-
informačníservis
fandomu3/2014
Nominace Akademie SFFH za rok 2013 1Čtenářův průvodce po
Interkomu 2Anketa o cenzuře 2Hvězdný bulvár 3Večer Jiřího
Dostála(ze společenské kroniky) 5Plnou parou do krajinyfantastické
představivosti 6Konečně se dočkal … 8Jen hvízdněte, a duchové
přiběhnou 10Civilizační šok2 11
Časem s vědou – březen 14O velkých činech a lidech vědy 14Jakoby
ve skluzu 15Třeštění letitého popularizátora 25 15Zápis z mimořádné
Porady ČS Fandomuze 6. 12. 2013 v Brně na Parconu 16Ceny ČS fandomu
(nominace) 16
Příloha: Motiv iniciace v moderní britskéfantasy: komparace
Harryho Pottera aJonathana Strange
Nominace Akademie SFFH za rok 2013
Paolo Bacigalupi: Prachožrouti (Plus)Lauren Beukesová: Zoo City
(Laser-books)James S. A. Corey: Leviatan se probouzí (Triton)Vilma
Kadlečková: Mycelium 1: Jantarové oči (Argo)China Miéville:
Kolejmoří (Laser-books)
Joe Abercrombie: Rudá země (Polaris)Ilona Andrews: Magie zabíjí
(Fantom Print)Steven Erikson: Potoky krve (Talpress)Neil Gaiman:
Oceán na konci uličky (Polaris)Kevin Hearne: Praštěný
(Laser-books)
Tomáš Bandžuch: Andělíčkářka (Legendy: Prokleté knihovny)Jan
Kotouč: Velitelské rozhodnutí (XB-1)Zuska Stožická: Letec do
večnosti (Fantázia 2013)Lenona Štiblaríková: Bratislavská bludička
(Mlok 2013)Františka Vrbenská: Čas řeky (Fantastická 55)
Martin FajkusRichard PodanýMartin Šust
Michael Bronec (ed.): Legendy: Prokleté knihovny (Straky na
vrbě)Juraj Červenák: Chřestýš Callahan (Brokilon)Jan Hlávka &
Jana Vybíralová: Mráz a hry: Mráz a hry (Brokilon)Vilma Kadlečková:
Mycelium 1: Jantarové oči (Argo)František Novotný: Křižník Thor
(Klub Julese Vernea)
Petr Caha (Oceán na konci uličky)Kateřina Niklová (Spálená
mrazem)Richard Podaný (Prachožrouti)Jana Rečková (Leviatan se
probouzí)Milan Žáček (Kolejmoří)
Michal Ivan (Zlato Arkony 2)Tomáš Kučerovský (Mycelium 1:
Jantarové oči)Milan Malík (Prachožrouti)Jana Šouflová &
Miroslav Dvořák (Legendy: Prokleté knihovny)Pavel Trávníček (Plnou
parou)
FantasyPlanetLegieXB-1
OBSAH
pokračování na str. 7
-
interkom 3/20142
Čtenářův průvodce poInterkomu
K obsahu tohoto číslaPředstavoval jsem si, jak dostanete
Interkom s výsledky prvního kola Akademie
ve stejnou chvíli jako Akademici, ale zase to letos nevyšlo :-)
No alespoň se některénaše recenze týkají nominovaných prací. A k
pravidelným rubrikám se po letech vrá-tilo pokračování
Civilizačního šoku Martina Gilara.
Jarní porada SF klubů již 12. dubnaNaopak doufáme, že se nám i
před nadcházející Poradou podaří rozeslat Inter-
kom a přilákat tak do Březové nad Svitavou některé
zapomnětlivce, minule se topodařilo. Program porady najdete na nově
vytvořeném fóru nebo na stránkách ČSfandomu fandom.cz Zdeněk
Rampas
Anketa o cenzuřeJako předrevolučního antologistu mě oslovil
Ústav pro českou literaturu AV ČR.
Většina otázek se však týkala autorů: Čím jste se cítil nejvíce
omezován při psaní apublikování před listopadem 1989? a oslovila mě
snad jen: Omezuje vaši tvorbu to,čemu se říká „politická
korektnost“?
Nicméně přišlo mi nezdvořilé neodpovědět, takže zde je můj
mail:Pokoušel jsem se napasovat svou zkušenost a své vzpomínky do
Vašich otázek,
ale nějak se s nimi míjím. Jednak nejsem autor, ale spíš
vydavatel a nakladatel. Předrokem 89 navíc více z šedé zóny než z
disentu, naše produkce nebyl samizdat v pra-vém smyslu, naším
obsahem jsme plnili tiskoviny určené a povolené k jiným účelům.A
navíc jsem se vždy věnoval pouze science fiction.
Například SF fanzin na MFF UK byl veden jako Fakultní informační
zpravodaj či je-ho příloha. Cenzuru jsme prakticky nepoznali,
autocenzura byla tak dokonalou sou-částí našeho myšlení, že jsme si
ji takřka neuvědomovali. Proto náš obsah, pokud vy-cházel v
povolených publikacích, nebylo třeba kontrolovat (a pokud v
nepovolených,tak tím spíše). Když jsem vydal svou první
„samizdatovou“ publikaci Lidštější než li-dé opět bylo v tiráži
uvedeno nějaké SSM, i když realizace tisku by se dala kvalifiko-vat
jako hospodářská kriminalita. A v předmluvě se hovořilo o boji za
mír.
Pokud si vzpomínám, a stále mluvím o době od sedmdesátých let a
dál, tak se stát-ní moc formou nějaké cenzury v oboru science
fiction projevovala jen velmi skrytě.
V knize Zájem galaxie chybí titulní povídka, soudruhům přišla
myšlenka, že bitvuna Bílé hoře ovlivnili mimozemšťané (protože
přežití jednoho císařského vojáka /Re-né Descarta/ bylo v zájmu
galaxie důležitější než nějakých 300 let úpění malého
stře-doevropského etnika), asi příliš neuctivá k jiráskovskému
pojetí české historie.
V knize Experiment pro třetí planetu nemohl být z politických
uveden spoluautora rovněž v ní chybí jedna povídka, zůstaly po ní
jen ilustrace :-)
Vím jen o jediné SF knize, která byla po vytištění zlikvidována,
šlo o román Ludmi-ly Freiové: Odkud přišel Silvest Stin. Hypotéza o
důvodech likvidace knihy je vyslo-vena na Legie.info.
***Po roce devadesát jsem se s cenzurou nesetkal. S projevy
„politické korektnosti“
jsem se setkal až nedávno v reakcích na vydání románu Jantarové
oči. Mimozemskárasa Össeánů ovládaná teokratickým režimem byla
ztotožněna jednou s Židy, podru-hé s Araby, a kniha byla dvěma
názorově menšinovými recenzenty vykládána jakoprojev české
xenofobie. To ale nepokládám za cenzuru, ale za doklad uplatňování
ne-zadatelného práva býti „užitečným idiotem“. :-)
Nevím, zda Vám tyto řádky k něčemu budou, ale nějak jsem se na
víc nezmohl.Zdeněk Rampas
INFORMAČNÍ SERVISČESKOSLOVENSKÉHOFANDOMUčíslo 3/2014 (290)
Adresa redakce:INTERKOMLetecká 6,161 00 Praha 6,Česká
republika
e-mail: [email protected]://interkom.vecnost.cz
Šéfredaktor:Zdeněk Rampas, MCL
Grafická redaktorka:Kristýna Benediktová
Redakční kruh:Richard Klíčník a Michaela
Autoři tohoto čísla:Dalibor Čáp, Martin Gilar,Filip Gotfrid,
František Houdek,Jana Jůzlová, Milan Krejčí,Jára Míkovec, Pavel
Mikuláštík,Julie Nováková, Standa Otava,Zdeněk Rampas,
MichaelaŠevčíková, Martin Šust,Jiřina Vorlová,
Sponzoři tohoto číslaJan HaberleDaniela KovářováJiří DoležalJiří
Grunt
Vychází nepravidelně.Uzávěrka tohoto číslabyla dne 25. 3.
2014
ISSN 1212-9089Všechny články a recenze© INTERKOM
.................................................................................................................
-
interkom 3/2014 3
fandom
Hvězdný bulvárOdposlechnutoPři pohledu na nominace [Akademie
SFFH] nezbývá než hrdě
zvolat, že česká fantastika po zlatých letech snad dospěla k
létůmzajímavým. Martin Šust o původní tvorbě v roce 2013
Proč firmy nezaměstnávají jen ženy, když mají v průměruplat
nižší o 24 %? Twitter
Byla u mě poštovní doručovatelka. Postupně mi nabídlakarton
marlborek, ruský samopal a thajskou prostitutku. Nic-méně balík mi
nepřinesla. Karel Schwarzenberg/Twitter
Vládnoucí třída začátku 19. století si mohla zcela
legitimněpřisvojit část výsledků práce ostatních tříd. Dnešní
přerozdělo-vání může být legitimizováno pouze jako akce přinášející
vše-obecný prospěch (nebo odvracející všeobecnou pohromu).Proto
musí probíhat maskovací akce, během nichž je zlikvido-váno
několikanásobně víc zdrojů, než kolik je přerozděleno.
Petr Hampl / finmag.cz
...pokud vidím na jedné straně zkušeného rozvědčíka Vladi-mira
Vladimiroviče a na druhé straně politováníhodnou posta-vu baronky
Ashtonové, tak (bez ohledu na to, že kdysi stálioba na jedné
straně, byť, pravda, jen jeden z nich v úloze uži-tečného idiota
západního protijaderného hnutí), nemohu nežsouhlasit s Janem
Zahradilem, že EU je jen papírový tygr.
Matyáš Zrno (o nadějích Ukrajiny)
� 22. ledna proběhla první letošní schůzka KJV, tentokrát natéma
železnice a Jules Verne. Lukáš Doubrava se svým strý-cem, drážním
odborníkem JaroslavemOpavou, délkou přednášky překonali inedávný
rekord Fr. Novotného. A jen40 minut z toho měl na svědomí Leoni-dův
pověstný notebook, tradice je pěk-ná věc, ale promítat přednášky o
JulesiVernovi na PC, které ho může pamato-vat, je pěkné, ale jen
dokud alespoňtrochu funguje.� 23. ledna, měl bych sázet knihu
oosudu a díle HHS, ale každou chvílikouknu na www.kickstarter.com,
kde sesbírají peníze na vývoj hry Kingdom Co-me: Deliverance.
U Kruhu o tom vyprávím Frantovi N.a pak oba okolo šesté
vypadneme, abyve 23.52, tedy ještě před místní půlno-cí, Jolana na
NYXu ohlásila: Je to tam.
Deset miliónů českých vybráno, amísto za měsíc vybrali herní
nadšencipotřebných 300 000 liber za dva dny.
Martin v posledním roce lítal po
všech čertech, snad jen v Austrálii nebyl, dokonce zmeškal
inějaké večírky, ale obchodníci si nebyli jisti, chtěli něco
od-zkoušeného, co už tu několikrát bylo, nejlépe podle filmu,
alepřitom nového. KS bylo takové hráčské referendum. IK hnedtak
nevyjde, takže dopředu prozradím, že se nakonec vybralomilión a 100
000 liber.� 27. ledna RUR, jen ve třech, já, Honza Vaněk, jr. a
samozřej-mě Filip, nic nevyšlo,� 30. ledna místo ke Kruhu pílím na
křest knihy Nic nového podsluncem od Jitky Neradové, vydalo
nakladatelství Jalna, histo-rické události v kostce, při čekání na
vlastní křest jsem posklence (menší obří číši) dobré pálavy přečetl
kapitolku o po-zadí případu Jana z Pomuku, asi proto, že byla
nejkratší, taknám ji pak přečetl mladý historik, autorčin žák.� 31.
ledna upozorňuje Standa Otava: Aleš Koval, zubař a milovníkscifi z
Ostravy: Známý moderátor Petr Bohuš se vrací na televizníobrazovky,
aby nám ve svém talk show představil zajímavéosobnosti žijící v
Moravskoslezském kraji, nebo osobnosti,která k našemu regionu mají
určitý vztah. www.polar.cz/archiv/vi-deo/
talkshow-petra-bohuse-31-01-2014-17-26 Strejda Standa
Pragoffest� 1. února před druhou dorážíme k Modré škole, před ní
houfvstupu se domáhajících fanoušků minecraftu a Honza Polá-ček,
který na nás raději čekal venku, protože se celkem opráv-něně
obával, že bychom se v přeplněné budově nemuseli najít.Naštěstí nás
pořadatel hlídající vchod odlišil od adolescentů apronikli jsme
dovnitř.
Hned u prezence jsem narazil na Libuši Čermákovou, kterámi
vnutila předplatné IK, z ní si berte příklad.
Pak jsem narazil na Jarka Mosteckého a u vedlejšího stoluVlastu
Tomana, Václava Šorela a redaktorku XYZ (MarkétuŠlaufovou), která
vydala Zlatou knihu komiksů Vlastislava To-
mana. Kvůli jeho pořadu jsme dorazilitak brzy. Já se pak zakecal
s Vilmou aHonzou Poláčkem, když mi kolem čtvrtna tři zavolala
Michaela, abychom při-šli na Vlastovo povídání do přízemí.Strhl
jsem s sebou jak Vilmu, tak Hon-zu, takže díky tomu počet
posluchačůpřevážil počet přednášejících (asi odva), a když pak
dorazil ještě RomanPrůcha, mohlo nás v místnosti být i de-set.
Pořadatelé přiklepli pořadu velkouučebnu s nápisem To nejlepší
z... Bo-hužel se zde kvůli silnoproudým kabe-lům napájejícím
počítačovou Matěj-skou pouť nedaly zavírat dveře, takžeVlasta Toman
a Václav Šorel muselipřekonávat soustavný hluk z chodby.
Pak byl čas přesunout se do patrado učebny označené jako
Knihovna,pořadatelé správně vyhodnotili zájemo besedu na téma
beta-čtenářství a co
-
interkom 3/2014
bulvár
4
si z beta-čtení může autor odnést, takže deset židlí a dvě
lavič-ky zcela postačilo.
Pořad moderovala Vilma, jako příklad autorky vystoupilaKarolína
Francová a betačtenářky Sanča Fülle. Vilma citovalazajímavý článek
z sosaci.net/test/?q=node/26, (překlad eseje PegRobinsonové) a
konfrontovala jej s vlastní zkušeností.
Někdy v polovině pořadu dorazil Zdeněk Pobuda, ten už sineměl
kam sednout, a pak ještě JWP s Klárou Smolíkovou.Děvčatům se
naštěstí podařilo uhájit si svůj pořad (snad po-mohla i medovina
ředěná whisky, kterou se posilovala, velmidobrý nápad), takže JWP
vyrazil hledat další publikum, kteréby pobavil.
Na závěr Vilma přečetla pár betačtenářských perel,
pochá-zejících hlavně od Sanči, mnohé z nich by samy obstály
jakokrátké literární útvary či etudy na téma jazyk hrubozrnný
:-)
Pak jsme zavítali na přednášku Aničky Šochové o úlozeMladého
světa v ekologické iniciativě Brontosaurus, ona samazažívala jako
zdravotní sestřička radosti socialismu v zamoře-ném ovzduší
severních Čech, při práci se zdravotně poškoze-nými dětmi atd.
Pořad Sex s mimozemšťany byl bohužel opět zařazen jakoTo
nejlepší, moderovala jej Karolína Francová, pod jejím vede-ním jsme
se vmáčkli do kouta co nejdál od dveří, ale i tak mo-derátorka,
Vilma a Honza Kovanic docela ochraptěli, když sesnařili, abychom
něco slyšeli z jimi čtených ukázek. A dělali todobře, odcházel jsem
s rozhodnutím si všechny vzpomenutévěci přečíst.
Naši návštěvu jsme stylově zakončili s člověkem, s kterýmjsme se
setkali jako se skoro prvním, tedy na přednášce Libu-še Čermákové o
ženském údělu ve světle biblických textů,hlavně o Máří
Magdaleně...� 2. února na stále zajímavějších stránkách XB1 v
rubriceOsobnosti žánru doporučují (Dufková, Pelech, Nečas) se v
de-sátém pokračování přihodila pozoruhodná událost. Protože au-toři
novějších příspěvků obvykle kouknou, co doporučili
jejichpředchůdci, dostalo se nám doporučenítřiceti různých knih.
Přesto byla jednadoporučena dvakrát, a to právě kdyžEdita Dufková a
Tadeáš Pelech doporu-čili ve stejném kole Resnickovu Kirinya-gu.
Mám za to, že nejde o pouhou náho-du, ale o další doklad toho, že
právě ta-dy Mike Resnick překročil svůj stín.� 5. února proběhla v
galerii Nora v Go-razdově ulici vernisáž výstavy obrazůJany
Šouflové.
Slávek Švachouček, který návštěvupro kamarády naplánoval, se
nakonecpro nemoc nemohl dostavit.
Akce se tak zúčastnila pouze částredakce Světelných roků a
jejich kme-nový výtvarník Vláďa Widtman. V gale-rii a lámárně Nora
bylo připraveno hez-ké prostředí, stůl s občerstvením a hlav-ně na
stěnách mnoho nádherných obra-
zů. Originály obrazů autorka neprodává, protože podle jejíchslov
jsou obrazy díky použité technice nedostatečně barevnědlouhodobě
stálé, ale je k dispozici velké množství kvalitníchreprodukcí v
různých formátech. A tak, než vlastní vernisáž za-čala, už jsme
měli plnou náruč draků. Na úvod zahrála skupinaDruga dvě své
skladby a potom vernisáž uvedla svým nádher-ným a velmi citově
laděným proslovem spisovatelka FrantiškaVrbenská. Celý záznam její
„ódy“ na autorku je k dispozici v re-dakci Světelných roků. Po
dojemném poděkování Jana Šouflo-vá vložila do programu malé
reklamní okénko a upozornila nasvou připravovanou knížku Svitky z
Londýnského mostu, kte-rá má letos vyjít. Program dále zpestřila
opět skupina Druga sesvou další folk-rockovou skladbou. Ke
korzování po výstavnísíni, diskusím jednotlivých návštěvníků a k
celkové atmosféřeakce pak vytvářela hudební doprovod Romana
Sulčíková naakordeon. Takže kromě draků jsme si odnesli i CD Srdce
proMamuta.
Na vernisáži bylo možné se setkat mimo spousty nezná-mých lidí i
s Vilmou Kadlečkovou, Honzou Pavlíkem s manžel-kou nebo Leonardem
Medkem. Starknest� 6. února jsem ke Kruhu donesl Frantovi Novotnému
knihuPrůvodce Protektorátní Prahou, následně se rozpoutala
tradič-ní diskuse na téma jak by probíhala druhá světová válka,
kdy-by Hitler nenapadl Sovětský svaz. (A ani Stalin Německo.)
Do-hodli jsme se, že by byla delší, zřejmě by padla Velká
Británie,ale že by skončila se stejným výsledkem. Pokud by Říše
ohro-žovala USA dostatečně, aby je donutila k válce, pak by
bylazničena, ovšem s daleko většími ztrátami (hlavně na
německéstraně). USA jako demokratický stát nemohly po zkušenos-tech
první světové války hnát své voliče a daňové poplatníkymasově na
frontu, takže by válka probíhala hlavně ve vzduchua pak by přešla v
atomové bombardování.� 10. února kvačím do RUR, trochu jsem se
zpozdil instalacítiskárny u Vládi Mátla, a tak jsem ještě v metru
na Floře potkalHonzu Macháčka, který mě varoval, že Filip podlehl
chřipce a
dnes se nekonáme. Filip mi později za-volal, že mu bylo tak zle,
že zapomnělrozeslat varování.� 11. února se v dejvické Potrefené
hu-se scházíme s Milanem a Evou Fibige-rovými a s Petrem Svoreněm a
podstat-nou částí jeho rodiny, Dagmar Heřto-vou a syny Honzou a
Petrem. Dovlekljsem jim ukázat knihy Kmeny 0, jejížvěhlas do
Spojeného království ještěnepronikl, a Protektorátní Prahu.
Vedle toho jsme se dohodli, že bychse pokusil zorganizovat
vydání Cynic-kých fantazií jako e-knihy.� 12. února jsem nějak
nemohl dospat,a tak jsem se po páté ráno vrhl na do-končení prvního
letošního Interkomu.V době, kdy obvykle vstávám, jsemměl hotovo víc
práce, než jindy za celýden. Asi to bude jeden z těch tajných
-
interkom 3/2014
fandom
5
receptů na úspěch, jít spát ve tři mi nikdy nezvýšilo
produktivi-tu tolik jako vstát v pět ráno.
Ivan Adamovič pro svou Kroniku české scifi
kompletujebibliografii vydaných knih. Na Nyxu se podivil, kolik
toho vyšloza posleních let v poměru k předchozímu století a hned se
na-šel kulíšek, který začal opakovat slogan JWP, že prožívámeZlatý
věk fantastiky. Nechtěl jsem se hádat, ale řekl bych, ženěco
podobného si jistě myslí i kvasinky v šampaňském, kdyžnadšeně mění
cukr na alkohol, a pak když se přiblíží 13 pro-centům, tak zaklepou
bičíky. :-) Zkrátka si stále myslím, žekdyž bude bez výběru
vycházet každá česká ptákovina, ča-sem si čtenáře unavíme a najdou
si místo fantastiky nějakouobdobu severské detektivky.� 16. února
jsem rozeslal formuláře prvního kola AkademieSFFH, měsíc jsem dělal
Orientační seznam, bez pomoci WojtyBěhounka, který každým dnem
očekával rozšíření rodiny, tobylo docela namáhavé a v seznamu je na
první pohled vícchyb, ale spíš jsou jen viditelnější :-)� 20. února
ke Kruhu nedorazil Franta Novotný, ale zato seukázala Jolana a
zachránila mě před nekonečnými cestovatel-kými histrorkami, kterými
Vlado Ríša oblažoval Lucii Lukačo-vičovou s přítelkyní.� 24. února
v RUR jsme už s Filipem málem zavřeli, já tam os-tatně prudil od
pěti, když dorazili Honzové Vaněk jr. a Machá-ček. Po čase se Filip
s Honzou M. dostali k politickým téma-tům, tak jsem je upozornil,
že nejsou jedinými a posledními uži-vateli termínů třídní boj a
vykořisťování. Velice zajímavě s nimioperuje Petr Hampl, a
doporučil jsem jim:
finmag.penize.cz/ekono-mika/266883-proc-metternich-prinesl-rozkvet-a-%20merkelova-prinasi-zbidaceni-i-kdo-tady-vlastne-vladne�
26. února je tu další veřejná schůzka Klubu Julese Vernea,na
povídání Leonika Křížka o bojích, rvačkách, soubojích aduelech v
díle Julese Verna bylo plno, přestože Franta Novot-ný a Michaela
nedorazili, protože choroba. Zato se po letechobjevil Keplík.
Leonid připomenul násilné střety ve verneov-kách, vysvětlil, které
z nich byly opravdové duely, a žertovněvypíchl chyby a
nerealistické dění.
Příště, cca za měsíc, bude Františ-ka Vrbenská, svůj program
nazvala„Knihy v časech Julese Vernea: co ajak se četlo u nás i ve
světě“.� 27. února protože jsem IK rozdal jižvčera, vynechal jsem
Kruh. Místo tohosi čtu rozhovor Martina Klímy s něja-kým rozverným
internetovým žurnalis-tou; v jak jen paralelních světech mo-hou žít
lidé zabývající se stejnou věcí:
Budeme moci jezdit ve hře na koni a na-bodávat pěšáky jako
jednohubky?
Plánujeme implementovat jízdu nakoni i boj na něm.
Dostávám informaci ze Světa kni-hy, že můžeme využít další čas
poAkademii na besedu s nominovanýmia vítězi. Bohužel se trochu
překrývá s
hlavním programem. Akademie SFFH běžící paralelně ve
dvouliniích, úplná Sodoma a Gomora nebo výstižněji Festival
Fanta-sie :-)� 28. února se u Kruhu scházíme s Frantou Novotným,
příští tý-den bude v Brně mezi tamními jachtaři, kteří mu
zorganizovalioslavu jeho jubilea. Vypadá to, že Valhala vyjde až po
tom vel-kém dni, takže ani nemáme žádný pořádný dárek. Tak jsme
siaspoň popřáli, máme ty narozeniny tři dny od sebe.
Zdeněk Rampas
Večer Jiřího Dostála (ze společenské kroniky)� (1. březen)
Někteří ze čtenářů Interkomu možná zaregistrovalipočátkem
devadesátých let práce a existenci regionálního karlo-varského
sci-fi autora Jiřího Dostála. Jiří vydával též fanziny a
or-ganizoval několik let sci-fi klub. Jeho hlavním dílem je
novela„Garik“, která se nezištnou péčí členů tehdejšího pražského
klu-bu Spektra dočkala i regulérního vydání (nejen ručního
kopíro-vání samotným autorem za pomoci tuže a kopírovacích
blán).
V máchovském věku dvaceti šesti let Jiří Dostál v r. 1999zemřel.
Nyní, po patnácti letech od jeho smrti, uspořádal Vladi-mír Kalný s
podporou karlovarské krajské knihovny vzpomín-kový večer na Jiřího
Dostála. Nepočítal jsem účastníky, aleprvní březnový večer se v
knihovně sešlo dobrých čtyřicet lidía vytvořilo výbornou kulisu
nevšednímu zážitku: pan Kalný za-jistil čtení z Jiřího prací
úžasnými herečkami a částečně sepřednesu ujal i sám. Z dalekého
Kladna dorazil Michal Špaček,aby přečetl zdravici Pavla Housera a
též aby vedl báječný gari-kovský znalostní kvíz.
Neskromně podotýkám, že jsem si onu sobotu já sám užilsvých
patnáct minut slávy, když jsem napřed vyhrál v garikov-ském kvízu a
potom jsem měl čest přečíst veřejně poslednípráce Jiřího Dostála:
trojici povídek, které napsal v týdnu předsvou smrtí a které nebyly
zatím publikovány. Měl jsem dojem,že diváci se chechtali snad za
každou druhou větou.
Celý den jsem musel myslet na to, že Jiří Dostál byl člověk
sespoustou chyb. Možná měl dokonce ještě více chyb, než máme
my, jeho spolužáci a kamarádi. Jenže!Komu jinému z nás někdo
patnáct let ponaší smrti uspořádá večírek? A proč byto dělal? Co po
nás zbude, nad čím by selidé sešli a pobavili se? Kdo si na
náspatnáct let po smrti vůbec vzpomene?Proč by měl?
Večer Jiřího Dostála měl dle méhonázoru vynikající úroveň a jen
tak naněj nezapomenu. Jestli má život namenším městě a jeho kultura
nějakousvébytnou kvalitu, tak toto setkání jipro mě naplno
reprezentuje. Památku J.D. jsme si připomněli myslím důstojně.
Pozn.: Některé shromážděné historic-ké materiály (nahrávky,
videa, fotky)k autorovi jsou k dispozici na Faceboo-ku na stránce
„Večer Jiřího Dostála“.
Jaroslav Míkovec
-
interkom 3/2014
recenze
6
Plnou parou do krajiny fantastické představivostiNapjatě
očekávaná retrofuturistická antologie editora MartinaŠusta se právě
plnou parou přiřítila na pulty a webové stránkyknihkupectví.
Steampunk u nás získává čím dál větší populari-tu a vychází zde
stále více zahraničních i domácích prací toho-to subžánru. Jak se
od nich Plnou parou liší, co nabízí navíc ajak zapadá do klasického
pojetí steampunku? Zastoupen jejak typický steampunk, tak i díla,
pro která se hodí daleko lépeeditorem preferovaný pojem
retrofuturismus. Vyskytují se v níviktoriánská Anglie, Amerika,
smyšlené světy i cizí planety apředevším celá plejáda zajímavých
postav.
Úvodní povídka Doktor Lash vzpomí-ná Jeffreyho Forda je
jednohubkou zalo-ženou především na napínavé atmosfé-ře a zajímavém
nápadu nemoci infekčnív prostředí tepla a vlhka – tedy
všudypří-tomné páře. V jistém okamžiku mnev souvislosti s jednou z
nemocí způsobo-vaných vizí napadla pointa, k níž by po-vídka mohla
směřovat, a trochu mne zá-věrem zklamalo, že tuto možnost
Fordnevyužil. Tím by ale z lehce snového pří-běhu se silnou
atmosférou učinil vypoin-tovanou detektivku – tedy úplně jiné
dílo.A to by mohla být i škoda, protože Dok-tor Lash se takový,
jaký je, velmi povedl.Snad se v českém vydání objeví i dalšíFordovy
povídky; především jeho Zmrzli-nová říše z Trochu divných kusů je
promne i po dlouhé době nezapomenutelná. To se o Doktoru Las-hovi
sice říci nedá, i tak mne ale rozhodně potěšil.
Mimova mumie od u nás dosud nepublikovaného MarkaHoddera je
vtipnou variací na viktoriánskou detektivku. BakerStreet je
tradiční adresou londýnských soukromých detektivůvčetně
Macallistera Fogga, vyšetřovatele a zároveň podivín-ského
vynálezce, který je zároveň poctou a parodií šílenýmvědcům i
výstředním detektivům. Příjemně šílená je i zápletka– a výsledkem
je povedená, jednoduše zábavná povídka. Snadse u nás dočkáme i
dalších prací z Hodderova pera (připravo-ván k českému vydání je
zatím jeho vřele přijatý román TheStrange Affair of Spring Heeled
Jack).
Na vážnější notu se čtenář dostane hned v další povíd-ce,
Hanoverově opravě (Jeff VanderMeer). Příběh stojí zejmé-na na velmi
dobře prokreslených postavách a jejich dilema-tech a emocích; ač
prakticky nedějová, patří díky tomu Hano-verova oprava mezi
nejnapínavější kousky antologie. Vander-Meer si vystačí s málem a
dokáže na minimálním prostoru,s pár postavami a jednoduchou
zápletkou vystavět silnější ahlubší příběh než většina dalších
autorů.
Láska vchází do Hlubiny od Tobiase Buckella je
příběhemodehrávajícím se v netypickém prostředí jednoho z
mnohaměstských států ležících v průrvách na zvláštním světě,
spoje-ných povrchovou železnicí a pečlivě střežících své zvyky a
brá-
nících se myšlenkové kontaminaci různě silnými
prostředky.Steampunk, nebo v tomto případě spíše analogpunk,
potkávádystopii, kolem se prosmýknou utopie, romance a dobrodruž-ný
román a ze směsi vzniká další velmi pěkná, byť dlouhodoběmožná ne
příliš zapamatovatelná povídka.
Opět do viktoriánské doby nás vrátí Harry a Marlowe a ta-lisman
kultu Egil od Carrie Vaughnové. S úvodní prací jejíhovolného cyklu,
Setkáním Harry a Marlowa se zakladateleméterijské revoluce, jsme se
mohli seznámit v listopadovém čís-le XB-1. Povídka v antologii mi
připadala výrazně lepší než
v časopisu – napínavější, zábavnější, lépedržící pohromadě a již
s více do hloubkyvykreslenými postavami. Jde o nekompli-kovaný, ale
rozhodně podařený dobro-družný příběh v duchu klasického
steam-punku, ozvláštněný mimozemskou (alepro účely příběhu
dostatečně steampun-kovou) technologií.
Jak Špunti bezděky zachránili svět odJaye Lakea čtenáře zavede
do originální-ho světa Roury mezi dětský gang, kterýnatrefí na
zajímavou a potenciálně nebez-pečnou technologii. Musím přiznat, že
ačna povídce neshledávám absolutně nicšpatného a vylíčení prostředí
i postav bylovýborné, sedla mi z celé antologie právěsvým zasazením
a hrdiny nejméně. Jejichzpracování musím jednoznačně
pochválit,jejich obsah mne naopak zaujal méně.
Vzhledem k rozmanitosti povídek ve sborníku pravděpodobněkaždý
čtenář najde jednu, které nebude moci nic faktického vy-tknout, ale
jež ho pramálo zaujme. Nepochybuji o tom, že jiné-mu čtenáři by se
Špunti mohli líbit i nejvíce z celé antologie.
Elementálové Iana R. MacLeoda nás vrátí do Anglie na pře-lomu
19. a 20. století, do světa stárnoucích klubových povale-čů a do
mysli jednoho z nich. Jeho očima pozorujeme osud vý-zkumu jeho
geniálního přítele. Pojetí moderních výdobytků ty-pu elektřiny jako
dalších verzí elementálních přírodních sil mitrochu připomnělo
povídky Elizabeth Bearové z cyklu New Am-sterdam. MacLeod je
poetičtější, méně akční a vynalézavější.Především díky oběma
hlavním postavám se povídka opravdupovedla.
Na do té doby nejlepší kousek sbírky hned po rozečtení
as-pirovalo Zepelínové město autorské dvojice Michaela Swan-wicka a
Eileen Gunnové. Svěží, originální, zábavná i promyšle-ná povídka se
však zhruba v polovině zlomila v poněkud uspě-chanou, předčasně
ukončenou a nedovysvětlenou. Je to ško-da, stačilo by pár stránek
navíc a Zeppelínové město by byloskutečně výjimečným kouskem. Takto
je pouze velmi dobroudobrodružnou povídkou s vtipným a svérázným
pojetím retro-futurismu; navzdory ukvapenější druhé polovině
rozhodně po-těší, zaujme a pobaví a je jednou z nejzajímavějších
povídekantologie.
-
interkom 3/2014
recenze
7
Edisonův Frankenstein od Chrise Robersona líčí svět, kdedíky
objevu nového prvku pára zcela vytlačila elektřinu jakodrahou,
složitou a nepotřebnou. Jde o příběh dělající čest pří-značnému
fantastickému něco je jinak, neboť Roberson sku-tečně změnil jen
jediný prvek světa a pak si hrál s tím, jak sehistorie následně
odštěpí od naší a co to bude znamenat prospolečnost. Povídka mě
rychle vtáhla jak pěkně vystihnutýmsvětem, tak zasazením na
Světovou výstavu 1893 a postavouhlavního hrdiny; typického
steampunkového anglického gen-tlemana nečekejte, naopak se dočkáte
nezvyklého a svěžíhopohledu alžírského průvodce na dobový západní
svět. Mrzelomě jen to, jak rychle povídka skončila; stojí tak na
nápadu a at-mosféře, ale už ne na ději nebo pointě, ač mi připadala
jakomateriál vhodný i na román.
Oproti tomu Stříbrný okraj Tima Pratta je postaven na
látceideální pro povídku. Námět je originální a poetický;
zajímavé-mu, ale už nijak výjimečnému a nekomplikovanému
příběhurozsah krátké práce vyhovuje dokonale. Zajímalo by mne,
jaksi Pratt (jehož povídky se u nás dříve objevily v TDK 2 a 3),
je-muž očividně forma krátké povídky vyhovuje, poradil s příběhyo
větším rozsahu. Na kontě má už větší množství románů; Stří-brný
okraj mne tedy jen pobízí to zjistit.
Hrdinou a vypravěčem Arbeitskraftu od Nicka Mamataseje Bedřich
Engels. Jde o vtipný nápad, byť tím autor zároveňriskuje, že
zachováním Engelsovy rétoriky bude občas čtenářemírně nudit.
Mamatas nicméně udržel reformní úvahy a agitacina přesné hranici
vykreslení postavy a bezproblémové únos-nosti. Na Arbeitskraftu mne
velmi potěšila reflexe doby a jem-né odkazy na počátky steampunku
jako samostatně rozezná-vaného subžánru.
Závěrečná povídka Osm mil od Seana McMullena zůstáváv 19.
století, ale opět je tu něco jinak. Námět svým způsobemskládá poctu
Doylovi i Burroughsovi – máme tu pro nás nereál-nou, ale vážnou
vědu, anglické aristokraty i dobrodružství.Svými důsledky velkolepý
příběh vzduchoplavce najatého navelmi zvláštní úkol byl příjemným
zakončením sborníku.
Celkově je Plnou parou povedená antologie plná rozmani-tých,
zajímavých a často i poměrně originálních povídek, kterápotěší jak
fanoušky steampunku, tak čtenáře, kteří se s tímtosubžánrem ještě
nesetkali nebo jej nemají právě v lásce; ter-mín retrofuturismus
odpovídá pojetí antologie skutečně lépenež užší steampunk. Některé
povídky zamířily tímto směrempo opravdu nezvyklé, svérázné cestě –
ale žádná není nato-lik jiná, aby oslovila jen menšinu čtenářů. Na
jednu stranu je totrochu škoda – po Trochu divných kusech mi Plnou
parou při-padala navzdory nadílce skvělých nápadů stále dost při
zemi.Na stranu druhou jde o antologii, která osloví – a
předevšímpotěší – velmi široký okruh čtenářů a může připravit půdu
prosamostatné práce autorů zahrnutých povídek i pro
budoucísborníky.
Lákavý je v tomto případě nejen obsah, ale i provedení.Obálka
Pavla Trávníčka je skutečně luxusní a evokuje úžasnousteampunkovou
atmosféru. Uvnitř mne zase potěšily ozdobné
grafické prvky nadesignované tak, že působí jako vytištěné
natiskařském lisu v 19. století se všemi s tím spojenými
okouzlu-jícími nedokonalostmi; to mi přišlo jako vtipný a
originální ná-pad, který dodává Plnou parou další kousek
paropunkové-ho kouzla. Snad se tedy brzy dočkáme dalších takových
anto-logií – dobře vybraných zajímavých povídek a podobně
pěkněztvárněných knih není nikdy dost!
Julie Nováková
Martin Šust (ed.) Plnou parou: Antologie retrofuturistické
fan-tastiky, vázaná, obálka Pavel Trávníček, překlad kolektiv
pře-kladatelů, 264 stran, 279 Kč / 189 Kč (e-kniha)
Nominace Akademie SFFH (pokr. ze strany 1)
Jan Hlávka a Jana Vybíralová za založení v rámci české space
ope-ry výjimečného románového cyklu Algor.Martin Králik za založení
nakladatelství Rogerbooks, v němžposkytuje šanci začínajícím
slovenským i českým autorům.Kristina Nowakowska a redakce Pevnosti
za záchranu časopisuPevnost.Nakladatelství FANTOM Print za nové
vydání fantasy ságy Kolo ča-su.Nakladatelství XYZ za Zlatou knihu
komiksů Vlastislava Tomana.
ArgoBrokilonFantom PrintLaser-booksTriton
Michael Bronec (ed.): Legendy: Prokleté knihovny (Straky na
vrbě)Juraj Červenák: Chřestýš Callahan (Brokilon)Steven Erikson:
Potoky krve (Talpress)Martin Šust (ed.): Plnou parou (Argo)Connie
Willisová: Vnitřní záležitosti (Triton)
Jana Jůzlová & Zdeněk Rampas
Akademické statistiky prvního kola� Celkem v prvním kole
hlasovalo 48 Akademiků, z toho 35v Odborné sekci.� Celkem bylo ve
všech kategoriích odevzdáno 1574 hlasů,které se rozdělily mezi 483
subjektů.� Největší rozptyl byl podle očekávání v Povídkové
kategorii,kde se o 158 hlasů dělilo 74 prací.� Nejvíce jasno měli
Akademici naopak v kategorii Původníčeské a slovenské tvorby, kde
si 199 hlasů rozdělilo přesně40 knih.� U Povídek byl odstup mezi
první a poslední nominovanoujeden hlas, u Nejlepší SF deset hlasů.
ZR
…..................................................................................
-
interkom 3/2014
recenze
8
KONEČNĚ SE DOČKAL …Časopis ABC, ať už postaru s přídomkem
mladých techniků apřírodovědců anebo ponovu jako časopis generace
21. stole-tí, není mezi scifisty neznámým pojmem. Vychází
nepřetržitětéměř šedesát let a z jeho stránek čerpalo vědomosti i
zábavuněkolik generací čtenářů. Mimo jiné již od prvních ročníků
zkonce 50. let přinášel – nejprve – měsíčník vědeckofantastic-kou
tématiku, jak se dříve slušelo říkat. Stěžejním protagonis-tou i
autorem tohoto žánru v časopise byl jeho šéfredaktorVlastislav
Toman, který psal nejen povídky, ale prosadil pomo-cí scénářů
vědeckou fantastiku i do kreslených seriálů. Nasklonku minulého
roku se objevila Zlatá kniha komiksů Vlasti-slava Tomana, která
obsahuje, jak už název vypovídá, známé itéměř neznámé komiksy, k
nimž napsal Toman libreto, i kdyžne všechny pocházejí z časopisecké
banky ABC.
Zlatá kniha komiksů Vlastislava Tomana(2013) navazuje titulem i
grafickou úpravouna předcházející publikaci nakladatelstvíXYZ
(Albatros Media a. s.) Zlatá kniha komik-sů – Václav Šorel (2011).
Rozměrově je to-tožná s Velkými knihami komiksů ABC, cožje
přinejmenším sympatické a mnohému čte-náři vstřícné při řazení do
knihovny.
Po prvním prolistování knížky zapůsobídva téměř protichůdné
faktory. Výrazná ažnevkusně barvotisková obálka, která
sicepokračuje kvalitní polygrafií, ale uvnitř je bo-hužel
nízkogramážový křídový papír na jehožlistech tím pádem prosvítá
tisk z druhé stra-ny. Nejmarkantněji je to vidět na textové části
anebo listechpotištěných jen z jedné strany, u komiksových stran je
prosvitzanedbatelný. Tenký papír nesporně jednu velkou výhodu má,a
tou je výsledná tloušťka knížky. Jen pro srovnání – počtemstran
totožná Velká kniha komiksů ABC 1 je o šest milimetrůsilnější.
Zlatá kniha komiksů obsahuje ze dvou třetin tématiku cyk-lu
Žlutá planeta. Nejedná se jen o soubor šesti kreslených seri-álů
(Příhody Malého boha, Příchod bohů, Kruanova dobro-družství,
Kruanova cesta, Kruan a bohyně, Kruan a služebníciZla), ale i o dvě
původní Tomanovy povídky To a Příchod bo-hů, které vyšly v
měsíčníku Pionýr (č.4,5/1963, č.5, 6/1963-64) s ilustracemi Zdeňka
Buriana. O něco později bylyobě vřazeny do Tomanovy sbírky Příchod
bohů (SNDK 1966),která byla podle druhé z nich pojmenována.
V úvodním slově prohlašuje V. Toman: „Právě celá šestidíl-ná
série o Malém bohovi a Kruanovi vychází poprvé společněv této
knize!“ Jako by pomíjel, že cyklus je tvořen ne šesti, alesedmi
seriály. Tím, který byl záměrně vynechán, je Kruan a po-zemšťané
(ABC 1998-99), protože autor scénář za deset letpřepracoval a
přejmenoval podle čtrnácté části původního se-riálu na Kruan a
služebníci Zla. Proč se tak stalo? Nabízí se vy-
světlení, že důvodem byla slabá úroveň výtvarného
zpracovánítehdy mladého výtvarníka Filipa Škody (v poslední době
kreslíkarikaturní stripy, se kterými se albově prosadil v Belgii1).
Vlas-tislav Toman k tomu podotýká (str. 120): „V redakci ABC ná-vrh
přijali pro rok 1988, avšak trvali na konkursu pro ilustráto-ra.
Tím se stal tehdy mladý a nadějný Filip Škoda, který realiza-ci
pojal velice netradičně. Vyšlo jen 18 pokračování – pak
bylovydávání z rozhodnutí redakce zastaveno.“ Asi si v
redakciuvědomili, že výtvarný projev mladého kreslíře není
opravduadekvátní, a raději otiskování seriálu ukončili.
Díky oběma otisknutým povídkám se čtenářům dostává dorukou
původní předloha, a tak si je mohou s komiksy vzájemněporovnat.
Jejich obsah posloužil jen jako výchozí syžet k ději,který Toman v
Malém bohovi obohatil o další dějové prvky a li-
nie (žena-hrdinka, čtyřrucí opoidní ušatci, ne-přátelský kmen,
vizuální vstupy bohů s rada-mi). Náplň této povídky vystačila na
devětpokračování Příhod Malého boha z celkovýchčtyřiadvaceti. V
druhém seriálu začíná dějtam, kde povídka skončila, tedy příchodem
bo-hů. Žlutá planeta s kmenem Gron-c-chů, náčel-níkem Ru, ženou Kan
a jejich synem Kruanem,Malým bohem i samotnými bohy-lidmi z
plane-ty Země se tak stala dějištěm příhod, které dr-žely v napětí
mnohé generace čtenářů ABC avyžádaly si další pokračování.
Na Kobíkových kresbách je vidět, že na vr-cholu tvůrčích sil byl
právě v letech, kdy vzni-kala základní trilogie Žluté planety
(1973-76).
U následných dvou seriálů Kruanova cesta (1988-89) a zejmé-na
Kruan a bohyně (1995-97) je už patrná Kobíkova únava ažvyčerpání.
Nejistá linka, zjednodušený styl, hodně polocelků amálo polodetailů
i detailů. Ostatně, jeho zdravotní problémy, přinichž kreslil
poslední seriál, přiznává i V. T. (str.120). Nic toovšem nemění na
faktu, že František Kobík vtisknul tomutocyklu vizuální podobu a
zasloužil se měrou nemalou o jeho za-řazení mezi domácí kultovní
komiksy.
Zcela jinak vyznívá vizuální pojetí komiksu Kruan a služeb-níci
Zla (2009-10), kdy jej kreslíř Michal Kocián kresebně pře-nesl do
21. století. Nestejná políčka, vzájemné přesahy, atmo-sféra či
situace podchycené barvou, výrazné onomatopoie, dy-namický styl
kresby patří sice v zahraničí ke komiksovýmstandardům, ale na české
scéně jsou i ještě dnes ojedinělé.Tento poslední příběh prozatím
uzavírá Tomanovo retro sci-fize Žluté planety. Samotný autor se
případnému komiksovémupokračování nebrání, jak například avizoval v
rozhovoru proweb časopisu XB-1 (11.7.2013). Příznivci Kruanových
dobro-družství se taky mohou těšit na filmové zpracování, které
bymělo být hotovo už letos. „Kdyby to tak vyšlo, byl by to
báječnýdárek k mým 85. narozeninám!“ říká tamtéž V. Toman.
Šedesát pět stránek knížky patří mýtu Ztraceného světa,
1
http://www.komiksarium.cz/index.php/2010/02/dalsi-cesky-prulom-do-frankofonniho-komiksu/http://www.komiksarium.cz/index.php/2010/11/ze-skody-vyrostl-zkuseny-tvurce-doktor-babilla-to-potvrzuje/#more-7190
1
http://www.komiksarium.cz/index.php/2010/02/dalsi-cesky-prulom-do-frankofonniho-komiksu/http://www.komiksarium.cz/index.php/2010/11/ze-skody-vyrostl-zkuseny-tvurce-doktor-babilla-to-potvrzuje/#more-7190
-
interkom 3/2014
recenze
9
který prvně literárně zpracoval skotský prozaik Artur
ConanDoyle, jinak taktéž otec Sherlocka Holmese. Seriál Výprava
doZtraceného světa (1969-70) je komiksovou adaptací jeho ro-mánu,
kde Vlastislav Toman rozšířil skupinu hlavních protago-nistů o
Jessii, dceru profesora Challengera. Kreslení se ujal JiříVeškrna,
který o rok předtím v ABC tvořil Dobrodružství JohnaCartera. K
tématice přeživších pravěkých tvorů na stolovýchhorách Jižní
Ameriky se vrátil Toman o několik let později, aleuž se svým
námětem. Druhá výprava (1979-80) navazovalavolně na předchozí
výpravu. Profesor Challenger a spol. musíbránit tento unikátní
biotop před hrozbou turismu, přesto do-chází k jeho zničení
aktivací bahenní sopky. Kresby FrantiškaKobíka jsou výborné a patří
do jeho vrcholného období. Námě-tově za tímto dílem zůstává Třetí
výprava, která se sice podleTomanových slov rodila už jako
komiksový scénář, ale nako-nec byla upravena jako povídka
(Pevnostč.9/2007). Obě verze pak obsahovala kníž-ka Třetí výprava
(Triton 2008). Její převedenído komiksu J. Petráčkem je ale celkem
zby-tečné, protože je příběhově chudá a plochá.Téměř nic se tam
neděje a většinou jde opřežvýkání starých faktů. Tady vidím na
To-manově straně promarněnou šanci uchopitpříběh třetí výpravy
epičtěji a nápaditěji.Vždyť tajemné kouzlo Kurupiry v
amazonskédžungli trvá a stolových hor, kde by se pra-věký život
mohl uchovat, je v Guayanské vy-sočině taky dost. Na Petráčkově
standardnědobré kresbě je vidět, že bohužel odbývá po-zadí a taky
zvolil zcela nevhodný typ písmapro onomatopoie. Diskutabilním se
jeví vlo-žení některých fragmentů fotografií (kamera,fotoaparát),
kreseb (hlava kašpárka) aústřižků (logo Druhé výpravy, hlavy
hlavních hrdinů), a nako-nec i podoba reportéra, kterému dal
Petráček tvář V. Tomana.
Na závěrečných téměř třiceti stranách najde čtenář tři kres-lené
seriály, které mají ukázat Tomanovu tvorbu pro jiná perio-dika než
ABC. Nejstarší jsou černobílé Prázdniny s Marťanyadresované dětským
čtenářům měsíčníku Teplická revue(1971). Je to jakási reminiscence
na ábíčkovské Dobrodruž-ství Johna Cartera, okořeněná Čapkovými
mloky. Rozsahemnejmenším dílkem je Šroťák s kresbami Petra W.
Willerta(2004), doposud nevydaný, protože byl primárně určen pro
za-niklý komiksový fanzin Bedeman. Posledním je Planeta
Xindlu(2012), který psal Toman pro časopis XB-1 a o výtvarnou
po-dobu se postaral Karel Jerie. Za pozornost stojí propojenost
seŽlutou planetou prostřednictvím zlosyna z rasy Hor-tidů.Všechny
tři komiksy jsou sci-fi, což spolu s ostatními v tétoknize jen
potvrzuje Tomanovu fascinaci a inspiraci tímto žán-rem.
Pozitiva. •Redakční práce a koncepce celé knihy vyústilav co
možná nejmaximálnější servis informací, týkající se uve-řejněných
komiksů. •Předmluva i několik průvodních slovVlastislava Tomana
vysvětlují jeho názory na komiks a okol-nosti vzniku jednotlivých
děl či sérií. •Výborným počinem
jsou také medailony všech kreslířů. To je obzvlášť
přínosné,protože mimo F. Kobíka, J. Petráčka a K. Jerieho jsou
zbývajícítři (J. Veškrna, M. Kocián a P. W. Willert) i v očích
komiksovéveřejnosti téměř neznámí. •Standardním doplňkem u
takové-ho typu publikací jsou autorské seznamy, což je v závěru
spl-něno Přehledem vydaných komiksů V. Tomana v tištěné
aelektronické podobě.
Negativa. •Neuvedení autora a zdroj ilustrace na straně 9,kde je
to Zdeněk Burian (Pionýr č.4/1963), na dvoustraně24-25, kde je to
Jaroslav Lukavský (Příchod bohů, SNDK1966) a na straně 44, kde je
to František Kobík (obálka ABCspeciál 85). •V úvodní části každého
seriálu chybí jména je-jich tvůrců, byť jsou v tiráži i v Přehledu
vydaných komiksů V.Tomana (str. 333-335). •V přehledu vydaných
komiksů V.Tomana jsou tři kapitoly uvedeny jako Literatura pro
děti.
Snad nemusím vysvětlovat, že literaturaa kreslený seriál
(komiks) jsou dvě zcelaodlišné kategorie umění a tudíž
literaturanezastřešuje kreslený seriál. Jako názvykapitol zcela
postačily jejich podtituly.
Vlastislav Toman je bezesporu silnoui kontroverzní osobností. Na
jednu stra-nu dokázal v pozici šéfredaktora oblíbe-ného dětského
periodika ABC mladýchtechniků a přírodovědců dvaatřicet
letkočírovat vydávání tohoto časopisu, abybyl nejen poutavý a
zábavný pro čtená-ře, ale aby také lehce projel přes výmolyminulé
doby a zůstal na cestě, neřku-linepřevrátil se. Aby dojel v
pořádku, ne-jenže musel ony výmoly a překážky do-by objet anebo
zpomalit, ale musel držetredakční otěže pevně v rukou. Tady se
objevila i druhá strana mince, vyznačující se jeho
schopnostívybalancovat hranici ještě možných ústupků a
servilnosti.Taktizování v pozici šéfredaktora muselo nutně provázet
i tak-tizování ve výběru vlastních scénářů vhodných pro „své“
ábíč-ko. Proto některé jeho práce lze přiřadit k tomu lepšímu, co
ta-dy vzniklo, a jiné lze ocejchovat jako ústupky době. Tento
vý-bor Tomanových komiksů patří bezesporu k první skupině a
jeatraktivní pro fanoušky sci-fi hlavně díky soubornému vydánísérie
Žluté planety (vyjma Škodou kreslený seriál Kruan a
po-zemšťané).
Vlastislav Toman je i přes svůj vysoký věk neustále činoro-dý,
za což mu patří přinejmenším obdiv. Dokazuje to nejensvou tvorbou,
ale i svým přístupem k novým elektronickýmmédiím, jimž vychází
vstříc a využívá je tak k popularizaci své-ho díla i přiblížení se
mladé čtenářské generaci. Navíc se teďjako komiksový scenárista
konečně dočkal i reprezentativnípublikace. Závěrem nutno
podotknout, že se nakladatelstvíXYZ podařilo vydat knihu k malému
jubileu, a to k 40. výročízrodu komiksu Příhody Malého boha na
stránkách ABC, tedy icyklu Žlutá planeta. Milan Krejčí(pozn. autora
– text je mírně změněnou verzí článku, který byluveřejněn na
webových stránkách Komiksária dne 20. 1. 2014)
-
interkom 3/2014
recenze
10
Jen hvízdněte, a duchové přiběhnouNakladatelství Plus začalo
konečně českým čtenářům hororusplácet jeden velký dluh, kterým jsou
sebrané povídky Monta-gueho Rhodese Jamese. Hádám, že jen málokdo z
nás, kteříjsme o tohoto autora „zakopli“ ve výběrech Otevřené oči a
Vý-straha zvědavcům, neočekával netrpělivě podobný počin, je-hož
první svazek nese název Příběhy sběratele starožitností.
Fanoušci dobové literatury dobře vědí, do jaké řeky vstupu-jí,
nicméně myslím si, že by bylo vhodné avděčné uvést tři důvody, proč
by dílo MRJnemělo uniknout pozornosti ani těm čtená-řům, kteří sto
let staré texty považují za stej-ně mrtvé jako jejich autory.
Za prvé: stručnost. Mnozí současní tvůr-ci by se mohli od Jamese
učit údernosti. To-to je příběh, který vyprávím, toto do něj
pat-ří, o tomto je naopak zbytečné se zmiňovat;vstupuje občas autor
sám do povídek v po-době autocenzora. Úsporné, místy až lako-nické
popisy jednak nezdržují děj samotný,a druhak začasté umocňují jeho
děsivost –duch se občas objeví na scéně nečekaně ažnáhle, bafne na
vás takřka filmovým způso-bem a vzápětí zmizí, neboť historku je
třebadovyprávět. Ani v případech, kdy se blíží k‚povrchu‘ postupně,
aby se nakonec zjevil„s odpudivým svíjením vosy vylézající ze
shnilého jablka“, sese svým zjevením nepáře, udeří a zmizí.
Za druhé: pestrost. Montague je věren svému krédu, že
naduchařské povídce se toho mnoho ozvláštnit nedá, a tudíž
jezapotřebí volit co nejpestřejší prostředí (a strašidlo). Co
semíst děje týče, tak byť poněkud spoután dobou vnucující auto-rům
svatostánky nepoměrně častěji, než jak je tomu dnes, na-bízí i jiné
lokality, jako je soudní síň, škola, obraz či dokoncepimprlové
divadlo. Neméně mnohotvaré jsou příběhy samy, atradiční zápletka
viny a trestu je v nich v menšině. Autor nebý-vale moderně
předvádí, že návštěvy ducha se vám může dos-tat i z nejnevinnějších
příčin, a ne pouze jako odplaty za zahrá-vání si s něčím, s čím
byste neměli. Stačí věnovat se s těmi nej-lepšími úmysly nějakému
zkoumání či pátrání, zdědit nemovi-tost nebo jen naštvat
nesprávného člověka – a najednou boju-jete o své duševní zdraví
(minimálně) s nadpřirozenem.
Ještě mnohem silnější je pak Jamesova fantazie v
oblastiparanormálních (z)jevů. Jakkoliv lze všechny povídky
shrnoutpod označení duchařské, jen u části se dočkáte ducha v
tomnejtypičtějším slova smyslu – ale i tehdy stojí za to;
napříkladzjevení z povídky Traktát Midot považuji za jedno z
nejodpudi-vějších, jaké jsem na svých toulkách hororovou
literaturou pot-kal. Nabídka je ovšem pestrá a sahá od „pouhého“
hlasu přesnehmotné a neviditelné duchy až po bubáky nejrůznějších
tva-rů a podob.
Za třetí: ničivost. MRJ – a v tom s ním opět nelze než
zcelasouhlasit – zastává názor, že na hrůzu prostě musí dojít.
Duchnení správným duchem, pokud jen smutně stojí v koutě a če-
ká, až suchá mandloň rozkvete, zalita slzou dítěte, aby se
mohlrozplynout v nic. Duch musí strašit, ubližovat a občas
zabít,aby splnil svou funkci mezi nebem, zemí a v literatuře.
Jamessice začasté předem sdělí, zda hrdina povídky přežije, ale
neči-ní tak vždy, a tím víc vás napíná v těch ostatních příbězích,
ne-mluvě o tom, že občas nechá vedlejší postavy sejít ze
světazpůsobem, který vám dá zcela zapomenout na trápení těch
hlavních.Autorovi lze vytknout jedinou věc; totiž ob-
čas až přílišnou skoupost na informace, ne-boť i průměrně
inteligentní čtenář si leccosdomyslí, ale tu a tam by se nějaká ta
směrov-ka hodila – například ve slavné ‚Jak zmizel abyl nalezen
strýc Henry‘. Kniha sama pak trpítím, čím jinak nadmíru sympatická
edice Pan-daemonium od začátku: naprosto neladícímiilustracemi.
Jakkoliv mi nepřísluší soudit vý-tvarné umění, je opravdu nutné
„vstupovat dotvořivého dialogu s viktoriánskou uměřenostíJamesových
povídek“? Že v konsorciu Albat-ros umějí vybrat přiměřené obrázky,
které setvořivě nevykecávají a místo toho dílo nevtíra-vě
podporují, dokázali u sebraných spisů H. P.Lovecrafta, tak proč
Jamese (oba – Montagu-eho i dříve vydaného Henryho) a konečně i
prodejnost ničí obrázky, jejichž sourozenci v tomto případěmožná
visí v Národní galerii, ale přitom by je dokázal nakreslitleckterý
z našich P.T. čtenářů sám...?
Naštěstí nechcete-li, nemusíte se na ně (dlouho) dívat, a
po-minout kvůli nim tento sborník a potažmo autora samého bybyla
věčná škoda. Jste-li tomuto druhu příběhů jen trochu na-kloněni,
zapískejte (jak radí starší překlad názvu jedné z perelsouboru), a
duchové jsou tu hned.
Filip Gotfrid
Montague Rhodes James: Příběhy sběratele starožitností.Přeložili
Vladimíra Beranová a Zdeněk Beran. Ilustroval JakubJanovský. Vydal
Plus v Praze 2013. 352 stran. 349 Kč
Rada nakladatelům :-) aneb Prosté tajemstvíŽil, byl, poblíž
Jeruzaléma jeden starý Žid, který vařil fan-
tastickou kávu. Sjížděli se za ním lidé z širokého okolí, ale
nazvědavé otázky, jak se tak dobrá káva dělá, vždy jen mlčel.
Když umíral, jeho syn, stojící nad jeho postelí, se
nakonecodhodlal a zeptal se:
„Otče, prosím, než odejdeš na věčnost, prozraď mi tajem-ství tvé
výborné kávy. Přece nedovolíš, aby odešlo s tebou.“
Starý Žid začal z posledních sil hýbat rty. Jeho syn se nadněj
naklonil a stařec zašeptal:
„Víš, chlapče… nesmíš šetřit.“
…..................................................................................
-
interkom 3/2014
náš člověk v cizině
11
Civilizační šok2Část druhá: Bydlení v AmericeUvědomuju si, že
jsem v Nebojte se Ameriky popsal ame-
rické bydlení pouze stručně. Bydlení je podstatná
součástamerického snu a v hollywoodských filmech jste asi viděli
lu-xusní byty a domy, které nastavily laťku vašeho očekávání.Takže
je třeba se k tomuto tématu vrátit.
Když jsem v roce 1996 přiletěl do Massachusetts s titulemPh.D. a
roční smlouvou v kapse, zaměstnavatel (biotechnologic-ká firma) mi
předplatil tři týdny podnájmu v bytovém komplexu.Se ženou se nám
dvoupokojový byt líbil natolik, že jsme si v uby-tovací kanceláři
zjistili, na kolik přijde měsíční nájemné. Třináctset byla polovina
mého platu, takže jsme si museli najít něco lev-nějšího. S realitní
agentkou jsme objeli pár bytů v Milfordu, kdefirma sídlila, ale po
prohlídce bydlení v maloměstských domcíchjsme nebyli nadšení. Po
pravdě řečeno jsme v cenové kategoriido osmi set dolarů za měsíc
nenašli nic, co by středoevropanépovažovali za slušné bydlení.
Abyste rozuměli, v nájemních by-tech nebydlejí v Massachusetts
zrovna ti movití, a podle toho tovypadalo. Nakonec nám agentka
ukázala přijatelný jedno ložni-cový byt, odpovídající českému 3+1,
protože měl k ložnici navíchezký obývák, jídelnu a menší pracovnu.
Všechno bylo ze dře-va, u radiátorů chuchvalce prachu, řekl bych,
že za obložením byse dal najít i šváb, ale byli jsme ochotní
uklízet. Obešli jsme ještěněkolik dalších štací pro porovnání a nic
lepšího nebylo k mání.Za dva dny jsme byli zpátky, jenže pozdě. Byt
už byl pronajatý.You snooze, you loose. (Čti ju snůz, ju lůz. Stačí
kýchnout a příle-žitost je pryč.) Nakonec jsme našli podnájem v
podkroví typické-ho novoanglického domku. Agentka, která nám
fialově vymalo-vané podkroví ukazovala, se sice snažila něco
naznačit, ale na-še slovní zásoba byla omezená, stejně jako
zkušenost s americ-kou politickou korektností. Jemné signály jsme
nechápali, takžejsme se o týden později nastěhovali do rozsáhlého
podkrovís kobercem, vestavěným barem a bezva trámy nad hlavou.
První den se ukázalo, že v zadní části patra je v
podlazeotevřený poklop, který ústí na zhroucené schodiště do
bytupod námi. Zřejmě to bylo proto, že podle požárního kóduv USA
musí mít každý obytný prostor únikový východ. Možnáto znáte z
amerických detektivek – ty železné žebříky vedoucíz balkónu na
balkón, po kterých pravidelně prchají zločincipřed policií. Tím
poklopem však do podkroví lezly kočky, kterézadní část našeho
nového bydlení zaneřádily. Poklop jsempečlivě zavřel a zajistil a
zápach potlačilo mnoho kbelíků mýd-lové vody. Jenže saponát byl
krátký na vetřelce, co nejsou vi-dět a skáčou metr vysoko. Po
úklidové šichtě jsme našli narůzných částech těla kousance.
Vzhledem k tomu, že při pronájmu bytu se skládá záloha azvlášť
se platí i realitní agent, vycouvat z bydlení by nás dosta-lo do
finanční tísně. Takže jsme zatnuli zuby a nastala druhá fá-ze
úklidu. Deratizace blech. Moje žena Renata vystříkala každýzáhyb
koberce sprejem, ale bestie byly zarputilé. Vyžadovaloto pár litrů
jedu a několik dní, než jsme je zlikvidovali. V Mon-golsku nebo v
Ghaně by mě to nepřekvapilo, ale soužití s ble-chami v Americe mě
docela šokovalo.
Seznamování s novým bydlením však ještě neskončilo.Kdykoliv jsme
prošli kuchyní, bouchala sousedka z dolního by-tu. Zkusili jsme se
plížit v ponožkách, ale nepomáhalo to. Důmneměl žádnou zvukovou
izolaci a vrzající podlaha fungovala ja-ko slušná rezonanční
deska.
Za pár dní se nádherný podzim překulil do podzimu a jak senoci
ochlazovaly, zjistili jsme, že zvuková izolace není jediné, načem
stavitel ušetřil. Připadali jsme si jako na chatě na Sázavě.Když
svítilo slunce, v podkroví bylo vedro, ale když přituhlo,elektrické
topení nestíhalo. Zvykali jsme si na studený odchov.
Jeden listopadový den přišel noreaster. To je takový
cyklón,který nabere vlhký vzduch nad Atlantikem, propasíruje ho
přesmrazivou Kanadu a náklad sněhu vyloží na severovýchodnímpobřeží
USA. Hnusný vítr protlačoval vločky dřevěnými plaňka-mi podkroví a
na koberci se začaly vytvářet menší závěje. Evi-dentně nebyla pod
šindelem vnějšího obložení domu izolace aprkna dekorativního
obložení zevnitř stěží zadržovaly nápor vět-ru. Průvan se dral
dovnitř tak silně, že se hýbaly závěsy na ok-nech. Druhý den jsme
natáhli kolem spacího koutu voskovanýpapír, aby na nás v noci
nesněžilo (spali jsme na zemi, na posteljsme si ještě neušetřili).
Když kalamita opadla, Renata zakoupilakartón papírových kapesníčků
a začala spáry mezi obloženímutěsňovat. Po pár dnech to vypadalo
jako v nějaké lepenici.Úhledné proužky bílých kapesníčků lemovaly
všechny plaňkyod podlahy až ke stropu. Pomohlo to, teplota v
podkroví znatel-ně stoupla. To už jsme věděli, že se
biotechnologická firma budestěhovat do Bostonu, a začali jsme
hledat nové bydlení tam. Dr-želi jsme se statečně, ale po třech
měsících studeného odchovujsme se před Vánocemi přestěhovali do
města.
V pořadí třetí americké bydlení v Medfordu (čtvrť Bostonu)mělo
několik výhod. Zděná bytovka udržovala teplotu i v nej-horším
severáku a byli jsme blízko hromadné dopravy, takžese Renata i bez
auta dostala do města. Nájemné nás přišlo nasedm set, takže bylo
lacinější než v podkroví. Konečně jsmeměli bydlení, kam jsme se
nestyděli pozvat návštěvu a uspořá-dat večírek pro kolegy.
Náš domácí byl Ital, a jak jsme později zjistili, ještě
pamato-val časy, kdy Medford byla mafiánská čtvrť. Ty doby byly
na-štěstí (nebo bohužel, jak vysvětlím později) pryč, v
devadesá-tých letech už většina obyvatel pocházela odjinud než ze
Sicí-lie. Že sousedé nejsou právě bohatí jsme zjistili brzo.
Jednohodne se Renata vracela ulicí s nákupem. Bylo to velice
neame-rické chování, protože domorodci jezdí na nákup autem,
alezvyk je zvyk. Vláčela igelitky a najednou postřehla, že za ní
ně-kdo kráčí. Byl to podivný vagus s dlouhými vlasy, šedivým
pl-novousem a plouživou chůzí. Odbočila do naší ulice a přidalado
kroku. Hipík zahnul stejným směrem. Natáhla krok ještě víca šťastně
vstoupila do nádvoří bytového komplexu. Máničkaza ní. Třesoucí se
rukou odemkla hlavní vchod a zabouchlapronásledovateli dveře před
nosem. Jenže když vyšla do dru-hého patra, uslyšela, že si dotyčný
otvírá vchod vlastními klíči.Nahlédla přes zábradlí a zjistila, že
jejímu pronásledovateli pat-ří byt v přízemí. Tak se potkala s
Georgem.
-
interkom 3/201412
náš člověk v cizině
George strávil šedesátá léta jako dítě květin a marihuanaz něj
ještě nestačila vyvanout. V přízemí s ním bydlelo patnáctpapoušků,
pár koček, tři televize a pět videopřehrávačů. Vypa-dal
strašidelně, ale měl vlídné oči. Sousedé věděli, že si
nemůževyskakovat, tak mu dávali občas jídlo, použitou elektroniku
aobčas příležitostný džob. Přes den pracoval v prádelně hnedvedle
autobusové zastávky, odkud Renatu pronásledoval. Kdyžjsme čekávali
na bus, kynul nám rukou přes sklo a já pozoroval,jak mu jde práce
od ruky. Potetovanýma prackama skládal dám-ské negližé do úhledných
balíčků, pro které si chodily lepší pa-ničky, a při tom listoval v
Moby Dickovi. Zájem o povinnou četbunám vysvětlil později. Protože
v mládí školy zanedbal, dodělávalsi po večerech střední školu. Bez
maturity na stará kolena ne-mohl sehnat pořádnou práci, proto se
snažil a po čtyřech letechstudia splnil skoro všechny požadavky
střední školy (high scho-ol equivalent). Chyběly mu poslední body z
angličtiny, matemati-ky a přírodní věd. Jak nám prozradil, nemusel
se honit. Ve večer-ní škole neexistoval časový limit, a tak hodlal
maturitu dodělatvlastním tempem v průběhu deseti let.
Zkušenosti s americkým bydlením jsme postupně sbíralidál, třeba
na domovní párty u známých. Přesvědčili jsme se, ženaše zkušenost z
podkrovím nebyla tak šokující, jak se zdá.Všechny staré domy v
Massachusetts – některé z osmnáctéhostoletí – vypadají dost
podobně. V dřívějších dobách se na izo-laci nehledělo. Na dřevěné
trámy se nabouchaly plaňky zven-ku, pak zevnitř a bylo uděláno.
Jednou jsme navštívili velkýbyt v Cambridgi, a přestože bylo na
patře snad padesát lidí, tuděsivou zimu jsme nevydejchali. Zábly
nás prsty, i když jsmepopíjeli jamajský rum.
Cambridge je dnes luxusní čtvrť. Domy vypadají starobyle ajsou k
mání za těžký peníz. Po koupi však musíte obětovat ještěstejnou
sumu na přestavbu, vyhánění švábů, výměnu oken, za-teplení...
Dovedete si to představit? Ještě v devadesátých letechměly některé
domy pouze jednoduchá okna! Naši známí chtělibydlet v historickém
centru, a tak tuhle akci podnikli. Byli z tohodocela zoufalí,
protože cena překonala jejich očekávání. Faktemje, že v
devadesátých letech byla cena energií v USA tak nízká,že se
investice do zateplování nevyplácela. Bylo ekonomičtějšíspálit o
pár hektolitrů topného oleje víc a přikrmovat globálníoteplování.
Jenže časy se mění i v USA. Dnes je cena benzínučtyřnásobná ($ 3.50
za galon, tedy dolar za litr, cena v r. 2013).Massachusetts dokonce
zavedlo státní dotaci a na izolaci stře-chy dostanete od vlády
slušný přídavek.
Bydlení v Medfordu jsme si užívali asi dva roky, ale nemysle-te
si, nebylo to čisté nebe bez mráčku. Náš byt byl situovanýv
relativním zátiší ve druhém patře pod střechou a po chodbě ni-kdo
nechodil. V mafiánské čtvrti bylo dřív bezpečno, protože vevlastním
zločinci neloupí. Mafiáni byli pryč, takže nás nějakáchamraď
vyloupila už po pár měsících. Představuju si překvape-ní zlodějů po
rozlomení zámku. Byt byl prázdný a vypadal, jakoby se opozdili za
svými kolegy. Kromě matrace na zemi a pár tri-ček ve skříni jsme
neměli nic. Nezbývalo jim než sbalit jedinoukořist – kompletní sadu
CD her divadla Járy Cimrmana – zmizet.
Policie byla vlídná, ale laxní. Prý je nejdůležitější, že
nikdonepřišel o život. Pojištění jsme neměli, nebylo co řešit.
Prošli
jsme okolní prodejny s použitými CD, ale ztracenou sadu jsmetam
nenašli. Byla neprodejná. Počítám, že lupič se dodnes sna-ží
zjistit, proč se lidé na těch nahrávkách smějí a co to je zahrozný
jazyk.
Renata zkušenost obrečela a útlocitný George jí věnoval je-den
ze svých videopřehrávačů. Dostal za odměnu buchtu k ne-dělnímu
obědu. Díky videu jsme na inzerát zakoupili použitý te-levizor a
byt se začal zabydlovat. Asi rok jsme bydleli spokoje-ně a užívali
si Ameriky. Pořídili jsme si sedací soupravu, umoři-li dluh v
bance, jenže i lupiči musejí z něčeho žít. Nepoučili se,vylomili
dveře podruhé a zase našli poloprázdný byt. Sedacísoupravu vláčet
po schodech nemohli, elektronikou z druhé ru-ky pohrdli, takže si
odnesli jen Canon Rebel, nejcennější věc,kterou jsme vlastnili.
Tou dobou jsem po krachu biotechnologické firmy přišel oprvní
zaměstnání a s mezipřistáním na univerzitě získal stálémísto ve
firmě vyrábějící analytické přístroje. Waters sídlí naseverozápad
od Bostonu, a když se ukázalo, že práci může zís-kat i moje žena,
stěhovali jsme z města do městečka. Zakotvilijsme ve
třicetitisícovém Franklinu, který má dobrý zvuk kvůliškolám a malé
univerzitce – Deans Colledge. Také tam končíkoleje příměstského
vlaku, kterým dojíždí do Bostonu praco-vat spousta lidí.
Tady musím upřesnit, co se v USA považuje za město –
city(Američané to vyslovují sidy, Britové sity). V Massachusetts
mánárok na označení city jen Boston a možná i Worcester a
Spring-field, dvě největší města. Ostatní jsou „městečka“
označovanéjako town (čti thaun), i když mají třeba sto tisíc
obyvatel (jakotřeba Framingham v Massachusetts). Od city se
očekává, že bu-de mít urbanistický charakter, městské centrum,
divadla, parky,hromadnou dopravu, galerie... Zato town jsou jen
shluky obyt-ných čtvrtí, pár hospod u nákupních center a nulový
společen-ský život, pokud do toho nepočítáte aktivity s dětmi.
Našli jsme byt ve velkém bytovém komplexu s desítkamipartají.
Buď proto, že na malém městě se neloupí, nebo proto,že vstupní
dveře do bytu byly vedle hlavního vchodu, jsme mě-li od zlodějů
pokoj. Bytové komplexy tohoto druhu mají udržo-vané parčíky,
trávníky pro barbecue, bazén a občas i sporto-viště. Na tenisové
kurty jsme jezdili na Deans Colledge, ale ba-zén jsme si docela
užívali. V Bostonu jsou některé bytové kom-plexy docela luxusní,
ale pravidlem je, že v pronájmech bydlív USA jen lidé, kteří se
ještě nezmohli na vlastní dům neboapartmán ve městě. Prostě ti
mladší, chudší, nebo jedinci po ži-votním karambolu. Podobná sorta
lidí s námi bydlela i ve Fran-klinu. Byla to směska rozvedených
matek, neoženitelných ma-níků, rozervanců a lidí, kteří stále
šetřili na vysněný dům. Od-kládali jsme na stranu také a ze dvou
platů to šlo. Nájem byl na„venkově“ nižší než v Medfordu . Když
jsme po dohodě s maji-telkou postupně vyměnili vodovodní baterie,
opravili záchodya vyčistili koberce, stalo se z dvoupokojového bytu
příjemnéobydlí. Užili si ho naši návštěvníci a prvorozený syn, než
jsmese po pár letech posunuli za čtvrté štace o příčku výš.
Začalijsme uskutečňovat americký sen a koupili ve Franklinu
dům.
Vlastní bydlení je neoddělitelnou součástí amerického snu.Bez
toho to nejde. Propracovaný systém půjček, velký výběr
-
interkom 3/2014
náš člověk v cizině
13
na trhu a zakořeněné přesvědčení, že bydlet v nájmu je
vyha-zování peněz oknem způsobilo, že téměř osmdesát procent lidív
Massachusetts bydlí ve vlastním. Zbytek jsou mladí lidé, čer-ství
přistěhovalci a ti, kteří se ke koupi domu chystají. Vlastnídům
chtějí všichni, nikdo neplánuje být doživotním nájemní-kem. Díky
hypotékám není dům nedosažitelný ani pro lidi s niž-ším platem. Ve
zlatých devadesátých letech za Billa Clintonajela ekonomika ve
velkém stylu a všichni brali jako normu, žesi i studenti čerstvě po
škole pořizují „starter house“ – dům prozačátečníky (čti stártr
haus). Možná to nebyl zázrak urbanis-mu, neležel v jejich vysněné
lokalitě, a třeba to byla i docela zří-cenina, ale to nevadilo.
Předpokládalo se, že starter house dopěti let prodají, a až budou
mít vyšší plat, pořídí si dům v hez-kém sousedství. Tam si pořídí
děti a až povyrostou a dům zač-ne být malý, přesune se rodina zase
dál. Nebo se odstěhují zaprací napříč Amerikou, člověk nikdy neví,
kdy dostane dobroupracovní nabídku. Většina lidí kolem pětatřiceti
vlastní už dru-hý nebo třetí dům. Je to vidět i v naší čtvrti
obytných domků.Stavěla se koncem devadesátých let, ale většina
původníchmajitelů už je pryč. Domy prodali a odstěhovali se do
většího,třeba jen o dvě ulice dál. Tak to v Americe chodí. To jen
my sepodle českého zvyku nehodláme stěhovat, protože máme do-jem,
že jsme zakotvili. Mezitím se Američané, pokud si to mo-hou jen
trochu dovolit, stále přesouvají o dům dál.
Když říkám, že se lidé přesouvají za lepším, neznamená to,že
jejich předchozí domy byly malé. I dům pro začátečníky mádvě
ložnice, obývák a od kuchyně oddělenou jídelnu nebo pra-covnu.
Starter house pro střední třídu má o ložnici navíc, garážpro jedno
nebo dvě auta, hezký pozemek, dřevěnou terasu zadomem na barbecue a
přízemí pro děti na hraní. Dům musí mítalespoň tři záchody a dvě
koupelny. A v koupelnách jsou umý-vadla zdvojená, asi abyste si
měli při umývání rukou s kým po-vídat. Dohromady to dělá sto
padesát až dvě stě metrů čtve-rečních. Připadá mi, že na takovém
prostoru se dá vyžít, zvlášťjestli plánujete jen dvě děti a každé
má svůj pokoj. V dnešníAmerice je to však považováno jen za
odrazový můstek k lep-šímu. Z nějakého důvodu lidé touží po
haciendě s bazénem,barovými stoličkami, pracovnou pro každého člena
rodiny,hostinským pokojem a biliárovou hernou, kam budou zvát
vel-kou společnost na house párty.
Celý tenhle americký sen se zadrhl s počátkem hypotéčníkrize v
roce 2008. V tu dobu vyplaval na povrch fakt, že cenynemovitostí
neporostou do nebe, jak se dosud zdálo, a že je ne-smysl při každém
prodeji domu automaticky očekávat zisk. Ce-ny domů padaly jako
cepín do žumpy a nyní už pár let stagnují.Řada rodin nedokáže
utáhnout velkou hypotéku, banky začalyneplatiče hromadně
vyvlastňovat. Pro spoustu lidí se tak zhrou-til americký sen a
vrátili se do podnájmu nebo pod most. Ti, kteřímají alespoň jeden
plat, se mohou uskrovnit, ale když nemátežádný příjem a nemůžete
splácet hypotéku, jste v pasti. Prodatdům lze jen s velkou ztrátou
a zkonsolidovat nevýhodnou hypo-téku jde také těžko. Došlo to tak
daleko, že lidé začali vyvlastně-né domy devastovat. Když je banka
vystěhovala, nechali bývalímajitelé uprostřed mrazů otevřená okna,
vytrhali elektriku a udě-lali palicí díry ve zdech. Opustili svůj
sen v dezolátním stavu a
nechali ho bance v neprodejném stavu jako pomstu. Nemohljsem
tomu věřit, ale nový kolega hledal v roce 2008 dům v okolía mnoha
podobnými domy prošel. Banky byly bezmocné. Že po-praskala voda? Za
to přece majitelé nemohou, byla zima. Díry vezdech? Do opuštěných
domů se přece stahují zloději... Sociálnísmír byl v letech krize
hodně nahnutý.
Od té doby se situace vrací k normálu. Amerika se od roku2011
pomalu vyhrabává z recese, zaměstnanost stoupá, spot-řebitelská
důvěra také a trh s domy se začínají rozhýbávat. Cenyse vracejí na
předkrizovou hladinu. O jaké hladině mluvím?V Massachusetts
zaplatíte v širším okolí Bostonu kolem tři staaž čtyři sta tisíc
dolarů. Na západ od dálnice 495 může dům státo sto tisíc méně, v
případě starého domu o dvě stě tisíc dolarůméně. V Bostonu si
připlatíte o sto až dvě stě tisíc víc. Pokudchcete výhled na
bostonský přístav a kotviště pro vaši jachtu,připravte se na ceny
od dvou do pěti milionů za apartmán.
Jsou i lacinější místa v USA, kde je život fajn. Pokud se
vámlíbí kovbojské širáky, můžete v Texasu pořídit slušný dům
zatřetinu ceny než v Massachusetts a podobné relace jsou i
vestátech jako Utah nebo Colorado (Skalisté hory za barákem!).A
pokud vám nevadí bydlet mezi kukuřičnými poli, kde dávajíkojoti
dobrou noc, koupíte pěkný dům s rozlehlým pozemkemza nižší cenu než
na Benešovsku.
Americké domy jsou relativně laciné, protože jsou dřevěné
astavba trvá tři měsíce. USA jsou zaplavené dřevotřískovými do-my
typu Okál už od dob prvních Poutníků. Narušuje to pouzešpanělský
vliv zděných domků na jihozápadě (Kalifornie) a jed-noduchá cihla
italských přistěhovalců (Massachusetts, NewYork a okolí). Protože
se staví rychle a materiál je díky obrovské-mu trhu relativně
levný, většina si může dům dovolit. V Massa-chusetts je cena domu
často nižší než hodnota pozemku, na kte-rém stojí. Často vidíte, že
nový majitel nechá dům strhnout a najeho místě zbudují novostavbu.
Je to lacinější než přestavba.
Zmiňoval jsem se o tom, že domy jsou v USA větší, než jeběžné v
Evropě. Jak jezdím po světě za zákazníky a na konfe-rence, vidím,
že se to týká také hotelových pokojů. Slušnějšíhotely v USA mají
rozlehlé ložnice, velkou koupelnu, pracovnístůl... Když chcete víc,
můžete jezdit do hotelů typu MariottSuites. Stejná cena, ale máte k
dispozici ledničku, kuchyni,pracovnu... V Evropě vždycky překvapí,
jak moc jsou hotely to-tožné cenové kategorie stísněné. Švýcarsko,
Benelux, Němec-ko, Česko, všude je to stejné. Když si sednu na
záchod, občasnemůžu dovřít dveře, protože se mi tam nevejdou
kolena. Buď-to jsem moc vyrostl, nebo mě Amerika zkazila.
Všichni naši známí prošli v Americe podobným cyklembydlení jako
my. Ze začátku si nikdo nemohl vyskakovat, alečasem se to lepší, a
to v rychlejším tempu, než bývá zvykemv Česku. Americký sen
funguje. Kdo o to stojí, může si poříditbydlení svých snů, třeba na
pobřeží oceánu, nebo ve Skalis-tých horách. Jen je na tom třeba
tvrdě pracovat.
Jestli jsem vám právě udělal velké chutě a rozhodli jste
sepřesunout za Atlantik, vraťte se na začátek kapitoly. Jestli
oče-káváte, že začnete žít jako v amerických filmech z Beverly
Hi-lls, tak vás Amerika asi zklame.
Martin Gilar
-
interkom 3/2014
chronoscop
14
Časem s vědou – březenO velkých činech a lidech vědy
První kybernetikLeo Wiener, rodák z tehdejšího ruského Polska,
profesor
slovanských jazyků na Harvardově univerzitě, chtěl mít ze své-ho
syna génia. Jeho Norbert studoval matematiku a jazyky(kvůli otci) a
přírodní vědy (kvůli sobě). V devíti vstoupil nastřední školu,
bakalářem se stal ve čtrnácti, doktorát získalosmnáctiletý. Roku
1913 odjíždí do anglické Cambridge, potédo Göttingenu. Po první
světové válce nastupuje na Massachu-settský technologický institut
v americkém Cambridge. V roce1926 si bere americkou Němku Margaret,
učitelku jazyků. Lzeříci, že zatímco otec z Norberta vypiplal
génia, manželka toho-to génia udržela při normálním životě.Zde je
jedna z četných historek: Wie-nerovi se měli stěhovat z
jednohokonce Cambridge na druhý. Měsícpředtím ráno Margaret poprvé
říkásvému muži: „Norberte, za třicetdnů se stěhujeme. Až pak půjdeš
zeškoly, nenastupuj do autobusu A,ale do autobusu B!“
„Ano, drahoušku.“Výcvikové odpočítávání pokra-
čovalo, až konečně: „Tak, Norberte,nezapomeň, dneska se
stěhujeme!Až půjdeš ze školy, ne abys nastou-pil do autobusu A!
Nastup do B, sly-šíš, B!“
„Ano, drahoušku. Bé.“Když pak učenec odcházel z fa-
kulty, nastoupil do autobusu A, do-jel domů a našel byt prázdný.
Roz-pomněl se, vrátil se ke škole, nastoupildo správného autobusu,
vystoupil nasprávné stanici. Jenom kde teď bydlí, si zaboha nemohl
vzpo-menout... Bloudil až do setmění. Celý zoufalý zastavil
nakonecokolojdoucí dívku. „Prosím vás, nevíte náhodou, kde tady
byd-lí Wienerovi?“
Dívka odpověděla: „Ahoj, tati. Pojď, odvedu tě domů.“ (Ktomu
krkavčímu závěru ovšem nutno dodat, že Wiener odjakži-va špatně
viděl.)
V roce 1931 se stává profesorem MIT. Navazuje styky skatedrou
elektrotechniky. Začíná studovat neurofyziologii. Po-čátkem 2.
světové války pak uveřejňuje první studii o podob-nostech v
činnosti počítacích strojů a nervové soustavy. Stálevíc ho zajímají
společné rysy činnosti mozku a počítače. Ještěza války organizuje
skupinku neurologů a sdělovacích a výpo-četních techniků
(nejvýznamnějším z Wienerových spolupra-covníků byl mexický
fyziolog Arturo Rosenblueth z lékařské fa-kulty Harvardu). Společně
zkoumali, co mají jejich obory spo-lečné – roli informací,
komunikace, řízení...
Při návštěvě Paříže roku 1946 jeden pařížský vydavatel
(amatematik) Wienera vyzval, aby „ty svoje myšlenky o sdělová-ní,
automatické továrně a nervovém systému“ vtělil do maléknížky. Vyšla
v roce 1948 pod názvem Kybernetika neboli ří-zení a sdělování u
organismů a strojů. Její název autor vymys-lel podle řeckého
kybernétiké – umění řídit. (Pro nás je zajíma-vé, že četné prvky
kybernetiky obsahuje už kniha Vzruchováteorie z roku 1947 od
fyziologa Viléma Laufbergera.)
U nás vyšel první článek o kybernetice již roku 1949 v
Bio-logických listech. Napsal ho lékař Josef Charvát. Jenže
potomutrum. V Sovětském svazu totiž rodící se věda upadla do
klat-
by (přičemž mnozí ruští vědci, třeba ma-tematik Andrej
Kolmogorov, k jejímuvzniku významně přispěli). A tak pře-klad
Kybernetiky do češtiny směl vy-jít až v roce 1960. V témže roce
Wie-ner navštívil na pozvání ČSAV Prahu.Zde několikrát zmínil, že v
meziváleč-né Praze strávil krásné dny jako hostprezidenta (otec Leo
se za první vál-ky spřátelil s TGM a pomohl mu pro-niknout ke
špičkám americké politi-ky).
Norbert Wiener, stavitel mostumezi technikou a přírodou (ale
takéautor několika detektivek a sociálněkritického románu) zemřel
18. března1964, v sedmdesátém roce svého ži-vota, během pracovního
pobytu veStockholmu.
Předzvěst umělého slunceV březnovém čísle magazínu As-
tounding Science Fiction, ročník 1944, vychází povídka
CleveCartmilla Deadline. Jakkoli šlo o dílko ideově i formálně
pros-třední, vstoupilo do dějin vědecké fantastiky. V době, kdy
sviš-těl supertajný Projekt Mannhattan, totiž obsahovalo
poměrněsprávný (až na jeden důležitý detail) popis atomové bomby.
Ajelikož sci-fi čtou i agenti Jonesové, autor i redaktor (J.
W.Campbell) byli vyšetřování FBI. První pokusný výbuch pak pro-běhl
v červenci 1945.
Je tu však ještě jedna zajímavost: Autor naznačuje, že
kon-centrace energie v místě exploze uranové pumy může být
taksilná, „že by okolní hmota byla přivedena k výbuchu“. Nu, prv-ní
termojaderný výbuch (slučování jader lehkých atomů účin-kem výbuchu
štěpné bomby) provedli Američané počátkemlistopadu 1952.
Když o tom tak přemýšlím – existovalo v posledních deseti-letích
něco podstatného ve vývoji lidstva, co by předtím scifi li-terárně
nezpracovala? František Houdek
-
interkom 3/2014
chronoscop
15
Jakoby ve skluzuizátora 25
Jak praví Norbert Zakladatel, kybernetika je věda o řízení
akontrole samoregulujících soustav. Mezi takové se počítají ne-jen
technická zařízení a organismy, ale i příroda a lidská spo-lečnost.
Nabízí se tedy možnost (pro scifisty nikterak nová):Když lidský
mozek a počítač pracují obdobně, proč by – povšech těch válkách,
pogromech, tyraniích a dalších peklech nazemi dopouštěných či přímo
organizovaných člověkem rozum-ným (Homo sapiens) – nemohl státy
řídit„stroj“? Tím spíše, že kybernetika se zrodi-la do doby, kdy si
i mnoho velmi chyt-rých lidí stále ještě myslelo, že věda
jemocnější a lidé „lepší“, než skutečnějsou. Takže není divu, že se
Wienerůvspisek (viz předchozí text) dočkal širo-kého ohlasu. Le
Monde kupříkladu otis-kuje recenzi jistého dominikána s varov-nou
ideou vládního stroje, který by sejednou mohl zmocnit světa...
Před kybernetickou vládou varoval isám Wiener: „Kybernety budou
navrho-vat i takovou politiku, která by vedla kvytčenému cíli za
cenu všeho, co jenám drahé – i za cenu zničení národa.“Nu, nevím,
jaký ohled na svůj národ bra-li takový Napoleon, Hitler, Stalin,
ale ivšichni ti pohádkově bohatí vladaři zbí-dačelých zemí, co jich
na světě stále je?Otázka sedí i pro řadu vládců demokra-ticky
zvolených (ti jen nekašlou na lidi takokatě).
Zatímco všichni politici a úředníci v nejvyšších
funkcíchprocházejí tvrdou negativní selekcí ohledně charakteru
(kdyžne cestou vzhůru, tak určitě při udržování své pozice),
vládnístroj by určitě nepodléhal pudům, emocím, sebeklamům,
odo-lával by nátlakům všeho druhu včetně lichotek a
korumpování.
„Vládní stroj nemůže projevovat ani tisícinu účelného a
ne-závislého myšlení člověka,“ zní další z Wienerových
námitek.Pravda. Až na to, že účelnost v politice směřuje k úspěchu
poli-tika a jeho nezávislé myšlení závisí na zájmech sponzorů
čirovnou kmotrů v pozadí. Vládnutí pak není nic jiného než
koor-dinace různě křivících zrcadel, jež formují
předmět-spontánnívývoj do jeho obrazu-vývoje, jak si ho představují
rozhodujícíjedinci.
Stroji lze věřit úplně všechno (ale opravdu chceme slyšetstále
jen pravdu – ještě k tomu od nějaké „mašiny“?), člověkuzase nelze
věřit vůbec nic (což ale umožňuje vytvořit si žádou-cí sebeklam).
Stroj ignoruje zájmy jedinců, člověk ignoruje záj-my celku.
Pomyslná volba je tedy následující: Zcela nelidské stroje,nebo
až přiliš lidští politici?
Řekl bych, že je to jedno. Na něčem jiném záleží. Na čem?
Odpověď začnu Shakespearovým Kupcem benátským:„Kdyby něco udělat
bylo stejně snadné jako vědět, co by bylodobré udělat, z kapliček
by byly velechrámy a z chatrčí palá-ce.“
Jenže – udělat něco, o čem víme, že je dobré udělat, neníjen
nesnadné. Je to nemožné. My totiž ani nemůžeme předemvědět, co je
vposledku skutečně dobré! Nikdo to nemůže vě-
dět. Co bylo nakonec dobré, se dá zjistit pou-ze zpětně –
ostatně takhle to dělá i bez-
konkurenčně nejúspěšnější proces širo-ko daleko: evoluce života
přírodním vý-běrem.
Pro lidskou společnost doporučujitotéž: Neplánovat,
nepřikazovat, natožnutit. Nechat věcem co možná volnýprůběh,
pozorně je sledovat – a pak „je-nom“ mírnit škody (zdravotní,
sociální,ekologické atd.) a posilovat to, co seosvědčí (školství,
věda, legislativaatd.). Ostatně – převážně takhle to ichodí, což je
také jeden z důvodů, pročtento svět jako celek je nutně nejlepšíz
možných světů.
Tedy ne že by nebylo užitečné ku-příkladu předem direktivně
chránit pří-rodu pro budoucnost, ale na to prostělidé neslyší,
takže to nebude efektivně
fungovat. Jediné, co na nás platí, je nut-nost v ohrožení.
Reakce na to, co se stalo.
A když už se přece rozhodneme zasáh-nout dopředně, musí to mít
Důvod a musí jít o intervenci co nej-menší a co nejkomplexnější,
jinak v konečném důsledku na-děláme víc škody než užitku. (Ani to
ovšem neznamená na-prostou absenci prvků pokroku, ten je přirozenou
vedlejší sou-částí vrozené honby za úspěchem.)
Správa společnosti tedy obnáší ne řídit – ve smyslu hnátpředem
vytčeným směrem, nýbrž usměrňovat – ve smyslukormidlovat v proudu
(připomínám, že „kormidelník“ se řeckyřekne kybernétés). Je to
taková věčná obrana, „život jakobyve skluzu“.
Pokud je někdo zklamán, že „jenom na tohle přece neštu-doval“,
pak ho ujišťuji, že i „jenom tohle“ je fuška na samé hra-nici
našich možností. František Houdek
– 42 metrů,4. NP, panelový dům i byt po rekonstrukci, kuchyně
vč. spotře-bičů, kauce dohodou. Busem na metro Dejvická 18 minut,
blíz-ko Billa, OC Šestka, Šárka, obora Hvězda. Volný od
6/2014,pouze nekuřákovi, ne zvíře. Praha 6, sídliště Na Dědině.
Po-drobnější info v redakci IK.
…..................................................................................
-
Zdeněk Rampas za SFK BC nominuje pořadatele Parconu / Fénix-conu
2013 za zvládnutí pořádání conu po ztrátě hlavního organi-zátora
Zdeňka Zachodila.
Jiřina Vorlová za SFK Atair nominuje Dárečka (Lubomíra
Záborské-ho) za fotodokumentaci života fandomu, za další úspěšný
rokklubu Andromeda i za spoluorganizování dalšího ročníku sou-těže
O stříbřitě lesklý halmochron.
Roman „Randalf“ Kresta za SFK Fénix nominuje Davida Macháč-ka za
Koprcony, kdy vloni začal druhou desítku.
NON FICTIONMiloš Hořejš
Protektorátní Prahajako německé město
Nacistický urbanismus a Plánovací komisepro hlavní město
Prahu
V úterý 4. února v 18:00 hodin proběhl v Národním technic-kém
muzeu, ve foyer třetího patra s pozoruhodnou fontánouDany Hlobilové
z výstavy EXPO 58 v Bruselu (píši o tom takpodrobně, protože se
tato událost omylem nedostala doHvězdného bulváru :) křest knihy
mladého historika Miloše Ho-řejše Protektorátní Praha jako německé
město.
Záhy po zřízení Protektorátu Čechy a Morava se české
oby-vatelstvo stalo cílem rozsáhlé vlny germanizace. Mezi
pros-tředky využívanými ke zdůraznění nacistické dominance ne-mohla
chybět ani nacionálním socialismem preferovaná archi-tektura. Ke
germanizačním zákrokům využívali nacisté v pro-tektorátu
stávajících státních institucí. V případě architektury aurbanismu
se jednalo o organizaci původně založenou s cílemPrahu modernizovat
– Plánovací komisi pro hlavní město Pra-hu a okolí.
Autorův učitel profesor Eduard Kubů o problematice
řekl:Hořejšova publikace je významným příspěvkem k dějinám
nacistické okupace a současně i k vývoji urbanismu v Čes-kých
zemích. Práce je rozkročena mezi politickými, hospodář-skými a
sociálními dějinami, dějinami architektury, ale i kultu-
ry. Jako první detailně ma-puje nacistické plánováníbudoucí
přeměny Prahy, vní-mané samotnými nacisty ja-ko město české, do
podobyměsta německého, tedy dovizuální přeměny veřejnéhoprostoru
symbolizujícího„německou kulturní přísluš-nost“.Mladá fronta, Praha
2014,344 str., 499 Kč
…..................................................................................
Zápis z mimořádné Porady ČS Fandomuze 6. 12. 2013 v Brně na
Parconu / Fénixconu
1. Porada schválila navržený program a řízením porady
pověři-la
