www.npsumava.cz

Horské smrčiny Horské smrčiny v NP Šumavav NP Šumava

Cílem workshopu je formulovat odpovědi na následující otázky:

1. Můžeme ponechat šumavské horské smrčiny po všech (velkých i malých) často opakujících se disturbancích samovolnému vývoji, je zde dostatečný potenciál přirozené obnovy?

2. Je třeba chránit biodiverzitu šumavských horských smrčin a má z tohoto důvodu význam ponechávat stojící i ležící mrtvé stromy?

3. Co je předmětem a cílem ochrany v šumavských horských smrčinách?

Jak poznáme šumavskou horskou smrčinu

- na Šumavě se s nimi setkáváme od nadmořské výšky od 1200 m n.m. do 1378 m n.m., nebo níže v oblasti Šumavských plání

- porosty, kde je dominantní dřevinou smrk ztepilý

- vtroušeně jeřáb ptačí, jedle bělokorá, javor klen, buk lesní

- limitující faktor – teplo (světlo)

- tvoří téměř ¼ rozlohy NPŠ

- na Šumavě najdeme nejrozsáhlejší ucelené smrčiny v ČR, Národní park Šumava s 16 827 ha a Národní park Bavorský les s 5 843 ha horských smrčin tvoří největší souvislý areál tohoto typu lesa ve střední Evropě

- horské smrčiny jsou pro svou jedinečnost zařazeny do seznamu chráněných ekosystémů v rámci EU – Typ přírodního stanoviště soustavy Natura 2000 – 9410 Acidofilní smrčiny

Různé systémy klasifikace

(fytocenologický systém, NATURA 2000)

- Zonální společenstva: Calamagrostio villosae-Piceetum (N2000 L9.1- Horské třtinové smrčiny, 8.LVS včetně 7.LVS) nebo Athyrio alpestris-Piceetum (N2000: L9.3- Horské papratkové smrčiny, 8.LVS

včetně 7.LVS), Dryopterido dilatatae-Piceetum (N2000: L9.1- Horské

třtinové smrčiny, 8.LVS včetně 7.LVS).

-Extrazonální společenstva, která jsou podmíněna edaficky, např. Sphagno-Piceetum (N2000 L9.2A- Rašelinné smrčiny ), nebo Bazzanio-Piceetum (N2000 L9.2B - Podmáčené smrčiny), Abieti-Piceetum (N2000 L9.2B - Podmáčené smrčiny)

-To je fytocenologická klasifikace, bližší popis jednotek viz. Sborník Silva Gabreta, Supplementum 1, 2001 a co se týká systému NATURA2000, bližší popis jednotek viz. Katalog biotopů České republiky nebo www.nature.cz

Potenciální přirozená vegetace Šumavy

= rekonstruuje pravděpodobný stav vegetace, který by vznikl v současné krajině po upuštění od lidské činnosti a doprovodných jevů

= rekonstruuje pravděpodobný stav vegetace, který by vznikl v současné krajině po upuštění od lidské činnosti a doprovodných jevů

zdroj: Neuhäuslová et al. 1999, Ekrt et.al.2007

základní formace

třtinové smrčiny (Calamagrostio villosae-Piceetum)

podmáčené a rašelinné smrčiny (Bazzanio-Piceetum, Sphagno-Piceetum)

komplexy horských vrchovišť (Sphagnetalia medii, zčásti s Pinus mugo nebo rašelinnou smrčinou Sphagno-Piceetum)

komplexy submontánních borových rašelinišť (Pino rotundatae-Sphagnetum, Eriophoro vaginati-Pinetum sylvestris, Vaccinio uliginosi-Pinetum sylvestris) aj. maloplošné

smrkové (acidofilní) bučiny (Calamagrostio villosae-Fagetum)

květnaté bučiny (Dentario enneaphylli Fagetum)

Přírodní podmínky

- Zonální společenstva, která jsou podmíněna výškovým klimatem – TVL 020 Zonální smrčiny (SLT 8Y, 8Z, 8M, 8K, 8N, 8A), nadm.výška 1150 – 1350m n.m., prům.roční teplota 3°C, průměrný úhrn srážek kolem 1200 – 1500mm, půdy jsou na živiny chudé, středně hluboké až mělké, skeletovité, typu humusových podzolů s povrchovou vrstvou surového humusu.

- Extrazonální společenstva, která jsou podmíněna edaficky - ve studených (mrazových) polohách (pod 1150m n.m.) a na zamokřelých půdách mírně stagnující vodou (rašelinění), typu rašelinných glejů až organozemí.

- TVL 012 Vrchovištní smrčiny (SLT 8R), TVL 780 Podmáčené a rašelinné smrčiny (SLT 6R, 7G, 7T, 7R, 8T, 8G),

TVL 760 Smrčiny na oglejených stanovištích horských poloh (SLT 7V, 7O, 7P, 7Q, 8V, 8O, 8P, 8Q)

Zonální smrčina - Calamagrostio villosae-Piceetum

Vysokobylinné kapradinové nivy sv. Dryopterido-Athyrion

papratka horská (Athyrium distentifolium)

Převzato z prezentace Libora Ekrta

Podmáčené a rašelinné smrčiny (sv. Piceion excelsae)

čípek objímavý

(Streptopus amplexifolius):

dřípatka horská

(Soldanella montana):

Převzato z prezentace Libora Ekrta

Přirozené horské smrčiny

-struktura přirozených lesů je vytvářena převážně mozaikou porostních hloučků, skupin a malých porostů, které zahrnují podobné stanovištní a klimatické podmínky

-vývojová stádia a fáze probíhají pomístně i na větších plochách, porosty přirozeně rozvolněné, až s mezernatým zápojem (fáze rozpadu na Trojmezné)

-věkově rozrůzněné

-množství stojících souší a odumřelého rozpadajícího se dřeva ležícího na zemi. To v uklizených hospodářských lesích prakticky chybí. Přitom právě tlející dřevo je substrát, který je pro přirozené zmlazování smrku v horských smrčinách velmi důležitý.

-nejcennější jsou zbytky původních pralesovitých horských smrčin, např. Trojmezenský prales v okolí Plešného jezera.

Jak se rodí a vyvíjejí horské smrkové lesy

smrk nejlépe zmlazuje na mrtvém trouchnivějícím dřevě (živiny a voda, lepší konkurenceschopnost vůči travám, příznivější mikroklimatické podmínky)

v zástinu mateřského lesa smrčky čekají na uvolnění zástinu a poté poměrně rychle vyplňují uvolněný prostor – věková i prostorová mozaika přírodního lesa

dynamika vývoje horských smrčin může být poměrně dramatická – čas od času dochází k menšímu nebo i velkoplošnému narušení porostů (vítr, sníh, hmyz, zvěř, k tomu se přidávají imise, kyselé deště, změny klimatu….)

na rozsáhlých plochách rozpadajících se porostů probíhá obnova lesa pomaleji a zpravidla s pomocí pionýrských dřevin - přes přípravný les

Obecné schéma základních vývojových stádií a fází přírodního opadavého lesa závěrečného typu (podle Vršky 2005)

Stádia vývoje lesa v rámci velkého vývojového cyklu (podle Korpela 1989)

Biodiverzita horského lesa

Co je biodiverzita???

Znamená různorodost a rozmanitost (variabilitu) živých systémů na všech úrovních uspořádání.

Druhová rozmanitost se udává v počtu druhů ve sledované jednotce (ekosystému).

Biodiverzita ekosystému horského smrkového lesa je v porovnání s okolními poměrně chudá. Proč?

Drsné klimatické podmínky, chudé podloží….

……..o to více zaslouží naši ochranu.

Smrk ztepilý – dominanta horských smrčin

- plochý kořenový systém bez hlavního kořene, tendence k vyvracení

- při nedostatku vody v půdě brzy oslabení suchem – snižuje se schopnost bránit se útokům přirozených nepřátel

- dosahuje fyzického věku zpravidla 200 – 300 let, ojediněle i více

-ve vyšších polohách rostl smrk ve smíšených lesích spolu s bukem lesním, jedlí bělokorou a dalšími dřevinami, popř. azonální spol.

-v ČR výškové max. 1550 m n. m.

-- přirozeně se jeho zastoupení v porostech zvyšuje s narůstající nadmořskou výškou, snižující se průměrnou teplotou a zkracující se vegetační dobou

-od určité hranice přirozeně vytvářel prakticky čisté smrkové porosty – horské klimaxové smrčiny. Na příznivějších světlejších místech (porostních mezerách) doplňuje smrčiny jeřáb ptačí, který výrazně přizpívá k zlepšení porostních podmínek (hlubší prokořenění, opad, po odumření vzniká prostor pro obnovu a tím se vytváří bohatší struktura porostů - prostorová a druhová diferenciace).

- v současné době jsou horské smrčiny oslabeny nedostatkem živin v podobě vápníku a hořčíku, způsobeným vyplavováním těchto prvku v nedávné minulosti kyselými dešti a odstraňováním dřevní hmoty. Dalšímy stresory jsou zvyšující se teploty a nedostatek vláhy v důsledku globálních klimatických změn. Narůstá náchylnost k velkoplošným rozpadům.

Bylinný kryt

- druhově ne příliš bohatý (chudé kyselé půdy)

- typické - třtina chloupkatá, brusnice borůvka, papratka horská, metlička křivolaká, bika lesní, mechy

- často se setkáme i s podbělicí alpskou, žebrovicí různolistou, sedmikvítkem evropským.

Zejména třtina chloupkatá často vytváří kompaktní drn, který znesnadňuje zmlazování smrku.

Odumřelé dřevo a jeho úloha v horském lese

-nezastupitelná součást horského lesa - zdroj potravy i místo pro život řady vzácných živočichů, rostlin a hub

Výrazně zvyšuje biodiverzitu ekosystému

Vedle půdy je odumřelé dřevo druhově nejbohatším místem lesního ekosystému (bakterie, huby, lišejníky, mechy, kapradiny i semenáčky dřevin, ze živočichů pak kroužkovci, hmyz, pavouci, plži, plazi, obojživelníci, úkryt pro ptáky i savce).

V případě horských smrčin je tlející dřevo velmi důležité pro růst a přežívání další generace lesa – je vlastně nejvhodnějším substrátem pro obnovu lesa, poskytuje dostatek vláhy, živin a minerálních látek (vápník a hořčík). Navíc chrání malé stromky před konkurencí trav a kapradin i před tlakem působeným sněhem.

Stojící souše a ležící vývraty

-proti holině výrazně zlepšují mezoklima – zrychlují odtávání sněhu, prodlužují vegetační dobu

-po určitou dobu zachycují horizontální srážky, „pročesávají“ mlhy (v zimě námraza)

-zmírňují vzdušné proudění, snižují vysušování půdního povrchu a odpařování vody (toulavý stín)

- souše nebo pahýly jako doupné stromy poskytují úkryt živočichům

-nepřístupné vývratiště chrání přirozené nárosty před okusem zvěře

Dřevožijné houby

- jejich význam pro les a jeho fungování je nezastupitelný,

-rozkladem dřeva se houby významně podílí na koloběhu živin, umožňují využití živin dalšími organismy (některé houby, jako jediné organismy na Zemi, jsou schopné rozkládat lignin). Rozkladem dřeva umožňují obohacení půdy o humus – zdroj živin budoucích generací horského lesa.

Přípravné (nebo také pionýrské) dřeviny

světlomilné dřeviny, zlepšují půdní vlastnosti a příznivě ovlivňují mikroklimatické podmínky konkrétní lokality. Schopností osídlit dočasně odlesněné plochy, rychlým růstem v mládí a kratším fyzickým věkem.

- schopnost osídlit dočasně odlesněné plochy,

- rychlý růst v mládí a kratší fyzický věk

Nejvýznamnější (nejznámější) ptačí druhy horských smrčin

tetřev hlušec - jediná životaschopná populace tohoto kriticky ohroženého druhu v rámci České republiky – kvalita biotopů i rozlehlost a odlehlost.

Tetřevy jsou citliví na přímé rušení a hluk. Tetřev se živí drobnými listy, jehličím, bobulemi, výhonky rostlin, ze živočišné zejména larvami a kuklami mravenců. Živočišná potrava je důležitá zejména pro mláďata. V zimě tvoří potravu tetřeva z podstatné části rostlinná strava.

 

Datlík tříprstý - typický ptačí druh horských smrkových lesů Šumavy.

-u nás považován za relikt z doby ledové, jeho typickým domovem je totiž tajga,

-odumírající a odumřelé stromy a jejich torza,

- potravu datlíka tvoří živočišná strava, především ve stromech žijící brouci – kůrovci a tesaříci a jejich larvy,

- početnost datlíka narůstá po kůrovcových kalamitách, kdy se zvyšuje nabídka potravy.

Lýkožrout smrkový - přirozená součást ekosystémů horských lesů

- nejznámější druh podkorního hmyzu vázaný u nás na smrk ztepilý

- nedílná a důležitá součást těch lesních ekosystémů, ve kterých se vyskytuje smrk ztepilý

- v ČR byl lýkožrout smrkový původně zastoupen v horských polohách, rozšíření do pahorkatin a nížin způsobeno pěstováním smrku

- přirození nepřátelé – kromě ptáků (zejména datlovitých) dravý brouk pestrokrovečník mravenčí, napadá ho i řada dalších druhů hmyzu, roztoči, červy, prvoci a houby

 

1) Z hlediska střední Evropy je Šumava jedinečná svou rozlohou horských smrčin.

2) Les nejsou jenom stromy. Les zahrnuje rostliny, houby, živočichy a jejich prostředí a tvoří tak jeden funkční celek – lesní ekosystém. Každá složka tohoto ekosystému, každý živý organismus má v lese svoje poslání. Les je tedy složitý a dokonalý systém, ve kterém probíhá koloběh látek a tok energií mezi jeho jednotlivými složkami. Je-li některá složka nebo proces narušen, je tím ovlivněn celý ekosystém, i když to na první pohled nemusí být patrné (každá příčina má svůj následek).

Přístup k horským smrčinám na území NPŠ

Horské smrkové lesy jsou jedním z fenoménů české i německé Šumavy, jsou předmětem ochrany nejvyšší kategorie prostřednictvím národního parku.

Chránit les v národním parku znamená chránit celý lesní ekosystém – vývoj a procesy, které v něm probíhají, biodiverzitu.

Jedním z bodů Metodického doporučení náměstka ministra a ředitele sekce ochrany přírody a krajiny pro Správu NP a CHKO Šumava je:

„V oblastech s přirozeným výskytem vysokohorských smrčin (8.LVS) a při horní hranici horského smíšeného lesa (7.LVS) s přirozeně převládajícím smrkem a nízkým zastoupením dalších dřevin budou využívány přírodní procesy jako prostředek prostorové diferenciace porostů.“

 

Děkuji za pozornost