprudí hlad, nabrala si rukou několikrát vody z řeky a hasila palčivou ízeň. Pm příkladu i Hafánek vkročil předníma nokama do vody a chlemtavě pil.

ná chvíle opět usnula a spala a do druhého dne. Vstala velmi posílená. Najedla se a pak jí hlavouskla mylenka:

si tu počnu? Co mám dělat?”

ejí mysli, dosud silně zastřené, probudilo se stýskavé nutkání po styku s lidmi, po dobrém srdečnévě

usím odtud k lidem!”

k se rozhodla a hned zkouela, co vydrí. Mohla u chodit. Nala si dobrou, vhodnou hůl jako oporu.brala své věci do ranečku a hned se vydala na cestu.



fánek ji obskakoval a vesele potěkával. Radoval se, e skončil jednotvárný, nudný pobyt na pobřeídy, a těil se na nastávající dobrodruství.

ná chvíle ani neuvaovala, kam zamíří. Ve jedno, kam půjde, jen pryč odtud, z tohoto prokletého myč!

zděky se poddala vedení říčky, vtékající tu do Otce řek. Povka se jí zalíbila. Její mírné, rovinaté bostlé svěí zelení, obveselující zpěv ptactva a příjemná krajina to ve působilo hojivě na její dui,bolavělou doposud po přestálé nemoci. K sluníčku!

ehy říčky byly vroubeny olinami a vrbovým houtím.

oto se astná chvíle drela dále od Povky, kde také nebylo tak mokro jako u vody. Tam pobíhalo vkřinách mnoho vodních hraboů a těch se astná chvíle títila. Víc se jí líbilo na pestrých lučinách, tětam z kvetoucích vstavačů, z rozkvétající luté třezalky, z nízké zeměluči, z modravých pomněnek,růstajících ve spoustách bojínku, kostřavy, ovíku, pryskyřníku a čeho veho jetě. Sviné vlatovky seháněly nad lučinami a z okolních hájů na výinách se ozývaly kukačky.

unce se chvílemi ukrývalo za honícími se oblaky, ale potom se vdycky tím více rozzářilo na tichý,ezný údol povský, vroubený kol dokola nevysokými lesnatými vrchy: Vude klidno, nikde ani človídýmu z nějaké chaty zapadlé osady.

ná chvíle vůčihledě okřívala.

yby byla měla větí zásobu potravy, bylo by jí dosti dobře, ale kousky sueného masa, rybu a sýr byědla lehce najednou a k večeři by jí nic nezbylo. astná chvíle tedy krotila svůj hlad a idila jej výkáličných pupenů a bylin. ovíku tu bylo dost, ale přece jen si utípla kousek ryby z ranečku, aby jí ove chutnal. I psovi dala kousek, a jak jí i ruku olízal!

Povky se napila a odpočinula si. Na chvíli si i zdřímla. Potom vykročila opět dále.

ké Povské údolí se k východu zúilo. Vrchy přistupovaly táhlými svahy a blízko ke křivotoké říčcerá se lakovně přibliovala ke svahům hned na té a hned na oné straně a vdycky se od nich po chvilcvrátila, aby se jim podivovala zdáli.

né chvíli se zdálo, e se na jednom blízkém svahu pod vyím kopcem pase dobytek. Bae, je tam stádbytka a nějací lidé chodí okolo! Lidé lidé jsou tam! Jistě je nedaleko i nějaká osada!

vka by byla radostí poskočila, ale cítila ji únavu v celém těle. Jak ráda si opět pohovoří s lidmi, jhutí napije mléka!

spíchá, co jí dech stačí. Zblízka vidí, e stádo je neveliké a hlídají je jen dva pastevci a dva psi.

i také spatřili. Stojí a hledí nehnuté k ní. Nejspí je tu vzácností uvidět člověka.

směvem a se zářící tváří blíí se astná chvíle k pastýřům. I oni se usmívají, kdy se dívka zastavilakolik kroků před nimi. Překvapeni nenadálým objevením sličné dívky v odlehlé samotě, stáli s ústy

vřenými a zvědavě si ji prohlíeli. Jejich hrubé obličeje se roztáhly a s očima přimhouřenýma sivídali:



hezká holka!”

e se tu vzala?”

ná chvíle se nehýbala. A u se neusmívala. Její obličej u nezářil, spíe vyjadřoval nedůvěru a rozpa

, neboj se nás!” pravil první pastýř.

druhý přistoupil k dívce a vzal ji za ruku.

, pojď k nám, jsme veselí hoi. A nemrač se na nás!”

u vás nebudu!” vykřikla dívka prudce a pastýře odstrčila.

le, husička je divoká!” utěpačně prohodil dotěrný pastýř, a odhodiv otěp, uchopil dívku pevněji. Iuhý přiskočil a chytil vzpírající se dívku za ruku.

chte mě, surovci!” bránila se napadená a křičela.

a útočníci dívku hrubě popadli, a kdy nepřestala křičet, bili ji pěstmi a strkali do ní. Hafánek těkaákal bezmocně okolo.

jednou astná chvíle umlkla, zacukala sebou a svalila se jako mrtvá do trávy.

n zas pěkně vyskoč, mlaďounká!” poroučel pastýř a zatahal dívku za ruku.

cí dívka sebou ani nehnula. Z pootevřených úst se jí řinula krev

y to oba surovci uviděli, zarazili se a zaleknuti hleděli tie na dívku.

ad je mrtvá,” prohodil mení z obou.

e, jen počkej, uvidí, e hezky vstane!” řekl druhý.

dli si k nehybné dívce a mlčeli. Dřívějí bujnost je přela.

hodné chvíli zvolal mení: Slyí? Dobytek nějak vyvádí! Snad opět vlci pokouejí půjdu se tamdívat!”

mávaje kamennou sekyrou, odeel do úlabu za skupinou pěkných břízek.

tí pastýř seděl a pozoroval leící dívku. Věru, sličná to dívka,” myslil si, ale něco jí asi je

kdyby opravdu umřela? Vdy jsme jí nic neudělali, křehotince. Jetě by se nám třeba v rodě vysmáybychom si ji přivedli domů

zká, ale zafoukne vítr a porazí ji

s takovou pápěrkou?”



dálky se ozvalo pronikavé hvízdnutí.

a, volá mne. To je asi stádo v nepořádku. Musím honem k němu, neli se mu vecko rozběhne.”

stýř vstal a díval se do úlabu. Přiloil dlaně k ústům a křikl: Coje? Hojá!”

pověď z dálky: Kráva hnedka s telátkem hojá, hojá!”

ed jsem si myslil, e se dobytek něčím poplail

edka pryč as telátkem!

ji budeme hledat zas a do večera jako posledně. Kdovíkam se a zatoulala!”

vé hvízdnutí, jetě silnějí ne prve. No, no vak u běím!”

pastýř u ani nepohlédl na dívku a odkvapil do údolu za svým druhem.

zdě odpoledne se astná chvíle probrala z mrákot. Dívala se kolem a nemohla se upamatovat, kde j

se dostala na tato neznámá místa.

k se jí tulil k nohám.

ejela si rukou obličej a uviděla na ní krev. Hu vzpomněla si na zápas s dvěma násilníky!

a zmizeli. Oddechla si a veliká tíe z ní spadla. Je sama volná! Hned půjde odtud.

námahou se zvedla a opřela se o hůl. Půjde to.

mířila k Povce. Musí se umýt. Snad ti zbojníci odeli nadobro a nebudou ji honit. Jací to byli zlí li

mui! ádný nestojí za nic. Sokolí oko se zdál lepí ile i on zklamal. Zradil ji pro Havraníci

Silný bobr ji unesl, i on je hrubec. A tihle pastýři byli také hrubí a násilní. Vichni mui jsou hrubíchce je ani vidět.

oč mají eny poslouchat mue? Proč mui vládnou a vecko je jejich? enám nechávají těkou dřinu a sachají obsluhovat! Ostatně tohle by nemusilo být, vdy bývalo kdysi, e matka vládla rodině, ano i cel

du! Bába bývala náčelnicí, mui musili poslouchat!atka s dětmi to je základ ivota lidí. Dobře by bylo na světě, kdyby lidé ili jako velká rodina, v lásřátelství. Ale zlí mui vecko pokazili a uchvátili pod svou moc. Zlí, zlí!

k rozumovala astná chvíle po celou cestu k Povce. Umyla se, napila a odpočinula si. Hlad ji týral hla jen maloučko pojíst. I pes Hafánek se jen olízl a díval se hladově na svou paní, dnes nějak

oupou.

ná chvíle přemohla únavu a znova se vzchopila k dalí pouti do neznáma. Vecko ji nutilo, aby se do

, jen dál od surových muů.



lní Povka, doposud tekoucí od východu, byla nyní zahrazena vrchy, take dívka byla zvědava, odkuvka přitéká. A brzo se jí ukázalo, e se tu říčka náhle zatáčí. Obtékala táhlé návr í. A ji bylo vidět, eka přichází odkudsi z černých lesů na půlnoční straně. Krajina tu byla jetě příjemnějí.

ní dívka postupovala po pravém břehu Povky, nebo levý břeh byl pokryt rozsáhlou vodní hladinouerem se údolí zúilo, táhlé vrchy stísnily říčku a vodní tůně přestaly. Slunce stálo nad západem.

ná chvíle se uklidnila. Věřila u, e ji dotěrní pastevci nebudou pronásledovat a sem.

í pozornost zaujaly strmé pískovcové skály, stupňovitě rozpukané, které se objevovaly na protějímhu. Čím dále la, tím větí byly skály a jejich srázné stěny u nevystupovaly z úbočí vrchů osaměle, no rozsáhlé, mohutné a divoce rozryté hradby.

outána tím, přela na levý břeh, aby si prohlédla podivuhodné skalní útvary zblízka. Nic takového jviděla. Skály u Veliké řeky, jaké znala z domova na Letné a u Podbaby, byly docela jiné. Tu jsou smá díra a výklenek. Komínovité výstupy vedou jako těsné uličky strmě vzhůru mezi rozpukané stěnulin vyčnívají rozloité vějíře kapradin a na stupínkách se kadeří hebké poltáře krásných mechů. Peníky zdobí hladké stěny a nahoře je vidět okraje skal zarostlé fialovým vřesem a mezi ním světlík

razil.

ná chvíle si vecko zaujatě prohlíí. Kadou květinku hladí pohledem vecko ji těí. Zastaví se a seíbením vnímá, jak se mezi rozrazilem modrá pavinec a loutne se smil se statným modrozelenýmchodníkem a jak se nad kyticemi lutých třezalek pnou do výe nádherné divizny

tu květů, co barev! A jaký neruený klid!

vka se usmívá zapomíná na hlad i na starosti a oddává se blahému pocitu klidné pohody v náručísné přírody.

hle jaký to převrat!

posud tichým údolem se náhle rozlehlo rozváněné zavytí vlků. Co se tu děje?

ora ze skalní hradby je slyet rvavé bučení rozdivočené krávy.

vka vyplhala příkrou slují vzhůru a vylezla těsnou soutěskou, hodně zanesenou splaveným pískem,meno skalního hřbetu. Zaslechla tu vlčí vytí zblízka. Spěně učinila jetě několik kroků vpřed, nemysné nebezpečí. Za křovím spatřila hnědou krávu, která s rohy u země zuřivě útočí na dva běsnící vl

í dva vlci divoce skáčí na zmatené telátko, bezradně ustupující na okraj skalního srázu. Telátko jevácené a vlkům dlouho neodolá.

ná chvíle byla úplně bezbranná copak její slabá hůl! , ale zapomněla na to a jen jediná mylenka jichvátila pomoci krávě s telátkem. Uviděla leící větev, popadla ji a bila divé vlky přes hlavy a dobetů. Oba vlci, kteří útočili na krávu, se postavili s rozevřenými tlamami proti statečné dívce. Jedení rařl a zahryzl se do jejího klacku. A tento malý okamik krávě stačil, aby nabrala druhého vlka n

hy a mrtila jím proti silné borovici. Zraněného vlka pak na zemi jetě podupala a obrátila se na prv

čníka.



vka zatím vytrhla vlkovi klacek z tlamy a bránila se zuřivé elmě. U by vak byla nevydrela zápasit,y byly u konce. Vlk se jí chtěl zakousnout do ruky, kdy rozvzteklená kráva jej povalila a lapala po í se zvedl a plíil se pryč krváceje. A tu jetě kráva za ním přiskočila, nabrala jej na rohy a smýkla

anou, take sletěl přes okraj skály do hlubiny.

ná chvíle se ohlédla, co se děje s telátkem. Zahlédla jen, jak je vlci srazili ze skály a jak uhánějí palním temeni a mizejí v soutěsce, kterou před chvílí sama vylezla nahoru. Jistěe běí dolů, aby podálou telátko roztrhali.

áva stála rozkročena a prudce oddychovala, a se jí boky zvedaly. astná chvíle se jí bála, nevědělaměla učinit. Natrhala trochu svěí trávy a drela ji v hrsti. Podá ji krávě, kdyby se k ní pohnula. A kjí a jen oddychuje, snad jí neublíí.

jednou kráva zvedla hlavu a silně zabučela. Volá telátko. Nikdo se jí neozývá. Znova zabučela a ldat zmizelé tele.

ná chvíle sklesla do vřesového koberce. Teprve teď cítí, jak je slabá, vysílená a nemohoucí. Jetě ně vyvázla z velikého nebezpečí. A nikde človíčka, který by jí pomohl!

astně je lépe, e je sama. Nepotřebuje mue vak se nějak obejde bez jejich přispění.

oléhání na vlastní síly a sebedůvěra ji tak povzbudily, e mohla aspoň s námahou povstat a podívat raj skály, co se stalo s ubohým telátkem. Asi je vlci dole u rozsápali. Přidrela se skloněné větveomu, nachýlila se nad skalní stěnu a pátrala po telátku. Nespatřila vak po něm ani stopy, jako by úpizelo. Bylo tu divné, nebo raněné telátko u nemohlo nikam utéci. Zato zahlédla, jak dole pod skáloi trhají svého polapaného druha.

ná chvíle se odvrátila od této podívané. Zahleděla se raději do líbezné krajiny, plné zeleně, svěíh

duchu a vůně kvítí i lesních stromů. Poslední paprsky zapadajícího slunce zlatí skalní hřbety povskolí.

h, přijde noc

m se ubohá uchýlí? Nu, snad si tu někde najde příhodný skalní úkryt, kde se uloí k odpočinku.

ď, Hafánku,” volá náhle na psa, tamhle vidím ve skále pěkný sklípek! Tam se schoulíme na noc

sice vysoko, ale aspoň se tam nedostane divoká zvěř. Hop, semhle! Ale tady u nemůe skočit, viď?tebe vysoko. Vyzvednu tě ej, sama bych byla sklouzla! Ale jen kdy jsi nahoře! No a teď u jsme vkyňce, v závětří

h, ráda si odpočinu! To naváté listí je suché hodí se mi na noc

m tak unavena ani jíst nebudu

s byl, Hafánku, tak statečný, ani ses těch vlků nebál

hodný, e mě neopoutí. Dostane kousek masa poslední, co jetě máme



ránu byl Hafánek nepokojný. Pobíhal po okraji jeskyňky a vrčel. astná chvíle vzala ho k sobě podeinu, uklidnil se. Za chvíli se vak vyhrabal a kňučel. astná chvíle se probudila a zaslechla znedaleuky, které se jí zdály jako vlčí hodování. Poslouchala napjatě, a kdy bylo ticho, lehla si opět a jetěímla.

y vstala, bylo slunečko ji hezky vysoko na obloze. Ale bylo jetě chladno. astná chvíle se cítila mdbá. Dlouho jí trvalo, neli se trochu rozchodila a údy oivila. Umyla se v blízké Povce a to ji

čerstvilo.

cítila veliký hlad a snědla poslední drobečky, které jetě nala v ranečku. Ale copak je to na její prádek! Dřevo by hryzala!

stavila se proti slunci a rozhlíela se po utěeném údolí. Ptactvo vesele zpívá a vánek k tomu umí vuzích stromů.

vka si připamatovala včerejí události a zachvěla se, kdy si vzpomněla na zápas s divokými pastev

méně divokými vlky. Tentokrát vyvázla se zdravou kůík se ji povede dál?

padlo ji, aby se přece jetě podívala, co se stalo s telátkem. Snad něco z něho po vlčích hodech jetylo.

bylo to daleko. Snadno nala skálu, kde se odehrál zuřivý zápas s vlky, a opravdu pod ní bylo uploukrvavené místo, kde se válelo několik ohryzaných kostí. Teď se na nich pásly u jen mouchy.

ná chvíle politovala soucitně telátko a obrátila se k odchodu. Kdy pohlédla náhodou pod křoví, uvm zataenou krvavou hlavu

e to přece není hlava telátka, podivila se. Zvedla hlavu za ucho a hned poznala: Tohle jsou přece dby! To je hlava vlčí!

hodila hlavu do křoví a vrátila se k poházeným kostem. Podívala se na ně bedlivě a viděla, e to vu kosti vlčí

e tedy včerejí vlci roztrhali svého druha, který spadl ze skály.

e kde jsou zbytky z telátka? Zřítilo se také na tomto místě, a odběhnout odtud, na to u přece nemělo

vka pozorně pátrala kolem dokola, ale nadarmo. Telátko opravdu zmizelo. Podívala se maně jetěnou nahoru, odkud vlci telátko shodili a hle, jaká náhoda! Neastné tele nehybně visí zaklesnuté mvemi borovice, která tu vyrostla podle skály. Vida, neskončilo tedy v hladových chřtánech vlků.

ná chvíle se pomalu vracela z vycházky opět k své jeskyňce. Psík zůstal jetě u vlčích pozůstatků aryzoval s kostí, co se dalo. Hafánek se dnes nasytí a co ona? Ne, hladovět nebude, vdy je tu telátk

ná chvíle se vrátila pod skálu. Telátko visí na stromě a stačilo by shodit je dolů. Aleje to vysoko a



tuhle borovici nevyleze. Musí nalézt dlouhou větev a pak tele shodí.

tev nala, a kdy povylezla trochu vý, podařilo se jí tele shodit. Bylo jen trochu potrhané. Maso budbré.

běhla do jeskyňky pro svůj ostrý pazourkový noík v dlouhé rukojeti a zanedlouho tele zčásti obrathla. Přitom si vesele pobrukovala. Bude mít co jíst!

trhala veliké lopuchové listy a rozloila je po zemi. Na ně bude odkládat nařezané kousky masa.

n aby se jí povedlo roznítit oheň! Není to snadná věc pro toho, kdo se v tom umění stále netuí. To dděla, proto si la připravit potřebné náčiní. Nala pěkný, rovný smrkový prut to bude dobré vrtidlo.la těí věc vybrat správnou suchou podloku. I tu nala, ulomila kousek dřeva z vyvrácené borovice

dočkavě zkusila vyvrtět oheň.

dla na zem a chodidly přilápla borovou podloku. Smrkové vrtidlo vzala mezi dlaně a mnula je takotáčelo vdycky několikrát sem a několikrát tam. Přitom přitlačovala dlaněmi hůlku do borové pod

lka se několikrát otočila a vypadla jí z dlaní. Nu ovem! Vdy zapomněla v nedočkavosti vyhloubit dloce malou jamku

inila tak a vimla si, e vrtidlo je dole roztřepané.

m to nezkuená holka. Jako bych vrtěla oheň poprvé!”

zourkovým noíkem přiřezala smrkovou hůlku na dolejím konci. Pak nasadila vrtidlo do jamky nadloce a vrtěla dlaněmi, a se udýchala. Jamka se troinku vyhloubila a kolem ní se usadilo trochu če

áku.

těla znovu a ví silou se namáhala udret dlaně při sobě. Ale pokadé jí vrtidlo z dlaní vypadlo. Bylabá

byla to astná chvíle, plná síly a ivota, z dřívějích dob.

c naplat, musím vrtidlo něčím přidret,” řekla si. Ale čím a jak? Vdy mám jen dvě ruce!” Doma se ívalo dobře tehdy ovem vdycky jetě jedna dívka pomáhala.

e, tu se válí vlčí kost ramenní kloub! Ten bude dobře přidrovat hůlku při vrtění

e jak budu hůlku tlačit do jamky, aby nevyskakovala?”

ytrá dívka se nerozpakovala, a kdy nasadila vyhloubený kloub na hůlku, stiskla jej vlastními zuby tlačovala vrtidlo do podloky. Kdy teď mlela dlaněmi, lo to mnohem lépe. Vrtidlo z jamkyvyskakovalo a dívka mohla vecko úsilí vynaloit na rychlé a nepřetrité točení hůlkou.

lehounký dým stoupá v obláčcích z jamky! Ale to u roztočené vrtidlo vypadlo unavené dívce zasekou! astná chvíle se svalila do trávy. Prudce oddychovala. Ne, nedokáe vznítit oheň! Její ruce jsoubé. Ví, jaká by byla jetě pomoc pohánět vrtidlo otočenou tětivou luku místo pouhými dlaněmi. Al



t honem luk? Je u tak slabá a hladová!

y se astné chvíli trochu ulevilo, odřízla si plátek masa a kamenem je naklepala. Pak maso výkala ala syrové.

noho nesnědla, nelo jí to. Zbylé maso nařezala tence a poloila na sluncem rozehřáté skalisko. Budepoň maso suit, pak u se dá jíst.

ad ji nutil, aby jetě něco pozřela. A to u nemůe být nic jiného ne nějaké vnitřnosti. Rozpárala tedy

třnosti vyňala. Donesla je k Povce, pečlivě je očistila a vyprala. Do jater se dala hned, ta se mohsyrová.

fánek dostával vecky odřezky a liboval si. Ocáskem točil, div si ho neukroutil.

ná chvíle konečně utiila nejprudí hlad. Lehla si na břeh a za chvíli únavou usnula.

kyňka nad Povkou zůstala obydlena po několik dní. astná chvíle si nashromádila dosti velkou zásoeného i uzeného masa. Oheň se jí přece podařilo vyvrtět, kdy si udělala luk z ohnuté větvice a tenkmínku. Teď u si mohla napéci masa do libosti. Vak si také pochutnávala! Z telátka zůstaly jen holé otrhaná kůe.

statek masa dívku posílil. U se chystala k dalí pouti proti Povce. A nepůjde sama. Vezme s sebouutěnou kravku.

ě tého dne, co se astná chvíle bez úspěchu pokouela vyvrtět oheň, vrátila se do těchto míst krávaedka. Přila i blízko k dočasnému útulku osamělé dívčiny. Smutně bučíc bloudila údolím a volala

darmo své telátko.

ná chvíle natrhala nejlepí trávu a zkusila krávu přivábit. Hnedka si jí ani nevimla a jen těkala bezm tam. Dívka se dostala krávě do cesty a kráva ucítila čerstvé, vonné traviny. Chopila podávanou výkalaji. astná chvíle honem natrhala novou trávu a opět ji podala krávě. Ted se dokonce pokusilavku pohladit. Kráva tie stála a jen teskně zabučela. Dívka ji hladila a jemným hlasem konejila.

chvíli kráva odela a zmizela mezi porostem. Daleko nela, protoe bylo občas slyet její bučení. Dreřád v nedalekém okolí. Druhého dne se dívka opět s Hnědkou setkala a opět ji krmila. I hladit se kchala. astná chvíle si dodala odvahy a zkusila krávu podojit. Hnedka nejprve ucukla a plaila se, alom se upokojila a tie drela. Mléko u asi krávu tlačilo a podojením se jí ulevilo.

ná chvíle neměla s sebou nádobu na mléko, na misku ani nevzpomněla ostatně byla ji trochukřápnutá , proto přebytečné mléko vypoutěla na zem. Kdy vak byla kráva stále pokojná, shýbla se kusila sát mléko z vemene. Bylo dobré a sladké. astná chvíle se přestala krávy bát a sála lahodný silující nápoj, a měla dost. Podobně bylo i dalího dne. Dívka se ji s krávou spřátelila a jedna druhnebála. astná chvíle si mohla nadojit do misky a zkusila pak i dojit mléko do koeného měchu, kterýebou.

té chvíle se dívce zdálo, e ije v blahobytu. Přátelství s Hnědkou bylo pevnějí a pevnějí a kráva sku tak přivykla, e ji provázela vady jako pes. astná chvíle byla ráda, e má nyní dostatek mléka a e

musí jíst jen samé maso.



ak kdy si dívka jednou naloila dobře zásobený ranec na záda a vykročila na dalí cestu, běel napřeuchavý Hafánek a vzadu la Hnedka věrně v jejich stopách. Aby si uetřila namáhavé vrtění ohně, n

dívka s sebou doutnající hubku v malé krabičce z kůry.

pak si, Hafe, uděláme dnes dobrého k obědu?” ptala se dívka psíka, kdy u byla znavena dlouhou cti povím dnes budeme mít duené telecí, to bude něco, viď?” Hafánek vesele zatěkal, jako by tomuměl.

ná chvíle shodila ranec, vyndala řízek masa a vyhrabala v zemi nehluboký dolík. Rozdělala v něm

eň, a kdy se řádně rozhořel, nastrkala do něho kameny. A kdy byly kameny havé, vyhrabala vecko zíku a vystlala jej znovu havými kameny. Maso pěkně zabalila do vonných bylinek, poloila je na

meny v dolíku a jetě je přikryla jinými kameny. Navrch pak nahrabala havého popela.

maso se dusilo. O astná chvíle je obratná kuchařka! Vak z ní Hafánek ani očí nespustil.

počinek trval a do svačiny. To bylo teplé mlíčko, mm velká lahoda! To se Hafánek olizoval!

pak nastala dalí pou.

je zahnal do skalního úkrytu. Jetě e tu bylo skrýí na výběr! Jen Hnědce zmoknutí nevadilo.

alní divočina rostla. astná chvíle asla nad vysokými, rozervanými skálami, hrady a věemi, nad slutremi, nad obrovskými balvany a tajuplnými erými těsnými uličkami. Při tom vem nebyl kraj nějakchmurný a skličující, nýbr jasný a potěující.

tu nakupeno tolik přírodní krásy, e se poutníku a due chvěje pohnutím a čistou blaeností, hlava pakplněna dojmy tak, e zapomíná na vechen ostatní svět

vzdálený! ,

těstí Povka vede stále bezpečně jinak by si astná chvíle v ohromném skalním bluditi ani nevědělay.

třech dnech pouti, plné divukrásných pohledů, musili se poutníci zastavit. Údolí horní Povky seoměnilo v neprostupný močál, přes něj nebylo přechodu. Pro příkré skalnaté stráně se nemohlostupovat ani po levém, ani po pravém břehu. Kráva by tudy nemohla projít.

ná chvíle se rozhodla, e zde opustí bublavou Povku a najde si průchod jiným směrem. Ne bez těko

etí se loučila s tak krásným Kokořínským dolem a v místě, kde nyní významně říkají V ráji”, dalachodu. Tudy se doprava otvírá neiroké boční údolí, smavé a vábné, třebae bez tekoucí vody.

, opět slunci vstříc, tak jako na počátku pouti od ústí Povky! Nové údolí, hluboce zaříznuté do úpakolepé Vrátenské hory, vábí svými meními rozměry a mnostvím jahod i vech jiných lesních plodin

y se skončí tvá pou, milá statečná dívko?

jde konečně nějakou osadu, nějaké dobré lidi?

lký duch tě ochraňuj a veď!



st druhá - MINEHAVA

A PUSTÉM VRCHU

ědý hoch asi dvanáctiletý nebo o málo starí Vyběhl z háječku a chvilku se rozhlíel. Uspokojen sihvízdl a utíkal málo vylapanou stezkou mezi drobnými políčky a záhony k nedaleké u osadě.

jak nedával pozor a vrazil hlavou do tyče zabodnuté do země, take ji téměř vyvrátil. Ihned ji vak zstavil byla to stráná tyč! Taková tyč je zapíchnuta na kadém záhonu. Jsou na ní přivázány psí kosti

rhaná psí kůe. Hoch dobře ví, co to znamená, je to na ochranu před zlými duchy. Ti nechtějí se psya prchají, jak je ucítí. Chlapec se pozdrel jen okamik a chvátal dále. Řídké obilíčko jej lehá do n

dbá na to, ale přece zmírňuje běh. Z penice, hojně zarostlé plevelem, vytrhl silný ovík, ukousal lishle je snědl. Osvěil si poněkud vyprahlá ústa.

daleko na úhoru pásli známí hoi vepře. Chrochtaví tětináči rozrývali půdu a vyírali plevel i s kořínch tam jen mrkl a u by si byl rád zaskočil na chvilku k pasákům. Jejich veselý křik ho lákal. Zahléháče, Okáče, Cvrčka, z větích výrostků Vekara a Mirana, ale jeho nejlepí druzi Píďa a Běhoun tam

byli, ti jsou jistě nahoře na Pustém vrchu a někde tam na něho čekají

e hoch, který nese důleité poselství, nesmí se nechat upoutat mylenkou na hru.

pamatoval se a spěchal k svému cíli. Brzo minul první chaty, velkou Křikavcovu a nepořádnoudilovu, a dal se přímo k vrcholu Pustého vrchu. Ani se nezastavil, kdy z jedné chaty na něj někdovolal, kame tak pospíchá.

ch dobře věděl, e to volá mistr vejkal, nedostiný umělec ve zhotovování jemně opracovanýchzourkových nástrojů. Jistě mu chce ukázat nějaký svůj zvlá povedený kousek. Lupen často chodívástru vejkalovi okukovat práci. Tolik ho zajímá dívat se, jak vejkal obrací v dlani rozpůlenou

zourkovou pecku, jak si ji opře o dubový palek a upevní ji, aby se neviklala. Pak přidrí k pazourkuusek tvrdé kosti, asi jako prst veliký, a oblázkem v druhé ruce prudce ukne do nasazené kosti a hneecky odloupne ostrá, trochu prohnutá tříska nový noík!

pen se u dlouho učí u vejkala odráet z pazourku ostré těpinky. Není to tak snadné, jak si někdo mysě těí je vyukávat na pazourkové pilce drobounké zoubky

k to bude jednou také umět! Dnes musí za povinností vyřídit vzkaz na Pustý vrch. Nesmí se zdret.

m vak na chvilce nezáleí a mistr vejkal přece stojí za to, abychom se s ním seznámili.yby byl hoch tak nespěchal, uslyel by zajímavé věci. Předevím muský silný hlas to je mistr vejkaom vřetivý hlas enský. Aha, to je Vrtilka, vejkalova ena. Říkají o ní, e je hádavá a svéhlavá. Kdo

ad je to jen zlá pomluva.

, poslouchejme trochu!

kal: Dnes u nechoď na pole! Potřebuji provaz, uple mi nějaký!”

ilka: Hele, provaz si vzpomněl! Nic ti neupletu! Půjdu na záhony přiít hrachu!”



bře tedy, jdi si na pole, ale vezmi s sebou měch a přines poslední mléko od pastýřů! Jetě jsme si dbyli.”

né mléko neponesu, abys věděl! Stádo je dneska a u Trnové rokle a tam já za pastýři nepoběhnu.”

nes tedy nějaké dříví, nemáme čím topit!”

dřívím se ti nepotáhnu, ani mě nenapadne. Natrhám do koe trávy pro kozu.”

e pova, Vrtilko, e bez dříví nebudeme moci upéci jehně k večeři.”

musíme mít jehně? Nebude dříví nebude jehně! To je toho!”

t se musí, Vrtilko!” Já jíst nemusím!”

poň mléka bychom se tedy napili.” ádné mléko pít nebudu! Nebudu a nebudu ani pít, ani jíst!”

e to bys, milá Vrtilko, přece umřela!”

i umru, beztoho na to čeká!”

mře-li, budu si musit vzít novou enu

vida! Takhle tu fnukavou Pampeliku, tu bys chtěl, viď? Ne ne, ádnou novou enu si nevezme! Jetě já, Vrtilka! Abys věděl, zrovna to mléko teď přinesu ! A ty jen hezky přitáhni z lesa pořádný kus doheň! K večeři bude jehně na roni a dost!”

, vdy u jdu.”

ouho ti trvá, ne se rozhýbá! Vecko abych dělala sama. Provaz abych ti pletla, pro mléko

e vdy já si ten provaz upletu sám.”

by sis pletl provaz? Copak já to nedovedu? Jsem snad nějaké nemehlo? Jetě aby se vecky enské

smívaly, e Vrtilka nechává mue plést provazy! A nezdruj mě pořád svým klábosením, vidí, e pospípole!”

ený závěs na vchodu do chýe se prudce zahýbal a z chýe vystoupila Vrtilka s pytlíkem hrachu v runku popadla koík s měchem na mléko a pospíchá k záhonům.

chýi si jetě pobručuje rozpovídaný Zvejkal sám pro sebe:

, já tedy půjdu na dříví

si dnes dáme jehněčiny! Jetě e se s Vrtilkou tak hezky shodneme!”



tomto vedním rodinném obrázku podívejme se opět za běícím hochem.

o, tam pod lesíkem na temeni Pustého vrchu rozeznává udýchaný Lupen skupinu muů. Stojí předčelníkovou chýí. Jistě je tam i náčelník Zlomený nů. Teď Lupen ukáe, jak je statečný! Přidal do běhkoliv se tu povrch země poněkud zvedal do kopce. Mírňoučký svah, pravda, ale dlouhý běh po němvede trhat dech. Dva psi se honili mezi chatami, ale kdy spatřili běícího hocha, postavili se mu svcesty a zlobivě na něj těkali. Znavený hoch vak zvedl kámen a psi hned utekli. Ani nečekali, a hodí tuze dobře, jak zdejí hoi dovedou mířit.

ch, téměř vysílený, postavil se před náčelníka.

chni mui pozorovali hocha ji chvíli a poznali, e běí k nim. Co jim asi přináí čiperný Lupen?

vítali ho s pochvalou, nebo běel velmi statečně. Sám náčelník Zlomený nů poklepal chlapci vlídnmeno a pohladil ho po hlavě.

ch stál rovně jako jedle a jen supěl s ústy pevně sevřenými. Pohlíel náčelníkovi směle do očí, a mdychuje, vyřizoval důleitý vzkaz:

ikavec a ostatní hlídači vzkazují, e ji skoro vechen dobytek sami pochytali. Jen dvě krávy se zatouTrnové rokle, ale přivedou je do večera zpět. U tedy nemusíte jít na pomoc, stádo je opět v pořád

chlapík, Lupene, dobřes to vyřídil! Kdyby ses byl cestou omekal a přiel jen o chvíli později, u bynezastihl. Byli jsme uchystáni jít chytat rozplaené stádo. Tvé rychlé nohy nám uetřily zbytečnou c

m rád, e to tak dopadlo.”

čelníkova pochvala hocha opravdu potěila.

tatní mui upokojeni, e se stádu nepřihodilo nic zlého, přistupovali k Lupenoví a také ho poklepávamenou jako prve náčelník. Ale čilý hoch nevyčkával, proběhl mezi nimi a namířil si jetě vý, nadaleký lesnatý vrchol.

nemusel pospíchat. Jeho úkol byl splněn, a to tak dobře, e dostal pochvalu. Půjde teď opět mezi hoě tu jsou někde nablízku. Ale nic jim nepoví. Lupen není kvákavá ába, která nic nesmící. Měl vakost ze svého úspěchu a sebevědomě se vypjal. Utrhl si lebedu a rozhlíel se po irém kraji.

l ji u samého temene Pustého vrchu, blízko posvátného jezírka. Přehlédl odtud celou zdejí osadukolího rodu. K poledni se do dálky mírně vlní přívětivá, nedohledná rovina pastvin, rozrytá skrytýmy, k půlnoci nekonečné moře zelených i černých lesů s vysoko vyčnívajícími homolemi Bezdězů. C

kolího rodu jsou roztroueny po mírných svazích Pustého vrchu a sahají i dále po rovině k východu bliím lesíkům. Mezi chatami a za nimi se loutnou a zelenají drobná políčka. Okolo osady se táhnoky stepnaté pastviny mezi řídkými hájky.

ohni před chýemi se kouří. Mui se dobře starají, aby v sokolím rodě nebylo hladu.

u tu dobří lovci.



adý Lupen je asten ve svém rodě. Spokojená mysl a rozechvělé srdce vyznívají popěvkem.

m silný jako buk

y s druhy pospolu.

běhám jako vlk

m z rodu Sokolů!”

ezírka nikdo není hoi jsou asi na druhé straně na malinách. Píďa říkal, e některé u červenají. Cvrčhoun jsou jistě s ním. Podívá se po nich.

v lovce dorostu,

kůi medvěda před matku poloím!

, zubr ani los mé zbrani neujdou

m jim se postavím!

rád jsem na světě,

e chrání slavný rod

evím, co je strach.

ně nesmí ublíit

zbojník, nepřítel

ám nevloudí se vrah.

y se mnou pospolu

d bratří Sokolů.

d stáda tučná má

astvin dostatek,

eco jsme osili,

st máme obilí.

budu lovit zvěř,

polích pracovat,



zourky otloukat

ídat dobytek.

nás tu pospolu,

rod je Sokolů!”

ch si rozjařeně zavýskal a několikrát se zatočil, mávaje paemi.

jednou mikem ztuhl a znehybněl.

vysoko nad zemí se nesla vzduchem krásná straka. U bude hned v lesíku. Lupen popadl kámen apřáhl se avak nehodil.

men by byl mohl vletět do jezírka,” zaeptal si káravě a odhodil hladký oblázek.

álem by se byl těce prohřeil!

da posvátného jezírka na Pustém vrchu by byla znesvěcena hozeným kamenem! Těký trest by naastníka seslala mocná Velbába, uraená tak nerozváným činem! Moná i smrt!

pen byl rád, e se nedal strhnout, a celého jej naplnil pocit ulehčení. Jak by si byl býval zkazil dne nzký den! Nu, nevídáno o straku! Těch je tu dost a brzo dostane jinou!

chy nemusil dlouho hledat. Hlasitý hovor a smích ho vedl. Nael je na západním úbočí vrchu. Tamvalo vdy hojně malin. Lupen vak věděl, e jeho druzi jistě nejsou v hlučící skupině. Jen drobné,ozumné děti v lese křičí. Chytřejí hoi jsou v lese zticha, proto musí za nimi někam stranou.

pen chvilkami slabě zasyčel. A vskutku brzy zaslechl odpověď. Tu jsou! V zarostlé divočině vakbylo vidět. Lupen se nedal mýlit, rozhrnul mlází a spatřil oba své přátele, Pídu i Běhouna. Jsou v dzi skalními balvany. Seskočil ze skalky, svěím mechem zarostlé, do neveliké hloubky, zakrytévinami a bujným maliním. Oba hoi tam byli ukryti a tie pátrali po sladkých jahodách.

ď byl pohromadě celý trojlístek Lupen, Běhoun a Píďa výlupek omladiny na Pustém vrchu. Třiávní kluci, nerozluční přátelé. Vak se jim nadarmo v rodě neříkalo Jetelístek”.

n pojď, tu jsou veliké!” zval Píďa Lupena.

dolíku bylo vlhko a ve tu rostlo bujně, i jahody a maliny.

de jsou s malinami kopřivy, jen tady ne,” liboval si Lupen.

ví, Lupínku, e si vdycky najdeme dobré místo! Ale u povídej, jak to bylo!” vyzval ho Píďa.

bych mohl povídat? Nic nebylo!”

n vypravuj, co ti náčelník říkal!” nutil ho Píďa dále. Nadarmo tě nepochválil!”



k můete vědět, e jsem byl u náčelníka?” podivoval se Lupen.

vymlouvej, sám jsem tě viděl! Schovával jsem se hochům a zaběhl jsem a na kraj lesa k jezírku svdy. Viděl jsem, jak jsi přiběhl k poradnímu dubu a jak tě náčelník i nai mui uvítali.”

dy to nic nebylo jen jsem přinesl od pastýřů zprávu dřív, ne nai vyrazili na pomoc chytat rozběhlýbytek. To je vecko a náčelník mě pochválil

e teď pojďme ven k dětem. Jsou u blízko a naly by ná dolík. Necháme si tu něco na zítřek.”

olezli hustým porostem vzhůru a za chvilku byli u dětí. Tam právě Uzlíček buil do zad Myičce, dresy:

s mi uřkla jahody! Vecky největí a nejzralejí mi padají od huby! Koukalas po mně jako vejr ty ilh

c jsem ti neuřkla,” bránila se holčina. Sám sis to udělal neobětoval jsi první velkou jahodu Velbá

ďa odstrčil Uzlíčka: Snad by ses nepral s holkou!”

cky děti opustily vyzobané pastvitě a vyběhly z lesního stínu na slunný svah Pustého vrchu. Jenelístek zůstal v lese. Lupen mrkl na své druhy a ti ji uhodli, e mají počkat. Lupínek má jistě něco zem.

ti venku skotačily.

Pustém vrchu právě odkvětá janovec. Jako kdy tu zlata nastříká!

ahy kopce září do daleka záplavou jasné luti. Na hustých keřích janovce nebo jak se tu říká zaječní vidět zeleného lístku. Ve přikrývá květ. Není u nás divokého keře nádherněji kvetoucího.

plé slunečné dny skoro naráz proměnily krásné, skromné pampeliky v trávě v bílé koule lehounkéhmýří. Dosavad luté pampeliky pestřily zelené úbočí Pustého vrchu vude, kde nebylo lesních stromnáely radost a veselí kadému, kdo je spatřil. Kvetoucí pampeliky vdycky dotvrzují příchod jara a ězství v přírodě. Proto je máme rádi a těíme se z jejich lutých světýlek na svěím paite. Ale copak ká chudá pampelika proti úasně vyňořenému janovci, který ji náhle vystřídal!

mpeliky najednou zmizely a vechny zraky jsou nyní upoutány rozkvetlým janovcem, hýřícím ohnivěou barvou. Ve ostatní před ním ustupuje a přikrčuje se, jen proudy havého zlata stékající po jiním padním svahu kopce křičí do irého kraje bouřlivě: Janovec kvete janovec kvete!”

avda, i leckde na pastvinách mezi háji a na lesních stráních kvetou janovce a jsou krásné, ale janovPustém vrchu jsou takové, e nikde jim není rovných. Proto skřivánek nad Pustým vrchem dnes toliá a neúnavně vyzpěvuje! Je také oslněn nevídanou krásou náhle rozkvetlých keřů.

vádějte mladé,” volá skřivánek ke ví ptačí havěti. Bude krásně, teplo! Slunečko bude mile hřát a

ravy pro nás bude vude habaděj! Vyvádějte mladé, zaječina kvete! Slyíte?”



ezi janovci, obsypanými nespočetnými květy, pobíhají děti. Malí caparti se batolí a usedají na výsí haranti se honí a schovávají. Honička je v krvi vech dětí. Tato hra vech her je věčné dědictví pověkých lovcích a vecky děti proívají při plíení, chytání, schovávání, honění a dopadení vzruch a z

utečných lovců zvěře. Není lepího cvičení pro budoucího lovce nad tuto oblíbenou hru. Vysoké keřtého janovce poskytují sdostatek skrýí hochům a Pustý vrch se ozývá jejich pokřikem.

ěti po svém radostně vítají rozkvetlý janovec.

co teprve, kdy se pojednou přihnal z lesa Jetelístek! Vecky rozdováděné děti zůstaly s otevřenými

divu stát, kdy se objevili tři divoi s Lupenem vpředu.

elístek vdycky překvapil děti nějakým novým nápadem. Dnes si vymyslil něco skvělého: Vichni třběhli omalováni jako do válečné bitky. První divoch měl kolem úst iroký červený pásek malinovýjně červený měl nos i líce. Také jinde po holém těle měl červené pruhy a kolečka. Druhý byl podoalován modrou barvou a třetí byl ozdoben temně lutými čárami, skvrnami, kříky a kolečky. Vichniskakovali a mávali dlouhými klacky. Na hlavách obepjatých řemínky se jim třepaly dlouhé travinyzové větvičky. Hoi se zubili a klebili, e by se drobné děti málem a vyděsily, kdyby byly hned

poznaly klukovská kvítka dobře jim známá.

ti přivítaly trojlístek hlučným hlaholem a obdivovaly se jeho malované výzdobě. Něco tak přirozevoského se ovem musilo vem dětem zalíbit.

vky křičely: Jé jé!” a hoi jen otevřeli ústa.

u bylo slyet posudky:

ďa se omaloval rozmačkanými malinami!” Běhoun se natřel nezralými borůvkami.” Avak záhadou m se natřel na luto Lupen, vůdce divochů.

elístek byl na svůj nápad hrdý a nic neprozradil. A tak děti závistivě obhlíely omalovaný trojlístekchytřejí kluci se dohadovali, čím se asi Lupen tak krásně nalutil.

není jen tak namalováno hlínou,” správně rozpoznal Zaječí ouko a nasliněným prstem přejel Lupetváři. e to je barvicí áva obyčejného plevele, vlatovičníku, na to nikdo nepřiel.

pen se přikrčil a hlavu povytáhl proti nejbliím dětem.

le, Lupen hýbá nosem jako zajíček!” volaly děti radostně. Lupen vskutku pohyboval chřípím nahoů skoro jako skutečný zajíc. Bylo to k smíchu, jak se hochův pomalovaný obličej směně pitvořil.

ďa se nedal zastínit úspěchem Lupenovým, přikrčil se proti němu a začal hýbat uima.

ezi oba druhy se postavil Běhoun, a otáčeje hlavou na vechny strany, vyplazoval jazyk stočený dokého lábku. To se drobotině velmi líbilo a hlasitě se rozjásala. Vecky děti se hned velijak pulily apodobovaly, co viděly.

elístek vyhrál. Inu jako vdy.

dení diváci poadovali, aby Jetelístek ukázal jetě nějaké své kousky. Lupen vak vyskočil, vzápětí i



o druzi, a vichni tři vybafli s divoským pokřikem a zběsilými posunky proti dětem. Pomalovaní a nící divoi” vskutku nahnali v prvním okamiku drobným dětem strach, take se rozprchly. Jetelístek jhal, a tak se divoské představení opět proměnilo v honičku mezi kvetoucím janovcem.

voi sehnali vecky děti do kupy a zakončili hru několika kotrmelci. Udýchané děti seděly na paite akaly, zdali bude Jetelístek jetě něco předvádět. Dívaly se tázavě na Lupínka.

dce Jetelístku viděl, e děti jetě na něco čekají. Pokynul Pídovi a Běhounovi, aby se postavili za seední, Běhoun, dal ruce dozadu. Píďa se hluboce předklonil a chopil se rukou Běhounových. Lupen

vihl na záda sehnutého Pídi a jako jezdec třikrát objel se svým spřeením shromáděné děti. Potom selístek zastavil a vichni tři hoi udělali stojky na rukou.

byl závěr dnení zábavy.

y děti jetě dále kemraly, prohlásil Lupen váným hlasem:

sme se nadováděli dost, teď si zase budeme hrát jinak!”

ak?” souhlasily děti hned.

e, e si máme zopakovat starou hru, jak nám to uloila bába Sivá sokolice! Je nás teď tolik pohromaby to!”

o, ano, sehrajeme Bionu,” vítaly děti Lupínkův návrh.

lapci namítali, e je to tuze smutná hra.

sme dlouho nehráli Bionu a nezapomeňte, e Sivá sokolice říkala, e se bude předvádět při letní

vnosti Slunce před celým rodem!” rozhodla Bělinka, kterou ostatní dívky pokládaly za svou hlavu

e ty, Bělo, musí hrát Bionu,” zakončil spor Lupen. ádná to nedovede tak jako ty.”

o, Bělinka bude Biona,” volaly děti.

vech ostatních úlohách byla dohoda rychlá. Vichni si oblíbenou hru dobře pamatovali z občasnýchdstavení o rodových slavnostech. Mohlo se hned začít. Potřebné pomůcky si herci narychlo obstai na ně ve hře dolo.

a o pyné Bioně.

or lidu” zpívá obvyklou obřadní píseň na počest rodové pramateře:

va tobě, Velbábo,

hránkyně nae!

zmnouje, sílí rod,

ehnává stáda.



nám dává úrodu,

si matka veho!

va tobě, Velbábo,

j u rodu svého!”

zboné hymně bylo chvíli ticho. Při zpěvu děti kupodivu zváněly a upjaly pozornost k Lupenoví a k

lince, hlavním osobám starobylé legendy.

pen v úloze kněze a čaroděje hodilo se mu teď jeho pomalování předváděl přináení oběti ke ctidového bostva, pramatky Velbáby. Zpíval, tančil a klaněl se věrně podle skutečného rodového čarovae. Napodobil ho tak dobře, e se diváci a rozesmáli, ačkoliv se snaili zachovat vánost, jaká sluí hoslubě. Píďa a Běhoun přivlekli kus shnilého pařezu to bylo obětované tele”.

ěz” Lupen hlasitě provolal k zástupu lidu”: Pramáti nae, dobrotivá Velbábo, pohleď na obě toběenou! Ná rod se ti klaní a prosí tě, abys vlídně přijala, co ti pokorně přináíme!”

těchto slovech přistoupilo k oltáři několik děvčat. První poloilo na balvan několik iek, druhé kytktí, třetí dva pěkné kameny a i ostatní dívky pokládaly své oběti na kamenný oltář. Vecky se tvářilyboně se klaněly:

atko nae, děkujeme ti

ve, co nám dává,

více vak za své děti!

ůj při nás a rozmnouj

rod na věky věkův!

bábo, matko nae milá,

bys nás vdycky ochránila!”

vky odstoupily a uvolnily místo hochům. Ti obětovali dárky Velbábě jako prve dívky.

k vykročila do popředí Bělinka. Na krku měla zavěený nádherný lasturový” náhrdelník, který jí čilychlosti připravili z rozkrájené houby, její kousky navlekli na dlouhé stéblo trávy. Druky ověnčilylince hlavu kvítím a vlasy jí pěkně rozhrnuly po ramenou.

včátko svou úlohu skutečně proívalo. Postavilo se hrdě na místo trochu vyvýené. Děti přecházelyem Bělinky k obětiti a uctivě ji pozdravovaly jako Bionu, nejctihodnějí matku v rodě, matku nejvími poehnanou. Stála jako socha, obklopena svými čtrnácti dětmi, které jí házely květinky k nohám aly:

ď zdráva, Biono, matko nae!



bába dej ti astný ivot!”

náct Bioniných dětí se vzalo za ruce, vdy střídavě hoch a dívka, a zatančilo kolem své astné matk

linka-Biona pohlíela a dotud nehybně na lid, který se jí kořil. Ponenáhlu pozvedla hlavu vý a výe álo se, jako by vyrůstala. Oči se jí zaleskly jako vnitřním ohněm. Konečně se její sevřené rty uvolnhlédla kolem dokola na shromáděný zástup a začala vzrueně volat, potřásajíc hlavou:

de můj sokolí! Vyslechni mne, prve neli dá plamenům připravenou obě!

divím se vám, mui! Vy se Velbábě koříte, nebo rozmnoila vae stáda a dala hojnost kořisti v lesíchjali jste to ve od ní a teď děkujete obětí

e co vy, eny, Sokolice? Proč vy chcete obětovat Prabábě? Věříte o ní, e dává plodnost v emu stvořé děti prý jen od ní milostivě dostáváte. Nevěřte tomu! Kdo sám nemá, jinému nedá! Já, Biona, vámvím stokrát víc bych já zaslouila oběti vaí mám čtrnáct dětí! Prabába ádných dětí nemá, a nemůey vyrovnat mně, Bioně! I kdyby mi snad několik dětí umřelo, budu mít stále víc ne vae Prabába. Jaohá je bezdětná Prabába proti mně! Nezaslouí si vaí oběti a vy, eny, vrate se do svých chýí!”

vka stála plna sebevědomí, i kdy skončila svou neslýchané rouhavou řeč. Přítomní diváci se ustraprchli a ukryli se v okolních křovinách. Jen jejich alostné hlasy prosily Prabábu o slitování. Snad

bude trestat za urálivou pýchu Bioninu.

penčaroděj stál při celé Bionině řeči nepohnutě jako kámen, a kdy skončila, zhroutil se k zemi vol

da nám, běda naemu rodu, běda tobě, pyná Biono! Prabába nenechá bez trestu tvou vyzývavouchloubačnost. Běda, běda, běda!”

ona stále hleděla do dálky, plna bezmezné pýchy, jako by volala Velbábu k zápasu o prvenství.

volném paite se nyní objevilo sedm hochů a předvádělo rozličné hry a zaměstnání. Ostatní dětilezly z úkrytů blí, aby lépe viděly.

moji krásní synové!” hrdě pozdravila Biona svých sedm synů.

jstarí dva hoi ukazovali krocení zlého býka. Býkem” byl jiný hoch, největí silák ze vech. Oba bratskakovali vzpínajícího se býka hledajíce, jak by jej spoutali. Býk se jim nedal chytit, a kdykoliv seblíili, hned se po nich hrozivě hnal. Hoi vak chtěli ukázat matce svou sílu i obratnost a skočili na b

bou stran. Nejstarí syn. chopil býka za rohy a chtěl ho strhnout k zemi. Býk vak jen sklonil hlavu audce jí útočníka odhodil.

ch padl na skalisko ze země vyčnívající a u se nehýbal. Druhého bratra divoký býk polapal, take dpustil.

váci byli zápasem uchváceni a vzrueně vykřikovali. By byl děj jen naznačován, vichni mu rozumě

ná matka hleděla na své dva nejstarí syny, leící mrtvé v trávě, ale ani sebou nehnula. Jen očima

mikala a ústa sevřela.



váci odnesli oba mrtvé” stranou a hrálo se dále.

edstoupili dalí dva synové Bionini, statní a bujaří. Zamávali paemi matce na pozdrav a jali se spopasit.

oně opět zaplála v očích vyzývavá hrdost.

a bratři spolu zápasili, a věru tuze a statečně. ádný nechtěl povolit. Pevně se uchopili a cloumali svítr větvemi dubu. Jeden druhému vzepřel bradu ví silou vzhůru. Jeden druhého tlačil nazpět.

ednou vak zčervenalé tváře zbledly, napjaté pae klesly. Hlavy se jim svěsily a oba hoi padli semenými vazy bez výkřiku do trávy

byli ji čtyři bratři mrtví. Pátý jim spěchal ku pomoci, ale zakopl a padl k zemi hlavou na kámen. Rjetě chytil za hlavu a pak se bezvládně sloil do trávy. Ji nepovstal, zůstal leet mrtev.

hybná Biona hledala očima zbývající dva syny. estý syn právě jedl maso a díval se na zápas. Kdyděl neastný konec bratří, vzruením se tak zakuckal, e nemohl sousta pozřít. Vstal, potácel se několků a uduen klesl k zemi.

jmladí syn, vida to ve, utíkal skrýt se do matčiny náruče. lápl vak v trávě na hada a ten ho utkl. Hobou trhl, jetě kousek klopýtal, k matce vak nedoel. Svalil se na pait, spínaje ruce k matce.

linka nyní sehrála nejkrásnějí část své úlohy.

y viděla smrt vech sedmi synů, zlomila se její pýcha. Zatkala a rukama lomila. Bylo veta po její prcená Biona nyní budila soustrast u vech přítomných. S vytřestenýma očima běhala od mrtvoly ktvole jako ílená a zoufale naříkala. Slzami skrápěla těla svých synů a líbala jejich chladné líce.

ednou pozvedla zsinalou tvář k obloze a v nevýslovném alu volala:

s se, ukrutná Velbábo, na mém hrozném alu! Nasy své tvrdé srdce mým bolestným nářkem! Jásej a vítězství nade mnou, ubohou Bionou!”

rcená Biona se potácela, nevědouc ani kam, ale za chvilku se vzchopila znova a vzpurně se vztyčillala:

kla jsem vítězství! Ne, ne, Velbábo, nezvítězilas nade mnou! Vdy mně, by ubohé, zůstává v mém nce jetě mnohem víc ne tobě v tvém těstí! I po takové těké ztrátě jsem přece jen já vítězná!”

ět stojí hrdá a nezlomená. Volá k sobě své dcery, sedm krásných květů, aby se s nimi utěila.

ďte ke mně, mé drahé dcery, kvítečky rozmilé, pojďte a oblate svou matku zpěvem a tancem!”

poskoku přichází sedm půvabných dívek. Drí se za ruce, prozpěvují a tančí.

jstarí dcera si náhle povimla leících těl bratrů. Přiskočila k prvnímu leí mrtev! Skočila k druhémué mrtev! A tamto leí třetí, čtvrtý vichni mrtvi!

vka zalomila rukama, bolestně vykřikla a klesá na trávu s puklým srdcem.



uhá dívka takté spatřila mrtvé bratry a padla vedle nich bez ducha.

ak i třetí, čtvrtá a ostatní sestry padají jedna po druhé, zasaeny trestající rukou uraené Velbáby, a zslední, nejmladí dcerka.

nulá matka hledí vecka vyjevena na zkázu svých dětí. I její chlouba, spanilé dcery padají mrtvy.bábo, jak straný je tvůj trest! Tak straný, e i srdce tvrdé, pyné Biony se láme.

čená matka přiskočí k nejmladí dceruce, a slzami ji oblévajíc, tiskne ji k sobě a zakrývá ji svým a

nevýslovné bolesti a plna zoufalství křičí:

dost, Velbábo! Prosím tě na kolenou, prosím tě u tvých nohou, mocná Velbábo, nech mi tuto jedinoueru nejmení poslední! Prosím tě u tvých nohou, ó slituj se!

arně prosí těce zkruená Biona. Nejmladí dcerka, uduená příliným objetím, skonávají v náručí.

ona zvedá oči zalité slzami a zvolna otáčí hlavu. Kam pohlédne, tam leí mrtvé tělo

ava jí klesá k prsům a tak zůstává bez nejmeního pohnutí. Ani vánek nepohrává jejími vlasy. Jen zř, strnulý zrak, svratělá čelo prozrazují nesmírnou bolest. A z očí jí kanou slzavé potůčky. Nevýslostí jí ztuhly vecky údy do trvalé nehybnosti.

cházejí ztichlí diváci a přikrývají neastnou Bionu i s její nejmladí dcerkou v náručí hrstmi trávy aolestmi

ná Biona zkameněla. Proměnila se v skalní balvan a stojí jako omelý sloup v zeleném podrostu. . H

tce těce zkouené pro velikou pýchu se skončila.

a dojala vecky děti. Vily se do ní a prociovaly zprvu hněv k Bioně za její opoválivou domýlivost,om i ivou soustrast v jejím velikém netěstí.

ti se nyní seřadily a Lupen je vedl ke Kamenné matce. Říká se tak v sokolím rodě skalnímu sloupuozápadním úbočí Pustého vrchu, asi padesát kroků od jeho temene. Tam se děti zastavily, Bělinka ndala věneček i květy, jimi byla ozdobena, a poloila je na kamenný balvan. I ostatní dívky učinilydobně.

e, nae bába přichází k nám!” volaly děti a vítaly Sivou sokolici, matku rodu a manelku náčelníka.

vá sokolice, starí ji ena nevelké, ale statné postavy, vystoupila z houtin janovce, kde byla po celéadlo ukryta, a pochválila děti za pěknou hru.

zky vám to jde, rod z vás bude mít radost. Vate si, děti, starých zkazek a ctěte Velbábu, matku nai iho! Velbába je dobrotivá a chrání nás, aleje také přísná a viny trestá

pen se optal: A co, bábo, stalo se opravdu, co se vypravuje o pyné Bioně?”



vá sokolice vlídně odpověděla: Zajisté, pomalovaný Lupínku! Je to pravda vdy přece tady před nájí zkamenělá Biona. U je na ní málo znát skloněnou hlavu a jak tiskne k sobě nejmladí dceruku. Alle pohleď, Bělinko! Co tu vidí?”

jaké lábky, jsou jako hřebenem vyryté, jako nějaké skořápky,” odpověděla dívka.

cky děti se nahrnuly kolem a zvědavě si je prohlíely.

pak jsou ty skořápky, zarostlé v tom kameni?” ptala se báby Bělinka.

jsou vzácné mule z náhrdelníku, který nosila Biona. Pocházejí prý a z moře. Kdy jí nejmladí dcerkřela v náručí, strhla si v bolesti skvostný náhrdelník z mořských mulí a teď je tu jetě dobře znát tykované skořápky.”

k je to jistá pravda s tou Bionou,” posvědčoval Lupen. Doposud jsem si jetě nikdy těch skořápek vmhle kameni neviml.”

také ne.”

dý den si tu hrajeme, a nevěděli jsme, e Kamenná matka má na sobě jetě znát roztrený náhrdelník.

vá sokolice, vidouc veliký zájem dětí, vykládala dál.

ahle bříza, co tu roste vedle Kamenné matky, je prý Bionin mu. Povídá se, e prý tenkrát, kdy přielděl zkázu celé své rodiny, proměnil se v břízu. Od té doby se svými větvemi sklání nad ne astnounelkou

y bříza stářím zajde, vyroste na jejím místě nová

ich děti tu nejsou nikde, bábo?”

ké je tu ukazují. Zde okolo vidíte ty vyčnívající balvany! To jsou synové a dcery pyné Biony

etní slavnosti budete, děti, hrát zde, na tomto místě. Spoléhám se, e to nezkazíte!”

hrajeme to jetě lépe ne dnes.”

bábo, Bělinka hraje krásně Bionu!”

e nejhezčí bylo, jak Noháč a Píďa spolu zápasili. To bylo doopravdy.”

ně se nejvíc líbilo, jak Hrabo dělal zlého býka. Ten se dovedl vzpínat! A jak nabral Okáče na rohy

linka se zastala dívek:

jhezčí byl, bábo, tanec dívek. Tak pěkně si k tomu zpívaly!”

vá sokolice poslouchala s úsměvem dětské posudky:



m, e se o slavnosti vyznamenáte. Vak moná přijdou hosté i ze sousedních rodů Zubři najisto a snak někdo přijde oplatit nám návtěvu. A ti kupci, co jsou teď u nás, jistě nebudou scházet.”

hle zrovna jdou,” poznamenal Píďa.

osady přicházeli nahoru dva z cizích obchodníků, kteří právě mekali v sokolím rodě. Jeden nesl phozený přes rameno.

li jistě u náčelníka ukázat zboí,” hádal bystrý Lupen.

ou do svých stanů

roč jde Puclík s nimi?” Hlavní kupec leí těce nemocný prý nevydrí

roto obchodují tihle za něj.”

a kupci se zastavili blízko dětí. Zbylo jich tu ji jen několik, ostatní se rozely.

clík kupce zadrel a něco na nich chtěl. A přicházeli jetě jiní rodáci, aby poslouchali, jak bude Puc

povat. e něco od kupců chce, viděl kadý, nebo Puclík drel v ruce krásný jelení paroh, bohatěvětvený. Tu bude mono lecčemu se přiučit, co se pak při výměnném obchodě hodí. Sokoli nejsouupí, aby se dali cizím chytrákem oidit!

ak několik kroků od Kamenné matky se otevřelo malé mezinárodní tritě. Řečí bylo mnoho jako nadém trhu. Veliká nesnáz vak byla v tom, e ti dva kupci mluvili cizím jazykem a nikdo jim nerozuměmu jetě podivně ilali a patlali, take bylo těko rozumět i těm málo slovům, která se snaili povědět zí.

clík, rodem Lika, mladý lovec, který se nedávno oenil s dívkou Sokolicí, a tím byl přijat do zdejíady, chtěl na kupcích kouzelný amulet vyřezaný z kosti, jaký nosil čaroděj sokolího rodu Vivaa.kládal to přívalem slov, jak to mají vecky Liky v obyčeji, a pomáhal si vemonými posunky, aby muchodník porozuměl.

pec přikyvoval hlavou ke vemu, co Puclík říkal. Musil přece ukázat, e je člověk světa znalý, kterýrozumí vude, tedy i zde, v zapadlém kraji, kde dávají liky dobrou noc. A Puclík se zase nesměl dáhanbit před naslouchajícími Sokoly, jako kdyby nedovedl kupovat.

kolové si sedli na pait vedle dětí a zdánlivě se s nimi bavili. Ale i děti poznaly, e rodáci bedlivě

zorují, jak Puclík obchoduje. Puclíkovi bylo dost nepříjemné, e ho sokoltí vagři tak zkouejí, ale ume jim ukáe, co Lika dovede. Proto ani neel s kupci dále k jejich stanům, nýbr zůstal blízko sedícíckolů a naoko vůbec nedbal jejich přítomnosti.

ova ukazoval kupcům jelení paroh a říkal: Kouzelné kolečko z takové kosti proti zlým duchům!”

pec, který nesl pytel, přikývl. Vytáhl z pytle hrudku pinavé soli a s úsměvem ji podával překvapenclíkovi.

clík povýeně odmítl sůl a zakolébal tělem, divě se kupcově nechápavosti. Pak kreslil ukazováčkemvé ruky na levé dlani obraz amuletu.



chodník vesele přikývl a vytáhl z pytle malou pazourkovou sekyrku. Řekl: Dva paroh to dobré ty

clík odmítl i tuto vzácnost a trval na svém. Ukazoval si na krk, aby kupec poznal, e chce kouzelnývěsek nosit na hrdle.

ď se druhý kupec ukl prstem do čela, vzal prvnímu pytel z ruky a vytáhl malý váček, v něm chrastikolik drobností. Pravil:

dy to je tam být!” a rozvazoval uzlík na měchuřině.

clík nedočkavě přikývl a pyně se rozhlédl po sedících Sokolech. Hle, jak to Lika s kupci umí!

nečně kupec rozvázal měchuřinu a ukázal, co v ní je několik kostěných udic k lovu ryb

clík se na ně díval s otevřenými ústy.

pec se smíchem spokojeně řekl: Tu mít, co ty chtít!”

clík odporoval a zdráhal se přijmout nabídnutou udici.

pec mu s úsměvem strkal udici do ruky: Nu, ta nebýt drahý, za paroh dát!”

clík stále odmítal: Já jsem chtěl kouzlo na krk!

pec na to: Ta na vecka ryba!” a přidrel si udici k hrdlu, aby ukázal, jak se ryba chytí.

vá mi udici, a tady u nás ryb není,” pravil Puclík. Co bych s ní dělal?”

pec řekl: Tak, tak to dobrý, moc dobrý!” A vtiskl Puclíkovi udici do ruky. Vzal si paroh, přehodilel přes rameno a i s druhým odeel.

clík stál chvíli udiven, a kdy kupci zali do svého stanu, hleděl jetě za nimi, jako by čekal, e mu kráoh vrátí.

koli uu chtěli vyprsknout smíchem nad Puclíkovou nezdařenou koupí, ale to málo Puclíka znali. Tebevědomě vytáhl a obrátil se hrdě k domovu. Jda mimo Sokoly, pronesl pyně, aby to dobře slyeli:

khle se musí s kupci! Dostal jsem tak vzácné kouzlo za jeden paroh. Chtěli dva!

dě, jako by nesl poklad, vracel se do své chaty.

toho dne bylo vídat Puclíka vdy jen s kostěnou udicí zavěenou na ňůrce pod hrdlem. Své mladé eclík řekl, e je teď zabezpečen proti vem nehodám, které by Zlý mohl na něho nastrojit. A Sokoliravdu věřili, e Puclík získal mocné kouzlo proti zlým duchům.

Puclík je chytrá Lika! Věru, e sokolí rod na Pustém vrchu získal jím dobrého rodáka.



ho dne se děti zabavily na Pustém vrchu skoro a do večera. Sivá sokolice jim velicos vyprávěla. Uváit si ivota, nic aby zbytečně nezabíjely a neničily. Předevím aby ctily rodovou pramáteř, mocnoulbábu.

ova moudré Sivé sokolice padala na úrodnou půdu. Zejména hoi je přijímali s plnou váností aravdovostí. Sokolice řekla, e si je přezkouí. Hoi se hned před ní stavěli do řady Jetelístek ovem pdný se nekrčil vzadu.

vá sokolice se tedy optala:

vězte mi, hoi, jaký kdo z vás bude v ivotě!” A ukazovala prstem z jednoho na druhého. A hoipovídali bez rozmylení:

du dobrý!”

du čestný!”

du rozváný!”

du udatný!”

du veselý!

bře, hoi, mám z vás radost!

eď mi jetě kadý z vás poví, jaký je Sokol.”

kol je udatný, brání svůj domov!”

kol nezradí přítele!”

kol nele!”

kol se nebojí smrti!”

kol ctí stáří!”

kol nestrpí uráky!

oji Sokolíci, dobře odpovídáte! Ale pamatujte si: Nejen vědět dobré heslo, mít je na jazyku, ale mbě, v krvi, v srdci

lavně podle něho také ít!”

to tam? Něco se děje!



osady někdo běí na vrch. Po chvilkách se zastavuje, cosi křičí a mává rukama.

ti si ho povimly a brzo uhodly, e je to Vlkou, manel dcery Sivé sokolice. Co asi volá? Nehledá Sikolici, bábu rodu ?

vá sokolice povstala a popola Vlkouovi vstříc. Děti si vimly, e hledí najednou velmi starostlivě a

vá sokolice! Honem!” bylo slyet volajícího.

atka rodu kynula zvienými paemi na znamení, e u jde. A pospíchala, co mohla, dolů k chatám. S dětve spěchu ani nerozloučila.

utěné děti chvíli přemítaly, co se asi u Vlkouů stalo, ale pak Lupen najednou zvolal:

e, pasáci enou dobytek k napájení!”

u Jetelístek s Lupenem v čele uháněl dolů k zpívajícím pastýřům. Dobytek zatím sestupoval do hlubečské kotliny, kde se leskly tři kaly (rybníky). Napřed táhli vepři, ovce a kozy, ti se nikdy nezapomtavit, kde byla příleitost k nějaké pastvě, a doprovázející je výrostci měli co dělat, aby udreli vecv pohromadě. Starý ovčák el vzadu a jen volal na psy, co mají dělat. Psi vemu rozuměli.

elístek se připojil k ovčákovi. Vichni tři hoi si velmi oblíbili ovčáctví a rádi chodili se starýmapkou pásat ovce. Učili se od něho hvízdat na psy, volat na ně i na ovce, práskat bičem a dělat pořzmateném stádě.

odál za bravem táhli starí skotáci. Ti měli hodně práce, aby udreli pohromadě dobytek jen napolohočený… Nedospělé děti mezi ně ani nesměly. Bývaly tu často chvíle velmi nebezpečné, kdy sebytek něčím poplail.

do skotu byla pýcha rodu Sokolů a také jeho hlavní bohatství. Skot znamenal zajitění rodu proti habezpečoval rodu základ ivobytí pro budoucnost. Buď chvála Velbábě za to, e uchránila zdej í rodrem, který prý v jiných krajinách zle řádí, a zachovala zdejí dobytek v plném počtu. Zvířata jsou slá a slabá, nebo jarní pastva jetě nenahradila plně strastiplnou zimní dobu, kdy vdy bývá veliká noíci, ale Sokolům se pohublé krávy přece velmi líbí a zle by se vedlo posměváčkovi, jen by je něj

něl.

e se naskytla hochům příleitost, lehali prutem zaběhlou krávu po drsné, tuhé kůi s tmavě hnědou, nvětle rudou srstí a zahnali ji zpět do stáda.

kalů je dětem vdycky dobře. Tolik je tu příleitostí ke skotačení a jaká zajímavá podívaná při napájbytka! Nejstatečnějí kluci Jetelístek nejdřív si na krávy i vysedli! Ale staří pastýři to neradi vidě

napojení táhl vechen dobytek nahoru, dp svých ohrad. Tam je pastýři dojili a to trvalo a do setměbyl Jetelístek doma a mejdil kolem ohnitě, dalo-li by se utípnout kousek něčeho na zub.

ě před večerem vyběhl Vlkou ze své chaty pod náčelnickou chýí a běhal po návsi jako divý. Křičesi beze smyslu, vyskakoval jako při býčím tanci a pak obíhal vecky chýe v celé osadě. Do kadé kř

ným jásotem: Máme kluka, hehehe!”



ned letěl zvěstovat novinu do sousedství.

chni se smáli, jak se Vlkou raduje ze svého třetího synka. Celý večer si měli co povídat. Ze srdce kouovi i jeho eně Maji dětského poehnání. Dobrá Velbába přeje rodu Sokolů.

unce ji zapadlo za vzdálené modravé vrchy a před chýemi podávají eny svým unaveným muům aběhaným dětem večeři.

nitě uhasínají. Bdělí stráci sedí na skalisku na temeni

stého vrchu a obzírají ztichlou krajinu. Hledí do dálky, kde hřebeny lesů splývají s večerní mlhou aky.

včata jetě procházejí osadou, a dríce se v pasu, zpívají zamilované písně.

ný měsíc svítí jako rybí oko.

kolí osada na Pustém vrchu usíná, odevzdána do ochrany mocné Velbáby.



NEHAVA

yby si bývali v pravěku zavedli mistrovský titul, dojista by byli obratného otloukače pazourků vejzývali mistrem. Nebylo mu rovna v sokolím rodě a snad ani jinde v hotovení jemných pazourkovýcků, pilek a vrtáků. vejkal dovedl z malé pazourkové čepele odtípnout mnoství drobounkých lupínkem sotva viditelných, aby získal tvar nástroje, jaký si přál, a s ostřím co nejvýhodnějím.

m by o tom vykládal: To nejde uhodit sem, uhodit tam a spokojit se s tím, co se odtípne. Já vdyckyím napřed, co se mi odtípne, a pak dostanu z kadého pazourku ten tvar, k jakému se právě nejlépe

budu típat noík z kamínku, o kterém vím, e z něho bude výborné krabadlo nebo rydlo. A jiný kamínmně volá, e chce být vrtáčkem, a ne pilkou. Jak se na pazourek podívám, vím, co z něho bude. Nuzourek, aby se stal noem, kdy chce být krabkou, je plýtvání drahým zboím a nikdy nevede ke zdaruoto máme tolik patných a ledajakých nástrojů! Kdy já něco udělám, kadý o tom řekne, e z toho pazomusil udělat právě jen ten nástroj. Tomu se říká ,dokonalá práce’ a já jinou nedělám

es vejkal sedí na palku před chatou a zarytě zápolí s jakýmsi pazourkem. Jako častokrát i nyní u ně

pí čiperný Lupen a valí oči na mistrovu práci. Zdá se mu, e se Zvejkal zbytečně trápí s takovýmyčejným noem. Pravda, je to pěkný noík, ale Lupen na něm nevidí nic pozoruhodného. Takových nkal nadělal u bezpočtu a nikdy nad nimi tak nedumal! A přece si vejkal koupil tento pazourek odchodníka za vysokou cenu ličí koich za něj dal! Vak se tomu rodáci včera tuze divili. Zvejkal, sámstr výroby, kupuje si jednoduchý noík

ejkal vak dobře věděl, proč si vybral u kupce právě tento pazourek a proč mu stojí za krásnou koeed jak na něj poprvé hmátl, zdál se mu pozoruhodný. A brzo na to přiel. Ohmatal jej lépe a zjistil,k tkví v kosti pevně a neviklá se. To je něco! Hned si umínil, e musí ten nů získat, aby vyzkoumal,e.

nesl kupci pěkný mlat, ale kupec pazourek nedal. vejkal přidal hrneček medu kupec nedal, e prýový nů nikdo v této zemi nedovede vyrobit. Teprve kdy vejkal přinesl liku, byl výměnný obchod

avřen a vejkal si pln radostné zvědavosti odnáel vzácný nů domů.

čer se vejkal zatím jen těil s novým, neviklavým pazourkem, dnes vak se kochá odhalováním jehoytého tajemství. A teď se vejkal před svým učedníkem Lupínkem trápí, čím to je, e tento nů drí v k

vněji neli kterýkoliv jiný.

hle, vejkale,” upozorňuje bystrý Lupínek. Dej ty prsty pryč!”

uhá tu nějaká nitka ze smoly

dodal hoch.

mlč

ka tou je noík přivázaný ale e ta nitka tolik ten nů drí, e se nesmekne

pene, u jsme na tom. Podej mi drobné nástroje!”



pen podal mistrovi misku s drobounkými noíky, krabáčky a vrtáčky. Zvejkal si vybral krabáček azorně jím okraboval vrstvu nalepené smoly z dutiny rukojeti.

dí, Lupínku? Ten noík není jen tak zatmelený, je také přivázaný!

jsme my u také dovedli ale jak tam pevně drí! Hleď, ani vyndat jej nemohu!

co jen tak drí?”

posud vdycky stačívalo noíkem trochu zaviklat a dal se snadno vyndat. Vak se proto také tolik noíkojetí ztrácelo!

kal hořel nedočkavostí a mlel napětím ústy, jako by výkal placku. A právě teď sem při ly ruit jehovíli vrcholné soustředěnosti těbetavé enské. Sely se u stromu vedle Zvejkalovy chýe a drbaly a vannějaké rodové klepy a novinky.

ntokrát měly nejspí něco obzvlá důleitého, protoe chvílemi tlumily hovor, jako by nikdo nepovolanměl slyet, co si povídají. vejkal vak stejně vecko slyel, ač by byl rád neposlouchal.

avní slovo vedla vejkalova ena Vrtilka.

k vám říkám, drahé sestry, sama jsem to viděla! Vlastníma očima jsem viděla, e kluk má plnou hubve, a mu tekla po bradě!

ubohá Mája, co zkusí bolestí! Vlkou je z toho neasten, s nikým nemluví a po lesích se toulá

jsem jakiva neslyela, sestro Vrtilko, e by něco takového mohlo býtnedůvěřivě se ozvala sousedka.

jsem viděla, to jsem viděla a to je také pravda! Kluk jedva narozený hrye vlastní mámu a pije jí k

e snad upír! Ten prý “

ný upír! Ten chodí jen v noci a opět zmizí. Avak tenhle vzteklý kluk je pořád mámě v náručí a jen jye a hrye

zprávku přeruil vejkalův útok. Házel po enách vím, co měl po ruce, čepicí, koíkem se ovíkovým lůrkem, branou, dřívím. A křičel hněvivě:

oho mám dost! Běte klábosit na náves a mně dejte pokoj!”

y se rozběhly a Vrtilka honem podávala vejkalovi dbánek s mlékem, aby se napil.

chci!” odbyl vejkal enu. A neru mě v práci!”



ilka odběhla do chýe a vejkal dokončoval svůj výzkum v klidu.

ku poutající pazourkovou těpinu u odřízl a noík konečně vypadl!

kal ho hned prohlíel a oči mu jen zářily.

dí, Lupene? Tady to máme. Ten noík má tuhle v boku vyukaný vrub no, tuhle dole a to je celéemství! Za ten vrub nitka pevně drí a nemůe se smeknout! Je to vtipné máme to!

kové vruby budeme dělat také! To budou teď noe!”

kal jásal a mlel ústy nevídanou rychlostí. Objevil tajemství lepí výroby noů.

zčilením se mu třásly ruce, kdy nastrčil noík znova do kosti a přivázal jej nitkou z jelení lachy. Anmu skutečně tak vrub je v noi vylámán jedině proto, aby jej pevně drel v rukojeti! Tak je to! U nebe vypadávat a ztrácet se!

dej mi nějaké noíky!” zavolal hartusivě na Lupena. který mu pořád strkal nos do práce. Ale e byl hhý jako ryba a e hořel nemení zvědavostí ne sám vejkal, strpěl ho u sebe. Honem vybral několikzourků ze zásoby, kterou mu Lupen podal, a zkouel, zdali by sám dovedl vytípat takový malý vrub n.

čal se ví opatrností, ale po několika uknutích mu tenký noík praskl. Stejně se stalo s druhým, ale jitím noi se mu povedl dosti pěkný vrub, který naeho mistra uspokojil.

kal radostí třikrát obtancoval chýi a vyhazoval do výe svůj první vrubový noík”. Lupen poskakovm. Och, teď kdyby tak měl aspoň jednu nebo dvě pazourkové pecky to by nadělal znamenitých noíko celý rod! Hojdalala, hej!

tilka odhrnula koeinu visící ve vchodu do chýe, vykoukla ven, ale hlavu schovala.

láznil se,” řekla a popadla z ohnitě hořící klacek, vyběhla z chýe, a skákajíc za tančícím jetě muemvala kouřícím dřevem, aby zahnala zlého ducha, který asi pokouí jejího manela. Vypadalo to, jakonila svého mue okolo chýe. Měli to Sokoli pěknou podívanou!

tilka ovem netuila, e vejkal učinil objev, který proslaví jeho výrobky daleko iroko, a e se Pustý vrcne střediskem velkovýroby pazourkových noíků na mnoho pokolení.

čer byla u táborového ohně pohnutá rozprava. Novinka, e Mája, dcera Sivé sokolice, má krvelačnécko, rozířila se po celé osadě a vzbudila veliký rozruch. Rodová porada rozhodne, co třeba v té vnit.

kou, otec děcka, nepopíral, e je skutečně pravda, co se povídá, a seděl na svém sedátku zničený aastný. Sám náčelník rodu Zlomený nů, dědeček děcka, také musil přisvědčovat k četným dotazům.chovával vak důstojný klid a říkal, e rod rozhodne podle starých obyčejů o tom, co se stane s neasckem. Byl v nitru přesvědčen, e by bylo marné, kdyby chtěl tento vzruující případ ve vlastní rodinad nějak ututlávat.

roděj Vivaa vystoupil v poradě jako hlavní mluvčí. Je knězem rodu a je odpovědný za to, aby pram



lbába nebyla popuzena a aby snad pro to nestihly od ní rod těké tresty. Případ je jasný: Do Majinaka vstoupil zlý duch a řádí v něm, take děcko pije krev vlastní matky! A co vecko jetě dále přijde

zakročí-li se ihned! Jak stařeny potvrzují, bude nutno podle starých obyčejů děcko bez odkladu usmy se netěstí nerozlezlo po celém rodě. Velbába dopustila jeden trest, a kdyby nebyla usmířena obětlala by tresty horí a na vecky rodáky.

chni přítomní, sedící v poradě, souhlasně volali, e děcko posedlé zlým duchem musí být obětovány, které stály za mui, přidávaly své souhlasné volání.

kou, zdrcený otec hoíkův, nevydrel mlčet k tomu vemu. Vyskočil ze svého sedátka a rozčileně zamemi. Vichni se k němu obrátili zvědavi, co zamýlí.

kou zachroptěl a vzkřikl selhávajícím hlasem:

kolí rode!” Potom u volal mocným hlasem: Jake, ty tu na smrt dává malé děcko? Je to přece mé děíte, vy vichni? Já jsem jeho otec, mně náleí, ne vám! Já o něm rozhoduji!”

uřlivé reptání zahučelo shromáděním. Smělá, ba rouhavá slova Vlkouova vzbudila rozhořčení. Ne

y pobouřeny eny.o jaktěiv slyel, aby děcko náleelo otci? Dítě je vdycky matčino a otec tu nemá co mluvit! Mája jekolice! Dítě patří rodu Sokolů, a ne tobě, Vlkoui z rodu křiklavých Sojek!”

roděj Vivaa vyhlásil rozhodnutí:

o, tak je to! Dítě je po matce sokolího rodu a stane se tedy, jak určí rod Sokolů, a nikoliv, jak by skdo z cizího rodu, i kdy to je otec děcka. Dítě patří mámě, a tedy jejímu rodu. Tak bylo odev dy a bvdy! Ty, Vlkoui, měj na paměti, es tu na Pustém vrchu hostem jakoto Majin manel! Zachovej se jak

st a podrob se zdejím odvěkým řádům, aby skrze tebe nepřiel trest na nás na vecky!”

učný souhlas zabouřil kolem poradního ohně.

kou vykřikl: A přece je dítě moje! Matka mu dala ivot, pravda, ale děcko patří mně, otci! Tak to pk, u Jelenů a vech jiných rodů u Jizery i u Veliké řeky! Tak musí být i u Sokolů!”

astný Vlkou se pokouel jetě dále hájit své otcovské právo, ale hlučný odpor en ho přehluil.

nikdy ne! Nepřipustíme, aby si mui dělali právo na děti. U nás patří dítě odevdy matkám a naemu

du! Asi jinde dělají jak chtějí, u nás platí svaté právo mateřské!”

kou si prorazil cestu zástupem a vyběhl z poradního shromádění. Ztratil se ve tmě. Jetě chvíli se zaývaly hněvivé výkřiky pobouřených en.

bylo do té doby jetě nikdy na Pustém vrchu slyet tak převratná slova, jaká si dnes dovolil vyslovikou. Stávalo se sice, e by si byl některý otec rád podrel dospělého syna u sebe i s jeho mladou enopřísný řád ustanovoval, e takový syn musí opustit zdejí rod a musí odejít za svou enou do jejího robelo se to někdy bez těkostí, ale nebylo zbytí. Vude, kde vládlo mateřské právo, musil otec propu

na do enina rodu.



dy zas byl by býval otec rád zanechal dětem svůj majetek, zejména své zbraně, koeiny, dobytek, avo děti z toho veho nedostaly nic, nebo otec byl z jiného rodu neli ony. Dědictví dostal otcův rod, d, nebo patřily po matce zdejímu rodu. Otec byl vůči dětem cizím člověkem. Takový byl pradávný teřský.

vaa konečně utiil rozhořčení zástupu. Řekl, e se Vlkou umoudří a e se vzdá marného odporu. Zítra ne tak, jak si rod přeje.

kou zaběhl do lesa a motal se mezi stromy a houtinami. Nelze mu tedy jinak neli hoíka obětovat

áz mu přechází po těle, pomyslí-li, e musí zítra před očima celého rodu své děcko usmrtit. Pomocní, vykoupit se nelze.

sám bude musit podle neúprosného obyčeje posedlé děcko ubít

káe to?

kou přiel domů pozdě v noci. Kdo ví, kde vude bloudil! Doma zastal Majů uplakanou. Sivá sokolirně utěovala.

bys, Sivá sokolice, jediná mohla snad jetě změnit usnesení porady,” vyhlásil Vlkou své konečnéhodnutí. Vdy Zlý vyjde třeba z děcka dobrovolně. Budeme mu přináet dary, budeme vykuřovat,voláme Vivau, aby zaříkával

arná naděje, milý Vlkoui,” pověděla Sivá sokolice váně. Jsem bába rodu. Vichni si mne váí, ctí mslouchají stejně jako náčelníka, ale v téhle věci by mě neposlechli. Zde přichází k platnosti něco

ího, silnějího a mocnějího staré zvyky, dědictví po předcích

k se dálo vdycky, stane se, milý Vlkoui, i tentokrát. Děcko bude obětováno! ádá si toho čest naehorého rodu. Jméno Sokolů nesmí být zlehčeno. Jinak by námi vichni pohrdali, jak Zubři, Havrani, Seni, tak i ostatní rody, pokud by se k nim zpráva o naí slabosti donesla. Proto jsem s muem o tom amluvila. Vím, e náčelník rodu neposkvrní čest Sokolů. Nesmíme se, Vlkoui, poddat citové slabostibré jméno je víc! Musíme být silní. Buď zítra silný i ty, milý Vlkoui!”

kou ji neodpovídá. Beze slova usedá na lůko, kde odpočívá jeho ena s malým děckem. Skládá rucen a dívá se bez pohnutí do ohně

vá sokolice přiloila silné poleno a pohladila neastnou dceru. V eré chýi je ticho, jen v ohniti praskví.

vá sokolice vzala dceru za ruku: Buď i ty silná, má nejdraí Májo, jsi přece Sokolka!” A odela do saty.

Pustém vrchu je shromáděn celý sokolí rod. Několik kroků pod vrcholem, směrem k posvátnémuírku, otvírá se poledni krásná lesní mýtinka, ostatní strany obstupuje starý les, který vystupuje po

očích Pustého vrchu a sem. Uprostřed severní strany, mezi okrajovými stromovými velikány, vyčnímě dosti veliké ploché skalisko. Zdá se, jako by bylo úmyslně urovnáno. Je to obětní oltář rodu So



několik kroků výe, na samém temeni kopce, stojí pod korunou starého dubu několik balvanů a nejvzi nimi vyčnívá hrubá socha. Je to několik velikých kamenů postavených na sobě, z nich horní mádobu lidské hlavy s naznačeným obličejem. Je to mocná Velbába, ochranné bostvo rodu. Socha jerácena hlavou k východu, aby mohla přihlíet obětem podávaným dole na oltáři.

odtud utěený pohled na větí část osady a dále za ni do nekonečné krajiny, zdánlivě rovinaté.

kolí rod nevěnuje dnes pozornost krásné přírodní kulise, vichni jsou zcela zaujati chystanou obětí.et jen tlumený hovor. Vzezření vech přítomnýchje neobyčejně váné. I neposední kluci, kteří jindy

bíhají, vude se pletou a ruívají obřady, jsou dnes jako oněmělí a sedí v malých hloučcích na povýealiskách pod sochou Velbáby takřka bez pohnutí. Chystané obětování malého děátka na ně hlubocesobí. Vědí vak, e obě je nutná v zájmu vech. Přijme-li ji Velbába, opustí Zlý posedlé děcko a nebezích pohrom bude od rodu odvráceno. Běí tedy o věc pro sokolí rod velmi vánou.

stup u jen čeká na neastnou rodinu.

k ji právě rodový kněz a čaroděj přivádí nejmírnějí cestou podle jezírka sem nahoru.

ny, stojící jako obyčejně uvnitř kruhu, začaly nábonou píseň ke chvále pramateře. Okolo stojící mum přidávají, a tak zní z Pustého vrchu do kraje modlitba prosícího lidu.

ěz Vivaa, opíraje se o svou kouzelnickou hůl, kráčí vpředu, za ním se potácí Mája s děckem v nárudpíraná Sivou sokolicí. Vzadu jde váně náčelník Zlomený nů se zamračeným Vlkouem.

ája s děckem usedla na kamenný oltář.

eň dozněla a jen umící stromy přeruují zlověstné ticho. Čaroděj vzal děcko matce z rukou a ukázau.

ětovat! Obětovat!”

sedlý Zlým duchem!”

e krev vlastní mámy!”

vodí netěstí vemu rodu!”

kové výkřiky se rozléhají zástupem.

ája, skleslá na skalisku, neodporuje ničemu. Ví, e je rozhodnuto. Kněz přikyvoval hlavou k výkřikůu a podal děcko Vlkouovi. Obyčej ádá, aby otec sám děcko obětoval.

kou svírá ústa a chvěje se, kdy bere neastné děcko za noičky. Otcovský cit se v něm ivelně vzpíráutné oběti. Ale vecky oči přítomného zástupu lpějí na něm nutno ukázat sebevládu a nedat se přembostí.

vaa jetě dává Vlkouovi poslední naučení, jak si třeba počínat při oběti.

m, vím, Vivao!” Vlkouovi cvakají zuby.



romáděný rod je zticha. Vichni oněměli mouchu by bylo slyet letět. Dívají se bez dechu na Vlkoueckem.

esa za obětním skaliskem se ozval jakýsi ramot a podivné funění. Zapraskaly větvičky, haluzelestily, jako kdy se křoví rozhrnuje.

o tam? Kdo to přichází ruit posvátný obřad oběti?

ěz Vivaa vykročil, aby se přesvědčil.

ět zaelestily křoviny a z lesa vystupuje kráva

ejí vidět hlavu! Kráva vykročila po příkré stezce a objevila se konečně celá před udiveným zástup

krávě sedí dívka. Krásná, ruměná, kvetoucí. Pohlíí překvapeně na tolik lidí. Kdyby tak věděli, jauho u nebyla mezi lidmi! Jak touí po dobrých lidech!

vka se pomalu rozhlíí ze své výe a její údiv mizí. Uviděla i okolostojící eny a děti. Oči se dívcezářil) a začíná se usmívat. Je opět mezi lidmi! Buďte vichni pozdraveni !

včí líbezný úsměv působí na překvapený zástup jako kouzlo. Pochmurná nálada mizí. Přísně staenámění víc a víc ve vlídný úsměv a najednou si vechen rod zhluboka oddechl, jako kdyby byl svrhl tmě.

o jsi, neznámá dívko?” optal se kněz Vivaa. Jaký je tvůj totem?”

vka nedává odpověď, ale hledí na vecky přítomné usměvavě, zatímco její ruka hladí krávu po íji.

věru ,Minehava’!” ozvalo se v zástupu.nozí se hned přidávali: Ano, ,Minehava’! Přila k nám!”

čelník Zlomený nů popoel k dívce a promluvil na ni přívětivě:

boj se nás! Nazvali jsme tě ,Minehava’, co znamená ,Usměvavá’, a vítáme tě mezi nás. Nepochybsílá Velbába, abys byla svědkyní naí smírné oběti.”

i teď dívka nepromluvila. Snad se jetě nemohla tak rychle vzpamatovat.

ěz Vivaa tedy řekl k rodu:

jela z neznáma na krávě zasvěcené Velbábě, proto ji dojista Velbába k nám posílá v pravou chvíliětní.”

uhlasné zamručení v zástupu svědčilo, e vichni uznávají dívku na krávě za posla vzneené pramateřy za dobré znamení její přízně.

vaa vzal děcko Vlkouovi z rukou, a zvednuv je do výe, ukazoval je dívce. Oznámil jí přitom, e děc

sedlé Zlým duchem, nebo koue matku a loká její krev. Proto bude nyní obětováno.



cko zatřepalo ručkama, jako by chtělo k usměvavé dívce.

nehava vzala dítě k sobě a pohýčkala je. Tie si opakovala : Koue matku, pije krev

byla prvá slova, která tu neznámá dívka pronesla.

nehava zajela dvěma prsty děcku do hubičky a v malé chvíli mu vytáhla z úst čtyři drobné zoubky

dčasně vylezlé, jeden po druhém. Učinila to stejně lehce a bezbolestně, jako tahávala zuby dětem ém domově, kdy pomáhala čarodějovi medvědího rodu, jen byl proslulým zubařem. Děcko jen slakňouralo.

zástupu si nikdo ani hrubě nepoviml, co dívka učinila. Zdálo se jim, e vykonává nějaké kouzlo.

ď se děcko trochu rozplakalo. Kolem úst se ukázalo několik kapek krve. Dívka setřela krev rukou.za chvilku upokojilo.

roděj Vivaa bystře pozoroval kadý dívčin pohyb a také ve viděl. Neříkal nic, ale kdy byly zoubky nku, natáhl ruku. Pohlíel dívce upřeně do očí.

nehava si vimla, e Vivaa stojí proti ní s nataenou rukou. e to je čaroděj, poznala hned po jehopadném ustrojení. Vivaa byl dnes slavnostně ověen rozličnými fábory a cetkami, mezi nimi se houpchlý netopýr, had a jetěrka. Podívala se mu nebojácně do tváře a její pohled, dětsky usměvavý, střhladně zkoumavým pohledem čarodějovým.

včin mladistvý půvab si Vivau podmaňoval. Čaroděj měkl a chlad mizel z jeho vzezření. Dívkauhýbala jeho zrakům, nebála se čaroděje, nýbr roztomile se nahnula a do vztaené ruky mu vtiskla č

ské zoubečky.

oděj podrel chvilku dívčinu ruku ve své ruce a jeho obličej nabyl vlídného výrazu. Zastrčil čtyřiubky velevzácné a mocné to kouzlo do míku u svého opasku.

nehava se rozhlíela, komu dítě patří. Mája vstala z kamenného oltáře a rozpřáhla pae pro svémluvně.

j mi je, Minehavo, Velbábou seslaná! Jsem jeho matka!”

vka řekla: U nebude kousat ani lokat krev,” a podala vyléčené dítě matce.

ý duch z děcka vyel,” připojil dívkou okouzlený kněz k jejím slovům.

bude pít krev,” zajásal i Vlkou.

bába budi pochválena! Hle dítě je zbaveno Zlého ducha! Velbába si přeje, aby bylo zachovánovu!” Tak prohlásil kněz, nespoutěje oči z dívky, stále mile se usmívající.

dodal jetě:



bába je usmířena slyte to vichni!”

rátiv se k Maje, vyhlásil Vivaa slavnostně: Nu, vezmi si, matko, své zachráněné děcko zpět a vychěho řádného Sokola! Minehava zbavila tvé děcko Zlého ducha!”

chen lid hned opakoval volání: Velbába je usmířena! Zlý duch z děcka vyel!”

nto jásavý a osvobozující pokřik se dlouho rozléhal Pustým vrchem. Nejvíc ječeli kluci pod sochomateře.

zradostněná Mája přiloila vrnící děcko k prsu.

koue,” svědčila Sivá sokolice a vodila blaenou matku mezi zástupem, aby vichni viděli, e Zlý ducutečně z děcka vyel.

y se vrátili k obětnímu stolci, dala Mája podret děcko Sivé sokolici a vrhla se k Minehavě, doposhybně sedící na krávě. Děkovala jí víc objímáním a celováním neli slovy za neočekávané zachráněcka v poslední chvíli.

čelník Zlomený nů přistoupil té a otázal se: Líbezná Minehavo, pověz, zda zůstane u nás? Prabábaposlala a my si tě tu rádi necháme. Najde u nás nový domov!”

ája, Sivá sokolice, Vlkou i kněz Vivaa také vyzvali neznámou dívku, aby ji od nich neodcházela.

ich vlídnost působila na dívku, potud těce zkouenou. Odpověděla:

stanu u vás jste dobří!”

stup lidu se zatím ji rozezpíval novou písní k oslavě Velbáby. Vichni vítali astný obrat, vem se ulest sokolího rodu byla zachována. Rod byl hotov k oběti, ale kdy Zlý, duch milostí Velbáby děckoustil, není proč nevítat rozuzlení vem příjemné. Radost vech byla upřímná, nebo náčelníkova rodina oblíbená a váená.

řící Vlkou vedl krávu s dívkou dolů k náčelnické chýi. Lid, dosud zpívající, je doprovázel azdravoval jásavými výkřiky. Věřil, e s příchodem Minehavy přichází i těstí do sokolího rodu.

zumí se, e se Lupen a Píďa protlačili a ke krávě a z druhé strany pomáhali ji Vlkouovi vést v okáz

ězoslávě.

ed krávou si hrdě vylapoval Běhoun, třetí člen Jetelístku. Nesl veliký keř zářivě kvetoucího janovcstrčený na klacek. Na svém nápadu si hoch zřejmě nemálo zakládal.

ůvod ji se blíil k náčelnické chýi, kdy Minehava pojednou vzrueně vykřikla a paí si zakryla oči, jachtěla vidět něco velmi nepříjemného.

návsi se právě vraceli nějací lovci, asi z lovu, k svým chatám na západní straně osady. Kdy uviděiký průvod, zastavili se zvědavě.



vka pozvedla ruku z očí, podívala se na lovce a vykřikla :

bři! Nechci vás vidět!”

slí Bobři zůstali stát jako zkamenělí. Poznali jezdkyni na krávě. Je to skutečnost, či álivé zjevení?

vka, kterou opustili umírající na břehu řeky, je ivá, zdravá? Jak se dostala na vzdálený Pustý vrch?div!

ná chvíle!” vykřikl konečně Silný bobr. Chtěl k ní jít, ale nemohl učinit ani krok. Stál s očimařetěnýma, ulovený zajíc mu vypadl z ruky. .

kou, vida dívku vzruenou, pomohl jí s krávy, a polo ji veda, polo nesa, uchýlil se s ní do náčelnickýe. Zde Sivá sokolice dívku uklidňovala. Je přece v bezpečí pod ochranou sokolího rodu a mocnéabáby.

nehava se v chýi upokojila, a kdy jí Mája nabídla misku ohřáté kae, dala se s chutí do jídla. O,ybyste, lidé, věděli, jak dávno jsem nejedla vařené jídlo, tak mluvily její oči, kdy ústa byla plná

čelník zatím ji rozhodl o příbytku Minehavy. Nejlépe jí bude v oputěné chatě za náčelnickou chýí.e vetchá a dírami do ní fouká ale vdy je léto! Ostatně nedostatky se dají snadno napravit. Vichnihotně pomohou dívce starou chatu obnovit.

ak’se astná chvíle, nyní Minehava Usměvavá dostala do sokolího rodu na Pustém vrchu.

čer si v náčelníkově chatě dlouho povídali o dneních událostech.

mi jen divné, proč se Minehava tolik ulekla, kdy uviděla Bobry. Copak se znají?

nehavě asi něco je

ková je neivá, neúčastná, sotva promluví

chvilce odmlčení řekla Sivá sokolice: Mně se zdá, e ji potkalo něco tuze zlého. Připadá mi, jako la v sobě ránu hodně bolestnou

to záhadná dívka

e hezká je!”

oná e právě to bylo její netěstí



nás jí bude dobře. Budeme mít rádi tu dívku Prabábou nám seslanou.”

mně se ti Bobři jaksi nezdají.” Mně se také moc nelíbí.”

lá ten Silný bobr. To je hrubec

Nu, Bobři přili s kupci a s nimi opět odejdou jako kdy vítr napadané listí odfoukne

A budou pryč!” A Minehava zůstane!” Bude-li se jí u nás líbit

pen a Píďa napásli krávu a pak ji na noc zavedli do zavřené ohrady.

UPEC ARUN

pecký náčelník leí v horečce. Čaroděj Vivaa se namáhá ze vech sil, aby nemoc zaehnal, ale nedařto. Kupec slábne a jen občas nabývá vědomí. Tu vyhání své společníky a trpí u sebe jen Silného

bra. Ten se mu nějak zalíbil. A Silný bobr opravdu kupce starostlivě oetřuje. Nikoho k němu nechc

stit, e prý nemocný potřebuje klid. Často i v noci přespává v kupcově haluzně.

to nouzová chatka, postavená jako stan z větví. Střechu má pokrytou koemi a stěny vycpané mecheny. Kupec tu má uschovány i své nejcennějí zásoby, zejména pazourkové pecky. Ostatní kupcova drpostavila své stany vedle, i Bobři tu mají pro sebe nevelikou haluznu. Nevadí jim, e jsou v ní trochsněni, stejně jí pouívají jen za deů.

es, druhý den po příchodu Minehavy na Pustý vrch, sedí Silný bobr před kupcovou haluznou na karostřed svých druhů a radí se s nimi.

e to tak, e astná chvíle je ivá. Nějakým záhadným způsobem se octla zde a byla přijata do ochranykolího rodu.

přece je to moje ena! Sám jsem ji unesl z rodu

edvědů na Veliké řece,” obhajoval Silný bobr své stanovisko. Mám tedy na ni právo a patří mně!”chý bobr připojil svůj souhlas.

os se ti zdařil, nechytili tě ani ti dívku nevyrvali zůstává tedy tvou a musí zůstat u tebe, a chce ne

chce. Tak bývalo odjakiva!”

ké si to myslím,” vypravil ze sebe Koktavý bobr. Nanejvý by mohli Medvědi ádat od tebe nějaký dusmířenou.”

i jen přijdou!” zasmál se pyně Silný bobr.

, takové to zrovna není, jak tu povídáte,” vyslovil konečně své mínění i rozváný Černý bobr.

ak je to tedy, pověz!” vybuchl samolibý Silný bobr.



k je to: Tys, Bobře, unesl dívku, pravda, a také podle zvyků by byla nyní tvoje. Ale nezapomeň, e tsmrt nemocnou opustil. To neučiní manel eně proto ti u nepatří!”

la, Černý bobře, já tě přesvědčím, e astná chvíle je má! Půjdu a vezmu si ji!” Silný bobr byl citelnčen přítelovou výtkou.

ní se vyslovil i zdrelivý Noháč: Jsi trochu prudký, Silný bobře! Není to tak jednoduché, jak si mysná chvíle je nyní v ochraně Sokolů, a ty si ji nemůe jen tak vzít. Jistě by tvrdě hájili své domácí prle by se nám vedlo, kdybychom chtěli dívku odvést násilím. Radím ti tedy, aby sis dobře rozmysli

ce počít!”

to slova nejstarího druha silně na vechny působila. Byla pravdivá a moudrá.

mocný kupec v chatě zasténal. Silný bobr se zvedl a veel do haluzny. Vchod za sebou zastřel sputěeinou.

k znám Silného bobra,” pravil dobromyslný Kokta k svým druhům, neupustí od astné chvíle. Ale řím, brai, rovnou, e nebylo hezké, kdy jsme ji ubohou, víc mrtvou ne ivou, nechali leet na břehu. Ko

m si na ni od té doby vzpomněl a hádal jsem, co se s ní asi stalo

á pravdu, nebylo to od nás hezké,” přisvědčil černý bobr. Ale měli jsme zůstat u ní a umřít s ní?”

neumřeli jsme my ani astná chvíle,” pravil Kokta. A jen bych rád věděl, jak se sem mohla samotstat. Takový kus země oputěným krajem

Bobři, leící v stínu bříz, začali vzpomínat na cestu po Veliké řece a na svou dalí pou a sem na Pusth.

hdy, kdy zanechali umírající dívku na břehu Otce vod, myslili, e pojedou klidně dál po řece, a jehutný proud zanese do nějaké příjemné, zvěří a úrodou oplývající země. Tam doufali nalézt nový

mov.

k se to ve změnilo!

pluli tenkrát jetě ani půl dne a spatřili na břehu osamělou hlídku tří muů. Nebylo tu nebezpečí, i přehu a utábořili se u hlídajících muů.

chle se s nimi seznámili. Byli to tři Sokoli odkudsi zdaleka, kteří tu u řeky u několik dní čekali napce vozící po řece zboí. Chtěli od nich nakoupit pazourkové pecky.

ak si tak povídali, vykřikl hlídající Sokol, e se blíí proti vodě nějaké lodi.

kutku, připlouvaly čtyři lodice, značně zatíené zboím, byly to nepochybně lodi kupecké. Sokoli za

lavící se kupci uvítali příleitost k odpočinku a k přistání.



právěli lámanou řečí, e mají namířeno a k velkým ostrovům u prahů na Veliké řece. Tam chtějíměňovat své zboí hlavně pazourkové pecky. Tři těké pytle jich měli a kromě toho sůl a jiné hledanoí.

kolové se zaradovali, e kupci vezou pazourky, a hned ádali, aby jim nějaké prodali.

avní kupec, Arun, jen mluvil dost dobře zdejí řečí, nejevil vak mnoho chuti, aby zde obchodoval. azourky jsou ji pevně určeny pro tři hraditě, na árce, na Zámcích a na Rivnáči. Tam na ně u netrpě

kají.

bři začali kupcům vyprávět, e právě z té krajiny na Veliké řece prchají před černou smrtí. Líčili bpení tamějího lidu, jen houfně umírá stranou nákazou.

pec Arun poslouchal vecek vyděen. Děkoval pak Bobrům za jejich varovnou zprávu a pravil, e byí cesta vedla vstříc jisté smrti. Nezbývá mu ne vrátit se domů. Nyní pak byl u ochoten prodat Soko

cek, kolik by jich chtěli. Sokolové si hned ádostivě vybírali pazourkové pecky, ale neměli s sebouein na výměnu. Za koeiny, které mohli nabídnout, dával jim kupec jen několik málo pecek. Sokolovhlíeli s lítostí na pytle krásných pazourků. Měli vak dobrý nápad.

, kupci, u nepoplujete na Velkou řeku, a vrátíte se. Nue, zajděte si nyní s námi do naeho kraje, kde azeno několik rodů. Mají koeiny, obilí, vosk, parohy i jiné věci, ale tuze potřebují pazourky. Učiníbré obchody.”

pci se o tom dlouho radili a Arun nakonec prohlásil :

ohli bychom s vámi do vaí země, ale nae lodi nemohou plout po suché zemi. A máme s sebou málouneseme vecky zásoby zboí a potravin. Nemůeme tedy jít s vámi za obchodem.”

koli byli zklamáni. I kdyby oni tři pomohli nést náklady, nestačilo by to.

unův zrak padl na Bobry.

Bobři, jste si získali nai vděčnost za svou zprávu. Hledáte nový domov, nu pojeďte nyní s námi dmě! Dostane se vám přátelského přijetí. Já, Arun, budu vám rád ve vem nápomocen.”

bři s radostí uvítali tuto dobrou příleitost, jak by mohli bez starostí získat nový domov. Hned kupcli, e tedy s nimi pojedou do jejich vlasti, a nabídli se, e by jim ochotně pomohli nést zboí do zemkolů, kdyby o to stáli.

el večer a při společném táborovém ohni se o tom povídalo dlouho do noci.

ak se kupci, Sokoli i Bobři nakonec přátelsky smluvili, e se ráno společně vydají na cestu k rodůmem Pustého vrchu.

ězdnatá noc jim vem přinesla příjemné sny. Kupci ujdou smrti a dobře vymění své pazourky. Sokoatří svému rodu i sousedům ádoucí surovinu na pazourkové nástroje, Bobři se potom dostanou s kunové země, kde najdou domov a kde se budou dobře mít, tam bude půdy dost, dobytka dost, pazou

st. Ve bude krásné



no pomáhali Sokolové i Bobři kupcům vynáet náklady a ukrýt lodice do hustého rákosí v ústranípého ramene Otce vod. Na kadou loď kupci upevnili znamení, které zabezpečovalo ochranu mocnchů a bylo výstrahou před odcizením. Netěstí by stihlo kadého, kdo by si troufal loď odvézt nebokodit.

kolové pak vedli karavanu, obtíenou náklady, k dalekému Pustému vrchu.

vý den minul dobře. I druhý skončil astně. Třetího dne, kdy Sokolové ukázali poutníkům na lesnatoátenskou horu a vpravo od ní odloučený Pustý vrch, těili se vichni na brzký odpočinek u cíle.

ak neastná příhoda jim zkazila dobrou pohodu. Přecházeli skalnatou rokli a při zlézání pískovcovýal vypadl dvěma Bobrům z rukou těký pytel s pazourkovými kameny. Sklouzl a řítil se těsnou stríboko dolů. Kupec Arun, který plhal za Bobry, chtěl zachytit padající pazourky, ale těký ranec ho s

bou. Dole ubohého kupce vecko zasypalo.

el pod skálou v písku s rozraenou hlavou a zlomenou nohou. Natěstí zůstal iv nezabil se.

Pustý vrch dorazila karavana s těce raněným Arunem na nosítkách, nouzově připravených z někol

ví.ný bobr vyběhl z kupcovy haluzny. Byl velice vzruen a volal:

zourkyjsou pryč!”

bři vyskočili a Silný bobr je uvedl do chaty.

pec chtěl, abych mu ukázal pytle s pazourkovými peckami,” vykládal Silný bobr. Hmátl jsem domady zboí, ale tři rance s pazourky nikde

bři pomáhali hledat a vecko v chatě přerovnali. Kupec je z lůka napjatě pozoroval.

era tu být nemůe ztratit!” naříkal Arun. Já chtít prodat vejkaljedna pecka a pytel nebýt

ný bobr napověděl Arunovi, e není jinak, neli e se

koli tajně zmocnili pazourků, po nich tak velice tou-

,

c nebylo platné usilovné hledání. Pazourky se nenaly. Sběhli se i Sokoli a velice se podivovali, e ácné kameny mohly ztratit. Nebylo slýcháno, aby se v sokolím rodě kdy něco ztratilo. Na Pustém vní zlodějů! Proto byl náčelník Zlomený nů velmi dotčen, kdy se o ztrátě dověděl. Nařídil přísnéetřování. Jméno rodu musí být očitěno stůj co stůj!

čelník uhodil nejprve na vecku kupeckou druinu i s Bobry, zdali některý z nich sám pytle neschova



y se nikdo nepřihlásil, provedl u vech přísnou prohlídku, a se Silný bobr rozkřikoval jak chtěl. Nenic. Rozezlení Bobři se zaklínali a odmítali jakékoli podezření.

koli spolu s Bobry znovu zevrubně prohlédli Arunovu haluznu a pak i ostatní stany kupecké druinye marně hledali, tím více vichni nadávali na neznámého zloděje. Nakonec musili zklamaně vyznatnenali. Jedině u Silného bobra byl objeven řemínek, kterým byl zavázán pytel s pazourky

e byla to klamná stopa, nebo Silný bobr rozvázal pytel na pokyn Arunův, kdy vyndával několik peprodej, a prý zapomněl pak pytel opět zavázat.

tom náčelník nařídil stejně přísnou prohlídku v celé osadě. Sám dohlíel, aby se vecky chaty, zásobípky, stany, přístřeky a ohrady důkladně prozkoumaly.

pytle kamenů,” řekl náčelník, nemohou jen tak snadno zmizet. Není to přece ípek nebo alud. Pytlekde v osadě být musí. Viděli bychom, kdyby někdo pytle odnáel. Nai hlídači bdí i v noci. Pytle najěda tomu, kdo se provinil a nae jméno zhanobil!”

chni kupci i Bobři pomáhali hledat. Silný bobr byl obzvlá přísný, i loe v chatách rozhazoval a pod

einami hledal, v zásobních jámách oural a vude vlezl.zdě večer, skoro ji za tmy, prohlídka skončila. Bez výsledku. Také hledači, vyslaní pátrat do polí honků, na pastvitě, do blízkých hájů a lesů, vraceli se s prázdnem. Pazourkové pecky jsou nejspídobro ztraceny.

pec Arun se zlobí a náramně se rozčiluje. Ztráta drahocenných pazourků ho div nezabije. Hrozí, evede z domova silný zástup, který ho pomstí. Na Pustém vrchu se mu pazourky ztratily, je tedy sokd za ztrátu odpovědný. Nebudou-li pecky vráceny, běda Sokolům! Arunovi lidé jim vezmou dobytepálí chaty, polapou políčka. Chorý kupec ustavičně naříká a posílá unaveného Silného bobra znov

ova, aby jetě hledal.

kdo v osadě nepamatuje nic takového.

kupcově chatě sedí Silný bobr na palku a pomalu přikládá na oheň, aby bylo trochu vidět. Arun se chu upokojil, byl nejspí u hodně zesláblý. Mluvil tie, co říkal, nesměl nikdo slyet.

avil, e Silnému bobrovi plně důvěřuje a e mu svěří, co nikomu. Rekl, e asi u dlouho nevydr í naivuo smrti a Bobr putuje s Arunovou druinou do jeho domova, kde zanechal statného syna Gelu. Tom

řídí jeho odkaz pomstu na rodu Sokolů!le Arun vyznal Bobrovi, e není kupcem, nýbr ve skutečnosti je vyzvědačem svého kmene. Byl vysy v této zemi pátral, kde tu mají velká stáda dobytka a bohatství koein. Jeho kmen je připraven semadnout, čeká jen na pokyn. A v této zemi jsou hojná stáda zde kolem Pustého vrchu i dále k východu dověděl a té i to, e sem lze proniknout nepozorovaně po skrytých stezkách půlnočním pralesem apadnout na zdejí rody náhle, znenadání. To zabezpečuje jistý výsledek a snadné vítězství. Silný bove vypoví jeho synu Gelovi a nech pak vede výpravu za bohatou kořistí. A přitom potrestají Sokolizelé pazourky.

pec se odmlčel. Těce oddychoval. Bobr napjatě poslouchal a jen očima moural. Arun jetě dodal:



tvá věrnost tvá pazourky a je najít!” ‘3ÍJ

ný bobr kupci slíbil, e vecko věrně splní.

un upokojen usnul. Bobr ho hlídal a do rána.

no přiel čaroděj Vivaa a znovu zaháněl kupcovi zlou nemoc zaříkáváním a nakuřováním. Silný bobel, aby se u svých druhů najedl. Byl hrdý na úkol, který mu kupec svěřil. Měl toho plnou hlavu, vakc ani mnoho nespal.

j, Silný bobr bude slavný a mocný! A astná chvíle bude jeho! I pazourky budou jeho vak u jeho jsný bobr je chytrá hlava!

nku pohovořil krátce se svými druhy, avak o nočním hovoru s kupcem jim neřekl. Potom zael kousa viděl, e Sokoli sami jetě horlivě hledají zmizelé pazourky. Měli to od náčelníka přikázáno. Bob

mu pohrdlivě usmál a pyně kráčel dále.

usí mluvit se astnou chvílí. Zkusí to po dobrém, tak bude nejlépe. Je dobré mysli, ve se mu daří aokojeně si pohvizduje.

br má dnes opravdu těstí. Dívka sedí před chatou a ostrým pazourkovým noem si vykrajuje z kůe nánky.

nehava se dívala na blíícího se Bobra jako na někoho zcela neznámého. Kdy přiel u blízko, vytrhlo ze sna a lehce vykřikla.

ejdi, odejdi odtud, Bobře,” zvolala a rukou ho hněvivě odháněla.

ná chvíle! Moje astná “

chci tě vidět!”

y mi tě tvůj otec Bouřňák dal před celým medvědím rodem! Neodmítej mě, nechci ti ublíit! Chci ti -“

návidím tě jako vecky mue tobě podobné! Jste zlí, falení, zrádní! Nic nechci od tebe slyet jdi u!”

zčilená dívka metala po Bobrovi trávou, hlínou, kameny, proutky, vím, co jí padlo do rukou.

ný bobr pohodil uraeně hlavou a odeel.

uel daleko. Z náčelnické chýe vystoupil Zlomený nů a zavolal na něho, aby se vrátil. Bobr uposlec

yel jsem, e má něco s Minehavou. Co je mezi vámi?”

nehava je má ena. Jmenuje se astná chvíle. Její otec, náčelník Medvědů u Veliké řeky, mi ji dal.chtěla jít se mnou a já jsem ji tedy unesl. Plul jsem s ní po Veliké řece, a ona mi z jednoho leení udivnou cestou se dostala a sem na Pustý vrch. Ale náleí mně.”



k vysvětlil Silný bobr svůj vztah k Minehavě. Z chýe vyla i Sivá sokolice. Při li i Vivaa, Vlkou akolik jiných rodáků. Zvědavě poslouchali.

tedy chce, Silný bobře? Jsi ná host a my rádi vyhovíme tvým spravedlivým přáním. Věz vak, e inehava je naím hostem a e bychom nedovolili jí ukřivdit.”

chci? Vzít si, co mi patří! Minehava je moje. Jsem jejím pánem! Takové je právo muů.”

vá sokolice vystoupila před Silného bobra. Řekla s důrazem :

volává se práva, Bobře, budi tedy! Staň se podle práva a dávných zvyků! Myslím, es řekl, e Minevá ena. Proto ádá, aby se připojila k tobě a la s tebou, kamkoli půjde

k jest, Sivá sokolice. Moudře mluví!” Silný bobr si pochvaloval slova matky rodu a jeho tvář seasnila.

slechni mne do konce, Silný bobře, a nech má slova nejsou jako drobné rybky, které sítí proklouznizí! Řekla jsem, e mu si bere a vezme enu opakuji: bere a vezme. Zena pak ho následuje do jeho co, tak tomu u vás, Bobře! Ve vaich rodech je mu pánem a ena je jeho majetek. Ale Pustý vrch nenliké řeky a u nás platí doposud starodávné právo en. U nás je ena matkou rodiny a její hlavou. Chc

který mu enu z naeho rodu, musí opustit svůj dosavadní rod a musí se usídlit u své eny

nehava je pod ochranou naeho rodu, a proto ten mu, který ji chce mít za enu, musí se usadit u nás

tomto výkladu Silný bobr měnil barvu v obličeji. Chtěl něco namítnout, avak Sivá sokolice na todbala.

dle naich odvěkých řádů nemusí Minehava odejít s tebou, Bobře, nýbr naopak ty musí k Minehavěde-li si tě dívka přát za mue. Nebude-li tě chtít, nedopustíme, abys dívku nutil. U nás nemá mu eněroučet oba jsou si rovni a oba jsou stejně svobodni!”

ný bobr stál překvapen a s otevřenými ústy.

rávně, Sivá sokolice,” potvrdil náčelník pravdivost toho, co matka rodu vyslovila. Jak nás tu vidí

bře, vichni mui jsme se přienili do zdejího rodu. Já sám pocházím z rodu Zubrů, tuhle Vivaa jeevec, Vlkou je Sojka, Puclík je Lika, Slídil a Křikavec jsou Zubři, Tuhý kořen je Medvěd. Vichni

ustili své staré rody a přili za enami na Pustý vrch. Zůstali jsme v rodu Sokolů. Děti jsou přecetčiny, to snad zná. Nue chceme-li být u dětí, musíme být u matky v její osadě. U vás dostávají děténo i majetek po otci, kdeto zde děti mají jméno i rodovou příslunost po mámě. Vechny eny i děti,h tu na Pustém vrchu je, jsou Sokolové a Sokolice. ádná ena nejde za muem, nýbr vechny zde zůstvdy. Jen mui sem přibývají jako manelé k svým enám Sokolicím a jsou i nadále členy svých starýcdů, z nich poli. Rozumí tomu, doufám, milý Bobře, a pochopí, e ti Minehavu vydat nemůeme. Chcedi nebudeme jí v tom bránit ale pak vstoupí do naí osady a bude naincem.”

ný bobr snad ani nechápal ve, co mu teď náčelník řekl. Otevřel ústa jetě víc a vyjeveně vykulil oč



rozuměl vak tolik, e mu podle zdejího řádu Minehava nepatří a e mu ji Sokoli nevydají.

Bobra tuze rozhněvalo. Rozkřikl se, přičem na místě poskakoval:

ke? Nedáte mi ji? To a si ji, u Velikého ducha, raději sám Ďas vezme, kdy ji nemám mít já!”

kovéto hrozné zakletí působilo na přítomné jako hromový úder.

vaa hned vykročil k rozpálenému Bobrovi a přísně mu řekl:

volal jsi Zlého, Bobře, a slyel to Veliký duch. Slyeli jsme to my vichni i Zlý! Nevezme ji těch sloět. Tys postoupil dívku Zlému a Zlý si pro ni přijde. Neví, cos způsobil svou nerozváností!”

čelník poslal pro Minehavu, aby jí to oznámili.

vedli dívku, rozpačitě se usmívající.

čelník Zlomený nů se jí optal:

á Silného bobra?”

vka se podívala, na koho jí náčelník ukázal, a její úsměv se proměnil v hněvivý odpor: A mne nechchci ho!” Náčelník řekl:

ný bobr ádá, abys la k němu.” Nikdy!” vpadla dívka rázně. Nu, vdy my tě, Minehavo, nedáme!” Jám ráda!”

sly jetě! Silný bobr se slavně zaklel, e tě raději nechá Ďasu, kdy tě nemá mít sám!” Dívka se usmádbám, co Silný bobr dělá!”

ochotna podstoupit zkouku strané noci, která rozhodne, zdali si tě Zlý vezme?”

vka se znovu usmála. Jistě si ani neuvědomila, oč tu běí.

di tedy!” vyhlásil čaroděj. Minehava se dobrovolně vydá v moc Zlého, a tím nás zbaví jeho případby. Nebude si moci myslit, e mu ji nechceme vydat. Bude-li chtít, vezme si tě, nebude-li chtít, nec

dotčenu.”

k k tobě nebude mít Silný bobr ádných práv a opustí sokolí osadu. Vivaa poví podle větebních znay se zkouka strané noci vykoná.”

k řekl náčelník a vichni přítomní pokyvovali hlavami.

prve teď se Silný bobr vzpamatoval. Namítal jetě něco, ale nikdo u toho nedbal. Věc byla rozřeendle platných obyčejů. Rod Minehavu Bobrovi nevydá a o dalím rozhodne zkouka.

vka se stále usmívala, jako by se jí to ani netýkalo. Vichni viděli, e má po horečkách jetě mysltřenou, nelitovali ji vak, nebo to pokládali za důkaz zvlátní přízně Velikého ducha. Věřili, e poma

věk je astný člověk. Nic ho netrápí, nemá starosti, ije jako dítě.



běhli Bobři volajíce: Kupec umřel!”

lbábo, ochraňuj nás před zlobou Arunova ducha!” zvolal náčelník.

chni pospíchali k Arunově chýi. Čaroděj Vivaa a Silný bobr první.

SNÍ DOBRODRUSTVÍ

starém úhoru jdou k lesu tři hoi: Lupen, Píďa a Bčhoun. Kde je jeden, tam jistě ani druhý a třetí n

eko. A kdy něco provede jeden, má v tom prsty dozajista i druhý a třetí.

es Píďa zvábil oba své druhy do lesa. Zaslechl mezi mui, e se někde v Údolí ptačího zpěvu, a usledního pastvitě blízko hranic zubřího rodu, toulá nezvěstná kráva, poslední kus ze zaběhlého dob

i, to by bylo něco!” lákal Píďa. Najdeme tu krávu!”

dívat bychom se po ní mohli,” povoloval Běhoun. Ale ve skalách jsou medvědi,” dodal zdrenlivě

edvědi? Posledního tam nai sloili před dvěma lety

c se nebojte, hoi,” dodával druhům mysli Lupen.

to by nai mui koukali, kdybychom tak krávu přivedli,” zvolal Píďa. Jdeme!”

o by myslil, e hoi byli v lese divocí, e křičeli a honili se, byl by překvapen. Jetelístek byl v lese zhoval se váně. Les je tajuplný, velkolepý chrám a kadý, kdo do něho vkročí, mimoděk ztichne a zvi ji ledaco pochytili z loveckých způsobů, dovedli se jim přizpůsobit a krotili svou bujnost. Nikdoh zbytečně nepromluvil, a kdy přece, ztlumil hlas. Vyhýbali se suchým větvičkám v cestě, aby

způsobili ramot, ostraitě pozorovali vecko kolem sebe a nic jim neulo.raně neměli ádné, jen Lupen měl za opaskem zastrčený pazourkový noík vlastní výroby, zatmelenýstěné rukojeti. Píďa měl hůl, kterou si odstrkoval z cesty pichlavé ostruiny, a Běhoun měl kolem hlčený prak kousek měkké kůe s dvěma tenkými řemínky. To byla vecka jejich výzbroj na dobrodrupravu. Ale hoi se nebáli. Hloupě do nebezpečí nevlezou jsou přece dost opatrní a vlků a rysů sebojí. Medvěd se jim sám z cesty uhne tak jaké strachy?

k - kjik - kjik!”

volá asi luna tam z těch buků,” hned rozpoznal Lupen.

i se zastavili a poslouchali, zdali se krásný pták jetě ozve.

byl nejspí datel,” uplatňoval Píďa své lesní zkuenosti.

- kji - kjik, kjik!”

yí, Píďo?” hájil se Lupen. To je luna! Datel volá klií, glik, glik, glik! A jetě vdycky přidá mi é ée ně. To je rozdíl! A pak, datel nelítá na buky, ten má raději smrky a borovice.”



k je to strakapúd, Lupene!”

pen dobře znal polní i lesní ptactvo a nedal se zviklat. Ne, Píďo! Strakapúd volá gik gik! To zní pak. A zavolá jen jednou, a my jsme lunu slyeli dvakrát. A jetě něco: strakapúd si vdycky zabubnujeice rychle do stromu

o neslyíme.”

tak je to luna,” poddal se Píďa a tři hoi se zadívali na krásného ptáka, jen přeletěl mimo ně.

eď, hoi, dejte pozor! Zavřete oči a říkejte si nae rozpočitadlo. A je přeříkáte, otevřete oči a něcodíte!” přikázal Lupen a oba druzi hned poslechli.

tichu si říkali:

kis, benkis, drcalína,

set ovec kadá jiná.

í myka, jeek za ní,

chytne, bude po ní.

e ten jeek, kde je myka?

a si je vzala lika.

j ty, liko, dej je sem,

tě spolkne černá zem!”

říkali, otevřeli oči a udiveně se rozhlíeli. Lupínku, kde jsi?”

pen nikde. Ztratil se tajemně. Neslyeli, e by odeel nebo odběhl.

pínku, kam ses nám schoval?”

edali, ale po Lupenoví ani stopy. Volali jej a v jejich hlasech bylo znát chvění bázně. Nevzal Lupí

ý duch? Tu zaslechli medvědí zabručení.ulekli se příli, nebo hned tuili, e se jim to asi ozývá zmizelý Lupen. Dívali se tuhle, tamhle vdy nedaleko!

vé zamručení.

tud to bylo!” zvolal Píďa a přiskočil k dvěma koatým smrčkům. Viděl vak jen hustou sple prohnutví. Skočil k habrovému mlází a rozhrnul je. Lupen nikde.

mbrmbrmbrm!” s hlasitým medvědím mručením se pojednou rozevřely sklopené větve koatého smnich jako z jeskyně vystoupil smějící se Lupen.



hle je, hoi, můj smrček, mám v něm tajnou skrý. Pojďte se podívat!”

pen nadzvedl sehnuté větve, aby bylo vidět dovnitř smrku. Větve byly dlouhé, husté, bohaté chvojíjspodnějí se plouily po zemi.

ďa i Běhoun uviděli, e uvnitř stromku jsou suché, překáející větve u olámány, take bylo mono volněném místě dobře sedět, ba s opatrností i stát. Oba hoi to hned zkusili a pochvalovali Lupenovíbrý úkryt. Veli se dovnitř i oba najednou. A zvenčí je nebylo vůbec vidět.

deti tu ani trochu nezmoknu,” liboval si Lupen. A teď, hoi, musíme dále, kupředu!”

potom hezký kousek a najednou se zastavili, jako by zkameněli.

slouchají, co se to lesem ozývá

kési úpění a opět a opět.

chové nás varují. Dejme si pozor!” zaeptal Běhoun a potichu přistoupil těsně k oběma druhům.

by mohl být lidský hlas,” rozpoznával Píďa. Ale kde by se tu vzal?”

deme k tomu blíe,” rozhodl Lupen a opatrně, ale bez velkého strachu vykročili.

chvíli bylo znova slyet úpěnlivé volání. Nebylo to u zdaleka. Hoi jetě popoli a zaúpění se ozvalově před nimi a vycházelo přímo ze země

c zvlátního tu nebylo vidět. Co to je? Hoi stáli bezradní. To asi opravdu duchové na ně volají

ocná Velbábo, stůj při nás!” eptají si.

elístek pohlíel na sebe nejisté. V očích strach z čehosi neznámého. Mají utéci?

pen učinil váhavě několik kroků a vykřikl přidueně:

dy něco je! Pojďte sem!”

uzi hned k němu přispíili.

je stará vlčí jáma,” poznal hned Píďa.kdo v ní je! Spadl tam

ekl Lupen a hned odsunul několik velkých větví poloených přes hlubokou jámu. Oba druzi mu pomdházeli větve stranou, aby bylo vidět do jámy.

kutku v jámě se někdo krčí! Nějaká ena!

tu chcete, haranti? Vás jsem nevolala,” hněvivě lála ena z jámy.

je přece Vrtilka!” poznal ji Lupen a natahoval ruku do jámy, aby zachytil bezmocnou enu. Ale ta s



vrátila a na Lupena u ani nepohlédla.

dáme jí nějakou silnějí větev,” radil Lupen a společně s druhy postavil do jámy dlouhé břevno.

y se dřeva, Vrtilko, a my ti pomůeme ven!”

e Vrtilka kopla do břevna, e se skácelo, a prutem lehla po chlapcích, e stěí od jámy uskočili.

hněte, kluci, o vai pomoc se neprosím!” zlobila se Vrtilka na nezvané zachránce.

i odstoupili a radili se.

e co?” začal Lupen. Nemůeme nechat Vrtilku v díře. Přivoláme jejího mue. Není to odtud daleko. Thoune, bude za chvíli zpátky na Pustém vrchu. Řekne tam vejkalovi, e jsme tu nali Vrtilku spadla iny. My tu zatím počkáme a vejkal si Vrtilku potom u nějak vytáhne.”

ebo ji raději nechá dřepět v díře!” dodal Píďa. Lupen pohlédl na své druhy a viděl, e souhlasí s jevrhem.

houn se bez odkladu rozběhl a zmizel. Oba zbylí hoi usedli pod strom a trpělivě čekali. Vrtilka sečas znova ozývala.

pen na ni zavolal, e pomoc přijde brzo. Vrtilka hned odpověděla:

čekám na ádnou pomoc,” a úpěla dále.

lynula hezká chvíle a lesem zazněl známý hvizd sokolího rodu.

a, vejkal!” poznal Lupen znamení.

ýchaný vejkal přiběhl k jámě.

ilko, přiel jsem ti na pomoc! Nestalo se ti nic?”

ohl jsi zůstat doma,” ozvalo se mrzutě z jámy.

kal se dlouho nerozmýlel. Uviděl nablízku několik balvanů a hned valil jeden k jámě. Hoi mu pom

tilka přece jen asi chtěla vzbudit soucit. Hlasitě bědovala, třebae u příčinu neměla.kal na ni zavolal: Vrtilko, hodně naříkej!”

ovna ne!” zněla odpověď a nářek v tu chvíli přestal.

tilko, postav se tuhle ke stěně, já tam shodím kámen!”

i mě nenapadne, zrovna si stoupnu jinam!” vejkal svalil balvan do jámy. Dej pozor, Vrtilko, shodíě jeden kámen.” Sházej si jich kolik chce, ani se nehnu!” Buch! Druhý balvan spadl na první, ale t

křivo.



tilko, tenhle kámen nesmí srovnat na ten první! Nech jej tak, jak je nakřivo!”

ys věděl, srovnám je na sebe!”

e teď, Vrtilko, a na ty kameny nestoupne spadla bys!”

mi zakazuje? Vylezu na ně, zachce-li se mi.” Ale ruce nezvedej do výky!” Proč bych nezvedla,ednu!” Nechytej mě za ruku!” A u tě drím!”

opírej se nohama o stěnu jámy!”

du se opírat, jak budu chtít!”

k dobře, ale aspoň neklekej na okraj jámy!”

si kleknu, kam chci třeba sem!”

eď ani u nemusí děkovat Velbábě, e ti pomohla.”

poděkuji, abys věděl, vím, co se patří

kuji ti, mocná Velbábo, es mě z jámy vysvobodila a e jsem s tvou pomocí astně vylezla!

kouká, vejkale, jak pěkně jsem se dostala ven! Ty bys to, to se ví, nikdy nedokázal!”

kal pokynul na pozdrav Jetelístku a odvedl si Vrtilku domů.

ě neli se Vrtilka vydala na cestu k domovu, zavolala na hochy:

vy, klackové, co tu děláte? Proč nepomáháte pást ovce nebo prasata? Proč bloumáte v lese, he?” Atou bylo slyet její hubování: Nařezat jim, lajdákům!”

i zapíchali kolem hluboké jámy několik výstraných větví a li dále hledat ztracenou krávu.

dlouho, a po krávě ani stopy. Les byl nyní divočejí a pochmurnějí. Do těchto míst hoi málokdybloudili. Je to blízko hranic rodového území. A děti měly přísně zakázáno zacházet a k hranicím.

ytnou vás sousedé Zubři a zabijí vás,” straily matky děti, aby nechodily tak daleko.

elístek vak věděl, e hranice rodového chotáru jsou nápadně označené, a el bezstarostně dále.

přijdeme k hraničním stromům, vrátíme se,” rozhodl Lupen.

sem u nich jetě nebyl,” vyznával Běhoun.

u to stromy v polovině přesekané,” poučoval ho Lupen. Stojí na dohled jeden od druhého a označnice. Za ně nesmíme. Ani Zubři nesmějí sem, na nai stranu. Hraniční stromy stojí jen proti chotárubrů, protoe jejich země tady sahá dost blízko k naí

e tamhle na druhé straně, na Pustý vrch, tam můeme jít lesem třeba celý den, a k hranicím nedojdem



ě nikdo nebyl u hranic ve Velikém hvozdu

n se táhne pořád přes hory a doly a nemá konce.”

eďte, hoi, tady je vidět do údolí! U se mi stýská po slunci, pojďme tam!”

kná lučina je dole a nějaký potok tam teče

tok ? To tedy je jistě Údolí ptačího zpěvu. Jděme tam!”

i sestoupili příkrou strání dolů a rozběhli se po květnatém paite.

stavili se u potoka. Jejich oči se těí pohledem na líbezný kout země. Stráně jsou po obou stranách mé a skalnaté. Ze svěí zeleně bříz a hloí vyčnívají hradby a věe pískovcových skal.

tu pěkně,” vydechli hoi. Takový klid a mír!”

r mír?

příli vysoko nad hlubokým dolem se objevila na světlé obloze tmavá tečka. Asi nějaký dravec, nehujec. Nedaleko hochů přeletěla napříč údolím bělavá hrdlička

vidí dravce nad sebou a letí vzhůru do stráně. Dravec se snesl nízko a ene se za hrdličkou a rychleJe to skutečně krahujec, útočí vodorovně, nikoliv shora jako sokol.

dlička v zatáčce zpozorovala nepřítele a hned zahnula za skalisko do hustého křoví, aby se zachrá

i, napjatě pozorující krahujcův útok, si oddechli. Přáli hrdličce, aby zlému nepříteli unikla.

e u tu byl mikem krahujec. Letěl tak prudce za hrdličkou, e si hoi myslili, e se najisto rozbije o skáak v posledním okamiku, ne narazil na skalní stěnu, roztáhl krahujec ocasní péra jako vějíř a skloů. Současně křídla postavil svisle. Tímto pohybem naráz zabrzdil svůj bleskový let. Zaumělo to a

chům a krahujec se těsně před skálou zastavil. A hned zmizel v houtí za hrdličkou.

chlapcích se zatajil dech. Dopadne krahujec svou obě ve spleti listnatých větví? Unikne mu hrdličk

krahujce, úasně hbitého, neplatí ádné kličkování.ná hou není pro něj neproniknutelná, větve mu nepřekáejí.

chvilku vzlétl krahujec z křoví za skálou, v pařátech ubitou hrdličku

elístek se dlouho díval za sveřepým vítězem, dokud ho bylo vidět.

k se hoi napili čisté vody z bublavého potoka a uvaovali, kudy dál.

e stopy!” bystře upozorňoval Píďa.



kutku, po břehu potoka vedly stopy. Jsou lidské, to Jetelístek poznal hned, ale jsou jaksi drobné, le

tudy děti a není tomu dávno,” svědčil Lupen znalecky.

osady na Pustém vrchu dnes do lesů v tuto stranu nely ádné děti. Tudy táhly nějaké cizí. Poruily tímvo domácího rodu.

dívejme se za nimi!” vybídl Běhoun.

Jetelístek se hned vydal na výzkum po záhadných stopách. Údolí brzo trochu zatáčelo. Kdy přili hoyb, otevřel se výhled do dálky. Ale ani nyní nebylo vidět nikoho v údolí. Jetelístek usoudil, e děti daleko napřed.

bře e táhly,” ulehčoval si Píďa. Kdybychom je tu zastihli, zle by se jim vedlo! Ani desíti bychom ekli!”

pen i Běhoun souhlasili.

om hoi zaslechli veselý křik, smích a bezstarostné volání. Hned byli na zemi a plíili se podle potoyti vysokou trávou i vrbovým křovím.

zo viděli hlavy dětí, míhající se nad vzrostlou trávou. Přilezli jetě blí a tu se jim ukázala nevelikádní tůň a v ní koupající se děti, větinou dívky, ale i několik drobných chlapců. Vesele skotačili.

břehu tůňky leely odloené sukničky a halenky, hrubé plátěné i lehké koené.

houn zaeptal: Mají tu jahody v koíčkách!”

da poznamenal: Ty holky jsou jistě Zubřice, slyíte, jak ječí? Jahody jim vezmeme! Máme na to práu tu na naem!”

hned popadl dva koíčky, narychlo upletené ze stébel trav. Běhoun i Lupen nemekali a učinili toté. Pčeně odbíhali.

upající děti je zahlédly a vykřikly.

nám berete nae jahody? Hned je polote!”

běhly z vody.

ozrazený Jetelístek se ji neskrýval, holek se hoi nebáli. Lupen hájil právo domácího rodu:

tady děláte? Proč nejste ve svých lesích? Koupejte se doma! Tohle je nae údolí! Ty jahody jsou te! Přestoupili jste hranice. Nic vám nevrátíme a kliďte se odtud!”

takovou nepřátelskou výzvu je třeba řádné odpovědi. Zubři přece nejsou bázliví zajíci. A tu bylo dkyni vykoupaných dětí, aby promluvila a hájila čest svého rodu. Je to holčina asi dvanáctiletá, snstarí ze vech. Kdy byla prve spatřila cizí hochy, honem si sedla do vody, ale teď vstala a volá na

elístek rukama pohazujíc:



lemese, lakomec! Pro trochu jahůdek! Ani jsme si nevimli, e jsme na vaem! Inu, Sokoli mají nouzody by jim scházely! Koíčky nám hned vrate!”

pen se nedal.

c vám nedáme! Překročili jste hranice! Tady nesmíte ani jahodu utrhnout, ani se koupat! Hybaj odt

řečná holčina se nelekla. Udělala na hochy dlouhý nos a spustila výsměně:

kol měl dnes nehodu:

atil jednu jahodu.

je rána jemine,

z jahody zahyne!”

tatní děti se hned říkadla chopily a mlely je jedno přes druhé.

elístek musil hájit svou munou čest. Hoi se obořili na dívky a výhrunými posunky a křikem jim nahachu, e se vecky daly na útěk. Popadly zbývající koíčky i své oděvy a utíkaly podle potoka. Chlapčíce upalovali u napřed.

slední vylezla z vody vůdkyně Zubrů. Strčila do Lupena, a zavrávoral do potoka, a popadnuvi sukela za ostatními. Po chvíli se obrátila a dělala na Jetelístek dlouhý nos.

i hoi oslavovali vítězství jásavým pokřikem a posílali za prchajícími dětmi posměky:

br, zubr, zubr

má, co by jedl,

e do cizího,

uká, co by snědl!”

to říkadlo Jetelístek opakoval tvrdoíjně, dokud jen bylo utíkající Zubřata jetě vidět.

plněni hrdostí nad obhájením rodových práv, nafukovali se hoi jeden před druhým.jsme jim dali! Ti utíkali! Ukázali jsme jim!”

yslí, Lupene, e o tom zazpíváme při táborovém ohni?” otázal se Píďa.

pen se napulil, zahýbal nosem a váně pravil:

moná. Vdy jsme přece obhájili nae území!”

dou na nás alovat!” poznamenal Běhoun.



c si nevyalují! Přece jsme je nemohli nechat, aby se roztahovali na naem! Vyhnat je bylo nae právvinnost!”

abít jsme je mohli,” dodal Píďa. Sokol se nedá!” Ano i zabít!” souhlasil Lupen. A kdyby byli neut

e, co nám tu nechali jahod!” upozorňoval Běhoun. Moc sladké vak nejsou!”

dej vdy nejsou jetě zralé!”

koíčky si doneseme domů jsou pěkné,” připomenul Lupen. A je to nae kořist!” dodal jetě sebevěd

m, kudy půjdeme!” hlásil Píďa. Obejdeme tyhle skály a zkusíme to tamhle

á se, e tou roklinou vyjdeme nahoru.”

i plhali vzhůru po skalnaté stráni. Koíčky s jahodami musili odhodit, aby si uvolnili ruce. Dříve ozobali vecky červené jahůdky. Dlouhé pruty ostnatých ostruin je chytaly za oděv a bránily jim v

stupu. Jetě horí byly husté keříky hlohu a ípku, jimi nemohli proniknout. Musili přelézat skalní balbcházet hluboké rozsedliny. Někdy jim houtina tak zakryla výhled, e se najednou octli na samémkraji propastného srázu přímo nad otevřenou hlubinou. A jim mráz po zádech přeběhl.

chni byli u pokrábáni a také krvavé odřeniny svědčily, e cesta touto strí nebyla právě snadná. Aleelístek nedbal budou z nich přece stateční mui! Ostatně vdy u jsou nahoře! Nyní mono jít po rovirně zvlněné téměř pohodlně.

i, tady po té stráni by byla kráva přece neprolezla, tady jistě není

poznamenal Lupen. Pojďme tamhle do řidího lesa, tam je krásně!”

měřili tam a lo se jim lépe. Veliké stromy se jim klenuly nad hlavami.

uci, máme těstí!” tie zvolal Běhoun. Vdy tamhle je ta kráva!” radostně ukazoval křovím.

di to není kráva,” opravil ho Píďa a náhle dodal polekaně: To je přece zubr!”

hoích se zatajil dech, kdy uviděli obrovské, silné zvíře, které si drbalo hlavu o strom.

k, hoi, teď pozor!” varoval Lupen. A u ho vidím!

e vdy to není zubr ani kráva je to divoký tur! Zle s námi!

i se polekali. S turem není hračka. Zejména takový mrzout samotář bývá horí ne medvěd. Věděli zprávění lovců, e tur na člověka sám útočí.

rčili se a doufali, e si veliké zvíře pěkně prohlédnou.



ho turajsemjetě nikdy neviděl,” eptal Píďa. O, ten má rohy!”

r něco zvětřil. Popoel směrem k hochům ukrytým za houtinou. Hoi dostali strach a rozčileně se hrnzpečnějí místo. Křoví při tom zaelestilo, větvičky se lámaly a praskaly.

rovský tur to zaslechl. Rozlícené několika skoky vletěl do houtiny, rozráel ji svými rohy a nohamaekle podupával.

straení hoi vzali nohy na ramena a hledali spásu v útěku. Kdy je tur uviděl, rozehnal se k nim. těstí

vé křoví hochy na chvilku zakrylo a e se zdrel rozhlíením. Ale u opět hochy zahlédl a pádil k nim.

kolik krátkých okamiků náskoku vak hochům stačilo, aby se zachytili dlouhých větví mohutného buly sehnuty tak nízko k zemi, e jich snadno dosáhli. Jako veverky se vysoukali vzhůru po hladkýchvích. Lupen s Běhounem se uvelebili v koruně na silných rozsochách, jen Píďa se trochu opozdil.věsil se na dlouhou skloněnou větev, která se jeho váhou značně sníila, take se houpala nebezpečnzko země. Píďa po větvi honem trochu popolezl, ale nohama přece visel jetě nízko. Pruná větev seohýbala, kdykoli se pokusil vyvihnout se na ni i nohama.

pen, sedící výe, pozoroval druhovo zoufalé úsilí. Tur byl ji nedaleko a nebylo kdy na rozmýlení. Lv miku spustil hlavou dolů, nechávaje nohy zaklesnuté v kolenou na větvi. Visel tak právě nad Píďtáhl pae, aby zachytil větev, které se Píďa drel. Nepodařilo se mu to, nebo větev se při Píďovýchkusech sklonila a Lupen chňapal rukama naprázdno.

é chvíli byl u divoký tur zde. Jen taktak e hochy nedostihl. Hlavou vrazil do ratolestí na konci sehnve. Odskočil a znovu se rozehnal, aby srazil zmítajícího se

ďu. V tu chvíli se vak Běhoun svezl ze svého místa a stoupl na větev, na ní visel zavěený Lupen. Vtrochu sehnula a to stačilo, aby se Lupen přiblíil k visícímu druhovi a zachytil ruce vysíleného u P

vytáhl ho trochu, take si znavený Píďa mohl jednu nohu přehodit přes větev.

rův útok se minul cíle. Píďa u seděl na své větvi a turovy rohy, ač byly velmi blízko, kmitaly se pom v nekodné vzdálenosti.

pen znovu sebral síly a vytáhl Píďu jetě vý, a se mohl na větvi postavit. Potom u Píďa dosáhl rukave, na které visel Lupen, take stál bezpečně. Lupen se mohl opět zvednout a posadit se do svésochy. Byl vecek zrudlý a těce oddychoval.

ohnal nás,” poznamenal, kdy Pída popoel po větvi blíe ke kmeni. Pak se usadil v mohutné rozsoe.ďa byl zticha a jen vyvalenými očima pozoroval zuřivé skoky turovy dole pod sebou. Byl bledý, třmráz mu doposud běhal po zádech, e ani promluvit nemohl.

lamaný tur obíhal kolem buku. Několikrát drcl mocnou hlavou do tlustého kmene a hněvivě pohlíeloité koruny. Hoi seděli zticha jako pěny. Ani nedutali. Srdce jim v těle klepala. Prosili dobré ducspění a vzpomínali prosebně dobré pramáti Velbáby, aby k nim byla milostiva a neopustila své věi. Píďa vroucně hladil malý z kosti vyřezaný amulet, který měl zavěený na krku. Lupen i Běhoun toěli a záviděli mu. Oni nemají amulet. Coje ochrání před zlým turem?

, zdá se, e tur konečně poznal bezvýslednost svého namáhání. Odběhl a začal se opodál popásat n



te.

elístek nabyl mysli. Lupen se sesoukal o něco ní. Větev, kterou opustil, se rozhoupala a rozelestila

r hned nechal pastvy a vrátil se pod buk. Rozehnal se a hlavou jako balvanem udeřil do kmene. Hokali, e praskne hlava nebo buk. Ale tur se rozehnal znovu a udeřil jetě větí silou, a se strom zachvěi se dreli křečovitě.

jednou bylo slyet zatěkání.

jsou psi!” zvolali hoi a v jejich srdcích se rozhořela jiskra naděje v záchranu.

ot se přiblíil. Psi patrně běí po turově stopě.

chvilku doběhli k buku dva statní psi a hned na tura zaútočili. Tur jednoho odhodil rohem, a padl nbet. Druhý pes rařl tura za krk a tím svého druha zachránil před rozlapáním. Tur, opoválivým útokevzteklen, setřásl psa a jal se ho honit, aby ho rozdupal. Ale chytří psi se nevystavovali neopatrněovému nebezpečí a uhýbali před hrozivým velikánem: Kde vak mohli, zaskočili tura zezadu a z bokoueli se zatnout zuby do jeho nohou.

ot psů se pomalu vzdaloval od buku. Kdy ho bylo u jen slabě slyet, přeběhli mimo buk dva mladíkoli z Pustého vrchu. Jeden měl otěp, druhý sekyru. Hoi poznali Mirana a Vekara a zaradovali se.cméně byli jetě tak přestraeni, e se neodváili zavolat na mladé lovce. Ti ani netuili, e na koatém buu schováni tři hoi z jejich osady, a jen hleděli dostihnout své psy.

nečně se Lupen odváil a opatrně slezl se stromu. Za ním Píďa. Kdy ádné nebezpečí nehrozilo, sesěhoun. Jak si dole zhluboka oddechli! Strach z nich spadl a vichni se nadmuli uspokojením z proitbrodruství, je natěstí dobře skončilo. Nabyli opět řeči a rozpovídali se tak, e nestačili jeden druhé

slouchat.

hle zaslechli vzdálené volání.

je to? Nové volání a houkání.

volají na psy,” uhodl Lupen. U je po honbě tur asi zahnal psy

boje rozlapal

přidal Běhoun.

epak se dvěma psy na takového tura,” utrousil rozum Píďa. To musí být psů smečka a lovců nejmí!”

átíme se s naimi,” navrhl opatrně Běhoun. Bude to jistějí.”

i souhlasili a vydali se v tu stranu, odkud bylo slyet houkání obou mladíků.



li dlouho. Les řidl, a se octli na travnatém mezihájí, porostlém jen tu a tam osamělými skupinamiomů a keřů.

i postupovali pomalu. Co kdyby tu opět na ně vyskočil tur! Zde by těko nali silný strom s nízkohnutými větvemi.

e, vidíte, tam vedle toho lískového křoví! Tam jsou! A někdo je s nimi-

zavolal Lupen a u chtěl vyrazit. Avak zarazil se.

co se tam děje,” varoval Píďa.

dají se s ním,” poznal Běhoun.

a mladí Sokoli se vskutku přeli s nějakým cizím mladým muem. Hoi přeběhli volné místo a krytikovím plíili se blíe. A slyeli a viděli ve.

ran a Vekar poroučejí cizímu lovci, aby se klidil, e stojí na zemi Sokolů z Pustého vrchu. Ulovenéce musí tu nechat leet, nesmí jej odnést. Cizinec se hájí, e tudy jen prochází, aby si cestu zkrátil. Pmu volno, teprve kdyby se tu usadil, měli by právo ho vyhnat.

ran vykřikl, e za ním nebudou chodit, aby viděli, zdali si tu někde nesedne. A se odtud klidí hned. o srnce e beztak ulovil tady na jejich území.

zí mu odpírá a z hádky se stává rvačka. Dva psi přiběhli uřícení, pomáhají svým pánům a sápou seince. Cizinec napřáhl sekyru, ale Miran ho odzadu bodl otěpem. Vekar mu dal ránu do hlavy.

zí mu se svalil do trávy

a Sokoli asi cítí, e se unáhlili, protoe stojí zaraeně nad poraeným soupeřem.

volali psy, aby nechali nehybného cizince s pokojem, a rozhlíeli se. Chtěli nepochybně vyzkoumatali někdo neviděl jejich zápas. Nikde vak ani vidu, ani slechu po nějakém člověku.

apně odcházeli. Po několika krocích se vrátili a zvedli srnce. Jeden z mladíků pomohl druhému nace na ramena za hlavu. Pak hvízdli na psy a rychle odcházeli k lesu.

chy pojala hrůza z toho, co právě spatřili. Byli pobouřeni a ustraeni. Je cizinec zabit? Nikdo z

elístku neměl odvahu, aby se přesvědčil, zda je opravdu mrtev.

lezli z křoví a dali se do běhu. Jen pryč z toho straného místa!

sem pak u li zvolna. Začali mezi sebou tie hovořit.

děli, jak dva jejich rodáci zabili člověka

ich rod se provinil zabitím! Bude za to asi těce pykat

i, nikomu ani slovo!” řekl Lupen.



dejme si na to ruce!” řekl Píďa a vichni hoi se poehnali posvátným znamením vevědoucího slunce

zradím!” řekl Lupen.

zradím!” řekl Běhoun.

zradím!” řekl Píďa a sáhl rukou na amulet. A teď běme! Blýská se, bude bouřka.” Od Kokořínskéhu k Vrátenské hoře stoupaly po obloze tmavé kupy mračen.

A ČEST RODU

Pustého vrchu je vidět směrem jihovýchodním Skalsko a Sudoměř, dvě jména známá vem archeoloo chodce je tam půldruhé hodiny cesty. Zdánlivá rovina se zblízka objeví jako romantická krajina sbokými doly.

době naich příběhů byl na Skalsku usazen silný a bohatý rod Zubrů. Na rozlehlých pastviskách vypká stáda a il si spokojeně a v přátelství se sousedními rody. Staré přátelství jej poutalo zejména skoly na Pustém vrchu. Mnoho Zubrů se přienilo na Pustý vrch vak i sám nynějí náčelník Sokolůomený nů je původem Zubr a mnohý odrostlý Sokol si vyhledal enu i nový domov na pláni sudomkalské.

d Zubrů spravoval se tým prastarým řádem mateřským jako rod Sokolů.

ak se stalo, e se k eně do rodu Zubrů přistěhoval Raman z rodu Medvědů. Raman si vyel na lov aznal jetě dobře hranice rodového území Zubrů. Proto přeel výinový hřbet mezi dvěma doly po zemkolů. To se leckdy stává. Ani dnes by z toho nemusilo nic být, nebo si Raman na sokolskou zem anusedl, a proto si ji nepřivlastňoval. Ale mládí bývá prudké a lehko vzkypí a Raman to odnesl.

y pak ly tamtudy dvě dívky, spěchající před bouřkou domů, naly Ramana leícího v krvi. Byl jetě ivvolaly na pomoc Zubry pasoucí na dole ovce. Ti zrobili z větví nosítka a naloili Ramana na ně.

li se ho, kdo mu to udělal. Těce raněný Raman se namáhal povědět, ale nemohl otevřít ústa. Aednou vykřikl: Sokoli!” a zachroptěl. Do osady ho donesli u neivého.

ráva o zabitém Ramanovi vzbouřila celou zubří osadu. Mladá ena Ramanova sama letěla k náčelnořekujíc volala k němu o pomstu. Za ní běelo také mnoho jiných en Zubřic.

čelník nemohl jinak n̂e činit, co mu předpisoval odvěký řád. Rod Zubrů musí ádat Sokoly o vydá

chatelů k potrestání. A tak se jetě před večerem objevili na Pustém vrchu tři Zubři. Nesli veliký zuh, celý pomalovaný, aby kadý hned viděl, e přicházejí ve jménu celého rodu.

stavili se na návsi před poradním dubem. Vichni Sokoli i s náčelníkem se seli, tuili, e Zubřipřicházejí jen na obyčejný táborák.

omený nů uvítal hosty, jak se sluí při přátelské návtěvě, a otázal se jich, co je vede na Pustý vrch.nové Jetelístku ovem mezi posluchači nescházeli, občas na sebe významně pomrkávali.

a Zubři vyzdvihli zubří roh, aby ho bylo dobře vidět, a třetí Zubr předstoupil. Pověděl, e jejich dnvtěva je pro ně velmi nemilá, ale e musí vyřídit, co jim rod uloil. Stalo se něco hrozného,



slýchaného. Dnes byl nedaleko Údolí ptačího zpěvu zabit Raman, statečný člen rodu Zubrů, a pachi Sokoli z Pustého vrchu. Je třeba, aby byli Zubrům vydáni.

to oznámení ohromilo shromáděný rod. Nikdo tu jetě nic nevěděl o zabití Ramanově.

o jste to učinil?” zahřměl náčelník Zlomený nů pobouřeně. Předstupte a povězte, jak to bylo!”

ho v zástupu. Nikdo z muů nepředstoupil.

elístek na sebe pomrkával, jako by se utvrzoval v slibu, e nic nepoví. Miran a Vekar stáli bez pohnzi ostatními mladíky, jako by se jich to ani netýkalo.

čelník opakoval svou výzvu. Nikdo se nepřihlásil.

omený nů tedy poslal rychlé běhouny pro hlídače a pastýře dobytka, aby okamitě přili. Na vystřídáslal nová mustva.

ouho čekal zástup na Pustém vrchu, ne přili pastevci a stráci. Zatím vichni rokovali o neobyčejnémpadu a prohlaovali, e není mono věřit, e by Sokoli zabili někoho z přátelského rodu. Sokolice zatístybohatě pohostily.

y se unavení pastýři dostavili, uasli nad otázkou, kterou jim dal náčelník. Vichni se zaklínali, e nicového nespáchali a e o ničem nevědí.

čelník dal zapálit velký táborový oheň a prohlásil:

bři, slyte odpověď Sokolů! Koho máme vydat? Pachatelé nejsou známi. Dokud nám neoznámíte, kdbil Ramana, nemůeme vaí ádosti vyhovět. Odejděte tedy v pokoji a přátelství!”

uvčí Zubrů povstal:

čestný rode sokolí! Mám uloeno říci jetě toto: Není-li pachatel znám, pyká za vinu celý rod Sokolůk stanoví odvěké řády, vám dobře známé. Nebudou-li nám viníci vydáni do nejbliího úplňku,hlaujeme boj proti vaemu rodu. Pokutu na smíření viny nepřijmeme. Zpupný čin ádá přísný trest.”

elístek vzrueně poslouchá. Má trpět rod za vinu dvou mladíků? Hoi jsou zmateni. V jejich duích sepoutává vnitřní zápas. Mají mlčet? Mají vyznat, co vědí? V nitru svědomí se jim ozývá: Vdy i myhli dnes zabít

pen dává oběma druhům znamení prstem na ústech. Hoi rozumějí budou mlčet!

bři odeli. Hleděli přísně. Chladně se rozloučili.

koli zůstali u táborového ohně zaraeni. Co je čeká? Boj?

pcova druina připravila s Bobry Arunovi skrytý pohřeb. Bez účasti Sokolů, ani si jí asi nepřáli.

nesli mrtvolu a někde ji potajmu pohřbili, aby Sokoli ani nevěděli kde.



ylé zboí kupci vyměňovali po sousedních rodech, u Zubrů i jinde. Přitom se chystali k brzkémuchodu do svého domova. Sokoli byli teď zcela zaujati sporem se Zubry a kupecké druině u nevěnooho pozornosti.

tři dny bude úplněk měsíce a pachatelé zločinu nejsou doposud vypátráni. Náčelník svolal novouradu a na ní důtklivě mluvil k Sokolům, aby se viníci přihlásili, a je to kdokoliv, jinak bude rod těkat. Nastane dlouhý, nelítostný boj mezi rody dotud přátelskými.

blízký strom si vylezli hoi z Jetelístku, aby jim neulo ani slovo.

rane, co tu chce? Jdi zpátky mezi mladíky, mezi mue jetě nepatří,” napomenul syna náčelník.

d Lupenem se zahoupala větev.

se chci ”

doma mi poví, Mirane, co bys rád, teď mají slovo starí mui!”

to byl já jsem zabil Ramana!” vykřikl Miran a rozhodil rukama.

ápětí se rozlehlo nové zvolání:

á jsem ho probodl otěpem,” vyznával vinu Vekar, syn Zvejkalův, a skočil do popředí k Miranovi.

omová rána by nebyla zástupem otřásla tak jak tyto dva výkřiky.

a mladíci stáli pevně před náčelníkem a před celým rodem.

ke, Mirane?” zvolal náčelník vzrueně. Nerozváný chlapče, do čehos nás přivedl!” Zalomil rukamaesl na sedátko.

stup se zavlnil pohnutím. Viníci jsou nalezeni! Přiznali se sami!

kal se prodral k synovi a volal těce s hrdlem staeným: Hochu, hochu můj!” Nic více nemohl říci,udké vzlyky jím lomcovaly.

vá sokolice, je měla právo vmísit se do porady muů, postavila se vedle zhrouceného manela protimu synu:

Sokol, Mirane, přiznal ses! Ukázal jsi, e čest je ti víc ne ivot. I tobě chvála, Vekare! Jste oba z rokolího. Ztratíte ivoty, ale zachráníte čest rodu. Bude se o vás vyprávět, dokud budou Sokoli na Pushu.”

těchto slovech se Zlomený nů opět vzchopil, ale jakmile pohlédl na svého junáckého syna, zakubakoutky úst. Hlasem trochu chraplavým, ale dosti pevným prohlásil:

de Sokolů! Vidí před sebou oba viníky. Přiznali se, nebo Sokol není zbabělý. Ihned polu k Zubrůmme viníky objevili, aby si pro ně přili



chovali jste se jako mui, Mirane a Vekare! Dáte ivoty za svůj rod.”

čelník mluvil za hrobového ticha. Kdy skončil, ani dal na sobě znát pohnutí, přijal rod jeho rozhodochvalou statečným mladíkům.

ran a Vekar pak vypověděli, kterak, dolo k zlému skutku. Měli za to, e jsou v právu, hájí-li rodovéemí proti vetřelci. Vyznali, e se unáhlili a e by bylo bývalo správné, kdyby byli přestupek opoválivbra ohlásili náčelníkovi.

m byl skutek nerozváných mladíků úplně vysvětlen, avak nikoliv omluven. Trest je stihne právem.

ny stojící za okruhem muů začaly zpívat. Zprvu jednotlivě, pak se přidávaly ostatní a potom vpadli hlubokými hlasy. Z Pustého vrchu zaznívá táhlá smuteční píseň. Dva mladí Sokoli, naděje rodu, z

é ivoty.

uky pohřební písně zlomily Sivou sokolici. Vrhla se k synovi a tkajíc ho objímala. Probudila se v tka. Zástup se zvolna rozchází.

odál stojí Jetelístek a loučí se s Miranem a Vekarem. Lupen cosi vypravuje. Kdy skončil, oba mlaobjímají s Jetelístkem

večerního ohně zpívali mui i mladíci dlouho do noci na rozloučenou s oběma druhy. Z Pustého vrcývá teskný zpěv po táhlých svazích do iré krajiny.

uhého dne přili Zubři.

čelník je přijal pod poradním dubem a ohlásil jim, e viníci jsou objeveni. Zubři měli pravdu aobvinili Sokoly neprávem ze zabití svého Ramana. Sokoli uznávají právo Zubrů na odvetu.

to sdělení Zubry uspokojilo. Náčelník Zlomený nů pokračoval:

chatelé zločinu jsou nezkuení, prudcí mladíci. Vzkypěla jim krev

hlásili se sami a chtějí nést zaslouený trest. Vyznávám, e ná rod ztrácí nerad tyto mladíky. Jeden z můj syn

to nabízím rodu Zubrů výkup. Za kadého z obou mladíků dáme vám tři pěkné krávy. Domníváme so nabídka je sluná a e rod Zubrů neposkvrní svou čest, přijme-li ji. Připomínám vám dávné přátels

ou naich rodů

čelník mluvil smířlivě. Záleelo mu na tom, aby jeho slova nala cestu uima do srdcí vyslanců. Zubřtali chladní. Přední z nich poznamenal jako mimochodem:

kuta tebou nabídnutá, náčelníku, je po mém soudu sluná

ak ná rod ji nepřijme. U nás se vypásají tučné krávy v hojném počtu a nouzi o dobytek nemáme.ybyste nabídli něco jiného



by to mělo být, Zubre?”

ad pazourkové pecky

zourky nemáme,” řekl náčelník stísněně.

k trváme na tom, aby byli oba viníci vydáni. Nestane-li se tak odejdeme!”

omený nů smutně doloil: Rekl jsem ji, e vám je vydáme, a tak se i stane! Můete nám říci, co s nimimýlíte?”

uvčí Zubrů odpověděl krátce: Budou zabiti. Krev za krev.”

stani se! Hola, hoi, přistupte sem!”

čelník přivolal oba mladíky, a kdy přiskočili, odevzdal je Zubrům:

e můj syn Miran a tu Vekar

j syn,” dodal vejkal, který svého syna v těchto dnech neopoutěl ani na krok.

bři si mlčky prohlíeli oba statné mladíky. Líbili se jim asi.

ední ze Zubrů, zástupce náčelníka, promluvil: Rod Zubrů přijímá tyto mladíky. Jejich smrt jeodvratná. Rod Sokolů ukázal, e je mu čest nade ve. S uspokojením to uznáváme. Tito mladíci smyjou krví vinu a oba nae rody budou ít dále v přátelství. Abychom vám ukázali, e nás vede jenavedlnost, nikoli zloba a mstivost, zmocnil mne rod, abych viníkům zajistil čestnou smrt. Zemrou i jako stateční mui!

k to myslí, Zubre?” otázal se Zlomený nů.

a viníci, sami dva, ozbrojeni do boje, podniknou zítra ráno útok na území rodu Zubrů. Jejich úkolede porazit strom aspoň na pět dostřelů lukem hluboko na naem území. Strom musí mít aspoň tři pídemu a vysekají na něm do kmene znamení svého rodu. Podaří-li se jim tento úkol a dostanou-li seúzemí Sokola, vyhráli ivot. Nai mui i mladíci budou ovem dobře hlídat hranice a jistě se jim poday se viníci u nikdy nevrátili. Domluvil jsem!”

tom zůstalo.

čer byl na Pustém vrchu slavný táborák. Sokolí rod se loučil se svými dvěma rodáky. Náčelník pře

ěv pohřebních písní a velel zpívat písně bojovné, opěvující hrdinské činy předků. Miran i Vekar se



mi loučili a ukazovali pevnou mysl. Sivá sokolice hrdě pohlíela na svého syna, tančícího s druhy kně. Nebylo na něm znát strach ani úzkost. Její syn je statečný, je pravý Sokol.

bři přili také na chvíli k táborovému ohni, ale loučení se neúčastnili.

osi ze Sokolů řekl Bobrům, e mohl být zachráněn ivot obou mladíků, kdyby byli Sokolové mohli ju vykoupit pazourkovými peckami. Silný bobr se k tomu jen uklíbl.

no bylo na Pustém vrchu ivo. Sokoli vyprovázeli Mirana a Vekara na cestu smrti. Mladíci byli co

lépe vyňořeni a ozbrojeni kamennými sekyrami ostře přibrouenými.

esa se vichni jetě naposled rozloučili s odcházejícími a přáli jim těstí.

ký duch ti dej sílu, Mirane, a tobě také, Vekare!” zavolal náčelník jetě na rozchodu.

lbába buď při tobě, hochu, a do konce milostí svou,” přála třaslavým hlasem Sivá sokolice.

ate se ji,” připomenul Miran. Zubři nesmějí vidět, kudy jdeme!” Oba mladíci zamávali sekyrami nvami a zmizeli v háji.

chlí Sokoli se zastavili a mlčky pohlíejí za oběma junáky. Je slyet, jak si oba zpívají:

e matko, Velbábo, sly nae volání!

eme cestou poslední a nevrátíme se.

dej vstoupit bázni do naich srdcí!

zloučili jsme se s bratry i sestrami

celým rodem sokolím

kdy u nespatříme Pustý vrch

své rodné chaty.

me zemřít, jdeme zemřít

koli se vrátili na Pustý vrch a sesedli se na poradní mýtině pod vrcholem, odkud pěkně viděli dolůje a na zelené háje a lesy. Sám náčelník teď začínal velký pohřební alozpěv a celý rod se přidal k su.

temeni vrchu hlídají nejbystřejí hlídači z rodu. Mají pozorovat, kdy se vyvalí z osady Zubrů dýmaující, e se zápas obou mladíků skončil.

bři zatím nelenili. Od časného jitra odcházely jejich hlídky po esti muích na místa, která jim náčeln

anovil. Byli si jisti, e jim mladí Sokoli neujdou. I kdyby je jinak nevypátrali, bude slyet rány seky



koli budou poráet vyhlédnutý strom. Ne strom padne, budou ostraití Zubři u nich a ubijí je.

dali, e se Sokoli pokusí proniknout na území Zubrů Trnovým dolem, kde je plno drobných skrýí. Tolí ptačího zpěvu obstoupili a dobře střehli.

Skramouského dolu vylezli dva mui. Jeden z nich je dosud jenom výrostek sotva estnáctiletý, avakorý a mrtný. Rozhlíejí se po krajině zřejmě to jsou cizinci.

tavičně z dolu do dolu,” řekl starí z nich, avak mladého vzezření a bystrého pohledu. Zvlátní to zem

y

nikde tu není osady.”

čkej, Sokolí oko,” zvolal mladí. Zdá se mi, e tam před námi jsou nějaké pastviny. Kde jsou pastvivá nablízku osada a v ní lidé. Snad tu přece přijdeme na nějaký odpočinek.”

aké něco rozeznávám,” řekl starí. Tamto k půlnoci na prvním vrku je snad nějaká osada. Stromy mkrývají vyhlídku, ale zdá se mi, e se tam kouří z ohni

hleď, Havranpírko! Kouří se tam jen pára z lesa, nebo je to dým?”

j, Sokolí oko! Je to dým z osady.”

a poutníci chutě vykročili. Sokolí oko si liboval, e tu snad najdou odpočinek po dlouhé cestě.

á pravdu, Havranpírko, u vidím, e tu jsou rozsáhlé pastviny. A jaké bujné, svěí! Něco mi praví, enečně najdeme zemi i pro ná těce zkouený rod

e, Sokolí oko! Tamto je opět vidět ty dva vysoké vrchy, nejvyí v kraji. Stojí u sebe, dole spojeny, p, jak nám doma povídali.”

bychom byli na správné cestě. Rod netrpělivě čeká u Veliké řeky, s jakou se vrátím. Snad tu opravdeme pastviny pro ná dobytek. Také prý je tu někde u po dlouhé věky usazena star í větev naeho

kolího rodu. Nevím, snad je to pouhá zkazka. Kde by se tu v takové dáli vzali Sokoli!”

a poutníci se odmlčeli. Vecku pozornost věnovali krajině a vemu, co v lese i na světlinách viděli.

ch, buch, buch!

jsou rány sekyrou!” zvolal Havranpírko.

kolí oko jen mrkl na mladého druha a u se obá obezřetně plíili směrem, odkud se ozývaly rány.

íve ne si pomyslili, uviděli dva mladíky poráející strom. Doposud se dobře kryli, aby napředozkoumali, kdo jsou tito dřevorubci, neli se před nimi objeví. Opatrnosti v neznámé krajině nikdyzbývá.

vranpírko mrkl na Sokolí oko a stáhl ústa.



dím je,” eptal Sokolí oko. Jsou vystrojeni a pomalováni jako do boje, a ne na klučení lesa. Hm, hmsi se mi to nezdá

kolí oko nad tím kroutil hlavou. Proč ti dva poráejí strom, zřejmě vzdálený od osady? Přece se s nk neponesou kdovíjak daleko? Je v tom něco neobyčejného

a mladíci zatím horlivě sekali. Bylo vidět, e se namáhají ze vech sil.

oč tak pospíchají?” zaeptal Havranpírko jen jako pro sebe.

ásk křáp buch! Strom padl na zem.

u chvíli odkudsi vyběhlo několik ozbrojených muů a bez jakékoliv příčiny začali útočit na znavenadíky. Ti se pokusili utéci, ale ozbrojenci jim zastoupili cestu. A započal boj, jeho výsledek bylo ladno uhodnout.

kolí oko a Havranpírko napjatě z úkrytu pozorují nerovný zápas.

a mladíci se brání hrdinsky. Útočníci se dostali a ke křoví, za ním byli ukryti cizí pozorovatelé. Cadíky úplně obstoupit, aby nemohli uniknout. Sekyry i otěpy se jen míhají. Zápasníci hbitě poskakum i tam a bojují zatím jetě víc na dálku ne zblízka. Křiku, povzbuzování i varování se rozléhá plnoět, e si jsou útočníci tak jisti vítězstvím, e si schválně prodluují boj, který je jim spíe cvičením akoí. Snad ani nechtějí přepadené hned usmrtit. Ale ti u zdá se slábnou únavou.

kové zahrávání se smrtí bylo přihlíejícím poutníkům nechutné a málo čestné. Vznikl v nich odpor aěv proti útočníkům.

čemu máme zbraně?” pronesl rozčilený Havranpírko tázavým hlasem.

, s dvěma proti esti! Na pomoc jim! Hrrr!” vykřikl Sokolí oko a s napřaenou sekyrou vyskočil z úki Havranpírko rozrazili křoviny a s velikým lomozem a hlasitě křičíce hnali se na bojitě.

lo to, jako by se nejméně deset takových nových bojovníků hrnulo do víru zápasících.

útočníků bylo náramně překvapeno. Na okamik ustali v boji a vyjeveně zírali na statečné příchozí

kolí oko i Havranpírko je vak nenechali, aby se vzpamatovali. Vrhli se na ně prudce a s nevídanouvahou.

bři začali vyděeně volat: Ha, zrada, zrada! Přelstili nás!” A dali se ve zmatku na útěk před domnělsilou.

a mladí Sokoli byli také překvapeni náhlou pomocí neznámých cizinců. Neomekávali se vakprávkou. Jen jim děkovně pokynuli na pozdrav, několika seky narychlo vyznačili do poraeného strési znamení a uháněli pryč.

ich úkol byl splněn, a s nečekaným zdarem!



dost z nového ivota nadnáela jejich nohy, take Sokolí oko a Havranpírko jim ani nemohli stačit.spíchali vak, aby neztratili mladíky z dohledu, nebo setrvati zde, v dosahu nepřátel, mohlo by pro tuze zlé.

mě kozel na rohy vezme, rozumím-li zbla z toho, co se tu událo,” mručel Sokolí oko v běhu.

dači na Pustém vrchu si mohli oči z hlavy vykoukat, ale vítězný dým ze zubří osady jetě neviděli.čelník sám vyel a ke kamenné Velbábě na temeni vrchu. Díval se, díval ale vítězné znamení Zubrůobjevovalo.

zadumaně dolů k své chýi. V ústrety mu pádí Jetelístek Lupen, Píďa, Běhoun.

čelníku!” volá zdaleka Lupen vecek uřícený. U jdou u jsou tady dole u háje!”

omený nů si nevímal volání. Snad je ani neslyel.

ěl hlavu plnou jiných starostí, aby poslouchal křiky hochů.

e u byli hoi u něho. Obstoupili ho, výskali, křičeli, jásali, ani jim ústa na to nestačila.

se děje?” překřikl je náčelník.

sou tady! Nai vyhráli! Sláva!”

ní u přibíhali jiní poslové a vichni volali, e se dva mladí Sokoli astně vracejí z boje o ivot. V mavíli budou zde.

ráva se rozletěla osadou jako blesk. A kdy se za chvíli objevili oba znavení mladíci, vítal je celý

ěhlý rod. Takový jásot Pustý vrch snad jetě neslyel.čelník nechtěl věřit sluchu ani zraku. V úasu z překvapení se roztřásl, jako by měl padnout. Ale u vd sebou milovaného syna, zdravého, ivého

ce jásat se zástupem, chce letět synu v ústrety vztáhne vak jen ruce a blábolí: Mirane, synu

kara div jeho otec vejkal neumačkal. Tiskne ho, jako by se chtěl přesvědčit, je-li opravdu iv.

vá sokolice byla právě v chýi a drela v rukou mísu s kaí. Slyela jásot i výkřiky. Zaslechla volání, ea mladíci astně vrátili křáp! Mísa jí vypadla z rukou a Sivá sokolice sklesla na palek. Nemohla schopit, aby vyla ven. Seděla bez pohnutí a srdce jí mocně builo. Tu se rozhrnula koeina zavěená nahodu do chýe a před matkou se objevil rozzářený syn.

ran popadl matku do náručí. Oběma tekly slzy z očí proudem. Nemluvili. Nebylo třeba. Potom otevolal Mirana ven před shromáděné Sokoly. Vekar u tam stál pod poradním dubem.

áme vás opět doma,” začal Zlomený nů váně, a těíme se z vaeho návratu. Avak nejprve tu před ce

dem řekněte, zdali jste správně vykonali uloený vám úkol a zdali jste se snad neprohřeili proti cti



tečnosti!”

chni ztichli, aby slyeli, co mladíci odpovědí.

lo to velmi krátké. Jsme Sokoli!” řekli.

stupu to stačilo. Zabouřil hlahol pochvaly. Oba mladíci se tedy neprovinili ničím, co by mohloskvrnit jejich nečekané vítězství. Sláva jim!

lesa přicházeli k Pustému vrchu dva cizinci. V obecném rozruchu si jich nikdo nevímal. Přili skopozorováni a do osady a zastavili se opodál jásajícího davu.

n Silný bobr si jich poviml. Poznal Sokolí oko a překvapeně se zamračil. Oči mu hněvivě vzplály.hrozil pěstí a obrátil se stranou.

tu Sokolí oko chce? Leze mi sám do rukou!” zahučel pro sebe.

čer budou oba vítězové vyprávět u táborového ohně o svém vítězném zápase.

OC HROZNÉ ZKOUKY

li dolo na Pustém vrchu k slavnostnímu táborovému ohni, událo se něco, co znova velmi vzruilochen sokolí rod.

lo nové poselství Zubrů. A blíilo se s nedobrou. Kdy se Zubři postavili před poradním dubem seyčenými zbraněmi na znamení nepřátelství a kdy Sokolové viděli jejich oči planoucí hněvem, byloradním shromádění ticho jako před bouří.

chladně zdvořilém uvítání poádal Zlomený nů posly, aby pověděli, co přináejí.c dobrého, náčelníku proradného rodu! Jste zrádci! Zruili jste uzavřenou úmluvu, e oba mladíovinilci budou zápasit sami! Skryli jste se v lese, a kdy začal boj, li jste jim na pomoc! Polapali jst svého rodu, abyste zachránili mladíky, kterým jsme chtěli popřát čestné smrti

áchali jste zradu, o jaké jetě nebylo slýcháno. Proto vás Zubři těce ztrestají, nebo nenávidí faleníkde nepřá-, telství mezi rodem naím a sokolím! Hoj há, há, há!”

jem této řeči, prudce pronesené, byl veliký. Ohromení Sokoli poslouchali udiveně, ale tie a bez

poru. Náčelník Zlomený nů se v úasu rozhlíel po svém lidu, jako by jej volal za svědka opoválivěvého výpadu.

uvčí Zubrů jetě dodal:

y, náčelníku zrádných Sokolů, pamatuj, e jsi poel z naeho poctivého rodu! Opus nectné Sokoly a vám, aby i tebe nepostihla nae pomsta! Nemám, co bych jetě mluvil!”

bři plivli do ohně a obrátili se k odchodu.

koli tu slyeli těké uráky a viděli plivnutí do ohně, co je neslýchaná hrubost, nicméně nikdo se



opováil ani slovem, ani činem nějak nepřátelsky se Zubrů dotknout. Sokoly vázala posvátná povinhostinství. Zubři jsou na Pustém vrchu bezpeční. Nicméně bouřlivé vzruení kypělo vemi.

čelník Zlomený nů promluvil za ně za vecky:

ůjte, Zubři! Nestalo se, co nám tak směle tvrdíte do očí! Z nás nikdo v boji nepomáhal! Nemluvítevdu!”

bři s opovrlivým posměkem odpověděli:

ha! Nezapírejte my sami jsme viděli dva vae bojovníky přiběhnout na pomoc! Ostatní byli jetěhovaní v záloze. Hanba vám!”

čelník rozhorleně zvolal:

esvědčím vás, e nás křivě viníte! Ha, Sokoli, kdo z vás odeel odtud tajně na pomoc Miranovi akarovi? Vystupte a ukate se Zubrům! Oni vás prý v lese přece viděli!

, hle! Nikdo ze Sokolů nezhanobil jméno rodu zradou!”

cho bylo v zástupu, nikdo se nehýbal, nikdo oči nesklopil.

ústraní stáli tie Sokolí oko a Havranpírko. Dosud si jich nikdo nepoviml.

á se, e jsme u cíle tady jsou ti tvoji Sokoli!” poznamenal Havranpírko. Ale nemají teď pro nás kd

k se nemusíme hned prohlásit a říci, proč jsme sem přili. Ale v jejich sporu přece mlčet nebudem

a vystoupili a přiblíili se k poradnímu dubu.

bři, prohlíející u chvíli přítomný zástup, uviděli nové příchozí a najednou vítězně zvolali, ukazujíc

zte, Sokoli! Tu stojí ti dva poznáváme je! Jetě budete zapírat?”

ekvapené shromádění si teprve teď řádně prohlédlo oba cizince. Nikdo je neznal.

nejsou Sokoli z naeho rodu!” vykřikl náčelník Zlomený nů.

známe je nejsou nai,” hlasitě provolávali Sokoli. Náčelník slavnostně prohlásil:

o dva jsou cizinci! Nevíme, kdo jsou ani odkud přili

rod je bez viny!”

bři byli tímto náhlým obratem nejvý zmateni. Jejich těké obvinění se rozpadá na prach

pravdivosti slov náčelníka Sokolů nelze pochybovat. Nezbývá ne uznat, e oba mladí Sokoli zvítěz



uboji čestně a podle práva. Cizí pomoc jim nemůe být vytýkána. Zubři se přitlačili k sobě, dali hlahromady a váně jimi pokyvovali. Patrně se shodli.

kolové povstávali: Zvítězili jsme čestně, bez uskoku! Za čin těchto cizinců neodpovídáme!”

y volání utichlo, postavil se Sokolí oko před náčelníka a promluvil:

y, rode sokolí! Nech já, neznámý, povím několik slov. Doufám, e přispěji k objasnění vaeho sporua cizinci jsme náhodou v lese slyeli rány sekyr. li jsme se podívat a uviděli jsme, e dva mladíci po

om. A tu se na ně přihnalo est bojovníků s napřaenými zbraněmi. Měli jsme se na to nečinně dívatsme slabímu na pomoc. Sotva jsme začali zápasit, vzkřikli tito Zubři,zrada!’ a utekli. To ve

y dva jsme potom doli a sem. V naem počínání neměl rod Sokolů ádnou účast. Domluvil jsem!”

ran se nezdrel výkřiku:

k je to pravda!”

ak bylo úplné ticho. Bylo vak zřejmo, e se Sokolům tímto svědectvím ulevilo. Ji opět volně dýchačelník Zlomený nů pravil:

kuji vám za vysvětlení, cizinci! A doufám, e vy, Zutři, nyní odvoláte křivé nařčení naeho rodu

ástupce náčelníka zubřího rodu přikývl. Prohlásil: Ukázalo se, e jsme se mýlili. Mladým provinilcpřili na pomoc Sokoli, nýbr dva cizinci. Jsem rád, e se rod Sokolů choval čestně, a ádám vás zaominutí. Prohlauji po tomto vysvětlení, e si vai mladíci zachránili ivot správně a čestně. Jejich vinazána a rody Zubrů a Sokolů budou ít opět v přátelství. Avak co tito dva cizinci, kteří se vmísiliévolně do zápasu? Ti jsou vinni, e se nám nepodařilo zvítězit! I ádáme, aby nám byli postoupeni. N

d sám rozhodne o jejich potrestání.”

va se ujal Zlomený nů:

obnovené přátelství mezi rodem vaím a naím potrvá navdy! A co se týká těchto cizinců, které nezevíme, co tu hledají, učiníme toto: Jsou nyní na naí půdě, v naí osadě. Zaslouí-li trestu za to, co

áchali, potrestáme je sami. Jděte, Zubři, v pokoji domů a přijďte nám do tří dnů povědět, jaký tresme cizincům uloit, abyste byli uspokojeni. Co spravedlivo, učiníme i kdyby to byla smrt. Zatím jedeme u nás hlídat.”

bři přikývli a rozloučili se. Zbraně nesli sputěné k zemi.

koli měli opět o čem povídat. Tolik událostí se hrne na Pustý vrch!

edem pozornosti se stali oba cizinci, zachránci Mirana a Vekara. Sokoli očekávali, e začnou o sobprávět, oba vak mlčeli. Sokoli pak nechtěli příliným vyptáváním zadat své důstojnosti.

n čaroděj Vivaa přiel, aby vyslechl zajatce.

věz, kdo jsi, který je tvůj rod a totem,” optal se Sokolího oka.



kolí oko mlčí.

roděj prohlédl jeho zbraně i jeho skrovný raneček. Pak řekl: Nu, pověz, a víme, kdo jsi a co hledázemi!

líit ti nechceme jsi naím hostem. Odejít vak nesmí ty ani tvůj druh!”

kolí oko mlčí. Stojí vzpřímen jako topol. Neodpovídá na otázky a s tvrdým výrazem hledí na svéznitele.

vaa chce jetě přísnou domluvou přimět cizince, aby promluvil.

a jste se těce provinili. Překazili jste vykonání souboje a zmařili tím shlazení viny dvou naich rodd Zubrů ádá právem vai smrt

stane se tak!”

vranpírko dotud hleděl zarytě do země. Nyní vak vybuchl Vivaovi do očí:

y jsme zachránili ivoty dvěma vaim mladíkům a vy nás za to chcete vydat na smrt jako zločince?”

věký zákon tak káe!” hlasitě provolal čaroděj.

z citu zákon!” odsekl Sokolí oko.

ch tvrdý jako kámen, ale platí! Zemřete!”

idíme!

a zajatci u nepromluvili.

lý rod Sokolů se přichází podívat na cizince, kteří nevímavě mlčí ke vem poznámkám zvědavců.

ivá sokolice přila a vlídně jim pravila: Děkuji vám, stateční cizinci, z plna srdce. Zachránili jste nadíky. Jsem matka jednoho z nich Mirana!”

tom jim poslala dobrou večeři.diný na Pustém vrchu, kdo neměl účast ve vzruujících událostech těchto dní, byla samotářská Minevka se dosud nemohla pořádně vzpamatovat, byla zasněná a jen málokdy se rozveselila. Přestálépení jako by ji zbavilo dřívějí ivosti. Buď seděla před chatkou a pletla rohoe, nebo chodila po leskdy la pochovat Vlkouovo robě.

ný bobr el mimo její chatu, a uviděv dívku samotnou, řekl jí s netajenou jizlivostí, aby se také ladívat na zajatce.

mítla.



mi po nich?”

k ty půjde, a ti řeknu, kdo to je,” drádil ji Bobr kodolibě. Radoval se, e Sokolí oko bude odsouzenrt.

půjdu!”

i kdy je to Sokolí oko?”

,” odsekla krátce a odvrátila se.

zajat a bude utracen,” zasyčel Bobr odcházeje.

vka sklesla na sedátko. Náhlá zpráva ji hluboce zasáhla. Je moné, e by se Sokolí oko octl pojednoe, na Pustém vrchu?

chvíli se ovládla. I kdyby bylo pravda, co jí Bobr oznámil, Sokolí oko ji přece u nezajímá

ronevěřil se jí

záleí jí na něm. Mylenky si vak poroučet nedají

nehava se zvedla a vstoupila do chaty. Vzala si hrneček na vodu a la si k studánce nabrat vody. Nevně dolů, nýbr obloukem, aby se přiblíila k zástupu nedaleko náčelníkovy chýe. Tuila, e tam asi jeatý Sokolí oko. Lidu tam bylo tolik, e neviděla, kdo je uprostřed. Naoko nevímavě prola dívka mico zjistila.

stoupila z příkrého břehu a o kousek níe si nabrala vody ze studánky Fejfarky”. Pak se pomalu vra

horu a očima pátrala v prořídlém davu. Zahlédla uvnitř malé volné prostranství. Na něm stáli dvaatci. Jeden větí a silnějí to je snad Sokolí oko!

bo není?

chvěla se a la klopýtavě dále. Náhle se okruh lidí otevřel a volnou mezerou odcházel čaroděj Vivantokrát Minehava dobře vidí, e na uvolněném místě stojí skutečně Sokolí oko! Ano, je to jehopřímený hrdý postoj! Zdá se, e oba zajatci mají svázané ruce

m se Sokolí oko provinil? Proč má zemřít? Nu, na ní se přece provinil na ní! Teď se dočká trestu

bře mu tak! Mui jsou vichni stejní, Silný bobr jako Sokolí oko

nehava doklopýtala do své chaty. Hlava ji bolí, musí ulehnout. Jetě si odleje z hrnku do dlaně a pohlavu

chvíli odsunul koeinu na vchodu čaroděj Vivaa.

edám tě, Minehavo,” zavolal nahlíeje dovnitř.

cí dívka sebou ani nepohnula. Teprve kdy křikl hlasitě, vzchopila se na lůku.



u ti ohlásit, e zítra v noci podstoupí zkouku se Zlým. Neboj se, dám ti mocné kouzlo na ochranu albába bude s tebou!”

vka se poloila, jako by jí ta zvěst byla úplně lhostejná.

ch mě odpočinout,” ádala tie čaroděje. Vivaa na ni chvíli hleděl a potom nepromluviv odeel. V nodali čtyři Sokoli ledabyle spoutané cizince, leící na zemi.

ácové seděli opodál u ohně a opékali si nad havým popelem kousky masa, navlečené na prutech. S

li oči oslněné ohněm a neviděli, e se oba zajatci potichounku zvedli a skočili do stínu blízkého strěli vak bystrý sluch a zaslechli skoky uprchlíků. Byla jasná měsíční noc, a tak hlídači jetě včas zah

uprchlíci utíkají k lesu u jezírka. Hnali se za nimi, ale hbití cizinci u vběhli do temného lesního st

kolí oko byl napřed, Havranpírko o několik kroků za ním. Zbraně neměli. Ve stínu na břehu jezírkakdo plíil. Kdo to je? Kdy k němu uprchlíci přiběhli, vstal a postavil se proti nim. V ruce drel velkmen.

k jen pojď blí!” zavolal zpupně.

kolí oko ho poznal

to jeho zarputilý sok a nepřítel Silný bobr.

kolí oko neměl kdy se podivovat, jak se Bobr náhle objevil na Pustém vrchu. Jako blesk po něm skhopil ho za ruku, v ní Bobr drel kámen. Zakroutil mu rukou tak, e kámen z ní vypadl a skutálel se ddy. Překvapeného Bobra porazil na zem, ale u tu byli stíhači a Sokolí oko byl dopaden.

vranpírko unikl při tom do hloubi lesa a u jej nechytili.

koli přivedli dopadeného zajatce zpět. Dobře mu svázali ruce, aby mu zmařili dalí pokusy o útěk.

no se celý rod chodil dívat na spoutaného zajatce.

li i Miran a Vekar. Vroucně mu děkovali, omlouvali se za chování svých soukmenovců, které jimizuje obyčej, a ptali se, čím by mu mohli pomoci. Ne mohl Sokolí oko odpovědět, přiel i čaroděj

vaa. Vyzvídal na zajatci, odkud je, jaký je jeho totem a co ho přivedlo na Pustý vrch.

kolí oko odpovídal jednoslabičně. Neuspokojil Vivaovu zvědavost.

poledne přili na Pustý vrch tři Zubři oznámit Sokolům, na čem se jejich rod usnesl. Zlomený nů jetelsky přijal a uvedl je k poradnímu dubu. Tam pak třemi ranami mlatem do kmene stromu zahájilvnostní poradu a uvítal poselstvo jménem sokolího rodu.

bři pověděli, jak jim bylo uloeno:

rod trvá na potrestání opoválivých cizinců. Zmařili ujednaný souboj a tím utrpěla nae čest. Místoadých Sokolů poloí oni ivoty své ivot za ivot, smrt za smrt!” Vichni přítomní se při těchto tvrdých

vech zachvěli. Zlomený nů byl také pohnut, ač to nedával na sobě znát. Odkalal si trochu rozpačitěavil:



i milí přátelé! Vae slovo platí, jak jste řekli, stane se. Nicméně povězte jetě, zda by byl moný nějakup z těké viny cizinců. Bývá toti obyčejem, e pokuta smiřuje vinu

i mladíci Miran i Vekar jsou ochotni přispět cizincům k sloení stanovené pokuty. A mohu říci, e i rod by tu učinil ve moné, aby vá poadavek byl splněn

y Zubři nebaíme po krvi a ádáme jen, co káe čest rodu. Sloí-li cizinci po třech pazourkových peck

koupí své ivoty a budou svobodni. Pravíme vám to s tím, e jedině takový výkup by ná rod přijal, vé jednání a smlouvání by nás uráelo.”

omený nů stiskl rty a beze slova se uklonil na znamení, e se stane podle přání Zubrů. Věděl, e Zubřřkli ortel smrti nad oběma cizinci, nebo není nejmensího pomylení na to, e by bylo lze sloit vzácnézourkové pecky na poadovaný výkup. Na Pustém vrchu není u ani jediného celého pazourku stejněubrů a v jiných sousedních rodech.

kolům nezbývá ne připravit vbrzku slavnost obětování cizinců.

omený nů oznámil jetě Zubrům, e se oba cizinci pokusili v noci o útěk. Jeden byl vzápětí chycen aoután, druhý ten mení uprchl, ale bude lapen co nejdříve, nebo je beze zbraně a v krajině se nevyad ho vyene z lesa

brů se tato zpráva nemile dotkla. Řekli, e druhého zajatce musí Sokoli nyní lépe střeit. Dodali, e pkupu musí zbylý zajatec sloit pazourkové pecky za oba, za sebe i za uprchlého.

vá sokolice volala Minehavu. Dívka seděla pod dubem na temeni Pustého vrchu a polohlasně siozpěvovala. Kdy zaslechla volání, la dolů.

kolí oko, přivázaný ke stromu, dívku zahlédl a zdálo se mu, e je to astná chvíle. Nemohl vak ani vse dívka z daleké osady na Veliké řece mohla objevit zde na Pustém vrchu

e je tu také Silný bobr, blesklo mu hlavou. Moná e jsou tu spolu! Musí se přesvědčit.

ě ne dívka zala, zavolal ji jménem. Dívka la nevímavě dál. Mýlil se tedy

ná chvíle je jediná na světě

to byla jiná dívka.

Sokolí oko, přivázaný ke stromu nedaleko temene Pustého vrchu, vzpomíná a kouzlí si v dui obrazky, který ho provází vdy a vude

e jsi nyní, astná chvíle? Kam tě zavlekl Silný bobr? Uvidím tě jetě někdy?

á astná chvíle!

s jako keř lýkovce zjara,



y vzkvete a zavoní lesem!

hledět na tebe je jako vidět letící straku

samělého dubu k blízkému lesu.

d tebou se země měkce prohýbá,

upujíc tvým vznosným kročejům.

sní vůně sládne, kde ty jsi,

pěv ptáčat jásavě zní tobě vstříc,

ěty travin se k tobě sklánějí.

mo Slunce tě kochá svými paprsky

druje se na své denní pouti zastavením,

tě pohladilo hřejivě,

-li právě na pastvině zrosené.

á zapomínám na vecko

ěstím se zachvívám, jsi-li v mé blízkosti.

vuje a blahem naplňuje vecko,

je kolem tebe.

s vlahým detíčkem

pájejícím íznivou půdu.

rozsévá dobro a lásku,

mkoli kráčí,

m více má, čím více dává.

konečný je pramen ivé vody,

vé láskyplné dobrotivosti prýtící.

lký duch a za ve tobě ehná

á astná chvíle, kde jsi?



e jsi?”

vka, kterou tu prve zahlédl, nemohla být astná chvíle. Byl to jen přelud

e by se tu vzala jeho druka z nezapomenutelné cesty za lupiči dobytka! Jak byl tehdy těce zraněn, krval z rukou násilníků, a jak ho pak dívka obětavě oetřovala v nuzné haluzně, dokud se nepozdravik astné a hřejivé vzpomínky ! Doufal tehdy, e se od milé dívky nikdy neodloučí

Silný bobr si pak přivlastnil medvěda, kterého Sokolí oko smrtelně zranil. Bobři přinesli medvěda

né chvíle a ten zaslíbil dceru Silnému bobrovi

kolí oko se zadumal. V duchu viděl před sebou, jak astná chvíle ujídí na lodici s Bobrem po Velike

eď je oba nalézá zde, v daleké zemi

bo ho přece jen oálil zrak a tato dívka není astná chvíle?

kmile k němu přijde Miran s Vekarem, optá se jich. Musí zvědět pravdu !

vá sokolice vyla Minehavě naproti. Také Vivaa u na ni čekal. Oba vzali na sebe těký úkol, vysvětlchápavé dívce, co ji dnes čeká. S jejím svolením ji pak odvedou na vrch a přiváí ke stromu. Vydav pospas Zlému. Přečká-li o samotě astně noc a do rána, bude to znamenat, e je v ochraně mocnébáby, a e Zlý si proto netroufá se jí zmocnit. Tím Minehava vyhraje provdy svou při. Vítězství stonu noc strachu v lesní samotě. Oba těili dívku, e jistě ve astně překoná.

nehava vak z toho veho mnoho nechápala, jetě pořád se zcela neprohrála z přestálých horečnatýchla jako omámená.

oděj Vivaa nemohl v sobě utajit, e je dívce nakloněn. Skončí-li se dnení zkouka dobře, bude zítranehava úplně volná a Silný bobr musí odtáhnout

vaa by pak mohl nabídnout dívce útulek v své chatě. Má sice u jednu enu, ale copak neuiví snadnonu?

kl strácům, aby zajatci uvolnili pouta. Viděl, e Sokolí oko ji klesá únavou. Stráci tak učinili a Soko si nyní mohl podle libosti sednout k patě břízy nebo se postavit. Ruce mu přivázali dostatečněuhým provazem ke kmeni, u něho stál. Stráci se pak rozeli, jen jediný zůstal. Stačil na hlídání sám

bo zajatec nemohl za dne na útěk ani pomyslit.

n se nachýlil a slunce stálo nad západem. Sokolí rod se seel na návsi a očekával zahájení obřadu,de Minehava odevzdána v moc Zlému.

roděj Vivaa, slavnostně vystrojený, ověen mnoha chrastítky a pestrými svazečky ptačích per, ucházel před náčelníkovou chýí. Jetelístek byl zde ovem také zastoupen v plném počtu. Lupen

zoroval čaroděje. Dnes se mu obzvlátě líbil: na hlavě měl věnec, v něm byla zastrkána dlouhá pérpen přemýlel, z kterých ptáků asi jsou. To nemohl ostatně poznat ani Píďa, ani Běhoun.

náčelnické chýe vyel Zlomený nů se Sivou sokolicí, za nimi i Miran. Vivaa ihned poslal dívky, aby



vedly Minehavu. Zastaly ji sedící za chatou pod vysokým ípkovým keřem.

vky začaly Minehavu zdobit kvítím. Minehava se na ně usmívala a sama jim pomáhala. Vázala sineček z kvítí a prozpěvovala si jako bezstarostné děcko na zápraí rodné chýe. Pak vzaly dívkydobenou Minehavu za ruce a přivedly ji v průvodu před náčelníka.

la pořád klidná, usměvavá a povolná. Ale kdy stála před náčelníkem, čarodějem a před vím rodemhlíela udiveně na mnoství shromáděného lidu. Nebylo jí asi příjemné, e je předmětem takovézornosti. Klopila oči a nejraději by se byla si vrátila do své chatky.

tva se objevila, u ji obklopily mladé dívky, dríce se za ruce, a hned začaly zpívat. Dívčí kolo seočilo kolem Minehavy třikrát vpravo a pak třikrát vlevo. Potom se dívky zastavily, pustily se a ka

ma třikrát otočila se zvednutými paemi vpravo a stejně tak i vlevo.

y dozpívaly, chytily se opět za ruce a čekaly, a jim dá Vivaa znamení. Čaroděj u pořádal průvod:před jdou děti, za nimi kolo dívek s Minehavou uprostřed, pak dva mladíci s píalami a čtyři s bubínich tlukou rukama, dalí dva pak zesilovali účin hudby na některých místech troubením na mohutn

hy, pak kráčeli náčelník s matkou rodu a za nimi mui a mladíci, posléze eny a ostatní dívky.

ůvod vedl sám Vivaa. Svou kouzelnickou holí udroval pořádek. A takto celý rod obeel za Vivaouprve náves s poradním dubem a pak stoupal po mírném svahu Pustého vrchu vzhůru, poklonit semateři Velbábě.

pecká druina a Bobři vyli z chat a přihlíeli, Silný bobr také. Ale kdy k němu dospělo kolo tančícícvek s Minehavou uprostřed, prudce si odplivl a odeel.

přece bude má, nevezme-li si tě do rána Ďas.” bručel si nevrle. Nenechám tě tady stejně jako tyzourky!. ..”

obřadní mýtině vedl Vivaa průvod dokola a vichni posedali na vyprahlý pait. Jen kolo dívek setavilo uprostřed mýtiny čelem ke kamenné Velbábě na vrku. Hudebníci usedli blízko obětního ska

unce na západě jetě ozařovalo stromy zakrývající posvátné jezírko několik kroků od mýtiny.

roděj se postavil přímo proti Minehavě a hlasitě provolal :

posledy se tě ptám: Chce podstoupit zkouku proti Silnému bobrovi?”

nehava sklopila oči, co vypadalo jako přisvědčení.

dobře! Zlý ukáe, stojí-li o tebe. Přečká-li noc bez pohromy, bude volná a Silný bobr u nebude míě ádné právo.”

ný bobr ádné právo ,” zaeptla dívka a usmála se.

vaa pokynul hudebníkům a ti začali pískat a bubnovat. Sám pak začal obřadní tanec před obětnímlcem. Nejprve se poklonil Velbábě a pak poskakoval a rukama házel a třepal, pohupoval se a tu se

áhl do výe a klátil sebou jako vichřicí zmítaný. Rytmus bubínků a píal se zrychloval z čaroděje seen lil tu naráz hudba přestala a Vivaa stál jako ztuhlý s očima vytřetěnýma k soe pramáteře.



krátké přestávce počal tanec znova a tu se k Vivaovi přidávali někteří mladíci i mui z přihlíejícíhtupu. Vivaa předváděl tentokrát skupinový tanec medvědí”, při něm účastníci napodobovali medv

ůzi, běh i lov.

d se připojoval k tanci rytmickým pomručováním, voláním a prozpěvováním krátkých veríků o mednbě. Unavený Vivaa u padl na obětní skalisko a nehybně leel, mocně oddychuje.

nčící odstoupili a vystřídali je jiní. Předváděli tanec ,jelení”.

y se čaroděj vzpamatoval, vstal a pohlédl na slunce.

lo ji nízko, na dotek od vzdálených vrchů, a svítilo u jen mezi stromy na západní straně Pustého vr

dela chvíle vlastního obřadu. Vivaa pokynul enám stojícím nedaleko za obětním skaliskem a enystoupily a rozprostřely před obětitě ovčí koeiny, srstí vzhůru. Čaroděj sklesl na koeiny a okolo něístili tanečníci.

vaa se modlil k Velbábě, spínal k ní ruce a opět se hlavou dotýkal země.

lo dívek s Minehavou zazpívalo píseň k oslavě Velbáby. Prosily, aby bděla nad svým věrným roded zkouenou dívkou a aby obhájila rod i Minehavu proti choutkám i zlobě zlého Běsa.

kud dívky zpívaly, leeli čaroděj i tanečníci na koeinách. Kdy zpěv utichl, povstali. Hudebníci začaět hrát na své nástroje, udávajíce nejprve volný rytmus. Tanečníci, čelem obráceni k Velbábě, podtu se ukláněli dopředu a pak vpravo a vlevo. Hudebníci zrychlovali tempo víc a více, a se tanec zmběsilé kymácení a poskakování. Čaroděj holí povzbuzoval hudce k větí a větí rychlosti. Těla taneč

bou zmítala jako divá a zpocení mladíci vyráeli z otevřených úst divoké výkřiky. Ja hu! Ja - hu!”

den z tanečníků u padl na rozprostřené koeiny. Zrudlá tvář se mu leskne potem a z rozevřených ústchází pěna. Leí jako podatý strom. Nikdo mu nejde na pomoc. Za chvilku padá druhý mladík, po ntí a čtvrtý. Zbývající křepčí dále jako smyslů zbavení. Najednou čaroděj zazpíval silným výkřikemým svatého, nadení, jakési zvolání. Tanečníci se zastavili a seskupili se do kruhu okolo čaroděje.s hlavami skloněnými.

oděj pohlédl k západu a zvolal:

unce právě zapadlo, vláda Běsova nadchází

evzdejte dívku Zlému!”

vky okolo Minehavy rozevřely kruh a propustily z něho Minehavu. Vivaa ji vedl za ruku k silnémubětitě. Tanečníci je doprovázeli a přivázali dívku ke stromu.

nehava na ně hleděla s údivem, jako by nechápala, proč ji přivazují. Vdy přece nechce utéci.

vá sokolice ji přila utěit.

ď statečná, milá dcero! Mocná Velbába tě ochraňuje a s její laskavou přízní přečká zápas se Zlýmtně. Ké tě tu ráno najdeme ivou, zdravou, svěí!”



stup Sokolů se rozcházel. Minehava bude zde zůstavena sama a do přítího východu slunce. Nikdo u nesmí přiblíit, zlý Běs by ho roztrhal.

í část oblohy se zastírá tmavým mrakem.

ýtina se vyprázdnila. Je ticho kolem přivázané dívky, jen holub hřivnáč se kdesi v lese několikrát obláním.

přece tu jetě někdo zbyl. Né sice na obřadní mýtině, nýbr o něco níe kjezírku. Aje také přivázaný

kolí oko. O toho při celém slavnostním obřadu nikdo nedbal. Ani stráce si ho nevímal, měl jinoudívanou!

nadcházejícím večerem zaujaly zesílené strání hlídky svá místa u Sokolího oka. Minehavu netřebadat, tu si teď střeí sám Běs. Ten si nedá svou obě nikým vyrvat. I kdy bude třeba slyet děsivé výkřufalé volání, hřmot a rány, nikdo ze stráců na Pustém vrchu se nepohne a nikdo nepřiběhne odradního ohně nebo z blízkých chýí. Běsovi do jeho obětního hodování není mono se plést. Kadý vebo drzý troufalec, který by se sem v noci odváil, leel by tu ráno na kusy roztrhán.

lý rod sokolí s napětím očekává výsledek noční zkouky. Přáli by vichni Minehavě astný výsledek,mi by také rádi dobře vyvázli aby rod na sebe neuvalil Běsův hněv.

táhlým menským hřebenem a za Románovém vystupují černé hrady po obloze. Z té strany přicházevětí bouřky. Zdá se, e se co nevidět přiene něco velikého.

kolí oko není příli bedlivě hlídán. Ani toho není zapotřebí, je dobře připoután dnes neuteče. Stránadíci se procházejí a postávají za okruhem muů sedících kolem večerního ohně. Poslouchají, co sevídá. Je to jejich kola. Zvědavost byla u vech tehdejích lidí veliká.

jednou el tudy Miran. Sokolí oko poznal mladíka a zasykl. Miran se zastavil a Sokolí oko ho zavoran ochotně přiel a sedl si opodál na zdupaný pait.

rane, dobrý hochu, pověz mi, je tu astná chvíle?”

ná chvíle? To nevím, neznám ji. Kdo je to?”

tady se Silným bobrem nějaká dívka nebo má Silný bobr s sebou také enu?”

ná dívka ani ena tu s Bobrem není,” oznamoval mladík. Ale je u nás v rodě u několik dní jakás dív

áme jí Minehava Usměvavá. O té Bobr povídá, e je jeho ena, ale ná rod mu ji nevydal. Ted je ta le

ousek vý přivázána k stromu jako ty. Slyels přece zpěvy a tance a viml sis, co lidu tady přelo. Cizka je nyní vydána na celou noc do moci zlého Běsa. Dočká-li rána, bude svobodná a Bobr musí oposadu

kolí oko dychtivě lapal kadé slovo. Ledačemu dobře nerozuměl. astná chvíle tu prý není, ale je tuási Minehava



co je-li Minehava astná chvíle? Hlavní je, e tu není s Bobrem

kolí oko se zaradoval, astná chvíle není v moci Bobrově. Není jeho ena. Nela tedy s ním nejspí mkde utekla

vak astná chvíle opravdu zde? To kdyby věděl. Oj, kdyby ji mohl vidět, třeba přivázanou! Snad jea! Tak blízko je, a přece tak vzdálená.

ran viděl, e cizinec usilovně sbírá mylenky. Sám byl zticha. Po chvíli promluvil:

ůj milý osvoboditeli, já s Vekarem jsme ochotni podstoupit jakékoli nebezpečí, abychom tě zachrátím jsme se dověděli, e by se Zubři dali upokojit jediným výkupným pazourkovými peckami. Avad nemá ádných pecek

kupcům, co jsou teď zde u nás, pova, se vecky pecky ztratily! Nikdo neví, jak a kam. Obětovali byabychom nějaké pecky získali. Sám myslím, e Silný bobr asi ví, kam se pazourky poděly, a stejně

udí

můj otec, Zlomený nů. Donutím Bobra po dobrém nebo po zlém, aby mluvil. Dopadne-li noc dobřesí Bobr opustit Pustý vrch a ztratí ochranu naeho rodu. Půjdeme s Vekarem v jeho stopách a nevrádoufám bez pazourků

á bych rád s Bobrem pojednal,” řekl Sokolí oko. Ale dřív se musím dostat na svobodu!”

de svoboden, nebo padneme. To pravím tobě, cizince, já, Miran, syn matky rodu, Sivé sokolice! Znehrozí nebezpečí a zítra ti povím, co nového. Buď dobré mysli

etě něco: Jistě má hlad. Jdu k strácům vyřídit otcův rozkaz. Mají tě na chvíli odvázat a dát ti najísopět připoutají, ale aspoň si údy protáhne!”

ran odeel a za chvíli přilo několik Sokolů. Zajatce odvázali a dali mu hojnou večeři. Po jídle přievaa a dohlíel, aby zajatce opět dobře přivázali.

k poslal čaroděj vecky stráce k ohniti, aby se sami také najedli. Řekl jim, e sám za ně počká u zajadyby bylo potřebí, e na ně křikne. Stráci byli rádi a dali se hned do jídla.

roděj zůstal samoten se zajatcem. Soucitně ho politoval a přátelským hlasem mu dodával mysli.

ůj ivot, cizince, není jetě ztracen. Zlomený nů nabídl za tebe výkupné.”

ádají Zubři za mne?” ptal se Sokolí oko, jako by o ničem jetě nevěděl.

ají jediné výkupné,” pověděl mu Vivaa, pazourkové pecky.”

čila by jedna?”

musí dát tři



lik?”

o, tři pecky za sebe a tři za uprchlého druha

Kde je vzít?”

čelník by tě rád zachránil a poptává se u sousedních rodů, nemají-li nějakou pecku na výměnu. My

k, e est pecek neseene. Snad se Zubři zatím spokojí i mením mnostvím. Jetě nedávno měli kupci u ené tři pytle pazourků, ale ztratily se a nikdo o nich neví. Jen jediný by snad věděl

opak, čaroději?”

ný bobr!

n spal v kupcově haluzně, kde byly pytle uloeny.

yslí, e Silný bobr je ukradl?”

, to neříkám, nevím to jistě, ale mám podezření, e pazourky někde tajně ukryl. Vecko jsme tu důklaohledali, ale není po nich ani stopy

ybys vak ty, cizince, Bobra poádal, snad by ti

nebudu Bobra nikdy o nic prosit! Raději zajdu

tě k tomu nenutím, jen jsem myslil

k řekni mi, odkud jsi sem přiel a cos tady se svým druhem hledal?

e, povím! Já i Havranpírko jsme od Veliké řeky tři dny cesty odtud k poledni. Hledáme nové past rodová stáda. U nás zle řádí černá smrt! Z doputění Velkého ducha hubí tam Zlý ve, co je ivé.zbývá ne odejít jinam, kde Zlý nevládne a nemstí se

om si promluv s náčelníkem a se Sivou sokolicí, matkou rodu, podaří-li se ti výkupem zachovat sbrých pastvin je v naem kraji buď Veliký duch pochválen ! dostatek. Třeba by se tu dobře obivil

kolik přátelských rodů.”

bych se dostal opět na svobodu!” posteskl si zajatý junák.



Vrátenskou horou zahřmělo. A za chvilku začalo z těkých mračen krápat. Pro Vivau přiběhl chlapepřijít k náčelníkovi.

řiď, e hned přijdu.” řekl čaroděj a opustil Sokolí oko.

ustil se liják.

loha se otvírala oslepujícími zářemi. Rachot hromů téměř netichl. Prudká vichřice ohýbala stromymené větve létaly povětřím. Kdo nemusil být venku, skryl se honem někde v závětří. Vodní provaz

těly z černých mraků a bily vyprahlou zemi.

kde nablízku uhodilo. Okamik ticha a po oslňujícím blesku se rozduněl hrom valícím se burácenísté tmy. A nový blesk a nový hrom

esi vichřice vyvrátila strom a třetivý praskot provází pád zničeného velikána. Zdá se, e se celý Puh hýbá a e bude vichřicí rozmetán…

nehava, přivázaná k stromu, snáela tyto noční hrůzy dlouho statečně. Její mysl nebyla po přestálýcmpotách jetě schopna dobře chápat, co se s ní a kolem ní děje. Ale kdy noční bouře řádila čím dáíce, podlehla konečně rozčilujícímu napětí. Dívku přemohla hrůza.

da stéká po kmeni a zalévá ji proudem, obličej jí bičuje prudký de hnaný vichrem. Nemůe si protřité vodou, aby prohlédla. Jen slyí děsný lomoz bouře a hučivé rány hromů. Chuděra, vecka zničense zimou, je promočena na kůi. Voda jí teče po obličeji do otevřených úst. Hlasitě sténá a běduje.elný chlad se začíná měnit v horkost. U jí není zima, naopak, je rozpálená.

o, je vskutku vydána v moc zlého Běsa a nepřeije noc. Zalomcovala sebou, aby si aspoň ruku trocolnila, ale nadarmo, přivázali ji pevně. Coe ji tu nechali tak samotnou bez pomoci, bez dovolání, b

chy, napospas zoufalství? V hlavě jí vře, ale mysl se jasní. Promočený oděv účinkuje na její tělo jivý studený zábal. Horečnaté rozpálení mizí

nenáhlu si uvědomuje, e přemýlí, e nabývá vědomí o sobě. Protrhává se z dosavadního omámení ací se jí rozvaha

de opět, jak bývala dříve? Ké by se pozdravila! Přečká iva tuto stranou noc? Jak ráda by byla opěém, krásném světě

uře zuřila asi dvě hodiny. Pak pomalu ustávala a mraky se trhaly.

Vrátenskou horou se jetě blýská a hřmí.

nehava, skleslá v dřímotě, bez vlády, s hlavou svěenou, je zkrápěna drobným detíkem.

ichému jezírku na Pustém vrchu se plíí Havranpírko. Pomalu, tie, obezřetně. Nemá sekyrku ani otěrně by mu zbraň překáela. Musí mu stačit pazourkový nů za pasem zastrčený. Teď nadzvedl hlavu

rá po okolí. Pozoruje stráce, jak se namáhají roznítit nový oheň. Havranpírko se jich nebojí, ti ho ční tmě neuvidí. Proto leze bez obav po mokré zemi dál. Co tu hledá? Uhodneme, e jistě nikoho ji



i svého oputěného druha.

posud ho nikde nevidí. Sokolí oko jistě není daleko odtud. Havranpírko se dost vyzná v obyčejíchí, e zajatec nebývá nikdy umístěn jinde ne blízko rodového shromaditě a obětitě. Musí tedy popolě o něco výe. Ano, zdá se mu, e tam u stromu stojí někdo přivázaný

ako na zavolanou zasvítil blesk a Havranpírko poznal, e se nemýlil. Sokolí oko je tam! Ale jak se mu nepozorovaně dostat? Stráci sedí dost blízko!

cestě je překáka posvátné jezírko. Havranpírko obhlíí, kudy by se dalo obejít. Po břehu to nepůjddna strana jezírka je osvětlena rozníceným ohněm, druhý břeh je sice temný, ale tam právě hlídá strpřece se musí dostat dál! Nezbývá ne projít vodou.

vranpírko ovem neví, e toto jezírko, poloené na kopci, je tabu” neboli nedotknutelné. Kdo vstoupío vody, zemře.

adý Havranpírko sestupuje opatrně do posvátného jezírka. Je skryt hlubokým stínem pobřeních křodí se vodou bez zaplouchání. Sahá mu po pás. Postupuje přikrčen stále podle břehu. Dobře pro n

stupující občasné blesky se ji ztrácejí v dálce.! Co je to ve vodě? Kouslo ho něco, nebo lápl na něco tvrdého? Sáhl do vody a vytáhl kámen zvíc

sti.

de dobrý, kdybych musil zápasit,” pomyslil si a nezahodil jej.

z hluku vylezl na hořejí břeh a přikrčil se pod keř. Stráci vlevo i vpravo se bezstarostně bavili. Anapadlo, e by někdo mohl vylézt z jezírka pouhých několik kroků od nich!

vranpírko se mezi nimi protáhl jako had. Teď jetě asi dvacet kroků a bude u cíle. Skaliska vyčnívůdy poskytovala tolik dolíků a temných úkrytů, e pro zkueného mladíka nebylo příli nesnadné dostpozorovaně vpřed.

váný Havranpírko se připlíil a na pět kroků k přivázanému příteli. Slabě zahvízdl, jako by ptáče zaní zapípalo. Toto své znamení dovedl Havranpírko výborně.

kolí oko stojí u silné břízy zemdlen, ale jetě pevný a nezlomený. Zaslechl ptačí písknutí a bezmýlení odpověděl stejně. Po chvilce ucítil, e se někdo dotkl jeho rukou, svázaných za kmenem stri v nejmením nedává na sobě znát překvapení nebo zvědavost. Klidně, nepohnutě čeká, co bude dá

í, e někdo vzadu za stromem přeřezává jeho pouta. Za chvíli je uvolněn svobodný.

známý osvoboditel si lehl k jeho nohám. Leí tam v temnu dobře ukryt.

hýbej sebou jetě,” zaeptal. Stráe sem trochu vidí. Musíme vyčkat, a se něčím zabaví

kolí oko odvětil stejně tie:



děl jsem, e přijde, bratře Havranpírko! Poznal jsem hned tvé zapísknutí.”

teď obhlídnu okolí, kudy bychom mohli utéci. Ty zatím počkej, hned se vrátím. Ale kdybys uslyelkrákat havrana, nemekej a utíkej, jak můe! Tu má kámen bude ti jako zbraň, kdyby bylo potřebí. Meze lip bez něho

kdybychom musili prchat kadý sám, sejdeme se zas na tom místě v lese, kde jsme zápasili se Zubry

věrný druh! Ale utec sám! Já zůstanu

atils rozum? Vdy mi tě zabijí!”

vranpírko, děkuji ti za ve, ale odejdi sám, já nemohu!”

oč nechce prchnout?”

knu ti to. Tam na vrku kopce, malý kousek odtud, je přivázána dívka jako obě Běsu. Domnívám se

ná chvíle. Nemohl bych ít asten na svobodě bez ní. Zůstanu, kde je astná chvíle!” Tedy ji takévobodíme.”

u ponech mně. Teď učiň, oč tě ádám: postav se tady k bříze místo mne a já dojdu k přivázané dívcusím se přesvědčit, e je to vskutku astná chvíle

kdes, bratře, nael tenhle kámen? Zdá se mi

hle v tom jezírku!”

e jich tam jetě víc?”

yslím, e jich tam jetě několik je. Cítil jsem je pod nohama, jako by je tam někdo byl narovnal.”

nes jich tedy jetě, kolik můe. Já tu zatím postojím.”

kolí oko potřásl kamenem v ruce, jako by jej zkoumal. Přemýlel vzrueně:

br měl právě takový kámen v ruce, kdy jsem na něho skočil. Je to taková hladká pecka

m, ano.”

vranpírko zatím bez prodlévání opatrně odlezl nazpět, tie vstoupil do jezírka a za chvíli přinesl v

učí pět kamenů podobných prvnímu. Sloil je před Sokolí oko.



bral jsem vecky. Na tom místě jich u víc není

ad ve větí hloubce

bře, Havranpírko, velmi dobře! Prokázal jsi mi velkou slubu.”

o, to nestojí za řeč! A teď si stoupnu na tvé místo

vranpírko se postavil k bříze a napodobil postoj svého osvobozeného druha. V eru nebylo mono aízka rozeznat, e nyní je u stromu přivázán” někdo jiný.

kolí oko si protáhl ztuhlé údy a plazil se k vrcholu kopce. Těsně pod temenem, u obětního skaliskaeznal postavu přivázanou u stromu.

nehava se probrala z mdloby. Co ve se v jejím podvědomí odehrálo za tu dobu! Jaký velký vnitřní

es převrátil její duevní síly! Probudila se nepatrným prasknutím zlomené větvičky jako z těkého sndechla zhluboka a otevřela oči. Chvěla se zimou.

ět zapraskala větvička a hle, někdo je u ní! Vykřikla zděeně a bezmocně sténala v očekávání hrůzel si pro ni zlý Běs. U po ní sahá

lbábo, pomoz mi!” vykřikla.

jsem já Sokolí oko! Neboj se, milá, osvobodím tě!”

vka upřeně pohlíela na mladého mue, který se tak náhle před ní vynořil z temnot. V leknutí si aniuvědomila, co řekl. Jakmile se Sokolí oko pohnul, vykřikla opět.

ch mne, zlý Běsi!”

ná chvíle, upokoj se! Sokolí oko ti přiel pomoci. Zlý Běs ti u neublíí. Zůstanu u tebe a budu tě chr

vka se jetě třásla, ale mírná slova ji přece jen trochu utiila. Poznávala u Sokolí oko a vzpomínky nkdejí astné dny v ní oily. Zdálo se jí, e opět ije s raněným Sokolím okem v chatce opodál řeky, sam

eko od lidí

těla vztáhnout ruce k mladému mui, avak pevná pouta ji zabolela. Připamatovala jí, e je na Pustémhu, přivázána Běsu napospas. Znova ji zachvátila hrůza. Křičela děsivým strachem, jakmile jen S

o sebou pohnul.

adý mu přistoupil a k dívce a sáhl na její pouta. astná chvíle zaječela hrůzou: Pryč, nech mne!”

kolí oko vak ji nael uzel lýkového provazu. Byl tak utaený a vodou napitý, e jím ani nehnul. Takovel nelze rozvázat. Dívka sebou zmítala, křičela a vzpírala se. Sokolí oko nedbal na její odpor a sna

vléknout nejprve její pae dozadu svázané. Avak dívka sebou tak zmítala, e toho musil nechat. Přem



rak by provaz přetrhl nebo přeřezal. Nů ani sekyru neměl. Kdy tedy nelze nijak jinak, zkusí poutakousat část provazu, vedená přes prsa astné chvíle, byla jejími divokými pohyby trochu uvolněnakolí oko si přidrel tento nenapjatý kus provazu a silnými zuby jej kousal a výkal. Snad se to přecedaří. Po chvíli námahy byl výsledek nepatrný a dívka byla neustálým vzpíráním unavena a do vysí

kolí oko si vzpomněl na věrného Havranpírka. Snad má u sebe nů! To by bylo vyhráno!

běhl k svému stromu. V temném eru hledá sem tam, zraku nevěří Havranpírko nikde! Zmizel

kolí oko se nehněval na svého druha. Havranpírko nejspí vyčíhal vhodnou chvíli k útěku a prchl.děl, e si Sokolí oko, osvobozený z pout, pomůe sám.

ak tak Sokolí oko hmatal po bříze, u ní měl Havranpírko stát, i po zemi dole, ucítil kameny, kterévranpírko přinesl z jezírka. Chvatně dva popadl a pospíil nazpět k uvázané dívce.

til a roztíral provaz mezi kameny. Jednotlivá vlákna překusoval a po usilovné námaze se mu podařovaz úplně přetrhnout. Pak u pouta rychle rozvazoval. astná chvíle stojí volná. Klesá slabostí a Soko ji zachycuje do náručí.

vka u ví, e si pro ni nepřiel Zlý duch. Je klidnějí, nicméně i teď odhání svého osvoboditele.

ejdi! Jste zlí a patní, zrádní pryč!”

kolí oko chová astnou chvíli v náručí a konejí ji.

lá, upokoj se. Jsem přece Sokolí oko, vzpomeň si jen. Chci ti pomoci. Neboj se mne.”

s Sokolí oko? Nech mě! Oklamal jsi mě jinou sis vybral u Havranů. Co chce u mne? Jdi si k Veve

zradil jsem tě, milá. Veveřice z havraního rodu byla unesena cizím kupcem, a kde je, nikdo neví

měla bys vedle sebe druhé eny. Ale tys la s Bobrem a na mne jsi zapomněla. Přesto tě jdu osvobobo nechci dopustit, abys takto bídně zahynula. Tys mě tenkrát neopustila, kdy jsem raněn leel v leszmocný. Oetřovalas mě jako matka děcko skoro dva měsíce teď ani já neopustím tebe

eba zahynu i s tebou. Buď klidná a věř mi jsem Sokol!”

veřice tedy je pryč? to jsem nevěděla

á jsem s Bobrem nela dobrovolně. Unesl mě násilím. Nenávidím ho! Mui jsou zlí, úskoční podronás, abychom jim otročily. Bobra nechci ani vidět.”

se, milá. Nedám tě Bobrovi nikomu! U mne bude v bezpečí. Budu se o tebe starat a budu tě chráne nebude otrokyní!

kolí oko dlouho hovořil a osvobozená dívka se ponenáhlu uspokojovala jeho laskavými slovy jako

ujícím lékem, a konečně zmoena únavou klidně usnula s úsměvem na rtech. Sokolí oko je u ní. Nem



bát ani Běsa, ani Silného bobra.

ahodárný uklidňující spánek posiluje utýranou dívku.

loha se po noční bouřce ji téměř vyčistila a hvězdy na tmavém nebi se tie rozzářily. Chladný větříofukuje okrajem lesa a střásá z elestících větví drobné krůpěje na spící dívku.

kolí oko ji zlehounka opřel o kmen stromu. Ucítil, e její halena je do poslední nitky promočena, avilou dívku to z tvrdého spánku neruí. I nael pod stromy a mezi balvany suché jehličí a listí, shraba

kupek a nosil je v dlaních na astnou chvíli. Pokryl ji celou, aby nevychladla. Potom si usedl pod be byl prve přivázán, a sklonil hlavu na kolena

odál, v houtí nad studánkou pod Pustým vrchem, započal slavík svou jitřní píseň.

y slavík na chvíli utichl, rozjásal se venku před lesem skřivánek. Jeho osvěující zpěv uklidňuje plenky Sokolího oka. Potom najednou někde z vrcholu dubu začal svůj ranní koncert mistr pěvec, djetě celý les tie poslouchá, ač se ji probudil.

c bledne a na východě se kvapem jasní. Chlad táhne z údolí. Nebude ji dlouho trvat a slunce, vláde, zlomí moc černého Běsa.

tva slunce svými prvními paprsky ozářilo oblohu, holub řivnáč několikrát zahoukal a kukačkazdravila za vecky obyvatele lesa vládce oblohy, vítajíc jej poklonami mnohokrát opakovanými.

s oívá svým obvyklým denním ruchem.

jednou Sokolí oko zbystřil sluch. Mezi ptačím tíkáním zaslechl sýkorčí zasyknutí.

korky se přece tak časně neozývají,” řekl si v duchu a poslouchal dále. Opět zaznělo sík slk sík ablíe neli dříve. Otočil hlavu a u vyskočil na nohy. Teď se ozvalo ostré, ale tiché známé znamení. Mm si hned pomyslit, e to je Havranpírko! Ale co tu jetě dělá? Stalo se něco?”

tva Sokolí oko popoel několik kroků, vystoupil opatrně z houtiny jeho věrný druh. Nenadělali spooho řečí. Havranpírko se jen optal: Nue, půjdeme?”

kolí oko mu ohlásil: Nemohu odejít. Mám starost o astnou chvíli. Myslím, bratře, e to s námi dobřpadne brzo uvidí! Skryj se zatím, ale daleko neodcházej ! Na volání havrana přijď sem ! Budu tě ě potřebovat.”

vranpírko se nevyptával. Zmizel, jako by se byl do země propadl.

kolí oko si opět sedl u své břízy a potěkával a prohlíel kameny, které přinesl Havranpírko z posváírka. U ví, jaké to kameny jsou ! Sebral je vecky a donesl je na obětní skalisko před kamennou

abábu. Tvářil se přitom jako vítěz.

stavil se pak, aby se jetě podíval na astnou chvíli. Kdy viděl, e dosud dřímá, vrátil se tie na své m

áci se teprve teď rozespale probouzeli a oči si protírali.



ční hlídači přiběhli k náčelníkově chýi.

omený noi! Honem se pojď podívat!”

kdy náčelník odhrnul koeinu zakrývající vchod do chaty a vyhlédl ven, nestačil poslouchat překvapení.

atec je odvázán. Sedí pod stromem volný

nehavaje ivá. Spí na zemi

se sbíhali i probuzení rodáci z blízkých chýí. Také čaroděj Vivaa přichvátal. Vichni pospíchali začilenými hlídači.

údivu se zastavili u sedícího zajatce. Viděli, e není připoután. Je úplně volný. A neutekl

kousek dále dřímá v mokré trávě pod stromem obětovaná dívka a také volná

ké to divy !

cházející slunce ozařuje mezerou mezi stromy kamennou sochu na vrcholu Pustého vrchu. Přibíhá e rodáků.

chni vidí, e Velbába je mocnějí neli Běs. Osvobodila dívku z moci Zlého a také zajatce zbavila po

ďte sem vichni!” volají shromádění diváci na opozdilé rodáky. Pojďte a vizte, jaký div se stal!”

roděj Vivaa pozdravil probouzející se dívku:

nehavo, dnes se opět přesvědčujeme, es miláček mocné Velbáby! Ona zahnala Zlého a zachovala ony. Buď pozdravena, dívko. Vidíme, e tě Velbába obdařila svou přízní. Ké zachová svou přízeň idále tobě i nám vem v rodě sokolím! Netřeba nám obávat se Zlého, dokud budeme pod ochranou nmateře Velbáby. Bud tobě čest a sláva, Velbábo nae!”

nehava se rozpačitě rozhlíela po zástupu. Jetě se ani dobře neupamatovala na ve, co se v noci udáe jak se jí vědomí vracelo, jasnila se její tvář i oči víc a více a začala se na vecky přítomné usmív

í ústa zaeptala:

lbába, mocná Velbába mne zachránila.”

stup ji nadeně pozdravoval. Sivá sokolice v mocném pohnutí dívku zlíbala.

áci hlídači přivedli Sokolí oko před náčelníka. Ji mu nechali ruce volné.

omený nů vyhlásil:

be vysvobodila mocná Velbába a stojí volný mezi námi. My bychom tě rádi propustili na svobodu



e nás slovo dané Zubrům. Zubři neustoupí od svého poadavku, a ty tedy přece jen zahyne leč bys jad sloil ádaný výkup

ujeme tě vak, cizince.”

chni očekávali, e zajatec Velbábou osvobozený bude zdrcen náčelníkovým výrokem, avak Sokolíhnul ani brvou. Klidným hlasem řekl:

ne se podle vůle Velikého Ducha

ufám v něho!”

statečný,” řekl náčelník. Věru, raději bych tě viděl na svobodě, ale běí o čest naeho rodu

ovolal pak k vemu shromáděnému rodu:

ďme poděkovat Velbábě za přízeň, kterou nám prokazuje.” A kráčel k vrcholu kopce, kde se tyčil

ha Velbáby. Za ním Vivaa a Sivá sokolice vedli Minehavu a stráci provázeli Sokolí oko. Za nimi atní lid.

ed kamennou Velbábou se náčelník poklonil a vroucně ji pozdravil. Kdy sklonil hlavu a pohlédl naalisko, na něm socha stála, nezdrel se překvapení:

e, rode můj! Nový div

to zde leí u nohou Velbáby? To jsou pazourkové pecky!”

čelník bral do rukou pecku za peckou a zvedal je na odiv lidu. Jedna dvě tři

u jetě tři! Krásné pazourkové pecky!”

d propukl v jásot.

čelník s velikým pohnutím volal:

bába nám znova ukázala svou přízeň a dává nám, hle, pazourkové pecky na sloení výkupu Zubrům

kujeme ti, mocná Matko!”kolí oko se usmíval. Povedlo se, co s kameny nalíčil! Och, jaký to byl astný nápad, e Havranpírkonesl ty kameny z jezírka!

edné strany Miran, z druhé Vekar uchopili Sokolí oko, radostně jej objímali a vesele kolem něhoákali. Jejich statečný osvoboditel je zachráněn u jej Zubři neusmrtí! Nech ije!

imi bujně skákal i Sokolí oko a přidávali se i jiní mladí Sokoli. Vichni se radovali, nebo věděli, jí jen Sokolímu oku a jeho druhu co děkovat za ivoty Mirana i Vekara.



kolí oko odběhl trochu stranou, vyskočil na skalní stupeň, a přiloiv ruce k ústům, mocně zahoukal ů:

á, krá, krá!”

tom se opět vrátil mezi rozdováděnou mláde.

nedlouhou chvíli se rozhrnulo křoví a na mýtině se objevil Havranpírko. Rozhlédl se a rovnou zamvému druhovi.

koli u Havranpírka poznali a vesele mu jásali vstříc. Oba jsou tu oba svobodni!

kolí oko se objal s Havranpírkem, který udiveně pohlíel na slavné uvítání. Několika slovy mu vesvětlil a ji byli oba v kole veselé mládee.

ď přiběhli i zvědaví Bobři, přivábeni sem křikem a jásotem.

ďte, Bobři, podívat se, jak nae Velbába vyrvala Zlému obě! Vizte, jak osvobodila i zajatého a posi výkup!”

bři se dívali a vrtěli hlavami. Vskutku stal se div. Nelze jinak vysvětlit osvobození Minehavy akolího oka. Objevení esti pazourkových pecekje nepochopitelná záhada. e by tyto pazourky snadcházely z Arunových pytlů? Kdo ví?

bři se dívali zpytavě jeden na druhého.

ný bobr byl pazourkovými peckami nesmírně překvapen. Zbledl a v rozpacích koktal:

kové pecky opravdu měli kupci. Inu, Velbába je mocná. Vzala kupcům, dává Sokolům

chl do svých přátel a pokynem hlavy je pobídl, aby odeli.

kolí oko nespustil oči ze Silného bobra a bedlivě pozoroval kadé jeho hnutí.

ké Zlomený nů si poviml Bobrů, a jetě ne zmizeli, řekl k nim přísně:

ný bobře, tys prohrál svou věc. Zlý nepřijal tvou nabídku a odmítl Minehavu. Pozbyl jsi práva k nodvauj se ji dále obtěovat! Minehavaje v naí ochraně a ná rod nedopustí, aby jí někdo ublíil. Ale tji druzi pozbýváte dnekem pohostinství

ekáváme, e ihned opustíte území naeho rodu. U nás je místojen pro toho, kdo se těí ochraně a přízncné Velbáby. O vás nestojí ani ona, ani my!”

čelníkova břitká slova Bobry zdrtila. Zamračili se a mlčky odcházeli. Zástup jim dělal volnou uličný bobr si nezískal přátelství u nikoho na Pustém vrchu.

ezitím se shromáděný lid rozcházel. Větina Sokolů doprovázela Minehavu vítězoslavně k její chatě



vka se ji sebrala a nabyla jasného vědomí. Duevní otřesy proité v noci, mocné dojmy z bouřky aedání se Sokolím okem ji probudily z posavadního horečkového omámení. Byla opět při rozumu acka oila radostí mezi lidmi srdečně přátelskými.

vá sokolice jí řekla:

nehavo, my tě nepoznáváme. Jaká tys veselá a čiperná!”

vedla dívku před kamennou Velbábu, aby jí poděkovala. Dívka poklekla a vroucně se modlila:

lbábo, přijalas mne vlídně! Vysvobodilas mne v hrozné noci z moci Zlého! Děkuji ti a budu tvou vebnicí a do konce svého ivota. Nepokořím se před nikým nebude vládnout mu nade mnou! Pomáh Prabábo rodu Sokolů, i dále a zachovej mi svou přízeň! Odevzdávám se do tvé ochrany.”

tala a la s náčelnicí a s Vivaou do osady.

kolí oko k nim přiskočil a optal se astné chvíle, nezůstane-li u něho.

vka mu váně odpověděla: Děkuji ti za ve, cos pro mne učinil. Jsi junák, mu a Sokol! Avak řeknu timo: Právě jsem se zaslíbila Velbábě. Nechci ádného mue! Zůstanu v tomto rodě a nikam odtud nemuem

kolí oko tie stojí. Dívá se smutně, jak astná chvíle odchází

roděj Vivaa se přitočil k Minehavě. Byl by jí snesl snad vecko, co měl ve své chýi, kdyby mu Sivkolice nebyla řekla, e Minehava i oba cizinci jsou jejími hosty u oběda.

ran i Vekar obsluhovali dívku i oba mladé cizince a dbali, aby měli ve, co hrdlo ráčí. Vichni si vavimli toho, e Minehava na Sokolí oko téměř nepromluvila. A na jiné mue ani nepohlédla jako by h títila.

y se Sivá sokolice na to dívky optala, řekla Minehava:

o, nemám ráda mue! Chtějí enám vládnout a poroučetjim, dát jim vecku práci. U jsem je dobřeohlédla!” Vichni se zasmáli bojovné dívce.

bři vyslali na Pustý vrch poselství, které mělo bud přivést s sebou nazpět Sokolí oko k potrestání,ebo přinést ádané výkupné.

li náramně překvapeni, kdy uviděli oba zajatce svobodně chodit, a začali se karedit. Ale zatvářili ět přátelsky, kdy jim náčelník Zlomený nů oznámil, e dostanou pazourkové pecky, a kdy také hned bry postavil koík s kameny.

bři si pazourky prohlédli a viděli, e jsou pěkné. Kadá pecka znamená bohatství, nebo stačí na velkoství ostrých noů, krabadel, hrotů, pilek a jiných potřebných nástrojů. Byli spokojeni a oči se jim

zářily.



uvčí Zubrů promluvil:

e slovo platí. Přijímáme tvůj výkup, cizince.” Zubr si odplivl a hned slinu zalápl. Řekl k tomu: Taápnuta i tvá vina. Jsi volný a niádný Zubr tě nadále nebude stíhat. Stejně platí má slova i o tvém brý unikl a nyní se opět vrátil. Oba jste bez viny a nepřátelství ji není mezi námi

bě pak, náčelníku, vyřizuji jménem naeho rodu pozdrav a ubezpečení o stálém přátelství mezi rodm i naím.”

bři potom zůstali v druné zábavě na Pustém vrchu a do západu slunce.

lo pak vidět odcházet na jednu stranu Zubry přátelsky vyprovázené a na druhou stranu Bobry speckými průvodci bez jakéhokoliv rozloučení s domácím rodem.

kdo neslyel, co si Bobr pro sebe hučí:

k já se jetě vrátím a pak uvidíte!

ná chvíle je má. Pazourkyjsou také mé!

ný bobr nezapomene!

Dole v kotlině se jetě Silný bobr obrátil a hlasitě provolal: Na shledanou, Pustý vrchu! Silný bobrjde!”

st třetí - SOKOLÍ OKO

ARÁ ZKAZKA

neslavném odchodu z Pustého vrchu dorazila kupecká druina i s Bobry k Otci řek a nala ukryté loměř neporuené. Jen trochu zatékaly. Po snadné opravě mohli nasednout a nechat se proudem unáet d

ky na severu.

ně dopluli a do kupeckého domova, kde oznámili smutnou zprávu o Arunově smrti. Silný bobr vypom kupcovu synu Gelovi a dodal, e nehostinný rod Sokolů na Pustém vrchu zavinil kupcovu smrtepřením veliké pomoci, a e se dokonce tajně zmocnil celé zásoby Arunových pazourků.

la zuřil, kdy to uslyel, a hned vyhlaoval pomstu. Silný bobr ho vemoně podněcoval a vykládal, e k

stého vrchu se rozkládají rozlehlé pastviny a e se na nich popásají velká stáda dobytka, co by bylahatá kořist.

pcův syn měl velké slovo mezi jinými vůdci svého lidu a brzo získal jejich souhlas k uspořádánířistnické, loupené výpravy za Veliký hvozd do nitra Čech. Potáhnou třemi proudy po starýchchodních stezkách pralesem směrem poledním a srazí se na druhé straně hvozdu u dvou srostlých hčnívajících vysoko nad vemi lesy. Odtamtud vpadnou společně na pastvinářské osady.

la povede celé taení. Silný bobr se svými druhy jej bude doprovázet.

Pustém vrchu ijí nyní klidně. Ani netuí, co jim hrozí.



dnou se stala v sokolím rodě váná nehoda. Podráděný býk odhodil pastýře Kňourka, který se mu odstavil do cesty. Pastýř nemohl vstát, a proto jej druzi odnesli na Pustý vrch, aby mu čaroděj pomohravdu, kdy Vivaa pastýře proklepal, prohnětl a dal mu napít lektvaru, vrátil se raněnému dech, takeděl, kdy ho opřeli zády o poradní dub. Mluvit jetě nemohl, ale očima a malátnými pohyby se jirozumíval.

vaa řekl, e Kňourek jetě astně dopadl a e za několik dní sám přinese Velbábě děkovnou obě.

táborovém ohni se večer o příhodě dlouho vyprávělo. Někteří si stěovali na býka, e je útočný a e

kdy hlídače i k smrti ulapat. Náčelník přikázal, aby zlému býkovi přivázali na krk těký klacek, ktermu pletl mezi přední nohy.

řivý býk je horí neli medvěd,” řekl Zlomený nů nakonec. Pojď sem, bábo,” zavolal na svou enu, jevě la mimo. Pamatuje si jetě tu dávnou zkazku o zuřivých býcích?”

kdy Sivá sokolice přisvědčila, uvolnili hustě sedící Sokoli místo poblí náčelníka pro bábu i pronehavu a pro Sokolí oko s neodlučným Havranpírkem.

vá sokolice se nenechala nutit k vyprávění. Vidouc vecky oči na sebe upřené, začala dávný příběh ném Mahajovi a krásné Devaně:

o spočítá zvadlé listy, které v jeseni spadají se stromu? Kdo spočítá léta, která uběhla za dobu, porou ná rod přebývá na Pustém vrchu? Skrovné stádo dobytka si přivezli nai předkové pod Pustý v

mnoho chat bylo tu zprvu postaveno. Okolo byly usazeny silné rody a Sokoli byli rádi, e jim byl Puh nechán, a ili tu dlouho v pokoji a v přátelství se sousedy. Ale jeden rod, který tu sídlil někde vední stranu, byl tuze nepokojný. Abych pravdu řekla, byl to rod muský, kde byli mui pány a enydrobeny. Dnes u je takových rodů víc, ale tehdy byli Ostříi jediní tu okolo, kteří si přiváděli eny zích rodů. My si tu doposavad mue přivádíme k nám do svého rodu a ctíme právo matky na děti. Ahni dobře znáte.

ci říci, e u Ostříů to bylo jako vude u muů práci nechávali enám a sami chtěli jen bojovat, dobývamí a loupit dobytek. A měli tam dobyvačného náčelníka, který si umínil podrobit si vecky rody v

y byl nejmocnějím náčelníkem na světě. Opravdu si ji podrobil několik rodů a rozkazoval jim. TenSokoli usnesli, e nedopustí, aby se rozpoutal krvavý boj mezi ním a naím rodem, nýbr e se radějicným Ostříům podrobí dobrovolně. A tak bylo, e Kansa, náčelník Ostříů, přicházel vdycky zjara abíral si nejlepí kusy z naeho dobytka. Nikdo z naich nesměl ani ceknout, Ostříi by byli takovéhooválivce zabili. Můete si myslit, e Sokoli Kansu nesmírně nenáviděli.

e abych se u dostala k tomu, co se tehdy stalo: V naem rodě byl tenkrát jeden bratr a sestra. Bratr biký silák a sestra veliká krasavice inu, nebylo jim rovno. Rodiče jim zemřeli a oba sourozenci, M

Devana, ili, jak byli zvyklí, dál v rodné chatě. Mahaj si nehledal nevěstu, Devana si nepřivedla muden ze dne silnějí, ona den po dni krásnějí.

dnou vyhlásil náčelník Ostříů, aby mu byla ze vech podmaněných rodů vybrána nejkrásnějí dívka zvěstu. ádný rod se neodváil odříci, třebae Kansa měl u čtyři eny. Kansovi vyslanci obeli u vecky rli i sem na Pustý vrch, aby uviděli nejkrásnějí dívku Sokolů. Kdy jim bába rodu předvedla varnékolice, Ostříi pochvalně kývali, ale kdy uviděli Devanu, ihned vykřikli: ,Tu a ádnou jinou!’



kázali: ,Přiveďte ji mocnému Kansovi za tři dny!’

etího dne Sokoli přivedli Devanu v slavném průvodu k Ostříům. Dívka se sice zprvu zdráhala, aleodáci vysvětlili, e by jinak uvalila na celý rod Sokolů hněv prchlivého Kansy, podrobila se. A e tde, bude-li s tím souhlasit i její bratr Mahaj. Mahaj nejdřív láteřil a bouřil se, ale potom přece je

nal, e je třeba se podrobit. Ale vyprovodit sestru neel, ač ho prosila. Řekl, e by to mohlo patněpadnout, kdyby el mezi Ostříe.

nsa přijal Devanu slavně. Hned se mu zalíbila a stala se jeho hlavní enou. Také u něho nejvíc

kázala. Ostatní čtyři eny náčelníkovy se k ní chovaly nepřátelsky, a kde jen mohly, hleděly jí ublíitvana vak byla nejen krásná, ale i chytrá a s úspěchem mařila jejich pletichy. Kansa jí dal postavitknou chýi hned vedle své, kterou měl přímo proti rodovému totemu. Ostatní eny měly také své chatě nalevo, dvě napravo.

dnou seděla Devana sama před svou chýí. Náčelník přiel za ní a chvíli rozprávěli. Kansa se jí vypsokolí rod na Pustém vrchu, a e slyel, ejejí bratr je silák nad siláky, jemu není rovno. Devana tovrdila a chválila bratra Mahaje. Vyprávěla, jak ji jetě malou nosil na mocných ramenou, jak ji

hazoval do vzduchu a opět chytal. V zápalu vzpomínek zapomněla na opatrnost a řekla, e její bratr

silný, tak i moudrý, a e ho mají vichni lidé rádi. Není druhého takového mue na světě.

čelník Kansa k té chvále mlčel, ale byl v svém srdci dotčen, nebo byl u takový, e nesnáel chválu jvěka kromě sebe. Konečně řekl:

ilá Devano, tvůj bratr je tak znamenitý, e ho musím vidět a seznámit se s ním. Postarej se, aby semel.’

věděv to, náčelník se zvedl a odeel.

y Devana osaměla, přemýlela o tom, a čím více myslila, tím více se jí zmocňovaly obavy o bratrůt. Znala u Kansovu samolibost i jeho prchlivost.

ho dne Kansa přikázal svým enám, aby Mahaj, a přijde, byl uvítán jako nejvzácnějí host. Zeny se shromady a radily se, co dělat, aby Mahajova návtěva nepřinesla Devaně jetě větí náčelníkovu přízly Kansovi, e Mahaj by ho mohl připravit o veliká území, o stáda, ano i o náčelnictví, nebo je vel

ný a ve vech rodech oblíbený. Pravily, e Mahaj ji připravuje zrádný odboj, nebo ani jetě nepřiel Kzdravit a dary mu sloit, ba nepřiel mu ani sestru odevzdat.

mu vemu Kansa uvěřil a byl tím velice pobouřen. Optal se Devany, zdali u pro Mahaje vzkázala. Kkla, e jetě nikoli, rozhněval se. I padla mu k nohám a vyznala, e se bojí o bratrův ivot. Prosila, abychal Mahaje na pokoji, e na nic zlého proti Kansovi nikdy ani nepomyslil.

nsa se Devaně vysmál a řekl, e nechce Mahajovi zkřivit ani vlásek. ,Ale nepřijde-li se Mahaj ukázvrdí tím, e je opravdu zrádce. Mně pak nezbude neli poslat pro něho a potrestat jeho i tebe!’

anso, věřím ti, ale slib mi při Velkém duchu, e Mahajovi neublíí!’

ed tváří Velikého ducha a při ostříím totemu dávám ti své náčelnické slovo, e tu Mahajovi nikdo

ublíí!’



ěkuji ti. Mahaj brzo přijde!’

vana vzkázala Mahajovi, aby při své lásce k ní přiel ji navtívit o nejbliím úplňku.

ahaj skutečně přiel, ale byl podle náčelníkova rozkazu ihned zajat. Přivázali ho ke kůlu. A tak měl Kansův ortel.

y Devana poznala, jak ji Kansa oklamal, byla zoufalá. Snaila se prosbami, slzami i polibky pohnočelníka, aby Mahaje propustil, avak nadarmo. Jetě se jí vysmál.

den soudu vyřkl Kansa nad Mahajem krutý trest: Mahaj bude pro zrádný odboj rozlapán čtyřmi býktel bude vykonán druhého dne před celým rodem.

večer vzkázala Devana náčelníkovi, aby k ní přiel. Kansa přiel, ale s nechutí, protoe u nechtěl slyí prosby a naříkání. Bylproto překvapen, kdy nael Devanu pokojnou, vyzdobenou náhrdelníky,

česanou a navoněnou, ozdobenou líbeznými květy a bylinami. Zdála se mu krásnějí ne kdy jindy.

vana mu řekla, e měl pravdu. Mahaj vskutku připravoval odboj, a musí tedy zemřít jako bídný zránsa je nejmoudřejí ze vech lidí, protoe se nedal oklamat.

nsu její slova potěila a choval se k ní laskavě. Devana vyuila příznivé chvíle a poádala ho, aby jiplnil jedinou prosbu.

ej, oč chce, milá Devano, rád ti vyhovím,’ přivolil náčelník.

ám jen tolik, abych se směla zítra dívat na smrt zrádného Mahaje

ane se podle tvého přání,’ souhlasil Kansa a odeel z chýe.

uhého dne se shromádili vichni Ostříi, aby viděli smrt slavného siláka Mahaje. Za nic na světě bypromekali tak vzácnou a vzruující podívanou. Také Devana přila a usedla na balvan blízko býčí ohtatní náčelníkovy eny seděly opodál na hromadě dříví. Blíe přisednout nesměly, tam stáli mui nadních místech a hlasitě se bavili.

lý zástup obstupoval čtverhranné místo, ohrazené pevnými koly a silnými kmeny. Uvnitř ohrady byavřeni čtyři býci. Chtěli se popásat, ale hlučící diváci je drádili, take nepokojně pobíhali z kouta d

uta. Okolo ohrady obcházelo několik hlídačů s otěpy, a jakmile se některý býk přiblíil, citelně jej bm byli býci rozdivočeni k zuřivosti.

el i velký náčelník Kansa s předními mui. Bubeníci začali tlouci na své bubny a shromádění Ostřízdravili pohlavára hřmotným pokřikem. Kansa usedl s druinou na povýený břeh nad jednou stranorady, odkud bylo nejlépe vidět. Poblí seděla i osamělá Devana.

čelník pokynul a strá ihned přivedla spoutaného Mahaje. Vysadili ho na ohradu, přeřízli mu řemenkou a shodili ho dovnitř.

tříi křičeli: ,Na smrt s ním! a zhyne zrádce!’



ci v ohradě frkali a supěli s ohony pozdvienými. Hledali někoho, na kom by zkusili svou sílu. Záhyvimli Mahaje a jeden býk se hned rozehnal se skloněnou hlavou, aby ho nabral na rohy. Avak hbitýahaj nečekal, nýbr rychle proběhl vedle býka k jeho zadku. A u tu byl druhý a třetí býk a Mahaj se zi nimi.

om se rozlehl pronikavý enský výkřik: ,Mahaji, jdu s tebou!’ a nějaká ena, které se podařilo vyléztradu, skočila z hradby mezi zuřící býky. Byla to Mahajova sestra Devana.

ahaj přitáhl sestru za ruku k sobě a postavil se proti býkům. Ti se na okamik zastavili, jako by nem

ěřit opoválivosti smělce, který se postaví proti nim.

é chvíli bylo slyet náčelníka Kansu volat nejsilnějím hlasem:

chraňte Devanu! Zaeňte býky do kouta! Zabte býky!’

křičel několikrát. Ale stráci jen vylezli na ohradu a skočit dovnitř se nikdo neodváil. Kansa ílenýkřiky tval své mue proti býkům a hrozil stranými tresty, na obrátku prosil a sliboval veliké odměnynečně několik silných stráců přece skočilo do ohrady a postavilo se s napřaenými otěpy a sekyram

ti býkům. Zároveň několik muů uzavřelo silnou kládou jednoho býka v koutě ohrady. Podobně uzaí mui dva býky v jiném koutě. Čtvrtého zuřivce stráci ubili. Ale tehdy bylo ji na záchranu krásnévany pozdě.

se ji ukrutný Kansa zhroutil. Padl na rozprostřenou medvědí houni, rval si vlasy a křečovitě vzlykaje: ,Devano, má jediná Devano!’

raení diváci stojí mlčky pod dojmem hrůzného divadla a jen potřásají hlavami. Vytřetěnýma očimadí na dvě rozdupaná těla leící uvnitř ohrady

zcitný Kansa se z té strané podívané pomátl na rozumu.

ed po této hrozné události svrhl ná rod na Pustém vrchu spolu s ostatními podmaněnými rody Kandvládu a osvobodil se. Od té doby zůstal Sokol vdycky svoboden a nikomu ji nepodlehl. Hrdina Mrásná Devana zemřeli, ale své ivoty dali statečně za svobodu svých bratří.”

čná jim pamě!” pravili posluchači i Sokolí oko s Minehavou.

ončili oba čestnou smrtí

dodal váně Zlomený nů a mui přikyvují hlavami.

ásnou smrtí

olečně!” pronesla pevným hlasem Minehava a sklonila hlavu, v ní asi hluboce utkvělo slyenéprávění.

chvíli tichého zadumání Sivá sokolice promluvila jetě několik slov k dojatým posluchačům.

ahaj i Devana byli z naeho rodu. Jejich smrt zachvěla celým Pustvm vrchem. I vyli nai stateční Sokedli rozdupaná těla v ohradě a poloili je na nosítka z větví. Nikdo z Ostříů jim v tom nebránil, ani



mui nosítka zvedli a nesli je domů na Pustý vrch. Zpívali přitom pohřební písně. Do večera do li chovali Mahaje i Devanu do společného hrobu. Navrch pak přiklopili veliký skalní balvan, kterýzvedli nedaleko ze země a s nesmírnou námahou přivalili, podkládajíce pod něj silná břevna. A taahaj i Devana odpočívají v rodné půdě tu, blízko zkamenělé Biony

odívejte se. A na jejich společném hrobě vyrostl krásný strom vrbový, spojený skloněnými větvematým hlohem. Vrba i hloh byly neobyčejně mohutné a mnoho unavených rádo odpočívalo v jejich skdy stářím oba stromy sely, vyrostl na jejich místě nový vrbohloh a tak se děje a po nae časy. Vidí

mhle tu vrbu spojenou s hlohem?

práví se, e v koruně těchto stromů sídlí duchové Mahaje a Devany

kdo nelámej větve z těchto stromů byl bys duchy ztrestán!

proč tu na vrbohlohu visí hadříčky, střípky a kostičky, Sivá sokolice?” otázal se zvědavý Lupen, ktrve nyní v záři pochodně lépe poviml zvlátního dvojstromu.

dí, hochu, dneska u sotva kdo ví, proč je u nás takový zvyk, e kadý, kdo si pohoví pod vrbohlohemvěsí odcházeje malý dárek na větvici, i kdyby to jen nitka byla nebo peříčko. To je dárek duchůmahaje i Devany. To je úcta k nim a svědectví, e na své předky nezapomínáme. Ná rod je slavný rodč vzpomínat!”

sluchači se shrnuli k hrobu Mahaje a Devany. Kadého dne chodívali mimo něj a sotvae mu někdynovali trochu letmé pozornosti. Ode dneka si tu vdy budou připomínat dávný příběh.

tímco valná část posluchačů poodela s planoucími metlami k vrbohlohu, nachýlila se matka rodu,

uhým vyprávěním unavená, ke zbylému hloučku a ztichlým hlasem dopověděla:

ě nakonec vám něco povím. Dejte dobrý pozor! Od své matky, Staré sokolice, její moudrost s letytla, jsem slyela, e duchové Mahaje a Devany, ukrytí ve vrbohlohu, dočkají se jednou vysvobozeníslouchejte! Stane se to, a se toto ve přihodí:

dnou při veliké bouřce blesk rozrazí ná vrbohloh a stromy se skácejí. Roztřítěné dříví shoří a z tohtane, zastrčí mladá dívka několik vrbových prutů do břehu naehojezírka. Z ulomené hlohové větvezne hůl mladík, který jednou půjde vybírat med na Vrátenskou horu. Hůl tam zapíchne do země a

pomene ji. Po letech vyrostou z vrbových proutků pěkné vrby kolem naeho jezírka a z hlohové holeroste mocné hloí. Zatím ze zbylých kořenů po zničeném vrbohlohu vyroste nový dvojstrom, jetě koi byl minulý. Jednou zjara zakuká na vrbohlohu eulice, a hle: k dvojstromu přichází statný mladík čná dívka. Zastavují se v jeho stínu.

adík má v ruce ostrou sekyrku, nastrčenou na hlohovém topůrku, které si uřízl na Vrátenské hoře. Vuhé ruce ponese proutěný koík. A ten mladík řekne: ,Milá dívko, přijmi dárek tento kolébací koík!letl jsem jej pro tebe z proutí, které jsem nasekal touto sekyrkou z vrb u naeho jezírka.’

udu tvá, milý hochu. Přijímám tvůj zásnubní dárek a děkuji ti.’ Pak si dají první políbení

u chvíli v koruně vrbohlohu zaumí, větve se rozhrnou a z nitra koruny dvojstromu sestoupí zářící M



Devana, oba mladí a svěí, jak byli zaiva. A vecko ptactvo na Pustém vrchu se jásavě rozezpívá

ak tedy budou Mahaj a Devana vysvobozeni. Dlouho to potrvá, ale jednou se to jistě stane

h milá Sokolice, tvé vyprávění mi připadá jako krásný sen,” řekla dojatá Minehava a zadívala se kolí oko, který se právě i s ostatními vrátil od prohlídky vrbohlohu. Mám tvého příběhu plnou hlav

CIZÍ MOCI

kolí oko zdomácněl na Pustém vrchu. Miran a Vekar, oddaní mu na ivot i na smrt, byli s ním napořkolik jiných mladíků se k nim přidruilo, take Sokolí oko se stal vůdcem neveliké, ale spolehlivé atečné čety. Sivá sokolice povolila Sokolímu oku, aby si za pomoci svých přátel zbudoval chýi, takokládán téměř za člena rodu. Bylo mu dovoleno, aby se směl účastnit rodových porad, a jeho slovo dbáno.

to u Minehavy neměl mladík valného úspěchu. Dívka se mu sice nevyhýbala, ale ani ho nevyhledáuvila s ním přátelsky jako s dobrým starým známým, avak nijak neskrývala, e nemá mue ráda. Anikolího oka nečinila výjimku, měřila vem stejně. Proto také Vivaa nedosáhl u ní nic více, neli e s nkdy pohovořila a tu a tam přijala od něho maličkost jako drobný, nezavazující dáreček.

dnou odpoledne rozdílel Zlomený nů členům rodu pazourkové nástroje. Vyrobil je dovedný vejkal zourkové pecky, kterou Zubři nedávno přinesli na Pustý vrch. Byla to největí z výkupných pecek a Sokolům vrátili na důkaz přátelství, kdy sami měli nyní pazourků dostatek, kdeto Sokoli měli o něuzi.

koli měli náramnou radost a se zářícíma očima si ukazovali krásné nástroje, noíky, pilky, hroty, vr

badla, rydla a co vecko jetě mistr vejkal z pecky vytípal. Vichni pochvalovali vejkalovu práci. Sabyli také dovedli odtípnout z pecky leckterou věc, ale sotva by se komu bylo povedlo dostat jemnípáváním tak dokonalý nástroj, jako se dařilo obratné ruce vejkalově. Nejvíc obdivu se vejkalovi

stalo za jeho nové noe s jemně vytípaným půlkruhovým vrubem. Ty drely v rukojetích pevně a nikdvypadly. Kadý Sokol touil po takovém noi. Ké by jen měli dost pazourkových pecek, aby vejkal mdělat takových noů pro vecky ! Vichni se podivovali, jak dovedl vyuít pazourku a do posledního zb

kal byl chválou tak uveden do rozpaků, e chtěl utéci do své chaty, ale rozjaření Sokoli ho obstouppsali okolo něho a zpívali.

kolik mladíků vyzvedlo vejkala na ramena a nesli ho za jásavého pokřiku kolem rodového totemupocta dobrému řemeslu.

jednou se přiřítil Sokolí oko následovaný udýchaným Jetelístkem.

hůru, Sokoli! Nastupte! Něco se děje!” vzrueně volal Sokolí oko.

elístek k tomu křičel: Zubří osada hoří hoří!”

chni Sokoli se polekali. Sběhli se na volné místo, odkud bylo dobře vidět k nynějímu Skalsku, kdedy usazen zubří rod.



upy dýmu se valí k obloze z tamějí osady.

dím lehat plameny !” volá Vlkou. K němu se přidávají i jiní, e také vidí oheň.

se to jen u Zubrů stalo? Vichni se obracejí k náčelníkovi.

omený nů stál chvíli na povýeném skalisku a bedlivě pozoroval vzdálený oheň. Pak se obrátil kdákům a váně promluvil:

není obyčejný poár

á se mi, e je to loupený přepad

tno se o tom přesvědčit, nebo třeba i nám hrozí nebezpečí

ed náčelníka se postavil Sokolí oko.

půjdu s Miranem a s Vekarem. Jsme rychlí a vytrvalí v běhu přineseme spolehlivé zprávy.”

a mladíci okamitě přiskočili k Sokolímu oku a postavili se vedle něho.

brá, jděte,” řekl náčelník. Budeme netrpělivě očekávat, co přinesete. Mocná Velbába nech nás zatání od veho zlého!

koli, ihned se připravte jako do boje. Pastevci seenou vechen dobytek. Stráe nastoupí na vech stradka na Pustém vrchu a má oči otevřené! Hrozí nebezpečí, proto vichni pozor!

ti a eny a nikam neodcházejí

dme připraveni!”

lá osada byla ji vzhůru. Poplach se ve chviličce rozířil a do poslední chaty. Ačkoliv nikdo nevěděvlastně stalo, vichni se připravovali na nejhorí. Oblaka dýmu nad zubří osadou bylo vidět u odevaach z nich padal na vecky obyvatele Pustého vrchu. eny sklízely vechen cennějí majetek a ukrývalyámách. Mui se rozběhli pro dobytek na pastvinách.

kteří z nich se vak vrátili a vypravovali, e zahlédli tlupu muů jdoucích směrem na Pustý vrch.poznali vak na dálku, kdo jsou.

čelník přikázal několika Sokolům, aby li opatrně vstříc této neznámé tlupě a pozorovali, kam míří

chvíli přiběhl posel a hlásil náčelníkovi, e se to vrací Sokolí oko s oběma mladíky a třemi cizími oč se Sokolí oko vrací a zdali přináí zprávy o zubří osadě, nevěděl.

Pustém vrchu netrpělivě čekali návrat Sokolího oka.

nečně se tlupa objevila a kráčela spěně na místo poradní. Celý sokolí rod se shromádil. Jen nezby



dky zůstaly na přikázaných stanovitích.

koli u poznali v cizích muích spřátelené Zubry a vítali je s pozdravy. Zubři se vak tvářili velmi vápozdravy neodpovídali.

kolí oko hlásil náčelníkovi, e se cestou k Zubrům střetli s těmito mui a e oni sami podají zprávy.

čelník krátce uvítal Zubry na Pustém vrchu a vyzval je, aby promluvili.

e u nás, rode sokolí,” začal prvý Zubr. Znenadání nás přepadli lupiči u velikém počtu. Ani jsme semohli bránit. Kdo se pokusil o zápas, byl zabit. Vecko u nás vyloupili a chaty zapálili.”

uhý Zubr pokračoval:

bytek nám zajali. My sami jsme uprchli a prosíme vás, abyste nám popřáli útulku v naem netěstí

u to cizinci z daleké země,” dodal třetí. Protáhli se k nám Velikým hvozdem podle Bezdězů. Zdá s

vedl někdo, kdo ná kraj zná

koli byli ohromeni těmito zprávami. Bylo patrno, e nebezpečí hrozí i jim, nebo od Zubrů k Sokolůní daleko.

čelník Zlomený nů hned svolal rodovou poradu, aby rozhodla, co třeba učinit. Kadý Sokol měl vlaum a navrhoval něco jiného neli ostatní. Vznikla hlučná rozprava, která nevedla k jednotnému

sledku. Příčinou toho bylo, e mui sokolího rodu pocházeli z několika rozličných sousedních rodů, zbrů, z Liek, z Medvědů, z Ostříů a jiných jetě. Tento jejich původ je od sebe rozlioval, i kdy nyní bo manelé en Sokolic po dlouhá léta členy rodu Sokolů.

den Sokol, původem z rodu Zubrů, se přimlouval, aby se Sokoli ukryli se vím dobytkem v skalníchklích Vrátenské hory, kde by je nepřítel nenael, a i kdyby přec nael, nic by nepořídil, nebo by se vočině i proti přesile dobře ubránili. Ostatní Sokoli, původem Zubři, hned se k němu připojili a

dporovali ho novými důvody. Proti němu povstal jiný Sokol, původem Lika, a namítal, e u není kdbrat vechen majetek a dobytek a prodrat se s ním do těko přístupných dolů. K tomuto se přidávaliatní Liky. K dvěma protivným skupinám přibyla třetí a čtvrtá, take nebylo jednoty. Mateřské rodov

vo bylo na překáku bojové obraně rodu v době válečné.

čelník, vida tyto spory, zastavil dalí rozpravu a prohlásil, e ve chvíli svrchovaného nebezpečí nelácet čas různicemi, a e se tedy učiní to, co přikáe on sám. A vyhlásil tento rozkaz:

přítel potáhne od Zubrů na Pustý vrch, aby i zde nabral kořisti. Zde bychom se mu těko bránili, nee území je od jejich strany dobře přístupné. Proto půjdeme lupičům vstříc a vyčíháme je na výhodnstě. Tam je zastavíme a buď nějakými dary přimějeme k odchodu, nebo je naimi mlaty a otěpy donávratu. Proto přikazuji, aby se vichni mui ihned připravili k nástupu proti lupičům!”

kdo nereptal, nebo si byli vichni vědomi vánosti chvíle. Rozhoduje se o budoucnosti sokolího rod



stém vrchu.

čelník vyslal hlídky napřed. Sám pak vytáhl za nimi v čele početného zástupu Sokolů.

sně za nynějí vesnicí Kluky se táhne východním směrem dlouhý ostroh mezi dvěma roklemi. Na tomrohu zastavil Zlomený nů svůj lid a poručil mu ukrýt se v porostu. Dostal ji zprávu od přední hlídkzdola hrne roklí zástup lupičů.

atři,” zvolal Zlomený nů, tady je zastavíme a nepustíme dále. Připravte balvany!”

chvíli se lupiči blíili zarostlým dolem. Tu a tam je bylo na světlinách vidět, ale hned opět mizeli vutinách a mezi stromovím.

tva se lupiči objevili pod ostrohem, nemohli se někteří nedočkaví Sokoli udret a pustili na ně z výkolik balvanů. Lupiči byli překvapeni náhlým útokem a hned se poschovávali. Byli popuzeni a začbně nadávat cizím jazykem. Nikoho neviděli, ale sotvae zkusili vylézt z úkrytů a postoupit, novévany na ně padaly. Nikdo zatím nebyl zasaen, nebylo mrtvých ani raněných, ale lupiči zjevně byliateni a uvedeni do nepořádku. Nevěděli, kde je nepřítel ukryt, ani neznali jeho sílu a rozestavení.

ak Sokolové získali na počátku boje jakýsi úspěch, co bývá vdycky dobré k povzbuzení mysliovníků. A bylo to také hned vidět i slyet. Ukrytí Sokolové ukazovali, e se nebojí, a směle odpovídičským vetřelcům.

procházku jste si vyli, he?” křičeli na ně vyzývavě. Ale dejte pozor, tady si můete lehko přiskřípnhy! Moná e brzo začnete kulhat

který z vás bude třeba plivat krev! Jste tu asi cizí, jdete oklivou cestou!

dy nikam nedojdete leda Ďasu do náruče!

piči nerozuměli, ale pochopili výsměný smysl slov. A odpovídali zase po svém. Nesmělejí z nichezli z úkrytů, skákali akovsky a nejhanlivějími posunky zneucovali neviditelné nepřátele.

to slovní vojna trvala dlouho, nebo ádná strana si netroufala začít skutečný zápas zbraněmi.

omený nů zachovával opatrnou rozvahu. Varoval své lidi před ukvapeným postupem, zvlá kdy nevě

silný je nepřítel. Hlídky to jetě nezjistily, a proto bylo třeba čekat a nepřítele zatím zdrovat.

kolí oko se účastnil výpravy a nyní leel na pokraji stráně spolu se svými přáteli. Dobře viděli, co em děje.

jednou zaslechli nablízku funění, namáhavé vydechování, elest a praskot rozhrnovaných houtin.

kolí oko vyskočil a po několika krocích uviděl zadýchaný a znavený Jetelístek. Hoi se prodírali vpách výpravy Sokolů.

i, co je?” ptal se Sokolí oko, sotvaeje spatřil.



Lupen, námahou téměř vysílený, tesklivým výrazem očí zjevoval Sokolímu oku, e přináí nedobrouávu.

uvit jetě nemohl. A ji tu byli vedle statečného Lupínka jeho věrní druzi, Pída a Běhoun.

nečně Lupen dostal ze sebe několik slov: Je zle!

piči jsou na Pustém vrchu!”

tím sem přiběhli i přátelé Sokolího oka a vichni napjatě poslouchali zprávy hochů. Byly svrchovaneité.

odchodu Sokolů překvapil zástup nepřátel slabě osazenou osadu na Pustém vrchu. Bez nesnází jisadil a zmocnil se i veho dobytka. Kdo by se byl odváil odporu, toho by bez milosti ubili

kolí oko s Miranem a Vekarem bez mekání kvapili k náčelníkovi oznámit mu, co hoi přinesli.

čelník byl nečekanou zprávou nanejvý vzruen. Doběhli nás, lupiči! My se tady s nimi zdrujeme a om zatím za naimi zády tohle provedou!

můeme je nechat řádit na Pustém vrchu!”

co podnikneme?” otázali se ho Sokolové.

ned se vrátíme domů!” rozhodl náčelník. A copak nám chce, Lupínku, jetě povědět?”

bři jsou s nimi!

m jsem viděl Silného bobra

to zpráva vecky ohromila. Mnohé se teď vyjasnilo. U rozuměli. Lupičský vpád je dílem pomsty Sibra

ho si vezmu já na starost!” řekl Sokolí oko a potěkával svůj pádný mlat.

koltí bojovníci nechali své protivníky pod ostrohem a potichu se stáhli nazpět. Vichni u zvěděli, c

lo na Pustém vrchu, a prahli touhou ztrestat smělé vetřelce.kolové přitáhli k Pustému vrchu a rozestavovali se k tvrdému boji. Avak z osady jim vycházely vsakané eny s dětmi a volaly k nim:

bojujte, je u pozdě. Lupiči jsou zde pány a ihned by nás vecky pobili. Pamatujte na nae děti.”

kolové sklonili zbraně a volným krokem vystupovali a k mohutnému rodovému totemu na poradnímstě. Hlavy měli hluboce svěené, nikdo nepromluvil.

ed posvátným totemem očekávali zamračené Sokoly vůdcové lupičů. Byli tu i Bobři s hrdě vypjatý



ným bobrem v čele.

sivé ticho pokrylo celý Pustý vrch.

omený nů se poklonil totemu a postavil se tak, e hleděl přes rameno k předním lupičům. Byl zachmvůj mlat svíral pevně jako připravený k boji. Ani posunkem, ani pohledem nepřivítal nezvané host

nečně Gela, syn kupce Aruna, vystoupil ze své druiny na tři kroky před náčelníka Sokolů a cizímykem, hlasem pánovitým něco provolal. Přitom ukázal na Silného bobra. Řekl nejspí, e Bobr ohlá

omáděnému lidu jeho vůli.

ný Bobr se postavil vedle Geli a hlasem stejně pánovitým vyhlásil rodu Sokolů toto:

e stojí před vámi Gela, syn známého vám kupce Aruna, proti němu jste se těce provinili. Za to váshne zaslouený trest. Gela je nyní vaím pánem a jeho rozkazů budete ve vem posluní. Kdo by se bode nemilosrdně zahuben. Kupci a jejich druina zůstanou po nějakou dobu u vás. Jsou vaimi hosty amusíte podle toho k nim chovat. Kadý přestupek bude krutě stíhán, kdo by nějak hostům ublíil, budpraven. Za kadý čin proti nim odpovídá celý vá rod. A nyní se’ vichni Gelovi pokloníte na znamen

podrobujete jeho moci!”zástupu Sokolů zahučelo mručení odporu. Sokolí oko a jeho přátelé se odvrátili a hned také vichnraceli na jinou stranu.

, bude to?” vykřikl Silný bobr vztekle.

stup Sokolů nedbal jeho zloby. Nikdo se neuklonil, ledae se mnozí sklonili na tu stranu, na kterou bvě obráceni.

ný bobr supěl zlostí.

omený nů řekl Bobrovi klidně: Sokoli se uklánějí jen svému totemu

nepatří do naeho rodu a nemůe nám poroučet!’”

br vytrhl vedle stojícímu mui hůl a napřáhl ji, aby uhodil náčelníka.

ak Gela zachytil jeho ruku. Cizím jazykem domlouval Bobrovi, aby se neunáhlil a nepopudil lid.

ne boj já chtít pokoj !” řekl nahlas, aby mu vichni rozuměli.

mi několika slovy dokázal Gela víc neli pánovitý Bobr svou řečí. Mručení odporu v zástupu utichchni vycítili, e nový pán má srdce aspoň trochu lidské a e neusiluje o jejich ivoty. Jiskřička radostděje oivila stísněný lid.

kolí rod se podrobil novému řádu. Přijal neodvratnou skutečnost a odloil bojovné zbraně.

pecká loupená výprava skončila plným úspěchem. Bylo podrobeno několik rodů, nahromaděno mnřisti a zajato mnoství dobytka. Vecko bylo tříděno, baleno, svazováno, cpáno do pytlů a čas od čassíláno po úzkých lesních stezkách hlubokým hvozdem do vzdálené země na půlnoční straně.



kolí rod na Pustém vrchu musil sloit lupičům mnoho koein, hromady penice, velké balíky suenéhosa. Z dobytka si Gela vybral víc ne polovinu. Sokoli nemohli nic tajně poschovávat, Silný‘bobr mvude a přísně dohlíel. Skladitě na Pustém vrchu vůčihledě rostlo a kupci ji počítali jen asi měsícodnesení celé kořisti do své země.

mutek zatíil Pustý vrch. Potají Sokoli hubovali na nenasytné lupiče, ale k zřejmému odporu se nikdoodváil. A sjednotit se nedovedli.

kolí oko se ovem mohl spolehnout na svou nevelkou druinu, avak získat dalí stoupence se mu neda

byl přece z jejich rodu. Bývalí Zubři, bývalí Ostříi, bývalí Medvědi a co jetě jich pocházelo z jindů, ti vichni měli vlastní rozumy, pochybnosti a námitky a navzájem si dost nedůvěřovali, take nebstupní společné mylence. Sokolí oko se zlobil, ale nic plátno. Zeny byly jednotné byly vecky z jed

du , ale bojovat nedovedly, kdeto v muích byla příli zakořeněna jejich různorodost a necítili dostboce s rodem eniným, v něm byli více méně jen hosty. Vichni uznávali, e by se mělo proti vetřelců

co dělat, ale kadý liknavě čekal na ty druhé, aby začali, a u napřed říkal, e je to marné, e se nicdokáe.

y vyčítaly muům zbabělost a naříkaly nad svou nemohoucností. Sivá sokolice klekávala kadého dn

d kamennou Velbábou a modlila se za svůj těce zkouený rod. Jediná Minehava zůstávala statečná a plna důvěry v lepí budoucnost. Dodávala mysli ostatním enám a vybízela je, aby přesvědčovalyezbytnosti jednoty a společné vůle pro osvobození rodu.

ný bobr byl vemocným pánem na Pustém vrchu. Gela nedovedl kromě několika slov mluvit se Sokral se raději o zabezpečení svých lidí a své kořisti před povstáním nebo před náhlým útokem dom

dů. A kdy měl někdy volnou chvíli, nedal se ničím udret a zael si s několika druhy do okolních lesůn. Silný bobr měl po dlouhé dny svobodu jednání. A té svobody také plně vyuíval. Proto se mu kadhýbal a el mu z cesty, kdekoliv se objevil.

jvíc se před ním skrýval Sokolí oko. Nikoliv, e by se snad Silného bobra bál. Naopak, Sokolí okozápase s Bobrem, ale jen s ním samotným, ne s jeho čtyřmi rodáky, a jetě navíc s několika kupeck

brojenci. A bez jejich doprovodu Silný bobr neučinil ani krok.

ké Silný bobr by se byl rád seel se Sokolím okem a vude se po něm rozhlíel, aby mu ukázal svou mst.

dnou se ji oba soupeři srazili. Bylo to v údolí pod Vrátenskou horou. Sokolí oko el se svými přáteloti němu se blíil Silný bobr se svou druinou. V těsném dole nebylo lze se vyhnout. Obě druiny, poč

jně silné, se blíily k sobě v napjatém očekávání, zbraně pevně stisknuté.

a vedoucí hleděli upřeně na sebe. Kdo začne?

ozí tuhá bitka. Těké ztráty, výsledek nejistý. Kdy byl Silný bobr na tři kroky od Sokolího oka, zvolkomyslně:

si jen svobodně!” a hrdě dodal: Já se tě nebojím!”

kolímu oku zalehl prudký blesk v očích. Vykřikl: Ani já tebe!”



áčel pak mimo Bobrovu druinu, nikoho si nevímaje. Za ním přeli jeho druzi stejně klidně.

toho dne se nesetkali. Jeden druhému se vyhýbal.

VOBOZENÍ

dnoho dne Silný bobr rozhlásil, e kamenná Velbába přijímá jeho oběti milostivě. Sokoli jen mávlikama.

tom si vak Silný bobr dovolil otázku, je-li platná ona zkouka Minehavy Běsem. Velbába prý točilavou na znamení, e zkouka ji neplatí. Sokoli se tomu pohrdlivě usmáli.

e Velbába prý také schválila, aby Minehava la k Bobrovi jako jeho manelka!

bylo Sokolům u příli a hlasitě odsuzovali Bobrovu troufalost.

ak Silný bobr se svého úmyslu nevzdal. Zavolal si náčelníka Sokolů a prohlásil, e mu jeho rod mudat dívku chtěj nechtěj. Zlomený nů odpověděl, e to rod učinit nemůe, nebo Minehava byla přísnououkou zbavena jakékoliv Bobrovy moci. Silný bobr řekl zpupně:

budu s tebou, náčelníku, o této věci dále mluvit. Učiní, co jsem ádal. Nepřivede-li mi Minehavu zslunce západu, bude to vzpoura. Tvůj rod za to bude krutě potrestán! Dělej, jak rozumí!”

y náčelník vyřídil Sokolům, co ádá Silný bobr, zabouřil poradou hněv odporu. Sokolí oko vystoupkl prudce:

el čas, kdy musíme vystoupit proti utiskovatelům se zbraněmi v rukou. Bobr nedostane Minehavu,de pod naimi mlaty!”

t Sokolů souhlasila, část odmítavě mávala paemi. Někteří se nevyslovili tak ani onak.

čelník radil k opatrnosti. Odepření poslunosti by mělo zlé následky. Odboj by skončil v krvi en a bo vetřelci mají obsazený celý Pustý vrch.

tedy uděláme, moudrý náčelníku?” ptali se rodáci.

voláme Minehavu a optáme se jí, zdali by snad nela dobrovolně k Bobrovi

o, tím bychom se nejlépe dostali z kae!” volali Sokolové a hned doběhli pro Minehavu. Za chvíli porady a Sivá sokolice s ní.

čelník jim pověděl, oč běí. Obě řekly, e to nemůe být.

ný bobr nedostane Minehavu!” vykřikl Sokolí oko.

e, tedy povate,” ádal náčelník, jak ospravedlníte prolitou krev, a se na nás vetřelci vrhnou? Ti nás

u veho schopni třeba i celý rod vyvradí!”



slyte mou radu,” řekla Sivá sokolice, a zavrhněte ji, bude-li patná! Sokolí rod má vydat Minehavunému bobrovi, jinak nás stihne jeho msta

e, Minehavo, my tě Bobrovi vydáme!

kdy, Sivá sokolice!” znovu vykřikl Sokolí oko.

nehava půjde k Silnému bobrovi,” pokračovala bába sokolího rodu váně, a líni splní jeho rozkaz. učiní nic více. Neslíbí mu poslunost, bude bydlit ve vlastní chýi jako teď a nepodrobí se mu! Ná r

m bude zachráněn a Minehavě nebude ublíeno

o, bábo, moudře mluví!” vpadla Minehava. Učiním tak. Vydáte mne Silnému bobru a já se mu uvedu ubránit! Snad při tom zahynu, ale říkám vám zde, e Silný bobr zahyne se mnou ! Pro vá rod oi vlastní ivot!”

chni se podivovali statečné dívce. Oči jí plály a její postava vyjadřovala pevné odhodlání.

okolí oko se před ní sklonil a mlčky usedl.

lo rozhodnuto. Sokolí rod splní poadavek vetřelců. Náčelník jetě dodal:

yby vak Silný bobr nebyl spokojen a poadoval, aby Minehava byla skutečně jeho enou, pak námzbude nic jiného neli zoufalý boj. Neopustíme tě, Minehavo, a ukáeme, e čest je nám více ne ivot.”

u doposledka s vámi!” zvolal Sokolí oko, čacký junák.rada byla skončena.

ečeru přili Sokolové s náčelníkem i s bábou k chatě Silného bobra a odevzdali mu Minehavu. Soko při tom nebyl.

oléháme, e jí neublíí. Minehava je v naí ochraně a Sokol je hotov i ivot nasadit na obhájení své ctpamatuj, Silný bobře!”

ný bobr byl rád, e dosáhl úspěchu, a v nitru vítal, e se to obelo bez krveprolití. Gela mu uloil, abydmaněné rody zbytečně nedrádil, a zejména aby se varoval bojů. S úsměvem odpověděl náčelníkonehava bude chována s úctou a e jí ihned postaví zvlátní chatu. Povolí jí vzít si jednu dívku jako dytráčky Bobr věřil, e si časem získá Minehavu úplně.

ak na Pustém vrchu přibyla za den nová chýe.

utajilo se na Pustém vrchu, e Silný bobr nemá větího nepřítele neli Sokolí oko. A také Silný bobr děl, kdo iví skrytý odboj proti němu, a usiloval, kterak by se zmocnil Sokolího oka bez přílinéhoplachu. Avak Sokolí oko chytře prohledal Bobrovy léčky a nedal se chytit. Byl vude a nikde. Kdekchtěl Bobr popadnout, zmizel mu pod rukama jako rybka v řece.



několika klidných dnech přiel Silný bobr do chýe k Minehavě na besedu. Choval se sluně a Minehměla příčinu zlobit se na něj.

dí, Minehavo, e ti nijak neubliuji a e nejsem tvým nepřítelem. Proč tedy neslyím od tebe přátelskéhva? Proč odvrací ode mne oči? Vdy nejsem o nic horí neli Sokolí oko

u jako mu jste vichni stejní!” řekla dívka chladně.

proti mně zaujata právě tak jako Sokolí oko. Nic jsem mu neudělal, a on se mi vyhýbá, jako bycho nepřítelem. Ve skutečnosti bych se s ním tuze rád sblíil a vecko by se mezi námi vysvětlilo. Rádím byl zadobře. Ty, Minehavo, mohla bys k tomu přispět a mohla bys mu říci, aby ke mně přiel ktelskému pojednání.”

y ho zabije!” zvolala dívka.

Velikého ducha se ti zaklínám, e nic proti němu neobmýlím, e ho přivítám jako hosta!”

nehava uvěřila jeho slavné přísaze a slíbila, e Sokolímu oku ihned vzkáe. Domnívala se, e smír ootivníků můe přinést prospěch sokolímu rodu a přispěje k uklidnění na Pustém vrchu. A učinila teddle svého slibu. Vzkázala Sokolímu oku, aby ji navtívil, e běí o důleitou věc. Prohlásila té, e se Soo nemusí ničeho obávat.

kolí oko se podivil neočekávanému pozvání a odpověděl, e přijde druhého dne při západu slunce svátnému jezírku na Pustém vrchu.

ný bobr přijal zvěst o návtěvě Sokolího oka vesele a řekl Minehavě, e mu připraví pěkné uvítání.

uhého dne o západu slunce Sokolí oko skutečně přiel k jezírku a hned uviděl Minehavu. A také se čkal pěkného přivítání.

houtin vyskočili ukrytí ozbrojenci a hnali se na Sokolí oko. Junák byl ovem překvapen, ale hned sepamatoval a uskočil mezi stromy. Ale i tam na něho číhali ozbrojenci a uzavřeli mu cestu k útěku.stal krátký zápas a Sokolí oko leel na zemi svázaný.

nehava byla tímto úkladem nesmírně překvapena. Zděeně vykřikla:

kolí oko, já tím nejsem vinna!

h běda mi, běda!”

prve teď se objevil Silný bobr. S vítězoslavnou tváří zajásal:

ece jsem tě dostal! U nevyvázne!”

nehava vecka bez sebe nevypravila víc ne jediné opovrlivé slovo:

dáku!” a obrátila se k Bobrovi zády.



ný bobr se utěpačně zasmál a prohodil:

okoj se, holubičko, neple se mezi nás!” A rozkazujícím hlasem jí poručil, aby la domů.

du můj domov je u Sokolů.” A Minehava se obrátila k odchodu.

yte ji a doveďte do chýe,” přikázal Bobr. A dobře ji hlídejte!” Dodal jetě: A toho chlapíka tady mvate ke stromu! Dejte pozor, a vám neuteče!”

ak byl Sokolí oko na Pustém vrchu opět zajatcem a opět očekával smrt

blízku se podezřele potloukali hoi, členové Jetelístku. Bobr se na ně prudce rozkřikl, aby se klidilm nemají co dělat. el pak vyhledat Gelu a oznámil mu, e lapil nebezpečného zbojníka, hlavníhodněcovatele odboje proti pánům.

la pochválil Bobra za bdělost a svolil, aby Bobr vyhlásil nad zajatcem odstraující trest třeba i sm

elístek zatím prolezl skrytě a k poradnímu místu. Hledal náčelníka. Zlomený nů právě vycházel z cpen ho hned chytil a vypravoval, co viděl. Náčelník vzal hochy do chaty a řádně je vyslechl.

l nesmírně pobouřen Bobrovou věrolomností. Viděl, e s vetřelci není smíru. Padouch nemá ani petv těle.

etí Sokolího oka cizími vetřelci takřka v samé osadě způsobilo veliký rozruch. Bylo to násilné pov domácího rodu a dotklo se hluboce vech rodáků. Nemohlo být větího podnícení k odboji, ne byový svémocný čin. Pobouřeni byli vichni bez rozdílu původu. Tohle se ji nedalo snést bez odvety.ný bobr neměl na Pustém vrchu zastánců, kdeto Sokolí oko byl oblíben. Bylo jasné, na čí stranu sestaví sokolí rod.

nehava v noci neusnula. Hlídali ji a nesměla chatu opustit. O samotě přemýlela o Bobrově hanebnle víc jí bylo zřejmé, jak velice se od sebe li í chování Bobrovo od čestného chování Sokolího okní hluboce litovala, e se dala svést, aby napomáhala Bobrovi v jeho zradě. Byla jista, e podlý Bobuije svého nynějího vítězství, aby protivníka úplně zdrtil. Sokolí oko bude nejspí utracen takový j

, ne nejsou vichni mui stejní!

polodřímotě se Minehavě pojednou zdálo, e slyí nějaká slova známá slova: Před tváří Velikého dři naem ostříím totemu dávám ti své náčelnické slovo, e tu Mahajovi nikdo neublíí!

to slova Minehava u někdy slyela nedávno

opět dalí:

ahaj skutečně přiel, ale byl podle náčelníkova rozkazu ihned zajat. Přivázali ho ke kůlu a tak měl čortel



y je to z příběhu o Mahajovi a Devaně! Ortel bude vykonán druhého dne před celým rodem

nehava zaúpěla a zhroutila se na lůko.

no Silný bobr přivolal mnoho kupeckých ozbrojenců ze sousedství a obsadil jimi Pustý vrch. Byl spí dobře vědom vření v sokolím rodě. Stráe procházely ustavičně osadou a vrek byl střeen četoué pohotovosti. Zřejmě měl být sokolí rod zastraen, aby se proti vetřelcům ničelio neodváil.

br řekl náčelníkovi, aby svolal vecky mue, e má pro ně práci. Náčelník to neochotně učinil a Bobedl zástup Sokolů na jiní úpatí Pustého vrchu, kde se pod osadou rozvírá hluboká kotlina, otevřenáední straně. Co tu zamýlí Silný bobr?

chmuřené tváře Sokolů jsou jako mračna před bouří. Dnes moná k něčemu dojde. Nue, Bobře, povzamýlí !

Silný bobr poručil Sokolům, aby káceli stromy v háji nad kotlinou. Musili se dát ihned do práce. Cytečného si to Bobr vzpomněl? K čemu to? Ale Bobr je nenechává mudrovat, nýbr honí je do práceh pot teče. Nabrouené kamenné sekyry se zatínají do kmenů a brzo leí několik stromů na zemi. Muh odsekávají větve a silné kmeny přepalují na ohních. A do večera stojí na dně kotliny jednoduchá

vná ohrada pro velký dobytek.

odpoledne oznámil Silný bobr náčelníkovi, e v této ohradě bude odpraven buřič Sokolí oko

lý rod musí být přítomen, aby to viděl.

uhého dne pak skutečně dolo k vykonání trestu.

slunném údolu na úpatí Pustého vrchu se selo vekeré obyvatelstvo, úplný rod Sokolů, i silná posádřelců. Bobr chtěl původně, aby i kupecký velitel Gela dodal slavnosti lesku svou přítomností, aleouil po takové podívané a řekl Bobrovi, e musí s částí posádky provázet velké stádo dobytka z robrů nazpět do svého domova. Rozloučil se s Bobrem s tím, e se brzo vrátí, aby odvedl i dobytek acku zbývající kořist z rodu Sokolů.

ytek značné části vetřelců nepokodil mnoho slavnostní ráz dne. V kotlině se lidu jen hemilo. Cizinsadili svah kotliny přímo na patě Pustého vrchu. Sokoli stáli a seděli po obou bočních stranách úde jen čtvrtá strana kotliny, vybíhající do otevřené roviny, byla volná. Příroda sama tu vytvořila meáněmi krásné jevitě, vroubené březovým háječkem.

omený nů se domlouval se svými předáky o tom, co by se mělo a mohlo učinit, aby nebyla popravakonána. Ale ani teď jetě nebylo mezi nimi jednoty. Bojácnějí ukazovali na přítomné ozbrojence, kti hotovi na Bobrův pokyn povradit kdekoho, i eny a děti.

i zazněl rachot bubínků a Silný bobr se svými přáteli se objevil na stráni nad ohradou. S ním při ladá Minehava. Přes svou mramorovou nehybnost byla krásnějí ne kdy jindy. Silný bobr ji přinutil, a přítomna smrti Sokolího oka. Och, kdyby byl věděl, s jakou nenávistí na něho občas pohlédla! P

vřená ústa prozrazují, e dívka proívá v nitru těký boj.



ný bobr se postavil na malé skalisko vyčnívající ze země a vztáhl pai. Mnoství diváků utichlo.

y, rode sokolí! Rozhodl jsem, e dnes bude vykonán zaslouený trest nad buřičem, který se vloudil ms, aby vás svedl ke vzpouře a tím do záhuby. Tý trest stihne kadého, kdo by se podobně provinil. Pdopřejte sluchu tváčům a podněcovatelům, nýbr odevzdejte kadého hned k potrestání. A nyní vizteřičův trest!”

ět zazněly bubny a stráci odtáhli na jedné straně ohrady klády, vpustili dovnitř dva statné býky a oradu uzavřeli.

váci rázem pochopili, o jakou popravu běí

nuli nad Bobrovou ukrutností.

nehava se chytila za srdce a kácela se k zemi. Jetě e se přidrela stromku vedle stojícího. Prudce dčima hořícíma. Jako blesk se jí hlavou opět mihla vzpomínka na vyprávění Sivé sokolice. Jak strae budi tedy u ví, co učiní!

a býci pobíhají v ohradě a stráci je dlouhými holemi pouchují.

chvíli prochvěla zástupem vlna vzruení. Stráci přenáeli Sokolí oko přes ohradu přeřízli mu poutanutili odsouzence skočit dolů.

azivé ticho.

ci přeběhli mimo Sokolí oko a nepovimli si ho. Hlídači znova podrádili býky holemi, take divoceákali. Sokolí oko se jen trochu přikrčil, jakoby k rozběhu. ádné známky strachu nebylo na něm vidě

den býk u zpozoroval člověka v ohradě a rozehnal se proti němu s hlavou skloněnou. Avak Sokolí dočkal, a ho býk nabere na rohy, nýbr rychle proběhl vedle býka k jeho zadku. Býk se skokem otočova sklonil hlavu proti němu. Junák ho vak popadl za nebezpečné rohy, a nachýliv se na býka, snaivrátit jeho hlavu stranou. Kdyby Sokolí oko nebyl takový silák, byl by ho býk odhodil jako pírko, aák drel býka pevně jako dubová houev. Býk pozvedl hlavu i se zavěeným Sokolím okem a vlekl htě.

váci, kteří stáli blízko ohrady, viděli, jak Sokolí oko se zaatými zuby a zbrocen potem namáhá sehnout býka k zemi. Nepodařilo se mu to. Býk sice poklesl na kolena, ale hned vyskočil a trhnutím odil Sokolí oko se sebe. Statečný zápasník leel bezvládně v ulapané trávě.

k se k němu vrátil a postrkoval ho rohy po paite.

e ji se Sokolí oko vzpamatoval a rychle popolezl trochu výe po svahu a k samé hradbě. Býk v patám. A kdy se býk opět chystal nabrat mladíka na rohy, odrazil se junák ví silou od malého skaliska aepětím vech svalů pruného těla skočil přes býkovu sehnutou hlavu. Býk zařval a točil hlavu, jako bil, kam člověk zmizel.

u tu byl i druhý býk a hnal se na mladého mue. Sokolí oko uskočil a rozehnaný zuřivec vrazil do oh

to zapratělo.



ď se oba býci vrhli na Sokolí oko, ale junák mezi nimi opět proklouzl. Jeden z býků vak ho přece vou do zad. Ve zmatku býčích těl nebylo junáka ani dobře vidět. Divákům se zdálo, e u leí rozdupčili se k ohradě.

éto chvíli se rozlehl pronikavý výkřik a se skalisté stráně se někdo řítí dolů

to Minehava!

ruený dav úasem zahučel. Krásná dívka se přehoupla přes ohradu a vskočila mezi býky. V ruce drí

at, který vytrhla stráci u ohrady. S napřaenou zbraní stojí proti zuřícím zvířatům. Hledí na ně upřenci se na chvilku zarazili, jako by zkameněli.

hle Sokolí oko není mrtev vstává zdá se, e je trochu zraněn.

táhl Minehavu k sobě, strhl jí koeinu a hodil ji bliímu býku na hlavu. Halena se zachytila zvířeti nhy a zakryla mu oči. Býk jako vzteklý pobíhá slepě sem tam. Třepetající se koeina ho drádí k nejvěivosti.

kolí oko získal tak okamik pro sebe. Vzal Minehavu za ruku, postavil se proti místu, kde stál Silnýbr, zvedl mlat do výe a vykřikl, co jen měl síly:

nehava je moje jen moje! Slyí, bídáku?

stupem diváků zahlučela pochvala. Statečné chování Sokolího oka i Minehavy vzbudilo veobecnýdiv.

i nové překvapení!

a býci začali znova útočit. Jeden by byl málem zasáhl Minehavu, ale sviná dívka hbitě odskočila. na ni řítil druhý býk. Sokolí oko ho v posledním okamiku uchopil za ohon a trhl jím takovou silou, ka otočil.

váci propukli v jásavý pokřik nad takovou duchapřítomností. Bylo zřejmé, komu diváci straní. Silnbrovi se jeho zastraovací divadlo zvrtne asi v pravý opak.

ci jako by byli křikem na okamik zmateni. Zapomněli na Minehavu i na Sokolí oko. Zato se rozehn

ekle proti nejbliím divákům. Ti polekáni couvali dále od hradby a býci jen hlavami narazili do kůven, a se celá ohrada prohýbala.

é chvíli bylo slyet Silného bobra, jak řvoucím hlasem přikazuje:

nec! Vypuste býky zabte je

chraňte Minehavu! Vytáhněte ji přes hradbu! Zachraňte ji!”

arně vak křičel Silný bobr své rozkazy. Nikdo se neodváil vstoupit k divokým býkům. Ze zástupu svalo:



si, Bobře, sám na býky!”

bra tam býkům hodíme!”

ci oběhli dvakrát dokola a pak se znovu vrhli proti dívce. Sokolí oko al jednoho z nich ostrou sekydle oka. Sekyra vylétla z topůrka a v ruce mu zůstal jen holý klacek. Býku se oko zalilo krví a poklkolena. Dříve neli býk znova pozvedl hlavu, chopil ho Sokolí oko za rohy a tlačil mu hlavu k zemlehl na něho ví váhou svého těla. Přesto býk vstával, ale Sokolí oko se ho ji nepustil, nýbr dre se p

kama, přehodil jednu nohu býkovi přes hřbet. Tento neočekávaný výkon zbavil zraněného býka rozv

ěsile uskočil, a nevida dobře kolem sebe, zatlačil druhého býka k ohradě, která se pod náhlým nápých těl prolomila a zvrátila.

plaeni třítivým praskotem, býci uskočili, ale jednooký zuřivec, rozvzteklen svým břemenem na hřbzil znova hlavou do rozbité ohrady a vyskočil ven. Natěstí byli diváci nahromaděni na ostatních t

anách a právě u této prolomené hradby stálo jen několik málo lidí. A ti se okamitě rozprchli.

chni diváci se dali do velikého křiku, co poplailo býka jetě víc. Mocně skákaje, uháněl údolím k lkolí oko se drel pevně, jak jen mohl. Druhý býk, také splaený křikem, rovně vyběhl z ohrady, a tvá

mozem a křikem, ubíhal za prvním.

ohradě zbyla jen samotná Minehava. Volala ze ví síly:

kolí oko dr se!” Klesla na podupaný pait.

y pádící býci zmizeli za ohybem údolí, vběhli diváci do ohrady a nahrnuli se kolem statečné dívkyala neustále:

ůj junáku, dr se vydr!”

vá sokolice přiskočila k ní mezi prvými, objímala ji a líbala:

kové dívky jetě na Pustém vrchu nebylo!”

chni se radovali, e je Minehava ivá a zdravá, a těili se, e i Sokolí oko se vrátí iv a snad i zdráv.

eď se vypořádáme s hanebným Bobrem,” ířil se v davu duch vzpoury. Mladí Sokolové u vyli Bobytit, aby ho ztrestali. Starí Sokolové se ve chvilce opatřili zbraněmi a li chránit mladé proti vetřelc

eneme cizince!” ozývalo se volání a vem plál z očí bojovný ár.

e vak je Silný bobr? Kam zmizel?

ď teprve si Sokolové vimli, e se Silný bobr i se svými přáteli v ruchu a vzruchu nepozorovaně vytil asi, e se přiblíil den odplaty.

ylé vetřelce Sokoli u honí po celém okrsku Pustého vrchu. Mnozí se ani mnoho nebrání a nechávajmout, kdekoliv je Sokoli zastihnou. Jen některé drobné skupinky se brání, ale s těmi si u. Sokolov

y poradí.



zinci zřejmě propadli náhlé panice a strachu z povstání lidu. Neměli vůdce ani velitele.

rod bude opět svobodný!” volal v radostném nadení náčelník, a vzápětí napomínal své rodáky, abzabíjeli ty, kteří proti nim nepozvednou zbraně.

si táhnou, odkud přili! Ale to, co nakradli, nám tu nechají!”

dost se íří na Pustém vrchu. Co chvíli Sokoli vedou zajaté lupiče za hranice rodového území. Zbýupiny nepřátel budou do večera vyřízeny. Slavný to dnes den!

kolí oko neměl příjemnou cestu na hřbetě býka. Měl co dělat, aby se splaeného zvířete nesletěl.ména tehdy, kdy býk probíhal skupinami stromů, obával se Sokolí oko, e ho větve pokrábou. Ale to doposud odbylo jen poleháním ratolestmi a nepatrným odřením. Sokolí oko to ani necítil tak byen. Vdy dobyl nového ivota!

ed chvílí stál před bránou smrti, a nyní je na svobodě, volný jako pták! Býk ho u dlouho neponese.staví se utvaný, vyčerpaný, anebo aspoň zvolní úprk a Sokolí oko seskočí na zem, na irou, krásnouej, volný ivote! Kdyby seskočil s býka předčasně nebo kdyby spadl, mohl by ho býk jetě zle podu

oto pozor!k vak skáče dál a nezdá se jetě, e by byl unaven.

kdybych se tak mohl setkat s věrným Havranpírkem!” zatouil Sokolí oko. Jak bychom spolu opětnácky ili! Kde jsi asi, milý bratře? Krá krá krá!”

kolí oko dal tímto jásavým pokřikem výraz radosti z nového ivota a touze po věrném druhovi.

k se lekl nenadálého pokřiku u své hlavy a velikým skokem se stočil napříč. Sokolí oko odlétl stra

houtí, jen to zapratělo. Tím byl býk polekán jetě víc, a zbaven těkého břemene, pádil mohutnými se.

kolí oko chvíli leel v křoví a nehýbal se.

l sice iv, ale náhlý pád jím důkladně otřásl. Pomalu se sbíral. Zkouel pohnout rukama, nohama apokojen shledal, e není na kusy. Cítil bolesti, ale to nic. Jen kdy je celý a nic si nezlomil!

e, i postavit se můe.

ravdu se postavil, ale vzápětí opět sklesl jako v závrati.

á! Krá!” ozvalo se nedaleko v lese. A opět znova, a to ji zcela nablízku.

kolí oko se pozvedl. Slyel opravdu znamení svého bratra?

bo to bylo jen mámení smyslů? Bratře Havranpírko: Krá, krá, krá!”

víli bylo ticho, nikdo neodpovídal. Sokolímu oku poklesla hlava.

jednou zapraskalo houtí a tři mui si jím razili cestu.





tva byli cizí muové přivedeni, vyskočil Sokolí oko vecek zrudlý a vzkřikl:

, Silný bobr! Teď přila chvíle odplaty!”

ezi zbloudilými cizinci stál opjravdu Silný bobr. Byl bledý a chvěl se na celém těle. Překvapenímmohl ani promluvit, jen boulil oči a otevřel ústa.

ate ho!” rozkázal Sokolí oko, To je největí lotr!”

vranpírko první skočil k Silnému bobrovi, aby mu zkroutil ruce dozadu. Ale na Silného bobra přejeho mladé síly nestačily. Bobr se mu vymkl, odstrčil dva mue, kteří u připravovali řemen na spo

kočil do křoví.

yte ho!” volal Sokolí oko. Za(ním!”

sám první se hnal za uprchlíkem. Havranpírko po jeho boku a několik přátel za nimi. Havranpírkocky předběhl a brzo byl Silnému bobrovi v patách. 1

rchlík si byl jistě vědoní, e jeho útěk je zápasem o ivot. Napínal síly do krajňosti a snad by byl i uyby se byl vyznal v této krajině. Ale pronásledovatelé jej nakonec zahnali do těsné rokle u nynějí nové, kde se musil prodírat zarostlou divočinou. Bobr byl ji unaven a chvílemi ztrácel dech. Nicmha po zachování ivota ho sílila i ve chvílích, kdy jiný mu by býval ji padl.

smějí mě dostat!” říkal si. A tu viděl skalní díru zející v boku stre i vklouzl tam, aby se ukryl.

děl, e je v nízké jeskyni. Nevelkým vchodem vnikalo dovnitř dosti světla, take Bobr směle vykroče do nitra jeskyně. Zdálo se mu, e se jeskyně táhne do hloubky. Klamavé pruhy odraeného světla s

haly po stěnách i po stropě a činily z jeskyňky nádhernou a prostornou síň. Bobr se nemohl zdrova

ohlíením, zvlá kdy u zvenčí zaslechl ramot. Musí se ukrýt, aby ho pronásledovatelé nespatřili, kdybad do jeskyně nakoukli.

hl se do osvětleného prostoru dole pod sebou, aby proběhl rychle skalní chodbou

to? Někam padá neviditelná voda ho zalévá klesá do hlubiny. Bojí se vykřiknout, hází sebou, poztrácí půdu pod nohama

viditelná voda mu zalévá nos i ui, dere se mu i do úst

abe rukama, avak marně hledá, čeho by se zachytil

můe vydechnout

da ho svírá, jako by ho někdo k smrti tiskl

rozeznává u, co je nahoře, co je dole

ětlo září stejně tu i tam

abe se zoufale někam, neví kam kolem něho voda, nahoře voda, dole voda, vude voda není z vod





dl si na skalní stupeň a mlčky pohlíel na mrtvého nepřítele u svých nohou.

mylenek proběhlo v té chvíli hlavou Sokolího oka! Vecka setkání se Silným bobrem se mu obnovaměti a vecka byla zlá a nepříjemná

ní tu leí nehybný

nikdy se nebude nad ním vypínat, nikdy u nebude usilovat o jeho záhubu

co Minehava? Jak mohl na ni zapomenout? Minehava bude mít nyní od Bobra navdy pokoj. Minehde jeho! Oj, jak se u těí na shledání s ní!

sem zaznělo houkání druhů. Hledají ho. Nu, ozve se jim: Krá, krá, krá!”

usí se nyní vrátit k přátelům. A Bobr? A si tu leí! Je s ním navdy vyrovnán!

ci se o něho postarají

kolí oko se zvedl, a nepohlédnuv u na Bobra, seskočil ze skaliska. Zavolal, aby druzi zvěděli, e se

m vrací.

chvíli se s nimi shledal, vichni byli ji rozhodnuti, e nechají dalí marné honby. Běs vezmi Bobra! Akolí oko souhlasil. Řekl, e mají nyní naléhavějí úkol před sebou zachránit Pustý vrch. O Silném bslova.

y se vraceli tam, odkud přili, čekali na ně u poslové hlavního sboru. Hlásili Havranpírkovi, e rodkolů táhne u nedaleko za nimi.

vranpírko se poradil se Sokolím okem. Pak vzkázal, aby se Sokolové utábořili tam, kam právě dovichni bojeschopní mui aby spěně přili k němu.

slové odkvapili.

brá, počkáme zde na ně,” řekl Sokolí oko. Ale řeknu ti upřímně, e mě tu vecko svrbí. Nejraději byel na Pustý vrch nevím, co se tam děje!”

m také zvědav na Pustý vrch,” pravil Havranpírko. A ví co? Půjdeme trochu napřed a okoukneme stý vrch, neli sem nai přijdou. Moná e se něco dovíme.”

a přátele se vydali na cestu. Havranpírko zanechal na místě jen spojovací hlídku a vecky ostatní mal s sebou na výzkum.

stupovali rychle, ale opatrně. Cestou se Sokolí oko vyptával na svůj rod. Nesmírně se těil na svédáky, které u tak dlouho neviděl.

stý vrch bylo dobře vidět, hned jakmile vyli z lesa. Nemohli vak rozeznat, co se tam děje.

e brzo viděli i slyeli.



Pustém vrchu i okolo něho se odehrávala krvavá honička. Tu honili Sokoli vetřelce, tam zase vetřkoly. Lupičům asi přila odněkud vydatná posila.

piči byli zřejmě na ústupu, ale chtěli s sebou pobrat co nejvíce kořisti. Hlavně jim lo o dobytek. Tk Sokoli nemínili vydat a bojovali urputně o kadý kus. Nepřátelé byli v boji zkuenějí a měli naprovahu v boji na dálku, to jest v lukostřelbě. Měli také lepí vedení. To Sokolí oko ani jetě nevěděl,

omený nů je těce zraněn. Nepřátelé ho zaskočili, kdy byl od svých odloučen a jen s několika rodákyánil přesile.

kolové utrpěli zraněním svého náčelníka těkou ránu neměli vůdce. Zato vetřelci pozdravili tento čotem a bojovali jetě úporněji neli dříve.

dařilo se jim sehnat dohromady dobytek hájený Sokoly na Pustém vrchu a hnali celé stádo směrembří osadě. Sokolové se dobře bránili, avak neměli dosti sil, aby mohli stádu nadběhnout a zastavitstup vetřelců z východní strany. Čím více zatlačovali lupiče z Pustého vrchu, tím dále s nimi odháné stádo. Bylo u jisté, e vetřelci budou sice poraení, ale Sokolům přece unikne dobytek, jejich hlavnhatství. Sokoli to u začínali poznávat, a proto jejich bojovnost klesala.

chvíli, kdy se Sokolové u beznadějně loučili se svým dobytkem, stalo se něco neočekávaného. Přeháněným stádem se objevili noví mui a s pozdvienými zbraněmi a s velikým halasem se postavilibytku do cesty. Stádo nemohlo kupředu, tlačilo se na strany a vznikal v něm zmatek.

piči byli tím překvapeni. Nemohli pochopit, e by mohla Sokolům přijít nějaká pomoc, a to je tě zeany, kde se cítili nejbezpečnějími. Bezradně pobíhali, honili dobytek brzo sem, brzo tam a nevěděm mají dříve bojovat, zdali se Sokoly, či s jejich novými pomocníky.

čele těchto nových bojovníků stojí Sokolí oko a svou statečností vecky převyuje. Brzo jsou nepřátem stáda rozehnáni a dobytku je nyní popřáno trochu klidu. Sokolí oko přikázal hlídat stádo, aby siči znovu nezmocnili.

kolové ji také poznali Sokolí oko a jásavě ho vítali opět na Pustý vrch. Pochopili, e jim odněkudvedl pomoc, avak nevěděli dosud, kterak to Sokolí oko dokázal.

ě se vetřelci nevzpamatovali, kdy z lesa pod osadou sokolího rodu začaly vystupovat roje dalíchvých bojovníků. Z jejich tlup zněla jako bouře stará píseň Havranů :

vran letí nad hory,

slunce je vý

vran letí za lesy,

větry jdou dál.

á, krá, krá!

vran se nebojí,

silný dráp.



vran se nebojí,

í se rvát.

á, krá, krá!”

popředí kráčí junácký Havranpírko s mlatem vysoko vztyčeným.

přátelé jsou úasem ztuhlí. Vidí, e je marný vechen dalí boj. Sotvae Havrani doli blí a s velikým

křikem se rozehnali na ně, obraceli se lupiči na útěk a zahazovali zbraně, kořist a ve, co jim v útěkkáelo.

ot Havranů i Sokolů tím jen vzrostl a boj se změnil v hon na zajíce. Nepřátelé prchají a nedbají u o záchranu ivota.

ráka vetřelců je úplná. Pustý vrch je osvobozen.

ALEZENÝ DOMOV

ho večera plál na Pustém vrchu táborový oheň, jaký u dávno nebyl. Vichni účastníci se ani neveli nradní místo, kde lehal hlavní oheň pro přední mue vech tří rodů. Po táhlém úbočí Pustého vrchu i nných prostranstvích mezi chatami zářily mení ohně nových Sokolů a Havranů. Kolem veho tohocházejí ostraité hlídky.

noho domácích Sokolů se shromádilo u dobytka, který byl zaveden do ohrady na okraji osady. Tampohledem na zachráněné stádo a slibují, e budou hlídat po celou noc. Psi obíhají ohradu a usnadňci hlídačům.

dost z osvobození od vlády vetřelců vak je kalena smutkem nad oběmi boje. Jedenáct mrtvých rodpřed totemem a s nimi tři těce zranění, je se Vivaa marně snaí zachovat ivotu, první z nich sámčelník

lkou poradu zahájila bába rodu, Sivá sokolice.

ďte vítáni vichni, kteří s námi oslavujete den vítězství ! Tobě, mocná Velbábo, děkujeme za přízeňhranu, kterou poskytuje naemu rodu ve dnech nejtěích! Toteme ná sokolí! Stojí při nás jako vdyckyvá sílu naim muům, aby poráeli sveřepé nepřátele. Dík vám vem, kteří jste nám přili na pomoc! Nees doba na dlouhá slova. Vězte jen, e Sokol nikdy nezapomene na vae přispění v rozhodné chvíli.

káeme i skutky. Doposud nebylo kdy na vysvětlování, nue, povězte nyní, odkud jste přili, co vás k vedlo a čím bychom se vám mohli odvděčit.”

sté se mezi sebou rychle dohodli:

nás a mluví Sokolí oko!”

kolí oko povstal a vecky oči se na něho upřely.

lý rode sokolí na Pustém vrchu! Poznali jste mě jako Sokolí oko, ale nevěděli jste, odkud jsem anikud je můj věrný bratr Havranpírko. Dnes vám to povím. Jsem z rodu Sokolů a Havranpírko je z ro



vranů. Oba nae rody jsou domovem daleko odtud na polední stranu, a u Veliké řeky tam, kde jejímena oblévají velké ostrovy a její proud se pění mohutnými prahy. Nai zemi letos opustil Veliký dulal na nás černou smrt. Mnoho nainců pomřelo a i ostatním hrozila smrt. Nai čarodějové konali obili, e nutno opustit zemi propadlou Zlému, mají-li se zachránit zbývající iví. Rod Sokolů vyslal mvrani vybrali Havranpírka, abychom li hledat nový domov pro nae rody. Přili jsme na Pustý vrch. m hrozila smrt za to, e jsme se připletli do zápasu vaich mladíků se Zubry, ale oba jsme astně vyvá

vichni víte. Já jsem zůstal u vás na Pustém vrchu, Havranpírko se vrátil domů a přivedl sem nae

vedl je právě včas, kdy zdejí rod vstoupil do boje za svou svobodu. Nae rody nemekaly a pomohm porazit vládu vetřelců. Společně jsme nepřítele rozdrtili a nyní pravím vem, kteří mě slyí:olečenství nae nezajde dnením večerem, nýbr potrvá i dále! Veliký duch nás k vám přivedl a chce,ychom zůstali přáteli navdy!”

romáděným lidem zahlučela bouře souhlasu.

kolí oko připojil jetě těchto několik slov:

edáme si nový, astnějí domov. Vy tu máte iré pastviny pro stáda, úrodnou půdu pro vecko obilí a

naté stráně s hojnou zvěří. Chtěli bychom se usadit zde vedle vás, nebo je tu sdostatek místa pro ncky

aujte dobře o mých slovech, neli mi odpovíte. Splníte-li nae přání, budeme vám dobrými sousedyřebě vdy spolehlivými přáteli!”

vstala Sivá sokolice, a vykročivi do popředí vedle slavnostního ohně, promluvila:

slechněte mne, rodáci, i vy, nai milí hosté! Nebývá zvykem, aby se ena mísila do rokování muů, altokrát promluvit musím, nebo jsem bába rodu a věc, o ni jde, velice se dotýká mého drahého rodu

tečný Sokolí oko tu právě vyslovil přání, abychom postoupili jeho rodu část svého území, kde by adil. Pravím vám, moji rodní, nečiňte to a netrhejte nae poehnané dědictví po předcích. I mezi dobusedy bývají různice o pastviska a já prosím Velbábu, aby nedopustila spory a různice na naem krástém vrchu. Zde musí trvat bratrská láska a jednota!”

kolice na okamik ustala. Posluchači přijímali její řeč s váností, jak si zasluhovala, nicméně bylorné, e by vichni raději uvítali, kdyby byla přijala návrh Sokolího oka. Bylo jim podivné, e Sivá

kolice mluví proti němu. Nikdo vak Sokolici nepřeruil a vichni pozorně poslouchali, co dále poví

Sokolí oko, jsi z rodu Sokola u Veliké řeky. Sly mne a vy, moji rodní, nenechte má slova padnout vy, kde by polapána zala beze stopy! V naem rodě se udruje stará zkazka, e dříve neli rod obsadil emí kolem Pustého vrchu, bydlil daleko odtud na polední stranu, u Veliké řeky, u taměj ích ostrovů ejí. Kdysi, kdy velikým suchem vyprahla rodová políčka a stáda značně pohynula, hlad padl na Soebylo obivy pro vecky u Veliké řeky. I vyla valná část rodu z odvěkých sídel a hledala nový domoe by hladu nebylo. Táhli daleko a nikde nenacházeli írné pastviny ani bohatou půdu. Konečně přelhutný tok Otce vod a po dlouhém putování se zastavili u divokého pralesa, kterým nebylo cesty. Ř,Duchové předků nás dovedli a sem a dalí pou nám zahradili. Zůstaňme tady, nebo nám dali pokyne jiti nemáme.’ A to bylo zde, na Pustém vrchu. Zde se skončilo hledání nového domova a zde se

kolího rodu usadila a bytuje podnes



to starou zkazku vichni, moji drazí, znáte. Také jste slýchali větbu, e se jednou obě části sokolího ět spojí. A bude to prý doba těstí pro celý ná rod

Sokolí oko, jsi z naeho starého rodu a stejně i tvoji bratři, které jsi k nám přivedl. Vítám tě, Sokoo, mezi námi. Jsi ná jsi Sokol. Vítám i vás, bratři Sokoli od Veliké řeky. Nebudou se tedy Sokoli zit o pastviny nebo o lesy, nebude mezi námi hranic nebo ve nám bude společné. Co je nae, je nyn

e. Jste u nás doma.”

ď porozuměli vichni, co mínila Sivá sokolice, a její poslední slova zanikala v jásavém pokřiku:

án buď, Sokolí oko i bratři od Veliké řeky! Zůstanete u nás, jste nai! Jsme bratři Sokoli!”

velikého jásotu davu Sivá sokolice objala Sokolí oko a políbila ho jako svého syna. Patřil teď doho rodu. Sokolí Oko vykřikl nejsilnějím hlasem:

va buď spojenému rodu sokolímu na Pustém vrchu!” a padl dojat do mateřské náruče Sivé sokolic

statní rodáci se objímali se Sokoly od Veliké řeky a slibovali si věčné bratrství. Na Pustém vrchu ď silný, mocný rod Sokolů.

třovatelé přinesli těce raněného náčelníka a poloili ho na nosítkách před poradní oheň. Porozuměo nesouvislým slovům a posunkům a vyhověli jeho poslednímu přání, aby před smrtí byl jetě příto

dové poradě.

omený nů byl bledý ztrátou krve a mui ho musili podpírat, kdy se chtěl na nosítkách vzchopit. Mávakou, jako by chtěl něco povědět.

Zlomený nů vskutku jetě pronesl svou poslední řeč k sokolímu rodu:

yel jsem vecko

liký duch si nepřeje, abych zůstal s vámi

kuji mu, e jsem se dočkal vítězství nad nepřáteli a vaeho spojení

nám vám vem

staňte svorni a ijte tu astně

odejdu k předkům

si tu vyvolte nového náčelníka dobrého Sokola, dobrého junáka

čelník se namáhavě rozkalal. Trvalo chvíli, ne mohl dokončit:

oji milí a ije vá nový náčelník Sokolí oko!



omený nů při těchto slovech skoro povstal a pronesl je, podpírán mui, téměř vzpřímen.

uře souhlasu zaburácela Pustým vrchem. Zástup volal slávu novému náčelníku obou spojených rod

omený nů bezvládně klesal na nosítka a mui jej uloili ji bezduchého.

onem moudrého a statečného náčelníka Sokolů bylo dalí rokování v radě přerueno. Nastala staros

rak připravit důstojný pohřeb Zlomenému noi i ostatním hrdinům padlým při obraně domova.

chni se rozcházeli.

n čaroděj Vivaa zůstal s třemi nejstarími mui a se Sivou sokolicí u táborového ohně, aby se poradihřbu.

odcházející skupině Havranů se ozvaly hlasy:

vranpírko je tady! Havranpírko se vrátil!”

ravdu, Havranpírko sem přispěchal s houfcem svých bojovníků. Kdy zvěděl, e náčelník Sokolů prmřel, poodeel, aby neruil ticho u totemu. Vichni Havrani se shromádili kolem něho a ádali, abyprávěl. Také mnoho Sokolů se zastavilo, aby poslouchali.

vranpírko jim rád vypověděl, co se událo v honbě za vetřelci:

al jsem je se svou druinou od Pustého vrchu a k Zubrům. Lupiči se domnívali, e u Zubrů jetě zastihlu s jeho lidmi a e budou zachráněni. Ale Gela byl u pryč. Kdy vypálil Zubrům chaty, které jim jet

yly, odtáhl k půlnoci, směrem k Bezdězům. Tam, do pralesa, se za ním Zubři neodváili. Jejichzvědači jim vak zatím pověděli, co se děje na Pustém vrchu, i vytáhli na pomoc svým zdejím přátekolům. Nedoli ani do poloviny cesty a srazili se s vetřelci, které jsme my hnali před sebou.

, byli biti od rozhněvaných Zubrů i od nás! Málo jich uteklo

bři se mstili nelítostně za uloupený dobytek a za vypálenou osadu.”

y jste lupiče společně přemohli, mohli jste se Zubry pospíit za Gelou a prohnat ho

ozval se hlas z posluchačstva.

avda, rodáci! Zubři spojení s námi byli by ji dost silní, aby to podnikli, ale já se svými Havrany jsmohl jít za Gelou do nového, těkého boje bez rodového schválení

usil jsem se vrátit sem na Pustý vrch, kde jsme utábořeni u přátel Sokolů. Nech rodová porada Havní rozhodne, co dále činit

přece nejsem náčelníkem.”

bře mluví, Havranpírko!” pochvalovali Havrani statečného mladíka.



vranpírko mluvil dále:

m myslím, e kupec Gela jetě daleko neuel. Kořist i stádo mu značně ztěují pou těce prostupným lesní tedy nic zmekáno. Rozhodne-li rod, e se máme připojit k Zubrům a pronásledovat lupiče, budu

vní, který je půjde honit, a s pomocí Velikého ducha vrátíme dobytek Zubrům. Zločin třeba stíhat vde, stejně jako nutno dobrým pomáhat, aby od patných netrpěli křivdu!”

k jest, Havranpírko! Má pravdu jdeme s tebou!” volali rozohnění Havrani.

dím, e souhlasíte. Není tedy ani zapotřebí rodové porady

i přátelé na Pustém vrchu nás teď nepotřebují. Sami připraví čestný pohřeb padlým. Zato Zubři čenai pomoc, aby zachránili svůj dobytek. Nue, bratři, ráno vytáhneme Zubrům na pomoc. Ná totem ámi! Krá, krá, krá!”

ězdnatá noc rozepjala svou klenbu nad Pustým vrchem. Ticho přikrylo ve.

ční klid po bouřlivém dni. Jen ostraité hlídky obcházejí spící osadu.

áčky zakryly měsíční ovál. Hned se víc zatmělo.

če probuzené ze spánku polekaně zapískalo. Suché listí na zemi zachrastilo, v křovinách zapraska

o je tu? Ozvi se!” zavolala bdělá hlídka. A u tě mám, noční ptáku! Uka se!”

dkující Sokol vytáhl ze stínu nějakého hocha. Měsíc vykoukl z mraků a osvítil krajinu.

- Já Jsem Lupen

- “

znávám tě, Lupínku. Ale u ďasa, proč se v noci toulá okolo osady? Ví přece, jak je tu jetě nebezpe

kde má ostatní? Kde je jeden z vás, tam přece není daleko celýjetelístek

i, ven!” zvolal Lupen na své druhy ukryté jetě v křovinách.

e jste byli, tuláci?” začal hlídač vyetřovat přísným hlasem, sotva trojice byla pohromadě.

y jsme vyzkoumali, kde kupecký vůdce Gela odpočívá táborem,” hlásil Lupen.

nali jsme jednoho naeho raněného, Sojku,” vpadl Píďa.

seme ho domů,” dodal Běhoun. Leí tuhle u těch břízek někdo nám musí pomoci

bře, hoi. Zaslouíte pochvalu před celým rodem,” řekl stráce s uspokojením. A kdo je tuhle?”



á, krá! Hlídám také na této straně a zaslechl jsem vás mluvit.”

sly, Havrane! Tady ten hoch, Lupínek, přináí zajímavou zprávu o lupičích. Myslím, e by to velmi rěděl vá Havranpírko. Doveď chlapce k němu! Já tu mám jetě co dělat s jedním naím raněným

áný Havran dovedl Lupínka do leení Havranů a zavolal heslo Havranpírkovo.

vranpírko hned vyskočil a ptal se, co je.

du hocha, který něco ví o lupičích,” oznamoval stráný.

vídej, hochu,” pobídl Havranpírko Lupínka. Hoch směle vypravoval:

me tři hoi a říkají nám Jetelístek. Já se jmenuji Lupen. Odpoledne, kdy u tady bylo po nejhor ím, chme se podívat, jak nai honí lupiče. li jsme Údolím ptačího zpěvu a dostali jsme se a na území Zubrme hodně daleko a najednou jsme zahlédli, jak lupiči enou stádo dobytka přes údolí, směrem k Veliozdu. Řekli jsme si, e se podíváme, kam dobytek poenou. A tak jsme do večera stíhali ústup lupičůmému Hvozdu

ednom údolí, kde se strhla nějaká mení bitka, nali jsme raněného, naeho Sojku

ní to nic zlého, jen nohu má pochroumanou

nesli jsme ho k potoku, tam si Sojka sedl a koupal si nohu

bylo dál s lupiči?” tázal se nedočkavý Havranpírko.

li a k vrku, říkáme mu Komoín, tam počíná Hvozd. Je to uprostřed mezi Bezdězem a zubří osadoukalskem). Tam se lupiči zastavili a pořádali se před vstupem do Hvozdu. Hned jsme poznali, e se ystají na noc. Sehnali dobytek a napájeli jej v loui. Noclehují tam a zítra potáhnou po stezce do leszdězům

hle je, Lupínku, tuze dobrá zpráva. Děkuji ti,” pochválil hocha Havranpírko. Tedy na Komoíně sebořili! Tam je ráno chytíme

unaven, Lupínku? Bolí tě nohy?”

bolí.”

ohl bys nás ráno dovést na Komoín?” To bych mohl,” sliboval Lupen. Do rána si odpočinu



e my, hochu, vyrazíme jetě v noci, abychom tam byli za východu slunce.” Uvidí, jak poběhnu.”

vranpírko zahvízdl a přispěchali dva Havrani. Znáte cestu do zubří osady?”

áme směr je-li třeba, trefíme tam.”

tno jít hned teď v noci. Dám vám průvodce Sokola, ti dobře znají cestu k Zubrům. Ten vás dovedmě. A teď poslouchejte. Vyřídíte toto poselství: Nepřátelé táboří dnení noci na Komoíně se vímupeným dobytkem a se ví kořistí z vaí osady. Havrani vytáhnou jetě v noci z Pustého vrchu a při

chodu slunce budou stát u vrku Komoína, po jeho západní straně. Zubři, učiňte stejně a při východunce stůjte u Komoína, po jeho východní straně. Společně se pak vrhneme na lupiče a zaeneme je dozdu. Dobytek i kořist zůstane vám, Zubři

k a nyní vzhůru! Vydáte se hned na cestu, jen vám zavolám jetě toho průvodce!”

ak se stalo podle chytrého Havranpírkova plánu. Za ranního rozbřesku přivedl Jetelístek zástupvranů ke Komoínu. Hoi ihned zjistili, e tábor lupičů jetě spí a e Zubři se ji blíí z východní strany. om začal útok. Překvapení lupiči byli tak zmateni a vyděeni hulákáním útočníků i jejich pádnými

aněmi, e pobíhali jako smyslů zbaveni a jen hledali, kudy by utekli do blízkého lesa. Hlídači dobyi buď pobiti, nebo prchli při prvním poplachu.

trvalo dlouho a hluk boje utichl. Lupiči věděli hned zpočátku, e vechen odpor je marný. A kdy i sála se dal na útěk, rozprchli se ostatní, jako kdy do vrabců kamenem hodí.

bři jásali. Radostně objímali Havrany a děkovali Havranpírkovi za dobrou pomoc. Opět měli svévy, své ovce i kozy! Opět mohou ít. Chýe si rychle a bez nesnází znova vystavějí a bude jim opět

slední nepřátelé zmizeli v nekonečném lese a na Komoíně odpočívali Havrani a Zubři v přátelské

odě. Na roních se opékaly ovce a smaící se tuk voněl do daleka. Hodující tahali k sobě Jetelístek adkládali hochům nej-lepí kousky pečené.

hodech se Havrani začali loučit a e se vrátí na Pustý vrch. Ale rozjaření Zubři je nechtěli propustovali je :

staňte s námi, Havrani! Nehledejte si území jinde. My ho máme tolik, e vám můeme popustit zeměik budete potřebovat. Buďte naimi sousedy a navdy dobrými přáteli!”

ovo dalo slovo a Havrani se dohodli se Zubry o rozdělení rodového území. Vděční Zubři slavnostnohlásili, e postupují Havranům pastviny na jih od údolí Skalského potoka, po celé iré náhorní planSkalskem a s napajedlem dobytka v rokli Svilně naproti Kováni. Zubři sami si ponechají levý břeoka od Sudoměře přes Hrádek a po Spikaly s volným napájením dobytka v potoce pod Hrádkem.

oděj rodu Zubrů smísil krev na paích pěti vybraných Havranů mezi nimi i Havranpírka s krví pěbraných Zubrů na stvrzení věčného bratrství rodů. Na památku smlouvy nakupili Zubři i Havranimadu kamení se vsazeným velkým balvanem na vrchol Komoína. čaroděj přitom ukazoval po krajlohu i význačné hranice nového území havraního rodu.

vrani byli spokojeni. Skončilo se dlouhé putování a hledání nového domova. Zůstanou ji zde, v utjině, úrodné a bohaté pastvinami i zvěří. Budou mít nablízku věrné Sokoly na Pustém vrchu a napr



potokem přátelské Zubry. Bude jim tu dobře.

vranpírko zářil radostí. Jetě dnes si Havrani začnou stavět chaty. Do tří dnů bude celá osada hotov

elístek dostal od Zubrů tři ovečky, kadý jednu. Pyně si je vedou domů. Lupen vykládal: Ty ovečkydou za námi běhat jako psíci

Havranpírka nesou hoi domů vzkaz:

chni Havrani, co jich je na Pustém vrchu, mui, eny i děti, mají se i se svým majetkem vydat do novdového území. Jetě dnes vzplane slavný táborový oheň v novém domově!”

ezi zajatými lupiči nali Zubři tři Bobry. Hájili se tím, e prý nebojovali proti zdejím rodům a e se di dobrovolně zajmout. Čtvrtý Bobr se jim kdesi ztratil a nevědí o něm. Zubři je vyslechli, řekli, e

oti nim nic nemají, a ptali se Bobrů, co chtějí dále podniknout. Bobři svorně prohlásili, e mají dosulného ivota a e by zůstali u Zubrů, kdyby je přijali.

bři se poradili a prohlásili, e by tři Bobry přijali mezi sebe, jestlie si vyberou eny z jejich dívek. uhlasili a čaroděj hned s nimi provedl přijímací obřad. Zubři pak bodře přivítali nově získané rodmui jim budou vítanou posilou. Vyhladovělí Bobři dostali bohaté pohotění.

m skončilo dlouhé putování a bloudění po cizích zemích. Nali nový domov. Dají se s chutí do prádou Zubrům dobrými druhy.

TĚZSTVÍ NOVÉHO ŘÁDU

uhého dne bylo na starém i na novém území Zubrů runo. Zubři horlivě káceli stromy a stavěli novéýe. Havrani pak byli v plné práci na získaném území. Mui poráeli stromy a z klád roubili čtverhranbové chaty. Zeny čistily půdu, pletly koíky a rohoe a snáely si cihlářskou hlínu lutku na výrobu nádse jim stýskalo po hrncích, dbáncích a mísách, jakmile si vypálí nádobí, budou opět vařit. Při prácokojeně zpívaly. I děti pomáhaly, kde bylo potřebí.

vranpírko se dvěma nejstarími Havrany procházel vznikající osadu a pečoval o pořádek, abydocházelo ke zmatkům a k různicím. O vem věděl, vecko viděl, vude dobře radil a pomáhal. Při tompamatoval na sebe: jetě ani nevěděl, kde si postaví chatu pro sebe.

poledne, kdy Havranpírko viděl, e se práce ji vude zaběhla a e kadý Havran jen hoří touhou, aby ýi co nejdříve postavenou, odeel k Sokolímu oku na Pustý vrch.

dečně pozdravil nového náčelníka a přál mu plný úspěch. Pověděl Sokolímu oku o bitce na Komoířátelské smlouvě se Zubry. Sokolí oko o tom ji věděl a radoval se, e věrný pobratim mu zůstane

blízku.

ď, milý Havranpírko, nás u nic nerozloučí!” pravil Sokolí oko srdečně.

co říká tomu, co mi moji rodáci chystají?” obrátil se na něj pojednou Havranpírko. Dověděl jsem chtějí zvolit náčelníkem. Haha, takový nápad! Vdy mi jetě ani vousy pořádně nerostou! To by byl



čelník, hahá!”

kolí oko se vak tvářil váně. Rekl:

c lepího by Havrani nemohli udělat. Jsi jetě mladík, pravda, ale mnohokrát jsi u prokázal, es moudtečný. Náčelnická schopnost se neměří délkou vousů. Lepího náčelníka Havrani nenajdou.”

vranpírko se díval na Sokolí oko ibalsky, jako by chtěl vyprsknout smíchem, ale náhle se zarazil akřikl:

e Veveřice!”

kolí oko se v miku otočil, a hle tu přichází starý známý, kupec Kam, a s ním sviná Veveřice, dívkavraního rodu, loni mu zasnoubená!

oběma jde několik stráných Sokolů:

ytili jsme je tu blízko Pustého vrchu. S nimi deset sluebníků s krásnými tovary na soumarech

u vzadu a dobře je hlídáme. Tyto ti vedeme, náčelníku, ukázat, abys nařídil, co s nimi

k hlásil stráce.

kolí oko se chvíli díval na Veveřici. Poznal ji hned, ač byla dnes nezvykle přistrojená. Pak pomalučil hlavu a přísně pravil k cizímu kupci:

ám tě, kupče! Tys unesl tuto dívku z jejího rodu, ačkoliv byla u mně plně zasnoubená

y se opovauje přijít s ní do této země, mně na oči? Pověz, co tu pohledává!”

pec Kam klidně poslouchal ostré výtky Sokolího oka, jako by se neobával krutého trestu. A kdy sečelník odmlčel, řekl pokojně:

znát ty Sokolí oko! Ptát se, co já tady. Já hledat havraní rod. Já nést bohatý výkup za únos Veveřictít smír a přátelství. Já unést dívka

mít dost výkup! Teď mít výkup, moc výkup a dát za dívkaýt dobře přátelé.”

kolí oko i Havranpírko poslouchali bez hnutí, nevěříce sluchu. Kdo by se byl nadál, e bohatý kuperý unesl dívku, vrátí se z dálné ciziny, aby s pokozeným rodem sjednal přátelský smír! To jistě lecelkomyslný čin, který kupce velmi ctí.

kolí oko poručil, aby bylo s kupcem a s jeho druinou zacházeno jako s hosty, a obrátil se k Veveřicdíval se na ni dlouze a řekl:



dy jsme se přece opět shledali. Jak mnoho se změnilo! Tys enou kupcovou a já muem astné chvíle

ery náčelníka Medvědů?” otázala se ivě Veveřice. A kdy Sokolí oko přikývl, dodala: Já jsemokojena a doufám, e i ty. Dobře ve mezi námi skončilo

cházím navtívit svůj havraní rod a také tebe, přináím hojné dary vem, na koho jsem v dálcepomínala. I pro tebe

átím se s muem opět do svého nového domova a přála bych si, abyste i vy na mne v dobrémpomínali. Mně se po vás zastesklo a chtěla jsem vidět i navtívit svůj rod. Divím se, e ses octl v tétznámé krajině a jak vidím, je i milý Havranpírko s tebou , jsem vak ráda, e jste oba ivi a zdrávi.dívám se jetě na svůj rod u Veliké řeky.”

vůj rod je nyní zde a můe k němu zajít jetě dnes. Sejde se tu se svými rodáky. Havranpírko těprovodí.”

ce-li, Veveřice, půjdu s tebou a dovedu tě k nim. Není to daleko,” nabídl se Havranpírko. Rod tě rdí zvlá kdy mu přináí dary

li jsme zde nový domov a zrovna zřizujeme a stavíme chaty

cko se nám dobře hodí.”

nás jsi vítána, Veveřice,” řekl Sokolí oko. Pojď, ukái tě své astné chvíli, nebo, jak jí zde říkáme,nehavě!”

pec Kam viděl, e se ve obrátilo k dobrému a e se nemusí ničeho obávat. Přátelsky se pozdravil sekolím okem i s Havranpírkem, kteří vedli hosty k Minehavě. Kam řekl přitom náčelníkovi Sokolů,ečně těí z přátelského přijetí a e on sám i jiní kupci z jeho země budou přicházet lesními stezkami stý vrch obchodovat se zdejím lidem. Pustý vrch u východu z pralesa do pastvinářské a zemědělskmě se mu zdá výhodným obchodním střediskem.

m bude sem dopravovat pazourky, sůl i jiné věci a zde je bude vyměňovat za obilí i za koeiny abytek. Nebude musit putovat se zboím a k Veliké řece, kde jak se u dověděl řádí nyní krutá morova.

nehava uvítala s poctami Veveřici a jejího mue. Brzo se vichni spřátelili. Minehava se vůčihleděavovala a byla opět veselá a usměvavá. Vnitřní pohoda jí vrátila klid i sílu, těstí a spokojenost z nily. Se Sokolím okem se po opětovném shledání včera nemusela dlouho domlouvat. Zůstala ji u ně

opoutěla ho, pokud jen náčelnické povinnosti ho jinak nezaměstnávaly. A Sokolí oko dosáhl splněnch svých tueb, měl milovanou Minehavu, zvítězil nad lupičským nepřítelem a stal se náčelníkem. Ben, pln síly a sebedůvěry. A na Silného bobra si snad ji ani nevzpomněl.

el čaroděj Vivaa a hlásil náčelníkovi, e učinil vecky přípravy k pohřbu.

kuji ti, Vivao, za tvou péči,” řekl Sokolí oko. Pohřeb bude tedy zítra





atřit potravu. Jen tam, kde mají obilí a dobytek, se ije dobře. Maso potřebuje víc ne třicet měsíců,ostlo, a často ho ani nebývá dost, kdeto kadé zrnko obilí, které do země zasejeme, vrací se nám vtké době stonásobně. Pomyslete, e maso, kterým se lovci iví, má čtyři nohy k utíkání, a my máme j

ě k honění! A zrní neutíká, nýbr zůstává tam, kde je naseto, a roste. V zimě pak lovec musí honit zvmáhavě ve sněhu a v mrazu, kdeto rolník si odpočívá. Proto rolníci mají mnoho dětí a ijí déle ne lomám pravdu?”

zástupu se tu a tam ozvalo souhlasné mručení.

avím tedy kadému, kdo mě slyeti chce: Dříve neli vyrostou tyto mladé stromky, ba dříve neli nae mspěje, lovecké rody zeslábnou, avak rolnické rody zmohutnějí. A tak bude i s vámi. Jestlie setrvátelovectví, budete ohroeni a stísněni rody rolnickými a dobytkářskými, které budou uchvacovat vai

atlačí vás do lesů.

mocní se vaich pastvin, vaich stád a vy budete po lesích honit zvěř, abyste nezhynuli do posledního

koli, rozhodněte se! Budete-li s enami pracovat na polích, získáte dobré ivobytí pro sebe i pro dětdete-li opovrhovat polní prací a ponecháte ji leda enám jako doposud, zajdete v nouzi! Stačí, aby

ubil vae stáda, a zhynete vichni. Tak se právě stalo s rody u Veliké řeky, odkud jsme sem přili.lnictví nás zachrání a zabezpečí na vecky časy

kolí oko přestal mluvit, nebo si poviml, e Tuhý kořen povstal na znamení, e chce něco říci. Sokolípokynul. Tuhý kořen si odkalal.

oudře mluví, náčelníku. Velký duch shlédne milostivě a lovec uloví, nají se. Velký duch svou tvářvrátí lovec neuloví, hladoví a zajde bez pomoci. Rolník si nashromádí zásob, kdy Velký duch je

lostiv. A kdy Velký duch se odvrací, má rolník z čeho ít, dokud se Velký duch opět neusmíří. Neměchom se vyhýbat rolnické práci, nebo v ní není nic nečestného

ji vyskočil Křikavec ze svého sedátka, nemohl poslouchat řeč mu nemilou. Mluvil rozčileně:

zavádějme hloupé novoty! Muům přísluí zbraň a lov, enám motyka a drtidlo. My jsme lovci a pasto byli lovci a pastýři nai předkové. Muům je hanba dělat na poli je to odjakiva jen práce en!”

kolí oko vztáhl pai, e Křikavec má být zticha, a sám mluvil dále: Nevěřte, e je to hanba! Rodymědělské jsou neméně hrdé a slavné ne vy, kteří jste lovci a pastýři. Neposkvrní se mu, kdy obděláé pole, aby svůj rod zabezpečil na hladovou zimu. Celý rod pracuje na poli, mui, eny i mláde , cel

k sklízí úrodu. Čím bohatí úroda, tím větí čest pro vecky. Avak nic nebrání muům, aby nelovili zvěy jsou polní práce skončeny, nic jim nebrání, aby nepřináeli hojně zvěře k domácímu ohniti. Lovemi otuují a cvičí, aby uměli dobře vládnout zbraněmi, kdy třeba bránit domov proti vetřelcům

hý kořen provolal k tomu hlasitě:



k je to! Dobře praví! Budeme rolničit, ale lov nezanedbáme. Z obého budeme mít prospěch.”

uhlasně volali té mnozí mui z rodu sokolího i z příchozích hostů.

kolí oko byl tím posílen a provolal:

ď vás opět poznávám, moji rodní. A prosím vás, abyste v tomto přesvědčení vytrvali a nedali se vklat. ádná práce není nečestná a ádnou prací se mu nezneucuje!”

ní promluvila také bába rodu Sivá sokolice: Správné je vae rozhodnutí. Nebudete více hledět na eo na sluebnice, které dělají práce, je by byly pro vás hanbou. Mui pracují a stejně i eny pracují. Mjí navíc obranu domova, eny mají navíc péči o děti. V dětech je nae síla i naděje, četná rodina če

ný rod. Proto právem v rodě náleí eně přední místo, nebo její jsou děti.”

to slova vzbudila nový rozruch. Ozývaly se četné odporující výkřiky:

chceme být poddáni enám! Mu hájí rod, muům sluí přední místo! Děti náleejí otcům tak jako matkchceme být trpěnými hosty ve svém domové! Otec má být hlavou rodiny!”

vá sokolice se opět ujala slova:

tak, moji rodní! Odedávna matka vede rodinu! Na ní spočívá vecko, bez matky není rodiny a nebyrodu. V matkách je síla rodu. Děti jsou matčiny. Dcery zůstávají v rodě a z nich vyrůstají nová

kolení, kdeto synové, kdy dospěli, odcházejí za enami do cizích rodů, a tím vlastní rod oslabují. Vách je rod věčný, ony zajiují jeho trvání i budoucnost. Mui jsou v rodě jen hosty

ik odporu zastavil dalí řeč Sivé sokolice. Kdy bylo opět ticho, promluvil rozváně Vlkou:

souhlasíme s tebou, Sivá sokolice. Mui jsou stráci rodu a obětují i ivoty na jeho obranu. Neníavedlivé, e děti jsou ponechány jen matkám a otcové k nim nemají práva. Otcové přece pracují pouhá léta pro rod a chtějí ze svých synů vychovat nové pracovníky a nové obránce rodu. Zatím v akbábo, správně vyslovila dospělí synové opoutějí své otce a odcházejí za svými enami k cizím ropřece rod oslabuje! Synové by měli zůstávat v rodě! Tak smýlím!”

kolí oko jakoto náčelník rodu uznal za potřebné, aby neskrýval své mínění. lo o základní spor mezkým a muským rodovým řádem, a tu se musil vyjádřit.

k se má otec cítit spokojeným v rodě, v kterém ije, kdy musí své děti nechat rodu eninu a sám je opez práv? Nebylo by lépe, kdyby mu zůstával v rodě provdy a kdyby se jeho ena nastěhovala k němi zůstaly v rodě otcově? Hlavou rodiny by pak byl otec, měl by pro koho pracovat a pro koho i iv

sadit. Děti by měly tý totem jako otec a neviděly by v otci osobu cizí. Matka by přijala totem manem by byla celá rodina sjednocena. Taková jednota rodin by upevnila jednotu celého rodu. To by bydle mého jistě lepí neli nynějí různorodost v naich rodinách!”

korka vykřikla: Zeny by se tedy měly vzdát svých totemů?”

kolí oko jí hned odpověděl: Ano a bude tím zabezpečena jednota rodu.”



korka vykřikla opět: Matky by se měly vzdát svých dětí?”

zvolal Vlkou: Ale rozuměj přec, Sýkorko! Děti by matkám zůstaly, avak matka i děti by přijaly totův

korka nepřestala: A to by se ena musila nastěhovat k muovi?”

kolí oko přisvědčil: Ano, tak jest a bude to lépe pro rodinu i pro rod. Poslouchej, jak to udělámePustém vrchu vyhlásíme jediný rod sokolí platný pro vechny. Vichni mui, eny i děti budou Sokoli em celého rodu bude jedině sokol. Přestane u nás vekerá rodová různost.”

korka jetě: A kdy děti dospějí?”

kolí oko řekl: Pak tu hoi zůstanou i nadále a přivedou si sem eny z cizích rodů. Za ně vyměníme naky, které pak odejdou za mue do cizích rodů. Tak se u nyní děje u vech rodů, které sídlí u Veliké řní nastal čas, aby se i zdejí rody spravovaly tým řádem.”

vá sokolice vpadla vzrueně: Zadr, náčelníku! Slova, která jsme tu slyeli, uráejí nai ochranitelku,cnou Velbábu. Jak bychom se mohli odvrátit od své ochranitelky, která nám u tolikrát prokázala př

yíte mě, eny Sokolice? Máme se vzdát naeho mateřského práva na děti, máme přijmout totemy svýů a následovat je do jejich rodů?”

kolí oko zachoval klid.

vapeně mluví, moudrá Sokolice. Vy vechny matky, co vás tu je na Pustém vrchu, zůstanete u při svemu i při své Velbábě. Zůstanou vám i vae děti. Avak s dorostlejími dětmi bude jinak ne doposava

dorostlí synové odcházeli od vás za enami do cizích rodů, nyní vak vám zůstanou, a jetě si k vámvedou eny z jiných rodů. Vae dcery budou sice od vás odcházet, ale budete za ně dostávat pěknékupné, a ji dobytek, a koeiny nebo jiné cenné věci. Nebudete tedy z toho mít kodu.”

vá sokolice se trochu upokojila: Dobře, Sokolí oko, synové nám tedy v rodě zůstanou, ale dcery přnakonec ztratíme

bych dcery neopoutěla. Zbavíme-lije ochrany naí Velbáby, zle bude s nimi. A Velbába zanevře i n!”

roděj Vivaa k tomu podotkl: Velbábu usmíříme hojnými oběmi a nebude třeba se bát jejího hněvu

mířit Velbábu?” podotkla Sivá sokolice. Jaká by to musila být obě, Vivao, aby nám Velbába odpusodvádíme nejvěrnějí ctitelky, nae dcery, budoucí matky?”

vak vichni začali volat: Ano, usmíříme Velbábu! Usmíříme ji velikou obětí!



ní se vmísila do rozpravy i Minehava, dotud tie poslouchající:

yte mne, přátelé! Doby poroby jsou za námi. astně jsme přečkali útisk vetřelců. Těíme se opět z naobody. Svoboda je víc ne právo en v rodině. Domov třeba bránit a to je věc muské pěsti. Jen rodnda stojí za krev! Musíme tedy svým muům dát domov, a tudí vichni mui musí být naeho rodu, naehemu! Nebudou odcházet za enami do jiných rodů a budou pohotově, aby bojovali za svůj domov, zy i děti

val se enský výkřik: Ale pak tu mui povládnou!”

nehava rozhodným hlasem vyhlásila:

o, mui povládnou rodem a my povládnem mui! Tak tomu bude

k jest, Minehavo! Tak bude!” volaly přítomné eny.

uhlas en povzbudil Minehavu, e jetě jednou prohlásila :

ui tedy povládnou, ale eny jim nebudou slouit jako otrokyně. Budou mít stejná práva v rodině jakoi.”

kolí oko vyhlásil slavnostním hlasem konečné rozhodnutí porady:

ui dají svému rodu práci a v bojích i krev eny dají rodu děti a budou muům v práci pomáhat. To je

avedlivé a čestné. Nebude pánů ani otrokyň!

bouřil souhlas celého shromádění. Vech přítomných se zmocnilo pohnutí. Cítili, e staré obyčeje jivno nevyhovují a e u bylo věru nutné dát muům za větí práci a odpovědnost i větí práva. Takto byloveden veliký převrat v rodovém řádu.

ásavých pokřicích vítali mui i eny nové rodové uspořádání, vítali posílení a lepí ivot. Zástupcivranů a Zubrů se připojili k Sokolům a slíbili, e budou zachovávat nový řád tak jako Sokoli. Celá

omada pak jednotně přísahala, e bude posluná nového rodového zřízení.

konec Sokolí oko řekl, e má jetě cosi povědět:

ůj rode! Poctivé jméno sokolí bylo zhanobeno známým obviněním, e jsme odcizili kupci Arunovi tle drahocenných pazourkových pecek. e jsme to neučinili, víte vichni. Dnes vám mohu říci, kdo

zourky vzal. Byl to ná nepřítel Silný bobr, ten, který nám nejvíc na cti utrhal. To on pazourky ukryle v příhodné chvíli odtud odnesl. U je neodnese. Zlý běs strhl Bobra do podzemí a utopil ho ve vosem nael utopeného Bobra v Trnové rokli

tam doposud, jestlie ho vlci neroztrhali. Tak se dostalo Silnému bobrovi spravedlivé odplaty



kam schoval pazourky?” vykřikl nedočkavě Zvejkal. I to u víme

e to je, oznámím vám zítra po pohřbu. Zatím vyčkejte

ÁVĚR

uhého dne byl vykonán pohřeb padlých hrdinů.

vrcholu Pustého vrchu byly nakupeny dvě hromady dříví. Na jedné bude spáleno tělo statečnéhočelníka, na druhé, větí hranici těla ostatních bojovníků.

ma nezůstal ani jediný člen rodu, vichni se shromádili, aby zazpívali svému náčelníkovi pohřebníně.

e co se to dnes děje se Sivou sokolicí?

čelníkova manelka a bába rodu Sivá sokolice přistupuje k hranici a pozvedá dbánek před sochoubáby. Pak se obrací k zástupu a volá:

oji rodáci! Prosím za vás mocnou Velbábu. Ké vám zachová svou milost pro vecky časy! Nech nynjme obě největí, kterou jí můeme přinést na usmíření ivot eny z naeho slavného rodu

roděj Vivaa, překvapen její řečí, se tázal:

erou enu máme obětovat? Nevím o ničem

vá sokolice váným hlasem pronesla:

sama jsem ta obě, která usmíří Velbábu. Obětuji se za svůj rod

ch rostou, sílí a povdy vzkvétají Sokoli na Pustém vrchu i daleko iroko! Poehnání Velbáby nech jemi a do konce vech časů!

vá sokolice přiklonila dbáneček k ústům a pila. Zástup bez dechu pozoroval její počínání. Co zamýtka rodu učinit?

vá sokolice dopila a oddechla si.

učím se s vámi, moji rodní



ějte se vichni rádi

hy jí poklesávaly dbáneček jí vypadl z ruky

eptala jetě:

neste mne na hranici vedle mého mue

klesla k zemi.

ď teprve vichni pochopili, co Sivá sokolice učinila. Otrávila se odvarem jedovatých bylin a hub.

zástupu vzniklo mocné pohnutí. Sivá sokolice se za ně obětovala

ny stkaly, mui pohlíeli němě do země.

kolik muů uchopilo nebohou matku rodu a přenesli ji na hranici, jak si byla přála.

kdo začal pohřební píseň. Přidali se i jiní a brzo zpíval vechen lid. Mohutný hlas v zástupu rozlévustého vrchu do irého okolí.

pen podal Vivaovi hořící pochodeň. Čaroděj ji vzal a zakrouil jí kolem hlavy, aby se více rozhořetrčil ji pak planoucí do hranice a Jetelístek tam honem přidal hrsti suché trávy. Vyskočily plamenynice se s praskotem rozhořela.

ěv zabouřil lkaním a bědováním. Hranice mizela v obrovském sloupu dýmu. ár donutil diváky, abyoupili.

kolí oko s Minehavou přili k hranici tak blízko, jak bylo mono. Poklonili se pohřbívaným a vhodilně své dárečky. Po nich stejně učinili zástupci Havranů a Zubrů a posléze se celý . sokolí rod seřadlouhého průvodu, a obcházeje hranici, metal do ohně drobné dárečky.

omený noi, Sokole statečný,

chází od nás!

liký duch tě voláy poslouchá.

nechává nás oputěné,

budeme ít bez tebe?

vá sokolice, matko nae,

řelí pláčeme pro tebe!”



ě Sivé sokolice zapůsobila na vecky rodáky. V hlubokém pohnutí hledí vichni do plápolajícího oheň jetě zní, ale slábne a slábne, a hlasitý vzlykoi ji přehluuje. Vechen lid pláče v nezastíraném bo

oudrá matka rodu, Sivá sokolice, odchází navdy od svých dětí

odál jest ji zaehnuta velká hranice s narovnanými těly zabitých obránců domova. I u této hranice lvá a také těmto hrdinům se dostává četných dárečků na cestu do říe stínů.

y první hranice dohořívala, rozhrabávali ji mui a hledali spálené a ohořelé pozůstatky Zlomeného

ivé sokolice. Nalezené kosti pak v koíku nesli průvod m k blízkému posvátnému jezírku a tam je Valostných zpěvů rozsypal do vody.

ečeru byly stejně pohřbeny zbytky spálených muů z druhé hranice. alost zakrývá Pustý vrch a smutkaluje vlhké oči rodu sokolího.

d poradní dub k Sokolímu oku přilo po pohřbu několik starích rodáků, vedených Vivaou. ádali novčelníka, aby pověděl, jak včera slíbil, kdee jsou ukryty zmizelé kupcovy pazourky. Nelze přec u anmyslit nějaký dalí moný úkryt, kde by byli jetě neprohledávali. Nevěřili, e by se skrý mohla vskutk

evit.ak Sokolí oko přikývl, e jim tajný úkryt prozradí.

vím vám to! Dnes přijala Prabába velikou obě od naeho rodu a popel je ponořen v posvátném jezíchni ti nai pohřbení rodáci, a zejména rodu nejvý oddaná Sivá sokolice, prosí nyní pramáteř Velbáy dovolila sokolímu rodu ujmout se pozůstalých pazourků. Bratři, rodáci, pojďte si pro ně!”

kolí oko vybral z rozčileného houfce Vivau, Zvejkala a Vlkoue. Ostatním přikázal, aby počkali, a jvolá. Potom zavedl vybrané mue k posvátnému jezírku a zastavil se tam.

dy přec není ádný úkryt!” nespokojeně zabručel

ejkal a rukama ukazoval kolkolem.

e jsou ty pazourky?” ptal se Vlkou nedůvěřivě.

vaa si mručel něco do vousů a pak z něho vyhrklo: Snad ne tady ve vodě?”

o, pazourky odpočívají tu v jezírku,” přisvědčil Sokolí oko. Vyberte je z vody. Velbába je usmířen

pohněvá se.”

mui hleděli na sebe v rozpacích. Jake? Vstoupit opoválivě do posvátného jezírka? Bylo by to moz okamitého trestu?

ejkal se vak u nezdrel a sestoupil do vody

c se mu nestalo. Za ním Vivaa, mlel přitom kouzelné říkačky a mačkal si amulet na hrdle.

několika krocích Zvejkal vytáhl z vody hladký kámen a podal jej třesoucí se rukou náčelníkovi.





řetí?”

i na sebe koukli a sborem vykřikli:

Velbábě aby vám poehnala.”

lí hoi, děkuji vám. Udělali jste nám radost

akových chlapíků, jako jste vy, vyrostou správní Sokoli!”

kolí oko povstal a vecky je bratrsky objal.

i vesele odběhli. Jak by nebyli veselí sám obdivovaný hrdinský náčelník je objal!

nehava i Sokolí oko se dívali za astnými hochy a viděli jetě, jak se rozjaření hoi na paite překuliliělali krásné stojky pěkně v řadě vedle sebe. Haíánek nechal být ovečky a rozběhl se za Jetelístkem

obloze zasvítila první hvězdička.

stý vrch se zalévá tichým podvečerem.

ďte astni, Sokoli!

ihy Eduarda torcha

o děti a mláde

UARD TORCH



NEHAVA

stroval Zdeněk Burian

álku, vazbu navrhla a graficky upravila Olga Pavalová

dal jako svou 4285. publikaci Albatros, nakladatelství pro děti a mláde,

raze roku 1973

povědný redaktor Jan Petr Velkoborský

tvarný redaktor Zdeněk Kudělka

chnický redaktor Karel Krch

sazby písma Baskerville vytiskl Tisk,

ní výroba, n. p Brno,

vod 1 13,65 AA (text 12,62, ilustr. 1,03),

klad 38 000 výtisků. 6. vydání

70 VA 14/54

Date post:	28-Feb-2018
Category:	Documents
Upload:	dinenek
View:	246 times
Download:	1 times

Minehava.pdf

Documents