Monika Kunovská

LETOS PADESÁTILETÁ PROJEKTOVÁ MANAŽERKA Z PRAHY STAVÍ NOVÉ BYTY A KROMĚ TOHO RÁDA BĚHÁ. MÁ TAKÉ JEDNU „DROBNOU“ ZVLÁŠTNOST – NEJÍ… ZA POSLEDNÍ ROKY PŘEŠLA NA TZV. PRÁNICKOU STRAVU A ŽIVOTNÍ ENERGII ZÍSKÁVÁ JINAK NEŽ Z JÍDLA. A NEMŮŽE SI TO VYNACHVÁLIT, ENERGIE MÁ PRÝ NYNÍ VÍCE NEŽ KDY PŘEDTÍM!

TEXT: PETR SYBLÍK, RADEK NAROVEC, PETR KOCHLÍK

Nejím, energii doplňuji během

FOTO

: M

AR

TIN

SY

MO

N

10

LIDÉ

Běháš docela dlouhé tratě, chodíš do práce a při tom všem nepotřebuješ jíst?

„Zatím se mé běhy pohybují mezi jednou až dvěma hodinami, ale v letoš-ním roce bych ráda prodloužila víken-dové běhy na tři hodiny, možné déle. Protože jsem přestala přijímat fyzickou stravu teprve nedávno – před dvěma měsíci, tak stále ještě zjišťuji, čeho je moje tělo schopné. Ale již v průběhu dvouletého přechodu jsem si ověřila, že mi běh pomáhá doplnit energii nej-lépe ze všech sportů. V současné době běhám, nejím a samozřejmě chodím normálně do práce. Ráno pravidelně hodinu medituji a v průběhu celého dne zařazuji cviky z čchi-kungu, třeba v tramvaji, v autě, nebo večer místo televize. Hlavním indikátorem, že to

funguje, je stabilní váha, kterou si udr-žuji již celý rok. Hodně lidí se mne ptá, kde beru tolik času, ale když člověk ne-musí trávit čas spojený s jídlem, dá to několik hodin denně, které využívám právě k běhání a cvičení.“

Na začátku tvého běhání byl – hlavně pro ženy – typický motiv, že?

„Jako většina žen jsem usilovala o sní-žení váhy a sporty jako jóga, squash, cyklistika a lyžování mi kvůli nepra-videlnosti nepomáhaly. V blízkosti domu jsem si našla malý park, kde jsem ráno začala dvakrát týdně běhat. Ranní běh byl fajn, nabíjel mě na celý den, ale dostačoval pouze ke stabili-zaci váhy, nikoli její redukci. Odmala jsem nebyla velkou příznivkyní tohoto sportu, ale situace se před rokem změ-nila spolu se změnou běžeckého stylu z „paty“ na „špičku“ a přechodem od

běžných běžeckých bot na „minimus-ky“. Začala jsem běhat lehčeji, bez námahy, postupně jsem prodlužovala trasy a začala hledat nové okruhy. K tomu jsem zaměnila vegetariánství za vitariánství a zaznamenala nejvyšší úbytek váhy.“

Dá se tedy tvůj příběh ve zkratce na-zvat příběhem běžkyně, která přesta-la jíst, nebo opuštění klasické stravy a objevení běhu bylo spíš „vedlejším produktem“ tvé životní změny?

„Pravidelně ráno medituji a v průběhu několika meditací jsem vnímala, jak prána (životní síla, energie, pozn.red.) proudí do mého těla. Nejprve jsem si toho nevšímala, až po několika stejných zážitcích jsem začala hledat odpověď, co se to vlastně děje. Tu jsem

našla v knížkách od Jasmuheen - au-torky několika knížek o breathariánství (život bez jídla, pozn.red.). V červnu 2012 pořádala seminář v Praze a již při něm mi to celé dávalo smysl a po absolvování se rozhodla zkusit přejít.“

To bylo tedy tou hlavní inspirací?

„Nepochybně mne nejvíce inspirovala právě Jasmuheen a Henry Monfort, kteří již nepřijímají fyzickou stravu velmi dlouhou dobu. Oba napsali něko-lik knížek a jejich přednášky jsou i na youtube. Další příběhy breathariánů jsou na suprememastertv.cz. Tyto pří-běhy mi ukázaly, že většina lidí žijících v normální společnosti se museli trochu „poprat“ se závislostí i s okolím, což jsem si vyzkoušela i já. Není problém být v přírodě a nejíst, problém je být v běžném hlučném životě s plnou led-ničkou a nejíst.“

Jak probíhal tvůj přechod na život bez jídla? Trvalo to dlouho?

„V knížkách Jasmuheen i na internetu jsem hledala různé metody a postupy. Nakonec jsem se rozhodla důvěřo-vat svému tělu a intuici. V roce 2011 jsem byla již tři roky vegetariánkou a od začátku roku 2012 jsem vyřadila jakoukoli tepelně upravovanou stravu a začala jíst pouze „raw food“. Každý den jsem začínala zelenými smoothies z čerstvých listů. Bylo to báječné a já se cítila stále lépe. Také se mi díky vypuštění pečiva a příloh snížila váha o zhruba pět kilo.“

Jak to šlo dál?

„Od července jsem se zahájila po-stupný přechod na pránickou stravu. Původně jsem si myslela, že se mi to podaří v průběhu několika měsíců, ale jídlo je podle mne velká droga a zbavit se této závislosti je opravdu dlouhodobý proces. Po několika ne-úspěšných měsících jsem se rozhodla postupně snižovat množství jídla tak, abych nevnímala jakýkoli problém při zachování běžného životního stylu. Kdykoli jsem byla v přírodě, na horách či na seminářích čchi-kungu (tradiční čínské cvičení, pozn.red.), necíti-la jsem hlad a neměla problém být i 14 dnů bez jídla. Ale při návratu do běžného prostředí v Praze, každodenní práci a starostech jsem opět pocítila, že potřebuji fyzické jídlo. Sice méně než většina lidí, pod 1 000 kcal, ale stále jsem vnímala, že mi to nevyhovuje. Také mi v letních měsících po běhání chyběla sůl a minerály, chvilku mi tr-valo, než jsem se naučila je doplňovat jinak než jídlem a pitím.“

Kdy jsi přešla na život bez jídla zcela?

„Loni, když jsem pravidelně začala ráno běhat. Postupně jsem si uvědomi-la, že po běhu nemám hlad a „neje-dení“ bylo mnohem snazší. Příjem kilokalorií se snížil na cca 500. Tak jako mnoho jiných breathariánů jsem se potýkala s nesouhlasem rodiny, která o mne měla strach. Nicméně

„Hodně lidí se mne ptá, kde beru tolik času. Když člověk nemusí trávit několik hodin denně jídlem, získá čas třeba k běhání a cvičení.“

11

LIDÉ

díky velmi pomalému postupu jsem v druhé polovině roku vnímala, že jsem již schopná vědomě doplňovat díky sportu a čchi-kungu pránu do or-ganismu. To byl okamžik, kdy jsem si uvědomila, že jsem na konci přechodu. Tento proces plynule a přirozeně době-hl v posledních měsících loňska, kdy jsem fyzickou stravu již nepotřebovala. Moje váha se ustálila i bez jídla s pra-videlnými tréninky čtyřikrát týdně na váze 52 kilogramů.“

Cítíš se nyní bez jídla slabší, bez energie?

„Právě naopak, čím méně jsem jedla, tím více energie jsem cítila. Postupně potřebuji i méně spánku, takže mohu pravidelně od půl páté ráno meditovat

a cvičit čchi-kung. Ráno se přirozeně budím, bez budíku. Dříve jsem po obědě vždy cítila malátnost a nejraději bych si lehla. Teď i toto odpadlo, místo toho můžu pracovat, jdu na jógu, nebo si zaběhat.“

Co pitný režim? Piješ?

„Jsou sice breathariáni, kteří ani nepijí, ale opět to vnímám jako součást dal-šího procesu. Já piji stejně jako ostatní lidé – čaj, kávu s trochou mléka, vodu v průběhu celého dne a samozřejmě před a po tréninku. Někdy si na chuť dám trochu kofoly nebo džusu, ale jen výjimečně. Vyhledávám čaje s různými bylinkami a přírodními příchutěmi, kterými nahrazuji chuťové zážitky z jídla.“

Mimochodem četla jsi bestseller amerického ultraběžce Scotta Jureka o běhu a jídle?

„Ano, ta kniha mne moc inspirova-la. Každý máme svou cestu životem a každý z nás by měl touto cestou jít, samozřejmě pokud to neomezí jiné lidi.“

Změnil se ti nějak i tvůj přístup k běhu, běžecký styl?

„Ano, jsem mnohem vnímavější, takže každá drobná bolest je větší. Na druhou stranu hned identifiku-ji, když běžím špatně a mohu hned reagovat a upravovat si styl. Například mne v létě píchalo v koleni, postupně jsem si uvědomila, že u pravé nohy dopadám trochu na patu. Ihned po změně mne píchat přestalo. Souvisí to i s využíváním různých bot a běžec-kých terénů.“

Mluvíš o změně stylu, jako by to bylo něco snadného.

„Ber to tak, že jsem teorií běhu nepolí-bená. Přečetla jsem si motivační Born to run (pozn.red.: kniha vyšla v češtině pod názvem Zrozeni k běhu), zkusila běžet po špičkách a prostě to šlo. Od té doby jsem v běhání objevila něco nepojmenovatelného, co jsem v něm předtím necítila. Při jednom ranním běhu mi došlo, jaký je nesmysl ráno hodinu běhat, potom sednout do auta a strávit třicet minut na cestě do práce. Začala jsem běhat jednou týdně do práce ze Zličína na Karlovo náměstí. Chvilku mi trvalo najít optimální trasu. Objevila jsem, jak kouzelné je ráno v Prokopském údolí, téměř nepražské.“

Běháš jen ráno?

„Protože nejím, běhávám i v polední pauze nebo večer místo večeře. Zjistila jsem, že se dá proběhnout od Hlu-bočep přes mosty nad Smíchovským nádražím a Vltavou v minimálním kontaktu s hustou dopravou. Stále vy-hledávám nové trasy jak blízko práce,

FOTO

: A

RC

HÍV

MO

NIK

Y K

UN

OV

SK

É

12

LIDÉ

tak kolem domova. Hlavním kritéri-em je absence aut a okolní příroda. Ne vždycky se to podaří. V minulém týdnu jsem jeden den běžela podél Vltavy k Barrandovskému mostu, kde je poměrně hodně aut a druhý den Drahaňským údolím, lesem, přes ko-řeny, opět podél Vltavy, bez myšlenek a hluku města. Byl to skvělý pocit!“

Takže nejraději běháš v přírodě?

„Nejraději mám dlouhé běhy na Vysočině, odkud pocházím. Používám pětiprsťáky, které se bezvadně hodí na

nezpevněné cesty a trávu. Každý běh je jiný, snažím se vybírat různé lesní cesty, u kterých ani nevím, kam mne dovedou. Naštěstí jsem se vždy vešla

do dvaceti kilometrů. Díky různým povrchům mohu porovnávat, jak se moje nohy cítí po sedmnáctikilomet-rovém běhu po asfaltu do práce a jak po stejné trase v lese, po které opravdu žádnou únavu necítím.“

Prý používáš při běhání i nějaké speciální techniky.

„Vlastně ano. (úsměv) Významným posunem pro mne bylo zapojení speciálních cviků čchi-kungu do tré-ninku. Systém čchi-kungu pomáhá při doplňování životní síly do energetic-

kého systému a také při harmonizaci a léčení lidského organizmu. Díky speciálnímu cviku při běhu se mi daří místo výdeje energii naopak doplňo-

vat, což je zvláště u dlouhých běhů velmi praktické.“

Zmínila jsi jógu. Jak ta jde dohroma-dy s běháním?

„Používám pránajámu – kontrolu dechu. Prakticky hned po rozcvičce se soustředím na dýchání až do břicha a na celkové zklidnění dechu, tím se tělo dostane do optimálního běžecké-ho tempa. Samozřejmě tuto metodu používám pouze u dlouhých běhů, u intervalových a tempových tréninků se soustřeďuji spíše na došlap a styl.

Jógu také zařazuji na konci tréninků k protažení svalů a ve dnech volna jako regenerační cvičení. Celkově se snažím využívat všechny metody související

„Každý z nás jsme výjimeční. Umíme nebo zvládáme něco, co druzí ne. Měli bychom to poznat a posilovat, tím můžeme inspirovat ostatní.“

FOTO

: M

AR

TIN

SY

MO

N

13

LIDÉ

s tělem a energií, které jsem se v prů-běhu dvaceti let naučila. Hodně běžců popisuje, že se při běhu dostávají do určitého meditačního stavu, při kterém se tělo přirozeně pohybuje a mysl je zcela v pozornosti. Tento přirozený pohyb potom nevyčerpává a umožňuje dlouhé několikahodinové běhy.“

Zima ti při nich nevadí?

„Nejdřív jsem si myslela, že se v zimě při teplotách okolo nuly a pod nulou běhat nedá. Na semináři čchi kungu s mistrem Sü Ming-Tchang jsme si měli pro jedno cvičení najít strom. I když bylo dost chladno, řekla jsem si, že strom si najdu při běhu a pak se k němu později vrátím. Ten správný strom jsem našla po jedenapůlhodi-novém běhu a tak, jak jsem byla, tedy i provlhlá potem, jsem začala cvičit. Bylo to cvičení s vnitřní energií, při kterém se stojí bez pohybu. Cítila jsem, jak vlhkost z oděvu mizí a zane-dlouho jsem byla suchá. Zima mi tedy nevadí.“

Co chuť závodit? Měla jsi ji před svou proměnou a máš ji nyní větší, či naopak menší?

„Je to trochu paradoxem. Jsem soutěži-vý typ a ráda jsem první, ale ne ve sportu. Jednoznačně soutěžím sama se sebou. Takže si dám cíl a snažím se ho ze všech sil splnit. Dala jsem si za cíl v tomto roce uběhnout maraton a k tomu postupně směřuji. Prodlužuji svoje pravidelné trasy a snažím se dodržovat rytmus tréninků a relaxace. Nyní v zimě moc nevěnuji pozor-nost rychlosti, ale vidím, že v daném časovém intervalu běhám dál a mám z toho radost. Moc mne to ale neláká ke klasickým závodům, kde je hodně lidí, velké emoce a očekávání.“

Jaké tedy máš běžecké ambice?

„Loni jsem si dala za cíl uběhnout půlmaraton, což se mi podařilo. Letos bych ráda prodloužila svoje víken-dové tréninky přes dvě hodiny a na podzim běžela maraton ve Stromovce, který pro mne splňuje kritérium běhu

v přírodě. Absolvovala jsem i jeden městský běh – jenom pět kilometrů na zkoušku s tisíci dalšími závodnicemi. Ale už tato krátká trasa mi napověděla, že městské běhy nejsou nic pro mě. Chybí mi tam příroda i její energie, kterou potřebuji, a také pohoda a mož-nost upravit si tempo podle vlastní-ho aktuálního vnímání. Na druhou stranu jsem si uvědomila, že běh je sportem, o kterém opravdu nic nevím. Proto jsem na jaře začala pravidelně navštěvovat Running Mall (pozn.red.: běžecký dům v Praze) a učím se, jak zvyšovat svou výkonnost pomocí tempového a intervalového tréninku. Trenér Michal Vítů mi vysvětlil základ-ní pravidla i upravil techniku běhu. Každotýdenní společný trénink mne motivuje a mohu si pro sebe porovnat stoupající výkonnost.“

Běh se asi pro tebe stal nedílnou součástí života, že?

„Jeho role je zásadní. Díky běhu si při-rozeně doplňuji pránu. Jak vyběhnu, začnu cvičit určité cviky z čchi-kungu

FOTO

: M

AR

TIN

SY

MO

N

14

LIDÉ

a tím tento proces nastartuji. Proto se snažím běhat v přírodě a v čistém prostředí. Když běžím podél Vltavy, musím v určitých úsecích, například u Vyšehradu, cvičení přerušit a za Barrandovským mostem jej opět obnovit. Běh mi přináší radost a stal se přirozenou součástí mého života. Když je mi smutno, nebo se nedaří, jdu běhat. Když mám radost a spoustu energie, jdu také běhat. Vše se přiroze-ně srovná.“

Co běžecké sny?

„Jeden mám. Jak to psal Kilian Jornet (elitní španělský vrchař, pozn.red.): Běžet tak, abych v terénu nezanechá-vala stopy. Běhat přirozeně, lehce, bez námahy, s radostí.“

Myslíš si, že přestat jíst je jen jakýmsi experimentem, nebo naopak koneč-nou fází?

„Je to moje současnost. Nejsem jakkoli radikální a prohlášení, že již nikdy ne-budu jíst, ode mne neuslyšíš. Vnímám to jako aktuální potřebu svého těla a také určitý experiment, čeho je naše tělo schopné. Nicméně určitě po tak dlouhé cestě, která nebyla jednoduchá, mám v plánu být bez jakékoli stravy alespoň v tomto roce. Uvidíme, jak bude reagovat moje tělo a také jak budu dlouhodobě schopná žít běžným životem – chodit do práce, sportovat.“

Změnil se či mění se ti vnější život? Objevilo se něco, co se nazývá nad-přirozenými schopnostmi?

„Díky postupnému vyloučení fyzické-ho jídla se moje tělo přirozeně „deto-xikovalo“. Za poslední dva roky mohu vnímat změny především ve zvýšení celkové citlivosti a zostření všech smyslů, včetně intuice. Od roku 2008 používám pro sebe a rodinu energetic-ké léčení, při kterém proudí energie do bolavých míst, a od předloňska cvičím zmíněný čchi-kung. Při praktiková-ní těchto aktivit „vidím“ tok energií i bolavá místa mnohem jasněji. Také každodenní meditace jsou mnohem

hlubší. To vše mne motivuje k tomu pokračovat, protože je to postupný proces znovuobjevování našich přiro-zených schopností.“

Co bys poradila těm, kteří koketují s myšlenkou přejít na život bez jídla?

„Aby se snažili nejprve zjistit, proč chtějí přejít, jakou mají motivaci. Zda je to jejich opravdové hluboké přání, nebo spíše rozhodnutí vůle – já to taky dokážu. Domnívám se, že pránická strava není pro každého. Jsou lidé, kte-ří si jídlo vychutnávají, dělá jim radost a těší se na něj. A pouze rozhodnutí

ega, že chtějí přejít, to nezmění. Já jsem od malička měla trochu problém s jídlem, jako malá jsem vůbec ne-chtěla jíst, v pubertě jsem naopak byla silnější. Některé dny jsem vůbec ne-jedla. Je to i zkušenost jiných lidí, kteří přešli, nebo se o přechod snaží. Každý z nás máme nějaké fyzické a mentální nastavení a podle toho bychom se měli snažit žít. Přejít na pránickou stravu silou bez vnímání těla je podle mého názoru nemožné. Každý z nás jsme výjimeční svým způsobem, umíme nebo zvládáme něco, co druzí ne. Měli bychom to poznat a posilovat, tím můžeme inspirovat ostatní.“

FOTO

: M

AR

TIN

SY

MO

N

15

LIDÉ