Moravské Záhoří Daniel Drápala - Masaryk University...sem Dukatem vysvědčily…“5 Zmínka o...

Dan

iel D

rápa

la

Mor

avsk

é Zá

hoří

Moravske Zahori_Obalka_Potah_DEF.indd 1 11.07.14 9:13

Daniel Drápala

Moravské Záhoří

Moravske Zahori_7.indd 1 01.07.14 12:16


Daniel Drápala

Moravské Záhoří

Česká národopisná společnost

Praha 2014


Recenzovali:doc. PhDr. Miroslav Válka, Ph.D.Mgr. Markéta Müllerová

Publikace byla vydána v rámci projektu Rozvoj spolupráce a zvyšování výzkumných kompetencí v síti etnologických institucí (CZ.1.07/2.4.00/17.0038) podpořeného z prostředků ESF OP Vzdělávání pro konkurenceschopnost.

Na frontispis užito vyobrazení páru z Opatovic ze souboru kvašů z roku 1814 (Etnografický ústav Moravského zemského muzea v Brně)

© Daniel Drápala, 2014© Česká národopisná společnost, 2014

ISBN 978-80-905273-5-5


»Mezi posledními výběžky Karpat, pošinutými nejdále na západ, rozkládá se rozkošná kotlina. Není příliš rozsáhlá, ale svým způsobem půvabná a ve mnohém ohledu památná.

Jest to Záhoří, kraj, o němž se málo mluví a ještě méně píše.«

Josef Jakeš (1924)1


6

Rozdílné přírodní, hospodářské, sociální i právní podmínky přispívaly v minulosti k formo-vání oblastí, které se nemusely zcela ztotožňovat s již existujícími správními okrsky v podobě krajů, panství či farností. Vůči svému okolí se vyhraňo-valy především specifickou skladbou kulturních jevů, znaků a aktivit. Pro takto definované územ-ní jednotky se ve společenských vědách vžil název kulturní areály (v pojetí kulturní geografie) či ná-rodopisné (případně etnografické) oblasti (uží-váno především etnology).2

Na Moravě jsou první konkrétnější zmínky o etnografických oblastech a skupinách spojeny s 16. a 17. stoletím. V obecnější známost začalo nejprve pronikat povědomí o Hané lokalizované v centrální části země, posléze i o Valaších obýva-jících horské pásmo při moravsko-uherské hrani-ci. Od sklonku 18. století přinášela dobová publi-cistika rozmanité zprávy také o dalších skupinách moravského obyvatelstva poutajících pozornost autorů svými sídly, krojem, dialektem, zaměstná-ním či obřady a obyčeji. Až 19. století však při-spělo k zformování fixnější představy o existenci a názvech etnografických oblastí a skupin v čes-kých zemích. Nemalou měrou k tomu jistě přispěl i panující romantismus, hledání podstaty české-ho národa a jeho kořenů v lidové kultuře a v ne-poslední řadě i rozvíjející se osvěta.

Poněkud stranou historického, vlastivědného i národopisného zájmu zůstávalo na Moravě území

rozprostírající se v mírně zvlněné krajině Podhos-týnské pahorkatiny. Bylo situováno mezi dvojicí výrazných etnografických regionů – Hanou a Valaš-skem a poměrně dlouho také zůstávalo v jejich stí-nu. Pro jeho pojmenování se vžil název Z á h o ř í – někdy obohacovaný o přívlastek moravské, hostýnské, podhostýnské, hanácké, bystřické, lipenské či lipnické.

Odborná literatura označovala Záhoří ně-kdy jako samostatný etnografický region, jindy za přechodnou oblast mezi Hanou a Valašskem, případně jako okrajové území jednoho z těchto teritorií. Autoři vycházeli ve svých závěrech pře-devším z analýzy historicky doložených materiál-ních a nemateriálních jevů lidové kultury, u nichž byly patrné přesahy a prolínání prvků známých z obou sousedních území.

Osobností, která v závěru 19. století výraz-nou měrou přispěla k šíření povědomí o Záhoří a sekundárně i k formování záhorské identity, se stal P. František Přikryl, tvůrce jednoho z prvních regionálně koncipovaných vlastivědných časopisů Moravy – Záhorské kroniky. V roce 1893 nazval Záhoří chudobkou, která by však měla být přive-dena „na stupeň slávy a zvučného jména mezi kmeny moravskými.“3

Na rozdíl od jiných národopisných okrsků Moravy či Čech nepřispělo ani 20. století k vý-raznější a masovější popularizaci etnokulturních tradic Záhoří či jeho postavení jako svébytného etnografického regionu. Přestože na Františka

I. ÚVODEM


M O R A V S K É Z Á H O Ř Í

7

František Ondrúšek: Žena v záhorském kroji. Olej na plátně, 20. léta 20. století (ze sbírky Miroslava Války)

Přikryla navázaly další osobnosti ať již v rovině vlastivědy (Otto Sova, Antonín Frel-Föhlich, Alois Dohnal aj.), či etnografické dokumentace (pře-devším Ludvík Kunz), kulturní dědictví Záhoří zůstávalo v uplynulých desetiletích mimo hlavní badatelský zájem české etnologie a regionální i kulturní historie.

Globalizace a kulturní nivelizace uplatňující se stále výrazněji v životě lidských společenství dnes paradoxně vyvolává potřebu důkladnějšího zako-tvení jedince i různě definovaných kolektivů v lo-kální a regionální tradici. Hlubší poznání jejích historických, ale i současných podob je jednou z důležitých výzev etnologů, kteří mohou výsledky svých výzkumů přispět k procesu sebeidentifikace s místem a oblastí, v nichž lidé žijí.

Publikace Moravské Záhoří si neklade za cíl být vyčerpávající monografií o tradiční kultuře toho-to regionu. Spíše by měla upozornit na historické aspekty formování této části moravského teritoria. Její součástí je proto vedle textů i soubor map su-marizujících názory různých autorů na geografic-ký rozsah Záhoří. Jen prosté porovnání mapových děl nás přivede k poznání, nakolik sporné by moh-lo být přesné vytyčování plochy etnografických oblastí s jasnou hraniční linií vůči jiným územím.

Názory na teritoriální rozsah moravského Záhoří se měnily v čase a mnohdy byly závislé na znalostech a profesním zaměření jednotlivých autorů. S přihlédnutím k důležitosti toho či ono-ho elementu tak mohli badatelé v 19. či na po-čátku 20. století vymezovat region podle dialektu, kroje, tance, stavebních tradic apod. Pro studi-um současných regionů však není tento postup v zásadě možný. Lidé si sice i dnes uvědomují



8

význam těchto historických kulturních prvků, ty jsou však spíše jen doplňkovým faktorem. Oby-vatelé dané oblasti jsou ve svých postojích a ná-zorech na existenci Záhoří a příslušnosti k němu mnohem více ovlivňováni masmédii a také aktivi-tami činorodých jednotlivců, spolků, škol a obcí, které se mimoděk či vědomě hlásí k Záhoří. Vedle

historické roviny vymezení etnografických regionů proto můžeme zaznamenávat existenci jejich sou-časných variant dle toho, nakolik lidé zde žijící vy-kazují potřebu se s nimi z různých důvodů ztotož-nit, případně cíleně pěstovat pocit sounáležitosti s krajem a jeho historickým a kulturním odkazem i současným životem.

POZNÁMKY:

1 JAKEŠ, Josef: Záhoří. Vlastivědný sborník pro mládež olo-moucké župy 2, 1923–1924, č. 6, s. 84.

2 Srov. HEŘMANOVÁ, Eva – CHROMÝ, Pavel: Kulturní regi-ony a geografie kultury. Praha 2009. JEŘÁBEK, Richard: Ná-rodopisné oblasti. In: Ročenka Lidé a země ´91. Praha 1990, s. 92–102.

3 PŘIKRYL, František: Záhoráci na slavnosti a výstavě národopisné v Dřevohosticích dne 23. července 1893. Olomouc 1893, s. 29.


9

Pojmenování etnografických oblastí vycháze-la v minulosti z různých inspiračních zdrojů. Část z nich byla odvozována od fyzické tvářnosti krajiny či geografické polohy vytyčeného území. Setkáme se tak se Zálesím luhačovským (na východě Moravy) i Zálesím humpoleckým (na Vysočině), s klobouc- kým Závrším jako subregionem Valašska, stejně jako s Dolňáckem, Horňáckem, Podhoráckem a Horáckem atd. Totožný princip byl v minulosti uplatněn také v případě moravského Záhoří. Jeho obdoba je ostatně doložena v rámci etnografické

rajonizace sousedního Slovenska. Zde nalezneme Záhorie v jihozápadním cípu země, který ohraničují hřebeny Malých a Bílých Karpat a tok řeky Moravy.1

Název Záhoří náleží k termínům utvářeným mimo prostředí, jehož se týká. Formovalo se na principu vzájemného srovnání – vymezení cha-rakteru dvou území odlišujících se svou polohou. Autoři, kteří mu dali vzniknout, vnímali rozdíl-nost sledované oblasti vůči vlastnímu teritoriu – nejčastěji takovému, na němž žili či se zde jakým-koliv způsobem uplatňovali.

II. NÁZEV ZÁHOŘÍ

Záhoří – kraj „za horama týnskýma“



10

Dobrozdání pro Matěje Kostroucha z Paršovic stvrzené purkmistrem a radou města Lipníka z března 1629(Státní okresní archiv Přerov)



11

Jako nejpravděpodobnější se jeví předpoklad, že název Záhoří užívali nejprve lidé obývající okolí Hranic na Moravě, Drahotuš, Lipníka nad Bečvou či Přerova. Vůči nim byly např. vesnice Opatovice, Rakov, Býškovice, Soběchleby, Žákovice a některé další skryty za vrcholky z větší části zalesněného2 horského pásma, které se zvedalo z údolní nivy řeky Bečvy mezi Hranicemi na Moravě a Přero-vem. Relativně velké výškové převýšení mezi říční hladinou a hřebenem Maleníka přispívá i dnes k pocitu výrazného optického předělu mezi dvě-ma typy krajinného rázu. Tuto vizuální i fyzickou izolovanost potvrzovala v roce 1909 také slo-va Vojtěcha Bartovského v knize Hranický okres: „Kolik potulných chodců jde dolinou bečvanskou a obdi-vuje lesnaté stráně namnoze divoké romantiky, aniž by tušili, že nad nimi a za nimi prostírá se úrodné, sličné zákoutí, lidovým názvem všeobecně Záhoří zvané.“3

Přestože četné obce na Záhoří spojovala s Hranicemi na Moravě či Lipníkem nad Bečvou příslušnost k témuž panství, poloha za „horama týnskýma“4 přispívala spolu s odlišujícím se cha-rakterem terénu k posilování vědomí jejich jina-kosti a svébytnosti. Tomuto pojetí také odpovídá znění jednoho ze dvou nejstarších dokladů o užití slova Záhoří, kterým je dobrozdání pro Matě-je Kostroucha z Paršovic stvrzené purkmistrem a radou města Lipníka v březnu 1629: „… žádal nás, abychom jemu svědectví pod pečetí naší městskou vydali, což tak mnohé osoby víry hodné z dědin Pozaho-ři o stalé věrnosti jeho před panem ouředníkem panství helffenstejnského, hranického a drahotušského Thobia-sem Dukatem vysvědčily…“5

Zmínka o Záhoří (respektive v podobě Pozaho-ři) je i v této listině jasným dokladem upřesnění

geografické polohy vybrané oblasti vůči lokalitě, v níž byl záznam pořízen. Původcem dobrozdání jsou zde představitelé města Lipníka na Bečvou. Zmiňován je i úředník panství Helfštýn, Hrani-ce a Drahotuše – tedy osoba působící na území v bezprostřední blízkosti řeky Bečvy pod hře-benem Maleníka. Matěj Kostroun naopak po-cházel z oblasti, kterou vnímali uvedení činitelé za odlišnou. Listina bohužel neupřesňuje, odkud Kostrouchovi svědkové „z dědin Pozahoři“ pochá-zeli. Přicházíme tak o jedinečnou možnost hlou-běji poznat prostřednictvím tohoto dokumentu případný územní dosah uvedeného pojmenování.

Dobrozdání z roku 1629 není ale jediným pí-semným dokladem připomínajícím v neklidných časech třicetileté války Záhoří. Již o tři roky dříve se objevuje v textech sumarizujících chování ves-nického obyvatelstva během vpádu vojenských oddílů generála Mansfelda na Moravu. U osoby hornonětčického dvořáka Martina Hošťálka bylo shledáno, že „za mansfeldovské rebelie poddané věrné po Záhoří prozrazoval a nevěrně se choval…“.6

Obě historické zmínky dosvědčují, že pojem Záhoří byl tedy již v 17. století v oblasti živý a opa-kovaně aplikovaný. K upřesnění lokace vybraného teritoria jej užívala místní administrativa a lze se domnívat, že se také opírala o lokální zvyklosti. K dalším závěrům nám bohužel chybí více zpráv podobného charakteru, neboť po zbývající část 17. století i ve století následujícím nemáme k dispozi-ci dalších dokladů, které by mohly osvětlit, zda byl pojem běžně užíván – ať již obyvatelstvem regionu samotného, případně lidmi ze sousedících území.

Jak dosvědčují další příklady ze střední Mo-ravy, praxe odvozování názvu místa či plochy



12

POZNÁMKY:

1 Geografický místopisný slovník. Praha 1993, s. 907–908.

2 Pojmenování oblasti či místa podle polohy „za horami“ mohlo být umocněno i dalším doplňujícím významem slo-va (horou míněn vrchol či hřeben lesem porostlý) – tedy poloha „za horami lesy pokrytými“. – PROFOUS, Antonín – SVOBODA, Jan: Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Díl IV. S–Ž. Praha 1957, s. 700.

3 BARTOVSKÝ, Vojtěch: Hranický okres. Brno 1909, s. 9.

4 (R – red.): Kroje ze Záhoří. Záhorská kronika 8, 1925, č. 1, s. 3. Kolektiv autorů: Lipník nad Bečvou. Město a okres. Lipník nad Bečvou 1933, s. 172, 217.

5 Státní okresní archiv Přerov, Archiv obce Paršovice, inven-tární číslo 9, karton 1. Potvrzení purkmistra a rady města Lipníka, vydané M. Kostrouchovi z Paršovic, že utrpěl velké škody na majetku během nepřátelského vpádu.

6 SCHENK, Zdeněk – LAPÁČEK, Jiří: Hradčany. Dějiny a přítom-nost obce. Hradčany 2013, s. 61.

7 Srov. také HOSÁK, Ladislav: Místní a pomístní jména na Mora-vě a ve Slezsku jako historický pramen. Brno 1968, s. 2–4.

8 BAĎURA, Jan: Lipenský okres. Brno 1919, s. 245.

9 Obecní úřad Pavlovice u Přerova, Antonín Masař: Paměti Obce Pavlovic u Přerova, rukopis. V digitalizované podo-bě dostupné na http://www.pavloviceuprerova.cz/index.php?nid=1024&lid=cs&oid=2754782.

od specifického charakteru umístění v terénu7 zde v minulosti bývala běžná. Severozápadně od Lip-níka nad Bečvou se nachází obec Podhoří, jejíž jméno je vztaženo od lokalizace v podhůří Oder-ských vrchů.8 Indikační skici z 30. let 19. století do-kladují dále výskyt toponyma Záhoří / Pod Záhořím

na katastru obcí Pavlovice u Přerova, Hradčany a Šišma. Zatímco starší mapová díla existenci tohoto názvu neuvádějí, v 19. a 20. století byl již běžně užíván.9 Nakolik byla ovšem znalost tohoto místního jména obvyklá v širším okolí uvedených lokalit, bohužel nemůžeme přesněji určit.


13

Listina Matěje Kostroucha z roku 1629 zůstává na několik dalších desetiletí posledním písemným dokladem užití pojmu Záhoří. Ani v jejím přípa-dě však nejsme schopni určit, zda odráží obecně platnou a lokálně či regionálně zažitou zvyklost pojmenovávat určité teritorium či soubor vesnic střední Moravy, nebo zda se jedná jen o ojedinělý či nahodilý identifikační údaj.

V dílech publikovaných v průběhu 17. a 18. století zmínky o Záhoří chybí. Pozornost v této době přitahovala spíše úrodná Haná, k níž také byla oblast Záhoří některými autory opako-vaně přiřazována.1

Nevyhraněnost území po stránce dialektolo-gické či krojové odráží například série relací zpra-covaných na sklonku 17. a na počátku 18. století místními duchovními správci. V jednotlivých far-nostech Moravy a Slezska byly v tomto obdo-bí vyhotoveny přehledy, v nichž kněží podávali informace o aktuálním stavu svěřených farních okrsků. Ve svých textech mimo jiné zmiňova-li charakter oděvu a jazyk, jímž farníci hovořili. U obyvatel obcí přiřazovaných posléze k Záhoří nebylo na rozdíl od lokalit sousedních regionů Hané a Valašska užito identifikačních pojmů vy-cházejících z příslušnosti k jasně pojmenované-mu území, u mluvy např.: lingua hanatica či lingua moravo-hanatica, pro oděv vestitus hanaticus / mo-ravicus nebo habitus hanaticus / valachicus. V pří-padě farnosti Kelč a Všechovice je uvedena jako

komunikační řeč moravská mluva – lingua moravica, oděv je ovšem označen za německý.2

V závěru 18. století se pokusil vyznačit osvícen-ský autor Jan Nepomuk Alois Hanke z Hanken-štejna (1751–1806) východní hranice Hané pří-mou linií mezi Lipníkem nad Bečvou, Bystřicí pod Hostýnem a Holešovem. Při popisu jednotlivých panství Moravy označil za Hanáky také obyvatel-stvo usedlé na panstvích Bystřice pod Hostýnem (kromě obce Rusavy), Dřevohostice, Lipník nad Bečvou, Malhotice, Prusinovice, Veselíčko a Vše-chovice. Hanke navíc upřesnil, že poddaným dřevohostického a lipenského dominia se také přezdívá Zábečáci (Zabetschazy). U panství Kelč naopak zaznamenal, že zdejší lidé hovoří morav-ským jazykem.3

Hankeho poznatky můžeme pro dané ob-dobí brát jako věrohodné. Pocházel z Holešova a v prostoru střední Moravy se řadu let profesně pohyboval.4 Lze tedy předpokládat, že ve svém textu reflektoval dobové představy o lokální a re-gionální příslušnosti zdejšího obyvatelstva i své vlastní znalosti místních poměrů.

Obdobně jako Hanke z Hankenštejna se vyja-dřují i někteří další autoři přelomu 18. a 19. sto-letí. V roce 1791 například zařadil Ignaz de Luca (1746–1799) mezi panství a statky příslušející k Hané Bystřici pod Hostýnem, Dřevohostice, Lipník nad Bečvou, Prusinovice a Veselíčko. I on ovšem stejně jako jeho předchůdce zmiňoval

III. ZÁHOŘÍ V DÍLECH 18. A 19. STOLETÍ



14

Zábečáky žijící dle jeho mínění na druhém (tedy levém) břehu Bečvy.5

Jiného názoru byl naopak topograf František Josef Schwoy (1742–1806). V roce 1786 se přiklá-něl k názoru, že mezi Hanou a Valašskem je možné rozeznávat pruh země, který nepatří k území žádné vyprofilované skupiny moravského obyvatelstva. Ačkoli nebyl schopen pojmenovat jej samostatným názvem, upozornil na odlišnost tohoto teritoria a jeho kultury od sousedící Hané i Valašska. Zdejší obyvatelstvo mluvilo podle něj moravským náře-čím a bylo vlastně svébytnou skupinou uprostřed

mezi Hanou a Valašskem.6 Přestože ani Schwoy neužil k označení popisované oblasti termínu Zá-hoří, můžeme jeho text považovat za důležitý již jen z toho ohledu, že akceptuje existenci určitého, byť nepojmenovaného společenství a teritoria le-žícího mezi dvojicí výrazných etnografických regi-onů. Jeho závěry lze považovat za jisté nakročení k formování povědomí o svébytném charakteru této části Moravy, které bude v průběhu 19. století završeno jeho regulérním pojmenováním.

Teprve nové století s sebou přineslo určitý po-sun ve vnímání prostoru mezi úrodnými nížinami

Zábečáci u muziky na kolorované litografii Františka Kalivody z poloviny 19. století



15

Hané a Hostýnskými vrchy. Tištěná produkce v této době přinesla řadu nových příspěvků o di-ferenciaci moravského obyvatelstva, charakteru a specifických rysech jednotlivých skupin. Jejich autoři se však zpravidla zaměřovali na výrazně-ji profilované regiony (Valašsko, Haná, Podluží, Horácko, Hřebečsko apod.), případně na sle-dování hraničních linií mezi německým a slovan-ským obyvatelstvem Moravy.7

Pojem Záhoří se v jejich pracích zpravidla neobjevoval. Zato jsou opětovně připomínání Zábečáci coby jedna ze skupin Hanáků, jako svébytná skupina obyvatelstva střední Mora-vy s Hanáky bezprostředně sousedící. Zatímco

Gregor Wolny (1793–1871) se ve své topogra-fické práci o Moravě (díl o Přerovském kraji) spokojil jen s pouhým konstatováním existence samostatných skupin Valachů, Hanáků a Zá-bečáků,8 Karl Joseph Jurende (1780–1842) je ve svém Nástinu etnografie Moravy nejprve lo-kalizoval do údolní nížiny Bečvy v okolí Přerova. Posléze ale vedl rozsah jejich osídlení podél Beč-vy až k Valašskému Meziříčí. Zároveň se pokusil vytyčit východní hranice Hané na spojnici Velká Bystřice → Lipník nad Bečvou → Bystřice pod Hostýnem → Holešov. V tomto ohledu se faktic-ky shoduje se závěry J. N. A. Hankeho z Hanken-štejna z roku 1786.9

Selský grunt, posléze hostinec v Rakově, podoba z první poloviny 20. století (Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity)



16

V obdobných intencích pracoval při vytyčo-vání hranic mezi tzv. moravskými kmeny (Völker-stämme) Joseph Bayer (1772–asi 1841), autor mapy Karte des Maehr. Schles. Gouvernements. Mapové dílo z roku 1818 (v dalších letech prů-běžně aktualizované) obsahuje v prostoru stře-dovýchodní Moravy pouze vymezení oblastí obý-vaných na východě Valachy (hranice vede úpatím Hostýnských vrchů) a na západě a jihozápadě Zábečáky a Hanáky.10 Do území Zábečáků zařa-dil autor vesnice Hlinsko, Lhota, Kladníky, Pavlo-vice, zatímco východní sídla Hanáků lokalizoval do Hradčan, Nahošovic, Dřevohostic, Rychlova, Bystřice pod Hostýnem, Bílavska a Brusného. Obyvatelstvo žijící v obcích mezi těmito hranič-ními liniemi zůstalo bez jakéhokoliv označení. Autorem mapy bylo tedy vnímáno jako odlišující se od sousedních Valachů a Hanáků, chybělo mu však pro ně adekvátní pojmenování. Zda se tak dělo z pouhé Bayerovy neznalosti místních pomě-rů či v důsledku absence obecně užívaného a vži-tého názvu, jsme opět schopni jen obtížně určit.

Cenným svědectvím se proto stává rukopis hranického ranhojiče a vlastivědného pracovníka Josefa Heřmana Agapita Gallaše (1756–1840) z první třetiny 19. století. Ve svém spise Charak-ter Moravanů se snažil vymezit jednotlivé skupi-ny obyvatel Moravy a lokalizovat jejich sídla. I on nemalou část textu věnoval popisu Hané a jeho obyvatelstva, Gallašově pozornosti neušli ani tzv. Bečváři sídlící v údolí Bečvy mezi Valašským Mezi-říčím a Přerovem. Jde vlastně jen o modifikované pojmenování Zábečáků z předchozích let. Vedle nich však jako zcela samostatnou kategorii oby-vatel Moravy zmínil také Záhoráky. Autor sice

u nich identifikoval některé podobné či shodné kulturní prvky s Hanou, odlišností však dle jeho mínění byla taková míra, že je bez výhrad ak-ceptoval jako svébytné společenství: „… vztahují se od Bystřice pod Hostýnem až skoro k samé Meziříčí. Bystřice a Kelč jsou městečka záhorácká. Jejich dialekt jest prostomoravský, jejich kroj ani valašský ani hanácký docela, ač ve Vítonicích, v Soběchlebech ještě více hanác-ky způsobných plundrů užívají a staří sedláci ještě i toho hanáckého kožichu s ocásky, nicméně ale v mravech a obyčejích se od nich mnoho liší; pracovití totiž a v jídle a požívání pálených nápojů mírnější jsou.“11

Se jménem J. H. A. Gallaše je spojeno i první historické vyobrazení obyvatel Záhoří a jejich kro-jů. V roce 1814 je vyhotovil v rámci úředně řízené

Josef Heřman Agapit Gallaš (1756–1840)



17

akce směřující ke shromáždění kreseb krojů jed-notlivých oblastí Moravy a Rakouského Slezska. Obrazový materiál měl být zpracován s důrazem na přesnost zobrazených oděvních součástek i je-jich barevnou skladbu. Vedle obyvatel Valašska zachytil Gallaš i dva páry ze Záhoří. Za reprezen-tanty regionu si vybral muže a ženu z Opatovic a Vítonic. Zobrazení prvního páru zahrnuje iden-tifikační popisky: Ein Zahorake vom Dorfe Opatowitz a Eine Zahorakin. Textový doprovod druhé dvojice

je již poněkud odlišný: Ein Horak von Witonitz a Eine Witonitzerin.12 Důvody dvojího odlišného pojme-nování Záhorák / Horák nejsou bohužel známy. Nevíme tedy, zda se tak stalo jen pouhým nedo-patřením, nebo zda to byl autorův záměr.

Vzhledem k tomu, že J. H. A. Gallaš působil v Hranicích na Moravě, lze se domnívat, že byl dostatečně obeznámen se situací v této části střední Moravy. Jeho obrazové dílo a především text představuje oproti předchozím autoritám

Pár z Vítonic ze souboru kvašů z roku 1814 (Etnografický ústav Moravského zemského muzea v Brně)



18

určitý posun ve studiu diferenciace moravského obyvatelstva. Odkrývá nám zároveň, jaká kritéria bral J. H. A. Gallaš v úvahu při definování svébyt-ných (etnografických) skupin. Nakolik však jeho vymezení Záhoří i užití pojmu Zahorak a Zahorakin můžeme brát jako odraz obecně platných znalos-tí, nebo zda je to výsledek jeho intenzivního vlas-tivědného studia, lze stěží říci. Nemůžeme se totiž opřít o jiná věrohodná svědectví z téže doby.

O něco mladší badatel Daniel Sloboda (1809–1888), který působil v letech 1837–1888 jako evangelický kněz na Rusavě, sice ve své ko-respondenci Záhoráky zmiňuje, jeho publikova-né práce však tento termín neobsahují. Území rozkládající se ve zvlněné krajině mezi Bečvou a Hostýnskými vrchy dobře znal, mnohokrát jím na svých cestách projížděl a procházel, dostával se do kontaktu i se zdejším obyvatelstvem. V pu-blicistických textech však opakovaně zmiňoval pouze Hanáky a Valachy, případně (moravské) Slováky. V článku publikovaném v Moravských novinách 17. prosince 1847 je přímo oslovoval: „Nuže tedy, vy rozmyslní Hanáci, křepcí Valaši, zpěvaví Slováci, chopte se svorně příležitosti…“13

Jedním z mála dokladů, že Sloboda pojem Zá-hoří a Záhoráci znal, je dopis adresovaný v roce 1841 příteli Aloisi Vojtěchu Šemberovi. Posteskl si v něm na nedostatečné vybavení a časové limity, které mu komplikuji hlubší poznání diferenciace moravského obyvatelstva: „Meze Valachů, Hanáků, Podhoráků, Záhoráků, Zábečáků atd. mi nemožno uda-ti, jelikož ani mapy Moravy nemám, aniž mi kdy volno bylo nějaké cestování po Moravě předsevzíti.“ Z jeho slov je sice patrné, že na teritoriu mezi Hostýn-skými vrchy a řekou Bečvou odlišoval tři skupiny obyvatel, jejich přesnější lokalizace ovšem chybí. Jen u Podhoráků v Chomýži, Brusném a Slavkově pod Hostýnem zaznamenáváme Slobodovo ur-čení, že sídlí mezi Hanáky a Valachy, „kroj zčásti hanácký nesouce“.14 Nakolik ovšem Daniel Sloboda teritoriálně spojoval Záhoří s obcemi v hostýn-ském podhůří, je sporné. Záznamy v jeho deníku totiž dokládají, že termín Záhoří / ze Záhora užíval pro pojmenování plochy za Hostýnskými vrchy.

Hanáci z okolí Bystřice pod Hostýnem na kolorované litografii Františka Kalivody z poloviny 19. století



19

Název tak zmiňoval ve vazbě na Hošťálkovou, Ratiboř či vzdálenější území Vsetínska.15

Stejně neurčitě působí i poznámka z pozůsta-losti sběratele P. Františka Sušila ze 40. či 50. let 19. století, jehož sbírka moravských lidových písní obsahuje i materiál ze Záhoří. Sám Sušil navíc ze-mřel v roce 1868 v Bystřici pod Hostýnem. Podle podání Sušilova informátora Vachy z Hané, měli u Bystřice pod Hostýnem sídlit Horňáci a za nimi (míněno směrem do Hostýnských vrchů) Vala-ši.16 K noticce však na rozdíl od přesné lokaliza-ce 31 písní, které František Sušil v této oblasti sesbíral, chybí jakékoliv další upřesnění. Mohlo by napomoci v případném bližším teritoriálním určení či rozšířenosti uvedeného termínu. Text J. H. A. Gallaše je tak na dlouhou dobu jedinou konkrétnější připomínkou Záhoří a Záhoráků. Vzhledem k tomu, že vyšel tiskem až mnoho let po autorově smrti, neměl fakticky výraznější vliv na širší uplatnění Gallašových poznatků v odbor-ných kruzích i mezi laickou veřejností.

Jistá rozpačitost v přístupu k území mezi měs-ty Kelč, Hranice na Moravě, Lipník nad Bečvou, Přerov a Bystřice pod Hostýnem převládala i v dalších desetiletích 19. století. Zdejší obyva-telstvo a jeho etnokulturní tradice zůstávaly opa-kovaně opomíjeny. Dokládá nám to například vlastivědná příručka pro školská zařízení z roku 1877 Heimatkunde der Markgrafschaft Mähren Richarda Tramplera (1845–1907). Profesor vyšší reálky ve Vídni bral v potaz pouze existenci Ha-náků (hraniční linie Fryšták–Přerov) a Valachů (jihozápadní hranici vedl od Hranic na Moravě k Bystřici pod Hostýnem). Zbývající ploše mezi takto vymezenými teritorii nevěnoval žádnou

pozornost.17 Obdobnou situaci zaznamenává-me i v rovině ikonografické. Existenci Záhoří vý-razněji nereflektoval ani autor četných krojových vyobrazení z poloviny 19. století František Ka-livoda (1824–1859), původem z Loučky u Va-lašského Meziříčí.18 Album Aus dem Volksleben in Mähren und Schlesien přináší pouze vyobra-zení taneční zábavy Zábečáků a zastávku Haná-ků v Dřevohosticích při pouti na Hostýn. Jiná

Obyvatelé z okolí Hranic na Moravě na kolorované litografii Františka Kalivody z poloviny 19. století



20

kolekce kolorovaných litografií zhotovených pod-le předloh Františka Kalivody s názvem Öster- reich’s National-Trachten přibližuje oděv trojice osob z okolí Bystřice pod Hostýnem označených jako – Hannaken um Bystřitz (Slaven). Do okolí Hra-nic na Moravě naopak lokalizoval jinou skupinu slovanského obyvatelstva (rodiče s dítětem, pra-rodiče) zobrazeného při polní práci – Um Weilkir-chen (mělo by být správně Weiskirchen) (Slaven).

Příčiny menšího zájmu o Záhoří můžeme hle-dat v několika vzájemně provázaných faktorech. Ačkoli Záhoří náleží z geografického hlediska

ke střední Moravě, míjely ho hlavní komunikační spojnice země. Nejvýznamnější obchodní trasou zde tak v 19. století byla zemská obchodní cesta vedoucí z Napajedel přes Holešov, Bystřici pod Hostýnem, Kelč ke Starému Jičínu.19 Císařská sil-nice z Brna přes Lipník a Hranice a dále k morav-sko-slezským hranicím míjela oblast západním směrem, později budovaná železnice z Kojetína do Bílska vedla naopak východním okrajem re-gionu (Bystřice pod Hostýnem → Osíčko → Va-lašské Meziříčí). Také městská a rodící se průmy-slová střediska zůstávala soustředěna na vnějších

Svatý Hostýn a Bystřice pod Hostýnem na kresbě Johanna Novopackého z konce 19. století(Österreichische Nationalbibliothek Wien)



21

okrajích teritoria. Území tak postrádalo výraznější centrum, které by mohlo přispívat k jeho integra-ci a rozvíjení regionální identity. Oblast se tudíž vyvíjela spíše v rámci několika menších správních okrsků (farnost, panství, posléze nových admini-strativních jednotek).

Menší míra zastoupení zmínek o Záhoří v do-bové publicistice 19. století nemusí ovšem zna-menat, že by pojem nebyl užíván v lokálním a re-gionálním rozměru. Jeho zakořeněnost nebyla ale nejspíše taková jako v případě jiných oblastí Moravy. Výzkumy Ludvíka Kunze z druhé třetiny 20. století potvrzují, že obyvatelé vesnic na úpa-tí Hostýnských vrchů tento pojem neznali. „Kdo šeł od nás z hor do Vitonic a nižej, šeł na dědiny, nigdá na Záhoří.“ Své „sousedy“ v níže položených ob-lastech kolem Osíčka, Horního Újezdu a Víto-nic považovali už za Hanačiska, k čemuž přispí-valy také vhodnější půdní podmínky ve srovnání s podhorskými domovskými sídly.20

Zdejší rolnické obyvatelstvo však nejspíše nevy-kazovalo výraznější potřebu jakkoliv se ztotožňo-vat se Záhořím či tuto příslušnost dávat najevo. Obdobná situace mnohdy panovala i u místní inteligence. Přestože máme v 19. století doložen v regionu početný soubor živých jevů materiální i nemateriální kultury (záhorské právo, královské jízdy, obřadní obchůzky jarního období, král-ky apod.), Záhoří neprávem zůstávalo ve stínu „atraktivních“ sousedních oblastí opomíjeno. A tak když na počátku 70. let 19. století připra-voval moravský historik Beda Dudik (1815–1890) katalog pro Světovou výstavu ve Vídni, fakticky jen pokračoval v intencích předchozích autorů. Ani on nezmínil Záhoří, zato opět připomněl

Zábečáky coby samostatnou skupinu žijící vý-chodně od Hanáků. Dudikovo pojetí teritoriál-ního rozsahu jejich sídel bylo ovšem oproti star-ším autorům poněkud širší, neboť k nim přiřadil veškeré obyvatelstvo na levém břehu Bečvy. Jejich centrum kladl do Holešova a dle krojo-vých zvyklostí určil jejich dosah až k Bystřici pod Hostýnem.21

Vnímání Záhoří pouze v rovině přechodného pásma mezi Hanou a Valašskem podpořil v po-slední třetině 19. století František Bartoš (1837–1906). Své závěry formulované na základě srovná-ní dialektologického materiálu publikoval v práci o moravských nářečích.22 Záhoří odlišil od Pře-rovska a Holešovska, mluvu zdejších obyvatel ale zařadil k nářečím hanáckým, které se na hrani-cích katastrů Osíčko – Komárno – Provodovice – Malhotice setkávalo s podřečím keleckým příslušejí-cím již do dialektů valašských. Zároveň upozornil na četné průniky (zvláště na východě území) va-lašských slov (drveno, hučnica, dětelina). I v rámci samotného Záhoří ovšem konstatoval rozdíly, kdy v Osíčku byla užívána slova: rubáč, kasanka, střívě, hore, zatímco v Soběchlebech zaznamenal: opasek, fěrtóšek, střevíce, zhůru.23 Mladší Bartošova práce z roku 1904 (na svou dobu však koncepčně konzervativní a do jisté míry i překonaná) bra-la ovšem v potaz existenci jen pětice tzv. morav-ských kmenů (slovenský, lašský, hanácký, horácký a český). Mezi Hanáky řadil i obyvatelstvo obýva-jící území od ústí Bečvy jak směrem k Hranicím na Moravě, tak k Bystřici pod Hostýnem.24

Přelomovým obdobím ve formování záhor-ské identity a její vnější prezentace mimo oblast samu se stal teprve závěr 19. století. V roce 1891



22

získal region výrazný nástroj osvěty a popula-rizace v podobě časopisu Záhorská kronika, která měla podle úvodního prohlášení sloužit „jednak pro lid na Záhoří, aby se v životě svých před-ků jako v zrcadle shlížel, jednak pro naše spisovatele, aby z tohoto bohatého a svěžího pramene lidového čer-pali.“25 U zrodu časopisu stála paradoxně osoba, která nebyla rodákem ze Záhoří. Kněz, amatér-ský badatel a dokumentátor P. František Přikryl (1857–1939) pocházel z Vlčnova, značnou část života však působil na Záhoří a v Pobečví (Sobě-chleby, Týn u Lipníka, Drahotuše).

Záhorská kronika vycházela s různými přestáv-kami až do roku 1950 a její teritoriální dosah se brzy rozšířil o oblast Pobečví, posléze i Oderských vrchů, přinášela ovšem i některé statě vážící se k Valašsku. Trojici redaktorů (F. Přikryl: 1891 až

1910; A. Sehnal: 1911; A. Frel-Fröhlich: 1925 až 1941 a 1946 až 1950) se podařilo vydat celkem dvacet sedm ročníků s tematicky pestrou sklad-bou článků mapujících historii, lidovou kulturu, ale i přírodní bohatství vytyčeného území. Do-dnes je tak jedinečným zdrojem poznání a k Zá-horské kronice se opakovaně navracejí amatérští zájemci i profesionální badatelé.26 Pro formování a stabilizaci regionální identity i fixace povědomí o existenci oblasti a jejího názvu sehrávala Zá-horská kronika významnou roli. Po dobu více než půlstoletí jejího vydávání se čtenářům dostávalo množství cenných poznatků osvětlujících histo-rická, kulturní i přírodní specifika regionu. Dělo se tak navíc na stránkách tiskoviny, která nesla v titulu adjektivum záhorská. Sám první vydava-tel František Přikryl s odstupem let s potěšením konstatoval: „Záhoří jsem prostřednictvím Z.k. oslavil světu, oznámil a zde učil rodný kraj znát a milovat.“27

František Přikryl vstupoval do vydavatelského projektu regionálního vlastivědného časopisu s vizí aktivní spolupráce s reprezentanty lokální inteligence, především učitelů a kněží. Měli být zapojeni jak do tvorby obsahové náplně a sběru materiálů, tak i do distribuce. Zkušenosti pře-devším z prvních ročníků poněkud korigovaly původní Přikrylovy představy, neboť Záhorská kronika byla téměř permanentně prodělečná. Zá-znamy v nejstarších školních kronikách oblasti, které opakovaně zmiňují akvizice časopisu pro školní knihovny, však dokládají, že tento distri-buční kanál přece jen alespoň zčásti fungoval. K masovějšímu šíření mezi obyvatelstvem Záho-ří a Pobečví nikdy i přes relativně nízkou cenu ve větší míře nedošlo.28

Kroje z Radkova – fotografie Josefa Klvani pořízená na národopisné slavnosti v Dřevohosticích v roce 1893 (Etnografický ústav Moravského zemského muzea v Brně)



23

Nejen svým názvem, ale především publiko-vanými příspěvky přispívala Záhorská kronika k prohlubování znalostí o této části Moravy. Hned v prvním ročníku se čtenářům dostalo ob-sáhlé osmdesátistránkové statě Františka Přikry-la Záhoří po stránce achaelogické a ethnogra-fické, kterou můžeme považovat za první pokus

o ucelenější historicko-etnografickou charakte-ristiku záhorského teritoria. Autor se jej zde také pokusil vymezit: „Od úpatí sv. Hostýna a Javorníka rozkládá se na sever až k Bečvě pahorkatina, posetá zá-možnými osadami a říká se jí Záhoří. Je to předsíň Valaš-ska. Vlastně se tak nazývají osady kolem Soběchleb: Ra-dotín, Lhota, Kladníky, Oprostovice, Bezuchov, Šišma, Hradčany, Pavlovice, Prusínky, Lhota Radkova, Radkov, Blazice, Žákovice, Sovadina, Mrlínek, Libosváry, Vitoni-ce, Horní Újezd, Loukov, Biškovice, Horní a Dolní Něči-ce, Rakov, Paršovice, Valšovice a Opatovice. Ve smyslu širším zove se Záhořím kraj ohraničený Bečvou od Val. Meziříčí po Přerov; silnicí od Přerova do Bystřice pod sv. Host. a drahou z Bystřice do Val. Meziříčí. Záhoří je přechodem z Hané na Valašsko. Hranice mezi valaš-ským a hanáckým nářečím nedají se přesně určiti.“29

Po obecněji koncipovaném určení sídel Záho-ráků J. H. A. Gallašem představuje Přikrylův text první jasné vytyčení plochy Záhoří, které mělo i do budoucna výraznou měrou ovlivnit díky pub-likování v dostupném periodiku názory na územ-ní rozsah oblasti. František Přikryl přitom jasně vydělil obyvatelstvo Záhoří jako svébytnou sku-pinu lišící se od sousedních Valachů a Hanáků: „A přece krojem, zvyky a rázem osad a životem v nich liší se obyvatelstvo Záhoří od obou kmenů.“30 Učinil tak, aniž by z regionu pocházel, což se v jistém ohledu jeví jako pozitivní faktor. Paralely z jiných oblas-tí dokládají, že to mnohdy bývá právě nedomácí osoba přicházející z odlišného prostředí, která si nejednou citelněji uvědomí (na rozdíl od míst-ních usedlíků) význam a hodnotu lokálních tra-dic a regionálně podmíněných specifik. Přesto-že F. Přikryl bývá některými historiografy řazen mezi romanticky – a někdy až nekriticky smýšlející

Obálka časopisu Záhorská kronika v roce 1930



24

autory, důkladné poznání životní reality sobě-chlebské farnosti jej vedly k velmi střízlivé charak-teristice zdejšího obyvatelstva oproštěné od vý-raznější idealizace: „Záhoráci jsou rolníci zbožní, vděční, dobrosrdeční a pohostinní, často až do krajnos-tí – ale též neústupní k sobě rovným a závistiví a svéhla-ví. Koho milují, oddávají se mu ze vší duše, ale v nenávisti překračují meze obyčejnosti. Jejich duše jsou drahocenné perly v neúhledném obalu.“31

František Přikryl se při vymezení regionu jen stěží mohl opírat o starší autory, lze tedy před-pokládat, že využil svých zkušeností, které nabyl během kněžského působení v Soběchlebech. Odráží se to ostatně i ve formulaci, kdy vyjme-nované záhorské obce pomyslně soustředil ko-lem této vesnice. Při absenci přirozeného centra regionu se tak do jisté míry snažil navodit před-stavu střediskové funkce Soběchleb pro celé Zá-hoří. Tento Přikrylův konstrukt však přirozeně korespondoval se zvyklostí pojmenovávat zdejší farní kostel Nanebevzetí Panny Marie záhorskou katedrálou.

Jak však dokládá reakce faráře z Hlinska u Lip-níka nad Bečvou, musel F. Přikryl své vymezení Záhoří posléze drobně korigovat. P. Karel Ada-movský působící v té době na hlinecké faře prý redaktorovi Záhorské kroniky „dost vyčinil“ za to, že opomenul do výčtu záhorských obcí zahrnout také jeho působiště, neboť zdejší obyvatelé se dle jeho mínění za Záhoráky považovali. Jejich spja-tost s regionem ostatně potvrzuje i znění stížnos-ti adresované v únoru 1890 Zemské školní radě do Brna. Obyvatelé se v ní ohrazovali proti roz-hodnutí obecních představených ve věci výstav-by nové školní budovy. V textu mimo jiné zmínili

polohu Hlinska, které „leží velmi nepříznivě v dolině, obklopena jsouc kopci, na úpatí Záhoří.“32

Vydavatelství Záhorské kroniky bylo sice největ-ším a pracovně nejnáročnějším počinem P. Fran-tiška Přikryla ve prospěch Záhoří, nebylo však je-diným. Sklonek 80. a celá 90. léta 19. století jsou v životě tohoto vlasteneckého kněze spjata s in-tenzivní dokumentační, osvětovou, organizační i publikační činností ve prospěch regionu. Přispět k uchování kulturních projevů národa v jeho regi-onálních formách vnímal jako svou vlasteneckou povinnost.33 Již po svém příchodu do Soběchleb, kde od roku 1887 působil jako kaplan, začal na Záhoří realizovat archeologické výzkumy. Jeho pozornost ale poutala i tradiční kultura. „… octl jsem se v kaplance v Soběchlebích, v osadě bez pošty,

Nevěsta Antonie Valentová (roz. Lesáková) ze Žákoviczachycená v doprovodu krojovaných Záhoranek –fotografie Josefa Klvani pořízena na národopisné slavnostiv Dřevohosticích v roce 1893 (Etnografický ústav Moravskeho zemského muzea v Brně)



25

Chalupnický dům v Horních Nětčicích, podoba z první poloviny 20. století (Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity)

bez silnic. Bylo mi tam smutno – od světa odloučenému. Za zimních večerů v třeskuté zimě chodil jsem na přást-ky k starostovi Antonínu Vymětalíkovi. Jeho manželka Marie, z fojtství v Osíčku narozená, vypravovala, pře- douc na kolovrátku, co jí na mysl připadlo […] U stolu značil jsem si narychlo obsah, aniž by ji to mýlilo […] chodil jsem občas na besedu k nejvzácnějšímu Záhoráku do Horních Nětčic, ke stréčkovi Ant. Jančíkovi, spřízně-nému téměř po celém Záhořó […] K stréčkovi Jančíkovi docházeli Záhoráci o radu ze všech stran. Mezi sebou ří-kali mu »pánbíček záhorský«.“34

Především v první polovině 90. let 19. stole-tí pořádal František Přikryl v regionu i jeho blíz-kém okolí přednášky o Záhoří. Svébytnost ob-lasti a jeho historické a kulturní tradice tímto způsobem přiblížil posluchačům v Hustopečích nad Bečvou, Přerově, Bystřici pod Hostýnem,

Dřevohosticích či Soběchlebech. Jak sám posléze poznamenal, „účinky přednášek těchto jevily se nejen v salonech zámožných, ale i ve skrovné jizbě našich grun-tů v osadách záhorských.“35

Přikrylovy aktivity se časově překrývaly s pro-jektem Národopisné výstavy českoslovanské v Praze, do jejíž příprav byly zapojeny také jed-notlivé oblasti Čech, Moravy a Slezska i osobnos-ti v nich činné. Na Moravě měly přípravné práce organizačně zaštítit tzv. kmenové odbory odráže-jící představu o existenci velkých etnografických skupin (kmenů) – plánováno bylo proto zřízení odboru hanáckého, slováckého, lašského a ho-ráckého. Záhoří, jehož identita se teprve pozvol-na formovala, bylo z tohoto hlediska přirozeně

Zápis z jednání obecního výboru v Dřevohosticích z 11. květ-na 1893 ve věci spoluorganizace národopisné výstavy (Státní okresní archiv Přerov)



26

opomenuto. Menší teritoriální dosah však měly krajinské odbory (mimo jiné se ustavily také v Dřevohosticích, Holešově, Kelči nebo Přerově). Výsledkem jejich činorodé práce se záhy staly kra-jinské výstavy na různých místech Moravy.36

Pro Záhoří se důležitou jevila zvláště výsta-va v Lipníku nad Bečvou ve dnech 11. a 12. září 1892. Přestože bylo na výstavě zastoupeno spí-še symbolicky především ukázkou historických listin, vystavené exponáty vzbudily velkou po-zornost. Jak sám F. Přikryl konstatoval, „zdarem tímto podána záruka jistoty, že záhorská výstava spoje-ná se slavností národopisnou se zdaří.“37 Veškeré úsilí

následujících měsíců proto směřovalo k červenci 1893, kdy se měla uskutečnit národopisná výsta-va v Dřevohosticích zaměřující se cíleně na pre-zentaci Záhoří a jeho tradic. Vedle hlavních orga-nizátorů P. Františka Přikryla, P. Bedřicha Kalába z Domaželic a ředitele dřevohostických škol Petra Vašíčka byli do jejích příprav různou formou za-pojeni místní učitelé, kněží, spolky, představite-lé obecních samospráv, ale i běžné obyvatelstvo jednotlivých obcí na Záhoří.38

23. července 1893 zaplnily dřevohostické ná-městí individuální přihlížející i organizované spol-kové výpravy (hasiči ze Soběchleb, Prusinovic

Záhorská svatba (páté kolo u vozu) prezentovaná na národopisné slavnosti v Dřevohosticích v roce 1893 (Etnografický ústav Moravského zemského muzea v Brně)



27

a Holešova; Sokoli a veteráni z Bystřice pod Hos-týnem a Přerova; Občanská beseda z Bystřice pod Hostýnem; čtenářsko-pěvecký spolek Method z Všechovic aj.). Přihlížejícím byla nejprve před-stavena záhorská svatba připravená obyvateli Žá-kovic s chasou z Bezuchova a Blazic. Následoval průvod s králem záhorským z Horních Nětčic, právo ostatkové z Dolních Nětčic s chasou ze Simře. Or-ganizátoři se snažili prezentovat prostřednictvím zúčastněných kolektivů nejen pestrost rodinných obřadů a výročních obyčejů Záhoří, ale i krojová specifika regionu. A tak zatímco uvedené skupi-ny reprezentovaly oblast s výskytem žlutých muž-ských koženek a tmavě modré frýdky, stínání bera-na a dožínky přiblížili obyvatelé obcí, kde bývalo zvykem oblékat červené koženky a světle modrou frýdku. Vybrané scény máme zachyceny na foto-grafiích Josefa Klvani, který využil soustředění krojovaného obyvatelstva Záhoří k pořízení série dokumentačních snímků.

Národopisnou slavnost s prezentací nemateri-álních jevů ze Záhoří pod širým nebem doplnila ve dnech 23.–25. července 1893 výstava instalo-vaná v místní škole. Vedle archeologických nálezů a historických památek (listiny, knihy) byla sa-mostatná místnost vyhrazena pro jizbu záhorskou. „V koutě za trnožovým stolem stála na lavách kótnice, malá to almárka pro zápisy rodinné, knihy a památky. V levo postel malovaná, ověšená kótnó plachtó, malo-vaná truhla, kolébka, legátky, kolovrátek, kolovratnice, přeslice a motovidla. Na lištvě obrázky, malované na skle zrcadlovém. Podél stěn síně vystavěny kroje mužské, žen-ské, letní, zimní, svobodných a ženatých. Uprostřed stál model gruntu záhorského, předovedně zhotoven dle sku-tečnosti ze dřeva a slámy…“ Ukázky výšivek, plachet

úvodnic i ženského a mužského svátečního kroje zaplnily třetí výstavní prostor.39

Slavnost i výstava se setkala s hojnou účastí. Navštívil ji také sběratel, dialektolog a pedagog František Bartoš, iniciátor Národopisné výstavy českoslovanské a tehdejší ředitel Národního di-vadla František Adolf Šubert, poslanci, reprezen-tanti státní správy, samosprávy, zástupci podni-katelských kruhů i církve. Nadšení z průběhu akce i ohlasů neskrýval ani jeden ze spoluorganizáto-rů P. František Přikryl: „Každý byl potěšen a stržen do všeobecného nadšení pro Záhoří, v jehož osadách žije lid krásný, ušlechtilý a honosí se všemi známkami, které zdobí ostatní kmeny moravské.“40 Jako trvalou připo-mínku jedinečné akce proto ještě v témž roce vy-dal brožuru Záhoráci na slavnosti a výstavě náro-dopisné v Dřevohosticích dne 23. července 1893.

Třetí v pořadí krajinských výstav proběhla ve dnech v 1. až 13. srpna 1893 v Holešově. Za-měřila se na prezentaci rozsáhlého území hejt-manství holešovského, které zahrnovalo z kultur-ního hlediska různorodé oblasti Hané, Valašska, Slovácka i Záhoří. Organizátoři se snažili vychá-zet z povědomí o existenci svébytných etnogra-fických skupin (nazývali je kmeny) na vymezeném teritoriu. Autoři statě o lidových krojích otištěné v doprovodné publikaci Josef Klvaňa a Eduard Peck41 se však k této diferenciaci stavěli zdrženli-vě, ačkoli „když lid sám se tak rozlišuje, jest rozlišování takové celkem juž tím samým odůvodněním.“ S odka-zem na „kmenový ba i rodový separatismus“ poukazo-vali na výsledky studia kulturních projevů, podle kterých by se dalo pochybovat o existenci samo-statné skupiny Záhoráků. Poukazovali především na blízkost dialektu s hanáckým nářečím kolem



28

Kroměříže (mimo obce Všechovice, Komárno a Provodovice). Obdobně spatřovali blízkost s hanáckými oděvními součástkami především u ženského kroje, zatímco mužský byl dle autorů dokladem přechodnosti mezi krojovými zvyklost-mi Hané a Valašska.42

Srovnání trojice krajinských výstav ukazuje, že dřevohostická akce v roce 1893 představova-la dosud největší komplexněji pojatou veřejnou prezentaci historických památek a etnokultur-ních tradic Záhoří. Nutno říci, že se jednalo nejen o první, ale fakticky i poslední podobně rozsáh-lou a celistvě pojatou popularizaci oblasti. Přes-tože přípravné práce dokládají nebývalé nasazení a nadšení řady jednotlivců i organizací, s odezně-ním akce a nástupem jiných povinností ochabo-valy u zainteresovaných osob další aktivity směřu-jící k popularizaci Záhoří na domácí půdě i mimo region samotný.

František Přikryl považoval výstavu v Dřevo-hosticích za předstupeň reprezentativního za-stoupení Záhoří na Národopisné výstavě česko-slovanské v Praze. Z vlastních prostředků zakoupil pro výstavní účely vybavení záhorské jizby, včetně obrazů, zajistil také zápůjčku krojů.43 Když se však v roce 1895 otevřely v Praze brány Národo-pisné výstavy českoslovanské, Záhoří zde bylo za-stoupeno a zmíněno jen velmi okrajově. V duchu předchozích desetiletí tak i v tomto případě pře-žívalo zažité dělení česky hovořícího obyvatelstva Moravy na Hanáky, Slováky, Valachy a Horáky. Na vystavené Mapě Hané dle kroje sice Ondřej Pisch Záhoří registroval, ale jen jako oblast sousedící s jednotlivými krojovými okrsky Hané (uvedeni jsou také Valaši, Podhoráci, Slováci).44 Záhoří

bylo na výstavě zmiňováno především v kontex-tu hanáckého kroje – např. jako území s větším výskytem zachování původních krojových sou-částek. Také v oddělení zvykoslovném byla zahrnuta dvojice figurín s instalací mužského a ženského kroje do scény Ostatkové právo na Hané.45

Obdobně tomu bylo i v případě katalogu a průvodce výstavou, který jen stručně pozna-menal existenci kroje Záhoráků od Bystřice pod Hostýnem.46 Jak svědčí připomínka Josefa Klvani (1857–1919) uveřejněná na jaře 1896 v časopise Světozor, kvantum sesbíraného materiálu a snad i spěch při instalování a nedostatek osob znalých

Figuríny Vyškovana a Záhorky na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze v roce 1895



29

Bibiana Janásková, František Kříček a František Štěpánek ze Žákovic v tradičním oděvu (vč. ocáskového kožichu) na národopisné slavnosti v Dřevohosticích v roce 1893 (Etnografický ústav Moravského zemského muzea v Brně)

moravských reálií způsobily, že některé předměty zaslané na výstavu ze Záhoří byly nakonec umístě-ny do sekcí věnovaných Slezsku či Chodsku (kro-jové figuríny z Domaželic a okolí Soběchleb).47 Část zaslaných předmětů nebyla nakonec vysta-vena vůbec. Po skončení výstavy byla alespoň vybraná kolekce materiálních dokladů ze Záhoří věnována do sbírek rodícího se Národopisného muzea (vybavení domácnosti, oděvní součástky, sbírka úvodnic, fotografie).48

Navzdory nízké míře zastoupení odkazů na Zá-hoří, brali organizátoři Národopisné výstavy čes-koslovanské jeho existenci i činnost zde rozvíje-nou přece jen v potaz. Záslužnou medailí ocenili Záhorskou kroniku jako prospěšnou osvětovou tiskovinu regionu. František Přikryl si jako vyda-vatel časopisu této pocty nesmírně cenil. Svědčí o tom titulní strana druhého sešitu z roku 1897, kde byla reprodukce pražské medaile otištěna spolu s medailí z výstavy v Přerově v roce 1893. Přibývající povinnosti a funkce v duchovní sprá-vě, jiné badatelské zájmy a vyčerpávající práce redaktorská však Přikrylovi již na sklonku 90. let a v prvních letech nového století nedovolovaly další výraznější rozvíjení popularizačních aktivit nad rámec Záhorské kroniky. I když posléze předal její redaktorství (1910), zájem o historii a tradice regionu jej zcela neopustil. O Záhoří příležitostně publikoval a přednášel. 21. května 1927 dokonce uskutečnil pro Leogesellschaft (Společnost pape-že Lva XIII.) ve Vídni přednášku na téma Pohádky a obyčeje na Záhoří.49

Pojem Záhoří se od sklonku 19. století začal stále častěji objevovat v tištěné produkci, přede-vším vlastivědně koncipovaných publikacích a své

zakotvení vykazoval i v regionu samotném. Mimo jiné o tom svědčí existence čtenářsko-pěveckého spolku činného v letech 1896–1952 v Opatovicích, jehož členové si zvolili pro své uskupení název Zá-hořan.50 Listujeme-li zápisy ve školních kronikách sklonku 19. a počátku 20. století i v pozdějších meziválečných záznamech kronik obecních, zjistí-me, že zapisovatelé při popisu dění ve svém okolí zcela přirozeně zmiňovali termíny Záhoří, záhor-ský/-á/-é.51 Pisatelům zpravidla nečinil problém



30

užívat tohoto teritoriálního názvu, rozcházeli se však v pojetí jeho vazeb k Hané. Zatímco někte-ří vnímali Záhoří jako svébytný region na totožné úrovni jako Valašsko, Haná či Horácko, jiní jej bra-li jen jako specifickou oblast hanáckého teritoria či jeho okrajové území. Tato situace ovšem není nijak výjimečná a plně koresponduje s neujasně-ností entity Záhoří na přelomu 19. a 20. století.

Závěry jednotlivých osobností zaměřujících v této periodě svou pozornost na Záhoří byly zpravidla závislé nejen na jejich vědomostním

potenciálu, znalosti terénu, ale i na definování hledisek, k nimž při formování svého stanoviska přihlíželi. Interpretace záhorské příslušnosti se mohla ostatně proměňovat i v pracích jedno-ho a téhož autora. Patrné je to např. u Josefa Klvani, kterého k regionu poutal nejen odborný zájem, ale i příbuzenské vazby, a Záhoří věnoval na sklonku 19. a na počátku 20. století několik časopiseckých příspěvků.52 Spolu s Františkem Přikrylem mu v těchto letech náleží největší po-díl na popularizaci regionu a jeho entokultur-ních tradic.

Územní vymezení Záhoří bylo u Josefa Klvani poněkud užší než u Františka Přikryla, oproti ně-muž opomíjel obce především na severovýchod-ním pomezí s Valašskem: „Táhne se od Paršovic přes Soběchleby k Hradčanům, přes Býškovice k Hornímu Újezdu, Loukovu a Dřevohosticím.“53 Josef Klvaňa vnímal Záhoří jako sice specifickou, přesto inte-grální součást Hané, která vykazovala vůči Valaš-sku rysy pohraničního území. Důkladná znalost jevů materiální i nemateriální kultury mu zároveň umožňovala identifikovat četné odlišnosti Záhoří vůči zbývajícímu teritoriu Hané. Záhorské kroje proto řadil do krojové oblasti hanácké jako její nejsevernější výběžek. Ve srovnání s vlastní Ha-nou zde ovšem byla dle Josefa Klvani příznačná delší tradice krojového odívání, které vymizelo až v 80. letech 19. století.54 Také u dialektu spatřo-val jistou míru odlišnosti vůči ostatním hanáckým okrskům.55 Na základě opakovaného setkávání se zdejším obyvatelstvem si uvědomoval vzájem-né vymezování se mezi skupinami Hanáků a Zá-horáků.56 Tato diference vytvářela dle Klvaňova mínění základ pro formování svébytné oblasti

Josef Klvaňa (1857–1919)



31

Nákres zástavby obce Radkovy v obecní kronice (Státní okresní archiv Přerov)



32

vydělující se ze širšího hanáckého území v rovině subregionu.

Obdobně nejednoznačné jsou ve vztahu k de-finování příslušnosti Záhoří k Hané nebo naopak jeho vymezení jako samostatné národopisné ob-lasti i texty publikované jako součást ediční řady Vlastivěda moravská. Vedle spíše kusých zmínek a jen orientační lokalizace Záhoří57 nalezneme statě, které citlivě reagovaly na kulturní a his-torickou svébytnost regionu.58 Největší prostor věnoval oblasti hranický středoškolský profesor Vojtěch Bartovský (1876–1910) v knize o soud-ním okresu Hranice z roku 1909. Po stati Františ-ka Přikryla z roku 1891 můžeme text ve své době považovat za nejobsáhlejší práci o tradiční kultu-ře Záhoří (zaměřil se především na výroční oby-čeje, rodinné obřady, dialekt, stavební tradice).59 Vojtěch Bartovský mu v rámci hranického okresu věnoval větší pozornost především z toho důvo-du, že se mu jevilo Záhoří ve srovnání s ostatními okrsky soudního okresu jako území s větší mírou zachování tradiční kultury.

Na přelomu 19. a 20. století zaznamenáváme v užívání pojmu Záhoří určitý posun. Někteří au-toři začali ve svých textech využívat při pojmenová-ní regionu teritoriální adjektiva, mající charakter zpřesnění jeho lokalizace. Z jejich různorodosti je ovšem patrné, že nevycházeli ze zažitých zvyklostí platných v regionu samotném. Zpočátku se tedy jednalo spíše o iniciativu některých jedinců, kteří si uvědomovali nízkou míru obecného povědomí o existenci či územním rozsahu Záhoří. Potvrdil

to ostatně i Josef Klvaňa v roce 1896, když upo-zorňoval na nesrovnalosti v instalacích záhorské-ho materiálu v rámci Národopisné výstavy čes-koslovanské: „Moravské Záhoří z většiny dostalo se na Národopisné výstavě loňské někam na Slezsko. Sám Bůh ví proč! […] ti, kteří věci ze Záhoří podhostýnské-ho odesílali, nebyli po ruce, aby věci tam umístili, kam vlastně patřily…“60 Sám ovšem nebyl v aplikování lokačního přívlastku systematický. V citovaném článku z roku 1896 tak zcela volně užíval nejen pojmu moravské, ale i podhostýnské či hanácké. Když s odstupem několika let publikoval na stránkách Záhorské kroniky své vzpomínky na dětství a do-spívání, užíval pro pojmenování oblasti naopak pouze jednoslovný termín Záhoří. Je tedy patrné, že v pojetí Klvaňově nebyl přívlastek integrální součástí teritoriálního názvu Záhoří. Připojoval je pouze v textech, u nichž předpokládal nepouče-ného čtenáře a nízkou míru znalostí o etnografic-ké diferenciaci Moravy.

Obdobně tomu bylo i v případě Františka Bar-toše, který ve svých knihách Naše děti a Dialekto-logie moravská užíval označení Záhoří L(l)ipenské „tj. v krajině na sever od Lipníka“ pro přesnější územ-ní určení výskytu letničních obyčejů a jednoho typu nářečních forem hanáckého dialektu.61 Přes-tože v dalších letech řada autorů tuto formulaci od Bartoše mechanicky přebírala a tím i v růz-ných publikacích šířila dál, sám Bartoš ji užil opět pouze v rovině územního zpřesnění méně známé-ho pojmu. Další text jeho dialektologické práce totiž pracoval již jen s prostým pojmem Záhoří.



33

POZNÁMKY:

1 JEŘÁBEK, Richard: Etnické a etnografické skupiny a oblasti. In: Jančář, Josef s kolektivem: Lidová kultura na Moravě. Strážnice – Brno 2000, s. 15–17.

2 FOJTÍK, Karel: K etnografickému obrazu Moravy na rozhraní 17. a 18. století. Národopisné aktuality 27, 1990, č. 3–4, s. 145–158. Uváděny obce a) všechovické farnosti: Všecho-vice, Provodovice, Malhotice, Býškovice, Komárno, Osíčko, Opatovice, Horní Újezd; b) kelečské farnosti: Komárovice, Kladeruby, Police, Podhradní Lhota, Kunovice, Babice, Lhota u Kelče, Rouské, Horní a Dolní Těšice, Zámrsky, Ne-mětice, Lhota u Choryně a Skalička; pouze u obce Branky příslušející k farnosti Kelč je uvedena zvyklost nosit valašský oděv.

3 [HANKE z Hankenštejna, Jan Nepomuk Alois]: Bibliothek der Märschen Staatskunde. Erste Band. Wien 1786, s. 4.

4 Také rj [JEŘÁBEK, Richard]: Hanke z Hankenštejna. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultu-ra. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 1. Svazek. Praha 2007, s. 65.

5 JEŘÁBEK, Richard: Počátky národopisu na Moravě. Antologie prací z let 1786–1884. Strážnice 1997, s. 28–29.

6 [SCHWOY, František Josef]: Topographische Schilderung des Markgrafthum Mähren. Prag 1786, s. 18.

7 Např. texty Baltasara Hacqueta, Josepha Rohrera, Aloise Maniaka, Albina Heinricha, Carla Kořistky, J. Clutha a ně-kterých dalších. – JEŘÁBEK, Richard: Počátky národopisu na Moravě. Antologie prací z let 1786–1884, c. d.

8 WOLNY, Gregor: Die Markgraftschaft Mähren, topographisch, statistisch und historisch geschildert. I. Band. Prerauer Kreis. Brünn 1835, s. LIII–LVI. Také TRNKA, František: Společnjk wěrný. Kniha pro gasný rozum, dobré srdce a čistou mysl. Brno 1831, s. 38–40.

9 JEŘÁBEK, Richard: Počátky národopisu na Moravě. Antologie prací z let 1786–1884, c. d., s. 28, 138–139.

10 BAYER, Josef: Karte des Maehr. Schles. Gouvernements: Nach den neuesten astronomischen Beobachtungen und geometrischen Ver-messungen verzeichnet, und ehrfurchtsvoll gewidmet Seiner Excel-lenz Dem Hoch und Wohlgebohrnen Herrn Herrn Prokop des heil. röm. Reichs Grafen von Lazansky, Freyherrn von Bukowe, Herrn-auf Chisch, Manetin, Lubenz, Struhařz, Rabenstein und Libkowitz,

Seiner k. k. Majestaet wirklichengeheimen Rath und Kammerern, des königl. ungar. St. Stephansordens Grosskreutz-Hofkanzlernund Protectorn des brünner Männervereineszur Unterstützung der Ar-men. [Wien] 1818. Novější vydání BAYER, Josef: Verbesserte und vermehrte Ausgabe der Karte des Maehr. Schles. Gouverne-ments: Nach den Neuesten: Astronomischen Beobachtungen und geometrischen Vermessungen verzeichnet, und mit den zeitherigen Veraenderungen verbessert und vermehrt. [Wien], 1839 nebo 1840.

11 GALLAŠ, Josef Heřman Agapit: Romantické povídky. Praha 1941, s. 194.

12 LUDVÍKOVÁ, Miroslava: Moravské a slezské kroje. Kvaše z roku 1814. Brno 2000.

13 FIŠER, Zdeněk (ed.): Daniel Sloboda. Dokumenty VII. O Rusavě a Valaších pod Hostýnem. Rusava 2002, s. 153.

14 FIŠER, Zdeněk (ed.): Daniel Sloboda – Dokumenty II. Kore-spondence s přáteli 1. Kroměříž 2001, s. 123, 125.

15 FIŠER, Zdeněk (ed.): Daniel Sloboda – Dokumenty. I. Deníky. Kojetín 2001.

16 LAUDOVÁ, Hannah: Sušilovy záznamy názvů etnografických skupin. Věstník Národopisné společnosti československé při ČSAV a Slovenskej národopisnej spoločnosti pri SAV 1967, číslo 1–2, s. 49–54.

17 TRAMPLER, Richard: Heimatkunde der Markgraftschaft Mähren. Wien 1877, s. 49–50.

18 DOSTÁL, František – JEŘÁBKOVÁ, Alena: Moravský lid v díle Františka Kalivody (1824–1859). Uherské Hradiště 1965.

19 Ergänzungs-Tabelle zu der Land- und Wasser- Strassenkarte von Mähren und Schlesien. s.l., s. d., fol. ll.

20 KUNZ, Ludvík: Lidový kroj na hostýnském Záhoří. Časopis Mo-ravského musea. Acta Musei Moraviae. 46, 1956, s. 138.

21 JEŘÁBEK, Richard: Počátky národopisu na Moravě. Antologie prací z let 1786–1884, c. d., s. 327, 332.

22 Závěry jeho dialektologického studia posléze převzali i další autoři zabývající se Záhořím. Srov. BAYER, František – BŘE-ZINA, Arnošt: Hejtmanství přerovské. Historicko-místopisný nástin. Přerov 1908, s. 20–21. BAĎURA, Jan: Lipenský okres, c. d., s. 23. BARTOVSKÝ, Vojtěch: Hranický okres, c. d., s. 33–36.



34

23 BARTOŠ, František: Dialektologie moravská. První díl. Nářečí slovenské, dolské, valašské a lašské. Brno 1886, s. 91–92. BAR-TOŠ, František: Dialektologie moravská. Druhý díl. Nářečí ha-nácké a české. Brno 1895, s. 9.

24 BARTOŠ, František: Deset rozprav lidopisných. Olomouc 1906, s. 6. Přestože F. Bartoš v práci užívá termín Záhoří, lokalizoval jej do okolí Uherského Brodu.

25 FRÖHLICH, Antonín: K padesátinám Záhorské kroniky. Zá-horská kronika 22, 1940, č. 3, s. 63.

26 Kromě digitalizované podoby všech ročníků Záhorské kroniky přístupné na webu Hranická historická knihovna můžeme od roku 2004 pracovat i s pečlivě zpracovanou bibliografickou pomůckou KOKOJANOVÁ-HAŠKOVÁ, Mi-chaela: Záhorská kronika. Geneze a rejstříky vlastivědného časo-pisu. Přerov 2004.

27 FRÖHLICH, Antonín: K padesátinám Záhorské kroniky, c. d., s. 64.

28 KOKOJANOVÁ-HAŠKOVÁ, Michaela: Záhorská kronika. Ge-neze a rejstříky vlastivědného časopisu, c. d., s. 13–14.

29 PŘIKRYL, František: Záhoří po stránce archaelogické a ethnogra-fické. Záhorská kronika 1, 1891, sešit 1, s. 1.

30 Tamtéž.

31 PŘIKRYL, František: Záhoří po stránce archaelogické a ethnogra-fické, c. d., s. 76.

32 DOHNAL, Alois: 700 let od první písemné zprávy o existenci obce Hlinska. Hlinsko u Lipníka nad Bečvou 2004, s. 130.


34 PŘIKRYL, František: Jak jsem sbíral pohádky a obyčeje na Záhoří od r. 1888. Záhorská kronika 10, 1927, č. 2, s. 33–34. Také PŘIKRYL, František: Jak jsem začal vydávat Záhorskou kroniku. Záhorská kronika 21, 1939, č. 3, s. 69–70.

35 PŘIKRYL, František: Záhoráci na slavnosti a výstavě národopisné v Dřevohosticích dne 23. července 1893, c. d., s. 4.

36 Národopisná výstava českoslovanská v Praze 1895. Praha [1897], s. 22–24, 31.


38 SMIŘICKÝ, Zdeněk: Národopisná výstava záhorské kultury v Dřevohosticích v roce 1893. In: Vítejte u nás v Dřevohosti-cích. Sborník ke 100. výročí Národopisné výstavy Záhoří v Dřevohosticích 23. 7. 1893. Dřevohostice 1993, s. 21–27.

39 PŘIKRYL, František: Záhoráci na slavnosti a výstavě národopisné v Dřevohosticích dne 23. července 1893, c. d., s. 32–33.


41 Sám Eduard Peck vykazoval ovšem poměrně volné zacháze-ní s teritoriální příslušností jevů lidové kultury. Jeho práce Lid na Vyzovsku tak obsahuje záznamy nemateriální kultury nejen z jiných subregionů Valašska, ale i z Mrlínku, Dře-vohostic apod. – PECK, Eduard: Lid na Vyzovsku. Časopis Vlasteneckého muzejního spolku olomouckého. 12, 1895, s. 10–16, 56–63, 106–114, 136–145; 13, 1896, s. 26–34, 73–77, 105–113; 14, 1897, s. 85–89, 149–156; 15, 1898, s. 48–61, 101–121.

42 KLVAŇA, Josef – PECK, Eduard: Lidové kroje v hejtmanství Ho-lešovském. In: Upomínka na výstavu v Holešově 1893. Hole-šov [1893], s. 5–6.

43 FRÖHLICH, Antonín: Co ví Praha o moravském Záhoří. Zá-horská kronika 12, 1929, č. 2, s. 33.

44 Druhá verze mapy je datována rokem 1909. Ve vztahu k Záhoří však nevykazuje žádnou změnu. – KUNZ, Ludvík: Lidový kroj na hostýnském Záhoří, c. d., s. 147. Mapa publiko-vána např. v LUDVÍKOVÁ, Miroslava: Lidový kroj na Hané. Přerov 2002, s. 2.

45 Národopisná výstava českoslovanská 1895 v Praze, c. d., s. 175.

46 KAFKA, Josef (red.): Národopisná výstava českoslovanská v Pra-ze 1895. Hlavní katalog a průvodce. Praha 1895, s. 133.

47 J.K. [KLVAŇA, Josef]: Kroje ze Záhoří moravského od Dřevohos-tic. Světozor 30, 1896, s. 239.

48 FRÖHLICH, Antonín: Co ví Praha o moravském Záhoří, c. d., s. 33.

49 PŘIKRYL, František: Jak jsem sbíral pohádky a obyčeje na Záhoří od r. 1888, c. d., s. 34. Text přednášky posléze publikován na stránkách Záhorské kroniky: PŘIKRYL, František: Zvyky a obyčeje na Záhoří. (Srovnání s jinými národy slovanskými). Zá-horská kronika 10, 1928, č. 3, s. 76–81.



35

50 Státní okresní archiv Přerov, Čtenářsko-pěvecký spolek Zá-hořan Opatovice. Spolek aktivně vstupoval do života obce. Viz Státní okresní archiv Přerov, ZŠ Opatovice, Školní kro-nika 1880–1912, inventární číslo 1, nestránkováno.

51 Státní okresní archiv Přerov, ZŠ Bezuchov, Školní kronika 1874–1923, inventární číslo 1. Státní okresní archiv Přerov, ZŠ Dolní Nětčice, Kronika školní I. 1911–1926, inventární číslo 1. Státní okresní archiv Přerov, ZŠ Opatovice, Školní kronika 1880–1912, inventární číslo 1. Státní okresní ar-chiv Přerov, Archiv obce Dolní Nětčice, Pamětní kniha I. 1923–1952, inventární číslo 1. Státní okresní archiv Přerov, Archiv obce Rouské, Pamětní kniha obce rousecké, inven-tární číslo 53. Státní okresní archiv Přerov, MNV Radkovy, Pamětní kniha obce Radkovy I. díl. 1920–1938, inventární číslo 1. Státní okresní archiv Kroměříž, Sbírka kronik, Kro-nika obce Brusnýho 1923–1956. Státní okresní archiv Kro-měříž, Sbírka kronik, Pamětní kniha. Kronika obce Slav-kova pod Hostýnem 1925–1938. Obecní úřad Pavlovice, Paměti Obce Pavlovic u Přerova.

52 KLVAŇA, Josef: Vzpomínky na bývalé Záhoří. Záhorská kroni-ka 7, 1911, č. 1, s. 2–5; č. 3–4, s. 33–39.

53 KLVAŇA, Josef: Z mých zápisků krojových. Časopis Vlastenec-kého spolku musejního v Olomouci 30, 1913, č. 3, s. 81.

54 J.K. [KLVAŇA, Josef]: Kroje ze Záhoří moravského od Dřevohos-tic, c. d. Národopisná výstava českoslovanská 1895 v Praze, c. d., s. 177–178. KLVAŇA, Josef: Z mých zápisků krojových, c. d., s. 81–84.

55 KLVAŇA, Josef: O Hané, jak bývala. Časopis Moravského musea zemského 7, 1907, č. 2, s. 139–156. KLVAŇA, Josef: Z mých zápisků krojových, c. d., s. 81.

56 J.K. [KLVAŇA, Josef]: Typy a staré kroje z mor. Záhoří. Světo-zor 29, 1895, s. 24. KLVAŇA, Josef: Vzpomínky na bývalé Zá-hoří, c. d., s. 35.

57 KVASNIČKA, Pavel: Holešovský okres. Brno 1929, s. 32.

58 BAĎURA, Jan: Lipenský okres, c. d.

59 BARTOVSKÝ, Vojtěch: Hranický okres, c. d. S odstupem de-seti let z něj hojně čerpal i autor svazku o soudním okrese Lipník nad Bečvou Jan Baďura. – BAĎURA, Jan: Lipenský okres, c. d.

60 J.K. [KLVAŇA, Josef]: Kroje ze Záhoří moravského od Dřevo-hostic, c. d. J.K. [KLVAŇA, Josef]: Typy a staré kroje z mor. Záhoří, c. d. S využitím Klvaňových textů také: (R – red.): Kožich ocáskový ze Záhoří. Záhorská kronika 8, 1925–1926, s. 75–76. (R – red.): Kroje ze Záhoří, c. d., s. 3. FRÖHLICH, Antonín: Starodávný kroj na Záhoří dle Josefa Klvaně. Záhorská kronika 12, 1929, č. 2, s. 44–48.

61 BARTOŠ, František: Naše děti. Brno 1888, s. 307. BAR-TOŠ, František: Dialektologie moravská. Druhý díl. Nářečí hanácké a české, c. d., s. 9.


36

V roce 1925 se po čtrnáctileté přestávce poda-řilo obnovit vydávání časopisu Záhorská kronika. U jejího znovuzrození stál činorodý a organizačně schopný učitel v Dolním Újezdu Antonín Fröhlich (od roku 1946 užívající jméno Frel) (1894–1970). S pětiletou mezerou (1941–1946) vedl časopis až do jeho zániku v roce 1950. Nový redaktor cíleně rozšířil teritoriální dosah tiskoviny na celou oblast Moravské brány, Záhoří však nebylo ani v těchto le-tech opomíjeno. Publikované statě tak rozšiřovaly dosavadní znalosti o historii a kulturním dědictví oblasti. Osobní zájmy směřovaly Antonína Fröhli-cha především k historicky zaměřeným tématům, k profilaci, tradiční kultuře či územnímu vymezení Záhoří proto autorsky nepřispíval.1 Záhoří (v jeho pojetí teritorium od Lipníka nad Bečvou směrem k Bystřici pod Hostýnem) se snažil vystihnout jako přechod z Hané na Valašsko s přirozenou kultur-ní spjatostí s Hanáky.2 Záhorská kronika sloužila v těchto letech spíše jako osvětová a popularizační tiskovina, na formování regionální identity Záhoří neměla svými články ovšem výraznější dopad.

Ve 20. letech 20. století se k problematice Zá-hoří vrátil jeden z jejích redaktorů – P. Antonín Sehnal (1860–1937) v samostatné práci nazvané Vzpomínky. Redigoval sice pouze jeden ročník ča-sopisu, byl ovšem rodákem ze Soběchleb a více než patnáct let strávil na faře v Paršovicích. V době vydání svých vzpomínek působil jako děkan v Ra-potíně u Šumperka, na Záhoří se ale pravidelně

vracel. Dle svého přání byl nakonec po svém skonu pochován na hostýnském hřbitově, aby i po smrti byl v kontaktu s milovaným krajem. Se-hnalovy vzpomínky jsou zajímavou sondou do ži-vota záhorské vesnice poslední třetiny 19. století. V osobně laděných textech se mu podařilo zachy-tit četné postřehy o výročních obyčejích a zvycích i církevních festivitách, dotkl se ovšem i sociálních vztahů, rolnického hospodaření a řady dalších jevů materiální a nemateriální kultury (svateb-ní obřad, léčení, pověrečné praktiky aj.). Vlastní

IV. ZÁHOŘÍ VE 20. STOLETÍ

Antonín Fröhlich (Frel) (1894–1970)



37

vzpomínky na léta strávená na Záhoří doplnil An-tonín Sehnal dalším materiálem dokladujícím pře-devším dialekt a lidovou hudebnost kraje (některé písně sám zapsal i do paršovické farní kroniky). Vedle dvou ukázek záhorského nářečí doplněných o slovníček a popis specifik zdejšího dialektu pu-blikoval v knize i několik písní zpívaných při draní peří a přástkách, o Vánocích a při svatbě.3

Zatímco v okolních etnografických oblastech se v meziválečném období úspěšně rozvíjela po-pularizace a prezentace kulturního dědictví vy-cházejícího z lidové kultury, Záhoří zůstávalo poněkud stranou těchto procesů, které nemalou měrou přispívaly k utváření a rozvíjejí regionální

identity. Do jisté míry to bylo způsobeno také absencí správního centra, paměťové instituce či kulturotvorné organizace i nedostatkem osob-ností, které by se systematicky Záhoří věnovaly. Spíše ojedinělý a krátkodobý charakter měly ně-které dokumentační aktivity rozvíjené v prvních desetiletích 20. století. Jedna z nich spadá do let 1906–1907 a 1909, kdy učitel Felix Hlobil (1876–1925) zaznamenal pro Leoše Janáčka v některých záhorských vesnicích (Malhotice, Hlinsko u Lip-níka nad Bečvou, Hradčany, Opatovice, Radko-vy, Žákovice)4 lidové písně. Jen nepatrný zlomek z nich byl posléze využit ve sbírce Moravské písně milostné.5

Mapa moravských nářečí Františka Trávníčka z roku 1926 (červená linie stanovuje hranici mezi hanáčti-nou a nářečím slovenským)



38

Záznam lidové písně z obce Radkovy pořízený na počátku 20. století Felixem Hlobilem (Etnologický ústav AV ČR, v.v.i., Praha, pracoviště Brno. Dokumentační sbírky a fondy)



39

Teprve na počátku 30. let 20. století se podaři-lo v rámci budovaného Krajinského musea v Bys-třici pod Hostýnem instalovat i záhorský koutek, který doplnil expozici valašské a hanácké jizby. Za-stoupením všech třech regionů na půdě jednoho muzea měla být dle činovníků Společnosti Krajin-ského musea podtržena specifická poloha města, v němž se stýkají Haná, Valašsko a Záhoří.6

Záhoří zůstalo v meziválečném období v zása-dě opomíjeno i reprezentanty rodící se české etno-logie. V Programu soupisu národopisného z roku 1914 chybí při vytyčení oblastí vhodných k mono-grafickému zpracování o Záhoří jakákoli zmínka. Autor členění Lubor Niederle zahrnul jeho území především do hanáckého okrsku, Hranicko jako „předvalašský kraj“ zase k Valašsku.7 V obdobných intencích postupoval s odstupem několika let i František Roubík v Příručce vlastivědné práce.8 Jiní autoři naopak akceptovali Záhoří jako inte-grální součást Hané. Toto pojetí se objevuje nejen v monografii Lidové umění na Hané Jana Rudolfa Bečáka z roku 1941,9 ale i v práci Moravská náře-čí. Její autor František Trávníček vymezil na zákla-dě dialektologického studia pouze hranici mezi nářečím slovenským (řadil sem území Valašska a Hranicka) a hanáčtinou, kam dle autorova mí-nění náležela větší část Záhoří.10

A tak pouze při ojedinělých příležitostech se dařilo připomenout existenci tohoto svébytného regionu Moravy. V jubilejním desátém roce vzniku samostatné Československé republiky dalo o sobě Záhoří vědět v oficiálním dopise adresovaném vrcholným představitelům státu. Při příležitosti velké oslavy připravené na 15. srpna 1928 v Sobě-chlebech, kde dle záznamu v obecní kronice „účast

celého Záhoří byla opravdu manifestační,“ byly jménem moravského Záhoří odeslány pozdravné telegra-my prezidentu republiky Tomáši Garrigue Masary-kovi a ministerskému předsedovi Aloisi Švehlovi. Již 18. srpna 1928 obdržel soběchlebský starosta Jan Hošťálek děkovný list z prezidentské kanceláře adresovaný „občanstvu Moravského Záhoří.“11

Příznivěji se dokumentace kulturních specifik Záhoří vyvíjela teprve od 40. let 20. století. V roce 1949 obhájil Ludvík Kunz (1914–2005) v etnogra-fickém semináři Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně rigorózní práci Podhostýnské Zá-hoří. Příspěvky k národopisné hranici Hané a Va-lašska. Jeho rukopis doplněný o mapové přílohy a fotografickou dokumentaci můžeme považovat

Dopis z prezidentské kanceláře adresovaný „občanstvu Moravského Záhoří“ (Obecní úřad Soběchleby)



40

za první odborně koncipovaný text školeného et-nologa věnující se vymezení a některým sférám materiální a nemateriální kultury Záhoří. S regi-onem byl Ludvík Kunz bytostně spjat. Narodil se v Osíčku a v oblasti prožíval léta dětství a dospívá-ní. Jeho profesní kariéra byla od roku 1947 spoje-na s Etnografickým ústavem Moravského zemské-ho muzea v Brně, k Záhoří se ovšem opakovaně vracel ve svých studiích i knižních pracích.12 V roce 1965 vydal také přehled prací publikovaných o Zá-hoří v letech 1884–1964.13 Jak sám vzpomínal, s prvními výzkumy a dokumentací tradiční kultury začal již v raném mládí. Umožnilo mu to zachytit vzpomínky a životní zkušenosti lidí narozených ne-jednou ještě kolem poloviny 19. století.14

Záhoří vnímal Ludvík Kunz jako samostatný etnografický okrsek na rozhraní Hané a Valašska. Připouštěl ovšem, že zatímco od Valašska se Zá-hoří svou kulturou a hospodářskými znaky jedno-značně odlišovalo, přechod v Hanou na jihozá-padě a jihu byl plynulejší a pomezí obou teritorií méně znatelné.15 Kromě konkrétních jevů tradiční kultury se ve svém názoru opíral také o vyjádření samotných obyvatel: „My nepatříme ani tam, ani tam. Na pravé Vałachy máme daleko a gdybysme si říkali Ha-náci, poščuřovali by se nám: »No, ste vy na Hanej, gde sa říká grajcar.«“16 K identifikaci oblasti užíval termín podhostýnské, případně hostýnské Záhoří. Přívlastek lipenské zmiňovaný některými staršími autory od-mítal jako novotvar vycházející z historické přísluš-nosti značného počtu záhorských obcí k panství Lipník nad Bečvou. Nevztahoval se tedy dle jeho mínění na okolí města, ale na část vrchnostenské-ho dominia, jehož byl Lipník nad Bečvou centrem. S kulturní (etnografickou) profilací oblasti tento

pojem neměl nic společného.17 Sám ovšem v žád-ném ze svých textů neobjasnil motivaci pro užívání adjektiva hostýnský / podhostýnský. Můžeme se jen domnívat, nakolik navazoval na zmínku ve starší práci Josefa Klvani, svou roli mohly ovšem sehrát i osobní vazby na Kunzovo rodiště Osíčko, které leží v samém podhůří Kelčského Javorníka v Hos-týnských vrších.

Na základě výzkumu v jednotlivých lokalitách Záhoří Ludvík Kunz upozornil na různou míru po-vědomí o záhorské identitě deklarovanou zdejším obyvatelstvem, která se nejvíce projevovala v okolí Soběchleb, Vítonic a Paršovic. Považoval to pře-devším za důsledek činnosti P. Františka Přikry-la, ale i národopisného ruchu 90. let 19. století.

Ludvík Kunz (1914–2005)



41

Uvědomoval si proto nástrahy spojené s jakýmkoli jednoznačným určením hranic Záhoří, pro nějž lze využít různých kritérií (dialekt, tradiční oděv, sta-vební tradice, povědomí apod.) proměňujících se navíc v čase. Rozsah oblasti tak u Ludvíka Kunze osciloval početně mezi 33 až 42 obcemi, častěji se ovšem přikláněl k druhému z nich. Ve svých pracích se snažil poukázat na vágnost a nejednoznačnost některých vymezování. U Provodovic, Všechovic,

Rouského a Malhotic například neshledával kromě nářeční odlišnosti žádný patrný rozdíl od zbývající části Záhoří, přestože je někteří obyvatelé záhor-ských vsí za součást svého regionu nepovažovali. Doložil to i úsměvným příkladem vnímání nářeční odlišnosti. „Protože lidé na Kelecku svou řeč velice ’vy-kroucajou‘, posmívají se Záhoráci z Opatovic malhotským, že také po kelecku ’zatrhujou‘: »Strejčku, máte psejčka pod vozejčkem.« Ale oni jim odpovídají: »nechte ho tam – on

Záznam tance troják z obce Osíčko (místní část Příkazy) pořízený v roce 1952 Zdenkou Jelínkovou a Ludvíkem Kunzem (Etnologický ústav AV ČR, v.v.i., Praha, pracoviště Brno. Dokumentační sbírky a fondy)



42

tam bejvá, hłavou kejvá.«“ Sami Malhoťané se však podle Ludvíka Kunze se Záhoráky ztotožňovali, če-muž odpovídaly nejen žluté koženky mužského kro-je, ale i rozvinuté rolnické hospodaření.18

Východiskem pro vymezení Záhoří jako svébyt-né oblasti se v pojetí Ludvíka Kunze stal vedle geografické polohy a absence dálkových komu-nikací především sjednocující charakter rolnic-kého hospodaření odlišující region od horského Valašska i nížinné Hané. Rozvíjející se průmyslové provozy se v 19. a 20. století soustřeďovaly zcela mimo oblast nebo jen na jejích okrajích (Bystřice pod Hostýnem, Přerov apod.). Až do 20. století tak zůstávala na Záhoří zachována dominance zemědělské produkce a relativní stabilitu vykazo-vala i sociální struktura místních societ. Díky svo-bodné dělitelnosti půdy se v 19. století nevytvářel v porovnání se sousedními horskými oblastmi větší počet příslušníků sociálně labilní vrstvy ne-majetného obyvatelstva. Rolnické hospodaření tak pokrývalo základní existenční nároky většiny usedlých a jen pozvolna se utvářela potřeba hle-dání jiných zdrojů obživy mimo agrární sektor,19 která nabrala na dynamice především po roce 1945. Stejně jako Josef Klvaňa se tak i Ludvík Kunz ztotožňoval s názorem, že poloha Záho-ří mimo hlavní komunikace způsobovala spolu s větší sociální kompaktností a stabilitou vesnic-kých komunit ve srovnání s Hanou delší životnost některých jevů materiální i nemateriální kultury.20

Publikované práce Ludvíka Kunze se opíraly o důkladnou znalost oblasti, své závěry koncipo-val na základě práce s pamětníky, archivními ma-teriály i starší odbornou produkcí. Svým charak-terem vědeckého textu výraznou měrou přispěly

k prohloubení znalostí o tradiční kultuře Záhoří, v regionu samotném však měly jen omezený, či zcela minimální dopad. Neocenitelnou práci vy-konali v těchto letech četní kronikáři, vlastivědní pracovníci a další nadšenci přispívající na lokální úrovni svou dokumentační prací k rozšíření spek-tra informací o historických i současných podo-bách etnokulturních tradic oblasti.21

Větší účinnost především v rovině populari-zace nehmotného kulturního dědictví sehrávalo ve druhé polovině 20. století kromě dostupných populárně-naučných publikací také folklorní hnu-tí. V roce 1950 založil v Dřevohosticích učitel Josef David (1894–1971) školní národopisný kroužek, který nacvičoval a prezentoval pásma sestavená z písní a obyčejových příležitostí ze Záhoří. Při je-jich tvorbě vycházel Josef David z dosud publiko-vaných materiálů i vlastních sběrů z předchozích let. V roce 1953 sestavil ucelené pásmo přibližující zvyky a obyčeje záhorského obyvatelstva v průběhu celého roku. Působnost kroužku se neomezovala jen na Dřevohostice a bezprostřední okolí, přesto po několika letech díky nepřízni nadřízených míst zanikl.22 Celé pásmo Josefa Davida U nás na Zá-hoří bylo publikováno až s odstupem let v roce 1993.23 Do 50. let 20. století spadají i další lokální pokusy o utvoření kolektivů věnujících se folkloru Záhoří (např. v Loukově), případně snahy někte-rých jednotlivců o záznamy písní a tanců ze Záhoří (např. Miroslav Jiroušek – pedagog Přírodovědec-ké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci).24

Ve Veselíčku u Lipníka nad Bečvou působil od roku 1952 Záhorský soubor písní a tanců Vese-líčko, který se pod vedením choreografky Oldřiš-ky Čočkové (1921–1991) a vedoucí lidové muziky



43

Marie Mrvové (* 1930) soustředil na zpracování hudebního a tanečního folkloru tzv. lipenského Záhoří. Při koncipování repertoáru vycházela dvo-jice vedoucích z vlastních sběrů (záznamy obřad-ních obchůzek, ostatků, dožínek, hodových slav-ností apod., spolupodílel se na nich mimo jiné houslista Julius Nádvorník) i starších zápisů.

Činnost souboru byla předčasně ukončena, neboť již v roce 1964 byl administrativně zrušen. Spolupráce O. Čočkové a M. Mrvové při zpracování folklorního materiálu ze Záhoří pokračovala i v dalších letech – tentokrát však již se soubory na Hané.25 Pomysl-ným završením jejich mnohaletého sběratelského

i prezentačního úsilí se staly Záhorské tance vydané v roce 2004 Muzeem Komenského v Přerově. Repre-zentativní publikace doplnila a v některých ohledech i navázala na starší práce Ludvíka Kunze a Zdenky Jelínkové z 50. let 20. století (Lidové tance na hos-týnském Záhoří; Příspěvky k výzkumu lidové písně na hostýnském Záhoří a Příspěvky k výzkumu lidové písně a tance na hostýnském Záhoří), které vznik-ly na základě terénních výzkumů v obcích Loukov, Osíčko a Příkazy.26

Folklornímu materiálu ze Záhoří se v 70. a 90. le-tech 20. století obecně dostávalo větší pozornosti než v předchozích obdobích. Téměř dvacet let tak

Folklorní soubor Záhoráček z Pavlovic u Přerova (Obecní úřad Pavlovice u Přerova)



44

působil v Pavlovicích u Přerova pod vedením Mi-loslavy Caletkové dětský folklorní soubor Záhorá-ček. V roce 1986 zapojila etnochoreoložka Zdenka Jelínková do programu Aj, ta naša Haná připrave-ném pro Mezinárodní folklorní festival ve Strážnici pásmo záhorských tanců v podání Národopisného souboru Haná z Velké Bystřice. O devět let později byly tance ze Záhoří zahrnuty do videoencyklope-die Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska – díl VI. Malá Haná a Záhoří (3. část). Prezentace hudeb-ního a tanečního folkloru se v těchto letech ují-mal např. dětský soubor Maleníček z Lipníka nad Bečvou, Velký a Malý Záhoran z Ústí u Hranic, částečně i velkobystřické soubory Haná a Malá Haná. Snahy o prezentaci folklorního materiálu zaznamenáváme také v Býškovicích, kde jednotné

zemědělské družstvo financovalo i výrobu dětských krojových kompletů. V poslední třetině 20. století si v oblasti získala popularitu také dechová hudba Záhoranka z Pavlovic u Přerova. Na její tradici dnes navazuje Záhorská kapela a Mladá Záhoranka.

Velký ohlas si na střední Moravě získaly pub-likace olomouckého muzikologa a hudebního pedagoga Pavla Klapila (* 1937), který nejprve v roce 1988 vydal sborník 117 záhorských pís-ní V Lipniku včil jarmak bude. Lidové písně Li-penského Záhoří. S jedenáctiletým odstupem na něj navázala reprezentativní práce Záhorský zpěvník. 273 lidové písně z regionu. Pavel Klapil vycházel při sestavování obou sbírek ze starší-ho publikovaného i nepublikovaného materiálu shromážděného různými osobnostmi v průběhu

Dechová hudba Záhoranka a folklorní soubor Záhoráček z Pavlovic u Přerova v roce 1976 (Obecní úřad Pavlovice u Přerova)



45

19. s 20. století. Jeho teritoriální pojetí Záhoří zahrnuje také obce v nivě řeky Bečvy (Osek nad Bečvou, Raclavice, Sušice) a v podhůří Oder-ských vrchů (Dolní Újezd, Tupec, Veselíčko).27

V posledních letech obrátily svou pozornost k záhorskému folkloru také Valašský soubor písní a tanců Rusava či zcela nově utvořené občanské sdružení Šimon ze Všechovic.

Druhá polovina 20. století vykazuje soustře-dění aktivit zaměřujících se na osvětu a popula-rizaci Záhoří do bezprostředního okolí Lipníka nad Bečvou. Přirozeně tak docházelo k častěj-šímu užívání pojmu lipenské Záhoří, které se po-zvolna uplatňovalo i v obecném povědomí. Mezi osobnostmi, které věnovaly v těchto letech Zá-hoří svou pozornost, nalezneme nejen rodáka

z Hlinska u Lipníka nad Bečvou Aloise Dohnala, ale i dvojici profesně i životně bezprostředně spja-tou s Olomoucí – Helenu Lisickou a Pavla Klapila.

Východiskem pro hlubší poznávání tradiční kultury Záhoří se staly pro Aloise Dohnala (1929–2000) výzkumy nářečních forem v jeho rodném Hlinsku a okolních obcích. Na jejich základě obhájil v roce 1948 diplomovou práci Popis ná-řečí Hlinska, Lhoty, Kladník a Radotína. Od roku 1955 trvale působil v Lipníku nad Bečvou, což mu vedle pedagogické činnosti umožňovalo rozvíjet dokumentaci dialektu, lidových písní, obyčejové tradice i dalších složek tradiční kultury Záhoří. Své poznatky prezentoval formou přednášek, pu-blicistických textů i samostatných tiskovin, kte-ré zpravidla vydával vlastním nákladem. Dosah

Tanečníci Valašského souboru písní a tanců Rusava z Bystřice pod Hostýnem v záhorských krojích (fotografie Martina Stanovská)



46

aktivit Aloise Dohnala však nezůstala omezena jen na dokumentační a popularizační sféru, pře-devším v 90. letech 20. století např. úspěšně pre-zentoval etnokulturní tradice Záhoří na vědec-kých konferencích o Hané.28

Na rozdíl od Ludvíka Kunze považoval Alois Dohnal termín Lipenské Záhoří za zeměpisně i his-toricky opodstatněný a pro pojmenování oblas-ti za vhodný, neboť zohledňoval dle jeho mínění a životní zkušenosti z rodného Hlinska historické vazby i spádovost záhorských vesnic k Lipníku nad Bečvou.29 Užitím velkého počátečního pís-mena u adjektiva Lipenské dokonce pokročil opro-ti svým předchůdcům dále. V tomto pojetí se tak geograficky upřesňující přívlastek transformoval do integrální součásti oficiálního názvu regionu.

Za přirozené centrum Záhoří považoval Alois Dohnal Soběchleby, odkazujíc na historickou spádovost zdejší farnosti. Administrativní čle-nění farní správy od sklonku 18. a v 19. století však tezi o centralizační roli Soběchleb poněkud zpochybňuje. Příčiny přesvědčení o středisko-vé funkci obce pro Záhoří proto musíme hledat spíše v povědomí o zdejším působení vydavatele Záhorské kroniky P. Františka Přikryla. Alois Do-hnal se s ním ostatně ztotožňoval i ve vymezení územního rozsahu Záhoří. Jako dialektolog však poukazoval na odlišnost nářečí v obcích polo-žených na severovýchodě (Malhotice, Všechovi-ce, Rouské), které ani někteří jeho respondenti za záhorské nepovažovali. V roce 1991 zapsal například vzpomínky Stanislava Mikulíka z Rako-va: „Záhoří my zme dycky tak jako považovali po Hor-ní Újezd a po Všechovice. Tam zme říkali, že só Vałaši. Dyž zme tam jezdili ešče za děvčatama na muziky, tak

zme jim říkali, že só Vałašky, ale oni né, že só Záhoráci, a v tých Všechovicích aji ta hospoda nese méno Záhorská hospoda […] Malhotice a Rouské, to byla taková mluva, legraci zme si děłali z Malhoťáků, dycky se im smíli: Uvá-zali bejka u kolejka, a ten bejk smejk a utrh kolejk. Tak se młuví v Malhoticích.“30

Zaznamenané vyprávění dokladuje, nakolik rozdílné může být teritoriální vymezení výskytu určitého kulturního prvku a povědomí obyvatel o vlastní regionální příslušnosti. Uplatňování růz-ných hledisek si uvědomoval sám Alois Dohnal, když se setkával s pamětníky, kteří přihlíželi při definování územního rozsahu Záhoří k terénním dispozicím: „Pavlovice, to je poslední dědina Záhoří. Pak už je Haná. Hlinsko je Záhoří, ale už důle, ty Su-šice nebo Raclavice, to už je Haná. Haná nemože byť v Pavlovicích nebo v Hlinsku, gde só kopce.“ S vymezo-váním se vůči Záhoří se ovšem A. Dohnal setkal i na Hané, jejíž obyvatelé odmítali brát Záhoráky jako příslušníky svého regionu.31

Činnost Aloise Dohnala spadá do období, kdy se k záhorské identitě začaly stále častěji hlásit obce, které ležely mimo dosavadní územní vyme-zení Záhoří. Jednalo se především o lokality za ře-kou Bečvou na západ a severozápad od města Lipník nad Bečvou, především o obce Veselíčko, Dolní Újezd, v některých extrémních případech dokonce o pás v podhůří Oderských vrchů saha-jící až k Velké Bystřici u Olomouce. Alois Dohnal si tento trend uvědomoval a správně identifikoval i jejich původce – přesun vydavatelského sídla Zá-horské kroniky do Dolního Újezdu, působení fol-klorních skupin (především souboru z Veselíčka) i aktivních jednotlivců. Na bázi folklorního hnu-tí napomáhala šířit nové „široké“ pojetí Záhoří



47

činnost sběratelů, hudebníků i tanečníků, kteří spolupracovali při zpracování materiálu ze Záho-ří i Pobečví s hanáckými soubory (Haná z Velké Bystřice, Slaměnky, Tetke a stréci apod.).32

Určitá zmatečnost při aplikování pojmu Zá-hoří byla umocněna také proměnlivostí při užití teritoriálního názvu. Vedle méně obvyklého pří-vlastku hanácké33 se nejčastěji setkáme s pojmy lipnické / lipenské a hostýnské / podhostýské Záhoří. V některých případech byly brány jako variantní názvy jednoho a téhož územního celku, jindy zase jako pojmenování dvou samostatných okrsků jednoho celistvého Záhoří (východního s cent-rem v Bystřici pod Hostýnem a západního se stře-diskem v Lipníku nad Bečvou).34

Zamýšlíme-li se nad příčinami trendu, který v pojetí některých osobností či skupin vedl k vý-raznějšímu posunu hranic regionu západním a severozápadním směrem, můžeme je spatřovat v souhře několika faktorů. Historicky nebylo toto

území nikdy se Záhořím spojováno a nezmiňují jej ani autoři nejstarších zpráv o oblasti. Vesnice v podhůří Oderských vrchů jsou opticky výrazně odděleny od lokalit v Podhostýnské pahorkatině několik kilometrů širokou nivou řeky Bečvy. V 18. a 19. století je proto doboví autoři přiřazovali k Hané, zatímco pro obyvatelstvo sídlící v údolí Bečvy se zpravidla užíval název Zábečáci či Bečvá-ři. Teprve na přelomu 19. a 20. století je na Mapě Hané Ondřeje Pische zaznačeno Záhoří nejen mezi Lipníkem nad Bečvou a Bystřicí pod Hostýnem, ale i směrem opačným přes Dolní Újezd, Výkleky až k Daskabátu. Sám vydavatel Záhorské kroniky však v téže době jasně od sebe odlišoval Záhoří a Pobečví.35 Také autor svazku o soudním okresu Lipník nad Bečvou ještě na počátku 20. století kla-dl Záhoří pouze na východ a jihovýchod od cent-ra tohoto správního okrsku: „Široká zeď na Helštýně skýtá rozkošný pohled na Záhoří, podobný rozhled jest též se zámeckého kopce u kapličky nad Veselíčkem. […] Zá-hoří v okolí Soběchleb, jakkoliv takměř od světa odděle-né, není bez intimních náladových obrázků, jimiž Hostýn vévodí.“36 Snaha označovat obce na pravém břehu Bečvy za Záhoří nekorespondovala ani s míněním obyvatel sídlících „za horama týnskýma“. Dokládá to např. výpověď V. Dudíka ze Soběchleb: „Ale se mi zdá, Veselíčko už nepatří do Záhoří. Dolní Újezd taky nepatří do Záhoří.“37

Přestože časopis Záhorská kronika ve svém podtitulu upřesňoval svůj dosah na Záhoří a Po-bečví, je patrné, že názvy oblasti a obyvatel vy-cházející ze jména řeky Bečvy nenašly v regionu dostatečný ohlas a zakořenění. Naopak širší pů-sobnost časopisu, ale i pocit obdobné „okrajo-vosti“ vůči centrální Hané, jakou se vyznačovalo

Hospoda U Haluzíků v Pavlovicích u Přerova – podle místní tradice stála na hranicích Záhoří (Obecní úřad Pavlovice u Přerova)



48

i Záhoří, může být jednou z okolností, které od poloviny 20. století vedly k hledání nové iden-tity vesnic na západ a severozápad od Lipníka nad Bečvou. K pomyslnému sbližování se Záho-řím jistě přispívala blízkost některých prvků dia-lektu či krojové tradice. Podpůrným argumentem integrace těchto lokalit do Záhoří se stávala i te-rénní modelace katastru obcí v podhůří Oder-ských vrchů, která je bližší záhorským vesnicím než rovinné Hané. Klíčovým faktorem v procesu

hledání vlastní regionální příslušnosti ve Veselíč-ku a okolí se stalo folklorní hnutí a aktivity s ním spjaté (sběr písňového a tanečního materiálu, kompletace krojů, vystoupení a přehlídky taneč-ního a hudebního folkloru, soutěže, kurzy záhor-ských tanců, tvorba zpěvníků apod.). V průběhu druhé poloviny 20. století můžeme proto zazna-menat formování „nové záhorské“ identity, která se přirozeně nemusí vždy zcela shodovat s defino-váním Záhoří v 19. století.

Poznámky:


2 Kolektiv autorů: Lipník nad Bečvou. Město a okres, c. d., s. 171–172, 217.

3 SEHNAL, Antonín: Vzpomínky. Přerov 1923.

4 Etnologický ústav AV ČR, v.v.i., Praha, pracoviště Brno. Do-kumentační sbírky a fondy, signatury A 0091 (Žákovice), A 0093 (Radkovy), A 0094 (Opatovice), A 0095 (Malhoti-ce), A 0096 (Hlinsko u Lipníka nad Bečvou, Hradčany).

5 JANÁČEK, Leoš – VÁŠA, Pavel: Moravské písně milostné. Pra-ha 1930, s. 484.

6 T.: Krajinské muzeum v Bystřici pod Hostýnem. Naše Valašsko 2, 1931, s. 191–193. ZBOŘILOVÁ, Oldřiška: Krajinské museum v Bystřici pod Hostýnem. Záhorská kronika 24, 1946–1947, s. 62–64.

7 CHOTEK, Karel: Program soupisu národopisného. Praha 1914, s. 20.

8 ROUBÍK, František: Příručka vlastivědné práce. Praha 1941.

9 BEČÁK, Jan Rudolf: Lidové umění na Hané. Velký Týnec u Olomouce 1941.

10 TRÁVNÍČEK, František: Moravská nářečí. Praha 1926, s. 17–18.

11 Obecní úřad Soběchleby, Pamětní kniha obce Soběchleby a kolonie Symře od 1. ledna 1919, s. 116–117.

12 Ze samostatných publikací např.: KUNZ, Ludvík: Obilné jámy. Rožnov pod Radhoštěm 2004. KUNZ, Ludvík: Rol-nický chov ovcí a koz. Rožnov pod Radhoštěm 2005. KUNZ, Ludvík: Osedlý rolník. Rožnov pod Radhoštěm 2006. KUNZ, Ludvík: Společenství vesnice. Rožnov pod Radhoštěm 2007.

13 KUNZ, Ludvík: Soupis časopiseckých prací z Valašska a Záhoří 1884–1964. Brno 1965.

14 Pověrečná vyprávění získaná výzkumem ve 40. letech 20. století jsou publikována v knize: KUNZ, Ludvík: Spole-čenství vesnice, c. d., s. 143–160.

15 KUNZ, Ludvík: Lidový kroj na hostýnském Záhoří, c. d., s. 137–140.

16 KUNZ, Ludvík: Podhostýnské Záhoří. Příspěvky k národopisné hranici Záhoří. Rukopis rigorózní práce. Ethnografický semi-nář Filosofické fakulty Masarykovy university v Brně 1949, s. 8.

17 Tamtéž, s. 6.

18 Tamtéž, s. 9–10.

19 Srov. např. BRYOL, Radek: Výroba ohýbaného nábytku v pod-hůří Hostýnských vrchů a některá specifika práce domácích dělníků. Etnologické rozpravy 20, 2013, č. 1–2, s. 86–104. VÁLKA, Miroslav: Keramická manufaktura v Bystřici pod Hostýnem. Studie Muzea Kroměřížska 83, 1985, s. 97–110. VÁLKA, Miroslav: K výrobě ohýbaného nábytku. Rašplovna v Komárně. Zálhotský sborník 2000, s. 8–10.



49

20 KUNZ, Ludvík – JELÍNKOVÁ, Zdeňka: Lidové tance na hostýn-ském Záhoří. Olomouc 1958, s. 119–120.

21 Vedle oficiálních obecních kronikářů a autorů privátních památečních záznamů můžeme v poválečné době zmínit např. Františka Dubjáka z Loukova. Náležel mezi absolven-ty přerovské hospodářské školy, zajímal se o archeologii, etnografii a historii Záhoří. Byl v kontaktu s Karlem Ludi-kovským při jeho archeologických výzkumech na Hostýně, Ludvíkem Kunzem při zpracování rajnochovické keramiky i olomouckou spisovatelkou Helenou Lisickou. Spolupra-coval také s Muzeem Kroměřížska, jehož sbírky obohatil o doklady tradiční kultury ze Záhoří.

22 SMIŘICKÝ, Zdeněk: Dřevohostický pan učitel. In: Vítejte u nás v Dřevohosticích. Sborník ke 100. výročí Národopisné vý-stavy Záhoří v Dřevohosticích 23. 7. 1893. Dřevohostice 1993, s. 93–95.

23 „U nás na Záhoří“. Pásmo lidových zvyků, obyčejů a písní sestavil Josef David, učitel. In: Vítejte u nás v Dřevohosticích. Sborník ke 100. výročí Národopisné výstavy Záhoří v Dřevohosti-cích 23. 7. 1893. Dřevohostice 1993, s. 42–92.

24 KLAPIL, Pavel: Záhorský zpěvník. 273 lidové písně z regionu. Přerov 1999.

25 PAVLICOVÁ, Martina – UHLÍKOVÁ, Lucie (red.): Od folklo-ru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí na Moravě a ve Slezsku. Strážnice 1997, s. 193–194. Také LISICKÁ, Helena: Záhor-ský soubor písní a tanců Veselíčko a lidové tradice. Studie Muzea Kroměřížska 92–93, 1993, s. 116–119.

26 Etnologický ústav AV ČR, v.v.i., Praha, pracoviště Brno. Dokumentační sbírky a fondy, signatura A 0816 (Osíčko, Loukov).

27 KLAPIL, Pavel: V Lipniku včil jarmak bude. Lidové písně Lipenské-ho Záhoří. Olomouc 1988. KLAPIL, Pavel: Záhorský zpěvník. 273 lidové písně z regionu, c. d.

28 DOHNAL, Alois: Co je Záhoří? In: Lidová kultura na Hané. Sborník příspěvků z II. odborné konference 24.–26. 11. 1992. Olomouc 1993, s. 12–13. DOHNAL, Alois: Lido-vý oděv v záhorské písni. In: Lidový oděv a tanec na Hané.

Sborník z konference o lidové kultuře. Přerov 1998, s. 175–187. DOHNAL, Alois: Záhorské písně a záhorské tance. In: Li-dový oděv a tanec na Hané. Sborník z konference o lidové kultuře. Přerov 1998, s. 189–197. DOHNAL, Alois: Dosud živé obřady a zvyky na Záhoří. In: Lidové obyčeje na Hané a jejich slovní, hudební a taneční projevy. VII. Konference o lidové kultuře na Hané 24. a 26. listopadu 1998. Vyškov 1999, s. 188–197.

29 DOHNAL, Alois: Záhorské písně a záhorské tance, c. d., s. 189. Alois Dohnal při formulaci svých závěrů však vycházel pře-devším z důkladné znalosti západní části regionu – tedy území s přirozenou spádovostí k Lipníku nad Bečvou.

30 DOHNAL, Alois: 700 let od první písemné zprávy o existenci obce Hlinska, c. d., s. 135.


32 DOHNAL, Alois: Lidové muziky na Záhoří. In: Čočková, Ol-dřiška – Mrvová, Marie: Záhorské tance. Přerov 2004, s. 31–33.

33 Kromě již výše zmíněného Josefa Klvani např. i COUFALO-VÁ, M.: Hanačka z Dřevohostic. Záhorská kronika 10, 1928, č. 4, s. 100–101. Ve druhé polovině 20. století jej nejčastěji uváděla např. Helena Lisická – srov. LISICKÁ, Helena: Oděv na hanáckém Záhoří. In: Čočková, Oldřiška – Mrvová, Marie: Záhorské tance. Přerov 2004, s. 35–43.

34 JEŘÁBEK, Richard: Etnické a etnografické skupiny a oblasti. In: Jančář, Josef s kolektivem: Lidová kultura na Moravě. Strážnice – Brno 2000, s. 16. Také rj [JEŘÁBEK, Richard]: Haná a Hanáci. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. Svazek. Praha 2007, s. 238.

35 PŘIKRYL, František: Jak jsem sbíral pohádky a obyčeje na Záhoří od r. 1888, c. d., s. 34.

36 BAĎURA, Jan: Lipenský okres, c. d., s. 1–2, 15.



50

Etnografický region bývá v odborné literatuře definován jako území odlišující se od oblasti sou-sední specifickou skladbou a zastoupením ma-teriálních a nemateriálních jevů tradiční kultury. Jeho vymezování není zpravidla možné na základě výskytu pouze jednoho či dvou faktorů.1 V úvahu je proto zapotřebí brát širší komplex doložených jevů lidové kultury, jejichž kombinace vytvářela základní předpoklady pro jedinečnost daného území a jeho etnokulturní tradice.

Důkladné poznání prostorového i kvantita-tivního zastoupení vybraných jevů lidové kultury umožňovalo badatelům konstruovat kulturní are-ály v podobě etnografických oblastí a na zákla-dě dostupných svědectví a písemných materiálů

konfrontovat jejich rozsah, pojmenování či dílčí parcelaci s dobovými názory.

Jednotlivé složky tradiční kultury (oděv, stavi-telství, dialekt atd.), které v historické rovině na-pomáhaly vymezovat etnografické oblasti, však již dnes přestávají být ve své autentické podo-bě bezprostřední součástí života jedince i různě utvářených komunit. Přesto mnozí lidé i dnes cítí potřebu ztotožnění se s určitým místem či oblas-tí. Vědomé přihlášení se k odkazu předchozích generací či kulturní a historické svébytnosti kra-je napomáhá formovat individuální i kolektivní identitu. Lidský jedinec se jejím prostřednictvím snaží ztotožnit s místem a společenstvím v něm žijícím. Výraznou měrou mu to napomáhá ukot-vit vlastní existenci v prostoru a čase.

Pro současnost proto již není možné konzerva-tivně pracovat s pojmem etnografická oblast jako plochou definovanou výskytem vybraných jevů tradiční kultury a aplikovat ji na situaci na počát-ku třetího milénia. Vzhledem k tomu, že se územní organizace společnosti transformovala v sociální organizaci prostoru,2 základním východiskem de-finování územních jednotek se dnes zpravidla ne-stává existence či neexistence kulturních elementů jako produktů lidského společenství. Ty se trans-formovaly pouze v prostředek sloužící ke ztotož-nění jednotlivce či určité society s regionem.

Na základě subjektivního souboru představ o specifických stránkách určité oblasti (jevy,

V. ZÁHOŘÍ NA POČÁTKU TŘETÍHO TISÍCILETÍ

Záhorská ulice v Opatovicích



51

aktivity, kulturní dědictví, přírodní podmínky) se fakticky přihlašují k obrazu určitého regionu, jak je fixován kolektivní pamětí a prezentován pro-střednictvím médií, vzdělávacích a osvětových institucí, nejrůznějších organizací i aktivních je-dinců. Je patrné, že právě jejich dlouhodobé pů-sobení může dnes sehrávat výraznou roli ve for-mování místní či krajové sounáležitosti. Záleží jen na intenzitě jejich činnosti a schopnosti předání náležité sumy informací lidem ochotným přijímat podněty tohoto druhu.

Tento mnohem „volnější“ princip, kde nema-lou roli hraje působení folklorních souborů, škol-ských zařízení, ale i nejrůznějších mikroregionů, tak umožňuje posuny ve vnímání příslušnosti k vybrané oblasti a ztotožnění se s ní. V návaz-nosti na lokálně či regionálně podmíněné čini-tele proto dochází k pomyslným posunům roz-sahu dříve vymezených etnografických okrsků oproti historicky definovaným hranicím. Zvláště

v případě atraktivních a dostatečně popularizo-vaných regionů lze sledovat tendence ke ztotož-nění se s ním i v místech, kde by před několika desetiletími tuto identitu odmítali. Patrné je to např. u okrajových oblastí Valašska či v případě města Bystřice pod Hostýnem. U zdejšího oby-vatelstva můžeme po roce 1945 zaznamenat v důsledku socioekonomických procesů posled-ního století a intenzivního působení folklorního souboru Rusava výraznou tendenci k formování a postupnému posilování valašské identity,3 kte-rou by bystřičtí měšťané ještě před sto padesáti či dvěma sty lety vehementně odmítali.

Obdobná východiska lze identifikovat i v pří-padě Záhoří, jehož územní vymezení se dá dnes vnímat ve dvou rovinách. Historicky podmíněné vytyčení Záhoří vychází z autorů 19. a počátku 20. století. Primárním diferenciačním faktorem se zde stala geografická poloha a svébytné pří-rodní podmínky území (přirozená bariéra hřebe-nu Maleníka). Prostřednictvím těchto činitelů, které daly oblasti i jeho název, se Záhoří odlišo-valo od rovinné Hané i horského Valašska. Tyto okolnosti přispívaly k vnímání odlišnosti teritoria vůči sousedním oblastem, jež se v různé intenzitě uplatňovaly uvnitř okrsku i mimo něj. Sekundár-ně se na tyto přírodní determinanty vázaly speci-fické podmínky rolnického hospodaření a sociál-ních vazeb, včetně přežívání institutu svobodných dvořství a dvořáků.4 Na rozdíl od jiných etnogra-fických regionů nemůžeme ovšem v případě Zá-hoří zaznamenat pevnější vyhraněnost teritoria ve sféře materiálních a nemateriálních jevů tra-diční kultury. Autoři 19. i 20. století proto z to-hoto hlediska shodně akceptovali přechodový

Zemědělské družstvo Záhoří – doklad o uplatnění pojmenování regionu v oficiálním názvu firmy působící v oblasti



52

charakter území rozkládajícího se mezi výrazněji kulturně vyprofilovanou Hanou a Valašskem, je-jichž některé projevy se na záhorském teritoriu v různé intenzitě prolínaly (blízkost v dialektu či stavební tradici)5. Horší komunikační dostup-nost spolu s absencí větších městských a prů-myslových center vedly ve srovnání s Hanou k delšímu přežívání některých prvků etnokultur-ní tradice regionu, což sekundárně přispívalo k formování představ o svébytnosti záhorského území a jeho kulturního odkazu. Akceptace jisté míry odlišnosti od okolí ostatně potvrzovaly také

výroky místního obyvatelstva i usedlíků v jeho sousedství.

Aktuální podoba záhorské identity sice pracu-je s těmito historicky danými východisky, reflek-tuje však i vývoj posledních let a desetiletí. Přihla-šují-li se dnes k Záhoří také obce, které nebývaly v minulosti do regionu zahrnovány, nemůžeme tuto snahu negovat odkazem na historickou ne-podloženost jejich příslušnosti k oblasti. Tenden-ce obyvatel či jejich dílčích skupin ztotožnit se se Záhořím naopak dokládá „atraktivitu“ regionu pro sousední nevyhraněná území. Jsou v nepo-slední řadě dokladem, nakolik je i dnes aktuální a živá potřeba pevnějšího svázání s prostorem, v němž se odvíjí jejich život.

Ačkoli se v posledních letech rozvíjejí nové nástroje formování lokálního a regionálního po-vědomí, osoby hledající své zakotvení v regionu a jeho tradici se nejednou musejí potýkat s čet-nými úskalími. Ani na počátku třetího tisíciletí nevykazuje Záhoří ve srovnání např. s Valašs-kem či Slováckem podobnou mediální známost a popularitu. Po celé 20. století je patrná i nedo-statečná osvěta uvnitř regionu samotného, což se mnohdy odráží v menší míře zakořeněnosti pocitu sounáležitosti s krajem. Pevnější vazbu a ztotožnění s oblastí tak vykazují spíše poučení lidé a osoby aktivní v samosprávě, spolkovém či jiném volnočasovém hnutí. Situaci v oblasti po-někud komplikují administrativní hranice, které dělí plochu Záhoří mezi Zlínský a Olomoucký kraj a v jejich rámci dále mezi okresy Kroměříž a Pře-rov. Tato skutečnost se i dnes např. odráží v do-pravní dostupnosti odvíjející se od příslušnosti lokalit k jednomu z krajů. Absence výraznějšího

Rozsah stavební tradice vlastní Hané podle Josefa Kšíra



53

centra regionu přispívá posléze k tříštění spádo-vosti zdejších obcí do několika středisek – Hranic na Moravě, Lipníka nad Bečvou, Přerova či Byst-řice pod Hostýnem.

Fenomén regionální identity je ovšem dyna-mický sociální proces. Jeho směřování a formová-ní ovlivňují nejen individuální rozhodnutí jedince, ale i četné vnější činitele, které během svého živo-ta na bázi kolektivní a individuální vědomě i pod-vědomě akceptujeme, nebo jsme ochotni jejich obsah přijímat. Důležitou roli zde proto hrají dvě významné okolnosti. Prvním z nich je dostatek informačních zdrojů a podnětů, z nichž může zá-jemce vycházet při rozmýšlení nad otázkami, kam patří, s kým a čím je historicky či kulturně spjat apod. Pro tyto účely lze proto čerpat jak z indi-viduální, tak i kolektivní paměti nabývající různý teritoriální či sociální rozměr. Východiskem pro ztotožnění se s regionem se může stát existence živých jevů nemateriální kultury (zvyky a obyčeje), pozůstatky dialektu, činnost folklorních soubo-rů a dalších uskupení čerpajících z lidové tradice

oblasti.6 Druhou okolností, jež vstupuje do pro-cesu utváření regionální identity, je působení instituce, organizace či dostatečně aktivních je-dinců, kteří by v roli nositele krajového povědomí při-spívali k fixaci, rozvíjení a popularizaci uvedených informačních zdrojů a podnětů.

Záhoří z tohoto ohledu nedisponuje silnou centrální paměťovou institucí či jinou organizací,7 která by byla schopna poskytovat na celém svém teritoriu potřebné impulsy k formování a rozvíje-ní bližšího vztahu obyvatel k území, na němž žijí. V minulosti sehrála v tomto ohledu důležitou roli Záhorská kronika, která je i dnes ceněným zdro-jem poznání. V roce 1950 však bylo její vydává-ní ukončeno a časopis dodnes nenalezl pokra-čovatele. Publikační a expoziční aktivity Muzea

Obchůzka klapotářů na Velký pátek v Osíčku-Příkazích v roce 2014

Otevření obecního muzea v Býškovicích v roce 2011



54

Komenského v Přerově se zase dotýkají Záhoří jen okrajově, oblast je zde navíc prezentována jako svébytný okrsek Hané.8

Přestože v regionu dlouhodobě nepůsobil jed-noznačně záhorsky profilovaný folklorní soubor, odkazy na hudební a taneční projevy bývají (zpra-vidla v okolí Veselíčka, ale i na jiných místech) často zmiňovanými podněty, na jejichž základě se utvářejí pomyslné záchytné body krajového povědomí.9

Aktivity pracující s vědomým přihlášením se k sounáležitosti se Záhořím se ovšem tříští do různých sfér. Spolky i neformální sdružení vy-kazují činnost zpravidla na obecní úrovni. V sou-činnosti se zájmem místní samosprávy je zde také patrná snaha cíleně rozvíjet lokální paměť, vč. nástrojů jejího udržení a rozvíjení. Děje se tak prostřednictvím příležitostných tiskovin, krátko-dobých výstav a v některých případech i stálých obecních expozic (např. Býškovice, Horní Újezd, Veselíčko). S odkazy na lokální a regionální his-torii a kulturní dědictví se setkáváme v případě některých kulturních akcí, setkání rodáků apod. Zcela novou organizační platformou posledních let vykazují mikroregiony. Již v roce 1999 ustavilo čtrnáct lokalit Dobrovolný svazek obcí mikroregi-onu Záhoří-Helfštýn, o dva roky později podob-ný krok učinilo devět vesnických lokalit středního a severního Záhoří. Za účelem společného řešení problémů nadobecního charakteru založily mik-roregion Záhoran. Obě uskupení se snaží koor-dinovat své aktivity, společnými silami získávat dotační prostředky a rozvíjet také sociální vaz-by mezi obyvateli členských obcí. Mikroregion Záhoran tak vydává nejen vlastní zpravodaj, ale

každoročně pořádá společné sportovní hry. Příle-žitostí k setkávání obyvatel spolupracujících obcí se stávají i Záhorské dožínky mikroregionu Záho-ří-Helfštýn. Přestože obě organizace napomáhají díky své činorodosti a také názvu šířeji popula-rizovat Záhoří, jejich působení může mít nako-nec pro formování regionální identity celistvého Záhoří i zcela opačný dopad, když lidé na dota-zy o vědomí příslušnosti k oblasti nejednou vy-mezují Záhoří pouze podle působnosti daného mikroregionu.

Pestrost aktivit různých subjektů uvědomu-jících svou svázanost se Záhořím, ale i nejmo-dernější informační zdroje představují spolu s nasazením jednotlivců významný potenciál pro formování a rozvíjení regionální identity Záho-ří i ve třetím tisíciletí. Je sice patrné, že potřeba sebeidentifikace s oblastí není dnes záležitostí masovou, přesto v jednotlivých obcích nalézáme početné skupiny obyvatel, kteří se ke své spjatos-ti se Záhořím hlásí a záhorské povědomí se snaží dle svých sil účinně rozvíjet. Důležitými se pro ně nejeví jednoznačné vymezení vazeb k Hané či Va-lašsku, nebo striktní definováni hranic, jako spíše hledání pomyslných opěrných bodů a informač-ních zdrojů, které by pro své snažení mohli vyu-žít. Na významnou roli sebeidentifikace obyvatel s regionem i na pestrost v definování faktorů, dle nichž lze oblast vymezit, ostatně již před lety po-ukázal Alois Dohnal: „… Na Záhoří se můžeme dí-vat očima Záhoráků samotných, ale také očima znalců a odborníků. Záhoří můžeme posuzovat z hlediska histo-rického i současného, z hlediska zeměpisného nebo jazy-kového. A nikoliv na posledním místě také z kulturního povědomí lidí, kteří se k Záhoří hlásí.“10



55

POZNÁMKY:

1 JEŘÁBEK, Richard: Morava a Slezsko – etnický a etnografický obraz. In: Woitsch, Jiří – Bahenský, František (eds.): Et-nografický atlas Čech, Moravy a Slezska IV. Etnografický a etnický obraz Čech, Moravy a Slezska (1500–1900). Ná-rodopisné oblasti, kulturní areály, etnické a etnografické skupiny. Praha 2004, s. 38. KRAMAŘÍK, Jaroslav: Několik myšlenek k otázce národopisných oblastí. In: Strážnice 1946–1965. Národopisné studie. Brno 1966, s. 85.

2. HEŘMANOVÁ, Eva – CHROMÝ, Pavel: Kulturní regiony a geografie kultury, c. d.

3 Srov. MÜLLEROVÁ, Markéta: Lokální a regionální identita obyvatel Bystřice pod Hostýnem – historické proměny a současnost. Rukopis magisterské diplomové práce. Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, Brno 2011.

4 JAKEŠ, Josef: Dvořácká privilegia. Záhorská kronika 11, 1928–1929, č. 2, s. 46–48.

5 BARTOŠ, František: Dialektologie moravská. Druhý díl. Nářečí hanácké a české, c. d. KŠÍR, Josef: Lidové stavebnictví na Hané. Československá ethnografie 4, 1956, s. 325–366. KŠÍR, Jo-sef: Lidové stavitelství na území horní Hané. Šumperk 1968.

6 Srov. příklady z obcí Dolní Újezd, Osek nad Bečvou a Ve-selíčko. – NAVRÁTILOVÁ, Alena: Regionální identita obyvatel obcí Dolní Újezd, Osek nad Bečvou a Veselíčko. Rukopis baka-lářské diplomové práce. Ústav evropské etnologie Filozo-fické fakulty Masarykovy univerzity, Brno 2012.

7 K roli integrujícího činitele záhorské identity se v posled-ních letech snaží hlásit sdružení Záhoří z Veselíčka, které si klade za cíl propagaci života obyvatel a obcí na úze-mí moravského Záhoří (lokalizováno mezi města Pře-rov, Holešov, Bystřicí pod Hostýnem, Lipník nad Bečvou a Hranice na Moravě), ochranu nejvýznamnějších hodnot Záhoří, kterými jsou venkovské prostředí, zachovalá pří-roda a krajina, kulturní bohatství, lidové tradice a zdra-vé životní prostředí. Viz http://www.obec-veselicko.cz/organizace-a-spolky/zahori-o-s/.

8 Srov. např. expozice Národopis Hané a Záhoří v Přerově, případně publikace: KLAPIL, Pavel: Záhorský zpěvník. 273 li-dové písně z regionu, c. d. Lidový oděv a tanec na Hané. Sborník z konference o lidové kultuře. Přerov 1998. ČOČKOVÁ, Old-řiška – MRVOVÁ, Marie: Záhorské tance. Přerov 2004. KO-KOJANOVÁ-HAŠKOVÁ, Michaela: Záhorská kronika. Geneze a rejstříky vlastivědného časopisu, c. d.

9 NAVRÁTILOVÁ, Alena: Regionální identita obyvatel obcí Dolní Újezd, Osek nad Bečvou a Veselíčko.Rukopis bakalářské diplo-mové práce. Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, Brno 2012.

10 DOHNAL, Alois: Záhoří v zrcadle generací jednoho století. Lip-ník nad Bečvou 1992, s. 3.


56

S utvářením krajového povědomí a potřebou jasného ztotožnění se s regionem bezprostřed-ně souvisí také vlastní dostatečně srozumitelný a identifikovatelný teritoriální název. Dosavadní praxe užívání různých zpřesňujících přívlastků byla mnohdy kontraproduktivní a vedla spíše ke zmatečnosti. Sami obyvatelé stejně jako někte-ří starší autoři přirozeně používali pro pojmeno-vání území pouze termín Záhoří a pro jeho oby-vatele Záhoran / Záhoranka, případně Záhořan a Záhořanka.

Jako optimální by se proto jevilo zachovat jed-noslovné pojmenování regionu. Jistá kolize však nastává při užívání překladu jména známého slo-venského etnografického regionu Záhorie v jeho českém znění. Východiskem, které by předešlo nežádoucím záměnám obou Záhoří, se může stát případné užití doplňujícího adjektiva moravské. Oproti ostatním přívlastkům vázaným na konkrét-ní místo (lipenské/lipnické, bystřické, hostýnské

apod.) vykazuje neutrální vyznění. Vazbou pouze na vybranou lokalitu nepůsobí v rovině regionu parcelačně, ale má spíše scelující charakter dokla-dující primárně příslušnost Záhoří k teritoriu Mo-ravy. Je to termín, který má navíc historické opod-statnění, neboť byl užíván již Josefem Klvaňou v reprezentativní publikaci o Národopisné výstavě českoslovanské v Praze v roce 1895.1 Obdobný princip ostatně funguje i v případě sousedních regionů. Moravské Kravařsko se tímto způsobem odlišovalo od Kravařska osídleného německým et-nikem (Kuhländchen). Přívlastek moravské se užívá také u Valašska. V běžné komunikaci a v textech, kde je identifikace oblasti jednoznačná, je zpravi-dla zažitý jednoslovný název Valašsko. V případě, že by však hrozila jeho záměna s historickým kní-žectvím Valašsko v Rumunsku, přidává se zpřes-ňující přívlastek moravské. Stejným způsobem lze proto postupovat i v případě Záhoří, respektive moravského Záhoří.

VI. ZÁHOŘÍ ČI MORAVSKÉ ZÁHOŘÍ?

POZNÁMKY:

1 Národopisná výstava českoslovanská 1895 v Praze, c. d., s. 175.


57

Kalendářní obyčeje představují jeden z výraz-ných projevů tradiční kultury, u nichž dnes mů-žeme sledovat kontinuitu provozování napříč ně-kolika generacemi. Popisu některých obyčejových událostí se na sklonku 19. století věnoval na mo-ravském Záhoří P. František Přikryl, letniční krá-lovskou jízdu připomenul Josef Klvaňa a zázna-my slovesných projevů spjatých s touto složkou lidové kultury obsahuje i pozůstalost Františka Bartoše či některé školní a obecní kroniky. V prů-běhu 20. století se na dokumentaci a výzkum zvy-ků a obyčejů zaměřili jak vlastivědní pracovníci (Otto Sova, Antonín Fröhlich-Frel, Alois Dohnal, případně místní kronikáři), tak i školení etnolo-gové (Ludvík Kunz, Miroslav Válka, Věra Thořová ad.) a tento zájem pokračuje i v současnosti (Da-niel Drápala, Markéta Müllerová). Přestože řada obyčejových události v uplynulých desetiletích zanikla (králky, záhorské právo, královská jízda), objevují se i snahy o jejich opětovné připomenu-tí a někdy i plnohodnotnou revitalizaci. Doplňují tak stále živé zvyky a obyčeje (vodění medvěda, dívčí obchůzky se smrtí a borkem, májkování, klapo-tání, stavění a kácení máje aj.), které i na počát-ku třetího tisíciletí obohacují život v záhorských obcích. Jsou i jedním z viditelných prvků, jejichž prostřednictvím se utváří a posiluje vnímání regi-onální identity moravského Záhoří.

Následující texty směřují čtenáře k pomy-slnému putování v prostoru a čase. Jsou zde

shromážděny záznamy z různých časových pe-riod (počínaje poslední třetinou 19. století a současností konče) i lokalit moravského Zá-hoří. Zároveň by měly ukázat pestrost obyčejo-vé tradice vycházející sice z totožného základu v jednotlivých oblastech, okrscích i lokalitách však nejrůznějšími způsoby proměňovanou a uzpůsobovanou.

VII. STŘÍPKY Z VÝROČNÍHO OBYČEJOVÉHO CYKLU MORAVSKÉHO ZÁHOŘÍ

Dívčí obřadní obchůzka s borkem v Libosvárech v roce 2011



58

Záhorské právo (Horní Nětčice)Státní okresní archiv Přerov, MNV Horní Nětčice, Pamětní kni-ha I. 1923–1951, inventární číslo 1.

V poslední dny masopustu odbývalo se jindy a ještě dosud odbývá se časem v ostatky „právo“. V neděli před ostatky sejdou se chlapci domlouvať se o muziku, pak jdou všichni k starostovi prosit o dovolení. Starosta svolá obecní úřad, který zavede za úřední stůl, zatímco se chasa rozestavu-je po jizbě. Starosta vyvolí z nich nejmoudřejší na úřad a napomene je, aby dbali po čas ostatků pořádku v obci, posílali na robotu, kdyby bylo v obci potřeba, aby tres-tali vinníky, a pak opouští s výborem úřední stůl v rohu jizby, za který zasedá nový úřad z chasy vybraný na zna-mení své právomoci v obci. Úřady si vyvolí chasa sama z výborníků starostou jmenovaných a sice: starostu, star-šího a mladšího radního, který byl zároveň pokladníkem, kopaře, lékaře, dva sklepníky, dva navalovače, konšely a dva hlídače. V neděli odpoledne se jde pro právo, který ozdobila už děvčata, obyčejně do obydlí nového starosty. „Právo“ jest kord, nebo dlouhý meč, který má na železe několik dírek proražených a blíže špice přikutou misečku. Děvčata na-vážou na ni lipské šátky a mnoho širokých pentlí červe-ných a svrchu čtyři věnečky. Holou špicí zabodne se právo do trámu nad stolem. Mládenci přijdou pro právo s hud-bou a musejí si je vykoupiti od děvčat. Potom se vyčastují děvčata a navzájem podá každá svému nejmilejšímu vo-ničku za klobouk a šátek do ruky. Na to se jde za zvuku hudby a veselého jásotu do hospody; právo se zabodne do stropu nad úřední stůl a nový úřad za úřední stůl, kte-rý nesmí po tři dny býti opuštěn. Žádný jiný nesmí tam zasednouti, což se též napíše křídou na pravý roh stolu. Při tom veselí nezapomínají na Pána Boha.Pod přísným trestem jest přikázáno chase, aby šli do kostela, kdo nehlídá práva, jenom v úterý se vyprosí

od této povinnosti a chodí s právem po osadě. Kdo byl členem práva, nesmí s děvčaty postáti a zahovárati, ba ani se na ně usmáti; hned jest trestán. Starosta „pocti-vého práva“ rozsuzuje pře a určuje tresty. Starší rad-ní je mu radou po ruce a v nepřítomnosti ho zastává, po případě soudí i druhý radní. Kopař uděluje tělesné tresty zapentlenou ferulí, podobno velké vařeše na dvé rozštípnuté a kolíčkem založené, aby po každé ráně kla-pla. Pokladník měl pokladnu a přijímal tresty peněžité. Lékař oznamoval, kdo nesnese tělesného trestu; byl to obyčejně ten, kdo mohl platiti. Sklepníci opatřovali pivo a donášeli dle potřeby, ale žáden se nesměl opiti, jinak byl z poctivého práva vyloučen. Navalovač přiváděl ob-žalované a trestance, kteří se dobrovolně nedostavili, třeba i násilím. Hlídači slídili, kdo by se nepočestně cho-val, jako: o poctivém právu neb jeho členstvu neslušně mluvil, nepořádek při tanci působil, se ženskýma stra-nou žertoval, na nebezpečném místě kouřil a podobné. Kdo byl postižen, byl ihned obžalován a potrestán. Při tom vymýšleli šprýmaři rozmanité žerty, aby se navzá-jem žalovali, neb nepozorovaně sousedu podstrčili nůž, fajfku neb hřebík do kapsy, mrknouše na někoho, aby mu byl svědkem. Obžalovaný se předvolá, prohlídne a potrestá z krádeže. Jiní zase sami na sebe žalují, aby byli potrestáni. Tak jde žaloba na žalobu, trest na trest a při tom plno smíchu a žertu. Často i žalobník, nemaje dosti důkazů, propadá trestu. Žalobník, než začne, složí do pokladničky 2 kr. Trestá se nejraději penězy, kdo však nepřijme peněžitého trestu, musí si nechati líbiti tělesný trest. Kopař vyplá-ceje, říká napřed při každé ráně: „Za pana pudmistra, za pana radního, za celé poctivé právo.“ Za udělení tres-tu musí každý právu poděkovat. Trest se udílí po drob-nu, nebo po široku. Po drobnu se počítá: jedna, dvě, tři, čtyři, pět, atd.; po široku: deset, dvacet, třicet atd. Kdo



59

se z tělesného trestu vyplácel pěnězi, dovolilo se mu, aby kopař ten trest slavnostně s hudbou vybil na dvéře, nebo kamna, nebo na stoličku. Mnohý však si nechá vypláceti hotovými za zpěvu hudby třeba na šlapu. Přitom kopař vypláceje ferulí, má dosti těžkou úlohu, neb zpívá přitom všeliké písně.Při slavnostním trestání zpívá:„Šel bych k Vám, a nesmím, zarůstla mi cestička ořeším.“Na to zas hraje hudba melodii téže písně sama, načež kopař říká:„Dyž jsem já šil přes jednu lavku,natrefil jsem tam staró babku;pod tó lavko staró babku.“Ptám se já tě mládenečku (hospodáři, a. t. p.), esti ty se do našeho poctivýho práva dáš?Tázaný odpovídá: „Nedám.“ Na to kopař: „Dyž se nedáš, tož já ti dám!“ a flekne ho po zádech, řka: „Za pana fojta!“ a zpívá:„/: Ořeší vyseká,:/ a tebe tu děvečko,nejmilejší srdečko, nechám!“Na to zas hraje hudba melodii písně kopařovy, který dí:„Až ty mládenečku (hospodáři a podobně),půjdeš přes hory, doly, neber sobě píšťaličky ani tróby;nepískaj, netrub, našim pánom sýkorky nerozháňé,neb je jich tuze málo, bylo ich za groš pět nebo šesta včilka už só enem dvě,neb je to na naše poctivý kamarády tuze zle!“Na to vytne provinilému zas jednu na záda slovy: „Za pana pudmistra!“ a pokračuje zase následovně dále:„/: Seděl s ňó po střešňó,:/ položil jí ručičkuna tu její sukničku rozkošnó!“Když hudebníci odehrají verš příslušný, mluví kopař dále:„Až mladenečku pujdeš do mléna,neber sobě piščalenky, ani bubna,

neb tam bubnujó a šturcujó,až pan mynář s paní mynářkó spať nemóžó.“Teď dá provinilci zas jednu po zádech a dí: „Za celé po-ctivé óřad.“ Po drobnu-li kopař udílí trest, počítal zpívaje za přizvu-kování hudby takto:„Jedna, dvě, byly dvěa kdo jich chce počítati,musí dobrý pozor dáti,že jich dvacet je,nech si je čte!“Srdečná zábava skončila vždy za dozoru poctivého práva večer o 10 hod; právo se slavnostně uschovalo a na jeho místo nad právním stolem visí červená pentle.V pondělí ráno jdou všichni právníci do kostela. O 10 hod. před polednem nese se právo s hudbou a jásotem do hospody; zábava pokračuje jako v neděli. Celá dědi-na i okolí jest účastna veselosti až do večera, jen co ode-jdou k jídlu. Právníci se střídají, aby právní stůl nebyl opuštěn.V úterý ostatkové sejdou se ráno všichni právníci čistě odění v hospodě, mladý pudmistr sejme právo, hudba spustí veselý pochod a právo hrne se ven dědinou. Na-před nese starosta právo, za ním pokladník s poklad-nicí, pak kopař se zapentlenou ferulí, sklepníci s pivem a „sladkou“ a ostatní právníci. Dva hlídači zůstali v hos-podě hlídati právního stolu, aby se tam žádný neusadil. Když vstoupili do prvního domu, vše otevřeno, hospodář sedí s ženou svou za stolem očekávaje chasu. Starosta zastaviv se u vchodu, drží právo a táže se: „Prosím Vás, hospodáři, dovolíte-li nám vstoupiti s našim poctivým právem do Vašeho příbytku?“Řekne-li hospodář žertem: „Ne!“ opakuje svou prosbu po případě třikrát, až dostane svolení. Pak opět prosí:



60

„Prosím Vás, hospodáři, dovolíte-li nám naše poctivé právo nad Váš poctivý stůl zavěsiti?“ Po příznivé odpovědi řekne: „Prosím Vás, hospodáři, do-volíte-li nám posaditi se za Váš poctivý stůl?“ Pak s průvodem vejde, zabodne právo na trám na zna-mení, že má v té chvíli se svým úřadem veškerou právomoc nad tímto příbytkem, zasedne s právníky za stůl, a soudí rozmanité žaloby mezi manžely, hospodářem a čeledí; ovšem v žertu, dávaje pokuty peněžité odsouzeným. Pak spustí hudba a domácí se proskočí. – Hospodyně donese velikou mísu koblihů na stůl pod právo pobízejíce slavný úřad k jídlu. Na to dostane se ještě poctivému právu růz-ných darů, jako vajec, slaniny, klobásův a peněz. Po tom starosta vstane, sejme právo, poděkuje jménem prá-va a vyjde se svým průvodem na ves k druhému domu; tak se obejde do večera veškerá dědina za žertu, smíchu a veselí. Někde čekají na právo umluveni šprymaři, aby se jim dostalo slavnostního trestu. Na příklad: Přestrojí se s hospodářem do rozedraných šatů, načerní se, na-nosí do jizby děravých košů a povřísly a slamou, sednou na zem do slamy, a když se donese právo, dratují koše povřísly. Když starosta prosí za volný vstup, nevšímají si ho, hledí si svého. Po dlouhém prošení zasedne prá-vo za stůl, a trestá za žertu šprymovné viníky. Jinde zas opravují kolo v jizbě umounění, kladivy a kleštěmi mlá-tíce na ráf o závod. Z posledního stavení nese se právo do hospody, zabod-ne se na své místo, a po krátkém tanci zasednou děvča-ta za pravní stůl vyšňořená „jak staré Brno“. Právníci posluhují děvám nápojem a starosta položí na stůl talíř s penězy. Na to každé děvče položí na stůl před sebe na právo dva až čtyři zlaté.Právo ostatkové konalo se proto, aby až mládež doroste, užívala moudře a střízlivě obecního práva.

Vodění medvěda (Nahošovice)Moravský zemský archiv Brno, Pozůstalost Františka Bartoše, karton 3, inventární číslo 1041, fol. 60 (záznamy získané pro-střednictvím přerovského gymnaziálního profesora Františka Bílého). Píseň doprovázející obchůzku zvanou vodění medvěda.

Masopust se krátí,můžete nám dátiaspoň kousek slaniny,nebo kousek klobáse,co se třikrát opáše.

Medvěd z masopustní obchůzky (perokresba Barbora Dohnalová)



61

Vodění medvěda (Slavkov pod Hostýnem)Státní okresní archiv Kroměříž, Pamětní kniha. Kronika obce Slavkova pod Hostýnem 1925–1938, s. 109.

V úterý vodila chasa po dědině; oblekla totiž některé-ho povedeného svého soudruha do obráceného kožicha, slamou obvázala, tvář sazemi očernila a takto zřízené-ho na řetěze a při doprovodu ještě jiných maškar (žida, vojáka a j.), harmoniky a ovšem zvl. dětí z celé dědiny, které mívaly v Ostatky prázdno, vodila jej za hlučného veselí po dědině, při čemž ovšem zase se vybíralo, peníze do společné pokladny, koláče, vejce, slanina do koše. Co se vybralo, v hospodě se pak opět propilo.

Na Smrtnou neděli (Horní Nětčice)Moravský zemský archiv Brno, Pozůstalost Františka Bartoše, kar-ton 3, inventární číslo 1039, fol. 56 (záznamy získané prostřed-nictvím přerovského gymnaziálního profesora Františka Bílého).

Došek do bílých šatů upravený na holi nesla děvčata za dědinu. Tam je roztrhala a vhodila na role (a říkali lidé), aby se urodily konopě. Při čemž se takto zpívalo:

Smrtná neděla, kdes klíče poděla?V rukavici na palici, tam sem seděla.

Na Smrtnou neděli (Dřevohostice)Státní okresní archiv Přerov, Archiv města Dřevohostice, Pamětní kniha I., inventární číslo 53, fol. 22–23.

Smrtná neděla, kdes klíče poděla?U sv. Jiří jsem seděla.Sv. Jiří pán, pole odmýkál,aby na něm růstla travěnka zelená, fiala modrá.Smrť jsme odnesli, praporec neseme a ti dřevohostičtí chlapci ořou za lesem.

Vynášení smrti (Blazice)František Olša: Vynášení smrti v Blazicích v roce 1998, 2 s. Ru-kopis v soukromém vlastnictví. Doplněno poznámkou: „Zvyk popsal dle vyprávění účastnic František Olša, kronikář obce.“

Smrť, teď jí říkají Mořena (dříve Morena), se před ne-dělí nastrojí na hůl se slaměným doškem. Vše musí být po roční úschově garderóby opět vypráno, naškrobe-no, vyžehleno. Po obědě, na Smrtnou neděli, se sejdou a od konce vesnice vyjdou na obchůzku podle pečlivě písemně připraveného plánu. V programu je v každém obydleném domě podle v soupise určených nosiček a zpě-vaček a řečnice. Ostatní účastnice stojí spořádaně opodál chodníku a při přecházení k dalšímu domu zpívají. For-mule oslovení je po desítky let neměnná a zní archaicky a důrazně. Když se otevřou domovní dveře, nosičky figu-riny – zpravidla starší dobré zpěvačky – zpívají:

Figurína smrti (perokresbaBarbora Dohnalová)



62

Mořena, Mořena, kam’s klíče dala,dala jsem je dala, svatému Jánu,aby nám otevřel do nebe bránu.Dala jsem je dala svatému Jiří,aby nám otevřel do ráje dveři.Svatý Jiří vstává, zem odmykává,aby tráva rostla, travička zelená,růžička červená, fiala modrá,všelijaké kvítí, na věnce víti.

Pak řečnice promluví k domácím: „Panimámo, pantáto, smrť si pro vás přišla, nechcete-li umříti, musíte zaplatiti.“Když obejdou asi 60 obydlených domů, za vesnicí Mo-řenu odstrojí, slaměný došek spálí (dříve jej pouštěli po vodě) a nesou jen hůl se stuhami – mašlemi (prápo-rec) a při tom zpívají:Smrť jsme zanesli, práporec nesem,blazičtí sedláci ořou za lesema ti sovadští z pece neslezli,blazičtí sedláci pole zaseli.

Obchůzka se smrtí (Býškovice)Záznam obchůzky se smrtí z let 2009 a 2010 pořízený Danie- lem Drápalou.

Smrtonožko, velkonožko, kdes tak dlouho byla, u studánky, u rubánky ruce, nohy myla.Šátečkem, šátečkem jsem je umývala,lístečkem, lístečkem jsem je utírala.Móřeno, Móřeno, kdes ty klíče dala, dala jsem je, dala svatému Jiří, aby nám otevřel do ráje dvéří, svatý Jiří stává, zemi odmykává, aby tráva rostla, travička zelená, růžička červená, fiala modrá.

Obchůzka ze smrťó (Libosváry)Záznam písně obchůzky ze smrťó v podání Marie Mikulíkové pořízený v roce 2008 Danielem Drápalou.

Lidi poďte sem, už tu smrt nesem, jestli nepůjdete, všeci pomřete.Husa divoká letí zvysoka,volá na sedláka, neoř zhluboka.Však já neořu, ani nemožu,

Figurína smrti z dívčí obchůzkyv Býškovicích (perokresbaBarbora Dohnalová)



63

koníčky mi postávajó, a sám nemožu.A vy voziči, sněrujte biči,koně vyvádějte, kočár vytláčejte,pro paní, pro pannu jeďte.Pro paní jeli, lidi hleděli, co to za panenka, krásná hraběnka v kočáře sedí.V kočáře sedí, pěkně si hledí,jak do kapse sáhla, zlatý groš vytáhla, nám ho daruje.Smrtná neděle, kdes klíče děla,dala jsem je, dala svatému Jiří.Svatý Jiří vstal, pole odmykal, aby tráva růstla, tráva zelená, fiala modrá,všelijaké kvítí na věnečky víti, kvítkem prokvétá.

Záznam písně zpívané kolem zapálené figuríny pořízený v le-tech 2010 a 2011 Danielem Drápalou.

Smrt nesem ze vsi, nové jaro do vsi.Buďte páni veselí na zahradách, na poli.S červenými vejci, žlutými mazanci,jaký je to mazanec bez koření bez vajec.

Při příchodu jara (Dřevohostice)Moravský zemský archiv Brno, Pozůstalost Františka Bartoše, kar-ton 3, inventární číslo 1041, fol. 60 (záznamy získané prostřed-nictvím přerovského gymnaziálního profesora Františka Bílého)

Přišlo jaro do vsi,kde jsi zimo, kde jsi?Byla zima mezi namaa včíl už je za horama,hu, hu, hu,jaro už je tu.

Na Květnou neděli (Horní Nětčice)Moravský zemský archiv Brno, Pozůstalost Františka Bartoše, karton 3, inventární číslo 1039, fol. 54 (záznamy získané pro-střednictvím přerovského gymnaziálního profesora Františka Bílého). Píseň zpívaná v rámci obřadní obchůzky děvčat se smrkovým stromkem zdobeným obrázky a pentličkami.

1. Vyšla hvězda na kraj světa, osvítila do půl světa. Nebyla to hvězda jasná, byla to Panenka krásná.

2. Šla Maria, šla údolím, nadešla tam apoštoly. O vy milí apoštoli, proč jste smutni, neveseli?

3. My jsme smutni, neveseli, že jsme Krista neviděli, neviděli, neslyšeli, jak ve čtvrtek při večeři, když chléb lámal a nám rozdával, svou svatou krev jisť nám dával.

4. Píte, jezte, požívejte, šak mě tu noc ztratiť máte. Pili, jedli, požívali této noci ho ztratili. Jak se židi zdověděli, hned Ježíše usmrtili.

5. Neplač, matko, nenaříkej, třetího dne stanem z mrtvéch. Stanem, stanem s Kristem Pánem až na věky věkův Amen.



64

Na Květnou neděli (Osíčko)Kunz, Ludvík: Podhostýnské Záhoří. Příspěvky k národopisné hranici Záhoří. Rukopis rigorózní práce. Ethnografický se-minář Filosofické fakulty Masarykovy university v Brně 1949, s. 189.

Na Květnou neděli ozdobily dívky v Osíčku jedličku růžemi, papírovými řetězy a přečetnými „svatými“ obrázky a s tím-to stromečkem (stromkem, borkem) obcházely po všech domech, kde zpívaly písně nábožensky motivované.

1. Jeden kostelíček, při jednych horách. A v tom kostelíčku tři ołtáře jsou. Na prvním ołtáři Panna Maria. Na druhým ołtáři, tam je svatý Jan. Na třetím ołtáři, tam je Pámbů sám. Před Pannou Marií tři svíce hoří. A před svatým Janem varhany hrají. A před Pánem Bohem růže rozkvítá. A z té růžičky ptáček vylétá. A to něni ptáček, to je syn Boží, který nás vykoupí na svatém kříži.

2. Stáła Panenka Maria jako růžička červená. Přišeł k ní anděł Páně, dal pozdravení té Panně. Panna se ho ulekała, pozdravení děkovała. Neleké se, Panno čistá, máš porodiť Pána Krista. Panna Krista porodiła, žádné bolesti neměła. V pekle hoří velký płameň až na věky věků. Amen.

3. Vyšla hvězda na kré světa, osvítiła do půł světa. To nebyla žádná hvězda, to była Panna Maria.

Po obdarování vždy recitativně zazpívaly: Pámbu Vám zaplať, Syn Boží nahraď, Panenka Maria, s Bohem tu buďte!

V domě, kde je odbyli, pronesla děvčata toto přání:Všecky blechy ze střechy do Vašeho lůžka, aby vám uhry-zly lakomého bříška!

Obchůzka s borkem (Libosváry)Písně doprovázející obchůzku s borkem zaznamenané v letech 2008, 2009, 2010 Danielem Drápalou.

1.Když Panna Maria po světě chodila,v městečku noclehu hledala,přišla ona, přišla k jednomu kováři,můj milý kováři, dej mi přeležení,přeležení nedám, moc tovaryšů mám,ve dně, v noci kují tři železné hřeby,tři železné hřeby, co Kristu na kříži bude zapotřebí.Když Panna Maria ta slova slyšela, všecka polekaná odtud pospíchala.Přišla ona, přišla do jedného chléva, jak práh překročila, syna porodila.Přišlo jest tam přišlo kovářovo dítko,zakolébej ty mně, moje nemluvňátko,jak zakolébat mám, když ručiček nemám,dotkni se jesliček, nabudeš ručiček.Dotklo se jesliček, nabylo ručiček.Ručkama tleskalo, na tátu volalo,



65

ach táto, tatíčku, už se ten narodil,co mé ručky stvořil.Dala mne, dala Panenka Maria,co včera z večera noclehu hledala.Kdyby já byl věděl, že je to Maria,byl bych ji uložil do zlata, do stříbraa sám bych si lehl hlavu do kamení a nohama do trní.

2.Byla cesta ušlapaná, ó Maria Bolestná,od samého Krista Pána, Královno archandělská.Kráčely po ní dvě duše, ó Maria Bolestná,za nimi velká hříšnice, Královno archandělská.

Když k nebeské bráně přišly, ó Maria Bolestná,hned na vrata zabušily, Královno archandělská.Svatý Petře, vem ty klíče, podívej se, kdo to tluče.Tlučou to, Pane, dvě duše, za nimi velká hříšnice.Ty dvě duše mi sem pusťte, hříšné duši ven odtud kažte!

3.Od Nazareta louka zelenápo ní kráčela, po ní kráčela Panna Maria.I potkala ji svatá Alžběta,kam ty tu kráčíš, kam ty tu kráčíš, Panna Maria?A já tu kráčím k jednomu klášteru,abych nezmeškala svatou nešporu.Tu poslal Pán Bůh na svět anděly,aby šli hledat, aby šli hledat Pannu Marii.A nalezli ji v kostele, ona jest tu klečí při Božím tělea drží svého syna milého na svém svatém klíně, na svém svatém klíně položeného.Kdo tuto píseň třikrát zazpívá,tomu Pán Bůh štěstí, tomu Pán Bůh štěstí, stálé zdraví dá.

4.Vyšla světa na kraj světa,osvítila do půl světa,to nebyla žádná hvězda,to byla Panna Maria.Šla Maria, šla údolím,nadešla tam apoštoly,a vy milí apoštoli,co jste smutní, neveselí.My jsme smutní neveselí, že jsme Krista neviděli.Neviděli, neslyšeli, jak ve čtvrtek při večeři,když chléb dával, všem rozdával,

Borek z dívčí obchůzkyv Libosvárech (perokresba Barbora Dohnalová)



66

svou svatou krev pít nám dával:Jezte, pijte, požívejte, této noci mne ztratíte.Jak se židé dozvěděli,hned Ježíše usmrtili.Neplač, matko, nenaříkej,třetího dne vstane z mrtvých. Vstane z mrtvých s Kristem Pánem.

Velikonoční klapotání (Bezuchov)Záznam obchůzky klapotářů (říkanka udávající rytmus klapo-tání) pořízený v roce 2009 Danielem Drápalou.

Klap, klap, klapoty, šel chlap do Lhoty.

Velikonoční klapotání – výběr koledy (Rakov)Záznam obchůzky pořízený v roce 2011 Danielem Drápalou.

Poslali nás naši páni, abyste nám něco dali. Pár vajíček na rendlíček a korunku k tomu.

Velikonoční obchůzka chlapců – výběr koledy (Horní Újezd)Záznam obchůzky pořízený v roce 2013 Danielem Drápalou.

My poledne zvoníme, čímž památku činíme, že Kris-tus Pán pro nás umřel a pro nás na kříži pěl. Pro smrt hořkou podstoupil, by nás hříšné vykoupil, všechny naše nepravosti ráčil za nás převzíti. Protož milí křesťané, modli se Anděl Páně, by nás Pán Bůh vždy zachoval, na přímluvu Marie.

Velikonoční obchůzka chlapců – výběr koledy (Osíčko-Příkazy)Záznam obchůzky z let 2008 a 2014 pořízený Danielem Drápalou.

My poledne zvoníme, tím památku činíme, že Kristus Pán pro nás umřel a na kříži pro nás pněl. Proto milí křesťané, modli se Anděl Páně, by se Kristus smilovával na přímlu-vu Marie. Přehořkou smrt podstoupil, by nás všechny vy-koupil, všechny naše nepravosti ráčil na sebe vzíti. Pán Bůh Vám zaplať, syn Boží nahraď, s Pánenkou Ma-ria sbohem tu buďte.

Klapotka z velikonoční chlapecké obchůzky (perokresba Barbora Dohnalová)

Rapač z velikonoční chlapecké obchůzky (perokresba Barbora Dohnalová)



67

Tatar (perokresba Barbora Dohnalová)

Velikonoční tatarování (Pavlovice u Přerova)Záznam velikonoční koledy v podání Bohumila Masaře poříze-ný v roce 2014 Danielem Drápalou.

Tatar, tatar, na tatarec,abyste nám dali kopu vajec.Jak nedáte kopu vajec,vyženem vám dívku na peca pacholka do komína,zaudí se jak slanina.

Máje (Slavkov pod Hostýnem)Státní okresní archiv Kroměříž, Pamětní kniha. Kronika obce Slavkova pod Hostýnem 1925–1938, s. 113.

V noci na 1. května stavívala mužská mládež před domy, kde dospělá děvčata bydlela „máj“. Máje byly štíhlé vy-soké jedle z kůry oloupané, se zeleným vrškem, který pes-trými pentlemi a červenými šátky okrášlen. Májů bývalo na dědině více a čím vzácnější děvče, tím vyšší měla máj. Hanbou bylo pro tu, kteráž žádného máje neměla, i líto jí toho bylo, neboť viděla, že nikdo o ni nestojí.Poněvadž tím každoročně mnoho pěkných stromů bylo

zničeno, byl tento zvyk vrchností a později i politickými úřa-dy zakázán a chase se povoleno postaviti pro všecka děvča-ta jen jeden máj a to prostřed návsí nebo jiném vhodném místě.Máje chasníci v noci hlídali, aby jim přespolní chasa ně-který neukradla. A stalo-li se to přece někdy, pak z toho měli posměch v obci i v celém okolí a mezi obojí chasou panovalo pak dlouhý čas nepřátelství. Kácení máje bývá slavností a za asistence různých maš-kar: žid, cikán, četník, policajt, myslivec, šlajfíř, tesař, řezník, šašek atd. a ovšem i hudby. Vršek máje s hudbou odnáší se nyní v průvodu na výletiště nebo do hostince, kdež pak bývá taneční zábava.

Kácení máje (Rouské)Státní okresní archiv Přerov, Archiv obce Rouské, Pamětní kni-ha obce rousecké, inventární číslo 53, s. 28–29.

Některou neděli květnovou bylo kácení máje – slavnost celé vesnice. V čele s hudbou „po požehnání“ vyšel prů-vod devčat a chlapců k máji. Před hudbou kráčely (jely) maškary: nezbytný myslivec s puškou na rameně, dřevaři s dřevěnou sekerou a pilou, kteří prováděli veselé kousky



68

pod májem za výbuchu smíchu diváků. Přišel žid máj ku-povat, s nímž myslivec vyjednával cenu máje. Na auto (neb trakaři) přijel pravý kupec a kazatel, který na připraveném vyvýšeném místě přednesl hodně veselé „májové kázání“. Po kázání hudba hrála k tanci a mládež tančila kolem máje. Pak se kácel. Máj pilou opatrně podřezan z protější strany, na níž měl spadnouti. Když už byl podřezán, myslivec proti vršku střelil. V místě, kam měl vršek dopadnout, už čekali místní chlapci, kteří rychle skočili, aby první ulovili vršek. Ten, kdo ho ulomil, byl hrdinou. Ale i sousední chlapci čekali, aby vršek ulomili, k hanbě místních chlapců. S ulomeným vrškem mládež s hudbou šla do školy, kde měly děvčata přichystaný jiný vršek, svěží, pěkný, ověšený pentlemi a hojně cukrovím. Tento vršek za výskotu v čele průvodu byl nešen do hospody a tam zavěšen pod strop. Pak na-stala taneční zábava. Kolem půlnoci byl okrášlený vršek děvčaty vydražován a bylo by hanbou místních chlapců, kdyby ho vydražili chlapci z některé sousední vesnice. Hospodáři zase dražbou kupovali dřevo z máje. Nejed-nou náhodou koupil dřevo právě onen hospodář, jemuž chlapci z lesa máj ukradli.

Král a královna o sv. Duchu (Horní Nětčice)Moravský zemský archiv Brno, Pozůstalost Františka Bartoše, karton 3, inventární číslo 1039, fol. 54 (záznamy získané pro-střednictvím přerovského gymnaziálního profesora Františka Bílého).

Král a královna o sv. Duše (obě děvčata). Byla spravena po bílu, hlavy měly zapentleny a přes sebe měly pentle (přes rameno pod paží). Královna měla více hlavu za-pentlenou než král. Chodila od domu k domu, v každém domě zpívali i tancovali.

Máj (perokresba Barbora Dohnalová)



69

1. Koulelo se, koulelo, červené jablíčko, nemohlo se dokolať k mé milé na lůžko.2. O, vy milá matko, máte ceru hladkó, od rána až do večera jak červený jabko.3. Když se děvče hladí, tu só chlapci rádi, eště ani nerůstlo, už se chlapci vadí.

Vyhořela fára, blízko pivovára,ó, déte nám déte na našeho krála,a lesi nedáte, tak se spodíváte,všecky hrnce vám potříščem, co v polici mátea i tu névěčí mísu, co na ní jídáte.

Chození s královnou (moravské Záhoří, okolí Soběchleb)Kronika farnosti Soběchleby, rukopis, s. 53–54.

V neděli svatodušní chodí děvčata po dědině s královnou. Dvě děvčata se upraví za královnu a krále; král má pou-ze víc pentlí na sobě a tím se rozezná od královny; ostat-ní děvčata doprovázejí je v obyčejných šatech po dědině. Když přijdou do jizby, předstoupí král s královnou, za-tímco ostatní stojí u dveří zpívajíce tančícímu králi. Nato zpívají všichni dohromady:„Královno milá,tvůj král tě volá,abys k němu vyšla,nebyla tak pyšnájako já sama.“

„Kólalo se, kólalo, červené jablíčko,komu ty se dostaneš, má milá Pepičko!Kólalo, se kólalo, ešče červeňéší,nemohlo se dokólať k mojí némilejší.“

„A vy paní matko, hezkó cerku máte,lesi mi ju dáte.A vy, pane fojte, hezkó dcerku máte,enem vy nám povězte, kde ju míváváte.Ona není doma, tři věnečky vila,jeden tobě, druhý sobě, třetí pověsila.Pověsila tě ho v zahrádce na švestce,aby chlapci chodívali k té fojtové cerce.“

„Rosa, rosa, na mý čelo rosa!Ja, což by to ta rosička byla,dyby ona moje líčka nezmočila!“„A ty, paní matko, chovej ceru hladko,od neděle do neděle, jak červené jabko!“

„Dyž se děvče hladí, to só chlapci rádi,ešče ono nevyrostlo, už se o ně vadí.“

„Vyhořela fara blízko pivovára,o déte nám déte na našeho krála.Dali ste nám maličko,přidéte nám vajíčko.Přidéte nám ešče,máte hezké děvče;a lesi nedáte, šak se podíváte,všecky hrnce vám potříščem,co v polici máte,aji ty névěčí, co na nich jídáte!“

Máj (perokresba Barbora Dohnalová)



70

Králky (Osíčko)Kunz, Ludvík: Podhostýnské Záhoří. Příspěvky k národopisné hranici Záhoří. Rukopis rigorózní práce. Ethnografický se-minář Filosofické fakulty Masarykovy university v Brně 1949, s. 194–195.

O letničním pondělí odpoledne obcházely dědinou starší školačky jako králky. Čtyři dívky nesly na lískových hůl-kách velký lipský šátek s třásněmi jako baldachýnem. Pod ním šla královna jako mluvčí průvodu a jedna z dí-vek nesla koš na vejce. Přijdouce do domu, započaly zpěv vždy touto písní: „Královno milá, tvůj král tě vołá, abys k němu přišla,nebyla tak pyšnásama jediná!“

Po zpěvu koledovala královna takto:„Ideme k vám s pozdravenímod Ježíška s pořízením,s láskou-li vstříc nám vyjdete,srdce, ruce nezavřete, máte v ráji přislíbenýpřekrásný stánek zelený,kde byste věčně bydleli,za dobré odplatu čekali.K čemu my Vám vinšujeme,za všecko Vám děkujeme.Pámbu zaplať, zdraví buďte,s Pánem Bohem zostávejte!“

Králky (Osíčko, místní část Příkazy)Kunz, Ludvík: Podhostýnské Záhoří. Příspěvky k národopisné hranici Záhoří. Rukopis rigorózní práce. Ethnografický seminář Filosofické fakulty Masarykovy university v Brně 1949, s. 195–196. Zlomky králenských písní zpívaných J. Macháňovou.

„Naša králka mazaná, neráda by dělala,dejte jí, dejte, ať se nehněvá.Dali jste jí maličko, přidéte jí vajíčko.Přidéte jí ešče, ať je švarný děvče.“

„A vy šnolíři, biče šnorujte, koně vyvádějte,vozy vytláčejte, pro milou jeďte.“

„Strunka, strunka, strunka, zelená se chvojka, Panímámo a pantáto, kde je vaše cerka?“

„Včilka tady była, tři věnečky viła,jeden tobě, druhý sobě, třetí pověsiła.Pověsila si ho v zahrádce na trnce,aby chłapci chodívali k té naší Mařence.“

„A ty paní matko, chovej dceru hladko,od neděle do neděle, jak červený jabko!“

Průvod s králem (moravské Záhoří, okolí Soběchleb)Kronika farnosti Soběchleby, rukopis, s. 55.

V pondělí o Sv. Duchu chodívají chlapci s králem. Po ranní vyvedou chlapci koně na pastvisko; hotař zavěsí věnec z vr-bového proutí na žerď a 500 kroků od ní zatáhne svázaný-mi ohlávkami chlapce na koních. Pak počítá. Jak se řekne „tři“, padnou ohlávky, chlapci jedou o závod, kdo uchytne věnec, jest králem. Odpoledne opentlí koně, vyzdobí pent-lemi také svého krále i kvítím a posadí ho na koně; dva



71

pobočníci vedou koně za opentlené opraty; též na koních. Když přijedou do dědiny, jezdí od domu k domu za veselí a žertu. Přijedou ke dveřím, chlapci na koních obstoupí svého krále a jeden z nich vyjede z řady jako hlasatel a říká: „Král Šalamoun jede,drahý koření veze;má muchu v uchua švrčka v břuchu.“

Nato zajede do řady, postaví se mezi druhé, a jiný zas vyjede z řady říkaje:„Dám já svýmu koníčkovi ovsaa on se mnou hopsa;dám já svýmu koníčkovi obrokua on se mnou do skoku;hopsa, koníčku, hopsa.“Střihne koně ostruhou, kůň vyskočí, zařehtá a utíká též do řady, odkud vyjede třetí mládenec, potom čtvrtý a tak dále dosvědčujíce svými žerty, vtipy, příslovími a podob-ně, že veselé má král dvořanstvo.

Dožatá čili obžinky (Slavkov pod Hostýnem)Státní okresní archiv Kroměříž, Pamětní kniha. Kronika obce Slavkova pod Hostýnem 1925–1938, s. 115.

Po žních slavívali předkové naši dožatou čili obžinky, což považováno bylo téměř za povinnost každého většího hos-podáře. Slaven býval v neděli večer. Žnečky upletly z nej-pěknějších klasů všeho druhu obilí věnec, vyzdobily jej pentlemi a polním kvítím a donesše jej za veselého zpěvu do statku, odevzdaly jej za vhodné říkání hospodáři, kte-rý jej pak vyvěsil v jizbě nade dveře. Pak všichni (dělníci a dělnice) zasedli za stoly k hostině, při níž všeho jídla i pití bylo dosti. Obyčejně přišel i někdo s harmonikou a pak se hrálo, zpívalo a tančilo dlouho do noci. Také

Svatodušní král – vítězný mládenec klání o věnec (perokresba Barbora Dohnalová)



72

vrchnost dávala někdy robotníkům dožatou. Když se totiž poslední panský kus žal, přivedl dráb na pole muzikan-ty a na voze bečku piva. Muzikanti stojíce za ženci hráli a ženci odhodivše kosáky a odloživše stranou pokládky nažatého obilí, dali se do tance. Odtančivše kus, napili se piva a šli zase žat. Později místo na pole poslal pan po-jezdný muzikanty do hospody a tu měla chasa dožatou.

Dožatá (Rouské)Státní okresní archiv Přerov, Archiv obce Rouské, Pamětní kni-ha obce rousecké, inventární číslo 53, s. 29–31.

Po největších pracích žňových – slavila se dožatá, nebo dožínková, která už skoro úplně vymizela. Bylo to sho-nu a spěchu u ženců a žneček při shrabování posledních pokládek. Kde kdo pospíchal, aby předběhl své sousedy, aby zbytek posečeného obilí nedonesl do snopu. Všichni se mu smáli, přezdívajíce mu žebráků.Následující neděli slavila se dožatá. Ženci nesli za zpěvu písní, jáskotu a výskání veliký věnec uvitý ze všech druhů obilí a polního kvítí: chrp a máku. Jedna z děvčat před-stoupila před hospodáře a promluvila jménem ostatních: „Hospodáři! My nesem vám dar, který Bůh všemohoucí dal z úrody zemské, z rosy nebeské, z tichého deštíčka, z teplého větříčka, aby vám Bůh všemohoucí tento rok požehnal. Když jsem ten věneček chtěla mít, musel jsem do města Krakova jít. V městě Krakově jsou růže tako-vé: modré, bílé a červené. Když jsem se s tímto věnečkem vypravovala, kmotřička mně přísně přikazovala, abych ten věneček žádnému nedala, dokud nebudu mít několik stříbrných zlatých. Panímámo zlatá, otvírejte vrata! Neseme vám věnec ze samého zlata.Dobrý večer, hospodáři, přejeme vám, tento zelený vě-neček přinášíme vám. Vy ho od nás příjměte a za nás se nestyďte! Dá vám Pán Bůh požehnání na každém místě!

Nejvřelejší přání přinášíme dělníci nadělaní, bychom vás tím potěšili, byste hodně natržili za to krásné obilí. Pra-covali jsme vždy pilně, proto laskavě prosím byste nás ně-čím obdařili, na čaj, kávu neskrblili. Ať plesá naše srdíč-ko, a proto volám, ať žije náš pán! Když jsem s věnečkem k vám šla, potkali mě dva mládenci. Oni ten věneček po mě žádali a já jsem jim říkala, že ten věneček žádnému nedám, ani neprodám, že jej pro mnohem vzácnejší pány mám.“Také tento proslov býval zvykem:„Hejsa, chaso, Havránku, odejděte na stránku, níže, výše, abych se mohla dostat s tím věnečkem hospodáři blíže. Ach, co jsem se smutná nachodila, než jsem věne-ček uvila. Přišla jsem na tři křížové cesty, tam tři mlá-denci svařili. Já jsem jim pravila: »Rač Pán Bůh žehna-ti!« – Oni se počali na mě hněvati. Ten jeden se na mě osopil, druhý se na mě zamračil a třetí mě malou svači-nou obdařil. Dal mě jednu kytku ptačí a nožku račí. Já jsem se tolik najedla, že jsem se z toho roznemohla. Piva

Dožínkový věnec (perokresba Barbora Dohnalová)



73

nechci, ani páleného, ale něco smaženého. Kolik v tom věnečku klásečků, tolik nám dejte klobásečků, kolik zr-neček, tolik měřiček. Kolik měřiček, tolik slepiček. Kolik zrneček, tolik ať mám vajíček. Podívejte se, hospodáři, jak já sobě poskočím!“Pak se chasa počastovala za zpěvu písní a žertů a dožín-ková skončila tancem na mlatu ve stodole při harmonice neb při všeobecné zábavě v hostinci.

Stínání berana (Slavkov pod Hostýnem)Státní okresní archiv Kroměříž, Pamětní kniha. Kronika obce Slavkova pod Hostýnem 1925–1938, s. 116.

V nedělu hodovou chasa stínala berana, kteréhož už před hody někde koupili. Okrášlivše jej pentlemi, svázali a po-ložili ho na lavku nebo do korýtka, v jakém řezníci bera-ny obyčejně zabíjejí, a to na cestu před hospodou, kdež zatím sešlo se ostatní obyvatelstvo, ano i matky s dětmi, aby se na tuto ubohou oběť slavnosti podívali. Hudba hrála a chasa okolo nebohého beránka tancovala. Pak vystoupil nejodvážnější z chase a nabroušeným kosířem a jedním rázem uťal beranu hlavu. Pak stáhli kůži, hos-podská uvařila guláš a chasa měla společnou hostinu a po ní taneč. zábavu. Ve Slavkově tento zvyk konal se naposledy ještě asi r. 1850, kdy byl úředně zakázán.

Svatý Mikuláš a svatá Lucie (Slavkov pod Hostýnem)Státní okresní archiv Kroměříž, Pamětní kniha. Kronika obce Slavkova pod Hostýnem 1925–1938, s. 104–105.

V předvečer dne sv. Mikuláše (6. pros.) chodil Mikuláš v průvodu anděla a čerta, anděl naděluje dětem dárky, které se v síni podají, kdežto čert zase řetězem vyhrožuje

neposlušným a rozpustilým dětem, že je s sebou vezme do pekla. Za stara, než ještě Mikuláš začal po dědině chodit, práskala chasa bičem, čímž se dávalo na vědomí, že sv. Mik. už jede z nebe, později žertovně „z Fryštáku z jarmaku“.V předvečer dne sv. Lucie (13. pros.) chodila po domech „Luca“. Byla to obyčejně některá čtveračivá děvčice, při-strojená za hrbatou malou ženskou, úplně v bílou pla-chtu zahalená se škraboškou (larvou) ve tváři a majíc v jedné ruce čagan (hůl), jímž se opírá, v druhé vařechu, bodá tenším koncem jejím koho kde dostihne, proto a pro šeredný její zjev všichni s křikem před ní prchají a schovávají se.

Vánoční píseň (Horní Nětčice)Moravský zemský archiv Brno, Pozůstalost Františka Bartoše, karton 3, inventární číslo 1039, fol. 55–56 (záznamy získané prostřednictvím přerovského gymnaziálního profesora Fran-tiška Bílého).

1. Vánoce, vánoce, skoro-li budete, ubozí siroci, kde se podějete. Kde bysme se děli, zas na staré budem, dobře sme dělali, eště lepší budem.2. V Něčicích služba zlá, chasa vysměvavá, ledajaká žaba roztodivně nadá, ledajaká žaba, ledajaká dáma roztodivně nadá, co jakživ neměla galána.3. Jakživ galána, ani pohůnečka, ona mi odvedla mojého synečka. Odvádě, odvádě, enem ty si pozor dé, enem ty se mně, dámo, nevysmívé.


74

BAĎURA, Jan: Lipenský okres. Brno 1919.BARTOŠ, František: Dialektologie moravská. První

díl. Nářečí slovenské, dolské, valašské a lašské. Brno 1886.

BARTOŠ, František: Naše děti. Brno 1888.BARTOŠ, František: Dialektologie moravská. Druhý

díl. Nářečí hanácké a české. Brno 1895. BARTOŠ, František: Deset rozprav lidopisných. Olo-

mouc 1906.BARTOVSKÝ, Vojtěch: Hranický okres. Brno 1909.BAYER, František – BŘEZINA, Arnošt: Hejtmanství

přerovské. Historicko-místopisný nástin. Přerov 1908.BAYER, Josef: Karte des Maehr. Schles. Gouverne-

ments: Nach den neuesten astronomischen Beobach-tungen und geometrischen Vermessungen verzeichnet, und ehrfurchtsvollgewidmet Seiner Excellenz Dem Hoch und Wohlgebohrnen Herrn Herrn Prokop des heil. röm. Reichs Grafen von Lazansky, Freyherrn von Bukowe, Herrnauf Chisch, Manetin, Lubenz, Struhařz, Rabenstein und Libkowitz, Seiner k. k. Ma-jestaet wirklichengeheimen Rath und Kammerern, des königl. ungar. St. Stephansordens Grosskreutz-Hofkanzlernund Protectorn des brünner Männerver-eineszur Unterstützung der Armen. [Wien] 1818.

BAYER, Josef: Verbesserte und vermehrte Ausgabe der Karte des Maehr. Schles. Gouvernements: Nach den Neuesten: Astronomischen Beobachtungen und geo-metrischen Vermessungen verzeichnet, und mit den zeitherigen Veraenderungen verbessert und verme-hrt.[Wien], 1839 nebo 1840.

BEČÁK, Jan Rudolf: Lidové umění na Hané. Velký Týnec u Olomouce 1941.

BROUČEK, Stanislav – JEŘÁBEK, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Mo-ravy a Slezska. 1.–3. Svazek. Praha 2007.

BRYOL, Radek: Výroba ohýbaného nábytku v podhůří Hostýnských vrchů a některá specifika práce domá-cích dělníků. Etnologické rozpravy 20, 2013, č. 1–2, s. 86–104.

BYSTŘICKÝ, Karel Havlíček: Záhorské pěsničky. Zá-horská kronika 12, 1929–1930, s. 21–23, 48–50, 81–82, 115–116; 13, 1930–1931, s. 22–23, 56–57, 108–109.

COUFALOVÁ, M.: Hanačka z Dřevohostic. Záhor-ská kronika 10, 1928, č. 4, s. 100–101.

ČOČKOVÁ, Oldřiška – MRVOVÁ, Marie: Záhorské tance. Přerov 2004.

DOHNAL, Alois: Záhoří v zrcadle generací jednoho století. Lipník nad Bečvou 1992.

DOHNAL, Alois: Co je Záhoří? In: Lidová kultu-ra na Hané. Sborník příspěvků z II. odborné konference 24.–26. 11. 1992. Olomouc 1993, s. 11–21.

DOHNAL, Alois: Lidový oděv v záhorské písni. In: Li-dový oděv a tanec na Hané. Sborník z konfe-rence o lidové kultuře. Přerov 1998, s. 175–187.

DOHNAL, Alois: Záhorské písně a záhorské tan-ce. In: Lidový oděv a tanec na Hané. Sborník z konference o lidové kultuře. Přerov 1998, s. 189–197.

LITERATURA A TIŠTĚNÉ PRAMENY



75

DOHNAL, Alois: Dosud živé obřady a zvyky na Záho-ří. In: Lidové obyčeje na Hané a jejich slovní, hudební a taneční projevy. VII. Konference o lidové kultuře na Hané 24. a 26. listopadu 1998. Vyškov 1999, s. 188–197.

DOHNAL, Alois: 700 let od první písemné zprávy o existenci obce Hlinska. Hlinsko u Lipníka nad Bečvou 2004.

DOSTÁL, František – JEŘÁBKOVÁ, Alena: Mo-ravský lid v díle Františka Kalivody (1824–1859). Uherské Hradiště 1965.

DRÁPALA, Daniel: Kulturní konstanty a inovace v ži-votě obcí moravského Záhoří v éře socializace venko-va. Národopisná revue 2, 2011, s. 83–92.

Ergänzungs-Tabelle zu der Land- und Wasser- Strassen-karte von Mähren und Schlesien. s. l., s. d.

FIŠER, Zdeněk (ed.): Daniel Sloboda – Dokumenty. I. Deníky. Kojetín 2001.

FIŠER, Zdeněk (ed.): Daniel Sloboda – Dokumenty II. Korespondence s přáteli 1. Kroměříž 2001.

FIŠER, Zdeněk (ed.): Daniel Sloboda. Dokumenty VII. O Rusavě a Valaších pod Hostýnem. Rusava 2002.

FOJTÍK, Karel: K etnografickému obrazu Moravy na rozhraní 17. a 18. století. Národopisné aktu-ality 27, 1990, č. 3–4, s. 145–158.

FRÖHLICH, Antonín: Co ví Praha o moravském Zá-hoří. Záhorská kronika 12, 1929, č. 2, s. 33–35.

FRÖHLICH, Antonín: Starodávný kroj na Záhoří dle Josefa Klvaně. Záhorská kronika 12, 1929, č. 2, s. 44–48.

FRÖHLICH, Antonín: K padesátinám Záhorské kro-niky. Záhorská kronika 22, 1940, č. 3, s. 62–64.

GALLAŠ, Josef Heřman Agapit: Romantické povíd-ky. Praha 1941.

Geografický místopisný slovník. Praha 1993.[HANKE z Hankenštejna, Jan Nepomuk Alois]:

Bibliothek der Märschen Staatskunde. Erste Band. Wien 1786.

HEŘMANOVÁ, Eva – CHROMÝ, Pavel: Kulturní regiony a geografie kultury. Praha 2009.

HOSÁK, Ladislav: Místní a pomístní jména na Mora-vě a ve Slezsku jako historický pramen. Brno 1968.

CHOTEK, Karel: Program soupisu národopisného. Praha 1914.

J.K. [KLVAŇA, Josef]: Typy a staré kroje z mor. Záho-ří. Světozor 29, 1895, s. 24.

J.K. [KLVAŇA, Josef]: Kroje ze Záhoří moravského od Dřevohostic. Světozor 30, 1896, s. 238–239.

J***de [JURENDE, Karl Joseph]: Grundrisse zur Ethnograpie Mährens. Moravia 1815, s. 57–59, 81–82.

JAKEŠ, Josef: Záhoří. Vlastivědný sborník pro mládež olomoucké župy 2, 1923–1924, č. 6, s. 84–86, 101–103.

JAKEŠ, Josef: Dvořácká privilegia. Záhorská kronika 11, 1928–1929, č. 2, s. 46–48.

JANÁČEK, Leoš – VÁŠA, Pavel: Moravské písně mi-lostné. Praha 1930.

JEŘÁBEK, Richard: Národopisné oblasti. In: Ročen-ka Lidé a země ´91. Praha 1990, s. 92–102.

JEŘÁBEK, Richard: Počátky národopisu na Moravě. Antologie prací z let 1786–1884. Strážnice 1997.

JEŘÁBEK, Richard: Etnické a etnografické skupiny a oblasti. In: Jančář, Josef s kolektivem: Lidová kultura na Moravě. Strážnice – Brno 2000, s. 9–29.

JEŘÁBEK, Richard: Morava a Slezsko – etnický a et-nografický obraz. In: Woitsch, Jiří – Bahenský, František (eds.): Etnografický atlas Čech,



76

Moravy a Slezska IV. Etnografický a etnický obraz Čech, Moravy a Slezska (1500–1900). Národopisné oblasti, kulturní areály, etnické a etnografické skupiny. Praha 2004, s. 38–67.

KAFKA, Josef (red.): Národopisná výstava českoslo-vanská v Praze 1895. Hlavní katalog a průvodce. Praha 1895.

KLAPIL, Pavel: V Lipniku včil jarmak bude. Lidové pís-ně Lipenského Záhoří. Olomouc 1988.

KLAPIL, Pavel: Záhorský zpěvník. 273 lidové písně z regionu. Přerov 1999.

KLVAŇA, Josef: O Hané, jak bývala. Časopis Morav-ského musea zemského 7, 1907, č. 2, s. 139–156.

KLVAŇA, Josef: Vzpomínky na bývalé Záhoří. Zá-horská kronika 7, 1911, č. 1, s. 2–5; č. 3–4, s. 33–39.

KLVAŇA, Josef: Z mých zápisků krojových. Časopis Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci 30, 1913, č. 3, s. 81–84, 121–125.

KLVAŇA, Josef – ZÍBRT, Čeněk: Kroje ze Záhoří mo-ravského. Český lid 7, 1898, s. 160–164.

KOKOJANOVÁ-HAŠKOVÁ, Michaela: Záhorská kronika. Geneze a rejstříky vlastivědného časopisu. Přerov 2004.

Kolektiv autorů: Lipník nad Bečvou. Město a okres. Lipník nad Bečvou 1933.

KREJČÍ, Jan: Vývoj průchodní funkce Moravské brány. Brno 1971.

KŠÍR, Josef: Lidové stavebnictví na Hané. Českoslo-venská ethnografie 4, 1956, s. 325–366.

KŠÍR, Josef: Lidové stavitelství na území horní Hané. Šumperk 1968.

KUNZ, Ludvík: Příspěvky k výzkumu lidové písně na hostýnském Záhoří. Časopis Moravského mu-sea 37, 1952, s. 361–396.

KUNZ, Ludvík: Lidový kroj na hostýnském Záhoří. Ča-sopis Moravského musea. Acta Musei Mora-viae 46, 1956, s. 137–194.

KUNZ, Ludvík: Soupis časopiseckých prací z Valašska a Záhoří 1884–1964. Brno 1965.

KUNZ, Ludvík: Obilné jámy. Rožnov pod Radhoš-těm 2004.

KUNZ, Ludvík: Rolnický chov ovcí a koz. Rožnov pod Radhoštěm 2005.

KUNZ, Ludvík: Osedlý rolník. Rožnov pod Radhoš-těm 2006.

KUNZ, Ludvík: Společenství vesnice. Rožnov pod Radhoštěm 2007.

KUNZ, Ludvík – JELÍNKOVÁ, Zdeňka: Lidové tance na hostýnském Záhoří. Olomouc 1958.

KVASNIČKA, Pavel: Holešovský okres. Brno 1929.LAUDOVÁ, Hannah: Sušilovy záznamy názvů etno-

grafických skupin. Věstník Národopisné společ-nosti československé při ČSAV a Slovenskej národopisnej spoločnosti pri SAV 1967, číslo 1–2, s. 49–54.

LISICKÁ, Helena: Záhorský soubor písní a tanců Vese-líčko a lidové tradice. Studie Muzea Kroměřížska 92–93, 1993, s. 116–119.

LUDVÍKOVÁ, Miroslava: Moravské a slezské kroje. Kvaše z roku 1814. Brno 2000.

LUDVÍKOVÁ, Miroslava: Lidový kroj na Hané. Pře-rov 2002.

Národopisná výstava českoslovanská v Praze 1895. Praha [1897].

PAVLICOVÁ, Martina – UHLÍKOVÁ, Lucie (red.): Od folkloru k folklorismu. Slovník folklorního hnutí na Moravě a ve Slezsku. Strážnice 1997.

PECK, Eduard: Lid na Vyzovsku. Časopis Vlaste-neckého muzejního spolku olomouckého. 12,



77

1895, s. 10–16, 56–63, 106–114, 136–145; 13, 1896, s. 26–34, 73–77, 105–113; 14, 1897, s. 85–89, 149–156; 15, 1898, s. 48–61, 101–121.

PROFOUS, Antonín – SVOBODA, Jan: Místní jmé-na v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Díl IV. S–Ž. Praha 1957.

PŘIKRYL, František: Záhoří po stránce archaelogické a ethnografické. Záhorská kronika 1, 1891, sešit 1, s. 1–32; sešit 2, s. 33–80.

PŘIKRYL, František: Záhoráci na slavnosti a výsta-vě národopisné v Dřevohosticích dne 23. července 1893. Olomouc 1893.

PŘIKRYL, František: Jak jsem sbíral pohádky a oby-čeje na Záhoří od r. 1888. Záhorská kronika 10, 1927, č. 2, s. 33–35.

PŘIKRYL, František: Zvyky a obyčeje na Záhoří. (Srov-nání s jinými národy slovanskými). Záhorská kroni-ka 10, 1928, č. 3, s. 76–81.

PŘIKRYL, František: Jak jsem začal vydávat Záhor-skou kroniku. Záhorská kronika 21, 1939, č. 3, s. 69–70.

(R – red.): Kroje ze Záhoří. Záhorská kronika 8, 1925, č. 1, s. 3.

(R – red.): Kožich ocáskový ze Záhoří. Záhorská kro-nika 8, 1925–1926, s. 75–76.

ROUBÍK, František: Příručka vlastivědné práce. Pra-ha 1941.

SEHNAL, Antonín: Ukázky lidové písně na Záho-ří. Záhorská kronika 7, 1911, s. 7–9, 25–27, 46–49.

SEHNAL, Antonín: Vzpomínky. Přerov 1923.SCHENK, Zdeněk – LAPÁČEK, Jiří: Hradčany. Ději-

ny a přítomnost obce. Hradčany 2013.

[SCHWOY, František Josef]: Topographische Schil-derung des Markgrafthum Mähren. Prag 1786.

SOVA, Otto: Lidové písně ze Záhoří. Záhorská kro-nika 9, 1926–1927, s. 86.

SOVA, Otto: Lidové písně ze Záhoří. Záhorská kro-nika 17, 1934–1935, s. 31–32, 60–62.

Strážnice 1946–1965. Národopisné studie. Brno 1966.

T.: Krajinské muzeum v Bystřici pod Hostýnem. Naše Valašsko 2, 1931, s. 191–193.

TRAMPLER, Richard: Heimatkunde der Markgrafts-chaft Mähren. Wien 1877.

TRÁVNÍČEK, František: Moravská nářečí. Praha 1926.

TRNKA, František: Společnjk wěrný. Kniha pro gasný rozum, dobré srdce a čistou mysl. Brno 1831.

Upomínka na výstavu v Holešově 1893. Holešov [1893].

VÁLEK, Josef: Hranice moravského Valašska. Naše Valašsko 1, 1929–1930, s. 4–9.

VÁLKA, Miroslav: Keramická manufaktura v Bystřici pod Hostýnem. Studie Muzea Kroměřížska 83, 1985, s. 97–110.

VÁLKA, Miroslav: K výrobě ohýbaného nábytku. Ra-šplovna v Komárně. Zálhotský sborník 2000, s. 8–10.

Vítejte u nás v Dřevohosticích. Sborník ke 100. výročí Národopisné výstavy Záhoří v Dřevohosticích 23. 7. 1893. Dřevohostice 1993.

WOLNY, Gregor: Die Markgraftschaft Mähren, to-pographisch, statistisch und historisch geschildert. I. Band. Prerauer Kreis. Brünn 1835.

ZBOŘILOVÁ, Oldřiška: Krajinské museum v Bystři-ci pod Hostýnem. Záhorská kronika 24, 1946–1947, s. 62–64.


78

Etnologický ústav AV ČR, v.v.i., Praha, pracoviště BrnoDokumentační sbírky a fondy, signatury A 0091

(Žákovice), A 0093 (Radkovy), A 0094 (Opa-tovice), A 0095 (Malhotice), A 0096 (Hlin-sko u Lipníka nad Bečvou, Hradčany), A 0816 (Osíčko, Loukov).

Státní okresní archiv KroměřížKronika obce Brusnýho 1923–1956. Obecní kronika Loukov 1939–1942.Obecní kronika obce Příkaz 1920–1969.Obecní kronika Vítonic.Pamětní kniha obce Blazice 1927–1959.Pamětní kniha. Kronika obce Slavkova pod Hos-

týnem 1925–1938. Základní škola Blazice, Školní kronika 1876–

1934, inventární číslo I. Základní škola Blazice, Školní kronika 1935–

1975, inventární číslo II. Základní škola Komárno, Školní kronika

1936–1972. Základní škola Mrlínek, Školní kronika 1886–

1922, inventární číslo I. Základní škola Vítonice, Školní kronika 1879–

1897, inventární číslo 1. Základní škola Vítonice, Školní kronika 1940–

1959, inventární číslo 1a.

Státní okresní archiv PřerovArchiv města Dřevohostice, Pamětní kniha I., in-

ventární číslo 53.Archiv obce Dolní Nětčice, Pamětní kniha I.

1923–1952, inventární číslo 1. Archiv obce Hradčany, Pamětní kniha obce Hrad-

čan, inventární číslo 1.Archiv obce Paršovice, Potvrzení purkmistra a rady

města Lipníka, vydané M. Kostrouchovi z Paršo-vic, že utrpěl velké škody na majetku během ne-přátelského vpádu, inventární číslo 9, karton 1.

Archiv obce Rakov, Pamětní kniha obce Rakova u Hranic. 1928–1942, inventární číslo 2.

Archiv obce Rouské, Pamětní kniha obce rousec-ké, inventární číslo 53.

Archiv obce Všechovice, Pamětní kniha obce Vše-chovice. 1923–1960, inventární číslo 1.

MNV Horní Nětčice, Pamětní kniha I. 1923–1951, inventární číslo 1.

MNV Radkovy, Pamětní kniha obce Radkovy I. díl. 1920–1938, inventární číslo 1.

Základní škola Bezuchov, Školní kronika 1874–1923, inventární číslo 1.

Základní škola Býškovice, Školní kronika 1926–1971, inventární číslo 1.

Základní škola Dolní Nětčice, Kronika školní I. 1911–1926, inventární číslo 1.

Základní škola Hlinsko, Kronika školy 1889–1910, inventární číslo 1.

PRAMENY



79

Základní škola Horní Nětčice, Pamětní kniha ško-ly v Horních Nětčicích od roku 1886–1939/40, inventární číslo 296.

Základní škola Horní Újezd, Školní kronika ško-ly Horno-újezdské od roku 1881, inventární číslo 1.

Základní škola Hradčany, Pamětní kniha obecné školy v Hradčanech, inventární číslo 66.

Základní škola Lipová, Školní kronika 1879–1948, inventární číslo 1.



Základní škola Opatovice, Školní kronika 1880–1912, inventární číslo 1.

Základní škola Oprostovice, Školní kronika 1910–1957, inventární číslo 2.

Základní škola Paršovice, Školní kronika 1869–1924, inventární číslo 1.


Základní škola Rakov, Školní kronika, inventární číslo 3.

Základní škola Rouské, Školní kronika 1905–1957, inventární číslo 4.

Základní škola Soběchleby, Kronika školy v Sobě-chlebích, inventární číslo 1.


Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, BrnoKUNZ, Ludvík: Podhostýnské Záhoří. Příspěvky k ná-

rodopisné hranici Záhoří. Rukopis rigorózní prá-ce. Ethnografický seminář Filosofické fakulty Masarykovy university v Brně 1949.

MÜLLEROVÁ, Markéta: Lokální a regionální identita obyvatel Bystřice pod Hostýnem – historické promě-ny a současnost. Rukopis magisterské diplomové práce. Ústav evropské etnologie Filozofické fa-kulty Masarykovy univerzity, Brno 2011.

NAVRÁTILOVÁ, Alena: Regionální identita obyva-tel obcí Dolní Újezd, Osek nad Bečvou a Veselíčko. Rukopis bakalářské diplomové práce. Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masary-kovy univerzity, Brno 2012.

Zprávy z Terénního výzkumu I. z let 2013 a 2014 (Bar-bora Hrončoková, Lucie Krobová, Petr Křivá-nek, Eva Macháčová, Adéla Němcová, Petra Skácelová, Lenka Smrčková, Tereza Vašíková).

OLŠA, František: Vynášení smrti v Blazicích, rukopis, v soukromém vlastnictví.

POSPÍŠIL, Stanislav: Rodová kronika, rukopis, v soukromém vlastnictví.

Obecní úřad Býškovice, Pamětní kniha obce Biškovice.

Obecní úřad Pavlovice, Paměti Obce Pavlovic u Přerova.

Obecní úřad Soběchleby, Pamětní kniha obce Soběchleby a kolonie Symře od 1. ledna 1919.


80

Vrchnostenská dominia na moravském Záhoří I. (polovina 18. století)Zpracováno podle RADIMSKÝ, JIŘÍ – TRANTÍREK, Miroslav: Tereziánský katastr moravský. Praha 1962.

Vrchnostenská dominia na moravském Záhoří II. (stav k roku 1844)Zpracováno podle mapového díla Die Markgrafs-chaft Mähren mit dem Herzogthume Schlesien – in acht, die einzelnen Kreise darstellenden Blättern, nach den neuesten astronomischen und geometrischen Messun-gen. Als Land-, Wasser-, Strassen-, Eisenbahn, Post- und Herrschafts-Gränzkarte / bearbeitet von Dr.Conrad Schenkl, Brünn: Verlag von Carl Winiker, 1844.

Farní správa na moravském Záhoří (50.–60. léta 19. století)Zpracováno podle VOLNÝ, Řehoř Tomáš: Kirch-liche Topographie von Mähren meist nach Urkunden und Handschriften. Abtheilung 1. Olmüzer Ärzdiöcese. Band 1–5. Brünn 1855–1866.

Hranice mezi jednotlivými „moravskými kmeny“ podle Josepha Bayera (1839/1840)Zpracováno podle Verbesserte und vermehrte Ausga-be der Karte des Maehr. Schles. Gouvernements Nach den Neuesten: Astronomischen Beobachtungen und geometrischen Vermessungen verzeichnet und mit den zeitherigen Veraenderungen verbessert und vermehrt von Dr. Joseph Bayer. S.l., mezi 1839 a 1840.

Vymezení hanáckého nářečí – podřečí Holešov, Kroměříž, Přerov, Záhoří podle Františka Bartoše (1895)Zpracováno podle BARTOŠ, František: Dialektolo-gie moravská. Druhý díl. Nářečí hanácké a české. Brno 1895.

Mužský kroj na moravském ZáhoříZpracováno podle KUNZ, Ludvík: Podhostýnské Zá-hoří. Příspěvky k národopisné hranici Záhoří. Rukopis rigorózní práce. Ethnografický seminář Filosofické fakulty Masarykovy university v Brně 1949.

Příslušnost ke stavební tradici HanéZpracováno podle KŠÍR, Josef: Lidové stavebnictví na Hané. Československá ethnografie 4, 1956, s. 325–366.

Vymezení Záhoří podle P. Františka Přikryla (1891)Zpracováno podle PŘIKRYL, František: Záhoří po stránce archaelogické a ethnografické. Záhorská kronika 1, 1891, sešit 1, s. 1–32; sešit 2, s. 33–80.

Vymezení východních hranic Hané a západní hranice Valašska podle autorů 18., 19. a 20. stoletíZpracováno podle [HANKE z Hankenštejna, Jan Nepomuk Alois]: Bibliothek der Märschen Staatskun-de. Erste Band. Wien 1786. J***de [JURENDE, Karl

SOUPIS MAPOVÝCH DĚL



81

Joseph]: Grundrisse zur Ethnograpie Mährens. Moravia 1815, s. 57–59 a 81–82. VÁLEK, Josef: Hranice morav-ského Valašska. Naše Valašsko 1, 1929–1930, s. 4–9.

Hranice Záhoří (ve vztahu k Valašsku) podle Jaroslava ŠtikyZpracováno podle ŠTIKA, Jaroslav: Valaši a Va-lašsko. O původu Valachů, valašské kolonizaci, vzniku a historii moravského Valašska a také o karpatských sa-laších. Rožnov pod Radhoštěm 2007.

Moravské Záhoří podle Vojtěcha Bartovského (1906)Zpracováno podle BARTOVSKÝ, Vojtěch: Hranic-ký okres. Brno 1909.

Moravské Záhoří podle Josefa Klvani (1913)„Od Paršovic přes Soběchleby k Hradčanům, přes Byš-kovice k Hornímu Újezdu, Loukovu a k Dřevohosticům.“Zpracováno podle KLVAŇA, Josef: Z mých zápisků krojových. Časopis Vlasteneckého spolku musejní-ho v Olomouci 30, 1913, č. 3, s. 81–84, 121–125.

Hranice moravského Záhoří podle Ludvíka Kunze I. (1949)Zpracováno podle KUNZ, Ludvík: Podhostýnské Zá-hoří. Příspěvky k národopisné hranici Záhoří. Rukopis rigorózní práce. Ethnografický seminář Filosofické fakulty Masarykovy university v Brně 1949.

Vymezení Záhoří podle Ludvíka Kunze II. (1956)Zpracováno podle KUNZ, Ludvík: Lidový kroj na hostýnském záhoří. Příspěvek k výzkumu lidového kroje na východní Hané. Časopis Moravského mu-sea 41, 1956, s. 137–194.

Vymezení lipenského Záhoří podle Aloise Dohnala (1993)Zpracováno podle DOHNAL, Alois: Co je Záhoří? In: Lidová kultura na Hané. Sborník příspěvků z II. odborné konference 24.–26. 11. 1992. Olo-mouc 1993, s. 11–21.

Soudní okresy na moravském Záhoří (1938)Zpracováno podle BAĎURA, Jan: Lipenský okres. Brno 1919; BARTOVSKÝ, Vojtěch: Hranický okres. Brno 1909; KVASNIČKA, Pavel: Holešovský okres. Brno 1929.

Mikroregiony na území moravského Záhoří

Vymezení moravského Záhoří podle současných etnologických výzkumů


82

PODĚKOVÁNÍ

Autor děkuje všem institucím a jednotlivcům, kteří v uplynulých letech napomohli při výzkumu etnokulturních tradic Záhoří.

Poděkování patří Ústavu evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, Státnímu okresnímu archivu v Kroměříži a Státnímu okresnímu archivu v Přerově, Moravskému zemskému archivu v Brně, Etnografickému ústavu Moravského zemského muzea v Brně, Etnologickému ústavu AV ČR, v.v.i., Praha, pracoviště Brno, Danuši Sklenářové z Pavlovic u Přerova, Miluši Stržínkové z Rouského, Janě Světlíkové z Býškovic, Aleně Veličkové z Horního Újezdu, Vlastimilu Biovi z Pavlovic u Přerova, Jaromíru Dohnalovi ze Soběchleb, Pavlu Hynkovi z Mrlínku, Ondreji Kolibovi z Hradčan, Zdeňku Koryčánkovi z Horního Újezdu, Jaroslavu Ludkovi z Rakova, Bohumilu Masařovi z Pavlovic u Přerova, Stanislavu Mikulíkovi z Libosvár, Václavu Smolkovi z Osíčka, Josefu Voldánovi z Malhotic, Antonínu Zlámalovi z Libosvár a celé řadě dalších osob z moravského Záhoří, kteří svou prací přispívají k rozvíjení lokální a regionální tradice této části Moravy.

V neposlední řadě náleží poděkování také oponentům této práce Markétě Müllerové a Miroslavu Válkovi a také koordinátorovi projektu, který umožnil vznik této publikace, Romanu Douškovi.


83

OBSAH

I. Úvodem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6

II. Název Záhoří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

III. Záhoří v dílech 18. a 19. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13

IV. Záhoří ve 20. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36

V. Záhoří na počátku třetího tisíciletí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50

VI. Záhoří či moravské Záhoří? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56

VII. Střípky z výročního obyčejového cyklu moravského Záhoří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57

Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74

Prameny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78

Soupis mapových děl . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80

Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82


Moravské Záhoří

Daniel Drápala

Vydala Česká národopisná společnost v roce 2014Vydání první

Náklad 300 ks

Grafická úprava, sazba a tisk: Metoda spol. s r. o., Brno

ISBN 978-80-905273-5-5


Dan

iel D

rápa

la

Mor

avsk

é Zá

hoří

Moravske Zahori_Obalka_Potah_DEF.indd 1 11.07.14 9:13

Date post:	26-Feb-2021
Category:	Documents
Upload:	others
View:	8 times
Download:	0 times

Moravské Záhoří Daniel Drápala - Masaryk University...sem Dukatem vysvědčily…“5 Zmínka o...

Documents