( 71 )

INtErMEZZO

V zimě roku 2010 Arnošt rozhodnul, že pojedeme do Izrae­le. Měl k tomu několik důvodů. Jednak mi chtěl představit Magdu, ženu, která se jednou nocí stala pro něj nezapome­nutelnou a která také byla podnětem k napsání knihy Mi­láček. Chtěl se projít v Tel Avivu po ulici Diezengov, kterou miloval a kde pokaždé nakoupil boty, chtěl projít Jeruzalém a hlavně chtěl zajet k Erbenovým do Aškelonu. Potřeboval od  Petra zjistit nějaké vojenské podrobnosti z  izraelsko­­arabské války v roce 1948, a to bylo možné jen z archívů a novin. Věděl, že mu Petr pomůže. Také se chtěl něco víc dozvědět o smrti svého kamaráda, letce Joe Plačka, kterého zastřelili před domem ve Washingtonu v roce 1972. Evy se chtěl zeptat na podrobnosti o skutečném citovém životě Dity Sachslové, románové předloze jeho knihy Dita Saxová. Eva ji osobně dobře znala. Tenhle příběh mu nedal spát, ačkoliv poprvé vyšel už v roce 1963. Já jsem mu měla na podzim vydat v Praze poslední upravenou, doplněnou verzi.

A také si přál, abychom si odpočinuli. „Budeme si dělat, co budeme chtít. A ty budeš jen tak le­

žet u moře v písku,“ říkal. Ale když dnes o tom přemýšlím, myslím, že se jel s Izraelem rozloučit. Věděl, že už se tam nikdy nepodívá. Byl vážně nemocný.

Náš  dvanáctidenní pobyt, při kterém jsme  stihli potkat báječného kamaráda Petra Mothejla s  jeho kamarádkou, hluboce věřící křesťankou Františkou Goodenough, žijící v  Jeruzalémě, jíž se nepodařilo Arnošta ani umravnit, co se týče vtipů, ani obrátit ve víře; dále absolvovat přednáš­ku u Davida Stechera v Českém centru v Tel Avivu, druhou na našem velvyslanectví a  třetí v Národní knihovně v Je­

Zivoty_Evy_L.indd 71 14.1.13 9:03

( 72 )

ruzalémě, jsme končili u  Erbenových v  Aškelonu. Byl to nezapomenutelný týden. 

S Evou jsme si hned padly do oka. Povídali jsme o všem možném každý den až do noci, koupali se, jedli její pověstné kuře a saláty a jezdili na výlety.

Aškelon leží nedaleko od pásma Gazy. Když létají rake­ty, chytnou to první. Bylo pro mě neuvěřitelné, že se místo tohoto překrásného zeleného města na  břehu moře před šedesáti lety rozprostírala poušť. Že tu kdysi žili Židé i Pa­lestinci ve vzájemném souladu. Jedni pěstovali, druzí kupo­vali, jedni chtěli stavět město, druzí měli šikovné ruce, jedni pracovali v nemocnicích a druzí jim hlídali děti atd. Ještě dnes tam stojí osamělé prázdné arabské domy.

Mnoha věcem jsem nerozuměla. Navštívili jsme kibuc Jad Mordechaj. Je pojmenován

podle Mordechaje Anielewicze, jednoho z vůdců povstání ve varšavském ghettu, a je nejbližší vesnici k pásmu Gazy.

V červnu 2010 s Arnoštem u Erbenových v Aškelonu. Zleva: Eva Erbenová, Arnošt Lustig, Markéta Mališová, David Stecher a Petr Erben.

Zivoty_Evy_L.indd 72 14.1.13 9:03

( 73 )

Při vjezdu jsem měla pocit, že jsem se ocitla v  JZD před čtyřiceti lety. Kovové sochy zemědělců, stroje, jídelna a dře­věné domky. Ale to je jen zdání. Lidé tu žijí velmi skromně, kibuc je neokázalý, zato šetrný k přírodě i zvířatům. Na ko­pečku stojí muzeum s  Památníkem varšavského povstání, před nímž leží rezavá palestinská rozbuška vyrobená z le­šenářské tyče, která tu nedávno přistála. Ředitelka památ­níku nás vzala na kibucnické pozemky blízko Gazy, které jsou normálně nepřístupné. A najednou vidím, jak krásná zelená zem končí vyprahlou pouští a zdí, za kterou se tyčí paneláky. Čekala jsem chatrče a střelbu. Nic. Klid. Dozvídám se, že Izraelci posílají denně tři kamiony jídla do Gazy, ale Palestinci je tam nepouštějí, a tak se zkažené potraviny ve­zou zpět na skládku. Proč? Snížily by se ceny obchodníkům v Gaze. „Proč se o tom nepíše?“ ptám se. Ortodoxní Židé to zakázali, zní odpověď. „Jak to, že jejich děti nechodí do válek a ty se strachuješ o své syny?“ ptám se Evy. Jak to, že o všem rozhodují? Proč je volíte? Na to vše jsem dostala vysvětlení, že to tak je, nelze to změnit, protože mají velkou podporu v ruských imigrantech. Jak to, že se na vás po válce dívali jako na  zbabělce, kteří se neuměli bránit? Jsi tu šťastná? A mnoho a mnoho otázek jsme probraly. Každá mince má dvě strany. O této zemi se nedá psát, to musíte prožít. Na jed­né straně nezdolná vůle, vlastenectví, pracovitost, lidská soudržnost, na druhé mnoho pro nás nepochopitelných věcí.

Když jsme odjížděli, dala mi Eva výborný med a k tomu červené desky se spoustou papírů. „Tady ti dávám všechno, co jsem napsala. Dělej si s  tím, co chceš,“ a v očích měla otázku: Vydáš to? Arnošt zavětřil.

„Můžu si to přečíst?“ „No jistě,“ řekla Eva. A tak jsem o rukopisy přišla. Ar­

nošt je přečetl a zašantročil ve velké hromadě spisů vedle svého psacího stolu, kam všechno odkládal a kde už nikdy nic nenašel.

Byl konec června 2010 a my jsme v noci odjížděli z Aš­kelonu, z našeho „hotelu Hilton“ odpočatí a šťastní na letiš­tě. Byly to nádherné dny.

Osm měsíců nato Arnošt zemřel.

Zivoty_Evy_L.indd 73 14.1.13 9:03