Průnik do tajné společnosti mistrů svádění

Argo

N E I L S T R A U S S

HRA

Neil Strauss

HRAPrůnik do tajné společnosti mistrů svádění

Z anglického originálu The Game, Penetrating the Secret Society of Pickup Artists,vydaného nakladatelstvím HarperCollins v New Yorku roku 2005,

přeložil Lukáš Houdek.S použitím ilustrací Bernarda Changa

obálku navrhl a knihu grafi cky upravil Libor Batrla.Odpovědná redaktorka Eva Slámová.

Technický redaktor Milan Dorazil.Vydalo nakladatelství Argo,Milíčova 13, 130 00 Praha 3,argo@argo.cz, www.argo.cz,

roku 2007 jako svou 1010. publikaci.Vytiskla tikárna Finidr. Vydání první – dotisk.

ISBN 978-80-7203-905-0

Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMASsklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice

tel: 226 519 383, fax: 226 519 387e-mail: odbyt@kosmas.cz

www.fi rma.kosmas.cz

Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz

ZVOLTE CÍLK R O K # 1

Muži nebyli skuteční nepřátelé – byli

spoluoběti, trpící zastaralou mužskou

mystikou, probouzející v nich pocit

zbytečné nedostatečnosti, nemaje kolem

sebe žádné medvědy, které by mohli

zabíjet._ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

Betty Friedanová Ženská mystika

SEZNAMTE SE, MYSTERY

Dům připomínal kůlničku na dříví.Dveře byly rozštípnuté a vyvrácené z pantů, stěny zvlněné otisky pěstí, te-

lefonů a květináčů. Herbal se z obavy o život ukryl do bezpečí hotelového po-koje. Mystery ležel zhroucený na koberci v obýváku a brečel. Brečel už dva dny bez přestání.

Nebyl to obyčejný pláč. Obyčejné slzy by se daly pochopit. Mystery se veš-kerému chápání vzpíral. A nejen to – vymykal se vší kontrole. Už týden kolísal mezi okamžiky nezvladatelného vzteku a zuřivosti a záchvaty štkavého, katar-tického vzlykání. Teď vyhrožoval, že se zabije.

V domě nás žilo pět: Herbal, Mystery, Papa, Playboy a já. Ze všech koutů svě-ta se za námi sjížděli chlapci i chlapi, aby se s námi vyfotili, potřásli si s námi rukou, něčemu se přiučili, zkrátka aby byli jako my. Mně říkali Style. Byla to zasloužená přezdívka.

Nikdy jsme nepoužívali skutečná jména, jen přezdívky. Dokonce i naše ho-nosné sídlo, stejně jako všechna ostatní, která jsme rozeseli od San Francisca až po Sydney, mělo svoji přezdívku. Jmenovalo se Projekt Hollywood. A Projekt Hollywood byl v troskách.

Gauče s desítkami polštářů, lemující sníženou podlahu obýváku, byly potřís-něné mužským potem a ženskými šťávami a nepříjemně páchly. Bílý koberec zešednul pod neustálým náporem mladých, naparfémovaných davů, proudí-cích sem každý večer ze Sunset Boulevardu. Na hladině výřivky se neutěšeně vznášely cigaretové špačky a použité kondomy. O zbytek se postaralo Mystery-ho několikadenní běsnění, které vyplašilo všechny spolubydlící. Mystery měřil dva metry a propadal hysterii.

„Nemůžu ti ani říct, jakej je to pocit,” vykuckával ze sebe mezi jednotlivý-mi vzlyky, tělo schvácené křečí. „Nevím, co udělám, ale určitě to nebude nic rozumnýho.”

Nadzdvihl se a praštil pěstí do fl ekatého červeného čalounění gauče. Siré-novité kvílení jeho malomyslnosti nabíralo na intenzitě a místnost se plnila

ZVOLTE CÍL

5

6

hlasem dospělého jedince, ve kterém se mazal rozdíl mezi mužem, dítětem a zvířetem.

Na sobě měl o několik čísel menší zlatě hedvábný župan, který odhaloval jeho strupatá kolena. Konce pásku dávaly tak tak dohromady uzel a mezi předními díly županu zela patnácticentimetrová mezera, vyplněná bledou, neochlupe-nou hrudí, plynule přecházející do splihlých šedých trenek značky Calvin Klein. Jediným dalším kusem oblečení na Mysteryho rozechvělém těle byla zimní če-pice, těsně přiléhající k jeho lebce.

Byl zrovna červen, v Los Angeles.„Tohleto žití…” ozval se znovu. „Nedává to žádnej smysl.”Otočil se a upřel na mě své rudé, uslzené oči. „Je to jak piškvorky. Prostě ni-

kdy nemůžeš vyhrát. Takže nejlepší je vůbec s tím nezačínat.”Kromě nás dvou v domě nikdo jiný nebyl. Musel jsem zasáhnout. Mystery

potřeboval utišit dřív, než slzy zase vystřídá vztek. Každý jeho další emoční cyklus byl horší než ten předchozí. Měl jsem strach, že tentokrát udělá něco, co už nepůjde vrátit.

Nemohl jsem Mysteryho nechat umřít. Byl víc než kamarád; byl můj učitel. Změnil mi život, stejně jako tisícovkám mně podobných. Musel jsem sehnat valium, xanax, vicodin, cokoliv. Popadl jsem svůj telefonní seznam a hledal všechny, kdo by u sebe mohli mít nějaké prášky – kluky z kapel, ženy po plas-tické chirurgii, zestárlé dětské hvězdy. Ať jsem ale volal komukoliv, buď neby-li doma, nebo žádné prášky neměli, nebo alespoň tvrdili, že je nemají, aby se o ně nemuseli dělit.

Zbývalo poslední telefonní číslo. Patřilo ženě, která stála u počátku Myste-ryho pádu. Byla to party girl – musela u sebe něco mít.

Katya, drobná ruská blondýnka s hlasem Šmoulinky a energií štěněte ně-meckého špice, stála za deset minut za dveřmi s xanaxem v ruce a ustaraným výrazem ve tváři.

„Nechoď dál,” varoval jsem ji. „Nejspíš by tě zabil.” Ne snad, že by si to tak úplně nezasloužila. To jsem si alespoň tenkrát myslel.

Podal jsem Mysterymu prášek a sklenici vody a čekal jsem, až přestane vzly-kat a začne popotahovat. Pak jsem mu pomohl do vysokých černých bot, džín a šedého trika. Byl poddajný jako přerostlé děcko.

„Vezmu tě někam, kde ti pomůžou,” řekl jsem.Odvedl jsem ho ke svojí staré rezaté Corvettě a vmáčknul ho na maličké přední

sedadlo. Jeho tváří občas zacukal vztek a z očí se vykoulela slza. Doufal jsem, že vydrží v klidu, dokud neseženu pomoc.

ZVOLTE CÍL

„Chtěl bych se naučit nějaký bojový umění,” řekl Mystery docela klidně. „Když budu chtít někoho zabít, budu aspoň vědět, jak na to.”

Přidal jsem plyn.Mířili jsme do Střediska duševního zdraví na hollywoodské Vine Street. Byla

to ošklivá betonová krabice, dnem i nocí obležená bezdomovci pokřikujícími na sloupy veřejného osvětlení, transvestity žijícími z nákupních košíků a dal-šími ztracenými existencemi, které rozbíjejí svůj tábor všude tam, kde se bez-platně nabízejí sociální služby.

Uvědomil jsem si, že Mystery je vlastně jedním z nich. Charisma a talent, kterých měl náhodou dostatek, ale působily na lidi jako magnet, a tak nezů-stal na světě sám. Mystery měl dva charakteristické rysy, které jsem zazname-nal skoro u každé rockové hvězdy, se kterou jsem kdy dělal rozhovor: šílený, posedlý lesk v očích a naprostou nesamostatnost.

Zavedl jsem ho do vestibulu, nahlásil a společně jsme čekali, až na něj přijde řada v některé z poraden. Mystery seděl na černé plastové židli, s pohledem katatonicky upřeným na modré ústavní zdi.

Uplynula hodina. Mystery se začal ošívat.Uplynuly dvě hodiny. Na čele mu naskákaly vrásky, jeho tvář potemněla.Uplynuly tři hodiny. Spustily se slzy.Uplynuly čtyři hodiny. Mystery vyskočil ze židle, vyběhl z čekárny a hlavním

vchodem zamířil ven.Přestože Projekt Hollywood byl tři míle daleko, Mystery kráčel svižně, jako

člověk, který přesně ví, kam jde. Přeběhl jsem silnici a před malým nákupním střediskem jsem ho dohonil. Chytil jsem ho za ruku, udělal s ním čelem vzad a po rodičovsku jsem ho přemluvil, aby se se mnou vrátil do čekárny.

Pět minut. Deset minut. Dvacet minut. Půl hodina. Mystery znovu vstal a vy-razil ze dveří.

Utíkal jsem za ním. Ve vestibulu postávali dva zřízenci.„Zastavte ho!“ křičel jsem.„Nemůžeme,“ řekl jeden z nich, „už je venku.“„To odsuď prostě necháte odejít potenciálního sebevraha?“ Neměl jsem čas se

s nimi hádat. „Kdyby se mi povedlo dostat ho zpátky, sežeňte mu aspoň terapeuta.“Vyběhl jsem ze dveří a podíval jsem se doprava. Mysteryho jsem neviděl. Po-

díval jsem se doleva. Nic. Rozběhl jsem se na sever k Fountain Avenue, zahlédl ho na rohu a dovlekl zpátky.

Zřízenci Mysteryho odvedli dlouhou potemnělou chodbou do klaustro-fobně působící kóje, s podlahou polepenou linoleem. Terapeutka seděla za

7

ZVOLTE CÍL

8

stolem a prstem si rozčesávala spletenec černých vlasů. Byla to sotva třiceti-letá štíhlá Asiatka s vysedlými lícními kostmi a temně rudou rtěnkou. Na sobě měla proužkový kalhotový kostým.

Mystery se svezl do židle naproti ní.„Tak jakpak se dnes cítíme?“ zeptala se žena s profesionálním úsměvem.„Připadá mi, že nic nemá smysl,“ řekl Mystery a propukl v pláč.„Poslouchám,“ řekla žena a načmárala si do bloku nějakou poznámku. Pří-

pad byl pro ni pravděpodobně uzavřený.„Dobrovolně proto vystupuju z genofondu,“ zavzlykal Mystery.Žena sledovala Mysteryho pokračující zpověď s předstíranou účastí. Pro ni

to byl jen další z magorů, s jakými se tu setkávala každý den. Z jejího pohledu zbývalo jen zjistit, jestli potřebuje prášky nebo ústavní péči.

„Nemůžu dál,“ pokračoval Mystery, „všechno je marný.“Terapeutka sáhla nacvičeným pohybem do zásuvky, vytáhla balíček papí-

rových kapesníků a podala mu ho. Když se Mystery natahoval pro kapesníky, zdvihl hlavu a jejich pohledy se poprvé setkaly. Mystery strnul a chvíli na ni zůstal tiše zírat – na podobné zařízení byla překvapivě hezká. V jeho tváři se objevil záblesk života, který ale zase rychle zhasnul. „Kdybych vás potkal jin-dy a jinde,“ řekl, mačkaje přitom v ruce papírový kapesník, „bylo by všechno úplně jinak.“

Jeho tělo, jindy hrdě vzpřímené, se teď kroutilo na židli jako převařená špa-geta. Mystery pokračoval s očima upřenýma do země: „Vím přesně, co bych měl říct a udělat, abych pro vás byl přitažlivej. Nosím to všechno v hlavě. Každý pravidlo. Každej krok. Každý slovo. Jenže… teď prostě nemůžu.“

Žena mechanicky přikývla.„Měla byste mě vidět, když jsem na tom líp,“ popotáhnul Mystery a po krát-

ké odmlce dodal. „Chodil jsem s nejkrásnějšíma ženskejma na světě. Potkat se jinde a jindy, byla byste moje – o to už bych se postaral.“

„Ano,“ odpověděla žena blahosklonně, „vůbec o tom nepochybuji.“Neměla nejmenší tušení. Jak by také mohla? Ten vzlykající obr se zmuchla-

ným kapesníkem v ruce byl největší pickuper na světě. To byl prostý fakt, mimo jakoukoliv diskusi. Během uplynulých dvou let jsem potkal mnoho těch, kteří se sami za nejlepší prohlašovali. Mystery by je všechny strčil do kapsy. Svádění žen byl jeho koníček, jeho vášeň, jeho v pravém slova smyslu povolání.

Na celém světě byl pravděpodobně jediný muž, který se mohl s Mysterym mě-řit. Také ten teď seděl naproti ní. Z beztvaré nekňubovité hroudy mne Mystery vymodeloval do podoby superstar, abychom společnými silami vládli svůdcov-

ZVOLTE CÍL

9

skému světu. Spolu jsme uskutečnili ohromující pickupy přímo před nevěřícími zraky našich žáků a učedníků v Los Angeles, New Yorku, Montrealu, Londýně, Melbourne, Bělehradě, Oděse a jinde.

A spolu jsme teď seděli ve cvokhauzu.

ZVOLTE CÍL

10

SEZNAMTE SE, STYLE

Nejsem zrovna atraktivní člověk. Můj nos je v poměru ke zbytku obličeje moc velký – sice ne orlí, zato s hrbolkem uprostřed. I když nejsem plešatý, označit mé vlasy za řídnoucí by bylo příliš velkorysé. Temeno mé hlavy pokrývá nedu-živý porost připomínající chmýří, vyhnaný s pomocí kosmetických přípravků. Očka mám, řekl bych, prasečí. Nepostrádají sice jiskru, která je ale před zra-ky ostatních skryta za skly brýlí. S čím jsem naopak spokojen, jsou důlky po obou stranách čela. I když mi je nikdy nikdo nepochválil, myslím, že dodávají mé tváří na zajímavosti.

Jsem menší, než bych si přál, a tak hubený, že mě většina lidí považuje za podvyživeného, a to bez ohledu na to, jak moc jím. Podívám-li se na své bledé povislé tělo, nechápu, proč by vedle něj měla nějaká žena chtít spát, nebo ho dokonce objímat. Navazování vztahů tedy v mém případě vyžaduje jisté úsilí. Nejsem typ muže, kvůli kterému by se ženy v baru významně chichotaly, nebo kterého by si chtěly odvést domů, když se opijí a dostanou chuť na dobrodruž-ství. Nemůžu nabídnout ani podíl na své slávě a důvod k vychloubání jako rock-ové hvězdy, ani kokain a obrovskou vilu jako tolik jiných mužských obyvatel Los Angeles. Mám jen to, co nosím v hlavě, a do té mi nikdo nevidí.

Možná jste si všimli, že vůbec nemluvím o své osobnosti. Má osobnost totiž prošla zásadní proměnou. Přesněji řečeno: byl jsem to já, kdo svou osobnost od základů proměnil. Vymyslel jsem si alter ego jménem Style a Style si během dvou let vydobyl mnohem větší oblibu, než jaké jsem se kdy těšil já – především u žen.

Měnit svou osobnost a běhat po světě pod smyšlenou identitou přitom nikdy nebyl můj cíl. Byl jsem vlastně sám se sebou i svým životem spokojený. Ales-poň do okamžiku, kdy mne jeden nevinný telefonát (všechno vždycky začíná nějakým tím nevinným telefonátem) přivedl na stopu jedné z nejzvláštnějších a nejpodivuhodnějších podzemních komunit, s jakými jsem se za svou více než dvanáctiletou novinářskou kariéru setkal. Volajícím byl Jeremie Ruby-Strauss (bez příbuzenského vztahu), nakladatelský redaktor, který na internetu na-razil na dokument pojmenovaný Baličův průvodce, což byla zkrácená verze

ZVOLTE CÍL

11

názvu Průvodce balením holek. Na 150 patřičně žhavých stránkách tu prý byly shromážděny vědomosti několika desítek pickuperů, kteří si už bezmála deset let vyměňují své zkušenosti prostřednictvím diskusních skupin na internetu, a tajně tak přispívají k přetvoření svůdcovského umění do podoby exaktní vě-dy. Údaje bylo třeba stylisticky upravit a sestavit do podoby souvislé příručky a Jeremie Ruby-Strauss se domníval, že se na tu práci hodím.

Měl jsem o tom své pochybnosti. Mým cílem bylo psát literaturu, a ne radit nadrženým puberťákům. Odpověděl jsem nicméně, že mi nic neudělá, když se na to mrknu.

Jakmile jsem začal číst, můj život se změnil. Baličův průvodce mi otevřel oči dokonaleji než kterákoliv jiná kniha nebo text, ať už to byla Bible, Zločin a trest nebo Vaříme s radostí. Nezasloužily se o to přitom ani tak informace, které obsahoval, jako cesta, na kterou mě přivedl.

Když se ohlédnu za svou pubertou, lituji především jedné věci, která nijak ne-souvisí s učením, s odmlouváním mámě, nebo s nabouráním školního autobu-su tátovým autem. Prostě jsem si málo užíval s holkama. Jsem přemýšlivý muž a každé tři roky si jen tak pro potěchu přečtu Odyssea od Jamese Joyce. Řekl bych také, že mám přiměřenou intuici. V jádru jsem dobrý člověk a snažím se neubližovat ostatním. Zároveň se mi ale jaksi nedaří posunout svou existenci na další vývojový stupeň, protože věnuji příliš mnoho času přemýšlení o ženách.

Dobře vím, že v tom nejsem sám. Hughovi Hefnerovi bylo v době našeho prv-ního setkání sedmdesát tři let. Přestože podle svých vlastních slov spal s ví-ce než tisícovkou nejkrásnějších žen světa, nechtěl mluvit o ničem jiném než o svých třech přítelkyních – Mandy, Brandy a Sandy – a o tom, jak je díky viagře stále dokáže všechny tři uspokojit (jakoby zárukou dostatečné spokojenosti nebyly už jeho peníze). Řekl mi také, že když chce spát s nějakou jinou ženou, mají pravidlo, podle kterého to musejí udělat všichni čtyři společně. Z našeho rozhovoru jsem vyrozuměl, že ačkoliv měl celý život sexu co hrdlo ráčí, ještě v třiasedmdesáti si neumí dát pokoj. Kdy to skončí? Když se s tím ještě nevy-pořádal Hugh Hefner, kdy se to podaří mně?

Kdyby se mi nedostal do rukou Baličův průvodce, mé názory na opačné pohlaví by se zřejmě stejně jako u většiny ostatních mužů nikdy nepohnuly z místa. Má startovní pozice byla přitom pravděpodobně ve srovnání s většinou ostatních mužů ještě horší. Moje předpubertální léta zůstala nepoznamenána hrami na doktora, holkami, které si nechaly za dolar nakouknout pod sukně, či lechtáním spolužaček na zakázaných místech. Jako teenager jsem trávil většinu volného času v domácím vězení, takže když se mi naskytla jediná sexuální příležitost

ZVOLTE CÍL

12

za celou pubertu (v podobě návštěvy opilé prvačky s nabídkou orálního sexu), musel jsem s ohledem na hrozící matčin hněv odmítnout. Na vysoké škole jsem postupně začal poznávat sám sebe, ať už šlo o věci, které mě zajímají, o mou osobnost, kterou jsem se vždycky styděl projevit, nebo o partu kamarádů, kteří rozšiřovali mé obzory drogami a konverzací (v tomto pořadí). V ženské společ-nosti jsem se ale necítil dobře nikdy. Ženy mi naháněly strach a během čtyřle-tých studií jsem se na koleji nevyspal ani s jedinou.

Po škole jsem začal pracovat jako redaktor v kulturní rubrice New York Times, kde jsem postupně získával sebevědomí a důvěru ve své vlastní názory. Na-konec mi byl umožněn přístup do světa privilegovaných, ve kterém neplatila žádná pravidla: měl jsem napsat knihu s Marilyn Manson a Motley Crue a vyjel jsem s nimi za tím účelem na turné. Přestože jsem byl vybaven všemi zvláštní-mi propustkami, nedostal jsem za celou dobu ani pusu, pokud nepočítám tu, kterou mi dal Tommy Lee. V té době jsem se víceméně vzdal vší naděje. Někdo to má, jiný ne. Já jsem byl zřejmě jeden z těch, kteří to neměli.

Problém přitom nebyl v tom, že bych si nikdy nevrznul. Potíž byla, že když už se mi to občas poštěstilo, udělal jsem ze známosti na jednu noc známost na dva roky. Nikdy jsem si totiž nemohl být jistý, kdy se to povede znovu. Baličův průvodce označoval lidi, jako jsem byl já, zkratkou PFU, průměrný frustrovaný ubožák. Byl jsem tedy PFU – na rozdíl od Dustina.

S Dustinem jsem se seznámil během posledního roku studií. Kamarádil se s mým spolužákem Markem, falešným srbským aristokratem, který se mnou už od mateřské školy sdílel osud starého mládence – do značné míry proto, že měl hlavu jako meloun. Dustin nebyl ani větší, ani bohatší, ani slavnější, ani hezčí než já nebo Marko. Uměl ale něco, co my jsme nedokázali: přitahovat ženy.

Když nás Marko seznamoval, Dustin na mě velký dojem neudělal. Byl malý a snědý, s dlouhými hnědými kudrnatými vlasy a strakatou gigolovskou koši-lí, rozepnutou o jeden knofl ík víc, než by bývalo bylo vhodné. Ještě ten večer jsme všichni společně vyrazili do chicagského klubu jménem Drink. Když jsme si odkládali v šatně, zeptal se Dustin: „Nevíte, jestli jsou tu nějaký tmavý kouty?“

Zeptal jsem se ho, k čemu tmavé kouty potřebuje, a Dustin odpověděl, že jsou to nejlepší místa, kam zatáhnout holku. Pochybovačně jsem nadzdvihl obočí. Jen pár minut poté, co jsme vstoupili do baru, ale Dustin navázal oční kontakt se stydlivě se tvářící dívkou, která si povídala se svojí kamarádkou. Pak se bez jediného slova zvedl a odešel. Dívka ho následovala… rovnou do tmavého kou-ta. Když se dolíbali a doosahávali, zase se rozloučili; beze slova, bez obligátní výměny telefonních čísel nebo nesmělého „tak zas někdy“.

ZVOLTE CÍL