Nástin hermeneutiky živého - Univerzita Karlova...ěr druhé části 135 : Hermeneutika života...

1

NNáássttiinn hheerrmmeenneeuuttiikkyy

žžiivvééhhoo

A. Markoš

HABILITAČNÍ PRÁC

PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA UNIV ZITY KARLOVY

2000

E

ER

2

3

O SAH Pr Tajemství hladiny 1 Č

Kapitola 1. Objektivistická nabídka ke sjednocení věd 9

KaKa 43 Záv 46

Část druh 47

KaKa

Ka 88 KaKa 114 KaKaZáv

Část třetí

Ka 140 KaKaZáv

E Literatura

B

olog:

ást první: Úvahy o možnostech sjednocení vědeckého poznání 4

Kapitola 2. Filozofická východiska „objektivismu” 21 Kapitola 3. Mezihra inspirovaná Galileovou Knihou 27

pitola 4. Nabídka hermeneutiky 30 pitola 5. Živá příroda – pokus o animistický pohled ěr první části

á: O situaci v biologii pitola 6. Sebereprodukující stroj a neodarwinismus 47 pitola 7. Biologický strukturalismus 61

Kapitola 8. Strach z náhody a lysenkovská biologie 69 Kapitola 9. Peripetie biologického pole 74

pitola 10. Epigenetika: propojení ontogeneze a evoluce? pitola 11. Účelnost v biologii 100 pitola 12. Superorganismus pitola 13. Jazyková metafora života? 126

132 pitola 14. Eidetická biologie ěr druhé části 135

: Hermeneutika života 137 pitola 15. Mluva proteinů pitola 16. Morfogeneze 227 pitola 17. Zemský organismus s evolucí – ontogenezí 168 ěr třetí části 175

pilog 179

182

Poděkování Je mou milou povinností poděkovat kolegům a přátelům z Katedry filozofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK a z Centra pro teoretická studia U í mi byli zdrojem povzbuzení a rad po celou dobu vznikání této práce. Jmenovitě děkuji Z. Neubauerovi a A. Matouškovi za snížení aktivační esFZa

4

K a AVČR, kteř

nergie některých bariér v mé práci. Jiné, ještě vyšší bariéry raději hned ystematicky rušila a s lidskou i technickou pomocí byla vždy poruce moje žena . Cvrčková. a finanční podporu děkuji Grantové agentuře ČR (401/97/0283) a Grantové gentuře UK (117/98).

P LOG: T STVÍ HLADINY

V dobách prvních veřejných pitev se prý těla obstarávala od kata, který vybraného odsouzence šetrn

odsouzeneNovali

jsm

Hladina rybníka. Nepředstavitelně tenké rozhraní mezi světem nad a světem pod. Rozhoduje pronikne ednoho světa do druhého, co bude odraženo zpět a co pozmění vlastnosti samotného rozhraní. Kv nazmvýprexpldapampohlděvyseo hr záDplděmpr zkpofoZnetitpř dovědyprvěnepř

5

Můžeme se dnes smát naivní víře mechanistické íro 19. století, že z toho, co jsme zjistili v laboratoři, nakonec věrně zrekonstruujeme objektivní ůběh jevů minulých a snad i budoucích. Že historie, mýty, náboženství, to vše bude postaveno na přísný decký základ a do detailů objasněno jediným přípustným, protože jediným možným způsobem. Není snadné dokázat, že „veřejné mínění” naší kultury, a do značné míry i mínění vědecké obce, tento naivní edpoklad sdílí dodnes.

Sebejistotu přírodovědy 19. století nahlodala tři poznání. Za prvé teorie biologické evoluce

RO AJEM

ě utopil. Stalo se prý, že při jedné takové pitvě se příliš šetrně nedoutopený c probudil a otevřel oči. Na náměstí vypuklo všeobecné zděšení. Tato hrůzná scéna je

sovi příměrem: my pitváme nejen odsouzence, ale téměř vše na světě. Pitváme svět, který e utopili tak šetrně, aby si toho nikdo nevšimnul. Jaká hrůza, až se ten špatně utopený svět

probudí; co budeme číst z jeho tváře? A jaká to hrůza, pokud je ten svět utopený dobře! Z. Kratochvíl (1994, s. 19)

o tom, co z j

ousek takového rozhraní si přineseme do laboratoře. Vlastně ne: budeme toto rozhraní simulovat superčisté nádobě s redestilovanou vodou. Budeme schopni reprodukovatelně změřit jeho povrchové pětí v závislosti na teplotě, na přítomnosti příměsí ve vodě, na složení plynné fáze nad ní; podobně ěříme index lomu, toky plynů z jedné fáze do druhé, rychlost odpařování, vedení zvuků o různé šce… A můžeme do toho vnést i dynamiku, roztočit na dně nádoby magnetické míchadlo a popisovat oudnice a víry. S touto zkušeností vykoupenou týdny dřiny se vrátíme k rybníku a budeme ji trapolovat na tichou hladinu bezvětrného podvečera. Většina z toho, co jsme zjistili v laboratoři, bude atit i tady – a pokud se na n-tém desetinném místě objeví neshoda mezi očekávanými a naměřenými ty, tak je to proto, že rybník přece jen není beze zbytku definovaný pokusný objekt, o některých jeho rametrech sice víme, ale zanedbali jsme je už jen z důvodů časových nebo z pohodlnosti, a některé nám ohou zůstat skryté. V principu platí, že kdybychom se trochu víc snažili, koupili přesnější přístroje, zorovali dost dlouho atd., dopídíme se nakonec k úplnému a vyčerpávajícímu vysvětlení chování adiny a budeme schopni dokonce předvídat i vývoj jejích vlastností do budoucna. Proč to všechno láme? Protože skrze hladinu se hodláme dostat k tomu, co je dole, k vlastnosti utopeného světa, chceme zvednout tajemství DNA, protože tam tušíme podstatu, prazáklad všeho, co obráží hladina. A současně snažíme o odfiltrování, eliminaci světa NAD – nemusí nás hned napadnout nadpřirozené zásahy, jde všechny ty rušivé záblesky, odrazy, čeření a napadané smetí; to vše je neuchopitelné, libovolné, a naši u jen ruší.

A přece: odněkud se přižene vlnka, která hladinu zčeří. V hloubce se mihne stín ryby, bytostně vislé na prostupnosti obou světů. Drobná erupce, a vzápětí už z prasklé kukly vyletuje pakomár, ze světa NA míří NAD, zanechávaje na hladině prázdnou slupku exuvie. Z hloubky stoupají bublinky jakýchsi ynů. Shora se snese list. To vše je přítomnost, přítomný čas vodní hladiny, odrážející, nesoucí v sobě je minulé – od zcela nedávné drobné fluktuace vzdušných vírů až po skutečnost, že tato planeta už po 4 iliardy let hostí živé bytosti. Hladina jako průsečík, jako alegorie přítomnosti, kde se sbíhají všechny oudy minulosti a zakládá se na budoucnost.

Když se věda vydělila jako samostatně stojící součást lidského poznání, měla ve vínku předsevzetí oumat reprodukovatelné, věčné pravdy o jsoucnu s přesvědčením, že všechny ostatní oblasti lidského znání se jednou podaří pod vědecká tvrzení zahrnout. Vypadalo to přece tak nadějně – byly rmulovány zákony fyziky a hle, celý tehdy známý vesmír (přesněji náš obraz vesmíru) se jimi řídil. bývalo už jen malinko – nějak rozšířit hranice vědy i na naši běžnou zkušenost – zaškatulkovat disciplinované, nepředvídatelné chování všeho, na co pohlédneme ve svém okolí na této nepatrné, ěrné planetě – počasím počínaje a lidskou myslí konče.

obrátila pozornost k tomu, že neplatí premisa bezčasovosti zákonů vyjádřená slogany přítomnost je klíčem k dnvzmjsktmje po ovni jedné nerosv

věex i existenci rozhraní, přes které oběma směry proudí záplava – většinou nikým nereflektohlnía zái bvz

mpřhis Na jednépoprgetav povějepřJdo tím„h

a nam

čazkV

6

é době se informace o těchto proudech, jejichž nositelé mnohdy ještě žijí, nedostane často ani

minulosti i budoucnosti a co je dnes bylo a bude vždy. Ukázala, že věci vznikají, vyvíjejí se a zanikají, že es nalezené souvislosti mezi příčinou a následkem dějů nám příliš nepomohou při zkoumání věcí dálených naší zkušenosti časově, prostorově nebo rozměrově; že často nelze odhalit vztahy příčinnosti ezi ději a že i ve světě přírodovědy existuje náhoda, kontingence ovlivňující průběh evoluce. A když me toto spolkli, najednou jsme s úžasem zjistili, že nejenom živé bytosti, ale všechno ve světě má dějiny, eré ovlivňují jeho dnešní bytí, a že bezčasové konstrukty „zákonů přírody” jsou – inu pouze konstrukty, odely odrážející jen určité aspekty života „venku”. A jestliže platí tohle uvnitř samotné přírodovědy, pak dost obtížné doufat v postupnou asimilaci vědy humanitních a zejména dějin.

Za druhé moderní fyzika ukázala, že nemůžeme věřit v pevný bod ve světě, v „základní úroveň pisu”, v atomy bytí, ze kterých se všechno (předvídatelně) „skládá”. Z věcí poznaných na úr

plývajvy í zákonitě věci na úrovních jiných, a čím jsou si ony úrovně vzdálenější, tím je vztah mezi nimi zostřenější. Jestliže mají různé velikostní, časové další úrovně popisu svou svébytnost, jak vůbec drží ět pohromadě?

Třetí poznání poskytly vědy humanitní, když ukázaly dějinnou, kulturní i jazykovou podmíněnost deckého zkoumání. Ačkoli si přírodní vědy vytyčily poměrně ostré hranice, samotná skutečnost jejich istence předpokládá

vaných – podnětů. A podobně jako přírodní vědy, i vědy humanitní poukázaly na to, že je naivní edat jakýkoli „pevný bod” ve formě Absolutní pravdy, o kterou by se mohlo lidské poznání opírat a od se odvíjet. Jediné, co máme k dispozici pro naše poznání, je Zde a Nyní, tenká slupka mezi minulostí přítomností. Minulost je taková, jakou si ji „uděláme”, k jakému jejímu pochopení se dopracujeme na kladě paměti, dochovaných artefaktů, zveličení, zapomínání, zkreslení. A současně je do ní promítnuta udoucnost – tu si rozvrhujeme podle dneška, i když výsledek samozřejmě může být očekávání na hony dálen.

Biologické vědy jsou konfrontovány s existencí zmíněného rozhraní neustále. Na jedné straně stojí ožnost biologie jako experimentální vědy, s nepochybnou reprodukovatelností jistých pozorování za edpokladu, že standardizujeme pokusné organismy i podmínky. Na straně druhé je biologie vědou storickou – studuje přece fenomán, který se objevil záho po vzniku planety a od té doby přetrvává. To sebou přináší nutnost přihlížet ke zkušenosti každého organismu, zkušenosti trvající několik miliard let.

straně pak pozorujeme pokus o postulování řetězců nukleových kyselin jako základní úrovně pisu, ze které posléze bude možno vysvětlit všechny projevy života, na druhé straně se nabízejí nesčetné ojevy kontingencí, svébytnosti, ba hravosti na všech úrovních popisu – i na úrovni samotného netického zápisu. Svým postavením na onom rozhraní mezi experimentálními a historickými vědami se k biologii nabízí šance, aby prorazila pomyslný krunýř soudobé přírodovědy, a umožnila tak vědě, intencích jejího původního záměru, skutečně obsáhnout ne-li už celý, tak mnohem větší krajíc veškerého znání. Krajíc, který by v sobě zahrnoval i zkušenost věd humanitních – historie, filologie, lingvistiky, dy o umění apod. Oproti původnímu předpokladu se však o tento „zábor” musí pokusit nikoli dnostrannou aplikací přírodovědných metod zkoumání na tyto za-hraniční oblasti, ale naopak asimilací – ijetím metod a přístupů, které humanitní vědy vypracovaly během dvou set let, co trvá vzájemná odluka. e především o metody hermeneutické, metody neustálého kroužení od celku k částem a od částí k celku, neustálé přihlížení ke kontextům, zkušenosti, smyslu, ba i kráse. Předkládaná práce je zamyšlením nad

, zda a za jakých podmínek se podobná asimilace může uskutečnit, zda je toto rozšíření o ermeneutiku živého” potřebné a zda a co lze tímto přístupem získat.

První část tohoto spisku je přehledem současného stavu přírodovědného myšlení na straně jedné, hermeneutické metody jako výsledku úsilí trvajícího několik tisíciletí na straně druhé. Nečiním si nárok vyčerpávající zpraceování tématu – zejména ve druhém případě se omezím především na stěžejní dílo oderní hermeneutiky, Gadamerovu Wahrheit und Methode.

Druhá část bude věnována analýze některých myšlenkových proudů v biologii 20. století, proudů sto polozapometých, zkreslených nebo zavržených a dnes velmi často známých jen jako anekdotické ratky, ač se za nimi mnohdy skrývá úctyhodné množství kvalitní experimentální či myslitelské práce. současn

7

do základních učebnic. Jde například o epigenetiku, biologický strukturalismus, teleologické proudy v

kteÚpo

něrozumělybufičtbuvšzkjevíhymvě

občtúm k uvidíme, není hermeneutickým úkolem poznat úmysl autora. Mnohem i no

a

mbi eneseme na pozici života a budemevýže

dopřpo

evoluční biologii, názory na organismus a superorganismus, některé vitalistické směry apod. V třetí části se pokusím na základě předchozího materiálu o vlastní pohled na živé bytosti, pohled,

rému budu říkat hermeneutický. Budu se opírat o faktografii dostupnou v publikacích z nedávné doby. běžníkem, ke kterému bude moje snaha směřovat, bude úsilí o zdůraznění dějinnosti živých bytostí, kusím se o dotažení paralely druh – kultura, už před časem otevřené na stránkách časopisu Vesmír.

Je mou ctižádostí, aby tento text četli jak biologové, tak pracovníci humanitních věd, kteří mají co společného s fýsis, životem, poznáváním nebo s epistemologií. A aby tomu obě strany také

! Snad by se proto slušelo, aby každá z prvních dvou části měla dva úvody. V první části totiž de biologicky zaměřený čtenář možná hledat vysvětlení, proč se autor, sám biolog postrádající formální

lozofické vzdělání, vydal do této pro něho značně neschůdné oblasti. Naopak filozoficky vzdělaného enáře je třeba skromně poprosit, aby text neodložil ve chvíli, kdy narazí na první nepřesnost. Druhá část de v jistém smyslu zrcadlovým obrazem první – bude v ní převládat to, co se vágně ukrývá pod eobsažným názvem teoretická biologie. Snad se filozof dá přesvědčit, že i pro něho je biologická ušenost relevantní, zatímco biologa doufám příliš nepohorší nevyhnutelná zjednodušení v oblasti, v níž doma. Dva úvody by s sebou ovšem nesly nezbytnost lineárního řazení: jak ale rozlišit, který z nich si c zasluhuje být prvním v pořadí? Možná, že nejlepším řešením by bylo propojit oba po způsobu pertextu. Už sama forma sdělení by tím naznačovala, že půjde o témata „hypertextová” – copak lidské yšlení, kultura, dějiny, organismy, ontogeneze, evoluce také nejsou „hypertextové” povahy, kde každá c odkazuje na spoustu dalších?

Místo podobných hrátek s textem ale už jen poznámku. Víc než v míře obvyklé obsahuje tento spis sáhlé citáty z původních autorů.1 Těchto citátů používám jako klíče ke čtení a s jejich pomocí chci

enáře lépe vtáhout do problematiky. Věřím, že jsem výběrem citátů nezkomolil k nepoznání původní ysl jejich autorů. Avšak koneckonců, ja

důležitější bude, zda moje uspořádání umožní jistý druh náhledu. Smyslem této, ale ásledujících kapitol by mělo být očištění se od předsudku objektivity poznání, spolu s pokusem

alternativní, a přitom stále ještě vědecký pohled na živé bytosti. A proč zdůrazňuji, že text potřebuje obě „denominace” čtenářů? Proto, že není završením

uzavřením systematického úsilí. Přál bych si, aby se stal v budoucnu počátkem co nejširší diskuse. A ještě jedna poznámka. Čtenáři se na mnoha místech bude zdát, že se až příliš lehce pohybuji

ezi několika diskursy: od epistemologických témat se například dostaneme k diskusi o tom, zda je ologie vědou experimentální nebo hermeneutickou. A odtud se třeba př

se ptát, nakolik je on sám a jeho evoluce „kumulativním hromaděním poznatků”, a nakolik je konem hermeneutickým. Nabízím čtenáři, aby se vžil do představy, že by mohlo jít o situace izomorfní, sám život je hermeneutickým výkonem, a zvláštní pozice biologie je jen jeho odrazem.

Jedním z paradigmatických děl, které ovlivnilo myšlení několika generací biologů, je kniha The uble helix Jamese Watsona. V českém překladu vyšlo pod titulem Tajemství DNA. Uchopme tuto íhodnou slovní hříčku a pokusme se o odhalení Tajemství HLADINY! To, co je NAD, přenechme volanějším. Hladina je místem střetu obou sfér.

1 Pokud přebírám z cizího jazyka (s výjimkou slovenštiny), uvádím je formou bilingvy: v jednom soupci je originál, ve druhém můj překlad, pokud není uvedeno jinak. Pokud dotyčné dílo (či jeho část) už vyšly česky, cituji (až na výjimky) z tohoto překladu: není-li uvedeno jinak, nekonfrontoval jsem překlad s originálem. Citáty jsou uváděny kurzívou, úsek zdůrazněný samotným autorem je normálním písmem, mnou zdůrazněné partie jsou tučně.

ČČ

8

s přírodou má: stačí jen důsledně aplikovat jejich redukcionisticko-syntetickou metodu i na

áásstt pprrvvnníí:: ÚÚvvaahhyy oo mmoožžnnoosstteecchh ssjjeeddnnoocceenníí

vvěěddeecckkééhhoo ppoozznnáánníí

Každý text je líným nástrojem, který vyžaduje od čtenáře, aby za něj sám udělal část jeho práce. Kdyby měl text sdělit vše, co má jeho příjemce pochopit, nikdy by neskončil. Kdybych vám

Poznávat skutečnost, která nás obklopuje, lze mnoha různými způsoby. V dříct i glob ní – civilizaci je věda považována za jeden z nejúčinnějších prostředků k poznání skutečnostUž konst váním této zdánlivé triviality se však dostaneme do potíží. Co se vlastně slovem věda míní? PřVpo

odnána rčuje a může do tohoto běhu i aktivně a nevyzpyte

ktmmná m, že mnou navrhovaná polarizace je nepřesná, přesto jeda chhl

ktobigse

ní lidského poznání. I toto úsilí však může vést k různýmvenězásuskjak se to

zavolal a řekl: „Vezmu to po dálnici a za hodinu jsem u vás”, nebudete ode mne čekat vysvětlení, že pojedu po dálnici a svým autem.

U. Eco (1997, s. 9)

nešní západní – a dnes už lze ál

atoi.

írodní vědy, přírodní vědy spolu s matematikou, nebo to vše a navíc i vědy společenské (humanities)? dalším textu budu vědou rozumět celý souhrn věd přírodních, exaktních i humanitních, a jednotlivé doblasti budu specifikovat jen v případě potřeby.

Vůči kterým jiným formám poznání se však takto široce pojatá věda má vymezit, jak se dá od sebe lišit spolehlivé, závazné, nedogmatické poznání vědecké od mimovědeckého? Jako jejich protipól ať m slouží náboženství, způsob poznání skutečnosti skrze dogmata jednou provždy zjevená dpřirozenou Bytostí, Tvůrcem světa, který běh světa u

tatelně vstupovat a měnit jej. Věřící spěje k poznání skrze výklad Jím zjevených kanonických xtů a skrze aktivní úsilí o komunikaci s Ním.

Nestojí však v pozadí vědeckého poznání rovněž dogmatické přesvědčení o objektivních zákonech, eré hýbají světem? Nemá i věda své učebnice, kde skrze výklad (zjevených) kanonických textů a nácvik etody vychovává své „zasvěcené“? A dokonce i ta nadpřirozená Bytost tam někde má u většiny vědců ísto – lze tak aspoň soudit z různých průzkumů, které mluví o tom, že většina vědců nezavrhuje boženství (či alespoň nějakou odrůdu deismu). Uznává

en rozdíl zde je: Tvůrce světa není totožný se světem, může do jeho běhu zasahovat, a zejména – to je při tomto členění možná nejdůležitější – vede dialog s věřícím a není mu lhostejné, zda se ho věřící ce účastnit nebo nikoli. Věda komunikujícího tvůrce světa nejenže postulovat nepotřebuje: k jejím avním pravidlům patří, že ani nesmí.2

Mezi oběma zkusmo vymezenými póly lidské zkušenosti se nachází rozsáhlá oblast poznání, ze eré jak věda, tak náboženství vycházejí, ač se vůči této zkušenosti – více či méně důsledně – vymezují: last mýtů, mysterií, magie, hermetismu, gnose a umění. V dalších úvahách si sice mohu dovolit norovat existenci náboženství, ne vždy však lze opomenout některé přesahy z této oblasti, protože z ní věda zrodila, přímo s ní hraničí a zůstává pro některé vědecké směry i nadále zdrojem inspirace.

Velmi často se dnes ozývá volání po sjednoce koncům. Snaha po vědeckém uchopení skutečnosti se velmi často nese ve znamení přerůstání

škerého poznání metodologií věd přírodních. To ústí v apriorní přesvědčení, že poznání lze postavit na kolika málo axiomech: na předpokladu objektivní reality, přísné kauzality a existence malého počtu kladních a neměnných přírodních zákonů. Podmínkou pro takto založenou experimentální práci je tedy. spendování historické exegeze, nutnost předpokládat neměnnost, stálost zkoumaných objektů. Obvykle ončíme u některé z variant schématu „přírodní vědy a jejich jádro – fyzika – už mají v principu jasno,

Zmíněný deismus není žádným náboženstvím a je jen jakýmsi apendixem vědy pro ty vědce, kteří pro svůj výklad světa třebují existenci prvotního hybatele.

2 po

ostatní oblasti poznání, abychom se základních pravd a zákonitostí dopátrali i tam”. Takto například zá

On can pro-vidorsethwh

Jedním z nejpřitažlivějších rysů fyziky je to, že může po-sobpř

b

9

vidí fyzice embryolog Wolpert:

e of the st attractive features of physics is that it moe a set of basic mechanisms which can explain an extra-

dinary variety of phenomena. The basic mechanisms them-lves may, like Newton’s laws, not be easy to understand, but ey are much simpler than the varied movements of objects ich they can explain. (Wolpert, 1992, s. 128)

skytnout světlit neonismy (nadné pochopnější pohylitelné

ubor základních mechanismů, jimiž lze vy-yčejně rozmanité jevy. Tyto základní mecha-íklad Newtonovy zákony) sice není vždy sna-it, ale vždy jsou samy jednodušší než nejrůz-y objektů, které jsou s jejich pomocí vysvět-

Sá ckou než vědeckvě ckého diskursu zdůvodnit, bývá běžně přijímán – a to již a – jako naprosto samozřejmý („sthn (1ora orofpri19

společného předka; (3) Identita každého druhu je

m požadavek jednoduchosti má spíše esteti ou povahu. Ačkoli je těžké jej v rámci odedávnde

Occamova břitva“). Tak třeba A. Lehninger ve známé učebnici biochemie, která ovlivnila celé generace udentů, mluví v úvodu o molekulární logice živého stavu, logice, která vychází z pouhých čtyř axiomů; ed prvním je předpoklad jednoduchosti:

) There is an underlying simplicity in the molecular ganization of the cell; (2) All living organisms have

mmon ancestor; (3) The identity of each species of

(1) Molekulární uspořádání buňky je ve své podstatě jednoduché; (2) Všechny živé organismy mají

coganism is preserved by its possession of characteristic sets nucleic acids and proteins; (4) There is an underlying nciple of molecular economy in living organisms. (Lehninger, 75, s. 7)

založena nnukleových principem redundance

a existenci charakteristického souboru kyselin a proteinů; (4) Živé organismy se řídí

molekulární úspornosti [tj. žádná ].

Po ě(a kmjs ovány sice intenzivně, ale jen skrze velice úzké hl proto jistě uvítal, kdyby msdpřvý

chteopNve m unikají striktnímuepRpo19

ktspkomlsem

dobné zjednodušování, jako každá redukce, akcentuje n umožňuje jeho zkoumání) a nutně zanedbává něco jiného. Poožnosti využít celého arzenálu dalších poznávacích přístupů. N

tak stud

co z bohatství projevů živých bytostí ud je aplikováno nekriticky, zbavuje nás ěkteré problémy (například morfogeneze) edí. Biolog byou

etodická roztříštěnost a různorodost pohledů na živé bytosti byly sjednoceny jedinou „metateorií”, ružující všechny perspektivy. Podle východisek, se kterými bychom ke sjednocovacímu počinu istupovali, by však paradoxně i ono sjednocení mohlo nabýt různých podob. Vymezím zde tři taková chodiska, která mi připadají plodná, a pokusím se o jejich charakteristiku.

Jeden proud úsilí o sjednocení poznání vychází z krajního metafyzického stanoviska, které lze arakterizovat jako názor, že skutečnost je totéž co objektivní realita a že redukcionistická metoda je n nejvhodnější (případně i jediný) nástroj, jaký lidstvo k poznávání skutečnosti má. To by pak ravdu znamenalo, že je nutno zintenzivnit úsilí o převedení všech věd pod hlavičku věd přírodních.

ejžhavějším kandidátem pro tuto transformaci pak je samozřejmě biologie, která se přírodní vědou do lké míry už stala, a hned po ní vědy historické a nauky o těch projevech života, které zatí

experimentálnímu zkoumání: psychologie a jiné „vědy o duši”. Volá se po tom, aby se istemologie, podložená sociobiologií a kognitivní biologií, stala exaktní vědou (viz například Kováč &

ybár, 1994). I. Prigogine a I. Stengersová na druhé straně vyslovují obavu, že by podobné úsilí mohlo stihnout i filozofii a proměnilo by ji na „pokoutně empirickou antropologii” (Prigogine & Stengersová, 84, s. 185).

Úsilí o sjednocení by ale právě tak mohlo vycházet i z pozic ontologie hermeneutického kruhu, erá zdůrazňuje historičnost veškerého poznání skutečnosti a experimentální vědu považuje jen za eciální odnož tohoto poznání. Tento pohled zdůrazňuje, že nahlížení světa je odrazem kulturního ntextu, zkušenosti. V předchozím bodě, kde jsme hovořili o přírodovědném přístupu, jsme museli čky předpokládat, že všechny danosti pro poznávání skutečnosti má pozorovatel (přírodovědce) před bou, tj. nacházejí se mimo něj. Očekává se, že bude mít sebekázeň získanou dlouhým cvikem. Jeho yšlení musí po dobu pozorování zastavit vlastní změnu, suspendovat jakoukoli spekulaci. Poznat svět

však je úkolem vědomí, které samo je do světa vnořeno a participuje na skutečnosti. Tím vzniká prostor pr

by vyjít z kosmologického předpokladu, že veškeré jsoinz a lidlid

po vědomím nadán není. Taje

paa výsledku zů

spa živýzvou. I

Pochposv čním centrem” světa, až ke svsvkoa nazmbiavne

Cpoz tvšnem áží tato situace jen naši nempazá„bpaji

10

dokonalost, nebo je odrazem vnitřní povahy skutečnosti? Jestliže jde o projev skutečné povahy světa, ůžeme jednotné a bezrozporné poznání hledat jen u Boha: v Boží mysli by přece neměly existovat žádné radoxy, komplementární pravdy, nejistoty, rozdílné výklady! Ne každý však je ochoten se s podobným věrem spokojit. Právě proto je étos novověké vědy tak živý: věda má ambice postavit člověka do tto oží“ pozice nezaujatého vnějšího pozorovatele. Z ní by mělo být možné poznat svět zbavený veškerých radoxů způsobených různými protiřečícími si výklady. Věda je hledáním bezrozporné pravdy, a pokud nenalézá, tak to považuje za nedokonalost metod, logických postupů, nedostatku dat atd. Myšlenka, že

o hermeneutiku, nauku o umění výkladu. Úsilí o sjednocení by mohlo jít ještě dál. Mohlo

ucno je živé, má nejen spontaneitu (vyjádřitelnou například energetickými potenciály), ale též tencionalitu, je ve víru neustálých (smysluplných) proměn. Z tohoto hlediska my sami jsme jen jedním projevů (výpovědí) tvůrčí potence sebe-vědomého vesmíru. To, že se k ní vztahujeme, že ji reflektujeme – což je důležité – také spoluvytváříme, není, na rozdíl od předchozího případu, ničím specificky ským. Nejen my si konstruujeme svět, on je s námi v dialogu a konstruuje nás, „my”, to nejsou jen ské bytosti, ale třeba i molekuly nebo galaxie. Mám-li to shrnout:

1. Objektivistický přístup důsledně odděluje poznávající vědomí od světa. Svět je pro každého znávajícího vnější, tj. existuje celý mimo něj a nezávisle na jeho vědomí a sámkový svět je pozorovateli, který – pro účely tohoto popisu – je ze světa vydělen, přístupný

dnoznačnému a bezrozpornému popisu. Tomuto pohledu budou věnovány první dvě kapitoly. 2. Při hermeneutickém přístupu je obraz světa mým obrazem světa; každé „já“ je součástí světa,

rticipuje na něm, participuje tedy také na tom, jaký svět je. Svět i „já” mají dimenzi historickou, výklad světa vyžaduje vždy nové úsilí od každého participujícího vědomí (respektive kultury jako

aktivity velkého počtu nezávislých vědomí). Každé „já“ si musí vytvořit svůj vlastní svět, a ten stává pasivním: jsem to „já”, kdo o něj pečuje.

3. Animistický výklad bere svět jako partnera v dialogu. Nejen „já“ jsem duší, vyznačující se ontaneitou a intencionalitou, ale tyto vlastnosti jsou inherentní veškeré skutečnosti. Svět sám je živý organismy, tj. jsoucna, které jsou předmětem studia biologie, jsou jen speciálním případem projevu vota. Pro biologa, který má studium fenoménu života „v náplni práce”, je taková představa inspirativní

lustrací jednoho z podobných rozvrhů bude kapitola 5.

kusím se v této části uvedené tři přístupy – „objektivistický”, „hermeneutický” a „animistický” – blíže arakterizovat. Navzdory zdánlivé neslučitelnosti všechny tři na sebe poukazují a navzájem se dmiňují. Naše tři pohledy jsou vlastně body na pomyslné škále od neživého a ke všemu lhostejného ěta, ve terém je Já naprostou anomálií, přes situaci, kdy Já je „organizakětu živému, jehož jedním ze sebeprojevů jsem Já. Ve třetím rozvrhu ovšem nejsem pouhým výtvorem ěta, ale jeho participujícím, činným partnerem. Kontext všech tří rozvrhů je z povahy věci smologický, a tudíž může svádět k bezbřehým spekulacím. Nerad bych podobnému pokušení podlehl,

proto se budu držet v oblasti, ohraničené metafyzickým realismem typickém pro přírodovědné poznání jedné straně a hermeneutikou na straně druhé. Mým cílem není nic víc než ukázat, že za výše iňované hermeneutické já lze dosadit i živé organismy (tj. ty bytosti, které jsou předmětem studia

ologie). Třetí – animistický přístup by principiálně mohl být i mnohem důslednější, plnější, obsažnější; šak chci-li vycházet ze současné biologie a pátrat po alternativách pohledu na živé tvory, bylo by zodpovědné se odvažovat dál. Obzory jsou však neodmyslitelné.

* o je metodou vědy při jejím výše vymezeném širokém pojetí? Zatímco přírodní vědy spoléhají na zorování a experiment, vědy společenské používají spíše metody výkladové, hermeneutické. Každý ěchto okruhů tázání vymezuje oblast, kde má smysl klást otázky v rámci náležité mluvy; současně tím ak omezuje pohled jen na některé vlastnosti skutečnosti, zatímco jiné, stejně legitimní, vědomě či vědomě, ale nutně ponechává stranou. A tak napříč vědeckým poznáním zeje hluboká průrva ezi experimentálními vědami na jedné a humanitními na d hé straně. Odrru

by tomu mohlo být jinak, že člověk, a nejen on, nýbrž každá živá bytost si svou pravdu vždy znovu a

frustrace z novověkého schizmatu mezi experidázkasFi

to se skutečností opravdu, ve skutečnosti má, jak to vlastně je? Jakkoli takové formulace ěj

nostnašpockom

A my už přenesamozřejm tosti skutečnosti pr divý nebo nikoli, ať už při volbě postojů ke skutečnosti děláme něco, co bychom dělat ani nemuseli, pona

tahů k bytí ukazuje projekce naší předchozí í nejen příliš vydělujeme z kontextů světa, ale

nadtukanaš

Co nám všakskrytou, „prahrnou? Mámrůznorodostí videlná, řídící se malým počtem je oduchých zá čnosti tím, že odstraňuje balast? Eze

s nák vě

sjtyzm

Pri ž ka, zda ji lze vůbec překonat, a pokud ano, zda by odzeza

11

znovu sjednává, se nevždy setkává s pochopením. Touha po sjednocení lidského poznání, po odstraněnímentálními a humanitními vědami vyvěrá na povrch vždy znovu a znovu. Obvykle není dovedena

l než k proklamativnímu vystoupení a utopí se v bezradnosti. Nepochybně však je ontologické oumání panujícím rozštěpem velmi ztíženo. Zejména proto, že povahu skutečnosti neumíme, nebo se poň domníváme, že neumíme, pochopit přímo, z běžné zkušenosti. Takto to vystihují Z. Neubauer a J. ala:

V ontologické problematice, ať už je pojednána filozofy, vědci, nebo laiky, jde stále o totéž: jak sezn í přirozeně, jsou de facto paradoxní: předpokládají, že ta skutečná, pravá, vlastní skuteč-

je od nás nějak oddělena a že nám není bezprostředně přístupná, zatímco […] skutečnost í bezprostřední zkušenosti jako by byla […] nepravá a zprostředkovaná. [K tomu] patří také it, že ta pravá skutečnost se skrývá za jevy, že je zakletá uvnitř mnohotvárnosti, plikovanosti a klamnosti světa. (Neubauer & Fiala, eds., 1986, s. 3)

dpokladem skrytosti všeho důležitého ke světu přistupujeme, a s tím je neodvratně spojena ost volby metody, našeho odhalovacího přístupu. Ať už je předpoklad skry

avkud tuto volbu provedeme, dostane se nám samozřejmě takového obrazu skutečnosti, který odpovídá ší volbě. Z. Kratochvíl to formuluje takto:

Náš svět je […] v mnoha svých smyslech umělý. Mnohdy totiž uchopujeme věc už podle určitého mínění o jejích vztazích, podle už určité, třeba i jen nevyslovené teze o světě. Takto neautenticky uchopená věc pak místo svých vzteze o světě. Mnohdy věc při jejím zpředmětňován

o ji i zasazujeme do kontextů jí nenáležitých. Vytváříme tak účelové vztahy. Svět se nám zuje jako artefakt našeho uchopování věcí a styl tohoto světa […] je vlastně spíše výrazem eho způsobu uchopování. (Kratochvíl, 1994, s. 48)

zbývá jako alternativa odkrývání světa v „účelových vztazích“? Máme předpokládat jakousi vou”, objektivní skutečnost za vší záplavou života a jevů, které se na nás ze všech stran e vycházet z toho, že život vše zkresluje, přirozenost světa je maskována rušivou životních projevů, ale sama je neživá, jednoduchá, pra

konů? Nachází přírodověda tu pravou cestu ke skutednxperimantální přírodověda odpovídá na uvedené otázky jednoznačně kladně, a odpověď legitimuje jména svými neobyčejnými úspěchy.

Můžeme také vycházet z toho, že náš výklad světa není než model poplatný východiskům, kterými jsme k němu přistoupili, zatímco ta pravá skutečnost (fýsis) nám zůstane navždy skryta? Tedy že š svět je nutně umělý, zatímco sama přirozenost je živá, avšak skryta „za” tímto modelem. Cestou poznání skutečnosti by pak byla kontemplace, soustředěné volní úsilí a zasvěcení. V humanitních dách není takové uvažování neobvyklé.

Můžeme také vycházet z toho, že my sami jsme živí a z analogií s vlastními zkušenostmi si musíme ednávat porozumění světu. Co však je živou skutečností myšleno a jaké ty metody mají být? Všechny to a podobné otázky byly už přece bezpočtukrát položeny, a právě při hledání odpovědi na ně došlo ke íněnému rozštěpu v lidském poznání.

* ůrva mezi přírodními a humanitními vědami však není vždy jenom bolestně pociťována. Leckdy bývá árlivě střežena. Znovu a znovu se vynořuje otázstranění schizmatu bylo úlevou. Věřím, že za současné situace jsou dva pohledy cennější než jeden, a to jména tam, kde se pozorovaná skutečnost sice nabízí experimentálnímu přístupu, ale zároveň nelze nedbat ani výkladovou stránku, exegezi, danou její historickou (a jazykovou) povahou. Koneckonců je

12

nutno si uvědomit, že i sama experimentální práce je možná teprve tehdy, kdy se daří potlačit exegezi na mijeneuspa

bivěd expeNusfupoa al

EI k ná za zamyšlení, jak a proč došlo k mnohosti poznávacích postupů ve vě trémy k sobě tak daleko. Jedno ysvětlení podává známý sociobiolog Ea klpoplfahiumm IhrMesic

nimum, a jen tam, kde jsou předpokládány a sledovány neměnné, stálé atributy skutečnosti. Je přitom dno, zda se jevy jako takové nabízejí přímo, protože sama jejich povaha exegezi zatlačuje do pozadí, bo zda je nutno exegezi potírat uměle a často násilím – zavedením promyšleného experimentálního pořádání, modelových organismů atd. Avšak právě v takových případech nejsnáze vystupují na povrch radoxy vyplývající z protikladů mezi neměnným a historickým, mezi „objektivním” a vytvořeným.

Zvláštní postavení, na kterém se zmíněný stav nejvíce odráží, mají vědy o životě. Především ologie, ale i psychologie, sociologie a další vědy jsou rozkročeny nad zmíněným pomyslným rozhraním

rimentálních a historických a často balancují nebo jsou smýkány na jednu či druhou stranu. utným důsledkem tohoto stavu míchání žánrů je řada nepochopení a sporů. Biologie 20. století se tavila především jako experimentální věda. Zaměřila pozornost na ty jevy, které se daly popsat jako ngování a vyložit pomocí mechanických modelů. Musela za to platit tím, že po dlouhou dobu tlačovala, „odvysvětlovala” na nezbytné minimum, historickou stránku živých bytostí, kontingenci

spontaneitu, kterou projevují. Myslím, že nastává čas, kdy by se měly spočítat nejen nepochybné zisky, e i ztráty tohoto přístupu.

* xistuje přesvědčení, jehož pravdivost posoudit neumím, že bývaly doby, kdy bylo poznání světa ucelené. dyby šlo jen o mýtus, stojí moždách současných a proč mají ex z v

. O. Wilson: podle něj došlo k selhání humanitních věd, které se odklonily od osvícenského ideálu, zpronevěřily se tak Rozumu; o tom víc v první kapitole. Jinou verzi nabízí filozof H.-G. Gadamer: ten ade rozštěp poznání už do doby vzniku novověké vědy v 17. století. Tehdy vyvstala pro vědu zoufalá třeba zbavit se tíže, kterou představovala svazující staletá autorita křesťanské tradice, tj. dobově atném výkladu Písma. Původní koexistence obou metod poznání spočívala podle Gadamera na dvou ktorech. Přírodověda na jedné straně měla potvrzovat zkoumání v biblické tradici, a to s podporou storické metody. Na straně druhé bylo jejím úkolem dešifrovat „Knihu přírody”. Zde se měla inspirovat ěním nalézt porozumění ze souvislostí. Toto umění propracované v hermeneutice výkladu Písma, se ělo stát zavazujícím i pro přírodní vědy. Přírodověda však prolomila svou závislost na Písmu tím, že

eigentliches Wesen hat die neue Wissenschaft […] in ihrer eigener thodik, die durch Mathematik und Vernunft zur Einsicht in das in h Verständliche hinführt. (Gadamer, 1990, s. 185-186)

přijímá vlastní metodiku, která přivádí skrze matematiku a rozum k pochopení toho, co je samo o sobě srozu-mitelné.

Sks popise mmvě .a lynout.

rze matematizaci. konstatuje Gadamer, se přírodověda osvobodila za cenu toho, že se musí spokojit jen m věcí, které jsou samy o sobě zřejmé. Pokud máme

usíme se pokusit o hlubší analýzu toho, co jeden a druhý pótve poznání po mnoha staletích odluky vzájemně nabídnoutnástrahami, která z podobných shledání mohou vyp

luvit o možnostech (znovu)sjednocení, l představuje, a co si dnes mohou různé Pak má smysl zabývat se i prospěchem

K ITOLA 1. O TIVISTICKÁ NABÍDKA KE SJEDNOCENÍ VĚD

Dějiny se děly, dějí a budou dít objektivně, čímž nechci říci, že predestinovaně. Jejich účastníci ne

interpretujívýzb

objsubjektivní li

Tuto kapitolu začnu poněkud rozsáhlejší charakteristikou nejradikálnější odnože objektivistického př upu k poznání, kterou nazvu scientismem, při vědomí, že toto slovo může svými konotacemi způsobit řa 4

vujane

namzavědami mo (nepřosst

o ktE.Th torů nejsou ve vědecké ko

13

AP BJEK

bo pozdější zkoumatelé si je jen po svém, různě a často i naprosto protichůdně . Buď z nedostatku informací, nebo častěji spíše cíleně jako součást své ideologické

roje a svého náboženského, filozofického nebo politického programu.[…] Dějiny nepíše vítěz, leda je po svém tu pravdivěji, tu méně pravdivě interpretuje. Dějiny jsou ale stejně

ektivně zkoumatelné jako třeba chemické nebo fyzikální reakce. Brání tomu však silně dský faktor. A ten bude ještě dlouho největší brzdou v rozvoji skutečně vědeckého

dějepisectví.3 Z. Janík

ístdu nedorozumění. Činím tak proto, že biolog se obvykle dostane do styku s epistemologií jen skrze lgarizované projevy scientistického (či objektivistického) snažení. (To není jen kritika do řad biologů:

k by se také při nedostatku tréninku mohli orientovat v tom, co jim zvenku připadá jako jazyková srozumitelnost a rozhádanost filozofů, kteří navíc nijak nepřekypují vstřícností vůči nefilozofům.)

Scientismem budeme rozumět přesvědčení (nebo spíše světonázor5), že přírodní vědy mají monopol poznání skutečnosti. Skutečnost je pro scientismus totožná s objektivní realitou a přírodní vědy vyvíjejí etodiky k objasnění podstaty této objektivní reality. Podle P. Atkinse (1992) jde o víru ve schopnost vedených věd poskytnout vysvětlení všech jevů; z kontextu přitom jednoznačně plyne, že zavedenými

íní experimentální vědy přírodní. Se scientismem se pojí i víra, že společnost by se měla opřít přírodo)vědecké poznání a řídit se jím jako jediným spolehlivým zakotvením ve světě, protože přetržitý vývoj vědy nám dává důvod věřit, že věda dokáže všechno.6 Humanitní vědy podle této edstavy musí dříve či později vplynout do věd přírodních (tj. stát se vědami v silném smyslu slova); tatní formy poznání budou postupně zavrhovány. Toto líčení vypadá jako zlomyslná karikatura z mé rany, avšak autor nás nenechává na pochybách, že to myslí vážně!

S otevřeným či skrytým scientismem se velmi často setkáváme tam, kde probíhá diskuse možnostech vědy či poznatelnosti světa. K ilustraci tohoto tvrzení mi budou sloužit zejména dvě knihy, eré nás budou provázet touto kapitolou: kniha významného sociobiologa a popularizátora vědy O. Wilsona Consilience (Wilson, 1998; česky 1999)7 a neméně významného embryologa L. Wolperta e unnatural nature of science (Wolpert, 1992)8. Podotýkám, že názory těchto aumunitě nijak výjimečné. Reprezentují světonázor (a optimismus) přinejmenším té generace vědců, kteří

. Janík: Píše dějiny vítěz? Lidové noviny, 3. 10. 1998 cientismus charakterizoval I.M. Havel v úvodníku časopisu Vesmír (11/1997): jako jistotu, postoj či pocit, že platí tyto čtyři e (1) věda odhaluje pravdu, (2) pravda je jediná, (3) věda jediná odhaluje pravdu, (4) pravda je to, co odhaluje věda. Rozbor

uhovosti, a tedy bezvýchodnosti tohoto světonázoru viz tam. Podrobný rozbor pojmu scientismus a jeho vývoje viz Moural 999); z jeho článku je patrno, že Havel i já užíváme pojem scientismus ve značně zúženém významu. větonázor budu chápat tak, jak jej definuje Kratochvíl (1994, s. 61-63) – jako záměnu (zvěcnění, reifikaci) jednotícího obrazu

3 Z4 Stezkr(15 Ssvěta za svět sám. Světonázor nezná pluralitu světa, je iluzí, že jsme nalezli jediný správný způsob uchopování přirozenosti – že věci jsou k dispozici jako objekty, že strukturu světa lze zvěcnit. Světový názor nás zbavuje odpovědnosti za způsob zakoušení sv ázor (s. 62). Člověk světonázoru si problémy nepřipouští a otk 6 S197 Č198 Zvzepjse

ěta, zdánlivě se stačí jen rozhodnout pro ten ‚správný‘ světový názky si neklade, a kdyby hrozily, odstraňuje je už v zárodku; světonázor je expanzí všednosti do oblasti nevšedního, což vede devastaci světa a k rozdrobení i samotné všednosti. Světonázor se v tomto pojetí snad dokonale kryje s ideologií. cientism […] refers […] to the sufficiency of established sciences as providers of explanations for all phenomena. (Atkins, 92, s. 32) Historically, the unstopped flow of science gives us reason to believe that it is omnicompetent. (Atkins, 1992, s. 33)

ký překlad vyšel až poté, co jsem tento pokus o přiblížení Wilsonových myšlenek napsal (viz též moje recenze Mes arkoš, 99). Nevyhledával jsem proto příslušné pasáže v českém vydání a zůstávám u vlastního překladu. důrazňuji, že hodnotím jejich názory epistemologické; pokud mám nějak hodnotit přínos těchto mužů jejich vlastnímu oboru,

hlížím k nim s obdivem. Tuto poznámku činím proto, že moje recenze Wilsonovy knihy zaměřená právě na jeho istemologické názory (Vesmír 5/1999, s. 284) byla komentována v jiné recenzi (M. Konvička, Vesmír 6/1999, s. 405) tak, že m řádně předpojatý antisociobiolog. Třeba i ano, nevím, ale moje recenze se toho netýkala.

v 60. a 70. letech zásadně přispěli k rozvoji svého oboru a dnes ve vedoucích pozicích rozhodují o dalším smževěpři nstpomlochkvkověsv

smži to (1) důvěra v řešení prvýWpržePrv ne

osro

Di rteile, die das Er-fahrbin(G

Plošná diskreditace všech předsudků, která spojuje patos

14

ěřování vědy. Při čtení citovaných knih se někdy nelze ubránit dojmu (to platí zejména pro Wolperta), byly napsány na obranu vědy. V pozadí našeho rozboru bude proto stát i otázka, proč je vůbec třeba du bránit. A proti komu? Zjevně proti těm, kdo zpochybňují dnešní podobu vědy (nebo obecně ijímanou představu o ní) a relativizují tak snažení vědců usilujících o poznání. Lze také vycítit ejistotu pramenící z toho, že sama věda zašla mnohem dál, než se odvážili předpokládat ti, kdo v 19.

oletí formulovali její zásady. Poznání, že nelze doufat v jednoznačně definovatelnou „základní úroveň pisu” skutečnosti, ze které by se všechno poznání odvíjelo, značně oslabilo monopol nejúčinnější etody novodobé přírodovědy – redukcionismu. Kvantová mechanika, nemožnost vytvoření bezrozporné giky, nekompatibilita popisů téže skutečnosti na různých úrovních organizace, teorie deterministického aosu a další znepokojivé objevy uvnitř „zavedených věd” posunuly představu o povaze skutečnosti na alitativně jinou úroveň. Podobné nejistoty se navíc stávají živnou půdou pro různé mašíblovské mpiláty, které vědě v očích veřejnosti nijak neprospívají. V pozadí scientistického úsilí o „záchranu” deckého obrazu světa proto možná stojí i potřeba tyto projevy umlčet a uchovat bezrozporné vidění ěta, tak charakteristické pro pozitivistické snahy konce 19. století.

V Konsilienci se E. O. Wilson přihlašuje k ideálu osvícenství, protože pokládá tento myšlenkový ěr za dosud jediný komplexní program důsledné aplikace racionality na všechny oblasti lidského

vota. Připomeňme si základní osvícenské teze, jak bývají běžně uváděny. Jsouoblémů rozumem, (2) odmítání pověr a předsudků, (3) víra v pokrok a nadřazenost současného stupně voje kultury nad všemi minulými, a (4) přesvědčení o potřebě aristokracie ducha (šíření racionality).

ilson lituje, že se tento velkolepý program nepodařilo uskutečnit. Částečně proto, že byl zdiskreditován vními a velmi drastickými pokusy o jeho praktickou aplikaci během Francouzské revoluce, a též proto, humanitní vědy jej opustily, chytily se do tenat romantismu a nikdy už se k racionalismu nevrátily. ávě tam vězí podle Wilsona příčina schizmatu, které v posledních dvou stech letech pozorujeme evropském vědění: zatímco přírodní vědy ideál osvícenství důsledně uskutečňují, humanitní vědy jej respektují, ba přímo maří.

Wilsonův názor však nemusí být nijak brán za bernou minci. Tak například H.-G. Gadamer tvrdí, že vícenství v humanitních vědách romantismem teprve vyvrcholilo. Romantismus osvícenskou myšlenku zvíjí až k historismu:

e grundsätzliche Diskreditierung aller Voru

ungspathos der neuen Naturwissenschaft mit der Aufklärung ver-det, wird in der historischen Aufklärung universal und radikal. adamer, 1990, s. 280)

poznatků přírodních věd s osvícenstvím, se stává v histo-rickém osvícenství univerzální a radikální.

Teprve ja o reakce na tuto (podle Gadamerova neuspokojivou) situaci, jako její negace vzniká později hi phe ni

a česky 1984) upozorňují na málo známnejradiká ějších materialistů mezi osvícenci (například D. Diderot) se poprvé etabluje vitalismus. O

kstorická věda, která už nepoměřuje minulost podle kritériírmeneutiky, která tradici uznává a respektuje ji jako neodstra

Ale ani sami osvícenci nestáli v jednotném objektivisI. Stengersová (1977;

řítomnosti. Zde jsou počátky historické telné omezení „absolutního rozumu.“ ticko-racionalistickém šiku. I. Prigogine

ou skutečnost, že právě v řadách těch ln

bjevuje se jako protest proti odlidštění, které způsobila nekritická aplikace newtonovské mechaniky:

Člověk 17. století stojí na okraji světa, jako hmotné tělo, karteziánský automat, duše stvořená k obrazu Božímu: vymyká se z přirozenosti světa a stojí někde mezi, odkud může vyslýchat přírodu a redukovat ji na slepou hru sil a lhostejný pohyb atomů, aniž by se tím zpochybnila jeho specifičnost jako člověka. V 18. století to už tak nejde dál, aspoň pro ty ateistické filozofy, kteří jako Diderot začínají klást otázky newtonovské vědě a vědomě se hlásí ke své příslušnosti k přírodě. Příroda tedy musela být s to nějak je zplodit, musí být s to spontánně se orga-nizovat do stále složitějších forem až po myslícího živo-čicha. (Prigogine & Stengersová, 1984, s. 183)

15

A do třetice, G.Webster a B. C. Goodwin (1982) považují za dědice osvícenství i racionální morfologii: The rational morphologists subscribed entirely or partially to thwhacththchemlawreofscto

Racionální morfologové se hlásili buď zčásti, nebo zcela

omo

i,

k.

e Enlightenment ideal of a mathematical natural science ose philosopher was Kant and in which the exemplary hievement was Newtonian mechanics. They were primarily, ought not exclusively, concerned with „Being“ or „Order“, with e universals hidden in diversity and the permanence behind ange – which does not exclude consideration of change. The pirical „laws“ they were concerned to discover were formal s which would enable the multiplicity of „given“ forms to be

duced to, that is, to be described in terms of, a small number general relational statements. […] Thus, although this ience was not mathematical, in other respects it conformed the Enlightenment ideal. (Webster & Goodwin, 1982, s. 19)

k osvícenskfilozofii fornewtonovskne výlučně,skryty za rcož neznarické „zákformálním„daných” fvztažných matematicosvícenství

ému ideálu matematické přírodovědy, jejíž muloval Kant a vzorovým výdobytkem byla á mechanika. V popředí jejich zájmu, i když stálo „bytí” a „řád”, jejichž univerzálie byly zmanitostí a trvanlivost skryta za změnou – enalo, že vylučovali možnost změn. Empi-ny”, které se snažili odkrýt, byly zákony

které měly umožnit redukovat rozmanitost orem, tj. popsat je malým počtem obecných tvrzení. A tak, i když tato věda nebyla á, v ostatních ohledech splňovala ideál

Vvz K Wilson vlastně hlásí, když pr lamuje svůj obdiv k osvícenství? Zdá se, že prototypem osvícenské situace je mu spíše stav na konci 19vi

přpřzazapsala evneurdo

Sca sa

italismus ani racionální morfologie v dnešní biologii rozhodhlíželo; častěji bývají považovány za podezřelou mystiku.

ně nepatří ke vzorům, ke kterým by se čemu se tedy

ok. století, kdy se mnozí zastánci newtonovského způsobu zvěcnění světa už bez problémů obešli bez talismu, racionální morfologie nebo historismu (i když jen za cenu přehlížení jistých jevů).

Wilson v první řadě deklaruje přesvědčení, víru (která je, jak zdůrazňuje, víc než pracovním edpokladem) v jednotu poznání, v to, že svět je ukázněný, uspořádaný a lze jej vysvětlit malým počtem írodních zákonů.9 Stavba vědy je tedy postavena na víře, a Wilson to také uznává. Jako sociobiolog stává teorii, že naše myšlenkové pochody nemohou být jiné, než jak je zformovala a do našich instinktů

oluce, a ta nám mimo jiné dala do vínku i „náboženský pud“. Nemůžeme proto vidět svět jinak, ž jak nám to naše mozky dovolují, a nemáme-li se donekonečna pohybovat v kruhu determinismu čeného naší přirozeností, nezbývá než pokusit se odklonit tento pud od náboženství a běžné zkušenosti řečiště vědy:

ience is religion liberated and writ large […] Preferring

search for objective reality over revelation is another way of tisfying religious hunger (Wilson, 1998, s. 5).

Věda je náboženství, které se osvobodilo a rozrostlo se do nevídané šíře. To, že dáváme přednost hledání objektivní reality před zjevením, je jen jiný způsob, jak ukojit náboženský hlad.

W áskN bpř ti nikdy nepotřeotázek spojených s každodenním přežíváním.10

Filtrem je každá mapa, slovník, jazyk, kultura. Jsou však zkreslující? Nejsou přece jen pomůckami, ala V„vsios

ilson tv dí, že teprve aplikace rigorózní vědecké metody nutečnosti, objektivně je – nikoli jen skrze zkreslující filtry, kteáš způsob myšlení však není k tomuto účelu příliš vhodný, ežití primitivních skupin lovců – sběračů, a

r m umožní uvidět svět takový, jaký ve ré pro naše myšlení vypracovala evoluce. yl koneckonců optimalizován na nároky bovali řešit problémy příliš odtažité od

e také průměty do určitého nového rozměru skutečnosti, které nám teprve umožní skutečnost vnímat vyznat se v ní. Bez oněch filtrů, které dávají vyvstat jistému rozvrhu (Entwurf), nelze přece poznat nic. ěda je bezesporu velmi účinným filtrem, ale jen jedním z mnoha. Konečně i sám Wilson používá ědeckou víru” jako filtr, kterým poměřuje skutečnost. A domnívá se, ostatně jako každý myslitel, který

vytvořil ucelený systém, že se mu tím konečně podařilo oddělit zrno od plev, protože na rozdíl od všech tatních filtrů je ten jeho jediný správný.

had experienced the Ionian Enchantment […] It means a belief in the unity of knowledge – a conviction, far deeper than a mere rking proposition, that the world is orderly and can be explained by a small number of natural laws. (Wilson, 1998, s. 4-5) Nevím, jak s tímto každodenním plahočením a lhostejností k transcendentnu souvisí propracované mytologie, a to i u velmi rimitivních“ národů. Protiřečí tomu konečně i výše citovaný výrok o náboženském hladu, který je lidstvu vlastní.

9 Iwo10 „p

Druhý z probíraných autorů, L. Wolpert (1992), nejde tak daleko, aby srovnával vědu s náboženby

I w that if something fits in with common sehedes.

Odvážím se téměř tvrdit, že pokud je něco v souladu áe

16

stvím moderní doby. Také on však upozorňuje na to, že sám charakter vědy je našemu myšlení tostně cizí:

ould alm st contendonse it almost certainly isn’t science […] Our brains – and nce our behavior – have, in evolution, been selected for aling with the immediate world around us. (Wolpert, 1992, 11)

s běžným nznání. Našselektovány ším bez-pro

zorem, pak téměř určitě nejde o vědecké po- mozky, a tedy i naše chování – byly v evoluci k tomu, aby byly schopny interagovat s na-

středním okolím. V ké věda, říká Wolpert, vznikla v lidských dějinách po výjimkou „ž ovskokřesťanské civilizace“11 se bez ní obešly. Vědecké pravdy jsou kontraintuitivní, jdou mimo kaškmzaná Bosccope tions. (Wolpert, 1992, s. 1) The way in which nature has benoca

chápání. Věda nesplňuje naše přirozená očekávání. Způsob, jakým byla příroda postavena, ani zákony, které

h,

ždyť ta uze jednou: všechny kultury sidždodenní zkušenost zdravého rozumu a bereme je za své jen po speciálním tréninku (tak nám to řekli ve ole). Proto vědecké poznání, zejména tam, kde se pohybuje zcela mimo zkušenost, (například kvantová echanika) připadá odtažité, nepochopitelné, ba neskutečné všem, kdo nebyli patřičně zaškoleni, svěceni. To může být jednou z příčin, proč ke sjednocení poznání zatím nedošlo, ba nepozorujeme ani znak jakéhokoli sjednocovacího procesu.

th the ideas that science generates and the way in which ience is carried out are entirely counterintuitive and against mmon sense […] Science does not fit with our natural ex-

Způsob, jak je věda provozována, i myšlenky, které plodí, jsou zcela kontraintuitivní a odporují přirozenému

ctaen put together and the laws that govern its behavior bear apparent relation to everyday life. The laws of nature just nnot be inferred from normal day-to-day experience. (s. 6)

řídí její běživotu. Přírnejde.

nemají žádný zjevný vztah ke každodennímu odní zákony prostě z běžné zkušenosti odvodit

Nob ía té

Malá odbočka: Je jistě banální pravdou, že (přírodo)věda, jak ji dnes známe vznikla v dějinách poVžezádvjesacoznvěchza

Thqutofoas

avíc nutno překonat zábrany lidské přirozenosti, tak jak byla vecně akceptována proto, že lidé jsou rození romantikové, kteř

dogmata, a vědci vzdor všem nejrůznějším triumfům ducha za potřeby.12

ymodelována evolucí. Věda zatím nebyla ke svému životu naléhavě potřebují mýty tím nebyli schopni přijít na kloub příčině

to

uze jednou, avšak to ještě neznamená, že jsme ti vyvolení, kdo konečně přišli na to, jak se věci mají. ěda vznikla jako důsledek aplikace určité tradice. Nemalou roli hrál monoteismus a s tím spojená víra, Bohem stvořený svět se chová racionálně a řídí se malým počtem jednoduchých a poznatelných konů. Z. Neubauer (například 1999b) upozorňuje, že vedle monoteismu se tato tradice vyznačuje ještě ěma zvláštnostmi.: Za prvé dala vznik hláskovému písmu, kde znaky samy o sobě nic neznamenají,

dinou jejich charakteristikou je to, že se liší od znaků jiných. Znak není představou, znamená jen sebe ma. Za druhé tato tradice vměstnala svět do trojrozměrného geometrického prostoru. Věda vzniká poté, se tyto dvě oblasti propojí v analytické geometrii, „tělesnost” světa se promění v lineární sekvenci aků a matematika se stane „instrukcí pro konstrukci” světa. Znaky však začnou žít vlastním životem a da, emancipovaná od nutnosti představ, začíné zkoumat jen logické vztahy mezi znaky. Wilson ve své arakteristice vědy naopak klade důraz na vzpomenutý „vlastní život” znaků – matematické operace čnou probouzet nový druh lidské obrazotvornosti, přenesou obrazotvornost do jiných prostor:

e ruling talismans of 20th-century science, relativity and antum mechanics, have become the ultimate in strangeness the human mind. They were conceived […] during a search r quantifiable truths that would be known to extraterrestrials well as to our species, and hence certifiably independent of

Vládnoucí talismany vědy 20. století – teorie relativity a kvantová mechanika – se staly pro lidskou mysl nej-zazší mezí neznáma a cizoty. Byly formulovány v procesu hledání kvantifikovatelných pravd, ke kterým by dospěli mimozemšťané stejně jako my, pravd prokazatelně na

V souvisl sti s rolí židovské i křesťanské komunity na vzniku novověké vědy viz Neubauer (1999) 11

12 Tdo

ofahe two ilings worked together in a devastating combination: People are

gma, and scientists could not explain why people have this need. (Wilson, 19innate romantics, they desperately need myth and 98, s. 61)

the human mind. The physicists succeeded magnificently, but in mcoarhueascar(W

lidské mysli nezávislých. Fyzikové skvěle uspěli, součas-ho í

ké.

17

so doing they revealed the limitations of intuition unaided by athematics; an understanding of Nature, they discovered, mes very hard. Theoretical physics and molecular biology e acquired tastes. The cost of scientific advance is the mbling recognition that reality was not constructed to be sily grasped by the human mind. This is the cardinal tenet of ientific understanding: Our species and its way of thinking e a product of evolution, not the purpose of evolution. ilson, 1998, s. 31-32)

ně však odmatikou; pTeoretickázálibami zhanbující zaby se daladou vědecmyšlenkovjejím cílem

alili meze intuice, pokud není vedena13 mate-znali, že pochopení Přírody je tvrdý oříšek.

fyzika, a podobně i molekulární biologie, jsou skanými. Cenou za vědecký pokrok je za-jištění, že skutečnost nebyla udělána14 tak, lidskou myslí snadno uchopit. Ústřední zása-ého pochopení je toto: Náš druh a jeho

pochody jsou produktem evoluce, nikoli

lem moderních osvícenců musí být převedení všech ostatnírodníc ěd.15 Ano, i filo

Cí ípř zofii: Naším společným cílem je prom á největší část filozofie ve věvě

I aovage. It is a if thsoofco

ak

ch oblastí lidského poznání do chrámu ěnit co možnh v

du.16 A filozofie by měla tento cíl pochopit a napomáhat k němu. Po jeho dosažení se celá kultura stane dou nového druhu a bude zhrnovat dnešní přírodní i společenské vědy. Wilson poeticky říká:

dmit that the confidence of natural scientists often seems erweening. Science offers the boldest metaphysics of the

ughly human construct, driven by the faith that

Přiznávám, že sebevědomí přírodovědců se často může zdát přemrštěným. Věda nabízí nejodvážnější metafyziku doby. Je to veskrze lidský výtvor, poháněný vírou, že thoro

we dream, press to discover, explain, and dream again, ereby plunging repeatedly into new terrain, the world will mehow come clearer and we will grasp the true strangeness the universe. and the strangeness will all prove to be nnected and make sense. (Wilson, 1998, s. 12)

pokud budesnít a taktosvět se stpochopit sse, že tato p

me snít, drát se za objevy, vysvětlovat a opět znovu a znovu pronikat do nových prostorů, ne jaksi přehlednějším, a nám se podaří utečnou podivnou podstatu vesmíru. Ukáže odivnost je vnitřně propojená a dává smysl.

Pr kpopř ddo

oblémem, který bude muset wilsonovské sjednocení vědy předílet se na tomto programu.17 Přírodověda je objevování, zaežvykují totéž (Wilson, 1998, s. 56). Nedosti na tom, postmo

oluje dokonce tvrdit, že

onat, je pak nechuť humanitních učenců tímco humanitní vědci jen donekonečna erní myšlení (dodávám, že nejen ono) si

v

Ještě spíš legitimována či dokonce nahrazena. Není to tak, že právě tímto krokem, který bezesporu otevřel nové horizonty, byla še obrazotvornost současně drasticky omezena v jiných ohledech (viz výše o filtrech)? Zůstali jsme uzavřeni v klasickém ometrickém světě a jisté rozměry světa se do tohoto rozvrhu nevejdou. Tento obrat mi připadá velice zvláštní, přímo z

13 nage14 avání kreacionismem. Jde zřejmě o zažité klišé, se kterým se setkáváme u mnoha au ů včetně Wilsona a Wolperta. Viz například předchozí citát z Wolperta nebo výrok L. Kováče: Ľudská psychika je skonštruovaná tak, že… (Kováč, 1994). Podobné obraty používá i Dawkins. Jedno vysvětlení pro tyto slovní obraty nabízejí G.přímeto ě vědci: tím, že promítli skutečnost do euciv15 půpřa (Hprspzdznvírod16 17 PoV

tor

Webster a B. Goodwin (1982), když upozorňují na to, že darwinismus vychází z protestantské přírodní teologie: Protože rodní teologie považuje organismy za zkonstruované vnějším činitelem (Bohem), pohlíží se na ně implicitně jako na chanická zařízení, tj. funkční jednotky, v nichž jediné strukturní vztahy jsou dány prostorovou sounáležitostí (s. 22). Ovšem lze

vzít i vážně a rozumět podobným výrokům tak, že svět „byl zkonstruován“ právklidovského světa, kde matematické důkazy jsou návody ke konstrukci světa. Že tato projekce kosmu představuje pro naši ilizaci neobyčejně úspěšný „survival trick,“ je nesporné. Omylem je pouze zvěcnění – vydávání mapy světa za svět sám. W. Heisenberg podobně konstatuje rozrušování starých strnulých pravd vědou. V následujícím citátu však velmi znepokojivě sobí jeho druhá, „sociologická“ část, kterou bychom při troše škodolibosti mohli aplikovat i na militantní scientismus: Moderní írodověda konečně proniká do oněch velkých oblastí dnešního světa, v nichž se staly nové články víry základem nových mocných společností. Stojí zde jak proti obsahu těchto článků víry, které se vracejí k evropským filozofickým idejím XIX. století egel a Marx), tak proti víře, která nezná žádný kompromis s jinými názory. […] Vliv moderní vědy by tak mohl působit ve ospěch tolerantnějšího postoje. […] Na druhé straně je třeba brát fenomén slepé, bezpodmínečné víry mnohem vážněji než eciální filozofické názory XIX. století. Nemůžeme zavírat oči před skutečností, že velká většina lidí sotva může mít někdy dobře ůvodněné mínění o správnosti určitých obecných idejí či článků víry. Pro tuto většinu proto nikdy nemůže slovo „víra“ amenat „poznat pravdu něčeho“, nýbrž může být chápáno jen jako „učinit něco základem života“. Dá se lehce nahlédnout, že a tohoto druhého typu je mnohem pevnější a strnulejší než prvá, zůstává neomylnou i vůči zkušenosti, která jí bezprostředně poruje, a nemůže být tudíž otřesena ani dodatečnými znalostmi. (Heisenberg, 1966, s. 151) We have the common goal of turning as much of philosophy as possible to science. (Wilson, 1998, s. 12) Možná právě proto, že vědí své: Vědí, že smysluplně, tzn. například vědeckými pravidly uchopená cizota vždy dává smysl. tíž je jen v tom, že filozofové hledají a nacházejí různé varianty pochopení tam, kde vědci typu Wilsona trvají na jedné jediné. tom tkví podstata hermeneutiky – to ovšem předbíháme výklad.

Reality […] is a state constructed by the mind, not perceived by it; mgeknAm

skutečnost není výsledkem toho, jak ji naše mysl vnímá, d

18

there is no „real“ reality, no objective truths external to ental activity; nor can ethics be firmly grounded. […] In neral scientific culture is viewed as just another way of owing, and, moreover, contrived mostly by European and erican white males. (Wilson, 1998, s. 40-42)

ale je prorealita, vněpravdy, nemdy etiky. Vpouze jako nou muži –

uktem mysli. Neexistuje žádná „skutečná” duševní činnosti neexistují žádné objektivní ohou být zakotveny ani žádné solidní zákla-

šeobecně je na vědeckou kulturu pohlíženo na jeden ze způsobů poznání, zplozený větši-bělochy.

Wilson se proto ani nediví, že humanisté s takovým podezřením logii snaží uchytit m hanistické proudy, které jí konečně dávají šanci stát se přírodní vědou (s. 42). On sám sice nemůže neuž

a (rnerozpornhurevi

Noattac arly for scientists, t oldiers of epistemology, to yield ground so vit

neschopnosti budou tlačit ti nejctihodnější filozofové. Obzvlášť pro vědce, tyto pěšáky epistemologie, je před-

v

sledují, jak se v psychoecvědět, že ve fyzice už mechanicismus vyšel z módy před drahnou dobou, tvrdošíjně však trvá na jeho itečnosti všude jinde.

Věda je podle Wilsona organizovaná systematická činnost, která shromažďuje znalosti o světě shrnuje je do testovatelných zákonů a principů.18 Tuto činnost od pseudovědy odlišují: opakovatelnost epeatibility), úspornost (economy), možnost měřit (mensuration), heuristika a konečně vnitřní

ost, souzvuk, koherence (consilience).19 Tato definice by snadno mohla zahrnout i vědy manitní; z dalšího kontextu ale plyne, že k výčtu patří i základní metoda současné přírodovědy – dukcionismus, a v tomto bodě se humanitní vědy už tak snadno do definice nevejdou.20 Wilsonovo dění světa vrcholí prohlášením:

one should suppose that objective truth is impossible to ain, even when the most committed philosophers urge us to knowledge that incapacity. In particular, it is too e

Nikdo by se neměl domnívat, že objektivní pravda je ne-dosažitelná, a to ani v tom případě, že nás k uznání této

he foot sal to their mission. (Wilson, 1998, s. 60-61) časné, aby

poslání. yklízeli pozici, která je tak důležitá pro jejich

Za cse tci sporu pěšáci prva pochybuji, že k tomu byli jakkoli dotlačeni filozofy. W. Heisen , co ukázal závislost měření na po orovateli, přístrojích atd., konstatuje už v roce 1959:21

tě neobsahuje žádné vlastní ového procesu. Začíná však

rozdpopdůslje tbere(He

takovými slovy už lze téměř tušit komise rozhodující o tom, tolik kritizovaná iracionalita může snadno vrátit zadními vrátátu však nutno uvést, že fyzikové – beze

o je objektivní pravda a co jí slouží, a tak ky. Tím se lze nebudu zabývat. Na okraj ní linie – pomyslnou linii už vyklidili, berg poté

z

Dá se říci, že právě klasická fyzika byla idealizací světa, při níž jsme mluvili o světě nebo jeho částech, aniž jsme přitom brali v úvahu nás samotné. Její úspěch vedl k obecnému ideálu objektivního popisu světa. Objektivita odedávna platí za nejvyšší kritérium hodnoty vědeckého výsledku. Odpovídá Kodaňský výklad kvantové teorie ještě tomuto ideálu? Smíme patrně říci, že kvantová teorie tomuto ideálu odpovídá, jak je to jen možné. Jissubjektivní rysy, nezavádí ducha nebo vědomí fyzika jako část atom

ělením světa na předmět a ostatní svět a faktem, že tento ostatní svět musíme vždy isovat klasickými pojmy. Toto rozdělení je v jistém smyslu libovolné a je historicky přímým edkem přírodovědecké metody, pěstované v minulých stoletích. Užívání klasických pojmů edy koneckonců důsledkem všeobecného duchovního vývoje lidstva. Ale tím již přece me v úvahu nás samotné a potud se nedá nazývat náš popis naprosto objektivním.

isenberg, 1966, s. 29-30) *

stematic enterprise that gathers knowledge about the world and condenses the knowledge into testable laws and on, 1998, s. 53) ar zavedl Wilson proto, aby nemusel užívat slova coherence, které se nadužíváním značně vyprázdnilo. ickou metodu znají ovšem i humanitní vědy a filosofie. Její zavádění se časově kryje s použitím redukcionismu am i tam převládne při tomto přístupu názor, že co se nevejde do redukce, je pověra. (Z. Kratochvíl, přednáška,

18 Organized, syprinciples (Wils19 Tento novotv20 Redukcionistv přírodovědě. T11.2.99) 21 Nenechme se zmást tím, že se zde mluví o kvantové fyzice; závěr citátu je platný ě. obecn

Nelze na tomto místě nevzpomenout ještě jednu nabídku ke sjednocení věd od L. Kováče (1999/2000). I osebržitonamsipav ri pmmkukuužje

ia prírodovedecké publikácie, sa Aristotelove práce ne-vysknycmi. podspreždo s

Protože lidstvs děsivými nácíli, aby si obk podobnému m odiky, budou stejně kontraintuitivní a nesrozumitelné jako současná přírodověda. Přesto, či právě prmpřk

K odních ke kulturním vědám, aby se tak jejich zaostávání za adilo, a končí kosmickou výzvou ke spojení sil, abychom mohli včas odvrátit katastrofy, které si z vlastní neznoběma může The hermeneutitradition which i‘science’. Explanatory method aims at the construction of a

ch říká

19

mathematical model comprising measurable (theoretical) jednoduše „věda“ (science). Výkladová metoda se sou-střeďuje na konstrukci matematického modelu, který po-

n začíná chválou osvícenského racionalismu. Poté přiblíží neodarwinistickou koncepci evoluce života „sobeckými” replikátory, a evoluci člověka líčenou jako postup evolučního „fušování“ (tinkering, icolage). I on se hlásí k sociobiologickému pohledu na lidskou přirozenost: bojazlivý tvor, skupinový vočích, vyhľadávač slasti a mýtofil (1999, s. 698). O tomto pohledu na evoluci více v 6. kapitole; na mto místě připomínám tuto stať kvůli její epistemologické části. Kováč definuje čtyři bariéry, které zývá Kantovými a které člověka, obyvatele makrosvěta, oddělují od dalších světů: mikrosvěta, egasvěta, psychosvěta a sociosvěta. Tyto oblasti našemu poznání nejsou přístupné přímo a jsme nuceni je interpretovat pomocí představ a pojmů makrosvěta (srovnej výše s citátem z Heisenberga), nejlépe k jako souvislé vyprávění – mýtus, který je příslušníku kulturní skupiny obvykle implantován už aném věku. Klasické Řecko však dospělo k důležitému objevu, že o mytologických pravdách lze ochybovat a že mohou být komplementární. Po dalších dvou tisíciletích kultivace se z tohoto poznání

ohly zrodit empirické vědy, které našly způsob, jak se, s pomocí principu falzifikace hypotéz, z moci ýtu definitivně vymanit. Poznání světa přestává být směsí komplementárních pravd a stává se mulativním – dochází k růstu poznání a s ním k instrumentalizaci, která má výstup do techniky. Vědy lturní zatím nenašly způsob kumulativního hromadění poznatků. Kováč nazývá hranici, po kterou, ale ne za kterou se člověk může dostat čistým uvažováním, Aristotelovou bariérou. Za ni lze proniknout n metodou falzifikace hypotéz:

Z Aristotelovských predstáv dnes v prírodných vedách neostalo nič. Realita, ktorú tieto vedy skonštruovali, je vzdialená od sveta našej skúsenosti a našej intuície; nemôže tomu byť ináč – prírodné vedy dnes prenikajú dokonca aj do sveta, čo leží za Kantovými bariérami. V zo-znamoch literatúry, ktorými konč

ytujú a v citačnom indexe prírodných vied je jeho meno zriedkavé. Ináč je tomu v kultúr-h vedách a humanistike. V ich citačnom indexe je Aristoteles medzi často citovanými autor-[…] Že by sa bol Aristoteles mýlil vo svojich predstavách o prírode, ale dokázal odhaliť tatné pravdy o človeku a spoločnosti? Sotva. […] V kultúrnych vedách a humanistike ívajú Aristotelove hypotézy a teórie […] blízke našemu intuitívnemu chápaniu, evidentné až amozrejmosti – ale nepravdivé. Len ich dosiaľ nemal kto sfalzifikovať. (2000, s. 48)

u schází metodika falzifikace, pouští se do gigantického „testování” svých hypotéz v reálu – sledky typu fašismu nebo komunismu. Nutno proto pracovat na sjednocení, ale nikoli k tomu ě větve lidského poznání porozuměly. Už jen vzhledem k obrovskému množství faktografie sjednocení poznání nemůže nikdy dojít. Naopak, kulturní vědy poté, co si vypracují vlastní

etoto, budou pravdivé a my se cosi dovíme o sobě. Autor naznačuje cestu – přijmout redukcionistickou etodu, tak úspěšnou v experimentálních vědách, odhodit intuitivně přitažlivé výklady, odhodit edpoklad linearity v chování světa a zbavit se postmodernismu, který je projevem rezignace a vybízí toleranci komplementárních pohledů:

Čo ľudstvo potrebuje, je nie postmodernizmus, ale neomodernizmus: poučený návrat k osvietenskému zavrhovaniu mýtov, predsudkov a vyvrátených teórií. Do vedeckej komunity patrí nie beztvará postmoderná rezignácia, ale Monodov imperatív: „Skromnosť svedčí vedcovi, ale nie ideám, ktoré v ňom sídlia a ktoré musí obhajovať. (2000, s. 107)

ováč vybízí k přesunu těžiště výzkumu od přírhl

alosti připravujeme. V této stati půjde o pohled komplementární, hermeneutický; rozdíl mezi být definován tak, jak to činí P. A. Heelan (1998):

c orientation is contrasted with the explanatory n the English-speaking world is simply called

Hermeneutická orientace je v protikladu k tradici výkladové, té které se v anglicky mluvících zemí

variables, to be accepted or rejected by reason of its ability uncas.

zůstává z měřitelných (teoretických) proměnných. Ten

20

der laboratory circumstances to predict and control the usal outcomes of assigned initial conditions. (Heelan, 1998, 274)

bude přijav laboratorkauzální vý

t nebo zavržen podle toho, nakolik bude ních podmínkách předpovídat a ovládat stupy stanovených výchozích podmínek.

Po ně rozhraní mezi přírodovědou a ostatními vědami K Thconciled with the noble ideas of knowledge and reality stem-miemna"uans.

i prýštícími z filozofické tradice A z toho pak dostáváme

jíb

chopitel není ostré, přesto Heelan podobně jako ováč ukazuje, že takto definované přírodní vědy mohou být stěží smířeny se

e story they tell about the natural sciences can hardly be re- vznešenými ideály vědění a skutečnost

ng from the philosophical tradition. […] Whence comes an barrassing dilemma: either natural science is not worth the me of "knowledge" and deserves no more than to be called seful" opinion, or the philosophical analysis of knowledge d reality needs to be revisited and reviewed (Heelan, 1998, 275)

znepokojutoho, aby si jiného filozofickápřezkoumá

cí dilema: buď přírodověda není hodna yla označována jako „poznání“ a nezaslouží označení než „užitečné mínění“, nebo

analýza poznání a reality vyžaduje ní a přehodnocení.

A , í na ten zp sám Galileo by k nám nepatřil. Podobný výrok lze samozřejmě pronést o „otcích-za ch” kterékoli vědy (viz například Sapp, 1990). Pokud však jsme ochotni uznat tuto banální prku

s edo

tem v sobě uspořádaného a ze sebe se ukazujícího řádu bytí vě . Otázka […] zní, nakolik antické dědictví nabízí nějakou pravdu, jež nám za zvláštních po

Rozdíl mezi zda jsou pro přístup natoli

Prag námi a proti nám, a co bychom tedy měli překonat, nýbrž to, v čem se pohybujeme a v čem máme co

G e především o nomén řdisponovatelnpravdy”, ta, prostřednictv

Redukcionismus, základní úroveň popisu a vědecká pravda Vm

utor pak analyzuje vědu z pozice heideggerovské a konstatujeůsob, že 22

adatelí

že my vědci jsme dnes galileovšt

klavdu, pak se musíme vážně zamyslet nad tím, nakolik jsou přírodní vědy charakterizovány opravdu jen mulativním hromaděním poznatků.

A ještě jeden pohled z druhé strany barikády: H.-G. Gadamer (1999) podobně jako Kováč ví, že xperimentální vědou jsme se vzdali „antropomorfismu řeckého nazírání světa”. Gadamer se ovšem mnívá, že vedle moderní vědy

přesto dál trvá i dědictví antické filozofie – v té zřejmé skutečnosti, že chceme a musíme náš svět chápat jako srozumitelný, a ne jen ovladatelný. V protikladu ke konstruktivismu moderní vědy, jež za poznané a pochopené pokládá jen to, co dovede reprodukovat, je řecký pojem vědy charakterizován fýsis, oním horizon

cídmínek novověkého poznávání zůstává skryta. (Gadamer, 1999, s. 110)

Kováčem a Gadamerem je zřetelný z hlediska pochopení slova „předmět”: Gadamer se ptá, zpředmětňující jednání stanoveny nějaké hranice či nikoli. Konstatuje, že Řekům byl tento k cizí, že pro předmět nemají ani jméno, a užívali slovo pragma:

ma je to, v čem je člověk svou životní praxí zapleten; nikoli tedy to, co stojí před

činit. To je orientace, která byla v moderním zmocňování se světa strukturovaném vědou a na ní založenou technikou vytlačena na okraj. (Gadamer, 1999, s. 111)

amer se domnívá, že jisté oblasti lidské zkušenosti se zpředmětnění budou vždy bránit. Jdadfe eči a o logos, ten mluvením evokovaný, do přítomnosti vyzvednutý, díky mluvení

ý a komunikativně sdělitelný svět sám (1999, s. 113). Ukazuje, že ta „druhá polovina po jejíž zpředmětnění volá Kováč, zde pořád ještě je, je trvale aktuální, a právě jejím ím se vůbec může zkušenost vědy zapracovat do zkušenosti jedince a skupiny.

raťme se však k napětí mezi přírodovědnou a humanitní větví vědeckého poznání. K nejúspěšnějším etodám přírodovědy patří metoda redukcionistická. E. O. Wilson důležitost přijetí redukcionistické We scientist are today Galileans in a way in which Galileo himself was not a Galilean (Heelan, 1998, s. 276-267) 22

21

metody ilustruje srovnáním věd lékařských a sociálních – dvou oborů, které by měly mít k sobě blízko. Podůcebo ThSo al scientists by and large spurn the idea of the hierarchical or[…ofs.

ji: pracovníci sociálních věd povětšinou pohrdají myš-

rjoe

dstatně se však liší v jedné věci: v lékařských vědách je úspěch výzkumných projektů podmíněn slednou snahou o sjednocení pozorovaných jevů napříč všemi úrovněmi biologické organizace, od lého organismu krok za krokem až k molekulám (s. 182). V sociálních vědách navzdory srovnatelnému hatství metod a úrovní popisu podobné úsilí chybí, vládne zmatek a nedostatek vize:

e reasons for the confusion are becoming increasingly clear. Příčiny tohoto zmatení vystupují na povrch stále jasněci

dering of knowledge that unites and drives natural sciences. ] A great many even enjoy the resulting overall atmosphere

chaos, mistaking it for creative ferment. (Wilson, 1998, 182)

lenkou hiekterá spojuz nich si dpokládajíc

archického uspořádání znalostí – myšlenkou, e přírodní vědy a je jejich hnací silou. Mnozí konce libují ve vzniklé chaotické atmosféře, ji mylně za tvůrčí kvas

A Ea of these enterprises has contributed something to unthtobiosoCoa

Každá z těchto aktivit [sociálních věd] svým dílem ěla k porozumění lidskému údělu. Avšak nikdy – řeknu nikdy, tak vůbec nepřeháním – nebyli

g o

o pár stránek dál Wilsonova kritika vrcholí:

chderstanding the human condition. […] But never – i do not

too strong a word – have social scientists been able přispa když ink that

embed their narratives in the physical realities of human logy and psychology, even though it is surely there and not me astral plane from which culture has arisen. […] nsequently, too many social-science textbooks are

scandal of banality. (Wilson, 1998, s. 193)

pracovníci příběhy do a psycholoz nějakýchz učebnic s

v sociálních vědách schopni zasadit své fyzické reality představované biologií člověka ií. A to přesto, že právě odtud, a ne astrálních sfér, se vynořila kultura. Mnohá ciálních věd tak pobuřuje svojí banálností.

Prpřkd ůli tomu selhaly. SSSR, kdy byla trestuhodně podceněna národnostní nenávist. Ji m příkladem je kulturní antropologie, ktvýenjepr

[…Z toho, že pojmy fyziky a chemie tvoří

uzavdá tspotéž fyzipsycsub

acovníci v sociálních vědách podle Wilsona nemají šanci nic írodními vědami a spoléhají víc na „lidovou moudrost” (folk py podle jeho názoru sociální vědy právě kv

předvídat nebo pochopit, neboť pohrdají sychology). Sám uvádí několik příkladů,

e především o nikým nečekaný rozpad Jdný

erá sice správně poukázala na slabiny sociálního darwinismu, ale neučinila žádný pokus o biologický klad pozorovaných jevů a místo toho razí kulturní relativismus: pokládá každou kulturu za jedinečnou titu a neusiluje o žádné zobecnění. Hrozí, že kvůli zanedbání biologické stránky kulturních jevů se dnoho dne můžeme dočkat i rozpadu Spojených států!23 Na obranu psychologů ať na tomto místě omluví nikoli oni sami, ale opět W. Heisenberg:

Celá tendence dnešní biologie směřuje k výkladu biologických jevů na základě známých fyzikálních zákonů. […] Jediný pojem, který se podle [Darwinovy teorie propojené s moderní genetikou] musí přidat k fyzice a chemii, abychom pochopili život, je pojem dějin. […] Jeden z argumentů, hojně uváděný ve prospěch této teze […] zdůrazňuje, že zákony fyziky a chemie všude, kde je bylo možné vyzkoušet, platily též pro živé organismy. ] Právě tento argument ztratil vlivem kvantové teorie mnoho ze své závažnosti.

řený a nerozporný systém, totiž systém kvantové teorie, nutně plyne, že všude tam, kde se ěchto pojmů vůbec použít k popisu jevů, musí platit i zákony, které jsou s těmito pojmy

jeny. Vždycky, když zkoumáme živé organismy jako fyzikální a chemické systémy, musí se jako takové chovat. […] Nebudeme přirozeně pochybovat o tom, že se mozek chová jako kálně-chemický mechanismus, jestliže jej jako takový popisujeme. Abychom však porozuměli hickým jevům, musíme nutně vyjít z faktu, že zde lidský duch vchází jako předmět a jako

jekt do vědeckého procesu psychologie. (Heisenberg, 1966, s. 68-71)

SSSR šlo o důsledek národnostních sporů, Wilson nijak nedokládá – a přitom se i laik setkal s jinými ění. Ještě zajímavější by ovšem bylo líčení, jak by tuto událost předvídaly a interpretovaly přírodní vědy; to nám rozradí. Totéž v případě kulturní antropologie.

23 Že v případěinterpretacemi dvšak Wilson nep

22

E. O. Wilson hlásá objektivistickou linii v biologii bez zakolísání už po tři desetiletí. Volání po integraci přO dos.prge(p19

mi psych[…]hod

A na jiném m

Mýto [sic]ogií, definovanou v ušlechtilém

nství: jeho opakované triumfy při objasňování a ovládání hmotného světa; jeho autokorektivní povaha, jež je otevřená každsubmod

Wilsonův náveškerou snaposuzování k

L. Wo o úhlu, z úhlu Galileovy Knihy přírody (viz kapitola 3.). Strkat vědu a umění do jednoho pytle je podle něho omyl:

A predile arwhereas there are numerous interpretations for artistic creati-on

vědecké práce existují objektivní a sdílená kritéria, kdežto umělecké

ku

írodních a humanitních věd (rozuměj pohlcení druhých prvými) má téměř stejnou podobu v jeho knížce lidské přirozenosti (1978, česky 1992). V jistém ohledu tam zachází ještě dál – soudí, že věda má konce moc nastínit zákony historie, které mohou předvídat něco z budoucnosti lidstva (Wilson, 1992,

197). Ostatně proč ne, jestliže psychické procesy náboženské víry představují naprogramované edispozice, jejichž soběstačné komponenty byly vtěleny do neuronového aparátu mozku tisíci neracemi genetické evoluce (s. 196).24 Přistoupíme-li na tuto zkratku od genů rovnou k psychologii odrobnější rozbor přístupů a možných alternativ podobného výkladu viz například Michel & Mooreová, 99), vyplyne z toho samozřejmě i to, že biologie by měla mít rozhodující slovo i ve věcech morálky:

Hlavním úkolem lidské biologie je určit a měřit bariéry, které ovlivňují rozhodnutí filozofů etiky i kohokoliv jiného, a dovodit jejich význam neurofyziologickými a fylogenetickými rekonstrukce-

iky. Tento počin je nezbytným doplňkem k pokračujícímu zkoumání kulturní evoluce. Vznikne určitá forma biologie etiky, která umožní výběr takového kodexu morálních not, který bude trvalejší a jemuž budeme důkladněji rozumět. (Wilson, 1992, s. 187).

ístě formuluje své stanovisko ještě silněji:

tvorný pud může být využit při učení a racionálním hledání lidského pokroku, pokud konečně uznáme, že vědecký materialismus sám o sobě je mytolsmyslu slova. […] Proč považuji vědecký étos za nadřazený nábože

ému, kdo je kompetentní navrhovat a testovat; jeho připravenost zkoumat všechny jekty posvátné i světské; a nyní i možnost vysvětlit tradiční náboženství mechanistickými ely evoluční biologie. (Wilson, 1992, s. 191)

zor můžeme sice pokládat za extrémní, není však ojedinělý.25 Stojí za povšimnutí, že se přes hu o objektivitu neobejde bez hodnotících soudů z oblastí mimo vědu (ušlechtilý smysl slova, ompetentnosti atd.). lpert vidí vztah mezi uměním a vědou z poněkud jinéh

work of art is capable of many readings, of multiple inter-etations, whereas scientific discoveries have a strictly defin- meaning.

Umělecký výtvor nabízí mnohá čtení a rozmanité inter-pretace, zatímco vědecké objevy mají přesně definovaný

[…] Whatever the scientist’ feelings, or style, wh-working, these are purged from the final work. Finally there

e objective and shared criteria for judging scientific work,

význam. Ať už vědec pracuje s jakýmikoli pocity nebo jakýmkoli stylem, na konečném výsledku to nesmí být znát.26 Koneckonců pro hodnocení

s and no sure way of judging them. (Wolpert, 1992, s. 57) dílo lze vyk jeho pos

ládat mnoha způsoby a žádný univerzální klíč zování neexistuje.

Pr ůpě nWpo nev írod

oto se věda, na rozdíl od umění, obejde u Wolperta i bez génišáci vědy. (Srovnejme s Heisenbergovým míněním o dějiolpert jde dál než Wilson. Jakkoli je Wilson přesvědčen oznáním, přichází v první řadě s nabídkou pro všechny ostatoluce a biologie člověka konečně i ony staly součástí př

: časem by nutně na totéž přišli i obyčejní né podmíněnosti vědeckého poznání). nadřazenosti přírodovědy nad ostatním í obory poznání, aby se skrze pochopení ovědy a spolupracovaly na velkém díle.

Sto let před ním se podobným myšlenkám vysmíval Nietzsche: Muselo se stát, co se právě nyní děje, člověk se musel stát

kovým, jakými nyní lidé jsou – tomuto „musí“ se nikdo nesmí vzpírat. (Nietzsche, 1988, s. 150) Upozorňuji na článek J. Horgana (1995), který referuje o nové vlně „sociálního darwinismu“ mezi antropology a evolučními ychology. Sice jen někteří z nich sami sebe nazývají sociobiology, ale předkládají podobné teorie jako Wilson. Tohle je první část známé floskule, která pokračuje ... zatímco umělec naopak dává vyniknout svým emocím. Je otázkou, zda lze pravdivou považovat jak vyslovenou, tak i zamlčenou část tohoto tvrzení. Viz například Stent, 1972.

24 ta25 ps26 za

Wolpert se takového sbližování rád vzdá, pro pochopení skutečnosti humanitní obory vůbec nepotřebuje, a Fointphcoknthdoforelprincstu

a vědy zajímá vědce jen okrajově, protože tato jae

vo

aji

23

zdá se, že se jich dokonce poněkud obává:

cientists, defining the nature of science is of only marginal Podstatr serest, for it has no impact on their day-to-day activities. For ilosophers of science, and for some sociologists, by ntrast, the nature of science and the validity of scientific owledge are central problems. These observers have found e nature of science puzzling, and some have even come to ubt whether science is, after all, a special and privileged rm of knowledge – ‘privileged’ in that it provides the most iable means of understanding how the world works. While oviding no real threat to science they have become an reasingly vocal group, with an unfortunate influence on the dy of science and its history. (Wolpert, 1992, s. 101)

otázka s jeNaopak prpoznání přa některé sa někteří da privilegomohla pk pochopentyto hlasy ntak pronika jejích dě

ich každodenními aktivitami nijak nesouvisí. vá povaha vědy a otázka platnosti vědeckého dstavují ústřední problém pro filozofy vědy ociology. Ti shledávají vědu záhadnou okonce pochybují, zda je vůbec zvláštní anou formou poznání – v tom smyslu, že by skytovat ty nejspolehlivější prostředky í fungování světa. Pro vědu samotnou sice ijak doopravdy nebezpečné nejsou, jsou však vé, že to má neblahý vliv na studium vědy n.

T ja ázal, jak na přirozenému myšlení, ko statuje Wolpert, že také filozofie je z hlediska vědeckého snažení irelevantní. Zajímavé však je, že se na FohathI have no doubt about the difficulties that philosophers face or thI dtoa whphis difth

jiném. Vůbec nepochybuji o potížích, jimž filozofové čelí, at tVýa

j

o, že se filozofové nedokáží shodnout na tom, jaká je povahako reálný svět, je tedy jejich problém.27 Poté, co uk

skutečnosti nebo zda vůbec existuje něco je věda vzdále

n konci celé analýzy vrací k selskému rozumu (common sense), jehož nespolehlivost na začátku odhalil:

r those philosophers who live in a world where they really ve doubts about reality, their world is even more unnatural

an the world of scientific ideas, but in a quite different way.

Svět filozofů, kteří žijí ve světě plném pochybností o realitě, jet nepřirozený mnohem víc, než je svět vědeckých myšlenek. Ta nepřirozenost však tkví v něčem

e ingenuity they have shown in dealing with such problems. o, however, strongly deny the relevance of these problems science. […] My own position, philosophically, is that of common sense realist: I believe there is an external world ich I share with others and which can be studied. I know that ilosophically my position may be indefensible, but – and this crucial – holding my position will have made no iota of ference to the nature of scientific investigation or scientific eories. It is irrelevant. (Wolpert, 1992, s. 106)

ani o duchvšak, že tyFilozofickyvnější svězkoumat. neudržitelnzastávat jpodstatu věmém posto

plnosti, se kterou své problémy řeší. Tvrdím o problémy nemají s vědou nic společného. jsem realistou selského rozumu: Věřím ve

, který sdílím s ostatními a který se dá ím, že tento postoj může být filozoficky , avšak – a to je podstatné – ať už budu kýkoli postoj, neovlivní to ani o chlup

deckého zkoumání nebo vědeckých teorií. Na i vůbec nesejde.

Je aen

áčíná zjištěním, ž u

přesně. […] Navrhovalo se proto občas, abychom se vzdali klasických pojmů. Radikální změna

tatnou část řeči, která je předpokladem celé přírodovědy. Naše skutečná situace v přírodovědě je taková, že klasických pojmbycna byto

tomu opravdu tak? Není nutno zamyslet se v první řadě ntity a jaký je vztah mezi nimi? Citujme opět Heisenberga:

Kodaňský výklad kvantové teorie začíná paradoxem. Začínpokusy pojmy klasické fyziky, a současně za

d tím, co představují naše pojmy, fakta,

faktem, že musíme popisovat naše e se tyto pojmy nehodí na přírod

našich pojmů pro popis experimentů by možná mohla vést zpět k nestatistickému, naprosto objektivnímu popisu přírody. […] Tento návrh však spočívá na nedorozumění. Pojmy klasické fyziky jsou jen zjemněním pojmů každodenního života a tvoří pods

ů pro popis našich experimentů opravdu používáme a používat musíme, protože jinak hom si nemohli rozumět. A úkolem kvantové teorie je právě experimenty teoreticky vyložit tomto základu. Nemá smysl vysvětlovat, co by se dalo dělat, kdybychom byli jinými stmi, než jakými skutečně jsme. (Heisenberg, 1966, s. 30)

odkazuje na údajný výrok Wittgensteinův, že filosofie je ve skutečnosti snůškou trivialit. Srovnejme s výše merovým výrokem o tom, jak věda „skrze matematiku a rozum přivádí k poznání toho, co je samo o sobě

27 Zde Wolpertcitovaným Gadasrozumitelné“.

24

Tímto citátem už přesahujeme diskusi o objektivistická (či scientistická) východiska ve vědě: vynořuje se napro jpovědr Haph icists at the beginning of the century were well schooled in phmcisphscbelassoca

začátku století byli filozoficky vzdělaní. Dnešní vědecké bhný

m

jednou nutnost rozumět si navzájem pomocí nepřesných pojmů. O tom bude řeč níže. Zbývá otázka, oč vůbec vědci cítí potřebu vstupovat do epistemologické arény a toto všechno říkat. Zdá se, že jde akousi podrážděnou reakci na to, že v dnešním světě jsou pozice vědy zpochybňovány. Vědci přece znali, že svět je založen na jednoduchých a poznatelných principech, je racionální, existuje mimo naše domí a je matematizovatelný!28 I když tato skutečnost nezávisí na tom, co si kdo myslí, přece jen ho áždí, že filozofové (a jak jsme viděli, spolu s nimi i fyzikové) celou stavbu zpochybňují. Ptá se:

s philosophy in fact influenced science? Many of the leading Ovlivnila vůbec filozofie vědu? Mnozí přední fyzikové ysilosophy […] Today …the “stars” of modern science are

ore likely to be brought upon science fiction. […] The physi-t who is a quantum mechanic has no more knowledge of ilosophy than the average car mechanic. Not only are most ientists ignorant of philosophical issues, but science has en totally immune to philosophical doubts. In this century at t, science has generally been wholly unaffected by the philo-phers of science. (Wolpert, 1992, s. 107-108). […] Scientists n be very proud to be naive realists. (s. 117)

„hvězdy“ kvantomecautomechao filozofickfilozofickýPřinejmenšvymanila zto, že jsou n

yly však vychovány spíše na sci-fi. Dnešní anik neví o filozofii víc než průměrný ik. Nejenže většina vědců nemá ch otázkách tušení, ale i věda sama je vůči pochybnostem naprosto imunní.

ím pro naše století platí, že věda se konečně vlivu filozofů vědy. Vědci mohou být hrdi na aivními realisty.

Zně šl ak je věda ex o poplatníka. Vs osti se jí však nedostává automaticky – k nám Wolpert ukázal, věda je kontraintuitivní a veřejnost nemusí vůbec rozumět, proč by ji měla povžmi znuniúchl

tohoto prohlášení (pokud ho budeme ochotni brát vážně) kolikerého druhu. Za prvé z historických důvodů nikde nedoistenčně závislá na vstřícném postoji daňovéh

čiší podle mého názoru frustrace hned k oddělení vědy od státu, a to

třícnjadporovat. Za druhé jména a názory lidí, kteří sami vědu neprovozují, jen o ní píší, a ještě k tomu ne dy s nadšením sdílejí vševysvětlující optimismus vědců, zná široké publikum (a jeho zákonodárci) nohem lépe než jména a názory těch, kdo vědu skutečně provozují. Tento stav deformuje a často pochybňuje „skutečný” obraz vědy u veřejnosti. Aby se obhájili před společností, jsou naši autoři ceni zanechat své práce, které jsou tělem i duší oddáni, a psát publikace na téma, které je samo o sobě jak zvlášť nezajímá. Třetí důvod je čistě lidský – na sklonku života musí tyto neobyčejně plodné a tyhodné osobnosti čelit myšlenkovému klimatu, které příliš neladí s tím, v němž vyrostli, kterému uboce věřili a za jehož uskutečnění po celý život pracovali.29

28 To je ta nezpochybnitelná víra, nepřístupná dodatečné zkušenosti, o které mluví výše Heisenberg 29 Výmluvnou ilustrací toho je rozhovor s tvůrcem vodíkové pumy E. Tellerem (Scientific American, 10/1999, s. 23-24). Devadesátiletý doyen nepřestává hájit přístupy, které až příliš připomínají ono slavné „poroučíme větru dešti“.

25

K A 2. F OFICKÁ VÝCHODISKA „OBJEKT ISMU“

Za nebezpečí metafyziky považuji ty situace, kdy logika je v ní spíše aplikována jako už

samozřejmý nnaše npre

a stále apřiroz

Najdeme dnes – poté, co byls myšlenkami, které objektivisticky laděný vědec bez hlubšího filozofického vzdělání nutně formuluje jen v hruje Sothstispeculation,thistaanonsomacplea bemm

ví, ř

fzdm

ézihí

m

APITO ILOZ IVL

ástroj poznání, místo aby vznikala jako nesamozřejmá možnost toho, že některé ějak uspořádané myšlenky lze nějak kontrolovat, zpevňovat a zpřesňovat, i ve smyslu

cizace jednoznačného významu. Další nebezpečí metafyzické filozofie vidím ve věkovité ktivní opozici vůči mystické zkušenosti světa, v distanci od působící a proměňující se enosti (fýsis), v distanci od vnímání a prožívání (aisthésis, pathos) a v moralizaci.30

Z. Kratochvíl

y víceméně opuštěny ambice pozitivistů – filozofa, který by rezonoval

bé a nedotažené podobě? Na první pohled by se mohlo zdát, že Wolpertova nedůvěra vůči filozofům z jejich opětována. M. Mahner a M. Bunge ve své knize Foundations of Biophilosophy konstatují:

me scientists […] may still be somewhat suspicious about e relevance of metaphysics to their discipline. After all, it is

popular to equate metaphysics with either religion, wild

Někteří vědci možná dodnes hledí s podezřením na to, že by metafyzika měla s jejich oborem něco společného. Koneckonců dodnes je běžné vidět pod metafyzikou buď ll

or some unintelligible discourse about Being, No-ngness, Dasein, deconstruction, and the like. Thus, under-ndably, there are still antimetaphysicians among scientists, d even the odd philosopher expresses doubts as to whether tology can be helpful for biology at all. […] Yet the fact that me ontologies are wrong or useless does not render all etaphysics objectionable: after all, every human belief and tion involves some metaphysical presuppositions. For exam-, most of our actions presuppose that there is, in fact,

world external to the knowing or acting subject. Thus, as has en remarked many times, and rightly so, an anti-

etaphysician is just one who holds primitive and unexamined etaphysical beliefs. (Mahner & Bunge, 1997, s. 3)

náboženstzumitelné apod. Je tepůrci metachybnost, ná. Ale sané nebo k nkonců každké metafyskutků vycpoznávajícřečeno, že oprimitivní

nebo divoké spekulace, nebo jakési nesro-eči o Bytí, Nicotě, Pobytu,31 dekonstrukci

dy pochopitelné, že se mezi vědci najdou od-yziky a i nějaký ten filozof občas vysloví po-a může být vůbec ontologie biologii prospěš-a skutečnost, že některé ontologie jsou špat-ičemu, neubírá na cti celé metafyzice. Konec- lidské přesvědčení či činnost zahrnuje něja-cké předpoklady. Například většina našich ází z předpokladu, že existuje svět mimo nás, ch a jednajících. Právem bylo již mnohokrát dpůrce metafyziky je prostě ten, kdo zastává etafyzické předpoklady a nezabývá se jimi.

Po vpř nvr se ane , aby vzniklve ých duchů, kteří obsáhli filozofii i přírodovědu, mechanického materialisty, mj. autora matematické fojevýpřkaN

tomto úvodu se tedy musíme ptát, zda jsme se až dosud zabýedpoklady filozoficky málo fundovaných vědců. Věřím, že átit na konec 19. století, protože světonázor autorů jako jsou, odrazem právě oné doby.32 Tehdy byla newtonovská mechptal, jaké filozofické prostředí jí vůbec umožnilo

ali pouhými primitivními metafyzickými e; abychom to doložili, musíme se opět L. Wolpert a E. O. Wilson je, domnívám nika takovou samozřejmostí, že se nikdo a. Pro Helmholtze (jednoho z posledních

lkrmulace zákona o zachování hmoty a energie) byla ideálem přírodovědné metody. Přírodovědný zákon podle Helmholtze nezávislý „na naší představě a našich přáních” (Tomáš, 1996, s. 73).33 Objektivní, bez jimky platící zákony tedy existují a my se k nim svým zkoumáním asymptoticky přibližujeme. Celá íroda je zákonitá – jinak by přece přírodovědné poznání nemělo smysl. Helmholtz trvá na přísné uzalitě a na apriorním původu kauzálního zákona, který se stává naším nástrojem pro praktické použití. ahodilost v tomto deterministickém pojetí nemá místo:

Diskuse o metafyzice, Kritický sborník 17[4], s. 16 (1998). Pobyt je J. Patočkův překlad Heideggerova pojmu Dasein. Z. Neubauer právem kritizuje na současné biologii, že vězí v myšlenkovém prostředí 19. století, a to i poté, co fyzika dávno toto ostředí opustila; viz jeho i ostatní příspěvky k diskusi o metafyzice, Kritický sborník 17[4] a 18[1], 1998. Čerpám z helmholtzovské monografie M. Tomáše (1996); překlady ukázek z Helmholtzova díla jsou jeho, odkaz na původní ameny viz tam.

30 31 32 pr33 pr

26

A tak pro náš obzor existuje ještě náhoda; ale ta je ve skutečnosti jen výrazem pro neúplnost našnouabyktervědybudpřevpsá

Pro biologii ( řítel E. Du Bois-Raymond v roce 1858:

Za předpokladu, že by naše metody byly postačující, byla by možná analytická mechanika život-

pohce dtakopotíneč

Jak uvádí S.fyziologii i sapo hody. S H ž výše. Ale neměli bychom se doF.pakt

ích forem pohybu vždy nutně spoje-

nevyna m195

Je také zajím

Zavmnýomenýmmál eviděli v životě než galvanický proud letící prý nervem, který rádi srovná-vali s telegrafním drátem, škubnutí svalu vystřiženého z těla, lom paprsků v oku, […] rozbírali

drávednalý

eho vědění a pro nemotornost naší kombinační schopnosti. Duch, jenž by disponoval přís- znalostí skutečností a jehož myšlenkové operace by byly vykonány dost rychle a precizně, pospíchaly před událostmi, by i v nejpustší rozmařilosti počasí nazíral harmonickou vládu, ou my předpokládáme a tušíme. (Tomáš, 1996, s. 85-86) […] [Úloha teoretické přírodo-] bude skončena, až bude jednou ukončeno převedení jevů na jednoduché síly a současně

e možné prokázat, že je to jediné možné převedení, které jevy připouštějí. Pak by takové edení bylo dokázáno jako nezbytná pojmová forma pojetí přírody; tehdy by jí také byla při-

na objektivní pravda. (Tomáš, 1996, s. 138)

přesněji fyziologii) z toho vyvozuje Helmholtzův p

ních procesů: Toto přesvědčení spočívá na předpokladu, že všechny změny materiálního světa lze převést na pohyb; ani životní projevy tedy nemohou být nic jiného než pohyb. Všechny

yby mohou být v konečném důsledku rozloženy na pohyby elementární, spojující po přím-vě částice. Z toho vyplývá, že i procesy v organické hmotě musí být redukovatelné na vé pohyby. Tato redukce by umožnila jejich analytickou mechaniku. Uvidíme, že kdyby že analytického charakteru nepřesahovaly naše schopnosti, analytická mechanika by v ko-ném důsledku zahrnula i problém svobodné vůle.34

J. Gould (1977, s. 78), evolucionista E. Haeckel v roce 1866 převádí na takto chápanou mu darwinovskou fylogenezi – vše lze redukovat na jednoduché a nutné fyzikálně-chemické eisenbergovou kritikou podobných názorů jsme se setkali uc

mnívat, že všichni současníci Helmholtze a Heckela sdíleli tento slepý determinismus. Například Nietzsche se podobným myšlenkám otevřeně vysmívá. A dialektický materialismus F. Engelse byl také trně reakcí na vládnoucí a slepě aplikovaný mechanicismus. V jeho Dialektice přírody nacházíme pasáž, erá je zrcadlovým protikladem předchozího citátu:

U přírodovědců je pohyb vždy samozřejmě roven mechanickému pohybu, přemístění. To poch-ází z předchemického XVIII. století a velmi ztěžuje jasné pochopení pochodů. Pohyb, aplikován na hmotu, je změna vůbec. Ze stejného nedorozumění pochází také zuřivá snaha redukovat všechno na mechanický pohyb […] čímž je smazáván specifický charakter ostatních forem po-hybu. Tím nemá být řečeno, že by nemohla být každá z vyššna s nějakým skutečným mechanickým pohybem. […] Ale přítomnost těchto vedlejších forem

čerpává podstatu hlavní formy. […] Jistě jednou „zredukujeme” experimentálně myšlení olekulární a chemické pohyby v mozku; ale je tím podstata myšlení vyčerpána? (Engels,

2, s. 209)

avé, jak vnímá na začátku 20. století Helmholtze a Reymonda E.Rádl: áděli fysikální methody do studia života a učinili z fysiologie místo vědy o životě nauku o je-ch nástrojích elektrických, optických, akustických a jiných. Přesnost byla jejich předností, zenost problémů důsledkem; matematičnost theorií vytouženým, a neživotnost jejich dosaže- koncem. Brzo tento směr ustrnul a dnes se mu obdivují pro jeho přesnost, ale výsledků jen okdo potřebuje. N

zvuky v čisté tóny a říkali této vědě fysiologie, protože zapínali do galvanického proudu místo tu nerv, protože pro zachycení světla užili oka místo fotografické desky, a pro rozbor zvuku le ladiček a resonátorů také ucha, přístrojů to ostatně u srovnání s fysikálními dosti nedoko-ch, jak nezapomněli dodati. (Rádl, 1909, s. 94)35

řeložil podle anglického překladu (Smith & Morowitz, 1982); německý originál jsem k dispozici neměl.

bsahu citátu podotýkám, že jeho autor později (1880) už tak optimistický není a všemocnou přírodovědu uzavírá nely: jedním je naše neschopnost pochopit podstatu hmoty a síly, druhým nemožnost vysvětlit duševní procesy mínek. (Podle Tomáš, 1996, s. 141) ilustruje dvě věci, typické pro Rádlovu knihu. Za prvé zde i na jiných místech s intuicí téměř cimrmanovskou onané právě ty obory, které pak ještě za jeho života prošly nebývalým rozvojem a dodnes stojí na výsluní moderní

34 Citát jsem pK samotnému omezi dva mantiz hmotných pod35 Tato ukázka pokládá za přek

Všemi těmito snad až příliš unavujícími citáty chci připomenout, že na začátku 20. století měla biologie i jpřty

neza

Soview of teintacgoscpua exharatAcan

a

t

eo

27

iné alternativy vývoje než ty, které posléze převládly. Ještě balancovala na onom rozhraní mezi írodními a historickými vědami. Proč však Rádlova intuice tak selhala (a nejen v tomto případě) a jaké alternativy byly? K odpovědi na tuto otázku bychom měli směřovat.

Upozorňuji-li na dějinnou podmíněnost poznání – i toho vědeckého, nelze na tomto místě vzpomenout také komentář M. Delbrücka, jednoho ze zakladatelů molekulární biologie (původním měřením však kvantového fyzika). Ve své známé přenášce Fyzikův pohled na biologii z r. 1949 říká:

me of the contemporaries of Newton took quite a different

the Newtonian prin-ciples. To describe motions in Někteří Newtonovi současníci měli na Newtonovy principy dosti odlišný názor. Popisovat pohyb pomocí sil

rms of forces acting at a dis-tance seemed to them like roducing magic. Moreover, to cor-relate forces with celeration […] seemed to them the height of abstraction, ing beyond what should be permitted to occur in any ience, and threatening to remove it from the realm of rational rsuit. Between the times of Newton and Helmholtz, then, strange inversion took place. What had seemed magical and travagant at the earlier period, after a century of success d become the only way in which one could hope to account ionally and visualizably for the phenomena of nature. tually, most branches of biology manage to flourish without y recourse to this ideal. (Delbrück, 1949, s. 17)

působícíchNavíc, dávně vrcholemjakoukoli vmimo oblask době HelCo se předpo sto leteclze se napřírodníchbiologie bjakkoli dov

na dálku jim připadalo jako vnášení magie. t síly do souvislosti se zrychlením bylo pro abstrakce překračujícím meze povolené pro ědu, hrozícím, že taková věda se dostane t racionálního bádání. Od doby Newtona

mholtzově došlo tudíž ke zvláštnímu zvratu. ím zdálo být magickým a extravagantním, se h úspěchů stalo jedinou cestou, na níž bylo dít racionálního a přístupného vysvětlení jevů. Po pravdě řečeno, většina oblastí

z problémů vzkvétá, aniž by se tohoto ideálu lávaly.

Oje a

ním zvláštním obratem, který Delbrück zmiňuje, byla, domnívho doby pokládala působení na dálku za magii, a právě proto n

ám se, reifikace. Newton věděl, že věda zval své dílo Principia mathematica. Jen o něco takového přtický symbol gravita

u bylo dovolen edpokládat. Teprve Newt za matema ce reálnou fyzikální vevě

v u

Leteincapampri i ét t mi« la

hodinového stroje ustavuje jednosměrné vztahy jak mezi DNA a proteinem, tak i mezi organismem a prostředím,

ně

matematického (tj. čistě abstraktního) modeluonovi následovníci provedli zvěcnění – dosadili

ličinu a pracovali s ní jakožto reálně existujíí. Dvě stě let poté si této reifikační operace už nikdo nebyl dom.36

Avšak zpět k mechanicismu: ve druhé polovině 20. století sice darwinista Monod roli náhody evolučním procesu popírat nemůže, ale samy organismy jsou deterministickými stroji stejně jako Helmholtze a spol. Takto píše o buňce:

système tout entier, par conséquent, est tottalement, in-

nsément cCelý systém je naprosto a v nejsilnějším smyslu

onsevateur, fermé sur soi-même, et absolument ble de recevoir quelque enseignement que ce soit du

onde extérieur. Comme on le voit, ce système par ses pro-étés, par son fonctionnement d‘horlogerie microscopique quablit entre ADN et protéine, comme aussi entre organisme e

konzervativní, sám do sebe uzamčený, naprosto neschopný přijmout jakékoli „poučení” z vnějšího světa. Tento systém, jenž s přesností mikroskopického

lieu, des relations à sens unique, défie toute description dialectique ». Il est foncièrement cartésien et non hégelien : cellule est bien une machine. (Monod, 1970, s. 145)

se očividpodstatou vskutku str

vymyká „dialektickému” popisu. Je svou karteziánský, nikoli hegelovský: buňka je ojem.

A eTonitdem s.

a

na jiném místě, když líčí hierarchii funkcí v buňce, se dočtemut le déterminisme du phénomène trouve sa source en défi-ive dans l’information génétique représentée par la somme s séquences polypeptidiques interprétées, ou plus exacte-

ent filtrées, par les conditions initiales. (Monod, 1970, 126).

Celý jevinformací,interpretovpodmínkam

: je vposledku determinován genetickou kterou představují sekvence polypeptidů, né (přesněji řečeno filtrované) výchozími

i.

bi echuť ke všem fyzikalizujícím a r36 la

ologie (nejen fyziologie, ale i například genetika nebo darwinismus). Za druhé Rádlovu nedukcionistickým přístupům induktivní přírodovědy, které podle jeho názoru zbavují biologii předmětu jejího studia – života.

d Gould (1998); viz též Fiala (1998). Řadu příkladů, jak reifikační snažení skončilo jako karikatura, uvádí napřík

Pro naše úvahy je tento citát zdrojem dvou otázek: Co jsou to „výchozí podmínky” a proč je nutné, aby in

SíR ývoje biologie ve 20. století. O redukcionismu však lzsopozápřpo„jzaonta Restraccording to which (micro)reduction is in all cases necessary and sufficonatdifstoarphprtiotiomiwhwe(i.woThco(M

sady, podle níž je (mikro)redukce ve všech případech

oi oee

jirok

uku

zr

28

terpretace byla extrémně zúžena na jednoznačný filtrát?

la a slabost redukcionistické metody edukcionismus je klíčovým pojmem pro pochopení ve hovořit ve smyslu metodickém nebo ontologickém. Zatímco první je samozřejmou a nezbytnou učástí metodologického arzenálu vědy, redukcionismus ontologický je záležitostí postoje ke světu a jeho znatelnosti – je to přesvědčení, že zkoumanou věc buď můžeme nebo musíme popisovat na jediné, kladní úrovni, a z této úrovně se věc stane pochopenou a zjevnou. Odtud plyne optimistické esvědčení, že po prolomení „Kantových bariér” bude dovoleno volně odvozovat jevy z jedné úrovně pisu pomocí jevů poznaných na úrovni jiné, a navíc, že tyto úrovně jsou řazeny na jakési škále podle

ednoduchosti”, a tato škála má přinejmenším na své jednodušší straně počátek. Mělo by nás tedy jímat, jak vnímají situaci nikoli amatérsky filozofující biologové, ale filozofové stojící na pozicích tologického realismu (čili metafyzického materialismu)?37 M. Mahner a M. Bunge (1997) vidí problém

kto:

ductionism or, rather, microreductionsm is a research ategy, namely the adoption of the methodological principle

Redukcionismus, či lépe mikroredukcionismus, je vý-zkumná strategie založená na přijetí metodologické zá-

ient to account for wholes and their properties. The tological partners of microreductionism are physicalism and

omism (or individualism). According to physicalism, things fer only in their complexity, so that wholes can be under-od entirely in terms of their parts. Therefore, all the sciences

e thought to be reducible to physics, and such reduction to ysics would result in the unity of science – one of the illusory ograms of logical positivism. […] The dual of microreduc-nism is macroreductionism which is often called “antireduc-nism” […] [Its] ontological counterpart […] is holism. The croreductionist thesis is that we know a thing, if we find out, at it is „made“ of, while the macroreductionist thesis is that know it if we figure out its place in „the scheme of things“

e. the larger system). Yet to explain how systems of any kind rk, we need to combine microreduction with macroreduction. e reason is that a system is characterized not only by its mposition, but also by its environment and structure. ahner & Bunge, 1997, s. 116)

nutná a postOntologickýlismus a atmu se věcúplně pochny vědy lzv jednotu vmů logickcionismu jako „antpólem je hme tehdy, makrored„schématvlastností mikroredukcharakteriokolím a st

ačující k vysvětlení celku a jeho vlastností. m protějškem mikroredukcionismu je fyzika-mismus (či individualismus). Podle fyzikalis-liší jen svou složitostí, a tak celek může být pen z částí. Proto se předpokládá, že všech- redukovat na fyziku, a tato redukce vyústí škeré vědy (což byl jeden z iluzorních progra

ého pozitivismu). Dvojčetem mikroreduk-e makroredukcionismus, často označovaný edukcionismus“ a jeho ontologickým proti-lismus. Podle mikroredukcionistů věc chápe-dyž víme, z čeho je „udělána”, zatímco podle conistů tehdy, když známe její místo ve věcí” (tj. v rámci většího celku). K vysvětlení kteréhokoli systému však potřebujeme

ci a makroredukci propojit. Systém je totiž ován nejen svým složením, ale také svým ukturou.

A spo tem spa(um ědy jako například psychobiol evoluce chování; viso

k m

utoři doporučují přístup umírněně redukcionistický, který sepisu, nezanedbává však ani různorodost a emergentní vlasergentním materialismem. Podobně jako radikální redukcioni

tří i tento emergentismus do metafyzického materialismu. Umírněný) ontologický redukcionismus, ale i cestou sjedno

enkové základně se etablují v

tupuje, tam kde to jde, na nižší úrovně nosti věcí. Tuto ontologii pak nazývají mus Wilsona, Wolperta, Helmholtze atd. siluje však o jednotu vědy nejen skrze cení různých teorií a směrů. Na této ogie (studium vývoje ayšl

z například Michel & Mooreová, 1999), která se nepotřebuje utíkat až k fundamentální redukci ciobiologa Wilsona.

I. M. Havel (1996) upozorňuje ještě na jeden důvod, proč bychom se neměli odvažovat dál než umírněnému emergentnímu redukcionismu: čím dál se po hierarchických škálách odvažujeme, tím víc etafor tam zanášíme z té rozměrové škály, ve které se cítíme doma. Spíš než o náš výlet do cizích světů

Základní axiomy tohoto systému jsou tyto (Mahner & Bunge, 1997, s. 5-6): (1) Svět existuje sám o sobě (nezávisle na zorovatelích); (2) Každý objekt je věcí nebo konstruktem, neexistuje objekt, který by nebyl věcí či konstruktem, ani objekt, erý by byl obojím současně; (3) Svět sestává výlučně z věcí (tj. konkrétních materiálních objektů).

37 pokt

jde v tomto úsilí o přiblížení těchto světů, jejich přizpůsobení světu našemu. Havel upozorňuje na to, že něnepoauv prvlponolislznabumpřmbeprPrprO

repřStúrsežách(dka(njinterůna

Làfoetionodel’ededera naturae, ] [qui] désignent aussi bien des «lois» de la nature, liaans.

tud

29

sons locales, singulières, historiques entre les choses, qu’une «alli-ce», un contrat avec la nature. (Prigogine & Stengers, 1977, 285).

foedera nalokální, je„alianci“ –

kteří fyzikové nabízejí vidění světa jako soustavy (kvazi)autonomních domén, stabilních a v podstatě citlivých k tomu, co se děje na jiných úrovních. Podobně smýšlí i R. Ruyer, i když jeho východiska jsou někud jiná (viz kap. 5.). V knížce Povstávání živého tvaru (Markoš, 1997) jsem se i já nažil poukázat na tonomii, vzájemnou emancipaci jednotlivých úrovní organizace živých organismů, a to v evoluci i ontogenezi. Evoluční pochody se odehrávají na jednotlivých „úrovních” organizace (geny, genomy, oteiny, metabolismus, buňky, morfogeneze). I když jsou úrovně navzájem propojeny, mají každá svou astní dynamiku evoluce. Zdá se, že na každé úrovni existuje něco, co by se dalo nazvat nejúspornějším pisem, a vyjdeme-li z tohoto popisu jako ze základního, bude popis na jiných úrovních komplikovanější vými a novými „emergentními” jevy. Jako příklad toho, co mám na mysli, může sloužit fylotaxe (klad tů) u rostlin. Lze ji poměrně snadno pochopit a modelovat na té úrovni, na které se projevuje, na které ji e pojmenovat – pak se celý popis jevu vejde do poměrně jednoduchého geometrického algoritmu (viz příklad Prusinkiewicz & Lindenmeyer, 1990). Mnohem složitější je popis téhož životního projevu na něčné úrovni, popis vycházející z buněčných linií oddělovaných vrcholovým meristémem. Snad je ožný i popis na úrovni molekulární, ale jeho těžkopádnost a složitost bude obrovská. To je důsledek enášení jevů do jiných škál – na úrovni molekul přece žádnou fylotaxi pozorovat nelze a proto je olekulární řečí nesmírně obtížné ji vůbec „vyslovit”. Fylotaxe, dělení meristému, pohyb molekul, jsou zpochyby projevy života, ani jedno z toho však není život sám. Ten se odehrává na mnoha úrovních ostorových i časových současně. Nic, co poznáme na jediné úrovni, nám nemůže vyjevit jeho podstatu. ávě proto se mnozí autoři snaží o pohled na organismy, který by byl „koherentní” přes všechny ostorové a časové dimenze, bral by je na vědomí, ale současně by nebyl ani atomismem, ani holismem. tom víc ve druhé části tohoto pojednání. Prozatím se vraťme k redukcionistické metodě.

Nejen ve filozofii, ale i ve vědě se ukazuje principiální nemožnost absolutního ontologického dukcionismu. Už jsme zde ústy W. Heisenberga ilustrovali stanovisko kvantové fyziky. Jiným íkladem je škola fyzikální chemie, kterou založil I. Prigogine (například 1973, 1980, 1996; Prigogine & engers, 1977). I tito autoři upozorňují na bezvýchodnost snah o redukci na „základní”, tj. fyzikální oveň popisu, zvlášť když sama fyzika od zavedení kvantové mechaniky na tento úkol rezignovala a stala v mnoha svých oborech hybnou silou výzkumu jevů emergentních (emergentních na každé úrovni – dnou z nich nelze apriorně prohlásit za nižší nebo vyšší). Jak si pak můžeme troufat redukovat život na emii a fyziku životních procesů? Prigogine zkoumá emergentní vlastnosti na úrovni makroskopické isipativní struktury) a všímá si principiální nesnáze při popisu fyzikální skutečnosti – nemožnosti nonické (tj. jednoznačné) transformace jevů popsaných na jedné úrovni popisu na úroveň druhou apříklad mezi úrovní molekulární a makroskopickou). Jinými slovy, při přechodu z jedné úrovně na ou vždy cosi získáme a cosi ztratíme a mění se i významy některých základních pojmů (například čas či

rmodynamické parametry mají jiný význam na mikroúrovni a makroúrovni). Pokud tedy popisy na zných úrovních zůstávají neslučitelné, a to z principu (tedy nejen z banálního důvodu nedokonalosti šich přístrojů nebo přístupů), představují veškeré snahy o redukcionistické uchopení slepou uličku:

où les trajectoires cessent d‘être déterminées, là où se bris-ent les dera fati qui régissent le monde en ordre et mono-tone des évolu-

ns déterministes, commence la nature. Là com-mence aussi une uvelle science, qui décrit la nais-sance, la prolifération et la mort s êtres naturels. « A la physique de la chute, de la répétition, de nchainement rigoreux se substitue la science créative du hasard et s circonstances. » [M. Serres] Aux foedera fati se substituent foe-

Tam, kde trajektorie přestávají být determinované, tam, kde se lámou foedera fati, jež řídí jednotvárný svět deterministických pochodů, tam začíná příroda. Tam také začíná nová věda, popisující zrod, rozvoj a smrt přirozených bytostí. „Fyziku pádu, opakování a přísného zřetězení nahrazuje věda tvůrčí, věda náhody a okolností” [M. Serres]. Foedera fati jsou zaměněna za […

rae, která znamenají jak „zákony“ přírody – inečné, historické svazky mezi věcmi, tak smlouvu s přírodou.

Vne př o

ýchodiskem podobných přístupů je interpretace, založenslučitelných (vědeckých) popisů se zkušeností světa; to užírodovědy s její deklarovanou železnou logikou a metafyzik

á na úsilí o sladění často navzájem se však dostáváme mimo oblast přísné u a přecházíme do oblasti vypravování,

30

mýtů. Je otázkou, zda se vůbec kdy podařilo mytickou zkušenost z vědy vypudit – v té dnešní je obvykle sk

ledu, kterou uveřejnil S. vrúrexk počt

Th„c “ one: The ability to reduce everything to simple fundalawelefuvesoco(A

kuje hypotézu „konstrukcionistickou”. Schopnost redu-li

ír

o

ryta v eufemismu „kulturní kontext” (viz například Kováč, 1994). Na tomto místě upozorňuji ještě na analýzu redukcionistického poh

S. Schweber (1993). Autor vychází z toho, že svět, jak ho popisuje fyzika, je hierarchický, avšak každá stva této hierarchie žije sama pro sebe a zůstává fakticky emancipovanou (kvaziautonomní) od ostatních ovní. Tato skutečnost a také to, že v rámci jednotlivých oblastí se objevují emergentní jevy, že perimentální fyzika sama vytváří systémy, jaké ve vesmíru nikdy předtím neexistovaly, ho opravňuje přesvědčení, že redukcionismus (a také dominance fyziky vysokých energií jako „základní úrovně pisu“) je ve fyzice překonanou věcí. Odvolává se mj. na starší článek fyzika P. W. Andersona, kde

eme:

e reductionist hypothesis does not by any means imply the onstructionist

Redukcionistická hypotéza žádným způsobem neimpli-

menta oes not imply the ability to start from those s and reconstruct the universe. In fact, the more the mentary-particle physicists tell us about the nature of

ndamental laws, the less relevance they seem to have to the ry real problems of the rest of science, much less to those of ciety. The constructionist hypothesis breaks down when nfronted with the twin difficulties of scale and complexity. nderson, 1972, s. 393).

kovat cokože jsme schovat vesmkladních zázákony zdazbytku vědstrukcionists dvěma pr

l laws d na jednoduché základní zákony neznamená, opni začít u těchto zákonů a z nich rekonstru-. Ve skutečnosti čím víc toho o povaze zá-konů od fyziky částic zvíme, tím méně se tyto jí být relevantními pro skutečné problémy eckého světa, nemluvě o společnosti. Kon-ická hypotéza selhává, když je konfrontována blémi – se škálami a s komplexitou.

PřE oko ých vlastností nelze z jiné úrovně ur„v nic než aplikace vědy Y“.38 Takže neplatí „biologie není nic než fyzika a chemie“.

íčinou tohoto stavu je skutečnost, že světa se netýkají zámergentní jevy se týkají těch částí řešení rovnic, které nejsmplexitu a emergenci nov

kladní rovnice, nýbrž až jejich řešení. u ze samotných rovnic patrné. Protože čit, nelze ani používat slavnou formulku

ěda X není

38 Hlubší analýzu vztahu experimentálních a teoretických veličin a jejich vztahů viz Fiala (1998)

K A 3. M RA INSPIROVANÁ GALILEOVOU KNIHOU

Ona jediná kniha obsahující „všechno” by nemohla být ničím jiným než písmem svatým,

konečnýprobléme

Než se pokusíme o přiblížení druhé – hermeneutické – alternativy (znovu)sjednocení vědy, zastavme se u známé Galileovy metafory o Knize Vesmíru: Lacol’universo), ma non si può intendere se prima non s‘impara a intè edint

le otevřena našemu pohledu. Tuto knihu však nelze pochopit, dokud se nejprve nenaučíme rozumět jejímu

ů

31

APITO EZIHL

m zjeveným slovem. Já však nevěřím, že jazykem lze vyjádřit úplnou pravdu; mým m je to, co zůstává mimo, to nenapsané, nenapsatelné. A tak mi nezbývá než napsat

všechny knihy, napsat knihy všech myslitelných autorů.39 I. Calvino

filosofia è scritta in questo grandissimo libro, che ntinuamente ci sta aperto innanzi a gli occhi (io dico

Filozofie je vepsána do této obrovské Knihy, jež je ne-ustá

ender la lingua, e conoscer i caratteri, ne quali è scritto. Egli scritto in lingua matematica, e i caratteri sontriangoli, cerchi altre figure geometriche, senza i quali mezi è impossibile a endere unamento parole. (Galileo, Opere, XVIII, s. 293).

jazyku, čístmatematikygeometrickézumět slov

znaky, jimiž je psána. Je psána v jazyce a jejími znaky jsou trojúhelníky, kruhy a jiné obrazce; bez nich je lidsky nemožné poro-m. Bez nich bloudíme temným bludištěm.

N ěob Sar z tétdo ovném čtení této pasáže: příroda se nám dává jednoznačně, jazyk a jeho symboly jsou také jea js poDpřpodů„kčimdoTa

ou. že jelikož dokážete 996, § 9, s. 15)

Galileovu Knkterá se nabí

a tuto pasáž z díla zakladatele novověké vědy se s dobrým svlastí vědeckého poznávání – přírodovědci i humanisté. gumentovat dobou vzniku textu, dobou humanistickou, a

domím mohou odvolávat obyvatelé obou trana objektivizující přírodovědy bude o perspektivy bude asi právem trvat na

sldnoznačné. A tak stačí postupně, krok za krokem odhalovat jednotlivá písmena abecedy, napsaná slova ejich (opět bezesporný a jediný) význam, a poznenáhlu tak rozluštíme celý text. Přistupujeme-li k úkolu

adekvátní metodikou, pak to, co jednou bylo odhaleno, zůstává v platnosti a nanejvýš podléhá stupnému zpřesňování. Výroky o tom, že buňka je strojek a stačí dopodrobna popsat její části, nebo že

NA je návod k postavení těla,40 nejsou nic jiného než parafráze toho, co už napsal zakladatel novověké írodovědy. Na takovém pohledu staví zejména dvě úspěšné oblasti biologie – fyziologie a genetika, a do vědomí se dostaly skrze aplikace v medicíně a šlechtitelství. Zde přinesla abstrakce od jednotlivin, sledné zavádění reprodukovatelných metod a práce s definovanými, doslova pro dané účely onstruovanými” organismy, bohaté ovoce. Kritika ze strany filozofů poukazuje na to, že při této nnosti řada přírodovědců jaksi pozapomněla, že mechanické modely světa jsou tím, čím jsou: modely, etaforou odkoukanou od našich strojů. Mechanistickou metaforu si zvěcnili a domnívají se, že příroda je opravdy mechanická. Mohlo by to jít až tak daleko, že Knihu dokonce píší sami a vnucují ji přírodě? kto tepe do mechanické metafyziky své doby F. Nietzsche:

Zatímco nadšeně předstíráte, že kánon svého zákona čtete z přírody, chcete něco opačného, vy podivní herci a sebeobelhávači! Vaše pýcha chce přírodě, dokonce i přírodě, předepisovat a vnucovat vaši morálku, váš ideál […] chtěli byste všechno bytí učinit bytím k vašemu vlastnímu obrazu. […] Celou svou láskou k pravdě nutíte sami sebe tak dlouho, tak úporně a hypnoticky strnule vidět přírodu falešně, […] až ji už jinak vidět nesvedete – a jakási propastná domýšlivost vám nakonec ještě vnuká naději vpravdě šílentyranizovat sami sebe, […] je možné tyranizovat i přírodu. (Nietzsche, 1

ihu Vesmíru však můžeme dnešníma očima číst i jinak: s důrazem na tom, že jde o knihu, zí ke čtení. Ne dekódování podle jakéhosi jednoznačného klíče, ale čtení! Čtenář přistupuje yž jedné zimní noci cestující, Mladá fronta, Praha 1998, s. 183. DNA může být považována za soubor instrukcí […] k vytvoření […] těla (Dawkins, 1998, s. 30); Život není nic a bajty digitální informace. […] Darwinismus znamená přežití přeživších na úrovni čistého, digitálního kódu , s. 19).

39 I. Calvino: Kd40 Viz Dawkins:než byty a bajty(Dawkins, 1995

k textu už ovlivněn vlastní zkušeností a každé nové čtení je hrou o smysl – hrou čtenářovy zkušenosti s jeH

Alldedudueig

evod znaků v řeč a smysl. Protože v psané o

32

významem slov, vět, s posazením pisatele i čtenáře do jejich historických kontextů atd. Čtení tak není dnoduchým dekódováním toho, co tady už od věků bylo, ale stává se procesem tvůrčím. Jak upozorňuje .-G. Gadamer, samo psané slovo je bezmocné a vyžaduje interakci s rozumějícím subjektem:

es Schrift che ist […] eine Art entfremdete Rede und bedarf Vše psané je svého druhu odcizenou řečí a vyžaduje li

rwandlunr Rückve g der Zeichen in Rede und Sinn. Weil rch die Schriftlichkeit dem Sinn eine Art von Selbstentfrem-ng widerfahren ist, stellt sich die Rückverwandlung als die entliche hermeneutische Aufgabe. (Gadamer, 1990, s. 397)

zpětný přpodobě przpětný přeúkolem.

chází význam jistým sebe-odcizením, jeho vod se stává skutečným hermeneutickým

ýznam textu, dějinné události, překladu z jednoho jazyka do drého (na jiné rovině se to týká třeba i interpretace uměleckéh

Vjin o dnotící subjekt vytváří pokaždé zndív jaa jatv

Niseistehoser ursprüng h im Sinne hatte, wirklich begrenzen lassen, noch dusctisnicimnodeTe

ktivní, ale také produktivní. Významový horizont ění nelze nijak omezit ani tím, co měl původně

p

icl lě

ím

uhého či jen přenosu z jednoho média do díla) si ho

ovu a pro sebe, v kruhu neustálé konfrontace své vlastní, četbou se měnící zkušenosti s předestřeným lem. Jednoznačný a pro všechny doby platný, jediný způsob interpretace je limitním případem, který se reálném světě snad ani nevyskytuje; tyto případy existují jen jako konstrukty (například počítačové zyky, matematické teorie). Úkol hermeneutiky spatřuje Gadamer v polaritě mezi důvěrně známým cizím. Hermeneutice jde o objasnění podmínek, za jakých dochází k porozumění, a to navzdory zykovým, časovým a kontextovým vzdálenostem. Co je však nejdůležitější: interpretace je procesem ůrčím, který nalézá stále nové a nové významy!

cht nur gelegentlich, sondern immer übertrifft der Sinn eines Textes nen Autor. Daher ist Verstehen kein nur reproduktives, sondern ts auch produktives Verhalten. (Gadamer, 1990, s. 301) Der Sinn-rizont des erstehens kann sich weder durch das, was der Verfas-

Text nejen příležitostně, ale vždy překračuje svého autora. Porozumění proto není jen aktivitou reproduporozumV

licrch den Horizont des Adressaten, für den der Text ursprünglich ge-hrieben war. […] Zunächst klingt es wie ein vernünftiger hermeneu-cher Kanon, der als solcher auch allgemein anerkannt ist, daß man hts in einen Text hineinlegen soll, was Verfasser und Leser nicht Sinne haben konnten. Allein, nur in extremen Fällen ist dieser Ka-n wirklich anwendbar. Denn Texte wollen nicht als Lebensaudruck r Subjektivität des Verfasser verstanden werden. Der Sinn eines xtes kann also nicht von da aus seine Umgrenzung finden. (s. 398)

na mysli Na první phermeneutco nemohtoto pravidtexty nechtpisatele. J

isatel, ani horizontem původního adresáta. ohled se zdá být rozumným běžně uznávané ké pravidlo, že do textu se nemá vkládat nic, mít na mysli původní autor a čtenář. Avšak o lze použít jen v krajních případech, protože jí být chápány jako životní výraz subjektivity nelze definovat hranice jejich smyslu.

G vm ua esi p é vilizace) jsme pohled z této perspektivy v sledních několika stoletích poněkud zasunuli do pozadí. Nikdy se nezačíná „od nuly”, vždy se najasmpooč WßeesTe

adamer líčí dlouhou cestu, kterou hermeneutika prošla od etodu používanou všemi humanitními vědami, kde prvořadokde jde o vyhmatávání smyslu, tj. vnitřního poukazu k souvislotetika. Existují mnozí myslitelé, kteří upozorňují na to, žeřirozený svět. To jen my (tj. příslušníci euroamerické vědeck

ýkladu biblických textů až po moderní úlohu hraje historická povaha poznání

stem: historie, jazykověda, exegeze textů, podobnou hermeneutickou povahu má ci

povazuje už na reálie světa, který zde byl už předem a má jistou podobu. Veškeré bytí a dění lze vnímat ko věčný návrat, ozřejmování, výklad: Přirozený svět je životní problém […] problém stálého odkrývání yslu; problém setkávání, porozumění, tlumočení i jednání […] nárok porozumění jiným nebo novým hledům, zkušenostem a názorům (Kratochvíl, 1994, s. 67). Zkusme tedy pohledět na galileovskou Knihu ima Gadamerovýma:

ahrlich gibt es niemals den Leser, von dessen Auge das gro- Buch der Weltgeschichte einfach ausgeschlagen liegt. Aber gibt auch sonst niemals den Leser, der, wenn er seinen xt vor Augen hat, einfach liest, was dasteht. In allem Lesen

Jistě se nikdy nenajde čtenář, před jehož očima by velká kniha příběhů světa41 jednoduše ležela rozevřená. Ale ani nikdy jindy nenajdeme čtenáře, který jednoduše čte to, co stojí v textu před jeho očima. Každé čtení znamená

Snad se nedopouštím příliš velkého podvodu, přeložím-li v tomto kontextu Weltgeschichte (historia mundi?) jako příběh světa

jako světové dějiny. 41 a ne

33

geschieht vielmehr eine Applikation, so daß, wer einen Text liegedanosictewe

především naladění, takže čtenář je v jistém smyslu sám

pt

st, selber noch in dem vernommenen Sinn darin ist. Er hört mit zu dem text, den er versteht. Immer wird es so sein, ß die Sinnlinie, die sich ihm bei Lesen eines Textes zeigt, twendig in einer offenen Unbestimmheit abbricht. Er kann h, ja er muß sich eingestehen, daß kommende Geschlech-

r das, was er in dem Texte gelesen hat, anders verstehen rden. (Gadamer, 1990, s. 345)

součástí vnrozumí. A livždy nutněba musí si vyčetl z tex

ímaného významu. Sám patří k textu, kterému nie smyslu, která se mu čtením vyjevuje, bude náhle končit v rozevřené neurčitosti. Může, řipustit, že budoucí pokolení budou tomu, co u on, rozumět jinak.

M udeme ve druhé části mluvit o biologických projevech typu norma reakce, usměrňování vývoje, proteom, morfogeneze apod.

an

L’univers, lerdont il faud prendre et déchiffrer exactement le messa-gelitéGrleulanLanoesco

je nutno číst, pochopit a takto předávané poselství

šhíl

tkeic

o

ějme na mysli tato slova, když b

Na začátku jsem slíbil analyzovat tři pohledy na zkušenost světa (objektivistický – hermeneutický – imistický). Ať tedy ternátní symetrii završí Ruyerova radikální gnostická interpretace:

dans son unité fondamentale, est une langue à par-

, non un texte à lire, émanant d’un Parleur ou d’un Auteur, Vesmír ve své všeobjímající jednotě, je řečí k mluvení. Není textem žádného Mluvčího či Autora, textem, který

rait com ainsi transmis. […] [Il] n’est pas un texte, mais une possibi- générale de constituer des textes à l’infini. […] Dieu – ou la ande Mère – est le Participable universel. Il n’est pas Par-r, il est Langue universelle, sous-jacente à toutes les gues. Langue vraiment universelle, vraiment maternelle, ngue «vivante» (qui donne la vie), Langue qui se fait parler n par imitation, mais par invention participante. […] L’univers t culture, non nature, il est habitude active, et non être tout nstitué. (Ruyer, 1974, s. 201-203)

přesně denekonečnévšeobjímajčím, ale Mkem vskujazykem, jale k parta ne přírod

ifrovat. Není textem, je obecnou možností o generování textů. Bůh či Velká Matka je cím prostředím vzájemné účasti; není Mluv-uvou, pozadím všech ostatních jazyků. Jazy-u univerzálním, mateřským, životodárným, hož nabídka k mluvení není výzvou k imitaci, ipaci, tvůrčímu souznění. Vesmír je kulturou u, je aktivně sjednáván, nikoli zkonstruován.

Postupme teď ke druhé části naší triády, k hermeneutice.

K A 4. N A HERMENEUTIKY

Znamená vidět nesprávně povahu věcí, jimiž se zabývá naše věda, jestliže se někdo domnívá, že

S vynálezem písma se okamžitě objevily i problémy spojené s výkladem textů náboženských, pi právních u textů pocházejících od současníků a adresovaných současníkům se může objevit nečtnámprroauohtékam

prvýPí inulém století se hermeneutika stává obecnou metodou prza

odužhrin

HVnedi zejména o Gadame ovo dílo Wahrheit und Methode (Gadamer, 1990). Toto dílo z roku 1960 je pokládáno za vrchol dosavadního hermeneutického snažení. Gadamer však, na rozdíl od svých předchůdců, he k odhalení významu; ta by jen odhalovala něco, co ve stv EssicnüVede

34

APITO ABÍDKL

jde o objektivní fakta. Objektivní fakta nejsou ve své realitě našemu výzkumu vůbec k dispozici.42

J. G. Droysen (1808-1886)

olitických . I

jednoznačnost výkladu; v tomto případě se ovšem ještě – vzhledem ke společnému kulturnímu pozadí enářů i autora – dá dospět ke konsensu, dá se odhalit, co autor mínil (mens auctoris). Mnohem ročnější už jsou překlady, a vůbec nejnáročnější jsou texty, které do naší současnosti ční z dob inulých.43 I v případě, že se dochovaly ve své úplnosti, kladou na čtenáře-interpreta zvláštní nárok, otože s časovým, kulturním a jazykovým odstupem se v textu začnou objevovat místa nesrozumitelná, zporuplná či pohoršující. Nechce-li čtenář připustit, že tyto anomálie jsou způsobeny samotným torem, je nucen se s paradoxy textu vypořádat. Texty jsou uzavřené celky, a pokud je jejich časové raničení jasné, má čtenář dobrou šanci získat doplňující informace studiem autorovy doby, jiných děl

hož autora a jeho současníků, jazyka, jímž se tehdy mluvilo atd. Ještě větší nároky kladou texty nonizované (například posvátné) a texty zkomolené kopírováním nebo fragmentované. Konsilience tak usí být dobývána vždy znovu a znovu.

Hermeneutický problém výkladu starých textů znali dobře už Řekové doby klasické; na naléhavosti o naši civilizaci pak nabyl od doby prvních církevních otců v souvislosti s potřebou bezrozporného kladu Písma. Proto byla od té doby cílevědomě pěstěna hermeneutická metoda. Postupně k výkladu sma přistoupila i potřeba vykládat klasiky. V mo výklad všech textů a zároveň se stává cennou metodou i v umění (uměním a estetikou se zde však bývat nebudu). Ucelený přehled dějin hermeneutiky viz například Grondin (1997) nebo Eden (1997).

Podobná je situace u výkladu dějin. Časová ohraničenost historických událostí je však – na rozdíl textů – neostrá, a to zejména směrem k počátkům: vždy bylo něco „před”. Historické události je proto z povahy věci nutno pokaždé rekonstruovat ze zlomků. U interpretace textů i historických událostí aje roli také řada faktorů: napětí mezi kontextem doby vzniku textu (či události) a kontextem doby terpretujícího, historické kontingence, a konečně samotný interpretující subjekt.

ermeneutická metoda a poznání zhledem k tomu, že je mou ctižádostí pokusit se o hermeneutický pohled v biologii, je mou povinností jdříve přiblížit hermeneutickou metodu. Nejsem povolán k tomu, abych líčil fascinující dějiny této sciplíny, pokusím se jen o stručný výklad hermeneutické metody současné. Budu se opírat

r

rmeneutiku nepokládá za pouhou metodu udovaném objektu už od počátku bylo. Víc než o metodu jde o samo poznání, porozumění, vyznání se dané věci. Toto poznání a porozumění povstává v samotném poznávacím aktu:

geht ihm nicht überhaupt in erster Linie um den Aufbau einer ge-herten Erkenntnis, die dem Methodenideal der Wissenschaft ge-gt – und doch geht es um Erkenntnis und Wahrheit auch hier. Im rstehen der Überlieferung werden nicht nur Texte verstanden, son-rn Einsichten erworben und Wahrheiten erkannt. Was is das für

Nejde v první řadě vůbec o vybudování zaručeného poznání, které by vyhovovalo ideálu vědecké metodiky. A přesto i zde jde o poznání a pravdu. V porozumění tradici se neskrývá jen rozumění textům, ale též utváření

Citováno podle Grondin, 1997, s. 108, odkaz na pramen tam. To ovšem neplatí jen o textech, ale do značné míry i o jiných artefaktech; zde se však omezím jen na texty.

42 43

35

eine Erkenntnis und was für eine Wahrheit? Angesichts der Vorherr-scscdeLeWiheunsc

mínění a poznání pravdy. Jaké je to poznání a jaká

lope

ú

haft, die die neuzeitliche Wissenschaft innerhalb der philosophi-hen Klärung und Rechtfertigung des Begriffs der Erkenntnis und s Begriffs der Wahrheit besitzt, scheint diese Frage ohne rechte gitimation. Und docht läßt sich derselben auch innerhalb der ssenschaften gar nicht ausweichen. Das Phänomen des Verste-ns […] hat auch innerhalb der Wissenschaft selbstständige Geltung d widersetzt sich dem Versuch, sich in eine Methode der Wissen-haft umdeuten zu lassen. (Gadamer, 1990, s. xxvii)

pravda? Tvv rámci fipoznání a A přesto sJev porozua vzdoruje

áří v tvář převaze, kterou má novověká věda zofického objasňování a zdůvodňování pojmů ravdy, se tato otázka nezdá být oprávněná. jí nelze vyhnout dokonce ani uvnitř vědy. mění zaujímá i ve vědě nezávislé postavení silí o převedení na vědeckou metodu.

Př nění věd hum nitních (kulturních, společenských – Geisteswissenschaften) vědám přírodním byla podle Gadamera spatřována v nedostatku nebo nepřesnosti da

Demhängig dav , wie man sich das Zustandekommen der Er-scetfagefa[…ErZizuetckdie

tom, co si o podstatě pozorovaných jevů myslíme. Nejde

íosý

r z

yt

íčina opakovaného selhání snah o připodob a

t (podobně jako například v meteorologii). I pro humanitní vědy mělo platit:

r Gebrauch der induktiven Methode sei auch dort von allem etaphysischen Annahmen frei und bleibe gänzlich unab-

Užití induktivní metody měla být i zde úplně prosté všech metafyzických domněnek a nezávislé na

onheinungen denkt, die man beobachtet. Man ermittelt nicht wa Ursachen zu bestimmten Wirkungen, sondern steht ein-ch Regelhaftigkeiten fest. Die Erfahrung der gesellschaftlich-schichtlichen Welt läßt sich nicht mit dem induktiven Ver-

hren der Naturwissenschaften zur Wissenschaft erheben. ] Historische Erkenntnis erstrebt dennoch nicht, die konkrete

scheinung als Fall allgenmeinen Regel zu erfassen. […] Das el ist nicht, diese allgemeinen Erfahrungen zu bestätigen und erweitern, um zur Erkenntnis eines Gesetzes zu gelangen, wa wie Menschen, Völker, Staaten überhaupt sich entwi-eln, sondern zu verstehen, wie dieser Mensch, dieses Volk, ser Staat ist, was er geworden ist. (Gadamer, 1990, s. 10)

o zjišťovánpravidelna historickpomocí indpoznání nezvláštníhopotvrdit ak poznánílidé, národčlověk, ten

příčin určitých projevů, ale o odhalení tí. Zkušenost světa společenských ch jevů nelze povznést na úroveň vědy uktivního postupu přírodních věd. Historické usiluje o uchopení konkrétního jevu jakožto případu obecného pravidla Cílem není

ozšířit obecné zkušenosti a dopracovat se tak ákona. Nejde například o to, jak se vyvíjejí , státy obecně, ale o pochopení, jak se tento o národ, tento stát stal tím, čím je.

N žkr jG je na Helmholtze s jeho bezmeznou vírou v e přírodovědnou metodu nelze uplatnit na vš hny případy zkoumání, a rozeznává proto dva typy indukce: logickou a umělecko-instinktivní, přG

EsWbeGeleiha um die Geisteswissen-schaften ger cht zu werden, Gedächtnis und Autorität hervor-hoStTaGeM

správně naznačil, když ve snaze být práv duchovním vědám vyzdvihl paměť a autoritu a hovořil

v

eexistuje žádný objektivní výklad textů a podobně nejsou moitéria estetická a hodnotová. Žádné pozitivistické „tak a neadamer nejdříve vytváří pro svůj výklad pozadí, když odkazupřírodovědu. Poukazuje na to, že i Helmholtz uznával, ž

né žádné objektivní dějiny a ani závazná inak”, ale narativní vztah k možnostem.

ecičemž „provozování indukce v humanitních vědách je vázáno na jedinečné psychologické podmínky“.44 adamer však namítá:

gibt keine eigene Methode der Geisteswissenschaften. ohl aber kann man mit Helmoltz fragen, wieviel Methode hier deutet, und ob die anderen Bedingungen, unten denen die isteswissenschaften stehen, für ihre Arbeitsweise nicht viel-

cht viel wichtiger sind als die induktive Logik. Helmholtz tte das richtig angedeutet, wenn er,

Neexistuje žádná vlastní metoda duchovních věd. Můžeme se však s Helmholtzem ptát, jak moc zde na metodě záleží a zda snad jiné podmínky, v nichž se duchovní vědy nacházejí, nejsou pro jejich způsob práce mnohem důležitější než induktivní logika. Helmholtz to

eb und vom psychologischen Takt sprach, der hier an die elle des bewußten Schließens trete. Worauf beruht sol-cher kt? Wie wird er erworben? Liegt das Wissenschaftliche der isteswissenschaften am Ende mehr in ihm als in ihrer

ethodik? (Gadamer, 1990, s. 13)

o psychologvědomého lze k němuduchovních(odstavec p

ickém taktu, jenž zde nastupuje na místo yvozování. Na čem spočívá tento takt? Jak se dopracovat? Nespočívá nakonec vědeckost

věd více na něm než na jejich metodě? řeložený v Grondin, 1997, s. 139)

M níps t

y se budeme ptát, co z toho je použitelné pro biologii. Neychologický takt, ale nanejvýš legitimní budou otázky po vz

nutno samozřejmě začít u věcí, jako je ahu k možnostem, výběru z možností, po

Die Ausübung der geisteswissenschftlichen Induktion ist daher an besondere90, s. 11)

44 19

psychologische Bedingungen geknüpft. (Gadamer,

36

paměti a trendech, po vyšších úrovních vnitřních vztahů, které lze popsat jako teleologii apod. V tomto užem

PřD aným pohledem Wilsonovým, který považuje př19oda sko vr

věi vrozčlenit,vnprV

Diso(GbeSelbstdarste ung. Nun ist die Selbst-darstellung ein universal Se

Hra se ve skutečnosti omezuje na jediné – sebe-prezentaci; ta je tedy způsobem existence hry. A sebe-

ití leží napětí mezi hermeneutickou (interpretační) tradicí humanitních věd a explanatorní tradicí věd pirických (viz například Heelan, 1998).

írodověda a dva proudy věd humanitních ostává se nám tak obrazu komplementárního s výše popsírodovědu za vzor racionálního poznání skutečnosti. Gadamer totiž rovnou konstatuje, že přírodověda . století už nepatří k žádné současnosti, k žádné konkrétní skutečnosti (s. 70-71) – na jedné straně se cizila přírodě, na druhé dějinám, a dostala se tak mimo přirozený svět, studuje jevy bezčasové

bezkontextové, objektivní. Ani humanitní vědy nestály stranou: v této době pokračují pokusy o uchopení utečnosti pomocí objektivních pojmů, zčásti též ve snaze přijmout pozitivistický slovník a pokusit se ostřejší vymezení teorie poznání a o vmezeření humanitních věd do mechanistického světa. Toto úsilí cholí teorií dějin, reprezentovanou například dílem W. Diltheye, G. W. F. Hegela a K. Marxe.

Současně však povstává druhý proud, který odmítá pokusy o jakoukoli abstrakci historického domí. Ten začíná F. Nietzschem a končí v tomto století u M. Heideggera. Podobně jako v teorii umění, historických vědách a při snahách o interpretace textů roste poznání, že vidět něco znamená třídit,

rozpoznat (sehen heißt aufgliedern, Gadamer, 1990, s. 97), že neexistuje jakési abstraktní, holé ímání, vidění. S vnímáním se vždy pojí snaha o rozpoznání významu.45 Tento proud humanitních věd oto rehabilituje obrazy, alegorie, symboly a upozorňuje na nedostatečnost mechanistického pojetí světa. hodnou ilustrací toho, o co tu jde, je hra:

e Bewegung, die Spiel ist, hat kein Ziel, in dem sie endet, ndern erneuert sich in beständiger Wieder-holung. adamer, 1990, s. 109) […] Das Spiel ist wir-klich darauf schränkt, sich darzustellen. Seine Seins-weise ist also

Hra je pohybem, postrádajícím cíl, který by byl jejím dovršením. Tento pohyb sám sebe neustále obnovuje.

llinsaspekt der Natur. (s. 113) prezentace je obecným způsobem bytí přírody.

Te obipo mná ry je nosná i v jiných směrech:ja oni sami. Důležité je to, co se hraje. Skrze hru povstává – je vyneseno do světla ramp – něco, co by jinsv „WtekeErköchhinter den Erwartungen notwendig zurückbleibt. (Gadamer, 19

takový přebytek očekávání, bude skutečnost za očekáváním vždy nutně pokulhávat.

nto moment není snad, jak by s mohlo zdát, klíčovým jen prologickou estetiku Adolfa Portmanna (například Portmann, 199chopení způsobu existence živých bytostí vůbec. I další Gadas inspirující, protože alegorie h

jednu dosti okrajovou oblast biologie – 7). Důležitým a užitečným může být pro erův rozklad na toto téma může být pro

autoři ani herci už neexistují jako osoby, koak zůstalo navždy skryto.46 Podobně sezonní svátky a slavnosti: v jakém smyslu je to pokaždé tentýž átek?47 Gadamer aplikuje alegorii hry na skutečnost a konstatuje:

irklichkeit“ steht immer in einem Zukunfthorizont erwünsch-r und gefürchteter, jedenfalls noch unentschiedener Möglich-iten. Sie ist daher stets so, daß einander aus-schließende wartungen gewäckt werden, von denen nicht alle erfüllen nnen. Die Unentschiedenheit von Zukunft ist es, die ein sol-es Übermaß von Erwartungen erlaubt, daß die Wirklichkeit

„Skutečnost” vyvstává vždy na horizontu možných budoucností, žádoucích, nebo obávaných, ale v každém případě dosud nerozhodnutých.

90, s. 117)

48 Vždy to je tak, že jsou vybuzena navzájem se vylučující očekávání, z nichž ne všechna se mohou uskutečnit. Právě kvůli nerozhodnuté budoucnosti, která dovoluje

V řpo

průběhu hry se porozumění vynořuje nebo spíš znovuvynojem anamnesis (znovuvyvstávání v paměti). V každém případ

uje; zde odkazuje Gadamer na Platonův ě je bláhové hledat jakési jediné či jedině

Das bloße Sehen, das bloße Hören sind dogmatische Abstraktionen, die di

faßt immer Bedeutung. (Gadamer, 1990), s. 97) n der Darstellung des Spieles kommt heraus, was ist. In ihr wird hervorgeh

rhüllt und entziehz také geniden

45 er46 Ive t. (Gadamer, 1990, s. 111) 47 Vi tita, kapitola 6. 48

e Phänomene künstlich reduzieren. Wahrnemung

olt und ans Licht gebracht, was sich sonst ständig

Viz též diskusi o teleologii v kapitole 11.

správné, vzorové (objektivní) předvedení hry (či slavností).49 Dodejme v předstihu, že o tuto anamnesis, hrni– st

hřČast(mspnene

TH rpretace „biologických textů”, zapsaných v DNA, jako záznamu to sti prošly a čím by mohly být. Budeme se také zabývat „b teinů, struktur, morfogeneze apod. Proto i v Gadamerově díle nápo ScdereistehenihrwaVegagadeSclesunScZaauze(G

ale u. Při luštění

trjii,up ě

no

37

u (znovu)předvádění půjde i v případě ontogeneze a fylogeneze živých bytostí – budeme je vnímat jako kdy nekončící hru, ve které jde o totéž pokaždé jinak. Být přítomen této hře znamená nutně účastnit se jí participovat (Dabeisein heißt Teilhabe, s. 129). A participace na/ve světě je možná tou nejdůležitější ránkou, která se musí vzít v potaz, chceme-li porozumět živému (podrobněji viz kapitola 5.).

Pro naše další úvahy je mimořádně důležité, že model života jako hry, sebeprezentace, účasti na této e je stejně oprávněný jako model živých bytostí jakožto trojrozměrných mechanických konstruktů.

ou námitku, že druhý model se ukázal být mnohem úspěšnější, protože se legitimizoval v praxi edicína, šlechtitelství…), nelze akceptovat. Za prvé úspěšnost technologické aplikace ještě není mírou olehlivosti modelu skutečnosti, a za druhé i kdyby byla, mechanický model byl promýšlen a aplikován srovnatelně déle a častěji, takže jeho převládající role v současném myšlení může být jen odrazem poměru v investovaném úsilí.

exty, minulost a interpretace lavním tématem našich úvah bude inteho, čím organismy jsou, čím v minuloiologickými promluvami” v podobě pros vedle části věnované dějinám budou především zajímat pasáže věnované textům psaným, a ty se pak kusíme uchopit jako analogie nápomocné našemu úsilí. Úvodem delší citát:

hrift und was an ihr Teil hat, die Literatur, ist die ins Frem-ste entäußerte Verstandlichkeit des Geistes. Nicht is so sehr ne Geistesspur wie Schrift, nichts aber auch so auf den ver-

den Geist angewiesen wie sie. In ihrer Entzifferung und

Psané slovo a jeho zvláštní druh – literatura – je srozumitelnost ducha v té nejodcizenější podobě. Nic není tak čistou stopou ducha jako psané slovo, nic také tolik nezávisí na rozumějícím duch

er Deutung geschieht ein Wunder, die Verwandlung von et-s Fremden und Totem in schlechthinniges Zugleichsein und rtrautsein. Keine sonstige Überlieferung, die aus der Ver-ngenheit auf uns kommt, ist dem gleich. Die Überreste ver-ngenen Lebens, Reste von Bauten, Werkzeuge, der Inhalt r Gräber sind verwittert durch die Stürme der Zeit. […] hriftliche Überlieferung dagegen, sowie sie entziffert und ge-en ist, ist so sehr reiner Geist, daß sie wie gegenwärtig zu s spricht. Daher ist die Fähigkeit des Lesens, sich auf hriftliches zu verstehen, wie eine geheime Kunst, ja wie ein uber, der uns löst und bindet. In ihr scheint Raum und Zeit fgehoben. Wer schriftlich Überliefertes zu lesen weiß, be-ugt und vollbringt die reine Gegenwart der Vergangenheit. adamer, 1990, s. 168-169)

a výkladucizího a mŽádnou z minulostživota – rrozruší nározluštěnopromlouváa porozumdokonce koV něm jakočíst písemnefalšova

extu se odehrává zázrak, proměna čehosi tvého v naprosto důvěrně blízkou přítomnost. nou tradici, která k nám promlouvá s tím nelze srovnat. Fragmenty minulého iny budov, nástroje, obsah hrobů – to vše or času50 zatímco psané poselství, jen co je a přečteno, je tak čistým duchem, že k nám jakoby ze současnosti. Proto je schopnost číst t psanému něčím na způsob tajného umění či uzla, které nás současně osvobozuje i svazuje. by byl zrušen čas i prostor. Ten, kdo dovede né podání, dosvědčuje a zpřítomňuje u přítomnost minulosti.

Po adv ao aGv rie pr ilustrací tohoto kvasu a ční jako výzva i pro naši dobu. Nietzsche se vytoto

kusíme se tuto inspirující alegorii využít. Jak se ale vypořádou krajních cílů, které si kladla hermeneutika 19. století. N

rekonstrukci významu díla tak, aby tato rekonstrukce odpovíd. W. F. Hegel poukazuje na marnost takových snah a snaží se o přítomnosti, adoptovali ji. Nietzscheho Nečasové úvahy (zejm

život) jsou pak nádhernou

t s propastí času? Gadamer uvádí příklad jedné straně se I. Schleiermacher snaží la kontextu doby vzniku, na straně druhé to, abychom minulost integrovali v sobě,

éna druhá: O užitku a škodlivosti histoosmívá dobovým snahám proměnit historii ve vědu, iluzi o možnosti dosažení objektivity. Upozorňuje na , že přítomnost je symetrická vůči minulosti a budoucnosti a rozvržení budoucnosti vždy je průmětem ho, jak jsme integrovali minulost do přítomné chvíle:

Die Idee einer allein richtiger Darstellung hat angesichts der Endlichkeit unseres geschichtlichen Daseins, wie es scheint, erhaupt etwas Widersinniges. (Gadamer, 1990, s. 125-126) Jen digitální, snadno kopírovatelná zpráva se dá v principu beze změny přenášet. Blíže viz Dawkins (1995).

49 üb50

Výrok minulosti je vždy výrok věštecký: jen jako budovatelé budoucnosti, jako věštci přítozejm

Hermeneutika dlou výv o doipcí

mnepřužbásl

tepo(zsilnsoennevz

(pvšdičt tuace buňky čtoucí text genepostrob

vl

okz

S

prk

38

mnosti mu porozumíme. Mimořádně hluboký a rozsáhlý účinek Delf se nyní vysvětluje éna tím, že delfští kněží byli důkladnými znalci minulého. (Nietzsche, 1988, s. 132)

ho – až do romantismu – fungovala jen jako pomocná, exegetická, metoda historickéhozkumu, a to hlavně v teologii (výklad Písma), ve filologii (ve snaze zpřístupnit klasickou literaturu) a

právních vědách. Přistupovalo se k ní jako k metodě použitelné ke znovuobjevování něčeho, co samo sobě nebylo neznámé. Jen jeho smysl se, vzhledem k časové propasti, odcizil, a tudíž přestal být stupný přímo, bez vysvětlujícího zprostředkování. Za reformace bylo Písmo dokonce chápáno jako sui sius interpres, tj. text, k jehož interpretaci není třeba ani tradice, ani čtveré úrovně pochopení, jak učili rkevní otcové.51 K pochopení mělo plně postačovat doslovné znění, sensus literalis.52

Z tohoto podloží vzniká v 19. století univerzální hermeneutika, která už není jen pomocnou etodou jiných bádání, ale sama zahrnuje i vlastní historický výzkum. Vyrůstá z poznání, že možnost porozumění a pocit odcizení jsou obecně přítomny v každém poznávacím aktu. Proto se k textu istupuje apriorně jako k nepochopenému: klade si za cíl vypracovat umění porozumění. Od této chvíle potíže a neschopnost pochopit nejsou příležitostními zádrhely, ale stávají se samozřejmou součástí dání – počítá se s nimi, jsou nedílnou součástí úkolu a je nutno jim čelit od samého počátku. Jinými

ovy, porozumění (a také vzájemné srozumění mezi poznávajícími subjekty) je nutno si sjednat.53 Každý interpretační problém je problémem pochopení. S tím se pojí tři důležité faktory. Za prvé

n, kdo interpretuje, nikdy nezačíná od nuly, sám je zasazen do kontextu světa. Jeho přístup ke světu je dmíněn kulturním kontextem; kam až komu paměť sahá, vždy byl účastníkem kulturních interakcí důrazňuji interakcí – každá interakce je také spolutvůrcem této sítě vztahů; že to lze vyjádřit v ještě ější podobě dokládá 5. kapitola). K tomu patří málo zdůrazňovaná skutečnost (s výjimkou

ciobiologie, a tam jde zase o pohled poněkud zploštělý), že jde i o zasazení interpreta, jako živého tvora, tity, která povstala evolucí, do kontextu biologického. Řečeno s R. Ruyerem (1974), ještě nikdy jsme byli mrtví, neseme v sobě zkušenost čtyř miliard let biologické evoluce. I prostřednictvím této sítě tahů jsme účastníky a spolutvůrci dějin, „neseme si minulost s sebou“.

Za druhé jsme konfrontováni, a to jako bytosti kulturní a současně biologické, s existencí textů saných nebo genetických), které samy o sobě jsou mrtvou literou, lineárním sledem znaků, vstupují ak, skrze nás interprety do sítě vztahů a „promlouvají”. Zatímco však je orientace v síti interakcí skurzem, promluvou, dialogem, ve kterém se porozumění sjednává, zde se promluva textu, individua oucího psané slovo, váže na individuální výkon čtenáře, subjektu četby. Podobná je si

tický, v tomto případě navíc text, jehož je ona sama příběhem a interpretací. Tento výkon je chopitelně závislý na postavení „čtenáře” v oné síti. Od čtení lineárních textů vede další cesta na jedné aně k interpretaci zápisu „bodového”, tj. symbolů, na straně druhé k interpretaci mnohorozměrných razů.

Za třetí do popředí mnohem více než jindy vystupují zvláštnosti přirozeného jazyka a otázka, jak astně psaný text nese, uchovává informaci, respektive jak z takového zdroje informace povstává.

Hermeneutika tedy vychází z naší společné zkušenosti světa, z toho, že nikdy a za žádných olností se nezačíná „od nuly”, vždy se už předem předpokládá určitý rozvrh, předporozumění věci.54 Už

19. století pochází okřídlené rčení „úkolem je pochopit autora lépe, než se chápal on sám”.

trukturalismus; jazyk a mluva Přerušuji-li zde nit výkladu touto vsuvkou o strukturalismu, je to ze dvou důvodů. Za prvé je to

oto, že v biologii existuje od 80. let učení biologického strukturalismu, které chce být alternativou molekulární biologii a neodarwinismu. Pokusím se v kapitole 7 cíle tohoto učení přiblížit a také se vůči Úroveň přímá (doslovná), alegorická, morální a anagogická (vztažená ke spáse). 51

52 V biologii je za sui ipsius interpres často považován genom. Podle tohoto vžitého názoru veškerá „interpretace“ genetického zá 53 é informaci. 54 Později v

pisu spočívá v jeho dekódování podle známého klíče.Analogicky lze nahlížet přístup fenotypu ke genetick

yroste z této půdy Heideggerova ontologie hermeneutického kruhu.

39

němu vymezit. K tomu si potřebujeme ozřejmit východiska strukturalismu „bez přívlastků”. Za druhé, prmv de

pojmu, nýbrž jako totality, jež má smysl sama o sobě, zatímco části, kterStruposa přpřesa urjevupředspráanači fov obsmyčástformtran

Jak plyne zzískávají svůobjevného; ppr ěny struktury se dějí podle předem daných pravidelpřvůsy

smkvktnian

přspjaoda prascosm

ávě na tomto místě textu, jak doufám, nejlépe vynikne protiklad hermeneutické a strukturalistické etody. Nutno zdůraznit, že strukturalismus hrál a hraje nemalou roli jako myšlenkový rozvrh některých proudech zejména lingvistiky, matematiky, psychologie a kulturní antropologie. Začnu finicí:

Strukturalismus usiluje o uchopení předmětu zkoumání společenských věd. Nikoli jen jako jednotlivého faktu nebo

é ji tvoří, nabývají smysl jen ve vztahu k sobě navzájem a ve vztahu k celku. […] kturální analýza stojí v protikladu vůči analýze symbolické neboli archetypální, která je

tavena na tom, že symboly nebo archetypy se vztahují k jednomu určitému smyslu edstavují jakýsi metodický klíč pro nalezení smyslu zkoumaného jevu, protože vyznačují ně ohraničené sémantické pole (stanoví přesný vztah mezi jednotlivým zvláštním znakem čitým sémantickým obsahem). Strukturální analýza se nezabývá smyslem zkoumaného , nesnaží se odhalit jeho významový obsah, zkoumá pouze zmíněný řád (sled) formací mětů, a to za předpokladu, že byla stanovena (prozkoumána, poznána) nejprve pravidla vné formace. Zatímco analyzovat symbolicky znamená překládat obsah smyslu

lyzovaného předmětu do znaků, kódovat a dekódovat nějaký jazyk, analyzovat strukturálně rmálně znamená utvářet jazyk podle jeho vlastních pravidel, což potom umožní přeložit jej sahy (modely). Strukturální analýza tedy nevychází z hypotetického, předpokládaného slu, může však smysl objevit nebo vyprodukovat. […] Zdaří-li se určit povahu vztahů mezi icemi určité struktury a jejich obsahem, získáme model dané struktury, jež se tak stává álním analogonem všech modelů, které organizuje. Strukturu vyznačuje úplnost, sformovatelnost a seberegulativnost. (Velký sociologický slovník, Karolinum 1996)

této slovníkové definice, strukturalismus zdůrazňuje vztah celku a částí, přičemž části j význam teprve svým postavením v celku struktury. To by samo o sobě nebylo nic ředpokládá se však dále, že struktura je systém vztahů, který je už nějak předem dán,

(i když to neznamená, že proměny jsou dány omedem; předurčena jsou pouze pravidla). Už z toho plyne, že strukturalismus je do značné míry v opozici či přístupu hermeneutickému, který pracuje s tradicí, archetypy a sémantickým polem jednotlivých mbolů.

Prvky struktury nejsou určeny zvnějšku, ale ani samy o sobě nemají vnitřní význam; co zbývá, je ysl, a ten je výlučně dán postavením prvku v dané struktuře: Vědecká ambice strukturalismu není antitativní, ale topologická a vztahová (Deleuze, 1993, s. 14-15), smysl vyplývá až z kombinace prvků, eré samy nic neoznačují55 (srovnej níže s alternativním přístupem Ricoeurovým). Struktura vlastně kdy není přítomna, přítomné je jen to, co se vtělením vytváří, je reálná, aniž by byla přítomná, a ideální, iž by byla abstraktní (Deleuze, 1993, s. 16).

Jeden ze zakladatelů strukturalismu Piaget (1968; slovensky 1971) konstatuje, že strukturalistický ístup umožňuje tím, že hledá izomorfismy, nalézt sjednocení i takových oborů, které zdánlivě nemají nic olečného (například různé teorie v matematice). V lingvistice strukturalismus umožnil nový pohled na zyk tím, že se distancoval od diachronického přístupu a zaměřil se na izolované, synchronní jevy s cílem halit, co mají společného. Postulát o tom, že strukturu definuje úplnost, transformovatelnost

seberegulativnost (viz definice výše), rozvíjí Piaget takto: Úplnost struktury je odrazem situace, kdy vky jsou podřízeny zákonům, které charakterizují celý systém a nedají se zredukovat na kumulativní ociace.56 Transformace předpokládají u všech vlastností bipolaritu (či dialektiku) – jsou současně tím, strukturu vytváří, i tím, co je strukturováno. K samoregulačním dějům patří různé rytmy, regulační yčky atd. Seberegulace znamená tolik, že

Tohle má patrně na mysli Neubauer, když připomíná existenci objektivního smyslu. (Neubauer, 1989b, s. 58) Piaget upozorňuje, že na tomto místě se objevuje problém vzniku struktury: jsou struktury preformovány, nebo je legitimní se át, jak povstávaly? Zdánlivě podružná otázka vynikne v dalším líčení, kdy se ukáže, jaký důraz strukturalismus klade na nchronnost struktur a jak brojí proti historicitě struktur. V případě biologického strukturalismu (viz 7. kapitola) upozorňujeme Goodwinovu snahu najít soustavu základních biologických struktur, která by byla jakousi „Mendělejevovou tabulkou“ biologů.

55 56 ptsyna

Les transfo ations inhérentes à une structure ne conduisent paéléloi

transformace inherentní určité struktuře nevedou n

40

rms en dehors des ces frontières, mais n’engendrent que des ments appartenants toujours à la structure et consevant ses

s. (Piaget, 1968, s. 13; s. 20 slovenského vydání)

k překročekteré vždyzákony.

í jejích hranic, ale plodí jen takové prvky, patří do této struktury a zachovávají její

Po ystém transf uzavřený, vyvíjí se a obohacuje je íky inherentním pravidlům nezávislým na vlivech přicházejících z oblastí mimo systém, ale také zaznjastst

(Ne Promítne-li smatematickýsk čnými.

Si,copluM connaît l’existence de structure logiques ou mathém en tant que systèmes de transformations, le prmvaprdeettu[…paacsk

existenci logických či matematických struktur jakožto systémů transformací, musíme určit, zda v oblasti faktů

a kějou

c

slední bod bude velmi důležitý v našem hledání: s ormací jen dbraňuje struktuře překročit vlastní hranice. Historické reálie, tj. trajektorie systému v čase, nemohou ění těchto pravidel nijak ovlivňovat, jinak by nemohl existovat žádný strukturovaný prostor, ale jen kýsi věčný tok, podobný Herakleitově řece. Z postulátu soběstačnosti struktury pak povstává víra rukturalistů v její poznatelnost, a to z ní samé, aniž by bylo nutno se odvolávat na nějaké prvky mimo rukturu. Rozdíl oproti hermeneutickému přístupu charakterizuje Z. Neubauer takto:

Strukturalistický přístup k literárnímu dílu sleduje cíl pochopit je z jeho stavby – a nedovolávat se historického či sociálního zařazení, úmyslu autora, jeho původu, přesvědčení, anamnézy či okolností tvorby. Zde je text jakožto text, a co není jeho součástí, to také k němu nepatří.

ubauer, 1989b, s. 61)

e toto teoretické zázemí do fyzikálního světa, vyvstává problém vztahu mezi logicko-mi strukturami použitými v kauzálním výkladu zákonů a předpokládanými strukturami

ute

avec le positivisme, on interprète les mathématiques mme un simple langage, la question n’existe assurément s et la science se réduit elle-même à une pure description.

ais sitôt que l’on re

Pokud budeme matematiku považovat za jazyk, jak to činí strukturalismus, sama věda se redukuje na čistý popis, zbavíme se všech problémů. Jakmile však uznáme

atiques oblème se pose d’établir si ce sont ces transformations for-elles qui seules rendent compte des modifications et conser-tions réeles observées dans les faits ; si, au contraire, les emières ne constituent qu’un reflet intériorisé en notre esprit s mécanismes inhérentes à la causalité physique objective indépendante de nous ; ou enfin s’il existe entre ces struc-res extérieures et celles de nos opérations un lien permanent ] incarné concrètement en des domaines mitoyens tels que, r exemple, ceux des structures biologiques ou des nos tions sensorimotrices. (Piaget, 1968, s. 34-35; s. 41 sloven-ého vydání)

nacházíme jediné vypAnebo zdodrazem vnezávislé existuje na strukturzprostředkujbiologickýodpovědí.

jen podobné formální transformace, které ovídají o reálných změnách a zachování. tyto struktury nejsou jen zvnitřněným našem vědomí, odrazem objektivní a na nás auzality. Mohlo by konečně jít i o to, zda aký trvalý vztah mezi vnějšími strukturami našeho vnímání lokalizovaný do ících struktur, například do struktur

h nebo do našich senzomotorických

Z po i

anR r sensu stricto, langue (slova, sl ramatická pravidla tvorby výpovědí). Diachronní složkou jsou výpovědi, mluva, parole. Jazyk není funkcí mluvčího, existuje pasivně a synchronně pro mnoho mluvčích, mluva je naopak inzá nsformací, aniž by se zkouinsy

palety předestřených problémů dostaly přednost strukturyzdní odnoží strukturalistického hnutí je strukturalismus biolog

Za zakladatale strukturalismu je považován francouzský lalýzou přirozeného jazyka (viz jeho stěžejní dílo z počátku sto

ozlišoval v něm dvě roviny: synchronní a diachronnní. Tou povní zásoba a g

lingvistické, matematické a sociální, až cký. ingvista F. de Saussure, který se zabýval letí Kurs obecné lingvistiky, česky 1996). vní je jazyk

dividuální akt vůle a inteligence, to, co je sdělováno (de Saussure, 1996, s. 50). Středem de Saussurova jmu se stala synchronní složka jazyka (langue), tj. autonomní systém jeho tra

mal sám obsah výpovědí. Tento přístup na dlouhou dobu ovlivnil další vývoj: po Saussurovi byl dividuální, diachronní, kontingentní projev zanedbáván a předmětem vědeckého zájmu se stal nchronní kód, jeho struktura, systém, kombinatorika, logika atd., asi proto, že byl na rozdíl od mluvy

snáze uchopitelný. Věřilo se v univerzální kombinatoriku, která by vedla ke generování veškerých vý

ako Saussure konstatuje, že kód strcocedive(1jefovýuzníodřívyJa

naSydi cké priority diskursu?

jinými ovy. Můžeme „to” dokonce vyslovit v jiném jazyce nebo přeložit z jednoho jazyka do druhého.

Akt větn

Z. Neubauer pro smysl ceskutečnosti. význam, kterzn ků. Stává em odkazuje mimo sv

fo

ozeny z matematické logiky. Postup exaktní přírodovědy je pojat jako

ní snad nepravdivé, ale nemá

41

povědí; smysl výpovědí měl povstat teprve z jejich uskutečnění. S tímto přístupem polemizuje P. Ricoeur (slovensky 1997). I on podobně j

daného jazyka je kolektivní, synchronní a anonymní. Není ani záměrný, je nevědomý. Na druhé aně však zde existuje zpráva, promluva (diskurs). Ta je intencionální (někdo ji míní a ten někdo míní si), má svého mluvčího. Je diachronní, je událostí, stopou v čase. Zatímco kód je systematický a pro lou jazykovou komunitu povinný, zpráva je libovolná a kontingentní.57 Ricoeur upozorňuje, že mluva, skurs, jsou projevy neredukovatelné na systém kombinatorických možností. Ricoeurova polemika je dena proti čtyřem postulátům charakterizujícím strukturální modely nauky o znacích – sémiotiky: ) synchronický přístup musí předcházet diachronickému; systém je nutno popsat, než začneme studovat ho změny a dějiny těchto změn; (2) model vyžaduje konečný soubor diskrétních entit (konečný počet némů, konečné slovníky); (3) žádná z entit, patřících do struktury systému, nemá svůj vlastní znam; existují jen vzájemné rozdíly; (4) všechny vztahy jsou systému imanentní: systémy jsou avřené, beze vztahu k vnější, ne-semiotické, realitě. Znak není definován prostřednictvím vztahu mezi m a věcí, ale pomocí dvou aspektů, „označujícího“ (zvuk, napsané slovo) a „označovaného“ (například kaz ve výkladovém slovníku). Znaky tedy odkazují jen na sebe navzájem. Takto definovaný jazyk,

ká Ricoeur, však najednou přestává být zprostředkovatelem mezi subjektem a věcmi, přestává „žít”, tváří si svůj vlastní uzavřený svět, ve kterém každý element odkazuje na jiné elementy téhož systému. zyk si vystačí sám, mizí z něho diskurs.

Aby se diskurs do řeči mohl vrátit, navrhuje Ricoeur (1997, s. 20) dvourozměrný přístup založený dvou entitách, znacích a větách. Ty první jsou předmětem zkoumání sémiotiky, druhé sémantiky. stém znaků (kódů) existuje jen virtuálně, skutečnou existenci jazyka zakládají diskrétní a jedinečné akty

skursu, aktualizující kód. Co však plyne z ontologi

Kdyby byl „případ diskursu” […] jen touto prchavou událostí, potom […] by věda byla oprávněná nebrat diskurs vůbec v potaz, ontologická priorita diskursu by nebyla důležitá a nic by z ní nevyplývalo. Akt diskursu však není jednoduše přechodný a prchavý. Můžeme ho identifikovat a znovu identifikovat jako „totéž” tak, že „to” můžeme říct znovu nebosl

diskursu si během všech těchto transformací uchovává svou identitu, kterou můžeme nazvat ým obsahem „toho, co bylo vysloveno.“ 58 (Ricoeur, 1997, s. 23)

ve svém rozvrhu eidetické biologie (Neubauer, 1998, viz 14. kapitola) používá pro „to”, tj. lé výpovědi, označení podoba a rozšiřuje záběr tohoto pojmu na všechny události živé

Výpověď diskursu (či v širším pojetí živé skutečnosti) je jednorázovou událostí, nese však ý se stává zprávou. Teprve ve výpovědích (větách) přestává být jazyk pouhým systémem se entitou, která pomocí pravidel gramatiky odkazujících na sebe navzája

ůj vlastní rámec. Tematicky se strukturalismem souvisí i snahy pozitivistů vytvořit bezrozporný jazyk založený na

rmální logice. Takto komentuje tuto snahu Heisenberg:

[Moderní pozitivismus] kritizuje naivní používání určitých slov jako „věc”, „počitek”, „existence” atd. a klade všeobecný požadavek, aby se vždy zásadně a kriticky zkoumala otázka, zda daná věta má určitý význam, zda má vůbec smysl. Tento požadavek a stanovisko, na němž spočívá, jsou odvspojování symbolů s pozorovanými jevy. Symboly se dají navzájem spojovat podle určitých pravidel jako v matematice, a tak je možné vyjadřovat výpovědi o jevech spojováním symbolů. pojení symbolů, které nesouhlasí s předpokládanými pravidly, neS

ého čtenáře, aby měl neustále na vědomí, že pro celý tento výklad budeme hledat analogii v biologii – v tomto vstává analogie langue v podobě genetického zápisu, s DNA, která je kódem, zpráva zapsanou v synchronním k je čtení této zprávy, genové regulace a genová exprese.

ovenského překladu; anglický originál jsem neměl k dispozici.

57 Prosím laskavpřípadě tedy vyjazyce; parole pa58 Cituji podle sl

žádný smysl. Potíž […] je v tom, že není všeobecného kritéria, zda daná věta má nebo nemá smya axje uUmomělaznemempipoz

Předpokladem ěkkost”, mnohoznačnost pojmů, a jen ta zaručuje otevřenost jazyka směrem ven z tautologického zacyklení bezrozporných vět. Pak ovšem je poznání, vyznání se ve sv

Z

Vypráví se, že když se jednou zeptali jednoho mladogramatika, který podrobně studoval starý litevský rukopis, na obsah tohoto rukopisu, tak odpověděl: „Obsah? Tím jsem se

býval”. Zkoumaly se zvuky, hlásky jazyka samy o sobě, tak jak to odpovídalo empirismu 59

Mimočasový systém jazykpřetrvává, předbíhá události (i když pochopitelně prodělává evoluci lexikální, gramatickou atd.). Promluva však jako událost mizí v okamžiku, kdy byla vyslovena, a proto často vyvstává potřeba ji nějak zachytit, fixovat i jinak než do vědomí přímých účastníků diskursu. Jakmile však mluvu zapíšeme formou te

o prvšte n trvalou fixaci promluvy. Littera, nmnepřdr

prinauk

čísítZámpr

42

sl. To je možné jasně rozhodnout, pouze když věta patří k uzavřenému systému pojmů iomů; to je však ve vývoji přírodovědy jako celku spíše výjimka než pravidlo. Domněnka, že rčitá výpověď beze smyslu, vedla historicky v některých případech k významnému pokroku. žnila vytvářet mezi pojmy nová spojení, která by byla obsahoval rozpory, kdyby byla věta smysl. […] Trvání na požadavku úplné logické jasnosti by pravděpodobně vědu ožnilo. (Heisenberg, 1966, s. 53-54). Meze použitelnosti pojmů se tedy musí nalézt ricky, tj. jednoduše z faktu, že pojmy od určitého bodu již nedostačují k úplnému popisu

orovaných jevů. (s. 67)

poznání je tedy určitá „m

ětě, úkolem nanejvýš hermeneutickým.

ápis a jeho čtení

nezaa naturalismu.

J. Fiala

a (tj. struktura, langue) se ani neobjevuje ani neztrácí, prostě bezčasově

xtu, jazykový projev nabývá najednou nové, netušené dimenze. V pojetí strukturalismu jsou události epifenoménem, sebepotvrzením samotné struktury. Při pokusu

fixaci promluvy do nějakého přetrvávajícího média však chceme pochopitelně zachytit právě tuto omluvu, ne bezčasovou langue. Je vedlejší, že se při tom používá gramatika, lexikum atd., protože echny tyto prostředky slouží jen a jen k zapsání mluvy (respektive k dešifrování zapsaného). A právě hdy dochází ke zvláštnímu jevu: písmo představuje totiž mnohem víc než je

e vox, přebírá najednou roli diskursu, a text se stává sémanticky autonomním, odloučeným od luvčího. Text unikl z horizontu autora a náhle je mnohem důležitější pochopit, co znamená samotný text, ž to, co mínil jeho autor. V důsledku toho se příjemce zprávy stává autonomním na autorovi, přičemž íjemcem zprávy je každý, kdo umí text přečíst. (Podobná je situace při překladu z jednoho jazyka do uhého: jde o totéž sdělení, podobu, avšak tím, že je přeložitelné, se ocitá vně struktury samé.)

Z tohoto odstupu povstává hermeneutika. Možnost mnoha způsobů čtení je dialektickým otějškem sémantické autonomie textu. Hermeneutika začíná tam, kde končí dialog, v dynamice terpretace (Gadamer, 1990, s. 49). Text nabývá na významu tím, že je přístupný neomezenému ditoriu. Díky tomu se stává zřetelným to nejdůležitější: s psaným slovem má člověk, a jen on, dispozici svět jinak než jenom skrze jednotlivé přítomné situace nebo skrze paměť.60

P. Ricoeur zavádí oklikou přes výtvarné umění pro tuto situaci termín „ikonický přírůstek obrazu”, mž míní, že obraz není totéž co zobrazované. Obraz umocňuje význam světa tím, že jej zachycuje do ě zkratkovitých znaků. Psaní v tomto schématu je jen zvláštním, nikoli jediným případem ikonicity. pis (inskripce) diskursu je přepisem (transkripcí) světa, tato transkripce však není zdvojením, ale etamorfózou. Díky tomu nám při komplementárním postupu, při čtení, vyvstane hermeneutický oblém. Právě tehdy se rozehraje dialektika odstupu a přisvojení:

Geometrie živého, Neubauer et al., eds. 1988, s. 80. Dosaďme opět místo člověk „živý tvor“. Nebudeme teď řešit, kdo je „autorem (genetického) textu“; v prvním přiblížení ať jsou rodiče, kteří spolu s textem současně předávají i rámec, ve kterém se obvykle odehrává interpretační proces.

59 60 to

tením] zachraňujeme význam textu z odcizení odstupu a umisťujeme jej do nové blízkosti,

ízje nposlzápzab

Dostáváme s od do ovného významu k metafoře:

hopit, že symbol ještě stále obsahuje víc významu. Tentsyma sya kt(Ric

Co však je jednoduchýmR eura odh rozboru se vrátíme v sovislosti s analýzou rozhraní genetický text – organipr

tatně přispívat k obsahu věty. […] [To] se dá využít k tomu, aby se určité stránky skutečnosti vyjádřily v řeči jasnChcfotoo atradkdy„ponikopřizlogiže o(He

Se čtením a nemá k dispopouhým pram„Kniha dějinminulosti, a tdvě komplika ještě neskončily a (2) my sami jsme součástí jejich běhu. Nejsme tedy v roli po hého čtenáře textu. Grondin (1997, s. 118) konstatuje toto nikdy nepřekonané napětí mezi scdě

43

ientistickým úsilím duchovních věd o pevnou oporu na jedné straně a pochopením nezměnitelné jinnosti lidského života na straně druhé, které způsobuje, že tento záměr není proveditelný. Je nutno se

[Čbl kosti překračující a uchovávající kulturní vzdálenost a včleňující jinakost do nitra toho, co

ám vlastní. […] Jestliže neexistuje absolutní poznání, je dialektika odstupu a přisvojení tím edním slovem. […] Od nynějška bude přisvojování si minulosti pokračovat jako nekonečný

as s odstupem. Z filozofického hlediska není interpretace ničím jiným než pokusem ezpečit, aby se odcizení a odstup staly produktivními. (Ricoeur, 1997, s. 63-65)

e k tomu, co Ricoeur nazývá přebytkem významu – jde o sémantický přesah zápisusl

Pouze v případě intertpretace existují dvě roviny označování, protože právě poznání doslovného významu nám umožňuje poc

o nadbytek významu je pozůstatkem doslovné interpretace. Ale pro toho, kdo se účastní na bolickém označování, ve skutečnosti neexistují dva druhy označování – doslovné mbolické – ale spíš jediný pohyb, který toto označování přenáší z jedné roviny na druhou erý k druhotnému označování přivádí pomocí označování doslovného nebo skrze ně. oeur, 1997, s. 79)

ten „pravý” význam textu, jestliže problém správného chápání už není možno řešit návratem k předpokládané situaci autora? Vyložit verbální význam textu znamená podle adovat (s. 109). K tomutoico

smus, respektive prostředí – organismus. Na tomto místě opět není nezajímavé, jak vidí tento oblém Heisenberg (podobné pasáže viz také Feynman, 1998):

V logice se zaměřuje pozornost na speciální jazykové struktury, na jednoznačné spojení mezi premisami a závěry, na jednoduché typy usuzování; všechny ostatní jazykové struktury se zanedbávají. Tyto ostatní struktury mohou například vyplývat z asociací mezi určitými vedlejšími významy slov. Druhotný význam slova […] může tak třeba pods

ěji, než by to bylo možné pomocí logického usuzování. (Heisenberg, 1966, s. 124). […] eme mluvit o struktuře atomu a ne třeba o faktech – k nimž patří například černé body na grafické desce nebo kapičky vody v mlžné komoře. Avšak v běžné řeči nemůžeme mluvit omech samotných. […] Pojem komplementarity […] povzbudil fyziky k tomu, aby užívali ěji dvojznačné než jednoznačné řeči. […] Opravdu věřím, že řeč, kterou používají fyzikové, ž mluví o atomových dějích, vyvolává v jejich myšlení podobné představy jako pojem tentia“.61 Fyzikové si tak postupně zvykli považovat dráhy elektronů a podobné pojmy li za skutečnost, nýbrž spíše za druh „potentia”. Řeč se aspoň v určitém rozsahu již působila skutečné situaci. Není to však přesná řeč, v níž by se dalo užívat normálních ckých úsudků; je to řeč, která v našem myšlení vyvolává obrazy, ale současně s nimi pocit, brazy mají jen nejasné spojení se skutečností, že vyjadřují jen tendenci ke skutečnosti.

isenberg, 1966, s. 131-132)

interpretací se, jak už bylo zmíněno, úzce snoubí i historie. Historik na rozdíl od filologa zici dokonce ani ten individuální, ucelený text – studuje dějiny a jednotlivý text je mu enem, jednotlivostí, která však konstituuje onu „potentia” zmiňovanou Heisenbergem.

”. jak už bylo řečeno, je vždy nutně fragmentem, jehož začátek se ztrácí v temnotách ak chybí celková soudržnost a ucelenost, která je charakteristická pro texty. K tomu se druží ce: (1) dějiny

u

Potentia ve smyslu Aristotelově, jak je zřejmé na s. 104 Heisenbergovy knihy. 61

smířit s neexistencí archimédovské opory. A přesto stojí historik před úkolem psát „biografii“! Ovšem mopcísvhisoi pinG

Füals tanden. Das Leben selbst, diese fließenbesicLeHede

nýbrž je chápán jako výraz života. Život sám, tato čcicch„

44

yšlenka univerzální historie, ba i ucelené historie nedávné minulosti, musí být ze všech těchto důvodů uštěna: dějiny poskytují spoustu jednotlivin, ale samy o sobě nedávají celek – zejména proto, že jejich

l není znám. Dějiny však nabízejí různé možnosti smysluplného pochopení – proto si každá doba píše é dějiny vždy znovu. Gadamer (1990, s. 226) cituje Diltheyův výrok, že první podmínkou pro možnost storické vědy je skutečnost, že já sám jsem dějinnou bytostí, že já jako ten, kdo dějiny zkoumá, jsem učasně jejich spolutvůrcem. Subjekt a objekt dějin jsou totožné. Dodávám, že tento pohled jistě platí ro živé organismy, které nepochybně dějinnými bytostmi jsou, a k tomu jsou nepochybně i bytostmi

terpretujícími minulost a spoluúčastníky evoluce. Pro naše další úsilí je pak mimořádně důležitý tento adamerův závěr:

r ihn ist Bedeutung nicht ein logischer Begriff, sondern wird Ausdruc des Lebens vers

[Pro Diltheye] není význam pouhým logickým pojmem, keitlichde Z keit, ist auf die Herausgestaltung von blei-

nden Bedeutungseinheiten angelegt. Das Leben selbst legt h aus. Es hat selbst hermeneutische Struktur. So bildet das ben die wahre Grundlage der Geisteswissenschaften. Die rmeneutik […] ergibt sich folgerichtig aus der Grundlegung r Philosophie im „Leben.“ (Gadamer, 1990, s. 230)

plynoucí významovýhermeneuthumanitnífilozofie v

asovost, míří k vytváření přetrvávajících h jednotek. Život sám sebe vykládá, sám má kou strukturu. Tak tvoří život pravý základ věd. Hermeneutika vyplývá ze založení

životě“.

ntologie hermeneutického kruhu sadním způsobem do vývoje hermeneutiky zasáhl M

OZá . Heidegger zavedením ontologie hermeneutického kruhu ve svém díle Bytí a čas (1927, česky 1996):

e pohybuje jeden z druhů poznání, nýbrž je výrazem

dy, pokud výklad pochopil, co je jeho prvním a jediným úkolem: nenechat si předestírat před-se-vzetí, před-vídání a před-pojetí libo„př

Zavedením pvidění světa světu konstitutak, že vždy sjednává prá eutika stává nejen jedním z možných m elových přístupů, ale samou zkušeností skutečnosti. Díky předběžnému porozumění se pobyt ve světě vyznvšrovypoteon

všpo

Tento kruh rozumění není kruhem, v němž sexistenciální „před“-struktury pobytu samého. Tento kruh nesmí být snižován na bludný, i kdybychom jej chtěli jako takový strpět. Chová v sobě totiž pozitivní možnost nejpůvodnějšího poznání, jež je ovšem pravým způsobem uchopeno jen teh

volnými nápady a populárními pojmy, nýbrž zajistit si vědecké téma vypracováním tohoto ed-“ z věcí samých. (Heidegger, 1996, s. 181)

ojmu pobyt (Dasein) Heidegger vytvořil alternativu k dosavadnímu subjekt – objektového a zbavil se archetypů a podobných už hotových konstrukcí, ze kterých se až dosud vztah ke oval. Podstatou pobytu je zainteresovanost na vlastním životě. Pobyt je vržen do světa, ale už nějak světu rozumí, jeho vrženost je před-porozuměním; porozumění své situaci si

vě díky tomuto před-porozumění. Tak se hermenodzná; pobyt je bytí možnosti. Rozumění je „moci být”, je vlastně způsobem existence pobytu (bytí amená rozumění). Výklad je pak rozvinutým rozuměním. Každodenní rozumění, „způsob bytí”, echny věci a události, s nimiž zacházíme, jsou tímto před-rozuměním před-interpretovány. Skutečné zumění pak předpokládá výklad jako sebe-si-projasnění toho, co bylo rozuměním předběžným. Z toho plývá, že úkolem každého výkladu musí být uvědomění si vlastní před-struktury rozumění. Původní dobou řeči byl sebevýklad pobytu – od ní třeba oddělit výpověď jako logický konstrukt. Už nikoli

orie výkladu, nýbrž vykládání samo je úkolem hermeneutiky. Ta je tím povýšena z „pouhé” metody na tologii.

Domnívám se, že tohle vše je pro biologii obrovskou výzvou, aby se snažila přiřknout statut pobytu em živým bytostem. Filozofové jsou však k tomuto nápadu velmi zdrženliví. Namítají, že existence bytu u Heideggera předpokládá přítomnost rozumění, řeči a rozpoložení. Hlavním argumentem proti

rozšíření statutu pobytu na vše živé je pak neexistence řeči.62 Prolomit tuto zdrženlivost lze dvěma zpo rta

uč

W ine Forderung an die Praxis des Verstehens, sondern beschreibt die Vollzugs-fonezudiegilfesemsowiunsodiebes.

To, co zde Heidegger předkládá, není předpisem, jak praktikovat porozumění. Jde spíše o popis toho, jak je

atictikýn

rj

pp d

45

ůsoby. Buď držet tezi, že rozumění samo je způsobem existence pobytu, a to i tam, kde nejde ozumění řečové (tj. skrze znaky). Nebo ukázat, že živé organismy se ke světu skrze „řečovost” vztahují

ké. O to se pokusím ve třetí části tohoto textu; nyní se vraťme k hermeneutice. Gadamer, v hermeneutice hlavní Heideggerův pokračovatel, charakterizuje výstupy Heideggerova

ení do hermeneutiky takto:

as Heidegger hier sagt, ist zunächst nicht e

rm des verstehenden Auslegens selbst. Heidegger’s herme-utische Reflexion hat ihre Spitze nicht so sehr darin, nach-weisen, daß es ein Zirkel vorliegt, als vielmehr darin, daß ser Zirkel einen ontologisch positiven Sinn hat. […] Denn es

t, den Blick auf die Sache durch die ganze Beirrung hindurch stzuhalten, die den Ausleger unterwegs ständig von ihm lbst her anfällt. Wer einen Text verstehen will, vollzieht im-er ein Entwerfen. Er wirft sich einen Sinn des Ganzen voraus bald sich ein erster Sinn im Text zeigt. Ein solcher zeigt sich ederum nur, weil man den Text schon mit gewissen Erwart-gen auf einen bestimmten Sinn liest. Im ausarbeiten eines lchen Vorentwurfs, der freilich beständig von dem her revi-rt wird, was sich bei weiteren Eindringen in den Sinn gibt, steht das Verstehen dessen, was dasteht. (Gadamer, 1990, 271)

vůbec doshermeneupřítomnosontologicvěc samu je vykladačvždy připnabídne něA onen smyurčitého smspočívá vkterý se proniknutí

ženo rozumějícího výkladu. Heideggerova ká reflexe má svůj vrchol ne v důkazu

kruhu, ale v tom, že tento kruh má pozitivní význam. Jde právě o to, udržet pohled na avzdory neustálým zmatkům, jejichž zdrojem sám. Ten, kdo chce porozumět textu, má už aven jistý rozvrh. Jakmile se mu v textu aký smysl, utvoří si představu o smyslu celku. sl se mu ukáže jen proto, že s očekáváním yslu už číst začal. Pochopení sdělení textu ropracování tohoto předběžného rozvrhu, růběžně proměňuje, což vede k hlubšímu o smyslu textu.

Ozá a dka pro po

kladem textů a s ontologií hermeneutického kruhu, a samozřejmě se životem samým, souvisí otfoosz ducha, tj. ne-dogmatická interpretasoprGroGvšosaule

ntologie hermeneutického kruhu by se mohla stát – bude-li uchzemím – východiskem pro vztah živých bytostí ke světu. Snrozumění jevů, jako je adaptace, morfogeneze, evoluce apod.

S vý

opena filozofem s patřičným biologickým d by odtud mohla vycházet nabí

ázka předsudků. Významným Gadamerovým příspěvkem k hermeneutice je poukaz na předsudky jako rmu před-porozumění. Ukázal, že předsudek dostal svůj dnes pociťovaný hanlivý přídech až vlivem vícenství, do té doby bylo spoléhání na autority zcela legitimní součástí poznání. Cíl vyložit Bibli jejího vlastního textu a z pozice ateistického, racionálně uvažujícího

ce, si do té doby žádný příslušník křesťanské civilizace nekladl, autority byly přirozenou učástí výkladového rámce. Chce-li však někdo vyložit Písmo „bez předsudků”, naráží na známý oblém, že každé napsané dílo už tím, že existuje a žije v obci čtenářů, má vlastní autoritu. Podle adamera hlavním cílem osvícenství zůstává, že Skutečné předsudky musí být nakonec ospravedlněny zumovým poznáním, i když toto úsilí možná nelze úplně dovršit.63 Tento cíl je však, jak ukazuje adamer, sám zatížen vlastními předsudky, z nichž tím hlavním je „předsudek vůči předsudkům”. Přitom ak situace není taková, jak ji líčí Wilson, když říká, jak jsme viděli výše, že humanitní vědy ideál vícenství zradily, a to tím, že sklouzly do romantismu. Osvícenství autoritu podřídilo rozumu, avšak torita sama přece může být autoritou právě proto, že ví! Předsudky, které nám implantuje, jsou gitimizované právě osobou autority.

Musím přiznat, že zde narážím na potíže, které jsou buď mým nepochopením, nebo neprojasněností tématu. Podle všeho myslet byt znamená setrvat v pozici „já“ – nejsou dovoleny analogie typu „když já jako živá bytost, tak i jiné živé bytosti“. Ontologie rmeneutického kruhu je omezena na okruh „pobytů“ schopných mezi sebou komunikovat řečí. Podle všeho jsou už potíže s tím a například děti splňují všechna kritéria, aby byly pob

62 pohezd ytem. Z hlediska pohledu biologa je vztah pobyt = živá bytost zcela legitimní, a budu o něj usilovat. 63 Die wahren Vorurteile müssen am Ende doch durch Vernunfterkenntnis gerechtfertig werden, mag auch diese Aufgabe nie ganz vollendbar sein. (Gadamer, 1990, s. 277)

46

Erst solche Anerkennung der wesenhaften Vorurteilshaftigkeit allnesicammteiruVoEn

Teprve poznání, že porozumění nutně zahrnuje , tie

vr

es Verstehens schärft das hermeneutische Problem zu sei-r wirklichen Spitze zu. An dieser Einsicht gemessen zeigt es h, daß der Historismus, aller Kritik am Rationalismus und Naturrechtsdenken zum Trotz, selber auf den Boden

oderne Aufklärung steht und ihre Vorurteile indurchschaut lt. Es gibt nämlich sehr wohl auch ein Vorurteil der Aufklä-ng, das ihr Wesen trägt und bestimmt: Dies grundlegende rurteil gegen die Vorurteile überhaupt und damit die tmachtung der Überlieferung. (Gadamer, 1990, s. 274)

předsudekhermeneuukazuje, žracionalismnevědomkyplatformu akterý ovšepředsudekmoci veške

znamená skutečné vyhrocení ckého problému. Z tohoto pohledu se historismus, navzdory tomu, jak kritizuje us a filozofii přirozeného práva, sám sdílí s moderním osvícenstvím společnou předsudky. Jde hlavně o jediný předsudek, m definuje podstatu celého osvícenství: ůči předsudkům, kterým se podařilo zbavit

ou tradici. Přnu e sou Dileisti t sich aus der Gemeinsamkeit, die uns mit der Überl-iefVeSiimstedu

která nás propojuje s tradicí. Avšak tato vzájemnost,

d

ijmeme-li však Heideggerův pohled, paradox protikladu tradicě vstupuje do jakéhokoli výkladu skrze naše předsudky, j

e a racionality se vytrácí, protože tradice částí před-porozumění:tn

e Antizipation von Sinn, die unser Verständnis eines Textes tet, ist nicht eine Handlung der Subjektivität, sondern be-

Anticipace smyslu, kterou je vedeno naše porozumění textu, není projevem subjektivity, je určena vzájemností,

mmerung verbindet. Diese Gemeinsamkeit aber ist in unserem rhältnis zur Überlieferung in beständiger Bildung begriffen.

e ist nicht einfach eine Voraussetzung, unter der wir schon mer stehen, sondern wir erstellen sie selbst, sofern wir ver-hen, am Überlieferungsgeschehen teilhaben und es da-rch selber weiter bestimmen. (Gadamer, 1990, s. 298-299)

tento náš neustáléhopředpoklamy sami rozumíme,vývoji a tím

vztah k tradici je něco, co je v procesu povstávání. Tradice není jakýmsi trvalým

em, kterému jsme napořád podřízeni, naopak ji ustanovujeme do té míry, do jaké jí do jaké jsme schopni participovat na jejím tento vývoj určovat.

V alk tbi ště naším př mětem, jak věřím, úzce souvisí.

dosavadní analýze vědeckých přístupů ke světu jsme se dostontologii hermeneutického kruhu; naznačil jsem, že o tenologických úvahách. Než tak učiníme, zastavme se je

i od ontologie metafyzického realismu až o pohyb především půjde i při dalších u jedné větve poznání, která s

ed

K ITOLA 5. Ž ŘÍRODA – POKUS O ANIMIS ICKÝ POHLED hrubiánů,

a za svůVesmír jako

o

a nedoru

podstaslepými jso

Raymond Ruyer, francouzský filozof a matematik, zabývající se zejména vědomím, uveřpo názvem La gnose de Princeton (Princetonská gnose) analýzu myšlení předních světových vědců, ze éna fyziků, kteří v 60tých letech pracovali na Princetonské universitě. Svět této novodobé gnose65 je hisoPrv a výv je

LaTople«c ur un «voyeur» extérieur à x, mais ils n’ont pas de corps, il ne sont pas colesfotaGnscto

informující. Nejenže jejich „tělo” není nic jiného než po-vrchní projev, který se nabízí vnějšímu „pozorovateli”,

pvc

o

47

AP IVÁ P T

Svými ústy vědci veškerou mytologii zavrhují. Zacházejí s mýtem s pohrdáním j přitom sami berou mýtus, který bychom mohli nazvat Mýtem naprostého slepce.

celek sama sebe nevidí a nezná. Je velkým tržištěm těles, která se setkávají, aniž by tom věděla kde slepě působí mechanické „informace“; kde odesílatelé i příjemci „zpráv”

vnímají jejich obsah asi tak jako ho vnímá telefonní kabel; kde poštu roznáší negramotní vidomí listonoši; kde pošta funguje pro bytosti neznalé čtení a psaní, pro bytosti, jimž čené zprávy nedávají žádný smysl. Je to nesmyslný mýtus. Ano mýtus, protože jeho

ta spočívá v opakovaném zrcadlení jistých jevů naší běžné zkušenosti, které vskutku u. Všechny úkazy klasické fyziky jsou slepé. Když už mýtus,pak Gnose volí alespoň

takový, který není tak absurdní. 64 R. Ruyer

ejnil v roce 1974 djmerarchizovaný na domény, od atomů přes živé organismy až po vesmír sám, a tyto domény jsou učasně duchem (esprit), jsou vědomím. Vědomím je každá doména, která „se” zná, která může říci „já”. incetonská gnose v Ruyerově podání klasickou gnosi radikalizuje v tom, že duch a hmota nejsou opozici: duch konstituuje hmotu, je jejím obsahem, ba přímo výplní (étoffe). Vesmír sám je uvědomělý sestává z uvědomělých (conscientes) forem (domén) a z jejich vzájemných interakcí,66 které spočívají ve měně informací (srv. s „bezduchými” mechanickými interakcemi těles v klasické fyzice nebo molekul

chemii). Rozehrává obraz „rubu” a „líce” všech bytostí; rubem je to, co z nich lze pozorovat zvnějšku, jich lícem je jejich niternost:

Gnose prend le contre-pied du scientisme matérialiste. us les êtres sont conscient, signifiants – ou plus exactement ins de sens – informants et s’informant. Non seulement leur orps» […] n’est qu’un aspect superficiel po

Gnose je protikladem materialistického scientismu. Všechny bytosti jsou obdařeny vědomím, naplňujícím smyslem – či lépe plny smyslu – jsou informující a sebe-

eurps. Ils sont tout endroit. Ils n’ont un «envers», un corps, que uns pour les autres, Ils se voient et, se voyant, ils se trans-

rment mutuellement en choses vues. […] Le cosmos est une pisserie que la science décrit fidèlement, mais à l’envers. La ose consiste, au-delà où à travers les observable de la

ience, à connaître la vie propre des êtres. […] Nous sommes us «gnostiques» et non seulement «savants», en essayant

ale ony dosljen pro ostaa v tomto ve viděné popisuje sivlastního žvatelnými

ova nemají tělo, nejsou tělem. Jsou lícem. To tní jsou „rubem”, tělem. Vnímají sebe sama, rocesu sebevnímání se navzájem proměňují ěci. Kosmos je tapiserií a věda tuto tapiserii e věrně, ale z rubu. Gnose spočívá v poznání ivota bytostí, jak se odehrává za pozoro-bjekty vědy. Všichni jsme „gnostiky” a ne

Les scientistes rejettent en paroles toute mythologie. Ils traitent le mythe […ythe que l’on pourrait appeler d’Aveugle absolu. L’univers, en son unité, nora des corps, où les corps se rencontrent, sans savoir qu’ils se rencnctionnent aveuglément, où les expéditeurs et récepteurs des «messages» soéphoniques, où les facteurs des postes sont illetrés et aveugles, où l’organisvent ni parler ni écrire, et pour lesquels les messages transmis et échangé

64 ]m eag ofo ntél asa smythe absurde. Il est mythe, puisq’il consiste à répéter, en mirroir, quelques phénomènes effectivement aveugles de notre expérience humain courante. […] Tous les phénomènes de la physique classique sont aveugles […] Mythe pour mythe, la Gnose ch65 Přhialeúrk 66 vi

avec un mépris de béotiens, pour adapter en fait le se voit pas, ne se connaît pas lui-mème. Il est un ntrent, […] où des «informations» mécaniques t aussi inconscientes des messages que des câbles tion des P.T.T. s’est montée entre des êtres qui ne n’ont aucun sens. […] L’Aveugle absolu est un

oisit du moins celui qui n’est pas absurde. (Ruyer, 1974, s. 116-118) Není účelem našeho zkoumání pronikat do fascinujícího světa starověkých gnostických nauk s jejich propracovanou teologií. ipomínám jen, že je spojuje víra, že svět je stvořený a ovládaný Duchem (Nejvyšším vědomím, NOUS). Tento svět je přísně erarchizován, a tomu odpovídá i hierarchie ducha. Lidská duše je na své hierarchické úrovni sice odrazem vesmírného Ducha, skrze mnoho hierarchií nedokonalým, zkresleným, „nekanonickým“. Tak je to na každé hierarchické úrovni dělící člověka od

ovně nejvyšší. Gnose je návodem, jak soustředěným duševním úsilím a zasvěcením tyto překážky překonat a dobrat se dokonalosti. Největší překážkou na této cestě je neschopnost odpoutat se od hmotného světa. Qu’est-ce qu’une conscience? C’est tout domaine qui se connaît, se «voit» lui-même dans son unité […] et qui peut dire

rtuellement «je» parce qu’il est présence à soi. (Ruyer, 1974, s. 57-58)

de bien connaître un intime […] en comprenant un message, ende(R

pouze „vědci” všude tam, kde jde o věci niterné tam kde

s

48

lisant une lettre […] en saissant une signification à travers s signes, une expression à travers le formes esthétiques. uyer, 1974, s. 63)

rozumíme zvýznamovoprostupujíc

právě nebo čteme dopis při uchopování ti skryté za znaky nebo výrazovosti

í estetické projevy. G Ruyerově podání tedy nejsou bohatší n atě věci jinkvjeinz sl

Pa«one peut, pa définition, observer une conscience. On ne peut qus.

ktivní vědomí. Z definice nemůže pozorovat vědomí. Může se však

b

nostické představy v ež vědecké, směřují jen k podstak, z jiného úhlu, asi jako vědeckému popis květu v botanické monografii schází cosi, čím se vyznačuje ět živý. Princetonská gnose se snaží odhalit duši bytostí, která je kresbou na líci onoho gobelínu, a tím

n rozšiřuje na celý vesmír to, co sami spontánně provádíme ve svém nitru. Vědomí je tedy formou formace, ale dovnitř, na líc, a vesmír si je díky tomu „vědom” sám sebe. Není jednoduše „složen” fyzikálních těles, z „věcí”, jeho aktivitu nelze vyjádřit čistě „fyzikálními” energiemi a informace nejsou epé (s výjimkou doby, kdy putují mezi dvěma „informujícími se” entitami):

r définition, un «observateur» ne peut pas observer qu’un bjet», là où il y a, an réalité, une conscience subjective. On

„Pozorovatel” z definice nemůže pozorovat nic jiného než objekt tam, kde je ve skutečnosti subje

r e deviner une conscience, ou y participer. (Ruyer, 1974, 58)

k němu do rat, nebo na něm participovat.

R cnazá lastností podobných agregátů extrapolujeme na celý svět. Molekuly obsažené v těchto objektech vškonesnnáv jin

Chmqudénetemps, en participation à des consciences subordinnées ou sufail’inIl e

Ale právě ono je tvůrcem času v procesu participace na

u

uyer zná odpověď i na otázku, co činí naši víru v materialistiší běžné zkušenosti (dům, řeka…) jsou složeninami a evidentnladě v

kou fyziku tak silnou: Většina předmětů ě nemají vědomé nitro, líc. My potom na

kak vědomí mají, samy vědí, co dělají, a to lépe, než to o nich vědí fyzikové (s. 70). Necítím se mpetentním k tomu, abych hodnotil, zda se lze k molekulám vztahovat jako k entitám majícím vědomí bo zda vesmír jako celek myslí. Pokud vůbec existují odpovědi na tyto otázky, jsou z hlediska našeho ažení irelevantní. Ruyerovým učením se na tomto místě zabývám proto, že by mohlo značně obohatit š pohled na živé organismy. Zkoumejme dál Ruyerovy úvahy z tohoto účelového pohledu. Ruyer první řadě konstatuje – a zde nelze nepřipomenout Gadamerovu analýzu – že každé „já” nemůže myslet ak než „tady a teď” (ici-maintenant), a toto tady a teď v sobě obsahuje veškerou paměť minulosti:

aque «je» peut dire qu’il a toujours vécu, qu’il est au lieu

ême de la création de l’univers, qu’il en est le centre éternel, ’il est Esprit. Et c’est pourquoi il peut, comme physicien, clarer son système de référence immobile dans l’espace. Il peut, il est vrai, arrêter le temps. Mais c’est qu’il fait le

Každé „já” může o sobě prohlásit, že žije od nepaměti, že je místem stvoření vesmíru, že je jeho věčným centrem, že je Duchem. Může tak činit proto, že si dokáže jako fyzik definovat vlastní nehybný systém prostorových souřadnic. Nedokáže, pravda, zastavit čas.

rordonnées, et qu’il ne peut s’empêcher de continuer à le re tant qu’il vit. Le monde spatio-temporel est fait de térieur, comme la coquille de l’escargot qui pourtant l’habite. st fait par tous les «je» qui y agissent. (Ruyer, 1974, s. 72)

vědomích a nemůže Časoprostovytváří svo

hierarchicky podřízených i nadřazených, se této činnosti vyhnout, dokud žije. r světa se vytváří zevnitř, tak jako si plž ulitu. Je vytvářen všemi zúčastněnými „já”.

Okaevpoa l

ímzn ým genealogickým stromům používaným v biologii nový rozměr, když prohlašuje, že my, koncové puspdusá

d počátku světa jsme zde, od počátku světa jsme ještě nikdy neždé „já” něco bezprecedentního. Tuto linii se budeme snažioluci i morfogenezi. A pochopitelně toto téma rezonuje srozuměním a roz-vrhem. Ruyer však odstraňuje onu třecí ploc

jde tak biologům v tomto bodě vstříc víc než konstruktéři ontoDruhou důležitou metaforou, která souvisí s přetrváván

byli mrtvi, upozorňuje Ruyer, smrt je pro t uchopit, když se budeme dále věnovat Heideggerovým a Gadamerovým před-hu kolem definice pobytu, definice „já”,

ogie hermeneutického kruhu. „já”, je podobenství stromu života. Dává

ámpeny na jednotlivých větvích stromu, spolu souvisíme i jinak než jen skrze časovou osu: souvisíme olu i skrze naše „tady a teď”, participujeme na jeho existenci a tvaru skrze neviditelný kmen, kterým je ch vyššího řádu, Bůh. Jen takového Boha můžeme zakusit přímo, protože na něm participujeme, a on m „se” vidí a cítí skrze nás. Ve srovnání s Bohem teologů je to bůh poněkud zvláštní:

Le Dieu des théologiens […] est omniprésent dans l’espace et le dosen’eouqumqu

Bůh teologů je všudypřítomný v čase a prostoru, a věří voe ýn

49

temps. Il est dit omnipotent et omniscient, éternel. Le Dieu nt l’Arbre de la Vie est le corps apparent n’a commencé, et ulement sur la terre, qu’il y a quelques milliards d’années. Il st ni infiniment puissant, ni infiniment sage, ni infiniment bon juste. Il se trompe, il échoue en beaucoup de ses rameaux, i se flétrissent. Il se contredit souvent. Il se dévoure lui-

ème, et ne peut concilier toutes ses forces et toutes ses alités. (Ruyer, 1974, s. 113).

se, že je stromu živa to pouznekonečněspravedlivproto vadzničujícícha kvality.

šemocný a vševědoucí. Bůh, který je tělem ta, povstal jen před několika miliardami let, na Zemi. Není nekonečně mocný ani moudrý, nekonečně dobrý či nekonečně

. Mýlí se, na mnoha větvích selhává, a ty ou. Často si protiřečí, dopouští se sebe-aktivit a není schopen sladit všechny své síly

O tromu života nazveme (proč Bohem?; sám se přikláním k ostému „kmen“), jde o to, že se zde zavádí entita vyššího řádu, která je podobně živá jako my, my sast

knvě(participa

Podaob dans l’esp e […] et par participation à des thèmes traaula de

pozorováním, nebo participací. Pozorováním jiných v prostoru a tím, že participuje na tématech mimo

pět nepůjde o to, jak kmen s ho nazývatprmi jí podléháme a současně máme na ní účast, participujeme na ní. Dokud „já” jsem, pak participuji na romu života a chovám se hermeneuticky. Po své smrti zanechám na stromě jizvu, vtisk.

Už několikrát byla zmíněna participace. Jde patrně o jeden z nejdůležitějších pojmů Ruyerovy ihy a domnívám se, že je neobyčejně vhodný pro zavedení do biologie. Všechny entity, se kterými se domí může setkat, dělí Ruyer na observabilia (observable, to, co mohu pozorovat) a na participabilia

ble, to, na čem mohu mít účast):

ur toute individualité domaniale, consciente et subsistante ns le temps, il y a deux modes d’ètre informé: par servation et par participation; par observation des autres

Každá uvědomělá a v čase přetrvávající doména – individuum, získává informace dvojí formou:

acnsspatiaux ou à leur propre passé qui, rappelons-le, puisque cun vivant n’est encore jamais mort, s’étend bien au-delà de naissance individuelle, et remonte jusqu’au commencement la vie et de l’univers. (Ruyer, 1974, s. 181)

prostor a nže nic, co ždaleko předzrodu života

a své vlastní minulosti, která – připomínáme, ije, nebylo ještě nikdy mrtvé – je protažena dobu zrození jedince, sestupuje až k samému a vesmíru.

U tst in

vsl čítač. Když mluv yku, jazyk sám ná nese po vhodných trajektoriích. Podobným příkladem participace jsou instinkty a vývoj – mR ickou), kulturní paskjajero

Laémeffeprépothéinvproprgrales(dafontem

é parti-

jr (dy

pozorňuje však, že participovat neznamená splynout, shodnouejně jako participovat na minulosti neznamená návrat k této m

Příkladem participace je mateřský jazyk – když mluovníků a gramatiky na způsob, jak to činí po

se, amalgamovat s tím, s kým participuji, ulosti. íme, naše vědomí neprochází databazí íme, participujeme na jaz

s orfogeneze; existují i biologové, které takto za sdílený prostor participabilií považují i evoluci. Obecně uyer rozpoznává čtyři skupiny participabilií: paměť jedince, paměť biologickou (genetměť a paměť nad-individuální a nad-druhovou. Živé bytosti nekonají, a tím méně nevnímají jinak než rze participaci na nepozorovatelném, avšak participovatelném tezauru, který lze přirovnat k mateřského zyku. Tento tezaurus není ustavený, nýbrž ustavující, přitom však činností jednotlivých „mluvčích” lze ho „stav” usměrňovat. Jaký je vztah vyjmenovaných kategorií k vědě? Domnívám se, že navzdory zdílům ve slovníku je Ruyer na platformě blízké Gadamerovi či Heisenbergovi:

science ne prétend connaître que des «observables», des objets ettant ou réflechissant des ondes diverses, ou pro-duissants des ts eux-mêmes observables. Elle ignore les «participables», ou elle tend les réduire à n’être, en réalité, que des observables […] C’est

urquoi elle est condamnée à ne pas comprendre les épigenèses matiques, les morpho-genèses au sens propre du mot, les ention des formes […] les êtres capables de participer à leur

e passé et de dire virtuellement «je». Cette méconnaissance est

Věda neuznává nic než observabilia, objekty vysílající nebo odrážející různé vlnění nebo vyvolávající pozoro-vatelné efekty. Neuznává participabilia nebo se snaží ukázat, že nejde o nic jiného než o observabilia. Je proto odsouzena k tomu, že nikdy nebude rozumět temati-zované epigenezi, morfogenezi v pravém smyslu slova, vynalézání forem, nebude rozumět bytostem, kter

ve, et limite la portée de la connaissance scientifique. Car se sont parti-cipables, en eux-mêmes intemporels ou détemporalisés ns la mémoire), qui font, du temps, quelque chose de plus qu’un ctionnement des structures spatiales, et qui donnent un sens au ps. (Ruyer, 1974, s. 187-188)

cipují na vlzení vědy poznání. Psová nebovíc než polují mu sm

astní minulosti a říkají „já”. Toto sebeome-e velmi závažné a limituje rozsah vědeckého otože právě participabilia, ačkoli sama neča-v paměti) zbavená časovosti, činí z času cosi mínku fungování prostorových struktur: udě-sl.

50

Proč vla ě je participace tak důležitá pro pochopení našeho světa? Příčina je v neprostupnosti hiúrpř„gchsnst

Z VĚR ČÁSTI

V pěti kapitolách p vní části tohoto pojednání jsem se pokusil o stručné srovnání východisek a m ivizující vědy, tak hermeneutiky. Pokusil jsem se poukázat na ty úseky, které jsou různé blasti specifické, a přitom právě skrze ně by si mohly obě velké domény vědy navzájem poskytnopomněvr

nean

že s definicí organismu, kdy na měřítkové škále od virů až po planetární superorgajene

geprm

jsounepa

stnerarchických úrovní, v nesamozřejmosti, ba nemožnosti jednoznačného přenosu informace z jedné ovně popisu na jinou. Každá doména snadno komunikuje na své úrovni – horizontálně, avšak vertikální enos informace jí činí velké potíže – z jednoho patra na druhé proudí významy, mluva, obrazy, jsou ale ramaticky prázdné“.67, 68 Participace je umění vžít se, zabydlet se, uplatnit zkušenost a takt. Zkrátka, ovat se hermeneuticky. Čím dále jsou úrovně od sebe, tím je porozumění obtížnější: a proto gnostici, ažící se o dosažení úrovně nejvyšší, potřebují dlouhý, trpělivý trénink a zasvěcení. Tyto části Ruyerovy udie však už přesahují naše téma.

1. Á

retod a přístupů jak objekt

pro out pozadí. Část, která bude následovat, bude pokusem o přiblížení některých biologických směrů

sledního století, jejich východisek, snažení i prohrer. Budeme se snažit o proniknutí do jejich yšlenkovího rámce a pídit po příčinách zastávaných postojů. Celým tímto přehledem se budou prolínat která témata, která – i když už mnohokrát prohlašovaná za vyřízaná a vyřešená, se znovu oklikou acejí do popředí:

1. Jedním z takových témat je například dvě stě let omílaná otázka, zda živí tvorové jsou nebo jsou stroje, zda jsou vysvětlitelné ze zákonů fyziky a chemie, nebo potřebujeme „něco navíc“, apokud o, tak co.

2. Přetrvávají potínismus nalézáme bytosti kvalitativně rozdílné a navzdory mnohému úsilí se nedaří zaostřit na

dnu základní, referenční úroveň, kterou by bylo možno prohlásit za určující. Praktický výstup oné schopnosti bude v nemožnosti jasně definovat některé stěžejní pojmy, například homologii.

3. Navzdory obrovskému pokroku při objasňování jak morfogeneze, tak odvíjení procesů na úrovni nů a proteinů, se nedaří kauzální propojení obou úrovní. Nenalézáme ani uspokojivé vysvětlení toho, oč navzdory monotónnímu repertoáru jak genetických nástrojů, tak morfogenetických dějů, jsou orfologie tak bohaté a druhově specifické.

4. Souvislost, souvztažnost, genidentita všeho živého na planetě, skutečnost, že všechny organismy propojeny společným vznikem a sdílejí jediný „strom života”, by mohla napovídat, že organismy

jen vzájemně participují na své minulosti a této participace využívají při sebe-uvědomování. Skrze tuto rticipaci svou minulost, kmen stromu doslova definují, formují.

Následující část je zamýšlena jako propedeutika k tomuto cíli.

67 Obrazně: v cukrování milenců je i cosi o chování pohlavních buněk – a vice versa. 68 I.M. Havel (Havel, 1999) zavádí pojem kauzální doména pro takovou oblast, v jejímž rámci se nám kauzální vztahy „jeví jako zjevné, srozumitelné a vzájemně koherentní – přinejmenším jsou zjevnější, srozumitelnější a vzájemně koherentnější, než vztahy mezi různými doménami“ (Havel, 1999, s. 31)

51

ČČást druhá: O situaci v biologii

ukcí k vytvoření našeho těla, je charakterizov

genomu hot

V této části se pokusím rozehrát protiklad scientistického a hermbiologickém. Budem se pohybovat v prostoru vymezeném několika extrémy. Jedním z nich bude pohled, ktsek tneEhipoŠma binadě K

Osamělý krystalek mohl poletovat, vznášet se téměř nehybně, klesat, blížit se ke zdroji podnětů nebo se od něj vzdalovat. […] Bylo jej možno zničit stejně jako nejkřehčího pozemského

broučka. […] Zato spojen v poměrně malý agregát začal „hmyz“ vystavený účinkům agnetického pole vytvářet pole vlastní, které tyto účinky rušilo […] Experime ly

ystalků.72 S. Lem

Příkladem vžitého pohledu něknejdříve určit hranice, za nimiž sučebnice biologie nás na jednco je bezčasové, trvá. Je to jekódu, snadno reprodukovatelnou ve formě implementovanébez obtíž řepsat do médií jiných (například magnetický disk nebo papír) a z nich zpětně rekonstruovat dovezá

ást druhá: O situaci v biologii Lidský genom, soubor všech genů a zároveň souhrn instr

án stavbou kyseliny deoxyribonukleové, DNA. […] Až bude mapa lidského ova, zbude „maličkost“: zjistit, jakou má každý z genů v našem organismu úlohu.

Prozatím vědci znají funkci asi 10-15 tisíc genů.69 Lidové noviny

eneutického přístupu na poli e

erý předpokládá, že ze základní úrovně popisu – úrovně genů, tj. informace implementované do DNA – odvíjejí všechny fenotypové vlastnosti organismu, jeho struktura, fyziologie, i chování.70 Nejblíže omuto vidění světa mají některé směry molekulární biologie a sociobiologie, které jsou spjaty s odarwinistickou syntézou. Čelními představiteli tohoto přístupu jsou například R. Dawkins nebo

. O. Wilson. Druhou krajností bude postoj, který zdůrazňuje význam tělesného světa, vlivy zkušenosti, storie, kontingencí prostředí, a pokud se geny vůbec zabývá, pokládá je za nutnou, ne však postačující dmínku k výstavbě fenotypu. Na tento konec stupnice bych zařadil směry, jež lze považovat za verze aľgauzenovy a Waddingtonovy teorie genetické asimilace: vývojovou psychobiologii, lamarckimus,

konečně i bizarní odnož lysenkismu.71 Z kontinua mezi takto rozvrženými extrémy se poněkud vymyká ologický strukturalismus. Závěr této části bude patřit eidetické biologii Neubauerově. Nedílnou součástí šich úvah bude i zaostření pohledu na tak zdánlivě bezproblémové pojmy, jako je život, organismus, dičnost, kultura.

APITOLA 6. SEBEREPRODUKUJÍCÍ STROJ A NEODARWINISMUS

m nty nemohpokračovat, protože vědci měli k dispozici jen hrst kr

terých biologů je metafora organismu jako stroje. Pokusme se proto e tato heuristicky plodná metafora stává karikaturou. Snad žádná

om z předních míst neopomene informovat o tom, že v organismu je něco, dnorozměrný genetický zápis, který nese informaci zapsanou v digitálním

do nukleových kyselin, informaci, kterou lze í p

nukleové kyseliny. Nukleovou kyselinu lze také z buňky vyjmout, pomnožit mimo organismus, uložit zkumavce nebo vložit do buněk prakticky kteréhokoli biologického druhu. Přesnost kopírování znamu lze nastavit na úroveň tak vysokou, že pro všechny praktické účely lze kopie považovat za Lidové noviny, 24. 10. 1998, s. 17 Předpokládám u čtenáře základní vědomosti o biochemii a funkci proteinů; zdrojem základního pojmosloví může být kterákoli ebnice biochemie nebo buněčné biologie, nebo první kapitola mé knihy (Markoš, 1997). Pokud bude o lysenkismu řeč, pominu jeho politickou stránku a budu předstírat, že jde o plnoprávnou vědeckou teorii. Jsem si mozřejmě vědom všech zrůdností, které doprovázely celé hnutí (viz můj článek Vesmír 77 [12], 1998, s. 686). Proč vůbec toto ení vzpomínám, vyjde doufám najevo z kontextu. S. Lem: Nepřemožitelný, Praha, Knižní klub 1994, s. 94.

69 70 uč71 sauč72

identické s originálem. Změna (tj. mutace) zápisu, k níž dojde navzdory uvedeným opatřením, může pak býtoa

o zandesatraRživ t

19Sp měnné” digitální informace uložené ve formě nukleových kyselin, a dynamické časoprost(azntedipozymrůrezřgek

trnu(psamtrak poposipov sudc

ponavy

52

t doslova katastrofou (nejen tak, jak definuje katastrofu Thom, 1972, ale často i v běžném významu hoto slova). Příčina této katastrofy leží mimo zápis i mimo mašinerii zabývající se jeho kopírováním údržbou.

Vše ostatní v živé buňce a v organismu je tělesného, a tudíž pomíjivého charakteru.73 Jde komplexní dynamické systémy, jejichž struktury jsou proměnlivé v čase, mohou povstávat a opět

ikat, aniž by zanikl sám druh. Vzpomeňme soustředné spirály shlukujících se hlenek, segmenty šťovky, fylotaxe rostlin a vůbec jakékoli tělo. Různé formy digitálního přenosu a zpracování informace mozřejmě nejsou vzácností ani na této „tělesné”, fenotypické úrovni organizace (například transkripce, nslace, akční potenciály neuronů, nitrobuněčné i mezibuněčné vlny signálů, zvuková, světelná apod.).

ozdíl oproti genetickému zápisu je v tom, že všechny tyto systémy jsou stejně jako všechny struktury vých těl přechodného charakteru, jsou vyvolány a zase zanikají. Kde „jsou”, když zrovna neexistují ělesné podobě?

Živé organismy tak ztělesňují napětí, které jsem ve své knížce Povstávání živého tvaru (Markoš, 97) nazval napětím zápis – tvar. Přesněji, jako napětí to v kontextu současné biologie vnímáme my. očívá v protikladu „ne

orové struktury těla – fenotypu. Trvanlivá složka – zápis – se dá dnešními technikami v atmosféře vládnoucích paradigmat) studovat mnohem snadněji než fenotyp, a proto jsou (vědecké) alosti této stránky živého organismu mnohem rozsáhlejší než znalosti týkající se fenotypu. Ještě víc je nto nepoměr patrný v oblasti ontogeneze, u procesů vznikání fenotypu. Za této situace se proto nelze vit, že existuje dobře vypracovaná teorie, která považuje genetický zápis nejen za nutnou, ale také za stačující příčinu fenotypu. Vychází především z pozorování, že z nediferencované buňky (obvykle goty či spory) může vzniknout celá paleta buněčných fenotypů, a ty dokonce – v případě nohobuněčných organismů – postaví výsledné mnohobuněčné tělo; často existuje i možnost volby zných mnohobuněčných fenotypů, ať už je tato volba vynucená prostředím, nebo samovolná (viz norma akce, kapitola 10.). To samo o sobě ještě na žádnou příčinnost nepoukazuje; aby byl vztah příčinnosti ejmý, je nutno dodat předpoklad, že celý proces fungování, diferenciace a ontogeneze je funkcí netické informace, a to tak, že genetická informace je nutnou a zároveň i postačující podmínkou vysvětlení celého procesu.

Spojovacím článkem mezi genetickou informací a tělem jsou proteiny a buňky. Proteiny jsou ojrozměrné makromolekuly postavené podle kódu zapsaného pořadím bází ve vybraných úsecích kleových kyselin. Pořadí bází je čteno, tj. interpretováno v procesu transkripce a translace ovšimněme si těch lingvistických pojmů!) velmi složitým čtecím zařízením v buňce, zařízením, které mo sestává z proteinů a nukleových kyselin. V kterékoli době se čte jen část genetické informace: nožina mo nžných protei ů je mnohem větší než množina proteinů aktuálně v těle přítomných. Mašinérii nskripce a translace lze zpravidla v dostatečně širokých mezích považovat za neměnnou a indiferentní

tomu, který úsek genetické informace je právě čten, jaké proteiny se staví, respektive jaké proteiny byly staveny v minulosti. Přítomná množina proteinů, organizovaná ve struktuře buňky, vytváří kontext, a dle žadavků tohoto kontextu navádí čtecí zařízení na ty úseky genetického textu, které jsou relevantní dané

tuaci. Vývoj celého systému v čase lze pak modelovat jako dění, které se odvíjí analogicky jako čítačový program. Jeho výsledkem je opět množina proteinů, ta určuje, jaký podprogram bude spuštěn

dalším kroku, atd. Diferenciaci a morfogenezi lze pak chápat jako nástavbu tohoto jednoduchého kcesivního programu syntézy proteinů, výsledek spouštění různých genetických podprogramů v různých eřiných buňkách zygoty (viz například Stubblefield, 1986).

Pokud vývoj začíná vždy ze stejného nastavení spóry či zygoty, může být genom vskutku važován za příčinu výsledného fenotypu. Tuto příčinnost lze u takto modelovaného organismu dokázat příklad pomocí mutací zápisu. Za podmínky, že vše ostatní zůstává stejné, změna v pořadí bází volává (respektive může vyvolat, držme v paměti onu možnost) změnu funkce proteinu, a ta se může

S bezčasovou digitální informací zapsanou ve formě mémů se opět setkáváme až u lidských kultur, které vyvinuly hláskové

smo a technologie. 73 pí

projevit změnou fenotypu buňky (organismu), nebo spuštěním nepoužívaných nebo přímo zakázaných poktalma tzápřmho

laF.19k (s

ákladě čistě biochemického mechanismu. ilson, 1992, s. 115)

Jistěže žádnýnebere ohledpřekonat, i k í vnitřní rozpor podkopávající základy systému. V Dawkinsovi na íklad lze najít větu: Každý replikátor musíme považovat za centrum pole vlivu s dosahem na celý svvýocJejeShnovýpl

sanuukprko že už nastvýa ma prpř

53

buňky je manipulace s genetickým textem výsledkem působení „pole” stovek proteinů a dalších ruktur. Prostředí (vnitřní i vnější) je nejen zdrojem fyzikálně-chemického působení, ale zejména místem skytu „symbolů”, vnějších projevů jiných buněk a organismů, které příjemce poznává, interpretuje

vyhodnocuje v kontextu svých vnitřních stavů i ostatních podnětů z prostředí. To vše, při vysoké ezidruhové podobnosti genetického textu (viz například do omrzení omílaná genetická blízkost člověka šimpanze) naznačuje, že druhově specifické morfologie jsou výsledkem procesů epigenetických, tj. jsou ojevy „kulturními” – jsou výsledkem přenášené tradice i aktivního pěstění. Jestliže tento názor ijmeme, pak shledáme, že život ve svých projevech je výkonem hermeneutickým.

dprogramů. Vztah mezi zápisem a tvarem je tedy zřejmý. Pokud je to takto, pak postavení umělé buňky, erá by byla měla schopnost uskutečnění jakéhokoli vývojového programu, je otázkou nikoli principiální, e jen a jen technickou (respektive je otázkou nákladů). E.O. Wilson (1998, s. 91) odpovídá, že úkol je ožný a srovnává jej s letem na Měsíc: ten svého času také nevyžadoval nové objevy – pouze peníze echnickou zručnost. „Mýtus Jurského parku”, přesvědčení, že znalost úplné sekvence DNA z jedince je pisem zcela postačujícím pro jeho „produkci” (vzkříšení? stvoření?), periodicky ožívá, a to nikoli ičiněním bulváru, ale díky prohlášením seriózních vědců. V době, kdy tohle píši – květen 1999 – jsou édia plná zpráv o chystaném oživení tasmanského vakovlka (v listopadu – době korektur zase kdosi dlá oživit mamuta).

Transkripčně-translační mechanický model byl vypracován v 60. letech na základě studia boratorních klonů bakterií, a posléze extrapolován na vše živé. Je spojen se jmény jako J. Monod, Jacob, nebo R. Dawkins. Posledně jmenovaný například v Sobeckém genu (Dawkins, 1976, česky 98) prohlašuje: DNA může být považována za soubor instrukcí, zapsaný v abecedě o 4 písmenech,

vytvoření těla (s. 30); […] my všichni i všechny ostatní organismy jsme nástroji vytvořenými našimi geny . 14). Podobně se vyjadřuje i E. O. Wilson:

Cíl žádného biologického druhu, náš nevyjímaje, nesahá za imperativy vytvořené jeho genetickou historií. […] Věřím, že lidská mysl je zkonstruována způsobem, který ji uzavírá do tohoto základního omezení a nutí ji volit na z(W

z uvedených autorů není natolik prostomyslný, aby neviděl určité potíže; na ty se bohužel už při běžném chápání teorie. Jsou pokládány jen za technické zádrhele, které je nutno

dyž, jak chci ukázat, skrývajpřět.74 Chceme-li domyslet, kam až nás tato věta může dostat, zkusme nahradit slovo replikátor nejprve razem X – dostaneme výrok, který by mohl stát třeba v učebnici fyziky pole. To jsme se ale najednou tli v jiné oblasti, kde by se už mechanické působení a přísná příčinnost asi dokazovaly dost obtížně. ště větší rozpaky nastanou, dosadíme-li do výrazu slovo tvor: takový výrok hraničí spíše s aktivitami, jichž reprezentantem by mohl být autor teorie morfické rezonance R. Sheldrake (viz například eldrake, 1991), nikoli však vědec dbající své důstojnosti. Obdobný problém má Wilson s uchopením rmy reakce (viz kap. 10.), s jejíž pomocí vysvětluje stále znovu pozorované případy ekvifinality sledku z různých východisek, respektive multifinality výsledků východiska jediného. Jestliže je asticita normy reakce prakticky neomezená, proč se držet přísného determinismu?

Ukazuje se tedy, že s pouhými mechanistickými předpoklady asi nevystačíme. Koneckonců už motná transkripce a translace nejsou obvykle jednoznačným procesem: genetická informace je sice tnou, ale už nikoli postačující podmínkou k určení tvaru, lokalizace a funkce proteinové molekuly. To ázaly například už první biotechnologické pokusy o syntézu komerčně či medicinálně žádaných oteinů z eukaryontních buněk v bakteriích. K transkripci a translaci sice došlo bez problémů, ale mimo ntext své „mateřské” buňky se většina proteinů zhroutila v nefunkční bílkovinné žmolky. Vidíme, úrovni

We must think of each replicator as the centre of a field of influence on the world at large. (Dawkins, 1982, s. 237) 74

Kde je ukrytaSl v tolika konotacích, že se značně vyprázdnilo a ho používání, pokud neneinroin

za íklad uvádí Hofstadter láhev se svitkem papíru uvnitř, kterou někdo nalezne na pláži. Tento typ janápojeMk janápoda

sezpja . Zpráva sama nemůže sloužit jako zdroj informacePo

jeinro

né, ale analogicky lze mluvit i o zápisu genetickém. Jestliže má být genetickýzápam

przafefafeprkouc

smkopoUvopr

54

informace? ovo informace je dnes používáno ní doprovázeno obšírným vymezením pojmu, může být zrádné. Abych se vyhnul nebezpečí dorozumění, pokusím se o toto zkratkové vymezení: Informace jako taková objektivně neexistuje, formací se stává jen v kontextu, tedy když ji příjemce rozpozná od pozadí jakožto zprávu, a je schopen zpoznanou zprávu také dekódovat. Hofstadter (1979, s. 166-169) například rozlišuje tři úrovně formace:

(1) Rámcové sdělení, které u příjemce předpokládá schopnost rozpoznat potřebu dekódujícího řízení. Jako př

artefaktu je (gramotným člověkem) je mezi věcmi povalujícími se na pláži okamžitě rozpoznán ko nosič informace. Současně skýtá vodítko pro příjemce, jak zprávu dekódovat. Rámcové sdělení je věstím „Jsem zprávou: dekóduj mě, jestli to umíš“ a toto návěstí je dáno příjemci implicitně, na první hled poznatelnými znaky informačního média. Povšimněme si, co všechno se předpokládá i u tak

dnoduchého příkladu: Příjemce musí vědět, že láhev je artefakt, tj. není obvyklým předmětem na pláži. usí vědět, že je to láhev a ta má jisté specifické vlastnosti (například nerozpouští se v moři). Musí vědět, čemu se láhve obvykle používají – láhev prázdná nebo s kapalinou uvnitř nevzbudí takovou pozornost ko láhev obsahující suchý svitek. Musí vědět, k čemu se používá papír, a že znaky na něm nejsou hodnými šmouhami, ale spíše zakódovanou zprávou. Musí mít jakési povědomí, že bývá zvykem sílat psaní v zapečetěné láhvi vhozené do moře. To vše vybudí příjemcovu ochotu zaostřit pozornost na ný předmět. Až poté přichází na řadu druhá úroveň,

(2) vnější sdělení. Pochopit vnější zprávu znamená sestrojit, nebo vědět jak zařídit aby bylo strojeno, adekvátní dekódovací mechanizmus pro čtení vnitřní zprávy. V Hofstadterově příkladu je ráva napsána japonsky a nálezce, pokud náhodou sám japonsky neumí, musí zjistit aspoň to, že je ponsky a ne třeba mongolsky, a musí vědět, jak si zajistí překlad

k dekódování; k tomu, jak dekódovat, musí dospět příjemce nezávisle na obsahu zprávy. slední úrovní zprávy je

(3) vnitřní sdělení, které konečně skrývá význam míněný odesílatelem zprávy. Tato úroveň zprávy příjemci nejbližší, nejdřív však musí rozpoznat první dvě úrovně, a to z vnějších znaků samotného formačního média; zde hraje roli v první řadě zkušenost příjemce, který zprávu na pozadí ostatních věcí zpozná a poté použije správný dekódovací mechanismus.

Mluvili jsme o zprávě psa zápis příčinou čehokoli, musí existovat příjemce (mechanismus, zařízení, „subjekt“), který tento

pis rozpozná jako sdělení a potom toto sdělení nějak interpretuje. Výsledkem této interpretační práce je k například výběr z nabídky programů a jejich spouštění (včetně samotných programů dekódovacích), odifikace dosavadního chování apod.

Budeme-li však za dekódující mechanismus pokládat samotný fenotyp, dostaneme se do nesnází, otože čtením zprávy obsažené v zápisu se může měnit – a většinou i mění – i samo interpretační řízení. Výsledkem běhu programu by pak mohl být téměř nekonečný rozvoj nových a nových notypových variací. Fenotypy jsou navíc vystaveny účinkům proměnlivého prostředí. Všechny zmíněné ktory by nejspíš způsobily naprostý chaos v interpretačním zařízení. Záhy by došlo k nesouladu notypu s okolním prostředím, k poruchám a ke zhroucení – smrti zařízení. A protože jedním z klíčových ogramů, které je nutno neustále provádět, je jednoduchý povel COPY ME, zaručující bezchybné pírování zdrojového genetického zápisu, zhroutil by se záhy i samotný předpoklad celého procesu – hování zápisu.

Jediný způsob, jak podobným katastrofám předejít, je zajistit v programu po určitém počtu kroků yčku, která umožní návrat k výchozímu stavu, tj. k věrné kopii genetického textu a současně k věrné pii původního čtecího (interpretačního) zařízení. Za nejjednodušší smyčku tohoto typu můžeme važovat životní cyklus nepohlavně se rozmnožující linie procházející jednobuněčným stadiem spory.

zavřenost takové smyčky (resetting) lze zajistit několika způsoby. Jedním z nich je malý výběr stupňů lností – fenotypů – které postupují v neměnné sekvenci a skončí opět ve výchozím bodě. Faktory ostředí hrají buď roli spouštěčů přeskoku do dalšího dobře definovaného stadia zařízení (jde tedy

o signály s jednoznačnou interpretací), nebo je k nim zařízení necitlivé a vystačí si generováním vnitřních ry(nsmTrtopojepov j

jssptěla. V poli př

pobrvěvlá

GPřsvpoznáváme a co zakládá jeho jednotu v čase. Je to věrně kopírovaný genetický zápis, usměrněná síť vz ké linie? Domnívám se, že pro naše potřeby bude nejvhodnější použít pojmu gepo HiGe„eimdede einen Stein, dem einen Stern zu sprechen, der innerhalb deerlein

víme stále o tomtéž kameni a o téže hvězdě, a to přesto, že mohly během pozorované doby doznat změn;

e

55

tmů. Jednoduchým životním cyklem tohoto typu je například cyklus vegetativní buňka – spora u bakterií apříklad Bacillus) nebo „pučení” u bakterie Caulobacter crescentus. Složitější mnohostupňovou yčkou přes několik různých (asexuálních) buněčných typů se vyznačují někteří prvoci (například ypanosoma). Pokud ovšem buňky stejného původu dokáží spolupracovat, nic nebrání tomu, aby se od hoto základního cyklu odvětvovala řada fenotypů, které samy smyčkou nejsou a posléze zanikají bez tomstva (například heterocysty sinic, B-buňky u hlenek, vegetativní buňky u váleče). Pokud alespoň

diná buněčná posloupnost ze všech, které jsou v těle, dodržuje podmínku uzavřeného cyklu a vrací se na čátek, nic nebrání zvyšování počtu specializovaných abortivních (smyčku neuzavírajících) fenotypů ednom těle, jejichž obvyklou funkcí je napomáhat dovršení cyklu této jediné populace.

Ani jedna z uvedených podmínek však není dodržena u organismů rozmnožujících se sexuálně: zde ou abortivní všechny buněčné linie a posloupnost linie organismů je zachráněna teprve splynutím ecializovaných pohlavních buněk, které by samy o sobě byly abortivní tak jako všechny ostatní buňky

případě pohlavně se rozmnožujících organismů je tedy jedinec počat z nově vytvořené buněčné sloupnosti, která je vybavena specifickou verzí genetické informace i epigenetických struktur. Budeme-se snažit i nadále udržet „konstruktérský” pohled na sebereprodukující stroj, rozpadne se nám to, co echází z jedné generace na druhou, na směs programů a konstrukčních elementů.

Soustředili jsme se na regeneraci původního interpretačního zařízení jako podmínku přetrvání sloupnosti generací organismů, a najednou zjišťujeme, že proces rekombinace a splývání gamet nejen ání v uzavření fenotypové smyčky a v návratu k výchozímu čtecímu zařízení. Nelze dokonce zajistit ani rnou regeneraci samotného zápisu! Pokaždé dostáváme jen jednu jeho verzi, „dialekt”, genotyp. Druh dne prakticky nekonečným počtem takových genotypových variant zdrojového zápisu – genomu.

enidentita i úžasné proměnlivosti živých bytostí (a je jedno, zda je považujeme za deterministické stroje nebo éprávné subjekty) se potřebujeme zamyslet nad tím, co je ono totéž, co ve všech projevech života

tahů, genealogicnidentita, který zavedl v r. 1922 K. Lewin (1922). Ten klade zdánlivě triviální otázky, například jak známe, že věc v čase t1 je tatáž věc v čase t2:

er von einer „Beziehung“ und damit von einer Mehrheit von genständen die Rede ist, wo man in allgemeinen nur von nem“ physikalischen Gegenstand zu sprechen pflegt. Wenn

an einen Stein in der Hand hält oder einen Stern mit Hilfe s Fernrohrs eine Zeitlang beobachtet, so pflegt man von

Tam, kde obvykle mluvíme o „jediném” fyzickém předmětu, zabýváme se vlastně „vztahem”, a tedy množstvím předmětů. Když držíme v ruce kámen nebo po jistou dobu pozorujeme dalekohledemnějakou hvězdu, mlu

mr beobachteten Zeit wohl irgendwelche Veränderungen eiden mag, aber abgesehen von diesen Veränderungen der e „identische“ Gegenstand ist. (Lewin, 1922, s. 7-8)

odhlédnempředmět.

-li od těchto změn, jde pořád o „tentýž”

Nre kanene v čase (kamene a1 ke kameni a2 entitou logickou – z logického hlediska o tentýž př mět vůbec nemusí jít – mohl se mezitím odřít, mohl prasknout nebo změnit na světle barvu, z dítěte

ení kupodivu snadné vysvětlit, jak poznáme identitu předmspektive b1, b2), proč budeme preferovat právě vztah a1-a2, amene, zkumavek v řadě, replikátorů atd., tedy v případě, kdyměnnost a materiální identita, budeme muset často spoléhat nbo její obsah odlišný od obsahu ostatních zkumavek). Právě t) nazývá Lewin genidentitou.75 Tento vztah není id

ětu a nebo b ve dvou časech (a1, a2,, nikoli třeba a1-b2. I v případě zmíněného se po dlouhou dobu uchovává relativní a značky (například nápis na zkumavce

uto identitu

ed

Wir wollen, um Verwechslungen zu vermeiden, die Beziehung, in der Gebilde stehen, die existenziell auseinender

rvorgegangen sind, Genidentität nennen. Dieser Terminus soll nichts anderes bezeichnen, als die genetische istentialbeziehung als solche. (Lewin, 1922, s. 9)

75 heEx

mohl vyrůst muž. Z toho vyplývá, že pro genidentitu věcí neplatí ani vztah stejnosti (Gleichheit).76 Vztah gekaGfýna Di „Eigenschaften“ von Din-gen, während die Genidentität eine Beziehung der „Dinge“ seGe„Eirgniczigdebe

Stejnost se týká vztahu mezi „vlastnostmi” věcí, zatímco genidentita je vztahem „věcí” samých. To souvisí s tím,

nt

c,

56

nidentity nelze redukovat ani na pouhé sledování časových posloupností existence předmětu77 nebo uzálních řetězců (zde je vztah otevřený – genidentita a kauzalita mohou, ale nemusejí znamenat totéž). enidentita je předpokladem existence věd jako jsou fyzika nebo biologie. Jak říká Z. Neubauer (1999a), zická jsoucna nejsou v prostoru a čase, ale „prostoří se” a „časí”, a právě tento ontologický statut zveme genidentitou.

e Gleichheit ist eine Beziehung der

lbst ist. Das hängt damit zusammen, daß Genidentität im gensatz zur Gleichheit auf Existenz geht und Existenz keine

igenschaft“ eines Dinges ist. Genidentität läßt sich nie von endwelchen Eigenschaften aussagen, sie bedeutet auch ht die Bezogenheit verschiedener Eigenschaften auf ein ein-es Ding […] sondern ist eine Beziehung zwischen veschie-nen existierenden Dingen als solchen, eine „Existential-ziehung.“ (Lewin, 1922, s. 16)

že genidea existencenelze nika neznamenjedinou vějako takový

ita se na rozdíl od stejnosti týká existence, není žádnou „vlastností” věci. Genidentitu

dy vypovídat v nějakých vlastnostech, á ani vztaženost různých vlastností na nýbrž jde o vztah různých existujícících věcí

ch, o vztah „existenční“.

Sa ide je ge že ne materiální – budou asi sdílet nějaké m pomůže ani počet chromozomů a už vůbec ne morfologie, a tak – ponavšobpřovnejepoa PrprPov invzsona

RNpřI va žá onců na dnešních počítačích také není snadné rozlišit, co je pr procesor. Tím spíš v buňce je každá její část nositelem všech

mozřejmě ani v případě živých bytostí není určení gennidentita kuřecího zárodku a z něho vyrostlé slepice? Jistělekuly, ale o to zde přece nejde. Ne

ntity jednoduchou záležitostí: jaká

okud si nejsme absolutně jisti (například nepřetržitým pozorováním vývoje kuřete), jsme opět odkázaní značky – například kroužek na noze, „DNA fingerprinty“ či imunologické determinanty. Ptejme se ak dále: v čem spočívá genidentita dvou textů, z nichž jeden je opisem toho prvního (a tu a tam navíc sahuje překlep či vynechané slovo), nebo genidentita různých zobrazení nějaké situace, krajiny, edmětu? Tato otázka se možná v souvislosti s živými organismy nebude zdát na první pohled relevantní, šem v případě genealogií, například vývojových linií, kdy příslušnou značku na předky umístnit už lze, řešíme stejný problém. Nezbývá než odhadovat z paleontologických nálezů či jiných stop. Podobná situace ve srovnávací biologii. Všude tam jsme do značné míry odkázáni na znalectví, na vžití se do dstaty zkoumaného jevu, zkrátka na hermeneutiku. Co tedy spojuje „totéž” v různých časech

situacích? V první řadě nutno určit hierarchickou úroveň, na které má smysl otázku klást. ostřednictvím molekul uhlíku nebo kyslíku je „v genidentitě” se vším živým každý z nás: je vysoce avděpodobné, že atomy, které momentálně dlí v mém těle, oběhly nesčetněkrát těly jiných tvorů. dobně jsme se vším živým genidentičtí skrze společný původ. Lze mluvit o genidentitě klonu bakterií

krátkém časovém horizontu, ale v delších obdobích – vzhledem k horizontálním tokům genetické formace – budou navzájem genidenticky provázány všechny bakterie na Zemi. Můžeme se ptát po tahu homologie a analogie nebo rekonstruovat vývojové stromy. Vtírá se otázka: Není živá bytost sama bě znalcem vlastní genidentity, svého vlastního místa na Stromě života? Po této odbočce se vraťme k šemu sebereprodukujícímu stroji.

eprodukce „živého stroje“ ebudeme si zatím komplikovat situaci přiznáním existence prostoru různých genotypů a fenotypů; edpokládejme proto i nadále dokonalou regeneraci jak původního zápisu, tak interpretačního zařízení. tomto myšlenkovém experimentu si ovšem musíme být neustále vědomi, že nás dělení na zápis

interpretační zařízení může zavést se na velmi tenký led. V živé buňce, jak dokazuje Hofstadter (1979) dné takové dělení provádět nelze, koneckogram, jazyk, data, interpretátor a

76 üb77 zu(L

Genidentität bedeutet keineswegs „volkommende“ Gleichheit. Sie ist vielmehr unabhängig von allen bestimmten Gleichheiten erhaupt. (Lewin, 1922, s. 11) Es wird sich später zeigen, daß die Ordnung innerhalb der Reihen genidentischer Gebilde nicht auf die Zeitordnung

rüchzuführen ist, sondern daß der Begriff der genetischen Reihe wahrscheinlich fundamentaler ist als der der Zeitordnung. ewin, 1922, s. 13)

uvedených atributů.78 Často používaná počítačová metafora organismů (genom jako software a fenotyp jane

prsaPrvyjeseidnojimnevypozau

pos danebudou scekt(tch

syzd

sv uštěče nebo na soubor hodnot vnitřních veličin). Příklady různých druhů podobnéhži

viinvza

ev duchý hypotetický systém, s konstant

57

ko hardware) se proto nutně musí zhroutit a zanechat nás s „wetware” – to však s dnešními počítači už má nic společného.

Po tomto upozornění pokračujme v započaté hře a předpokládejme zařízení, které v konstantním ostředí umožňuje běh programu. Program zajišťuje dvě funkce: přepis programu a vytvoření kopie sebe ma (takovému scénáři se mohou blížit čisté kultury asexuálních mikroorganismů žijící v chemostatu). ogram obě funkce zajišťuje pomocí metabolických podprogramů, které slouží k tomu, aby mechanismus robil jednotlivé součásti a tyto součásti vhodně složil tak, že vznikne kopie interpretačního zařízení, tj.

ho identický dvojník. Jako analogie ať nám slouží hypotetický mechanický stroj naší zkušenosti, dobře řízený, s přívody energie a surovin, s provozem, který není narušován z prostředí. Svůj úkol – postavit entický stroj – může splnit v zásadě třemi cestami nebo jejich kombinací: (1) Sestrojí svou kopii de vo: kopie vyroste „na zelené louce” z jednotlivých součástí, které se buď poskládají samovolně, nebo v tom „mateřský” stroj pomůže; (2) Semikonzervativní cestou, kdy se zařízení nejdřív rozdělí na dvě

identické části a k oběma budou doplněny části komplementární; nebo (3) cestou růstu, kdy zařízení roste a posléze zařídí své rozdělení na identické moduly. Zadání vlastně je splněno jen v případě stupu prvého, protože v obou dalších postupech už dochází ke změně původního fenotypu a je nutno jistit existenci – jakkoli krátké – smyčky, která by nastolila původní stav. Právě první způsob však reálných živých organismů nenajdeme.79

Jakkoli však bude probíhat rozmnožování našeho zařízení, ani při neexistenci vnějších zdrojů ruch nebude ušetřeno dvou komplikací: chyby kopírování (dané tím, že analogové veličiny nelze měřit

absolutní přesností) a opotřebení. Součástky, ale i čidla a standardy pro prostorové, časové, hmotnostní a lší míry, a v ještě větší míře kopie těchto souč steá k budou podléhat změnám, přičemž pozměněné už

chopny vytvořit dokonalou kopii sebe sama. Namítneme samozřejmě, že jeden z podprogramů lého běhu může zajišťovat náhradu poškozených součástí. Protože však opotřebování zjišťují čidla, erá sama podléhají opotřebování, lze tento požadavek splnit jen do jisté míry, a to intenzivním obratem urnover) všech součástí zařízení, včetně těch, které zajišťují tento obrat. Ani tak však nemůže zařízení ybám úplně zabránit.

Východiska k řešení dilematu jsou dvě, a obě předpokládají vnější zdroj informace, vůči níž se stém bude poměřovat (předpokládejme pro jednoduchost opět jen variabilitu epigenetickou, neměnný rojový zápis a konstantní prostředí) :

(1) Systém se neustále kalibruje na nějakou invariantu prostředí (například určitou vlnovou délku ětla, prostorové a časové spo

o „bootstrappingu” jsou ve fyziologii i ontogenezi běžné – banálním příkladem jsou různé druhy votních cyklů, které se nastavují podle denní nebo roční doby.

(2) Systém produkuje větší počet vlastních replik; ty, které se budou odchylovat od normy, budou nou inkompatibility s prostředím eliminovány. Tento způsob vlastně „počítá” i s tím, že prostředí žádné

arianty nemusí skýtat, a tak v průběhu generací může docházet k fenotypovým posunům za současného chování reprodukčního cyklu u těch, kteří přežili.

Srovnáme-li oba způsoby, první se spíše uplatňuje v ontogenezi, druhý se uplatňuje v darwinovskm olučním paradigmatu. V obou případech však vidíme, že i velmi jedno

ním genetickým zápisem a v konstantním prostředí, bude nutně variabilní a celá vývojová We have seen […] that although we can try to draw a clear line between program and data, the distinction is somewhat

bitrary. Carrying this line of thought further, we find that not only are program and data intricately woven together, but also the terpreter of programs, the physical processor, and even the language are includ

78 arin ed in this intimate fusion. Therefore, although it is possible mth79 živhostitelské buňky? A co je potom „okrajem“ takto definovaného organismu? Ukázalo by se, že jde o velmi zvláštní stroj, zaseb

[…] to draw boundaries and separate out the levels, it is just as important […] to recognize the level-crossings and ixings. […] In biological systems, all the various systems necessary for self-replication cooperate to such a degree that all of em are replicated simultaneously. (Hofstadter, 1979, s. 547) Na tomto místě jistě mnohým napadne argumentovat viry. To by nás však zavedlo příliš daleko. V první řadě: je virus vůbec ý? Co je jeho fenotypem v době, kdy on sám „není“, kdy existuje jen jeho genetická informace, která je součástí struktur

hrnující pořádný kus biosféry. Můžeme se také tvářit, že přece „víme“, co to virus je – pak ovšem nesplňuje základní kritérium ereprodukujícího stroje – sebereprodukci.

smyčka bude vyžadovat korektivní zásahy ze strany prostředí (vnějšího či vnitřního). ovo

„stroj” jestpřro

MT let přetřásáno ad nauseam snad ve všech spisech věnovaných te století viz například Driesch, 1905; Rádl, 1909). Úctyhodné cežipodůka Fiis grmAcanhativA ch[…sofrowhdefix

předpokládá, v pri

tz

ot

jímj

av

s

58

Po tomto spekulativním úvodu přistupme k reálným „sebereprodukujícím strojům”. Už sl začátkem problémů. Je organismus strojem, nebo není? Existují přece i zařízení typu Turingova

roje: budeme-li ho studovat z hlediska funkce, nebudeme mít žádné problémy, můžeme jeho chování edvídat. Přesto nelze „Turingův paradox”, který spočívá v tom, že nevíme, kdy a zda se stroj zastaví, zhodnout. Následující úvahu ovšem nebudu přiznáním existencí Turingova stroje komplikovat.

echanismus a organismus oto téma bylo za posledních dvě stěoretické biologii (přehled jen za 19.loživotní kariéry a propracované systémy byly věnovány tomu, aby se vždy znovu dokazovalo, že (a) vé bytosti nejsou nic než stroje, nebo (b) se dospělo k pravému opaku – živá bytost strojem není a její dstata se dá vyjádřit jediným slovem (například entelechie). Novověká tradice myšlení, která klade raz na přísnou kauzalitu, se podvědomě brání představě nemožnosti jednoznačných lineárních uzálních řetězců. A přesto se problém znovu vrací. Takto jej vidí D. Abram:

rst, the „mechanical philosophy“ suggests that matter, itself, ultimately inert, without any life or creativity of its own. The

t worth of the machine metaphor is that it implies that the

„Mechanická filozofie“ tvrdí, že hmota sama je naprosto inertní, bez vlastního života a kreativity. Velká hodnota této mechanistické metafory je v tom, že ea

aterial world is, at least in principle, entirely predictable. cording to this metaphor, the material world operates like y machine according to fixed and unvarying rules; laws that ve been built into the machine from the start. It has no crea-ity, no spontaneity of its own. (Abram, 1996, s. 234-235) […] machine always implies someone who invented the ma-ine, a builder, a maker. A machine cannot assemble itself. ] If we view nature as machine, then we tacitly view it as mething that has been built, something that has been made m outside. […] You don´t get a machine without someone o built the machine (s. 242) […] A mechanism is entirely termined. It acts […] according to a set of predictable and ed rules and structures that it itself did not generate. (s. 235)

alespoň hmotného kterýkoli spravidly; samém počžádnou tvoněkoho, kdsám neposmlčky přibylo sestrostroj postKoná podlepravidel a

ncipu, úplnou předvídatelnost chování světa. Podle ní hmotný svět funguje jako roj – řídí se předem danými a neměnnými ákony chování byly stroji zabudovány na átku. Sám nevykazuje žádnou spontaneitu, řivost Existence stroje vždy předpokládá ten stroj vynalezl, tvůrce, stavitele. Stroj se

aví Pokud vnímáme přírodu jako stroj, tak ji áme jako něco, co bylo postaveno, něco co

eno zvenčí Neexistuje stroj bez toho, kdo ten il. Mechanismus je naprosto determinovaný. soustavy předvídatelných a přesně určených truktur, které nevytvořil on sám.

bram není první, kdo pronáší podobná slova, on je jen zprostká Kant už v roce 1790 ve své Kritice soudnosti (česky 1975organickou bytostí. V organických bytostech jsou si části vztitý spor je tedy o tom, zda živé („organické“) bytosti jsou ebo mají oproti mechanismu cosi navíc, a jestliže ano, tak c

A řřís le man obiologie, ž není schopna, navzdory soustavnému snažení, tuto „Aristotelovu bariéru” (viz kapitola 1.) pr

s tohrbuexzd oji přísnou vědeckost, jen málokdy se mu daří vypracovat vlastní metodologii, nemluvě o snadno tez psnea

edkovává pro naši dobu. Téměř stejně to ), když srovnává mechanismus (hodiny) ájemně příčinou i účinkem formy. Celý echanismem bez jakýchkoli přívlastků,

. Jde patrně o jednu z největších frustrací e

olomit. Pokud se předpokládá něco navíc, jde o vitalismus. Vitalistické učení je úzce propojeno

myšlením účelnosti, a proto je podrobněji proberu v jedenácté kapitole věnované teleologii. Zde jen lik, že učení bylo už mnohokrát zatraceno a odepsáno, a přesto nepřestává znepokojovat někde na anici rozlišovací schopnosti. S každou generací se vrací v nějaké inovované verzi: některé z nich také dou předmětem následujících kapitol. Vitalistické učení se však nedokázalo přiživit na velkém boomu perimentálních věd posledních desetiletí. Navzdory tomu, že nepřestává (možná ke své škodě) ůrazňovat sv

stovatelných hypotézách, a tak zůstává stranou hlavních proudů současné biologie. Jedním řešení, které se dnes, tak jako v minulosti, k překonání této frustrace nabízí, je prohlásit celou věc za eudoproblém, popřípadě – jako jemnější verze téhož – uznat, že v tomto směru nám naše síly zatím stačí. V obou zmíněných případech je řešením celou věc shodit ze stolu jako zbytečné marnění času věnovat se relevantnějším problémům, například úspěšné klasické redukcionistické přírodovědě, která

může setrvat na pozicích mechanicismu. Tato rada zhusta padá na úrodnou půdu: jak jsme si ukázali v nezápřne

NŽ protiklad mechanismu jistě nejsou příliš slučitelné s reprodukovatelnými př které apriorně existenci mechanismů předpokládají. Biologie, má-li zůstat stpov o

žejin mto směrem se ubírala, jak jsme viděli v kapitole 2., mechanistická biologie přneVscZá

olná proti deštruujúcim vplyvom prostredia, alebo dynamická: vtedy, keď […] sa poškodenia molviacaspoontimenproich

Onticita (přítmateriální, alrozsáhlé, nedprostorové apřevládnou. Pstabilnější mo olekule, jejíž onticitu my – pokvpo(srysádázpfo

59

zorovatelé – po čase konstatujeme, prohlásíme, že byla vybrána přirozeným výběrem, a vlastnost antifikující četnost jejího výskytu nazveme zdatností (fitness). Vyšší zdatnost je tedy v daných dmínkách kritériem přetrvávání v čase. V důsledku náhodných posunů v kvalitě molekulových mutantů

amozřejmě v prostředí, které to termodynamicky umožňuje atd.) se mutanti budou replikovat rozdílnou chlostí. Pokud je zdatnost mutované molekuly vyšší než zdatnost molekuly mateřské, stává se mutant m mateřskou molekulou a jeho kopie mohou kumulovat další nové mutace. Posuny kvality však nejsou ny pouhými přeskoky v rámci konečné množiny několika málo druhů či konformací molekul (něco na ůsob židličkové a vaničkové konformace molekuly glukózy, kdy v některých prostředích převládá jedna rma, v jiných druhá): díky vlastnostem molekul se změny v kvalitě onticity mutantů stávají prakticky

prvních dvou kapitolách, biologové se většinou mechanistickému pojetí svého předmětu nijak vzpěčují. Předpokladem porozumění živému je jim lineární a jednosměrný, tj. mechanický vztah mezi pisem jako příčinou a tvarem jako výsledkem procesu. Téměř nulová produktivita vitalistického ístupu byla ve 20. století vyvážena ohromným pokrokem, který zaznamenala teorie konkurenční, jčastěji označovaná jako moderní neboli neodarwinistická syntéza.

eodarwinismus ivot a kreativita jako írodovědnými zákony, andardní přírodovědní disciplínou, musí proto mít teorii, která by paradoxně tyto jevy odsunula do zadí či přímo popřela a ukázala, že jsou pouhými epifenomény mechanických zákonitostí působících

pozadí. Toto zadání jedinečným způsobem splnila – zatím jako jediná – neodarwinistická teorie vzniku a evoluci života.

Mluví-li se o přírodních zákonitostech, nejde pochopitelně o banální a nic neříkající konstatování, „i v živých organismech platí” například druhý princip termodynamický, zákon zachování hmoty či é pravdy fyziky a chemie. Tí

konce 19. století, zejména fyziologie. I když recidivy tohoto pohledu se dennodenně objevují, ece jen v době, která něco ví o disipativních strukturách, deterministickém chaosu, neuronových sítích bo psychologii, nejsou převažující. Nejde o tetelení běžných molekul, ale o molekuly speciální. pozadí veškerého dění stojí molekula schopná vytvářet své vlastní kopie – replikátor; díky tomu je hopná odolávat nástrahám času. Ne sice ona sama, ale skrze své kopie je trvanlivější než diamant. kladní postulát, ze kterého neodarwinismus vychází, pregnantně přibližuje Kováč takto:

Molekuly nesúťažia, nebojujú, neadaptujú sa, nemajú ciele, neprežívajú. Sú. Existujú. Javia onticitu. Molekula akejkoľvek látky existuje dovtedy, kým sa nerozpadne alebo nezmení na inú molekulu. […] Určovateľom onticity je stabilita. Molekula môže existovať v jedinom exemplári, ale aj vo veľkom množstve identických kópií. Stabilita môže byť statická, molekula je […] od

ekuly […] môžu reparovať, alebo sa onticita molekuly udržuje prostredníctvom kópií. Čím rovnakých kópií, pokiaľ možno rozptýlených vo veľkom priestore, tým väčšia šanca, že ň jedna z nich pretrvá. Ak sú rôzne stabilné molekuly zmiešané dohromady a sledujeme ich

citu v rôznych časových okamžikoch, stabilnejšie molekuly identifikujeme po dlhšiu dobu, ej stabilné sa postupne vytrácajú. Molekuly nevedia nič o svojom osude, o svojom

stredí, o iných molekulách, o svojej vlastnej existencii – to my, pozorovatelia, popisujeme pretrvávanie v čase, ich onticitu. (Kováč, 1999, s. 646)

omnost, genidentita) stabilnějších molekul přežívá v kopiích – nejde však ani tak o totožnost e o strukturu molekuly, o „in-formaci”, kterou nese. Protože prostředí také není nekonečně ovoluje geometrické množení replikátorů – ty záhy narazí na materiální, energetické,

jiné meze, a za těchto podmínek nejrychleji se množící replikátory postupně v populaci okud tedy molekuly změnily své vlastnosti, mutovaly, v populaci nakonec převládne onticita lekuly – ať už je to mutant, nebo původní molekula. O té m

nevratnými. Zpětná mutace na původní formu je přitom značně nepravděpodobná, protože míst, na ktprsekoD Thon theory we know of that is in principle capable of explaining thnoev

cí kumulativního přirozeného výbě-ru je jedinou známou teorií, která je v principu schopna

vsk

y

60

erých může být replikátor modifikován, je velmi mnoho, a tak nelze čekat, že se náhodný mutační oces strefí přesně do téhož místa, a navíc ještě v obráceném směru. Funguje zde mechanismus, kterému metaforicky říká princip rohatky.80 Díky tomu můžeme pozorováním sledu proměn replikátoru v čase nstatovat, že tyto proměny – evoluce – mají směr. To je stručný úhrn celé neodarwinistické teorie. R.

awkins, jeden z čelních teoretiků tohoto směru konstatuje:

e theory of evolution by cumulative natural selection is the Teorie evoluce pomoly

e evolution of organized complexity. Even if the evidence did t favor it, it would still be the best theory available! In fact the idence does favor it. (Dawkins, 1987, s. 317)

vysvětlit enejlepší doi jediný důvšak nález

oluci organizované komplexity. Byla by to tupná teorie i v případě, že by nám chyběl co az mluvící v její prospěch! Ve skutečnosti

v její prospěch mluví. Pr řesňuji, že pokuevoluci života. Po tomto upřesnění však zase dlužím vysvě icity m ekulárních replikátorů k živým bytostem. Začněme tím, že pro všechny praktické účely můžeme mi slinv Zzdsvvymnezhmcy(m(gjsnok nare

a resua jev stavtyrezaus

o čtenáře nepříliš zběhlého v problematice up d Dawkins mluví o evoluci, má na mysli tlení, jak jsme se přenesli od ont

ololekulou – replikátorem – rozumět molekuly DNA; různé molekuly DNA se mezi sebou sice mohou lišit vými fyzikálně-chemickými parametry (například chováním při různých teplotách), ale podstatné na eární molekule je nenáhodné pořadí 4 druhů monomerů – bází, které tuto molekulu tvoří. Bází je

molekule mnoho – stovky až stamiliony, a mutovaná molekula se od mateřské liší změnou jejich pořadí. měny mohou být různého druhu (záměny – bodové mutace, vyštěpení nebo vložení části řetězce, vojení úseků apod.). Pokud mutant oproti mateřské molekule co jen nepatrně zvýší rychlost produkce ých kopií, časem v populaci nutně převládne. Zvýšit počet kopií znamená mít schopnost efektivněji užívat omezené zdroje, které poskytuje prostředí, tj. s větší účinností soutěžit o tyto zdroje s jinými olekulami replikátorů. A zde vstupuje do celého vypravování život: sama molekula replikátoru – DNA – ní sebereprodukce schopna přímo. Musí být přítomno zařízení, které se replikačního úkolu dovede ostit. Této mašinerii říkejme tělo neboli fenotyp, nebo obrazně s Dawkinsem stroj na přežití (survival achine). Tělo samo není replikátorem, podléhá zkáze a musí být stavěno periodicky de novo. Aby se klus uzavřel (jak se kdysi dávno ustavil, nemá smyslu na tomto místě spekulovat), musí molekula DNA á-li mít šanci být replikována) poskytnout tělu informaci, jak postavit tělo nové. Tato informace

enetický zápis či jednoduše gen) je zapsána ve formě pořadí bází v molekule. Kvalita replikátoru je, jak me viděli, dána rozdíly v pořadí bází, ale tato kvalita se projeví teprve poté, co stávající tělo postaví tělo vé. Objeví-li se mutantní DNA, změní se v dalším kroku fenotyp všech příslušných replikačních „strojů

přežití” – a právě ony rozhodnou v soutěži o zdroje, tj. v procesu přirozeného výběru, zda mutant konec z populace vymizí nebo v ní naopak převáží. Předmětem přírodního výběru tedy není přímo plikátor, ale „jeho” fenotyp, stroj na přežití.

Zbývá už jen zajistit, aby kvalitnější fenotypy pracovaly na pomnožení svého vlastního replikátoru nevšímaly si ostatních replikátorů v okolí. Toho je dosaženo individuací, vydělením jednotlivých plikátorů a jejich fenotypů do jednotek vyššího řádu – buněk, mnohobuněčných organismů či dokonce perorganismů. Pak mohou být tyto organismální jednotky považovány za replikátory vyššího řádu jsou samy podrobeny působení přirozeného výběru. Analýzou však vždy dojdeme k závěru, že v pozadí replikátor molekulární, který celý běh epigenetických událostí určuje. (Zde je ještě nutno dodat, že rámci jednoho fenotypu – těla, jak ho známe dnes, se vyskytuje velké množství genů spolupracujících na

bě fenotypu.) Organismy (fenotypy, stroje na přežití) vyslovují hypotézy o svém prostředí, a pokud to hypotézy nejsou „falzifikovány”, stane se jejich konstrukce světa realitou a ony přenesou své plikátory do dalšího kola: i člověk je přirozeným výběrem formován tak, aby jeho obraz o prostředí jišťoval trvání jeho nukleových kyselin (viz například Kováč, 1999). Praktickým důsledkem popsaného pořádání je to, že evoluce organismů probíhá směrem ke stále vyšší komplexitě fenotypů, počínaje tělní

Rohatka, hovorově ráčna (angl. ratchet): ozubené kolo se západkou, která kolu umožňuje otáčení jen jedním směrem. 80

stavbou přes chování až ke schopnosti abstraktně myslet. Tyto fenotypové výdobytky však jsou pouze ep

DNanallprDalev

o

61

ifenoménem replikátorů, které se vyznačují jedinou vlastností – tím že jsou, svojí onticitou:

A charact s are copied with an accuracy that rivals Znaky v DNA jsou kopírovány s přesností, která překo-erything modern engineers can do. […] We – and that means living things – are survival machines programmed to opagate the digital database that did the programming. rwinism is now seen to be the survival of the survivors at the el of pure, digital code. (Dawkins, 1995, s. 17)

nává všechnvšechny živvané k mnmování. Dana úrovni č

y výkony dnešních inženýrů. My – tím míním é věci – jsme stroje k přežití naprogramo-žení digitálních databází, které to progra-rwinismus je teorie o přežívání přežívajících

istého, digitálního kódu. N darwinistické t ký ok evů, například vznik a vývoj sexu, dynamiku populací, speciaci (vznik druhů), makroevoluci, chpojePav sestnenepř

cemne . genetického determinismu, který patrně zastávala ještě starší gúrktrétcizá

If tlairech

ebudu zde rozvíjet všechny bohaté nuance neo eorie, které pokrývají a vysvětlují široruh jování zvířat i lidí včetně spirituality apod. – v podstatě jde o všechny projevy života. Odkazuji na pularizující díla81 a odborné monografie,82 kde čtenář najde dostatek faktografie. Díky své inherentní

dnoduchosti je teorie schopna produkovat nové a nové hypotézy a podrobovat je falzifikačnímu procesu. nuje shoda v tom, že zatím nedošlo k žádné falzifikaci, která by mohla teorii ohrozit. Falzifikací

dnešním pojetí teorie by byl důkaz tzv. lamarckovské dědičnosti získaných vlastností;83 proto objeví-li jakákoli anomálie, která by mohla zavdat příčinu k lamarckovské interpretaci, je velmi pečlivě udována. Anomálie tohoto druhu z poslední doby byly díky této pozornosti buď záhy zavrženy – podařilo se je reprodukovat (viz například Gorczynski & Steele, 1980), nebo byly pružně akomodovány odarwinovskou teorií (viz například editování RNA, usměrněné mutace, epigenetická dědičnost apod.; íklady viz například Markoš, 1997).

Teorie poměrně uspokojivě vysvětluje i ontogenezi, která může poskytnout z jediného genotypu lou paletu fenotypů: vždyť výše uvedených „hypotéz” o prostředí, které jsou s přežitím kompatibilní, ůže být velký počet. Multifinalita ontogeneze a epigenetické procesy nečiní potíže a i skalní přívrženci odarwinismu se ohrazují, jsou-li nařčeni z tzv

enerace molekulárních genetiků, například Monod. Oni sami přece uznávají, že na „vyšších” ovních organizace existují emergentní jevy, ba dokonce se zde objevuje nový typ replikátorů – mémy, eré ne nepodstatným způsobem ovlivňují – skrze lidskou civilizaci – dynamiku evoluce. Přesto touto orikou prosvítá víra, že se jednou genetický determinismus podaří dokázat, že s použitím dostatečně

tlivých metod je celá ontogeneze, a dokonce i fylogeneze, v principu poznatelná detailním studiem pisu. Někteří si troufají vystopovat kauzální řetězce až na úroveň fyzikální. Citujme opět E. O. Wilsona:

he thread of connecting causal explanations has been well d, it is nonetheless possible to follow any pathway quickly in verse, back through the behavioral sciences to biology, emistry, and finally physics. (Wilson, 1998, s. 67)

Pokud povedeme niť kauzálního vysvětlení správně, bude nicméně možné snadno sledovat kteroukoli dráhu v obráceném pořadí, od chování k biologii, od ní k chemii a nakonec k fyzice.

Sám sice h d dodává, že se to daří jen uvedeným směrem: multifinalita a ekvifinalita a velká složitost ži ao vz

nevých systémů nám brání postupovat příliš daleko směrem opzádrhel technický, nikoli principiální. Tak radikálně – až na úrtah mezi genetickým zápisem a fenotypem je ovšem velmi

čným. Domnívá se však, že jde jen a jen oveň atomů – si však troufá jít málokdo, intenzivně studován a hledají se důkazy

81 nap82 83 adV jakadaptaceneodarwinistické: v raném darwinismu (Darwin, Haeckel) byla dědičnost získaných vlastností možnou nebo (u Haeckela) dokonce nutnou součástí teorie. Pozornost se tenkrát soustřeďovala ne na to, jak variace v populaci vzniká, ale na to, jak ovlivňuje zd

říklad Dawkins, 1987, 1989, 1995, 1998; Ridley, 1999. například Gillespie, 1991; Dawkins, 1982; Maynard Smith , 1996; Maynard Smith & Szathmáry, 1995; Li , 1997. Odkazuji na 10. kapitolu, kde je problematika rozvedena do větší šíře. Lamarckismus předpokládá, že organismus může aptace nabyté za svého života předat svému potomstvu, takže u potomstva se adaptace stane součástí vývojových automatismů. silnější verzi organismus nahlédne potřebu adaptace a v souladu s ní pozmění genetický materiál. Není známý žádný způsob, z úrovně organismu cíleně ovlivňovat onticitu molekulárního replikátoru, a předpokládá se, že ani nemůže existovat: proto

, které by nešly vysvětlit jinak než lamarckisticky, by byly falzifikací neodarwinistické teorie. Podotýkám, že pouze

atnost.

62

jednoznačné projekce genetického kódu na reálný svět (i když toto úsilí musí – i v konstantním prostředí na

ává otázka, proč vlastně v toVKbovy

ny. Mně se ani trochu názory. Ale konec

ipuboPřírjsem

Sama neodarstudovali ty a ou teorii. Nepochybně pravdivou, nepochybně velmi účinný filtr, kterým vnímáme skutečnost. Jsem však přžiabpřzázaa Pra nějebynehez ota js

o přpřv v o je hpo

Waira a

vozeném laboratoří – selhat už na úrovni transkripce a translace). V dnešní situaci, kdy je pozice neodarwinistické teorie neotřesitelná, vyvst

mto pojednání zmiňuji ty směry v biologii, které skrytě nebo otevřeně s neodarwnismem nesouhlasí. ětšina z nich je bezesporu do jisté míry „nakažena” humanitními vědami, a tak, abych parafrázoval ováčova slova, jsou v zajetí aristotelovských pravd, líbivých, intelektuálně nesmírně působivých, ale hužel nepravdivých. Proč neodvrhnout všechny alternativní pohledy a nespokojit se s podobným znáním, jaké činí S. J. Gould v souvislosti s lamarckismem?

Své směrování potlačujeme vždy, když se skloníme před přírodními záko

líbí naše smrtelnost, ale na této nelibosti nebudu zakládat své biologické nevt kování: lamarckovskému způsobu evoluce dávám přednost před tím, co sám Darwin nazval

hým, nízkým, břídilským a neúčinným postupem, dnes známým jako přirozený výběr. oda se však čerta stará o můj hodnotový žebříček a používá postupy darwinistické. A tak se rozhodl věnovat svou vědeckou kariéru právě jim. (Gould, 1998, s. 28)

winistická teorie je odrazem jistých hodnotových žebříčků, díky nimž nositelé těchto hodnot ne jiné vlastnosti živých tvorů, a ze svých zjištění zobecnili tuto neobyčejně úspěšn

esvědčen, že existují i jiné – komplementární filtry, jiné teorie, které umožňují nahlédnout jiné vlastnosti vých tvorů. Vyznávám se tímto z „postmoderní” hereze, že pravda je konstruována námi a k tomu, ychom se vyznali ve světě, a soutěž několika pravd je důležitější než hegemonie pravdy jediné, jakkoli ipadá nám i našim současníkům nezpochybnitelná. Nesouhlasím s tezí, že přírodovědné poznání se sadně liší od jiných forem poznání, a to proto, že objevilo cestu, jak zpřesňovat pravdy kumulativně, tímco humanitní vědy se už 2500 let točí v kruhu. Jakékoli poznání je současně „kumulativní” současně se „točí v kruhu”, toto kroužení ale není panickým pobíháním, ale kruhem hermeneutickým. oto si myslím, že je nutné mít povědomí i o polozapomenutých alternativách, slepých uličkách podvodech minulosti – když pro nic jiného, tedy jako korektiv pro příliš sebejisté a nabubřelé soudy kterých protagonistů teorie vládnoucí, proto, abychom nechtěně nepropadli ideologii. Neodarwnismus obdivuhodnou stavbou lidského ducha a má obrovskou heuristickou hodnotu. Domnívám se však, že chom se měli cvičit i v jiných myšlenkových režimech a pátrat po věcech, které vládnoucí teorie postihuje, nevšímá si či zanedbává, nebo je dokonce odmítá. Plodnou alternativou se mi zdá být pohled rmeneutický, a volá-li se tolik po sjednocení poznání, pak ať se tento pokus podniká „demokraticky”, několika stran! Existence jistých chemických a fyzikálních podmínek dala na Zemi vzniknout životu, evřela či spíše vytvořila nový prostor, a tak život je i není vysvětlitelný z chemie termodynamiky z fyziky. Existence replikátorů umožnila evoluci života, a v té se opět vytvořily nové prostory, které opět ou a zároveň nejsou vysvětlitelné z hlediska „sobeckého” replikátoru.

Vraťme se po tomto intermezzu ještě jednou k mechanistickým modelům – teď už víme trochu víc vztahu těla a genetické informace, o ontogenezi i evoluci. Jistěže mechanický model je v mnoha ípadech heuristicky cenný, jakkoli ukoptěně se k němu dopracujeme. Je samozřejmě dobré mít edstavu mechanického zařízení, jehož chování lze předpovídat, a pokud se nám podaří takové zařízení rozumné míře realizovat, nabízí se nám cenný experimentální model. Celý problém vidím jen a jen extrapolaci z laboratoře na svět, v nároku, že jak fungují modely, musí fungovat i svět. Zatím jde argumenty, kterým jsou věnovány celé knihy (zde připomínám Abramovu diskusi výše), a neodarwinista

ravě odvrhne. Například R. Dawkins se ve své knize The blind Watchmaker (Dawkins, 1987) poté, co psal, jak bylo vyvinuto letadlo, ptá:

hat about our own bodies? Each of us is a machine, like an liner only much more complicated. Were we designed on drawing board too, and were our parts assembled by skilled engineer? The answer is no. (Dawkins, 1987, s. 3)

A co naše těla? Podobně jako to letadlo každý z nás je strojem, jen o hodně složitějším. Byli jsme také rozvrženi na rýsovacím prkně a byly naše součásti vytvořeny zkušeným inženýrem? Odpověď je nikoli.

63

Celá kniha je obhajobou této teze; zbývá se ptát, zda různost názorů není dána tím, že každý z autorů rose

prVevo drm

Ofmgiven upththge

ma. V pořádku!

vp

zumí pod strojem něco jiného. Domnívám se, že ne, mají na mysli totéž a rozdíl je v tom, že Dawkins si strojem vystačí, zatímco Abram ne.

Vraťme se teď k Abramově stati: autor předkládá pozoruhodnou myšlenku, že mechanicismus byl oduktem racionální teologie a svého druhu pokusem, jak mohla věda vyjít s církví (spojoval je jen elký Tvůrce). Až Darwin měl odvahu tuto symetrii prolomit, zrušil otázku konstruktéra a prohlásil oluci za něco, co je inherentní dokonce i mechanickému, neměnnému světu a obejde se bez postulátu stvořiteli. V dnešní době ale už podle Abrama nejsou podobné ohledy nutné a odpadá sama potřeba žet se konceptu mechanického světa. Je přece veskrze neužitečné zaplevelit velmi dobrou metaforou echanického stroje konotacemi, které tato metafora předtím neobsahovala:

course, we may say that Gaia is a machine or a set of echanisms, that is building itself. Fine! But then we have

Samozřejmě bychom [život84] mohli prohlásit za stroj či soustavu mechanismů, která se staví sa

, p ut realizing it, that part of the metaphor at makes the mechanism so compelling. That is, a machine at creates itself is never entirely predictable. For it is nerating itself as it goes, creatively. (Abram, 1996, s. 247)

Avšak v tom domili, té pře-svědčivplně předvýstavby u

erhaps witho případě jsme se vzdali, aniž jsme si to uvě-části metafory, která činí mechanismus tak ým: Stroj, který staví sám sebe, nebude nikdy ídatelný. To proto, že v průběhu své sebe-latňuje kreativitu.

Kpo (zeKonečně, protože sám nosič genetické informace má „tělesnou” binacím, ale i k i sjeřeinVto

inherentní variabilitě živých systémů přispívá kromě fluktvaha genomu produkující nové a nové verze genomů

uací fyzikálního světa i kombinatorická jména u bakterií), genotypů i fenotypů. povahu, dochází nejen k rekom

mutacím genetického textu. Metafora náhodně se měnícího systému v neměnném prostředí, ale ystému v proměnném prostředí, který se tomuto prostředí vystavuje s „důvěrou” v to, že neměnné bude, neudržitelná. Nelze se vyhnout interakcím mezi prostředím a systémem a vyhmatávání optimálních šení v dalších krocích běhu programu. Tento „rozhovor” (crosstalk) mezi prostředím, tělem a genetickou formací je velmi dobře formalizován modelem hypercyklů, který vypracovala škola M. Eigena. hypercyklu, hermeneutickém kruhu vzájemného vyhmatávání možností (obr. 6.1), spatříme schéma ho, o co nám v dalším výkladu půjde.85

84 Stať pojednává o teorii Gaia (viz kap. 12 a 17), je diskusí o tom, zda Gaia je živá bytost nebo stroj. V kontextu úvah o tom, co je život, a v kontextu Abramova myšlení můžeme, domnívám se, nahradit slovo „Gaia“ slovem "život“, aniž bychom zkreslili au rovo sdělení. 85 Bylo by zajímavé vysledovat, zda byla Eigenova škola inspirována Heideggerovým učením.

to

Ob 6.1. Schéma hypercyklu. (a) Ii jsou replikátory, které před vznikem cyklu „pečují” o svou replikaci každý „na vlastní pěst” . Současně má ka ý replikátor nějakou funkci navíc, například katalyzuje některý krok syntézy stavebních kamenů potřebných k replikaci. (b) Pokud se stane, že množina replikátorů octne v malém izolovaném prostoru, odděleném (například membránou) od ostatních replikátorů, může dojít k situaci, že rze sdílené prostředí mohou napomáhat replikaci ostatních replikátorů, a současně z jejich aktivity samy profitovat. Takový tým replikátorů – h ercyklus – je pak v relativní výhodě oproti replikátorům v okolním otevřeném prostředí: produkty jejich činnosti jsou v uzavřeném prostoru ve (c) mnzvporepPodosa

64

r.ždseskyp

vyšších koncentracích a každý z replikátorů tak zvýší pravděpodobnost vlastní replikace. Zde už může začít i darwinovská evoluce – ohočetné kopie káždého z replikátorů mohou nést různé mutace, a ta mutace, která – skrze zvýšenou schopnost spolupráce v rámci týmu –

ýší i účinnost vlastní replikace, nakonec v týmu převládne (například replikátor I2 bude produkovat množinu různě mutovaných kopií I2.1–I2..n; kud mutace, například I2.4 nejlépe vyhovuje požadavkům účinné replikace nejen vlastní, ale celého týmu, nakonec nahradí mateřský likátor I2. Evoluce se tak přestává být vlastností samotných replikátorů – cyklů replikace, a stává se vlastností celého týmu – hypercyklu. kud je dodržena podmínka autonomie od okolí (aby jiné replikátory nemohly na hypercyklu parazitovat, a tím způsobit jeho zhroucení), může cházet k dalekosáhlé specializaci členů týmu replikátorů („genomu“) – až do té míry, že i vlastní replikaci nebudou zajišťovat replikátory my, ale někteří specializovaní členové týmu. Podle Eigen, 1986, 1993; Schuster, 1986; Maynard Smith & Szathmáry, 1995.

Do stbi ogický strukturalismus je seriózní pokus o nabídnutí alternativy k neodarwinismu, v případě lysenkismu šlo o prorockou vizi aplikovanou navíc nevybíravými politickými prostředky. V poslední době se však objevují tendence, zejména ze strany apologetů „tvrdého” neodarwinismu, tato dvě učení sm šovat a spolu s epigenetikou odmrštit jako pseudovědu (navíc s patřičným poukazem na temné stch

vě následující kapitoly budou zdánlivě poněkud vybočovat z hlavního toku výkladu. Budou pojednávat dvou typech učení, která patří do kategorie jakéhosi „holistického determinismu” – o biologickém

kturalismu a o lysenkismu. Neznamená to samozřejmě, že je budu házet do jednoho pytle. Zatímco ruol

ěalinské období). Abych poněkud snížil práh rozlišovací schopnosti čtenářů, pokusím se o stručnou arakteristiku obou proudů.

K ITOLA 7. B GICKÝ STRUKTURALISMUS zofů a řídící se vlastními pra-vidly.

B logický strukturalismus způsobil jistý rozruch v biologii 80. let, a od té doby přežívá, většinnezdk a an

19čapoměrně pusknepopo

Standeeven

ganismus a jeho

65

AP IOLO

Organismus strukturalistů je květ rozkvétající na „poli” filoOrganismus neodarwinistů je proti tomu reklamní leták inzerující prodej něčeho jiného.

G. Sermonti (1987, s. 160)

iob

ou trpěn o vysmíván, na pokraji zájmu většiny biologů. Domnívám se, že naděje, které snad tehdy vyvolal,

aleka nesplnil, avšak v tomto přehledu mu místo patří, protože může sloužit jako odrazový můstek biologické hermeneutice. Hnutí, jak už název naznačuje, se inspirovalo strukturalismem, který hrál hraje významnou roli v některých humanitních vědách, zejména v lingvistice, psychologii a kulturní tropologii (viz kapitola 4.).

Jde o snažení poměrně heterogenní skupiny biologů, filozofů a matematiků, která se ustavila v roce 86 v Ósace jako Osaca group for the study of dynamic systems (Sibatani, 1987). Platformou je jim sopis Rivista di Biologia/Biology Forum, vedený G. Sermontim. Úsilí o vymezení celého hnutí je

obtížné už proto, že v době svého vzniku skupina sdružila autory vyhraněné, s dlouholetou blikační činností (čímž zpětně jejich dřívější práce dostaly nálepku „strukturalistické“), a také utečnost, že mnozí, zejména britští členové původní skupiny sami sebe jako strukturalisty už mnoho let označují. U nás podrobně o aktivitách hnutí referovali Neubauer (1989a, b) a Socha (1990), kritice je drobil Kováč (1988). V novější době jsem se o krátkou (a pohříchu nikoli vyčerpávající) charakteristiku kusil ve své knize.86 Sermonti (1987) podává tuto charakteristiku hnutí:

ructuralism endorses a renewed interest in the generation d transformation of biological form, namely in a process of velopment of the organism into the environment. Eventually en the conceptual barrier between organism and

Strukturalismus se hlásí k obnovenému zájmu o vznik a proměny biologických tvarů, zejména v oblasti vrůstání organismu do okolí. Může se stát, že nakonec padne i pojmová bariéra oddělující or

vironment may drop. (Sermonti, 1987, s. 160) okolí. A žgek

arakterizují so mový systém biologie jako sp ívající na třech základech: (1) na Darwinově evoluční teorii s jejím důrazem na historii a funkci; (2) naStprza

cíz př(1V

utor rozpoznává tři směry biologického strukturalismu a kaometrický (W. D’Arcy Thompson), sémantický (A. Portmzakladatelům bývá řazen i vitalista H. Driesch.

G. Webstera a B. Goodwina (1982a,b) ch

dému určuje „otce-zakladatele” – směr ann) a dynamický (C. H. Waddington);

učasný pojoč Weissmanově holistické teorii dědičnosti a vývoje; (3) na Mendelově atomistické genetice. rukturalismus nabízí alternativu, která spočívá v „racionální morfologii“:je primárně zaměřený na oblémy formy a řádu. Chce navázat na dílo racionálních morfologů 19. století a vzpomenutých kladatelů ze století dvacátého.

Jak souvisí biologický strukturalismus v nesmiřitelném protikladu k (neo)darwinismu a co jsou jeho le? Webster (1984, 1987) se to pokouší ozřejmit na třech druzích protikladů. První člen každého protikladů je „strukturalistický”, druhý „darwinistický”; autor přitom zdůrazňuje, že strukturalistický ístup není pouhým apendixem k darwinismu, jde o pohled komplementární: ) Strukturalismus klade důraz na vnitřní omezení (constraints) jako protiklad vnějších požadavků. nitřní omezení naznačují, že ne každý tvar je dovolen, a to ani v tom případě, kdy by snad byl Tam je strukturalismu věnována tato pasáž: „Vyvíjející se (tedy každý) živý organizmus je podle strukturalistů stavěn podle

giky přítomné v samotném organizmu. Finální kauzou, ideou, ke které celý vývoj spěje, je rozuměn jeden z možných tvarů. ůrazňuji možných, ne jakýkoli myslitelných tvarů. Za sporný považuji zásadní vývod strukturalistů, že tvar je atraktorem, ke

erému je celá struktura jakoby tažena. K tvaru pochopenému ve smyslu platónské ideje, tedy návrat k představě klasických orfologů z rozhraní 18. a 19. století, jako ke smyslu existence struktury – smyslu do té míry, že nezáleží ani na j

86 loZdktm eho materiální výpřnezkoumání pro svoji teorii a tak jsou, často právem, napadáni, že nedodržují pravidla vědeckého zkoumání a argumentace. Vý

plni. […] Sledování této linie by skončilo jakýmsi neodarwinismem naruby v tom smyslu, že by byla opět hlásána prvotní íčina všech jevů, jen z opačného pólu – místo zápisu tvary. […] Strukturalisté se zatím většinou omezili na kritiku odarwinistického paradigmatu s poukazováním na jeho slabiny. Jejich vlastní slabinou je, že sami nevypracovali metodiku

jimkou může být biochemička M. W. Ho a matematik S. A. Kauffman.“ (Markoš, 1997, s. 252-253)

vynucován prostředím. Protipólem je neodarwinistické Asi jediným důvodem, proč prasata nemají křídla, je (2 ými odktsi

It an his followers can regard the concept of a structural plan, which every creature is suco(W

Právě z této perspektivy mohli Cuvier a jeho následovníci pohlížet na pojem strukturního plánu –

66

to, že přírodní výběr jejich evoluci nikdy neupřednostňoval (Dawkins, 1982, s. 42).

kturalismus předpokládá zákonité transformace jako protiklad dědičnosti s náhodn) Struchylkami. Morfogeneze je tedy pro strukturalistu samoregulující: existují takové oblasti morfologií,

eré se vyznačují vnitřní stabilitou. Plasticita organismů není libovolná, a přírodní výběr není jedinou lou určující morfologii:

is from this perspective that Cuvier

pposed to exhibit and to adhere to, as an explanatory ncept – strictly speaking one which allows prediction. ebster, 1987, s. 195)

který předp– jako nadovoluje př

okládaně má každé stvoření a ke kterému lne vysvětlující princip; princip který zkrátka

edpověď. Tená ným tělním částem? V případě srovná ratlovců si ještě po díme, ale co například zuby ryb nebo listy stromů? Jaký statut má seriální homologie (vzájemný vztah naD (3prlz ko transformace. Zde se strukturalisté hlásí k tradici racionální morfologie (a ta k dědictví d’Arcy Thompsona). Racionální morfologové, jak je vidí například G. Webster a fovnororanin

idjintin

Tha contingenotthin

prve Darwin zavrhl tento předpoklad jako metafyzický. Jakzvy přiřazovat popisova

se pak ale vyrovnat s homologií? Jaké vací anatomie kostí u ob

rapříklad somitů v jednom těle)? Co je tedy stejnost a co rozdíl? Princip homologie, soudí Webster, je arwinovi patrně cizí.

) Racionální systém transformací (tj. struktura) jako protiklad čistě empirických časových nebo ostorových uspořádání. Alespoň některé druhy morfologických přechodů a rozdílů mezi organismy

e chápat jako zákonité, tj. jakéB. Goodwin (například 1982, 1996), ale také S. A. Kauffman (1993), viděli hlavní otázku v původu rmy živých bytostí, hledali systém transformací (čelist, končetina, seriální homologie), a adaptace na ější podmínky byla pro ně jen jednou z mnoha otázek. Naprosto stranou stálo materiální složení ganismů: za prvé diverzita forem je mnohem větší než diverzita materiální, a za druhé tok látky skrze ganismus způsobuje, že jediné, co zůstává stabilním, je tvar. Strukturalisté oceňují, že srovnávací atomové a embryologové této školy zaměřili pozornost na „esenciální” vlastnosti typu, hledali varianty, konstanty ve vnitřní stavbě organismů.

Když se biologický strukturalismus takto vymezil, vyústil do kritiky materialistické verze principu entity používané darwinismem, a do kritiky principu, podle kterého morfologická diverzita není nic ého než variace neměnné substance, splácané dohromady řetězem náhod („fušování” – bricolage, kering; viz Jacob, 1977). Webster například praví:

is involves on the one hand regarding the organism as To na jed

t aggregate of morphological elemenets and on the her a conception of the substantial (temporal) continuity of ese elements; „direct“ continuity in Darwin, „indirect“ continity Weismann. (Webster, 1987, s. 175)

né straně znamená, že považujeme organismus za náhodný agregát morfologických prvků, a na straně druhé předpokládáme látkovou (časovou) kontinuitu těchto prvků; kontinuitu „přímou” u Darwina, nebo „nepřímou” u Weismanna.

Webster se Hillaira, který v roce 1818 říká: Jedinými obzá nW rče z

odvolává na srovnávacího anatoma Geoffroye St. ecnými principy, které můžeme (ve srovnávací anatomii) povislost částí, tj. vlastností, které shrnuji pod pojmem propojeebster tak, že Geoffroy St. Hillaire pokládal organismy za stlistní kosti plazů a kůstky vnitřního ucha? Jen své „místo”, v

užít, jsou postavení, vztahy, a vzájemná í (connections).87 Tento citát interpretuje uktury. Co mají koneckonců společného ájemné postavení v systému. A k tomuto

The only general principle that can be applied is position, the relations, and the dependence of the parts, that is to say by what ame and include under the term connections. (citováno podle de Beer, 1962, s. 152)

87 I n

67

náhledu, poznamenává, se biologové dopracovali už celých 100 let před slavným de Saussurovým př

eko, prdasnneneo v všjeemvš

sthm ediným cílem je ukázat izomorfizmus mezi různými „o zkpo„vso

19rozábior

StmfothEm kes the opposite view: that the world is as complex as its multifarious phfropoacpran

který vládne v současné biologii, je pohledem opačným: předpokládá, že svět je tak složitý, jak jsou složité všech-

r

íkladem s rychlíkem!88 V jednom i druhém případě jde o formu, nikoli o substanci. Domnívám se však, že ve snaze potlačit látkovou kontinuitu zašli strukturalisté příliš dal

otože zároveň potlačili kontinuitu genealogickou. Skutečnost, že se potřebovali ostře vymezit vůči rwinismu, hrála při tomto popírání genealogií asi větší roli než akutní potřeba: Kováč (1988) jim tuto ahu právem vytýká. Na druhé straně však nutno uznat i to, že do pravého strukturalismu – biologického bo nikoli – se genealogie nevejdou a celé to lpění na synchronickém přístupu, v dnešní biologii tak zvyklém, mohlo být – alespoň v počátcích – projevem snahy o „čistotu stylu”. Nejde však samozřejmě prostou náhradu dogmatického darwinismu dogmatickým strukturalismem. Strukturalistický přístup morfologii vyžaduje podle Webstera (1) vypracovat formální teorii morfogeneze; (2) vykázat, že echny empiricky poznané morfologie lze zabudovat do „ideálních” vztahů, a to tak, že budou nalezena dnoduchá pravidla pro transformace morfogenetických polí, což by prokázalo ekvivalenci těchto piricky nalezených forem; (3) rekonstruovat hierarchický systém klasifikace jakožto „ideální” systém

ech možností, jak vybudovat biologický tvar. Pro Webstera (inspirovaného R. Thomem, který ostatně také patří k ósacké skupině89) je

rukturalismus srovnávacím, logicko-matematickým formalismem, který si nevšímá „substrátu”, tj. otné podstaty zkoumaného, ani sil, které ho formují: j

obsahy” (podobami sensu Z. Neubauer, viz kapitola 14.), invarianci vztahů mezi nimi. Jde tedy nauku systematickou, klasifikující, která hledá formální parametry omezující změny či variace oumaného jevu. Webster se však ihned ptá, zda může existovat věda, která se omezuje na systematický pis, a zda vůbec lze najít rozhodovací pravidla pro to, který popis (klasifikace) je „správný” či ýznamný”. Konstatuje, že strukturalismus v této podobě nemůže být samostatnou vědou – nutno učasně hledat kauzální mechanismy, které stojí v pozadí sdílených struktur.

„Morfologickou” linii strukturalismu doplňuje B. Goodwin (1982; viz též Webster & Goodwin, 82, 1996), který podobně jako Webster hledá zakotvení v racionální morfologii 19. století a v jejím zpracování D’Arcy Thompsonem. Také on se hlásí k racionalistické (tj. nikoli empirické) tradici padního myšlení (a používá rétoriku ne nepodobnou Wilsonově, jen jinak orientovanou) i k víře, že ologický proces lze lépe pochopit v pojmech organizačních principů než v historických a na funkci ientovaných pojmech darwinismu:

ructuralism is […] simply a 20th century version of the ethodology and conceptual framework of rationalism, unded on the belief that natural processes are intelligible – at is, reducible to certain logical principles of order.

piricism, which dominates contemporary biology, ta

Strukturalismus je současnou verzí metodologie a pojmového rámce racionalismu, který byl založen na víře, že přírodní procesy jsou poznatelné, tj. reduko-vatelné na jisté logické principy řádu. Empiricismus,

enomena, so that for example, all species are accindents zen by success, and all accidents are possible. The tential set is thus unlimited, unconstrained except by cident, and success is the arbiter of persistence. Such ocess is unintelligible in terms simpler than itself. (Webster d Goodwin, 1996, s. 197)

ny jeho rozgické druhydou okolnoshod. Možna neohraničhoduje úsppojmů, kte

manité projevy. Z této perspektivy jsou biolo- výsledkem náhody zachované šťastnou sho-tí, přičemž jsou dovoleny všechny druhy ná-á množina (druhů) je tedy neomezená ená (s výjimkou náhody) a o přetrvání roz-ěch. Takový proces nelze pochopit pomocí é by byly jednodušší než proces sám.

Zpo

de se dostáváme k podstatě věci: Goodwin se snaží najít výzdobný programu fyziky. Cíl je tedy podobný Wilsonovu (viz p

kumný program strukturou i metodologií rvní kapitola), ale navrhované prostředky

de Saussure je pokládán za zakladatele strukturalismu v lingvistice (vizuvíme o identitě u dvou rychlíků „

88 ml Ženeva – Paříž 8.45 večer“, které vyjíždějjako týž rychlík, a přesto je pravděpodobně vše jiné, lokomotiva, vagony, person89 Jeho topologická teorie katastrof (Thom, 1972) je pro strukturalisty doredukm

kapitola 4.). Uvedený příměr zní: Tak například í ve čtyřiadvacetihodinovém intervalu. Jeví se nám ál“. (de Saussure, 1996, s. 135)

brým argumentem proti tradičnímu tvrzení cionistů, že čím menší komponenty, tím jednodušší: jako příklad uvádějí například organizaci živé buňky, která je přece

nohem komplikovanější než pravidla pro morfogenezi mnohobuněčného těla.

jsou diametrálně odlišné: Goodwinovi nejde o to redukovat biologii na fyziku. Na fyzice je podle Gpřprta Ph bly su about, and so seeks the universal laws or constraints whthpocofoit guanorprhisstaororora tphsc

Fyzika je tedy založena na principech, na které může rozumně spoléhat, a tak hledá univerzální zákony

iána v

rrž

68

oodwina přitažlivé právě to, že vládne racionální taxonomií a historii nepotřebuje. Je přece jedno, jestli i vývoji Vesmíru vznikl nejdříve uhlík a až potom dusík, nebo to bylo obráceně: na postavení těchto vků v periodické soustavě to nic nemění. Cílem tedy je skoncovat s historicitou v biologii a proměnit k biologii konečně na exaktní vědu:

ysics is thus based upon the things it can be reasonareich define what is possible. That which actually occurs is

en understood as a specific realization from the set of the ssible by the action of specific conditions. […] In contrast, ntemporary biology does not have a theory of organismic rm analogous to the theory of atomic structure; that is to say, does not have a rational taxonomy. It has only informed esses at an historical description, a genealogy of species. d it does not have a theory of temporal asymmetry of ganismic transformation: there is no principle of directed or eferred evolutionary change. As might be expected of an torical description, there is only a posteriori principle of bility of historically given forms. (Survival of the fitter

ganism.) Thus biology does not have a theory of how ganisms are generated, nor of the principles of their ganization, nor of their transformations: i.e. it does not have heory of the origin of species, either ontogenetic or ylogenetic, in the sense that it would have in the physical ience. (Goodwin, 1982, s. 45)

a meze, ktenakonec specifickýmz množiny tomu teorsrovnatelnjí racionálodhady zgenealogiiasymetrií princip smědá u histos aposterioforem (přeo tom, jakorganizace žádná teoriontogenezi,

ré definují, co všechno je možné. To, co se stane, je pak pochopeno jako jedno i podmínkami umožněné specifické řešení řešení možných. Současná biologie naproti i formy živých organismů, která by byla s atomovou teorií, nemá. Jinými slovy, chybí í taxonomie. Musí si vystačit se znaleckými loženými na historickém popisu, tj. na

druhů. Nemá žádnou teorii časových transformacích organismů – nezná žádný rované či preferované evoluční změny. Jak se ických popisů očekávat, musí si vystačit ním zdůvodněním stability historicky daných ívání zdatnějších). Biologie tedy nemá teorii organismy vznikají, o principech jejich ani o jejich proměnách. Neexistuje tedy ani e o vzniku druhů, ať už ve fylogenezi nebo teorie v tom smyslu, jak chápe teorii fyzika.

Tepoo jiho organizačních principů položilvy inula současná biologie, která se víc ptá po obsahu (historická vysvětlení, kontingence) než po formě (u Orpacogere is no scientific theory of m (Goodwin, 1982, s. 45-46)

formu organismu, nebyly definovány, a tak moderní biologie nemá žádnou vědeckou teorii morfogeneze.

nto stav je ovšem podle Goodwina typický jen pro biologii possedlostí „počátky” a diachronicitou. Racionální morfologo

nalezení plánu Stvoření, v řád živých bytostí věřili: právě z jemologie. Teprve Darwin místo

tdarwinovskou, která je charakterizována vé, kteří se od doby Linného snažili ch dílny pochází pojmy jako typus nebo

důraz na genealogie. Z těchto základů se vniverzálie, zákony):

ganisms are thus seen as functional aggregates of adapted rts generated by genetic programmes, the sediments of ntingencies which have passed the survival test. But these netic programmes and how they generate organismic form main undefined, and so there

hogenesis in modern biology.

Organismy jsou vnímány jako funkční agregáty adap-tovaných součástí, generovaných genetickými programy, jako sedlina náhod, které obstály ve zkoušce přežívání. Avšak ony genetické programy i způsob, jak vytvářejí

orp Bv

iroG mne prvy stit do morfologické proměnlivosti, variace, která je materiálem pro přírodní výběr. Geny jsou pro nekavzžá

iologie podle Goodwina zůstane iracionální a soustředěnedefinovaných genetických programech až do doby, kdy si vy

Zvláštní a velmi důležité místo ve strukturalistické teorzdíl od neodarwinistického pohledu strukturalismus mezi oboodwin (1982) upozorňuje, že pohled na vztah mezi oběodarwinistickou teorií, která se ptá, jaké jsou elementární

ná na historické náhody zaobalené pracuje vědeckou teorii organizace. i má vztah ontogeneze a fylogeneze. Na ěma procesy diametrální rozdíl nevidí.90

a procesy je dnes ovlivňován hlavně ocesy vývoje a jak jejich změny mohou

úodarwinisty bezprostředními kauzálními faktory vývoje, takže vývojové procesy jsou prostě popisem uzálních řetězců od genů k fenotypu. Vývojové procesy sice mohou variaci fenotypů omezovat, ale hledem k tomu, že všechno nakonec stejně musí být vyložitelné z genů, nemají tato omezení pro teorii dnou informativní hodnotu. Goodwin tento model nezpochybňuje, uznává, že se může ukázat jako Sám tento pohled i část argumentace strukturalistů sdílím, ovšem mé důvody jsou značně odlišné od důvodů strukturalistů. 90

pravdivý, nabízí ale alternativu: pohled podobný fyzikálnímu, založený na teorii o organizaci hmoty a na smvýhima toa st„pne

Worgeneration (reproduction) and regeneration because of intrinsic prreofa inc

ý sebevýstavby (reprodukce) a regenerace díky vnitřním

j

69

ěrovaných transformacích. Proto volá po racionální taxonomii analogické periodické tabulce prvků (viz še), tj. nezávislé na historii příslušného druhu či vyššího taxonu a kompatibilní s nejrůznějšími storickými scénáři. Volá k návratu po původní představě homologie jako vztahu ekvivalence na nožině struktur; tento vztah třídí množinu do tříd, jejichž členy sdílejí jisté invariantní vnitřní vztahy mohou přecházet jeden v druhý za současného zachování invariance. Tento pohled na homologii byl tiž od doby Darwina nahrazen důrazem na invariantu jiného druhu – společným původ. Goodwin znovu znovu zdůrazňuje, že homologická ekvivalence nesouvisí s historií: o co tu jde, je rekurence vždy ejných generativních principů, principů, které jsou nadřazeny historickým kontingencím. Oproti anglossovské“91 biologii darwinismu vytyčuje program biologie méně závislé na prostředí a úplně závislé na čase. Esencí biologického strukturalismu v jeho pojetí je patrně tento citát:

hat organisms inherit is not simply genes, but a complex ganization called the living state which is capable of

To, co organismy dědí nejsou jen geny, ale komplexní organizace zvaná živý stav, který je schopn

operties ascribed in this paper to field behaviour. […] What is produced in each generation is an entity with a potential set forms out of which emerges a specific morphology as result of external and internal particulars, among which are luded the genes. (Goodwin, 1982, s. 54)

vlastnostemreprodukovforem: ta souhry vněi geny.

, které zde nazývám polem. To, co je áno, je entita s jistým potenciálem možných dá vznik specifické morfologii jako výrazu ších a vnitřních jednotlivostí, ke kterým patří

Postpo ezastupitelnou úloh že ovlivňují hodnoty parametrů, ud ují je v určitém rozmezí; změny parametrů v rámci tohoto rozmezí pak modifikují morfogenezi. Tedy nežáktprststpovynaa ne

19hospa ri

orVat„pvýpřho

kud však je celý vývoj robustním přírodním procesem, který s avy, jaká je role genů? Goodwin (1993) odpovídá: Geny skytují buňce stavební materiál atd., mají n

vysokou pravděpodobností generuje jisté vedle toho, že umožňují metabolismus, u v tom,

rž vznik nových forem, ale modifikace existujících, a to v rámci předem daných mantinelů. Neexistuje dný genetický program, který by umožňoval morfogenetické proměny. Ty jsou vyústěním cyklu, ve erém dynamika vytváří geometrické formy, a ty zase ovlivňují dynamiku. Geny definují rozsah těchto ocesů, ale organizační princip nespočívá v genech samých, ale v morfogenetickém poli, které je funkcí ruktury buňky a mezibuněčné hmoty. Chceme-li popsat dynamiku vývoje, nestačí znát jen složení těchto ruktur, ale potřebujeme i systém diferenciálních rovnic zachycující tuto dynamiku. To se ale nemůže dařit, dokud neodhalíme organizační principy v pozadí. Genetický program nemůže ukázat, jak se tváří morfologie. Domnívám se, že proto ještě není nutné být strukturalistou: podobná konstatování se jdou i v pracích vývojových biologů, kteří se zcela pohybují v rámci darwinistického paradigmatu; velmi cenné heuristické modely morfogeneze mohou poskytnout autoři, kteří biologií a jejími spory jsou zatíženi vůbec (viz například Prusinkiewicz & Lindenmeyer, 1990).

Webster a Goodwin (1982, 1996) jdou ovšem ještě dále. Ptají se, proč byla racionální morfologie . století opuštěna, a příčinu vidí v „nešťastném spojení” empirického atomismu a idealistického lismu, které je prokletím západního myšlení. Materialistické a funkcionalistické pojetí organismu je ojené s holistickou koncepcí „řídícího centra” – genetického programu, který má určovat, uspořádávat sjednocovat jevy a procesy na atomární úrovni. Organismus jako skutečná entita (existing in its own ght), nemá v současné biologické teorii místo (Webster & Goodwin, 1982, s. 16).

Strukturalisté oceňují snažení systematických biologů posledních dvou století, tvůrců klasifikace ganismů. Podle jejich výkladu byla klasifikace předběžnou redukcí tváří v tvář bohatství forem. polovině 19. století byl však tento osvícenský ideál nahrazen ideálem historické, vývojové vědy. V této mosféře pak byly starší výsledky reinterpretovány a původní důvod klasifikace byl zapomenut. Místo říčin” formálních, idealistických, nastupují příčiny materiální nebo historické, organismus přestává být razem sebeorganizující totality a stává se produktem souboru kontingencí organizovaného „zvenčí” – írodním výběrem. A to už je cesta k napětí mezi materialistickým mechanismem a idealistickým lismem. Darwin čerpal z tradice protestantské přírodní teologie, kde „obsah” byl důležitější než

Volně řečeno: svět, který je, je ten nejlepší z možných. 91

70

„forma“; a navíc z možných obsahů byl absolutizován jediný. Protože přírodní teologie předpokládá stkojenicoprCpojapový

Alldisinteractions etween factors intrinsic to the organism and faanenge

a vnějšími. Obvyklý způsob, jak tuto skutečnost

voření organismů vnějším činitelem (Bůh), byly organismy automaticky považovány za mechanické nstrukty, tj. funkční jednotky, jejichž jediným strukturním vztahem byla prostorová provázanost

dnotlivých částí. Tento přístup pak začal klást důraz ne na to, co organismy spojuje, ale na rozdíly mezi mi. Filozofickým východiskem této nové vědy byl Humův empirický pozitivismus: připouští se jen to, je pozorovatelné. Kauzální vztahy, společnost, teorie, „plán stvoření” nejsou pozorovatelné, a jsou oto považovány za pouhé subjektivní konstrukce. Proto Darwin a jeho následovníci zvěcňují (reifikují) uvierův abstraktní typus v konkrétního společného předka a typologické myšlení ustupuje myšlení pulačnímu. Darwnisté konce století pak uzákonili náhodu jako příčinu forem (Darwin sám v tom neměl

sno) a přijali za závazný ten předpoklad, že v oblasti tvarů neexistuje žádné omezení. Forma je v tomto jetí definována jen jako agregát „částí”, který je ve funkčním vztahu k prostředí. Výsledek tohoto voje ilustrují Webster a Goodwin citátem z Encyclopaedia Britannica (vydání z r. 1963):

organisms, considered as individuals or as populations tributed in space or in time, represent the outcome of

Všechny organismy, jedinci či populace v prostoru a čase, jsou výsledkem interakce mezi faktory vnitřními

bctors external to it. The usual way of stating this is to say that y individual is a joint production of its heredity and his vironment. The intrinsic factors consist of an assemblage of nes derived from the parents.

konstatovatspolečnéhofaktory spo

, je prohlásit organismus za produkt působení dědivosti a prostředí. Vnitřní

čívají v souboru genů získaných od rodičů.

Kpř je Organismy jsou vlastně jakési artefakty produkované zárodečnou linií k mu, aby mohla být přenesena do další generace; moderní verzí tohoto myšlení je Dawkinsova mchnezns Thordira or last vestige of a stifying holism which should have died as a consequence ofvigors.

programu”, s organismem jako sebeprojevujícím se celkem, je posledním zbytkem mystifikujícího holismu,

d

onečnou ránu racionální morfologii pak zasadil weismannismíčiny formy – nejde o nic jiného než o ideu materializovanoujich jader a nakonec do genů.

us definicí zárodeční plazmy jako jediné zprvu do zárodečných buněk, posléze do

toetafora sobeckého genu. Až s nástupem tohoto myšlení se staly relevantními otázky typu „Jaká je emická podstata živých organismů?”, které byly v myšlenkovém klimatu racionální morfologie myslitelné. Strukturalisté například vyčítají Wolpertovi (Webster & Goodwin, 1982, s. 36), že sice ovuvzkřísil pojem morfogenetického pole, ale výsledná forma tohoto pole je opět určována geny. Sami

tímto pohledem nesouhlasí:

e genome, we suggest, is no more the „directing centre“ of ganismic structure than a lexicon or a dictionary is the ecting centre of a sentence or a text. The concept of „central directing agency“ or „genetic programme“ and the ganism as an „expressive totality“ is the

Domníváme se, že genom není „řídicím centrem” struktury organismu o nic víc, než je lexikon nebo slovník řídiícím centrem věty či textu. Představa „ústředního řídicího centra” či „genetického

my molecular biology but, paradoxically, appears to live on most orously in the molecular biologist’s conception of how

ganismic form is generated. (Webster & Goodwin, 1982, 38)

který měl biologie. Paprávě v přepovstává tv

ávno zajít na úbytě s nástupem molekulární radoxně přetrvává s nezmenšenou intenzitou dstavách molekulárních biologů o tom, jak

ar organismů. Popo oněempo m If t ical domain as a whole is systematically arranged, thsytraac

Pokud je biologické jsoucno uspořádáno podle pravidel,

darwinovském obratu se samy cíle racionální morfologiekládány za součást vědy. A tak je současná biologie v pmeckého romantického idealismu s protestantskou přírodnpirických pozorováních a popisech, ale značně bezmocná v phled se už přežil, a vybízejí k návratu k dřívějším myšlenkový

staly nesrozumitelnými a přestaly být hledu strukturalistů výsledkem splynutí í teologií: je velmi silná v detailních ojmosloví. Autoři se domnívají, že tento schématům:

he biologen it is possible to suppose that it has been constructed on stematic principles. Such a position is compatible with either nscendent or immanent construction of creation, but if we cept Kant’s conception of organisms as self-reproducing and

dá se soudit, že je vybudováno na systematických principech. Tato pozice vyhovuje jak transcendentní, tak imanentní představě stvoření, ale pokud přijmeme Kantovo vymezení organismů jako samoreprodukujících

therefore self-organizing entities, the latter view is the only one poa sythcaofs.

se, a tudíž sebeorganizujících entit, pak je možný jen a

o

z

71

ssible. The biological domain is, therefore, conceivable as domain which creates itself and within which general and stematic generative processes are at work. It is in terms if ese law-governed processes, supposing that they exist and n be theoretically formulated, that the production of diversity forms must be understood. (Webster and Goodwin, 1982, 25)

pohled imjako domév činnosti Výstavba v pojmech existují a l

nentní. Biologické jsoucno lze tedy uchopit nu, která tvoří sebe sama a v níž jsou becné i systematické generativní principy. a diverzita forem nusí být pochopena těchto zákonitých procesů, pokud ovšem e je teoreticky formulovat.

Po bstera a Goodwina je zakladatelem strukturalistické biologie je H. Driesch, jehož vitalismus není ni jiného než přiznání specifické přirozenosti živých tvorů, přirozenosti odlišné od jiných objektů. Této přpř

postjiný: disipAUstska

hlmst ionalistický přte

pamzrE

Yethor

dle Wec irozenosti jsou vlastní ekvipotencialita, ekvifinalita a seberegulace, tj. tytéž vlastnosti, které J. Piaget ipisuje strukturám obecně.

Domnívám se, že strukturalismus v této podobě zatím umožňuje – spíše než aplikaci na živé tvory – chopení a klasifikaci „neživých” sebeformujících jevů, jako jsou disipativní struktury. Zde zákony

ability dávají opakovaně povstávat plamenům, vírům, fontánám... Avšak najednou vystupuje problém ativní struktura vzniká z vnějšího impulsu (aktivační energie etc.), není imanentní, má počátek.

jak jsme viděli, otázka, zda může struktura vznikat, není pro strukturalisty otázkou triviální.92 organismů sice struktura přetrvává, má ovšem těžko přehlédnutelnou diachronní složku, která je se rukturalistickým pohledem sotva slučitelná. Proto se domnívám, že živé bytosti je vhodnější uchopovat rze analogii s kulturou a protiklad zápis – tvar. Zbavíme se některých kontrastů mezi darwinismem strukturalismem a s pomocí hermeneutiky dostaneme plnější pohled na život.

U ostatních členů ósacké skupiny nacházíme různé variace na uvedená témata. Sibatani (1987) edá paralelu mezi genetickým kódem a proteiny v sausurovském vztahu řeč – mluva; podobnou dvojicí u je druh (řeč) a jedinec (promluva). M.-W. Ho (1987) se hlásí k Piagetovi a klade důraz na proces rukturování, nikoli na strukturu samu. D. M. Lambert & A. J. Hughes (1987) odmítají funkcístup jako něco, co zamlžuje pohled na „skutečný” stav věcí. Struktury jsou v jejich pohledu jakýmsi zaurem možností, a selekce prostředím je pouhým výběrem jedné z těchto latentních forem.

Biologičtí strukturalisté nepřestávají zdůrazňovat, že předkládají alternativu k vládnoucímu radigmatu. Je ovšem pravda, že se jim těžko daří obstát v kritice hlavně proto, že jejich základní etodou je modelování: z principu musí ve strukturalismu selhat jakékoli reifikační pokusy, a proto jsou anitelní (a často zesměšňováni známým if true). Takto se mluví o matematických modelech . O. Wilson:

s, original, exciting, and important – if true. […] But how ey know that nature‘s algorithms are the same as their own, even close? (Wilson, 1998, s. 87)

Jistěže jsou originální, vzrušující a důležité, ovšem po-kud jsou pravdivé. Jak mohou [tvůrci modelů] vědět, že algoritmy, které používá příroda, jsou tytéž jako ty je-jich, či se jim alespoň blíží?

Nap modelů a těmi, kdo studují „pravou skutečnost”, kolísá od zdvořilého odstupu až k prje m ů strukturalismu samy o sa to jen na základě vnitřních vztahů, uspořádaný systém s kompli okonce uk zuje, že pokud se takový dynamický systém ustálí, je odolný i vůči vnějším zásahům; promítneme-li to na

ětí m i tvůrciezotevřenému nepřátelství.93 Nemá jistě cenu zabývat se zde periotagonistů strukturalistického modelování je bezesporu S. Kauho přístup přiblížil ve své knize (Markoš, 1997). Jeho modelynožiny (které přesně podle požadavk

petiemi těchto vztahů. Jedním z hlavním ffman (viz například 1993); stručně jsem ukazují, jak jednotlivé prvky booleovské

obě žádný smysl nemají) mohou postavit, kovanou dynamikou. Kauffman d

a evoluci, řád (struktura) se ustaví i navzdory přírodnímu výběru. Chování modelů se zdá potvrzovat

Pokud ovšemnení struktura implementována už v samotné energii, která systémem protéká a udržuje ho. lustrativní je reportáž z veřejné debaty, která se konala v Linnéově společnosti v roce 1995 mezi J. Maynardem Smithem a

A. Kauffmanem o matematických modelech evoluce (Maddox, 1995). Účastníci se rozešli, aniž dospěli k vzájemnému chopení; přitom oba dva modelují dynamiku evoluce, ovšem Kauffman staví jen matematické modely, kdežto Maynard Smith domnívá, že respektuje „reálný svět“.

92 93 IS.pose

72

i další stěžejní předpoklad strukturalistů – že neexistuje zásadní rozdíl mezi procesy na úrovni ontogeneze a

k řešení jediného problému lze postavit celou řadu ekvifinálních modelů, tj. mpřprZi reu ni

na úrovni fylogeneze. Nutno ovšem přiznat, že

odelů dospívajících ke stejným výsledkům, avšak založených na rozdílných matematických edpokladech (viz například Held, 1992; Prusinkiewicz, 1999). Experimentální biolog zde nutně a ávem požaduje, aby se hledaly cesty, kterými se „ve skutečnosti” ubírá reálný biologický organismus. da je tento reifikační nárok oprávněný, ponecháme zatím stranou; je zcela možné, že je nesplnitelný, a to v tom případě, kdybychom drželi „helmholtzovský” předpoklad, že všechny projevy lze nakonec dukovat na příčinné lokální působení částic. I při tomto pohleu bychom museli konstatovat, že složitých systémů jednoduše není v možnostech experimentátora uhlídat všechny parametry, a tak se kdy nemůže zbavit jisté míry nejistoty.

K ITOLA 8. S H Z NÁHODY A LYSENKOVSKÁ BIOLOGIE názna-

ku hlností

lys

Proč vůbec zmiňovat tuto politováníhodnou kapitolu z dějin biologie, vědeckýc kariér a na mnoho desetiletí zdiskreditovala jistý typ myšlení? Právě kvůli tomu „jistému typu min

dažeještě lysevpprnado

Dvehl lém, řídce obydlenéprprpomdůklK

přnepř

Už ve drprja

kategorie, v nejlepším případě můžeme mluvit o chemismu, nechceme-li se úplně rozejít se smyslem slov. […] Mechanismus (a také materialismus XV

73

AP TRAC

Poslední dobou se opět objevují v tisku nejrůznější práce, které se buď otevřeně, či jen v ásí k myšlence renesance lamarckismu a jeho stěžejní ideji tzv. dědičnosti získaných vlast-. Zřejmě zase uzrál čas, aby se po „porážce”, kterou u nás naposledy utrpěl pod nálepkou enkismu v polovině 60tých let, znovu, v mírně obnovené verzi tzv. epigenetické dědičnosti,

pokusil uspět. Ze čtenářského dopisu redakci Vesmíru, 1997

která zničila tolik slibných h

yšlení”. Události tomu chtěly, že se tohoto myšlení chopil polovzdělaný, hulvátský a mocichtivý trikán a pozměnil je v paskvil, takže po dlouhou dobu nebylo vhodné na ně upozorňovat.

Ani to by ještě nebyl důvod k tomu, abychom se „mičurinským učením” neboli „sovětským tvůrčím rwinismem” (jak Lysenkovi přívrženci svou doktrínu nazývali) zabývali do větší hloubky, nebýt toho, některé formulace podezřele připomínají formulace strukturalistů a epigenetiků. V prostředí, kde je

nkismus v živé paměti, jsou pak i tyto směry přijímány s podezřením a nedůvěrou, jako pokus ašovat do biologie překonané a zavržené učení. T. D. Lysenko nám snad může připadat jako samozvaný orok, který své učení postavil na smyšlenkách, omylech a účelových konstrukcích. A přece i on vazoval na velmi ctihodnou tradici předrevoluční ruské biologie. Zastavme se u tří zdrojů, o kterých se mnívám, že hrály (vedle izolace od zbytku světa) v této tradici klíčovou roli.

Za prvé na sklonku minulého století vzkvétala v Rusku darwinistická škola, která rozpracovávala arwinovo učení poněkud jinak než Západ. Nekladla takový důraz na malthusiánské části učení, které dly ke zdůrazňování vnitrodruhové konkurence, a vyzdvihovala fyzikální prostředí místo toho jako avní formativní sílu evoluce. Gould (1991) poukazuje na to, že tato orientace v rozleh

m a drsnou přírodou sužovaném Rusku je zcela pochopitelná. Malthus byl naopak přijatelnější o britské biology, kteří osobně zažívali průmyslovou revoluci, a kteří ještě navíc většinu svých výzkumů ováděli v životem kypících tropických oblastech. Kvůli jazykové bariéře a dlouholeté izolaci revolučního Ruska je podnes celá tato oblast myšlení známa jen díky bizarnímu anarchistického anifestu P. Kropotkina (1902, česky 1922) a pak už jen přes lysenkovkou interpretaci. Kropotkinův raz na vzájemnou pomoc uvnitř druhu i na pomoc mezidruhovou, zaměřenou na vzdorování imatickým podmínkám, je sice v daném kontextu jeho knihy účelový, ale nikoli vykonstruovaný: ropotkin díla svých současníků znal. Lze se domnívat, že je znal i Lysenko, ač tyto autory necituje.

Druhým zdrojem, na který se dalo navazovat, byl neolamarckismus. Různé varianty tohoto esvědčení nebyly, jak upozorňuje Sapp (1990), nijak vzácné v celé Evropě, a to až do nástupu odarwinistické syntézy. Pozorování praktiků, jako byl Mičurin, se zdála být s lamarckistickou edstavou o proměnlivostí v dobré shodě.

Konečně třetím, a možná i rozhodujícím zdrojem byla Dialektika přírody F. Engelse (česky 1952).94

uhé kapitole jsem zmínil jeho jeho kritiku mechanicismu; zde se vracím k Dialektice přírody, otože podle mého názoru vrhá světlo na kořeny lysenkovského hnutí a jeho zásadní neochotu smířit se k s mendelovskou genetikou, tak s Weismannovým učením a s neodarwinismem. Engels praví:

Mechanismus aplikovaný na život je bezmocná

III. století) se nedovedl odpoutat od abstraktní nutnosti, a tudíž ani od nahodilosti. Že hmota vyvíjí ze sebe lidský mozek, je pro něho čirá náhoda, ačkoli tam, kde se tak děje, je krok za krokem nezbytně podmíněná. Ve skutečnosti je však v povaze hmoty spět k vývoji myslících bytostí a děje se tak nutně vždy, jsou-li pro to podmínky. (Engels, 1952, s. 175)

94 Zde odhpráce z té d

lédneme od toho, že v SSSR bylo pochopitelně navýsost „politicky korektní“ se na Engelse odvolávat, a biologické oby jsou často prošpikovány málo relevantními citáty z jeho díla. Mám na mysli věcnou stránku Engelsova učení.

„Život jako forma pohybu hmoty” se stane základní formulí lysenkovské biologie. Druhou z nich bude teorzdtyna

m a že vědě nezáleží na náhodném. To znamená: co se dá zařadit pod zákony, co tedy známe, je zajímavé; co se nedá zařadit pod zákonebozákonáhkter[…]tak,S tímNelzůstvystpronutnabsv benikodete(Eng

Za normálnístrukturalismdarwinismu, materialismu a zamlčeného vitalismu. Jeho dějiny byly ně likrát podrobně zpracovány (viz například Roll-Hansen, 1985; Sonneborn, 1950; Medvedev, 1969); z těchto líčení se nelze ubránit dojmu, že zpočátku, než se n nosně zdiskreditovalo spojením s mocí, paNvczn(1znPřE

74

ze o tom, že hmota se progresivně vyvíjí a vznik života i myšlení je po dosažení jistého stupně vnitřní ganizace hmoty naprosto nutný a dochází k němu zákonitě. Vidíme, že podobně jako u strukturalistů je e snaha přisoudit „živé hmotě” vlastnosti, které nelze odvodit z chemie a fyziky. Tady i tam jsou však to vlastnosti nakonec sešněrovány rigidními zákonitostmi. Jsou ale současně i tak úplně nejsou, protože celou věc je nutno hledět dialekticky:

A potom se prohlásí, že jedině nutné má vědecký význa

ny, co tedy neznáme, na tom nezáleží a můžeme to ignorovat. Tady přestává jakákoli věda, ť věda má zkoumat právě to, co neznáme. To znamená: vše, co se dá podřídit všeobecným nům, považuje za nutné, a co nikoli, je náhodné. […] Nazvu-li příčinu nevysvětlitelného

odou nebo nazvu-li ji bohem, na tom nesejde, pokud jde o věc samu. Obojí je toliko výraz, ý praví: nevím, a nepatří to tedy do vědy. Věda přestává tam, kde chybí potřebná souvislost. V rozporu s tímto názorem je determinismus, který […] se chce s náhodností vypořádat že ji úplně popírá. Podle tohoto pojetí panuje v přírodě jen prostá přímá nutnost. […]

to druhem nutnosti nemůžeme rovněž vybřednout z theologického pojímání přírody. […] ze tu hovořit o tom, že se v kterémkoli případě sledoval příčinný řetěz […] a tak tzv. nutnost ává prázdnou frází; zůstává tudíž i náhoda tím, čím byla. […] Proti oběma pojetím upuje Hegel s poučkami do té doby zcela neslýchanými, že náhodné má nějaký důvod, tože je náhodné, a právě tak nemá důvod, protože je náhodné; že náhodné je nutné, že ost se sama určuje jakožto náhodnost a že na druhé straně je tato náhodnost spíše

olutní nutnost. Přírodověda si prostě nevšímala těchto pouček […] a ustrnula theoreticky zmyšlenkovosti wolffovské metafysiky, podle níž je něco buď náhodné, anebo nutné, ale li obojí zároveň; anebo na druhé straně v skoro stejně bezmyšlenkovitém mechanickém rminismu, který slovy náhodu popírá, ale v praxi ji v každém speciálním případě uznává. els, 1952, s. 184-186)

* ho běhu událostí by asi mičurinská biologie vyústila v nějakou verzi vitalismu nebo u, zde však do vědecké práce zasáhla státní ortodoxie. A tak jsme svědky pokusu o synkrezi lamarckismu, dialektického

koeú

dalo učení na velmi úrodnou půdu. Obec ruských biologů (včetně čelních představitelů jako . I. Vavilov), která navazovala na zmíněnou tradici ruské biologie, pohlížela zpočátku na Lysenka elku se sympatiemi. Které jsou hlavní teze Lysenkova učení? Ta první a zásadní, od které se vše odvíjí, í: ) Genetika je podvodná pavěda.95 Lysenko nevěřil v genetiku s jejími číselnými poměry a neměnnými aky přenášenými do dalších generací, s mutacemi jako jediným zdrojem tvůrčí změny v evoluci. íčinou této nelásky byla až téměř patologická nedůvěra k náhodě96, patrně inspirována, jak jsme viděli,

ngelsem. Víra, že vše (dokonce i vývoj společnosti) se řídí objektivními zákony, se s náhodou nesnese:

Živá příroda se tedy jeví morganovcům jako chaos náhodných, roztříštěných jevů, které nemají nutných spojitostí ani zákonitostí. Všude vládne nahodilost. Poněvadž nejsou schopni odhalit zákonitosti živé přírody, jsou morganovci nuceni uchylovat se k theorii pravděpodobnosti

Mičurinské učení zcela zavrhuje základní zásadu mendelismu-morganismu – zásadu o úplné nezávislosti dědičnosti na dmínkách života rostlin i zvířat. Mičurinská theorie neuznává v organismu existenci dědičné hmoty nezávislé na těle ganismu. Změna dědičnosti organismu nebo dědičnosti jednotlivé části jeho těla je vždycky výsledkem změny samotného

95 poorživého těla. […] Změna organismu, [...] třeba ne vždy a v plné míře, je odevzdávána potomstvu. […] Dědičnost se mění a k plikuje nas96 Mendelovci-zásadně nepředvuzavírá cestu vě

om třádáním nových znaků a vlastností, získávaných organismy v mnoha pokoleních. (Lysenko, 1951, s. 547) morganovci se domnívají, hlásajíce „neurčitelnost“ dědičných změn, t. zv. „mutací“, že dědičné změny jsou

ídatelné. Je to svérázné pojetí a nazýváme je idealismem v biologii. Tvrzení o „neurčitelnosti“ proměnlivosti deckému předvídání, a tím tedy odzbrojuje zemědělskou praxi. (Lysenko, 1951, s. 541)

a protože nechápou konkrétní obsah biologických procesů, mění biologickou vědu v suchou statia věProa prpřísnismnáh

Odmyslíme-l nkisté však strukturalisty nejsou. Ja alternativu tedy nabízejí? Ovšemže východiskem jim nemůže být mechanický popis, protože podle Evůpřsljí a kodiV (2o

Жи ое тело само строит себя из условий внешней среды, изковн

Živý organismus je sebeformováním z podmínek vnějšího

u pro ně novými.

75

stiku. […] Na základě takové vědy není možno plánovitě pracovat, cílevědomá praxe decké předvídání je vyloučeno. […] Vědy jako fysika a chemie se osvobodily od náhodností. to se staly exaktními vědami. Živá příroda se vyvíjela a vyvíjí na základě nejpřísnějších o ni vhodných zákonitostí. Organismy a druhy se vyvíjejí na základě přírodních a jim lušných nutností. […] Tím, že odstraňujeme z vědy mendelismus-morganismus-weisman-us, zbavujeme biologii nahodilostí. Musíme si dobře zapamatovat, že věda je nepřítelem

odností. (Lysenko, 1951, s. 569; předneseno 1948)

i dikci, nepřipomíná tato pasáž nápadně Goodwina? Lysekou ngelsovy dialektiky přírody mechanické fungování živých bytostí nepřipadá v úvahu (odtud také ta zášť či genetice, která mechanicismus předpokládá). Opačný pól – vitalismus – však také nešlo otevřeně ijmout, protože ten zase nesl nálepku „idealismu” a jako takový byl zakázán. Kompromisem, učitelným navíc s Engelsem, je názor, že život je zvláštní formou organizace hmoty (podobně jako jsou na jiné úrovni například fotony nebo atomy) a řídí se svými vlastními zákony neodvoditelnými z fyziky chemie. Stojí za připomenutí, že navzdory rozdílné rétorice jde o definici totožnou s vitalistickou ncepcí, jak ji rozvrhuje Driesch (viz kapitola11.).97 V těchto zákonech života jsou zahrnuty tři principy alektiky a vlastnost, kterou lze podchytit slovy asimilace a disimilace podmínek vnějšího prostředí. ýsledkem je poučka o tom, že

) dědičnost je zvyk modifikovaný asimilací podmínek prostředí. Zavrhuje se jakýkoli předpoklad tom, že by dědičnost mohla být konzervativní.98

в

пищи. Изменение наследственности происходит тогда, гда живое тело ассимилирует новые для него условия ешней среды. (Lysenko, 1958, s. 273)

prostředí, z potravy. K dědičné změně dochází, jakmile živý organismus asimiluje podmínky vnějšího prostředí, které jso

Po usv m

á na kvalitativních zvlá terá ho, to je Weismannova konce , ve

Potomci též předávají zasÚpravou vně

tomci se obvykle podobají rodičům proto, že to tak u druhého života asimilovali něco nového, mohou to předat dál. Poje

Nesmrtelná dědičná hmota, nezávislsmrtelné tělo řídí, ale nevzniká z ně

zákonitě chodí, avšak pokud rodiče za zárodečné plazmy je rázně zavržen:

štnostech vývoje živého těla, kpce, vyloženě idealistická

své podstatě mystická, zbudovaná pod rouškou „novodarwinismus.” Mendelismus-morganismus v podstatě toto mystické weismannovské schema přijal, a můžeme řící, že jej přímo znásobil. (Lysenko, 1951, s. 533)

mohou být při svém vývoji ze zygoty usměrňováni různými směry a nabyté vlastnosti e potomkům svým. Praktický výstup z toho je ten, že šlechtitelství se stává výchovou.99 jších podmínek dostaneme z ozimné pšenice za pár generací pšenici jarní. Krmíme-li březí výrok A. I. Oparina: Mezi vědci kapitalistických

akýkoliv rozdíl mezi živým a neživým. Z97 viz též tento zemí převládá ještě i dnes mechanistický způsob poznávání života, [který] popírá j mechanického hlediska živé organismy jsou pouze složitě senaScne98 určitých životních podmínek jsou dědičné, není myslitelná, aniž byla uznána dědičnost získaných vlastností. Weismann se však pokusildě99 hmšť

strojené mechanismy. Právě tak jako práce stroje je určena přesným rozložením jeho součástí, tak i životnost organismu závisí struktuře protoplasmy, na přesném uspořádání částic, molekul nebo atomů v „aperiodických krystalech“, které podle hrödingera a jiných morganistů-mendelistů jsou nositeli života. Logické rozvinutí tohoto názoru přivádí jeho vyznavače vyhnutelně do slepé uličky idealismu. (Konference o problému živé hmoty, 1953, s. 7) Materialistická theorie vývoje živé přírody není myslitelná, aniž bylo uznáno, že individuální odlišnosti získané organismem za

vyvrátit tento materialistický základ. Ve své práci „Přednášky o vývojové theorii“ (1905) prohlašuje, že „taková forma dičnosti nejen není dokázána, nýbrž není ani theoreticky myslitelná. (Lysenko, 1951, s. 531) Oparin na citované konferenci: Jestliže je život zcela poznatelný, je možné a nutné vědomě jej usměrňovat, přetvářet živou otu. Jestliže život není zcela poznatelný, pak je možno čekat od přírody toliko dary a s větším či menším úspěchem zachycovat

astné náhody . (Konference o problému živé hmoty, 1953, s. 7)

krávu vydatně, z jejího telete bude dobrá dojnice, a tato kvalita se udrží i v dalších generacích. Vajíčko dovyv v ovcí (3 ybridizaci. Princip spočíval v tom, že roub nejenže př á některé vlastnosti podnože, ale semeny předává tyto vlastnosti do dalších generací.

čovándědi

(4) Teoretick„plochého,” syntéza). Jde o zdůraznění lamarckistických prvků původní D rwinovy teorie :

lubu. (Lysenko, 1951, s. 540)

(5) Druh je ojako chemickse může skozpůsobem

ůd. borník

Vznik novýctedy objektiv (6) Tvůrčí da hlásá, že a spolupracují k jeho

76

konce může odhadovat podmínky, které bude nový jedinec nucen asimilovat, a podle toho si za partnera bírá nejvhodnější spermii. Čisté samosprašné linie pšenice ozdravíme nejlépe tak, že jim zabráníme

samosprášení, ale pak je budeme opylovat pylem od jiných jedinců téže linie. Vysvětlení tkví v tom, že rámci linie existuje snaha o co nejlepší přizpůsobení vnějším podmínkám, a tímto postupem (pokud šem podmínky po mnoho generací neměníme) dovolíme vajíčku, aby si vybralo k uskutečnění tohoto

le z většího množství pylových partnerů.

) Velkou pozornost vzbudilo učení o vegetativní hejím

Pokusy s vegetativní hybridisací nezvratně ukazují, že dědičnost je vlastní všemu živému, terékoli buňce těla, kterékoli částici těla, a ne pouze chromozomům. Dědičnost je přece k

ur a specifickým typem výměny látek. Změňte typ výměny látek živého těla a změníte čnost. (Lysenko, 1951, str.562)

ým výstupem pojetí dědičnosti je tzv. tvůrčí darwinismus (na rozdíl od darwinismu čímž byla myšlena neodarwinistická

100a

Zjištění, že je možné dědění získaných odchylek, tento největší zisk v dějinách biologie, jehož základ položil již Lamarck a organicky zapojil do pozdějšího učení Darwin – to vše hodili mendelovci-morganovci přes pa

bjektivní entitou, jedním ze zákonitých vyústění sebeformování živé hmoty (opravdu něco á sloučenina; podobnost s Goodwinovými výroky je někdy přímo zarážející). Ovšem druh kem měnit v jiný druh, a to tak, že jedinci začnou asimilovat vnější podmínky jiným pšenice tak vzniká žito, z ovsa hluchý oves, z čočky vikev apod. . Z

Stejně tak, jako je možné získat výchovou z libovolné ozimné odrůdy během jednoho až dvou pokolení dědičně jarní formy, je možno z libovolného druhu získat výchovou druh nový. Obtížnost spočívá pouze v tom, že zatím neznáme konkrétní zákonitosti tohoto procesu. Jestliže ovládneme tyto zákonitosti, o čemž není pochyb, stane se změna jednoho druhu v jiný vytvoření zcela nových druhů rostlin a živočichů stejně snadnou jako změna […] odra

(S Proti reakčnímu mendelismu-morganismu, 1951, s. 205)

h druhů ovšem pozorován nebyl: přeskoky se konaly jen směrem k druhům známým. Druhy ně existují, ale nemohou existovat jakékoli druhy.

arwinismus se musel vypořádat i s malthuziánstvím. Lysenko Darwina usvědčuje z omylu vnitrodruhová konkurence neexistuje: jedinci jsou údy druhu

100

Vepra tosvobozený od chyb Darwinovy theorie v oné části, která souvisí s chybným Malthusovým schematem. […] Nelze popírat, že ve sporu, který vypukl na počátku XX. století mezi weismannovci a lamarckovci, byli lamarckovci blíže k pravdě, protože hájili zájmy vědy, kdežto weismannovci se pouštěli do mystiky a od vědy se vzdalovali. My jako představitelé sovětského mičurinského směru tvrdíme, že dědičnost vlastností, získaných rostlinami a živočichy v procesu jejich vývoje, může být a je nutná. (Lysenko, 1951, s. 535)

[Zastánci tohoto směru] nazývají mičurinský směr a agrobiologii novolamarckistickým, pokládají ho za mylný a nevědecký. skutečnosti je tomu však opačně. Především jsou známy zásady lamarckismu, které uznávají aktivní úlohu podmínek vnějšího

ostředí při formování živého těla a dědičnost získaných vlastností, jsou proti metafysice novodarwinismu (weismannismu), edy vůbec nejsou mylné, ba naopak jsou zcela správné a vědecké. Za druhé […] jde o tvůrčí sovětský darwinismus […]

77

prospěchu.101 Zde už se dikce značně podobá Kropotkinovým formulacím ze zmíněného manifestu. V

У обпрфусовиот(Ly

celá ná

yvv

o

ýsledkem polemiky s malthusiánstvím je zákon života druhu (закон жизни вида):

животног или растениа в естественной природе разно- Rozličné orgány, různé vlastnosti a fyziologické procesy, о разные органы, разные свойства, разные физиологичес-кие оцессы, все бесконечные разнообразие особеннос-тей форм и нкций организма направлено на то, чтобы прямо или косвенно действовать увеличению численно-сти индивидуумов данного да, хотя бы это в иных случа-ях и укорачивало жизнь дельного индивидуума или даже приводило к его смерти. senko, 1958, s. 284; viz též Vesmír 29, 1998, 1950/51)

ta nekonečnebo rostlinspolupracoi kdyby to jedince neb

různorodost forem a funkcí organismu živočicha , je zaměřena k tomu, aby přímo nebo nepřímo

aly na zvětšení počtu jedinců daného druhu, některých případech vedlo ke zkrácení života dokonce k jeho smrti.

I t úsloví „proto, aby“; tato teleologická st ch.

pouč nepostižitelná mechanicismem ani redukciona neprprzpse

na jiných místech Lysenko prohlašuje, že biolog se nemusí bnka celého učení je velmi nápadná ve všech prací

árá

Mezi lysenkismem a strukturalismem existuje tedy řada paralel – a na tuto skutečnost obzvlášť ukazují odpůrci strukturalismu (viz například Kováč, 1988). I když východiska jsou odlišná, oběma ením je společný důraz na vnitřní dynamiku organismů

ismem, poukaz na vnitřní, imanentní zákonitosti vývoje, smazání rozdílu mezi ontogenezí fylogenezí a konečně teleologie. Tím však veškerá podobnost končí – lysenkismus se diskreditoval svou snášenlivostí, a ledabylým přístupem k pokusům. Experimenty podle všeho nebyly myšleny jako ostředek potvrzení či falzifikace hlásaných tezí: byly myšleny jako ilustrace k nepochybným zjeveným avdám. Z toho plyne agresivní chování lysenkistů vůči všem, kdo požadují systém kontrol a statistické racování. Z publikací má člověk až dojem, že autoři ani netuší, co se od nich požaduje. A pochopitelně lysenkismus zdiskreditoval i tím, že byl zneužit politicky. Nic z toho neplatí pro strukturalisty.

101 Думаю, что не ошибусь, если скажу, что […] взаимоотношение индивидуумов внутри вида […] того же порядка, что и взаимоотношения органов в организме. (Lysenko, 1958, s. 281)

KAPITOLA 9. PE TIE BIOLOGICKÉHO POLE

OdpknomatPríksúcnvyknpriehybnmalakoeleknukhmolé vsiahná pkto prozožrvičnsorbproOtáz„spôOdpvidíkva rimenty často dopadnú tak, akoby elektrón bol rozpriestranený po celo„čas nelokálnosť viac-menej prijateľná: napríklad spomínaný eleksí bmajkálnfotóSnánemobjí

Je-li cílem napole. Patří k které jej takérozhovoru, alještě víc přek

78

RIPE

Otázka: Pomôž svojmu bratovi a prihraj mu nejakú definíciu fyzikálneho poľa.oveď: Ako Ti to vysvetliť a nezmiasť ťa celkom? Najjednoduchšia odpoveď je: no-body ws. Za takú odpoveď by som sa ale asi vďaky nedožil. Skúsim improvizovať: pole je eriálne súcno, ktore okolo seba vytvátrajú neautistické (interakcie schopné) častice. lad: elektróny vytvárajú elektrické pole, Zem gravitačné pole, nukleóny piónové pole. Toto o má všetky fyzikálne atribúty, vymyká sa ale kúsok nášmu chápaniu, pretože my sme na-utí na viditeľné a priestorovo ohraničené telesá. Pole však nemá tvar, zapĺňa „celý stor” (elektromagneticke pole v klasickej fyzike); môžeš však merať jeho hustotu energie, osť a mnohé iné charakteristiky. V podstate bez poľa by častice nemohli interagovať, ne-

i by sa o sebe ako dozvedieť. V kvantovej fyzike pole môžeš prekvantovať, a predstaviť si ho súbor „častíc” – fotónov napríklad. Fotón má kľudovú hmotnosť nulovú, preto je dosah tromagnetického poľa nekonečne veľký. Najkrajším príkladom poľa je pre mna interakcia leónov v jadre; tam si protóny a neutróny vymieňajú π-mezóny. Tie maju nenulovú kľudovú tnosť, preto ich „rozpriestranenosť” je ohraničená, a preto jadrové sily pôsobia len na ma-

zdialenosti. Protón a neutrón, vzdialené povedzme 1 mm sa necítia, lebo pole π-mezónov ne-a až tak ďaleko, ale v jadre sa cítia veľmi intenzívne. Tu sa necítim celkom istý; moja naiv-redstava je taká, že protón sám osebe „emituje” π−-mezóny, ale keď nemá nablízku nikoho, by ich absorboval (žiaden neutrón), tak ich zasa absorbuje späť sám. Preto je osamotený tón taký stabilný, ale v jadre sa rozpadne do hodiny a je z neho neutrón, a z neutrónu, ktorý al ten π-mezón, sa zase stane protón. Takto podobne je to (asi) aj s elektrónom, ktorý usta-e vysiela do sveta virtuálne fotóny – kvantá elektromagnetického poľa – a vzápätí ich ab-uje späť. Ak sa nablízku vyskytne iný elektrón, pomiešajú sa im fotóny a my to vidíme ako

ces interakcie. ka: Daj mi ešte jeden comment, ktorý tu straší a neviem si s ním poradiť: nelokalita ako sob existencie poľa“. oveď: To znie príšerne filozoficky. Nelokalita je niečo, čo jeden veľmi ťažko po-rozumie; š to aj na experimentoch s elektrónmi, ktoré majú slušnú nenulovú hmotnosť, ale ntovomechanické expem vesmíre: poznáš experimenty s dvoma štrbinami? Ak prijmeš predstavu poľa ako mäteže tíc,” ktoré ho vytvárajú, tak ti je

trón, ktorý spontánne emituje a zasa absorbuje virtuálne fotóny. Pole, ktoré tým vzniká, mu-yť nelokálne. V prípade elektromagnetického poľa je tá nelokálnosť extrémna, lebo fotóny ú nulovú kľudovú hmotnosť. V prípade nukleónov, ktoré si posielajú pi mezóny, nie je nelo-osť až taká drastická, lebo neurčitosť polohy pi mezónu je podstatne menšia, ako v pripade nu (ktorý môže byť de facto „kdekoľvek“). Preto je interakcia nukleónov krátkodosahová. ď som ťa príliš nepoplietol, sám v otázke fyzikálneho poľa jasno nemám, obávam sa, že to á nikto. Ten pojem vznikol v časoch éterickych, kedy sa ľudia nehanbili používať vše-majúce kontinuum vyplňujúce cely priestor. Dnes to tak nie je, ale chýba nám to.102

šeho snažení i jakási inventura proudů v biologickém myšlení, nemůžeme se vyhnout pojmu pojmům velmi uhýbavým, a není proto divu, že jsem se nejdřív pídil po definici v oborech, zavedly – fyzice a lingvistice. Zvláštní nejistota a opatrnost fyziků je ilustrována v úvodní e cítil jsem ji i v dalších konverzacích a při pátrání v literatuře.103 V lingvistice je situace vapivá: dost známý obrat sémantické pole, o kterém se patrně všichni domníváme, že mu

Otázky kladu já, odpovídá můj bratr Peter Markoš, který je teoretickým fyzikem. Z e-mailové diskuse 1. 6. 1999. Pro kontrolu popis pole ze slavné Feynmanovy učebnice: The fields have a reality that is almost independent of the objects ich create them. One can do something like shake a charge and produce an effect, a field, at a distance; if one then stops

oving the charge, the field keeps track of all the past, because the interaction between two particles is not instantaneous. It is sirable to have some way to remember what happened previously. If the force upon some charge depends upon where another arge was yesterday, which it does, then we need machinery to keep track of what went on yesterday, and that is the character of e field. So when the forces get more complicated, the field becomes more and more real. (Feynman et al., 1963, I-12, s. 8).

102

103

whmdechthKromě této důležité pasáže stojí za zmínku následující strana (9), kde je vysvětlen princip superpozice polí.

rozumíme, se v učebnicích sémantiky nevyskytuje, natož aby byl objasněn (pravda, moje pátrání v tomto sm

ím o vlastní jednoduchou definici biologického pole, která máo nevnne

po od místa, kde se uvolnila, přenáší k pístu pstsra mzvŽa(s

elkabi

Intcrcotim ich the energy remains coherent – intercommunication is instantaneous and nonlocal. ThasBetimfu

renčního objemu, tj. času, respektive objemu, přes které zůstává v koherentním stavu energie. V koherenčním

n kor

79

ěru nebylo zdaleka vyčerpávající). Pro účely našeho hledání se proto pokus

být klíčem k tomu, kterých aspektů si máme všímat: pole je jakákoli soustava, jejíž komponenty sobě vědí, a proto se chovají jinak, než kdyby byly z pole vyjmuty. To „vědí” zahrnuje koherenci a lokalitu. Tyto dva pojmy ať znamenají v této rozpravě tolik, že (1) změny v kterémkoli místě pole jsou ímány ve všech místech, kam pole dosahuje (koherence), a (2) přitom jsou inherentní samotné soustavě, jsou jí nějak „synchronně” vnuceny zvenčí (nelokalita).

Polem tedy není směs molekul expandujících plynů ve válci výbušného motoru, protože jejich hyb není koherentní a interakce mezi nimi jsou lokální. Energie se

řes mnohastupňové nekoherentní a lokální srážky molekul (takže většina energie se odevzdá ěnám válce a jednotlivé srážky nejsou pociťované ostatními částicemi soustavy vyjma těch, které se ážky bezprostředně zúčastnily). Povrch pístu se „dozví” o tom, že došlo k explozi, jen díky chaotickým nekoordinovaným dopadům molekul. Podobně není polem mechanické zařízení, chemický reaktor, umraj chodců na Václaváku. Polem nejsou ani takové koherentní systémy, jimž je koherence vnucována enčí a které nejsou nelokální: disipativní struktury (víry, plamen, atmosférické jevy, slavná Belousov-botinského reakce, Bénardova nerovnováha apod.), pochodující vojáci, kolektivní výstup cvičenců

partakiáda). Polem je jádro atomu, magnetosféra Země, mužstvo při kolektivní sportovní hře, orchestr,

ektrochemický potenciál na membráně… Ve třetí části této práce se pokusím ukázat, že do této tegorie patří i molekula proteinu, buňka či živá bytost vůbec. Tuto představu ilustruji slovy britské ochemičky M.-W. Ho:

ercommunication can proceed so rapidly through the liquid ystalline continuum of the organism that in the limit of the herence time and coherence volume of energy storage – the e and volume respectively over wh

Vzájemná komunikace skrze kapalně krystalické kontinu-um organismu může probíhat tak rychle, že je okamžitá a nelokalizovaná v rozsahu koherenčního času a kohe-

ere is no time-separation within the coherence volume, just there is no space-separation within the coherence time. cause the organism stores coherent energy over all space-es, it has a full range of coherent space-times, which are

rthermore, all coupled together. (Ho, ed., 1998, s. 93)

objemu neprostorovéuchovává času a prčasoprosto

í separace v čase, stejně jako není rozlišení v koherenčním čase. Protože organismus

oherentní energii přes všechny [své] škály storu, obsahuje celou škálu koherentních ů, které jsou navíc navzájem propojené.

Ci epř ka

M

téučW 1998; obr. 9.1). Princip modelu spočívá v tom, že existuje molekula – morfogen, která je pr malém okrsku (organizačním centru), a odtud difunduje do prostoru, ve kterém se na jednom rozměru podél polopřímky x, ale nic nebrání tomu, aby di difundovala v ploše nebo prostoru). V závislosti na vzdálenosti od organigrciposm9.

tát působí patrně dosti učeně a autorka sama konstatuje, žijímané, zkusme ho přesto přijmout. Myšlením M.-W. Hopitoly.

orfogenetické pole v biologii

podobné pojetí nelokality není obecně se budeme blíže zabývat v závěru této

Myšlenka morfogenetického pole není nová a své velké období zažívala mezi válkami. Poté byla měř zapomenuta a obživla až v 70. letech. Tehdy L. Wolpert přišel se svým, dnes už ve všech ebnicích ad nauseam perpetuovaným „modelem francouzské vlajky” (viz například Wolpert, 1995; olpert et al.,odukována vcházejí buňky (na našem diagramu jen v fundoval na obě strany přímky, nebo aby

začního centra se bude koncentrace morfogenu měnit (může se jednoduše vyředit, ale strmost adientu může být i regulována). Buňky, které se vyskytují podél difúzní dráhy, mohou mít několik prahů tlivosti na morfogen a podle toho, v kterém rozmezí koncentrací se nacházejí, rozhodnou, určí svou lohu (vzdálenost) od centra. Tato poziční informace je pro buňky vodítkem k dalšímu vývoji určitým ěrem (například směrem k vlastnosti bílé, modré nebo červené, nebo k pěti různým prstům jako na obr.

1). Původně spojitý prostor morfogenu (který má jen velmi krátké trvání) byl digitalizován a způsob této

80

digitalizace si zúčastněné buňky i jejich potomci pamatují. Jednotlivé rozlišené části začnou žít vlastním židivybujeansp

9.1. Koncepce rozčlenění prostoru gradientem morfogenu. Morfogen v zniká v bodě 0 a difunduje podél osy x; na této ose jsou rozmístě buňky, které vnímají místní koncentraci morfogenu a e předem nastavených prahů citlivosti spustí některou z vývojových trajektorií. Pod tím obecné schéma konče-tinového pupe čelistnatých obratlovců. Morfogen vznikající v zadní části pupeje to vidět na menat, že konrozčleňujících jen jedním z Konkrétní vývonavazuje na t1998.

votem: pole se jakoby rozpadlo na mozaiku. Povšimněme si, že syntéza morfogenu je určující pro ferenciaci buněk směrem k jednotlivým barvám (prstům). Vývojová trajektorie, kterou by se buňky daly v prostoru bez morfogenu, by byla jen jediná a pravděpodobně i jiná než jedna z těch tří, které byly ňkám „vnuceny” morfogenem (třeba žlutá).104 Wolpertova teorie měla velkou heuristickou cenu a dnes

s její pomocí vysvětlována řada vývojových procesů, zejména poté, co od konce 80. let citlivé alytické techniky umožňují morfogeny identifikovat, jejich gradienty přímo detekovat, a také je příčinně řáhnout s následujícími událostmi.

népodl

ne ne rozčlení předozadní osu končetiny; nejlépe

ruce, respektive chodidle s prsty. Nutno pozna-četinový pupen a sada morfogenetických signálů prostor pupene (popsaný předozadní gradient je nich) je pro celu skupinu čelistnatců univerzální. jová trjektorie specifická pro danou třídu, druh atd. oto předběžné rozčlenění. Podle Wolpert et al.,

104 vůli symetrii připomeňme, jak by tutéž událost interpretoval strukturalista. Pr tento obraz znamenal něco jiného: struktura je zde vždy, je bezčasová, předbíhá událost; událost je jen epizoda, zatímco struktura trvá, jen se v čase přestrukturuje. Pro struktur istu je tedy přechodně pozorovaný gradient odrazem, nikoli příčinou „strukturování“ prostoru.

K o něho by

al

Takto představený model však není z hlediska výše zavedené definice pole příliš přesvědčivý. Wolpertův mvyjinmmvnvý

álních látek nesporně implementováno, […] jeho opitelná především matematicky a nikoliv biocod n

Jestliže je tedbyla zapome u pole od doby Faradaye a xwella až podnes a uzavírá, že pole je vlastností prostoru, tvarovou příčinou, která transcenduje ko(svzk „m

mmna příliš ani biologové experimentální, ani fenomenologové modelující moN

GSr(Gvývysvětlením morfogeneze jako působení na blízko a inspiruje se Drieschovou entelechií. Mendelovskou ge o vývojovou biologii za nepostačující, protože je preformistická: gen jezrnitímnavene

81

orfogen je chemická entita difundující geometrickým prostorem, a gradient morfogenů v tomto prostoru tváří poziční informaci, která uděluje každému místu poziční hodnotu. Poziční hodnota tedy není nic ého (pro daný okrsek, který se má rozčlenit a obsahuje buňky toho a toho typu) než koncentrace

orfogenu interpretovaná buňkou přítomnou v příslušném bodě prostoru. Interakce v oblasti dosahu orfogenu jsou pouze lokální. Tato oblast je tedy koherentní, avšak celé „pole” je druhotné, je buňkám uceno morfogenem zvenčí a ony samy se chovají spíš jako spartakádní cvičenci v našem příměru še.105 Souhlasím s Neubauerem, když říká:

Jakkoliv je morfogenetické pole do gradientů sign povaha je zásadně morfologická, a tedy uchhemicky či fyzikálně chemicky. […] Látková povaha prostředí představuje opět jen lešení, ěhož nutno posléze abstrahovat. (Neubauer, 1989a, s. 217)

y výše řečeno, že myšlenka pole „obživla”, pokusme se zjistit, co znamenala původně, než nuta. Neubauer (1989a) provádí obsáhlý rozbor dějin chápání pojm

Mankrétní materiální implementaci. Odvolává se na to, že prostor není totéž, co prázdno, a jeho vlastnosti

hrnuté pod pojmem pole) jsou určující pro uspořádání hmotné „výplně” (přesněji: ovlivňování je ájemné). Pojmy „pole”, „entelechie”, „tvarová příčina” jsou pro něho synonyma. Nabádá proto vypracování matematické teorie tvarů (podob), která by byla komplementární k současné aterialistické” biologii.

Jsme však svědky spíše úsilí o neustálou reifikaci „transcendentálního”, o snahu nacpat čistě atematické formulace pod hlavičku materiálního nosiče, ať už jím je gen, membrána, či gradient orfogenů. Za této situace je pole (v pojetí Neubauerově) v biologii pojmem vágním a vlastně dbytečným – nepotřebují ho rfogenezi na obrazovkách počítačů. Nebyla však situace podobná odjakživa? Lze se domnívat, že ano.

ejlépe tuto skutečnost ilustruje vývoj postojů samotného autora pojmu biologické pole A. Gurviče.

urvitsch a Gurvič 106 ovnejme vývoj Gurvičova učení na dvou jeho knihách: Die histologischen Grundlagen der Biologie urwitsch, 1930) a Teorija biologičeskovo polja (Gurvič, 1944). Ta první je shrnutím třicetiletého zkumného úsilí v oblasti histologie a embryologie. Gurwitsch se nespokojuje s mechanistickým

netiku své doby pokládá prdnoznačně určuje konečný stav morfogeneze (s. 234). Vývojového biologa však nezajímá statické cadlo s genem na jedné a fenotypem na druhé straně, jeho zajímají procesy (Gurwitsch proto prosazuje koli Zustand, nýbrž Proceß). Zde je konfrontován s multifinalitou: shodná „materiální podstata” (míní

metabolismus, morfologii buněk a tkání etc.; připomínám jen, že biologie té doby nebyla orientována „information processing“) vede k nejrůznějším průběhům morfogeneze a formám, a na druhé straně je lmi podobných forem dosahováno z různých výchozích stavů.107 Vyvozuje z toho, že se nikam dostaneme, budeme-li se snažit jen o objasňování materiálních příčin. Vždyť nejde jen o použitý

V předchozím odstavci jsem se ovšem dopustil nepřesnosti: Wolpert, pokud vím, nikde neužívá slova pole (field).V citované ebnici (Wolpert et al., 1998) se slovo pole nebo morfogenetické pole v rejstříku vůbec nevyskytuje. Nenašel jsem tento obrat i v jiných jeho pracích; přesto jiní autoři Wolpertův model za model pole označují (viz například Gilbert et al. 1996). Držím se dvou druhů transkripce jména autora – Gurwitsch pro vydání německé a Gurvič pro vydání ruské. Ten rozdíl povídá o dvou obdobích myšlenkového vývoje autora. Die Mehrdeutigkeit der Beziehungen zwischen dem Ablauf und der materiellen Beschaffenheit des Substrates äußert sich rin, daß unter wechselnden Verhältnissen des letzteren die Abläufe wesentlich die gleichen bleiben können, und auch gekehrt, eine gewisse Mannigfaltigkeit der Abläufe mit Gleichheit des Ausgangssubstrates verträglich ist. […] Der Satz, daß

105

učan106

na107

daumdie Formbildung in allgemeinen nicht allein auf der Beschaffenheit des Substrates beruht, besteht demnach zu Recht. (Gurwitsch, 1930, s. 231)

materiál, ani o to popsat „mechanismus” vzniku formy, jde o formu samu. V tom je blízký po W ten tatbiodiesokobleeh(G

Které z myslitelných forem jsou v organických tvarech g

r

l

82

zdějším biologickým strukturalistům:

he denkbare Formen werden in den organischen Gesta-lelcsächlich verwendet? Ob nicht gewisse Konfigurationen sich als logisch „unmöglich“ erweisen? Es wäre sicherlich ein Triumph für hier vertretene Auffassung, wenn es sich eines Tages ergeben

llte, daß gerade diejenige Gestalten, die nach unseren Feldschema nstruktiv unmöglich sind, auch tatsächlich stets unverwirklicht iben. Wir wissen dar-über freilich noch nichts, es wäre auch dieses er ein rein mathematisches als ein biologisches Problem. urwitsch, 1930, s. 268)

doopravdyjsou bioloopravdový právě ty fovskutku zůnevíme ještspíše do ob

použity? Neukáže se, že některé konfigurace icky „nemožné“? Naše úsilí by slavilo

triumf, kdyby se jednoho dne prokázalo, že my, které naše koncepce pole vylučuje, také

staly neuskutečněny. O tom dnes opravdu ě nic, a tak i tento problém spadá jako dřív asti matematické než do biologické.108

Cči ečné výčty jednotlivostí? Nebo spoléhpoeloss fymO

DiihretwRiVerhältnisse Feldintensität in entsprechender Richtung steht. (G c

o nám zbývá, ptá se Gurwitsch? Máme rezignovat na sjednocujá systematika, nekon

ící princip a smířit se s tím, že biologie je at jen na analogie a pravdivost výroků st

měřovat hermeneuticky? Odpovídá si, že sjednocování především nesmí spočívat v rozkladu na ementy. Konstatuje (například s. 233), že čas je jedinou bezespornou invariantou biologického vývoje – tatní faktory se podmiňují navzájem, celý stav organismu je jedinou proměnnou, a je funkcí druhé, časem provázané invarianty – pole. Okamžitě však dodává, že pole popisuje pouze geometricky, nikoli zikálně.109 Smyslem celé konstrukce je hledání, vyhmatávání jednoduchých vztahů na pozadí nohotvárnosti živých tvorů. S tím se pochopitelně pojí víra, že v principu je tato cesta schůdná.110 všem hned vzápětí se čtenář musí ptát, co je myšleno pod „intenzitou” pole – nejde už o fyzikalizování?

e Beeinflussung der Zellen seitens des Feldes wird als Normierung er Orientierungs- respektive Bewegungsrichtung gedacht, und zwar a so, daß die Wahrscheinlichkeit der Einstellung der Zellen in der

chtung des einen oder anderen Vektors in einem geraden

Pod ovlivňováním buněk polem rozumíme určování jejich orientace či směru pohybu, a to tak, že pravděpodobnost uspořádání buněk podle toho či onoho vektoru přímo závisí na poměru intenzity pole zur

urwitsch, 1930, s. 257) v příslušný h směrech.

N epově Da Feld wurde im vorangehenden mit Absicht in rein formaler WGewuge ion daher der Vorzug gegeben. Die Grundfragen, die bei jeder Formulierung eines phgegliVewephgr

Pojem pole bude v dalším záměrně používán čistě

geometricky nejjednodušší konstrukci. Základní otázky, které se vynořují při každé formulaci fyzikálního pole,

e

edůslednosti tohoto typu se najdou na více místech, avšak přecle je více a objevují se i v závěru celé knihy, kdy připomíná Pcech poznání primát:

jen upozornění na geometrickou povahu latónův výrok o tom, že geometrie má ve

s eise als kürzeste und übersichtlichste Schilderung der ometrie der embryologischen Prozesse […] benutzt. Es rde nur konstruktive Einfachheit erstrebt und der ometrisch einfachsten Konstrukt

formálně jako nejkratší a nejpřehlednější nástin geometrie embryologických procesů. Budeme usilovat jen o konstrukční jednoduchost a přednost budeme dávat

ysikalischen Feldes auftaucht, wurden mit Absicht unberührt lassen. Sie beziehen sich auf die Feldquellen und die ederung der Felder. […] Es ist hier vor allem keine rwechslung zu vermeiden, die unter Umständen unheimvoll rden kann. „Feldquelle“ im rein geometrischen und im ysikalisch-chemischen Sinne des Wortes sind undverschiedene Dinge. (Gurwitsch, 1930, s. 295)

ponecháma uspořádázáměně, ktezavádějící. pojetí něcochemickém.

záměrně stranou. Ty se týkají zdroje ní polí. Musíme se především vyhnout rá může být za určitých okolností nepříjemně „Zdroj pole” znamená v čistě geometrickém naprosto jiného než v pojetí fyzikálně-

Dodávám, že to platí i dnes, „když už víme“ cosi o genech a genetické regul Wir das Feld nur geometrisch, nicht auch physikalisch charakterisieren, (Ge dem betreffenden Gebilde entsprechende endgültige Konfiguration im Rrch das embryonale Substrat ausgeführt wird, und sprechen demnach von dyrz von „dynamisch präformierter Morphe“. (s. 256) Daß ein morphogenes Feld in unserem Sinne existiert, ist weder Hypotheseduzierte Tatsache, sondern eine kurze und prägnante Fo

108

109

ein aduku110 istisch aus unseren Tatbeständen de rmulierung unserer Absicht, einen möglichst einfachen und befriedigenden Ausdruck für die räumlichen Verhältnisse der Morphogenese zu finden. (Gurwitsch, 1930, s. 240)

aci vývoje. urwitsch, 1930, s. 236) […] Wir nehmen an, daß

ume besteht, bevor sie materiell verwirklicht, d. h. namischer Präformation der materiellen Form oder

noch eine syllog

M upněm a zároveň přechodem do materiální, v laboratoři testovatelné reality jakožto odrazu pole jsknprlápřje EifedegemgrFeSusesa19

hrnující pole nelze vnímat jako soubor (v něm h) polí jednotlivých složek, pokud při každém í oo

to”čšív

83

ezistou Gurwitschovi až předpokládané toky materiálu podél vektorů pole (ještě více zdůrazněno v druhé ize). Předjímá tím disipativní struktury Prigogina a spol. Podotýkám však, že v souvislosti s řešenou oblematikou přeskočit do pojmosloví nerovnovážné termodynamiky nelze, jakkoli se nám to bude zdát kavé: disipativní struktury se uspořádávají z fluktuací, mají počátek a není třeba postulovat paměť, tj. edem existující pole. U biologického pole je tento historický rozměr neodmyslitelný. Nás bude zajímat ště jeden aspekt první knihy. Jde o tuto pasáž:

n umfassendes Feld als Synthese aus umfaßten Elementar- nicht denkbar ist, sofern wir selbstverständlich bei je-

Všezazahrnutýclden

m Ortwechsel eines Elementes auch sein Eigenfeld mit-führt denken. Wir müssen daher den eigenartigen, gewisser-

aßen unfaßbaren Tatbestand erleben, daß zwar ein um-enzter (transplantationsfähiger) Keimbezirk „Träger“ seines ldes sein kann, nicht aber ein beliebiges Element dieses bstrates wiederum Träger eines Bruchteiles dieses umfas-nden Feldes. Eine tiefer Einsicht in der hier bestehenden Zu-mmenhänge bleibt uns zurzeit verschlossen. (Gurwitsch, 30, s. 305)

přemístěnsamozřejmsmířit s dtransplan„nositelemkterákoli pole. Hlubzatím zůstá

složky budeme předpokládat jako st i přemístění jejího pole. Musíme se proto sti neuchopitelnou skutečností, že určitá vatelná oblast zárodku sice může být vlastního pole, ale nemůžeme očekávat, že

ást ponese zlomek onoho všeobjímajícího pochopení vztahů, které zde vládnou, nám á skryto.

Teби ůvodňuje nutností vy jejích vlastních premis. Je to reakce na vývoj, jehož byl svědkem – ve snaze po vy ětlení biologických projevů přecházeli biologové na nebiologické představy chemické a fyzikální, a naže(psapotrbudoBbipremprnamdast

prvlsp

nto závěr totiž Gurwitsch (vlastně už Gurvič) v knize ологического поля, 1944) výslovně odvolává a o reifikaci se budovat biologii z

Teorija biologičeskogo polja (Теория pokouší. Svůj pokus zd

svkauzálně orientovaní biologové dokonce převod na biochemii a biofyziku považovali za ideální. Gurvič proti tomu nepřestává zdůrazňovat, že nám musí jít o specificky biologickou definici živého.111 Uznává, jistý stupeň redukcionismu nutný je: musíme složitý (a proto nepochopitelný) sled jevů nahradit ravdivým!) zjednodušením, shrnutím, jinak by ani nešlo o vědu. Musí však jít o redukci v rámci motné biologie, nikoli o úkrok stranou do hájemství jiných oborů. Současně však dochází k názoru, že le vyššího řádu, která předtím studoval po mnoho desetiletí, nejsou jako univerzální princip použitelná:

vají jen velmi krátkou dobu, nedovolují předpokládat invariantnost ani neumožňují extrapolaci do doucnosti. Od těchto prokazatelně existujících polí nadbuněčných, makroskopických, se proto Gurvič pracovává k hypotéze pole buněčného, které bude základním elementem těchto nadbuněčných polí.

uněčné pole se stává univerzálním biologickým principem, základem pro budoucí soustavu obecné ologie. Gurvič zdůrazňuje, že jde o pouhý myšlenkový experiment: v době, kdy svého dílo píše, nemá o existenci buněčného pole k dispozici žádný hmatatelný důkaz. Proto spekulativně stanovuje, že pole anuje z buňky, respektive z chromatinu, a nejspíš z jadérka. Buněčné pole má roli regulativního

incipu: „uspořádá” molekuly v buňce, a ty se proto – na rozdíl od běžných chemických systémů – cházejí v nerovnovážném stavu a jejich pohyb je určen orientací podél vektorů (siločar) pole. Chování olekul uspořádaných v poli už nelze popisovat chemicky, aniž bychom do samotné chemie nevnášeli lší předpoklady a parametry. Za hranicí rozlišitelnosti – pod úrovní molekul – tak existují už jen

rukturované procesy, nikoli struktury. Nejde však jen o energetické potenciály, které se generují podle „instrukcí” pole (pole samo žádnou

áci nevykonává). Pole je anizotropní a tato anizotropie je druhově specifická, a tak pole svými astnostmi vlastně určuje i druhovou specifitu morfogeneze. Buněčné pole je dokonce jedinou druhově ecifickou invariantou.112 Pole není ohraničeno a díky tomu dochází ke skládání buněčných polí, které

V Lysenkových pracích jsem kupodivu nenašel jediný odkaz na Gurviče – přitom toto téma patří v lysenkismu k centrálním. Единств

111

112

проявляетсне

енной специфической видовой инвариантой является клеточное поле. При этом видоваяа специфичность поля я в характере его анизотропии. Как мы видели, […] многообразие результирующих актуальных полей

ограничено даже при наиболее простой форме анизотропии. (Gurvič, 1944, s. 93)

tak ustavují společné pole organismu s novými emergentními vlastnostmi. A co je velmi důležité pro naše he

že se setkáváme s mnoha fyzikálně – chemickými poexpřčim

Мкулянлями19

t bílkovinných molekul, ky, vytváří účinkem

mnýel

84

rmeneutické úvahy, pole trvá nepřetržitě. Mluva druhé knížky je poplatná své době, tak

jmy, s bioenergetikou a samozřejmě i s Gurvičovým objevem – mitogenetickými fotony jako odrazy istence pole. Dnešnímu čtenáři, který cosi ví o vazebních místech, afinitách atd., a hlavně o informaci, ipadá vše jako jakási nedokonale nastíněná analogie fyzikálního pole. (Dnes by Gurvič asi konstruoval stě fenomenologické počítačové modely). Přesto Gurvičova slova, navzdory neobvyklému výrazivu, zní nohdy moderně, jak se můžeme přesvědčit například z tohoto citátu:

ы предполагаем, что значительная часть белковых моле-

, входящих в состав клеточного тела, образует под вли-Předpokládáme, že významná čáskteré konstituují tělo buň

ием хромозомальных полей неравновесные молеку-рные констеллации, направление которых аналогично кроскопически видимой ахроматической фигуре. (Gurvič, 44, s. 55)

chromozoorientovapozorovat

ových polí nerovnovážné konstelace molekul, ch analogicky jako v mikroskopu ná achromatická figura.

Ta á né po váno stejně natvrdo jako gen: stačí v některých formulacích za „pole” dosadit „gen” a staneme věty přijatelné dnešním představám molekulární biologie, a to navzdory tomu, že Gurvič sám nateod Всжамы

to inovovaná představa pole však paradoxně už neponechávle je defino

žádný prostor pro epigenetiku. Buněč

dodále bere (mendelovskou) genetiku jen jako speciální a nejsnáze pozorovatelný výraz své vlastní orie.113 Proto i ono explicitní popření zásady nedělitelnosti (nadbuněčného) pole, které předtím tak daně hlásal po několik desetiletí. Zde naopak Gurvič říká:

е процессы морфогенеза, в той мере, в какой они выра-ются передвижениями клеток и изменениями их фор-, определяются клеточными полями.(Gurvič, 1944, s. 69)

Všechny morfogenetické procesy, pokud se uskutečňují pohybem nebo změnou tvaru buňky, jsou určeny buněčnými poli.

Tge řliš ch y e – od polí buněčných k chromozomovým.

vy„binkr

o, co Gurvič nazývá buněčným polem, bychom asi v dnešní dnové exprese.114 Představa pole však pochopitelně nemůže pících materiálních determinantů dědičnosti,115 proto Gurvičování rozdíly v polích různých chromozomů. Dopouštíse ted

obě nazvali buněčně specifickou regulací ijmout myšlenku diskrétních, kvalitou se navrhuje vysvětlovat tkáňově specifické tedy další redukc

Tím, že se zříká celkového pole jako čistě geometrické a primární invarianty (to, co na teorii zdvihuje Neubauer, 1989a), sklouzává Gurvič do obecně redukcionistické mluvy své doby: jeho uněčné pole” je jen jednou z variant jak (v době před objevem DNA a podstaty uchovávání genetické formace) vysvětlit morfogenezi působením na blízko – pomocí bezprostředních krátkých kauzálních oků, které už samy vnitřní „představu” o konečné formě nepotřebují:

Аппарат наследственности, локализованный в яйцеклетке (оплодотворенной), достаточен для прохождения яйцом ожного и вполне закономерного пути развития, проводящего между прочим, как и наиболееномену, к проявлению всех тех признаков, которые входят и могут входить в очень

113

сл бросающемуся в глаза фе ограниченный список менделовского метода скрещиваний. Но о свойствах, которые мы должны приписать аппарату наследственности, мы можем судить не по данным скрещивания, а лиш на основании детального анализа процеса их осуществления. (Gurvič, 1944, s. 94) 114 Если на сем протяжении эмбрионального развития при каждом митозе дочерним клеткам передается весь комплект генов, и тем не менее развитие различных клеточных групп идет дивергентним путем, то приходится остановиться на оддене115

do

и

в

ном из следующих двух выводов: либо хромозомы (гены) вообще не имеют непосредственного отношения к путям терминации и диференцирования клеток или клеточных групп, либо в каждой клетке существует специфический для е фактор «отбора» необходимых генов, oстальные же остаются неактивными. (Gurvič, 1944, s. 98) Na základě argumentu, že kolektiv genů není o nic jednodušší než sám popisovaný proces, kdežto zavedení pojmu pole vnáší popisu jednoduchost.

Oтносительно поля данной клетки в каждый данный мостэтре

Podle stavu pole dané buňky v každém daném okamžiku vto

85

мент составляется представление лишь об актуальной руктуре, oтветственной за своеобразие ближайшего апа эволюции клетки, без всякой ссылки на конечный зультат. (Gurvič, 1944, s. 100)

se vytváříbude odpovývoje; tavýsledek.

představa jen o té aktuální struktuře, která ídat za specifičnost nejbližšího období jejího představa neodkazuje na žádný konečný

G jehož byl, domnívám se, v m ním představitelem. Teď však prstpochbe

Πко для химических процессов, наблюдаемых исключительно в жи 1

vytváří specifické podmínky pro chemické procesy, takové podmínky, jaké lze nalézt pouze v živých

.

uroh

vič dokonce kritizuje holismus, inulosti čellašuje, že „celé” je výsledkem, nikoli příčinou morfogeneze, a v pozadí morfogenetických procesů

ojí pole buněčná (Gurvič, 1944, s. 106). Domnívám se, že touto knihou, kterou se Gurvič patrně koušel zařadit do hlavního proudu vědy, jeho teorie ztratila na inspirativnosti či provokativnosti, arakteristické pro předchozí verzi. Z celého pokusu o reifikaci, na které si tolik zakládá, zbylo jen jakési zzubé vitalistické prohlášení:

ребывание молекул в составе неравновесных нстеллаций создает специфические условия

Pobyt molekul v systému nerovnovážných konstelací

вых системах. (Gurvič, 1944, s. 11) systémech

V

MS Tepo Needham: A posyun effect is constituted by their several equilibrium positions. A field is boaridispafuaxa 19

v jiných částech systému. Pole působí skrze množinu rov-novážných uspořádání těchto entit. Je vázáno na určitý

n

k

t

elmi podobnou myšlenku však rozpracoval v současných podm

oderní doba

ínkách S. A. Kauffman (kapitola 11).

nástupem molekulární biologie a Nové syntézy v evoluční biologii se pojem pole začíná vytrácet. čkou za celým obdobím, kdy byl základním principem světonázoru biologů, je souhrnná charakteristika le, kterou podává J.

morphogenetic field is a system of order such that the sitions taken up by unstable entities in one part of the stem bear a definite relation to the position taken up by other stable entities in other parts of the system. The field

Morfogenetické pole je způsob uspořádání, kdy polohy, jedněch nestabilních entit v jedné části systému jsou v jednoznačném vztahu k pozici jiných nestabilních entit

und to a particular substratum from which a dynamic pattern ses. It is heteroaxial and heteropolar, has recognizably tinct districts, and can, like a magnetic field, maintain its ttern when its mass is either reduced or increased. It can se with a similar pattern entering with new material if the ial orientation is favorable. The morphogenetic gradient id special limited case of the morphogenetic field (Needham, 50, citováno podle Gilbert et al., 1996)

definovatelřádání povlze na něm podobně jaho rozsah ným uspořápokud je ortický gradmorfogene

ý substrát, ze kterého celé dynamické uspo-stává. Pole je heteroaxiální a heteropolární, rozpoznat oddělené oblasti a má schopnost – o pole magnetické – udržet svůj tvar, je-li je-

zmenšen či zvětšen. Může splynout s podob-dáním, které je vnášeno s novým materiálem, ientace os obou entit příznivá. Morfogene-ient je speciálním limitním případem ického pole.

Pobi ýsvžea klasiky, a tak nám můlé vyjímat jiné představy. Jeho pojem morfogenetického pole superpozice vepoDecathfris.

užívání pojmu pole se opět začíná do biologie navracet až vologického strukturalismu (viz kapitola 7.) jistě není typickými strukturalistickými postoji stojí poněkud stranou hlavního se jako nesmlouvavý kritik současného extrémního redukciomolekulární biologií, nechává inspirovat

80. letech. B. Goodwin, přední postava m představitelem současné biologie: se

proudu. Jeho pohled je však cenný proto, nismu, představovaného Novou syntézou že sloužit jako pozadí, na němž se budou je jakousi analogií kvantovépe

fyzice. Domnívá se, že organismus v počátečních stadiích vývoje má charakter pole, a toto pole se stupně rozpadá, takže výsledný organismus je mozaikou. Pole je tedy původnější: veloping organisms are self-organizing wholes which we will ll fields. The occurrence of mosaic properties is then due to e presence of forces resisting the field property, analogous to ction in the case of macroscopic motion. (Goodwin, 1982, 47)

Vyvíjející se organismy jsou sebeorganizující celky, které budeme nazývat polem. To, že se objeví mozaikovitost, je vý-sledkem přítomnosti sil, které vlastnostem pole vzdorují, sil analogických tření v případě makroskopic-kých pohybů.

Gooodwin usiluje o definování nutných a postačujících podmínek pro vytvoření druhově specifické formy a poříz(tjtachalv zanasonepoko Thovoris mchthbodisintsp

í

h

86

tyto podmínky jsou podle něho formálně splněny popisem pole: každý z modelů vývoje má obsahovat čáteční a okrajové podmínky a poskytnout popis účinků operátoru pole, kterým je popsána posloupnost ených transformací. Popis vychází z pravidel (či omezení), na jejichž základě se vybírá příslušné řešení . forma), a to ze všech řešení, které dané pole nabízí. Pravda, pokračuje Goodwin, organismy se skládají ké z molekul, buněk, orgánů; toto tvrzení má však podobnou hodnotu, jako když prohlásíme, že se emické prvky skládají z protonů, neutronů a elektronů. Vlastnosti prvků nedostaneme výčtem součástí, e teprve řešením Schrödingerovy rovnice, která definuje jejich vlastnosti jakožto pole. Podobně jako tomto fyzikálním příkladě komplementarity částic a pole i všeobjímající biologická teorie vyžaduje vedení komplementarity, s buněčnou a molekulární teorii na jedné straně a koncepcí biologického pole straně druhé. Právě proto se Goodwin domnívá, že představa „genetického programu”, jak jej definují učasné teorie morfogeneze, nemůže vést k řešení, protože specifické produkty genů samy o sobě mohou představovat druhově specifické formující principy. Genetická výbava organismu je tenciálem, v jehož dosahu je daleko větší vějíř morfologií než ten, který nakonec bude „vtělen” do nkrétního organismu. Teprve pole je tím principem, který jednotlivé složky organizuje.

is potential can also be described by probability distributions er a range of morphologies, so that each species of

nism may be seen as a set of possible forms, one of which

Tento potenciál může být popsán i jako rozložení pravděpodobností na souboru morfologií, takže každý z druhů organismů lze považovat za množinu možných ga

ost probable and tends to be used as an identifying aracteristic of that species. Evolutionary transformation may en be defined as stabilizations of different initial and undary conditions so that the mean of the probability tribution is shifted, a process involving a change in certain ernal constraints some of which may be determined by ecific genes. (Goodwin, 1982, s. 50)

forem, z nichž jedna se jí použevoluční trapočátečnícpravděpodozahrnuje iněkterá moh

tou nejpravděpodobnější a obvykle vá jako určující charakteristiky druhu. Pod nsformací lze pak rozumět stabilizaci nových i okrajových podmínek tak, že průměr bnostního rozložení se posune. Celý proces změnu jistých vnitřních omezení, z nichž ou být určena i specifickými geny.

Glzsp nuv že na jedné úrovni rozpauv íme, že až potud má tato koncepce blízko k Waddingtonovu rozvrhu epigenetické krajiny. Liší se ova ornevypř

sopovýpo

„ceprepřjekóin

oodwin tedy vnímá vyvíjející se organismy jako entity s rozsáe popsat jako pole; toto pole se časem (dříve u mozaikového, pecifické morfologie, která bude odrážet specifické vnitřní i vědomit, že morfogenetické pole se mů

hlým morfologickým potenciálem, který ozději u regulativního vývoje) zhroutí do ější podmínky organismu. Je důležité si dnout, na jiné nadále trvá. V 10. kapitole

idšem v tom, že Goodwinovo biologické pole je totožné se strukturou (ve smyslu strukturalistickém)

vyznačuje se celkovostí, samoorganizací a transformacemi. Struktura je už předem dána, a tak ganismus je vlastně deterministickým východiskem „řešení rovnice pole” – řešení na němž on sám má žádný podíl. Zastávám názor, že podoba organismu je výsledkem jeho vnitřního úsilí, vznikla, byla dobyta, je hermeneutickým produktem! U Goodwina jde oproti tomu o povstání jedné z možných, edem daných forem.

Opusťme však strukturalismus a podívejme se, zda se myšlenka pole uplatňuje v hlavním proudu učasné experimentální biologie. Výše jsme popsali Wolpertovo „pole bez pole“, které na rozdíl od jetí jeho současníka a krajana Goodwina mělo enormní dopad na myšlení současné generace vojových biologů. Jeho přístup je pragmatický a z výše citované Needhamovy definice mu stačuje jen „gradient jako speciální limitní případe morfogenetického pole.“

Lawrence a Struhl (1996), inspirováni Wolpertovým modelem, předkládají (silně zoocentrické) entrální dogma” epigeneze, které se bez pojmu pole obejde zcela, a výsledná morfologie je v podstatě ifenoménem, vyústěním úsilí velkého množství buněk (trochu to připomíná pozdního, dukcionistického Gurviče). Jejich koncepce spočívá na těchto postulátech: (1) poziční informace ítomná ve formě morfogenu rozčlení buňky do nepřekrývajících se skupin, z nichž každá je základem dnoho kompartmentu; (2) každý z kompartmentů obdrží genetickou adresu v podobě kombinatorického du daného množinou aktivních a neaktivních selektorových genů, které buňky i jejich potomky formují nejen o tom, kterou část těla mají postavit, ale i o tom, jak mají interagovat s buňkami

87

sousedních kompartmentů; (3) interakce mezi buňkami sousedních kompartmentů vyústí v tvorbu gr

hompomo m

v r vy nebyl pojem pole používán jedve

A bridesueffsupodearfatos.

vat na vytvoření dobře vymezené struktury nebo struktur. Jiným způsobem lze morfogenetické pole

ja,

e

e

adientů druhého řádu, a ty pak určují morfologickou organizaci uvnitř obou sousedících kompartmentů. Buňky nacházející se v gradientu morfogenu dostávají tři druhy informace: (1) pokud je známa

dnota maximální koncentrace, pak koncentrace v místě výskytu buňky informuje o vzdálenosti od axima; (2) vektor, koncentrační spád, je informací o směru vzhledem ke zdroji, a může umožnit larizaci buňky; (3) strmost gradientu informuje o velikosti oblasti:116 pokud je oblast definována aximem a minimem gradientu, definuje sklon vzdálenost obou bodů. Buňka tak obdrží lokální informaci své absolutní i relativní pozici v příslušné oblasti, a o polarizaci této oblasti. Myšlenka orfogenetického pole nemá v tomto schématu vůbec místo.

Někteří autoři však pojem pole začínají opět používat, samozřejmě v terminologii dnešní biologie, a ůzných významových odstínech (což není chybou: ani v čase své slánoznačně a výše uvedená Needhamova charakteristika je synkrezí nejrůznějších chápání). W.A. Müller

své učebnici morfogenetické pole definuje takto:

morphogenetic field is an area whose cells can cooperatively ng about a structure or a set of structures. Another way to fine a m etic field is an area in which signal

Morfogenetické pole je oblast, jejíž buňky mohou spolupraco

orphogenbstances – „inducer,“ „morphogen,“ or „factor“ – become ective and contribute to the subdivision of the field into bregions… Morphogenetic fields define developmental tencies; these are not necessarily exactly coincidental with velopmental factors. Usually fields are initially larger than the ea fated to construct the particular organ. Fields exhibit the culty of regulation. When cut into two, each half will give rise a complete structure, albeit of half the size. (Müller, 1996, 183)

definovat „morfogenspívají dogenetická pnutně korurčením. Onakonec přísregulace. [Tčást pole c

ko oblast v níž signální látky („induktor,” ” „faktor“) projevují svůj účinek, a tak při-rozdělení pole do menších celků. Morfo-ole definují vývojové potence, které nemusí spondovat s konkrétním vývojovým před-bvykle jsou zpočátku větší než oblast, která

lušný orgán postaví. Pole mají schopnost o znamená, že] po rozpůlení vytvoří každá

lou strukturu, ovšem poloviční velikosti. DPr km m vzniknout i „tichou poštou” od buňky k buňce př kladu viz Held, 1992). V další části výkladu však přicházejí na scénu morfogeny a je představen WMTeRvnnejsauMz zp

efinice, a zejména její rozvedení na následujících stránkách, jvní věta je „fenomenologická” – mechanismus, jak to buňohou vůbec mezi sebou komunikovat, třeba tak, že podají oůže pole

e zajímavým sjednocením dvou pohledů. y dělají, zůstává nejasný. Pokud buňky sobě zprávu svým nejbližším sousedům, (modely postavené na tomto jediném

edpoolpertův model francouzské vlajky, který, jak jsme viděli, námi zavedené představě pole nevyhovuje. üllerův výklad se však nezastaví v tomto bodě – a pokračuje Turingovým reakčně-difuzním modelem. n ovšem nepotřebuje k rozčlenění prostoru žádné organizační centrum, prostor se člení z pole samého.

eakčně-difuzní model sice také operuje s „induktory” a „faktory”, ale řád, který tyto působky prostoru ucují, je jiné povahy, vznikl jako disipativní struktura117 (obr. 9.2). Na konci celého výkladu Müller opomene dodat opatrnou větu (nám už známé „if true“): Je pravděpodobné, že reakčně-difuzní modely

ou poměrně adekvátním popisem jakýchsi obecných formálních pravidel, (například princip tokatalýzy), nejsou však popisem skutečného mechanismu (Müller, 1996, s. 186-187). Ve druhé části üllerova textu se mluví o potencích a vývojových regulacích v rámci polí, a morfogeneze je vysvětlena principu ustavení gradientů morfogenů. Müllerův model morfogenetického pole tak vyčerpávajícím ůsobem rozšiřuje možnosti wolpertovské koncepce i o disipativní struktury.

v originálu field; zde překládám jako oblast, aby nedocházelo k záměně s polem, jak jsme si je definovali na začá116 tku kapitole.

117 Blíže o morfogenezi vnucené chemickým systémem typu Bělousov-Žabotinského reakce, Turingova reakčně-difuzního systému a jejich kombinace s představou vln morfogenu a poziční informace viz například Sager (1996).

9.2. Reakčně difúzní model (a) V původně homogenní směsi jsou látky x a y s těmito vlastnostmi: (1) x katalyzyje jak vlastní produkci, tak pro-du y; (2) y je inhibitorem tvorby x; (3) y difunduje v prostředí rychleji než x. Stoupne-li v bodě O náhodnou fluktuací koncentrace x, začne v t místě intenzivnější produkce x i y (čas 2). V místě O bude stoupat koncentrace x, zatímco y bude difundovat do okolí, a tím tam bude za ovat vzniku podobné fluktuace. Další sebezesilující reakce mohou povstat až ve větší vzdálnosti od O, kam už vliv zvýšené koncentrace y nedosahuje. Výsledkem procesu je rovnoměrné rozčlenění prostoru na maxima a minima látky x. Podle Kauffman, 1993; Müller, 1996. (b ferenciace „přeslenů” u jednobuněčné řasy Acetabularia: model a náčrt rostliny. Podle Harold, 1990. (c) Turingovy struktury vy ukované chemickým reaktorem. Podle De Keeper et al., 1991.

88

kciommez

) Diprod

známých učebnic nahlédněme ještě do té, jejíž autorem je S. F. Gilbert (1994). V jeho učebnici je

orfogenetické pole definováno jako oup of cells whose position and fate are specified with spect to the same set of boundaries. A particular field of cells l give rise to a particular organ when transplanted to

different part of the embryo, and the cells of the field can gulate their fates to make up for the missing cells in the field.

skupina buněk jejichž poloha a determinace jsou určeny vzhledem k totožné množině mezních podmínek. Po transplantaci do různých částí embrya vytvoří pole buněk příslušný orgán; buňky pole mohou regulovat své určení, po

ZemGrrewila re(Gilbert, 19 -692)

kud v poli nějaké buňky chybí. 94, s. 691

Definice je to poněkud skromná ve srovnání s úsilím, které Gilbert vyvíjí pro plnou rehabilitaci mbia Honuin (warJuornowhal.

dráhy, které se uskutečňují v ohraničených

oí

kt

89

orfogenetického pole. Upozorňuji zejména na manifest Resynthesizing evolutionary and developmental ology (Gilbert et al., 1996), který uveřejnil spolu s dalšími dvěma vývojovými biology, J. M. Opitzem R. A. Raffem. Hned na začátku článku najdeme prohlášení, které dosti připomíná Gurviče:

ologous developmental pathways […] are seen in V mnoha embryonálních procesech nacházíme homolog-mmerous embryonic processes, and they are seen occurring discrete regions, the morphogenetic fields. These fields

hich exemplify the modular nature of developing embryos) e proposed to mediate between genotype and phenotype. st as the cell (and not its genome) functions as the unit of ganic structure and function, so the morphogenetic field (and t the genes or the cells) is seen as a major unit of ontogeny ose changes bring about changes in evolution. (Gilbert et , 1996, s. 357)

ní vývojové oblastech –zor, že tatřádání vyvgenotypemgenom) pa funkce, jnebo buňmorfogene

morfogenetických polích.. Předkládáme ná- pole (jejichž příkladem je modulární uspo-jejících se embryí) jsou prostředníkem mezi a fenotypem. Tak jako buňka (a nikoli její ředstavuje jednotku organické struktury e morfogenetické pole (a ne samotné geny y) určující jednotkou ontogeneze; změny ického pole způsobují změny evoluční.

A tpř vé biologie – po válce naprosto vymizelo ze ne ako historický přehled, ale jako ambiciózní základ teorie, která má zastřešit tři důležité oblasti: hovymbomí

prpřzp

jemhepo logiím se dá u příbuzných organismů dospět řadou různých cest. (Raff, 1996 dáv

buvz

v znou roli. Tento bod je upozorněním na to, že

mluvit o h

a

vynámůže ekoge 97)

utoři nejdříve analyzují, jak se mohlo stát, že morfogeneedválečné vývojo

ické pole – hlavní vysvětlující princip slovníku biologů. Manifest je však míněn

jmologii, makroevoluci a vývojovou genetiku. Morfogenetické pole tak dostává výjimečný status jako světlující princip nejen ontogeneze, ale i evoluce morfologií. Pokud se projekt podaří, mohl by vést po noha desetiletích ke společné platformě vývojové a evoluční biologie. Vlastnosti pole shrnují autoři v 10 dech; ne všechny jsou sice v právě probíraném kontextu relevantní, budeme je však potřebovat na jiném stě, a proto je uvádím:

1. Pole jsou diskrétními jednotkami embryonálního vývoje. Vznikají interakcí genů a genových oduktů v rámci specifických ohraničených oblastí. Jsou tedy definována jako oblasti, kde je informace eváděna (translated) na prostorové entity. Změny vlastností pole se projeví ve fenotypu a mohou také ůsobit evoluční změny.

2. Pole jsou modulární, tzn. autonomní na jiných polích přítomných v zárodku (samozřejmě, vyjma diného primárního pole raného embrya). Tento bod je důležitý proto, že vazby mezi moduly se mohou ěnit, aniž by se měnily samy moduly. Raff (1996) tím vysvětluje morfologické posuny typu terochronie nebo heterotopie (například vynechání larválního stadia nebo skutečnost, že k velmi dobným konzervativním morfo

á ostatně přednost modulu před polem.) 3. Oproti klasickému pojetí je představa pole obohacena o geneticky definované interakce mezi

ňkami. Geny stojící vysoko v hierarchii regulačních kaskád (Hox, Pax apod.) hrají rozhodující úlohu při niku a rozvržení pole.

4. Morfogenetická pole mohou být seriálně homologní („paralogní) i ortologní.118 Evoluce spočívá replikaci a modifikaci morfogenetických polí.

5. Homologní geny/proteiny hrají v různých polích růomologii lze jen v rámci jedné úrovně popisu.

6. Navržená koncepce umožní vysvětlit i vývojové anomálie – syndromy pleiotropické polymorfní.

7. Pole funguje jako „ekosystém.” Tím je míněna skutečnost, že genetické pozadí podílející se na tváření pole je značně redundantní, a tak mutace nebo delece i klíčových genů nemá často fenotypové sledky, protože uprázdněné místo v „ekosystému” okamžitě zaujme jejich funkční ekvivalent. Jak se

systém, tj. zásobárna redundantních regulačních genů dlouhodobě udržet, vysvětlují populačně netické modely (viz například Cooke et al., 1997; Nowak et al., 19

Seriální homologie zn118

a zadní kočko

amená opakování homologních modulů v jednom těle (například segmentování žížaly, obratle, přední etina apod.); ortologie se vztahuje k homologii mezi organismy (ortologní jsou hlava člověka a hlava medvěda, přední

nčetina velryby a psa apod., ortologní nejsou ptačí a motýlí křídlo).

90

8. Gen se projevuje v poli, tj. v kontextu jiných genů. Proto v řadě případů jeho projev velmi závisí na genetic

lických signálů (induktorů) a míra a kvalita jejich zp„pzajispr

je měny. Autoři tak nabízejí alternativu čistě genetickége

odje

Vzi kse í pojetí je blízké NeubaFrsypo

bev m ou lokálních srážek, které jsou chst(tedaCenkožekoúčenfo

N(styzj

„b

kém pozadí, do kterého je vnesen. 9. Charakter pole velmi ovlivňují druhy symbo

racování. Pole se bude vyvíjet v závislosti na nastavení této sítě interakcí; její změny, nebo dokonce řesuny kompetence” (induktor adoptuje jinou signální dráhu) se projeví na velikosti i morfologii polem jišťovaného fenotypu. Tento i předchozí bod tedy upozorňují na důležitost „naladění” celého pole na té vstupy. Domnívám se, že právě zde je místo jak pro uplatnění historické i individuální zkušenosti: o epigenetiku a v širším pojetí i hermeneutiku.

10. Buňka a nikoli gen je jednotkou tělní struktury a funkce, je morfogenetické pole hlavní dnotkou uskutečňující ontogenetické i fylogenetické z

mu modelu vývoje a evoluce. Jejich alternativa však není (jako například u Goodwina) netickému modelu antagonistická a umožňuje v dalším vývoji plodné propojení obou.

Celé toto pojednání by zasloužilo větší publicitu a diskusi; pokud vím, až na jednu odmítavou ezvu119 se tak bohužel pokud vím nestalo. Z pohledu toho, o co usiluji v tomto pojednání, chybí ještě

denáctý bod, který by konstatoval, že pole nikdy nepřestalo existovat. pomeňme ještě jednu osobnost, která stojí mimo všechny vymezené proudy současné biologie,

dyž měla v jisté době blízko ke strukturalistům. O vskutku vážný pokus o popis živých organismů jako bestrukturujícího se pole se pokouší M.-W. Ho (například 1988, 1993, 1994ab). Jej

uerovu, avšak usiluje o posun od oblasti fenomenologické k reifikaci. Ho se inspirovala öhlichovou teorií rezonancí (viz například sborník Pokorný, ed., 1995), která umožňuje modelovat nchronizované koherentní soustavy, a aplikovala je na bioenergetiku. Z literatury i výsledků vlastních kusů, a konstatuje několik velmi významných skutečností:

(1) Živé bytosti se vyznačují velmi vysokou účinností energetických pochodů (s téměř zeztrátovými přenosy energie). Tuto skutečnost Ho interpretuje tak, že energetické proměny probíhají buňkách jinak než způsobem, který popisuje chemická kinetika pro reakce zahrnující velký počet olekul v homogenním prostoru. Zde probíhají energetické proměny cestarakterizovány vysokými ztrátami ušlechtilé energie formou tepla. Prostor v buňce je ovšem vysoce

rukturovaný a lze se právem domnívat, že veličiny založené na zprůměrnění stavů vysokého počtu částic plota, koncentrace, volná entalpie, entropie atd.) nejsou pro takový systém, nacházející se navíc velmi leko od rovnováhy, definovány, respektive nemají v těchto podmínkách smysl. Inspirovala se pracemi

. W. F. McClarea (1971, 1972), který předložil model rezonančního a bezeztrátového přenosu ušlechtilé ergie a předpokládá, že právě takto dochází k energetickým přenosům i v živých bytostech. Na příkladu ntrakce kosterního svalu McClare ukazuje, že energetické proměny lze vysvětlit, pokud předpokládáme, kontrakce je koherentní, a to napříč 9 řády rozměrové škály. Za těchto podmínek dochází ke herentnímu (tj. koordinovanému, nelokálnímu) štěpení až 1020 molekul ATP, a to s energetickou inností téměř stoprocentní. Ho (1993) předpokládá podobné uspořádání i v jiných velkých konvertorech ergie, jako jsou metabolické dráhy, oxidační fosforylace, fotofosforylace, syntéza ATP nebo tosyntéza.

(2) Na živých, nikoli však mrtvých buňkách a tkáních lze pozorovat optickou polarizaci (Ho, 1994; ewton et al., 1995), což poukazuje na to, že jde o uspořádané, vysoce strukturované systémy rovnatelné s jinými polarizovanými, uspořádanými entitami – krystaly), kde se homogenní prostředí pu roztoků prakticky nevyskytuje (na podporu tohoto názoru viz též Hess & Mikhailov, 1995). Tato ištění samozřejmě podporují předpoklad předpoklad bioenergetický.

(3) Živé (nikoli však mrtvé nebo metabolickými jedy poškozené) organismy emitují koherentní iofotony”, a navíc tyto živé „lasery” pracují v širokém pásmu vlnových délek (Ho, 1993; Chang et al.,

H. D. Lipshitz pod titulkem Resynthesis or revisionism? v dopise editorovi časopisu (Dev. Biol. 177, 616-619, 1996) protestuje oti podobným snahám a konstatuje: Major „rediscoveries“ or advances in our scientifc understanding do not come from mpendia of poorly understood phenomena or from erudite-sounding speculations; they come from m

119

prco echanistic hypotheses and their empirical tests. (s. 616)

91

eds., 1998). Z toho Ho usuzuje, že koherence v živých organismech je povahy koherence kvantové.120 Na záchprmnedo

Onnism is a m croscopic quantum object, it has a macroscopic waensigs.

Docházíme k šokujícímu závěru, že koherentní orga-nismus je makroskopickým kvantovým objektem, má svou

piám

kladě interpretace těchto a mnoha dalších výsledků i konjektur autorka tvrdí, že živé organizmy lze ápat jako vysoce koherentní systémy, jejichž koherence navíc předpokládá, že v organismu existuje opojení přes mnoho prostorových (10-10-101 m) i časových (10-14-107 s) řádů. Teorie, jako snad první ezi tzv. „holistickými” teoriemi, dovoluje formulovat testovatelné hypotézy. Výsledky měření zatím jsou jednoznačné, což souvisí s tím, že celá metodika výzkumu je v plenkách. Autorka se však mnívá, že to podstatné lze vidět už dnes:

e comes to the startling conclusion that the coherent orga-

ave-function that is always evolving, always changing as it tangles its environment. This wave-function is the unique, nificant form of the organism. (Chang et al., eds, 1998, 94)

makroskovoji, neusts prostředínou formou

ckou vlnovou funkci, která je v neustálém vý-le se mění v procesu neustálé komunikace . Tato vlnová funkce je jedinečnou, význam-

(podobou) organismu. NN m však, že mi je tento typ myšlení blízký. Dovolí ny: M netické pole, ať už má či nemá kvantovou povahu, je hermeneutickou záležitostí, protože nikdy ne

ejsem povolán k tomu, abych posuzoval soulad tohoto proeskrývá

hlášení s paradigmaty kvantové fyziky. m si přidat doušku ještě z jiné stra

orfogebylo „prázdné”. Otázku, kdy a jak vzniklo, ponechme stranou.121

120 V tomto ohledu není M.-W. Ho sama, odkazuji na práce kvantových fyziků, kteří se domnívají, že kvantové pochody souvisejí se živým stavem a s myšlením (viz například Hameroff, 1994; Penrose, 1999); tyto argumenty není v mých silách posoudit a fyzikální reifikaci morfogenetického pole ponechám jiným. Nutno podotknout, že kvantoví fyzikové, jichž jsem se ptal, jsou v této věci vrcholně skeptičtí. 121 A ještě jeden komentář: od doby Gurwitsche je vše, co se v této oblasti promítá, zoocentrické; existenci jiných organismů než jsou živočichové jako by nikdo nebral v potaz.

K A 10. E NETIKA: PROPOJENÍ ONTOGENEZE A EVOLUCE?

organismus

bezprostřpráv

Autorem pojmu epigenetika je C.H. Waddington, který jej zavedl ve čtyřicátých letech 20. stolet

jako pojm ování pro studium těch kauzálních interakcí mezi geny a jejich produkty, které vedou k realizacia pozaktktde (1 An s is one that is passed from a ific cell to its progeny without any alteration in the germ lincede

Epigenetická situace nebo proces je taková situace či proces, který se přenáší z buňky na její potomstvo, aniž

jící DNA pocházející ze zárodečné stav buněk, který se přenáší na

m

92

APITO PIGE

Lamarckova teorie by se docela dobře mohla interpretovat i jinak než tak, že jednotlivý

L

, který získal znak během svého života, bude mít sklon přenášet tento znak na své ední potomstvo. Lze ji vyložit i tak, že pokud příslušníci populace organismů, která se

ě nachází v procesu evoluce, získají během svého života nějaký znak, bude mít tento znak tendenci objevovat se v odvozené populaci častěji, a to i v příštích generacích.122

C. H. Waddington

í en fenotypu.123 Klíčové v definici je slovo interakce – vzájemné skloubení genotypové

fenotypové úrovně v ontogenezi i ve fylogenezi. Tehdy šlo o snahu definovat se proti jednosměrnému jímání celého procesu (od genu k fenotypu), a proti oddělování vývojové a evoluční biologie. Pojem čal žít vlastním životem a bývá zdrojem častých sporů a nedorozumění. Vinu má patrně adjektivum, eré zní v angličtině, ostatně i v češtině, stejně (epigenetic, respektive epigenetický) pro dvě substantiva, erá původně příliš nesouvisela – epigenezi a epigenetiku.124 Uvedu nejprve některé ze současných finic epigenetiky:

) H. Lodish a spol. definují epigenetickou dědičnost takto:

epigenetic condition or processpece coding sequence of the DNA. The differentiated state of

which is passed in to progeny cells, is generally by se změnila kódulinie. Diferencovanýlls,

termined epigenetically. (Lodish et al., 1995, s. 1286) jejich poto stvo, je obecně určován epigeneticky. S hza zpr (2 itoři sborníku Epigenetic mechanisms of gene regulation uvádějí definici širší: Thgese

výjimkou programovaných genetických změn v buněčnýcpříčiněných mutací, je tedy například u člověka celá ontogeneoces prostě dostal jméno.

liniích lymfocytů a náhodných změn e procesem epigenetickým; dávno známý

) Ede study of mitotically and/or meiotically heritable changes in ne function that cannot be explained by changes in DNA quence. (Russo et al., eds.,1996, s. 1)

Epigenetika je studium mitoticky anebo meioticky děděných změn ve funkci genu, které nemohou být vysvětleny změnou sekvence bází v DNA.

Povšimněme si, že tato definice nevylučuje, aby se stavy funkce genu dědily i na další generaci or (3divy

ganismů, a to dokonce cestou vedoucí přes gamety a pohlavní proces.

) E. Jablonková a M. Lambová ve své knize Epigenetics inmension, podávají definici sice podobnou, ale ještě více

olané změny:

heritance & evolution. The Lamarckian zdůrazňující aspekt přetrvávání jednou

v

Lamarck’s theory could quite well be interpreted to mean not that the individual organism which acquires a character during its etime will tend to transmit this to its immediate offspring, but that, if members of a population of animals undergoing evolution ll acquire a character during their lifetime, this character will tend to appear more frequently in members of a derived pulation many generations

122

lifwipo later. (Waddington, 1975, s. 39) 123 ome years ago (1947) I introduced the world „epigenetics“ […] as a suitable name for a branch of biology which studies the ca interactions between genes and their products which bring a phenotype into being. (Waddington, 1975, s. 218) 124 když Waddington přiznává, že se inspiroval Aristotelovou epigenezí.

Susal I

93

[Epigenetics is] everything that leads to the phenotypic expre-ssion of thesystrnepre

Epigenetikou se rozumí vše, co vede k fenotypické e

n

a

genetic information in an individual. An epigenetic inheritance stem (EIS) is a system that enables a particular functional state or uctural element to be transmitted from one cell generation to the xt, even when the stimulus that originally induced it is no longer sent (Jablonka & Lamb, 1995, s. 80)

expresi gsystém dědiurčitého fugenerace nkterý vyvol

netické informace v jedinci. Epigenetický čnosti (EIS) je systém, jež umožní přenos kčního stavu nebo struktury z jedné buněčné

a jinou, a to i v případě, že původní stimul, l vznik tohoto stavu, již přestal působit.

U zrodu této definice však nestály autorky samy, ale J. MaSz thmáry, 1995). A při pozornějším čtení zjišťujeme, že oním „původním stimulem” mohou být stejně dov zav pr

gebu ypických” fenotypů.prLa jvy

nečaas užití eukaryontní buňky s endosymbionty, a nejrůznější tzv. foretické asociace (W

Gvšjeob Epigenetická dědičnost umožňující neomezenou dědivost (epigenetic inheritancmm (4a

Epsyorena ch

r lá řešení problémů, které se

ynard Smith (1990; Maynard Smith & abře mutace jako děděné nastavení aktivity genů. U EIS tedy dědičnost může záviset jak na rozdílech

sekvencích DNA, tak na přenosných stavech aktivace genů; dualita genotyp – fenotyp však zůstává chována (i když v některých případech patrně jen z důvodů heuristických). Množina genů obsažená genotypu může díky epigenetické dědičnosti dát vznik velkému počtu nejrůznějších fenotypů právě oto, že dceřiné buňky si mohou pamatovat diferenciační stav buňky mateřské.

Poznamenávám, že není známo, kolik různých možných fenotypů může odpovídat jednomu notypu. Lidský organismus na buněčné úrovni například vytváří asi 200 morfologicky rozpoznatelných něčných typů. Na úrovni mnohobuněčné je u daného druhu obvyklý jeden nebo několik „t

Ani v jednom z těchto případů nelze vyloučit, že vývoj k nim je směrován a není dovoleno onikat do prostorů jiných fenotypů. EIS tak zajišťují usměrnění některého z možných projevů genů. ogiku tohoto usměrnění určuje struktura EIS, jeho interakce s okolím, předchozí historie organismu eho vnitřní dynamika. Do epigenetiky tak nakonec může patřit skoro všechno a pojem se stává dosti prázdněným.

Ať už se držíme kterékoli definice, do epigenetiky patří dědičnost buněčných struktur, které mohou vznikat de novo, ale jen pomnožením struktur existujících. Důležité je zdůraznit banální, avšak sto opomíjenou skutečnost, že i buňka sama patří mezi tyto struktury. Podobně lze chápat i symbiotické ociace, zejména soilson & Sober, 1989).

Epigenetickou je také celá ontogeneze jako fenotypický odraz příslušné genetické informace. enetická informace je usměrněna stavy předchozími a modifikovaná vnějším i vnitřním prostředím. To e působí jako výše zmíněný „původní stimul,” jen patřičně interpretovaný. V ontogenezi však už nejde n o pomnožování stávajících struktur, ale i o vznik struktur nových, struktur, které se obvykle pravidelně jevují v jistých fázích ontogeneze.

e with unlimited heredity, Szathmáry & Maynard Smith, 1995) je i podmínkou objevení se nohobuněčných eukaryont. Druhově specifické exprese genů, druhově specifická morfologie a chování ohou být stejně dobře epigenetické jako genetické povahy.125

) Pod epigenetickými fenomény rozumí E. O. Wilson (1998) i vrozené operace senzorického systému mozku, pravidla, která umožňují rychlou orientaci a hledání rychlých řešení v předvídatelných situacích:

igenetic rules […] are innate operations of the sensory stem and brain. They are rules of thumb that allow

nisms to find rapid solutions to problems encountered in

Epigenetická pravidla jsou vrozenými operacemi smyslo-vého ústrojí a mozku. Jsou to pravidla fixní a umožňují organismům najít ychga

vironment. They predispose individuals to view the world in particular innate way and automatically to make certain oices as opposed to others. (Wilson, 1998, s. 193)

v okolí vyskytnou. Předurčují je k tomu, že vnímají svět speciálním a vrozeným způsobem a automaticky činí jistá rozhodnutí na úkor rozhodnutí jiných.

*

Vzhledem k neobyčejné podobnosti genů, genomů a regulačních drah u bízí.

125

nanepříbuzných organismů se „epigenetika“ přímo

Máme tedy pod jednou hlavičkou zahrnuty organely a jiné struktury, buňky, usměrnění fenotypů během onE

Inúra onděmepna

Vjí mě rostliny a živočichové, a ne duchaplná cvičení v algebře či

dokonce chemii.127 C. H. Waddington

V této části se budeme věna C. H. Waddingtonovi. Oba usilovali o skloubení vývojové a evoluční biologie do jediného celku. Už tom zaujmout, protože v současné biologii existuje mezi vývojovou a evoluční biologií hluboký valvynáhe

fea vybispsygeva(R

94

togeneze, speciaci, možné případy lamarckovské dědičnosti a v posledním případě dokonce i instinkty. pigenetickými fenomény sui generis jsou samozřejmě i kultura a jazyk.

Věnujme se nejprve čtvrtému bodu v našem výčtu: epigenetikou se rozumí vrozený mechanismus. stinkty samozřejmě nejsou jako takové v DNA ani v proteinech, ale vyvstávají opakovaně až na jisté ovni ontogeneze mozku – potud je vše v pořádku. Tento pohled navazuje na velmi dlouhou tradici odvíjí se od čelních představitelů světové psychologie první poloviny 20. století, pro které celá togeneze včetně duševních duševní funkcí byla otázkou vyvolání latentního obrazu nějak už přítomného dičně. Epigenetická pravidla takto pojatá jsou jednosměrná, natvrdo kódovaná, a okolní prostředí pouze odifikuje, směruje, vybírá, ale netvoří. Kritiku podobného genetického (ano genetického, bez předpony i-) determinismu provedl například Gould.126 nebo některé školy vývojové psychobiologie (viz příklad Michel & Moore, 1995, česky 1999).

ývojová a evoluční biologie Jsem přece biolog a zajíma

ovat zakladatelům epigenetického směru v biologii – I. I. Šmaľgauzenovi , usí

jádřený v nejtvrdší verzi sloganem „zatímco ontogeneze je proces řízený, evoluce je proces iniciovaný hodou”. Ač původně vyšly obě větve ze společného základu, dnes se směšování obou oborů jeví jako reze, jako snaha zaplevelit čistotu paradigmatu dávno překonanými názory.

Přispívá k tomu na jedné straně skutečnost, že navzdory obrovskému úsilí, které vedlo k detailním nomenologickým popisům ontogenetických procesů, navzdory velmi podrobným seznamům genů znalostem o způsobu jejich exprese, sám proces v pozadí, tj. propojení mezi geny a ontogenezí, uniká světlení. Oblast experimentální („molekulární“) embryologie patří k nejdynamičtějším oblastem ologie, ale zatím se s úžasem dovídáme spoustu podrobností spíše o tom, kolik toho mají organismy olečného, než o tom, co je esencí jejich druhově specifického projevu. Na druhé straně tzv. Nová ntéza – vedoucí paradigma evoluční biologie vzešla z populační genetiky s její volnou kombinatorikou nů a znaků (rozuměj povětšině znaků dospělých organismů) a s gradualistickými posuny statistických h. Pro ontogenezi v tomto učení téměř nezůstalo místo. Evoluce ontogeneze sice má své velké postavy . B. Goldschmidt, C. H. Waddington, I. I. Šmaľgauzen), ale jejich učení je dodnes vnímáno jako

Viz například tuto pasáž z Gouldovy knihy Jak neměřit člověka: Musíme být opatrní v přisuzování přílišné role přírodnímu běru tím, že všechny základní vlastnosti budeme brát jako přímé adaptace. Nepochybuji, že přírodní výběr působil při výstavbě šeho nadměrně velkého mozku – a rovněž jsem přesvědčen o tom, že mozky vyrostly v důsledku adaptace pro jisté role […] hle předpoklady však nemusí vést ke konstatování, často nekriticky zastávanému přísnými darwinisty, že všechny stěžejní

astnosti mozku jsou výsledkem přirozeného výběru. Naše mozky můžeme přirovnat k neuvěřitelně složitým počítačům. Pokud pořídím mnohem jednodušší počítač k vedení účtů ve fabrice, mohu ho současně použít i k řešení jiných, mnohem složitějších

126

výnaTyvlsi úkonů než účetnictví. Tyto dodatečné schopnosti jsou nevyhnutnými důsledky stavby, a nikoli přímých adaptací. Naše nes telně složitější organické počítače byly také postaveny z jistých důvodů, ale disponují téměř závratným výčtem donědnudskpřMmhl127

ev

rovnadatečných dovedností – včetně, domnívám se, všeho co nás činí lidmi. Naši předkové nečetli ani nepsali a ani nepřemítali, proč které hvězdy nikdy nemění svoji vzájemnou polohu, zatímco pět potulných jiskřiček a dva disky se pohybují po dráze, které es říkáme ekliptika. Nemusíme pohlížet na Bacha jako na šťastný vedlejší produkt skutečnosti, že hudba hrála důležitou roli při ržování soudržnosti kmene, nebo Shakespeara jako šťastný výsledek role mýtu a epického vyprávění při udržování loveckých upin. Většina znaků chování, které se sociobiologové pokoušejí vysvětlit, nemusela být vůbec nikdy podřízena přímému irozenému výběru – a může proto vykazovat flexibilitu, kterou znaky bezprostředně důležité pro přežití nikdy nemohou mít. ohou být tyto složité důsledky strukturálního plánu nazývány znaky? Není tato tendence k atomizaci repertoáru chování na nožinu věcí jen dalším příkladem reifikačního bludu, který tak komplikuje studium inteligence po celé toto století? Flexibilita je avním znakem lidské evoluce. (Gould, 1998, s. 347-348) And, after all, I am a biologist; it is plants and animals that I’m interested in, not clever exercises in algebra or en chemistry. C. H. Waddington (1975, s. 10)

okrajové. Musím připomenout, že všechno, co bylo a ještě bude v tomto oddílu řečeno, se týká téměř vý

onsnorm, reac

Thcan be pdif19

finuje soubor fenotypů, které vytvořeny jediným genotypem, je-li

á

95

hradně živočichů a rostlin – pro mikroorganismy není u těchto autorů místo. Klíčovým pojmem, který může propojit ontogenezi a fylogenezi, je norma reakce (Reakti

tion norm), vzpomenutá už v souvislosti s E. O. Wilsonem:

e term reaction norm refers to the set of phenotypes that Pojem norma reakce deroduced by an individual genotype that is exposed to

ferent environmental conditions. (Schlichtling and Pigliucci, 98, s. 51).

mohou býtkonfrontov n s různými podmínkami prostředí.

Jd cm Obvykle nalezeme jedno nebo několik málo maxim nejčastějších fenotypů, vyskytujících sepov zmPlryvýplv

vymv ktem.” Původně formulován jako vysvětlení pro fixaci zísposcfe(mprktPoprB

ukevem

e tedy o rozložení množiny všech fenotypů proti množině vše setkat.128

h druhů prostředí, se kterými se jedinec ůže v „běžných” prostředích, a množinu vzácných fenotypů, které se objevují jen v extrémních dmínkách. Pojem zavedl v roce 1909 Woltereck (Reaktionsnorm), rozvoje se však dočkal až od 30. let

díle I. I. Šmaľgauzena.129 S reakční normou se spojuje plasticita, tzn. míra změny fenotypu způsobená ěnou prostředí (plasticita se váže na normu reakce, norma reakce však nemusí nutně být plastická).

astické odpovědi se týkají intenzity (amount), průběhu (pattern, například monotónní, přerývaný apod.), chlosti a reverzibility odpovědi; C. D. Schichtling a M. Pigliucci (1998) rozšiřují normu reakce o pojem vojová norma reakce (developmental reaction norm), který má kromě čtyř vyjmenovaných atributů asticity ještě pátý – kompetenci (competence) – schopnost odpovědi vyvíjejícího se systému k odpovědi daném časovém okamžiku či stadiu vývoje.

Pro ty, kdo dávají přednost vysvětlení ontogeneze z úrovně genů umožňuje tedy norma reakce světlení obrovské plasticity projevů genů, zejména když je pojem rozšířen z jedince na populaci (tj. na nožinu genomů) a použit na vysvětlení variabilních projevů různých alel genů. Často se pojem objevuje souvislosti s kvazilamarckovským „Baldwinovým efe

kaných vlastností, zní přibližně130 takto: Čím větší je schopnost jedince přizpůsobit se vnějším dmínkám, tím větší je jeho zdatnost, tj. produkce potomstva, přičemž potomstvo samozřejmě dědí i sama hopnost přizpůsobovat se (učit se). Řečeno terminologií normy reakce – organismy schopné vysoké notypové plasticity vytvoří – s vysokou pravděpodobností – ve změněných podmínkách prostředí takový inoritní) fenotyp, který je kompatibilní s přežitím a s plozením potomstva. Přetrvává-li změněné

ostředí po mnoho generací, dostanou nositelé těchto fenotypů šanci, aby průběžně akumulovali mutace, eré posunou rozložení normy reakce k novému maximu v místě původně minoritního fenotypu. sunutá norma reakce se projeví tím, že nový fenotyp se začne objevovat i bez indukujícího účinku ostředí. Na první pohled lamarckovská dědičnost našla vysvětlení v klasickém darwinovském schématu. aldwin jako přesvědčený darwinista formuloval princip právě z tohoto důvodu.

Mohli bychom se však pokusit smířit evoluci a ontogenezi i jinak než podřízením druhé té první, ázat na evoluční emancipaci vývoje od náhodných mutacích a na jeho roli při ovlivňování směru oluce. To je cíl, který si ve své knize Faktory evoljucii klade I. I. Šmaľgauzen: chce prokázat evoluční ancipaci vnitřních faktorů organismu od vnějších vlivů:

Z normy reakce vyplývá, že nelze nikdy stanovit hranice fenotypového projevu. Nezaměňovat normu reakce s pojmem rozsah kce (reaction range), který znamená omezení genotypu v kapacitě poskytovat ně

128

rea které fenotypy: například genotyp, který nemůže post vit glykolytické enzymy, nemůže produkovat fenotypy schopné rozkládat cukry. Bližší analýza obou pojmů a jejich rozdílů, tak k je používá psychologie, viz Michel a Mooreová, 1999, s. 190. K normě reakce je symetrický pojem usměrnění (canalizatio , průmět z množiny genotypů na jediný fenotyp. 129 Шмальгаузен, transkribováno i jako Schmalhausen nebo Shmalhausen 130 Přibližn roto, že jde o můj kompilát ze sekundární literatury (například Waddington, 1975; Dawkins, 1982; Schlichtling and Pigliucci, 1998). Formulaci z konce 19. století (Baldwin, 1896) neznám. Autoři, ze kterých jsem čerpal, však upozorňují, že pro dnešního čtenáře je orientace v předbatesonovské, dnes už zapomenuté terminologii, dost pracná.

aja

n)

ě p

Освобождение организма от детерминующей роли фак-товнче(Š

Oproštění organismu od určující role faktorů prostředí

vet

96

ров среды именно и означает установление системы утренних факторов развития, определяющих специфи-ское течение формообразовательных процессов. maľgauzen, 1946, s. 11)

znamená vlfaktorů morfogen

astně ustavení takového systému vnitřních ývoje, který určuje specifický průběh ických procesů.

N má u Šmaľgauzena vnitřní struk ra vývojových vztahů svoji evoluční dyreobdrkai mmv

spsi

Хове[… ос о включении известной, типичной для организма (в данных условиях) формообразовательной реданеоп«аляи об

o otázku spuštění vývojové odpovědi typické pro organismus (a dané prostředí). Po jistém, často velmi

on v

dí”

a n

rozdíl od strukturalistů tuamiku a je přístupná změnám. Mohou existovat „osvojené” faktory prostředí, na které organismus

aguje v rámci své plasticity adaptivními modifikacemi, tj. některým z fenotypů. Adaptivní modifikace se jevují u všech jedinců vždy znovu za určitých podmínek – jejich stabilita je získaná v evoluční historii uhu. Mohou však existovat i faktory, se kterými se organismus ještě nesetkal (například ozáření todovým zářením), a na ty může reagovat morfózami, tj. fenotypy mimo normu reakce. Modifikace orfózy jsou individuální a labilní improvizace jako reakce na nezvyklý podnět, zatímco adaptivní

odifikace jsou odpovědí na podněty zažité, známé. Morfózy jsou tedy hermeneutickým výkonem gadamerovském smyslu.

Role prostředí při vyvolávání dané modifikace či morfózy je ovšem omezena – plní pouhou funkci ouštěče, induktoru, protože vývoj sám je už autonomní a je výsledkem vnitřní interpretace přijatého gnálu:

тя процессы индивидуального развития и зависят от из-стных внешних факторов, однако в этом взаимодействии ] решается вопр

I když procesy individuálního vývoje závisí na známých vnějších faktorech, v tomto vzájemném působení jde jen

акции. После некоторого, иногда очень краткого, перио- «индукции», когда процесс «детерминируется», даль-йшее его течение идет автономно и без наличия этих ределяющих факторов. Такое развитие можно назвать вторегуляторным». B формообразовательной «авторегу-ции» характерна для всех адаптивных модификаций тем более для всех вообще «нормальных» формо-разовательных процессов. (Šmaľgauzen, 1946, s. 17)

krátkém k „determiautonomnízpůsob „Autoregulvšechny a„normáln

bdobí „indukce,” během kterého dojde aci” procesu, je další průběh (vývoje) i v nepřítomností těchto faktorů. Tento

ývoje lze nazvat „autoregulačním”. ace” je ve větší či menší míře typická pro aptivní modifikace, a o to víc pro všechny ontogenetické procesy.

Za sp uza ro .1 ou po a, respektive celý organismus. Plazma je tedy „smreje

Плмеиз Ядончепобопреобразов и орараВ o

ři vzniku druhů. Tyto změny jsou rychlejší než viditelné přestavby tělní organizace

zk

tím tedy nejde o nic jiného než o převypravovaný Baldwinůvecifikovat roli dědičného materiálu a „plazmy.” Nejdříve sojímavý anachronizmus – jádro a chromozómy jsou líčenyvnováhy, ze které je mutace vychyluje do stabilnějšího stavu

statu buňky, je spíše mnohem konzervativnější plasm

efekt. Šmaľgauzen jde však dál a snaží se časného čtenáře překvapí i na svou dobu jako struktury ve stavu jakési labilní Za této situace to, co udržuje druhov31

dubstrátem” ontogeneze – v ní se odehrávají všechny procesy, které se navenek projeví jako orfogeneze, a ona také rozhoduje o modifikacích (tj. o konkrétní realizaci možností, které skýtá norma akce; s. 73-74). Plazma ve Šmalgauzenově pojetí má tudíž velmi pozoruhodné vlastnosti – v ontogenezi značně proměnlivá a přitom má vysokou evoluční stabilitu:

азма, несомненно, очень устойчива – она лишь медленно няется в процессе эволюции, медленнее, чем ядро. Это видно результатов межрасовой и межвидовой гибридизации. […] ерные структуры менее устойчивы, чем это обычно думают – и непрерывно меняются в процессах мутирования. Истори-ские изменения хромозом накапливаются при обособлении пуляций и рас, а также и в процессе видообразования с очень льшой ск -ростью. Эти изменения идут быстрее видимого

Plazma je bezpochyby velmi stabilní – v evoluci se mění jen pomalu, pomaleji než jádro. Dokumentují to výsledky mezirasové a mezidruhové hybridizace. Jaderné struktury jsou stabilní méně, než se obvykle předpokládá – neustále se mutačně proměňují. K historickým změnám chromozomů dochází velmi rychle při vydělování populací a ras a také pо

ания организаци и онтогенеза с его факт ми звития (в том числе – плазмы, как его субстрата). […] нтогенезе находит свое выражение легкая изменяемость

a ontogeneplazmy ja

e s jejími vývojovými faktory (a také včetně o substrátu ontogeneze). Ontogeneze odráží

Tato anachronická perlička, týkající se mechanismu mutací, však není v ce131 lkovém výkladu důležitá.

и зависимость дифференцирования плазмы, а также целостность и yизнас д(Š

snadnou proměnlivost plazmy a její ovlivnitelnost na nnnto

97

стойчивость ядерных структур, с их периодическими менениями и регуляциями. В филогенезе выражается, оборот, относительная устойчивость и целостность плазмы и, ругой стороны, изменяемость и дробимость ядерных структур.

maľgauzen, 1946, s. 74-75)

straně jedVe fylogea kompakta fragmen

é, a kompaktnost a stabilitu na straně druhé. ezi se naopak projevuje poměrná stabilita ost plazmy ve srovnání s proměnlivostí vatelností jaderných struktur.

C ve znamení zvyšování vnitřní(mzá

Лю отличается от не основанностью свныидs.

Kterýkoli, i ten nejjednodušší organismus, se od nestrukturované hmoty liší tím, že jeho reakce jsou

zs

eleá evoluce pak probíhá autonomie ontogenetických projevů chanismem stabilizující složky přírodního výběru). Organismus sám interpretuje své další chování na

kladě historické zkušenosti:

бой организм, даже наиболее простой, организо анной материи исторической обвоих реакций. Эти реакции всегда различны для различ-х, хотя бы и очень близких организмов, даже при полной ентичности внешних воздействий. (Šmaľgauzen, 1946, 80-81)

zdůvodněny hijakkoli blíi při napro

storicky. Tyto reakce se mezi různými, ce příbuznými druhy budou vždy lišit, a to té totožnosti vnějšího působení.

Je už kpr dy vypufrované a nevšímá si (v širokém rozmezí) o olních podmínek; tím se otevírá prostor prv růjenevýs a V

ПотепрреВ коррелаци и их системах, как единицах, не поддающихся ген

korelacích a systémech těchto korelací jako o jednotkách, které

o

to proto, že ontogeneze se v evoluci stává stále méně závislou viděli – omezuje na spouštění kaskády druhově specific

tředí je te

na prostředí. Jeho působení se – jak jsme vnitřně řízených odpovědí. Vnitřní ých

koso nový typ evoluce, která je poháněna téměř výlučně ze zdrojů vnitřních.132 Nové varianty vznikají evoluci tak, že v daném biotopu přijme populace jisté genetické schéma (osnovu) a postupná spolupráce zných faktorů vede k jejich stále lepší provázanosti v ontogenezi. Neutrální faktory, které se zpočátku n pasivně „vezou“, začnou pomalu do osnovy vnikat, až se nakonec stanou pro normální vývoj postradatelnými. Tyto procesy se snad mohou obejít skokem – velkými mutacemi – ale mnohem větší znam mají komplexy malých mutací a „genů-modifikátorů.” (U ustálených systému může hybridizace

jinými lokálními formami způsobit částečný rozvrat vzniklého řádu, což se projeví ve vyšší variabilitě nižší životaschopnosti potomstva. Někdy se taková nekompatibilita projeví i vnesením jediné mutace.) ýsledkem evolučního procesu jsou velmi stabilní morfofyziologické systémy:

мере усложнения системы коррелаций, последние ряют свой «генетический» характер, т. е. становятся актически неразложимыми (точнее – их нарушение в зультате мутации приводит к летальным последствиям). таком случае можно говорить о морфофизиологических

S tím, jak se systém vnitřních korelací stává složitějším, ztrácí svůj „genetický” charakter, tj. stává se prakticky nerozložitelným;

ях етическому анализу. (Šmaľgauzen, 1946, s. 315) nelze podr

133 přesněji řečeno jeho porušení v důsledku mutace vede k letálním koncům. V podobných případech lze mluvit o morfofyziologických

bit genetické analýze. Sy t lsa ezd Жистни резервов внутривидовой изменчивости, которая, благодаря нареравои

rozvoji ge oten-

ciálu k vnitrodruhové proměnlivosti, který obecně zůstá-

duálních odchylek, které jsou kompenzovány vysokou

stém korelací, které svazují vyvíjející se organismus v jedenmotná „osnova”, a v mnohém připomíná struktury jak je chápe máme diachronní systémy ve stavu neustálé proměny. A takt

знь большой популяции в разнообразных условиях способ-вует также развитию генетической гетерогенности – накопле-

Život velkék

celek, má stejný his orický zák ad, jako biologický strukturalismus – až na to že

o vidí Šmaľgauzen výsledný „živý” stav:

populace v různorodých podmínkách vede též netické heterogenity, tj. k akumulaci p

ю личию весьма совершенной системы морфогенетических гуляций, имеет в основном скрытые формы. Свободная миг-ция и скрещивание особей различных популяций способствуют зникновению все новых комбинаций. Тому же благоприятствует лая интенсив-ность элиминации индивидуальных уклонений,

vá – díky dokonalé soustavě morfogenetických regulací – ve skryté formě. Volná migrace a křížitelnost jedinců různých populací vedou ke vzniku stále nových kom-binací. Příznivě působí i nízká intenzita eliminací indivi-ма

Zdánlivě to připomíná Doverovu teorii evoluce (Dover, 1986) založeěnách. Ta se však týká poze vnitřní dynamiky genomové přestavby, bez zp Rozuměj: nerozložitelným na mozaiku mendelovských volně rekombinova

132 nozm ět133 te

u na genových konverzích, tj. také na vnitřních ných vazeb od fenotypu. lných faktorů.

98

компенси-руемых способностью к физиологической адаптации. ВснакмоПопрокплчек пурцесо

schopností fyziologických adaptací. To vše znamená, že liat

k,plh

ř

r

е это означает наличие весьма благоприятных условий для опления большого резерва наследственных изменений и для билизации этого резерва при изменении внешних условий. этому высокое развитие регуляторных корреляций, всегда со-овождаемое физиологической приспособляемостью организма, азывается важным фактором, повышающим эволюционную астичность, т. е. мобильность вида в процессе его истори-ских преобразований. Потенциальная способность организмов рогрессивной эволюции дoстигает в этом случае наивысшего овня. […] Организм эволюцирует всегда как гармоническое лое и отдельные новоприобретения не нарушают этой согла-ванности организации. (Šmaľgauzen, 1946, s. 330-331)

existují vedala bohi schopnosvněj-ších korelace, organismuevoluční v procesecschopnost v těchto p„evolvuje”nijak nena

ce příznivé podmínky k tomu, aby se nastřá-tá rezerva dědičných změn a současně tuto rezervu mobilizovat v případě změny podmínek. Proto rozvinuté regulační

te-ré vždy doprovázejí fyziologické adaptace se stávají důležitým faktorem zvyšujícím asti-citu, tj. schopnost druhu měnit se jeho historických proměn. Potenciální organismů k progresivní evoluci dosahuje ípadech svého vrcholu. Organismus vždy jako harmonický celek a jednotlivé novinky

ušují tuto vyla-děnou uspořádanost. Stabilizuj ál složitěIndividuální adaptace tak hrají při určování dalšího směru evoluc ВссеОрше легкостью, чем выше у него развита способность к функцио-налюадяхвоНаны опр«н

to č

zon

poo

edd

ící výběr stále víc preferuje systém čím d jších a na sobě nezávislejších korelací. e stále důležitější roli:

е отдельные адаптивные изменения органов дополняются йчас же согласованным преобразованием всей организации. ганизм перестраивается как гармоническое целое с тем боль-

Všechny samostatné adaptivní změny orgánů mají za následek okamžitou přestavbu celého uspořádání. Organismus se přestavuje jako harmonický celek, a

й льной адаптации и коадаптации органов. […] B процессе эво-ции происходит включение результатов индивидуальной аптации в состав нормальной организации во всех тех случа-, когда эти адаптации получают в данных условиях сущест-вания постоянное значение положительных приобретений. […] базе общей нормы реакции организма возникают новые част-е дифференцировки. Через стабилизующую форму тбора оисходит включение этих частных приобретений в состав аследственных» структур. (Šmaľgauzen, 1946, s. 333-334)

tím snáze, adaptaci dochází k systému nadaptace trvalého reakce se se prostřsoustavy „

ím lépe je rozvinuta jeho schopnost k funkční a koadaptaci orgánů. V procesu evoluce abudování výsledků individuální adaptace do rmálního uspořádání, a to vždy, když tyto abývají (v daných podmínkách existence) zitivního významu. Na bázi obecné normy bjevují nové dílčí diferenciační procesy, a ty nictvím stabilizujícího výběru včleňují do ědičných” struktur.

Je lane oza stpl

Současníkem Šmaľgauzenovým je C.H. Waddington, ten je však vědecké veřejnosti znám mnohem víŠmm(Šop proto, že své vývody ověřoval experimentálně. Po celou svou kariéru zůpr

Evevma dejus

dnotlivé funkční změny určují směr evoluce: nejdřív se pjdřív se hrabe, až potom se objeví hrabavá končetina apod. P genetické: krtkovi naroste tlapa i když nikdy neměl příležitoovací končetiny a nesmáčivé peří.

ve – až pak se může vyvinout ploutev, stupně se tyto funkční adaptace zaměňují rýt, a kachny chované na suchu si podrží

c, neboť se po celou svou kariéru pohyboval na výsluní světové biologické komunity, zatímco aľgauzen žil v izolaci válečného státu a posléze lysenkovské oprese. Oba uznávají izomorfii svého

yšlenkového systému, i když Waddington je pro vědeckou obec přijatelnější – pro srozumitelnější jazyk maľgauzen byl po mnoho let znám jen prostřednictvím špatného anglického překladu své knihy), pro atrnější a méně radikální formulace a také

stával oponentem neovodarwinistické syntézy s její hrou čísel, ve které se nedostávalo prostoru o ontogenezi a pro evoluci ontogeneze:

olution of organisms must really be regarded as the olution of developmental systems. […] I still think that when odern population geneticists express the variation in population by means of a timeless frequency curve, which als only with the adults, this is a simplification which needs tification. (Waddington, 1975, s. 7).

Evoluce organismů musí být vskutku považována za evoluci vývojových systémů. Nepřestávám si myslet, že když současní populační genetikové vyjadřují variaci v populaci pomocí bezčasové frekvenční křivky beroucí v potaz pouze dospělé znaky, dopouštějí se neoprávněných zjednodušení, kterým chybí zdůvodnění.

V idtmo př

roce 1941 Waddington (1941a) uveřejňuje apologii Goldschmnohem víc než objasnění fyzikálně-chemických mechanismů vmožných interakcích mezi ontogenetickými procesy, potřeisuzovat váhu rozdílům například mezi varietami či me

ovy představy evoluce a konstatuje, že ývoje potřebuje evoluční teorie představu buje pojmosloví, které by jí umožnilo zi druhy. V další práci z téhož roku

(Waddington, 1941b) se objevuje poprvé známý pojem usměrnění vývoje (canalization of development), kt Adaptminhbamththmreseadofre

nosti se dědí, a proto musí existovat něja-noáý

kc bů te

99

erým se snaží vysvětlit fixaci adaptivních vlastností:

ive characters are inherited and some explanation of this Adaptivní vlastust be provided. If we are deprived of the hypothesis of the eritance of the effects of use and disuse, we seem thrown ck on an exclusive reliance on the natural selection of

erely chance mutations. It is doubtful, however, whether even e most statistically minded geneticists are entirely satisfied at nothing more is involved than the sorting out of random utations by the natural selective filter. […] Developmental actions, as they occur in organisms submitted to natural lection, are in general canalized. That is to say, they are justed so as to bring about one definite end-result regardless minor variations in conditions during the course of the action. (Waddington, 1941b, s. #16). 134

ké vysvětlesloužit hypnezbývá npřírodní vby se ovšemnutí genetihře není nirodního výu organismv obecnýchnastaveny ku nezávislnastaly v pr

í této skutečnosti. A protože si nemůžeme po-tézou o dědičnosti vlivů užívání či neužívání, m zdánlivě nic než spoléhat výhradně na běr z mutací, navíc toliko náhodných. Dalo pochybovat, zda i ti nejvíc statistikou uhra-ové jsou zcela spokojeni s představou, že ve než prosévání náhodných mutací filtrem pří-ěru. Vývojové procesy, tak jak je pozorujeme podrobených přírodnímu výběru, jsou případech usměrňovány. Jinými slovy jsou

ak, aby se dopracovaly ke konečnému výsled- na drobných variacích v podmínkách, které ůběhu reakce.

směrnění se na malé škále projevuje v diskrétnosti buněčných

o Kaufmannových modelech). NU níže a velké škále se projevnavzdory růz m vlivům snažícím o vychýlení systému z rovnov

Canathexisten

, že vznikne normální,

typů a tkání – neexistují mezistupně (viz uje jako konstantnost „divokého” typu áhy. ný

nalization is a feature of the system which is built up by tural selection […] it ensures the production of the normal,

at is, optimal, type in the face of the unavoidable hazards of ce. (Waddington, 1941b, s. #19)

Usměrnění je vlastností systému, která sama je produk-tem působení přírodního výběru. Zajišťuje, tváří v tvář nevyhnutelným rizikům existencetj. optimální fenotyp.

Us. oprpr em: lze zjistit zřetelný p osažen, navodí se jin modus odpovědi; (3) geneticky fixované usměrnění – určené napevno nebo spínané „symbolickými” poto

Nareseanreiph eir activity towards the exact effect

k produkci podobných fenotypů, a budou usměrňovat

směrnění je totožné se Šmaľgauzenovou autoregulací (sám #75) a oba autoři také sdílejí představu, jak probíhá: (1) postředí: žádný práh pro vnější stimul neexistuje a intenzita oostředí se stává usměrňujícím přepínač

Waddington tuto shodu přiznává: 1961, zvolné přechody podle logiky vnitřního dpovědi je úměrná velikosti stimulu; (2) odnětový práh – je-li d

ýdněty (např. hormonálně), a to nezávisle na prostředí. Svůj výzkumný program postavil Waddington na mto předpokladu:

tural selection will act, not solely on fortuitous variants

sembling the form produced by the environment, but on the nsitivity of normal individuals to the environmental stimulus; d the genotypes sensitive to the external influence will also nforce the action of any genes which tend to produce similar enotypes and will canalize th

Přírodní výběr bude působit nejen na šťastných odchyl-kách, které se podobají formám modelovaným působe-ním prostředí, ale i na vnímavosti normálních jedinců k vnějšímu stimulu. Genotypy citlivé na vnější vlivy bu-dou také posilovat působení těch genů, které mají sklon

which being selected for. (Waddington, 1952, s. #23) jejich aktivitu p is řesně k tomu výsledku, který je vybírán. Wku epo yna anofe vá k sunu normy reakce a v populaci se začaly objevovat příslušné fenotypy už nezávisle na tom, zda

addingtonovým experimentálním modelem byla octomilka. kly) působení neobvyklých vnějších činitelů (teplota, chdobaly známým mutacím (bithorax, crosveinless). Přitom tdále spadaly do původního rozložení normy reakce a v drmálních podmínek – normální jedince. Tyto fenotypy nokopiemi. Působil-li však extrémní faktor prostředí na citli

Vystavoval raná stadia vývoje (vajíčka, mikálie) a dostával fenotypy, které se to fenotypy nenesly genetickou změnu: lších generacích dávaly – po obnovení podobné mutacím nazval Waddington stadia po mnoho generací za sebou, došlo

po

U citace Waddingtonových prací cituji z vybraných spisů Waddingtona (1975), kde není uváděna původní paginace. Stránky čínající značkou # jsou odkazem na sekundární paginaci v uvedeném výboru.

134

za

extrémní podmínky působí nebo ne: nový fenotyp už nebyl fenokopií, stal se geneticky fixovaným. Tato ge „Ga chcogech

rosazuji pro ei

100

netická asimilace příhodných mutantů se děla pod přímým tlakem prostředí:

etic assimilation“ is a name which has been proposed for „Genetická asimilace” je jméno, které penprocess by which characters which were originally „acquired aracters“, in the conventional sense, may become nverted, by a process of selection acting for several or many nerations on the population concerned, into „inherited aracters.“ (Waddington, 1961, s. # 59)

proces, v„získanýmmohou propopulaci poděděné“.

kterém se znaky, které původně byly vlastnostmi” (v běžném smyslu slova),

měnit pod selekčním tlakem působícím na několik či mnoho generací na „znaky

těchto a podobných pokusů pak vychází jeho kritika neodarwsměrovaný mutací: považuje ji za extre

Zne mní, protože v případ cí odhlíží od nálezů některých oborzv(v

epm sticita v rámci stávající normy reakce), nebo doW„vŠmlz 10 ická krajina. Ontogeneze je přirovnána k dráze kuličky, která se ubírá samospádem do nejbližšího bodu údolí. Dosažený nej-niž d je charakterizován jistým fenotypem. (a) Kvantitativní znaky. Za běžných okolností skončí vývoj v bodě P s hodnotou 2 (nejběžnější, typ ký fenotyp). Tlak prostředí (šipky) způsobuje, že vývoj skončí ve fenotypu P’, posunutém na škále směrem k hodnotě 3. Po několika gen-era ch v pozměněném prostředí se vývoj fixuje a typicky bude směřovat k bodu Q s hodnotou 3. Původní podmínky prostředí (které vedly k P) bu ď vnímány jako stres, a vývoj bude vychýlen do hodnoty Q’ s hodnotou mezi 2 a 3. (b) Přeskok kvalitativní. Normální trajektorie vývoje ve k fenotypu X. Stimulem (šipka), který umožní překonat bariéru a nasměruje vývoj k fenotypu Y, mohou být jak faktory prostředí, tak muta-ce etická asimilace spočívá ve snižování bariéry, tj. úpravách nesčetných koordinací v rámci vyvíjejícího se organismu. Výsledkem může být av, kdy žádná bariéra neexistuje, trajektorie k fenotypu Y nepotřebuje iniciaci žádným stimulem a převládá. Podle Waddington, 1959.

inistickéh představy výběru z náhodných ě adaptach

lastí biologie, zejména biologie vývojové. Je toho názoru, že přírodní výběr nepůsobí jen jako filtr pro ganismy, které jsou svými vlastnostmi blízké požadovanému optimu pro dané prostředí, ale také ýhodňuje jedince, kteří mají tendenci podobné fenotypy produkovat, nezávisle na vnějších podmínkách. iz například Waddington, 1953, 1959, 1961).

Waddington je autorem dnes už klasické ikony – grafického znázornění ontogeneze jako igenetické krajiny (obr. 10.1) s diskrétními údolími, chreodami, kterými se vývoj může ubírat. Prostředí ůže vývoj posunout buď k jiné existující chreodě (plakonce přeorat celou krajinu do jiné podoby (genetická asimilace, vznik nové normy reakce). addington na mnoha místech ukazuje, že genetická asimilace je proces, ve kterém vnitřní faktory jdou stříc” selekci a usměrňují ji (na rozdíl od Baldwinova efektu, ale v souladu s představou aľgauzenovou). Ukazuje, že celý proces je závislý na šíři normy reakce: zatímco v normální populaci

e vyvolat postupnou akumulaci vhodných mutací, v imbredních kmenech k asimilaci nedochází.

.1 Epigenetší boiccí

dou tede. Gen st

The explanation in terms of genetic assimilation is not altbumchaffon

Vysvětlení [evoluce] pojmoslovím genetické asimilace

ů

101

ernative to an account in terms of random gene mutations, t is supplementary to it; and what it adds to the theory is the

ore important, the more one is dealing with evolutionary ange in complex organs or organ systems which must be ected by numerous genes which have to be integrated with e another. (Waddington, 1961, s. #92)

není alternnáhodnýchco k teorii ptýká evoluorgánovýchmnoha gen

ativou k teorii vysvětlující evoluci pomocí genových mutací, ale je její nástavbou. To, řidává, je důležité tím víc, čím víc se výzkum čních změn ve složitých orgánech či systémech, jejichž vývoj je ovlivněn účinkem , a tyto účinky musí být navzájem skloubeny.

V ory pochodů určující vý ěru složitějším než v klasické představě, kdy se hodnotí jen geny a znaky.

SPokusí

ký přístup podobné nové podněty velmi pružně asimiluje pod svoji jurisdikci. Jm wkinse, který se na mnoha místech (například 1987, s. 296) vysmívá naivním kr st.135 Je přece nepochybtlajaznv rzmNs

všškporez této varural

s Szsovzz ve stále ve větší míře přispívají i jiné entity než moleTynejepřepm

ezmeme-li v potaz vliv prostředí a soub normu reakce, stává se obraz přírodního b

oučasné trendy m se přiblížit některé teoretické přístupy k epigenetickým projevům: (1) Neodarwinistic

enujme například R. Daitikům, kteří prý žijí v domnění, že neodarwinisté hledají „gen pro” tu či onu vlastno

né, že fenotyp je kolektivním dílem všech genů, je plastický a může pružně reagovat na vnější ky, takže neexistuje nic takového jako jednoznačný průmět genotypu na fenotyp.136 Genotyp není něco

ko plán budovy, není narýsovaným plánem těla („modrák“), ale předpisem, jak to tělo postavit. Ve své ámé „koláčové” analogii Dawkins líčí (1987, s. 297), jak se fenotyp koláče změní, zaměníme-li eceptuře „kypřicí prášek” za „droždí”. Pečení je proces epigenetický a v důsledku mutace receptu se ění celý koláč, nejde jednoznačně říct, která „část” koláče je určena droždím. To je změna dědičná.

aopak sotva se fakt ukrojení z koláče promítne dědičně tak, že se propříště budou „rodit” koláče ukrojenou patkou.

Dawkins tedy epigenetické procesy uznává jako naprosto samozřejmé: odmítá jen jako nadbytečné echny předpoklady existence zpětné vazby od fenotypu ke genotypu, a to na jakýchkoli časových álách (z rodičů na potomky, v průběhu několika generací, ve speciaci). Snaží se dokázat, že všechny dobné předpoklady lze redukovat na konstatování, že evoluce není nic než variační replikace plikátorů (je jedno, zda jde o geny zapsané v úsecích DNA, centrioly nebo mémy). Přirozený výběr

iability vybírá replikátory nejúspěšnější. Dawkins má pravdu v tom, že pokud zmíněný předpis je čený organismu – stroji, pokud tedy ontogeneze je mechanickým zpracováním genetického programu, ternativa k tomuto pohledu ani existovat nemůže.

J. Maynard Smith je autorem pojmu epigenetický systém dědičnosti (1990). Ve spolupráci E. Szathmárym rozvinul tuto koncepci na evoluční přechody (Maynard Smith & Szathmáry, 1995, athmáry & Maynard Smith, 1995). K nim patří například uzavření replikátorů do kompartmentů, jejich ustředění do chromozómů, vznik buňky a symbiogenetické (eukaryontní) buňky, mnohobuněčnost, nik kolonií zahrnující nereprodukující se kasty, společenstva primátů a vznik jazyka. Každá

vyjmenovaných úrovní je epigenetickou událostí: k dědivosti kulární replikátory (nukleové kyseliny). Předává se uspořádání, organizace struktur a vztahů.

to struktury a vztahy se stávají jednotkami selekce, protože se přirozenému výběru vystavují jako celek, jen skrze genetické replikátory. Autoři upozorňují na velmi důležitou vlastnost tohoto „epigenetična“: dnotky, které na „nižší” úrovni jsou samostatnými selekčními jednotkami, ztrácejí po evolučním echodu svou autonomii, a to nevratně. Evoluce se tak stává akumulací komplexity. Představa evolučních igenetických přechodů tak absorbuje klasickou mutačně – selekční teorii, genetickou asimilaci, a také emetiku. Jediným omezením, na které autoři nepřestávají klást důraz, je ostré vydělení jedince (vždy na

Zvenku to tak ale doopravdy vypadá: stačí se podívat v nedělních přílohách novin, čím sami vědci krmí veřejnost. Jak toto vyrovnávání (epistatické interakce) stabilizuje fenotypy u sexuálních druhů s velkými populacemi, ukazuje Flegr 998). Domnívá se, že početný panmiktický druh díky tomu není schopen speciačního počinu a přežívá nezměněn až do svého niku. Nadějný způsob, jak založit nový druh, je pouze odstínění majoritního maxima normy reakce – genetickým driftem malé oddělené populaci.

135

136

(1záv

příslušné organizační úrovni) a s tím spojená produkce variabilního potomstva podobného rodiči (rpotepr

S. prslboNDhl

krfa cí se řád, když mnousudi fsipřpřantagechKpřs

E&

Wsecontend thdevevathat se&

je ná-

102

odičům). Tím je zajištěno fungování přírodního výběru, hlavního formujícího faktoru evoluce. Z tohoto hledu není epigenezí například vývoj ekosystému, protože ekosystém selekční jednotkou není. Autoři

dy dokázali rozvinout darwinistickou teorii i na epigenetické fenomény, a ponechávají jí přitom dostatek užnosti i pro asimilaci případných dalších objevů.

(2) Na waddingtonovských a strukturalistických východiscích staví teoretický biolog A. Kauffman. Ve knize Origins of Order (1993) charakterizuje svou pozici jako ne proti Darwinovi, ale oti darwinismu (s. 472). Pomocí matematických modelů testuje hypotézu spontánní sebestrukturace ožitých systémů. Tyto systémy s vysokým stupněm vnitřních korelací (modelované jako korelované oleovské sítě) se mohou vyvíjet nezávisle na působení selekčního tlaku, mohou mu dokonce vzdorovat.

a základě chování svých modelů pak vypracoval svou představu ontogeneze i evoluce živých organismů. omnívá se, že vývoj na obou časových škálách je usměrňován (canalized; vysloveně se tímto termínem ásí k Waddingtonovi) vnitřním uspořádáním a není systému vnucen zvnějšku.

Kauffmanovy modely poskytují matematické zdůvodnění pro Waddingtonovu epigenetickou ajinu s jejími chreodami a přeskoky do jiných režimů, a navíc rozšiřují naše chápání o velmi důležitý ktor: dávají odpověď na otázku, proč v organismech může existovat sebeudržující a vyvíjejí

hem pravděpodobnějším výstupem podobných složitých systémů je buď chaos, nebo stav sice pořádaný, ale „zmrzlý” (typu krystalů). Kauffman ukazuje, že „živé” modely jsou ty, které se dokáží ržet na úzkém rozhraní mezi chaosem a zmrzlým stavem a toto poznání aplikuje na ontogenezi ylogenezi. Upozorňuje na to, že problémy s pochopením jeho modelu spočívají zejména v tom, že jsme zvykli odvíjet představu evoluce i ontogeneze od existence genetického programu, který si edstavujeme jako analogii programu počítačového. U počítačových programů i drobná náhodná změna ivodí téměř zákonitě jejich zhroucení. Ontogeneze však není seriálně zpracovávaným algoritmem, alogií živých organismů je spíš paralelní síť, ve které každý gen ovlivňuje jen malý počet jiných genů a ké sám je bezprostředně ovlivňován jen malým počtem regulátorů. Propojení mezi funkcí jednotlivých nů je proto na jedné straně značně volné, na druhé straně však se zákonitě objevují stabilizované režimy ování, a tyto stabilizované režimy jsou podle Kauffmana tím, co Waddington nazývá usměrňováním. auffmanův pohled přisuzuje tedy epigenezi mnohem vyšší autonomii než modely předchozí, edpokládá emergentní jevy a snaží se je tento pohled smířit jak s klasickou Darwinovou teorií, tak racionální morfologií. Ke Kaufmanové koncepci organismů se vrátím v následující kapitole.

(3) Ve svém chápání epigenetiky jdou ze současných teoretických biologů nejdál patrně . Jablonková a M. Lambová. V preambuli k jejich knize Epigenetic inheritance and evolution (Jablonka Lamb, 1995), která nese výmluvný podtitul The Lamarckian dimension, se praví:

e accept the Darwinian theory of evolution by natural lection of heritable variations that affect fitness, but we

Akceptujeme darwinistickou teorii evoluce přirozeným výběrem dědičných variant ovlivňujících zdatnost. Tvrdí-

at the nature of these variations is a poorly veloped part of this story. In the present, neo-Darwinian rsion, the theory is based on two assumptions: first, that all riation in the hereditary material are random, and second,

me však, že podstata těchto variací je nedostatečně roz-pracovanou částí celého líčení. V současné neodarwini-stické verzi spočívá teorie na dvou předpokladech: za prvé veškerá proměnlivost dědičného materiálu

all he ditary variations are variations in DNA base quences. We question both of these assumptions. (Jablonka Lamb, 1995, s. vi)

hodná, a zajen a jen vpředpoklad

re druhé dědičná proměnlivost má svůj původ proměnlivosti bází v DNA. O obou těchto

ech si dovolujeme pochybovat. Tje„pauspfe íka ědičnosti získaných vlastností”, doplněst

oto prohlášení je bezpochyby poněkud silné: R. Dawkins patří zakladatelem memetiky, která s proměnlivostí bází neoperoměnlivost replikátoru”. V otázce prvního předpokladu – torky pravdu. Argumentují tím, že Maynard Smithovy epigolu s kulturou, systémy dědičnosti s lamarckistickými rysy (atures). Snaží se nejdřív představit Lamarckovo učení v př

kující zkratku „d

jistě mezi skalní neodarwinisty, a přitom ruje, takže by byl víc na místě výraz náhodnosti proměnlivosti, – mají však enetické systémy dědičnosti (EIS) jsou, systems of inheritance with Lamarckian znivějším světle než skrze učebnicovou nou o popis Weismannova pokusu se ri

říháním myších ocásků. V interpretaci autorek vycházel Lamarck z těchto premis: živé organismy,

103

jestliže se jednou objeví, budou se měnit, a protože jsou živé, činí tak jako nedělitelný celek. Měnit se madŠmi rznaunaMžipr

rea mas optyspnafam

M Thto direct them s each other, and then to unite them so that the union of the two DNA strands is correctly oriented, is a pecu-liaing in them. They make wise decisions and act upon theadthceful

, zaměřit je k so ez ohledu na vzdálenost a pak je spojit tak, že jsou říslušné zlomy vzájemně správně

[sensitivity] buněk ke všemu, co se v nich děje. Činí ot

ohou nejen z těchto vnitřních příčin, ale také v odpověď na vnější podmínky; tato odpověď může být aptivní a může být předána potomstvu. V Lamarckově pojetí, podobně jako u Waddingtona a aľgauzena, jde vždy o vnitřní, tvůrčí uchopení problému organismem, a aktivním uchopením je

eakce na vliv prostředí. Právě proto je nesmyslem usekávat myším ocásky a když se budou pokaždé ovu objevovat, prohlásit lamarckovskou dědičnost za experimentálněfalzifikovanou. V tomto bodě torky polemizují i s neolamarckismem. Soudí, že Lamarck jednoznačně zavrhoval přímý vliv prostředí strukturu (zvířat) – odpověď se dostavuje vždy prostřednictvím vnitřní aktivity organismu. Jestliže aynard Smith a Szathmáry mají ve zmiňované knize problém, jak zajistit evoluční novince votaschopnost v prvních fázích, kdy je novinka v populaci v menšině, v Lamarckově pojetí žádný oblém neexistuje – celá populace, nebo alespoň její větší část se změní synchronně.

Autorky vyjmenovávají tyto požadavky na dědičnost získaných (acquired, nikoli požadovaných – quired) znaků: (1) změna znaku je vyvolaná prostředím; (2) vyvolaná změna je specifická opakovatelná, avšak nemusí být nutně adaptivní; (3) změna zahrnuje specifickou ědičzměnu v d ném

teriálu; a (4) změna se přenáší do další generace (Jablonka & Lamb, 1995, s. 14). Polemizují Dawkinsovou koláčovou analogií podobenstvím analogie partitury a interpretací: pokud kromě isování notového skriptu (a jeho možné evoluce akumulací chyb) existují i zvukové nahrávky, budou to nahrávky zpětně ovlivňovat interpretátory a evoluci dalších interpretací. Hlavní bod celého sporu očívá patrně v tom, že pro Dawkinse je asi nejvěrnější analogií interpreta gramofon nebo počítač, a ten slouchat jiným verzím nemůže, má k dispozici jen kód. Autorky podepírají své teze velkým množstvím ktografického materiálu – od přetrvávajících modifikací (Dauermodifikationen) až po cairnsovské utace a epigenetické proměny chromatinu a diskutují je v nejrůznějších souvislostech.

*

ísto zvěru k této kapitole citát z nobelovské přednášky B. McClintockové (8. 12. 1983):

e ability of o sense these broken [chromosome] ends, Schopnost buněk vnímat zlomené konce chromozomůa cell ttoward

rly revealing example of the sensitivity of cells to all that is go- orientovány. je zvláštním případem vnímavosti on withm. […] The sensing devices and the signals that initiate these justments are beyond our present ability to fathom. A goal for

e future would be to determine the extend of knowledge the ll has of itself. and how to utilize this knowledge in a „thought-“ manner when challenged. (McClintock, 1984, s. 798)

moudrá rbudoucnoso sobě samvyzvána.( p

bě b p

zhodnutí a jednají podle nich. Cílem pro bude určit rozsah znalostí, které má buňka é, a jak jich uváženě využívá, když je k tom řeklad Z. Neubauer)

K ITOLA 11. OST V BIOLOGII

Biolog pozoruje amébu, jak se sune ve směru k potravě, a jejímu pohybu připisuje účel. Sama améba n

g

vyplývá, ž

Představte si bakterii jak se, rot

gradientu glukózy. Když se naivně zeptáme, co že to ta bakterie dělá, bez zaváhání si odpovíme něco či vědo

Biologie začínala jako katalogizace a zpřehledňování světa živé přírody, V ch dobách byla samozřejmě otázka po účelu uspořádání živých bytostí bezpředmětná. S nástupemno ověké vědy a poté, co Darwin s konečnou platností vypudil Stvořitele ze souboru biologických axVrepřmíúčPřhlk Prkapo

104

AP ÚČELN

emá s tímto připisováním účelu nic společného: je prostě nesena silami koncentračního radientu a neví o tom. „Účel” je mentální konstrukcí vědeckého pozorovatele, a formulace

bude záviset na jeho pohlaví, inteligenci, rase, náboženství a vědeckých názorech. Z toho e pojem účelu není objektivní, je kontextuální a mění se v čase, a pravděpodobně bude

mít různou náplň v různých kulturách, tradicích a okamžicích.137 P. L. Luisi

ujíce svými bičíky, sune proti koncentračnímu

ve smyslu “Jde si pro večeři”. Aniž bychom bakterii připisovali vědomí mý účel, vnímáme ji jako něco, co v prostředí dokáže pečovat o sebe. Bakterie

plave tak, aby získala potřebnou glukózu.138 S. A. Kauffman

s cílem odhalit úmysl Tvůrce. tě

viomů, vrací se otázka po účelnosti v přírodě vůbec a v živém zvlášť znovu a znovu zadními vrátky. ždy znovu se objevují rozpaky, jak se zbavit teleologie všude tam, kde se jeví příhodné ji předpokládat, spektive jak podobné jevy vysvětlit jako teleologii zdánlivou.139 Sám jsem se o citlivosti celé otázky esvědčil na workshopu Is there a purpose in nature?, který se konal v Praze v březnu 1998. Přímo na stě, ale i ze sborníku příspěvků, který poté vyšel (Havel, ed., 1998), byly citelné rozpaky mnoha astníků nad tím, že se něco takového vůbec koná a zda neudělali chybu, když se nechali zlákat k účasti. i diskusích se soudy formulovaly s největší opatrností nebo zase až příliš nepromyšleně, a tak se uboké myšlenky mísily s banalitami. Jeden z účastníků dokonce celou akci ostře odsoudil a přirovnal ji nevázané koktejlové párty.140 oč ty rozpaky a proč jsou spojeny s novověkem? Novověká věda umístila veškeré dění v přírodě do rteziánského trojrozměrného prostoru a lineárního času: svět se tak stal mechanismem a byl z této zice vysvětlován. Vše by bylo v pořádku, kdyby se bylo jednoznačně řeklo, že takto koncipovaný svět

The biologist observes the motion of an ameba towards food, and attributes a purpose to its swimming. The ameba has nothing do with this attribution, the ameba just sw s

137

to is Thsoc138

doing?”, we unhesitantly answer something like “Ipuob139

jistvymstav 140

midi ing, evolution as everything else... This unfortunate global thinking sevenno

im driven by forces in a concentration gradient, and does not know it. The „purpose” a mere mental construction of the scientist observer, it depends on his/her intelligence, on his race, religion, scientific beliefs. is implies that the notion of purpose is not objective, but it is contextual, changing in time and is probably different in different ieties and traditions and point of time. (In: Havel, ed.,1998, s. 25)

Consider a bacterium swimming upstream in a glucose gradient, its flagellar motor rotating. If we naively ask, “What it is t’s going to get dinner.” That is, without attributing consciousness, or conscious

rpose, we view bacterium as acting on its own behalf in an environment. The bacterium is swimming upstream in order to tain glucose it needs. (Kauffman, 2000, s. 6) V této souvislosti se někdy doporučuje oddělit pojmy účelovost a účelnost. Účelovost (teleologie) jako vědomé směřování k ému cíli, účelnost (teleonomie) jako vhodnost či adaptace k určité činnosti, bez nároku na existenci plánu, který by účelnost světloval. Náhodně popadnutý kámen použitý k zabití kořisti je účelný, přitesaný pazourek použitý k témuž (nemluvě o pušce) á prvek účelovosti. V textu na většině míst mezi oběma pojmy nerozlišuji – často to není snadné a definice jsou vágní. Krajní novisko v biologii je převést na účelnost všechny životní projevy. Rozlišení obou slov v běžném jazyce je však dost neostré, a i

odborných diskusích je někdy kontraproduktivní: je ontogeneze (péče o mláďata, námluvy) pouze účelná nebo také účelová? Cituji z dopisu, který obdrželi organizátoři po skončení celé akce: What I experienced was déjà vu of a few meetings I had sfortunes of attending in Moscow and Leningrad during the communist era. There was a prevailing thought that Marxist alectic materialism inherently embodies a global meanerely retarded the development of biology in Russia. […] [At the Praha meeting people also] talked of the global scheme

compassing even religions. One might tolerate such empty-headed expansion of thoughts at cocktail parties, but such talks have place among the scientific community. […] In short, it was a total waste of my time to attend that meeting.

je pouze modelem, mapou. Jak zdůrazňuje G. Bateson, mapa není totožná s teritoriem a jméno není jmneza19Dže„Mnepaevz ce InexThere is no neetin

zená existence zahrnovala i zkušenost, tradici a situ-ovanost. Není třeba předpokládat konečné cíle, dlouho

y

105

enovaná věc (1988, s. 30). Je průmětem z mnohorozměrného světa do čtyř rozměrů skutečnosti a je pochybně velmi cennou pomůckou pro to, abychom si udělali o světě obraz – úspěšnost na vědě ložené techniky je toho nejlepším dokladem. Jak zdůraznil na zmíněné konferenci Neubauer (Havel, ed., 98, s. 73), nikdo neočekává, že by v mapě probíhaly kognitivní procesy a sebereprezentace.141 Od doby

escartesovy se však s tímto mocným nástrojem poznávání spojuje přesvědčení, že o žádný průmět nejde, svět víc než tyto čtyři osy nemá, a i kdybychom stanovili některé další, nemělo by se na ně co promítat. apa” – průmět světa, byla takto zaměněna za samo „území” – skutečnost, a co není zakresleno v mapě,

může doopravdy existovat! My ale v tom „území” sami žijeme, a tak se nemůžeme vyhnout některým radoxům, které z tohoto čtení mapy vyplývají. Proto v minulém století to pohoršení nad myšlenkou oluce, nad rolí náhody, nad myšlenkou, že by mohlo vznikat něco spontánně, nevypočitatelně minulých podmínek. Neschopnost či neochota rozpoznat odlišnost „mapy” a „teritoria” je také jádrem lého sporu kolem teleologie a vitalismu:

order for “purpose to exist” in Nature, it suffices for natural istence to involve experience, disposition, and situation.

ed for ultimate goals far-fetched objectives,

Aby “existovala” v Přírodě účelnost, stačí, aby přiro-

ernal councils and other godly “statutes for ever”. (Neubauer Havel, ed., 1998, s. 76)

dopředu vvěčnosti a ji

tyčené mety, komitéty rozhodující z pozic ná boží, jednou provždy sjednaná pravidla.

To m je – alespoň v principu, snadno pa né, že kamenem úrazu není samo směřování, ale jen a jen to usilování, tj. imanentní, vnitřní síla, puhysepo

přsvpř

také mravů), i když je myšlen

Pozorujeme-lempirických poznatků. Májako by tam i

Bez pirických zákonů, tedy žádný návod pro zkušenost, která má být jimi vytvořena podle jejich veškeré rozmanitosti, a pro

Tro

eleologie je nauka o existenci cílů, úběžníků, ke kterým (něktejejichž dosažení usiluje. Mechanická přírodověda teleologiiechanismy, jejichž budoucnost

ré nebo veškeré) dění v přírodě směruje a nepřipouští, ač paradoxně jsou to právě spočitatelná, a tudíž poznatelná. Z toho je

trzení orientované k cíli, které v mechanické přírodovědě nemá místo. Mechanický svět má „prvotného batele”, který stojí mimo svět a jehož přirozeností se tedy přírodověda nezabývá. Panuje přesvědčení, že svět odvíjí slepě, jen podle poznaných zákonitostí fyziky. Tento světonázor poměrně dobře postačoval dlouhou dobu, a tak dodnes existují v biologii pokusy obrjít se jen s ním.

Paradox se pokusil vyřešit I. Kant ve své Kritice soudnosti (1790, česky 1975) poukazem na to, že íroda a svoboda jsou dva rozdílné světy, které existují každý sám pro sebe. Problém vzniká jen tím, že ět lidské svobody evidentně do světa přírody přesahuje. Náš ontologický model proto musí podobný esah dovolovat, a tak jsme nuceni připustit účelnost.

Účelnost přírody je tedy zvláštní pojem a priori, jenž má svůj původ toliko v reflektující soudnosti. Neboť přírodním produktům nelze připsat něco takového, jako je vztah přírody v nich k účelům, nýbrž tohoto pojmu lze užít jen tak, aby bylo možno o nich reflektovat vzhledem k sloučení jevů přírody, které je dáno podle empirických zákonů. Tento pojem je také zcela odlišný od praktické účelnosti (lidského umění nebo

dle analogie s touto účelností. (Kant, 1975, s. 34) po

i přírodu z hlediska účelnosti příslušejícího naší poznávací schopnosti, vytváříme si vjemů souvislou zkušenost, a to tak, že spojujeme náhodná empirická zjištění do sítě me-li se v tom vyznat, pak naše soudnost musí předpokládat jakýsi řád a my se chováme, byl.

tohoto předpokladu bychom neměli pořádek přírody podle em

bádání o něm. (Kant, 1975, s. 37) eleologická soudnost je tedy schopnost posuzovat reálnou účelnost (objektivní) přírody na základě zvažování a rozumu (s. 42). Analogii účelnosti tedy zavádíme ne kvůli vysvětlení, ale čistě z důvodů Upozorňuji též na nedávný 141 článek J. Fialy (1998), který poukazuje na nebezpečí vyplývající z reifikace teoretických veličin.

heuristických – umožňuje nám to vhodný přístupu k pozorování a zkoumání. Mám-li se vrátit k naší an

dospřír

Vě e však kne ůžeme upřít, že se starají samy o sebe. Jejich části jsou si vzájemně příčinou i účinkem formy. Naší mpo

ějaký účel. (Kant, 1975, § 64, s. 171) […] Organický produkt přírody je ten, ve kterém je všechno účel a reten matvysv

Na základě tznámým type

Organické bytosti jsou tedy v přírodě jediné, které, i když je zkoumáme o sobě a bez vztahu

o způsob posuzování objektů přírody podle zvláštního principu, který zavád

Kant pak naa dochází k r

Je tmechanických principů přírody dostatečně poznat, tím méně si je vysvětlit; a je to dokonce tak

, §75, s. 191) Tento velmikarteziánskýc

Vitalismus Podle jaké zvláštní životní síle vysvětlující

pr cip života (Akademický slovník cizích slov, Academia, Praha, 1995). Navíc je tato životní síla neDvi í věda ne blém je v tom, že Aristotelův rozvrh světa byl úplně jiný než rozvrh novověké vědy, a m měly své samozřejmé místo. Označit ho za „vitalistu” je proto poněkud anachronické (i když se n

106

a často Aristotela odvolávali i novověcí vitalisté). Ona encyklopedická hesla však paradoxně

alogii mapy, tvoříme si mentální mapu, ale ve světě ji nemusí odpovídat vůbec žádné „teritorium”:

Že ale věci přírody si slouží vzájemně jako prostředky k účelům a že je jejich možnost sama tatečně pochopitelná jen pomocí tohoto druhu kauzality, k tomu nemáme v obecné ideji ody jakožto souhrnu předmětů smyslů vůbec žádný důvod. (Kant, 1975, § 61, s. 163)

omplikuje tím, že v přírodě existují živé (v Kantově terminologii organické) bytosti, kterým c smyšlené teleologické mapě jakoby přece jen něco odpovídalo i v reálném světě – najednou vystupuje do předí rozdíl mezi mechanismem (hodiny) a organickou bytostí:

Věc existuje jako přírodní účel, jestliže je sama o sobě […] příčinou i účinkem; neboť v tom tkví kauzalita, kterou nelze spojit s pojmem přírody, aniž bychom jí připisovali n

cipročně také prostředek. (§ 66, s. 175) […] Organická bytost tedy není pouhý stroj, neboť má jedině pohybující sílu, nýbrž obsahuje v sobě utvářející sílu, a to takovou, kterou dodává ériím, které ji nemají (organizuje je), obsahuje tedy dále se šířící tvořivou sílu, již nelze ětlit jen schopností pohybu (mechanismem). (§ 65, s. 173).

ohoto rozboru pak Kant uzavírá, že organizace přírody není analogická s žádným m kauzality:

k jiným věcem, musí být přece myšleny jako možné jen jako její účely a které tedy dávají pojmu účelu – ne praktického účelu, nýbrž přírodního účelu – objektivní realitu, a tím přírodní vědě základ pro teleologii, tj. pr

ět do přírodní vědy bychom jinak nebyli vůbec oprávněni. (Kant, 1975, §65, s. 173)

základě antinomie soudnosti142 rozvíjí podrobně svou teleologickou dialektiku ezignovanému závěru:

otiž úplně jisté, že organické bytosti a jejich vnitřní možnost nemůžeme podle pouhých

jisté, že lze směle říci, že by se snad jednou zase mohl objevit nějaký Newton, který by dokázal učinit pochopitelným dokonce i vznikání stébla trávy podle přírodních zákonů, které by neuspořádal žádný úmysl. (Kant, 1975

stručný výtah z Kantova myšlení je ilustrací paradoxů, které striktní průmět světa do h souřadnic způsobil. V biologii je lze nejlépe ilustrovat na vitalismu.

slovníkových hesel je vitalismus názor spatřující v něinhmotná (sic! existují síly hmotné?), nadpřirozená a nepostižitelná fyzikou a chemií (Encyklopedie iderot, 1998, mírně parafrázováno). V podrobnějších slovnících se ještě dovíme, že zakladatelem talismu je Aristoteles, a od něho se toto učení vinulo historií lidstva, dokud ho modernvykořenila. Pro

živé bytosti v ně

Věta: Veškeré vytváření materiálních věcí je možné pouze podle mechanických zákonů; Protiklad: Vytváření některých ateriálních věcí je nemožné pouze podle mechanických zákonů, §70

142

m

vystihují právě podstatu aristotelovské biologie, nikoli novodobého vitalismu. Vitalisté novověku byli přžiznpomzátoženene„A

GordeskriptivnSpJszhtu

př

ur uspořádaly tak, že jejich vnější projevy jsou „živé”. Statická telteužStteTopmsc

a popr

za vtipně a často ironicky ilustruje, jak všechny teorie, navzdory stovkám popsaných coA

107

írodovědci ve smyslu přírodovědy novověké, a šlo jim spolu s ostatními biology včlenit i zkoumání vota do jejího rámce.143 Část biologů se domnívala, že pro vysvětlení života zcela postačují v té době ámé „zákony fyziky a chemie”. Vitalisté však cítili nutnost odhalit a definovat ještě další princip či tenciál, který utváří a řídí životní pochody (ovšemže měřitelný a vyjádřitelný v jednoduchých atematických vztazích, a souvztažný s ostatními už známými principy). O objevení jednoduchých konů života šlo oběma skupinám především.144 Počátečné odmítání Darwinovy teorie oběma skupiny je ho nejlepší ilustrací: není přece přípustné zatahovat do čisté vědy historické kontingence! Je jistě pravda, vitalistům ne vždy postačoval průmět „teritoria” do karteziánské mapy a tím se vlastně z vědy sami chtěně vydělovali. To, že nadále používali aristotelovské pojmy, patrně přispívalo k dalším dorozuměním (viz například Müller, 1996). A je také pravda, že se navzdory všem snahám přes ristotelovu bariéru” (viz 1. kapitola) nedostali. (Zda ji vůbec lze překonat, je jiná otázka.)

Ilustrujme si snažení vitalistů na paradigmatickém díle H. Driesche Der Vitalismus als eschichte und Lehre (1905). Hned v úvodu se konstatuje, že nejde o to rozhodnout, zda živé ganismy mají či nemají účelné chování. Jejich účelnost přece nemůže nikdo popřít – jde o čistě

í pojem – vždy kdy je výklad průběhu událostí v živých bytostech usnadněn představou „cíle”. or vzniká kolem otázky, zda je tato účelnost vysvětlitelná ze známých zákonů anorganické přírody.

ou pochody probíhající v organismech projevem „mašinérie” v pozadí, analogické strojům, které otovuje člověk, nebo existuje ještě jiný způsob uskutečňování účelnosti? Driesch podle odpovědi na to otázku rozlišuje tři druhy teleologie:

(1) Teleologie popisná, tj. prosté konstatování, že lze pozorovat chování, které pozorovateli ipadá jako účelné. Otázku, zda jde o mechanismus nebo je zde něco navíc, ponechává otevřenou.

(2) Teleologie statická pokládá životní pochody jen za speciální případ obecných zákonitostí čujících chod světa. Jednotlivé složky se prostě

eologie vede ke strojové teorii organismů (Maschinentheorie der Organismen). Ke statické leologii náleží řadit všechny verze preformismu jako nauky o kauzálním odvíjení – evoluci toho, co tady odjakživa bylo. Preformisté se proto ve své době (18.-19. století) právem nazývali evolucionisty. atickou teleologií je pojetí života v rámci neodarwinistické teorie. Jmenovitě vzpomeňme Monodovu leonomii; pro ilustraci odkazuji též na pasáže z Wilsona, Wolperta či Dawkinse z předchozích kapitol. éto teorii se podařilo přesvědčivým způsobem asimilovat náhodu a historicitu, vitalisty tolik ovrhovanou. Jak se to podařilo, jsme viděli v šesté kapitole: přes redukci až na úroveň onticity olekulárních replikátorů, jejichž hlavní vlastností vedle schopnosti replikovat se s modifikacemi je hopnost přetrvat.145

(3) Teleologie dynamická vede k přesvědčení o existenci vnitřního principu (poznatelného popsatelného), který řídí pochody typické pro život. Životní pochody jsou autonomní, nelze je vyložit uze ze zákonů platných v „anorganické” přírodě. Driesch konstatuje, že zastánci epigeneze (jako opaku eformismu) byli nutně vitalisty, ať se oni sami za takové považovali nebo ne.

Větší část Drieschovy knihy je přehledem dějin pohledu na živé bytosti, od Aristotela až po čátek 20. století. Autor

stran a často vyumělkované terminologii nakonec skončily buď v mechanicismu nebo v něčem, lze ztotožnit s Aristotelovou entelechií. Driesch se domnívá, že k něčemu novému se, poprvé od ristotelovy doby dopracoval teprve J. F. Blumenbach (1752-1840), který ke známým životním silám

143 Abychomznmpro 144

145

nového a je pravým opakem preformismu. A je rovněž ironií, že dnes nejúspěšnější vysvětlení mechanismu (!) evoluce v dnešním smyslu slova je preformistická teorie sobeckého genu.

si jejich snažení přiblížili, zkusme myšlenkový experiment z jiného oboru: Představme si, že by parní stroj byl ámý už od starověku, a celé generace by se snažily objasnit jeho fungování. Existovaly by o tom obsáhlé traktáty, které by oderním vědcům připadaly nesrozumitelné, přímo mystické. Ani nástup newtonovské přírodovědy by nijak nepřispěl k řešení oblému: až s formulací termodynamiky by konečně vše zapadlo do sebe toky a proměny energie se staly součástí vědy. Právě podobné plnohodnotné začlenění biologie do přírodovědy usilovali novověcí vitalisté. Viz též diskusi o osvícenství v 1. kapitole. Je zvláštní hříčkou dějin, že se název evolucionismus přenesl z mechanistického preformismu na učení, které popisuje vznik

vysvětlitelným z klasické vědy (kontraktilita, dráždivost, citlivost) přikládá ještě čtvrtou, kterou nazývá fověB

Da , so gut wie die Worte Attraktion, ScalsErdieNa

Pojem formujícího principu, stejně dobrý jako pojmy ha atd., není nic víc ani nic méně než popis

o

108

rmujícím principem (nisus formativus neboli Bildungstrieb). Na ilustraci toho, co jsem výše nazval deckostí vitalistických snah, přebírám z Drieschovy knihy úryvek z Blumenbachova spisu Über den

ildungstrieb:

s Wort Bildungstriebhwere usw. ichts mehr und nichts weniger dienen, eine Kraft zu bezeichnen, deren konstante Wirkung aus der

fahrung anerkannt worden, deren Ursache aber so gut wie Ursache der genannten, noch so allgemein anerkannten turkräfte für uns qualita occulta ist. (Driesch, 1905, s. 57)

přitažlivost, tísíly, jejíž npříčina všazůstává pr

, soll zu neustálé působení známe ze zkušenosti, jejíž k, podobně jako u ostatních jmenovaných sil, nás qualita occulta.

D r tní síly u j Dri ch pochopitelně Kantovi. Zdánlivě prý Kantsežebisldopřnadoa

bivyD intpohist Goodwinovy výroky v 7). TprdoBo Pok i n ZudewesenoeinUm e statthat, was sie bedeutet und was au hr folgt. (Driesch, 1905, s. 171)

tato autonomie znamená a co z ní plyne.

riesch touto pasáž chválí jako čisté a jasné sdělení, a to ve sných Blumenbachových současníků. Hodně místa věnuje

oes

vnání s mystickým pojetím živoi

ova teleologie není víc než popisná; protože však počítá k přírodě i člověka jako živou bytost, stává Kant vitalistou (alespoň co se týče některých živých bytostí). Kant si podle Driesche analýzu ztížil tím, fyzikou rozumí jen mechanické pohyby rozložitelné na pohyby elementární – a pak se mu sem nevejde ologie. Jak ale Driesch upozorňuje, nevešla by se mu tam ani chemie, kdyby se jí byl zabýval. Konečně avnou pasáž o stéble trávy a Newtonovi (Kant, 1975, §76, viz výše) interpretuje Driesch tak, že Kant ufá, že se nakonec přece jen vše vměstná do mechanického světa. Sám se tedy navzdory vší kritice íliš od kartezianismu nevzdálil. Driesch tvrdí, že v metodologii teleologické soudnosti najdeme tvrzení podporu čehokoli, a tak se na Kanta může odvolávat stejně odpůrce jako zastánce vitalismu. Podobně padla v Drieschových očích i naturfilozofie: lze ji spojit jak se statickou, tak s dynamickou teleologií,

tak z hlediska vitalismu zůstává toto učení bez přínosu. Pro biologa konce 20. století je pozoruhodné Drieschovo upozornění na skutečnost, že celá

ologie 19. století se nesla ve znamení vitalismu, a tento vitalismus prý dokonce nebyl nijak a nikým vrácen! Spíše zašel sám od sebe, z pohodlnosti a nedostatku protivníků. A tak mechanistická biologie

rieschovy doby vlastně údajně vyrostla na nice uprázdněné bez boje. Materialistickou mechanistickou biologii (Bernard, Du Bois-Reymond) obecně a soudobou

erpretaci darwinismu zvlášť Driesch samozřejmě zatracuje, aniž by se, zejména v případě darwinismu, kusil o polemiku. Připomínám, že Drieschova kritika darwinismu má své kořeny hlavně v tom, že storické myšlení je pro něho hříchem a nepatří do vědy. Driesch tvrdí, že ve srovnání s tím postupovala arší morfologie se svým hledáním „typů” daleko víc vědecky (srovnej podobné kap. a však byla opuštěna, a tak jedině von Baer, říká Driesch, držel pevně pochodeň vědeckosti oti nastupující „náhodnostní vědě” (Zufallslehre) darwinistů, proti jejich názoru, že životní proces je čista výsledkem fyzikálně-chemických pochodů, a nadále byl přesvědčen, že život „si velí sám” (ein

eherrscher derselben). Driesch velmi lituje, že od začátku 19. století se biologové přestali zajímat morfogenezi (Physiologie der Formbildung), protože právě ona je zdrojem inspirace pro vitalismus. té co podal ještě krátkou charakteristiku soudobých vitalistů (Ehrhardt, Wolff aj.), přistupuje Driesch

rozvrhu vlastního učení, které rozpracovával další čtvrtstoletí. Cíl, který si klade, je současně skromý esplnitelný:

untersuchen, ob es unter den Vorgängen, welche an leben-n Wesen statthaben, solche gibt, die sich nicht auf ander-itig bekannte Naturphänomene oder auf Kombinationen der-lben zurück führen lassen, sondern eigengesetzlich, „auto-m” sind; auch wollen wir, wenn anders unsere Untersuchung positives Ergebnis zeitigt, prüfen, in welchem Grade und fange jene Autonomi

Zkoumat, zda nejsou mezi procesy pozorovanými u živých bytostí i takové, které nelze převést na odjinud známé přírodní fenomény nebo jejich kombinaci, na procesy, které mají vlastní autonomní pravidla. Pokud naše zkoumání přinese pozitivní výsledky, chceme také prozkoumat, jaká je hloubka a rozsah této autonomie, co

s iJa est ak

ko jeden z průkopníků experimentální embryologie a objevitaví své tázání hlavně na tom, jak vysvětlit regenerační re

l regulacčních pochodů u raných zárodků ce, které nastanou po amputacích částí

zárodků nebo různých tělních částí u vzrostlých organismů (polypi, ascidie, čolci, rostliny). Obzvlášť ho zažeodv pabupř(ppočáa jaresyprjsen

Esgeeinalso für ein M nnigfaltigkeit sein, welche sehr viele physika-lisnu

, kerá udržuje v typickém uspořádání mnohé fyzikálně-chemické látky

109

jímají případy typu regenerace amputované oční čočky u čolků. V tomto případě, říká, lze sotva tvrdit, jde o evoluční adaptace: těžko si lze představit, že by čolkovi mohla kdy hrozit ztráta čočky (na rozdíl oka celého). Předběžným předpokladem pro zkoumání podobných jevů proto musí být předpoklad, že živých organismech existuje harmonie (kauzální, strukturální nebo funkční) a účelnost; tento předpoklad k Driesch v dalším výkladu dokazuje. Pro každou část vyvíjejícího se zárodku lze definovat jeho doucí osud, jakýsi determinační potenciál (prospektive Bedeutung), tzn. trajektorii, kterou má tato část ed sebou. Mnohem důležitější však je odhadnout celkový potenciál možností, které se této části nabízejí rospektive Potenz; srovnej s pozdějším termínem norma reakce – viz kapitola 10.). Tento celkový tenciál se projeví, jen tehdy, když zárodek vystavíme neobvyklým podmínkám (například zničíme jeho st). Je vysoký u tzv. regulačních zárodků a nulový u zárodků přísně mozaikových.146 Z těchto podobných úvah pak Driesch vyvozuje, že hypotéza živé bytosti jako stroje nepřipadá v úvahu, protože kési „pole”, tj. „holografická” představa celku, přebývá v každé jeho částečce, která je ještě schopná generace. Taková oblast těla, jejíž části mají stejnou regenerační schopnost, nazývá ekvipotenciálním stémem (äquipotentielles System). Vlastnosti ekvipotenciálních systémů Driesch vyjadřuje ostřednictvím vztahu pro determinační potenciál (prospektive Bedeutung) S: S = f (a, g, E), kde a a g ou veličiny geometrické – rozložení determinant (Abstand) a velikost (Größe), E je veličina zvaná telechie, které Driesch ovšem dává jinou náplň, než má u Aristotela. Jde o

wird also wohl der kurze Ausdruck für eine in jedem System gebene physikalisch-chemische Struktur, für eine Tektonik, e Maschine – das Wort in weitestem Sinne verstanden -,

stručný výraz pro onu každému systému vlastní fyzikálně-chemickou strukturu, stavbu, mechanismus v nejširším slova smyslu, onu proměnnou

ache und chemische Substanzen und Kräfte in typischer Ord-ng umfaßt. (Driesch, 1905, s. 206-207)

a síly.

nes bychom možná řekli druhově specifický způsob tělního utle, struktura ve smyslu, jak ji chápe biologický strukturalismganizace apod. Kdyby byla ontogeneze organismu striktně dtenciál S postupně distribuoval do vš

Dpo uor et ána, pak by se jeho determinační po ech jeho částí; veličina E by v tom případě sama byla mechanismem jehož složitost by byla vlastně srovnatelná se složitostí celého organismu, a celý systém by secopřpřvy AlMeinNaCh19

váření; blízké entelechii budou asi pojmy s, norma reakce, informace, komplexita,

erminov

, vymykal jakémukoli vědeckému zkoumání. Ale i tato představa je ještě jednoduchá ve srovnání s tím, nacházíme při zkoumání harmonických systémů, jakámi jsou regenerující embrya. To proto, že v tomto ípadě každá částečka regenerujícího organismu obsahuje představu celku, a tak v každé jedné z nich by i takto definované veličině E musel být obsažen nekonečný regres mechanismů. Z této úvahy Driesch vozuje:

so kann die Größe E keine physikalisch-chemische typische annigfaltigkeit, überhaupt keine „extensive”, in Einem Neben-ander bestehende Mannigfaltigkeit sein. Sie is vielmehr ein turfaktor sui generis; sie tritt neben das aus Physik und emie Bekannte als neue elementare Sonderheit. (Driesch, 05, s. 207-208)

Veličina E tedy nemůže být typickou fyzikálně chemickou proměnnou, a už vůbec ne jednou ze systému existujících extenzivních veličin. Jde spíše o nový přírodní činitel sui generis, který přistupuje jako nový základní faktor k tomu, co je známo z fyziky a chemie.

Epr ýbyde př m

ntelechie je vyjádřením zákonitosti, která je vlastní živému těincipem, který se při dělení těla také dělí, přesto zůstává „cell spokojen s tím, kdyby se entelechii podařilo v budoucnufinovaných (konstantních) vztazích k veličinám jiným (typuísně „vědecké” ve smyslu klasické vědy 19. století. Nemůže to

lu (Eigengesetzlichkeit lebender Körper), ”. Výklad navozuje dojem, že Driesch by určit jako veličinu, která stojí v dobře energie, hmota apod.). Všechno je tedy u ani být jinak, jestliže

Srovnej též s pojmem pragmatická informace, obr. 15.7. 146

Für die höchste, die wissenschaftliche Stufe des Wirklichen gibde

pro nejvyšší, vědecký stupeň skutečnosti platí, že věci se

č

110

t es Dinge im dreidimensionalen unendlichen Raume und in r unendlichen Zeit. (Driesch, 1905, s. 229)

vyskytují a v nekone

v trojrozměrném nekonečném prostoru ném čase.

V á „dočasné” vlastn e vlastnosti trk stko EiInNages.

,

tomto prostoru se věda pohybuje, zkoum osti věcí, a z nich konstruujvalé, které dále zobecňuje do pojmů a pojmových vztahů. Ideálem tohoto postupu je dopracovat se poznání objektivní reality. Paradoxy jsou nepřípustné. Driesch tedy není žádný mystik, jak mu celé 20. oletí podsouvá: étos zkoumání do velké míry sdílí například s E. O. Wilsonem. Zvláště důležité jsou mu nstanty, které ustavují základní rozvrh poznávaného světa. Entelechie je jednou z nich:

nem Körper Entelechie zuschreiben, heißt also, ihm einen griff von Möglichkeiten zuschreiben, welcher als

Přisoudit tělu entelechii znamená připsat mu soubor možností, soubor, který je jako přírodní faktor dále be

turfaktor unzulegbar ist, aber nur durch einen langen Satz dankenmäßig ausgedrückt werden kann. (Driesch, 1905, 230)

nedělitelnýjen dlouhým

ale který také může být rozumně vyjádřen výrazem.

D emickém hávu. V ově době už na samoplození organismů samozřejmě nikdo nevěřil, vědělo se, že i červi a ba terie mají své rodiče. Chemické sloučeniny však z prvočinitelů de novo vznikat mohou, a toto opvykood Dimideübbr t sind. Das Wort „primär” ist beigefügt, um das von uns Geeinsc

e proto, abychom to, co míníme, odlišili od „sekundárního” vědění a vůle, které

h

rieschova entelechie by se mohla chápat jako jakési „ Driesch

samoplození”, ale v ch

kětovné vznikání podle určených a poznatelných pravidel poskytuje analogii i pro povstávání tvaru víjejícího se organismu. O tom, že by mohl existovat i jiný výklad, kde by uspořádání mohlo mít ntinuitu skrze nepřetržitou řadu buněčných generací, Driesch, zdá se, neuvažuje. Proto si také uchovává stup jak od descendenčních (evolučních) teorií, tak od genetiky:

e wesentlichsten Kenzeichnen der Entelechie dürfen wohl t den Worten „primäres Wissen und Wollen” bezeichnet wer-n, wobei aber diese Ausdrücke in durchaus analogienhaft ertragenem Sinne, rein beschreibend-verdeutlichend ge-

Nejpodstatnější znaky entelechie lze asi vyjádřit slovy „primární vědění a chtění”, přičemž ovšem jsou tyto výrazy použity v čistě analogickém, popisném, smyslu. Slovo „primární” používám

auchmeinte von dem „sekundären” Wissen und Wollen, das auf er „historischen Reaktionsbasis” auf „Erfahrung” beruht, zu

heiden. (Driesch, 1905, s. 243)

závisí na „ istorickém základu”, na „zkušenosti”.

M vi sže ý

„nevědeckou” biologii. Domnívám se, že pr popularitě nedává žádný důvod. Drieschův vitalismus zcela zapadá do snsnWspdlouhsnneSnk staldozá

áme-li se vrátit k pojmu účelnosti, vidíme, že jde účelnost jetalismus. Driesch se účelností příliš zabývat nechce a až na po dynamická teleologie by se měla stát nedílnou součástí někter

Je zvláštní, že jméno Driesch se stalo symbolem pro bíraná práce k takové negativní

pojmem daleko širším, než je Drieschův lední stránce celého díla vyslovuje názor, ch kauzálních vysvětlení.

oah „zachránit” svébytnost živých bytostí v rámci novověké přírodovědy. Jiným příkladem takového ažení byli například už zmíněný osvícenští vitalisté, z osobností dvacátého století jmenujme Gurwitsche, addingtona, Šmaľgauzena nebo biologické strukturalisty nebo. Všechny tyto nejrůznější směry mají cosi olečného, a přitom se vzájemně buď necitují vůbec, nebo jen okrajově. Žádný z nich nezaložil

odobější tradici ani nevypracoval obecně přijatou metodologii. V tomto srovnání jsou scientistické ahy po prolomení Aristotelovy bariéry směrem k objektivitě, reprezentované například E. O. Wilsonem bo L. Kováčem, mnohem cílevědomější a koordinovanější, i když domnívám se, že o nic úspěšnější. ahy vystačit si s karteziánským světem, kde „platí zákony fyziky a chemie”, jsou odsouzeny

neúspěchu: mají-li se biologie, psychologie a podobné oblasti lidského poznání stát vědami s podobným atutem jaký má fyzika, vede cesta nikoli skrze pokusy o vtěsnání biologie do karteziánského prostoru, e učinit to, co fyzika už učinila: vystoupit z něho. Nemá cenu vracet se k Drieschovi, Gurwitschovi či konce k racionálním morfologům a z těchto pozic „zachraňovat” moderní vědu, která notabene žádnou chranu nepotřebuje.

ÚčM hy (1997) konstatují s jistou dávkou ironie scstrbevivytaseAtj.pohrodK Putesy xplaining purpose is in terms of learning and paBu

centrálních nervových systémech. Účelnost lze vysvětlit

t

111

elnost v dnešním myšlenkovém klimatu . Mahner a M. Bunge ve svých Foundations of Biophilosophizofrenní situaci většiny biologických věd, které nedokáží žít ani s telelologií, ani bez ní. Na jedné aně existence samých biologů prokazuje, že výrok Alespoň některé živé bytosti jsou teleologické je zesporu pravdivý, na straně druhé je zde pochopitelná nechuť vpustit do objektivních věd kosmickou, talistickou či jakoukoli jinou teleologii. Proto se prý J. Monod, E. Mayr a další pokoušejí z paradoxu vlíknout tím, že používají pojmu teleonomie,147 zdánlivé cílenosti. Zdánlivé proto, že ve skutečnosti

m, kde navenek tušíme finální příčinu (například u ontogeneze), jde jen o realizaci programu, algoritmu lektovaného během evoluce, a to selektovaného těmi mechanismy, které předpokládá neodarwinismus. ten bezesporu nemá s teleologií nic společného. Ontogeneze tedy není teleologická, ale je teleonomická, determinovaná nikoli finální příčinou, nýbrž přírodním výběrem. Podobně evoluce linií je teleologická uze ve zpětném pohledu. Mahner a Bunge, a s nimi mnozí další filozofové, upozorňují, že jde spíše o u se slovy: z jejich pohledu teleonomie není nic než teleologie. Navrhují proto teleologii i teleonomii hodit jako nepotřebnou, protože zdánlivý účel se dá vysvětlit vědecky i bez těchto zavádějících pojmů.

onstatují:

rposive behavior can be explained, at least in principle, in rms of processes occuring in highly evolved central nervous

ems. One way of e

Účelné chování může být vysvětleno, alespoň v principu, pomocí procesů probíhajících ve vysoce vyvinutých

stexpectation, where each of these is conceived of as a

rticular activity of certain neuronal systems. (Mahner & nge, 1997, s. 370)

například v procesy posystémů jis

pojmech učení a očekávání, přičemž oba vstávají jako důsledek aktivity neuronových ého druhu.

Uvede em x se vyhnout; (ii) naučilo se, že chová espoň zvyšuje prne

nekyvazá„teleobizate

onpa

ování. Když pozorujeme zvíře hledající potravu, partnera nebo

s na základě vlastního sebepozorování ví, že přinejmenším u člověka tato záměrnost chování přis

čení a očekávání definují takto: Zvíře b očekává budoucí udál stavu s přijme stimulus r – se naučilo propojit přítomnost rfinovat i pojem účelného chování. Chování x zvířete b má úč

olit a chování

ost e jen a jen v tom případě, že – pokud a s s událostí e. Za těchto podmínek lze l či cíl y tehdy a jen tehdy, jestliže: (i) b ní x způsobuje, nebo alůže v

avděpodobnost y; (iii) b očekává možnost y, bude-li provádět x; (iv) b přisuzuje y jistou hodnotu (třeba i vědomě).

Tímto vymezením se ovšem účelové chování omezí na zvířata od jistého stupně komplexity rvové soustavy. Chceme-li pod účelové zahrnout všechny živé bytosti, musíme si vzít na pomoc bernetické systémy a programy. Autoři ukazují, že ani seberegulující systémy se smyčkami zpětné zby, ani složité programy není nutno chápat jako teleologické/teleonomické: Vývojové procesy jsou konité, a tak za jistých okolností dospějí k jistému konečnému stavu. Avšak „zákonité” neznamená

nomické” (s. 375). Metafora programu, instrukce, není tedy cestou, jak propašovat teleologii do ologie. Konstatují (s. 376), že všichni, kdo jakýmkoli způsobem, ať už doslovně nebo metaforicky, plavují biologii obraty typu „tak, aby”, jen prozrazují svou indoktrinaci z raného dětství. Biologie se bez leologie/teleonomie obejde.

Současná generace neodarwinistů se těmito radami řídí: viděli jsme už, že obraz odvozený od ticity pasivních replikátorů k vybudování teorie zcela postačuje. V Dawkinsovi najdeme podobnou sáž:

Jednou z nejvýraznějších vlastností chování živých organismů je jeho očividná účelovost. Chování je samozřejmě přizpůsobeno tomu, aby zajišťovalo přežití genů, které je kódují, ale já mám pod pojmem účelovost na mysli ještě něco trochu jiného. Chování zvířat se totiž velmi podobá lidskému záměrnému chztracené mládě, těžko se můžeme ubránit tomu, abychom mu nepřisuzovali tytéž subjektivní pocity, jaké máme sami, když něco nebo někoho hledáme. Ty mohou zahrnovat i „touhu” po daném objektu, „představu” jak tento objekt vypadá, „vizi” úspěchu či cíle na dosah. Každý z ná

pěla k vývoji vlastnosti, kterou nazýváme vědomím. Nejsem natolik filozoficky založen,

mu je Pittendrigh (1958; viz Mahner & Bunge, 1997). 147 Autorem poj

abych se pustil do rozebírání toho, co pojem „vědomí” přesně znamená, ale to naštěstí nevadí, prodotka ppříkl

To by stačilo í a kultura přzapo

ýt stejně vhodné uvažovat tak o memech. V žádném z těchto přípaale jakostej

Neodarwinistv současnostine ájí i názor

T

P.-P. Grassé Nepoc gpaleontolog a katolický teologvesmírného vědomí, ducha od atomů přes vznik života k člověku, k planetárnímu vědok mystickému úběžníku celé evoluce, bodu OMEGA. V posmrtné knížce Místo člověka v přírodě (1956, česky 1993) lze na mnoha místech najít pasáže ilustrující tuto jeho představu evoluce a teleologie. Pov ni

níž nás vše žene, dojdeme? […] Skutečnost sama odpovídá – nikoli […] Život není tak jistý jako smrt. Že nás Země přímo vtlačuje do formy jaképod

L. Galleni koHe was […] coinvolved the whrepresents the

112

tože o chování strojů lze poměrně snadno hovořit, jako by bylo záměrné, aniž bychom se li otázky zda mají vědomí nebo ne. Dá se tak uvažovat i o poměrně jednoduchých strojích, rincipy nevědomé záměrnosti jsou běžné například ve strojním inženýrství. Klasickým adem je odstředivý regulátor parních strojů. (Dawkins, 1998, s. 53-54)

pro vysvětlení, řekněmě, vegetativních funkcí organismů. Protože lidské myšlenece jen nejsou snadno odvoditelné z myšlenkového rámce zpětněvazebných kybernetických strojů, vádí Dawkins ještě úroveň memů, a na této úrovni rekurzivně aplikuje tentýž princip, který předtím užil pro úrovně vegetativní:

Zrovna jako jsme uznali za vhodné uvažovat o genech jako o aktivních částicích pracujících aktivně na svém přežití, může b

dů nesmíme zabřednout do mystiky. V obou případech je myšlenka účelu pouze metaforou, už jsme zjistili, jak plodná metafora to v případě genů je. Dokonce jsme geny označovali „sobecké” a „bezohledné”, dobře si vědomi toho, že jde pouze o jazykový obrat. Můžeme

ným způsobem hledat sobecké či bezohledné memy? (Dawkins, 1998, s. 178)

ická účelnost bez teleologie spojená s důsledným dotažením strojové metafory života je převažujícím paradigmatem v komunitě biologů. Podívejme se však, zda přesto někdo y, které jsou s ní neslučitelné a ptejme se, zda by pro biology nemohly být inspirací. h

eleologické směry V biologii si hrajeme na schovávanou s finalismem, ale jakkoli jsme vychytralí, dříve nebo

později se do jeho tenat chytíme!148

hybně největším prota onistou ideje světa, který směřuje k poznatelnému cíli, byl ve 20. století P. Teilhard de Chardin. Ve svém díle představuje vizi postupné integrace

mí (noosféře), až

všimněme si, že ono „evoluční puzení” je pro něho jen potenciálem, rozvrhem k rozvoji, a nikoli vírou pevně předem narýsovanou trajektorii, jak bývá teleologické snažení často líčeno. Jde o směřování, ale koli o slepou nutnost, predestinaci:

Život není bizarní anomálie, která tu a tam vykvétá na hmotě, ale privilegovaný extrém univerzální kosmické vlastnosti; život není epifenoménem, ale podstatou samotného fenoménu. (Teilhard de Chardin, 1993, s. 14) […] Sama struktura vesmíru nás nutí a předurčuje ke sjednocení, chceme-li opravdu plně žít. […] Ale smíme z toho už vyvozovat, že se pokus, který je tu s námi podnikán, musí nezbytně povést? To znamená: můžeme si být jisti, že za všech okolností skutečně jednou k té jednotě, k

si ultrahominizace, to je jedna věc; ale něco jiného je, zda se tato ultrahominizace opravdu aří. (s. 90-91)

mentuje Teilharda jako nástavbu, dovršení, nalezení smyslu pro vědecké bádání. Říká: nvinced, that one evolutionary phenomenon ole universe and that it had a precise goal. It convergent path of matter towards a more

Byl přesvědčen, že celý vesmír je vtažen do jediného evolučního procesu a že tento proces má přesně stanovený úběžník. Celý proces je konvergencí hmoty

on joue à cache-cache av148 En biologie, ec le finalisme, tôt ou tard, on se laisse piéger par lui, si malin soit-on ! (Grassé, 1978,

s. ) 53

precise goal. […] In this way Teilhard was able to find a narrow buofou

směrem ke stále lépe definovaným cílům. Nalezl tak ak

113

t useful path to confront together the Darwinian mechanisms evolution with the theological necessity of the emergence in r Universe of the thinking creature. (Galleni, 1994, s. 123)

úzkou, avšdarwinovsemergence

k použitelnou cestu, která svedla dohromady é mechanismy evoluce s teologickou nutností myslící bytosti ve vesmíru.

K rorg Gs ruzá19řatě

L’éco pas faite de variations quelconques, incohérents, se succédant sans ordre. En réalité, dans une covo

evoluce existence genealogických linií. Není pouhou snůškou nejrůznějších navzájem nesouvisejících variací,

Teilhardově představě teleologického planetárního supe anismu se vrátíme v souvislosti s teoriíaia; na tomto místě upozorním na několik dalších osobností, které se pokoušely o smíření teleologie biologií. Existence „evolučních trendů” byla v tomto století živá zejména v paleontologii: vzpomeňme ského evolucionistu L. S. Berga, který ve dvacátých letech vypracoval svoji Nomogenezi, čili evoluci na kladě zákonitostí (Berg, 1922); mezi poválečnými zoology a paleontology pak P. P. Grassého (1973, 78). Grassé se domnívá, že prokázal existenci podobných trendů na paleontologických vývojových dách různých živočišných taxonů. První kapitolu své knihy Evolution du vivant (Grassé, 1973) uvádí mito slovy:

volution implique la filiation substantielle et bien d’autres

nditions. Elle n’est Mezi mnoha jinými faktory je hlavní charakteristikou

ntinuité ordonnée, elle se déroule fidèle à des tendances qui nt s’accentuant au fil des générations. (Grassé, 1973, s. 27)

které bez lace je ve sksvůj řád, asledu gener

du a skladu následují jedna po druhé. Evolu-utečnosti odvíjením posloupnosti, která má vyznačuje se udržováním trendů, které se ve ací rýsují stále jasněji.

G álkonečného stavu. Tento cíl – idiomorphon – definuje jako (makplánu, která se realizuje v průběhu desítek milionů let. Její c dné ná odné variace, ba ani kataklysmata ji nesvedou jiným směrem. Evoluce je tedy kreativní (nezaměňovat s v od

Oretd’uapdisl’idée que l’évolution suit une certaine direction. Est-il donc bie

u evoluce sledující určitý směr začnou pohoršovat. Je vskutku tak obtížné

k

rassé interpretuje paleontologické nálezy jako posloupnost ud ostí směřovaných k dosažení jistého cíle, roevoluční) tendenci k realizaci určitého esty jsou všelijak klikaté, avšak žá

hjiným jevem – variabilitou uvnitř druhu, která může být náhodná), a svůj cíl uskutečňuje často několika paralelních liniích. Přírodní výběr funguje v tomto procesu jen jako pouhá „genetická hygiena” straňující nepovedené pokusy, sám ale tvůrčí roli nemá. V závěru volá:

ientation et régulation s’observent dans toute embryogenèse personne ne songe à nier leur existence. Quand il s’agit ne phylogenèse, où l’orientation des phénomènes est aussi parente que dans le développement d’un oeuf, les cussions s’élèvent et cetrains biologistes se scandalisent à

V embryogenezi pozorujeme směřování a regulaci a nikoho ani nenapadne tyto jevy popírat. Když však je řeč o fylogenezi, kde je směřování projevů stejně očividné jako u vývoje vajíčka, dochází ke sporům a někteří biologové se nad myšlenko

n difficile de s’en tenir aux faits? (Grassé, 1973, s. 378) držet se fa tů? Ndově

po oWaddingt nezi, ta že organismy mají k přpůja rostoru k exploataci.

Expoinoz

ení nutno zdůrazňovat, že tento postoj je neslučitelný s darwini oblasti vnitrodruhových variací. Mimo tuto oblast ji Grasdeckou, protože se nemůže opírat o žádná fakta.

V kapitole o superorganismu uvidíme, že rozdíly mezi onthledu. V tom případě se může stát, že i spor o teleologii/tele

onovy epigenetické krajiny obsáhne jak ontoge

stickou představou evoluce a vykazuje ji sé pokládá za pravdu zjevenou, nikoli

ogenezí a fylogenezí mohou být věcí úhlu nomii přestane být ožehavý, a představa

k fylogenezi. Jestlidispozici vlastní evoluční zkušenost, pak její interpretace (představa normy) stanovuje v konkrétním ípadě jistou strategii, chreodu do budoucna. Budoucnost je přítomná jako určitý potenciál, a ten buď sobí na jedné straně jako pufr omezující rušivé elementy (ve smyslu Šmalgausenově), na straně druhé

ko rozvrh určující budoucí trendy, možnost otevření nového pistenci evolučních chreod postulují i Neubauer a spol. pro dynamiku vývoje bakteriálních

pulací. Domnívají se, že dědičné změny v morfologii bakteriálních kolonií (změny spontánní, ne dukované selekcí; v terminologii autorů diferenciace) dodržují reprodukovatelné trendy, které lze načit za „evoluční chreody” té nejnižší úrovně „epigenetické krajiny”:

Reprodukované diferenciační přechody, chování typů, které lze seřadit do jistých diferen-ciačrenccí „nosa tejaké197

Nejde tedy o ní predeterminovanou krajinou – podobně jako u Teilharda se „to“ nemusí po ařit. Autoři navíc zmiňují i roli novinek, mutací, které z chreod vystupují a hledají si vlastní evoluční pr

elnými body diferenciačního reliéfu, ale třeba je považovat spíše za skutečně živé entity, které mají svou vnitřní strukturovatelnost, niternost, […] k některým přechodům dochází pouze v sodějík oncelkse ta

Jistě bychoms evoluční trvšech úrovníse dočteme o teleologii, ale zmíněné směřování je vyjádřeno mnohem opatrněji. Jantsch operuje termínem re Thsporreexantruslooftocolifeuna anbasyin orfonoits

ce života. V přítomnu ěhlé evoluce, ale též

a

e

u

i s

ne

f

114

ticipated future evolution vibrates in the present. This is the e significance of the frequently misused and misunderstood gan of living in the „here and now”. […] Secundo, the variety

the phylogenetic past and the openness of the future impart life in the present a profundity which results from the ncentration of a practically infinitely rich potential of possible structures. In the life of each complex individual the folding of that initial, undifferentiated core is re-enacted […] „dancing-out” of a potential in a big loop between the origin d the present. […] In this way only re-ligio, the linking ckward to the origin, becomes possible. In re-ligio, each stem becomes its own origin and the centre of evolution – or reverse, evolution places its origin and centre into each self ganizing system. Tertio, […] the universe with its complex life rms is becoming increasingly self-reflective and self-knowing t only with respect to its morphology, but also with respect to morphogenetic dynamics. (Jantsch, 1979, s. 236-238)

očekávánítak často z„tady a tminulostí přítomnémnekonečnýmživota. V žvyvolávání„vyvstání”a přítomnoligio – k povlastním pojinak řečekaždého svesmír se svíc seberetýče své mo

ních schemat, vykazují […] vždy jednosměrný, byť ne jednoznačný pohyb po „svahu dife-iačního spádu”. Navozují tak představu, že jsou součástí jednotné do nekonečna se táhnou-diferenciační sítě”, připomínající svým tvarem geografickou vodní síť, kde přes nepřehled-t praménků, potoků, ostrovů, slepých ramen a tůní lze rozeznat několik základních řečišť ndenci. […] Nutno předpokládat, že tento reliéf sám má svou vlastní logiku proměnlivosti, si „vyšší harmonické” vzhledem k „základní frekvenci” diferenciace. (Neubauer et al., 9, s. 5-6)

slepé směřovádoudnice:

Zřejmě nelze jednotlivé klony jednoduše ztotožnit s abstraktními, geograficky jednoznačně iden-tifikovat

uvislosti s plným vývinem a dozráním kolonie. […] Tyto přechody, související se zráním, se vždy po směru diferenciačního spádu a lze je nazvat změnami evolučními. Naproti tomu ěm náhlým, emergentím, revolučním změnám, přechodům skutečně tvůrčím, vzdorujícím ové tendenci, dochází u [těch] populací, […] které vystoupily z celkového reliéfu a vzdálily k z dosahu regulace morfogenese a řízené transformace. (Neubauer et al., 1979, s. 6).

při systematickém průzkumu našli i další autory, kteří předpokládají evoluční krajinu endy. Ze současných myslitelů-přírodovědců, kteří se věnují studiu směřování evoluce na ch, jmenujme ještě E. Jantsche a jeho dílo The self-organizing Universe (1979). Na s. 236-8

-ligio, kterému já rozumím jako nespecifikované zkušenosti, intuici:

e evolutionary trend toward ever more complete time- and ace-binding may be explained in terms of a three-fold, self-ganizing and post hoc recognizable purpose. Primo, the sult is an extraordinary intensification of life. Not only the

rience of past evolution, but also the experience of

Evoluční trend k stále úplnější provázanosti v čase a prostoru může být ozřejmen pomocí trojího, sama sebe organizujícího a post hoc rozpoznatelného „účelu”. Za prvé je to nevídaná intenzifikavibruje nejen zkušenost z probpe

nticipované budoucnosti. To je pravý smysl neužívaného a nepochopeného sloganu o žití ď´. Za druhé mnohost fylogenetických a otevřenost do budoucnosti vtiskují

životu hloubku, která je daná prakticky potenciálem k vytváření možných forem votě každého složitého jedince se opakuje z původního, nediferencovaného jádra, to

možností ve formě smyčky spojující minulost t. Jen tak je umožněno ono propojení – re-čátkům. V re-ligio se každý systém stává svým čátkem a ohniskem evolučního dění – nebo

o, evoluce vkládá svůj počátek, svůj střed do beorganizujícího se systému.149 Za třet,

vými složitými formami života se stává stále lektujícím, sebepoznajícím, a to nejen co se rfologie, ale také dynamiky morfogeneze.

Ještě jednou – kvůli symetrii a kontrastu obou pohledů použiji Dawkinntrum silového pole s dosahem na celý svět (Dawkins, 1982, s. 237). Mrtžitý systém nesoucí zkušenost (re-ligio) světa na straně druhé.

149 sce vslo

ovu větu Každý replikátor musíme považovat za ý řetězec znaků ovlivňující svět na straně jedné,

A na jiném místě píše: The space-time structures do not remain stable. They evolve to evtrafomiremoldcoevprEvdirpamievs.

Časoprostorové struktury nejsou stálé. Vyvíjejí se ke ýe

e

m

k

mh

115

er new structures and at each threshhold of self-nscendence a new dimension of freedom is called into play

r the shaping into future. Complexity unfolds in time and rrors experience lived in the past as well as the creative achng/out into the future. With the structures, the echanisms of their evolution also evolve further. Neither the concept of a teleological (goal-seeking) evolution, nor its ntemporary modification in the sense of a teleonomic olution (goal-seeking via a systematic network of possible ocesses), correspond to a new paradigm of self-organization. olution is basically open. It determines its own dynamics and ection. This dynamics unfolds in a systemic web which, in rticular, is characterized by the co-evolution of macro- and crosystems. By way of this dynamic interconnectednesss, olution also determines its own meaning. (Jantsch, 1979, 184)

stále novz prahů ssvobody, kSložitost si výboje doi mechanispostupy] jej(k cíli směřteleonomicprocesů) sebeorganizvlastní dynsystémovékoevolucí dynamickésmysl.

m uspořádáním, a překročením každého be-transcendence se otvírá nový rozměr terý je k dispozici pro rozvrh budoucnosti. odvíjí v čase a zrcadlí minulou zkušenost budoucna. Spolu se strukturami se vyvíjí y [sic! spíše by se hodilo prostředky, ich evoluce. Původní představa teleologické ující) evoluce ani její současná modifikace á (vyhmatávající cíl pomocí sítě možných

neodpovídají novému paradigmatu ace. Evoluce je v zásadě otevřená a určuje si amiku a směr. Tato dynamika se rozvíjí do

sítě, která je zčásti charakterizována akrosystémů a mikrosystémů. Pomocí tohoto o propojení určuje evoluce svůj vlastní

Je e

K nův vitalistický pokus Vby vzpomenuta jeho kniha Origins of order (1993), v souvislosti s účelností a vitalismem považuji za nutné upozornit na nejnovější knihu Investigations (2000). Autor nejdříve zavádí pojem autonomní činitel (a hopný jednat ve vlastním zájmu (act on its own behalf). Živé bysympřvlpopřne If syopbemauto pagate further. In other terms, on average biospheres peeffgr

zvyšování diverzity autonomních činitelů, a také způsobů jejich přežívání za účelem dalšího šíření.

t

i

to jinými slovy vyjádřený program eidetické biologie Neubau rovy, jak je popsán ve čtrnácté kapitole.

auffmaelmi podnětnou linii myšlení sleduje americký biolog a matematik S. A. Kauffman. V minulé kapitole la

utonomous agent) pro systém, který je sctosti bezesporu definici autonomního činitele splňují. Jaké však musí mít vlastnosti fyzikálního stému, aby se ten dokázal starat o sebe? Odpověď je, že takový systém (Kauffman jej nazývá biosférou) usí být schopen zvyšovat svou organizaci, přičemž konfigurační prostor žádné biosféry nelze určit edem. Známe různé podrobnosti molekulárních mašinerií, známe metabolické dráhy a spoustu dalších astností života, a přesto nám stále uniká definice toho, co činí buňku živou. Kauffman se proto ptá, jaké dmínky musí fyzikální systém splňovat, aby se stal autonomním činitelem. K odpovědi se blíží oklikou es termodynamiku a ukazuje, že neexistuje žádný obecný zákon, který by se dal aplikovat na všechny rovnovážné termodynamické systémy. Pokračuje:

there cannot be general laws for all open thermodynamic stems, might there be general laws for thermodynamically en but self constructing systems such as biospheres? I lieve that the answer is yes. […] I suspect that biospheres

aximize their average secular construction of the diversity of tonomous agents, and ways those agents can make a living

Jestliže tedy neexistují zákony obecně platné pro všechny otevřené termodynamické systémy, najdou se aspoň obecné zákony pro termodynamicky otevřené, sebe-konstruující systémy? Myslím si, že odpověď zní Ano. Domnívám se, že biosféry maximalizují průměrné a nepřetržité

prorsistently increase the diversity of “what can happen next.” In ect, […] biospheres may maximize the average sustained owth of their own “dimensionality.” (Kauffman, 2000, s. 4)

Jinými slorozmanitosBiosféry mrůst své „d

vy, průměrná biosféra neustále zmnožuje všeho, co nastává v následujícím okamžiku. ohou maximalizovat průměrný a nepřetržitý menzionality”.

Vor ppr i

e fyzice však chybí pojmy k uchopení tohoto neustálého zmganizace. Nehodí se k tomu pojmy jako hmota, energie, entrooblém uchopit přes produkci práce. Má-li systém konat prác

nožování počtu rozměrů, pro zvyšování ie nebo informace. Kauffman se rozhodl , musí obsahovat omezení, která umožní

116

usměrnění uvolnované energie (např. píst a válec) a také návrat systému do výchozího stavu (tj. uzavřený cypraupr Wthe “constrained release of energy” the release of energy into a smththwotoof(K

skutečnosti „usměrněné uvolňování energie”, její uvol-

e, žie

klus). Práce se může použít k dalšímu budování usměrňujících zařízení. Tak usměrnění energie odukuje práci a ta zase umožní další, rafinovanější způsoby usměrnění. Z této analýzy vychází definice tonomního činitele jako sebereprodukujícího systému schopného alespoň jednoho termodynamického acovního cyklu (self-reproducing system able to perform at least one thermodynamic work cycle).

ork is more than force acting through distance, it is, in fact, Práce není pouhým působením síly na dálku, je to ve

all number of “degrees of freedom”. It is the constraints emselves, with […] a kind of rigidity, that largely constitute e organization of the process. But […] in many cases it takes rk to construct the constraints themselves. So we will come

a terribly important “circle”, “work is the constrained release energy, but it often takes work to construct the constraints.” auffman, 2000, s. 93)

nění do mpředstavujomezenostiprocesu. Vkonstrukcičejně důleenergie, al

alého počtu „stupňů volnosti.” Ona sama toto usměrnění, a to jistou mírou strnulosti, která vlastně podmiňuje organizaci celého mnoha případech však je práce potřebná ke samotných omezení. A tak se točíme v neoby-tém „kruhu”: práce je omezeným uvolněním často je potřebná k sestrojení omezení.

Km ho. Místo sítě booleovských matematiasi 100 milionů (katalyzovaných) chemických reakcí. Reakce v tomto systému vedou k novým a novým prkoabk injsdoumscchomnececoa te Asnowitwhdis(K

auffman navazuje na svou předchozí knihu Origins of order (1odelů do světa fyzikální

993), ale vystupuje ze světa počítačových ckých vztahů má kombinatorický prostor

oduktům, a se zvyšující se molekulární rozmanitostí dospěje systém do stavu, kdy se spontánně ustaví lektivně autokatalytické a reprodukce schopné sítě chemických reakcí. Tyto sítě jsou dostatečně pružné, y mohly absorbovat změnu, a přitom tato změna nepovede k zevrubné přestavbě sítě (přirovnává situaci anglosaskému právnímu systému, kde každý precedent má váhu, ale žádný nový precedent nemění terpretaci předchozích rozsudků). Celá síť se chová tak, že organismy, niky a vyhledávací procedury ou v neustálém procesu vzájemné konstrukce, stává se živou. Velmi důležitou vlastností sítě je to, že si káže organizovat pracovní cykly, s jejichž pomocí vyhledává nové zdroje ušlechtilé energie. To jí ožní konat jiný druh práce, a to jí dál umožňuje prohledávat prostor možností, které se nabízejí. Tato

hopnost organizace práce je zásadní, a přitom neexistuje pojem, kerým by se dala uchopit, arakterizovat. A protože práce, jak bylo uvedeno, znamená omezení stupňů volnosti, stává se toto ezení jednak pamětí systému a jednak bariérou, mantinelem, který usměrňuje evoluci jedním směrem a

dovoluje ji směrem jiným. Kauffman se pokouší svou vizi aplikovat i na “ekonosféru” a dokonce na lý vesmír (ko-konstruující se vesmír); tyto stránky nás zde nemusí zajímat. Důležité je něco jiného, to má Kauffman společné se všemi ostatními vitalisty: je ochoten vzít vážně ono klišé o zákonech fyziky chemie platných v živých bytostech, a hledá, jaké ty zákony musí být. Pracovně nabízí „čtvrtý zákon rmodynamiky“, který zní:

an average trend, biospheres and the universe, create velty and diversity as fast as they can manage to do so hout destroying the accumulated propagating organization ich is the basis and nexus from which further novelty is covered and incorporated into propagating organization. auffman, 2000, s. 93)

Je typickým trendem, že biosféry i vesmír produkuji novinky a diverzitu tak rychle jak jen je to možné, aniž by zničily akumulovanou šířící se organizovanost. Ta je podstatou i zdrojem pro odhalování dalších novinek, které budou do této šířící se organizovanosti začleněny.

NRso

ěkteré Kauffmanovy formulace velmi připomínají výroky, seuyerem, Teilhardem, Drieschem nebo Gadamerem. Nakolikučasné přírodovědě, ukáže čas.

kterými jsme se setkali v souvislosti s se jeho dílo stane mostem od nich k

Kapitola 12. Superorganismus si Antréju uvědomil to, co mu dosud unikalo: ten hrozný tvor neměl jediné

ja

Myšlenka planetárního superorganismu není nikterak nová. Do novověké vědy ji vnesl patrně zakladatel m erní geologie Hutton v roce 1785 svým prohlášením Považuji Zemi za superorganismus a proto nedoza(Lsporpov přemne It caOu t self-identity reflects our demands on na l uncomfortable with the position that ecstahys.

zájem o sebeidentitu je jen odrazem toho, co od přírody očekáváme. Názor, že ekologické jednotky povětšině

,

117

Až v této chvíliucelené, hmatatelné tělo, nýbrž sestával z bezpočtu malých ocelově modrých hmyzů, bzučících

ko hejno rozzuřených sršňů. V hustém roji se neustále přeskupovaly do nových a nových obrazců.150

M. Ende

odjvhodnější metodou k jejímu zkoumání by měla být fyziologie.151 Stopy podobného nazírání lze snad ložit už ve starověku, a pro renesanci bylo naprosto běžnou součástí hermetické tradice.152 Myšlenka žila asi poslední ze svých periodických návratů začátkem 70. let v podobě Lovelockovy teorie Gaia ovelock, 1993, 1994). Doba byla pro to příhodná: v ekologii vrcholilo myšlenkové klima považující olečenstva za dokonale sehrané týmy organismů pracujících ke prospěchu celku. Typickou na účel ientovanou vědou je pak fyziologie, a nepřekvapuje proto, že „vědečtějším” synonymem pro Gaiu se zději stala geofyziologie. Situace se od té doby změnila a dnešní ekologové patrně hledají inspiraci spíše

ekonomických teoriích „neviditelné ruky trhu”: sobecká individua (nebo geny) jako jednotky zajišťující ežití své linie vstupují do interakce s jinými individui vlastního i jiných druhů a výsledkem je ergentní jev chování společenstva. Superorganismus pro mnohé z nich proto ani „objektivně”

existuje:

must be borne in mind that nature itself does not seem to re about the self-identity of anything beyond the organism. r concern abou

re. We might fee

Je nutno si uvědomit, že příroda patrně nedbá o sebetotožnost čehokoli nad úrovní organismu. Náš

tuological units mainly exist in our minds, but at the present ge of ecology we should accept this position as a null pothesis that helps sharpen our thinking. (Grimm, 1998, 299)

existují jenuspokojenínachází, byhypotézu, myšlení.

v našich hlavách, nás asi nenaplní pocitem ale v situaci, ve které se ekologie dnes chom měli tento postoj přijmout jako nulovou která dopomůže k vyšší ostrosti našeho

Z podobných pozic je koncepce superorganismu tvrdě kr

le přiblížit některé varianty celé teorie i názory jejich oponeorie Gaia původně formulována (a hájena) Lovelockem, je vs v příbu

itizována, ba zesměšňována. Pokusím ae ntů. Pokusím se ukázat, že tak jak byla utku dlouhodobě neudržitelná a rozpustí

vuji si tím půdu pro vlastní představu

dáte kse zných odvětvích klimatologie a planetologie. Připraplanetárního superorganismu, kterou předvedu v kapitole 17.

M. Ende, Die unendliche Geschichte, DTV 1979, s. 80-81. I consider the Earth to be a super-organism and its proper study should be by physio5) odeznělo na zasedání Královské společnosti v Edinburghu, svůj zdroj ovšem neuvád

150

151 logy. Takto to podle Lovelocka (1996, s. 1 í. Vzbuzuje to poněkud podezření, že jde o parafrázi a ne o citát. Grinevald (1996) upozorňuje na teleologický ráz Huttonových myšlenek, který by už se současnou vědou natolik kompatibilní nebyl a svědčí o plnějším Huttonově vhledu; pro dokreslení uvádím tento jeho text z roku 1795 uvedený v Grinevaldově stati (s. 34-35, citace Huttonovy práce tam): We live in a world where order everywhere prevails; and where final causes are as well known, at least, as those which are efficient. Thus, the circulation of the blood is the efficient cause of life; but, life is the final cause, not only for the circulation of the blood but for the revolution of the globe. […] Therefore th ust be consistent with the actual constitution of this Ease Hukt152

v

e explanation, which is given of the different phenomena of the Earth, m as a living world, that is, a world maintaining a system of living animrth als and plants. Tento citát též dokresluje výběrovost,

kterou naše doba zachází s myšlenkovými koncepty minulosti: Lovelock teleologii nemůže potřebovat a tuto stránku ttonova myšlení nikde nezmiňuje (viz též Lovelock, 1990). O myšlenkovém schématu 18. století – s mechanickým světem,

erý je ovšem obdařen také finální příčinou – viz například Gould (1983). S „otci-zakladateli” je to vůbec těžké: kolegové mě upozornili, že podobné pasáže se dají najít i v G. Brunovi nebo

R. Owenovi, popřípadě u Huttonova současníka Kanta.

OrganV organismus, který zdaleko není jednoznačný. Viděli jsme v soOdosl(1(2 biological terms, 1989) je od(319(4Ande rts constituted to share a common life; the m he Shorter Ox

a na sobě závislých částí sestavených tak, aby sdílely jeden život; materiální struktura jednotlivého živočicha

118

ismus, život, individuum první řadě je nutno se věnovat pojmupředchozí kapitole, že Kant pod „organickým produktem přírody” rozumí takovou entitu, která je sama bě příčinou i účinkem, není pouhým strojem, protože kromě „pohybující síly” má i „sílu utvářející”. rganismus je výtvor přírody, který dokáže o sebe nějak dbát. Kdo by však čekal, že za dvě stě let od by Kantovy byl pojem nějak rozpracován, mýlil by se. Stačí nahlédnout do několika encyklopedických

ovníků a hledat, jak je slovo organismus (organism) vyloženo: ) Encyclopaedia Britannica (1971) heslo vůbec nemá; ) lakonické jakákoli živá věc (any living thing) (Henderson´s dictionary of kazem v kruhu, protože nespecifikuje, co se myslí pod živou věcí; ) výčet zvířata, rostliny, houby a mikroorganismy (Cambridge dictionary of science and technology, 92); ) neurčitou charakteristiku organized body, consisting of mutually connected and pendent pa

Organizované tělo, sestávající ze vzájemně propojených

aterial structure of an individual animal or plant. (Tford English Dictionary, 1990) nebo rostliny.153

Deki mpožiAnevco(ii)puprpr

e

o takto široce pojaté definice se nevejdou mikroorganismyosystémy, biosféra, ale také stroje; druhá část definice zase ortvola je organismus. V této souvislosti je zajímavé sledov

, zato se tam pohodlně dají zahrnout dkazuje jen na materiální stránku – tedy at, jak se se slovem organismus téměř

každé pojí epitheton constans živý. Jedinou výjimkou je patrně A. G. Cairns-Smith, který organismus a vot odděluje. Ve své knize zabývající se vznikem života definuje organismus jako organism is that which can take part in the processes of olution through natural selection. For this it must have a dual nstitution, namely: (i) a store of genetic information … [and] ... phenotype. Life is an informal term for the seemingly rposeful quality of evolved organisms. If organisms are

entitu, kteráse může účastnit evolučního procesu cestou přírodního výběru. K tomu potřebuje dvojí podstatu, a sice (i) tezaurus genetické informace a (ii) fenotyp. Život je neformální pojem pro zdánlivě účelné vlastnosti pokročilých organismů. Jestliže organismy jsou

erequisites for evolution, „life” is rather a product of that ocess. Cairns-Smith (1983, s. 125)

pokladem procesu.

před-voluce, „život” je spíše výsledkem tohoto

(51.mbyca e in function but m ally dependent: a living being. (Webster´s 9th Collegiate Di

nec provád aktivity pomocí orgánů s různou funkcí, avšak vzájemně závislých: živá bytost.

) Pokračujme v našem výčtu: a complex structure of interdependent and subordinate ele-ents whose relations and properties are largely determined their function in the whole; 2. an individual constituted to rry on the activities of life by organs separat

1. Komplezených jedznačné mír

utuctionary, 1991)

xní struktura vzájemně závislých a podří-notek, jejichž vztahy a vlastnosti jsou do y určeny jejich funkcí v rámci celku. 2. Jedi-ějící životní

Z jkr (6záfo (7m kony, jednak na vlastnosti hmotné, a kračuje nominálním výčtem vlastností jedněch i druhých: narození, vývoj, smrt, rozmnožování atd., te

d se

definice to sice nevyplývá, avšak v závěru stojí: organismusuhem – předpokládá se, že víme, co to živá bytost je;

) Random House Dictionary (1990) definuje organismus jvislých částí, které udržují životní procesy.154 Co však jsou rmy života, které by organismy nebyly?

e totéž co živá bytost, tedy opět definice

ako formu života složenou z navzájem „životní procesy”? A existují snad i jiné

) Paradoxně nejobšírnější je heslo ústrojenec (organismus) v Ottově slovníku naučném (1908), kde se j. praví: Vlastnosti ú-ncův možno uvésti jednak na životní úpody to, co se obvykle uvádí pod heslem život, avšak konstatuje i to, že

mínění o poměru ú-ncův a neústrojných bytostí byla odedávna předmětem hlubokých úvah a nejsou podnes vyjasněna, protože dosu nepodařilo vystihnouti rozdíl mezi

153

154 v tomto smyslu bylo slovo organism údajně používáno od roku 1842, slovo samo však doloženo v angličtině už v roce 1664. a form of life composed of mutually dependent parts that maintain various vital processes.

oběma jinak než vypočtením jejich empirických znaků. Dostane se ná , vitalismu a evoluci. (8ob

V , že nismus je pojmem vytvořeným pro poA vštv

SisestojUně(1žá(2hm(3rota(4 forma bytí hmoty, vzhmab(5př(6Lifredivphco f molecules suddenly becomes alm

jehož překročení se vznik kolektivně autokatalytických

119

m i poučení o filozofickém přístupu k problému, o mechanicismu

) L. E. Orgel definuje organismy jako komplexní, transformace informace schopné, reprodukující se jekty, které se vyvinuly přirozeným výběrem.155

* šechny probrané definice nesou Kantův podpis. Kant ví orga

ládtřeby našeho třídění, že nejde o objektivní entitu, a proto zak á definici organismu na výčtu jeho částí. tak nám nezbývá než konstatovat, že pojem organismus není obzvlášť dobře ošetřen. V tom případě ak prohlašovat, že nic, co je nad úrovní organismu, nemá objektivní identitu, je poněkud nejasné rzení, a totéž platí i pro „superorganismus” (jakkoli „všichni víme”, o co jde).

Ve světle nejasností kolem pojmu organismus pokládám za nutné zastavit se také u definice života. tuace je stejně tristní jako u organismu.156 V žádném případě není mým cílem celý problém ironizovat či stylizovat do pobaveného nadhledu: věc je vážná a vypovídá o tom, že některým složitým otázkám

ícím přímo v základech biologických věd nebylo věnováno tolik pozornosti, kolik by zasloužily. vedu jen některé pohledy, které dokumentují ducha dnešní doby, a na jejich pozadí budeme reflektovat které aspekty života (data vydání citovaných encyklopedií viz výše): ) Encyclopaedia Britannica věnuje heslu life 22 stran, ale hned na první straně přiznává, že neexistuje dná obecná definice, a pokračuje deskriptivní metodou – probírání různých vlastností života; ) Webster definuje život jako tu vlastnost živočichů a rostlin (končící smrtí a odlišující je od neživé oty), která jim umožňuje příjem potravy, získávání energie, růst atd.

) Oxfordský slovník říká v podstatě totéž: (život je) ta vlastnost, která rozlišuje žijícího živočicha či stlinu nebo žijící část organické tkáně od mrtvé či nežijící hmoty; souhrn funkčních aktivit, kterými se to vlastnost projevuje; ) Konečně Malá čs. encyklopedie (1987) v hesle život nabízí dvě definice: 1. nikající zákonitě za určitých podmínek jejího vývoje, 2. společná vlastnost všech organismů, jíž se živá ota kvalitativně liší od hmoty neživé. U takto pojaté definice musíme toho napřed o životě hodně vědět,

y nám dávala nějaký smysl. ) „Život” může být chápán jako výsledek procesu evoluce „neživých“ organismů (viz Cairns-Smith, edchozí výčet). ) Podobná je i definice Kauffmanova, o které již byla řeč v předchozí kapitole: e is an expected, emergent property of complex chemical action networks. Under rather general conditions, as the

Život je nutným vyústěním, emergentní vlastností složi-tých sítí chemických reakcí. Za víceméně obecných pod-

ersity of molecular species in a reaction system increases, a ase transition is crossed beyond which the formation of llectively autocatalytic sets o

mínek, které umožňují zvyšování diverzity typů molekul v reakčním systému, dojde k fázovému přechodu, po

ost inevitable. (Kauffman, 2000, s. 44) souborů molekul stává téměř nevyhnutelným. *

dná z těchto definic není schopna vystihnout rozdíl mezmechanismy, mezi životem a „inteligentními” stroji157, složitý

Žáa

i životem a ne-životem, mezi životem mi systémy s vlastní evolucí, a ani mezi

Complex, information transforming, reproducing object that rvolved by nat Vtipně to glosuje J. E. Lovelock (1994, s. 31-32

155 u156 ) konstatováním pro biolbiologie se jeví jako tvorba databází – sestavování „katalogu všeho živého”. Někdy si představuji, že pro biology je živý svět obrovským souborem knih, držených v navzájem propojených knihovnách. V těchto p vách vystupují biologové jako schopní knněhmklasifodložena, dokud nebude nová a nekonečně detailní molekulární klasifikace dokončena. 157 iz knkn

ral selection. (Orgel, 1973) ogy nepříliš lichotivým: Viděno zvenčí, větší část

ředstaihovníci, kteří vytvářejí ty nejsložitější klasifikace každé nově objevené knihovny, ale nikdy knihy nečtou. Cítí, že jejich život co postrádá, a tento pocit je tím silnější, čím obtížnější je objevit nové soubory knih. Mám dojem, že biologové pocítili téměř atatelnou úlevu, když se k nim přidali molekulární biologové, kteří mají odvahu pustit se do díla ještě rozsáhlejšího –

ikace všech slov obsažených v oněch knihách. Znamená to, že odpověď na otázku, o čem vlastně ty knihy jsou, může být

Definovat tento rozdíl pomocí běžně kolujících definicí života začíná být stále zapeklitější: diskusi k této problematice vížku J. Kelemena s výstižným názvem Strojovia a agenty (1994; tj. česky Strojové a agenty), kde agramatické tvary titulu ížky napovídají stírání rozdílů mezi živým a neživým v oblasti umělé inteligence

Gaiou – termodynamickým strojem a Gaiou – živou bytostí. Vezměme tedy encyklopedická hesla jako úv

mnoho hierarchických úrovní není snašvzpbuz

Lif emistry, ha multicellular orenitscoors.

Život, jako pojem přímo redukovatelný na fyziku a chemii, přestává mít smysl na úrovni složitých

ě

rš

120

od k serióznějším úvahám o podstatě fenoménu život. Už bylo zmíněno jinde, že vzhledem k rozprostraněnosti přes

dné uchopit život jedinou definicí. Konkrétní ilustraci potíží poskytuje A. Örstan (1990): Ustřihneme-li ábovi hlavu, „žije” torzo jeho těla ještě několik týdnů, snad bychom je mohli dokonce přimět i ke lození potomstva. Je toto torzo živé? Podobná otázka se vtírá samozřejme i v případě tkáňových kultur něk odebraných z těla atd. Örstan proto navrhuje definovat život jen z hlediska úrovně buňky, ovšem

důvodů značně kuriózních:

e, as a concept directly reducible to physics and chs little ing at the levels of complexmeanganisms. A multicellular organism remains intact as long as ough its cells are alive and functioning properly to maintain overall organization. […] In the case of squashed ckroach, the live cells are still there; what is gone is the ganization that once made them a cocroach (Örstan, 1990, 394)

mnohobunmus se udra fungují taV případě ztratil se v

čných organismů. Mnohobuněčný organis-žuje jen potud, pokud jsou živé jeho buňky k, aby udržely jeho celkové uspořádání. ozšlápnutého švába živé buňky přetrvávají; ak organizovaný stav, který je činil švábem.

A pvyje li bychom snad oprávněni nazývat se stvořiteli života? Sledujme však, jak si se životem poradí sás avvek a k odkrno

m19koorvea pkoprmpř„š

o jenoge

bychom se tedy mohli životem obítrat, nutno k němu přistumezení by nám v našem úsilí asi příliš nepomohlo. Kdybychonce, by

ovat jen z úrovně buňky. Toto absurdní m ze švábích buněk naklonovali nové

dim autor: Na jedné straně mu nepostačuje definice funkční (metabolismus, růst, rozmnožování) poukazem na to, že organismy lze zmrazit na velmi nízké teploty, kdy ustávají veškeré životní funkce, šak nikoli život sám. Co přetrvává ve zmrazeném stavu, je jedině tělní struktura (neplést se strukturou smyslu strukturalistickém). Její přítomnost však k definici života nepostačuje. Autor se proto uchyluje opékači topinek a ukazuje, že na smysl existence tohoto zařízení přijdeme analýzou jeho struktury

odhalením „základního principu“ skrytého za touto strukturou – Jouleova zákona. Vyzývá proto odhalení podobných základních principů i v pozadí struktury buňky. Sám se domnívá, že cesta vede přes halení matematických vztahů popisujících chování enzymů. Autor tedy prošel jakýmsi bludným uhem: odvrhl funkci a přes struktury se k ní vrátil. O podstatě života, ani toho buněčného, jsme se nic vého nedověděli.

O nejrůznějších mechanických metaforách života a o jejich kritice jsme už hovořili na jiných ístech; zde proto jen krátce upozorním na teorii života, kterou rozpracovala M.-W. Ho (viz například 93; Ho, ed.,1995; Ho & Popp, 1996). Klíčovým slovem je, jak jsme viděli v deváté kapitole, herence: život je proces existování formou organizující se celkovosti (Life is a process of being an ganizing whole; Ho, 1993, s. 5). Všechny procesy v živých bytostech jsou propojeny přes mnoho likostních řádů a skrze vibrační přenosy energií je možné (1) aby ušlechtilá energie byla transformována řenášena na velké vzdálenosti takřka bezeztrátově, ale zejména (2) aby se celé tělo chovalo jako jeden herentní útvar (doslovně tak, jak to míní fyzika, tj. s nelokalitou a současnou „informovaností” celého ostoru). Ho organismus nijak ostře nevyhraňuje, a tak nepřekvapuje, že se pokouší i o extrapolaci od nohobuněčných organismů k superorganismu. Koherenci živých soustav vyšších řádů ilustruje na íkladech tkáňových kultur zdravých a maligně transformovaných, nebo na hejnech perlooček či rybích kol”.158

Do třetice je naším úkolem zmapovat si pojem jedinec, individuum, protože v úvahách superorganismu jde o pojem klíčový. Vyjdeme-li z naší běžné zkušenosti mnohobuněčných živočichů, je dinec poměrně dobře vymezen: jedinec je vlastně totožný s organismem, příslušník populace druhu, sitel jedné jedinečné varianty z nekonečného počtu genotypů, které se mohou promítnout na druhový nom. Je článkem v dlouhém řetězci linie a sám je obvykle schopen tuto linii propagovat plozením

Bylo pro mne p158 roto překvapením, že když se takto dostane až na úroveň planetárního superorganismu, volí jako příklad

Lovelockovpr

u Gaiu, která, jak uvidíme, evidentně koherentním organismem, který by vyhovoval jejímu pojetí, není! Je ovšem avda, že se teorií Gaia dopodrobna nezabývá a zmiňuje ji jen marginálně.

potomků. Určité potíže nám možná budou působit jen ty případy, které vnímáme jako anomálie, jako jsou kaponepak tcylišfl

s ní, tak i v paralelních liniích navzájem propojenými jen společným původem, geklmsídozůvš

su

TJ.

vyhovovaly životu. Podle této hypotézy160 jsou teplota, oxidační stav, acidita, a určité vlastnosti od neustále udržovány na konstantní úrovni a tato homeostáze se udržuje aktivními

zvlá Planetární hoHomeostatickpravidelným

Motiv or nismy js atelné síly fyzikální a poprvn patibilní se životem

121

sty eusociálních druhů, nepohlavně se množící linie geneticky totožných jedinců, jedinci vzniklí lyembryonií, a do rozpaků nás přivedou i organismy žijící v koloniích: je jedincem jednotlivý polyp, bo celý korálový útes?. Podobné potíže nás potkají u organismů s neukončeným růstem, navíc s bohatou letou nepohlavních způsobů množení – u rostlin a hub. Je jedincem mycelium o rozsahu celého lesa? A omu přistupují organismy, jako jsou hlenky, kde musíme vybrat, kterou z úrovní organizace životního klu budeme za jedince považovat, a organismy symbiogenetické159 (od poměrně vyhraněných případů ejníků nebo korálů až po mykorrhizu či „ekosystémy” živočicha s jeho střevní, vaginální, ústní aj.

orou a faunou). V současné době v biologii převládá představa evoluce jako lineární časové posloupnosti individuí,

organismy jak ve vlastnidentitou. Stále zřetelněji se ovšem ukazuje, že například evoluce bakterií nemusí probíhat jako onální (respektive v izolovaných populacích), že horizontální přenos genetické informace v nich hraje nohem důležitější roli než u eukaryont, a tak fylogenetický strom přestává být stromem a dostává ťovitou topologii (Maynard Smith, 1991, 1992; Maynard Smith et al., 1991, 1993). A ukazuje se také, že této sítě jsou zahrnuty také eukaryontní organismy, navzdory tomu, že z hlediska dnešních znalostí stává u těchto organismů model evoluce linií přece jen přijatelnější než u archeí a bakterií. Může se ak ukázat, že genidentita organismů je s jejich genetickou identitou propojena jen volně.

Na sklonku 20. století existují tři propracované modely superorganismu: Lovelockova teorii Gaia, perorganismus Wilsona a Sobera, a teleologická koncepce spojená se jménem Teilharda de Chardina.

eorie Gaia E. Lovelock, autor teorie, definuje Gaiu na několika místech; za nejlepší definici považuji tuto:

Atmosféra, oceány, klima i zemská kůra jsou činností živých bytostí přetvářeny tak, aby

hornin a vzpětnovazebnými procesy, jejichž aktivním a nevědomým zdrojem jsou jednotlivá společenstva. […] Život a jeho prostředí jsou spolu spřaženy natolik těsně, že evoluce je evolucí Gaii, a ne

šť organismů a zvlášť prostředí. (Lovelock, 1994, s. 33-34).

meostáze tedy existuje nejen krátkodobě, ale po celou dobu existence života na planetě. ý systém existuje navzdory nepředstavitelnému časovému intervalu a z toho plynoucím

nebo náhodným změnám astrofyzikálním i planetárním.161 homeostáze Lovelock rozvíjí v jiné práci o další motiv – jakýsi pud sebezáchovy: Živé ou nuceny planetu regulovat; v opačném případě by ji nepřekonga

chemické evoluce učinily neobyvatelnou.162 Domnívá se, že v celé historii planety se vyskytlo jen měrně krátké časové údobí, kdy podmínky umožňovaly vznik života. Pokud se tato příležitost omrhala nebo se životní procesy nestačily zcela rozvinout (Venuše, Mars), stala se planeta hříčkou ějších kosmických sil (ztratila například vodu, její teplota nemusí už nikdy být kom

Symbiogeneze znamená vznik bytostí vyššího řádu cestou symbiózy a postupného splývání symbiontů z „nižší” úrovně života. jem pochází od K. S. Merežkovského (1855-1921). Zde došlo k nešťastnému terminologickému posunu, který se jako bumerang neustále vracel na hlavu nešťastných tvůrců: velock i Margulisová zpočátku svému učení říkali hypotéza Gaia (viz například první Lovelockovu knihu z roku1993), ale

inde). Hypotézy pochopitelně mají předpovědní hodnotu, musí být testovatelné a také falzifikovatelné; nic z toho „hypotéza ia” pochopitelně poskytnout nemůže. Přitom od samého počátku je jasné, že se jedná o terminologický omyl – jde o teorii,

159

Po160

Loi jGao způsob pohledu, a v jeho rámci lze formulovat a testovat nejrůznější hypotézy (příklady uvádí Lovelock, 1990). 161 Zde se vynořuje zajímavá otázka související s představou (super)organismu jako mechanismu vs. (super)organismu jako podobyapjed m (jako je například plamen), není taková pitva možná. 162

re

: jestliže se má něco řídit mechanicky, musí existovat řídicí jednotka, snadno identifikovatelná (viz Wattův regulátor od.). Jestliže zde něco takového funguje po miliardy let, mělo by soustředěné úsilí vést rychle k odhalení, vypitvání regulační notky. Pokud však nejde o mechanismus, ale sebeorganizující reži Living organisms have to regulate their planet otherwise the irresistible forces of physical and chemical evolution wil soon nder it ininhabitable. (Lovelock, 1996, s. 22)

apod.). Nově vzniklý život musel tedy převzít správu planetárního řádu do vlastní režie (tj. vyvinout ho

argulis & GuVMbuMorvl

122

meostatické mechanismy), jinak by po odeznění příznivých podmínek zanikl. Spoluautorkou teorie Gaia je L. Margulisová (viz například Margulis et al., 1992; M

errero, 1995), ta se však od 70. let problému věnuje spíše z jiné strany, z hlediska teorie symbiogeneze. ykládá původ eukaryontních buněk několikanásobným splýváním buněk bakterií (Margulis, 1996; argulis et al., 1996; Bermudes et al., 1987); z tohoto pohledu je „superorganismem” už eukaryontní ňka. Extrapolací (či spíše rekurencí) tohoto principu se můžeme dostat až na planetární úroveň. argulisová, navzdory tomu, že u zrodu teorie Gaia stála, tuto extrapolaci nedělá: Gaiu jako planetární ganismus neuznává z poněkud kuriózních důvodů, že žádný organismus toho jména hodný se neživí astními odpady ani si nerecykluje svou potravu (sic!).163 Tento argument však je evidentně nepravdivý.

„Podzevezeučnu

sugemskjagl

koNcea atmosféraatortapože(s

z pljakopočaextoed

otrava” postulovaného organismu přichází ze dvou prostředí, které jsou vůči němu vnější, a jeho pady jsou do nich opět ukládány: prvním zdrojem je sluneční záření v oblasti 300-900 nm, druhým mský plášť, odkud se živiny dostávají vulkanickými pochody. Odpadní rezervoáry jsou také dva: smírný prostor jako příjemce degradovaného tepelného záření, a prakticky nekonečný rezervoár mského pláště, kam se odpady dostávají subdukcí sedimentů (viz například Westbroek, 1991, a jiné ebnice planetologie). Vášnivou „geofyziologickou” rétoriku, která s existencí superorganismu nemusí tně souviset, však Margulisová vést nepřestává.

Lovelock propaguje na základě předpokladu planetární homeostáze myšlenku, že Gaia jako perorganismus aktivně, avšak „nevědomky” vstupuje do zpětnovazebných smyček, a tak konstituuje ofyziologii. Klasickým příkladem regulované veličiny je teplota planety, udržovaná po celé čtyři iliardy let v úzkém rozmezí 10-22 °C. To navzdory vnějším, zejména kosmickým vlivům jako je např. utečnost, že svítivost Slunce stoupla za tuto dobu o třetinu. Vzhledem k velkému rozpětí hodnot, na kých se teplota planety mohla ustálit (viz Mars a Venuši) jde nepochybně o pozoruhodnou stabilitu. Ani aciály nezměnily průměrnou teplotu planety o víc než o 5 stupňů.

Originálně přispěli k teorii Gaia i C. Sagan a spol. (1993), když poskytli Lovelockovi pozitivní ntrolu. Sledováním parametrů planety z kosmické sondy prokázali, že na planetě Zemi existuje život.

ejde o žádnou trivialitu: Lovelock tvrdě hájí stanovisko, že život může existovat pouze jako loplanetární fenomén a izolované oázy života se mohou vyskytovat snad jen na samém začátku evoluce pak na jejím konci. Nejlepším příznakem planetárnosti jakéhokoli fenoménu spojeného se životem je

se svým poměrně malým objemem a vysokou rychlostí ekvilibrace. Nerovnovážné složení mosféry Země a toky jejích jednotlivých složek neumíme vysvětlit jinak než přispěním živých ganismů.164 Proto na základě informací o složení atmosfér Marsu a Venuši Lovelock s jistotou tvrdí, že m život není. Jestliže tedy Sagan a spol. naměřili o naší planetě taková data, jež by měl za důkazy života važovat i mimozemský průzkumník, pak je to jistě triumf Lovelockovy myšlenky. Ovšem podotýkám, je rozdíl mezi živou planetou ve smyslu obývaná a manipulovaná organismy a ve smyslu uper)organismus.

V okamžiku, kdy se někdo odváží hájit existenci superorganismu, se dostaví nepochopení a kritika nejrůznějších stran. Teorie Gaia byla od samého počátku tvrdě napadána a vedla ústupový boj proti anetologům, klimatologům i biologům. Máme-li ji však akceptovat s plnou vážností, musíme se ptát, ké jsou to schopnosti a síly, jež umožňují živým organismům ovládat v planetárním měřítku často velmi mplikované regulační smyčky, rozložené přes velké časové i prostorové úseky. Zvykli jsme si přece važovat organismy za sobecká individua žijící bez předem daného cíle (viz kapitola 11.). Spory proto sto sklouzávají do mlhavého jazyka metafor a analogií, což nutně irituje oponenty z řad pracovníků atních věd. Když opomeneme různé mytopoetické diskursy, včetně názvu samotné teorie (čímž se na mto místě nehodlám zabývat; viz například Sathouris, 1989, nebo některé příspěvky z Bunyard, .1996), dají se námitky z různých stran shrnout takto:

We reject the analogy that Gaia is a single organism, primarily because no single being feeds on its own waste nor, by itself, ycles its own food. Much more appropriate is the claim that Gaia is an interacting system the components of which are

ganisms. (Margulis & Guerrero, 1995, s. 179) Pro hydrosféru a litosféru platí pochopitelně tyto argumenty také, ale kvůli jejich setrvačnosti nutno uvažovat časové škály

mnoho řádů větší než pro atmosféru.

163

recor164

o

Komentář:

(1) Planetologové namítají, že vývoj planetárního prostředí lze (snad s výjimkou přítomnosti kyslíku) doatavges ThDa inism, but has focused attention on what is undoubtedly cota

nesmysl, avšak obrátila pozornost ke skutečnosti, která y

123

bře modelovat i s vynecháním vlivu živých společenstev. R. Goody ve své monografii Principles of mospheric physics and chemistry například píše: Co se týče života, má na atmosféru sice nepatrný, šak důležitý vliv, například je pravděpodobně zodpovědný za existenci kyslíku.165 Kapitola věnovaná ochemickým cyklům sice vliv biot nezamlčuje, ale ani nijak zvlášť nezdůrazňuje, vystačí si

abiotickým výkladem. Teorii Gaia je věnována jediná stránka v úvodu ke knize; zde se konstatuje:

is proposal falls foul of the accepted tenets of neo- Z hlediska přijaté neodarwinistické teorie je to celé rwrrect, that the atmosphere is strongly conditioned by events king place in the biosphere. (Goody, 1995, s. 5)

je nepochudálostech

bně správná: atmosféra je silně závislá na probíhajících v biosféře.166

Pona gii, ani o Gai om Gain BuimGase19mkembioreorenmph

ta těchto metafor však je cmí

alocm

tá

dobně i kniha Molecular Biology of Gaia G. R. Williamse zdory titulu však nejde ani o molekulární biolo

je výborným přehledem biogeochemie, u. Dočteme se zde, že Gaia je příhodn u v

etaforou, nic víc a nic míň, a myšlenka geofyziologie je odmrštěna:

ian metaphors that connote a global physiology are helpful portraying the crucial role of biota in the planetary cycles.

the heuristic value of these metaphors does not necesarily

Gaianské metafory globální fyziologie napomáhají k ilu-straci zásadní role, jakou společenstva hrají v planetár-ních cyklech. Heuristická hodnot

ply the much stronger contention of the originators of the ia hypothesis that life processes of global importance were lected for their contribution to global metaboism. (Williams, 97, s. 91). Global metabolism […] is a descriptive term. It

ay, however, also carry a metaphorical significance … The y word here is „self-regulated” […] To speak of global etabolism is to raise the question of whether the geochemical cycles of the global ecosystems could be self-

gulated in similar fashion to the metabolic control of cells and ganisms […] Are the variables that characterize the global vironment restrained within the „life boundary” by

echanisms that are analogous to the mechanisms of ysiological homeostasis? (s. 104-105)

neimplikuvanou tvůrního význake globálnmus je termvýznam. KMluvit o gzda biogeohou být sazorujeme umech. Jsouprostředí, opomocí mecza homeos

automaticky mnohem silnější verzi propago-i hypotézy Gaia – že životní procesy globál-u byly selektované právě proto, že přispívají

mu metabolismu. Pojem globální metabolis-ín deskriptivní. Může však mít i metaforický menem úrazu je slovo „samoregulovaný”. bálním metabolismu znamená vznést otázku, hemické cykly planetárního ekosystému mo-oregulované v podobném smyslu, jak to po-

metabolických regulací v buňkách a organis-snad proměnné, které charakterizují globální mezeny do „hranic přijatelných pro život” hanismů analogických těm, které odpovídají zi fyziologickou?

Watsem šak, jak tvrdí, dost nabo e oluci (s. 136). Už se však neptá, zda neodarwinistická teorie původně vy ořeného pro sexuálně se rozmnožující mnohobuněčné živočichy a zda ji lze aplikovat i na bakteriální biváGne– se (2šk

illiams hrubě nesouhlasí s poetickými metaforami Lovelomosféru ke kožichu lasičky nebo šnečí ulitě či medu a vosku ve domnívá, že regulace znamená předpokládat existenci regulačezi organismy; takové předpoklady by v

cka a Margulisové, kteří přirovnávají včelím úlu (s. 110, citace tam). Správně ních drah (s. 122) a existenci spolupráce ouraly (jeho) neodarwinistické představy také není jen extrapolací modeluv

tvosféru. Ovšem můžeme k problému přistupovat i z jiné strany: pokud Gaia superorganismem je, vzít žně skutečnost, že je živá, a nespokojovat se jednoduchou termodynamickou metaforou. Živou složku aiina těla pak budou tvořit především bakterie, u nichž není jsou pojmy organismus nebo druh značně jasné. V této souvislost je překvapující, že vynikající monografie – Ehrlichova Geomicrobiology (1996) otázku geofyziologie, Gaii či superorganismu důsledně ignoruje a tyto pojmy se v celém

dmisetstránkovém díle nevyskytnou ani jednou!

) Klimatologická argumentace poukazuje na skutečnost, že i v dnešní biosféře a na krátkých časových álách je nesmírně obtížné odhadnout dlouhodobý dopad (a změny režimu) nepochybně klimatotvorných [L]ife, in its turn, has subtle but important effects on the etmosphere, for example, it is probably responsible for the existence free oxygen. (Goody, 1995, s. 1). This proposal falls foul of the accepted tenets of neo-Darwinism, but has focused attention on what is undoubtedly correct, that e atmosphere is strongly conditioned by events taking place in the biosphere

165

of 166

th . (Goody, 1995, s. 5)

elementů, jakými jsou mraky, albedo, mořské proudy, atmosférické plyny apod. Regulační systém, který bypř (3 uhé a zhseho

pr me u mořských planktonních řas, které v hypertonickém modidinea rotělima plkrsuduEus

že(mpoa ako regulace teploty jen epifenoménem, který se vyvinul samovolnpržiexaevěpri npore

124

udržoval homeostázi globálního klimatu po miliardy let, stojí z tohoto pohledu mimo jakoukoli edstavivost.167 O možné zpětné vazbě umožněné pamětí biot však nikdo neuvažuje.

ogové argumentují tím, že předpokládané zpětnovazebné smyčky jsou příliš dlo) Ekolkomplikované na to, aby systém mohl fungovat. Dlouhá zpětněvazebná smyčka by se záhy musela routit pod náporem nejrůznějších parazitů. To je pravda, uznává Lovelock, ale složitá regulační smyčka mohla vyvinout ze smyčky krátké a krátkodobé. Sám nabízí řadu „gaianských” interpretací meostatických koloběhů na planetě.

Jako ilustraci toho, o co v těchto diskusích jde, uvedu příklad regulace srážek, oběhu síry a teploty ostřednictvím dimetylsulfidu (DMS).168 Začneřském prostředí produkují ve své cytoplazmě velké množství osmoprotektivní látky

metylsulfopropionátu (DMSP) (CH3)2S+-(CH2)2-COO-. Po smrti buněk se tato látka rozpadá na plynný metylsulfid (CH3)2S, který se dostává do atmosféry. Tam se rychle oxiduje na metylsulfoxid CH3SO bo oxid siřičitý SO2, a tyto sloučeniny reakcí s vodou dají kyselinu metansulfonovou CH3SO3H

sírovou H2SO4. Obě kyseliny jsou nejběžnějšími a nejlepšími kondenzačními jádry pro vznik mraků,169 zhodujícím způsobem proto ovlivňují množství srážek. Model termoregulace planety postavený na chto zjištěních vypadá takto: Zvyšuje-li se teplota, stimuluje to růst mořských řas, ale ten se záhy stává

itovaný živinami (hlavně dusíkem, fosforem a železem). Řasy proto hynou, do atmosféry uniká DMS popsaným způsobem vyvolává vznik mraků. Už zde se nabízí náznak zpětné vazby: mraky zvýší albedo anety a planetu ochlazují.170 Mraky však putují i nad pevninu, a tam vyšší srážky dodají tamní vegetaci omě vody také síru, která je na pevnině nedostatkovým biogenním prvkem. Zvýšený růst chozemských rostlin způsobí zvýšenou erozi hornin, a v důsledku toho se zvýší i splach živin (hlavně síku a fosforu). Odměnou za produkci DMS dostanou mořské řasy nedostatkové živiny z pevniny.

voluční výhodou pro řasy produkující DMS by tedy byl zvýšený přísun živin a jako epifenomén by se tavila tepelná homeostáze planety.

Model byl okamžitě odmítnut právě kvůli oné předpokládané evoluční výhodě. Nelze si představit, by se takto komplikovaný cyklus, zahrnující množství účastníků, obrovské rozlohy a dlouhý čas noho generací), vyvinul darwinovskou selekcí řas. Na tak rozsáhlou zpětněvazebnou smyčku by se věsilo tolik parazitů, že by se musela záhy zhroutit. Pod tlakem této kritiky Lovelock model revidoval

argumentuje, že i sám cyklus je podobně jě, rozšířením původně jednoduché zpětněvazebné smyčky. Bezprostřední prospěch mají řasy

odukující DMS z toho, že způsobují srážky přímo na místě, a tím vymývají z atmosféry prach obsahující viny. Myšlenku krátkého regulačního cyklu dále rozpracovali Hamilton a Lenton (1998): jejich první perimentální výsledky ukazují, že řasy se mohou šířit vzduchem na velké vzdálenosti jako součást rosolu strhávaného větrem z hřebenů vln. DMS napomáhá této disperzi tím, že přispívá k vyvolání trného počasí v místě svého vzniku. Cyklus je tedy jednoduchý: když se nedostává živin, řasy ostřednictvím DMS vyvolají vítr a ten je může odvát do úrodnějších lokalit. Vše lze vysvětlit eodarwinisticky. Velký cyklus zahrnující pevninskou vegetaci a splach živin do moře není třeba kládat za adaptace mořských řas, vznikl samovolně a není třeba ho pokládat za projev fyziologických gulací. Není teleonomický, a už vůbec ne teleologický. Pro ilustraci odkazuji na článek o 14 navzájem inkompatibilních modelech vlivu mraků na klima (Cess et al., 1989) Lovelock se spolupracovníky tento cyklus objevili: zjistili DMS v atmosféře a vyslovili hypotézu o jeho roli v koloběhu síry ody a při regulaci teploty planety (Charlson et al., 1987; Lovelock, 1994). V krátké době doznal výzkum koloběhu síry romných rozměrů – viz například Restelli & Angeletti, eds., 1993. Ve schopnosti sloužit jako kondenzační jádra daleko předčí aerosol z mořských solí nebo prachové částice; v této schopnosti se snad vyrovnají jen těkavé produkty tropických pralesů umožňující recyklaci odpařené vody. Přítomnost metansulfonové

seliny je z hlediska důkazu biogenní regulace důležitá: na rozdíl od kyseliny sírové genně z DMSP. Aerosol tvořený čistou kyselinou sírovou by mohl pocházet i z vu

167

168

a voh169

jimky může tato sloučenina vznikat pouze bio lkanických emisí i z biogenní produkce H2S, CS a COS, nebo z průmyslových exhalací SO2. 170

m

2 Později se ukázalo, že mraky mohou současně bránit vyzařování infračereného záření z povrchu, takže regulace teploty pomocí raků je nesmírně komplikovaná: je závislá na typu mraků, cirkulaci atmosféry atd. – viz Cess et al. (1989).

Takto však se dá pohlížet na účelnost jakýchkoli ekosystémů. Není přece pochyb o tom, že ve společenstpřvlhljarepaprnapr (4vytesenepoekse Thocse which would be required in order to produce the Earth sed adaptations. Homeostatic adaptations in indhothanofUnhoa is reth

přirozeného výběru by vyžadovalo vyprodukovat Zemi s jejími předpokládanými adaptacemi. Homeostatické

e

č.

i

á

125

vech může existovat ustálený dynamický stav vyznačující se homeostází. I ekosystémy mohou ejít do stabilizovaného režimu chování v určité oblasti, a tento režim se od strojů se zpětnou vazbou liší astně jen tou složitostí. V čem je tedy podstata sporu mezi Lovelockem a ekology? Domnívám se, že avně v tom, že místo zavedených neutrálních pojmů, jako například „globální ekosystém”, zavádí pojmy ko Gaia, organismus, geofyziologie. Nejdříve prohlásí Zemi za živou bytost, ale vzápětí se ji snaží dukovat na termodynamický disipativní systém s toky látek a energií a kinetickými konstantami, bez měti a sebevztažnosti. Takový termodynamický (geofyziologický) model je však téměř k nerozeznání ávě od modelů, jaké staví klimatologové nebo ekologové. Není proto divu, že je považován za dbytečný. V 17. kapitole se proto pokusím od Lovelockových modelů oprostit a vyjít z jeho prvotního ohlášení: Země je živá. Tato perspektiva nám možná umožní uvidět i věci, které zůstaly nepovšimnuty.

) Teorii odmítají neodarwinisté, a to i z jiných důvodů než jsou ekologické. Evoluce organismu skytujícího se v jediném exempláři a fakticky nesmrtelného je přece přímým popřením celé jejich

orie. Organismem v pojetí darwinistickém může být jen bytost mající předky a existující jako produkt lekce přírodním výběrem. Gaia tyto parametry nesplňuje, z definice tedy není ani organismem, a tedy ní ani potřeba celý koncept zavádět (když navíc i ekologové ho považují za nadbytečný). Sžíravé kritice drobil teorii R. Dawkins ve své knize Extended phenotype (1982). Pokládá ji za vyvrcholení tzv. „pop-ologie” (s. 234-235), jejíž propagátorem byla v jisté době stanice BBC171 ve svých přírodovědných riálech:

e fatal flaw in Lovelock’s hypothesis would have instantly cured to him if he had wondered about the level of natural lection process

´s suppo

Fatální blud celé hypotézy by Lovelockovi musel dojít okamžitě, kdyby se zamyslel nad tím, jakou úroveň

ividual bodies evolve because individuals with improved meostatic apparatus pass on their genes more effectively

an individuals with inferior homeostatic apparatuses. For the alogy to apply strictly, there would have to have been a set rival Gaias, presumably on different planets. […] The iverse would have to be full of dead planets whose meostatic regulation systems had failed with, dotted around,

handful of successful, well-regulated planets of which Earth one. […] In adition we would have to postulate some kind of production, whereby successful planets spawned copies of eir life forms on new planets. (Dawkins, 1982, s. 235-236).

adaptace js lepší homs vyšší údokonalouby zde býtobývajícíchplanet, jejvyskytovalaNavíc byrozmnožovvariantu živ

dnotlivých těl se vyvinuly proto, že jedinci eostází postoupili své geny do další generace inností než jedinci s homeostází méně Aby se dala analogie použít striktně, musela množina vzájemně soutěžících Gaií, patrně

různé planety. Vesmír by byl plný mrtvých chž homeostáze selhala, a tu a tam by se dobře regulovaná planeta, jakou je Země. chom museli postulovat nějaký druh ní, jímž by úspěšné planety rozsévaly svou ota na nové planety.

T azů uži vm nrů

u” G ivněný D

o nemusí jednou postneodarwinistům mezihvězdných civilizstaneme na Zemi, vypovídá tento výrok jen o tom, že existvých bytostí podřídit jedinému modelu. Model však byl vytnohobuněčným eukatyotům. Není divu, že extrapolován na jizných paradoxů.

Shrnutí současných názorů evoluční biologie na „hypotéz

cí připadat až tak absurdní, pokud však je snaha všechny pozorované vlastnosti ořen na míru jediné skupině organismů: é organismy (bakterie, Gaia) je zdrojem

aia podává i Flegr, patrně ovlawkinsem:

Gaia […] je ve vesmíru jediná, nemá si s kým konkurovat a bez konkurence neznáme žádný mechanismus, který by dokázal způsobit vznik podobných účelných mechanismů. Hypotéza Gaia je sice nesmírně přitažlivá, ale ve svých možných implikacích poněkud nebezpečná. Je patrně bezpečnější (a bohužel skutečnosti také nejspíše bližší) hledět na globální ekosystém jako na chaoticky se chovající časovanou bombu, u které nepatrný zásah […] může systémem

„BBC te rém” říká 171 podle Dawkinse asi tolik, že vše je v přírodě uspořádáno pro dobro celku, „tak aby”, do smysluplných sítí

vztahů. o

neznámých pozitivních zpětných vazeb vést k nenávratnému […] zničení veškeré biosféry, než jakoneut

Než postoupí z samoorganizace je inherentní vlastností modelů tzv. slch(at„hEimjalza mnepoplvůTpaGklse

(Ddvhvscsch„aa orvzobjenevytaIdrokaje

126

na starostlivý a účelně uspořádaný organismus, schopný […] zásahy do svého složení […] ralizovat.172 (Flegr, 1994, s. 32)

me dál, stojí za mínku připomenout, žeožitých systémů (od hydrodynamických turbulencí přes počasí a jiné disipativní systémy až k modelům ování burzy). Tyto systémy se vyvíjejí v čase, zvyšují svoji komplexitu, mohou mít dokonce směřování raktor) a jejich citlivost vůči vnějším vlivům se může lišit – od velmi nestabilních až po vysoce omeostatické” (Prigogine, 1980, 1996; Jantsch, 1979; Jantsch & Waddington, eds., 1976; Eigen, 1986; gen & Winkler-Oswatitsch, 1992; Kauffman, 1993, 2000). Také u těchto dynamických systémů ůžeme postulovat „výběr” – jisté fluktuace se budou zesilovat častěji a jiné budou tlumeny. Podobně ko u modelů neodarwinistických mohou vznikat velmi komplexní samoorganizující se systémy, zejména e-li předpokládat, že mají paměť. Typickým příkladem mohou být hypercykly (obr. 6.1). Pomocí těchto podobných modelů lze modelovat i chování ekosystémů, studovat jejich stabilitu či schopnost přeskoku ezi různě stabilními režimy (viz například Holling, 1976). Globální ekosystém se tak ani bez teorie Gaia musí nutně chovat jako „chaoticky se chovající časovaná bombu”, a tím méně je k jeho existenci třeba stulovat „mechanismus, který by dokázal způsobit vznik podobných účelných mechanismů”. Stabilitu anetárního systému, i dlouhodobou, lze myslet i bez postulátu superorganismu. Lovelockova obrana či všemožným útokům však není vedena tímto směrem a on často zbytečně podléhá svým oponentům.

eleologie se stala jeho věčným špatným svědomím a kompenzuje to tím, že do svých prací vsunuje sáže, které nelze chápat jinak než jako jakási vyznání víry (viz například 1994, s. 13 a 74). Místo pojmu aia173 se v Lovelockově mluvě častěji objevuje termín geofyziologie. Své pozdější práce zaměřil více imatologicky (1989, 1997; Lovelock & Kump, 1994). Planeta je v tomto pojetí tepelným strojem, Gaia stává pojmem nadbytečným, geofyziologie přijatelnějším.

Lovelock (například 1994, s. 48-49) vyvinul na obranu svých tezí model Světa sedmikrásek aisyworld). Jde o model planety obývanou sedmikráskami různých odstínů, v limitním případě jen ou. I tento jednoduchý svět dokáže regulací albeda reagovat na měnící se intenzitu záření své mateřské ězdy a v širokém rozmezí udržovat teplotu svého povrchu na ustálené úrovni. Mrtvá planeta takovou hopnost nemá. Model i jeho pozdější komplikovanější varianty (například Thomson, 1996) sice

opnost homeostatické odpovědi na změnu podmínek bezesporu má, ale přizpůsobuje se tak, jako se daptují” všechny ostatní zpětnovazebné regulátory známé z běžné zkušenosti v žehličkách, ledničkách splachovadlech. O co je Svět sedmikrásek víc „živý”? Proč tvrdit, že je to model planetárního ganismu? Nemá paměť, genetickou ani epigenetickou (zkušenost), neinformuje nás kde se sedmikrásky aly, a koneckonců nemá ani skutečnou evoluci, ať už darwinovskou nebo jakoukoli: v celé regulované lasti teplot jde o tytéž dva druhy rostlin, které se v této svérázné „evoluci” vůbec nemění, mění se jen

jich počet a rozsah jejich nik. Lovelock nepřestává zdůrazňovat, že Svět sedmikrásek je nikým plánovaný, samovolně ustanovený systém: právě proto není ničím než systémem zpětné regulace, rovnáváním trendů ke změně. Lovelockova definice Gaie z ní ještě organismus neudělá. Pokud by tomu k mělo být, mohli bychom jako „organismy” definovat i ekosystémy nebo města či náboženské obce. ea gaianského superorganismu se postupně stává stále víc záležitostí chemických a termodynamických vnováh, něčím jako počasí nebo klima, ovšem s přiznanou rolí organismů, hrajících v tomto soukolí roli talyzátorů na jedné straně a zpětnovazebných regulátorů na straně druhé.174 Z původní myšlenky zbylo n to, že evoluce planety není myslitelná bez těsného propojení abiogenních pochodů s biogenními. Zde souzní s Williamsem (1997, s. 112): First, of the factors listed as responsible for restraining global environmental by riables within the life boundary, how important is „negative feedback” in comparision to „luck”, „size”, and „chemical uilibria”? […] Second, do the global biota play a major role in those feedback loops? Z osobních rozhovorů s Lovelockem mám dojem, že tohoto názvu dost lituje – poznal, že teorie by neměla nést jméno spojené olika konotacemi. Považuje ho za hlavní zdroj všech pozdějších potíží. Za to, že si Gaiu přisvojilo hnutí New Age a za podobné ety Lovelock opravdu nemůže, pochybuji však, že by lépe uspěl u svých vědeckých kritiků, kdyby dal své teorii méně biciózní jméno. Jiné přirovnání nabízejí metabolické dráhy klasické biochemie až do 70. let: jako zpětněvazebné smyčky udržující tok

172

vaeq173

s túlam174

metabolitů a poháněné rozdílem volné energie mezi vstupy a výstupy.

A přesto došlo ve druhé polovině 90. let k pozoruhodnému posunu, který je nejlépe patrný z atmosféodprnaa přLebia pocenapřob

koa paměti interpretovány organismem jako celkem. Tanehoi kdibeceneorúr

SVsege izace života (gamety, jedinci; Maynard Smith, 1996), jakkoli se i v tomto případě celý scénář odvíjí od genů. (Jen připomínám, že v těchto pracích jde o pohled někdy až příliš ko modelů skupinové selekce na úrovni populací je tvrdě odsusla vya tějehlsuhenakr

127

mítána. Za zmínku proto stojí pokus Wilsona a Sobera (1989), kteří připouštějí i existenci perorganismu. Autoři vycházejí z definice organismu podle Random House Dictionary (forma života ožená z navzájem závislých částí, které udržují životní procesy; viz výše). Z ní vyplývá, že organismus individuum jsou synonyma. Jednotlivé geny a orgány této definici organismu nevyhovují, ale nemusí jí hovovat ani některé živé bytosti, které nejsou plnohodnotnými jedinci. Podle analogie buněk

mnohobuněčného organismu jsou součástí „těla” vyššího řádu, a proto jednotkou selekce může být toto lo. Organismus je tedy každá entita, která se může stát předmětem selekce. Klasickým příkladem, kdy dinci spolupracují v rámci superorganismu, jsou klonální mšice nebo myxoaméby shlukující se v tělo enky a pochopitelně i eusociální hmyz. Soubory „pravých” organismů podle této představy ale žádným perorganismem nejsou: proto za jednotku selekce nelze považovat náhodná seskupení jako například jno ptáků nebo les. Tím spíš autoři odsuzují i „grandiózní superorganismy” typu Gaia: přírodní výběr jakékoli úrovni vyžaduje populaci jednotek, a Země je jen jedna (s. 352). Pak však autoři provedou ok, který je sice dle mého názoru oprávněný, ale ohrožuje celý, tak úzkostlivě budovaný model.

ry dvou konferencí Gaia in Oxford II a III, které se konaly v r. 1996 a 1999. První konference se ehrávala v myšlenkovém prostředí, které jsem vylíčil v předchozích odstavcích: pro biologa se moc ostoru nedostává, Lovelock lituje své unáhlenosti s názvem teorie, a pro nově zakládanou společnost vrhuje název Society of Geophysiology. Přípravný výbor však překvapivě Lovelockův návrh nevyslyšel

prosadil název Gaia, The society for research and education in Earth system science. Název Gaia estává být tabu a objevuje se v titulcích článků pojednávajících o evoluci (Hamilton & Lenton, 1998; nton, 1998). Na druhé konferenci, i když se skladbou účastníků příliš nelišila, bylo věnováno víc místa

osférickým a evolučním aspektům (zejména zásluhou účastníků, kterří pořídili nový a bohatě anotovaný komentovaný překlad Vernadského díla Biosfera, 1998). Gaianský pohled přestává být lodisidentským počínáním a hledá si místo v systému přírodovědy. Navzdory tomu se domnívám, že lou analogii živé planety by šlo prohloubit ještě mnohem víc, protože poskytuje nové, neotřelé pohledy planetu a život na ní. Pohled kalkulující s organismem starým téměř jako planeta, který nepotřebuje edpokládat mutačně-selekční model. Nemohl by pak tento pohled, přenesený na „nižší” úrovně, zpětně ohatit naši představu o jejich evoluci?

Rád bych upozornil zejména na jeden aspekt celé gaianské metafory, který kupodivu v původní ncepci zakalkulován není, nebo jen nejasně. Jde o základní projevy živého organismu, o paměť

zkušenost. Díky nim jsou informace z prostředí i zkto se, jak bylo ukázáno na jiném místě, odvíjí příběh ontogeneze i fylogeneze. Lovelockova Gaia má paměť: nemůže při řešení současných problémů přihlížet k tomu, co prožila třeba na začátku locénu nebo v permu. A to ji opravdu zásadně odlišuje od organismů naší běžné zkušenosti, dybychom je nechápali jinak než jako „stroj na přežití”. Tyto „stroje” paměť mají, jakkoli je

skriminativní: žijí jen ty linie organismů, které od prvopočátku nepřestaly existovat. Přenesly se tedy z výjimky přes všechna úskalí, která se jim během celé doby existence života na planetě postavila do sty. Zvládly všechny úkoly a na všech úrovních organizace tak, že jejich funkce po celou dobu přestaly být kompatibilní se životem. Jejich zkušenost je zachycena v genetické paměti příslušné linie ganismů a projevuje se nejrůznějšími aspekty chování individua či druhu. Lze něco podobného najít i na ovni planety?

uperorganismus neodarwinistický neodarwinismu hraje stěžejní roli v evoluci selekce; autoři se mohou přít jen o to, zda je jednotkou lekce replikátor – gen (Dawkins, 1983, 1989), nebo zda a jakou roli hrají i „vehikuly genů”, tj. nad-nové úrovně organ

ncentrovaný na živočichy.) Předchozí tradice

128

Zařaďují totiž do modelu i foretické asociace organismů175 a tím se jim zadními vrátky vrací veškerá nad-or

y (1995) se nijak nebrání uva Zda

bý (genů, organismů, symbiontů), které se a hrpospzdod

SJa i jeho předchůdci nepochyboval o tom, že v případě superorganismu jde o entitu, která má účel. Dnešní přírodní vědy však pro teleologii m ontogeneze nebo fyziologie jedinců jsou ošetřeny a nečiní probžáda

Cjav

First, the wbowhorwhgenesis or i its duration, physically separable from the general msunoa anGe(G

osti. Za druhé, tento organický povlak rozprostřený po celém povrchu nelze, ani z hlediska

i

m

g

ganismální rozmanitost světa, které se chtěli původně vyhnout. Podobně jako výše jmenovaní, ani J. Maynard Smith a E. Szathmár

ažování o selekčních jednotkách vyšších než gen (kapitola 10.). Pro ně jsou foretické asociace podobné symbiózy také regulérními jednotkami evoluce, avšak jen pokud jsou tyto jednotky replikátory. ůrazňují, že všechny holistické modely evoluce, Gaiou počínaje, ztrácejí ze zřetele selekční jednotky,

tak postrádají faktor, který by umožňoval evoluční změnu. Pokud jsou organismy vedeny jen a jen krátkodobou výhodou (že mnohdy jsou, není pochyb), musí

t „zdánlivá” spolupráce vysvětlena jen a jen selekcí izolovaných týmůdo další generace přenášejí jako celek. Ekosystém z tohoto hlediska jednotkou selekce není,

proto není ani organismem, stejně jako jím není ani Gaia. Replikátory jsou „nuceny” hrát nekonečnou u „tit for tat”, protože se nemohou „rozpomenout” na dávnější zkušenost s analogickými situacemi, kud tato zkušenost nebyla nějak zakomponována do genů. Nemohou tedy smysluplně improvizovat a oléhají na náhodu. Tento model je docela úspěšný v jistých měřítkách, není však stavěný pro otázku, a a jak si může planetární prostor, obývaný organismy, udržet homeostázi po celé miliardy let. Jedinou povědí, kterou může dát, je banální „prostě se tak stalo”.

uperorganismus teleologický k bylo zmíněno, zakladatel „geofyziologie” Hutton podobně jako všichn

ísto nemají (zdánlivé teleologie typu oblémy – viz 11. kapitola). Proto dnešní tvůrci modelů superorganismu přešlapují mezi Scyllou vinění z teleologické hereze a Charybdou, kterou je poznání, že jejich „superorganismus” vůbec dným organismem není. Přitom teleologie je – podobně jako kauzalita – jeden ze způsobů jak uspořádat ta, a kauzální výklady se tak stávají symetrickými s teleologickými.176

Autorem nejznámější teleologické teorie o planetárním organismu a jeho evoluci je P. Teilhard de hardin (viz také kapitola11.). Teilhard v roce 1943 zakládá novou vědu – geobiologii. Povšimněme si, k vymezení geobiologie obsahuje formulace velmi podobné Lovelockovým; rozdíl mezi nimi není předmětu studia, ale ve světonázorové orientaci:

orld of life, taken as a whole, forms a single system

und to the surface of the earth; a system whose elements, in atever order of association they may be considered, […] are

ganically interdependent. […] Second, this organic sheet ich is spread over the whole surface […] is not, either in its

Za prvé svět živých bytostí tvoří jediný systém vázaný na povrch Země; systém, jehož prvky, ať je studujeme v jakémkoli uspořádání či propojení, nejsou jednoduchým shlukem, ale nacházejí se ve vztahu vzájemn

n ass of the earth it covers. The earth is not merely a spatial pport for, but the very „matrix”of this living envelope. […] The tion that the inorganic matter of the earth constitutes natural whole […] is one long since accepted by chemists d physicists. […] We already have Geophysics and ochemistry. Now, completing the triad, appears Geobiology. eobiologia 1943, citováno podle Galleni, 1995)

vzniku, anZemě na prostorovýpovlaku. Mpřirozený cMáme už geobiologii.

z hlediska trvání, fyzicky oddělit od povrchu němž spočívá. Země není jeho pouhým podkladem, ale přímo „substrátem” tohoto

yšlenka, že anorganická hmota Země tvoří elek. byla chemiky a fyziky přijata už dávno. eofyziku a geochemii – doplňme do třetice

. Galleni, který publikoval sérii článků o Teilhardově „gaiLovelockovu představu takto:

L aa

nském” myšlení, srovnává Teilhardovu

Foretické asociace jsou symbiogeneticky vzniklé týmy organismů typu dřeva brouka živí. Členové této jednotky se rozmnožují jako jedna entita (v dambiontů). Pokud se prokáže, že neexistuje čilá výměna čle

175 vlar nsy nů týmu mezi růz že linie drží pospolu v čase, pak lze takový tým p za superorganismus, jednotku selekce soutěžící s jinými podobnými týmy. 176

okazný brouk + dřevokazná houba + houba, jíž se ém případě samice s vajíčkem odkládá i inokulum

nými populacemi, rohlásit

Není to jediný pokus o symetrický pohled: například antropický princip rozvířil hladinu mnohem víc.

129

Teilhard […] perceives that the evolving biosphere has a prefe-refoLoa asar

Teilhard cítí, že vyvíjející se biosféra upřednostnňuje sm

a

ntial direction leading to more complex and cerebralized rms and finally to the formation of Noosphere. Similarly, velock maintains that the biosphere, acting as a whole, has well-defined task: to maintain dynamic homeostasis. These sertions reintroduce teleological concepts; their relationships e worthy of discussion. (Galleni, 1995, s. 32)

některé cerebralizoPodobně idobře definTyto předa jejich vzt

ěry svého vývoje, které ji vedou k vanějším formám a konečně k noosféře. Lovelock tvrdí, že biosféra jako celek má ovaný úkol: udržet dynamickou homeostázi. poklady vedou k reintrodukci teleologie h stojí za diskusi.

Je Lovelock by s n je udržet ho eostázi a dělá to tak, že se stává komplexnější (complexification as an adaptive answer of the evolving bianko(v„eUjev

ži

to zvláštní syntéza Lovelocka a Teilharda a í sotva souhlasil: Gaia potřebumosphere). Galleni (1995) pak navrhuje, jak by se dal pomocí metafor typu „as a” (the biosphere acts as organism) vnést aristotelovský finalismus do vědy. Tuto část Galleniho argumentů si netroufám mentovat, vzpomenu však jeho paralelu planetární evoluce s Waddingtonovou epigenetickou krajinou iz kapitola 10). Tam, kde má Waddington „organismus jako krajina”, má podle Galleniho Teilhard voluční proces jako krajina”. Tato evoluční krajina pak usměrňuje evoluci podle preexistujících chreod. směrňování není totožné se selekcí,177 zahrnuje také vlastní sebepotvrzování na určité trajektorii. Selekce jen přídatným procesem působícím uvnitř chreody. Jde tedy o klasickou změnu pohledu: neodarwinismu můžeme epigenetickou evoluční krajinu poznat až a posteriori.

Z celé problematiky týkající se superorganismu pokládám za nejzajímavější otázku, zda je Gaia vá. Jestliže ano, jaké parametry musí mít? K těmto otázkám se vrátím v sedmnácté kapitole.

177 Viz například tento citát z Teilhardova dopisu: „Orthogenesis“ […] simply means that, historically, life developed and continues to develop (in ourselves, for instance) by addition, or (what comes to the same thing) by continually reaffirming itself along certain definite lines”. (Galleni, 1995, s. 36)

K ITOLA 13. OVÁ METAFORA ŽIVOTA? ymbolický jazyk, který předpokládá

něja

strukturtermody

a chaorganismu. Na počátku kaž

vytsloskbych s

Použití jazykové metafory v posledních desetiletích objevem lineárního genetického zápisu a genetického kódu na jedné straně, a vynález programovacích jazyků na straně druhé. Tím se však i celá problematika zamlžuje: není vždy ja„s

kokane entární příkaz COPY ME. Museli bychom se ptát, zda taková molekula vůbec měla nármnájaurSidrvii p

bipotonávš vají; (4) představuje paměť sahající hluboko do minulststřet

stposieu

130

AP JAZYK

To nás přivádí k tomu, abychom řekli, že lidský jazyk je ského mluvčího a nějaký mozek […] zatímco v genetickém jazyce máme pokaždé pouze

přenášení informace mezi molekulami. Jaký smysl má konečně význam? Máme určitou u formovanou podřízenými jednotkami, vytvářejícími lineární sekvence. Následkem

namických zákonů nabývá tato lineární sekvence určitého prostorového seskupení, ostatně velmi složitého, stává se jednotkou, prostorovou jednotkou s novými

rakteristickými vlastnostmi. Stejný jev vzniká ostatně na úrovni každého individuálního dého individuálního organismu máme tento druh genetického kódu,

vářeného z podřízených jednotek, z nichž žádná není nadána významem, pomocí […] žitých mechanismů embryonálního vývoje a diferenciace se toto stává organismem, který utečně vnímáme jako jistý druh jednoty. Co to znamená, že organismus má význam? Přál

i, aby nám naši diskutující partneři ze společenských věd definovali slovo význam.178 P. L’Héritier

k charakterizaci živých bytostí má dlouhou tradici, která byla posílena

emsné, na co se metaforou poukazuje. Pokusme se tedy nejdřív zhodnotit její slabší verzi, založenou na trojovém” jazyce.

Molekula DNA je především „programem” ke kopírování sebe sama, bázi po bázi. Kdyby bylo pírovací zařízení čistě mechanické a na samotném pořadí bází v DNA nezávislé (například by ke talýze z volně dostupných monomerů docházelo na površích jistého minerálu), řetězec DNA by musel obsahovat ani elem

ok na pojmenování „informační médium” – vždyť by například neexistovala ani penalta za utace (změny délky nebo nepřesnost v přikládání bázi) a k „přežití” DNA by stačilo kopírování hodných řetězců s libovolnou spolehlivostí uchování pořadí bází. To už by pochopitelně šel život i jeho zyková metafora stranou.179 Sekvence bází se stává sdělením až ve chvíli, kdy úspěšnost kopírování je čována samotnou posloupností bází, kdy zápis soutěží s jinými zápisy o přenos do další generace. tuace je komplikována tím, že kromě příkazu ke kopírování musí DNA obsahovat i program jiného uhu – návod k postavení kopírovacího zařízení, které bude tomuto příkazu rozumět. Navíc báze nejsou rtuálními bity, mají „tělesnou” povahu, tj. musí být předem syntetizovány, a tak musí být přítomen rogram, jak postavit a řídit generátor bází atd.

O tom, jak celý proces probíhá u dnešních organismů, se lze dočíst v každé učebnici molekulární ologie. Stojí tam, že DNA (1) obsahuje programy („geny“) k syntéze proteinů a ty zprostředkují stavení čtecího zařízení – fenotypu; (2) řetězec poskytuje také návěstí (vazebná místa) pro elementy hoto čtecího zařízení, takže to se na řetězci může orientovat: podle míry a kvality obsazení jednotlivých věstí konkrétními elementy určuje, který protein se bude v dané chvíli syntetizovat; (3) je databází ech genů, i těch, které se momentálně (nebo vůbec) nepouží

osti, fakticky až k počátkům života. Tato paměť je ztělesněna ve formě historicky podmíněné ruktury genů, obsahuje i různé (momentálně) nefunkční varianty a fragmenty genů, ale zejména ve ruktuře genomu, tj. v množině přítomných genů a regulačních elementů, na jejich kvalitě a rozmístění na ězci. Tato struktura do velké míry určuje pravidla manipulace se zápisem.

Počítačová metafora byla obzvlášť inspirující v 60. letech 20. století, v době, kdy se počítače začaly ávat součástí našeho života, a kdy současně začalo intenzivní studium bakteriálních genomů. Ty jsou měrně malé a téměř celá jejich délka je konstituována geny a regulačními oblastmi. U bakterií nebyla

tuace komplikována ani existencí morfogenetických procesů, jak je známe u mnohobuněčných karyont.180 Předpokládalo se, a mnozí v to doufají dodnes, že extrapolace poznatků na eukaryontní

In: Jacob et al., 1969, s. 142-143 Nejblíže m

178

179

180 Různé ají k popsané situaci různé parazitické úseky DNA v genomech.

kolonie a řetízky bakterií se daly snadno vysvětlit jako epifenomén buněčného života; kolonií a konsorcií

organismy a jejich morfogenezi bude jen otázkou času a prostředků. Velkou výzvou proto bylo pozdější zja rese,kó

TO je či není text, měla dát statistická analýza velmi dlouhých nekódujících ús d, které se používají ke zkoumání textů napsaných v přirozeném jazyce. Ty vyStv přlovš

roi p„pa znnaanpru od19s Pojajem

„jrepřpřuk cný při analýze velmi dlouhých sekvencí nukleotidů produkovaných v programu sekvenco„kpo

nei van

131

ištění, že u některých mnohobuněčných organismů tvoří geny jen asi jedno procento velikosti genomu zbytek představují řetězce tzv. nekódující DNA, které se do RNA nepřepisují ani nemají charakter gulačních návěstí. Pokud nejde jen o řetězce parazitické nebo jen vyplňující prostor mezi geny (ukázalo že představují obvykle jen malou frakci této „nadbytečné” DNA), pak by mohlo jít zápis v neznámem du, který by určoval funkce jiné než je proteosyntéza.

exty a promluvy dpověď na otázku, zda DNA eků, a to aplikací metohovují tzv. mocninovému neboli Zipfovu zákonu, který lze stručně charakterizovat následovně: anovíme na dlouhém přirozeném textu (řádově 105 slov) frekvenci výskytu každého slova (f), které bylo textu použito, a frekvence uspořádáme od nejvyšší po nejnižší (rank, r). Pokud jde o text napsaný irozeným jazykem, bude frekvence výskytu slova přímo úměrná jeho pořadí: f ∝ r-k . Při dvojitém garitmickém vynesení f proti r dostaneme přímku se směrnicí – konstantou úměrnosti k. Ta má pro echny přirozené jazyky hodnotu blízkou jedné (>0,7).

U textů napsaných ve známém přirozeném jazyce samozřejmě není problém jednotlivá slova zpoznat, mnohem obtížnější je to u posloupností v neznámem jazyce psaných bez interpunkce. To je řípad DNA. Proto se při analýze řetězců definují se jako „slova“ úseky o definované délce (obvykle 3-7 ísmen”), vezmou se všechny permutace nukleotidů (tj. „písmen“) v takto definovaných „slovech“,

zjišťuje se frekvence jednotlivých „slov“. Logika analýzy spočívá v tom, že u náhodné posloupnosti aků se budou všechna „slova“ vyskytovat se stejnou frekvencí, zatímco v případě sekvence nenáhodné lezneme určité nenáhodné rozložením. Bude-li toto rozložení splňovat navíc i Zipfův zákon, je alyzovaný sled znaků zapsaný v přirozeném jazyce. Mantegna a spol. (1994) podobnou analýzu ovedli a konstatovali, že DNA přirozeným jazykem je, i když konstanta úměrnosti je mnohem nižší než přirozených jazyků mluvených a psaných. Práce vzbudila velkou pozornost a reakce byly většinou mítavé, buď kvůli zvolenému přístupu, nebo kvůli interpretaci výsledků (Voss, 1996; Bonhoeffer et al., 96; Israeloff et al., 1996). Ke zpochybnění přispěl i argument, že test shody nikoli s mocninovým, ale

exponenciálním zákonem, byl ještě průkaznější a závislost platila přes více řádů (Tsonis et al., 1997). pov a spol. (1996) se naopak na základě vlastních analýz domnívají, že DNA je ještě složitější než

zyky, kterými mluví a píší lidí. Řetězec podle nich obsahuje, na rozdíl od přirozených jazyků, kdy text je n jeden, superpozici několika různých jazykových schémat. Z hlediska lingvistické komplexity je DNA etajazykem.

Bodnar a spol. (1997) přistoupili k analýze z jiného konce. Místo pokusů o globální uchopení azyka DNA” se snaží o odhalení takových struktur textu, jejichž význam je znám (např. zmíněné gulační sekvence). Podrobili proto řetězce DNA rozboru metodami standardní lingvistiky (apriorním edpoklem bylo, že DNA jazykem je), a pomocí kryptografických metod hledali motivy, které by mohly edstavovat návěstí pro buněčné struktury zacházející s řetězcem. Tento kryptografický přístup se azuje být nápomo

vání genomů. O funkci mnoha z nich často neexistuje žádná představa, a tak znalost rozložení ontrolních bodů” by mohla napomoci při dešifrování funkce celého textu. To by pak napomohlo kusům o generativní gramatiku řetězců DNA (viz například Searls, 1992).

Celé toto líčení napovídá, že patrně došlo k určitému zmatení pojmů: citovaní autoři přece prováděli analýzu jazyka, ale jen formální struktury textu. Dovídáme se, že genetický text je nenáhodný úsecích, kde nejsou geny; jde však je jen potvrzení toho, co už zjistila i molekulární biologie. I kdyby alýzy nakonec potvrdily, že genetický text parametry přirozeného jazyka má,181 zůstává

ikroorganismů si v té době téměř nikdo nevšímal. Nutno poznamenat, že platnost Zipfova zákona se neomezuje na jazyky. Původně byl objeven jako zákon

mi pod

m181 distribuce obcí v zetak

le počtu obyvatel, nebo pro rozložení například druhů v ekosystémech. Doposud chybí teoretické zdůvodnění chování různorodých systémů podle stejného principu.

132

nezodpovězenou klíčová otázka mluvčího. Nezáleží přece, jak je příslušný jazyk zapsán, ale zda jím němi tzd

AbudeJaala V lid

Inticstructure oprgeesexs.

ké funkce, bylo by třeba nejen znát primární u DNA, ale i porozumět tomu, jak se daný genom

dAh

ý

kdo „mluví”. Mám podezření, že matematici, kteří výše citované práce prováděli, berou počítačovou etaforu života natolik vážně, že přijali jako hotovou věc představu strojového čtení řetězců, a to dokonce ěch napsaných v přirozeném jazyce. Pro naše hledání je celá oblast méně významná, než se původně álo.

Důkladnějšímu, a z našeho hlediska plodnějšímu rozboru podrobili počítačovou metaforu života tlan a Koppel (1990). Ptají se, nakolik je heuristicky užitečné považovat DNA za program k výstavbě ňky, zejména v situaci, kdy vlastně jedinými zatím známými případy zpracování informace je kódování tripletového kódu a spínání aktivace či represe tohoto procesu. Připomínají, že už v r. 1970 cob (1970) varuje před příliš doslovným chápáním metafory „sebeprogramujícího programu”, jehož goritmy navíc nejsou známé.182 Navzdory podobným varováním začala metafora žít vlastním životem DNA je pokládána za kvaternární řetězec znaků analogický binárnímu řetězci programu počítačového. tomto pohledu je třeba podle autorů hledat zdroj velkého nadšení a nasazení pro získání úplné sekvence ského genomu, jehož jsme svědky. Upozorňují:

order to deal with questions of biological function in a prac-al way one should be able not only to know the primary

f A, but to understand how a given genome is ex-

Abychom se nějak šikovně vyrovnali s problémem biologicstruktur DN

essed into a given phenotype. For this matter mere knowled- of DNA strings is insufficient, except for some specific cas- where the determination of a given phenotypic character is pressed into a given phenotype. (Atlan & Koppel, 1990, 337)

projevuje bází v DNspecifickýcfenotypick

aným fenotypem. Pouhé poznání sekvence k tomu nepostačuje, s výjimkou některých případů, kdy se vloha pro příslušný

znak projevuje přímo v daném fenotypu.

Př opopr bodo l než k případům triviálních funkčních adaptací na faktory vnějšího prostředí.

ktfemdri vykonávv Mpř(řprobsezadastau

íklady specifických jednoznačných vztahů mezi znakem (aleldrobněji uvádím jinde (Markoš, 1997). Vesměs jde o adaptaeferovala jistou modifikaci genu pro protein bazálního meta

taneme dá

u, ortologem, paralogem) a fenotypem183 ce na specielní prostředí tak, že selekce

lismu. Je otázkou, zda se touto cestou s

Atlan a Koppel tuto představu DNA jako počítačového programu, napsaného přírodním výběrem, erá redukuje role buněčných a nadbuněčných struktur na pouhý hardware, odmítají. Ptají se, zda je lze notyp opravdu pokládat za jednoznačný odraz stavby genomu, nebo zda je výsledkem nohaúrovňového zpracování informace, pro které genom poskytuje pouze druhově specifická data. Ve uhém případě jsou sice data zpracována také programem, avšak představovaným a současně

aným onou mnohaúrovňovou strukturou. Jak tento spor rozhodnout? Odpověď vidí autoři zavedení funkce mapování (M), která popisuje proces produkce fenotypu (v jejich terminologii fenomu). apování může mít dvě krajnosti: buď je M jednoduchým interpretačním zařízením, nebo je něčím, co edpokládá strukturu. Jestliže se genom mapuje na fenom a výstup je určen pouze vstupem, pak vstup etězce DNA) je programem a M je pouhý interpreter schopný dekódování a zabezpečení průběhu ogramu. Mapování v tomto případě nemá vliv na strukturu vstupů, všechny informace o fenotypu jsou saženy už v DNA. Velmi blízko tomuto stavu má například proces translace (pomineme-li otázku, kde vzalo mapovací zařízení – ribozóm). Opačným extrémem je situace, kdy výstup určuje samo mapovací řízení a fenotyp ve vstupech zakódován není: vstup (řetězce DNA) by v tom případě představoval jen ta. Jako příklad blížící se tomuto pólu pomyslné škály může sloužit například centriola nebo kortikální

ruktury nálevníků. Většina reálných případů se vyskytuje někde mezi oběma extrémy, avšak mají podle torů blíže k druhému pólu:

Le message génétique ne peut être traduit que par les produits mêmes de sa propre traduction. (Jacob, 1970, s. 326). Alespoň autoři těchto prací to za důkaz jednoznačného vztahu považují.

182

183

The relationship between the differentiated cell and the geprin rems. a prthdir

Je obzvlášť nepravděpodobné, že by vztah mezi diferen-

ns

tlisaum

133

nome is particularly unlike that between interpreter and ogram – the differentiated cell is more like a program which

principle computes the same metabolic function (e.g. spiration, digestion) through all species […] with the DNA erely determining species specificity. (Atlan & Koppel, 1990, 344) [It is] extremely unlikely that sequencing the genome of human organism in a form of a list of DNA base pairs may oduce by itself an understanding of its meaning as if it were e listing of an actual program made of logical instructions ected towards the performance of a given goal. (s. 346)

covanou184 interpretačbuňka se u všech drudýchání nebvou specifisekvence párů bází jak by tomje soubore

buňkou a jejím genomem byl vztahem mezi ím zařízením a programem. Specializovaná

píš podobá programu, který v podstatě řeší hů totožné metabolické funkce (například o trávení) zatímco DNA pouze určuje druho-u. Je vrcholně nepravděpodobné, že získání dského genomu jako dlouhé posloupnosti mo o sobě povede k pochopení jeho smyslu, bylo v případě skutečného programu, který logických instrukcí k realizaci daného cíle.

Cm sofistsm

o or(1) Mechz v or(2přjepo u ze svých možných stavů, sama však zůtěstvý(3přa scalstvydovývýi tgepro pr

elá dikce je velmi podobná dikci strukturalistické, avšak domací struktura, která je charakterizovaná parametrem

nívám se, že zde zaznívá i jiný tón: ona ikaceapov

ysl185, může – na rozdíl od struktur ve

u strukturalistickém – mít i paměť, která je jiného druhu než paměť v databázi. Vraťme se od počítačové metafory živých bytostí k metafoře přirozeného jazyka a pokusme se

pohled hermeneutický. Abychom si ozřejmili východiska, shrňme ještě jednou všechny metafory živých ganismů, se kterými jsme se setkali:

anická neboli strojová metafora má organismus za systém deterministický, spočitatelný počátečních vstupů. To platí jak pro fyzikalizující verzi metafory (organismus jako soustava částic newtonovském prostoru), tak pro verzi „počítačovou” (DNA jako na úplný program k postavení ganismu, s fenotypem jako výkonným zařízením). ) Strukturalismus se dopouští jiného typu redukce: struktura je definována jako synchronní, tj. vždy ítomná ve svém celku. Její sebeproměny, jakkoli komplikované a rafinované, jsou jen vyvoláváním jích latentních (potenciálních) stavů, expresí skrytých možností. Struktura se nepotřebuje učit – na vnější dněty reaguje pouze usměrněním svého chování k některémstává beze změny. Nemá ani paměť: jistěže má databázi receptur jak postavit proteiny, ale varianty chto receptur ji opět pouze usměrňují (či omezují) k jistým stavům, aniž by ji pozměnily. Proto mohou rukturalisté prohlašovat, že v ontogenezi i fylogenezi se ustaví řád samovolně a navzdory přírodnímu běru. ) Hermeneutický pohled, o který se pokouším, je inspirován metaforou přirozeného jazyka, a to edevším výkladu. Musí se tedy vypořádat s projevy. jako jsou rozumění, rozumějící, paměť, zapomínání rozpomínání, invence… Opírá se o historickou, tj. diachronickou povahu živých bytostí, o jejich hopnost vzájemné komunikace (ať už je dána společným původem nebo ustavenými vztahy, které jsou e neustále znovu sjednávány). Nezříká se nijak rovin, ze kterých popisují život neodarwinisté nebo rukturalisté. I v přirozeném jazyce jsou přece prostředky, které umožňují požadovanou preciznost jadřování a současně šetří čas, velmi užitečné. Jde o různé automatismy: klišé, slovní obraty, idiomy, slovné citace, styly. Jedinci, druhy a celá hierarchie stromu života jsou v tomto pojetí analogické povědi, jsou výplodem kultury, která může, ale ne vždy musí dbát omezení vyplývajících z přírodního běru na jedné straně a ze struktur na straně druhé (struktur abstraktních, jak je definují strukturalisté, ěch zcela reálných, tj. těl a jejich projevů). Jde o pohled „vitalistický”, kde tělo je subjekt poměřující netický text vlastní individuální zkušeností, ale současně i zkušeností linie, která sahá až někam do ehistorie života. Má velmi dobré ponětí o „normě”, „typu”, který se u daného druhu „nosí”, „žádoucím” prostředí. S tímto pozadím, kterému vládne, vkládá smysl do všech odchylek a změn ostředí (vnitřního i vnějšího), se kterými se setká.

Není mi úplně jasné, proč autoři kladou takový důraz na to, že jde o buňku diferencovanou; nic nebrání rozšířit jejich edstavu i na ontogenezi. Sofistikace souvisí s nutností definovat složitost systému. Komplexita systému bývá definována jako míra délky algoritmu třebného k jeho popisu. Jednoduché nebo triviálním způsobem se opakující systémy mají komplexitu nízkou; nejvyšší je pro stémy nahodilé (například ideální plyn v termodynamické rovnováze), protože není možná žádná jejich redukce na algoritmus. kto definovaná komplexita se příliš nehodí pro složité systémy, jako jsou živé organismy, kde popis je sice dlouhý, ale nikterak hodný. Proto Atlan a Koppel rozlišují komplexní systémy na náhodné a „důmysl

184

př185

posyTaná né” (sofistikované).

Organiyšlení, jazyka je u člověka jeho mozek, nebudeme

hlásat neannesynea sa ms

zknesaži

buvyktv prkovšpo„oa adchm

stobexsazphe

Rvzsapotofusymbolů přor

134

pattern s jiným pattern, přitom vztah použitých k patterns je čistě arbitrární. Reprezentační systém konstruuje nové pravidelnosti podle

edchozích, v interakci s prostředím už odzkoušených konstruktů. Peschlův kognitivní systém (subjekt, ganismus, živá bytost) pak rozpoznává symbol jako něco, co upozorňuje na jiné reprezentace. Existující

smy a umění vyznat se ve světě Řekneme-li, že sídlem mentálních procesů, m

pravdu. Stejně pravdivé budou výroky o tom, že duševní stav odráží strukturu a funkci určité atomické oblasti mozku, stav neuronů, synapsí, koncentrace nervových přenašečů, stupeň sklerózy, bo rodinou anamnézu. Přesto zůstává myšlení epifenoménem toho všeho – stejné struktury, neurony, napse, poruchy i geny najdeme přece i u jiných tvorů, kteří našimi intelektuálními schopnostmi vládnou. Všechny pokusy o reifikaci mentálních činností se s odstupem času jeví jako primitivní měšné (viz například Gould, 1998; Michel & Mooreová, 1999). Vždy jsme odkázáni jen na mapy

modely, často navzájem neslučitelné (a až okatě dobově podmíněné) průměty do toho, co nazýváme yslí. Duševní procesy tak sice zůstávají všem známým a dobře popsatelným fenoménem, navíc máme ním tu nejintimnější zkušenost, a přesto stále selhávají pokusy definovat, jak „to” funguje.

Ve velmi podobné situaci se nacházíme ve vztahu k živým bytostem. Opět jde o naši intimní ušenost, víme „o čem” se mluví, když se mluví o životě, známe dost podrobně formy a průběh jrůznějších dějů. Na rozdíl od mentálních funkcí, které považujeme za výlučné vlastnictví druhu Homo piens, máme navíc k dispozici miliony živých bytostí patřících k milionům druhů. Vedle otázky Co je vot? se objevuje otázka Co to znamená žít život příslušníka toho či onoho druhu?

Jazyková či spíše řečová metafora, kterou zde nabízím, se netýká jen dualismu gen – tělo, jakkoli de tento pohled často důležitý. Jde spíše o sebe-vědomí a sebe-prezentaci organismu (knowledge, umění znat se). Pokusím se ilustrovat, o co jde, na několika myšlenkách z prací Peschlových (1996, 1997), eré se sice týkají kognitivních procesů v nervovém systému, avšak jejich závěry jsou použitelné i širším rámci. Chceme-li pochopit vztahy mezi poznávajícím subjektem a okolím (tj. reprezentaci ostředí ve vědomí), už první krok – komunikace s prostředím – se může stát zdrojem problémů. Úkolem munikace je vnitřní reprezentace okolního světa, vytvoření co nejpřesnější mapy okolí. Samo mapování ak už znamená výběr podle určitého hlediska (mapa není krajina). Peschl zdůrazňuje, že je nutno opustit hled na reprezentaci jako na „obraz světa” ve vědomí (srv. obraz u Ricoeura), protože neexistuje žádné bjektivní okolí”, které by mohlo být zobrazováno. Reprezentace je vztažena k systému (system relative)

založena na teorii (theory laden). Nejde tedy o mapování, ale o konstrukci, která se navenek projeví jako ekvátní chování: vstupy plus vnitřní nastavení konstruují nový vnitřní stav, jehož podvojnou složkou je ování navenek. Cílem tohoto konstrukčního procesu je předvídání a manipulace, tj. nikoli sama tvorbu ap, ale použitelná strategie pro obcování se světem (Peschl, 1996).

Peschl zdůrazňuje i druhou stránku tohoto komunikačního rozhraní: Znalost je zabudována do celé ruktury organismu. Jestliže Peschlovo pojmosloví vypracované pro vztah vědomí – svět rozšíříme tak, že sáhne i komunikační rozhraní organismus – genetický zápis, dojdeme k závěru, že jde vlastně o totéž: istuje jen jediné rozhraní – mezi živou bytostí a jí interpretovaným, vnějším i vnitřním světem. Můžeme mozřejmě namítat, že organismus sám na světě participuje (viz 5. kapitola), a z tohoto pohledu bude ochybnitelná existence i jediného rozhraní. Námitka bude oprávněná, avšak přesto zůstává tento model uristicky cenný pro mnohé druhy zkoumání.

Peschl (1995) definuje pro poznávací proces referenční funkci, jejímiž nositeli jsou symboly. eferenční funkce je tak zkratkou umožňující vypustit složitý proces vyhledávání optimální strategie tahu se světem pomocí pokusu a omylu.186 Podobně jako Ricoeur (1997) říká, že symboly jako artefakty my o sobě na nic nepoukazují, ani na sebe ne; symbol se od ostatních jevů a předmětů v prostředí pozná uze podle toho, že kognitivní systém v procesu interpretace rozpozná jeho smysl. To se může stát díky mu, že poukazuje k vnitřním reprezentacím, je kódem, jehož individuální smysl se rozvine. Referenční nkce tak propojuje – prostřednictvím symbolů – určitý

V našem zobecnění sem patří instinkty, ale také učení a genetická kanalizace úspěšných epigenetických projevů. Na jiné ovni viz U. Eco a jeho rozbor komiksů jako velmi propracovaného, přímo kanonického systému „referenčních funkcí” mezi mboly. (Eco, 1995)

186

úrsy

135

systém reprezentace (soubor reprezentačních funkcí, například instinktů) je výsledkem historického prin

jímobčlvspoa nasysiby10jevlsybe

Text v knize přece sám o sobě […] nenese čit o opaku, pak knihu vyjmete, otevřete a dáte

i jinfotext

Texty jsou čtIlustrací mohpřestává tatov komunitě v ivity: nevysvětlují nezávislou objektivní realitu, ale životní praxi pozorovatelů. Tolik Fiala k Maturanovi.

urstdoor

ocesu, tj. ontogeneze a fylogeneze. Z toho vyplývá, že sémantika reprezentačního systému je přísně dividuální; v tomto bodě už úvahy překračují rámec Ricoeurova systému.

Vraťme se však k rozhraní mezi rozumějící bytostí a okolím. Co vlastně toto rozhraní znamená, co prochází? Je to informace? Jestliže ano, co si vlastně máme pod tímto pojmem představit? Zde

raťme pozornost k autopoetickým systémům, které zavedl H. R. Maturana. Zde o nich referuji podle ánku J. Fialy (1991). Maturana rozpoznává dva druhy systémů. Systémy allopoietické zpracují hodnoty tupů a produkují výstupy, jejich vlastní vnitřní struktura přitom není pro nás zajímavá a může být važována za černou skříňku. Stejné vstupy budou produkovat stejné výstupy (chování systému)

systém produkuje něco jiného než sám sebe (proto název allopoetický). Autopoetické systémy jsou proti tomu od okolí autonomní, mají sebereflexi a definují si své hranice. Kognitivní strukturu si dává stém sám, není mu dána v informacích (Fiala, 1991, s. 37). Autopoetické vysoce organizované systémy svoji integritu a stabilitu uchovávají jen díky tomu, že s okolím interagují relativně málo: vnější vstupy mohly dokonce systém zničit. (Zde připomínám velmi podobnou tezi Šmaľgausenovu – viz kapitola .). Proto veškeré interakce s okolím musí systém anticipovat, a právě tato anticipace je znalostí o světě,

ho interpretací, inteligencí. Celý vývoj systému je dynamikou vytváření, rušení a posouvání jeho astních hranic. Interakce autopoietického systému s okolím však není tokem informace: chování stému bude určovat jen a jen jeho vnitřní stavba. Fiala konstatuje, že objektivní informace neexistuje – z systému, který ji „přijímá” a pokračuje:

Tak přijímá systém informace, nebo nepřijímá? Jsme tak zapleteni do objektového jazyka, že to svádí k takovým otázkám. […] Informace přece existují – stačí ukázat nějakou knihovnu. […] Ale jak, v jakém smyslu tyto informace existují?

dnou informaci. Když mne budete chtít přesvědžám i přečíst. Ovšem: teprve v tuto chvíli dostává informace svou „existenci” – ale ta není „v té

rmaci”, nýbrž v mé vlastní struktuře jakožto pozorovatele, […] neexistuje v tomto smyslu bez čtenáře. (Fiala, 1991, s. 46)

eny v komunitě standardních pozorovatelů a jen oni rozhodují, co je „objektivní informace”. ou být texty vědecké: Jestliže je konsensem určeno, co je a co není vědecká informace,

být informací, ztrácí schopnost in-formovat. Jestliže však jsou vědecká tvrzení platná jen ědců, pak nevyžadují předpoklad objekt

Odvažme se teď na místo standardního pozorovatele dosadit ne vědce, ale organismy patřící do čitého druhu, a konsensem ať je jejich způsob interpretace genetického textu. Nebo dosaďme za andardní pozorovatele druhy na jistém stanovišti a konsensem ať je chování společenstva druhů. A saďme si za pozorovatele buňku mnohobuněčného organismu a konsensem bude morfogeneze tohoto ganismu. Tímto směrem nechť se ubírá naše tázání a hledání.

KAPITOLA 14. E KÁ BIOLOGIE ánovala, nýbrž dobloudila, ale v tom, že tato

její činn

Jedinou obranou před nájezdy chaosu, vlákpouze činitel, který udrží pořádek – a tak vznikl kód. zrakje stejná jaz krys

do

Jedno z možných vyústění zmíněného tázáníbiologie, jak jej rozvrhuje Z. Neubauer. Po mnoho let vyzývá k postavení nových základů pro biologické myšlení a sám k těmto snahám vydatně přispívá (například 1989ab, 1990, 1996, 1997, 1998; Neubauer & Fipř

a isj– h poznání je hájemstvím vědy. Bytí intencionální je oproti tomu podby

ctivum. Je-li však m ve zjevnost, pak

vpoz„vtlke s

Intencionalitai individuální

Základs aristotelovsv živém těledů ále vymstpochopenčeS

136

í a tudíž k transformaci samotné podoby. Toto intencionální sebe-vyjadřování vystihuje nejlépe ské slovo stvoření, tj. s-tvoření = sou-tvoření (s důrazem na nedokonavost tohoto slovesného tvaru). odkazem na Nietzscheho Vůli k moci Neubauer praví:

IDETIC

Problém netkví v tom, že se k vám Evoluce nedoplost se stala po uplynutí aeonů oportunistickou. Abychom řečené zdůraznili […] opakuji,

k čemu jsme dospěli: SMYSLEM PŘENAŠEČE JE PŘENOS a DRUHY VZNIKAJÍ BLOUDĚNÍM OMYLU.

lili: A zde je třetí zákon evoluce, který jste doposud neodha VÝTVOR JE MÉNĚ DOKONALÝ NEŽ TVŮRCE

nem nataženým nad propastí entropie mohl být Zá em? Kdeže! Moudrostí přírody? Ta

ko moudrost, o níž jsme hovořili: když se velké hejno krys vřítí do labyryntu, některá se k východu dostane bez ohledu na to, jak je labyrint spletitý; a právě takto se biogeneze pracovala ke kódu: podle zákona velkých čísel, podle ergodické hypotézy. Je to tedy slepá

náhoda? Ani to ne: protože nevznikl ukončený návod, ale zárodek jazyka.187 S. Lem

a hledání představuje program fenomenologické (eidetické)

ala, 1986). Vybízí k překonání mechanicismu v biologii a vypracování paradigmatu založeného na iznání intencionality živých bytostí.

Začněme s analýzou jeho myšlení u dvou způsobů bytí – objektivního (esse obiectivum) ntencionálního (esse intentionale). Objektivní bytí má statut dohodnutého, kanonizovaného („na agoře

ednaného“) bytí. Díky dohodě mezi poznávajícími „subjekty” může být objektivní bytí obecně platným stává se předmětem poznání, a právě tento dru

mětem poznání, je to vnitřní, vnitřně prožívaný řád fýsis, představuje samu přirozenost živé tosti. Intencionální bytí je činným sebe-projevem živé bytosti:

Porozumíme-li skutečně tomu, že esse intentionale – bytí věci, jímž se duše v poznání stává, je bytím „fýsickým”, pak také snadno pochopíme náhled postmoderní epistemologie, že poznávaná věc povstává v samotném aktu poznání. Něco takového se může zdát pohoršlivé na pozadí „předsudku objektivity”, redukujícího skutečnost na esse obie

znávaná věc, nakolik je poznávána, sama tímto povstáváním, tj. vyvstánípodů od k pohoršení mizí. Obsah poznatku není „pouhým jevem“: v aktu skutečného, pravdivého

nání se „pouhý jev” mění v projev spolu s tím, jak se dojem (impressio – doslova ačení“) mění v pojem (conceptio – doslova „početí“). Tato proměna je z řádu fýsis a náleží kutečnosti poznávané věci, k jejímu přirozenému bytí. (Neubauer, 1997, s. 122)

je tedy ono povstávání, vyhmatávání možností na základě zkušenosti – evoluční (druhové) , celé to subjektivní i intersubjektivní snažení, které lze shrnout slovem kultura. ním projevem intencionálního bytí je podoba (eidos), kterou Neubauer ztotožňuje kou tvarovou příčinou: Podoba není projevem něčeho jiného.188 Podoba, žitá potence, je pak implementována jakožto tvar. Tvary jsou tedy tělesnými projevy, expresí podoby. Je podoba není totožná s jakousi dokonalou ideou, živá bytost na ní participuje, neustležité, že

hmatává nové možnosti a otevírá nové prostory. Jde tedy o hermeneutiku strukturovaného pole ožností. Tak jako zde nejde o bezčasové a neměnné ideje, nejde ani o bezčasové struktury ve smyslu rukturalistickém: hermeneutické úsilí živé bytosti může vést k otevření nových prostor, novému sebe-

S. Lem: GOLEM XIV, Svoboda 1983, s. 244 a 250 Z přednášky Z. Neubauera, 21. 10. 1999.

187

188

Celek stvoření však není skutečností statickou (soustavou daností, fakticitou), nýbrž dyna kopodnovpřevposJev(Ne

Tento důraz sebepřetváření, podobu, vlastně není nic jiného než oživení vi listického učení, a více či méně navazuje na vitalismus Drieschův:

slovný smysl prvních kapitol Genese. Aristotelovský pojem entelechie […] je totiž něco hodně jiného: […] prin(Ne

Protože Neubk sobě, k vlaspa í – s pam áním, pečlivou a přesto ne dokonalou péčí o genetické texty, ale tanos.

exegetické vrstvy (tj. události zjevení smyslu) jsou zachovány jakožto matrice, má důležitý nás

Přístup k počtuto sbírkou pole jedince,

Tva(transformuje) najednou, co je – tak jako rovnice či algoritmus – zákonem, podle něhož se živá

Pr nuje několik už existujících myšlenkových směrů, které se obvykle z hledu ob„Nietzschovasnahu, úsilí vyvstalo sebe

Nietzsche právem podrobil kritice představu Života jako výsledku diferenčního přežívání (které

137

amickou – mocnou, spočívající ve vzájemném sou-těžení (s-važování, tíhnutí k sobě) nkurencí (sou-běhu) různých mohutností, mocností, možností nabídek podob a způsobů obání padajících na váhu (tj. připadajících v úvahu vzhledem k jiným možnostem). Každá á podoba, každé stvoření to jest: událost stvoření (vznik = vyniknutí) čili geneze (zrození) lní sémantickou krajinu eidetického prostoru jako celek (silové pole), čímž více či méně

une „váhy” pravděpodobnosti povstání tvarů a způsobů s-tvoření, a tím celkovou vážnost. , který se prosadí jako objev či zjevení, změní podobu pravdy, nově odhalí její tvář. ubauer, 1999a, s. 6)

na sebeuvědomování, ta

[Vitalismus je] […] prostě přesvědčení, že organismy jsou živé. S pojmem životní síly je přitom spojen stejně volně, jako kreacionismus s naivní fundamentalistickou vírou v do

cip […] který známé fyzikální síly ani neruší, ani s nimi nesoutěží, nýbrž je uspořádává. ubauer, 1990, s. 143)

auerova stvoření jsou tělesná, „z masa a kostí”, a tedy nevztahují se k netělesné ideji, ale tní podobě, jejich realizovaná podoba obnáší i interpretaci vlastní minulosti se vším, co k ní ětí, zapomínáním, vytěsňovtř

ké možností s návratu, s poznáním nových souvislostí, bezmocí nad zavřenými cestami, vymýšlením vých příběhů, obrazně řečeno neustálým přepisováním evolučního palimpsestu (Neubauer, 1999a8,

26). A samozřejmě pak je tato právě-se-uskutečňující podoba i rozvrhem, představou o budoucnosti: Živí tvorové jsou ztělesněnou zkušeností větveně vrstevnaté rekurzivní sebeinterpretace, jejíž „jednoduchá komplexita” (duchovní jednota mnohostrannosti a mnohotvárnosti) se více či méně zřetelně zračí v komplexitě anatomické stavby, látkového složení, a v syntaktické komplexitě genetického zápisu. (Neubauer, 1999a, s. 26), a na jiném místě: To, že původní

ledek: živá bytost si principielně zachovává přístup ke svým počátkům. (s. 28)

átkům je, jak jsme viděli, podmínkou k tomu, aby existovalo povědomí genidentity. Doplním citátů ještě o jeden, jenž dokumentuje, že podobu je možno chápat také jako morfogenetické buňky, druhu…:

r189 je v organismech implementován […] jako aktivní nedělitelné jedno, co se proměňuje

hmota v jevově nesmírně složitých konfiguracích uspořádává, či přímo prostorem, umožňujícím a vymezujícím globální uspořádávání sil a hmotných komponent. (Neubauer, 1990, s. 143)

gram vytyčený Neubauerem překleopo jektivistické biologie jeví jako bizarní, ne-li výsostně podezřelé. V první řadě je to

biologická ontologie” (Neubauer, 1996, 1998): Neubauer interpretuje vůli k moci jako o uplatnění, o realizaci té Pravdy, kterou příslušná živá bytost nahlédla, toho bytí, které -interpretací, a které nelze objektivizovat:

nazývá „pudem sebezáchovy“). Vlastní povahou Života jakožto Života nemůže být „přežívání”, nýbrž uplatnění určité jeho podoby. A to nejen podoby rodu či druhu. Druh (řecky eidos, lat.

v novějších pracích s jemněji rozpracovnou terminologií (například Neubauer, 1998) by autor patrně použil výrazu podoba. 189

138

species – tedy podoba, vzhled, vzezření) není vlastně nic jiného než způsob, řád podobnosti190: je a orobvsvéhinterOrgčinnjenžčtení

Nietzscheho us tečňuje: ote ou stránku podstupuje také riziko – dává v sázku vl

19za atel, znalec. Estetický kánon živých bytostí je objev, který doposud s

N

traobR u praxi, řemeslo, které se keibiKbypo

k fepoa po

to „eidetický prostor”, uvnitř kterého každý jedinec projevuje svou individualitu iginalitu, tak jako umělec, básník, myslitel či vědec […] Nejenže většina živých bytostí je ykle vybavena jedinečnou verzí dědičné informace, ale každá je též jedinečnou interpretací o genetického vybavení. Přitom daná interpretace – výběr z možných čtení – otevírá další pretační možnosti (hermeneutický prostor), čímž ovšem jiné omezuje či vylučuje.

anismus tedy není jen trpným výsledkem uskutečnění svého „genetického programu”, nýbrž ým projevem, ztělesněním, vpravdě manifestací určité interpretace genetického předpisu, sám povstal z „konfliktu interpretací”, tedy opět ze vzájemné konkurence různých způsobů . (Neubauer, 1996, s. 21)

„moc” je podle Neubauera interpretační mohutností a vůle moci nabývá intenzity tím, že se vírá nové možnosti. Má to však i druhku

astní přežití (Neubauer, 1996, s. 22). Druhým zdrojem eidetické biologie je Portmannova biologická estetika (Portmann, 1960, česky

97); viz též Komárkovu předmluvu k této knize a Neubauer,1985). Zde je sebeprezentace živých bytostí kotvena v tom, že existuje dlouholetý pozorov

tojí mezi biologickými směry 20. století osamoceně. Dalšími zdroji eidetické biologie jsou směry, které operují pojmem pole (přehled viz například

eubauer, 1989a), od vitalisty Driesche přes Gurvitsche až po M.-W.Ho. Co znamená vydat se na cestu eidetické biologie? Znamená to učinit velmi razantní krok –

nsformovat „objektivistickou” biologii. Máme však odvrhnout vše, co je reprezentováno biologickými ory přírodovědeckých fakult a akademických ústavů a přírodovědně orientovanými směry medicíny?

edukovat tyto vědy jen jako dodavatele exemplárních příkladů k výkladu, na pouho podstatě věcí nemůže z principu propracovat, jakkoli tuto snahu má napsanou na štítě? Vždyť

detická biologie vyžaduje zasvěcení úplně jiného druhu než se dostane studentům „objektivistické” ologie: není „předmětem” dnešní přírodovědy a nesetkává se ani se „společenskou objednávkou”. oneckonců nemá zatím ani metodiku, ani dostatečně široce definované pole výzkumu. Za tohoto stavu podobný počin vedl k oddělení hrstky přesvědčených, kteří by se uzavřeli do ghetta, které si sami stavili, a z něho by – bez valné odezvy – poučovali hlavní proud experimentální biologie.

Existuje však i jiná možnost – symbióza s experimentální biologií a postupná výchova biologů citlivosti k eidetickému (na rozdíl od mechanického) životu. Pak je ale nutno udělat krok od nomenologie a pokusit se, třeba už jen z heuristických důvodů, o reifikaci fenomenologického jmosloví. Výhodou pro eidetický směr bude to, že bude mít k dispozici celé to faktografické

paradigmatické bohatství, kterým současná biologie oplývá. Pokusím se, inspirován hermeneutikou, dobný pohled navrhnout.

190 viz moje analogizování druh = kultura (kapitola 16)

139

ZÁ R DRUHÉ ČÁSTI u třetí knihu Investigations, která se soustřeďuje na otázku „činitele”

v žpečovat

Shrňme si zatímní výsledky našeho zkoumání: genetický zápis,192 struktuavšak nik li postačujícími předpoklady pro hermeneutiku živého. Co tedy ještě potřebujeme navíc? Poalvíml

orko netických systémů dědivosti (EIS) a podobná schémata. Posloupnosti genetických zápisů se stávajíUrdásek poza

fejsbivšs nev m

taodtesémorganism

stvěpapřvšm

VĚ

Právě jsem dokončil svoivých systémech, na otázku Co musí splňovat fyzikální systém, má-li v daném prostředí

o sebe? K mému úžasu, tato filozoficko-vědecká otázka zjevně vede k požadavku epična (znalosti a moudrosti) spojeného se zkušeností.191

S. Kauffman v dopise I.M. Havlovi, srpen 1999

ra a genidentita jsou nutnými, o

třebujeme jazyk s jeho promluvami. Ne počítačový jazyk s jednoznačně definovanými významy pojmů, e jazyk přirozený, se vším, co k tomu patří: schopnost přesného vyjádření a současně metafory, ceznačnost výrazů, rozkolísaná sémantická pole, idiomy, vtip… Co je však tím jazykem a kdo je uvčím?

Jak se tváří v tvář tomuto poznání bude měnit pohled na živé bytosti v současné darwinisticky ientované biologii? Navrací se pochopení pro roli epigenetických faktorů: objevují se různé verze ncepce epige

stále víc nikoli determinanty znaků, ale přepínači, výhybkami, relátky v síti regulačních vztahů. čují nikoli sám znak, ale jen cestu k němu; on sám vyvstane z tohoto „pole interakcí”. Do uvozovek vám proto, že tomuto poli chybí holonomický (či „nelokální“) rozměr. Při bližším ohledání poznáme, že stále předpokládají kauzální řetězce s interakcemi na blízko, od molekuly k molekule, od souseda sousedovi. Vhodnější než pole interakcí bude proto spíš obrat „kauzální matrice”. Ta se s nárůstem znatků stává stále složitější a často zahrnuje vlastně celý svět. Původně elegantní model začíná být hlcen podrobnostmi.

Jiným pozoruhodným úkazem je nástup memetiky. Srovnáme-li mémy s epigeneticky vzniklými notypy, pozorujeme rozdíl. Fenotypické struktury vznikají sice vždy znova (jako například oko), ale ou přece jen determinované kvalitou zápisu. Ten určuje charakter a časovou posloupnost vývojových furkací a mutace zápisu stojí za změnami znaků, vývojových pochodů i evolučních posunů. Mémy se ak od genů emancipovaly, šíří se horizontálně, vznikají a pamatují se výhradně epigeneticky. Člověk

jvětším tezaurem mémů (memomem?) dokonce může – poprvé v historii života na Zemi – uvést chod lamarckovskou evoluci a měnit dědičné vlastnosti organismů podle svého přání, cílenými anipulacemi genetického zápisu.

Biologický strukturalismus, už vzhledem k nepatrnému počtu těch, kdo se jím zabývají, nereaguje k pružně. Připomeňme si, že elementy struktur nejsou nic než prosté znaky s jedinou vlastností – jsou lišné od jiných znaků. Podle předem daných pravidel se tyto elementy kombinují do struktury, která

prve představuje výpověď. Předpokládané jednotky – proteiny a geny – však samy vládnou mantickým polem. Pokud bychom ho měli definovat jako strukturu, pak se strukturou stává každá olekula proteinu. Před strukturalisty tak stojí heroický úkol definovat „struktury ze struktur” – buňky,

y. Ztrácí se elegance a jednoduchost původního nápadu. Jestliže se však původní představy o živých bytostech stávají stále komplikovanějšími a potřebují

ále nové předpoklady, nástavby a výjimky, přestávají mít heuristickou hodnotu. V této situaci můžeme řit, že intenzivní výzkum jistým vytyčeným směrem pomůže nalézt nový typ sjednocení, nový náhled, radigma. Anebo na podobné sjednocení nespoléhat a pokusit se o jiné pohledy. Jedním z nich může být ístup hermeneutický. Konformace jediného proteinu, stav sítě proteinů, diferenciace buněk, jedinec, to echno lze chápat jako výpovědi v jistém sémantickém poli. Musíme se především zbavit echanistických představ:

I have just finished my third book, „Investigations“ which is centered on the question of „agency“ in living systems, around the estion „What must a physical system be such that it can act on its own behalf in an environment?“ Rather to my astonishment, is philosophical-scientific question appears to lead to a requirement for narrative – knowledge and wisdom – with knowhow. Genetický zápis jako informace, nikoli jako fyzický řetězec DNA

191

quth192

140

Jsou […] principy, na nichž spočívají a které řídí životní pochody na molekulární úrovni, vskuchov mo je„zpo pra dvapli

Jakkoli tedy nější. Pokusme se pr o na chvíli zapomenout na vžité ikony. Na představu proteinové molekuly jako dlouhého všelijak zp„zhovýossévyjis(p

ktbýpř stech absolutizovány jako jediné dovolené čtení. Genidentita pole je samozřejmGDmječíststnejsstup(sob

tku mechanické? Stěží. Dnes přece víme, že zákonitosti, jimiž klasická fyzika popisovala vání mechanických soustav, jsou jen zprůměrovaným projevem poměrů vládnoucích ikrosvětě, které jsou všechno, jen ne mechanické povahy. V rámci jedné molekuly enzymu, hož stavu rozhodují doslova jednotlivé atomy a částice, nelze dost dobře mluvit o nějakém růměrování”. V jakém smyslu zde lze ještě mluvit o „strojích“? Mluvívá se zajisté otonové turbině, sodíkové pumpě, vodíkových můstcích, elektronové kaskádě, jednoduchých ojných vazbách, přitom je však třeba mít stále na mysli, že jde o příměry a představy kované na skutečnosti zcela jiného řádu. (Neubauer, 1990, s. 144)

vypadají jazykové metafory nezvykle, ty „strojové” nejsou o nic přirozeotrohýbaného „skládacího metru” z aminokyselin, jak ji kanonicky kreslí snad všechny učebnice, na ámky a klíče” zpodobující vazbu ligandu atd. Budeme si ji představovat jako silové pole, které je lonomní, nelokalizované, jediné, které se projevuje navenek jako celek. Konformační modifikace jsou sledkem přeskupení tohoto pole, jsou vyjádřením podoby. Podobným prismatem můžeme pohlížet i na tatní „hierarchické” úrovně, a vyslovit závěr, že živé bytosti mají na všech úrovních charakter mantického pole, s rozsahem přes všechny časové a prostorové úrovně. Pole se mohou skládat do šších celků nebo rozpadat do mozaiky. Na některých úrovních – například ekosystém – může být při tém pohledu aspekt pole značně potlačen (nebo jen zastřen našemu pohledu?), na jiných je patrný ůdní společenstva bakterií).

Vše, co se živým bytostem během jejich života přihodí, je interpretováno na základě zkušenosti, erou představují pole různých řádů; a životní příhody se stávají součástí pole. Osud těchto vtisků může t různý – mohou z pole vymizet, vyředit se, změnit smysl na základě odlišného čtení, mohou být naopak írodním výběrem v daných souvislo

ě představou navýsost vitalistickou. A přesto se nenacházíme v podobné situaci jako urwitsch, který na základě nepřímých indicií usuzuje na existenci čistě formálního vitálního principu. nes se nepotřebujeme utíkat k podobnému dualismu, protože se stále víc ukazuje, že život není echanismem (respektive jej nelze do všech detailů jako mechanismus popsat) a jeho inherentní vlastností intencionalita. Tu věda dlouho nebrala v potaz, protože přistupovala ke zkoumání z hlediska velkých sel: studovala především jevy, které lze zobecnit a zprůměrnit, a kde to nešlo rovnou, vytvořila pro to andardní podmínky. Pak zpětně od těchto standardizovaných vztahů usilovala o výklad světa. Za andardních podmínek se svět chová tak a tak, a lze z toho spoustu věcí přenést i do praxe: mosty padají, balony se vznášejí, sonda doletí na Mars, chemické reakce probíhají všude stejně, imbrední myši

ou jedna jako druhá… To vše ještě neopravňuje indukci nejzazší, že svět takový je! Až zde dochází ke řetu s druhou – chceme-li humanitní – větví lidského poznání, která na podmíněnost pravdy většinou ozorňovala odedávna. Fyzikové přišli s podobným pohledem před sto lety, biologie se k němu začíná

nad) zvolna vracet. Myšlenku sémantického pole spojeného s intencionalitou živého se budu snažit hájit ve třetí části tohoto pojednání.

ČČ

141

áásstt ttřřeettíí:: HHeerrmmeenneeuuttiikkaa žžiivvoottaa

Bakteriální buňka je perfektně vyladěný stroj. Tytam jsou doby, kdy měla smysl otázka, zda z

bas v

hodinkteré u

Zkušenost, že věci se nedějí libovolně, že existují omezpo áváme. Kameny padají a brouci létají, velryby nelétají a není radno prát se se vzteklým psem. Později se k těmto omezením běžného života přidají i omezení naučená: planety se drží na svých orbitech podle prjehloromúduvktotTestbehrnovyauktkdtaexalomby

a fungováním bakteriální buňky stojí něco víc než zákoný chemie. Dnes nahlížíme kterii jako neobyčejně propracovaný soubor vzájemně propojených molekul, které ysokou předvídatelností harmonicky spolupracují na růstu a výběrovém přežívání

svého druhu. V samém srdci těchto obdivuhodných strojů – téměř na způsob ových – sídlí molekuly DNA, které s naprostou přesností kódují soubor pokynů,

vedou v činnost molekuly potřebné k tomu, aby se buňka vyrovnala se stále se měnícími nutričními potenciály. Stejně důležité je to, že DNA může vnést do své struktury i nové změny, které umožní buňce další evoluci k formám, potřebným

k úspěšnému přežívání na neustále se měnící tváři Země.193 J.D. Watson

ení, patří k těm prvním, se kterými se na světě

tk

avidel, která dokážeme popsat jednoduchými zákony fyziky, rychlost světla nelze překročit, já jako dinec jsem smrtelný. Začínající experimentální biolog záhy pozná, že i jeho věda má řadu omezení – ty avní jsou patrně tři: první a druhý termodynamický princip, a také princip třetí, který říká, že v živých ganismech „jako všude jinde” platí základní zákony fyziky a chemie. Proti těmto nevyhnutelným ezením, které odmala vstřebáváme na hodinách biologie a čteme v nejrůznějších polemikách, nelze

ajně nic dělat, takto je postavený vesmír a my se musíme spokojit s mírou volnosti, která se nabízí nitř těchto mantinelů. Je však s podivem, že není nikdy uvažována situace komplementární: mantinel, erý jednoznačně určí meze na jisté úrovni organizace, vnáší do chaosu řád. Je současně bránou, která se evírá do nových prostor, prostor, které by se bez oněch vytyčených mezí sotva mohly formovat. rmodynamická omezení zajisté existují, ale právě jen díky nim mohou vznikat emergentní disipativní

ruktury. Jevy jako onticita replikátorů, jejich trvanlivost, dědivost s modifikacemi a přírodní výběr zesporu vnášejí do života jistá, někdy velmi tvrdá omezení, ale současně znamenají vymezení hřiště pro u zvanou život – a hru samu už ovlivňovat nemusí. Omezení typu geneticky určený metabolismus, rma reakce, chování, instinkty atd. jsou bezesporu velmi výhodná: jakmile je spolehnutí, že jednou pracované schéma bude fungovat, nemůže být nic výhodnějšího než toto schéma vložit do repertoáru tomatismů – šetří to čas i energii. Neznamená to však, že živý tvor je automat – naopak díky prostoru, erý se automatismem získá (a který se u různých druhů liší), se opět otevírá nový prostor explorativní, y život může experimentovat se sebou i se svým okolím – samozřejmě ne vždy ke svému prospěchu, ale

ké ne nutně slepě, mechanicky či jako loutka sobeckých genů. A současně samozřejmě vydává touto plorací nových prostor všanc svou vlastní existenci. Bez „sobeckých genů” by možná nebylo fenotypu, e s nimi povstalo něco, co nemá v „neživé” přírodě obdoby. Tento princip kladení mantinelů, které jsou

ezením a současně umožňují usměrnění do nových fázových prostorů, do nichž by jinak proniknout lo prakticky nemožné, pokračuje rekurentně na mnoha dalších úrovních – jsou to všechny ty

The bacterial cell is a precisionally fine-tuned machine. The day has long passed when the question should be asked whether ere is more than the laws of chemistry behind the functioning of the bacterial cell. We now see the bacterium as an traordinarily sophisticated set of interrelated molecules that harmoniously work together in highly predictable ways to ensure e growth and selective survival of more of its kind. At the heart of these remarkable, at most clockwork-type, machines are the

A molecules that encode, with total precision, sets of commands that bring into action molecules needed to cope with ever-anging nutritional potentials. What is equally important is that DNA has the capacity to incorporate within its structure new anges that will permit further evolution of the cell into forms needed to prosper successfully upon the Earth´s continuously anging face. (Watson et al., 1987, s. 122-123)

193

thexthDNchchch

automatismy a „zákonitosti”, které se dějí tak a tak (i když každý uzná, že jde „jen” o realizaci jednoho z

omatismů uložilo obrovské množství zkušenosti – tolvlpodrtečánezážižia M

saje algamací pov obex

hiu (1pr Dean rocesses of change. Although thiultreev

druh analogie: tady i tam jde o proces, změnu. Tato

142

možných mechanismů, struktur, strategií). Během miliard let evoluce života se tak do aut

ik, že experimentální věda – biologie – si po celá desetiletí mohla dovolit nevšímat si nic jiného. A své astní mantinely si postavila tak, že nic jiného než mechanismus se do už ní ani vejít nesmí. Takto stavený mantinel se také stal bránou svého druhu – bránou k obrovskému úspěchu biologických věd. Na uhé straně biologie jako věda je dílem lidského ducha, a tak – podobně jako v případě rmodynamických principů – existuje možnost, že vně mantinelů zůstalo něco podstatného. V předchozí sti jsem se pokusil o jakousi inventuru alternativ: těch které vládnou uvnitř mantinelů, těch které se dostaly dovnitř, i těch, které byly vyhozeny ven. V předchozí části jsem také konstatoval, že genetický pis, struktura a genidentita jsou nutnými, avšak nikoli postačujícími předpoklady pro hermeneutiku vého. V této části se proto pokusíme o vyhmatávání toho, co je nutně „navíc”. Cílem bude ukázat, že vot je hermeneutická kategorie. Protože nikdy nepřestal existovat, jeho „tady a teď” je vždy znovu znovu poměřováno okolnostmi, má schopnost pamatování, zapomínání i reinterpretace pamatovaného. á současně charakter pole, kultury, výpovědi – a samozřejmě i zařízení, stroje.

Naše zkoumání je ztíženo mnohými překážkami, z nichž paradoxně možná tou největší je to, že my mi jsme živí, takže sice zažíváme všechny aspekty života, ale nemáme od nich patřičný odstup. To však právě poznání, z něhož povstala hermeneutika: humanitární vědy jsou s uvedenou amznávajícího a poznávaného konfrontovány neustále. Právě proto se domnívám (a pokusil jsem se na to

předchozích částech poukázat), že (1) vědy o životě musí nutně překročit bariéru, která se v novověku jevila mezi oběma velkými doménami lidského poznání, musí čerpat nejen z oblasti věd perimentálních, ale také kulturních, a (2) vše živé je ze své podstaty hermeneutického charakteru.

Vedle této překážky vskutku „ontologické”, stojí před naším zkoumáním bariéry, které vznikly storicky a mají kořeny v naší vlastní kultuře, světonázoru, vzdělání, postojích. Zastavme se nejdůležitějších: ) V první řadě je nutno zmínit známou tezi o řízené ontogenezi a náhodné evoluci a s ní spojený otiklad determinismu a teleologie. Raff ve své monografii Shape of life například říká:

velopment and evolution certainly offer a facile sort of alogy to each other: both are p

Vývoj a evoluce si bezesporu navzájem nabízejí laciný

s analogy was compelling during the nineteenth century, it is imately sterile. Development is a programmed and

oducible process. If we accept Darwinian selection,

analogie, i když v 19. století velice vtíravá, se ukázala být naprosto sterilní. Vývoj je naprogramovaným a re-produkovatelným procesem. Pokud přijímáme Darwi-pr

olution can be neither. (Raff, 1996, s. 23) novu selekci, evoluce nemůže být ani jedno z toho. V ppo (2a t definice Evoluce jSt ium mechanismů evoluce spadá do hájemství populační genetiky postačuje většině biologů už po m„p (3užlokl(p

iděli jsme už ale, že mezi současnými biology – jakkoli nechybnosti o pravdivosti podobných tvrzení.

) Vše, co lze vyjádřit matematickým vztahem, spočítat nebo vudíž „skutečnější”. Proto Dobzhanského

atří do hlavního proudu – existují jisté

ypočítat, je považováno za „vědečtější”, e změna v genetickém složení populací.

udnoho desetiletí. Koneckonců tento přístup nabízí výsledky. Snaha o postižení některých fenoménů řirozeným jazykem” je naproti tomu přijímána s podezřením jako „pouhá spekulace“.

) Vše, co jde utřídit do logických hierarchií, je považováno za „vědečtější” a tudíž „skutečnější”. Když nejsme schopni něco vypočítat, snažíme se alespoň svá empirická zjištění a pozorování utřídit do gického systému: v biologii to začalo u Linného, pokračovalo racionální morfologií, dnes jsou to třeba adogramy nebo evoluční stromy. Záplava prací typu „ten a ten organismus má vlastní ortolog genu roteinu), který už byl popsán u tuctu jiných příbuzných organismů”, je svědectvím o těchto

143

systematizujících zálibách.194 Uspokojení však často ustupuje frustraci, pokud vytvořené systémy týkající se (4 ní bezrozporných kauzálních řetězců. Proto postoj „geny říbydě (5 spor mezi idealismem a materialismem. Dualismus mezi dokonalým (gen) a dokonalým, nepřesným (tělo) je v naší kulturní tradici hluboce zakořeněn. Proto je v historii života neepno (6ev a je pak vz rem pro názory na evoluci, ontogenzi, organismus. Od ní se extrapoluje například na skupiny, jejichž žiu ho (7naz sou to výše zmíněné paradoxy, sp ené s dvojím nazíráním ontogeneze a fylogeneze, v oblasti prostorové nám podobné nesnáze činí poúrzípo

Teno„tr

on ryont, a třetí biologií bakterií a bakteriálního superorganismu – Gaie.

téhož nejsou navzájem kompatibilní.

Pokud to jen trochu jde, snažíme se o naleze) dí” je mnohem přitažlivější než měkký jazyk hermeneutický. Koneckonců i v humanitních vědách jsme li také mnohokrát svědky pokusů o hledání něčeho, o co by se dalo opřít: řídicího faktoru dějin či jinných zákonitostí.

) Stále v pozadí planoucí nesmrtelnému genu přiřčena hlavní role, zatímco tělesná stránka živých organismů je považována za ifenomén. A protože idealismus ve vědě je podezřelý, zvěcníme si dokonce gen do jeho materiálního siče a po čase tuto záměnu už ani nejsme ochotni přiznat. Gen přeci „je” DNA!

) Antropo-, a animalocentrismus. Je až zarážející, jakkoli samozřejmě i pochopitelné, jak se většina olučních teorií soustřeďuje na mnohobuněčné, sexuálně se rozmnožující živočichy. Tato skupinovotní strategie se od té živočišné dosti liší (bakterie, rostliny). Relativní izolovanost vývojových linií mnohobuněčných organismů například možná doposud nedovoluje plně docenit evoluční význam rizontálního přenosu genetické informace a symbiogeneze.

) Jistou omluvou pro výše uvedený „centrismus” je skutečnost, že patrně nedovedeme myslet současně několika časových a rozměrových škálách; jsme-li k tomu nuceni okolnostmi, máme tendenci jednu

nich zvolit za základní a z ní extrapolovat na ostatní. V časové oblasti jojhybovat se na několika organizačních úrovních najednou. Východisko pak vidíme v hledání „základní” ovně popisu, ze které se vše odvíjí. Máme tendenci pokládat paradox – nekompatibilitu popisů skaných na různých úrovních – za chybu, nedokonalost teorie, experimentálního přístupu či duševních chodů experimentátora.

* nto výčet jistě není systematický – jde spíš o příklady okruhů, kdy hermeneutický pohled může přinést vé pochopení a přispět k formulaci nových testovatelných hypotéz – a to dokonce v rámci dnešní adiční” biologie.

Problematika této části je rozvržena do tří kapitol: první z nich se bude zabývat proteiny, druhá togenezí mnohobuněčných euka

194 Tím nechci nijak snižovat hodnotu tohoto přístupu, nesmí se jen absolutizovat.

KAPITOLA 15. M OTEINŮ ie, a potom těmto signálům přiřazují smysl

pomocíbiologi

Anamolekulární in

„schopnost ev

Navažme nyní na jazykovou metaforu života, která byla probírána ve třinácté kapAtlana a oppela (1990), Peschla (1995, 1997ab), a také Neubauera. Týkají se možných interpretge„sPo(M (1Een ckých, přesně definovaných konformací, ktakkoalhlběprsa (2nebusy oteinů, kterých mohou být i desítky) se do funkční ko ují často celé hodiny. Navíc tak činí jen ve velmi zřpřsya klpado

144

LUVA PR

Buňky vnímají vnější signály pomocí aloster „regulované lokalizace”. Domníváme se, že tato formulace platí (také) pro jiné

cké procesy a obzvlášť dobře ji lze ilustrovat na mechanismech genové regulace. lýza těchto mechanismů odhaluje, že regulovaná lokalizace vyžaduje jednoduché terakce, které se snadno dají používat kombinatoricky. Tento systém má vysokou

oluce” a jeho užití vysvětluje alespoň zčásti podstatu komplexních jevů, které pozorujeme v biologických systémech.195

M. Ptashne, A. Gann

itole, zejména na práce ací K

netického textu. Jedním z možných způsobů čtení je proteosyntéza, „mluvou“ jsou proteiny, a jejich yntax“ a „sémantika“ určují jak „výpověď”, tj. fenotyp, tak výběr textů určených k dalšímu čtení. drobnější charakteristiku proteinů lze najít v učebnicích biochemie nebo v druhé kapitole mé knihy arkoš, 1997), zde proto jen stručná rekapitulace:

) Molekula proteinu, tj. lineární řetězec aminokyselin, zaujímá specifickou prostorovou konformaci. xistuje prakticky nekonečný počet možných konformačních stavů (s velmi podobnými minimy volné

rgie). V živé buňce však protein má jen několik málo typieeré sovisí s jeho funkcí. Jiné, nefunkční konformace buď nevznikají, nebo pokud vzniknou, jsou v buňce tivně vyhledávány a odstraňovány. Jak se podaří dosáhnout, aby se protein omezil jen na funkční nformace? Tato otázka je jádrem tzv. Levinthalova paradoxu (Ruddon & Bedows, 1997; Bryngelson et

., 1995; Bohr et al., 1996), který zní: kdyby se konečného funkčního uspořádání dosahovalo náhodným edáním přes všechny možné konformační stavy, potřeboval by k tomu řetězec aminokyselin o velikosti žné proteinové domény (asi 100 aminokyselin) astronomický čas.196 Navzdory tomu se nově vznikající otein do požadovaných konformací uspořádá v buňce rychle – s poločasem několika sekund, a to buď movolně, nebo za pomoci jiných proteinů.

) Mezi „dovolenými” konformacemi může molekula přeskakovat buď samovolně, nebo vlivem specifických i specifických činitelů. Úniky do nedovolených konformací jsou specifickými mechanismy ď opraveny, nebo je neopravitelná molekula rozpoznána a z buněčného prostředí odstraněna. Proteiny ntetizované in vitro (tj. bez uvedených asistenčních pr

formace buď vůbec nedostanou, nebo k tomu potřebneděných roztocích (do 10 μg/ml, Ruddon & Bedows, 1997). V hustých suspenzích, které by snad mohly ipomínat poměry v buňce (pokud se tam vůbec vyskytuje stav, který nazýváme suspenzí), se takto ntetizovaný protein nedokáže uspořádat vůbec: v tomto chaotickém prostředí dochází k rychlé agregaci denaturaci. Lze proto předpokládat, že zmíněná „péče” buněčných struktur o konformaci proteinu je íčová.197 Avšak i hodnoty in vitro jsou jen nepatrným zlomkem oněch vypočtených z Levinthalova radoxu – primární struktura nepochybně konformaci proteinů určuje, a k této konformaci „umí” protein spět jinak než postupným prohledáváním nekonečných konformačních prostorů.

Cells detect extracellular signals by allostery ad then give those signals meaning by „regulated localization“. We suggest that is formulation applies to many biological processes and is particularly well illustrated by the mechanisms of gene regulation. alysis of these mechanisms reveals that regulated localization requires simple molecular interactions that are readily used

mbinatorially. This system of regulation is highly „evolvable“, and its use accounts, at least in part, for the nature of the mplexities observed in biological systems. (Ptashne and Gann, 1998, s. R812) Předpokládá se rychlost přeskupování typickou pro kinetiku podobných reakcí. Odhad činí řádově 10120 s; publikovandost liší, všem je ale společná naprosto „nereálná” hodnota exponentu.

195

thAncoco196 é údaje se 197 Jiným náznakem správnosti tohoto náhledu jsou tzv. inkluzní částice: přinutíme-li například bakterie po transformaci savčími geny syntetizovaly savčí proteiny, vznikají často v bakteriální cytoplazmě jen krystaly nebo sraženiny denaturovaného proteinu. Bakteriální buňka uskuteční syntézu polypeptidového řetězce, ale už není schopna poskytnout konformační informaci.

(3) Je důležité připomenout i další vlastnost, pro kterou Lewitt a spol. (1997) neváhají proteiny přjáu Po„Jte (4 á jedno nebo několik specifických míst pro vazbu ligandu; ligandem může být m á molekula nebo malý úsek makromolekuly (například polysacharidu nebo jiného proteinu). Vazba ligná (5sv čně umělé podmínky. Podobný homogenní prostor v těle existuje – pokud vůbec – jen v omezené míře: uvnitř buňky se omezuje naje(oživ Ast (6u prPřsomatžizna dobuz stpr

145

irovnávat ke trojrozměrné skládačce: jde o velice úsporné směstnání řetězce, zejména v hydrofobním dře molekuly. Účelnost využití prostoru je zde často dokonce vyšší než u krystalů, což je heteropolymeru vskutku obdivuhodné.198 Přitom jde o molekulu, která sama součástí krystalu není. dobné uspořádání lze pozorovat i na rozhraních dvou na sebe navázaných proteinových molekul. ádro” molekuly či komplexu molekul tedy bývá účinně izolováno od okolního světa molekulárních pelných srážek.

) Molekula proteinu malandu na vazebné místo proteinu způsobí změnu konformace komplexu protein-ligand, což má za sledek výkon specifické funkce, ke které byl evolucí zformován.199

) Proteiny jsou součástí časoprostorových struktur – nitrobuněčných i vně-buněčných. Řada proteinů si ou funkci podrží i v izolovaném stavu a v homogenní suspenzi, jde však o zna

obsah vakuol a podobných cisteren. Sama cytoplasma však homogenním prostorem není.200 Vně buňky asymetrie prostoru neméně významná dobře homogenizovaným médiem jsou snad jen různé sekrety bsah močového měchýře, trávící šťávy apod.). Podobné tvrzení platí i pro prostor, ve kterém obvykle jí bakterie: různé povlaky, sedimenty, a dokonce i na první pohled evidentně homogenní volná voda oceánu mohou mít velmi komplikovanou strukturu biogenního původu (viz například Wells, 1998). rchitektura buňky je propojena s mezibuněčnou hmotu; mnohobuněčný organismus se tak stává rukturou vyššího řádu, o které lze jen v nejzazší limitě prohlásit, že se „skládá” z buněk.

) Pořadí aminokyselin v molekule proteinu je do vysoké míry, a v některých případech (zejména bakterií) dokonce jednoznačně, určeno pořadím bází v genetickém zápisu DNA – v genu pro tento otein. Sledujme případ, kdy se tato latentní informace vyvolá a objevuje se nový protein.

dpokládáme přítomnost buněčné mašinerie, která proteosyntézu a začlenění proteinu do funkčních euvislostí umožní. Přítomnost nového proteinu (nebo signálu z okolí) bude složení a stav této soustavy ěnit, ta se v důsledku toho bude věnovat jiným částem genetických textů, což opět pozmění strukturu, d. Jediné dva požadavky, které systém musí splňovat, jsou: nedostat se do situace inkompatibilní se votem a opakovaně se vracet do definovaného výchozího stavu. Popsaný model je extraktem úrovně alostí a představ o fungování živých bytostí, které panovaly v 60. a 70. letech. Je nádherně úsporný elegantní. Umožňuje konstrukci kauzálních řetězců a smyček s tím, že jediná úroveň – zápis informace DNA – je formativní a výkonnou příčinou epigenetických procesů. Ty povstávají automaticky, jsou už ďto ve své totalitě obsaženy v genetickém zápisu, a systém na základě signálů z prostředí vybírá jednu

předem daných alternativ dalšího vývoje. Model je kompatibilní s neodarwinistickou teorií evoluce – ává se vlastně její reifikací.201 Máme před sebou genetický zápis jako program věrně (a především slepě) ováděný interpretačním zařízením – fenotypem, to vše v neodarwnistickém vysvětlujícím rámci.

Pro představu přisuďme dokonale vyplněnému prostoru (například na sebe složené krychle) hodnotu 1. Stejné koule

nejúspornějším uspořádání vyplní prostor s účinností 0,74. Kapalná voda, která jak známo má dost vysokou míru uspořádanosti, sahuje hodnot jen 0,34. Jádro proteinové molekuly dosahuje na této škále hodnot 0,72-0,78, periferní oblasti molekuly jsou kde mezi vodou a krystalem. Představy a modely, jak k efektivnímu a hlavně rychlému uspořádání proteinu dojde viz například vitt et al., 1997; Jaenicke, 1998; Bryngelson et al., 1995; Bohr et al., 1996. Toto tvrzení není úplně přesné – v řadě případů protein adoptoval i funkce nové. Příkladem mohou být například krystaliny odrobněji viz Markoš, 1997).

198

v doněLe199

(p200 Viz například Goodsell, 1991; Porter et al.; 1983; Hess and Mikhailov, 1995, 1996; Ovádi, 1995; Schaff et al., 1997; Clegg, 1992, Wel19201

výpo

ch and Easterby, 1994; Shapiro and Losick, 1997; Mathews, 1993; Matthews and White, 1993; Westerhoff and Welch, 92. Stálo by za hlubší analýzu, nakolik sama existence neodarwinistického paradigmatu s velmi silnou reifikační motivací vedla voj experimentů, metodik a myšlenkových postupů právě tímto směrem, který znamenal zvěcnění. Touto cestou se však zde uštět nebudu.

146

Povšimněme si ale, jak snadno lze základní postuláty otočit a dospět k synchronnímu struktural(oa evmi nnetev ropo

Vne eskládáním a vyžaduje řadu epigenetických zásahů na molekule proteinu – tyto zásahy um ňují jemné nastavení konformace a tím i ppreuvnexsistzůstOponana 15 Schéma struktury chromatinu. Pravidelné „cévky“ s „nití“ představují nukleozomy s navinutou DNA. V popředí je úsek DNA uvolněný z nu ozomů – třeba proto, že je tam gen, který se zrovna exprimuje. Oválné a kulaté symboly představují obslužné proteiny k tomu potřebné, trá čité útvary představují nukleoskelet. Enormně zjednodušeno. Podle Wolffe, 1998; Berezney & Jeon, eds. 1995.

istickému modelu, s jeho sítěmi interakcí, které jsou usměrňovány k fenotypickým atraktorům pět jako v předchozím případě věrně a slepě). Při tomto pohledu se stává formativní příčinou struktura geny jsou pouhými parametry usměrňujících (canalizing) funkcí. Objevování se nových fenotypů v oluci je nalézáním už přítomných možností v onom strukturálním prostoru. Evoluce zápisu (akumulace utací) může k evoluci přispět, ale není její příčinou ani hnací silou, nové struktury se mohou prosadit avzdory existenci mutačně-selekčního procesu, protože jako možnost vždy existovaly. Jedinou výhodou strukturalistického pohledu je, že „struktury” nedokáže reifikovat, zatímco genetice se údajně nto trik podařil – reifikuje formativní princip, informaci, do genu, úseku DNA. Není důležité, že současnosti převládá pohled první, zatímco strukturalistický se neujal: důležité je, že mezi oběma nelze zhodnout. Oba jsou poplatné mechanickému vidění živých bytostí (jakkoli to strukturalisté budou pírat) a postrádají jakoukoli sebevztažnost, intencionalitu.

* raťme se však k proteosyntéze a k proteinům. V buňkách mnohobuněčných eukaryont, ale nejenom tam, ní proces výstavby funkční makromolekuly proteinu automatickým seb

ožožadované funkce. Interpretace genetického zápisu tak není prostým dekódovaním: jde o komplikovaný oces od výběru exprimovaných genů vázaného na propracovanou časoprostorovou strukturu (u karyont chromatin), až k okamžiku, kdy protein vstupuje do dynamického buněčného nebo ěbuněčného kontextu. V momentálním stavu buňky se odráží mnoho prostorových a časových rovin její istence, a ta na základě jeho vyhodnocení, pochopení situace, směřuje svou další sebeproměnu. Jde o

tuaci sémanticckou. Zůstaneme-li u metafory DNA jako slovníku jazyka, proteiny budou slovy, které se ávají součástí buněčných „výpovědí“ v podobě vyšších organizačních celků. Některé z těchto výpovědí stávají neměnné a daly by se přirovnat k různým klišé (centrioly, bičíky, některé membránové

ruktury), jiné jsou víceméně ustálenými „promluvami” (například metabolon; viz například Srere, 1990; vádi, 1995; Mathews, 1993), další jsou dynamickým a stále proměnlivým „tokem řeči”. Příkladem sledního typu mohou být. krátkodobé koalice proteinů v buňce vyvolané růstovými faktory (viz příklad Pawson & Scott, 1997). Příkladem prolínání všech těchto vrstev může být chromatin (viz příklad Wolffe, 1998; obr. 15.1).

.1.klem

Na tomto místě se budeme věnovat jen přínosu proteosyntézy do tohoto procesu buněčné sebeproměny. HtímRs SapřmvzvsmexBbě19prB 15 eterogenita transkripce. Zde demonstrováno na jedné „rodině” regulačních proteinů, které se mohou – ve formě homo- nebo hetero-dim rů vázat na specifické úseky DNA a vazbou regulovat expresi velké množiny genů. Každý z dimerů může vázat jiné regulační úseky DNA. (a) rvní rovina heterogenity je dána už tím, že tyto proteiny jsou kódovány z několika příbuzných genů – zde znázorněna struktura genů CREB a CREM (obdélníky znázorňují možné exony, tj. ty úseky DNA, které mohou kódovat úsek proteinu; exony DBD např. vážou DNA.. Předpoklá-de e, že z celé genové rodiny jsou v činnosti pouze geny CREB a CREM, transkripcí každého z nich vzniká jen jediný protein, a oba jsou v ak-tivním a neregulovaném stavu („zapnuto“). Pak existují tři možnosti regulačního diméru: (CREB)2, (CREM)2, a CREB-CREM; každý z nich ať re-gu expresi jiné třídy genů. I tento nerealisticky zjednodušený model má široký rozsah možností – podle množství přítomného CREB a CREM. Jiné geny budou regulovány při jejich vzájemném poměru 1, 10, nebo 0,1. (b) Soustřeďme se na gen CREM (u ostatních je to obdob-néP2TAexje Sa

147

): jeho transkripcí může vzniknout množina různě dlouhých primárních transkriptů RNA. Transkripci lze jednak začít ze dvou promotorů (P1, ), čímž dostaneme dvě třídy transkriptů CREM a ICER, a jednak ji lze ukončit na několika místech; do schematu se vešly dvě z nich (TAA, G). Takto vzniklé transkripty jsou podrobeny sestřihu, při němž se rozhodne, které z možných exonů budou ponechány, a zbytek RNA mezi ony bude odstraněn. Výsledkem operace může být množina mRNA – zde znázorněny některé možné varianty CREM a ICER. Tato množina samozřejmě proměnlivá podle typu buňky a také v čase. Pokračování tohoto schématu zvyšující se složitosti viz obr. 15.5. Podle Foulkes & ssone-Corsi, 1996.

ermeneutickým počinem je, domnívám se, už rozpoznání a výběr genu, který se máčíst a přepisovat. S souvisí i určení kvality transkriptů, tj. výběr těch úseků samotného genu, které se mají kopírovat do

NA. Genetický zápis může například začínat u několika různých promotorů – jde vlastně o několik genů překrývajícími se redundantními úseky (obr. 15.2 b). Je proto nutno rozhodnout, jak se bude zápis číst. ma transkripce bývá obvykle monotónním přepisem pořadí nukleotidů v DNA do RNA; i v tomto ípadě se transkripty mohou lišit například délkou, pokud existuje možnost ukončit přepis na různých ístech. Speciálním případem pozorovaným u některých prvoků je tzv. trans-splicing, kdy výsledná RNA niká spojením transkriptů dvou různých genů (Bonen, 1993). Získaný transkript (tj. molekula RNA) pak tupuje do rozhodovacího procesu, ve kterém jsou určeny ty jeho části, která se mají stát součástí olekuly mRNA (tzv. exony). Ostatní části – introny, jsou z molekuly vystřiženy (obr. 15.2b). Definice onů a intronů nemusí být jednoznačná a závisí na typu buňky a jejím funkčním kontextu (například

arnier et al., 1995; Kornblihtt et al., 1996). Další možností úprav transkriptu může být tzv. editování, hem kterého jsou do molekuly vloženy nebo z ní vystřiženy často až desítky bází (Cavalier-Smith, 97; O'Connell, 1997; Bryngelson et al., 1995). I hotová molekula mRNA může poskytnout různé oteiny, protože lze dosáhnout manipulace se zápisem i v průběhu translace (Farabaugh, 1996; Low & erry, 1996; Henderson, 1996). Přehled nejdůležitějších posttranskripčních dějů viz obr. 15.2.

.2. He

P

jm

luje

Nativní protein vzniklý translací z mRNA je jen málokdy připraven ke své funkci, a místo jeho syntézy taopchponaheřetchmmzm 15 říklady posttranslačních kovalentních modifikací proteinu. (a) Hormon inzulin je syntetizován jako preproinsulin; první část řetězce – tzv ignální peptid neboli signální sekvence – slouží ke kotranslačnímu zavedení celého proteinu do cisterny endoplasmatického retikula – poté je nální peptid odštěpen. Ve výsledném proinzulinu dojde k vnitromolekulovému kovalentnímu propojení řetězců A a B (pomocí tzv. S-S mů ků) a následnému vyštěpení peptidu C, čímž vznikne výsledný produkt. (b) Proteiny mohou být intenzivně glykosylovány: nahoře hypotetic-ký eární protein s množinou polysacharidových řetězců (například proteoglykan, kolagen, selektiny apod.). U různých molekul téhož druhu proteinu může být míra glykozylace různá. Dole: na každé pozici může navázaná sacharidová jednotka navíc procházet intenzivními proměna-mi. de Asn je asparaginová podjednotka proteinu a z ní vyrůstající rozvětvený oligosacharid v různých časech. Symboly označují různé oligo-sa ridové jednotky, šipky možnost dalšího přidávání a větvení molekuly.

148

ké obvykle nebývá místem jeho funkce. Protein je obvykle v „prepro” formě, která vyžaduje další racování poměrně početnou množinou dalších proteinů. I v případě, že molekula nevyžaduje žádné další emické úpravy, většinou se nedokáže do požadované konformace sbalit sama a je nutné ji nastavit za moci speciálních proteinů chaperonů.202 Další proteiny zajišťují posttranslační kovalentní modifikace, příklad tvorbu bisulfidových můstků v molekule, připojení prostetických skupin (například vložení mu do molekuly globinu), odstraňování koncových (signální sekvence) nebo vnitřních (inteiny) úseků ězce, derivatizace aminokyselinových zbytků glykozylací, lipidací, hydroxylací, sulfatací apod.203 Tyto emické úpravy mohou do množiny proteinů syntetizovaných podle jediné mRNA vnést obrovskou ikroheterogenitu (Fox, 1991; Kobata, 1992). Promítne se to do jemných modulací funkce jednotlivých olekul. Derivatizace molekuly proteinu se během její ontogeneze může do velké míry měnit. Schéma íněných pochodů viz obr. 15.3.

.3. P. ssigst

lin

Zcha

Například Johnson & Craig, 1997; Ruddon & Bedows, 1997; Beissinger & Buchner, 1998; Buchner, 1996; Ellis & Hartl, 96; Hartl, 1996. Název odvozen od fr. chaperon – gardedáma, respektive chaperonner – dohlížet; čeština zatím přebírá změněnou pravopisnou formu, čti [šaperon]. Přehled viz Alix and Hayes, 1983, další příklady Huttner, 1987; Gordon et al., 1991; Lis & Sharon, 1993; Wallis, 1995.

202

19ne203

Transport proteinu z místa syntézy – cytoplazmy, do kompartmentu, kam protein funkčně patří (například dočaatmívzeust„a 15 Transport proteinů na místo určení (a) Sekreční dráhou. Protein je kotranslačně lokalizován do endoplazmatického retikula a odtud se sy sportních váčků dostává na místo určení. Třídění se děje jednak na úrovni proteinů – distribuce do váčků, jednak na úrovni ad ování váčků. (b) Do mitochondrií nebo do chloroplastu se nově syntetizovaný protein dostává za pomoci množiny chaperonů (Hsp), přenašečů, modifikujících proteinů atd. Podle Heins & Soll, 1998; Pfanner, 1998; Ryan & Pfanner, 1998.

149

vnitřní mitochondriální membrány nebo do mezibuněčné hmoty) vyžaduje jeho rozpoznání, přenos sto i přes jednu či více membrán nebo asistenci při správném vložení do multiproteinových komplexů d.204 Proces lokalizace často začíná už na úrovni mRNA, která je transportována a zakotvena v tom stě, kde má posléze probíhat translace (Mohr et al., 1995).205 U mnoha proteinů může být nově nikající protein už během translace protahován přes biologickou membránu do jiného kompartmentu (v karyontních buňkách do váčků endoplazmatického retikula, u bakterií do prostoru mezi membránou a ěnou). K neprodlené a přesné dopravě proteinu na místo jeho určení slouží nejrůznější chemické dresy“ na molekule (obr. 15.4.).

.4.stémem tranres

K okonalosti je systém epigenetického ovlivňování proteinové molekuly přiveden reverzibilními zásahy doktprde h typů. (obr. 15 .).

d její konformace, často na mnoha místech současně. Je toho dosaženo buď pomocí signálních ligandů, eré se váží na specifická vazebná místa na proteinu, nebo chemickou modifikací funkčních skupin oteinu – nejčastěji se jedná o fosforylaci systémem proteinkináz a proteinfosfatáz. Tyto fosforylační a fosforylační enzymy jsou pochopitelně samy předmětem regulací obou vzpomenutýc.5

Viz například Millman & Andrews, 1997; Shapiro & Losick, 1997; Zimmermann, 1998; Sirrenberg et al., 1998; Gorlich & ttaj, 1996; Pfanner, 1998; Pfanner et al., 1997.

mRNA může být dokonce přenášena i do jiných buněk například při oogenezi u octomilky.

204

Ma205

15 Regulace funkce proteinů. (a) Alosterické ovlivňování funkce proteinu: protein má vazebné místo pro regulační molekulu – po jejím na zání změní své chování. Na schématu metabolická dráha katalyzovaná enzymy X, Y, W, Z, která produkuje z prekurzoru A produkt E. Je-li produktu E dostatek, váže se na alosterické místo enzymu X, tím se enzym inaktivuje a v důsledku toho se zastaví celá metabolická dráha (př : regulace fosfofruktokinázy savců pomocí ATP a citrátu). Jiná varianta (zejména u bakterií): produkt E aktivuje represor R, ten se váže na gulační místo genu pro X, zastaví se syntéza proteinu X a záhy se v důsledku jeho nedostatku zastaví i metabolická dráha (příklad: za vení syntézy jakékoli aminokyseliny poté, co byla aminokyselina přidána do média). (b) Regulace aktivity reverzibilní fosforylací – nahoře protein CREB ajedsyrozv ctoh

150

.5.vá

íklad resta

tři varianty CREM (viz obr. 15.2). Ve zvětšení je sekvence regulační domény zvané P-box (každé písmeno je symbolem pro nu aminokyselinu). Šipky ukazují na ty pozice (aminokyseliny serin S nebo threonin T), o kterých je známo, že mohou být fosforylovány),

mboly nad šipkami patří různým proteinkinázám, proteinfosfatázy znázorněny nejsou. Specifita jednotlivých kináz (fosfatáz) je dána tím, že poznávají i okolí příslušné aminokyseliny. Připomeňme si, že mutace – záměna aminokyseliny jinou – může mít dalekosáhlé následky hování proteinu. Zde se takové mutace odehrávají na mnoha místech: například aminokyselina serin je nahrazena fosfoserinem. Výhodou oto typu „mutací” je, že jsou vratné, a hlavně se netýkají genetického zápisu. Podle Foulkes & Sassone-Corsi, 1996.

Prexzampř z ná edující kapitola).

o mnohé buněčné funkce existuje také vysoká redundance zajišťovaná buď paralogy proteinů primovanými současně, nebo exprimovanými jako záložní proteiny, selže-li z jakýchkoli důvodů funkce jišťovaná jiným proteinem. Jako příklad může sloužit řada proteinů regulačních drah, které se účastní j. diferenciace a morfogeneze (Nasmyth et al., 1991, Brookfield, 1997, 1997; obr. 15.2a). Klasickým íkladem podobné redundance mohou být paralogy Hox genů/proteinů v embryogenezi obratlovců (visl

Odhaduje se, že v průměrné buňce obratlovců je současně exprimováno kolem 10 000 genů. Tato množina seprpopoprjsdyzaemjedenedoexch

pr

Thacta ry“ containing ever-chang information about the cell’s surroundings. Beintto „wenthba

„operační pamětí” obsahující neustále se měnící informace o okolí buňky. Vzhledem k vysokému stupni

p

151

liší od buňky k buňce a závisí na jejím typu, diferenciačním stavu a momentálních potřebách. Počet oteinových forem, dosažených výše popsanými postupy, může být mnohonásobně vyšší, a tato množina dléhá po kvalitativní i kvantitativní stránce neustálým přestavbám. Proteiny, jak jsme viděli, jsou většině organizovány do komplikovaných struktur, a tak dynamická mikroheterogenita buněčného ostředí je velmi vysoká. Proto se na toto prostředí jen s obtížemi aplikují pravidla klasické chemie, která ou koncipována s předpokladem velkého počtu víceméně stejně se chovajících entit (molekul).206 Tato namická stavba představuje sémantické pole buňky, které je totožné se životem samotným. Pokládám důležité zdůraznit, že pro toto pole není třeba předpokládat – na rozdíl od gurvičovských spekulací –anaci pole z nějakého centra. V buňce žádná „řídicí centra” nejsou, je sama polem207 podobně jako jím

protein. I tak však může padnout námitka, že „pole” je myšleno jen obrazně, že možnost přísné terminovatelnosti buněčných pochodů nebyla vyvrácena. Bude se argumentovat tím, že přece pochybně existují přísně deterministické dráhy metabolické i regulační. To nehodlám popírat, mnívám se však, že existence těchto automatismů není základním stavem, ze kterého se má trapolovat, ale naopak krajním, odvozeným případem. Pokusím se toto tvrzení zdůvodnit analýzou ování proteinů.

D. Bray (1995) v inspirativním článku Proteiny jako komputační jednotky živé buňky píše o roli oteinových sítí v buňce takto:

e imprint of the environment on the concentration and ivity of many thousands of proteins in a cell is in effect

memory trace, like a „random access memo

Vliv, který má prostředí na koncentraci a aktivitu tisíců proteinů v buňce, je vskutku paměťovou stopou, jakousi

ing cause of their high degree of interconnection. systems of eracting proteins act as neural networks trained by evolution respond appropriately to patterns of extracellular stimuli. The iring“ of these networks depends on diffusion-limited counters between molecules, and for this and other reasons

ey have unique features not found in conventional computer-sed neural networks. (Bray, 1995, s. 307)

vzájemné proteinů povycvičeny stimulů. „Pmolekulamii jiných důu běžných

provázanosti funguje síť interagujících dobně jako neurální sítě, které byly evolucí k přiměřené odpovědi na soubor vnějších ropojení” těchto sítí závisí na srážkách mezi , které jsou limitovány difuzí; z těchto vodů vykazují jedinečné vlastnosti, které očítačových neuronových sítí nenajdeme.

Aro dv tom uňkr práce proteinovýckrne

L

usa des k je tedy přechodem přes kontinuum mezistupňů (d r, 1996), které ovšem nejsou z energetických důvodů stabilní a lém nastává tehdy, když se tento model prohlásí za samu

ž na tu „limitaci difuzí”, která je poplatná nerealistické předztokem enzymů, 208 je článek velmi inspirativním úvodem buňce, schopných učení, daptace, vytváření paměťových sohly sloužit jako východisko pro hlubší pochopení života btkodobé chování organismu je výsledkem

stavě o buňce jako o váčku naplněného o teorie proteinových neuronových sítí

p, zapomínání atd. Podobné modely by ky. Bray konstatuje (s. 312), že veškeré h neuronových sítí. Dodávám, že nejen á

átkodobé. A nutno také poznamenat, že samy proteiny, které stojí v uzlových bodech této sítě či pole, jsou bodové – ony samy mají vlastnosti pole.

ingvistická metafora proteinů Klasická ikonografie biochemických učebnic nám představuje molekulu proteinu jako prostorové

kupení kuliček propojených provázky. Konformační změna znamená lokální zpřetrhání některých vazeb vytvoření vazeb jiných. Na slovo lokální jsem dal důraz, protože je klíčové: při tomto pohledu lze finovat konečný počet interakcí, a konformační změnu si lze představit jako postupnou manipulaci aždou vazbou zvlášť. Přechod mezi stabilními minimy

efinovaných energetickým obsahem; Farberychle přecházejí v konformace jiné. Prob

I běžné veličiny jako koncentrace, pH atd. lze pro buněčné prostředí definovat jen velmi nepřesně, pokud vůbec, a z toho plývají i nepřesnosti ohledně odhadu funkčních parametrů proteinů v jejich přirozeném prostředí (např. kinetika). Možná by bylo vhodnější vyhnout se kontroverznímu pojmu pole a používat Havlův (1999) obrat kauzální doména. Realističtější modely ultrastruktury a funkce buňky viz například Penman, 1995, Goodsell, 1991, Hess & Mikhailov, 1995, thews, 1993, Porter et al., 1983, Berezney & Jeon, eds., 1995

206

vy207

208

Ma

skutečnost a formulují se zobecňující teze o buněčných regulacích, diferenciaci, ontogenezi, evoluci atd. C

ti, které klasis mřídompr

152

elý postup nemůže skončit jinde než u strojové představy o „fungování“ buňky. Navrhuji o alternativní pohled, o kterém předpokládám, že umožní odhalit skutečnos

cký model nezná, nebo je zanedbal či podcenil. Protein by zde vystupoval jako (silové) pole, vnitřními, nelokálními pravidly tvarových přechodů (z toho vyplývá například to, že neexistují diskrétní ezistavy). Různé tvary – konformace nesou různé významy a jejich skládáním vznikají „promluvy” dící se druhově specifickou „gramatikou“ buňky. Mluvčí – buňka – má k dispozici, jak jsme viděli, statek různých „slov” a jejich „gramatických tvarů” v podobě nejrůznějších proteinových modifikací a ultiproteinových struktur, v případě potřeby si je také vyvolává z genetické paměti. Protože pole oteinů skládají pole vyššího řádu, sama buňka je na jiné úrovni elementem řeči morfogenetické.

Pokusím se tuto představu přiblížit lingvistickou analogií. Slovo „pes” může v češtině znamenat jisté zvíře

v jeho různých plemenných podobách, ale také nadávku nebo kabel se zásuvkou na konci. „Konformace” tohoto slova jsou ůzné gramatické tvary (psa, psem, psi…, není však dovoleno ohýbat třeba na pěsti nebo pedis), jeho r„derivatizací” vznikají nové tvary typu psisko, psíček, psinka, zepsout se, psí, psárka, psina, psota… Redundance spočívá v tom, že lze použít i četná synonyma (vlčák, voříšek, čuba). Se slovem se pojí jeho sémantické pole „slovníkové”, které je je zprůměrněním všech jeho významů; jiný tvar má toto pole v kynologii a jiný zase v básnické řeči, a specifických nuancí může nabývat v individuálních promluvách. V promluvách vzniká sémantické pole větších celků. Porozumění slovu (promluvě) v konkrétním diskursu je hermeneutickým počinem, který způsobí „kolaps” pole do jediného významu. Je pravda, že jazyk je jakousi „dohodou” mezi mluvčími a místo slova pes by mohlo fungovat i libovolné jiné slovo, třeba převzaté hund nebo vymyšlené kokál (s tou libovolností to není absolutní, čeština by si asi nenechala vnutit třeba ksfrachs). Fungovalo by to sice, ale dlouho by byla v jazyce pociťována jakási jizva, než by se jinak uspořádaly vztahy se slovy psíček, psinka atd. I k takovým situacím v evoluci jazyka bezesporu dochází. Připomenu ještě možnost existence izomorfního tvaru v cizích jazycích: zcela náhodou pes je i slovo v latině a má tam svoje vlastní konformační (dovoleno ohýbat na pedis) i sémantické pole, které se s tím českým významově nepřekrývá vůbec a tvarově jen v jediném případě. Jeho sématické pole zasahuje češtinu jen náhodně a okrajově (pedál, pedikúra) a se sémantickým polem českého slova pes nijak nesouvisí. Cpom V ině z nás základní škola naprosto znechutila rodný jazyk, protože jim ho převedla na „jazykové pochody”

elý problém pohledu na „životní pochody” je možná v samotném důrazu ne na slovo životní, ale na chody. Tento funkční přístup je typický pro naši civilizaci a promítá se do jejího života vůbec i do vědy, edicíny apod.

ětša donekonečna se omílala vyjmenovaná slova, diktáty a větní rozbory, jen na ty promluvy téměř nedošlo. Hermeneutika byla jednoznačně naoktrojována pedagogem: on věděl, „co tím básník myslel”, a my jsme se to museli naučit. V podobné situaci je biologie. Ve snaze porozumět životním pochodům byly proteiny vyjmuty z buněčného kontextu a jejich vlastnosti dopopra klad proto, že jde o enzym, který dovede katalyzovat snadno m itelné chemické reakce). Většina základních znalostío proteinech proto pochází ze studia několika dezono

nejmenších podrobností zkoumány takto mimo kontext. Dostali jsme bezkontextovou „gramatiku”, dobně jako když je v jazykové učebnici ohýbáno nějaké slovo. Základní představy byly získány o těch oteinech, kterých je v buňkách hodně, dají se snadno extrahovat, jsou rozpustné a v roztoku stálé, jejich vlastnosti se snadno studují (napříěřsítek běžných metabolických enzymů, a z těchto zjištění se vychází jako z gramatických vzorů – becňuje se, že „u jiných proteinů je to také tak”, a s touto představou se pak už přitupuje ke zkoumání vých proteinů. Tento přístup je nesmírně cenný, zejména v případech studia metabolických drah.

Kdybychom přeskočili k naší jazykové analogii, lze to srovnat se situací, kdy se cizinec naučil několik slovíček a jejich ohýbání a sestavuje gramaticky správné věty. Někdy totožné věty používá i rodilý mluvčí, někdy však mu ta věta, ač gramaticky v pořádku, zní velmi divně... Sedlák oře na půdě.

Metabolické dráhy však patří většinou mezi automatické pochody, a u těch lze předpokládat, že věci bustspvšVko

en duktů. Všechny další nuavýmsmvýv na

K

153

dou pokaždé probíhat stejně. Proto jim není nutno věnovat příliš pozornost, danou situaci vždy pečlivě udovat a teprve poté přijímat rozhodnutí. Automatismy šetří čas – rozhodnutí padne rychle a většinou olehlivě a vedle toho je možno se zabývat věcmi důležitějšími. Automatické reakce se vyskytují na ech hierarchických úrovních života (rýhování vajíčka, chůze, podmíněné reflexy, instinkty, řízení auta). některých případech už ani nelze stereotyp opustit (jako v případě slavné kutilky vlekoucí omráčenou řist), v jiném je nad ním nadřazené vědomé zasahování (řízení auta).

Klasická biochemie vznikla jako popis biochemického automatu – mašinerie poháněné ergetickými potenciály a se zpětnou vazbou danou koncentracemi substrátů a (mezi)pro

nce (například regulace funkce proteinů) byly absorbovány už touto představou,209 a staly se chodiskem pro expanzi do bílých míst fungování jiných drah a buňky vůbec. Záhy se také ukázalo, že ohou existovat „hrubé chyby” tohoto elementárního jazyka proteinů: mutace, které naprosto zkomolí ysl výpovědi (například metabolické nemoci typu fenylketonurie nebo thalassemie). Jiné chyby mohou pověď jen všelijak modifikovat (a proto nejsou tolik vidět), další modifikace se dokonce ukáží být

dané situaci výhodnější formulací.210 To už jsme v oblasti evoluční biologie a vzniku adaptací – odkazuji kapitolu 10.

dybychom se chtěli nadále držet jazykové metafory, popis molekulárního fungování buněk spoléhající na

automatismy žije ve světě zákonů, vyhlášek, návodů k použití, receptů a manuálů a také vědeckých definicí. Všude ta noduchým jazykem, s přesně definovaným významem slov, a s nekomplikovanou strukturou m se setk áme s jedávvět. Jazyk chto forem (pochopitelně jen tehdy, jsou-li napsány pečlivě) je sice neproblematický, jsou však značně tězranitelné: význam výpovědí tohoto druhu může být naprosto změněn nebo zkomolen jediným překlepem, nesprávně umístěným záporem, nevhodně použitým slovem. Jen podrobnějším zkoumáním bychom poznali, kolik úsilí, zpřesňování významů a pojmoslovného cizelování do těchto textů přesahuje z minulosti, že to, co je zdánlivě tak jednoduché a nekomplikované, nese s sebou dějinný, místní a jazykový kontext mnoha generací, a je často nepřeložitelné do jiného místa, doby nebo jazyka. A nemalou roli, navzdory té přesnosti, zde hrají i dějinné kontingence. V různých slovanských jazycích slova maso, męso, mäso, мясо, znamenají v podstatě totéž, a odchylky ve výslovnosti, ohýbání a pravopise jsou dány historicky. Ne že by nebyly důležité – jejich tvar a sémantické pole zapadá do současné podoby příslušného jazyka, ale nějak přece jen tušíme, že kdyby to bylo jinak a Slované by byli přejali označení odjinud a každý národ jinak, příliš by to asi jejich bytí nepoznamenalo. Skutečnost, že Češi říkají a píší maso, nijak nesouvisí s jejich adaptací a přežitím v české kotlině, moravských úvalech i jinde. (Viz také níže o gratuitě.) Odkazuji také na knihu P. Vopěnky Rozpravy s geometrií (1995), kde autor analyzuje předpoklady, které vůbec umožňují rozumět Eukleidovým větám. U. Eco ve stati věnované analýze jednoho z prvních komiksů píše: Četba Steva Canyona nás postavila před existenci autonomního „literárního žánru,“ vybaveného vlastními strukturálními prvky a originální komunikativní technikou, založenou na existenci kódu sdíleného čtenáři, k němuž se autor uchyluje pokaždé, když má […] artikulovat poselství, které by se obracelo současně k inteligenci, představivosti i v tenářů. (Eco, 1995, s. 166) kusu svých č Prmdanapřud například ve své plasmatické membráně dva druhy gl

otein, katalyzující danou reakci nebo umožňující přenos jistého (a žádného jiného) iontu přes embránu, obvykle příliš prostoru k manévrování nemá, protože musí vyhovět požadavkům kladeným na ný „provozní” úkol. Pokud existují různé genu pro daný protein, bývá to vyloženo jako adaptace druhu jisté prostředí. Dvě-tři aminokyselinové záměny v jediném enzymu mohou být interpretovány jako íčina toho, že druh obývá jinou niku než jiný příbuzný druh.211 Organismy však nemusí na adaptační

lost pouze pasivně čekat. Kvasinka mááukózových přenašečů: optimalizace přenosu v různých prostředích může dosáhnout nejen nastavením Dalo by se ukázat, k jakému otřesu došlo poté, co byla objevena modifikace funkce enzymů alosterií a vzápětí i chemickou rivatizací. Například záměnou několika málo aminokyselin v lidském hemoglobinu dostaneme protein s vlastnostmi, jaké má hemoglobin okodýlů. Tyto vlastnosti umožňují krokodýlovi – na rozdíl od člověka – setrvat dlouhou dobu pod vodou (Homiyama et al., 95). Viz například Gillespie, 1991, Graves et al., 1983, Graves & Somero, 1982, Place & Powers, 1984, Watt, 1977, 1983, očetné další odkazy v Markoš, 1997.

209

de210

kr19211

a p

vzájemného poměru obou proteinů, ale i tím, že oba jejich geny pomnoží a mezi nadbytečnými kopiemi pr(Bkarei v

vořadu „výmgr

Cepe ction ell-même et la nature des signaux chi quelles elle est asservie, s’applique aux enfopr

která poukazuje na chemickou nezávislost samotné vykonávané funkce na kvalitě chemických signálů. Plyne

sh

154

ovádí rekombinaci. Získá tak celou paletu podobných proteinů a testuje jejich vhodnost pro daný úkol rown & Rosenzweig, 1998). O rozsáhlých rekombinačních přestavbách u bakterií bude řeč v sedmnácté pitole; v mnohobuněčných organismech spadají do této kategorie tvorba genů pro protilátky a T-ceptory; periodicky se také vynořují náznaky, že by k rekombinační tvorbě nových genů mohlo docházet neuronech centrální nervové soustavy (Chun, 1999).

Jiným způsobem, jak dosáhnout optimalizace nastavení, jsou regulační dráhy, které mají značnou lnost ve volbě „výrazových prostředků”, tj. proteinů, které je konstituují. K vyjádření téhož lze používat

razových prostředků”, různých regulačních drah. V biochemii se pro tento odraz kontingencí inulosti, která způsobuje, že totéž je vyjádřeno u různých organismů různě, používá Monodova výrazu atuita (gratuité):

tte notion fondamentale de gratuité, c‘est-à-dire d‘indé-ndance chimique entre la fon

U alosterických enzymů je základním pojmem gratuita,

miques auxzymes allostériques. […] Il en résulte, et c’est là le point

ndamental, qu’en fait de régulation par L’intermédiaire d‘une otéine allostérique, tout est possible. (Monod, 1970, s. 103)

z toho záalosterickévšechno.

adní zjištění, že co se týče regulace o proteinu meziproduktem, je možné

ecifická sémantická funkce je zde jaksi zadarmo, navíc, není vi jiný nárok. Proteiny, které se účastní nějaké regulační dráhyké proteiny regulují, ale co se reguluje. Nejlépe tento rozdíl

Spanja vyn ním dráhy regulační s dráhou mechnahnu retoVfu

mprsoon

ynucena okolnostmi, není na ni chemický , jsou pro ni arbitrární – důležité není to, ikne srovná

tabolic ou. V druhém případě mohou fungovat jen ty enzymy, které dovedou katalyzovat konkrétní emické reakce. V posloupnosti metabolických enzymů ABCD katalyzujících reakce a, b, c, d nelze hradit enzym B jiným proteinem X, který reakci b katalyzovat neumí, protože dráha by se zastavila ed u reakce a. Posloupnost ABCD je tedy vynucená samotnou činností, a patrně ji budeme nacházet

všech organismů, které danou metabolickou dráhu používají. Kdybychom však u jednoho druhu nalezli gulační dráhu ABCD, u jiného AXCD a u třetího WXCZ, přičemž každá by řídila totéž, vypovídalo by jen o historické podmíněnosti, respektive kontingenci prostředků použitých k regulaci příslušné funkce. tom tkví podstata gratuity. Nejlepší ilustraci gratuity je podřízenost nejrůznějších morfogenetických nkcí univerzální a velmi konzervativní sadě homeotických regulátorů (viz kapitola 16.).

Díky gratuitě může tentýž protein fungovat v nejrůznějších kontextech: například při spouštění etabolické odpovědi na specifický činitel a při morfogenezi končetiny. Nutno upozornit, že dojem, že otein poskytuje tyto služby jaksi navíc, zadarmo, je pochopitelně mylný. Do těchto sémantických uvislostí se dostal procesem dlouhodobé evoluce, byl vykoupen dlouhým zkoušením a tříbením, a proto a služba gratis je tak jen zdánlivá ze zpětného pohledu, kdy už vše funguje.

k

Jde o situaci analogickou vzpomínanému jazyku vyhlášek, komiksů, dopravních značek, význačných gest a vtipů. Jsou to úžasně účinné zkratky, ale „zadarmo” fungují jen v komunitě uživatelů, která si je vypracovala. Přenos takových zkratek do jiné komunity, která je nezná nebo přejímá jen některé jejich stránky, vede k řadě nedorozumění, konfliktů a sáhodlouhých vysvětlování. Podobné zkratky jsou však jen jedním z aspektů – a ještě spíše okrajovým – přirozeného jazyka. Jeho stěžejní charakteristikou je spíše významová rozmazanost výrazových pr dance všech ostředků, která umožňuje vyhmatávání významů v závislosti na kontextu, a zejména vysoká redunsdělení. P to kontext obvykle zahladí drobná škobrtnutí, u textu vynechané slovo či překlep, a nedochází ke rozhroucení celé zprávy. Gratuita je tedy záležitostí hermeneutickou – funguje jen na správném kontextovém pozadí. KENinfuD

lasickými příklady, na kterých bývá gratuita demonstrována, je regulace operonu lac u bakteri scherichia coli, a tzv. bistabilní regulační obvod u fága λ (Mcadams & Shapiro, 1995; Ptashne, 1987, eubauer & Calef, 1970; obr. 15.6) Gratuita spočívá v tom, že u jiných organismů než E. coli může dukci laktózového operonu zajišťovat zcela odlišná mašinerie regulátorů, a podobně nástup lytické nkce u jiného fága než je λ mohou hlídat proteiny naprosto nepodobné proteinům zjištěným tam. omnívám se však, že myšlenka gratuity zdaleka nebyla vytěžena, a to právě proto, že byla použita pouze

k vysvětlení toho, jak může mechanismus, tj. ustrnulé a jednoznačné chování, vyplývat z evoluce a být evsea přzkprjasp 15 Rozhodnutí na úrovni genů. Bistabilní regulační obvod rozhodující o dvou fázích existence fága �� Ve stadiu lyzogenním je přítomnost fág v bakterii omezena na jedinou kopii genomu zabudovanou do genomu bakterie. Syntetizuje se zejména represor, který obsadí regulační ob t tím způsobem, že RNA polymeráza může transkribovat jen gen pro tento represor a většina ostatních fágových genů není čtena (ty zb teré se transkribují, udělují buňce imunitu vůči inferekci dalším fágem). Ve stresových situacích může hladina represoru poklesnout, čím se egulační oblast uvolní a začne fáze lytická, která vede k pomnožení fágového genomu, k syntéze jeho proteinů, ke vzniku virulentních částic a k zahubení hostitelské buňky. V této fázi je naopak znemožněna syntéza genu pro represor. Podle McAdams & Shapiro, 1995; Pt hne, 1987; Neubauer & Calef, 1970.

155

olucí modelovatelné. Tím se výzkum omezil na „klišé“ automatických regulačních obvodů a neposunul k jiným, zajímavějším aspektům jazykové metafory. Opakuji, že klišé se v organismu vyskytují také, to ze stejných důvodů, z jakých je používáme v mluveném jazyce – usnadňují život v dobře prověřených ípadech. A celý náš pohled na živé organismy je bohužel historicky zatížen tím, tyto mechanické ratky, právě proto že jsou zkratkami, se dají snadno nalézat, izolovat a zkoumat, dají se studovat jejich avidla a zákonitosti. Ostatní projevy, jazykové metafoře mnohem přiměřenější, porůznu označované ko pole, koherentní celek, plasma, tělo… zůstávají v pozadí zájmu a jsou nanejvýš pokládány za eciální komplikované případy těch prvních.

.6.a

lasylé, k

ž

as

Inspirativní ilustraci problematiky poskytuje i E. Jantsch (1979), který rozpracovává pojem E. von Wrůprzkk panechob

156

eizsäckera pragmatická informace na veškeré konání živých bytostí (obr. 15.7.). Ta může nabývat zných hodnot na škále mezi novinkou (novelty) a stvrzením (confirmation). Z grafu je vidět, že agmatická informace je minimální na obou koncích škály: absolutně nové nelze uchopit jinak než zcela usmo, slepě, zatímco na opačném pólu strojově determinované zase nemá žádné stupně volnosti rozhodování. Spíše na straně confirmation se bude nacházet kutilka, citrátový cyklus nebo schopnost vouka uplést síť. Na straně novelty jsou nejrůznější aberace – funkční i morfologické – vyvolané nikdy zakoušenými podněty. Maximem pragmatické informace se vyznačují situace, kdy je explorativní ování a vynalézání podpořeno masivní zkušeností: sem bych situoval Neubauerův svět podob. To je last režimu práce oněch 90 procent „regulačních” proteinů v našich buňkách.

15.7. K ragmatické informace. Na vodorovné ose jdou proti sobě dv proměnné – novost (novelty, N) a potvrzení (confirmation, C). Je nota jedné z proměnných nulová, je nulová i prag-matick ce. V bodě N = 100 % je prahová hodnota, při které se mů esilovleží disipativnírovnováhy, nicse nacházejí amace je nejva přesto zůstá1979.

řivka pě

-li hodá informaže z at náodná fluktuace; v oblasti vysokých hodnot N

struktury. Bod C = 100 % je bodem termodynamické se neděje a vše lze vypočítat. V oblasti vysokých C utomatismy, mechanické chování. Pragmatická infor-

yšší v situacích, kdy lze spoléhat na automatismy, vá prostor pro explorativní chování. Podle Jantsch,

Mám-li shrnout, v budoucnu by prvořadým úkolem hermeneutpohledu na genom jako na návod pro stavbu těla, a ptát se spíše po samotném staviteli, pro něhož je ge om pouhým slovníkem pro řeč, v níž je recept napsán. Proteiny – „slova” této řeči, vstupují do složitých syntaktických a sémantických vztahů – buněčných „promluv“. Buňka v tomto pojetí je vlastně zh otněnou mluvou.

Podobný pohled pak nutně vede k metodologické otázce, co našemu pochopení může přinést soslzngrinna tabáze KEGG (Kanehisa, 1999). Usilují o propojení genových slovníků s výrazivem sk

prbu

ické biologie mělo být oprostit se od

n

m

učasné intenzivní pořizování úplných sekvencí celých genomů, které je chápáno jako soupis úplného ovníku buňky, jedince, druhu. Srovnávací analýza slovníků samozřejmě vede k ohromnému prohloubení alostí o bohatosti a evolučním postavení příslušného jazyka. To ale není všechno – nutno postoupit ke amatice a samozřejmě k promluvám. Na poli gramatiky bylo už uděláno nemálo a nadále se tam tenzivně pracuje. Vedle popisu a zpřesňování známých metabolických a regulačních sítí upozorňuji příklad na úsilí tvůrců da

proteinových výpovědí. Sémantika proteinových výpovědí také není popelkou, i když se rývá pod poněkud nevhodnými názvy typu Mechanismy regulace genové exprese apod.

Jednotlivé elementy – promluvy proteinového kontinua se mohou také samy stát slovníkem pro omluvy na jiné organizační úrovni, na úrovni mnohobuněčného organismu a jeho ontogeneze. Tomu se deme věnovat v další kapitole.

157

K ITOLA 16. GENEZE

Nutno vysvětlit, jakým způsobem struktury, generaci za generací, vznikají.212

Jednou z testovatmechanismech z

mnohem

V této kapitole se budeme věnovat některým stránkám ontogeneze mnohobuněčných eukaryontníorganism nad žádná oblast biologie nebyla kolbištěm tolika prudkých sporů jako tato. Některé peripetie to

a a volných exgea kapouč

potov tním časem a prostorem a se vstupy z prostředí. Tato práce se „zdrojovým tex(pindystinnábulindyslzam

AP MORFO

D. M. Lambert & A. J. Hughes elných předpovědí naší hypotézy je to, že podobnosti v regulačních

aručujících vývoj končetinových přívěsků mnohobuněčných ž výraznější, než by se dalo čekat z jejich nejrůznějších morfologií a funkcí.

ivočichů budou 213

G. Panganiban et al.

ch ů. S

hoto procesu byly vzpomenuty ve druhé části tohoto spisku, zde se omezím na dobu nedávnou. V 50. a 60. letech dvacátého století byly živé bytosti viděny zejména optikou biochemických drah

chemické (rovnovážné) termodynamiky. Jejich fungování bylo limitováno zdroji energie koncentracemi vstupů, intermediátů a výstupů. Buňky byly popisovány jako stroje poháněné rozdílem

energií mezi vstupy a výstupy, a celý obraz byl přísně cyklický. Od tohoto schématu se trapolovalo i na acyklické děje ontogenetické a ontogeneze se stala procesem přísně determinovaným netickým programem. To vše je do nejmenších podrobností vylíčeno v běžných učebnicích

speciálních monografiích a není mým cílem zde poskytovat jakékoli souhrny. Jediným cílem této pitoly je ukázat, že jde o pravidla do značné míry „zvyková”. Tabulka 3.1. demonstruje některé příklady dobné mluvy a ukazuje, že může existovat i alternativní pohled: stačí přeformulovat několik ebnicových tvrzení.

Už bylo vzpomenuto, že v buněčné biologii byla starší představa buněk jako váčků plných enzymů háněných programem později nahrazena věrohodnějším obrazem složité sítě struktur a informačních ků. Ke svému genetickému tezauru mohou buňky přistupovat aktivně, vybírají z něho a interpretují ho neustálé konfrontaci s vlastem”, která je závislá na kvalitě textu stejně jako na morfologii, fyziologickém stavu, poloze

rostorové souřadnice) v těle a předchozí historii, je hermeneutickým úkonem. Médiem pro tuto terpretační práci k „vyhmatávání smyslu” jsou morfogenetická pole, koncentrační gradienty, složité namické sítě makromolekul (mezibuněčná hmota, cytoskelet, nukleoskelet), morfologické

rukturyvyšších řádů a delšího trvání.214 DNA při tomto pohledu není zdaleka jediným nosičem formace, tím je celá buňka a mnohobuněčné tělo vybavené časoprostorovými, vnitřními i vnějšími věstími a pravidly jak dešifrovat smysl nejrůznějších podnětů. Časoprostorová organizace a dynamika ňky v kontextu celého těla rozhodují o způsobu zpracování jak genetické informace (reprezentované eárními úseky nukleových kyselin), tak informace epigenetické (reprezentované časoprostorovou namikou buněčných a nadbuněčných struktur), a tudíž o vývojové dráze. Změny v interpretaci kterékoli

ožky této mnohovrstevné a po mnoho miliard let shromažďované zkušenosti jsou mutacemi a mohou mít následek aberantní vývoj, nádory, nebo i novou vývojovou variantu. Výstavba druhově specifické orfologie tak probíhá za neustálé komunikace mezi geny a prostorem epigenetickým.

212 The problem to be explained is how structures are produced regularly in different generations.(Lambert & Hughes, 1987, s. 189). 213 One testable prediction of the hypothesis […] is that the similarities in the developmental regulatory mechanisms governing metazoan appendage formation will be more extensive than would be expected from their diverse morphologies and functions. (Panganiban et al., 1997, s. 5166) 214 Viz například Edelman et al., eds., 1990; Müller, 1996; Gilbert, 1994; Wolpert et al., 1998.

158

tabulka

UnT procesů (kód, transkripce, translace) je sdílené všemi organismy, patří už deTaprdesesítlinv v

repřbukeo mob

a prpr hobuněčné tělo a do užspka

refeexod notlivých druhů či vyšších lija

alý, ale velmi důležitý kousíček těla – vaječnou buňku. A právě díky ní je mrtvý text genetické infokonnacvyhbuňgenu dapohtext

159

rmace čten a stává se informací, „technickou dokumentací”, kterou buňka a její potomstvo zultuje a interpretuje podle toho, v jakém čase a prostoru vznikajícího organizmu se právě hází. A v tom spočívá, domnívám se, i klíč k druhově specifické interpretaci. Interpretaci, tj. mátnutí smyslu jak textu, tak toho, co přichází zvenku, a to na základě historie, zkušenosti ky, buněčné linie, druhu. Oplozená vaječná buňka, podle pravidel získaných od nesčetných erací buněk předků, od prvopočátku manipuluje s genetickým textem tak, jak je to zvykem ného druhu a podle této zvyklosti postaví příslušnou morfologii. Domnívám se, že z tohoto

ledu druh lze přirovnat ke kultuře a ke vzniku nových druhů může dojít stejně dobře mutací u (DNA) jako změnou pravidel manipulace s ním. (Markoš, 1997b, s. 626)

iverzální nástroje o, že uspořádání genetickýchsítky let k základním učebnicovým poznatkům. Podobně to platí i o základních metabolických drahách. to konzervativnost býva vysvětlována jako uzamčení ve stavu, který představuje buď energetické či ovozní optimum, nebo je zakonzervovanou dějinnou událostí. V pozdějších letech však byla monstrována i univerzalita drah regulačních, a to na úrovni buněčné i na úrovni morfogeneze. Ukázalo , že orgány a celé vývojové trajektorie mají v pozadí homologní soubory genů a homologní regulační ě. Přitom ve velkém počtu případů samy tyto orgány a trajektorie homologické nejsou: v jednotlivých iích se objevily až poté, co se tyto linie osamostatnily. Celé to bohatství forem a životních strategií má

pozadí – podobně jako u metabolismu – množinu společných výrazových prostředků. Jakoby ontogenezi nešlo o tyto prostředky, ale o to, co bude s jejich pomocí „vyřčeno“.

Toto zjištění bylo poněkud překvapující: všeobecně se má za to, že účast toho-kterého proteinu na gulaci diference buňky nebo na výstavbě mnohobuněčných struktur je gratuitní. Není tedy vynucena írodními zákony, ale jen historickou kontingencí. Dalo se proto očekávat, že detaily vývojových procesů dou v jednotlivých fyletických liniích uspořádány zcela náhodně – že budou sedlinou dějinných náhod, které se dospělo evolučním „fušováním“ (tinkering, bricolage). Pokud tomu tak není, musí jít univerzální výrazové prostředky, zděděné z prahistorie života. Jsou evolučně zakonzervovány jako celé oduly, použitelné k regulaci prakticky jakéhokoli procesu. Těžiště evolučních procesů se přesunulo do lasti morfologií, aniž by se radikálně měnily molekulární a buněčné procesy.

V minulé kapitole jsem zavedl metaforu řeči: geny vystupovaly v roli slovníkových výrazů proteiny byly slovy, která se mohla vyskytovat v nejrůznějších gramatických tvarech a spolu s jinými oteiny-slovy konstituovat různé výroky. To vše používala buňka k formulaci přediva časových a ostorových výpovědí. Povyšme v této kapitole metaforu na jiný stupeň: výpovědí ať je mno

syntaktických vztahů se dostávají diferencované buňky (včetně mezibuněčné hmoty). Slovníkem budou celé moduly (například signální kaskády). Ontogenezi můžeme v této metafoře pokládat za ecifický (kmenově, rodově, druhově), aktuální výklad velmi starého a konzervativního zápisu. Jako ždý výklad, i tento podléhá v průběhu evoluce „kulturním” změnám.

Vrátíme-li se od jazykové metafory do terminologie biologické, můžeme konstatovat, že původní gulační moduly – sítě regulací, slouží jako jakési archetypální „lešení”, od něhož se výklad – tvorba notypu – odvíjí. Samo lešení má poměrně stabilní strukturu co do složení a vzájemných vztahů. Jeho istence bývá nutnou podmínkou, aby se příslušná morfologie objevila. Morfologie však není voditelná z toho, že existuje lešení z konzervativních regulačních modulů. U jed

nií pozorujeme rozdíly, které mají spíše charakter dialektů než vskutku rozdílného vyjadřovacího zyka. O co při tomto pohledu jde, jsem se pokusil před časem vyjádřit touto poněkud poetickou analogií:

Pokračujme s analogií stejné nebo podobné genetické texty – různé druhy; stejné nebo podobné kanonické texty – různé kultury. S kulturami potíže mít nebudeme, alespoň ne s těmi, které mají psané texty… Kolik jen kultur vzniklo na základě rozdílné interpretace jediného kanonického textu – Bible! Potíže nebudeme mít proto, že [...] lidé a lidské skupiny [...] si způsob inter-pretace předávají (popř. modifikují) spolu s příslušnými texty… Ovšem jak je to u druhů: kdo je interpretátorem tam? Kromě kanonického textu – dvou kopií genomu od rodičů – dědíme i m

Existuje samozřejmě i jiné vysvětlení konzervativnosti modulů – mohlo by být odrazem nutnosti hogeDunvš

přV těchto syúkotja

PA čišné systémy kolineární s tělní osou us 216 mozomu – exprimují postupně ve st adní osy, a vytvářejí tak v raném emhopahoob

dofom

momkoži é „záchrany” (rescue) homeotických null mutantů octomilky zavedenímvš

mHkř(Hur ; Rogers & Kaufnesp

160

rizontální komunikace mezi jednotlivými liniemi. Tento předpoklad je plně oprávněný na úrovni netického kódu – zejména u bakterií. Jak uvidíme v další kapitole, častá a intenzivní výměna úseků NA napříč bakteriálním světem je možná jen tehdy, když zůstane genetický jazyk konzervativní a iverzální. Vysvětlovat konzervativnost modulů horizontálním přenosem používaných v morfogenezi by ak bylo poněkud odvážné. Linie jsou geneticky dobře, i když nikoli hermeticky, izolované. 215

Jiným zdůvodněním univerzálnosti „lešení“ jsou mezidruhové symbiózy, ať už při nich došlo k enosu genetického materiálu mezi účastníky (např. chloroplast) nebo ne (lišejník, nálevníci, paraziti).

případech vznikají fenotypy vyššího řádu. Aby k tomu mohlo dojít, musí být regulační systémy mbiontů těsně propojeny. Ustavování nejrůznějších symbiotických asociací je v dnešní biosféře běžným azem, a existence univerzálního komunikačního jazyka to nepochybně usnadňuje. Vynořuje se proto ázka, zda symbiózy nejsou natolik evolučně výhodné, že i na této úrovni organizace existuje tlak, aby zyk zůstal zakonzervován navzdory genetické izolaci.

říklady použití univerzálních obvodů v morfogenezi si nejznámějším modulem používaným v morfogenezi jsou živopořádaných genů sady Hox. Geny se – podle svého pořadí na chrorukturách (např. somitech) uspořádaných podél presumptivní předoz

bryu mapu předozadního členění.217 V případě seriálních homologií (například segmentace) meotické geny přidělují zúčastněným strukturám jejich „adresu” (například třetím torakální rasegment hmyzu, druhý bederní somit u člověka); nesprávné adresování způsobené poruchou meotického kódu vede k tzv. homeotickým mutacím, kdy se struktury příslušné jistému typu segmentu jevují na „nesprávných”, ektopických místech.

Hluboce archetypálními komplexy jsou i další regulační obvody, jako například systém pro určení rsoventrální osy, proximodistální osy končetin, pro určení rozhraní mezi kompartmenty, pro toreceptory, neurocranium nebo pravolevou asymetrii těla. Obdobně archetypální je regulace rané orfogeneze u cévnatých rostlin.

Rozvržením „morfogenetické mapy” pomocí evolučně velmi starých instrukcí, které si linie buněk hou pamatovat po celý život organismu, patrně role těchto systémů končí. Jaká bude konkrétní

orfologie příslušně příslušného tělního úseku, už není jejich věcí. Lze na to usuzovat z toho, že lze nstruovat transgenní organismy, u kterých je některý z příslušných genů nahrazen ortologem z jiného

vočišného kmene. Byly popsány úspěšn paralogu pocházejícího z myši (Lutz et al., 1996). Jde tedy o vymezení souřadnic v embryu,

e ostatní je věcí interpretačních schopností vyvíjejícího se zárodku dané linie. Poté co se morfogenetické pole embrya fragmentovalo, mohou se tytéž, už jednou použité regulační

oduly, opět aktivovat v oddělených částech. Regulované funkce se mohou v jednotlivých modulech lišit. omeotické proteiny tak mohou u hmyzu určovat specifitu končetin na segmentech a také směr vývoje ídla, u obratlovců specifikují instruují členění končetin na ose proximodistální a anteroposteriorní erault et al., 1999). Toto rekurentní použití evolučně velmi starých obvodů může končit u čování drobných mezirodových a mezidruhových rozdílů (viz například Abouheif et al., 1997

man, 1997; Warren et al., 1994; Panganiban et al., 1997). V těchto sekundárních rolích však už fungují jako homeotické: jejich mutací nedostaneme například homeotického mutanta končetiny, ale íše abnormální končetinu (Duboule, 1995).218 Akam (1998) konstatuje:

Jistý význam by mohly mít těsně po divergenci linií tzv. hybridizační řetězce, kdy se prostřednictvím – v té době ještě ožných - mezidruhovým kříženců mohou přenášet i velké úseky genetického materiálu. Viz kteroukoli učebnici vývojové biologie, například Wolpert et al., 1998, Müller, 1996. Kolinearita uspořádání homeogenů na chromosomu a exprese podél předozadní osy je podle některých autorů jedinou olečnou charakteristikou živočichů (Slack et al., 1990; Richardson et al., 1997). Princip se neomezuje jen na homeotické geny: jiné klíčové regulační obvody rané morfogeneze mohou být regulaci tvorby takových „drobností”, jako jsou oční skvrny u mo ýlů (Brakefield et al., 1996; Pigliucci,

215

m216

217

sp218 v posledku použity na t 1997).

Some transcription factors appear to be specialists: they speci-fy in exaranticprgemlindelop

Některé transkripční faktory nepochybně specialisty ujc

ah

v

or

161

a particular fate or behaviour whenever they are expressed a cell; the myogenic factors might approximate this role, for ample. The Hox gene products lie at the other extreme: they e versatile generalists. They operate in many different cell d tissue types, where they modulate, sometimes drama-ally but more often subtly, a wide range of developmental ocesses. In each of these cell types, expression of a Hox ne means something different – to divide or not to divide, to

ake or not to make a bristle, to die or not to die. In any given eage, that meaning probably changes several times during velopment, in response to hormonal and other deve-mental cues. (Akam, 1998, s. R678).

jsou. Určjsou v buňpříklad myopačném pókují v mnoh– někdy drvývojovýcznamená enikoli, vytV každé linpravděpodvědí na ho

í přesně daný osud nebo chování, kdykoli e exprimovány. Tomuto vymezení se blíží na-ogenní faktory. Produkty Hox genů leží na lu – jsou to přizpůsobiví generalisté. Účin-

a různých typech buněk a tkání, kde modulují maticky, častěji však citlivě – široký rozsah procesů. V každém z těchto buněčných typů xprese Hox genů něco jiného: dělit se či ořit či nevytvořit chloupek, žít nebo umřít. ii se vyhodnocení exprimovaného signálu bně během vývoje několikrát mění, je odpo-monální či vývojové podněty.

V ja teré je u různých organkl eno do souvislostí, zaostřováno. Srovnějme předchozí citát s citátem k němu symetrickým: Cohiesmm hology that would almost always be deleterious, and he[…thmwhphre19

vede ke kaskádě událostí končící v dalekosáhlých změ-

í

ut

s

nucuje se myšlenka, že i pro jednotlivé geny, a tím spíš proko norma reakce či sémantické pole, k

regulační moduly – může existovat něco ismů, druhů atd. neustále vyhmatáváno,

ad

nventional wisdom has it that genes at the top of linear rarchies are likely to be „entrenched.“ This means that any all change in activity will cascade into a major change in

Konvenční moudrost má za to, že geny na vrcholu line-árních hierarchií jsou pravděpodobně nejlépe zavedené. To znamená, že jakkoli malá změna jejich aktivity po-

orpnce that such genes are unlikely to contribute to evolution. ] By contrast, the more interactions there are in a pathway,

e more likely it is to evolve toward a stable state, in which odification of the activity of one gene is buffered by the ole. In this case, the paradox emerges that, despite enotypic uniformity, the underlying genetic architecture may main quite labile and in a state of perpetual flux. (Gibson, 99, s. R88)

nách morfolivé, a tedyci. V protikce interakcže se tato celek pufr1993]. Dosformitě ma neustále

logie. Takové změny jsou téměř vždy škod-podobné geny sotva mohou přispívat k evolu-ladu s touto představou se ukazuje, že čím ví- se nachází v dráze, tím je pravděpodobnější, dráha bude ubírat ke stabilnímu stavu, kde je aktivitu genu [zde odkaz na Kauffman, áváme paradox, že navzdory fenotypické uni-ůže v pozadí existovat poměrně labilní e proměňující genetická architektura.219

Mrebu vpo parát, ale soustředí se podobu (chceme-li causapa metry morfogenetického pole. Při tomto pohledu jsou rea umPo

JaVa pognno chetypálními strukturami. Jedna je př mi somity a dává vznik u hmyzu vznik gnathencephalu a u obratlovců tv éž chordocranium) (viz například Gans & Northcutt, 1983). Přední část hlse

orfogeneze je tedy specifickou výpovědí, která používá vpertoáru výrazových prostředků – regulačních modulů (podněčných typů). Za těchto okolností je oprávněný myšlenkokládat tento a

různých kontextech poměrně chudého obně chudý je na jiné úrovni repertoár ý experiment, který za původní nebude formalis; viz 14. kapitola), která určuje gulační moduly spouštěny jen druhotně ra

umožňují toto pole „materializovat”. Budu v dalším výkladu preferovat tento druhý pohled, protože mi ožní zdůraznit hermeneutickou povahu morfologických pochodů specifických pro danou linii. kusme se o tento pohled u příkladu tzv. „nové hlavy“.

k se formuje hlava ztah mezi genetickými moduly a morfologií při srovnání paralelní evoluce morfogeneze hlavy u hmyzu strunatců je velmi zajímavý. Jestliže je pozoruhodná už sama kolinearita Hox genů s tělní osou, neméně zoruhodné je to, že kolineární úsek neodpovídá celé délce embrya: u hmyzu začíná na úrovni athálních segmentů, u obratlovců úrovně prodloužené míchy, tj. od oblasti vymezené předním koncem tochordu. Hlava je tak u obou skupin představována dvěma aredstavována seriálně řazenýářové části (viscerocraniu, tavy – neurocranium obsahující mozek a další hlavové struktury vzniká u hmyzu také ze gmentovaného základu; u obratlovců je snad segmentace jen na základech předního mozku (Figdor &

Nelze při čtení těchto řádek nepřipomenout velmi podobnou tezi Šmaľgauzenovu. 219

Stern, 1993). Co je důležité, na embryu i na anatomii pokročilejších stadií lze u obou skupin rozlišit přední čáet přpůtaNde 16 Morfogeneze hlavy u hmyzu a u savců. (a) Situace u octomilky (Drosophila) nahoře schéma těla se sgmenty, které jsou definovány ho otickým kódem. T1-T3 jsou hrudní, A1-A9 abdominální segmenty. Hlava (viz výřez; povšimněte si, že segmenty jsou neúplné – chybí jim do lní část, jsou navinuté na sebe) se zakládá evolučně i vývojově ze dvou částí. Zadní část (Ic-Lb) jsou segmenty podílející se na tvorbě pa s ústními orgány a jejich identita je určena homeotickým kódem (lab, pb atd.). Přední část hlavy je segmentována, i když o přesném počtu segmentů se vedou spory. Tato část se člení podle distribuce tří genových produktů: Otd, Ems, Btd, které vznikají v oblastech různých ko cí primárního morfogenu (podle Rogers & Kaufman, 1997; Finkelstein & Boncinelli, 1994). (b) U obratlovců začíná homeotický kód na úrovni segmentů prodloužené míchy (rhombencephalon); tyto segmenty poskytují také materiál pro celou tvářovou část hlavy a většinu krycích ko . Sám mozek jen naznačuje segmentaci (neuromery) jen podle exprese některých charakteristických genů – Otx 1, Otx 2, Emx 1 a Em&

162

. (podle Finkelstein & Boncinelli, 1994; Fraser, 1993; Figdor & Stern, 1993; Bally-Cuif & Wassef, 1995; Lumsden & Krumlauf, 1996; Arendt Nübler-Jung, 1999).

st hlavy od zbytku trupu (obr. 16.1). Uvedené skutečnosti vedly k formulaci teorie „nové hlavy” (Couly al., 1993; Gans & Northcutt, 1983). Podle této teorie je neurocranium evoluční novotvar, nasedající na ední část archetypálního článkovaného červovitého těla, jehož segmenty byly definovány Hox kódem vodně už od prvního tělního segmentu. Hrubou představu (dosti nedokonalou, jak uvidíme níže)

kového strunatce „bez hlavy” dává kopinatec, členovce jakýsi hypotetický primitivní kroužkovec. eurocranium hmyzu a obratlovců se vyvinulo paralelně, proto nejeví žádnou homologii, zatímco oblasti finované homeotickým kódem homologní jsou.

.1.merzártií

ncentra

stí mozkux2

Celá problematika nabyla ještě víc na zajímavosti poté, co se ukázalo, že vývoj předozadních struktur „na u (aSh

úrtam, jen sužst„oho

k k rpolaritou Zk noro19onvýkospneu

OPřlinpř ní původní – původně se homologií myslela vztaženost k archetypálnímu plánu či formě (viz například Wagner, 1989).224 Podobné stanovisko dnes zastávají pa strukturalisté; většina biologů je toho názoru, že jedinými vskutku ne„h„s

163

ové hlavy” má u obou živočišných skupin homologní regulační moduly – dva homeotické geny otd/Otx ems/Emx220 a transkripční regulátor btd/Sp1.221 Přední část základů hmyzí hlavy je segmentovaná, obratlovců se „segmentace” omezuje na iterovanou expresi uvedených genů,222 a spíše je patrné natomicky i skrze genovou expresi) dělení podélné na anlagen (základy) cortexu a striata (například imamura et al., 1995).

Pokud by „společný předek” obou skupin opravdu hlavu neměl, byla by zjištěná homologie na ovni regulačních obvodů svědectvím o paralelní mobilizaci genetických systémů, které byly přítomné už

e používaly k jiným účelům. Druhou možností je zavržení celé koncepce „nové hlavy” s tím, že u „společného předka” existovaly struktury nezávislé na určení homeotickým kódem. Pro tuto asi lépe

ravitelnou alternativu svědčí i důkladnější zkoumání anatomie kopinatce. Ukázalo se, že nejde o bratlovce bez hlavy” – i zde homeotická řada začíná poněkud vzadu, a oční skvrny a zadní mozek jsou mologické s mozkovými strukturami ostatních obratlovců (Garcia Fernandez & Holland, 1994).

Je mnohem pravděpodobnější, že celá síť vývojových regulací existovala ještě dřív, než došlo oddělení linie prvoústých a druhoústých. Obě linie používají stejný systém předozadního kódování ozčlenění předozadní osy. Totéž platí pro systém členění dorzoventrálního, ovšem zde se obě linie liší

jednotlivých elementů: co u jedněch určuje struktury hřbetní, určuje u druhých struktury břišní. tohoto zjištění, a samozřejmě z anatomie obou skupin, lze vyvodit, že v evoluci druhoústých došlo otočení celého těla původní břišní stranou nahoru a k následné úpravě anatomie, včetně proražení vého ústního otvoru (Arendt & Nübler-Jung, 1997). V tomto schématu hlava vznikla ještě před zdělením na prvoústé a druhoústé, a neurocrania obou skupin jsou homologní (Finkelstein & Perrimon, 91; Finkelstein & Boncinelli, 1994).223 Podobně Arendt a Nübler-Jung (1996) objevují analogie v togenezi mozku: poukazují na homologii jak zakládajících struktur, tak nejvyšších regulačních genů ve voji mozku octomilky a myši (Obr. 16.2). Samozřejmě je možnost anatomické konvergence a současné optace identických drah, ale autoři to považují za nepravděpodobné a přiklánějí se k hypotéze existence olečného předka (gastroneuralian). Nepřímo je tento předpoklad velmi starého určení „hlavy” potvrzen dávným zjištěním, že byla prokázána role homologů Otx při vývoji předního konce nervové soustavy ploštěnek (Umesono et al., 1999).

homologiích i dnešním pohledu na evoluci mnohobuněčných orgaanismů jako paralelních, navzájem nezávislých ií je homologie obvykle považována za výsledek divergence linií od společného předka. Tento edpoklad historické homologie však ne

trně jen biologičtíoddiskutovatelnými homology jsou replikátory na úrovni nukleových kyselin, jinak všechny omologie” na úrovni morfologií, funkcí či chování jsou epigenetického původu, nemají sensu stricto polečný původ”. Často vznikají působením zcela nehomologních regulačních drah, či skze nehomologní

Tyto homeotické geny však už nejsou součástí komplexu Hox, který je na chromosomu uspořádán kolineárně s tělními menty

Jejich funkce neodpovídá ani tak selektorovým genům, jako spíše genům „gap“ (Finkelstein & Perrimon, 1991; Finkelstein d Boncinelli, 1994; Matsuo et al., 1995; Sharman and Brand, 1998). Rozdíl mezi oběma skupinami je dán charakterem utantních fenotypů: mutace Hox genů vede k záměně charakteru příslušného segmentu, segment sám však setrvává ve správné zici; mutace gap genů způsobí, že příslušná oblast chybí. (Bally-Cuif & Wassef, 1995; Figdor & Stern, 1993; Lumsden & Krumlauf, 1996).

220

seg221

anmpo222

223 To irituje Dickinsona (1995): zastává „novou hlavu,“ když zdůrazňuje, že v segmentech, které byly později vyčleněny pro hl224

po e důraz na vývojové „mechanismy”, říká biologická homologie: Structures from two individuals or from the sames.

avu, mohly otd/Otx proteiny sloužit u společného předka nějakému jinému účelu. Wagner pojem historické homologie ještě rozšiřuje o homonomii (homologii v rámci téhož organismu), a tomuto rozšířenému jetí, které kladme inidividual are homologous if they share a set of developmental constraints, caused by locally acting self-regulatory chanisms of organ differentiation. These structures are thus developmentally individualized parts of the phenotype. (1989,

62)

16 „Homologie“ hlavy členovců a obratlovců. (a) Obrácení dorzoventrální orientace těla. (b) shodný průběh prvních axonů (axonal sc d), kolem kterých se posléze vytvoří mozek. Kruh nervových vláken kolem stomodea (trávicí roury) má u druhoústých svůj protipól v k hu kolem základů infundibula; autoři proto do oblasti infundibula lokalizují původní vyústění trávicí roury. (c) homologie ontogeneze: g, respektive r jsou první somity kódované homeotickým kódem, nad nimi struktury hlavy. Podle teorie Arendt a Nübler-Jung, 1996, 1999.

164

.2.affolru

přpopoz makrosko ických struktur je pochopením, ke kterému se biolog musí dopracovat na základě srovnávací anzj(1jeko

serojisneur

adz prjaprpogeby

echodové struktury. Navzdory tomu málokdo bude zpochybňovat většinu historických homologií psaných dávno před nástupem molekulární biologie, i za cenu rizika inkompatibility různých úrovní pisu. Co tedy máme rozumět pod historickou kontinuitou u epigeneticky vznikajících útvarů, už

definice kontinuitu postrádajících. Dickinson (1995) se domnívá, že homologie na úrovni p

alýzy (a konsensu s ostatními biology). Podobně Zrzavý (2000, osobní sdělení) je toho názoru, že ištěnou podobnost nutno považovat za homologii, pokud neexistuje fylogenetický důkaz proti. Salthe 991) navíc zdůrazňuje, že k pochopení homologie se můžeme dobrat, jen pokud omezíme diskurs na dinou úroveň popisu: homologie mezi jednotlivými liniemi nemusí na různých úrovních popisu respondovat.

Zastavme se nejdříve u stanovování „objektivní“ homologie sekvencí nukleových kyselin. Ani zde nevyhneme paradoxům. Za prvé srovnávání sekvencí (alignment) a přikládání (statististické) váhy zdílům mezi sekvencemi je také, podobně jako u srovnávání fenotypových znaků, věcí pochopení tých souvislostí. Za druhé, jak upozorňuje Neubauer, tato metoda určuje homologii podle míry stejnosti (digitální posloupnosti mohou být buď totožné nebo různé); homologie však byla – a je – čováním míry podobnosti, kterou je nutno spatřit – jen těžko se v některých případech vykazuje.

Rozdíly mezi homologickými sekvencemi (DNA, proteinů) mohou být náhodné, nebo mohou mít aptivní význam pro své nositele. Pokud zjistíme vysoký stupeň identity mezi sekvencemi pocházejícími evolučně vzdálených organismů, bývá to vysvětlováno buď tak, že jde o optimální řešení daného oblému a další hledání by už znamenalo sníženou zdatnost nositele, anebo proto, že jednou nalezené, kkoli problematické řešení uzavřelo předky dnešních organismů v mnohorozměrném morfogenetickém ostoru, ze kterého je nemožné se dostat. Na fenoménu podobnosti se přiživují i jevy homoplastické – dobnost sekvencí vzniklá konvergencí. Jakmile navíc připustíme význam horizontálního přenosu netické informace, vynoří se jiná funkce konzervativismu – nutnost udržet komunikační jazyk, kterému všichni účastníci výměny rozuměli. V tom případě je homologie vlastně jen přehledem různých

dialektů téhož genetického jazyka (od „pravopisu” až po syntax a sémantiku; viz například Syvanen, 19

srovnávací úrovní může být sdílená exprese genů ve vývoji; příkladem je například studium syst19prnepooruv(mko

Thins i.e., they are abundant evbowhbede

hmyzu i obratlovců, nemá kontinuitu – nejde tedy o struktury homologické. Existuje však dostatek údajů

aji

u

165

85). Jinou

stému Hox. Vývojoví biologové zabývající se ontogenezí však upozorňují, že homologie se musí týkat ruktur, nikoli sdílených „genetických výpovědí” (Abouheif, 1997; Abouheif et al., 1997; Bolker & Raff, 96). Devadesáti procentům genů v buňce nelze přiřadit žádné jednoznačné fenotypové znaky, jejich odukty jsou součástí složitě (v čase i prostoru) provázaných regulačních modulů. Navíc ani tyto moduly musí být v poznatelném přímém příčinném vztahu s morfologií. Dědivost znaků je tak stále víc skryta d nánosem složitých epistatických sítí, a samotný proces budování tvarů, zejména u mnohobuněčných ganismů, zůstává skryt jako v době, kdy genetika začínala. Za této situace bude mnohem plodnější ažovat o homologii jen na úrovni morfologií a na úrovni bezprostředních vývojových orfogenetických) pochodů, které k těmto morfologiím vedou. Tabin et al. (1999) shrnují v souvislosti s nčetinami členovců a obratlovců:

ere has been no continuity of any structure from which the ect and vertebrate appendages could be derived, not ho gous structures. However, there is

Žádná struktura, od které by se daly odvodit končetiny

moloidence for continuity in the genetic information for building dy wall outgrowths and/or appendages in several phyla ich must date at least to the common, potential appendage-aring pre-Cambrian ancestor of most protostomes and uterostomes. (Tabin et al., 1999, s. 650)

o tom, že gnů při výstmají. Lze ke společnéspolečném

enetické struktury používané u několika kme-vbě výstupků tělní stěny a končetin kontinuitu rekonstruovat přinejmenším do prekambria mu, pravděpodobně končetinami vybavenému předkovi většiny prvoústých a druhoústých.

Ja npompo er) umožňující, že sejemgea D

TPoNneni

bře známý. Zde se pokusím o alternativu, ve které je život analogií ku ikostních časových i velikostních škálách). Jedinečnost jedince, po(gv kovšinterpretacejavy

msm

k v případě genetického kódu, metabolických drah, buněčužívaných v morfogenezi konstatujeme konzervovanou univorfologii rekonstruovat nelze bez znalosti historických souv

ebujeme navíc, je podoba (sensu Neubau

ých typů, i v případě regulačních drah erzálnost použitých nástrojů, z níž samu islostí. Co potom k poznání homologie

totéž sebe-definuje jako totéž: tak jako tř z hlediska genidentity podružné, že živým tvorem protéká hmota a energie (a tedy z hlediska ateriálového složení nejde vůbec o žádnou genidentitu), může se ukázat jako podružné, že jím protéká netická informace jistých kvalit. Z hlediska eidetické biologie jde o sebe-definici (sebe-uvědomění), tento proces je do velké míry emancipován jak od materiálního pozadí, tak i od informace zapsané do NA.

radice jako nosič podoby chopení situace, ve které se organismus nachází, je skrze význam, a ten se rodí v procesu interpretace.

ám přísluší posoudit, zda je tato interpretace výkonem hermeneutickým (tj. práva označení interpretace), bo je pouhým vyústěním sice složitých, ale přesto kauzálních vztahů, na nichž intencionalita nemůže c měnit.

Kauzální výklad je běžný a doltury (s pohybem na několika velpulace, druhu atd. bude výrazem sebepochopení, vlastního výkladu toho, co je k dispozici ve formě enetických) textů, výkladu zprostředkovaného tradicí, předchozí zkušeností, pufrování nečekaných jevů prostředí apod. Výše bylo předvedeno, že signál, „informace” může mít u různých jedinců, druhů, munit, různý význam, že neexistuje jediný legitimní smysl závazný pro všechny účastníky diskursu. To ak neznamená, že je dovolena jakákoli interpretace. P. A. Heelan (1998) upozorňuje, že u lidí kulturní

musí vycházet z tradice, z východisek preferovaných v minulosti, z východisek závislých na zykovém, historickém a kulturním pozadí společenstva. Chci ukázat, že takto se ve světě orientují, znají se, i živé organismy.

Předpokládá to trvalou existenci morfogenetického pole, které pro všechny zde probírané účely ůžeme reifikovat jako tělo. Tento požadavek by nebyl nijak zvláštní, kdyby nebylo toho, že tělo je rtelné. Pozornost většiny biologů se proto soustřeďuje na to zdánlivě jediné, co přechází z generace na

generace v „nezměněné”225 formě, na genetický zápis. Kdyby tomu bylo tak, mnoho prostoru by pro kuprvý– in

otgenerací.adni

Wor not only necessary but also sufficient te determine cellular morphology. (H

či se alespoň přihlašuje k víře, že genetická informace není pouze nutnou, ale také postačující podmínkou

n

166

lturní interpretaci nezbývalo: nový organismus by nutně musel povstávat podle slepých epigenetických avidel, jak je chápe E. O. Wilson. Alternativou by bylo bezbřehé experimentování vedoucí k náhodným vojovým trajektoriím, a takto ontogeneze evidentně neprobíhá. Morfogenetické pole však kontinuitu má představuje ji tělo buňky, zygoty. Díky tomu může být genetický zápis vůbec čten tak, že se stává formací. Ruyerovo „ještě nikdy jsme nebyli mrtví“ je pregnantním vyjáfřením situace.

F. M. Harold (1990, 1995) konstatuje, že navzdory obecnému přesvědčení neexistuje odpověď na ázku, proč růže, králíci, kvasinky nebo bakterie E. coli se projevují stejnou formou, generace za

Odpověď, říká, nutno hledat hluboko v organizované komplexitě, kterou představuje buňka. Na resu těch, kdo považují za architekta morfologie genom, říká (a povšimněmě si, že mluví o buňkách, koli o mnohobuněčných tělech):

hat never ceases to amaze me how many scientists believe, profess to believe, that genetic information is

Nikdy mě nepřestane naplňovat úžasem, kolik vědců věří

arold, 1995, s. 2774) k určení bu ěčné morfologie. M mje rm dův výrok může sloužit jako kl u inhinea keprge

tě„vvý(3 ičním postupu. Toto chosiep (1nepobý (2 haperonu Hsp90 v morfologické evoluci (Rnaudstligreceptory steroidů, nebo proteiny účastnící se replikace DNA. U těchto, ale i dalších proteinů napomáhá reS

orfogeneze, ani na buněčné úrovni, podle jeho přesvědčení ne projevem řádu jiné kategorie, který odpovídá velikostním i o

obuněčnému tělu. Harol

ůže být řízena (orchestrated) genomem – ganizačním škálám přiměřeným buňce či

íč k pochopení druhově specifickonohterpretaci formy, která se stává „nahlédnutím“ smyslu jak textu, tak podnětů z okolí. To vše na základě storiecké zkušenosti buňky, buněčné linie, druhu. Oplozená vaječná buňka, podle pravidel získaných od sčetných generací buněk předků, manipuluje s genetickým textem tak, jak je to zvykem u daného druhu, podle toho postaví příslušnou morfologii. Domnívám se, že z tohoto hlediska lze druh přirovnat kultuře. Ke vzniku nových druhů – kultur může dojít stejně dobře mutací textu (DNA) jako změnou avidel manipulace s ním. Takto získaná novinka může být posléze zakomponována (například pomocí netické asimilace) do regulací genetických (stává se „písemnou tradicí“).

Druh ve smyslu kultura je charakterizován množinou svých momentálně žijících příslušníků. Tato la patří do druhu, protože sdílejí (1) genetický zápis ve formě víceméně shodných genomů (to íceméně” je tam proto, že mohou existovat například dvě podmnožiny vázané na pohlaví); (2) tradici kladu těchto textů, tj. technologii způsobu, jak spatřovat v zápisu informaci důležitou pro stavbu těla; ) kodifikované krátkodobé chování, kterým lze překlenout krize a nesrovnalosti v trad

vání (více nebo méně improvizované) zahrnuje reakce od běžné fyziologie (nervové impulzy, gnální molekuly, regeneraci, vzorce chování) až po chování překlenující několik generací, jako v případě imutací nebo mémů. Pro ilustraci několik příkladů:

) Velmi zajímavou oblastí bude patrně studium chimerických zárodků, které vzniknou spojením embryí příbuzných živočichů. Protože základní regulační obvody sdíleny všemi obratlovci, musí chiméra, kud přežije, nalézt kompromisní interpretaci signálů, které tyto obvody produkují.. Příkladem mohou t chiméry myš-kuře, které se vyvíjejí ke životaschopným morfologiím (Fontaine-Pérus et al., 1997).

římo waddingtonovsky zní nedávná zpráva o možné roli c) Putherford & Lindquist, 1998). Tento protein, který patří k nejvíce zastoupeným proteinům cytoplasmy, rozdíl od jiných chaperonů neasistuje u konformačních úprav nativních proteinů, ale dohlíží na ržování konformací proteinů už hotových (viz například Mayer & Bukau, 1999). Váže se na ně a tím

abilizuje jejich strukturu, a tím umožňuje jejich susceptibilitu k interakci (například s regulačním andem). V podobě komplexu s Hsp90 fungují například regulační proteiny Src, Cdk, nebo Raf-1,

stituovat konformaci, porušenou působením nejrůznějších stresových faktorů (teplota, těžké kovy atd.). druhou funkcí souvisí i schopnost upravit do požadované konformace i proteiny mutované. Hsp90 tak Uvozovky kvůli tomu, že existuje crossing-over, sex a podobné procesy. 225

účinně vyrovnává, pufruje genetickou i epigenetickou variabilitu proteinových molekul, a díky tomu v vnlin

Hvaa přzámnes tépo80msafezmstvak (c„bvžje65sta(cvy

prfena (3důležitýcněCne například chybějícího ba ulace vývoje. Podobně byranefufurev j(h

167

la popsána null mutace myšího tenascinu, proteinu, o kterém se předpokládalo, že hraje důležitou roli v né embryogenezi (Saga et al., 1992), která se také obešla zjevného fenotypového projevu. Redundance znamená prosté zdvojení: zdánlivě redundantní regulační dráhy mohou za normálních okolností ngovat v různých kontextech. Po eliminaci jedné z nich však mohou ostatní dráhy zachránit původní nkce, které příslušná dráha zajišťovala. Zde lze hledat i odpověď na otázku, proč jsou vývojové dráhy dundantní, zatímco většina metabolických drah nikoli. Metabolické enzymy jsou obvykle přítomny jen ediném paralogu, a přitom zejména u obratlovců, kteří patrně prodělali ve své evoluci dvojí etero)diploidizaci genomu (Bailey et al., 1997), bychom čekali i pro tyto enzymy kolem 4 paralogů

populaci může obíhat větší množství alel, které se nijak fenotypově neprojevují. Chaperonem jim je ucena obvyklá konformace. U octomilky je proto homozygotní mutace Hsp90 letální, lze však udržovat ie heterozygotních organismů.

Rutherford a Lindquist (1998) pozorovali, že u těchto heterozygotů nesoucích jedinou funkční alelu sp90 se s vysokou frekvencí (5 %) objevují u řady tělních struktur (končetiny, křídla, oči) fenotypické riace a malformace. Podobné malformace by mohly být způsobeny poruchami na různých úrovních daly by se interpretovat několika způsoby. Mohlo by jít (1) jednoduše o sníženou „pufrační kapacitu” ítomného neporušeného šaperonu (nedostatek Hsp90), a to zejména v případech, kdy byly vyvíjející se rodky vystaveny stresům; (2) o sníženou přesnost replikace DNA, která vede k četným somatickým utacím v důsledku toho, že šaperon neuhlídá správnou konformaci DNApolymerázy a replikace se stává spolehlivou; (3) odhalení doposud suprimovaných genetických variací. Autoři, na základě pokusů

křížením mutace do různého genetického pozadí se kloní ke třetí možnosti (podporu pro tento závěr viz ž Gibson & Hogness, 1996). Ještě zajímavější byly pokusy se selekcí heterozygotů Hsp90 na změněný fenotyp. Ukázalo se, že fenotypová změna se i po mnoha generacích udržela u více než procent jedinců, zatímco mutovaný Hsp90 byl do té doby v populaci vyředěn (na tento znak – utovaný Hsp90 – nebylo selektováno). Nový fenotyp tak přestal být během několika generací závislý na motné mutaci šaperonu, došlo ke genetické asimilaci (stojí za zmínku, že jedným z vyselektovaných notypů byl i Waddingtonův crossveinless). Avšak je zde ještě jeden důležitější poukaz – na to, že ke ěně fenotypu a její fixaci vůbec nepotřebujeme mutaci: stačí, aby přechodně, například vlivem silného

resu, poklesla pufrační kapacita Hsp90 a okamžitě se rozkryje do té doby latentní morfologická riabilita. Z této variability „preadaptací” se pak může uskutečnit rychlý a účinný výběr směrem novým, stabilním fenotypům. A proč se po odeznění stresu nevrátí všechno k původnímu fenotypu haperonu nemutoval)? Geneticky to lze vyložit tak, že během krátkého období chaperonového ezvládí” došlo k posunu frekvenčního rozložení jednotlivých alel. V pozorovaných případech jde totiž dy o polygenní dědičnost: řekněme, že ke změně fenotypu, které už chaperon nebude schopen zabránit, potřeba, aby mutovalo 70 procent zúčastněných genů. Pokud před krizí bylo už přítomno například procent potřebné variace ve skryté, chaperonem pufrované podobě, pak během krátkého období krize čí několik málo mutací a proces se stane nevratným. Hsp90 tak fungují jako „kondenzátory”

apacitors) morfologické evoluce, a naakumulované změny se „vybijí” v obdobích krize. J. Flegr (1998) tvořil model speciace, pro který by výše popsaný mechanismus mohl vyvhovovat.

Kdybychom měli držet naši jazykovou metaforu, pak jsou jednotlivé promluvy pomocí množiny oteinů interpretovány sémantickým polem Hsp90, které výklad zaostřuje do úzkého rozmezí notypových „výkladů“. V okamžicích krize však najednou nabývají moci významy podružné, „mluva” bývá na bohatosti, až se „jazykový úzus” ustálí v jiných polohách.

) Charakteristickou črtou „jazyka proteinů“ je, podobně jako u mluveného jazyka, redundance. Většina h vývojových procesů je často i několikrát jištěna paralelními regulačními dráhami, takže selže-li

která, může být přesto dosaženo výsledního fenotypu, tj. může být „řečeno totéž” (Brookfield, 1997ab). ooke a spol. (1997) udávají 22 null mutantů octomilky bez fenotypového efektu. Přitom se nikdy jedná o provoz zajišťující (tzv. housekeeping) geny – tam by byly, v případě

iva, trávícího enzymu apod., následky patrnější. Jde o geny, které se účastní regrv

v haploidní sadě226. Vysvětlení může být v tom, že u metabolických funkcí „není co dodat“, nelze je nijak „vpřvysjv t (4 í o to, aby se evoluce on geneze stala legitimní součástí evoluční teorie. Nejde o to rehabilitovat mechanistické rekapitulační učnenuleizprvavýprk i p Wovrephattexdirboshshevs.

stabilní, nemohli bychom rozpoznávat ící vyšší taxonomické kategorie typu kmenů

n

168

ylepšovat“. Byly optimalizovány už dávno, a proto si enzymová katalýza vystačí s jedinou formou íslušného enzymu (popřípadě doplněnou o jeho alely v populaci) a redundantní paralogní kopie mizely.227 Co je ve srovnání s tím „optimální” v ontogenezi? Tam se musí vždy znovu a znovu

ednávat (hermeneutický výkon) kompromis mezi nároky genomu, jedince, populace, prostředí, proto omto případě redundance ontogenetických drah zvyšuje zdatnost jedince.

) Někteří vývojoví biologové se po vzoru Šmaľgauzena a Waddingtona snažtoení Haeckelovo; po sto letech vzájemně nezávislého vývoje evoluční a vývojové biologie je však už jvyšší čas pokusit se o sladění postojů, slovníku a také cílů. R. A. Raff (1996) například zdůrazňuje tnost položit si otázku, jak v evoluci vznikají nové ontogenetické trajektorie. Minimálně půl miliardy

t, ale možná dokonce dvoj- i trojnásobek této doby jsou jednotlivé živočišné kmeny vzájemně geneticky olované. Srovnávací analýza regulačních mechanismů ontogeneze by se proto mohla stát důležitým amenem poznatků. Úkol to není snadný, protože v rámci jednotlivých skupin existuje obrovská riabilita jak v genové expresi, tak v epigenetických pochodech. Velmi podobné morfologie mohou být sledkem celé palety různých ontogenetických procesů: cíl – specifická morfologie – zůstává konstantní, ocesy se mohou měnit. Je tedy velmi důležité si ujasnit, na které úrovni popisu hledáme homologie – homologním tělním plánům mohou vést značně nehomologní vývojové trajektorie, a to platí dokonce ro blízce příbuzné a vzájemně křížitelné druhy:

e are faced with a paradox. Body plans are clearly stable er long evolutionary spans. If they were not, we would not cognize persistent higher taxonomic categories such as

and classes. Yet basic elements of body plans are

Stojíme tváří v tvář paradoxu. Tělní plány jsou bezesporu stabilní po dlouhá evoluční období: kdyby nebyly přetrvávajyla

ained by different developmental pathways. They have been tensively modified by additions, and in the evolution of ect-developing species, losses and remodeling of larval dy plans. Adult body plans have also been remodeled. Since ared body plans can be attained by different pathways, why ould they be so stable and channel development through olutionarily conserved phylotypic stages? (Raff, 1996, 197)

a tříd. A přdá dospět rozsáhlé ps přímým výplánů. TělJestliže tedna tolikeroa proč usmfylotypická

esto se k základním elementům tělních plánů různými vývojovými cestami. Ty prodělaly řestavby přidáním, nebo naopak u druhů vojem ztrátou či proměnou larválních tělních í plány dospělců byly také proměňovány.

y může být sdílených tělních plánů dosaženo způsobů, proč ony samy jsou tak stabilní ěrňují vývoj skrze evolučně konzervativní stadia?

R dvý kstvy může spočívat v modularitě vývoje, kdy mohou býtdetailů regulované) moduly, aniž by to pozměnilo životaschopno ní moduly mohou „r onstruovat” celek vzájemnou interakcí. Je ovšem nutno na tomto místě připomenout, že samotná deprompoidmpř

. A. Raff na známém modelu přesýpacích hodin (obr. 16.3) vojových pochodů a konstatuje, že jediné, co členy jednoho

adium fylotypu, které je natolik závaznou esencí tělního plásvětlení

emonstruje princip obrovské variability mene spojuje, je poměrně konzervativní nu, že je nelze obejít. Domnívá se, že

často vypuštěny či přidány (přísně a do st jedince, protože ostat

ekfinice fylotypového stadia je dosti obtížný problém: Richardson a spol. (1997) konstatují, že je akticky nemožné najít strukturu, která by bezrozporně spojovala všechny obratlovce. Známý a do rzení přetiskovaný Haeckelův obrázek o shodnosti raných vývojových stádií obratlovců je dnes

važován za nepřípustnou idealizaci, která s pozorovanými strukturami má málo společného; podobnou ealizací však je i model „přesýpacích hodin“. Sám Raff koneckonců ukazuje, že v některých případech ůže vývoj fylotypové stadium obejít. U ježovek se několikrát vyskytují dvojice evolučně blízce íbuzných druhů, jeden s klasickým vývojem přes fylotypické stadium – larvu (pluteus), druhý Nutno ovšem upozornit, že k teorii tetraploidizace obratlovců během evoluce existují i výhrady – viz například West et al, 99. V biologii nelze zobecňovat absolutně – u obratlovců existují dva funkční paralogy například u laktátdehydrogenázy. Uvedené rzení samozřejmě neplatí ani pro mikroorganismy.

226

19227

tv

s vývojem přímým. Druhy s přímým vývojem měly vajíčka s bohatým žloutkem. Při mezidruhovém křdrodnea al 16 ředstava fylotypu. Fylotypové stadium je stadium společné všem organismům patřícím do fyla (nachází se v úzkém hrdle těchto on enetických přesýpacích hodin). Cesty k fylotypu i od něho jsou naprosto specifické. ( například Raff, 1996; Duboule, 1994).

169

ížení vznikají životaschopní jedinci, a jejich vývoj byl nepřímý nebo přímý podle toho, ke kterému uhu patřila samice, tj. jaký byl obsah vajíčka. Byl-li experimentálně z vajíček bohatých žloutkem straněn žloutek, ubíral se vývoj kříženců přes larvu připomínající dipleurulu, tj. hypotetické, dnes už se vyskytující archetypální stadium druhoústých (Raff et al., 1999). Podobné zkušenosti s přímým

nepřímým vývojem byly získány i u ascidií (Jeffery, 1994; Satoh & Jeffery, 1995), a u žab (Hanken et ., 1997).

.3. Ptog

(5 Evoluce ontogeneze se intenzivně obírá i fenoménem tzv. kabrijské exploze, krátkého časového okna trvajícího 10 milionů let, během kterého se ve fosilním záznamu objevili mnohobuněční živočichové, a to hn d ve všech známých tělních plánech (na úrovni kmenů – současných i vymřelých; Gould, 1989; Cvypř mětem sporů. evmjeMžiko vnávací analýza sekvencí DNA u současných skupin: získaná rekonstrukce klade do divergal bope

)

eonway Morris, 1993). V prekambrijských vrstvách bezprostředně předcházejících se podobné fosilie skytují jen sporadicky (vyskytují se však chodbičky a fekální pelety) a jejich systematické zařazení je ed

Jednou interpretací této exploze fosilního záznamu, kterou preferují zastánci gradualistické oluce je, že jde o událost zdánlivou. Živočichové předcházejícího období mohli být drobní (do několika m) a nemuseli mít pevné schránky. V inkriminované době mohlo dojít k objevení se predátorů a pod jich tlakem se u všech skupin rychle objevily pevné schránky, které se dochovají lépe než měkké části. ohlo také dojít ke globálním klimatickým změnám, které umožnily adaptivní radiaci do nových biotopů, vočichové se stali daleko početnějšími a proto je fosilní záznam najednou bohatší. Gradualistickou ncepci podporuje i srobu ence prvoústých a druhoústých do doby před minimálně 1200 miliony let (například Wray et

., 1996). Kladistické analýzy také podporují dávnou dobu divergence živočišných kmenů). Spekulativní vysvětlení celého fenoménu překládají Davidson et al. (1995). Předpokládá, že

hatství forem vyrostlo z původních mikroskopických mnohobuněčných organismů podobných dnešním lagickým primárním larvám (obr. 16.4.). Autoři upozorňují na skutečnost, že u dnešních

mnohobuněčných organismů s larválním stadiem začíná proměna na dospělce u buněk, které s larválními stasmu svvýocno 16 Teorie o původu diverzifikace živočichů. (a) Podle této teorie žili předchůdci dnešních živočichů až do prekambria planktonním životem a podobali se larvám živočichů dnešních (trochofora, dipleurula, pluteus, veliger atd. Absence kostry a jejich malé rozměry způsobily, že se fosi-lie nedochovaly. Evoluční novinkou, ke které došlo v kambriu, byly embryonální buňky, které ke stavbě těla nijak nepřispívaly, byly „odloženy str ou” (set aside cells). Tyto buňky dávaly v pozdější fázi života (poté, co byla splněna funkce rozmnožovací, takže přežití ohroženo nebylo) vz nejrůznějším, často bizarním tělním formám. Postupně nabývaly schopnosti samostatného života a převzaly i funkci rozmnožovací, zatím-co vodní formy zůstaly zachovány jen jako larvální stadium. Událost se ve fosilním záznamu jeví jako „kambrijská exploze” – náhlé, téměř so é objevení se všech známých základních tělních plánů (kmenů). Podporou pro tuto teorii je skutečnost, že u všech mořských kmenů je půostroslar

170

rukturami mají málo společného a jsou v těle larvy rozpoznatelné jako amorfní shluk buněk (tzv. set ide cells). Evoluční vysvětlení vyvozené z této skutečnosti předpokládá, že se v prekambriu u ikroskopických poelagických organismů objevily „buňky navíc” analogické základům dospělce dnešních larev a začaly dávat vznik pestrému kaleidoskopu nejrůznějších morfologií. Protože živočich ou reprodukci zajistil dřív, než k podobnému „bujení“ v jeho těle došlo, neměly tyto experimenty raznější důsledky pro přežití linie. Časem některé úspěšné formy převzaly i roli rozmnožování, tím se tly pod silným selekčním tlakem a musely svou tělní stavbu stabilizovat směrem k mnohem užším rmám reakce, daly tak základ dnešním kmenům.

.4.

annik půučasnvodní formou ontogeneze vývoj přes larvu, jejíž stavbe je diametrálně odlišná od „dospělého” typu stavby. Tělo dospělce povstává z malého růvku buněk uložených v těle larvy. (b) Pluteus – dvoustranně symetrická larva ježovky, pohled shora. Šipka ukazuje „pupen“, ze kterého vy-te pětičetné tělo ježovky. (c) Trochofora – larva mnohoštětinatců, ze které vyrůstá článkované tělo. Ve stadiu asi 30 segmentů je odvržena

vální struktura a vytvoří se hlava. (podle Davidson et al., 1995). JsindrvýpřSp stranně symetrický tvor s dobře vyvinutou hl ou, očima, podélnou nervovou soustavou, vaskulárním systémem se srdcem a propracovanou dovy

ou však i autoři (Erwin 1999; Valentine et al., 1999; Conway Morris, 1997), kteří i v přítomné době terpretují explozi záznamu jako věrný odraz průběhu fyletické evoluce. Společného předka prvoústých a uhoústých kladou do doby před 670 miliony let (a ve prospěch tohoto názoru reinterpretovali i zmíněné počty Wraye a spol.), vznik dvoustranně symetrických triploblastických organismů kladou do doby ed 570 miliony let, a samu divergenci prvoústých a druhoústých datuje na pouhých 544 milionů let. olečný předek obou skupin byl podle něj protáhlý dvou

avrzoventrální i proximodistální (končetiny) diferenciací. Erwin připouští, že nemůže gradualistické světlení zcela vyloučit, avšak soudí, že interpretace založená na fosilním záznamu je přesvědčivější.

171

(5 Zajímavý impulz přichází z oblasti vývojové psychobiologie. Psychomotorickou ontogenezi jedince lzpřpo„rúsprzí

) e vysvětlit z klasické pozice genetické – v tom případě se hledají vrozené elementární reflexy a k nim íslušný vývoj struktur. Proces lze však chápat i jako neustálé sjednávání mezi vyvíjejícím se zárodkem, dněty z jeho okolí a genetickými regulacemi. Při druhém pohledu mohou být struktury mozku, eflexy“, „archetypální chování“, dovednosti, řeč atd. vnějším projevem intenzivního hermeneutického ilí. Autoři vysokoškolské učebnice, o kterou se zde opírám (Michel & Mooreová, 1999), jsou zastánci ávě tohoto pohledu a shromáždili v jeho prospěch řadu argumentů. Slogan „druh = kultura” by mohl skat podporu i z této strany.

K ITOLA 17. Ý ORGANISMUS S EVOLUCÍ – ONTOG EZÍ228

A stejně to budou mikrobi, kdo budou mít poslední slovo!

Živé bytosti se, mimo jiných charakteristik, vyznačují tím, že od počátku života jsou součástí nepřetržité ge„ii z(vbuatPo

JeVý skem našeho zkoumání ať je analogie s mnohobuněčnými organismy; není přitom přílišný

rozdíl v tom, zda mnohobuněčnost je dosažena klonálně (například živočichové nebo bakteriální kolonie), ne houby, hlenky, myxobakterie). V obou případech ontogeneze mn(2) d

za

sé stroji k dorozumívání uvnitř buněk a msp

mepror

budeme rozumět časový vývoj živého tvora založený na interpretaci časových a pržim

so ačních systémů s globálním dosahem a tělo, tj. koherentní strukturu s ontogenezí, můžeme vzso

roa jepo

172

AP ZEMSK EN

L. Pasteur

nealogické linie. „Jsou živé“ od počátků života na planetě, jsou přímým účastníkem jejích dějin. Jsou nterpretačními stroji”, které zpracovávají a filtrují ohromné množství informace přicházející z prostředí vlastních databází (evoluční zkušenost zapsaná například v genomu). V proudu této interpretace yhmatávání smyslu) jednak spouštějí nejrůznější mechanické subrutiny, jednak rozvrhují svou doucnost, jinými slovy formují svou ontogenezi. Existenci ontogeneze považuji za jednen z klíčových

ributů života; pokud tedy zemský superorganismus existuje, nutno prokázat, že je schopen ontogeneze. kusil jsem se o podobný pohled na Gaiu už dříve (Markoš, 1995).

Gaia organismem? chodi

bo je agregací (napříkladohobuněčných těl vyžaduje tři typy strukturujících činitelů. Jsou to: (1) sdílený soubor genů,

ifuzibilní signály a konečně (3) tělo, ultrastruktura. 1. Sdílený genetický zápis. Tím, že organismus povstává opakovaným dělením z jediné buňky, je

ručeno, že v principu všechny buňky obsahují totožný tezaurus genů.229 2. Komunikační systémy těla: morfogeny, růstové faktory, elektrické a jiné signály významu

mantického. Molekuly – symboly jsou nepostradatelnými nánohobuněčných těl. Zpráva je nesena kvalitou, intenzitou, časovým průběhem nebo koncentračním

ádem signálu. 3. Samotné tělo. Tělo je časoprostorovou dynamickou sítí buněk a z mezibuněčné hmoty. Síť

zibuněčné hmoty je tvořena komplikovanými organickými molekulami a často i minerály a – sama odukována konsorciem buněk – poskytuje buňkám důležité informace o jejich poloze v čase a prostoru ganismu.

Ontogenezí tedyostorových signálů. Tato interpretace závisí na genetické a epigenetické paměti, historii, zkušenosti

vé bytosti. Výše uvedené tři předpoklady nemusí být pro ontogenezi podmínkami postačujícími (jistěže usí fungovat například energetický metabolismus), ale v každém případě jsou podmínkami nutnými.

Pokud u zemského „souboru všeho živého” prokážeme integrující síly typu sdíleného genového uboru, signaliz

teprve začít s tázáním, zda se jedná o organismus či nikoli. Organismus i jeho ontogeneze by, hledem k jedinečnosti zemského organismu, neměly paralelu na jiné časové škále. Ontogeneze by učasněbyla i evolucí.

Musíme v první řadě prokázat, že výše diskutované vlastnosti, týkající se mnohobuněčných těl, lze zpoznat 230 na systému, jehož dynamiku určují bakterie a archea. Protože pokud Gaia existuje, byly jsou to hlavně ony, kdo jsou buňkami jejího „těla”. Bakterie se objevily na planetě poměrně záhy po jím vzniku a od té doby ji nepřetržitě obývají a přetvářejí. Ve srovnání s tím jsou eukaryontní organismy měrně pozdní novinkou a samy jsou produktem bakteriálních symbióz231. Ptejme se tedy, jestli by Gaia

V textu budu nahrazovat tento kos228 trbatý název jednodušším Gaia; nutno mít na zřetelu, že se nejedná o Gaiu tak jak ji definuje

J. E. Lovelo229

230

231

ck (viz kap. 12). Na modifikace v některých specializovaných liniích somatických buněk nebudeme na tomto místě brát zřetel. V dalším textu nebudu rozlišovat a pod „bakterie“ rozuměj Bacteria i Archaea. Viz například Cavalier-Smith, 1992; Margulis, 1975, 1996; Margulis et al., 1996; Bermudes et al., 1987.

postavená na bakteriích mohla vyhovovat výše vyjmenovaným požadavkům na mnohobuněčný or

SouE něčných organismů jsou dnes obvykle považovány za výsledek interakcí sobeckých, naseúsžámma tfl17zásesyasu r

všSahi

Getoqu

173

ganismus, zda tedy může být charakterizována společným genomem, signály a tělem.

bor genů kosystémy mnohobuvzájem geneticky izolovaných jedinců, uplatňujících svou zdatnost v aréně biotopu. Tento pohled však lhává při studiu světa bakterií. Bakterie nejsou v tomto slova smyslu jedinci: mohou si vyměňovat eky DNA, mohou ji přijímat z prostředí a také ji do prostředí diseminovat, a při tom nemusí respektovat dné (nebo téměř žádné) bariéry dané taxonomickým postavením příslušných organismů.232 Kromě toho ohou bakterie manipulovat i vlastní genom, a to regulací frekvence jeho mutací, a snad dokonce utacemi cílenými. Přenosy se dějí i virovou transfekcí nebo mobilizací a přenosem plazmidů, integronů ranspozonů. Mobilní transpozóny mohou – jako jakási genetická „matrioška” – samy hostit velice

uidní systém kazet inzerčních sekvencí nesoucích vlohy pro nejrůznější fenotypické projevy (obr. .1)233. Výsledkem této promiskuity je mozaikový charakter bakteriálních genomů (odhadovaný na kladě různého zastoupení nukleotidů CG v jeho různých segmentech). U genomů Salmonella enterica různé izoláty liší až v jedné pětině rozsahu genomu, přičemž heterogenní úseky pocházejí často od stematicky vzdálených druhů (Lan & Reeves, 1996), u Escherichia coli pochází z heterogenních zdrojů i šest procent genetického materiálu (Matic et al., 1995), a podobná mozaikovost genů byla popsána ůzných izolátů Neiisseria meningitidis.234

Popsané jevy jsou nejlépe prostudovány v případě získávání rezistence k antibiotikům, autoři sami ak konstatují, že rezistence je jen špičkou ledovce v soustavě genetických komunikací mezi bakteriemi; lyers a Shoemaker (1996) celý systém nazývají „superdálnici genových přenosů“ (gene transfer super-ghway). Podobně Davies konstatuje:

ne flux between bacterial replicons and their hosts is likely be rule rather that the exception and appears to respond ickly to environmental changes. (Davies, 1994, s. 378)

Tok genů mezi bakteriálními replikony a jejich hostiteli je podle všeho spíše pravidlem než výjimkou a vyznačuje se schopností rychle odpovídat na změny v prostředí.

Bakterie t ké snadno přijímají úseky „nahé” DNA z prostředí (Higgins, 1992; Lorenz & Wackernagel, 19 e(H kt alu romají, zejména jsou-li adsorbované na substrát, obzvláštní vnímavost k nejrůznějším způsobům genové mm(n

záreak

a94). Přenos (často hypermutované) DNA z mrtvých buněk jiggins, 1992), že buňky ve stacionární fázi, ve snaze znovu

eré jsou dosud v log fázi a získávají jejich DNA. Pom

běžnou záležitostí, a dokonce se udává nabýt růstu, usmrcují sousední bakterie, stoucí nebo klidové (quiescent) bakterie

anipulace.235 Vysokou intenzitu horizontálních přenosů genetického materiálu dokládá i vysoká míra ozaikovitosti evolučních stromů.236 Týká se to jak dlouhých úseků genomů, tak jednotlivých genů apříklad enzymy respiračního řetězce; Burger et al., 1996, viz též Markoš, 1997 a literární odkazy tam).

Mezidruhové přenosy nejsou náhodné a libovolné a zdá se, že jejich frekvence do značné míry visí na intenzitě dvou druhů buněčných pochodů: na systému opravy nespárovaných bází (mismatch pair), který brání rekombinaci s nehomologní DNA, a na systému SOS. Za běžných podmínek převládá tivita prvního systému a k transformaci cizorodou DNA prakticky nedochází. V obdobích, kdy je

Pochopitelně do tohoto schematu patří i eukaryonti, a nejen jednobuněční (Amábile-Cuevas & Chicurel, 1992; Salyers & oemaker, 1996), avšak pokud je známo, míra jejich účasti na tomto procesu je mnohem nižší. Viz například (Sonea & Panisset, 1983; Amabile-Cuevas & Chicurel, 1992; Amábile-Cuevas & Fuentes, 1996; Amábile-evas & Cardenas-Garcia, 1997; Salyers and Shoemaker, 1994, 1996; Hall et al., 1996; Lenski, 1993; Tschäpe, 1994.

232

Sh233

Cu234 Upozorňuji na možné nepřesnosti: heterogenní materiál se dá odhalit jen tehdy, liší-li se donor a akceptor v zastoupení GC: pokud se neliší, není snadné událost přenosu odhalit. 235 viz například Lewis & Gattie, 1991; Costerton et al., 1994, 1995; Dreiseikelmann, 1994; Lorenz and Wackernagel, 1994 236 viz například Amábile-Cuevas, ed., 1996; Arber, 1991, 1993, 1995; Arber et al., 1994; Maynard Smith et al., 1991, 1993; Maynard Smith, 1992; Sikorski et al., 1990.

přežívání ohroženo, je aktivován spíše systém SOS a bakterie jsou k transformaci cizorodou DNA vn

a cílené mutace, které vedou k pozměnění genomů z příčin vnúrv syhrv sta„dmběsynempo

Suplaco ry to help in the evolution of the resistanc ne, for example to edit for its functional expression in a h

plazmidy vypadají, jako by byly zkonstruovány proto, aby napomáhaly evoluci genů pro rezistenci, například

174

ímavější (Matic et al., 1995).237 Zvláštní kapitolu zasluhují řízené

itřních. Původní předpoklad evoluční genetiky, že frekvence mutací je udržována na nejnižší možné ovni, se nepotvrdil. V nejjednodušším případě jde o „programové” zásahy ontogenetické, jako například případě sinice Anabaena, která při diferenciaci heterocysty vytvoří funkční geny pro nitrogenázový stém vystřižením vmezeřených sekvencí z DNA (Kaiser & Losick, 1993). V adaptivní evoluci však ají mnohem závažnější roli tzv. mutátorové geny. Jejich produkty až o 2-3 řády zvyšují frekvenci mutací buňce. Velké asexuální populace tak mohou značně urychlit svou adaptaci v novém prostředí; přitom čuí, aby se mutátorový gen v populaci vyskytoval s frekvencí 10-5 (Taddei et al., 1997). Izolují-li se ivoké” bakteriální kmeny z přírodního prostředí, až jedno procento nových izolátů představují kmeny utátorové (Matic et al., 1995). Předpokládá se proto, že přechodné zvýšení frekvence mutátorů je žným jevem, kdykoli je populace vystavena změně prostředí. Matic a spol. (1997) popisují jeden takový stém u Escherichia coli: analýza více než 500 izolátů ukázala, že přes 1 % případů nese defekt v opravě spárovaných bází řízených metylací, a až 14 procent bakterií je mutátorových, i když většinou jen mírně imo normu (na patogenicitě nezáleží). V diskusi ke svému referátu o šíření rezistence k antibiotikům znamenává Davies:

rprisingly, many of the resistant organisms have very effective smid-borne mutator genes. The plasmids seem to have been

nstructed with the functions necessa

Je překvapivé, že mnohé z rezistentních organismů nesou velmi účinné mutátorové geny přenášené plasmidy. Tyto

e geeterologous host. (Davies, 1997, s. 28) při úpravě, která jim umožní fungovat v cizím hostiteli.

Ú sprre hu infekce u jistéh„o rovy patogenicity” (pathogenicity islands, obr.17.1): získání sja

m(Dsáprtrvuvscvšmk

geDpe

činným způsobem, jak vcelku přenášet celou sadu genů – náostředí, jsou kazety transpozonů a integronů, nesoucí komzistence k antibiotikům nebo k jistému dru

trojů potřebných k přežití v nehostinném pletní sadu genů potřebných k získání o hostitele. V druhém případě jde o tzv. ady promění jinak benigní bakterii žijící st

ko komenzál (Escherichia, Vibrio) v nebezpečného patogena svého hostitele.238 Pozornost v této souvislosti zasluhují i tzv. indukované (cairnsovské) mutace,239 naznačující

ožnost adaptivních modifikací DNA vyvolaných potřebou změnit fenotyp v nepříznivých podmínkách. ůraz je na slově adaptivní – zatímco výše zmíněné indukce mutageneze jsou náhodné, a jsou tedy zkou do loterie, indukované mutace se týkají cíleně jen toho úseku DNA, jehož úprava přinese řešení ávě toho problému, se kterým se buňka potýká). Polemika, zda tento typ mutace existuje nebo ne, dosud á; zde ji připomínám hlavně proto, že jako jeden z možných mechanismů cílené adaptace byla ažována i rekombinace s exogenní DNA (Lorenz & Wackernagel, 1994). Bakterie by tedy měla hopnost vybrat si takový genetický text, který je relevantní její momentální situaci. Neměli bychom ak striktně oddělovat oba popsané systémy tvorby genetické variability – výměnu DNA a indukovanou utagenezi, ať už náhodnou nebo cílenou. Mutageneze indukovaná těsně před smrtí buňky může přispět přežití buňky jiné, pokud bude DNA z mrtvé buňky pohlcena živými buňkami v okolí.

Ukazuje se tedy, že bakteriální biosféra má všechny předpoklady ke sdílení společného tezauru netické informace. Zbývá ještě zodpovědět otázku, zda prostředí obsahuje dostatek příležitostí k šíření NA. Zdá se, že ano. DNA se sice ve vodním prostředí poměrně rychle rozkládá, ale je-li adsorbována na vné substráty, prodlužuje se její životnost o několik řádů, přičemž dochází k mnohonásobnému zvýšení

V tomto výkladu věnujeme pozornost hlavně bakteriím, dlužno však připomenout, že podobnou plasticitu vykazují i genomy karyontní. Transposibolní elementy představují u kukuřice víc než polovinu genomu, u octomilky 10-15 procent. Nejde je

237

eu n o přeskoky „n238

Oc239

Sn

elementů v rámci téhož genomu, ale i o jejich mezidruhové přenosy – ty mají vyšší frekvenci než horizontální přenos ormálních“ genů. Samotné přenosy nejsou libovolné. Viz například Slauch et al., 1997; Hacker et al., 1997; Ochman & Groisman, 1995; Stephens & Shapiro, 1996; Groisman & hman, 1996; Mel & Mekalanos, 1996; Suarez & Russmann, 1999. Viz například Foster & Cairns, 1992; Hall, 1988, 1989, 1990, 1991; Cairns et al., 1988; Jayaraman, 1992; Symonds, 1994; iegowski, 1995, a příspěvky ve sborníku Amábile-Cuevas, ed.,1996.

17 řenos genetické informace formou genových kazet. Na schématu spodní tlustá čára znázorňuje DNA transpozonu, který zajišťuje vk ání a vyjímání celé kazety do a z cizího genomu. Do transpozonu je vložen integron In2, a v něm jsou ještě vloženy další genové kazety. Ce transpozon – sám mobilní jednotka – může být včleněn do genomu fága a šířit se s ním jako jeho součást. Složitější formou takové „genetické matriošky” jsou „ostrovy patogenicity (pathogenicity islands) – celá mobilní kazetová skládačka je v tomto případě dlouhá 30 až ně lik set bází. (podle Hall et al., 1996; Hacker et al., 1997).

175

.1. Pládlý

ko

koLičáala hostitelů, ani jejich turnover. Odhaduje se, že dva až pět procent bakterií přítomných v pelagickém ekosystému prodělají inkorporaci cizorodé DNA (F

Gebequreplafivangene traffic in natural environments such as soil and the gaof

rie, a nevíme nic o putování genů v přírodním prostředí, jakým je půda

ac

ncentrace DNA oproti okolnímu prostředí (Gallori et al., 1994; Paget & Simonet, 1994; Hermansson & nberg, 1994). Nelze zanedbat ani možnost přenosu DNA prostřednictvím virů. Koncentrace virových stic v oceánu, která dosahuje hodnot 106-1010 /ml (Sikorski et al., 1990; Davies, 1994, 1996; Cochlan et ., 1993; Fuhrman, 1999). Hostitelé těchto virů nejsou známi (patrně všechny organismy, které tam žijí), neznáme ani jejich role v regulaci populační dynamiky

rischer et al., 1994; Goodman et al., 1994; Hermansson & Linberg, 1994):

ne flux between bacterial replicons and their hosts is likely to the rule rather than the exception and appears to respond ickly to environmental changes... [T]he appearance of the sistance genes is a recent event – that is, the multiresistance smids found in pathogens must have been created in the past

e decades.(Davies, 1994, s. 378) We are incapable of defining y environment in microbial terms.[...] We know nothing of the

Tok genů mezi bakteriálními replikony a jejich hostiteli je spíše pravidlem než výjimkou a patrně odpovídá ry-chle na změny prostředí. Objevení se genů pro rezistenci je nedávnou událostí – znamená to, že plazmidy s mno-honásobnou rezistencí přítomné v patogenech musely vzniknout během posledních padesáti let. Nejsme schop-ni definovat prostředí z pohledu bakte

strointestinal tract, which comprise mixtures of a large number bacterial genera and species. (s. 380)

nebo zažívbakteriální

cí trakt, prostředí obsahujícím velký počet h rodů a druhů.

176

Signály Po buňky mnohobuněčného těla, i bakterie komunikují pomocí množství signálů uvolňovaných doko(Cexnakoilunepřsibyvo

defea vymneo poma o

něanRpr , jako například nízké dávky rtuti ze zubních amalgámů nebo stoCni

v i oganěAob

dobně jako prostředí a působících na různé vzdálenosti a různě dlouho. Nejlépe je prozkoumána munikace bakterií, které mají komplikovaný životní cyklus nebo vytvářejí mnohobuněčné tělo aulobacter, Bacillus, Streptomyces, aktinomycéty, myxobakterie).240 Dorozumívací signály však istují i u bakterií takzvaně „jednobuněčných” (Escherichia, Enterococcus nebo Bacillus); slouží jim příklad k vzájemné informovanosti o hustotě populace, dostupnosti a kvalitě zdrojů apod.241 Tvorba nzorcií, která sestávají z mnoha druhů a mají komplikovanou časoprostorovou strukturu, je jinou strací schopnosti bakterií komunikovat a na základě této komunikace vytvořit složité „ekosystémy” bo „tkáně“ (viz například příspěvky ve sborníku Guerrero & Pedrós-Alio, eds., 1993). To jsou ovšem ípady šíření signálů nablízko a v situacích, jejichž užitečnost snadno poznáme. Nakolik se podobné gnály šíří i v měřítku „gaianském”, se můžeme jen dohadovat. Jisté je, že bakteriální produkty, které ly ve zmíněných případech prokázány jako signální molekuly, lze detekovat v prostředí – v půdě, dách, atmosféře i v aerosolech.

Bakterie produkují třídy signálních molekul od běžně se vyskytujících cyklických nukleotidů, přes riváty laktonu homoserinu (Kaiser & Losick, 1993; Huisman & Kolter, 1994; Demaster, 1999), deriváty nolických látek (Maplestone et al., 1992) nebo antibiotika (Davies, 1994) až k oligopeptidům proteinům (feromony u Enterococcus nebo Streptomyces; Kaiser & Losick, 1993). Podobnou aktivitu kazují i eukaryonti, například houby (Beppu, 1992) a samozřejmě rostliny. Některé sekundární etabolity vyžadují syntézy v deseti až třiceti krocích (Maplestone et al., 1992), tedy vyžadují výstavbu zanedbatelné enzymové mašinerie a značný energetický výdej. Přitom ne vždy je jasné, zda jde antibiotika, jejichž ochranné účinky by podobnou nákladnou investici ospravedlňovaly; navíc se třebné geny nacházejí v genomech vždy pohromadě, což naznačuje, že celý element je snadno obilizovatelný pro přenos. Ohromná heterogenita těchto sloučenin, jejich velmi nízká koncentrace často krátká doba života brání doposud soustavnějšímu studiu jejich role v prostředí, a tak referování problému je nutně anekdotické.

Antibiotika sama (ve velmi nízkých koncentracích, které neohrožují přežití bakterie) jsou podle kterých názorů (Davies, 1994, 1997) samy feromony mobilizující u nositelů rezistence k tomuto tibiotiku horizontální přenos plazmidu pro tuto rezistenci (frekvence přenosu se zvýší až stokrát).

ezistenci k antibiotikům mohou vyvolat signály informující o hustotě bakteriální populace,242 nebo na vní pohled naprosto neadekvátní podnětypy dezinfektantů u střevních bakterií člověka (Salyers & Shoemaker, 1996; Amábile-Cuevas &

ardenas-Garcia, 1997). Takto získaná rezistence je tedy „fyziologická”, a jak upozorňuje Lenski (1998), jak neohrožuje životaschopnost svého nositele.243

Pokud se prokáže, že některé látky, u nichž je podezření, že by mohly fungovat jako signály globálním měřítku, opravdu ovlivňují chování bakteriálních ekosystémů, pak bude nutno zodpovědět tázku druhou, zda existuje médium, kterým se mohou šířit dostatečně účinně tak, aby zajistily koherenci ianského těla. Nabízí se samozřejmě atmosféra, která může roznést signál po celé planetě v průběhu kolika dní, nebo mořské proudy, které ovšem pracují se zpožděním daleko větším. V této souvislosti mon & Benner (1994), upozorňují také na skutečnost, že v oceánech je obrovská heterogenita a rychlý rat organické hmoty, a že tyto sloučeniny mohou plnit i jinou roli než běžných živin.

Viz například Beppu, 1992; Shapiro & Dworkin, eds.,1997; Russo et al., eds., 1992. Shapiro, 1995; Shapiro & Dworkin, eds., 1997; Shapiro et al., 1993; Kaiser & Losick, 1993; Russo et al., eds., 1992. Tzv. quorum sensing Kaiser & Losick, 1993; Swift et al., 1996; Amábile-Cuevas & Cardenas-Garcia, 1997 Na rozdíl od experimentální situace, kdy indukujeme rezistentní mutanty u „naivního” kmene, který se s daným antibiotike

ční historii nikdy nesetkal a je proto nucen „improvizovat“.

240

241

242

243 m ve své evolu

TěV funkce buněk „komunity” zpracována a pochopena do znkotkbiModo mfebatosiDbupřmvz(G„dsldepřmíhmi ssíInceZextřnapoor

EDjepov ěřítku, nebo vědou o dynamice a biodiverzitě společenstev jako katalyzátorů uvedených tok Gaia v Lovelockově pojetí je „organismus” popsaný v termínech toků hmoty a energie (d meostáze je otázkou termodynamických rovnováh. Proto svět sedmikrásek

177

lo: buňky a mezibuněčná hmota tělech mnohobuněčných eukaryont je struktura a ačné hloubky. Každá moderní učebnice vývojové biologie je zdrojem informace o nesmírné důležitosti mplikované sítě mezibuněčné hmoty a mezibuněčných spojů k vytvoření a posléze k udržení integrity ání a těla. U mikrobiálních komunit je toto studium teprve v začátcích. Bakterie představují většinu žijící omasy na planetě, avšak o struktuře a dynamice tohoto tělesa máme jen velmi sporou představu. orfologie není v tomto případě příliš nápomocná. Vzhledem k tomu, že víc než 99 procent bakterií ebraných z prostředí vzdoruje pokusům o kultivaci (Davies, 1998), chybí spolehlivá představa

biochemii, fyziologii, životních strategiích těch nejrůznějších orgasnismů. Ta chybí i pro měřítka nohem menší než je celá planeta – pro různá bakteriální konzorcia. Jsme proto odkázáni na studium noménů jako „metabolismus” nebo „morfogeneze” sedimentů, půdy, povlaků apod. Biodiverzita kteriálních komunit je odhadována jedině z diverzity DNA extrahované z přírodního materiálu; podle hoto měřítka je velmi vysoká. Máme i jistou představu o složité ultrastruktuře bakteriálních komunit, jež nezadá, jak to obrazně vyjádřili Sonea a Panisset (1983), se stavbou živočišných tkání jako jsou játra.244 okonce i to, co se v r. 1979 jevilo jako hereze, že bakteriální kolonie, která vznikla jako klon z jediné ňky, má ultrastrukturu a fyziologii srovnatelnou s mnohobuněčným organismem, je dnes obecnbě ijímána (Shapiro & Dworkin, eds.,1997; Shapiro, 1991, Neubauer et al., 1979, 1980). Existuje velké nožství informací o komplexní struktuře stratifikovaných jezer, oceánů, kolonií, nárůstů (biofilmů), nášejících se částic, fekálních pelet, půdy, společenstev trávicích traktů, kořenové rhizosféry apod. uerrero & Pedrós-Alio, eds., 1993). Vzhledem k tomu, že existují jen vágní představy i o samotném ruhovém složení” buněk z těchto struktur, není divu, že ještě menší pozornost byla věnována druhé

ožce „těl” – mezibuněčné hmotě, sestávající z různých organických výlučků (stěny, hleny, exsudáty), tritu, z minerálních částic i kompaktních (zvodněných) hornin.245 K mezibuněčné hmotě Gaii musíme ičítat i litosféru (s výjimkou vulkanických hornin), atmosféru i hydrosféru planety, protože jsou do velké ry dílem organismů. Studie v tomto směru jsou řídké – jedině Krumbein (1996) mluví o mezibuněčné otě zemského organismu. Jestliže atmosféra a hydrosféra jsou média schopná přenosu metabolitů

ignálů, půda, minerály a organická hmota v zemské kůře (humus, kerogen) mohou sloužit jako analog tí mezibuněčné hmoty a mohou být pro bakteriální svět druhem geologické paměti na doby minulé. formaci uloženou v této paměti mohou být recentní bakterie schopny dešifrovat, interpretovat, a touto stou získávat přístup k evoluční historii (vedle klasické cesty. kterou představují genu struktury buňky). ůstává zatím neznámou, jaký druh informace a v jakém množství tyto struktury obsahují. Bylo však perimentálně prokázáno (opět ovšem jen na mikroměřítku), že bakterie jsou schopny vnímat

írozměrnou mikroheterogenitu struktury mezibuněčné hmoty a podle toho měnit morfologii dbuněčných agregátů (viz například Guerrero & Pedrós-Alio, eds.1993). Komunity bakterií nejsou uhou neuspořádanou směsí buněk ve stejném smyslu, jako jí nejsou mnohobuněčné eukaryontní ganismy.

kosystémy a Gaia nes běžný pohled na ekosystémy jim upírá jiný druh paměti než replikony DNA; informace epigenetická popírána nebo alespoň podceňována, dokonce i u mnohobuněčných organismů. Ekologie je v tomto jetí vědou o toku hmoty a energie (potravní sítě) ve společenstvu, ekosystému, nebo extrapolovaně až planetárním mů.246 Proto i

ýchání, chlazení) a její ho

244

řaal.245

Gu246

Pro představu o počtech: gram půdy obsahuje řádově 106-108 bakterií, 106-107 aktinomycet, 105-106 protistů, 104-106 hub a 104 s, s diverzitou jdoucí do stovek druhů. Konzorcium je poměrně stabilní a není snadné v něm prosadit nový druh (Maplestone et , 1992). Přitom jen asi 0,001 % celého povrchu půdních částic je obydlena (Wostemeyer et al., 1997). Dalton et al., 1994; Costerton et al., 1994; Costerton et al., 1995; Behmlander & Dworkin, 1994ab; a příspěvky ve sborníku errero & Pedrós-Alio, eds., 1993 Je nutno však připomenout, že tento pohled je obvykle zcela zaměřen jen na eukaryontní mnohobuněčné organismy.

nepotřebuje paměť o svých předchozích stavech a vystačí si s geny určujícími různé zbarvení květů; s ukaboddyo glsti oa cispmin

OSá í: z pohledu bakterie se superorganismem může jevit už eukaryontní buňka, z pohledu tkáňové buňky celé tělo atd. Potíže, které máme s organismy existujícími na různých ro motné velikosti těla: koneckonců nám nečiní potíže ve

mprprAnalyzujažvý

kopřvěpr e individua – ani ona neplteonjí najerasenua

pohistpřpo

178

tímto minimem informace udržuje model svou stabilitu automaticky. Snažil jsem se ve 12. kapitole ázat, že pro to, aby byla planeta superorganismem, je podobné vymezení nedostatečné, i kdybychom strahovali od otázky, kde se sedmikrásky vzaly. V patnácté kapitole jsem zmínil vývoj buněčné biologie jednoduchých rovnováh a metabolických (chemických) cyklů k hlubšímu pochopení, ke strukturní namice buňky. Ekologie a geofyziologie jsou na začátku analogické cesty, a to platí zejména

společenstvech bakteriálních. Budoucí výzkum by mohl vést k testovatelným hypotézám o tom, že celá obální komunita organismů se dá na jedné z úrovní popisu pojmout jako dynamická, vysoce rukturovaná, propojená síť signálních molekul, genů a struktur, udržující povědomí o jediném celku. Jde výzvu pro ochránce životního prostředí. Předmětem jejich zájmu bylo doposud znečištění nutrienty

metabolickými jedy, které ohrožují biodiverzitu. V pozadí však mohou číhat v mizivých koncentracích vilizací nevědomky produkované signální molekuly a jejich analogy, hrozící rozvrátit integritu olečenstev svými zásahy do syntaxe a sémantiky signálů. Antibiotika v prostředí jsou ilustrací toho, co ám na mysli. I z těchto ryze praktických důvodů je nutné co nejrychleji vypracovat novou teorii formačních toku v těle Gaii.

ntogeneze, která je fylogenezí m pojem superorganismu je relativn

změrových škálách, nemusí pramenit jen ze salikostní rozdíl mezi bakterií a velrybou. Spíše než ve velikosti by problém mohl ležet v časové škále.

Domnívám se, že neexistuje ostré rozhraní mezi ontogenezí a fylogenezí – jsou to dvě strany téže ince – evoluce, sebestrukturace. Přesto máme nutkání tyto procesy rozlišovat. Ontogenezi vnímáme jako oces probíhající na krátkých časových škálách a řízený programem zapsaným v genech. Z existence ogramu vyvozujeme, že existuje i cíl, a tak v ontogenezi připouštíme teleologii (viz kapitola 12.).

eme-li jedince, předpokládáme, že jejich vývoji dominuje ontogeneze. Od úrovně společenstev po Gaiu, a také od druhu k vyšším taxonům ontogenezi spíše potlačujeme, a popíráme teleologii. Jejich voj – evoluci, fylogenezi – popisujeme jako výsledek kontingence.

Společným jmenovatelem obou procesů však může být historie. Historie, která je z definice ntingentní, ne-teleologická. Objekty s historií však zachovávají paměť na minulé zážitky, paměť kterou episují, pokaždé znovu interpretují nebo i vymažou, a na základě toho se rozhodují, tj. zakládají roz-vrh cí příštích. Náhoda modulovaná minulou zkušeností dává ex post dojem řízeného teleologického ocesu. Jestliže je historií evoluce na velkých časových škálách, je jí i ontogenezní jen slepou exekucí programu. Je to proces formovaný minulou zkušeností druhu, výsledek současně atné interpretace světa příslušníky daného druhu. A jestliže uznáváme, že ontogeneze je proces leologický, připusťme, že při „gaianském” pohledu by mohla být teleologická i evoluce, protože i ona je togenezí, jen na jiné časové škále. Bakteriální populace ví ještě předtím, než jistou živinu spotřebuje, že hrozí limitace touto živinou, a podle toho zařídí své další chování. Podobně by Gaia mohla registrovat – základě předchozích cyklů – třeba blížící se dobu ledovou už v době, kdy fyzikální parametry planety ště žádné směřování ani nenaznačují. Stejně tak by mohla mít schopnost cíleně (jako v případě hojení n) reagovat na běžné místní katastrofy. Naopak by mohla být vyvedena z míry paradoxy, tj. situacemi, kterými se dosud nesetkala, například stoupající koncentrací CO2 současně se signály naznačujícími tnost připravovat se na glaciál, nebo mizením deštných pralesů v režimu, kdy žádný glaciál není,

pralesy by proto měly prosperovat. Z tohoto pohledu není ovšem rozmnožování a tvorba variabilního potomstva tou nejnutnější

dmínkou, která bude definovat organismus. Gaia může být za živý organismus považována proto, že má storii, má evoluci, která je současně ontogenezí. Má genidentitu, nebo chceme-li, je ruyerovským romem života, který propojuje vše živé na planetě do jednoho celku. Celý tento „gaianský” pohled edpokládající, že hypotetický superorganismus dokáže interpretovat své vlastní dějiny, by mohl skytnout neotřelý pohled na některé vlastnosti života.

Z ĚR TŘETÍ ČÁSTI K V pořádku, autor zde shromáždil jistý objem poznatků nebo kuriozit a sazaší

ne mířit s tím, že živé bytosti nelze beze zbytku redukovat na soubor jestnájepřvšekobpra ub(nk tepřroteob

rel (1jd enetické) zátěže (genetic, epigenetic load, viz například (Nasmythpopo u a také zúprčakvretýza„spřpo (2gepou fe

179

ÁV

do dočetl až sem, může si říct:nabádá nás, abychom změnili svůj pohled na živé bytosti, a tento pohled by nás mohl přivést ke změně motné vědy o živém – biologie. Přijmeme-li názor, že živé bytosti jsou svou povahou hermeneutické, čne nám být jako biologům těsno v mezích objektivistické přírodovědy a začneme se rozhlížet po větší ři záběru. Kudy se ale máme ubírat?

Starší koncepce, které jsem se pokoušel v tomto spisku mapovat, mohou být pro nás inspirací, mohou však naši potřebu ukojit. Musíme se s

dnoduchých a snadno pochopitelných principů, jakkoli se o to například neodarwinismus, rukturalismus či teorie biologického pole (Gurwitsch) snaží, i když pokaždé z jiné strany. Samozřejmě s také nemůže uspokojit vize biologie jako stále objemnějšího a nikdy neukončeného seznamu dnotlivostí, řazených za sebou s neutuchající úporností. Inspirace hermeneutickou metodou by nás měla ivést k náhledu, že hledáme-li univerzální a neměnné principy, můžeme dospět k „principu” jedinému: e je vždy znovu sjednáváno. Buněčná diferenciace, ontogeneze, místo fenotypu na křivce normy reakce, ologie (mám nutkání používat spíše pravopis oikologie, oikonomie, abych zvýraznil rozdíl proti sahově téměř vyprázdněném slovu ekologie) proteinů, buněk i organismů je nikdy nekončícím ocesem vyhmatávání a sjednávání možností (negotiation, enaction), s možností využít minulé zkušenosti tradici a také s vědomím, či lépe s představou cíle, ke kterému je se na základě předchozích zkušeností írat. Na jedné úrovni – úrovni sekvencí genů – dokáže příslušnost k tomu či onomu druhu rozpoznat ikoli určit) počítač. Na jiné úrovni ale například játra velice nepříbuzných organismů budou od sebe nerozeznání pokud jde o morfologii orgánu, tkání, buněk či o metabolické dráhy, a jen velmi složitými sty se dopracujeme k poznání, ke kterému druhu příslušná játra náleží. Na další úrovni však blízce íbuzné druhy od sebe pozná i neškolený laik. V žádném z těchto případů nejde o nic jiného než o zpoznávání, znalecké určování na základě předem daných určovacích znaků (fingerprintů). Seznam, zaurus specifických a relevantních znaků nelze odvozovat na základě obecností (jedině negativně: ratlovci nebudou fotosyntetizovat).

Musíme tedy začít u konkrétností. Kam by se tedy měl obrátit náš zájem, abychom se dobrali evantních znaků? Čeho bychom si měli všímat? Co jsou rozdíly, o které jde?

) Existuje naléhavá potřeba vysvětlit roli a výhodu redundancí – genetických i epigenetických. Nakolik e o krok nutný ke zmírnění genetické (epig

et al., 1991; Brookfield, 1997) a nakolik o prostředek k pružným, kontextem vynucených sunům v rámci normy reakce? Jsme zatím závislí na izolovaných pozorováních, existuje však už i us o kombinovanou databázi zahrnující sekvence genů, proteiny, jejich místo v metabolismkčastněné metabolity (Kanehisa, 1999). Už dnes lze zjistit nejen jestli příslušný druh má gen pro ten a ten otein, ale také a v jakých kontextech se tento protein vyskytuje u příslušného druhu. Je patrně otázkou su, kdy se mohutnost databáze rozroste jednak kvantitativně – o nové a nové druhy – a jednak alitativně, tj. tak, že kromě metabolických drah a metabolitů obsáhne i mnohem komplikovanější síť gulačních proteinů a signálních molekul. Tato výbava pak bude umožňovat vyhledávat zákonitosti kající se „buněčných výpovědí“, respektive tyto výpovědi předpovídat. A snad jednou tato databáze čne korelovat svá data i s morfologií organismů. Všechny tyto aktivity by posunuly pozornost od lovníků” (tj. genetických zápisů) ke struktuře a smyslu epigenetických výpovědí. Odvážím se edpovídat, že podobný vývoj by znamenal zřetelný odklon od dnes převládajícího genocentrického hledu na život, s replikátory, které kromě své onticity nemají vlastně žádnou jinou vlastnost.

) Velmi poučné by bylo zkoumání fenotypů postavených na bázi shodných nebo jen málo se lišících nomů. Stejné genomy nepochybně mohou být zdrojem různých fenotypů, například v případě sezónní lyfenie (dvě různě vypadající generace za rok) u motýlů, ale i jiných hmyzích řádů. Podobně je tomu hormonálně určeného pohlaví (krokodýli nebo slavná Bonellia), neotenického a „plně vyvinutého” notypu u salamandrů, nebo u parazitů střídajících hostitele. Morfologie těchto různých forem bude

v každém případě souviset se změnami v genové expresi. Asi se shodneme, že podobně jako při onrepřdaprsoktexso

mhoroprvšfe– stvsmmTy (3Torinna (4zákaa jpl rotistů). Není možno nevzpomenout ani často uváděné paralely člověk – bonobo. Uho (5jeMnez by (mutace třeba i jediného ge 249

ep

180

u, vnitřní přestavby genomu anebo rozdíly v množině genů), nebo zda celá speciační událost je igenetické povahy a existující genetické rozdíly nebude možno přímo vztáhnout na speciaci. Anebo o

togenezi a směřování vývoje embrya, a také při organogenezi, půjde o expresi několika málo gulačních proteinů, které spustí celou sekvenci procesů tím či oním směrem. Dnes je populární edstava laviny či padajícího domina – exprese několika regulačních genů pozmění expresi dalších a lších genů, takže dvě formy se stejným genomem se budou lišit primárně množinou exprimovaných oteinů, sekundárně pak morfologií. Avšak je tato představa doložena? Liší se svým proteomem247 buňky bě odpovídajících tkání u dvou fenotypově různých jedinců se stejným genomem? A pokud ano, tak eré: všechny, některé, embryonální? Jistě, v okamžiku rozhodnutí se objeví regulační protein, jehož prese může být efemérní nebo, přetrvává po celý život. Jak ale taková regulace nejvyšší hierarchie uvisí s morfologií?

Srovnáme-li dva prsty na jedné končetině, budou se lišit v exprimovaných homeogenech, a také orfologicky. Rozpoznáme však od sebe buňky a tkáně obou prstů i na základě jiných kritérií než je meotický kód a morfologie? Budou se lišit expresí jiných genů? Nebo se sice lišit nebudou, ale najdeme zdíly na úrovni posttranskripční, posttranslační, v kvantitativních poměrech přítomných proteinů (třeba oto, že mají jiný poločas života), a důsledek všech těchto rozdílů se nějak projeví na morfologii? To ale echno jsou záležitosti epigenetické: regulační protein byl jen startovním signálem, podobně jako třeba romony či světelný záblesk a jiné faktory prostředí. Fungoval by – podobně jako ony signály z prostředí jako povel k jinému typu skládání origami (E.O. Wilsonův příměr)? Povel komu? Mechanismu, který lačením tlačítka začne pracovat jistým a předem daným způsobem, anebo struktuře, která povelu kutku rozumí? Není-li téměř žádných rozdílů v expresi proteinů, a přesto jsou výsledkem rozdílné orfologie, pak musí jít o změnu dynamiky – třeba prostorové struktury proteinové sítě – a o tom by ohla něco vypovědět analýza proteomů u vybraných typů buněk a v krátkých časových intervalech.248 to otázky však možná nelze na vybrané úrovni rozhodnout. Posuňme proto naše tázání o další stupeň.

) Zvláštní pozornost si zasluhují ty nanejvíě obtížné partie genetiky – výzkum supresorových mutací. ěžko se zkoumají, výsledky nejsou jednoznačné. Jednou z intrpretací těchto mutací je názor, že ganismus si pomáhá z nesnází tím, co má. Dosti netradiční, ale v duchu hermeneutického pojetí by byla

rpretace „organismus si dovede zařídit, co potřebuje”. Genetická asimilace přímo na podobné úvahy tevazuje.

) Srovnávací analýza blízce příbuzných druhů s rozdílnou morfologií či životním stylem. Předmětem jmu mohou být například příbuzné druhy, z nichž jeden se vyvíjí přes larvu a druhý má vývoj přímý (viz pitola 16.). Podobnými dvojicemi by mohly být druh s rodozměnou a bez ní nebo specializovaný parazit eho volně žijící příbuzný druh (například Sacculina a příbuzní listonozí korýši, nebo podobné dvojice u štěnců či po

niverzální genetické povely se k podobnému srovnávání přímo nabízíejí: jak souvisí univerzální meotický kód na jedné straně s nepřebernou paletou morfologií?

) Podobně se nabízejí přírodní „speciační laboratoře“, jako například rozrůzňování ryb v izolovaných zerech: cichlidi ve východoafrických (Johnson et al., 1996; Parker & Kornfield, 1997; Stiassny & eyer, 1999), koljušky v kanadských (literatura viz Braithwaite & Odling-Smee, 1999), nebo speciace jrůznějších organismů na izolovaných ostrovech. V případě východoafrických cichlid došlo – patrně jediného páru – během několika tisíc let k rozsáhlé speciaci s desítkami druhů. Srovnáním jejich genomů

neměl být problém určit, zda speciační událost zakládá změna genetická n

Proteom – pojem vytvořený analogicky podle genom. Genom je souhrn genetického materiálu v buňce – zahrnuje množinu nů plus jejich uspořádání, členění do chromozomů apod. Proteom je soubor všech proteinů v daném okamžiku přítomných uňce. Proteom, na rozdíl od genomů, je specifický pro danou buňku těla a pro její momentální stav (čas a prostor). Jak věří J. Klein (přednáška na Přírodovědecké fakultě UK, březen 1998)

247

gev b248

249

žádnou speciaci v posledku nejde – jde jen o neobyčejně širokou normu reakce ? (6 lší výzvou je studium chimér mnohobuněčných organismů. U rostlin má dlouhou tradici, i když pod vlžiexdokoprtapo (7la tí století.252 Sem patří i vz (8pr tečně, zatím programově odříká: na do budoucnosti. (9euceup zornit na zatím málo doceněnou důležitost horizontálních přenosů genetické informace v rámci celé bibapřdůšuvšdeopkrzkmda

VroOalgeúv u genomu, popřípadě o předpovědi, jak

181

) Daivem šoku způsobeného lysenkismem se patrně na mnoho věcí zapomnělo. Chimerická embrya vočichů – dokonce mezidruhová – jsou obrovskou nabídkou pro položení experimentálních základů perimentální hermeneutiky. Ale stačí i modely jednodušší: embryonální kmenové buňky lze prakticky nekonečna pěstovat v tkáňové kultuře.250 Vloženy do dospělého organismu se začnou množit mimo ntrolu a způsobí nádory podobné teratokarcinomům. Vloženy do embrya však pochopí kontext (čas a ostor zárodku, ve kterém se octly) a organicky se zařadí do morfogenetických pochodů. Chiméričnost kto formovaného organismu lze pak rozpoznat jen pomocí speciálních značek. Do stejné kategorie patří i kusy s transplantací jader či prvojader do enukleovaných oocytů.251

) Zvláštní místo patří epigenetické dědičnosti, která, zbavená nánosu nepochopení a zbytečné marckistické i antilamarckistické rétoriky je velkým tématem pro biologii příš hopomenuté pokusy s embryonálními kmenovými buňkami.

) Také si myslím, že evoluční biologie bude záhy schopna studovat nejen jedinou, mutačně-selekční oblematiku, ale zaměří pozornost i na věci, kterých se, podle mne zby

nalýzu trendů a na předpovědi, tj. pokus o prodlužování těchto trendů a

) Konečně nutno do celého obrazu života zahrnout jako plnoprávnou součást, nejen jako jakýsi apendix karyont, i obě formy tzv. „prokaryontních” organismů. V poslední kapitole jsem nabídl vizi loplanetárního organismu, jehož tělem jsou bakterie. Teď nejde o to dokazovat pravdivost této vize: chci oosféry. A nejen genetické, jsem přesvědčen, že toto „tělo”, z něhož zatím studujeme jen malé částečky – kterie a bakteriální konzorcia, má také vyvinutý systém dorozumívání a řízení své ontogeneze. Jestliže istoupíme ke Gaie takto, budou nás méně zajímat koloběhy energie a biogenních prvků (jakkoli jsou ležité): budeme hledat signály (chemické i fyzikální), které jsme zatím považovali za součást pozadí, mu. Budeme sledovat pohyb těchto předpokládaných signálů a jejich účinky a z polutantů si začneme ímat nejen karcinogenů, ale též sloučenin, které mohou – krátkodobě zcela nepozorovaně – zinformovat či zcela rozvrátit bakteriální svět na velkých rozlohách. Skrze toto pochopení by se mohl ět otevřít prostor pro ekologii (či oikologii), která zná i jiný druh spolupráce mezi organismy než átkodobé tit for tat – ekologii založenou na rozpoznání a reflektování kontextu na základě předchozí ušenosti.253 Prvním krokem k pochopení podobných grandiózních systémů je pochopitelně studium alých bakteriálních komunit, které jsme zatím zkoumali převážně jen z hlediska toku živin a rwinovského přetlačování se o prostor na slunci.

* šechny tyto případy vedou k otázkám, na které, pokud vím, neexistují jednoznačné odpovědi. Lze vnou z genomu (z rozdílů v sekvencích, množině genů či jejich uspořádání) usuzovat na fenotyp? dpověď bude ano – ale jen v případě banálních metabolických příhod u daného druhu (například binismus či fragilní X chromozom). Otázka proč právě tento a ne jiný genom (respektive jeho různé notypové verze) umožňuje ty a ty druhově specifické fenotypy, zůstává nezodpovězena. Stálo by za ahu pokusit se o předpovědi, o přiřazování fenotypů k daném

I samy tkáňové kultury jsou zajímavou výzvou – jde zajisté o velmi zvláštní případ projevu normy reakce druhu! A navíc nohé z nich už prošly genetickou asimilací: původní mnohobuněčný organismus by už postavit neuměly, ale jinak jsou plně otaschopné. Jde o nový druh? například (Becker and Technau, 1990; Kroll & Gerhart, 1994; Reik et al., 1993; Roemer et al., 1997; Wilmut et al., 1997. viz například Jablonka and Lamb, 1995; Russo et al., eds.,1996; Chadwick,D.J.; Cardew, G., eds., 1998. Abych to trochu zdramatizoval: Gaia by mohla mít schopnost pociťovat blížící se ledovou dobu mnohem dříve, než se začne hlazovat, a podle toho upravit v předstihu své chování (a tím chováním dokonce příchod glaciálu urychlit). To vše proto, že už ou zkušenost s glaciály má. Ale mohla by podobné signály také nepoznat, protože lidská civilizace mimoděk celý informační

250

mživ251

252

253

ocjistsystém zahltila lžisignály.

182

bude vypadat zatím nezmapovaný genom příslušející k tomu či onomu druhu. Pokud se ukáže, že takové přhejaz zta dujaprko

tepoo zaa svroteWomz mjimhebrnevy

edpovědi možné nejsou, bude to silným argumentem ve prospěch potřeby vzít v potaz dějinnost, tradici, rmeneutickou zkušenost příslušné linie organismů, zkušenost, která se předává jako podoba. Podobně ko gen, i ona je vázána na materiální nosič, ale není s ním totožná. V případě genu jsme se rozpaků toho, že by se věda měla týkat něčeho nehmotného, esenciálního, zbavili dvěma způsoby: buď jsme gen otožnili s řetězcem nukleotidů, nebo jsme jej prohlásili za informaci, tj. za matematický pojem, u matematických pojmů „nehmotnost” tolik nevadí. Problém jsme odfiltrovali a tváříme se, že žádný alismus princip versus ztělesnění neexistuje. Princip jako podoba (eidos, entelechie) není tolik běžný

ko gen, a tak mnohé irituje.254 Možná, že skrze memy bude i tato druhá – negenová stránka biologického incipu vpuštěna do biologie. Metodou jejího studia by se mohla stát hermeneutika a zdrojem nkrétních podkladů pro takové bádání některý ze shora naznačených experimentálních směrů.

Domnívám se, že žádný organismus nemůže být plně definován jen a jen veličinami rmodynamickými, biochemickými či informačními (sekvence DNA a její evoluce). Tyto parametry chopitelně hrají svou roli, ale je to role jakýchsi nepřekročitelných mantinelů, něco jako zákon

chování hmoty a energie. Vlastní atributy života se vyjevují až uvnitř těchto mantinelů. Jde o tok výměnu informací, který umožňuje organismům „číst” své okolí, na základě tohoto čtení interpretovat ou situaci v kontextu minulé zkušenosti a současného stavu a podle této interpretace, porozumění, zvrhnout svou budoucnost, tj. uzpůsobit své chování tak, že má z hlediska daného jedince smysl. Jde dy o jiný způsob interpretace, než je například „interpretace” informace o zvýšeném tlaku páry attovým odstředivým regulátorem. Regulátor nemá paměť minulých stavů a jeho stupně volnosti jsou ezeny tak, že odpoví jediným a předvídatelným způsobem. Ovšemže „smysl” této odpovědi nevyplývá

regulátoru samotného, ale z jeho konstruktéra, který ho sestrojil „tak, aby”. Totéž co pro jednoduchý echanismus platí i pro modely počasí či modely klimatické: per se také žádný smysl nemají a nanejvýš

ho připisujeme my. Musí tedy jít spíše o interpretaci, která je tohoto jména práva, o interpretaci rmeneutickou, eidetickou. Bariéry, jež jsme doposud studovali jako ohraničení a omezení jsou současně anami do nových prostorů, do kterých by se evoluce jen tak náhodou, brownovským pohybem, nikdy mohla dostat. Bariéra je zároveň bránou, vnucuje na jedné úrovni pevný řád, aby na jeho pozadí mohla kvést tvořivost.

254 Přitom by mohla iritovat méně než gen. Podoba a tělo se formují navzájem – na rozdíl od genetiky zde neexistuje žádné centrální dogma oddělující princip a tělo.

EE

183

nějakému ad hoc zbastlování čehosi, co má sloužit okamžitému užitku. Ale ještě pořád jsou tam, ještě ědčí o minulém životě našich předků, můžeme se i s jejich pomocí vracet, a dokonce někdy i – přežít (to

ppiilloogg

Ideje se vynořují náhle ve veřejném prostoru, a „dělají dějiny” tím, že podpalují nepřehlednou opon

Jsem hluboce přesvědčen, že neexistuje jediný, objektivní a bezrozporný pohled na svět Proto nemůžeme trvat na jednom preferovaném obrazu světa ani na jediné metodě k jeho poznávání. To platí pro všechny posvvrzapaAmmpouva Aneroa Ntvbaexhems

kdNrevyte lédnout a který je důvěrně známý. Tam lze hledat inspiraci, když se dosavadní s poseankažila oletí. Nikdo je nepotřebuje, leda k sv

u předinterpretací, a tak člověka přinucují dívat se realisticky na svou životní situaci a na své místo mezi lidmi.255

V. Bělohradský

znávající dějinné bytosti – pro lidi s lidskou kulturou a pro ostatní živé tvory s jejich přístupem ke ětu. Všichni se na krátkých časových škálách učíme dýchat v tom světě, do kterého jsme byli osudem ženi jako výhonky čtyři miliardy let starého stromu života. Naše vrženost je dána tím, že nám „staří” nechali digitální zápis dlouhé zkušenosti, kterou jest nám konfrontovat s konkrétním světem, do něhož tříme. A zanechali nám i své artefakty: z nich nejcennější jsou naše těla a instrukce, jak si je postavit. rtefaktem jiného druhu je i prostředí a myšlenkový rámec, či chcete-li, rámec chování, představy, „co se á” (epieikeia, decorum). Díky obojímu jsme na světě doma. „Být doma” přesto a často vyžaduje velkou íru hermeneutického úsilí. Svět, jehož foedera fati rukou společnou tkáme a ve kterém se vyznáme, žaduje od nás najednou radikální změnu hodnocení. Nic není „uděláno” navěky „tak, aby“: pokud tomu ěřily některé kultury, mohly sice přetrvat i velmi dlouho, ale jen proto, aby se coby zkostnatělá

nepřizpůsobivá stavba zhroutily při prvním nárazu vánku, který náhodou zavál z jiné strany než dosud. totéž platí pro druhy, které také v tomto díle přirovnávám ke kulturám. Druhy – kultury, které dovedou přehodnotit své bytí podle požadavků „doby”, musí své místo uvolnit jiným, pružnějším zvrhům. Žádná miliony let trvající gradualistická Anpassung, přivádění k naprosté dokonalosti forem fyziologie, s úběžníkem v jakési dokonalé harmonii! Hraje se tady a teď a každý hraje s tím co má. ápovědou jsou celá minulost i budoucnost, obé v podobě rozvrhu, představy, kterou – právě teď – každý or o nich má. Mají pravdu sociobiologové (pardon: evoluční etologové), že si s sebou neseme kdejaký last minulosti, který se kdysi a v jistých kontextech osvědčil. Avšak zlatý věk nebyl nikdy – už tenkrát istovaly mnohé z těchto rozvrhů ve vzájemném konfliktu a rozhodnout mezi nimi bylo uměním rmeneutickým stejně jako dnes. Bereme tyto minulé rozvrhy a pro danou chvíli přehodnocujeme, odifikujeme, rozpomínáme se, zapomínáme anebo zahazujeme. Někdy s fatálními následky, jindy náběhem k hvězdné hodině.

Je nepochybné, že hermeneutický výkon je náročný – na intelekt, na čas a na zdroje. Proto tam, e je možné spolehnout na automatismy, se my i ostatní živí tvorové hermeneutiky docela rádi zřekneme.

ení radno marnit čas a prostředky tím, že se budou brát v potaz každodenní banality života. „Norma akce” může mít takové rozložení, že většina případů výskytu toho či onoho tvaru spadá do jediného sokého a strmého maxima. Je však dobré mít kolem tohoto vrcholu i široké – co nejširší – předpolí,

rén, který k němu patří, kam lze dohchéma žití začne z jakýchkoli příčin hroutit.

Některé kapitoly tohoto díla (zejména v druhé části) mohou čtenáři připadat jen jako vedle sebe stavené, málo spolu související momentky zaostřené na jisté oblasti dějin či jiné světonázory. Vždyť jak k sobě mají učení o biologickém poli, biologický strukturalismus, neodarwinismus, ruyerovský imismus nebo Drieschův vitalismus? Moje líčení zde groteskně ční do prostoru jako pokřivená rikatura, na několika stránkách odbyté plodné úsilí, vzepětí obsahující mnoho velmi plodně prožitých votů a působivých myšlenkových rozvrhů. Jako nějaký býlím zarostlý kout velkého statku, kde se bez du a skladu válí vyřazené hospodářské stroje už od začátku st

Právo, literární příloha Salon, 25. 2. 1999, s. 3. 255

když nám někdo rozbombarduje rafinerie). Ty kapitoly jsou zde jako ilustrace, připomínka možnosti i j

m sám – o pohled na Žiučpř(nTaz dvmsitrMRezsm

a udbýpos věpoprB

přvya řa (confirmation). Nejen přístrojová technika, ale i zkoumané organismy jsou konstruktmkd(na i čLm

pazkvěviv ce

Závnokt

184

ěrem ještě jeden citát, z článku, který uveřejnil náš přední historik Dušan Třeštík (Lidové viny, 4.9.1999, s. 20). Adresuje ho obci historiků, ale biologa by mohla oslovit přinejmenším tato pasáž, erá ať je mu také jedním z klíčů ke čtení tohoto díla:

iných rozvrhů, než je ten současný, považovaný dnes za „nejlepší”. Jsou zde i proto, aby na jejich pozadí ostřeji vynikl rozvrh, o který se snaží

vot jako hermeneutickou kategorii. Většina z představených rozvrhů trvá na přísné vědeckosti celého ení. I když to neříkají explicite, lze v pozadí asi číst toto: Všichni se shodujeme tom, co je to írodověda, vědecká teorie, induktivní metoda, testování. Naši ctění (či méně ctění) odpůrci však evědomky, z hlouposti, schválně) zanedbali ty nebo ony aspekty živého, a proto je jejich obraz zkreslený. k se může stát, že se do jejich rozvrhu vloudily některé (metafyzické, pavědecké, mytické) aspekty

oněch oblastí poznání, které ipso facto ani žádným poznáním hodným toho jména není – vždyť už přes ě tisíciletí pořád přežvykuje totéž a nikam nepostoupilo. Teprve když se vezme v potaz to, co hlásáme y, dobereme se k tomu pravému, vskutku vědeckému, poznání. Jistěže jde o karikaturu – v závěru knihy snad mohu dovolit trochu přehánění, ale přece jen ze všech předložených rozvrhů patří z ní každému ochu. S výjimkou dvou. Ruyerův mytologický rozvrh nepředstírá, že je čímsi víc než přírodovědou. ůže být – pro zasvěcené – obrovským zdrojem poznání (i já, nezasvěcený, jsem prožíval při čtení yuera úžas), ale okruh zasvěcených bude úzký a budou vždy v nebezpečí, že podobný systém se stane oterickým učením, stále méně pochopitelným i pro samotné protagonisty, a už vůbec ne pro ostatní rtelníky.

Tou druhou výjimkou je učení eidetické biologie, které rozpracovává můj dlouholetý přítel učitel Zdeněk Neubauer. Je pokusem o vnímání živých bytostí opět jednou ne jako mechanických ělátek, ale jako živéých a jako tvorů. Pokládám tento směr za neobyčejně nadějnou výzvu, která by měla t biologickou obcí opětována. Ve světle tohoto vyznání se může čtenáři zdát, že jsem čtrnáctou kapitolu měrně odbyl. Je to pravda: mé vědomé Já to ospravedlňuje tím, že Zdeněk je mezi námi a

neumdlívající energií své učení neustále rozsévá do vyprahlých roklí i poslucháren pražských. Píše navíc tšinou česky, tak ať si čtenář jeho práce vyhledá a přečte si, jak své učení prezentuje on sám. Mé dvědomé a do hlubokých podvrstev zahnané druhé Já samozřejmě dobře ví, že jsem kapitolu odbyl oto, že tento můj malý výhonek přece jen lépe vynikne na seříznuté podnoži, než na velkém dubisku. udiž mi odpuštěno.

V průběhu našeho líčení jsme tu i tam viděli, jak se vyvíjel názor na to, co je nebo má být edmětem biologie. Ukázali jsme, že ve snaze stát se exaktní vědou, biologie vědomě či podvědomě pracovala metodiky umožňující zkoumání strojovitého, repetitivního, předvídatelného chování

potlačující jedinečnost. Těžiště jejího zájmu leží v oblasti těch projevů, které Jantsch (viz 15. kapitola) dí do oblasti automatismů

y (speciální linie, klony, transgeny) vypěstované s cílem omezit variabilitu, svébytnost, na inimum, zkonstruovat stroje. Ovšemže je tento postup veskrze legitimní, zejména zkoumáme-li situace, e samy živé bytosti delegují některé své funkce do oblasti mechanismů řízených algoritmicky apříklad základní biochemické a fyziologické funkce, instinkty). V těchto případech jde o funkce odpovědi předvídatelné s dostatečně vysokou pravděpodobností, a proto je ekonomičtější (energeticky asově) spolehnout se na opakovaný průběh než nejdřív pracně rozvinout explorativní chování.

egitimitu postrádá jen extrapolace prohlašující veškerý život za případ podobných fyziologických echanismů řízených algoritmy, byť komplikovanými.

Chceme-li se dobrat pochopení rozdílu mezi živými organismy a jakkoli komplikovanými stroji, k smysl, vnitřní, nikoli z vnějšku dodaná interpretace situace, se musí stát středobodem našeho oumání. Tudy podle mého přesvědčení vede ona dělicí čára mezi živým a neživým. Jsem si velmi dobře dom, že jde o jednu z variant vitalismu, ale co je biologie bez vitalismu? Vypracování moderní verze talistického učení – to by měl být úběžník snah každého biologa. Pochopení hermeneutična, které je nás, ve všech živých bytostech a na kterékoli úrovni naší organizace přítomno – to je bližší úkol na této stě.

185

Jsme si až bolestně vědomi relativity našich soudů, a přitom musíme přesně a jednoznačně rozhkrits krpoka bemálobčruševyrufaktpro

odovat o tom, co ještě věda je, a co není. Jediným objektivním a poměrně jednoznačným ériem tu může být řemeslo, umění zacházet s prameny. […] Odmítáme se s tím ale, jako itériem, spokojit, jde -li o skutečnou vědu, kterou bychom si přáli a kterou se po večerech oušíme psát. Tedy ne tu, jejíž káru musíme táhnout a tlačit v denním provozu. Víme jistě ze všech pochyb, že zůstaneme-li u pouhého řemesla, budeme produkovat sice správné, ale o smyslné, beznadějně provinciální, nikomu nic neříkající knihy. Protože to bohužel také as napíšeme nebo řekneme, je to samozřejmě pro naše okolí nevítané obtěžování, drzé ní navyklých a především mlčenlivou shodou dohodnutých kruhů. Stačilo by sice toto šování ignorovat, kupodivu to ale nefunguje. „Postmodernisté” působí na jedině správné

ografy jako červená plachta na býka, asi jako špatné svědomí. To ale není náš, nýbrž jejich blém.

LLiteratura

Abou al genetics and homology: a hierarchical approach. Trends Genet. 405, 408. AbouA

AAlix, JA n

A

Am s, ed. (Austin: R.G.Landis), pp. 35-56. A

R.GAA

NaAnderso ent. Broken symmetry and the nature of the hierarchical structure of science.

AArAA

A in mice and flies.

A n

A

AAtlan, H. ellular computer DNA: program or data? Bull.Mathem.Biol. 52, 335-348. B

dupBBal

B

BBecker, ation reveals interspecific cell communication in

B

B

BeissingB . Gene 115, 159-165. B

B

186

iteratura heif, E. (1997). Developmentheif, E. et al. (1997). Homology and developmental genes. Trends Genet. 13, 432-433.

bram, D. (1996). The mechanical and the organic: Epistemological consequences of the Gaia hypothesis. In: Gaia in action: Science of the living Earth. P. Bunyard, ed. (Floris Books), pp. 234-247.

kam, M. (1998). Hox genes: From master genes to micromanagers. Curr.Biol. 8, R676-R678. .-H. & Hayes, D. (1983). Why are macromolecules modified post-synthetically? Biol.Cell 47, 139-160.

mábile-Cuevas, C. F., ed., (1996). Antibiotic resistance: From molecular basics to therapeutic options. (Chapma& Hall).

mábile-Cuevas, C.F. & Cardenas-Garcia, M. (1997). Antibiotic resistance: Merely the tip of the iceberg of the plasmid driven evolution. In: Antibiotic resistance: From molecular basics to therapeutic options. C.F.

ábile-Cuevamábile-Cuevas, C.F. & Fuentes, A.M. (1996). Bacterial regulated responses resulting in antibiotic resistance. In:

Antibiotic resistance: From molecular basics to therapeutic options. C.F. Amábile-Cuevas, ed. (Austin: .Landes), pp. 57-72.

mábile-Cuevas, C.F. & Chicurel, M.E. (1992). Bacterial Plasmids and Gene Flux. Cell 70, 189-199. mon, R.M.W. & Benner, R. (1994). Rapid cycling of high-molecular-weight dissolved organic matter in the ocean.

ture 369, 549-552. n, P.W. (1972). More is differ

Science 177, 393-396. rber, W. (1991). Elements in microbial evolution. J.mol.Evol. 33, 4-12. ber, W. (1993). Evolution of prokaryontic genomes. Gene 135, 49-56.

rber, W. (1995). The generation of variation in bacterial genomes. J.mol.Evol. 40, 7-12. rber, W., Naas, T., & Blot, M. (1994). Generation of genetic diversity by DNA rearrangements in resting bacteria.

MS Microbiol.Ecol. 15, 5-1FE 3. rendt, D. & Nübler-Jung, K. (1996). Common ground plans in early brain development

BioEssays 18, 255-259. rendt, D. & Nübler-Jung, K. (1997). Dorsal or ventral: Similarities in fate maps and gastrulation patterns i

annelids, arthropods and chordates. Mech.Develop. 61, 7-21. rendt, D. & Nübler-Jung, K. (1999). Comparision of early nerve cord development in insects and vertebrates.

Development 126, 2309-2325. tkins, P. (1992). Will science ever fail? New Scientist 8 Aug, 32-35.

& Koppel, M. (1990). The cailey, W.J., Kim, J., Wagner, G.P., & Ruddle, F.H. (1997). Phylogenetic reconstruction of vertebrate Hox cluster

lications. Mol.Biol.Evol. 14, 843-853. aldwin, J.M. (1896). A new factor in evolution. Amer.Naturalist 30, 441-451, 536-553.

ly-Cuif, L. & Wassef, M. (1995). Determination events in the nervous system of the vertebrate embryo. Curr.Opin.Genet.Develop. 5, 450-458.

arnier, J.V., Papin, C., Eychene, A., Lecoq, O., & Calothy, G. (1995). The mouse B-raf gene encodes multiple protein isoforms with tissue-specific expression. J.Biol.Chem. 270, 23381-23389.

ateson, G. (1988). Mind and nature. A necessary unity (Bantam Books). T. & Technau, G.M. (1990). Single cell transplant

Drosophila chimeras. Development 109, 821-832. ehmlander, R.M. & Dworkin, M. (1994a). Biochemical and structural analyses of the extracellular matrix fibrils of

Myxococcus xanthus. J.Bacteriol. 176, 6295-6303. ehmlander, R.M. & Dworkin, M. (1994b). Integral proteins of the extracellular matrix fibrils of Myxococcus

xanthus. J.Bacteriol. 176, 6304-6311. er, M. & Buchner, J. (1998). How chaperones fold proteins. Biol.Chem. 379, 245-259.

eppu, T. (1992). Secondary Metabolites as Chemical Signals for Cellular Differentiationerezney, R. & Jeon, K. W., eds., (1995). Structural and functional organization of the nuclear matrix. International

Review of cytology, Vol. 162A, 162B. (Academic Press). erg, L.S. (1922). Nomogeněz, ili evoljucija na osnove zakonomernostěj. (Petěrburg: Gosudarstvennoje izdatel'stvo).

Bermudes, D., Margulis, L., & Tzertzinis, G. (1987). Prokaryotic origin of undulipodia. Application of the panda

Bodnar, ge of the genome.

BoBoBoBoBr

Br

BrBrBrBr

Br

BuBuBu

mit SA 93, 2328-2332. CCCC

C ion

ClCo

and ironments. Mar.Ecol.Prog.Ser. 92, 77-87. CoCoCo

CoAnn

Co

Co

d’AD

ind ium and their relevance to biofilm structure. J.Bacteriol. 176,

Da

DDaDD

resDawkins e extended phenotype. (Freeman & Co.). D

187

principle to the centriole enigma. Ann.N.Y.Acad.Sci. 503, 187-197. J.W., Killian, J., Nagle, M., & Ramchandani, S. (1997). Deciphering the langua

J.theor.Biol. 189, 183-193. hr, J., Bohr, H.G., & Brunak, S. (1996). The formation of protein structure. Europhysics News 27, 50-54. lker, J. & Raff, R.A. (1996). Developmental genetics and traditional homology. BioEssays 18, 489-494. nen, L. (1993). Trans-Splicing of pre-messenger RNA in plants, animals, and protists. FASEB J. 7, 40-46. nhoeffer, S. et al. (1996). No signs of hidden language in noncoding DNA. Phys.Rev.Letters 76, 1977 aithwaite, V.A. Odling-Smee, L. (1999). The paradox of the stickleback: different yet the same. Trends Ecol.Evol.

14, 460-461. akefield, P.M., Gates, J., Keys, D., Kesbeke, F., Wijngaarden, P.J., Monteiro, A., French, V., & Carroll, S.B.

(1996). Development, plasticity and evolution of butterfly eyespot patterns. Nature 384, 236-242. ay, D. (1995). Protein molecules as computational elements in living cells. Nature 376, 307-312. ookfield, J.F.Y. (1997). Genetic redundancy. Adv.Genet. 36, 137-155.

ld, J.F.Y. (1997). Genetic redundancy: Screening for selection in yeast. Curr.Biol. 7, R366-R368 ookfieown, C.J. & Rosenzweig, R.F. (1998). Multiple duplications of yeast hexose transport genes in response to

selection in a glucose-limited environment. Mol.Biol.Evol. 15, 931-942. yngelson, J.D., Onuchic, J.N., Socci, N.D., & Wolynes, P.G. (1995). Funnels, pathways, and the energy landscape

of protein folding: A synthesis. Proteins Str.Func.Genet. 21, 167-195. chner, J. (1996). Supervising the fold: Functional principles of molecular chaperones. FASEB J. 10, 10-19.

, P., ed., (1996). Gaia in action: Science of the living Earth. (Floris Books). nyardrger, G. et al. (1996). Genes encoding the same three subunits of respiratory complex II are present in the

ochondrial DNA of two phylogenetically distant eukaryontes. Proc.Natl.Acad.Sci.Uairns, J., Overbaugh, J., & Miller, S. (1988). The origin of mutants. Nature 335, 142-145. airns-Smith, A. G. (1985). Seven clues to the origin og life. (Cambridge University Press). avalier-Smith, T. (1992). The number of symbiotic origins of organelles. BioSystems 28, 91-106. avalier-Smith, T. (1997). Cell and genome coevolution: facultative anaerobiosis, glycosomes and kinetoplastan

RNA editing. Trends Genet. 13, 6-8. ess, R.D. et al. (1989). Interpretation of cloud-climate feedback as produced by 14 atmospheric general circulat

models. Science 245, 513-516. egg, J.S. (1992). Cellular infrastructure and metabolic organization. Curr.Topics Cell.Reg. 33, 3-14. chlan, W.P., Wikner, J., Steward, G.F., Smith, D.C., & Azam, F. (1993). Spatial distribution of viruses, bacteria

chlorophyll a in neritic, oceanic and estuarine envnway Morris, S. (1993). The fossil record and the early evolution of the Metazoa. Nature 361, 219-225. nway Morris, S. (1997). Molecular clocks: Defusing the Cambrian „explosion”? Curr.Biol. 7, R71-R74 oke, J., Nowak, M.A., Boerlijst, M., & Maynard Smith, J. (1997). Evolutionary origins and maintenance of

redundant gene expression during metazoan development. Trends Genet. 13, 360-364. sterton, J.W., Lewandowski, Z., Caldwell, D.E., Korber, D.R., & Lappinscott, H.M. (1995). Microbial biofilms.

u.Rev.Microbiol. 49, 711-745. sterton, J.W., Lewandowski, Z., Debeer, D., Caldwell, D., Korber, D., & James, G. (1994). Biofilms, the

Customized Microniche. J.Bacteriol. 176, 2137-2142. uly, G.F., Coltey, P.M., & Ledouarin, N.M. (1993). The triple origin of skull in higher vertebrates. A study in

quail-chick chimeras. Development 117, 409-429. hompson, W. (1995). On growth and form. (Cambridge: Cambridge University Press). rcy T

alton, H.M., Poulsen, L.K., Halasz, P., Angles, M.L., Goodman, A.E., & Marshall, K.C. (1994). Substratum-uced morphological changes in a marine bacter

6900-6906. vidson, E.H., Peterson, K.J., & Cameron, R.A. (1995). Origin of bilaterian body plans: Evolution of

developmental regulatory mechanisms. Science 270, 1319-1325. avies, J. (1994). Inactivation of antibiotics and the dissemination of resistance Genes. Science 264, 375-382.

J. (1996). Origins and evolution of antibiotic resistance. Micvies, robiologia SEM 12, 9-16. avies, J. (1998). The renaissance of microbiology. Int.Microbiol. 1, 255-258. avies, J.E. (1997). Origins, acquisition and dissemination of antibiotic resistance determinants. In: Antibiotic

istance: origin, evolution, selection and spread. CIBA Foundation Symposium 207 (Wiley), pp. 15-35. , R. (1982). Th

awkins, R. (1987). The blind watchmaker. (Longman Scientific & Technical).

Dawkins, R. (1989). The selfish gene. (Oxford University Press). DDdeD ic acid reaction. Physica D

deDelbrüc hysicist looks at biology. Trans.Ct.Acad.Arts Sci. 38, 173-190. DDDD

DDDuboule, rity and the phylotypic progression: A basis for the stability of a vertebrate

D

EdEdenEhEigen, M s towards life. A perspective on evolution. (Oxford University

EiEiEiEll

EnErFa l.Rev. 60, 103-134. FaFeFe ctures on physics. (Reading, Ma.:

FiFiFi 0-634. Fi in: The story of otd and Otx. Trends

Fi

FlFl on. Riv.Biologia / Biology Forum 91, 291-

Fo

FoFo

ess), pp. 59-101. FoFrFrischer Stewart, G.J., & Paul, J.H. (1994). Plasmid transfer to indigenous marine bacterial populations by

Fu

188

awkins, R. (1995). River out of Eden. (London: Weidenfeld & Nicolson). awkins, R. (1998). Sobecký gen. (Praha: Mladá fronta).

. Beer, G. (1962). Embryos and ancestors. (Oxford University Press)e Keeper, P., et al. (1991). Turing-type chemical patterns in the chlorite-iodide-malon

49, 161-169. Saussure, F. (1996). Kurs obecné lingvistiky. (Praha: Academia).

k, M. (1949). A peleuze, G. (1993). Podľa čoho poznáme štrukturalizmus? (Bratislava: Archa). emaster, D.J. (1999). Induction of microbial secondary metabolism. Int.Microbiol. 1, 259-264.

9-121. ickinson, W.J. (1995). Molecules and morphology: where is the homology? Trends Genet. 11, 11over, G. (1986). Molecular drive in multigene families: how biological novelties arise, spread and are assimilated.

Trends Genet. 159-165. reiseikelmann, B. (1994). Translocation of DNA across bacterial membranes. Microbiol.Rev. 58, 293-316. riesch, H. (1905). Der Vitalismus als Geschichte und als Lehre. (Leipzig: J.A.Barth).

D. (1994). Temporal colineaBauplan and the evolution of morphologies through heterochrony. Development (Suppl.) 135-142.

uboule, D. (1995). Vertebrate Hox genes and proliferation: An alternative pathway to homeosis? Curr. Opin.Genet.Develop. 5, 525-528.

elman, G.M., Cunningham, B.A., Thiery, J.P., eds. (1990). Morphoregulatory molecules. (Wiley & Sons). (1997). Hermeneutics and the rhetorical tradition. (New Haven & London: Yale University Press). , K.

rlich, H.L. (1996). Geomicrobiology. (Basel: Marcel Dekker). . & Winkler-Oswatitsch, R. (1992). Step

Press). gen, M. (1986). The physics of molecular evolution. Chem.Scripta 26 B, 13-26.

, 37-47. gen, M. (1993). The origin of genetic information: viruses as models. Gene 135gen, M. (1993). Viral quasispecies. Sci.Amer. (Jul), 32-39. is, R.J. & Hartl, F.U. (1996). Protein folding in the cell: Competing models of chaperonin function. FASEB J. 10,

26. 20-gels, F. (1952). Dialektika přírody. (Praha: Svoboda). win, D.H. (1999). The origin of bodyplans. Amer. Zool. 39, 617-629. rabaugh, P.J. (1996). Programmed translational frameshifting. Microbiorber, G.K. (1996). Laue crystallography: It's show time. Curr.Biol. 6, 1088-1090. ynman, R.P. (1998). O povaze fyzikálních zákonů. (Aurora). ynman, R.P., Leighton, R.B., & Sands, M. (1963). The Feynman le

Addison/Wesley). ala, J. (1991). Biologické základy poznání (H. Maturana). Scientia & Philosophia 35-55. ala, J. (1998). Occamova břitva. Vesmír 77, 464-466. gdor, M.C. & Stern, C.D. (1993). Segmental organization of embryonic diencephalon. Nature 363, 63nkelstein, R. & Boncinelli, E. (1994). From fly head to mammalian forebra

Genet. 10, 310-315. nkelstein, R. & Perrimon, N. (1991). The molecular genetics of head development in Drosophila melanogaster.

Development 112, 899-912. egr, J. (1994). Mechanismy mikroevoluce. (Praha: Univerzita Karlova). egr, J. (1998). On the „origin” of natural selection by means of speciati

304. ntaine-Pérus, J., Halgand, P., Cheraud, Y., Rouaud, T., Velasco, M.E., Diaz, C.C., & Rieger, F. (1997). Mouse-

chick chimera: A developmental model of murine neurogenic cells. Development 124, 3025-3036. ster, P.L. & Cairns, J. (1992). Mechanisms of Directed Mutation. Genetics 131, 783-789. ulkes, N.S. & Sassone-Corsi, P. (1996). CREM: A bZip transcription factor central to the cAMP nuclear response.

Eukaryontic gene transcription. SIn: . Goodbourn, ed. (Oxford: Oxford University Prx, J.L. (1991). Microheterogeneity of biological macromolecules. ASM News 57, 310-316. aser, S.E. (1993). Segmentation moves to the fore. Curr.Biol. 3, 787-789.

, M.E., natural transformation. FEMS Microbiol.Ecol. 15, 127-135.

hrman, J.A. (1999). Marine viruses and their biogeochemical and ecological effects. Nature 399, 541-548.

Gadamer, H.-G. (1990). Wahrheit und Methode. Grundzüge einer philosophischen Hermeneutik. (Tübingen:

Gadame st published 1978). Die griechische Philosophie und das moderne Denken. In: Griechische

G

Galleni, Gallori, M., Dalcanto, L., Fani, R., Nannipieri, P., Vettori, C., & Stotzky, G. (1994). Transformation

GGa

G

Gibson, volution: Redesigning the fruitfly. Curr.Biol. 9, R86-R89 GGilbert, zing evolutionary and developmental biology. Dev.Biol.

GG

Goodsel ide a living cell. Trends Biochem.Sci. 16, 203-206. GG

GoG oreign

GGorlich, GG

GGGG miste. (Albin Michel). GGraves, rophoretic and functional enzymic evolution in four species of eastern

on 36, 97-106. G

G

G e of the living Earth.

Gr

GGu

Gurwits 44). Teorija biologičeskogo polja. (Moskva: Sovetskaja nauka). GuHacker, J 1997). Pathogenicity islands of virulent bacteria:

189

J.C.B.Mohr). r, H.-G. (1985, fir

Philosophie II. (Tübingen: J.C.B. Mohr), pp 3-8. alleni, L. (1994). Teilhard de Chardin’s search for laws in evolutive orientation: A philosophical and/or scientific

challenge. In: Studies in science and technology. G.V. Coyne & K. Schmitz-Moormann, eds. (Labor et fides), pp. 121-126.

L. (1995). How does the Teihlardian vision of evolution compare with contemporary theories? Zygon 25, 45 E., Bazzicalupo,

of Bacillus subtilis by DNA bound on clay in non-sterile soil. FEMS Microbiol.Ecol. 15, 119-126. ans, C. & Northcutt, R.G. (1983). Neural crest and the origin of vertebrates: a new head. Science 220, 268-274. rcia Fernandez, J. & Holland, P.W.H. (1994). Archetypal organization of the amphioxus Hox gene cluster. Nature

370, 563-566. ibson, G. & Hogness, D.S. (1996). Effect of polymorphism in the Drosophila regulatory gene Ultrabithorax on

homeotic stability. Science 271, 200-203. G. (1999). Insect e

ilbert, S.F. (1994). Developmental biology. (Sinauer). S.F., Opitz, J.M., & Raff, R.A. (1996). Resynthesi

173, 357-372. niversity press). illespie, J.H. (1991). The causes of molecular evolution. (Oxford U

oodman, A.E., Marshall, K.C., & Hermansson, M. (1994). Gene transfer among bacteria under conditions of nutrient depletion in simulated and natural aquatic environments. FEMS Microbiol.Ecol. 15, 55-60.

l, D.S. (1991). Insoodwin, B.C. (1982). Development and evolution. J.theor.Biol. 97, 43-55. oodwin, B.C. (1993). Development as a robust natural process. In: Thinking about biology. SFI studies in the

sciences of complexity, Lect. note Vol. III., W.D. Stein & F.J. Varela, eds. (Addison-Wesley), pp. 123-148. s). ody, R. (1995). Principles of atmospheric physics and chemistry. (Oxford University Pres

forczynski, R.M. & Steele, E.J. (1980). Inheritance of acquired immunological tolerance tohistocompatibility antigens in mice. Proc.Natl.Acad.Sci.USA 77, 2871-2875.

ordon, J.I., et al. (1991). Protein N-myristoylation. J.Biol.Chem. 266, 8647-8650. D. & Mattaj, I.W. (1996). Nucleocytoplasmic transport. Science 271, 1513-1518.

ould, S.J. (1977). Ontogeny and phylogeny. (Harvard University Press). ould, S.J. (1983). Hutton’s purpose. In: Hen’s teeth, horse’s toes. Further reflections in natural history.

(W.W.Norton), pp. 79-93. ould, S.J. (1989). Wonderful life. (NY: Norton & Co.). ould, S.J. (1991). Kropotkin was no crackpot. In: Bully for brontosaurus. (Norton & Co.), pp. 325-339. ould, S.J. (1998). Jak neměřit člověka. (Praha: Nakl. Lidové noviny). rassé, P.-P. (1973). L'evolution du vivant. Materiaux pour une nouvelle theorie transforrassé, P.-P. (1978). Biologie moléculaire, mutagenèse et evolution. (Masson).

J.E. & Somero, G. (1982). ElectPacific barracudas from different thermal environments. Evoluti

raves, J.E., Rosenblatt, R.H., & Somero, G. (1983). Kinetic and electrophoretic differentiation of lactate a. Evolution 37, 30-37. dehydrogenases of teleost species from the Atlantic and Pacific coasts of Panam

rimm, V. (1998). To be, or tobe essentially the same: the „self-identity”of ecological units. Trends Ecol.Evol. 13, 298-299.

rinevald, J. (1996). Sketch for a history of the idea of the biosphere. In: Gaia in action. SciencP. Bunyard, ed. (Floris Books), pp. 34-53.

oisman, E.A. & Ochman, H. (1996). Pathogenicity islands: Bacterial evolution in quantum leaps. Cell 87, 791-794.

rondin, J. (1997). Úvod do hermeneutiky. (Praha: OIKYMEMH). , R. & Pedrós-Alio, C., eds. (1993). Trends in microbial ecology, Proc. 6th Int. Symp. Microbial ecology. errero

(Spanish Soc. Microbiology). ch, A.G. (19

rwitsch, A.G. (1930). Die histologischen Grundlagen der Biologie. (Jena: Gustav Fischer). ., Blumoehler, G., Muhldorfer, I., & Tschäpe, H. (

Structure, function and impact on microbial evolution. Mol.Microbiol. 23, 1089-1097.

Hall, B.G. (1988). Adaptive evolution that requires multiple spontaneous mutations. Mutations involving an insertion

Hall, B.G erial operons. Genome 31, 265-271. H al.

H

Hant am-negative bacteria. In: Antibiotic resistance: From molecular basics to

HaJ.C

H

Ha

Harold, cell: an inquiry into the causes of morphogenesis of microorganisms.

HaHHHaH , O.

retická

HHH

R2Heisenb ophie. (Berlin: Ullstein Bucher). HH ). HHe

H icrobiol.Ecol. 15, 47-54. H time matching.

H reactions in small

HiHH

Ho, M.W ess. Riv.Biologia / Biology Forum 80, 183-184. H

and s), pp. 117-144. HH

H

HHolling, uman systems in

190

sequence. Genetics 120, 887-897. . (1989). Selection, adaptation, and bact

all, B.G. (1990). Spontaneous point mutations that occur more often when advantageous than when neutrGenetics 126, 5-16.

all, B.G. (1991). Is the occurence of some spontaneous mutations directed by environmental challenges? New logist 3, 729-733. Bio

all, R.M., Recchia, G.D., Collis, C.M., Brown, H.J., & Stokes, H.W. (1996). Gene casettes and integrons: Moving ibiotic resistance genes in Gr

therapeutic options. C.F. Amábile-Cuevas, ed. (Austin: R.G.Landes), pp. 19-34. meroff, S.R. (1994). Quantum coherence in microtubules: a neural basis for emergent consciousness?

onsciousness Studies 1, 91-118. amilton, W.D. & Lenton, T.M. (1998). Spora nd Gaia: How microbes fly with their clouds. Ethology, Ecology and

Evolution 10, 1-16. J., Jennings, D.H., & Olsson, L. (1997). Mnken, echanistic basis of life-history evolution in anuran amphibians:

Direct development. Am.Zool. 37, 160-171. F.M. (1990). To shape a

Microbiol.Rev. 54, 381-431. rold, F.M. (1995). From morphogens to morphogenesis. Microbiology 141, 2765-2778.

artl, F.U. (1996). Molecular chaperones in cellular protein folding. Nature 381, 571-580. avel, I. M., ed., (1998). Is there a purpose in nature? (Praha, Center for Theoretical study).

.M. (1996). Scale dimensions on navel, I ture. Int.J.General Systems 24, 295-324. avel, I.M. (1999). Přirozené a uměle myšlení jako filozofický problém. In: Umělá inteligence III. V. Mařík

Štěpánková, & J. Lažanský, eds. (Praha: Academia, v tisku; prozatím jako interní zpráva Centra pro teostudia UK a AVČR Praha)

-278. eelan, P.A. (1998). The scope of hermeneutics in natural science. Studies in Hist.Philos.Sci. 29, 273eidegger, M. (1996). Bytí a čas. (Praha: OIKOYMENH). eins, L. & Soll, J. (1998). Chloroplast biogenesis: Mixing the prokaryontic and eukaryontic? Curr.Biol. 8, R215-

17 erg, W. (1959). Physik und Philos

eisenberg, W. (1966). Fyzika a filozofie. (Praha: Svoboda). eld, L.E., Jr. (1992). Models for embryonic periodicity. (Basel: Kargerenderson, B.R. (1996). Iron regulatory proteins 1 and 2. BioEssays 18, 739-746. rault, Y., Beckers, J., Gerard, M., & Duboule, D. (1999). Hox gene expression in limbs: Colinearity by opposite

regulatory controls. Dev.Biol. 208, 257-165. nment. FEMS Mermansson, M. & Linberg, C. (1994). Gene transfer in the marine enviro

ess, B. & Mikhailov, A. (1995). Microscopic self-organization in living cells: A study ofJ.theor.Biol. 176, 181-184.

ess, B. & Mikhailov, A. (1996). Transition from molecular chaos to coherent spiking of enzymicspatial volumes. Biophys.Chem. 58, 365-368.

ggins, N.P. (1992). Death and transfiguration in bacteria. Trends Biochem.Sci. 17, 207-211. o, M. W. (ed.). 1995. Living processes. Book2: Bioenergetics. (Milton Keynes, Open University) o, M.W. & Popp, F.A. (1996). Gaia and the evolution of coherence. In: Gaia in Action. Science of the living Earth.

P. Bunyard, ed. (Floris Books), pp. 220-233. . (1987). A structuralism of proc

o, M.W. (1988). On not holding nature still: evolution by process, not by consequence. In: Evolutionary processes metaphors. M.W. Ho & S.W. Fox, eds. (Wiley & Son

o, M.W. (1993). The rainbow and the worm. (World Scientific). o, M.W. (1994a). Liquid crystalline mesophases in living organisms. In: Bioelectrodynamics and

biocommunication, Chap.8. M.W. Ho, F.-A. Popp, & U. Warnke, eds. (World Scientific), pp. 213-227. o, M.W. (1994b). Toward an indigenous western science: Causality in the Universe of coherent space-time

ctures. In: New metaphysical formulations of modernstru science. W. Harman & J. Clark, eds. (San José: Inst. of Noetic Sciences), pp. 179-213.

ofstadter, D.R. (1980). Gödel, Escher, Bach: An eternal golden braid. (Vintage Books). C.S. (1976). Resilience and stability of ecosystems. In: Evolution and consciousness. H

transition. E. Jantsch & C.H. Waddington, eds. (Addison-Wesley), pp. 73-92.

Homiyama, N.H. et al. (1995). Transplanting a unique allosteric effect from crocodile into human haemoglobin.

Horgan, arwinists. Sci.Am. 174-181. H e-dependent signaling pathway in

HChCh ers). Ch nkton, atmospheric sulphur,

ChIsr

Ja

Jacob, F . La logique du vivant. (Gallimard). JaJacob,F. auss,C., L'Heritier,P. (1969). Žít a mluvit (rozhlasová diskuse). In: Pařížské

a, pp. 130-152. Ja physical biochemistry and

JaWe

JaJayaram ichia coli – genetic evidence for 2 pathways regulated by

Jef

JoJo

J.W toria and rapid evolution of cichlid fishes. Science 273,

Kaiser, D y bacteria talk to each other. Cell 73, 873-885. K

KKauffma

Ox Press). KKKo 209, 483-501. Ko 953. Praha, Přírodovědecké vydavatelství. K

Kováč, L eckú epistemológiu. Organon F 1, 133-141. KKK

KK

KKK ms with the environment.

191

Nature 373, 244-246. J. (1995). The new social d

uisman, G.W. & Kolter, R. (1994). Sensing starvation: A homoserine lactonEscherichia coli. Science 265, 537-539.

uttner, W. (1987). Protein tyrosine sulfation. Trends Biochem.Sci. 12, 361-363. k,D.J.; Cardew, G., eds., (1998). Epigenetics. (Gadwic .Wiley & Sons).

ang, J. J., Fisch, J., Popp, F.-A., eds. (1998). Biophotons. (Dodrecht, Kluwer Academic publisharlson, R.J., Lovelock, J.E., Andreae, M.O., & Warren, S.G. (1987). Oceanic phytopla

cloud albedo and climate. Nature 326, 655-661. un, J. (1999). Developmental neurobiology: A genetic Chesire cat? Curr.Biol. 9, R651-R654 aeloff, N.E. et al. (1996). Can Zipf Distinguish language from noise in noncoding DNA? Phys.Rev.Letters 76,

1976 blonka, E. & Lamb, M.J. (1995). Epigenetic inheritance and evolution. The Lamarckian dimension. (Oxford

University Press). . (1970)

cob, F. (1977). Evolution and tinkering. Science 196, 1161-1166. , Jakobson,R., Levi-Str

rozhovory o strukturalismu. M. Grygar, ed.. Praha, Svobodenicke, R. (1998). Protein self-organization in vitro and in vivo: Partitioning between

cell biology. Biol.Chem. 379, 237-243. ntsch, E., Waddington, C.H., eds. (1976). Evolution and consciousness. Human systems in transition. (Addison-

sley). ntsch, E. (1979). The self-organizing Universe. (Pergamon).

an, R. (1992). Cairnsian mutagenesis in EschermutS and mutL genes. J.Genet. 71, 23-41.

fery, W.R. (1994). A model of ascidian dvelopment and developmental modifications during evolution. J.mar.biol.Ass.UK 74, 35-48.

hnson, J.L., Craig, E.A. (1997). Protein folding in vivo: Unraveling complex pathways. Cell 90, 201-204. hnson, T.C., Scholz, C.A., Talbot, M.R., Kelts, K., Ricketts, R.D., Ngobi, G., Beuning, K., Ssemmanda, I., Mcgill,

. (1996). Late pleistocene desiccation of Lake Vic1091-1093.

. & Losick, R. (1993). How and whanehisa, M. Is genome a blueprint of life? Philosophical background of KEGG.

http://www.genome.ad.jp/kegg/html. 1999. ant, I. (1975). Kritika soudnosti. (Praha: Odeon).

n, S.A. (1993). The origins of order. Self-organization and selection in evolution. (New York, Oxford: ford University

auffman, S.A. (2000). Investigations. (New York, Oxford: Oxford University Press, v tisku). elemen, J. (1994). Strojovia a agenty. (Bratislava: Archa). bata, A. (1992). Structures and functions of the sugar chains of glycoproteins. Eur.J.Biochem. nference o problému živé hmoty a vývoji buněk. (Sborník) 1

ornblihtt, A.R., Pesce, C.G., Alonso, C.R., Cramer, P., Srebrow, A., Werbajh, S., Muro, A.F. (1996). The fibronectin gene as a model for splicing and transcription studies. FASEB J. 10, 248-257.

. & Rybár, J. (1994). Úsilie o vedováč, L. (1988). Štrukturalizmus v biológii. Biol.listy 53, 222-227. ováč, L. (1994). Dejiny videné kognitívnou biológiou. Vesmír 73, 567 ováč, L. (1999 a 2000). Potreba syntézy prírodných a kultúrnych vied I-IV. Vesmír 78, 644-649; 697-700; 79,46-

49, 105-109 ratochvíl, Z. (1994). Filozofie živé přírody.(Praha: Herrmann & synové). roll, K.L. & Gerhart, J.C. (1994). Transgenic Xenopus laevis embryos from eggs transplanted with nuclei of

sfected cultured cells. Science 266, 650-653. tranropotkin, P. (1902). Mutual aid: A factor of evolution. (New York: McClure Phillips). ropotkin, P. (1922). Pospolitost (Vzájemna pomoc). (Praha: Kniha). rumbein, W.E. (1996). Geophysiology and parahistology of the interactions of organis

Marine Ecology 17, 1-21.

L’Haridon, S., Reysenbach, A.L., Glenat, P., Prieur, D., Jeanthon, C. (1995). Hot subterranean biosphere in a

Lambert of language in structural biology. Riv.Biologia /

LaLa

LeLenski, 93). A lac of interest in evolution. Curr.Biol. 3, 121-123. LeLeLe

LeLeLi, W.-H lar evolution. (Sinauer Associates). LiLoLo nment.

LoLoLoLoveloc antam Books). LoLoLoLo unyard, ed. (Floris

Lo ond. [Biol].

Lo

LumLu

Lyotá řství. (Praha: Brázda), pp. 529-571.

Ly

MMahner,Man

Maplesto etabolites – a review.

Mar

MM

Marguli : Gaia in action. Science of the living Earth.

Marguli . (eds.) (1992). Environmental evolution. Effects of the origin and evolution of life

192

continental oil reservoir. Nature 377, 223-224. , D.M. Hughes, A.J. (1987). Keywords. The importance

Biology Forum 80, 188-191. n, R.T. Reeves, P.R. (1996). Gene transfer is a major factor in bacterial evolution. Mol.Biol.Evol. 13 , 47-55. wrence, P.A. Struhl, G. (1996). Morphogens, compartments, and pattern: Lessons from Drosophila? Cell 85, 951-

961. hninger, A.L. (1975). Biochemistry. The molecular basis of cell structure and function. (Worth publishers).

R.E. (19nski, R.E. (1998). Bacterial evolution and the cost of antibiotic resistance. Int.Microbiol. 1, 265-270. nton, T.M. (1998). Gaia and natural selection. Nature 394, 439-446. vitt, M., Gerstein, M., Huang, E., Subbiah, S., Tsai, J. (1997). Protein folding: The endgame. Annu.Rev.Biochem.

66, 549-579. win, K. (1922). Der Begriff der Genese in Physik, Biologie und Entwicklungsgeschichte. (Berlin: Julius Springler). wis, D.L. Gattie, G.T. (1991). The ecology of quiescent microbes. ASM News 57, 27-32.

. (1997). Molecus, H. Sharon, N. (1993). Protein glycosylation. Structural and functional aspects. Eur.J.Biochem. 218, 1-27. dish, H. et al. (1995). Molecular cell biology. (Scientific American Books).

genetic transformation in the envirorenz, M.G. Wackernagel, W. (1994). Bacterial gene transfer by natural Microbiol.Rev. 58, 563-602.

velock, J.E. Kump, L.R. (1994). Failure of climate regulation in a geophysiological model. Nature 369, 732-734. velock, J.E. (1989). Geophysiology, the science of Gaia. Revs.Geophys. 27, 215-222. velock, J.E. (1990). Hands up for the Gaia hypothesis. Nature 344, 100-102.

k, J.E. (1990). The ages of Gaia. (Bvelock, J.E. (1993). Gaia. Nový pohled na život na Zemi. (Prešov: Abies). velock, J.E. (1994). Gaia – živoucí planeta. (Praha: Mladá fronta). velock, J.E. (1995). New statements on the Gaia theory. Microbiologia SEM 11, 295-304.

of the living Earth. P. Bvelock, J.E. (1996). The Gaia hypothesis. In: Gaia in action. Sciencebooks), pp. 15-33.

velock, J.E. (1997). A geophysiologist’s thoughts on the natural sulphur cycle. Philos. Trans. R.Soc. L352, 143-147.

w, S.C. Berry, M.J. (1996). Knowing when not to stop: Selenocysteine incorporation in eukaryontes. TrendsBiochem.Sci. 21, 203-208. sden, A. Krumlauf, R. (1996). Patterning the vertebrate neuraxis. Science 274, 1109-1115.

tz, B., Lu, H.C., Eichele, G., Miller, D., Kaufman, T.C. (1996). Rescue of Drosophila labial null mutant by the chicken ortholog Hoxb-1 demonstrates that the function of Hox genes is phylogenetically conserved. Gene

velop. 10, 176-184De . senko, T.D. (1951). O situaci v biologii. Přednáška ze zasedání VASChNIL 31.7.1948. In: Agrobiologie. Práce o

zkách genetiky, selekce a semenásenko, T.D. (1958). O biologičeskom vide i vidoobrazovanii. In: Izbrannyje sočiněnija II. (Moskva:

Gos.izd.selskoch. lit.), pp. 273-303. addox, J. (1995). Polite row about models in biology. Nature 373, 555

M. Bunge, M. (1997). Foundations of biophilosophy. (Springer). a, R.N. et al. (1994). Systemtegn atic analysis of coding and noncoding DNA sequences using methods of

statistical linguistics. Phys.Rev.Letters 73, 3169-3172. ne, R.A., Stone, M.J., Williams, D.H. (1992). The evolutionary role of secondary m

Gene 115, 151-157. gulis, L. Guerrero, R. (1995). Life as a planetary phenomenon: the colonization of Mars. Microbiologia SEM 11, 173-184.

argulis, L. (1975). The microbes’ contribution to evolution. BioSystems 7, 266-292. argulis, L. (1996). Archaeal – eubacterial mergers in the origin of Eukarya: Phylogenetic classification of life.

Proc.Natl.Acad.Sci.USA 93, 1071-1076. s, L., Guerrero, R., Bunyard, P. (1996). We are all symbionts. In

P. Bunyard, ed. (Floris Books), pp. 167-185. s, L., Oledzenski, L., et al

on planet Earth. (MIT Press).

Markoš, A. (1995). The ontogeny of Gaia: The role of microorganisms in planetary information network.

Markoš, . Vesmír 76, 623-626. MM ík 18, 42-54. MM

Mrep

M

MMMayMM

MMMMay

M bridge, MA: Belknap

MMMMMedved The rise and fall of T.D. Lysenko. (Columbia University Press). M

MiMiMi

Mpre xons but not to dendrites of rat hypothalamic magnocellular neurons.

MMMMM

conNasmyth á, F. (1991). Some facts and thoughts on cell cycle control

N ge University Press). N

N

NeubaueN

ČS

193

J.theor.Biol. 176, 175-180. A. (1997). Cultura contra natura

arkoš, A. (1997). Povstávání živého tvaru. (Praha: Vesmír). rnarkoš, A. (1999). Objektivistická nabídka ke sjednocení věd. Kritický sbo

athews, C.K. (1993). The Cell – Bag of Enzymes or Network of Channels? J.Bacteriol. 175, 6377-6381. atic, I., Radman, M., Taddei, F., Picard, B., Doit, C., Bingen, E., Denamur, E., Elion, J. (1997). Highly variable

mutation rates in commensal and pathogenic Escherichia coli. Science 277, 1833-1834. atic, I., Rayssiguier, C., Radman, M. (1995). Interspecies gene exchange in bacteria: the role of sos and mismatch

air systems in evolution of species. Cell 80, 507-515. atsuo, I., Kuratani, S., Kimura, C., Takeda, N., Aizawa, S. (1995). Mouse Otx2 functions in the formation and

patterning of rostral head. Gene Develop. 9, 2646-2658. atthews, E.S. White, S. (1993). Electron transfer proteins – enzymes. Curr.Opin.Struct.Biol. 3, 902-911. ayer, M.P. Bukau, B. (1999). Molecular chaperones: The busy life of Hsp90. Curr.Biol. 9, R322-R325

Smith, J. Szathmáry, E. (1995). The major transitions in evolution.nard (W.H.Freeman). aynard Smith, J. (1990). Models of a dual inheritance system. J.theor.Biol. 143, 41-53. aynard Smith, J. (1991). The evolution of bacteria: does sex matter? In: The unity of evolutionary biology. Proc.4th

Int.Congr.Syst.Evol.Biol. E.C. Dudley, ed. (Dioscorides), pp. 417-423. aynard Smith, J. (1992). Analyzing mosaic structure of genes. J.mol.Evol. 34, 126-129. aynard Smith, J. (1996). Evolutionary genetics. (Oxford University Press). aynard Smith, J., Dowson, C.G., Spratt, B.G. (1991). Localized sex in bacteria. Nature 349, 29-31.

Smith, J., Smith, N.H., O’rourke, M., Spratt, B.G. (1993). How Clonal Are Bacternard ia? Proc.Natl. Acad.Sci.USA 90, 4384-4388.

ayr, E. (1982). The growth of biological thought. Diversity, evolution, an inheritance. (CamPress).

cadams, H.H. Shapiro, L. (1995). Circuit simulation of genetic networks. Science 269, 650-656. cClare, C.W.F. (1971). Chemical machines, Maxwell’s demon and living organisms. J.theor.Biol. 30, 1-34. cClare, C.W.F. (1972). A „molecular energy” muscle model. J.theor.Biol. 35, 569-595. cClintock, B. (1984). The significance of responses of the genome to challenge. Science 226, 792-801.

ev, Z.A. (1969).el, S.F. Mekalanos, J.J. (1996). Modulation of horizontal gene transfer in pathogenic bacteria by in vivo signals.

Cell 87, 795-798. chel, G.F. Moore, C.L. (1995). Developmental psychobiology, an interdisciplinary science. (MIT) chel, G.F. Mooreová, C.L. (1999). Psychobiologie. Biologické základy vývoje chování. (Praha: Portál).

in llman, J.S. Andrews, D.W. (1997). Switching the model: A concerted mechanism for GTPases in protetargeting. Cell 89, 673-676.

ohr, E., Morris, J.F., Richter, D. (1995). Differential subcellular mRNA targeting: Deletion of a single nucleotide vents the transport to a

Proc.Natl.Acad.Sci.USA 92, 4377-4381. onod, J. (1970). Le hasard et la nécessité. (Editions du Seuil). onod, J. (1979). Chance and necessity. (Collins/Fount). oural, J. (1999). Scientismus: Osudy jednoho pojmu (u nás i v cizozemí). Kritický sborník 18, 7-18. üller, W.A. (1996). Developmental biology. (Heidelberg: Springer). üller, W.A. (1996). From the Aristotelian soul to genetic and epigenetic information: The evolution of the modern

cepts in developmental biology at the turn of the century. Int.J.Dev.Biol. 40, 21-26. , K., Dirick, L., Surana, U., Amon, A., Cvrčkov

in yeast. Cold Spring Harb.Symp.Quant.Biol. 56, 9-16. ambrideedham, J. (1950). Biochemistry and morphogenesis. (Cambridge: C

eubauer, Z. Calef, E. (1970). Immunity phase-shift in defective lysogenes. Nonmutational heredity change of early regulation of prophage. J.Mol.Biol. 51, 1-13.

eubauer, Z. Fiala, J. (1986). Implikátní a explikátní řád živé skutečnosti. Sbornik přednasek cyklu filozofické problémy přirodovědy. (ZP ČSVTS při FgÚ ČSAV).

r, Z. (1985). Střetnutí paradigmat v současné biologii. (Praha: ZP ČSVTS při FGú ČSAV). eubauer, Z. (1989a). Pojem morfogenetického pole. In: Geometrie živého. Z. Neubauer et al., eds. (Praha: ZP

VTS při FgÚ ČSAV), pp. 191-234.

Neubauer, Z. (1989b). O strukturalistickém hnutí v biologii. In: Geometrie živého. Z. Neubauer et al., eds. (Praha: ZP

Neubaue láznovství. In: Geometrie živého. Z. Neubauer et al., eds. (Praha:

N

NNeubaue

NNeN ěčných bakteriálních

N

Neubaue ie živého. (Praha, ZP ČSVTS pri FgÚ ČSAV). N

bireNNN

O’O eric bacteria. Can.J.Microbiol. 41, 555-561. OÖrOPaPa

n of

Pa mbuna (Cichlidae) species

PaPePenrose,Pe

Peschl, M ent in the representational activities of

Pe my and

Pfanner,Pf

25-Piaget, JPiPiPlace, A

PoPo

hum ages. BioSystems 38, 65-74. Po Biology 2, 259-302.

194

ČSVTS při FgÚ ČSAV), pp. 43-78. r, Z. (1989c). Zachraňte jevy aneb chvála b

ZP ČSVTS při FgÚ ČSAV), pp. 3-29. eubauer, Z. (1990). Za kreacionismus a vitalismus (Filozofovo bláznovské intermezzo). In: Hledání společného

jazyka. Sborník ze symposia, Chlum u Třeboně, 1988. I. Šetlík, ed. (Praha: FgÚ ČSAV), pp. 138-147. eubauer, Z. (1996). Mimo dobro a zlo: Nietszchova biologická ontologie. Kritický sborník 16, 15-22.

r, Z. (1997). Esse obiectivum – esse intentionale. Cestou k fenomenologické biologii. K subjektivitě bytí a fenomenologii živé skutečnosti. Scientia et Philosophia 8, 113-160.

eubauer, Z. (1999a). Biomoc. Život jako vůle k moci ubauer, Z. (1999b). Poušť a les aneb dvojí pramen metafyziky. Kritický sborník 18, 85-103.

ariabilita u mnohobuneubauer, Z., Krekulová, A., Koutecká, E. (1979). Diferenciace a vsystémů. Bull.čs.spol.mikrobiol. 20(6), 2-7.

eubauer, Z., Krekulová, A., Koutecká, E. (1980). K biologii bakteriálních kolonií druhu Serratia marcescens. Bull.čs.spol.mikrobiol. 21(4), 2-6.

r, Z., Kůrka, P., Albrecht, V., eds. (1988). Geometrewton, R.H., Haffegee, J.P., Ho, M.W. (1995). Colour-contrast in polarised light microscopy of weakly

fringent biological specimens. Rukopis ietzsche, F. (1988). Nečasové úvahy. (Oxford London: Athenaeum). ietzsche, F. (1996). Mimo dobro a zlo. (Praha: Aurora). owak, M.A., Boerlijst, M.C., Cooke, J., Smith, J.M. (1997). Evolution of genetic redundancy. Nature 388 , 167-

. 171Connell, M.A. (1997). RNA editing: Rewriting receptors. Curr.Biol. 7, R437-R439

chman, H. Groisman, E.A. (1995). The evolution of invasion by entrgel, L.E. (1973). The origins of life, molecules and natural selection. (Chapman and Hall). stan, A. (1990). How to define life: a hierarchical approach. Persp.Biol.Med. 33, 391-401.

vádi, J. (1995). Cell architecture and metabolic channelling. (Springer). get, E. Simonet, P. (1994). On the track of natural transformation in soil. FEMS Microbiol.Ecol. 15, 109-117. nganiban, G., Irvine, S.M., Lowe, C., Roehl, H., Corley, L.S., Sherbon, B., Grenier, J.K., Fallon, J.F., Kimble, J.,

Walker, M., Wray, G.A., Swalla, B.J., Martindale, M.Q., and Carroll, S.B. (1997). The origin and evolutioanimal appendages. Proc.Natl.Acad.Sci.USA 94, 5162-5166.

rker, A. Kornfield, I. (1997). Evolution of the mitochondrial DNA control region in theflock of Lake Malawi, East Africa. J.mol.Evol. 45, 70-83.

wson, T. Scott, J.D. (1997). Signaling through scaffold, anchoring, and adaptor proteins. Science 278, 2075-2080. nman, S. (1995). Rethinking cell structure. Proc.Natl.Acad.Sci.USA 92, 5251-5257.

R. (1999). Makrosvět, mikrosvět a lidská mysl. (Praha: Mladá fronta). . (1995). Neural representation and symbols. Epistemological issues anschl, M d implications for the process of

science. In: Abstract Book from the conference „Einstein meets Magritte”, Brussels, 1995. . (1996). The development of scientific concepts and their embodim

cognitive systems. Neural representation spaces, theory spaces, and paradigmatic shifts. Philosophica, 56, 151-172

ystems: autonoschl, M. (1997). The representational relation between environmental structures and neural senvironmental dependency in neural knowledge representation. Nonlinear dynamics, psychology, and life sciences 1, 99-121.

N. (1998). Mitochondrial import: Crossing the aquaeous intermembrane space. Curr.Biol. 8, R262-R265 anner, N., Craig, E.A., Honlinger, A. (1997). Mitochondrial preprotein translocase. Annu.Rev.Cell Dev.Biol. 13,

51. . (1968). Le structuralisme. (Presses ubiversitairwes de France).

aget, J. (1971). Štrukturalizmus. (Bratislava: Pravda). gliucci, M. (1997). Butterflies in the spotlight. BioEssays 19, 285-286.

.R. Powers, D.A. (1984). Kinetic characterization of the lactate dehydrogenase (LDH-B4) allozymes of dulus heteroclitus. J.BiFun ol.Chem. 259, 1309-1315.

korný, J., ed., (1995). Biophysical aspects of coherence. Speciální číslo Neural network world, 5 (5). pov, O., Segal, D.M., Trifonov, E.N. (1996). Linguistic complexity of protein sequences as compared to texts of

an langurter, K.R., Beckerle, M., McNiven, M. (1983). The cytoplasmic matrix. Modern Cell

Portmann, A. (1997). Nové cesty biologie. (Praha: Jůza Jůzová). PoPrPr ie 19, 181-195, 241-

Pr

PrFre

PrProtiPr . (New York – Berlin – Heidelberg:

Pr

Wo Publishing Company), pp. 3-23. Pt

R8Ptashne,RR

5. R ty of Chicago

R

R

RiRi

is n ertebrates: Implications for current theories of evolution and

Roemer, an, W., Klose, J. (1997). Epigenetic inheritance in the mouse. Curr.Biol. 7, 277-280. Ro

RoRuddon,Russo, V 996). Epigenetic Mechanisms of gene regulation. (Cold

Ru

Ru re 396, 336-342. RuRy

Saga, Y. wa, S. (1992). Mice develop normally without tenascin. Gene

Sa

SaSaSa

FE 15, 15-22. Sa

imp pread of resistance. In: Antibiotic resistance: from molecular basics to

195

rtmann, A. (1960). Neue Wege der Biologie. (München: Piper) igogine, I. Stengers, I. (1977). La nouvelle alliance. Scientia 112, 287-304. igogine, I. Stengersová, I. (1984). Nová aliance I-II. Pokroky matematiky, fyziky a astronom

252. igogine, I. (1973). Physique et metaphysique. In: Connaissance scientifique et philosophie. (Bruxelles: Academie

yale deRo Belgique), pp. 291-343. igogine, I. (1980). From being to becoming. Time and complexity in the physical sciences. (San Francisco:

eman Co.). igogine, I. (1996). La fin des certitudes. (Paris: Odile Jacob).

reakčnímu mendelismu-morganismu. (Sborník) 1951. Praha, Přírodovědecké vydavatelství. usinkiewicz, P. Lindenmeyer, A. (1990). The algorithmic beauty of plants

Springer). usinkiewicz, P. Paradigms of pattern formation: towards a computational theory of morphogenesis. (1999). In:

Pattern Formation in Biology, Vision and Dynamics. A.Carbone, M.Gromov, P.Prusinkiewicz, eds. (Singapore: rld Scientific

ashne, M. Gann, A. (1998). Imposing specificity by localization: mechanism and evolvability. Curr.Biol. 8, R812-22 M. (1987). A genetic switch. (Blackwell scientific Publications Cell Press).

ádl, E. (1909). Dějiny vývojových theorií v biologii XIX. století. (Praha: J.Leichter). aff, E.C., Popodi, E.M., Sly, B.J., Turner, F.R., Vilinski, J.T., Raff, R.A. (1999). A novel ontogenetic pathway in

rid embhyb ryos between species with different modes of development. Development 129, 1937-194aff, R.A. (1996). The shape of life. Genes, development, and the evolution of animal form. (Universi

Press). eik, W., Romer, I., et al. (1993). Adult phenotype in the mouse can be affected by epigenetic events in the early

embryo. Development 119, 933-942. estelli, G. Angeletti, G., eds. (1993). Dimethylsulphide: Oceans, atmosphere and climate. (Kluwer Academic

Publishers). P. (1997)coeur, . Teória interpretácie: diskurz a prebytok významu. (Bratislava: Archa).

chardson, M.K., Hanken, J., Gooneratne, M.L., Pieau, C., Raynaud, A., Selwood, L., Wright, G.M. (1997). There o highly conserved embryonic stage in the v

development. Anat.Embryol. 196, 91-106. I., Reik, W., De

gers, B.T. Kaufman, T.C. (1997). Structure of the insect head in ontogeny and phylogeny: A view from Drosophila. Int.Rev.Cytol. 174, 1-84.

ll-Hansen, N. (1985). New perspectives on Lysenko? Ann.Sci. 42, 261-278. R.W. Bedows, E. (1997). Assisted protein folding. J.Biol.Chem. 272, 3125-3128. . E. A., Martienssen, R. A., Riggs, A. D., eds., (1

Spring Harbor Laboratory Press). sso, V.E.A., Brody, S., Cove, D., Ottolenghi, S., eds. (1992). Development. The molecular genetic approach.

(Springer). therford, S.L. Lindquist, S. (1998). Hsp90 as a capacitor for morphological evolution. Natuyer, R. (1974). La gnose de Princeton. (Paris: Fayard). an, M.T. Pfanner, N. (1998). The preprotein translocase of the mitochondrial outer membrane. Biol.Chem. 379,

289-294. , Yagi, T., Ikawa, Y., Sakakura, T., Aiza

Develop. 6, 1821-1831. gan, C., Thompson, W.R., Carlson, R., Gurnett, D., Hord, C. (1993). A search for life on Earth from the Galileo

spacecraft. Nature 365, 715-721. . Gene Develop. 10, 2237-2250. ger, B.M. (1996). Propagation of traveling waves in excitable media

lthe, S.N. (1991). Two forms of hierarchy theory in Western discourses. Int.J.General Systems 18, 251-264. lyers, A.A. Shoemaker, N.B. (1994). Broad host range gene transfer: Plasmids and conjugative transposons.

MS Microbiol.Ecol.lyers, A.A. Shoemaker, N.B. (1996). More than just plasmids: Newly discovered gene transfer agents and their

licationsfor controlling the stherapeutic options. C.F. Amábile-Cuevas, ed. (Austin: R.G.Landes), pp. 1-18.

Sapp, J. (1990). Where the truth lies. Franz Moewus and the origins of molecular biology. (Cambridge University

Sathouri 9). Gaia: The human journey from chaos to cosmos. (Pocket Books). Sa olution of

Sc

ScSchuster . ScSeSeShShShShSh 6. Sh d /Otx

ShSh

Sibatani gy. Riv.Biologia / Biology Forum 80, 178-182. SiSi

Si

SlSl

an st. Gene Develop. 11, 1761-1774. SmSniegow nonrandom? J.mol.Evol. 40, 94-101. SoSoSoSreStStStSt eor.Biol. 118,

Su n system of

Sw opulation-

SySy

SzŠmTabi

Taddei,

Te

196

Press). s, E. (198

toh, N. Jeffery, W.R. (1995). Chasing tails in ascidians: Developmental insights into the origin and evchordates. Trends Genet. 11, 354-359.

haff, J., Fink, C.C., Slepchenko, B., Carson, J.H., Loew, L.M. (1997). A general computational framework for deling cellular structure and function. Biophysmo .J. 73, 1135-1146.

hlichtling, C.D. Pigliucci, M. (1998). Phenotypic evolution. A reaction norm perspective. (Sinauer Ass.). , P. (1986). The physical basis of molecular evolution. Chem.Scripta 26B, 27-41

hweber, S.S. (1993). Physics, community and the crisis in physical theory. Physics Today 34-40. arls, D.B. (1992). The linguistics of DNA. Am.Sci. 80, 579-591. rmonti, G. (1987). Structure biology at Osaka (Editorial). Riv.Biologia / Biology Forum 80, 159-160.

xford University Press). apiro, J. A. Dworkin, M., eds., (1997).Bacteria as multicellular organisms. (Oapiro, J.A. (1991). Multicellular behaviour of bacteria. ASM News 57, 247-253. apiro, J.A. (1995). The significances of bacterial colony patterns. BioEssays 17, 597-607. apiro, L. Losick, R. (1997). Protein localization and cell fate in bacteria. Science 276, 712-718. apiro, L., Kaiser, D., Losick, R. (1993). Development and behaviour in bacteria. Cell 73, 835-83arman, A.C. Brand, M. (1998). Evolution and homology of the nervous system: cross-phylum rescues of ot

genes. Trends Genet. 14, 211-214. eldrake, R. (1991). Rebirth of nature. The greening of science and God. (Bantam Books). imamura, K., Hartigan, D.J., Martinez, S., Puelles, L., Rubenstein, J.L.R. (1995). Longitudinal organization of the

anterior neural plate and neural tube. Development 121, 3923-3933. , A. (1987). An attempt to structuralize biolo

batani, A. (1987). On structuralist biology. Riv.Biologia / Biology Forum 80, 558-564. korski, R.S., Michal, W., Levin, H.L., Boeke, J.D., Hieter, P. (1990). Trans-kingdom promiscuity. Nature 345,

581-582. rrenberg, C. et al. (1998). Carrier protein import into mitochondria mediated by the intermembrane proteins Tim

10/Mrs 11 and Tim 12/Mrs5. Nature 391, 912-915. ack, J.M.W., Holland, P.WH., Graham, C.F. (1990). The zootype and the phylotypic stage. Nature 361, 490-492. auch, J., Taylor, R., Maloy, S. (1997). Survival in a cruel world: How Vibrio cholerae and Salmonella respond to

unwilling hoith, T.F. Morowitz, H.J. (1982). Between history and physics. J.mol.Evol. 18, 265-282.

ski, P.D. (1995). The origin of adaptive mutants: Random or cha, R. (1990). Strukturalismus a neodarwinismus v biologii. Biol.listy 55, 59-68. nea, S. Panisset, M. (1983). A new bacteriology. (Jones & Bartlett). nneborn, T.M. (1950). Heredity, environment, and politics. Science 111, 529-539.

A. (1990). Citric acid cycle redux. Trends Biochem.Sci. 15re, P. , 411-412. ent, G.S. (1972). Prematurity and uniqueness of scientific discovery. Sci.Am. 84-93. ephens, C. Shapiro, L. (1996). Bacterial pathogenesis: Delivering the payload. Curr.Biol. 6, 927-930. iassny, M.L.J. Meyer, A. (1999). Cichlids of the rift lakes. Sci.Am. 44-49.

e genome. J.thubblefield, E. (1986). A theory of developmental control by a program encoded in th129-143.

I secretioarez, M. Russmann, H. (1999). Molecular mechanisms of Salmonella invasion: the type IIthe pathogenicity island 1. Int.Microbiol. 1, 197-204.

ift, S., Throup, J.P., Williams, P., Salmond, G.P.C., Stewart, G.S.A.B. (1996). Quorum sensing: A pdensity component in the determination of bacterial phenotype. Trends Biochem.Sci. 21, 214-219.

monds, N. (1994). Directed mutation: A current perspective. J.theor.Biol. 169, 317-322. vanen, M. (1985). Cross-species gene transfer; Implications for a new theory of evolution. J.theor.Biol. 112, 333-

343. athmáry, E. Maynard Smith, J. (1995). The major evolutionary transitions. Nature 374, 227-232. aľgauzen, I.I. (1946). Faktory evoljucii. (Moskva: Izdatelstvo AN SSSR).

.J., Carroll, S.B., Panganiban, G. (1999). Out on a limb: Parallen, C ls in vertebrate and invertebrate limb pattrning and the origin of appendages. Amer. Zool. 39, 650-663.

F., Radman, M., Maynard Smith, J., Toupance, B., Gouyon, P.H., Godelle, B. (1997). Role of mutator alleles in adaptive evolution. Nature 387, 700-702.

ilhard de Chardin, P. (1956). La place de l’homme dans la nature. Le groupe zoologique humain. (Seuil).

Teilhard de Chardin, P. (1993). Místo člověka v přírodě. Výbor studií. (Praha: Svoboda – Libertas). Th

ThomToTsTsU

V

VVoVo Phys.Rev.Letters 76, 1978 V

WW

WWW

381WW s). WWW gene regulation and

W ne, 4th

W ase of Colias

W

WW

Webster ion to the new

W

W

Wells, M cted dimension. Nature 391, 530-531. W

orgWW

WW from fetal

WWilson, l. Lidové Noviny). W

197

om, R. (1972). Stabilité structurelle et morphogenèse: Essai d’une theorie general des modeles. (Reading: Benjamin). son, S. Daisyworld. A model visualisation. 1996. Green Ocean Software. Computer Program

máš, M. (1996). Filozofický obraz světa Hermanna Helmholtze. (Praha: Academia). l. 15, 23-31. chäpe, H. (1994). The spread of plasmids as a function of bacterial adaptability. FEMS Microbiol.Eco

onis, A.A., Elsner, J.B., Tsonis, P.A. (1997). Is DNA a language? J.theor.Biol. 184, 25-29. mesono, Y., Watanabe, K., Agata, K. (1999). Distinct structural domains in the planarian brain defined by the

expression of evolutionary conserved homeobox genes. Dev.Genes Evol. 209, 31-39. alentine, J.W., Jablonski, D., Erwin, D.H. (1999). Fossils, molecules and embryos: new perspectives on the

Cambrian explosion. Development 126, 851-859. ernadsky, V.I. (1998). The Biosphere. (New York: Copernicus). pěnka, P. (1995). Rozpravy s geometrií. Otevření neeukleidovských geometrických svetů. (Praha: Vesmír).

F. (1996). Comment on „linguistic” features of noncoding ss, R. DNA sequences.otruba, J. (1999). Gurvičova teorie morfogeneze a Fröhlichovy koherentní excitace. In: Geometrie živého. Z.

Neubauer et al., eds. (Praha: ZP ČSVTS při FgÚ ČSAV), pp. 271-274. addington, C.H. (1941a). The evolution of developmental systems. Nature 147, 108 addington, C.H. (1941b). Canalization of development and the inheritance of acquired characters. Nature 150 ,

563-564. addington, C.H. (1952). Selection of the genetic basis for an acquired character. Nature 169, 278 addington, C.H. (1953). The evolution of adaptations. Endeavour 12, addington, C.H. (1959). Evolution after Darwin. In: University of Chicago centennial. (University of Chicago), pp.

-402. addington, C.H. (1961). Genetic assimilation. Adv.Genet. 10, 257-290. addington, C.H. (1975). The evolution of an evolutionist. (Edinburgh University Presagner, G.P. (1989). The biological homology concept. Annu.Rev.Ecol.Syst. 20, 51-69. allis, G.A. (1995). The importance of being sulfated. Curr.Biol. 5, 225-227. arren, R.W., Nagy, L., Selegue, J., Gates, J., Carroll, S. (1994). Evolution of homeotic

function in flies and butterflies. Nature 372, 458-461. atson, J.D., Hopkins, N.H., Roberts, J.W. , Steitz, J.A., Weiner, A.M. (1987). Molecular Biology of the Ge

ed., (Benjamin/Cummings Publishing Company, Inc.) att, W.B. (1977). Adaptations at specific loci. I. Natural selection on phosphoglucose isomer

butterflies: Biochemical and population aspects. Genetics 87, 177-194. att, W.B. (1983). Adaptation at specific loci. II. Demographic and biochemical elements in the maintenance of the

Colias PGI polymorphism. Genetics 103, 691-724. ebster, G. Goodwin, B.C. (1982). The origin of species: a structuralist approach. J.Soc.Biol.S. 5, 15-47.

, G. Goodwin, B.C. (1996). Form and transformation. Generative and relationaebster l principles in biology. (Cambridge University Press).

, G. (1984). The relations of natural forms. In: Beyond neo-darwinism. An introductevolutionary paradigm. M.W. Ho P.T. Saunders, eds. (Academic Press), pp. 193-217.

ebster, G. (1987). The nature and scope of structuralist analysis in biology. Riv.Biologia / Biology Forum 80, 173-177.

elch, G.R. Easterby, J.S. (1994). Metabolic channeling versus diffusion: Transition-time analysis. Trends Biochem.Sci. 19, 193-197.

.L. (1998). Marine colloids. A negleest,G.B.; Brown,J.H.; Enquist,B.J. (1999). The fourth dimension of life: Fractal geometry and allometric scaling of

anisms. Science 284, 1677-1699. estbroek, P. (1991). Life as a geological force – dynamics of the Earth. (Norton). esterhoff, H.V. Welch, G.R. (1992). Enzyme organization and the direction of metabolic flow – physicochemical

considerations. Curr.Topics Cell.Reg. 33, 361-390. illiams, G.R. (1997). The molecular biology of Gaia. (New York: Columbia University Press).

I., Schnieke, A.E., Mcwhir, J., Kilmut, ind, A.J., Campbell, K.H.S. (1997). Viable offspring derived and adult mammalian cells. Nature 385, 810-813.

ilson, D.S. Sober, E. (1989). Reviving the superorganism. J.theor.Biol. 136, 337-356. E.O. (1992). O lidské přirozenosti. (Praha: Nak

ilson, E.O. (1998). Consilience. The unity of knowledge. (Alfred A. Knopf).

198

Wilson, E.O. (1999). Konsilience. Jednota vědění. (Praha: NLN). WWWW f

Wadr , 399-429.

Wme

Zi

olffe, A.P. (1998). Chromatin. Structure and function. (Academic Prass). olpert, L. (1992). The unnatural nature of science. (London, Boston: Faber Faber). olpert, L. (1995). Triumf embrya. (Praha: Academia).

erowitz, E. (1998). Principles oolpert, L., Beddington, R., Brockes, J., Jessell, T., Lawrence, P., Meydevelopment. (Current Biology).

ostemeyer, J., Wostemeyer, A., Voigt, K. (1997). Horizontal gene transfer in the rhizosphere: a curiosity or iving force in evolution? Adv.Bot.Res. 24

ray, G.A., Levinton, J.S., Shapiro, L.H. (1996). Molecular evidence for deep precambrian divergences among tazoan phyla. Science 274, 568-573.

mmermann, R. (1998). The role of molecular chaperones in protein transport into the mammalian endoplasmic reticulum. Biol.Chem. 379, 275-282.

199

P (Wolpert et al. 1998)

Překlad textu z učebnice

Převyprávěnůvodní text ý

Ce havior provides the link between gene action and developmental prode(s.

Chování buňky pojkou mezi projevy genu a vývojovými procesy. Exprese ák.

Chování buňky je spojll becesses. Gene expression within cells is translated into embryonic

velopment through the consequent properties and behavior of those cells. 12)

genů v buňkchování buně

je sch se promítá v embryonální vývoj skrze vlastnosti a

ksvými vlastnostmi a výběrovou expresi gen

SinqunowhtheCeint

mt ývoj. Můžeme se ptát, jak geny řídí

kynré

ce development can be understood at the cellular level, we can pose the estion of how genes control development in a more precise form. We can

Vzhledem k toformulovat i o

w ask how genes are controlling cell behavior. The many possible ways in ich a cell can behave therefore provides the link between gene activity and morphology of the adult animal – the final outcome of the development. ll biology provides the means by which the genotype becomes translated o the phenotype.(s. 13)

chování buňskýtá propoježivočicha, kteprostředí je m

u, že vývoj lze pochopit z buněčné úrovně, můžeme přesněji ázku, jak geny řídí v

Vzhledem k tomu, že v

. Mnoho různých cest , kterými se vývoj buňky může ubírat, í mezi aktivitou jednotlivých genů a morfologií dospělého á je konečným výsledkem vývojového procesu. Buněčné diem umožňujícím realizaci genotypu ve fenotypu.

ýformulovat i otázku, jak govlivňuje expresi genůubírat, skýtá propojendospělého živočicha, kBuněčné prostředí je mfenoypem.

Gein prodet

ý

ur

nes control development mainly by determining which proteins are made which cells and when. In this sense they are passive participants on the cess, compared with the proteins for which they code, which directly

Geny určují vdané buňce sycelého proces

er-mine cell behavior. (s. 13) proteiny, kdo u

voj zejména tím, že určují, jaké proteiny a kdy budou v ntetizovány. V tomto smyslu jsou geny pasivními účastníky , ve srovnání s proteiny, které jsou jimi kódovány. Jsou to

Buněčný fenotyp urč

čuje chování buňky.

uproteiny a kdy budou geny pasivními účastníkjimi kódovány. Jsou to p

Thgecor

b

o

e differences between cells must therefore be generated by differences in ne activity. Turning the correct genes on or off in the correct cells at the rect time becomes the central issue of development.

Rozdíly mezi Zapínání a vypívýzkumu vývoj

uňkami musí být tedy dány rozdíly v aktivitě jejich genů. nání genů v patřičných buňkách je (proto) v centru pozornosti vých procesů.

Rozdíly v aktivitě genZapínání a vypínání genvýzkumu vývojových pro

As ect changes in gene activity, one micoexchthias gencohaas

Protože všechny nů, svádělo by to vb

yoneůst

y

Protože všechny klíčov all the key steps in development reflght be tempted to think of development simply in terms of mechanisms for ntrolling gene expression. But this would be highly misleading. For gene pression is only the first step (AM) in a cascade of cellular processes that ange cell behavior and so direct the course of embryonic developm

k pohledu naTento pohled krokem v kask

ent. To nk only in terms of genes is to ignore crucial aspects of cell biology, such change in cell shape, that may be initiated at several stages removed from e activity. In fact, there are very few cases established where the

mplete sequence of events from gene expression to altered cell behavior s been worked out. The route leading from the genes to a structure such the five-fingered hand may be tortuous. (s. 14-15)

tak běh embrklíčových strádosáhnout z rpřiznat, že exiexprese genu ppětiprsté ruk

klíčové kroky ve vývoji odrážejí aktivitu geývoj čistě z hlediska mechanismů řídících genovou expresi. y byl vrcholně zavádějící: genová exprese je jen prvním

ádě procesů vedoucích ke změně chování buněk a určujících nálního vývoje. Myslet jen v pojmech genů znamená nedbat k buněčné biologie, jako např. změny tvaru, kterých lze

zných úrovní, od aktivity genů značně vzdálených. Nutno uje jen málo dobře doložených případů úplné posloupnosti od o změnu chování buňky. Cesta od genů ke struktuře typu může být klikatá.

ék pohledu na vývoj čistTento pohled by byl vrckroků v kaskádě procetak běh embryonálního klíčových stránek bunědosáhnout z různých úpřiznat, že existuje jen mexprese genu po změpětiprsté ruky a genkauzálním.

Dorisinscytothe

AnoJi

es the DNA contain a full description of the organism to which it will give e? The answer is no. The genome contains instead a program of tructions for making the organism – a generative program – in which the

plasmic constituents of eggs and cells are essential players along with genes (s. 21)

Obsahuje DNzní nikoli. Georganismus. klíčovými hráč

úplný popis organismu, kterému dává vzniknout? Odpověď m místo toho obsahuje program s pokyny, jak postavit de o generativní program, ve kterém jsou spolu s geny cytoplasmatické složky vajíček a buněk

Obsahuje DNA úplný pzní nikoli. Spolu s genvajíček a buněk: právexprese je relevantnorganismu.

Codetin

ud ílům v detailech jsou je

Srovnávací studie ukazmparative studies suggest that, despite immense differences in the Srovnávací stails, it is likely that the most basic mechanisms of development are similar

all animals and are derived from the earliest animal ancestors. (str. 24) ty nejzákladněodvozeny od n

ie ukazují, že navzdory obrovským rozdší mechanismy vývoje u všech živočichů podobné a jsou jstarších předchůdců živočichů.

uty nejzákladnější mechodvozeny od nejstaršontogeneze je epigene

Date post:	11-Dec-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	0 times
Download:	0 times

Nástin hermeneutiky živého - Univerzita Karlova...ěr druhé části 135 : Hermeneutika života...

Documents