OBČANSKÁ NAUKA

poznámky z výuky na SPŠ KARVINÁ

zpracoval: Marek Herman

- 1 -

---OBSAH---

1. ČLOVĚK A SPOLEČNOST ......................................................................................... 3

1.1. Psychologie ............................................................................................................... 3

1.2. Učení ........................................................................................................................ 3

1.3. Smyslové a rozumové poznání .................................................................................. 4

1.4. Paměť ....................................................................................................................... 4

1.5. Podíl dědičnosti na utváření osobnosti ....................................................................... 5

1.6. Aktivačně motivační vlastnosti osobnosti .................................................................. 5

1.7. Dynamické vlastnosti osobnosti ................................................................................ 6

2. NÁROD A STÁT ............................................................................................................ 8

2.1. Národ a stát ............................................................................................................... 8

2.2. Demokracie ............................................................................................................... 8

2.3. Ideologie ................................................................................................................... 9

2.4. Úloha politiky ve společnosti .................................................................................. 10

2.5. Lidská práva ............................................................................................................ 10

2.6. Státní symboly ........................................................................................................ 12

2.7. Ústava ..................................................................................................................... 13

2.8. Občan a volby ......................................................................................................... 13

3. PARLAMENT, ZÁKONY, POSLANCI ..................................................................... 14

3.1. Zákonodárná moc .................................................................................................... 14

3.2. Výkonná moc .......................................................................................................... 18

4. OBČAN A SPOLEČNOST .......................................................................................... 19

4.1. Občanská společnost a občanské sdruţení ............................................................... 19

4.2. Občan a právo ......................................................................................................... 19

4.3. Občanskoprávní pře................................................................................................. 19

5. RODINNÉ PRÁVO ...................................................................................................... 23

5.1. Vztahy mezi manţely .............................................................................................. 23

5.2. Rozvod .................................................................................................................... 23

6. OBČAN A ZAMĚSTNAVATEL ................................................................................. 25

6.1. Specifika mladistvých ............................................................................................. 25

6.2. Úprava pracovních vztahů ....................................................................................... 25

6.3. Pracovně-právní vztahy ........................................................................................... 25

6.4. Vznik pracovního poměru ....................................................................................... 26

6.5. Skončení pracovního poměru .................................................................................. 26

- 2 -

7. EVROPSKÁ UNIE ....................................................................................................... 27

7.1. Orgány evropských společenství ............................................................................. 27

7.2. Čtyři základní svobody ............................................................................................ 28

8. FILOSOFIE .................................................................................................................. 29

8.1. Úvod do studia filosofie .......................................................................................... 29

8.2. Antická filosofie ...................................................................................................... 29

8.3. Středověká filosofie................................................................................................. 34

8.4. Renesanční filosofie ................................................................................................ 35

8.5. Filosofie mezi renesancí a osvícenstvím .................................................................. 36

8.6. Filosofie osvícenství ................................................................................................ 37

8.7. Filosofie 19. století .................................................................................................. 38

POUŢITÁ LITERATURA ................................................................................................ 39

- 3 -

1. ČLOVĚK A SPOLEČNOST

1.1. PSYCHOLOGIE

Psychologie je vědní obor zkoumající duševní ţivot v jeho vnějších projevech i vnitřním

proţitku („věda o duši“).

Předmětem psychologie je:

a) vědomí – psychická vlastnost člověka, která mu umoţňuje vytyčovat cíle, plánovat,

kontrolovat průběh činnosti, umoţňuje člověku řeč

b) proţívání – subjektivní vnitřní záţitky (radost, bolest, překvapení)

c) chování – objektivní činnost člověka, která je přístupná pozorovatelem zvenčí ->

člověk jako celek

1.2. UČENÍ

Učení je získávání zkušeností a utváření jedince v průběhu jeho ţivota. Naučené je opakem

vrozeného. Učením se rozvíjejí psychické vlastnosti zejména schopnosti a charakter.

Učením si osvojujeme:

1. vědomosti – soustavy představ a pojmů

2. dovednosti – předpoklad pro vykonávání určité činnosti

- senzomotorické

- intelektové

- sociální

3. návyky – pobízejí člověka k určité situaci, k určitému pohybu nebo určitému chování

Hlavní druhy učení:

- senzomotorické (chůze, jízda na kole, čtení, psaní)

- osvojování vědomostí

- osvojování způsobů řešení úloh a problémů (matematické úlohy)

- sociální učení

- 4 -

1.3. SMYSLOVÉ A ROZUMOVÉ POZNÁNÍ

Poznávací procesy – smyslové poznávání, myšlení, řeč.

Vnímání - psychický proces, kterým zachycujeme to, co v určitém okamţiku působí na naše

smyslové orgány = informace o vnějším světě. Vnímáme i vnitřní stav svých orgánů.

Vnímání:

- čichové

- sluchové

- hlukové

- hmatové

- vnímání pohybu

Vjem - obrazem předmětu jako celku (kniha).

Počitek - obraz jednotlivého znaku (modrá kniha).

Na základě vnímání se rozvíjí představování – názorný obraz něčeho, co v daném okamţiku

nepůsobí na naše smysly.

Myšlení a řeč – úzce spjaté poznávací procesy, nejsou totoţné pojmy (pojem – slovo).

1.4. PAMĚŤ

Paměť - souhrn psychických procesů a vlastností, které nám umoţňují osvojení zkušeností

(zapamatování, uchování a vybavení).

Znovupoznání – sami si nedovedeme vybavit, ale dokáţeme vybrat, stopa je v nervových

buňkách.

Druhy paměti:

- názorná (čich, hmat, zrak)

- slovně logická

- hudební, technická (podle druhu činnosti)

- krátkodobá a dlouhodobá

- bezděčná (barva stromu) a záměrná (učení)

- 5 -

- logická a mechanická (slovíčka, letopočty; vztahy, souvislosti, příčiny, má trvalejší

charakter)

1.5. PODÍL DĚDIČNOSTI NA UTVÁŘENÍ OSOBNOSTI

Dědičnost – to co si lidská bytost přináší na svět po svých předcích.

Vlohy – jsou dědičností získané předpoklady.

Zahrnují:

- zvláštnosti organismu (vzrůst, barva očí, vlasů…)

- zvláštnosti smyslových orgánů (sluch)

- zvláštnosti stavby a činnosti nervové soustavy

- za zděděné povaţujeme i vlastnosti temperamentu

Na základě vloh se vyvíjejí schopnosti -> předpokladem úspěšného vykonávání činnosti.

Stupně schopnosti:

- nadání – nadprůměrný výkon

- talent – podmiňuje vynikající výsledky

- genialita – mimořádně rozvinutý talent – vrcholná aţ epochální díla

Schopnosti:

- obecné – podmiňují úspěch v mnoha činnostech

- speciální – výtvarné, hudební…

1.6. AKTIVAČNĚ MOTIVAČNÍ VLASTNOSTI OSOBNOSTI

Motivační činnost – uvědomělé a záměrné vyvolávání pohnutek k určité činnosti, aktivitě.

Motivační činitelé:

Potřeby - stav nedostatku nebo nadbytku něčeho v organismu:

a) biologické – dýchání, teplo, světlo. Uspokojování těchto potřeb má u člověka sociální

ráz

- 6 -

b) psychické – jsou vázány na sociální prostředí: společenské prestiţe, pracovat,

vzdělávat se, potřeba krásna, zábavy, lásky, štěstí. Bez uspokojování těchto potřeb

není moţný zdravý vývoj jedince – vzniká psychická deprivace

c) kulturní – mají individuální charakter, jejich šířka, stupně rozvoje a intenzita určují

kulturní profil člověka

d) pudy – vrozená hnací síla (pud sebezáchovy, pud mateřský, pud hladu a ţízně, pud

pohlavní). Síla pudu je rozmanitá.

e) zájmy, záliby – trvalejší snaha člověka zabývat se předměty, jevy nebo činností, které

ho upoutávají

Záliba – vyhraněný zájem:

- materiální – uspokojování materiálních potřeb

- společenské

- duchovní – technické, přírodovědné, umělecké (aktivní, pasivní)

Aspirace (ambice) – váţí se k vlastnímu já, směřování k určitým cílům.

Cíle:

- krátkodobé (kniha, referát)

- dlouhodobé (nekouřit)

Ţivotní plány – řada cílů, kterých se snaţíme dosáhnout.

Ideály – vzorné ţivotní cíle, které se člověk snaţí realizovat.

Zvyky – tendence za určitých okolností vykonávat tu či onu činnost. Upevněné zvyky se

stávají vlastností člověka.

1.7. DYNAMICKÉ VLASTNOSTI OSOBNOSTI

Sangvinik – lehkomyslný, nerozváţný, upovídaný, málo sebekritický, dokáţe rychle střídat

činnosti, optimistický, podnikavý, pracuje v rychlém tempu.

Melancholik – váţný, hluboké city, bojácný, skleslý, v činnostech brzy unavený, uráţlivý,

nedůtklivý, pocity méněcennosti.

Cholerik – impulsivní, netrpělivý, vznětlivý, vzdorovitý, agresivní, nedostatečné

sebeovládání, jedná rychle, energický, reaguje ţivě, vášnivě, v kolektivu se prosazuje.

Flegmatik - klidný aţ netečný, rozváţný, vytrvalý, vydrţí dlouho u jedné činnosti,

snášenlivý, přátelský, nerozhodný, málo iniciativní, obtíţně mění své zvyklosti.

- 7 -

2. NÁROD A STÁT

2.1. NÁROD A STÁT

Národ – historicky vytvořená pospolitost lidí, charakterizovaná společným jazykem,

zvyklostmi, tradicemi i územím.

Národní stát je organizován tak, aby v něm vládl národ. Ve formování národu lze rozlišit 2

standardní typy:

- evropský – opírající se o kulturní tradice

- americký – bez vlastní kulturní identity

V současné době působí 2 tendence:

a) separační – rozpad Československa

b) zdůrazňování občanského principu – základem vlastenectví jsou citové vztahy a úcta

k vlastní zemi

2.2. DEMOKRACIE

Demokracie – vláda lidu.

Monarchie – vláda jednoho.

Aristokracie – vláda několika.

Demokracie je zaloţena na uznání zásady, ţe menšina se podřizuje většině, zároveň uznává i

právní menšiny.

Zásady demokracie:

- princip tradičních občanských práv

- lid ustanovuje a kontroluje vládní moc, která je mu odpovědná

- dělba moci – moc výkonná, zákonodárná a soudní

- všeobecné přímé a tajné volby

Znaky demokracie:

- veřejný prospěch

- 8 -

- svoboda

- potlačování lidských práv

- regulovaná ekonomika

- volební právo

- zabezpečení práv menšin

- spravedlnost

- svoboda vyznání

- trţní ekonomika

- svoboda shromaţďování a spolčování

Nedemokratické skutečnosti:

- omezování politických práv

- náboţenský útlak

- omezování politických stran

2.3. IDEOLOGIE

Ideologie – věda o idejích (myšlenky, názory, cíle).

Ideologie – systematická politická doktrína, jejímţ cílem je poskytnout všezahrnující teorii o

člověku a společnosti a zásadním způsobem ovlivnit chování člověka. Snaţí se vycházet

z vědy a objektivních společenských podmínek. Její snahou je podpořit mocenské zájmy

určité skupiny lidí.

Většina politických ideologií vznikla na počátku 19. století:

Liberalismus – odmítá protiklad svrchovaného pána a nesvobodného poddaného. Prosazuje

osobní svobodu, omezenou vládu, rovnost práv a individualitu člověka.

Konzervatismus – pochybuje o tom, ţe všichni lidé dokáţí se svobodou práv správně

nakládat. Hlásá, ţe teze o rovnosti práv je pouhou fikcí, ţe lepší by bylo, aby společnost řídili

schopní a zkušení.

Socialismus – volný trh je zmatený a nevýkonný, preferuje centrální řízení společnosti a

přerozdělování společenského chování.

Nacionalismus – bojovou ideologií, která se střetává se zájmy jiných zpravidla sousedních

národů.

- 9 -

Anarchismus – politická ideologie usilující o vytvoření společnosti bez sociální, ekonomické

a politické hierarchie a jiných forem nadvlády člověka nad člověkem.

Feminismus – politické úsilí o zrovnoprávnění ţen ve společnosti.

Enviromentalismus – směr zdůrazňující převáţný vliv prostřednictvím ve formování

osobnosti a jejich schopností.

2.4. ÚLOHA POLITIKY VE SPOLEČNOSTI

Politika – proces, v němţ skupina lidí s odlišnými názory a zájmy dosahuje kolektivních

rozhodnutí. Způsob dosahování rozhodnutí zahrnuje přesvědčování, vyjednávání a

mechanismus přijetí rozhodnutí.

Politika je rozdělována do oblastí: hospodářská, ekologická, populační, sociální… Vzájemně

se překrývají.

Moţnosti a charakter politiky jsou do značné míry určeny hospodářskými podmínkami. Čím

vyšší ekonomická úroveň, tím menší autoritativní reţim.

2.5. LIDSKÁ PRÁVA

Formy lidského chování a vztahů, které se týkají všech společenských hodnot, zájmů a ideálu.

Základem je myšlenka rovnosti všech lidí v jejich právech.

Nejvýznamnějším dokumentem je Všeobecná deklarace lidských práv a svobod přijatá

valným shromáţděním OSN 10. 12. 1948.

Jednotlivé články zahrnují lidská práva a svobody, aniţ by byly řazeny podle důleţitosti.

V závěru deklarace obsahuje i povinnosti jednotlivce vůči společnosti. Deklarace má

především význam mravní a politický.

Obsah listiny základních práv a svobod

Vedle preambule se člení do 4 základních skupin

První skupina -> základní lidská práva

- právo na ţivot

- nedotknutelnost osoby

- zákaz nucených prací nebo sluţeb

- právo vlastnit majetek

- právo domovní svobody, listovního tajemství

- 10 -

- svoboda pobytu

- svoboda smýšlení, svědomí a vyznání

- svoboda projevu…

Druhá skupina -> práva politická

- právo projevit svobodně svůj názor na kteroukoli záleţitost

- zákaz cenzurních zásahů

- právo petiční

- svoboda shromaţďování

- svoboda sdruţování

- právo podílet se na správě věcí veřejných…

Třetí skupina -> národnostní menšiny

- rozvíjet vlastní kulturu

- rozšiřovat a přijímat informace v jejich jazyce

- spolčovat se v národnostních sdruţeních…

Čtvrtá skupina -> hospodářská, sociální a kulturní práva

- právo na svobodnou volbu povolání

- právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost

- právo na stávku

- právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky

- zvláštní práva ţen, mladistvých a zdravotně postiţených

- právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakoţ i

při ztrátě ţivitele

- právo na ochranu zdraví

- právo na vzdělání

- právo přístupu ke kulturnímu bohatství…

- 11 -

2.6. STÁTNÍ SYMBOLY

Státní vlajka – do r. 1920 bílá, červená, od r. 1920 červená, modrá, bílá. Výtvarníkem byl

Jaroslav Kursa.

Státní znak

- malý – lev (síla, odvaha), pravidelně v erbech vládců našich zemí

- velký – existoval jiţ po r. 1920 a po 2. světové válce pouze malý znak, velký znak aţ

po r. 1990

Velký státní znak Malý státní znak

Státní hymna – píseň Kde domov můj sloţil František Škroup na text J. K. Tyla. Poprvé

zpívána ve hře Fidlovačka.

Státní pečeť

Korunovační klenoty (insignie) – korunovační klenoty z doby přemyslovců se nedochovaly,

Karel IV. 1347 – koruna, ţezlo a jablko. Aţ v 16. st. uloţeny v Chrámu sv. Víta v Praze, 7

klíčů.

Standarta (vlajka) prezidenta republiky

- 12 -

Zajímavé údaje o ČR:

- rozloha: 78 862 km2, 21. místo v Evropě

- počet obyvatel: 10,5 miliónů

- hlavní město: Praha (1,2 mil.)

- geografická poloha: v centru Evropy mezi 12 – 18 stupněm východní délky a 52 – 48

stupněm severní šířky

2.7. ÚSTAVA

- r. 1918 byl schválen zákon č. 7/1918 tzv. Prozatímní ústava

- 29. 2. 1920 byla schválena Ústavní listina Československé republiky

- 9. 5. 1948 – Ústava 9. května

- r. 1960 byla vyhlášena Ústava ČSSR

- 1. 1. 1993 vstupuje v platnost Ústava České republiky

Ústava ČR obsahuje:

- preambule (úvodní prohlášení)

- hlava první – základní ustanovení

- hlava druhá – moc zákonodárná

- hlava třetí – moc výkonná

- hlava čtvrtá – moc soudní

- hlava pátá – Nejvyšší kontrolní úřad – nezávislý orgán prezidenta, NKU jmenuje

prezident

- hlava šestá – Česká národní banka – pečuje o stabilitu měny

- hlava sedmá – územní samospráva

- hlava osmá a závěrečná – obsahuje přechodná a závěrečná ustanovení

- 13 -

2.8. OBČAN A VOLBY

Voliči se rozhodují podle:

- minulé politiky vybrané strany

- politického programu strany

- osobností reprezentující stranu

- vztahu strany k zájmu voličů

- vztahu strany k politice státu

- vztahu strany k potřebám společnosti

- hodnocení strany v hromadných sdělovacích prostředcích

- 14 -

3. PARLAMENT, ZÁKONY, POSLANCI

3.1. ZÁKONODÁRNÁ MOC

Parlament má 2 komory:

1) Poslanecká sněmovna

má 200 poslanců

poslanec volen od 21 let, volen na 4 roky

poměrný volební systém

tajné hlasování

volební právo rovné, přímé a všeobecné

2) Senát

81 senátorů

senátor starší 40 let, volen na dobu 6 let

kaţdé 2 roky se 1/3 obměňuje

81 volebních obvodů, v 1. kole je zvolen ten, kdo získá více neţ 50 %

Poslanecká sněmovna a senát se scházejí:

1) odděleně

2) společně

při volbě prezidenta

při přijímání ústavního zákona

při přijímání volebního zákona

při přijímání mezinárodních smluv

Mandát – vzniká zvolením, neslučitelnost funkce poslance a senátora, nemůţe vykonávat

soudce a prezidenta.

- 15 -

Úkoly poslanecké sněmovny:

- projednává návrhy zákonů

- zákon můţe být přijat (i v případě nesouhlasu senátu), kdyţ pro něj hlasuje 101

poslanců

- vyslovuje důvěru vládě

- usnáší se o návrhu zákona o státním rozpočtu

- zřizuje vyšetřovací komisi

Předseda poslanecké sněmovny – podepisuje přijaté zákony a svolává schůze obou komor.

Poslanec:

- je oprávněn interpelovat

- kontrolovat plnění programového prohlášení vlády

- předkládat návrhy zákonů

- nejméně 10 poslanců můţe navrhnout prezidentského kandidáta

Rozpustit poslaneckou sněmovnu můţe prezident republiky, jestli-ţe:

- sněmovna třikrát nevyslovila důvěru vládě

- přerušení zasedání bylo delší neţ 120 dní v roce, které dovoluje ústava

Úkoly senátu:

- předkládá návrhy zákonů

- předkládat ústavnímu soudu ţalobu na prezidenta republiky za vlastizradu

- rozhodovat o přípustnosti trestání soudce ústavního soudu

- přijímat zákonná opatření v případě, ţe došlo k rozpuštění poslanecké sněmovny

Proces přijímání zákonů:

Podle ústavy má zákonodárnou iniciativu:

- vláda

- poslanci a senátoři

- zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku

- 16 -

Zákonodárná moc je naplňována schvalovacím procesem v poslanecké sněmovně a senátu.

Proces schvalování zákona v poslanecké sněmovně probíhá v tzv. trojím čtení.

1) První čtení

Poslanci se vyjadřují ke změně zákona a mohou:

- vrátit zákon navrhovateli k přepracování

- mohou návrh zamítnout

- mohou předat návrh k projednání k výborům sněmovny

2) Druhé čtení se koná do 60 dnů od předání zákona výboru.

Výbor předkládá většinové stanovisko. Menšina můţe podat oponentní zprávu:

- zákon vrácen k dopracování

- zamítnout

- postoupen projednání v rozpravě (pozměňovací návrhy jsou zapracovány do zákona) -

> je předloţen ke třetímu čtení

3) Třetí čtení

Sněmovna můţe navrhnout:

- opakování 2. čtení

- opravit legislativně technické a gramatické chyby a hlasuje se

- zákon je přijat, souhlasí-li nadpoloviční většina přítomných poslanců

Vláda ČR

Předsednictvo vlády:

- premiér + 3 místopředsedové

- 1. místopředseda – legislativa

- 2. místopředseda – zároveň ministrem financí

- 3. místopředseda – ministrem zdravotnictví

Ministři vlády:

- dopravy a spojů

- 17 -

- hospodářství

- kultury

- obrany

- práce a sociálních věcí

- pro hospodářskou soutěţ

- ministr pro zprávu národního majetku

- spravedlnosti

- školství, mládeţe a tělovýchovy

- vnitra

- zahraničních věcí

- zdravotnictví

- ţivotního prostředí

Schvalovací proces senátu

Po přijetí zákona poslaneckou sněmovnou posuzuje zákon senát (30 dnů lhůta), kdyţ se senát

nevyjádří -> senát souhlasí a zákon se předává prezidentovi.

Senát:

- můţe zákon schválit

- můţe vyjádřit vůli, ţe se zákonem nebude zabývat

- nemusí se k návrhu vyjadřovat

- můţe návrh zamítnout

- vrátit poslanecké sněmovně

Přijatý zákon se postupuje prezidentovi, který má 15 dnů na to, aby souhlasil nebo vrátil

poslanecké sněmovně.

- 18 -

3.2. VÝKONNÁ MOC

Prezident představuje výkonnou moc, dvojí působnost:

1) samostatná

jmenovat, odvolávat předsedu vlády i jednotlivé členy vlády (přijímat demise)

účastnit se schůze vlády

svolat zasedání poslanecké sněmovny

podepisovat zákony

jmenovat soudce ústavního soudu

udělovat milost, zahlazovat odsouzení

jmenovat členy bankovní rady ČNB

2) s nutností spolupodpisu (premiér)

zastupovat stát navenek

sjednávat a ratifikovat mezinárodní smlouvy

vrchní velitel ozbrojených sil

přijímat, prověřovat a odvolávat vedoucí zastupitelských misí

jmenovat a povyšovat generály

jmenovat soudce

propůjčovat a udělovat státní vyznamenání

udělovat amnestii

vyhlašovat volby do poslanecké sněmovny a senátu

president nemůţe být soudně trestán

- 19 -

4. OBČAN A SPOLEČNOST

4.1. OBČANSKÁ SPOLEČNOST A OBČANSKÉ SDRUŽENÍ

Občanská společnost

- vyplňuje prostor mezi jednotlivcem a státem

- souhrn všech organizací sdruţení, které jsou nezávislé na státu a jejichţ

prostřednictvím občané prosazují své zájmy

Občanské sdruţení – působí nezávisle na státu, brání tomu, aby stát pronikal do sféry, jemuţ

nepřísluší -> do zájmových veřejných aktivit občanů.

4.2. OBČAN A PRÁVO

Právní řád – souhrn platných právních norem vydaných v jednom státě.

Právní normy – upravují vztahy ve společnosti tak, aby v případě nutnosti bylo moţné

donucení ze strany státní mocí.

Právo zaručuje občanům určitou míru svobody, ochrany a jistoty. Smyslem práva je

prostřednictvím právních norem upravovat vztahy mezi lidmi.

4.3. OBČANSKOPRÁVNÍ PŘE

Při občansko-právním řízení jde o vyjádření toho, na čí straně je právo (spory dědické,

rozvody, spory majetkoprávní, pracovně právní…).

Podáním k soudu musí mít předepsané náleţitosti, zpravidla je vypracuje právník, který uvádí

příslušné paragrafy zákona.

Kaţdý, kdo je obţalován v trestním řízení (vina obţalovaného) musí mít svého obhájce.

Obhájce je vysokoškolsky vzdělaný právník, který sloţil advokátské zkoušky. Jeho úkolem je

pomoci obţalovanému. Pokud si sám nezvolí, je mu přidělen státem.

Zrušení rozsudku můţe provést jedině president, který můţe rovněţ zastavit soudní řízení

(amnestie).

Soudy – rozhodují o vině a trestu za trestné činy.

Soustava:

- okresní soudy

- 20 -

- krajské soudy

- vrchní soudy

- nejvyšší správní soud

- nejvyšší soud

Před soudem je obţalovaný a jeho obhájce, státní zástupce, který podává obţalobu a svědci.

Soud vynáší rozsudek jménem republiky. Rozhoduje ve sboru. Nejméně 3 soudci,

samosoudce. Jednání před soudem je ústní a veřejné (ve výjimečné situaci můţe být

prohlášeno za tajné).

Podle povahy projednávané věci rozlišujeme:

1. OBČANSKÉ SOUDNÍ ŘÍZENÍ

Projednávání a rozhodování věcí, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných,

ale i obchodních vztahů. Všechny osoby řízení mají rovné postavení.

Účastníci řízení:

- navrhovatel (ţalobce)

- odpůrce (ţalovaný)

- vedlejší účastník (osoba, která má právní zájem na výsledku řízení)

Návrh musí obsahovat:

- musí mít písemnou formu

- musí obsahovat určení soudu

- přesně vymezená věc, které se týká

- osobní údaje obou účastníků

- vylíčit skutečnosti

- označit důkazy

Průběh jednání řídí předseda senátu. Musí být důstojné, nerušené, dbát o předloţení všech

důkazů.

Soud při projednávání je povinen provést:

- dokazování (povinnost svědecké výpovědi)

- hodnocení důkazů

- 21 -

- rozhodnutí o nákladech řízení

- vynesení rozsudku (veřejně a jménem republiky, musí obsahovat zdůvodnění a

poučení o odvolání)

Opravné prostředky:

- odvolání (odvoláme se do 15 dnů k vyššímu soudu)

- obnova řízení

- dovolání (neoprávněné kompetence, účastník neměl způsobilost)

2. SPRÁVNÍ ŘÍZENÍ

Ţádáme o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánů státní správy, ale i zájmové nebo

územní samosprávy (neoprávněné uţívání titulu, padělání bankovek…).

Přestupky – projednávají obce, okresní úřady a orgány policie ČR.

Sankce:

- napomenutí

- pokuta

- zákaz činnosti

- propadnutí věci

V jednoduchých záleţitostech správní orgán rozhoduje bezodkladně, u sloţitějších případů aţ

do 60 dnů. Účastníky řízení jsou ţalobce a ţalovaný.

3. TRESTNÍ ŘÍZENÍ

Trestní právo nás informuje o tom, co je trestné. Je to soubor pravidel, která říkají, co je

trestný čin a jaký trest můţe soud uloţit a jaký je postup při zjišťování a posuzování

jednotlivých případů.

Trestný čin můţe být spáchán:

- neúmyslně (z nedbalosti)

- úmyslně

Trestní zákon má 11 hlav:

- trestné činy proti republice (vlastizrada)

- trestné činy hospodářské (daňový únik)

- 22 -

- trestné činy pořádku ve věcech veřejných (útok na veřejného činitele)

- trestné činy obecně nebezpečné (ohroţení ţivotního prostředí, nedovolené

ozbrojování)

- trestné činy, které hrubě narušují občanské souţití (hanobení rasy, opilství, týrání

zvířat, pomluva)

- trestné činy proti rodině a mládeţi (opuštění dítěte, ohroţování mravní výchovy dítěte)

- trestné činy proti ţivotu a zdraví (vraţda, ublíţení na zdraví, rvačka)

- trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti (loupeţ, vydírání, znásilnění,

obchodování se ţenami)

- trestné činy proti majetku (krádeţ, zpronevěra, podvod, lichvář)

- trestné činy proti lidskosti (mučení, válečná krutost, genocida, perzekuce

obyvatelstva)

- trestné činy vojenské podřízenosti a vojenské cti (sběhnutí, zbabělost, neuposlechnutí

rozkazu)

Trestnost se vztahuje jen na čin dokonalý, ale i na pokus trestného činu. Účastník trestného

činu je organizátor, návodce (ten, kdo někoho navedl), pomocník.

Tresty:

- trest odnětí svobody (do výše 15 let, výjimečně 25 let, doţivotí)

- peněţitý trest (od 2000 – 5 000 Kč)

- zákaz činnosti (1 – 10 let)

- propadnutí majetku (výjimečné případy)

- ztráta vojenských hodností

- propadnutí věci

- vyhoštění

- obecně prospěšné práce (od 50 – 400 hodin, bez náhrady mzdy, do 1. roku)

- ztráta čestných titulů, vyznamenání, vědeckých nebo uměleckých činností

- 23 -

5. RODINNÉ PRÁVO

5.1. VZTAHY MEZI MANŽELY

Manţelství – společensky uznávaný legalizovaný partnerský vztah za účelem zaloţení rodiny

a výchovy dětí.

Funkce manţelství:

- manţelské souţití

- výchova dětí

- vzájemná pomoc

Sňatek – akt uzavření manţelství:

- občanský (matrika)

- církevní (platí zákonná povinnost předoddavkového řízení na matrice)

Průběh sňatku:

Snoubenci musí prohlásit, ţe:

- vstupují do manţelství dobrovolně

- znají navzájem svůj zdravotní stav

- není jim známa ţádná okolnost vylučující uzavření manţelství

- zváţí-li úpravu budoucích majetkových vztahů (předmanţelská smlouva)

- manţelé se musí dohodnout o uţívání jména

5.2. ROZVOD

Zánik manţelství:

- úmrtí manţelů

- rozvodem

Probíhá na návrh jednoho z manţelů -> poslední řešení manţelských vztahů.

- 24 -

Příčiny rozvodu:

- alkoholismus

- nezájem o rodinu

- nevěra

- nesoulad zájmů

- opuštění společné domácnosti

- neshody v intimním ţivotě

- agresivita

V dubnu r. 1998 byla přijata novela zákona o rodině. Umoţňuje tzv. „dohodnutý rozvod“. Je

nutný souhlas obou partnerů + písemné smlouvy upravující vzájemné majetkové vztahy.

Majetkové vypořádání – rozvodem zaniká společné jmění manţelů.

- 25 -

6. OBČAN A ZAMĚSTNAVATEL

6.1. SPECIFIKA MLADISTVÝCH

Na mladistvé se vztahují určitá specifika:

- k pracovní smlouvě se musí vyjádřit zákonný zástupce

- nejniţší hranice je 15 let

- mladistvým se zakazuje práce přesčas, práce v noci, těţké nebo ţivotu nebezpečné

práce

- do 18 let nesmí být přidělena práce související s hmotnou odpovědností

- s mladistvým nelze sjednat pracovní poměr na dobu určitou – to je časově omezeno

- od 18 let přestávají za nás rozhodovat rodiče, ale my neseme odpovědnost za to, co

podepíšeme, rozhodneme či uděláme

6.2. ÚPRAVA PRACOVNÍCH VZTAHŮ

Vychází z mezinárodně platných norem:

- Všeobecná deklarace lidských práv

- Evropská sociální charta

- Mezinárodní organizace práce

- u nás: Listina základních práv a svobod – zákon č. 23/1991 Sb.,

6.3. PRACOVNĚ-PRÁVNÍ VZTAHY

Na jedné straně je zaměstnavatel a na druhé straně je zaměstnanec – mají smluvní charakter.

Zákoník práce – základní právní dokument. Umoţňuje sjednat pracovní poměr na dobu

určitou nebo neurčitou. Výhodnější je na dobu neurčitou.

- 26 -

6.4. VZNIK PRACOVNÍHO POMĚRU

Zakládá se na pracovní smlouvě. Dvoustranný právní akt. Na jedné straně stojí zaměstnanec

– občan ČR starší 15 let nebo cizinec, který má povolení v pobytu ČR a povolení zaměstnání.

Na druhé straně je zaměstnavatel, který můţe být právnická osoba nebo fyzická osoba, která

má povolení k podnikání.

Náleţitosti pracovní smlouvy:

Povinné

- druh práce

- místo výkonu práce

- den nástupu do práce

Nepovinné

- doba, na kterou se pracovní poměr uzavírá

- platové zařazení, základní měsíční mzda

- rozvrţení pracovní doby

6.5. SKONČENÍ PRACOVNÍHO POMĚRU

Můţe být ze strany zaměstnance i zaměstnavatele. Můţe jít o jednostranný právní úkon nebo

dohodu oběma účastníky.

Způsoby:

- uplynutí sjednané doby

- dohoda (je uzavírána písemně a nemusí být uvedeny důvody, obě strany souhlasí)

- výpověď

daná zaměstnancem – má širší práva, nemusí uvádět důvody, musí pouze

písemně oznámit

daná zaměstnavatelem – důvody uvádí Zákoník práce -> nadbytečnost

zaměstnance, zdravotní stav zaměstnance, porušení pracovní kázně

Okamţité zrušení pracovního poměru – výjimečné, při odsouzení za úmyslný trestní čin,

porušení pracovní kázně…

- 27 -

7. EVROPSKÁ UNIE

Evropská unie (EU) je společenstvím 27 evropských států, které spolupracují v politické a

hospodářské oblasti. Byla zaloţena s cílem vytvořit z členských států jeden velký celek.

ČR vstoupila do Evropské unie 1. 5. 2004.

7.1. ORGÁNY EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ

Evropská rada – zřízená Jednotným evropským aktem, skládá se z hlav států nebo předsedů

vlád členských zemí a z předsedy Komise evropského společenství. Jednotný evropský akt

nestanovil Evropské radě ţádné specifické pravomoci. K jejímu sloţení se jedná o nejsilnější

instituci společenství. Schází se dvakrát ročně.

Rada (Rada ministrů) – má v současnosti 27 členů, z nichţ kaţdý reprezentuje jednu z 27

členských zemí společenství. V čele rady stojí prezident. Kaţdá členská země předsedá Radě

vţdy 6 měsíců. Radě podléhá generální sekretariát, sloţený z 6 generálních ředitelství a právní

sluţby. Řada rozhodnutí rady je přijímána Výborem stálých zástupců (velvyslanců) členských

států v sídle Evropské unie v Bruselu (tzv. „COREPER“). Nejdůleţitější pravomocí svěřené

Radě ministrů je pravomoc přijímat legislativní akty Unie.

Komise – nejdůleţitějším výkonným orgánem Unie. Mezi její nejdůleţitější úkoly patří

pravomoc podávat u Soudního dvora návrh na zahájení soudního řízení proti členským zemím

Unie, právo iniciovat legislativní činnost Rady, vystupovat jménem Evropské unie

v zahraničních vztazích a vykonávat pravomoce svěřené jí Radou při prosazování právních

norem Evropských společenství.

Evropský parlament – orgánem sloţeným ze zástupců lidu států sdruţených ve

Společenství. Jeho hlavní pravomocí leţí převáţně v oblasti poradní a kontrolní. Poslanci jsou

voleni v přímých všeobecných volbách na období 5 let. Počet zástupců z jednotlivých

členských států je zhruba proporcionální počtu obyvatel těchto států. Sídlem Evropského

parlamentu je Strassbourg. K nejdůleţitějším pravomocem Parlamentu patří schvalování

rozpočtu Společenství. Bez souhlasu Parlamentu nelze přijmout nové členy Unie, ani uzavřít

asociační dohody. Má právo konzultovat s Radou všechna její rozhodnutí a je oprávněn

interpelovat Komisi, případně ji vyslovit nedůvěru a tím ji rozpustit. Má rovněţ právo veta při

výběru člena Komise členskými státy.

Evropský soudní dvůr – institucí, jejímţ posláním je „zajistit dodrţování práva při

interpelaci a aplikaci základních smluv“. Soud je sloţen z 12 soudů.

Finanční dvůr – jeho funkcí je zkoumat účty vedené o příjmech a výdajích Společenství. Má

12 členů a jeho sídlo je v Lucembursku.

Hospodářský a sociální výbor – poradním orgánem Evropského společenství a Euroatomu.

- 28 -

7.2. ČTYŘI ZÁKLADNÍ SVOBODY

K dosaţení jednotného trhu byly určeny 4 podmínky, „4 svobody“:

1) Lidí – moţnost kaţdého člověka bydlet a pracovat v kterékoliv zemi EU

2) Zboţí – firmy vyrábějící své zboţí v jedné zemi musí mít moţnost prodávat toto zboţí

v kterékoliv zemi EU za stejných podmínek jako místní výrobci

3) Sluţeb – poskytovatelé sluţeb např. pojišťovny musí fungovat za stejných podmínek

jako v kterékoliv zemi EU

4) Kapitál – kdy peníze v EU se musí pohybovat volně, lidé musí mít právo ukládat své

peníze tam, kde to povaţují za nejlepší

- 29 -

8. FILOSOFIE

8.1. ÚVOD DO STUDIA FILOSOFIE

Slovo filosofie pochází z řeckého slova filein a sofia (milovat moudrost, vědění).

Předmětem filosofie je zkoumání přírody, člověka a společnosti v nejosobitější rovině.

Filosofie se snaţí formulovat otázky a vybízí k hledání odpovědí na ně.

Otázky směřují:

- k podstatě bytí

- k pochopení principů přírodního světa

- k moţnostem poznání skutečnosti

- nejobecnější rysy lidského společenství a člověka

3 základní otázky:

- jaká je skutečnost, jeţ nás obklopuje

- zda a jak jí můţeme poznat

- jaká je naše role v této skutečnosti

8.2. ANTICKÁ FILOSOFIE (7. st. před. n. l. – 6. st. n. l.)

1) KOSMOLOGICKÁ FILOSOFIE

Zaměřuje se na hledání sjednocujícího principu, na podstatu, řád a harmonii světa (období

předsokratovské). Předsokratovské období nemá ţádné písemnosti.

a) Milétská škola

Tháles – procestoval Egypt, vypočítal termín zatmění slunce, výšku pyramid, stanovil

matematické poučky (Thaletova kruţnice), pralátku spatřoval ve vodě.

Anaximandros – neuznával za jediný zdroj všech věcí vodu nebo nějakou konkrétní

látku. Za pralátku povaţoval látku neurčité povahy – označil ji apeiron.

Anaximenés – za pralátku povaţoval neomezený vzduch („apeiron aer“).

b) Pythagorovci [pytagorejci]

- 30 -

Pythagoras

- jeho ţivot je plný tajemství

- základem jeho učení je víra ve stěhování duší

- poprvé označil poznání a moudrost termínem filosofie

- jeho filosofie je ovlivněna matematickými studiemi

- podstatou světa je číselná harmonie (číslo 10 v sobě obsahuje princip, z něhoţ je

stvořen celý kosmos, 1 – bod, 2 – linie, 3 – plocha, 4 – prostor)

Herakleitos

- jeho názory poprvé vykazují znaky filosofického systému

- základním principem všeho jsoucna (to co existuje) je změna

- ve svém učení postihuje proměnlivost k přírodě a ve společnosti

- oheň – základní prvek, zřeďování a zhušťování, „Nevstoupíš dvakrát do téže řeky“

c) Eleaté – města Elea v Jiţní Itálii. Jsou odpůrci herakleotického pojetí vyvíjející se

skutečností. Vyslovili učení o neměnné podstatě bytí a iluzornosti všech patrných

změn a rozdílů.

Parmenidés

- vyslovil myšlenku neproměnlivého jsoucna, odmítá nejsoucno, prázdno a z tohoto

důvodu i pohyb

- zdůrazňuje poznání rozumové, které vede k pravdě

Zenón

- podporoval Parmenidovy názory o neexistenci pohybu důvtipnými důkazy ->

aporiemi (letící šíp)

Mladší fyzikové:

Empedoklés

- vycházel z Eleatů, ale odmítl představu jediného nedělitelného jsoucna a nahradil ji

představou o čtyřech rovnoprávných elementech – země, voda, vzduch, oheň

- 31 -

Atomisté:

Demokritos

- hodně cestoval, studoval, dosáhl encyklopedických vědomostí

- vytvořil rozsáhlé dílo (dochovala se jen část) k matematice, fyzice, astronomii, logice

a estetice

- předpokládá vedle jsoucna i nejsoucno, v němţ se pohybují nejmenší částice – atomy,

které se spojují ve shluky – věci neustále vznikají i zanikají

- v etice povaţuje za cíl lidského ţivota blaţenost, vychází z klidné a spokojené mysli

2) ANTROPOLOGICKÁ FILOSOFIE

Sofisté (v Athénách 5 st. před. n. l.)

Sofisté byli učitelé logiky a řečnictví. Zabývali se vztahy mezi lidmi. Přednášeli i právo a

politiku.

Sokrates

- snaţil se přimět lidi k tomu, aby si kladli otázky, hledali na ně odpovědi a tím

přispívali k mravnímu „léčení společnosti“

- řekl: „vím, že nic nevím“

- nepsal ţádné spisy, filosofii provozoval v ulicích a trţnicích

- formoval metodu dialogu

3) SYSTEMATICKÁ FILOSOFIE

Objevují se pokusy o syntézu myšlení dvou století filosofie.

Platón

- pocházel z přední athénské rodiny, navazoval na Herakleida

- patřil k Sokratovým ţákům, otřesen jeho smrtí, podniká cesty do Egypta a Sicílie

- po návratu zakládá filosofickou školu

- jeho dílo se zachovalo téměř celé, je to asi 30 spisů psané formou dialogu:

Obrana Sokratova – fiktivní obhajoba ve sporu s athénskými.

Ústava

- 32 -

Platónova filosofie řeší vztah mezi podstatami a věcmi. Ideje jsou jediné pravé bytí, jsou

věčné, neměnné a vnější svět je pouze jejich odrazem.

Úkolem filosofie je poznání idejí, které musí být rozumové, neboť smyslové poznání je

nepostihuje -> Platonova teorie poznání (obraz jeskyně). S tím souvisí i Plathonovo učení o

duši. Duše sídlila ve světě idejí, zřela je (viděla), pak spadla do pozemského světa a

zapomněla. Zřít ideje lze pomoci rozpomínáním.

Duše má 3 vrstvy:

- pudovou (chtíč)

- emocionální (vášeň)

- rozumovou (rozum)

Podle toho, která vrstva u člověka převládá, stává se členem určité skupiny:

- pudová (dělný lid)

- emocionální (vojáci)

- rozumová (mudrci a filosofové)

Ideální stát zobrazuje Platón jako velké tělo, jehoţ 4 základní části ţijí v harmonii:

- moudrost

- statečnost

- uměřenost

- spravedlnost

Vytvořil systém veřejného vzdělání.

Aristoteles

- pocházel ze severního Řecka, jeho otec byl lékařem na makedonském dvoře

- vstoupil do Platonovy akademie, po jeho smrti působil jako vychovatel Alexandra

Makedonského

- později byl obviněn z bezboţnosti a odsouzen k smrti, podařilo se mu však uprchnout

Vytvořil systém v duchu řeckého ideálu, uměřenosti a harmonie. Ze stovek spisů se velká část

nedochovala – z nejrůznějších oblastí -> Logika, Řečnictví a básnictví

Na rozdíl od Platóna je jeho dílo střízlivější, usiluje o logické uspořádání a kategorizaci. Pro

rozvoj logiky je příznačná jeho nauka o úsudku, výklad kategorií.

- 33 -

Shrnutí Platóna a Aristotela:

Platón

Ideje existují jako jediná skutečná jsoucna odděleně od věcí, existují před věcmi. Věci jsou

jen jejich napodobeninami, odrazy. Ideje nejsou poznatelné.

Aristoteles

Idea, jakoţto skutečné jsoucno je přítomna ve věci, jeţ je také skutečným jsoucnem. Idea není

od věci oddělitelná, jakoţto forma tvoří s látkou nedělitelný celek. Látka sama je moţností,

teprve s formou se stává skutečností. Idea je ve věci poznatelná.

4) HELENISTICKÁ FILOSOFIE (4 st. před. n. l. – 1. st. před. n. l.)

I ve filosofii se rozvádí témata z předcházející doby. Filosofie ztrácí postupně svůj univerzální

charakter, vydělují se nové disciplíny (matematika, medicína, geografie). Hlavní námět je

etika.

a) epikureismus

Epikúros

- nejvýznamnější je jeho etika

- za největší dobro povaţuje slast, ale jako duševní blaho

- slast znamená nepřítomnost strasti a hlavním zdrojem strasti je strach (z bohů, ze

smrti)

b) stoicismus

Kolem r. 300 před. n. l. zaloţil tuto školu Zenón z Kitia (= sloupořadí). Největší význam

má stoická etika. Ideálem je blaţenost chápána jako vyrovnanost a soulad s lidmi i přírodou.

Cílem morálního ţivota je pěstovat ctnost a odporovat zlu.

Seneka – řečník, „vychoval jsem tygra a tygr utekl z klece“

c) skepticismus = pochybnost

- 34 -

8.3. STŘEDOVĚKÁ FILOSOFIE

Hlavními zdroji je antika a křesťanství a právě obhajoba, výklady a systemizace křesťanství je

základním problémem středověku.

Vznik a vývoj křesťanství

Křesťanství vedle islámu a buddhismu je nejrozšířenějším náboţenstvím.

3 hlavní proudy:

- římskokatolické

- pravoslavné

- protestantské (15. – 16. stol.)

Vyvinulo se z ţidovského náboţenství, tzv. judaismu. V programu se spojuje úsilí o dosaţení

sociální spravedlnosti a obnovení morálních a náboţenských norem.

Ve 20. a 30. letech 1. stol. skupina tzv. křtěnců vedená Janem, zvaným křtitel, po jeho smrti

skupinu vedl Jeţíš Nazaretský. Historická existence těchto muţů je sporná. Jeţíš však

představoval typ očekávaného spasitele.

V r. 313 římský císař Konstantin I zrovnoprávnil křesťanství s ostatními kulty a uznal

instituci papeţství. Křesťanství se opírá o Bibli.

Křesťanská filosofie středověku se vyvíjela ve dvou etapách:

1) patristika – křesťanské názory v dílech církevních otců (Aurelius Augustinus)

2) scholastika – šlo o filosofii, která se pěstovala v církevních školách. Jejím hlavním

úkolem nebylo hledat pravdu, ale zjevenou pravdu s pomocí filosofie zdůvodnit,

vyloţit, systematizovat a vyvracet námitky proti ní. Etapy – raná, vrcholná, pozdní.

Nejvýznamnějším filosofem středověku byl Tomáš Akvinský. Představoval vrchol

scholastiky:

- pocházel z italského šlechtického rodu, byl členem dominikánského řádu, působil jako

profesor teologie v Paříţi

- snaţil se vyuţít Aristotela pro scholastiku

- hlavní přínosem jeho filosofie spočívá v pojímání rozumu a víry jako dvou legitimních

způsobů poznání

Tomismus = Tomášovo učení a v r. 1879 byl papeţskou encyklikou (výnosem) prohlášeno za

oficiální filosofii katolické církve -> novotomismus.

- 35 -

8.4. RENESANČNÍ FILOSOFIE

Vyvíjela se ve 3 proudech:

1) Návrat k antice

Snaha o obnovu antické filosofie, očištění od scholastického výkladu, zdůrazňuje humánní

ideál vzdělání (Komenský, Blahoslav).

2) Přírodní filosofie

Zabývala se otázkami výkladu světa, přírody a poznání.

Giordano Bruno

- italský myslitel, přednášel na univerzitách v Paříţi, Oxfordu, Londýně -> zde se dostal

do konfliktu s aristotelovským pojetím filosofie

- půl roku působil i v Praze, pak se stal vychovatelem v rodině bohatého benátského

kupce -> ten ho po vzájemných rozporech udal inkvizici

- odmítl odvolat svoje stanoviska a byl proto upálen

- ve svých filosofických názorech vytváří obraz nekonečného vesmíru, coţ bylo

v rozporu s uzavřeným světem středověku

- dále říká, ţe Bůh proniká přírodou a je v ní rozptýlen, ţe svět je proměnlivý, ale věčný

a tvoří ho tzv. monády (mají podobu matematických bodů, fyzikálních atomů), Bůh je

monádou všech monád.

Francis Bacon [bejkn]

- byl současníkem W. Shakespeara, studoval v Kembrič, dosáhl vysokého postavení a

byl povýšen do šlechtického stavu

- později byl obviněn z přijímání úplatků, odešel do ústraní a zabýval se filosofií

- věnoval se především poznávacím metodám nových vět

- zavrhoval scholastiku (spekulaci) a prosazoval empirii (zkušenost) a induktivní

metodu poznání (od dílčích poznatků k určitým závěrům)

- metodám vědeckého poznání se věnuje v díle Nové Organon

3) Filosofie společnosti – filosofie začíná uvaţovat o člověku jako strůjci svého osudu a

o dějinách jako o lidských dějinách.

- 36 -

Miccolo Machiavelli

- italský diplomat, nejznámější dílo je Vladař -> chápe politiku jako projev vladařovi

svobodné vůle -> to se řídí pouze morálkou moci

- klade důraz na psychologii partnera a vyuţívání slabých stránek v jeho povaze (účel

světí prostředky).

Thomas Hobbes

- říká, ţe bezpečí jedinci zajišťuje aţ stát vzniklý na základě společenské smlouvy

- vůli státu představuje podle něj absolutistická moc panovníka („ve válce mlčí

zákony“)

Reformace – souhrn změn, ke kterým dochází v církvi a můţeme je chápat jako:

- součást renesančního zdůraznění jedince

- reakce na zesvětšťování církve jako instituce

- reakce na slepou uličku středověké scholastiky

- snaha o mravní a duchovné obrobce církve

- Jan Hus, Martin Luther, Jean Kalvín

8.5. FILOSOFIE MEZI RENESANCÍ A OSVÍCENSTVÍM

- 17. stol. – 1. pol. 18. stol.

- období novověké filosofie

- doba příprav burţoazních revolucí

- doba rozvoje přírodních věd, zvláště matematika

- hlavním úkolem 17. st. je najít nový filosofický základ, na němţ bude postaven

koncept světa (Komenský)

René Descartes [dekáv]

- francouzský filosof a matematik, pocházel ze šlechtické rodiny

- orientoval se zejména na matematiku

- aby poznal Evropu, účastnil se taţení za 30. leté války, poté pobýval v Holandsku

- 37 -

- na pozvání švédské královny Kristíny odjíţdí do Švédska, zde umírá

8.6. FILOSOFIE OSVÍCENSTVÍ

Osvícenství naplňuje 18. století. Představuje spíše neţ filosofický směr způsob myšlení –

typický pro formování moderního měšťanské burţoazní společnosti.

FRANCIE

Charles Luis Montesquieu [monteskie]

- kritizoval absolutní monarchii a vyzvedával monarchii konstituční

- zárukou politické svobody je podle něho dělení moci na výkonnou (vladař),

zákonodárnou (parlament) a soudní

Voltaire [voltér]

- pocházel ze zámoţné rodiny, získal slávu a popularitu jako ironický spisovatel,

duchaplný diskutér a praktický filosof

- ve všem uplatňuje hlavní poţadavek – svoboda lidského ducha a důraz na názorovou

toleranci

- odsuzuje jakékoliv projevy dogmatismu

- známé jsou jeho výroky proti církvi

- vyzvedává mravní roli náboţenství

J. J. Rousseau [rusó]

- vymyká se racionalistické orientaci osvícenství tím, ţe klade důraz na city a

individuální vůli -> tím ovlivnil, inspiroval romantismus i některé iracionální filosofy

- velmi rozporuplný byl jeho vztah mezi pedagogickými názory a výchovou vlastních

dětí

- zdůrazňoval touhu po ryzí přírodě a mravní čistotě člověka

- příčinu zla ve společnosti viděl v soukromém vlastnictví

Encyklopedie čili racionální slovník vět, umění a řemesel – vycházel v letech 1751 – 1780

a zachycoval v 28 svazcích veškeré vědění doby.

D´alamber [dalambér]

Diderot [didro]

- 38 -

OSVÍCENSKÁ FILOSOFIE V NĚMECKU

Immanuel Kant

- nejvýznamnější filosof, profesor logiky a metafyziky

- hlavním přínosem je odklon dogmaticky chápaného racionalismu

- zdůrazňoval roli empirismu (zkušenosti).

8.7. FILOSOFIE 19. STOLETÍ

Johan Gjottlieb Fichte

- vycházel z Kánta, jeho názory směřovali k důslednému idealismu

G. W. F. Hegel

- jeho filosofie je zaloţena na dialektickém principu -> dynamika vývoje

- vše co se děje, je podle Hegela proces seberozvíjení ducha

Tzv. poklasická filosofie

Marxismus

Karel Marx

- německý sociolog, filosof

- společenské jevy zkoumá jako strukturu – ekonomika, politika a filosofie

Iracionalismus – odmítá moţnost rozumového vysvětlení světa.

Arthur Schopenhauer

- inspirován indickou mystikou a buddhismem

- vycházel také z Kánta

- vyústění jeho názoru je pesimistické, ani individuální ţivot ani dějiny nemají smysl

- 39 -

POUŽITÁ LITERATURA

[1] Poznámky z výuky, SPŠ KARVINÁ, 1999 – 2002.

[2] Halfar, B. Právo, VŠB-TU Ostrava, 1997, ISBN 80-7078-488-1, 330 s.

[3] http://cs.wikipedia.org/wiki/Hlavn%C3%AD_strana