O SMRTI A ŽIVOTĚ - Irena Brejchováirenabrejchova.cz/wp-content/uploads/2019/07/www... · 2019....

O SMRTI A ŽIVOTĚIRENA MAREK BREJCHOVÁ

WWW .IRENABREJCHOVA .CZ

TENTO EBOOK CHCI VĚNOVAT ZE SRDCE MLADÉ KRÁSNÉ SLEČNĚ, ABY MÍSTOTEMNOTY HLEDALA SVĚTLO A MÍSTO SMRTI ŽIVOT…

STEJNĚ TAK JEJÍ MAMINCE, ABY STARÉ „PUSTILA“ A ROZHODLA SE JÍT DÁL…

S LÁSKOU, I.

VĚNOVÁNÍ:

ÚVOD

Jmenuji se Irena Marek Brejchová a jsem spolu s Jarkou Matuškovou a Hankou Mokrouspoluautorkou jedinečné metody J.I.H, emočního naciťování, která je obrovským pomocníkemna cestě životem. Velmi rychle ulevuje, obnovuje život do nejkrásnějších rozměrů. Věnuji seosobním konzultacím, seminářům.Na sezení mi přichází různí lidé řešící mnoho témat: vztahy, práci, ale také nemoci, bolesti,když odešli zemřelí. Když mi na sezení přišla slečna, jejíž přáním byla sebevražda, došlo mi, žeje čas dopsat a zveřejnit tento text.

WWW.IRENABREJCHOVA.CZ STRANA 2

Smrt hrozná není – hrozné je, že pořádně nežijeme

Rozhodla jsem se napsat o tématu, které mne provázelo různě životem. Je součástí životakaždého z nás a přijdou chvíle, kdy si pokládáme otázky: „Co je smrt? Co je za ní? Co mnečeká? Co je smysl života?“ Nebo litujeme toho, kdo zemřel. Trápíme se… Vším tím jsem prošla a byly chvíle, kdy jsem se fakt hodně natrápila. Byly chvíle, kdy mnesmrt překvapila, někdy bolestně, někdy nečekaně příjemně. Netroufám si říct, že tuto oblastmám zmáklou, to nejde mít nikdy nic… Ale poznávala jsem smrt z různých úhlů pohledu, nežz toho rozumového pozemského a o to všechno se ze srdce ráda s vámi podělím…

MOJE ZKUŠENOSTI SE SMRTÍ


V 19 letech jsem chtěla spáchat sebevraždu. Život pro mě byl tak těžký, žejsem nevěděla, kudy kam. Zažívala jsem tak strašné stavy, že jsem chtělapouze vysvobození a neviděla jsem jiné řešení, než smrt. Každé probuzenípro mne bylo peklem a já hledala únik… Chtěla jsem už spolykat prášky. Stále mne trápila otázka, co to udělá s mojímamkou, trápilo mne, že jí způsobím bolest. Ale ta tíha byla opravdu velká.Jeden den jsem v ruce držela tablety a cítila chuť skoncovat se životem. Anajednou se ozval moudrý hlas v mé hlavě. Můžu ho nazvat andělemstrážným, vnitřní moudrostí nebo třeba hlasem intuice… Povídali jsme si amně se ulevovalo. Došli jsme k tomu, že k sebevraždě můžu dojít i jindy, aleco jsem ještě nezkusila – žít jinak. Došlo mi v rozhovoru s tím „moudrým hlasem“, že je úplně jedno, zdadokončím školu, že je úplně jedno, zda budu s mým přítelem, který mnepodváděl, že je jedno všechno ve vnějším světě, protože pokud přijdu oživot, nic z toho pro mne nebude. Ale musím kvůli tomu já umírat? Řekla jsem si, že to zkusím prostě jinak. V tu chvíli zašramotily klíčev zámku, přišla mamka a já věděla, že tahle cesta není ta, kterou chci volit.Něco ve mně ale umřelo. Těžké psychické stavy neodezněly, něco ve mněbylo jinak. Jako když začíná svítat...Za několik týdnů jsem odletěla do Irska a začala žít úplně nový život.Nebylo to jednoduché, řešila jsem těžké existenční problémy, musela jsemse za sebe postavit, zvládnout vydělat peníze, žít a být pouze sama za sebe.Poprvé jsem žila a byla to jen já, aniž bych chtěla zachraňovat ostatní.Poprvé jsem cítila závan svobody. Moje navyklosti a zlozvyky jsem nechalav Čechách a v Irsku jsem byla úplně nový člověk – najednou jsem muselabýt zdatná, živit se rukama a dělat všechny práce, které jsem doposudnedělala. Musela jsem to zvládnout, jiná varianta prostě nešla. Deprese bylypryč a já cítila chvílemi i nádherné spojení s boží energií, komunikacis bytostmi a poprvé „závany“ vedení. Bohužel, ale smrt se mnou zůstala. Když jsem cítila v životě stav, kdy něcobylo opravdu těžké, automaticky jsem se k ní v myšlení upínala. Už jsemnechtěla páchat sebevraždu. Ale bytostně jsem toužila po klidu a myšlenkyna smrt jsem vysílala dál, aniž bych si to plně uvědomovala.

MYŠLENKY NA SMRT? PRŮŠVIH

Netušila jsem nic o tom, že svým myšlením tvořím svou realitu. Nevěděla jsem o tom, jakoumají obrovskou sílu. Až se jednoho dne stalo, že mi bylo špatně.V tu dobu jsem na sobě pracovala kineziologií One Brain. Byla jsem u kamarádky kinezioložkyv Děčíně. Při terapii jsem se dostávala do zvědomování toho, jak se cítím. Najednou jsemzeslábla. Cítila jsem, jak moje část – duše – je úplně v jiné sféře, než v těle fyzickém. Cítila jsem nádherný stav, obrovský příval lásky, který se mi otevíral. Vnímala jsem krásu, jakje moje duše větší částí v „nebi“. A cítila jsem obrovskou touhu po této nádherné lehkosti.Zároveň jsem si uvědomovala, co to znamená. Druhá část mne řekla: „Vždyť já jsem úplnějinde. A aniž bych měla předchozí zkušenosti, došlo mi, že mi hrozí smrt.“ Kamarádka byla bledá a říkala, že tohle už jednou zažila se svou klientkou, která potom tu noczemřela. O to víc jsem se vyděsila. Prosila jsem Boha, abych mohla žít. Abych mohla cítit život.Měla jsem malého syna a tolik jsem chtěla mu být mámou. Docházelo mi, co sama sobědělám, kolik měsíců zpětně jsem připouštěla nezodpovědné myšlenky. Lítaly mi myšlenky osmrti, o klidu, o lásce v měřítku lásky nebeské… Ten den mi došlo, že mi bytostně chybí boží láska. Ten nádherný pocit domova, ať jsem, kdejsem. Chtěla jsem ji intenzivně cítit – ale tady na Zemi!!! Rozhodla jsem se, že chci cítit tuhlekrásu v těle fyzickém.To bylo moje první setkání se smrtí na vlastní kůži. Potom přišly ještě další. Bylo to vždy vechvíli, kdy jsem se nejvíce vzdalovala sama sobě. Naštěstí jsem tady a děkuji mým přítelkyníma kolegyním Jarce Matuškové a Hance Mokré, které mi nespočetněkrát obrovsky pomohly. Aděkuji naší nádherné metodě JIH, se kterou mohu pracovat s emocemi, vlastním cítěním auvědomovat si, co vysílám a tvořím a mít možnost to měnit… A vědomě žít svůj život. Díky zkušenostem jsem se rozhodla, že se nemusím v myšlenkách obracet ke smrti, když seděje nějaký průšvih. Přesvědčila jsem se, že to nemusím mít takhle těžké.


PROČ TOLIK UMÍRÁNÍ DRUHÝCHBOLÍ?

Jednou jsem seděla a začala jsem si povídat se svou vnitřní moudrostí,energií, bytostmi…Je v podstatě jedno, jaký název použijeme. Já jim říkám „kluci“ 😊.Pokládala jsem bytostem otázku: 1. „Co je smrt?“Smrt je z našeho úhlu přítelkyně, která přichází v pravý čas. Je to pomocná ruka pro přechodz jedné sféry existence do druhé. Aby člověk mohl přejít – pomůže mu k tomu smrt. Narozenía smrt – je to stále stejná energie – přechodu – transformace.Lidé se smrti neuvěřitelně bojí – je pro ně spojením se ztrátou, bolestí, s žalem. Je to změna,kdy něco končí a vždy něco nového pro duši začíná. Je na čase měnit pohled na tentoláskyplný akt a zároveň, pokud žijete, nedávat mu moc pozornosti. Protože lidé se smrti bojí,zároveň se k ní obrací a myslí na ni buď ve strachu nebo v touze skoro tak často, jako na Boha.A pak se diví… Je na čase v sobě rozvinout novou formu lásky – ne ke smrti, ale k životu. Protože když žijetenaplno – smrt není. A když je čas, poznáte to.Ať tento text je pro vás zbavením se dogmat a větším otevřením se lásce k životu.

2. „Proč lidi tolik bolí, když druzí umírají?“ Je k tomu mnoho důvodů. Nejčastěji to je z pocitu osamění a opuštění. S dotyčným mátespojený obrovský vztah a lásku a když odejde, tak máte pocit, že ta láska chybí. A cítítev srdcích díru, samotu, obrovský smutek…Horší varianta je pocit závislosti, buď k člověku nebo ke zvířeti, potom je ztráta velmi bolestnáa člověk ztrácí pocit vlastní stability.Pokud byste to vnímali ze strany duše, která odchází, pochopili byste, že to tak není. Cítilibyste přesah poznání a pochopení života, který pokračuje i po ztrátě těla fyzického. Z mojí praxe:Z vlastní zkušenosti vím, že je zapotřebí dávat obrovský důraz na zaměření na lásku k sobě.Tím se může jedině zacelit ta díra. Můžeme si nechat i pomoci. Hodně mi pomohlo, když jsempochopila, že zemřelému je krásně.

WWW.IRENABREJCHOVA.CZ STRANA Ř

Umírala jedna kamarádka kvůli těžké nemoci a já z toho byla smutná. Přišla mi zpráva od jejínejlepší kamarádky, že zemřela. Najednou jsem cítila tak obrovský příval štěstí a radosti, žejsem zůstala stát s doslova otevřenou pusou. Usmívala jsem se od ucha k uchu. Cítila sem jejíduši. Nemohla jsem uronit jedinou slzu, prostě to nešlo. Věděla jsem, že ona je šťastná a jábyla s ní. Ptala jsem se dál bytostí:

1. „Co byste vzkázali lidem, kteří se hodně trápí, když jim někdo odešel?“„Když jsi před lety nedokázala přijmout smrt svého prvního psa, Tvého nejlepšího přítele,prosila jsi nás, ať Ti pomůžeme. Našla jsi druhý den koťátko, které bylo na hranici života asmrti. Protože jsi neuměla přijmout smrt, bojovala jsi s ním o život. Bylo pro Tebe obrovskouláskou a pomohlo Ti vypořádat se s tou ztrátou. Bála jsi se, že může umřít. A jednoho dne se totaké stalo. Ale Ty už jsi byla připravena. Později sis to procházela s lidmi. Učilo Tě to přijmout, že vše je nejisté – jak život, i smrt. A nezbývá, než to přijmout. Postupnějsi získávala stabilitu a učila jsi se opírat o lásku k sobě. Trvalo Ti to mnoho let a otázku smrtijsi procházela z různých stran a opravdu bude přínosné, když o Tvé zkušenosti lidem napíšeš.


Jinak těmto lidem bychom vzkázali – to, že vaši milovaní opustili tělo fyzické, neznamená,že opustili vás. Naopak. Jste spolu neustále propojeni a oni o vás vědí. Milují vás a jsou svámi, když je potřeba. Důležitou součástí také je, že lidé mají smrt spojenou s mnoha dogmaty a neznámou. Neníto potřeba. Smrt je přechod zpátky do sféry před narozením. A o všechny je postaráno (o lidii zvířata). Strach o zemřelé není na místě. Ti, co poznali např. klinickou smrt, tak ti vědí, jaká krása to je na „druhém břehu“. Ten, kdo topoznal, má spíš problém plně přijmout krásu života lidského. V porovnání těchto „sfér“ životvypadá někdy jako utrpení. Není to tak. To třeba Ty už dnes víš.“

JÁ A PROCES SMIŘOVÁNÍ.Moje největší bolest ze ztráty byla, když mi odešel pes. O tom už jsem psala výše… Byla tofenka pudla – můj nejbližší přítel. Byli jsme spolu 16 let pořád. Od mého dětství, přes pubertudo dospělosti. Hodně jsem se stěhovala. Ona byla pro mne mým domovem, všude se mnou.Byli jsme jak jeden celek.Když mi umřela, v noci jsem se vzbudila a cítila tak velkou bolest, že jsem měla pocit, že miněkdo vypálil díru do hrudníku. Měsíc jsem se potýkala v hlubokém smutku. Jedno dopolednejsem zůstala v posteli a cítila se naprosto na dně. Bytostně jsem prosila Boha o pomoc. V tenden podvečer jsem našla zatoulané koťátko. Přivedla jsem ho domů a zjistili jsme později jehodiagnózu – vrozenou vadu – měli jsme ho nechat utratit.To byla verze, se kterou jsem se nemohla smířit. Navštívila jsem několik zvěrolékařů a našlajednoho, který navrhoval řešení, udržovat koťátko na tekuté stravě a až zesílí, nechat hooperovat. Chtěla jsem zkusit vše pro záchranu. Měli jsme silný vztah stejně jako jsem mělapřed tím s mým pudlem. Žila jsem v obavách, že stačí větší zácpa a může umřít. A postupnějsem přijímala, že to prostě nemůžu mít pod kontrolou.Jednoho dne lítal jako divoch, byl abnormálně živý. Takhle rozdováděný nikdy nebyl, ale byltak šťastný. Ten den mi sežral psí granule, když jsem chvíli venčila venku psa, už se operacenedočkal. Pamatuji si jeho pohled u veterináře. Hluboce se mi podíval do očí a naše duše serozloučily.Umřel na operačním stole. Ten den jsem si řekla, že už nechci tak silný vztah se žádnýmzvířetem. Zamilovala jsem se, brzy na to otěhotněla a poznávala zrod nového života 😊.


KDYŽ LIDÉ UMÍRAJÍPři studiu vysoké školy mne zajímala otázka smyslu života. Řešila jsem, co dál. 2 roky jsemdocházela jako dobrovolnice do hospice v Litoměřicích. Fascinoval mne ten klid, a tak zvláštněharmonická a láskyplná energie, která zde panuje. V podstatě, jsem tam chodila „odpočívat“.Nebyl zde žádný shon, už nikdo na nic nespěchal. Povídala jsem si s pár pacienty, za kterýmijsem docházela. S některými jsem navázala hlubší vztah a jejich odchod se neobešel bez slz.Pan Vavřička, paní Holubová a pak jeden úžasný starý pán s krásným úsměvem a pozitivnímpohledem. Za ním jsem občas chodila s kocourkem. Bylo pro mne zajímavé vnímat a mluvits umírajícími. O to víc jsem si vážila života. Zároveň, jsem si pokládala otázky o smyslu méhoživota a viděla jsem, že to nejcennější, co mám, je čas. Odmítala jsem po bakalářském studiu strávit další 2 roky na magisterském, když už mne tovůbec nenaplňovalo. Říkali mi: „Dodělej si to, ať máš titul!“ Ale já věděla, že 2 roky životaposloucháním toho samého už trávit nechci.Nechtěla jsem v tu dobu nastoupit na plný úvazek do práce a trávit čas něčím, co mnenenaplňuje.. Našla jsem si velmi levné bydlení, brigádu jako barmanka a studovala povečerech psychologii, pokračovala v kurzech kineziologie One Brain. Snažila jsem se neužírattím, že z mých spolužáků už jsou skoro právníci a doktoři, zatím co já ještě moc nevím, co sesebou dál… Chtěla jsem dělat terapeuta. Ale netušila jsem, že přijde úplně nový začátek, nová cesta…A poznám později jsem poznala Jarušku Matuškovou a Haničku Mokrou a bude JIH.


MÝM BLÍZKÝM SE SMRT NEVYHNULA

Když jsem poznala Jarušku Matuškovou a její nádherný projekt Školuživota, v tu dobu se mi v životě děly věci…Zemřela moje velmi blízká duše – moje babička, která mi byla oporou apřítelkyní. Za pár měsíců na to začal mluvit můj otec úplně stejně, jako babička předsvou smrtí. Zeptala jsem se ho, zda chce ještě vůbec žít. Nechtěl. Rodiče řešili v tu dobu vážnou finanční situaci. On už neměl sílu ani chuťnic řešit. Chtěl mít od všeho klid, rozhodl se, že chce odejít. Byl nemocnýa já dodnes věřím, že ne tak, aby tady nemohl zůstat. Jeho zdravotní stav se ale začal neuvěřitelně zhoršovat. Příští den měls kapelou domluvené hraní, které zvládnul ještě odehrát. A já jsemdostala od bytostí informaci, že už je to naposledy. Bylo mi strašně,nechtěla jsem tomu věřit, zároveň jsem cítila, že to tak je. Ptala jsem semuzikantů, jak se potkali, co zažili. Táta znal největší podrobnosti všeho,co bylo. Chlapi vzpomínali a já taťku pak vezla domů.. Zažili jsme krušné časy. Jako rodina jsme řešili, zda tátovi zavolat sanitkuk jeho stavu, on ji odmítal až do úplného konce.Pro mamku to bylo velmi náročné, chtěla jsem jí s tátou pomoc. Peripeties lékaři tady vynechám, jeho odchod nakonec dopadl podle jeho přání. Seděla jsem s ním v jeho pokoji. Tak půlhodiny před smrtí jsme sipovídali. Přišel se za ním podívat můj brácha. Byli jsme společně v pokoji.Taťka seděl se zavřenýma očima na posteli. Řekl, že mu to je blbý, ale ženeví, kdo s ním je. Odpověděli jsme mu a on na to, že nás má rád. Pozdějijsem zůstala s tátou sama.


Seděla jsem vedle něj v křesle a věděla jsem, že tam budu sedět do tédoby, než přijde smrt. Nebála jsem se. Naopak, cítila jsem hluboký klid.Oba jsme věděli, na čem jsme a byli jsme připraveni. Už nebylo s čímbojovat. Jen jsme spolu prostě byli. Za chvíli se mi promítnul černobílý obraz taťky v klobouku, smál se namne a radostně mi mával. Nechápala jsem, co se děje, protože jeho tělostále dýchalo. Asi za půl minuty začalo praskat a vydechlo naposledy.Věděla jsem, že se odpojil od svého těla. Cítila jsem najednou obrovský příval lásky a klidu. Nešlo mi vůbec brečet.Cítila jsem, že je všechno v pořádku. Bylo to tak citelné, hmatatelné akrásné! Vnímala jsem jeho duši a jeho přechod do jiné sféry.Samozřejmě mi fyzicky chybí. Ale když jsem spojená sama se sebou acítím své napojení na Boha, jsem v podobném stavu, jako je on – dušev napojení a v jednotě, nejde smutnit. Vím, že tátovi je dobře. Dřív mihodně chyběl, byla jsem s ním v kontaktu ve spánku ve snech. Na jeho odchodu pro mne bylo nejtěžší mluvit o tom s ostatními. Přálajsem si neslyšet slova: „Upřímnou soustrast.“ Přišla mi jako tanejdebilnější slova pod sluncem. Vnímala jsem smutek ostatních a nejvícbolest mé mamky. To bylo na smrti bolestné – jak ji vnímají všichniostatní a zároveň neví, co říct, dělat…


UČILA JSEM SE DÁLMoje mamka byla opravdu ve velmi těžké životní situaci, kterou užnebyla schopna zvládnout. Jeden večer, asi 3 týdny po smrti táty, sedímdoma u počítače, můj malý syn spí. Najednou cítím velký zmatek.Vnímám silný nepokoj a strašný pocit, že se něco stalo! Volám intuitivněmamce, nebere mi to. Měla jsem takový panický strach, že jsem se v deset večer sebrala aodjela za ní. Naštěstí jsem měla od bytu klíče. Našla jsem ji na gauči.Vypadala, jako když spí, ale bylo to jiné. Na lince ležel kalendář se zakroužkovaným datem taťkovy smrti. Na stolezůstalo červené víno a prázdná platíčka od léků. Bylo jich hodně. Zavolalajsem sanitku – tento půlrok už po třetí (babička, táta, máma).Ve stejném bytě už potřetí byla záchranná služba a odvážela dalšíhomého milovaného člověka. Věděla jsem tentokrát, že přežije. Při cestědomů jsem zastavila u silnice a brečela a brečela a brečela... Měla jsempocit, že jsem ve špatném filmu, že už prostě nevím, jak dál. Mamka mne naučila, že pokud chce někdo umřít, nezabráníme mu.Stačilo jedno nezvednutí telefonu a já vždy trnula hrůzou, že ji najdumrtvou. Musela jsem se smiřovat s tím, že pokud bude chtít, nezabránímtomu. Musela jsem jí dát svobodu, stejně tak, jako jsem ji dala tátovi,když se rozhodl odejít. On ale nepáchal sebevraždu, umřel přirozenousmrtí. V podstatě každá smrt je do určité míry sebevražda – vždy našeduše ví, že odchází. Jen ne vždy si toho je člověk plně vědom. Můj táta tochtěl a věděl. Mamka to zvládla, jsem na ni hrdá. Byla v tak těžké situaci, jak finančně,tak emočně a dala to. Fakt jsem na ni hrdá!


SEBEVRAŽDYSama jsem na začátku psala, že jsem chtěla spáchat sebevraždu. Jsem vděčná, že jsem toneudělala. Nedávno jsem na sezení metodou JIH měla mladou slečnu. Bylo jasné, že u mnenení zcela dobrovolně a aniž by mi něco říkala, intuice mne vedla na téma sebevraždy.Opravdu mi potvrdila, že ji chce spáchat. Že o ní neustále uvažuje. Říkala jsem jí o mémpříběhu a i o tom, že sebevražda je jen únik a že svému poznání a svým zkušenostem prostěnemůže utéct.Sama jsem ale zvědavá, jestli to je takhle stále a chtěla bych o tom vědět více. Zeptala jsem sena toto téma mých průvodců a bytostí:

„CO je z vašeho úhlu sebevražda?" „Sebevražda je zbavení se života, když ještě není čas duše odejít – to je sebevražda. Kdynechce duše jít, ale chce to rozum a ego. Tomu říkáte vy i my sebevražda. Z našeho úhlupohledu je smrt vždy do určité míry sebevraždou, protože vychází ze svobodné volby duše.Buď před narozením, kdy si duše volí svůj plán, nebo pak v průběhu života, kdy si duše můžeplán upravovat – tedy vy – vaší svobodnou volbou a rozhodnutím. Můžete odejít i dřív a přirozeně. I ty jsi několikrát málem odešla. Dávala jsi tak hodněpozornosti rozumu, odpojila se od svých pocitů a potlačovala svou duši. Také Tě to stáloněkolikrát málem život.Sebevražda je pro nás vždy „smutná“ záležitost, protože vidíme potenciál duše a člověka, kterýnení naplněn. Nehodnotíme ale ten čin, necítíme smutek jako vy, cítíme jen lásku a jako vždyzahrnujeme člověka láskou a vítáme duši zpět.“

„Je někdy sebevražda plánovaná duší?“ Ano, to je pak sebevražda z vašeho pohledu. Z našeho pohledu to je vědomý naplánovanýodchod. Slyšela jsi příběh od Tvé kamarádky, kdy její příbuzný skočil z okna. Byla tam takkrásná a láskyplná energie. Nebylo tam nic „špatně“. To byl vědomý odchod. I duše se někdyrozhodne pro tento styl odchodu, stejně jako se někdy rozhodne pro zkušenost být zabita.Tyhle otázky jsou složité pochopit. Duše se vrací domů, mají čas na zotavenou, než se rozhodnou… Většinou si volí velmipodobné situace, protože sami chtějí rozvinout svůj potenciál.“


„Nevelebím tady smrt moc, abych lidi k sebevraždě spíš nepovzbudila?“ „(Smích) To se nemusíš bát. Paradoxní je, že lidé se bojí smrti a přitom většina lidí vůbecnežije. A pak raději myslí na smrt, protože v tom vidí vysvobození. Při tom, pokud bystevnímali život v jeho celistvosti, zjistili byste, že lidský život je pro vás nádherná jízda plnámožností a že všechny emoce jsou úžasnou nabídkou, ze které si vybíráte. A je to stejné jakokdyž jdete do restaurace a ochutnáváte všechny možné speciality všech různorodýchnárodností. Tak tohle je pro nás i vás život. V lidském životě se všemi radostmi a strastmi na tobohužel zapomínáte.“ "Smrt blízkých" Sama vnímám, že smrt je jako když naši milovaní odchází do jiných krajin a mají se krásně anějaký čas se spolu neuvidíme. Stejně jako kdyby odjeli např. do Ameriky a nemohli se vrátit…Chápu, že pro nás pozůstalé to bývá velmi bolestné a je velmi bolestné, když odchází děti.Bohužel i to se stává a z pozemského hlediska s tím nemusíme souhlasit. Z hlediska duší: nevždy chce duše prožít celý lidský život… A může přijít na 3 měsíce nebo třeba na 3 roky… Mému kamarádovi zemřel syn, dokázal se přes to přenést hlubokou moudrostí a láskou. Vycítilsrdcem hloubku událostí, kterou nejde rozumem uchopit. Stal se tím vyrovnanější a moudřejšía vnímal svého syna jako velkého učitele. Klobouk dolů nad jeho moudrostí.Znám lidi, kteří se po smrti svého dítěte trestají a rozhodnou se vědomě trpět. Bohužel zažívajítěžké stavy a i když jejich dítě je stále s nimi energeticky spojeno, oni vnímají jen tu bolest autrpení, kterého se nehodlají vzdát. Přesto mají pocit, že jsou aspoň nějak spojení se svýmmilovaným. Nevěří, že když si dovolí štěstí a radost, budou mu mnohem blíž. Vůbec jejichsituaci nehodnotím a nesoudím – jen to vnímám. Cítím to. Čím více radosti a štěstí si pozůstalí dopřejí, tím blíže jsou v podobných frekvencích jakozemřelí. A můžou s nimi poté i komunikovat v myšlenkách či pocitech. Ve smutku to vůbecnefunguje.


DALŠÍ LIDÉ ODCHÁZEJÍ:Další, kdo zemřel, byla babička a tatínek mého manžela Honzy. Byla jsem u tchánav nemocnici a věděla jsem, že umírá. Řekla jsem to mému muži, který u něj zůstal až doúplného konce. Pár dní po smrti jsme byli na návštěvě u jeho maminky. Vnímala jsempřítomnost tchánovy duše. Vnitřním zrakem jsem ho viděla stát u jeho plačící ženy. Dodával jí sílu.Zjevil se dokonce jedné příbuzné, kterou trápilo, že ho už nestihla navštívit. Z tohoto zážitkuzačala mít šílené strachy a paniky. Nakonec si o tom se mnou promluvila a pomohla jsem jímetodou JIH. Pro mne to nebylo divné, chápala jsem, co se jí stalo. V tu chvíli jsem jí vlastně „záviděla“, že pocítila i fyzicky, jak ji hladí po ruce. Přála jsem sipodobný zážitek. Když jsem se v noci probudila, vnímala jsem pohlazení po ruce a nikdo tamnebyl! Rozhodla jsem se, že nemusím mít všechno a že si tyhle zážitky raději odpustím…


SETKÁNÍ SE SMRTÍ ZCELA JINAK…Zažila jsem stavy, které bych vám také moc ráda popsala. Nehrozila mi smrt fyzicky, ale jáměla panické strachy, že přijdu o život. Je to stav, kdy ego a rozum ztrácí kontrolu… Před Vánocemi jsem procházela depresemi. Připadala jsem si úplně ztracená, zároveň jsemcítila panické strachy ze smrti, ke kterým nebyl žádný důvod. Ztratila jsem své přirozenénapojení a spojení se svou intuicí. Moje ego a rozum se bály a já nebyla schopna je kočírovat.Vyústilo to v zážitek, kdy jsem večer ležela v posteli a prožívala hrůzu ze smrti. A říkala si – cos tím? A najednou jsem přijímala možnost, že prostě můžu umřít. A pokud se to má stát, tak aťse to stane. A vnímala jsem, jak přestávám vytvářet obrovský odpor a vzdávám velkoukontrolu. Uvolňovala jsem se, měla jsem zavřené oči a vnitřním zrakem jsem viděla obraz, jakke mně přichází smrt. Viděla jsem ji jako člověka v černé kápi. Vedle ní stáli mí příbuzní, kteří zemřeli – mojebabička, taťka a ostatní. Smrt ke mne připlula na loďce a odvedla mne na „druhý břeh“. Tamjsem se setkala s mými příbuznými. Bylo to pro mne krásné, ale věděla jsem, že to je to, o coteď nestojím. Začala jsem vést rozhovor se smrtí. Ptala jsem se, zda je můj čas. Smrt mneláskyplně objala a odpověděla mi, že ještě není. Chvíli jsem byla na „druhé straně“, povídalajsem si, všechny objala a s radostí jsem se vracela zpátky do vnímání svého těla Viděla jsem, že obraz dvou břehů mi byl ukázán na základě mého vnímání pro pochopení, ženení důvod ke strachu. (Ve skutečnosti žádné 2 břehy nejsou, je stále jen jeden.) Usínala jsems krásným pocitem a bylo mi mnohem lépe. Pár dní jsem se ještě potýkala se šílenědevastujícími myšlenkami o znevažování mých hodnot. Rozhodla jsem se pro záměr, že to chcijinak. Chci se vrátit k sobě do své plné síly. Stalo se to, že se mi ozval „jiný hlas“ a zněl jakaudio nahrávka v mé hlavě. Večer jsem ulehla a dávala veškerou pozornost kráse, která se mi formou myšlenek linula dohlavy. Cítila jsem, jak na to reaguje můj emoční a nervový systém. Nasloucháním krásných apovzbuzujících myšlenek jsem se uvolňovala. Bylo mi dobře. Druhý a každý následující denjsem se soustředila na nejlepší verzi mých pocitů a myšlenek. Vědomě jsem začala oceňovat tokrásné kolem sebe a začalo se mi ulevovat. Díky tomuto prožitku vznikl můj Audiokurz „Zbavtese negativních myšlenek“..


ŽIVOT A SMRT JSOU SOUČÁSTÍKAŽDÉHO DNE

Cítím, že mám jako každý člověk 2 verze svého života. Svět mysli – neustále hodnotící akritizující a svět mé lásky a podstaty. Jsou stále 2 možnosti. Je na nás, co si zvolíme. Učím seveškerou pozornost dávat do toho nejlepšího pro sebe. Proč o tom píšu v tématu o smrti? Protože smrt není jen finální přechod. Ale je to i chvíle, kdydáváme pozornost energii, kterou stavíme proti sobě – kdy dáváme pozornost tomu kritikoviv nás a v tu chvíli se začínáme zabíjet. Když rozumu dáváme pozornost dlouho a „dusíme“ našiduši, tělo nemá dostatek životní energie. Je náchylné k nehodám a k nemocem. Když do buněknemůže proudit přirozené světlo, jsou schopny i bujení… Světlo naší duše tyto buňky„rozsvěcuje“ a uvádí v soulad a harmonický chod. Zároveň buňky předávají duši informace a udržují se ve vzájemné harmonii. Vědomí naladěnéna Boha vše podporuje, ale mysl naladěná na strach rozumu, na hodnocení, na destrukci,vytváří prostředí, ve kterém se duše nemůže plně projevit a komunikovat s buňkami a vznikajínemoci. Dobrou zprávou je, že když je tělo zdevastované rozumem (tím kritikem), zpětnénapojení na vlastní duši a Boha obrovsky tělo uzdravuje. Tělo dostává neuvěřitelné množstvísvětelných impulzů, je zásobováno uzdravující láskyplnou energií. Zmiňovala jsem zde metodu JIH. Metoda JIH umí naladit duši na svou božskou podstatu,rušit postoje rozumu a mysli a odstranit z člověka obrovské nánosy, které mu brání vpřirozeném proudění jeho životní energie. Metoda JIH umí být nápomocná i při léčbě těžkýchnemocí. Díky ní se zachránilo hodně lidí, nebo se jim prodloužil život o několik let.Když člověk má zdevastované tělo rozumem, regenerace trvá déle. Chce to čas. Pokud sečlověk opře o svou víru a rozhodnutí v uzdravení, jde naproti k životu. Důležité je neřešitnemoc, ale dávat pozornost lásce k životu a toho, co má rád a toho, co na životě miluje. Plnohodnotný život je ten, který je v souladu s duší. Naše duše a tělo – jsou naši přátelé, conás vedou a ukazují nám směr. V naší společnosti převládá mysl, ego, rozum a není se co divit,že mnoho lidí je nemocných, nešťastných…


ROZHOVOR SE ZEMŘELOUKAMARÁDKOU:Když umírala moje blízká kamarádka, telefonovaly jsme si denně před smrtí. Věděly jsme obě,že odchází, ale ani jedna jsme si to před sebou nechtěly přiznat. Když zemřela a její manžel minapsal sms, cítila jsem velký smutek. Zároveň jsem vnímala bytostně její duši. Fyzicky za„mnou přišla do obýváku.“ Mluvila se mnou přes myšlenky, já ji poslouchala, bylo pro mnenáročné přijmout, že je opravdu se mnou. Sedla jsem si k počítači a nechala proudit přesklávesnici její slova. Řekla mi a já napsala: O kráse života: „Zdá se být absurdní, že píši o kráse života, když už nemám tělo, abych žila ve vašem světě.Říkám vašem, protože momentálně žiju ve sféře bez těla fyzického – lidskou řečí to znamená,že jsem umřela.Mám pocit naprostého opaku. Mám pocit, že jsem konečně ožila a vím skutečně, co je život. ALE – nechci znehodnocovat svůj život, byl báječný, opravdu překrásný a nelituji ničeho –vůbec ničeho – a opravdu – miluji všechny pozůstalé.Děkuji Ti, že mi umožňuješ mluvit, protože já za mého života tolik nemluvila. Nechtěla jsem senikoho dotknout, nechtěla jsem nikoho ranit... A pak když už jsem to udělala, tak jsem si topěkně dlouho vyčítala… (smích). Víte, co mne asi baví nejvíc? Zjištění, že je opravdu všechno v pořádku. Že jsem vůbec nicnezkazila. Vidím teď vše z perspektivy lásky a vidím, jak každý kousek života byl prostěperfektní.Nechci Vám říkat, že když se trápíte, že je to perfektní. Ale bordel tam dělá úhel pohledu. Něcoo tom vím, protože jsem se za život něco natrápila. Nesmysly. Jojo, musím být klidná, jojo, klidná hodná, já bych řekla blbá!! 😃 (opravdu smích – je tořečeno s naprostou lehkostí – pozn.)Víte, tak málo jsem vnímala to krásné na tom životě. Den má 24 hodin a těch dnů nenínekonečno, jak se někdy ve vašich starostech zdá.Ten den je opravdu jeden a je jedinečný a jste tu proto, abyste si ten jeden den užili. Abyste sesami za sebe postavili. Abyste vyjadřovali, co skutečně cítíte. Abyste opravdu konali, covnímáte, že chcete. Neztrácejte čas zbytečnostmi. I vy prožijete chvíle, které jsem zažívala já.Že se ohlédnete a uvidíte ten život jako film různě prostříhaný a bude pro vás jen prchavýokamžik. Jenže… Na rozdíl ode mne, vy máte ještě teď tělo.


Můžete obejmout své děti, můžete pohladit své partnery, nebo sami sebe. Můžete místostarostí dávat pozornost do toho, co pro vás má smysl.Za svůj lidský život jsem toho tolik nenamluvila. Irča po mně chtěla, abych psala. A já jí na tořekla, že to neumím 😊. Chci Vám říct - já opravdu lítost necítím! Cítím hluboké pochopení a obrovskou všeobjímajícílásku. Jsem jako ve vatě v náruči boží. Bůh existuje! Je to energie. Je to stav. Je to bytí. Je toláska. Jako když jste kulička a najednou se stanete nekonečná koule. To jsem teď já, součástíBoha. Miluji ho a on mne. Jsem v naprostém bezpečí. Chápu souslednosti, které se v lidskémrozumu těžko chápou, ale není to ani důležité uchopit a pochopit. Důležitější je pro vás žít. A to je také můj vzkaz pro vás. Abyste vnímali život a mohli už teď žítživot naplno, v lásce, v náručím božím…Pokud si myslíte, že něco ve vašem životě je v nepořádku. Není. Pokud si myslíte, že je životvůči vám nespravedlivý a krutý. Není. Pokud si myslíte, že jste tady, abyste splnili nějaký posvátný úkol, že na to musíte přijít avnímáte svůj život jako formu vaší hluboké nedostatečnosti a selhání, dovolte mi, abych vámto vyvrátila. To je přesně to, co mne dostalo do rakoviny. A hlavně, co mi nedovolovalo se uzdravit.Neustálý pocit nedostatečnosti a selhání. Nebyla to špatná karma (smích). Nebylo to něco, žeby na mne spadlo, ale slýchávala jsem a občas z lidí cítila: „Chudák holka, taková hodná holka,jak se jí to může dít?? Vnímala jsem nepochopení lidí, vnímala jsem jejich strachy a brala je zasvé. Upadala do většího a většího ublížení. Cítila jsem ve svém životě klid. Ale necítila jsem sebe. Nebo velmi málo. „Mým úkolem“ bylozachraňovat druhé. Nikdo to po mně nechtěl, ale to já sama jsem byla schopná – expertka –vzít na sebe tuny emocí druhých. Aby se jim náhodou špatně nedýchalo. Chápu, že teď to mámanžel těžší, protože mu zůstala na bedrech jeho vlastní energie. Už ji za něj nenesu. A jenaprosto a plně v pořádku, že naopak lépe může čelit životu, protože potřebuje vnímat plněsebe.


Jojo, já zachranitelka a spasitelka.A zde je moje první rada: NIKOHO SE NESNAŽTE SPASIT. Pomáhejte druhým. Ale kvůli sobě, ževám to dělá radost a máte z toho krásný pocit, víc nechtějte.Další rada: NEVYČÍTEJTE SI. Ať se děje cokoli, nevyčítejte si. Myšlenky vnitřních atak vyvolávající pocit marnosti, selhání,nedostatečnosti a viny – to jsou jedny z nejžíravějších pocitů. Vyžírají až orgány, pokud jsoudlouhodobé – něco o tom vím 😃 (smích). Pokud vám druzí chtějí pomáhat a vy chcete pomoc – NEODMÍTEJTE. V tom jsem byla takéexpert! (smích). Byla jsem schopná si se vším a nejlépe za všech okolností poradit a pomoct. Apak jsem si připadala osamělá a ublížená. Nebo jsem byla v přesvědčení, že je všechnov pořádku. Hlavně nesmím druhé lidi otravovat!! PROSÍM, KLIDNĚ OTRAVUJTE😊. Říkejte si opomoc, mluvte o svých pocitech a potřebách. Pokud nezačnete vy a bude to jen jednostranné,stanete se splachovadlem pro druhé. Já už byla snad od mala. Chci říct – není zde nic, co bych někomu vyčítala – opravdu tohle je o mně. Stejně tak – vášživot je pouze a pouze jen o vás. Můžete nadávat na koho chcete, stejně nakonec pochopíte,že to je jen a jen o vás 😊.“ Bylo mi ctí sepsat tato nádherná slova. Tahle úžasná žena zemřela na rakovinu.


NAKONECJednou jsem seděla na parkovišti a jedla Kebab. Měla jsem hlad a neuvěřitelně mi chutnal.Začala si se mnou povídat nějaká bytost a dostala jsem otázku: „Jak ten Kebab chutná?“ Žetohle nezná. A já jí popisovala, jak je fakt dobrý! Moc jsem si to jídlo užívala! Bytost pokračovala, že zná pocit lásky, ale nezná rozmanitost chutí. Nezná pocity tělafyzického. Když můžeme jíst, pochutnat si – tyhle výsady máme jako lidi. Když se můžemefyzicky dotýkat, objímat, pomilovat… Když můžeme obejmout naše milované děti… Tohle jsou důvody, proč tolik zajímá život fyzický. Všichni jsme tady plně dobrovolně a ještěvětšina z nás o to tak moc stála!! Tak si to pojďme užívat a místo nepohodlí, které všichniz nás vždycky najdeme – začněme oceňovat to, co nám funguje! Že vůbec dýcháme, mámeruce, nohy a že tady vůbec jsme! A pokud nám něco bytostně nevyhovuje? Buďme vděční za to, že to můžeme změnit! Na všechno je řešení!! Protože pokud neležíme nasmrtelné posteli, máme čas – a ten můžeme smysluplně využít.

Nejdůležitější je pro nás život: Nejkrásnější na životě je život sám… Smrt mne naučila, jak moc si tvořím svou realitu a že si toopravdu nemusím dělat takhle složité. Zároveň jsem poznala, že život je obrovský dar. Anejkrásnější je být v těle fyzickém. My jsme boží bytosti pořád, v lásce jsme pořád anepotřebujeme hledat duchovno mimo nás. Naopak potřebujeme vnímat a cítit život celýmtělem – to je jeden z největších úkolů člověka. Zažívat samotný život – proto jsme tady. A protože smrt tu teď není, je tu život, je na nás, abychom si ho plně a vědomě užívali. Kdoodchází, tomu to s láskou přejme a až nadejde náš čas, otevřeme se s láskou a důvěroupřicházející smrti, protože to je přítelkyně, která nás jde vysvobodit z těla, když nastane náščas… Teď ale žijeme. Nikdo z nás opravdu nevíme, jak dlouho. Můžeme dávat hluboce záměr, že tuchceme být dlouho. To teď dávám vědomě já. Dávám si záměry, cíle, mám spoustu snů. Bavímne, kolik toho v životě můžu poznávat, co nového se můžu učit a vím, že to je ideální receptpro dlouhověkost. Jistotu ale nemám v ničem. Nikdo z nás. A co bude skutečně zítra? Nevíme…V čem máme jistotu je přítomná chvíle a jak moc si užijeme dnešní den. To je největší našebohatství. Vždy se život neodehrává přesně podle našich představ.

WWW.IRENAREJCHOVA.CZ STRANA 20

Život je naštěstí moudřejší a vede nás po lepších cestách. Naši zemřelí jsou na „druhémbřehu“, ale ve skutečnosti žádné „tam“ není. Ono je stále tady a existuje jeden prostor, vekterém se prolínají různé reality. Stejně tak je tady protnuta i realita zemřelých. Všichni jsmepropojeni jedinou nádhernou energií. Energií věčnosti, lásky, jednoty - můžeme to nazvatBohem… A to nás spojuje. Když jsme na to naladěni, tak nemusí přicházet žádná slova, ale myto bytostně cítíme. Přeji vám, ať v životě co nejvíce cítíte sami sebe. Vaši životní podstatu, vaši duši, vaše spojení svaším pravým já. Protože pak cítíte vlastní sílu, napojení a lásku a každý odchod blízkého provás bude jen krátkým rozloučením. Může vás to bolet, ale nezlomí vás a nesebere vám chuť žít.Když se naladíte skutečně na svou podstatu či na zemřelého, pocítíte úlevu a štěstí.Oslavujme život, protože to je důvod, proč jsme tady. Věčnost známe všichni, jsme věčné anesmrtelné bytosti. Máme na chvíli fyzická těla, tak o ně s láskou pečujme. Je to jako naše„auto“ při jízdě zvané Život. Zrovna dopisuji tyhle řádky a slyším, jak nádherně zpívají ptáci. Je nový den. Nové zrození. Jejedno, co bylo včera, ale dnes je nový začátek. Můj záměr je si ho naplno užít! Chci prožít tennejkrásnější den! A přeju ho i vám!


Date post:	07-Feb-2021
Category:	Documents
Upload:	others
View:	4 times
Download:	0 times

O SMRTI A ŽIVOTĚ - Irena Brejchováirenabrejchova.cz/wp-content/uploads/2019/07/www... · 2019....

Documents